národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1975 - ČÍSLO 1

VZPOMÍNKY A VYPRÁVĚNÍ O OKUPACI, ODBOJI A OSVOBOZENÍ [obsah]

MARTA ŠRÁMKOVÁ, Ústav pro etnografii a folkloristiku, Brno
      Na rozdíl od některých jiných zemí se čeští národopisci zabývali folklórními projevy vztahujícími se k rokům a událostem druhé světové Války poměrně málo. Ale i ony ojedinělé a rozptýlené záznamy a úvahy naznačují, že tato dějinná epocha se promítla v lidovém podání výrazně a rozmanitě. Vedle poměrně vzácných písňových projevů,1) vedle pololidových veršovaných skladeb, jež však už překračují hranice folklóru, a vedle některých zvláštních námětových cyklů, jakým bylo třeba podání o tzv. pérákovi,2) tvořily zvlášť bohatou a výraznou složku ústní slovesné tvorby z let okupace zejména "protektorátní", "válečné" anekdoty, vtipy. Od prvních okamžiků nacistické okupace až do osvobození kolovalo jich od úst k ústům stovky a stovky a podávaly kritický a parodic[/]ký obraz doby, událostí a politických a vojenských vůdců a hodnostářů Třetí říše a protektorátú. Staly se politickou výpovědí českého lidu, výrazem jeho názorů a citů. Celý tento rozlehlý a rozmanitý fond protektorátní anekdoty zůstal zachycen jen v řadě popularizujících sbírek a sbíreček,3) a jediná odborná publikace, jež jim zatím byla věnována,4) znamená pouze první krok k jejich poznání a zhodnocení.
      Kromě anekdoty si zasluhuje zvláštní pozornosti zejména ona část ústního podání, jež bývá nazývána vyprávění nebo povídky "ze života", "vzpomínkové vyprávění" anebo "memoráty" a jež zachycuje a ztvárňuje ve vyprávění četné vzpomínky a skutečné příhody, které vypravěči sami prožili, jejichž byli účastníky nebo svěd

1

ky. Tyto projevy žily a žijí i v jiných zemích a mnohde jim sběratelé a badatelé věnovali systematickou pozornost. Stačí tu poukázat zejména na práce A. Melicherčíka5) a J. Michálka6) o vzpomínkovém vyprávění o Slovenském národním povstání a boji proti fašismu, anebo uvést syntetizující úvahy sovětských folkloristů, týkající se stejného vypravěčského žánru.7) Naše bádání se těchto vypravěčských forem zatím dotklo vědomě a podrobně jedině v několika pracích o vyprávění z "vystěhovaného" Neveklovska ve středních Čechách.8)
      Tato úvaha se pokouší načrtnout povšechný obraz vzpomínkového vyprávění o okupaci, odboji a osvobození z českého území. Vychází z poměrně bohatého materiálu písemného a zejména ústního, shromážděného hlavně v posledních letech, at už vlastními sběry, nebo z jiných pramenů.9) Tyto materiály se zdají už dost bohaté k tomu, aby se z nich daly vyvodit některé obecnější poznatky, o něž nám zde jde. Na druhé straně si však uvědomujeme, že další sběry a další výzkumy onen náčrt v mnohém ještě doplní a opraví.
      Jestliže si nejdříve povšimneme pamětníků a vypravěčů těchto povídek, zjistíme některé obecnější rysy týkající se nositelů této tradice. Podle věku patří zejména ke generaci narozené zhruba v letech 1895-1920, tedy ke generaci, která v době okupace a osvobození měla dvacet až padesát roků. Právě od těchto vypravěčů pochází nejvíce povídek a nejzajímavější příběhy; asi proto, že většinou šlo o lidi v nějaké[/] míře přímo zúčastněné na dění za okupace a na odboji. Můžeme jmenovat Josefa Němečka (1901), Marii Vlčnovskou (1902), Františka Lhotku (1899) a mohli bychom uvést i některé další. Nejstarší vypravěči, od nichž máme povídky, se narodili v l. 1874 a 1879 a zápisy od nich byly pořízeny před rokem 1949. Mezi těmito staršími vypravěči se vzpomínky s tematikou okupace, odboje a osvobození vyskytují vzácněji a většinou v méně výrazné podobě; větším dílem jde o zprávy a příběhy svědeckého rázu a vypravěči sami obyčejně nejsou hlavními postavami příběhu. Jako nejmladší vypravěči se vyskytují informátoři narození v letech 1926-1935. Ani od nich nemají povídky zvlášť bohatý nebo zajímavý obsah, jsou spíše okrajové a nahodilé.
      Z toho všeho se dá vyvodit pravděpodobný závěr, že tato vypravěčská tradice se váže především na onu generaci, jež léta okupace přímo a intenzívně prožila, jež jí byla bezprostředně zasažena a jež ony události sama aktivně spoluvytvářela. Znamená to zároveň, že tato tradice jako celek se nepřenesla na mladší generaci a že tyto povídky přešly do jejího podání jen výjimečně. Onen závěr lze však ověřit až na rozsáhlejším materiálu a přesnější odpověď dají patrně teprve výzkumy v budoucnosti. Na podobnou tendenci ukazují i zápisy vzpomínkových povídek o Slovenském národním povstání.10) Nicméně některé ojedinělé náměty přejali i vypravěči mladší, kteří vyprávěné události už sami neprožili, Tyto jevy

2

vypravěčské kontinuity, "folklorizace" jednotlivých povídek a námětů, se však vyskytují vzácně. Někdy se sice objeví týž příběh v dvojí nebo i víceré verzi, ale většinou jde o více méně nezávislé zpracování výrazného námětu dvěma nebo více vypravěči. Některé příhody, jejichž hlavní postavou byl J. Němeček, máme zachyceny jednak od něho samého, jednak od jeho ženy M. Němečkové, jež byla jejich svědkyní. Podobně nám vyprávěli o dělostřeleckém bombardování své vesnice a o požáru svého domu manželé Kostřicovi z Mokrých Lazců na Opavsku. Tyto případy paralelních verzí téže události se vyskytují dosti často. Mezi takové povídky patří i rozšířená látka o karlovickém kominíkovi, jenž nastražil minu do ubytovny německých vojáků,11) nebo i vyprávění o zraněném Murzinovi.12) Zato přímá recepce povídky vypravěčem od jiného vypravěče, od jejího původce, a tedy šíření a kolování povídek, se vyskytuje jen výjimečně.
      Kolektivní podstata tohoto podání tkví nikoliv v přejímání týchž příběhů více vypravěči a v jejich hromadné cirkulaci, nýbrž v něčem jiném. Tyto vzpomínky jsou v naprosté většině vlastnictvím jediného vypravěče, jejich vypravěč je i jejich původcem a autorem. To vlastně platí o celém tzv. vyprávění ze života, o memorátech; individuální vlastnictví je jejich žánrovým příznakem a specifičnost jejich výpovědi tkví právě v tom, že promítají individuální příběh. Mají však kolektivní platnost, neboť v tomto individuálním příběhu se obráží spo[/]lečný názor a postoj prostředí, v němž se tyto povídky vyprávějí, a posluchačský kolektiv tyto příběhy svým zájmem sankcionuje.
      Jestliže máme tedy na mysli to, že se tyto povídky šíří mezi dalšími vypravěči jen výjimečně a že každý jednotlivý příběh žije většinou v podání jen jediného vypravěče, dá se celkově předpokládat i to, že ojediněle výrazné povídky a význačná témata se udrží v paměti i následujícího pokolení, ale že tato tradice v budoucnu ztratí na svém bohatství a rozmanitosti.
      Mezi vypravěči povídek z okupace a odboje patří k nejvýznačnějším zejména ti, kteří se na onom dění přímo osobně podíleli. Josef Němeček ze Starého Města (Uher. Hradiště) vyprávěl dlouhou sérii dramatických příběhů, jež se vázaly na jeho několikaletou činnost v odboji. Podobně Marie Vlčnovská z Popovic (okres Uherské Hradiště), podala ve svém vyprávění vlastně obšírnou osobní kroniku odbojové práce v své obci a okolí s více výraznými epizodami. František Lhotka z Prasetína na Táborsku prožil dramatické okamžiky jako jeden z rukojmí německých jednotek při jejich ústupu v posledních válečných dnech a dovede tyto zážitky a napjaté situace rozsáhle a živě vyprávět. jiní vyprávěči podávají sugestivní obrázky svého zatčení, výslechů a věznění (M. Durajová z Březnice na Gottwaldovsku), nebo vyprávějí zaujatě a přesvědčivě o osudu svých zatčených dětí nebo synů uprchlých z totálního nasazení atp.

3

      Vedle toho se najdou dobří vypravěči povídek s touto tematikou i mezi informátory, kteří nebyli takto osobně a silně zapojeni do událostí. Jde v tom případě o vynikající vypravěče, kteří dobře vyprávějí i jiné povídky, jako třeba pověsti, pověrečné povídky nebo vzpomínková vyprávění, a kteří dovedou pohotově a výrazně ztvárnit i epizody z okupace, z frontových dnů a z osvobození svého domova. Marie Sečková z Radějova (1900), jejíž celý vypravěčský fond byl podrobně sebrán a prozkoumán, vypráví rovněž několik povídek z posledních dnů války, kdy se v Radějově vystřídala nacistická a sovětská vojska a kdy místní lidé za přechodu vojny prožili řadu vzrušujících chvil. Podobné náměty dovedl vypravěčsky zvládnout i vynikající vypravěč, horník Josef Řehoř z Nové Vsi u Oslavan, jenž jinak vyprávěl zejména četné tradiční hornické a místní pověsti i povídky z hornického života.13) Tyto poznatky by se daly podepřít ještě mnoha dalšími, podobnými příklady. Vyplývá z nich jednoznačný závěr, že tato tradice je podmíněna zejména dvěma činiteli: jednak bezprostředním silným osobním prožitkem, jednak vypravěčskou schopností a zkušeností.14) v Poměrně málo se dá říci k tomu, jakým způsobem tyto povídky v lidovém prostředí žily, při jakých příležitostech a komu se vyprávějí, jaká je jejich přirozená životnost a frekvence v lidovém podání. Mezery v údajích týkajících se těchto věcí, vyplývají ze způsobu zápisů. jen málokdy je totiž sběratel zaznamená v tzv.[/] přirozené vypravěčské situaci a většinou je získává od vypravěčů na přímý dotaz, tedy jako výsledek záměrného a cílevědomého výzkumu. A přece odpověď na tyto otázky je jednou ze základních, jestliže chceme zjistit skutečnou životnost a funkci těchto povídek, jestliže někteří badatelé rozlišují tři modality bezprostředního vypravěčského ztvárnění osobních zážitků a životních příběhů (1. poprvé vyprávěný příběh, prvá skica událostí, 2. vícekrát vyprávěný příběh, jenž tedy už tvoří pevnou součást vypravěčova repertoáru, a 3. příběh přejatý i dalšími vypravěči), pak je zřejmé, že prvně jmenovaná forma může být jen nahodilým jevem a vyprávěním vyvolaným v život samotným sběratelem a že z hlediska živé tradice mají největší váhu druhé dvě modality.15)
      Ale i při použité metodě sběru se dá mnohdy vcelku bezpečně zjistit, že vyprávěný příběh je konstantní složkou vypravěčova repertoáru a že jej vypravěč v svém prostředí vyprávěl a vypráví. Některé příběhy totiž začíná vypravěč spontánně, sám od sebe, bez vyzvání, sám se k nim podruhé při opakovaném sběru vrací a podává je pokaždé poměrně shodně. To tedy znamená, že tyto povídky žijí v jeho pamětí jako vykrystalizovaná vypravěčská čísla. Na tuto skutečnost ukazují i ty případy, kdy tyto povídky byly zaznamenány jakoby mimochodem při výzkumech a sběrech dialektologických, vlastivědných atp. Takového rázu jsou např. zápisy V. Mazlové pro její monografii

4

o výslovnosti na Zábřežsku (1949),16) mnohé záznamy ve studii J. Balhara o skladbě laš ských nářečí (1974).17) Individuální příběhy a vypravěčské epizody se vynořuji jakoby spontánně rovněž ve vlastivědných publikacích o místním životě lidu18) i v kronikářských, memoárových a historických líčeních z doby okupace a osvobození. To všecko jsou zřetelné náznaky, že tyto povídky kolovaly a kolují jako vyhraněný vypravěčský útvar. I terénní výzkumy, podnikané dialektology pro dokumentaci stavu místního nářečí, přicházejí často k spontánnímu podání podobných zpráv i epických čísel. Zvlášť zajímavé a příznačné jsou ty zápi sy, jež byly pořízeny na společné besedě s několika informátory z jedné vesnice, jako se to stalo třeba v Holubí Zhoři, Hrochově nebo Nosislavi, kde se účastníci sami rozpovídali o událostech a vytvořili jakousi přirozenou vypravěčskou situaci. Ojediněle najdeme i přímé zprávy o životě těchto povídek. Tak třeba A. Koutný z Dlouhé Lhoty na Blanensku vzpomíná, jak se účastnici odbojového hnutí dodnes občas scházejí "a při teple kamen a sklence domácí slivovice vzpomínají na radostné a kritické zážitky, které se udály před pětadvaceti lety. Občas do Dlouhé Lhoty zavítá i Olda Šafář, zvaný též Mauser, bývalá osobní stráž majora Melnika, a přítel Frant. Očenášek z Úpice, který u nás též působil..."19) a pozorný sběratel může sám častokrát zjistit, že tyto vzpomínky ožívají při sousedských a přátelských besedách anebo že je vyprávějí pa[/]mětníci doma dětem a vnukům atp. Tak jedna vypravěčka uvádí, že slyšela vícekrát vyprávění o útěku svého syna z totálního nasazení v Mnichově od něho samého: "Děti na světě, ten dyž to vykládá, tož to byste žasli, jak šli, jak pod vlakama jeli, pomyslete si..." (Velké Bílovice, o. Břeclav - sb. ÚJČ, 1970). A nelze opomenout ani to, že účastníci odbojového hnutí a pamětníci historických dnů okupace a osvobození přicházejí na besedy mezi děti a mládež do škol i mezi dospělé na schůze a besedy a že tyto jejich vzpomínky a příběhy se stávají živým vypravěčským jevem i aktuálním faktem širšího společenského vědomí.
      Ústní podání o okupaci, odboji a osvobození zachycují četné a nejrozmanitější situace a příběhy z celého historického období od 1938 až do r. 1945. J. Michálek, jenž se podrobně zabýval výzkumem vzpomínkového vyprávění o Slovenském národním povstání a vycházel z mimořádně bohatého materiálu, poukázal na to, že tyto vzpomínky a povídky "podliehali okrem iného už aj istému výberu" a že "pripájali sa k nim dalšie" a že "sústreďovali sa do akýchsi celkov, námetových okruhov". Michálek se pokusil také roztřídit celý vypravěčský materiál týkající se Slovenského národního povstání do dílčích tematických okruhů a vytkl nejvýraznější námětové body.20) Tuto námětovou cyklizaci odkryl ve vypravěčské tradici o boji proti fašismu v své průkopnické studii ostatně už A. Melicherčík.21) Vyprávění i na omezeném regionu projevuje výraznou tendenci k náměto

5

vé krystalizaci do význačných celků. To se promítá v podáni o partyzánských bojích na slovenském Podjavorinsku a Podbradlansku22) i v tradici o "vystěhovaném" Neveklovsku ve středních Čechách.23)
      Shromážděný materiál, jímž se na tomto místě zabýváme, je dosti rozsáhlý k tomu, aby se i v něm dala pozorovat tato námětová cyklizace. Není však natolik početný, abychom mohli vyslovit přesnější odhady o kvantitativním rozsahu jednotlivých námětových okruhů. Dá se však přinejmenším usoudit, že některá témata - jako třeba příhody z posledních dnů války, z frontových bojů a z osvobození utkvěla zvlášť silně v paměti a těšila a těší se oblibě. Můžeme se proto odvážit povšechného náčrtu hlavních námětových okruhů této vypravěčské tradice; jsme si přitom vědomi, že další sběry podaný náčrt možná v něčem doplní, upřesní nebo opraví.
      1. V podání vypravěčů se vyskytují vzpomínky a příhody, vztahující se už k zabírání pohraničí v r. 1938 a německé okupaci; připomínají zážitky vojáků na hranici, zabírání rodné vesnice, první střetnutí s henleinovci atd.
      2. Svými náměty i laděním je velmi pestrá skupina vzpomínek a povídek z každodenního života v protektorátě. Promítají se v ní rozličné drobné příhody, překvapující situace, groteskní nebo komické příběhy, jak je přinášel tehdejší život. (Obecní tajemník poslouchá zahraniční vysílání a zapne reproduktory v celé obci; financi kontrolují cestující autobusu a donutí[/] jednoho z nich, aby vylil do škopku s mlékem jaternicovou polévku, protože si mysleli, že v konvičce veze načerno mléko.)
      3. Často se vyskytují vypravěčské epizody, týkající se německé persekuce a teroru i utrpení českých lidí. Sem patří četné povídky o totálním nasazení v rajchu, o útěku mladých lidí odtud a o jejich skrývání; náleží sem podání o vystěhovaných oblastech, jako bylo třeba Neveklovsko; hlásí se sem rovněž vzpomínky na pronásledování židovských občanů, na utrpení cizích zajatců atd.
      4. v povídkách o ilegální činnosti se objevuje výrazná myšlenka odporu a odboje. Takového druhu jsou jednotlivé epizody i rozsáhlá vypravěčská pásma o činech a osudech ilegálních pracovníků a skupin. Vyskytují se v nich nejrůznější situace - dramatické, drastické, patetické, ale i veselé, jež vznikaly za této činnosti. Do tohoto námětového okruhu patří i povídky o převádění přes hranice protektorátu, o pomoci cizím uprchlíkům, Rusům, Polákům atd.
      5. s povídkami o ilegální odbojové činnosti bezprostředně souvisejí vzpomínky na zatčení, na výslechy na gestapu, na pobyt v žalářích a koncentrácích. Některé z nich pocházejí od lidí, kteří tyto osudy sami přežili, jiné od jejich příbuzných a známých.
      6. Rozmanitou a pestrou tematiku mají rovněž vzpomínky a povídky o partyzánských skupinách a bojích. Námětová charakteristika, jakou podal o slovenských povídkách tohoto

6

druhu J. Michálek, dá se v podstatě použít ina podání české.24) Objevují se mezi nimi líčení a příhody bojových akcí, epizody ze střetnutí s nacistickými hlídkami a jednotkami, vyprávění e trestných výpravách a teroru na civilních obyvatelích, vzpomínky na rozmanitou pomoc partyzánům, scény zobrazující hrdinství, obětavost, ale i slabost a zradu.
      7. Jako zvlášť rozsáhlé námětové pásmo se objevují vzpomínky a povídky zachycující poslední dny války a okamžiky osvobození. Rozpětí událostí je v nich široké: pobyt německých vojáků a někdy i srážky s nimi, dramatické chvíle za frontových bojů a střelby, příchod Rudé armády a setkání s ruskými vojáky. Jak už řečeno, zvlášť výrazně se vryly tyto vzpomínky do paměti tam, kde poslední dny války probíhaly pohnutě.
      Toto roztřídění podává jenom hlavní a povšechné námětové celky a schématizuje rozmanitost jednotlivých vyprávěných příhod a situací. Zároveň lze najít v onom velikém námětovém rozpětí jednotlivých vzpomínek a příběhů i ideová a citová těžiska, z nichž smysl těchto povídek vychází. Na jedné straně vyprávějí tyto povídky a scény o útisku, nespravedlnosti, teroru okupantů a o utrpení okupovaného národa; a na druhé straně se v nich promítá myšlenka odporu, revolty, odplaty, odboje a hrdinství. Tato dvě myšlenková a emocionální ohniska procházejí v různé míře všemi hlavními tematickými skupinami, jak jsme je nastínili.[/]
      Tato vyprávění mají na celém našem území v hrubém obrysu jednotný ráz. Protože se však v nich bezprostředně zrcadlí konkrétní místní a přímo i osobní zážitky a události, můžeme v nich najít i specifické místní a krajové rysy. Na Hlučínsku a na Opavsku vyprávějí lidé často a dramaticky o posledních dnech a týdnech války, kdy zde došlo mezi opevněnými nacistickými vojsky a Rudou armádou k rozsáhlým a tvrdým bojům v rámci tzv. Ostravské operace, jež trvala tři týdny a vyvrcholila v polovině dubna.25) Zničené vesnice, domy a hospodářství, zranění a zabití lidé, uhořelý dobytek, útěk obyvatel před frontou nebo dlouhý pobyt ve sklepě - to jsou hlavní náměty vyprávění z těchto vesnic. Vzpomínky a příhody z "vystěhovaného" Neveklovska ve středních Čechách, kde bylo za války zřízeno rozsáhlé vojenské cvičiště zbraní SS, vytvářejí pestrou mozaiku příběhů a detailů týkajících se osudu vystěhovaných lidí z jejich domova.26) z území, kde zejména v posledním období války operovaly různé partyzánské skupiny a odbojové jednotky, jako na Českomoravské a Drahanské vysočině a zejména v beskydských horách na Valašsku, máme mnohé povídky týkající se partyzánských bojů, střetnutí, pohybů, styku a spolupráce s domácími lidmi atd. Přitom taková vyprávění z Valašska mají zvláštní ráz v tom, že těsně souvisejí s podáním o partyzánském hnutí na západním Slovensku, že se v nich objevují tytéž význačné postavy partyzánského odboje, jako byli např. velitelé Ján Ušiak nebo

7

major Murzin, a že se v nich vyskytují i shodné náměty a identické příběhy, jako třeba vyprávění o smrti J. Ušiaka nebo o velkokarlovickém komináři, jenž položil minu do ubytovny německých vojáků. Na tyto bezprostřední souvislosti už poukázalo slovenské bádání, když konstatovalo, že je "materiál spomienkového rozprávania z východnej Morávy a Slovenska veľmi blízký" a že proto bude užitečné provést v budoucnu na tomto stykovém území zvláštní výzkumy a vzájemně porovnat doklady vzpomínkového vyprávění s tematikou národněosvobozovacího boje.27)
      V shromážděném materiálu lze pozorovat ještě jinou vnitřní diferenciaci. Největší část těchto memorátů má povahu zpráv a povídek vážného obsahu a zachycuje nějaké dramatické, vypjaté nebo zvláštní situace a příhody. Poměrně často se však projevuje také sklon k humorné povídce, k anekdotickému příběhu. Dalo by se dokonce říci, že vypravěči s oblibou vybírají takové situace a příhody, v nichž dramatická zápletka nebo hrozivý konflikt se uvolňují pomocí šťastné náhody, vtipného nápadu atp. v šťastný anebo komický závěr. Na tuto tendenci poukázal i J. Michálek v rozboru vzpomínkového vyprávění o Slovenském národním povstání a uvedl, "že veľká čásť týchto útvarov je založená na vtipnej pointe."28) Slabě se projevuje v tomto podání sepětí s tradiční pověstí a s jejími představovými a výrazovými schématy. Ojediněle se však najdou i takové povídky: v Říčanech (o. Brno-venkov) vyprá[/]věla jedna vypravěčka, že podle tradice má být zde konec války u tzv. Černého kostela s obráceným oltářem, a opravdu prý tu vojna skončila.29) Že vazba memorátů z druhé války a z osvobození na tradiční pověst patří k rysům tohoto podání, můžeme doložit z obdobného podání jiných národů, třeba z memorátů o Velké vlastenecké válce, jak to konstatovala V. K. Sokolova, anebo z vyprávění o Slovenském národním povstání, jak na to upozornil A. Melicherčík.30)
      Jednou z hlavních otázek nad tímto vypravěčským podáním je jeho povaha, jeho forma i způsob a hodnota jeho výpovědi. v podstatě tu narážíme na stejný problém, jaký se týká celého tzv. vyprávění ze života neboli vzpomínkového vyprávění, memorátu. Popis a rozbor by měl dát odpověď, nakolik je možné brát tyto výpovědi jako pouhou zprávu anebo jako vypravěčskou povídku, nakolik jsou jenom individuálním pramenem a nakolik mají platnost nadosobní, obecnější, kolektivní, v jaké míře je v nich třeba hledat jen osobní, faktografický dokument a v jakém stupni je lze považovat za svérázný vypravěčský akt. Odpovědi mají klíčový význam, neboť z nich vyplývá hodnotící postoj vůči tomuto materiálu jako celku, ale i v mnoha detailních bodech (např. zda odchylky od skutečného průběhu událostí je třeba považovat jen za běžnou "chybu" paměti anebo zda se v nich realizuje nějaký vypravěčský, třeba podvědomý záměr). Máme zato, že ze shromážděných dokladů, vzpomínek a vy

8

právění se dají vyvodit dost přesvědčivě odpovědi na tyto otázky.
      Jestliže procházíme vyprávěné vzpomínky na události z doby okupace, odboje a osvobození, nalézáme mezi nimi mnohé záznamy, jež se podobají pouhé zprávě, věcné referenci, holému dokumentu a v nichž se projevuje tvořivá vypravěčská invence jen skromně.
      Za války tam shořelo asi třináct, čtrnáct domů. Za fronty, až běželi tyto Němci z obce, tak potom ty poslední domky. Naložili tam ty fosforový zápalky. A tak to všecko, tam ten konec vyhořel. Ale nekterý domky shořely enom střecha, nekerý prohořely a shořelo všecko do gruntu, aj podlaha, aj tá malta shořela. Nám se nestalo nic. Půli obce se nestalo nic, jen potom ten konec. (Nosislav. o. Břeclav - ÚJČ, 1967)
      A ti Němci došli do dědiny a tak všeci lidi byli jak kuřata postrašení a poskovaní. A slípky nosili do pola skovat, že budú prohlídat. A fronta, táto co včil byla, tož tá tu byla strašná, protože tam důle je všady nížina a my sme na kopci, tož nás, pravda, pořád viděli aj všecko, aj dyž nekdo přešel, tož hneď na to místo se velice bilo. (Strážovice, o. Hodonín - ÚJČ, 1970)
      Ale i tyto zprávy jsou často něco víc než jenom pasívní odlesk skutečnosti, Projevuje se v nich individuální výběr toho, co informátor považuje za důležité sdělit, probleskuje v nich jeho hodnotící i citový postoj, uplatňují se tu a tam i účinné stylistické prvky ("všeci lidi byli jak kuřata postrašení a poskovaní").
      Hlavní tendencí v tomto celém podání však není pouhá sdělovací, zpravodajská funkce, nýbrž snaha vypravěčsky uchopit události,[/] ztvárnit je jako vypravěčskou epizodu nebo povídku a zaujmout posluchače a zapůsobit na ně. To se projevuje nejnápadněji zejména volbou námětu a výběrem i stylizací syžetu. Vypravěčovi nejde o povšechné vylíčení průběhu událostí a o faktografickou přesnost časových, místních a osobních údajů, nýbrž o něco jiného: staví do centra zájmu a podáni zvláštní příběh, pozoruhodnou postavu, mimořádné činy. Jeho vzpomínka se soustřeďuje na epický obraz. Někdy se námětem stává zvláštní, neočekávaná, až třeba i groteskní situace, jako třeba v povídce V. Denka, jenž za války při poslechu zahraničních zpráv zapjal místní rozhlas a vysílání šlo na celou obec. Jindy spočívá poutavost vyprávění v překvapivém řešení situace: prchající ruský zajatec si opatří kolečko a jako údajný cestář uniká pozornosti; muž, jehož přišlo zatknout gestapo, pohotově se vydává za svého švagra, pošle gestapáky pryč, zapíchne vidle s nimiž pracoval na zahradě a unikne.31) Právě pro svůj překvapivý dějový průběh a zvraty dosáhly některé náměty širší obliby, jako třeba vyprávění o mladém partyzánu, jenž jako kominík položil minu do kamen ubytovny německých vojáků ve Velkých Karlovicích.32) Někdy nese tuto zajímavost v sobě třeba jenom jediný sugestivní detail, jako v některých povídkách o raněném partyzánu Murzinovi, jak si vyřízl kulku z ruky střepem skla nebo zrcátka.33) Pozornost se někdy upíná nejen na samotnou situaci a na dějové zvraty, ale mnohdy na postavy, na psychologickou

9

reakci, na jejich chování a povahu. v jedné epizodě od M. Vlčnovské z Popovic jde v první řadě o to, jak na zprávu o parašutistovi, jenž u nich v domě hledá pomoc a spolupráci, zareaguje nedospělý syn; napětí povídky spočívá v konfliktu mezi strachem a vědomím povinnosti, pointa příběhu dostává mravní vlastenecký patos.
      Z toho všeho vyplývá, že tyto vzpomínky a povídky nesměřují k vylíčení obecného a věcného průběhu událostí a že často opomíjejí momenty z hlediska historického vývoje nejdůležitější. Soustřeďují se naproti tomu na individuální příběh, na dějovou epizodu, na životní a povahopisný detail. Vypravěčský postup těchto memorátů se podobá nebo přímo kryje s postupem historické pověsti, jež staví do popředí vždycky zajímavý děj, zajímavý jev, zajímavou postavu a jež stylizuje dějiny v epické příběhy lidí. Ale tyto individuální obrázky a scény dostávají v lidovém prostředí vyšší platnost: stávají se symbolem nebo metaforou obecné situace, skrze jedinečné se vypovídá o obecném.
      Tuto metodu stylizace historických událostí lze objasnit ještě z jiné strany. J. Němeček, účastník ilegálního hnutí na Uherskohradišťsku, líčil své osudy a zážitky dvakrát. Jednou je reprodukoval podle vlastních psaných záznamů, jež jsou jakýmsi náčrtem celé podzemní práce jeho skupiny, jakoby její kronikou. Osobní momenty jsou v této "kronice" potlačeny anebo podřízeny celkové společné prá[/]ci, jednotlivé individuální příběhy a epizody se v této verzi neobjevují. Po druhé vyprávěl své zážitky z této své činnosti jako sérii osobních zážitků a příhod, dramatických, překvapujících, mimořádných. v tomto případě se stalo jeho podání vypravěčským aktem a v popředí stál epický příběh o chování lidí, kdežto v prvém případě šlo o výpověď s historizujícím záměrem, o faktografický dokument. Dvojí přístup a postup, jaký na tomto případě ilustrujeme, naznačuje dost zřetelně rozdíl mezi zpravodajským, věcným líčením událostí na jedné straně, a vypravěčským zpodobením doby na druhé straně.
      Vypravěčský záměr podat vzpomínku jako živý výjev a poutavý příběh vysvítá i z výrazové stránky. Běžně se objevují dialogické pasáže, jež oživují a zvýrazňují situaci i postavy:
      Jeden povídá: "Člověče, co tady chcete? Jak ste sem přišél?" - "No, po ulici." - "No, a to ste se nebál?" "No, co bych se bál? Co mně můžou udělat? Zabít mě, mně je to jedno, ale snad né." (Nosislav, o. Břeclav ÚJČ, 1967)
      Vypravěči dovedou dát popisu dynamiku, spád a názornost:
      No jo, to fláklo do toho samýho domu; vazba lítala, křidlica lítala, no tak sem vodešel pryč. (Nosislav, o. Břeclav - ÚJČ, 1967) - ...a dyž sme došli dom, tož bylo dokořeňa pootvírané. Všecko pryč, koně pryč, prasata pryč, pozabíjaný, enom tragač ostal od krvi. (Strážovice, o. Hodonín - ÚJČ, 1970) - Nebo tam sme to měli všecko rozbite, dachu něbyło, nic ... My byli nervozni, všecko hořało, načeni było vystavene na placu,

10

ten fosfor hazali, něhašili ... Střikačka była v potoku, ale žaden se něukazał, prali ze všeckych stran, enem ve sklepě sme seděli. (Mokré Lazce, o. Opava - ÚJČ, 1966)
      K názornému popisu a zpřítomnění scény si vypravěči dovedou posloužit citoslovcem nebo příměrem:
      Žena šla kósek tam za Švarcavo ... a uslyší: pchijú, pchijú ... (Nosislav, o. Břeclav - ÚJČ, 1967) - A tu najednu blink nam do oken (Mokré Lazce, o. Opava ÚJČ, 1966) - Přišel sem o paru takych krasnych hřebcuv, že se srdce na ně smiło. O ty mi šło. Płakal sem jak děcko nad nima. (Mokré Lazce, o. Opava - ÚJČ, 1966) To sme vám běželi, a jak dyby nás nekdo nadnášel, víte. (Žebětín-Brno - ÚJČ, 1967) - Tož od teho času ti chlapi byli jak kost tvrdí a vylekaní ... (Velké Karlovice, o. Vsetín - ÚEF, 1956)
      Vypravěči rovněž dovedou charakterizovat postavy - týká se to hlavně lidí cizích v domácím prostředí - jejich řečí; to je ostatně postup běžný i v tradičních druzích folklórního vyprávění:
      Pořád ten jeden: "Fojna, fojna, fojna, fojna." A to pořád slyším, pořád to protřípal. (Strážovice, o. Hodonín - ÚJČ, 1970) ... a vtem idú Němci, Valiło se jich myslím osmdesát. A přijdú k chałupě, povidajú: "Vo ist das bandité?" (Horní Bečva, o. Vsetín - ÚEF, 1956) ... vyšli támodtuď čtyři vojáci, Tak sem nevěděl, só to Němci, nebo kdo to je? No, a volá: "Suda choď!" (Nosislav, o. Břeclav -ÚJČ, 1967)
      Na tomto místě nelze podávat soustavný a vyčerpávající rozbor výrazové stránky těchto povídek a omezili jsme se jen na několik ilu[/]strací.34) Je však z nich zřejmé, že vypravěči nezůstávají u holého a chladného popisu faktů a událostí, nýbrž se je snaží evokovat jako názorný a přítomný výjev, že se snaží zachytit živoucí podobu postav i jejich citové postoje a že k tomu využívají i jazykových stylistických prostředků. I z toho úhlu se tedy, jak už na to bylo poukázáno od jiných badatelů, jeví tyto vzpomínky jako projevy inklinující k vypravěčskému ztvárnění.
      Když zdůrazňujeme odlišnost ústních memorátů od holých referencí a kronikářských zpráv a poukazujeme zároveň i na některé jejich umělecké elementy a postupy, nemá to znamenat, že toto podání jako celek má estetický, umělecký ráz. Tendence k uměleckému zaměření se v nich někdy slaběji, jindy silněji projevuje, ale jako celek se tyto povídky orientují na estetickou funkci jen druhotně. Patří totiž do širší kategorie pověsťového vypravěčského žánru (místní a historické pověsti, demonologické povídky, legendy), v němž převažuji vždycky funkce mimoestetické, jako poznávací, zpravodajské atp. Také memoráty z doby okupace a osvobození mají především mimoestetickou funkci, ale jejich výpověď má zvláštní obsah, odlišný od kronikářského zápisu nebo od historického popisu či úvahy. Obsahová specifičnost vzpomínkového vyprávění spočívá hlavně v tom, že tyto vzpomínky a povídky podávají jedinečné, individuální události z osobního úhlu, že vyzdvihují jejich dějovost a že je zabarvují emociálně a eticky.

