národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1974 - ČÍSLO 3

K METODICE HODNOCENÍ LIDOVÉ KERAMIKY
Z ARCHEOLOGICKÝCH NÁLEZŮ
(Na základě strážnických nálezů) [obsah]


      JIŘÍ PAJER, Ústav lidového umění Strážnice
      V současné době se naléhavě vynořují požadavky vlastních archeologických výzkumů, zaměřených na sledování speciálních otázek vývoje lidové keramiky. Zájem pravěkých a středověkých archeologů již nezahrnuje sledované období od konce 16. století a pokud se občas objeví v literatuře zmínky, je to jen okrajový zájem o vyústění středověké keramiky.1) Praktická realizace speciálních výzkumů narážela a stále naráží na zmíněný nezájem školených archeologů a neodbornost v této profesi u etnografů. Částečným vyřešením těchto překážek bylo zavedení souběžného dvouoborového studia etnografie a archeologie na některých našich universitách.2)
      Příznivé podmínky pro evidenci archeologických nálezů ve Strážnici (rozsáhlá přestavba města se uskutečňuje až v současné době) umožňují nejen rozhojnit počet středověkých nálezů a jejich zpracování, ale i všestranně; využít materiál ke studiu lidové keramiky 16.-19. století. Nálezy při různých [/] technických pracích ve městě byly sledovány soustavně od roku 1961. Do současné doby byl získán materiál ze 75 objektů (jeho souhrnné zpracování bude námětem jiné práce). z nejdůležitějších technických projektů je třeba jmenovat výstavbu městského vodovodu (1962-65) a probíhající rozsáhlou přestavbu historické části města (od roku 1968). Nálezy byly většinou záležitostí záchranných výzkumů, jen v některých případech bylo možno rozšířit zkoumanou plochu mimo rámec projektu. Je pochopitelné, že nelze klást rovnítko mezi systematickými odkryvy a záchrannými výzkumy. Zatímco pomocí systematických odkryvů získáme vyčerpávající údaje o zkoumané lokalitě, u záchranných výzkumů jsme odkázáni na plánovitost projektu. Zde je nutno respektovat technický plán výstavby, plánované tempo a pokud se zkoumané lokality nacházejí na veřejném prostranství, dbát ještě porušení povrchu prostranství, narušení komunikace ap. k rehabilitaci

169

metody záchranných výzkumů je však třeba dodat, že za současného stavu poznatků je každý doklad důležitý. což potvrzují mimo jiné i nálezy ze Strážnice. Hlavně je nutno získat větší nálezové celky z jedné lokality a pak dalším rozborem spolehlivě dokumentovat některé otázky vývoje keramiky. Takto získaný komplex nálezů, sledovaných soustavně v delším časovém období a na území jednoho sídelního celku (město, vesnice) se plně vyrovná poznatkům z větších systematických výzkumů.
      První ojedinělé nálezy ze Strážnice nedávaly ještě možnost rozsáhlejších syntezí o keramice, teprve v průběhu let se materiál skládal do mozaiky souvislého vývoje. Při získávání hmotných dokladů a při jejich rozborech a interpretaci byl použit celý komplex metod, přičemž jedna navazuje na druhou a vzájemně se doplňují. Jejich konečným výsledkem je ve většině případů všestranné spolehlivé určení nalezeného materiálu. Poněvadž zatím ještě není upřesněna metodologie tohoto směru bádání, budou zřejmě - vzhledem k rozdílnosti prostředí některé metody použitelné jen pro podobné prostředí menšího venkovského města nebo vesnice (strážnické prostředí). v prostředí většího města nebo velkoměsta bude situace zcela rozdílná (pražské nálezy). Jiné metody mají všeobecnou platnost a jejich účast při výzkumech lidové keramiky 16.-19. století je nezbytná.
      Získávání materiálu
      Základní a nejspolehlivější metodou pro získávání nejstarších dokladů je metoda archeologická, tzn. archeologické výkopy ať už záměrně podnikané, [/] systematické, či příležitostné, záchranné.3) Využití archeologické metody pro studium lidové keramiky a její vhodné přizpůsobení odlišným podmínkám, s jakými pracuje pravěká a středověká archeologie. si vyžádá samostatných rozborů. Zde bych chtěl jen stručně poukázat na nejdůležitější momenty při vedení výzkumu, kdy je především nutné dbát na patřičnou dokumentaci, ze které by bylo zřejmé uložení jednotlivých vrstev a jejich obsahu. Důsledné uplatňování stratigrafické metody a zachování

Talíř s ptačím motivem, začátek 17. století. Průměr 29 cm.
Strážnice, Panská ul., obj. č. 24 (zboží z dovozu).
Foto J. Khýr 1974.

170

nálezových celků, což jsou základní archeologické metody,4) má velký význam v dalších rozborech materiálu zejména pro typologii a chronologii zboží a další důležité otázky. Tímto způsobem lze spolehlivě určit i nálezy méně typické, nezdobené a s menšími technologickými výkyvy. Menší procento hodnověrnosti zaručuje materiál z povrchových sběrů nebo starší vykopané exempláře z muzejních a soukromých sbírek, které většinou postrádají náležité [/]

Talíř zdobený barevným kapkáním na hnědé půdě,
1. polovina 18. století. Průměr 28 cm.
Strážnice, ul. Preláta Horného, obj. č. 49 (zboží z dovozu).
Foto J. Khýr 1974.

nálezové údaje; nejsou proto spolehlivými doklady ani pro určení provenience, ani pro chronologii. Pro mladší období vývoje lidové keramiky (19. století) lze využít terénní sběry materiálu (popř. zachované soubory keramiky z muzeí) a poznatky z etnografických výzkumů, které doplní komplexní pohled na vývoj keramiky, zachycený v archeologickém materiálu, zejména o otázky používá ní sortimentu v doWicnostech, druhy zboží, lidové názvy keramiky, původ pozdější keramiky atd.
      Provenience zboží
      Při stanovení provenience vykopaného materiálu lze výhodně použít metodu kvantitativního výskytu, která určuje místní původ větší části výrobků, přičemž vylučuje cizí zboží.5) Spolehlivost této metody je založena na detailním srovnávání výrobního materiálu, tvarů keramiky, glazur, výzdobných námětů a technik, celkového charakteru výrobků. Její užitečnost vynikne zejména při rozborech nálezů z menšího venkovského města (jako je Strážnice), kde v nálezovém souboru není tolik cizozemského zboží z dovozu jako ve větších městech, na hradech a zámcích. Tato situace je ve Strážnici zřejmá zvláště v městských čtvrtích, obývaných střední vrstvou měšťanů a řemeslníků, z rolnického prostředí cizozemské nálezy neznáme vůbec (o sociálním prostředí nálezů dále). Metoda kvantitativního výskytu je vlastně vyjádřením archeologické metody plošného rozšíření nálezů (zde pro územní rozsah kultur).
      Spolehlivost metody kvantitativního výskytu se ve strážnickém prostředí prokázala zejména u jedné skupiny kachlů z druhé poloviny 18. století, hojně

171

zastoupených v archeologických nálezech různých částí města. Jejich místní původ byl potvrzen nálezem hrnčířské pece s množstvím odpadního materiálu stejného typu kachlů (Komenského ul. č. 526).6) Tento případ opravňuje k analogickým úvahám o místním původu i některých jiných výrobků, jejichž výskyt je častý. Místního původu jsou zřejmě dvě varianty kachlů s motivem dvouhlavého orla.7) některé typy geometricko-rostlinných kachlů, mísy a talíře s hřebenovým a kolečkovým dekorem, ale i většina prostého užitkového zboží, jehož místní provenience je kromě masového rozšíření v kulturních vrstvách určena i písemnými zprávami o činnosti hrnčířů ve městě. Dá se těžko předpokládat, že by se zboží denní potřeby dováželo ve větší míře z jiných výrobních středisek (zvláště pro 16. a 17. století), byť by v samotné Strážnici pracoval jen jeden hrnčíř (pro 18. a 19. století). z archivního materiálu lze k tomuto tvrzení přispět dokladem z roku 1824: tehdy žádal o mistrovské právo a usazení ve Strážnici hrnčíř Adalbert Vrzal z Březolup s poukazem, že zde pracuje pouze jeden mistr. Strážnický mistr Jan Očka byl vyzván o vyjádření: říká, že ve Strážnici pracoval od nepaměti jeden hrnčíř a byl schopen zásobit celé město (žádost zamítli).8) Po zániku hrnčířské výroby v polovině 19. století byla pak Strážnice zcela závislá na dovozu.
      Nejpřesnějším určením místního původu ovšem stále zůstává přímý doklad o výrobě - nález hrnčířské pece nebo dílny. I k těmto otázkám mají archivní zprávy co říci. z písemných pramenů (zejména z gruntovních knih) známe domy obývané hrnčíři, [/] sporné je ovšem, zda se oba objekty, dílna i pec, nacházely na jednom místě. Tuto možnost vyvrací zmíněný nález hrnčířské pece z 18. století se střepniskem. Archivní zprávy z 18. století neuvádějí hrnčíře, usazeného v těchto místech, je tedy nesnadné říci, z jakých důvodů stála pec právě zde. Na druhé straně však můžeme uvést pravděpodobné jméno výrobce. Mohl jím být hrnčíř Josef Očka, o němž je známo, že roku 1777 stavěl kamna pro místní zámeckou vrchnost. Kachle stejného typu jako ve výrobně v Komenského ulici se skutečně v místnostech strážnického zámku našly (byly zazděny ve stěně). Podobně bychom mohli přisoudit publikovaný nález kachlů ze začátku 18. století hrnčíři Václavu Železovi, který byl v té době jediným hrnčířem ve městě. Na místní provenienci lze soudit z jejich hromadného výskytu v kulturních vrstvách 18: století, ale i podle celkového provedení kachlů (materiál, vypálení ap.). Tato spolupráce archivních údajů a archeologických výzkumů je pro studium lidové keramiky mnohem větší než v předcházejícím období středověku. Bude mít velký vý­ znam pro vyhledávání lokalit, vhodných pro archeologické výzkumy, a to obzvláště v prostředí u menšího města nebo vesnice, kde nedošla během historického vývoje k větším přestavbám a kde by byla zaručena efektivnost výzkumů (například Strážnice).9)
      Pomocí této spolupráce bude možno přisoudit anonymním výrobkům "křestní listy", tzn. určit místo výroby, jméno jejich výrobce a poměrně přesnou dataci, a to nejen u zdobeného zboží a plasticky pojednaných kachlů, ale i u nálezů méně ty

172

pických (z nálezových celků). Výsledky těchto pracovních metod, pokud se dají realizovat, budou velmi cenné pro dokonalé poznání hrnčířské produkce sledovaného období i pro metodické otázky celého oboru.
      Při rozborech strážnických nálezů jde hlavně o zachycení místní produkce a jejího přínosu do našeho hrnčířství, ale přesto neméně důležité jsou i nálezy jiné provenience. Za současného stavu studia starší vývojové fáze lidové keramiky nejsme s to rozlišit provenienci dokladů ze vzdálenějších oblastí Čech, Moravy a Slovenska, i když lze v podstatě přijmout teorii o vývozu zboží do větších vzdáleností jen určitými dílnami.10) Určení původu tohoto zboží je víceméně spolehlivě použitelné hlavně pro pozdější období lidové keramiky (19. století), kdy je řada případů vývozu na větší vzdálenosti zachycena i v písemných pramenech a terénními informacemi a také samotná produkce významnějších dílen či výrobních okruhů je dostatečně známá. Při určování výrobků dále do minulosti jsme v koncích, narážíme na neznalost hmotných dokladů a absenci písemných zpráv. Jako příklad z oblasti středověké keramiky v Československu je možno uvést jediný spolehlivý doklad vývozu keramiky na větší vzdálenosti - loštické poháry.11) Pokud se ve strážnickém nálezovém souboru objevuje užitková keramika, která zřejmě není místního původu (mimo fajánsí a dovozu z cizích zemí), lze pravděpodobně hledat její provenienci v bližším okolí nebo v jedné geografické (výrobní) oblasti; keramika v 19. století je již více různorodá. Tedy i toto zboží je téměř typologicky shodné s domácí výrobou a lze [/] je hodnotit ve stejném časovém úseku stejnými chronologizačními kritérii.12)
      Typologie
      Převaha místní produkce a ojedinělost cizozemských výrobků se zasloužila o poměrně vysokou ucelenost nálezového komplexu. Při rozborech materiálu lze sestavit jeho vývojové typologické řady, protože převážně jde o materiál z jedné výrobní lokality (až do poloviny 19. století). Pro starší období 16.-17. století je v nálezech zčásti identifikovatelná i produkce jednotlivých místních dílen, jejichž existence je ostatně doložena i písemnými pramenv. Pro hrnčířské zboží se dá využít typologie, sestavené pro hrnčinu českých zemí,13) novověké a lidové kachle lze hodnotit podle vypracované typologie středověkých kachlů14) a nástinu vývoje novověkého kamnářství.15) Některé odlišnosti jsou způsobeny zvláštností lidové kultury jihovýchodní MoravY. Je známo, že sortiment hrnčířského zboží byl závislý na určité geografické a etnografické oblasti a jejich tradicích v zemědělské výrobě, v mléčném hospodářství, ve způsobu ukládání viktuálií, v přípravě stravy, ve stolování atd.16) v těchto projevech se Strážnice a vůbec celé Slovácko zčásti odlišuje od území Čech a větší části Moravy, celá východní a jihovýchodní Morava vykazuje větší shody se Slovenskem. Zde probíhal ekonomický, politický a kulturní vývoj poněkud odlišné, což se odrazilo i v sortimentu hrnčířského zboží, v jeho dá se říci - částečném ochuzení. Například v oblasti Strážnicka nedošlo v minulosti k tak výraznému

173

rozrůznění jednotlivých typů, zvláště pro 17. a 18. století byly některé typy víceúčelové. Absenci těchto druhů v rolnickém prostředí lze v podstatě vysvětlit těmito důvody: 1. Výroba chybějících druhů neměla na Strážnicku tradici (soudíc i podle archeologických nálezů), protože spotřebitelé je nepožadovali. Výraznější pronikání některých druhů lze datovat až od poloviny 19. století (např. formy na pečení). 2. Prostředí je nevyžadovalo, protože bylo v některých otázkách výroby soběstačné (podomácká výroba): dlabané nádobí (necky a vahany), slaměné nádobí (ošatky, zásobnice). Jiné odlišnosti vyplývaly zase z tradic duchovní a společenské kultury (zvykosloví, obřady, obyčeje). 3. Na ochuzení sortimentu hrnčířské výroby měla vliv rozvinutá řemeslná výroba jiného druhu, která nahrazuje hliněné nádobí: dřevozpracující řemesla (zejména bednářství, vyspělé a vyhlášené po okolí, soustružnictví), kovozpracující řemesla. v mnohých případech je dřevěný výrobek pro dané účely praktičtější a trvanlivější než hliněný (zásobní nádoby, máselnice, nádoby na uchování vína, na sádlo ap.).
      Rolnické a maloměstské prostředí tedy používalo hliněné nádobí zejména tam, kde to bylo nezbytné: v první řadě ve styku s ohněm, dále při uchovávání některých tekutých viktuálií.
      Typologie detailů nádob, tzn. okrajů, den, přídavných částí, rozbory polev (makroskopickým pozorováním), se běžně, využívají při hodnocení pravěkých a středověkých nálezů. Mám za to, že ačkoliv se tyto technologické detaily při analýzách lido[/]vé keramiky zatím nepoužívají, mají přesto význam pro určení typologických řad a pro chronologii nálezů na území jedné lokality, jednoho výrobního střediska. Jinak lze souhlasit s názorem, že pro určení regionálních nebo etnických zvláštností odlišností nejsou tato kritéria podstatná. 17)

Džbánek habánského typu, zelená a oranžová poleva,
začátek 17. století. Výška 18 cm.
Strážnice, Panská ul., obj. č. 24 (místní výroba ?).
Foto J. Khýr 1974.

174

      Chronologie
      Srovnávací metoda, jak již řečeno, doplňuje metodu kvantitativního výskytu i jiné metody, zejména chronologické zařazení nálezových celků i ojedinělých nálezů. z hlediska časového určení nálezů [/]

Hrnek, zelená poleva, 1. polovina 19. století. Výška 14 cm.
Strážnice, Kovářská ul., obj. č. 75 (místní výroba).
Foto J. Khýr 1974.

(stanovení relativní a absolutní chronologie) má jejich větší plošné rozšíření význam v tom, že z objektů spolehlivě datovaných můžeme přenést srovnávání i na objekty méně typické, jejichž datování by bylo při ojedinělém výskytu značně vágní. Důležitou roli při tomto srovnávání mají tzv. "vůdčí předměty", mnohdy datované vročením nebo jinak spolehlivě určené, zpravidla plasticky pojednané kachle, zdobené zboží, fajáns a posléze i ostatní výrazné užitkové zboží, a jejich řetězce výskytu v jednotlivých objektech. Tyto analogické rozbory je však nutno provádět v jedné časové rovině, jinak bychom dospěli k mylným závěrům. Není také příliš vhodné srovnávat se vzdálenějšími oblastmi, byť by se doklady v jistých formách shodovaly. Některé výzdobné nebo technologické prvky mohou být podobné nebo stejné a přesto nejde o totožné výrobní středisko, oblast nebo příbuznost či časovou souvztažnost. Mnoho těchto prvků bylo obecným majetkem středoevropského hrnčířství a projevem určitého vývojového období. Tato skutečnost vynikne například ve srovnání s náplní středověké keramiky, kde nacházíme mnoho společných prvků a přesto nejde o produkci jedné výrobní oblasti; chronologicky však některé prvky pro určité území odpovídají a mohou sloužit k datování jako srovnávací materiál.18) Pro lidovou keramiku je výhodnější detailně srovnávat jen s bližšími oblastmi, kde se ve stejné časové rovině mohou projevovat přímé vlivy nebo příbuznost, zatímco ze vzdálenějších oblastí - pokud známe starší doklady - rozlišit hlavní společné prvky celoevropského vývoje, přičemž ve zpětném pohledu nejlépe vyniknou jed

175

notlivé regionální zvláštnosti a jejich přínos do evropského hrnčířství.
      Pro upřesnění chronologie první vývojové etapy lidového hrnčířství máme k dispozici množství materiálu od poloviny 16. století, kdy byla Strážnice důležitým hrnčířským střediskem s větším počtem hrnčířů. Hlavní oporou chronologického zařazení těchto nálezů zůstává rozsáhlý objekt z Panské ulice, prozkoumaný při bytové výstavbě na podzim 1968. k přesnému datování objektu do první třetiny 17. století přispěly nejen letopočty na nádobách (1616, 161?), ale též celkový charakter keramiky.19) Objekt obsahoval množství užitkové keramiky, zdobené mísy, kachle s geometricko-rostlinnými náměty; všechny jmenované druhy se hojně nacházejí v ostatních lokalitách tohoto období.
      Při hodnocení materiálu z Panské ulice se ukázala důležitá okolnost, se kterou je nutno při výzkumech počítat: nálezové celky obsahují kromě uceleních chronologických souborů některé starší exem­ pláře. Souvisí to s používáním keramiky v domácnostech, kdy nádobí denní potřeby podléhalo větší zkáze, zatímco sváteční kusy (výrazně zdobená hrnčina, fajánse, kamenina, porcelán) přežívají v inventáři déle. v 17. století není ještě tato situace tak výrazná jako v 18. a 19. století, podobné přežívání známe také z etnografických výzkumů. Chronologickou kompletnost nálezových celků narušují také kachle, které obvykle bývají starší než ostatní keramický materiál. Při řešení těchto zvláštností se dotýkáme otázky časového rozmezí v používání odpadních objektů. Většina nalezených odpadních objektů ve Strážnici má poměrně jednotný charak[/]ter, tzn. že ukládání odpadu z domácností se dálo v kratším časovém období, inventář je po stránce typologické a chronologické - kromě uvedených zvláštností - poměrně stejnorodý. Mám za to, že ve středověké archeologii se tyto okolnosti mnohdy nedoceňují a často se vytvářejí příliš obsáhlé chronologické typy v rámci jednoho objektu, když mnohé odlišnosti se mohou pohybovat spíše v horizon

Akrotérie habánského typu, zelená poleva, konec 16. století. Výška 15 cm.
Strážnice, Veselská uI., obj. č. 18 (místní výroba).
Foto J. Khýr 1974.

176

tální rovině (odlišnosti dílenských okruhů, dovoz) než ve vertikální (chronologie). Právě v pravěku a středověku lze předpokládat větší spotřebu a úbytek hrnčířských výrobků vzhledem k jejich masovosti v používání a větší zničitelnosti, která se během vývoje stále snižuje. Zdá se, že tento problém bude možno vyřešit spíše rozborem novověkých nálezů, protože jde o chronologicky sevřenější období s dostatkem písemných zpráv.[/]

Základní řádkový kachel s geometricko-rostlinným vzorem, zelená poleva, začátek 17. století.
Rozměry: 21x21 cm. Strážnice, ul. B. Hrejsové, obj. č. 43 (místní výroba).
Foto J. Khýr 1974.

      Časové určení nálezů na základě keramiky datované mincemi má sice své výhody hlavně pro středověkou archeologii, v prostředí lidové keramiky je tato metoda zanedbatelná pro ojedinělost dokladů.20) Strážnické nálezy drobných mincí jsou většinou náhodné, byly zaznamenány většinou v kulturních vrstvách se sporadickým výskytem keramiky nebo zcela akeramických. Také datování podle určitých slohových projevů je nespolehlivé a spíše jen rámcové. Oproti středověké keramice, kde slohové vlivy jsou identifikovatelné,21) postrádá lidová keramika výraznější tendence ke slohovým projevům. Určité slohové ovlivnění lze rozeznat ve výzdobě keramiky v druhé polovině 16. a začátkem 17. století (vliv renesanční ornamentiky). Poněkud výraznější podobu slohových prvků má novověké a lidové kamnářství, nejsou to ovšem z hlediska hodnocení oficiálních slohových proudů "čisté" projevy. U lidového kamnářství jde zpravidla jen o určité slohové prvky, zejména v ornamentice, tvořivě upravené výrobcem a přizpůsobené lidovému prostředí; podobnou situaci nacházíme i u jiných druhů lidového umění. Slohové vlivy lze sledovat také v profilaci kachlových říms (barokní vlivy architektury).
      Dále lze datovat podle některých chronologizačních detailů, charakteristických pro určité vývojové období lidové keramiky (typologie okrajů, tvary přídavných článků, dna, výzdoba). Tyto detaily by samy o sobě nebyly spolehlivým kritériem pro časové určení, jsou použitelné až po stanovení chronologie nálezových celků jinými metodami. v pravěké a středověké archeologii je tato metoda jednou

177

Římsový kachel, režný, začátek 17. století. Rozměry 22,5x11 cm.
Strážnice, Kovářská ul., obj. č. 68
(místní výroba).
Foto J. Khýr 1974.

Pánev na nožkách, červenohnědá poleva, začátek 17. století.
Průměr 18 cm, výška 11 cm. Strážnice, Panská ul., obj. č. 27 (místní výroba).
Foto J. Khýr 1974.

z nejdůležitějších při chronologickém určování nálezů, pro lidovou keramiku z archeologických nálezů má význam jen jako doplňková metoda.
      K relativnímu datování keramiky by bylo možno použít srovnávacích rozborů o kvalitě výrobků: postupné zhoršování kvality by mohlo teoreticky dokumentovat mladší vývojové fáze. Pečlivost při zhotovování výrobku se však mohla řídit i jinými okolnostmi, například občasnou indispozicí hrnčíře, zvýšenou poptávkou, výkyvy při vypalování atd. Nejlépe lze pozorovat zhoršování kvality u kachlů, pokud ovšem máme větší množství dokladů jednoho typu kachle (opotřebování matrice). Tyto poznatky je opět nutno konfrontovat s jinými, věrohodnějšími chronologizačními kritérii.
      Pro strážnické prostředí se osvědčilo převážně rámcové datování podle archivních údajů. Mám na mysli zejména zprávy o osídlování města v pozdějším období (kromě historického osídlování ve 13.15. století), například osazování předměstských částí, datace vzniku nových ulic ap.22)
      Sociální prostředí nálezů
      Jednou z otázek při hodnocení archeologických pramenů je určení sociáIního prostředí lidové keramiky, společenského uplatnění, které nebylo ani zdaleka omezeno jen na rolnické a maloměstské prostředí, i když produkce byla určena hlavně pro něj. Pro období počátků lidové keramiky (16. století) a jejího rozvoje (17.-19. století) se dotýkáme mnohokrát diskutovaného problému, co vlastně znamená termín "lidová keramika" a co všechno lze

178

pod tento termín zahrnout. Diskuse o lidovosti keramiky není ještě bezezbytku vyřešena,23) ale v podstatě lze shrnout, že přívlastek "lidová" pro jednu oblast keramické produkce je víceméně konvenční a zahrnuje více druhů keramické výroby, z nichž pro hrnčinu (hlavně tzv. měkkotu) je nejběžnější. Na druhé straně se však sortiment hrnčířského zboží používal i v domácnostech bohatých měšťanů a v kuchyních feudálů (ve Strážnici nálezy z parcel měšťanských domů, okolí zámku), a to ještě v 19. století.24)
      Identifikace sociálního prostředí ve Strážnici vychází z pramenů písemné povahy, zejména gruntovních knih, indikačních plánů města a z terénních etnografických výzkumů. Strážnice má po stránce etnografické zcela ojedinělé místo jako sídelní celek s vrstvami rolnického a měšťansko-řemeslnického osídlení, kdy mezi oběma složkami docházelo ke staletým vzájemným styků m materiálním i společenským. Přesto si však obě části zachovaly svůj osobitý charakter, projevující se hlavně v sociální a duchovní kultuře. Počátky tohoto rozdílného vývoje lze doložit podle písemných pramenů a archeologických nálezů už v 15. století, koncem 16. století bylo rozdělení města již zaužívané a uchovalo se s menšími změnami do nedávné doby; poslední zbytky lze zachytit ještě v současnosti. Promítneme-li si místa nálezů jednotlivých objektů na plán města, , přičemž na něm vyznačíme osídlení městských částí různými vrstvami obyvatel, bude na první pohled zřejmé z jakého sociálního prostředí materiál pochází. Nálezy uvnitř domovních parcel jsou poměrně přesně identifikovatelné, protože [/] z gruntovních knih známe majitele domů už od konce 16. století. Poněkud obtížnější zůstává určení nálezů z veřejného prostranství, kde pochopitelně

Hrnek, hnědá a žlutohnědá poleva, začátek 17. století.
Výška 17 cm. Strážnice, Kovářská ul., obj. č. 66 (místní výroba).
Foto J. Khýr 1974.

179

mohl skladovat odpad kdokoliv. Není však pravděpodobné, že by se vyváželo z odlehlejších částí města do místa nálezu. Podle soudobé hygienické situace se odpad ukládal většinou v blízkosti sídelních objektů, volně nebo do odpadních jam. Centrální zavážení příkopů městské fortifikace se zavedlo až koncem 19. století, ale i v této době se stále ukládá odpad tradičním způsobem, a to i v hustěji zastavěném jádru města. Podle terénních informací se mohlo rozbité nádobí vyvážet i do řeky Morávky, zvláště v těch částech města, kde domovní parceIy sahají až k řece (rolnické a řemeslnické prostředí).
      Tyto okolnosti musíme mít napaměti při hodnocení nálezů: Vcelku lze předeslat, že většina objektů pochází z měšťanského a maloměstsko-řemeslnického prostředí, rolnické prostředí je zastoupeno více až v 18. a 19. století. Je zajímavé, že ani středověké nálezy z 15.-16. století z tohoto prostředí téměř vůbec neznáme.
      Závěrem můžeme shrnout uvedené metody a jejich praktické použití při získávání a interpretaci materiálu:
      - archeologická metoda má základní význam pro získávání hmotných dokladů výkopy, svými pracovními postupy (stratigrafie, zachování nálezových celků) připravuje podklady pro další hodnocení nálezů (chronologie, typologie);
      - využití archivních pramenů je poměrně mnohostranné a výhodné, ve sledovaném období je mnohem větší než v předchozím. Písemné zprávy [/] lze použít zejména pro sledování činnosti hrnčířů ve městě (jejich jména, počty), pro identifikaci hrnčířských výroben, sociálního prostředí nálezů; částečně při stanovení rámcového datování, v ojedinělých případech pro dovoz zboží na místní trhy a vývoz strážnických výrobků;
      - metoda kvantitativního výskytu nálezů (archeologická metoda plošného rozšíření nálezů) má význam pro rozlišení místní provenience zboží, přičemž vylučuje cizí výrobky; používá se ve spolupráci se srovnávací metodou;
      - srovnávací (případně historicko-srovnávací) metoda je běžně a výhodně využívána téměř ve všech vědních oborech, při výzkumu lidové keramiky z archeologických nálezů je nezbytná zejména pro typologii, chronologii, určení provenience; všímá si tvarů nádobí, jednotlivých typologických, technologických a výtvarných detailů;
      - metoda terénních etnografických výzkumů se zaměřením na lidovou keramiku doplňuje pohled na vykopaný materiál zejména pro 19. století: sortiment nádobí, lidové názvy jednotlivých druhů, původ zboží, použití v domácnostech ap.; mnohé z poznatků lze výhodně aplikovat pro starší období; použití též pro určování vhodných lokalit pro archeologické výzkumy (z lidové tradice).
      K těmto základním metodám přistoupí nepochybně v průběhu vývoje tohoto směru bádání ještě jiné specifické metody, zejména převzaté z jiných vědních oborů (např. přírodních).

180

Poznámky
1.
      Nejčastěji se s novověkými nálezy keramiky setkáváme při výzkumech městských částí, hradů, klášterů. Zpravidla jde jen o ojedinělé nálezy, které jsou - myslím nesprávně - označovány jako pozdně středověké.
2.
      O vztahu etnografie a archeologie srovnej Vl. Podborský, Etnografie a archeologie, Národopisné aktuality 3-1966, č. 1, str. 1-11. "Problémy toho druhu ... mohou být dále propracovány právě jen specializovanými odborníky, školenými v obou oborech a speciálně zaměřenými na danou problematiku". (str. 7) Dvouborové studium archeologie a etnografie bylo zavedeno například od roku 1967 na Filosofické fakultě UJEP v Brně.
3.
      Na užitečnost archeologických metod při výzkumu lidové keramiky poukazoval u nás J. Koula, Co nám vyprávějí pražské střepy 17. století, Památky archeologické 29-1917, str. 12 ad.; K. Chotek, Nové práce o české keramice, Věda česká 1-1914, str. 140; habánskou keramiku zkoumá od roku 1932 H. Landsfeld (viz články v jeho knize Lidové hrnčířství a džbánkařství, Praha 1950).
4.
      Srov. J. Neústupný, k m ethodám archeologické práce, Časopis Národního musea 126-1957, Vědy společenské, č. 1, str. 48-75. Zde je uvedena bohatá literatura, zvláště zahraniční.
5.
      Vl. Scheufler, Lidové hrnčířství v českých zemích, Praha 1972, str. 19, 21.
6.
      H. Landsfeld, c. d., str. 242, vyobrazení na příl. 12 za str. 64.
7.
      J. Pajer, Nález obilní jámy s bohatým kachlovým inventářem z 18. století ve Strážnici, Český lid 591972, str. 98-101.[/]
8.
      Srov. H. Landsfeld, c. d., str. 69-70.
9.
      Zcela jiná situace je při nálezech ve větších městech, např. v Praze, kde rozsáhlejší průzkumy nejsou možné. Také v jiných městech vedl prudký vzestup průmyslové výroby k rozsáhlým přestavbám, zvláště na okrajích měst, kde v minulosti pracovali hrnčíři. Všech těchto zásahů do městské urbanistiky zůstala Strážnice ušetřena.
      Sestavení plánku hrnčířských domů publikovali V. Pražák a D. Tichý, Kunštátské hrnčířství, Časopis Národního musea 132-1963, Vědy společenské, č. 1, str. 33; z cizí lit. W. Lehnemann, Beiträge zur Geschichte des Töpferhandwerks in Westfalen, besonders in Lünen, Rheinisch-westfälische Zeitschrift für Volkskunde 17-1970, str. 101 ad.
10.
      Vl. Scheufler, c. d., str. 19.
11.
      Srov. Vl. Nekuda a K. Reichertová, Středověká keramika v Čechách a na Moravě, Brno 1968, mapka na str. 152. Druhým typem středověké keramiky, rozšířeným na větším území je tzv. červeně malovaná keramika, jejíž původ je však dosud nejasný.
12.
      Pod názvem cizozemské výrobky z dovozu se nemyslí produkce dílen na území naší republiky, ale zahraniční zboží z okolních zemí; v úvahu by přicházelo Rakousko, Německo, pak Holandsko (ltálie?).
13.
      Vl. Scheufler, c. d., kap. Metody třídění, str. 25-62.
14.
      Z. Smetánka, k m orfologii českých středověkých kachlů, Památky archeologické 60-1969, 228265; týž, Technologie výroby českých kachlů od počátku 14. století do počátku 16. století. Památky archeologické 59-1968, str. 543-578.
15.
      Vl. Scheufler, Novověké kachle, Český lid 591972, str. 154-161.

