národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1975 - ČÍSLO 2

30 LET STRÁŽNICKÝCH FOLKLORISTICKÝCH SLAVNOSTÍ [obsah]

VÁCLAV FROLEC, Katedra historie a etnografie University J. E. Purkyně, Brno JOSEF TOMEŠ, Ústav lidového uměni, Strážnice

"Zdálo by se, že lidová píseň je odsouzena k smrti a že jen tvrdohlavé stařenky tiše zpívají prastaré ukolébavky novým pokolením do dětských snů. Ale píseň neumírá. Píseň je věčná. To jen lidé přicházejí a odcházejí. A kdykoliv jejich srdce vzkypí radostí či žalem, bude to zase jen píseň, která jejich citu propůjčí slova opravdová a čistá!"
      František Halas[/]

      Názory na životaschopnost tradic lidové kultury se v různých dobách měnily a různily a ani dnes není v hodnocení tohoto fenoménu shody. Už v osmdesátých letech minulého století zapochyboval romanticky orientovaný moravský národopisec František Bartoš o dalším osudu folklórního uměni, když napsal, že "písně národní s touto nebo nejdéle se příští generací vymizejí z lidu."1) Mnohem reálněji viděl tuto situaci o řadu desítiletí později marxistický literární kritik a teoretik slovesnosti Bed[/]řich Václavek: "Čteme-li poznámky a zprávy sběratelů písni lidových, slyšíme stále, že mizí "ty krásné" zpěvy lidu. v těchto nářcích," píše dále Václavek, "doznívá ještě stále estetické pojetí. Poezie lidu se mění, protože lid celý vstupuje do okruhu vzdělanosti, mění se tedy i výraz duševního života jeho. Nemůžeme si však představiti, že by píseň lidová mohla kdy vyhynouti... Píseň lidová bude existovati vždy. Píseň lidová budoucnosti ovšem bude jiná než píseň minulosti a přítomnosti."2)

85

      Hodnotíme-li současný stav životnosti lidové tradice, jak se nám jeví ve světle etnografických a folkloristických výzkumů, zjištujeme nestejnou situaci v jednotlivých regionech naší vlasti i v jednotlivých odvětvích lidově kultury. Při vyslovení pojmů "lidová kultura", "lidové umění", "folklór" se před námi většinou vybavuje představa osobitých národopisně zachovalých krajů, z nichž se dostaly do celonárodního povědomí především Slovácko, Valašsko, Haná, Chodsko a řada regionů na Slovensku. Omezení výskytu tradiční lidové kultury na uvedené části našeho území je zjednodušující, nepřesné a v některých směrech nepravdivé. Nelze jistě popřít, že právě v těchto "národopisně zachovalých" krajích se dodnes nosí lidový kroj, že se tu zpívá lidová píseň, že se zde udržují lidové zvyky a tance; můžeme tu najít také lidové vyšívačky, malérečky, muzikanty a jiné nositele lidových tradic, a to v míře mnohem větší než jinde v Československu. Současné národopisné výzkumy však rovněž ukazují, že lidové vyprávění, lidová výroba, řada zvykových a jiných projevů žijí i v jiných regionech, mnohdy dokonce v bezprostřední blízkosti průmyslových center, v rolnickém i dělnickém prostředí. Navíc tu působí řada tradičních sociálních vazeb a vztahů, které do značné míry ovlivňuji i současný způsob života. Stupeň a intenzita životnosti tradic lidové kultury se různi kraj od kraje, stejně jako se liší druh a charakter udržované lidové tradice. Skutečnou situaci zatím ani dobře neznáme a bude úkolem dal[/]ších výzkumů přinést konkrétní statistické údaje, z nichž by se daly vyvodit obecnější závěry. A ještě jeden závažný moment je třeba brát v úvahu: Tradice lidové kultury se dnes omezují jen na některé vrstvy nebo části obyvatelstva, nemají tedy ve většině případů obecnou platnost a závaznost,3) jako tomu bylo kdysi. Tradiční lidová kultura vyrůstala organicky z prostředí lokálního (především vesnického společenství, byla vnitřně integrovaná a plnila integrující funkce vůči malé skupině, jejímž potřebám sloužila. Postupující industrializace narušovala základy lidové kultury, její izolaci v rámci lokálního společenství a nahrazovala ji kulturou masovou, která funguje v principiálně změněném společenském rámci. Je možno akceptovat názor, který vyslovila Antonina Kłoskowská, že "není možné tyto dva historicky se vytvořivší typy kultury klást vedle sebe jako alternativy libovolné volby".4) Lidovou kulturu, jejíž rozsah i funkce se ve srovnání s minulostí zúžily, i její umělé pěstování, její "druhou existenci", k níž, jak ještě uvidíme, patří i folkloristické slavnosti, je třeba v současné společnosti chápat jako součást masové kultury ovlivňované a usměrňované principy socialistické kulturní politiky. Při formování vlastního "zabarvení", vlastního výrazu, "stylu" masové kultury,5) ve snaze předejít a zabránit jejímu univerzalismu a fádnosti, připadá lidové kultuře místo ne právě druhořadé. z tohoto aspektu nahlížíme a ohlížíme se také po třicetiletém vývoji strážnických slavností.

86

      I.
      Krátce po svém návratu do osvobozené vlasti vyslovil Zdeněk Nejedlý svou představu o dalším kulturním vývoji českého národa: "jako chceme budovat a budujeme nový, na rozdíl od chorého světa zdravý svět a život, tak chceme budovat a musíme budovat i novou, zdravou kulturu, nezachvácenou žádnými slabostmi dekadence. A cesta k tomu skutečně jest."6) Dále pak Zdeněk Nejedlý upřesňuje svou myšlenku: "A tu prvním naším krokem k tomu musí být nalézt správný poměr k lidu. Jak by mohla kultura zůstat nelidovou ve státě tak lidovém, jakým jest a bude tato nová naše republika! Tím by se sama vylučovala ze společenství národa a republiky. I naše kultura musí proto zlidovět. Potřebujeme znovu masovou kulturu, kulturu pro široké masy národa, jak jsme ji měli kdysi v době obrození."7) Upozorňuje nazdroje, jež skýtá pro současný kulturní vývoj lidová tradice, Nejedlý konstatuje: "Kultura, opírající se o lid a vytrysklá z lidu, ani nemůže být jiná než národní."8) Na umění lidu je však třeba se naučit hledět jinak, než tomu bylo doposud obvyklé. O několik let později (v roce 1948) Nejedlý požaduje: "Ne od umělce k lidu, ale od lidu k umělci. Vždyť lid je přece také umělec, to jest tvoří si i sám umění. A jaké umění! Takové hodnoty, že přetrvává věky, zatím co t. zv. vysoké umění mimo umění několika málo jednotlivců zachází se svou dobou. Lidové písně, lidové tance, lidové pohádky, li[/]dové výšivky - abych uvedl aspoň to nejvzácnější lidové umění - kdo by popíral, že jsou to hodnoty, k nimž poměr v různých dobách může být různý, podle zaměření společnosti každé té doby, k lidu nebo proti lidu. Ale znova vývoj i nejpokročilejší kultury je nucen, at tak či onak, se s tímto uměním vyrovnávat. Tak je to neodbytný, nezničitelný element. Stejně jako lid sám, který rovněž znova a znova se hlásí o své právo a tím tluče na brány i nejrozvinutějšího společenského řádu. Už proto tedy měli bychom si dnes poměr dnešní kultury k tomuto umění rovněž znova zrevidovati a dát si odpověd' na otázku, jaký i dnes má být náš poměr k tomuto umění. Ale jde i o víc. Hledáme-li recept, jak nutno tvořit pro lid, nemůžeme přece proto nalézt lepší než umění, které si vytvořil lid sám, podle svých potřeb a podle svého obrazu."9) Správnost a podnětnost myšlenek Zdeňka Nejedlého potvrdil i další vývoj naši socialistické kultury.
      V kulturních dějinách našich národů se střídají období, kdy lidová tradice, zejména její umělecká složka, hraje důležitou, někdy dokonce prvořadou úlohu v národní kultuře, s časovými rozmezími, v nichž se na tuto součást našeho kulturního dědictví až neprávem zapoiníná. Stačí snad vzpomenout význam folklóru pro počátky novodobé české a slovenské literatury, hudební kultury i výtvarného uměni, návrat k tradicím lidového umění v období po první světové válce, který byl nejen reakcí na nezájem o tuto složku národní kultury, jenž

87

vznikl na přelomu století z opozice proti romantickému přeceňování lidové kultury, ale nepochybně byl i odrazem tehdejšího našeho národního postavení. Podobná situace nastala také za druhé světové války, v období národní poroby, kdy v projevech lidové kultury se hledala "národní síla", "národní vědomi."10) Jak konstatoval už Bedřich Václavek, k návratům k rezervoáru lidové tradice dochází zejména tehdy, "když se umělá tvorba ocitne v rozpacích, buď že její tradice byla násilně přetržena (nebo ohrožena), bud' že zaběhla v slepou uličku".11)
      Příznivé podmínky, které zavládly v našem národním životě po skončeni druhé světové války, ovlivnily i poválečný kulturní vývoj.[/] Nový politický systém vytvořil předpoklady pro formování demokratické kultury, v níž mělo významnou úlohu sehrát kulturní dědictví včetně tradic lidové kultury. Političtí i kulturní činitelé, vědci a umělci hledali cesty, jak využit lidového umění a jak jej včlenit do kontextu současné kultury. v tomto úsilí se střetávala progresívní stanoviska se "staromilskými" konzervativními názory. k prospěchu věci, první skupina měla pro další kulturní vývoj rozhodující význam. s odstupem času, který nás dnes dělí od prvních poválečných let, zjištujeme, jak prozíravé byly postoje předních národopisců té doby, jako profesora brněnské univerzity Antonína Václavíka, vyjádřené slovy: "Není ovšem naším cílem ... kopírování, přepisováni, napo

Chlapci z Ratíškovic. Strážnice 1946. Foto archív ÚLU Strážnice.

88

Vystoupení skupiny z Velké nad Veličkou. Strážnice 1946. Foto archív ÚLU Strážnice.

89

dobování nebo galvanisování odeznělé minulosti nebo i žijící přítomnosti. Zavrhujeme svérázování, i když vzniklo z vlasteneckých pohnutek jako reakce na národni útisk za obou světových válek"12)
      V radostné atmosféře vítězného ukončení hrůzné války a znovunabyté svobody došlo k spontánním projevům "návratu" k tradicím lidové kultury. Místy se stavějí máje, jinde vítají osvoboditele lidovými písněmi a tanci;13) obnovuje se činnost folkloristických skupin a jiných sdružení. Využívání folklóru a dalších projevů lidové kultury začíná v některých krajích nabývat systematickou povahu a celé hnuti se stává aktivním činitelem kulturního vývoje prvních poválečných let.
      Nový folkloristický ruch probíhal nejintenzívněji na jihovýchodní Moravě. Jedním z jeho projevů byly různé národopisné slavnosti, které měly převážně lokální charakter.14) v tomto období se zrodila také myšlenka celostátních folkloristických slavností ve Strážnici.
      II.
      O poslání prvních strážnických slavnosti, nazvaných "Československo v tanci a zpěvu", a pořádaných ve dnech 5.-7. července 1946, se dovídáme z propagačních tiskovin, které byly při této příležitosti vydány.15) Organizátoři chtěli navázat na lidovou slavnost, která se pod názvem "Slovácko v tanci a zpěvu" konala v létě roku 1939 v prostranství komplexu vinných sklepů Plží u Petrova a jež byla za[/] tehdejší tragické národní situace doprovázena politickým podtextem. Měla se tak vytvořit tradice slavností, na nichž by se prezentovaly nejvzácnější hodnoty lidového uměni. Pořadatelé se však nechtěli spokojit "úzkým rámcem Moravského Slovácka", ale chtěli zapojit "všechny folkloristicky zachovalé a typické kraje republiky".
      Je pozoruhodné, že spontánní podnět k pořádání národopisných slavností v tak velkém rozsahu se objevil právě ve Strážnici, kde - kromě uvedené akce v blízkých Plžích u Petrova - neměly folkloristické slavnosti starší tradici, jakou měla jiná města na Slovácku (především Kyjov a Uherské Hradiště).16) Svou úlohu tu sehrála nepochybně geografická poloha města Strážnice s jejím téměř centrálním situováním v Československu, na rozmezí zemí českých a Slovenska, a blízkostí hlavních dopravních tepen, stejně jako poměrně živé tradice lidové kultury v samotné Strážnici i v jejím bezprostředním a vzdálenějším okolí. Festivalové tradici prospěla i skutečnost, že pro potřeby slavností se mohlo využívat zámeckého parku a samotného zámku. Ať už byly přímé podněty k uspořádání celostátních folkloristických slavností jakékoliv,17) jejich vznik se jeví jako logické vyvrcholení hnutí na záchranu a obnovu folklóru, které mělo právě na jihovýchodní Moravě dlouhou a velmi vyhraněnou tradici,18) a které bylo v prvních poválečných letech podporováno silnou vlnou zájmu široké veřejnosti o tuto část naší národní kultury.

90

      Pořadatelem prvních dvou ročníků strážnických slavností bylo město Strážnice a záštitu nad nimi převzala Slovenská národná rada, zemské národní výbory v Čechách a na Moravě, okresní národní výbory na Slovácku a další instituce. v roce 1948 pořádal III. celostátní národopisné dny Místní národní výbor ve Strážnici, okresní národní výbory v Uherském Brodě, Uherském Hradišti, Kyjově a Hodoníně, Zemské osvětové rady v Brně a v Praze, Matica slovenská, Jednotný svaz českých a slovenských zemědělců a další instituce. Záštitu převzalo ministerstvo školství a osvěty v Praze, povereníctvo školstva a osvety v Bratislavě a Ústředí moravských spolků v Chicagu. v dalších letech se hlavním garantem slavností stal Krajský národní výbor v Gottwaldově a po územní reorganizaci, od roku 1960, Jihomoravský krajský národní výbor v Brně, který plní tuto funkci dodnes.
      K vlastní obsahové a organizační přípravě strážnických slavností byly zřizovány orgány, v nichž zasedali političtí a kulturní činitelé, vědečtí a umělečtí pracovníci a zejména velký počet obětavých a nadšených ctitelů lidového umění nejrůznějšího povolání a zaměření. Pracovní výbor I. celostátních národopisných slavností byl složen převážně z místních strážnických občanů, u nichž také vykrystalizovala myšlenka této velké poválečné kulturní akce (předsedou výboru byl dr. Oto Ševčík, místopředsedou Jan Ráček, tehdejší předseda MNV, program a režii vedl Miloš Zapletal, organizaci[/] měl na starosti Ladislav Baňouch, který se této práci věnoval až do své smrti v roce 1966; další členové výboru pracovali na úseku propagace, technických staveb, zásobování, financí, ubytování, výstav aj. U příležitosti II. slavností bylo jmenováno čestné předsednictvo, jehož členy se staly významné osobnosti tehdejšího politického, kulturního a vědeckého života (Ladislav Novomestský, Karel Chotek, Antonín Václavík, Vladimír Úlehla, Karel Plicka, Jan Húsek, Štefan Janšák aj.), čestný výbor (jeho členy byli např. Dušan Jurkovič, Vladimir Bouček, Jan Poláček, Štěpán Jež, Jan Kružík aj.) a pracovní výbor, který vyvíjel činnost v podstatě ve stejném složení jako u prvního ročníku. Tato organizační struktura byla zachována také u III. celostátních národopisných dnů (v čestném předsednictvu byli např. Zdeněk Nejedlý a Ladislav Novomestský, v čestném výboru Antonín Václavík, Karel Chotek, Karel Plicka, Karel Klusák, Vladimír Bouček aj.; pracovní výbor zůstal opět v podstatě nezměněn). Počínaje rokem 1949, kdy se péče o strážnické slavnosti přesunuje na Krajský národni výbor v Gottwaldově, který také výrazně ovlivňuje jejich ideové a umělecké pojetí, dochází k budování organizační struktury, která v zásadních rysech zůstává dodnes. Hlavním orgánem slavností se stává přípravný výbor,19) v jehož čele stojí oficiální zástupce krajského národního výboru (nejčastěji předseda školské a kulturní komise nebo vedoucí odboru kultury, v posledních letech místopředseda Jihomoravského krajské

91

ho národního výboru). Při výboru pracuji komise, které pečují o jednotlivé složky a úseky slavností.20) Organizačním centrem se od roku 1956 stává Ústav lidového umění,21) vedený Vítězslavem Volavým. Během svého trvání soustředila tato instituce kolem sebe početný okruh spolupracovníků, kteří mají nemalý podíl na úspěšném rozvoji strážnických folkloristických slavností. Není možné při této příležitosti nevzpomenout také všestranné podpory, jíž se "Strážnici" po celá tři desítiletí dostává ze strany politických a státních orgánů v krajském i celostátním měřítku.
      III.
      Strážnický folkloristický festival procházel složitým vývojem; byl vždy živým organismem reagujícím na kulturní proudy doby. Tato stránka strážnických slavností byla už zhodnocena natolik,22) že se můžeme na tomto místě omezit na stručnou charakteristiku hlavních etap, zejména počátečního období, a základních problémů, které se s nimi spojují.
      Základním motivem prvních tří ročníků celo státních národopisných slavností ve Strážnici "Československo v tanci a zpěvu" byla snaha "podat úseky ze skutečného života ve všech jeho základních lidových formách, zpěvu, hudbě a tanci, oproštěné od vší teatrálnosti, tak jak jej kdysi lid žil a jak dodnes ... v různých krajích žije".23) Po vesnických skupinách, které byly pozvány do Strážnice, se požadovala[/] početnost, krojová čistota a typický repertoár místa, odkud přicházely. Pro diváka měla být jednotlivá vystoupení "nádhernou podívanou na lid v jeho nejryzejších a nejvlastnějších projevech, v jeho krojích a při jeho písních a tancích, aby v nejširších vrstvách byl vzbuzen zájem a pochopení pro tento "mizející svět" a aby se slavnosti staly opravdovým svátkem národopisu."24) Už tehdy se také zdůrazňoval význam strážnických slavností pro sblížení Čechů a Slováků, myšlenka, která se prolíná pak jako pevná nit dalšími ročníky festivalu.
      V prvních ročnících strážnických slavnosti vystupovaly vesnické skupiny předvádějící folklórní a zvykoslovné projevy bez podstatnějšího jevištního ztvárnění, bez větších režijních zásahů, bez začlenění jednotlivých čísel do tematického celku v pořadu. Dramatického účinu a pestrosti se dosahovalo hlavně počtem účinkujících, výběrem materiálu a krojovou osobitostí zastoupených regionů. Ze zvykoslovných projevů byly v prvních třech ročnících zastoupeny svatba (Ratíškovice, Rohatec, Nová Lhota, Kuželov, Ostrožská Lhota, Kněždub, Petrov, Kozojídky, Kunovice, Popovice, Holešov, Čáčov, Detva), úvodnice (Velká nad Veličkou), hody (Hrubá Vrbka, Holešov, Kunovice, Krumvíř, Svatobořice, Kostice, Tvrdonice, Týnec, Moravská Nová Ves, Mikulčice-Těšice, Lužice, Prušánky, Dolní Bojanovice, Hrušky, Stará Břeclav, Poštorná, Charvátská Nová Ves, Hlohovec), masopust (Strání, Velká nad Veličkou, Nedašov, Draženov, Čierny Balog), dožínky (Roha

92

tec, Nový Hrozenkov, Moravské Lieskové, Zariečie), jízda králů (Vlčnov), vynášení smrtky (Starý Hrozenkov), královničky (Přerov) . Řada skupin předváděla pak typické tance svého kraje. z hlediska původu skupin bylo nejpočetněji zastoupeno Slovácko, v menší míře Valašsko, Těšínsko a Haná, české regiony reprezentovalo především Chodsko a jižní Čechy; početné skupiny přišly z horských oblastí Slovenska (Myjavsko, Rájecko, Trenčansko, Podtatransko, Pohroní, Detva aj.).
      Důležitou součástí poválečných ročníků strážnických slavnosti byly soutěže, k nimž dal podnět Vladimír Úlehla. "Když na mne brzo na podzim 1945" - vzpomíná Úlehla - "přišli Strážničané, řekli, že by v létě 1946 uspořádali rádi na strážnickém zámku, který se stal majetkem obce, celostátní národopisné slavnosti, a žádali mne, abych poradil, jakou vnitřní náplň jim dát. Hle, jaká netušená příležitost obnovit v nové demokratické formě starý zvyk pěveckých a hudeckých závodů na strážnickém zámku,25) vráceném do rukou lidu! Chopil jsem se jí a navrhl za jeden z hlavních bodů programu závod hudců, závod zpěváků a závod verbířů."26) Při velké účasti slováckých a slovenských skupin zvítězila tehdy mladá strážnická kapela Slávka Volavého; mezi nejvýše oceněnými byly dále muzika Jožky Kubíka a Ňorkova hudecká muzika z Hrubé Vrbky, kapela Samka Dudíka z Myjavy a cikánská kapela z Važce. O rok později vynikl ve strážnické soutěži zpěvák jožka Severin z Tvrdonic, taneční pár Mar[/]tin Miškerík a Běta Čambalová z Velké nad Veličkou. Při třetím ročníku soutěžila řada hudeckých, cimbálových a dudáckých muzik z Valašska, Slovácka, Chodska i ze Slovenska. v sólové soutěži zaznamenáváme cimbalisty Josefa Ščuku ze Staré Břeclavi, Milana Švrčinu z Valašských Klobouk, Jána Dujsíka z Brodského, Jana Sladkého ze Strážnice, dudáky z Domažlic, Veselí nad Lužnicí a gajdoše z Detvy. Ve zpěvu a tanci soutěžili zpěváci a tanečníci ze Strážnice, Staré Břeclavi, Tvrdonic, Kostic, Lužic, Mikulčic, Rohatce, Ratíškovic, Krumvíře, Svatobořic, Kněždubu, Hrubé Vrbky, Velké nad Veličkou, Nového Hrozenkova, Rusavy, Zariečí, Rejdové, Detvy, Poníků. s mnoha tehdejšími vítězi jsme se na strážnických slavnostech setkávali i v dalších ročnících; řadě z nich otevřela "Strážnice" cestu do rozhlasu a na koncertní pódia.
      První ročníky strážnických slavností byly pro naši kulturní veřejnost radostným překvapením.27) Ukázalo se, že tradice lidové kultury stojí za to, aby o ně bylo dále pečováno, aby se dále rozvíjely a včleňovaly do současné kultury.
      V roce 1949 dochází k změně v pojetí strážnického festivalu, jemuž se dostává oficiálního názvu ,,Slavnosti lidového zpěvu a tance ve Strážnici". Nastává druhá etapa, která se v programové skladbě slavností projevuje nástupem mladých amatérských souborů lidových písní a tanců, které začaly vznikat už v roce 1947 a v dalších letech nabyly specifického výrazu.

93

Tyto kolektivy, jímž se dostalo také zvýšené morální i hmotné podpory, začaly vyvíjet svou činnost především při městských závodních klubech a při některých zemědělských družstvech. Největšího rozkvětu dosahují soubory lidových písní a tanců v letech 1953 až 1955. v jejich činnosti se projevuje snaha o další tvůrčí rozvíjení lidového umění, snaha obohacovat je o nové myšlenky, o současné prvky. Soubory se pokoušejí o novou písňovou a taneční tvorbu.28) Na tyto snahy reagovala přirozeně i Strážnice, která se postupně přeměňovala v přehlídku nejlepších souborů lidové umělecké tvořivosti, u nichž se zvláště vyzvedávala vlastní nová tvorba. Syrový a neupravený folklór se dostával do pozadí, ve Strážnici ubylo vesnických skupin.29) Přesto, že strážnické slavnosti si nadále udržovaly celostátní charakter, v jejich programech v tomto období naprosto převažovaly soubory a skupiny z Gottwaldovského kraje.30) Převážně autentický m folklórním projevům byly věnovány "klenotnicové" pořady, do nichž se však dostávala i čísla vypočtená na divácký úspěch.31) Novým prvkem slavností jsou vystoupení vypravěčů, z nichž většina se omezila na pseudolidové projevy a přispěla tak k tomu, že lidové vyprávěni postupně ze strážnických pódií vymizelo.
      Třetí období strážnických slavnosti, které začíná v roce 1956, je charakterizováno otevřenou diskusí o jejich koncepci. Souvisí to s celkovým kulturním vývojem, v němž se odmítají folklorizující tendence v současném umění,[/] a tehdejší situaci souborů lidových písní a tanců, které se dostaly do jisté stagnace. Tvůrčí, umělecké i společenské úkoly kladené souborům byly velmi náročné a nebyly dostatečně diferencovány v souhlase s typy, složením, možnostmi, podmínkami i funkcí souborů.32) v diskusi kolem Strážnice dostala se do popředí otázka podstaty strážnických slavností, mají-li být skutečným folkloristickým festivalem, nebo přehlídkou amatérských souborů lidové umělecké tvořivosti. v počáteční fázi třetího období byly kritické hlasy proti současné koncepci slavností odmítány, ve skutečnosti však došlo k jistému kompromisu.33) Vedle souborů lidových písní a tanců se začal postupně prosazovat autentický folklór v podání vesnických skupin i jednotlivců. Celková stavba programů strážnických slavností se v této etapě - stejně jako v předcházejících letech - vyznačuje jen volnou vzájemnou návazností, bez tematických celků. Počet pořadů, zajišťovaných programovou komisí, v jejímž vedení se střídali Vítězslav Volavý a Stanislav Havlíček, se zvýšil (vystoupení probíhala na třech nově vybudovaných pódiích).34) s českými a slovenskými soubory vystupovaly společně i zahraniční soubory. Významnou složkou 11. ročníku byl krojovaný průvod, který nabyl ve srovnáni s předešlými lety velkého rozsahu.35)
      K záměrnému tematickému odlišeni jednotlivých programových celků dochází od 12. ročníku Strážnice v roce 1957.36) v tomto roce vzniká také "Dětská Strážnice", která se i v dalších

94

letech koná týden před vlastními slavnostmi.37) Součástí slavností byly v těchto letech opět soutěže ve zpěvu, hudbě a tanci.38) Velkou oblibu si u obecenstva získaly nově zavedené noční pořady ("Strážnická nokturna").39) z národopisného hlediska byla pak pozoruhodná "Odborná okénka", věnovaná vybraným folklórním projevům (kola a chorovody, dělnické písně, česká dudácká hudba).
      V roce 1962 se konala ve Strážnici mezinárodní konference International Folk Music Counsil (JFMC). Myšlenka uspořádat tuto významnou akci v Československu vznikla z podnětu socialistických zemí, které měly snahu proniknout do tohoto vrcholného orgánu v oboru hudební folkloristiky a ovlivňovat jeho činnost. Příprava konference probíhala v úzké souvislosti s přípravou strážnických folkloristických slavností. To ovlivnilo i celkovou koncepci 17. ročníku Strážnice i charakter festivalu v dalších letech. Jednání představitelů Jihomoravského krajského národního výboru a zástupců výboru strážnických slavností s ministerstvem školství a kultury dospěla k závěru, že Strážnice má mít od roku 1962 mezinárodní charakter a že se jí mají zúčastnit nejen soubory ze socialistických zemi, ale i z kapitalistických států. Touto změnou v pojetí strážnického festivalu40) se usilovalo o upevněni přátelství mezi národy a rozvíjení spolupráce v .oblasti zájmové umělecké činnosti s ostatními, zejména socialistickými zeměmi.41) v dal[/]ších ročnících dochází pak k jistému návratu k původním folklórním projevům.42)
      V letech 1964 a 1965 probíhá nové zásadní teoretické i praktické přehodnocení koncepce strážnických slavností.43) v souvislosti s ubýváním městských souborů lidových písní a tanců a s oživováním vesnických skupin v oblastech s relativně živými tradicemi lidové kultury se prosazuje názor, že Strážnice má být folkloristickým festivalem,44) který prezentuje v typizovaných pořadech všechny existující formy současného lidového umění, od folklórních projevů původních až po stylizované a komponované pořady. Vytvářejí se tři základní typy hlavních programů, které ukazují český a slovenský folklór s důrazem na jeho autentickou podobu, dále nejúspěšnější stylizace v provedení českých a slovenských souborů; třetí pořad je vyhražen zahraničním souborům. Zdůrazňuje se dramatické odlišení pořadů a jejich vnitřní dramatická výstavba. Hlavním ideovým aspektem folkloristického festivalu ve Strážnici zůstává myšlenka bratrství Čechů a Slováků a prohlubováni přátelství mezi národy. s těmito zásadami ideovými i uměleckými záměry vstupuje Mezinárodní folkloristický festival ve Strážnici také do svého jubilejního 30. ročníku.
      IV.
      Úspěšný třicetiletý vývoj folkloristického festivalu ve Strážnici se odrazil nejen v jeho programové stránce,45) ale i v celkovém řešení

95

Dudácká muzika Prácheňského souboru ze Strakonic v průvodu. MFF Strážnice. Foto J. Imrich 1967.

96

Vystoupení souboru Vsacan ze Vsetína. MFF Strážnice. Foto ČTK 1962.

Vystoupení skupiny z Kubry v pořadu "Masopust držíme". MFF Strážnice. Foto J. Tomeš 1973.

98

Vystoupení betlemářů z Lendaku. MFF Strážnice. Foto L. Polášek 1965.