11

      Specifičnost výpovědi ústních memorátů vynikne taky, když je postavíme vedle jiných projevů a forem, jež zobrazuji a interpretují události okupace, odboje a osvobození. Máme na mysli bohaté a neobyčejně různorodé pole písemných a literárních projevů, jejichž rozpětí jde od soukromých písemných zápisků až po uměleckou a odbornou historickou literaturu. Tyto jednotlivé formy jsou nejenom početné a různorodé, ale navíc přecházejí plynule jedna v druhou, a proto není snadné je přesně rozlišit. Přesto se odvážíme vyjmenovat alespoň nejhlavnější kategorie:

      1. soukromý písemný záznam neurčený pro širší okruh čtenářů; takového rázu jsou vzpomínky na účast v odboji, na zatčení, výslechy a pobyt v žaláři od Marie Durajové z Březnice na Gottwaldovsku.35) Tyto zapsané vzpomínky se často hodně blíží ústním memorátům, neboť vycházejí z individuálních osudů a zážitků, zdůrazňují jednotlivé situace a osobní příběhy a v některých případech jsou jakoby vlastním písemným reflexem ústního vyprávění.

      2. Písemné záznamy v obecních kronikách, kde pravidelně nacházíme vylíčení roků okupace a osvobození. Těchto záznamů je samozřejmě na stovky. Většinou se však snaží zachytit události v celkovém obrysu a z perspektivy celé obce a jen občas se v nich vyskytuje i vylíčení jednotlivých mimořádných a dramatických příběhů, samozřejmě v zkratkovité, zredigované a písemné podobě.[/]

      3. Rozsáhlá memoárová literatura účastníků odboje, popisující a osvětlující události většinou z osobní perspektivy.

      4. Umělecká literatura prozaická (povídky, romány), dramatická i básnická, zpracovávající tematiku protektorátních roků z odboje.

      5. Zvláštní část této umělecké literatury představují ty literární povídky, jež jakoby předstírají, že jde o vyprávění vlastních účastníků událostí, a jsou stylizací vypravěčského stylu a nářečí. (Jako příklad tohoto typu lze uvést např. vyprávění L. Chuděje, Jak hovězští partyzáni odzbrojili německé vojáky,36) nebo povídku J. Kobzáně, Staly sa věci na horách.37)

      6. Početné a obsahově i formálně rozmanité popisy, líčení a pojednáni a úvahy o historii okupačních let a osvobození v jednotlivých větších i menších oblastech a obcích. Takových prací najdeme v krajinském a místním tisku doslova stovky.38) Tyto stati se pohybují mezi odborným historickým popisem a vzpomínkovými záznamy a někdy obsahují i jednotlivé příběhy, jež se tematicky kryjí s obsahem ústních memorátů. z hlediska pramene a úpravy nejsou jednotné: někdy jde o vlastní zápis účastníka a svědka události, někdy autor zpracoval vzpomínky někoho jiného, nějakého účastníka podle jeho vyprávění, a konečně jindy se autor opíral o zprávy a vyprávění více pamětníků.

      7. Odborná vědecká historická literatura.

12

      Všecky vyjmenované typy jsou v nějakém vztahu k ústním memorátům, jimiž se zde zabýváme. Někdy se projevuji tyto vztahy jen vzdáleně (jako třeba v odborné vědecké literatuře), jindy jsou bezprostřední. Tak třeba v soukromých písemných záznamech (1), v memoárové literatuře (3), v umělecké próze (4), v literárních povídkách stylizujících ústní vyprávění (5), ale i v kronikářských záznamech (2) a v různých článcích o dějinách okupace a odboje v jednotlivých oblastech a místech (6) najdeme mnohé námětové analogie s memoráty, ba někdy i podobné výrazové rysy. Přesto však ústní memoráty představuji v tomto komplexu typ zvláštní a odlišný. Kdybychom rozebírali všecky tyto různorodé typy projevů a literatury počínaje od ústních memorátů, tu bychom došli k zjištění, že jejich obsah i forma jsou podmíněny více faktory. Tyto projevy se pohybují a) mezi póly ústního podání (vzpomínková vyprávění) v přímém, přirozeném, meziosobním komunikačním aktu na jedné straně, a písemného a literárního záznamu a zprostředkovaného, technického způsobu zveřejnění na druhé straně; b) mezi póly jedinečného, konkrétního, individuálního a většinou epicky pojatého faktu, a mezi zobecňujícím, nadosobním pojetím a výkladem; c) a liší se mezi sebou i podle toho, komu jsou adresovány, s jakým posluchačem nebo čtenářem se při nich počítá: buď s ohraničeným okruhem známých posluchačů (u memorátů), anebo s neurčitým a povšechným publikem, jako je tomu [/] zejména u všech tištěných forem této literatury. Ústní memoráty jsou formou, jež se od ostatních typů různí v tom, že je to forma vysloveně ústní, že je orientována na jedinečné fakty a příběhy podávané z osobní perspektivy a že je zaměřena na okruh posluchačů vypravěčem zvolených a vypravěči známých. Žádná z ostatních uváděných forem neobsahuje onu konstelaci faktorů, jež je příznačná pro ústní memoráty, a v každé se objevují některé faktory jiné (písemná nebo tištěná forma, zobecňující a faktografické pojetí, orientace na veřejného, "masového" čtenáře).
      Z toho všeho opět vyplývá, že ústní lidové podání o okupaci, odboji a osvobození představuje osobitou formu a zvláštní typ a že zobrazuje dějinné události z jiného úhlu než projevy ostatní. Proto by tomuto ústnímu podání měla být věnována soustavná pozornost, jako se to už stalo při ústních tradicích vyprávějících o Slovenském národním povstání. Výpověď, kterou dávají ústní memoráty, se nekryje s výpovědí kronikářských záznamů, memoárové literatury, beletrie nebo vědecké historické literatury. To neznamená, že by se s nimi rozcházela nebo byla k nim v protikladu. Výpověď ústních memorátů doplňuje tyto ostatní prameny, neboť osvětluje stejnou skutečnost a stejné události z jiné perspektivy a interpretuje ji z jiného úhlu.
      Ústní podání s touto tematikou je v prvé řadě specifickým folklórním projevem, zvlášt

13

ním druhem ústního dějinného podání. Má zároveň samozřejmě i platnost významného pramene historického a sociálně psychologického, jestliže jej historikové správným způsobem [/] v jeho specifičnosti pochopí a nebudou na něj přikládat neadekvátní měřítka kroniky, memoárové literatury, beletrie nebo vědeckého odborného výkladu.[/]

Poznámky
1.
      Kladensko. Život a kultura lidu v průmyslové oblasti. Red. O. Skalníková, Praha 1959, s. 429-432, č. 88-91; PRAŽÁK, V: Lidová píseň o Lidicích. Český lid, 1, 1946, s. 28-42; HEROLDOVÁ, I: Druhá světová válka ve folklóru a dokumentech volyňských Čechů. Český lid, 60, 1973, s. 49-57.
2.
      PULEC, M. J.: Podání o pérákovi. Český lid, 52, 1965, s. 158-164.
3.
      CENEK, E. - ZlEGNER, V.: Válečné anekdoty 19391945 (Smích v bodláčí). 3. vyd. Hořovice 1945; GRUSS, J.: Jedna paní povídala. Praha 1945; KREJČÍ, O.: Země úsměvů (1939-1945), Praha 1945; Protektorát se směje (ileg. tisk z prosince 1944); Válečná ironie Čechů. Valašské Meziříčí 1945; VOJTĚCH, J.: Hlas lidu (1938-1945). 2. vyd. Praha 1946.
4.
      MARYNČÁK, E.: Mějte nás rádi ... (Protifašistické anekdoty z Těšínska a odjinud.) Ostrava 1965.
5.
      MELICHERČÍK, A.: Motívy odboja slovenského ľudu v ústnom podaní. Národopisný sborník MS, 6-7, 1946, s. 200-202; MELlCHERČÍK, A.: Boj proti fašizmu za Slovenského národného povstania v ústnom podaní slovenského ľudu. Slovenský národopis, 9, 1961, s. 358-395.[/]
6.
      MICHÁLEK, J.: Spomienkové rozprávanie s historickou tematikou. Bratislava 1971; týž: Spomienkové rozprávanie o Slovenskom národnom povstaní na Podjavorinsku. Slovenský národopis, 12, 1964, s. 397430; týž: Spomienkové rozprávanie o Prvej československej partyzánskej brigáde Jána Žižku. Slovácko, 7, 1965, s. 23-32; týž: Výskum povstaleckej tematiky v ľudovej slovesnosti na Slovensku. Slovenský národopis, 19, 1971, s. 525-533; týž: Slovenské národné povstanie v ľudovom rozprávaní. Slovenské národné povstanie v ľudovej tvorbe, Bratislava 1974, s. 85-148; týž: k štúdiu ľudovej kultúry na slovensko-moravskom pomedzí. Moravsko-slovenské vztahy v lidové kultuře. Ostrava 1974, s. 9-17.
7.
      Z bohaté literatury odkazuji zvláště na sborník Russkij foľklor Velikoj Otečestvennoj vojny. Red. V. J. Gusev, Moskva-Leningrad 1964 (tam stať L. V. Domanovského o vzpomínkovém vyprávění, s. 194-239, a bibliografie M. J. Meľcové, s. 414-467). Srov. též KOMOVSKAJA, N. D.: Narodnyj rasskaz Velikoj Otečestvennoj vojny. Sovremennyj russkij foľklor. Moskva 1966, s. 153-168.
8.
      JECH, J.: Lidová tvořivost slovesná stále žije. Lidová tvořivost, 2, 1951, s. 479-487; týž: O lidských doku

14

mentech z Neveklovska. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka. Praha 1957, s. 39-57; týž: Odboj a revoluce v lidských dokumentech z Neveklovska. Český lid, 52, 1985, s, 144-158.
9.
      Vycházím předně z přímých záznamů ústního podání asi od 70 pamětníků, a to z vlastních sběrů v 1. 1971-1974, ze starších zápisů v archívu Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně, a i z některých zápisů tohoto druhu, tištěných na různých místech. Cenným pramenem byly nahrávky pracovníků brněnského pracoviště Ústavu pro jazyk český ČSAV; za laskavé zapůjčení upřímně děkuji. Všechny tyto doklady pocházejí z různých míst Moravy a Slezska, v menší míře i z Čech. Jako srovnávacího materiálu jsem použila i četných pramenů písemných a literárních (vzpomínky, líčení válečných událostí atd).
10.
      Srov. data o vypravěčích v Michálkově antologii ve sborníku Slovenské národné povstanie v ľudovej tvorbe, s. 100-148.
11.
      Varianty nejúplně shrnuty u MICHÁLKA 1965, s. 2627, 31 (č. 4).
12.
      MICHÁLEK 1974b, s. 16, č. 8 a 9.
13.
      FOJTÍK, K. - SIROVÁTKA, O.: Rosicko-Oslavansko. Život a kultura lidu v kamenouhelném revíru. Praha 1961, s. 219.
14.
      MICHÁLEK 1971, s. 115-122.
15.
      K tomu srov. DOMANOVSKIJ, L. V.: Ustnyje rasskazy. Russkij folklor Velikoj Otečestvennoj vojny. Moskva-Leningrad 1964, s. 238.
16.
      MAZLOVÁ, V.: Výslovnost na Zábřežsku. Praha 1949.
17.
      BALHAR, J.: Skladba lašských nářečí. Praha 1974.
18.
      VOZAR, J.: Sobůlky. Kyjov 1949.
19.
      Boj za svobodu se zbraní a beze zbraně. Blansko 1970, s. 35-36.
20.
      MICHÁLEK 1974a, s. 90; MICHÁLEK 1971, s. 75-81.
21.
      MELICHERČÍK 1981, s. 363ad.
22.
      MICHÁLEK 1971, s. 72.[/]
23.
      JECH 1957, s. 43
24.
      MICHÁLEK 1974a, s. 90.
25.
      JEREMENKO, A. I.: Ostravská operace Sovětské armády. Osvobození Ostravy ve světle vzpomínek a kronik. Red. K. Jiřík. Ostrava 1965, s. 25-52.
26.
      Viz pozn. 8.
27.
      MICHÁLEK 1974b, s. 13.
28.
      MICHÁLEK 1971, s. 83.
29.
      No podobný proces poukazuje i JECH 1965, s. 147.
30.
      Viz SOKOLOVA, V. K.: Sovremennoje sostojanije predanij. Istorija, kultura, etnografija i foľklor slavjanskich narodov. Moskva 1973, s. 429; MELICHERČÍK 1961, s. 369-370; BOŠKOVIĆ-STULLI, M.: Zum heutigen Volkssagen-Erzählen in Jugoslawien. Internationaler Kongress der Volkserzählungsforscher in Kiel und Kopenhagen, Berlin 1961, s. 26-31.
31.
      KOUŘIL,F.: Domácí odboj na Malé Hané. Malá Haná, 6, 1970, s. 27.
32.
      Viz pozn. 11.
33.
      Viz pozn. 12.
34.
      Takové podrobné rozbory jednotlivých povídek podaly např. MICHAJLOVA, N.: Skaz o braťjach Vengerovych. Foľklor kak iskusstvo slova. Red. N. I. Kravcov. Moskva 1966, s. 140-159, a GAŠPARÍKOVÁ, V.: Na rozhraní medzi literatúrou a folklórom. Slovenský národopis, 19, 1971, s. 583-607.
35.
      Srov. taky DEMEL, J.: Osvobození Valašského Meziříčí v květnu 1945. Valašsko, 6, 1965, s. 85-89.
36.
      Naše Valašsko, 13, 1950, s. 74-76.
37.
      Dolina Urgatina, 4, 1950, s. 4-10.
38.
      Nebylo možné projít celou tuto literaturu, a proto jsem se zabývala hlavně statěmi v pramenech z Jihomoravského kraje (např. Ave, Jevišovské noviny, jihlavská Jiskra, Kroměřížská Jiskra; Kronika Sebranic, Malá Haná, Mikulovský zpravodaj, Náš život, Naše pravda, Naše Tišnovsko, břeclavský Nový život, blanenský Nový život, Slovácká jiskra, Slovácko, Směr, Stráž lidu; Vlastivědné zprávy z Adamova

15

a okolí, Vysočina, Znojemska, Zpravodaj města Kroměříže, Zpravodaj města Uherského Hradiště, Zpravodaj obce Drnovic, Ždánický zpravodaj; dále sborníky jako Horní Lideč kdysi a dnes, Osvobození[/] Hodonínska - Hodonín 1970, Boj za svobodu se zbraní a beze zbraně - Blansko 1970, J. Ocásek, Partyzánská obec Nemochovice v odboji - Vyškov 1970 aj.).[/]

Ukázky vyprávění

      Jako doprovod a ilustraci připojuji několik textů, jež pocházejí z Brna-Žebětína, Morašic (o. Znojmo), Popovic a Starého Města (o. Uh. Hradiště), Deblína (o. Tišnov), Březnice (o. Gottwaldov), Horní Bečvy (o. Vsetín), Radějova (o. Hodonín), Březové (o. Opava) a Jedlí (o. Šumperk) . Většinou jsou to výňatky z delšího vyprávění Jména vypravěčů neuvádím, protože texty mají často vypjatý osobní a citový obsah a vyprávěly se v okruhu známých posluchačů. Jsou přepsány většinou podle magnetofonových nahrávek pracovníků Ústavu pro etnografii a folkloristiku a Ústavu pro jazyk český ČSAV v Brně; text č. 10 přebírám z knihy V. Mazlové, Výslovnost na Zábřežsku (Praha 1949).

      1
      A včil, dyž bel syn v tý říši, von bel milovník vode, tak mně psával: "Maminko, dlóhý chvíle si krátím ve vlnách Dunaja." A pak před tó frontó. To belo meslim šest neděl, hotekl jim. A včilka voni se po něm ptali. Tak já sem ho mosela skovávat, vite. No, a voni potom dyž teda viděli, že tam neni, no tak přišel z Bystrca četnik, teda. Ale moc hodné to byl teda pán. A tak se mě ptál, ešli je doma. No, tak já sem nevěděla, ešli mám říct,[/] nemám říct, tak. No tak sem teda potom povidala... Tak sem zvostala teda zaražená a von povidal: "Pani, co von jim tam dělal? - A já povidám: "No, von jim tam vedl knihe." - "A je, chyba. Dyby házel s lopató, pracoval, tak se po něm tak nesháněli. Ale jak vedl kniha, no tak voni, holt, se po něm shánějí." - Me sme byli na dvoře a von ten četník dyž šel, teda, neco tam už dělal, tak von ten syn se zebrál a hotekl dokola teda a přes te zahrade a utekl pryč. - A včilka ten muž, takové, takové dobrák, vite, a povidá: "Pani, pote sem na vrch se mnó, semka." - Tak se mně na všecko vyptával a povidal: "Nebojte se, me mo nebodeme blížit." - A že to bodó jaksi prodlužovat, aby to dýl trvalo a pré po něm bode sháňka. A névic v noci, že třeba mužó přijít. "Šak nemáte tady nikoho, kdo by ho jaksi vzal?" - "No jo, dyž von se každé bojí." - A tak povidal: "Hned nevotvíréte, dež by nekdo v noci klókl a dobře ho schovéte." - No vite, co já sem zažila strachu, no to belo hrozny. Šest neděl sem ho teda skovávala, chránila. Napřed sme řikali, že má dovolenó, tak von chodil veřejně. Až už to trvalo dýl, tak už to lidem vrtalo mozkem, pravda, no. Copak pravda tak dlóho má dovoleno? Tak možná, že ho nekdo hodal. - A von byl moc hodné, ten četník, von mně poradil, jak a co.

      2
      V době okupace jezdili sme do práce do Brna. Tade ze sósedni vesnice jezděl autobus, me sme chodili tady ze Slatiny kilometr na křižovatku na Kratochvilku. Tam

16

sme ráno nasedli v poděli a v sobotu nás zase ten autobus dovezl. - Jednó sme v ponděli jeli, bylo to v zimnim obdobi a bel ten čas tech zabijaček. Vite, jak to ze začátko belo, že v autobusu a ve vlakách se dělale prohlidke. Němci, to už tady byli Němci a my sme chceli do Brna na Videňko k Ustřednimu řbitovu - a tam stáli financi. Beli tam nejací Němci v civilu, a všeci museli z autobusu vylezt a prostě te zavazadla rozbalet a bela prohlitka. Tady nekdo vokolo Moravskýho Krumlova v tech dědinách nasedl s nama takové staré dódyk. A mesim nedosléchal, protože co sme s něm mluvili, tak sme museli hodně křičet. A měl takové veliké ruksak na zádech, takovó velikó konvo. No a musel taky velizt. Ted ti dělnici, měl někeré véce sebó na ten téden, nekeré měl v hrnko sádlo, každé měl nějaký to živobytí na ten téden. No a teď tam beli také lidi, že vezli třeba přibuzném mliko do Brna. A ti financi tam měli takové škopek. Kdo měl mliko, tak všeci to mliko museli tam velit. No, ten dóda měl konvo, no tak oni na něho, abe to tam velil. No dóda se pořád vokrčoval, vokrčoval, vobcháděl, až tam nekeré ho jako k tomu škopku převedl, dóda konvu votevřel a nalil to tam. A vona to byla černá jitrnicová polivka. Voní tam měli ten škopek ale padesát - šedesát litru toho mlika a von jim to polivko jitrnicovó nebo tó jelitovó polivko zabijačkovó, jim do toho nalil. No vite, jaky to bylo haló vokolo toho. Všeci se začali smit, všeci začali si z toho dělat legraci. No, ti tam znervózněli, zvlášť ti civili, ti Němci, co tam beli. No, dódyka si tam nechali, me sme zase nasedli do autobuso a jeli sme dál do práce.

      3
      V roku štyriaštyricátém, to bylo desátý měsíc, tak byli tady zhodění parašutisté. Byli zhodění tam, jak sú Vacenovice. Tak potom víte si hledali, pravda, kde by byli ubytovaní. Oni sem byli zhodění z Londýna a oni měli tady organizovat, pravda, ty ludi do odboja. Šak víte, tehdá aj z Moskvy sme poslúchali, aj Moskvu aj z Londýna, a hlásili, abychme tady tvořili ty partyzánské skupiny. A tak zhodou okolností ten jeden parašutista přišel[/] do Popovic. Byl tady řídící, takový dobrý vlastenec a učitel jeden, a tak ho vzali a věděli, která rodina je také vlastenecká, že nezradí, a tož ho dovédli, sa optali napřed k nám, lesti bychme takového člověka mohli také přijat, Tož ten náš synek měl na patnástý rok tedvá, tož sem před ním říkala: "Laďo, víš, včíl sú, pravda, zhodění tí parašutisté, a hlásilo rádio, že kdo by takové ludi přechovával, alebo jenom o nich vědél a neohlásil to na gestapě, tak že to bude trest smrti. A tož myslíš, Laďo, co dyby takový chudák došél náhodú k nám. Vzali bysme ho lebo vyhnali, lebo, co myslíš?" - A on říkal: "Maminko, to víte, že bysme ho moseli vzít! Dyť tady ide pro našu vlasť pomáhat" - a ten už víte právě byl ve světnici, ten parašutista. Já sem enom tady Laďku, pravda, jaksi chtěla připravit lesti by, dyby přišél, tak lesti to na něho tak strašně nezapůsobí. Ale dyž sem viděla, že kluk je tak statečný, tak sem říkala: "Laďko, tož nech, toš šak snáď třeba sa to nestane, ale to su ráda, že máš takové přesvědčení. A víš co, je tedy pan učitel" - ten náš velitel, potom nastávající, a aj ten parašutista už byli ve světnici - "Poď přivítat tam, je tam jeho nějaký přítel." - A on tam vejde, prohlédl si ho a tak mu směle podal ruku, přivítal ho, a potom sme šli zas sem a on mně říká: "Maminko, že je to už jeden z nich! Že ste ně to tak jenom nadvrhli!" - A já sem říkala: "Laďošku, tož je. Ale víš, včíl co na tebe čeká? Nesmíš ze žádným kamarádem o ničem takovém mlúvit, ani o politice. Tak, jak dybychme právě my byli takoví ke všeckému lhostejní. Víš, lebo o tom budeš nekde čut o něčem, ty sa dělaj, že tebe to nezajímá. A slubuješ ně to? Podaj ně na to ruku!" - "Ale, maminko, aj obě!" - A pusu mně dal a říkal: "To je pečeť!"

      4
      Naše organizace dostala příkaz převézt materiál pro vyhození vysilačky na Ořechovém. To je tady někde vzadu za Zlínem, teda za Gottwaldovem, směrem k Uherskému Brodu. No tak sem byl tímto úkolem pověřený já. Abych při prohlídce vlakem, musel sem jet vlakem z Kunovic, do Kunovic sem šel pěšky ze Starého Města, vzal

17

sem si, oblékl sem se, jak dyž bych byl zaměstnanec nejakého studnaře. Vzal sem si vysoké gumové boty, takový krátký rýč, krátkou motyku. No a dal sem si to do ruksaka a šel sem na nádraží do Kunovic. No a v Kunovicích mě čekala taková řekl bych jejich spojka, určená už soudruhem Rédrem, a na heslo mně měla předat balík nejaký. Co v tom balíku bylo, já sem neměl vedět. Ale mně to soudruh Rédr řekl, co tam je. Byly tam nejaké ruční granáty, byla tam nejaká třaskavina, ale do ruky sem dostal dvě pistole pro tamější organizaci v Biskupicích. No tak sem došél do Kunovic a u bufetu ven z nádraží stál člověk a heslo bylo: "Kolik je prosím vás hodin?" - A on mně odpověděl: "Co je vám po tom." - A to sme se dohodli, Tak, jak mně to tak řekl, tak mně předal balíček a já sem sedl do vlaku, měl sem sebou ještě aktovku, dal sem ten balíček do aktovky a sedl sem do vlaku a jel sem směrem na Uherský Brod. A v Újezdci u Luhačovic sem měl vystoupit a jít do Biskupic pěšky. A do Biskupic měl někdo přijít, nějaká spojka, která by se zase na heslo hlásila. No tak sem sedl do vlaku a jedeme na Uherský Brod a to víte. Tak teda bylo to ve válku, v Uherském Brodě byly Zbrojovky, tam bylo děvčat hromadu, chlapců, veselé to bylo, zpívalo se. Ráno o půl sedmé sme vyjeli z Kunovic, ten vlak totiž jede od Brna. Tak sem do toho jednoho vozu sedl a hned sem tu aktovku dal tak proti sobě, abych na ni viděl, a já sem si sedl do druhého oddělení, to byl vůz, který neměl uzavřené oddělení. Tak já sem na tu aktovku tam viděl, já sem se posadil u dveří. Tak sem to měl na očách pořád. Tak nic, jelo se, zpívalo se, děcka zpívaly, ti mladí, pravda. No tak se jelo pořád, až sme dojeli do Brodu. A v Brodě už to začalo vystupovat hromadu, poněvadž ti jeli tam do práce, do tech Zbrojovek. No a dyž sme vyjeli z Brodu, tak nic. Několik lidí tam ešče přisedlo. A dojeli sme do Polichna, to je asi druhé nádraží od Uherského Brodu, otevřely se dvéře a z jedné strany a z druhé strany a do vozu vstoupili - na jedné straně byl voják a civil a na druhé straně byli dvá civilé. A šli do vozu, pravda. Začali tam ti z té drúhé strany a brali průkazy. Několik tam bylo [/] cestujících, takových už starších lidí, tož jich kontrolovali. No tak konečně potom až zkontrolovali, tak přišli aji na mně - a na mě německy. Povidám: "Já nerozumím německy. Já su z vesnice, u nás sa německy nemlúví." - No tak ten jeden civil začal na mě česky. Povidá: "A kam jedete?" - Povidám: "Já jedu toť do Biskupic, vlastně ne do Biskupic, do. Újezdce u Luhačovic, tam budu vystupovat. A potom su zaměstnaný v Biskupicích v cihelně, tož tam do tech Biskupic jedu. Ale my tam děláme studny. Já su od studnaře, od Myklíka z Kunovic." - "A máte nejaký průkaz?" - Povidám: "No, já nemám nic, šak sem jezdím každý deň a ešče po mně žádný průkaz nechtěl a náš mistr, ten mně nedal nic, no tak co já, já nevím, šak sa zeptajte do Kunovic, šak náš mistr tu je v Kunovicích, on sa vám ozve. On vám řekne, odkúď su a co su, že semka jezdíme každý deň." - "No tak," povidá, on se na mě díval a povidá mně: "No, pudeš s nama. Pudeš s nama." - Mně začal tykat a už mě pakoval ven. Ale co, já sem byl ozbrojený, já sem měl pistole u sebe. Co teď? Sem si řekl: "Hergot, co uděláš?" - Tož prvně vysedli ti dvá, co byli na kraji, co mě hlédali, ti dvá civilé, ti dvá šli za mnú. Teď koho střelit? Jak? Sám sem sa nechtěl ešče, to sa mně zdálo byt skoro. Tak sme vystoupili a vlak odjél a oni si mě vzali do výpravčí kanceláře. A tam na mě začali bandurskú, že jak možu jet bez papírů a že co vezu v ruksaku. No tak sem ten ruksak - a tu aktovku sem tam nechal v tom vlaku, ta ujela, to bylo moje ščestí. "No, co vezu?" povidám, "já si vezu, to vidíte, boty a náčiní." No tak sem jim to rozbalil a ten na mě křičel, ten na mě řval. v tém ten výpravčí, jak vypravil vlak, to sa vrátil zpátky, on sa tam trošku zdržál na peróně, potom sa vrátil a ptal se, co se stalo. A oni hnedka že by chtěli volat. Telefon do Uherského Brodu. Povidám: "No prosím." Tož zvónili a to bylo v osm hodin, tak mezi osmou a sedmou hodinou, tak v tom největším napětí, kdy taková špička v telefonech je, oni nemohli se spojit s ústřednou. Tož láteřili. A mezitím ten došél, pravda, tak se ptál, co je. No tak oni mu říkali, že mě vzali tady z vlaku a že tvrdím, že su od Myklíka z Kunovic a že dělám

18

tam studnařské práce. A my sme tam ale skutečně, ale už kdy před válkou dělali. A já sem do toho vletěl a povidám: "Děláme v Biskupicích." No tak konečně viděli teda, že mluvim pravdu, že děláme v Biskupicích, ten to potvrdíl, že tam ten Myklík dělá. Povidá: "Ale zbal si to, ale honem, ať tě tady nevidím. Marš!" - A ždrcl do mě. Já sem vypadl a on za mnou křičí. Ten Čech: "My si na Myklíka posvítíme. My si na Myklíka posvítíme." A tym to skončilo.

      5
      A teď, jak sem vám říkala vo těch štyrech ruskéch uprchlících. Ti uprchli nekde z Dolních Rakous z koncentračního tábora. No, a dostali se až sem. A tu bylo nejak v květno. Dyž se lópó te kůre. Tak manžel s tím chlapíkem lópal v tý zmůli, kůre v lese. A ten chlapík lópal v tý zmůli a teď nejaké teda muské za ním příde. No, to se ví, klok hlópé nebel, už mu bylo přes dvacet, tak věděl hned, kdo je, lesti prej nemá papirusy. - "Já nemám, ale tatinek ti dá. Já vím, kdo seš, a bát se nemusíš." - Ná, tak šél. A tak nejaký basóche tam měli, tak mu dávali. - "Kolik máme pula?" s tím klukem německy, neco uměl. No tak, dyž mu řekli, tak to že je málo. Tu že von si nevezme. - "Nebuj se, máme dust, vem si." - Tak teprv si vzál. No a tak ten Mirek mo povidál, lesti by neco potřebovál nebu co, nebu jak a tak vun mo řekl, aby večír přišél. Řekl mo kam, takuvé nízké lesék tam bél, aby tam přišél. No, tak klok šél navečír. Ale belu jedenást hodin, klok doma nebel. "Ježišmarija, to bel Němec!" - Jistě sem meslela, že tu bel Němec, že mo klok nalítl. Teď sme nevěděli, esli máme jít po něm, nebu jak. Věděla sem teda, kde je, ne, a co v tem lesi. Ale klok šťastně přišél. A tam jen ten jeden je čekál a pak dyž viďél, že teda jaksi mo muže duvěřovat, tak teprve je zavedl, kde beli. Vuni tam beli štyři, A všeci štyři beli inženýři. Dvá beli ze Smolenska, dvá beli přímo z Moskve. Mladí. Tak tam beli tédeň v tem hóščó. Takové kobereček měli, aj hudinke. No tak Mirek, co be putřebovali a jak. No tak vuni mo říkali, Tak já sem decky navařila a tá starší s tem klokem jím tam[/] nusili jídlu. - "Kampak tu nusíte?" - "A, chlapcum do lesa." - Jako našim. A tak sme jim tu jídlu tam nusili. No a pak sme jim dali sádla na cesto, krópe, móko, no prostě ... Ešče ten jeden měl čepico, tak ešče Mirek mo dal to svó čepico a strujil na vlase. A potom na bute te fleke a to smulo nebo jak, pop, jak se tumo řiká. Tak mo pak napsali takové velké list, šeci tam beli pudepsaní, napsali mo adrese, abe jim pu válce psal, že vuni jeho adreso si nevemó, že nevijó, co se muže stát. A tak tu ščastně dupadlu.