181

16.
      Vl. Scheufler, Lidvé hrnčířství. str. 83-84. 165.
17.
      Tamže, str. 17, 18-19.
18.
      Regionální diferenciace středověké keramiky nebyla dosud spolehlivě dokumentována. Nutnost řešení tohoto problému zdůrazňuje např. J. Bláha, Zjišťovací výzkum na hradě Šternberku a některé problémy keramiky vrcholného středověku na jihozápadní Moravě, příloha Vlastivědného věstníku moravského, XXII-1970, č. 3, str. 5-36.
19.
      Letopočet 1616 nese malovaná hrnčířská miska, 161? je na habánském fajánsovém džbánku. v blízkosti tohoto objektu se našly části druhého fajánsového džbánku habánské výroby s vročením 1612. Objekt v Panské ulici obsahoval množství různorodého keramického materiálu, který je obvyklý též v jiných objektech tohoto období.
20.
      Srov. V. Dohnal a V. Švihálek, Nález mincí v Gottwaldově I - Zlíně, Zprávy Oblastního musea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově 1962, č. 4, str. 96-101; V. Burian, Lidová keramika z nálezů mincí, Zprávy vlastivědného ústavu v Olomouci č. 120-1964, str. 12-18. Ze zahraniční literatury, vztahující se k jižní Moravě lze uvést H. Steininger, Die münzdatierte Keramik des Mittelalters und der frühen Neuzeit in Österreich, Wien 1964.
21.
      A. Hejna, Slohová kritéria v datování české středověké keramiky, Časopis Národního muzea Historické muzeum 136-1967, č. 4, str. 177-184.
22.
      Například o domech v Kovářské ulici máme zprávy, že byly postaveny roku 1597 na zasypaném příkopu a rozvezeném starém valu (srov. J. Skácel, Čtení o Strážnici, Strážnice 1965, str. 34). Při budování inženýrských sítí v této ulici na podzim 1973 se skutečně objevily odpadní objekty datované na přelom 16. a 17. století; starší nálezy nebyly zastoupeny.[/]
23.
      Vl. Scheufler, Problémy lidovosti v keramice, Český lid 50-1963, str. 35-40; týž, Lidová keramika. Umění a řemesla 1963, č. 2, str. 90-96; týž, Lidové hrnčířství, str. 13.
24.
      B. Peroutka - E. Urbachová - Vl. Scheufler, Hromadný nález keramiky ve vsetínském zámku a vsetínští hrnčíři, Český lid 561969, str. 301-305.

Miska zdobená rytím, bílá engoba a zelenohnědá poleva,
začátek 17. století. Průměr 18 cm. Strážnice, Panská ul., obj. č. 24 (místní výroba).
Foto J. Khýr 1974.

182

ON THE METHODICS OF EVALUATING FOLK CERAMICS FOUND AT ARCH[A]EOLOGICAL SITES (The Findings of Strážnice)

In present time demands of own archaeologic researches following special questions of the folk ceramics' evolution are emerging. The practical realisation of special researches meets with no interest of the archae[o]logists and insufficient education in this profession among the ethnograph[ist][er]s. The problem of this nature can be untied only by experts educated in both sciences (the study of both archae[o]logy and ethnography has been introduced in some Czechoslovak Universities).
      At Strážnice (district Hodonín) the modern times findings of the folk ceramics have been systematically followed sin[e][c]e 1961; there are mostly preservative researches on occasion of several technical works in the town. In getting and interpreting the material documents many methods completing each other have been applied. Their final result is in most cases an universal and true determination of the materials. For having the documents the method of archaeological excavations (preservative and systematic researches) has best proved true. It is necessary above all to follow a systematic stratigraphic method and to keep the totality of the findings. Further the origin of goods, typology and social neighbourhood of the findings have been examinated. An important matter in interpreting the findings is the determinati[t]on of relative and absolute chronology (by means of comparative method).
      The utilization of various methods can be summarized:
      - the archaeologic method is of fundamental importance for getting material documents by the way[/] of excavations; it prepares with its working proceedings supports for further examination of the findings (chronology, typology);
      - the utilization of archival sources is relatively universal and advantageous; it is greater for the period of the modern times than for the precedent middle ages. The written news can be especially utilized for following the potters' works in the town (their names, numbers), for identifying the potters'workshops in the area, the social neighbourhood of the findings; partly for determinating the approximative date, in rare cases for import of goods to the local markets and export of products from Strážnice; - the method of quantitative occurrence of the findings (the archae[o]logical method of the findings' extension in the area) is important for distinguishing local origin of goods, for excluding foreign products, it is applied in connection with the comparative method;
      - the comparative ( respectively historical-comparative) method is generally and advantageously utilized almost in all scientific branches; in researching the folk ceramics issued from archaeologic findings it is necessary mainly for typology, chronology and determinating the origin; it notices earthenware's forms, special typologic, technologic and plastic details;

183

      - the method of territorial ethnographic researches in relation to the folk ceramics supplies the view at the materials dig[g]ed out especially for the 19th century: varied kinds of vessel, folk names of individual sorts. origin of goods, utilizing in the household, and so on; many knowledges can be advantageously applied for the ancient period.[/]
      Because the methodology of this researching way isn't as yet fixed, in relation to differences of neighbourhood some methods will evidently be applicable only for similar neighbourhood of a smaller countrytown or of a village. Other methods are of general value and their part in the researches of the folk ceramics of the 16th19th centuries is indispensable.
      Translated by Jaroslav Švec

Miska s motivem jelena, začátek 17. století. Průměr 23 cm.
Strážnice, Panská uI., obj. č. 24 (zboží z dovozu).
Foto J. Khýr 1974.

184

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. XI. - 1974, č. 3

OBŘADNÍ POKRMY NA ZNOJEMSKU [obsah]


      MIROSLAVA LUDVÍKOVÁ, Etnografický ústav Moravského musea, Brno
      Obřadní pokrmy se koncentrovaly k svátkům, zvykoslovně důležitým, kde byly nezbytnou součástí magických, většinou prosperitních obřadů. Pojídání těchto pokrmů, výjimečných ne tak podstatou jako ustáleným výběrem a smyslem, který se jim přikládal, se omezovalo často jen na příslušníky rodiny, jako na Štědrý večer, v postní době nebo na Hod boží velikonoční. Stejné významné místo zaujímá však vybírání pokrmů a pořádání hostin pro určité skupiny obyvatelstva, povětšinou děti a mládež od doby zavádění, tj. přijetí mezi dospělé, po uzavření manželství. Hostiny spojené s rodinným zvykoslovím mají v první řadě úkol zvýznamnit událost a teprve pak v jejich rámci přicházejí na řadu magicky prosperitní prvky.
      Ze svátků první skupiny je nejdůležitější Štědrý večer. O štědrovečerní večeři máme dosti zpráv z literatury od 80. let 19. století, na jejichž pozadí si můžeme udělat představu o změnách, kterými prošla v poměrně krátké době, a zároveň o resistenci některých jejích součástí.1)[/]
      Magicky významné bylo už její zahájení: čekalo se, až někdo začne první svítit nebo vyjde první hvězda, protože předčasný začátek by přinesl neštěstí. Do té doby byl přísný půst, jen někde matka schovala dětem od předešlého dne krajíc chleba nebo jim připravila trochu kaše. Výběr jídel se řídil asociační představou. hojnosti a bohatství, kterou vyvolávala: jak byla v jídelníčku důležitá vůbec (luštěniny - čočka), jakou představu dávala množstvím částic (čočka, krupice) nebo neobvykle snadným získáním (houby). Proto byla prvním chodem čočková polévka se švestkami, nudlemi nebo houbami. Druhým, během let už ne tak všeobecným bývala houbová omáčka nebo se opakoval pokrm z luštěnin v jiné úpravě (čočka jako omáčka). Třetí chod představovala dříve krupičná kaše s medem, která se do paměti informátorů nedochovala.2) Při večeři nechybělo nikdy ovoce, ať již sušené nebo uložené. Sušené švestky byly v čočkové polévce, dělala se z nich omáčka, nebo se všechno sušené ovoce, švestky a křížaly, uvařilo společně. Ze syro

185

vého ovoce jablka a ořechy hrály důležitou úlohu při hádání na budoucnost. Štědrý den byl nemyslitelný bez vánoček (pátá složka. Každý člen rodiny dostal obvykle svou malou pletýnku, pro božíhodovou snídani se pekla pletýnka velká přes celý plech. k vánočce se brzy přidává jako ustálená součást večeře závin - mléčný, makový, jablkový. Zmiňuje se o nich už Vonásek k létům osmdesátým, infor­ mátoři je znají převážně v jižní části okresu. Kromě toho se pekly bábovky, koláče a buchty.
      Účast na večeři bralo všechno, co přinášelo hospodáři užitek. Věci neživé se přitom personifikovaly - do studny se házelo nejkrásnější jablko (Plaveč), aby dávala hojnost dobré vody, skořápky ořechů se vysypaly do sadu; pro dobytek byla určena vánočka jako pro členy rodiny nebo se mu dával kousek buchty.
      Při večeři se pily nápoje, čaj nebo káva, starší prameny se o nich nezmiňují. Do této sestavy bezmasého jídelníčku, charakteristického nejen pro půst, ale pro celé 19. století vůbec, začínají vnikat ryby poměrně pozdě. Nejdříve se začaly v městečkách napodobovat pečivem pečeným v hliněné formě ryby, pak se jedly jejich levné druhy (slaneček) a teprve nakonec se pod městským vlivem vařila rybí polévka, připravovaly jeden nebo dva rybí chody, ryba na černo s knedlíkem a smažená se zelím. Tato druhá kombinace dokazuje, že jde o výskyt sporadický v době, kdy zde ještě nezdomácnělo jiné smažené maso a nebyla jistota, jak je jíst. Obecně se ryby objevily ve štědrovečerní večeři až kolem r. 1945 nebo krátce předtím.[/] Jídla pojídaná v předvelikonoční postní době magický význam vánočních pokrmů většinou nemají. Na Popeleční středu byl půst ovlivněn těsnou blízkostí masopustu, ale starší lidé na jeho přísné dodržení důsledně dohlíželi. Jestliže např. zbyly koblihy, zamkly se do truhly a jedly až ve čtvrtek, třebas ztvrdly.
      Jinak se staly obecně postním jídlem i pro jiné postní dny, jako v sobotu před svatodušními svátky a v kvatembrové dny, kaše - jahelná, krupičná a nejmladší rýžová, nemastilo se sádlem, ale máslem (už ne olejem). v předvelikonočním týdnu se jídávala první zelenina - špenát z mladých listů lebedy nebo kopřiv, ale nemá ustálený den výskytu. Objevila se na Zelený čtvrtek nebo na Velký pátek; někde, jako v Bohuticích, se mělo jíst něco od zeleniny na Velký pátek. Na Zelený čtvrtek se vedle kaší připravuje čočka a na Velký pátek smetanová omáčka a vejce. z řady postních dnů se dosti vyřazuje Bílá sobota. Matky napomínaly děti, aby jedly o krajíc méně, půst se držíval do oběda a přes oběd. Dodržet jej bylo ostatně těžké, když se už všude pekly buchty a bábovky pro velikonoce a jedna třetina z nich se snědla už v tento den. Večer po Vzkříšení bylo maso jen v městečkách.
      Ráno na Hod boží velikonoční se světily pokrmy, kterým se dávala obecně největší důležitost (sůl pro běžnou spotřebu) nebo byly charakteristické pro svátky v tomto ročním období (vejce a buchta). Po přinesení z kostela je členové rodiny společně snědli. Zvláštních mazanců nebylo. Také obřadní pokrmy velikonočního oběda většinou vymizely a oběd se rovnal obvyklému bohatému svátečnímu

186

obědu. Jen na dvou místech (v Běhařovicích a v Medlicích) si pamatovali pokrm bez speciálního názvu, který se připravoval z posekaného uzeného masa, nudlí a tří-čtyř vajec a zapékal v troubě.3)
      Ještě menší obřadní význam mají jídla o posvícení, kdy se sestavou blíží spíše některým hostinám při význačných rodinných událostech. Cílem snažení také bylo, aby byla všeho hojnost. Byl to jeden z mála dní v roce, kdy maso nikdy nechybělo. Každý si podle možností vykrmil husu, u bohatších, kde bylo hostí mnoho, zabilo se menší prase, kolem roku 1890, když se přestávaly pěstovat, padly za oběť ovce. Dosti výjimečně se kupoval zajíc, upravovaný s černou omáčkou a bramborovými knedlíky. k posvícení patřilo množství pečiva, buchet a bábovek, a alkoholických nápojů (piva, vína).
      K důležitým výročním svátkům se váží obchůzky určitých skupin obyvatelstva, spojené s vybíráním pokrmů. k jmenované době vymizely takové, kdy obcházeli lidé služební a dary, mezi jiným pečivo, byly součástí jejich naturální odměny.4) Dochovaly se jen štědrovečerní obchůzky pastýřů, v jihozápadních českých vesnicích zpestřené průvodem dětí, které bečením napodobovaly betlémské ovce. v Jevišovicích organizovali průvod deputátníci z velkostatku. Do konce 50. let 19. století chodívalo řehořské vojsko, které vybíralo naturálie pro učitele. Obchůzka byla za odměnu zakončena hostinou, při které děti dostávaly od učitelovy manželky černé buchty s povidly a pučálku, což je také jediný doklad tohoto starého předjarního pokrmu z hrachu.5)
      Při koledování dětí o vánocích, kdy se jim dávalo sušené ovoce, jablka, ořechy a pečivo, při obchůzce [/] o mrskutu, kdy šlehání je jen záminkou k prosbě o dary (vejce, sušené ovoce a pečivo), a o Martinu, kdy prosívaly o rohlík,6) jde sice o podarování, ale děti chodívaly spíše jednotlivě a dary si podrželi ti, kdo je dostali, k vlastní spotřebě nebo pro svou rodinu. Společenštější charakter má chození děvčat se smrtkou a předvelikonoční hrkání, spojené s vybíráním, už tím, že se podobá odměně jídlem za jednorázovou službu, v prvém případě za vynesení smrti, v druhém za oznamování klekání místo zvonů. Pokud nedošlo k úpadku zvyku, chodila děvčata ve větších skupinách, jak to zůstalo na severu okresu, a nakonec si uspořádala hostinu, kde hlavním pokrmem byly placky nekesánke se smaženými vejci.7) Chlapci také vybírali všichni společně, dostávali vejce a peníze, ale protože byla postní doba, společnou hostinu nepořádali a vyprošené věci si rozdělili podle určitého klíče.8)
      Pokračováním hostin nedospělých byly hostiny mládeže. První impuls mohlo poskytnout mezivánoční střídání služeb v zemědělství, jak tomu bylo např. na Slovácku a na Drahanské vysočině,9) zde se však ve slavnost mládeže nevyvinulo. Ke všem ostatním svátkům hostiny doloženy jsou.
      Všechny akce, pořádané v masopustě, měly oproti uzavřenému rázu vánoc společenský charakter. Společné hostiny se sice nepořádaly pro všechny skupinky lidí, ale byla k nim přitažena celá vesnice. Proto má větší význam samotný akt získávání darů než hostina, která je teprve méně významným dovršením veselí, trvajícího několik dní. Materiál k hostině vybíraly maškary (muži) obchůzkou po vesnici ; k chudým nechodily. Lidé se na příchod

187

průvodu připravili, nachystali pro ně talíř šišek, které se sbíraly do velkého koše na záda, dále maso. hlavně uzené, napichované na šavle (v Příměticích hotaři), vejce a peníze. Neštítili se ani krádeže; ostatně se s tím počítalo. Co vybrali, snědli, v Plavči vejce prodali a tak si opatřili prostředky na pití. Závěrečná hostina nebyla vo všech vsích v týž den. Obvykle byla v úterý večer nebo až ve čtvrtek, ba konala se i na Popeleční středu a příznačné pro ni bylo, že se vždy pořádala v hospodě. Maso se uvařilo (jestliže bylo o hostině na Popeleční středu, pak tajně), vejce se jedla vařená s chlebem nebo rohlíky, rozdělil se vybraný pytel šišek. v Bohuticích k pohoštění přispěla hospodská, když podělila chasu koblihy, křehotinami a trdelníky. Počínání dospělé mládeže napodobovaly na Popeleční středu děti. Obcházely s m aškarou aco dostaly, prodaly. Peníze daly majiteli chaloupky, kde si uspořádaly svou zábavu, protože do hospody neměly přístup.10)
      Na závěr celého období bývala pijana žen ve čtvrtek po Popeleční středě, uspořádaná také jen v některém domě (Morašice).11)
      Chasa, která zaváděla, obcházela také ve velikonoční (červené) pondělí. Neslučujme to s vyhledáváním děvčat, při kterém chlapci dostali barvená vejce a které bylo spíše tajené. Proto při veřejné obchůzce méně bili, spíše ptali. Do velkého bramborového koše sbírali vejce, každý dával, kolik mohl, nachystala se jich třeba celá kopa. Chlapci prosili: Take nám déte chleba. Vybraná vejce prodali a peníze propili, nebo za to uspořádali muziku ještě ve velikonoční době nebo až na jaře. Nebo vejce usma[/]žili a měli v hospodě večeři. Do současné doby se dochovala obchůzka s velkou žílou ve skupině a chlapci jsou hoštěni alkoholickými nápoji. Často je to jediná obchůzka z této skupiny, která přežila.
      V Lesonicích také po obchůzce hranic chodívali s košem o vejce.12)
      Zcela jiného charakteru jsou hostiny, které pořádali vybraní jednotlivci z mládeže, stárek nebo stárková nebo oba zároveň, ať již o masopustě (např. v Příměticích) nebo častěji o posvícení. Byly na úrovni běžného svátečního oběda (maso, knedlík, zelí; pivo nebo víno) a z výročních pokrmů se objevily jen koblihy o masopustě.
      Důležité místo v životě venkovského člověka zaujímají pohoštění a hostiny při význačných rodinných událostech, které vždy zasahovaly větší okruh lidí než jen přímé členy rodiny. Jeví se v nich sklon k ustrnutí, sklon utvořit z obvyklých pokrmů pro pohoštění cizích lidí v domě, jako při nárazových pracích a po jejich skončenÍ, ustálenou neměnnou sestavu a tu se pak stává, že se v nich udržují pokrmy, které se v kontextu každodenní stravy u přežily. Na druhé straně podléhají však rychle nivelizaci, protože se k jejich přípravě angažují kuchařky, které svou výjimečnost v kolektivu vesnice nabyly praxí ve službě ve městech. Tím také dochází k mizení magických prvků, především prosperitního charakteru, které se zaměřovaly nejvíce k ženě-matce.
      Tak se např. do kouta rodičce posílalo sice pečivo staršího typu (trdelníky, koblihy atd.) akmínka, uchudých lze toto podarování považovat spíše za sociální výpomoc (homole nebo později krabice cuk

188

ru, cikorka, mouka), o vařené slepici s nudlovou polévkou jsem však slyšela už velmi zřídka. Úvodky, pořádané hlavně pro ženy, protože ty se účast[/]nily úvodu, byla na úrovni pohoštění kávou, čajem, sladkými likéry a pečivem, tj. koláči a cukrovinkami.13) Jsou postupně vytlačovány hostinami při

Sdružená forma na pečivo a Běhařovic (Etnografický ústav Moravského musea, Brno).
Foto P. Jero.

189

křtu, kdy se u bohatších pro zvané přichystal oběd s masem a pečivem, kde jedině se ještě vyskytuje nudlová polévka, u chudších pohoštění kávou, čajem, bábovkou a buchtami.
      Prvky magického rázu se při svatbě objevují jen po přijití z oddavek a v úvodu hostiny. Nevěstě se podá chléb, který má ukrojit, mezi zevlující mládež před vchodem do domu svatby rozdává nebo rozhazuje koláče. Svatební hostina začínala symbolicky rozbitím mísy s polévkou, při polévce se přítomní pohazovali cukrátky (už ne hrachem).
      Přípravy svatebního oběda se nevěsta neúčastnila, jen do polévky musela nudle udělat sama, všechno ostatní připravily pozvané kuchařky. Pořad chodů byl vždy týž. Po polévce se podávalo vařené maso, nejčastěji hovězí, s chlebem a křenovou omáčkou, kterou vystřídala rajská nebo tzv. žemličkový křen, polom následovalo pečené maso se zelím a knedlíky a někdy ještě divočina na smetaně a chléb nebo knedlík. Masité chody končily smaženými řízky s bramborovým salátem. Při svatbě byla hojnost pečiva a pití (pivo, víno) a nechyběly ani jemné cukrovinky. O půlnoci bývalo pohoštění kulášem ačernou kávou.
      Druhý den se svatebčané opět sešli, byli pohoštěni pečivem a nápojem a dostali výslužku domů. Obdobně místy musela novomanželka pohostit ženy při pečení, jakoby na přijatou mezi ně.
      Pohřební hostiny, kde na dlouhou dobu ustrnula sestava s alkoholem, chlebem a sýrem nebo tvarůžky, byly už popsány podrobněji.14) Dodejme jen, že pohoštění sýrem v jakékoliv formě bylo v povědomí tak silné, že se neváhal zakupovat švýcarský [/] sýr přímo na velkostatku v Plavči, kde se vyráběl, nebo prostřednictvím znojemských trhů.15)
      Při popsaných příležitostech se některé pokrmy opakují, ale často bez hlubšího významu. Tak např. při obdarování dětí nebo při hoštění žen se často setkáme s ovocem (jablka, ořechy, křížaly) a nověji s dyňovými jádry, ale nemají jiný význam než jako mlsky, v té době na vesnici jedině dostupné. Děti z rodin bez zahrad přímo počítaly s tím, že si o koledě ovoce vyprosí. Mikulášská nadílka se skládala také převážně jen z ovoce (a levného perníku nebo cukrátek).
      Postavení jiných pokrmů se během vývoje mění. Např. ze zásoby obřadních pokrmů vymizela krupičná kaše, kde pomaštěna máslem a oslazena medem představovala bohaté slavnostní jídlo. v zápisech z německého prostředí se vyskytuje ještě o svatbách a má význam podobný pohazování novomanželů hrachem nebo cukrátky: kousek horké kaše, obalený v perníku si svatebčané za smíchu předávali jeden druhému z ruky do ruky.16) v českých obcích je o ní zmínka k 80. letům 19. století jako o obřadním pokrmu na vánoce a to je též posIední stopa.17) v třetí třetině 20. století po kaši při svatbě, při pohřbu nebo na vánoce není památky ani v paměti informátorů. Lidé se na ni přestali dívat jako na něco slavnostního, spojují ji spíše s představou dětství, nemoci. Podle jejich dnešního přesvědčení je to hladové jídlo: Najíš se, podíváš se přes střecho a seš hladové. Proto se s kaší setkáváme právě o postních dnech, kde se paradoxně z pokrmu, představujícího bohatství, stal nejchudší, pro půst přípustný. Naopak zas nebylo slušné předklá

190

dat při velkých hostinách, např. svatebčanům, jako příkrm knedlíky, ale chléb, protože zvláště o svatbách požíval velké úcty.
      Maso, které se na počátku tohoto století objevuje v kuchyni jen po zabíjačkách a o velkých svátcích, hrálo mezi obřadními jídly také původně větší úlohu, než jak se nám dnes s odstupem zdá. Takřka všechny doklady svědčí o významu blízkém kontaktní magii; např. podle dokladu z Vedrovic Dež začnó ponéprv hrkat (před velikonocemi), každé má maso koštovat, dyby bylo z brabce. Při zabíjačkách museli ve Vémyslicích dostat mozečkovou omáčku všichni muži v domě včetně čeledína, na prvním místě hospodář a řezník. Aby bylo pro [/]

Stojany k pečení trdelníků (Jihomoravské museum, Znojmo). Foto P. Jero.

všechny, muselo se podle počtu těch, kdo na to měli nárok, přidat vajec.
      Výraznější je společné pojídání pečeného kohouta mužskou chasou po stínání na posvícení. Německé výrazy z bezprostředního okolí připomínají pravděpodobné větší rozšíření podobných hostin: Např. při domlatku Drescherhahn (trešón ve Vedrovicích) byl součástí pohoštění rovněž pečený kohout a snad tomu tak bylo i na dožínky (Schnitterhahn). Název Federhahn pro dodranou souvisí patrně jen s draním peří.18)
      Protějškem k tomu je pojídání slepice, která patřila k nezbytným pokrmům po narození dítěte. Vařená s nudlovou polévkou se nosívala šestinedělce do kouta a později byla aspoň nudlová polévka součástí hostiny po úvodě nebo po křtu, které se účastnily výhradně ženy.
      Poměrně konstantní postavení v jarním období, počínaje už masopustem, měla vejce. Na první pohled by se mohlo zdát, že bývala darována proto, že v tehdejší době při nedostatku hotových peněz zastupovala platidlo. Vejce se mohla odprodat a získané peníze sloužily k zaplacení alkoholu a hudby, jak se také skutečně stávalo. Pak by ovšem byla vymizela i z těchto příležitostí s dostatkem peněz; ale pokud se zachovalo obcházení se smrtkou nebo hrkání, doposud se vedle peněz vždy dávají vejce, ať se již s nimi potom udělá cokoliv.
      Na hlubší význam postavení vajec ukazuje jejich přítomnost při svěcení velikonočních pokrmů a společné pojídání s magickým významem19) a barvení na velikonoční pondělí. v Jamolicích, na samé severní hranici okresu, dostával oráč po návratu

191

z prvního orání smažená vejce.20) Ačkoliv při obchůzkách se vejci až mrhalo, jindy se ve venkovském jídelníčku objevovala zřídka a spojovala se v povědomí jen s velikonocemi.
      Výročním obyčejům a hostinám bylo společné obřadní pečivo, litujeme jen, že se ze Znojemska dochovalo z poslední vývojové fáze. z těsta, tvarovaného rukou, všestranné použití měly jednoduché pletýnky ze tří pramenů. Takové malé pletýnky [/] byly i předvelikonoční jidášky, pokud se kde zachovaly. Na vánoce se jim podle dochovaných koled asi původně říkalo houska;21)nejčastější název, se kterým se setkáme, je pod vlivem česko-německého sousedství štrycla, žemla, žemlovica, teprve pod tlakem nových poměrů se jim říká vánočka. Byly menší než jsou dnes, velká vánočka byla až k snídani na Boží hod. Podobné velké pletýnky dostávala čeleď v povánoční době při měnění služby,

Stojany k pečení trdelníků (Jihomoravské museum, Znojmo). Foto P. Jero.

192

i když zůstávala na starém místě, čeledín na Štěpána, služebná na Nový rok.
      Složitější byly svatební věnce, opět nazývané, aspoň na sousedním Židlochovicku, štrycle. Jejich základem byl velký věnec, pletený ze tří pramenů těsta, na který se nahoře kladly figurky ptáčků, formované výtvarně nadanou kuchařkou rukama. Patří tedy k typu, který na jižní Moravě najdeme od Horňácka přes Kyjovsko a Židlochovicko, s vy[/]necháním Kloboucka, které se tak připojuje spíše k Brněnsku a k Hané. Na Znojemsku, přesněji řečeno na Moravskokrumlovsku, je pamatovali už jen ve Vémyslicích. v Petrovicích užívali stále ještě názvu věnec, rozuměli pod ním však už pečivo z lepšího těsta, s máslem, hrozinkami, ořechy a mandlemi, pečené u pekaře ve velké plechové formě na přechodu k bábovce. Bylo to pečivo rovněž svatební, ale mohly se jím uctít významné osoby nebo

Oplatnice (Jihomoravské museum, Znojmo). Foto P. Jero.

193

příležitosti (konkrétně svátek oblíbeného učitele). z německého prostředí je pro svatbu uváděn koláč se stromkem, ale bez bližšího popisu.22)
      Zdá se, že na užším Znojenlsku byly pletené věnce už dávno vystřídány bábovkami. Na jiných místech Moravy (např. na Malé Hané) se rovněž setkáme s velkými hliněnými bábovkami, které měly figurky vytvarovány přímo ve formě. v jiných případech se tito ptáčci odstěhovali na hůlky, zapichované do velkých koláčů, pečených ve formě třebas jen z lubového síta, ale často s dírou uprostřed, jako má původní věnec, aby se tam o svatbě mohly házet např. při čepení peníze.
      Vedle vánoček dostávaly služebné na Nový rok mláďátko, ve Vémyslicích pečivo tvaru dítěte v peřince. Zda bylo tvarováno rukama nebo pečeno ve formě (což bylo asi pravděpodobnější), informátoři už nedovedli sdělit. I v tomto případě bylo toto mláďátko vystřídáno obvyklou bábovkou. k dalším vzácnějším hliněným formám patří oboustranná štědrovečerní ryba nebo rak ((+srdce).
      Konečným vývojovým stádiem většího obřadního pečiva se tedy stala bábovka, nebo jak se jí zde na pomezí říkalo, kudluf, kugluf, apekla se na posvícení, na vánoce (vedle malých pletýnek), když měl někdo svátek, na křtiny, na svatbu i na pohřební hostiny, na masopust i místo koblih. Zvláště v chudších rodinách se všecka sláva od byla kuglufama. Později už nebývaly bez nádivek: těsto se rozválelo na placku, pokladlo připraveným tvarohem nebo mákem, svinulo a peklo ve velkých měděných nebo hliněných formách.[/]
      Od moravskoslovenského pomezí až na Znojemsko a dále na Třebíčsko bývaly dalším slavnostním pečivem trdelníky avyskytovaly se nejen u Němců na Moravě, ale i v Rakousku.23) z nejlepšího těsta s mnoha žloutky se rozválela placka a nařezala na dlouhé úzké pruhy, které se navinovaly na otáčivý váleček (pryglík). Nad řeřavými uhlíky, prý z březového dřeva, se pak pomalu pekly za neustálého otáčení, maštění a sypání ořechy. Hotové se skládaly na talíř.24) Později se k navíjení užívalo kratších dřevěných kolíků a trdelníky se pekly v troubě, tak místy dodnes. Informátoři je však nejčastěji uvádějí smažené na plechových trubkách. Vždy zůstávaly neplněné. Byly rovněž pečivem pro všechny slavnostní příležitosti, nejčastěji pro křtiny (a nošení do kouta), svatbu a masopust. Když chodili o masopustě chlapci po vesnici vybírat potraviny, navlékali si na hůlky, nahrazující rožně, jako symbol masopustu 2-3 trdelníky.
      Na ostatky se smažívaly velké koblihy, zde zvaná šišky, ale ani ony nebyly jen masopustní specialitou. Setkáme se s nimi i v běžnou neděli odpoledne, třeba v méně přepychové formě, nebo ve žňový oběd. Šišky byly bez nádivky, řidčeji s povidly; když se začaly vařit z ovoce marmelády, nadívaly se třešňovou nebo meruňkovou zavařeninou. Při smažení říkávala matka dětem: Nesmíte mně nic jest, aby mně šišky nevypily moc masného. Mimo masopust byly koblihy při všedních příležitostech vytlačeny smaženými vdolky, při svátečních cukrovinkami.
      Povětšinou jen o masopustě, když se čekali hosté, se smažily boží milosti, protože jen tehdy bylo k je

194

jich přípravě dostatečné množství tuku, zbylého od smažení koblih. Nikdo nepamatuje, že by se místo sádla bylo používalo oleje. Jiné příležitosti byly křtiny, nošení do kouta, dodírke aještě jak kdy bylo vajec (Petrovice), protože se dělaly z h olého těsta z mnoha žloutků (např. čtyř) a ze smetany. Vroubkovaným kolečkem se v okrouhlé nebo čtyřúhelníkové tence vyválené placce vykrájely rovnoběžné linky, těsto se trochu spletlo dohromady a pak hodilo do sádla, samo nebo na vařečce, nebo později ve zvláštní formě tvaru naběračky. v Tavíkovicích se v vkrajovaly i hvězdice, v Jevišovicích se použilo kulaté tvořítko a do kolečka se ještě vypíchly čtyři dírky. Usmažené se obalovaly v cukru a skořici.
      Boží milosti je spíše název nový, přejatý ze spisovného jazyka. Na celém území se sejdem s názvem křehotine, křehotinke nebo křehóčke (tak na Moravskokrumlovsku).25)
      Jinou, neobřadní příležitostí pro zhotovení neobvyklejších tvarů pečiva bylo pečení chleba, kdy se využilo zbytků těsta nebo vytopené pece. Běžná byla silnější placka (pekáček), nahoře pomřížovaná nožem, posypaná solí a mákem. Říkalo se jí podpopelník, podplameňák, podplameník. v j ižní části směrem k vrchovině byly oblíbeným pečivem pro děti hosičke, tj. asi průměrně 10 cm dlouhé vyšší večky. Malé byly prázdné, větší nalívané povidly nebo ovocem. Upečené se utřely mokrým hadrem; spařily vařící vodou a jedly s rozmíchaným mákem a povidly. Na Moravskokrumlovsku vzpomínají informátoři na kotóče, někdy zvané i bocharke, vytvořené snad ze spirály úzkého pruhu těsta, sy[/]pané nahoře solí, mákem nebo kmínem. Kotóče nebo chlebíček, nebo častěji prostě jen štrycále, štrycálke, byly na jihovýchodě velké placky z chlebového těsta, které se sázely do pece na zvláštní lopatě. Např. v Mikulovicích se pekly z pšeničné mouky; na jedné polovině byla ovocná nádivka, druhá se překlopila.
      Z tohoto pečiva je zajímavá jedna varianta bochník chleba s nádivkou ze sušeného ovoce, což byl jeden z obřadních štědrovečerních pokrmů v sousedním Rakousku.26) Na naší straně hranic má jistě více neobřadních paralel, v našem případě se však jedná o jasné převzetí s posunutím významu, protože tento chléb se pekl speciálně pro poutní cesty do Maria Dreieichen v Rakousku. Informátorky ovšem jeho oblibu odůvodňují tím, že s ovocnou,nádivkou zůstal déle vazké (vláčný), a proto byl pro vícedenní putování vhodnější.
      Vedle bábovek se pekly ke každé bohatší příležitosti buchty velké jako cihla, malé buchetky jsou pozdní. Název koláče je rovněž známý, ale v širších vrstvách neužívaný. Pravděpodobně se pekly jenom velké koláče v peci, obdobné plackám z pšeničné mouky, a vymizely zároveň s pecí nebo ještě před ní, aniž se z nich vyvinuly kulaté koláčky, pečené na plechu. Buchty měly různé tvary, závislé na nádivce. s tvarohem se skládaly do šátečku, s povidly i zelnou nádivkou se obrátily, takže měly hladký povrch, s mákem byly podlouhlé. I v chudších rodinách se jich na svítky a na posvícení peklo 5 - 7 plechů a upečené se skládaly na zem na rozprostřenou žitnou slámu k vychladnutí. Na Martina

195

se pekly z téhož těsta rohlíky, kterým se říkalo i podkovy. Obřadní pokrmy se v českém i německém etniku na jižní Moravě podstatně nelišily, i na rakouské straně byly podobné. Rozlišnosti závisely spíše na různém stupni ekonomické vyspělosti, v souvislosti s geografickou polohou obcí. Směrem k Českomoravské vrchovině byly konservativnější a uchovaly spíše starší pokrmy, starší sestavu stravy, protože měly chudší půdu a pokrok v zemědělství šel pomaleji. To znamená, že obce směrem k rovině, které zbohatly na pěstování ovoce, vína a zeleniny, pro[/]cházely rychlejším vývojem, aniž došlo zcela k vyrovnání s městskou normou. Celé území ovlivňovala silná fluktuace žen, jednak provdáním do jiných vesnic, ale uvnitř nynějšího znojemského okresu, kde vyrovnávala územní rozdíly, jednak za službou do měst, hlavně do Vídně. Ty po svém návratu od základu mění obřadní pokrmy a jejich ustálené sestavy. Protože jde o jev poměrně starý, probíhající od 2. poloviny 19. století, způsobuje, že se oproti zvykoslovně známější a zachovalejší východní Moravě na první pohled může Znojemsko zdát šedé a bezvýrazné.27)[/]

Poznámky:
1.
      Jan Vonásek, Vánoční koledy ze Znojemska (pův. otištěno 8. 1. 1887 v Orlici); Jídelní lístek o Štědrém večeru. Obojí v čas. Od Horácka k Podyjí 5 (1928), obálka k č. 3-4. - O. Kriebel - Jan Karásek, Moravsko Krumlovsko a Hrotovsko. Vlastivědný sborník. Moravský Krumlov a Hrotovice 1925, str. 238. - Vratislav Bělík, Vánoce a koleda. Od Horácka k Podyjí 13 (1937), str. 59.
2.
      Uvádí ji cit. Vonásek i sborník Moravsko Krumlovsko a Hrotovsko.
3.
      Je to tedy redukce velikonočního svítku či hlavičky, kde krupice byla nahrazena nudlemi a celý pokrm přizpůsoben tzv. "fličkům se šunkou", přineseným z města.
4.
      Kriebel-Karásek, Moravsko Krumlovsko, str. 299.
5.
      Kriebel-Karásek, Moravsko Krumlovsko, str. 302.[/]
6.
      Kriebel-Karásek, Moravsko Krumlovsko, str. 238, výzkum Olbramkostel. Je zajímavé, že ani v jedné české vesnici neobcházely děti na Vše sv. nebo na dušičky po pečivu Heiligenstrizl jako u Němců. Sr. Anton Vrbka, Sitten und Gebräuche im südwestlichen Mähren. Zeitschrift für österreichische Volkskunde 2 (1897), str. 314. - Frant. Václav Peřinka, Jaroslavský okres. Brno 1905, str. 14.
7.
      Miroslava Ludvíková, Obchůzky se smrtkou na severním Znojemsku. Časopis Moravského musea 53-4 (1968-9), str, 180.
8.
      Ludvíková, Obchůzky, str. 182.
9.
      Sr. např. Roza Falešníková, Na Štěpána. Zahrada Moravy 3 (1925) str. 79. - Miroslava Ludvíková, Lidová strava v jižní části Drahanské vysočiny. Časopis Moravského musea 48 (1963), str. 185-6.
10.
      Kriebel-Karásek, Moravsko Krumlovsko, str. 299.

