národopisné aktuality
 KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
 1974 - ČÍSLO 2

  
 



K SOUČASNÉMU STAVU FOLKLÓRU [obsah]

      OLDŘICH SIROVÁTKA, Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, Brno
      I.
      Málokteré jiné téma se stalo v posledních letech častěji předmětem úvah a diskusí jako stav a osud lidové kultury v současnosti. Literatura vztahující se k oněm otázkám se dnes jeví už mimořádně bohatá a rozvětvená:1) týká se vývoje a stavu jednotlivých žánrů, popisuje celkovou situaci ve vybraných lokalitách nebo regionech, snaží se postihnout povšechný stav na území jednotlivých národů anebo dokonce směřuje k nastínění poměrů na širším nadnárodním území, jako to třeba učinil před krátkou dobou V. J. Gusev v rozpravě o současném folklóru u slovanských národů.2) A všecky tyto dílčí práce jsou provázeny v menší nebo větší míře i metodologickými a teoretickými vývody a rozbory, jež se pokoušejí objasnit pojem současného folklóru, jeho hlavní znaky a klíčové tendence.[/]
      Zájem o stav a vývoj folklóru v současnosti je, jak víme, vlastně součástí širšího zájmu o celou současnou kulturu, o její obsah, proměny a místo v životě dnešní společnosti. Folkloristika postupuje po boku ostatního národopisného bádání, ozřejmuje jednu komponentu lidových tradic a lidového života a přispívá tím k poznání a výkladu celé lidové kultury.
      Není taky nesnadné rozpoznat, z čeho onen soustředěný zájem o současný stav lidové kultury a folklóru pramení: není to jenom vysloveně odbornická snaha vymezit hranice a obsah folkloristického bádání v současné době, ale je to i úkol kulturně politický. Objasnit stav a trendy v současném folklóru znamená zároveň vyložit jeho proměny a jejich příčiny a taky nastínit, jaké místo a funkci mají a mohou dostat jevy lidové kultury v celkovém kulturním životě dnešního člověka.

85


      Úsilí o výklad současného folklóru vychází z vědomí historické proměnlivosti lidové kultury a folklóru, z vědomí nepřetržitého procesu změn, v němž se uplatňují dvě protikladné síly - tradice a vývoj.3) Už od časů, kdy se věda začala systematicky zabývat lidovou kulturou, provázela své počínání výstrahami a skeptickými výroky o jejím zanikání a proměnách. Právě ona perspektiva pohasínající "staré", "původní" tradice se od časů romantismu stávalo pro badatele i argumentem a pobídkou k rychlejšímu a intezívnějšímu sbírání a studiu. Tyto myšlenky najdeme od Erbena, Sušila a Bartoše až po badatele našeho století. Od časů vědeckého národopisu také badatelé vytýčili několik mezníků ve vývoji lidové kultury. Národopisci se postupně snažili i odkrýt vnější a vnitřní faktory, jež v uplynulém století i v posledním období vyvolaly vývojové změny v lidové kultuře a folklóru: od příčin politických a hospodářských (industrializace a kolektivizace zemědělství, provázené migrací obyvatelstva), přes činitele technické (elektrifikace, mechanizace, rozvoj komunikací a masových komunikačních prostředků), až po faktory společenské (změny zaměstnanecko-sociální struktury, urbanizace) a kulturní a psychologické.
      Jestliže však badatelé dříve chápali osudy lidové kultury jako její pozvolný nebo radikální ústup a zánik, proniká v novější době více a více vědomí, že jde o její proměny a vývoj, byť někdy hluboké a pronikavé. To vyslovil už více než před půl stoletím B. Václavek: "Čteme-li poznámky a zprávy sběratelů písní lidových, slyšíme stále, že mizí, 'ty krásné' zpěvy lidu. v těchto nářcích doznívá ještě [/] stále estetické pojetí. Poezie lidu se mění, protože lid celý vstupuje do okruhu vzdělanosti, mění se tedy i výraz duševního života jeho. Nemůžeme si však představiti, že by píseň lidová mohla kdy vyhynouti... Píseň lidová bude existovati vždy. Píseň lidová budoucnosti bude ovšem jiná než píseň minulosti a přítomnosti. Namísto písní lidových nastoupí časem veskrze téměř písně zlidovělé. Jestliže již dnes tento vývoj se nám v úvahách znalců písně lidové rýsuje, musíme již dnes nařizovati své bádání tak, abychom vývoj písně lidové předjímali, aby tak celý jev ve své mnohotvárnosti v budoucnosti mohl býti pojat v obor našeho bádání a abychom jednou nemuseli znova stavěti od základu."4)
      Ozvěny onoho názoru, jenž v proměnách lidové tradice spatřoval její agónii a smrt, se ještě tu a tam z různých stran dlouho vracejí, ale jako jedině správné a možné se jeví ono stanovisko, jež současný stav folklórní tradice chápe nikoliv jako etapu jejího zanikání, nýbrž jako jeden úsek jejího celkového přirozeného vývoje.5)
      Není pochyby o tom, že všecka posavadní práce a úvahy nad současným folklórem rozšířily vědomosti o tom, jak se v posledních desetiletích ústní tradice vyvíjely a jaký je jejich dnešní stav v různých zemích a v různém prostředí. Vyjasnily se i některé záležitosti teoretické, hlavně v pojetí, jaké složky a jaké prvky vytvářejí současnou folklórní tradici a jaké tendence v ní probíhají. Ale zároveň se taky ukazuje, že některé záležitosti potřebují dále rozvést a znovu osvětlit, neboť badatelé v nich došli nejen k rozporným stanoviskům, ale mnohé problémy i pominuli.

86


      II.
      Když přijmeme za chronologické hranice "současného" folklóru pojetí V. J. Guseva,6) nenajdeme sice u všech badatelů úplně shodné stanovisko, ale opřeme se o východisko, jež je dostatečně zdůvodněné a vyhovující. Gusev připomíná, že folklór není ani "novinovou kronikou, ani publicistikou, ani žurnalistickými novinkami, ani módními estrádními popěvky, ale že je to umění rozvíjející se podle specifických zákonů odrazu skutečnosti", a proto jeho krátkodeché, "aktuální", kalendářní hodnocení není možné a adekvátní. Navrhuje ohraničit "současný" folklór delší výraznou historickou etapou - u slovanských národů obdobím poválečným, spjatým s rozvojem socialistického systému. Uvnitř této delší epochy je třeba věnovat největší pozornost bezprostřednímu úseku posledního desetiletí.7) I kdybychom vzali v úvahu některá jiná kritéria chronologického ohraničení současného folklóru,8) nebylo by nutné od Gusevova vymezení upouštět ani je podstatně korigovat.
      O mnoho více se však rozcházejí názory v tom, jak chápat náplň termínu "současný" folklór: jde o rozpor mezi "folklórem současnosti" a "folklórem v současnosti", anebo formulováno jinými slovy, mezi "novým" folklórem, jenž je bezprostředním a svébytným reflexem současnosti, a mezi "tradičním" folklórem, jenž v méně nebo více změněných formách žije i v současnosti.9) Někteří badatelé omezují současný folklór jen na jevy zcela nové, netradiční, neboť právě v nich se podle jejich mínění jednoznačně promítají ryse současnosti a soudobého vý[/]voje lidové tradice jako nová kvalita, zatímco "tradiční" folklór nazírají jako reziduum nebo dědictví minulosti, jehož existence se pouze prodlužuje do přítomnosti. Naproti tomu většina badatelů do "současného" folklóru anektuje i tradiční folklór, pokud žije v současném podání, mluví se o "živém" "folklórním dědictví" atp.10) Gusev přiřazuje rovněž tradiční folklór k současnému folklóru, "ne však všecko folklórní dědictví jako celek, nýbrž tu skutečně živou jeho část, která se obnovuje, aktualizuje a spojuje s pevnými prvky lidového života, organicky existuje v každodenním životě lidových mas, uspokojuje jejich duševní potřeby a bezprostředně vyjadřuje jejich názory, psychologii a estetický vkus."11)
      Ostré oddělování "nového" a "tradičního" folklóru není opodstatněné ani pro současný ani pro starší vývoj folklóru. Už z toho prostého důvodu, že folklór "nezná takových radikálních změn jako například literatura" a že by opačné stanovisko vedlo např. k vyloučení bylin, ukrajinských dum, jihoslovanských junáckých písní, balad, fantastických pohádek atd. z folklórní tradice slovanských národů 18. a 19. století, protože všecky tyto projevy vznikly mnohem dříve. Řešení příslušnosti tradičního folklóru k současné tradici nespočívá v genezi a přijetí jevů, nýbrž v objektivním faktu jejich živého kolování.12) Právě tuto stránku podtrhl polský národopisec B. Linette, když vymezil pojem současného folklóru jeho funkcí a zařadil do něho všecky jevy, ať už tradiční nebo nové anebo přejaté z jiného kulturního prostředí, pokud se v lidovém prostředí

87

objevují jako aktuální a plní v něm nějakou živou funkci.13)
      Hranice mezi "novým" a "tradičním" folklórem se však ukazuje jako plynulá i z jiného zorného úhlu. Žádnou nově přednesenou tradiční píseň nebo nově vyprávěnou tradiční pohádku, pověst, humorku atd. nelze brát jako pasivní a mrtvou kopii staré skladby, nýbrž "každá interpretace je rekonstrukcí, reprodukcí tetu", jak to formuloval K. V. Čistov.14) Anebo podle B. Václavka: "V písni lidové ... se produkce a reprodukce velmi sbližuje a často ztotožňuje ... Ani při zpěvu známé písně zpěvák nereprodukuje pouze, nýbrž i produkuje, stejně jako při zpěvu nové písně..."15) To vlastně znamená, že každá nová interpretace tradiční folklórní skladby je i novým tvořivým aktem, že při tom vlastně vzniká výtvor nový, aktuální, současný. I z toho důvodu se jeví předěl mezi "novým" folklórem na jedné straně, a "tradičním" folklórem na straně druhé málo výrazný: "tradiční" folklórní jevy se stávají v živém přednesu a kolování jevy novými, současnými a funkčními.
      Poměr mezi "novým" a "tradičním" folklórem má volnou paralelu v literárním životě. Ze synchronického hlediska mluví literární historie o "aktuální literární situaci", do níž patří "souhrn literárních hodnot bez ohledu na čas jejich vzniku a původ": zejména soudobá literární tvorba, tj. nová literární díla, a tzv. literární dědictví, tedy výběr živých hodnot z národní literární minulosti.16) Podle toho bychom mohli pro pojem "současného folklóru" použít rovněž termínu "aktuální folklórní situace". Zároveň však je zřejmé, že přechod mezi novými a tradiční[/]mi folklórními skladbami je povlovný a že hranice mezi nimi není natolik ostrá jako mezi "soudobou" literární tvorbou a literárním dědictvím.
      Pojetí současného folklóru jako organické jednoty jevů tradičních a nových se tedy z mnoha důvodů jeví jako plně oprávněné a pouze pomocí tohoto pojetí můžeme adekvátně a všestranně objasnit, jaké potřeby folklór v lidovém životě splňuje, jaké místo má v současné kultuře a jaké jsou jeho rozlohy a vlastnosti. To však neznamená, že bychom měli hranice mezi "novými" a "tradičními" jevy zcela ignorovat a že by se celé pole tradičního folklóru, žijícího v současnosti, mělo chápat jako nediferencovaný celek. Projevy "nového" folklóru, ony novotvary, jež vznikly jako originální průmět a kvalitativně zvláštní výraz nové společenské situace, nových životních podnětů a pocitů, vypovídají zvlášť příznačně o některých aktuálních stránkách současnosti. A sféra tradičního folklóru žijícího v současnosti není jednolitá. Kolují v ní jevy a prvky, jež vykazují veliké rozšíření a vitalitu, ale vyskytují se v ní i skladby a elementy, jež se udržují jen v úzce ohraničené paměti nejstarších lidí a jež zřejmě jsou mizejícími relikty; mnohé složky obřadního folklóru, kouzelné pohádky nebo legendy patří k oné vrstvě. Lze si tedy fond tradičního folklóru udržujícího se v současnosti představit jako hierarchicky složený z mnoha různých vrstev, od vrstev frekventovaných a životných, až po vrstvy mělké a polomrtvé, neboli jak říká na jednom místě V. J. Gusev, "archaické, reziduální dožívající".17) Výskyt každé z nich v současném podání je v nějaké míře symptomatický pro současný život a rozličné skupi

88

ny a vrstvy obyvatelstva; jejich vzájemný poměr a přesuny mezi nimi, jejich narůstání, stabilita nebo ústup a mizení pak odhalují rozličné dílčí vývojové tendence folklórní tradice v současnosti.
      III.
      Posavadní bádání nad současným folklórem se zabývalo zejména životem folklórních skladeb samotných - písňových, hudebních, prozaických, veršovaných, dramatických, tanečních nebo dětských projevů. Sledovalo výskyt, a přesuny jednotlivých žánrů v lidovém podání a ptalo se, které z folklórních žánrů si podržely životnost a uchovávají se v současném podání, a které naproti tomu z. živé tradice a povědomí mizejí nebo docela vymizely. v tom směru dospěli badatelé k bohatým a průkazným výsledkům, jež nejenom objasňují povšechný stav folklórní tradice, ale i přispívají k poznání historického vývoje jednotlivých žánrů. Nástin, jaký podal V. J. Gusev o druzích současného folklóru u slovanských národů, je ilustrací právě takového postupu a syntézou dílčích rezultátů.
      Dalo by se říci, že současný folklór je v tomto světle chápán jako současný folklórní repertoár, tedy skladby a jejich vyšší žánrové systémy. Není pochyby, že taková koncepce folklórní tradice jakožto systému folklórních skladeb se opírá o literárněvědné nebo hudebněvědné východisko, že jednostranně redukuje folklórní tradici na statické jevy a že proto není s to ji dostatečně široce a hluboce vyložit. Zejména "ekologicky" orientované studium folklóru v posledním půlstoletí ozřejmilo, že folklór[/]ní skladba je pouze jednou z konstitutivních složek folklórní tradice. Ta je vytvářena nositeli (interprety a publikem), skladbami a jejich interpretací i jejich funkcí v lidovém prostředí. Folklór není chápán a vysvětlován jako statický fakt a jako dannost, nýbrž jako proces, jako aktivní činitel a jako kulturní systém.
      To znamená, že výzkum a výklad současného folklóru nesmí se omezit na folklórní skladby a žánry, ale že badatelským objektem a cílem je v stejné míře i jejich život, jejich funkce ve společnosti, jejich úloha v sociálním a kulturním životě dnešního člověka. Jestliže máme rozvést tyto požadavky, tu se objeví, že rozbory současné folklórní tradice by se měly v rovné míře zabývat celým souborem faktorů, v nichž se projevují život a proměny folklórní tradice. Jde zejména o tyto činitele:
      (1) nositelé tradice (tj. interpreti a posluchači) pronikavé změny v zaměstnanecké a sociální skladbě obyvatelstva proti minulosti, vznik nových vazeb uvnitř sociálních útvarů a skupin atd. vytvářejí v životě folklóru zcela novou situaci;
      (2) způsoby šíření a tradování: vedle bezprostředního, přirozeného kontaktu, jenž si uchovává i v dnešním životě důležitý podíl, narůstá význam technických médií (tisk, kniha, rozhlas, televize, kino, divadlo atd.), stoupá úloha organizací a institucí (spolky, soubory), slavnosti, kulturní domy a kluby);
      (3) funkce folklóru: některé funkce zčásti nebo naprosto mizejí (magické, obřadové, náboženské,

89

pověrečné), jiné výrazně vystupují do popředí (zábavné, estetické, výchovné, poznávací, reprezentativní, komerční aj.) ;
      (4) skladby a žánry: jejich udržování, obsahové i formální změny i zanikání se jeví jako podstatná složka vývoje folklórní tradice;
      (5) poměr k tzv. vysoké kultuře a oboustranné vlivy mezi folklórem (lidovou kulturou) a vysokou profesionální kulturou se dostávají do nové kvantitativní i kvalitativní polohy.
      Je zřejmé, že takto zaměřený výzkum současné folklórní tradice nevede k pouhému popisu folklórních jevů, k výčtu a charakteristice folklórních skladeb a žánrů žijících v současnosti, nýbrž že hlavně zdůrazní procesy a tendence, jež se v současné folklórní tradici uplatňují a že deskripce samotných folklórních skladeb není než dílčím bodem celkového výkladu. Předmětem a cílem výzkumu proměn a současného stavu folklórní tradice je tedy jejich objasnění jakožto svérázného kulturního procesu.
      IV.
      Už dávno se v bádání zdůrazňuje, že lidová kultura a folklór jako její zvláštní a částečná složka nepředstavují žádnou izolovanou sféru originálních, původních projevů, ale že jsou mnohostranně, aktivně a obapolně spjaty s tzv. vysokou kulturou a profesionálním uměním. Už na sklonku století našly tyto názory výraz ve formulaci tzv. "recepční" teo[/]rie lidové písně, nahrazující romantickou koncepci "produkční" teorie a zdůrazňující moment tvořivého přejetí umělých výtvorů v lidovém prostředí.18) Tyto poznatky vedly postupně k soustavnému šetření vztahů mezi lidovou a vysokou kulturou, mezi folklórem a literaturou, mezi lidovou písní a umělou hudbou atd., ba dokonce až i k skeptickým názorům o původnosti a hodnotě lidových tradic, jak to extrémně vyjádřila naumannovská koncepce "pokleslých hodnot".
      Vztahy mezi lidovou tradicí a tzv. vysokou kulturou trvaly odedávna, ale v posledním století a v současnosti se stávají závažnější. Už B. Václavek vyslovil jednoznačné mínění, že folklór nelze studovat ani bez analýzy vztahů k umělým, profesionálním projevům, ani bez důkladného rozboru jevů, jež stojí mezi oběma těmito oblastmi: pololidové a pololiterární produkce, kramářského a společenského zpěvu, knížek lidového čtení, produkce veršujících samouků atd.
      V současnosti se poměr mezi folklórem, umělými a poloumělými formami tvorby jeví ještě aktuálnější a složitější než v minulém století nebo v minulých desetiletích. Badatelé zabývající se současným stavem folklóru nemohou proto tyto jevy a jejich vzájemné filiace ponechat stranou, už proto ne, že hranice mezi nimi a mezi "vlastním" folklórem je mnohdy zcela pohyblivá a prostupná. Umělá tvorba, zlidovělé, folklorizované skladby, insitní, naivní, ochotnická tvorba a produkce, folklorismus, masová umělecká tvořivost - to všecko jsou pojmy, jež se objevují v kontextu s úvahami nad současnými fol

90

klórními tradicemi v rozličné souvislosti a s rozličným důrazem. Někdy dochází až k ztotožnění nebo podřazení folklóru pod lidovou tvořivost, jindy se včleňují některé jevy - jako pololidová produkce nebo folklorismus - pod lidové umění atp.
      Je možné nějakým způsobem vyjádřit poměr a hierarchii mezi těmito všemi kategoriemi? Nebudu se na tomto místě pokoušet o přesnou definici jednotlivých jmenovaných skupin, neboť by to zabralo příliš mnoho místa, a vyjdu z jejich běžného pojetí, jak se v bádání ustálilo.
      Zdá se, že principiální rozdíl mezi kulturními jevy žijícími v dnešní společnosti tkví v rozdílném způsobu jejich existence. Snad nejpřesněji definoval onen rozdíl K. V. Čistov pomocí teorie komunikace, když rozlišil oblast bezprostřední, přirozené, ústní komunikace na jedné straně, a sféru komunikace zprostředkované, probíhající pomocí technických médií.19) k tomu je možno ještě připojit, že sociální kontext přímé, přirozené komunikace tvoří malé skupiny a společnosti jako rodina, sousedské, pracovní a přátelské skupiny, dětské party, vesnice atd., uvnitř kterých trvají bezprostřední osobní kontakty, kdežto sociálním rámcem zprostředkované, technické kulturní komunikace jsou velké sociální struktury.20) Tyto dva základní kulturní mechanismy prostředkují všecky kulturní potřeby a formy a v nich se uplatňují jednotlivé zvláštní kategorie jako folklór, zlidovělé výtvory, pololidová a insitní produkce, folklorismus atd. Místo a poměr jednotlivých kategorií je možné vyjádřit schématicky následujícím grafem:


      Je samozřejmé, že podané schéma celou situaci zjednodušuje a že mnohé stránky - jako třeba kvantitativní poměry mezi jednotlivými kategoriemi - vůbec nepostihuje. Do sféry přímé, ústní kulturní komunikace patří předně jevy autentického folklóru (A1), jevy zlidovělé, folklorizované (A2) a konečně jevy "vysokého", profesionálního umění, jež zpopulárněly a kolují v ústním oběhu (A3), např. módní, společenské nebo masové písně. Vnitřně slo

91

žitější je sféra spočívající na zprostředkované, technické komunikaci (B). Její podstatnou část představuje umělá, profesionální kulturní a umělecká tvorba (B1, B2), v níž ta část, jež se opírá o lidové umění (B2), patří i do širší oblasti folklorismu. Dále sem náleží ochotnická, naivní, insitní tvorba (B3) a tvorba pololidová (B4), jejíž zvláštní rys proti produkci insitní je třeba vidět v přítomnosti prvků folklórního umění. Do sféry folklorismu (B5, B2) patří ony jevy a prvky tradičního folklóru nebo tradiční lidové kultury, jež se staly součástí odlišného kulturního systému a jsou prostředkovány posluchačům a divákům pomocí moderních technických sdělovacích prostředků. Celou sféru lidové umělecké tvořivosti vytváří souhrn folklórních, zlidovělých a zpopulárnělých jevů, insitní a ochotnická tvorba, pololidová produkce a jevy folklorismu, pokud se nestaly součástí vysokého umění (A1-3, B3-5). Vlastní území současného folklóru je tvořeno jevy folklórními a folklorizovanými (A1, A2) a zčásti folklorismem (B5). Mezi všemi kategoriemi probíhají vztahy o různé intenzitě. Nejsilněji působí umělá tvorba na zlidovělé a zpopulárnělé jevy (B2, B3), a naopak sféra autentického folklóru na oblast folklorismu (B5) a pololidové tvorby (B4).
      Dynamický a proměnlivý poměr mezi různými kulturními kategoriemi se projevuje i v stoupajícím nebo klesajícím významu jedněch nebo druhých. Dá se zhruba říci, že pro vývoj v posledních desetiletích je příznačné narůstání sféry kulturních hodnot šířených prostřednictvím technických médií (B), oblasti folklorizovaných a zpopulárnělých jevů, sféry folklorismu atd.[/]
      V.
      Třebaže k všestrannému a hlubokému rozboru a výkladu současných tendencí a stavu folklórní tradice povede ještě dlouhá cesta dílčích výzkumů a úvah, přece je už dnes možné na základě dosavadních poznatků vytknout alespoň nejzákladnější rysy:
      (1) Místo a úlohu současné folklórní tradice lze pojímat a vysvětlovat jedině v kontextu s celonárodním kulturním životem, hlavně v poměru ke kulturním jevům a hodnotám šířeným pomocí technických prostředků, k centralizovanému, globálnímu kulturnímu systému a k "vysokému" umění. Folklórní hodnoty si podržují v tomto celospolečenském kulturním systému aktivní roli a zvláštní místo. Jejich poměr k jiným kulturním formám není předem antagonistický, ale komplementární. To znamená, že folklórní tradice není v svém celku a v mnoha svých projevech jinými formami zastupitelná a nahraditelná. Komplementárnost lidové kultury a kultury "vysoké", "umělé", šířené zprostředkovaně, se projevuje i v tom, že obě tyto sféry se často obapolně ovlivňují a obohacují.
      Ačkoliv by bylo chybné a málo opodstatněné roli lidové kultury a folklórních tradic v celé skladbě národního kulturního života přeceňovat, ukázaly se na druhé straně jako chybné i ty názory a pesimistické předpovědi, jež už od druhé poloviny minulého století mluvily o radikálním a rychlém pohasnutí folklórních tradic. Ty vykazují často velikou setrvalost a kontinuitu, takže badatelé někdy zjiš

92

ťují až překvapující délku jejich existence a neměnnost forem.21)
      (2) Na povšechný kulturní vývoj a na proměnfolklórní tradice působí stále více a různosměrně masové komunikační prostředky a centralizovaný kulturní systém: vytlačují mnohé folklórní jevy z oběhu a nahrazují je i omezují životní podmínky folklórní tradice; ale taky napomáhají šíření mnoha folklórních jevů, ovlivňují jejich obsah i formy a vnášejí do ústní tradice nové námětové i výrazové prvky a složky.
      (3) Celkové proměny probíhající v kultuře a folklórních tradicích nabývají namnoze takového rozměru, že vedou k vzniku mnoha zcela nových forem, jež se vymykají tradičním kritériím folklórnosti. Objevují se na všech úsecích folklórní tradice. Ve vyprávění je to zejména mnohostranná oblast vzpomínek a vyprávění ze života i dalších forem, jež se staly hlavním vypravěčským projevem v současnosti. v lidovém zpěvu se dostaly do popředí zlidovělé písně a početné zpopulárnělé a znárodnělé skladby zábavné, společenské, masové, módní atd. Do všech sfér zasahují projevy novodobého folklorismu, jenž opět zpětně působí na vlastní lidovou tradici. Výskyt všech těchto nových forem naléhavě nutí, abychom nově definovali pojem, distinkce a hranice folklóru, lidové písně, lidového vyprávění atd. a abychom nesetrvávali u pojmů a kategorií, jež se opírají o stav a pojetí folklóru minulého století a jež dnes přestaly být adekvátní.
      (4) Proti minulosti se podstatně změnily funkce současného folklóru. Mnohé z funkcí, jež ovládaly [/] folklórní tradici a její žánry v minulém století nebo ještě před půl stoletím; ztratily význam, oslábly, zredukovaly se nebo zcela vymizely: funkce náboženské, magické, pověrečné, výroční a rodinné obřadnosti, funkce sociální, pracovní, lokální atd. Naproti tomu jiné vystoupily do popředí anebo se objevily funkce nové: zábavné, estetické, slavnostní, sváteční, reprezentativní, národní, politické, prestižní, konzumní a komerční. Tyto funkční proměny přivodily posuny v celé vnitřní skladbě a životnosti folklórních žánrů; některé žánry vymizely nebo ustupují (legendy, demonologické povídky, četné obřadní písně a formy), jiné se vnitřně přetvořily a přehodnotily (obřadní písně se zpívají jako zábavné, demonologické povídky nebo historické pověsti se vyprávějí nebo čtou jako zábavná fikce22) atp.). Naproti tomu jiné druhové vrstvy si právě pro své funkce podržely životnost: lyrické písně milostné, žertovné, pijácké, humorky a anekdoty, realistické a novelistické povídky, vyprávění ze života). Onen vývoj neprobíhá ve všech zemích, ve všech krajích a ve všech sociálních a generačních vrstvách stejně rychle a intenzívně, ale jeho povšechný směr má obecnou platnost.
      (5) Příznačným rysem novodobého vývoje folklórních tradic se jeví překonávání úzce lokálních a krajových forem a vznik širších nadlokálních; nadkrajových, celonárodních, "zobecňujících" a "reprezentativních" stylů a repertoárů. Příčiny tkví v rozpadu někdejší místní a regionální uzavřenosti a izolace kulturního rozvoje. Opouštění úzce lokálních forem a starého suicentrismu, typického pro starší fáze folklóru, a pronikání uniformujících tendencí se

93

projevuje v užším i širokém měřítku: uvnitř regionu, ale i v nadkrajovém a celonárodním rozměru. Dříve místní a krajové pověsti se dostaly do celonárodního povědomí, místní a regionální písně se zpívají na rozlehlém a neohraničeném národním území atp.
      VI.
      Jestliže má bádání nad současným folklórem dospět k přesnějším a jednoznačným rezultátům, pak je zapotřebí nejen shrnout posavadní částečné poznatky a zkušenosti, ale je nutné uskutečnit i nové výzkumy, zaměřené právě na tuto úlohu. Právem mluví někteří badatelé o "nedostatku speciálních terénních výzkumů" na tomto poli.23) Pro metodiku sběru a studia současné folklórní tradice se zdají důležité hlavně dva požadavky. Za prvé uplatnit komplexní postupy, jež by vedle tradičních národopisných metod použily i technik příbuzných disciplín, hlavně sociologických; a dále se jeví potřebné provést podrobné analýzy stavu folklórní tradice a folklórního repertoáru v různých sociálních prostředích města i vesnice. Ruský folklorista V. J. Gusev dokonce doporučil, aby se podobné výzkumy vedly podle jednotného programu a navrhl jako velkou mezinárodní akci společnou expedici ve všech slovanských zemích, jejíž výsledky by se i jednotně [/] vyhodnotily.24) Onen námět by neměl zapadnout, neboť takový postup by zaručil promyšlenou a všestrannou náplň i vysokou úroveň výzkumu i jednotnost měřítek a vzájemnou srovnatelnost získaných výsledků.
      Badatelé zabývající se vývojem a současnou situací lidových tradic nevidí v odborném výkladu tohoto problému jediný a samoúčelný cíl. Toto poznání chápou spíše jako východisko k péči o hodnoty lidové tradice a o jejich využití v kulturním životě společnosti.25) Už před několika desítkami roků se B. Václavek zabýval úvahami, jak zabezpečit lidové kultuře přiměřené místo v celkovém národním kulturním životě, a nastínil soustavný program práce v tomto směru. Chápal to jako úkol celospolečenské kulturní politiky a domníval se, že tato koncepce se má opírat především o důkladné odborné vědomosti o stavu a povaze lidových tradic.26) Jestliže čteme dnes shodné myšlenky třeba u B. N. Putilova, jenž požaduje, aby odborníci činorodě působili na osudy lidového umění a aby propagace a popularizace folklóru se zakládala na "skutečně vědeckých, teoreticky promyšlených a mnohokrát prakticky ověřených principech a metodických postupech",27) pak to nejenom potvrzuje správnost a jasnozřivost Václavkovy koncepce ale klade to před národopisce i další závažnou úlohu.

94

Poznámky:
1.
      Proto v článku uvádím jen ty práce, z nichž přímo cituji nebo na něž se bezprostředně odvolávám; v nich najde čtenář odkazy na další příslušnou literaturu.
2.
      V. J. Gusev, Vidy sovremennogo foľklora slavjanskich narodov, in: Istorija, kuľtura, foľklor i etnografija slavjanskich narodov, Moskva 1968, s. 293317.
3.
      S. Świrko, O miejsce folkloru we współcz[es]nej kulturze polskiej, in: Literatura Ludowa, 8, 1964, č. 4-6, s. 25.
4.
      B. Václavek, Poznámky o metodě studia písní lidových (1921), in: O lidové písni a slovesnosti, Praha 1963, s. 59.
5.
      M. Leščák, Výskum súčasného stavu folklóru na Slovensku - metódy, problémy, ciele, in: Slovenský národopis, 20, 1972, s. 193.
6.
      Gusev 1968, s. 293-294.
7.
      Gusev 1968, s. 294.
8.
      M. Leščák, Poznámky k výskumu súčasného stavu folklóru na Slovensku, in: Slovenský národopis, 19, 1971, s. 216-217.
9.
      Gusev 1968, s. 294-299.
10.
      B. N. Putilov, Foľklornoje nasledije i sovremennaja kuľtura, in: Problemy sovremennogo narodnogo tvorčestva. Russkij foľklor, 9, Moskva-Leningrad 1964, s. 76.
11.
      Gusev 1968, s. 299.
12.
      Gusev 1968, s. 295.[/]
13.
      B. Linette, Problematyka folkloru współczesnego na tle rzeczywistości kulturowej ziemi lubuskiej, in: Między dawnymi a nowymi laty ... Studia folklorystyczne, Wrocław-Warszawa-Kraków 1970, s. 164168.
14.
      K. V. Čistov, Špecifikum folklóru vo svetle teórie informácie, in: Slovenský národopis, 20, 1972, s. 375.
15.
      B. Václavek, Písemnictví a lidová tradice, Praha 1947, s. 64.
16.
      M. Bakoš, k otázke predmetu literárnej histórie, in: Literárna história a historická poetika, Bratislava 1973, s. 34-36.
17.
      Gusev 1968, s. 298.
18.
      Václavek 1947, s. 35 ad.
19.
      Čistov (viz pozn. 14).
20.
      O. Sirovátka, Sociální kontext folklórní komunikace (v tisku).
21.
      Leščák 1971, s. 216.
22.
      V. K. Sokolova, Sovremennoje sostojanije predanij, in: Istorija, kuľtura, etnografija i foľklor slavjanskich narodov, Moskva 1973, s. 437.
23.
      Gusev 1968, s. 437
24.
      Gusev 1968, s. 307.
25.
      Świrko 1964, s. 27.
26.
      O. Sirovátka, B. Václavek a péče o lidovou píseň, in: Národopisné aktuality, 10, 1973, s. 15-26.
27.
      B. N. Putilov, Foľklor i chudožestvennaja samodejateľnosť, in: Foľklor i chudožestvennaja samodejateľnosť, Leningrad 1968, s. 10.

