národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1975 - ČÍSLO 3

LIDSKÉ DOKUMENTY Z DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY
(Z VÝZKUMU VOLYŇSKÝCH A JUGOSLÁVSKÝCH ČECHŮ)
K 30. výročí osvobození Československa [obsah]

IVA HEROLDOVÁ, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      Ke klasickému repertoáru patří písně, kterými lid reagoval na odvody, na odchod vojáka do války a na jeho smrt, na oběti civilního obyvatelstva způsobené válkou a vpádem nepřátelských vojsk. Vedle písní odrazil se pustošivý účinek válek ve vyprávěních a v kronikářských záznamech. Válka a přírodní katastrofy poutaly odedávna zájem kronikářů a písmáků. Historická lidová tradice zanechala řadu dokladů o válečném strádání lidu, o jeho boji proti útisku a nesvobodě, o jeho cítění a náladách, ale i o jeho nadějích a víře v lepší budoucnost. Svědectví anonymních a neanonymních jednotlivců doplňují tak prameny úřední povahy, jejichž charakter je zcela jiný a ve své vypovídací hodnotě často protikladný.
      Druhá světová válka předčila lidským utrpením nájezdy Tatarů a Turků, válečná taže[/]ní žoldnéřských vojsk a regulérních armád v předcházejících stoletích a za první světové války. Pro výstrahu budoucím pokolením o tom hovoří písně, verše, memoráty, deníky, divadelní scénky, z nichž mnohé vznikly přímo v boji pro potřebu agitace či z citových pohnutek nebo z pouhé snahy zachytit prchavé dojmy válečných hrůz. jen zlomek této tvorby se stal folklórem. Velkou část tvoří amatérská literární tvorba, která stojí někde uprostřed mezi folklórem a literaturou. Konec války ukončil v podstatě lidovou tvorbu s tematikou druhé světové války a proces folklorizace se přizpůsobil mírovým podmínkám. Folklórním prostředím přestaly být partyzánské mítinky, bunkry, fronta, týl, zázemí, vojenská nemocnice. Stala se jím rodina, přátelské posezení přímých účastníků, významná výročí a schůze. Zde do

169

sud žijí memoráty, méně už písně, které vedle anekdot patřily za války k nejfrekventovanějším folklórním žánrům.1) Amatérská literární tvorba, která je rovněž projevem tvořivé aktivity lidu, je buď zcela ztracena, nebo leží zapomenuta v novinách, přiležitostných tiscích či v rukopisech.
      Po r. 1945 se stalo převládajícím folklórním žánrem s tematikou boje proti fašismu vzpomínkové vyprávění, do něhož se promítají a dalším tradováním formálně dotvářejí válečné prožitky, vzpomínky a slyšené příběhy. k dalšímu uchovávání a rozvíjeni této ústní tradice u některých skupin společnosti přispívá (vedle ostatních činitelů podmiňujících existenci a další rozvoj ústní slovesnosti) spjatost jejich nositelů s prostředím, ve kterém vznikala, jako je tomu u lidového podání o Slovenském národním povstání,2) nebo skupinové usazení a soužití přímých účastníků válečných událostí, jako je tomu u reemigrantů z Volyně a Jugoslávie.3)
      Ze vzpomínkového vyprávění, z písní, veršů, ale i deníků, scénických výstupů a dopisů, uložených dnes většinou v archívech, at státních či soukromých, staly se prameny sui generis. Přinášejí fakta o způsobu života vojáků na frontě a civilního obyvatelstva vystaveného válečným útrapám. Především však poskytují obraz o kolektivním myšlení, postojích a o společenském vědomí lidu za druhé světové války.
      Protifašistická lidová slovesná a literární tvorba vznikala porůznu, v koncentračních tá[/]borech, partyzánských zemljankách, v pracovních lágrech, na frontě, stejně jako v zázemí. Při výzkumu českých enkláv setkali jsme se s ní i u volyňských a jugoslávských Čechů, kteří se aktivně účastnili odboje a osvobozovacích bojů jako vojáci a partyzáni, Tehdy jsme si uvědomili, co jsme při našich sběrech promeškali ve srovnání se sovětskými, jugoslávskými,. bulharskými, ale i slovenskými národopisci.4) Kromě ojedinělých výzkumů a zpracování ponechali jsme tuto tvorbu s tematikou druhé světové války mimo naši pozornost. Tak se nám nenávratně ztratilo množství písní, popěvků, anekdot, vyprávění a rčení, jež kolovaly za války a krátce po ní a v nichž se v jednotlivém a konkrétním odrážel dějinný boj českého lidu proti fašismu. Vysoce ideový obsah této tvorby vycházel ve své převážné většině z pokrokových tradic národních a internacionálních.
      Zahraniční Češi a Slováci, jak se říkalo vystěhovalcům z předválečného Československa a jejich potomkům, pozorně sledovali vývoj událostí ve svém bývalém domově po mnichovském diktátě. Svůj nesouhlas s okupací staré vlasti vyjadřovali morální a materiální podporou i vstupem jednotlivců do spojeneckých armád. k hromadnému vstupu českých imigrantů do vojenských jednotek došlo hlavně ve dvou zemích, v SSSR a v Jugoslávii 12.000 volyňských Čechů bojovalo v řadách 1. československého armádního sboru v SSSR a 3.000 jugoslávských Čechů a Slováků v 1. českoslo

170

venské brigádě Jana Žižky z Trocnova v jugoslávii.5)
      České enklávy na Volyni a v ChorvatskuSlavonii vznikly vystěhovalectvím z českých zemi ve druhé polovině 19. století. Co do počtu svých příslušníků patřily k největším českým aglomeracím v jinoetnickém prostředí. Hospodářsky náleželi jugoslávští a zvláště volyňští Češi k dobře prosperujícím skupinám, které byly v zemědělském hospodaření vzorem domácímu obyvatelstvu. U obou enkláv byl rozvinutý společenský a kulturní život. Povědomí o etnické příslušnosti bylo upevňováno českými učiteli přicházejícími učit na tamější školy, účastí na sokolských sletech a vlastními krajanskými akcemi.
      Jednotný vývoj české enklávy na Volyni byl přerušen po 1. světové válce rozdělením Volyně, kdy část českých vesnic připadla k SSSR a část k Polsku. Jejich společná historie byla znovunavázána v roce 1940 připojením polské části k Sovětskému svazu. v roce 1941 došlo k okupaci a rozdělení jugoslávie; Slavonie, kde žil největší počet jugoslávských Čechů, se octla v ustašovském, tzv. Nezávislém státě chorvatském.
      Mobilizace volyňských Čechů, která přispěla k přeměně 1. čs. brigády v SSSR v 1. čs. armádní sbor, se uskutečnila po osvobození Volyně na jaře roku 1944. Čs. partyzánská brigáda Jana Žižky vznikla ve slavonských horách na podzim roku 1943 z původního československého praporu.6) Obě československé vojenské[/] jednotky sledovaly navzájem své boje a někteří příslušníci brigády Jana Žižky uvažovali dokonce o tom probít se nepřátelskými liniemi na Slovensko a připojit se k armádnímu sboru.
      Za druhé světové války se přes Volyň několikrát přehnala fronta. Volyňští Češi zažili jak evakuaci, tak okupaci svých vesnic německými fašisty a řádění banderovců. Český Malín nebyl jedinou českou vesnicí na Volyni vypálenou fašisty. Podobný osud stihl Michnu Sergejevku s převahou českého obyvatelstva a další polské a ukrajinské vesnice, v nichž žili rovněž Češi. v českých vesnicích na Volyni působila ilegální skupina Blaník, která prováděla sabotáže, chránila civilní obyvatelstvo před banderovci, získávala informace o skutečné situaci na frontě, vydávala ilegální časopis Hlasatel a připravovala volyňské Čechy na mobilizaci. Jednotlivci a skupiny volyňských a ostatních ruských Čechů bojovali v řadách čs. jednotky nebo Rudé armády už před rokem 1944 a účastnili se bojů u Sokolova, Kijeva a Bílé Cerkve.
      Vojenská organizace a způsob boje jugoslávských Čechů a Slováků měly jiný charakter, což souviselo se specifickými podmínkami vedení války v Jugoslávii. Partyzánská brigáda Jana Žižky byla právoplatnou složkou Jugoslávské národně osvobozenecké armády, jejíž součástí byly jak vojenské, tak partyzánské oddíly. Armáda působila na osvobozeném území, zatímco partyzáni na území dosud okupovaném nebo jen částečně osvobozeném. Výstroj a výzbroj si museli partyzáni zpočátku opatřovat

171

sami, většinou v boji s nepřítelem. Ve formách boje prolínaly se partyzánské akce (sabotáže, rozrušování týlu nepřítele) s ozbrojeným útokem na fašistické jednotky. Jádro brigády tvořila skupina českých komunistů, předválečných členů KSJ.7) Vedení bylo stranické (stejně jako u jiných partyzánských oddílů), členové brigády procházeli marxistickým školením8) a mnozí z nich vstupovali ještě za války do komunistické strany. Zatímco volyňští Češi prošli s jednotkou územím Ukrajiny, Polska a Slovenska až do Prahy, partyzánská brigáda Jana Žižky měla svou činnost omezenu na území Slavonie a jen výjimečně vypomáhala na jiných úsecích."9) Jejím prvořadým úkolem bylo narušovat nepřítelovu činnost v oblasti Slavonie, již procházela důležitá železniční trať na Balkán, a tím zamezit fašistům a ustašovcům vrhnout veškerý vojenský nápor na hlavní centra bojů jugoslávské národně osvobozenecké armády v Bosně, Hercegovině a Černé Hoře. Stejně jako byli členy. čs. brigády Jana Žižky vedle Čechů a Slováků příslušníci jiných národnosti, bojovali jugoslávští Češi i v jiných partyzánských oddílech v Moslavině,10) v okolí Záhřebu a v Bosně.
      Za druhé světové války byli příslušnici jinoetnických enkláv v Jugoslávii vystaveni nátlaku ze strany ustašovských a německých úřadů, které nutily Čechy vstupovat do kulturbundu, organizace německých usedlíků v Jugoslávii.11) Navíc ustašovci mobilizovali některé ročníky obyvatelstva do chorvátského vládního vojska,[/] do tzv. domobrany, jež nasazovali do bojů proti vojákům a partyzánům JNOA. Nezřídka se stávalo, že se mládež dostávala k partyzánům přes domobranu, odkud si přinášela potřebnou výstroj a výzbroj.
      Historická podání volyňských a jugoslávských Čechů s tematikou druhé světové války můžeme rozdělit na ústní a literární (amatérskou) tvorbu.12) k prvé počítáme především vyprávění a písně, ke druhé písně, verše, básně, deníky, divadelní scénky. Obojí tvorba, jak ústní, tak literární, zasluhuje naši pozornost, neboť ukazuje na mnohostrannost lidové protifašistické tradice. Kvantitou převyšuje amatérská literární tvorba počet dochovaných folklórních skladeb. Estetická stránka je však u ní nevyvážená a pohybuje se od zcela neumělých veršů a textů až k básním a próze, jež snesou přísnější, umělecké hledisko. Anonymita a autorství neznámých jednotlivců se prolínají, i když druhé převažuje. Význam této tvorby je především v její sociální funkci, kterou v dané době plnila.
      V současnosti je nejživějším a současně nejfrekventovanějším žánrem lidového podání s tematikou druhé světové války u jugoslávských a volyňských Čechů vzpomínkové vyprávění. z individuálních zážitků, z osobitého pohledu prostého člověka-rolníka, ze kterého válka udělala vojáka nebo partyzána, vystupuje nám před očima obraz války, jak ji prožíval a jak zůstal zafixován v jeho vědomí a jak byl později dotvořen v jeho představách.

172

Memoráty volyňských a jugoslávských Čechů můžeme rozdělit do určitých tematických okruhů, k nímž se většina z nich soustřeďuje: vstup do vojska (partyzánů), bojový křest, nejtěžší boje (Sokolovo, Machnůvka, kóta 534, Hyrova hora, Dukla, vypálení Malína; první a druhá banijská cesta), získání "jazyka", mítinky, statečné činy, zranění, smrt vojáka, všední den na frontě, rodinné a osobní tragédie, profily bezejmenných hrdinů a osobností. Některé náměty se ve vyprávěních vyskytují častěji a zvlášť významné události daly vzniknout celým cyklům (Dukla, L. Svoboda) .
      Pro každého vojáka byl příchod na frontu zážitkem, na který nikdy nezapomene. Tím spíše tomu bylo u volyňských Čechů, mezi nimiž bylo mnoho věkově starších, neboť bylo běžné, že do války odcházely takřka celé rodiny a doma zůstávaly hospodařit jen ženy s dětmi a starci. Do všeho, co souviselo s frontou a co bylo pro zkušeného vojáka, který prošel boji u Sokolova, Charkova a Kijeva samozřejmostí, musela se většina volyňských Čechů teprve vžívat. Navíc trval jejich výcvik krátkou dobu, neboť už po čtyřech měsících byli nasazeni do nejtěžších bojů karpatsko-dukelské operace.
      Uvědomíme-li si tento fakt, nepřekvapí nás rozpor, s nímž se můžeme setkat, konfrontujeme-li memoráty s jinými dochovanými prameny. Jako příklad uvádím rozdílné hodnocení bojeschopnosti a odvahy volyňských Čechů v podáních jich samých a v hlášeni osvětových důstojníků.13) Jde o dvě odlišná stanoviska,[/] o dva různé pohledy, o pohled vojáků-nováčků a o pohled zkušených, ostřílených velitelů.
      Většina zapsaných vzpomínkových vyprávění je bohatá na děj a na dialogy. Ohlas vypravěčské tradice doložené u obou enkláv z meziválečného období je patrný i v podáních z druhé světové války. Válečné příběhy vyprávějí i ženy, které byly v této válce mužům rovnocennými partnerkami. Můžeme dokonce říci, že jejich podání patří k těm nejlepším, jež jsme zaznamenali, Je to válka viděná očima ženy, matky, sestry, ale i spolubojovnice, zdravotnice, spojařky. Smysl pro detail a fabulační schopnost dávají memorátům vyprávěným ženou citovou hloubku a lidskost.
      K tomu, abychom mohli porovnat, jak se variačním procesem proměnilo podání, nemáme k dispozici původní znění. Předpokládáme, že první verze byla stručná a měla funkci informační a agitační. Teprve dalším doplňováním, domýšlením příčin a následků nabylo podání na délce a dostalo dnešní podobu. Stalo se z něj vzpomínkové vyprávění, memorát. Tvořivým procesem přibylo popisů, vysvětlení, ale i úvah, které daly původnímu, často velmi jednoduchému ději další dimenzi. Tak se Jana Černá zamýšlí nad tím, jak pomáhala při ústupu přes Doněc v roce 1943 tlačit kanón, když všichni koně padli: "My sme taky nejedli, taky sme byli unaveni. Tenkrát sem poznala, co člověk vydrží. Měla sem dycky představu, že takové zvíře jako je kůň, že je silný a snese moc. Tam sem se ale přesvědčila, že člověk je dale

173

ko silnější. My sme taky nejedli, bylo tam špatný zásobování a pochodovali sme a nervový napětí bylo a koně padli a my sme šli dál."
      I když se většina memorátů vztahuje k volyňským a jugoslávským Čechům, nepopisují se jen jejich příběhy a činy. Vypravěč typizuje, všímá si statečnosti a utrpení vojáka bojujícího proti fašismu vůbec, at to byl Čech, Slovák, Rus, Ukrajinec, Chorvat či Srb: Při internacionálním složení obou vojenských jednotek tomu ani nemohlo být jinak.
      Vypravěč z mnoha prožitých a slyšených příběhů vybírá. Některý nerad vypravuje události, jež ještě po třiceti letech jitří jeho city (smrt syna, otce, bratra). Variačním procesem se mění i celé zaměření původního příběhu. Tak zdůrazněním nebo přidáním veselé epizody stává se z vážné příhody úsměvná historka nebo dokonce humorka. Fatalismus a předtucha nabývají zase na významu v memorátech popisujících smrt vojáka.
      Mnoho příběhů je si podobných. Liší se často jen osobou, místem či dobou. Není neobvyklé ani přenášení slyšených příběhů na jiné osoby. Bývá tomu u známých, dnes už legendárních historek (hořící tank nadporučíka Tesaříka, první tank, který přijel do Ostravy ap.), kdy vypravěč chce zdůraznit autentičnost podání, jeho věrohodnost a dává proto ve vyprávěních vystupovat svým kamarádům, sourozencům, případně i sobě samému.
      U příslušníků většiny enkláv hraje do určitého stadia akulturačního a asimilačního pro[/]cesu významnou úlohu vztah ke staré vlasti Dojem, který zanechal u volyňských Čechů vstup na československou půdu a vztyčení státní vlajky u Dukly, byl tak silný, že se ještě po třiceti letech objevuje v jejich podáních.
      V souvislosti se vzpomínkovým vyprávěním pokládám za nutné všimnout si frontových deníčků, které jsou osobitým literárním projevem. jejich dochovaný počet není nijak veliký, ale existovaly jak u volyňských, tak u jugoslávských Čechů.
      Oproti memorátům jsou deníčky přímým, a pokud jde o fakta, historicky věrohodnějším pramenem, neboť zaznamenávají události bezprostředně po té, co se staly. Popisují je ze zorného úhlu momentální situace, jak se na ně díval nebo jak je prožíval jejich přímý účastník. Faktografická stránka deníčků je poplatna subjektivismu pisatele a nemusí se krýt s objektivní historickou skutečností.
      Události jsou v denících popisovány přímočaře, většinou bez jakéhokoli hodnocení. Můžeme říci, že deníčky tvoří jakýsi doplněk k memorátům, protože jsou písemnou fixací mnohých příhod, později epicky rozvinutých ve vzpomínkovém vyprávění.
      Ne každý měl však chuť zapisovat. k tomu byl potřeba především čas, jehož na frontě nebylo mnoho. Přesto se frontové deníčky psaly. Psali je i ti, jimž pravopis i samotná čeština činily potíže. Svou úlohu zde jistě sehrála česká písmácká tradice přenesená do prostředí enkláv, kde bylo zvykem psát kroniky a zpěv

174

níčky, které často sloužily i jako deník. Mnozí autoři frontových deníčků nerozlišovali mezi mluveným a psaným slovem a myšlenky kladli na papír, jak jim přišly na jazyk. Jejich deníčky jsou vlastně transikribovanou řečí, jsou také tak neučesané a prosté.
      Frontové deníčky nahrazovaly vojákům do určité míry dopisy, které procházely cenzurou a jejichž obsah musel být stručný a omezený především na nejdůležitější sdělení "jsem živ a zdráv" nebo "jsem živ, ale raněn". v dopisech nemohli vojáci napsat vše, co prožívali, ani se svěřit svým nejbližším se svými pocity, mezi nimiž nebyla ,nouze o bolest, depresi, zklamání. To jim však plně umožňovaly deníčky.
      Svou formou se deníčky mezi sebou liší. Některé jsou psány den po dni nebo v intervalech několika dnů, jiné v souvislém textu (duben 1944 - květen 1945), v němž se popisují nejdůležitější události a nejsilnější dojmy, přičemž datace je uvedena jen u nejvýznamnějších dní. Frontové deníčky zachycují dobu od nástupu na frontu (u jug. Čechů od podzimu 1943, u vol. Čechů v podstatě od jara 1944 do května 1945). Některé deníčky byly předčasně ukončeny smrtí pisatele, jiné přecházejí naopak ještě do prvých dnů po osvobození. J. Mlejnek popisuje dojmy z příchodu na Žatecko, které bylo určeno k osídlení volyňským Čechům. Před námi se z vojáka opět stává rolník, který srovnává vzhled vesnic a způsob hospodaření v Čechách s Volyní. J. Židlický líčí do[/]konce první měsíce života v pohraničí a obtížné sžívání volyňských Čechů s místním obyvatelstvem. 14)
      V chronologickém běhu dní můžeme sledovat proměny, kterými procházely vojákovy názory a pocity, jak se z nováčka stával voják. Prvotní nadšení ze vstupu do vojska, plné nedočkavé touhy odjet co nejdříve na frontu, zanevření na sestru Marušku, která zůstala doma, se za pár týdnů mění ve vystřízlivění, kdy už bude konec tomu utrpení, z něhož smrt by byla vysvobozením, a v suché konstatování, že je dobře, že Maruška zůstala doma. Před očima se nám vybavuje syrovost zákopového života, v němž odvšivení a umytí patřilo k největším slastem vojáka, stejně jako chuť na maminčiny buchty, když žaludek kručel hladem. Líčení "hrůzokrásného" nebe při bombardování Šepetovky, náhodné setkání s otcem, jež patřilo k těm nej­ radostnějším chvílím na frontě, se střídá s popisem pochovávání vojáků, přestrojování se za Mikuláše a rozdávání dárků, dělání vánočních ozdob z rozstřílených nábojnic, neboť i vojáci ve válce slavili Štědrý den. Všechny ty každodenní veselé a smutné drobnosti, z nichž se skládal frontový život a které v memorátech ustoupily ději, analýze situace, úvahám a kresbě charakteru, vystupují v deníčcích do popředí.
      Zmínila jsem se o dopisech z fronty,15) které svou soukromou povahou jsou blízké deníčkům. Dopisy posílané polní poštou nebo "přes ruce"16) byly jediným pojítkem vojáka s domo

175

vem. Přes stručnost, kterou vyžadovala cenzura, mají i ony svou vypovídací hodnotu. Lze z nich vyčíst starost o rodinu, sourozence, kamarády, hospodářství, ale jsou v nich i zmínky o frontovém životě. Jsou psány prostě a citový vztah k adresátovi se projevuje v oslovení (Draze milovaný rodiče) a v závěrečných frázích (srdečně vás líbám a zdravím, váš věrný syn). Obsahy dopisů jsou poznamenány válkou, zraněním, smrtí. I milostný vztah je prolnut vzpomínkou na těžké boje. ("Jsem hrdý na to a i ty, miláčku, můžeš být hrdá nad tou skutečností, že jsem se účastnil bojů o osvobození Kijeva, Bílé Cerkve a dalších míst, poněvadž jsme tím pomáhali osvobozovat české kraje kolem Žitomíru, Rovna, Lucka, Kostopoli a celé Volyně a tím také naše drahé tam a tebe, miláčku, doma.")
      Dopisů z fronty se nedochovalo mnoho, ale tím vzácnější jsou ty, které se podařilo zachránit. Zastavím se u jednoho z nich, jenž prošel mýma rukama a který nikdy nebyl doručen adresátce, protože dříve než jej voják stačil odeslat, padl. Nebyl psán volyňským Čechem, ale Slovákem, který bojoval, jako mnoho jiných Slováků, rovněž v řadách 1. čs. armádního sboru v SSSR. Zaujal mě živou tradici slovenského ústního podání. Uvádím jej v plném znění, protože i on je lidským dokumentem své doby:

     Otca i syna, tak sa list začíná,
     i ducha sviatého zo srdca čirího.[/]
      A teraz začínám zprávu ručkú písať,
      daj mu, daj mu, Bože, zdraví,
      kto ho bude čítať.
      Jak skoro ráno slniečko zpoza hor vychodí
      odpiš mi, Zuzka, ak sa s tebou vodí.
      Keď som v noci spal, taký som mal son,
      aby som ťa v dopise šumně pozdravoval.
      Píšem lístok, píšem a ručku polubujem,
      môžeš ty dobre znav, že já ťa lubujem.
      Na našej kasárny šumně ptáčik píská,
      bo mě moja milenka pravú ručkú stíská.
      Pod naším oblôčkom drobná rozmarýna, ,
      naj ti dopomahá Ježíš i Marija.
      Lístoček písaný na jedlovom stole,
      nedaj ho počítať hocjakej potvore, potěšenie moje.
      Končím, Zuzka, ten lístok tiemito páru riadkami,
      maj sa dobre a želam ti čo najlepši.
      S Bohom, dovidenia. Na Zdar!
      A daj tam pozdraviť všetky dievky. Prejam im čo
      najšťastlivejší sviatky Velikodne. Piš čo skoro
      naspeď.17)

      Zatímco frontové deníčky neměly v době, kdy byly psány, žádný společenský ohlas, bylo tomu jinak se scénickými výstupy. Víme, že se divadelní scénky improvizovaly v koncentračních tábor ech, na frontě, ve vojenských nemocnicích i jinde. Své odbojné, vesměs protifašistické náměty čerpaly převážně z bezprostřední situace, čímž byla dána jejich aktuálnost, ale současně i časová omezenost. Agitační a mobilizující funkce byla u nich prvořadá.
      Divadelních výstupů používali i partyzáni Žižkovy brigády při získávání mládeže do svých řad. k náboru docházelo na veřejných schůzích, mítincích, konaných často před oči ma ustašovců a fašistů. Atmosféru mítinkům,

176

jejichž hlavní náplní byl projev politického komisaře, udávala dechovka, zpěv písní a někdy i tanec. Součástí kulturní vložky byly vedle zpěvu a recitace i scénické výstupy. Na českém Daruvarsku byla silná tradice ochotnického divadla, a proto nás nepřekvapí, že tohoto osvědčeného prostředku se používalo při náboru "do partyzánů". Jeden z výstupů (autoři Vojáček-Zámostný) s názvem "Naše hoši" vypráví o dvou českých chlapcích ze Slavonie, o Jeníkovi, který chce odejít k partyzánům a přemlouvá Pepíka, aby šel s ním. Ten váhá a tak v prvém dějství odchází jen Jeník a Pepík zůstává u rodičů. Ve druhém jednání už se oba setkávají ve stejném partyzánském oddílu a ve třetím, závěrečném dějství už společně bojují proti ustašovcům. Celý výstup končí sborovým zpěvem české parafráze sovětské písně Po dolinam i po vzgoriam:

      Po všech krajích země naše,
      partyzánské šiky jdou,
      bránit prapor, čest a právo,
      osvobodit zemi svou.
      Kroky naše silně duní,
      hrdinná je naše krev,
      v krocích našich znovu povstal
      mocný, slavný český lev.18)

      Ve válkách, vězeních, povstáních a revolucích mají velikou stmelující a burcující sílu písně, vyzývající lid k boji a pomstě, dodávající odvahu a revoluční nadšení a pomáhající překonat strach a bolest. Nebylo tomu ani jinak[/] v této poslední válce, která oživila staré zbojnické, revoluční a vlastenecké písně a zároveň dala vzniknout velkému množství nových odbojových, protifašistických a partyzánských písní.
      O sugestivní moci písně vypráví Zdena Doudová-Matinová, reemigrantka z Jugoslávie: v tom zátvoru ve Slavonským Brodu sme zpívaly bojový písně. I svatý se zpívaly. Někdo složil i takovou nábožnou a přitom bojovou. Já už ji dneska neumím a je mi to moc líto. Učila sem ji na vesnicích ty lidi zbožný, kerý nikterak nechtěli pristat. Říkali: Vy partyzáni, vy nevěříte v Boha, vy prej ste zlí duchové ..." Tak třeba v těch Srežanech. Tam nemohli založit žádnou organizaci, žádnej sběr. Já sem ji učila. Těm babičkám zbožnejm sem řekla: "Já sem byla ve vězení, sem partyzánka, sem komunistka. Neříkám, že věřím v Boha jako vy, ale v něco věřím." - v tý písni ženy zpívaly a posily Panenku Marii a Pána Boha vo vysvobození, aby tohle utrpení vzalo konec, aby se vrátily lepčí dny. - A teď sem ji zpívala a říkala sem: "Vidíte!" A voni jen spínali ruce: "No tohle, my sme mysleli, že každej partyzán je komunista a každej že zabíjí, že takhlenc vystupujou a že nevěřej v Boha!" "To tak nemůžete říc. My sme taky lidi jako vy ste. Dyť já sem taky chodila do kostela jako vy a dneska nechodím. Já na to nemám čas. Já zas věřím v něco jinýho. Věřím ve svobodu, věřím ve vlastní život a proto taky bojuju." A víte, že sem měla úspěch v těch Srežanech. Dyž potom přišel ten sběr,19) kolik fůr sme měli, ani ne

177

chtěli věřit, že je to ze Srežan. I v kostele ji potom zpívali, Dyž byla hotová mše a pan farář vodešel, tak voni ji spustili."
      Na píseň a hudbu byl kladen veliký důraz v obou čs. vojenských jednotkách, které měly své dechovky, kapely a pěvecké kroužky. Dechovka vyhrávala při partyzánských mítincích, v Domech odpočinku, kde se zotavovali vojáci před novým nástupem na frontu, za zpěvu sa hnali vojáci a partyzáni do útoku a pochodová písnička burcovala, když se nedostávalo sil. k zesílení mobilizujícího účinku písní tančil jugoslávští partyzáni "partyzánské kolo", jehož klasickou medodii doprovázel nový, bojový text.20)
      Vedle českých a slovenských písní a písní přejatých z jinoetnického prostředí, běžně zpívaných v meziválečném období, učili se volyňští a jugoslávští Češi nové písně od vojáků a partyzánů, s nimiž bojovali, a ze zpěvníčků21) k tomu účelu vydaných. Vedení 1. čs. armádního sboru připravilo zpěvníček "Písně s kterými vkročíme do vlasti", jež obsahoval výbor z našich a sovětských písní, klasických a zcela nových. Brigáda Jana Žižky měla k dispozici chorvatský zpěvník, který obsahoval vedle písní chorvatských písně jiných národů. Byla mezi nimi i píseň Voskovce a Wericha Hej-rup (Hojrak)22). Internacionální pestrost s dominující převahou sovětských písni byla charakteristická pro písňový repertoár obou čs. jednotek. Tak např. jeden z deníčků popisuje, jak procházeli vojáci 1. armádního sboru polským[/] městečkem Krosnem za zpěvu písní Přes spáleniště, Jermaka a Jak to na wojencie ladnie. Ze sovětských písní byly nejrozšířenější překlady nebo parafráze známých písní Po dolinam i po vzgoriam a Smělo tovarišči v nogu.
      K nejoblíbenějším patřily písně pochodové. Byly mezi nimi písně lidové, zlidovělé (v Žižkově brigádě se nejvíce zpívala Ta slepička kropenatá) a parafráze sokolských pochodů:

      Partyzánské šiky jdou,
      prapory vlaj nad hlavou,
      prapore náš rudobílý,
      znaku partyzánské síly,
      vlaj a vlaj, vlaj a duj,
      poneseme tě svorně k cíli,
      prapor svůj, prapor svůj.
      Aj, mocně vlaj výš a výš,
      neskloníš se nikdy níž,
      sami jdeme za praporem,
      Jana Žižky hrdým vzorem
      kupředu, kupředu,
      pro vítězství za praporem, kupředu.