196

11.
      Kriebel-Karásek, Moravsko Krumlovsko, str. 239.
12.
      Kriebel-Karásek, Moravsko Krumlovsko, str. 234.
13.
      Kriebel-Karásek, Moravsko Krumlovsko, str. 241.
14.
      Miroslava Ludvíková, Pohřební pohoštění a hostiny. Národopisné aktuality 8 (1971) 211-222.
15.
      Kriebel-Karásek, Moravsko Krumlovsko, str. 241.
16.
      Vrbka, Sitten und Gebräuche, str. 168. - Franz Breiner, Kleine Beiträge zum südmährischen Hochzeitsbrauchturn. Sudetendeutsche Zeitschrift für Volkskunde 3 (1930), str. 210.
17.
      Vonásek, Jídelní lístek, ob. k č. 4-5. - Kriebel-Karásek, Moravsko Krumlovsko, str. 238.
18.
      Vrbka, Sitten und Gebräuche, str. 314-5.
19.
      Obvykle se říká, že když někdo během roku bloudí, má si vzpomenout, s kým jedl na Hod boží velikonoční vejce, a to prý ho přivede na pravou cestu. Ludvíková, Lidová strava, str. 186.
20.
      Kriebel-Karásek, Moravsko Krumlovsko, str. 234.
21.
      Koleda je hezká, / at' je třeba houska, / nechť je měkká nebo tvrdá, / však ona se zlouská. Vonásek, Vánoční koledy, ob. č. 3-4.
22.
      Vrbka, Sitten und Gebräuche, str. 168.
23.
      Leopold Schmidt, Volkskunde von Niederösterreich I. Horn 1966, str. 363.
24.
      Ignaz Göth, Der Prügelkrapfen (Iglau-Znaim). Sudetendeutsche Zeitschrift für Volkskunde 3 (1930), str. 221 (těsto je podle jeho popisu na válec lito a hotové zdobeno).
25.
      Trošku moučky na křehoučky si vyprošují děti při obchůzce sa smrtkou v Rybníkách, Ludvíková, Obchůzky, str. 191.
26.
      Schmidt, Volkskunde von Niederiisterreich, str. 341, 537.
27.
      O stravě běžného dne sr. Miroslava Ludvíková, Každodenní strava na Znojemsku. Časopis Moravského musea, v tisku.

BRAUCHTUMSPEISEN IM GEBIET VON ZNOJMO (ZNAIM)
Zusammenfassung

Brauchtumspeisen traten besonders an wichtigen Feiertagen in Erscheinung, wo sie unerlässliche Bestandteile der magischen, grösstenteils der Prosperitätsbräuche waren. Das Essen dieser Speisen, die weniger ihrem Wesen nach als vielmehr in folge der feststehenden Auswahl und der ihnen innewohnenden Bedeutung ungewöhnlich sind, beschränkte sich häufig nur auf die Familienangehörigen, etwa am Heiligen Abend, in der Fastenzeit oder am Ostersonntag. Von ebensolcher Bedeutung ist aber auch die Speisenwahl und das Veranstalten von Gastmählern für gewisse Gruppen der Bevölkerung. Mit Familien[/]brauchtum verbundene Festmähler haben in erster Linie die Aufgabe, das Ereignis zu betonen.
      Die Speisenauswahl beim Nachtmahl am Heiligen Abend richtete sich nach der assoziativen Vorstellung, die . durch Fülle und Reichtum der Gerichte hervorgerufen wurde: gemäss absoluter Wichtigkeit in der Speisenfolge (Hülsenfrüchte - Linsen), dann im Hinblick auf die Menge der Bestandteile (Linsen, Griess) oder au f das leichte Gewinnen (Pilze). Weitere notwendige Bestandteile des Abendessens waren Obst, Weihnachtsstriezel und Strudel. Fische wurden praktisch erst nach 1945

197

allgemein aufgetischt. Fastenspeisen haben nicht die magische Bedeutung von Weihnachtsgerichten. In der Vorosterwoche pflegte man Frühgemüse zu essen. Brauchtumspeisen der Ostermahlzeit sind zum grössten Teil verschwunden. Noch geringere Bedeutung haben Kirchweihspeisen, denn in ihrer Zusammen[t]stellung nähern sie sich eher manchen Festmählern bei bedeutsamen Familienereignissen.
      An wichtigen Feiertagen des Jahres sind Umzüge gewisser Gruppen der Bevölkerung beliebt, wobei Nahrungsmittel gesammelt werden. Stärkeren gesellschaftlichen Charakter als das Gabenheischen der Kinder zur Weihnachtszeit, ihr Rundumgang beim Rutenschlagen zu Ostern und zu Martini, hat der Umzug der Mädchen mit der Todpuppe und das vorösterliche Ratschen der Knaben, verbunden mit Einsammeln von Gaben (Eier und Geld). Als Fortsetzung des Mahls der Halbwüchsigen gab es die Festessen der Jungend. Alle Faschingsaktionen hatten den geschlossenen Charakter der Weinachten gegenüber gesellschaftliches Gepräge. Gemeinschaftliche Gastmähler wurden zwar nicht für alle Volksgruppen veranstaltet, aber das ganze Dorf wurde hinzugezogen. Deshalb ist der Vorgang des Erwerbens der Gaben an sich von grösserer Bedeutung als das Festmahl. Mit einem grossen Eierkorb zog die männliche Jugend auch am Ostermontag und nach dem Abschreiten der Feldgrenzen umher.
      Bei den Bewirtungen und Gastmählern zu bedeutsamen Familienereignissen macht sich eine Erstarrungstendenz bemerkbar, nämlich der Hang, aus den bei Hausbewirtung fremder Leute üblichen Speisen eine stabilisierte Zusammenstellung zu schaffen. Sie sind anderseits bald einer Nivellierung unterworfen. denn für ihre Zubereitung werden Köchinnen mit Praxis im Stadtdienst engagiert.
      Bei den erwähnten Gelegenheiten wiederholen sich einige Gerichte, indes meist ohne tiefere Bedeutung. So z.B. Obst, das aber keine andere Bedeutung hat als die einer Näscherei. Die Position anderer Speisen ändert[/] sich im Lauf der Zeit. Aus dem Bestand der Brauchtumspeisen ist z.B. der Griessbrei verschwunden. Die Leute haben aufgehört ihn als etwas Festliches anzusehen und wir begegnen ihn an Fasttagen. Umgekehrt wieder war es nicht schicklich, bei grossen Gastmählern etwa den Hochzeitsgästen als Zuspeise Knödel vorzusetzen, vielmehr Brot. das bei Vermählung hoch in Ansehen stand. Fleisch spielte unter Brauchtumspeisen auch eine wichtige Rolle. Beinahe sämtliche Nachweise zeugen von einer der Kontaktmagie nahen Bedeutung. Das kommt am deutlichsten beim gebratenen Hahn zum Vorschein, der zur Kirmes von der männlichen Dorfjugend gemeinsam verspeist wurde. Das Gegenstück dazu ist der Genuss einer Henne. die nach der Geburt eines Kindes zu den unentbehrlichen Speisen für Frauen gehörte. Einen verhältnismässig konstanten Platz nahmen in der Frühlingszeit die Eier ein.
      Den Jahresbräuchen und Gastmählern war das Brauchtumgebäck gemeinsam. Einfache Semmeln wurden allseits verwendet. Komplizierter waren die Hochzeitskränze, die obenauf mit handgeformten Vogelfigürchen verziert wurden. Zum Neujahr pflegte man die Dienstmägde mit einem Backwerk in Gestalt eines Kindes im Wickelpolster zu beschenken. Vom mährischslowakischen Grenzstrich an über das Gebiet von Znojmo hinaus bis weit nach Westen gab es die sg. Prügelkrapfen und zu Faschingsende grosse Krapfen und "boží milosti" (Schneeballen). Von Ergänzungsgebäck, das zugleich mit Brot hergestellt wurde, ist eine Variante interessant: ein Brotlaib, mit ge[s]trocknetem Obst gefüllt. Es geht deutlich um eine Übernahme aus dem benachbarten Österreich mit Bedeutungsverschiebung, denn dieses Brot wurde eigens für Wallfahrten nach Maria Dreieichen gebacken.
      Brauchtumspeisen unterschieden sich bei den Tschechen und den Deutschen Südmährens nicht wesentlich. Unterschiede waren eher durch die Verschiedenheit ökonomischer Reife bedingt, in Zusammenhang mit der geographischen Lage der Gemeinden. (Deutsch von Dr. G. J. Rosenberg)

198

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. XI. - 1974, č. 3

K PRVÉMU ROČNÍKU BRATISLAVSKÉHO INSITAFILMU [obsah]


      Martin Slivka, Československý film. Bratislava
      Keďže predmetom súboru filmov prehliadky bolo insitné umenie, musíme sa úvodom pristaviť pri snahách o vymedzenie tohto javu.
      Na jednej strane ide o hranicu medzi umením insitným a ľudovým. Podľa nás v ľudovom umení "akt individuálnej tvorby vychádza z podmienok nadindividuálnych, v ktorých primárna je synchronizácia s kolektívnym vedomím, kým uplatnenie subjektu ako takého je sekundárne", takže "tvorba je vlastne subjektom objektivizovaná predstava kolektívu,"1)kým v umení insitnom vplyvy kolektívneho vedomia a jeho normy môžu síce tvoriť zložku inšpiračného podnetu, no primárnym podnetom je subjekt tvorcu. Prax však prináša toľko medzných prípadov, že túto hranicu treba zrejme chápať skôr ako hraničné pásmo: prvý ročník INSI­ TAFlLMU to niektorými svojimi filmami dosť výrazne dokumentoval - tak napr. tvorba "súčasného pračloveka" Mandarrga (MANDARRG A JEHO[/] SVĚT, rež. Obdržálek) je asi v oveľa väčšej miere ľudová než insitná, a tvorba Siváňova (DEDO SlVÁŇ, rež. Hušťava) takisto. No vzhľadom na výraznosť individuálnej imaginácie hranicu ľudového umenia v čomsi aj prekračujú, a to je zrejme ten exaktne nedefinovateľný prvok, ktorý núti chápať hranicu ako hraničné pásmo.
      Na druhej strane ide o hranicu medzi umením insitným a umením ,,bez prívlastkov". Tá je spornejšia a ak si ju definujeme nie z výtvorov samotných. len zo sociálnej charakteristiky tvorcu, presvedčivo dokazujeme jej spornosť z hľadiska kategórie umenia. Veď otázka, či tvorca má (alebo nemá) príslušné školenie, prípadne či sa svojou tvorbou živí alebo nie. je z hľadiska výsledku tvorivého aktu irelevantná, lebo z diela samého je nezistiteľná.
      Spomenieme len príklad dvoch autorov. Ak vyvesíme súbor obrazov Petra Haláka (Veľká cena

199

Triennale) na ktorejkoľvek výstave profesionálnych výtvarníkov, nikomu nezíde ani na um spájať ich s insitným umením. To isté sa dá povedať o fascinujúcom talianskom portrétistovi Ghissardim, ktorému boli na INSITAFILME venované až dva filmy.
      O hranici insitného umenia ako špecifického javu povie viac než sociálna charakteristika tvorcov staršie pomenovanie tohto fenoménu - naivné umenie. Toto označenie hovorí o bezprostrednosti, detskej fantazijnosti videnia autorov, teda o vlastnosti, ktorú môžeme vydedukovať z diel samotných, nie z "kádrového materiálu" tvorcov. To by bolo už kritérium relevantnejšie, pravda, podľa neho by sme Haláka, Ghissardiho a im podobných sotva kvalifikovali ako insitných umelcov. Na to sú príliš trpkí, demaskátorskí, krutí v pohľade na život. Príliš ,,dospelí".
      Lenže ani toto meradlo neobstojí. Veď koľko zrelých profesionálnych umelcov sa vyznačuje práve bezprostrednosťou, detskou fantazijnosťou videnia, a nikomu pri nich nálepka "insitnosti" ani nezíde na um, najmä ak odhliadneme od toho, že pre celú silnú vetvu moderného umenia je štylizácia do insitnosti jedným zo základných postupov.
      Po tejto strane insitného umenia sa teda k definíci hranice možno ťažko dopracovať. Preto zostavovatelia programu INSITAFILMU (i Triennale) sa riadili zrejme skôr toleranciou než rigoróznosťou, vychádzajúc asi z pragmatickej tézy, že hraničné prípady, pokiaľ predstavujú estetické či poznávacie hodnoty, radšej akceptovať než odmietať. Je to asi správny prístup. Dokonca aj tam, kde hranicu jednoznačne prekročili; napr. Hanákov a Grussmanov[/] film ZANECHAŤ STOPU je portrétom človeka, ktorý je ľudovým umelcom a ničím viac. Lenže bolo by škoda, keby dielo takých filmárskych a myšlienkových hodnôt, tematicky pritom veľmi príbuzné, malo vypadnúť iba pre rigoróznosť kritérií.
      INSITAFILM nám Plítkovým KOLOTOČOM v GALÉRII predstavil ešte ďalší typ filmu - dielo, kde sa pro:esionálni umelci inšpirujú folklórnou ľudovou alebo folklorizujúcou umelou tvorbou a na tomto podklade vytvárajú hranú féeriu, korá má pôvab a čaro, no prvok insitného umenia v nej tvorí nanajvýš východisko. Oveľa podstatnejšiu zložku insitnosti nájdeme naproti tomu v Havettovej animovanom filme KÝM SA UCHO NEODBIJE, ktorý je v obraze celý postavený na motívoch ľudových maľovánok a vo zvuku na recitáciách radošinského Naivného divadla; prvok insitnosti je tu teda manifestný a tvorí podstatnú zložku diela. Tento film sa však, napodiv, na program INSlTAFILMU nedostal.
      Obidva príklady sa dajú charakterizovať ako typ profesionálnej umeleckej tvorby, ktorá sa vedome inšpiruje insitným alebo ľudový m umením, prípadne sa štylizuje do jeho polôh, čím z.avše vznikne šťastná symbióza.
      Tým sme si vytýčili okruh náplne INSlTAFILMU. Teraz pristúpme k analýze, čo vyplýva nie z jednotlivých filmov, ale zo súboru ako celku.

      Prvý poznatok je, že moderná industriálna spoločnosť insitné umenie ako . osobitný fenomén v plnom rozsahu nielen akceptovala, ale aj integrovala, hlási sa k nemu ako k pozitívnej hodnote.

200

Najnápadnejším dokladom je Alexandrov portrét Ericha Bödekera a jeho tvorby, MERKMAL: NAlV (NSR), kde ironické ladenie výrazne poukazuje na integráciu insitnej tvorby do sféry obchodu s umením, na premenu diela robeného "z pasie" v trhovú hodnotu, vyjadrovanú viacmiestnymi číslami "man ist ja schliesslich nicht naiv,"2) uzaviera autor svoju esej.
      Táto integrácia však nezasahuje iba konzumnú spoločnosť. Socialistická spoločnosť akceptovala insitné umenie ešte výraznejšie, pravda, v sebe vlastných formách. Povýšila ho na kultúrnu hodnotu bez toho, aby z neho robila - v princípe - hodnotu komerčnú.
      Človek industriálnej spoločnosti teda insitné umenie zrejme potrebuje akýmsi novým, v predindustriálnom období neznámym spôsobom, a to nielen ako tvorca, ale aj ako konzument; toto umenie ho vracia k žriedlam harmónie, od ktorých ho zhon "moderného" života a stále postupujúca deľba práce vzďaľujú. Fakt integrácie a spoločenského povýšenia tohto umenia dokazuje, že si to dnešná spoločnosť začína uvedomovať, čo je jav vcelku nedávny, keď uvážime, že ešte Henri Rousseau či Niko Pirosmani boli pre svojich profesionálne školených kolegov prevažne iba terčom posmechu.

      Druhý poznatok je paradoxný a na šťastie nie správny. Odkedy sa kinematografia venuje téme ľudového a insitného umenia, ukazuje ako jeho nositeľov zásadne starcov a stareny. ľudí, čo majú[/] život za sebou a teraz, keď sa ich produktívny život skončil, vvžívajú sa týmto sp[ó][ô]sobom. Ani jeden z umelcov, ktorých portréty INSITAFILM priniesol, nebol v čase vzniku filmu mladý, ba ani nie v strednom veku (okrem Hlinomaza). Nanajvýš sa, ako Antonio Velazquez, venuje tejto, tvorbe oddávna, takže film obsahuje aj diela vytvorené v mladších rokoch.
      Akoby sa insitné umenie neodlučne snúbilo s jeseňou života. Viaceré filmy to dokonca podčiarkujú, napr. ocenený Orechovov POZDNIJ VOSCHOD. Hanákov portrét hrnčiara a keramika, ZANECHAŤ STOPU, v slovnej vrstve stavaný na autentických výpovediach portrétovaného, dokonca výslovne zdôrazňuje nielen motív staroby, ale aj konca generačnej línie: ,,Ja som jedenáste pokolenie - ja som posledný." To nie je leitmotívom len týchto dvoch filmov prehliadky, a nie je to ani postreh, ktorý by sa obmedzoval na INSITAFILM. Od čias slovenského filmu PlESEŇ FARIEB A TVAROV (1960) všetky naše filmy na túto tému podčiarkujú starobu nositeľov tohto umenia a fakt, že nemajú nasledovníkov. A nie je to tak len v slovenských filmoch.
      S týmto motívom neodlučného spojenia medzi insitným a ľudovým umením a medzi pokročilým vekom jeho tvorcov obzvlášť kontrastuje fakt, že na tomto Triennale získal Veľkú cenu 24-ročný autor. Sú teda aj dnes ľudia posadnutí krásnou vášňou tvoriť pre seba "z pasie", nie z profesie, a nie sú to iba "vyslúžilci", ale aj ľudia celkom mladí alebo v strednom veku. Nejde teda výhradne o posledných mohykánov. Sú tu další, čo preberajú či prevezmú štafetu. Iba niet filmov o nich.

201

      Pravda, bolo by zaujímavé dozvedieť sa o ľuďoch v produktívnom veku, ktorí insitne tvoria ,,popri zamestnaní", niečo viac, než iba to, že existujú. Záleží na režiséroch, ktorých záujem sa upína k tejto oblasti, aby aspoň trochu vyrovnali spomenuté paradoxné manko. Predbežne sme tento chýbajúci motív (okrem filmov, narábajúcich s ukážkami z Hlinomazovho diela) našli, aj to len potenciálne, nepriamo, iba v rumunskom filme ARTE NAoIVA. Táto panoráma krásy sa totiž začína motívmi života v minulosti, no zrazu, zámerne náhle preskočí na motívy súčasnosti, na motívy z družstevnej veľkovýroby, kombajny atď. Dokumentuje tak, že insitné umenie tvorí kontinuum, ktorému dnešok neodzvonil, a že jeho dnešné prejavy nie sú v prítomnosti iba reliktnými ostrovčekmi minulosti. Pravda, tento film, koncipovaný horizontálne, do šírky, nemôže sa práve pre uvedenú extenzívnu stavbu venovať aj ľuďom. Ukazuje prierez tvorbou, nie portréty tvorcov. Ale to sme už pri typológii filmov, nie ich predmetu.

      Ako vôbec filmy o umení, tak aj toto ich špeciálne odvetvie, filmy o insitnom umení. vykazuje dva základné koncepčné typy: stavbu horizontáInu a vertikálnu. Horizontálna je, už z povahy veci, extenzívna, vertikálna zas intenzívna. Horizontálna podáva obrys nejakého rozľahlého javu, čo je možné iba za cenu rezignácie na prienik do hĺbky. Spomínaná Budišteanuho ARTE NAoIVA prináša napríklad charakteristické ukážky rumunskej insitnej a ľudovej tvorby v prítomnosti i minulosti, členené do tematických celkov podľa životných prostredí a fáz, a je sprevádzaná hlavne priliehavou ľudovou hudbou, čo obrazy emocionalizuje. Na nocionálne začleňovanie však rezignuje.
      Ešte širšia je téma Hofmanovho, filmu PALETA ČISTÉHO SRDCE, kde sa autor pokúša takrečeno predstaviť a definovať fenomén "insitné umenie". Takto formulovaná téma, kde jadro leží vo sfére pojmového myslenia, nevyhnutne ťahá celok do sféry abstrakcií. A hoci českí autori majú vcelku veľký talent koncipovať textovú zložku filmov ľahko, vtipne a so šarmom, alebo ju týmito prvkami aspoň koreniť a tento film nie je výnimkou, samotný stavebný princíp nevyhnutne vedie k tomu, že nosnou kostrou diela sa stane text. Jeho dominantnosť nad obrazom je však takrečeno "proti prírode" filmu (a to aj televízneho). Nie je potom náhodné, že z obrazovej zložky diela, ktorá je v tejto koncepcii predovšetkým dokladovým materiálom, utkvie v pamäti málo, a hudobná zložka môže výsledný dojem síce emocionalizovať, no nie zásadne presunúť.
      Je samozrejmé, že horizontálna stavba nie je "odsúdená" na abstraktizáciu, ako to ukazuje odmenené Kubenkovo INSITNÉ UMENIE, ktoré sa sústreďuje na emocionalitu výpovede a prezentuje svoju panorámu výstavy skôr poeticky než exaktne. To umožňuje viazať zábery a sekvencie na základe obrazových a emocionálnych náväzností a vo výsledku vyvolať dojem očarenia, aký vyvolávala sama výstava, ba ešte intenzívnejší, najmä ak autor nájde vtipne volené dramaturgické "korenie", ktorým prístup ďalej ozvláštni; v tomto prípade je to poloanimovaná figúrka "sprievodcu", ktorá je aj súčasťou výstavy, hoci sa od nej akčne osamostatnila.

202

      Väčšina diel sa však tak či onak orientuje skôr na stavbu vertikálnu, ktorá umožňuje ísť väčšmi do h[oI][ľ]bky. Prevaha filmov, stavaných touto metódou, a ich prevaha na zozname cien dokazuje jednak väčšiu schodnosť tejto cesty, jednak aj jej v zásade lepšie nádeje na účinný výsledok. No tu sme už". dospeli k bodu, kde sa od celkových tendencií musíme obrátiť predovšetkým k jednotlivým filmom, ukázať si mechanizmy ich výstavby a účinnosť či neúčinnosť týchto mechanizmov.

      V súvislosti s PALETOU ČlSTÉHO SRDCE sme spomenuli nefilmovosť dominantnosti tetu nad obrazom. A predsa na prvý pohľad aj dielo odmenené Veľkou cenou, Ivánov film DŘEVO, KÁMEN, BETON, stojí na kvantitatívne rozsiahlom sprievodnom slove. Sprievodné slovo je tu však naozaj sprievodné, dôsledne vyrastá z obraz u , obraz nikde netvorí dokladový materiál k slovne formulovanej téze. Slovo odhaľuje na materiáli charakteristické prvky, ktoré by nám prípadne mohli ujsť. Pritom základnou polohou je pieta a úcta spojená s úsmevným nadhľadom. Je v tom česká "podšitosť", švejkovská viacznačnosť a permanentné napätie medzi slovom a obrazom v podobe slovno-obrazových gagov, ako aj ovzdušie jarmačnosti. videné s jemným odstupom. No záver, postavený na pointe, že tí traja zobrazení sú len jedni z mnohých, tento odstup likviduje a prechádza do vrúcneho tónu. Táto bodka za celkom dáva dielu dimenziu navyše.
      Ak si k tomu primyslíme všemožné technické triky a gagy - humorné zrýchlenie pohybu, výrok[/] vložený do úst figúre v animovane nakreslenej bubline z komiksu atd'., vidíme, s akou bytostnou, "insitnou" rozkošou z tvorenia vznikal tento trojportrét. Pritom každý z troch portrétov má svoju osobitnú mikrodramaturgiu; theatrum mundi na vodný pohon sa vo svojej filozofickej výpovedi blíži pôvabnej "insitorodej" Štěpánkovej C. K. STŘELNlCI, motív kamenosochára stojí na úsmeve ako konštante všetkých portrétov, a motív betónového panoptika vrcholí v scénke, kde autor sám vstúpi do prostredia svojich pravekých figúr ako jedna z nich.

      Hodne filmov, ktoré sú stavané monograficky, teda ako portrét či prierez tvorbou jedného umelca, prípadne dvoch-troch, využíva blízkosť medzi inšpiračným zdrojom a jeho umeleckou transpozíciou v insitnom umení na to, aby autorovo dielo ako celok poňali ako svojrázne štylizovanú kroniku doby, miesta, života. Čosi ako maľovaný album v pohybe. To je základný stavebný princíp filmov typu LA POMENADE ENCHANTÉE, POZDNIJ VOSCHOD, FOLK ARTIST OF THE BLUE RlDGE, HENRI ROUSSEAU z IVANČIC, WORLD OF A PRlMlTIVE PAINTER, GUDS LILlE SPELMAN I FŕARG. Už ich počet, ktorý by sa dal rozšíriť o ďalšie, ibaže hraničnejšie prípad-, svedčí, že sa tento prístup javí z filmárskeho hľadiska ako sľubný. P[r]avda, miera naplnenia a účinku býva rôzna, podľa osobitostí v riešení i podľa bohatstva predlôh, z ktorých autor filmu vychádza, a divácky subjektívne aj podľa jazykového prostredia, do ktorého film práve vstúpi, pokiaľ v ňom hovorené slo

203

vo má svoju váhu. To rebríček rozpoznaných hodnôt značne relativizuje aj v prípade, keby filmv boli otitulkované, o to viac, keď nie sú, ako v tomto prípade.
      Osobne z tejto skupiny najvyššie staviame filmy LA PROMENADE ENCHANTÉE a POZDNIJ VOSCHOD. Prvý, dielo rež. Berrala, venované tvorbe Henriho Rousseaua, je rozvrhnutý do "úvodu" a "pojednania". Úvod je fotografický, teda dokumentárny, no zároveň je filtráciou odreálnený, odfarbený, trochu posunutý do rozprávkovej polohy, s ktorou korešponduje aj jemný ženský hlas, uvádzajúci do témy. Tu vidieť, ako básnicky citlivé oko môže nedostatok zmeniť v prednosť. Staré fotografie sú technicky nedokonalé, Rousseauov portrét tiež, a má na oku škvrnu. Pri pomalom nájazde na portrét škvrna začne pripomínať slzu, pripravenú skanúť z oka, a to podfarbí všetko, čo nasleduje, nostalgickou tóninou, zvláštnou prizmou, ktorou potom vnímame onen čarovný farbistý svet pulzujúci životom, galským humorom i oslobodzujúcou fantáziou. Takýto úvod na seba totiž nedovolí zabudnúť.
      Stavebným princípom hlavnej partie filmu je kontrast medzi štylizáciou v obraze, podloženou príslušným reálnym zvukom. A tak v "očarenej prechádzke" o boky namaľovanej výletnej lode vo zvuku člapoce skutočná voda, znie skutočný hvizd sirény, kotkodákanie sliepky, bučanie kravy atď. Kontrast medzi odreálnenou realitou ímodných fotografií a farbistou fantazijnosťou obrazov, ako aj kontrast medzi štylizovanou maľbou a naturálnym zvukom, to sú dva základné postup-, ktorými autor ozvláštnil tento potrtrét Rousseauovho Paríža a[/] Francúzska. Osobitosťou využitia tohto postupu je fakt, že predstava plavby po Seine, navodená v prvej časti výhradne jednosmerným vodorovným posúvaním obrazov, sa dôsledne dodržuje aj v ďalších fázach, keď motív Seiny už vyhasol, no spôsob postupu od obrazu k obrazu ďalej zachováva princíp videnia, zakotvený na začiatku.
      Orechovov POZDNIJ VOSCHOD sa začína podobne, reálom, ibaže vzhľadom na menšiu časovú odľahlosť tu máme do činenia s filmovým záznamom, ktorý autor odreálňuje filtráciou, čo potom ostro kontrastuje s jasom obrazov vo farbách. Obrazy sú za sebou radené chronologicky nie podľa času vzniku, ale v "historickej" chronológii. Starý autor, zrejme obdarený prenikavou vizuálnou pamäťou, vracia sa totiž vo svojom diele aj k zážitkom z dávnej mladosti, a tak celok tvorby predstavuje svojráznu maľovanú kroniku toho, ako žil prostý Rus v rozmedzí jedného ľudského života, v priebehu ktorého sa všetko okolo neho tak prenikavo zmenilo.
      Ak Barral buduje na kontraste medzi štylizovanou maľbou a naturálnym zvukom, Orechov podfarbuje epický náboj malieb, často kamerou nielen rozhýbaných, ale aj zaujímavo detailizovaných, ilustračnou hudbou a zvukmi na rozmedzí autenticity a štylizácie, pričom, spoliehajúc sa na obraz, hudbu a zvuky, na hovorené slovo rezignuje. Jeden z emocionálnych vrcholov filmu tvorí vznik maľby, dokumentaristicky pôsobivý aj vďaka tomu, že filmovaný žeIezničiar je ľudsky vďačný a príťažlivý typ. Najprv sledujeme zrod čiernobieleho náčrtu ceruzou. Pri jej skončení autor nasadil emocionálne účinný a technicky náročný postup, aký sme v sú

204

bore analyzovaných filmov viac nevideli : do čiernobieleho náčrtu sa pomaly, akoby váhavo, začína vkrádať farba. Postupne nadobúda živosť a sýtosť, vystupuje akoby z hmly. Tak sa technickým postupom podarilo zhmotniť konkretizáciu, napĺňanie maliarskej vízie. v jednoduchšej podobe, že do čiernobieleho obrazu naskočí nástrihom jeho ekvivalent vo farbe, sa s týmto stretneme častejšie.
      Ak sa tieto dva "albumy" obišli bez vysvetľujú­ ceho slova (odhliadnuc od úvodu v prvom), ďalšia skupina integruje slovo autorsky, prenesene, alebo v transponovanej podobe autentika, no nie autenticky z úst portrétovaného. Tak Jureček vo filme HENRI ROUSSEAU z IVANČIC sa opiera o subjektívny Skácelov komentár, ktorý reprezentuje základný zorný úhol, kým autentické citáty z denníka Jakuba Svobodu dávajú celku dobovú patinu.
      Názov šťastne evokuje základnú polohu, veď aj Svoboda sa inšpiračne obmedzuje na okruh vlastných zážitkov a život svojej malej komunity, ktorý tu v opare naivnej poézie, korenenej v sekvencii cestopisných diapozitívov štylizačným odstupom, vystupuje veľmi plasticky.
      Motív konfrontácie reality a jej obrazu, vo filme HENRI ROUSSEAU z IVANČIC použitý ako pomocný, tvorí v Gómezovom-Sicrovom filme WORLD OF A PRIMITIVE PAINTER stavebnú os. Tento prístup sa natískal v dôsledku vysokej miery vernosti malieb Antonia Velazqueza. Jeho maľby tvoria žiarivý svet jasných farieb, jedinečný tým, ako sa vysoká miera štylizácie spája s priam fotografickou vernosťou. z malieb, časovo od seba často vzdialených, zreteľne vidieť premeny maliarovho životné[/]ho prostredia. Je potom len logické, že stavať proti sebe farebne snímanú predlohu a jej maliarsky pendant dáva filmársky vďačné efekty. Inak sa tu stretáme s prvkami a postupmi už opísanými; trochu nadľahčené sprievodné slovo pripomína postupy z filmu DŘEVO, KÁMEN, BETON, kontrast medzi štylizovaným obrazom a reálnym zvukom (namaľovaný pes a skutočný brechot, kým pod filmovým záberom živého psa je podložená hudba) zasa LA PROMENADE ENCHANTÉE.
      Všetky uvedené filmy stavali tak či onak na koreláciách medzi konrétnym svetom a životom ako predlohou a medzi ich umeleckou transpozíciou. Tadeusz Stefanek vo farebnej impresi, opretej o dielo krynického naivistu Nikifora, nazvanej TAKI SWIAT, túto koreláciu v dôsledku charakteru predlôh potlačil a do popredia vysunul koreláciu životnej reality s plebejsky, naivne chápanou orientáciou na svet náboženských predstáv. Dosiahol to tým. že obrazy, v ktorých sa motívy životnej reality miešajú s laicizovanými, v ľudských dimenziách chápanými náboženskými motívmi boha a svätcov, podložil montážou z Harasymowiczových a Šliwiakových básní, ktorých predstavový svet túto polohu verne vystihuje. Tým autor Nikiforovu tvorbu kontextovo vradil do celkového kultúrneho prúdu ľudovej tvorby, ktorá je pre Nikifora základným inšpiračným žriedlom; sprítomnil predstavový svet, z ktorého sa táto tvorba napája.
      K podobne impresívnemu charakteru gravituje Hušťavov DEDO SIVÁŇ. Inšpiračné žriedla ľudo­ vého rezbára a predstavový svet, čo za nimi stojí, sú zjavne veľmi príbuzné. Autor však Siváňovu

205

tvorbu od náboženskej zložky inšpiračného kultúrneho prúdu izoluje a podčiarkuje iba druhú zložku, väzby medzi každodenným životom slovenského roľníka a jeho umeleckým pretavením. Tak sa jedno zo žriedel tejto zvláštnej kontaminácie svetskosti a náboženskosti zahmlieva, hoci materiál, Siváňovo dielo, naň zreteľne poukazuje.
      Mimochodom, tento protiklad sa na uvedenej dvojici diel, poetickým princípom hodne príbuzných, iba obzvlášť zreteľne prejavuje, no nijako sa na ňu neobmedzuje. Naopak, patrí ku kľúčovým problémom tvorby filmov o umení a v zásade sa dá povedať, že v každom jednotlivom prípade je pravdivosť a hĺbka diela priamo úmerná tomu, ako hlboko a organickv sa tému podarí podať v plnosti vývinových kultúrnych kontextov, ukázať zobrazovaný umelecký jav v jednote inšpiračných žriedel a umeleckej transpozície prijatých podnetov.