95

ZUR HEUTIGEN SITUATION DER FOLKLORE

Die Fragen der Entwicklung und des zeitgenössischen Zustands der Folklore gehören heute zu den meist behandelten Themen der volkskundlichen Forschung; sie bilden eigentlich ein Teilproblem des Studiums der gesamten Volkskultur und des ganzen Volkslebens.
      Seit den frühesten Anfängen der wissenschaftlichen Volkskunde im 19. Jahrhundert wurde skeptisch vom Niedergang und Absterben der altertümlichen", "ursprünglichen" Volkskultur gesprochen. Allmählich hat sich aber die Auffassung durchgesetzt, dass es sich nicht einseitig um ihren Niedergang, sondern mehr um ihre - manchmal sehr tiefe und durchgreifende - Veränderungen und Entwicklung handelt. Es wurden auch determinierende Faktoren und bestimmte Wendepunkte und Phasen dieser Entwicklung entdeckt und festgestellt.
      Als chronologische Grenze der "zeitgenössischen" Folklore nehmen die Volkskundler die Nachkriegsjahre und besonders das letzte Jahrzehnt an. Viel problematischer erscheint die Abgrenzung des Inhalts der "zeitgenössischen" Folklore. Neben den ganz neuen, aktuellen Erscheinungen und Schöpfungen sind aus mehreren Gründen zu der "zeitgenössischen" Folklore auch die alten; traditionellen Phänomene zu rechnen; die Interpretation und Abänderungen, sowie auch die lebendige Funktion im Volksmilieue machen aus der traditionellen Folklore einen aktuellen Bestandteil der heutigen Überlieferung. Man könnte analog zu der Literaturgeschichte von der "aktuellen Folklore-Situation" sprechen. In dieser traditionellen Überlieferung zeichnen sich jedoch unterschiedliche Schichten ab, was die Vitalität und Frequenz betrifft; die Unterschiede deuten verschiedene innere Entwicklungstendenzen der traditionellen und zeitgenössischen Folklore an und sind für den Forscher symptomatisch.[/]
      Die zeitgenössische Folklore wird fast ausschliesslich einseitig und statisch au f der Ebene der Folklore-Schöpfungen und Folklore-Gattungen untersucht. Dagegen erscheint die Auffassung der Folklore als ein reicherer und dynamischer Komplex notwendig. Die Aspekte und Entwicklungstendenzen der heutigen Folklore sind in mehreren Faktoren zu suchen: (1) die Träger (Interpreten und Publikum), (2) Verbreitungswege und Tradierungsvorgänge, (3) Funktionen, (4) Schöpfungen und Gattungen, (5) das Verhältnis zur technisierten Kultur und "hohen" Kunst. Diese Auffassung führt zur Erforschung der Veränderungen und des aktuellen Zustands der Volksüberlieferung als eines Kulturprozesses.
      Für die Volksüberlieferung ist das Verhältnis zur technisierten Kultur und zur "hohen", professionellen Kunst besonders wichtig; in den letzten Jahrzehnten sind die Intensität und das Ausmass dieser Wechselbeziehungen noch stark gewachsen. Als Grundkategorien erscheinen in der Kultur der heutigen Gesellschaft zwei Bereiche: die Sphäre der spontanen, auf der unmittelbaren, natürlichen Kommunikation beru[n]henden Kultur (A), und die Sphäre der durch die technischen Medien und formellen Institutionen vermittelten Kultur (B). In diesen zwei Kulturbereichen kommen unterschiedliche Kulturformen zur Geltung: die authentische Folklore (A1), die folklorisierten und popularisierten Phänomene (A2, As), der Folklorismus (B5, B2), die naive", insite Produktion und Laienkunst (B3), die halbvolkstümlichen Phänomene (B4). Diese einzelnen Formen und Bereiche sind durch dynamische und unterschiedlich starke Einflüsse und Wirkungen verbunden. (Siehe das beigelegte graphische Schema.)
      Aufgrund der Ergebnisse der bisherigen Forschungen könnte. man die Tendenzen in der Entwicklung der heu

96

tigen Folklore durch einige Grundlinien skizzieren: (1) das komplementare Verhältnis der Folklore und der Erscheinungen der technisierten, "hohen" Kultur und Massenkultur; diese zwei Modalitäten stehen nicht ausschliesslich und immer antinomisch gegeneinander, sondern sie beeinflussen und bereichern sich zugleich; die Volksüberlieferung weist dabei eine starke Kontinuität und Lebendigkeit auf; (2) der wachsende und vielseitige Einfluss der Massenmedien und des zentralisierten Kultursystems; (3) die Entstehung und das Auftreten von manchen völlig neuen Phänomenen und Formen in der Volkskultur; daraus ergibt sich die Notwendigkeit, den Begriff, die Distinktionen und Grenzen der Folklore von neuem zu bestimmen; (4) tiefe Veränderungen der Funktionen der Folklore (vor allem ästhetische, unterhalten de, feierliche, repräsentative, nationale. politische, kommert[z]i[on]elle usw. Funktionen treten in den Vordegrund), was zugleich auch zu umfangreichen Verschiebungen in der Lebendigkeit und Frequenz der einzelnen Gattungen führt; (5) die Tendenz zur Nivellierung der eng lokalen Formen und zum Konstituieren der breiteren überlokalen, überregionalen, nationalen und uniformierten "verallgemeinerten" Formen.
      Die Erforschung des heutigen Zustands der Folklore bringt nicht nur manche aktuelle Resultate zur Erläuterung der Entwicklung der Volksüberlieferung und Volkskultur, sondern sie kann auch als die wissenschaftliche Grundlage der praktischen Beeinflussung des kulturellen Lebens und dessen Perspektive dienen.

97


Příchod českých kolonistů do Mačina Brda. Vzácný dokument z konce minulého století zachycující stavby, obydlí, hospodářské nářadí, oděv.


Typická muslimská usedlost o Konjuhovcích, které sousedí s Mačiným Brdem. Foto J. Vařeka 1971.

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. XI. - 1974, č. 2

PETRIFIKOVANÉ ZVYKY A OBŘADY U BOSENSKÝCH ČECHŮ
(Z výzkumů v Mačině Brdě a Nové Vsi)1) [obsah]

      IVA HEROLDOVÁ, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      Představa české osady v sousedství muslimské vesnice je absurdní, jestliže si neuvědomíme, že hovoříme o Bosně. Národnostní a náboženská pestrost Bosny, kde vedle domácího obyvatelstva, tj. muslimů, Srbů a Chorvátů, žijí menší jazykové ostrovy Čechů, Italů, Maďarů, Poláků a Ukrajinců, je dána historickým vývojem tohoto území. Když si odmyslíme jednotu zájmů, která vyplývá ze společné existence na jednom území v rámci jedné republiky, je vnitřní život těchto etnických skupin dosud v převážné míře určován vžitými normami jejich způsobu života. Zvláštnosti podmíněné etnickou a náboženskou specifičností jsou stále dosti významné a přispívají i dnes k uzavřenosti těchto skupin. Není to však izolovanost úplná, ale více nebo méně infiltrovaná mnohonárodnostním prostředím. Významným pojítkem, ale zároveň i dělítkem bylo a ještě je náboženství. Katolický kostel sbližoval [/] Čechy, Chorvaty, Italy, Němce a Poláky stejné jako pravoslaví pravoslavné Srby i ukrajinské kolonisty a džamije muslimy různého etnického původu. Vzájemné sympatie nebo antipatie mezi jednotlivými národnostmi byly určovány vedle náboženských rozdílů také specifickým vývojem jednotlivých kolonizací, momentální politickou situací i nahodilými, nepodstatnými jevy.
      Na první pohled dává kolorit zdejšímu kraji, jako konečně celé republice Bosně a Hercegovině, muslimské obyvatelstvo. s orientálními prvky jeho způsobu života a kultury se můžeme setkat na každém kroku, ať máme na mysli dymně muslimských žen nebo džamije vévodící muslimským osadám, či stravu, v níž je tabuizováno vepřové maso.
      Sem, do severní Borny; doprostřed kopců a lesů, se před více než sedmdesáti lety přistěhovali čeští kolonisté. Ve srovnání s kolonizací Slavonie ne

99

přišla většina zdejších Čechů přímo z Čech, ale z Volyně, kam se v 70. letech minulého století vystěhovala z důvodů hospodářských. Nucený přestup na pravoslaví, jehož prostřednictvím chtěla carská vláda v 80. letech poruštit všechny národnosti a národnostní menšiny žijící v Rusku, vyvolal odpor u volyňských Čechů. Jedním z projevů nesouhlasu bylo rozhodnutí vystěhovat se, najít vhodnější kraj k osídlení, kde by byla zaručena náboženská svoboda. A tak někteří z Čechů katolického vyznání, kteří odmítli přestoupit na pravoslaví, prodali na Volyni hospodářství a pozemky. Podali si žádost rakouským úřadům o příděl půdy v Bosně, kde se hledali kolonisté, kteří by obdělali tamější ladem ležící půdu a současně naučili domácí obyvatele racionálně hospodařit.2)
      Byla to devadesátá léta 19. století, kdy se více než sto českých rodin vystěhovalo z dubenského okresu ve volyňské gubernii do Bosny a založilo tři české osady: Novou Ves u Bosenského Brodu (1894 3), Mačino Brdo u Prnjavoru (1896)4) a Vranduk u Doboje (1895)5). Společně s nimi se přistěhovali z Volyně i Poláci a Ukrajinci řeckokatolického vyznání6).
      Tak byly tedy založeny tři české osady v severní Bosně. Od chvíle, kdy se předkové dnešních českých obyvatel Nové Vsi a Mačina Brda usadili na Volyni, do chvíle, kdy se rozhodli stěhovat se dál, je dělilo více než 20 let naplněných namáhavou prací a těžkostmi při sžívání se s místním obyvatelstvem. Těžko říci, co bylo pro ně těžší. A když už mohli začít těžit z výsledků své práce, když přivykli tamějšímu prostředí, které se stalo pro ně[/]které z nich i rodným domovem, odešli do Bosny. Hned na první pohled je zřejmé, že si Češi hospodářsky nepolepšili. Kromě toho, že museli začít zcela od začátku, dostali se z rovinaté, úrodné Volyně do kopcovitého kraje, chudého na vodu, do kraje, kde řádila malárie a zimnice. A ani půdy nebyl dostatek. Češi se přistěhovali na sklonku devadesátých let, kdy se s přidělováním půdy cizím kolonistům pomalu přestávalo, aby mohly být uspokojeny požadavky domácích žadatelů. Na štěstí byli přistěhovalí Češi většinou řemeslníci kteří řemeslem doplňovali skrovné výnosy přidělené půdy7). Tento faktor doplňkového zaměstnání zůstal typickým pro obě osady dodnes, jen s tím rozdílem, že řemeslo bylo většinou nahrazeno prací v dílnách a továrnách8).
      V Nové Vsi a Mačině Brdě žijí Češi společně s Poláky, Ukrajinci a ostatními národnostmi9). v jejich těsném sousedství jsou vesnice muslimské, srbské, německé a italské. Tolerance bosenských úřadů vůči kolonistům různého etnického původu a náboženského vyznání i společné osudy přistěhovalců byly příčinou, že mezi nimi nebylo národní nesnášenlivosti (společný hřbitov Čechů, Poláků a Ukrajinců v Mačině Brdě). Počáteční vyhrocenější vztah Čechů vůči Srbům byl jen dočasný. Ve vnitřním životě osad byla v ohledu rodinném a společenském zachována integrita etnických skupin. Každá národnost si uchovala svůj jazyk a etnické zvláštnosti projevující se ve způsobu hospodaření, v součástkách oděvu, v jídelníčku, ve zvycích ap.10) Vzhledem k majoritě Čechů v Mačině Brdě a Nové Vsi byla češtiny komunikačním jazykem mezi ná

100

rodnostmi v obou osadách. v současné době působením škol, úřadů a zaměstnání mimo obec nabývá stále většího významu srbochorvatština, ale čeština je stále nejužívanějším jazykem v českých rodinách a při vzájemném styku mezi Čechy11). Endogamnost českého jazykového ostrova, jejíž neblahé důsledky se projevily v meziválečném období, byla narušena po druhé světové válce migrací obyvatelstva a zvětšujícím se počtem smíšených sňatků12).
      Život a kultura jazykových ostrovů jsou určovány vžitými zvyklostmi a normami, jež si kolonisté s sebou přinesli, a prostředím, ve kterém se usadili. Vztah těchto dvou komponentů ovlivňuje stupeň jejich akulturace. Jak na Volyni, tak v Bosně dostali se Češi do prostředí ještě živé tradiční lidové kultury. Je proto pochopitelné, že také oni začali rozvíjet svoji tradiční kulturu, jež jim byla vlastní a která vyplývala i z jejich vesnického způsobu života. Ostatní složky české národní kultury přicházející s výchovou ve škole, prostřednictvím tisku, rozhlasu, působením menšinové inteligence, byly jim dostupné jen ojediněle a nesehrály proto v jejich životě žádnou významnou úlohu13).
      Dnešní lidová kultura bosenských Čechů, jejíž značně nivelizovaný typ jsme zaznamenali v Nové Vsi a Mačině Brdě, byla vytvořena z různého regionálního podloží daného krajovým původem kolonistů (SV, JZ Čechy, Haná, Slovácko). v povědomí dnešních obyvatel je stále živé dělení na Čechy a Moravany14), jež je patrné i v dochovaných nářečních15) a kulturních reliktech. Na utváření kulturního typu měl vliv i několikaletý pobyt na Vo[/]lyni a soužití s polským a ukrajinským obyvatelstvem. Míru vlivů ostatních národností na kulturu zdejších Čechů bylo obtížné zjistit pro krátkou dobu konání našeho výzkumu. Styk Nové Vsi a Mačina Brda s ostatními českými osadami v Jugoslávii nebyl velký právě pro vzdálenost obou osad od center českého menšinového života. Máme zaznamenáno pravidelnější spojení jedině se Staro Petrovým Selem ležícím na druhém břehu řeky Sávy při hranicích Slavonie a Bosny, odkud se Češky přivdaly do Nové Vsi. Nabízí se otázka, zda prostřednictvím těchto slavonských Čechů nebyla přinesena do Nové Vsi a Mačina Brda chlebová pec, jež je pro samostatnou Bosnu atypická. Kontakty se starou vlastí nebyly žádné, nepočítáme-li jednotlivé přistěhovalce z Čech v pozdějších letech nebo vojenskou službu zdejších Čechů v rakouské armádě, kde se setkávali s krajany, od nichž se naučili mnohým písním, které se staly trvalou součástí jejich repertoáru.
      Dnešní společenský život bosenských Čechů je ovlivňován
     a)
      tradiční českou lidovou kulturou adaptovanouna zdejší prostředí
     b)
      kulturou bosenských městeček jako je Prnjavor,
     Derventa, ale i měst jako je Banja Luka a Sara-jevo
     c)
      jugoslávskou kulturou v širším slova smyslupředstavovanou literaturou, rozhlasem, televizí,filmem atd.
      Vlivem těch, co zůstávají po celý den ve vsi, tj. především žen a starých lidí, udržuje se v Nové

101


Hroby českých dětí z období mezi dvěma válkami, Mačino Brdo. Foto J. Vařeka 1971.


Kaple na českém hřbitově. Mačino Brdo. Foto J. Vařeka 1971.

Vsi a Mačině Brdě tradiční způsob života, který respektují i všichni ostatní. Vánoce se zde drží dosud postaru a ti, co musí do práce a do školy, scházejí se večer u slavnostně prostřeného stolu, aby v duchu zděděné tradice oslavili Štědrý večer. v současné době však dochází k postupnému slábnutí vlivu české lidové kultury, k zániku starých zvyků a k jejich nahrazení dnešní jugoslávskou tradicí. Tak například stavění májů už zcela vymizelo a bylo nahrazeno oslavou svátku práce, s jehož dnem jsou spojeny dva až tři dny pracovního volna. Ve filipojakubské noci Češi už nepálí "čarodějnice", ale společně s ostatními zde žijícími národnostmi zapalují "kresy" na počest prvního máje. Stále významnější místo mají v jejich výročním kalendáři celostátní svátky a s nimi spojené slavnosti. v době našeho výzkumu připravovali se v Mačině Brdě na Den republikz, 29. 11., na jehož počest se měla konat v Prnjavor u přehlídka souborů lidové tvořivosti národů a národností žijících v Bosně.

      Výroční zvyky
      Až do konce této války bylo pro společenský život v Mačině Brdě a Nové Vsi charakteristické, že se veškeré zábavy konaly "po kučích". v osadách nebyl hostinec a domy České besedz byly postaveny teprve po válce. Češi se v pořádání zábav střídali, ale většinou je konali tam, kde byla prostornější "seknica"16). Místní "kapela" byla vždy po ruce. Kdysi dechovka, dnes tamburaši nebo čtyřčlenná hudba složená z houslí, basy, kytary, har[/]moniky (Mačino Brdo) nebo z houslí, harmoniky, bubnu a kytary (Nová Ves)17). Snad proto, že byli odkázáni v pořádání zábav jenom na sebe, nevymizela u zdejších Čechů přirozená schopnost umět se pobavit. Byli jsme přítomni dvěma večerům zkoušek místní mládeže na vystoupení. Byl pro nás zážitek, s jakou chutí mladí lidé zkoušeli Českou a Moravskou besedu a jak se přitom dovedli poveselit.
      Z českého výročního zvykosloví udrželo se v obou osadách slavení kateřinských zábav Mikuláše, vánoc, Tří králů, masopustu, velikonoc, svatodušních svátků a posvícení. Kateřinská se v Mačině Brdě slaví dosud a s jejím pořádáním v Nové Vsi se přestalo teprve před třemi lety. Svou formou připomíná český jazykový ostrov v Banátě. Je prosta jakýchkoli zvyků a jediným pozůstatkem původní zábavy žen a dívek je jejich právo vybírat si do půlnoci tanečníky.
      V tradičních mikulášských průvodech, jež se udržely dodnes18), jsme zaznamenali v Mačině Brdě vedle Mikuláše, anděla, čerta i Matičku19), která ukazuje na přínos moravských kolonistů do místního tradovaného zvykoslovného cyklu20). Při obchůzkách se Mikuláš ptá dětí, zda poslouchají, zda se umějí modlit, jak se učí ve škole; přitom je také zkouší ze čtení a počítání. Čert děti straší, zatímco dárky rozdává Matička. Vedle velikonočního zajíčka je Mikuláš jedinou příležitostí výročního zvykoslovného kalendáře. kdy děti dostávají dárky21).
      Pro označení jednotlivých dnů vánočního období přejali zdejší Češi většinou už místní názvy (badňak, božić), ale jinak slaví vánoce po svém. Recep

103

ce z jinonárodního prostředí by la malá. Obdarovávání v souvislosti se Štědrým večerem tu není vžité. Vánoce jsou především svátky Božího narození v nichž se kontaminovala tradice církevní a lidová. Zajímavé, že téměř nenajdeme pověry zajišťující úrodu budoucího hospodářského roku22). Nevíme, jak tomu bylo před 20-30 lety, ale vysvětlení je možné hledat v tom, že u Čechů v Mačině Brdě a Nové Vsi, na rozdíl např. od slavonských Čechů, zemědělství nebylo jediným zdrojem obživy .
      O Štědrém večeru u Čechů v Mačině Brdě a Nové Vsi stojí v rohu místnosti ozdobený a rozsvícený stromeček s betlémem a na stole zelená pšenička, zasetá na Lucii23). Nošení slámy a její rozprostírání po podlaze, jež Češi přejali od domácího obyvatelstva, vymizelo po první světové válce v souvislosti s přestavbou obydlí, se zavedením podlah, jež nahradily původní upěchovanou zem. Štědrovečerní jídelníček sloučil v sobě jídla české, ukrajinské a místní kuchyně. Mohli jsme v něm najít např. spařované peciválky, vánočku (housku), kyselou polévku ze suchých hub, ale i "baršč" s pirohy, který je už však dnes většinou nahrazen fazolovým salátem, charakteristickým štědrovečerním jídlem Chorvatů a Srbů.
      Na půlnoční chodí Češi z Mačina Brda do Prnjavoru a z Nové Vsi do Slavonského Kobáše. v Mačině Brdě se udržel zvyk vzájemného svádění na půlnoční, spojený s koledou. Češi bydlící na nejvzdálenějším konci osady přicházejí ke svým nejbližším sousedům koledovat. Zaklepou na dveře se slovy: "Juro, Kubo, kde jsi a co děláš? Poďme do [/] Betléma, kde se Pán Ježíš narodil!" Potom začínají zpívat koledy. Ve stavení jsou pohoštěni a společně s domácími jdou k dalším sousedům a s nimi zase


Interiér kuchyně v českém obydlí J. Bočka. Mačino Brdo. Foto J. Vařeka 1971.

104

k dalším, až všichni dojdou do Prnjavoru. Po návratu z půlnoční se jí, jak je dnes běžné u jugoslávských Čechů, první masité jídlo. z maškar vánočního období jsme zaznamenali v Mačině Brdě obchůzku s kozou24). Se štěpánskou koledou obcházejí děti dnes jen v Nové Vsi, Tradičně se scházejí Češi v obou osadách na Silvestra, aby uvítali Nový rok. Ještě před několika lety hrávala v tento den Česká beseda divadelní představení. v Nové Vsi se po skončení silvestrovské zábavy chodí v průvodu po vsi "vinšovat" nový rok. v Matčině Brdě si přejí "šťastný nový rok", "sretnu godinu" po skončení novoroční mše v prnjavorském kostele.
      Se 6. lednem je spojejno v Mačině Brdě a v Nové Vsi svěcení vody a vysvěcování stavení. Na tříkrálové obchůzky si lidé nepamatují. Když se přinese svěcená voda domů, musí každý člen polknout několik doušků, aby byl po celý rok zdráv. Svěcená voda je neustále po ruce pro případ bouřky, nemoce, úmrtí ap. "Bude post a budou chodit maškary", říká se v Mačině Brdě, když se blíží poslední tři masopustní dni. Dodnes chodí v obou osadách 10-15 maškar, za něž se přestrojují staří i mladí, muži i ženy. "Maškary choděj věčím dílem ve dne. Voblíknou se, aby je nepoznali. Jedna jako muslimanka, ta jak cigánka se voblíkne, aby vám karty gátala, sreče da vam kaže. Jedna zase za komeníka, nese pometýlko, že chce čistit komory. To, aby dináry dostali. I medvěda vodijó a někerá zase nese bébu. Medvěd má na sobě kožich a omotaný obříslo okolo, nos z kartounu a šubaru na hlavě. Jeden ho vodí, taková komedie to je. Když přídou do kuče, ptaj se, [/] esi jich přijímáme a jesli jich nemyslíte pustit, tak vyjdete na dvůr a něco jim vynesete a oni poskáčou a děkujou, klaněj se a dou dál. Dávaj se jim dináry a vajíčka a ty si pak večír, než pudou na tu zábavu, zrichtujou k večeři. Na zábavě už maškary nejsou, to už tak jeden pár maškar se voblíkne v někerý kuči, aby je nepoznali a vpadne na tu zábavu jen tak. Zábava končí o půlnoci v houterý, bo ve středu už máme post. Někdy ty naše starý, to já pamatuju, eště dávněj, dyž voni hráli na plechinštrumenty, tak bas pochovávali." (Mačino Brdo)
      Jak už jsme úvodem řekli, Češi žijící v Mačině Brdě a v Nové Vsi, jsou katolíci, silně věřící. Církevní rok dodržují, navštěvují pravidelně kostel a účastní se procesí do bližších i vzdálenějších poutních center (Mariazell). Adventní a velikonoční půst zachovávají a v ostatní dny roku se postí v pátek (dříve ve středu a v pátek), kdy jedí jen mléko. vajíčka na oleji a chleba.
      Na Květnou neděli nosí se světit kočičky, ze kterých se dělají křížky do polí (Nová Ves) a užívá se jich v lidovém léčitelství k nakuřování (Mačino Brdo).
      Ve zvykosloví spojeném s velikonocemi kontaminovalv se v Mačině Brdě a Nové Vsi některé zvyky různé etnické provenience.
      O vzkříšení (dříve na Bílou sobotu, v současné době se tak děje na Veliký pátek) nosí Češi z Mačina Brda společně s ostatními obyvateli katolického vyznání, s Chorvaty, Italy, Němci a Maďary, světit jídlo do prnjavorského kostela (bochánek, uzené maso, klobásu, vejce, křen). Je zajímavé, že Češi v Nové Vsi jídlo světit nenosí a prý ani nikdy

105

nenosili, ale zmiňují se, že tento zvyk dodržují slavonští Češi. k tomu, abychom mohli přistoupit u tohoto zvyku k nějakým závěrům (kontinuity tradice či recepce)25), chybí nám materiál z období adaptace bosenských Čechů.
      Chození dětí s proutkem (karabáčem) a polejvání vodou26) o velikonočním pondělí je dosud běžné. Oba zvyky přinesli kolonisté. Pomlázku určitě Češi. Zvyk "polejvání" vodou mohl být zaveden jak kolonisty z Moravy, tak Poláky a Ukrajinci. Zda kolonisté z Čech přejali tento zvyk už na Volyni nebo až po přesídlení do Bosny, nevíme, protože nemáme zprávy ze staršího období27). O velikonočním zajíčku jsme se zmínili v souvislosti s obdarováváním dětí. Děje se tak rovněž na velikonoční pondělí, kdy rodiče připraví na zahradách hnízda, do nichž uloží dárky pro děti, většinou vajíčka a nějaké sladkosti, s tím, aby děti šly hledat, co jim zajíček přinesl. Jak se tento zvyk německé provenience dostal k Čechům, nevíme. Zda už na Volyni, protože mezi volyňskými osadami z nichž se Češi do Bosny přistěhovali, jsou uváděny některé vesnice založené německými kolonisty (Hollendry), nebo až v Bosně vlivem německých sousedů, o tom etnografický materiál mlčí.
      Ze zvyků jarního období jsme už hovořili o májích, které se v obou osadách stavěly ještě před touto válkou. Habrové, bukové máje s vrškem ozdobeným jalovcem, pentlemi a láhví rakije stávaly před obydlím svobodných děvčat. U hlavní máje, stojící uprostřed osady ("na place"), bývala při stavění a kácení máje tradiční májová zábava.[/]
      O svatodušních svátcích (zelené svátky) zdobí se dodnes okolí a vnitřek stavení zelenými větvemi a malými stromky.
      Zvláštní naši pozornost zasluhuje posvícení, s jehož slavením se setkáme ve všech českých osadách v Jugoslávii. v Mačině Brdě a v Nové Vsi slaví posvícení třetí neděli v říjnu. Zdejší posvícení nemá žádnou spojitost s kostelem (ani v Mačině Brdě, ani v Nové Vsi není kostel), ale je čistě lidovým svátkem českých obyvatel obou osad. Ptáte-li se Čechů v Mačině Brdě, jak se u nich slaví posvícení, odpoví vám, že "se honí kohout" (bije kohout), protože tento zvyk je nejcharakterističtější náplní tohoto svátečního dne, odbývajícího se jinak jen při jídle, pití a tanci.
      Dosud tradičně schází se mládež každým rokem o posvícenské neděli po obědě na jednom konci vesnice, aby připravila průvod. v čele jdou chlapci. kteří nesou kohouta na hrabích ozdobených věncem z růží a mašlemi. Za nimi jde rabín (židák) s nožem a plachtou, potom děvčata s cepem a pytlem řezanky. Zástupem diváků průvod končí. "Na place" před Domem se průvod rozestoupí rabín si vyleze na připravený stůl a říká, že mu došly stížnosti na kohouta a vy zývá žalobce - děvčata, aby řekla, co proti němu mají. Ta žalují, že je kohout budil, že utíkal za cizími slepicemi, hrabal v cizích zahradách ap. Po delším dialogu mezi rabínem a děvčaty a po jeho proslovu, v němž zpravidla hovoří o náboženském útisku předků a o jejich věrnosti víře28), odsuzuje se nakonec kohout k trestu smrti. Rabín vyzývá pak k honění kohouta. Kdo se přihlásí, musí zaplatit nejdříve poplatek do společné

106

pokladny, potom se mu zaváží oči a dostane do rukou cep, aby vykonal nad kohoutem ortel. Ostatní se mu v tom snaží zabránit tím, že mu házejí pytel s řezankou pod nohy. Až se vystřídá několik uchazečů a kohout je cepem zasažen, vykoná rabín poslední akt, zaříznutí kohouta a všichni se rozcházejí domů. z vybraných peněz se platí večer pití při posvícenské zábavě.
      U zvyku "honění kohouta" můžeme téměř s bezpečností hovořit o jeho dataci. Předpokládáme, že je tak starý jako český jazykový ostrov v Bosně, protože existenci tohoto zvyku máme doloženu i u Čechů na Volyni29). Je jediným zvykem, který máme fotograficky dokumentován z Mačina Brda ze třicátých let a z doby současné.[/]


"Honění kohouta" o posvícení. Mačino Brdo. Foto J. Vařeka 1971.


"Honění kohouta" o posvícení. Mačino Brdo (třicátá Iéta). Foto archív ÚEF ČSAV Praha.


      Svatba
      Zmínili jsme se, že až do této války uzavírali Češi sňatky převážné mezi sebou. Pokud docházelo ke sňatkům s příslušníky jiných národností, dbalo se na to, aby to byli katolíci. Nejvíce smíšených sňatků bylo uzavřeno s Poláky. Teprve po této válce zvětšil se počet smíšených manželství, ale sňatky s muslimy jsou i u nejmladší generace stále výjimkou.
      Svou formou se svatba zdejších Čechů liší od svateb ostatního obyvatelstva. Uchovává si svoji tradici, stejné jako je tomu u svateb ostatních národností.

107

V Mačině Brdě chodí zvát na svatbu mládenec s družičkou; ještě před několika lety mládenec a kum. Snad jedině v záměně označení našeho družby kumem (funkce zůstala stejná) se jeví vliv zdejšího prostředí na českou svatbu. Svatba na úřad bývá v pátek a teprve v neděli svatební obřad v kostele a vlastní svatba ve vesnickém kolektivu. Sňatkem na úřadě (registrací) nejsou pokládání snoubenci za manžele. Novomanžely v očích vesnické pospolitosti se stávají teprve po skončení obřadu v kostele a všech ceremonií spojených s lidov5un svatebním obřadem.[/]


Česká mládež z Mačina Brda vystupující na festivalech písní a tanců národů a národností Bosny. Foto archív ÚEF ČSAV Praha.


      Svatba se koná u nevěsty, kam posílají pozvaní hosté naturálie, pro které zde nemají zvláštní označení (dary). Nevěsta (mladá) dává ženichovi k svatbě košili a ženich (mladý) nevěsta na šaty a střevíce. v sobotu navečer se schází mládež u nevěsty, kde se připravují rozmarýnky. v neděli ráno se scházejí hosté u nevěsty a družičky (děveruše) s mládenci (děveri) jedou pro ženicha. Cestou k nevěstě zpívají píseň:

     Pod našima stojí doubek,
     na něm se točí, má modré oči,
     můj holoubek.
     Děkuju vám, panímámo,
     že ste mně dali a vychovali
     hezkou ženu...

      U nevěsty svatebčany přivítají. Nevěsta je však schovaná a ženich ji musí hledat. Po požehnání a rozdání rozmarýnek odjíždí část svatebčanů do kostela v Prnjavoru. Cestou z kostela domů se průvod zatahuje a ženich s kumem a mládenci musí nevěstu vyplatit. Po příjezdu do nevěstina domu, kde se koná hostina, jsou dveře zavřeny a otevírají se teprve po písni:

     Panímámo zlatá, otevřte nám vrata,
     vedeme vám nevěstičku ze samý ho zlata...

      Matka nevěsty vítá novomanžele chlebem, solí a svatým obrazem a žehná jim. Při hostině o několika chodech sedí novomanželé v rohu a jedí z jednoho talíře. Jídlo roznášejí družičky. Během večeře se vybírá "na střevíc" a "na děťátko". O půlnoci je čepení nevěsty. Když se už má sundávat věne

108


Tamburaši. Mačino Brdo. Foto archív ÚEF ČSAV Praha.

ček, vyzve mládenec nevěstu k tanci. Muzikanti hrají rychlou polku a mládenec se snaží nevěstu posadit na připravenou židli. Družičky se mu v tom snaží zabránit a když chce nevěstu posadit, s židlí ucuknou. Teprve při třetím pokusu se mu to podaří. Při sundávání věnečku zpívají všichni přítomní píseň:

     Začněte, muzikanti, libě hrát,
     teď budou nevěstě, teď budou nevěstě,
     věneček sdělávat.
     
     Přibliž se blíž, ženichu můj,
     ten věnec zelený, až mně ho sdělají,
     bude tvůj, bude tvůj.[/]

      Když kuma uváže nevěstě šátek, zpívá se:

     A juž, juž, juž, jur je Frantík muž
     a Anička jeho žena, přikrejvá ho peřinama,
     a juž, juž, juž, juž je Frantík muž.