      Bohatá tradice epických písní jihoslovanských dala v jugoslávii vzniknout řadě nových textů na staré melodie, s oblibou zpívaných československými partyzány.
      Pokud jde o písně zcela nové, vzniklé přímo v jednotkách, zapsali jsme jich, jak u volyňských, tak u jugoslávských Čechů, málo. Nevím, do jaké míry lze to přičíst na vrub našemu pozdnímu výzkumu a krátkosti lidské paměti. Jako příklad uvádím písně, které byly zapsány před dvaceti lety u volyňských Čechů na Horšovskotýnsku, ale na které jsem se v le

178

tech 1973-4 marně dotazovala na Žatecku, kde je usazena většina reemigrantů z Volyně. v povědomí koluje u nich v současnosti jedině Píseň o Malíně, která kronikářsky popisuje vypálení a vyvražděni obce.
      Nové písně v obou jednotkách vznikaly, nebylo jich však mnoho. Potvrzují to i výzkumy slovenských folkloristů u písní o SNP. Životnost těchto nových písní byla však velmi krátká. Uvědomíme-li si, že volyňští Češi vstoupili do armády v roce 1944, jugoslávští Češi v roce 1943, žily tyto písně mezi nimi prakticky něco přes rok. Ukončením války skončila jejich funkce. Po válce písně už jen dožívaly, nestaly se folklórem, byly zpívány stále méně a méně, takže dnes činí reemigrantům z Jugoslávie potíže dát dohromady všechny sloky hymny partyzánské brigády, jejíž text a melodii složil Petr Turek, který dnes žije v Lednici na Moravě:

      Mi smo vojska české brigade
      mi borbu vodimo,
      protiv fašista
      protiv nasilnika
      dok nepobjedimo
     
      Zato bračo u borbu složno
      Hura napred svi!
      s puškom u ruci
      za svojim komandantom
      hajdemo sada mi.
     
      Partizani česke brigade
      Jan Žižka simbol náš,
      Drugovi stupajmo směle
      na fašiste baš.[/]
     
      Partizani česke brigade
      spremni su u boj poč,
      protiv fašista, protiv nasilnika
      boriti se dan i noč.
     
      Ovjenčana vjence slave
      borba če svršiti
      Fašističke horde če nestati
      mi čemo pobjediti.[/]

      K individuální tvorbě s tematikou druhé světové války patří i verše a básně anonymů a neznámých jednotlivců. Probíráme-li se stránkami tehdy vydávaných brigádních novin, časopisů a příležitostných tisků, najdeme jich mnoho. Jsou psány, stejně jako texty písní, nejen v češtině, ale i v ukrajinštině a chorvatštině. Převahu mají vážné, bojové, hymnické verše, ale najdeme mezi nimi také lyrické, epické a satirické.
      Charakteristickým znakem obsahové stránky básní a písní je odkaz na revoluční národní tradice:
     Jako by světem řítila se
     stará česká hradba vozová.
     jak by k vítězství ji vedl zase
     Slovan z Kalicha a Trocnova.
     (-. čs. armádní sbor v SSSR)

     Rok stará jsi, naše brigádo,
     rok stálas pevně, tvrdě,
     rok jeden neslas prapor svůj
     ku slávě, směle, tvrdě.

179

     V tvých řadách kráčí národ dnes
     jenž má krev Husa, Žižky,
     tys vítězně vždy šla z boje
     pro lepší naše zítřky.
     (1. čs. partyzánská brigáda Jana Žižky v Jugoslávii)

      Na tyto pokrokové tradice navázal osvobozovací boj za druhé světové války, který dal vzniknout novým symbolům a tradicím. s 1. čs. armádním sborem jsou spjata jména jako Sokolovo, Dukla, Svoboda, Jaroš, Sochor a další. Své hrdiny a památníky mají jednotlivé kraje spojené s bojem vojenských a partyzánských jednotek. Na území SSSR je jím kromě Sokolova a řady dalších míst, kde se proslavila naše čs. jednotka, i Český Malín. v Jugoslávii je jedním z nich malá slovanská vesnička Bujče, kde byla založena partyzánská brigáda Jana Žižky. Ve vzpomínkových vyprávěních jugoslávských Čechů objevují se jména padlých hrdinů, jako Růžička, Doležal, Kábíček, Demonja, o jejichž udatnosti koluje řada podání, z nichž některá si nezadají s lidovými pověstmi o zbojnících.
      Čas dává a dá zapomenout na mnohá jména a činy. Zbudou jen některá jako symboly statečnosti. našeho lidu za druhé světové války. Na nás národopiscích je, abychom pomohli uchovat povědomí o tom, že boj českého lidu proti fašismu byl masovou záležitostí, jehož se účastnila i řada bezejmenných jedinců z řad vystěhovalců, k jejichž předkům se rodná zem zachovala macešsky a donutila je vystěhovat[/] se. Tento dluh staré vlasti vůči nim nikdy nechtěli nazpět, naopak ještě jej zvýšili svými životy, které za ni v této poslední válce položili.

Poznámky
1.
      Gusev, V. E., Poznatky z výskumu proti fašistického folklóru z SSSR, SN, 19, 1971, s. 549.
2.
      Slovenské národné povstanie v ľudowej tvorbe, ko lektivní práce NÚ SAV, Bratislava 1974.
3.
      Reemigranti z Volyně jsou usazeni převážně na Žatecku, Horšovskotýnsku, Šumpersku a na Znojemsku. Reemigranti z Jugoslávie na Znojemsku a Břeclavsku.
4.
      Slovenský národopis 3, 9, 1961, 3, 12, 1964, 4, 19, 1971. Takřka celá čísla uvedených ročníků SN jsou věnována SNP.
      Michálek, J., Spomienkové rozprávanie s historickou tématikou, Bratislava 1971. Slovenské národní povstanie v ľúdovej tvorbe.
5.
      Jugoslávští Češi Žijící v Báčce a v Banátě byli přislušníky Jánošíkovy roty. Později vznikla 1. slovenská brigáda, jíž prošlo cca 2.500 Slováků. Když se obě čs. jednotky sešly v lednu 1945 u Našic, uvažovalo se o jejich spojení v čs. divizi, Hubáček V., Vojáček O., v jugoslávských horách, Praha 1946, s. 111.
6.
      Hubáček V., Vojáček O., c. d., s. 51.
7.
      V řadách brigády bojovali i Češi, kterým se podařilo uprchnout z Protektorátu. Tak např. zástupcem ve

180

litele brigády byl Arnošt Jasmín, zvaný Maroko, vl. jménem A. Šámal. býv. poddůstojník z povolání. Hubáček V., Vojáček O. , c, d., s. 44.
8.
      Při něm byli seznamováni i s výhodami družstevního hospodaření, takže mnozí z řad členů brigády chtěli hned v roce 1945 uskutečnit myšlenku společného hospodaření.
9.
      Čs. praporu byt za boj u Zeleniku udělen čestný titul "úderný". Hubáček V., Vojáček O. , c. d. 47.
10.
      V Moslavině působil 1. čs. moslavský oddíl.
11.
      Zdůvodňovali to tím, že Protektorát je součástí německé říše.
12.
      V některých případech by bylo lépe hovořit o literárním projevu než o literární tvorbě.
13.
      Např. VHÚ, SSSR-lV/6/9, 1. čs. sbor v SSSR, Osvěta.
14.
      Přístup k většině frontových deníčků vol. Čechů mně umožnil ing. V. Širc z Jimlína u Loun, jeden z reemigrantů, působící za války jako válečný zpravodaj 1. čs. armádního sboru v SSSR.
15.
      Od jugoslávských Čechů dopisy nemáme. Bylo to dáno samou povahou partyzánské války a dále tím, že se brigáda pohybovala na území Slavonie a partyzáni se mohli, i když tajně, podívat domů.
16.
      "PŘES RUCE" znamená po kamarádech, kteří jeli domů na zotavenou po zranění.[/]
17.
      Vojín Michal Michalič Zuzaně Rejtové, Nem. Poruba, pp. Úbrež, okres Sobrance, VHÚ, SSSR-VI/53.
18.
      Švehlák, S., Príspevok k študiu partyzánskych piesní, SN 12, 1964, s. 433-438.
19.
      Ve vesnicích dělali partyzáni "sběry" jídla a šatstva pro partyzány a pro obyvatele vesnic, které byly ustašovci a fašisty vypáleny.
20.
     
      Hajd u kolo složni svi,
      Partizani
      Zaigrajmo sada mi
      Partizanski . . .
     
      Borbu i sad vodimo
      Partizani
      Vodićemo i dalje
      Partizanski
     
      Tučemo mi fašiste
      Partizani,
      Četniki i ustaše
      Partizanski . . .
21.
      Heroldová Iva, Druhá světová válka ve folklóru a dokumentech volyňských Čechů, ČL, 1973, s. 49-57.
22.
      "Pakla ne bude, raj već sviće ho-ruk, sada nama podjite, rada biće ho-ruk!

181

Příloha 1
Vzpomínková vyprávění
1. Příchod do brigády
      Tak sem přišel do tý armády. Von byl tenkrát Svoboda pozvanej do Moskvy, tam mu Kalinin předával vyznamenání, myslím, že to byl tenkrát řád Suvorova. Byl sem v kuchyni a taky sem byl asi dvakrát sbírat raněný a mrtvý. Dyž potom přijel soudruh Svoboda, tak měl takovou prohlídku. Já sem byl akorát v kuchyni, Přišel taky do kuchyně a povídá, prej, co je to za jednoho. Ten hlavní kuchař mu povídá: "Máme ho přidělenýho a je to prej ruskej Čech a čeká na vaše rozhodnutí." A přimlouval se, aby mě tam jako nechal, že už sem se zaučil. On na mě koukal: "A kdepak, z toho nic nebude. Toho je škoda, ten eště může do školy". Vodešel a za 3 dny jsem jel. 12. prosince sem byi definitivně přijat do československý armády. v Buzuluku sem dostal výcvik a druhýho ledna čtyřicetčtyry sem byl přemístěnej do Jefremova, kde se tvořila paradesantní brigáda. Já sem to ale nevěděl. Byl sem vybranej jako že sem mladej. Dyž sem se to dověděl, myslel sem, že mi vypadaj hrůzou všecky vlasy. A když sem uviděl balóny, kerý tam tenkrát přivezly, tak mně takhle stoupala čepice na hlavě a povídal sem, to nepřežiju v životě. Teď taky přišla moje doba, kdy sem měl poprvé skočit padákem. Stál sem první a za mnou stály dvě děvčata, či-li já dyž sem byl první, měl sem vyskočit poslední. Seděl tam ňákej sovětskej nadporučík a tak sme začali mluvit. Znal sem tehdy eště perfektně, teď už znám moc málo rusky, tak sem s ním mluvil. - Teď von zavřel dvířka. Vytáhlo nás to nahoru a já sem cejtil, že jako něco škublo. Von se vohlídl, podívaI se na ňákej budík, votevřel dvířka a povídá, aby šla, na tu jednu holku. No tak ta šla a vyskočila. Jenom takhle zavejskla a bylo to hotový. Ta druhá šla a podívala se a začala couvat. Byly to vobě zakarpatský Ukrajinky. Povídá, abych do ní strčil, A já hrdi[/]na, vstal sem, strčil sem do ní a vona vylítla. Ale tem řev. Vona začala křičet. Já byl zvědavej, podíval sem se dolů, jééé, kam, ty, trumbero, budeš skákat, taková vejška, kam můžeš spadnout? A začal sem couvat. Von to uviděl a chlácholil mě. Já sem si v tom momentě vzpomněl na vše, co sem si pamatovaI ze svýho života. Všechno mně proběhlo hlavou snad v tych deseti vteřinách. Povídám, nedá se nic dělat, maj tě na frontě zastřelit nebo se tady zabiješ! Tak sem zamhouřil voči a šel sem. Vypad sem z toho ven a tu sem cítil, že mě něco tlačí nahoru. Podíval sem se a měl sem padák votevřenej - no tak už sem byt ve svý kůži. Spad sem ňáký ženský do dvora a vona, chudák, se tak lekla, že zabouchla dveře a já sem se nemoh dostat dovnitř. Chtěl sem se napít vody a nemoh sem.
      Josef Honza, nar. 1922, reemigrant z Volyně (magn. záznam Heroldová)

2. Partyzánka
      Taky sem jednou dělala sběr v Kipu. Do Kipu sem přišla v půl desátý večír, šla sem od Požegu celej den pěšky. Já sama sem ten mítink dělala a se mnou přišli štyry partyzáni, kerý ten sběr odvezli. Voni to tam sezvali, byli tam tři komunisty a štyry partyzáni a lidi donesli všeho. Dyž sem, jim řekla, že naše vojska sou hladová, že sou nahá, že ty lidi nemaj na sebe nic, ty chudý lidi tam v Borkách, kerý byli třikrát vypleněný, vyhořený, vykradený, že nemaj na sebe nic, že nemaj vůbec prádlo, že žijou v zemljankách. Šest vozů se tenkrát sebralo, slanina, chleba, brambory, prádlo. Voni vybrali ze skříně, co měli. Vona měla tři prostěradla, dvě dala a jedno si nechala, protože viděla, jak sou na tom lidi bídně. Šechno dali pro odboj, pro svobodu. Sebralo se těch šest vozů, partyzáni s nima vodešli a teťka mě měl někdo převzít, jak sme říkali vodič, kerej mě povede dál, ale nikdo nechtěl. Já sem sice tu cestu znala, ale přece jen bylo lepčí, dyby mě někdo převedl na Holubňák a dál.

182

Vona byla taková bouřka a nikomu se nechtělo a mně samotný taky né. Padla na mě taková těžká únava, nohy jako dva sloupy kamenný, nemůžete s nima hnout, dyž projdete štyřicet kilometrů. A že prej nikdo nepříde. Já sem nato skočila a zůstala sem v Kipu spát.
      Ve štyry hodiny ráno přišla banda ustašů. Někdo to udal, předsedkyně říkala, že to byl její švagr, ačkoli se podnes neví, kdo to byl. Ta banda přišla a zebrala mě i jí. Nejdřív mě pořádně zmlátili, zkopali do páteře, skorem i do hlavy. Rozbili mně pusu, krev mně tekla z nosu i pusy. Ležela sem jak přemlácenej kůň. Pak mě odvedli do Daruvaru. I tu předsedkyni, tu tolik nemlátili. Tam sem byla tejden zavřená a vyslejchaná. z toho daruvárskýho vězení mě pak vodvezli do Slavonskýho Brodu, kde byl vojnyj sud. Tam sem byla znovu přeslejchaná a řekli mi, že budu zastřelená ve svým daruvarským okrese pro výstrahu ostatním lidem, který se takhle zvrhnou jako já, že deme bojovat proti državlje, proti státu chorvatskýmu. Ta Krista měla dvě děti, chodily do školy, tátu neměly, táta už padnul. Tak sme byly lifrovaný ze Slavonskýho Brodu do Daruvaru.
      Ale jelikož partyzáni každej večír vyhodili trať, tak dycky se musel pod nátlakem těch Němců a ustašů spravit kousek. Lidi museli spravit. Dycky se kousek spravilo, takže sme popojeli malej kousek a zase sme byli zavřený v tom městečku kam sme dojeli. Deset dní jsme jeli ze Slavonský Požegy do Daruvaru a v Pakraci sme utekli. To nás učili, dyby se náhodou stalo a přišli sme do rukou fašistům, tak koukat utýct, ať mě zabijou, dyž utíkám zezadu, nežli potom před fórem nechat se věšet nebo střílet, dyž se kouká rodina, příbuzní, známí, to je těžší. Mysleli sme už kolikrát, že utečeme, ale nešlo to, doprovázeli nás pořád dva vojáci s puškama. Dycky komando z toho městečka. Komanda ze Slavonskýho Brodu nás dala do prvýho městečka, já si nepamatuju kerý bylo první, druhý, třetí. Pak byl Lipik a Pakrac. v Pakracu byla mlha, to už bylo takhle před vánocemi, mlhy byly šílený. Teď Kristýna říká: "Víš, ty, co, tady v Pakra[/]cu mušíme, pak už je Daruvar." "Tak jó," říkám, "esi se nám to povede". Ty dva chlapci, ty vojáci, se nás ptali: "A co ste zač, že ste byly zavřený? Co ste provedly báby jedny?" Ona byla taková silná, já sem byla zachumlaná: "My sme osumjaný, že sme partyzáni." "Prokrindapána, tejkon prej každá bába je partyzánka!" Voni si zapalujou cigaretu a nechtělo jim to chytnout. My stály před nima a my sme se domluvily, že já budu koukat do polí a ona zasejc do města. Já ve městě nikoho neznám a vona tu má příbuzný a známý. Tak dobře. Vobě nás chytit nemůžou. Jedna z nás může žít. Můžeme lehce vyváznout, ať je to kerá chce. Prosila sem jen Boha, protože vona už byla mámou. Já říkám, já nemám nikoho; tak je lehko pro mě.
      Tak voni si hoši připalujou cigarety, nějak jim to nechtělo hořet. Tak se tam k sobě nějak víc přitulili, aby si zapálili cigáro a my sme zmizely. Já sem to vzala přes pražce do polí, do luk a Kristínu schovali někde do sklepa, cibulí zandali. Já sem se přes ty póle dostala ke mlejnu tam k Pakracu. Nikdy sem tam nebyla, ale skovali mě na půdu a večír přišli partyzáni a dovezli mě do Holubňáku pod senem. Přijela sem tam celá bílá. Dívala sem se do zrcadla a povídám: "Ježíš, to je vod tý zdi, jak sem spala u zdi." A vony to zatím byly moje vlasy bílý. Ty Doležalovi z Holubňáku mě nemohli poznat, ale bylo to šťastný shledání. Byla tam taky Maroko. Dozvěděl se, že sem utekla, tak přišel, ale všechny nás vylekal! Já sem myslela, že je to ustaš, měl nějakou ustašskou uniformu německou. Vylekali sme se, honem mě skovali a von to byl Marokánec. Byla sem zase na svobodě! Věřím snad, že je to osud. Už sem nechtěla na tu práci. Prosila sem, že ne. Ne, holčičko, ne. Teď ses poučila, že nesmíš zůstat na místě, když děláš mítink. Tvrdou školu si získala. Musíš zase na svou práci dál.
      Zdena Doudová, nar. 1919, reemigrantka z jugoslávie (magn. záznam Heroldová)

183

Svatba
      Po krátkém odpočinku ve Veseloj jsme byli přesunuti do Novochapjorska, kam sme přišli začátkem května. Městečko pěkné, úhledné, nad řekou, jaro, máj, byi lásky čas, jak se říká. Ovšem já sem začala strašně kašlat. Ale to byl hrozný kašel, já sem myslela, že si urvu plíce. A tak se zjistilo, že sem přechodila zápal plic a že mám hnisavý zánět podhrudnice.
      Celou tu dobu, celou tu anabasi jsem prožila spolu se svým nastávajícím, s kterým sem se seznámila v Buzuluku. Tam sme začali spolu chodit. A chodili sme prosit našeho velitele plukovníka Svobodu, aby nám dal povolení k sňatku. Ale stále to bylo bezvýsledný, protože tvrdil, že nechce mít vdovy v armádě. No ale pak přece jenom svolil a tak dvanáctého července sme se rozhodli, že se vezmem. Bylo to pondělí. My sme neměli volno, ani neděle, ani svátky, ani dovolené. Já sem byla přeřazena ke spojařům. Tak sem prosila svého velitele, aby mně dal na pondělek volno. A on za nic na světě nechtěl, že prý je cvičení a že on mně volno nemůže dát. Proč chci volno. Ale já sem to nechtěla říc. Nakonec sem šla na velitele roty a tam sem musela s pravdou ven. A tak on mně to volno dal. My sme to nikomu neřekli. Řekli sme, že to odbudem v úplné tichosti a teď těsně předtím než sme odcházeli na úřad, přiběhla spojka za manželem, který byl tehdá velitelem výcvikové minometné roty, aby se okamžitě dostavil na štáb. v tom já sem řekla manželovi: "Dnes mám volno a zítra je třináctýho a já ti na ZAKS nepudu. "Třináctku sem dycky považovala za nešťastný číslo. "Třináctýho se vdávat nebudu!" A tak manžel řekl spojce, aby vyřídila, že okamžitě příde. Tak my sme rychle běželi na ten ZAKS, ale ten byt zavřený. A byl tam lístek: Odešla sem na oběd. Tak sme si sedli na schůdky a čekali sme na tu ženu, která tam vodává. Chodili kolem známí a ptali se, co tam děláme. A my sme tvrdě říkali: "Odpočíváme". Tak všichni byli nato zvyklí, že sme byli vždy spolu a tak nikoho ani nenapadlo, že čekáme na otevření ZAKSu.[/] Za chvíli přišla dívenka, mladší než já, bylo jí sedmnáct let a tak nás pozvala dovnitř. Tam nemusí být svědci u sňatku. Vzala takovou velkou knihu a teď se zeptala manžela, jesi si mě chce vzít. A on řek, "Ano". A jesi si chce nechat svoje méno nebo moje, což tam je povolený. A teď se ho zeptala, jesi má děti. Tak já sem si řekla, to je ňáký divný. Ale zřejmě to tam bylo zvykem. Tak manžet řekl, že děti, žádné nemá. Načež se mně ptala totéž. Jesi mám děti. já sem řekla, že nemám, no jesi si chci nechat svoje méno nebo manželovo, no tak sem řekla, že manželovo. Tak to tam zapsala do té knihy a pak nám napsala takový papír, jak se tomu říká bumáška, dala nám ji, no a my sme se políbili a šli sme odtamtud. Manžel šel na cvičení a já sem šla do nového bytu. Manžel bydlel v takovém pěkném domku na stráni. Byla tam velice hodná bábuška s cérou a vnukem.
      Jana Černá, nar. 1922, reemigrantka z Volyně (magn, záznam Heroldová)

Příloha 2
Frontové deníčky
1......

      Josef Židlický, reemigrant z Volyně
      4. května 1944
      Trať před námi není volná. Stojíme na nádraží v Kryvíně. Ve vlaku nemáme žádné pohodlí. Jsme namačkaní jako slanečci. Zatím mě to baví, včetně ranního mytí v potoce. v noci jsme pozorovali nálet na Šepetovku. Je to hrůzokrásný pohled na noční oblohu osvětlenou padávkovými světlicemi, světlomety a výbuchy protileteckých granátů, doprovázených temným duněním vybuchujících pum. Raději to však nezažít zblízka.
      8. května - 31. července
      Několik dní pochodujeme pěšky přes Bessarábii. Je to velmi krásná krajina. Velké krásné zahrady, které zdáli

184

vzbuzují dojem lesů. Vše v plném květu, jako by právě napadl čerstvý sníh. Velké roztáhlé vesnice spolu takřka souvisí. Domky malé a dosti chudé, ale čaté a krásně malované, sotva odpovídající bohatství a úrodnosti krajiny. Zvláštní pozornost vzbuzují početné větrné mlýny na kopcích. Někdy jich bývá sedm až dvanáct pohromadě. Obyvatelstvo je většinou ukrajinské.
      Po několika dnech nás rozdělili. Strýce Jaroslava Žídlického odveleli k vojenské hudbě 3. brigády jako kapelníka. Posílali mě s ním. Odmítl jsem. Odevzdal jsem svoji křídlovku a plně se věnoval pro mne mnohem zajímavější a vojensky zajisté také užitečnější radiotelegrafii.
      8. září 1944
      Zatím jsme byli v druhém sledu. Nasedli jsme do aut a postupovali za nimi. Dojeli jsme ke Krosnu, které stálo v plamenech. Němci se dosud bránili ve městě a na letišti. Sovětská šturmová letadla bombardují a ostřelují Krosno, děla hřmí. Je to divný pocit, být prvně na fron tě.
      9. září
      V noci jsme zastavili v Machnówce...
      Střílí se ze všech stran. Jsme snad obklíčeni. Zajíc s Květou utekli. Zůstal jsem u radiostanice sám. Přijímám dlouhé radiogramy. Přijímám je a sám je také doporučuji na štáb. Miny vybuchují kolem dokola. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik klidu. Klidně sem setrval v autě u radiostanice a udržoval spojení. Kolem mě desítky padlých a raněných, sténání, nářek a kletby. Je-li mi souzeno přežít, přežiji. Pak-li ne, padnu za vlast...
      10. září
      Vyčetl jsem Květě a Zajícovi jejich včerejší ne příliš statečné jednání. Cítí se velmi dotčeni. Vyhrožují mi trestaneckou rotou za drzost vůči nim jako představeným. Nedal jsem se jím, jsem v právu...
      25. září
      Po kolena v blátě jdeme do Teodorovky. Se Zajícem se pak vracíme zpět do našeho zákopu, do něhož zatím nateklo plno vody. Palba nás přinutila k zalehnutí do vody. Promáčení jsme strávili v zákopu celou noc. Nachladil jsem se, silně kašlu, ale k lékaři nepůjdu. Kdo by zůstal u radiostanice? Lépe zahynout na místě a mít už konečně pokoj. Je to stále horší a horší. Nezůstala nás už ani polovina...
      1. října
      Stále ještě bojujeme o přechod státních granic. Zbyla nás už jen hrstka, ale všichni se drží statečně. Vždyť už co nevidět budeme doma! Prudkost bojů se stále stupňuje. Dřevěných křížů na vojenských hřbitovech přibyvá...
      6. října
      Nejslavnější den v mém dosavadním životě. Přecházíme čs. státní hranici na dukelské silnici. Ve tmě rozeznáváme slavobránu a vlajkovou výzdobou a hraniční pás. Mimovolně všichni smekáme čepice. Několik metrů za hranicí najel na minu a zahynul velitel 1. brigády generál Vedral-Sázavský. Přijíždíme do první osvobozené slovenské vesničky, Vyšného Komárniku. Ubytovali sme se v jednom opuštěném domě. Jako na uvítanou nám v noci mina rozbila střechu nad hlavou. Na štěstí jen jeden raněný.
      19. října
      Stále sme ještě na místě. v rozbité chalupě jsme rozdělali na zemi oheň, hřejeme se u něho. Robitou střechou a stropem na nás prší. Náladu máme dobrou, fasovali jsme vodku, která nám aspoň na chvíli dovoluje zapomenout na naši bídu a utrpení fronty.
      21. října
      Silná dělostřelecká palba na vesnici. Pro jistotu se stěhujeme do sklepa. Páni důstojníci nás odtud vyhnali,

185

obsadili sklep sami. Ze všeho píši dopis domů. v duchu se loučím s rodiči a sestřičkami. Nemohu jim ani napsat jak náš frontový život skutečně vypadá. Bylo by jim doma asi hůř než mně tady.
      22. října
      Vzpomínáme na domov, hlavně na maminčiny buchty. Zde neustále jíme páchnoucí hrachovou polévku a černý rázový chléb se stoprocentním vymíláním, plný žitných osin a klásků, těžký jako cihla, nechutný a mazlavý.
      23.-24. října
      Nic se nezměnilo. Stále jsme pod dělostřeleckou palbou. Každá minuta může znamenat konec našeho života. Nevíme ani dne ani hodiny, ba ani minuty. Všichni kamarádi, i ti největší neznabozi se modlí.