      V doteraz rozoberanej skupine diel leží hlavný dôraz na výtvoroch, obrazoch. Profil tvorcu sa vyskytne buď príveskove, ako vo FOLK ARTIST OF THE BLUE RIDGE, alebo je film rovnovážnym obrazom diela a jeho tvorcu, prípadne konfrontáciou jeho videnia krajiny a reálnej predlohy. Niekde integrálne vystúpi aj samotný proces tvorenia (POZDNlJ VOSCHOD), čo vyplýva priamo z povahy predmetu.
      Prípad úplne osobitný tvorí dvojica talianskych filmov, venovaných tomu istému umelcovi - GHISSARDI, PICTORE CONTADINO a DELLA SOLITUDINE ALLA COMMUNITÁ. Jedinečný je už[/] objekt týchto filmov, maliar. Je portrétistom, ale "ozajstným", nie ,.insitným". Motív portrétu sa síce vyskytuje aj v insitných filmoch (napr. vo filme DŘEVO, KÁMEN, BETON), no tam je to portrét takrečeno panoptikálny, a preto ho tvorca po[r]trétu, ako aj tvorca filmu, v tejto kvalite berú s humornou rezervou. Ghissardi je, naopak, portrétista nesmierneho hĺbkového prieniku, takrečeno "diabolský", čo vynikne najmä v tom filme, kde autor celú obsiahlu sekvenciu venuje zrodu jedného portrétu. umožňu­ júc tak konfrontáciu predlohy s výsledkom.
      Vzhľadom na toto jedinečnosť predmetu sa v obidvoch filmoch, robených zreteľne amatérsky, pritom však na vysokej úrovni, kontaminuje prístup kunsthistorických filmov s prístupom reportážnym. Prvotný inšpiračný podnet zjavne prichádza zo sféry sociálnej, zo sféry obrovského rozpätia medzi sociálnym postavením geniálneho náturistu a medzi veľkosťou jeho diela, ktoré tu - okrem sekvencie, venovanej zrodu jedného z portrétov - figuruje predovšetkým vo funkcii kontrapunktu. Ghissardi žije totiž v nepredstaviteľne proletárskych podmienkach dedinského bíreša, jeho životné prostredie pripomína prostredia z prvých veľkých filmov talianskeho neorealizmu, a tak obidva filmy náležite zdôrazňujú nesúmerateľnosť formátu umelca a podmienok, v akých žije.

      Spoločným menovateľom skupiny filmov, o ktorých bola dosiaľ reč, je, že zvuková zložka zostáva pri sprievodnom slove a hudbe, aj keď v najrozličnejšej koncentrácii a kombináciách. Tam však, kde

206

autor chce obzvlášť dať vyniknúť osobnosti tvorcu, usiluje sa ho dokumentárne zachytiť aj vo vrstve zvuku. Dáva mu slovo a s ním neopakovateľnú autenticitu a jedinečnosť ovzdušia, čo túto zložku sprevádza. Tým zároveň akceptuje, že autentické slovo obmedzuje univerzalitu dosahu ešte väčšmi než sprievodné slovo nocionálneho typu.
      Rozvrstvenie súboru INSITAFILMU nezodpovedá celkom zemepisnému rozvrstveniu v dokumentaristickej tradícii zúčastnených krajín, kedže zápas o autenticitu zvukovej zložky má práve v dokumentaristike anglosaskej a francúzskej bohaté tradície a niekde aj priekopnícku pozíciu (napr. etnografická tvorba Francúza J. Roucha). Filmy o umení však v týchto kultúrnych oblastiach zrejme nepatria do sféry, v ktorej by sa výraznejšie presadzovali tendencie ku komplexnej autenticite, a preto uvedené filmy z anglosaskej a francúzskej jazykovej oblasti pracujú vo zvuku prevažne na báze rôznych štylizácií, čo môže súvisieť aj s obmedzenými materiálnymi podmienkami.
      Druhé veľké gravitačné centrum trendu k autenticite tvoria niektoré kinematografie socialistické, najmä poľská, československá a juhoslovanská, pričom treba brať do úvahy priaznivejšie materiálne (nie technické) podmienka dokumentaristov v týchto krajinách. Preto neprekvapuje, že filmy tejto "autentickej" skupiny pochádzajú - okrem západonemeckého MERKMAL: NAIV, kde sa obe metódy svojrázne kombinujú, a švédskeho GUDS LILIE SPELMAN I FŕARG - z kinematografií socialistických, a v zhľadom na nerovnomerné oboslanie prvého ročníka prakticky len z ČSSR a Poľska.
      Spravidla sa priama výpoveď spája a kombinuje so spíkerským textom, ktorý dáva celku rámec, vy­ medzuje kontexty, sprostredkuje jednu zložku autorského stanoviska; sú veci, ktoré filmovaný nemôže sám o sebe povedať a autor filmu ich potom povie zaňho nepriamo alebo priamo.
      K dlhšej synchrónnej sekvencii sa však i tu siaha len v prípadoch, keď je prejav hovoriaceho aj vizuálne natoľko svojrázny, aby hovorené prifarboval zásadne novou kvalitou informácie. I'ak je to v kontaktne strihaných partiách filmu MERKMAL: NAIV, ako aj v Kubenkových NÁVRATOCH ZA ŠŤASTÍM. Už citované príklady ukazujú, že musí ísť o typy, ktoré sa prejavom i zjavom natoľko vymykajú z priemeru, že kontaktní reč povie divákovi o hovoriacom veci aj "charakterokresebne" natoľko závažné, že nevzniká pocit straty napätia. A aj v týchto prípadoch sa z kontaktného záznamu po chvíli prechádza na asynchrónne spojenie, kde v obraze už nevidíme hovoriaceho, ale jeho obydlie, životné prostredie a najčastejšie, isteže, samotné diela, ktorých je hovoriaci tvorcom. v prípade osobitnej predispozície filmovaného môže vzniknúť zaujímavý autentický subjektívny výklad autora priamo nad dielom, ako to výrazne dokumentuje druhá "epizóda" Šinkovho triptychu MAĽOVANÉ UHLĺM. v nej sa rozprávajúci zahĺbi do svojho výkladu a chápania fantastických vízií, ktoré zjavne pociťuje ako súčasť svojho reálneho života, čím stiera hranicu medzi namaľovaným a skutočným; podobne ako maliarka z NÁVRATOV ZA ŠŤASTÍM, ktorá vstupuje s húskami zo svojho obrazu do normálnej životnej interakcie.

207

      Podstatné na tejto skupine je, že vlastná výpoved' filmovaných, resp. výpoveď tretích osôb o tvorcovi, ktorý už nežije, umožňuje komunikovať hlbšie sociologické a psychologické faktory zo zázemia tvorby, než možno zavše vysloviť komentátorsky, pretože formulovanie nocionálnou rečou by tu mohlo viesť do sfér, kde by hraničilo s etickou neúnosnosťou. Filmovaní však o sebe hovoria rečou emocionálnou, pri ktorej zovšeobecnenia vystupujú iba podtextovo. Preto nie je náhodné. že práve skupina filmov s autentický m slovom najzreteľnejšie dovoľuje rozobrať jedno zo sociologických hľadísk insitnej tvorby a rozlíšiť dve v základe protichodné motivácie tvorcov i prístupy k realite.
      Jedna je takrečeno harmonická, kladne sebarealizačná (a keďže sme si už na začiatku ukázali, že súbor INSITAFILMU je skoro výhradne orientovaný na ľudí starých, ide teda spravidla o spokojné obzretie sa na životnú dráhu, ktorá "stála za to"). Tu ľudia so skrytými umeleckými vlohami, keď uzavrú - alebo uzavierajú - svoj plodný, plný, pracovitý život, hľadajú a nachádzajú pokračovanie sebarealizácie v umeleckej tvorbe. Jej základnou intonáciou je vyrovnanosť, pocit kladnej životnej bilancie. Taký je Matej Čupec z Hasprovho filmu z DREVA, Z KAMEŇA, taký je hrnčiar z Hanákovho filmu ZANECHAŤ STOPU (mimochodom, autor túto kladnú bilanciu naznačuje už názvom), taký je DEDO SIVÁŇ, trojica z filmu DŘEVO, KÁMEN, BETON i z filmu MAĽOVANÉ UHLÍM, taký je IVAN RABUZIN a vôbec väčšina umelcov, ktorých dielo sa stalo východiskom pre súbor analyzovaných filmov. Aj tam, kde autori filmu nepra[/]cujú s autentickým slovom, cítiť prevažne tento kladný inšpiračno-sebarealizačný tvorivý podnet. Väčšina insitných i ľudových umelcov teda zrejme tvorí z plnosti života, pod vplyvom kladných emočných motivácií.
      Sú však aj filmy, ktoré zjavne naznačujú podnet opačný: tvorbu motivovanú životnou frustráciou, zápasom o náhradnú sebarealizáciu, ktorú hľadajú v úteku od reality do snov, v uzavieraní sa do seba a tvorbe imaginárnych krajších svetov. Vo svojich obrazoch si materializujú to, "czego nie ma w rzeczywistości,"3) ako hovorí osamelá stará dievka z filmu DZIWNI ARTYŚCI PO OBU STRONACH BABlEJ GÓRY.
      Ak niektoré diptychy či triptychy súboru spája len kritérium vcelku mechanické, totiž že ide o insitných umelcov, tento Marcinkiewiczowej diptych, emocionálne nasýtený frustračnou trpkosťou, má silnejšiu vnútornú koherenciu práve v tejto jednote aj vtedy, ak odhliadneme od jednoty lokalizácie. Obaja tvorcovia sú outsidermi a čerpajú (či čerpali) tvorivé podnety práve z izolácie od prostredia, v ktorom žijú. Sú to andersenovské "škaredé kačiatka", ktorým okolie nerozumie, a preto ich odvrhuje, no práve této frustrujúca izolácia vyvoláva v nich podnet k náhradnej sebarealizácii, predstavujúcej únik do krásy a pohody.
      Takáto záporná emočná motivácia dala svetovému umeniu veľa géniov a množstvo veľdiel; spomeňme hoci len Toulouse-Lautreca či Van Gogha. v oblasti insitného umenia je to zjav už vzácnejší; s pojmom insitnosti sa totiž akosi intuitívne spája predstava radostnosti, harmónie, pohody. To sa

208

nám ujasní, keď urobíme ešte ďalší krok od "umenia bez prívlastkov" k umeniu ľudovému. Tam, kde "tvorba je vlastne subjektom objektivizovaná predstava kolektívu", ťažko si možno subjekt predstaviť ako frustrovaného jednotlivca, ktorý obklopujúce ho prostredie pociťuje ako prinajmenšom bytostne cudzie. To je však práve prípad oboch umelcov z Marcinkiewiczowej filmu, ktorí sú "divní", teda čudáci, a spoločenstvo ich vydeľuje ako cudzorodý živel.
      Kdesi uprostred potom stoja zvláštni fantasti, "boží ľudia", dospelí, ktorí ustrnuli v požehnanom štádiu permanentného detstva (nie detinstva) a pre ktorých niet zreteľnej hranice medzi realitou a svetom ich obrazov, resp. pre ktorých je svet ich obrazov rovnako reálny ako realita.
      Výrazovo je tento motív zotretia hranice medzi realitou a svetom obrazov najúčinnejšie exponovaný a vyjadrený v Kubenkových a Štrelingerových NÁVRATOCH ZA ŠŤASTÍM podľa Hanákovho námetu. Izoláciu umelkyne od všednosti reality naznačuje už rozplývavá oválna "pasparta", ktorá umelkyňu vydeľuje a rámcuje ako na starosvetskej fotografii. "Všedné" predmety domácnosti vidíme v čiernobielom, kým jednu kľúčovú poetickú rekvizitu - kanárika v klietke - vo farbe veľmi výraznej. Tento záber, refrénovite opakovaný a niekedy aj spektrálne zdúhovatený, zreteľne vyrastá na metaforu: krásny, farbistý, ušľachtilý spevec, uzavretý do "klietky" toho, čím ho obdarila príroda, no čo neprešlo ďalším civilizačným zušľachťovacím procesom. Zábery obrazov, ukazované striedavo v čiernobielom a vo farbe, fungujú zasa vo vzťahu skice a dovŕšeného diela.[/]
      Poetika tohto filmu v sebe takrečeno koncentruje problematiku filmového stvárňovania témy výtvarného umenia, a najmä umenia insitného v polohe autenticity oboch zložiek.

      Takto sa od sociologických postrehov znova vraciame k estetike. Zdá sa, že špecifický svet umelcovej tvorby veľmi adekvátne vystihne prístup, kde sa vo vizuálnej zložke pracuje prevažne dokumentaristicky, operujúc obrazmi diel a prípadne ich konfrontujúc s realitou, z ktorej vyrastajú. Vo zvukovej zložke, najmä pokiaľ ide o tvorbu emočne motivovanú v zásade kladne, ukazuje sa ako adekvátne použitie štylizovaných prvkov: náladovej hudby, prevažne v autentickej ľudovej inštrumentácii, a sprievodného slova, často situovaného do polopoetických alebo vyslovene básnických polôh. Česká mentalita tu zasa s úspechom pracuje v polohe humorného odstupu a ľudovej "podšitosti". No aj použitie autentickej zvukovej kulisy dáva pri tomto type filmov rovnako dobré výsledky.
      Tam, kde má vystúpiť do popredia buď jednota diela a tvorcu alebo kde ide o tvorbu motivovanú frustračne, prípadne kde má portrét umelca vzhľa­ dom k celku zvýšenú špecifickú váhu, uplatňujú sa väčšmi autentizujúce prvky aj vo zvuku (osobná výpoveď), pričom sa však súbežne a vo zvýšenej miere ozvláštňuje a subjektivizuje vizuálna zložka. Významotvorne sa striedajú čiernobiele a farebné varianty toho istého motívu, rozsiahle sa pracuje s farebnou filtráciou, fázovým zmnožovaním a rozkladom pohybu, solarizačnými a spektrálnymi efek

209

tami; filmov- obraz sa štylizuje optikou alebo vy­ krývaním častí obrazu atd. Tým sa zároveň zvyšuje subjektivizačný prvok v prístupe tvorcu filmu k fil­ movanému dielu a jeho autorovi. Autorská výpoveď filmára vystupuje, povedľa autorského prvku v predmete filmu, väčšmi do popredia. Zdá sa, že tento autorskejší prístup je frekventovanejší vo filmoch tvorcov socialistických krajín, ktorí vo svojom diele používajú aj viac avantgardizujúcich štylizačných prvkov.
      Krajným príkladom je koncepcia filmov typu Hanákovho ZANECHAŤ STOPU, kde dielo i myšlienkový svet hrnčiara je pre autora filmu iba odrazovým môstikom k ďalšiemu rozvíjaniu priebežnej motivickej dominanty jeho vlastnej tvorby. Preňho sú na téme najzávažnejšie paralely typu: jama-"baňa", z ktorej hrnčiar ťaží hlinu, materiál pre svoju tvorbu, teda pre život, a opticky podobná jama-hrob, do ktorej trúchliaci vkladajú zosnulého, určeného "obrátiť sa v prach", teda v hlinu - slovom. večný kolobeh života. Tejto priebežnej téme autor potom podriaďuje aj také na pohľad ťažko subjek­ tivizovateľné prvky, ako je autentická výpoveď filmovaného; v tomto prípade tým, že prakticky všetko, čo odznie z hrnčiarových úst, je priamo porekadlom alebo aspoň v kontexte dostáva charakter porekadla, koncentrátu ľudovej múdrosti. Tu máme teda do činenia s útvarom, ktorý je iba zdanlivo filmom o umení; v Sklrtočnosti je to film ,,o niečom inom".[/]
      Naproti tomu filmy prezentované na INSITAFILME účastníkmi zo Západu boli vo voľbe prostriedkov konzervatívnejšie a väčšmi založené na estetických účinkoch samotných obrazov, resp. ich konfrontácie s realitou či životným prostredím tvorcu. Aj tam. kde štylizujú (napr. v LA PROMENADE ENCHANTÉE), štylizácia spravidla nefrapuje, naopak, pôsobí skoro naturálne. Sú teda oproti dielu. ktoré si vybrali za tému, takrečeno ,,pokor­ nejšie", a tým často aj "služobnejšie".
      To je, pravda, konštatovanie často axiologické, pričom jeho štatistickú základňu tvorí len obmedzený súbor filmov, ktorý v tomto smere nemusí byť reprezentatívny.

Poznámky
1.
      M. Slivka, Slovenské ľudové divadlo (rkp s. 487). - Pozri aj Š. Tkáč, Hranice ľudového a insitného umenia, Umění a řemesla, 1966, s. 29-34, a J. Langer, k p roblematike insitného a ľudového umenia. Národopisné aktuality, 1967, č. 2, s. 23-26, kde se otázka tejto hranice traktuje trochu odchylne.
2.
      V preklade: koniec-koncov nie sme naivní.
3.
      V preklade: čoho niet v skutočnosti.

210

ZUM ERSTEN JAHRGANG DES INSITAFILM IN BRATISLAVA Die Grenzen der insiten Kunst gegenüber der Volkskunst einerseits und der "Kunst ohne Attribute" anderseits sind eher als Grenzgebiete denn als Grenzlinien anzusehen. INSITAFILM '72 hat sein Profil demzufolge eher wohlwollend und pragmatisch als rigoros gestaltet.
      Die Integration und Aufwertung der insiten Kunst durch die moderne Industriegesellschaft gleichfalls im Osten und Westen ist dem wachsenden Streben nach Ausgleich gegenüber der fortschreitenden Lebenshast und Arbeitsteilung zuzuschreiben. Ausgleich. der im Zurückgreifen auf die Urquellen der Harmonie gesucht wird.
      Der Faktor des Alters, der in meisten Filmen die Künstler als "letzte Mohikaner" erscheinen lässt, ist im allgemeinen unzutreffend und auf Mangel an Aufmerksamkeit gegenüber den Generationen im Produktionsalter zuzuschreiben.
      Die Filme über insite Kunst, ebenso wie die über Kunst überhaupt, weisen der Konzeption nach zwei Grundtypen auf: Eine horizontale und eine vertikale Baustruktur. Die erste ist extensiv, die zweite intensiv, wobei die erste zur Abstraktisation, die zweite hingegen zur Tiefsondage eines begrenzten Phänomens gravitiert. Demzufolge wird die zweite bevorzugt und zeigt sich auch, statistisch gesehen, als aussichtsreicher.
      In eingehenden Strukturanalysen werden die hervorragendsten Streifen des Programms auf ihre Aufbauprinzipien untersucht. Die erste Gruppe, die vorzugsweise entweder das Werk des Künstlers in den Vordergrund stellt, oder die reale Vorlage mit ihrer Transposition konfrontiert und somit eine Chronik, eine Mosaik oder eine Impression schafft, bevorzugt stilisierte Tonbearbeitung mit Musik, Kommentar usw. Das Dokumentare und Authentische konzentriert sich im Bildelement. Wobei die Wahrhaftigkeit und Tiefe des Films im direkten Ver[/]hältnis dazu steht, wie tief und organisch das Einzelthema in der Fülle der Kulturentwicklungskontexte aufgefasst wird.
      Die zweite Gruppe stellt vorzugsweise die Person des Künstlers in den Vordergrund, und somit ist in der Methode nicht nur im Bild-, sondern auch im Tonelement des Films auf die Authentizität ausgerichtet. An Stelle des meist n[o][a]tionalen Elements in Kommentargestaltung der ersten Gruppe tritt hier das meist emotionelle, subjektive Authentikum der persönlichen Aussage, was tiefere soziologische und psychologische Faktoren aus dem Hintergrund des Schaffens hervorzuholen erlaubt. Deshalb tritt eben in dieser Gruppe die Motivationszwiespältigkeit deutlich zutage und erlaubt zwei gegensätzliche Motivationen zu erkennen: Eine harmonische, aus Lebensfülle und positivem Selbstrealisationsdrang hervorströmende. die überwiegt; und eine Frustrationsmotivation, die durch Realitätsflucht in Traumwelten gekennzeichnet ist und eine Ersatzselbstrealisation der Aussenseiter darstellt. Diese kommt eher sporadisch zum Vorschein. In der Mitte stehen Fantasten, für die die durch sie selbst erschaffene Welt ebenso real ist wie die wirkliche.
      Diese zweite Filmgruppe bevorzugt avantgardisierende Bau[e]lemente in der Kameraarbeit und dramaturgischem Aufbau und gruppierte sich vorzugsweise aus der Produktion sozialistischer Kinematographien, die durch bessere materiellen Bedingungen für Experiment günstigeren Boden bieten. Die Filmauswahl aus Westen wies eher konservativeres dramaturgisches Profil auf, was bloss eine axiologische Konstatierung ist und möglicher­ weise auf die Auswahlkriterien, nicht auf die wirklichen Tendenzen in betreffenden Produktionsländern zurückzuführen ist.

211

"Návraty za šťastím", réžia Vlado Kubenko. Vyrobil Krátky film Bratislava.

212

Záber z filmu "Insitné umenie", réžia Vl. Kubenko, kamera a foto J. Grussmann.

213

Záber z druhého portrétu v Ivánovom filme "Dřevo, kámen, beton".

214

ZPRÁVY

NEKROLOG

Odešel prof. PhDr. Jan Húsek [obsah]

(17. 10. 1884 - 6. 12. 1973)
      Krátce po svých 89. narozeninách zemřel v Brně významný československý etnograf, dialektolog a sociolog prof. PhDr. Jan Húsek.
      Ze slovácké dědiny Ostrožské Nové Vsi, kde se narodil v rodině rolníka, si odnesl znalost životního prostředí a tradičních řádů, z nichž čerpal sílu i neochvějné, hluboké a obětavé vlastenectví za nejtěžších životních zkoušek v době nacistické okupace, kdy byl pro odbojovou ilegální činnost s manželkou a dvěma syny zatčen a uvězněn v koncentračním táboře v Buchenwaldu. Jeho syn MUDr. Aleš Húsek zahynul v koncentračním táboře v Sachsenhausenu.
      Po maturitě v Uherském Hradišti roku 1904 studoval Jan Húsek na Karlově universitě v Praze češtinu, francouzštinu a filosofii. Již tehdy se výrazně projevil jeho zájem o studium lidové kultury. k seminární zkoušce z češtiny zpracoval téma "Novoveské nářečí", hláskosloví a [/] slovník se 3 000 hesly. Tato jeho první práca se stala základem etnografické a dialektologické monografia "Moravskoslovenská vesnice Ostrožská Nová Ves", vysoce hodnocené univ. prof. dr. Čeňkem Zíbrtem a poctěné 1. cenou Matice Slovenské. Na nově založené Komenského universitě v Bratislavě, kde studoval národopis v semináři profesora Karla Chotka, předložil práci o své rodné obci jako doktorskou disertaci a na jejím základě promoval 12. 6. 1922 jako první doktor filosofie Komenského university. Jako středoškolský profesor působil dr. Jan Húsek v Lipníku, Ostravě, Bučovicích, Bratislavě a od roku 1938 v Brně.
      Na začátku první světové války byl dr. Jan Húsek přizván prof. Luborem Niederlem ke spolupráci na dvoudílné monografii "Moravské Slovensko". Do 1. svazku (Praha 1918) zpracoval v V. kapitole Zaměstnání obyvatelstva na Moravském Slovensku (str. 253-399) a přispěl i do stati o lidových zvycích. Ve 2. svazku (Praha 1922) napsal kapitolu Život v obci [/] arodině (str. 401-536). Húskova práce svědčí o znalosti prostředí. Je doložena statistikami, fotografiemi a kresbami.
      Dialektolog, národopisec a sociolog. toto příznivé sjednocení zájmů a znalostí u prof. dr. Jana Húska, prostupuje nejen kapitoly v Moravském Slovensku, ale celou jeho vědeckou prací. Jejím těžištěm bylo studium zajímavé a složité problematiky národopisné hranice. Výsledky několikaletého výzkumu uložil ve dvou rozsáhlých dílech: Hranice mezi Slováky a Karpatorusy" (Bratislava 1925) a"Hranice mezi zemí Moravskoslezskou a Slovenskem" (Praha 1933). Tyto monografie a další jeho práce (Gajary u Malacek, Slovenská dědina, Slovenské Pomoraví, Hospodářský a sociální život na západním Slovensku aj.) na něj upozornily natolik, že byl pověřen národopisnými úkoly na Slovensku, které v něm získalo oddaného a věrného přítele. Byl jmenován členem Učené společnosti Šafaříkovy v Bratislavě, ale i členem Národopisné společnos

215

ti českoslovanské v Praze, České akademie zemědělské v Praze, Zemědělského muzea v Praze, Matice Slovanské v Martině, stal sa hlavním tajemníkem Štefánikovy společnosti, přeorganizované po roce 1945 na Československou společnost, v níž založil a vedl národopisný odbor. Jako odborný poradce pracoval ve slovenských vysokoškolských souborech Javorina a Poľana v Brně. Od dvacátých let se zúčastňoval domácích i zahraničních kongresů slovanských geografů a etnografů i sjezdů slovanských filologů, na kterých vystupoval s dialektologickými a národopisnými referáty.
      Byl řádným členem Sociologické společnosti při ČSAV v Praze a místopředsedou její odbočky v Brně, pracoval ve Výboru slovanských společností a spolků v Brně, v Bulharském klubu, v komisi pro sociologii venkova při ČSAV v Praze, spolupracoval se Zemědělským muzeem a Slovenským vlastivědným muzeem v Bratislavě. Byl rovněž vedoucím tajemníkem Národopisné rady pro Slovensko. Jan Húsek vykonal i záslužnou a průkopnickou práci při zakládání Slováckého krúžku v Brně a Praze.
      Kromě dlouholeté činnosti středoškolského profesora přednášel v letech 1950-1962 jako lektor národopisu na Vysoké škole zemědělské, Vysokém učení technickém a Pedagogickém institutu v Brně. v letech 1951 až 1952 přednášel i na Palackého universitě v Olomouci. Pro své [/] posluchače napsal úvod do studia národopisu. Za dlouholetou obětavou záslužnou práci ve výchově a vzdělávání mládeže a za obětavou veřejnou činnost mu byl udělen v roce 1971 čestný titul "Zaslúžilý učitel".
      Rozsáhlá byla i jeho spolupráce s tiskem a bratislavským i brněnským rozhlasem. Doslova nespočetné jsou jeho přednášky a relace. Po roce 1945 nebylo snad jediné národopisné akce, jíž by se aktivně nezúčastnil: práce v sekci pro lidovou kulturu ZKR v Brně, první slavnosti lidových písní a tanců ve Strážnicí, Slovácké roky v Kyjově, Hanácký rok v Kroměříži, Valašský rok v Rožnově pod Radhoštěm, Podlužácké slavností lidových písní a tanců v Tvrdonicích, Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou, Kopaničářské slavnosti ve Starém Hrozenkově atd. Jeho kritické připomínky měly jen jeden cíl - začlenit lidovou kulturu do měnící se a vyvíjející současnosti.
      Napsat přes 180 studií, monografií, kongresových referátů, článků pro denní tisk, přednášek, pojednání a [/] úvah z oboru národopisu, sociologie a jazykovědy.
      Lidovou kulturu dr. Jan Húsek považoval za jednotící fenomén kultury národní. Její budoucnost spatřoval v organickém sepětí lidové tradice se socialistickým vývojem společnosti a to jak v obcích, okresech a krajích, tak v osvětových besedách, národopisných souborech, ve vědě a v celé kulturně výchovné práci. Vesnice a vývoj jejího způsobu života, její rozvíjející se materiální základna i kulturní nadstavba, JZD a činnost Svazu družstevních rolníků byly předmětem jeho stálého vědeckého zájmu.
      Akademik Jan Eisner, který se s prof. Janem Húskem stýkaI na Slovensku, o něm v roce 1965 napsal, že k práci tam přistupoval jako vědec i jako učitel s oddaností pro bratrství obou našich národů. Zdůraznil, že od svých mladých let se dr. Jan Húsek věnoval studiu národopisu a vykonal v tomto oboru záslužné dílo vědecké, literární, propagační i vychovatelské. Jaroslav Orel[/]

JUBILEUM

Jubileum bulharského vědce [obsah]

Ivan Koev, docent slovanské etnografie na Universitě Klimenta Ochridského a vedoucí Sekce spole[/]čenské a duchovní kultury, historické etnografie a etnogeneze v Etnografickém ústavu Bulharské akademie věd v Sofii, patří mezi bulharské etnografy, jejichž činnost se v plné