      Kuma položí nevěstin věnec se závojem na stůl, kde už leží i ženichova kytka, kterou sundala nevěsta. Následuje tanec s nevěstou. První s ní tancuje ženich. Bývá zvykem, že nevěsta zpočátku kulhá a ženich říká, že to není jeho žena. Dvakrát s ní zkouší tancovat a teprve potřetí přestane nevěsta kulhat a novomanželé si zatancují sólo. Potom následuje tanec všech přítomných hostí. Zde mohou být dvě varianty. Při prvé tancuje nevěsta s každým hostem a po přetančení zavádí ho družička ke stolu, kde mu dáví zavdat a on platí za tanec. Při druhé variantě, která je prý v současné době běžnější, novomanželé sedí za stolem a s hosty tancuje družička, která je pak zavádí a vybírá od nich peníze. Po skončení tance jdou se novomanželé převléci a spočítat vybrané peníze. Když se vrátí, pokračuje se v jídle, pití a tanci až do rána. Hosté se rozcházejí k ránu a druhý den se scházejí u ženicha na oběd. Zvyk pořádat za týden po svatbě "dobrou vůli" nebo "přátelský oběd", jak je zvykem v některých jiných českých osadách v Jugoslávii, se zde nekoná.
      I svatby ostatních národností si uchovaly své etnické zvláštnosti. Tak například u srbského obyvatelstva byla donedávna obvyklá svatba únosem. Většinou sice už jen fiktivním způsobem, ale žijí pamětníci z řad zdejších Čechů, kteří pamatují ještě pravou "otmicu".30)

109


      Dnes, kdy přibývá smíšených sňatků, dochází k zajímavému spojení a prolínání zvyků a obřadů různých národností.
      Z uvedeného přehledu věnovaného zvykům a obřadům bosenských Čechů vyplývá, že recepce z jinonárodního prostředí byla malá. Zvyky a obřady českého jazykového ostrova v Bosně zůstaly takřka intaktní vůči jinonárodnímu prostředí a léta strávená v Bosně je ovlivnila málo. Totéž platí o dochovaných zvycích a obřadech ostatních zde žijících národností.31) Můžeme říci, že v tradiční lidové kultuře (a to v materiální a duchovní) národů a národností Bosny se dodnes projevuje kulturní pluralismus zdejšího území.32) Je pochopitelné, že to, co bylo řečeno o zvycích a obřadech, neplatí pro celou oblast duchovní a společenské kultury. v hudebně tanečním folklóru máme četné příklady recepce, která se týká jak klasických lidových písní a tanců, jež se staly trvalou součástí repertoáru zdejších Čechů, tak především moderní jugoslávské taneční hudby, která nabývá stále větší popularity u mladých lidí v Mačině Brdě a Nové Vsi. Okruh příležitostí, při nichž dochází ke stále častějšímu styku obyvatel různých národností, se rovněž neustále rozšiřuje.[/]
      Pokud jde o dochované prvky české lidové kultury, má vliv na jejich dnešní udržení kompaktní usazení Čechů ve vesnickém prostředí, tradiční způsob života udržovaný starší generací Čechů, zvláště žen. v okamžiku, kdy kterýkoliv jedinec odejde z vesnice, ať za prací nebo v důsledku sňatku s příslušníkem jiné národnosti, integruje se ekonomicky a kulturně s jinonárodním prostředí, jež mu není cizí, které od dětství důvěrně zná a jež se infiltrovalo do jeho povědomí kulturního a společenského. v novém prostředí dochází u něj k rychlému opouštění tradičních prvků, které vyplývaly dosud z jeho života jako člena vesnické pospolitosti. U dnešních bosenských Čechů se nedá totiž hovořit o českém národním cítění, které mohlo být u prvních generací, jež se přistěhovaly, stimulem pro udržení jazyka a etnických zvláštností.
      Ale i na samotné vesnici dochází k postupnému ústupu od tradice. Zvyky a obřady jsou jen jednou stránkou současného způsobu života obyvatel Mačina Brda a Nové Vsi a i ty, jak jsme uvedli, pomalu zanikají, zjednodušují se, přeměňují. Jak bude vypadat život a kultura v Mačině Brdě a Nové Vsi za 10-15 let, ukáže návratný výzkum, až se uskuteční.

110

Poznámky:
1.
      Při výzkumu konaném na podzim roku 1971 jsme se soustředili na kompaktní české osídlení v osadách Mačino Brdo a Nová Ves. Kromě nich žijí Češi ještě v dalších osadách a městech (Banja Luka, Prnjavor, Derventa, Prijedor, Bosanska Gradiška, Malica, Detlački Lug, Malica, Srbac ad.).
2.
      Jan Auerhan, Čechové v Bosně, zvl. otisk z Pokrokové revue, Vl, č. 6. (každá rodina dostala přiděleno 10-12 ha lesní půdy).
3.
      Češi se usadili v části katastru obce Kobaš (okres Prnjavor), zvané Kobaški Lug. Jak vysvítá z označení (lug=les), byl zde původně les, který Češi vykáceli a vykorčili, Původní česká osada byla součástí obce Kobaš a nesla její název; r. 1901 se vydělila pod názvem Kobaški Lug a v r. 1908 byla na žádost českých kolonistů přejmenována na Novou Ves.
      Stojanka Popović, Govor dvaju čeških naselja u Bosni (Nova Ves i Mačino Brdo), Beograd 1967, str. 5-6.
4.
      Osada Mačino Brdo byla původně součástí muslimské obce Konjuhovci a nesla také zpočátku její název. Na Mačino Brdo byla přejmenována v r. 1900. Podle výpovědí informátorů založily tuto osadu převážně rodiny, které se vystěhovaly z Nové Vsi.
      S. Popović, c. d., str. 6.
5.
      Josef Hříbek, Vranduk, česká vesnička v Bosně, Jugoslávští Čechoslováci, X, 21. V. 1931, str. 2. Většina českých obyvatel Vranduka reemigrovala po druhé světové válce do vlasti.
      Volyňští Češi se usadili ještě v Malici a Detlačkim Lugu. Dnes žije v těchto osadách jen několik českých rodin.
6.
      Tito Ukrajinci přestoupili později na pravoslavnou víru.[/]
7.
      Děvčata v Nové Vsi mají radost, Jugoslávští Čechoslováci, XIV, 12. 9. 1935, č. 37, str. 3, Daruvar. Budeme stavět školu (Návštěvou u krajanů v Nové Vsi u Kobáše), Jugoslávští Čechoslováci XIV, 29. 8. 1935, č. 35, str. 1-2.
      Vedla řemesla bylo běžné, že děvčata odcházela během zimních měsíců na práci do měst, hlavně do Sarajeva, kde byla vyhledávána pro svou pracovitost. Kromě nízké bonity půdy bylo na závadu zemědělského podnikání i to, že nebylo možno další půdu přikupovat.
      Výměra půdy jednotlivých usedlostí se pohybuje od 5-10 ha. v Mačině Brdě je nižší.
8.
      Češi z Mačina Brda jsou zaměstnáni v Prnjavoru většinou jako automechanici a elektrotechnici. Jsou oblíbeni pro svoji odbornost a kvalifikaci,
9.
      Podle soupisu obyvatel měla Nová Ves v r. 1948 182 obyvatel; 45 stavení, z nichž 29 patřilo Čechům, 9 smíšeným rodinám Čechů s Chorvaty, Slovinci, Slováky, Maďary a Poláky, 7 rodinám jiných národností. S. Popović, c. d., str. 7.
      V době našeho výzkumu v r. 1971 změnil se počet obyvatel i poměr jednotlivých národností v osadě (migrace, reemigrace). Nepřesnost soupisu obyvatelstva různých národností ukazuje příklad Mačina Brda, kdy S. Popović (c. d., str. 7) uvádí z padesátých let počet obyvatelstva 250; počet stavení 51, z toho českých 10, polských 3, ukrajinských 5, bosenských 2; v ostatních žijí smíšené rodiny s Poláky, Ukrajinci, Chorvaty, Němci, Italy. Dušan Drljača (Češi a Moravané v Mačině Brdu, Jednota, č. 21 (1298), 22. V. 1971, str. 15) uvádí počet čistě českých rodin 30. Poválečná data ve srovnání s předválečnými lety

111

zkresluje nízký počet Poláků, k němuž došlo v důsledku reemigrace.
      Během výzkumu jsme neměli možnost zjistit přesná statistická data, ale zdá se nám pravděpodobnější údaj, který uvádí Drljača.
10.
      Staré Češky nosily dlouhé jednobarevné sukně a šátek uvázaný pod bradou. Ukrajinky nosily sukně kratší a šátek vázaly v týlu. Ukrajinci měli vyšívané límce u košil, zatímco Češi škrobené límce těsně u krku. Ukrajinci nosili kožichy. Poláci zpracovávali len a konopí, Češky háčkovaly a pletly na rozdíl od Srbek, které vyšívaly.
D. Drljača, c. d., č. 23 (1300), 5. VI. 1971, str. 15.
11.
      Srbochorvatštinu ovládají zdejší Češi slovem a písmem, češtinu především slovem. Psaní v českém jazyce jim dělá potíže, protože zde nikdy nebyla česká škola. Teprve před dvěma lety byly při škole Prnjavoru zřízeny doplňovací hodiny češtiny, na které chodí české děti z Mačina Brda a Prnjavoru.
12.
      D. Drljača, c. d., Jednota, č. 23 (1300), 5. VI. 1971, str. 15.
13.
      Zmínili jsme se o tom, že ani v Nové Vsi, ani v Mačině Brdu nebyly české školy. Péče Čsl. svazu v Daruvaru o spolkový život nebyla právě pro jejich odlehlost trvalá. Po první světové válce byly v obou osadách založeny České besedy, které pořádaly divadelní představení. v jejich činnosti byla však období aktivity a pasivity. v současné době, se zřízením české doplňovací školy v Prnjavoru, usiluje daruvarský svaz o oživení osvětové činnosti v obou osadách.
14.
      D. Drlajča uvádí, že manželství uzavřená mezi Čechy a Moravany jsou pokládána, žertem, za etnicky smíšená. c. d., Jednota, č. 23 (1300), 5. VI., 1971, str. 15.
15.
      Těchto otázek si podrobně všímá S. Popovićová v c. d. z dochovaných dialektů vyzvedá zvláště ha[/]nácký. Všímá si i vlivů ukrajinštiny a polštiny na češtinu zdejších Čechů, které jsou dodnes, byť jen ojediněle, patrné.
16.
      "To každej rád dal seknicu, kdo měl věčí a už se zabavovalo. Nejvíc tady u ňákyho Bedana Josefa, ale ta kúča už nepostojí. Vyprázdnila se seknica. Možná jedna postel zůstala, tu pokryli a stoličky dokola a už se tancovalo. Zešli se staří i mladí. Někdy se tak zešlo, dyž postoupali tancovat, tak jeden vedle druhýho a nemohli se tůze točit, bylo placu málo. Dyž dřív před válkou nebyl ten dům, víte, že se ani neplatilo u nás za muziku. Pustili vás do seknice, přišel dobrovolně i muzikant, hrál a tak ste tancovali a častili se. Každej si přines pití a dyž mu braklo, tak poslal k sousedovi koupit, nejvíc kořalku. Někdy i ženský přinesly zákusku i tak se častili." (Mačino Brdo).
17.
      Hudebnost Čechů z Mačina Brda byla známa i v okolních osadách a je tomu tak i dnes. Člen místní "kapely" dvanáctiletý Vlado Boček vystupoval už v sarajevském rozhlase a měl velký úspěch.
18.
      V Nové Vsi přestaly mikulášské průvody před třemi lety.
19.
      "Matička je nižší, taky je oblíknuta na bílo, má něco přes obličej, aby se ji nepoznalo, bílý rukavičky a má koš v ruce a velkou pentlí kolem sebe. Trošku kulhá a povídá, jak se napatila, jak zdaleka přišli a šidijó tak děti. No tak dycky už něco nariohtujem pro děti a vynesem jim to ven a dyž voní přídou do kuče, tak Matička jim to dá. Jeden Mikuláš s čertem a Matičkou chodijó přes ves. Oni už vědijó, kam maj jít".
20.
      Např. Čeněk Zíbrt, Veselé chvíle v životě lidu českého, Praha 1950, str. 477.
21.
      Ve školách rozdává dárky děda Mráz na Nový rok.
22.
      Jednou z mála pověr, kterou jsme zapsali, je dávání pozor, kdo přijde na Štědrý den ráno první do stavení, zda muž či žena (býčci, jalovičky).

112

Naproti tomu máme zaznamenány pověry v lidovém léčitelství.
23.
      Se 13. 12. nemáme zaznamenány žádné jiné zvyky. Srv. I. Heroldová, Vánoce u daruvarských Čechů, NA 1971, č. 4, str. 328-9.
24.
      "Na Boží narození chodí jakási koza. To se přestrojí člověk pod plachtu, s takovou klapačkou, jako koza veliká a de. Příde do kuče a něco chce. Furt se dobývá na stromeček, tak se mu musí dát ňákej dinár...
25.
      Srv. Iva Heroldová, Godišnji običaji daruvarskih Čeha, Narodna umjetnost 8 (1971), str. 231.
26.
      I. Heroldová, Etnografické zvláštnosti ve způsobu života a kultuře volyňských Čechů, r. 44, 1957, č. 5, str. 116.
27.
      "Polejvání" vodou jsme zapsali při výzkumu reemigrantů z Volyně na Horšovskotýnsku.
28.
      D. Drljača, c. d., 12. 6. 1971, str. 15.
29.
      Vlastimila Abžoltovská, Rok na jedné české volyňské vsi, rkp, archiv ÚEF ČSAV, str. 10.
30.
      Radmila Kajmaković, Ženidbeni običaji kod Srba i Hrvata u Bosni Hercegovini, Glasnik Zem. Muzeja u Sarajevu, 1963, str. 78. "Víte jak voni to dělaj. Ta holka, dyž si tu holku nande, třebas z druhý vesnice, někde trochu dál, domluvěj se a ta holka to kreje vod svejch rodičů. Von ji potom přinde [/] ukrast. Vona už vo tem ví, vona to svoje rúcho, jak říkaj, ty hadry svoje, i ten kufřík ňákej, vona to někde vynese, a voni večír s fůrama přijedou, koně zakicený, s puškama přijedou pozticha nedaleko, kde vona je. Voni se domluvijó. Vona vynde, voni s ňu nahoru na fůru, vozama nejvíc jdou, potom teprva začnou krýskat a střílet a už je mladá pryč. I rodiče se hněvají tak asi tejden, potom za tejden voni dou na pomirenje. Potom už rodiče vijó, třebas taky někdy doslechnou, ale dělají, že nevijou. A dyž je veselka, voní nejdou, nejdou na tu veselku rodiče." Dotaz zda se stal nějaký případ "otmice" u Čechů. "Ne, to ne, to vona by se nedala ukrást, vona chce veselku. Oni říkaj dou ukrasť cůru. Svatba je potem na úřadě za tejden, ale vona už je u něj. Veselka je jenom u ženicha. Ona už má šaty připravený, vona už má takovejch drobností narichtovanejch, dyž potem ta veselka je, na koně šátečky dávají, i papírový pentle a kumům jakýsi šátečky, přes sebe takový štráfy, to říkají utěráky, takový ouský, dlouhý tkaný, to všechno co má narichtovaný, to vidíte na těch hostech, to sou kičaný svatovi, "M. B., Mačino Brdo.
31.
      Srv. Ingeborg Weber-Kellermann, Zur Frage der interetnischen Bezeihungen in der "Sprachinselvolskunde", Österreischische Zeitschrift für Volkskunde 62, (1959), str. 29-30.
32.
      W. D. Borrie, Some Theoretical The Cultural Integration of Immigrants, Unesco, 1959, str. 89-93.

113

BRAUCHTUM DER BOSNISCHEN TSCHECHEN
(Forschungsergebnisse aus Mačino Brdo und Nova Ves)
      Zusammenfassung

Die' nordbosnischen Ortschaften Nova Ves und Mačino Brdo wurden in den 90er Jahren des 19. Jh. von katholischen Tschechen gegründet, die zwanzig Jahre vorher nach Wolynien ausgewandert waren, jedoch - um sich dem wachsenden Bekehrungszwang der orthodoxen Kirche zu entziehen - bald nach einer neuen Heimat Umschau hielten. Als willkommene Kolonisten nahmen sie sich in Bosnien brachliegenden Landes an und machten die heimische Bevölkerung mit rationellen Landwirtschaftsmethoden bekannt.
      Neben Tschechen leben in Mačino Brdo und in Nova Ves auch Ange[ge]hörige anderer Nationen, Polen Ukrainer u. a. In nächster Nachbarschaft gibt es muselmanische, serbische, deutsche und italienische Dörfer. Alle diese Volksgruppen haben es verstanden, in Familie und in sozialen Beziehungen ihre ethnische Integrität zu bewahren. Jede hat ihre Sprache und die Eigenständigkeit ihrer Wirtschaftsführung, Kleidung, Küche, Sitten usw. erhalten.
      Die Volkskultur der bosnischen Tschechen ist mehrschichtig, es sind in ihr Elemente aus den Herkunftsregionen der einzelnen Kolonistengruppen vertreten, in deren Bewusstsein, mundartlichem und kulturellem Ausdruck die Scheidung in Böhmen und Mähre[r][n] noch durchaus lebendig ist. Auch der mehrjährige Au f enthalt in Wolynien und das Zusammenleben mit Polen und Ukrainern haben zur Gestaltung des gegenwärtigen
      Kulturtypus beigetragen. Das derzeitige soziale Leben der bosnischen Tschechen beeinflussen drei Kulturen: 1) die von der bosnischen Umwelt modifizierte traditionelle tschechische Kultur, 2) die Kultur der bosnischen Dörfer und Städte und 3) die jugoslawische Kultur im weitesten Sinne des Wortes.
      Im Zuge unserer Forschungsarbeit konnten wir im Jahre 1971 in Nova Ves und in Mačino Brdo eine Anzahl von Bräuchen tschechischer Herkunft au f zeichnen. Im Brauchtumskalender beider Ortschaften haben Katharinenfest, Nikolaustag, Dreikönigsfest, Fasching, Ostern, Pfingsten und Kirchweih noch immer einen festen Platz. Von dem familiengebundenen Brauchtum tragen vor allem die Riten der Eheschliessung deutlich tschechisches Gepräge. In beiden Ortschaften stellten wir nur einen geringen Einschlag anders ethnischen Brauchtums fest. Hingegen machen sich in der Musik- und Tanzfolklore der bosnischen Tschechen starke Einflüsse der klassischen und auch der modernen jugoslawischen Tonkunst bemerkbar.
      Seit dem zweiten Weltkrieg hat die tschechische Volkskultur sehr an Lebenskraft eingebüsst. Das überlieferte Brauchtum schwindet, an seine Stelle treten Traditionen des modernen Jugoslawien. Ursache sind die Migrationen der Bevölkerung in den Nachkriegsjahren und die zunehmenden Mischehen.

114

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. XI. - 1974, č. 2

KRASLICE Z BLANENSKA
      BLAHOMIL GRUNDA, Brno
      Blansko a jeho okolí patří po stránce lidového umění k oblastem chudším. Snad je to tím, že přírodní podmínky tohoto kraje vedly ve značné míře k hledání obživy v nezemědělské sféře, k rozmanitým činnostem v lese, v záhy vzniklém průmyslu železářském (jehož počátky jsou v kraji prastaré), v dolech na železnou rudu nebo ohnivzdornou hlinku, v mlýnech na papír, ve vápenkách, cihelnách nebo lomech na písek a kámen. Tyto činnosti obracely pozornost lidu více k technické tvůrčí oblasti.
      Přece však lid tohoto kraje neztratil smysl ani pro tvůrčí činnost uměleckou. Dokladem toho jsou dochované lidové pohádky a pověsti, písně i lidové výtvarné projevy, uplatněné např. při výrobě olomučanské keramiky. Dalším příkladem lidové výtvarnosti může být i tvorba velikonočních kraslic.
      V několika vesnicích na východ od Blanska se dosud udrželo lidové umění každého jara obnovované - umění velikonočních kraslic. Tyto vesnice [/] jsou položeny buď na vápencovém území Moravského krasu (Lažánky, Vilémovice, Rudice) nebo v jeho blízkém sousedství (Senetářov a Kotvrdovice).
      V minulosti bylo toto umění hojně pěstováno, v každé vesnici "rejsovali vajíčka" alespoň ve 4rodinách. Několik jmen těch, kteří kraslice zdobili, se dochovalo dodnes v povědomí lidí. Byli to např. Alois Strejček z Lažánek, s [obsah]

tolař s uměleckým nadáním, který za války zahynul v nacistickém koncentračním táboře, Bohumil Nejezchleb z Vilémovic, vynikající výšivkami i kraslicemi (zemřel kolem r. 19,0 v Holešově ve svých 50 letech), Terezie Urbánková z Vilémovic († 1963 v 84 letech), Pavlína Daňková z Vilémovic († 1966 v 80 letech). v Kotvrdovicích dvě pěstovatelky tohoto umění ještě žijí, ale pro vysoký věk již nepracují. Jsou to Marie Zouharová (82 roků) a Josefa Čuprová (80 roků). v Senetářově to byla Anna Králová

115

(† 1940 v 70 letech). v Rudici, kde toto lidové umění propagovala industriální učitelka Marie Sáňková, dosáhla tvorba kraslic vysoké úrovně. z těch, kteří již nežijí jmenujme Marii Pernicovou († kolem 1965). Pro vysoký věk a pro nemoc již přestaly v Rudici pracovat Františka Kuchařová a Anděla Opletalová. Dnes toto lidové umění zvolna dožívá s generací starších, mladých pokračovatelů je velmi málo. v Lažánkách je jeho jedinou udržovatelkou Anna Ševčíková (70 roků), v Senetářově Josef Zouhar st. (74 roků), Anna Hédlová (47 roků) a Josef Zouhar ml. (20 roků). Ve Vilémovicích ovládají toto umění Anna Rutová (77 roků), Anežka Burianová (60 roků) a Františka Vybíhalová (50 roků). v Kotvrdovicích i v Rudici dosavadní pěstovatelky přestaly pracovat pro vysoký věk. Jedinou z rudických, která v "rejsování" kraslic pokračuje, avšak už v novém bydlišti v Blansku, je Anežka Reková (58 roků).
      Kraslice, které tvoří všichni tito lidoví umělci, jsou tmavě zbarvené s bělavým rytým ornamentem, jenž je pro tuto oblast typický. Jiné kraslice se v kraji nedělají. Vkus a citlivé ruce lidového umělce jim dovede vtisknout jemnou poetickou krásu, která potěší oko schopné ji vnímat.
      Jak se dělá ta velikonoční krása? Ve všech jmenovaných vesnicích v hrubých rysech stejně, v detailech však poněkud odlišně. Nejprve jde o to vybrat a nabarvit vajíčka. Vybírají se vejce pravidelného tvaru, matně lesklá s pevnou skořápkou a hladkým povrchem. Potom se uvaří "na tvrdo" a barví (Senetářov, Vilémovice, Rudice) nebo uvaří přímo v barevném roztoku (Lažánky).[/]
      V době před druhou světovou válkou se jako barvivo používal výhradně roztok březulky. Bylo to přírodní barvivo připravené ze štěpinek


Anna Hédlová ze Senetářova při práci.

116

tzv. brazilského dřeva, jinak také nazývaného prizula červená, pocházející z dřevin rodu Caesalpinia, nejčastěji z druhu Caesalpinia Sapan. Toto dřevo [/]


Anna Ševčíková z Lažánek při práci.

obsahuje složku brazilin, jež se vařením mění na tmavě rudé barvivo brazilein. Povařením v roztoku březulky dostala vejce krásnou tmavě nachovou až hněděnachovou stejnoměrnou barvu, která nevytvářela skvrny a nestírala se. Březulka se dostala koupit v drogérii, ještě častěji ji však kupovali na krámcích kořenářů na jarmarku ve Sloupě, který se konal každoročně v pátek před Květnou nedělí.
      Počátkem války zmizela březulka z krámků. Bylo nutno hledat náhradu. Někteří ji našli v barvách na textil. Tak např. Anna Ševčíková z Lažánek používá barvy Duha v odstínu "bordó", J. Zouhar zo Senetářova v odstínech "bordó", "vínově červená" nebo "červená přímá" při čemž za nejlepší pokládá "červenou přímou". Výtvarnice z Vilémovic si zvolily umělé barvy anilinové v tmavých barevných odstínech červené, fialové nebo zelené, které na uvařená vajíčka natírají hadříkem. Do barevného roztoku přidávají bezbarvý lak, aby se vejce po oschnutí pěkně leskla. z téhož důvodu natírá A. Ševčíková z Lažánek kraslice po dohotovení bezbarvým lakem. Josef Zouhar ze Senetářova a Anežka Reková z Blanska umělý lesk na vajíčkách odmítají z přesvědčení, že vyrývaný vzor lépe vyniká bez přilakování. O to více pozornosti věnují výběru. vajec. Vhodně vybraná vejce si ponechávají i po obarvení svůj jemný sametový lesk. Někteří tvůrci kraslic (A. Reková z Blanska a A. Burianová z Vilémovic) používají barev na vajíčka z běžného prodeje. Všichni shodně však pokládají původní barvivo - březulku - za nejlepší, jiným barvivem dosud nenahrazenou.

117


      Do povrchu nabarvených vajíček se ornamenty vyrývají různě upravenými "rejsováčky", "škrabáčky", většinou po domácku vyrobenými nástroji, např. ze starých pilníků, nabroušenými do hrotu nebo do břitu. Anna Ševčíková z Lažánek používá k rytí upravené soustružnické nože. Rydla si každý rytec brousí nebo nechá nabrousit podle své potřeby. Na způsobu přípravy rydel záleží do značné míry výsledek práce. Někteří ryjí více hrotem nežli břitem (A. Ševčíková, A. Burianová) a vytvářejí ornament subtilnější, lehce nanesený; jiní pracují více břitem rovným (A. Reková) nebo zaobleným (F. Vybíhalová) nežli hrotem a rytina nabývá rázu hmotnějšího, výraznějšího, určitějšího. Práce břitem[/]


Pracovní nástroje Anny Ševčíkové. Lažánky.

poskytuje také možnost vzniku třetí barvy na kraslici. První je základní tmavá barva, druhá bílá barva skořápky je dosažena hlubším vrypem, třetí jako světlý odstín základní barvy se získá plošným seškrábnutím vrstvičky tmavě zbarveného povrchu kraslice. Těchto světlých polotónů růžových nebo okrových využívají např. J. Zouhar, A. Hédlová a A. Reková k zvýšení barevnosti kraslic.
      Také se dosti liší rozvržení ornamentů na povrchu kraslice. Někteří si plochu vejce rozdělí proužkem podélně, napříč nebo i na koso. Proužek bývá úzký, ale také střední i široký, různě zdobený a nabývá tak podoby jednoduché vlnovky s lístečky až široké, bohaté, skutečné krajky. Tvůrci "rejsují"


Pracovní nástroje Anny Rutové. Vilémovice.

118


Kraslice z Vilémovic (F. Vybíhalová).

do volných prostor další ornamenty a tak postupně zaplňují plochu vajíčka. Jiní. např. A. Burianová a A. Reková, plochu zpravidla nerozdělují proužkem a svoje ornamenty umísťují volně, do volného pole.
      Tito lidoví umělci si k rytinám s oblibou volí motivy, jejichž vzory nacházejí v přírodě svého kraje. z rostlinných motivů se vyskytují: růže, kopretina, mochna, konvalinka, jahodník s květem i jahodou, lískové jehnědy i oříšky, jívové květy tzv. "kočičky", dubové větvičky s listy i žaludy, fialka, karafiát, blatouch, jetelové paličky i listy (také čtyř lístek), plody šípku, květ náprstníku, květy a listy máku, obilné klásky, větévku vavřínu.
      Z živočišných motivů se na kraslicích objevuj zajíček. veverka, slepice s kuřátky, holubička se [/]


Kraslice z Lažánek (A. Ševčíková).

snítkou, vlaštovka, zpěvaví ptáčci na větvi, motýl, muška a jiné. Někdy zobrazí na krasIici i podkovu pro štěstí, domeček se zahrádkou, kostelík a výjimečně i lidskou postavu. Dosti často bývá na ploše umístěn nápis na stuze nebo volně mezi ornamenty s textem "Veselé velikonoce", "Jarní pozdrav" nebo "Pozdrav z Moravského krasu", v některých případech s letopočtem.
      Vedle přírodních motivů, které převažují, se u některého tvůrce (např. u A. Hédlové) vyskytuje značný podíl abstraktních výtvarných prvků v podobě stylizovaných květů nebo jiných ornamentů s uplatněním pravidelných geometrických obrazců, jako čtverců, trojúhelníků, kosočtverců, kroužků, elipsoidů, vlnovek nebo spirál. Většinou se však tyto prvky vyskytují jen jako doplňkové.

119


      Účel a smysI velikonočních kraslic byl tentýž, jako v jiných krajích. O velikonočním pondělí podarovala jimi děvčata chlapce při "mrskútě". Starší je zase použila při pomlázkové zábavě: za každý tanec dala dívka tanečníkovi kraslici, ve Vilémovicích prý dokonce dvě, obé stejným ornamentem [/] ozdobené. v Kotvrdovicích prý mládenec, na němž dívce velmi záleželo, dostal celý košík s 5 až 6 kraslicemi. Byla to svým způsobem oslava jara, obnovy přírodních sil, otevírajícího se nového cyklu v životě přírody, který lidoví tvůrci viděli každoročně se rozvíjet kolem sebe.

DIE OSTEREIER AUS DER UMGEBUNG VON BLANSKO.
Zusammenfassung

Auf Grund der Terrainforschung vom Jahre 1972 beschreibt der Autor das Volksschaffen der Ostereier in fünf Dörfern östlich von der Stadt Blansko. Es sind folgende Dörfer: Vilémovice, Lažánky, Rudice, Kotvrdovice und Senetářov.
      Die Ostereier haben dunkle Farben. meistens dunkelrot, mit den ausgekratzten weisslichen Ornamenten. Die[/] Motive sind grösstenteils naturgemäss, und zwar pflanzen- und tierreichgemäss, in kleinerem Masse kommen st[y][i]lisierte Abbildungen vor.
      Der Autor beschreibt die Technologie der Arbeit, teilweise die Geschichte des Schaffens und die Gewohnheiten.
      Übersetzt von Jan Skácel

120

ZPRÁVY

JUBILEUM

PhDr. Adam Pranda padesátiletý [obsah]

V pondělí 20. května oslavil padesátiny člen redakční rady Národopisných aktualit dr. Adam Pranda, CSc., vědecký pracovník Národopisného ústavu SAV v Bratislavě. Původem z Kysuc, narodil se 20. května 1924 v Snežnici u Čadce, rád se vracel do domovského kraje i jako etnograf, aby právě zde, ve vesnicích, které dříve zažily tolik bídy a sociální nespravedlnosti, zkoumal dnešní proměny lidové kultury.
      Po středoškolských studiích v Kláštore pod Znievom, kde vydržel po smrti otce jen díky stipendiu, kondicím a touze po vzdělání, se stal posluchačem slovenštiny a filosofie na filosofické fakultě University Komenského v Bratislavě; zde též v roce 1949 získal doktorát.
      Už jako student začal publikovat beletristické příspěvky, lingvistické a literárněhistorické studie. Tomuto oboru se intenzívně věnoval přes šest let; všímal si otázek historic[/]

kého vývoje jazyka, funkcí dialektismů, řešil problémy jazyka v divadle, v slovenské opeře apod. z početných lingvistických studií připomeňme aspoň některé: "Jazykové a mimojazykové motivácie narúšania českej spisovnej normy na Slovensku [/] v XV. až XVlI. storočí" (Sborník Slovanská Bratislava I, 1948, str. 186-217), "Príspevok k dejinám slovenského operného jazyka a jeho zvukovej kultúry" (Slovanská Bratislava II-III, 1950, str. 245-307), "Funkcia dialektizmov v divadelnom jazyku", (Slovo a tvar IV, 1950, str. 52-69).
      Po roce 1953 se však dr. Adam Pranda začíná orientovat na studium lidové umělecké výroby, řemesel a lidového výtvarného projevu. Po pětiletém předcházejícím, působení ve vědeckých ústavech města Bratislavy přechází do Ústředí lidové umělecké výroby v Bratislavě a v letech 1954-1958 zde vede výzkumné oddělení. Podílí se na řešení mnoha praktických otázek svého pracoviště, především však rozvíjí výzkumnou a teoretickou činnost. První větší studii věnoval lidovému oděvu: "Príspevok k štúdiu slovenských ľudových kožuchov" (Slovenský národopis III, 1955, str. 213-256). Všímal si však otázek

121

výzkumu celé hmotné kultury a zvláště lidové umělecké výroby (uveďme např. "Otázky výzkumu hmotnej kultúry a ludovej umeleckej výroby na Slovensku", Umění a řemesla I, 1956, str. 19-25), věnoval se studiu kraslic, vystřihovánek, textilu a zvláště lidové keramiky. Po dílčí práci "Figurálna tvorba Ignáca Bizmajera" (Slovenský národopis IV, 1956, str. 237-289) shrnul rozsáhlé výzkumné zkušenosti i teoretické poznatky do knihy "Súčasní modranskí figuralisti" (Martin 1957).
      V roce 1961 přechází dr. Adam Pranda do Národopisného ústavu SAV v Bratislavě, aby se věnoval náročnému teoretickému studiu proměn lidové kultury působením současných společenských procesů, především industrializace, kolektivizace a migrace obyvatel. Vrací se na rodné Kysuce zkoumat problematiku doplňkových zaměstnání, kterou shrnul do dvoudílné studie: "Príčiny vzniku a rozvoja doplnkových zamestnaní na Kysuciach" (Slovenský národopis XIII, 1965, str. 431-482, XIV, 1966, str. 3-64). Studium v regionu se mu stává východiskem k vědeckému poznávání lidové kultury na celém Slovensku. k řešení regionálních a vývojových otázek lidové kultury přispívá studií: "K periodizácii vývinu ludovej kultúry na Slovensku" (Slovenský národopis XVII, 1969, str. 327-347) a "K otázke vzniku oblastí ľudovej kultúry na Slovensku" (Slovenský národopis XIV, 1966, str. 511-562). Často se [/] však vrací k svému oblíbenému předmětu, lidovému výtvarnému projevu a publikuje příspěvky o vystřihovánkách, keramice a náhrobnících. Studiemi o slovenském džbánkařství, sklářství a o habánských řemeslnících přispěl i do svazku Lidová kultura Československé vlastivědy (Praha 1968), malou monografii věnoval lidovému džbánkáři a sběrateli Heřmanu Landsfeldovi ze Strážnice ("K sedemdesiatke ľudového keramikára Hermana Landsfelda", Národopisné aktuality VI, 1969, str. 201212).
      V sedmdesátých letech zakončuje část dílčích studií o vývoji lidové kultury v současnosti ("Niektoré teoretické otázky štúdia ľudovej kultúry v súčasnosti", Slovenský národopis XVIII, str. 39-60). z širšího hlediska přispívá k řešení otázky sezónních zaměstnání, přičemž sleduje i interetnické vztahy v slovenské lidové kultuře ("Odchádzanie slovenských sezónnych robotníkov na poľnohospodárske práce. Príspevok k štúdiu interetnických vzťahov", sborník Slavistika-Národopis, Bratislava 1970, str. 31-86). Přispívá i k ujasňování místa etnografie v systému společenských věd a jejího poměru k příbuzným disciplínám ve spolupráci se slovenskými a sovětskými badateli ("K problematike vzťahu etnografie a sociológie", Slovenský národopis XXI, 1973, str. 359376).
      Teoretický a metodický přínos dr. Adama Prandy k studiu lidové [/] kultury současnosti vzbudil pozornost i v zahraničí; v roce 1968 a pak opět v roce 1970 je badatel pozván k řešení některých úloh do Ústavu etnografie akademie věd SSSR v Moskvě, kde studoval zvláště otázky vlivu bilingvismu na lidovou kulturu. k tomuto problému přispěl teoretickými příspěvky do našich i zahraničních časopisů. Díky pobytu v Sovětském svazu mohl československým čtenářům zprostředkovat informace o řešení současných problémů sovětské etnografie, uveřejněné např. ve studii "Hlavné okruhy vedeckých problémov sovietskej etnografie" (Národopisné aktuality IX, 1972, str. 253-270). To je ovšem jen část z obsáhlé literární produkce dr. Adama Prandy, k níž nutno přičíst i řadu menších studií, recenzí a zpráv ve vědeckých a kulturních časopisech.
      Mnoho úsilí a času věnuje dr. Adam Pranda ediční a redakční činnosti, v edici Ústředí lidové umělecké výroby v Bratislavě připravil sborník "Slovenský ľudový textil" (Martin 1957) a další svazky slovenských autorů, v edici Slovenské národopisné společnosti při SAV redakčně připravil řadu dotazníků několika autorů na výzkum slovenské lidové kultury. Mnoho cenných připomínek přináší do redakčních rad Národopisných aktualit a Národopisného věstníku československého a v poslední době i do gemerského regionálního sborníku. Jeho největší ediční zásluhou je však nepochybně