2......
      Josef Mlejnek, reemigrant z Volyně
      Tam ke mně jednoho krásného dne přijel můj milý bratříček Véna. Když ke mně přišel do stodoli - ve stodolách sme stáli, tam, jak je vědomo, že ty stodůlky jsou jak u nás šopa na dřevo - ňáký oják přišel na dvůr a ptaI se hošů jesi tady je ňáký Mlejnek. Já z tý stodoli sem mu viděl jen nohy, ale již sem ho poznal, ale nemoh sem se ani hnout. v krku se mi uďál uzel, že sem nemoch ani promluvit a z očí se mi koulely slzy jako hrách, ale vyskočil sem a chytil ho do náruče. Myslel sem, že mi srdce praskne...
      Jednoho dne sme šli také po lese a tam bylo mnoho min. Tak sme podešli kus a našli sme ruskýho hejtmanta. Našel na minu a utrhlo mu to nohu a druhou vykroutilo a jednoho jen lehce poranilo sprostýho vojáka. 'lak sme jim uďáli prevázku a našli fůru a odeslali do špitálu. Vedle nich deset kroků ležela zabitá srna, také nalítla na minu. Bylo jich tam jako maku těch min... Poručili pro ně kopat jámu a mně rotný dal dva civili, abych šel vykopat dva naše ojáci, který šli narozvětku[/] do týlu k Němci. Šlo jich pět. Mezi nimi byl toho našeho rotnýho syn. Tak on myslel, že je také zabitý, ale gdiš sme je vykopali, tak sme je přivezli, ale on tam nebyl. Za chvíli přišel k rotnýmu, to byl rotný rád! z nich dva zabili, jeden ostal raněný, tak ho Němci vzali a dva utekli, právě jeho syn utek ještě s jedním. Tak se díval na svý kamarády. Němci je polili benzínem a zapálili, to si přectavte, jak vypadali. A z nás jeden kamarád, ňáký Anděl z Omelanštiny, našel svého otce. To byla pro něj rána, to víte. Tak sem mu pomáhal. Uďáli sme z jašlíku od snaradu truhlu a tak si svého otce pochoval, měl obě nohy pryč a střeva venku. Později sem šel přes kopec, našel sem tři. Mezi nimi byl ňáký z Volkova, ale zapomněl sem jak se menoval. Tak sme je všichni v pořádku zakopali a uďáli jeden veliký hrob. Bylo jich tam asi dvanáct. Upravili sme ho a dali kříš. Je na něm nápis, jak to dělají každému našemu ojáku, to bylo v Dukli.
     
Příloha 3
Scénický výstup: Naše hoši
     Osoby: Pepík ... asi 20 letý, nezkušený chlapec, trochu bojácný
     Jeník ... stejného stáří, nebojácný
     otec ... 40 letý vážný muž
     matka ... středního věku
Jednání I.
Pepík: To je všechno hezké. Ale představ si, co by udělala moji maminka a tatínek, kdybych najednou odešel. Přece si i sám viděl, jak jsou ve strachu o mne ... A pak já. Musím ti přiznat, mám z toho nějak strach.
Jeník: Ale jdi pryč, není tě hanba.

186

Pepík: Nevím sám, čím to je, ale nemůžu si pomoct,když slyším nějakou střelbu, tak mne popadnehrozný strach.
Jeník: Ale jdi pryč, není tě hanba.
Pepík: Nevím, sám; čím to je, ale nemůžu si pomoct,když slyším nějakou střelbu, tak mne poadnehrozný strach.
Jeník. Víš, Pepíku, já se těšil; že půjdeme spolu, byloby mne mnohem lehčeji odejít, kdybys ty šelse mnou, přece jsme staří kamarádi.
Pepík: A kdy myslíš odejít?
Jeník: Ještě dneska v noci, pokud jsou naši tadyv blízkosti.

Jednání II.
Lojza: Víš co? Slyšel jsem, že k nám přišli nějakýnováčkové. Jsem na ně zvědav, možná mezinima bude i některý z našich kluků.
Jeník: Jsem zvědav co asi dělá ten strašpytel Pepík,zdali se i on také odhodlal k nám.
Franta: Nazdar kluci! Tak co, o čem dumáte? Tak setrošku potumlujte, povězte si to, podmažte sipočve nebo jak jsem zaslech za chvílku, poje-dem dál... Jo, abych, Jendo, nezapomněl,hledá tě tady nějaký tvůj kamarád, který právěpřišel k nám, no já ho sem pošlu. (odchází)
Jeník: To jsem zvědav, který to asi je?
Pepík: (vchází v civilu) Jendo! (objímají se)
Jeník: (ukazuje Lojzovi na kamaráda). Tak vidíš, Lojzo, to je ten Pepek, o kterém jsem ti před chvilkou vyprávěl. (k Pepíkovi) To jsem rád, že jsme se zase sešli. Věř, že jsem si často na tebe vzpomínal. Tak přece jsi našel pravou cestu.

Jednání III.
(Vchází Pepík a Jenda. Pepík s puškou v ruce a rancem na zádech, Jenda, kulomet na ramenou. Přichází z boje.)
Pepík: Přišli jsme unaveni z boje a ulehli na spánek. Vidím každou maličkost jako bych to měl před sebou. Ležíme, soudruh vedle soudruha. Ticho - jen hvězdy svítí - usnul jsem spokojeně a cítil jsem se nějak šťasten po prvém boji. Tvůj kulomet, Jendo, ležel mezi námi. Hlaveň a jeho ocel matně se blýskala v měsíčním světle. I on si snad odpočíval přece jako by i on něco cítil. Blýskal nějak nebezpečně. Ostražitě.
Jeník: Pak jsme usnuli. Jen stráže bděly. Jen pár hodin jsme spaly ... Pak výstřel ... jeden ... dva ... pět a už se otevřelo peklo ... blýskaly plameny z ústí pušek.
Pepík: Někdo zvolal: Banda! Velitel - tu stál jako obr vztyčen s pistolí v ruce... "Kupředu!" volal ... "Musíme se prorazit." ... ihned jsem pochopil, že jsme obklíčeni.
Jeník: Je to tak divné, ani by mně to nikdo nevěřil, že prapor Český byt obklíčen desetinásobnou silou německou "Teufel divise" ... Popadl jsem kulomet a už štěkal... Víš, jen na vteřinu jsem se ohlédl po tobě. Pepíku, ty jsi stál vedle mě a pak jsme vyrazili.

187

188

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. XII. - 1975, č. 3

NAD LIDOVOU PROTEKTORÁTNÍ ANEKDOTOU [obsah]


      OLDŘICH SIROVÁTKA, Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, Brno
      Bezprostředně po osvobození se objevila asi desítka sbíreček a sbírek s lidovými protinacistickými anekdotami, jež od prvních dnů okupace a války až do porážky tzv. Třetí říše kolovaly mezi lidmi, ironicky komentovaly události na frontě i situaci doma v zázemí a karikovaly fašistické předáky i celý systém; četné další anekdoty prošly i různými novinami a časopisy.1) Dá se říci, že tyto sbírky v podstatě zachycují hlavní rozlohy české protektorátní anekdoty a že jenom jednotlivosti možná unikly pozornosti a paměti pořadatelů. Proto představují poměrně solidní východisko k odbornému výkladu tohoto celého jevu, jenž je jedním z nejpozoruhodnějších dokumentů lidového myšlení a postoje za okupace i živou formou, nového folklóru.
      Až na jedinou výjimku však odborný popis popis i zhodnocení tohoto mimořádného jevu chybí: touto výjimkou je knižní monografie R. Marynčáka "Mějte nás rádi..." (Proti[/]fašistické anekdoty z Těšínska a odjinud. Ostrava 1965). Populární vstupní komentáře v jednotlivých sbírkách nebo drobné glosy v časopisech nemohou onu potřebu odborné interpretace uspokojit. Je vůbec příznačné, že i autoři a pořadatelé sbírek patřili skoro bez výjimky mezi novináře, spisovatele a kulturní pracovníky v širším smyslu slova a že mezi nimi nenajdeme ani jediného z vlastních folkloristů nebo národopisců, jimž by zájem o tyto projevy příslušel na prvním místě. Můžeme v tom vidět doklad toho, že lidová protifašistická anekdota z let 1938-1945 představuje fenomén, jenž svou výrazností, významem i popularitou přesáhl hranice úzké a speciální pozornosti folkloristických odborníků; ale na druhé straně to však lze pociťovat i jako dluh odborného bádání, neboť ono jediné by bylo s to plně osvětlit obecný historický význam lidové protinacistické satiry, její genezi, vývoj a život, její námětové rozlohy a těžiska i její formy.

189

      Vedle povídek ze života (tj. vzpomínkového vyprávění, memorátů), v nichž se promítají jednotlivé konkrétní příběhy a zážitky z doby okupace, odboje a osvobození, představují právě anekdoty nejbohatší a nejnápadnější formu lidového podání s tématem okupace a protifašistického odboje. Jiné jevy, jako jsou třeba písně, mají v tomto souboru folklórního podání bud' jen okrajový význam, protože se vyskytovaly ojediněle, anebo překračují hranice folklóru směrem k literární nebo pololiterární tvorbě, jako je tomu u amatérských veršů, kronikářských záznamů a vzpomínek atd. Onu fo1k1órní podstatu protifašistické anekdoty si plně uvědomovali autoři sbírek českých protektorátních vtipů, třebaže nepatřili, jak už řečeno, do řad odborných folkloristů. Podle jednoho z nich "politické anekdoty zastávají v lidové tvorbě, pokud se dnes o ní může ještě mluvit, místo dřívějších lidových písní".2) A pořadatel jiné sbírky napsal do čela svého souboru: "Dvacáté století objevilo nový folklór. Anekdotu ... v těžkých dobách se anekdoty tvoří. Anonymně jako národní písničky."3) H.-J. Gamm, autor obsáhlé monografie o německé protinacistické anekdotě, správně podtrhl folklórní substanci lidového vtipu a poukázal na to, že v okamžiku autorského zrodu je anekdota sterilní a bezcenná a že její původce musí hledat svého posluchače aby se vtip teprve stal vtipem: předání druhé osobě představuje teprve vlastní chvíli zrodu anekdoty.4)
      Ústní cirkulace a folklórní podstata protek[/]torátní anekdoty se promítly do variability jednotlivých vtipů, podobně jako je tomu u jiných folklórních projevů. Téměř ode všech výraznějších typů folklórních protektorátních anekdot by se daly uvést jejich rozličné více nebo méně odchylné varianty a verze:

      V Praze na zdi domu se objevil nápis: Hitler je vůl. Zavolali k tomu Háchu, co tomu říká. Ten přišel, nasadil si brejle, podíval se na to a povídá: "A říkám jim to pořád, že to má bejt nejdřív německy a pak česky."

      Stalo se jedné noci, že kterýsi nešťastník vylil celé své hoře na památnou zeď Staroměstské radnice ve žhavém provolání: "Anežka je potvora a Hitler je vůl!" Ráno nápis objevil donašeč a vzbouřil pana státního ministra, generála policie, SS Obergruppenführera atd. K. H. Franka. Ten dal nastartovat oddíl pancéřových vozů a přijel na místo samé. A hned dat zavolat státního presidenta. Když Hácha přijel, ukázal mu Frank vztekle nápis a zuřil: "Tady je máte, Čecháčky, není to ostuda?" Pokyvuje Hácha starou hlavičkou a přizvukuje: "Opravdu, to je velká ostuda. Ten nápis měl být přece napřed německy, není-liž pravda?"

      Šel Frank na hradě na záchod. Najednou se zarazí, zbledne. Na zdi je totiž nápis: Hitler je padouch a vrah! Zavolá si Frank Háchu a rezolutně žádá, aby mu to Hácha vysvětlil a aby se ospravedlnil. Hácha je celý ustrašený, omlouvá se: "Nezlobte se, prosím, ale ten nás národ je nepolepšitelný! Co já se jim už navykládal, že každý nápis musí být nejdřív německy a pak teprve česky."

      Jde gestapák po ulici a pojednou vidí na baráku křídou napsáno "Hitler je vůl". Zavolá nedaleko stojícího strážnika a ptá se ho výhružné, co tomu říká? - "No,

130

že to má být napřed německy a pak česky," odpovídá strážník.5).

      Zvláštní význam a povaha okupační anekdoty jakožto folklórního projevu však spočívá zejména v tom, že její vznik a život jsou spjaty hlavně a převážně s městským prostředím, že je to typický projev novodobého městského fo1klóru. To lze doložit mnoha fakty, počínaje od námětů a dějiště anekdot, až po údaje o jejich kolování. Neznamená to samozřejmě, že by protektorátní anekdota nežila i na venkově. Ale východisko a centrum jejího života ležely v prostředí městském a teprve odtud se šířila do prostředí vesnického. v tom se zračí významná proměna v životě celého našeho folklórního podání. Zatímco existence všech tradičních žánrů lidového vyprávění pohádek, pověstí, demonologických povídek, legend, humorek atd. - vycházela z vesnického prostředí a jenom v omezené míře tyto projevy postupně přecházely do prostředí městského a průmyslového, v okupační anekdotě probíhal proces právě obráceně. Zrcadlí se v tom, domnívám se, společenský přesun v národní společnosti a výměna vrstev nositelů folklóru: po venkovském lidu se jimi postupně stávaly vrstvy průmyslové a městské, jak na to již kdysi poukázal B. Václavek v úvahách nad společenským a kramářským zpěvem a zlidovělými písněmi.6) Počátky tohoto vývoje lze sledovat hluboko do 19. století, ale právě v protektorátní anekdotě se ony náznaky a tendence projevily zvlášť výrazně.[/]
      V protektorátní anekdotě se v menší nebo větší míře projevily i krajové rozdíly. Zajímavě se to dá sledovat na sbírečce M. Baláše, jenž zachytil vtipy kolující za války na východní Moravě v okolí Valašského Meziříčí, a hlavně v práci R. Marynčáka, jenž si vytkl za cíl objasnit život protinacistické anekdoty na Ostravsku a Těšínsku. v moravském prostředí se např. jako aktéři vtipů objevují častěji charakteristické figury Jozéfka Melhoby a stréčka Křópala z Břochovan, v těšínské anekdotě komické dvojice slezské humorky Antek a Jašek (Juzek); zřetelně se tu uplatňují i přímé vazby na anekdotickou tradici polskou.
      Okupační anekdota z let 1938-1945 však není fenomén zcela nový, jenž by vznikl jako celek i ve svých jednotlivých jevech právě v této době. Navázala na starší tradice vesnické a městské humorky a anekdoty. Mezi protektorátními vtipy najdeme mnohá čísla, jež obměňují a aktualizují tradiční schémata, jež se vyskytuji v zápisech z 19. století.7) Zvlášť intenzívní spoje a četné obdoby se však najdou hlavně s lidovou válečnou anekdotou z let 1914-1918. Jestliže třeba projdeme sbírečku J. Hajšmana "Z fronty a zázemí", zachycující vtipy z tohoto období,8) setkáme se v ní se stejným jevem a s mnohými přímými analogiemi. A slova, jež pořadatel napsal jako vstup své sbírky, se dají skoro beze změny uvést i o protektorátní anekdotě: "Vtipy, sarkasmy a anekdoty byly význačnou známkou ducha českého lidu ve válce. Probleskovaly již v prvých, zma

191

tených dnech války, vyluzovaly úsměv na zachmuřených tvářích v dlouhých měsících beznadějí, zaháněly bídu. Vynořovaly se neznámo kde, letěly bleskem neznámo kudy; s vtipem, šlehem, historkou, kterou člověk slyšel dnes v Praze, setkal se zítra v Plzni i Brně... Všude jich bylo plno." Tuto spojitost mezi lidovou anekdotou z první a druhé světové války lze doložit i přímými variantami, Místo mnoha příkladů uvedu aspoň jediný. Za první války koloval tento žert:

      Mladík vrazil u odvodu do stolu, u kterého seděla komise. - "Untauglich, je slepý" Mladík se nehýbal. Lékař: "Mimo to je hluchý!" Mladík stál jako sloup, konečně ze sebe vypravil: "Já chci být vojákem! Chci sloužit císaři pánu!" Lékař: "Navždy neschopen, protože je ke všemu také blbý!"

      Za posledních měsíců druhé světové války se toto anekdotické schéma aktualizovalo jako satira na odvody do hitlerovského volkssturmu:

      Přišel se hlásit do kanceláře jeden hrbatý Němec, že chce na vojnu. "Člověče, dyť jste hrbatej!" povídá mu ta komise. "Ale, když já chci jít bojovat!" "No tak když mermomocí chcete, tak nám tadyhle podepíšete revers." Ale běda, on si to dal až před nos. "Ježíšmárja, dyť vy jste slepej! Koukejte, ať jste venku." "Ale když já bych se tak rád zúčastnil bojů." "No tak dobře, tak to podepište a jděte." Jo, on to podepsal, ale když šel pryč, tak pajdal. "Kriste na nebi, dyť vy ste chromej." "Nojo, ale[/] když já bych chtěl přece složit vůdci k nohám prapor vítězství." "Himmelhergot, dyť on je taky blbej!"9)

      Vedle vlastní domácí tradice má česká protinacistická anekdota ještě jeden důležitý zdroj a jednu paralelu - totiž anekdotu jiných národů, žijících pod nacistickým režimem. Tyto spojnice by se daly sledovat různými směry a kdo četl třeba Malapartův románový deník "Kaput" nebo Petershagenovy vzpomínky "Vzpoura svědomí", vzpomene si na místa, kde tito autoři připomínají a zachycují tyto antinacistické projevy. Pro české prostředí mělo zvláštní význam sepětí s politickou anekdotou německých antifašistů. Už dávno před okupací a před vypuknutím války k nám pronikaly ze sousedního Německa četné vtipy, jež odtud přinášeli návštěvníci a zejména političtí uprchlíci. Stojí za to připomenout, že už v r. 1935 vyšla u nás v Karlových Varech obsáhlá sbírka protinacistických anekdot z okruhu politických emigrantů (J. Willenbacher: Deutsche Flüsterwit­ ze. Das Dritte Reich unterm Brennglas). Od vzniku protektorátu se tyto styky ještě znásobily. Přímé kontakty s Němci v protektorátu a tisíce totálně nasazených v "rajchu" prostředkovaly migraci protinacistických vtipů z jednoho národního prostředí do jiného a jejich výměnu. Není divu, že mezi českými okupačními anekdotami nalézáme desítky čísel, jež mají nerůznější obměny u jiných národů, a zejména v podání německém. Tyto obměny mají různé modality. Někdy jde o přímé přejetí cizího vtipu, přičemž jeho jádro a pointa vy

192

cházejí z cizího jazyka. Jako ilustraci lze uvést např dva vtipy z doby nacistické porážky u Stalingradu:

      Vůdce onemocněl. Zavolal si doktora. Ten mu strčil teploměr pod paži, za chvilku ho vytáhl a kouká, teploměr ukazuje jen 35°. "Es ist unglaublich, mein Führer, aber es fehlen ihnen zwei Grad." "Das weiss ich auch, du Schwein: LeninGRAD und StalinGRAD."

      Ada dostal z obleženého Stalingradu telegram. Bylo tam jen: NSDAP - KdF - SA - SS. Dumal nad tím, co to znamená, až mu to pak někdo vyložil: Nimm Schon Deinen Atten Pinsel - Kaufe die Farbe - Suche Arbeit - Schnell, Schnell!

      Většinou však české podání, když přejalo cizí anekdotu, její schéma volně obměnilo, přizpůsobilo je domácím poměrům, změnilo kulisy, vyměnilo postavy; co se v německém prostředí vyprávělo třeba o Hindenburgovi, Goebbelsovi nebo von Pappenovi, u nás se přeneslo na Háchu, Moravce nebo Franka atp. Přitom často se uplatňovaly další variační postupy jako krácení, rozvíjení atd. z německého podání byla zaznamenána tato stručná varianta:

      Matka Germánie je těžce nemocná: čeká malé Německo.
      Z českého prostředí pochází zápis obsáhlejší, dějově rozvinutější verze:

      Přišla Germánie k Vůdci a stěžuje si, že jí je špatně. Vůdce jí radí, aby málo jedla a hodně pracovala. Ale za[/] čas je Germánii ještě hůře. Pošle ji Vůdce k Mussolinimu, který jí radí obráceně. Ale ani to Germánii nepomáhá. A tak po společné úradě je poslána ke Stalinovi. Stalin si ji prohlíží a dává se do smíchu se slovy: "To jsou ale packalové - holka, to nepoznali, že budeš mít malé Německo?"10)

      Mezi klíčové otázky rozboru protinacistické anekdoty náleží její tematika a obsah, neboť v nich se nejvýrazněji promítá lidový názor a kritika. Vydavatelé protektorátních anekdot postřehli, že lidová protinacistická satira vytvářela jisté námětové celky, že kolující vtipy se shlukovaly do tematických okruhů. Proto nalézáme v jednotlivých sbírkách pokusy o námětové třídění. Jako zjevný princip se v protektorátní anekdotě uplatňuje časový vývoj, neboť vtipy reagovaly na vývoj vnitřních i vnějších událostí, rodily se a zanikaly spolu s nimi. "Přibývalo jich každým rokem, týden co týden jiné a při každém zvratu v politice nebo na frontě vytryskovaly v celých rojích."11) J. Vojtěch v úvodu svého bohatého souboru poukázal na to, jak anekdoty pohotově a živě provázely politický a válečný vývoj, a utřídil svůj shromážděný materiál právě podle této časové osy. Přesvědčivě upozornil rovněž na to, že s vývojem času se poměr anekdot k některým jevům měnil, korigoval, dostával nový obsah, jako tomu bylo např. u anekdot o Háchovi.12) Rovněž M. Baláš poukázal, jak v některých okamžicích se vynořily výrazné série anekdot: na podzim r. 1942 to byly např. anekdoty "rommlovské", o tzv. úhybové taktice ně

193

mecké armády, o poměru Itálie k Německu a o ministru E. Moravcovi.13)
      Avšak onen časový, "kronikářský" princip je pouze jedním tematickým principem protektorátní anekdoty. Vedle něho se uplatnil ještě princip jiný: bohaté série anekdot vznikaly o význačných postavách nacistického Německa, jeho spojenců, protektorátu, o ideologii a institucích nacismu, o každodenních situacích z života v protektorátu atd. Někteří sběratelé a vydavatelé protinacistických anekdot se ve svých sbírkách snažili vystihnout i tuto vnitřní námětovou tendenci a vytvářeli podle toho rozličné skupinky. Mám za to, že na základě celého materiálu a za pomoci zmíněných dílčích pokusů lze v protektorátní anekdotě rozlišit čtyři základní námětová pásma:
      (1) Systém, ideologie a instituce nacismu; sem patří četné vtipy týkající se nacistické propagandy, tisku, rozhlasu, antisemitismu, politických a jiných organizací, gestapa, armády, udavačství, koncentráků, nacistické diplomacie a poměru ke "spojencům" (např. k Itálii, k tzv. Slovenskému štátu).
      (2) Kronika válečných a politických událostí, "šeptané noviny" doby (H.-J. Gamm)14) Tyto vtipy registrují a zachycují pohyby a zvraty na domácím politickém jevišti i na frontě: odstoupení pohraničí, okupaci Československa a zřízení protektorátu, počáteční nacistické úspěchy na frontách i pozdější porážky a ústupy,[/] nálety a bombardování, ponorkovou válku, "zázračné" zbraně; invazi Spojenců v r. 1944, zřízení volkssturmu, partyzánské hnutí, porážku a definitivní zhroucení nacistického Německa.
      (3) Zvláštní vrstvu a část této časové "kroniky" představují vtipy týkající se každodenního života v protektorátu. Braly si na mušku takové jevy jako německé názvy ulic, situaci v zásobování (černý obchod, nedostatek cigaret, piva, masa, kvalitu chleba, mouky), náhražky, poslech zahraničního rozhlasu atd. Tyto vtipy se podobají jakémusi ironickému deníku protektorátního života.
      (4) Postavy nacistického Německa, jeho spojenců a protektorátu. v popředí samozřejmě stojí Hitler, vedle něho hned Göring a Goebbels a za nimi Mussolini; z figurek protektorátního světa zejména často Moravec, Hácha, Neurath, Frank, Heydrich. Galerie postav, jež se objevují, není příliš rozsáhlá, protože tyto figury dostávají v anekdotě symbolickou platnost, reprezentují celý systém nebo situaci. Proto se lidová satira omezuje ve vtipech na poměrně úzký okruh figur a dává jim obecný význam. Ale konkrétní události nebo jiné příčiny způsobovaly, že se v protektorátním vtipu vynořily i mnohé jiné postavy jako Hess, Ribbentrop, Rommel, Daluege, Himmler, Dönitz, Matsuoko, Zogu, Tiso, Antonescu, Beran, Lažnovský aj. Některé postavy figurují v české protifašistické anekdotě po celé trvání protektorátu a války jako třeba Hitler, Göring, Goebbels, Mussolini,

194

Hácha -, jiné se naproti tomu vynořily jen. v určité době a dočasně, právě v souvislosti s dobovou situací a aktuálními událostmi (Rommel, Hess, Moravec aj.). Jako protihráče stavěla protektorátní anekdota často postavy politiků a vojevůdců protinacistického tábora nejčastěji Stalina, Roosevelta, Churchilla, Beneše, Molotova, Montgommeryho, Edena ad. Zvláštní pozornosti by si zasloužily postavy z lidu, jež stojí v kontrastu k postavám nacistických a protektorátních předáků.
      Tyto čtyři tematické skupiny v podstatě pokrývají celé námětové pole protektorátní anekdoty. Hranice mezi jednotlivými pásmy se však často jeví jako plynulé nebo i pomyslné. To plyne z toho, že časový princip prochází vlastně všemi skupinami a pouze ve druhé a třetí se uplatňuje jako dominující. Kromě toho anekdoty o postavách (4) se často stávají prostředkem k vyjádření aktuální situace v zázemí nebo zvratu na frontě a proto mnohé z nich patří vlastně k anekdotické "kronice" doby:

      Goebbels se ptal Hitlera: "Tak mně, prosím tě, upřímně řekni, jak to vlastně stojí s tou válkou? Na kolik let máme ještě zásob?" "Ale dobrý je to, zásob máme nejmíň ještě na deset let." "Jo? No tak sláva, to musím honem jít říct národu. Ať má radost!" "Počkej - to jen my dva."15)

      Uvnitř jmenovaných základních námětových skupin se zformovaly některé výrazné menší podskupiny, jako např. anekdoty s židovskou[/] tematikou, "slovenské" vtipy, různé typy dvojjazyčných, česko-německých vtipů (parodující jména ulic, filmů, her atp.). Sklon k cyklizaci, příznačný pro anekdoty a vůbec pro ústní podání, se projevuje i v tom, že se mnohé anekdoty napojovaly na postavy známých herců, divadelních nebo literárních postav (Spejbl a Hurvínek, stréček Křópal a Jozefék Melhoba, Švejk aj.). Podobnou tendenci lze pozorovat i v protinacistické anekdotě jiných národů.
      K hlubšímu a podrobnějšímu rozboru protektorátní anekdoty bylo by nutné zabývat se i její poetikou a objasnit principy její výstavby. Podobná úloha je dost nelehká, protože na rozdíl od jiných vypravěčských žánrů, pohádky, pověsti, legendy nebo i humorky, na poli anekdoty chybějí i v mezinárodním měřítku soustavné výklady její žánrové podstaty a poetiky a lze vyjít jen z některých dílčích úvah. Metaforický a symbolický význam postav a dějových scén, nadsázka a simplifikace, snaha o stručnost a o vyhrocenou překvapivou pointu, kontrastní dvojdílnost, dvojstupňová nebo trojstupňová výstavba, koncentrace na dvě nebo tři figury, dramatické repliky, jazyková hra a dvojznačnost - to všecko jsou nejvýznačnější principy, jež vytvářejí žánrovou specifiku anekdoty a jež bezprostředně souvisí s jejím obsahem a životem v lidovém podání. v podstatě se v protektorátní anekdotě vyskytují dvě základní formy: (1) dějové; situační anekdoty, jež uvádějí na scénu figury a rozehrávají mezi nimi fingovaný výjev. Bývají vesměs stručné a přímočaře nebo

195

jen dvěma, třemi dramatickými kroky či replikami směřuji k pointě; výjimečně se vyskytují i anekdoty s rozvinutějším dějem.

      Hitler potřeboval peníze a chtěl si vypůjčit od Roosevelta. Poslal tam Háchu, ať si to vypůjčí na sebe. Přišel tedy Hácha k Rooseveltovi žádat o půjčku. "Ale kdepak," povídá Roosevelt, "tobě nic nepůjčím, ty všechno rozdáš." Vypravil se tam tedy na Hitlerovu žádost Benito Mussolini. Žádal půjčku. "Ale co tě to napadá! Tobě něco půjčit? Vždy ty všecko prohraješ. Nic, nic!" Vypravil se tam tedy Vůdce sám. "Jo, tobě půjčím, co chceš. Ty zas všecko vrátíš."16)

      (2) Nedějové, "statické", vysloveně jazykové vtipy, v nichž chybí vnější děj a postavy a jež stavějí výhradně na slovní hře. Není to skupina jednotná, neboť se v ní vyskytují různé formy od prostého slovního vtipu až po formy nepravých hádanek:

      V době před Kristem věšeli lotry na kříže. Nacisté věší kříže na lotry.

      Konec války bude, až SA a SS budou volat SOS do USA, že SSSR je v ČSR.