99

areálu, v němž se strážnické slavnosti odbývají. Kritici prvních slavností poukazují na velkou obětavost strážnických občanů, kteří postavili "dobrovolnou prací jeviště dosti prostorné nejen pro velmi početné skupiny, ale i pro vozové průvody, a velké hlediště." Stejně obětavě bylo vyzdobeno i město, kde "každá ulice řešila věc po svém a závodila vkusem a nápady se sousedními".46) Bez starostlivé péče Strážničanů nebylo možno připravit důstojné prostředí pro festival ani v dalších letech. I tuto skromnou práci je třeba spravedlivě při hodnocení uplynulých třiceti let zaznamenat.47) Výtvarné pojetí výzdoby města i areálu festivalu podléhaly dobovému výtvarnému vkusu a měly povětšině folklorizující ráz podtržený ideologickými aspekty. Obecně možno říci, že nejpůsobivější a ideově nejúčinnější byla tato výzdoba tehdy, když se v maximální míře držela tradičních výzdobových prvků, doplněných ve střízlivé a uvážené formě o ostatní hlediska. Návštěvnost festivalu48) a rozšiřování jeho programové skladby vyvolávaly potřebu výstavby dalších stadiónů,49) které by odpovídaly současným scénickým požadavkům. Tento problém byl ve své době sice uspokojivě vyřešen, avšak v současnosti se opět naléhavě hlásí.
      Organizačním centrem, hybnou pákou a vlastním pořadatelem folkloristického festivalu je Ústav lidového uměni, který má své sídlo ve strážnickém zámku.50) v programu ústavu je činnost vědecko-výzkumná, publikační, výstav[/]ní a poradenská. Výstavy, které tato instituce každoročně u příležitosti folkloristického festivalu otevírá, vycházejí z problematiky lidové kultury (zejména lidového umění), historie a výtvarného umění ve vztahu k venkovskému lidu a prostředí.51) Ve svém celku přispívá výstavní činnost Ústavu lidového uměni k výchově strážnických návštěvníků k úctě k tradicím lidové kultury jako důležité součásti našeho kulturního dědictví.
      Ze snahy rozšířit možnosti kulturního vyžití návštěvníků Strážnice vzešla myšlenka muzea vesnických staveb jihovýchodní Moravy,52) k jejíž realizaci byly vytvořeny podmínky v roce 1972 a zejména pak v roce 1973.53) Výstavbou muzea lidových staveb v přírodě, situovaného do pěkného a přirozeného prostředí strážnických luk v blízké návaznosti na zámecký park, vznikne komplexní, svým způsobem v celoevropském měřítku jedinečný kulturní areál s etnografickou a folkloristickou specializací. Jeho základními složkami budou stadióny v zámeckém parku jako hlavní dějiště folkloristického festivalu a jiných folkloristických akci, výstavní sály strážnického zámku s expozicemi lidového umění a obrazárnou, muzeum lidových staveb,54) památková rezervace "náves Starého Města" ve Strážnici a komplex vinných sklepů Plže u Petrova, kde se v roce 1939 konaly památné národopisné slavnosti, považované za předchůdce folkloristických slavnosti ve Strážnici.

100

      V.
      Všechny diskuse, které proběhly o folklóru a folkloristických slavnostech v období, které uplynulo od našeho osvobození, vybízejí k tomu, abychom se závěrem dotkli některých teoretických problémů, jejichž osvětlení může být cenné i pro další vývoj Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici.
      V souvislosti s hodnocením významu tradic lidové kultury, zejména její umělecké části, diskutuje se často otázka "současného folklóru" a "druhé existence folklóru" čili "folklorismu". Přijímáme-li jako jedině správné a možné východisko, ozývající se v poslední době v pracích českých i slovenských folkloristů, které chápe současný stav folklórní tradice nikoliv jako etapu jejího zanikání, nýbrž jako jeden úsek jejího celkového vývoje,55) pak můžeme také přijat pojetí současného folklóru "jako organické jednoty jevů tradičních a nových".56) Jako chronologické ohraničení "současného" folklóru se vžívá vymezení V. J. Guseva obdobím po druhé světové válce, spojeným se socialistickou přeměnou naší společnosti.57) Součástí současného folklóru je tedy také "folklórní dědictví", které je nutno považovat - použijme výrazů užívaných v současné sovětské folkloristice - ne za "živou starinu", přežitek minulosti, ale za "živě dědictví",58) jež sice lid převzal z minulosti (sovětští folkloristé považují za "folklórní dědictví" projevy lidového umění vzniklé v období před Říjnovou revolucí;[/] u nás půjde zejména o folklórní tvorbu z doby před zahájením výstavby socialismu), které však pro své ideové, estetické, historické a jiné hodnoty může sloužit jako živá tkáň spojující současnou společnost s minulými generacemi. Má-li folklór plnit tuto funkci, je třeba přehodnotit charakter jeho jednotlivých složek a částí. Řada prvků spjatých zejména s někdejšími věrskými představami ztratila dnes už svůj význam v životě lidu a nemá také co říci současnému člověku. Při zvažování, co převzít a co ne, je nutno postupovat obezřetně, uvážlivě a hlavně s důkladnou odbornou a ideovou připraveností. Ne vše, co po formální stránce může jevit spojitost s náboženskými představami, má tento obsah a význam; často se tu skrývá myšlenkový svět předkřesťanské éry, sociální tužby lidu, jeho přání, naděje. Současný život pak sám prověřuje životaschopnost a "únosnost" jednotlivých složek tradic lidové kultury.
      Před časem se pokusil (podle našeho názoru s úspěchem) K. V. Čistov pomocí teorie komunikace osvětlit základní rozdíl mezi kulturními jevy, které žijí v dnešní společnosti.59) Jeho výsledky, jejichž východiskem bylo sledování odlišností mezi folklórem a literaturou, je možno zobecnit i pro další kulturní jevy. Rámcově a poněkud zjednodušeně řečeno, pro tradiční kulturní jevy vážící se na malé skupiny a lokální společenství je charakteristický kontaktní, přirozený, bezprostřední typ komunikace, při němž jsou nositelé tradice rovnocennými partnery; v případě folklórního jevu se může poslu

101

chač (účastník obyčejového děje apod.) stát interpretem (nositelem obyčeje atp.), interpret (nositel tradičního jevu) zase posluchačem (pozorovatelem nebo účastníkem tradiční akce). Má-li folklór jako tradiční jev zůstat folklórem, může se šířit jen při bezprostředním styku jeho nositelů, tzn. od člověka k člověku.60) Takto fungovaly folklórní procesy v minulosti, tak působí i dnes, i když jejich obsah se mnohdy v důsledku nové společenské situace podstatně změnil.
      Většina kulturních jevů působících ve velkých společenských strukturách, mezi nimi i ty, které vycházejí nebo se opírají o projevy lidové tradice (folklorismus, zájmová umělecká činnost), je založena na zprostředkované, technické komunikaci mezi tvůrci a příjemci.61) Pohádky, pověsti a jiné druhy slovesného folklóru můžeme číst v knihách, časopisech, písně posloucháme v rozhlase, zvykové a taneční scény sledujeme v televizi, na divadelních pódiích, ve filmu, lidové výtvarné projevy máme možnost poznávat na výstavách. Odborný charakter má také prezentace projevů lidového umění při folkloristických festivalech.
      Tím se už dostáváme k problému tzv. druhé existence folklóru čili folklorismu, který se v našem kulturním životě objevuje v nejrůznějších podobách už od období romantismu a v poválečném období nabývá zvláště osobitých forem. Jestliže např. mládež sdružená v souborech zpívá písně a tančí tance, které nezná z bezprostředního styku s tradičním prostře[/]dím, ale naučila se je od svých vedoucích, zná je ze sbírek apod., čili chybí tu přímý vztah k tradicím lidové kultury, stejně tak hraje-li orchestr lidových nástrojů více či méně stylizované lidové písně, nejde už o folklórní projevy v pravém slova smyslu, ale o druhotní pěstování folklóru, tedy o folklorismus. Hranice folklorismu nejsou mnohdy snadno postižitelné; tradice často přechází ve folklorismus a opačně, projevy folklorismu vzrůstají logicky do tradice.62) Tato otázka je velmi důležitá i pro koncepci programů folkloristického festivalu ve Strážnici. v pořadech zaměřených na původní, autentický folklór se někdy dostávají vedle sebe skuteční nositelé lidové tradice hudební, písňové a taneční s interprety vzbuzujícími iluzi autentičnosti, v jejichž projevech se nedají zapřít rysy folklorismu. Platí to nejen o "lidových" umělcích s vyšším (často i vysokoškolským) vzděláním,63) ale také o řadě vesnických skupin, která svá vystoupení nacvičují, a to nejen pro festivaly a regionální slavnosti, ale i pro účast na zvykových a jiných akcích v rámci místa, kde působí. Vystoupení a funkce těchto skupin na folkloristických slavnostech a v rámci výročních zvyků, které jsou součástí života vesnické komunity, mohou mít (a ve většině případů také mají) odlišný charakter, jehož podstatou je právě forma komunikace. Pojem původního, autentického folklóru je v současnosti značně relativní.64)
      Z aspektů teorie folklorismu bude třeba zhodnotit i hnutí lidové umělecké tvořivosti,

102

které od svého vzniku v poválečných letech až po současnost měnilo několikrát svůj směr, cíle i poslání. Během doby nabyla zájmová umělecká činnost masového charakteru a stala se jedním z výrazů demokratičnosti naší kultury. Výrazné místo, které zaujaly v hnutí lidové umělecké tvořivosti soubory lidových písní a tanců prezentující více či méně stylizované folklórní projevy, i samo označení zájmové umělecké činnosti termínem "lidová umělecká tvořivost", vedly k tomu, že se celá amatérská činnost neprávem spojovala hlavně s folklórem (zapomínalo se např. na ochotnické divadlo, na pěvecké, estrádní a jiné soubory, které rovněž vyvíjely intenzívní činnost)65) Jisté přecenění folklóru, k němuž zde došlo (často se po něm chtělo to, co pro svou podstatu nemohl dát), jeho nadužívání při nejrůznějších kulturních pořadech a další okolnosti způsobily, že se začalo hovořit o "tíze folklóru"; připomeňme si Mináčův článek z roku 1958 "Tíha folklóru", uveřejněný v Literárních novinách. Diskuse, které se snažily "problém folklóru" řešit (včetně jeho postavení na strážnických slavnostech), měly jeden základní nedostatek: byly založeny na nesprávném východisku. Poválečná "renesance folklóru", spojovaná někdy s úsilím o novou písňovou a taneční tvorbu a do značné míry závislá na činnosti souborů lidových písni a tanců, z nichž valná většina působila ve městech, nebyla totiž dalším vývojem folklóru, ale formou jeho umělého pěstování, uměleckého zpracování.66) Další vývoj zájmové[/] umělecké činnosti pak ukázal, že v systému socialistické kultury má své místo jak původní, autentický folklór, tak i folklór stylizovaný.
      Zvažujeme-li stále častěji význam tradic lidové kultury pro současný život, pak se nám pod lidovou tradicí, lidovým uměním nevybavuje měšťácká představa "nahých kolen, národních krojů, národních tanců, na co my z města se máme chodit dívat jako na divadlo" (jak se svého času vyjádřil Adolf Loos), ale trvalé hodnoty národní kultury. Ukazuje se, že regionální kulturní tradice jsou lidem nejbližší, nejsrozumitelnější, protože jsou "jejich". Rozvoj současné kultury není bez tradice možný. Tradici si však nemůžeme idealizovat a zůstat jen u ní; řečeno Leninovými slovy - "chránit dědictví neznamená omezit se na dědictví". Lidovou tradici nelze také chápat jen povrchně. Nestačí pouze sbírat ornamenty a motivy jako vzorky, které je možno bez rozmyslu obměňovat nebo zužitkovat ve prospěch módní vlny, nestačí je dále předávat v laciné podobě prostřednictvím sdělovacích prostředků a jinými způsoby. Péče o tradice lidové kultury i úsilí o její využití a včlenění do kontextu současné kultury vyžadují systematický charakter a důsledný vědecký základ.

103

Místo závěru: Těsně před svou smrtí, dva roky po válce, Vladimír Úlehla, který měl nejen rád Strážnici, "to zvláštní selské město s velkou tradicí a pestrými dějinami", ale i lid a jeho kulturu, v závěru své "Živé písně" napsal: "A kromě dobrot svobody, za něž s ostatními vděčím ... osvoboditelům, chtělo by se mi poděkovat jim vroucně, že se smím dožít chvíle, kdy se mizející svět mění ve svět podchycený, milovaný a spolehlivě studovaný."

Chlapci ze Strážnice. MFF Strážnice. Foto ČTK 1967.

104

Poznámky
1.
      F. Bartoš, Nové národní písně moravské s nápěvy do textu vřaděnými, Brno 1882, Předmluva, s. 2.
2.
      B. Václavek, O lidové písni a slovesnosti, Praha 1963, s. 59.
3.
      K podobným zjištěním dospívají i sovětští folkloristé. Srov. B. N. Putilov, Foľklornoje nasledije i sovremennaja kuľtura. In: Problemy sovremennogo narodnogo tvorčestva. Russkij folklor 9, 1964, s. 75.
4.
      A. Kłoskowská, Masová kultura. Praha 1967, s. 241.
5.
      Srov. J. Burszta, Kultura ludowa-kultura narodowa. Warszawa 1974, s. 346-347.
6.
      Z. Nejedólý, O kulturu národní a lidovou. Praha 1948, s. 25.
7.
      Z. Nejedlý, O kulturu národní a lidovou, s. 25-26.
8.
      Tamtéž, s. 28.
9.
      Z. Nejedlý, O lidové tvořivosti, In: Zdeněk Nejedlý a naše lidová umělecká tvořivost. Praha 1954, s. 11-12.
10.
      Toto stanovisko veřejně vyjádřil např. v r. 1940 jeden z představitelů pokrokového křídla jinak rozporného hnuti Národopisná Morava, později okupanty vězněný učitel Domin Černý: "Dnes cítíme, že v krojích, písních a tradičních zvycích je něco více než lidové slavnosti a atrakce pro pobavení obecenstva. Je v nich kus národní síly. A tu potřebujeme pro přítomnost i pro časy budoucí. Říkáváme rádi a s oblibou, že nyní musíme jíti hluboko ke kořenům našeho bytí, jež i v těžkých dobách udržely své vědomí národní a udrží je opět. Tím myslíme lidovou kulturu, svébytnou, soběstačnou, jako výraz národního vědomí." ( D. Černý, Od vesnice k městu. Lidová tvorba 1, 1940, č. 1, s. 3.)[/]
11.
      B. Václavek, O lidové písni a slovesnosti, s. 280.
12.
      A. Václvík, Na okraj úvah o lidovém projevu. Tvar 1, 1948, s. 21. - Podobné myšlenky vyslovil o řadu let později na Sjezdu socialistické kultury Ladislav Štoll: "I když jsme jako socialisté tyto lidové tradice, buržoazií jednak přezírané, jednak pokrytecky zneužívané - znovu oživili a hrdě se k nim hlásíme a zase na ně navazujeme, - přesto náš vztah k nim není vztahem staromilců. Nechceme přirozeně, aby byly tyto krásné tradice zneužívány, aby krása folklóru sloužila idealizaci přežilých forem života, udržování náboženských pověr, oslavování zaostalosti vesnice, pokryteckého hledání půvabu v chudobě a primitivnosti." (Lidová tvořivost nedílná součást socialistického umění. Část projevu prof. L. Štolla na Sjezdu socialistické kultury, 8. 6. 1959 v Praze. Lidová tvořivost 10, 1959, s. 145-146.)
13.
      Příklady podobných akcí uvádí J. M. Krist Historie slováckých krúžků a vznik souborů lidových písní a tanců na Slovácku. Praha 1970, s. 74.
14.
      Např. v červenci r. 1945 se konaly ve Zlíně slavnosti pod názvem "Slovácko opět žije".
15.
      Materiály z jednotlivých ročníků strážnických slavností, z nichž v této stati vycházíme, jsou uloženy v archívu Ústavu lidového umění ve Strážnici. Autoři tohoto příspěvku děkují za spolupráci při shromažďování archívních informací pracovníkům Ústavu lidového umění Ludmile Fajkusové, prom. hist. Anně Rýznarové a Dušanu Vlachovi.
16.
      Podrobnější údaje o folkloristických slavnostech viz J. Tomeš, Strážnické slavnosti a jejich místo v renesanci folklóru. In: Strážnice 1946-1965. Brno 1966, s. 17-31; týž, Celostátní a regionální folklo

105

ristické slavnosti a jejich místo v současném kulturním dění. In: Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti, Brno 1974 s. 71-78.
17.
      Srov. J. Tomeš, Strážnické slavnosti, s. 32-33.
18.
      J. M. Krist, Historie slováckých krúžkú, s. 81, pozn. 2.
19.
      V některých letech, např. v r. 1957, došlo k částečné změně, která spočívala v tom, že místo přípravného výboru byl zřízen při odboru školství a kultury krajského národního výboru poměrně početný sbor aktivistů, který měl užší výbor a pracovní štáb.
20.
      Jejich počet se po dobu existence strážnických slavností měnil. Konstantními zůstávají především komise programová, technická, finanční. pořadatelská ubytovací, dopravní, obchodní a zásobovací, bezpečnostní, zdravotní, výzdobná.
21.
      Původní název byl Krajské středisko lidové kultury, později byla tato instituce, řízená krajským národním výborem, přejmenována na Krajské středisko lidového umění; dnešní název nese tento ústav od roku 1968.
22.
      J. Tomeš, Strážnické slavnosti, s. 32-66; D. Holý, Kritika, strážnické slavnosti a národopisci, Národopisné aktuality 1, 1964, s. 27-41; E. Rejšková, Teze rozboru vývoje, stavu a výsledků v oblasti lidového tance. Taneční sborník 1, 1965, s. 3-19; táž. Vývoj názorů na Strážnické slavnosti v letech 1946-1964. Taneční listy 1, 1965, s. 21-61; V. Volavý, Strážnický folkloristický festival a jeho kulturně politické aspekty. In: Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti. Brno 1974, s. 79-83 aj.
23.
      Text v propagačním letáku z 1. ročníku slavností, z něhož citujeme, pak pokračuje: "Chceme ukázat ve zhuštěné formě bez divadelních tóg a koturnů celou krásu tohoto živého folklóru, té pokladnice, z níž náš národ často i jen podvědomě čerpá všechnu[/] svou zdravou sílu jako z kořenů tkvících pevně v naší rodné půdě."
24.
      Podobně vyznívá i příspěvek Oty Ševčíka, předsedy přípravného výboru prvních slavností: "Strážnický celostátní národopisný festival připomene letos znovu. že náš prostý lid je nejen dědicem a nositelem nezničitelných estetických hodnot, vytvářených a tříbených staletími, ale že jest také třeba tento odkaz lidové tvořivostí bedlivě střežit, je správně chápat a hodnotit tak, abychom jej mohli předati nastupujícím generacím neporušený a svěží." ( O. Ševčík, Strážnická lidová pohádka. Masarykovou stopou 2, 1948, s. 81.)
25.
      František Bartoš uvádí, že "na obžínky robotní vysílala každá poddaná vesnice své nejlepší hudce; zpěváky, tanečníky, skakouny a zápasníky na Strážnický zámek. kdež před panstvem závodili." ( F. Bartoš, Několik slov o lidových písních moravských. In: F. Bartoš-L. Janáček, Národní písně moravské v nově nasbírané. Praha 1889, s. XLI.
26.
      V. Úlehla, Živá píseň. Praha 1949, s. 270.
27.
      Výstižně zachycuje tuto situaci Karel Chotek ve svém hodnocení 1. ročníku strážnických slavností: "Není třeba zatajovati, že mnozí přijížděli do Strážnice s nemalými pochybami a skepsí. Byla to první velká přehlídka po dlouholeté strašné válce s hlubokými převraty politickými, sociálními a duševními, Přirozeně, byla tu otázka, co a jak přežilo tuto hroznou dobu ve věci lidového kroje, lidové písně a lidového tance, nebledě na jiné projevy starých forem lidové kultury. Vždyť již před válkou to vše procházelo velikou krisí a zdálo se býti odsouzeno ne k zániku, nýbrž k něčemu horšímu - nevkusnému, nechutnému úpadku. v tom směru byla Strážnice překvapením. v lidu se udrželo mnoho dobrého. A za tento důkaz jsme Strážnickým především vděčni!" ( K. Chotek, Strážnické slavnosti, Český lid 1, 1946, s. 108.)

106

28.
      Srov. E. Rejšková, Teze rozboru, s. 8-11.
29.
      Vesnické skupiny byly jádrem strážnických pořadů ještě v r. 1949. Tehdy vystupovaly ve Strážnici skupiny ze Slovácka, Valašska, Hané, Chodska a řada skupin ze Slovenska. Byl tu však už také Vycpálkův soubor ČSM z Prahy, Národopisná družina pri Vysokoškolskej rade (pozdější Lúčnica) z Bratislavy, soubor z Filakova aj. Manifestační ráz čtvrtého ročníku slavností podtrhla účast Armádního souboru Víta Nejedlého z Prahy, který předváděl i nefolklórní čísla.
30.
      Organizátoři se tím snažili mimo jiné též ovlivnit zakládání nových souborů na vesnicích.
31.
      V propagačním letáku z r. 1953 např. čteme, že vyvrcholením "Klenotnice" bude "společné vystoupení cimbálových muzik Strážnice s primášem Slávkem Volavým, Hrubá Vrbka, primáš Jožka Kubík i Hradišťan s primášem J. Staňkem".
32.
      E. Rejšková, Teze rozboru, s. 11.
33.
      Srov. D. Holý, Kritika, strážnické slavnosti a národopisci, s. 27-36; J. Tomeš, Strážnické slavnosti, s. 49-50; V. Frolec, ještě o folklóru. Kulturní tvorba z 22. 8. 1963; J. Jančář, Lidová tradice a současnost. Národopisné aktuality 12, 1964, s. 23-25.
34.
      V roce 1956 vystupoval v jednom pořadu Slovácký orchestr vedený Vítězslavem Volavým se zpěváky Janem Míšou, Václavem Harnošem a Marií Procházkovou, dále soubor z Mělníka, Hradišťan, Olšava z Uherského Brodu, Trenčan a skupina z Vyšných Raslavic. Základ druhého pořadu tvořil Valašský orchestr lidových nástrojů Kyčera ze Vsetína, Ječmínak z Chropyně, Kopaničář ze Starého Hrozenkova s vynikajícím tanečním párem manželů Šopíkových, podlužácké soubory z Břeclavi a Tvrdonic, Prácheňský soubor ze Strakonic, slovenský soubor z Rejdové, gajdošská muzika ze Sihelného, soubor Romano z Kendic. v třetím pořadu vystupovali zpěváci z Hor[/] ňácka, soubor Radhošť z Rožnova, muzika z Malenovic, Jasénka ze Vsetína, slovenské soubory z Východné, Pozdišovců aj.
35.
      Zatímco např. v r. 1952 procházelo ulicemi Strážnice kolem 2.800 krojovaných osob, v r. 1956 se jejich počet zvýšil na 6.000. Krojovaný průvod je trvalou součástí i pozdějších ročníků.
36.
      Tematické pořady dostávaly své názvy a konaly se na jednotlivých stadiónech i na jiných místech zámeckého parku. v r. 1957 to byly: Klenotnice, Od fašanku do hodů, Valašská neděle, Pozdrav ze Slovenska, Družba (zahraniční soubory); r. 1958: s Beskydu na obě strany (klenotnicový pořad), Slovácko (regionální pořad), Družba (zahraniční soubory), Strážnické nokturno; r. 1959: Pozdrav Gottwaldovského kraje, Mezi dvěma slunovraty (klenotnicový pořad), Družba národů, Strážnické nokturno, Odborné okénko, Medailón Hynka Bíma; r. 1960: Sloboděnka ide (revoluční tradice), Družba národů, Kytice nejvoňavější (souborový pořad), Strážnické nokturno, Ja, dolina, dolina (klenotnicový pořad), Pohlednice ze zahraničí, Odborné okénko; r. 1961: Veselá je dědina (pořad souborů Jihomoravského kraje), Družba národů, Odborné okénko, Strážnické nokturno, Ej, hora, hora (klenotnicový pořad).
37.
      V dřívějších ročnících Strážnice vystupovaly dětské soubory v části některého pořadu nebo byly zařazovány mezi vystoupení souborů dospělých. Dětská Strážnice se konala samostatně několik ročníků, pak se od ní upustilo; od r. 1970 se stává součástí Mezinárodního folkloristického festivalu (ve formě jednoho z festivalových pořadů).
38.
      Vítězové soutěže v r. 1957: cimbálové muziky - muzika n. p. Šohaj ve Strážnici, primáš Vítězslav Volavý, muzika souboru Jasénka n. p. MEZ Vsetín, primáš Zdeněk Kašpar, muzika n. p. Medika Brno, primáš Antonín Jančík; verbuňk - Milan Kropáček (soubor Hradišťan), Věroslav Blahutka (soubor Olšava), Jan Krist (Uherský Brod); odzemek - Lubomír Oravec

107

(Velké Karlovice), Miroslav Ekart (soubor Vsacan), Jiří Martínek (soubor Jasénka); mužský zpěv - Jan Míša (Strážnice), Jiří Prachař (Kuželov), Zdeněk Kašpar (soubor Jasénka); ženský zpěv - Jaroslava Vavrysová (soubor Nafta Hodonín), Zora KořánováSoukupová (soubor Úsvit České Budějovice), Jarmila Šuláková (soubor Kyčera Vsetín); lidové vyprávění - Vladimír Kurtin (Hošťálková), Rosálie Čechová (Těmice), Antonín Lučný (Kunovice); sólo na lidový nástroj - Joža Orság-Vranecký (hra na píšťalu, Nový Hrozenkov).
      Rok 1958: lidové muziky většího obsazení - cimbálová muzika Slávka Volavého ze Strážnice, cimbálová muzika brněnské Mediky (primáš Antonín Jančík), cimbálová muzika VTA Brno (primáš Mirek Meloun); lidové muziky menšího obsazení - muzika Jasénky Vsetín (primáš Zdeněk Kašpar), muzika Ondráš Ostrav a (primáš Rudolf Petruška); sólo na lidové nástroje - Joža Orság-Vranecký z Nového Hrozenkova (píšťala), Otakar Pokorný z Brna (dudy), Jaroslav Veit z Prahy (dudy), Pavel Zogata z Hrčavy (gajdy); mužský sólový zpěv - Jiří Prachař z Kužetova, Josef Votava z Českých Budějovic, Jaroslav Hrbáč z Hrubé Vrbky, Václav Harnoš z Hroznové Lhoty; ženský sólový zpěv - Eva Kubíčková z Českých Budějovic, Květa Černá z Břeclavi,, Irena Kašparová ze Vsetína, Karla Dostálová z Malenovic; párový tanec točivý - Zemanová a Hladký z Napajedel. Soukupová a Votava z Českých Budějovic, manželé Talašovi z Jasénky, Vsetín; sólový verbuňk Jan Pavlík z Kuželova, Jan Prokop z Týnce, Jan Krist z Uh. Brodu, zpěv Jiří Prachař z Kuželova, Jaroslav Hrbáč z Hrubé Vrbky; sólový odzemek L. Oravec z Velkých Karlovic; lidové vyprávění Vladimír Kurtin z Přerova, Josef Horčička z Poštorné, Antonín Lúčný z Kunovic.
      Rok 1959: muzika menšího obsazení - muzika Jasénky ze Vsetína, muzika Československého rozhlasu Ondráš z Ostravy, muzika souboru Vlajka mládí[/] z Brna; větší soubory lidových nástrojů - cimbálová muzika brněnské Mediky, muzika Břeclavanu z Břeclavi, muzika souboru Úsvit z Českých Budějovic; pěvecká dua a tria Maryška Malčicová a František Koneček ze souboru Břeclavan z Břeclavi, E. Janíková, J. Hendrychová a J. Bartková z Olšavy v Uherském Brodě; pěvecké skupiny - dívčí skupina soubor u Úsvit z Českých Budějovic, dívčí sbor Břeclavanu z Břeclavi, dívčí skupina souboru Vlajka mládí z Brna; sólový verbuňk - Jan Krist z Uherského Brodu. Věroslav Blahutka z Uherského Brodu, Jan Beránek z Brna, Jan Prokop z Týnce; sólový odzemek - Luboš Oravec ze Vsetína, Josef Mikulenka z Frenštátu pod Radh.; lidové vyprávění - Jan Měrka z Halenkova, Jiří Vinklát z Kroměříže, Josef Horčička z Poštorné, Vlasta Erbenová z Vrchlabí; soutěž o norou píseň - Robert Bezděk z Prahy ("Leť písničko"), Adolf Skupník z Gottwaldova ("Ja, dobře budě"), Jiří Novák z Prahy ("Já bych chtěla vědět"), Anděla Petrová z Mylíku ("Za dědinú lán žita"). Rok 1961: malé lidové muziky - muzika Dúbrava z Valašských Klobouk, dudácké trio z Plzně, cimbálová muzika Břeclavanu z Břeclavi; větší soubory lidových nástrojů - cimbálová muzika Antonína Jančíka z Brna. cimbálová muzika Vysoké školy báňské z Ostravy, cimbálová muzika Jasénky ze Vsetína; pěvecká dua a tria - slezské trio z Krnova, trio sester Žabkových ze souboru Slezan z Českého Těšína, duo Sochorová a Kovařík ze souboru Břeclavan, trio souboru Morava z Uničova; pěvecké skupiny - dívčí skupina souboru Břeclavan, dívčí sbor Podještědského souboru z Liberce. dívčí skupina souboru Dúbrava z Valašských Klobouk; sólový zpěv - Zdena Hovorko v á z Brna, Marie Žabková z Českého Těšína, Jaroslav Kovařík z Kobylí, Václav Harnoš ze Strážnice. Jiřina Böhmová z Prahy; sólový tanec - Géza Lörincz z Trenčína. Josef Vajčner ze Strážnice, Josef Mikulenka z Rožnova pod Radh.; skupinový tanec soubor Danaj ze Strážnice, soubor ZK dolu Hlubina z Ostravy, Břeclavan z Břeclavi.