122

vytvoření edice "Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry" ve vydavatelství SAV, která je potřebná a podnětná nejen pro rozvoj národopisného výzkumu, ale je i důstojnou reprezentací etnografie a folkloristiky, jejichž pracovní výsledky zprostředkovává širší veřejnosti.
      Příslovečná pracovitost, houževnatost, píle a smysl pro organizaci vědecké činnosti přivedla dr. Adama Prandu i do mnoha vědeckých funkcí. Kromě mnoha redaktorských povinností je předsedou Slovenské národopisné společnosti při SAV, místopředsedou Národopisné společnosti československé při ČSAV, vedoucím lexikální skupiny Národopis a členem redakční rady Encyklopedie Slovenska, vedoucím národopisné sekce Gemerské vlastivědné společnosti v Rimavské Sobotě atd. Aktivně pracuje jako člen Slovenské národopisná koordinační rady a působil jako externí učitel katedry etnografie a folkloristiky filosofické fakulty University Komenského v Bratislavě.
      Pro jubilantovu činorodost je příznačné, že se neuzavírá jen do okruhu vědeckých pracovišť a konferenčních sálů, ale pokládá za nutné pro další rozvoj národopisné vědy popularizovat a propagovat její pracovní výsledky všemi vhodnými formami, Proto kromě mnoha přednášek a popularizačních článků vytváří i scénáře filmových snímků, podle nichž byly realizovány televizní filmy o slovenské majolice, o kraslicích a o [/] habánských památkách. Dlouhá léta spolupracuje s Ústavem lidového umění ve Strážnici při pořádání národopisných výstav a zvláště při soustavném prezentování rozsáhlých sbírek Heřmana Landsfelda ve výstavních sálech strážnického zámku. Rozsáhlá vědeckovýzkumná, teoretická, literární, redakční, organizátorská, pedagogická i popularizační činnost přivádí dr. Adama Prandu, CSc., do [/] širokého okruhu slovenských, českých i zahraničních spolupracovníků, do mnoha tvůrčích kolektivů, v nichž vždy dokáže zažehnout jiskru nadšení pro národopisnou práci a její současné společenské uplatnění. Přejeme jubilantovi mnoho pracovních i osobních úspěchů a těšíme se na další spolupráci s redakcí našeho časopisu. Josef Tomeš[/]

NEKROLOGY

Za Jaroslavem Kramaříkem (1923-1974) [obsah]


      Zpráva, kterou jsme obdrželi první březnový den, nás zasáhla jako blesk. Zněla neuvěřitelně i neúprosně, když oznamovala, že v pátek dne 1. března 1974 zesnul náš přední etnograf PhDr. Jaroslav Kramařík, CSc.
      Není tomu tak dávno, kdy Národopisné aktuality zhodnotily Kramaříkovo dílo u příležitosti jeho padesátin. Je to dílo obdivuhodného rozsahu a vysoké kvality, pro které [/] v české etnografii našich dnů nenajdeme obdoby; nebol je vytvořil badatei nejen mimořádně nadaný a talentovaný, ale také vyzbrojený až neuvěřitelně širokými vědomostmi, a to nejen ze svého vědního oboru, ale i z disciplín příbuzných, ba dokonce vzdálených, jako např. z matematiky a z teorie hudby. v národopise se především věnoval agrární etnografii, kterou u nás pozvedl na evropskou úroveň, avšak stejně úspěšně studoval ostatní specializace lidové kultury hmotné i duchovní, otázky sociálních vztahů i problémy folklo

123

ristické, zvláště pak lidové pověsti, a jeho zvláštní síla tkvěla v oblasti metodologicko-teoretické. v poválečné generaci etnografů byl tedy téměř jediným, který po vzoru svých učitelů ještě dovedl zvládnout takřka celý obor a z tohoto jedinečného nadhledu marxisticky řešit dané problémy. v teorii, v níž vždy důsledně vycházel z pozic dialektického a historického materialismu, zkoumal otázky pro etnografii nejzávažnější i nejpotřebnější a při jejich řešení často stanul až na samém rozhraní etnografie a filosofie.
      Je úzko při pomyšlení, že Jaroslav Kramařík už nebude moci své dílo dále rozvíjet. Tak zůstal nedokončený téměř stopadesátistránkový rukopis o etnokartografickém studiu národopisných jevů v českých zemích, kterého je k atlasovým pracím zapotřebí jako soli, rozsáhle koncipované dílo o kultuře a způsobu života lidu na týneckém panství (v okrese Klatovy) v době národního obrození, připravovaná národopisná monografie o Pasečnici, kam se neustále vracíval, aby v klidném a jemu tak důvěrně známém prostředí načerpal nové síly k další práci, programované analytické studie z národopisu rodného Chodska i z tematiky agrárně etnografické. Nebude už ani realizovat rozsáhlou koncepci o lidové kultuře v Čechách v době národního obrození, kterou vypracoval na sklonku minulého roku a k jejímuž splnění až s neuvěřitelnou trpělivostí vedl [/] krok za krokem pracovní tým, do jehož čela byl postaven.
      Československá etnografie ztrácí v dr. Jaroslavu Kramaříkovi špičkového badatele evropského jména, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV vedoucího vědeckého pracovníka, pověřeného v ústavu řadou význačných funkcí, Národopisná společnost československá při ČSAV svého bývalého předsedu, člena hlavního výboru, vedoucího dopisovatelské akce i hlavního redaktora Národopisného věstníku československého, kterým měl být v těchto dnech oficiálně jmenován, Katedra etnografie a folkloristiky filosofické fakulty KU externího učitele, Národopisné muzeum v Praze svého blízkého spolupracovníka, který byl mnoho let členem vědecké rady tohoto ústavu a který v současné době v muzeu právě přistupoval k vědecké katalogizaci zemědělského a zvláště orebného nářadí, časopis Český lid, Slovenský národopis, Ethnologia slavica, Demos a Ethnologia Europaea aktivního člena redakční rady, Etnologický atlas Evropy člena svého předsednictva a řada dalších vědeckých institucí i časopisů neúnavného spolupracovníka a přispěvovatele. Pracovníci ÚEF ČSAV a početní přátelé ztrácejí v Jaroslavu Kramaříkovi výborného kolegu a nezištného rádce ve všech vědeckých otázkách.
      Kramaříkův bohatý, ve chvílích nezměrného badatelského úsilí až jako struna napjatý život, jako koneč[/]ně život všech mimořádných jedinců, kteří překročili svůj vlastní stín k dosažení vrcholků lidského vědění, byl velikou cestou za poznáním, která byla předčasnou smrtí zakončena ještě daleko před vytyčeným cílem. Ale i tak duchovní odkaz dr. Jaroslava Kramaříka je veliký a bude nadále ovlivňovat nejen současníky, ale i příští generace národopisců. Josef Vařeka

Za Milošem Kašlíkem (1894-1974) [obsah]

2. března t. r. zemřel v Poličné u Valašského Meziříčí učitel, sběratel lidových písní a tanců, malíř a spisovatel Miloš Kašlík. Rodák z Vidiče u Rožnova pod Radhoštěm (narodil se 25. 11. 1894), stal se po gymnasijních studiích ve Valašském Meziříčí a po doplňovací maturit na učitelském ústavu v Kroměříži učitelem v Rožnově. Později působil s velkým úspěchem jako učitel v ústavu hluchoněmých ve Valašském Meziříčí.
      Po celý život se věnoval výzkumu lidových písní, zvyků a tanců na Valašsku. Zasloužil se mimo jiné o zachycení valašského odzemku a obuškového. Sám se oběma tancům dokonale naučil, stejně jako dalšímu tanci, valašskému, který rovněž za

124

psal a pomohl jej uchovat v takové podobě, v jaké již dnes ze života severovalašského lidu z Rožnovska a Meziříčska vymizel. Popisy doprovázel vlastními výstižnými kresbami jednotlivých tanečních figur.
      S Kašlíkovou sběratelskou činností souvisí i výuka lidových tanců v četných kursech (Třeboň, Uherské Hradiště 1946 aj.), instruktáže souborů na Valašsku, kde učil především odzemku a obuškovému, na Vyšší hudebně pedagogické škole v Ostravě, kde vyučoval externě v r. 1953-4. Učili se od něho pracovníci Státního souboru (opět především odzemek a obuškový), pozdější profesoři na pražské konzervatoři atd. Nutno připomnět, že Kašlík se přičinil o udržení odzemku na Valašsku vůbec a že vytvořil možno říci odzemkovou školu valašskou, kterou přímo nebo nepřímo prošli všichni valašští odzemkáři, hlavně po r. 1945 a jejímiž nositeli jsou jejich další odchovanci, k odzemkářům Kašlíkovy školy patří např. Dušan Růžička ze Vsetína, tanečníci Jasénky, patřil sem Horymír Sušil aj. Jako tanečník vystupoval M. Kašlík naposled ve filmu Valašské tance, který vytvořil se svým bratrem, režisérem Václavem Kašlíkem.
      Miloš Kašlík (vl. jm. Bohumil) byl spoluzakladatelem časopisu Naše Valašsko, předsedou Muzejního spolku ve Valašském Meziříčí, organizátorem valašských krůžků atp. Obsáhlá je i činnost přednášková, organi[/]zační (pořádal výstavy, podílel se na pořádání národopisných slavností Valašska) aj. Valašsko ztrácí v Miloši Kašlíkovi nadšeného a obětavého pracovníka, všestranného umělce, neúnavného sběratele a dobrého učitele. Zdenka Jelínková

Odešel hrčavský "skřipek" [obsah]

Zemřel Pavel Krenželok. Dotrpěl na sklonku loňského léta, v Bukovci, kousek od své rodné Hrčavy. Odcházel pomalu, sužován vleklou nemocí, která jej v posledních letech trvale upoutala na lůžko.
      Zůstává v trvalé paměti tisíců návštěvníků strážnických slavností a jiných festivalů, kde s gajdošem Pavlem Zogatou vytvořili dvojici skoro až legendární. Jeho podání nesčetných písní k ověnžoku je nenahraditelné a podstatně přispělo k osvětlení povahy této archaické taneční formy západních Karpat.
      Krenželokův rozsáhle zdokumentovaný repertoár čeká na své zpracování v brněnském Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Jaromír Gelnar

KNIHY

Ukrajinské kraslice východního Slovenska

Pavol Markovič: Ukrainski pisanki Schidnoi Slovaččini. [obsah]

Vedecký zborník Múzea ukrajinskej kultúry vo Svidníku, roč. 6, diel 2. Prešov, 1972, 200 strán, z toho 66 obrazových príloh
      Územiu východného Slovenska a Zakarpatskej Ukrajiny s etnikom slovenským, poľským a ukrajinským bola ešte donedávna vzhľadom na vedecký výskum materiálnej kultúry venovaná menšia pozornosť, než by si zasluhovalo. Táto neuspokojivá situácia sa zmenila až po skončení druhej svetovej vojny, keď sa začal zvyšovat záujem odborníkov o výtvarný prejav v tejto oblasti.
      Silný sociálny i národný útlak spôsobil, že životná úroveň ľudu bola velmi nízka, avšak napriek tomu sa ľudová umelecká tvorba rozvíjala v plnej rozmanitosti všetkých svojich druhov. Stretávame sa tu s pozoruhodnými dielami ľudovej materiálnej kultúry, ktoré si snáď práve v dôsledku izolovanosti východného Slovenska zachovali pomerne dlho svoju sviežu a čistú podobu, nenarušenú prenikaním továrenskej výroby a módnymi vlnami. lnformácie o prejavoch ľudovej umeleckej tvorby sú

125

však ešte stále nedostačujúce, zbierky neúplné, uverejnilo sa len málo materiálu.
      K odstráneniu týchto problémov prispieva aj Pavol Markovič svojou prácou Ukrajinské kraslice východného Slovenska, v ktorej, ako to už prezrádza samotný názov, sa podrobne zaoberá jedným z najpozoruhodnejších výtvorov ľudového umenia - maľovanými vajíčkami, ich vývojom a funkciou. Treba vyzdvihnúť, že autor nezostal len pri povrchnom popise ornamentiky a farebnosti, ale vznik, tvorbu a stále trvajúcu obľubu kraslíc zaraďuje do širších súvislostí, vzhľadom na sprievodné historické a sociálne javy a predovšetkým ich chápe vo vzťahu k ľudu, jeho mentalite a ľudovej tradícii.
      Kraslice patria k najstarším výtvarným prejavom takmer u všetkých európskych národov. Na Slovanmi osídlenom území. sa vyvinulo niekoľko základných typov, ktoré sa ďalej členili na lokálne varianty vzájomne sa ovplyvňujúce a prelínajúce. Lemkovská oblasť, na ktorú sa autor zameral vo svojej publikácii, je súčasťou teritoriálne rozsiahlej západoslovanskej skupiny, známej pomerne veľkým množstvom modifikácií, čo sa týka ornamentiky i techniky výzdoby.
      V prvej časti svojej práce sa P. Markovič zaoberá históriou vzniku a vývoja kraslíc, ako aj počiatkami ich výzdoby z hľadiska najnovších etnografických a archeologických bádaní. Zamýšľa sa nad funkciou, ktorú[/] maI v praslovanskej pohanskej mágii a obradoch, či už v spojení s kultom mŕtvych alebo s oslavami príchodu jari. Pokúša sa odhaliť vzájomné vplyvy jednotlivých typov a súčasne podáva stručný prehľad o lokálnom názvosloví, podmienenom účelom a spôsobom zdobenia kraslic.
      Hlavné ťažisko publikácie spočíva v detailnom rozbore základných motívov, procesu ich vytvárania a zaradenia do ornamentálnej sústavy. Inšpiračným zdrojom bola väčšinou príroda, ktorá ľudí obklopovala a denne zasahovala do ich života. Presto prvky geometrické, rastlinné, zoomorfné i kozmické, zjednodušene vyjadrené v symboloch, majú základný podiel na vzniku všeobecnej ornamentiky. Autor rozdeľuje základné motívy do skupín a uvažuje o ich možných kombináciách, skúma kompozíciu, stupňovanie a rytmické usporiadanie motívov. Prehľad o význame a charaktere jednotlivých kraslicových motívov podáva v pripojených tabuľkách. Predmetom autorovho rozboru sa stáva i samotný spôsob ozdobovania kraslíc. Pre lemkovskú oblasť je charakteristické používanie voskovej techniky, ktorá vyviera zo stáročnej tradície a je veľmi vhodná pre rozvíjanie ornamentiky, výchádzajúcej zo základného slzovitého tvaru, t. j. z pretiahlej kvapkovitej bodky. Popritom sa však v posledných desaťročiach objavujú i techniky nevoskové, ktoré možno z hľadiska tradičnosti hodnotiť ako[/] úpadkové. Nemalú úlohu v ľudovom výtvarnom prejave zohráva aj sym­ bolika farieb, ovplyvnená opäť najmä prírodou. Podrobnému vysvetleniu vlastností a významov, ktoré ľudia farbám pripisovali, venuje P. Markovič osobitnú pozornosť.
      V záverečnej časti knihy sa autor zaoberá významom a funkciou kraslíc v živote prostého ľudu. Ako neodmysliteľná zložka sa viažu k mnohým obradom, hrám a poverám, pretože mali napomáhať úspešnému splneniu určitej činnosti, ale tiež tajných túžob a prosieb.
      Publikáciu dopĺňa bohatá čiernobiela i farebná obrazová príloha a krátke resumé v slovenčine, angličtine a nemčine. Mária Valicová

O lidovém stavitelstvi Karélie

V. P. Orfinskij, Derevjannoe zodčestvo Karelii, [obsah]

Izdateľstvo literatury po stroitelstvu. Leningrad 1972, 118 stran, 49 obr. příloh
      K pracím, přispívajícím k řešení složitých interetnických vztahů v lidové architektuře sovětských národů, patří i tato drobnější publikace o dřevěném stavitelství Karélie, ve které se autor snaží podat obraz jeho formování a rozvoje na základě přímého terénního výzkumu z po

126

sledních dvaceti let, doplněného studiem archivních a literárních pramenů. Sleduje obytné stavby z období konce 19. a počátku 20. století, u nichž postupuje od zástavby obcí, jejich osídlení a půdorysného vývoje přes vlastní lidové obydlí (půdorysného řešení, konstrukce, výzdoby) k odděleně stojícím hospodářským budovám a ke stavbám kultovním (kapličkám, kostelům a chrámům).
      Poněvadž jde o oblast etnicky ne jednotnou, jejíž obyvatelstvo, přestože si ponechalo svůj jazyk a kulturu, bylo po staletí pod silným ruským vlivem ve své jižní části ovlivňováno také kulturními kontakty se sousedními národy (zejména Poláky a Finy), věnuje Orfinskij pozornost především analýze národních zvláštností architektury Karelů a jejich spojitostem s ruskou dřevěnou architekturou. Dochází k závěru, že přes značné vlivy z ruské strany si lidové stavitelství Karélie uchovalo své specifické rysy, které mimo jiné spatřuje také ve způsobu, jakým lidoví tvůrci přetvářeli přejaté prvky a detaily, jak je přizpůsobovali svým vlastním potřebám, tradicím a vkusu. Mezi tyto prvky, přejaté z ruského stavitelství, ale dotvořené do jiných, "karelských" forem, patří podle autora také způsob odstraňování dýmu z kurných jizeb, lichoběžníková forma trámových stropů v obytných světnicích a v sýpkách, asymetrické pětihranné trámy a trámy na sušení sítí v průčelí domů a zejména některé svérázně pojaté dekorativní [/] prvky ve vnější výzdobě domů, jako jsou volutové obrubně dveří a balkonů.
      V lidovém stavitelství Karélie se projevují dvě základní tendence: snaha přiblížit architektonické formy přírodním formám, jejichž kořeny tkví v hlubokém poznání a využívání přírodně klimatických podmínek kraje a lpění na tradici, ať už v dochovaných přežitcích nebo v prvcích, v minulosti přejatých od jiného etnika.
      Lidová architektura Karélie se ukázala být živoucím uměním, rozvíjejícím se na společné platformě dřevěného stavitelství evropského severu. Svědčí o tom i příklady vlivu karelské architektury na některé ruské stavby (např. kurné jizby v oblasti Zaoněží). v závěru autor zdůrazňuje potřebu navázat na bohatství lidových staveb Karélie tím spíše, že dosud nebyly dostatečně prozkoumány. Jejich poznání a využívání považuje za nezbytné při hledání dalších cest v rozvoji současné architektury sovětské Karélie. Alexandra Navrátilová[/]


O lidovém oděvu Rumunů v jihoslovanském Banátu

Mirjana Maluckov, Narodna nošnja Rumuna u jugoslovenskom Banatu, Vojvodanski muzej, [obsah]

Nový Sad 1973, 159 stran a 151 obrazových příloh
      Od roku 1954 byl prováděn výzkum a dokumentace oděvu Rumunů v jugoslávském Banátu. Na základě výzkumu a také nejstarších fotografických dokladů z terénu, archivních materiálů a existující literatury, vznikla monografie o oděvu skupiny Rumunů žijících v Jugoslávii.
      Od počátku 18. století, kdy se rumunské obyvatelstvo přestěhovalo do oblasti Banátu, se sžívalo spolu s osadnickou skupinou Srbů, Němců, Maďarů a dalšími etnickými skupinami, které měly velký vliv na vývoj oděvu. Právě následkem rozličnosti původu jednotlivých skupin Rumunů v Banátu se objevuje velká různorodost v oděvu. Mezi jednotlivými typy existují velké rozdíly asi proto, že nejsou vázané na určité území a jsou roztroušeny po celém středním a jižním Banátu. Toto rozmístění záviselo nejvíce na podmínkách, za kterých se přistěhovaly do Jugoslávie. Autorka se pokusila rumunské obyvatele rozdělit podle typů oděvu na tři skupiny - Banátčany, Krišano - Erdelce a Oltence, a u nich pak zkoumá jednotlivé druhy oděvů a oděvních součástek.
      Celou monografii uvádí dvěma mapami, První podává přehled o roz

127

mstění jednotlivých skupin, druhá zachycuje migrační pohyby Rumunů z jugoslávského Banátu. Textová část je rozdělena podle oděvu jednotlivých skupin - Banátčanů, Krišano - Erdelců a Oltenců.
      U oděvu Banátčanů si nejprve všímá kroje ženského. Jsou zde uváděny dvě varianty oděvu, dvou sídelních skupin z různých období. Text je doplněn kresbami, a to vzory tkaní plátna, střihy a rozkreslenými ornamenty. Ženský oděv rozděluje autorka na zimní a letní; dále se zabývá účesem, úvazem v němž jsou na jednotlivých místech jedné skupiny velké odlišnosti. Mužský oděv, který se vyznačuje také bohatstvím ornamentu, rozděluje autorka na letní (všední a sváteční) a zimní (všední a sváteční). Text je doprovázen kresbami střihů košil, nohavic a nákresy ornamentální výzdoby.
      Další obsáhlejší část pojednává o oděvu dvou skupin Krišano-Erdelců a Oltenců. Ženský oděv je rozdělen na všední z období 20 let a ze současnosti. Zvláštní kapitolu zabírá obřadní oděv, zimní oděv, pojednání o účesech, úvazech na jednotlivých místech v různých obdobích. Mužský oděv je popsán zvlášť u Erdelců a Oltenců, který nosí v létě a v zimě, s časovým datováním, lokalizováním a s nákresy oděvních součástek. Zvláštní kapitoly jsou věnovány dětskému oděvu, oděvu ze sukna, kožešin, obuvi, šperkům, národnímu kroji, používaného v současnosti při různých příležitostech, oděvu obřad[/]nímu (při křtu, svatbě, pohřbu). Poslední kapitolou je srovnávací studie o jednotlivých oděvních součástkách Rumunů v Banátu.
      Kniha je doplněna poznámkovým aparátem, slovníkem nářečních výrazů nepoužívaných v knižním jazyce, rejstříkem měst a končí francouzským resumé. Více než polovina knihy obsahuje fotografickou přílohu oděvů a oděvních součástek s datováním a lokalizováním.
      Monografie Narodna nošnja Rumuna u Jugoslovanskom Banátu obsahuje bohatý, dobře utříděný a rozpracovaný materiál. Fotografická příloha je prezentována dostatečně kvalitními vyobrazeními a tak spolu s textovou částí splňuje svůj úkol podat úplný obraz o oděvu velké skupiny Rumunů v jugoslávském Banátu. Ludmila Tarcalová

O jazyku lidové slovesnosti

Jerzy Bartmiński, O języku folkloru, [obsah]

Wydawnictwo Polskiej Akademii Nauk, Wrocław-WarszawaKraków-Gdańsk 1973, 286 stran
      Monografie mladého dialektologa a folkloristy se obírá otázkami, jimž v posavadní mezinárodní literatuře byla věnována jen okrajová pozornost. I u nás najdeme vedle drobnějších statí a příležitostných [/] poznámek vlastně jen jedinou starší speciální úvahu I. Hoška "O poměru jazyka písní národních k místnímu nářečí" (1897). Polská literatura k tomuto tématu je bohatší, ale Bartmiński poprvé provedl soustavnou a hlubokou analýzu celé problematiky. Materiálovým východiskem se mu stal slovesný folklór z širší oblasti Lublina, kde bylo během 60 roků zapsáno na 2000 textů různých folklórních žánrů. Tyto texty autor detailně a zasvěceně rozebírá a dochází k mnoha cenným závěrům, jež budou přínosné pro folkloristiku i dialektologii a nepochybně se stanou prvořadou oporou pro každé další zkoumání v tomto směru.
      Bartmiński konstatuje, že jazyk folklóru obsahuje rysy a prvky, jež nejsou motivovány vlastnostmi běžného místního nářečí a jež mají jednoznačnou povahu poetickou, uměleckou. Projevují se ve všech vrstvách jazyka - ve fonetické, morfologické, lexikální i syntaktické. "Poetismy" folklórního jazyka se uplatňují i v různé intenzitě v jednotlivých folklórních druzích, nejsilněji v písni a veršovaných útvarech. Schématicky dělí Bartmiński nářeční projevy (texty) takto: 1. běžné, hovorové, 2. umělecké; ty jsou jednak veršované (zpívané a mluvené), jednak prozaické. Autor podrobně popisuje, rozebírá a systematizuje charakter různých "poetismů", jež se v slovesném folklóru objevuji a sleduje jejich poměr k běžné nářeční mluvě. Podle něho folklórní "poetismy" vzni

128

kají aktivizováním některých prvků na jazykovém pomezí geografickém ("výpůjčky ze sousedního nářečí se stávají ve vlastním prostředí poetickým prostředkem"), na předělu chronologickém (estetické využití archaismů) i na předělu sociálním (prvky literárního, spisovného nebo městského jazyka dostávají ve vesnickém folklóru poetickou funkci). z hlediska původu může jít u poetismů folklórního jazyka buď o archaismy, prvky vyšlé z běžného užívání nebo o neologismy, tj. o novotvary vzniklé uvnitř vlastního nářečí, anebo o výpůjčky z jiného nářečí, ze spisovného jazyka atp. Celkově se v jazyku slovesného folklóru projevuje tendence k vytvoření jakéhosi interdialektu, zbaveného příliš úzkých, lokálních dialektismů, a obohaceného o rysy společné více dialektům.
      Všechny vývody autor zakládá na detailním rozboru materiálu. Bartmińského monografie je prací průkopnickou a otvírá nové, málo známé pohledy na folklór, na jeho uměleckou podstatu i na četné dílčí otázky, jako jsou např. obsah a funkce symbolů, rozdíly mezi jednotlivými žánry, interetnické otázky atd. je škoda, že v knížce tohoto významu chybí cizojazyčné résumé. Oldřich Sirovátka[/]

Zlatá listina. Lidové povídky o Vladimíru Iljiči Leninovi. [obsah]

Uspořádal a přeložil Rudolf Lužík, vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1974, 230 stran
      Folklórní tradice všech národů má své hrdiny-prosté lidové postavy ztělesňující tužby a pocity širokých vrstev i význačné historické postavy, k nimž se upínaly naděje pracujícího člověka. Vladimír Iljič Lenin je velkou osobností sovětských a světových dějin, jeho činnost od základu proměnila život celých národů. Je proto přirozené, že Lenin se stal i hrdinou lidových písní, legend, pohádek a povídek. Nakladatelství Odeon navázalo na sborník "V. I. Lenin v sovětské lidové poesii" z roku 1954 novou antologií prózy, kterou z ruských a ukrajinských pramenů vybral, uspořádal a přeložil Rudolf Lužík.
      Lidová vyprávění o Leninovi jsou rozvržena do tří oddílů a uzavřena vydavatelskými poznámkami, Čtenáře zaujme především první část Pohádky, v nichž reálné jádro motivu Lenina jako bojovníka proti sociální nespravedlnosti prostupují fantastické prvky a kouzelné motivy. Emocionálně působivé a básnicky podmanivé jsou zvláště pohádky národností sovětského severu, pro něž je typické spojení Lenina s motivem slunce. Slunce, dává lidem tundry teplo .a světlo a ukazuje cestu k novému životu bez sociálního útisku. Tyto evencké, saamské, něnecké, nanajské [/] a čukotské pohádky vycházejí z bohatě rozvinuté domácí tradice, používají vytříbených tvarů a tradičních výrazových prostředků. Ale i ruské a ukrajinské pohádky o Leninovy vycházejí, z tradičních schémat a stavebních složek, jak ukazuje např. pohádka Lesní lovec.
      Druhý oddíl - Povídky - obsahuje rovněž pohádkové látky, avšak s podstatně menším uplatněním kouzelných motivů. Zato výrazněji vystupuje reálné jádro leninského motivu. Tak třeba v ukrajinské povídce "Zlatá listina" hledají mužici někoho, kdo by jim přečetI zlatou listinu, kterou vykopali při hloubení studny. Chodí od pána k popovi, poddůstojníkovi a statkáři, každý je však obelhává. Cestu k pochopení zlaté listiny jim však ukáže Lenin, který je naučí číst a psát. Na základě tradiční konstrukce je vystavěna i ruská pohádka "Jak dělník a mužik hledali pravdu", která v symbolech naznačuje cestu rolníků a dělníků za leninskou pravdou.
      Třetí oddíl tvoří vzpomínková vyprávění o Leninovi. Jsou v něm obsaženy ukázky nejpočetnějšího folklórního žánru s leninskými motivy. Umělecky výraznější a sugestivnější jsou oba předcházející oddíly, vzpomínková vyprávění zase svou bezprostředností a dokumentárností ukazují plasticky Lenina jako strůjce říjnového vítězství, neohroženého bojovníka za lepší život lidu. Vzpomínky většinou pocházejí ze zápisů z období čtyřicátých let, záznamy pohádek

129

a povídek byly pořízeny v třicátých letech. v závěru knížky uvádí pořadatel seznam pramenů a poznámky ke všem uveřejněným textům. Josef Tomeš

Kliment Ondrejka, Rozprávania spod Salatína. [obsah]

Tatran Bratislava, 1972. Strán 288
      V knižnej produkcii slovenských vydavateľstiev sa pred nedávnom objavila "nová vlna" aj tak záplavy zbierok, zbieročiek, zborníčkov "rozprávok", ktoré svoju pôvodnosť, folklórnosť, autentickosť, výsledok zberateľského úsilia a ešte mnohých iných "kladov" nezabudli zdôrazniť na počiatku, ale aj na konci, pre istotu, ak by si tieto hodnoty čitateľ náhodou nevšimol. Folklorista musí mnohým závidieť závideniahodné náklady, nejednej krásne ilustrácie, knižnokultúrnu vybavenosť. Pri väčšine však pri tom aj ostáva. Zakiaľ ide o reedície klasických zbierok, zatiaľ je to úspech. Ak sa však za niečo, čo nepredstavujú, lebo nemôžu predstavovať, schovávajú rôzne výbery zo zbierok pochybnej kvality, ba dokonca sa takéto zbierky začínajú "zbierať" i v najnovšom čase, treba s počudovaním konštatovať, že je to výsledok sebestačnosti vydavateľstiev, správajúcich sa podľa osved[/]čenej zásady: všetci sme z dediny, všetci sme folkloristi. Že sa takouto cestou dospieva k systematickému zavádzaniu domáceho, ale aj cudzojazyčného čitateľa, ktorému sa tieto plody dušičiek predkladajú ako div nie klenotnica slovenskej kultúry národa, o tom radšej pomlčme. Že je to výsledok mnohoročnej absencie folkloristicky zodpovedne pripravených zbierok, ktorá priam podmieňuje rozprávkovú tvorbu autorov, čo ešte ani zďaleka neprenikli do spisovateľstva ako remesla, či literatúry ako umeleckej tvorby, o tom sa už písalo, žiaľ, iba písalo.
      Záväznosťou slovesného folkloristu nezaťažený, mnohoročnou zberateľskou prácou v rodnom Liptove obťažkaný, podujal sa etnochoreológ, systematicky sledujúci predovšetkým ľudovú pohybovú kultúru, PhDr. Kliment Ondrejka CSc., pracovník Umenovedného ústavu SAV (predtým Ústavu hudobnej vedy SAV) k pokusu, ktorý sme zaznamenali s potešením. Pripravili dve knihy ,.rozpriavok" (80 a 71 textov), ktoré v jednom zväzku pod názvom "Rozprávania spod Salatína" vydalo vydavateľstvo Tatran v nevšednej úprave Ivana J. Kovačeviča.
      Ondrejka vstúpil svojou knižkou do mlčanlivej diskusie s hlasom polemickým, ktorý si však zasluhuje pozornosť. Priam bedlivo sa vyhol nazývať svoje texty rozprávkami. Volí regionálne označenie nefabulového, či aj v ľude nezáväznejšieho "rozpriavania", volí označenie "roz[/]právania" a podčiarkuje, že ako laikovi nešlo mu o vydanie knižky ľudovej prózy v pravom slova zmysle, ale o vydanie svedectva o rôznosti látok, tém, motívov, ktoré sa pri rôznych príležitostiach len tak rozprávajú.
      Ponechajme stranou skromnosť autora a pozrime sa na jeho zbierku. Ondrejka predstúpil pred čitateľa ako veľmi schopný rozprávač, ktorý poznajúc priam dôverne jazyk rodných Liptovských Sliačov, umocnil svojou osobnosťou počuté od 32 spolurodákov. v nepostrehnuteľne sa meniacich polohách - zápis počutého - prerozprávanie sujetu zostaveného zo zlomkov - vyrozprávanie nového príbehu, podarilo sa autorovi vydať svedectvo o svojom prieniku do myslenia, spôsobu vyjadrovania, bohatstva jazyka ľudí spod Salatína, vrchu, pod ktorým sám stravil nejednu chvíľu okolo ohňa pred salašom, ale i v kolektíve dediny na svadbách, kršteniach, pri stavaní májov, pri fašiangovom bursovaní a podobne. Čerpal zo svojej mnohoročnej a mnohostrannej zberateľskej práce erudovaného folkloristu, z ktorej napríklad zbierka ľudových piesní z Liptovských Sliačov je už dnes najpočetnejšou zbierkou o spevnom repertoári jednej obce, z ktorej zbierka ľudových porekadiel, prísloví, pranostik, úsloví, odovzdaná do archívu NÚ SAV, predstavuje viac ako 7000 jednotiek, z ktorej zápisy obyčajov, hier, tancov, poznámky o výrobe hudobných nástrojov, zázna