      Ukradne-li malé dítě sem tam něco, říkáme tomu nehezkému návyku manie. Osvojí-li se tento zlozvyk dospělý člověk, mluvíme o kleptomanii. Ale zachváti-li tato hnusná vášeň celý národ, pak mluvíme o Germanii.

      Jaký je rozdíl mezi Hitlerem a kuřákem? Žádný! Oba už nemají domovinu.[/]

      To víš, že je zakázaná Prodaná nevěsta? - Jo! Opravdu? A proč? - Jak na ní byl Goebbels, tak viděl, že tam je ještě větší Kecal, než je on sám, a tak ji zakázal.

      Němci prý budou platit ohromnou pokutu, asi sto tisíc! - A proč, prosím vás? - Za zatajenou porážku.17)

      Česká lidová anekdota z druhé světové války představuje jeden z nejpozoruhodnějších projevů živé lidové tvořivosti a závažnou výpověď o postoji a smýšlení lidových vrstev za okupace. Jestliže má být její význam všestranně pochopen, je zapotřebí, aby se jí dostalo soustavné odborné pozornosti. Vědecké úkoly na tomto poli počínají už u vyčerpávající evidence všech dostupných projevů i údajů a zpráv o jejich vzniku a životě. Soupis a utřídění tohoto materiálu pak vytvoří východisko k výkladům o kořenech a vývoji politické anekdoty, o jejích mezinárodních vztazích a paralelách, o krajových rozdílech a zvláštnostech i o její žánrové podstatě a poetice. Na tomto základě pak bude možné dospět k hlavnímu úkolu: Totiž k objasnění tematiky a obsahu protinacistické anekdoty jakožto výpovědi o historickém myšlení lidu. Stovky a stovky vtipů, jež po celou válku kroužily v národě, vyjadřovaly lidový soud nad lidmi, institucemi a událostmi, vytvářely vnitřní pojítko ve společnosti a podaly ostrý a osobitý obraz oné epochy.

196

Poznámky
1.
      Srov. Baláš, M.: Válečná ironie Čechů. Valašské Meziříčí 1945; Cenek, E. - Ziegner, V.: Válečné anekdoty 1939-1945 (Smích v bodláčí), 3. vyd. Hořovice 1945; Gruss, J.: Jedna paní povídala, Praha 1945; Hořejš, J.: Člověk člověku, Kladno 1946; Hrst anekdot z nacistického režimu (bez údajů); Khás, L.: Nové pověsti české. 200 válečných vtipů, Praha 1946; Krejčí O.: Země úsměvů. Praha 1945; Protektorát se směje. Doklad českého optimismu a protinacistického odboje v druhé světové válce. (Vydáno jako ilegální tisk v prosinci r. 1944); Vojtěch, J.: Hlas lidu. Světlé chvilky z dob zatemnění 1938-1945, 2. vyd. Praha 1946.
2.
      Vojtěch, s. 12.
3.
      Khás, s. 7.
4.
      Gamm, H.-J.: Der Flüsterwitz im Dritten Reich, München 1965, s. 14.
5.
      Vojtěch, s. 69; Khás, s. 20-21; Gruss, s. 58-59; Protektorát se směje, s. 13; srov. R. Ma[/]rynčák, Mějte nás rádi..., Ostrava 1965, s. 103 (č. 47).
6.
      Václavek, B.: Písemnictví a lidová tradice, 2. vyd. Praha 1947, s. 58-63.
7.
      Srov. Marynčák, s. 109.
8.
      Hajšman, J.: z fronty i zázemí. Humor českého lidu za války, Praha 1935.
9.
      Hajšman, s. 37; Vojtěch, s. 192-193.
10.
      Gamm, s. 159; Protektorát se směje, s. 20.
11.
      Baláš, s. 10.
12.
      Vojtěch, s. 14-15.
13.
      Baláš, s. 10.
14.
      Gamm, s. 175.
15.
      Vojtěch, s. 153.
16.
      Vojtěch, s. 63.
17.
      Khás, s. 79, 59, 91; Vojtěch, s. 65, 101.

197

198

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY roč. XII. - 1975, č. 3

K PROBLEMATICE SOUČASNÉHO A DĚLNICKÉHO FOLKLÓRU [obsah]


      BOHUSLAV BENEŠ, katedra historie a etnografie filozofické fakulty UJEP Brno
      V posledních několika letech znovu ožívá zájem o tradiční a o současný folklór a jeho souborové stylizace. Při těchto diskusích bývá vhodné vracet se občas k původním východiskům a sledovat posun a případně proměnu jednotlivých pojmů. Podobnou retrospektivou se badatelé zabývají zejména tehdy, když jde o konfrontaci různých pojetí, nebo když se zkoumaný jev pod vlivem nejrůznějších faktorů sám mění. v neposlední řadě bývá teoretický zájem podněcován potřebami praxe a často právě praxí korigován.1)
      Při úvahách o podstatě současného a dělnického folklóru musíme vycházet z původní představy o celkovém předmětu výzkumu. Folklór je slovesná, hudební, písňová, dramatická (divadelní) a taneční tvorba kolektivního charakteru často s obecně estetickým záměrem. Existuje v určitém čase (bývá tedy příležitost[/]ný), prostoru (obsahuje regionální nebo lokální prvky) a společnosti (má tedy také třídní charakter). Jako každý jev lidového života plni i folklór složitou řadu estetických a mimoestetických funkcí, které vzájemně prolínají a vytvářejí tradici, tj. víceméně ustálený soubor výrazových prostředků a postupů. Tato tradice se mění velmi povlovně, nejčastěji tím, že některé její složky odumírají, protože nejsou v daném čase nebo společnosti nosné, a nahrazují se postupně novými, To se týká zejména tematiky a ideové složky folklórních jevů.2)
      Z časového hlediska existence nebo z hlediska doby vzniku se obvykle rozeznává tradiční a současný folklór. Toto třídění sice vychází ze dvou různých východisek a dovoluje odlišnou interpretaci, avšak v praxi se vžilo. Za současný folklór se nejčastěji považuje jednak soudobý folklórní repertoár, tj. to, co existuje v dané

199

době v lidových vrstvách jako folklórní jevy, jednak nové skladby, které vznikají nebo vznikly v daném časovém období. Za současnou považujeme u nás tvorbu zhruba od druhé světové války, kdy se markantně změnily společenské podmínky a ideologická východiska, a kdy se s rozvojem družstevního hospodaření měni i ráz krajiny a vztahy mezi lidmi. Protože pojem "současnosti" je historický, vždy existoval a bude existovat, jsou pro něj základními měřítky a vodítky mimoestetické funkce folklóru, podněty pro vznik nových skladeb a nové možnosti jejich šíření, tj. nové možnosti variability skladeb na rozdíl od víceméně fixovaného tradičního folklóru, jehož proměny dnes probíhají relativně pomaleji, Příležitostná tvorba má vztah k současným událostem, postavám a prožitkům svých autorů. Zde je nejvlastnější pole působnosti veršovců a písmáků, skladatelů oslavných a žertovných blahopřání a písni, jejichž skladby často vycházejí z tradice, napodobují folklórní veršový rytmus, jsou psány v nářečí a vycházejí z místního folklórního povědomí a "koloritu". Nejsou-li výhradně určeny jednotlivému adresátovi nebo k individuální příležitosti, mohou se postupně stát součástí folklórního repertoáru, tedy zlidovět, a pak se dále podrobovat případným úpravám, jestliže se pociťuje jejich potřeba.
      Na vznik skladby má vliv nejen doba, nýbrž i prostředí a společenské podmínky. Jiná je autorská práce ve folklórně živé oblasti, kde je dostatek předloh, aktivní povědomí regionu[/] nebo lokality a dostatek zájemců, ochotných vyslechnout a posoudit nový výtvor, a mnohem obtížněji vznikají současné skladby ve folklórně inertním prostředí. Toto zjištění ovšem neplatí pro všechny žánry stejně, jak uvidíme dále, a netýká se také stejně všech vrstev obyvatelstva příslušného regionu. Třídnost ve vyhraněném smyslu slova se projevuje především v příležitostných folklórních žánrech, jako jsou posměšné písničky nebo agitační verše. z tradice sem řadíme projevy protipanského odporu, které jsou ovšem na rozdíl od současné tvorby vyjádřeny ponejvíce v alegorické nebo metaforické formě.3)
      Rozhodující složkou folklórnosti je kolektivnost skladeb, která se projevuje v omezení autora tradicí (autorská kolektivnost), dále při interpretaci skladeb (používání tradičních interpretačních postupů a prostředků) a konečně při jejich přejímání příslušnou societou.4) kolektivnost apercepce je nejzřetelnější ve folklórně živých oblastech, kde můžeme dokonce rozlišovat repertoár podle společností, zaměstnáni, pohlaví a generací nositelů. Folklórní skladba, stejně jako příležitostná současná, zaniká se zánikem společenství svých nositelů, někdy se zánikem příležitostí k šířeni nebo podmínek existence. Po druhé světové válce se folklór často stává latentní, žije pouze v povědomí lidí a ožívá pasívně např. při folkloristickém výzkumu. Od 60. let je zřetelně omezován nebo tematicky či interpretačně usměrňován masovými komunikačními prostředky. Jejich

200

vliv, zvláště vliv rozhlasu, je tak zřetelný, že dokonce vznikají celé skupiny známých písní jako pasívní folklórní repertoár obyvatel různých regionů a měst; zvláště se o to přičinila činnost brněnské rozhlasové stanice. Přitom je zajímavé, že toto ovlivňování nevychází z žádné předem plánovitě připravené koncepce, nýbrž zřejmě především z provozních možností. Podíváme-li se např. na mapku míst, odkud má brněnský rozhlas písňové nahrávky, překvapí náhodnost a nesoustavnost tohoto výběru; v němž není téměř vůbec zastoupena jižní a západní Morava, hovoříme-li jen o Jihomoravském kraji. Tím je také ovlivněna relativní monotónnost vysílaného repertoáru a jeho žánrová a tematická nesourodost.
      K současnému folklóru patří v 50.-70. letech 20. stol. u nás anekdoty a humorky (zde na rozdíl od ostatních žánrů má variabilita jiný charakter, protože záleží na pointě), vyprávění ze života, lyrické písně, veršované skladby vztahující se k výročnímu a rodinnému zvykosloví a příležitostná, zvl. veršovaná slovesná tvorba někdy spíše polofolklórního charakteru.
      Vyprávění bylo původně omezeno na menší okruh posluchačů a mělo informativně-zábavnou funkci. Dnes se změnily vypravěčské příležitosti: jsou to nejen rodinné besedy, nýbrž i volný čas po schůzích, čekání v obchodě nebo na dopravní prostředek nebo cesta v něm, kolektivní manuální práce apod. Při vypravování převažuje tematika všedního dne, k tradičním historkám starším i novějším se sahá poměrně[/] zřídka. Ústních projevů s estetickou intencí není mnoho.5) Tradiční způsob vyprávění se v současnosti předvádí hlavně na scéně jako součást vystoupení souboru nebo sólově (toto vystoupení se často funkčně podobá vystoupení vypravěče před větší společností mimo scénu, např. po honu, v hospodě a jinde). Vypravěčství dosáhlo největšího rozmachu koncem 50. let, protože mluveným slovem se daly nejlépe vyjádřit ideové posuny a zobrazit současná skutečnost. Konjunktura vypravěčů vedla k jejich postupné přeměně v žertující konferenciéry, hovořící směsí nářečí a vypravující málo mravné, nebo naopak vysoce didaktické historky. Příběhy pro veřejné vyprávění vybírají interpreti ze starých časopisů nebo je různě kontaminují a obměňují. Jde tu o individuální variabilitu, která s kolektivním zásahem obvykle nemá nic společného. Vypravěč někdy ani nepochází z prostředí, jehož dialektem vypráví. Cestu k rehabilitaci vypravěčství je možno vidět v tom, že se mu budou věnovat skutečně nadaní interpreti, kteří se nebudou snažit za každou cenu rozesmát posluchače a kteří budou působit spíše hloubkou prožitku než poutavostí fabule. To je tradiční folklórní postup, který si ještě dnes ne všichni uvědomují.6) Kolektivní "cenzura" totiž pro tyto případy chybí. Ani násilné archaizování nebo vyprávěni pohádek B. Němcové a K. J. Erbena (když v regionu nejsou místní texty k dispozici), ani násilné aktualizování není řešením. Vypravěčský projev je v podstatě individuální přínos k tradici

201

a záleží na každém jednotlivci, jak se s ní chce a umí vyrovnat a současně zůstat aktuální a angažovaný.
      V písňové tvorbě se za současné považuji zvláště partyzánské a družstevní písně, u nás např. tvorba A. Gorlové. z hlediska repertoáru by sem dnes vlastně mohly patřit i umělé zlidovělé písně s budovatelskou a mládežnickou tematikou, zpívané hlavně na brigádách, kde měly obdobnou funkci jako kdysi tradiční písně při kolektivních pracovních příležitostech. Nesmíme však u nich zapomínat na zdůrazněnou agitační složku, která tradičnímu folklóru často chybí. Tyto písně jsou obecně známé v generaci narozené zhruba v letech 1925-1935; záleží ovšem na kolektivu nositelů. Nové písně vesnice po r. 1945, které často nevytvářeli příslušníci vesnické society, nýbrž učitelé a kulturní pracovníci, někde zlidověly, zvláště když šlo o lyrické skladby blízké tradičním.7) Nové písně s různou tematikou zpívají hlavně soubory a tato tvorba existuje v rámci soutěže tvořivosti mládeže, lidové umělecké tvořivosti a zájmové umělecké činnosti folklórního typu. Nová soudobá tvorba, at se již jakkoliv podobá tradičním písním, je již složena pro nové prostředí, tj. pro scénu, pro veřejné vystoupení, a tak se stává strukturně jiným jevem s jinými funkcemi a složkami, jež ovšem často formově nebo melodicky, rytmicky či harmonicky vycházejí z tradičního písňového nebo tanečního folklóru. Lidová umělecká tvořivost je typickou záležitostí padesátých let, kdy vzniklo největší[/] množství současných skladeb a scének. Řada z nich má dodnes své uplatněni v soubor ech, kam plně patří, a odkud se jen málo rozšířily mezi posluchače. Samostatnou složku, dosud teoreticky málo prozkoumanou, tvoří tzv. folková hudba, tj. úpravy lidových písní pro instrumentálně - vokální skupiny, které se zabývají westerny a "country" hudbou. Úpravy lidových písní tvořívají součást jejich repertoáru. Tato vlna k nám přišla z Polska a jde zřetelně o další formu folklorismu. O adaptacích písní platí totéž, co o ostatních stylizacích folklóru pro soubory.
      Veršované skladby vztahující se k výročnímu a rodinnému zvykosloví tvoří samostatnou složku současného folklóru, která se svou divadelností má výrazný synkretický tvar, jimž se v této souvislosti nebudeme dále zabývat. O příležitostné veršované tvorbě jsme se zmínili výše.8).
      Nově vzniklá skladba není folklórem od samého počátku své existence. Někdy vzniká naivní (insitní) výtvor, který může zůstat v této rovině, nebo se dále vyvinout v polofolklórní nebo pololiterární jev podle složek, které v něm získají převahu. O folklórní skladbě mluvíme tehdy, když je přijata societou, pro niž byla určena, nebo v ní plní některou z uvedených. funkcí a tím zlidoví - folklorizuje se. To se stalo např. s několika písněmi A. Gorlové a dalších autorů z jihovýchodní Moravy.
      Umělecká činnost souborů a působení masových komunikačních prostředků ovlivňuje vý

202

běr a často spoluurčuje oblibu skladeb, tj. spoluvytváří soudobý repertoár. Také v tvorbě pro soubory se musí vycházet ze zevrubné znalosti tradičního folklóru, aby jeho stylizace nebyly násilné a nepůsobily spíše komicky. To se stane tehdy, když tradiční skladba j e násilně aktualizována, aby se vyhovělo požadavku programových pracovníků. Při úpravách vycházíme z bohatých zkušeností sovětských folkloristů a pracovníků Ústředního domu lidové kultury v Moskvě, kteří nebezpečí násilných aktualizací poznali, teoreticky prostudovali a prakticky zvládli již v padesátých letech.9)
      Při kulturněpolitické praxi v oblasti nové tvorby je třeba vybírat z tradice to, co dnešku ukazuje i klady i zápory života našich předků. Zvláštní pozornost musíme věnovat různým projevům religiózního sekundárního navrstvení, které často zastírají původní předkřesťanské projevy lidových představ. Týká se to zejména zvykosloví zimního a jarního novoročí, jehož slovesný a písňový doprovod bývá ovlivněn barokní křestanskou mystikou; zde je třeba odlišovat skutečný lidový projev (spočívající v přiblížení, často ideové přeměně, ztvárnění a zdůrazněni základních lidských hodnot) od formálního církevního stereotypu. Vyhýbat se však této tematice vůbec znamená zastírat nedostatek konkrétních poznatků a likvidovat řadu folklórních jevů.10) Stranou dnes ponecháváme takové projevy lidové (často spíše pololidové) tvorby, které mají jen úzký lokální význam. Zvláště pro scénu musíme vybírat[/] skladby obecného dosahu, které přinášejí ucelený pohled na zvolenou tematiku; tím se přiblížíme skutečné funkci folklórních skladeb ve společnosti. To se projevuje zvláště při výběru repertoáru vypravěčů.
      Při zpracovávání programů je nutné vést uměřenou hranici mezi ideologicko-didaktickou zaměřeností a mezi zábavou. Při případných úpravách vycházíme maximálně z tradiční tvorby, zvláště z její formové složky, a pečlivě zvažujeme, pro jaké diváky či posluchače je projev určen: tak pracovali i tradiční autoři a interpreti, zvláště tanečníci a muzikanti. Nemůžeme také přeceňovat síly souboru nebo sólistů, ale naopak vycházet z možností, daných původem, nadáním a vzděláním interpretů. Zvláště důrazně je nutné varovat před formálním napodobováním práce velkých nebo profesionálních souborů, neboť přitom může dojít ke zkreslení použitého původního folklórního materiálu. Aktualizovat můžeme jen uměřeně a musíme se vyhýbat násilně působícím "scénkám z lidového života", v nichž se někdy formálně napodobuje to, co má v lidovém životě dávno jinou funkci. Divadelní strojenost je původnímu folklóru cizí a mezi hereckým naturalismem lidových a pololidových výstupů a jejich ochotnickým podáním je kvalitativní rozdíl.
      Jestliže folklór třídíme podle jeho původců a kolektivu, ve kterém existuje, můžeme rozlišovat řemeslnický, zaměstnanecký, rolnický, vinařský folklór, tvorbu různých společenských skupin, a speciálně folklór dělnický. Existencí

203

a proměnami folklóru v malých i větších společenstvích se zabývá folklórní ekologie, z jejíhož hlediska můžeme sledovat život folklórních, polofolklórních nebo zlidovělých skladeb a jejich funkce. Dělnický folklór se z ostatních skupin vyčlenil svou zvláštní specifičností, která spočívá v maximálním důrazu na ideologickou složku slovesného a písňového projevu. Za dělnický folklór se považují obvykle nejen ty skladby, které vznikly v dělnickém prostředí, nýbrž často i repertoár, jehož nositelem byla dělnická třída. Toto nové hledisko třídnosti a její zvýraznění je přirozené v prostředí, kde lidé žili v těsně spolupracujícím kolektivu, který byl spojen společnými zájmy. Je třeba otevřeně upozornit, že původní dělnický folklór má poměrně slabou estetickou složku, protože zvláště ve druhé polovině 19. stol. sloužil ponejvíce k agitaci, uskutečňované převážně mimoestetickými, méně již estetickými prostředky a postupy v tradičním pojetí. Dělnické písně a vyprávění vycházejí částečně z vesnického, částečně z městského prostředí, a na rozdíl např. od rolnických písní vznikaly jindy než při pracovním procesu, během něhož přirozeně nebylo možné esteticky tvořit. z hlediska původnosti je tedy kvalitativní rozdíl mezi dělnickou tvorbou a dělnickým repertoárem a vesnickým folklórem.11)
      Folklórnost dělnické tvorby je často relativní: jde spíše o zlidovělé projevy, které se upravovaly pro místní podmínky. Na rozdíl od běžného pojetí variability folklóru nevycházejí[/] dělnické skladby z tradičních estetických postupů, nýbrž z účelovosti, z agitační údernosti a politické funkčnosti; tyto požadavky se prakticky realizují mechanickým přidáváním strof nebo záměnami jmen jednajících postav, v prozaickém vyprávění pak v důrazu na dokumentárnost. Tato účelovost, ovlivňující estetický tvar, je druhou specifickou složkou dělnického folklóru. v některých případech navazuje těsněji na tradiční folklór a tematicky a ideově jej rozvíjí. Individuální zážitek se stává folklórním jevem, jestliže je známý z řady záznamů různých interpretů nebo alespoň existuje v jejich latentním povědomí, z něhož se vynořuje např. při folkloristickém výzkumu nebo pro účely souborové interpretace.
      Tradiční dělnický folklór tedy vznikal v jiné době a v jiném prostoru než tradiční vesnická tvorba. Také společenský původ, vlastní tradice dělnických kolektivů, nadání a vzdělání autorů a interpretů bylo podstatně diferencovanější než na vesnici, a to vede k někdy téměř nepostižitelnému prolínání folklóru, tj. kolektivní, a polofolklórní, pololidové a pololiterární tvorby, tj. individuálních skladeb, zafixovaných v kolektivní paměti v původní podobě a dále neproměňovaných, nebo alespoň podstatně neproměňovaných.12)
      Pro kulturněpolitickou praxi a případné využití dělnického folklóru v současných podmínkách je třeba vycházet z dokonalé znalosti původních autorů, interpretace a hlavně funkčnosti skladeb. Uvedené vlastnosti nelze ahisto

204

ricky přenášet do současnosti, protože svou monofunkčností a příležitostností byly určeny jen pro svou dobu. Vzhledem k menší estetické úrovni řady textů nebo nápěvů je nutné volit pro vystoupení pouze profesionálně zdatné interprety, aby se skladby neposunuly do nežádoucí roviny. Ze stejného záměru vychází i další představa, že je totiž vhodnější dávat přednost literární tvorbě profesionálních dělnických autorů a ideologickou závažnost a průbojnost jejich skladeb zaměřit především k obecnějším jevům, které mají své paralely i dnes a mají tak divákovi nebo posluchači co říci nikoliv jen jako historický dokument, nýbrž i umělecky aktuálně.
      Pokusíme-li se shrnout získané poznatky, vidíme, že dělnický folklór je v podstatě jedním z konkrétních aktuálních příkladů současnosti folklórních jevů. Právě v dělnické slovesnosti a písni a v dělnickém repertoáru najdeme celou řadu skladeb bezprostředně hledících k současnosti at již tematicky, ideově, nebo použitím adekvátních výrazových a významových prostředků. Současnost tak zjevněji vystupuje jako historická kategorie, a protože v některých případech jde o jevy funkčně (někdy i tvarově) vyhraněné, které poskytují možnosti pro variováni nebo někdy spíše adaptování textů nebo nápěvů (např. agitační písně), můžeme jejich zlidovění poměrně přesně zachytit. To se týká i hornického vyprávění, které[/] vzhledem ke starobylosti tohoto povoláni má zčásti úzký vztah k tradičnímu folklóru, zčásti pak zachovává základní znaky dělnické tvorby (ideovost, účelovost), což ovšem platí zhruba od 19. stol.
      V současném folklóru od roku 1945 neustále zdůrazňujeme postuláty kolektivnosti (autorské, interpretační a apercepční), variability a polyfunkčnosti, Spolu se změnami v čase, prostředí a společnosti nositelů dochází i ke změnám folklórních tvarů: vyprávění jako žánr má dnes stále častěji utilitární, informativní charakter, a pokud vznikají nové písně, jde nejčastěji o lyrické nebo lyrickoepické skladby neboť, z písňové epiky zbývá v současnosti buď tradiční balada, nebo skladby kramářského charakteru. v obecném rámci lidové tvořivosti nabývá pro sběratele stále větší důležitosti individuální tvorba naivních (insitních) až folklórních tvůrců, jejichž pololidovost nebo amatérství je v současnosti podstatně složitější než např. v minulém století a obsahuje řadu různorodých aspektů, funkcí a vlivů. Všechny tyto jevy je třeba brát v úvahu při předvádění současného folklóru na scéně v podání folklórní skupiny nebo souboru. Uměřenost stylizace nejvíce odpovídá požadavkům folklorismu v socialistickém systému a je současně důstojnou interpretací folklóru jako strukturní složky národní kultury.13)

205

Poznámky
1.
      Podnětnými úvahami se v této oblasti zabývali zejména sovětští folkloristé v době, kdy u nás diskuse tohoto typu dosud neproběhly, srov. E. V. Pomeranceva (red.), Sovremennyj russkij folklor, Moskva 1966.
2.
      K tomu srov. L. Jemeljanov , Ponjatije foľklor v sovetskoj foľkloristike, in: Russkij foľklor Vl, Moskva-Leningrad 1961, str. 5-33; B. Beneš, Stará a nová tradice, Slovenský národopis 20, 1972, str. 204-214.
3.
      V obecnějších souvislostech viz T. Aleksander, Uwarunkowanie uczestnictwa kulturalnego ludności wiejskiej, Warszawa 1974.
4.
      Širší rozvedení najdeme v analytické práci V. Voigta, A folklór alkotások elemzéte (Analýza folklórní tvorby) Budapest 1972.
5.
      Není to jev, omezený jen na naše území; také badatelé jiných jazykových prostředí se s ním setkávají, srov. - H. Jason, The Genre in Oral Literature: An Attempt at Interpretation, Temenos 9, 1973, str. 156-160.
6.
      Ze starších prací k tomu srov. zvláště A. Satke, Několik poznámek k využití a sestavování repertoáru u vypravěčů a zpěváků, Radostná země 11, 1961, 2, str. 33-43.
7.
      Z českého prostředí viz např. E. Stiborová, Problematika nových lidových písní, Český lid 47, 1960, str. 179-188.
8.
      Jsou jí věnovány i některé příspěvky ze sborníku O životě písně v lidové tradici (red. B. Beneš), Brno 1973.
9.
      Nepodařilo se ovšem odstranit aspekt estrádnosti, který se projevuje v řadě zvláště zahraničních vystoupení oficiálních souborů lidově demokratických států. Základní poznatky viz V. Je. Gusev, Dve diskussii, Russkaja literatura 5, 1962, 4, str. 186199; z hlediska našich podmínek srov. B. Beneš, Sovětské folkloristické diskuse 1953-1963 a teorie současného folklóru. Český lid 52, 1965, str. 91-98. Zkušenosti ze 60. let shrnuje V. Je. Gusev, Foľklór v chudožestvennoj samodejateľnosti, in: Foľklor i chudožestvennaja samodejateľnosť, Moskva 1968, str. 44-61.
10.
      Srov. J. Loukotka Inspirovalo se naše lidové umění v období baroka náboženstvím? Věda a život 16, 1971, str. 705-708; týž, Náboženství a umění, vyd. Městské kulturní středisko S. K. Neumanna, Brno 1973.
11.
      O jejich vztahu srov. příslušné stati ve sborníku Kladensko (red. O. Skalníková), Praha 1959.
12.
      Také zde platí základní závěry P. G. Bogatyreva, Lidová píseň z funkčního hlediska, in: Souvislosti tvorby, Praha 1971, str. 115 n.
13.
      K tomu zvláště M. Boškovič-Stulli, O folklorizmu, Zbornik za narodni život i običaje 45, 1971, str. 165-186; M. Leščák, Niektoré teoreticképroblémy štúdia súčasného stavu folklóru, in: Československé přednášky pro VII. mezinárodní sjezd slavistů ve Varšavě. Literatura Folklór-Historie, Praha 1973, str. 331-337; Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti (red. V. Frolec - M. Krejčí), Brno 1974.

206

207

Špýchar u stavení ve skansenu v Zalaegerszegu, Maďarsko. Foto J. Vařeka 1973.