216

míře rozvinula v poválečném období a kteří se výrazným způsobem zasloužili o rozvoj svého vědního oboru. Šedesátých narozenin docenta Ivana Koeva vzpomenula v jarních měsících letošního roku řada bulharských vědeckých a kulturních institucí a přední osobnosti bulharského vědeckého a kulturního života vysoce ocenily jubilantovo národopisné dílo. Velké přátelství a sympatie, které váží Ivana Koeva k Československu a ke kultuře českého a slovenského lidu, nás vedou k tomu, abychom - byť trochu opožděně - zaznamenali Koevovo významné životní jubileum i na stránkách našeho časopisu.
      Ivan Koev se narodil 13. září 1913 v rolnické rodině ve vesnici Topčii v Razgradském kraji. Po ukončení studia slovanské filologie na sofijské universitě působil jako dobrovolný asistent v Sofijském národním etnografickém muzeu (1941) a pak jato asistent v nově založeném Oddělení pro bulharský slovník (dnešní Ústav pro bulharský jazyk) při Bulharské akademii věd. v roce 1947 přechází Ivan Koev do nově zřízeného Ústavu pro národopis, který byl v roce 1949 přeměněn na Etnografický ústav a muzeum; v roce 1956 se zde stává starším vědeckým pracovníkem, v letech 1957-1967 zastává funkci vědeckého tajemníka, 1962-1972 je vedoucím Sekce hmotné kultury a lidového umění, od roku 1972 vede Sekci společenské a duchovní kultury, historické etnografie a etnogene[/]

ze. v roce 1970 se Ivan Koev habilituje pro obor slovanské etnografie a přechází na historickou fakultu sofijské university, kde má přednášky a cvičení z obecné, slovanské a bulharské etnografie; v roce 1973 bylo zahájeno jeho profesorské řízení. Koevovo systematické úsilí o prosazení etnografie jako studijního oboru na universitě se setkává u vedení školy s pochopením a vytvářejí se předpoklady pro zřízení samostatné katedry etnografie.[/]
      Vědecký zájem Ivana Koeva je velmi široký. Zasahuje do oblasti kultury hmotné (kroj a oděv starého bulharského osídlení na Razgradsku), výtvarného umění (výšivka, textil), folklóru (revoluční tradice v bulharských hrdinských písních, kapanské lidové písně), etnogeneze i etnografie současnosti; počet jeho vědeckých prací přesahuje 120 bibliografických údajů. Jeho knižní publikace Bălgarskata vezbena ornamentika (1951) a Bit na partizanskija otrjad "Anton Ivanov" i pesenno tvorčestvo za antonivanovci (1962) se řadí mezi nejlepší díla bulharského národopisu v poválečném období. Ivan Koev je také autorem několika scénářů vědecko-populárních filmů s etnografickou tematikou, jež se setkaly s živým ohlasem v Bulharsku i v zahraničí. Při této příležitosti sluší vzpomenout i jubilantovu rozsáhlou a záslužnou redakční činnost při přípravě monografií a sborníků vydaných Bulharskou akademií věd i jinými institucemi. Docent Koev je členem řady bulharských i mezinárodních etnografických organizací, na jejichž činnosti se velmi aktivně podílí.
      Jménem českých a slovenských etnografů a folkloristů přejeme docentu Ivanu Koevovi do dalších let mnoho zdraví a tvůrčí pohody. Václav Frolec

217

KNIHY

Kalendarnyje obyčai i obrjady v stranach zarubežnoj Evropy XlX - načalo XX v. Zimnije prazdniki. [obsah]

Odpovědný redaktor S. A. Tokarev. Vydavatelství "Nauka", Moskva 1973, 352 stran
      Kniha sovětských etnografů o zimních obyčejích a svátcích evropských národů je prvním svazkem připravovaného rozsáhlejšího třísvazkového díla o výročních obyčejích. v hutném úvodě informujíS. A. Tokarev. J. N. Grozdova a T. D. Zlatkovskaja ozáměrech chystané práce, charakterizují vlastní téma a nastiňují historické souvislosti lidových obřadů a obyčejů. Vycházejí ze skutečnosti, že ač se se zájmem o obřady, mýty a obyčeje setkáváme v naučné i umělecké literatuře od antiky až po osvicenství, rozvoj jejich historicko-etnografického studia a především záměrného výzkumu je v ruském národopise spojen se vznikem a činností Ruské geografické společnosti v polovině 19. století. Autoři úvodu stručně charakterizují základní termíny obřad - obyčej, pomíjejí však další obsáhlou terminologii, které se ne vždy jednotně používá v národopisné literatuře. Upozorňují na složitost klasifikace obyčejů, z nichž vydělují zvláště rodinný a kalendářní (u nás [/] častěji výroční) cyklus. Vzhledem k tomu, že předkládaný svazek je věnován zimním obyčejům, všímají si jejich postavení v celém výročním cyklu i historických kořenů. Touto problematikou se zabýval zvláště významný sovětský folklorista V. I. Čičerov, jenž rozděloval všechny výroční obyčeje do dvou základních cyklů, souvisejících s přípravou úrody a s její sklizní. Nutno připomenout, že tomuto názoru byla blízká i klasifikace našeho badatele Antonína Václavíka. Základní členění výročních obyčejů na dvě skupiny je však příliš obecné, zahrnuje vlastně několik dalších cyklů. Proto se sovětští badatelé kloní k členění výročních obyčejů do čtyř cyklů v závislostí na průběhu základních ročních dob.
      Výroční obyčeje patří k synkretickým jevům lidové kultury. Při jejich studiu u evropských národů nestačí znát jen jejich podobu z minulého a našeho století. Proto autoři upozorňují na orientální kulty, zvláště na obřady a mytologii starých Řeků a Římanů, od nichž evropské národy přijaly s kalendářem i některé obyčeje a obřadní složky. Lidové obyčeje ovlivňovaly i křesťanské církve, jednotlivá náboženství (v evropských zemích katolické, pravoslavné a pro[/]testantské) však měla k tradičním obyčejný různý vztah.
      Sovětští badatelé si dále stanovili nejen obecné cíle historicko-etnografického studia výročních obyčejů evropských národů, hledají však i možnosti jeho využití v teoretické i praktické činnosti. k hlavním cílům patří studium genese obřadů a obyčejů a jejich vývoje v závislosti na materiální výrobě, sociální struktuře, třídních vztazích a náboženských představách. s tím souvisí i úkol ukázat vztah materiálních základů i působení věrských představ na výroční obyčeje různých národů. k novým úkolům sovětské etnografie v tomto odvětví studia patří i sledování funkčního posunu obřadů, především studium přeměn věrských a magických obřadů v obyčeje s převažujícím estetickým elementem. Výsledků studia výročních obyčejů evropských národů bude možno využít i v širším bádání o interetnických vztazích. A konečně není podceněn ani praktický aspekt problémů, protože sovětští autoři se domnívají, že seriózní studium lidových obyčejů, které se v terénu dochovaly až do našich dnů, může být východiskem názorů o jejich využití v životě současné společnosti. Zvláště v socialistických zemích dostávají

218

některé tradiční obyčeje funkci rodinných a společenských slavnosti.
      V úvodu je načrtnuta rovněž osnova, podle níž byly připraveny studie o výročních obyčejích zimního cyklů jednotlivých evropských národů. s přihlédnutím k historickému vývoji kalendáře a ke klasifikaci obyčejů na základě zemědělské práce je zimní cyklus zařazen do údobí mezi svátkem sv. Ondřeje (30. 10.) a svátkem Tří králů (6. 1.). Základní materiál se vztahuje k 19. a 20. století, sovětští badatelé jej získali z literárních a archívních pramenů i vlastním výzkumem v některých zemích.
      Jednotlivé příspěvky o zimním cyklu výročních obyčejů evropských národů (kromě Sovětského svazu) jsou zpracovány na základě jednotné osnovy, a to tak, že popisy se pojí ke kalendářní posloupností dnů, svátků a k nim se vztahujícím obyčejům. První statě jsou věnovány popisům obyčejových cyklů románských národů.N. A. Krasnovskaja uvádí přehled italských zimních obyčejů, k jejichž vrcholným dnům patří vánoční a novoroční období a jsou uzavřeny cyklem tříkrálenských obyčejů; s ním se spojují i obchůzky mládeže představující mýtickou Betanu (Betana - Epifania) jako zosobnění svátečního dne. s motivem této obřadní postavy se pojí i písňový folklór, často profánního rázu. Počátek zimního období a s ním spojené obyčeje u Francouzů, jak uvádíL. V. Pokrovskaja, se spojuje se jmény populárních světců, k nimž patří [/] především Martin, Kateřina, Ondřej, Lucie a Mikuláš. Těžiště zimních obyčejů však spočívá v dvanáctidenním vánočně-novoročním období, v jehož středu je personifikovaný "de Noel" či Pére Noël, prolínající se i s postavou Mikuláše. Autorka se opírá zvláště o dílo A. Van Gennepa a upozorňuje na problematiku některých francouzských obyčejů, k nimž náleží např. i magická zaklínání ve formě písní, užití ohně, kolední obchůzky, obdarování apod. Po francouzském venkově se rozšířily legendy o narození Krista, které se rozvíjely do dramatických forem. Obřadní folklór ve Francii se rozvinul do mnoha variant, v podstatě se však vyděluje do dvou odlišných zón, k nimž na jedné straně patří ústřední území a alpinské provincie, na druhé Normandie, Pikardie, část Bretaně aj.
      S. A. Tokarev je autorem přehledu obyčejů národů Pyrenejského poloostrova - Španělů a Portugalců. Působením výrazných náboženských tradic zde došlo k překrytí mnoha archaických obřadů. Dávné obřadní přežitky, např. užití zvířecích masek, četné magické praktiky apod. se však přesto na venkově dochovaly v mnoha formách. U národů Belgie a Holandska, jak informujeJ. N. Grozdova, ovlivnilo vývoj lidových obyčejů odlišné náboženské vyznání, katolické u Valonů, převážně protestantské u Holanďanů a Vlámů. Táž autorka zpracovala i obyčeje národů britského souostroví - Irů, Welšanů, [/] Skotů a Angličanů. Řada obřadních přežitků u keltských národů se vztahovala k 1. listopadu, který byl u nich v minulosti počátkem nového roku. U Angličanů byly už ve 14. a 15. století oblíbené vánoční pantomimické hry a obchůzky masek.
      Materiál germánských národů! Skandinávie zpracovalaM. N. Morozova. v p ředvánočním období se u těchto národů většina obyčejů vázala ke dnům světců - Martina, Mikuláše a Lucie. Ve vánočních obyčejích se bohatě uplatnilo figurální pečivo a obřadní masky, mezi nimiž zaujala zvláštní místo maska kozla. U Finů, jak popisujeN. U. Šligina, se zachovalo několik archaických přežitků i v členění kalendáře, např. užití lunárních měsíců, dělaní roku na letní a zimní periodu. Zimní obyčejový cyklus začínal už v říjnu, kdy se konaly i staré novoroční slavnosti. v obyčejích skandinávských a finských Laponců, jak charakterizujM. N. Morozova, se zachovaly přežitky víry v duchy, kultu vlka a medvěda i bohaté obchůzky zvířecích masek o vánocích a o Novém roce.T. D. Filimonova shrnula obsáhlý materiál o lidových obyčejích Němců, u nichž se počátkem zimního období bohatě rozvinuly zvláště mikulášské obyčeje s uplatněním zvířecích a slaměných masek. O vánocích se užívalo mnoha obřadních jídel, z obřadních důvodů se využívalo ohně, zelených ratolestí, rozšířené byly věštby osudu a předpovědi počasí i úrody v příštími roce. s německými dokla

219

dy úzce souvisí i obyčeje z Rakouska, které shrnulaN. M. Listova. Bohatě se uplatnily masky, např. zoomorfní a démonické postavy Perchty. Lidové obyčeje Švýcarska jsou různorodé již tím, že v zemi žiji čtyři odlišné národnosti.
      Maďarské lidové obyčeje se utvářely pod vlivem sousedních germánských a slovanských národů, a jak ukazujeJ. N. Grozdova, i působením tří vyznání - pravoslaví, katolicismu a protestantismu. Kromě agrárních obřadů byly výrazné i pastevecké obyčeji a slavnosti, které se spojovaly i se svátkem sv. Martina a vánocemi, kdy se uplatnila i řada obřadních masek.
      Mnoho společných rysů mají obyčeje západoslovanských národů Čechů, Slováků, Poláků a Lužických Srbů, proto jeO. A. Ganckaja. N. N. Gracianskaja aS. A. Tokarev shrnuli do společné kapitoly. Obdobně shrnulaM. S. Kašuba materiál národů Jugoslávie, který je vlivem složitých historických podmínek na Balkáně velmi různorodý. v bulharských obyčejích, jak píšeT. A. Koleva, měl významnou úlohu první vánoční návštěvník "polazník", podobně jako u všech jižních Slovanů, ale i obřadní uplatnění koledních obchůzek a masek. Pod vlivem slovanských národů se formovaly rumunské obyčeje, jež popisujeM. Ja. Salmanovič. Patří k nim nejen název vánoc "Kračun", ale i mnoho společných jevů ve vánočním a novoročním koledním obřadě. Složitá situace je ve výroč[/]ních obyčejích Albánců, jichž většina vyznává islám a jen menšina se hlásí ke katolickému nebo pravoslavnému vyznání. Původní lidový kalendář byl značně proměněn. Autorka příspěvku Ju. V.. Ivanova jej hledá ve zbytcích obyčejů křesťanského obyvatelstva. Lidové obyčeje řeckého národa zpracovala Ju. V. Ivanova. Připomíná sice některé jevy starého Řecka, vychází však z etnografických dokladů novověkých Řeků. k ústředním dnům zimního cyklu u nich patří svátky narození Krista a Nový rok, k nimž se pojí nejen křesťanské obřady, ale i četné archaické obyčeje, např. užití rituálního ohně, pečiva, masek, kolední obchůzky apod.
      Příspěvky uzavíráS. A. Tokarev obecným hodnocením, v němž připomíná kulturní jednotu evropských národů. Projevuje se i ve společném základě lidových obřadů a obyčejů, i když vlivem odlišných historických podmínek během vývoje se u některých národů vytvořily i četné odlišnosti a zvláštnosti.
      Kniha je opatřena francouzským, anglickým a německým souhrnem, popisem vyobrazení a věcným rejstříkem.
      Rozsáhlý materiál o lidových obyčejích zimního cyklu shromážděný sovětskými autory poslouží nejen jako solidní informace o obřadní kultuře evropských národů, ale může se stát východiskem k započetí hlubšího syntetického studia. Josef Tomeš[/]

Slovanská korespondence Karla Jaromíra Erbena, Korespondence s cizími korespondenty. [obsah]

K v ydání připravili dr. Věnceslava Bechyňová, CSc., dr. Josef Jirásek. Academia Praha 1971, 497 stran
      Soubor 176 dopisů z let 18401870, které si Erben vyměnil se svými přáteli, spolupracovníky a dalšími vědci ze slovanských zemí, tvoří reprezentativní součást erbenovského odkazu dnešku. Korespondence často mívají polosoukromý ráz nebo naopak obsahují jen drobnosti, avšak dopisy Erbenovy do zahraničí a dopisy slavistů z Polska, Lužice, Charvátska, Slovinska a Ruska do Prahy jsou znamenitým dobovým dokumentem, který mnohostranně dokresluje Erbenův portrét. Tematicky obsahuje slovanská korespondence K. J. Erbena jednak problémy folkloristické a etnografické, jednak poznatky literárně historické, kulturologické a zastřeně politické, a konečně organizační a osobní.
      Sborník je rozdělen na oficiální dokumenty a korespondenci s ruskou akademií, vědeckými společnostmi a universitami; jako literární příloha k dopisům je připojen Erbenův "Výklad i oprava několika zatmělých a porušených míst v nejstarším letopisu ruském". Šedesátistránkový úvod editorky Věnceslavy Bechyňové a Josefa Jiráska velmi podrobně a s četnými odkazy na odbornou literaturu osvětluje jak souvislosti kulturně historické, tak i okolnosti,

220

za nichž se dopisy shromažďovaly a připravovaly k vydání. Bechyňová vyložila Erbenovu korespondenci v širokém proudu jeho představ mytologických, překladatelské praxe, jeho tezí básnických, sběratelských i organizátorských. Podařilo se jí podat plastický obraz vývoje Erbenových názorů společenskopolitických, jak se zrcadlily v jeho přátelských vztazích k S. Vrazovi, jednomu z vedoucích představitelů ilyrismu, a obraz toho, jak se jeho představy postupně stávaly stále konformnější. Je až nápadné, jak málo vztahů měl Erben k Polákům, jak málo jej zaujal jejich osvobozenecký boj proti carskému samoděržaví, a jak si právě naopak mezi ruskými vědci vybíral představitele nejen slavjanofilského, ale spíše panrusistického zaměření. v zrcadle publikovaných dopisů se však zdá, že ruská folkloristika poloviny 19. stol. nebyla orientována jiným směrem než slavjanofilským - a to zajisté pořadatelé souboru neměli na mysli.
      Pro folkloristu je předmluva V. Bechyňové materiálově cenná a přínosná, neboť umožňuje blíže poznat např. některé postupy Erbenovy při práci s textem a seznámit se s jeho širokými vědeckými zájmy; je tedy vítaným příspěvkem k folkloristické historiografii. Zde jsou zvlášť zajímavé např. připomínky Tezovy (č. 144, str. 329-330 a Erbenova odpověď č. 145, str. 331-334) ve věci bulharských pohádek. Bechyňová také pečlivě vypisuje všechny bio[/]grafické a bibliografické údaje o osobách a edicích, o nichž se v korespondenci hovoří - již tato práce tvoří zcela samostatný přínos svou snahou o úplnost. z těchto poznatků jasně vyplývá, jak dlouho přetrvávalo poloromantické chápání folklóru jako dědictví minulosti, které lze v současnosti rozvíjet pouze formou uměleckého přepracování na akademické základně. Jestliže pak tento názor byl přenášen i na překlady památek starší literatury, nemohlo nedocházet - při vší estetické kvalitě a záslužnosti této práce - k diskusím a k různosti názorů. Bechyňová se několikrát zmiňuje o malé jazykové připraveností Erbenově v srbštině a v ruštině. s idealizací folklóru souvisela i jistá idealizace národa, jak o ní Erben horuje 20. 7. 1842 v dopise Vrazovi (č. 155, str. 364-377). Také řada poznámek o sběru lidových písní a jejich edicích v Čechách i u ostatních Slovanů by zasluhovala samostatné rozvedení.
      Vydáni Slovanské korespondence má tedy řadu kladných aspektů. Bylo ovšem možné odstranit dublování věcných poznatků v obou předmluvách a pokusit se o ideovou a faktografickou hierarchizaci pojmů: to však neubírá edici nic z jejího významu a dobře zpracovaného aparátu. Bohuslav Beneš[/]

Folklor i etnografija russkogo Severa. [obsah]

Akademie věd SSSR, Institut etnografii N. N. Miklucho-Maklaja. Leningrad 1973, 278 stran, 31 obr. příloh
      Pod redakcí B. N. Putilova a K. V. Čistova vydala Akademie věd SSSR sborník, v němž se patnáct autorů vyslovuje k aktuálním, základním problémům tradiční lidové kultury ruského Severu. v 8. a 9. století toto severoruské území Evropy nebylo zasaženo tatarsko-mongolskými vpády a tak se díky svým příznivým podmínkám zformovalo jako přirozená rezervace lidové kultury, představovaná specifickými projevy v architektuře, výšivkách, výtvarném projevu aj.
      V úvodní stati seT. A. Bernštam zamýšlí nad otázkami formování severoruského osídlení v jeho ranné etapě (5.-9. století), ovlivněného kolonizací z povodí řeky Volhy. Zatímco písemné a archeologické prameny poukazují na vztahy k oblasti Novgorodu, řada historických dokumentů a dialektologických dokladů je svědectvím o. pronikání osídlení z oblasti Horní Volhy.
      Území povodí Horní Dviny a Suchony, které sehrálo významnou úlohu v historii evropského severu SSSR, jsou věnovány čtyři studie, tvořící celek.I. V. Vlasová se zabývá jeho etnickou skladbou od konce 18. do počátku 19. století. Srovnávací metodou dospívá autorka k závěru, že výzdoba malbou a řezbu svědčí

221

o starých historicko-kulturních svazcích mezi ruskými obyvateli a jejich severozápadními sousedy. Přes veškerou příbuznost s dekorativním uměním Švédů, Norů a jiných národů si výtvarné umění této oblasti uchovalo svůj specifický kolorit. StudieG. S. Maslovové o lidovém oděvu z povodí Horní Dviny v 19. a na počátku 20. století přináší nový pohled na formování kultury ruského osídlení Severu. Autorka rozvíjí otázku geneze některých prvků lidového oděvu ruské Sibiře, kde se vyskytuje množství západoruských i ukrajinsko-běloruských zvláštností.
      V poslední stati, vztahující se k výše uvedeným oblastem, rozebíráM. L. Mazo lidovou písňovou tradici v Nikolském okresu Vologodského kraje. Sleduje všechny písňové žánry, které se tu dosud vyskytují, a to od chorovodů, lyrických písní, romancí, balad a častušek až po ukolébavky. z obřadního písňového cyklu se projevily jako nejstabilnější svatební písně a pohřební pláče.
      K těmto čtyřem pracem se přimykají články A. V. Safjanové a A. A. Lebeděvové, zkoumající některé formy tradiční kultury severoruských oblasti a jejich odraz ve způsobu života ruského osídlení Sibiře.A. V. Safjanová v článku o lidovém rolnickém obydlí Vologodské oblasti předkládá materiály (výsledky výzkumu z roku 1961) z povodí řeky Suchony a severní Dviny. Sleduje tradiční selské obydlí z druhé poloviny 19. století a proměny, ke kterým dochá[/]zelo v prvních letech sovětské vlády. Některé rysy lidového stavitelství spojuje autorka s novgorodskou kolonizací. Ve zkoumaném území se projevují prvky středoruského domu, mezi které lze počítat slaměné střechy na hospodářských stavbách, nízké "zimovky", oddělený dům od dvora a některé terminologické detaily. Otázek, souvisejících s uchováním tradic Severu v materiální kultuře ruských přesídlenců v Zabajkalí si všímáA. A. Lebeděva. Seznamuje nás s bohatým materiálem, svědčícím o severoruských prvcích v zemědělském i řemeslnickém pracovním nářadí, v architektonice a v terminologii.
      V dalších statích jsou objasňovány některé aktuální folkloristické problémy.K. V. Čistov se zabývá odkazem velké ruské lidové vypravěčky 19. století I. A. Fedosové a kriticky rozebírá dosavadní studium textové stránky jejího repertoáru. Tématem článkuB. N. Putilova je severoruská bylina a její vztah ke staroruskému eposu. Bylinu chápe jako zákonitou a závěrečnou část v procesu ruské epické tvorby, jejíž určité systémy se mohly upevňovat, rozpadat nebo se postupně transformovat ve formy jiné, ale nemohly být vytvářeny podruhé, znovu. Epická tvorba se podle autora nemůže vrátit k už proběhnuvším typologickým etapám.G. G. Šapovalová nám předkládá souvislosti staré severoruské legendy o jelenu s obřadním přinášením zvířecích motivů a ukazuje, jak se reálný svět [/] zvířat prolíná i do druhých folklórních žánrů - písní a pohádek.
      Studie dalších autorek jsou věnovány málo studovaným problémům historie lidového divadla ve dvou odlišných oblastech bývalé Peterburgské gubernie.A. F. Někrylovová sleduje severoruské varianty "Petrušky", u nichž se přes všechny improvizace a množství nových elementů, narušujících starou tradici, uchovala základní osnova komedie.N. I. Savuškinová rozebírá jednotlivé zápisy textů lidového divadla z oblastí povodí řeky Oněgy a sleduje, jak se jednotlivá témata vpravovala mezi vesnický repertoár.
      Zajímavému tématu se věnujeV. A. Faleeva, která sleduje ženskou postavu v ruské lidové výšivce. Rozebírá osm různých kompozicí s tímto motivem a přichází k závěru o nutností spolupráce archeologů, uměleckých historiků a etnografů při studiu této problematiky. Spojitostmi staroruské malby a folklóru na příkladě postavy drakobijce Jiřího analyzujeV. J. Propp. v z ávěrečné studii seK. D. Lauškin pokouší o interpretaci dřevěných figurek (kultovních idoIů), nalezených ve vykopávkách Staré Ladogy.
      Předkládaný sborník představuje jeden z prvních pokusů o komplexní a přitom různorodý pohled na problémy etnografie a folkloristiky ruského Severu, které byly v poslední době rozpracovány. Alexandra Navrátilová

222

Monumentální sborník bulharských lidových písní

Narodni pesni ot Srednite Rodopi. [obsah]

Sebral Atanas Rajčev, vyd. Rosica Angelova. Sofia 1973, 651 stran
      Bohaté písňové tradice rodopské oblasti vzbudily zájem sběratelů už před sto roky a od té doby vyšlo už více edicí, zachycujících tamní písňové podání; naposledy to byla objemná sbírka N. Kaufmana a T. Todorova (1970), obsahující více než půl druhého tisíce čísel. Nejnovější soubor A. Rajčeva a E. Angelovy, vydaný nakladatelstvím Bulharské akademie věd za podpory místních orgánů, zahrnuje celkem 1025 čísel, zapsaných ve 30 vesnicích. Zasloužil se o něj pilný místní badatel a sběratel A. Rajčev (1916-1962), muzejní pracovník, jenž během dvaceti roků zapsal ve svém rodném kraji přes dva tisíce písní; tato antologie tedy obsahuje asi polovici jeho záznamů. Nemenší zásluha patří i vydavatelce R. Angelové, jež materiál připravila k edici. Rozdělila jej do několika druhových a námětových oddílů: začíná písněmi obřadními (výročními a rodinnými), písněmi mytického a nábožensko-legendárního obsahu, dále zařazuje písně junácké, v nichž se nejčastěji objevují syžety s králem Markem, obsáhlý oddíl písní historických (zejména o turecké nadvládě, hajducké a revoluční zpěvy) a konečně nejobjemnější skupinu písní ze života, "bytových", kde jsou nejobsáhlejšími [/] okruhy písně milostné (č. 259-634), rodinné (č. 635-770), sociální, humoristické a satirické. U každé písně jsou připojena sběratelská data a další poznámky. Vydavatelka rovněž doprovodila sbírku obšírnou vstupní úvahou, z níž se čtenář doví podrobné údaje nejenom o sběrateli A. Rajčevovi, ale i o zpěvácích a obsahu sbírky. Mimo jiné najdeme malé portréty téměř půl stovky zpěváků a zpěvaček; vynikající místo mezi nimi má S. J. Baldžieva (nar. 1864) z Čerepale, zpěvačka s rozmanitým a širokým repertoárem (antologie obsahuje rovněž 86 jejich písní). Podrobně popisuje a rozebírá Angelova i jednotlivé písňové žánry, jejich náměty, motivy a myšlenkový obsah a podává taky rozbor jejich umělecké stránky a výrazových prostředků. Kromě toho je k antologii připojen obsáhlý nářeční slovníček, rejstříky provenience písní a zejména cenný rejstřík jmen a písňových motivů, jenž usnadňuje orientaci v rozsáhlém písňovém materiálu. Tyto tematické rejstříky patří - mimochodem řečeno - k standardní výbavě bulharských písňových edicí odborného zaměření a bylo by užitečné jich využít v mezinárodním bádání při tematické klasifikaci písní.
      Etnomuzikologové budou pochopitelně litovat, že sbírka obsahuje pouze texty a že hudební stránka písní byla zcela pominuta. Až na tuto okolnost představuje objemný soubor lidových písní ze Středních Rodop vynikající dílo sběratelské, svě[/]domitý a důkladný výkon ediční i svědectví, že bulharská folkloristika se hlásí ke slovu díly, jež zasluhují odborné pozornosti, ale i závisti, protože například vydávání českého písňového fondu z nejrůznějších příčin už dlouho stagnuje. Oldřich Sirovátka

Studie o syžetu a žánrové specifice

Nada Milošević - Djordjević, Zajednička tematsko-sižejna osnova srpskohrvatskih neistorijskih pesama i prozne tradicije, [obsah]

Beograd 1971, 396 stran, francouzské resumé
      Mladá bělehradská folkloristika věnovala svou doktorskou disertaci problematice, jíž se mezinárodní bádání v posledních letech již vícekrát dotklo: totiž otázce shodných syžetů a motivů v různých epických žánrech, a to písňových (v baladě nebo eposu) a prozaických (v pohádce, pověsti, legendě). v jihoslovanské literatuře měla Miloševićová předchůdkyni naposledy v M. Boškovićové-Stuliové (Sižei narodnih bajki u hrvatsko-srpskim epskim pjesama, Narodna umjetnost, 1962). Tato problematika není zajímavá a plodná pouze z hlediska putování a obměňování vypravěčských syžetů, ale hlavně pro poznání nejenom společných rysů mezi rozličnými epickými

223

žánry, ale i rozdílů mezi nimi a pro objasnění jejich specifického obsahového i výrazového světa. Shody i diference v syžetech a jejich zpracování jsou právě symptomatické pro výklad osobitosti jednotlivých vypravěčských forem.
      Autorka této monografie vyšetřuje daný problém na půdě srbsko-charvátského folklóru. Paralelní témata a dějové osnovy v próze (pověsti, kouzelné pohádky, mýty, náboženské legendy) a ve veršovaných žánrech (balady a junácké písně) jsou zde časté. Miloševićová-Djordjevićová se soustředila na jeden výsek, na tematiku nehistorického obsahu. Jádro její práce tvoří monografické rozbory asi dvaceti takových paralelních syžetů; najdeme mezi nimi např. známé osnovy jako Amor a Psyché (AaTh 425), vyprávění o zrádné sestře nebo matce (AaTh 590), pohádkovou osnovu o muži hledajícím ztracenou ženu (AaTh 400), známý lenorský syžet (AaTh 369) aj. Autorka konstatuje nejenom pouhou souběžnost syžetů v prozaických a veršovaných žánrech, ale odhaluje i přechod syžetů z jedné žánrové formy do jiné. Objasňuje, že při přechodu dějové osnovy z prózy do písně dochází k rozmanitým změnám v struktuře syžetu, ve výběru a distribuci motivů, ve vyznění děje (tragický závěr balad proti šťastnému vyústění pohádek) i v úloze figur (píseň podtrhuje životnost a aktivitu postav, reálnost a historické zakotvení, rozvíjí jejich vnitřní emotiv[/]ní život, "psychologizuje" je) atd. Na druhé straně však mnohé složky a elementy zůstávají v písňovém i prozaickém zpracování invariabilní, a jim věnuje autorka zvýšenou pozornost.
      Monografie je doplněna bohatou literaturou předmětu a analytickými schématy. Dá se říci, že patří k nejdůkladnějším pracím, jež byly zatím této problematice věnovány a že vydatně přispívá k jejímu řešení. Oldřich Sirovátka

O studiu pověstí

Probleme der Sagenforschung. [obsah]

Vyd. Lutz Röhrich, Freiburg i. Br. 1973, 219 stran
      Na podzim r. 1973 se konala ve Freiburgu mezinárodní konference věnovaná otázkám výzkumu lidové pověsti, která patří nejen k nejobsáhlejším vrstvám tradičního prozaického folklóru, ale zůstává i dnes v mnoha projevech (hlavně místní a historická pověst) stále živoucí součástí ústního podání. Pořadatelem konference byl přední badatel na poli lidové prózy a zejména pověstí prof. L. Röhrich a jednání se zúčastnili odborníci z devíti zemí, mimo jiné i ze zemí socialistických. Sborník "Probleme der Sagenforschung" shrnuje 16 přednesených [/] referátů, jež se dotýkají nejrůznějších aspektů sběru, dokumentace a interpretace pověstí i jejích jednotlivých kategorií (demonologické pověsti, historické a místní podání atd.). Vedle speciálních příspěvků věnovaných jednotlivým Iátkám, postavám nebo motivům (pověrečné rysy v pověstech o zbojnících,perchta, vlkodlak, čarodějnice a čarování, diví lidé atd.), najdeme i úvahy zaměřené obecněji a metodologicky. Takového rázu je Röhrichova stať o aktuálních problémech pověsťového bádání, článek L. Déghové o nových projevech pověsťového podání v průmyslovém prostředí, úvaha o psychologické interpretaci pověstí (G. Isler), pokus maďarského folkloristy V. Voigta o strukturálně-morfologickém výzkumu pověstí, příspěvek finské badatelky L. Virtanenové o pověsťovém podání v dětském prostředí, přehled o klasifikaci a katalogu finských demonologických pověstí (L. Koivu) atd. Už z tohoto holého výčtu je patrné, že sborník se dotýká mnoha zajímavých a aktuálních problémů pověsťového bádání a že otvírá i metodické cesty a pracovní perspektivy, ať už se týkají studia současné pověsťové tradice nebo jejích jednotlivých projevů, uplatnění nových analytických metod (Voigt) anebo praktických organizačních projektů. Na druhé straně se v obsahu konference i sborníku negativně promítla skutečnost, že téma a směr jednání byly dány v nejobecnějším a nejširším ohraničení,

224

a proto některé závažné úseky a problémy zůstaly pominuty; týká se to hlavně historické pověsťové tradice. Oldřich Sirovátka

The "Iron Gete" Complex Atlas [obsah]

Editura Academici Republici socialiste România, 1973, 275 stran
      Dne 16. května 1972 bylo slavnostně za účastí nejvyšších představitelů Rumunska a Jugoslávie dáno do provozu gigantické vodní dílo na Dunaji, přehrada a hydrocentrála "Železná vrata". Vzhledem k tomu, že vytvořením přehradního jezera bylo zatopeno 10.000 ha půdy, řada obcí, ostrovů, průmyslových okjektů a historických památníků a muselo být odtud přesídleno 30.000 obyvatel, rozhodly rumunské stranické a státní orgány vytvořit komplexní výzkumnou komisi, která by pod vedením a za kordinace Rumunské akademie věd prováděla před zatopením výzkum jak dosavadních přírodních a ekonomických podmínek, tak historických památek a způsobu života a kultury lidu v zatopené oblasti.
      V komplexní skupině bylo soustředěno 14 pracovních skupin, které byly rozděleny do dvou sektorů, jednoho pro přírodní vědy (geologii, geografii, hydrologii, speleologii, floru, faunu a přírodní reserva[/]ce), druhého pro společenské vědy (antropologii, archeologii, historii, ekonomii, lingvistiku, etnologii a umělecko-historické památky).
      Zkoumané území má z historického hlediska velkou závažnost; zde se konstituovalo jádro Dáckého státu a později římské Dácie, od ranného feudalismu až do současnosti sem pronikaly různé heterogenní etnické elementy, které ve většině asimilovaly, zčásti si však podržely etnickou isolaci, jako Turci na ostrově Ada-Kaleh (nyní zatopeném vodami Dunaje) nebo Češi ve vesnicích Eibenthal, Bigăr, Ravensca, Gîrnic a Sf. Elena.
      Společenskovědní výzkumy v této oblasti umožnily sledovat dlouhý proces ovlivňování, kontaminování a vzájemného přejímání civilizací a kultur na státní hranici, kterou tvořil Dunaj i uvnitř zkoumané zóny na isoetnických liniích.
      Obsáhlá dokumentace získaná výzkumy bude zpracována v tematických monografiích, uložena v příslušných ústavech, archivech a muzejích. Aby však s výsledky byli urychleně a komplexně seznámeni odborníci i širší veřejnost, byl zpracován a vydán komplexní atlas, který názorně na výborně zpracovaných mapách s přehlednými a fundovanými komentáři podává výsledky expedice.
      Ze stošedesáti kartogramů 65 je věnováno společenským vědám, z toho 13 antropologii, 5 archeologii, 10 [/] historii, ekonomii a demografii, 7 lingvistice, 26 lidové materiální a duchovní kultuře, 3 kulturně-historickým památkám a závěrečná mapa znázorňuje oblast Železných vrat po zatopení přehradními vodami.
      Mapy věnované lidové kultuře za redakce prof. R. Vulcanesca zaznamenávají typy sídel a osídlení, typy domů z hlediska materiálu a konstrukce, z hlediska morfologického a funkčního, terminologii domu a jeho příslušenství, tradiční rozdělení půdy, tradiční orebné nářadí, kooperace zemědělského charakteru, tradiční vinařství, salašnictví, rybářství, dřevorubectví, pěstování bource morušového, typy mlýnů, stravu v závislosti na surovinách, tradiční transport bez pomoci tažné síly, tradiční říční transport, ženský lidový oblek, tradiční mužský oblek, rozšíření výroby vlněných kilimů. Témata z duchovní kultury zaznamenávají vodu ve zvykosloví, právní obyčeje, slovesný folklór, hudební žánry, taneční repertoár, isoetnickou strukturu oblasti Železných vrat.
      Prostý výčet nutný ve stručném referátu nemůže ovšem podat obraz o celé problematice, která je v jednotlivých kartogramech zachycena a podrobněji vysvětlena v komentářích zpracovaných širokým kolektivem odborníků. Je samozřejmé, že atlas, byť komplexní, nenahradí podrobnou monografii oblasti a nedává proto odpověď na všechny otázky, zvláště o sociální kultuře oblasti, které byly expedicí také zkoumány.