130

my etnografickej povahy dávajú už dnes predpoklad pre napísanie komplexnej monografie o ľudovej kultúre jednej obce, ktorá by mohla byť prácou najrozsiahlejšie podloženou materiálom v dejinách našej vedy vôbec.
      Polemičnosť Ondrejkovho vystúpenia vidíme predovšetkým v dvoch polohách. Ako príspevok k diskutovaniu o čitateľnosti autentických záznamov ľudovej prózy či nutnosti prerozprávania materiálov do čitateľskej podoby, no i ako čin, ktorý v záplave vyššie charakterizovaných pokusov ľudí s umeleckými ambíciami dokázal, že okrem závideniahodného daru reči je k úspechu takéhoto počinu potrebná predovšetkým dôverná znalosť folklórnych predlôh.
      Svoje nevydávať za ľudové a neschovávať sa za ľudovosť z obáv pred hodnotením umeleckosti patrí k prednostiam autora tejto knižky. Treba však povedať, že Ondrejka umným spôsobom povýšil bohatstvo reči Liptovských Sliačov v literárnom jazyku ku prospechu oboch. Treba povedať i to, že Ondrejka prejavil obdivuhodné schopnosti literárne. Jeho rozprávania sú jemné i veselé, poetické. Schopnosť umocniť základné stavebné znaky ľudovej prózy - umelecké obrazy, gradáciu, pointy - prejavil Ondrejka vo všetkých 151 textoch.
      Dobrá kniha, výsledok poctivej práce a schopnosti, poteší. Peknú knihu zatvárame a odkladáme do knižnice s pocitom sviatočnosti. K[/] estetickej hodnote knihy Ondrejkových rozprávaní prispel významnou mierou výtvarník Ivan J. Kovačevič, ktorý si za základný motív pre výpravu knižky zvolil vzory pre modrotlač.
      Prerozprávané ľudové rozprávania z Liptovských Sliačov sú vydavateľským činom bratislavského vydavateľstva Tatran, ktoré by sa mohli stať normou náročnosti, aspoň v tomto vydavateľskom dome. Svetozár Švehlák

Pavol Stano, Bibliografia slovenského ľudového výtvarného umenia II, 1958-1968. [obsah]

Matica slovenská-Martin 1973. Stran 472 a 40 stran obr. přílohy
      Přes tři tisíce anotovaných záznamů přináší druhý díl Stanovy bibliografie slovenského lidového umění; počet tak vysoký, že je až nepravděpodobný. Není však obtížné zjistit, čím toto číslo vzrostlo: 1. Soupis nepodchycuje pouze práce z let 1958-1968, nýbrž registruje kolem tisíce starších titulů, které se podařilo sestavovateli zjistit až po vydání prvního dílu. 2. Bibliografie není zaměřena jen na lidové výtvarné umění, jak to vymezuje název knihy, nýbrž na velkou část hmotné kultury, což se čtenář dovídá z drobné zmínky v úvodu a z tiráže na konci knihy. První z těchto skutečností zajisté [/] není na závadu, jen měla být náležitým způsobem vyjádřena na titulním listě. Upozornění na četné ze zapomenutých prací uživatel bibliografie uvítá, protože sám by nebyl s to je objevit. Zásadnější povahy je však skutečnost druhá- název publikace vlastně zavádí, dezorientuje, protože bibliografie obsahuje stovky údajů, které se lidového umění týkají jen velmi vzdáleně, popřípadě s ním nemají vůbec nic společného. Nejde jen o faux pas v názvu, ale o otázku pojetí předmětu bibliografie a objektu jejího zájmu. Ve všeobecné části soupisu nacházíme totiž mnoho irelevantních údajů o ochraně památek a o muzejnictví (od něj jsou nelogicky odtrženy záznamy o muzeích v přírodě a přiřazeny k oddílu o stavitelství) a o činnosti různých národopisných institucí, o sjezdech a konferencích, v systematické části klopýtáme přes bezpočet bibliografických údajů o neumění (například práce archeologické, historické, ale též z oborů přírodních a technických věd), a to ve spojitosti s lidovým stavitelstvím, výrobou a řemesly. Stěží kdo by hledal pod názvem této bibliografie citace prací o vorařstvi, kamenoprůmyslu apod. Toto pojetí nasvědčuje, že pořadateli soupisu se nestalo hlavním kritériem lidové výtvarné umění, nýbrž spíš nezemědělská výroba - podomácká produkce, řemesla, organizovaná lidová (ne vždy) umělecká (také ne vždy) výroba atd. Údaje v systematické části nejsou

131

roztříděny podle hledisek uměleckých, nýbrž výrobních. Hlavním měřítkem všeho, co bylo pojato do této části bibliografie, se stal výrobní materiál a výroba (I. Kámen, II. Hlína, III. Kov, IV. Sklo, V. Proutí, luby, traviny, VI. Dřevo, VII. Rohovina, VII. Kůže, IX. Konopí, len, vlna, bavlna, X. Těsto, XI. Jiné materiály, XII. Lidová architektura, XIII. Lidová umělecká výroba, XlV. Řemesla, XV. Umělecká řemesla, XVI. Potulná a doplňková zaměstnání). Nejen že toto třídění nevychází z jediného jednotícího hlediska a není konsekventní (staví vedle sebe nesouměřitelné kategorie), ale především není lidovému umění adekvátní. Cožpak je v lidovém umění podstatné a rozhodující, co je zhotoveno z toho či onoho materiálu? Nepochybuji o potřebnosti a užitečností třídění podle materiálu a výrobních technik v praxi muzeí nebo výzkumných a organizačních center lidové umělecké výroby. Jenže k objasnění složité a choulostivé problematiky lidového výtvarného umění sotva čím přispěje. Nadto šíře pojetí Stanovy bibliografie nestaví do popředí kardinální otázky studia lidového umění, ale spíš od nich odvádí pozornost přílišným zdůrazněním hledisek materiálových, ergologických, technologických apod. Ve snaze o úplnost dochází pak ke kuriózním spojům: tak například mezi oddílem o malbách ohnišť a srubových domů a oddílem o církevní dřevěné architektuře jsou včleněny záznamy o [/] hygieně, například titul studie A. Plessingerové o vzniku a vývoji hygienických zařízení. Zatímco několik set záznamů do této bibliografie lidového výtvarného umění evidentně nepatří, postrádáme odkazy k těm pracím z oblasti lidové kultury duchovní a sociální, v nichž jsou důležité zprávy o projevech lidového umění souvisejícího s lidovou vírou, s obřady a obyčeji, tedy o tom skromném umění, které přišlo v tomto soupisu tak zkrátka.
      Je jistě správné, že bibliografie přihlíží k pracím z českých zemí (event. i ze zahraničí), pokud zacházejí se slovenským materiálem. Škoda, že tak nečiní důsledněji: cituje drobné, nejednou okrajové články a pomíjí analytické studie, ba dokonce i knižní monografie z moravskoslovenského pomezí, které v mnohem větší míře poukazují na vztahy moravského a slovenského lidového umění.
      Po stránce bibliografické techniky je Stanův soupis zpracován velmi pečlivě, lze říci, že většinou příkladně. Tím více pak překvapují některé nedostatky. Osmistránkový přehled tematického třídění - jediná orientační pomůcka z věcného zřetele postrádá (stejně jako v prvním díle z raku 1959) odkazy ke stranám nebo k číslům záznamů. Nechce-li uživatel bibliografie pokaždé znovu a znovu listovat a zkusmo hledat příslušný oddíl, nezbývá mu, než připsat si odkazy ke stranám nebo položkám do přehledu třídění vlastní [/] rukou. Obtížné je pochopit, podle jakého klíče vybíral sestavovatel tituly záznamů k překladům do němčiny, popřípadě do jiných jazyků. Někde jsou překladem nebo cizojazyčnou charakteristikou opatřeny. i novinové články, jinde tyto náležitosti chybějí u studií z odborných časopisů. Obdobná nedůslednost se objevuje v technice třídění záznamů: kromě vzpomenutého vyčlenění záznamů o muzeích v přírodě jsou též zprávy o výstavách zařazeny jednak ve zvláštním oddílu, jednak jsou rozptýleny po jiných částech soupisu. Nejasná zůstává u obou svazků funkce obrazové přílohy, složené z náhodně vybraných a naprosto nedostatečně adjustovaných fotografií projevů tradičního lidového umění, komerčních výrobků ÚLUV apod.
      Bibliografická činnost klade vysoké nároky na čas, trpělivost, přesnost, spolehlivost, důvtip a přitom zůstává ve stínu jiných druhů odborné a vědecké aktivity. Bibliograf počítá s tím, že z výsledků jeho úsilí budou všichni těžit (vždyť proto se této práce ujímá) a jen zřídkakdo je ocení, byť pouhou citací v záplavě jiných titulů použité literatury. Stanova bibliografie splňuje ony vysoké nároky a doufejme, že i přes neuvěřitelně nízký náklad 400 výtisků a přes to, že není určena pro knižní trh, nýbrž pro studijní potřeby vědeckých pracovišť; dostane se jí co největší publicity a exploatace ve prospěch slovenského národopisu. Richard Jeřábek

132

SBORNÍKY A ČASOPISY

Estonský národopisný sborník

Etnograafiamuuseumi Aastaraamat, ročník XXVI., Tallinn 1972 [obsah]

Stejně jako svazky předcházející i 26. ročník estonského národopisného sborníku nevybočuje ze základní orientace na lidovou materiální kulturu a širšího pohledu na vývoj sociálních vztahů. Předně prezentuje další výsledky rozsáhlejších a postupně zpracovaných badatelských témat. Tak oba úvodní příspěvky A. Petersona navazují dílčím způsobem na studium vývoje estonského lidového domu v minulém století na základě strojně početního zpracování 2140 domovních půdorysných plánů, shromážděných v archivu Státního etnografického muzea v Tallinnu. v prvním se autor zabývá vývojem komor v dispozici lidového obydlí v minulém století; v uvedených materiálech sleduje počet komor a jejich umístění ve vztahu k obytné části ("riga") a všímá si výskytu pecí v komorách. Získané statistické výsledky o počtu komor, vyjádřené v procentech, jsou podkladem pro naznačení vývoje v jednotlivých oblastech Estonska (s. 759). Podobně postupuje autor také v následujícím příspěvku: plány obytných domů, v nichž je vydělena ku[/]chyň jako zvláštní místnost, vyhodnocuje z hlediska stavby otopného zařízení v obytné části nebo v komoře a podle vybraných materiálů vymezuje 5 základních variant umístění kuchyně. Na základě zpracovaných výsledků stanovuje pak hlavní etapy jejího vývoje v Estonsku ve druhé polovině minulého století (s. 60-94). Také příspěvek J. Linnuse o rozvoji řemesel a sociálně etnické struktuře řemeslnictva v malých estonských městech na přelomu 18. a 19. století (s. 170-190) navazuje na studii ve 25. ročníku sborníku (referovali jsme o něm v NA r. IX, 1972, s. 4). Základem je rozsáhlý demografický materiál z revizí duší, uskutečněných v Estonsku v několika etapách na přelomu 18. a 19. století. Autor mj. ukazuje, nakolik bylo právě řemeslo oním prostředníkem, jímž na tradiční vesnici pronikaly jevy soudobé městské kultury, technické poznatky, nové estetické představy a nakonec i jinonárodní prvky (značná část řemeslnictva byla německého původu). Problematikou estonských řemeslnických vrstev se zabývá také E. Kangilaskiová ; na základě archivních pramenů rozebírá sociálně etnickou skladbu cechovní organizace v Tartu (tzv. "Malé svatoantonínské gildy") na přelomu 18. a 19. století v obdo[/]bí zrodu kapitalistických výrobních vztahů (s. 191-211). H. Uibová podává podrobnou analýzu vývoje sociální struktury estonského rolnictva v první polovině minulého století (s. 212-226); východiskem jsou jí opět statistické materiály z revizí duší. Tématem zajímavého příspěvku E. Kuigové je rozvoj výšivkového ornamentu na pokrývkách a pásech saní a vozů, který se rozšířil v Estonsku v letech 19001930. Jeho zdrojem byl mezinárodní módní rostlinný ornament, vyvíjející se během druhé poloviny 19. století. Do městských center středního a severního Estonska a později i na venkov pronikal především prostřednictvím nejrůznějších tisků, zejména ženských módních časopisů, pohlednic, německých alb aj. Vytlačoval staré tradiční vzory a ovlivnil postupně i jiné druhy výšivek. v oblasti Läänemaa v západním Estonsku a na ostrově Muhu se tento ornament na počátku 20. století přetvářel originálním tvůrčím způsobem a představuje tak zajímavý projev lidového umění v jeho závěrečném stadiu (s. 119-148). Způsoby sušení žita na poli se zabývá E. Jaagosildová (s. 95-118). Kultura ozimého žita se v lesním pásu Pobaltí rozšířila již v XI. století. Autorka uvádí způsoby stavění mandelů, varianty

133

a terminologii v jednotlivých oblastech Estonska (text doprovází řadou mapových skic a fotografií) a poukazuje na některé obdoby ve způsobu sušení obilí ve střední a východní Evropě. K. Konsin seznamuje s činností estonského střediska pro využití lidového umění a tradičních výrob v současnosti. Pracoviště UKU (obdoba našeho ÚLUV) byla ustavena v roce 1969 a dnes má již 2016 mistrů pracujících v šestnácti odděleních a široký sortiment výrobků z nejrůznějších materiálů. Jeho rozvoj zajišťuje také stálá spolupráce s vědeckými ústavy a muzei v Estonsku (s. 149-169). Článek L. Voime pojednává o vývoji obydlí estonských přesídlenců v Abcházii (s. 227-246) od počátku osidlování až do období kolektivizace. Kolonizace kavkazského pobřeží Černého moře probíhala v letech 1885-1935 a Estonci, pocházející většinou ze severní části země, kde se zabývali zemědělstvím a rybářstvím, zde založili několik obcí. Na nové působiště si také přenesli svůj charakteristický typ obydlí a jen zčásti přejali některé místní vlivy (především terasovité přístavby). Závěrečný článek I. Jaagosildové zpravuje zejména muzejní pracovníky o růstu sbírkových fondů estonského národopisného muzea v Tallinnu v letech 1966-1970 (s. 276296). Seznamuje s formami etnografické muzejní dokumentace, a to jak v tradičních sběrných oblastech s dosud živou lidovou kulturou (ze[/]jména v jihovýchodní části země), tak i s dokumentací v historických městských čtvrtích Tartu. Eva Večerková

Ethnologia slavica IV, 1972, [obsah]

Zborník Filozofickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave, redaktor Ján Podolák, Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava 1973, 292 stran
      Kabinet etnologie Univerzity Komenského připravil a vydal už čtvrtý svazek sborníku, který je věnován otázkám slovanské etnografie. Obsahuje studie významných etnografů a folkloristů z Jugoslávie, Polska a Československa.
      Úvodní studie Vilko Novaka (Ljubljana) ukazuje na podíl slovanských národopisných badatelů ve výzkumu slovinské lidové kultury. Zaměřil se především na počátky slavistiky a na západoslovanské a východoslovanské badatele. z českých slavistů připomíná Josefa Dobrovského, který ovlivnil nastupující slovinskou literární generaci. Dobrovský zpočátku Slovince pokládal za součást Charvátů, později jim však přiznával národní svébytnost. Do sbírky slovanských národních písní zařadil slovinské texty František Ladislav Čelakovský, slovinské pohádky přetiskl Karel Jaromír [/] Erben. z dalších českých slavistů se doklady slovinského folklóru zabývali hlavně Jiří Polívka a Ludvík Kuba.
      Slovenský etnograf Ján Čaplovič působil na J. Košiče, který v dvacátých letech minulého století napsal práci o Charvátech a Slovincích v Uhrách. Slovinský národopis použil ve své práci i P. J. Šafařík. Polští badatelé Emil Korytko, Oskar Kolberg a Jan Baudouin de Courtenay přispěli především k výzkumu lidových písní a dialektů.
      Ruský slavista I. I. Sreznevskij zkoumal ve Slovinsku v roce 1841 lidové písně, výzkumu lidových staveb se počátkem našeho století věnoval Alexander Charuzin.
      Nové teorie o dávném slovanském osídlení území dnešní Jugoslávie shrnuje Petar Vlahovič (Bělehrad), který využívá i antropologických závěrů. Podle názorů většiny badatelů, zabývajících se etnogenezí Slovanů, sídlily jihoslovanské národy původně severně od Karpat mezi Odrou, Vislou a Dněstrem. v souvislosti s avarským tlakem postupovaly přes Moravu a Panonii na Balkán. Procesem etnické diferenciace Slovanů se zabývala i sovětská věda. Na základě jazykovědného, archeologického a antropologického materiálu přišla k názoru, že Slované přišli na Balkán ve dvou na sobě nezávislých vlnách.
      Evropská etnografie se v posledních desetiletích intenzívně zabýva

134

la problematikou etnografických atlasů. Polská etnografka Zofia Staszczak (Wrocław) upozornila na několik slovanských návazností ve Slezsku na základě německého národopisného atlasu. Na základě studia uvedených map zjišťuje, že některé kulturní jevy zasahují do západních polských oblastí i do území jiných slovanských zemí. Jako příklad uvádí některé obyčeje při pohřbu, žatevní, vánoční, velikonoční aj. obřadní jevy.
      Mieczysław Karaś (Krakov) si všímá termínů lach a valach v souvislosti s karpatskou salašnickou kolonizací. Oba termíny se v Polsku užívaly ve dvou významech. Lach vlivem ruského jazyka označoval jednak Poláka, v přikarpatských územích zase obyvatele nížin a rovin; zde byl termín v protikladu k označení valach, který označoval karpatské pastevce rumusko-ruského původu.
      František Kalesný (Bratislava) se zabývá pracovními nástroji vinohradníků na Slovensku. Všímá si historických vrstev a kulturních vlivů ve vinohradnické kultuře. Vychází z rozboru pracovních nástrojů, které se podařilo shromáždit archeologům, historikům a etnografům z dlouhého historického období. Nalezené vinohradnické nože pomáhají určit územní rozsah vinohradnictví i způsob řezu révy. Všechno vinohradnické nářadí autor dělí [/] do tří kategorií podle jejich účelu. Závěrem přichází ke zjištění, že ve vinohradnické kultuře na Slovensku se setkáme s vlivy slovanskými, německými, ale i římskými, byzantskými aj. Studie je doplněna bohatým ilustračním materiálem a mapkami výskytu studovaných typů vinohradnického nářadí.
      V studii věnované žatevnímu obyčeji "boží brada" se zabýval Slobodan Zečević (Bělehrad) jeho genezí, variantami a rozšířením v srbském prostředí. Jde o obyčej ponechávat z obřadních důvodů na žatém poli několik posledních klasů. s tímto jevem spojuje i obřadní užití dožínkových věnců a posledních snopů.
      Podnětné a nové názory z okruhu svatebních obyčejů přinesl Ján Komorovský (Bratislava) v studii o obřadní inscenaci boje o nevěstu v tradiční slovanské svatbě. Rozebírá obyčej zavírat před ženichovou družinou dveře v domě nevěsty a svádět o nevěstu symbolický zápas. Někteří badatelé tento obyčej vyvozovali z dávného způsobu získávání nevěsty únosem. Po důkladném rozboru slovanského materiálu dospěl autor k závěru, že obyčej nelze chápat jako přežitek únosu nevěsty, ale jako obyčej, který vznikl z obřadu odloučení nevěsty od svého rodu a rodového kultu v důsledku přechodu od matrilokálního k patrilokálnímu manželství.[/]
      Slovesná folkloristika je ve sborníku zastoupena dvěma příspěvky. Karel Horálek (Praha) sleduje vývoj a rozšíření pohádky o dvou bratřích v slovanské tradici (pohádkový typ AaTh 302 B a 516 B), která byla rozšířena nejen v celé jihovýchodní Evropě, ale i v Africe a Asii. Její původ hledá v arabském prostředí. Dagmar Klímová shrnula své poznámky a postřehy o tureckých válkách v lidovém podání. Vyšla z vlastních terénních výzkumů a z pramenů z oblasti západních Karpat. Všímala si tematických rozdílů tohoto podání u Slovanů v bývalém Rakousku a u balkánských Slovanů, kde byly byzantsko-arabské vlivy výraznější.
      Sborník je uzavřen informacemi o práci etnografických pracovišť na universitách v Krakově (M. Gładysz), Poznani (J. Burszta), Łodži (J. Kucharska), Bratislavě (J. Michálek), Moskvě (S. Tokarev), LUBLANI (V. Novak) a Bělehradu (M. Barjaktarović). Recenzní rubrika obsahuje informace o základních etnografických časopisech slovanských zemí. Vědecký dosah uveřejněných studií je zvýšen tím, že jsou publikovány ve světových jazycích se shrnutím v mateřských jazycích autorů. Josef Tomeš

135



Gemer. Národopisné štúdie 1. [obsah]

Sestavovatel a vědecký redaktor Adam Pranda Vydavatelství Osveta, Martin 1973, 208 stran
      O tom, že regionální národopisná problematika je stále živá a aktuální, svědčí první sborník národopisných studií ze staré historické oblasti Gemeru na jihovýchodním Slovensku. Předkládaný sborník vydalo vydavatelství Osveta pro Gemerskou vlastivědnou společnost v Rimavské Sobotě v edici Gemerské vlastivedné pohľady č. 35, kterou řídí Július Bolfík. Iniciativa pro tento publikační záměr vyšla z národopisné sekce Gemerské vlastivědné společnosti na II. konferenci 20. listopadu 1969. Předseda Slovenské národopisné společností PhDr. Adam Pranda, CSc., zde přednesl referát o významu Gemeru v dějinách slovenské lidové kultury a nastínil plán publikační činnosti, která by měla být vyústěním sběratelské a výzkumné činnosti, Tyto otázky připomíná v úvodní stati Július Bolfík, který na základě starších i novějších etnografických výzkumů v oblasti dospěl k zjištění, že Gemer měl v historii slovenského národopisu dominující postavení.
      Sborník zahajuje Adam Pranda obsáhlou studií z histórie národopisného bádania na Slovensku z hľadiska regionálneho. Vychází z přesvědčení, že přes potřebu řešení teoretických a metodologických problémů není dosud vyčerpána ani problematika výzkumné a sběratelské [/] činnosti. Všímá si podmínek a možnosti, které měli neprofesionální sběratelé a badatelé v starším období, různých těžkostí při regionálním výzkumu. Rozvinutí teoretických a metodologických otázek vede i k náročnějším požadavkům na etnografický a folkloristický výzkum.
      Rozvoj výzkumné a sběratelské činnosti autor rozčleňuje do čtyř období, a to především z hlediska přístupu a zpracování národopisného materiálu. v nejstarším období na přelomu 18. a 19. století se sběr národopisných dokladů uskutečňoval v rámci širšího vlastivědného bádání, teprve postupně se začal zpracovávat samostatně. Druhé období začíná formulováním jednotného sběratelského programu a jeho publikačním využitím. Adam Pranda je klade na konec 19. a začátek 20. století a spojuje jej s činností Matice slovenské a Muzeální slovenské společnosti, Činnost Matice je charakteristická i pro třetí období v dvacátých až třicátých letech, kdy sa rozvíjí výzkumná a publikační činnost na solidních organizačních základech. v posledním období se profesionalizuje výzkumná a sběratelská činnost, využívá se dotazníků a návodů .na výzkum a vytváří se etnografické akademické pracoviště. v závěru autor zdůrazňuje nutnost národopisných výzkumů z teoratických i praktických důvodů a konstatuje, že regionální monografie jsou nejdemokratičtější formou vědecké práce v národopise, které se svým působením [/] zpětně odráží v kulturním životě regionu.
      Studie Viery Urbancové je věnována životopisnému portrétu Ladislava Bartholomeidese a hodnocení jeho díla o životě gemerského lidu. Úvodem je charakterizováno období konce 18. a začátku 19. století a tehdejší společenské poměry s novými hospodářskými, společenskými a kulturními reformami. v této době se mladá slovenská inteligence obrací k lidu a k lidové kultuře. Děje se tak zpočátku v rámci geografické práce, vznikají první župní monografie. Zde začíná i Ladislav Bartholomeides. První studii věnoval malohontským Čechům, kde hledal souvislosti s dávnou husitskou kolonizací. v dalších publikacích se setkáváme s politickými a osvětovými náměty. Nejvýznamnější je však jeho monografie o Gemerské župě, kde se zamýšlí i nad různým etnickým původem obyvatelstva.
      V příspěvku k dějinám formanství v gemerském regionu shromáždil Ján Gallo cenné údaje o společenském a hospodářském životě oblasti. Povoznictví bylo nejvýznamnějším suchozemským způsobem dopravy až do doby železnic. v 17. a 18. století se jím zabývalo obyvatelstvo několika gemerských obcí. Jako zvláštní zaměstnání sa rozvinulo v souvislosti s těžbou a zpracováním železné rudy. Později se spojovalo i s obchodem a překupnictvím. Řadu dokladů autor shromáždil i o sociální diferenciaci povozníků a kupců.

136

Významnému hrnčířskému středisku gemerské oblasti je věnován článek Michala Markuše ; už v 16. a 17. století byly Šivetice známé jako hrnčířská obec. Ještě koncem minulého století zde pracovalo přes šedesát hrnčířů. Jejich výrobky se vyznačovaly kvalitou, za což vděčí do značné míry jakostní surovině. Hrnčíři je prodávali nejen v místě, prostřednictvím trhu a povozníků se rozšířily po celém východním Slovensku, ale i v sousední oblasti maďarské, rumunské, ukrajinské a polské.
      Pojednání o gemerských malovaných truhlách připravila Viera Valentová. Byly v oblasti značně rozšířené, výrobci je vyráběli pro svou potřebu i pro trh. k rozšíření výroby a malování tohoto nábytku přispělo i německé obyvatelstvo této oblasti, v technologii výroby autorka nenašla žádné zvláštnosti, regionální specifika však našla ve formě výzdoby.
      Vědecký redaktor sborníku Adam Pranda přispěl i studií o kožešnictví v Rejdové. v této lokalitě a v dalších gemerských obcích bylo kožešnictví podmíněno chovem ovcí a zájmem o kožešnické výrobky v širokém okolí. Autor popisuje zpracování ovčí kůže, rozebírá pracovní postupy, potřebné nářadí a barvení. Zvláštní pozornost věnuje šití kožichů a jejich výzdobě.
      Slovesný folklór je zastoupen příspěvkem Viery Gašparíkové [/] "Na besedách s gemerským rozprávkárom", který je vlastně portrétem a ukázkou repertoáru vyprávěče Jána Králika z Čiernej Lehoty. Jde o pozoruhodného lidového tvůrce a interpreta; povoláním bača zhotovoval gajdy, píšťaly, pletl košíky, opravoval boty apod. Ve stáří pracoval jako hlásný, bubeník, hrobník a listonoš. Má široký vypravěčský repertoár, vyprávění oživuje rozvinutou gestikulací a mimikou. Podle autorčina vyhodnocení patří Ján Králik k výrazným vypravěčským individualitám v gemerské oblasti a vůbec na Slovensku.[/]
      Sympatický sborník přesvědčivě ukazuje, že regionální výzkum a jeho zpracování je významným přínosem pro vlastivědné dění v oblasti i pro vývoj národopisné práce v celonárodním i širším měřítku. Nemusí to vždy být forma monografického zpracování, od které se čeká, že dovrší analýzou i syntézou materiálu regionální výzkum. Regionální sborník umožňuje zaměřit pozornost na aktuální témata a postupně zpracovávat mnohotvárný život lidové tradice v národopisné oblasti. Josef Tomeš[/]

VÝMĚNA

Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1973 [obsah]



      BULHARSKO

     

      Sofia

      Izvestija na etnografskija institut i muzej XIV, Sofija 1972 (Bălgarska akademija na naukite)[/]

     

      DÁNSKO

     

      Kodaň

      DFS BOGNYT 72/2, 72/3, 73/1, 73/2 (Dansk Folkemindesamling)

      DFS filmnyt 72/2 (Dansk Folkemindesamling)

      DFSNYT 73/1, 73/2 (Dansk Folkemindesamling)[//]

      FOLK OG KULTUR, Ârbog for Dansk Etnologi og Folkemindevidenskab 1972, Kobenhavn (Dansk Folkemindesamling)

     

      FINSKO

     

      Âbo

     

      Budkavlen L-LI, 1971-1972 (Âbo Akademi)

     

      Helsinky

      Kussi Matti, Towards an International Type-system of Proverbs, FF Communications Vol. LXXX1, No.211, Helsinki 1972 (Suomalainen, Tiedeakatemia, Academia Scientiarum Fennica)

      Lilja Saara, The Treatment of Odours in the Poetry of Antiquity, Commentationes Humanarum Litterarum 49, 1972 (Societas Scientiarum Fenica)

      The History of Chemistry in Finland 1828-1918, Helsinki 1972 (Societas Scientiarum Fenica)

     

      Turku

      NIF Newsletter 1/1973, 2/1973, 3/1973 (Nordic Institute of Folklore)

     

      JUGOSLÁVIE

     

      Bělehrad

      Glasnik Etnografskog instituta XIX XX, (1970-1971), Beograd 1973;[/]

      XXI (1972), Beograd 1973 (Etnografski institut Srpske akademije nauka i umetnosti)

      Glasnik Etnografskog muzeja u Beogradu 34, 1971; 35, 1972 (Etnografski muzej)

     

      Lublaň

      Slovenski etnograf XXIII - XXIV, 1970-71 (Slovenski etnografski muzej)

     

      Nový sad

      Maluckov Mirjana, Narodna nošnja Rumuna u jugoslovenskom Banatu (Vojvodanski muzej)

     

      Skopje

      Čepenkov Marko K., Makedonski narodni umotvorbi vo deset knigi, Skopje 1972 (Institut za folklor)

      Makedonski folklor IV, 1971, 7-8; V, 1972, 9-10; VI, 1973, 11 (Institut za folklor)

      Pajtonciev Gančo, Makedonski narodni ora od Maleševsko, Delčevsko, Kočansko, Svetinikolsko, Štipsko, Radoviško, Strumičko i Valandovsko; Skopje 1973 (lnstitut- za folklor)

      Ristovski Blaže D-r, Dordija M. Pulevski i negovite kniški "Samovila Makedonska" i "Makedonska pesnarka", Skopje 1973 (lnstitut za folklor)[/]

     

      Záhřeb

      Ivančan Ivan, Narodni plesovi Dalmacije i dio od Konavala do Korčule, Zagreb 1973 (Institut za narodnu umjetnost)

      Narodna umjetnost 9, 1972 (Institut za narodnu umjetnost)

     

      MAĎARSKO

     

      Budapešť

      A Magyar Népmüvészet Évszázadai II, Képek és szobrok, Székesfehérvár 1970 (Néprajzi Múzeum Könyvtára)

      Néprajzi Értesítö a Néprajzi Múzeum Évkönyve LII, 1970, Budapest 1970; LIII, 1971, Budapest 1971 (Néprajzi Múzeum Könyvtára)

      Néprajzi Hírek, A Magyar Néprajzi Társaság Tajékoztatója I, 1972, 3-4, 5-6; II, 1973, 1, 2.

      Néprajzi Közlemények XIV. 3-4, Budapest 1969; XV. 1-4, Budapest 1971; XVI-XVII., Budapest 1972 (Néprajzi Múzeum Könyvtára)

     

      Debrecín

      A Debreceni Déri Múzeum Évkönyve 1971, Debrecen 1972 (A Debreceni Déri Múzeum Kiadványai L.)

      Az 1969. augusztus 29-én, a debreceni Déri Múzeumban tartott Zoltai Lajos - emlékünnepség előadásai, Debrecen 1971 (A Debreceni Déri Múzeum Kiadványai L.)

      Barcsa János Emlékezete, Debrecen 1971 (A Debreceni Déri Múzeum Kiadirányai L.)[//]

      Tájkutatási Tudományos Ülésének Előadásai 1970. július 18, Debrecen 1972 (A Debreceni Déri Múzeum Kiadványai L.)