ZPRÁVY

NEKROLOG

Radko Klofáč 1936-1974 [obsah]

Narodil se 17. prosince 1936 v Bratislavě, dětství prožil v jižních Čechách, maturoval na SVVŠ v Českých Budějovicích a v letech 1964-6 absolvoval Dvouleté dálkové nástavbové studium při Střední knihovnické škole v Praze. v dosažení vysokoškolského vzdělání mu zabránila dlouholetá těžká srdeční choroba, s níž statečně a neúnavně bojoval až do 16. listopadu 1974, kdy podlehl.
      Radko Klofáč nalézá uplatnění pro své výjimečné nadání, vytříbený vkus, píli a důslednost v prohlubováni vědomostí v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, kde pracuje od roku 1960, naposled jako samostatný odborný pracovník. Spravuje a zpracovává bohatou a významnou sbírku uměleckého průmyslu, především skla, kterému věnuje svůj dlouholetý zájem, Jeho výsledkem je především objevná stálá exposice "jihočeské sklo" v pobočce Jihočeského muzea na Nových Hradech, k níž v roce 1965 ONV a JČM v Čes[/]kých Budějovicích vydaly z jeho pera stejnojmenný katalog s úvodní hodnotící studií. k problematice této expozice R. Klofáč vypublikoval řadu statí (např. v Ars vitraria 2, 1968 a ve Zprávách muzeí Jihočeského kraje 2, 1965). "Příspěvek k novohradskému sklářství 2. poloviny 19. století" otiskl opět ve Zprávách muzeí Jihočeského kraje 1, 1965, článek "Lisované sklo z Jiříkova Údolí na Novohradsku" uveřejnil v Ars vitraria 3, 19. z jeho dalších prací o skle připomínám alespoň "Dvojstěnná skla ve sbírce Jihočeského muzea" (Zprávy muzeí Jihočeského kraje 2, 1964) a "Sklárna v Lenoře" (Glasrevue 10, 1970) . Kromě toho referoval v odborném tisku o výstavách a sbírkách v Jihočeském muzeu. Oceněním jeho zásluh o rozšíření poznatků v oblasti jihočeského sklářství i odborného znalectví bylo členství v Československém národním výboru Mezinárodní asociace pro dějiny skla (AIHV - Association internationale pour l'histoire du verre).
      Zájem R. Klofáče neplatil pouze[/] tzv. "vysokému" umění. Objevoval krásu obyčejných věcí, nacházel kladné hodnoty v prostých předmětech denní potřeby, užívaných prostým člověkem. O tom svědčí např. jeho pozornost věnovaná lisovanému sklu z novohradských skláren. R. Klofáč po léta úzce spolupracoval se Z. Soukupovou zejména tam, kde se jeho obor dotýkal jihočeské lidové kultury a lidového umění. Měl pochopení pro národopisné muzejnictví nejen v Jihočeském muzeu, ale i v řadě muzeí jihočeského kraje. Tam jej budou postrádat nejvíce. Jeho předčasný odchod je ztrátou i pro bádání o českém skle a uměleckém průmyslu vůbec.
      Radko Klofáč byl jemný, čestný a oduševnělý člověk, který pracoval v poslední době za cenu nadlidského úsilí. Přes těžké obtíže a vleklou únavu, způsobenou nemocí, byl vždycky ke spolupracovníkům laskavý, obětavý a plný porozumění. Je velká škoda, že nemohl svůj život cele naplnit. Alena Plessingerová

209

KNIHY Lidové umění v Československu

Věra Hasalová - Jaroslav Vajdiš: Die Volkskunst in der Tschechoslowakei. [obsah]

Artia Praha 1974, 296 stran, 176 černobílých, 60 barevných fotografií
      Úvodní kapitola této knihy, určené zahraničnímu čtenáři, se snaží vysvětlit podmínky vzniku lidového umění na podkladě geografické charakteristiky, z níž vychází i kulturně historický vývoj našich zemí. Každá má svou specifiku, Čechy ve své jednotnosti, Morava se Slezskem jako spojnice s hornatým Slovenskem, hluboce poznamenaným karpatskou kulturou. Sleduje křivky vývoje české části, vzestupy a poklesy až k tragické třicetileté válce, po ní v 18. století se přes poddanské vzpoury a protireformaci konsolidace úspěšně rozvíjela a dosáhla vrcholu v době mezi zrušením nevolnictví a roboty. Od poloviny 19. století se těžiště sociálního vývoje přesouvá z venkovského lidu na dělnickou třídu. Vývoj na Slovensku byl obtížnější po jeho začlenění do mnohonárodního uherského státu. Nevolnictví tu mělo mnohem drastičtější formy a neze pominout ani[/] vpády Tatarů a Turků; proto byla v lidu zbojnická tradice tak silná. v 19. a 20. století vzrůstá zemědělský proletariát, a proto Slovensko ztrácí tolik obyvatelstva emigrací. Znamená to zpoždění industrializace, a tím i prodloužení života lidového umění. Neopomíjí se ani charakteristika setkávání našich národů s ostatními etnickými celky, které se hodnotí jako kladné.
      V kapitole Umění v životě lidu sleduje autorka pomalý růst lidového umění od renesance se zrychlením tempa v 17. a 18. století. Vrchol klade 50-70 let kolem r. 1800 s důrazem na druhou polovinu této epochy. Jeho nejdůležitější vlastností je vázanost k celému životu lidu a to je odlišuje od uměleckého díla jiného druhu nejzřetelněji. Autorka vedle škály vysoké umění-provinční (pololidové) - insitní se snaží o vymezení pojmu lidového umění. Nejpřesnější podle ní, i když labilní aspekt je etnografický: k lidovému umění patří všechny typické umělecky ztvárněné předměty, které užívalo obyvatelstvo vesnic a malých měst. Všímá si autorů - od výtvarného projevu zemědělce a pastevce pro svou potřebu k specializaci a podomácké výrobě u lidí nebo oblastí chudých, jako[/] důležitého zdroje obživy. Ale je i cesta zpět, od řemeslníka.
      Autorem třetí kapitoly, která se zabývá lidovou architekturou, je J. Vajdiš. Jeho úkol je v tom snazší, že může sledovat kontinuitu osídlení od předhistorických dob. Po dispoziční charakteristice sídla sleduje dále dlouhodobý vývoj vlastního obydlí až ke konsolidaci sídel a stavebnictví v době rozvinutého feudalismu. Třicetiletá válka rozvinula změnu směrem k pokroku a dala základ k regionalismu, rozvíjenému v 18. století, o kterém se pak zmiňuje podrobněji. Na regionální diferenciaci měla vliv kulturní a ekonomická vyspělost obyvatel. Platí to zvláště pro způsob vytápění. Teprve hlavní obytný prostor zbavený dýmu znamená vyšší kulturu bydlení a možnost uplatnění reprezentačních předmětů lidového umění. Na regionální ztvárnění a výzdobu domů měli velký vliv venkovští řemeslníci - tesaři a zedníci, jejichž hlavní doménou byla 2. polovina 19. století.
      Další tři kapitoly jsou opět autorstvím V. Hasalové a v nich spočívá těžiště přínosu její práce. v kapitole Tvar a ornament sleduje na předmětech denní potřeby soulad užitečnosti a estetičnosti. Pro mnoho dru

210

hů lidových předmětů je výsledkem hledání určitá rovnováha mezi tvarem a výzdobou. s postupujícím vývojem roste důraz na bohatství výzdoby, ornament však téměř vždy zůstává podroben tektonice předmětu a často vyplývá z technologie. Proto jde o ornament geometrický nebo spíše abstraktní. Často to, co považujeme za abstraktní motiv, je však zkratka někdejšího realistického tvaru, možná s magickým významem, který dnes už ani nedovedeme rekonstruovat. Nesmíme podceňovat ani slohové vlivy, renesanční na jihu území, na západě spíše 17. století. I tu však převládly zlidovělé variace a přínos vlastní fantazie.
      Na rozdíl od ornamentu se kresba a malba na tektoniku předmětu neohlíží. Se snahou o historickou kontinuitu si autorka všímá nejdříve železorytu, pro lidové prostředí je nejrozšířenější rytí do dřeva. Tak jako věnovala pozornost známým i méně známým druhům grafiky, kresby a knižní malby, malovanému nábytku, věnuje ji i olejomalbě na dřevě, papíře, plátně i plechu, ale přece jen za nejzajímavější produkt našich zemí považuje malby na skle. Přínosem je hlavně upozornění na moravské dílny. Výroba fajánsí zůstala v podstatě omezena na Moravu a jihozápadní Slovensko. Původně imigrovaná tvorba zlidověla a rozrostla se ve velké motivické bohatství, takže hlavní funkce fajánsí zůstala do konce použití deko[/]rativní. Realistická malba je častá na dutém skle, ale nejrozšířenější v betlémských scénách. Pozorujeme vůbec, že od rozhraní 18. a 19. století se rozšiřuje zpodobování života kolem i snové představy o krása světa, jež jsou vlastní insitnímu umění. Dnešní se od onoho staršího ovšem liší, ale vždy zůstává na okraji lidové kultury, ať se týká střeleckých terčů, vývěsních štítů nebo méně dochovaných maleb z cirkusových střelnic.
      V kapitole o sochařském projevu je věnována pozornost nejprve reliéfu, a to na předmětech, které se uplatnily v terénu. Sem však jsou zařazeny i různé formy, kadluby a štočky k předmětům každodenní i sváteční potřeby. Při klasifikaci volné skulptury přechází od využiti samorostů k drobným obřadním figurkám, hračkám a k předmětům užívaným při zvykoslovných příležitostech, hlavně masopustních a předvelikonočních. Za nejoriginálnější sochařské projevy považuje opět betlémské figurky. Vrcholem české i slovenské skulpturální tvorby jsou sošky světců. Neopomíjí ani bezděčné sochařské projevy, jako stojany na čepce, a upozorňuje na figurální úly. Volnou kamennou sochou z 19. století, dosud neznámou, kapitolu uzavírá.
      V závěrečné kapitole se Hasalová zamýšlí nad specifičností našeho lidového umění v evropském kontextu. Na úkor "národní svéráznosti" hlá[/]sané v 19. století oceňuje střetávání a prolínání různých etnik. Proti kontinuitě skandinávského umění jsou pro náš prostor typické četné zvraty v průběhu našeho historického i kulturního vývoje, takže se nevystačí s cestou od jednoduchého ke složitému. Velkou cézurou byla třicetiletá válka. Oscilace mezi řemeslem. domáckou výrobou i autochtonním vesnickým uměním je příznačná nejen pro naše země, ale i pro jiné země střední Evropy a Balkánu. Hlavním rysem našeho lidového umění je tedy středoevropská kontinuita.
      Oba autoři vycházejí důsledně ze dvou aspektů - z pohledu geografického a kulturně historického, Hasalová spojila stanovisko etnografické s umělecko-historickým. v knihách tohoto druhu se text obvykle nečte, ale zde je radost jej číst nejen pro objevný obsah, ale i pro formální stránku a není jen doprovodem k fotografiím. Je radost prohlížet technicky dobře provedené ilustrace předmětů, které nejsou vybrány náhodné a neomílají stokrát známé. Miroslava Ludvíková

211

Monografie hrnčířského střediska

E. Fryś-Pietraszkowa: Ośrodek garncarski w Łążku. Ordynackim i jego wyroby na tle ceramiki malowanej w Polsce, [obsah]

Wrocław Warszawa - Kraków - Gdańsk 1973, 286 stran, 160 fotografií, kreseb a plánů
      Cílem práce - jak píše autorka v úvodě - je sledování historických kořenů, analýza výrobných prvků a principů hrnčířské výroby v malém hrnčířském středisku Łążku Ordynackim v lubelském vojvodství. v první části sleduje autorka historické zprávy o vývoji osídlování střediska a zaměstnání jeho obyvatel. První archivní údaje o hrnčířské výrobě se vyskytují koncem 18. století, hlavně však až během 19. století. Škoda, že nebylo možno tyto archivní zmínky doložit i konkrétním hmotným materiálem z archeologických nálezů. Větší rozvoj hrnčířské výroby lze datovat až na konec 19. století, kdy sem začali přesídlovat hrnčíři z jiných výrobních center. v období 2. světové války a po ní, kdy byl z větší části zničen polský spotřební průmysl, nastává zvýšená poptávka po užitkové keramice. Hrnčíři, kteří tuto novou situaci nestačí krýt tradičními způsoby výroby, se v roce 1950 sdružují do výrobního družstva. v tomto období navazovali spolupráci se školenými výtvarníky, kteří jejich produkci usměrňovali po umělecké stránce.[/]
      V dalších částech práce si autorka všímá technologické stránky hrnčířské výroby: charakteristika hlíny a její získávání, hrnčířská dílna, zpracování výrobního materiálu, hrnčířský kruh a proces vytáčení nádob, polevy a glazury, výzdobné techniky, hrnčířské pece, průběh vypalování, technologie výroby kachlů. Následuje kapitola o tvarech a výzdobných principech nádobí. z morfologického hlediska se v tomto výrobním středisku vyráběly nejvíce misky různých tvarů a velikostí, hrnce a hrnky a jejich příbuzné tvary, džbány charakteristických tvarů (některé jsou příbuzné i našim typům), zásobní nádoby větších velikostí, květináče a vázičky, drobné keramické výrobky (kropenky, džbánečky, svícny, dětské hračky ap.). z výčtu vyráběných druhů je patrno, že místní produkce obsahuje v podstatě všechny hlavní druhy středoevropské hrnčířské výroby. Také výzdobné prvky jsou více či méně obvyklé v evropském hrnčířství. Kromě společných principů a výzdobných technik vykazuje místní výroba řadu specifických znaků. Autorka hledá jejich zdroje ve společném stylu výzdobných motivů studované oblasti, dokumentuje jejich analogie u lidových výšivek, u kraslic, ve výzdobě malovaného nábytku. Velmi názorné a přesvědčující jsou tabulky vyskytujících se výzdobných motivů a prvků nádobí, které jsou sestaveny ve vývojové řadě od elementárních projevů ke složitějším vý[/]tvarným kompozicím. Charakteristická regionální specifika výzdobných kompozic je tvořena právě onou skladbou elementárních prvků (vlnovky, tečky, kapkovité útvary, rostlinné motivy, geometrické a zoomorfní motivy), která podléhá rovněž vývoji a závisí do jisté míry na tradicích výrobní oblasti, na požadavcích spotřebitelů a také na individualitě výrobce. Autorka podrobuje dochované artefakty, detailní analýze a přesvědčivě ukazuje jejich vývoj od jednoduchých užitkových forem ke složitějším a bohatě zdobeným formám umělecké výroby.
      K dosud málo známým a používaným metodám při studiu řemeslné výroby patří i otázky ekonomického významu a dosahu jednotlivých řemesel, odbytu výrobků (na trzích nebo prostřednictvím překupníků), výměnného obchodu (např. za naturálie ap.), stejně jako analýzy hospodářského a společenského postavení řemeslníků na vesnici, jejich života ve vesnickém kolektivu atd. Všech těchto jevů si autorka podrobně všímá, na mapkách znázorňuje vývoz zboží do okolí v různých vývojových fázích místní produkce.
      Monografie o hrnčířství v Łążku Ordynackim podává komplexní pohled na zkoumanou problematiku. Nutno říci, že takových monografií je nejen v české, ale i evropské produkci velmi málo a lze je jen uvítat. Jiří Pajer

212

Národopisné studie o životě sovětských horníků a hutníků

V. Ju. Krupjanskaja, O. R. Budina, N. S. Poliščuk, N. V. Juchněva: Kuľtura i byt gornjakov i metallurgov Nižnego Tagila (1917-1970). [obsah]

Izdateľstvo "Nauka", Moskva 1974
      Tři roky po prvním díle monografie o způsobu života uralských dělníků (recenzovaném v NA X/1973, č. 2, s. 133-135), vychází pokračování, zachycující změny, ke kterým došlo v životě a kultuře horníků a hutníků Nižního Tagilu v letech 1917-1970. Je to v sovětské etnografické literatuře první publikace, sledující z etnografického hlediska a etnografickými metodami současnost v životě dělníků, stavějící před oči čtenáře změny, ke kterým došlo v nejvýznamnějších a nejtypičtějších sférách života a kultury za období sovětské vlády v průmyslové oblasti, jejíž minulost, díky autorskému kolektivu je již dobře známa.
      Na rozdíl od historického pojetí, sledujícího chronologicky vývoj jevů, se etnografické pojetí soustřeďuje ve studovaném období na ty úseky, které jsou ve vývoji jednotlivých jevů způsobu života a kultury klíčové. Je to za prvé porevoluční desetiletí, ve kterém došlo ke zlomu starých a k nástupu nových forem ve všech oblastech způsobu života, za druhé pak období šedesátých let,[/] spjaté s vědecko-technickou revolucí a jejím dopadem na sociální, materiální a duchovní kulturu.
      Témata, která byla vybrána k výzkumu současné průmyslové a urbanizované společnosti se při srovnání s tradiční etnografií liší. v důsledku složité sociální i etnické skladby dělnické třídy je třeba diferencovaně přistupovat k analýze vzájemných vlivů lokálních tradic a nových, masově se šířících forem městské kultury. Tato kultura, standardní a unifikovaná v mnoha jevech, její celosvazový, mnohdy i celoevropský charakter spolu s růstem kulturní úrovně dělníků, vedla ke změně aspektů etnografického studia. Na první místo vystupuje vzhledem ke stírání místních etnografických zvláštností vytváření kulturněbytových rozdílů mezi skupinami dělníků různé sociální a kulturní úrovně (kvalifikovaných a nekvalifikovaných) a různých dělnických profesí.
      Cílem studia bylo poznat současný pracovní, společenský a rodinný život dělníků Nižního Tagilu jako všestranně se rozvíjejícího systému. První kapitola Průmyslový a kulturní rozvoj Nižního Tagilu v létech sovětské vlády ( V. Ju. Krupjanskaja ) sleduje vývoj města. jeho demografii, zvl. vzhledem k vzájemnému početnímu stavu místního a imigrujícího obyvatelstva a jeho etnického složení, úroveň zdravotních, kulturních a osvětových zaří[/]zení. Druhá kapitola (N. V. Juchněva) přináší v etnografii dělnictva zatím málo propracovanou a spíše diskusní problematiku výroby. Sleduje v hornictví a hutnictví: 1) materiální stránku práce - nářadí, způsoby práce, pracovní prostředí, oděv, stravu na pracovišti; 2) vztahy mezi lidmi v procesu výroby, způsob najímání pracovníků, formy odměny, typy výrobních kolektivů, učební dobu, společenské vztahy na pracovišti; 3) elementy duchovní kultury - profesionální obyčej. tradice, pracovní folklór, hierarchii hodnot, spjatou s postavením ve výrobě.
      Tento "život ve výrobě" má nejen svoje vnitřní vazby, ale ovlivňuje i druhé sféry života dělníků. Autorka sleduje výrobu od konce 20. do začátku 30. let, a to práci horníků, hutníků, formování dělnických kádrů, starý a. nový vztah k práci, v etapě od 50. do 60. let pracovní podmínky horníků i hutníků, původ dělnických kádrů, psychologické klima, vzájemné vztahy uvnitř pracovních kolektivů společenský život na závodech.
      Kapitola Společenský život ( O. R. Budina ) vychází z vlivu, který měla Velká říjnová socialistická revoluce na společenský život dělníků v Nižním Tagilu, sleduje politické demonstrace, shromáždění, ustavení odborů. ženských organizací, aktivitu mládeže, první subotniky. Podrobně zaznamenává komsomolské akce počátků dvacátých let, pomoc hlado

213

vějícím, boj proti náboženství, propagaci nových obřadů - komsomolských svateb, okťjabrin (křtin), ustavení prvních komun, kulturní a osvětovou práci. Převratný vliv dvacátých let pokračoval i v letech prvních pětiletek a nové formy společenského života natrvalo zakotvily mezi dělníky. Poválečný rozvoj rozšířil základnu pro společenský život. Uliční a domovní výbory, výbory žen pro práci s dětmi a pro ateistickou propagandu, na závodech soudružské soudy, skupiny pro boj s alkoholismem působily vedle stranických a komsomolských organizací. Pracující se společně účastní jak celostátních svátků (7. listopadu, 1. máje, "Dne vítězství", "Dne žen", "Dne armády"), tak svátků spojených s prací obyvatel jako je "Den horníků", "Den hutníků", "Večery pracovních úspěchů", "Přijímání v dělnickou třídu", "Vyprovázení veteránů práce", "Svátek první výplaty", "Vykročení do života" (v den plnoletosti) a "Vyprovázení do "armády". Záležitostí společnosti se staly dříve úzce rodinné a zároveň na církev vázané obřady - svatba, křtiny. Dnes se slaví v Domě kultury jak svatby, tak vítání nových občánků, i stříbrné a zlaté svatby. v čas dřívějšího masopustu se slaví "Ruská zima", na velikonoce "Ruská břízka". Sousedské vztahy se upevňuji o slavnostech dvorů. ulic, čtvrtí, které se slaví v den osvobození Uralu od Kolčaka, na "Den horníků", "Den hutníků", k výročím Sovětského svazu.[/]
      Čtvrtá kapitola Rodina a rodinný život ( V. Ju. Krupjanskaja ) a pátá Materiální způsob života zaznamenávají změny, které jsou podmíněny především změnami v životní úrovni, účastí muže i ženy na pracovním procesu. Novou črtou rodiny je především její vzrůstající spojení se životem celé společnosti, což má příznivý vliv na odstraňování přežitků v rodinném životě. Stále se zvyšující procento rodin žijících ve vícebytových mnohaposchoďových domech odstraňuje vliv uzavřeného individuálního usídlení, působí na větší sbližování dělnických rodin, zvláště v podnikových domech, i na vyrovnávání úrovně materiální kultury jak mezi jednotlivými kategoriemi dělníků, tak s druhými sociálními vrstvami městského obyvatelstva.
      Poslední kapitola je nazvána Kulturní život ( N. S. Poliščuk ). Podává neobyčejně zajímavý materiál o revolučních přeměnách kulturního života ve dvacátých letech, o budování prvních kulturních center, vytváření agitačních souborů "Modrých blůz", o neúnavné propagaci vzdělání, osvěty a lidové tvořivosti v nesmírně obtížných podmínkách porevolučních let. Na tento vklad navázaly nové generace v padesátých letech samozřejmě už za zcela nových podmínek, a to v takové šíři a hloubce, že Nižní Tagil se stal významným kulturním střediskem lidové tvořivosti, místem s bohatými knihovnami, tiskem, divadlem, domo[/]vem mnoha profesionálních umělců různých oborů i vysoce nadaných tvůrců - dělníků. Vzhledem k tomu, že se stírají hranice mezi různými sociálními skupinami obyvatel jak ve společenském, tak kulturním smyslu, veškeré kulturní bohatství, včetně folklóru, se stává majetkem všech.
      Materiál předložené knihy, sbíraný po dvě desetiletí přímým pozorováním, rozhovory, řadou anket, je neobyčejně bohatý. Ukazuje na faktech obrovské změny ve způsobu života a kultuře dělníků Nižního Tagilu, ke kterým došlo za sovětské vlády; na výběru témat, jejich zpracování a hodnocení pak můžeme sledovat přístup a názor sovětských etnografů na úkoly etnografie za socialismu. Olga Skalníková

Vyprávění horníků z Karvinska

Józef Ondrusz: Proza ludowa górników karwińskich. [obsah]

Czeski Cieszyn 1974, 47 stran
      Sedmdesát textů z ústního podání karvinských horníků je rozděleno do čtyř oddílů: legendy s jediným číslem, pověrečné povídky (č. 211), vyprávění ze života (č. 12-19) a anekdoty a humorky (č. 20-70). Shromáždil je zkušený sběratel a vydavatel folklórních tradic z Ostrav

214

ska a Těšínska J. Ondrusz; využil k tomu jednak vlastních bohatých sběrů, jednak zápisů jiných sběratelů, hlavně polského badatele nad hornickým folklórem z Horního Slezska J. Ligęzy. Pořadatel taky opatřil sbírku zasvěceným výkladem (Świat opowieści górniczych, s. 8-13), v němž podává přehled dosavadní sběratelské práce na tomto poli v dané oblastí a charakterizuje jednotlivé skupiny hornického vyprávění. Soubor podává dobrý průřez hornickou folklórní prózou karvinské oblasti. Pověrečné povídky se soustřeďují hlavně kolem figury důlního démona Pusteckého (též fontany, skarbnika) a vykazují filiace zejména s tradicí hornoslezskou; v povídkách ze života se promítají nejrůznější stránky životních osudů a sociálních poměrů, v souboru anekdot a humorek se objevují jako komické typy nejčastěji Francek, Karlik a Izydor, nalézáme v něm adaptace tradičních vesnických nebo obecných látek, některé anekdoty z okupace (č. 31, 41-44), ale i reflexy z doby krize a nezaměstnaností (č. 29, 30, 36) atd. Některé z čísel (např. 48), zařazených mezi anekdoty a humorky, by možná patřila spíše mezi vyprávění ze života s komickým obsahem. v předmluvě sbírky vyslovuje těšínský folklorista Daniel Kadłubiec mínění, že podobné sbírky mohou být pro bádání užitečné a přínosné. Jeho slova platí v plné míře. Po intenzivní sběratelské práci před deseti, dvaceti[/] roky zůstala oblast hornického folklóru ležet ladem, ačkoliv tu zbývá vykonat ještě mnoho práce. Oldřich Sirovátka

Horehronie, kultúra a spôsob života ľudu, [obsah]

díl 2. Vědecký redaktor PhDr. Ján Mjartan, DrSc., obrazovou část sestavila Ester Plicková. Vydala Veda, vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1974, 376 stran
      Kolektiv pracovníků Národopisného ústavu SAV v Bratislavě se přes deset let věnoval výzkumu a zpracování etnografického materiálu Horehroní. Před pěti lety vyšel první dít monografie věnovaný lidovému zaměstnání. Druhý svazek pokračuje ve zpracování dalších témat materiální kultury a částí duchovní kultury, jež jsou stručně charakterizovány v úvodě editorem díla.
      První kapitolu "Ľudové staviteľstvo" zasvěceně a detailně zpracoval Ján Mjartan (str. 13-89). Vychází z přírodního prostředí krajiny a osídlovacího procesu, zjišťuje, že nejstarším místním stavebním materiálem bylo dřevo. Teprve od druhé poloviny 19. století se začíná bohatěji využívat kamene, nepálených a pálených cihel. Stavby budovali místní tesaři a zedníci, mezi obyva[/]telstvem se však využívalo sousedské výpomoci, která jako progresivní forma kolektivní práce přešla podle autorova zjištění i do současné indivfduální výstavby.
      Krovy lidových staveb tvoří soustavy krokví se štítovou orientací. z výtvarného hlediska jsou výrazné místní formy podlomenice. Hlavní střešní krytinou je šindel. Dřevo se používá i na zakrytí podlah, původně to byla jen udusaná zem. Základní vývoj prostorového členění obydlí probíhal od dvouprostorového k tříprostorovému domu. Podle názvu "chiža" pro jizbu dvoudílného domu dospěl autor k přesvědčení, že Horehroní tvoří jazykové rozhraní mezi středoslovenskou a východoslovenskou oblastí.
      Ve vývoji členitosti domu sehrála významnou roli komora. Původně šlo o samostatnou stavbu sloužící k ukládání potravin, šatstva, hospodářského a domácího nářadí. v přežívajícím velkorodinném způsobu života se však komory užívalo i ke spaní, a to především pro potřeby novomanželů či svobodných členů rodiny. Proto se podle potřeby rodiny stavělo ve dvoře i více komor. Připojením komory vznikl tříprostorový dům.
      Hlavní místností horehronského domu je jizba, která plnila obytnou, společenskou i kultovní funkci. Vstupní nevytápěná místnost se nazývá pitvor, slouží rovněž k uskladňování paliva, prádla apod. Na Horehroní se v tomto prostoru nevytvo

215

řila tzv. černá kuchyň. v posledním vývoji domu se sporáky stavěly do jizby, anebo se pitvor přeměnil ve vytápěnou a světlou obývanou kuchyň. v tříprostorovém domě se rovněž komora většinou změnila v druhou obytnou místnost.
      Ve zvláštní stati J. Mjartan popisuje dělnické obydlí na Horehroní. Všímá si i společenské stránky života dělnictva a sleduje vztah mezi původním zemědělským a pasteveckým obyvatelstvem a touto novou třídou. Horehronské vesnice a dělnické osady se zpočátku příliš nestýkaly, postupně se však sbližovaly, a to zvláště společným bojem proti bídě a vykořisťování. k dočasnému bydlení dělníků sloužily i některé hospodářské stavby; např. společný typ koliby používali salašníci i uhlíři, kteří pálili dřevěné uhlí pro železárny.
     "Bytový interiér" na Horehroní zpracovala Irena Pišútová. Při velkorodinném způsobu života bydlelo v domě i 25-30 lidí, což se projevilo i v bytovém zařízení. Tento zastaralý způsob života však vedl k hledání nových pracovních příležitostí a k vystěhovalectví. Hlavní bytové zařízení stálo v jizbě - stůl, lavice, postele a stoličky. v pitvoru bylo uloženo kuchyňské nářadí, v komoře truhly na úschovu šatstva zvané "lady".
      Četné odlišnosti v bydlení nachází autorka v dělnických koloniích. Zde se dříve objevuje moderní a praktický nábytek, který však rovněž vy[/]ráběli místní stolaři. Více se však uplatňovaly městské předlohy.
      Obsáhlou kapitolu o stravě připravil Michal Markuš (str. 121177). v posledních sto letech rozlišil ve vývoji stravy čtyři etapy: spojovaly se s chovem zvířat a pastýřstvím, s rozvojem zemědělství a dřevorubačství, s obdobím první republiky, kdy se likvidovaly staré tradice, a se současným životem. Podrobně popisuje přípravu jednotlivých jídel, způsoby uchovávání potravin, využití obilovin v jídelníčku, různorodost živočišných produktů atd. Při soupisu jídelního lístku je věnována pozornost svátečním, příležitostním i nouzovým jídlům. Na tabulce je přiložen týdenní jídelníček z let 1955-1960 u různých rodin podle charakteru zaměstnání. Autor sleduje i sociální rozdíly ve výživě a rovněž vliv sousedních etnik na ráz domácí stravy.
     Viera Nosáľová zpracovala kompletní materiál o horenhronském oděvu. (Str. 181-237). Vychází jednak ze, současných materiálů, neboť tradiční oděv ještě dnes používají i střední generace, ale i z rukopisných dokladů z počátku 19. století. Tyto doklady jí umožnily zjistit, jak vypadal lidový oděv na Horehroní od konce 18. do poloviny 19. století. Vývoj odívání sleduje v souvislosti s hospodářským, sociálním i kulturním vývojem kraje.
      Ke zhotovení oděvu se používalo především domácích materiálů, hlavně ovčí kůže a vlny, konopného a[/] lněného plátna. Jednotlivé součásti oděvu šily místní ženy, po 1. světové válce se však začaly na tuto práci specializovat profesionální švadleny.
      Základem mužského oděvu byly košile, soukenné nohavice s řemenem nebo opaskem, kožíšek nebo soukenný kabát. Jako obuv se používaly kožené krpce nebo soukenné kapce. Základem ženského oděvu byla spodní košile tzv. oplecko, šikmo střižená sukně a zástěra. Starší svatební sukně byly zelené, od konce 19. století bílé; nosily se jako obřadní a sváteční oděv až do druhé světové války. Novější součástí je živůtek (brusľak či ľajblik). Jako vrchní oděv sloužila ženám plachta "puolka"; o svatbě a při narození dítěte plnila obřadní funkci. Starou oděvní součástí byl dlouhý kožich. Zvláštní pozornost je věnována popisu úpravy a pokrytí hlavy. Oděv děti byl jednoduchý, bohatší formy se uplatnily až v dospívajícím věku. Tradiční oděv se udržoval při pracovních příležitostech, v pestrých obměnách se uplatnil zvláště při lidových obřadech. Od počátku 20. století je však tradiční oděv na ústupu a horehronské dědiny přecházejí k městskému oděvu.
      Závěrečnou kapitolu o duchovní kultuře rozčlenila Emília Horváthová na několik částí. Vychází ze zkušenosti, že duchovní kultura jako adekvátní složka celé kultury nebyla fixním útvarem, v souladu s celkovým vývojem se v ní zvýrazňovaly a prohlubovaly promě