      6
      Probrala jsem se ze všeho a viděla, jak vypadám. Dobitá celá, otlučená, nohy oteklé, ruce, jak jsem se podívala, konce prstů úplně modré. v pusi jako kdyby mně ostí nasypal, a žížeň jsem měla velikou. Pak tam přišla uklizečka, já celou silou se zvednu, kleknu na kolena, složila ruce a prosila kapinku vody. A místo vody strčila do mě a více nevím, jak to bylo dál. Jak sem zase nabyla trochu vědomí, vidím, že u mě na zemi je nějaké jídlo. Už jsem se chtěla chopit a uhasit trochu žížeň a hlad, ale již jsem slyšela hlasy, pozor, jedy! Zuby se mně zatly, pusa silně zavřela a já nic do sebe nedostala. To se mnohokrát opakovalo. Pak zase přišel brácha ke mně a praví: "Dneska večer v sedm h. pojedeš pryč, nic se neboj, všichni pojedem s tebou." - Přišla kriminálka s nosítkami, naložili, do nejakého vozu nebo nevim, co to bylo, a vezli mě bůhvíkam. U nohou seděl nějaký muž a nahoře taky někdo byl, nebo se tam svítilo. Projeli jsme, vzali mě každý pod paži a vedli k lékaři, a pak mně dali jejich prádlo a dali do postele. Byla to nejaká nemocnice, ale nevím, kde to bylo. Byly tam těžce nemocné ženy, kterým asi vypověděly nervy, já jsem se jich hrozně bála. Něco zjišťovali, nebyla jsem tam dlouho, asi dva dny, pak mě dovezli do Bunclau, byla to taky nemocnice trošku lepšího stylu. Leželo nás na jednom pokoji osm. Vše by se dalo snést, ale hlad byl nejhorší. Denně tam umírali lidé. Bylo to pro mě otřesné, ale jsem si zvykla. Pak nám tam dovezli asi dvacet malých asi do roka dětí. Byly to děti maminek, které zůstaly

19

v koncentračních táborech nebo v plynových komorách. Chudinky malé děti, slaboučké, jenže bylo vidět, že mají kousíček života v těle, neplakaly. Dali je čtyři na jednu postýlku, jen lozily po sobě jako mravenečci, kteří jsou bezradní. Chovali jsme je a těšili se s nimi. Byly to ubohé děti, bez lásky rodičů. Dlouho jich tam nenechali, vzali je a více jsme je nespatřili. Asi je dali tam, kde ostatní. Dosti se mně tam zamlouvalo, musila jsem si je nějak získati, hádala jsem jim z ruky a ony mně za to vždy daly kousek jídla, abych nemusela tolik hladověti. Pak mě začaly dozorkyně s sebou bráti ven, jak někam šly buď pro prádlo, nebo oběd, abych přišla na jiný vzduch, Dlouho to netrvalo a chodila jsem do zahrady pracovat. Ty druhé mně to záviděly, že já jdu ven a ony nesmí, ale vždy jsem jim něco donesla podle toho, co jsme dělali. Někdy jahody nebo rybíz nebo zeleniny. Brát se to nesmělo, byli jsme hlídaní, ale vždy do kapse se něco schovalo. Taky jednou večer, když jsem přišla z práce, mě dozorkyně volá: "Marija, pojď pomoct roznést večeři!" - Já s radostí běžela, přišla jsem k jedné babičce, která měla plno jídla kolem sebe, jako buchty a různé cukroví, já jí podávám chléb a čaj. Ona vezme chleba a dává mně, já s radostí poděkovala a přelomila kousíček chleba na půl a dala do kapsi. Ale co se stalo, buď to někdo požaloval, nebo to viděla ta dozorkyně. Přiletí ke mně, vše mně vytrhne z rukou a mlátí hlava nehlava, kopala, tloukla, jak se dalo. Jíst jsem nedostala a s pláčem jsem šla spat hlady. Ráno přišla ke mně a praví: "Marija, arbajt." - Já na to pravím, ačkoliv jsem věděla, co bude následovat. "Ne esn, ne arbajt." - Zdržela se, podívala se na mě a odešla. Asi kolem deváté hodiny chodil nám tam lékař, opravdu hodný člověk, šla jsem za ním a vše jsem mu řekla. Pak jí něco domlouval. Přišlo poledne, přišla pro ně, abych šla esn. Já půjdu za všemi ke stolu, stojí tam lékař. Tehdá jsem poprvé měla jídla dost, díval se, jak mně chutná. Byla tehdá kvaka s kroupami, nakladli mně plnou misku. Tak jsem vstala a šla zase chvíli do zahrady pracovat. Na svačinu mně dali ještě chleba s marmeládou. Tehdá jsem se cítila nejradostnější, že mám někoho, kdo se mě zastane.[/]

      7
      Jeden takový případ vám řeknu - henkaj tam na Eliáškách. Tam vám též ti partyzáni věčně bývali. Jestli měli kúsek chleba nebo trochu toho podmáslá, jak my povidáme cmer, dycky už museli ti partyzáni přijíť a dělili sa s tú rodinú Tkáčovú napoli. A tož věčně tam bývali. - Było to gdysik na podzim a povidajú: "Budeme dneskaj młátiť." - Šak též tenkrát Tkáča hospodářa doma nebyło a edem ona, tá jeho manželka, Kamila, tá zehnała si týh ludí na młátění a tož młátili ve stodole. Co sa neuděłało. Za chvílu tam příjde partyzán a povidá: "Prosim vás, my si půjdeme lehnút na húru." - "Proboha vás prosím" - povídá tetka Kamila - "nechoďte tam, protože sem słyšeła, že je tady jakásik rázia Němcúch a ty dyby vás tadyk našli, tak nás všeckých postřílajú." - Ale nedáł si řeknút, partyzán. Přišło jich pět. Zedli co było a vylézli na húru a spali v seně. Je pravda. Młatci młatili - młátiło sa tenkrát v patero a véd to tam strýc Bártek Jan s Eliášem. Najedenkráť usłyšá jakýsik rumbuch a v tem idú Němci. Valiło sa jich myslím osumdesát. A přijdú k chalupě, povidajú: "Vó ist das bandité?" - A tetka povidajú: "Pantáty néni doma, pantáta sú v robotě." - "Bandité." - "Pantáty néni doma." - A už hledali, gde je žebř. Povidajú: "Hamsi lajte" - ale lajte nevěděli - ludí bylo dosť, ale nevěděli co to je. A už hledali žebř. Partyzáni to zaslechli na půdě a povidajú si: "Aha, už je s námi zle." - A tož včílkaj, dyž už byli v téj stodole jak ti młatci tak ti Němci, tak ten jeden z téj húry křičí: ,,Hoši, hurá." Němci, jak to usłyšéli, ven, honem sa skrýli tam dólu u potoka a partyzáni vytáhli mašinkvéry a tož po tych Němcoch začali pálit. A pálili do téj doby, pokád měli náboje. Tam luďom povidajú: "Dite, skovajte sa do sklepa, nebo bude hrozná palba ešče." - Zas ti sa poskovávali do sklepa, včílkej partyzáni začali utěkat do húščá. Edem že Němci měli na nich pěkný terén, tak do nich. Tak dvoch zastřelili a třetí sa zastřelił sám, kerý udržovał túto frontu. Na druhý deň Němci přišli, povidajú gde je hospodyň, zebrali ju, kerá měla dvouleté dítě a s tým dítětem ju odvédli do Frenštátu do věznice. Ve

20

věznici matka šesti dětí bez otce tak si zoufala, že sa pověsiła a dítě necháła na pospas. Ráno, dyž našli túto ženskú viseť na trháčku od sukní a dítě tam płakało, tak dítě było odevzdáno do dětského domova do Ostravy a začalo pátrání po další rodině. Přišli opět Němci, stavení vypálili a nejstaršího Jarosłava, kerý mél osmnáct let, toho chtěli zebrať a ten na łyžách, gdyž był tenkrát sních, ujéł. Rodina je teď odstěhovaná v pohraničí a po matce partyzánů a po matce těchto dětí je edem vzpomínka.

      8
      No, Němci ustupovali, furt. Byu tu nejaký Richtr a ten povidau, že máme nechat všecko tak, ty domy a šli do hor. Takový veliký kryt uděuali. A náš Martin, oni měli pořádem strach, že oni tady ten Radijov rozbijú. Tam na tem záhumňú byuo plno děl, nastavjaných, na tem vrchu a povidajú a tak jak začnú střílat, tož to tu rozbijú. Tož rači sa vystěhovat. A za chvílu vám to byuo preč, ty děla. Já nevím, kam sa to potom poděuo. A tož Martin povidá že: "Víš co? Zebereme krávy a vůz a pojedeme do hor. A pojedeme třeba do Žadovského járku." - Já říkám: "Jeďte kde chcete, já nikam nepojedu. Já budu doma. Mně sa majú léhnút húsata, a oni by ně tí vojáci ty húsata rozbili." - A Martin říká: "Vojáci neberú nic. Já sem byu štyry roky na vojně, a nic zme nebrali. Co byzme s tým děuali, na co by nám to byuo? My zme nic nebrali." - A tož ten náš děda nechtěu nic uklúzat. A já si povidám: "Enom běž!" - Já povidám: "Šak enom ně řekni, kam jedete a dyby byuo nejak velice zle, tož já za vama poletím." A on řiká: "Na tak jedeme do Žadovského járku." - A tož šli do teho Žadovského járku. A já sem byua doma. A povidám si: "Enom, enom co vy utečete, odejdete, šak já si to šecko pouklúzám." A tož tam do téj komory sem všecko poodnášaua. Co sa mohlo dát unést. Měli zme ešče aji vědro slivovice, aji to sem odnésua, tam s tým Stojarem. Povidám: "Pote ně to pomoct. Chuapi dojdú a vyžerú to, a ožerú sa a potom aj co s něma?" - Né? A tož ně to pomohli a odnésli zme to do sklepa a byli zme v tém sklepě. A ti[/] naši v tech horách, chudáci. Jéžiš, matko, povidaly děvčata, tam byuo zle. To vám práskauo furt, ne, oni furt a neustále tech Němců hnali a ti Němci furt utěkali a ti postupovali a oni byli v tech horách tak, no. A tož potom jakési stromy si nakácali a tam sa desi skovali, Ale včil tam u teho Žadovského járku seděli hen naproti Maryna Báborská a Brantál a včil akorát vám ta mina padua na kořeň, tak blízko nich. A to sa roztříštiuo a raniuo jich to.

      9
      No v nědželu už było zle. Už hazali, byli ve Skřypově a už to z našy zahrady było občas vidžeč, takove, takové střilani slyšeč hrozne. No už sme tak, było takove, takovy strach jakysyk a stařyček naš byli tam vedla, kusek u přyzně jedne a oni tam byli v nědželu k poledňu a naraz přyšli s takym strachem. U Balhara tam uhodžyło granat lebo co. Přylečeli s takym popłachem. Tož potem zas to učychło a był klid, ež zas v pondželi už byli v Leskovcu. Tam se čy Němcy, chodžyli zpatky hev a tam a potym jaksyk němohli přejišč, tag zostali v Březovym, no tak v Březovym už všecy čy Němcy na to, na vozy, už konečně a enem preč. A ešče jeden, teš taky Němec, ten ešče měł hřybja, to ho zastřelił, aby s tyma koňma muł odeječ a oni potem už odjeli. A było to v utery, se mi zda, lebo jak, no, tak v nocy sme tu sedželi, večer, a už był strach, bo čy Rušy bili do nas. My tu v tym sklepě, v pivnicy. My sme tam měli svičky a horač, a dycky jak do našy chałupy uhodžył zas ten granat, všecko, ta omitka začła padač, to se kuřyło, svičky zahasły. Potem přyvedli raněneho, přyšeł tu raněny Němec, do teho sklepa teš k nam. A ten hrozně nařykał, tak sme ho vedla do komory odkludžyli, Tam na słamě ležeł, na zemi, na koněc, potem jak čy Rušy přyšli, tak se stračył. Přes chlev přešeł, tym Rusam minuł přes chlev. Kaj se potem ztračył, něvime. Odešel. Jak był raněny, tak odešeł. Sme v tym sklepě sedželi, strachu sme měli, už nam v šyni, už było všecko, ty, co je ta klenba, všecko to było probite, džury, sme přelezali přes take hady a stařyček dycky vychodžyli ven a pravjeli - sme vedle

21

kostela -: "Ešče veža stoji, ešče veža - je." A potem najednu přišli: "UŽ ležy na zemi, ta vjež." A to sme tak cełe popołedňo pořad tam sedželi v tym sklepě, a ten večer, ež potem přyšli. Było devět hodžyn, to Rušy přyšli do teho sklepa. Učychło trochu, ta střelba, a přyšli do teho sklepa. No my sme s radoščum vylečeli z teho sklepa. Střechy rozbite, všudy nam běžeło. Taky kusek, a na ten kusek sme tam davali šeno. Ve chlevě jak sme sedželi, chčeły dojič kravy, všudy na nas běžeło, cełe sme były mokre, až sme podojiły kravu. To był křyž! Druzy tancovali. Była muzyka na osłavu, že sme osvobozeni, a my sme doma płakały a hrnce stavjali po hurach. Všu[/]dy do izby běžeło, łužka hev a tam, sem a tam sme pomykały, co něbyło kaj išč, ani ležeč a nic. A płakały sme, kerak kaj budžem co džełač. To były smutne časy. Už bych se nechčeła take te vojny dožyč. Už račy ni!

      10
      Debech já bela vo deset let mladši! Já nevim, co bech ďála. Deť sme v novy republice. Prv dež sme bele v rajchu, sem řikávala: "Debe Pámbiček dal a me měle našu zlató republiku, já bech tancuvala po selnice!" A taky sem si zatancuvala s jedném Rusem a e sem jedneho polóbla, dež přešle. To bela hubička vod babe.

Erinnerungen und Erzählungen über die Okkupation, den Widerstand und die Befreiung

Die Erlebnisse und Erei[n]gnisse sowohl der nazistischen Okkupa[i]t[i]on, des Widerstandes, als auch der Befreiung des tschechischen Volkes fanden ihren Ausdruck neben den Flüsterwitzen vor allem in verschiedenen persönlichen Erinnerungserzählungen Memoraten. Diese werden meistens von der Generation erzählt, die jene Ereignisse miterlebt und an ihnen aktiv teilgenommen hat; nur selten werden sie auch von der jüngeren Generation weiter tradiert. Die Träger dieser Überlieferung sind vor allem unter den guten und vorzüglichen Erzählern zu finden. Diese Memorate bilden gewöhnlich einen konstanten Bestandteil ihres Erzählfonds und ein lebendiges Element verschiedener Erzählgelegenheiten. In dem gesamten Erzählstoff zeichnen sich mehrere ausgeprägte Themenkreise ab: 1. die nazistische Besatzung der Heimat, der Städte und Dörfer; 2. verschiedene episodenhafte Ereignisse des alltäglichen Lebens im sg. Protektorat; 3. der nazistische Terror und die Persekution; 4. illegale Tätigkeit und Widerstand; 5. Erinnerungen an die Verhaftung und den Aufenthalt in Gefängnissen und Konzentrationslagern; 6. Partisanenkämpfe; 7. letzte Kriegs[/]tage und die Befreiung. - Zum Teil erscheint auch eine bestimmte regional bedingte thematische Differenzierung.
      Formal sind in dieser Überlieferung unterschiedliche Kategorien zu finden - von faktographischen Berichten und Beschreibungen bis zu ausgeprägten dramatischen Erzählungen. Als dominanter Zug wirkt aber immer die starke Tendenz zur epischen oder sogar dramatischen Gestaltung eines individuellen Themas, persönlichen Erlebnisses, und seiner emotionellen und ethischen Stilisierung. Durch ihre Eigenschaften unterscheiden sich diese Erinnerungserzählungen von andern Formen, die dieselbe historische Epoche widerspiegeln, und zwar von der wissenschaftlich-historischen Literatur, den Chronistenaufzeichnungen, der belletristischen Literatur usw. Sie sind nicht pauschal als künstlerisch gestaltete Erzählungen, sondern vor allem als eine spezifische Form der mündlichen historischen Volksüberlieferung zu betrachten. Sie erfassen und beleuchten die historische Wirklichkeit aus einer eigenen Perspektive, in der die Gefühle, Ansichten und Erfahrungen des Volkes ihren Ausdruck gefunden haben.

22

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. XII. - 1975, č. 1

SROVNÁVACÍ STUDIUM LIDOVÝCH BALAD V DÍLE JIŘÍHO HORÁKA [obsah]


      OLDŘICH SIROVÁTKA, Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, Brno
      Už v první fázi sběratelského a badatelského zájmu o lidovou píseň a celou lidovou kulturu patřila folklórní balada k těm projevům, na něž se nejvíce upírala pozornost. Romantičtí národopisci oceňovali v duchu dobového pojetí lidových tradic její básnickou sugestivitu a v její výpovědi hledali odlesky národní minulosti a mytologie. F. L. Čelakovský - jako už před ním jeho vrstevník J. J. Langer - byl sice ještě r. 1839 přesvědčen o lyrické podstatě české lidové písně a s lítostí konstatoval chudobu písní baladických a epických ve srovnání s podáním ruským; ale už o dva roky později překvapil K. J. Erben bohatstvím baladických písní v svém prvním svazku "Písní národních v Čechách", že to vyvolalo nejenom uznání (Nebeský, Šafařík, Koubek), ale i pochybnosti a podezření z podvrhů.1) Taky v povšechném[/] úsilí evropských i našich básníků o literární nápodobu a využití folklórní balady se promítá, jakou váhu jí dobové kulturní povědomí přikládalo.
      Sběratelé 19. století - zejména Erben, Sušil a Bartoš - shromáždili základní fond českých epických písní, dokumentovali jejich námětové rozlohy a dotkli se i jejich tematiky, poetiky, interetnických vztahů. Ale jejich hlubší a všestranné odborné studium dalo na sebe ještě dlouho čekat. Ojedinělé práce V. B. Nebeského o "Sirotkovi",2) J. Gebauera o moravské písni o třech dcerách s learovským námětem,3) a zejména Máchalův výklad našich balad v rámci slovenské lidové epiky4) znamenají jen náběhy a první průkopnické podněty k soustavnému vědeckému poznání české folklórní baladiky. k onomu poznání, jež v r. 1890 žádal A. Kraus,

23

když psal o tom, že "ne nahodilé přirovnání, nýbrž spíše důkladný rozbor našich písní jest nyní žádoucí."5)
      Tuto úlohu splnil v našem folkloristickém bádání právě Jiří Horák.
      Mimořádně bohaté vědecké a literární dílo Jiřího Horáka sahá od úvah literárně historických, zejména z dějin slovanských literatur, až k početným pracím národopisným nejrůznějšího obsahu - z dějin etnografického a folkloristického bádání, o písních, pověstech, pohádkách a dětských hrách, o vztazích lidové slovesnosti a literatury atd. Jestliže však řekneme, že práce věnované lidovým baladám v něm zaujímají nejen svým rozsahem, ale i svým přínosem přední místo, není to tvrzení nadsazené, ale je to jen věcný odhad jejich skutečného významu. To potvrzuje i jiná okolnost. Zájem o lidovou baladu prochází nepřetržitě, po více než šest desetiletí, od prvních mladistvých prací na počátku století (1908) až do současnosti celým Horákovým vědeckým dílem. A od samého počátku se v něm promítal cílevědomý záměr podat všestranný a soustavný obraz české a slovenské folklórní balady v širším srovnávacím rámci baladiky slovanské a evropské.
      Horákovo naukové dílo o lidových baladách se rozvíjelo několika směry. Základní místo v něm mají monografické rozbory jednotlivých baladických syžetů a motivů, jež počínají dvojdílnou statí z r. 1908 "Ze studíí o motivech lidových písní československých";6) autor ji[/] označil jako "ukázky větší práce o látkách našich písní." Vyvrcholily ve dvou rozměrných analytických komparačních monografiích o "Sirotkovi" (1017)7) a o polské baladě "Paní pana zabiła" (1949-50).8) Kromě samostatných článků9) podal Horák rozbory některých baladických typů a motivů i v komentářích k písňovým sbírkám: ke Krolmusově z Čech (1914),10) k Srezněvského zápisům slovenských lidových písní (1926),11) k Černíkově písňové sbírce z Kopanic (1915),12) ke Kubínově z Kladska (1926),13) k Tomkově z Uherskobrodska (1927)14) a k antologii slovenských lidových písní (1923) 15) Jeho analýzy balad "Sirotek",16) "Manželka vražednice",17) "Okradená krčmářka",18) "Zlý milenec",19) "Sestra travička",20) ,Mrtvá milá",21) "Daleko vydaná",22) "Dívka bojovnice",23) "Zaklené děvčátko",24) "Stádo ztracené",25) "Zakletá dcera",26) "Lenora",27) "Zbojníkova žena",28) "Zabitý mlynářčin milenec",29) "Otrávený syn (dcera)30) " "Bratr a sestra v zajetí",31) "Bratr na vojně",32) "Navrátilec",33) "Zrazený milenec",34) legendárních písní jako "Lazar a boháč",35) "Nesvěcení neděle" a "Hříšnice",36) "Tělo a duše",37) "Svatý Lukáš",38) "Pouť k sv. Jakubu"39) "Theofil"40) aj. nejsou provedeny vždy stejně náročně a zevrubně, ale ty nejpodrobnější z nich představují ukázky zasvěceného komparačního rozboru. Horák jimi vytvořil na poli baladického bádání protějšek k srovnávacím úvahám Jiřího Polívky a Václava Tilla na poli srovnávacího studia lidové prózy. Detailní zna

24

lost domácího i cizího materiálu, jemná analýza variant a jejich vzájemného poměru stavějí Horákovy studie po bok jejich komparačních monografií. Jestliže za nimi zůstávají co do počtu, rozsahu, pak vynikají nad ně, zdá se, v jiném směru. Horák neredukoval komparační analýzu na pouhý rozbor dějové osnovy a motivů, nýbrž se snažil objasnit regionální a národní zvláštnosti a přínos a zachoval si vždy smysl a cit pro básnickou atmosféru a účin. v tom překonává východisko a strohou metodu dobové komparatistiky, jež v jeho době udávala tón ve folkloristice a rozvinula se v různých zemích i na poli studia balad, a v tom tkví i Horákův osobitý přínos.
      Jiná část Horákova naukového díla o lidových baladách spočívá v jeho syntetizujících edicích českých a slovenských epických písní: dvě antologie slovenských lidových balad z l. 1923 ("Výbor slovenskej poezie ľudovej, I. Piesne epické") a 1956 ("Slovenské ľudové balady"41) a svod českých legendárních písní ("České legendy", 1950),42) obsahující vedle písní folklórních i písně jarmareční. Horák jimi podal širšímu okruhu čtenářů reprezentativní průřez jedním druhem lidové poezie a v obsáhlých úvodech k těmto edicím načrtl i shrnující a všestranný výklad jejich vývoje, tematiky, sepětí s národním životem i jejich poetiky.
      Jakýsi protějšek k analytickým rozborům jednotlivých baladických syžetů a motivů tvoří Horákovy syntetické úvahy, zamýšlející se[/] z vyšší perspektivy nad českou, slovenskou a slovanskou baladickou tradicí. Sem patří takové práce jako "Les ballades populaires tchéques et slovaques" (1926),43) "Les ballades populaires slaves" (1961),44) pokoušející se nastínit svět a místo české, slovenské a slovanské folklórní balady, úvaha o feudálních reliktech v slovenských lidových baladách (1959),45) výklady o slovanských látkách v Childových anglických a skotských baladách (1968),46) nebo o interetnických syžetech a motivech ve slovanské baladické tradici.47) Taky tyto Horákovy studie patří v naší folkloristické literatuře k ojedinělým pokusům o vytčení a interpretaci širších a obecnějších problémů, spjatých s výkladem české a slovenské folklórní balady.
      Tyto hlavní pracovní okruhy nepokrývají všecky příspěvky, jež J. Horák věnoval naší a slovanské lidové baladě. Patří k nim ještě různé drobné úvahy a poznámky, rozptýlené namnoze v jiných statích a edicích, jako třeba stručný shrnující výklad o českých baladách a legendách v knize "Naše lidová píseň" (1946).48)
      Když uvažujeme nad Horákovým přínosem pro studium české a slovenské lidové balady a pro srovnávací výzkum slovanské folklórní baladiky, nechceme podat v prvé řadě vyčerpávající soupis a popis jednotlivých studií a příspěvků z tohoto oboru. I když by podobný bibliografický přístup nebyl bez užitku, zdá se důležitější uvažovat nad celkovým přínosem Horákova díla na tomto poli a nad perspekti

25

vou, kterou jeho práce naznačují dalšímu folkloristickému bádání.
      Z tohoto hlediska je třeba na prvním místě zdůraznit, že Horákovo dílo na tomto poli má základní a zakladatelský význam pro vědecké studium naší a slovanské folklórní baladiky a že pozvedlo tento úsek folkloristického bádání na onu úroveň, jaké dosáhli v bádání nad lidovými povídkami J. Polívka a V. Tille. Horákův přínos pro studium folklórní baladiky je souměřitelný s významem a přínosem jiných předních evropských badatelů jeho doby nad lidovými baladami.
      K hlavním premisám srovnávací geografickohistorické školy patří teze, že k souhrnnému výkladu folklórní tradice lze dospět jedině postupnou cestou dílčích monografií jednotlivých typů. Právě v Horákově studiích o lidové baladě se uskutečnila ona vzájemná podmíněnost detailního rozboru jednotlivých balad a motivů na jedné straně, a syntetického pohledu na straně druhé. Monografický přístup, založený na podrobné evidenci a analýze variant, se jeví jako nutný stupeň k zobecňujícím úvahám a závěrům. Jakkoliv se povrchnímu pozorovateli mohou zdát takové detailní monografie, jakými jsou rozbory "Sirotka" nebo "Manželky vražednice" příliš minuciózní, podružné, subtilní a odvádějící badatele od "velkého", hlavního tématu na vedlejší kolej, není možné bez nich dospět k fundovanému výkladu baladické tradice jako celku anebo jiných širších problémů, např. variability nebo interetnických vazeb.[/] A s přijetím tohoto monografického postupu zároveň vyvstává i neodvratná potřeba sběru, evidence a soupisu variant jednotlivých typů a motivů jakožto nástroje a východiska k vlastní interpretaci.
      Na druhé straně je zřejmé, že monografie jednotlivých baladických typů a motivů se nesmí stát konečným a samoúčelným cílem a že studium balady, podobně jako jiných druhů folklóru a složek lidové kultury, se nesmí rozdrobit v řadu dílčích monografických rozborů, jimž chybí sjednocující koncepce. Horák vytrvale směřoval k uceleným úkolům a souborným námětům: podal celkový obraz slovenské balady a české legendy, načrtl kontury české balady v rámci celoslovanské baladické tradice, zamýšlel se nad interetnickými svazky slovanského a neslovanského baladického podání atd. Spojitost a podmíněnost monografického a syntetizujícího postupu zůstává aktuálním metodologickým požadavkem i dnes. Zdá se však naléhavé, aby se onen vztah ještě utužil; hlavně v tom, aby volba jednotlivých typů a motivů, jež mají být podrobeny monografické analýze, nebyla nahodilá, ale aby vycházela z vyšší koncepce a aby vybrané typy představovaly jakýsi vzorek celé tradice. z něho lze potom vyvozovat ony obecnější závěry, na něž se výzkum musí orientovat jako na vlastní badatelský cíl. Zároveň by se mělo směřovat i k nejúplnější evidenci a klasifikaci všech baladických typů národní baladické tradice, jako to naposledy učinila např. Z. Kumerová

26

svým indexem slovinských epických písní.49) z takových podrobných a vyčerpávajících soupisů je možno potom poznat celistvou podobu národního baladického fondu, jeho námětové rozlohy, okruhy a těžiska, jeho historický vývoj, poetický systém, převažující tendence v interetnických vztazích atp.
      Podobný poměr, jaký pozorujeme mezi monografickým rozborem a syntetizujícím výkladem, se jeví i mezi orientací na národní baladickou tradici, a mezi poznáním jejích širších, nadnárodních, interetnických spojitostí. v centru Horákova badatelského zájmu stála baladika česká a slovenská, ale nikdy jako izolovaný a v sebe uzavřený svět. Horák ji zároveň pojímal jako jev mnohonásobně a složitě upjatý do širokých evropských souvislostí. Mezislovanské filiace české a slovenské balady stopoval při tom na prvém místě a nejintenzívněji. To vyplývalo nejenom z jeho slavistické orientace, jež se promítá i v jeho ostatních národopisných a literárně historických pracích, ale je to dáno objektivně vlastní podstatou interetnických vztahů české a slovenské balady a celého folklóru. Ale zároveň si byl Horák jasně vědom toho, že objasnit podstatu české, slovenské a vůbec slovanské folklórní baladiky se nepodaří, aniž by se badatel obrátil k širším filiacím evropským - k tradicím středoevropským, balkánským. Taková izolace slovanské tradice a její jednostranný výklad by vedly do slepé uličky. Toto vědomí se u Horáka promítá nejenom v monografickém rozboru jednotli[/]vých baladických typů, ale i v jeho šíře pojatých úvahách o slovanských lidových baladách, o interetnických látkách v slovanské folklórní baladice, o slovanských látkách v klasické Childově sbírce anglických a skotských balad atd. Toto Horákovo pojetí zůstalo podnes platné a slovanští i neslovanští badatelé nad lidovými baladami je nesčetněkrát potvrdili konkrétními výzkumy, ale rovněž je zdůvodnili a formulovali jako naukový postulát.
      Jako závažný aspekt srovnávacího studia lidových balad se jeví u Horáka i to, že rozbor interetnických filiací nezůstává na holém zjištění vlivů, recepcí a kontaktů, jak se to v komparatistických pracích často dělo a děje. Horák hledal v složité síti vztahů vklad regionální a národni tradice, vycházel z přesvědčení o tvořivé aktivitě národního a krajového prostředí a snažil se je svými rozbory postihnout. v tom právě spočívá vlastní smysl komparační metody, o níž bývá vždy znovu a znovu pochybováno a diskutováno: není jen svědomitou evidenci a důmyslnou diagnózou vlivů, migrací nebo paralel, nýbrž je cestou k objasnění širších kulturních nadnárodních vztahů i k odkrytí národních zvláštností a tvořivé energie. Aktivní napětí mezi individuálním a univerzálním, mezi národním a nadnárodním, jež vytváří bohatství, různorodost i vyšší jednotu lidové kultury, není v Horákových srovnávacích pracích o lidové baladě vysloveno jako pouhé vnější teoréma, ale přímo vyplývá z vnitřních výsledků jeho výkladů.

27

      Pro srovnávací výzkum lidové balady plynou z Horákových prací ještě dva další závažné metodické podněty. je to předně vědomí plodných styků a vzájemného působení mezi lidovou, folklórní baladou, a mezi formami pololidovými, kramářskými, kancionálovými, nebo přímo literárními. v tom Horák vycházel z koncepcí, jež panovaly v dobové srovnávací folkloristice a jež někdy převážily - jako třeba u H. Naumanna, A. Wesselského nebo V. Tilla - až v jednostranné názory o prioritě a originalitě literatury proti pasívní a druhotné funkci lidového podání. Horákovo stanovisko zůstávalo v tomto bodě uměřené: pojímal folklórní formy na jedné straně, a formy pololidové a literární na druhé straně jako dvě rovnocenné kulturní kategorie, jež se odedávna vyvíjely ve vzájemném kontaktu. Ještě závažnější se jeví Horákovo chápání balady jako komplexního slovesného jevu. Zatímco komparatistické analýzy většinou redukovaly balady, pohádky, pověsti aj. na epická schémata, na holé syžety a motivy, a rozkládaly je do jednotlivých prvků, Horák směřoval k všestranné interpretaci epických písní. Tím proti jednostrannému látkoslovesnému, "tematologickému" postupu naznačil cestu k jemnějšímu a úplnějšímu výkladu, jenž pro své vývody nalézá důležité indície vedle prvků dějových i v ostatních složkách slovesného výtvoru.
      Rozsáhlé naukové dílo J. Horáka o lidových baladách tedy dává, jak se to předchozí poznámky pokusily naznačit, četné aktuální pod[/]něty pro další bádání na tomto poli a pro srovnávací folkloristiku vůbec. Bádání posledních roků na tyto podněty už v mnoha směrech taky navázalo. Horákův přínos však má ještě vyšší vědecký a kulturní rozměr. Horák svými četnými a mnohostrannými studiemi ukázal folklórní baladu jako prvořadý jev české a slovenské lidové slovesnosti, z jehož výkladu vyplývají závažné poznatky pro interpretaci celé lidové kultury, jejího vývoje a obsahu, její národní specificky i interetnických spojitostí. A Horákovy antologie slovenských lidových balad a českých legend, zaměřené i na širší čtenářské kruhy, učinily tyto jedinečné a sugestivní projevy lidové poezie i součástí povšechného literárního a kulturního povědomí.

      Jiří Horák se narodil 4. 12. 1884 v Benešově u Prahy. Na pražské universitě studoval v l. 1902-06 slavistiku a germanistiku, pak krátce působil jako středoškolský profesor; v r. 1916 dosáhl doktorátu, v r. 1919 se habilitoval a přednášel nejprve v Brně a od r. 1927 do 1952 po J. Máchalovi jako řádný profesor srovnávacích slovanských literatur na pražské universitě. v l. 1945-48 působil jako čs. velvyslanec v Moskvě, potom zastával po mnoho roků funkci ředitele Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV.
      (Podrobnější údaje o životě a vědeckém díle např. u J. Racka, Jiří Horák. Jubilejní úvaha, in: Československá ethnografie, 7, 1959, 331347.)

28

Poznámky
1.
      ŠRÁMKOVÁ, M. - SIROVÁTKA, O.: Lidové balady v Čechách a Erbenova sbírka epických písní. Národopisný věstník československý, 5-6, 1970-71, s. 119-120.
2.
      NEBESKÝ, V.: Osiřelé dítě. (Pokus o vysvětlení národní písně.) Časopis Českého museum, 1848, s. 6783.
3.
      GEBAUER, J.: Moravská píseň o třech dcerách. Listy filologické a pedagogické, 2, 1875, s. 304-308. (Přetisk v sborníku Stati literárně dějepisné, 1, Praha 1941, s. 85-89).
4.
      MÁCHAL, J.: O bohatýrském epose slovanském, Praha 1894.
5.
      KRAUS, A. (pod šifrou -t-s) v posudku sbírky F. Bartoše, Národní písně moravské (1889). Atheneum, 7, 1890, s. 291.
6.
      Ze studií o motivech lidových písní československých. I. Okradená krčmářka, II. Nesvěcení neděle. NVČ, 3, 1908, s. 32-41.
7.
      Ze studií o lidových baladách československých. I. Sirotek. NVČ, 12, 1917, s. 418-440.
8.
      Ze studií o lidových baladách slovanských. I. Polská balada "Pani pana zabiła. NVČ, 31, 1949-1950, s. 161-204.
9.
      Poznámky k básni "Když jsem šel skrz dubový les". NVČ. 11, 1916, s. 184-192; Drobné příspěvky národopisné, I. Jak se šíří písně. NVČ, 8, 1913, s. 105117; srov. též recenzi knihy H. Windakiewiczové, Katalog pieśni polsko-morawskich (NVČ, 4, 1909, s. 129-137).
10.
      Drobné příspěvky národopisné, IV. Krolmusova sbírka lidových písní. NVČ 9, 1914, s. 129-135.
11.
      I. I. Srezněvského sbírka lidových písní slovenských. NVČ, 18, 1926, s. 117-133.
12.
      NVČ, 9, 1915, s. 105-108.
13.
      KUBÍK, J. Š.: Kladské písničky, Praha 1926:
14.
      Slovenské písně z Uherskobrodska, Olomouc b. r.; též NVČ, 20, 1927, s. 351-391.
15.
      Výbor slovenskej poezie ľudovej, I. Piesne epické, Turč. Sv. Martin 1923.
16.
      Viz pozn. 7.
17.
      Viz pozn. 8.
18.
      NVČ, 3, 1908, s. 32-36:
19.
      NVČ, 9, 1915, s. 106-108; Tomek č. 27; Kubín č. 21, s. 145-148; Výbor č. 21, s. 127-129.
20.
      Kubín č. 53, s. 190-201; Výbor č. 4, s. 107-111.
21.
      NVČ, 11, 1916, s. 184-192; Kubín č. 50-51, s. 188190.
22.
      Tomek č. 39; Výbor č. 7, s. 115-116.
23.
      Kubín č. 62, 207-210; Výbor č. 8, s. 116-117.
24.
      NVČ, 8, 1913, s. 111-117.
25.
      NVČ, 9, 1914, s. 131-133.
26.
      NVČ, 3, 1908, s. 38-41; Výbor č. 1, s. 104-106.
27.
      Výbor č. 15, s. 123-125.
28.
      Výbor č. 41, s. 142-143; NVČ, 4, 1909, s. 130.
29.
      NVČ, 9, 1916, s, 105-106 a NVČ, 19, 1926, s. 192(32).
30.
      NVČ, 9, 1915, s. 106; Výbor č. 3, s. 107-111.
31.
      Výbor č. 5, s. 111-113.
32.
      Výbor č. 6, s. 113-115.
33.
      Výbor č. 14, s. 121-123; Kubín č. 39, s. 171:
34.
      Tomek č. 140:
35.
      Kubín č. 36, s. 155-170.
36.
      NVČ, 3, 1908, s. 36-41; Kubín č. 36, s. 168-169; Výbor č. 49, s. 147-148.
37.
      NVČ, 18, 1926, s. 126-127,
38.
      Kubín č. 76, s. 232-233.

29

39.
      Kubín č. 5, s. 226-231.
40.
      Tomek č. 83.
41.
      Výbor z r. 1923 obsahuje 50 čísel, výbor z r. 1956 obsahuje 127 čísel; tato antologie vyšla v užší verzi ještě v. r. 1958 (80 čísel).
42.
      České legendy, Praha 1950.
43.
      Paris, Nourry, 1926.
44.
      Revue des études slaves, 39, 1961, s. 31-41.
45.
      Feudální přežitky v slovenských lidových baladách. Rad kongresa folklorista Jugoslavije, VI, Bled 1959, s. 357-368.[/]
46.
      Slovanské látky ve sbírce F. J. Childa: The English and Scottish Popular Ballads. Český lid, 55, 1968, s. 121-124.
47.
      Interetnické látky v slovanských baladách. Čs. přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů, Praha 1968, s. 435-444.
48.
      Naše lidová píseň Praha 1946, s. 54-59: Balady a legendy.
49.
      KUMER, Z.: Vsebinski tipi slovenskih pripovednih pesmi. Typenindex slowenischer Erzähllieder, Ljubljana 1974.