     

      NDR

     

      Budyšín

      Lětopis, Jahresschrift des Instituts sorbische Volksforschung, Reihe C-Volkskunde 16, 1973 (Institut für sorbische Volksforschung der Akademie der Wissenschaften der DDR-Sorbische Zentralbibliothek)

     

      NSR

      Bonn-Bad Godesberg

      Jahrbuch für Volksliedforschung 17, 1972 (Deutsche Forschungsgemeinschaft)

     

      Brémy

      Mitteilungen, Verein für Niedersächsiches Volkstum e. V. Bremen, 48, 1973, seš. 91; 48, 1973, seš. 92 (Verein für Niedersächsisches Volkstum e. V.)

     

      POLSKO

     

      Krakov

      Polska grafika ludowa, Kraków 1970. (Muzeum etnograficzne w Krakowie)

      Prace z Historii Sztuki, zeszyt 10 (Uniwersytet Jagielloński, Biblioteka Jagiellońska)

     

      Lodž

      Prace i Materiały Muzeum Archeologgicznego i Etnograficznego w Łod[/] zi, Seria Etnograficzna Nr 16, Łódź 1972 (Muzeum Archeologiczne i Etnograficzne)

     

      Rzeszów

      Informator działaności oświatowej Muzeów województwa rzeszowskiego na rok 1973, Rzeszów 1973 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)

      Karczmarzewski Andrzej, Obrzędy i zwyczaje doroczne wsi rzeszowskiej, Rzeszów 1972 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)

      Ślawski Tadeusz, Mikołaj Kopernik i Biecz w jego epoce w 500 rocznicę urodzin, Rzeszów 1972 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)

      Wnęk Antoni, Zbiory Muzeum Marii Konopnickiej w Żarnowcu, Rzeszów 1972 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)

     

      Toruň

      Szychowska-BoebelBarbara, Lecznictwo ludowe na Kujawach (Materiały i rozważania), Toruň 1972 (Muzeum Etnograficzne)

     

      Varšava

      Etnografia Polska XIV, Wrocław-Warszawa- Kraków 1970; XV, 1, 2, Wrocław-Warszawa-Kraków Gdańsk 1971; XVI, 1, 2, Wrocław Warszawa-Kraków-Gdańk 1972 (lnstytut Historii Kultury Materialnej PAN)[/]

     

      Vratislav

      Lud, Organ Polskiego Towarzystwa Ludoznawczego LVI, Wrocław Poznań 1972; LVII, Wrocław-Poznań 1973 (Polskie Towarzystwo Ludoznawcze)

      Roczniki Etnografii Śląskiej IV, Wrocław 1972 (Muzeum Narodowe we Wrocławiu)

     

      PORTUGALSKO

     

      Lisabon

      Galhano Fernando, O carro de bois em Portugal, Lisboa 1973 (Centro de Estudos de Ethnologia)

      Oliveira Ernesto Veiga de-Galhano Fernando-Pereira Benjamin, Sistemas de Atrelagem dos Bois em Portugal Oliver, Lisboa 1973 (Centro de Estudos de Ethnologia)

     

      RAKOUSKO

     

      Vídeň

      Ausstellung "Lebzeltenmodel aus Österreich", Katalog, Wien 1972 (Österreichisches Museum für Volkskunde)

      Jahrbuch des Österreichischen Volksliedwerkes XXI, Wien 1972 (Jahrbuch des Österreichischen Volksliedwerkes-Verwaltung)

      Rudolf Kriss 70 Jahre, Eine Bibliographie seiner Veröffentlichungen von 1926 bis 1972 zusammengestellt von Leopold Schmidt, Wien[//] 1973, Sonderdruck aus: Österreichische Zeitschrift für Volkskunde Bd. XXVII/76 (Österreichisches Museum für Volkskunde)


     

      RUMUNSKO

     

      Temešvár

      Folclor literar III, 1969-1970, Timişoara 1972 (Universitatea din Timişoara)

     

      SSSR

     

      Alma-Ata

      Kazak SSR-nic oneri (Centralnaja naučnaja biblioteka AN Kazachskoj SSR)

      Knigi izdateľstva "Nauka" Kazachskoj SSR na 1974 god, Alma-Ata 1973 (Centraľnaja naučnaja biblioteka AN Kazachskoj SSR)

      Mastěra izobrazitel'nogo iskusstva Kazachstana, Alma-Ata 1972 (Central'naja naučnaja biblioteka AN Kazachskoj SSR)

     

      Ašchabad

      Chadžimurov Č., Obraz ženščinyturkmenki v nacional'noj dramaturgii i na scene, Ašchabad 1973 (Centraľnaja naučnaja biblioteka AN Turkmenskoj SSR)

      Izvestija Akademii Nauk Turkmenskoj SSR, Serija obščestvennych nauk 1973, 1-4 (Central'naja naučnaja biblioteka AN Turkmenskoj SSR)[/]

      Pirkulieva A., Damašnie promysly i remesla turkmen doliny srednej Amudar'i vo vtoroj polovine XIXnačale XX v., Ašchabad 1973 (Central'naja naučnaja biblioteka AN Turkmenskoj SSR)

      V bratskoj sem'e narodov SSSR, Ašchabad 1972 (Central'naja naučnaja biblioteka AN Turkanenskoj SSR)

     

      Moskva

      Sovetskaja etnografija 1973, 1-6 (lnstitut etnografii im. N. N. Miklucho- Maklaja)

      Voprosy žanrov russkogo folklora, Izdatěl'stvo Moskovskogo universiteta 1972 (Naučnaja biblioteka im. A. M. Gor'kogo Moskovskogo gosudarstvennogo universiteta)

     

      Leningrad

      Putilov B. N., Russkij i južnoslavjanskoj geroičeskij epos, Moskva 1971 (Institut etnografii AN SSSR)

      Sovetskaja etnografija 1973, 1-6 (Naučnaja biblioteka im. M. Gor'kogo pri LGU)

     

      ŠVÝCARSKO

     

      Basilej

      Schweizerisches Archiv für Volkskunde 68/69, 1972/73, 7-8 (Schweizerische Gesellschaft für Volkskunde)[/]

      Ženeva

      Bulletin der Schweizerischen Gesellschaft für Anthropologie und Ethnologie 48, 1971/1972 (Société

      suisse d'anthropologie et d'ethnologie)

     

      USA

     

      Ann Arbor Ethnomusicology, Journal of the Society for Ethnomusicology XVII, 1973, 1-2 (Society for Ethnomusicology)

      S. E. M. Newsletter VII, 1972, 1-3 (Society for Ethnomusicology)

     

      Austin

      Folklore Annual of the University Folklore Association No. 3, The University of Texas at Austin 1971 (Center for Intercultural Studies in Folklore and Oral History, Social Work Bldg. The University of Texas)

     

      Pittsburgh

      Ethnology, An International Journal of Cultural and Social Anthropology XII, 1973, 1-4 (Department ofAnthropology University of Pittsburgh)

     

      VELKÁ BRITÁNIE

     

      Holywood

      Ulster Folklife 19, 1973 (Ulster Folk Museum)

Připravila Anna Rýznarová

140

FILM

Etnografická témata na XX. jubilejním festivalu jugoslávských dokumentárních a krátkých filmů [obsah]

(2.-7. března 1973 v Bělehradě)
      V roce 1972 bylo v Jugoslávii natočeno podstatně méně dokumentárních a krátkých filmů, proto také "žatva" filmů s etnografickou tematikou byla slabší. Na XX. jubilejním festivalu byly uvedeny čtyři filmy, které podle našeho názoru důsledně zpracovávají etnografickou tématiku. Jsou to dokumentární filmy: Na rozhraní, Na houpačce, Návštěvník a Poslední. s tematikou příbuznou etnografii byly čtyři filmy: Druhé, Kosovo v tanci a písni, Pískaři, Pokoj. Zprostředkovaně se dotýká etnografické tematiky 9 filmů: Loučení, Po stopách minulosti, Uhlíři, Nadace, Země, přijmi mě, Dlouhé dny, Jugo myje (jugo = scirocco, tj. horký jihozápadní vítr - pozn. překl.), Navigace, Dočasný život. Rozebereme-li otázku, jakou etnografickou tematikou se zabývali jugoslávští filmoví dokumentaristé, uvidím, že mají převahu projevy ze společenského života a z duchovní kultury, zatímco v předcházejících dvou desetiletích mnohem více zpracovávali prvky z tzv. materiální kultury. Tak například ve filmu Na houpačce je zachycen obyčej uzavírání [/] raných sňatků u jugoslávských Rumunů v Banátu. Snímek byl filmován ve Vladimirovci a filmový tvůrce ukázal na obecnost tohoto zvyku a na jeho zastoupení u různých pokolení; ukázal rovněž na důsledky, které z této tradice vyplývají. Návštěvník je film o pohřebních obyčejích v horských oblastech Černé Hory. Jeho autor nám ukázal prvky pohřebního rituálu, jaké jsme dosud ve filmu mohli vidět jen zřídkakdy: umývání mrtvého, spalování jeho oděvu, bdění u nebožtíka, oplakávání, které občas přechází v potlačovanou radost a veselí živých.
      Ve filmu Poslední jsme viděli práci "solbonářů", kteří se v Privlace na Středním Jadranu zabývají těžkou prací - dolováním písku z moře a jsou přitom vybaveni jen primitivním nářadím.
      Zdá se ovšem, že tvůrci filmu Na rozhraní byli nejsmělejší a nejlépe připraveni, když si vybrali k realizaci nesnadné téma o kmotrovství a pobratimství jako faktorech bratrství a jednoty Srbů, Muslimů a Černohorců na pomezí Bosny, Černé Hory a Srbska. Kromě toho, co tyto dva projevy znamenají pro společenské a interetnické vztahy, nám dokumentarista ukázal samotný akt uzavření kmotrovství a pobratimství i příležitosti, za jakých se uskuteč[/]ňují, stejně jako těžké životní podmínky těchto horalů (mlácení koňmi, přenášení majetku, vozy s plnými koly, objekty lidového stavitelství, selské veselice aj.). Právě proto společná porota Etnologické společnosti Jugoslávie a Střediska vědeckovýzkumného filmu v Bělehradě udělila letos poprvé diplom a cenu Žarka Pešiće filmu R. Ivkoviće Na rozhraní jako nejlepšímu dokumentárnímu dílu s etnografickou tematikou. Jugoslávská etnologická společnost a Středisko vědeckovýzkumného filmu usilují o to, aby se udělování ceny stalo tradicí; můžeme proto očekávat, že bude podnětem pro větší počet významných tvůrců, aby v budoucnu věnovali pozornost etnografické tematice, třebaže filmy o projevech tradiční kultury získávaly hlavní ceny i na předcházejících festivalech. Ivkovićův film se letos dostal do nejužšího výběru filmů, kterým se mělo dostat nejvyššího uznání.
      Z filmů s tematikou příbuznou etnologii byl na XX. festivalu promítnut film Druhé - o těžkém životě osamělé stařenky v osadě Stanari u obce Žegari v okolí Obrovce. Film podává vedle přehledu stařenčiny sociální situace také dojemné obrázky ze života v tomto bezcestí. Kosovo v tanci a písni je turistickou

141

pohlednicí, v níž jsou etnografické prvky zastoupeny pouze částečně. Pískaři jsou druhým letošním zpracováním tématu o "solbonářích", které má jiné ambice a jež obsahuje poměrně méně etnografických pozoruhodnosti. Pokoj je filmovým obrázkem domácího prostoru v orientálním stylu zvláště pak té jeho části, v níž pracují vyšívačky.
      Ostatních devět filmů se etnografické tematiky pouze dotýká. v pěti z nich se popisují otázky v souvislosti s hospodářskou emigrací do ciziny, v žádném z nich však ne takovým způsobem, aby to mohl být zároveň doklad pro etnologii. v dalších dvou filmech je popsána oblast kolem Djerdapu a plavba na Dunaji. Obsahují několik údajů o osadách a obyvatelstvu na pobřeží. A konečně u posledních dvou filmů je popsána doplňková práce dětí nedaleko bosenských dolů (Uhlíři) a v druhém práce vesnické jednoty v Sandžaku při stavbě mostu (Nadace). Na festivalu nebyl bohužel promítnut ohlášený film Procesí, které běží - o pouti korutanských Slovinců na Gosposvetském poli, o níž se vypráví, že je to keltský obyčej.
      Z producentů v roce 1972 byl na prvním místě Dunav film z Bělehradu, který obeslal festival dvěma filmy (Na rozhraní, Návštěvník), pak Zagreb film (Poslední, Druhé), Sutjeska (Pískaři, Pokoj) a (z čehož můžeme mít zvláště radost) Panfilm z Pančeva, který se představil [/] velmi úspěšným filmem Na houpačce.
      Z tvůrců Ž. Nikolić (Návštěvník) pokračuje ve zpracování velmi zajímavé tematiky z Černé Hory. R. Ivković (Na rozhraní) přechází velmi úspěšně z kulturně historické tematiky na tematiku etnografickou. O etnografickou a jí příbuznou tematiku se stále více zajímají mladí dokumentaristé M. Nikolić (Na houpačce), A. Stasenko (Poslední), Z. Tadić (Druhé), S. Mustabegović (Pokoj) aj.[/]
      Jugoslávští etnologové mohou být spokojeni s faktem, že v průměru každý desátý dokumentární nebo krátký film vyrobený v Jugoslávii, zpracovává etnografickou tematiku buď bezprostředně, nebo se ji více nebo méně dotýká. Jelikož sa však soustřeďují na dokument jako na pomocníka nebo ilustraci svých analýz, nemohou být vždy spokojeni s přístupem k etnografické tematice. (Ze srbochorvátštiny přeložil Ivan Dorovský.) Dušan Drljača

ROZHLAS

91 nahrávek z 19 rozhlasových staníc súťažilo o PRIX DE MUSIQUE FOLKLORIQUE DE RADIO BRATISLAVA [obsah]

V doterajšej mladej histórii tohto podujatia zaznamenali jeho poriadatelia najväčší záujem. Jeden, prvý, československý a ďalšie tri medzinárodné ročníky súťaže nahrávok hudobného folklóru o Cenu bratislavského rozhlasu znamenajú na jednej strane mimoriadnu sústredenosť roz[/]hlasových tvorivých štábov o vytvorenie maximálne účinnej nahrávky, na druhej strane ešte stále sledujeme kryštalizáciu základných kategóriI súťaže, ovplyvňujúcu nepriamo i vlastnú tvorbu v jednotlivých rozhlasových staniciach plánujúcich svoju účasť na Prix Bratislava. Ak by táto súťaž nemala, ako má, žiaden iný význam, už mimoriadna sústredenosť kolektívov rozhlasových staníc na prípravu aspoň súťažných nahrávok je jej veľkým pozitívom.

142

Folklórna hudba, v najširšom slova zmysle, sa stala predmetom vážnej práce umeleckej realizácie a etnograficko-folkloristického dosahu.
      Rozhlasu, ak jeho pôsobenie rozšírime aj na oblasť sprostredkovanej účasti v gramofónovom priemysle, nemožno uprieť snahu po hľadaní špecifických foriem vyjadrovania a vo vysielaní folklóru svojského rozhlasového prístupu. z tohto pohľadu predovšetkým doterajšie ročníky Prix Bratislava dokumentovali mimoriadnu mobilizačnú funkciu Prix pre prácu jednotlivých štúdií.
      Je úspech v Prix odrazom celoročnej produkcie a smerovania odmenených štúdií?
      Štyri uplynulé ročníky súťaže ukázali, že nie je. v súťaži sme sa stretli s viacerými mimoriadnymi nahrávkami, prekračujúcimi priemer ostatnej produkcie, stretávame sa dodnes s reprezentáciou tvorby nemenovaných staníc, prezentujúcich ústredné štúdiá, počúvame skladby v rozhlasovom konzume bežne ne vysielateľné, stretávame sa so svojráznym tlmočením základných obsahov kritérií jednotlivých súťažných kategórií a pod.
      Má teda poriadanie takejto súťaže, jedinej na svete, význam?
      Má! A hneď musíme povedať: aj prečo. v rozhlase, ako v každom mimoriadne exponovanom sprostredkovateľskom systéme, sa na vysielanie ľudovej i "ľudovej" hudby začali[/] klásť mimoriadne veľké požiadavky. Vskutku doslova i prachom zapadnuté trvalky sa dočkali nového oprášenia. Majú byť tieto snímky svedectvom súčasného, po rokoch kryštalizácie, podstatne zjednoteného pohľadu odborníkov na úlohu folklóru v sústave kultúry našej spoločnosti? Nemajú a ani nemôžu. Mohli by tvoriť zlatý fond v genézach, spomienkach, profiloch a pod. v reláciách s patričným vysvetľujúcim sprievodným slovom.
      Vykryštalizoval sa, vďaka spolupráci vedy a praxe, v rozhlase najdemonštrovateľnejším spôsobom, ukázateľný, nový pohľad na chápanie tradícií a ich úlohu ako inšpiračného zdroja pre novú tvorbu a záväznosti novej tvorby k rešpektovaniu zákonitostí tradícií?
      Ak nie všade a dôsledne, tak aspoň smerovanie k takejto kryštalizácii nachádzame vo výsledkoch práce viacerých rozhlasových staníc. ]e príklad spolupráce československých odborníkov, pracujúcich v teoretickej oblasti, praktikov z rádia, tvorivých umelcov z profesionálnej či amatérskej základne, dostatočnou bázou nového hodnotenia úlohy folklóru?
      Myslíme si, že je a že môže slúžiť za príklad, tak ako aj vo viacerých momentoch vidíme, že slúži mnohým kolegom z oboch oblastí - teoretickej i praktickej, pre tlmočenie svojho pohľadu niekedy diametrálne odlišného od požadovanej komercio[/]nálnej, ľudovej zväčša iba v uvod­ zovkách, muziky?
      Je prvostupňové budovanie bezprostredne po počutí, pri absencii druhostupňového určovanie poradia jednotlivými členmi jury dostatočným kritériom pre ohodnotenie umiestnenia súťažných nahrávok?
      Je z obecného, objektívneho hľadiska prijateľné rozhodnutie poroty, v ktorej jedna krajina je zastúpená 6 hodnotiacimi porotcami a ostatné spolu iba 8 ?
      Otázok je viacero. Odpoveď je jedna.
      Prix Bratislava sa stretla s takým ohlasom, že o nej možno dnes uvažovať iba v polohe, ako ju vylepšiť. Prix musí byť, hovoria zástupcovia staníc, ktoré doteraz nezískali žiadnu cenu, no získali možnosť konfrontovať svoje smerovania a výsledky svojej realizačnej práce s postupmi a výsledkami ostatných spriatelených staníc. Prix je motor, ktorý nás ženie do nového hľadania adekvátneho vyjadrenia, hovoria tí, ktorých prácu pre jednotlivé stanice ohodnotili cenami. Prix je príležitosť dokumentovať celoročnosť snaženia o vytvorenie kvalitnej nahrávky ľudovej hudby. Je prostredím pre rozhovory, výmenu názorov, ujasňovanie si svojich i overovanie v diskusiách platnosti cudzích názorov. Je konfrontačné fórum, na ktorom samotná účasť je prejavom hľadania. A to je jej prvoradý zmysel.

143


      Štvrtá súťaž o Prix Bratislava priniesla v kategóriách, v ktorých sa hodnotili nahrávky upravených piesní i štylizovaný a prekomponovaný prejav, úspech československým staniciam. v kategórii autentického folklóru zaznamenali najväčší úspech stanice zahraničné - z Bulharska, ZSSR a Juhoslávie.
      Kto sú víťazi a za čo ich medzinárodná jury, ktorej predsedal doc. dr. Ladislav Burlas CSc., odmenila?
      V kategórii A, v ktorej súťažilo 14 rozhlasových staníc s 35 nahrávkami sólového spevu s ľubovoľným sprievodom, získali najvyššie ohodnotenie nahravky československých staníc. Prvú cenu udelili Bratislave za spev Dariny Laščiakovej, prednášajúcej sólový part v skladbe národného umelca Jána Cikkera Chodníčky po horách. Eve Peckovej a stanici Praha udelili druhú cenu za nahrávku úpravy ľudovej piesne Dlouho, Honzíčku, dlouho k nám nechodíš..., ktorú pripravil Jaroslav Krček. Tretiu cenu vyspievala pre Bratislavu Helena Zahradníková-Závodníková za prednes skladby Tadeáša Salvu Ozveny v hore.
      Kategória B, do ktorej z 11 staníc poslali 23 nahrávok hry na strunový nástroj s ľubovoľným sprievodom, boli najúspešnejšie nahrávky, na ktorých sa podieľal skladateľ a interprét, ako aj citlivý realizátor Jaroslav Krček. Plzeň získala prvú cenu za Krčkovu úpravu Jihočeských písní pro tympanon, ktorú interpretoval[/] Jan Rokyta. Plzni prisúdili aj druhú cenu za úpravu Jihočeských písní pro harfu, ktoré hrala Libuše Vachálová a podľa úpravy Zdeňka Lukáša ich v plzenskom štúdiu nahral za dirigentským pultom Jaroslav Krček. Krček ako upravovateľ a interprét skladby Uliana, krásna panna získal pre Prahu tretiu cenu.
      Do kategórie C prispeli zo 16 staníc 33 nahrávkami. Porota najpriaznivejšie prijala autentický skupinový spev z dediny Elin-Polinsko (štúdio Sofia), mužský skupinový spev Gruzíncov z Kabuletti (štúdio Moskva) a mužský spev skupiny z dediny Strojica, ktorý do súťaže prinieslo Sarajevo.
      Porota udelila mimoriadne uznania autorskej práci skladateľov Tadeáša Salvu, Jaroslava Krčka a Edwarda Pallasza (Poľsko). Slovenský hudobný fond udelil zvláštnu cenu národnému umelcovi Jánovi Cikkerovi za skladbu Chodníčky po horách.
      Na úspešnom záverečnom koncerte Prix, spojenom s priamym vysielaním víťazných nahrávok a udeľovaním cien, vystúpili v Koncertnej sieni Československého rozhlasu ľudová speváčka Anna Rusnáková s gajdošom Jánom Zboroňom z Oravskej Polhory, speváci a muzikanti súboru Rozsutec zo Žiliny s terchovským repertoárom, súbor Úsměv z Horní Břízi s vynikajúcim javiskovým aranžmán štylizovaného folklóru a pražská Chorea bohemica s náročným a umelecky presvedčivým javiskovým ume[/]ním čerpajúcim z archívnych materiálov záznamu folklóru z minulých storočí.
      Prix Bratislava opäť rozčerila hladinu donedávna stojatých vôd vysielania folklórnej hudby v rozhlase. Objektívnejší obraz o jej výsledkoch by sme získali najmä prehľadom umiestnenia pozoruhodných nahrávok na ďaľších miestach. Uplynulé štyri ročníky súťaženia rozhlasových staníc však bez ohľadu na ceny dokumentujú, že sa kolektívy tvorivých a realizačných pracovníkov hudobných vysielaní zamýšľajú nad možnosťami medzinárodného uplatnenia svojej práce a prezentácie folklórneho umenia v podaní autentickom i štylizovanom. z odborného folkloristického pohľadu by sme hadam radšej sledovali vývoj tejto súťaže v budúcnosti smerom k vyhľadávaniu interpretačne vynikajúcich nositeľov folklórnych tradícií ako k rafinova­ nosti sa utiekajúcim zvukomalebnostiam, ktorým možnosti rozhlasových laboratórií sú viac ako prístupné. Ľudová hudba v rozhlase musí nevyhnutne dostať rozhlasovú tvár, nesmie však stratiť svoju lokálnu, regionálnu, štýlovú znakovosť, bez ktorej sa stáva hračkou v rukách exhibicionizmom zaváňajúcich pokusníkov vytlačených do predsiene vážnej hudby. Svetozár Švehlák

144

GRAMOFONOVÉ DESKY

Hudební folklór jihoslovanské Istrie a Kvarnerských ostrovů Istra - muzika i tradicija. Pesme i igre naroda Jugoslavije. [obsah]

LP gramofonová deska LPV-191, Beograd, nedat
      Nedávný IV. etnomusikologický seminář SAV, pojednávající o problematice zápisu lidových písní a hudby, nemohl se vyhnout ani otázkám etnicky autochtonních hudebních fenoménů, které nelze spolehlivě fixovat konvenční notací. Ponecháme-li stranou mimoevropský materiál nezřídka byl v těchto souvislostech připomenut hudební folklór Istrie a Kvarnerských ostrovů. Oprávněnost konstatování, že vzdor četným pokusům a vynalézavým návrhům není zatím pro takové případy vhodný notační systém k dispozici, může názorně ilustrovat před nedávnem publikovaná" LP deska z gramofonové produkce RT v Bělehradě.
      Ojedinělé hudební ukázky z jihozápadní Jugoslávie - Istrie a přilehlých Kvarnerských ostrovů - byly zveřejněny již dříve, jmenovitě v seriózní chorvatské antologii I. Ivančana a J. Beziće "Da si od srebra, da si od zlata" (srv. rec. v ČL 1972, č. 2, str. 119-120). Avšak teprve 16 vybraných a na přebalu [/] desky S. Zlatićem srbochorvatsky a anglicky stručně komentovaných istrijských nahrávek umožňuje dostatečně se seznámit s tímto až nápadně originálním projevem.
      Po staletí na severu od Slovinců a na západ od Italů izolovaní "lstarci" (dodnes se tak mnozí z nich při dotazu po národnosti sami jmenují), kteří ani na východě nepřekračovali masiv Velebitu a na jihu nesestupovali k Jadranu (s výjimkou kvarnerských ostrovů), vytvořili zcela jedinečný tonální systém. Sám o sobě i v konkrétních vokálních a instrumentálních aplikacích nemá nic společného s folklórem sousedních Slovinců, Chorvatů (Dalmatinců) či Italů, tím spíše pak s temperovanou tonalitou umělé hudby.
      Obě dosud jugoslávskými etnomusikology rozeznávané hlavní stupnice - "starší" a "novější" - lze jen přibližně znázornit v běžné notaci jako řadu (dis)-e-f-g-as-b-ces, resp. (d)-e-f-g-a-(b)-h-c. Každý stupeň se od temperované řady liší rozdílem plus-minus několika centů. Takové pojetí je důsledně užíváno jak při vokálním přednesu, tak i v instrumentální hře na jednohlasé i dvojhlasé dudy bez bordunu (mih) anebo drnkací chordofon cindra, svéráz[/]ně kombinující tamburu s mandolinou.
      Odjinud nepoznané harmonické napětí vzniká zvláště při typickém vokálním, instrumentálním a smíšeném dvojhlasu (vokální duo, hra na "vidalici", zpěv s průvodem "sopely" aj.).
      Kromě paratelismu pohyblivých tercií na sebe zejména upozorňují postupy souběžných velkých sext, které ovšem nemají daleko k diapasonu malé septimy. Umělé hudbě navyklé ucho pak s ulehčením uvítá smírné kadence v unisonu anebo oktávě.
      Istrijské kostelíky jsou bez varhan; běžné sériové nástroje se ve významnější míře dostaly do této oblasti až po druhé světové válce. Teprve v posledním desítiletí nastala invaze tranzistorových radiopřijímačů a s rozvojem elektrifikace postupně i gramofonů a televizorů. Své důsledky přináší také turistický ruch a další podmínky poměrně rychlého civilizačního rozvoje. Pod každodenním náporem standartní zvukové kulisy dokážou Istrijci sotva dlouho udržet svůj svérázný hudebně folklórní projev, předpokládající izolovanou neporušenost autochtonních životních podmínek par excellence. (Pokud je mi osobně známo, z desítek jugoslávských folkloristů dovede jen málo

145

který s uspokojivou přesností imitovat unikátní intonace istrijských písní; úspěšně vzdorovat návykům staletími fixovaného konvenčního hudebního systému předpokládá léta trpělivého cviku anebo istrijský původ.)
      Pozoruhodnou desku uvítají nejen etnomusikologové, zabývající se teoretickými otázkami folklórní notace, ale i každý hudebník, zajímající se o hudbu netradičních směrů, o kreace čtvrttónové, šestinotónové atp. Konečně pro diskofily - sběratele hudebních zvláštností a turistické návštěvníky Jadranu, bažící po hodnotném a příslušnou zem dokonale charakterizujícím suvenýru, může toto sdělení posloužit jako dobrý tip. Jaroslav Markl

Antologie chodské lidové hudby. [obsah]

Vybral a sestavil Zdeněk Bláha. Dvoudílné gramofonové album, mono-stereo 17 1391-92. Supraphon, Praha 1972
      Specializovaní diskofilové i milovníci hudebního folklóru si v posledních letech sotva mohou stěžovat na nedostatek domácích gramofonových desek s hudebními snímky lidových písní a hudby. Kdybychom respektovali doslova rubriky "folklór" anebo "lidová hudba" v nabídkových katalozích a dalších propa[/]gačních tiskovinách Supraphonu, Pantonu či Opusu, mohli bychom každoročně napočítat až desítky nových titulů. Většina z nich, v podobě úprav rozmanité úrovně, má ovšem mnohem blíže k žánru dobové zábavné hudby než ke svým folklórním předlohám. Na rozdíl od celkem již slušně reprezentovaného víceméně původního folklóru z Moravy a ze Slovenska se to týká hlavně zvukových snímků z Čech. Od r. 1962, kdy vyšla na 16 malých deskách (45 ot.) tzv. Antologie autentických forem (r. 1963 ve formě alba Artie - SUG 12458/60), je možné vážnému domácímu zájemci anebo zahraničnímu odborníkovi odpovědně doporučit sotva více než půltucet vhodných desek. Všestranně významný příspěvek k tomuto nevelkému fondu představuje chodské album, publikované přednostně pro členy Gramofonového klubu a v současné době v cizojazyčných mutacích navíc připravované Artií pro export.
      Celkem 49 nahrávek z r. 1970, za hudební režie J. Krčka vybraných a sestavených Z. Bláhou, pochází rovnoměrně z dolního i horního Chodska tj. hlavně z Domažlic a Mrákova, resp. Postřekova a Klenčí). Téměř čtvrtstovka sólistů, nepočítaje vokální a instrumentální skupiny, zastupuje všechny generace - od nejstarších pamětníků (A. Vogltanzová a F. Wimmer - oba nar. r. 1891) až ke školákům (M. Černý - nar. 1957). Od nejstarobylejších dokladů lidového zpěvu a hud[/]


Dudák František Wimmer z Domažlic.

by (tance "dokolečka", sólové svatební písně aj.) až třeba po nejnovější, před pouhými několika desítkami let se vyvinuvší podobu dudácké sdružené hry s kontrabasem, je zde zároveň podán obraz současného stavu chodského hudebního folklóru.
      Někteří interpreti ještě uchovávají staré, již od r. 1819 dokumentované stylotvorné prvky - bohatě melismatické ozdoby "okorovaného" zpěvu, quasipolyfonní fakturu instrumentál

146

ní hry atd. Jiní sólisté pak zase nepochybně usilují o ariósně nosný přednes anebo o pregnantní rytmické akcenty, jak tomu kromě dalších podnětů přispěla zvláště dechová. hudba. Ostatně editor zařadil mezi ukázky také záznam dechové hudby, která je již po půlstoletí i na Chodsku nejběžnějším průvodcem kdejaké lidové zábavy; "všechodská" Čerchovanka zachovává tradiční formy lidových písní a hlavně exponovanou dvojicí Es a B klarinetů evokuje dudácký herní styl.
      Z jednotlivých interpretů těžko komu dát přednost: výborně sezpívanému mrákovskému duu M. Kupilíkové a M. Kunešové, stylově čistému přednesu A. Vogltanzové (od jejího otce, luženického houdka J. Pelnáře-Mydláka získal r. 1893 L. Kuba značnou část svých instrumentálních notací), virtuózní hře dudáka B. Krause, temperamentním postřekovským zpěvákům, či dalším sólistům a skupinám? Za zvláštní zmínku stojí alespoň upozornění na novoroční koledu (O. Heindl a A. Švec), doprovázenou na fanfrnoch (čili bukál, bukač aj.).
      Občasné poklesy v intonaci a rytmické přesnosti jsou pochopitelné jak z hlediska momentální indispozice a věkem ohraničených dispozic, tak i pro nezkušenost, s níž se někteří nijak neškolení zpěváci a hudebníci musili naráz (během pěti natáčecích dnů) vypořádat s neúprosnou objektivitou mikrofonu. Milovníka příjemně znějících úprav lidových [/] písní obě nové desky z Chodska asi sotva uspokojí; nicméně by si je měl obstarat a zvážit rozdíl mezi "Wahrheit und Dichtung", tedy mezi reálnou skutečností a někdy i komerčně stimulovanou smyšlenkou.
      Běžný rozměr recenze neskýtá místo ani na stručný komentář k jednotlivým snímkům dramaturgicky pestré antologie. Není to však zapotřebí: podrobně tak již učinil Z. Bláha v průvodním slovu alba. v rámci přehledného výkladu o Chodsku a jeho folklóru zde editor kromě zasvěcených charakteristik většiny nahrávek uplatnil ještě svůj další původní příspěvek: hudební transkripce 11 snímků (resp. jejich částí) - notace zpěvu a cappella i s doprovodem a partitury dudáckých kapel i dechovkové "desítky". Jako aktivní dudák a hudební redaktor Čs. rozhlasu v Plzni měl pro tuto práci nanejvýš vhodnou kvalifikaci: v jedné i v druhé profesi je s hudebním folklórem Chodska takřka denně v živém spojení; optimistické ladění průvodního textu neskrývá ani citový vztah k tomuto kraji.
      Celkové vypravení publikace je i po stránce nakladatelské v několika ohledech důstojnou splátkou na dluh vůči skutečnému hudebnímu folklóru Čech. v realisticky seriózním a přitom nápaditém obalu je uložena graficky dobře vyřešená brožura s téměř dvěma desítkami převážně barevných, technicky i obsahově celkem zdařilých fotografií. Škoda jen, že tiště[/]ná sazba cenných hudebních transkripcí předpokládá od uživatele orlí zrak anebo silnou lupu; jak dokládají až padesátiprocentní "vagáty" na pěkném křídovém papíru, místa na opticky zřetelnou notaci bylo habaděj. Budoucí exportní replika chodské antologie, o jejímž zahraničním úspěchu nelze pochybovat, jistě se tohoto drobného a zbytečného kazu vyvaruje. Jaroslav Markl

Muzika Jožky Kubíka na gramodesce [obsah]

V roce 1973 vydal Supraphon pro Ústav lidového umění ve Strážnici gramofonovou desku obsahující nahrávky cimbálové muziky Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky. Její současnou hodnotu ještě znásobí čas. Oblíbenou hrubovrbeckou kapelu nyní totiž nemáme možnost slyšet tak často jako dříve, neboť po nenadálém odchodu cimbalisty Jožky Kýra došlo k její stagnaci. Starší hudci odešli a jen občas je nahrazuji mladí muzikanti, kteří většinou v Kubíkově muzice vyrůstali, avšak hrají v jiné kapele, jejiž sídlo je bližší jejich současným domovům.
      Jožka Kubík (nar. 1907) náleží k významným osobnostem mezi lidovými muzikanty na Slovácku. Navázal na tradici hrubovrbeckých i velic

147

kých hudců a v třicátých letech si založil svou cimbálovou kapelu, vlastně první na Horňácku, kde cimbál nebyl tradičním hudebním nástrojem. Kubíkovu muziku slyšelo během doby obecenstvo v mnoha městech Československa, dobře ji znají posluchači Čs. rozhlasu z řady nahrávek a bylo jí věnováno významné místo i v Antologii autentických forem československého hudebního folklóru, jež obsahovala šestnáct gramodesek a vydal ji v roce 1964 Supraphon. Neméně je Kubíkova hudba známa z mnoha ročníků Folkloristického festivalu ve Strážnici.
      Složení hudby, s nímž byla nahrávka pořízena, možno pokládat téměř za nejlepší, jakého lze v současné době na Horňácku docílit. Samotná osobnost Jožky Kubíka zaujme zejména bohatstvím cifer a rytmickým cítěním. Kdo viděl hrubovrbeckého primáše hrát, není mu jistě neznámý jeho hluboký prožitek, s nímž, lidové písně interpretuje. Druhé housle hraje talentovaný Martin Hrbáč z Hrubé Vrbky, jenž založil vlastní horňáckou cimbálovou muziku ve Veselí nad Moravou - v místě svého nynějšího bydliště a zaměstnání. Na klarinet hraje Tomáš Kohút (nar. 1903) z Velké nad Veličkou, syn vynikajícího horňáckého píštěláka Pavla Kohúta, jehož je Tomáš výtečným pokračovatelem. Patří k výrazným osobnostem hudecké muziky Jožky Peška z Velké, jejíž stylová interpretace horňáckých písní je nám rovněž dobře známa z mnoha [/] vystoupení na Horňáckých slavnostech, strážnickém folkloristickém festivalu a jinde. Hra Tomáše Kohúta vyniká zejména citem pro improvizaci a zdobnost melodie. Mnohokrát hostoval v muzice Jožky Kubíka (v letech 1955-1967), jejíž hra i jiné vlivy dokonce občas jistou měrou poznamenávaly jeho původní styl, který si však přesto zachoval až do současnosti. Zvukovým dokladem Ko[/]hútovy interpretace horňáckých sediáckých i táhlých písní a hry ostatních hráčů Peškovy hudecké muziky je gramofonová deska Hudci z Velké nad Veličkou, kterou vydal v roce 1971 Supraphon pro Slovácké muzeum v Uherském Hradišti.
      Dalšími muzikanty, kteří pomohli pořídit nahrávku kapely Jožky Kubíka, jsou kontráši Jan Tomešek z Hrubé Vrbky (rovněž Kubíkův odchova


Hudec Jožka Kubík, Hrubá Vrbka, foto J. Tomeš 1973.