108

39.
      V r. 1959 dominoval v "nokturnu" jihočeský folklór, v letech 1960-1961 soubory Olšava a Vsacan; v r. 1963 byl noční pořad "Zbojnickým chodníčkom" věnován 250. výročí smrti Jánošíka; vystoupil v něm i Slovenský ľudový umelecký kolektív, u diváků však zvítězili především lidoví hudci, zpěváci a tanečníci z Hrochoti pod Poľanou, kteří se pak stali i laureáty Strážnice 1964.
40.
      V r. 1962 byl festival označen jako "Slavnosti lidových písní a tanců s mezinárodní účastí".
41.
      Strážnice 1962 měla následující programovou skladbu: "Československý reprezentační pořad" (vystoupení nejlepších československých souborů lidových písní a tanců), "Družba" (zahraniční soubory spolu se soubory z českých zemí a Slovenska), "Mezinárodní klenotnice" (ukázky klasických lidových písní a tanců v provedení československých a zahraničních souborů), "Nokturno". Vedoucím programového úseku zůstává v těchto letech Vítězslav Volavý.
42.
      Při Strážnici 1963 to naznačil především pořad "Lid a krása".
43.
      V nově založeném časopise Národopisné aktuality vychází v r. 1964 příspěvek Dušana Holého Kritika, strážnické slavnosti a národopisci", u příležitosti 20. výročí slavností je vydán sborník "Strážnice 1946-1965" (redakce Václav Frolec Dušan Holý - Josef Tomeš ), v němž je uveřejněna studie Josefa Tomeše "Strážnické slavnosti a jejich místo v renesanci folklóru"; srov. též diskusi po 19. ročníku Strážnice, publikovanou v Národopisných aktualitách 1965, č. 1-2, s. 30-52 aj.
44.
      Tato tendence se pak odráží i v názvu slavností, které dostávají označení "Mezinárodní folkloristický festival". v poslední etapě strážnických folkloristických slavností vystupuje také výrazně do popředí funkce programového úseku (dosavadní programová komise se v r. 1965 přeměňuje na programovou radu), do jehož činnosti se zapojuje řada českých[/] i slovenských národopisců (v r. 1965 přebírá po Vítězslavu Volavém vedení programové rady Karel Vetterl, od r. 1968 řídí její činnost Václav Frolec (s výjimkou roku 1969, kdy zastává tuto funkci Dušan Holý.
45.
      Počet autorů, kteří se podíleli během třiceti let na přípravě programů strážnických slavností je značný. U prvních ročníků nebyla většinou jejich jména ani zaznamenána. Přesto, že nemůžeme uvést jejich plný výčet, chceme vzpomenout alespoň autory, kteří po více let připravovali pořady Strážnice (výčet uvádíme podle abecedního pořadí, bez jakéhokoliv hodnocení): Bohuslav Beneš, Věroslav Blahutka, František Bonuš, Stanislav Dúžek, Jaromír Gelnar, Věra Haluzová, Dušan Holý, Jiří Chlíbec, Zdenka Jelínková, Zdeněk Jírový, Vladimír Klusák Věra Kovářů, Jan Loutchan, Štefan Nosáľ, Jiří Pospíšil, Věra Svobodová, Svetozár Švehlák, Josef Tomeš, Alena Vačkářová, Vítězslav Volavý, Cyril Zálešák.
46.
      K. Chotek, Strážnické slavnosti, s. 108. - Nadšeně píše o obětavé práci Strážničanů první předseda výboru slavností Oto Ševčík: "Strážničtí se předstihovali ve výzdobě domů a ulic v obětavé a nezištné práci pro zdar podniku, neboť věděli, že uskutečňují jednu z nejušlechtilejších a nejlidovějších myšlenek. Každý z nich byl v těchto dnech 1946 a 1947 hostitelem, jehož dům a srdce bylo každému návštěvníku otevřeno. Nebylo jiných očí, než zářících, nebylo jiných rukou, než k bratrskému stisku. A to všechno. vytvořilo ve Strážnici prostředí, které by stěží jiné město dovedlo vytvořiti, prostředí, v němž každý z diváků stával se maně účastníkem tohoto velkého kulturního dění." ( O. Ševčík, Strážnická lidová pohádka, s. 82.)
47.
      Na tomto místě nemáme bohužel možnost uvést stovky a stovky jmen obětavých spolupracovníků, kteří se podíleli na práci jednotlivých úseků slavností. Také oni byli a zůstávají nezbytným článkem festivalového organismu.

109

48.
      Počet návštěvníků strážnických slavností v jednotlivých etapách jejich vývoje kolísal. Vrcholu dosáhl v letech 1955 (70.000) a přede vším 1956 (120.000), kdy "módní vlna" folklóru se zvedla nejvýše. (O Strážnici 1956 psalo tehdy 56 našich a zahraničních časopisů ve více než 300 článcích.) v dalších letech měla návštěvnost už klesající tendenci: v r. 1960 kolem 64.000, v r. 1961 - cca 48.000, v r. 1962 38.000; v posledních letech se průměrný počet návštěvníků festivalu pohybuje kolem 40.000 osob.
49.
      V r. 1956 byly vybudovány 3 stadióny. Hlavní stadión Bludník byl postaven pro 7.000 návštěvníků, stadión Zámek pro 6.000 a Zahrada pro 3.000 sedících návštěvníků.
50.
      Ředitelem tohoto ústavu je od jeho založení v r. 1956 Vítězslav Volavý, vedoucím národopisného oddělení Josef Tomeš. Ve funkci programových tajemníků festivalu nejdéle pracovali Jan Loutchan a Dušan Vlach. Ústav v sobě sloučil činnost dřívějšího sekretariátu strážnických slavností, který existoval v proměnlivých formách od r. 1946, a výstavní a muzejní práci bývalého městského muzea ve Strážnici; navázal také na výstavní činnost někdejšího Krajského vlastivědného ústavu v Gottwaldově, který zřídil ve strážnickém zámku své detašované pracoviště.
51.
      Z výstav ve strážnickém zámku připomeňme alespoň tyto: Lidové hudební nástroje v Československu, Lidový oděv na strážnickém Dolňácku a na Horňácku, Strážnické slavnosti ve fotografii, Účelnost a krása lidové keramiky, Západoslovenské džbánkářství, České a moravské džbánkářství, Habánské památky, Lidové formy-matrice, jubilejní výstavy věnované Hynku Bímovi a Vladimíru Úlehlovi; v galerii byly vystaveny obrazy slováckých malířů a tematické výstavy (Český a slovenský lid ve výtvarném umění, Tanec ve výtvarném umění, Český rok Karla Svolinského aj.).[/]
52.
      V r. 1955 publikoval Jan Pavelčík v cyklostylo vaném Zpravodaji X. slavností ve Strážnici článek o záchraně lidových staveb na Slovácku. v něm navrhuje, aby se ve strážnickém zámeckém parku zřídilo muzeum slováckých lidových staveb v přírodě, v němž by se během doby soustředily všechny charakteristické a rychle mizející stavební objekty ze všech podoblastí Slovácka. Pavelčíkův návrh zůstal bohužel bez odezvy. Nové úsilí o vybudování muzea lidových staveb bylo vynaloženo v r. 1967; dochází k vypracování úvodního projektu (etnografickou část připravil Václav Frolec, architektonickou koncepci zpracoval Otakar Máčel ). Srov. V. Frolec, Muzeum lidových staveb jihovýchodní Moravy ve Strážnici, Národopisné aktuality 10, 1973, s. 3-12.
53.
      Srov. J. Souček - O. Máčel, Od myšlenky k realizaci expozice lidových zemědělských staveb ve Strážnici, Národopisné aktuality 11, 1974, s. 33-54.
54.
      Projektované muzeum vesnických staveb, jehož první část má být otevřena u příležitostí 30. ročníku Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici, je prvním pokusem o spojení hledisek památkářských (ochrana lidových staveb in situ) a muzeologických (lidová architektura jako muzejní expozice). Ideový záměr vychází z úpravy a rekonstrukce "Starého Města" ve Strážnici jako památkové rezervace (její vzdálenější součástí bude i komplex památkově chráněných vinných sklepů v Plžích u Petrova), na níž bude navazovat areál vlastního muzea lidových staveb, v němž budou mít dominantní postavení objekty hospodářského charakteru.
55.
      M. Leščák, Výzkum súčasného stavu folklóru na Slovensku - metódy, problémy, ciele. Slovenský národopis 20, 1972, s. 193; O. Sirovátka, K  současnému stavu folklóru. Národopisné aktuality 11, 1974, s. 86.
56.
      O. Sirovátka, K  současnému stavu folklóru, s. 88.

110

57.
      V. J. Gusev, Vidy sevremennogo foľklora slavjanskich narodov. In: Istorija, kuľtura, foľklor i etnografija slavjanskich narodov. Moskva 1968, s. 294.
58.
      P. N. Putilov, Foľklornoje nasledije i sovremennaja kuľtura. In: Problemy sovremennogo narodnogo tvorčestva. Russkij foľklor 9, 1964, s. 74-75; V. J. Gusev, Vidy sovremennogo foľklora, s. 298-299.
59.
      K. V. Čistov, Specifika foľklora v svete teorii informacii. Voprosy filosofii 1972, č. 6, s. 108-118.
60.
      K. V. Čistov, Etničeskije aspekty slavjanskoj foľkloristiki. In: Istorija, kuľtura, etnografija i foľkloristika slavjanskich narodov. Moskva 1973, s. 373.
61.
      K. V. Čistov, Specifika foľklora, s. 111-113; O. Sirovátka, K  současnému stavu folklóru, s. 91-92.
62.
      Srov. O. Sirovátka, K  současnému stavu folklóru, s. 93.
63.
      Tento problém vyvstal ve Strážnici už při prvních soutěžích, kdy spolu např. soutěžily ve stejné kategorii tradiční muzika Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky, ci[/]kánská muzika z Očové, tehdy studentská muzika Slávka Volavého ze Strážnice a muzika Valašského krúžku z Brna. Podobná situace byla v soutěži o nejlepší verbíře, tanečníky (v této soutěži se "utkali" např. staří tanečníci Martin Miškerík a Běta Čambalová, jíž tehdy bylo 75 let, s členy slováckých krúžků) a zpěváky. Rozhodování poroty bylo pak rozpačité. Jak píše v té době jeden z členů poroty, názory se "v lecčems neshodovaly, má-li na příklad konservatoristka anebo akademický malíř dostati cenu místo a vedle lidového samorostlého závodníka a závodnice". ( J. Húsek, Strážnická pohádka. Masarykovou stopou 1, 1947, s. 124.)
64.
      M. Bošković - Stulli, O folklorizmu. Zbornik za narodni život i običaje Južnih Slavena 45, 1971, s. 181.
65.
      Srov. M. Bartoš, Folklór a taneční soubory. In: O lidové umělecké tvořivosti I. Praha 1961, s. 21.
66.
      Srov. M. Bartoš, Folklór a taneční soubory, s. 25; S. Burlasová, K  problémom genézy, funkcie a štýlu ludovej piesne s družstevnou tematikou. Slovenský národopis 12, 1964, s. 8.

111

30 JAHRE FOLKLORE - FESTIVAL IN STRÁŽNICE

Für die Entwicklung der Volkskultur im Laufe unseres Jahrhunderts ist ihre künstliche Pflege charakteri[sti]sch, die Volkskultur wird in lokalen authentischen Formen sowie in sekundärer Gestalt gewahrt, für die man in der Fachterminologie den Ausdruck "zweite Existenz der Folklore" verwendet. In diesen Bereich gehören auch die Folklore-Festivals, die in der Tschechoslowakei mehr als ein halbes Jahrhundert lang mit dem Streben gepflegt werden. ihre regionale Färbung und ihren Stil aufrechtzuerhalten.
      Im erneuerten nationalen Leben nach dem Zweiten Weltkrieg kehrte man spontan wiederholt zu den Traditionen der Volkskultur zurück. Man erneu[r]e[r]t Volksfeste, das Volkslied dringt ins breitere Bewusstsein ein, die aktive Tätigkeit traditioneller Musiken wird wiederhergestellt, es formen sich neue Folklore-Ensembles. In diesem Zusammenhang spricht man daher von einer neuen Welle der Renaissance der Folklore. Folkloristische Betriebsamkeit zeigte sich auch in der Abhaltung zahlreicher regionaler Feste, die besonders in Südostmähren intensiv waren. Hier kam auch die Idee auf, in der Stadt Strážnice an der mährisch-slowakischen Grenze gesamtstaatliche ethnographische Feste zu veranstalten.
      Die ersten drei Jahrgänge des Festivals (1946-1948) wurden von der Stadt Strážnice unter der Ägide zentraler tschechischer und slowakischer Regierungsorgane veranstaltet. An der Spitze des Festivals standen bedeutende Persönlichkeiten des damaligen politischen, kulturellen und wissenschaftlichen Lebens (z.B. Ladislav Novomeský, Karel Chotek, Antonín Václavík, Vladimír Úlehla. Karel Plicka, Štefan Janšák u.a.). Wichtigstes Organ des Festivals war der Ausschuss mit einem Repräsentanten des Kreisnationalausschusses, zunächst in Gottwaldov, seit dem J. 1960 in Brno, an der Spitze. Organisationszentrum wird seit dem Jahre 1956 das Institut für Volkskunst in Strážnice als Institution des Südmährischen[/] Kreisnationalausschusses in Brno, das eine ziemlich weitreichende wissenschaftliche Forschungs-, Ausstellungs- und Publikationstätigkeit in der Volkskunde entwickelt.
      Das Folklore-Festival in Strážnice machte eine komplizierte Entwicklung durch und reagierte als Massenaktion auf die kulturellen und gesellschaftlichen Strömungen der Zeit. Bei den ersten Festivaljahrgängen dominierte das Streben. Folklore-Traditionen in unadaptierter Form aus verschiedenen Orten der Tschechoslowakei auf das Festivalpodium zu bringen. Man betonte die Originalität der Lieder, Tänze, der Musik und der Trachten. Es traten vor allem ländliche Gruppen mit den Folklorebezeugungen ihrer Orte ohne grössere Eingriffe in Regie und Dramaturgie auf. Am häufigsten wurden sittengeschichtliche Szenen vorgeführt, z.B. Beispiele von Hochzeiten, Faschings- und Schmausgebräuche. Territorial waren am zahlreichsten Ostmähren, Südböhmen, die West- und die Mittelslowakei vertreten.
      Zu den ersten Festjahrgängen gehörten unabdingbar Wettbewerbe von Volksmusikanten, Sängern und Tänzern. Sie knüpften an die alte Tradition ähnlicher Wettbewerbe auf Schloss Strážnice an. An den Wettbewerben beteiligten sich tschechische und slowakische Volkskünstler, und zwar bis zum Jahre 1964, wo die Abhaltung der Wettbewerbe abgebrochen wurde.
      Seit dem Jahre 1949 kommen allmählich beim Festival die in Entstehung begriffenen jungen Amateurensembles für Volkslieder und - tänze zur Geltung, die bei den Betriebsklubs in kleineren und grösseren Städten und Industriebetrieben organisiert werden. Diese Ensembles nahmen ihren Ausgang von der tradi[ti]onellen Folklore ihrer Regionen und betrieben auch ein neues szenisches Schaffen. Den authentischen Folkloreformen widmete man besondere Programme, die den charakteristischen Namen Schatzkästlein" erhielten. Um die Jahre 1956 und 1957 kommt es zur Stagnation im Schaffen dieser Ensem

112

bles, die sich auch in der Dramaturgie des Festivals in Strážnice niederschlug. Seit dem Jahre 1957 formt sich die Aktion "Strážnice der Kinder" als Schau der Kinderfolklore und der Kinder-Folkloreensembles.
      Der internationale Charakter des Folklore-Festivals trat vom Jahre 1962 an allmählich hervor als hier die Konferenz "International Folk Music Council" veranstaltet wurde. Die ursprüngliche Idee des Festivals als Verbrüderung des tschechischen und slowakischen Volkes erfuhr eine Bereicherung durch das Streben nach Ausbau der Kenntnisse der volkstümlichen Traditionen anderer Nationen.
      In den Jahren 1964 und 1965 erfolgt eine neue grundsätzliche theoretische und praktische Umwertung der Konzeption des internationalen Folklore-Festivals in Strážnice. Es formt sich ein neuer Programmbeirat, in dem führende tschechische und slowakische Volkskundler arbeiten. Dabei setzt sich die Ansicht durch, das Folklore-Festival in Strážnice solle in typisierten und thematischen Programmen alle Formen der gegenwärtigen Volkskunst, von ursprünglichen Folkloreerscheinungen bis zu stylisierten und komponierten Szenen, repräsentieren, wobei programmatisch das Folklorewesen des Festivals hervorgehoben wird. Es entstehen Haupttypen von Programmen, die authentische Formen und die erfolgreichsten Stilisierungen tschechischer und slowakischer Ensembles zeigen, ein Programm ausländischer Folklore, Nebenprogramme für Unterhaltung und Belehrung sowie ein Festumzug der Mitwirkenden durch die Stadt und das Parkareal.
      Gegenwärtig wird das Programm des Folklore-Festivals in Strážnice im Zusammenhang mit der Forschungs- und Ausstellungstätigkeit des Instituts für Volkskunst um das neuangelegte Museum volkstümlicher Bauten erweitert. Durch diese Aktion erstrebt man eine komplexe Präsentation der Volkskunst.
      Im Zusammenhang mit der Wertung der Bedeutung der Traditionen der Volkskultur wird oft die Frage der "gegenwärtigen Folklore" und der zweiten Existenz der[/] Folklore", d.h. des Folklorismus, diskutiert. Die Autoren verstehen unter diesen Terminen keineswegs eine Untergangsetappe der Folklore[- ]tradition, sondern einen Abschnitt ihrer Gesamtentwicklung. Zur gegenwärtigen Folklore gehört auch das lebendige Folklore[- ]vermächtnis, also das Folkloreschaffen aus der Zeit vor dem Einsetzen des Aufbaues des Sozialismus. Mit ihren ideologischen, ästhetischen und historischen Werten verbindet sie gleichsam als lebendiges Gewebe die moderne Gesellschaft mit den früheren Generationen. Das moderne Leben überprüft die Lebensfähi[n]gkeit und Tragbarkeit der einzelnen Komponenten der Volkskultur in der heutigen Gesellschaft.
      Bei der Verfolgung der Entwicklung des Folklore-Festivals in Strážnice muss man auch die Beziehung zwischen Folklore und Folklorismus beobachten. Bei der Interpretation vieler Volkslieder und - tänze und mancher Volksmusik geht es nicht immer um Folklorephänomene im wahren Sinn des Wortes, sondern um eine sekundäre Pflege der Folklore, also um Folklorismus. Die Grenzen des Folklorismus sind aber nicht immer klar, Traditionen gehen oft in Folklorismus über und Erscheinungen des Folklorismus werden zur Tradition. Unter diesem Aspekt würdigt man auch die Nachkriegsrenaissance der Folklore, die Tätigkeit der Volkslieder- und Volkstänzeensembles in Stadt und Land; eher als eine Entwicklung der Folklore ist sie eine Form ihrer Pflege und szenischen Bearbeitung.
      Die Obsorge um die Traditionen der Volkskultur und das Streben nach ihrer Verwertung und Eingliederung in den Kontext der gegenwärtigen Kultur erfordern systematische Arbeit und eine konsequente wissenschaftliche Basis. In dieser Ansicht begannen (wenngleich unsystematisch) die ersten Organisatoren mit dem Studium und der Präsentation von Folkloreszenen beim Festival in Strážnice vor dreissig Jahren, dieselbe Idee bringen die Organisatoren und Schöpfer der heutigen Festivaljahrgänge zur Durchsetzung.
      Übersetzt von Alfons Hubala

113

Soubor Kalamkas z Kazašské SSR. MFF Strážnice. Foto ČTK 1973.

114

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. XII. - 1975, č. 2

HEURISTICKÉ PROBLÉMY STUDIA NÁPĚVŮ LIDOVÝCH PÍSNÍ [obsah]


      KAREL VETTERL, BRNO
      Za jeden z nejvýraznějších znaků folklórních jevů vůbec, nikoli jen lidových písní, je považována jejich variabilita; proměnlivost většinou bezděčná, někdy však i záměrná, která nemusí mít ve všech krajích stejnou intenzitu a také její povaha nemusí být u všech interpretů stejná, i když mívá mnoho rysů společných. v moravských písní z východní poloviny země je např. mnohem rozvinutější a pestřejší nežli v Čechách a na západní Moravě, kde vyspělejší forma písňových nápěvů se svou pravidelnou periodicitou nedovolovala takové volnosti v obměňování melodie a rytmu jako v písních východomoravských. Variabilita podání nebyla tu též tolik závislá na přenášení písně od jednoho interpreta k druhému a častěji nežli jinde se vyskytovala i u téhož zpěváka při opakované reprodukci.
      Badatelé zabývající se otázkami písňové variability, omezovali se většinou na zkoumání[/] základních příčin a pohnutek, které ovládaly variační proces na určitém teritoriu v ústech většího či menšího počtu jedinců, nositelů lidové písňové tradice, a na charakteristiku hlavních rysů variačních obměn.1) Stranou zůstával výzkum variability jednotlivých písní v podání téhož interpreta, jakkoliv právě tento výzkum mohl odkrýt - pokud by se opíral o dostatečně širokou písňovou zásobu - skutečné zastoupení jednotlivých variačních technik v individuální praxi interpretační, která je nakonec součástí praxe kolektivní a variačního procesu jako tvůrčí činnosti vůbec,2) a zároveň přihlédl k otázce spolehlivosti písemných zápisů zpěvních projevů, do jaké míry odpovídají skutečnému přednesu nebo do jaké míry jsou zjednodušeny nebo jinak nepřesné.
      V archívu brněnského pracoviště Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV (dř. Ústavu pro lidovou píseň) je uložen jedinečný doklad, kte

115

rý dovoluje posoudit jak variabilitu písní z úst téhož zpěváka, tak i objektivnost příslušných zapisovatelů. Jsou to záznamy písňového repertoáru význačného lidového zpěváka Jana Turečka (1835-1921) z Tvrdonic u Břeclavě, pořízené dvěma na sobě relativně nezávislými sběrateli, kteří u Turečka pracovali v odstupu přibližně devíti měsíců. Napřed to byl Al. Linhart (1874-1959), rodák z Kopidlna na Jičínsku v Čechách, tehdy odborný učitel ve Vel. Meziříčí, který v půli července 1919 přijel s celou svou rodinou do Tvrdonic na návštěvu ke své švagrové, učitelce Žofii Prombergerové. Se zapisováním lidových pisní nepočítal; tím méně, poněvadž se takovou činností ještě nikdy nezabýval. Teprve jeho švagrová jej vybídla, aby jako dobrý hudebník pomohl starému Turečkovi, který marně hledal notátora, jemuž by přezpíval své písně, aby byly zachráněny před zapomenutím. Texty si Tureček zapisoval sám do sešitků; dva z nich se uchovaly v jeho rodině. Ž. Prombergerová to zařídila tak, že stařeček k nim několik dní docházel a Linhart zapisoval jeho písně u klavíru, který tam měl k dispozici.3) Zachytil celkem 120 nápěvů s textem počátečního verše. Čistopis tohoto rukopisu4) má na konci poznámku: "Zapsal v červenci 1919 podle zpěvu stařečka Jana Turečka z Tvrdonic Al. Linhart, odb. učitel ve Vel. Meziříčí." Autor rukopisu tehdy netušil, že za necelý rok po něm budou tyto písně zapisovány ještě jednou a že je bude zaznamenávat Fr. Kyselková (1895-1951), přední moravská sbě[/]ratelka, obětavá spolupracovnice L. Janáčka v moravském pracovním výboru pro lidovou píseň,5) která měla tehdy za sebou už rozsáhlou sběratelskou činnost, zahrnující vice než 3000 písňových záznamů z různých moravských krajů i z některých oblasti na Slovensku. Jak došlo k jejímu zájezdu do Tvrdonic? Po odjezdu Linhartově napsal Tureček Leoši Janáčkovi do Brna 20. srpna 1919:
      "Mám na skladě 176 lidových písní a snad ještě asi věc, tak jak se zpívávaly kolem Břeclavi na Slovácku z Tvrdonic. (...) Mám je opatřené notami, až na malá výjimku. poněvadž je opisuji ještě vteď, a nemám hudebníka (...) Co bych s tím měl udělat? Chtěl bych to dat vytisknout a kam? - Ten hudebník mně ty noty odnesl (...) Jsou tužkú opsané. On je opíše inkústem (a) pošle mi je. Prosím, byste mně dal odpověď. Jan Tureček, starý."
      O Janáčkovi a jeho práci pro lidovou píseň byl Tureček informován z denního tisku. Sám se o tom zmiňuje v úvodu svého psaní z 20. srpna: "Já Vaše blahorodí znám nějak kuse z novin." Nevíme ovšem, jak dospěl k cifře 176 písní. Znotováno měl pouze. 120 pisní. Když mu Janáček neodpovídal, Tureček se na něj obrátil znovu 28. října 1919, a to ještě o poznání sebevědoměji, Píše:
      "Poslal jsem Vám ty písně (Linhartovy notace) 12. září a od té doby nevím nic, jestli jste to obdržel nebo nic, nebo jak s tím hodláte učinit. Jestli by to za to stálo někoho sem poslat, co by ty noty napsal (či dopsal?). Já su již slabý. Dlúho zpívat nebudu (...) Tak Vás prosím, kdybyste mně brzy sdělili, co s tím hodláte učinit. Mám 13 písní ještě doma. Jestli je budete nechávat tisk

116

pout, musá moje jmeno dostat (!). Prosím, co dřívej mně sdělte. Ty písně i s notami byly rekomandovány."
      Ani na tento lístek však Janáček neodpověděl. Tureček mu píše znovu 25. února 1920 už poněkud nevrle:
      "Jistě myslím, že jste sna na mě zapomněl, že já ještě žiji, když mi nikoho neposíláte na opsání těch not (...) Snad sem nechca žádný jit, tak jestli to nemůže byt, tak mi to, prosím Vás, pošlete sem, jestli bych já se po někom ohlédl, ale bych raději byl, kdybyste někoho poslál."
      Až po intervenci Turečkova syna faráře Jana Turečka z Nikolčic u Leoše Janáčka přijela do Tvrdonic někdy v druhé polovici května 1920 Fr. Kyselková a dala se hned do práce. Měla v ruce notové záznamy Linhartovy, které převzala od Janáčka a do nich vpisovala tužkou poznámky osvětlující jednak její vztah k těmto zápisům, jednak i její pracovní postup. z připomínky u písně č. 7.6) Aj ty moja najmilejší, že "tato je mezi nejnovějšími, notována 22. 5. 1920" soudíme, že započala se svými zápisy okolo 20. května. U některých písní poznamenává "dobře" nebo "dobrá" a to zpravidla tehdy, když shledala, že Linhartův záznam se shodoval s jejím, jako např. č. 18 Když si já zazpívám na horách, na dolách, č. 27 z pravej strany hája, č. 75 Naša Kača vždycky praví, č. 76 Kateřina smutná žena a jiné, nebo když neobsahoval žádné závažnější odchylky, jako např. č. 9 Aj, v Nové Vsi pod tú farú, č. 83Moja milá laskavá, č.106[/] V tom tvrdonském čirém poli, aj. Někdy se její původní (tužkový) záznam kryl se zápisem Linhartovým, ale v čistopise (inkoustem psaným) objevuje se jiný nápěv, např. u písně č. 30 Žuna, žuna, pěkný pták, nebo v písni 83 Staň, má milá, vyprovjoď mě. Nelze dobře předpokládat, že by Kyselková Linhartovy zápisy přejímala bez kontrolního poslechu. Spíše tomu bylo tak, že Tureček měl v zásobě více nápěvů k témuž textu. Na východní Moravě byl to jeden z typických rysů lidového písňového repertoáru, že se týž text zpíval s různými nápěvy, na rozdíl od folklórní praxe v Čechách, kde byl zase častěji daný nápěv spojován s různými písňovými texty. v případě opakováni nápěvu s jiným textem se Kyselková spokojovala většinou jen odkazem a nápěv už nezapisovala, ani když se lišil třeba rytmicky, jako např. u písně 44 Ide, ide, má maměnko - "k této patří Zakukala kukulenka, co jsem sama notovala", nebo č. 52 Aj, volaři, volaři - "Zpívá se jako Leť, sokole, jako pták" atp. Sběratelka měla k dispozici též Turečkovy "zpěvníčky", odvolává se na ně v poznámkách u Linhartových zápisů č. 38 Na trávníčku, na zeleném a uč 39 Vyletěl pták hore nad oblaky.
      Tureček byl návštěvou F. Kyselkové velmi potěšen. Dokládá to dopis jeho syna, zaslaný Fr. Kyselkové 21. července 1920. Děkuje sběratelce, že "ukojila touhu jeho stařičkého otce" a pokračuje:

117

      "Byv donucen přáním otce, osmělil jsem se jíti k p. řediteli Janáčkovi a tam se mi dostalo laskavého přijetí bylo mi volněji - doufal jsem, že poslední přání mého drahého otce se snad přece splní. A když jsem nedávno přišel domů, první, co mi otec zvěstoval bylo, že jste tam Vy byla - a to s takovou radostí, že o jiném ani nemluvil..."
      Zároveň posílá Kyselkové vyžádaný stručný životopis Turečkův, který sestavil jeho přítel J. B. (jméno není uvedeno). Dovídáme se tu, že náš zpěvák měl tři sourozence, sám byl nejmladší. v létě pásl dobytek, od 10 let chodil na robotu až k Moravskému Žižkovu, téměř 3 hodiny cesty. v zimě navštěvoval školu. Byl náruživým čtenářem a brzy na sebe upozorňoval i jako dobrý zpěvák. Nějaký čas pracoval v Rakousku, kde se přiučil němčině. Jinak celý život strávil v Tvrdonicích. Bydlel na usedlosti zvané v kútech, proto se někdy podpisoval jako Tureček Kútňanský. s Alžbětou, roz. Nešporovou, měl 2 syny a 4 dcery. v pozdějších letech se rád stýkal s národopisnými pracovníky, zejména s ředitelem kyjovského gymnasia, nadšeným národopiscem Jos. Klvaňou.
      Fr. Kyselková zapsala z Turečkových úst s výjimkou dvanácti čísel všechny písně, které zpíval Linhartovi a navíc ještě 57 písní, úhrnem tedy 165 písní, mimo devíti od jeho dcery, učitelky Františky Kružíkové (nikoli Marie, jak je nedopatřením uváděno v záznamech Kyselkové). Zvláštní pozornosti si zaslouží soubor oněch 108 písní zapsaných dvojmo (Linhartem a Kyselkovou); a to jak pro svou početnost a po[/]vahu zápisů (z úst téhož informátora za přibližně stejných podmínek přednesových po ne příliš dlouhém časovém odstupu, ale zase ne tak krátkém, aby neumožňoval pozapomenutí některých podrobností), tak i pro zápisovou techniku: jednou z ruk starší zkušené sběratelky s absolutním sluchem (F. Kyselkové), u níž nelze vyloučit - právě na základě její tehdy již třicetileté sběratelské praxe - některé intonační korektury při hlasovém zakolísání interpretově, všedním to zjevu zvláště u starších zpěváků (přes 80 let) jako byl Tureček, podruhé od hudebníka mladšího (A. Linharta), který přišel do styku se slováckou písní v terénu teprve za své návštěvy v Tvrdonicích, ale který se zřejmě snažil zaznamenat nápěvy co nejvěrněji, jak je slyšel a jak si jejich intonaci ověřoval u klavíru. Jsou-li zápisy obou notátorů po stránce rytmické někdy dosti schématické, anebo metricky pochybené (se zjevným sklonem k rytmické diminuci),7) není třeba se nad tím pozastavovat. Ani dnes se hudebníci často nemohou shodnout na způsobu záznamu přesného rytmu slovácké písně.
      O svědomitosti a hodnověrnosti zápisů Linhartových svědčí jejich poměrně časté shody se záznamy Fr. Kyselkové. Nevyskytují se jen u písni tehdy již šíře známých jako např. Před naším je zahrádečka trním pletená nebo Šly děvčátka silnicí, Pase ovčák ovce a jiné, ale též u méně běžných, např. Šak bych si ta milá nevzal nebo Slunéčko vychází, hory zele

118

ňajú, zapsaných často i v téže tónině, třeba archaicky zbarvené, jako u písně posledně jmenované.8)
      Na shodné zápisy připadá z celkového počtu společných záznamů více než 30 %; z toho asi polovice se kryje doslovně a polovice obsahuje většinou jen drobnější intonační (výškové) nebo rytmické odchylky, o nichž bude ještě řeč. Pozoruhodné je též, že téměř každý čtvrtý záznam se blízce stýká se zápisem ve starších sbírkách (Sušil, Bartoš, Slovenské spevy), což zase ukazuje, že Tureček měl na svůj věk výjimečně dobrou paměť, které vděčil za uchování rozsáhlé písňové zásoby (na 200 písní). Někdy se jeho podání lišilo pouze jedním dvěma tóny, jako např. v písni Spravej strany hája, šohaj se k nám dává, jindy je pozměněn pouze rytmus, např. v písni Ty hodiny nitranské (příkl. 1).