225

Z hlediska kartografického je atlas velmi přehledný se systémem znaků, který umožňuje rychlou orientaci tomu, kdo porozumí legendě. Mapy jsou totiž označeny, pouze rumunsky, ačkoliv text atlasu je v angličtině.
      Reprezentační publikace Rumunské akademie věd imponuje jak rozsahem, tak obsahem i rychlostí, s jakou byla vydána; je důkazem spojení vyspělé techniky a ochrany kulturních hodnot při velkých stavbách socialismu. Pro nás je zvláště zajímavá jak proto, že se problematikou úzce dotýká výzkumů, které byly prováděny českými etnografy a folkloristy v českých vesnicích v oblasti Železných vrat, tak proto, že podobně široce zaměřená akce byla u nás podniknuta před stavbou orlické přehrady, její materiály však byly uloženy v archivu a jako komplex nebyly publikovány. Olga Skalníková

Georgi Kožucharov - Rašel Angelova, Plovdivskata simetrična kăšta. [obsah]

Izdatelstvo na Bălgarskata akademija na naukite. Sofia 1971. 197 stran, 145 fotografií, kreseb a plánů
      Plovdivský symetrický dům se svou originální architekturou, přepychovou výzdobou a velkými rozměry [/] obrátil k sobě pozornost již koncem 19. století a od té doby je předmětem vědeckých sporů. Všechny dosavadní práce se zabývají třemi otázkami: původem, slohem a s ním souvisejícími prameny, dobou a cestami cizích přejímek v plovdivské městské architektuře. Někteří autoři ji považují za produkt vlivů renesance nebo baroka proniklého z Itálie, Vídně nebo Cařihradu, jiní ji charakterizují jako tureckou či řeckou. Další badatelé zdůrazňují její bulharský původ. Stavu bádání o plovdivském symetrickém domě je věnována jedna kapitola recenzované knihy.
      Kompoziční a umělecká analýza půdorysného, prostorového a dekorativního řešení umožňuje vymezit základní rozdíly mezi uzavřeným symetrickým městským domem a lidovou architekturou. v půdorysu je zdůrazněno místo a rozměry jádra salónu, který vznikl na místě čardaku u otevřeného domu a je nejen funkčním, ale i kompozičním centrem půdorysu; ostatní místnosti jsou rozmístěny okolo něj. Komunikace uvnitř obydlí a poloha místností je určena jednou hlavní nebo dvěma vzájemně kolmými osami. Architektonické detaily (dveře, okna, stropy a další) se vyznačuji výjimečným bohatstvím forem. Při výzdobě stropů, stěn a průčelí je použito dřeva, malby, ornamentu.
      Uzavřený symetrický dům se objevuje v třicátých letech 19. století v Plovdivu a v okolních sídlech [/] s městským charakterem ekonomiky (Koprivštica, Karlovo, Asenovgrad, Pazardžik). Proto je tento typ v odborné literatuře nazýván plovdivským domem. Tato nová architektura je výsledkem změněných sociálních, ekonomických a kulturních podmínek v doby národního obrození. Symetrický městský dům reprezentuje bulharskou buržoazii. Třídní příslušností je možno vysvětlit jeho proniknutí do většiny ekonomicky významnějších sídel v Bulharsku a místy i na území dnešního Řecka, Rumunska a zvláště Jugoslávie a Turecka v druhé polovině 19. století.
      Při hledání původu plovdivského domu vycházejí G. Kožucharov a R. Angelova z teze, že "nejrozvinutější formy městského domu, typické pro jednotlivé geograficko-sídelní oblasti v naší zemi, jsou ve všech případech jen konečným výsledkem vývoje lidového domu charakteristického pro vesnice téže oblasti" (str. 98). Pomocí srovnávací analýzy autoři dokazují, že plovdivský dům s jednou nebo dvěma osami má původ v rodopském lidovém domě, přesněji v jeho půdorysném řešení. Plovdivský městský dům se vyznačuje dalším rozvojem půdorysu, zvětšením objemu, diferenciací místností podle velikostí a funkce, bohatým architektonickým a uměleckým zpracováním, architektonickými detaily a bohatou nástěnnou výzdobou. Autoři považují plovdivský dům za kvalitativně vyšší stupeň vývoje místního lidového domu, jenž vznikl v nových

226

sociálně ekonomických podmínkách v době národního obrození. Vlivy evropských slohů, i když přetvořené domácí tradicí, jsou zřejmé především v celkové kompozici a nejvíce ve výzdobě. Ukazuje se, že cizí příklady nepocházejí jen z jednoho slohu a že nebyly přejímány pasivně.
      Kniha G. Kožucharova a R. Angelové se zabývá jen jednou stránkou problému. Další otázky, které by nepochybně ještě lépe osvětlily zkoumaný předmět, nejsou řešeny vůbec (např. proces formování plovdivského typu domu). Velkou předností práce je její metodologické východisko - sledování architektury v konkrétních podmínkách historických, ekonomických a společenských. Teoretické závěry se opírají o dokonalou znalost materiálu. Nová kniha bulharských architektů je cenným přínosem k dějinám městského i lidového stavitelství. Helena Bočková
     
Stará ruská fajáns

E. Bubnova, Staryj russkij fajans - Old russian faience, [obsah]

nakladatelství Iskusstvo - Moskva 1973, stran 186, 140 černobílých a 40 barevných fotografií
      Stará ruská fajáns má ve svém vývoji řadu zvláštností a odlišností oproti západoevropské výrobě. Také [/] terminologie a náplň této skupiny je poněkud odlišná: v sovětském pojeti je pod termín fajáns zahrnuta tradiční výroba majoliky, ale i produkce kamenin a bělnin, která podle našeho pojetí patří do jiné klasifikační skupiny. Vývoj ruských fajánsí probíhal vedle výroby porcelánu, jejich kořeny nejsou tak hluboké jako u nás. Až v 18. století se začíná vyrábět lidová majolika v dílnách v Gželu. Další exempláře vznikaly většinou již ve výrobnách manufakturního a továrního charakteru. Rozkvět ruských fajánsí se datuje do první poloviny 19. století, kdy dochází k prudkému vzestupu technologické a umělecké stránky výrobků, takže brzy jsou schopny vytlačit anglické kameninové zboží z dovozu. v druhé polovině 19. století má výroba výrazně kapitalistický charakter.
      Nejstarší ruské fajánse byly určeny - stejně jako u nás habánská majolika - pro šlechtu a bohaté měšťany. Proces zlidovění fajánsí probíhal podobně jako v evropských zemích, i když poněkud opožděně. Jak vyplývá z ikonografického materiálu v knize, setkáváme se až v druhé polovině 18. století s výraznějšími projevy zlidovění fajánsí. v citátu V. Pelčinského z roku 1833 se konstatuje, že fajánsové a porcelánové zboží se dostává i tam, kde se doposud používalo hliněné nebo dřevěné nádobí (str. 5-6). Na lidových fajánsích se uplatňují figurální i rostlinné motivy a výrazné mód[/]ní zobrazování stylizované architektury (kostely, kláštery, zámky ap.), vyskytující se v tomto období i v moravském a slovenském lidovém džbánkařství. v první polovině 19. století proniká do výzdobných prvků ruských fajánsí tištěný dekor (veduty měst, figurální scény), obvyklý v západoevropském prostředí u kamenin a bělnin. Nalepovaný plastický dekor (a v některých případech i malovaný) vychází z obdobných vlivů anglických kamenin. Skutečně lidových nebo jim velmi blízkých fajánsí najdeme v publikaci poměrně méně. Po stránce typologické to jsou talíře, poháry, džbány a především hliněné konvice, typické pro lidovou kulturu východních Slovanů (napodobování podobných tvarů z kovu). Velmi blízká našemu lidovému džbánkařství je lidová majolika z Gželu. Vyznačuje se poměrně velkým tvarovým bohatstvím a výraznými dekoračními náměty.
      Textovou část publikace doplňují černobílé fotografie a značky jednotlivých výroben. Některé fajánse jsou znovu zachyceny v barevné fotografii.
      Vydaná monografie o staré ruské fajánsi nám přibližuje tento dosud málo známý druh keramické výroby v Rusku. Publikace je přehledně sestavena a má reprezentační charakter. Jiří Pajer

227

Marie Kostelníková, Velkomoravský textil v archeologických nálezech na Moravě. [obsah]

Academia, Praha 1973. 54 stran, 12 tabulí
      Autorka studie si položila za cíl zveřejnit výsledky rozboru velkomoravských tkanin z výzkumů hradišť v Mikulčicích, Starém Městě, Břeclavi-Pohansku a pohřebišť v Dolních Věstonicích, Stěbořicích a dalších moravských lokalitách. Podává výklad o materiálech, které byly analýzou zjištěny, o druzích tkanin a jejich vazbách na základě znalostí současné textilní technologie. Text doplňuje přehlednými tabulkami nálezů, nákresy a fotografickou přílohou.
      Poměrně ucelenou představu skýtají nálezy o oděvních materiálech. Kostelníková však vyslovuje názor, že podle nalezených zbytků textilií nelze oděv rekonstruovat. Je pravděpodobné, že šat velmožů se skládal z více částí, že ženy se oblékaly do dlouhého šatu a muži nosili onuce. Pozoruhodné jsou četné nálezy gombíků. U některých se zachovaly proužky tkaniny i větší poutka z textilu, do nichž se knoflíky zapínaly. To, že se gombíky se zbytky textilu našly většinou v blízkosti hrdla zemřelého, svědčí o tom, že byly funkční, že sloužily k sepnutí šatu.
      Práce Marie Kostelníkové může být přínosná i pro bádání o vývoji lidového oděvu: podává zevrubně přehled o staroslovanských tkaninách, jejich materiálech a techni[/]kách výroby, z nichž se některé zřejmě uplatňovaly i v oděvu lidových vrstev.
      Archeologické nálezy velkomoravských textilií a výsledky jejich technologického rozboru by mohly svádět k úvahám o možnosti rekonstruovat na tomto podkladě další vývoj oděvu, mimo jiné též lidového. Stupeň poznání lidového kroje z druhého tisíciletí našeho věku opírající se o znalost ikonografických pramenů a z posledních století o dochované hmotné doklady ukazuje, že mezi oděvem privilegovaných vrstev a lidovým krojem byly značné diference po celou dobu jejich paralelního vývoje. Možnost usuzování na obecný charakter staroslovanského oděvu na základě archeologických nálezů je navíc ještě omezena tím, že jde o nevelký počet pozůstatků oděvních součástek použitých k rituálním účelům; ty mohly být jen malou, i když významnou součástí dobové garderoby nelidových vrstev. Alena Jeřábková

Dušan Šindelář, Vědecká ilustrace v Čechách. [obsah]

Obelisk, Praha 1973. 133 stran, obrazové přílohy.
      Knížka Dušana Šindeláře je ve svém oboru průkopnická; poprvé souhrnně hodnotí vědeckou ilustraci v našem prostředí, pokouší se objasnit její pojem a podle vědních oborů nastiňuje její vývoj.[/]
      Na stránkách 76-80 věnuje pozornost ilustraci národopisné, kterou nelze přesně ohraničit pro její úzkou souvislost s jinými vědními obory a s výtvarným uměním. v popředí národopisné ilustrační tvorby stojí od samého počátku studium lidových krojů. Šindelář uvádí Hollarovo zpodobení městského a vesnického oděvu. Vysoko vyzdvihuje význam krojového seriálu A. Pucherny z roku 1814. Vrchol národopisné ilustrační tvorby v 19. století připisuje Josefu Mánesovi; v jeho díle se ve vzácné jednotě snoubí hodnota dokumentární s uměleckou. z ostatních známých tvůrců krojových vyobrazení na konci 18. století a v 19. století jmenuje S. Mansfelda, V. Oslisla, W. A. Gerleho, W. Horna, P. Bohúně. z autorů vyobrazení lidové architektury vzpomíná J. Koulu, J. Spirhanzla-Duriše a další. Současná národopisná ilustrace dodržuje přísně dokumentární ráz, výjimku tvoří tvorba K. Svolinského a A. Strnadela.
      Nad pojetím a výkladem národopisné ilustrace v knížce D. Šindeláře vyvstává několik otazníků. Na str. 9 autor upozorňuje na to, že působnost vědecké ilustrace se neváže nutně na fakt knihy a rozšiřuje ji i na oblast volných grafických listů. Některé z národopisných dokumentů uvedených autorem skutečně nejsou ilustracemi v pravém slova smyslu, nejsou doprovodem tištěného textu (Pucherna, Horn, Mánes). Autor je do své knihy zařazuje z toho důvodu, že jsou samy o sobě názornou

228

vědeckou analýzou či zjištěním (str. 14). Podle našeho mínění je však sporné, zda je možné podřizovat tyto obrazové dokumenty stejným kritériím jako ilustrace knižní, které jsou svému účelu podřízeny nejen po obsahové, ale i po formální stránce. Hodně zůstal autor dlužen zeměpisu: do názvu knížky uvedl jen Čechy, ale do jejího obsahu pojal i Moravu se Slezskem a dokonce i Slovensko. Mansfeldovy rytiny zachycující lidové typy v moravských krojích vyšly knižně ve Vídni, Album W. Horna Maehrens ausgezeichnete Volkstrachten zobrazuje moravské a nikoliv české kroje a vyšlo v Brně a nikoliv v Čechách. Národopisné studie Josefa Mánesa se nevztahují k Čechám, nýbrž k Moravě, ke Slezsku a ke Slovensku. Ostatně z vyobrazení moravských lidových krojů bychom dále postrádali práce J. H. A. Gallaše, V. Kiningera a F. Kalivody, z obrazových dokladů českých krojů litografie A. Gerasche, F. Koláře a dalších. Do seznamu literatury měly být pojaty alespoň některé práce z oboru národopisné ikonografie, zejména však Žákavcova monografie o Josefu Mánesovi.
      Přes tyto a další možné výhrady zůstává Šindelářova kniha cenným přínosem jako syntetizující obraz výtvarného vyjádření vědeckých reálií. Protože se jí dostalo mimořádné typografické péče, je skutečným potěšením brát ji do rukou. Alena Jeřábková[/]

Jaroslav Andrejs, Lidové písně z Východočeského kraje a podkrkonošské koledy. [obsah]

Panton Praha 1972, 130 stran
      Autor sbírky lidových písní hudební skladatel Jaroslav Andrejs pochází z východních Čech a od mládí zapisuje lidové písně. Od roku 1951 působí jako hudební redaktor Čs. rozhlasu v Hradci Králové, upravuje lidové písně pro soubory a oživuje tak hudební tradici kraje.
      Vydaná sbírka obsahuje 49 lidových písní, které slýchal Andrejs v Kamenici u Dobrušky od svého otce (1885-1963) i jinde ve východních Čechách a několik podkrkonošských koled, převzatých ze sbírky Josefa Horáka. Největším přínosem sbírky je shromáždění nově nasbíraného materiálu, dosud nikde nepublikovaného. Vybrané písně jsou zajímavým dokladem tradiční lidové písně konce 19. století z oblastí Královéhradecka, Dobrušska, Náchodska a Podkrkonoší.
      Zápisy lidových písní pocházejí např. od Anny Prázové z Rovného u Dobrušky (nar. 1911), Marie Havlíkové ze Sadové u Hradce Králové (1874-1962), Rudolfa Dusílka (18871965) a Františka Štěpána (18831962) z Kamenice u Dobrušky, Anny Světlíkové z Bohdašína u Nového Města n. M. (nar. 1911), Anežky Duchačové z Janova u Náchoda (nar. 1913), Marie Lofové z Dobrošova u Náchoda (nar. 1903), Josefy Hejzlarové z Ohnišova u Dobrušky (nar. [/] 1905) či od Víta Tuláčka z Poniklé u Vrchlabí (nar. 1898). Jiné písně zapsali hudební pedagogové Jaroslav Keprta z Jablonného a Jaromír Chalupský z Pardubic.
      Další písně vybral Andrejs ze sbírek K. J. Erbena, J. E. Jankovce a J. Horáka. Upravil je pro akordeon, klavír, ženský a smíšený sbor a některé písně a koledy s doprovodem komorního orchestru. Tím se tento výběr liší od ostatních sbírek, kde jsou převážně písně jednohlasé. Knížka lidových písní vyšla ve vkusné grafické úpravě s ilustracemi Jaroslava Jelena. Aleš Doubrava


      Joža Ország-Vranecký, Valašské kovářství, [obsah]

Rožnov pod Radhoštěm 1973, 75 stran, 49 foto a kresby
      Valašské muzeum v Rožnově pod Radhoštěm vydalo jako 4. svazek edice Malé tisky knížku o valašském kovářství, dokumentovanou množstvím kreseb a fotografií. v národopisné literatuře se práce o kovářství objevují sporadicky, obvykle v souvislostí s tematikou zemědělskou, a proto tuto nenáročnou a popisnou pomůcku pro badatele můžeme jen uvítat. Autor si neklade nároky na striktní vědecké zpracování daného tématu, ale populární formou umožňuje mnoha čtenářům proniknout do

229

tajemství kovářského řemesla. Velmi důležitou úlohu zde hrají fotografie a kresby s popisem, které mnohdy vypovídají víc než text samotný.
      Úvod knížky je věnován popisu historie patrové kovárny a jejího umístění ve Valašském muzeu v přírodě. k zajímavým oddílům náleží popis kovářské terminologie, která vznikla zkomolením německých slov. Poučná je i tabulka odměn za kovářské práce, která srovnává ceny jednotlivých výrobků, na základě výpisů z účetních knih z roku 1905, 1938, 1972. Poznámky k dialektu nám objasňují terminologii některých pracovních postupů a technik. Další kapitoly nás seznamují ve stručnosti s archeologickými doklady o kovářství u nás, s popisem a rozšířením kovářství, s umístěním kováren, s dnešním stavem aktivní činnosti kovářů na Valašsku, s výčtem kovářských výrobků a pracovních nástrojů, s popisem různých technik zdobení kovu, s podkovářstvím a historií železných hutí zkoumaného regionu. v knize postrádám kapitoly o popisu technologie výrobního procesu, o archivních dokladech o existenci kovářských cechů.
      Důležitou složku knížky tvoří fotografie B. Přikryla, L. Buzka, I. Vaculína a kresby I. Hartingera. Grafickou úpravu navrhl A. Jero. Na závěr můžeme podotknout, že knížka o valašském kovářství splní svůj úkol i tehdy, dá-li podnět k zamyšlení a úvahám o kovářství a další běžné venkovské řemeslné výrobě a jejím [/] místě v národopise, neboť této problematice se dosud věnovala minimální pozornost. Olga Jerová

Bibliografie československé balkanistiky za léta 1969-1971. [obsah]

Sestavili a k vydání připravili Ivan Dorovský a Marta Romportlová. Universita J. E. Purkyně, Brno 1973, 155 stran
      Druhý svazek Bibliografie československé balkanistiky, který vydal v rámci edice Materiály k dějinám a kultuře střední a jihovýchodní Evropy Kabinet balkanistiky a hungaristiky při Katedře historie a etnografie střední, východní a jihovýchodní Evropy filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně, zachycuje českou a slovenskou balkanistickou literární produkci za léta 1968 až 1971 (první svazek, jenž vyšel v roce 1970, zpracovává období 1966-1968).
      Bibliografie, již sestavili a k vydání připravili Ivan Dorovský a Marta Romportlová, zaznamenává práce českých a slovenských balkanistů ve velmi širokém záběru, tzn. jak studie čistě balkanistické, tak i díla komparatistická, jež se týkají obecně slovanské problematiky. Novým prvkem druhého svazku Bibliografie československé balkanistiky je zařa[/]zení překladů odborných statí, veršů a prózy, pokud vyšly jako samostatné publikace nebo v odborném a periodickém tisku.
      Bibliografie je rozdělena do osmi základních částí. Všeobecná část (I.) obsahuje oddíly o organizaci vědecké práce (časopisy, sborníky, instituce, muzea, spolky, výstavy, mezinárodní vědecká spolupráce, konference, kongresy, symposia, perzonalia, nekrology, stav vědeckého bádání), o bibliografiích a souhrnech literatury, o pramenech a metodologii. Druhá část je věnována jazykovědné balkanistice, jejiž problematika se vztahuje k obecným jazykovým otázkám, etymologii a toponomastice, mluvnickému vývoji slovanských jazyků, současné bulharské, makedonské, srbocharvátské a slovinské mluvnici, dialektologii a jazykové kultuře, problematice neslovanských jazyků na Balkáně, vzájemným vlivům balkánských a nebalkánských jazyků a jazykové praxi. Literárněvědná balkanistika tvoří třetí část bibliografie. Obsahuje práce obecného a srovnávacího charakteru, literaturu balkánských národů v časových rozmezích do roku 1453, v 15.18. století, v první polovině 19. století, od druhé poloviny 19. století do roku 1918, balkánské literatury v letech 1918-1945 a po roce 1945, překlady z balkánských literatur do češtiny a slovenštiny. Čtvrtá část zahrnuje dějiny střední a jihovýchodní Evropy (obecné práce a komparatistika, dějiny Byzance a bal

230

kánských národů do roku 1453, dějiny Balkánu v 15.-18. století, počátky národních hnutí a dějiny balkánských zemí od druhé poloviny 18. století do první poloviny 19. století, balkánské země y letech 18481918, národní státy v jihovýchodní Evropě v letech 1918-1945, jihovýchodní Evropa po roce 1945).
      Samostatná část (V.) je věnována také etnografii a folkloristice. Jsou zde uvedeny práce o obecných otázkách a komparatistice, zprávy o výzkumech, příspěvky z etnografie a folkloristiky českých a slovenských menšin v zahraničí, studie z národopisu Bulharska, Jugoslávie, Rumunska a Řecka. Národopisná část obsahuje celkem 104 bibliografické údaje, což svědčí o zvýšeném zájmu českých a slovenských národopisců o balkanistickou problematiku.
      V závěrečných částech Bibliografie československé balkanistiky jsou uvedeny seznamy excerpovaných publikací (bibliograficky bylo. zpracováno celkem 8 bibliografií, 45 časopisů, 36 sborníků a kolektivních prací), seznam zkratek a autorský rejstřík.
      Svědomitě připravená bibliografie je nejen dobrou vizitkou práce kabinetu balkanistiky a hungaristiky na filosofické fakultě University J. E. Purkyně v Brně, ale i cennou pomůckou pro každého, kdo se zajímá o jazyk, literaturu, dějiny a kulturu balkánských národů. Václav Frolec[/]

Joachim Hähnel, Hauskundliche Bibliographie. Band 1. 19611970. [obsah]

Erster Teil. Münster 1972, 296 stran
      Historické studium stavebních projevů vykrystalizovalo na německém jazykovém území v samostatný vědní obor ("Hausforschung") s dlouholetou tradicí. "Domovědný výzkum" je chápán komplexně a do jeho historicky orientovaného výzkumného programu je zahrnováno studium profánního stavitelství v nejširším slova smyslu. Badatelé zabývající se uvedenou problematikou jsou sdruženi v "Arbeitskreis für deutsche Hausforschung", jehož publikační orgán "Beiträge zur Hausforschung" přináší nejnovější výsledky bádání i informace o nových publikacích v daném oboru. Od roku 1972 začíná vycházet jako samostatná příloha jmenovaného sborníku bibliografie ("Hauskundliche Bibliographie"), jejíž koncepci vypracoval a první svazek k vydání připravil asistent Národopisného semináře university v Münsteru dr. Joachim Hähnel. Bibliografie má postupně obsáhnout všechnu literární produkci z oboru historického studia profánního stavitelství, jež je velmi rozsáhlá a doposud systematicky nezpracovaná. Jednotlivé díly bibliografie mají časově zahrnout období 1871-1918, 1918-1932, 1933-1945, 1945-1960, 1961-1970. z praktických důvodů i současných potřeb bude nejprve vydána část zachycující poslední ča[/]sové období, a to v regionálním řazení. První svazek, který vyšel v roce 1972, se vztahuje k západoněmeckému území Šlesvicka-Holštýnska, Dolního Saska, Vestfálska, Porýní, Falcka a Hessenska. v druhé části bude zpracováno Bádensko, Württembersko a Bavorsko, dále pak území Německé demokratické republiky, Rakouska a Švýcarska, v třetí a čtvrté části bude literatura z dalších evropských zemí.
      Věcné řazení bibliografie bude ve všech dílech obdobné jako u vydaného prvního svazku a bude obsahovat tyto hlavní oddíly: příručky, přehledy, všeobecné práce; problémy, metody, pracovní postupy; hrad, zámek, šlechtické stavby; městské stavitelství, měšťanský dům; zemědělské stavitelství, rolnický dům; řemeslnické a průmyslové stavby, dělnické obydlí; zvláštní stavební úkoly, jednotlivá časová období, architekti; byt a bydlení, části domu; domová výzdoba a obyčeje spojené s domem. Spodní časová hranice je dána historicky doložitelným stavem dokladů, horní hranici řadí J. Hähnel do let 1870-1918, kdy všeobecně zanikají řemeslné tradice ve stavitelství.
      Vydaná první část prvního svazku Hauskundliche Bibliographie, obsahující celkem 4.122 bibliografických údajů, signalizuje vysokou odbornou připravenost sestavovatele i velké pracovní úsilí vynaložené na přípravu díla, jehož význam bude nepochybně celoevropský. Václav Frolec

231

SBORNÍKY

Ethnologie française [obsah]

, ročník I., Paříž 1971
      Nový čtvrtletník Société d' ethnographie française navazuje v nové grafické úpravě na 17 ročníků časopisu Arts et traditions populaires, o němž bylo referováno i v našem etnografickém tisku. v novém časopisu lze vysledovat určité změny, především v tematickém rozčlenění (nové rubriky) a v omezení informativní částí (chybí oddíl Kronika, Diskografie, Filmografie). Obsahové zaměření časopisu v n ávazností na vymezování badatelského, zájmu francouzské etnografie osvětluje úvodní stať vedoucího redaktora J. Cuiseniera (č. 1). Předkládaný časopis má být především platformou pro problematiku teoretického a metodologického zaměření, má se soustředit na studium evropských kulturních společenství (se zaměřením na oblastí francouzské kultury), jež má vést k poznání struktury a funkce sociálních a kulturních systémů, jejich specifik a vzájemných vazeb, a v širším pohledu postihnout některé základní principy, společné vlastnosti a znaky, jimiž se tyto společenské a kulturní celky vyznačují (např. problém přenášení a transformace jevů aj.). Pro badatelské pole francouzské etnografie vymezuje autor [/] oblasti francouzského jazyka a kultury v Evropě (Francie, Belgie, Švýcarsko), v Americe (Kanada, USA) a jinde v zámoří (Réunion, Antily, franc. Guyana). Obsahovému zaměření časopisu koresponduje několik rubrik. Na prvním místě jsou to studie převážně teoretického charakteru, které svým tematickým rozsahem odpovídají širšímu pojetí etnografie ve Francii, jež často zahrnuje problematiku sociologické, psychologické i kulturněhistorické povahy. Nás mohou zajímat metodou zpracování tématu (převažuje ovšem strukturalistický postup i metodologická hlediska kulturní a sociální antropologie), i podněty, jež poskytuje širší srovnávací materiál. v této zprávě upozorníme na některé příspěvky z jednotlivých rubrik. Tématem i metodou zpracování jsou zajímavé studie P. Buissaca. V první se pokouší o strukturalistickou analýzu komunikační funkce pantomimických výrazových prostředků na základě málo známého pojednání o akrobacii ze 16. století (č. 1). Studie, jejímž cílem je poznání specifické "řeči" pantomimických výstupů, vychází z funkcionální lingvistiky R. Jakobsona. Na tuto problematiku navazuje autor i ve druhém příspěvku, v němž rozebírá zahajovací výstupy cirkusových klaunů a pokouší se o stanovení metod des[/]kripce těchto pantomimických projevů (č. 3-4). Strukturalistický postup uplatňuje ve své studii také A. Charraud, jenž se pokouší o analýzu tématu "stupně lidského věku" na základě rozboru dvaceti pololidových rytin z 19. století znázorňujících toto téma (č. 1). k problematice lidového tance se vztahuje studie J. M. Guilchera (č. 2), jenž se v obecnější rovině zamýšlí nad základními znaky lidového tance (rozebírá jeho aspekty pohybové, hudební, psychologické aj.) a zabývá se i otázkami životnosti tance v tradičním prostředí (vztah historického tance a lidové tradice, otázky migrace a transformace tanečních projevů). Zajímavou studii předkládá D. Laurent: na základě rozboru jedné z nejpopulárnějších bretonských lyrickoepických písní zvaných "gwerziou" -"Gwerzu o Skolanovi" -řeší vztah folklórní Iátky a staré literární tradice v Bretagni, Ukazuje na přímé souvislosti této recentní látky s legendou ve starém galském rukopisu z konce 12. století a svá bádání rozšiřuje o analogické varianty ostrovní keltské tradice (č. 3-4). J. Nicourt poukazuje na téměř 500 let trvající tradici starých technik odlévání zvonů (č. 34). Vlastní výzkum jedné z dosud zachovaných sléváren ve Francii, v níž se doposud používají techniky

232

a nářadí z první třetiny 19. století, konfrontuje s raně středověkými záznamy a dochází k překvapivým vztahům. Ze srovnávacího hlediska je zajímavá studie F. Raphaela o narozeninových obřadech a lidovém léčitelství venkovského obyvatelstva židovského původu v Alsasku (č. 3-4). Autor popisuje některé magické praktiky apotropajního rázu (vyhánění škodlivého démona - "Frau Holle"), prováděné při porodu, šestinedělí a úvodu, a staré způsoby léčení, v nichž hlavní roli hrála magická zaříkávání. z oddílu Monografie zaujme příspěvek R. Frohlichera, jež je komplexní monografií typického lidového statku v Alsasku (vybraná usedlost v okolí Štrasburku). Autor si všímá nejen vlastní architektury, ale také bydlení a provozu v domě, života a zvyků jeho obyvatelů, historie statku, hospodářských obyčejů aj. (č. 3-4). Ostatní rubriky (Aplikovaný výzkum, Instituce, Zaměření výzkumu) mají variabilnější povahu, jsou platformou pro mezioborová témata, aplikované technické problémy, historii národopisných institucí ve Francii, zaměření výzkumných úkolů aj. z nich blíže uvádíme příspěvek F. Louxové (návrh výzkumu lidové hygieny a prevence proti nemocím v č. 3-4) a G. H. Riviéra, jež zaujme zejména muzejní pracovníky (vývoj muzea lidové architektury v přírodě v jihofrancouzském Gaskoňsku v č. 1). v závěru každého čísla jsou informace, knižní recenze a stručné obsahy hlavních studií ve [/] francouzštině a angličtině (synopsy). Poslední číslo I. ročníku obsahuje bibliografii etnografických publikací získaných v letech 1970-1971 do knihovny Musée des arts et traditions populaires v Paříži. Eva Večerková

Jahrbuch des österreichischen Volksliedwerkes, Bd 22. [obsah]