216

ny jednotlivých projevů. v části o rodinných zvycích pojednává o představách a úkonech spojených s narozením dítěte, bohatství starších forem se vázalo ke svatbě, o níž získala zprávy ze 17., 18. a 19. století, především však zjistila spoustu recentního materiálu. Ve zvycích spojených s úmrtím člověka se projevovala nejen řada přežívajících názorů, ale i sociální jevy. Uvádí i pohřební "rozlúčkové" písně, které vlastně navazují na zaniklé pohřební pláče.
      Výroční zvyky se vázaly k významným kalendářním svátkům a výročním příležitostem. Četné zvyky doprovázely hlavně období vánoc a Nového roku, v řeckokatolických obcích se odlišnosti projevovaly především o velikonocích. Pracovní obyčeje se vázaly k zemědělství a k chovu dobytka. Doprovázely seti, práce na poli, výhon ovcí na salaše, pastvu dobytka atd.
      V lidovém léčení se užívalo reálných prostředků i pověrečných praktik. k Horehroní se vztahují doklady z konce 16. století, základní materiál však autorka získala v terénu po roce 1952. Našla zde i několik magických veršovaných zaříkání nemocí a řadu pověrečných léčitelských zákroků, vycházejících z archaických magických názorů. v lidovém léčení se hojně užívalo léčivých rostlin, jejichž seznam je zařazen do textu studie. v poslední části shrnuje představy o přírodě, relikty kosmologie, představy o přírodních úkazech a[/] živlech. v rámci předpovědí počasí si všímá i lidových pranostik. Uvádí i řadu představ o démonických bytostech, k nimž patřily strigy a strigoni, mory, vlkodlaci. Rozšířené byly představy o polednicích, světýlkách, čertech, zmocích, černokněžnících apod. I když tyto představy přežívaly v tradici, nebyly už většinou součástí lidového světového názoru.
      Druhý svazek národopisné monografie o Horehroní soustředil ohromné množství materiálu, který je promyšleně zpracován a utříděn, takže i bez rejstříků se lze v něm orientovat. Hodnota práce je podtržena i kvalitními fotografickými a kresebnými přílohami. Ruské a německé resumé zpřípustní pracovní výsledky i zahraničním badatelům.
      Monografie Horehroní bude v budoucnu pokračovat dalšími díly. Už dnes však lze říci, že tato práce podává nejúplnější popis lidové kultury menšího slovenského regionu. Je však nejen monumentálním soupisem materiálu, ale i jeho všestranným rozborem. Josef Tomeš

O lidové próze, mýtu, přísloví

Tipologičeskie issledovanija po foľkloru. Sbornik statej pamjati V. J. Proppa (1895-1970). [obsah]

"Nauka", Moskva 1975, 319 stran
      Význačný sovětský folklorista V. J. Propp patřil mezi ty badatele, kteří svým dílem, zejména "Morfologií[/] pohádky" (1928) působili na mezinárodní rozvoj studia folklóru. Ve sborníku, jenž nyní vychází na jeho paměť, najdeme 14 příspěvků od předních sovětských folkloristů; mnohé z nich přímo navazují na metodu a podněty Proppova díla, hlavně na jeho strukturně-typologické postupy, které badatelé sovětští i jiných zemích v posledních dvou desetiletích široce rozvinuli a prohloubili. Některé studie překračují buď svým materiálovým východiskem, nebo zaměřením bezprostřední okruh zájmů naší folkloristiky, většina z nich však má obecnější platnost a znamená přínos k mezinárodnímu bádání na.d lidovou prózou, mýty a příslovími, Mezi takové studie patří úvaha K. V. Čistova "Specifikum folklóru v světle teorie informace", (publikovaná u nás v Slovenském národopise, 20, 1972, 345-360); Meletinského analýza mýtů národností severovýchodní Asie, v níž dochází k zobecňující formuli tohoto mytologického podání; Putilovova úvaha nad motivem jakožto složkou syžetu, kde autor sleduje motiv jednak v rovině paradigmatické a rozlišuje motivy-situace, motivy-epizody a "řečové" motivy, jednak v rovině syntagmatické (tj. podle jejich vztahů uvnitř syžetu). k zajímavým výsledkům dospět rovněž T. V. Civjan v úvaze nad sémantikou prostorových elementů kouzelné pohádky a ukázal, že fantastická pohádka promítá zvláštní model světa, pomocí něhož "se člověk na raných stup

217

ních vývoje učil orientovat se v světě" (213). Studie G. L. Permjakova (k voprosu o strukture paremiologičeskogo fonda) přesahuje svým významem problém, vymezený titulem, a sleduje folklórní projevy v komplexu jazykových projevů slov, frazeologických obratů, rčení, přísloví atd. Klíčovými pojmy a problémy analýzy folklórní epiky se zabývá i G. A. Levinton; snaží se nově vymezit pojmy jako "syžet" a "motiv" (chápe jej v smyslu tradičního pojmu "typ"), "maximální" a "mini[/]mální" invariant, poměr signifikantních a genetických příznaků při naukové interpretaci atd. Ale i ostatní studie prokazují záviděníhodnou vysokou metodologickou úroveň, rozhled po mezinárodní literatuře a hledání nových cest. Cenný sborník obsahuje i přehled vědecké práce Proppovy (napsal jej B. N. Putilov) a podrobnou bibliografii Proppových prací, včetně studií a rukopisů, jež zůstaly v jeho pozůstalosti. Oldřich Sirovátka[/]

ČASOPISY

Maďarský časopis o slovenském národopisu

A Miskolci Hermann Ottó Múzeum Közleményei - Szlovákiai téka [obsah]

Borsod-Abauj-Zemplínska organizácia múzeí vydáva niekoľko sérií odborných publikácií, medzi ktoré patrí aj časopis miškoveckého múzea "A Miskolci Hermann Ottó Múzeum Közleményei". v jedenástom zväzku tohto časopisu sa uvedená m;ízejná organizácia pokúsila realizovať už dávnejšie snahy o nadviazanie kontaktu so slovenskou etnografickou spisbou. Podarilo sa jej to vo forme stálej rubriky o sloven[/]ských knihách, ktorá oboznamuje maďarských etnografov s najnovšou etnografickou literatúrou na Slovensku. v desiatom čísle miškoveckého časopisu bolo uverejnených ešte len pokusne niekoľko recenzií slovenských odborných publikácií. v nasledujúcom zväzku bola však otvorená už stála rubrika o slovenských knihách pod názvom "Szlovákiai téka". v nej sú správy o niektorých odborných etnografických časopisoch, monotematických, monografických i teoretických prácach, ktoré sa objavili na verejnosti v poslednom období.
      V jedenástom čísle informoval M.[/] Markuš o časopisoch Ethnologia Slavica (r. 1, 1969; r. 2, 1970; r. 3, 1971), Národopisný věstník československý (r. 1, 1966; r. 2, 1967; r. 3-4, 1969; r. 5-6, 1970-1971). M. Vrbovcsan napísal o ukrajinskom zborníku Naukovyj zbirnyk (r. 1, 1965; r. 2, 1966; r. 3, 1967; r. 4-a, 1969; r. 4-b, 1970; r. 5, 1971 a K. Domino Zborniku Slovenského národného múzea (r. 65, 1971; r. 66, 1972) a o Vlastivednom zborníku Trenčianskeho múzea v Trenčíne (1970, 1971).
      Z ďalších publikácií bola v tomto ročníku miškoveckých správ Z. Ujvárym recenzovaná práca J. Komorovského: Kratochvílne príbehy kráľa Mateja a práca J. Michálka: Spomienkové rozprávanie s historickou tematikou. Kukovu publikáciu Dekýš I., Poľnohospodárstvo zhodnotil Paládi Kovács[,] A. Dankó I. priblížil maďarskej etnografickej verejnosti niekoľko publikácií z oblasti hmotnej kultúry a umenia: R. Bednárik: Pastierske rezbárske umenie; A. Bartošová - E. Holéczyová - E. Marková - M. Morávková: Slovenský ľudový textil; J. Vydra: Ľudová architektúra na Slovensku a E. Plicková: Pozdišovské hrnčiarstvo. O knihách s tematikou ľudového zamestnania a odevu informuje M. Markuš: A. M. Huska: Liptovskí murári; A. M. Huska: Slovenskí pltníci; M. Kaňová - M. Benža: Ľudové kožuchy a J. Koma: Vý­ voj a súčasný stav ľudového odevu v Kendiciach. Tak ako tieto správy

218

cenná je pre maďarských etnografov aj jeho informácia o novšie vydaných slovenských národopisných dotazníkoch a návodoch na výskum.
      V jedenástom čísle časopisu "Hermann Ottó Múzeum Közleményei" sú opäť uverejnené informácie a recenzie niektorých vybraných časopisov a zborníkov, a to Slovenský národopis (r. 18, 1970; r. 19, 1971; r. 20, 1972), Český lid (r. 58, 1971; r. 59, 1972), Ľudová kultúra v Karpatoch (I., 1972), Agrikultúra (1962-1972), Slavistika - Národopis (1970), Nové obzory (II-XIV, 1960-1972), Gemer (I, 1973), Naukovyj zbirnyk, (r. 6, 1972), monotematických prác (S. Burlasová: Ľudové balady na Horehroní; P. Michalides: Ľudové hračky na Slovensku; J. Hyčko: Žatevné a mlatobné náradie; R. Bednárik: Cintoríny na Slovensku; P. Markovič: Ukrajinski pisanki schidnij slovaččini; I. Pišútová: Ľudové maľby na skle v SNM v Martine a Bratislave; A. Frický: Ikony z východného Slovenska; J. Spiritza: Spišské zvony; Š. Butkovič: História slovenského drahého opálu z Dubníka), ale aj niektorých monografických (Zamagurie) a vlastivedných publikácií (Československá vlastiveda III. - Ľudová kultúra). S >týmito príspevkami vystúpili v slovenskej rubrike M. Markuš, M. Vrbovcsan, L. Neufeld, Z. Ujváry, P Misley, M. Fügedi, M. Szanyi, I. Dobassy a P. Patay.
      Na záver informácie o novej rubrike slovenských kníh by sme chceli kladne zhodnotiť snahu maďarských[/] etnografov o nadviazanie kontaktov so súčasnou slovenskou etnografickou literatúrou. Maďarskí etnografi si dobre uvedomili skutočnosť, že ich so slovenskými etnografmi veľmi úzko spája spoločná problematika, a teda aj spoločné úlohy vo vedeckom živote, ktoré vyplývajú z dlhodobého susedstva a spolužitia maďarského a slovenského národa ako predmetu etnografického záujmu. Práva preto sa rozhodli systematicky informovať maďarskú vedeckú spoločnosť o slovenských publikáciách, v ktorých sa riešia odborné vedecké[/] problémy a úlohy a v ktorých sa hodnotia študijné výsledky zaujímajúce maďarskú i slovenskú etnografiu. Tento krok možno už na začiatku považovat za nanajvýš prospešný postup z hľadiska rozvíjania spolupráce medzi maďarskou a slovenskou etnografiou. Želáme maďarským kolegom veľa úspechov pri plnení ich predsavzatia a veríme, že nájdu na strane slovenských etnografov plné pochopenie a tiež pomoc pri poskytovaní príspevkov o našej literatúre. Zita Svítková

KONFERENCE

V. medzinárodné sympózium Ethnologia slavica [obsah]

      Každoročné stretávanie etnografov-slavistov v rámci Redakčnej rady ETHNOLOGIA SLAVICA stáva sa už tradíciou. Po medzinárodných sympóziach na Orave (1970), v Bratislave (1972), v Ochride (1973), a v Poznani-Blažejewku (1974) konalo sa V. Medzinárodné sympózium ES v Bulharskej ľudovej republike v krajskom sídle Chaskovo v čase od 7.13. mája 1975. Organizátorom posledného sympózia bola Bulharská redakcia ES pri Etnografickom ústave Bulharskej akadémie vied v Sofii.[/]
      Samotné sympózium ES malo dve časti: rokovanie o problémoch redakcie a konferenciu na tému "Tradícia a inovácia". Na prvej časti rokovania sa zúčastnili iba členovia Redakčnej rady EŠ a prizvaní hostia. Z' členov medzinárodnej redakcie boli prítomní: V. K. Bondarčik (Minsk), j. Burszta (Poznaň), S. Genčev (Sofia), V. Chadžinikolov (Sofia), B. Jaworska ((Lodž), P. Nowotny (Budyšin), J. Podolák (Bratislava), A. Robek (Praha) , Ch. Vakarelski (Sofia) a taj. redakcie Ľ. Chorváthová (Bratislava). Hlavný referát na tomto zasedaní predniesol predseda Redakčnej rady ES a zod

219

povedný redaktor J. Podolák na tému "Aktuálne problémy periodika Ethnologia, slavica". Na základe referátu sa v diskusii riešili tieto otázky: doterajšie vydávanie ES, koncepcia ďalších zväzkov tohto periodika, medzinárodná spolupráca slovanských etnografov na tomto poli, reorganizácia redakčnej rady, budúce sympózia, konferencie slovanských národopiscov, výrobné a technické problémy vydávania ES.
      Druhú časť sympózia ES tvorilo vedecké rokovanie na tému "Tradícia a inovácia". Otvárací prejav mal člen kor. BAV a direktor Etnografického ústavu BAV V. Chadžinikolov. Zásadné teoretické problémy obsahoval referát B. Tumangelova na tému "Etnografická interpretácia pojmov tradícia a inovácia". T. Koleva predniesla jeden z hlavných referátov pod názvom "Charakteristika duchovnej kultúry pudu v Chaskovskom kraji". v plenárnej časti rokovania predniesli referáty aj zahraniční účastníci sympózia V. K. Bondarčik, J. Burszta, B. Jaworska, A. Robek, I. Vincze a prečítaný bol referát neprítomného M. Barjaktaroviča. Tretí deň sympózia prebiehal. v dvoch sekciách: v sekcii materiálnej kultúry mala hlavný referát M. Veleva, v sekcii duchovnej kultúry S. Genčev. Prednesené referáty a diskusné príspevky mali vysokú ideovo-politickú a odbornú úroveň. Trojdňové sympózium Ethnologia slavica možno považovať za významný úspech bulharskej etnografie, preto[/]že predstavovalo dôstojné fórum na prerokovanie jedného z najaktuál­ nejších problémov etnografie v slovanských a socialistických. krajinách, problému súčasných premien tradičnej kultúry v podmienkach socialistickej spoločnosti.
      V rámci týždenného stretnutia bulharských a iných slovanských etnografov v Chaskove sa konali ďalšie dve významné podujatia. Prvým z nich bola II. Celoštátna konferencia bulharských etnografov venovaná problémom bulharskej národopisnej muzeológie so zvláš[t]nym zreteľom na výsledky dosiahnuté v troch desaťročiach slobodného života. Slávnostným rámcom rokovaní boli oslavy 30. výročia víťazstva nad fašizmom, súčasťou ktorých bol aj XII. Festival piesní a tancov s ústrednou myšlienkou "Rozkvi[t]nutá Trákia spieva a tancuje". Program festivalu vyplnili vystúpenia predovšetkým trákijských, no okrem nich aj iných bulharských a zahraničných folklórnych súborov. Zahraniční hostia mali príležitosť v rámci exkurzie do obce Skobelevo zúčastniť sa na generálnej skúške predvedenia tradičnej trákijskej ľudovej svadby, ktorá reprezentuje Bulharskú ľudovú republiku na medzinárodnej prehliadke svadobných zvykov a obyčají v Belgicku (v auguste r. 1975).
      Medzinárodné rokovania etnografov v Chaskove možno z viacerých hľadísk považovať za mimoriadne prínosné. Slovanskí etnografi zdru[/]žení okolo periodika Ethnologia slavica małi možnosť nielen riešiť problémy ďalšieho vydávania tohto orgánu, ale spoločne s bulharskými etnografmi riešiť závažné teoretické a metodologické otázky štúdia premien tradičnej ľudovej kultúry v podmienkach socialistickej spoločnosti. z tohto hľadiska možno považovať sympózium o tradícii a inovácii za vedecký prínos. Napokon zahraniční účastníci mali príležitosť oboznámiť sa s výsledkami doterajšieho rozvoja bulharskej etnografie a počas festivalu spoznať skvosty umeleckej tvorivosti bulharského ľudu.
      Zahraniční účastnici si odnášajú zo svojho týždenného pobytu v staroslávnom trákijskom meste Chaskove ešte jeden poučný poznatok. Nielen XII. Festival piesní a tancov, ale všetky podujatia etnografov - domácich i zahraničných - v Chaskove sa konali pod patronátom Krajského výboru Bulharskej komunistickej strany a krajských orgánov ľu­ dovej správy. z toho vyplýva, že Komitét kultúry pri Krajskom výbore národného frontu sa podieľal nielen na organizovaní všetkých spomenutých akcií, ale že poskytol aj finančné prostriedky na ich úhradu. Táto skutočnosť svedčí o porozumení krajských orgánov pre potreby etnografie a o príkladnom vzťahu medzi krajskými orgánmi ľudovej moci a centrálnymi vedeckými inštitúciami. Ján Podolák

220

FESTIVALY

9. dolňácké slavnosti písní a tanců o Hluku [obsah]

Letošní Dolňácké slavnosti v Hluku zahájila v pátek večer 4. července 1975 muzika souboru Dolňácko Sdruženého klubu pracujících besedou u cimbálu. v sobotu 5. července dopoledne se otevřely výstavky v budově školy: Jiří Trojek se představil ukázkami keramiky, pálené hlíny a kameniny; výstavku obrazů uspořádala výtvarná skupina SZK v Uherském Hradišti (P. Nehoda, J. Škrášek, M. Bystřický, J. Damborský a J. Habáň). Mezi vystavovanými díly se objevily i náměty z oblasti lidové kultury, především lidové stavby. v posmrtné výstavě jednoho ze zakladatelů Dolňáckých slavností v Hluku Domina Černého jsme viděli ukázky jeho malířské a kreslířské tvorby - oleje, akvarely a grafiku. Autor pocházel z Chrlic u Brna (nar. 8. srpna 1903), celý život však působiI na Slovácku jako učitel. Proto se v jeho tvorbě objevuje slovácká krajina, lidové stavby, lidé v krojích. Jako bývalý vězeň vytvořil i cykly grafických listů, např. "Oswientim" a "Dora-Sangerhausen".
      Sobotní odpoledne otevřel soubor Dolňácko ukázkou masopustního průvodu v ulicích obce. Byla poměrně chudá - chlapci předváděli straňan[/]ské "pod šable" za doprovodu muziky. Škoda, že pořadatelé nevyužili místních bohatých masek, které se občas uplatňují při skutečné fašankové obchůzce.
      Sobotní odpoledne bylo vyhraženo bratrství a družbě našich národů. Místo ohlášeného souboru Kopaničiar z Myjavy vystoupil Skaličan ze Skalice s pásmem věnovaným 30. výročí osvobození. Představil se v něm východoslovenskými karičkami, podpolanským tancem "válaný", párovými tanci z Trenčanska, fašankovými a svatebními tanci ze Záhoří. k nejlepším tanečním číslům souboru patří "cepový" a svatební tance ze Skalice - vtipným využitím rekvizit, regionálním výrazem i provedením. Pásmo fašankových "Turků" je příliš vzdáleno obsahem i formou původním tancům, které se do současnosti udržují v obcích okolo Senice. Zpěvák Ján Macháček zaujal nejen bohatým hlasovým fondem, ale i střídmostí přednesu a výběrem písní (vojenské, škádlivé apod.). Skaličan je zajisté soubor perspektivní, vždyť v jeho muzice a zvláště v taneční složce jsme viděli především mladé tváře.
      Odpolední program byl narušen deštěm, což se nepříznivě odrazilo v slabé návštěvnosti. Ta ostatně nebyla velká ani na večerním před[/]stavení Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů.
      Stěžejní pořady Dolňáckých slavností v Hluku se konaly v neděli za bohaté účasti účinkujících i návštěvníků, především z okolních vesnic a domácího publika. Dopoledne objížděla obcí "Jízda králů" - chlapci ve svátečních krojích a na ozdobených koních předváděli tradiční letnicový obyčej. Jízda králů zahajovala odpoledne slavnostní průvod, který byl neobyčejně bohatý a prozářený sluncem. Průvod jsme vlastně měli možnost vidět dvakrát, nejprve v ulicích obca a potom na stadióně, kde bylo jeho vyvrcholení.
      Odpolední pořad "30 let mírového budování Dolňácka" připravili Oldřich Kopunec a Miroslav Potyka s deseti slováckými soubory a muzikami. Po vyvolávači z Jízdy králů program otevřel slavnostním projevem dr. Milan Pavlus, místopředseda Jihomoravského KNV v Brně. Vyzvedl význam regionálních folklórních tradic v životě současné socialistické společnosti.
      Vlastní pořad otevřel dětský soubor Vlčnovjánek z Vlčnova ukázkami jarních dětských zvyků; kromě klepání na velikonoční řehtačky zaujala zvláště obchůzka s novým létem. Vtipná je i scénka napodobující formou her obyčej "Jízdu králů". Scénku "Stavění máje" z Bojkovicka vytvořil soubor Světlovan ZK Zeveta v Bojkovicích. Kolektiv čerpá z bohatého folklóru na slovácko-valašském pomezí, což se odráží nejen

221

v tanečním projevu, ale rovněž v krojích. v Hluku jsme viděli i nové kroje, rekonstruované podle vzorů z minulého století.
      S cimbálovou muzikou Burčáci se představil mužský sbor z Míkovic dvěma pásmy (Ja dolina, dolina, Za horama dědina), který překvapil mohutností a barvou hlasů. Vysokou taneční úroveň si udržují i Brozané z Havřic; předvedli masopustní babkovníky, točivé tance "našské" a nivnické sedlcké. Vtipné bylo pásmo písní v podání dívčího sboru.
      Soubor Radovan ZK Slavia Fatra Napajedla uvedl pásmo "Vinobraní", poněkud zdlouhavé a nevýrazné. Kunovjan z Kunovic, mladý taneční soubor při SSM JZD Kunovice, přivezl do Hluku pásmo tanců: hlucké sedlcké, staroměstský čardáš a straňanské. Soubor v choreografii s úspěchem využívá postupů, jež jsou příznačné i pro jiné uherskohradišťské soubory. Písně z Kunovic zpíval s kapelou Antonín Čevela. Vlčnovské tance předvedl soubor Vlčnovjan. Tanečním temperamentem zaujaly čtyři taneční páry z Dolního Němčí v "sedlckých" za doprovodu dechové muziky.
      Kyjovské Dolňácko zastupoval Slovácký krúžek z Kyjova. Párové tance slovenská a skočná doplnil zvláště mužský sbor regrútskými písněmi. Závěr patřil domácím souborům: soubor Dolňácko s muzikou předvedly párové tance hlucké a boršické sedlcké, představili se zpěváci Josef

Vyvolávač z Jízdy králů. Dolňácké slavnosti v Hluku. Foto j. Tomeš 1975.

222

Soubor Světlovan z Bojkovic v rekonstruovaných krojích při vystoupení nu Dolňáckých slavnostech v Hluku. Foto J. Tomeš 1975.

      Pilát a Marie Mitáčková. Symbolické pak bylo závěrečné vystoupení dětí z Hluku a z Vlčnova. Manifestačně vyzněl společný závěr všech účinkujících.
      Nedělní odpolední pořad byt dobře sestaven, i když některá čísla vyžadovala režijní zásahy. Jako hlavní pořad slavností našel ohlas u početného publika, které má zřejmě blízký vztah především ke krajové folklórní tradici. Josef Tomeš

3. folklórne slávnosti Trenčianska [obsah]

Ve dnech 27.-29. června 1975 se v Mníchově Lehotě konaly 3. folklórní slavnosti Trenčanska, jejichž pořadatelem je Okresné osvetové stredisko v Trenčíně. Slavnostem předcházela předkola soutěže lidových zpěváků a otevření výstavky v místní škole, která přinesla ukázku užitkového umění vycházejícího z folklórních tradic. v jednoduché instalaci T. Súľovského jsme viděli výběr vítězných prací z okresní výstavy.
      Sobotní den byl věnován především soutěžím ve zpěvu; uskutečnily se ve dvou kategoriích za účastí čtyřiceti zpěváků z vesnic trenčanského okresu. Ve finále soutěže sólistů se střetlo 7 žen a 2 muži. Zvítězila Emília Kiššová (Bzince pod

223

Javorinou); porota ocenila její interpretaci, výrazný kolorovaný zpěv, zaujala i výběrem písně - baladou "Išla Kačenka na trávu". Druhé místo obsadila mladá zpěvačka Mária Bublavá (Podolie) přednesem písně "Počujtě rodiče moju radu"; její svěží temperament se uplatnil zvláště v písni "Čí že si, šohajko, čí že si". Třetí místo získal pětašedesátiletý Adam Chvíla (Bošáca), který při přednesu písní "U studěnky stála napájala páva" a "Išiel sedlák do jedneho bálu" zaujal zvláště jasným a jistým hlasem.
      Ve druhé kategorii soutěže se utkaly ženské pěvecké skupiny. Deset kolektivů předneslo třicet písní, většinou pololidového původu. Jde vesměs o písně související s repertoárem dechových hudeb, jež jsou v regionu velmi oblíbené. První místo v soutěži získala skupina z Trenčanské Teplé (Mária Beníčková, Adela Suchá, Ester Hošťáková, Antónia Hromádková a Ester Beláková). Porota ocenila jejich přednes a zvláště výběr materiálu a jeho seřazení (tři svatební písně). Druhé místo získala skupina z Čachtic s písněmi "Studená rosenka padá", "Hej, ked som já išel od kmotry" a "Na čo mi je zahrádka". O třetí místo se rozdělily skupiny z Drietomy a Hornej Súče. Pro vývoj zpěvnosti v lidových vrstvách bylo potěšitelné, že soutěží se zúčastnili zpěváci starší, střední i mladé generace. Hodně výhrad však možno mít k repertoáru; kromě několika svatebních písní a některých[/] oblíbených tanečních písní se objevilo jen málo původního folklórního materiálu. Postrádali jsme zejména písně žatevní, pracovní, písně k různým obyčejovým cyklům apod. Nesporným kladným rysem soutěží je zájem o zpěv, o vystoupení na veřejnosti, a v neposlední řadě i možnost touto formou působit na udržování regionálních přednesových zvláštnos[/]tí a na výběr používaného repertoáru. Proto jsou soutěže vhodné zvláště na regionálních slavnostech a měly by se rozvíjet i na slavnostech v Mníchově Lehotě.
      Sobotní večer byl vyhrazen klenotnicovému pořadu folklórních skupin z trenčanského okresu. Žel, vytrvalý déšť znemožnil vystoupení, a tak o charakteru pořadu můžeme

Zpěvačka Mária Bublavá z Podolia v soutěži na folklórním festivalu v Mníchově Lehotě. Foto J. Tomeš 1975.