Die vergleichende Erforschung der Volksballaden in den Arbeiten von Jiří Horák

Im reichen und vielseitigen wissenschaftlich[tt]en Werk von Prof. Jiří Horák (geb. 4. 12: 1884 in Benešov bei Prag) nehmen seine Arbeiten über die Volksballade durch ihre Anzahl und Bedeutung einen wichtigen Platz ein. Sie bedeuten einen grundlegenden Schritt zum modernen wissenschaftlichen Studium der Volksballade in der tschechischen und slowakischen Volkskunde und betreffen mehrere Themen und Bereiche: monographische Untersuchungen von einzelnen .Balladentypen und -motiven, zusammenfassende Anthologien und Dartstellungen slowakischer Erzäh[l]lieder (Výbor slovenskej poezie ľudovej, I, 1923; Slovenské ľudové balady, 1956) und tschechischer Legenden (České legendy, 1950), sowie auch synthetische Betrachtungen über allgemeine - Probleme[/] der tschechischen, slowakischen und slawischen Balladen, über ihre interethnische Beziehungen usw. Für die weitere Entwicklung der Balladenforschung ergeben sich aus ihnen mehrere aktuelle Impulse und Belehrungen: die Nutzbarkeit und Notwendigkeit der monographischen Untersuchung von einzelnen Typen einerseits; und der höheren, synthetischen lnterpretation von Gesamtthemen und -problemen andererseits. die Erforschung des nationalen Balladenfonds im breiteren slawischen und europäischen Kontext, die Überwindung der beschränkten "thematologischen" Auffassung in der Richtung. einer komplexeren Analyse der gesamten Inhalts- und Formstruktur der Ballade, usw.

30

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. XII. - 1975, č. 1

HAUSEROVÉ [obsah]


      VLADIMÍR SCHEUFLER, Ústav pro etnografii a folkloristiku PRAHA
      Jméno Hauserů se stává v posledních desetiletích pojmem. Působí tu nepochybně vlna folklorismu, prostředí ve Valašském Meziříčí, gestor výroby - Ústředí lidové umělecké výroby, na prvém místě však výrobky samy, jejich kvalita a půvab. Jejich výroba je tak spjata s prostředím Valašska, s Valašským Meziříčím, že je těžko uvěřit, že Hauserové pocházejí z jiného konce Moravy. Počátek ... Počátek hrnčířské výroby ve Valašském Meziříčí se ztrácí kdesi ve středověku. Hrnčíři tu jistě bývali jako v kterémkoliv jiném středověkém městě. s prvním historicky doloženým hrnčířem se setkáváme až v roce 1565, kdy byly kloboučníkům, k nimž patřili i hrnčíři, potvrzeny cechovní artykule podle vzoru kroměřížského.1) Ve 30. létech 18. století zakládá ve Valašském Meziříčí Jan Vavrečka z Krásna džbánkařskou tradici, spjatou hlavně se jmény Varhaníčků, Vítků a Machaňů. Viktor Machaň, zemřelý roku 1931, byl posledním valašskomeziříčským toufarem a jedním z posledních džbánkářů vů[/]bec.2) Hrnčířství, právě tak jako džbánkářství, patřilo ve Valašském Meziříčí k významným řemeslům. Roku 1756, kdy tu hrnčíři spolu se džbánkaři vytvořili společný cech, tu bylo sice jen 5 mistrů - 3 hrnčířští a 2 džbánkařští ale již Řehoř Wolný tu zaznamenává kolem roku 1835 15 mistrů,3) z nichž většina byli nepochybně hrnčíři. v 80. létech 19. století tu bylo 6 mistrů,4) z nichž asi jen jediný mistr džbánkař a počátkem 20. století tu Schirek zná jedinou dílnu na výrobu fajánsí a jedno kamnářství, nepochybně dílnu Karla Hausera.5) Významnou keramickou tradici zdůrazňuje heslo Meziříčí Valašské v Ottově Naučném slovníku. Nutno ještě dodat, že v širším okolí bylo několik manufaktur na výrobu bělniny (Hranice, Kopřivnice, Bystřice p. H., Rajnochovice, Loukov, Kelč), jejichž výrobky se dostávaly na valašskomeziříčské trhy a často se vyskytují v inventářích valašskomeziříčských měšťanů, řemeslníků i okolních zemědělců. A konečně Valašské Meziříčí bylo od 2. poloviny 19. sto

31

letí sídlem okresních správních orgánů, středního a odborného školství, osvětových a kulturních spolků a institucí, z nichž významnou[/]

Džbán s hubkou, hrnčina, dílna Hauserova, MM Rožnov. Valašské Meziříčí. Foto Šulc 1963.

roli hrál Muzejní spolek s muzeem a svými publikacemi. To tedy bylo kulturní a výrobní prostředí, v němž se vyvíjela tvorba Hauserů.

Džbán s hubkou, hrnčina, MM Rožnov. Valašské Meziříčí. Foto S. Šulc 1963.

32

Prvním historicky doloženým hrnčířem z Hauserova rodu byl ve Valašském Meziříčí Florián Hauser z Loštic, tehdy druhého největšího hrnčířského střediska na Moravě, po Ivančicích.6) Roku 1790 se ve Valašském Meziříčí ženil a o deset let později zakoupil, když mezi tím byl několik let v Rožnově p. R. Nesetrval však v Meziříčí dlouho a odstěhoval se zpět do[/]

Mlékáč, hrnčina. MM Rožnov. Valašské Meziříčí. Foto S. Šulc 1963.

Loštic. Hauserovskou tradici ve Valašském Meziříčí založil František Hauser v 80. létech minulého století, jenž se přiženil do džbánkařského rodu Varhaníčků "na Ščudlov". Pracoval tu až do počátku 20. století, s výjimkou několika let v 90. létech, kdy přesídlil do Bystřice p. H. Počátkem roku 1909 koupil jeho syn Karel (nar. 1886) domek s dílnou čp. 263 po

Mlékáček, hrnčina, MM Vsetín. Valašské Meziříčí. Foto S. Šulc 1962.

33

hrnčíři Štěpánovi ve Vrbenské ulici v Krásně, kde dílna existuje dosud. František Hauser tehdy již churavěl a při díle jen vypomáhal.
      Sortiment dílny do 1. světové války odpovídal potřebám malého města a převážně zemědělského a dřevařského okolí, ovšem s tím, že v období Františka Hausera převažující část výroby tvořila výroba kachlů. Vyplývá tak i z dobových soupisů živností. Hauserovy kachle měly plastickou značku - iniciály F. H. s orlicí s terčíkem. Hrnčířské zboží se neznačilo. Zdobeny byly úsporně převážně rostlinnými motivy, od počátku 20. století s některými secesujícími prvky, zejména po roce 1911, kdy Karel Hauser absolvoval několikaměsíční hrnčířský kurs v Litovli, k zásadním změnám v sortimentu došlo až po roce 1945, kdy výrobní program dílny tvoří dekorativní a upomínkové předměty. Znamená to orientaci na drobné zboží, velké kusy, jež bývaly kdysi chloubou dílen, se vyrábějí spíše ojediněle. Mezi vlastního řemeslníka, jenž přestal být gestorem, se vsunuly mezičlánky - výtvarník a návrhář, a mezi výrobce a spotřebitele velkoobchodní a maloobchodní sít. Rukodělná výroba v průmyslové civilizaci je také relativně dražší než v době, kdy zajišťovala zcela nebo značnou měrou spotřebitelský trh. Zmizela ovšem konkurence - vždyť Hauserova dílna je jedna ze dvou v českých zemích, vyrábějících tradiční hrnčinu - a zájem spotřebitelů je trvalý. Je dnes podmíněn silnou vlnou folklorismu, turismem, tedy inovacemi dříve nebývalými[/] a výrobky jsou součástí státní reprezentace (světové výstavy, zejména Brusel a Montreal a stálý a pravidelný export do zahraničí).
      Hrnčířské zboží Hauserů má osobitý výtvarný styl. Motivy jsou provedeny kukačkou bílou hlinkou pod glazurou na červeném střepu, pro Hauserovské zboží charakteristickém. Již ve třetí generaci se hlína těží ze stejného hliníku (od roku 1917 v Hrachovci nad cihelnou). Motivika vychází z kroužků, terčíků, vlnic, rovných a šikmých čar, půlobloučků, pásů, trojúfielníků a kvítků, uplatněných někdy po celé ploše zdobeného předmětu v hustých nebo řidších vlnách, někdy vytvářejících složitější obrazce. Na větších kusech se objevují zoomorfní motivy, zejména pávi, kohouti a kohoutek se slepicí. Jsou mladší, objevují se až po začlenění dílny do svazku Ústředí lidové umělecké výroby. Pojednání povrchu z drobných rudimentárních motivků lze ve Valašském Meziříčí sledovat až do 18. století. Svědčí tak mísa z valašskomeziříčského muzea inv. č. 898 z roku 1775 a mísa z Etnografického ústavu Moravského muzea v Brně inv. č. 25.094. Zřejmě jde o starší výtvarný názor, který Hauserové rozvinuli osobitým způsobem a v poslední době obohatili o nové výzdobné prvky. Na Valašskomeziříčsku se lze v minulém století setkat i s nalepovaným dekorem (džbán inv. č. 1905 z valašskomeziříčského muzea a zásobnice, mistrovský kus, s charakteristickým řetízkováním) a s vlnicemi a ružicemi, provedenými hřebenem (miska inv. č. 892 z valašskomeziříčské

34

ho muzea a mísa inv. č. 20.312 z Etnografického ústavu MM v Brně). Tyto principy se však u Hauserů neuplatňují, s výjimkou řetízkování a zvlňování okrajů, což je však záležitostí spiše posledních desetiletí. v době, kdy Karel Hauser st. působil v Bystřici p. H., vyráběl hojně džbánečky na svěcenou vodu - jako ostatní hrnčíři v okolí - kde se uplatňoval nalepovaný dekor (schematizovaná P. Maria svatohostýnská a frýdecká) . Dílna vyráběla i hrnčířské plastiky. Zajímavá Madona (lurdská?) je v dílně dosud. Užitá plastika se ovšem objevuje v produkci dílny do současnosti, např. svícen "tři králové" či vázička "pávice". Jde však o realizované výtvarné názory návrháře, nikoliv o původní tvorbu Hauserů.
      Dnešní výtvarný názor si Hauserové osvojili až ve Valašském Meziříčí. Podle rodinné tradice začali František a Karel Hauser st. zdobit své zboží až pod tlakem požadavků místních spotřebitelů, zvyklých nepochybně na zdobené zboží. Známý materiál z Loštic ze 2. poloviny 19. století je nezdobený nebo zdobený jen velmi úsporně a jednoduše. Známé kachle Hauserů představují dobrý dobový výtvarný průměr bez osobitějších prvků, jak tomu je ostatně u všech rukodělných kachlů tohoto období, pokud nejde o výrobky uměleckořemeslné absolventů výtvarných škol.
      Po předčasné smrti Karla Hausera ml. vede dílnu jeho syn Karel (nar. 1945), tedy třetí Karel Hauser v rodě a příslušník čtvrté generace Hauserů ve Valašském Meziříčí. Je absol[/]ventem bechyňské keramické školy. Má tedy maximální řemeslně-výtvarné školení, jehož lze u nás dosáhnout. Je to také záruka, že dílna se bude dále vyvíjet.7)

Poznámky:
1.
      Schirek, K.: Mährische Keramik. MMGM 18, 1900, 77.
2.
      Černohorský, K.: Moravská lidová keramika. Praha (1940), 72-75, 193-195, 236-237 a obr. XXIV, 78, 80, 113, 130-132, 149, 172, 183. Černohorský, K.: Příspěvek k dějinám fajansové výroby ve Val. Meziříčí. Naše Valašsko 3, 1932, 58-66. Černohorský, K.: Jan Vranečka, první valašský tufar. Naše Valašsko 7, 1941, 60-63. Hrbková, R.: Moravská lidová keramika v létech 1700-1775. Katalog. Olomouc s. a., č. 56. Hrbková, R.: Moravská lidová keramika 1700-1880. Katalog. Praha 1974, č. 176-199, 211-214.
3.
      Wolny, G.: Die Markgrafschaft Mähren, topographischstatistisch und historisch geschildert. 1. Bd. Prerauer Kreis. Brünn 1835, 327.
4.
      Statistischer Bericht über Industrie und Gewerbe Mährens in den Jahren 1881-1885, Brünn 1887, 30-31.
5.
      Schirek, K.: cit. d., 78.
6.
      Wolny, G.: cit. d., 5. Bd. Olmützer Kreis, Brünn 1839, 625, zaznamenává v Lošticích 23 hrnčířů.
7.
      Informace byly získány vlastními výzkumy v Hauserově dílně u Karla Hausera st. a ml. v r. 1952 a 1962, a výzkumy lidové keramiky v příslušných muzeích (1962 - materiál uložen v archívu Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha, fotodokumentace) a v Ústředí lidové umělecké výroby. Některé problémy zpracovala v diplomové práci na Pedagogické fakultě v Ostravě, katedra výtvarné výchovy, v roce 1973/74 Květoslava Mořkovská, Lidová keramika Hauserových ve Valašském Meziříčí.

35

Die Töpferfamilie Hauser
Zusammenfassung

Die Töpferfamilie Hauser wird heutzutage mit der Walachei und mit der Stadt Valašské Meziříčí eng verbunden, aber ihrer Abstammung nach loschitzer Herkunft ist, aus der Stadt der bekannten mittelalterlichen (die loschitzer Becher) und auch neuzeitlichen Töpfererzeugung. Der erste Hauser kam nach Valašské Meziříčí im Jahre 1790, doch er kehrte später nach Loštice zurück. Die ununterbrochene Töpfertradition gründete in Valašské Meziříčí František Hauser in den 80. Jahren des 19. Jahrhunderts. Heutzutage arbeitet in der Stadt schon die vierte Generation der Töpferfamilie Hauser. Der heutige Leiter der Werkstatt, Karel Hauser, geb. 1945, besuchte schon die keramische Schule in Bechyně, die früheren Hauser waren "nur" Töpfermeister.
      Das Sortiment bis zu den 20. Jahren dieses Jahrhunderts entsprach den Bedürfnissen der kleinen, teils industriellen Stadt und ihrer landwirtschaftlichen Umgebung. Bedeutend war die Kachelproduktion, die später aufhörte. In den 20. Jahren wurde mit der Erzeugung der dekorativen Ware und der Souvenirs angefangen, welche Produktion heute vorherrscht. Nach der Eingliederung der Werkstatt in das Zentralhaus für künstlerisches Volksschaffen in den 50. Jahren arbeitet sie auch mit den bildenden Künstlern mit. In dieser Zeit entstehen z.B. die zoomorphen Gefässe und in die Motivik gelangen auch die zoomorphen Motive. Sonst geht die Motivik aus den ein fachen dekorativen Elementen, die[/] entweder auf der ganzen Fläche zur Geltung kommen oder kompliziertere Muster zusammenlegen. Mit dieser, sonst für die ältere Ware der Töpferwerkstät[t]en in Valašské Meziříčí typischen Motivik, wurde es von den Hausern angeblich unter dem Druck der Verbraucher erst in Valašské Meziříčí angefangen.

Zvonek, hrnčina, MM Vsetín. Val. Meziříčí. Foto S. Šulc 1962.

36

ZPRÁVY

NEKROLOGY

Za Františkem Vajčnerem - Plačkem [obsah]

Dne 26. prosince 1974 zemřel ve věku 81 let lidový zpěvák a tanečník František Vajčner - Plaček (pro shodu jmen jsou některé rody ve Strážnici označovány přízvisky), narozený 21. 11. 1893.
      Profesor Vladimír Úlehla se o něm několikrát zmiňuje ve své Živé písni, v reminiscencích na léta před první světovou válkou, jako o selském synkovi, udivujícím pěveckým a tanečním projevem spolu s kamarádem Obrdlíkem (správně Obrtlíkem) slovácký krúžek, tvořící se v roce 1910 ve Strážnici po vzoru tehdy vznikajících krúžků pražských a brněnských vlivem renesančních proudů kolem folklóru.
      Z těchto dob se patrně datuje úzké přátelství Vajčnerovo se sběratelem "Slováckých pěsniček" dr. Janem Poláčkem; cimbalistou muziky strážnického krúžku, jemuž byl pramenem mnoha strážnických písní pocházejících z rodinné písňové klenotnice po otci Martinovi z čísla 532 v Německé ulici a matce roz. Můčkové ze Starého Města ("na Juřeno

37

vém"), obou výrazných strážnických zpěváků. (Úlehla 183, 803 a další, Úlehla uvádí mylně ulici Suchý řádek.)
      František Vajčner byl sám tvůrcem některých slováckých písní, v nichž se projevuje vliv zmíněných renesančních období obecně folklórních a odtud pramení i některé prvky novouherské melodiky vnikající do Strážnice nejen hudebními styky s Myjavou přes Samka Dudíka a Senicí přes Kopasovu kapelu, ale i vnesením cimbálu do dřívější "štrajchové" muziky Ráčkovy a Mlýnkovy.
      Tyto vlivy, o nichž se profesor Vladimír Úlehla zmiňuje, sa však projevují i v pojetí strážnické chlapecké cifry a párového tance danaj. František Vajčner jako jeden z posledních udržoval rytmus i taneční držení starobylého strážnického danaje, jak je tomu dodnes ještě u starších tanečníků např. v blízkém Petrově.
      Ve chlapecké cifře se však projevoval u něho vliv úzkého přátelství s Karlem Holanem z Hodonína, skvělým tanečníkem a zpěvákem z brněnského krúžku, který ho inspiroval svými znalostmi i mimo slováckých tanců, což u vnímavé a pohybově nadané osobnosti Vajčnerově znamenalo vytvoření si vlastního osobitého stylu, přesahujícího pohybovou jednoduchost starostrážnickou.
      Široký rozmach nohou s mírným nadskokem v předtaktí a následující otočkou v podřepu je dnes neodmy[/]slitelnou figurou nadaných strážnických tanečníků, podobně volné "nůžkové" překládání do stran i dopředu v pomalé části verbuňku. v odzemku lze spatřit vliv některé krpcové figury.
      František Vajčner byl i obětavým učitelem nejen svým hudebně a tanečně nadaným synům, ale i nástupcům v hudeckém umění, ať už to byla kapela Slávka Volavého nebo mladší studentské jeho synů Františka a Jožky.
      Sbírka Poláčkových Slováckých pěsniček obsahuje i řadu písní, jichž je František Vajčner autorem. Je to o nich většinou známo a není snah o docílení autorské anonymity. Některé, a shodou okolností podrobené v minulosti kritice profesora Vladimíra Úlehly, se staly, zřejmě vlivem měnícího se pohledu na lidovou píseň a obecného vkusu, velmi známé působením strážnické cimbálové muziky, např. píseň "Potřikrát sem na okénko klepal". Touto písní se s Františkem Vajčnerem-Plačkem, nezapomenutelným lidovým zpěvákem a tanečníkem, 28. prosince 1974 rozloučili i strážničtí hudci, kteří na něj budou vždy vděčně vzpomínat. Vítězslav Volavý

Památce Marie Vařekové [obsah]

Úmrtí 73leté Marie Vařekové z Prostějova († 7. 6. 1974) je ztrátou v nepříliš početné obci přímých no[/]sitelů lidových tradic, kterým byl udělen titul mistrů a mistryň lidové umělecké výroby v ČSR. s úzkostí si přitom klademe otázku, kdo na jejich místo, kdo sa ujme díla, které vypadlo z jejich smrtí zemdlených rukou. Marie Vařeková dokonale znala diferencovaný hanácký kroj a především ornamentiku i techniku jeho výšivek. Když se po roce 1945 rozvinula na Hané akce obnovy lidových krojů, přispěla obětavě svými znalostmi. Její výšivky se vyznačují stylovou čistotou a technickou precizností, ať jde o hanácké zástěry nebo o náramky a límečky, o skvostné výšivky na blaťáckých soukenných kordulkách, o obojky a oplečí, o výšivky k ženským rukávcům. Její kroje a výšivky reprezentovaly československé lidové umění na domácích i zahraničních výstavách.
      Znalost krojů, výšivek a vyšívačských technik vedla k její spolupráci s národopisným oddělením Vlastivědného ústavu v Olomouci, Okresním vlastivědným muzeem v Prostějově a s Valašským muzeem v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Desítky krojů a tisíce výšivek v těchto muzeích prošlo jejíma rukama při restaurátorských pracích. Přispěla k úchově neobyčejně cenných a dnes již nenahraditelných lidových výšivek, např. starobylých nevěstinských a koutních plachet z Hané, Valašska a Slovácka, vyšívaných bílým, smetanově žlutým a černým hedvábím, valašských vyvazovaček, mřežek, čepců atd.

38

      Celý život prožila Marie Vařeková na Hané, kde do poslední chvíle vyšívala. Její celoživotní práci v oboru[/] hanácké výšivky lze označit za školu hluboké lásky k lidovému umění. Jaroslav Orel[/]

JUBILEUM

80 let národního umělce Karla Plicky [obsah]

Prof. Karel Plicka oslavil 14. října 1974 80. narozeniny. Je to chvíle. při níž si znovu promítáme úžasný záběr této obdivuhodné osobnosti. - Houslista, sběratel lidových písní, vydavatet folklóru, fotograf, jedinečný zástupce našeho národopisného filmu - to všechno se soustřeďuje v jediném člověku neustále aktivním a svěžím až po dnešní osmdesátku.
      Tisíce slovenských písní nasbíraných v letech 1924-1939 pro Matici slovenskou čekajících na své zpracování a zhodnocení. organizace nahrávek lidových zpěváků a muzikantů pro pařížskou firmu Pathé (1929), řada časopiseckých článků věnovaných lidové písni a hudbě (zvláště z období jeho intenzívní sběratelské činnosti), sbírka Eva Studeničová spieva - první písňová monografie vydaná na území našeho státu (1928), výbory písní v dvoudílném Českém[/] zpěvníku (1940, 1959) a ve Slovenském spevníku (1961), Zbojnícke piesne slovenského ludu (1965 spolu s akademikem Jiřím Horákem), Kytice balad z lidové epiky československé (1965), monumentální čtyřdílný Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách - Jaro, Léto, Podzim, Zima (1944-1960), z mého domova (1951), Veselá kopa (1956), U maminky (1956, 1970), v dobrém jsme se sešli (1957), Doma (1962). Dále knihy fotografií: o Slovensku (1938-1971), množství knih o Praze (1940-1972), Vltava (1959), Zlatá brána - Slovenské deti vo svojích tradičných hrách (1964, 1972), Spiš (1971), Československo (1974). A konečně jmenujme filmy: Za slovenským ľudom (1927), Po horách, po dolách (1929), Zem spieva (1933), Staré umění na Slovensku (1937),[/] Věčná píseň (1940). - To vše je jen velmi neúplný výčet prací prof. Karla Plicky, které se nejen pěkně pro hlížejí a čtou, ale z nichž také tryská mnohý zdroj poučení. Například pojednání k Českému zpěvníku anebo ke Slovenskému spevníku lze jen doporučit k důkladnému pročtení jednomu každému členu našich souborů lidových písní a tanců.
      Nad tuto mnohostrannou publikační činnost je prof. Plicka neustále činný také v mnoha jiných odvětvích. Především je tu jeho činnost pedagogická: od učitelování na škole v Úpici až po profesuru na pražské AMU. A nelze nepřipomenout také jeho všestrannou činnost organizátorskou; vždyť i např. strážnický festival, který až dosud téměř pravidelně navštěvuje, pomáhal v jeho prvních letech organizovat a rozvíjet.
      Na závěr této krátké zdravice vzpomenu ještě Plickova přínosu v souvislosti s loňskou premiérou Československého státního souboru písní a tanců Zlatá brána, která v našem národopisném tisku zůstala neprávem opominuta. Oceňuji na ní krásnou práci choreografky Libuše Hynkové, která zde našla svůj osobitý český rukopis, vážím si Trojanovy vynikající hudby i scénické a kostýmní výpravy Aleny Hoblové. Za tím vším nelze však nevidět Plickův vliv. Všude je poznat tu jemnou ruku citlivého umělce - vpravdě národního. Dušan Holý

39

   Prof. Karel Plicka. Foto J. Minář 1960.

KNIHY

Václav Frolec: Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. [obsah]

Nakladatelství Blok, Brno 1974, 400 stran, 110 kreseb, 292 fotografií, 28 map, cizojazyčná resumé
      Lidové stavitelství prodělává v současné době bouřlivý vývoj poznamenaný nenávratným zánikem mnoha forem. Je to zajisté vývoj přirozený, změnily se pracovní i životní podmínky lidových vrstev, a to jak na vesnici v zemědělském prostředí, tak rovněž v prostředí městských řemeslníků a dělníků. v lidových stavbách se odrážejí hospodářské, společenské i přírodní podmínky života člověka, zkušenosti minulých i současných generací i jejich estetické cítění a názory. Autorovi však nejde jen o historickou a uměleckou stránku lidového stavitelství a o jeho vnější formy, jak naznačuje v úvodu, chce postihnout za stěnami domu a za hrazením dvora každodenní život člověka. Hlavním záměrem je odkrýt mnohostranné a složité vztahy v lidovém stavitelství, proto se zaměřuje nejen na technické, architektonické a výtvarné stránky staveb, ale odkrývá i jejich geografické a historické pozadí, aby poznal obecnější kulturně historické a interetnické souvislosti v tomto odvětví lidové hmotné kultury.[/]
      Frolcova kniha vychází z materiálu, který byl po deset let systematicky shromažďován z území Moravy a Slezska v historických hranicích těchto zemí, a to jak autorem, tak v případě potřeby místa posluchači etnografie a folkloristiky filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně, kteří získávali terénní údaje hlavně pro etnokartografické zpracování. Autor však nezůstal jen u využití poznatků současného stavu lidových staveb, využil také archivních, ikonografických dokladů a publikovaných materiálů, přičemž navázal hlavně na průkopnické studie starší národopisné generace.
      Rozlehlost zkoumaného území vedla autora k tomu, aby si v menší míře všímal technické stránky staveb a zaměřil se na otázky historicko-vývojového charakteru a geografických vztahů. Proto hledá společné a diferenční znaky lidového stavitelství na Moravě a ve Slezsku, odkrývá jeho vztahy k Čechám a ke Slovensku. aby nakonec mohl zkoumané projevy zařadit do širších středoevropských či evropských souvislostí. Studium lidového stavitelství uvádí v souvislost s člověkem, výrobním procesem a krajinou, proto používá historicko-srovnávací, etnokartografické a sociologické metody. Nový autorův přístup k tématu se[/] projevuje i v rozvržení díla; oprostit se od zaužívaných schémat, aby v lidovém stavitelství vyzvedl vlastní etnografickou problematiku.
      První kapitola s názvem "Prostor, čas, technika" je věnována formám dvora, vnitřním dispozicím obydlí, stavebnímu materiálu, technikám a konstrukcím. Ve zkoumaném území vyděluje dva základní typy dvorových forem - nepravidelného charakteru a s pravidelnou zástavbou, které člení do dalších podtypů. Půdorysná skladba vycházela z dvojdílného nebo trojdílného členění horizontálního principu, který se prostorovým členěním rozvíjel do dalších lokálních forem. Konzervativní půdorysné typy se udržely na Moravských Kopanicích, na Valašsku a na Těšínském Slezsku, rozvinutější trojdílné a čtyřdílné typy se uplatnily hlavně na Opavském Slezsku, na severní a západní Moravě. Vertikální členění však bylo podstatně menší, uplatnilo se jen ve vzniku patrových sýpek. Netypické horňácké domy s tzv. "výškou" (Javorník) souvisí nepochybně se sousední slovenskou oblastí myjavských kopanic.
      K nejběžnějším stavebním materiálům patřily dřevo a hlína, méně kámen a pálené cihly. Dřevěné stavby byly rozšířeny na Moravských Kopanicích, na Valašsku a na Těšín

41

ském Slezsku, na počátku minulého století i na Opavském Slezsku, na severní Moravě, na Drahanské vysočině, až po jihozápadní Moravu. v rovinném území střední, jižní a jihovýchodní Moravy se rozvinuly hliněné domy, i když i zde se v minulosti uplatňovaly domy dřevěné. Dřevěný dům je však stále vytlačován i z horských oblastí. Uplatňovaly se však i jiné materiály a stavební techniky, např. vyplétání stěn proutím a omazávání hlínou, stavba stěn z hlíny, tzv. nabíjení, jež bylo pak nahrazeno nepálenými cihlami. Autor upozorňuje i na stará vládní zařízení, která ovlivňovala vývoj stavebních poměrů, např. za panování Marie Terezie a Josefa II. v závěru kapitoly Václav Frolec sleduje typy dveří, oken, stropu a podlahy, srovnává vývoj střechy, přičemž zjišťuje na Moravě hranici rozšíření valbových a sedlových střech.
      Druhá část knihy je věnována architektuře a výtvarnému projevu. Umělecká dovednost lidových řemeslníků se uplatnila hlavně ve výzdobě štítů. Na Moravě a ve Slezsku se používaly štíty deskové i zděné, zdobili je tesaři a zedníci. Součástí zasunutých štítů byl kabřinec, rozšířený na západní, severní i východní Moravě. Štíty byly zdobeny profilováním i dekorativní malbou, např. na Valašsku a na Českomoravské vrchovině. Na jihozápadní Moravě se setkáváme i s ohlasy slohových vlivů. Architektonické prvky se uplatnily i v průčelí, v řešení vchodu[/] a vjezdu do domu. Zvláštní pozornost autor věnoval typům a rozšíření žudru, který zasahuje z moravských oblastí (u zděné architektury Haná a Slovácko) i sousední Rakousko. Dále si všímá omítek a rozšíření nástěnných výzdob, jež se bohatě rozvinuly na jihovýchodní Moravě. Není opomenuta ani interiérová výzdoba, formy zděných komínů, orientace usedlostí, zdi a ploty.
      Nejobsáhlejší údaje jsou soustředěny v třetí kapitole s názvem "Člověk, krajina, práce". Autor nejprve charakterizuje sídelní krajinu, plužinu a usedlost. Zjišťuje, že jádrem rolnického domu byla jizba, která prodělala od počátku století řadu funkčních proměn. v karpatské části Moravy a Slezska vzniklo spojením pece a ohniště společné topeniště. Charakterizuje vývoj topeniště v jiných oblastech Moravy a Slezska, s přihlédnutím k situaci v sousedních zemích i k archeologickým nálezům. Pozornost věnuje uspořádání interiéru, objasňuje jeho diagonální princip a funkce jednotlivých částí. Zvláštní místo v životě rodiny měl stolový kout, udržoval si obřadní a společenskou funkci. Autor naznačuje jeho vznik a utváření v souvislosti s oficiálními náboženstvími a lidovými tradicemi. Interiér však nevnímá jako mrtvou hmotu, ale jako živý organismus, který se proměňuje při různých životních a svátečních situacích, např. při narození dítěte, o svatbě, při smrti a pohřbu.
      Sociální diferenciace se projevila[/] i v lidovém obydlí. V. Frolec upozorňuje na odlišnosti v domech chalupníků a bezzemků, připomíná nouzové bydlení v hospodářských stavbách, např. komorách a vinných "búdách", v podzemních obydlích na východní Moravě, v obecních pastouškách. Naznačuje i vývoj výměnku, .zvláště od 16. do 18. století.
      Samostatná stať je věnována dělnickému obydlí, které se formovalo v důsledku hospodářských přeměn zvláště v 18. a 19. století. Připomíná život v dělnických koloniích, např. v hornickém prostředí na RosickoOslavansku, uvádí dělnické kolonie v Brně, nouzové kolonie v Ostravě. I když si dělníci přinášeli četné názory a zvyklosti z rodného venkovského prostředí, ve městě, v průmyslovém centru, postupně vytvářely specifické rysy dělnické kultury.
      Nezbytnou součástí rolnické usedlosti byly hospodářské stavby bezprostředně spjaté se zemědělskou výrobou. Patřily k nim chlévy sloužící ustájování dobytka, komory uvnitř obydlí i jako samostatné objekty, stodoly, seníky kůlny a sklepy. Autor charakterizuje funkce těchto staveb, formy a typy, sleduje jejich rozšíření, krajové i interetnické souvislosti. Zvláštní pozornost věnuje vinohradnickým stavbám na jižní Moravě, salašnickým stavbám moravských a slezských Karpat, které jsou součásti širší karpatské salašnické kultury. z technických staveb najdeme popisy mlýnů (vodních i větrných), kováren, studní a mostů.