Red. L. Nowak a L. Schmidt ve spolupráci s K. Horakem; Wien 1973, 80 stran a 6 fotografií
      Úvodní oddíl studií 22. ročenky Rakouské společnosti pro lidovou píseň je soustředěn k dvěma tématům: k lidovým (resp. zlidovělým) rakouským písním ze středověku a baroka a k lidovým a společenským tancům z okolí Vídně.
      Příspěvek L. Schmidta přináší souhrnnou charakteristiku vývoje barokních písňových legend, oblíbených na území dnešního Rakouska od konce 15. stol. až hluboko do stol. 19.; vrchol této převážně umělé a v hojných tiscích dochované produkce spadá ovšem do 17.-18. stol. O středověkých duchovních písních jako o pramenu kulturních dějin pojednává rovněž z určitého nadhleduP. Baldass. Vedle stručného příkladu o historickém výskytu mečových tanců v Dolním Rakousku (nejméně od r. 1568) od O. G. Schindlera zaujme zvláště etnochoreology materiálová stať K. Horaka o lidovém tanci z oko[/]lí Vídně v období okolo r. 1930; četné notace včetně slovních popisů příslušných tanců (pochodů, polek, ländlerů, šotyšek ad.), citované z publikovaných i rukopisných sbírek, obohatil zkušený autor významnými anotocemi podle autopsie.
      V oddílu zpráv je pochopitelně věnována nejzevrubnější pozornost dvěma etnomusikologickým seminářům s mezinárodní účastí (St. Pölten 1972 a 1973 - o hudebním folklóru Dolního Rakouska a o bor dunu v evropské lidové hudbě; W. Deutsch a H. Thielová). Z osobních zpráv zarmoutí nekrolog na počest J. Bitscheho († 9. 1. 1974), vynikajícího kustoda vorarlbergského písňového fondu.
      Z recensního oddílu zaujme českého čtenáře kritické zhodnocení dvou sbírek W. Maxe s n ěmeckými písněmi a tanci z jižní Moravy (sběr z l. 1930-1968); kromě četných tiskových chyb a nedostatků v komparačních poznámkách vytýká D. R. Moser oběma edicím nejen bezkoncepčnost, ale i nejasnost čtenářského určení. Vcelku uznalého ocenění se zato dostalo v pořadí již 15. ročence pro tzv. východoněmecký národopis (Marburg 1972); kromě jiného si zde zaslouží pozornost jmenovitě srovnávací studie o německých a českých vánočních zvycích a písních od R. Zrubeka. Ze slovenské literatury je v rakouské ročence věnována zmínka národopisné bibliografii za léta 1960-1969 od M. Kubové.
      Jaroslav Markl

233

Traditiones I. Zbornik Inštituta za slovensko narodopisje - Acta Instituti Ethnographiae Slovenorum. [obsah]

Ljubljana 1972, 228 stran
      V loňském roce se ve fondech odborných knihoven objevil nový periodický sborník národopisného ústavu Slovinské akademie věd a umění v Lublani - "Traditiones", který řídí Niko Kuret za spolupráce Milko Matičetova a Valense Voduška. První ročník byl vydán k 25. výročí založení ústavu, který v počátečních letech fungoval jako Komise pro slovinský národopis za předsednictví Ivana Grafenauera. Po úvodním jubilejním článku zaujme českého čtenáře zvláště přetisk části referátu významného slovinského slavisty Matije Murka o Národopisné výstavě českoslovanské v Praze v roce 1895 z Letopisu Matice Slovenske 1896.
      Těžiště sborníku spočívá v oddílu studií. I tu se čtenář setká se vztahem k českému prostředí v článku Vilka Novaka oněmeckých příspěvcích Emila Korytka věnovaných slovinské lidové tradici; neprávem opomíjený haličský etnograf, který byl pro svou revoluční činnost odsouzen ke konfinaci v Lublani, udržoval kontakty s Prahou, například s Čelakovským. Ve filologicko-mytologické studii podává Milko Matičetov výklad korutanského lidového astronomického pojmenování "Škopnjekovo gnezdo" souvisejícího s vírou v existenci ohnivého draka Škopnika. Podrobný popis a výklad novoročních [/] masek "šeme" z údolí Horní Bohinje přináší Helena Ložar-Podlogar; její pokus vyjádřit na mapce územní rozšíření zimních obchůzek by bylo lze v oblasti střední Evropy dost podstatně doplnit. Šířeji se touto problematikou obírá Niko Kuret v č lánku o slovinských obřadních obchůzkách, jemuž se podařilo dospět k jejich klasifikaci na základě vztahů k manistické a animistické tradici, k vegetativnímu kultu, ke křesťanskému svátečnímu cyklu a podobně. Praktiku vézt na hřbitov rakev na saních tažených dvěma voly, zaznamenanou ve Slovinsku v 18. století, pokouší se zasadit do širšího srovnávacího rámce Vitomil Belaj. Slovinské skočné a jejich vztah k obdobným německým tancům sleduje Zmaga Kumer, tanec zvaný "potrkan ples" zevrubně rozebírá a srovnává s jinonárodními obdobami Mirko Ramovš. Pozoruhodné jsou výsledky fyzikální analýzy zvonců jako součásti štyrské masky "kurent" v článku Bruno Ravnikara. Vesnickou pospolitost jedné obce slovinského Primorja prostudoval Sergij Vilfan z p rávního hlediska na základě pramenů z poslední čtvrtiny 19. století.
      Neméně zajímavé příspěvky přináší oddíl materiálů. Setkáme se tu s popisem masopustních obyčejů a masek z Kamnických Alp (Anton Cevc), se zprávami o lidovém léčení korutanských Slovinců (Pavle Zablatnik), s textem pověrečného zaříkání (Milko Matičetov), se zápisy legend od furlánských Slovinců (Pavle Mer[/]ku) a s terénními záznamy různých zlomků výročních obyčejů maďarských Slovinců (Niko Kuret). Sborník uzavírá kronika a bibliografie cizojazyčných prací slovinských národopisců za léta 1945-1972.
      První sazek Traditiones je velmi zdařilý, a to jak po stránce obsahové, tak i redakční. Obráží vysokou úroveň a cílevědomost národopisné vědy jednoho z početně nejmenších, ale kulturně nejvyspělejších slovanských národů. Je dobrým příslibem dalších ročníků, na něž se budeme upřímně těšit. Richard Jeřábek

O životě písně v lidové tradici. Variační proces ve folklóru. [obsah]

Redaktor Bohuslav Beneš, UJEP Brno 1973, stran 138
      Publikace vznikla výběrem textů, přednesených na dvousemestrovém semináři katedry etnografie a folkloristiky FF UJEP v Brně ve školním roce 1969-1970. Na přednáškách o variačním procesu ve folklóru se podílelo 13 interních i externích lektorů většinou z Brna. Ze šíře pojatého tématu (tedy např. i o pověrečných povídkách, lidovém divadle atp.) byly posléze vyňaty příspěvky o tvůrčích proměnách textů a nápěvů české písňové produkce.
      Variační postupy v tradiční lidové písni a jejich proměřování kvantita

234

tivními metodami jsou námětem stati Dušana Holého, demonstrující na četných variantech písně Vyletěl pták... minuciósně přesný způsob modelace písňového textu a terminologicky detailní možnosti klasifikování jeho proměn ve vertikálním i horizontálním plánu. Svůj příspěvek autor charakterisuje jako "pokus o návod, jak proměřovat v lidové písni variační postupy" a jako rozvahu nad možnostmi, jak v rámci teorie folklórních útvarů řešit základní problémy terminologické. Nově odkrytými materiálovými doklady je podepřen výklad Václava Pletky o německém původu a proměnách Hankovy zlidovělé písně s Bohem buď a pamatuj ... Bohuslav Beneš soustředil pozornost na variabilitu lidových skladeb se zpravodajskou tendencí; tento žánrově vágní znak shledává především v novější vrstvě písňové (zejména pololidové a umělé) tvorby, doložitelné od druhé poloviny 19. stol. až do současnosti. Variabilitou balady, zvláště její proměnou v Iyrické písně, zabývá se Oldřich Sirovátka. Ze slezského písňového materiálu vycházejí stati Marty Šrámkové a Marty Toncrové obaladě "sestra-travička" a o problematice polarity individuálních a krajových změn ve vokálním folklóru jižní části Těšínska. Na základě zvukových snímků (publikovaných nedávno v gramofonovém singlu) z hornooravské Suché Hory podává Jaromír Gelnar plastickou charakteristiku živého tradování tamějších svatebních písní.[/]
      Soubor studií skýtá názorný a aktuální doklad soudobého stavu hudebně folkloristického výzkumu v klíčových otázkách variability ústního podání, uskutečňovaný jak za pomoci osvědčených tradičních postupů historických a komparatistických, tak i meto[/]dami strukturálně analytickými a nejnověji též objektivně kvantitativním proměřováním.
      Vzhledem ke specifické tematice je sborník vybaven hojnými notovými ukázkami, tabulkami a synoptickými mapkami. Každý příspěvek doplňuje anglický souhrn. Jaroslav Markl

KONFERENCE

Seminář o Etnografickém atlasu Slovenska [obsah]

Ovýznamu národopisných atlasů bylo již mnoho diskutováno na nejrůznějších konferencích i na stránkách etnografických publikací. v řadě evropských zemí pokročily atlasové práce natolik, že je už možno posuzovat teoretická východiska i praktické postupy z hledisek národních i celoevropských. Přesto, že na Slovensku nabyly práce na Etnografickém atlase Slovenska (EAS) systematického charakteru vlastně až po konferenci o problémech vývoje lidové kultury, jež se konala koncem roku 1968 ve Smolenicích, může se slovenská etnografická věda již vykázat konkrétními výsledky, jež odrážejí odpovědný přístup sIovenských národopisců k plnění toho[/]to závažného a aktuálního úkolu. Potvrdil to i seminář "O stavu prací a dalších úkolech Etnografického atlasu Slovenska", jenž uspořádalo Centrum EAS ve spolupráci se Slovenskou národopisnou společností při SAV ve dnech 10.-13. prosince 1973 v Moravanech. Jak vyplývá ze zprávy, kterou v písemné formě předložila účastníkům semináře dr. S. Kovačevičová, práce na EAS jsou součástí státního plánu základního výzkumu VIIl-3-9 a jejich plnění probíhá podle promyšleně propracovaného programu. Konkrétním výsledkem za léta 1971-1973 je vydání tiskem Projektu EAS, Dotazníků I, II, III a Metodiky (1971), jež byly dány k dispozici domácím i zahraničním badatelům. v uvedených letech byl proveden podle dotazníků výzkum ve 150 lokalitách (na výzkumu se

235

podílelo 77 členů Národopisného ústavu SAV, 26 pracovníků katedry etnografie a folkloristiky a Kabinetu etnológie Komenského university a 47 národopisců působících v muzeích a jiných institucích. Kromě slovenských vesnic bylo podrobeno etnokartografickém výzkumu 7 ukrajinských obcí na severovýchodním Slovensku a 9 lokalit s maďarským obyvatelstvem; tři výzkumy se konaly v místech, kde došlo po roce 1945 k částečné nebo úplné výměně obyvatelstva.
      Seminář v Moravanech byl dobře odborně i organizačně připraven a vyznačoval se velmi aktivní účastí všech přítomných. Teoretický charakter mělo úvodní vystoupení dr. S. Kovačevičové, jež naznačila řadu problémů, které vyvstávají s etnokartografickými výzkumy, mapami a jejich vyhodnocováním; k řadě podnětných myšlenek obsažených v jejím referátě se diskutující vraceli po celou dobu jednání. Velmi cenné a poučné pro další postup byly referáty prof. dr. J. Gajka a dr. J. Bogdanowicze z Vratislavy a doc. dr. J. Barabáse z Budapešti, v nichž byly v zobecňující formě podány teoretické i praktické zkušenosti s atlasovými pracemi v Polsku a Maďarsku. Další příspěvky vycházely z vyhodnocování etnokartografických výzkumů dílčích otázek v rámcích celoslovenských i regionálních. z tohoto hlediska byly podrobeny analýze pracovní mapy zachycující vybrané jevy hmotné kul[/]tury (dr. J. Mjartan, P. Slavkovský, dr. M. Markuš, dr. E. Prandová, M. Benža, dr. J. Kantár), sociálních institucí (Z. Rusnaková), obyčejů a folklóru (A. Sulitka, L. Neufeld, N. Siegelová, O. Danľová, G. Lunterová). Většina příspěvků se zaměřila na sledování kulturně prostorových vztahů; o genetické problémy obohatil své vystoupení dr. J. Mjartan v zajímavém a fundovaném výkladu o dvoukolových vozících. z referátů i diskusních vystoupení vysvitla řada obecnějších problémů, jako otázka kontinuity, tradice a inovací v kulturním vývoji, vzájemný vztah různých projevů lidové kultury apod., jímž bude nutno věnovat v národopise systematičtější pozornost. z dosavadních výsledků atlasových prací je zřejmé, že je tu nezbytná vzájemná návaznost národních atlasů, aby mapy mohly sloužit jako skutečný badatelský nástroj. Slovenští národopisní pracovníci mohli odejít ze semináře uspokojeni z vykonané práce a její další slibné perspektivy. Český národopisec si musí nutně klást otázku, proč etnokartografický výzkum v českých zemích, jehož teoretické základy propracovávali již příslušníci starší generace českých národopisců, v současné době stagnují a atlasové práce jsou odkázány na individuální úsilí několika badatelů, kteří se mohou věnovat jen dílčím otázkám, jež bezprostředně souvisejí s jejich vlastním pracovním zaměřením a specializací. Přitom je zřejmé, že právě české země [/] a Slovensko mají klíčový význam pro řešení genetických i kulturně prostorových vztahů ve vývoji lidové kultury v celoevropském měřítku. Václav Frolec

II. balkanistické symposium [obsah]

Už první balkanistické symposium, které se konalo v Brně před čtyřmi roky, signalizovalo, že filosofická fakulta University J. E. Purkyně, a zejména její katedra historie a etnografie střední, jihovýchodní a východní Evropy, se ujímá iniciativy na úseku balkanistického studia a stává se organizačním centrem československé balkanistiky. Potvrdilo to také II. celostátní balkanistické symposium, které se konalo ve dnech 28. a 29. května 1974 na filosofické fakultě v Brně pod záštitou prorektora University J. E. Purkyně prof. dr. Františka Hejla, CSc., který také pronesl zahajovací projev, v němž ocenil vědecký a kulturně politický význam studia dějin, literatury, jazyka i lidové kultury balkánských národů.
      V první částí symposia byly zhodnoceny výsledky československé balkanistiky na úseku historiografie (dr. Marta Romportlová), literární vědy (doc. dr. Ivan Dorovský, CSc.), jazykovědy (doc. dr. Radoslav Večerka, CSc.) a národopisu (doc. dr. Václav Frolec, CSc.), a to za období

236

1969-1973. Další jednání se pak soustředilo na řadu balkanistických problémů. v oblasti historie to byl vznik a vývoj balkánských států v 8.-14. století (dr. Lubomír Havlík, CSc.), problémy vzniku raněslovanských států v sovětské historiografii (prof. dr. G. G. Lavrin), problematika římské Dakie ve světle analekt humanisty Stephana Zamosia (dr. Jan Beneš, CSc.), evropského jihovýchodu v Kronice Fredegarově (doc. dr. Pavel Beneš, CSc.), otázky slovanského osídlení Peloponésu (dr. Věra Hrochová, CSc.), českého podílu na studiu zákoníku Stefana Dušana (prof dr. Jiří Cvetler), balkánská otázka v mezinárodním dělnickém hnutí (doc. dr. Josef Kolejka, CSc.), obecné otázky osvobozeneckého hnutí na Balkáně (dr. Milan Krajčovič, CSc.) a ohlas balkánských válek 1912-1913 na českém venkově (dr. Jaroslav Pánek). v jazykovědné sekci II. balkanistického symposia se projednávaly otázky prabulharského vlivu na nejstarší hláskové změny v bulharštině (dr. Vladimír Šaur, CSc.), anomasiologie a struktury jazyků jihovýchodní Evropy (dr. Zdeněk Wittoch), dialektologického bádání v oblasti srbocharvátských dialektů v Jugoslávii (dr. Radoslava Brabcová, CSc.), problematiky vokativu v současné rumunštině (dr. Vladimír Hořejší, CSc.), místních názvů tureckého původu na území jižních Slovanů (dr. Milan Odran, CSc.), albánského pravopisu v balkánské interferenci (dr. Václav Polák, CSc.); další jazykovědné pří[/]spěvky sledovaly práce na slovnících a gramatice v Rumunsku (prof. dr. Jindra Hušková), vydání prvního makedonského slabikáře v Řecku (dr. Nikifor Robovský) a charvátskou redakci církevní slovanštiny (doc. dr. Radoslav Večerka, CSc.). Podnětné byly rovněž referáty věnované literárněvědné problematice. Zabývaly se poezií petrarkistů z Dubrovníka ve srovnání s maďarskou renesancí 16. století (doc. dr. Alexander Csanda), metodologií srovnávacího studia balkánských literatur 18. století a první poloviny 19. století (doc. dr. Ivan Dorovský, CSc.), srbskou literaturou v Uhrách 18. a počátku 19. století (doc. dr. Richard Pražák, CSc.), bojem za osvobození balkánských Slovanů v bulharské literatuře 19. století (doc. dr. Jiří Krystýnek, CSc.), bulharskou emigrací v Braile ve vztahu k Čechám šedesátých a na počátku sedmdesátých let 19. století (dr. Věnceslava Bechyňová, CSc.), albánskou literaturou v Jugoslávii jako výsledku národně osvobozeneckého boje (doc. dr. Miroslav Kvapil, CSc.) a válečnou tematikou v balkánských literaturách (dr. Viktor Kudělka, CSc.).
      Národopisných příspěvků bylo sice v programu ohlášeno několik, předneseny však byly bohužel jen dva (doc. dr. Václav Frolec CSc.: Lidová kultura a její místo v národním obrození Bulharů; dr. Iva Heroldová, CSc.: Vystěhovalectví z českých zemí na Balkán a etnografická problema[/]tika českých enkláv). Je to škoda, protože národopis - jak už nejednou - zmarnil příležitost informovat pracovníky příbuzných vědních oborů o dosažených výsledcích v oblasti balkanistického studia, které nejsou zanedbatelné. Vždyť zhodnocení etnografické a folkloristické balkanistické produkce jen za poslední čtyři roky ukazuje, že národopis se má čím pochlubit. Výsledky, k nímž tento obor dospěl, jsou jak ukázala i diskuse na symposiu v mnohém ohledu pozoruhodné a podnětné také pro jiné vědní obory. v naší zprávě se pokusíme alespoň ve stručné formě naznačit hlavní problémy, které byly v daném období v naší etnografii a folkloristice řešeny.
      Povšimneme-li si zájmu českých a slovenských národopisců o jednotlivé balkánské země, zjistíme, že největší pozornost se věnuje Bulharsku a Jugoslávii, v menší míře pak Rumunsku a ostatním balkánským zemím. Poměrně obsáhlá je recensní a zpravodajská činnost, podávající informace o etnografické a folkloristické literatuře, národopisných konferencích a symposiích a folkloristických festivalech v jednotlivých balkánských státech.
      Etnografické a folkloristické materiály z balkánských zemí, především z Bulharska, Jugoslávie a Rumunska, dostávají své místo v řadě srovnávacích studií o lidové kultuře, které se zabývají problematikou mezislovanských vztahů nebo řeší

237

etnografické a folkloristické problémy v celoevropských, resp. i širších souvislostech. Zájem naší národopisné bulharistiky se soustředil především na historickou etnografii, lidové obydlí a hudební folklór. k poznání a popularizaci lidové slovesnosti Bulharů přispěly edice bulharských lidových pohádek, vydané v českém a německém jazyce. Hlavní těžiště balkanistického výzkumu v československém národopise v letech 1969-1973 spočívá ve studiu české a slovenské menšiny na Balkáně. Po předcházejících výzkumech této problematiky v Rumunsku se zájem soustředil hlavně na území Jugoslávie. Slovenští národopisci přistoupili už také k prvním pokusům o teoretické zobecnění dosavadních výzkumů národnostních enkláv a diaspor. Nemalou zásluhu na zprostředkování nových balkanistických poznatků mají české a slovenské národopisné časopisy a sborníky, zejména Ethnologia slavica, Slovenský národopis a Národopisné aktuality, které také každoročně zařazují do svébo obsahu příspěvky autorů z balkánských zemí.
      Přesto, že rozsah balkanistických etnografických a folkloristických výzkumů je podmíněn omezenými možnostmi terénního studia v balkánských zemích, z nichž musí národopisec především vycházet, i poměně malým počtem specialistů na danou problematiku, je zřejmé, že přínos české a slovenské národopisné balkanistiky pro poznání způsobu života [/] a kultury balkánských národů není malý a že projevuje vzestupnou tendenci. Václav Frolec

VII. mezinárodní kongres slavistů ve Varšavě [obsah]

(21.-27. 8. 1973 [obsah]

)
      Kongres mohl navázat na dlouholetou tradici slovanských sjezdů, které začaly v r. 1929 v Praze, pokračovaly v r. 1934 ve Varšavě-Krakově, v r. 1946 v Bělehradě, v 1958 v Moskvě, 1963 v Sofii a 1968 v Praze. Kongres byt zahájen úvodním vystoupením akademiků Doroszewského, Krzyżanowského, Filina, Jakobsona a Havránka, který patří k zakladatelům sjezdové tradice. Podle akad. Havránka dodnes pracuje vědecky asi 12 % účastníků sjezdu z r. 1929 a převážná většina z nich se zúčastnila i varšavského jednání.
      Sjezd pracoval v pěti sekcích, jazykovědné, literárněvědné, linguistickoliterárněvědné, folkloristické a historické. v průměru bylo předneseno 10-12 referátů nebo sdělení denně v každé sekci a poměrně dost času bylo věnováno diskusi, takže s výjimkou velkých sekcí jazykovědné a historické byly diskusní možnosti dobré. Tematika IV. sekce obsahovala vztahy mezi literaturou a folklórem v období literárního romantismu u Slovanů (asi 20 referátů a sdělení), dále výsledky zkoumání inovací a tradice v současném folkló[/]ru a zkoumání problematiky městského folklóru a jeho vlivu na literaturu (asi 30 referátů a sdělení) a konečně šlo o souvislosti mezi folklórem slovanských a neslovanských národů (asi 10 vystoupení). Prolínání historicko-genetického, historicko-typologického a funkčně-strukturalistického a sémiotického přístupu bylo spolu s prvními výsledky velmi přínosné, neboť se zřetelně ukázaly metodologické možnosti a potvrdila se představa o tom, že nejdříve bude nutné řešit otázku existence a projevů současného folklóru, polofolklórní a pololiterární tvorby, a teprve potom bude možné analyzovat jejich vztah k literatuře.
      K první problematice (romantismus) byla přednesena řada výkladů z dějin slovanské etnografie a folkloristiky romantického období (J. Burszta, V. Bondarčyk, W. Bieńkowski, B. Ristovski, D. Lekov, P. Dinekov), dále byly přečteny výsledky konkrétního výzkumu na daném materiálu (F. Mětšk, G. Todorovski, C. Organdžijeva, R. Brtáň, A. Desnickaja, V. Gusev) a konečně obecnější příspěvky metodologické (K. Horálek, D. Klímová, T. Čubelić). Diskuse se rozvinula zejména k referátům K. Horálka, D. Klímové a A. Desnické, které obsahovaly řadu zajímavých poznatků (Horálkovy sekundární folklórní příznaky, Klímové vztah mezi folklórním zápisem a literární úpravou, některá ahistorická tvrzení Desnické). Obecně můžeme diskusi shrnout až po jejím publikování.

233

Z konkrétních výsledků žánrové analýzy zaujal V. Gusev, a to výkladem o polském romantismu a slovanském loutkovém divadle, B. Ristovski informovaným pohledem na makedonské národní obrození a T. Čubelić specifickým pojetím lidové slovesnosti a jejího vztahu k literatuře.
      Většina referentů ke druhé tematice se zabývala konkrétními analýzami současných žánrů folklóru (N. Šumadová, A. Afanasjevová, S. Burlasová, V. Gašparíková, T. Sazdov, G. Dell'Agata, O. Zilynskyj, V. Koneski, V. Sokolovová, I. Klaggeová, G. Bartašević, V. Nedić a D. Simonidesová) a teoretickými a metodologickými otázkami (K. Čistov, M. Gladysz, V. Kirdan, B. Beneš, M. WieruszewskaAdamczyk). Obřadům a obyčejům a vztahu folklóru k ostatním druhům umění věnovali pozornost). Klimaszewska, J. Komorovský, K. Zawistowicz-Adamska, P. Nowotny a E. Kámánová. Největší zájem vyvolaly příspěvky makedonské a bulharské, o nichž se rozvinula živá diskuse.
      Poslední den jednání věnovali badatelé vztahům mezi folklórem Slovanů a folklórem národů karpatského oblouku (A. Dej), existenci srbské lidové poezie v Anglií (Ž. Mladenovićová), vztahům slovansko-albánským (L. Djamo-Diaconota), slovansko-tureckým (K. Penušliski), slovansko-řeckým (S. Stojkova), slovansko-baltským (V. Ruke-Dravina) a speciálním otázkám mýtů (H. Czajková) a anekdot (R. Angelova). Diskusní příspěvky byly registrovány [/] a vyjdou v aktech sjezdu; všechny referáty a sdělení musely být předem publikovány a jejich résumé ve světových jazycích vyšla v silném svazku, který obdrželi všichni účastníci sjezdu spolu s bibliografií polské slavistiky. Brněnští folkloristé přispěli ke sjezdu sborníkem studií Oživotě písně v lidové tradici, který vyšel měsíc před sjezdem. Na zasedání folkloristické sekce Mezinárodního komitétu slavistů bylo na závěr přijato usnesení, které podepsali vědci SSSR, ČSSR, PLR, NDR a SFRJ, jimž se žádá komitét slavistů o vytvoření sekce lidové kultury Slovanů, v níž by vedle folkloristů měli na sjezdech místo i etnografové. Navrhovaným předsedou této sekce je M. Gladysz.
      VII. slavistický sjezd ve Varšavě splnil v podstatě svůj úkol a shromáždil řadu závažných příspěvků k dalšímu řešení aktuálních otázek slovanské i neslovanské folkloristiky. Příští sjezd se bude konat v Bělehradě a Záhřebu v r. 1978. Bohuslav Beneš

III. mezinárodní sympozium o balkánském folklóru, Ochrid 7.-8. 7. 1973 [obsah]

Jugoslávské sympozium s účastí vědců z řady evropských zemí a z Turecka se konalo ve dvou sekcích, z nichž první jednala převážně o obecně folklórně-etnografické problematice, zatímco druhá byla věnována výsledkům konkrétních výzkumů z terénu se silným zdůrazněním [/] makedonských národních tradic. Celkem bylo přihlášeno asi 80 referátů v obou sekcích, z nichž se však asi čtvrtina účastníků nedostavila, takže řada příspěvků byla účastníkům známa na základě předem rozmnožených tezí a bude otištěna ve zvláštních číslech časopisu Makedonski folklor, protože Institut za folklor byl spolu s filosofickou fakultou university ve Skopji pořadatelem sympozia. Účastníci obdrželi francouzská a německá resumé referátů, jako jednací jazyky byly připuštěny světové jazyky a makedonština.
      Na sympoziu bylo projednáno celkem šest okruhů otázek. O projevech bilinguismu v lidové próze hovořili zvláště J. Farago (RSR) o pohádkářích. dále A. Popvasileva (Skopje) o makedonských pohádkách a V. Jaćoski (Skopje) o albánsko-makedonských vztazích v lidové próze. k teoretickým otázkám terminologie, metod výzkumu, mezinárodním vztahům v oblasti lidové slovesnosti a k současným změnám ve folklóru hovořili obecněji sovětští, polští, turečtí a slovanští odborníci. Bulharští, jihoslovanští a albánští folkloristé jednali o lidových dvojjazýčkových nástrojích na Balkáně a o funkci ženského prvku v lidovém tanci a zpěvu. Několik referátů bylo věnováno terminologii a klasifikaci drobných folklórních druhů, které jsou neprávem opomíjeny, a konečně několik zájemců hovořilo o květinových motivech v lidových ornamentech na Balkáně.
      Maximum pozornosti však bylo sou

239

středěno na tematiku č. 2, jarní obyčeje a písně u balkánských národů. Kromě nepřehledné řady konkrétních poznatků o výzkumu v terénu, zvl. na území Makedonie, zde bylo předneseno několik obecněji zaměřených výkladů o slavení sv. Jiří u Slovanů, speciálně pak u Srbů, Makedonců a Bulharů, a o námětu drakobijce ve folklóru Albánců a Řeků. Hovořilo se také o syžetech jarních písní a o jejich baladických motivech, o lazarských písních a obchůzkách a o různých pověrách slovanského muslimského obyvatelstva. Jarnímu zvykosloví u Slovanů a jeho vztahům k Řekům a Turkům byla věnována řada konkrétních zpráv z Makedonie i některá teoretická zevšeobecnění, např. o "germanovi", o dívčích zpěvech apod. Letmý výčet tematiky dává přibližnou představu a bude třeba počkat na příslušné publikace.
      V Ochridu současně probíhal folklórní festival který byl v mnohém poučením jak co do pestrosti výběru, tak i z hlediska interpretace. Soubory z poloviny Evropy sem přijíždějí každoročně s ucelenými programovými bloky, takže bylo možné dobře srovnávat úroveň choreografie a autentičnost přednesu.
      Mezinárodnímu sympoziu předcházelo zasedání redakční rady časopisu Ethnologia slavica, které projednalo základní otázky kartografování etnografických jevů u Slovanů a další zpřesnění spolupráce slovanských etnografů a folkloristů. Bohuslav Beneš[/]

2. seminář o využití samočinného počítače při studiu lidové písně [obsah]

Po uspořádání semináře k dané problematice v září 1971 ve Strážnici, který vzešel zvláště z iniciativy oddělení národopisu při katedře historie a etnografie UJEP v Brně (viz sborník referátů Lidová píseň a samočinný počítač I, Brno 1972) a po němž následovalo několik jednodenních speciálně zaměřených seminářů pořádaných jmenovaným oddělením, konal se 2. seminář z iniciativy bratislavských pracovišť, zejména Umenovedného ústavu SAV (Sekcia hudobnej vedy). Seminář se konal v prostředí bratislavského Hradu, kde sídlí hudební oddělení Slovenského národného múzea, které se na uspořádání semináře spolupodílelo a jež v osobě Ľuby Ballové našlo nadšeného a zaníceného průkopníka nové techniky. Ľuba Ballová dovedla kolem sebe soustředit technické pracovníky, z jejichž přičinění vznikly dvě metody: 1. tzv. metoda FIS na třídění hudebních úseků (autor Igor Ballo), 2. tzv. metoda DlS na vyhodnocování podobností hudebních úseků (autor Rudolf Chmurný). Na základě vypracovaných postupů, o nichž referovali oba autoři, hovořila pak Ľuba Ballová o algoritmizaci třídění a vyhodnocování podobností.
      Slovenské národné múzeum není však v Bratislavě jediné pracoviště, kde se už započalo s konkrétními sondami zpracování hudebního materiálu pomocí samočinného počítače. [/] Vedle hudebního oddělení SNM je to i filosofická fakulta University Komenského, kde na katedře hudební vědy a ve Výpočtovém stredisku vznikla v roce 1973 pěkná diplomová práce Viery Chalupníkové Záhorácké ľudové piesne, Pokus o etnomuzikologickú analýzu pomocou samočinného počítača. O hlavních výsledcích této sondy referoval na 2. semináři vedle autorky samé také její bratr Ľubomír, který ve vzpomínaném Výpočtovém stredisku pracoval v té době jako programátor a který dnes působí na katedře hudební vědy bratislavské university.
      Slovenskou etnomuzikologickou školu reprezentovali na 2. semináři o využití samočinného počítače při studiu lidové písně ještě Alica Elscheková, která zde znovu přehledně shrnula druhy používaných analýz vyhodnocovaných děrnoštítkovou technikou (srov. její práci Technologie der Datenverarbeitung bei der Klassifizierung von Volksliedern, sb. Methoden der Klassifikation von Volksliedweisen, Bratislava 1969, s. 93-122) a Alexander Móži, který referoval o analýze a klasifikaci 35 melodických variant písně v šírom poli stojí hruška (kurucký nápěv slavná Tyukodyho nóta; příspěvek vyšel ve Studia musicologica academiae scientiarum Hungaricae, 14, 1972, s. 229-291).
      Z brněnských referátů zaměřených na analýzu hudebního projevu zaujal příspěvek Miloše Štědroně z katedry muzikologie UJEP, v němž autor za