224

jen usuzovat podle generální zkoušky a scénáře, který vytvořil ing. Ján Koritko. Připraveny byly folklórní skupiny Záblatie, Kubra, Selec, Nová Bošáca a Mníchova Lehota, využit byl především obřadní folklór - ďurské zpěvy, nové léto, máje, vojano, žatevní písně a dožínky, regrútské písně, ukázky svatby, přástek a fašanků.
      Nedělní odpoledne zahájily dva drobné pořady. Nejprve se za doprovodu cimbálové muziky pod vedením J. Polomského představili vítězové pěveckých soutěží. Na ně pak navázala přehlídka obřadních a svátečních krojů, kterou předváděly skupinky z Nové Bošáce, Mníchovy Lehoty, Selce, Záblatia a Kubry. v miniaturní "módní přehlídce" se uplatnily především svatební kroje oděvy nevěsty, ženicha a různých svatebních obřadníků. Předváděný materiál byl velmi působitý, ve slunečném počasí vynikla jeho barevnost a v útulném prostředí nevelkého amfiteátru i bohatství výšivek.
      Přehlídky lidových krojů se staly skoro pravidelnou součástí všech folklórních festivalů na Slovensku. Jsou vděčně přijímány diváky i předvádějícími. Ukazují bohatství výtvarné tvorby slovenského lidu a zpětně působí na vesnické prostředí, jsou

Ze společného závěru na folklórním festivalu v Mníchově Lehotě
Foto J. Tomeš 1975.

225

impulzem k udržování a obnově krojů. Dosavadní přehlídky jsou však zatím režijně jednotvárné a statické, což platí i o programu v Mníchově Lehotě. Stálo by zřejmě za to přemýšlet o organickém spojení přehlídky krojů s prezentací pracovní, zábavní či obřadní činnosti. která se v příslušných krojích prováděla.
      Hlavní odpolední program byl věnován folklórním souborům Trenčanska, se čtyřmi domácími a jedním hostitelským souborem jej připravil Pavol Plánka. Dominovala v něm především taneční čísla souborů Družba a Trenčan z Trenčína. Folklórní soubor Družba při ZV Jednota vedený Jaroslavem Mikuláškem zaujal scénkou "Trenčianski drotári" čerpající z tradice tohoto starého řemesla. Stylově i technicky dobře provedené byly i tanci z Myjavy a z Bošáce. Soubor. Trenčan, který tvoří studenti gymnázia, rovněž předvedl několik scénických tanečních čísel. Zatímco v starších scénkách (např. Prievalaská) jsou ještě patrné už přežívající scénické postupy, patří pásmo "Sedlácká" k vrcholům scénicky ztvárněné folklórní taneční tradice. Soubor Trenčan prokázal, že získal vítězství na 2. československém festivalu folklórních souborů v Popradě v roce 1974 plným právem. Choreografie Eleonóry Kubalové je stylově zakotvena na Trenčansku, je citlivě prokomponována a souborem provedena vysokou technickou dovedností.
      Ve stínu tanečního výkonu Tren[/]čanu a Družby zůstávají výkony jejich hudebních složek, které jsou v projevu nevýrazné a mdlé. Současnou hudební tradici vlastně reprezentovala jenom dechová hudba "Drietomanka" se skupinou zpěváků. Se sympatiemi byla přijata hostující cimbálová muzika Jaroslava Čecha při SZK ROH v Uherském Hradišti, vedená Janem Rajmicem a Janem Maděričem, se zpěvačkou L. Mikuláštíkovou. Zaujal i pěvecký projev mladých muzikantů. Odpolední program otvíral a uzavíral pěvecký sbor Večernica při OB Trenčianska Turná řízený Jozefem Guldánem.[/]
      Tradice folklórních slavností Trenčanska v Mníchově Lehotě je zatím mladá, jejich koncepce se teprve vyhraňuje. Ale již dnes lze říci, že získaly oblibu folklórních skupin na okrese i u domácího obyvatelstva. Jejich pořádání ve dvouletých intervalech .umožní poznávat a prezentovat folklórní tradice regionu a podnítí činnost folklórních skupin na vesnicích. Snaha Okresného kulturného strediska v Trenčíně a úsilí občanů Mníchovy Lehoty o rozvoj slavností je proto sympatická. Josef Tomeš

VÝSTAVY

Nové expozície v Slovenskom národnom múzeu - Etnografickom ústave v Martine. [obsah]

Slovanské národné múzeum v Martine má svoju bohatá vyše storočnú tradíciu. Okolnosti, že činitelia, ktorí založili a budovali Slovenské národné múzeum pochádzali z ľudu a zostávali s ním v úzkom spojení spôsobili, že SNM na rozdiel od iných múzeí, hlavne mestských, zameralo svoju činnosť predovšetkým na zber dokumentačného materiálu[/] o živote a kultúr e slovenského pracujúceho ľudu.
      Národopisné zbierky v múzeu reprezentujú najkompletnejší súbor materiálu, ktorý dokumentuje hmotnú a duchovnú kultúru, najmä ľudo­ vú výrobu, spoločenské vzťahy, pudové umenie a ostatné duchovné prejavy nášho, najmä dedinského ľudu a sú neoceniteľným dokladom jeho tvorivých schopností. Uvedené okolnosti viedli k tomu, že Slovenské národné múzeum v Martine sa začalo budovať ako špecializova

226

né centrálne národopisné múzeum na Slovensku.
      Svoje expozície inštalované v rokoch 1935-1938 a bez väčších nákladov tieto upravené v r. 19501951 a čiastočne aj v r. 1959, boli už značne zastaralé a nevyhovovali nielen z ideovo-odborného hľadiska, ale aj z hľadiska dnešnej výstavníckej techniky a vysokej úrovne československého výstavníctva. Preto pracovníci Slovanského národného múzea - Etnografického ústavu v Martine pristúpili k reinštalácii svojich expozícií, pričom išlo nielen o nahradenie zastaralej inštalačnej techniky, ale aj o doplnenie a rozšírenie tém expozícií, ich obohatenie výsledkami najnovšieho vedeckého výskumu z oblasti národopisu a histórie a novými predmetmi získanými zberateľskou a dokumentačnou činnosťou ústavu.
      Osobitne naliehavé bolo rozšírenie expozícií o najnovšie obdobie výstavby socializmu. Bez toho je obraz historického vývinu u nás a najmä súčasného prerodu nášho vidieka neúplný a nemôže dostatočne slúžiť pre kultúrno-výchovnú prácu múzea. ktorá v súčasnosti stojí v popredí činností všetkých múzeí.
      Nové národopisné expozície vo svojom obsahovom i formálnom prejave prezentujú javy tradičnej ľudo­ vej kultúry na území Slovenska v jeho vnútorne diferencovanom charaktere. Ťažisko celej expozície je položené do obdobia 19. a počiatku[/] 20. storočia, s niektorými historickými javmi spred tohto obdobia.
      Základným materiálom expozície je exponát - trojrozmerný muzeálny materiál doplnený fotografiami, diapozitívmi a audiovizuálnou technikou. Ako etnografická expozícia, používa exponáty - relikty minulosti, ktoré reprezentujú javy kultúry na pozadí geograficko-historických a ekonomicko-spoločenských[/] podmienok, určujúcich ten-ktorý jav, resp. sústavu javov. Uvedené faktory spracované expozičnou formou stávajú sa prameňom informácií o tom-ktorom etnografickom jave v ľudo­ vej kultúre. To všetko predpokladalo upustiť od doterajšej homogénnej a tiahlej štruktúry .starej expozície, budovanej za pomoci materiálnych elementov ukladaných vedľa seba a na jej miesto dať stavbu ohnivovú

Z expozice "Človek a materiál" v SNM v Martině. Foto J. Dérer 1974.

227

zloženú z významných expozičných celkov, vyvolávajúcich vymedzené dojmové, predstavové efekty.
      Celá expozícia je zložená z troch tematických celkov - ČLOVEK A PÔDA na I. poschodí a na II. poschodí dva tematické celky - ČLOVEK A MATERIÁL a ČLOVEK A ODEV.
      V časti ČLOVEK O PÔDA - v úvode je prostredníctvom zvuku a diaprojekcie zvýraznená myšlienka podstatných zmien na slovenskej dedine a zánik starých tradičných foriem života ako dôsledok vývoja spoločnosti a jej prechodu do socialistickej spoločensko-ekonomickej formácie. Ďalej retrospektívnym pohľadom poukazuje sa. na prostredie vzniku tradičnej kultúry dediny, t.j. obdobie vznikajúceho a rozvíjajúceho sa feudalizmu. v dalších tematicko-kompozičných celkoch rozvádzame tri javy tradičnej kultúry dediny na Slovensku, ktoré úzko súviseli so základným zamestnaním jej obyvateľov-poľnohospodárstvom a chovom dobytka. Sú to celky - základná os tradičnej kultúry dediny, naturálny charakter hospodárstva; rodina ako základná výrobná a spoločenská jednotka a dedinské spoločenstvo ako jav vnútorne integrovaný a diferencovaný. Popri ľudovom zvykosloví, viažucom sa na tradičné medzníky v živote človeka a hlavné fázy pracovných úkonov v hospodárskom roku, budú tu zachytené duchovné prejavy ľudu od najstarších čias, vysvetlený ich pôvod, podstata a zmysel. Ďalej sú tu muzeálnymi[/] prostriedkami vyjadrené prejavy ľu­ dovej slovesnosti, ľudové hry a tance a hudobný piesňový folklór. Záver tejto časti vyznieva vyakcentovaním úspechov výstavby socializmu na našej dedine v budovateľskom zväzku robotníkov a roľníkov pod vedením KSČ.
      V tematickej časti ČLOVEK A MATERIÁL - približujeme návštevníkovi tie stránky života nášho ľudu, ktoré sú spojené s využitím a spracovaním rôznych materiálov - dreva, prútia a travín, hliny, kovov, skla a kameňa, ktoré v minulosti človeku poskytovala príroda - jeho najbližšie okolie. Touto expozíciou sledujeme upútať pozornosť návštevníka na problém, ako za pomoci jednoduchých nástrojov ktoré boli len predľžením ruky človeka - tvorcu, dokázal tento vytvoriť technicky, funkčne i esteticky dokonalé zariadenia, nástroje a vôbec predmety každodennej potreby. Tieto svedčia nielen o technickej zdatnosti, húževnatosti, pracovitosti a dôvtipe ich tvorcov, ale aj o ich životnom optimizme, vo viere a schopnosti človeka, o jeho vzťahu ku kráse materiálu, o jeho túžbach a snoch žiť krajšie a lepšie, hoci mu to ťažké životné podmienky triednej spoločnosti neumožňovali. Vzbudzujú preto právom náš obdiv a úctu.
      V poslednej tematickej časti ČLOVEK A ODEV - ukazujeme návštevníkovi tradičný ľudový odev obyvateľov słovenských dedín z konca minulého a prvej polovice tohto storo[/]čia. Na sochársky zhotovených figurinách prezentujeme 90 odevov zo všetkých oblastí Slovenska. Novotou je osobitý prístup obsahového riešenia. Nejde len o prehliadku regionálnych typov ľudového odevu, ale predovšetkým akú funkciu v danej spoločnosti plnili. Takto postavená expozícia hovorí nielen o účelovosti, kráse a funkčnosti tradičného ľudo­ vého odevu, ale aj o sociálnej, majetkovej, vekovej, triednej a inej príležitostnej diferenciácii ich nositeľov, ktorá v minulosti existovala a výrazne sa odrážala v ich oblečení.
      Komisárom nových národopisných expozícií je - Doc. PhDr. Štefan Mruškovič, CSc., hlavným scenáristom - prom. hist. Igor Krištek, CSc,. scenáristom časti ČLOVEK A PÔDA - prom. hist. Igor Krištek, CSc., scenáristom časti ČLOVEK A MATERIÁL - Marta Turzová a prom. hist. Igor Krištek, CSc., scenáristom časti ČLOVEK A ODEV - Mojmír Benža.
      Realizátorom expozícií je VÝSTAVNICTVÍ, n. p. PRAHA, hlavný projektant - ing. arch. Josef Václavíček a ak. arch. Jiří Fejk, hlavný výtvarník - ak. mal. Karel Pánek a d'alšf výtvarníci, fotografi a odborníci z oblasti ľudovej hudby.
      V súvislosti s novými národopisnými expozíciami sa urobili aj určité úpravy v budove múzea, bola zriadená viac účelová osvetová miestnos[t][ť] a klub mladých priateľov múzea,

228

      Veríme, že nové národopisné expozície Slovenského národného múzea - Etnografického ústavu v Martine uspokoja aj tých najnáročnejších návštěvníkov, poskytnú im hlboký kultúrny zážitok a dôstojne prispejú k celkovej reprezentácii našej kultúry doma i v zahraničí.
      Nové národopisné expozície odovzdávame verejnosti ako náš dar k 30. výročiu oslobodenia našej vlasti slávnou Sovietskou armádou. Irma Krišteková

Lidová tradiční výroba a současnost [obsah]

K výstavám na počest 30. výročí osvobození Československa sovětskou armádou se připojilo i ÚLUV uspořádáním výstavy "Česká lidová umělecká výroba 1975", které současně také manifestovalo třicetileté výročí své existence. Ve výstavní síni ÚLUV na Národní třídě v Praze trvala tato expozice velice krátce od 24. 4. do 18. 5. Nebyla to výstava retrospektivní, s přehledem co dobrého ÚLUV za dobu svého trvání vykonal, většina předmětů byla ukázkou produkce současné a budoucí. Slovo budoucí však neznamená dobu nedohlednou, ale nejdéle půlroční období, což je v ÚLUV běžná lhůta potřebná k zavedení prototypu do malosériové výroby.[/]
      Byla to výstava radostná, barevná, okouzlující dospělé i děti, ukazující vynikající úroveň práce návrhářů, odborných pracovníků, etnografů, lidových výrobců, úspěšné součinnosti celého týmu podniku. Část exponátů předvedla ony kořeny, na které činnost ÚLUV navazuje - předměty vysloveně tradiční, které buď slouží stejně jako v minulostí (zvykoslovné předměty, kraslice, hračky, některé typy košů), nebo artefakty, v nichž původní formy a barevností převažují, ale jsou částečně přizpůsobeny novému účelu (keramické džbány, režné ubrusy vyšívané tradiční výšivkou). Část exponátů pak vykazovala větší zásahy výtvarníků a návrhářů - v těchto dílech ještě cítíme odrazový můstek lidového projevu, ale v nejvyšší míře splňují vždy požadavky utilitárnosti a nároku dnešního konzumenta na současnou kulturní potřebu.
      Tradiční artefakty tu byly shromážděny jako atraktivní poutače. Od svatebního koláče sestaveného z drobného vizovického pečiva jakoby se vzneslo tisícihlavé hejno štípaných holubiček a textilních ptáčků a zamířilo k slunci v čelní stěně - prosvětlenému slaměnému stínidlu. Zmnožení slaměných dožínkových závěsů zahrálo svým zlatem na indigově modré stěně a svazek tradičního valašského hnědého nádobí s bílou kresbou se odrazil od stěny potažené režným plátnem. Byly tu i tradiční figurální hračky skašovské a příbramské, vypalované[/] valašské hračky, velikonoční řehtačky a klepačky, ale i nově navrhované skládačky lidové architektury s různými typy lomenic a štítů, houpací koně malí i velcí, nábytek pro panenky v různých barevných tónech - od režného přes červený a šedomodrý po fialový. Velmi působivé byly předměty z proutí, loubků, slámy, lýka, kukučičného šustí, jako menší či větší tašky a úplety, mísy na ovoce a chleba, koše na dříví i na prádlo. či opravdové nůše, bouda pro psa, nebo moderní kolíbka či starý kočárek pro panenku. Velmi pěkně tvarované a z vybraného dřeva soustružené mísy a dózy ukázaly krásu jeho přírodního tónu, někdy doplněného řezbou, jindy vybíjením či vyléváním. Méně zdařilé byly dřevěné soustružené nádoby, tónované červeně, modře a zeleně. Dřevěné verpánky, sedačky s proutěným či textilním výpletem, rozkládací "safari" křeslo s látkovou sedací částí, masivní lavice a sedačky do chaty, dře věné kolébky, poličky, prostorové předěly z dřevěných článků byly ukázkou nábytkových doplňků. Vedle černých zakuřovaných mís a misek k servírování brambor na loupačku svítily bílé malované hrnky na kávu, jídelní soupravy a mísy, hnědozeleně se leskly formičky na posvícenské hnětynky a formy na velké koláče.
      Barevným akcentem výstavy byl textil. Variabilita desénů modrotisku, batik, kanafasových i vlněných oděvních tkanin byla předvedena na stě

229

nách výstavní síně na velkých čtvercích i ve visících větších kuponech. Byly tu i tkaniny povlakové, potahové a přehozy, z nichž některé se intonačně výrazně hlásily k tradičním českým a moravským textiliím; ve vlněných zelenorůžových desénech, byl však jakoby polský nádech. Ukázky konfekce z tkanin produkovaných ÚLUV řešily návrhářky na principu rovných pravoúhlých starobylých střihů. Působivé byly modrotiskové haleny a dětské šaty z tištěných kuponů, kanafasové šaty sarafánového střihu, dutinkový župan, vlněné sportovní haleny na hory, chovací kanafasové dětské šatičky. Byly tu překrásné moderní ubrusy, prostírky a závěsy v různých tónech a barvách, navazující v desénech i technikou na tradiční lidové moravské i české výšivky. Zajímavé byly také tkané a drhané tapiserie, krajková panó i krosienkové oděvní doplňky, jako tašky, pásky a bluzy. Nápaditý byl kanafasový slunečník, lehátko a ubrus stejného desénu, ale v různých materiálových kvalitách. z produkce upomínkových a dárkových předmětů byly obzvláště zdařilé lýkové figurální maskoty oblečené do kanafasů a modrotisků. Pozornost návštěvníků vzbuzovaly perleťové šperky, textilní bižuterie, reprodukce perníkových forem i medem vonící pravé perníky a vánoční slaměné ozdoby.
      Jak je zřejmé, byť z neúplného přehledu exponátů, bylo jakýmsi nepsaným motem výstavy zdůraznění

230

předmětů odpočivného, zábavního, rekreačního a dárkového charakteru, tedy předmětů určených pro dobu, kdy na nás a naši vnímavost mohou také nejvíce působit.
      Expozice byla řešena jednoduše bílými matnými rámy a otevřenými vitrínami, aby přímý dojem z barevných kadencí vystavovaných předmětů, kontrastující s přírodními tóny dřeva, proutí, slámy a lýka byl co nejméně narušován. Byla to výstava poutavá, opravdu navozující radostný dojem vlastními exponáty, ale[/] i vzbuzující touhu si alespoň nějakou maličkost z vystavovaného pořídit buď k užívání nebo jen tak pro potěšení. Přesvědčovaly o tom i stovky zápisů v návštěvní knize. Výstava dokázala, že přes veškeré obavy o další existenci lidové umělecké výroby tato činnost nejen nezmizela, nezastavila se, ale v nových podmínkách socialistického státu dává vznik předmětům vrcholně potřebným pro současný život. Jitka Staňková[/]

MUZEA v PŘÍRODĚ

První bulharské muzeum v přírodě [obsah]

První bulharské muzeum v přírodě, s jehož budováním se začalo v r. 1963 osm kilometrů jižně od Gabrova v Etaru - dostává svoji definitivní tvář. Na podzim v r. 1974 bylo v provozu již 40 staveb a dalších deset má být dokončeno v r. 1975, čímž bude završen původní plán. Tento areál vzniká z podnětu okresního národního výboru města Gabrova, které sehrálo spolu se svým okolím velkou úlohu v hospodářském i kulturním rozvoji národa v období bulharského národního obrození. v roce[/] 1835 byla např. v Gabrovu založena první laická škola.
      Výstavbu tohoto muzea v přírodě vede jeho ředitel, zasloužilý kulturní pracovník Lazar Iv. Donkov. Celý komplex se rozkládá na březích řeky Sivek a jejího přítoku Jantra na území cca 6 ha. Některé objekty jsou restaurovány ze staveb, které v tomto terénu byly in situ, další originální stavby byly přeneseny z jiných vesnic a konečně několik budov je rekonstruováno podle přesné dokumentace staveb již zničených. Celek má ukázat architekturu, způsob bydlení a hospodářský život gabrovské[/] oblasti od poloviny 18. století do r. 1878.
      Muzejní objekty zahrnují tři sektory. v prvním, na pravém břehu řek, jsou lidová technická zařízení, využívající vodní síly, jako valchy na sukno a mandl (obojí stojí na původním místě od poloviny 19. století), pila (z 2. pol. 19. století přenesena z obce Topleš), malý mlýn s horizontálním kolem "karadžejka" (in situ od r. 1870), mlýn na velké vodní kolo (z r. 1874), šňůrkařské a pozamentérské dílny (z r. 1854, přenesené z Gabrova), soustružnická dílna na výrobu misek a čutor na víno (z 2. pol. 18. stol. přenesená z obce Jabalka), barvírna (z poloviny 19. století) a konečně hamr, kovárna a nožířství (z 1. pol. 19. stol. přeneseny z obce Aprilovo). Je tu již i dům venkovského stylu z 2. poloviny 18. století, v jehož prvním patře je zařízení městské gabrovské domácnosti té doby. v těsném sousedství je pec na chleba, ohniště na rožnění a kamenná studna (z r. 1843).
      V druhém sektoru na levém břehu řeky se kompozičně doplňují obytné budovy a řemeslnické dílny v architektonický celek typické staré gabrovské řemeslnické ulice - "čaršije". v přízemí budov jsou dílny s veškerým provozním nářadím základních řemesel běžných v této. oblasti. Je to hrnčířství, koželužství, výroba kožichů, papučářství, zlatnictví a stříbrnictví, měditepectví, výroba zvonců, kolářství, výroba pokrývek z kozí srsti ("mutafčijstvo"),

231

zpracování hedvábí, sedlářství, bednářství, výroba oleje, cukrářství, pekařství, dále kavárna a starý kupecký krám.
      V třetí části, která se dokončuje, bude selská usedlost z 2. poloviny 18. století přenesená z Jabalky s hospodářskými budovami a dvorem, zahrnujícím ovčín s mléčnou produkcí, palírnu slivovice, sušárnu švestek a meruněk a milíř.
      Zvláštností tohoto muzea v přírodě je bezprostřednost, s kterou se v muzeu pohybuji a pracují jednotliví výrobci, neboť nářadí a náčiní, kterým jsou jednotlivé dílny zařízeny tu neleží jako muzejní exponáty, ale slouží svému účelu. Podle tradičních technologií demonstrují lidoví výrobci a mistři pracovní způsoby řemeslníků gabrovské oblasti z doby národního obrození. A jejich výrobky si hned mohou návštěvníci zakupovat. Zabydlení muzejních objektů místní mi lidmi a výroba různých předmětů denní potreby i upomínkového charakteru, které se v těchto prostorách odbývají, působí mnohem přirozeněji nežli obdobně řešené prostředí některých budov stokholmského Skansenu. Již z toho důvodu, že jak lidová architektura, tak i řemeslnický provoz a život v ulicích je v řadě bulharských obcí běžný. Tradice je tu na dosah ruky i jinde než jen v muzeu, a proto tento zabydlený komplex v Etaru působí naprosto logicky (na rozdíl od krojované Laponky, mluvící v laponském sta[/]nu stokholmského muzea lámanou angličtinou o výrobě širokého pásu, který tká na tradiční "destičce" abych užila snad nejmarkantnějšího příkladu), i když nelze pominout, že tento muzejní komplex téměř sousedí s jedním ze současných center průmyslové výroby Bulharska. Zdá se mi, že právě tento bezprostřední kontrast má silný emoční náboj, který navíc plní svoji kulturní úlohu. Bulhaři si uvědomují, že mají právě nyní velkou šanci, aby si uchovali ty nejlepší památky na svoji minulost a aby je začali ochraňovat včas. Snad proto nezůstává při tomto jednom projektu. Muzea a skanseny rostou v malých i velkých lokalitách. v nedaleké obci u Gabrova v Boženci, která sama o sobě je skoro muzeem a kde žije sotva 60 obyvatel, je v jednom z domů vybudováno místní muzeum. Ve vesnici není ani jedna nová stavba, všechny domy jsou "balkánského" typu a maji na střeše krytinu z tlustých opukových desek. Ve dvou místních hospodách se výborně vaří a je v nich staré intaktní zařízení - u velkých kulatých stolů "trapez" ve výši jen 30 cm nad zemí se sedí na nízkých stoličkách s opěradly z jednoho kusu dřeva, nebo na zvláštních obloukovitých sedačkách. Ve staré části města Plovdivu se začíná vytvářet etnografické muzeum jako řemeslnická čtvrť ze staveb restaurovaných ve stylu bulharské renesance. Budou tu opět pracovat řemeslníci a lidoví umělci, jako hrnčíři, šperkaři, dřevo[/]řezbáři, kováři, vyšívačky, kožišníci a další specialisté.
      Pro návštěvníky etarského muzea je výhodné, že je otevřeno celoročně, proti celoevropskému usu, je nepřístupné jen v pondělí a v úterý dopoledne a jsou tu k dispozici hospoda, kafana a obchod s upomínkovými předměty. Na rozdíl od Muzea lidových technik v rumunském Sibiu, které má téměř stejné záměry jako muzeum v Etaru, plní toto bulharské muzeum už během své výstavby v hotové části řemeslnických dílen i praktické úkoly. Michala Rocmanová

Muzeum lidových staveb v Zalaegerszegu [obsah]

V Maďarsku byly zvláště od šedesátých let podniknuty energické kroky k záchraně lidové architektury. Vedle klasických forem ochrany přistoupili Maďaři ke zřizování rezervací lidového stavitelství, jako např. v obcích Hollókö, Fertöszéplak, Nagyarpalány, Szalafö aj., i k budování celostátního muzea v přírodě v Szentendre a regionálních skansenů. Současně s regionálními muzei v přírodě, jako např. v Szombathely, Nyiregyháze nebo Balassagyarmat, se zakládají i skansenové buňky, které tvoří památkově význačné sku

232

piny staveb v terénu, změněné v národopisné muzeum, nebo výjimečně stavby rekonstruované (Veszprém, Tihany, Nagyvázsony, Bakonybél, Parád, Szendrö, Vezpelét a další).
      Jedno z prvních maďarských muzeí lidového stavitelství bylo založeno v městě Zalaegerszeg v roce 1966. Je to muzeum kraje Göcsej, ze kterého se ve skansenu soustředilo téměř padesát objektů. Muzeum navštěvuje ročně již téměř 40 000 zájemců; přímo ve skansenu pracuje jen osm zaměstnanců (z toho šest hlídačů) , administrativně však skansen souvisí s městským muzeem. O vybudování tohoto muzea v přírodě se zasloužily krajské orgány státní správy, památkové péče a Národopisné muzeum. Hned vedle skansenu je muzeum olejového a naftového průmyslu, které zvláště vysokými vrtnýnými soupravami narušuje okolí muzea lidové architektury.
      Tvůrci muzea měli za cíl vytvořit z posledních památkově význačných staveb, dochovaných do současnosti, göcsejskou vesnici 19. století. Hlavní osou muzea je jednostranná řada sociálně diferencovaných usedlosti, orientovaných užší stranou k cestě. Domy pocházejí převážně z minulého století, kdy těžké valbové střechy kryté došky se měnily v polovalbové a vzniklé dřevěné štíty lichoběžníkových tvarů se v tomto kraji bohatě vyřezávaly a malovaly. z domů s nejvýstavnějšími štíty je zapotřebí jmenovat třídílný dům (světnice s kach[/]lovými kamny, černá kuchyně, komora) středního rolníka z obce Kávás, který má ve štítě vrčení 1871; na příbytek volně navazuje stáj s kolnou z Hottó (polovina 19. století), vzadu v příčné ose obdélného dvora stojí roubená stodola s komorou z obce Lendvajakabfa z první poloviny minulého věku a proti obydlí na druhé straně dvora prasečí chlívek s komorou z vesnice Bagod[/]vitenyéd, rumpálová studna z Kávás (počátek našeho věku) a polygonální roubená palírna z Csöde s příslušným zařízením. Jiný dům s bohatě zdobeným štítem byt převezen z vesnice Kalócfa a kromě chléva k němu náleží včelín, stodola a vahadlová studna. Tvůrci skansenu nemohli ovšem přenést do muzea všechny domy s vyřezávanými a malovanými štíty, a proto pět dalších pozoru

Roubený dům s černou kuchyní z poloviny 19. století. Skansen v Zalaegerszegu, Maďarsko. Foto J. Vařeka 1973.