      Na notaci rytmu mohl mít ovšem vliv i zapisovatel sám. Jestliže např. píseň Staň, má[/] milá, vyprovoď mňa je u Bartoše (B II 335 z Lipova) zaznamenána v zatrhávaném tečkovaném rytmu, Kyselková pojímala její rytmus napřed (v původním zápisu) jako osmičkovou triolu s připojenou čtvrťovou hodnotou a teprve v definitivním zápisu se přiklonila k rytmizaci tečkované, zatímco Linhart zapsal celý nápěv v rovnoměrném osmičkovém a čtvrtovém pohybu. Jindy se však Kyselková triolového rytmu přidržovala důsledně (příkl. 2), na rozdíl od L 47 a B II 595 z Tvrdonic (viz tabulku la, b na str. 133).

      Jak problematické bylo notování skutečného rytmu podlužáckého zpěvu, ukazuje táhlá píseň Na lanžhotském (n. v tom tvrdonském) pěkném (čirém) poli kukačky kukajú, kterou oba naši sběratelé (L 106, k 161) zaznamenali zjednodušeně v rovném pohybu (tab. lc), zatímco už Sušil (779c/ 1713 z Lanžhota) ji notoval v taktu 3/4 s útvary působícími místy dojmem triol a synkop (tab. ld), jež zase sběratel o generaci mladší, učitel J. Pilát v Kosticích (před 1914, v archívu ÚEF, sign. A 171/14) cítil spíše v podobě zatrhávaného rytmu se závěrovým zvolněním

119

(tab. 1e), až teprve J. Poláček (III 115, před 1943) se snad nejvíce přiblížil jejich skutečnému podání (tab. 1f). Při tom melodická křivka písně se až na závěrečnou frázi v tradici od časů Sušilových nezměnila. k otázce rytmiky táhlých písní a jejich záznamů se ještě vrátíme. s individuálním chápáním taktového členění, případně s jeho zastíráním při přednesu souvisely často i záměny lichého a sudého metra v zápisech. Srovnej např. melodicky identický, ale metrorytmicky rozdílný záznam písně Třeba sem synek sám (L 3, k 34: tab. 1g) a jeho paralelu Su-li já synek sám ve sbírce Bartošově (B II 596 z Lanžhota (tab. 1h). Řidčeji docházelo k transrytmizaci při zachování téhož metra, jako např. v písni Proč, kalino, proč nerodíš: u Bartoše (B II 575c z Tvrdonic) v rytmu čtvrťových not a triol, u L 6 a K 111 v rytmu půlových, čtvrťových a osminových not (tab. 1ch, i). Vedle rytmických a metrických obměn nacházíme v Turečkově podání též změny intervalových kroků, které však většinou nenarušují základní charakter nápěvu. Např.:[/]

Anebo v druhé části písně U našeho (Z druhej strany n. Nedaleko) jezera stojí lipka (linda) zelená. Kyselková (k 30) zapsala původně celou píseň s triolovými útvary. Porovnání záznamů u Sušila 519 d) a Bartoše (B II 181) ukazuje tonální rozkolísanost nápěvu, která se v Turečkově podání proměnila v posunutí úvodních taktů o sekundu výš proti zápisu Sušilovu a teprve v závěru se s ním zase kryla. Někdy jsou změny pronikavější, ale spřízněnost nápěvů je stále evidentní, poněvadž melodická kontura zůstává v hlavních obrysech zachována, stejně jako její základní rytmická konstelace. (Srov. příkl. 4. a 5.)

120

      Teprve změní-li se melodicko-rytmická tvářnost většího úseku nápěvového, můžeme píseň považovat ještě za variantu snad jenom tehdy, ukazují-li ostatní její části zřetelnou podobu, popř. vzájemnou spřízněnost, jako např. u písně Když sem išel od mej milej, kterou Kyselková zaznamenala od Turečka s nápěvem v první polovici téměř úplně shodným se starodávnou písní drieňovskou a vrbovskou, jak je uvedena ve Slovenských spevech II 49. Teprve její druhá část se v ústech Turečkových pozměnila na 6a, proti slovenskému padání 6b. Podle Linharta zněla: 6c.

      V tečkovaném rytmu zapsal Linhart též její úvodní takty, podobně jako sběratelé, kteří tuto píseň zachytili v Bystřici p. Lop. ještě na začátku padesátých let našeho věku (podle zápisu v archívu ÚEF, sign. A 749/26).[/]
      Také z jiných sbírek, především z Poláčkových Slováckých pěsniček (1936-1948) a ze zápisů Frolkových a Húskových z padesátých let (v archívu ÚEF) , mohli bychom citovat blízké varianty k Turečkovým písním jako např. Išla bych do kostela (K 126 a Pol I 86 z Podluží), nebo oblíbenou Kerý ptáček ve dvě hnízda sedá (K 147 a B III 596 = Pol I 109), nebo taneční Při potoce seděla na kačeny volala (K 100 a Pol I 179), Dyž sem byl malučký pacho1íček (K 107 a Pol I 37) atd. Ptejme se však raději, jaké rozdíly se jeví v podání samého Turečka při opakovaném zápisu jeho písní.
      Shledali jsme už, že Tureček měl dobrou paměť, která mu dovolovala přidržovat se tradičního znění. Častěji ovšem neváhal své podání obměňovat po vzoru jiných dobrých zpěváků z lidu. Variování nebylo pro ně zpravidla účelem, nějakým vědomým experimentováním, ale spíše instinktivním projevem, tu více, tu méně zdařilým v souvislosti s podmínkami interpretace a s náladou i schopnostmi zpěváků. Jestliže profesionální umělec hledá způsob, jak se má vyjádřit, a z mnoha nápadů mu jen pozvolna vyrůstá jeho dílo, lidový umělec má obvykle pohotově určitou zásobu nápěvů, přesněji melodicko-rytmických formulí, z nichž čerpá.9) Některé reprodukuje věrně včetně textů (pokud je nespojuje s jinými slovy), některé pozměňuje nebo tvoří nové nápěvy. I při značných odchylkách obvykle říká, že má na mysli týž nápad a často nepostřehne třebas i úplnou

121

shodu nápěvu, spojí-li jej s novým textem, zatímco jiný zpěvák pozná i jemné rozdíly v samém přednesu písně.10) Uznáváme-li, že ve variabilitě spočívá životnost písní a podstata lidové tvůrčí aktivity vůbec, jde o to, zdali z výskytu a početnosti jednotlivých druhů nápěvových obměn můžeme vyvodit také obecnější principy variačního procesu.
      Klasifikace nápěvových variant vyžaduje sledování nejméně dvou hlavních složek: 1) melodie a s ní související tonality a 2) rytmiky a metriky nápěvů, závislé často (ale ne pokaždé) na stavbě veršové. Při tom ani melodie, ani rytmika se nemusejí obměňovat současně. Někdy se mění toliko rytmus, popř. metrum, jindy jen melodická křivka a jindy zase obě složky dohromady. Řidčeji varíruje celková forma (stavba) nápěvu zkracováním (vynecháváním) nebo rozšiřováním (přidáváním, opakováním) melodických řádků (frází, vět). Pokusme se roztřídit obměny Turečkova podání podle zápisů jeho písní z července 1919 (Linhart) a z května 1920 (Kyselková). Zhruba se nám rozčlení do tří skupin. s některými jsme se setkali již při konfrontaci se zápisy ve starších sbírkách.
      I. Změny intonační (výškové, intervalové) bez proměny metrorytmického půdorysu.
      Už Janáček říkal, že nápěv se pohne nejlehčeji v onom intervalu, který zanechává podobný účin. Zvláště sluch, který "není vázán no[/]tou, ani jiným zvukem (nástrojem), snadno si nápěvky v písni zamění."11) Nejčastěji to bývá posunutí jednoho nebo více tónů až o celý tón níže nebo výše, někdy též o tercii, řidčeji o kvartu nebo kvintu.
      Intervalové změny se objevují na nejrůznějších místech nápěvů. Někdy postihuji jen několik tónů, jindy celé fráze melodické. Poměrně zřídka lze určit, které intervaly nebo tóny zůstáva)í stabilní. Nejednou se pohne celý úsek o určitý interval (nejčastěji o sekundu) níže nebo výše. Zpravidla těžko lze rozhodnout, zdali toto vybočení je skutečně zafixováno v paměti zpěvákově v době zápisu, anebo je jen výsledkem určitého selhání, "přeskočení" hlasu, které nastává u zpěváků - starců, jako byl Tureček. Při určité únavě nebo z jiných důvodů poklesnou hlasem, stejně jako při záměrném zesílení hlasu zase intonaci o půl tónu až o celý tón zvednou. Zdá se, že sběratel poučený delší praxi v terénu, jako byla Kyselková, takové úkazy ve svých zápisech opravoval, zatímco Linhart zaznamenával nápěvy, jak je slyšel (fonetický tvar), třebas i s nepřirozeným a zcela nezvyklým tóninovým vybočením. je totiž málo pravděpodobné, že by náš zpěvák zpíval jenom F. Kyselkové správně, anebo že by Linhart chybně slyšel jako např. v písni Okolo Tvrdonic vodička teče (př. 3), jejíž druhá část je u Linharta celá posunuta o půl tónu výše. Kyselková ji zapsala už tak, jak je u Bartoše II 285 (ale v t. 2/4 m. 3/4; viz př. 7).

122

      Podobně u nápěvu s nímž Tureček zpíval oblíbené písně Ten Holíč je pěkné město a Aj, ty ptáčku sokolíčku. Kyselková jej zapsala v obou případech bez odchylek (k 27, 42) a zhruba v souladu se zněním u Poláčka III 63 z Tvrdonic, pouze tečkovaný rytmus je u ní proměněn na rovný, stejně jako ve variantách z Ořechova a z Tišnovska (podle záznamů z ÚEF) . Linhart podává první píseň (L 117) na rozdíl od Kyselkové v rytmické diminuci a s intervalově pozměněným závěrem první části nápěvu. Pro srovnání cituji též záznam Kyselkové (příkl. 8) .

      Druhou píseň notoval Linhart (L 95) rytmicky shodně s Kyselkovou, toliko závěry obou[/] částí (cit. nahoře) ponechával v rytmickém zhuštění. Melodie je však od tohoto místa až do konce posunuta o celý tón níže. Opět charakteristické narušení nápěvu, které Kyselková ve svém zápisu opravila.
      Někdy se vyskytují i pronikavější změny melodické kontury, jejichž původem bylo snad selhání zpěvákovy paměti. Když Kyselková zapisovala od Turečka popěvek Co sa mně stalo v pondělí ráno (K 3), s jehož nápěvem zpíval náš zpěvák též píseň Aj, došla k němu, šuškala jemu (K 153), zaznamenala první dva takty s rozdílem velké sekundy, zřejmé zakolísání zpěvákovy intonace. Linhartovi zpíval Tureček Aj, doš1a k němu s nápěvem v první polovici zcela odlišným od podání před Kyselkovou. v stupnicovém sledu klesal od horní oktávy k základnímu tónu (v moll), zatímco Kyselkové přednášel celkem - nevýrazné motivky v rozpětí kvinty (v dur). Zdá se, že podání zapsané Linhartem bylo autentičtější, Dokládají to paralely z Velké a z Kuželova (B II 486, III 1411 = Pol III 15) s textem Ščaslivý večer paní krčmárka a Co sa ně stalo, popř. z Lipova Kuželovjané v tenkých košelkách (B II 26a) s nápěvem přeloženým v první části o kvintu níže (oblíbené kvintové transpozice), podobně jako ve variantě z Hovoran Co sa mi zdálo (!) (B II 487), jejíž nápěv má však dále jiné pokračování. Při předzpěvování sběratelce Kyselkové si Tureček správný

123

nápěv zřejmě nevybavil a proto jeho úvodní takty volně improvizoval (příkl. 9).

      Vzácností nebyly ani případy, kdy se nápěvy lišily melodicky toliko středním členem, krajní části zůstávaly shodné. Píseň Staň, má milá (L 94, k 83) zpíval Tureček jednou s nápěvem blízce spřízněným s tradičním podáním, zaznamenaným u Bartoše (B II 335 z Lipova s úvodní strofou Už je slúnko z téj hory ven ) a téhož nápěvu použil i k písni se zbojnickou tématikou Už tvrdonské zvony zvoňá (K 90). Podruhé změnil melodickou křivku pouze ve střední části nápěvu. Podobně opakoval nejen píseň o noclehu u milé (L 94 a pův. zápis k 83), ale stejně přednášel i baladicky laděnou Při Šaščíně na dolině (L 22, k 45). Viz příkl. 10. Rozdíly v záznamech písňového rytmu ponecháváme prozatím stranou.

      Drobnější intervalové změny, které většinou nenarušují základní melodickou linku nápěvu, ani jeho metrorytmickou fakturu, zabírají mezi podvojnými zápisy Turečkova repertoáru téměř 20 % veškerého materiálu. Řidčeji se objevují znatelnější proměny (klesající fráze se mění na obloukovitou, stoupající na visutou nebo sestupnou atp.), které se už výrazněji dotýkají povahy nápěvu, ale spadají ještě do kategorie variant, protože postihují zpravidla jen určitý úsek nápěvový, nikoli celý nápěv.

124

      II. Změny rytmické a metrické
bez proměn intonačních (melodických).
      Při posuzování rytmiky písňových nápěvů je třeba uvážit, že fixace rytmu v zápisech pořizovaných jen podle sluchu bývá nejen obtížnější, ale i problematičtější nežli fixace tónových výšek (melodie j. Už notové písmo samo nedovoluje zachytit jemnější rozdíly v rytmickém průběhu, zvláště u tzv. táhlých písních (na Slovácku), přednášených v uvolněném podání, které se neváže na jednotnou délku čtvrťových a osminových hodnot a v důsledku toho ani na jednotné trváni taktových článků. Větší důraz klade též na agogiku. A přece často jen rytmus a jeho specifické rysy bývají znakem příslušnosti písně do určité oblasti, někdy i vesnice. Proto se dnes badatelé snaží postihnout písňový rytmus co nejvěrněji pomocí různých měřících přístrojů12) a exaktních srovnávacích metod. Vědí, že zpěvákův přednes kolísá v rytmickém podání více nežli v intonaci melodie, mění se netoliko se změnou přednesových podmínek a prostředí, v němž se zpívá, ale též podle nálady a fyzické dispozice interpreta samého.
      Na rytmicky zjednodušených zápisech nápěvů nemusí tedy nést vinu jenom sběratelé, jakkoliv zase právě oni maji bezpochyby blíže k určitým šablonám a stereotypům v chápání konkrétního rytmu. Pokud např. Kyselková používala ve svých zápisech osmičkových triol a čtvrťových hodnot v 2/4 taktu místo tečkovaných útvarů, jak jsme to viděli v příkl. 2.[/] a 3., mohl Tureček v tomto rytmu písně skutečně přednášet. Ještě dnes tak zpívají starší lidé na Podluží raději nežli v rytmu ostře zatrhávaném. Zajímavě to dokládá zápis A. Frolky z úst 81letého Jak. Darmovzala z Kostic (1954)13) u písně Zakukala kukulenka, kterou zaznamenala též F. Kyselková od Turečka a jejíhož nápěvu používal tvrdonický zpěvák také k písni Ide, ide, má maměnko (příkl. 11). Podání Darmovzalovo v notaci Frolkově dobře vystihuje klidný, téměř bezpřízvučný přednes lyrické písně na rozdíl od tvrdší a úsečnější rytmizace v zápisu Kyselkové.

      Rovnoměrný osmičkový pohyb, v němž zachycoval Turečkovy písně Linhart, znamenal již většinou zjednodušení. Je nicméně zajímavé, že Kyselková v tomto rytmu někdy zaznamenala píseň shodně s Linhartem ve svém původním zápisu ("konceptu"), ale v přepisu už notovala trioly. Názorně to ukazuje píseň Při Šaščíně na dolině, zapsaná jednou v rytmu osminových a čtvrťových hodnot (L

125

22 = k 45, koncept), podruhé v osminových triolách (k 45, přepis, tab. 2a, b) .
      Nacházíme-li v zápisech závažnější diference, které se už dotýkají nejen rytmu, ale i sylabické organizace uvnitř taktů a tím i charakteru nápěvu, může být jejich příčinou buď rozdílný přednes, buď individuální zápis, osobité chápání sběratelovo. Aspoň dva příklady se zřetelně odlišnou rytmizací téhož hudebního nápadu z úst téhož zpěváka.

Nebo v taneční písni Aj, spad1a mně šavlička (příkl. 13) bez změny tonality.14)[/]

Druhé polovice obou nápěvů (12, 13) se jak u Linharta, tak u Kyselkové vcelku shodují.
      Obtížněji se posuzují příčiny rytmických odlišností, které prostupují celým nápěvem a skoro důsledně zaměňují rytmus tab. 2c za tab. 2d, jako je tomu v písni Novina, novina za novinú ide (L 99, k 158).
      Mnohem častěji se vyskytují drobnější obměny na konci melodických řádků, když např. ženské závěry se zaměňují za mužské a fráze se rytmicky prodlužuji nebo obráceně, když se fráze zkracují. Někdy probíhá proměna bez dotčení taktového půdorysu (příkl. 14 z písně Lanžocký páter kázeň káže ):

Žádnou vzácností nejsou obměny, popř. záměny lichého metra za sudé a obráceně.
      Volba správného metra závisela zpravidla na sběrateli, Dobře to ukazují i zápisy Turečkových písní, kde písně s týmž nápěvem chápal jeden sběratel v sudém a druhý v lichém metru. Často docházelo k záměnám u tečkovaného rytmu, který byl cítěn jako lichodobý (tab. 2e)

126

nebo u synkopických rytmů v 2/4 taktu (tab. 2f), převáděných do stejnoměrného osmičkového pohybu v taktu 3/8. Souhrně zabírají tyto obměny, popř. diference v písňových zápisech, které se týkají pouze rytmiky nebo metriky a nikoli melodie, 25 % našeho materiálu. III. Změny intonační (intervalové) a zároveň metrorytmické.
      Vyskytují se nejčastěji. Od jednoduchých a na první pohled blízce spřízněných znění s posunutím jenom některých intervalů a s drobnější úpravou rytmickou jako např. v písni Když sme išli na hody (příkl. 15),

až k hlubším zásahům, dotýkajícím se už i tonálního charakteru nápěvů (příkl. 16), ne-li jejich celkové povahy vůbec, zvláště při současné změně metrického půdorysu (příkl. 17).[/]

      Řekli jsme už, že Tureček dovedl tradiční písně a jejich nápěvy v mnoha případech věrně reprodukovat, často je však také rozmanitě obměňoval. Někdy utkvěl v jeho paměti přesný tvar nápěvu, někdy jen určité melodicko rytmické obraty. Např. v písni Včera, předvčerajšky, široce oblíbené snad po celé východní Moravě a spojované s různými nápěvy, na Podluží většinou s melodii zaznamenanou již Sušilem 259 ab/514, 515 v Rohatci a Větéřově k textu Ešče si zazpívám za humny na mezi a později - před 1914 Pilátem a Uhrovičem v Kosticích a Mikulčicích už s naším textem (Jan - Va 148/lb, c), stejně jako u Poláčka IV 215 a nakonec u Frolky a Húska po 1950 v archívu ÚEF. Tureček přichází s novým nápěvem, který navazuje na podlužáckou notu jen v záhlaví, s nímž dále samostatně pracuje imitační technikou. Linhart zapsal tento nápěv (chybně) v trojdobém taktu (L 5) a s tonálním vyšinutím druhé polovice nápěvu o sekundu niž na rozdíl od záznamu Kyselkové (k 67), podobně jako v případech dříve citovaných. s týmž nápěvem zpíval Ture

127

ček Kyselkové ještě píseň Já mám píštělenku z lipového dřeva (K 11), která měla rovněž vícero nápěvů (srov. Jan - Va 110). Že náš zpěvák přednášel někdy nápěvy metrorytmicky zcela odlišné od znění v tradici ustáleném, ukazuje též píseň Husaři (n. Formané) jedú, koně si vedú, na Moravě dobře známá. Její pětislabičné verše, dělené v sudém či lichém metru většinou na úseky po 2+2+1 slabikách v taktech (v krajních řádcích) a 3+2 (ve střední části) , Tureček interpretoval podle Kyselkové veskrze ve formacích 3+2, u Linharta ještě s rytmicky i melodicky porušenou střední části (příkl. 18).

Podobně v písni neméně oblíbené Všeci 1udé (n. Náš tatíček) povídajú, jejíž druhou část intonoval Tureček zase celkem shodně s variantami ze Šaratic, Plumlova a ze Slovenska, podruhé ji však dokonale pozměnil (příkl. 19a, b).[/]

      V celku připadá na změny melodické a rytmické, vyskytující se vedle sebe uvnitř téže písně, asi 31 % z dvojích zápisů Turečkových nápěvů.

      Pokud mezi nápěvy porovnávaných dvojic nenacházíme žádné příbuzné až shodné rysy, považujeme jeden z nich za nový, i když jeho novost může být jen relativní vzhledem k jinému s ním spřízněnému typu, jak se s tím v životě folklórních jevů běžně setkáváme. Už na jiném místě (příkl. 2) jsme shledali, že píseň Aj doš1a k němu (L 92), založená melodicky v první polovici nápěvu na zcela odlišné koncepci nežli její druhý záznam (K 153) společně s textem Co se mně sta1o (K 3), není novým nápěvem, ale blízkou variantou horňáckého podání, zatímco znění k 3 a k 153 svědčí spíše pro určitou deformaci nápěvovou, zaviněnou vysazením paměti.
      S dvěma zcela různými nápěvy zpíval Tureček píseň Kdybych byla ptáčkem, tým malým sokolem (příkl. 20). v Lin

128

hartově zápisu je to durový nápěv symetrické stavby ab/ab, zahrnující celou strofu. U Kyselkové mollový nápěv třířádkové formy abb, zhudebňující jen polostrofu s opakováním druhé poloviny veršové. Píseň byla na Moravě velmi oblíbená, od západních hranic až po Lašsko. I v Čechách (na Hradecku) ji zachytil Erben. Zpívala se na nejrůznější notu. Turečkův nápěv, přednesený Linhartovi, patří k metrorytmickému typu hojně používanému ve spojení s různými texty, a to jak v durovém, tak i v mollovém ladění. Srov. alespoň Pol VII 98 z Lanžhota, B I 347 z Vizovic, Černík Zálesí 452 a hlavně Gel-Sir 174 z Bystřice (cituji níže). Tureček se tedy mohl opřít o vzor v tradici rozšířený a použít jej k novému zpracování. U verze, zachycené F. Kyselkovou, se opírá o tradiční intonace slovácké, preferující kvintové kroky (stoupající i klesající). v obou případech však obohacuje dosud známé varianty o další obměny.[/]

      Jindy cítíme určitou spřízněnost mezi nápěvy, i když se liší svými intervalovými kroky, ale v celku zachovávají shodný tvar melodické linie i metrorytmické organizace, jak to ukazují zápisy písně Išlo dívča k zpovídání (příkl. 21). Překvapuje však nedůsledné použití tečkovaného rytmu: jednou v první části nápěvu (L 74), podruhé v druhé části (K 38).

Někdy se mění jen určitý úsek nápěvu, ale většinou se "nové" nápěvy připínají k celé písni, podobně jako jedna a táž melodie se používá k různým hotovým textům.

129

      Uvážíme-li, že z celkového počtu dvojích zápisů Turečkových písní připadá na nápěvy, které zpěvák při obou zápisech přednášel shodně pouze 14 % a připočteme-li k tomu případy, kdy s týmž nápěvem nebo bez výraznějších změn zpíval dva i více písňových textů, dospíváme k poměru přibližně 20-25 % nápěvů t. ř. stabilních, proti 75-80 % nápěvů s obměnaani - od nahodilých a téměř neznatelných odchylek přes zásahy viditelnější až po použití nápěvů z jiných písní nebo vytvářeni nových melodií. Na skutečné varianty připadá po odečteni "nových" nápěvů okolo 70 %. Obecné tendence, které tento variační proces ovládají, nacházíme též u jiných zpěváků a zdá se, že nejsou omezeny ani na určité písňové oblasti, i když se může měnit kvantitativní zastoupení jednotlivých variačních principů, popř. způsob jejich použití. L. Vargyas,15), který zkoumal v Maďarsku na jednom místě (v konkrétní lokalitě) přednes lidových písní, shledal, že intonační (intervalové) odchylky se při opakování písní vyskytovaly mnohem častěji nežli odchylky rytmické. Notové ukázky, autorem citované, dokládají, že tyto obměny patřily v celku do téže kategorie jako obměny Turečkovy.
      Mnoho Turečkových písni se v tradici na Podluží uchovalo v živém podání až po naše dny. Některých jsme se dotkli již vpředu, na některé je třeba ještě upozornit. Ukazují totiž, a to je pro ně nejpříznačnější, že to zpravidla nejsou doslovné kopie, mechanické reprisy, ale[/] živé a nejednou zajímavé obměny nápěvových osnov, které s větším či menším zdarem rozvíjejí tradiční intonace v rámci daných typů, anebo je nahrazují jinými. Pro porovnání se obracíme k materiálu zapsanému A. Frolkou a L. Húskou v letech 1954 a 1955 u Jakuba Darmovzala v Kosticích16), v přímém sousedství Tvrdonic. Darmovzal byl zpěvák neméně významný jako Tureček, ale o generaci mladší, který znal též více než 200 písní. v době zápisu mu bylo 81 a 82 let. Pokud se jeho písně hudebně kryly s podáním Turečkovým, lišily se aspoň po stránce rytmické (většinou v táhlé úpravě) a z hlediska zápisu přesnější fixací rytmu odměřováním rytmického průběhu podle nejmenší časové (rytmické) jednotky v písni, používané místo předem stanoveného sudého nebo lichého metra. Jako příklady neschematického zápisu cituji aspoň začátky písní Aj, létala laštověnka, létala (příkl.22) a Ten Holič je pěkné město (příkl. 23), písní ve východomoravské oblasti zvlášť oblíbených.