42

Opomenuty nejsou ani sakrální stavby.
      Čtvrtá kapitola "Kulturní společenství a diferenciace" je vrcholem a závěrem Frolcovy knihy. Na základě prostudovaného materiálu porovnává autor lidovou kulturu na Moravě a ve Slezsku v souvislosti s evropským vývojem, naznačuje směry kulturních proudů a jejich intenzitu. Zjišťuje, že v studovaném území ovlivňování probíhalo ze všech stran. v lidovém stavitelství sa jeví nejen národopisná hranice ve směru východ-západ, jak je známa např. ze studia hudebního a slovesného folklóru. ale i ve směru jih-sever. Proto autor vyděluje v lidovém stavitelství na Moravě a ve Slezsku čtyři okruhy, které člení do třinácti podtypů. Výklad je doplněn mapkou lokálních dobových forem lidového domu z přelomu 19. a 20. století.
      Kniha je bohatě vybavena fotografiemi a kresbami, takže shromážděný materiál je čtenáři značně přiblížen. Uvítán bude i slovníček architektonických a etnografických výrazů. Badatelé přivítají i podrobné popisy příloh a rejstříky, včetně seznamu literatury. Ruské, německé, anglické, francouzské a španělské resumé studované problémy lidového stavitelství na Moravě a ve Slezsku zpřístupní i evropským badatelům. Josef Tomeš[/]

Václav Frolec: Tradiční vinařství na Moravě. [obsah]

Vydala Universita J. E. Purkyně v Brně - filosofická fakulta, 1974, 256 stran, 233 fotografií, 4 mapy a kresby v textu, francouzské resumé
      Po řadě speciálních a přípravných studií věnovaných etnografickým otázkám v souvislosti s moravským a vůbec českým vinařstvím předkládá Václav Frolec soubornou práci "Tradiční vinařství na Moravě". Vyšla jako 198 svazek spisů filosofické fakulty University J. E. Purkyně na sklonku minulého roku. Je výsledkem patnáctiletého autorova vědeckého zájmu o toto významné odvětví zemědělské výroby. v regionálních sbornících a národopisných časopisech uveřejnil řadu studií o jihomoravském vinařství, o vinařských stavbách na Slovácku, o vinných lisech na Moraně, o vinařských nožích, právních jevech, společenských vztazích a zvycích. Přitom mu nejde o popis těchto jevů, ale jejich prostřednictvím sleduje historický a kulturní vývoj vinařství, sociální problematiku vinařských obcí a především lokální zvláštnosti a interetnické spojitosti projevující se v moravském vinařství. Autora však především zajímá člověk, tvůrce a nositel vinařské kultury, pro něhož vinohradnické hospodaření a vinařství bylo obživou, ale i životní radostí a společenskou potřebou. Proto se ve vinařově životě a práci tak vý[/]razně uplatňovaly i projevy umělecké tvorby.
      Národopisný obraz moravského vinařství je neobyčejně pestrý v projevech materiální kultury, ve společenských a právních vztazích i ve slovesném folklóru. Autor využil národopisných studijních metod a technik nejen k rekonstrukci vývoje tradičního vinařství, ale především k hledání vzájemných vztahů mezi jednotlivými složkami tohoto hospodaření a k odkrývání širších historických, geografických a společenských souvislostí. Hlavně se však snažil postihnout život vinaře v jeho práci i ve chvílích odpočinku a při sváteční příležitosti, poznat život člověka a výsledky jeho pracovní činnosti v celé krajině.
      Vinařská krajina a vinařova práce s doklady hmotné kultury jsou tématem vstupní kapitoly. Autor charakterizuje přírodní podmínky moravského vinařství, jež jsou zvláště příhodné v Dolnomoravském a Dyjskosvrateckém úvalu. Připomíná historii pěstování vinné révy na našem území, archeologické doklady, sporé zprávy z 11. až 13. století, a zvláště údaje ze 14. až 16. století, tedy z doby pokládané za zlatý věk českého a moravského vinařství. Vždyť tehdy se vinice rozkládaly i u obcí západní "a severní Moravy, kde bychom je dnes vůbec nehledali.
      Moravské vinařství ochromila třicetiletá válka, později v 19. století epidemické rozšíření révových škůd

43

ců. v našem století však začíná moravské vinařství opět vzkvétat, a to zvláště s rozvojem socialistické velkovýroby. Novou techniku a kvalitní odrůdy však používají i drobní vinaři, k nimž patří nejen družstevní rolníci, ale na venkově i dělníci a v poslední době i obyvatelé menších měst.
      Ve vinařství se využívalo speciálního nářadí, které se vyvíjelo po staletí a většinou se dochovalo až do současné doby. O vinařských nožích autor shromáždil obsáhlý materiál, systematicky jej zpracoval a utřídil, a to v porovnání s doklady jiných evropských zemí. Tím sa mu podařilo na základě vinařského nástroje naznačit souvislosti moravského a českého vinařství s širší evropskou kulturní tradicí.
      Mezi nářadím a nástroji k získávání moštu vynikají zvláště vinařské lisy, a to jak konstrukčními systémy, tak rovněž výtvarnou složkou. Většina jich pochází z konce 18. a poloviny 19. století. Esteticky působivé jsou např. vřetenové lisy z Hustopečí a Havřic u Uherského Brodu, jejichž snímky spolu s dalšími četnými ukázkami autor shromáždil v početných obrazových přílohách.
      Vinařství už od jeho počátků doprovázely rozvinuté právní a obyčejové vztahy. Patřilo k nim i tzv. horenské právo, jež představuje viničné řády, předpisy o práci, o daních, a samozřejmě předpisy pořádkové, procesní a trestní. Mnohé z těchto[/] právních norem přežily ve formě obyčejů a žertovných divadelních scének uplatňujících se na vinařských slavnostech - při "zarážení hory" a o vinobraní.
      Čtenáře zaujme i závěrečná kapitola věnovaná slovesnému folklóru moravských vinařů. Pracovní zkušenosti generací se odrazily v pranostikách, příslovích a pořekadlech. Např: "Málo vody v lednu, hojně vína v září". Nebo: "Mnoho vína, málo chleba." Besedy u vína byly příležitostí k uplatnění vinařských příběhů, povídek a pověstí. A vůbec nejpoutavější jsou lidové písně o víně a vinohradech plné humoru, ale též lyrických obrazů a baladických příběhů.
      Kniha o tradičním moravském vinařství je pozoruhodnou národopisnou studií, která soustředila, utřídila a zhodnotila historické, etnografické a folklórní údaje. Odborní zájemci přivítají rozsáhlý dokladový materiál, hutné teoretické závěry, bohatou fotografickou a kresebnou dokumentaci. Orientaci po celém díle usnadní věcný, místní a jmenný rejstřík. Kniha však přinese poučení a potěšení též širokému okruhu čtenářů; najdou v ní shromážděné a zasvěceně zpracované kulturní hodnoty, které ve svém souhrnu vlastně až dosud stály jen na okraji zájmu vědeckého etnografického studia. Je tedy významným přínosem v české etnografické literatuře o vinařství. Josef Tomeš[/]

Sociologická analýza rodiny

Zbigniew Tyszka, Socjologia rodziny, [obsah]

PWN Warszawa 1974, 246 stran
      K tématu přistupuje autor historicky v intencích poznatků klasiků marxismu a dospívá k vlastní vědecké orientaci metodologické i teoretické. s přehledem využívá rozsáhlé marxistické i nemarxistické literatury sociologie rodiny. Nejčastěji ovšem čerpá z polské tradice, založené F. Znanieckým a v současnosti rozvíjené v Polsku třemi školami varšavskou, katovicko-krakovskou a poznaňskou (k níž patří i autor). Tyszka vytváří vlastní metodologii pojednávané disciplíny. Zdůrazňuje mnohaaspektový přístup k rodině, sloučení kvalitativní a kvantitativní analýzy a současné využití více výzkumných technik (zvláště vnějšího pozorování doplněného rozhovorem, analýzy úředních i osobních dokumentů a studia případu. s nimi je logicky spojena procedura terénní). Vedle monografické, statistické a typologické metody upozorňuje Tyszka i na využití metody regionálně etnografické jakožto varianty metody historicko srovnávací.
      Autor podává typologii forem rodinného života a orientuje se k nastínění modelu socialistické rodiny. Vychází ze vztahu kategorií rodina - práce a člení monogamické formy rodinného života na dva podstatné, historicky vzniklé typy: na rodinu velkou a rodinu malou. Velká

44

rodina je tvořena několika pokoleními příbuzných, kteří žijí pohromadě v majetkovém společenství a hospodaří pod vedením nejstaršího muže rodiny. Rodina malá je rodina dvou pokolení, dnes běžná forma rodiny. Uvedená typologie je autorem vždy charakterizována ve vztahu ke každé z probíraných oblastí sociologie rodiny. Jsou tu rozebrány podstatné formy manželství, rodiny a příbuzenství. a to s ohledem na jejich sociální strukturu a funkce i na historický vývoj. Předkapitalistické společenské formace dávají postupně vzniknout monogamické velké rodině. Ta se v období kapitalismu v důsledku celospolečenských přeměn dezorganizuje a vzniká malá rodina; rozhoduje tu individuální nájem členů rodiny do zaměstnání. Ve 20. století malá rodina mění své funkce, roste její závislost na emocionálních poutech (s růstem individualismu. emancipace ženy a životní úrovně). Platí to zvláště v socialistických životních podmínkách, kdy se prudce rozvíjí výchovná funkce rodiny - individualismus se mění v rozvoj osobností členů rodiny. Rodina "kooperuje" s globální společností. Tolik k fylogenezi rodiny. Ontogenezi, životnímu cyklu malé rodiny a procesům v ní probíhajícím věnuje autor zvláštní kapitolu. Výstižně zachycuje i síť mikrosociálních vztahů obklopujících velkou i malou rodinu širší příbuzenský systém, sousedské vztahy, vztahy kolegiální i přátelské., vztah rodiny k závodu a některým[/] formálním institucím. Makrosociální začlenění rodiny k sociálním třídám, vrstvám a kategorii zaměstnání je dáno i teritoriálním umístěním rodiny. Podrobně probírá charakteristiky rodin jednotlivých sociálních vrstev - inteligence, dělnictva a částečně i rolnictva - a sleduje ovlivňování modelů vesnických rodin "ideologií malé rodiny". v závěrečné kapitole o patologii rodinného života autor rozvádí tezi. že malá rodina, která se po celé období kapitalismu zdá být dezorganizována, vrůstá postupně do nových základů rodinného soužití a získává tak novou perspektivu.
      Tyszkova syntetická studie reaguje na naléhavou sociální potřebu poznání této sféry sociologie, na potřebu, jež je dána universální povahou rodiny, jejím významem jak pro uspokojení potřeb jedince a rozvoje jeho osobnosti, tak pro fungování a rozvoj společnosti. Význam sociologie rodiny pro sociální praxi je prvořadý a zřejmý. Proto tato nová polská práca je podnětným příspěvkem jak pro samotné sociologické bádání, tak i pro další disciplíny, mj. pro etnografii a folkloristiku, kde tyto problémy mají klíčový význam. Tomáš Sirovátka[/]

Sociodynamika kultury

Abraam Moľ, Sociodinamika kuľtury. [obsah]

Moskva 1973 (Převod s francuzskogo. Vstupiteľnaja staťja, redakcija i primečanija B. V. Birjukova, R. Ch. Zarinova i S. N. Plotnikova. Izdateľstvo Progress).
      Vedeckotechnická revolúcia výrazne zasiahla všetky úseky ľudského poznania, výrob; i kultúry. Keďže je cieľavedome urýchľovaná aj faktormi politického a hospodársko-sociálneho charakteru, jej význam naďalej vzrastá. Vidieť to aj zo skutočnosti, že základné objavy vedy a techniky sa rýchlo - či už v duchovnej alebo v materializovanej podobe - dostávajú do každodenného spôsobu života širokých vrstiev ľudu. Nedotknuté pritom nezostávajú ani také špecifické úseky, ako sú rodinné a spoločenské vzťahy, výtvarné umenie či základné formy medziľudskej komunikácie a transmisie etnokultúrnych hodnôt.
      Ak uvedené pôsobenie vedeckotechnickej revolúcie premietneme na proces zmien ľudovej kultúry v súčasnosti a na perspektívy jej vývinu v najbližšom období, tej kultúry, ktorá vždy bola bezprostredným, hoci dialektickým odrazom jestvujúcej sociálnej skutočnosti, musíme konštatovať, že radikálne zmeny sa týkajú nielen jej obsahu, ale aj formy a funkcie. v podmienkach výstavby socializmu je pozoruhodné, že v tomto smere môžeme zaznamenať dva významné javy.

45

      Jeden z nich spočíva v neustálom zväčšovaní sa objemu tvorby a reprodukcie určitých hodnôt ľudovej kultúry. Okrem iného je to podmienené aj využívaním základných objavov vedy a techniky (napr. prostriedkov masovej komunikácie, pomocou ktorých možno kultúrne hodnoty nielen zaznamenávať, ale kedykoľvek aj reprodukovať a hromadne rozširovať i napodobňovať). Toto konštatovanie platí rovnako v horizontálnom priereze času a priestoru -rozšírenia ľudovej kultúry, ako aj v priereze vertikálnom, diachronicky, teda za časovými a priestorovými hranicami jej vzniku a používania.
      Vďaka vymoženostiam techniky podstatne sa rozšíril objem voľného času. v súčasnosti voľný čas sa stal jedným z najväčších bohatstiev človeka. v tradičnej ľudovej kultúre bol veľmi obmedzený a človek ho vypĺňal tzv. aktívnym odpočinkom pomocou práce alebo výrobnej činnosti iného charakteru. v súčasnosti voľný čas je , základným priestorom existencie činnosti, ktorá sčasti alebo úplne patrí do kultúry v širokom význame slova, a to či už do jej tvorby alebo do jej konzumácie.
      Inými slovami, vedeckotechnická revolúcia podmienila dvojitý proces: vzrast tvorby i vzrast konzumácie určitých hodnôt ľudovej kultúry. Keďže ide o proces pozoruhodný rovnako v . kapitalistických, ako aj v socialistických krajinách, už dáv[/]nejšie vzbudil zaslúženú pozornosť viacerých spoločenskovedných disciplín. v jednej zo svojich posledných prác ho analyzuje aj Abraham A. Moles, francúzsky psychológ, autor početných prác o teórii informácie, sociometrii, estetickom vnímaní atď. Recenzovaná práca o sociodynamike kultúry vyšla najskôr po francúzsky (Sociodynamique de la culture. Mouton, Paris-La Haye 1967), bola preložená do viacerých západných jazykov a naposled vyšla v čiastočne upravenom znení aj po rusky.
      Uvedená práca je v istom zmysle akoby pokračovaním jeho knihy o teórii informácie a estetickom vnímaní, ktorá takisto vyšla aj po rusky (Teorija informacii i estetičeskoje vosprijatije. Moskva 1966). Hoci je zameraná prevažne iba na tzv. západnú spoločnosť nadbytku a na jej kultúru, rozširovanú technickými prostriedkami masovej komunikácie, v mnohom je podnetná aj pre etnografov, zaoberajúcich sa štúdiom procesu zmien ľudovej kultúry pod vplyvom tlače, rozhlasu, televízie, filmu ap. Aby sme aspoň stručne mohli vystihnúť obsah danej knihy, upozorníme na jej členenie a na okruhy spracúvaných problémov.
      Pre etnografa nesporne najpozoruhodnejšou je kapitola prvá, tretia a piata. v prvej autor analyzuje pojem kultúra i základné modely jej dynamiky. Opiera sa pritom o niektoré hypotézy a modelové predstavy o fungovaní kultúry v procese po[/]znania, aby na ich pozadí objasnil základné parametre kultúrnych štruktúr i kultúry individuálnej.
      Druhá kapitola je venovaná skúmaniu kultúry ako ekonomickej hodnoty s vlastnou výrobnou a predajnou cenou. Berie pritom do úvahy, že každá kultúrna informácia je v masovokomunikačných prostriedkoch v istom zmysle tovarom, ktorého cena je závislá nielen od originálnosti a veličiny času jej tvorby, ale aj od materiálnych prostriedkov jej rozširovania.
      V ďalšej kapitole si autor všíma štandardizované formy odovzdávania myšlienok iným ľudom. Podriadené sú špecifickým normám komunikačných prostriedkov (tlače, filmu, rozhlasu, televízie ap.). Autor na pozadí poznatkov z teórie informácie upozorňuje na problematiku, ktorá rozhoduje o potrebe, aktuálnosti a význame daných myšlienok (informácií).
      Vo štvrtej kapitole rozoberá vIastné mechanizmy rozširovania kultúry. Rozširovanie pritom chápe ako cyklus, ktorý začína kryštalizáciou myšlienky, pokračuje jej materializáciou prostredníctvom kanálov transmisie a tezaurovania v zariadeniach spoločenskej pamätí (knižniciach ap.) a končí v návrate k tvorcovi vo forme inšpirácie či kritiky. v tejto súvislosti opisuje niektoré systémy cyklizácie kultúry a na základe sociologických rozborov určuje ich časové

46

charakteristiky, ktoré sú závislé od druhu kultúrnej informácie.
      V nasledujúcej kapitole si autor všíma vlastnú dynamiku kultúry prostredníctvom rozhlasu a televízie ako najmasovejších technických prostriedkov jej komunikácie. Upozorňuje na štatistické koeficienty ich vplyvu a pôsobenia v niektorých západných štátoch, pričom informácie rozhlasu a televízie hodnotí z hľadiska demagógie, dogmatiky, eklektiky a sociálnej dynamiky so snahou zodpovedať aj otázku aká asi bude táto kultúra zajtra.
      Poslednú kapitolu autor venoval definícii pojmov dynamiky kultúry a tzv. intelektuálnej spoločnosti. Zamýšľa sa aj nad otázkou etiky kultúry, jej mozaičnosťou a nad spôsobom tzv. západného myslenia.
      Práca Abrahama A. Molesa je pre etnografa, ktorý sa zamýšľa nad otázkami vplyvu technických prostriedkov masovej komunikácie. veľmi podnetná. Najmä v období vedeckotechnickej revolúcie je ďalší vývin tejto kultúry úzko spätý s ich všestranným pôsobením. Keďže masovokomunikačné prostriedky budú čím ďalej tým intenzívnejšie vplývať na jej štruktúru a smerovanie, etnograf si ich nemôže nevšímať a výskumne zanedbávať. Adam Pranda[/]

O genezi lidské činnosti a kultur

Eduard S. Markarjan, O genezise čelovečeskoj dejataľnosti i kuľtury. [obsah]

Jerevan 1973 (Izdateľstvo Akademii nauk Armjanskoj SSR)
      Našej odbornej verejnosti netreba arménskeho filozofa Eduarda Sarkisoviča Markarjana osobitne predstavovať. Mnohé jeho štúdie i publikácie sú známe aj u nás. v nich sa v širokých historicko-genetických a systémovo-štruktúrnych súvislostiach zaoberá predovšetkým analýzou základných otázok vzniku, vývinu a klasifikácie kultúry ako spoločenského, historicky podmieneného fenoménu.
      Teoretické otázky kultúry si podrobnejšie všimol v práci "Očerki teorii kuľtury" (Jerevan 1988). Už sme o nej referovali (Národopisné aktuality, 10, 1973, s. 44-46). Ľudskú spoločnosť z hľadiska historického vývinu klasifikoval v práci "Voprosy sistemnogo issledovanija obščestva" (Jerevan 1972). Ďalšou pozoruhodnou prácou je kniha "O genezise čelovečeskoj dejateľnosti i kuľtury" (Jerevan 1973).
      Nejde o prácu rozsiahlu, skôr naopak. Je to kniha útla, no pritom je hlbokou sondážou do základných otázok vzniku kultúry ako špecifickej ľudskej činnosti, čím zaujme nielen filozofa a historika, ale aj etnografa, sociológa ap.
      Práca je rozčlenená na dve časti. v prvej autor podáva všeobecnú charakteristiku ľudskej činnosti a kultúry, pričom podrobne analyzuje oba[/] pojmy, ako aj ich chápanie z hľadiska taxonomicky rozdielnych úrovní spoločnosti. v druhej charakterizuje zas východiskové princípy genetického prístupu vo výskume ľudskej činnosti a kultúry, a to jednak z hľadiska vzniku človeka a spoločnosti, z hľadiska procesu ich adaptívno-adaptujúcej činnosti, jednak z hľadiska štruktúrneho členenie spoločnosti.
      Autor veľa ráz upozorňuje, že kultúra je neobyčajne zložitým systémom, ktorý zahrnuje množstvo prvkov. Preto bolo by nesprávne predstavovať si. že vznikla v procese jednouchého vývinu, iba pri realizácii biologických vlastností ľudí. k jej vzniku okrem stimulujúceho pôsobenia prostredia bol potrebný aj osobitný vnútorný faktor, materiálno-výrobná pracovná činnosť, ktorá spätne pôsobí nielen na prírodné prostredie, ale aj na samého človeka, na -ľudskú spoločnosť.
      Najpozoruhodnejšie závery autora možno zhrnúť do niekoľkých okruhov problémov.
      Predovšetkým sa mu podarilo načrtnúť zasvätenú charakteristiku východiskových princípov. Podrobne objasňuje postup transformácie biologickej činnosti ľudských predkov na činnosť ľudskú. Tým odhaľuje genézu kvalitatívne zvláštneho spôsobu stimulovania, programovania, realizovania a zabezpečovania tej činnosti, ktorú treba už zaradiť do oblasti kultúry.

47

      Pri štúdiu fenoménu kultúry upozorňuje, že kultúru nemožno skúmať bez aplikovania údajov iných vied, najmä takých, ako je všeobecná teória systémov, kybernetika ap. Ich význam spočíva v tom, že bádateľovi pomáhajú prekonať vedecký provincializmus, zúžený pohľad jednej vedy na tak všestranný fenomén, ako je ľudská činnosť a kultúra.
      Pozoruhodné je aj autorovo spájanie historicko-genetického hľadiska s princípom systémovo-štruktúrnym, ktoré mu umožňuje hlboko preniknúť do zložitých vzťahov ľudskej činnosti a kultúry. v tejto súvislosti za povšimnutiahodné pokladáme chápanie kultúry ako realizáciu takej ľudskej činnosti, ktorá je reprezentovaná ľudskou prácou, ľudským vedomím a ľudskou rečou. Sú to tri činitele alebo komponenty sociálneho komplexu, ktoré zabezpečujú nielen potrebnú stabilitu kultúry, ale súčasne aj jej neustálu zmenu, obnovovanie.
      Význam tejto myšlienky spočíva v tom, že tieto činitele vyjadrujú rôznymi slovami jednu a tú istú podstatu. Lebo keď človek pracuje, nevyhnutne to znamená, že je aj sociálnou, aj rozumovou bytosťou, ktorá má schopnosť vyjadrovať sa rečou. Na druhej strane ak je človek sociálnou bytosťou, z toho nevyhnutne vyplývajú aj ostatné vlastnosti.
      Ak domyslíme tieto formulácie, zistíme, že kultúra ako celok je nielen výsledkom ale aj dôsledkom[/] špecifickej ľudskej činnosti a že jej klasifikácia na materiálnu, duchovnú a folklór je v podstate založená na uvedených komponentech sociálneho komplexu.
      Podnetnosť tejto práce E. S. Markarjana vidíme ešte v ďalšom. Keďže pracuje so širokým pojmoslovným aparátom viacerých vied (filozofie, informatiky, kybernetiky, semiotiky atď.), vnáša do chápania predmetu spoločenských vied nové pohľady a momenty. z hľadiska etnografie takýmto momentom je nielen objasňovanie kultúry ako špecifickej ľudskej činnosti, ale aj foriem jej prenášania v minulosti a súčasnosti. Je jasné, že ľudská práca, vedomie a reč boli základnými činiteľmi tvorby kultúry, no súčasne aj kanálmi, prostredníctvom ktorých sa v minulosti prenášala, odovzdávala a preberala z pokolenia na pokolenie.
      Práca E. S. Markarjana o genéze ľudskej činnosti a kultúry je určená širokému okruhu špecialistov. Vrelo ju odporúčame aj etnografom, ktorých zaujímajú otázky vzniku kultúry, teórie a metód jej výskumu, ako aj otázky vývinu filozofického myslenia. Adam Pranda

Český výbor polských pohádek

Zlatý cop. [obsah]

Polské pohádky vypráví Oldřich Sirovátka. Ilustroval Václav Sivko. Albatros 1972, 152 stran.
      Může se zdát zvláštní a překvapující, že v české literatuře až doposud chyběla obsáhlejší antologie, jež by české čtenáře seznámila s pohádkami sousedního polského národa. Soubor polských pohádek, nazvaný podle jednoho z čísel "Zlatý cop" a pořízený O. Sirovátkou, je vlastně první českou obsáhlejší edicí, jež dává průřez polskými pohádkami a zavádí českého čtenáře do jejich obsahového i vypravěčského světa. Vydavatel se snažil, aby ukázal polskou pohádkovou tradici v celém jejím žánrovém rozpětí, od zvířecích látek až po pohádky novelistické, pověsťové, žertovné a škádlivé. Těžisko výběru položil do pohádek kouzelných, které jsou zastoupeny nejvýrazněji. Český výběr usiluje rovněž o to, aby se v něm objevily projevy ze všech polských regionů. Je v něm využito četných pramenů knižních i časopiseckých, od nejstarších (od O. Kolberga) až po nejnovější regionální sbírky a zápisy, pořízené v posledních letech. Pořadatel se mohl opřít i o solidní souborné edice polských pohádek z poslední doby od S. Czernika, H. Kapelušové a J. Krzyżanowského, stejně jako o vyčerpávající katalog polských pohádek od Krzyżanowského (Polska bajka ludowa w układzie

48

systematycznym). z vybraných textů je zřejmé, že editor dával přednost textům reflektujícím věrně lidové podání před pohádkami literárně upravenými. A když porovnáme polské originály s českým zněním v této antologii, tu zjišťujeme, že český čtenář dostává nezkreslený obraz polských pohádek i v tom, že české znění v naprosté většině věrně tlumočí polské předlohy a že tedy jde vlastně o překlady. Jen z menší části vydavatel do polských textů zasáhl, to znamená, že je nějak upravil, interpretovat nebo stylisticky retušoval, a to tehdy, když polský originální text byl motivicky nebo stylisticky narušený či neúplný. Při výběru se zřejmě muselo přihlédnout i k tomu, že pro kulturní blízkost českého a polského národa se mnohé polské pohádky značně podobají pohádkám českým, a protože bylo třeba brát ohled na českého dětského čtenáře, bylo žádoucí takové texty pominout a zvolit spíše čísla motivicky nebo zpracováním odlišná a specifická pro polskou pohádkovou tradici. I tak se však příbuzenství a dlouhé bezprostřední kontakty polského a českého pohádkového podání projevují hojně a výrazně. Zároveň však polská pohádka v sobě nese i výrazné stopy vztahů k pohádkové tradici východoslovanské (některé látky a motivy, závěrečné formule atd.).
      V antologii se najde i podrobný soupis pramenů polských pohádek a seznam pramenů jednotlivých čí[/]sel, jež se v knize objevují. Závěrečná studie dává i krátký přehled vývoje sběru a bádání nad polskými pohádkami a charakteristiku polské pohádkové tradice. I když tedy vydavatel měl na mysli především dětského čtenáře, splní tato edice svůj účet i mezi čtenáři dospělými. Krystyna Pelikánová

Jan Chloupek: Knížka o češtině. [obsah]

Odeon, Praha 1974, 322 stran
      Čas od času se čtenáři dostávají do rukou knížky, které přes svou vysokou odbornou úroveň mají co říci i neodborníkům. Právě takový charakter má jazykovědná publikace, již vydalo nakladatelství Odeon v edici Klubu čtenářů, a kterou její autor Jan Chloupek nazval "Knížka o češtině". Je připsána těm, "kdo si češtiny váží jako velké kulturní hodnoty, která nám byla svěřena našimi rodiči a předky jako pochodeň poznání a kterou dále předáváme svým dětem a nástupcům". Kniha, napsaná neobvyklou a čtenářsky přitažlivou formou, popularizuje češtinu ve vyšším a hlubším slova smyslu; chce vzbuzovat zájem a získávat. lení mluvnicí ani mluvnici nenahrazuje a přitom informuje o všech základních problémech češtiny. Čtenář[/] má možnost poznat bohatství našeho národního jazyka, jeho aspekty strukturní, promluvové, sociologické, psychologické, historické, gnoseologické i politické ("...národní jazyk je pro své příslušníky kulturní hodnotou, v některých údobích (například v době národnostního útlaku) i hodnotou přímo politickou a to v podstatě beze zření k vlastnostem jazykové struktury", s. 37). Zvláštní pozornost věnuje autor strukturním útvarům českého národního jazyka - spisovné češtině ("...je to kodifikovaný útvar českého národního jazyka, útvar, který má vedle jiných funkcí též funkci národně a společensky reprezentativní. Po stránce strukturní se spisovná čeština vyznačuje bohatou variabilitou výrazových prostředků, která se zakládá na celé kulturní tradici českého národního života a vyvíjí se podle potřeb naší společnosti," s. 43), nářeční češtině, interdialektické češtině ("je to v podstatě nářečí, zbavené však výrazných místních znaků a povýšené do moderních společenských poloh, neboť na staré společenské a přírodní závislosti se už zapomnělo a nové, které vznikají, nejsou tak odlišné od závislostí dnešního člověka vůbec, at žije ve městě, nebo na venkově"; s. 49), obecné češtině, češtině profesní, slangové a argotické. Další kapitoly jsou věnovány znakovosti jazyka a teorii informace, mluvnickému systému češtiny, jazykovému stylu, výkladům o minulosti češtiny a o češtině na

49

šich dnů, nástinu jazykovědného bádání a organizace české jazykovědy.
      Pro národopisce bude patrně nejpřitažlivější část o nářeční češtině, v níž se Jan Chloupek zabývá mimo jiné též vztahem dialektologie a národopisu. Klade si otázku, zda se spojováním faktů národopisných s jazykovými nedopouštíme křiklavého anachronismu a zdá srovnáváme opravdu jevy časově srovnatelné. Vyslovuje i další pochybnost: musí jazykové (i nářeční) hranice vůbec souviset s hranicemi etnických celků (chápaných hierarchicky), když se ani národní příslušnost v pomezních oblastech neřídí u příslušníků příbuzných jazyků užíváním buď toho, nebo onoho jazyka? Lze souhlasit i s jiným Chloupkovým poznatkem, že totiž i při společném výzkumu v terénu nemají národopisec a dialektolog přesně týž cíl. ("Zkrátka by se to dalo říci tak, že národopisce zajímají předně ty texty, které dialektologa popravdě zajímat přestávají. Jakmile texty působí esteticky, totiž někde tam, kde začíná lidové umění, začíná mít dialektolog obavy o bezprostřednost materiálu o jeho nestylizovanost, o jeho literární výstavbu ..."; s. 48).
      Chloupkova "Knížka o češtině", vydaná v sličné grafické úpravě Josefa Týfa, potěší každého, kdo má rád svůj mateřský jazyk, kdo si jej váží a chce o něm více vědět. Václav Frolec[/]

Antonín Rausch: Příběhy ze staré Šumavy, [obsah]

nakladatelství Růže v Českých Budějovicích, 1974, 302 stran
      Antonín Rausch se pokusil o adaptace pololidových vyprávění ze staré Šumavy. Nejedná se tedy o edici, ale o volné převyprávění látek z různých dob; odborník zde jistě nalezne rozmanité časové vrstvy i typologii příběhů: knížka byla určena dnešnímu čtenáři a tak autor pouze v úvodu upozorňuje, že folklorista prameny, "z nichž bylo čerpáno", stejně zná: současnému čtenáři mají často strašidelné příběhy přinést rozptýlení, pobavení a i poučení o životě staré Šumavy: je toho věru dost, co se odráží v příbězích ze života lidu v minulosti, ať již máme na mysli způsob hospodaření, obživy, řemesla, zábavy, mytologické představy. Tato moderní adaptace starých vyprávění má tu přednost, že autor citlivě pracoval s jazykem a dodržel jednoduchost, věrnost i účinnost výchozího materiálu, na druhé straně jej učinil čtivý a přitažlivý i pro moderního čtenáře. Ačkoli práce s tímto určením vědomě nechtěla být pomůckou folkloristy, i pro národopisce má svou hodnotu, danou již tím, že původní prameny bývají namnoze obtížně dostupné a že tato kniha by mohla vést i k další práci nad tématy dosud opomíjenými v současné naší folkloristické literatuře. Josef Bílek[/]

Václav Pubal s kolektivem, Muzea, galerie a památkové objekty o ČSR. [obsah]

Vydalo Národní muzeum v Praze jako 15. svazek Knižnice Muzejní práce v r. 1973. 320 stran, 32 fotografií v textu
      V roce 1970 vydal Muzeologický kabinet při Národním muzeu v Praze jako 14. svazek knižnice "Muzejní práce" velmi užitečnou příručku "Muzea a galerie v ČSR". Redigoval ji Václav Pubal, ředitel Muzeologického kabinetu, jenž napsal stručný úvod o historii zakládání muzeí u nás i o poslání této publikace, a který také zpracoval oddíl "Muzea v krajích a okresech". Jeho spoluautory byli Josef Beneš, jenž sestavil oddíl "Muzea v hlavním městě", Jana Turková, která pořídila rejstříky a připravila knihu do tisku a konečně kolektiv pracovníků galerií, jenž vypracoval kapitolu "Galerie".
      Protože byla kniha rychle rozebrána, vyšla v r. 1973 jako 15. svazek téže knižnice znovu v rozšířeném a doplněném vydání pod názvem "Muzea, galerie a památkové objekty v ČSR".
      Česká socialistická republika má na 400 muzeí a galerií v krajských a okresních městech, které spravují na 23 miliony sbírkových předmětů. Tato muzejní a galerijní síť patří k nejhustším na světě. Proto było nejvýš na čase vydat publikaci, která by poskytovala spolehlivé a přehledné údaje o rozmístění těchto ústavů a exposic a charakterisovala

50

jejich sbírkovou a pracovní náplň. Tuto mezeru zaplnilo výše citované, encyklopedicky koncipované dílo, které návštěvníky informuje o všech muzeích, památnících, pobočkách muzeí a památkách přístupných veřejnosti i o galeriích v Čechách a na Moravě. Kromě předsunuté Prahy jsou muzea a galerie uspořádány abecedně podle míst, kde sídlí, což umožňuje snadnou orientaci. U každého hesla je uveden přesný název ústavu, adresa a otvírací doba. Další odstavec je vždy věnován stručné historii, muzea či galerie, potom pod nadpisem "exposice" následuje charakteristika stálé exposice, pod nadpisem "sbírky" je uveden jejich základní profil a pod nadpisy "knihovna" a "fotoarchiv" najdeme počet svazků či fotodokumentace a jejich zaměření. Poslední údaj informuje o publikační činnosti ústavu seznamem nejdůležitější vydané literatury. Příručka z r. 1973 byla oproti předchozí doplněna o velmi vítaný seznam zpřístupněných památkových objektů, tj. hradů, zámků, zřícenin a klášterů a o rejstřík osob. v obou publikacích pak přehlednosti prospívají rejstříky sbírkových fondů zvlášť pro galerie, sestavené podle vědních či uměleckých oborů a podle sbírkového materiálu. Knihu uzavírá seznam muzeí, galerií a zpřístupněných památkových objektů uspořádaný podle krajů a okresů.
      Recensovaná publikace je výtečnou pomůckou všem ústavům, kulturním a osvětovým pracovníkům,[/] ale především každému, kdo se zajímá o historii, přírodní poměry, umění či vynikající osobnosti své vlastí a svého národa. Vyplňuje mezeru, která měla být odstraněna už dávno, neboť řada evropských, zejména socialistických států, takové[/] průvodce po muzeích a galeriích měla a má. A proto si přejeme, aby užitečná kniha, rozšířená o mapku, vyšla i cizojazyčně a posloužila zahraničním návštěvníkům. Alena Plessingerová[/]

SBORNÍKY

Nové práce o bulharské architektuře [obsah]

Ve vývoji bulharské architektury zaujímá významné místo období národního obrození. Následkem rozvoje řemeslné a průmyslové výroby, obchodu, zlepšení materiálních poměrů části obyvatelstva, sociálních a kulturních změn se rozvíjí i velká stavební činnost. Rostou stará bulharská města, další sídla postupně dostávají městský charakter. Vesnická a městská architektura je v Bulharsku nerozlučně spojena. První je výchozím bodem, základnou, z níž se vyvíjí a postupně vyčleňuje druhá, která především ze stavebního a uměleckého hlediska dosahuje vyššího stupně dokonalosti.
      O obrozenecké architektuře vyšlo v Bulharsku několik nových publikací. Studium je soustředěno na[/] obytný dům, především na jeho půdorysnou a prostorovou kompozici, řešení průčelí, architektonické detaily a výzdobu; sleduje se vývoj těchto prvků. Převažuje pohled architekta a umělce. Předkládaná informace zahrnuje produkci od roku 1971 do poloviny roku 1974.
      První čtyři práce zpracovávají vybraná sídla. Stefan Stamov v obšírné monografii Architekturata na Žeravna (1971) sleduje vývoj a charakter žeravnenského jednoposchoďového domu s širokou střechou a bohatou dřevořezbou ve východní části Staré planiny v sedmnáctém a hlavně v osmnáctém století. Georgi Stojčev popisuje velké patrové domy rodopského typu v Bataku vzniklé po vyhoření vesnice