148

nec, stejně jako M. Hrbáč) a Dušan Zeman z Velké (hráč velické mladší generace), basista Jan Kubík z Velké, člen Peškovy hudecké muziky, jenž s Jožkou Kubíkem mnohokrát hrál, a cimbalista Josef Trachtulec z Veselí nad Moravou, který již delší dobu hraje v cimbálové muzice Martina Hrbáče a často hostuje i v mladé Miškeříkově kapele, náležející k souboru Velička ve Velké.
      Nahrávku muziky Jožky Kubíka obohatili zpěváci střední generace z Hrubé Vrbky a Kuželova - Jiří Prachař, oblíbený lyrický tenor známý z nahrávek Čs. rozhlasu v Brně, především BROLNu, jeho bratři Jan a František Prachařovi, dále František Okénka, Josef Tomeš a Jan Miklošek, všichni typičtí horňáčtí tenoristé, interpretačně a stylově neobyčejně přesvědčiví.
      Gramodeska obsahuje velmi dobře vybrané "neotřepané" horňácké sedlácké (celkem osmnáct písní) a verbuňk Šly děvčata na červené jahody. Snímky ze 14. února 1973 připravili PhDr. Jaromír Gelnar, CSc. a PhDr. Josef Tomeš, CSc. Vkusně upravenou obálku (Simona Bočková) zdobí barevná fotografie Jožky Kubíka, jejímž autorem je Josef Tomeš. Nahrávka kapely Jožky Kubíka je v pořadí již třetí gramofonovou deskou, vydanou pro Ústav lidového umění ve Strážnici. První vydal v roce 1969 Discant a obsahuje snímky cimbálové muziky Slávka Volavého ze Strážnice, Brněnské cimbálové [/] muziky s primášem Antonínem Jančíkem, cimbálových hudeb souborů Břeclavan (primáš Jožka Kobzík), Podlužan (Antonín Navrátil) a Hradišťan (Jaroslav Staněk). Druhá gramodeska, kterou vydal v roce 1972 Supraphon, je věnována cimbálové muzice Slávka Volavého ze Strážnice.
      Stejně jako nahrávku strážnické kapely uvítali pravděpodobně milovníci lidového umění i gramofonovou desku Muzika Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky, což lze poměrně s jistotou [/] předpokládat, neboť gramodesek obsahujících český hudební a písňový folklór není nazbyt, zejména ne takových, jež by se zaměřovaly na tradiční lidové muziky a zpěváky. Jak už bylo uvedeno, hodnota zmíněné gramodesky se po čase ještě zvýší, poněvadž kapelu Jožky Kubíka budeme patrně slýchat v originále již zřídka. Čas ubíhá neúprosně a odnáší s sebou i všechno, co máme rádi, s čím se neradi loučíme. Dušan Vlach[/]

KONFERENCE

13. kongres jugoslávských etnologů [obsah]

V tichém a vlídném prostředí slovinského Otočce probíhalo ve dnech 15.-19. října 1973 kongresové jednání národopisců ze všech jugoslávských republik, v jehož rámci se konala též 9. valná schůze jugoslávské etnologické společnosti.
      Kongres zahájil předseda společnosti prof. dr. Vilko Novak a za slovinskou sekci přivítal účastníky její předseda dr. Milko Matičetov. Oba úvodní referáty pojednávaly o regionální problema[/]tice těch částí Slovinska, v nichž se odbýval kongres a do nichž směřovaly v jeho závěru odborné exkurze: národopisný obraz Dolenska a Bílé krajiny ( Marija Makarovič ) a problém rozvoje cikánského obyvatelstva pod tlakem civilizace ( Pavla Štrukelj ).
      Poměrně početná skupina referátů se obírala rozličnými teoretickými a metodologickými otázkami, především problémy studia lidové kultury v přítomnosti ( Dunja Rihtman-Auguštin, Józef Burszta, Richard Jeřábek ), ino

149

vacemi a endogenním vývojem ( Jenö Barabás ), metodami a technikami národopisného výzkumu v terénu, jakož i otázkami ochrany památek lidové kultury ( Zorica Rajković, Ivan Sedej, Gorazd Makarovič ).
      Zbývající referáty byly věnovány různým okruhům jugoslávského regionálního národopisu, a to vývoji lidového stavitelství v Bílé krajině ( Breda Vlahović ) a v Semberii ( Radmila Kajmaković ), sociální kultuře Černohorců v povodí Zety ( Jovan Vukmanović ), sousedské svépomoci ve Slovinsku ( Marija Makarovič ) a smrti v lidové víře a obyčejích korutanských Slovinců ( Pavel Zablatnik ). Dva příspěvky se týkaly dějin jihoslovanského národopisu: jeden hodnotil význam Konstantina Nikolajeviče pro bádání o jižních Slovanech ( Ljubica Ristić ), druhý podal přehled o etnografických výzkumech Ference Göncziho u Slovinců a Charvátů v Maďarsku ( Béla Gunda ).
      Některé přednášky podnítily živou diskusi, do níž kromě uvedených referentů zasahovali další účastníci kongresu (např. Milovan Gavazzi, Vilko Novak, Slavko Kremenšek, Tvrtko Čubelić a Miroslav Draškić). Největší pozornost vyvolaly příspěvky teoretického rázu, k nimž se ozvaly jak souhlasné, tak i nesouhlasné připomínky, ve kterých se zřetelně střetaly dvě krajní tendence: pře[/]svědčení o samospasitelnosti teorie na jedné straně a notná míra skepse na straně druhé. Nicméně však většina referátů a diskusních vystoupení potvrzovala vysokou úroveň jugoslávského národopisu, jak ji znám z bohaté knižní i časopisecké produkce, a naznačovala, jaké má rezervy v mladé generaci národopisců.
      Po skončení zdařilého kongresu byli na valné schůzi jugoslávské etnologické společnosti zvoleni prof. dr. Milovan Gavazzi čestným předsedou a prof. dr. Vilko Novak úřadujícím předsedou pro další období.
      Vhodným doplňkem kongresového jednání se staly obě exkurze. První z nich byla věnována belokrajinské lidové kultuře, s níž se účastníci seznámili jak v národopisné expozici muzea v Metlice, tak i v obci Grublje, rodišti Niko Županiče, v Adlešiči, kde je čekalo velmi srdečné přijetí a pohostinství, a ve Vinici, rodišti Otona Župančiče a u nás zdomácnělého překladatele Otona Berkopce, kde zhlédli vystoupení dětského souboru. Druhá, neméně zajímavá exkurze na Dolensko, začala prohlídkou muzea v Novém Městě a pokračovala do Žužemberka a do Muljavy, kde skončila návštěvou Jurčičova muzea v jeho rodném domku a gotického kostelíka s cenným interiérem. Dojem z obou cest zvyšoval nevšední podzimní půvab kraje vinic a březových hájů.
      Na závěr pobytu ve Slovinsku jsme měli spolu s profesorem Bursztou [/] možnost seznámit lublaňské národopisce a posluchače oddělení etnologie s organizací práce a hlavními úkoly národopisu v Polsku a v Československu. Ač byla sobota, posluchárna se zaplnila a zájem o naše odborné problémy byl nemalý.
      Naši jugoslávští kolegové a přátelé se osvědčili jako znamenití, pozorní a milí hostitelé. Loučili jsme se s nimi s vděkem a s pocitem, že bychom k sobě měli mít ještě blíž, protože nás spojuje mnohem víc, než jen odborný zájem. Richard Jeřábek

Agrikultura carpatica I [obsah]

Pohostinné prostředí Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm se stalo ve dnech 24. až 26. října 1973 místem konání konference s mezinárodní účastí Agrikultura carpatica I, kterou organizovala subkomise pro agrikulturu Československé sekce MKKK.
      Jménem pořádající subkomise i jménem hostitelského muzea přivítat účastníky ředitel Valašského muzea v přírodě dr. Jaroslav Štika. Srdečně pozdravil zahraniční hosty z Bulharska, Jugoslávie, Maďarska, Rumunska, Polska a charakterizoval úkoly konference. Účastníky konference pozdravili i zástupci Severomoravského KNV, ONV a MěstNV

150

v Rožnově pod Radhoštěm. Pak dr. Jaroslav Štika vystoupil s materiálově zaměřeným příspěvkem Vzdělávání dočasných polí z lesní a pastvinné půdy na moravsko-slezsko-slovenském pomezí, ve kterém podal zasvěcenou informaci o způsobech vzdělávání dočasných polí, a to jak z historického aspektu, tak na konkrétním materiálu z recentních dokladů.
      Bulharský badatel dr. L. Dukov se zamyslel nad základními úkoly studia agrikultury karpatské oblasti, zejména nad stanovením společných a specifických prvků jednotlivých oblastí. Zdůraznil nutnost koordinace výzkumných úkolů a pečlivý výběr témat i metod práce.
      Rumunský vědec dr. Ion Vladuţiu z Bukurešti informoval o metodologii a výsledcích práce rumunských kolegů. Zaujal zejména promyšlený systém spolupráce všech příbuzných vědeckých disciplín při řešení výzkumných úkolů a hluboký historický záběr ve sledování zemědělské problematiky až do neolitu. Následoval příspěvek dr. L. Takacze z muzea v Budapešti zaměřený k otázkám typologie a verifikace muzejního materiálu. Mgr. Ewa Dorywalska pohovořilo na téma Zvláštnosti polního hospodaření a chovu dobytka na polanách Beskydu Živěckého. Na konkrétním materiálu z výzkumů seznámila posluchače s typologií objektů i používaného nářadí a podtrhla nutnost podrobnějšího studia sociálních vztahů, zejména [/] otázek dělby práce mezi mužem a ženou jako i mezi jednotlivými generacemi. Anka Novak ze Slovinska v poměrně obsáhlé stati charakterizovala horské hospodaření v alpské oblasti - horách Sredni vrch. Podnětnou je skutečnost, že i když se jedná o kraj odlehlý od Karpat, je možno i zde sledovat některé podobné prvky vývoje agrikultury, což má velký význam při srovnávacím studiu celoevropském. Dr. Ivan Balasz z Maďarska otevřel další okruh témat otázky migrace zemědělských sezónních dělníků. Zaměřil se především na oblasti odkud dělníci přicházeli, trasy odchodu i návratu, výdělky atd. z pohledu slovenských badatelů k této problematice pohovořil Petr Slavkovský. Upozornil na nedostatek výzkumů této problematiky z aspektu ovlivňování tradiční kultury migrací sezónních dělníků.
      Druhý den konference zahájil referátem Rolnický dvůr v horských oblastech jako společenská jednotka dr. Václav Frolec. Po charakteristice tohoto typu usedlosti akcentoval autor především problematiku velkorodinného dvora a horských dvorů vzniklých z původních sezónních staveb. Dr. Josef Vařeka analyzoval uzavřené dvory v oblasti slovenských Karpat. Materiál ze Ždiaru a Lendaku mu posloužil ke konfrontaci uzavřené a otevřené dispozice dvora. Pastýřskými sezónními obydlími a jejich vlivem na [/] rozvoj kopaničářského osídlení na Slovensku se zabýval dr. Ján Podolák. Upozornil na poměrně malý zájem etnografů o toto téma, zejména ve studiu sociálních vztahů a okolností vzniku tohoto typu osídlení. Ing. Jozef Vontorčík obrátil pozornost na plemennou příslušnost dobytka chovaného v oblasti slovenských Karpat. Dr. František Kühn zahájit poslední část referátů zaměřených přede;rším k botanické problematice. Podal stručný přehled tradiční skladby obilovin, technických plodin a luštěnin. Tematicky na referát navázal ing. Milan Petráš, který seznámil posluchače s programem práca Slovenského poľnohospodárskeho múzea a vyzdvihl potřebu týmové výzkumné práce zejména botaniků a etnografů s přizváním odborníků i jiných vědních disciplín, především lingvistů. Dr. Michal Markuš nazval svůj příspěvek Menej známe obiloviny a ich pestovanie na Slovensku. Podrobně analyzoval zejména výskyt a pěstování archaické pšenice plevnaté - obvykle zvané tenkeľ. Dr. Richard Jeřábek se zamyslel nad složitým problémam prezentace tradičního zemědělství ve skansenech a nad některými terminologickými obtížemi. Ing. Zdeněk Tempír důrazně upozornil na nedostatečnou ochranu tradičních plodin, jejichž zánikem mizí genové fondy rostlin. Východisko vidí v uchování rostlin

151

ných souborů v prostředí muzeí lidové architektury a v zařazení ochrany rostlin do programu UNESCO. Závěrečný referát přednesl ing. Václav Tetera zaměřený na první výsledky pěstování zanikajících tradičních rostlin ve Valašském muzeu v přírodě.
      Nedílnou součástí konference byla velmi široká a živá diskuse k mnoha problémům studia agrikultury karpatské oblasti. Svá stanoviska před nesli i zástupci zahraničních výzkumných institucí. Pracovní atmosféra konference umožnila v závěrečném dokumentu konkrétně formulovat tři hlavní tematické okruhy studia subkomise pro agrikulturu: - vzdělávání nové zemědělské půdy v horských oblastech (žárové a pasekové hospodaření) - sezónní migrace zemědělských pracovníků - žně a mlácení.
      Další téma - hospodářský dvůr bude zpracováno v součinnosti s ostatními subkomisemi, Konference splnila očekávání, ve všech směrech. Vyjasnila organizační stránku práce subkomise pro agrikulturu a vytyčila další směr vědeckého bádání na mezinárodním základě, nad jehož konkrétními výsledky se sejde následující monotematická konference v roce 1976. Jan Souček[/]

4. etnomuzikologický seminář [obsah]

Uspořádala jej ve dnech 24.-27. září 1973 v Čaradicích u Zlatých Moravců sekce hudební vědy Umenovedného ústavu SAV spolu s ostatními zúčastněnými institucemi, zainteresovanými na výzkumu lidové kultury. Předností těchto seminářů, které jsou od r. 1970 pravidelně v podzimních měsících pořádány, je jejich tematická vyhraněnost, umožňující do žádoucí hloubky osvětlit vždy jeden zvolený problém, i kontinuita jednotlivých témat v sledu ročníků.
      Letošní seminář byl věnován otázkám hudebního a tanečního zápisu v etnomuzikologii. Zatímco choreologové zhutnili svoje jednání v sekci a formulovali výsledky svého jednání do shrnutí současného stavu (šlo o formu inventarizace problémů), otázkám hudebního zápisu, především problematice transkripce zvukových záznamů byla věnována pozornost mnohem rozsáhlejší a byly probírány z více aspektů. Řada referátů, které byly předneseny, se rozpadla co do zaměření do několika okruhů a této diferenciaci byl vesměs dán průchod i v sestavení programu celého jednání.
      Obecněji zaměřené referáty odezněly na začátku semináře. Byl to přehled od Richarda Rybariče Historický vývoj notového písma a jeho funkcí a pojednání Ladislava Burlase o současných trendech v notačních technikách. Obecností přehledu vývojových etap v [/] transkripčních a vůbec záznamových technikách jim stály blízko příspěvky Doris Stockmannové (Entwicklungsstufen der musikethnologischen Transkription) a Alice Elschekové (Vytváření grafických systémů a norem v zápisové technice). - Druhý okruh témat si kladl otázky o vyhodnocování starších notací lidových písní, jak je přinášejí především prameny 19. století. Jiří Vysloužil se zamýšlel nad sbírkou Sušilovou (Otázky notace tzv. klasických sbírek lidových písní), Jaroslav Markl věnoval pozornost zejména otázkám předtaktí v českých sbírkách (Problematika kritické revise starších notací lidových písní v Čechách) a Ladislav Galko vycházel ve svém příspěvku ze svých rozsáhlých studií vykonaných při současné reedici Slovenských spevů (Staršie zápisy slovenských ľudových piesní v 19. stor.). - Několik referátů bylo věnováno "národním školám" v zápisové technice. Tak Benjamin Rajeczky zaujal svým výkladem o transkripčních metodách u Bartóka, Kodálye a Lajthy. Alexandr A. Pravdjuk z Kijeva hovořil o otázkách notace ukrajinských lidových písní a bělehradský Dragoslav Dević pojednal o praxi a zkušenosti jihoslovanských hudebních folkloristů při záznamu hudby. - Speciálním rytmickým problémům byl věnován příspěvek Valense Voduška z Lublaně (Rhythmische Probleme bei der Musiktranskription), Dušan Holý

152

přinesl zajímavé vyhodnocení experimentu s transkripcí jedné taneční písně k sedlácké (Problémy zápisu moravské lidové písně) a Jaromír Gelnar se zabýval diskrepancemi objektivního a subjektivního času v procesu interpretace a transkripce lidové písně (Teoretické problémy zkoumání časové základny při záznamu rytmiky). - Dva z příspěvků byly věnovány otázkám transkripce nástrojové hudby: přinesli je Julian Strajnar z Lublaně (Transkriptionen der instrumentaler Volksmusik: einige Probleme) a Igor Maciewski z Leningradu (Analytické notace instrumentální hudby). - Metodologickou povahu měly referáty v závěru semináře. Odezněl tu příspěvek tragicky zesnulého Miroslava Filipa (Některé metodologické problémy etnomuzikologické transkripce a vztahu měřené a vnímané hudby); Franz Födeľmayr z Vídně seznámil účastníky s přednostmi sonagrafické registrační techniky (Transkription mit dem Sonagraphen - včetně vstupní studie od Waltera Grafa Sonagraphie als musikwissenschaftliches Hilfsmittel) a konečně od Oskára Elschka se dostalo účastníkům obsáhlého poučení o problematice a přednostech techniky melografického záznamu.
      Závěrečná diskuse objasnila ještě některé dílčí stránky probíraných témat. Seminář byl ukončen výhledem do dalšího období: v příštím roce budou probírány otázky analýzy lido[/]vých nápěvů a dosah tohoto zasedání má být ještě umocněn spojením semináře se VI. zasedáním studijní skupiny pro systematizaci lidové hudby při IFMC. Jaromír Gelnar

Seminář etnografů o dokumentaci filmem v Poděbradech [obsah]

Čeští muzejní pracovníci, pracovníci vědeckých ústavů ČSAV, Ústavu lidového umění ve Strážnici, kabinetu muzejní a vlastivědné práce při NM, odbojní pracovníci ÚLUV v Praze a Brně se sešli v oblastním muzeu v Poděbradech 10. a 11. září 1973 na semináři, který byl věnován dokumentaci etnografických jevů filmem a diapozitivem. Pracovník ministerstva kultury - oddělení muzeí a galerií dr. Josef Beneš, CSc., přednesl úvodní referát, v němž definoval sbírkový muzejní objekt lidové kultury a poukázal kriticky na nedostatky v hodnocení objektu, který byl majetkem lidu proti nadhodnocení objektu vysoké panské kultury, kultury vykořisťovatelské třídy. Kritizoval zejména ploché nadhodnocující průvodcovské komentáře, často schematicky zaměřené na osobní život šlechty, dvora a zjednodušené nedialektické pohledy na některé muzejní exponáty. Přinejmenším by měla být odstraněna disproporcionalita [/] v chápání lidové kultury a kultury vládnoucích pánů, feudálů a církve. Nastínil pak problematiku oživení hmotného exponátu mnohastranným pohledem.
      Požadavky moderní filmové a audiovizuální dokumentace se zabýval doc. dr. Ludvík Baran, dokumentarista z filmové a televizní fakulty AMU v Praze. Charakterizoval publicistické a vědecké žánry, které se liší od žánrů zábavných a populárních. Zatímco vědeckým žánrům se etnografové učí na universitě a umí zpracovat zprávu, recenzi, komentovat materiál, napsat příspěvek, poznámku, studii, diskusní příspěvek, přednést přednášku a provést rekonstrukci aj., jsou poněkud bezradní při obrazové dokumentaci ať už statické, nebo (a to hlavně) dynamické. Proti abstrakci slova tu najednou vystupuje naturalistická skutečnost se všemi motivy hlavními, podpůrnými, podružnými i zmatečnými (ve spojení s původním slovem a zvukem se jev ještě komplikuje), takže etnografický jev je jimi překryt, zastíněn. Je třeba obrazem odhalovat a zdůrazňovat to, co slovem popisujeme a označujeme jako hlavní. k zápisu dynamických životních projevů lidu v práci, tanci, zábavě, při obyčejích a obřadech je třeba ovládat principy tvůrčích metod: a) reportážní, b) dokumentární, c) rekonstrukční, d) střihovou a trikovou. Se všemi přicházejí nebo přišli muzejní pracovníci i badatelé při praxi do styku ať už v terénu nebo při instalacích ex

153

pozic. Charakterizoval některé praktické zásady práce (hlavní motiv, střídmost, věcnost, umírněná dramatizace, logická a asociativní vazba záběrů, spojování motivů s prostředím atd.). Upozornil na nové audiovizuální formy prezentace etnografického materiálu v muzeích, které se zatím spoře objevují v nových instalacích i na možnosti vlastní amatérské produkce na barevný Super 8 mm materiál, který lze použít jako dokument sběru i jako výstavní materiál ozřejmující mrtvý exponát (obrazem i zvukem). Práce s kamerou je nenáročná, protože nové přístroje jsou automatické (samy si voli a upravují expozici). Projektory jsou pro obsluhu stejně snadné. Vyložil dále teorii minišotů o 6-10 záběrech na 30-50 vt., 1-2 min., 33,5 min. Takový záznam, reportáž či rekonstrukci může provést každý zapracovanější muzejní pracovník. Část dopoledne a celé odpoledne bylo věnováno promítání ukázkových filmů z produkce ÚEF ČSAV 16 mm. Byl promítnut Mišurcův populárně vědecký film Vajíčko malované, vědecký koncipovaný film Staňkové-Barana Utkáno z hadrů, Vařekova koncipovaná reportáž Čižba ptáků, Svatba v Ivanově Selu (Baran-Heroldová) a Jihočeský masopust v němé servisce (Staňková-Baran). Dokladem správného podnícení amatérské tvorby a spolupráce s místními autory byly vsetínské 16 mm dokumenty: Oselky (o kamených brouscích), Zděchovské čepce, [/] Chleba z kameňa, Valašské křiváky, které zpracovala, nebo na nichž spolupracovala se vsetínským amatérem J. Potočným dr. Eva Urbachová. k filmům byla stručná, ale odborná a věcná diskuse. Večer vyplnil soubor Blaťan lidovými písněmi a tanci, Příští den byly účastníkům předvedeny vybrané barevné diapozitivy z českého masopustu jako ukázka doplňku právě probíhající výstavy v Č. Budějovicích a potom dr. Josef Scheybal seznámil účastníky se systémem dokumentace na barevných diapozitivech z krajského muzea v Liberci, Nato byly účastníkům semináře promítnuty v místním kině 35 mm filmy - Kde mele vítr, z roku 1958, (natočený podle kandidátské práce J. Vařeky Grancem a Baranem) a film o činnosti ÚLUV z r. 1962 Lidé tvoří (Baran-Navrátil).
      Komentované ukázky s živou diskusí naplnily seminář po celé dva dny aktivitou a touhou seznámit se s moderními dokumentačními prostředky i postupy. Oblastní muzeum v Poděbradech s ředitelem dr. S. Šebkem a organizátorkou semináře dr. M. Šulcovou poskytli účastníkům milé a přátelské prostředí a zasloužili se o pracovní i slavnostní ráz tohoto významného setkání. Ludvík Baran[/]

Konference o středověké archeologii [obsah]

Zvýšený zájem archeologů o středověké období, jehož jsme v posledních letech svědky, přináší řadu nových zjištění, která často korigují naše dosavadní představy o kulturním vývoji na našem území v daném období. Potvrdila to i konference Současné výsledky a perspektiva středověké archeologie", již uspořádal Archeologický ústav ČSAV v Praze ve dnech 19.-23. listopadu v Solenicích u Příbrami.
      Jednání konference bylo zaměřeno na tři hlavní tematické okruhy: středověká města, středověké vesnice a opevněná sídla. Referáty zabývající se problematikou středověkých měst se soustředily na obecnější otázky charakteru českých a slovenských středověkých měst ve světle archeologických výzkumů (dr. Miroslav Richter, dr. Belo Polla) a na dosavadní výsledky archeologických výzkumů Prahy (dr. Ladislav Hrdlička a kol.), Opavy (dr. Jaroslav Král a dr. Vlasta Šikulová), Mostu (dr. Jan Klápště) a Olomouce (dr. Josef Bláha). z referátů i diskusních příspěvků vysvitla náročnost a nesnadnost archeologických výzkumů v městech, jež jsou velmi často omezeny časově, i jejich značný význam pro poznání stavebního i celkového kulturního vývoje našich měst ve středověku.
      Velmi podnětná byla rovněž část konference věnovaná studiu středověké vesnice. Na toto téma uspořádali historičtí archeologové v před

154

cházejících letech několik seminářů, což jim umožnilo zaměřit se a objektivně posoudit především nové poznatky a zčásti podat i ucelenější obraz o středověké vesnici v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Na tomto místě sluší vzpomenout promyšleně koncipované referáty dr. Zdeňka Smetánky, dr. Roberta Snášila a dr. Alojze Habovštiaka o archeologických výzkumech zemědělských sídlišť 10.-13. století v Čechách, na Moravě a na Slovensku, i podnětná vystoupení dr. Vladimíra Nekudy a prof. dr. Ervína Černého věnovaná problematice zanikli-ch středověkých osad na našem území. Objevný pro archeology i etnografy byl příspěvek ing. arch. Jiřího Škabrady a dr. Zdeňka Smetánky o vztahu vesnické architektury k středověké archeologii, jež vyvolal plodnou diskusi, do níž zasáhli i etnografové (dr. Vladimír Scheufler, dr. Josef Vařeka). Ukazuje se, že v budoucnu bude třeba zintenzívnit spolupráci archeologů s etnografy a teoretiky architektury a že na tomto úseku stojí studium středověké vesnice teprve na počáteční cestě (v tomto smyslu vyzněl i koreferát doc, dr. Václava Frolce).
      Teoretické i praktické výsledky dosavadních výzkumů opevněných sídel 10.-13. století shrnul dr. Antonín Hejna pro Čechy, dr. Boris Novotný pro Moravu a dr. Alojz Habovštiak, ing. arch. Andrej Fiala a dr. Tatjana Štefanovičová pro Slo[/]vensko. Další referáty byly zaměřeny na výsledky komplexního výzkumu areálu Spišského hradu (ing. arch. Andrej Fiala a dr. Adrian Vallašek), na problémy výzkumu středověké tvrze (dr. Josef Unger a dr. Václav Huml) a na současný stav, potřeby a výsledky výzkumu feudálních hradů v Čechách (dr. Tomáš Durdík). Součástí konference, jež splnila své poslání a znamená další pokrok v rozvoji historické archeologe, byla prohlídka výstav "Hra[/]dišťko u Davle - archeologický výzkum městečka ostrovského kláštera" a "Středověké a novověké kachle na území Československa", instalované v Oblastním muzeu v Roztokách u Prahy, a exkurze do vybraných lokalit (Dražkov, Bláhova Lhota, Milevsko, Písek aj.), v nichž se dochovaly pozoruhodné stavební památky. Další konference o historické archeologii, zaměřená na problematiku středověké vesnice, se má uskutečnit v roce 1974 v Brně. Václav Frolec[/]

VÝSTAVY

Vyhledávací soutěže ÚLUV v oboru kraslic, krajek a tkanin [obsah]

Jedním z hlavních poslání Ústředí lidové a umělecké výroby je péče o další existenci lidové tradiční výroby v terénu a o produkci na lidovou výrobu navazující. Za dobu, po kterou tato instituce trvá - od roku 1945 - se staly artefakty vznikající v této produkci velmi vyhledávanými doplňky soukromých i oficiálních interiérů, oblíbenými upo[/]mínkovými předměty a některé z nich plní úlohu účelného a reprezentačního oblečení. Protože věk pracovníků zaměstnaných ve výrobním procesu v ÚLUVu není právě nejnižší, stará se ÚLUV o nové pokračovatele těchto oborů - jednak zainteresovává členy mladší generace z příslušných rodin (keramiků, tkalců, košíkářů atd.), jednak pořádá tzv. vyhledávací soutěže. Ty mají ukázat, zda jsou v terénu ještě dovední výrobci, zatím nezapoje

155

ní v ÚLUV, nebo v Ústředním svazu výrobních družstev, kteří by mohli být získáni ke spolupráci. v uplynulých dvou letech uspořádalo ÚLUV, za spoluúčasti různých muzeí, tři vyhledávací soutěže. První patřila oboru kraslic, druhá paličkované krajce a třetí tkaninám.
      Soutěž o nejkrásnější kraslice a kraslicový nápis 1970 byla vyhlášena a organizována brněnským oblastním střediskem ÚLUV za spoluúčasti Oblastního muzea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově. k soutěži se přihlásilo 160 malířek, které zaslaly na 1000 kraslic. Nejvyšší počet autorek pochází z jihovýchodní části Moravy - Slovácka a Valašska. Ale byly tu zastoupeny i jiné kraje, jako Haná, Českomoravská vysočina, Chodsko, Doudlebsko. Autory některých kraslic byli muži, i když v nepatrném počtu. Nejvýše byly hodnoceny kraslice osmi žen, a to A. Dražilové z Blanska a I. Smažinkové z Kojetína (obě pracovaly technikou polepování slamou), V. Hřebačkové z Mor. Nové Vsi a M. Chmelové z Třebíče (obě zaslaly kraslice škrabané), M. Gavalové z Ostrožské Nové Vsi, E. Surovcové z Valaš. Senice, N. Cendelíkové z Vizovic a B. Ehšlágrové z Počátek (všechny zaslaly kraslice batikované voskem). Ohodnocené nápisy, jako "Kúlaj sa vajíčko, kúlaj sa víc, z Prahy přes Moravu až do Košíc" (D. Hala, Vizovice), "Darmo chodíš, darmo prosíš, darmo gatě v hrsti nosíš" (M. Mělíčková [/] z Lužné), "Nepij synku gořalenku, ztratíš gatě, košulenku" (B. Graclíková, Tylovice) a další, ukazují, že ve slovních projevech na kraslicích vedou Valaši a Valašky - z okresu Vsetín a Gottwaldov. Souborný materiál, jímž byla tato soutěž obeslána, dal podnět k uskutečnění výstavy v Gottwaldově. Realizovala se v dubnu a v květnu 1972 pod názvem "1000 kraslic z Československa".
      Druhá vyhledávací soutěž - pro obor paličkované krajky - byla organizována na podzim r. 1971 oblastním střediskem ÚLUV v Praze a Západočeským muzeem v Plzni především jeho národopisným oddělením. Do soutěže se přihlásilo 50 osob, z toho dva muži a 48 žen se 172 pracemi, v soutěži byly metrové krajky, typické pro určité národopisné oblasti (dokonce i slovenské - od ženy přesídlené ze Slovenska do Čech), anglická prostírání, pokrývky, závěsy, celé paličkované šaty a jiné oděvní doplňky, i paličkované šperky. Bohužel podmínky soutěže byly sestaveny tak, že nebyla přesně rozlišována kategorie krajkářek s vysokoškolským a odborným středoškolským vzděláním a pracovnic, které toto vzdělání nemají. A proto první místo v soutěži získala textilní výtvarnice M. Eremiášová (dnes profesorka Školského ústavu umělecké výroby v Praze - za návrh a technické vypracování paličkované šály), na druhém se umístila E. Kopecká, [/] absolventka tříletého paličkářského kursu Státního ústavu školského v Praze, prověřená pracovnice lidové umělecké výroby pro obor krajky (za technické zpracování souboru krajek "Zvěrokruh" podle návrhů textilní výtvarnice a návrhářky ÚLUV L. Kaprasové). Třetí ceny získaly M. Mikušová ze Satalic (za anglické prostírání) a V. Šolcová z Prahy (za paličkovaný šperk) obě textilní výtvarnice. O čtvrtou cenu se dělily Jos. Batíková z Rokytnice v Orlických horách (za krajkovou pokrývku podle cizího návrhu) a L. Krsková z Polomu u Rychnova n. Kn. (za kolekci vláčkových krajek). Obě pracovnice absolvovaly krátkodobé kursy Státního ústavu školského, pořádané ve Vamberku. Dále bylo uděleno 8 čestných uznání.
      Soutěž "O nejkrásnější krajku 1971" objevila mj. několik technicky zdatných pracovnic, které jsou ochotny se zapojit do výroby ÚLUV. z materiálu, kterým byla soutěž obeslána, byla uspořádána v národopisném oddělení Západočeského muzea v Plzni v únoru a březnu 1972 výstava. Instalovala ji ve výstavním sálu Lábkova národopisného muzea J. Kubátová za odborné spolupráce promované etnografky H. Šenfeldové, pracovnice výzkumného oddělení ÚLUV v Praze. Vystaveny byly především ty krajky a krajkové předměty, které byly oceněny a dostaly uznání; autorství jednotlivých prací bylo přesně označeno.