130

      Častěji se však Darmovzalovy nápěvy se zněním Turečkovým melodicky i rytmicky rozcházely. Někdy to byly nápěvy známé třebas jinde, jako např. k písni Gúlalo sa, gúlalo nebo Staň, má milá, vyprovoď mě, popř. druhá polovice nápěvu Išla bych do kostela, atd., někdy zase jen převážně rytmické varianty, jako v písni Husaři jedú, kterou Darmovzal zpíval (v první části) v rytmu čtvrťových hodnot a osmin (tab. 2g) na rozdíl od rytmizace Turečkovy s útvary synkopickými (tab. 2 h).
      Zřetelná převaha nápěvových variant, která se projevila při opakovaném přednesu J. Turečka, vysvětluje i původ variantního bohatství v našich písňových sbírkách, zahrnujících projevy v podání většího počtu interpretů nejrůznějšího věku a nadání za nejrůznějších přednesových podmínek či příležitostí. Variační proces není tu jen výsledkem přirozeného sklonu k obměnám, uplatňovanému zvláště tam, kde jde o přiučování jen poslechnutím,17) ale též[/] dokladem prodlužování životnosti písňových útvarů, které se ve více či méně pozměněné podobě reprodukovaly snadněji nežli v doslovném zněni.
      V zájmu přehlednějšího shrnutí základních principů variačních, uplatňovaných v lidové zpěvní praxi, pokusil jsem se utřídit výraznější druhy a způsoby nápěvových variant vybraného zpěváka ze slovácké dědiny na Podluží, oblasti písňově mimořádně bohaté, které mohou mít obecnější platnost. Poněvadž šlo o posouzení nápěvů na základě jejich ručních zápisů, bylo nutné přihlédnout i ke kvalitě těchto záznamů jako pramenů. Ukázało se, že zápisy obou sběratelů (A. Linharta a F. Kyselkové) lze považovat v celku za spolehlivé, pokud bereme v úvahu tyto skutečnosti: Kyselková jako sběratelka starší a zkušenějši opravovala ve svých zápisech zřejmá intonační vybočení, vyvolaná nejspíše vysokými stářím zpěvákovým, zatímco Linhart ponechával tato místa bez korektur i v nejkřiklavějších případech. Ani Kyselková a ještě méně Linhart nevystihli všude skutečný obraz rytmického průběhu táhlých i tanečních písní. Podobně jako většina jiných sběratelů okolo r. 1920 se spokojovali se zjednodušeným schematickým záznamem metrorytmické faktury, včetně některých ustálených rytmických klišé. Rozdíly v jejich fixacích dovolují nicméně učinit si poměrně věrnou představu.o skutečném přednesu, který bezpochyby nebyl vždycky ideální.18) I když Kyselková později ve své knížce "Jak jsem sbírala národní

131

písně" (Brno b.r.) připomíná, že Tureček "jasně prozpěvoval", nemuselo to odpovídat skutečnosti, stejně jako její poznámka (tamtéž) o tom, jak si Tureček povšimnul, že u písní zaznamenávala trvání nápěvu ve vteřinách. v jejích zápisech z Tvrdonic toto trvání nikde poznačeno není. Přes tyto určité nedostatky mají zápisy A. Linharta a Fr. Kyselkové nepopíratelný význam. Na jedné straně dokládají živou proměnlivost nápěvů lidové písně v podání téhož zpěváka, a to v souladu s principy variability příznačnými netoliko pro oblast Podluží, ale také pro jiné písňové kraje východomoravské i pro další oblasti karpatského prostoru. Na druhé[/] straně naznačují míru spolehlivosti záznamů starších sběratelů, kteří zapisovali zpěv písně bez pomoci magnetofonového záznamu. Prokazují vysokou spolehlivost zápisů zkušených sběratelů, zároveň však dosvědčuji také nezbytnost pečlivé heuristické práce, která je nutnou součástí analýzy záznamů i nejosvědčenějších z nich - nutnost poznat rozborem všech jejich zápisů záznamovou techniku, seznámit se s jejich názory o lidové písni a jejím zpěvu v té které oblasti a určit tak pravděpodobnou míru jejich upravujících zásahů do záznamů k odstranění "zpěvákových chyb" nebo "selhání" jeho hlasu.[/]

Poznámky
1.
      Dosud nejvýstižnější analýzu významové podstaty hudebních variant podal I. Zemcovskij, O variantnosti protjažnych pesen. In: Sovet. muzika 1960, 7, s. 101-107, 1961, 1, s. 68-73. z naší literatury viz zejména O. Sirovátka - J. Gelnar, Faktory variačního procesu v lidové písni. In: NVČ 2., 1967, s. 183-195 a studie ve sborníku O životě písně v lidové tradici (red. B. Beneš), Brno 1973.
2.
      Srov. H. Strobach, Bauernklagen, Berlin 1964, s. 384 ad.
3.
      Podle vzpomínek jeho syna RNDr. Jar. Linharta[/] v Brně. Po předzpěvu zahrát sběratel nápěv napřed na klavír, aby jej Tureček mohl posoudit, a teprve pak jej zapsal. Děkuji dr. Linhartovi za tuto informaci.
4.
      Dnes v archívu ÚEF v Brně, sign. A 524/525 při sbírce F. Kyselkové.
5.
      J. Vysloužil, O životě a díle F. Kyselkové. In: ČL 1955, s. 222-225.
6.
      Pořadí v zápisech F. Kyselkové.
7.
      V podstatě převádění čtvrťových hodnot na osmičkové. Srov. D. Holý, k písňovým záznamům hudebního skladatele Joži Černíka, In: Slovácko 1960, 7.

132

8.
      Srov. J. Poláček, Slovácké pěsničky, Praha 1960, VII, 117. Tureček zpíval 8 strof (poloostrof), Poláček má pouze 3.
9.
      O. Dinscér, Die Probleme der Varianten in der Musik forschung... In: Cahiers de Fortenex 1947, s. 59-86.
10.
      B. Szabolcsi: Bausteine zu einer Geschichte der Melodie. Budapest 1959, s. 226.
11.
      L. Janáček v předmluvě k Bartošově sbírce (1901), str. 50.
12.
      D. Holý - O. Pokorný, O přesnou a přehlednou notační fixaci rytmu. In: ČL 1964, s. 317-319, později v knize D. Holý: Probleme der Entwicklung und des Stils der Volksmusik, Brno 1969, s. 166-173.
13.
      V archívu ÚEF, sign. A 828/20. s týmž nápěvem zpíval Darmovzal též píseň Ide šohaj po ulici na píščalku hrá (A 828/104).
14.
      Srov. melodicky a částečně i rytmicky spřízněnou variantu z Kyjovska (Pol VII 21).
15.
      L. Vargyas, Das Musikleben im ungarischen Dorf und die Methoden seiner Erforschung. D Jb f Vk 3, 1957, s. 447-464.
16.
      V archívu ÚEF, sign. A 828 a 870, celkem 214 zápisů.
17.
      U písňových textů nebo v prozaickém folklóru mohl si interpret vypomoci vlastním písemným záznamem, u nápěvů to zpravidla nebylo možné. Notování podle sluchu je výsadou jen nadaných jedinců.
18.
      Podrobnější materiál k ověření našich závěrů poskytne vydání Turečkova zpěvníku, které připravuje Okrasní kulturní středisko v Břeclavi.

133

HEURISTISCHE PROBLEME BEI DER UNTERSUCHUNG DER VOLKSLIEDWEISEN

Der Autor befasst sich mit der Variabilität der Volksweisen im Munde eines Sängers bei wiederholtem Vortrag derselben Lieder in einer verhältnismässig kurzen Zeitspanne. Als Forschungsmaterial dienten ihm 108 Liedaufzeichnungen (im Archiv des Instituts für Ethnographie und Folkloristik der ČSAV in Brno), die neben anderen Lidern von zwei verschiedenen Sammlern in Abstand von 10 Monaten aus dem Munde Jan Turečeks, eines 85 Jahre alten hervorragenden Dorfsängers in Tvrdonice (bei Břeclav, mähr. Slo[v][w]akei) aufgenommen wurden, und zwar im Juli 1913 von A. Linhart, Lehrer aus Velké Meziříčí, der vorher mit dem slo[v][w]akischen Volkslied im Terrain nicht in Berührung kam, im Mai 1920 von F. Kyselková, einer Lehrerin und langjährigen Mitarbeiterin L. Janáčeks auf dem Gebiet des Volksliedsammelns. Beide Sammler waren mit gutem musikalischen Gehör begabt, Kyselková sogar mit absolutem Gehör.
      Unter den oben erwähnten 108 "Doppelaufzeichnungen" befinden sich beinahe 30 % übereinsitimmende Notierungen; die Hälfte davon deckt sich fast wörtlich, der Rest weist nur geringfügige melodische oder rhythmische Abweichungen auf. Unter den übrigen Aufzeichnungen fallen etwa 20 % auf Melodien mit Differenzen in einzelnen Tönen (Tonhöhen), die jedoch die melodische Grundlinie sowie den gegebenen metrorhythmischen Aufbau nicht wesentlich berühren (Gruppe I). Überwiegend handelt es sich um Halb- oder Ganztonverschiebungen nach oben oder unten, seltener um Terz- bis Quintverschiebungen. Einige Aufzeichnungen, namentlich die von Linhart, erfassen vor allem die phonetische Gestalt der Melodie mit allen Stimmentgleisungen, die bei älteren Sängern, öfters vorkommen. während andere (von Kyselková) solche Verstösse fast immer kor[r]igieren. Seltener begegnen wir Umwandlungen ganzer melodischer Abschnitte, wobei die Affinität der betreffenden Weisen im Grunde noch erkennbar ist.[/]
      Ungefähr 25 % enthalten rhythmische und metrische Änderungen bei Beibehaltung der melodischen Struktur (Gruppe II). Einmal sind es die im gleichmässigen Rhythmus (Achtel und Viertel) fliessenden Gebilde, zum anderen punktierte oder synkopierte Formationen. bzw. mit Triolen. das eine Mal im geraden, das andere Mal im ungeraden Metrum u. ä. Nicht selten hängt die Rhythmisierung von Auffassungsneigungen des Aufzeichners selbst ab, namentlich bei den langgezogenen Weisen und ihren Umbildungen in Tanzweisen. Eine exakte Wiedergabe ist daher gewöhnlich nur mit Hilfe von speziellen Messgeräten möglich.
      Am häufigsten (über 30 %) treten metrorhyt[h]mische Umbildungen in Zusammenhang mit den interval[l]mässigen (melodischen) Änderun[g]en auf. Die Skala reicht von einfachen und nahverwandten Gebilden bis zu durchgreifenden Abweichungen. die sowohl die tonale Basis als auch den Gesamtcharakter der Weise merklich verwandeln (Gruppe III). Öfters kommen auch Teilkontaminationen vor. soweit es sich nicht um gänzliche Übernahme anderer Volksweisen handelt.
      Einzelne Tendenzen, die den Variationsprozes[s] in Volksweisen beher[r]schen und die sich im grossen und ganzen in 3 Gruppen einteilen lassen, sind für die mündliche Überlieferung de Volkslider typisch. Von Mund zu Mund und von Land zu Land schwankt nur die quantitative Vertretung einzelner Variationsprinzipien. Die eigentlichen Gründe ihrer Anwendung sind allerdings schwer zu erfassen, auch wenn wir die Unterschiede zwischen Umsingen und Zersingen in Betracht ziehen. Nützliche Aufschlüsse bringt von Fall zu Fall eine eingehende Kritik der Volksliedwe[t]sen (soweit sie möglich ist) so wohl im Bezug zu den Vortragenden als auch. vom Standpunkt ihrer Aufzeichnungstechnik.

134

ZPRÁVY

JUBILEA

Životné jubileum Milovana Gavazziho [obsah]

(1895-1975)
      S potešením zaznamenávame, že v marci t. r. sa dožil 80. rokov v sviežom zdraví a pri práci významný chorvátsky etnograf a etnolog-slavista, profesor Milovan Gavazzi. Československým etnografom je zvlášť milé pozdraviť v jubilantovi dávneho priateľa Československa, ktorý prešiel školou L. Niederleho a kultúru českého i slovenského ľudu natrvalo pojal do kruhozoru svojich slavistických vedeckých záujmov. Patrí k tým priekopníkom slovanskej etnografie, ktorí v duchu Šafárika a Niederleho chápali slavistiku v klasickom zväzku etnografie, archeológie a jazykovedy. Jeho všestranné vzdelanie umožnilo mu vidieť vzájomné súvislosti a komplexne zvládnuť problematiku štúdia slovanských ľudových kultúr.
      Milovan Gavazzi sa narodil 18. marca 1895 v meste Gospić pod Velebitom v rodine gymnaziálneho, neskôr univerzitného profesora zeme[/]

pisu. Po absolvování strednej školy študoval slavistiku, germanistiku a etnológiu v Záhrebe, počúval prednášky Lubora Niederleho v Prahe, čo určilo jeho ďalšiu životnú dráhu a jeho vedecko-výskumnú orientáciu.
      Už ako kustos Etnografického múzea v Záhrebe v rokoch 1923-1927 vyvíjal mimoriadne čulú činnosť. Venoval sa etnomuzikológii i skúmaniu kultúrnej diferenciácie na Balkánskom poloostrove, porovnávaciemu štúdiu kultúr slovanských národov i skúmaniu kultúry Praslovanov, podnikal početné terénne výskumy v Chorvátsku, obohacoval Etnografické múzeum novými prírastkami, budoval, základy chorvátskej muzeológie.
      V roku 124/25 na Filozofickej fakulte v Záhrebe sa založila Katedra etnológie, ktorej vedúci prof. Petar Bulat, filológ a folklorista, už po troch rokoch odišiel do dôchodku. Iba r. 1927 Katedra etnológie obnovila činnosť, tento raz pod vedením dr. Milovana Gavazziho, ako mimoriadneho profesora. v krátkom čase prof. Gavazzi dokázal položiť pevné základy pedagogickej a vedeckej práce Katedry etnológie a seminára. Seminár bol vybavený fotolaboratóriom, odbornou knižnicou a etnografickými zbierkami. Vyučovanie ob

135

siahlo prednášky z dejín etnografie, úvod do etnológie, cyklus o mimoeuropských národoch a kultúrach, o europských, predovšetkým slovanských národoch, so zvláštnym zreteľom na južných Slovanov a v ich rámci osobitne o kultúre chorvátskeho ľudu. v programe štúdia etnografie významné miesto mali také predmety, ako archeológia starých Slovanov, chorvátsko-srbská dialektológia a národopisná muzeológia. Veľký dôraz sa kládol na osvojenie si cudzích jazykov. Táto koncepcia štúdia etnografie sa v podstate zachovala podnes. Prednášky mali napospol kultúrno-historické zameranie. Profesor Gavazzi patril k historickej škole a stál mimo rôznych európskych prúdov v etnografickej vede. v pedagogickej činnosti prof. Gavazzi pokračoval plodne aj po odchode do dôchodku r. 1965, keď dosiahol sedemdesiat rokov. Vychoval celý rad žiakov. ktorých sústavne viedol k výskumnej a vedeckej práci, umožňoval im publikovať úspešné práce (Publikacije Etnološkog seminara u Zagrebu; Etnološka istraživanja i gradja).
      Pedagogická činnosť prof. Gavazziho sa uberala ruka v ruke s vedeckovýskumnou prácou na najrozličnejších úsekoch etnografie a etnológie. Ako pracovník Etnografického múzea pochopiteľne sa zaujímal predovšetkým o prejavy hmotnej kultúry, no aj otázky duchovnej kultúry zaberajú v jeho diele významné miesto. Jeho publikačná činnosť je neobyčajne[/] bohatá a zoznam jeho prác predstavuje do 300 bibliografických jednotiek obsiahlych štúdií, kníh, recenzií drobných statí v encyklopédiach a časopisoch, referátov a poznámok.
      Už v prvých rokoch svojej vedeckej dráhy uverejnil významné slavistické práce o slovanských mierach priadze a tkanív podľa sexagesimálneho systému (Slavia III, 1925, 625-672) a praslovanských krosnách (Praslavenski tkalački stan i tkalačka daštica. Zbornik za narodni život i običaje južnih Slavena, XXVI. Zagreb 1928, 1-31). Poslednou prácou doplnil poznatky L. Niederleho o starých slovanských krosnách (L. Niederle, Rukověť slovanských starožitností. Praha 1953. 368). Nadväzujúc na vedecký odkaz L. Niederleho, začal pracovať na rade príspevkov 0 otázkach kultúry starých Slovanov. Prvý z nich, venovaný praslovanským prasliciam uverejnil v "Lude slowiańskom" I (Kraków, 19291932, B 3-10), ďalšie, o kyseli a vití svadobného venca, vyšli až r. 1954 v časopise Zeitschrift für slavische Philologie (XXII/2, 395-415). z iných slavistických prác treba spomenúť obsiahlu štúdiu ;,Sudbina stare slavenske baštine kod južnih Slavena" (Biblioteka Etnološkog društva Jugoslavije, 2. Beograd 1959, str. 42), o kultúrno-historických procesoch, akým bolo vystavené staroslovanské kultúrne dedičstvo u južných Slovanov. Ucelený pohľad na staroslovanskú kultúru podal v štúdii "Vue d'ensemble sur la culture paleoslave et[/] ses caractére généraux (Ethnologia Slavica I, 1969. Bratislava 1970, str. 17-34).
      Osobitnú pozornosť venoval prof. Gavazzi otázkam kultúrnych procesov prebiehajúcich na území Panónie (Der Aufbau der Volkskultur und der Bevölkerung Südpannoniens. Ethnographia Pannonica. Burgenlän­ dische Forschungen. Heft 61. Eisenstadt 1971, str. 18-25; Zur Frage der Backglocke im südpannonischen Raum. Europa et Hungaria. Budapest 1965, 79-93; Zapadnopanonski slavenski pojas u davnini. Etnografia polska III, 1960, 160-171; Kultúráramlatok Pannóniában. Ethnographia - Népélet, LVIII. Budapest 1947, 1-5).
      O otázkach etnografie východoalpského areálu prof. Gavazzi uverejnil niekoľko príspevkov na stránkach zborníkov materiálov z konferencií "Alpes Orientales".
      Hlavná váha vedeckého diela prof. Gavazziho je ovšem na riešení problémov kultúrno-historických a etnických procesov na Balkáne, ktoré tvoria náplň takých štúdií, ako sú: Das Kulturerbe der Südslaven im Lichte der Völkerkunde (Die Welt der Slaven (Wiesbaden 1956, 63-81), Die Kulturgeographische Gliederung Südosteuropas (Südostforschungen XV, 5-21), Die Kulturzonen Süd­ osteuropa-Jahrbuch II, 1957 11-31), Beiträge zur balkanischen Wort- und Sachkunde (Zeitschrift für Balkanologie VI, 1968, 40-44), Die Schichtung der romanischen Kulturelemen

136

te Südosteuropas (III. Grazer Balkanologentagung 1968, 1-15), Das Los der Grossfamilie auf dem Balkan (Südosteuropa-Schriften VI, 1964, 74-75), Die Ausrüstung der balkanischen Hirten (Viehwirtschaft und Hirtenkultur. Ethnographische Studien. Budapest 1969, 378-390), Das Maskenwesen Jugosla[v][w]iens (Schweizerisches Archiv für Volkskunde 63, BVasel 1967) a iné.
      Veľkou zásluhou prof. Gavazziho je, že prebudil u slovanských etnografov záujem o riešenie špecifických otázok ľudovej kultúry Karpatskej oblasti a na tento cieľ sa zameriaval aj vo svojich balkanologických štúdiách. Osobitnú pozornosť tejto problematike venoval svojho času aj v "Karpatoruských príspevkoch" (NVČS XIX, Praha 1926, 269-295) a najmä v štúdii "Po stopách kulturních proudů v oblasti Karpat" (Ľu­ dová kultúra v Karpatoch. Bratislava 1972, 77-87).
      Pri širokých vedeckých snahách na poli slavistiky je prirodzené, že nezabúdal ani na svoju vlasť - Chor­ vátsko, ktorému zasvätil svoj život, svoju prácu. Pripomeňme si tu také práce, ako "Godina dana hrvatskih narodnih običaja (I-II, 1939-1940), Pregled etnografije Hrvata (Zagreb 1940, 80 s.), ako i staršiu štúdiu "Kulturna analiza etnografije Hrvata" (Narodna Starina, t. 7, 1928, nr. 17, 115-144), "Etnografski sa­ stav (hrvatskoga sela) v knihe "Zempljepis Hrvatske" (Zagreb 1942) a pod.[/]
      Obraz rozpätia vedeckých záujmov prof. Gavazziho by bol neúplný, keby sme nespomenuli jeho muzikologické práce, napr. "Jadranska "lira" - "lirica" (Narodna Starina, t. 9, 1930 alebo "Pregled karakteristika pučke muzike južnih Slavena (Lud Slowiaňski, t. 3, 1932).
      K vedeckej a organizačnej práci sa pojí jeho redaktorská a vydavateľská činnosť. Ako redaktor sa podielal na vydávaní časopisov a sérií "Zbornik za narodni život i običaje", "Etnografska istraživanja i gradja", "Kolo", "Publikacije Etnološkog seminara", "Etnološki pregled" a "Etnološka biblioteka" Jugoslavskej národopisnej spoločnosti, je jedným zo zakladajúcich členov redakčnej rady ročenky "Ethnologia Slavica", ktorú vydáva Kabinet etnológie Filozofickej fakulty UK v Bratislav. je členom viacerých medzinárodných vedeckých spoločností.
      Životné dielo prof. Milovana Gavazziho je skutočne úctyhodné. Jeho početné práce sa vždy vyznačovali hĺbkou pohľadu na podstatu javov, jasnosťou myšlienky, pádnou argumentáciou, precíznosťou formulácie a štylizácie. v nejednom ohľade môže byť vzorom mladším pokoleniam slovanských etnografov.
      Radi konštatujeme, že prof. Gavazzi napriek svojmu vysokému veku ostáva i naďalej plodným vedcom, ktorý rozširuje naše horizonty stále sviežimi, bohatými poznatkami. Kiež si i naďalej zachová bodrosť mysle[/] a životné sily pre slúženie idey, ktorej zasvätil svoj život. Ad multos annos. Ján Komorovský

Dvacet let cimbálové muziky DOLINA - Praha (1954-1974) [obsah]

TJ Zahradní Město - Záběhlice uspořádala 23. listopadu 1974 slavnostní koncert na počest Československé spartakiády 1975. Hudební program vyplnil malý, ale samostatný a svérázný hudební ansámbl, cimbálová muzika DOLINA-Praha a zpěváci před naplněným sálem pražského Radiopaláce. Vystoupením oslavila "Dolina" 20 let svého trvání. Hra Doliny, kterou vede primáš Miroslav Maxa, je zaměřena na umění improvizace, avšak repertoár pro vystoupení připravují členové s hudební i dramaturgickou dokonalostí, s citem a úctou k uměleckým hodnotám tradičního lidového muzikálního projevu.
      Slavnostní koncert se skládal ze 3 částí, uváděných do poloviny uměleckým čtením a projevem zasl. umělce Františka Hanuse, v druhé části pak konferenciérem Doliny M. Doležilem, kterému se podařilo nevtíravě vtipným způsobem převést program z vážné prvé části do úsměvné polohy částí dalších.
      Úvodními písněmi se přihlásila Dolina k uměleckému odkazu Janáč

137

kovu. (Interpreti: Mikulenková, Duračková, Otáhalová, jako hosté: J. Pouzar a J. Pospíšil.) v doprovodu cimbálové muziky se ozvaly zřetelně názvuky Janáčkovy klavírní předlohy. Tuto část, hudebně nejpřísnější, věnovali účinkující probíhajícímu ROKU ČESKÉ HUDBY. Osmdesáté narozeniny Karla Plicky připoměla část nazvaná "Ej, žnivo, milé žnivo" z jeho zápisů trávnic z Púchovské doliny.
      Finále první části koncertu uvedl F. Hanus vřelými slovy přání cimbálovce DOLlNA-Praha. Po něm následovala přání dalších gratulantů, ovšem již z řad hudců a zpěváků, kteří zahráli a zazpívali písně, ve kterých se zpívá o dolinách od Vsetína, z Hrčavy, Dolňácka, Dol. Marikovej, z Metylovic, od Val. Meziříčí, z Halenkova a nakonec spontánní slovenskou Hej, lepšie na doline. Na pódiu se vystřídali význační hudci a zpěváci zejména z Moravy, kteří dopřáli svým uměním nejen pražské Dolině, ale i posluchačům v sále neopakovatelný zážitek, rozvinutý po přestávce přímo takřka do jakéhosi miniaturního festivalu lidové hudby a zpěvu, ba i tance, který navodil svým vystoupením taneční soubor pražského Valašského krúžku (vedoucí K. Mošová). Zpívala Jarmila Šuláková, z Valašska se účastnili rovněž primáš V. Meloun s gajdošem O. Pokorným. Dlouholetý primáš Hradišťanu Jaroslav Staněk navodil osobitou hrou svých houslí jak v souboru Dolina, tak v hledišti atmosféru[/] staré slávy slováckých cimbálových muzik a spolu se zpěvákem A. Čevelou, kontrášem P. Hrobařem aj. postaral se valnou měrou o rozhojnění programu, který na přání posluchačů nebral konce. Po letech jsme v Praze opět slyšeli hrát klarinetistu Otakara Horkého z Uherského Hradiště, na jehož hudeckou dráhu a umělecký styl vzpoměl přátelskými slovy zpěvák Jiří Pospíšil.[/]
      Mimořádně zdařilý koncert a pro posluchače vlastně i zdařilý sobotní večer nelze si ovšem představit bez náležité dramaturgické přípravy, které věnoval své rozsáhlé vědomosti z dějin i živé hudecké interpretace dr. Zdeněk Mišurec. Koncert podobného druhu lze v záplavě pražských produkcí nejrůznějších skupin tzv. "pop-music" nazvat událostí. František Vančík[/]

KNIHY

Živomir Mladenović, Rukopisi narodnih pesama Vukove zbirke i njihovo izdavanje. [obsah]

Srpska akademija nauka i umetnosti-odeljenje jezika i književnosti, Beograd 1973, 323 stran, francouzské resumé
      Národopisné práce Vuka Karadžiće patří k těm vědeckým dílům, která přežívají své tvůrce a neztrácejí na významu ani s tokem času. Karadžićova rozsáhlá sbírka písní seznámila ve své době tehdejší kulturní Evropu s bohatstvím lidové tvorby jižních Slovanů a dala podnět k hlubšímu zájmu o folklór jiných slovanských národů. Význam díla Vuka Karadžiče je obecně znám. Méně však víme o některých detailech jeho sběratel[/]ské a vydavatelské činností na poli lidové písně, jíž se zejména proslavil. Tuto mezeru vyplňuje nová knižní práce dr. Živomira Mladenoviće, věnovaná rukopisům lidových písní Karadžičovy sbírky a jejich vydávání. Když jsem pročítal tuto vzácnou práci jugoslávského literárního historika, uvědomil jsem si, jak potřebný je návrat ke klasickým dílům naší vědy a kolik otázek zbývá ještě v této souvislostí k řešení abychom důkladněji mohli nahlédnout do "dílny" osobností, na jejichž vědecký odkaz navazují další generace národopisců.
      Živomir Mladenović založil svou práci na detailním rozboru rukopisů pozůstalostí Vuka Karadžiće, ulože

138

ných v archívu Srbské akademie věd a umění v Bělehradě a v rukopisném oddělení knihovny Saltykova-Ščedrina v Leningradě. Tento materiál umožnil autorovi osvětlit řadu otázek, které byly zatím zatemněny nebo málo známy.
      Vuk Karadžić se začal zajímat o sběr lidových písní koncem roku 1813. Systematický sběr zahájil nejen s úmyslem vydat písňové sbírky, ale také s cílem využít lidových písní jako pramene pro poznání jazyka a jako materiálu pro historické a etnografické práce. Za tímto účelem vedl rozsáhlou korespondenci s přáteli a známými. v Karadžićově pozůstalosti se dochovaly jednak písně uveřejněné (především po jeho smrti), jednak zápisy lidových písní doposud nepublikované. Pro správné hodnocení Karadžićova díla je důležité Mladenovićovo zjištění, že Vuk Karadžić rukopisné záznamy písní po jejich uveřejnění většinou ničil. s tím souvisí např. nesprávné tvrzení, že větší část lidových písní uveřejněných v Karadžićově sbírce pochází od jeho spolupracovníků. Rozbor, který Mladenović provedl, jednoznačně ukázal největší podíl vlastního Karadžićova sběratelského úsilí.
      Nebylo by ovšem správné podceňovat přínos početného okruhu Karadžićových spolupracovníků, kteří žili v různých částech země a pocházeli z různých společenských vrstev. Některé zápisy dostával Karadžić zdarma, jiné za knihy, další vykupoval. Svým spolupracovníkům dával přes[/]né metodické pokyny. Požadoval, aby se písně neupravovaly, ale zapisovaly tak, jak se zpívají. Je pozoruhodné, že Vuk Karadžić, přesto, že byl upozorňován Kopitarem a Jakobem Grimmem na nutnost zaznamenávat místo zápisu písně a údaje o zpěvácích, tuto zásadu - hlavně v počátečních fázích své sběratelské činnosti - většinou nerespektoval. Nepovažoval zejména za nutné uvádět jména zpěváků (někdy se snažil získat údaje o zpěvácích až dodatečně, korespondencí). v době, kdy se všechno psalo ručně, nebylo v silách Karadžiće, aby sám přepisovala redigoval do tisku tak rozsáhlý materiál. z korespondence je zřejmé, že i spolupracovníkům na tomto úseku udával, jak mají postupovat.
      Největší díl písní obsažených ve sbírce Vuk Karadžić sám sebral a také redigoval; má tedy největší zásluhu na světové proslulosti srbských písní. Mladenović srovnává detailně texty písní uveřejněných ve svazcích, které vydal sám Vuk Karadžić (1. svazek - 1841, 2. svazek - 1845, 3. svazek - 1846, 4. svazek - 1862), s dochovanými rukopisnými záznamy a uvádí vzájemné odchylky. Podobně postupuje také při konfrontování svazků vydaných Vídeňským výborem a Státním výborem, které byly zřízeny k zajištění edice Karadžićova díla po jeho smrti (v letech 1899-1902 vyšel 5.-9. svazek Srbských lidových písní). Mladenović srovnává svazky připravené samým Karadžićem s pozdějšími svazky[/] a konstatuje, že svazky připravené po Karadžićově smrti do tisku Ljubomirem Stojanovićem, měly v mezinárodním měřítku menší ohlas a nedosáhly úrovně Karadžićovy edice (Stojanovič např. nevycházel z původních zápisů, ale z přepisů, v nichž Mladenović zjistil řadu odchylek). Státní výbor pro vydávání Karadžićových spisů nezajistil publikování všech lidových písní z jeho pozůstalosti, v níž jsou nejen písně srbské, ale i bulharské, ruské a albánské.
      V závěru své práce se Živomir Mladenović zabývá edičními otázkami rukopisů lidových písní z pozůstalosti Vuka Karadžiće. Zdůrazňuje, že je třeba publikovat všechny písně, poněvadž jsou dokladem repertoáru zpěváků doby, v níž byly zapsány a kdy lidová píseň byla fungující součástí života lidu.
      Mladenovićova kniha je přínosná a záslužná z řady aspektů. Přináší bohatý materiál, kriticky zhodnocený a utříděný, precizní vědecký aparát, nové pohledy na dílo a osobnost vynikajícího jihoslovanského národopisce a mnoho cenných metodických podnětů, které by měly české a slovenské etnografy a folkloristy provokovat k podobnému kritickému zhodnocení klasiků naší národopisné vědy. Václav Frolec

139

Olivera Mladenovič, Kolo u Južnih Slovena. [obsah]