51

v roce 1876 (Batak i negovoto architekturno nasledstvo, 1973). Nové domy z konce století zde pokračovaly ve stavební tradici národního obrození. Nový pohled na řešení otázky plovdivského typu domu, označovaného často za renesanční či barokní, přináší práce Georgi Kožucharova a Rašel Angelové Plovdivskata simetrična kăšta (1971). Tento městský dům se podle nejnovějších poznatků vyvinul z místního lidového domu; slohové vlivy, projevující se především ve výzdobě, do něj pronikly prostřednictvím evropské eklektické architektury. Práce Petăra Taševa Sofija-architekturno-gradoustrojstveno razvitie (1972), sledující urbanistický vývoj města od nejstarší doby až do současnosti, obsahuje jednu kapitolu o architektuře národního obrození, ze které se již nic nezachovalo. v objemné národopisné monografii Anastase Primovského Bit i kultura na rodopskite bălgari (1973) je věnována pozornost také sídlům, domu a stavitelskému řemeslu. Výklad, obsahující velké množství shromážděného materiálu, má převážně popisný charakter. Georgi Arbaliev (Balgarskata văzroždenska kăš­ ta i nejnata ukrasa, 1974) chápe bulharský obrozenecký dům jako umělecký výtvor slučující architekturu a umění v jeden organický celek. Ke studiu si vybral typy domů, které se vyznačují bohatou dekorativní výzdobu. Kniha, hledající nová, netradiční hlediska, obsahuje mnoho[/] myšlenek, postřehů a teoretických závěrů zajímavých pro architekty, umělce, etnografy i historiky. z čistě technického hlediska rozebírá Chrabăr Popov tektonické metody různých stavebních památek (domy z období národního obrození tvoří téměř polovinu) s cílem určit jejich technickou dokonalost. Připojen je také návrh na klasifikaci staveb (Tektonika i konstrukcii na architekturnoto nasledstvo v Bălgarija, 1972). Velká obrazová reprezentační publikace Architekturnoto nasledstvo na Bălgarija (1972), vydaná současně i v ruštině a angličtině, představuje nejvýznamnější stavební památky zachované na území Bulharska z tráckého, římského a rané byzantského období, z bulharského středověku, turecké stavitelství a architekturu bulharského národního obrození. Autory poslední nejobsáhlejší části jsou Stefan Stamov a Rašel Angelova. Bohatý obrazový materiál je doplněn charakteristikami významných typů domů a popisy a půdorysnými schématy všech zobrazených objektů. Studie Georgi Kožucharova a Rašel Angelové Za njakoi obšti čerti v bălgarskata i rumunskata narodna architektura (in: Izvestija na Sekcijata za teorija i istorija na gradoustrojstvoto i architekturata XXIV, 1972, 271-331) ukazuje, že lidový dům v severním Bulharsku a jižním Rumunsku má nejvíce společných znaků v půdorysu, dekorativní výzdobě (dřevořezba) a částečně v kon[/]strukci (krytá veranda); odlišnosti jsou především ve stavebním materiálu a sklonu a krytině střechy.
      Již z tohoto stručného přehledu je vidět, že stavitelství se v Bulharsku v posledních letech věnuje dosti velká pozornost. Badatelé se neomezují jen na popis; pomocí historické metody studia řeší i mnohé teoretické problémy. Nové práce dobře reprezentuji bulharskou vědu. Helena Bočková

Rakouský národopisný atlas

Österreichischer Volkskundeatlas, [obsah]

5. Lieferung. Nakladatelství Hermann Böhlaus Nachf., Wien 1974
      Pátý oddíl Rakouského národopisného atlasu, vydávaného pod záštitou Rakouské akademie věd Komisí pro národopisný atlas Rakouska, obsahuje 1 obrázkový a 16 mapových listů, publikovaných pod č. 75-91, ke kterým jako obvykle byl ještě samostatně vydán vysvětlující komentář (83 stran). Kartogramy jsou zpracovány v měřítku 1:1,000 000 nebo 1:2,000 000. Podobně jako v předchozích oddílech i zde jsou u každého kartogramu vedle potřebných vysvětlivek uvedena další důležitá data ke studovanému tématu, jako doba výzkumu, časová mez, znění dotazníku a základní charakteristika zkou

52

maného jevu v čase, prostoru a funkci. Podrobně jsou ovšem tyto otázky rozvedeny v komentáři.
      Obsahově je tento oddíl velmi pestrý, zajímavý a hlavně poučný. Autorem prvních dvou mapových listů, věnovaných rozloze a vlastnictví alpských luk, jejich využívání, chovu dobytka a salaším, je Fr. Zwittkovits; doplňkem k těmto mapám je list č. 77, zobrazující ve fotografiích alpské salaše. List č. 78, jehož autory jsou I. Kretschmerová (je zároveň vedoucí kartografické sekce) a O. Nestroy, obsahuje rozšíření jednotlivých druhů nářadí k sušení sena. Otázkám z agrární etnografie jsou věnovány ještě další čtyři kartogramy, zachycující hlavní typy rukojetí u trávních kos (O. Moser a Fr. Grieshofer), označení rukojetí trávní kosy (W. Bauer a Fr. Grieshofer), typy obilních kos a konečně lidové názvy dnů pro osev a žně (O. Moser a Fr. Grieshofer).
      Hudební folkloristy bude jistě zajímat kartogram o lidovém tanci (č. 87, R. Wolfram, vědecký vedoucí) a kartogramy Fr. Grieshofera, dynamicky zachycující rozšíření zpěváckých spolků a dechových kapel (č. 83-84). Od téhož autora je zachyceno rozšíření i dalších spolků, a to střeleckých (č. 85) a krojových (č. 86).
      Ze zvykosloví jsou v 5. dílu Rakouského národopisného atlasu zpracovány etnokartografickou metodou zvyky mikulášské (č. 88-89, E. Hö[/]randner-Klenková) a masopustní (č. 90, Fr. Grieshofer), jež jsou velmi detailně rozvedeny. Závěrečný kartogram zachycuje všechny druhy rakouských národopisných muzeí (včetně muzeí etnografii blízkých) a expozic v jejich vývoji a současném stavu k roku 1970. Tuto pro všechny etnografy a zvláště muzejníky potřebnou mapu sestavil vídeňský muzeolog H. Steininger. 5. oddíl Rakouského národopisného atlasu, jehož odborná a zvláště technická úroveň je velmi dobrá, přináší celou řadu nových poznatků k národopisnému studiu nejen v rakouském, ale i v evropském kontextu. Josef Vařeka

Studia instrumentorom musicae popularis, III. [obsah]

      Festschrift to Ernst Emsheimer. Red. Gustaf Hilleström. Stockholm 1974, 302 stran
      Z iniciativy několika evropských etnomuzikologů včetně Švéda Ernsta Emsheimera založená Studijní skupina pro lidové hudební nástroje IFMC uspořádala během své desítileté existence již čtyři mezinárodní symposia. Kromě úvodního ustavujícího zasedání se jim dostalo[/] náležité publicity. Otištěny byly již soubory referátů z II. a III. symposia v Brně r. 1967 a ve Stockholmu r. 1969 - viz Na 1969, č. 3-4, str. 221-222 a NA 1972, č. 3, str. 228229); sborník IV. symposia (Balatonalmádi r. 1973 - viz NA 1973, č. 3, str. 231-232) je právě v tisku. Za redakční spolupráce E. Stockmanna (NDR) se stalo jejich vydavatelem stockholmské hudebně historické museum, řízené prof. Emsheimerem. Všestranně znamenitou úroveň zbrusu nové edice Studia instrumentorum musicae popularis mohou se závistí obdivovat všechny ostatní skupiny International Folk Music Council (při UNESCO), které zveřejňují výsledky své činnosti obvykle nepravidelně, ne vždy v úplnosti a často pouze prostředky malotirážního tisku.
      V pořadí třetí svazek edice představuje jakési slavnostní intermezzo: namísto symposijním referátům je věnován sedmdesátinám vynikajícího evropského etnomuzikologa a agilního organisátora mezinárodního výzkumu Ernsta Emsheimera (nar. 15. I. 1904). Tabula gratulatoria se stovkou badatelských jmen a názvy 63 muzikologických a národopisných institucí pouze naznačuje šíři pracovních a obvykle i přátelsky srdečných styků jubilanta s evropskými i mimoevropskými kolegy.
      Obsah sborníku s 41 převážně původními studiemi je nemálo rozmanitý. Připomíná tak hlavní směry

53

Emsheimerova badatelského a organisátorského životního díla, soustředěného na etnoorganologickou problematiku evropskou a asijskou, na otázky moderně fundovaného sběru a analysy, stejně jako na úkoly soudobé archivní a musejní dokumentace.
      Zhruba polovina příspěvků je věnována nejnovějším poznatkům o lidových hudebních nástrojích, ať již byly získány ze současného výzkumu v terénu anebo při archivním studiu. z prací o aerofonech je na místě připomenout přehlednou charakteristiku Panovy flétny (syrinxu) v Rumunsku od T. Alexandru. Nálezová zpráva D. Deviće informuje o objevu bezdírkové dvojpíšťaly dudurejš v severovýchodním Srbsku. Rumunským dudám cimpoi je určen medailón G. Habenichta, píšťalám ve formě vycházkových holí a čakanům-flažoletům dvojice historických rešerší H. Moecka. Pastýřskými rohy a troubami podle biblických zmínek se zabývá E. Gerson-Kiwiová, funkční a hudební charakteristice týchž nástrojů v Čechách pak J. Markl.
      Z příspěvků o chordofonech připomeňme alespoň důkladnou stať o norském polychordu langleik od O. K. Ledanga a anotace k archivním dokladům o využití a výrobě švýcarské citery od B. Geiserové. z idiofonů soustředila D Stockmannová pozornost na světské funkce kostelníci zvonů ve středověku (signalizace informačních a alarmujících sdělení).[/]
      K souborné charakteristice historického i soudobého instrumentáře přispěli zejména A. Buchner (minuciósní rozbor apokalyptického výjevu na karlštejnské fresce), N. Kaufman (nástrojová hudba bulharských přesídlenců v Besarabii) a Z. Kumerová (lidová hudba na Slovinsku). Na pramennou hodnotu výtvarných artefaktů černé Afriky upozorňuje B. Söderberg.
      Pestrou paletu hudebně teoretické, estetické a sociologické problematiky etnoorganologického a etnomuzikologického výzkumu skýtají téměř dvě desítky dalších statí. Notacemi švédského lidového tance polska se zabývají analytické rešerše J. Bengtssona, tonalitou norského hudebního folklóru zase rozbory R. Sevâga. Funkce instrumentální hudby v pastevní práci zaujaly E. Stockmanna, postavení lidových zpěváků v Albánii a mezi německými kolonisty v Povolží B. Traerupovou a W. Suppana. Projekt musea lidových hudebních nástrojů od L. Kunze vychází především z československých zkušeností, úvaha C. Rihtmana o mezioborových souvislostech etnomuzikologického výzkumu hlavně ze současné praxe příslušných jugoslávských institucí. Ukázkami soudobé technické aplikace v oboru muzikologických analys (sonografy, komputátory atd.) přispěli zvláště W. Graf a W. P. Malm.
      Speciální zaměření sborníku samozřejmě nepřispívá k jeho tematické sevřenosti a abecední uspořádání[/] čtyř desítek statí ani k jeho přehlednosti. Pro studium mnohých zejména evropských nástrojů lidové hudby však přináší bohatství původních a vesměs moderně fundovaných poznatků, doložených četnými notacemi, grafy i obsáhlou obrazovou přílohu. Pohotovost, s níž za redakce G. Hilleströma vznikl v krátké době III. svazek edice Studia instrumentorum musicae popularis neumožnila přispěvatelům opravit v korekturách eventuální nedopatření. Vzdor občasných chybám v ortografii citovaných originálních textů a bibliografických dat mimo anglosaský a románský jazykový okruh (diakritická znaménka a podobně) nejsou taková zkomolení trojjazyčné publikaci (německy, anglicky a francouzsky) natolik závažná, aby poškodila nesporně vysokou hodnotu vskutku representativního Emsheimerova jubilejního sborníku. Jaroslav Markl

Za poznáním folklórního divadla

Narodnyj teatr. Sbornik statěj [obsah]

, red. V. Je. Gusev, Leningrad 1974, 183 stran
      Proti jiným folklórním žánrům, jako třeba proti písni nebo vyprávění, zůstává lidové divadlo pomíjeným a zanedbaným badatelským po

54

lem. Připomeňme si jen to, že nemáme ani jediný soubor, jenž by dával průřez českým lidovým divadlem, nemáme-li na mysli antologie "selských", "sousedských" her (Z. Kalista, J. Hrabák), jež však už vlastně stojí na periferii vlastního folklórního divadelního projevu. Ale i v mezinárodním měřítku je situace podobná a badatelé jako P. Bogatyrev, N. Kuret nebo L. Schmidt jsou spíše čestnou výjimkou. Proto sborník "Narodnyj teatr", který pod redakcí známého ruského folkloristy V. Je. Guseva vydal leningradský státní institut divadla, hudby a kinematografie, je podnětem nejenom pro bádání sovětské, ale i pro bádání mezinárodní. Sám pořadatel sborníku poukazuje na dluhy. jež má bádání na tomto poli, a zároveň poukazuje na potíže, jež se zde vynořují, a snaží se taky naznačit hlavní směry a cíle dalšího výzkumu. Gusev připomíná, že na tomto poli se pořád nedostatečně prosazuje svébytný a komplexní folkloristický přístup, že pojetí a výklad lidového divadla jsou omezovány z jedné strany chápáním filologickým, literárně vědným, a z druhé strany úzkými etnografickými aspekty a že by si folkloristé a divadelní vědci měli podat ruku k společné práci.
      Sborník Narodnyj teatr naznačuje a uskutečňuje právě tuto cestu. Najdeme v něm 14 příspěvků od badatelů z různých sovětských oblastí; týkají se nejrůznějších otázek a díl[/]čích témat (jako např. úvahy o ruském loutkovém divadle Petruška, o hře Car Maximilian, o maskách národů severního Kavkazu, o historických dokumentech k ruským skomorochům, o divadelních a dramatických prvcích v životě současné ruské vesnice atd.). Některé z nich však mají obecný a principiální význam pro pojetí a výklad lidového divadla vůbec. Sám Gusev v předmluvě ke sborníku podtrhl, že široké pole tzv. lidového divadla si žádá, aby bylo fundovaně definováno, aby byly rozlišeny jeho typy a formy, aby byla objasněna jeho folklórní podstata a hranice a aby se ozřejmily i záležitosti terminologické. Domnívá se, že bude třeba jasně diferencovat např. mezi (1) lidovým obřadem jakožto složitým etnografickým komplexem a mezi obřadním výjevem, výstupem, dějem, hrou, (2) mezi obřadní hrou a dramatickou hrou, a (3) mezi dramatickou hrou a vlastním dramatem atd.
      Na tyto teoretické problémy se soustřeďují zejména dvě stati, D. M. Balašov v úvaze Drama a obřadní hra (K problému dramatického rodu ve folklóru, 7-19) zaujímá krajní stanovisko a domnívá se, že mluvit o "lidovém divadle" je nepřiměřené a neopodstatněné, že o něm nelze mluvit jako o zvláštním druhu folklóru, neboť je to výlučně žánr profesionálního, "vysokého" umění. Ekvivalentem divadla v systému folklórní kultury je podle[/] Balašova obřad a podle toho základní řady "rodů" v profesionálním a folklórním umění vypadají takto: 1. profesionální, "vysoké" umění: lyrika - epika - drama; 2. folklór: lyrika - epika - obřad. Naproti tomu L. M. Ivleva v hutné a bystré úvaze Obřad, hra, divadlo (20-35) zaujímá opačný názor a zasvěceně rozebírá celou složitou problematiku. Odmítá evoluční, genetickou koncepci, jež hledá v obřadu prvky a zárodky divadla, odmítá však zároveň koncepci, jež stírá hranice mezi obřadem a divadelní hrou a klade mezí ně rovnítko, a sama žádá najít "obecnou teatralogickou formuli obřadu" (s. 24). "Divadelní" invariantu obřadu nalézá Ivleva v kategorii "hry", jež je zároveň i invariantou "divadla". Hra jakožto osobitý znakový systém divadelního řádu je vymezena dvěma klíčovými příznaky přeměnou a dějem. z této teoretické pozice potom Ivleva dospívá k podrobné deskripci a systematice folklórních "her", lidového divadla. Je zřejmé, že myšlenky této stati (ale zároveň i náplň celého sborníku) znamenají opravdový přínos a impuls pro celé bádání nad folklórním divadlem. Oldřich Sirovátka

55

Sborník o životě jedné obce

Od Hradské cesty 1971-1972. [obsah]

Prameny k dějinám a současnosti Žarošic a okolí. Red. J. Vlach, V. Stratil, J. Telec a V. Vacek, Vlastivědný kroužek při OB v Žarošicích, 1974, 269 stran
      Nové číslo žarošického sborníku Od Hradské cesty si udržuje vysokou úroveň předchozích čísel. A nejen to, svým rozsahem i obsahem svědčí o tom, že redakce dokázala rozšířit okruh spolupracovníků a obohatit a prohloubit náplň tohoto lokálního sborníku, jenž má už svou tradici a může být pro podobné vlastivědné regionální podnikání vzorem. Zdá se, že množství materiálu si tentokrát vynutilo změnu formátu. Ve sborníku najdeme přes osmdesát příspěvků rozmanitého zaměření. Jsou rozděleny do třinácti tematických okruhů (politické a kulturně politické úvodníky, historie, materiálové stati, národopis, současnost, vlastivědná činnost literatura, jazyk a umění, portréty ochotnických herců, zpěváků a muzikantů, jubilejní medailonky a nekrology místních kulturních a vědeckých pracovníků, beletristické obrázky a vzpomínky, přírodověda, varia i zprávy o regionálních publikacích). Jedna z největších předností tkví v tom, že žarošický sborník se snaží podat co nejúplnější obraz o společenském a kulturním životě, o minulosti i dnešku. Neváhá tisknout vedle sebe stati vysloveně odborné vedle prostých vzpomínek[/] a beletrizujících a populárních článků, a právě touto svou rozmanitostí je schopen se obracet k širokému kruhu čtenářů. v novém čísle najdeme i několik zajímavých příspěvků národopisného obsahu. Mezi ně patří obsáhlá vzpomínka A. Ondrůje, popisující staré jarmaky v Kloboukách, článek H. Landsfelda o keramické peci v Dambořicích z 15. století, stať P. Pavla o rostlinách a květinách v životě a umění Slovácka, Herodesova práce o traťových názvech žaro[/]šického katastru aj. Etnograf a folklorista si však přečte s užitkem i mnohé další články a zprávy historického a kulturního obsahu, jako třeba práci J. Vlacha o vývoji organizované vlastivědné práce v Žarošicích, Telcův úvodník o vývoji a současném stavu zájmové umělecké činnosti na Hodonínsku, nové podrobnosti o spisovatelích Preissové (A. Bieberle) a Herbenovi (J. Skalička) atd. Oldřich Sirovátka[/]

KONFERENCE

Medzinárodné sympózium o problémoch socialistického spôsobu života a kultúry v Bulharsku [obsah]

V dňoch 30. septembra až 2. októbra 1974 konalo sa v Burgase-Prímorsku (Bulharská ľudová republika) medzinárodné sympózium na tému Metodologické problémy etnografického štúdia socialistického spôsobu života a kultúry. Na sympóziu sa popri početných pracovníkoch domácich vedeckých a osvetových zariadení zúčastnilo aj 16 zástupcov národopisných inštitúcií zo všetkých európskych socialistických krajín. Keďže organizátori sympózia mienia z tohto podujatia vydať osobitný zborník štúdií, tu sa o jednotlivých referátoch zmienime iba stručne, pričom ich rozčleníme do niekoľkých vnútorne spätých okruhov.
      V prvý deň sympózia sa hlavná pozornosť sústredila na dva okruhy: na objasnenie niektorých metodologických a metodických otázok tohto štúdia a na špecifikovanie základných úloh, ktoré sú v rámci daného štátu prvoradé, resp. na ktoré sa národopisný výskum prednostne zameriava či už pod vplyvom potrieb národnej vedy alebo pod vplyvom spoločenskej praxe.
      Po otvorení sympózia D. Todorovom úvodný referát na tému "Niektoré metodologické problémy etno

56

grafie súčasnosti" predniesol riaditeľ Etnografického ústavu a múzea BAV, člen korešp. BAV, prof. dr. V. Chadžinikolov (Sofia). Na jeho referát z hľadiska Burgasského kraja nadviazal doc. G. Tomov (Burgas) referátom "Budovanie socialistického spôsobu života a kultúry v Burgasskom kraji (úspechy, problémy, perspektivy)". Problematiku socialistického spôsobu života a kultúry v mnohonárodnostnom štátnom útvare z interetnických aspektov objasňovala L. M. Drobiževa (Moskva v referáte "Etnosociologické výskumy a spresňovanie metodiky výskumu etnických procesov". z hľadiska komunikácie a transmisie etnokultúrnych informácií problematiku sympózia rozoberal aj referát A. Prandu pod názvom "Niektoré metodologické a metodické otázky etnografického štúdia súčasného spôsobu života a kultúry". Osobitný problém, problém chápania pojmu "spôsob života", a vytvorenie špeciálnej vedy o ňom nastolil N. Mizov (Sofia) vo svojom referáte "Metodologické princípy vybudovania marxistickej teórie spôsobu života".
      Popoludní boli referáty, ktoré objasňovali základné zameranie etnografického výskumu súčasnosti v jednotlivých socialistických krajinách. Ako prvý odznel referát R. Peševej a D. Todorova (Sofia) na tému "Zákonitosti vývinu socialistického života a kultúry a úlohy bulharskej etnografie". Druhým bol referát prof. dr. J. Bursztu (Poznań) pod názvom[/] "Proces socialistických premien spôsobu života a kultúry a poľská etnografia". z podobných hľadísk túto problematiku si všímal aj , referát prof. dr. P. Vlachovića (Belehrad) pod názvom "Etnologické aspekty vo výskume premien, nastupujúcich v živote ľudu Srbska", ako aj prof. dr. S. Kremenšeka (Ľubľana) na tému "Niektoré problémy súčasnej etnografie". Problematiku kultúry národnostných menšín rozoberal prof. dr. P. Nowotny (Budyšín) v referáte "Aspekt etnosov v etnografickom výskume súčasného spôsobu života a kultúry jednej národnostnej menšiny" i M. Sárkány (Budapešť) v referáte "Sociálno-antropologické možnosti výskumu národnostných skupín".
      Druhý deň rokovania sympózia otvoril referát L. Dukova (Sofia) na tému "Dynamika procesov zmien materiálneho spôsobu života a kultúry (na základe výskumu Burgasského kraja)" a pozoruhodný referát S. Musiata (Budyšín) pod názvom "O vývine tradícií a inovácií v etnografických výskumoch súčasnosti". Problematike družstevnej dediny boli venované dva referáty, a to H. Hynkovej (Praha) pod názvom "Metodologické otázky výskumu socialistickej dediny" a prof. dr. R. Jeřábka (Brno) na tému "Súčasný stav a premeny výtvarného vkusu na družstevnej dedine". Problematiku folklóru si všímal referát A. Szemerkényiovej (Budapešť) pod názvom "Výskumy súčasného folklóru v jed[/]ne-j maďarskej dedine". Záverom odznel referát B. Tumangelova (Sofia), nadväzujúci na prvý referát tohto dňa, a to pod názvom "Etnografické aspekty procesu formovania socialistického duchovného spô­ sobu života na bulharskej dedine (na základe výskumu Burgasského kraja) ". rámci diskusie boli prednesené niektoré pripravené príspevky (napr. o postavení ženy v rodine a spoločnosti ap.), ako aj príspevky, reagujúce na prednesené referáty. Týkali sa najmä objasnenia pojmu "spôsob života" a významu masovej komunikácie a technických prostriedkov transmisie etnokultúrnych informácií.
      Tretí deň sympózia bot venovaný exkurzii. Účastníci mali možnosť na jednej strane porovnať uplatňovanie socialistických foriem obradov, na druhej strane presvedčiť sa o rozsahu celkových premien bulharského vidieka.
      Keďže sympózium bolo vhodnou príležitosťou prerokovať aj niektoré organizačné otázky medzinárodnej spolupráce a výmeny vedeckých poznatkov a skúseností, poriadatelia zaradili na 29. septembra zasadnutie Medzinárodného komitétu pre etnografické štúdium súčasnosti. Ako je známe, tento Komitét pod názvom Iniciatívny medzinárodný komitét pre štúdium procesu zmien ľudovej kultúry v súčasnosti vznikol roku 1972 počas medzinárodnej konferencie v Smoleniciach. v Burgase-Prí

57

morsku prerokoval návrh štatútu a uzniesol sa prijať nový názov, ktorý lepšie zodpovedá skúmaniu danej problematiky, ďalej vytvoriť medzinárodný sekretariát, edíciu Spisy Medzinárodného komitétu pre etnografické štúdium súčasnosti, v ktorej budú vychádzať materiály z medzinárodných podujatí, ako aj vydávať osobitný referatívny bulletin pod názvom Etnografia a súčasnosť.
      Stretnutie v Bulharsku možno pokladať vcelku za úspešné. Jeho význam ešte vzrastie, ak sa budú realizovať všetky uznesenia a predsavzatia, na ktorých sa jeho účastnici dohodli.
      Adam Pranda

XXI. kongres jugoslávských folkloristů [obsah]

Kongresy Svazu folkloristů Jugoslávie, které se každoročně konají v jedné z republik, jsou významnou událostí nejen pro jugoslávské folkloristy, ale i pro badatele ze zahraničí, kteří jsou k těmto jednáním pravidelně zváni. Uspořádáním XXI. kongresu bylo pověřeno Sdružení folkloristů Bosny a Hercegoviny, které zvolilo jako místo jednání Čapljinu, městečko rozkládající se na magistrále Mostar-Opuzen, bohaté na kulturně historické památky[/] i poznamenané rozsáhlou novou výstavbou.
      Jednání kongresu se soustředilo do tří tematických okruhů: lidová tvořivost Čapljiny, tradiční kultura pastýřů, "Hasanaginica". Většina referátů se pokoušela o obecnější výklad, část měla jen materiálový charakter. z vystoupení věnovaných lidové tvorbě oblastí Čapljiny sluší vzpomenout zejména příspěvek akademika Cvjetko Rihtmana o lidové tradiční hudbě a dr. Jeleny Dopudji o lidových tancích tohoto regionu. Mnoho cenných postřehů a podnětů se objevilo v referátech o "Hasanaginici", s nimiž vystoupili přední jugoslávští folkloristé, jako akademik Dušan Nedeljković, prof. Tvrdko Čubelić, dr. Radovan Medenica, dr. Miroslava Fulanovićová-Šošićová a další; podnětný byl rovněž příspěvek profesora Leopolda Kretzenbachera z Mnichova o německé recepci "Hasanaginice".
      Největší pozornost se na XXI. kongresu jugoslávských folkloristů soustředila na problematiku tradiční kultury pastýřů. Téma bylo sledováno z nejrůznějších etnografických a folkloristických aspektů: ekologické a historické základy pastýřství ( prof. Branimir Gušić, dr. Mirko Marković ), etnologická struktura transhumanitního pastýřství v Jugoslávii ( prof. Marijana Gušićová ), základní rysy folklóru pastýřů na Balkáně ( dr.[/] Dragan Antonijevič ), kulturní společenství v pastýřských kulturách karpatsko-balkánské oblasti ( doc. Václav Frolec ), pastýřská terminologie ( dr. Miodrag Stojanović ), regionální zvláštnosti v pastýřských kulturách ( dr. Nives Ritig-Beljak, dr. Jovan Vukmanović, dr. Nikola Knežević, dr. Nikola Bonifačič-Rožin, dr. Vlado Kostelnik, dr. Leposava Spirovska, dr. Tomo Djukić ), odraz pastýřství v lidové poezii ( dr. Vukoman Džaković, dr. Vojislav Jakovski, dr. Šefćet Plana ), hudební folklór pastýřů ( dr. Tatjana Žeželj-Kaličaninová, dr. Blaže Petrovski, dr. Vera Antićová, dr. Savo Vukmanović aj.).
      Z jednání vyplynulo, že problematika pastýřských kultur si vyžádá ještě mnoho pracovního úsilí založeného na široké mezinárodní spolupráci. Dosavadní výzkumy pastýřských kultur se nesou především ve směru vertikálním (historickém) a horizontálním (geografickém). Na tomto úseku bylo už mnoho vykonáno a bylo by možno přistoupit k syntetizujícím pracím a závěrům. Mnoho možností skýtá ještě etnokartografický výzkum. v počátcích je teprve studium společenské stránky tradičních pastýřských kultur. Většina prací zabývajících se pastýřskými kulturami je založena hlavně na statistice a klasifikaci, Při takto poja

58

tých tematických výzkumech se mnohdy přetrhávají organická spojení mezi jednotlivými kulturními jevy a vazby mezi kulturou a člověkem jako tvůrcem a nositelem kulturních hodnot. Řečeno jinými slovy, umrtvuje se život. Zkušenosti, jichž se nabylo v evropské etnografii v posledních desetiletích, ukazují, že bude účelné zaměřit se i při studiu tradičních pastýřských kultur na tzv. bodový výzkum, při němž se soustředíme na studium vzájemných vztahů konkrétních objektů s lokálním prostředím, aby se co nejlépe poznal kulturní mechanismus. v zásadě by mohlo jít o dvojí metodický postup: 1. Shromáždit z různých historických epoch dostatečně časově určené doklady o vybraných typických projevech života a kultury pastýřského lidu, které by dovolily objasnit rozšíření a prostorové utváření daných jevů na zvolených územích ve více historických obdobích. Vycházíme přitom z teoretické teze, že můžeme-li říci o pohybech a prostorovém zastoupení jednoho elementu přesné údaje, pak je možné poznat i méně dobře známé části života, zejména tehdy, když zkoumané jevy stojí věcně blízko sebe nebo mají podobné postavení v životě společnosti. 2. Přistoupit podle jednotného výzkumného programu k vypracování monografií vybraných lokalit s typickými formami pastýřského života a kultury na jednotlivých etnických územích v Karpatech a na Balkáně, jejichž cílem by bylo důkladně poznat[/] kulturní mechanismy, které se uplatňují při vzniku a vývoji kulturních hodnot, při vytváření historických i společenských vazeb mezi jevy tradiční kultury a pastýřským lidem. Vždyť řada problémů souvisejících s životem pastýřů a s tradičními pastýřskými kulturami vůbec zůstává stále neobjasněna a čeká na své řešení. Málo víme doposud např. o společenských kontaktech pastýřského obyvatelstva jako společenské skupiny, která se následkem fyzických nebo přesněji řečeno ekologických podmínek a způsobu života spojeného s chovem dobytka v horách dostávala do jisté izolace, která se projevovala v uzavírání sňatků, ve stycích pastýřů s jinými, zejména rolnickými vrstvami obyvatelstva. v podmínkách Balkánu a Karpat je také velmí aktuální a potřebný výzkum pastýřství v hospodářské činnosti patriarchální velkorodiny a patronymie a s ní spojené dělby práce. Přesto, že o hmotných projevech pastýřských kultur bylo již mnoho napsáno, postrádáme více informací o společenské stránce jednotlivých pastýřských artefaktů, z nichž každý má své dějiny, svého nebo své výrobce, své uživatele. Každý předmět má svou prvotní a druhotní funkci, která se často během doby mění. Má své pevné místo v pastýřské výbavě a také určitý vztah k člověku, který jej vlastní a užívá. Takto pojatý výzkum by umožnil široké srovnávání. jímž by se odkryly historické kulturní procesy, zjistily společné i dife[/]renční prvky v tradičních kulturách karpatsko-balkánské oblasti. Václav Frolec

Seminář "lnteretnické vztahy v lidové architektuře se zvláštním zřetelem ke kontaktovým oblastem". [obsah]

Pracovní setkání členů subkomise pro lidové stavitelství, bydlení a sídla Československé sekce MKKK se uskutečnila ve dnech 15.-17. října 1974. Díky pochopení Múzea v Kežmaroku a zejména jeho ředitele s. A. Gally bylo uspořádáno v Kežmaroku, jedinečné památkové reservaci. kde se odedávna setkávalo několik etnických vlivů a kde tyto vlivy silně působily jak na městské, tak i okolní vesnické stavitelství. Seminář, pružně vedený předsedou subkomise doc. dr. Václavem Frolcem. CSc. a obětavě organisovaný tajemníkem subkomise prom. hist. Janem Součkem, měl velmi dobrou vědeckou i programovou úroveň. Převážná část referátů se snažila přispět k vytčenému tématu, které se v posledních letech jeví jako jedno z nejpalčivějších. Znalost jednotlivých regionů lidových staveb totiž pokročila natolik, že aspoň v některých oblastech je možno přistupovat k syntéza a řešení vyplynuvších problémů. z nich interetnické vztahy jako jeden z faktorů při utváření určitého domového typu se poprávu

59

staly předmětem celého jednoho pracovního zasedání.
      Zahájil je doc. dr. Václav Frolec, CSc. referátem Etnická teorie a problematika interetnických vztahů při studiu lidového stavitelství", v němž shrnut a zhodnotit výsledky i teoretické závěry všech evropských badatelů, kteří se otázkou etnicity v lidové kultuře a především v lidových tavbách vážně zabývali, a vyzdvihl poznatky, které je třeba dále rozvíjet na podkladě nově získaných vědomostí. Jako druhý vystoupil dr. Josef Vařeka, CSc. Jeho referát "K otázce vztahů českého a německého lidového domu" svědčil o širokých znalostech trénu i literatury, takže mohl vyslovit syntetizující a překvapivé závěry, mnohdy odporující dnes už překorianým teoriím některých starších badatelů, kteří na etnicitu lidového obydlí kladli neúměrně velký důraz. Posledním z této skupiny přednášejících byt dr. Ján Botík, jehož neobyčejně zajímavý a pojetím nový příspěvek "Modifikace atributů lidového obydlí v prostředí enkláv a diaspor" vycházel z důkladných studií kontaktových oblastí slovensko-maďarských.
      Dr. Jozef Ušak v referátě "Slovensko-německé vztahy v lidovém stavitelství" vycházel především z důkladných terénních výzkumů Spišských obcí. "Interetnické vztahy a životní prostředí na Spiši" byly předmětem několikaletých výzkumů dr. Soni Kovačevičové, CSc.[/] Jejich výsledkem je pronikavý po hled na neobyčejnou složitost procesu vytváření lidové kultury v této oblasti, kde spolu po nestejně dlouhou dobu žili Slováci, Němci, Maďaři, Ukrajinci a Cikáni, a kde každá z těchto etnických skupin přinesla svůj vklad do komplexu jevů, z nichž lidová kultura vzniká. Nelze proto vidět např. lidové obydlí jako dům německý, slovenský atd., ale jako dům určité vyhraněné oblasti, zde konkrétně jako dům spišský, neboť kromě etnicity na jeho vývoj působila i celá řada jiných vlivů (kolonizace, feudální nařízení a právní normy, zaměstnání, sociální vztahy atd.). Podkladem pro teoretické závěry s. Kovačevičové bylo podrobné mapování vytyčených jevů na Spiši. - "Horizontálnímu členění lidového domu v ukrajinsko-polsko-slovenské oblasti na východním Slovensku" věnoval pozornost prom. hist. Miroslav Sopoliga.
      Ostatní příspěvky byly zaměřeny na území moravsko-slovenského pohraničí: s výsledky svých dlouholetých výzkumů na slovenském Záhoří ve vztahu k jižní a jihovýchodní Moravě seznámil účastníky doc. dr. Štefan Mruškovič, CSc. v referátu "Společné a diferenční znaky v lidovém stavitelství slovensko-moravského pohraničí". Na tuto přednášku oblastně navazoval dobře pojatý a přínosný referát prom. hist. Jana Součka "Lidové stavitelství na Slovácku a Záhoří. Zbývající tři referáty se zabývaly severnějším [/] územím této oblasti. Vynikající úroveň měla přednáška dr. Jiřího Langra "Problémy vztahů moravsko-slovensko-polských v lidovém stavitelství". Vycházela z důkladných znalostí lidových staveb tohoto etnicky složitého území, na jejichž podkladě se autor dopracoval syntetického pohledu a teoretických závěrů. Nové poznatky o valašském domě přinesl arch. Jaroslav Vajdiš ve svém příspěvku "Prostorové a hmotové řešení architektury na Valašsku" a prom. etn. Emílie Haroková ukázala důležitost podrobné znalosti archivních dokladů a historických i sociálních dat pro vývoj lidové architektury na jediném, ale výrazném objektu, v příspěvku "Historický vývoj forem bydlení a staveb u fojtství v Bukovci". - Všechny referáty otiskne Slovenský národopis.
      V závěrečném zasedání předseda subkomise V. Frolec zhodnotil výsledky semináře, referáty i neobyčejně plodnou diskusi, svědčící o aktuálnosti a zajímavosti daného problému. Proto bylo rozhodnuto v takto pojatých pracovních zasedáních pokračovat. Pro některý z příštích seminářů bylo navrženo téma Vztah městského a lidového obydlí". Nejbližší mezinárodní konference sa bude zabývat sezónními pasteveckými obydlími. Toto téma je v ČSSR i v okolních státech natolik zpracované, že by bylo vhodné přistoupit k syntéze a úkol uzavřít. Alena Plessingerová

60

Zděný větrný mlýn. Kostelec-Štípa, okr. Gottwaldov.
Foto archív Technického muzea v Brně.