156


      Třetí vyhledávací soutěž byla určena tradičnímu tkalcovství. Byla vyhlášena také na podzim r. 1971 Valašským muzeem v přírodě v Rožnově p. Radh. a Ústředím lidové umělecké výroby v Praze, u příležitosti 50. výročí založení KSČ. Cílem soutěže bylo jednak shromáždit přehled o současné produkci ručně tkaného lidového textilu ze lnu, konopí, vlny a bavlny, opět s aspektem zapojit další ruční tkalce do výroby; dále zjistit, kde se dosud v terénu vyskytují staré ruční stavy vhodné k obohacení muzejních expozic nebo schopné k provoznímu užití. Druhou kategorii soutěže měly tvořit starší díla vlastní textilní produkce nebo rodinné památky tohoto druhu a sběry tradičních lidových tkanin včetně krojových součástek a interiérových textilií. Do soutěže se přihlásilo 31 osob, z toho 11 žen, ostatní muži. Bylo soustředěno 118 tkanin, kromě ukázek staré produkce sebraných v terénu - především na Českomoravské vysočině, Klatovsku, Chodsku, Slovácku a Valašsku. v soutěži se objevily tradiční horňácké tkaniny v celé šíři jejich někdejšího i současného použití, tj. povlaky polštářů, ubrusy, plachty, opléčka, mužské zástěry, ale také prostírání a dekorativní panó, na němž bylo přebíranou technikou vytkáno moto soutěže "50 let KSČ". Dále tam byly tkaniny ze západních Čech - chodské kanafasy a varianty "baboráků", severovýchodní Morava byla zastoupena tradičními va[/]lašskými sukny (Val. Klobouky), bavlněnou variantou pruhovaných sukní (Frenštát p. Radh.) a konopným režným plátnem (Nedašov). Dalšími soutěžními tkaninami byly koberce z textilního odpadu - "had-rové koberce" (ze severovýchodních a jižních Čech). z netradičních textilních projevů byly v soutěži zastoupeny gobeliny, tkané kabelky, prostírky aj. textilní doplňky kombinované s technikou pletení na rámu. Dále pak pokrývky utkané z nespředených vlněných vloček v přírodních odstínech.
      Na rozdíl od soutěže krajkářské byly v soutěži o nejlepší ručně tkanou lidovou tkaninu v ČSR autoři rozděleni na skupinu profesionálně vyškolených a skupinu textilních pracovníků samouků a těch, kteří vyšli z tradičního řemesla. Zvláště byly oceněny práce lidových tkalců. Bez určení pořadí získali čtyři rovnocenné první ceny: Štěpán Kapic z Postřekova, Jan Mlýnek z Kuželova, Jan Okénka z Malé Vrbky a František Sušil z Valašských Klobouk. Dalších šest cen získali tři horňáčtí tkalci, dva tkalci z Nedašova a jeden z Frenštátu p. Radh. Řada čestných uznání byla udělena dalším neškoleným tkalcům i tkadlenám a školeným výtvarníkům za aplikaci principů lidové tvorby.
      Za sběr starých tradičních textilií, mezi nimiž se vyskytly výtvarně velmi hodnotné až 150 let staré tkaniny, vhodné pro další využití [/] v současné produkci ÚLUV bylo uděleno několik peněžitých odměn. Některé z těchto vzácných tradičních tkanin věnovali sběratelé muzeu, jiné byly doporučeny k odkoupení, aby obohatily instalaci a sloužily jako studijní materiál etnografům i výtvarníkům.
      Všechny tři vyhledávací soutěže konané z podnětu ÚLUV v letech 1970-1972 ukázaly, že ještě v současné době je možno objevit v těchto oblastech lidové výroby i málo známé prvky, i tvůrce, kteří jsou schopni pokračovat nebo navazovat na lidové tradice. Všechny tři výtvarné projevy - kraslice, paličkované krajky, tkaniny - mají pro současnou společnost praktický význam, neboť se objevují jak v kultuře městské, tak i na venkově v různé míře a různé intenzitě. Vyhledávací soutěže byly současně dokladem, že lidové tradice dosud nevymizely a že stále, někdy dokonce velmi pronikavě, nacházejí cestu do současného života. Je třeba ocenit iniciativu ÚLUV i muzeí, které vytvářejí kolektiv pro produkci současných užitkových předmětů a usilují o rozvíjení osobitých a národních prvků českého projevu. Jitka Staňková

157



Soutěž o nejkrásnější valašskou kraslici [obsah]

K významným kulturním úkolům Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm patří udržet, chránit a rozvíjet tradiční lidové umění na Valašsku, které leží v oblasti Karpat. Soutěž o nejkrásnější valašskou kraslici v roce 1973 je dílčím plněním tohoto úkolu. Muzeum ji uspořádalo s Českým svazem žen.
      Soutěž ukázala současné formy valašského kraslicového umění. Obeslala ji starší, střední i nejmladší generace malířek kraslic. Jedním z jejich cílů bylo prohloubit spolupráci mezi Valašským muzeem a lidovými umělkyněmi, potěšit statisíce návštěvníků rožnovského skanzenu, připravit pro ně ze soutěžních kraslic výstavu a nabídnout jim hodnotné kraslice jako suvenýr, být školou vidění, vychovávat ke vkusu a prohloubit zájem návštěvníků o lidové umění.
      Všech takto stanovených cílů soutěž nepochybně dosáhla. Hodnotila ji 27. 4. 1973 v Rožnově pod Radhoštěm za předsednictví ředitele dr. Jaroslava Štiky, CSc. odborná porota: dr. Jaroslav Orel, ing. Jan Bečák, prof. Karel Langer, dr. Eva Urbachová, Jaroslava Rýglová (ČSŽ), dr. Jiří Langer a dr. Ladislav Buzek. Soutěžních 344 kraslic od 31 malířek z celého Valašska bylo rozděleno do dvou skupin, v nichž byla posuzována tradiční tvorba s dodržo[/]váním starých místních vzorů, technik a barev a nová tvorba, organicky navazující na místní tradici, avšak uplatňující nové vzory, techniky a barevnosti.
      S tradičními vzory bylo 140 kraslic, ostatní 204 kraslice navazovaly na tradici. Podle použitých technik bylo 162 kraslic malovaných včelím voskem trubičkou, zvanou na Valašsku "špinek". Kraslice z Vizovic byly malované voskem, rozpouštěným v "pisátku" elektrickým proudem. Vyškrabováním bylo ozdobeno 137 kraslic, hlavně z okolí Rožnova. Sedm kraslic bylo zdobeno ovazováním rostlinnými listy, anilinovými barvami bylo pomalováno 31 kraslic. Sedm kraslic bylo zdobeno slámou, ty však byly mimo soutěž, i když jejich tvůrci žijí na Valašsku, protože je to přenesená hanácká technika, která nemá na Valašsku místní tradici. Část kraslic byla barvena odvarem z cibulových slupek, nechybělo ani použití šafránu a čaje jako přírodního barviva. Většina vajec však byla obarvena chemickými barvivy.
      Cílům soutěže nejlépe vyhověly kraslice z jižního Valašska a Podřevnicka. Radostným překvapením byl zájem dětí ze ZDŠ v Horní Bečvě o kraslicovou tvorbu. Jejich výtvarný kroužek vede učitelka Františka Venclová.
      Tři rovnocenné první ceny v kategorii tradičních kraslic přiznala porota do Vizovic, Valašského Meziříčí a Valašské Senice, dvě druhé ceny [/] do Valašské Polanky a Lutoniny, třetí cenu do Francovy Lhoty. Ve skupině nové tvorby 1 první a 2 druhé ceny byly uděleny malířkám kraslic ve Vizovicích, 2 třetí ceny do Bylnice a Rožnova. Čestná uznání obdržely malířky z Rožnova a Vsetína. Žáci ZDŠ v Horní Bečvě obdrželi poděkování a Valašské muzeum převzalo úkol pomáhat této škole při dalším rozvíjení malování valašských kraslic.
      Všechny kraslice převzalo rožnovské muzeum do svých sbírek jako významný doklad současné valašského muzea u devíti vybraných malířek filmové a fotografické dokumentační záběry. v roce 1974 vydá vání soutěže pořídili pracovníci Valašského muzea u 9 vybraných malířek filmové a fotografické dokumentační záběry. v roce 1974 vydá muzeum v edici MALÉ TlSKY o valašských kraslicích publikaci.
      Odborná porota doporučila Valašskému muzeu, aby rozvinulo péči o malířky kraslic, jež se přihlásily do soutěže, zejména o dodržování místních tradičních vzorů a o tvůrčí navazování na tyto prastaré zdroje, o správné techniky, barevnosti, řešení plochy vejce, o udržování místních jadrných nápisů. Tato péče bude příspěvkem k rozvinutí vrozeného talentu valašských malířek kraslic.
      V nápisech na kraslicích zazněly výstrahy, napomenutí, škádlení i vyznání věrné lásky: Nepij synku sli

158

vovice, propiješ aj nohavice. - Daruju ti vajíčko červené jak malinu, abys mně nechodíval za inú. v malovaném vajíčku přinášám ti mrskačku. - Za našima humny karafiát bujný, kdo chce k nám chodit, mosí byt šumný - atd.[/]
      Budoucnost lidového umění závisí na tom, jak dovede zachycovat lidská srdce, vytvářet protipól technické civilizaci, přinášet radost, nacházet ozvučnost v dnešním světě, probouzet povědomí s dílem předků a v neposlední řadě, jak organizo[/]vaně bude lidové umění podchycováno a dále rozvíjeno jako kulturní dědictví. Soutěž o nejkrásnější vaiašskou kraslici i výstava kraslic jsou významným příspěvkem při řešení tohoto úkolu. Jaroslav Orel


Voskem malované kraslice Naděždy Cendelínové z Vizovic, navazující na místní vzory.

159



Drevo v slovenskom ľudovom umení [obsah]

V posledných mesiacoch roku 1973 Slovenské národné múzeum prevzalo zasklené arkády na 2. a 3. poschodí Bratislavského hradu. Tým sa výstavné priestory na Hrade v podstatnej miere rozšírili. Pracovníci Historického ústavu Slovenského národného múzea túto skutočnosť privítali a pre verejnosť pripravili niekoľko neplánovaných výstav.
      Na druhom poschodí po úspešnej výstave Miroslava Tuleju "Vietnam vo fotografii" pripravilo oddelenie dejín umenia a kultúry Historického ústavu SNM národopisnú výstavu "Drevo v slovenskom ľudovom umení". Táto výstava mala premiéru v letných mesiacoch (od 26. júla do 26. septembra) v Banskej Bystrici, kde sa tešila veľkému záujmu verejnosti. Výstava "Drevo v slovenskom ľudovom umení" bola pripravená vo vlastnej réžii múzea v rámci záväzku prijatého k 30. výročiu Slovenského národného povstania. Scenáristom a garantom výstavy je dr. I. Pišútová, CSc. Inštaláciu realizovalo Oddelenie laboratórií HÚ SNM.
      Na výstave je 220 exponátov zo 17. až 20. storočia, ktoré zahŕňajú oblasť celého Slovenska, pričom je najviac zastúpené stredné Slovensko. Všetky exponáty sú z národopisného oddelenia SNM v Bratislave.
      Úvodnú čast výstavy tvoria jednoduché úžitkové predmety-lopatky, vahany, lyžice, soľničky ai., ktoré vyjadrujú citlivý prístup nášho ľudu[/] k najčastejšie používanému materiálu-drevu. s týmto človek lesnatých krajov prichádzal denne do styku; nielen s ním pracoval, ale aj žil. Vedel dekoračne využiť rôzne "chyby" dreva, ba ho sám zdobil rytým, maľovaným či vypaľovaným alebo iným dekórom. Medzi týmito najjednoduchšími predmetmi je aj najstarší a najvzácnejší exponát - vejačka na obilie zo západného Slovenska, dat. 1631.
      Ďalej výstava pokračuje zložitejšími rezbárskymi prácami (piesty, modrotlačové formy, formy na maslo a oštiepky, pastierske palice, črpáky ai.) cez ukážky ľudového interiéru (rohové skrinky, súseky, truhly na odev, stoličky) až po plastiky staršie i súčasné. Zastúpení sú tu viacerí súčasní ľudoví rezbári-Ondrej Sklenka z Prievidze, Pavol Bavlna zo Štiavnika pri Bytči, Matej Čupec z Hornej Štubne, manželia Mária a Martin Žilavý z Devína, Pavol Šarišský z Janova pri Prešove, Pavol Kontura z Nižných Raslavíc († 1972), Jozef Gregás z Čaradíc, Šebastián Korkoš z Kežmarku († 1972) ai.
      Národopisné výstavy Slovenského národného múzea sa vždy tešili veľkej pozornosti návštevníkov: prvé pochvalné zápisy v kronike svedčia o tom, že naša verejnosť s radosťou privítala aj výstavu "Drevo v slovenskom ľudovom umení". Marta Komorovská[/]

Horácké lidové hračky [obsah]

Výstava byla instalována ve výstavních sálech na MěstNV v Novém Městě na Moravě v době od 2. 12. 1973 31. 1. 1974. Muzeum ji připravilo ve spolupráci s dr. H. Johnovou, CSc., ředitelkou Historického muzea Národního muzea v Praze, která je autorkou libreta a katalogu. Výstava byla pořádána se záměrem přiblížit návštěvníkům jedno z mála odvětví lidové výroby, které se na Vysočině dochovalo a seznámit je s tradicí, z níž vyrůstala současná výroba hraček. Hlavní pozornost byla věnována výrobě dřevěných hraček, které jsou pro Horácko nejtypičtější. Počátky této výroby, související s hračkářstvím střední Evropy 19. a 20. st. a vyznačující se od 2. poloviny minulého století téměř nepřetržitou kontinuitou vývoje, nejsou dosud vysvětleny. v tradici ústního podání se spojují s jihočeským Skašovem, kde se vyráběly hračky podobné horáckým, ale nelze vyloučit ani vliv továrny na hračky v Trhové Kamenici (zal. 1833). Podomácká výroba horáckých hraček se soustřeďovala v českých obcích za Svratkou, za současných informátorů už jen v Krouně, Dědové a Otradově. Její existence byla kromě dostupných přírodních zdrojů podmíněna nadostatečnou realizací pracovní síly v neproduktivním zimním období. Hračkářství bylo sezónním doplňkovým zaměstnáním. Výrobci pracovali přesnou dělbou práce za pomoci

160


Z výstavy lidových hraček v Horáckém muzea. Nově Město na Moravě. Foto J. HecI 1973.

celé rodiny včetně dětí. Výrobu i odbyt zprostředkovávali faktoři, kteří s hračkami obchodovali po bývalém Rakousko-Uhersku i jinde. Jména fak[/]torů i výrobců jsou dosud známá v povědomí starších informátorů a dodnes se např. vyskytuje přezdívka U hračkářů.[/]
      Rozkvět hračkářství trval do počátku 20. století, po 1. světové válce produkce upadala. Za okupace výroba polotovarů pro vývoz wehrmachtu znamenala zánik horácké hračky. Zásluhou ÚLUV byla v r. 1956 obnovena výroba hraček v obci Krouna, kterou se zabývá rodina Bukáčkova. Současné hračky vycházejí z tradičních vzorů, i když zmechanizováním práce se částečně stírá rukodělný charakter předmětů, jejich technická nedokonalost a prostá barevnost. Výroba nestačí uspokojit domácí poptávku, protože se orientuje více na zahraniční trhy.
      Výstava sledovala vývoj hračky ve třech základních obdobích (19. - zač. 20. stol., léta 1920-1940 a současná produkce pro ÚLUV) a dokládá ho technologií výroby v exponátech i fotografiích. Do tohoto rámce byly začleněny i ostatní typy hračekomalovaní ptáčci z tmele se sádrou z dílny novoveselského hrnčíře Hrona, hliněná zvířátka z Poličska a Hlinecka a hračky novoveselských a svrateckých hrnčířů. Pro ilustrací byly instalovány i staré typy lidových hraček. Exponáty byly prezentovány ve velkém počtu tvarově i dekorativně odlišných variant-téměř 400 kusů převážně ze sbírek horáckých muzeí. Citlivou instalaci vhodně doplňovaly umělecké fotografie dětí a dětské kresby žáků LŠU. Účast 2600 návštěvníků svědčí o velkém zájmu o tuto opomíjenou část lidové výroby. Zdena Marková

161

NÁLEZOVÁ ZPRÁVA

O vestfálském způsobu močení lnu v polovině 19. století [obsah]

V našich zemích bylo pěstování a zpracování lnu až do konce minulého století důležitou složkou obživy obyvatelstva zejména v horských oblastech, kde se výborně dařilo lnu. Len se pěstoval jednak pro domácí potřebu, jednak - od začátku 18. stol. - pro manufakturní a průmyslovou výrobu. Intenzita jeho pěstování nebyla ovšem rovnoměrná, závisle na hospodářském vývoji.
      Na počátku čtyřicátých let minulého století pokleslo u nás lnářství nejhlouběji. v té době měla Anglie již na tři sta mechanických přádelen lnu a západní Evropa ji v budování textilního průmyslu horlivě napodobovala. U nás bylo tehdy strojové předení na samém začátku, první moravská mechanická přádelna lnu začala pracovat v Šumperku až v r. 1841. Tak se stalo, že naše lnářské výrobky nejenže vymizely ze zahraničních trhů, ale byly vytlačovány dováženým zbožím i v tuzemsku.
      Úpadek lnářství měl za následek velkou bídu ve lnářských oblastech, a proto stát usiloval o rychlou a účinnou nápravu. Národohospodáři se snažili pozvednout pěstování lnu a ruční předení pomocí vestfálské [/] metody, která se již po Iéta s úspěchem uplatňovala v zahraničí. Aby se co nejrychleji rozšířila ve lnářských krajích, zakládaly tamější vrchností přádelní školy (v letech 1845-47 jich vzniklo na Moravě a v rakouském Slezsku několik desítek).
      Vestfálská metoda kladla velký důraz na močení lnu ve vodě místo tradičního rosení. Močení lnu ve vodě nebylo u nás novinkou. Ve sbírce rukopisů Státního archivu v Brně (SAB G 10 92/11) čteme nařízení pravděpodobně ze 17. stol.: "Konopě a lny nemají se proti zřízení zemskému v řece ani v rybnících močiti ani příze v rybnících práti nebo od toho ryby mrou, k tomu se i řeka velmi zanáší, však na tu práci můžete sobě močidlo udělati, pakli kdo tak neučiní a jakýmkoliv způsobem mimo toho vyměření toho se dopustí, nemá to žádnému, ať se na to konečně zbezpečí, nijak lehce váženo bejti" Lidé však setrvávali na vyzkoušeném tradičním způsobu a len rosili. Vestfálská metoda pokládala "vodní" len za nejlepší, protože se z něho získaly nejtenší výrobky jako krajkové niti, kmentová příze atp. Na rozdíl od lnu, který se rosil nebo rozprostíral na sníh (tzv. "močení sněžné"), dával vodní len více [/] čistých vláken a snadněji se bílil. Jedinou jeho nevýhodou bylo, že doba kvašení ve vodě byla poměrně krátká a proces vyžadoval, byť i jen na krátkou dobu, pečlivý dozor a velikou pozornost hospodáře, zatímco rosení lnu bylo dlouhodobé a nevyžadovalo tolik opatrnosti. Není tedy divu, že vyhovovalo těm hospodářům, kteří pro jinou práci v hospodářství se nemohli zpracování Inu plně věnovat. Při vodním močení bylo nejdůležitější přerušit náhle kvašení, aby nepřešlo v hnití a tento okamžik se musel doslova "hlídat". Za nejjakostnější se pokládal len dva roky uskladněný a potom teprve močený v tekoucí vodě, "méně dobrý jest za zelena vložený a v stojaté vodě močený, nejšpatnější ale zůstane vždy rosný len (rosák)". Len se tedy močil dvojím způsobem: buď ve stojaté vodě (v jamách, rybnících) nebo v tekoucí (v řekách, potocích, stokách). Kombinovaný způsob, tj. močení a rosení se neosvědčil. Močení ve stojaté vodě trvalo jen 3-12 dní, protože kvasící látky dosahovaly vyšší koncentrace, ale nebezpečí rychlého přechodu ve zhoubné hnití bylo o to větší. Hospodář musil úzkostlivě dbát určitých pravidel: voda měla být teplá 12-18 °C, měkká a čistá. Nesměla být zabarvená

162

hnijícím olšovým nebo dubovým listím a nesměla obsahovat vápenec nebo železo, protože by se len trvale zbarvil do tmava. Nejvhodnější byla voda dešťová.
      Močení v tekoucí vodě v potocích, řekách nebo ve stokách trvalo 414 dní, protože proud vody odnášel kvasící látky a tím se kvašení zpomalovalo. Naopak odpadlo nebezpečí náhlého přechodu v hnití. Voda měla být teplá, vyhřátá sluncem, a proto se k močení hodily měsíce květen, červen, září a začátek října. Při teplejší vodě postupovalo pochopitelně kvašení rychleji. Takto močený len nebyl stejnoměrný, některá vlákna byla bělejší a tvrdší.
      Nejlépe se osvědčovalo močení lnu v jamách, kterými protékala voda. Takové jámy se vykopaly na slunném místě a vyzdily kameny (nikdy s obsahem vápence) nebo vydřevily. Čistá voda se přiváděla trubkou u dna nádrže, špinavá odtékala otvorem při povrchu. Kvůli snadnějšímu čištění se odpad mohl umístit u dna a před močením lnu se na odpadovou trubku nasadil nástavec, který se vedl vzhůru k povrchu nádrže. Při kvašení znečištěná voda tudy pomalu odtékala. Tato odpadová voda obsahující množství rostlinných látek se výborně hodila v hospodářství k hnojení.
      Močicí jáma byla poměrně hluboká (6 střevíců=asi 180 cm), aby se dosáhlo diference v teplotě vody. U dna musela být voda chladnější, na povrchu teplejší. Horní, nejjakost[/]nější část lnu kvasí totiž pro větší obsah dřevitých a klihovitých látek pomaleji než spodní část s kořínky a rozdílem v teplotě se při kvašení dosáhlo stejnoměrného výsledku. Několik týdnů před močením lnu se jáma naplnila vodou, za čas vypustila a důkladně vyčistila.
      Pro pohodlnější a rychlejší práci se zhotovovaly k močení lnu laťkové truhlíky bez víka, které se vyložily co nejdelší slamou. Len se svázal do snopečků asi 10-15 palců tlustých dvěma povřísly nahoře a dole, kořínky se očistily pokud možno od hlíny a stonky od uschlých lístků. Truhlík se umístil ve vyčištěné nádrži tak, aby jeho vzdálenost od stěn byla všude stejná. Potom se do truhlíku narovnaly snopky inu kořínky dolů. Plný truhlík se přikryl přesahujícími konci slámy, kterou byl vyložen a místo víka šestipalcovou vrstvou slámy, která se napříč zatížila deskami a nakonec kameny nebo bečkami s vodou. Čtyřmi povřísly se připevnil truhlík k rohům nádrže, aby stejnoměrně plaval a nepřevrátil se. Na konec se nádrž naplnila vodou a upravil se stálý přítok a odtok vody. Truhlík měl plavat po celou dobu 2 nebo 3 palce pod vodou, a proto se ponoření truhlíku musilo kontrolovat a regulovat. Kvašením se truhlík nadzdvihoval, později naopak klesal.
      Množství vzduchových bublinek i hnědavé zbarvení vody a zvláštní zápach vody informoval hospodáře o průběhu kvašení, které se dostavi[/]lo již po 48 hodinách. Jakmile se přestaly bublinky tvořit, bylo nutné odebírat vzorky lnu několikrát za den, aby se mohlo kvašení zastavit. "Nejdokonaleji jest len tenkrát umočen", čteme v Kalendáři hospodářském na rok 1848, "když se vlákno lehce bez všeho násilí od dřeva oddělí ... Dřevnatý díl vprostřed stébla přelomený musí se nechat na kořenném konci lehko vytáhnouti, tak aby vlákno jako trubička pozůstalo. Oloupané stéblo má se jako sklo lámati, neohýbaje se ani za prach ("im Geringsten"l. v suchém stavu musí se vlákno též lehko a stejně od kořenného konce až ku konci semennému dobře loupati a dřevo jádra bílé se ukázati. Zdaliž to vše tak jest, tedy nejdokonalejší močení jest dosaženo."
      Jestliže se len příliš pozdě vytáhl z močicí jámy, přešlo kvašení v hnití, což prozradil i ošklivý zápach vody. Takový len byl tmavý, křehký, lámavý a při vochlování odpadl mezi koudel.
      Kvašení se tedy muselo přerušit v pravou chvíli, třeba i v noci. v tomto krajním případě bylo možné proces rychle zastavit i jiným způsobem. Močicí jáma se vypustila a naplnila čistou a studenou vodou. Ráno se pak mohlo bez škody pokračovat v práci. Snopky lnu se vyjmuly z truhlíku a propláchly čistou vodou. Potom se na několik hodin postavily, aby proschly, pak se rozvázaly a rozprostřely na posečené louce nebo na nízké trávě. Tam se do

163

konale vysušily popř. současně i vybílily, když bylo krásné suché počasí. Nesměly zmoknout, protože by bylo mohlo nastat nové kvašení. Rozprostřený len se obracel každý třetí nebo čtvrtý den dlouhými tyčemi, které se pod něj zasouvaly. Za pěkného počasí býval len usušený a vybílený za 10 dní, někdy až po třech až čtyřech týdnech.
      Také další postup zpracování lnu podle vestfálské metody (sušení, klepání, potírání, potloukání, vochlování a kartáčování) až k vlastnímu předení dopomáhal k dobrému výsledku. z jednoho centu lnu připadlo průměrně 50 liber na koudel a odpad a 50 liber na krásný vyvochlovaný len.
      Zkušenosti však později ukázaly, [/] že močení lnu mělo i své zápory. Tak např. hodil se k němu jen vysoký druh lnu, nižší odrůda nebyla zdaleka tak úspěšná. Také tvrzení, že vodní len je jemnější než rosný, bylo přehnané, ukázalo se, že hrubost nebo jemnost lnu je závislá na druhu rostliny. Velkou přednosti lnu močeného ve vodě bylo však beze sporu to, že takový len byl pravidelnější a pevnější než rosný len a hodil se proto výborně i k strojovému předení. Proto zřizování močíren lnu bylo aktuální otázkou i v letech padesátých minulého století, tedy v době, kdy ruční předení pro průmysl ustoupilo zcela do pozadí. Výsledky s použitím vestfálské metody při zpracování lnu byly sice velmi dobré, ale výrobky přes svou [/] kvalitu neobstály v konkurenčním boji s pravidelnou a levnou přízí strojovou a plátny z ní vyrobenými.
      Od poloviny 19. století se u nás předlo již jen pro domácí potřebu; nová metoda nedošla všeobecného použití a lidé zůstali při tradičním zpracování lnu až do první světové války, kdy se naposledy - v době nouze - ručně předlo ve větším měřítku. Věra Doležalová Poznámka: Citace, pokud není uvedeno v textu, jsou z "Kalendáře hospodářského na přestupní rok 1848", vydaného Cís. král. mor. slez. společností k zvelebení rolnictví, poznání přírody a země v Brně, čís. 296.

164

OBSAH

Oldřich Sirovátka: k současnému stavu folklóru . . . 85
Iva Heroldová: Petrifikované zvyky a obřady u bosenských Čechů . . . 99
Blahomil Grunda: Kraslice z Blanenska . . . 115

Zprávy

Jubileum
PhDr. Adam Pranda padesátiletý (Josef Tomeš) . . . 121

Nekrology
Za Jaroslavem Kramaříkem (1923-1974) (Josef Vařeka) . . . 123
Za Milošem Kašlíkem (1894-1974) (Zdenka Jelínková) . . . 124
Odešel hrčavský "skřipek" (Jaromír Gelnar) . . . 125

Knihy
Pavol Markovič, Ukrainski pisanky Schidnoi Slovaččini (Mária Valicová) . . . 125
V. P. Orfinskij, Derevjannoe zodčestvo Karelii (Alexandra Navrátilová) . . . 126
Mirjana Maluckov, Narodna nošnja Rumuna u jugoslovenskom Banatu (Ludmila Tarcalová) . . . 127
Jerzy Bartmiński, O języku folkloru (Oldřich Sirovátka) . . . 128
Zlatá listina. Lidové povídky o Vladimíru Iljiči Leninovi (Josef Tomeš) . . . 129
Kliment Ondrejka, Rozprávania spod Salatína (Svetozár Švehlák) . . . 130
Pavol Stano, Bibliografia ľudového výtvarného umenia II. 1958-1968 (Richard Jeřábek) . . . 131

Sborníky a časopisy
Etnograafiamuuseumi Aastaraamat, r. XXVI(Eva Večerková) . . . 133
Ethnologia slavica IV, 1972 (Josef Tomeš) . . . 134
Gemer. Národopisné štúdie 1. (Josef Tomeš) . . . 136

Výměna
Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1973 (Anna Rýznarová) . . . 137

Film
Etnografická témata na XX. jubilejním festivalu jugoslávských dokumentárních a krátkých filmů (Dušan Drljača) . . . 141

Rozhlas
91 nahrávok z 19 rozhlasových staníc súťažilo o Prix de musique folklorique de radio Bratislava (Svetozár Švehlák) . . . 142

Gramofonové desky
Istra - muzika i tradicija. Pesme i igre naroda Jugoslavije (Jaroslav Markl) . . . 145
Antologie chodské lidové hudby (Jaroslav Markl) . . . 146
Muzika Jožky Kubíka na gramodesce (Dušan Vlach) . . . 147

Konference
13. kongres jugoslávských etnologů (Richard Jeřábek) . . . 149
Agrikultura carpatica I. (Jan Souček) . . . 150
4. etnomuzikologický seminář (Jaromír Gelnar) . . . 152
Seminář etnografů o dokumentaci filmem v Poděbradech (Ludvík Baran) . . . 153
Konference o středověké archeologii (Václav Frolec) . . . 154

Výstavy
Vyhledávací soutěže ÚLUV v oboru kraslic, krajek a tkanin (Jitka Staňková) . . . 155
Soutěž o nejkrásnější valašskou kraslici (Jaroslav Orel) . . . 158
Drevo v slovenskom ľudovom umení (Marta Komorovská) . . . 160
Horácké lidové hračky (Zdena Marková) . . . 160

Nálezová zpráva
O vestfálském způsobu močení lnu v polovině 19. století (Věra Doležalová) . . . 162


Jáma na vodní močení lnu
(Kopie tab. I., F. Diebl: Belehrung über den Leinbau und die Flachsbereitung. Brünn 1842).

  
 
[ruština]
  
   
 
[ostatní jazyky]