Srpska akademija nauka i umetnosti-Etnografski institut, posobna izdanja kn. 14, Beograd 1973, 198 stran, 32 stran obrazových příloh, anglické resumé
      Sličná kniha dr. Olivery Mladenovićové, vědecké pracovnice Etnografického ústavu Srbské akademie věd a umění v Bělehradě, věnovaná kolovým tancům u jižních Slovanů, upoutá nejen svou tematikou, bohatým materiálem a jeho interpretací, ale i formou zpracování. Přiznám se, že už dlouho jsem nečetl vědeckou práci s takovým zájmem, jako dílo O. Mladenovićové. Autorce se podařilo načrtnout obecné kulturně historické, etnografické a folkloristické otázky i speciální etnochoreografické problémy s nemalým uměním vypravovatelského slova; a smím-li použít slov F. X. Šaldy, "štětcem neobyčejně pružným měkkým a šťavnatým". Proto z každé kapitoly na nás dýše zvláštní autentická vůně země. národa i doby, o nichž se v knize pojednává.
      Kolo, jeden z nejcharakterističtějších a nejvýraznějších projevů tanečního folklóru jižních Slovanů, chápe autorka jako všelidský druh tance, který vykrystalizoval do vytříbené osobité podoby právě na Balkáně. Přesto, že O. Mladenovićová vychází především z důvěrné znalosti historického, ikonografického i recentního materiálu jihoslovanského, prokazuje také velmi dobrou orienta[/]ci v paralelách z ostatních slovanských a balkánských území i z jiných evropských zemí. Obdivuhodně široce pojaté studium kolového tance u Srbů, Charvátů, Černohorců, Slovinců, Makedonců, muslimů a Bulharů umožnilo autorce podat ucelené výklady o historii kola, jeho rozšíření i sledovat jeho strukturální zvláštnosti a sémantiku.
      Termín kolo je v jihoslovanském prostředí běžný u Srbů, Charvátů, Slovinců (v Bílé Krajině), muslimů (v Bosně a Hercegovině); ve východních oblastech Balkánu jsou rozšířeny názvy pro a choré (Bulhaři, Makedonci, Srbi v jižní části země, Černohorci). Území, kde se prolínají výrazy kolo a oro (choro), prochází přes Černou Horu a Srbsko, zhruba v oblastí někdejší hranice mezi zónou byzantskou a římskou, v pásmu, kde se setkává Východ se Západem.
      Značnou část knihy věnuje autorka kolu v minulosti. Rozebírá skrovné údaje o tanci na Balkáně před příchodem Slovanů, seznamuje s hypotézami o přežitcích tanců předslovanského osídlení v dnešním jihoslovanském tanečním folklóru pokouší se odpovědět na otázku, co mohly slovanské kmeny přinést na Balkánský poloostrov z obecného slovanského choreografického dědictví a další otázky. O. Mladenovićová se přiklání k názoru. že tanec patří k nejstarším druhům umění a že kolo mohlo existovat (a patrně také dominovat mezi ostatními tanečními[/] projevy) už v době slovanské jednoty. s příchodem jižních Slovanů na Balkán je spojena symbióza tanců přinesených Slovany a tanečních projevů ostatních balkánských etnických skupin. Zatímco starověké zprávy (Strabon, Herodot aj.) jsou jen velmi kusé, vypovídací schopnost středověkých historických pramenů je už dosti značná. Dovídáme se z nich např., že ve středověku bylo zvykem tančit nejen na veřejných prostranstvích, ale i v kostelích a že se těchto tanců zúčastňovali i kněží. v pozdějších obdobích církev proti těmto zvyklostem ostře vystupovala (např. v Dubrovníku byl tanec v kostele zakázán v roce 1425). Církev zasahovala také do charakteru tanců; starým kultovním a magickým tancům dávala křesťanský ráz.
      Při formování choreografických oblastí působila řada činitelů. Hodnotíc význam geografického prostředí, dospívá autorka k závěru, že v případě kola nehrál tento faktor žádnou výraznější roli. Etnické momenty se projevují především ve stylu tance. v podmínkách Balkánského poloostrova měly pro vývoj tanečního folklóru velký význam přesuny obyvatelstva. Autorka uvádí řadu konkrétních údajů o souvislosti rozšíření tanců s migracemi. Např. výskyt dinárských tanečních projevů ve Slavonii souvisí s původem zdejších rolníků; větší část z nich pochází z Bosny, Hercegoviny a částečně ze Srbska. Podobnou cestou se dostaly prvky kosovsko-metochij

140

ských tanců do Vojvodiny. Mladenovićová v této souvislosti upozorňuje, že je nutno rozlišovat migraci tanců, k níž dochází s kompaktním přesídlováním obyvatel z jednoho kraje do druhého, a přenášení tanců jednotlivci (vojáky, řemeslníky, hudebníky apod.) do jiné choreografické oblasti. Tato situace byla příznačná zvláště pro období národněosvobozovacích válek v letech 1876-1878, 1912 a 1918, kdy se v osvobozených regionech jižního Srbska a Makedonie ujímaly šumadijské tance. Stěhování tanců ze Srbska a Vojvodiny do Bosny, Hercegoviny, na Boku Kotorskou a do Dalmácie, k němuž došlo v druhé polovině 19. století, stalo se součástí programu politického boje jižních Slovanů proti rakouskouherské monarchii. v Bulharsku se zase po druhé světové válce velmi rychle rozšířily šopské tance, které se v padesátých letech dostaly i do repertoáru jugoslávských folkloristických souborů.
      Jedním z důležitých aspektů studia tanečního folklóru jsou interetnické vztahy. v případě jihoslovanského kola je zvláště důležitá otázka tureckých vlivů. Na základě podrobné analýzy dospěla autorka k zjištění, že Turci byli ke kolu celkem tolerantní a jejich vliv se projevil především ve městech, kde se balkánské kolo obohatilo o dekorativní prvky tureckých tanců, které přispěly k vytvoření orientálního tanečního stylu. Vesnice v okolí městských[/] center si podržely své vlastní taneční tradice. Zvláštní situace nastala v oblastech, kde slovanské obyvatelstvo přijalo islám (Bosna, Hercegovina, jižní Bulharsko); v muslimském prostředí se např. rozvinuly mužské tance s noži, mačetami a pistolemi. v menší míře jsou v jihoslovanském tanečním folklóru zřejmé prvky řecké rumunské, cikánské, albánské, italské, alpské a panonské. Autorka si všímá též tanečních projevů v jazykových ostrovech a poukazuje na vliv jihoslovanského kola na tance jiných národů.
      Střední část knihy O. Mladenovićové zabírá rozsáhlá kapitola o strukturálních osobitostech jihoslovanského kola. Zde je z každého řádku patrná dlouholetá zkušenost a odborná připravenost autorky ve vlastní etnochoreografické problematice. Čtenář má možnost podrobně se seznámit s termíny používanými ve spojitosti s tančením v kole, s příležitostmi a místy k tanci, s charakteristickými rysy kola jako druhu tance; velkou pozornost věnuje autorka způsobům uvádění do kola a držení tanečníků, rozdělení tanečníků podle pohlaví a věku i druhům kola (uzavřené a otevřené kolo, kolo s jedním nebo více tanečníky uprostřed, kolo v kole, kolo na kole aj.). Analýza jednotlivých tanečních projevů ukazuje, že každé kolo má svou strukturu, skládá se z jistého počtu kroků. Typové kombinace mohou být symetrické a asymetrické (u jižních Slo[/]vanů převažují kombinace nesymetrické). Každá doba a každé prostředí měly svůj vlastní taneční styl. Kapitolu uzavírá pojednání o písňových a hudebních doprovodech při kolu (kolo bez zpěvu a hudby, kolo se zpěvem, kolo s doprovodem hudebních nástrojů).
      Společenské aspekty kola řeší O. Mladenovićová v závěrečné části své knihy. Ukazuje na účast všech členů vesnického kolektivu i jednotlivých sociálních skupin při významných tanečních příležitostech spojených především s rodinnými a výročními obřady a zvyky; společenská závaznost tance vychází mnohdy z někdejších věrských představ, z prosperitních snah a je spjata s celkovou sociální funkcí tance. Kolo se zpěvem sehrálo v jihoslovanském prostředí důležitou úlohu v národněosvobozeneckém boji. Bylo aktivním činitelem, který dovedl pohotově reagovat na myšlenkové proudy, politické potřeby (formou písně ke kolu se např. šířily revoluční texty). Tato životaschopnost a přizpůsobivost lidového tance se jednoznačně prokázala za druhé světové války v podobě partyzánských tanců, jejichž hlavním představitelem se stalo tzv. kozaračko kolo, na jehož rozšíření v partyzánských oddílech měl vliv taneční temperament partyzánů pocházejících z oblasti, podle níž byl tanec pojmenován. s aktualizovanými texty se tento tanec ujal i v poválečném mládežnickém hnutí (při stavbách mládeže apod.).

141

      Kniha Olivery Mladenovićové představuje mimořádně hodnotné dílo taneční folkloristiky jižních Slovanů,[/] jehož význam a přínos přesahuje v mnohém rámec Balkánského poloostrova. Václav Frolec[/]

SBORNÍKY A ČASOPISY

Ethnologia slavica 5, 1973. [obsah]

Zborník Filozofickej fakulty Univerzity Komenského, Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava 1974, 278 stran
      Sborník věnovaný slovanské etnografii již několik let promyšleně připravuje Kabinet etnologie filosofické fakulty Komenského univerzity v čele s vědeckým redaktorem Jánem Podolákem a výkonným redaktorem Jánem Komorovským. v pátém svazku nacházíme dvanáct článků slovenských, českých, jihoslovanských, bulharských, ukrajinských a ruských etnografů.
      V úvodní studii vycházejí Karel Fojtík a Olga Skalníková z dosavadních studií etnografického výzkumu současnosti a zamýšlejí se nad jeho teoretickými problémy. Konstatují, že i když podněty k studiu současných forem lidové kultury existovaly koncem 19. století, vznikla[/] jeho teoretická základna až v posledních třech desetiletích. v životě a kultuře lidu na družstevní vesnici i v průmyslovém městském prostředí odkrývají rysy, které jsou východiskem pro bádání o jejich současných formách. Sledují společné a rozdílné rysy v životě předindustriální a industriální společnosti, zvláštní pozornost věnuji společenským skupinám, především rodině, v dělnickém prostředí též spolkům, stranám atd.
      Dva příspěvky jsou zaměřeny na otázky etnických procesů, jimž se v současné době věnuje zvláště sovětská etnografie. Galaba Palikruševa ze Skopje ukazuje na etnický vývoj islámské skupiny v západní Makedonii, kde se konzolidovala v druhé polovině 16. století pod vlivem Osmanské říše. Etnickým vývojem Slováků v srbské Vojvodině se zabývá Radomir D. Rakić z Bělehradu. Poukazuje na znaky, které se vytvořily na základě soužití[/] slovenského obyvatelstva s domácími Srby a dalšími národnostmi Vojvodiny, především Maďary a Rusíny. V. P. Samojlovič z Kyjeva charakterizuje výtvarné zvláštnosti v lidové architektuře ukrajinského lidu na základě materiálu z rozhraní minulého a našeho věku. Lidové obydlí Ukrajinců se vyznačuje jednoduchým kompozičním plánem, konstrukcí a lakonickou architekturou. Přitom se však bohatě uplatňuje dekorativní umění jež má mnoho lokálních odlišnosti. Formy dvora na Moravě a ve Slezsku sleduje Václav Frolec ; na studovaném území vymezuje několik základních dvorových forem - dvory nepravidelného charakteru, dvory s pravidelnou zástavbou, jednotraktový dvůr. Zjišťuje odlišnosti jednotlivých regionů a s nimi spojených místních dvorových forem, přičemž používá kartografické metody v součinnosti s historickými údaji.
      Agrární etnografie se dotýká příspěvek Jaroslava Kramaříka o termínu lícha-líha. Jde o slovanské slovo označující pozemek zoraný na hladko. Na základě dotazníku zaslaného dopisovatelům Národopisné společnosti československé při ČSAV zjistil, že výrazu se užívá v Čechách, na Moravě se používá jiných označení.
      Příspěvek k bulharské lidové estetice uveřejňuje Christo Vakarelski ze Sofie. Vychází především z lidové poezie, všímá si však i hu

142

debního a tanečního folklóru. Motivem obřadního pohybu ve směru pohybu slunce ve slovanských svatebních obyčejích se zabývá Ján Komorovský. Vychází ze zjištění, že u všech slovanských národů se uplatňoval ve svatebním rituálu obřadní úkon otáčení ve směru slunce, který je archaickou obřadní formou. Uvádí doklady zaznamenané u jednotlivých slovanských národů, západoslovanské údaje jsou poměrně chudé. Uvádí však i některé obyčeje z Polska, Slovenska a Moravy, kde se úkon spojoval i s formou tance. Domnívá se, že věrským základem obyčeje bylo znamení magického kruhu a s ním spojené lidové názory.
      Přežitky iniciačních obřadů v Bulharsku studuje Tatiana Koleva ze Sofie. Analýzou letních obyčejů spojených s lazarským svátkem dospěla k názoru, že se v jejich formách i textech skrývají přežitky dávných dospělostních obřadů. Na základě historických kořenů a funkcí "Lazaric" odkryla jejich spojení s dobou konání obyčeje, kterou je čas léta a zrající polní úrody. Iniciační relikty se objevují i v bulharských svatebních obyčejích.
      Dvěma příspěvky je zastoupena slovesná folkloristika. Viera Gašparíková konfrontuje slovenské lidové humoristické vyprávění s mezinárodním rozšířením tohoto žánru. Vychází z nedostatečně zpracovaného humoristického vyprávění na Slovensku, což se podle jejího zjištění[/] odráží i v terminologické neujasněnosti. Zároveň předkládá několik názvů, jichž by bylo možno užívat jako folkloristické termíny. Podrobně se zamýšlí nad slovenským materiálem a jeho paralelami u jiných národů a zdůrazňuje nutnost další sběratelské práce. Dagmar KlímováRychnová přispěla ke studiu tematiky hadů v prozaickém folklóru slovanských národů. Vychází především z vyprávění o hadech v českém a moravském terénu, kde se uplatňují četné pověrečné látky. Analyzuje také látky, které slovanské národy převzaly z jiných tradic (germánských, orientálních). Upozorňuje však na těžkosti tohoto studia a opatrnost při vynesení konečných soudů.
      Moskevská badatelka Ľudmila P. Lapteva věnovala příspěvek velkému slavistovi P. J. Šafaříkovi, jehož díla Slovanské starožitnosti i Slovanský národopis měla značný ohlas v tehdejším Rusku a pozitivně ovlivnila rozvoj slavistického bádání.
      Sborník je uzavřen dvěma zpravodajskými rubrikami. v informačním oddíle přináší J. Komorovský vzpomínku na ruského folkloristu prof. P. G. Bogatyreva, který má čestné místo i v české a slovenské folkloristice a etnografii, Řadu informací přinášejí zprávy o činnosti národopisných pracovišť na universitách; o výzkumné, vědecké, publikační a pedagogické činnosti university ze Záhřebu v obsáhlém článku informuje Vitomir Belaj. Vývoj etnografického pracoviště na[/] Universitě J. E. Purkyně v Brně od dob prvního profesora Antonína Václavíka nastiňuje Václav Frolec. Zprávu o činnosti katedry etnografie na pražské university podává Karel Dvořák. Soňa Kovačevičová informuje o přípravě etnografického atlasu Slovenska. v recenzní rubrice nacházíme informace o hlavních časopisech slovanských zemí.
      Na přípravě 5. svazku sborníku Ethnologia slavica se podílela mezinárodní ediční rada, v níž pracují přední badatelé slovanské etnografie a folkloristiky ze socialistických zemí. Náročná mezinárodní spolupráce však přináší pozitivní fakt, že sborník je opravdu důstojným reprezentantem slovanského národopisu. Josef Tomeš

Sebrané spisy Marka K. Cepenkova [obsah]

V roce 1972 vyšlo ve Skopji folkloristické, etnografické a literární dílo Marka K. Cepenkova v deseti svazcích, na jehož redakci a přípravě se podíleli folkloristé K. Penušliski, B. Ristovski a T. Sazdov z Ústavu folkloristiky. Je to poprvé v dějinách makedonské folkloristiky, kdy toto významné dílo vyšlo v plném rozsahu. Zahrnuje všechny dosud uveřejněné i neuaeřejněné folklórní a etnografické materiály M. K. Cepenkova,

143

rodáka z Prilepu, nadšeného sběratele a spisovatele, zaujímajícího významné místo v národně obrozeneckém hnutí makedonského národa v průběhu druhé poloviny 19. století.
      První svazek obsahuje lidové písně druhý až sedmý lidové pohádky a pověsti, osmý přísloví a pořekadla, devátý lidové pověry a dětské hry a konečně desátý cenné etnografické materiály a záznamy a vlastní autorovu literární tvorbu.
      Vydání tohoto díla mělo velký ohlas v Socialistické republice Makedonii, o čemž svědčí i udělení státní ceny Ústavu folkloristiky ve Skopji. Pro badatele a čtenáře je vydání sebraných spisů M. K. Cepenkova vítaným činem, neboť v nich najdou skutečnou pokladnici duchovního a materiálního kulturního dědictví makedonského lidu vytvářeného v průběhu staletí. Nikifor Robovský

Moravsko-sIovenské vztahy v lidové kultuře. [obsah]

Sborník Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, věnovaný 30. výročí Slovenského národního povstání. Profil, Ostrava 1974. 185 stran, 89 fotografií, náčrty, ruské a německé resumé "Záměrem sborníku", jak píše v předmluvě jeho vědecký redaktor, "je seznámit čtenáře s lidovou kultu[/]rou v nejodlehlejších oblastech hraničních, soustředit materiál potřebný pro srovnávací práci a na jeho základě vypracovat dílčí závěry o charakteru vztahu česko-slovenského v hraniční oblasti. Takto shromážděný a zhodnocený materiál slouží bezprostředním potřebám výstavby Valašského muzea v přírodě."
      Nejde však jenom o výstavbu Valašského muzea v přírodě, záměr vydavatelů sborníku je mnohem hlubší. Osm autorů, kteří se na sborníku podíleli, přineslo konkrétní materiál jako podklad pro srovnávací studium v oblasti moravsko-slovenského pomezí, v němž se setkáváme se shodnými i rozdílnými rysy, které jsou nezávislé na národnostní i na správní hranici obou územních celků. Konfrontací shod rozdílů a ze závěrů, které z této situace vyplývají pro studium lidové kultury obou našich národů, se zabývají etnografové a folkloristé při práci na etnografickém atlase i členové československé sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v karpatské oblasti. Do této pracovní oblasti můžeme nyní zahrnout i sborník vydaný rožnovským muzeem.
      Ján Michálek se zabývá ve stati k štúdiu ľudovej kultúry na slovensko-moravském pomedzí jednak dějinami bádání v této oblasti, jednak významným dějinným obdobím - druhou světovou válkou které se nesmazatelně vrylo do paměti všech lidí. A právě na vzpomín[/]kovém vyprávění s tematikou národněosvobozeneckého boje ukazuje možnosti folkloristické práce s netradičním materiálem.
      Vědecký redaktor sborníku Jaroslav Štika přispěl studií Vzdělávání dočasných polí z lesní a pastvinné půdy na moravskoslovenském pomezí. Autor vychází z dochovaných historických zpráv z filologických dokladů a zabývá se jednotlivými způsoby získávání půdy, z nichž některé se udržely na zkoumaném území až do konce druhé světové války. Pôdorysný vývoj domu na slovenskom Záhorí (vo vzťahu k južnej a juhovýchodnej Morave) je název studie Štefana Mruškoviče, který shrnuje poznatky o důležitém území, na němž se až do 20. století uchovaly velmi staré stavitelské techniky a konstrukce. Autor zkoumá podrobně vývoj půdorysných typů a zástavby dvora.
      Andrej Polonec se zabývá dosud málo probádaným předmětem z oblasti ekonomicko-sociálních dějin: Trenčianským drotárstvom a vzťahu českého ľudu k nemu. Shrnuje starší práce, týkající se nějakým způsobem této problematiky, zabývá sa dějinami vzniku drátenictví a jeho ovlivnění průmyslem výrobními postupy a drátenickými okruhy. v následujících kapitolách shrnuje práce českých literátů s drátenickou tematikou a zmiňuje se o výtvarných a hudebních dílech inspirovaných trenčanskými dráteníky.

144

      Jiří Langer v historické stati Dvě tradice valchářství na východní Moravě sleduje východomoravské soukenictví a jeho střediska a vztahy východomoravských soukeníků ke Slovensku. Velkou pozornost věnuje problému valašských valch, jejich tradici a produkci.
      Joža Ország Vranecký přispěl do sborníku studií Tradiční kovářství na moravsko-slovenském pomezí v oblastí Javorníků; sleduje kovářství na přelomu století, kdy se doznívající tradiční způsob výroby střetává s ekonomickými a sociálními přeměnami. Autor se zabývá historií řemesla, výrobky a jejich výtvarným řešením, terminologií nástrojů, získáváním surového železa, podkovářstvím kovářským ranhojičstvím a kovárnami jako stavbami.
      V posledním příspěvku sborníku Kulturně historické pozadí mikulášských obchůzek na moravském Valašsku přináší Ladislav Buzek doklady nejen ze zkoumané oblasti, ale používá i český a evropský srovnávací materiál. Podává výklad jednotlivých postav masek a zmiňuje se o jejich vývoji. Velkou pozornost věnuje postavě Mikuláše a předkládá rozsáhlý historický a srovnávací materiál. v závěru studie se zmiňuje o funkčním vývoji masek i o jejich užiti na konci druhé světové války.
      Závěrem chci poznamenat, že rožnovský sborník a jeho pracovní charakter je sám o sobě svědectvím[/] o moravskoslovenských vztazích též proto, že se na jeho obsahu podíleli čeští i slovenští badatelé. Jejich práce je skutečně důstojným připomenutím 30. výročí Slovenského národního povstání, jehož památce je sborník věnován. Lia Ryšavá

Sociologie města a bydlení. Roč. 6, 1974. [obsah]

Informační zprávy. Vydává Výzkumný ústav výstavby a architektury Kabinet sociologie, Praha
      Už niekoľko rokov vydáva pražský Kabinet sociologie informačný bulletin, prostredníctvom ktorého oboznamuje záujemcov s novými prácami, vydanými v Československu i v zahraničí. "lnformační zprávy" vychádzajú 10 ráz do roka. Jednotlivé monotematické čísla prinášajú ukážky z kníh a štádií, venovaných danej problematike.
      Hoci ide o bulletin, ktorý sa zaoberá v prvom rade sociológiou mestského prostredia, možno mnoho názorov a záverov vhodne použiť aj pre etnografiu mesta alebo vidieka.
      Hneď prvé číslo ročníka 1974 je venované problematike, ktorá upútava pozornosť národopiscov v čoraz väčšej miere, a to procesom difúzie a šírenia inovácií.[/]
      Úvodná štúdia Jiřího Musila, Urbanizace a teorie difusií (z knihy "Sociologické stránky urbanizace a společenské výhody a nevýhody různ[y][ý]ch typů měst, Praha 1973, s. 45-48), sa zaoberá podmienkami vzniku a šírenia inovácií a vzťahmi medzi šírením inovácií a procesom urbanizácie. Zaujímavá je najmä hypotéza, podľa ktorej pravdepodobnosť prijatia inovácií je vždy väčšia vo veľkom meste ako v menšom a rýchlosť šírenia inovácií závisí od priestorového usporiadania sídiel.
      P. W. English a R. C. Mayfield v štúdii Prostorová difuse (Spatial Diffusion; uverejnené v knihe Man, Space and Environment, Oxford 1972, s. 323-328) hodnotia podiel priestorovej difúzie na vzniku jednotlivých kultúr. Pozornosť venujú najmä teóriám, ktoré sa zaoberajú touto problematikou, a vymedzeniu prvkov, typických pre priestorovú difúziu. Dochádzajú pritom k záveru, že z hľadiska sociológie nie je etnografický prístup k tejto problematike najvhodnejší, a preto uprednostňujú geografické prístupy.
      Práca Brian J. L. Berryho, Hierarchická difúzia (Hierarchical Diffusion: The Basis of Developmental Filtering and Spread in a System of Growth Centers. In: Man, Space and Environment, Oxford 1972 s. 340-359), skúma vzťahy hierarchického prenikania inovácií a príčiny presunu inovačných centier z veľkých miest do vidieckych oblastí.

145

Všíma si aj prenikanie inovačných prvkov do domácnosti, pričom hľadá súvislosť medzi "podnikateľskou inováciou" a "inováciou domácnosti". Podľa jeho názoru inovácia v domácnosti pokračuje až do určitého nasýtenia v celej oblasti, dostupnej z miest, ktoré už prešli procesom podnikateľskej inovácie. Mimo inovačného procesu zostávajú okrajové oblasti vzdialené od hlavných stredísk hierarchie sídiel.
      Ďalšie čísla ktoré vyšli v roku 1974. nie su už z národopisného hľadiska natoľko zaujímavé. Číslo 2/1974 sa zaoberá vplyvmi, ktoré pôsobia na tvar mesta, č. 3/1974 rieši otázky výškových domov a bývania v nich. Číslo 4 a 10/1974 sa zaoberajú prognostikou sídelnej siete, č. 5/1974 je venované vplyvom urbanizmu na vnútornú migráciu. v číslach 6-8 sa rozoberajú jednotlivé aspekty plánovania mestského prostredia. Predposledné, deviate číslo bulletinu sa zaoberá problematikou voľného času a jeho využitia.
      Aj keď uvedené "informační zprávy" sa zaoberajú niekedy problematikou, ktorá je pre národopisca vzdialená, predsa poskytujú množstvo poznatkov, ktoré možno vhodne aplikovať predovšetkým pri štúdiu súčasných premien ľudovej kultúry. Cennou pomôckou je aj bibliografia novej sociologickej literatúry na konci každého čísla. Peter Salner

Jižní Morava 10, 1974-I, [obsah]

Vlastivědný sborník, nakladatelství Blok, Brno 1974, 242 stran
      Desátý svazek vlastivědného sborníku Jižní Morava, který vydává Okresní archív v Břeclavi se sídlem v Mikulově společně s Okresními archívy v Brně-venkově, Hodoníně a Znojmě, předznamenal svými úvodními statěmi letošní vrcholící oslavy 30. výročí osvobození naší republiky. Výpovědmi přímých účastníků a archívními dokumenty revokují Silvestr Nováček, Komunisté Břeclavska v boji proti hitlerovskému fašismu v letech 1918-1945, a Jaroslav Sýkora, Osvobození jižní Moravy na jaře roku 1945, vzpomínky na pohnutou dobu okupace jihomoravského pohraničí a na jeho osvobození. Významem moravskoslovenské hranice jako prostoru umožňujícího spojení nacisty okupovaného českého území se zahraničím se zabývá Josef Přikryl, O vzájemné spolupráci Čechů a Slováků v proti fašistickém odboji na Jižní Moravě, a Karel Horák, Jeden z tisíců, bojové cesty praporu kapitána Vasila Vasiljeviče Siljavy, sleduje vítězný postup jedné vojenské jednotky na jaře roku 1945.
      Oddíl Studie a články otevírá národopisný příspěvek Josefa Vařeky a Viléma Pražáka, K  otázce vzniku úhlového domu na jižní Moravě. Studie zachycuje vývojové etapy štítově orientovaného do[/]mu při jeho přeměně v boční (okapovou) domovou orientaci, Jde celkem o 7 domových typů, z nichž prvních pět představuje dům obrácený štítem k návsi. v práci je zachyceno i geografické rozšíření domu bočně orientovaného na jižní Moravě a nechybějí ani paralely s domem na západní Moravě a v Čechách. Příčiny boční domové orientace, jejíž počátky sahají do druhé poloviny 18 st., spočívají především ve faktorech hospodářsko-sociálních a v kulturním působení měst. Práce prezentuje ukázku badatelských výsledků ze záchranného výzkumu ÚEF ČSAV v Praze na jižní Moravě, zvláště v Mušově. Ve svých rešerších obracejí se historici Jihomoravského kraje nejen k pramenům uloženým v domácích archívech, ale usilují nalézt nové, neznámé dokumenty v archívech jiných. Jaromír Charous čerpal materiály pro článek O některých pramenech ke studiu hospodářského a sociálního vývoje Břeclavska v letech 1919-1938 z fondů Státního ústředního archívu v Praze.
      O tom, jak úspěch "Umělecké, průmyslové a národopisné výstavy" v Hodoníně v r. 1892 ovlivnil vznik české reálky, hovoří článek Marie Hrubé, Česká matiční reálka v Hodoníně (K 80. výročí ústavu).
      Vesnice v česko-německém pohraničí bývaly v minulosti ohniskem národnostních třenic. Nebylo tomu jinak ani v Kravsku na Znojemsku; kde se v roce 1868 konal první mo

146

ravský táboř lidu. Článek Miloslava Trmače, Srážka Čechů s Němci na Kravsku 10. září 1899, sleduje germanizační tlak vyvíjený v devadesátých letech na místní české obyvatelstvo. k propagaci svého nacionalismu zneužívali němečtí nacionalisté i lidových zvyků, jak ukazuje příklad slavnosti slunovratu.
      Bohatost jihomoravských nalezišť je ve sborníku dokumentována články Rostislava Vermouzka, Měnínská cesta, a Ivana Peškaře, Archeologické objevy z doby římské u Rajhradu. I v ostatních článcích ( Ctibora Nečase o svatobořických cikánech, Zdeňka Pokludy o milotickém panství), stejně jako v materiálových příspěvcích, najde jak vlastivědný pracovník, tak historik a etnograf řadu zajímavých informací. Editoři sborníku nezapomněli ani na drobnější zprávy, recenze knih a výstav, v nichž nechybějí ani kritické hlasy do vlastních řad.
      Pečlivě vydaný jubilejní svazek doplněný kresbami a fotografickou dokumentací informuje už deset let široký okruh badatelů o své záslužné činnosti. Iva Heroldová[/]

Repertoárový zborník pôvodných a štylizovaných ľudových tancov. [obsah]