Seminář o větrných mlýnech [obsah]

Ve dnech 12. a 13. června 1974 uspořádalo Technické muzeum v Brně "Seminář o větrných mlýnech", kterého se kromě našich etnografů, historiků a techniků zabývajících se touto problematikou, zúčastnili také někteří zahraniční odborníci.
      Po úvodním projevu ředitele Technického muzea ing. Miroslava Berky, který pozdravil účastníky a zahájil jednání, vystoupil dr. Josef Vařeka, CSc. s referátem o rozšíření a četnosti větrných mlýnů v Československu. Podal přehled dosavadního bádání o větrných mlýnech, zabýval se otázkou geneze a vývoje větrných mlýnů v Československu a srovnal postavení našich zemí v této otázce v evropském měřítku. Doc. dr. Václav Frolec. CSc. hovořil o větrných mlýnech jako součásti kulturní krajiny. Sledoval mlýny jako výjimečné, ale zároveň typické, dominantní a orientační prvky v krajině. Zvláštní pozornost pak věnoval společenské stránce větrných mlýnů (historické osudy mlýnů i životní osudy mlynářských rodin, vztahy mezi mlýnem

61

a okolím, postavení mlyňáře ve vesnické pospolitosti). Jako nutné východisko dalšího bádání uvedl doc. Frolec spolupráci specialistů v oboru věd společenských, technických a zemědělských. Etnografické referáty vhodně doplňoval příspěvek RNDr. Vladimíra Calábka o větrných poměrech na Moravě ve vztahu k větrným mlýnům. Dopolední jednání semináře uzavřelo vystoupení dr. Jiřího Vondry, který hovořil o některých obecnějších i dílčích problémech technických památek a jejich ochrany.
      V odpolední části semináře vystoupili zahraniční účastníci semináře. Anders Jespersen z Národního muzea v Lyngby hovořil o typech, vývoji a záchraně větrných mlýnů v Dánsku. Jeho instruktivní výklad byl doprovázen diapozitivy a filmem, které umožnily účastníkům semináře blíže se seznámit s rozmanitostí a bohatstvím větrných mlýnů v Dánsku i s péčí, která je jim v této zemi věnována. Dr. Henryka Wesołowska z Wrocławské university se zaměřila na problémy bádání o větrných mlýnech v Polsku. Zabývala se mlýny z hlediska typologie, konstrukce i terminologie, ale i tradicemi a zvyky spojenými s mlynářstvím. Závěrem poukázala na nejdůležitější úkoly polské etnografie: zjistit a ochránit všechny dochované větrné mlýny a zabývat se celou problematikou, nejen několika vybranými objekty, zorganizovat mlynářské muzeum, zinventarizovat stávající objekty, zabý[/]vat se etnografickou charakteristikou sociální skupiny majitelů mlýnů. Obdobné myšlenky se objevily také v referátě dalšího polského účastníka semináře ing. Felixe Klaczyňského, který uvedl pozoruhodná fakta o sociálních momentech mlynářství, o vlasteneckých postojích větrných mlynářů v období 2. světové války, o cechovních organizacích, o využívání větrných mlýnů k odvodňování pozemků i strategickém významu větrných mlýnů. Závěrem konstatoval, že pro území Polska chybí syntetické zpracování této problematiky. První den jednání uzavřelo vystoupení ing. Libora Procházky, který informoval o aktivitě Technického muzea v Brně na úseku výzkumu a záchrany větrných mlýnů na Moravě a ve Slezsku. Konstatoval, že studium větrných mlýnů umožňuje poznat výtvory zaniklého řemesla starých sekerníků a možnosti využívat přírodní energie. Technické muzeum v Brně se zaměřuje na technickou stránku stavby větrných mlýnů a ve spolupráci s KSSPPOP v Brně i na jejich záchranu. Prvním pokusem toho druhu jsou práci na rekonstrukci větrného mlýna v Kuželově na Hodonínsku.[/]
      Druhý den semináře byl věnován tématické exkursi, při níž si účastníci prohlédli sloupový mlýn ve Skaličce u Hranic a zděný mlýn holandského typu ve Štípě u Gottwaldova:
      U příležitosti semináře byla v Technickém muzeu v Brně otevřena výstava o historii a technice větrných mlýnů se zvláštním zřetelem na oblasti českých zemí a Polska. Výstava, instalovaná na vysoké odborné i výtvarné úrovni, je výrazem spolupráce kulturních institucí družebních měst Brna a Poznaně (autorem námětu výstavy je ing. Vladimír Herka, libreto a scénář vypracoval ing. Libor Procházka, architektonické a výtvarné řešení ing. arch. Mojmír Čevela). Výstava seznamuje ve zkratce s počátky a rozšířením větrných mlýnů a podrobně pak sleduje tyto otázky na území českých zemí a Polska. Instruktivní a pro návštěvníky nepochybně velmi atraktivní jsou modely větrných mlýnů, z nichž většina je v provozu. Celé pojetí zdařilé výstavy vyznívá v úsilí o záchranu větrných mlýnů jako významných kulturních památek z hlediska dějin techniky i výroby. Helena Müllerová

62

FESTIVALY

II. československý festival folklórních souborů [obsah]

Po tříleté přestávce se uskutečnil ve dnech 7.-10. listopadu 1974 v Popradě II. československý festival folklórních souborů. Navázal nejen na mladou soutěžní tradici z roku 1971, ale především na neobyčejně pestrou a bohatou činnost českých a slovenských amatérských souborů jež různými přístupy a formami zpracovávají folklórní žánry. Popradský festival, který je vlastně jedinou celostátní přehlídkou folklórních souborů, se stal i výrazně kulturněspolečenskou událostí, a to významnější, že byl pořádán u příležitosti oslav 30. výročí Slovenského národního povstání. Festivalové soutěže se zúčastnilo deset českých a deset slovenských souborů, jež po předcházejících národních přehlídkách delegovaly ústřední instituce zabývající se organizací zájmové umělecké činnosti - Osvetový ústav v Bratislavě a Ústav pro kulturně výchovnou činnost v Praze. Festival zabezpečoval přípravný výbor s řadou komisí, mezi nimiž vždy, žel, nebyl jasný vztah (např. komise programová a soutěžní). v porotě vedené zasloužilým umělcem inž. Štefanem Nosáľem zasedali umělečtí, vědečtí a[/] odborní pracovníci ze Slovenska i z českých zemí.
      V čem a jak se vlastně soutěžilo? Souborům ukládal soutěžní řád přinést na festival programové bloky v trvání 20-30 minut s převažující taneční složkou, s možností využít hudební, slovesné a výtvarné složky. Stáří skladeb bylo omezeno do pěti let. Těmito podmínkami měla být zejména podnícena dramaturgická a režijní práce souborů a jejich angažovaný a tvořivý charakter. z tohoto hlediska se záměr soutěžního festivalu ukázal potřebným. Vzrůstající úroveň dramaturgická, režijní i choreografická v souborové tvorbě na II. popradském festivalu byla podmíněna i záměry prvního ročníku festivalu.
      Práce poroty při tak velké a náročné akci byla obtížná. Po zhlédnutí všech čísel, po jejich zevrubné analýze, vyhlásil předseda poroty Štefan Nosáľ výsledky - hlavní ceny za nejlepší programové bloky, dílčí ceny za jednotlivé nejlepší výkony.
      Dvě hlavní ceny získaly soubor Vonica při ZK ROH Svit v Gottwaldově a soubor Trenčan z gymnasia v Trenčíně. Gottwaldovský soubor Vonica přinesl monotematický blok "Čepení nevěsty na Horňácku", ta[/]nečně-zpěvní obrázek scénicky ztvárňující folklórní materiál hlavních částí svatebního obřadu. Promyšleným výběrem písní, citlivou stavbou dějové osnovy, působivým využitím slova, nenásilnou interpretací i neobvyklostí námětu dosáhl silného emocionálního účinku. Soubor Trenčan, i když složený z mladých tanečníků. zaujal temperamentem, čistotou tanečního projevu a regionálního výrazu párových tanců z okolí Trenčína, ovšem i značným technickým výkonem. Eleonora Kubalová získala diplom za umělecké a pedagogické vedení tohoto souboru.
      Na prvním ročníku festivalu v Popradě 1971 získal hlavní cenu soubor Úsměv z Horní Břízy. Pod uměleckým vedením Zdeňka Bláhy patřil i na druhém ročníku festivalu k nejlepším a získal cenu ministerstva kultury SSR. Soubor se cílevědomě zaměřuje na scénické rozvíjení západočeského folklóru se soustavným využitím lidového humoru. v "Dostaveníčku s Úsměvem" otevřeném scénkou využívající obyčejového zvukového nástroje "rachače" zaujal především tanec hulán. Šlo vlastně o vtipnou scénku, která podle zápisů obecní kroniky ukazovala, jak vojenští vysloužilci přinesli do domovské obce tehdy módní tanec.

63

Vizuálně i zvukově nápadité bylo i "hraběcí štandrle" využívající jako rytmického nástroje hrábí a roubíku. Cenou ministerstva kultury ČSR byl odměněn folklórní soubor Liptov z Ružomberku. Choreograf a vynikající tanečník Vojtech Littva připravil program "Velká spomienka", v němž na základě liptovského folklórního materiálu evokoval vzpomínky na hrdinné dny Slovenského národního povstání. Úvodní mužský tanec "verbovačka" byl nastudován na základě historických pramenů. Nejpůsobivější však byla choreograficky nápaditá scénka "Na salaši" s výraznými liptovskými tanečními motivy.
      Zvláštní cenu za programový blok získala umělecká skupina Chorea bohemica z Prahy za program "Chorea et danza rusticana". Jde o soubor, který osobitými choreografickými a scénickými postupy, pohybovým i hudebním ztvárněním starých českých tanců a zvyků vytvořil takřka nový umělecký žánr. Na základě písemných i výtvarných dobových dokladů vytvořila choreografka Alena Skálová působivé taneční kreace umocněné nápaditými skladbami Jaroslava Krčka. Zaujal zvláště tanec s nosy využívající humorných motivů, sugestivně ztvárněný selský tanec, ale rovněž pohybovými kreacemi dotvářená pěvecká čísla. Škoda, že soubor doprovázela jen reprodukovaná hudba. Živá muzika zapojená do scénického obrazu, jak jsme viděli při jiných vystoupeních souborů,[/] jevištním kreacím dodává přesvědčivějšího výrazu.
      Ceny za úspěšné programové bloky získaly ještě čtyři soubory. Detva s lidovou hudbou Ďatelinka přinesla příjemné vzrušení neobyčejně výraznou stylově čistou interpretací podpolianských písní a tanců. Zaujali tanečníci v rozkazovačkách, zpěvák Jozef Výbošťok a především "predník" Ondrej Molota s celou kapelou, která kromě toho získala diplom za vynikající interpretaci, Soubor Dargov z Košic vedený inž. Imrichem Meszárosem zahájil program dívčím chorovodovým tancem "hoja duňďa" ze Zemplína, po velmi dobrém vaš[/]varském verbuňku z gemerské Silice patřily k nejlepším číslům párové tance z Medzeva, a to jak svou neotřelostí (jde o měšťanské tance bývalého německého osídlení Medzeva), tak choreografickým a režijním ztvárněním. Soubor Opavica z Ostravy vedený Marií Bohušovou přednesl "Tři dny putování po slezských muzikách". Blok otvíraly páry slavnostním tancem z Opavska, vyvrcholil tanečním obrázkem hodové neděle z Klimkovicka. Soubor přinesl citlivé zpracování slezského folklóru, podtržené i decentním doprovodem dechové hudby. Svěží byl "Horácký jarmark" souboru Vysočan z  Jihlavy.

"Velká spomienka", program souboru Liptov z Ružomberka. Poprad. Foto J. Tomeš 1974.

64

V barevně vytvořeném scénickém prostředí předvedl soubor písně a řemeslnické tance (ševcovskou a řeznickou) s využitím komických postav řemeslníků. Vedoucí souboru Míla Brtník byl oceněn za uměleckou a pedagogickou práci zvláštním diplomem.
      Za dílčí čísla programových bloků a individuální výkony porota udělila řady diplomů. Soubor Vršatec z Dubnice nad Váhom přednesl interpretačně čistou a choreograficky působivou scénku tanců z Terchové, a rovněž písně z Púchovské doliny. Objevně se uplatnila hra na "handrárské" píšťalce v podání F. Róže.[/] Soubor Partizán ze Slovenské Lupče vedený choreografem Igorem Kovačovičem přinesl fujarové melodie, kokavské párové tance, párové tance z Podpolaní, diplomem porota ocenila pásmo hrochoťských "rozkazovaček" Dušana Šúra, Igora Kovačoviče s malou lidovou hudbou, taneční výkon v gemerských variacích a hudební přednes "predníka" Štefana Moloty.
      Soubor Škoda z Plzně ukázal v pásmu "Svítání", že dokáže stylově interpretovat západočeský folklór, o čemž svědčila především ukázka štajdyšů a chodského párového tance "kalup". Diplom získal i zpěvák[/]

"Čepení nevěsty na Horňácku souboru Vonica z Gottwaldova. Poprad. Foto J. Tomeš 1974.

a dudák Václav Švík, který je rovněž vedoucím hudební a pěvecké složky. Ve "Slezské svitě" souboru Hlubina z Ostravy porota ocenila zejména stylovou čistotu tanečního projevu, choreografii a interpretaci ruské polky. Program vrcholil scénkou "Zbejšovská hospoda", která je vytvořena na podkladě hornického folklóru. Městský folklór se objevil i v programu souboru Technik z Bratislavy v taneční scénce "Na korze", zobrazující bratislavskou zábavu na přelomu století. Nejúspěšnější však byla choreografie a interpretace tance "Sviatok pod Tatrami", který vedoucí souboru a choreograf Cyril Zálešák připravil z materiálu horního Liptova.
      Maďarský folklór přinesl na festival soubor (Új nemzedék - Mladé pokolení pracující při MO Csemadoku v Košicích. Svěží byly tance z Medzibodroží, verbuňk z Kapuváru a především párový tanec ze Sedmihradska, výrazný lačností pohybu tanečnice i tanečníka; proto byla choreografie i interpretace tohoto párového tance oceněna diplomem. Soubor Magura z Kežmarku otevřel blokem goralských svatebních písní a tanců celý festivalový program. v monotematickém pásmu dramaturgicky sevřeném a režijně promyšleném, což porota ocenila diplomem, vynikl zvláště orlí tanec v interpretaci tří párů, vyjadřující zápas a získání životní družky. Dobře působila i "svadobná odobierka" - inscenace taneční hry a zábavy.

65

      Vysokou technickou úroveň prokázal soubor Zemplín z Michalovců, i když přeháněná tempa výrazu tanců neprospívala. Děvčata zpívala písně ze Senného, přednesla tanec z Rejdové, temperamentní byl verbuňkový tanec "sarku raz". Nejlepší taneční výkon (oceněný diplomem) jsme viděli v Zemplínských variacích. Slezan z Českého Těšína ukázal v pásmu "Šumi dolina, šimu gruň" folklórní čísla z Těšínska - tanec "ověs", kalamajku aj. Zaujal zvláště bohatým využitím slezských krojů a rovněž hrou na cimbál Petry Čarvašové. Pěvecká a hudební složka vynikla i u valašského souboru Vsacan, proto hudba a zpěvačka Zdena Straškrabová získaly diplomy poroty. Soubor přednesi odzemek a točivé tance. Folklórní soubor Dolina ze Starého Města u Uherského Hradiště sestavil soutěžní pásmo z písní se sociální tematikou a taneční obrázek z moravsko-slovenského pomezí. Prosadila se zvláště mužská pěvecká složka.
      Popradský festival ukázal, že úroveň českých a slovenských folklórních souborů je velmi dobrá a že soubory mají bohaté zázemí ve svých domovských folklórních oblastech. Na vysoké úrovni je též technická vyspělost souborů, i když sama o sobě ještě nezaručuje umělecký úspěch. Zvlášť potěšitelná je snaha po hledání nových cest, k nimž patřilo např. několik monotematických pořadů s motivem svatebních obyčejů. Častěji se začíná objevovat v pro[/]gramech souborů dělnický a městský folklór. Prohlubuje se dramaturgická práce i úsilí o režijní ztvárnění folklórních skladeb.
      Při organizaci popradského festivalu jsou i některé nedořešené problémy, např. rozvržení času v soutěžním vystoupení, vhodné umístění závěrečného vystoupení soutěžících souborů aj. Soutěž v Popradě probíhala v sále kulturního domu, nevhodné však bylo umístění závěrečného koncertu do prostoru zimní sportovní haly, kde nemohla vyznít nejen hudební a pěvecká čísla, ale ani dramaturgické, choreografické a režijní záměry, které festival svým zaměřením prosazoval. To jsou ovšem otázky, jež budou muset pořadatelé postupně vyřešit.
      Druhý československý festival folklórních souborů v Popradě ukázal stoupající úroveň a pestrost scénické práce s folklórem, přinesl příznivou tvůrčí odezvu na impulzy z prvního ročníku festivalu, podnítil zdravou soutěživost, dramaturgickou, choreografickou i režijní činnost, čímž pozitivně ovlivnil vývoj folklórních souborů zájmové umělecké činnosti, při hledání nových tvůrčích cest v dnešní době i v budoucnosti. Josef Tomeš[/]

VI. přehlídka mládežnických folklórních souborů ČSR [obsah]

Ve dnech 25.-27. října 1974 proběhla ve Vrbně pod Pradědem VI. přehlídka mládežnických folklórních souborů. Pod tímto názvem vstoupil do druhého pětiletí své existence folkloristický festival v mnohém ojedinělý.
      Je putovní - koná se každý rok někde jinde; zatím se s ním setkali diváci v Uh. Hradišti, Mikulově, Jeseníku, Litomyšli, Sušici a ve Vrbně pod Pradědem.
      Každoročně nový je i účinkujícími - soubor, který na něm v některém ročníku vystoupí, není k dalšímu účinkování pozván, ale z každého souboru, který jím takto prošel, jsou na všechny další ročníky zvány delegace. A tak v jeho pořadech dosud vystoupilo 26 souborů.
      Každý ročník má však v podstatě stejný průběh: vlastní přehlídku, na níž před odbornou porotou uvedou soubory dvaceti až třiceťiminutové bloky; galaprogram, sestavený z nejlepších tanečních, pěveckých a hudebních výkonů každého souboru; samostatná celovečerní vystoupení, k nimž se soubory rozjedou do vesnic v okolí místa pořádání festivalu - patří k povinnostem souborů, aby na svůj program navázaly zábavu s přítomnými diváky.
      Čím jsou motivovány tyto zvláštnosti a jaký má vůbec festival smysl? Jeho pořadatelé - ÚV Socialistického svazu mládeže a ÚV Svazu

66

družstevních rolníků ČSR - vycházejí ze skutečnosti, že mezi mladými lidmi, zvláště na vesnicích. vznikají stále nové kolektivy, zabývající se tanečním a hudebním folklórem. Jejich začátky bývají velmi svízelné: neznají základní metody souborové a jevištní práče, nevědí často, kam se obrátit o pomoc a kde získat potřebný taneční a hudební materiál. účinkují převážně jen v místě svého působiště a jeho nejbližším okolí, organizačně i programově tápou. Mají však obvykle pozoruhodnou chuť do práce, vyznačují se vysokým stupněm společenské aktivity, jsou důležitým činitelem kulturního života obce a bývají často jádrem, kolem něhož se soustřeďuje všechna místní mládež. Bohužel, zůstávají až na okraji zájmu institucí, zabývajících se v okresech a krajích metodickou a poradenskou prací v oblasti zájmové umělecké činnosti.
      Těmto souborům je věnován náš festival který do svého pátého ročníku nesl název Přehlídka vesnických folklórních souborů ČSR. Od letošního ročníku, vzhledem k současnému rozložení začínajících souborů lidových písní a tanců, je zaměřován také na kolektivy z menších měst. Festival podává začínajícím souborům pomocnou ruku. umožňuje jim setkání a výměnu zkušeností s kolektivy obdobnými, umožňuje jim vystoupení v novém prostředí. Těžiště je v přehlídkových pořadech a semináři, na němž porota důkladně rozebírá vše předvedené[/] a pomáhá souborům překonávat tvůrčí potíže. v posledních ročnících na přehlídku navazuje školení vybraných tanečních párů, hudebníků a vedoucích všech souborů, které již přehlídkou prošly a dalších mládežnických souborů. Zde mají členové poroty možnost, aby v roli lektorů své rady a připomínky co nejvíce konkretizovali. Není konečně zanedbatelné, že účast na tomto festivalu[/] představuje pro většinu souborů prvé významnější ocenění jejich práce.
      Pořadatelé festivalu mají zájem, aby takto organizovaná pomoc zasáhla co nejvíce souborů - odtud zásada, že sa soubory již na přehlídku nevracejí. Styk s nimi však není přerušen a je jim dávána možnost k uplatnění při jiných příležitostech (zejména na Festivalu čs. mládeže ve Strážnici). Putování festivalu má

Chlapci ze souboru Zavádka z Čejkovic. Vrbno pod Pradědem. Foto K. Pospíšil 1974.

67

význam podněcující a propagační má vzbuzovat zájem o folklór zvláště tam, kde mají diváci malou možnost se s ním setkat, a má podněcovat mládež k zakládání souborů.
      Mnoho kolektivů považuje dnes tento festival za svůj, každoročně ho sledují a zajímají se o něj. Některé z nich se v poslední době dostávají do širšího povědomí pro svou[/] snahu o regionální čistotu projevu a citlivou jevištní tvorbu, např. Velička z Velké nad Veličkou, Žerotín ze Strážnice, Furiant z Chlumu nad Cidlinou, Klas z Kralic na Hané, Zavádka z Čejkovic. Šest let poctivé práce nenápadného festivalu, konané důsledně a bez velkého halasu si zaslouží připomenutí. Zdena Dupalová[/]

FILM

Dva filmy o primáši Jožkovi Kubíkovi [obsah]

První z nich vyšel z dílny Krátkého filmu Praha a natočil jej v barvě mladý režisér Rudolf Adler (odborný poradce Dušan Holý, kamera Ivan Vojnar, zvuk Zbyněk Mader). Nese titul "Majstr". O primáši Jožkovi Kubíkovi z Hrubé Vrbky a jeho muzice a viděli jej diváci při premiérovém předvedení ve Velké n. V. a v Brně a na sklonku loňského roku. Druhý se jmenuje "Poslední hudci" a připravila jej redakce propagandy a dokumentaristiky brněnského televizního studia (námět a scénář Jindřich Uher, režie Karel Fuksa, kamera T. Zahariev); diváci se s ním seznámili v dopoledním pořadu televizního programu 26. 12. 1974.[/]
      Jedno téma - dva rozdílné postupy. Adler a Holý se snažili ve svém "Majstrovi" evokovat vnitřní svět horňáckého muzikanta a zachytit prchavou atmosféru jeho hudby i prostředí. Vědomě se vyhnuli popisu a zevní atraktivitě, nechtěli obestřít lidové umění romantickým přísvitem. Zřekli se i vlastního slovního komentáře a dávají promlouvat samotnému Kubíkovi, jeho houslím a jeho muzice, atmosféře prostředí, lidí, zvyků, krajiny. Za touto mozaikou krátkých záběrů je všude cítit důvěrná znalost. Tak třeba drobný výjev ze stavění máje poví o tom, co tento zvyk znamená pro vesnici a jeho lidi, mnohem víc, než by řekl sebedelší komentář. Výsledkem zasvěceného a citlivého přístupu je su[/]gestivní obraz, jaký se autorům filmů s národopisnou tematikou zatím jen zřídka podařil. Mozaikovitý a náznakový postup způsobuje, že film možná nepůsobí vždycky zcela soustředěně a sevřeně a že si z něho odnášejí možná více diváci už v nějaké míře zasvěcení než ti, kteří se s J. Kubíkem a s horňáckou lidovou muzikou setkávají poprvé.
      Naproti tomu televizní film "Poslední hudci" má převážně výkladový a informativní ráz. Snaží se dát co nejvíce faktů o Kubíkovi jako muzikantovi, vypráví o tom, jak se seznámil s horňáckou písní a muzikantskou tradicí, jak se rozvíjel jeho muzikantský kumšt, jak vznikala jeho muzika, z jakých širších hudebních a kulturních krajových zdrojů jeho muzikantství rostlo a jak působilo. Proto má v tomto filmu důležité místo průvodní slovo, zejména osobní i odborný komentář dr. Vít. Volavého, přirozeně zapadající do koncepce filmu a zasvěceně přibližující divákům celé téma. Na filmu je poznat, že vyšel z rukou dokumentaristů: v popředí stojí věcné a střízlivé poznání a sdělení, nejde v něm o jalové efekty a laciné kabaretní prezentování folklóru, jak se to v televizi bohužel až příliš často dělo i děje. Nicméně si divák klade několik kritických otázek: proč je zvuková kvalita filmu o tolik nižší, než by bylo třeba, nebo proč se výklady příliš doširoka a nefunkčně rozbíhají do informací o Horňácku a jeho kulturních tradicích, anebo

68

Jožka Kubík při natáčení televizního filmu "Poslední hudci". Hrubá Vrbka, okr. Hodonín. Foto R. Chudoba 1974.

69

třeba proč autoři volili titul "Poslední hudci", když Kubík má na Slovácku i na vlastním Horňácku své živé pokračovatele, z nichž některé ve filmu i spatříme a uslyšíme.
      Oba filmy o Jožkovi Kubíkovi, třeba rozdílné v svém zaměření i provedení, znamenají úspěch a přínos. Zejména pro brněnskou televizi, jejíž pokusy o ztvárnění a využití lidového umění a folklóru přinášely větši[/]nou velice sporné výsledky, by mohli znamenat "Poslední hudci" počátek nové cesty. Zbývá jen dodat, že osobnost i hudecký kumšt Jožky Kubíka tedy máme zachyceny na filmovém pásu, i na gramofonových deskách, ale že chybí jeho odborný, vědecký popis a výklad, jenž by byl zrovna tak prospěšný a nutný. Oldřich Sirovátka[/]

VÝSTAVY

Výstava "České lidové loutky" v Národopisném muzeu v Praze [obsah]

Loutkové divadlo bývalo v 18. a v 19. století významným činitelem kulturním, osvětovým i politickým. Lid se tu ve zjednodušené a pro loutky vhodně přizpůsobené formě seznamoval s významnými divadelními hrami evropského významu, v četných narážkách a extempore byl informován o současném politickém a kulturním dění a loutkové divadlo samo bylo kulturním objektem par excellence. Souhrně se naše veřejnost seznámila s loutkami našich lidových loutkářů poprvé na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895 a později na dalších výstavách. To se již o loutkové divadlo začíná[/] zajímat výtvarné umění (hudba zřejmě dříve; připomeňme si jen Smetanovy předehry k loutkovým hrám o doktoru Faustovi a o Oldřichovi a Boženě) a loutkové divadélko se stává oblíbenou a rozšířenou amatérskou záležitostí. Na výstavě jsme mohli zhlédnout dvě taková rodinná divadélka a ukázky dětských loutek a vybavení scény, prodávané na pražských mikulášských trzích, vesměs z počátku 20. století.
      Divadelní oddělení Národního muzea vybudovalo velkou sbírku loutek, vedle sbírky muzea loutkářských kultur v Chrudimi nejvýznamnější u nás. z této sbírky vybrali pracovníci obou oddělení, divadelního a národopisného, ukázky pro české loutky nejtypičtější a doplnili je dalšími, pro[/] historii českých loutek cennými exponáty. v úvodní části výstavy seznámili návštěvníka s historií loutek. Byly tu fotokopie nejstarších evropských dokladů (rkp. Herrady z Landsbergu ze 12. stol. - marionety a miniatura Johanna de Griese z vlámského rukopisu z poloviny 14. století - maňásky) i dokladů českých (1588), rukopisy her českých loutkářů, jejich anonce a šablony k nim, různé edice loutkářských her včetně nejstarší edice her Kopeckého, pohledy do života nejznámnějších českých loutkářských rodů Kopeckého, Nováka a Laštovky a ohlasy loutkového divadélka v umění (Aleš, Smetana). Vlastní výstava zahrnula ukázky souborů významných českých Ioutkářů: Vydry, Kopeckého, Habicha (kouzelný Kašpárek), Lagrona (loutky ze souboru "pensistů"), J. Vysekala z Příbrami a F. Vocáska, Janečka (zajímavé varietní loutky), F. Dubského st. a ml. a celá loutková divadla Arnoštky Kopecké a J. Dubského, jehož loutky řezal řezbář Šiškovský z Mirotic. Pak tu byI soubor čertů různých loutkářů. Vedle těchto loutek loutkářů známých a méně známých tu byly anonymní lidové loutky z Třebíče a z Brněnce u Svitav a ovšem nejstarší, také anonymní, česká loutka z roku 1800.
      Staří čeští loutkáři byli většinou marionetáři. Jejich marionety měly, jak ukazuje výstava, kolem 50 cm zvýši a divadélka 120 cm - 160 cm zšíři, s celkem jednoduchým apará

70

lem a kulisami. Pohyblivé byly většinou jen ruce a k docílení zřejmě komického efektu i jiné partie (např: čelisti). Rysy obličejů značně varírují. Mohli jsme vidět naturalistické, slavnostně teatrální výrazy, prozrazující ruku zkušeného řezbáře vedle schernatických "univerzálních" obličejů, kde jen oblečení a sekundérní pohlavní znaky (vousy, vlasy) prozrazují, zda jde o muže či ženu, i loutky s výrazně komickými rysy (např. loutky J. Dubského ml.). Oblečení je zpravidla naturalistické v duchu pokročilého 18. století nebo 1. poloviny 19. století.
      Závěr výstavy tvořily ukázky dekorací a loutek z "Dekorací českých umělců", které vydával z podnětu dr. J. Veselého Český svaz přátel loutkového divadla. Byly tu kulisy Štapferovy, Engelmüllerovy a dalších výtvarníků, malé loutky Chocholovy, Svolinského a Štapferovy, včetně zmíněných již ukázek dětských loutek z mikulášských trhá. Exponáty byly přehledně a působivě instalovány se stručnými a výstižnými texty a popisky. Vladimír Scheufler[/]

Výstava o lidovém stavitelství ve Slaném [obsah]

Na sklonku léta 1974 byly v Čechách otevřeny dvě výstavy k lidovému stavitelství, a to v Lomnici n.[/] Popelkou a Ve Slaném. Zatímco lomnická výstavka seznamovala s tvorbou Antonína Chmelíka, který v kresbách kromě jiného zachytil i desítky staveb roubené lidové architektury z rodného Novopacka, druhá výstava ukazovala kresebnou a technickou dokumentaci stavitele Jana Nedvěda ze Zlonic. Vlastivědné muzeum ve Slaném touto komorně laděnou expozicí tak nepřímo seznámilo širší veřejnost i s výstavbou Národopisného muzea Slánska v Třebízi, kterou J. Medvěd úspěšně vede a které je v jeho poslední tvorbě věnována největší pozornost. Výkresy J. Nedvěda nenesou stopy projekční kanceláře, ale mají osobitý rukopis, citlivě podtrhující regionální prvky lidové stavby. J. Nedvěd, který celý svůj dlouhý život působí na rodném Slánsku, poznat důvěrně místní architekturu a v duchu jejích tradic prosazuje nutné rekonstrukce a stavební úpravy lidových staveb v Třebízi. Je to především Cífkův statek čp. 1 ze 16.-17. století, kterému jako jádru nově vytvářeného muzea zatím věnoval největší pozornost. Vystavená kresebná a technická dokumentace, provedená převážně v měřítku 1:100, obsahuje nejen řezy a půdorysy tohoto statku, ale i jeho fasády, architektonické detaily ap. Kresby i plány jsou zpravidla kolorované, což zvyšuje nejen jejich efekt. ale umožňuje i lepší orientaci v plánu. z Třebíze je vystavena vedle dokumentace Cífkova statku i dokumentace k statku čp. 2 (obsahuje původní stav a ná[/]vrh opravy), k výměnku čp. 63 a k rodnému domku V. B. Třebízského. Návštěvník nepřehlédne ani zakreslení jižní návesní strany v Třebízi (1:288), božích muk od Dřínova z roku 1779, známých dřevěných zvonic z obce Řisuty a Skury, návrhy na některé části interiérů (kamna, stůl) aj. Velmi působivá je konfrontace kresebného materiálu s fotografickým, přesvědčivě ukazujícím, kolik kulturních hodnot bylo zásluhou pracovníků slánského muzea, Krajského památkového střediska, MNV v Třebízi a stavitele J. Nedvěda (i celé jeho zednické party) v této obci zachráněno. Součástí výstavy je i Nedvědova dokumentace některých šlechtických sídel a sakrálních staveb v kraji. Při prohlídce krásné výstavky jsme ovšem netušili, že dílo p. stavitele Jana Nedvěda je uzavřeno; zemřel ve Slaném 29. března 1975 ve věku 81 let. Josef Vařeka