240

pomoci počítače zhodnotil výskyt intervalových mikrostruktur ve vokální melodice Janáčkovy opery Věc Makropulos.
      Bereme-li do úvahy všechny na semináři odpřednášené příspěvky, lze uzavřít, že při vyhodnocování nápěvů se zatím převážně využívá různých obměn numerických kódů. Pouze jazyk M-ALMA - 72 (Modifiet Alfanumeric Language for Music Analysis) užívá kódů alfanumerických, jak k tomu směřovaly některé příspěvky ve Strážnici. Podobá-li se tomuto jazyku kód navržený v roce 1972 autorem této zprávy a programátorem Stanislavem Zabadalem, pak je tomu tak jen proto, že se vycházelo z těchže premis (srov. D. Holý S. Zabadal, Záznam nápěvů lidových písní na samočinném počítači, Universitas, Revue University J. E. Purkyně v Brně, 1972, č. 3, s. 31-42). k jazyku M-ALMA - 72 (autoři Baltová, Ballo, Chmurný) je ovšem již vypracovaný program na SP, sémantika, syntax a byl vyzkoušen na různorodém hudebním materiálu.
      Textové stránce lidové písně byl na bratislavském semináři věnován příspěvek Marty Šrámkové z Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně, která shrnula hlavní myšlenky ze svého článku Pokus o strojové zpracování baladického typu, Slovenský národopis 21, 1973, s. 217226. Autor této zprávy navázal na příspěvek. Návrh "dokumentačního záznamu" lidové písně pro samočinný počítač, který vypracoval spolu [/] s lingvistou Karlem Palou (vyšel rovněž ve Slovenském národopise 1973, s. 51-60). I když podstatné z původního návrhu zůstává, došlo přece jen k jeho značné revizi, a to jak v částech, jež se týkají tzv. externích údajů (tj. informací, které píseň určují po stránce její příslušnosti k písňové sbírce, sběrateli, interpretovi, nalezišti, době atd.), tak i v částech, které se týkají údajů interních (tj. informací o znění písně). Při popisu textu písně se vychází z návrhů brněnských lingvistů - Ireny Cinkové, která způsob textového záznamu rozpracovala jako diplomovou a později disertační práci, a Karla Paly, pod jehož vedením obě práce vznikaly.
      Mezi slovesně zaměřenými příspěvky svěže a podnětně (a to i pro hudebníky) zapůsobil referát Pavla Vašáka z pražského Ústavu české a světové literatury ČSAV o metodě sestavování stemmatu (tj. logické návaznosti, stemma = kmen) různých variant téhož textu a jejím možném využití na samočinném počítači. Připravená rozsáhlejší studie Pavla Vašáka by zasluhovala brzké publikace v odborném národopisném tisku.
      Oldřich Sirovátka z brněnského Ústavu české a světové literatury ČSAV hovořil o potřebách a předpokladech strojové dokumentace lidové prózy, zvláště pak pověsti. z jeho slov by nemělo zapadnout kromě jiného to, že problematice využití samočinného počítače by bylo třeba [/] věnovat patřičné místo nejen v součásti etnografie - folkloristice, ale v etnografii vůbec. A dlužno vyzvednout, že už na tomto semináři se objevila úvaha o možnosti využití samočinného počítače při popisu, analýze a klasifikaci hmotných dokladů, a to v referátu externího posluchače oddělení národopisu při katedře historie a etnografie UJEP v Brně Pavla Kurfürsta, jehož dlouholetým zájmem a koníčkem při povolání radiotechnika je etnoorganologie.
      Pouze jediný z příspěvků, které byly předneseny na bratislavském semináři, měl skeptický ráz: referát Jaromíra Gelnara z Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně. Jak Gelnar několikrát zdůraznil, nechtěl jím však v žádném případě demobilizovat. Podle jeho vlastních slov, kladl si v něm za cíl upozornit na rozmanitá úskalí, abychom o to s větší vážností přistupovali k aplikaci nové pokrokové techniky a nesnažili se překlenout neschůdná místa provizorními řešeními, která by později třeba znamenala řadu oklik, ne-li bludný kruh vůbec.
      Proti 1. semináři vyzněl 2. seminář o využití samočinného počítače při studiu lidové písně jako počátek ověřování některých projektů, a to formou sond. Oskár Elschek, který druhý seminář uzavíral, probral jednotlivé úkoly stanovené před dvěma roky ve Strážnici (srov. D. Holý, Úvod k závěrečné rozpravě, sb. Lidová píseň a samočinný počítač I,

241

s. 231-239) a poukázal na skutečnost, že většina z nich byla průběžně plněna, některé byly beze zbytku splněny, jiné pak zůstávají jako vodítko do další etapy. Jako kladný rys lze s Oskárem Elschekem v této etapě vyzvednout úzké kontakty mezi bratislavským Hradem a brněnskou filosofickou fakultou, dále úzkou spolupráci s muzikology a lingvisty i účast mladé generace na tomto semináři. Závěrem pak bylo dohodnuto, že příští seminář uspořádá v roce 1974 opět oddělení národopisu katedry historie a etnografie UJEP v Brně a že další zasedání (1975) bude spojeno s 6. etnomuzikologickým seminářem, který za mezinárodní účasti uspořádá Umenovedný ústav SAV, sekcia hudobnej vedy.
      Dalšímu bádání by nepochybně velmi prospělo, kdyby se referáty z 2. semináře o využití samočinného počítače při studiu lidové písně dostaly do rukou širšího okruhu odborné veřejnosti co nejdříve. Dušan Holý

Ďalší krok k integrácii národopisnej vedy [obsah]

Ak sa v poslednom období všeobecne zdôrazňuje potreba úzkej spolupráce a postupnej integrácie na úseku hospodárstva a techniky v rámci socialistických krajín, je pochopiteľné, že veda, ktorá ich rozvoj podmieňuje a zabezpečuje, nemôže[/] v tomto ohľade zaostávať. Tento poznatok však neplatí len pre vedy technické, prírodné a biologické; je rovnako záväzný a progresívny aj na úseku společenských vied, vrátané etnografie a folkloristiky.
      V snahe integrovať národopisné bádanie, prvé kroky sa uskutočnili už koncom päťdesiatych a v šesťdesiatych rokoch (napr. založením Medzinárodnej komisie pre štúdium ľudo­ vej kultúry v oblasti Karpát s početnými subkomisiami. Koordinácia vedeckej činnosti sa postupne prehlbovala nielen prostredníctvom osobných, ale aj inštitucionálnych kontaktov medzi jednotlivými pracoviskami Akadémií vied, univerzít, múzeí i rezortných ústavov (jednou z foriem bolo usporadúvanie medzinárod­ ných porád, seminárov, sympózií a konferencií). v poslednom období sme svedkami inštitucionalizovať túto spoluprácu aj v podobe Medzinárodného komitétu pre štúdium procesu zmien ľudových tradícií v súčasnosti, ako aj dohôd o spolupráci medzi vedeckými národopisnými spoločnosťami. Konkrétny výraz spomenuté integračné snahy nadobudli aj v bilaterálnej dohode, ktorú ako prvý stupeň na ceste k všestrannej výmene informácií a dôslednej koordinácií vedeckovýskumnej a edičnej činnosti podpísali dňa 29. októbra 1973 v Bratislave predstavitelia Slovenskej národopisnej spoločnosti pri SAV a Polskiego Towarzystwa Ludoznawczego.
      Snahy nadviazať takto reálne formulovanú spoluprácu sa prejavovali[/] už skôr. a to rovnako v rámci osobných, ako aj lnštitucionálnych kontaktov. Keďže sa pri týchto konzultáciach ukázalo, že podpísanie takejto dohody bude užitočné pre obe strany, predsedníctva SNS a PTL si v posledných mesiacoch niekoľko ráz, vymenili postupne spresňovaný projekt dohody, ktorú nateraz konkretizovali najmä na tri úseky činnosti, na úsek organizačný, vedeckovýskumný a edičný.
      Na úseku organizačnom pôjde predovšetkým o vzájomné vymieňanie informácií o príprave a zabezpečení významnejších vedeckých podujatí, ako sú valné zhromažďovania, národné i medzinárodné semináre, sympóziá a konferencie. Cieľom je, aby na ne boli pozvaní aj zástupcovia druhej Spoločnosti, aby sa im umožnila aktívna účasť vo forme referátu alebo diskusného príspevku a aby sa takto prehlbovala vzájomná informovanosť a súčasne aby sa obe Spoločnosti koncentrovali na problémy vedecky a spoločensky najaktuálnejšie. Na úseku vedeckovýskumnom pôjde nielen o sprístupňovanie už zhromažďeného národopisného materiálu na študijné ciele, ale hlavne o vytvorenie vhodných podmienok pre synchronizáciu takých spoločných vedeckovýskumných a zberateľských akcií, ktoré budú zamerané na lokality alebo problematiku, na ktorú sa obe Spoločnosti môžu zamerať. Podobne je to aj na úseku edičnom. Ako cieľ sa sleduje nielen výmena vydávanej literatúry (dotaz

242

níkov na výskum, časopisov, publikácií ap.), ale aj zabezpečenie publikovania štúdií, príspevkov a správ o činnosti druhej Spoločnosti v ich tlačových orgánoch v záujme čo najlepšej informovanosti všetkých členov.
      Dohoda o spolupráci medzi SNS a PTL, ktorú za poľskú stranu podpísal prof. dr. Józef Burszta a doc. dr. Bronislawa Kopczyńska, bola uzavretá predbežne na roky 1973-1975. Ako konštatovali predstavitelia oboch Spoločností, je táto dohoda prvým[/] krokom na medzinárodnom fóre, ktorý Polskie Towarzystwo Ludoznawcze uskutočňuje vo svojej 75-ročnej histórii a Slovenská národopisná spoločnosť v 15. roku svojho trvania, no ktorý sľubuje priniesť veľa pozitívnych výsledkov pri riešení aktuálnych vedeckých problémov, stojacich v centre pozornosti rovnako poľských, ako aj slovenských národopiscov. Keďže v zmysle dohody budú výbory oboch Spoločností jej plnenie koncom každého roku vyhodnocovať a o výsledku hodnotenia sa navzá[/]jom informovať, sú predpoklady, že sa aj týmto spôsobom zabezpečuje jej úspešná a plodná realizácia.
      Záverom chceme vysloviť presvedčenie, že táto dohoda nebude poslednou. Je v zájme ďalšieho rozvoja slovenskej národopisnej vedy, aby sa takéto bilaterálne dohody postupne uzavreli aj s vedeckými národopisnými spoločnosťami iných susedných štátov a aby sa aj prostredníctvom nich zabezpečila možnosť ďalej rozvíjať a integrovať národopisné bádanie. Adam Pranda

243

FESTIVALY

Dětské Tvrdonice 1974 [obsah]

Vrámci XXI. ročníku národopisných slavností "Podluží v písni a tanci" uspořádalo 2. června vedení přehlídky (OB Tvrdonice, ZDŠ Tvrdonice, OV SSM Břeclav) dětský Pionýrský den, věnovaný 25. výročí založení Pionýrské organizace SSM a oslavě Mezinárodního dne dětí.
      V nedělním dopoledním programu se představily pionýrské soubory břeclavského okresu se sborovými i sólovými výstupy, básněmi a písničkami k poctě 25. výročí založení PO SSM. Odpoledne pokračovaly oslavy slavnostním průvodem pionýrů [/] a krojovaných skupin vesnicí, ukončeným v přírodním amfiteátru. Zde následovaI hlavní pořad dětského dne "Mládí tančí a zpívá", jehož autorem byl František Malacka. v programu účinkovaly hlavně děti z Podluží (Tvrdonic, Kostice, Břeclav, Lanžhot), ale i hosté z jiných oblastí: Mikulov, Velké Bílovice, Čejč, Dubňany, děti z Vrbna pod Pradědem a z Dolní Krupé (družební trnavský okres).
      První část patřila těm nejmenším, dětem z mateřských škoł ve Tvrdonicích a Kosticích, které předvedly jednoduché hry, tanečky a říkadla. Vystoupení starších dětí, žáků zá[/]kladních devítiletých škol, uvedl sólový zpěv a duo (sourozenci Baťkovi, J. Blažková) s dětskou cimbálovou muzikou z Tvrdonic. z dětských dechových hudeb zhlédli návštěvníci soubor LŠU Mikulov, dechovku z Tvrdonic (pod vedením známého slováckého kapelníka Frant. Juráčka) a dechový soubor Ligniťan z Dubňan, jehož technicky náročný program byl příjemným překvapením dětského dne. Je vidět, že tato mladá dechovka má již v současné době velmi dobrou úroveň a dobré předpoklady pro další vývoj.
      Hanácko-slováckou etnografickou oblast prezentovalo vystoupení dětí

243

z Velkých Bílovic, jejichž půvabné tanečky (osmičky, silnice, za klobúčkem sláma aj.) zaujaly návštěvníky, rovněž dobrý doprovod bílovické cimbálové muziky, která účinkovala i s jinými soubory v Tvrdonicích. Druhým představitelem této oblasti byly děti z Čejče, jejichž taneční hry i sólové výstupy byly pečlivě připraveny a svou tematikou se dotýkaly některých méně známých folklórních projevů (využívaly i archivních materiálů).
      V dalším pořadu účinkovaly děti z Vrbna pod Pradědem (tance z Podluží a Luhačovského Zálesí) a soubor z Dolné Krupé z družebního trnavského okresu, jemuž lze doporučit větší zaměření na regionální folklór západního Slovenska. Také dětem ze ZDŠ Podivín by se lépe orientovalo v oblasti podlužáckého folklórního projevu než horňáckého, který vyzněl nepřesvědčivě. Více propracované mohlo být i vystoupení dívek z Břeclavě (ZDŠ Kupkova).
      V několika číslech programu vystoupila početná skupina žáků tvrdonické ZDŠ, která nastudovala podlužácké písničky, tance a hry (Když jsem jet do Prahy pro hrách, jatelinka, židovka aj.). v sólovém projevu vynikli zejména zpěváci H. Kaňová, H. Studénková, M. Kurec, J. Kučerová, H. Kurcová, H. Kobzíková a sestry Kobzíkovy. Jistě z těchto mladých sólistů a tanečníků vyrostou noví nositelé folklórních tradic na Podluží.
      Součástí dětského dne v Tvrdonicích byla také výstavka dětských [/] kreseb ve Slovácké chalupě s tématem "25 let práce PO SSM". Pionýrský den byl důstojnou oslavou tohoto výročí a bohatou přehlídkou dětského folklóru Slovácka. Jiří Pajer

XIX. Kopaničářské slavnosti bratrství Čechů a Slováků ve Starém Hrozenkově [obsah]

Kopaničářské slavnosti ve Starém Hrozenkově nejsou pořadateli připravovány jako folklórní festival, ale jako společenská akce na oslavu bratrství Čechů a Slováků. Tak tomu bylo i při 19. ročníku, který se uskutečnil 6. a 7. července v přírodním hledišti za Starým Hrozenkovem. Na slavnostech účinkovaly dechové hudby, pěvecké sbory "Dvořák" z Uherského Brodu a "Drotár" z Trenčína, v sobotním večerním programu se představila známá ostravská "Muzika bez kapelníka". Těžiště ostatních programů však bylo ve vystoupení folklórních souborů; těm také věnujeme naši pozornost.
      Po zahajovacím průvodě od Lípy bratrství na amfiteátr vytvořily dětské soubory pořad "Zní zpěv a smích náš po kraji" avěnovaly jej 25. výročí založení Pionýrské organizace SSM. Dětský folklórní soubor Kopaničárek ze ZDŠ Starý Hrozenkov, který vede Marie Rapantová, přednesl ukázky písní a tanců z Kopanic; děvčata např. zazpívala "Okolo Hro[/]zenka voděnka teče", děvčata a chlapci zatančili točivý tanec "hrozenská", kovářský a kopaničářský čardáš. Soubor pracuje teprve přes půl roku, ukázal však, že místní děti maji dostatek schopnosti vžít se do domácí folklórní tradice a citlivě ji interpretovat. Dětský folklórní soubor Korytňánek přinesl písně a tance z Korytné a Strání, ukázal mladé nadějné zpěváky (slyšeli jsme píseň Javorník, Javorník, Chodníček bělavý mezi vinohrady, Když sem byl malučký pacholíček), vadila však úporná snaha spojit písně do dějové osnovy, což působilo trochu strojeně. Oba soubory doprovázeli dospělí muzikanti v neúplném obsazení (u Korytňánku dokonce bez basy) a v civilním oblečení, což působilo dost rušivě.
      Vyvrcholením pořadu bylo vystoupení Olšavěnky, folklórního souboru SZK v Uherském Brodě, který úspěšně vedou manželé Pilátovi. Chlapci předvedli odzemek, verbuňk, děvčata zpívala písně z Kopanic a Uherskobrodska. Choreograficky nejzajímavějším byl letní zvyk "královničky", vycházející z tradičního materiálu Poolšaví, ale obohacený a dotvořený novými herními prvky.
      V pořadu rovněž vystoupily slovenské nefolklórní soubory. Dětský dechový orchestr z Moravského Lieskového s kapelníkem Milanem Žiakovcem a kroužek společenského tance při Oděvních závodech v Trenčíně, který předvedl svěží polku. Výkon mladých hudebníků i taneční

244

ků je nutno ocenit, jejich rozmístění v pořadu však nebylo příliš šťastné. Je ovšem pravda, že pořad neměl hlubší dramaturgickou koncepci, byl vytvořen prostým vystoupením souborů bez nároků na celkové ideové a umělecké působení. Je to však škoda, protože promyšlenějším sestavením a režijním ztvárněním by vyzněl daleko lépe.
      Dospělé folklórní soubory a skupiny trenčínského a uherskohradišťského okresu vytvořily nedělní dopolední pořad "Voní zpívá naše rodná zem", věnovaný 25. výročí založení JZD. Vzpomínku na staré zemědělské práce přinesla folklórní skupina z obce Omšenie. Viděli jsme, jak dříve nosily ženy na zádech seno, jak se lidé připravovali na žatvu, jak se kuly kosy a vázala povřísla, což bylo doplněno pracovními písněmi a vyprávěním. Účinkující tedy vlastně předvedli zdramatizované pracovní postupy, což je pro uvádění na scénu neobvyklostí námětu vděčné, režijně však značně náročné. Rychlejším střídáním jednotlivých čísel a nápadnějším využitím ploch by předváděné práce působily scénicky daleko přesvědčivěji.
      Vřele byl obecenstvem přivítán místní folklórní soubor Osvětové besedy ve Starém Hrozenkově vedený Josefem Kopuncem. Muzika teprve hledá osobitost kopaničářského výrazu, tanečníci však ukázali v "hrozenské" i kopaničářském čardáši taneční zdatnost a temperament. Škoda však, že jsme v pořadu neměli [/] možnost obdivovat starší vyzrálé tanečníky a zpěváky z Kopanic (Josefa Lebánka bylo možno vidět jen v hledišti). Dobře se uvedl soubor Světlovan z Bojkovic folklórními ukázkami z oblasti slovácko-valašského pomezí - Bojkovicka a Zálesí. Vystoupení otevřel pásmem figurálních tanců z okolí Bojkovic, točivými tanci ze Zálesí. Chlapci zazpívali pijácké písně a s děvčaty rozvířili rejdováka. Příjemně překvapila cimbálová muzika s primášem Jaroslavem Pavlíkem snahou po prostotě hudebního projevu. Národopisný soubor z Újezdce u Luhačovic přinesl sedlcké z Újezdce a Těšova, písně ze Strání, několik figurálních tanců a verbuňk při doprovodu dětské muziky souboru Šablička z Uherského Brodu.
      Vyvrcholením dopoledního pořadu bylo vystoupení souboru Družba z Trenčína, na jehož výkonu se začíná výrazně projevovat cílevědomá práce choreografa ing. Jozefa Lehockého. Naznačily to nejen tance z Horního Liptova, ale především choreograficky nápadité tance ze Sekul na západoslovenském Záhoří. z krajového materiálu byla zpracována taneční scénka "Drotár", vyjadřující sociální problematiku zaniklého řemesla chudých horských vesnic Trenčanska. Tance ze Sekul a "Drotár" patřily nepochybně k nejlepším číslům stylizovaného folklóru, která jsme viděli na Kopaničářských slavnostech. Cimbálová muzika souboru nastudovala myjavské čardáše a doprovodila zpěvačky Vieru Kostolnou [/] a Bertu Gubovou v žertovních a svatebních písních.
      Odpolední manifestace bratrství Čechů a Slováků se zúčastnily stranické a státní delegace ústředních, krajských, okresních a místních orgánů, slavnostní projev přednesl místopředseda federální vlády ČSSR ing. Vlastimil Ernberger. Připomněl dávné tradice česko-slovenské vzájemnosti na moravsko-slovenském pomezí vrcholící společným bojem proti fašistickým okupantům ve Slovenském národním postání. Vyzvedl také národopisné bohatství Kopanic a snahu o zachování lidových krojů, písní, tanců, zvyků i stavitelských památek a jejich začlenění do potřeb současného kulturního života.
      Závěrečný program Kopaničářských slavností patřil hostujícímu folklórnímu souboru Art ze Severoosetinské autonomní republiky RS FSR, který přinesl českým i slovenským divákům ukázky bohatého umění kavkazských národů. ZaujaI zvláště temperamentními bojovými a šavlovými tanci, ale i lyricky laděnými tanečními scénkami.
      V kulturních programech Kopaničářských slavností ve Starém Hrozenkově mají tedy folklórní soubory a skupiny stálé a nezastupitelné místo. Je potěšitelné, že se jako perspektivní ukazují i mladé domácí soubory Kopaničář a Kopaničárek, které reprezentují místní folklórní tradici. Oběma pořadům, v nichž moravské a slovenské soubory vystupovaly, však chybí hlubší dramatur

245

gický záměr a režijní ztvárnění, které by pomohly vyjádřit myšlenku bratrství Čechů a Slováků na moravskoslovenském pomezí kvalitativně vyšší uměleckou formou. Doufejme, že se o to programoví tvůrci a výbor Kopaničářských slavností, nositel vyznamenání Za vynikající práci. pokusí při 20. jubilejních slavnostech v příštím ročníku. Josef Tomeš

3. Hanácké slavnosti v Kroměříži [obsah]

Hanácké slavnosti uskutečněné v neděli 9. června 1974 již potřetí v Kroměříži se staly přehlídkou národopisných souborů hanáckých okresů Olomouc, Přerov, Prostějov, Vyškov a Kroměříž. Národopisná oblast Haná je rozčleněna do obou moravských krajů a několika okresů, je proto pro společnou práci s hanáckým folklórem prospěšné, že od roku 1969 pracuje Hanácký poradní sbor, který je nejenom koordinačním orgánem, ale plní i metodické a poradenské funkce. Hanácké slavnosti tedy nejsou jenom místní záležitostí, ale výsledkem společné činnosti souborů a odpovědných pracovníků hanáckých okresů a jejich zařízení.
      Letošní Hanácké slavnosti se začaly připravovat již na sklonku minulého roku, kdy se utvořil štáb vedený vedoucím odboru kultury ONV v Kroměříži Miloslavem Coufalíkem, v únoru a březnu letošního roku na [/] všech zúčastněných okresech projednali účast vybraných dětských i dospělých národopisných souborů. Zároveň byly na slavnosti pozvány hanácké kroužky z Prahy a z Brna.
      Osou hanáckého festivalu byly tři pořady, doplněné koncertem dechových hudeb. Nedělní dopolední pořady měly spíš propagační charakter, uskutečnily se v prostředí města a parku. Na Velkém náměstí vystoupily v pořadu "Mozeka hrá na vše strany" soubory z Kojetína s řemeslnickými tanci, dětskými tanečními [/] scénkami a královničkami, dívčí pásmo a jarní hry předvedly soubory z Hulína, představily se soubory Ječmínek z Uničova a hanácké kroužky z Prahy a Brna. Podzámeckou zahradou zněl pořad "Aló páni mozekanti", otevřený "trojkami" hanáckého souboru z Kostelci, Příjemným překvapením bylo vystoupení dětských folklórních souborů; Hrušováček OB Hruška předvedl mrskut, Ječmínek z Chropyně jarní hry a Záhoráček z Pavlovic taneční hru vařechovou. s pásy figurálních tanců

Svatební tance souboru JZD Klas z Kralic na Hané. Hanácké slavnosti, Kroměříž. Foto J. Tomeš, 1974.

246

vystoupily soubory ze Sušice u Přerova, Tovačova a Olešnica z Doloplaz. Svatebními tanci a obřadními kroji zaujal zvláště soubor JZD Klas z Kralic na Hané.
      Hanáckým slavnostem letos nepřálo počasí, a tak po průvodě, který přešel náměstím, se účinkující sešli v kulturním domě na hlavním pořadu "Pro život v míru". Po slavnostním zahájení jej otevřel soubor Mánes z Prostějova již klasickým tancem "Rostó, rostó, konopě za cestó" a řemeslnickými písněmi. Po kalamajkách souboru Olešnica OB Doloplazy příjemně překvapil žertovnou taneční scénkou "Tetka" soubor Hanák JZD Troubky nad Bečvou. Tance z Tovačova Hanáckého kroužku z Prahy působily značně nevyrovnaně, snad i vlivem nepodařeného hudebního doprovodu ze zvukového záznamu. Dětský soubor Slunečko z Kroměříže přinesl pásma her "Na dvoře", podobné náměty zpracovaly i soubory Vřesováček z Vřesovic a Ječmínek z Uničova. Tance "bednaříček" a "kovářský" z Prace zpracoval Křenováček z Křenovic. k nejlepším částem programu patřilo vystoupení souboru Mánes z Prostějova; zaujala zvláště vtipná choreografie řemeslnických tanců se zdůrazněním žertovných prvků i tanec "tleskavá". Hanácký kroužek z Brna předvedl hanácký menuet. Pásmem svatebních tanců uzavřel program Ječmínek z Chropyně.
      Na Hanáckých slavnostech v Kroměříži jsme viděli současné nejlepší [/] soubory a skupiny z celé Hané. Cílevědomou prací a svěžími náměty překvapily zvláště dětské soubory Slunečko a Vřesováček, mezi dospělými především Mánes z Prostějova a skupiny JZD Hanák z Troubek nad Bečvou a Klas z Kralic na Hané. Zdá se nám však, že Hanáckým slanostem zatím chybí bohatší návštěvnické zázemí. Josef Tomeš

Festival národní písně v Českých Budějovicích [obsah]

Označení dvoudenní akce, uspořádané 14.-15. června 1974 v Českých Budějovicích místním Domem kultury ROH a rozhlasem, snad sice ještě plně neodpovídá představám, jež jsou obvykle spojovány s pojmem festival. v každém případě se jihočeská metropole dočkala neobvyklé přehlídky lidových písní z Čech a z Moravy, v menší míře také ze Slovenska (včetně dvou ukázek z cikánského repertoáru). Adjektivum "národní", jímž pořadatelé po delší úvaze charakterisovali na festivalu přednesené písně, nemělo pouze připomenout obrozenské pojetí zpěvu v životě celého národa. Již titul festivalu mět zdůraznit, že se netýká písní v jejich víceméně autentické, respektive stylisované folklórní podob, a tím spíše pak písní lidových pouze v uvozovkách (pokleslé pseudolidové žánry a tzv. lidovka).[/]
      Jednotícím znakem festivalu, zatím neobvyklým způsobem rozšiřujícího dramaturgii rozmanitých regionálních i celostátních slavností lidového zpěvu, hudby a tance, bylo předvedení sólistické podoby lidových písní s minimálním instrumentálním doprovodem. Bohaté možnosti takového způsobu koncertního provedení lidových písní (obvykle za klavírního doprovodu) poskytla především tvorba několika skladatelských generací, které počínajíce J. J. Rybou či F. Škroupem a končíce nejmladšími současnými autor y nalezly ve folklórním odkazu bohatý inspirační podnět jak k pietním úpravám lidových písní, tak i k osobitým kreacím hudby na slova lidové poesie. Na obou festivalových koncertech zazněly proto vícekrát lidové písně v podobě blízké originální lidové předloze, jež kdysi ve formě přídavků i kmenových repertoárových čísel pěstovali světově věhlasní pěvci- formátu E. Destinnové a obou Burianů; vybylo přitom místo i na svébytné umělecké zpodobení lidových písní (L. Janáček ad.). Už jenom jediný celovečerní koncert, sestavený ze skladeb, respektive úprav tohoto druhu, znamenal by pozoruhodný dramaturgický čin.
      Záměr pořadatelů, jak se nakonec ukázalo plně nosný a schopný dalšího pokračování i obměňování, zdaleka o všem neustal na tomto pojetí. Ke spoluúčastí byli rovněž přizváni představitelé soudobé pop-music nej

247

různějších žánrů a druhů, kteří se pravidelně věnují i tzv. folkovému projevu - včetně domácích lidových písní. RežieP. Michala záměrně prolnula oba způsoby interpretace, čímž došlo k jejich neobvyklé, avšak zcela seriósní konfrontaci.
      V obou pořadech vystoupilo celkem 16 operních a koncertních pěvců společně se 7 interprety soudobé pop-hudby. Ti první, často zvučných jmen a s tituly zasloužilých umělců, spokojili se vesměs s klavírním doprovodem a v akusticky dobře vyřešeném sálu Domu kultury se zřekli zesilovací reprodukční techniky (M. Frydlewicz, J. Horáček, D. Jedlička, J. Joná[/]šová, T. Šrubař, J. Wysoczanská ad.). Reprezentanti druhé skupiny sa zpravidla sami doprovázeli na klasické (španělské) kytary a plnou měrou využili reprodukčních aparatur s možnostmi mixovaných efektů dozvuku atp. (J. Čeřovská, B. Frídl, J. Helekal, E. Pilarová ad.).
      Konfrontace obou postojů k interpretaci lidových písní prokázala pochopitelně řadu dalších rozdílů v jejich funkčním uplatnění, nikoliv však rozpor. Obě jenom zdánlivě protilehlé skupiny potvrdily zároveň svou životaschopnost, s níž se aktuálně podílejí na společenském zhodnocování cenného odkazu naší národní kultury.[/]
      Beseda interpretů s teoretiky, osvětovými pracovníky a dalšími účastníky festivalu, natáčená ve znamenitě vybavené nové budově českobudějovického rozhlasu, vhodně poslouží nejen k účelům rozhlasového vysílání. Čerstvé poznatky ze záslužného experimentu mohou účinně přispět ke zdaru jeho eventuálních dalších ročníků. Podaří se českobudějovickým opravdu založit tradici festivalu nového typu? Zájem zpěváků lidových písní klasického i novodobého ražení, stejně jako příznivý ohlas publika s převahou mládeže skýtají k tomu slibné předpoklady. Jaroslav Markl

Motivy obřadního pečiva na Znojemsku. Kresba A. Martínková.

248

OBSAH

Studie

Jiří Pajer: k metodice hodnocení lidové keramiky z archeologických nálezů (Na základě strážnických nálezů) . . . 169
Miroslava Ludvíková: Obřadní pokrmy na Znojemsku . . . 185
Martin Slivka: k prvému ročníku bratislavského Insitafilmu . . . 199

Zprávy

Nekrolog

Odešel prof. PhDr. Jan Húsek (17. 10. 18846. 12. 1973) (Jaroslav Orel) . . . 215

Jubileum

Jubileum bulharského vědce (Václav Frolec) . . . 216

Knihy

Kalendarnyje obyčai i obrjady v stranach zarubežnoj Evropy XIX - načalo XX v. Zimnije prazdniki (Josef Tomeš) . . . 218
Slovanská korespondence Karla Jaromíra Erbena, Korespondence s cizími korespondenty (Bohuslav Beneš) . . . 220
Folklor i etnografija russkogo Severa (Alexandra Navrátilová) . . . 221
Narodni pesni ot Srednite Rodopi (Oldřich Sirovátka) . . . 223
Nada Milošević - Djordjević, Zajednička tematskosižejna osnova srpskohrvatskih neistorijskih pesama i prozne tradicije (Oldřich Sirovátka) . . . 223
Probleme der Sagenforschung (Oldřich Sirovátka) . . . 224
The "Iron Gete" Complex Atlas (Olga Skalníková) . . . 225
Georgi Kožucharov-Rašel Angelova, Plovdivskata simetrična kăšta (Helena Bočková) . . . 226
E. Bubnova, Staryj russkij fajans - Old russian faience (Jiří Pajer) . . . 227
Marie Kostelníková, Velkomoravský textil v archeologických nálezech na Moravě (Alena Jeřábková) . . . 228
Dušan Šindelář, Vědecká ilustrace v Čechách (Alena Jeřábková) . . . 228
Jaroslav Andrejs, Lidové písně z Východočeského kraje a podkrkonošské koledy (Aleš Doubrava) . . . 229
Joža Ország-Vranecký, Valašské kovářství (Olga Jerová) . . . 229
Bibliografie československé balkanistiky za léta 1969-1971 (Václav Frolec) . . . 230
Joachim Hähnel, Hauskundliche Bibliographie. Band 1. 1961-1970 (Václav Frolec) . . . 231

Sborníky

Ethnologie française (Eva Večerková) . . . 232
Jahrbuch des österreichischen Volksliedwerkes, Bd 22. (Jaroslav Markl) . . . 233
Traditiones I. Zborník Inštituta za slovensko narodopisje - Acta Instituti Ethnographiae Slovenorum (Richard Jeřábek) . . . 234
O životě písně v lidové tradici - Variační proces ve folklóru (Jaroslav Markl) . . . 234

Konference

Seminář o Etnografické-m atlasu Slovenska (Václav Frolec) . . . 235
II. balkanistické symposium (Václav Frolec) . . . 236
VII. mezinárodní kongres slavistů ve Varšavě (21.-27. 8. 1973) (Bohuslav Beneš) . . . 238
III. mezinárodní sympozium o balkánském folklóru, Ochrid 7.-8. 7. 1973 (Bohuslav Beneš) . . . 239
2. seminář o využití samočinného počítače při studiu lidové písně (Dušan Holý) . . . 240
Ďalší krok k integrácii národopisnej vedy (Adam Pranda) . . . 242

Festivaly

Dětské Tvrdonice 1974 (Jiří Pajer) . . . 243
XIX. Kopaničářské slavnosti bratrství Čechů a Slováků ve Starém Hrozenkově (Josef Tomeš) . . . 244
3. Hanácké slavnosti v Kroměříži (Josef Tomeš) . . . 246
Festival národní písně v Českých Budějovicích (Jaroslav Markl) . . . 247

Motivy obřadního pečiva na Znojemsku. Kresba A. Martínková.