Zostavil Kliment Ondrejka. Osvetový ústav, Bratislava 1973, 160 stran
      Předkládaný repertoárový sborník je výběrem již dříve publikovaných popisů lidových tanců a scénických forem, které rotaprintem vydával Osvetový ústav v Bratislavě. Protože tyto práce jsou dnes zájemcům o taneční literaturu těžko dostupné, shrnul je sestavovatel do nového sborníku. Má vlastně dvě části: nejprve jsou to popisy autentických tanců ze Slovenska, pak libreta choreografií a jejich rozbory.
      Zborník je uveden prací Cyrila Zálešáka "Opisy niektorých zvykov spojených s tancami". Najdeme v ní popis vánoční obchůzkové hry "na mladěnki" z Vernára, která obsahuje záznam písní a dialogů, fašankový tanec "pre konope" z Kubry u Trenčína, fašankovou obchůzku z obce Stráže na Senicku, při níž se uplatňují masky "rabi" a tance známe v okolí pod označením "Turci". Popisuje rovněž masopustní obchůzku masek z Batizovců, kde je ústřední postavou slaměný "Straško". Podrobně je popsán jarní zvyk vynášení "Mamuriendy" v Liptovské Mare, májové obyčeje ve Važci, jánské obyčeje v Oravské Polhoře a svatební zvyky s tanci z Koše. "Tance z okolia Senice" ve výběru připravili St. Dúžek a K.[/] Ondrejka. z několika lokalit Senicka podrobně popisují především tance verbuňk a čardáš, které se vyskytují jako tance párové, nebo mužské tance improvizačního charakteru, popřípadě se oba názvy používají k tempovému odlišení párového čardáše. z Podbranče Podzámku uvádějí i starší párový tanec "ďupkaný", z Kunova odzemek, tanec "pres palice", kalamajku aj. Všímají si i tanců používaných při výročních a rodinných obyčejích. Patří k nim např. masopustní vyskakování "do skoku", "pot konopě" (Kunov, Čáčov), z Podbranče svatební šátečkový tanec "něborácka", který má blízké obměny ve východomoravském tance "neboštík". Materiál je obohacen notovou přílohou s nápěvy a texty písní užívaných při popisovaných tancích.
      "Tance v Mníchovej Lehote" popisuje E. Kubalová. Ze starší taneční vrstvy je zde "sedlácká", "vrtená", čardáš, "skácaná", několik typů polek. Formu polky má i tanec "žabacia", který známe ze sousedního Myjavska a z Moravy v starobylejších formách.
      Kliment Ondrejka je autorem části "Tance z Liptovských Sliačov". Podrobně popisuje tance "osebe" a "šikovná", které jsou vlastně volnou formou párového tance, dále uvádí formy čardášů, polek a kol.
      Ostatní příspěvky jsou věnovány libretům a choreografiím folklórních pásem. St. Dúžek popisuje libre

147

to choreografie V. Polívky a M. Nováka "Stretnutie na javorine", kde prostřednictvím lidových písní a tanců je demonstrována myšlenka moravskoslovenské vzájemnosti. Štefan Nosáľ přináší poznámky a rozbor choreografie "Družstevné vinobranie". Eleonóra Kubalová rozebírá libreto a stavbu tanců v pásmu "Zemiaková brigáda". Řadu zajímavých poznámek uvádí Jozef Karásek v textu "Ovčí zdych". Jde o ojedinělou tanečněpantomimickou formu, která souvisí se salašnickou kulturou v goralské, liptovské a zemplínské oblasti. s autorem sledujeme jeho výzkumnou cestu a okolnosti zápisu tance. Podle informátora J. Sabola z Vyšných Repáš je uveden i přepis. J. Karásek pak podrobně popisuje libreto k taneční scénce a rozbor choreografie "ovčího zdychu", závěrem pak uvádí přehled a popis jednotlivých motivů.
      "Maliniarky" je název choreografie souboru Čertazeň ze Šafárikova, kterou popisuje a rozbírá Mikuláš Senko, Štefan Antalík rozebírá choreografii scénky "Zaviatym chodníčkom" J. Kubánky. Jde o dílo těžící z odbojových tradic slovenského lidu. Podobný námět zpracoval i K. Ondrejka, jeho "Leto 1944 na liptovských horách" choreograficky zpracoval M. Ťapák, zhudebnil J. Mćži. Sborník uzavírá popis choreografie pásma "Ruský tanec" T. Ustinové.[/]
      Osvetový ústav v Bratislavě tedy vydal sborník, v němž sice nenajdeme nové materiály, ale zato údaje[/] a poznámky, které jsou pro práci ve folklórních souborech stále potřebné a aktuální. Josef Tomeš[/]

KONFERENCE

IX. konference jugosIávských etnografů [obsah]

Devátá konference jugoslávských etnografů, která se konala v září minulého roku v Negotinu, byla věnována lidové tradici východního Srbska. Toto území je z národopisného hlediska pozoruhodné výskytem srbsko-vlašského etnického substrátu, etnogenetickými procesy mimořádného významu, bohatou a velmi živou lidovou tradicí. Referáty konference byly zaměřeny na ústní lidovou tradici, víru, tanec a kroj.
      Jelena ArandjelovićováLazićová v příspěvku Lidový kroj v Djerdapu uvedla, že na nový kroj djardapského obyvatelstva měl větší vliv kroj vlašské etnické skupiny Caranů, kdežto v starém kroji byly patrné prvky kroje Ungurjanů. Petar Paunović popsal obyčeje spojené s předzvěstí smrti, které mají psychicko-hygienický význam. Rozloučení s mrtvým je podle lidové[/] víry projevem nemoci. Proto se zve zaříkávačka, aby umírajícímu ulehčila skon. Zaříkání se skládá z 220 veršů, které musí zaříkávačka pronést bez chyby; jen za této podmínky může nemocný přežít. Ljubiša Rajkovićová se pokusila v příspěvku Psychologická struktura timockých kouzel osvětlit čarování jako prostředek léčení. Dodnes je v tomto kraji čisté čarování proti uřknutí, píchání v boku, neštovicím. Nemoci jsou perzonifikovány, dostávají osobní jména. v jejich psychologické struktuře hraje velkou roli analogie. "Od koho bolest, od toho i lék", říká se v těchto krajích. Objektivní skutečnost se v čarování chápe jako zápas dobra se zlem. Referát Rabije Hasanbegovićové nesl název Některé etnografické faktory a hygiena bydlení ve východním Srbsku. v architektuře této části Srbska se dochovaly zbytky stavebních projevů z tureckého období ve větší míře než v jiných

148

oblastech. Po osvobození od Turků se stavěly větší a lepší domy, které se rozvíjely více horizontálně a jen v horských sídlech i vertikálně. Dům byl a doposud je střediskem hospodářského života. Hygienické podmínky života ve starých domech jsou však nedostačující. Folkloristickou problematikou se na konferenci zabýval Dragutin Djordjević. Obrátil svou pozornost na vlašské lidové šprýmaře v tradici a lidovém vyprávění. Mezi vlašským obyvatelstvem východního Srbska je takovou postavou Pakala, známý též v rumunské tradici. Ve vyprávění o něm se odráží výrazný sociální moment. Předmětem zájmu Olivery Mladenovićové se stala chorovodní tradice djerdapských obyvatel. Známá jugoslávská specialistka v oboru lidového tance zjistila, že djerdapské území netvoří ucelenou taneční oblast. Specifickým podunajským prvkem je tu např. přenášení místa k tanci k dunajskému přístavu. Vlastní tanec je už méně specifický: otevřené kolo smíšené sestavy. v příspěvku Morové modlení pojednala Dragana Savkovićová o vzpomínkách na morové pohromy kdy se značně vylidnilo město Stalać. Modlitby se konají v druhé polovině měsíce září. Do druhé světové války se prováděla řada praktik, jimiž se mělo zabránit moru: oborával se obecní katastr, připravovaly domácí obětní hostiny, peklo obřadní pečivo. Jako vzpomínku na tento svátek přijímají obyvatelé Stalaće dodnes v tento[/] den hosty do domu. O systému posmrtných darů a o kultu záhrobního života u vlašského obyvatelstva ve východním Srbsku pojednal Milorad Dragić. Posmrtné dary jsou součástí života Vlachů, pojítkem živých s mrtvými. Vlaši věří, že lidský život na zemi je osudově předurčen; v moci člověka je zajistit si spokojený život na onom s větě. Posmrtné dary se dávají týden, rok tři roky atd. po pohřbu. Za mrtvé z vesnice se rozněcuje jednou do roka společný oheň ("priveg") . Posmrtné dary jsou také součástí svatebních a jiných obřadů. k problematice duchovní kultury se pojilo také vystoupení Ljubomira Reljiće o kamenech, u nichž se odbývalo obřadní koupání šestinedělek. Autor spojuje tento obyčej s představou o sídlu duše v kameni. Typickým prvkem kraje v oblasti Timoku byl výskyt chlévů, které byly situovány mimo soustředěné vesnice. Persida Tomićová referovala o jejich dřívější funkci, současných proměnách i postupném zániku v současnosti. Jednání konference uzavřel referát Dušana Drljaći o etnografické problematice ohrožených sídel v okolí přehrady Djerdap II.
      Konference jugoslávských etnografů se od samého počátku odbývají v rámci oslav "Dnů Stevana Mokranjca", velkého srbského skladatele, tvořícího na lidové motivy tohoto kraje. v tyto dny se koná v Negotinu velký trh, patrně největší shromáždění obyvatel Srbska. v minulém[/] roce však došlo v některých aspektech k porušení jeho dřívějšího charakteristického tradičního vzhledu. Přesto však toto shromáždění obyvatel východního Srbska, jehož se účastní velký počet etnografů, je velkou manifestací tradiční kultury této části Jugoslávie. Dušan Drljaća (Bělehrad)
      Ze srbocharvátštiny přeložil V. Frolec

Medzinárodná konferencia "Etnické a interetnické rysy ľudovej maľby a grafiky v Karpatoch." [obsah]

Subkomisia Medzinárodnej komisie karpatskej kultúry pre ľudové výtvarné umenie usporiadala v dňoch 5. až 7. novem[b]ra 1974 v Moravanoch pri Piešťanoch medzinárodnú konferenciu na tému "Etnické a interetnické rysy ľudovej maľby a grafiky v Karpatoch. Organizačne sa na konferencii podieľali Katedra historie a etnografie UJEP v Brne, Národopisný ústav SAV v Bratislave a Slovenská národopisná spoločnosť pri SAV v Bratislave.
      Koncepcia konferencie zodpovedala súčasnému zameraniu etnografického bádania, v centre ktorého je štúdium interetnických vzťahov a etnických špecifík. Za cieľ si postavila úlohu nájsť riešenie týchto pro

149

blémov u národov karpatského oblúka a oboznámiť sa s rozpracovanosťou danej problematiky v jednotlivých inštitúciách, zastúpených v MKKK. Uvedená subkomisia usporiadaním tejto konferencie vytvorila platformu pre spoločné riešenie otázok, ktoré zaujímajú etnografov a folkloristov nielen z územia Karpát.
      Na konferencii odznelo spolu trinásť referátov, z toho dva zo zahraničia a jedenásť z ČSSR. Ako úvodný odznel referát prof. dr. Richarda Jeřábka (Brno) na tému "Etnické a interetnické rysy lidové malby a grafiky v Karpatech". Autor v ňom upozornil na celý súbor problémov dotýkajúcich sa tejto témy. Svojim referátom začrel hlbšie najmä do teoretických otázok maľby a grafiky národov celého karpatského oblúka. Rozborom vplyvov na maľbu a grafiku a ich klasifikáciou usiloval sa potvrdiť teóriu, že nijaké odvetvie ľu­ dového umenia sa neobmedzuje len na jedno etnikum.
      Zo zahraničia sa na konferencii zúčastnila Sofia B. Roždestvenskaja z Institutu etnografii Akademii nauk SSSR z Moskvy a Anna Kunczyńska-Iracka z Institutu Polskiej sztuki ludowej z Varšavy.
      S. B. Roždestvenskaja v referáte "Rozpis i rezba v narodnom žilišče russkich i guculov" sa sústredila na porovnanie rezby a maľby u Rusov a Huculov v architektúre. Diachronickou analýzou a rozoberaním detailov sa pokúsila o konfron[/]táciu ich základných symbolov. Zozbieraný materiál ilustrovala diapozitívmi, takže aj vizuálnou stránkou prispela k lepšiemu pochopeniu daných problémov. A. Kunczyńska-Iracka v referáte "Malarstwo ludowe na płótnie, blasze, papierze i desce na polskim Podkarpaciu" sledovala vývin ikonografických vzorov na historickom pozadí. Analyzovala ľudovú maľbu na plátne, skle papiere a dreve z poľskej strany Karpát, čím priblížila materiál veľmi príbuzný materiálu slovenskému a sliezskemu a poskytla možnosť jeho konfrontácie.
      Oba prednesené referáty priniesli mnoho zaujímavých poznatkov nielen z hľadiska metodiky spracovania materiálu ale aj z hľadiska postavenia problémov.
      V prvý deň na záver odznel referát S. Kovačevičovej "Interetnic­ ké rysy a typickosť drevorezov v tlačiach určených ľudu." Za základ svojho referátu si zobrala drevorez a tlače. Usilovala sa ukázať, do akej miery sa premietli vplyvy iných etník v ľudovom a poloľudovom drevoreze a ako drevorez prispel k vytvoreniu nových foriem, t. j. kam smerovala vývinová línia profesionálneho a ľu­ dového drevorezu a čím bola podmienená.
      Druhý deň konferencie priniesol referáty, ktoré demonštrovali šírku problematiky ľudovej maľby a grafiky. Záujem vzbudili aj premietnuté diapozitívy, fotografie a kresby.[/]
      Podiel tvorivých osobností na formovaní štýlov ľudovej maľby si všimla J. Paličková-Pátková. Sústredila sa najmä na maľby dvoch ľudových umelkýň, a to Kataríny Brúderovej z Vajnor a Kataríny Brinzovej z Čataja. Porovnala techniky maliarok, výrazovú stránku malieb a ich inšpiračné zdroje, ako aj spoločné a odlišujúce znaky, ktoré sa podieľali na vytvorení ich umeleckých osobností.
      E. Plicková v referáte "Pastierske motívy vo výtvarnom prejave baníkov na Slovensku" sa zamerala na pastierske motívy v básnickych betlehemoch z okolia Banskej Štiavnice. Ide o maľby na prospektoch, poprediach a pozadiach betlehemov, ktoré dotvárajú atmosféru a celkový charakter betlehemov. Podobnou problematikou sa zaoberala aj V. Valentová, ktorá predniesla referát "Maľované truhly na Spiši. Zamerala sa najmä na objasnenie formálnej stránky materiálu.
      J. Staňková zaujala referátom "Malba a grafika pouťových atrakcí v karpatských oblastech ČSSR a Polska". Zaoberala sa materiálom, ktorému sa u nás venuje menšia pozornosť, ale ktorý si ju zasluhuje tak zo strany vedeckých pracovníkov, ako aj múzejníkov. v referáte interpretovala maľby a figúry kolotočov, kulís v kočovných divadlách atď a načrtla smer ďalšieho bádania tohto problému.

150

      K. Schreiberová sa pokúsila o rozbor dekoru habánskej keramiky na základe výskumu vo Veľkých Levároch. Sledovala jej vývoj od profesionálneho k úžitkovému umeniu, pričom sa jej podarilo zachytiť líniu tvorca-konzument, čím osvetlila postupnosť šľachta - mesto - ľud. 0 semiotický rozbor sa pokúsila O. Danglová v referáte "Súčasný maliarsky prejav na Záhorí", o sklomaľbách nad bránami a vchodmi do domov. Sústredila sa najmä na analýzu ich estetickej funkcie, normy a hodnoty, vplyvov na miestnych maliarov a komunikačných činiteľov - vzťahov medzi umelcom a zákazníkom, tvorcom a kolektívom atď.
      I. Šťastná predniesla teoretickú časť svojej diplomovej práce, ktorú venovala ornamentu v ľudovej maľbe a grafike. Konferenciu uzatvorili tematicky podobné referáty V. Lakatu "Ikonopisná tvorba 16.-18. storočia ukrajinského regiónu východného Slovenska" a A. Frického "Regionálne prvky na ikonopisných pamiatkach východného Slovenska".
      Vcelku možno konštatovať, že konferencia splnila svoj cieľ hlavne tým, že načrtla riešenia problémov v otázkach etnicity a interetnicity ľudovej maľby a grafiky. Nora Siegelová

Medzinárodný etnografický seminár [obsah]

Už po siedmy raz zorganizovala Filozofická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave medzinárodné podujatie etnografov pod názvom "Seminarium Ethnologicum". Tohoročný etnografický seminár, dnes už, dá sa povedať, európskeho významu, sa konal v trenčianskom okrese v čase od 12. do 23. septembra 1974. Usporiadaný bol za úzkej spolupráce s ONV - Odborom kultúry v Trenčíne.
      Cieľom temer dvojtýžďňového pobytu etnografov v trenčianskom okrese bolo vykonať etnografický výskum ľudovej hmotnej kultúry na tomto území a na spoločných poradách seminárnou formou rozoberať skúmané javy a diskutovať na tému "Tradícia a súčasnosť". Keďže na usporiadaní seminára bola okrem Trenčianskeho múzea veľkým podielom zainteresovaná aj Okresná pamiatková správa v Trenčíne, s etnografickým výskumom v trenčianskych obciach prebehol súčasne aj súpis pamiatok ľudo­ vej architektúry, určených do štátneho zoznamu stavebných pamiatok.
      Siedmy ročník Seminarium Ethnologicum mal 74 riadnych účastníkov. z tohto počtu bolo 37 študentov (medzi nimi aj niekoľko najnovších absolventov štúdia národopisu v Bratislave), ostatní účastníci boli predstaviteľmi rôznych národopisných a muzeálnych pracovísk. Medzi študentami najväčší podiel tvorili posluchá[/]či Katedry etnografie a folkloristiky FFUK v Bratislave (24), ďalej ich kolegovia z Univerzity J. E. Purkyně v Brne (3) a poslucháči architektúry na Stavebnej fakulte SVŠT v Bratislave (3). Zahraniční študenti etnografie boli zastúpení nasledovne: Debrecín (1), Krakov (1), Łodž (1), Moskva (1), Poznaň (1), Veliko Trnovo (1), Záhreb (1) . Československé inštitúcie, okrem usporadujúcej Filozofickej fakulty UK (4), Trenčianskeho múzea (5) a Okresnej pamiatkovej správy (2), mali takéto pracovné zastúpenie: SÚPSOP Bratislava (3), Národopisný ústav SAV (1), ÚĽUV Bratislava (1), Západoslovenské múzeum v Trnave (2), Tekovské múzeum v Leviciach (1), Kysucké múzeum v Čadci (1), Katedra etnografie a folkloristiky UJEP v Brne (1) a Slovácke muzeum v Uherskom Hradišti (1). Túto pestrú paletu zúčastnených dopĺňali ešte zahraniční hostia. v tomto roku sme na medzinárodnom seminári mohli privítať 15 odborných vedeckých a pedagogických pracovníkov zo siedmich štátov: z Bulharska (1), Juhoslávie (5), Maďarska (3), Poľska (3), Rakúska (1), Rumunska (1) a Švajčiarska (1). Seminár organizačne a metodicky viedol jeho stály riaditeľ doc. dr. Ján Podolák, CSc., vedúci Kabinetu etnológie na FFUK v Bratislave; zástupcami boli Rudolf Samuel, riaditeľ Trenčianskeho múzea, a Bohuš Klein, riaditeľ Okresnej pamiatkovej správy v Trenčíne. Funkcie tajomníkov seminára plnili Milan Chlebana

151

z Trenčianskeho múzea a Zita Svítková z Kabinetu etnológie FFUK.
      Z organizačného hľadiska bola terénna výskumná práca zabezpečovaná podľa tematických skupín, pričom zahraniční hostia mali možnosť individuálneho výberu pracovnej skupiny (skupín), v ktorej chceli pôsobiť. Vcelku bolo na tohoročnom etnografickom seminári utvorených sedem pracovných kolektívov, každý so špeciálnou oblasťou záujmu. Jednotlivé kolektívy mali zaistené metodické a odborné vedenie v osobe inštruktora, ktorý sa v rámci svojej témy staral o organizáciu výskumu a vystupoval tiež ako odborný poradca pri riešení skúmaných problémov. v plnení tejto úlohy bola veľmi uvítaná aj pomoc zahraničných odborníkov - špecialistov v štúdiu zvolených tém. Podľa toho bolo vedenie skupín nasledovné:
     1. Staré formy poľnohospodárstva: doc. dr. Ján Podolák, CSc. a doc. dr. Helmut Fielhauer.
     2. Chov hospodárskych zvierat, pastierstvo: Prof. dr. Ion Vladutiu a doc. dr. Bronisława Kopczyňska - Jaworska.
     3. Staviteľstvo, bývanie, Prof. dr. Béla Gunda a dr. László Dám.
     4. Strava: dr. Viera Ábelová.
     5. Odev: dr. Viera Nosáľová, CSc.
     6. Domácka výroba, remeslá: Prof. dr. Robert Wildhaber a dr. János Manga.
     7. Súpis stavebných pamiatok: Ján Kantár, CSc.[/]
      Pri práci v teréne išlo výskumníkom o spoznanie a zdokumentovanie javov tradičnej ľudovej kultúry. Rovnako dôkladne sa však - v súlade s ústrednou ideou seminára o tradícii a súčasnosti - zaznamenávali aj zmeny v ľudovej kultúre, ku ktorým prichádza v dôsledku budovania socializmu.
      Materiál získaný terénnym výskumom bol v teoretickej časti seminára konfrontovaný s teoretickými a metodologickými poznatkami účastníkov prostredníctvom seminárnych posedení. Pracovné semináre prebiehali buď v tematických skupinách, alebo sa diskusií zúčastňovali všetci výskumníci. Skutočnosť, že sa na seminári podieľal taký veľký počet zahraničných hostí, umožňovala porovnávanie metodologických postupov v etnografii rôznych krajín.
      Tento dosah seminára je o to výraznejší, že na jeho pôde odovzdávali odborní vedeckí pracovníci svojim mladším alebo ešte len nastávajúcim kolegom doterajšie svoje pracovné skúsenosti. Študenti si takto mohli overovať teoretické poznatky, získavané počas štúdia, nielen prácou v teréne, ale aj osobnými konzultáciami so skúsenými etnografmi. Dá sa očakávať, že možnosti, ktoré medzinárodný etnografický seminár študentom poskytoval (porovnávanie teórie s praxou, konfrontácia našej a zahraničnej vedy atď.), nájdu skôr-neskôr svoj kladný odraz na spôsobe práce a na plnení úloh, kto[/]ré mladých etnografov po skončení ich štúdia očakávajú.
      Pri rekapitulácii výsledkov Seminarium Ethnologicum VII. nemožno nespomenúť tú dôležitú skutočnosť, že tento ročník bol venovaný oslavám 30. výročia SNP. Preto bolo do programu seminára zaradených viacero kultúrno-politických akcií, z ktorých treba vyzdvihnúť najmä účasť etnografov na oslavách 30. výročia SNP na kopaniciach Repáci v Dolnej Súči. Zahraniční hostia absolvovali tiež návštevu JRD v Bzinciach pod Javorinou, kde mali okrem iného aj možnosť bližšie sa zoznámiť so spôsobom života na družstevnej dedine a s výsledkami budovania socialismu u nás.
      Tieto javy si však ako naši, tak i zahraniční účastníci seminára mohli overovať aj počas celého pobytu v Trenčianskom okrese. Výskumné lokality boli totiž vyberané nielen tak, aby poskytli čo najucelenejší obraz o tunajšej tradičnej ľudovej kultúre ale aby tiež podali výstižný obraz súčasných kultúrnych zmien tohto okresu. Okrem ekonomického, sociálneho a vývojového aspektu sa pri výbere obcí na výskum zohľadňovali aj činitele geografické. Hosťujúci etnografi mali možnosť individuálneho výberu lokalít, a tým aj čiastočne možnosť samostatného vytvárania pracovného programu. Spolu s našimi pracovníkmi, ktorí ich sprevádzali, navštívili v prvej časti seminára lokality: Stará Turá, Bošá

152

ca, Horná Súča, Dolná Súča, Omšenie a Dolná Poruba spolu s prislúchajúcimi kopanicami a obcami. v druhej časti výskumu sa zoznámili s kultúrou okolia Starej a Novej Lehoty, Selca a Dubodiela.
      Siedmy ročník medzinárodného etnografického seminára bol dôstojným a úspešným vyvrcholením všetkých doterajších ročníkov (predchádzajúce semináre sa organizovali[/] v Spišskej Belej, Liptovskej Tepličke, na Orave, v Starej Ľubovni, Levoči a v Gemeri). Vytýčené úlohy vedecko-výskumného, kultúrnopolitického i didaktického charakteru splnil v predpokladanom, ak nie vo väčšom rozsahu, a prispel tak k rozvoju a obohateniu našej vedy, ale i kultúrneho a politického života.
      Siedmym ročníkom sa séria medzinárodných etnografických seminárov[/] na Slovensku zakončila. v jeho organizovaní budú pokračovať ďalšie socialistické krajiny (nasledujúci ročník bude v Poznani a IX. ročník sa plánuje v Debrecíne). Dúfame však, že nebol posledným podujatím tohto druhu na Slovensku, ale že si vedecká spolupráca vždy nájde platformu, na ktorej budú v záujme celej spoločnosti spolupracovať odborníci bez rozdielu národností. Zita Svítková

VÝSTAVA

Lidová kultura v Čechách v 18. století [obsah]

Na konci roku 1974 otevřelo Pedagogické muzeum J. A. Komenského ve svých prostorách Valdštejnského paláce na pražské Malé Straně další zajímavou výstavu. Podnět k ní dalo 200. výročí patentu Marie Terezie, který od r. 1775 nařizoval povinnou docházku do současně radikálně reformovaných škol. Expozicí názorně dokládaný význam tohoto závažného aktu byl zasazen do širšího sociálně historického kontextu; název výstavy Lidová kultura v Čechách v 18. století ovšem poněkud nadsazoval tak široké dimense mohly vybrané exponáty ilustrovat pouze ve velmi úsporné zkratce a ve zjednodušení.[/]
      Zhruba první polovina výstavy věnovala pozornost raným učebnicím, názorným učebním pomůckám a dalším dokladům pedagogické, osvětové a dokonce již programově obrozenecké činnosti někdejších českých učitelů a vzdělanců vůbec. Typickou součást aktivity kantorů a jejich pomocníků představuje již nejméně od konce 18. století zejména péče o hudebnost nejširších vrstev. Na kantorech obligátně požadovaná znalost hry na řadu nástrojů, dovednost komponovat příležitostné skladby pro kůr, zámek, školu i taneční zábavy, jakož i schopnost vést rozmanité hudební ansámbly přispěly rozhodujícím způsobem k pověstnému českému muzikantství. Na pověsti Čech coby "konzervatoře Evropy", obdivo[/]vané jmenovitě v cestopisných reportážích Ch. Burneye, podíleli se učitelé v rozhodující míře; s jejich často mimořádnými schopnostmi sotva ovšem ladilo zpravidla až ponižující sociální postavení. Prototypem probuzeneckého kantora může být třeba rožmitálský Jakub Jan Ryba - skladatel v současnosti rok od roku oblíbenější Velké mše vánoční. z cenných exponátů této části výstavy připomeňme alespoň 20dílný soubor skvělých rytin A. Birckharta (podle kresebných předloh V. V. Reinera), s fotografickou objektivitou zobrazující všechny základní výrobní fáze textilní manufaktury v Horním Litvínově z první třetiny 18. století.
      Jakýsi protipól k rozvoji školství, všeobecné vzdělanosti, ale i agrární

153

a industriální ekonomiky představovala na výstavě tradice českého lidu. Až na několik drobných předmětů lidové výrobní provenience bylo ovšem stěží možné doložit ji příslušnými autentickými artefakty. k připomenutí bohatství lidových písní, hudby a tanců posloužil výběr publikovaných sbírek v časovém rozpětí od Jeníka z Bratřic až ke Karlu Plickovi. Pro ilustraci pestré palety tradičních lidových zvyků a obřadů pak musily postačit rozmanité národopisné publikace, víceméně náhodně otevřené na místech s působivou obrazovou dokumentací. k náležitému pochopení vývojových proporcí nemohly ovšem valně přispět ani nápadité výtvarné kreace Hermíny Melicharové. inspirované pohybově i barevně stále svěžím světem tradiční lidové kultury; poněkud monotónní šedi exponovaných předmětů však dodaly žádoucně dramatický akcent, barvu a dynamiku.
      Význam rozvoje školství a vzdělanosti pro obrozenské hnutí a národní sebezáchovu, stejně jako jeho důsledky pro další krystalizaci hmotných i duchovních výtvorů lidové kultury jsou jistě nepominutelnou složkou české historie 18. a 19. stoleti. Skromně anonymní tým Pedagogického muzea v Praze výstavou prakticky doložil, jak tuto světlou stránku našich dějin názorně a poutavě přiblížit. Jaroslav Markl[/]

FILMOVÁ DOKUMENTACE

Koordinácia filmovej dokumentácie ľudovej kultúry [obsah]

Slovenská národopisná spoločnosť pri SAV a Umenovedný ústav SAV podpísali dňa 13. marca 1975 dohodu o spolupráci pri budovaní Centrálnej národopisnej filmotéky SAV. Táto dohoda má prispieť ku kordinácii práce na úseku filmovej dokumentácie ľudovej kultúry, a to predovšetkým v tom smere, aby sa mohli efektívnejšie využívať finančné prostriedky na filmovú dokumentáciu a aby sa zlepšila spolupráca národopiscov a etnomuzikológov na úseku vedeckoodbornom i technickom pri filmovej dokumentácii slovenskej ľudovej kultúry. Týmto sa má zabezpečiť aj vhodné využívanie národopisných filmov, resp. filmov národopisnej povahy vo vedeckej i osvetovej práci.
      Z podpísanej dohody, ktorú za Umenovedný ústav SAV podpísal jeho riaditeľ doc. dr. Ján Dekan, DrSc. a za Slovenskú národopisnú spoločnosť pri SAV jej predseda dr. Adam Pranda, CSc., vyplýva, že v oddelení etnomuzikológie Sekcie hudobnej vedy Umenovedného ústavu SAV sa bude archivovať všetok filmový materiál z oblasti ľudovej kultúry (doterajšie filmy SNS tu budú vedené ako depozit), vytvoria sa predpokla[/]dy na vybudovanie Centrálnej filmotéky národopisných filmov a pracovníci UVÚ SAV sa budú starať o ochranu filmového materiálu a zabezpečia metodické vedenie a katalogizáciu archivovaných filmov. Úlohou SNS bude financovať katalogizačné práce, zabezpečovať administratívne vedenie archívneho fondu, zabezpečovať publikovanie katalógu, správ a pod. Výber a nákup kópií starších filmov národopisnej povahy sa bude pritom dôsledne koordinovať, aby nedochádzalo k dublicite filmového materiálu atd.
      Z uvedenej dohody o spolupráci vyplýva, že obidve inštitúcie budú koordinovať prácu filmovej dokumentácie na rôznych úsekoch ľudo­ vej kultúry. Takáto spolupráca sa totiž v súčasnosti ukazuje nanajvýš aktuálna, pretože filmový záznam by mal byť neodmysliteľnou súčasťou dokumentácie všetkých národopisných javov. A nevyhnutnosť filmovej dokumentácie v práci etnografov, etnomuzikológov i folkloristov je v súčasnosti podmienená predovšetkým prudkými procesmi zmien v štruktúre ľudovej kultúry, ktoré nastali pod vplyvom industrializácie a socializácie dediny. Andrej Sulitka

154

Sezónne obydlie "cholvarky" z Riečnice. Foto Miroslav Golis.