Zamyšlení nad současnou lidovou a řemeslnou výrobou na Třeboňsku. [obsah]

K výstavě "Umělecké řemeslo a užité umění na Třeboňsku" uspořádané 1.-8. srpna 1974 v Třeboni
      V posledních letech se stalo tradicí v jižních Čechách seznamovat veřejnost s lidovou tvořivostí v kraji. v Národopisných aktualitách jsme už referovali o loňské výstavě v Čes

71

kých Budějovicích. I letos ji tam zaměřenou na umělecké kovářství a textil - uspořádalo Krajské kulturní středisko a KSSPPOP České Budějovice mezi 9. červencem a 4. srpnem 1974. v Třeboni se podobného úkolu už druhým rokem chopila Osvětová beseda. v prvním srpnovém týdnu 1974 uspořádala v Malém sále Besedy na třeboňském náměstí záslužnou výstavu s podtitulem "Umělecké kovářství, hrnčířství, řezbář ství, malování nábytku, umělecké sklo, předměty z proutí a orobince a další umělecká tvorba". Charakter výstav v obou městech se lišil: v Budějovicích vystavovali pouze lidoví výtvarníci, zatímco v Třeboni se aspoň z poloviny uplatnila družstva. Proto na třeboňské přehlídce zaujaly etnografa především výrobky, které navazují na řemeslnou nebo lidovou tradici, pro kraj typickou: hrnčířství, pletení z proutí a ze slámy a výšivka rybími šupinami.
      Svými výrobky exceluje Jihotvar výrobní družstvo Veselí nad Lužnicí, provozovna Hrdějovice a Klikov. Klikov je obec blízko rakouské státní hranice nedaleko Suchdola nad Lužnicí, která má slavnou hrnčířskou minulost. Hrdějovická" provozovna nemá dlouhé trvání (asi od r. 1912), a proto je tím záslužnější, že se její návrháři inspirují motivy v kraji kdysi typickými. Autorem tvaru všech nádob je Karel Příhoda, vedoucí provozovny, dekor navrhla Božena Flíčková, která jím také spolu s dvě[/]ma malířkami - nádobí zdobí. B. Flíčková jej má v krvi, Je dcerou hrnčíře Vacka z Klece. Modrý květinový dekor se naučila malovat právě v otcově dílně a nyní jej šťastně aplikovala na současnou výrobu hrdéjovickou a vnesla tak mezi moderní, pěknou; ale málo charakteristickou produkci tradičně lidový a přitom domácí, jihočeský prvek.
      Provozna Klikov se pochlubila keramikou hnědého střepu, hnědě polévanou. Pěkně tvarované džbánky zdobí se švihem provedený, rytý rostlinný ornament, holby na pivo i forma na bábovku jsou nezdobené, ale úhledné v proporcích. Hnědé zboží je lehké, zatímco hrdějovické výrobky z bělniny jsou, bohužel příliš těžké pro příjemné denní užívání. Je však třeba litovat, že pořadatelé výstavy nevyužili spontánní tvořivosti některých klikovských hrnčířů. v jejich zahrádkách i kůlnách je vidět různá zvířata z pálené, hlíny provedená v sytých barvách. To je skutečná lidová tvořivost, která proniká i dnes, kdy jsou pracovníci družstva odsouzení k mechanické práci při výrobě květináčů.
      Vkusnými a užitečnými předměty, navazujícími na tradiční podomáckou výrobu, se může pochlubit také Jipro - družstvo lidové umělecké výroby v Lomnici nad Lužnicí. Nejvíce mne zaujaly výrobky ze slámy, čisté tvarem i provedením: jsou to slaměnky nejrůznějších "tvarů i velikostí, okrouhlé i oválné, mělké[/] i hlubší, hladké i s oušky. Nejnápaditější je kulatá podložka pod bochník chleba s příkrovem. Družstvo vystavovalo i pěkný proutěný nábytek a bytové doplňky vhodné do města i pro víkendové bydlení.
      Návštěvníka zaujaly i výšivky z rybích šupin, i když bychom si je těžko představili dnes v užívání. z pozůstalosti A. Přibylové byly vystaveny okrouhlé pokrývky, pás a kabelka k večerním šatům a polštář s námětem květeny rybníka.
      Tradiční výrobou hraček se inspirovalo družstvo jas ze Stráže nad Nežárkou. Vystavené dřevěné a pestře malované, většinou pohyblivé hračky jsou opravdu rozkošné. Potě šující pohled je i na většinu učňovských prací ze skláren Český křišťál v Chlumu u Třeboně. Pletené dětské soupravičky přineslo družstvo lidové a umělecké výroby Blata ve Veselí nad Lužnicí. Poměrně největší expozici dodalo Zemědělské odborné učiliště v Třeboni.
      Výstava nejen informovala o řemeslné a umělecké činnosti na Třeboňsku, ale jistě povzbudí i řadu dalších lidových výtvarníků k intenzívnější činnosti i k jejímu zveřejnění. Alena Plessingerová[/]

72

VÝZKUMY

Záchranný národopisný výzkum ve středním a dolním Podyjí na jižní Moravě [obsah]

Řeka Dyje, která je na jihu největším přítokem Moravy, téměř každoročně opakujícími sa záplavami napůsobí mnoho škod na polích, lukách i v lesích. Nejvíce bývá postižena obec Mušov, v jejíž blízkosti se vlévá do Dyje Svratka a Jihlava. Rozsáhlé materiální škody, způsobované rozvodněním dolního toku Dyje, vedly už v minulosti k různým opatřením, která však zatím nebyla dosti účinná. v nedávné době byl proto vypracován návrh k zabránění těchto záplav výstavbou mohutné vodní nádrže, jejiž konečná hráz je plánována k Novým Mlýnům. Druhá alternativa navrhuje prohloubení koryta Dyje i Svratky a vybudování odvodních kanálů; při tom by došlo na rozdíl od prvého návrhu, který počítá s likvidací nebo narušením několika obcí, jen ke zrušení Mušova. Tato obec byla proto středem záchranného etnografického výzkumu, rozšířeného i na okolní jihomoravské vesnice, jako např. Pavlov, Pernou, Horní a Dolní Věstonice, Ivaň, Pasohlávky, Dolní Dunajovice, Drnholec i řadu dalších, a pak ještě na ty, které po druhé světové válce osídlili Češi z Jugoslávie, Bulharska[/] i odjinud (Hostěradice-Míšovice, Jiřice u Miroslavi, Nový Přerov, Novosedly aj.).
      Záchranný etnografický výzkum na jižní Moravě byt uskutečněn ve čtyřech časových etapách, a to v letních měsících roku 1968, 1969, 1972 a 1973. Výzkumu se zúčastnilo pět pracovníků, kteří dohromady strávili v terénu zhruba 18 týdnů. Dokumentační materiál z těchto výzkumů, které v letech 1968-1969 finančně podporovala také NSČ při ČSAV je uložen v archívu ÚEF ČSAV.
      Tematicky byl výzkum zaměřen na studium sídelních typů, lidových staveb a způsobu bydlení v družstevní vesnici (doc. V. Pražák, dr. J. Vařeka, dr. Vl. Klíma), tradičních forem zemědělství, zaměstnání obyvatel a lidové stravy (doc. V. Pražák, dr. I. Heroldová), dále na studium duchovní kultury (dr. I. Heroldová, doc. V. Pražák), lidového léčení, sociálních vztahů a některých folklórních projevů (dr. I. Heroldová, dr. J. Junková). Soustavně byly sledovány i otázky historické, hospodářské a demografické.
      Archívní fond ÚEF "Jižní Morava Mušov" obsahuje:

     1.
Texty s kresbami a 1 mapou: V. Pražák, Výzkum oblasti jihomoravské na Mikulovsku I-II (Záchranný národopisný výzkum z r. 1968 a 1969 na území chystané vodní přehrady u Nových Mlýnů, speciálně pak obce Mušova), Praha 1969-1970, stran 464; rukopisy (případně separáty) celkem deseti publikovaných prací z tohoto záchranného výzkumu (přes 200 tištěných stran).
     2.
541 negativů 6x6 s popisy (Vl. Klíma, J. Vařeka, J. Junková).
     3.
427 popisných lístků (I. Heroldová, J. Junková, J. Vařeka).

      I když nemohla být v jihomoravské oblasti stejně podrobně zpracována všechna národopisná témata (zvláště folklórní), podává tento fond především zásluhou V. Pražáka základní obraz o vývoji lidové kultury v tomto regionu. Josef Vařeka[/]

Památky a veřejné mínění [obsah]

Pražský Ústav pro výzkum kultury v Praze uskutečnil na celém území ČSR průzkum postojů veřejnosti ke kulturním památkám a památkové péči. Opět se potvrdil velký zájem občanů o tuto kulturní oblast - především častou návštěvou památkových objektů, ale i vyjádřením vlastních názorů na konkrétní otázky.

73

Tak například v souvislosti s řešením dopravy v našem hlavním městě se převážná většina dotázaných (82 %) vyslovila pro zachování památkových objektů, byť za cenu větších stavebních nákladů, a jen 6 dotázaných by dalo přednost levnějšímu řešení za předpokladu porušení starobylého rázu Prahy.
      Jiná otázka zněla: "Jak myslíte, že se u nás postupuje vůči těm, kdo poškozují kulturní památky?" Jen 8 % dotázaných se domnívá, že se vůči vandalům postupuje přísně. Dalších 7 % si myslí, že postih bývá spíše přísnější než shovívavý. Ale plných 70 % dotázaných je přesvědčeno, že s ničiteli památek se nakládá spíše shovívavě nebo úplně shovívavě. - Také odpovědi na další z otázek průzkumu ukázaly, že veřejnost se dožaduje tvrdších postupů vůči těm, kteří nerespektuji hodnoty kulturního dědictví. Často se stává, že podniky i soukromníci adaptacemi a novostavbami znehodnocují nebo zcela likvidují architektonické objekty. Jen 3 %: dotázaných občanů souhlasí, aby takovíto nekulturní stavebníci dostávali od státní správy dodatečné schválení. 7 %, by se spokojilo s udělením pokuty. Ale 80 % rozhodně žádá, aby stavebník musel objekt uvést do původního stavu, a každý druhý dotázaný k tomu navíc předpokládá přísné pokutování. - Úplné výsledky rozsáhlého průzkumu vyjdou ještě letos knižně. Věra Sojková[/]

MUZEA

Národopis v muzeích v jihozápadním Maďarsku [obsah]

Muzea v jihozápadním Maďarsku začala sbírat etnografický materiál většinou na počátku tohoto století, některá z nich, jako ve Velké Kaniži a Moháči, zahájila svou národopisnou činnost po r. 1918 a muzeum v Zalaegerszegu bylo založeno dokonce až r. 1950. I ta, jejichž historie je delší, měla poměrně málo národopisných sbírek, které kromě toho byly kusé a soustřeďovaly se jen na atraktivní předměty lidového umění. Událostí na konci 2. světové války pak těžce postihly některá muzea, jako v Keszthely, Szekszárdu a Velké Kaniži. Nebylo toho tedy příliš mnoho, s čím se začínalo po osvobození.
      Po r. 1950 nastal obrat. Všechna muzea neobyčejně zintenzívnila svou činnost, při čemž obrátila pozornost k zcela jiným aspektům lidového života než dosud. Maďarští kolegové měli to štěstí, že mohli v úplnosti zachytit tradiční hospodářský život svého venkova, který se teprve tehdy začal prudce měnit. Proto je skladba jejich sbírek ve srovnání s našimi [/] jiná - převládají zde předměty ze zemědělské výroby a drobných řemesel a zvlášť výrazně je dokumentováno včelařství a rybářství, jehož zajímavé formy se vyvinuly na velikých jezerech a tocích tohoto území. v padesátých letech bylo nutné intenzívně sbírat všude všechno a obecný trend zájmu o ekonomické otázky se zobrazil také v prezentaci muzejního materiálu, protože expozice té doby se soustřeďovaly na zemědělství a pastýřství.
      Ze starších expozic počátku šedesátých let zůstaly některé pěkné zásady komplexního pohledu, o jejichž uplatnění by se mohlo uvažovat i v našich vlastivědných muzech. Tímto způsobem je např, zpracován námět "Co les dal" v Szombathely. Je zde zachyceno nejen sběračství a zpracování přírodních surovin, ale také návazná charakteristika rostlin po stránce botanické a z hlediska jejich hospodářské využitelnosti, včetně mapek geografického rozšíření jevů z tohoto území na rozhraní alpské a panonské zóny. Na zoologické jevy navazuje expozice lidových loveckých praktik. Výstava včelařství nemá u nás obdoby:

Detail rekonstrukce domu z 18. stol. Muzeum vesnice v Zalaegerszegu, (Maďarsko). Foto M. Lantos.   

74

na jedné straně se tu sleduje informace k chovu včel, zvláštní místo zaujímá vitrína s druhy medu s botanickou charakteristikou jeho původu. Souběžně s touto linií jde linie národopisná. Je zde předvedeno, jak se pletou slaměné úly, umístění typů úlů v originálním včelíně, včelařské nářadí. Na to navazuje instalace zpracování vosku v cechovních řemeslech, s celou dílnou s rozdělanou prací, ale nejsou opomenuty ani domácké, necechovní způsoby výroby svíček. Hotové výrobky jsou pak vystaveny v chronologické řadě. Podobně je pojato zpracování medu - perníkářství.
      Aspoň částečně se setkáváme s touž snahou po komplexnosti ve stálé expozici muzea v Keszthely, je; jímž tématem je život kolem Blatenského jezera. Obsahově opět spolu těsně souvisí část botanická s etnografickou (dobývání rašeliny), na veliké, dosti nešikovné diorama s rybami navazuje lidový rybolov s vystaveným nářadím. Výstava pokračuje dioramaty s ptáky ze slavné ptačí reservace na Kisbalatonu; a zde právě výstava není metodicky dotažena, protože chybí konfrontace s čižbou, kterou si téma vyžaduje.
      Tento způsob komplexní prezentace materiálu je odrazem činnosti národopisců-muzeologů střední generace, pracujících monograficky v horizontální linii: např. Edit Karecsényi z Velké Kaniže se úspěšně zabývala studiem včelařství v celé republice, János Bárdosi ze Szombathely rybář[/]stvím na řekách v jihozápadním Maďarsku.
      V posledním desítiletí se dostala do popředí zájmu aktuální otázka záchrany památek lidové architektury, odrazila se výrazně v náplni práce muzeí a zaznamenala značné úspěchy.
      Tak mladé muzeum v Zalaegerszegu předběhlo starší ústavy a vybudovalo v krátké lhůtě jako první v Maďarsku muzeum vesnice. Obsahu;e stavby z etnograficky uzavřeného území v Göcsej, které leželo na okraji země stranou komunikací a zachovalo asi ve 100 malých vesničkách o 200-300 obyvatelích tradiční způsob života. Od osvobození začalo prodělávat se svým střediskovým městem bouřlivou změnu v souvislosti s dobýváním a zpracováním ropy. Muzeum je umístěno v bezprostřední blízkosti vrtných souprav, což však místní občany neruší, protože je považují za symbol rozvoje svého kraje. Pojetí je čistě muzejní a nepředstírá věrný naturalismus prostředí; místo göcsejské pahorkatiny se kolem rozkládá rovina. v přenesených i rekonstruovaných dřevěných objektech (hliněná je jenom kovárnička) se podařilo zachytit celé bohatství tohoto malého území od dvouprostorových staveb z konce 18. století, se zasouvacími okénky beze skla a kúrnou izbou až po domy se štíty zdobenými řezbou a malbou. Aby se zamezilo zbytečnému a nákladnému opakování, autor koncepce Szentmihály se nerozpako[/]val vystavit některé zvláštní varianty jevů izolovaně, jako např. právě tyto štíty. Interiéry jsou vyplněny v hojnosti nikoliv přesně týmiž předměty, které sloužily v původním domě, ale jsou jaksi ideálně sestaveny z výsledků úspěšného intenzívního sběru.
      Muzeum vesnice v nedalekém Szombathely, jehož částečné otevření se uskutečnilo v r. 1974 a které už na podzim r. 1972 obsahovalo deset hotových objektů, má podobně regionální charakter a snaží se o postihnutí svého etnicky různorodého kraje. Jeho prostředí - je umístěno v zábavním, moderně vybudovaném parku - je rovněž umělé a bude trvat ještě chvíli, než vzrostou stromy, které je od něho oddělí bariérou. Potýká se s většími potížemi než v Zalaegerszegu, poněvadž uchovává stavby hliněné, které se tíže přenášejí. Je však zásluhou muzejníků, že si dovedli najít odborníky naturisty, takže se tu vybudovává dílo hodnotné a věrohodné.
      Muzeum v Kaposváru zase hodlá zachovat v původním prostředí vesnice kolem reformovaného, lidovými malbami zdobeného kostelíku v Szenně několik usedlostí architektonicky ucelených, ale přenesených odjinud; ale v tempu, v jakém se zde mění prostředí, i ony brzy budou působit izolovaně.
      Ale nejen tímto způsobem se snaží muzea uchovávat a popularizovat doklady lidové architektury. v říjnu 1972 k měsíci muzeí připravila mno

76

há z nich výstavy. Tak muzeum v Kaposváru doprovodilo výstavu fotografií lidových staveb trojrozměrných materiálem z detailů a zařízení, v Zalaegerszegu byla uspořádána výstava fotografií všech památkově chráněných objektů v okresu. Podle toho, jaké zde při malém množství památek vysokého stylu zaujímala místo lidová architektura, je pochopitelný kult lidového domu, tak rychle mizícího. Snad nejpodrobnější dokumentaci má muzeum v Pětikostelí, které je rovněž interesováno na zachycení etnicky bohatých zvláštností župy Baranya.
      V posledních letech se začíná v muzeích jihozápadního Maďarska u nejmladší generace etnografů prosazovat nový způsob dokumentace lidového života. Jejich vyškolení hluboce ovlivnila vedle universitních přednášek Tamáse Hofmana povinná stáž v Národopisném muzeu v Budapešti, kde se seznámili s koncepcí práce dvojice Edit Fél a Tamás Hofer. Ti už od r. 1951 a systematicky od r. 1954 sbírali materiál ve vesnici Átány o tradičním selském životě a zachytili v poslední chvíli přelom dvou epoch. Jejich činnost vykazuje na kontě 3.500 získaných trojrozměrných předmětů a na 10.000 fotografií, a to nikoliv metodou horizontální, ale vertikální: z jedné jednotky (z jedné vesnice, hospodářství, domu, rodiny) co nejvíce dokumentace, ne výběrově, ale všechnu, protože teprve pak je možné komplexně ji vyhodnotit a vyvodit odpovědné[/] závěry, jak dokazují jejich obsáhlé publikace. Studenti se na těchto pracích během stáže aktivně podíleli a už dnes je možné vidět i jejich vlastní výsledky.
      Tak v muzeu v Keszthely se mladá pracovnice Kata Petánovich zabývala studiem života ženy ve dvou sousedících vesnicích a poznatky publikovala ve sborníku muzeí vesprémské župy i výstavou. Celkem nepatrnými výstavnickými prostředky (např. střídáním intenzity světla v souvislosti s původním prostředím i psychologií zobrazovaného jevu), ale bohatým trojrozměrným materiálem se jí podařilo dosáhnout přesvědčivého účinku. Nebála se vystavit v interiérovém zařízení i v oblekových celcích takové typy, které by jinde při méně obezřetné instalaci propadly, protože by působily vulgárně naturalisticky a neodpovídaly by tradičním, více méně romantickým představám o věci, na které jsou návštěvníci zvyklí, A přitom ona jen muzejním způsobem zpracovala skutečnost, způsobem, jakým ji vidí, aniž cokoliv z ní přehnala.
      Podobně neotřele chystá Judit Knézy v Kaposváru stálou expozici na námět "Život na vesnici očima dítěte".
      Závěrem bych chtěla u muzejních pracovníků jihozápadního Maďarska zdůraznit ten fakt, že ať již pracují jakoukoliv metodou a maji sebeméně finančních prostředků, vždy snaží odpovědně vrátit veřejnosti to, co nasbírali. Když nemají dostatečné[/] možnosti v místě, jako např. ve Velké Kaniži, pořádají rozsáhlé krátkodobé výstavy ve střediskových obcích svého okresu, nebo otevírají pobočky tam, kde se životní prostředí rychle mění, jako např. Kaposvár v Marcali. Miroslava Ludvíková

Sto let muzea v Hlinsku v Čechách [obsah]

Již od roku 1860 vystupoval Karet Adámek (starosta hlineckého okresu) ve svých přednáškách a příležitostných spiscích s návrhy a požadavky. kterými brojil proti vyvážení starých památek do ciziny a snažil se vzbudit o ně hlubší zájem u odborné i širší veřejnosti. Vyvrcholením jeho snah v Hlinsku i jinde byl návrh na zřízení vlastivědných sbírek, které by tvořily základ sbírkového fondu budoucího Muzea okresu hlineckého.
      V červnu roku 1874 začaly přípravy, kterými se měl jeho návrh realisovat, a již v červenci téhož roku docházely hlineckému okresnímu výboru první příspěvky pro sbírkový fond muzea. Sbírka začala vzhledem k iniciativě Karla Adámka a ostatních příznivců tohoto podniku rychle vzrůstat. Horlivost regionálních vlastivědných pracovníků neochromil ani ničivý požár, který v noci z 2. na 3. října 1874, tedy necelé tři měsíce po tom, co došel první příspěvek, strávit čtvrtinu města a téměř celou

77

dosud shromážděnou sbírku. Přípravná muzejní činnost však pokračovala neúnavně dále a již v roce 1876 byla otevřena praní výstava, která byla umístěna v propůjčených prostorách měšťanské školy; vzbudila značný zájem veřejnosti - navštívilo ji 4000 lidí. Karel Adámek řídil neúnavně vlastivědnou práci až do 30. září 1879, kdy se vzdal funkce starosty Muzejního spolku (byl téhož roku zvolen do říšské rady). Krátce po jeho odchodu ochabl první nápor vlastivědného úsilí, které znovu zesílilo až v souvislosti s přípravou národopisné výstavy českoslovanské v Praze, prvním muzejním sjezdem konaným roku 1893 v Hlinsku a Okresní národopisnou a průmyslovou výstavou v Hlinsku, která obohatila muzejní sbírky o dodnes velmi cenné exponáty reprezentující hmotnou kulturu lidu (nábytek, keramika, zemědělské nářadí apod.).
      První statistický záznam o složení sbírkového fondu pochází z roku 1897. v té době měly sbírky 4110 inventárních čísel, z toho 62 národopisných. Další záznam o rozsahu a obsahu sbírek pochází z roku 1905, kdy se zvedla další vlna zájmů o regionální vlastivědu. Celkový počet inventárních čísel stoupl na 7310 kusů, z toho 135 národopisných, jejichž množství neustále vzrůstalo, takže v roce 1910 již mělo muzeum 9560 inventárních čísel, z toho nárotiopisných, umělecko průmyslových a odborně technických 1829. Během 1. světové války se muzejní činnost[/]

Karel Adámek - zakladatel muzea v Hlinsku.

rozvíjela v neztenčené míře zejména zásluhou Karla Václava Adámka a jeho otce Karla Adámka. Vyšlo IV. a V. číslo Zpráv Muzea okresu hlineckého (Hlinsko 1917), které uspořádal K. V. Adámek, zásluhou vlastivědných pracovníků bylo zachráněno velké množství kulturních památek Hlinecka před zničením apod.
      Odchodem K. V. Adámka ze správy Muzea okresu hlineckého došlo znovu ke stagnaci v muzejní práci, která trvala od dvacátých let až do doby po druhé světové válce, kdy ke konsolidaci poměrů přispěla až celostátní reorganisace muzejnictví. v současné době má muzeum asi[/] 25000 sbírkových předmětů a z toho přibližně čtvrtinu národopisných.
      V prvních letech svého trvání sloužilo muzeum především k doplňování a prohlubování vlastivědných znalostí učitelů, žáků, ale i široké veřejnosti. Zdůrazňována byla především jeho služba škola. Za stejných důvodů byly také sbírky umístěny ve školní budově a učitelé je měli plně k dispozici. To se přirozeně projevilo také ve složení sbírkového fondu, ve kterém v roce 1897 tvořily věci přírodovědného charakteru 76 %. Postupem času se však jejich podíl na celku zmenšoval, takže v roce 1910 činil již jen 48,5 %. v devadesátých letech minulého století pak nabývala stále na větším významu zejména složka národopisná, podpořená ruchem vyvolaným přípravami Národopisné výstavy českoslovanské v Praze. Tato tendence přetrvala až do přítomnosti, kdy se muzeum orientuje především na regionální národopisný výzkum spádové oblasti Hlinecka a na historii města Hlinska.
      Vlastivědné muzeum s galerií v Hlinsku sehrálo nejvýznamnější úlohu již krátce po svém založení. Na jeho půdě (tenkrát se jmenovalo Muzeum okresu hlineckého) se rozvíjela bohatá vlastivědná činnost, jejíž přispěním byly východní Čechy příkladně reprezentovány na Národopisné výstavě českoslovanské zejména východočeským statkem, který byl zkonstruován podle statků stojících v Jeníkově a v Českém Herálci a vybaven zařízením rovněž z Hli

78

necka. Velký význam vůbec pro vznik samotné výstavy, která byla několikrát odložena, měly zejména 1. muzejní sjezd a sjezd odborů Národopisné výstavy a přátel vlastivědy české v Hlinsku v roce 1893. Záslužná byla i ostatní regionální činnost.
      V roce 1974 oslavilo muzeum stoleté výročí svého založení. Bohužel je však umístěno v budově dnes už nevyhovující jeho stále rostoucím potřebám, a proto se nebude moci k oslavám náležitě připravit. - Pro umístění sbírek byla v roce 1928 adaptována židovská synagóga s přilehlým obytným domem. - Doufejme však, že se v nejbližší době přikročí k přístavbě nové, moderně před několika lety projektované budovy, která situaci vyřeší. Václav Hrníčko

Třebíz - muzeum sociálního rozvrstvení české vesnice [obsah]

Ve vesnicích středních Čech probíhal hospodářsko-sociální vývoj záhy a rychle ovlivněn především blízkostí Prahy. Novým požadavkům nevyhovující stavby se brzy bouraly, zejména malé chaloupky. Ty nevynikaly výtvarnou hodnotou a proto nebyly pojaty do památkové ochrany,[/] ač jsou cenným dokladem sociálního rozvrstvení bývalé vesnice. Oblastní národopisná muzea mají však doložit realisticky bývalý život venkova a proto i zachovat tyto stavby. Zděné lidové stavby se však nedaly tak snadno zbořit jako dřevěné, které se rozebraly a dřevo z nich jinak upotřebilo.
      Tomu děkujme, že se nám podařito v hodině dvanácté nalézt v úrodné a bezlesé oblasti Slánska, kde jsou proto tradiční lidové stavby zděné, vesnici s typickou návsí, s rybníkem, kostelíkem a lidovými stavbami všech sociálních vrstev seskupených kolem ní. Mnohé budovy byly sice už v havarijním stavu a některé značně pobořeny. Avšak právě v úrodné oblasti se sociální rozdíly projevily nejvýrazněji, a to i v lidovém stavitelství.
      Na tomto základu jsme na podzim roku 1968 začali budovat Národopisné muzeum Slánska v Třebízi jako národopisné oddělení Městského muzea ve Slaném, a to dle mé koncepce a projektu. Investorem je MNV Třebíz finančně dotovaný Střediskem SPPOP Středočeského kraje a ONV Kladno. Do starých stavebních technik jsme zapracovali důchodce z okolí za vedení zkušeného památkáře již 80 letého J. Nedvěda, stavitele ze Zlonic. MNV Třebíz má k dispozici dobře vybavenou kovářskou a truhlářskou dílnu a na výstavbě muzea v roce 1972 trvaleji bylo činno 22 pracovníků, kromě velmi četných dočasných. Díky tomu se už dokon[/]čují hlavní stavební práce a v řadě objektů se již instalují interiéry.
      Základ muzea tvoří Cífkův statek čp. 1, nejkrásnější a jeden z největších v oblasti. Je z přelomu 17. a 18. století a od roku 1767 byl i význačnou zájezdní hospodou. Budova prošla několika přestavbami, největší v roce 1818, kdy byla zaklenuta světnice-šenkovna a patrová skladovací komora nad ní byla změněna v "parádní pokoj" s parketami a malovaným záklopovým stropem. z toho se však dochovat jen fragment, který podle doc. V. Pražáka je nejcennějším reliktem objektu. Na přání ÚSPPOP byl však podbyt a omítnut. Ke statku patří staré hospodářské budovy: špýchar, chlévy se špýcharem v patře, konírna s chmelařským špýcharem v patře, chlévy pro mladý dobytek, stodola se sklepem a kolna postavená po roce 1841. Prasečí chlívky a ovčín se nedochovaly, budou později rekonstruovány.
      V obytné budově sousedního statku čp. 2, postavené před rokem 1841 je správa muzea. Značně přestavěná původní budova statku, stodola a novější chlévy se využijí jako depozitáře muzea.
      Středně velký statek dokládá budova čp. 10, ze které jsme zatím rekonstruovali jen obytnou část. Je to druhý typ zdejších dvouetážových statků, který má v suterénu chlévy se sklepem a obytnou část se skladovacími komorami ve zvýšeném přízemí, přístupném z pavlače. Budova je asi z poloviny 18. století.

79

      V rodné chalupě V. B. Třebízkého čp. 19 byly v patře jen skladovací komory s větracími otvory zavíranými okeničkami. Teprve, když tu byla umístěna obecní knihovna, bylo do zadní komory vloženo okno. Chalupa byla přestavěna po požáru v roce 1826. Kromě svérázně zařízené světnice je tu památník spisovatelův.
      Patrová chaloupka čp. 32 asi z roku 1785, zděná z nepálených cihel, kromě chléva, byla výměnkářskou chalupou statku čp. 12. v přízemí měl světničku starý výměnkář, v patře rodina podruha a tam byl i seník. Komora zde nebyla.
      Ke statku čp. 10 náležela výměnkářská chaloupka čp. 62 postavená před rokem 1841, s chlívky pod světničkou v suterénu. Je zděná z kamene, má světničku jen 3x3,1 m, síňku a komůrku. Za prvé republiky zde v nájmu žila tříčlenná rodina ševce Vlčka.
      Ještě menší je podruží čp. 63 přistavěné kolem roku 1820 ke špýcharu statku čp. 11. Má jen světničku se síňkou.
      Do kostelíka sv. Martina na návsi, profánní barokové stavby z roku 1754, jsme soustředili lidové umění se sakrální tematikou.
      V nedaleké Skále, na níž je pomník V. B. Třebízského, jsou sklepy domkářů. Některé byly ještě za prvé republiky užívány jako dočasné byty i rodinami a jeden z nich bude i takto instalován.[/]
      Na muzeum napojujeme turistickou trasou (8 km) několik zajímavých lidových staveb v Kvílicích, Neprobylicích a Královicích a jako ukázku kdysi typických "slánských lepenic" přeneseme do statku čp. 10 brázděnou stodolu z obce Telce, aby[/] v tomto národopisném muzeu v přírodě zaměřeném především na sociální rozvrstvení bývalé vesnice, byly doloženy i všechny stavební techniky užívané v minulosti v lidovém stavitelství této oblasti. Ladislav Štěpánek

Interiér kovárničky v muzeu vesnice Zalaegerszegu (Maďarsko).

80

OBSAH
Studie
Marta Šrámková: Vzpomínky a vyprávění o okupaci, odboji a osvobození . . . 1
Oldřich Sirovátka: Srovnávací studium lidových balad v díle Jiřího Horáka . . . 23
Vladimír Scheufler: Hauserové . . . 31

Zprávy

Nekrology
Za Františkem Vajčnerem - Plačkem (Vítězslav Volavý) . . . 37
Památce Marie Vařekové (Jaroslav Orel). . . . 38

Jubileum
80 let národního umělce Karla Plicky (Dušan Holý) . . . 39

Knihy
Václav Frolec, Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku (Josef Tomeš) . . . 41
Václav Frolec, Tradiční vinařství na Moravě (Josef Tomeš) . . . 43
Zbigniew Tyszka, Socjologia rodziny (Tomáš Sirovátka) . . . 44
Abraam Moľ, Sociodinamika kultury (Adam Pranda) . . . 45
Eduard S. Markarjan, O genezise čelovečeskoj dejateľnosti i kultury (Adam Pranda) . . . 47
Zlatý cop. Polské pohádky vypráví Oldřich Sirovátka (Krystyna Pelikánová) . . . 48
Jan Chloupek, Knížka o češtině (Václav Frolec) . . . 49
Antonín Rausch, Příběhy ze staré Šumavy (Josef Bílek) . . . 50
Václav Pubal s kolektivem, Muzea, galerie a památkové objekty v ČSR (Alena Plessingerová) . . . 50

Sborníky
Nové práce o bulharské architektuře (Helena Bočková) . . . 51
Österreichischer Volkskundeatlas (Josef Vařeka) . . . 52
Studia instrumentorum musicae popularis (Jaroslav Markl) . . . 53
Narodnyj teatr. Sbornik statěj, red. V. J. Gusev (Oldřich Sirovátka) . . . 55
Od Hradské cesty 1971-1972 (Oldřich Sirovátka) . . . 56

Konference
Medzinárodné sympózium o problémech socialistického spôsobu života a kultúry v Bulharsku (Adam Pranda) . . . 56
XXI. kongres jugoslávských folkloristů (Václav Frolec) . . . 58
Seminář "Interetnické vztahy v lidové architektuře se zvláštním zřetelem ke kontakovým oblastem" (Alena Plessingerová) . . . 59
Seminář o větrných mlýnech (Helena Müllerová) . . . 61

Festivaly
II. československý festival folklórních souborů ČSR (Josef Tomeš) . . . 63
VI. přehlídka mládežnických folklórních souborů ČSR (Zdena Dupalová) . . . 66
…
Film
Dva filmy o primáši Jožkovi Kubíkovi (Oldřich Sirovátka) . . . 68

Výstavy
Výstava "České lidové loutky" v Národopisném muzeu v Praze (Vladimír Scheufler) . . . 70
Výstava o lidovém stavitelství ve Slaném (Josef Vařeka) . . . 71
Zamyšlení nad současnou lidovou a řemeslnou výrobou na Třeboňsku (Alena Plessingerová) . . . 71

Výzkumy
Záchranný národopisný výzkum ve středníma dolním Podyjí na jižní Moravě (Josef Vařeka) . . . 73
Památky a veřejné mínění (Věra Sojková) . . . 73

Muzea
Národopis v muzeích v jihozápadním Maďarsku(Miroslava Ludvíková) . . . 74
Sto let muzea v Hlinsku v Čechách (Václav Hrníčko) . . . 77
Třebíz - muzeum sociálního rozvrstvení české vesnice (Ladislav Štěpánek) . . . 79

Mísa, hrnčina, NÚ, MM Brna. Valašské Meziříčí. Foto S. Šulc 1962.