155

SKANSEN

Skanzen na Kysuciach [obsah]

Oblasť Kysúc nebola podnes etnografmi dostatočne preskúmaná, hoci doteraz sprístupnené materiály poukazujú na mimoriadnu zaujímavosť ľudovej kultúry tohto regiónu. Určité predpoklady pre urýchlenie národopisného výskumu Kysúc vznikli roku 1972 vytvorením Kysuckého múzea v Čadci.
      V súvislosti s tým, že Kysucké múzeum plní zároveň funkciu pamiatkovej správy okresu Čadca, ako aj vychádzajúc zo známej skutočnosti, že okres Čadca je značne bohatý na pamiatky ľudovej architektúry, uskutočnilo múzeum ako svoju prvú vedeckovýskumnú akciu komplexný výskum ľudového staviteľstva v okrese Čadca. Výsledky výskumu, ktorý sa uskutočnil v rokoch 1973 a 1974 v spolupráci so Slovenským ústavom pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody v Bratislave, poukázali na potrebu pružného doriešenia problémov týkajúcich sa ochrany, obnovy a využitia pamiatok ľudového staviteľstva na Kysuciach.
      Keďže ochrana objektov ľudovej architektúry in situ nepriniesla doteraz v okrese Čadca želateľné výsledky, rozhodli sa zainteresované inštitúcie - pri zachovaní doterajšieho spôsobu ochrany - vytvoriť aj re[/]gionálnu expozíciu ľudovej architektúry a bývania ako nerozlučnú súčasť Kysuckého múzea v Čadci.
      Bezprostredným podnetom k výstavbe Kysuckého skanzenu sa stalo rozhodnutie o demontovaní a znovu[/]postavení vybraných objektov ľudo­ vej architektúry z obcí Riečnica a Harvelka, ktoré spadajú do zátopovej oblasti budúceho vodného diela. Neskôr, najmä na základe výsledkov spomínaného výskumu, sa rozhodlo,

Tzv. Judákov dom z Harvelky, který bude instalovaný v Kysuckom skanzene. Foto M. Golis.

156

že k objektom zo zátopovej oblasti pribudnú aj ďalšie vzácne objekty z iných obcí okresu, aby tak vznikol regionálny skanzen. Ideový zámer budúceho skanzenu, ktorého autorom je Ján Kantár, predpokladá v konečnej fáze 80 až 100 objektov. Po dostavaní má Kysucký skanzen obsahovať popri obytných a hospodárskych objektoch aj rôzne spoločenské, technické a sakrálne stavby. Po[/] dohotovení majú objekty slúžiť svojím exteriérovým i interiérovým vybavením ako trvalá expozícia tradičnej ľudovej kultúry na Kysuciach.
      Pre výber lokality skanzenu existovalo v počiatočnej fáze prípravných prác niekoľko možností. Popri návrhu zriadiť skanzen v obci Oščadnica, v blízkosti hlavnej komunikácie a neďaleko okresného mesta, existoval návrh spojiť oba spôsoby ochra[/]

Lokalita Kysuckého skanzenu v Novej Bystrici-Vychylovke, neďaleko osady Chmúre. Foto M. Golis.

ny ľudového staviteľstva a budovať v známej lokalite Bisahov dvor v Novej Bystrici. v spojitosti so staršími snahami o záchranu vzácnej technickej pamiatky - úzkokoľajnej lesnej železničky s úvraťovitým prekonávaním výškového rozdielu objavovala sa však stále častejšie tretia alternatíva, ktorá uvažovala o umiestnení skanzenu v Novej Bystrici - Vychylovke v priestore neďaleko osady Chmúra, kde je podnes zachovaná časť trate tejto železničky. Pre výber uvedenej alternatívy rozhodla napokon - popri tom, že umožňuje v rámci jedného areálu chrániť dva druhy pamiatok - aj skutočňosť, že vzhľadom na existenciu zachovaných sezónnych poľnohospodárskych obydlí (cholvarkov) v tejto lokalite bude možné začleniť ich do komplexu stavieb skanzenu a tak vhodne spojiť dva základné spôsoby ochrany ľudo­ vej architektúry. v neposlednom rade pre výber tohto miesta rozhodol aj vhodný prírodný charakter krajiny, umožňujúci vytvoriť náznak všetkých základných sídelných typov, ktoré sa na Kysuciach vyskytovali.
      Na slávnosti kladenia základného kameňa Kysuckého skanzenu, ktorá sa uskutočnila dňa 11. októbra 1974, sa zúčastnilo celé politické i štátne vedenie okresu Čadca. Na slávnosti sa tiež zúčastnili zástupcovia našich centrálnych národopisných pracovísk - J. Mjartan za Národopisný ústav SAV, A. Pranda za Slovenskú

157

národopisnú spoločnosť pri SAV, Š. Mruškovič za Etnografický ústav Slovenského národného múzea v Martine a mnohí ďalší hostia. Vedúci tajomník OV KSS v Čadci Š. Chlebana zdôraznil v úvodnom preslove politický a kultúrno-spoločenský význam budovania skanzenu, A. Pranda[/] hovoril o etnografických zvláštnostiach Kysuckej oblasti a o potrebe jej systematického národopisného výskumu. J. Mjartan vo svojom príhovore podčiarkol význam spolupráce a koordinácie práce všetkých zainteresovaných inštitúcií pri výstavbe skanzenu.[/]
      Vystúpenia pri kladení základného kameňa sú pre pracovníkov Kysuckého múzea v Čadci zárukou, že v našich politických i národopisných inštitúciách nájde myšlienka i realizácia Kysuckého skanzenu vždy potrebnú podporu. Peter Maráky

NÁLEZOVÁ ZPRÁVA

Kramářská píseň z roku 1816 [obsah]

Při shromažďování materiálů o Janu Jiřím Graselovi, loupežníkovi působícím na začátku 19. století na jihozápadní Moravě a v Dolních Rakousích, se mi podařilo získat fotokopii české kramářské písně "Nowá pjseň o hlawnjm raubjři Kráslu" z roku 1816 bez udání vydavatele a místa vydání. (Po konsultaci s dr. Vobrem z Universitní knihovny v Brně jsem se dověděla, že půjde s největší pravděpodobností o jindřichohradecký tisk.) V. Reisner, který mi fotokopii poslal, napověděl, že originální kramářský tisk je uložen ve slavonickém muzeu, ale z Místního národního výboru ve Slavonicích přišla negativní odpověď. Začala jsem tedy[/] po originálu pátrat. Nejprve v okolních muzeích - ve Znojmě, Jihlavě Jindřichově Hradci, Jemnici, Moravských Budějovicích a v Třebíči, později v Etnografickém ústavu Moravského muzea a v Universitní knihovně v Brně a v knihovně Národního muzea v Praze. Obrátila jsem se na sběratele kramářských tisků R. Hlavy ze Semil, konzultovala jsem tento problém s doc. Sirovátkou, doc. Benešem, který se kramářskou písní zabýval a nakonec formou korespondence s doc. Pletkou, který má shromážděno na 200 000 zápisů. Všechna dosavadní pátrání byla bezvýsledná. Protože považujeme výskyt tisku za ojedinělý, připojuji úplný text dosud neznámé kramářské písně:[/]
      (Nowá) pjseň o hlawnjm raubJři Kráslu. 1816
     1.
Chcete zwědět hystoryji o Ban
dýtovi Kráslu: - týž zločinec
žjl jen v boji proti celému lid
stwu!
     2.
Trudným rykem nap1ňowa1
wssecky husté pustiny: w stjnu
lesnjm lid mordoval nessanowal
chudiny.
     3.
K twrzum nosyl pobořeným, co
s bandau swau odejmul; k ská
lam wlekl nakloněným kořistě,
co ukradnul.
     4.
W tamté straně zahynuli láska,
sstěstj, radosti; neřesti se wy
hrnuly, kamkoliw wed swé hosti.

158

     5.
Ach! tuť člowěka se bojj člověk
jako potwory; neb sy petrák stat
ky swoji, plássi lide za hory.
     6.
Jako praudowe se hrnau lau
pežnjcy zuřiwj; lide we wesni
cých trnou, v pausstě běžj báz
liví.
     7.
Jen malá žena bez pomocy
w chaloupce swé zustáwá, auz
kostí schne we dne w nocy, dou
fá, y se obáwá.
     8.
Tuť swé ditě k prsum wine
s swým se loučí miláčkem, hoř
ce wzdychá, w slzách plyne,
y já zajdu s synáčkem.
     9.
Slyssí hřmot a zbraně třeskot
wydí statky hořeti; již ji smrti
obněbleskot již se tiskne k dí
těti.
     10.
Na tom zběř ta nemá dosti, že
hoří již chudá wes; Krásl uvede
lité hosti na hraběcý krásný
tvrz.
     11.
Sturmowalť jest dlouho dosti na
to pewné stavení; až na posled
w swé zteklosti rozkaz dal k za
pálení.
     12.
Wssecko z zámku pryč utíká, jen
ne autlá hraběnka; ruce spíná,
na zem kleká před Kráslem ta
panenka.
     13.
Křičí jak hrom hulákaje honem
slečno zlato sem! přitom mečem
dobývaje, hrozý, že ji wrazý
w zem.
     14.
Kdežbychom já zlato wzala: mlu
wí slečna skrausseně; ráda bych
ti perle dala, jenom život daruj
mě![/]
     15.
A hned co kat vchopuje dítěte
se autlého; ruku spěssně nata
huje, a meč wrazyl do něho.
     16.
Krwí zkrápen pryč pospíchá -
bandě welí běh... v les; skrz
sspehýře že doslýchá má tudy
jedeti farář dnes.
     17.
Autok na něj wčiňte, ať wizná,
kde stříbro má; klíče mu hned
witočíte zabte jej tulichama.
     18.
Faru pak hned wydrancujem;
jak mile wečir bude; auprkem
se odeberem, z čech do země ra
kouské.
     19.
W rasownách nám bude nocleh,
we dne budem loupežit; w skal
ních děrách máme pelech, tám
se budeme dělit.
     20.
Prawil; a hned w kočár skočil,
z oči jim pryč odjížděl; zatím
sy již mozek stočil, k spravedl
nosti wstříc páděl.
     21.
Nedaleko města Rohu, w Rakou
sích byl polapen, tám ho popadli
za nohu, opásali řetězem.
     22.
Liskowkau donucen wyznal kde
se banda zdržuje, na ssibenicy
konec wzal žádný jej nelytuje.
     23.
Toť jest příklad pro ležáky, jenž
chtí bohatstwí míti; tehdy na ty
darebáky, musý práwo zlý býti.
      Olga Jerová[/]

Kamnářská plastika z jižní Moravy [obsah]

V Bohuticích u Moravského Krumlova se podařilo nalézt kachlová kamna z první poloviny 19. století se zoomorfní plastikou. Kamna jsou umístěna v domě č. 72 majitelky Kristy Šteflové, narozené r. 1892. Stavení, které je bývalou hájovnou a patřilo dříve k zámku v obci je tříprostorové (komora - kuchyň světnice), s předsunutým zastřešeným vchodem a s tzv. "dvouohnišťovým" typem vytápění. v zadní části vstupní kuchyně je široký komín a ve stěně, sousedící se světnicí, zbytky chlebové pece. Ve výklenku jsou umístěna modrá kachlová kamna s plotnou., na nichž se dosud vaří. Kamna ve světnici slouží pouze k vytápění. Přikládá se do nich z boční strany a saze sa vymetají kulatými otvory, zakrytými plechovými víčky. Otvory jsou umístěny ve třech rovinách nad sebou a jsou navzájem propojeny takže umožňují dostat saze postupně až dolů.
      Tato kamna jsou vyrobena z běžné kamnářské hlíny a potažena bílou engobou, zdobenou zelenou barvou (hubkou a stříkáním). Mají hranolovitý tvar a jsou sestavena ze tří pásů vysokých kachlů, prokládaných kachli nízkými. v horní částí pod římsou jsou nalepeny ozdůbky s motivem rozety a nad římsou na dvojitém podstavci je umístěna plastika v podobě lvíčka. Je to otisk primitivní formy, 15 cm vysoký, doplněný

159

ručně vytvarovanými oušky, jazykem a ocasem.
      V Etnografickém ústavu Moravského muzea v Brně je bohatá sbírka, obsahující přes 100 podobných kamnářských zoomorfních plastik ve tvaru orla. berana, lvíčků, labutí[/] apod., které zbyly jako památka po hromadném odstraňování kachlových kamen na venkově. Nález takové plastiky v původní podobě (tj. spolu s kamny) je však dnes v terénu vzácností. Alexandra Navrátilová[/]

VÝMĚNA

Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu iidového umění ve Strážnici za rok 1974 [obsah]

      BULHARSKO

      Plovdiv

      Godišnik na narodnija etnografskimuzej Plovdiv I, 1970, Plovdiv 1970(Naroden etnografski muzej)

      Naroden etnografski muzej v Plovdiv, Pătevoditel, Sofija 1972 (Naroden etnografski muzej)

     

      Sofia

      Izvestija na etnografskija instituti muzej XV, Sofija 1974 (Bălgarskaakademija na naukite, Biblioteka)

     

      DÁNSKO

      Kodaň

      DANSK FOLKEMINDESAMLING ERINDRINGSSERlE BIND I, Kobenhavn 1973[/]

      DANSK FOLKEMINDESAMLING ERINDRINGSSERIE BIND II, Kobenhavn 1973 (Dansk Folkemindesamling)

      DFSNYT 73/3, 73/4, 73/5, 73/6; 74/1,74/2 (Dansk Folkemindesamling)

      DFS - TRANSLATIONS No.1, Copenhagen 1973 (Dansk Folkemindesamling)

      Folk og Kultur, Ârbog for Dansk Etnologi og Folkemindevidenskab1973, Kobenhavn 1973 (Dansk Folkemindesamling)

      Henningsen Gustav, Inkvisition ogetnografi, separátní výtisk Jordens Folk 9:2, (1973), Copenhagen 1973(Dansk Folkemindesamling)

     

      FINSKO

      Âbo

      Budkavlen 52, 1973 Âbo (Kulturhistoriska Institutionen vid Âbo Akademi)[/]

     

      Helsinky

      Brewster Paul G., The Incest Themein Folksong, FF Communications Vol. LXXX2, No. 212, Helsinki 1972(Suomalainen Tiedeakatemia)

      Oksala Teivas, Religion und Mythologie bei Horaz, Eine literarhistorische Untersuchung, Commentationes Humanarum Litterarum 51, 1973(Societas Scientiarum Fennica)

     

      Turku

      NIF Newsletter, 1/1974, 2/1974, 3/1974,4/1974 (Nordic Institute of Folklore)

      Tikkanen Toivo, Rannikkokalastuksemme koneellistumisesta 1870-luvulta 1920-luvulle, Turku 1973 (Turun yliopiston kasatieteen laitos)

     

      FRANCIE

      Paříž

      Bulletin folklorique d'ile-de-France XXXIVe, 1972, No 17 (Bulletin folklorique d'ile-de-France)

     

      JUGOSLÁVIE

      Osijek

      Kosanović Nikola, Natpisi i dekorativni elementi na orijentalnomhladnom oružju Muzeja Slavonije, Osijek 1971 (separátní výtisk Osječki zbornik XIII) (Muzej Slavonije)

      Kosanović Nikola, Staro vatrenooružje u Muzeju Slavonije, Osijek1967 (separátní výtisk Osječki zbornik XI) (Muzej Slavonije)

      Lechner Zdenka, Napomene uz narodnu nošnju Donje Podravine, Osijek 1971 (separátní výtisk[//]Osječki zbornik XIII) (Muzej Slavonije)


      Lechner Zdenka, Neke akvizicijeetnološkog odjela, Osijek 1956 (separátní výtisk Osječki zbornik v )(Muzej Slavonije)

     

      Sarajevo

      Glasnik Zemaljskog muzeja Bosnei Hercegovine u Sarajevu, Ethnologija. XXVII/XXVIII, 1972/1973 (Zemaljski muzej u Sarajevu)

     

      Skopje

      Makedonski folklor VI, 1973 12; Skopje 1973 (Institut za folklor)

      Vražinovski Tanas, Goce Delčev vospomenot na narodot, Skopje 1973(Institut za folklor)

     

      Tuzla

      Članci i grada za kulturnu istorijuistočne Bosne X, Tuzla 1973 (Muzej istočne Bosne u Tuzli)

     

      Záhřeb

      Izvješća za 1971. godinu, Zagreb1971; Izvješća, Zagreb 1972 (Vitomir Belaj, Zagreb)

      Narodna umjetnost 10, 1973 (lnstitutza narodnu umjetnost)

      Radovi plenarnog sastanka '70, Zagreb 1970 (Vitomir Belaj, Zagreb)

     

      MAĎARSKO

      Békéscsaba

      A Békés Megyei Múzeumok Közleményei 2, 1973 (Békés Megy Múzeumi Igazgatósága)[/]

     

      Budapešť

      Amazonasi ° Indianok (Néprajzi Múzeum Könyvtára)

      Néprajzi Közlemények XVIII, Budapest 1973 (Néprajzi Múzeum Könyvtára)

      Óceánia Müvészete (Néprajzi Múzeum Könyvtára)

     

      Debrecín

      A Debreceni Déri Múzeum Évkönyve1972, Debrecen 1974 (Déri Múzeum)

     

      Jager

      Az Egri Múzeum Évkönyve X, 1972, Eger 1973 (Dobó István Vármúzeum)

     

      Segedín

      A Móra Ferenc Múzeum Évkönyve1970, 2, Szeged 1972;

      A Móra Ferenc Múzeum Évkönyve1971, 1, Szeged 1971 (József Attila Tudományegyetem Központi Könyvtára)

     

      Szentendre

      Studia Comitatensia 1, Szentendre1972;

      Studia Comitatensia 2, Szentendre1973 (Ferenczy Múzeum)

     

      Zalaegerszeg

      A Göcseji Múzeum jubileumi emlékkönyve 1950-1960, Zalaegerszeg1960 (Zala Megyei Múzeumok Igazgatósága)[/]

     

      NDR

      Berlín

      Jahrbuch für Volkskunde und Kulturgeschichte 16 (1), 1973 (Akademie der Wissenschaften der DDR Zentralinstitut für Geschichte)

     

      Budyšín

      Lětopis, Jahresschrift des Instituts fürsorbische Volksforschung, Reihe C - Volkskunde Nr. 17, 1974(Akademie der Wissenschaften der DDR, Institut für sorbische Volksforschung beim Zentralinstitut für Geschichte)

     

      NSR

      Bonn - Bad Godesberg

      Jahrbuch für Volksliedforschung 18,1973 (Deutsche Forschungsgemeinschaft)

     

      Brémy

      Mitteilungen, Verein für Niedersächsisches Volkstum e.V.Bremen49, 1974, 93 (56) (Verein für Niedersächsisches Volkstum e.V.)

     

      Münster

      Rheinisch-westfälische Zeitschrift für Volkskunde XX, 1973, 1-4 (Volkskundliches Seminar der Universität Münster)

     

      POLSKO

      Białystok

      Lewicka U. - Pochodowicz J. Bibliografia Regionu Białostockiego II(1963-1967) , Warszawa 1971 (Muzeum Okręgowe w Białymstoku)[//]

      Rocznik Białostocki X. 1970, Warszawa 1971;

      Rocznik Białostocki XI; Warszawa1972;

      Rocznik Białostocki XII, Warszawa1974 (Muzeum Okręgowe w Białymstoku)

     

      Krakov

      Broń Indonezji, Katalog ze zbiorów Andrzeja Wawrzyniaka, Kraków1974 (Muzeum etnograficzne w Krakowie)

      Dawna rzeźba ludowa w fotografii Jacka Kubieny (Muzeum etnograficzne w Krakowie)

      Pożywienie ludności wiejskiej 1973(Muzeum etnograficzne w Krakowie)

      Prace z Historii Sztuki, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego CCCXXXIX, 1973, zeszyt 11 (Uniwersytet Jagielloński, Biblioteka Jagiellońska)

      Sztuka ludowa Macedonii (Muzeumetnograficzne w Krakowie)

     
Lodž

      Prace i Materiały Muzeum Archeologicznego i Etnograficznego w Łodzi, Seria Etnograficzna Nr 17, Łódź 1973 (Muzeum Archeologicznei Etnograficzne)

     

      Řešov

      Katalog wystawy grafiki Adama Młodzianowskiego Listopad - Grudzień 1973 (Muzeum Okręgowew Rzeszowie).[/]

      Szetela-Zauchowa Teresa, Współcześni rzeźbiarze ludowi województwarzeszowskiego, Rzeszów 1973 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)

     

      Varšava

      Etnografia Polska XVII, 1, 2, Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk1973 (lnstytut Historii Kultury Materialnej PAN)

      Państwowe Muzeum Etnograficznew Warszawie, Historia, Zbiory, Ekspozicje Warszawa 1973 (Państwowe Muzeum Etnograficznew Warszawie)

      Zeszyty Państwowego Muzeum Etnograficznego w Warszawie XII-XIII,1971-1972 (Państwowe Muzeum Etnograficzne w Warszawie)

     

      Vratislav

      Lud, Organ Polskiego Towarzystwa Ludoznawczego LVIII, Wrocław - Poznań 1974 (Polskie Towarzystwo Ludoznawcze)

     

      RAKOUSKO

      Vídeň

      Jahrbuch des Österreichischen Volksliedwerkes XXII, Wien 1973 (Jahrbuch des Österreichischen Volksliedwerkes)

     

      RUMUNSKO

      Bukurešť

      Romanoslavica XVIII, Bucuresti 1972(Asociatia Slavistilor din R. S. Românía)[/]

     

      Kluž

      Anuarul Muzeului etnografic al Transilvaniei pe anii 1968-1970, Cluj1971 (Muzeul etnografic at Transilvaniei)

      Anuarul Muzeului etnografic al Transilvaniei pe anii 1971-1973, Cluj1973 (Muzeul etnografic al Transilvaniei)

     

      Temešvár

      Banateanu T. - Focşa M. L'ornement dans l'art populaire Roumain, Bucarest 1963 (Universitateadin Timişoara)

      Dunăre Nicolae, Portul popular din Bihor (Universitatea din Timişoara)

      Irimie Cornel, L'art populaire aumusee Brukenthal de Sibiu, Bucarest 1964 (Universitatea din Timişoara)

      Irimie Cornel, Portul popular din Ţara Oltului zona Avrig (Universitatea din Timişoara)

      Irimie Cornel, Portul popular dinzona Perşanilor Tara Oltului (Universitatea din Timişoara)

      Mendrea Sandu - Negulescu Mihai, Maramureş, Bucuresti 1967 (Universitatea din Timişoara)

      Vuia Romulus, Portul popular al Pădurenilor din regiunea Hunedoara(Universitatea din Timişoara)

      Zderciuc Boris - Stoica Georgeta, Crestături în leum în arta popularăromânească, Bucuresti 1967 (Universitatea din Timişoara)[//]

     

      SSSR

      Alma-Ata

      Valichanov Č. Č., Sobranie sočinenijv pjati tomach, Tom V, Grafičeskoenasledie, Alma-Ata 1972 (Central'naja naučnaja biblioteka AN Kazachskoj SSR)

     

      Ašchabad

      Izvestija Akademii nauk Turkmenskoj SSR, Serija obščestvennychnauk 1974, 1-6 (Central'naja naučnaja biblioteka AN Turkmenskoj SSR)

     

      Leningrad

      Gusev V. E., Narodnyj teatr, Sbornikstatej, Leningrad 1974 (Institutteatra, muzyki i kino)

      Sovetskaja etnografija 1974, 1-6(Naučnaja biblioteka im. M. Gor'kogo pri LGU)

     

      Moskva

      Plugin V. A., Mirovozzrenie Andreja Rubleva (Nekotorye problemy), Drevnerusskaja živopis' kak istoričeskij istočnik, Izdatel'stvo Moskovskogo universiteta 1974 (Naučnaja biblioteka im. A. M. Gor'kogo Moskovskogo gosudarstvennogouniversiteta)

      Sovetskaja etnografija 1974, 1-6(lnstitut etnografii im. N. N. Miklucho-Maklaja)

      Tartu

      Paar sammukast eesti kirjanduseuurimise teed, Uurimusi ja mater[/]jale VIII, Tartu 1974 (Eesti NSV TA Fr. R. Kreutzwaldinim. Kirjandusmuuseum)


      Selirand Jüri, Eestlaste matmiskombed varafeodaalsete suhete tärkamise perioodil (11.-13. sajand), Tallinn 1974 (Eesti NSV TA Fr. R. Kreutzwaldi min. Kirjandusmuuseum)

     

      ŠVÉDSKO

      Lund

      Gustavsson Anders, Kyrktagningsseden i Sverige, Folklivsarkivet i Lund 1972 (Lunds Universitet)

     

      Uppsala

      Charpentier C-J., Bazaar-e Tashquarghan - ethnographical studies inan Afghan traditional bazaar, Uppsala 1972 (Universitetsbiblioteket) Kjellström Rolf, Eskimo Marriage, An account of traditional Eskimocourtship and marriage, Nordiskamuseets Handlingar 80 (Universitetsbiblioteket)

      Säfholm Per, The River-lake Nilotes, Politics of an African tribal group, Acta Universitatis Upsaliensis, Studia Sociologica Upsaliensia 8, Uppsala 1973 (Universitetsbiblioteket)

      Williamson Robert G., Eskimo Undeground, Socio-Cultural Changein the Canadian Central Arctic, Uppsala 1974 (Universitetsbiblioteket)[/]

     

      ŠVÝCARSKO

      Ženeva

      Arts africains dans les collectionsgenevoises, Musée d'Ethnographie, Genéve 1973 (Musée d'Ethnographie)

      Bulletin annuel 15, 1972; Bulletinannuel 16, 1973 (Musée d'Ethnographie)

      Trésors de l'equateur, Art Précolombien et colonial, Musée d'Ethnographie - Genéve 17 mai - 2septembre 1974 (Musée d'Ethnographie)

     

      USA

      Amherst

      Cole John W., Estate lnheritance inthe Italian Alps, Research Reports No.10, Department of Anthropology University of Massachusetts Amherts - December 1971 (prof. Z. Salzmann, Department of Anthropology University of Massachusetts)

      Halpern Joel, Bibliography of English Language Sources on Yugoslavia, Research Reports Number 3 Department of Anthropology University of Massachusetts Amherst, April, 1969 (prof. Z. Salzmann, Department of Anthropology University of Massachusetts)

      Salzmann Zdenek, A Contribution tothe Study of Value Orientations Among the Czechs and Slovaks, Research Reports Number 4 Department of Anthropology University[//] of Massachusetts Amherst, April,1970 (prof. Z. Salzmann, Department of Anthropology Universityof Massachusetts)


     

      Ann Arbor

      Ethnomusicology Journal of the Society for Ethnomusicology XVIII,1974, 1,2,3 (Society for Ethnomusicology)

      S.E.M. Newsletter VIII, 1974, 1-5(Society for Ethnomusicology)[/]

     

      Austin

      Folklore Annual of the University Folklore Association Nos. 4 and 5, The University of Texas at Austin1972 and 1973;

      Folklore Annual of the University Folklore Association No.6, The University of Texas at Austin 1974(Center for Intercultural Studies In Folklore ani Oral History, Social Work Bldg. The Universityof Texas)[/]

     
Pittsburgh

      Ethnology, An International Journalof Cultural and Social Anthropology XIII, 1974, 1-4 (Departmentof Anthropology University of Pittsburgh)

     

      VELKÁ BRITÁNIE

      Holywood

      Ulster Folklife 20, 1974 (Ulster Folk Museum)

Připravila Anna Rýznarová

Cimbálová muzika Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky.
Foto archiv ÚLU Strážnice.

164

OBSAH
Studie
Václav Frolec - Josef Tomeš: 30 let strážnických folkloristických slavností . . . 85
Karel Vetterl: Heuristické problémy studia nápěvů lidových písní . . . 115

Zprávy

Jubilea
Životné jubileum Milovana Gavazziho (1895-1975) (Ján Komorovský) . . . 135
Dvacet let cimbálové muziky DOLINA - Praha (1954-1974) (František Vančík) . . . 137

Knihy
Živomir Mladenović, Rukopisi narodnih pesama
      Vukove zbirke i njihovo izdavanje (Václav Frolec) . . . 138
Olivera Mladenović, Kolo u Južnih Slovena (Václav Frolec) . . . 140

Sborníky a časopisy
Ethnologia slavica 5, 1973 (Josef Tomeš) . . . 142
Sebrané spisy Marka K. Cepenkova (Nikifor Robovský) . . . 144
Moravsko-slovenské vztahy v lidové kultuře (Lia Ryšavá) . . . 144
Sociologie města a bydlení. Roč. 6, 1974 (Peter Salner) . . . 145
Jižní Morava 10, 1974 - I (Iva Heroldová) . . . 146
Repertoárový zborník pôvodných a štylizovaných ľudových tancov (Josef Tomeš) . . . 147

Konference
IX. konference jugoslávských etnografů (Dušan Drljača) . . . 148
Medzinárodná konferencia "Etnické a interetnické rysy ľudovej maľby a grafiky v Karpatoch" (Nora Siegelová) . . . 149
Medzinárodný etnografický seminár (Zita Svítková) . . . 151

Výstava
Lidová kultura v Čechách v 18. století (Jaroslav Markl) . . . 153

Filmová dokumentace
Koordinácia filmovej dokumentácie ľudovej kultúry (Andrej Sulitka) . . . 154

Skansen
Skanzen na Kysuciach (Peter Maráky) . . . 156

Nálezové zprávy
Kramářská píseň z roku 1816 (Olga Jerová) . . . 158
Kamnářská plastika z jižní Moravy (Alexandra Navrátilová) . . . 159

Výměna
Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1974 (připravila Anna Rýznarová) . . . 160

Polská goralská skupina - Žywiec. MFF Strážnice. Foto ČTK 1970.