233

ruhodných štítů instalovali na jednoduchých konstrukcích v levé části muzea.
      Nejstarší domy neměly v kraji Göcsej černé kuchyně, ale dymné jizby; byly jen dvojprostorové (jizba - komora), bez komínů a uvnitř komunikačně nepropojené, takže do jednotlivých místností vedly podobně jako v oblastí Blatenského jezera i jinde samostatné vstupy ze zápraží, jež se z velké částí dochovaly[/] také u domů už půdorysně vyvinutějších. Hlavním kritériem pro domy vnitřně propojené je existence širokého otevřeného komína v černé kuchyni; tam, kde takový komín nebyl vybudován, zůstaly obvykle samostatné vstupy do jednotlivých místností ze zápraží (loubí).
      Z těchto nejstarších domů byl do muzea v Zalaegerszegu převezen dům ze Zalalövö a Felsöszenterzsébet. Dům ze Zalalövö byl postaven[/]

Domové vyřezávané a malované štíty z poloviny 19. století. Skansen v Zalaegerszegu, Maďarsko. Foto J. Vařeka 1973.

po roce 1700 a ačkoliv se v průběhu 18. a 19. století půdorysně vyvíjel, nese dodnes řadu archaických prvků, jako v konstrukci (přesahující zhlaví kuláčů či trámů na nárožích, malá okna ap.), formě střechy, samostatných vstupech do jednotlivých místností ap. Původně dvojprostorový příbytek o dymné jizbě a komoře se ve třech stavebních etapách rozvinul v dům o kuchyni s pecí, dvou světnicích s kachlovými kamny a komoře s chlévem, jež byly přistavěny v pravém úhlu; každá prostora je přístupná jen z krytého zápraží. Obdobný vývoj měl i dům z Felsöszenterzsébet.
      Mohli bychom uvést další pozoruhodné usedlosti z kraje Göcsej, které byly do muzea v Zalaegerszegu přestěhovány. Všechny mají dobově zařízeny interiéry a hospodářské stavby - především komory, chlévy a stodoly slouží k vystavení nebo uložení hospodářského nářadí a povozů. v muzeu vidíme i patrové špýchary, polygonální roubenou stodolu, studny, vodní mlýn, olejnu, vinné sklepy, kovárnu, která je jedinou hliněnou stavbou v muzeu, a ze sakrálních objektů zvonice a dřevěné kříže.
      Orientaci v muzeu, jehož prohlídka podá návštěvníkovi průřez hmotnou lidovou kulturou tohoto kraje, usnadňuje přehledný průvodce, vydaný pro cizince v němčimě (Freilichtmuseum der Göcsej Zalaegerszeg, s. a.). Josef Vařeka

234

Dánské muzeum starého města v Ârhusu [obsah]

Skandinávské země jsou všeobecně považovány za zakladatele koncepce muzeí v přírodě. Nejstarší z nich - stokholmský Skansen (1891) , Bydgy museum v Oslo (1894, tehdy též regionální Sandvigske samlingen u Lillehammeru), kodaňské Frilandmuseet (1901) a helsinské Fölisö (1909) - jsou nám aspoň částečně známy z několika zpráv v našem etnografickém tisku (O. Heidrich, E. Plicková, V. Kovářů a J. Beneš). Jsou to celostátní ústavy, ve kterých je na malé ploše umístěno mnoho objektů z nejrůznějších částí země. Dnes bychom jistě nechtěli napodobovat tuto koncepci komplexní typologie, i když na vědecky dokonale provedené detaily pohlížíme s úctou. Informace o regionálních muzeích, jakých je ve Skandinávii mnoho, se v naší literatuře doposud neobjevily. Jejich zakládání a budování v prvé polovině 20. století se dělo na základě bohatých zkušeností starších muzeí. Ve vnitrozemí dánského Jutlandu se nacházejí dvě takovéto instituce, jejichž problémy můžeme lépe porovnávat s našimi, Je to "Staré město" (Den gamle by) v Ârhusu a muzeum jutské vesnice nazvané po zakladateli H. P. Hjeri Hansenovi a podle rozsáhlé přírodní rezervace "Hjerlova vřesoviště" (Hjerl Heide). Návštěva obou je silným zážitkem i pro náročného odborníka.[/]
      Prvé z nich leží na okraji středu dvě stě padesátitisícového přístavního a universitního města (největšího po Kodani) v parku, vedle jedné z hlavních dopravních tříd (výpadovka Viborgvej). Je umístěno v sedmihektarovém plytkém údolíčku, které dříve sloužilo městu jako park a botanická zahrada. Návštěvník se tedy přímo z moderního velkoměstského prostředí ocitne mezi stavbami a předměty ze 17. a 18. století. Tento[/] přechod je dosti kontrastní, není zde žádného prostředníka, jakým je například v HjerI Heide příroda, která nám pomáhá adaptovat se pro vnímání skutečností dnešku tak vzdálených. Ârhuské muzeum není nijakým torzem vytrženým ze souvislosti, jako mnohé naše městské památkové rezervace. Je skutečným městečkem, iluzí přirozeně vzniklého celku s 55 objekty nebo celými soubory promyšleně rozestavěnými kolem dvou

Pálenice, tiskárna a mlýn ve skansenu v Arhusu, Dánsko. Foto J. Langer.

235

náměstí, sedmi ulic a tří průchodů. Středem vede umělý říční kanál, jenž reprezentuje nejen vodní komunikaci a pohon mlýnských kol, ale též zdroj užitkové vody pro četné řemeslnické dílny. Ze všech staveb byla jediná rekonstruovaná z nového materiálu, ostatní jsou přenasené originály. Nejstarší je sedlářská dílna a Popova lékárna (obě z let 1570 ze severního Âlborgu) a obrovský blok rezidence ărhuského starosty z r. 1597 s 18 instalovanými interiéry. Mnoho domů je datovaných 17. a 18. stoletím a jsou velmi zdařile komponované do souvislých uličních celků. Na rozdíl od měst hansovních nejsou velké dánské hrázděné celky řešené v gotické vertikálnosti, ale i vícepodlažní bloky rozloženy horizontálně s boční situaci k ulici a s portálem na okraji. Obsahem těchto staveb jsou především řemeslnické dílny se značnou specializací: sedlářská, koželužská, postřihačská, barvířská, sklenářská, dřevorytecká, kovorytecká, knihařská, tiskařská, košíkářská, pekařská, hodinářská, zlatnická, tesařská, řezbářská, malířská, špendlíkářská, voskařská, mydlářská, bednářská, ševcovská, provaznická, plachtařská, soustružnická, stužkařská, přádelna, tkalcovna, kolekce šicích strojů a bicyklů, sbírka zvonů, soukenická valcha, kloboučnický obchod, holičství, sbírka textilu, pivovar, pošta s vozovnou, vinopalna, kovárna, hasičská zbrojnice, lékárna, zahradnictví, vod!ií a větrný mlýn, škola,[/] celnice, ârhuské divadlo z roku 1817, které původně stálo nedaleko, restaurace, několik měšťanských bohatých domů, čajová zahrada s altánky, kašna, mosty a jiné.
      Muzeum "Den gamle by" mělo podobné osudy jako naše rožnovské muzeum v přírodě. Přípravy na jeho budování a základ sběratelské činnosti byl položen r. 1909, kdy po dvou letech usilovné práce uspořádali v Ârhusu národopisnou "Národní výstavu". Za zakladatele je považován učitel a překladatel z angličtiny Petr Holm (1873-1950), vynikající řemeslník (specialista na výrobu kompasů a vesel, byl synem výrobce lodních plachet) a dobrý organizátor. Přípravy se děly v duchu umělecko-společenských secesních tendencí. Prvým objektem, o jehož záchranu usilovali, byla radnice. Muzeum "Den gamle by" vzniklo jako samostatná instituce až ve dvacátých letech. Nejprve byla přenesena radnice a jeden měšťanský dům, a to na jiné místo než stojí dnes, na okraj města. Až v roce 1941 došlo k přestěhování muzea do parku s novou koncepcí. Znovu byl vyřešen urbanismus městského životního prostředí od 17. do poloviny 19. století, a tematická náplň instalace řemeslnických dílen. Vědeckou koncepci výběru objektů a výstavby usměrňoval vedoucí 2. odd. kodaňského Národního muzea, historik dr. Jensen. Výrazný vliv Petra Holma se projevil především ve vytváření historického životního prostředí vlastní instalací[/] dílen s výraznou dobovou atmosférou. Budování muzea bylo provázeno značnými finančními těžkostmi, a proto na přenášení mnohých staveb zainteresovali příslušné řemeslnické společností (moderní pokračovatele cechů). Například městští hodináři zakoupili jeden z vybraných domů, přenesli ho do muzea, udržují ho a zřídili si v něm svoji hodinářskou expozici. Vzniklo tak vlastně několik muzeí v muzeu. Tito společníci jsou vítanými členy muzejního výboru, neboť své mecenášství projevují i mimo vlastní obor. Muzeum dostává dva stejně velké příspěvky - od města a od státu. Například v roce 1973 činily dohromady 2 miliony DK a spolu s půlmilionovými příjmy sotva stačí pokrýt mzdy pro 20 zaměstnanců, náklady provozu a nutnou údržbu. Rádi by postavili ještě tři domy, ale již po několik let se marně snaží získat pro to peníze. Platících návštěvníků sem chodí 120.000 ročně a k tomu třeba připočítat 70.000 účastníků výročního týdenního trhu, který bývá druhý nebo třetí týden v září. Tehdy ožije mnoho muzejních dílen, obchodů a muzeum se zaplní stánky a různými atrakcemi, Při normálním provozu jsou stále otevřené čtyři domy k volné prohlídce a do ostatních lze nahlédnout pouze s průvodcem. v letní sezóně je v muzeu zaměstnáno celkem 13 průvodců, kteří maji současně jako hlavní povinnost hlídat expozice a jejich předměty. Mají však všude elektrické poplašné zaří

236

zení. Nejraději pro práci sezónních průvodců získávají staré zkušené řemeslníky, kteří umí nejlépe vysvětlovat speciální funkce přístrojů a nářadí, ale na druhé straně s nimi mají těžkosti při provádění cizinců. Muzeum totiž vyžaduje od každého průvodce znalost němčiny, angličtiny a aspoň orientačně francouzštiny. v muzeu je po celý rok v činnosti staré divadlo z roku 1817 pro 238 diváků s původními kulisami a výbornou akustikou. Spolupracují se souborem 19 hudebníků a jinými místními scénami a snaží se usměrňovat repertoár na historické komorní formy z období před rokem 1800. Nejčastěji pořádají koncerty, ale někdy i malé opery.
      Muzeum připravuje průměrně pět malých výstav ročně. Problémem instalací je nedostatek světla v prostorách starých domů. s elektrifikací teprve začínají. Ârhus leží na 56,2° severní šířky (tedy o 7° severněji než Brno) a od září do března tam jsou dny podstatně kratší než u nás. Sbírky jsou otevřeny jen od 11 hod. do 13 hod., v neděli do 15 hod. Časté mlhy však znemožňují prohlídku interiérů i v této době.
      V dánském muzejnictví je kladen velký zřetel na didaktiku, metodickou čistotu a vědeckou důslednost často i na úkor estetického emocionálního působení. Návštěvníci sami nejsou unášeni atraktivitou vyráběných suvenýrů v muzeu, je to pro ně především prostředek k poznání života v minulosti. Když jsme o všech[/] těchto problémech debatovali s ředitelem muzea dr. Nielsenem, sám uváděl i vlastní koncepční nedostatky. A byly to problémy vlastní i nám, které jsme sami v nedávné době řešili. Starší generace zachraňovala především obytné domy, dílny, ale jejich hospodářské objekty, dory, zůstávaly bez povšimnutí. Expozice vyjadřuje život měšťanů a řemeslníků, ale nižší sociální vrstvy zde nejsou zastoupeny. Muzeum samo v minulosti nesbíralo z jejich prostředí ani materiál, ani informaci. A na[/]konec se nám pan ředitel svěřil i s pocitem, že je nesprávné ukazovat v expozici nekonkrétního, jen dánského řemeslníka. Pochopitelně technika a technologie mnohých řemeslných odvětví je v celé Evropě stejná, ale řada zasvěcených informací o jedné konkrétní dílně a závažné detaily při výběru předmětů dovedou nejen důsledně plnit vědecká kritéria, ale doplnit vyjádření člověka vyrábějícího a myslícího i o člověka cítícího. Jiří Langer

Pohled na část skansenu v Arhusu, Dánsko. Foto J. Langer.

237

Hornické muzeum o přírodě na Březových Horách v Příbrami [obsah]

Slavný a v dějinách českého hornictví významný revír na Březových Horách se valem blíží k svému vyčerpání a za několik let jeho šachty Anna, Marie, Vojtěch, Prokop a další budou už pouhým historickým pojmem.
      Tradice spojené s březohorským rudným dolováním však jsou vlastní i dnešním horníkům a vedoucím tohoto revíru, a tak uvažují o tom, jak zachovat i pro budoucí generace paměť na slavné stříbrné doly i práci a sociální boje příbramských havířů. Proto závodní odbočka České vědeckotechnické společností Rudných dolů spolu s Národním technickým muzeem v Praze svolala seminář k problematice "Asanace likvidovaného historického revíru a vybudování hornického skansenu na Březových Horách", který proběhl za účasti odborníků z provozu, historiků hornictví, etnografů a muzejníků a dalších odborníků a v Domě kultury v Příbrami ve dnech 19. a 20. září 1973.
      Po zahájení semináře hovořil náměstek ředitele n. p. Rudných dolů Příbram dr. ing. J. Veselý zasvěceně o historii Březohorského rudného revíru a o nových perspektivách dolování an Příbramsku a poté nastínil dr. J. Majer, CSc. z Národního technického muzea koncepci a přípravu hornického muzea v přírodě na Březových Horách. Vyšel ze zkuše[/]ností, které má zatím tzv. průmyslová archeologie v zahraničí při uchovávání technických památek jak řemeslné a manufakturní, tak průmyslové výroby. Pokud jde o hornictví, bývá zpravidla zachována část původního horního díla, kam jsou soustředěny další památky z příslušné výroby a oblasti. Tak je tomu pokud jde o hmotné svědectví o dobývání rud v NDR ve Freibergu, v NSR v Harzu, ve Švédsku ve Falunu, ve starých revírech v Norsku, Rakousku i Kanadě. v Polsku je zpřístupněn předhistorický důl na těžbu křemene, světově známé je muzeum v solných dolech ve Věličce. v Maďarsku je veřejností otevřen uhelný důl Josef v Salgotarjánu, připravují se objekty v Ronpchamps ve Francii a v Porúří. U nás se zatím můžeme poučit o dolování stříbra v Kutné Hoře, o dobývání soli v Solivaru u. Prešova. Nepodařilo se realizovat plán na zpřístupnění jámy Trojice v Ostravě, zlaté štoly v Novém Kníně.
      Na Březových Horách je hlavním předpokladem úspěchu jak zájem n. p. Rudné doly, tak stranických orgánů, města a okresu. Je tedy vhodné a časově naléhavé rozhodnout o tom, jak přírodní technické muzeum koncipovat a které objekty-pozůstatky hornické činnosti vybrat. Jádrem by měla být historická šachta Vojtěch, kde bylo v r. 1875 dosaženo 1000 m hloubky a důl Ševčiny, kde jsou dosud neporušené těžní budovy, typická ukázka průmyslové architektury poloviny 19.[/] století. Přilehlý ševčínský podval z 19. století by poskytl dostatek prostoru pro soustředění technických památek z dalších rušených šachet. Na dole Vojtěch by byl zachován těžní stroj z r. 1899, výrobek pražské strojírny Breitfeld-Daněk, nejstarší dosud poháněcí zařízení svého druhu v ČSSR. Podobně by byla zachována strojovna dolu Anna, kde je původní těžní stroj, který první v Evropě těžil z hloubky 1500 m. Je to největší dílo českého strojírenství té doby. Přáním představitelů města je zachovat těžní věž, která je dosud dominantou Březových hor. Dále je reálná možnost uvažovat o ochraně důlních děl dědičné štoly z r. 1779 spojující všecky březohorské doly, která patří k nejrozsáhlejším v Evropě a zpřístupnit ústí Mariánské štoly z r. 1869. v tomto areálu jsou i zachované typické hornické domky z minulého století na svahu k Podlesí a hornická hospůdka na Vršíčku.
      Navržené budovy tvoří komplex značné dokumentární ceny, kde je i dostatek prostoru k trvalým expozicím, jakými by měla být česká báňská technika do konce 19. století, na dole Ševčiny vývoj báňské technologie v I. patře důlní budovy nad rekonstruovanou cáchovnou. Na Vojtěchu by byI památník přínosu příbramské činnosti technice a expozice moderní techniky, připravená uranovými doly a Kovohutěmi, Hornické domky by byly zařízeny původním mobiliářem a pro expozici hornické

238

lidové tvořivosti výtvarné by bylo možno využít hornického kostelíku sv. Prokopa, který je rovněž v okruhu areálu. Významnou a nedílnou součástí expozice by byla síň dělnického hnutí a památník podbrdského partyzánského hnutí za II. světové války.
      U "kulatého stolu" před. prohlídkou navrhovaných objektů byla probrána všechna úskalí, která se mohou při přípravě realizace projektu vynořit a předběžně bylo dohodnuto vytvořit pracovní komisi, která by nadále soustředěně připravovala ideový plán.
      Podaří-li se nadšeným příbramským pracovníkům z n. p. Rudné doly a představitelům lidosprávy podporovaným stranickými orgány projekt odborného kolektivu realizovat, bude nejen důstojně uzavřeno slavné březohorské dolování, ale bude veřejnosti dána výjimečná možnost seznámit se komplexně s hornickou prací a životem minulých generací. Olga Skalníková[/]

VÝZKUMY

Etnografie pražského dělnictva [obsah]

Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze přijal k 30. výročí osvobození závazek vypracovat etnografickou monografii o způsobu života a o kultuře pražského dělnictva v letech 1850 až 1939. Uskutečnění závazku připadlo osmičlennému autorskému kolektivu, který se soustředil kolem oddělení etnografie dělnictva. Závazek byl schválen v prosinci roku 1972, dílo má být v autorské variantě odevzdáno ke konci roku 1975.
      Úkol, tak jak byl stanoven, je náročný nejen pro rozsah zkoumaného teritoria a obyvatelstva, široký časový záběr, nýbrž i pro blízký termín dokončení. Všechny tyto skutečnosti nutí pracovníky oddělení při maximálním pracovním vypětí přistoupit na pracovní formy, které jsou kombinací vědecké práce týmové a individuální.
      Na základě projektu díla (publikovaného v Českém lidu, 61, 1974, s. 124-138) a autorských osnov jednotlivých tématických. úseků bylo přikročeno k hloubkovým výzkumům šestí pražských dělnických čtvrtí. Smíchova, Karlína, Holešovic-Buben, Žižkova, Libně a Vysočan a v nich pak i dělnických kolonií nebo užších lokalit. Vybrané čtvrti zahrnují zá[/]kladní typy dělnického osídlení studovaného území: osídlení z první čtvrtiny, z poloviny i z konce 19. stol., čtvrti včleněné administrativně pod správu Prahy i samostatná předměstí a navíc čtvrti typicky průmyslové vedle obyvatelských. Získaný materiál, shromážděný jednak k tematickým úsekům syntézy, jednak k etnografickým monografiím o těchto čtvrtích nebo určitých tokalitách v nich (Mrázovka, pavlačové domy, nouzové kolonie, Staré Holešovice), představuje již dnes pozoruhodný soubor informací.
      Souběžně s terénními výzkumy jsou studovány prameny archivní a noviny. Takto získané materiály se ukázaly přínosné a potvrzují, že zejména tisk je důležitým autentickým pramenem pro období do 90. let 19. století. Pro tuto dobu může nebo musí nahradit absenci typických etnografických pramenů - přímé výpovědi informátorů a psané paměti.
      Tradiční etnografický výzkum prostřednictvím interview a časově náročné pramenné rešerše jsou základním východiskem našeho studia. Avšak při tomto obvyklém etnografickém pracovním postupu nebylo by možno práci ve stanoveném termínu dokončit. Proto bylo nutno vybudovat pomocné dokumentační fon

239

dy, zavést pracovní postupy, které by urychlily shromažďování materiálu, a navíc doplnit nedostatek přípravných analytických studií - nutného předpokladu díla syntetického.
      V oblasti dokumentace proto budujeme řadu centrálních fondů, které jsou k dispozici celému autorskému kolektivu. Již po dva roky je sestavována bibliografie k etnografii Prahy s ohledem na problematiku dělnictva. v roce 1974 byla započata práce na bibliografii novinové. Průběžně je pořizován ústřední fond excerpt ze vzpomínkových prací a z beletrie, od roku 1975 pak i fond obrazové dokumentace z lat 18501939.
      V oblasti výzkumné realizujeme některé výzkumné metody, od nichž si slibujeme získat kvalitní informace, zjistit frekvenci vytypovaných jevů v jednotlivých časových etapách a v určitých čtvrtích nebo dělnických lokalitách. Prvou z nich je vyhledávání informátorů pomocí sdělovacích prostředků, druhou, významnější, sběr informací prostřednictvím dotazníkových šetření. Dotazníky byly vypracovány pro všechny základní tematické okruhy. Nejrozsáhlejší zkušenosti prozatím máme s dotazníky o oděvu, stravě a sousedství, které již prošly ověřovacími výzkumy. Na tematických dotaznících stravy a oděvu byl vypracován a pro oděv i korigován systém získání a řazení informací do časových horizontů. Byl tedy[/] z našeho hlediska vyřešen nejzávažnější problém, který sa váže k této technice terénního sběru informací.
      Do výzkumné a dokumentační práce jsme zapojili i externisty, především studenty Katedry etnografie a folkloristiky KU. Spolupráce s nimi jsme využili právě při dotazníkových šetřeních a dále i při pořizování novinové bibliografie.
      Na základě získaných původních materiálů máme již připraveno formou analytických studií řadu důležitých úseků budoucí syntézy. Nejšíře jsou zpracovány otázky společenských vztahů, tedy problematika, které předcházel dlouhodobý výzkum ještě před započetím práce na syntéze. Otázkám vztahů sousedských, zaměstnaneckých a spolkových a dále vlivu dělnických spolků na vzdělanost pražských dělníků byly věnovány samostatné stati. Široce je propracována otázka tradičních zvyků a jejich transformace v pražském dělnickém prostředí, a to v období více než stoletém. Dokončena je analýza dětských her a života pražských dětí v rodině i v dětském kolektivu. Shromážděn je základní materiál k problematice dělnické rodiny a některé podstatné doklady k dělnickému slovesnému folklóru. z hmotné kultury jsou písemně zpracovány otázky bydlení v pavlačových domech a v nouzových koloniích, zodpovězeny nejdůležitější otázky dělnické stravy, stravování[/] a dělnických potravních spolků v druhé polovině 19. století a vyřešeny hlavní problémy dělnického oděvu v období od 90. let 19. století.
      Dílčí studie jsou publikovány v samostatné řadě sborníků Etnografie dělnictva. vydávané v edici Národopisná knižnice. Tuto řadu jsme vytvořili s cílem vyplnit mezeru chybějících analytických statí a připravit si tak podklady pro připravovanou syntézu. Proto v ní vycházejí vedle prací členů autorského týmu i práce ze speciálních tematických úseků, vyžádané od pracovníků mimo autorský kolektiv. v průběhu minulého roku jsme vydali sborníky Etnografie dělnictva 1 a 2, v letošním roce jsme odevzdali k recenznímu řízení svazky 3, 4 a 5, na redakčním stole máme svazek 6 a 7.
      Dosavadní výsledky práce ukazují, že etnografické studium života v pražských dělnických čtvrtích přináší nejen nové poznatky, ale vyžaduje i netradiční pohledy na denní život určité části městského obyvatelstva. Mirjam Moravcová

240

MATERIÁLY

Neznámý pramen o hanáckých tancích z konce 19. století [obsah]

Archívní fondy státních archívů i archívu různých institucí a jejich korespondence jsou stále zdrojem nových objevů a poznatků o naší lidové kultuře. Zvláště pokud jde o lidový tanec a taneční folkloristiku, poměrně mladou vědeckou disciplínu, která se začala plně rozvíjet až v padesátých letech tohoto století, jsou archívy i korespondence zdrojem stále nových poznatků ať už o tancích samotných, o jejich druzích, územním rozšíření nebo o jejich místě v životě lidu i o změnách, jimiž procházely co do tvaru a hudebně choreografické formy nebo funkce. Často takový pramen odhalí existenci tanců v určitém regionu, které tam už dávno zanikly, případně další kulturně historické okolnosti nebo doklady o rozšíření určitého druhu tanců, či o jejich přetrvání nebo převrstvování atp.
      Jedním z takových dokladů, vztahujícím se k hanáckému tanečnímu repertoáru a k organizaci tanečních zábav na Hané včetně osobitých poznámek ke sbírání tanců, písní a zvyků z období kolem Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v r. 1895 je i dopis přerovského var[/]haníka, skladatele, sběratele lidových tanců, písní a zvyků Jos. ČapkyDrahlovského Leoši Janáčkovi z 20. 3. 1894, uložený v archívu Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně.1)
      V dopisu Čapky - Drahlovského (vlastně v přiložené studii o tanci) je uvedeno 24 názvů tanců. Mezi těmito názvy jsou některé, které jsou známé i u jiných sběratelů.2) Ze zbývajících názvů jsou některé na Hané doposud nezjištěny (Bukovina, jejíž výskyt začíná na Rusavě a táhne se přes celé Fryštácko a částí Vizovicka na Zlínsko a Luhačovské Zálesí).3) Rovněž tak tanec Tyrol.4)
      K tancům, na Hané dnes už neznámým, patří rovněž Drahlovským uváděná Hanácká.5)
      Josef Čapka-Drahlovský sa narodil 13. 12. 1847 v Drahlově u Olomouce. (Zemřel v Přerově 11. 6. 1926.) Působil jako varhaník v Přerově. Vedle své varhanické praxe byl známý jako sběratel lidových písní, tanců, zvyků, jako upravovatel lidových písní a tanců a především jako skladatel. Upravoval lidové písně a tance pro sboru, klavír i orchestr, psal komorní skladby i skladby orchestrální a byl činný i literárně. v období před Národopisnou výstavou Českoslovanskou v Praze[/] v r. 1895 se zúčastnil živě národopisného hnutí. Sbíral a popisoval zvyky a písně v kraji přerovském (v okolí Přerova a Olomouce), jež zpracoval do připravované publikace pod názvem "Obyčeje a zpěvy lidu moravského podle ústního podání 1893", pro národopisnou výstavu v Přerově v r. 1893, která předcházela Národopisné výstavě českoslovanské v Praze v r. 1895, podobně jako výstavky v Ořechově (1888 a 1892), ve Velké a v Troubsku (1894), na Hukvalech (1895), ve Vsetíně, Tišnově aj. Byly to výběrové a zkušební akce pro výstavu pražskou, organizačně nemálo obtížnou, při níž se měly poprvé v takové míře a v odborně ujasněné koncepci objevit vedle muzejních exponátů i "živé" ukázky zvyků, tanců, zpěvů, předváděné lidmi z příslušných krajů a obcí.
      Drahlovského rukopisná sbírka písní, pořizovaná a sestavovaná z uvedených pohnutek, je dnes uložena v Hudebním archívu Moravského muzea v Brně pod sign. A 7903, obsahuje v I. částí popis zvyků s příslušnými písněmi a říkáním jednak v průběhu celého roku od Nového roku do Štěpána, jednak popis svatby, dožínek, tzv. sýpky a konečně pojednání o hudbě aj.
      Druhá část rukopisu pak obsahuje

241

písně z okolí Přerova a Olomouce, podle vlastních slov Drahlovského "svatební, vojenské, různého obsahu, z nichž se mnohých k tancům užívalo neb při tanci zpívalo" (celkem 155 písní) a "některé lidové vánoční hry".
      Pro taneční folkloristiku mají význam z tištěných prací Jos. Čapky Drahlovského především dvě jeho díla. jsou to klavírní úpravy hanáckých lidových tanců Moravské národní tance, op. 157, obsahující 44 čísel, jež "podle ústního podání sestavil a pro piano složil Josef Čapka-Drahlovský. Nákladem vlastním, v Holešově 1893". Druhým pak jsou Tance z okolí Velkého Meziříčí (34), sesbírané k Národopisné výstavě českoslovanské. Upravil pro piano Jos. Čap. Drahlovský. Op. 160, 1894."6) Tyto tance (původně v počtu 38), harmonizované Jos. ČapkemDrahlovským pro klavír, byly sebrány Amalií Skřivanovou, Milenou Čermákovou, MUC Kuhlem, JUC Ždárským a Vlad. Vašátkem v okolí Velkého Meziříčí v r. 1892. Původní harmonizace, přejaté Fr. Bartošem do sbírky Národní písně moravské v nově nasbírané (1901) a otištěné mezi tanci horáckými, jsou uloženy v archívu ÚEF-ČSAV v Brně (sig. A 581).
      Mezi 44 hanáckými tanci první sbírky tanců sebraných Drahlovským jsou s výjimkou Kota a Kanafasky otištěny všechny tance, uvedené Drahlovským v citovaném dopisu Janáčkovi (viz Přílohu). U mnoha[/] tanců je uvedena přesná lokalizace i informátor.7)
      Záznamy tanců z Hané z pera Jos. Čapky-Drahlovského otiskl i Frant. Bartoš a Leoš Janáček v citovaných již Národních písních moravských v nově nasbíraných (Praha 1901) mezi hanáckými tanci. Otištěno bylo celkem 23 tanců, bohužel bez bližšího určení, pouze s označením "z Hané".8)
      Pro taneční folkloristiku má Jos. Čapka-Drahlovský význam i proto, že patří vedle Lucie Bakešové Xavery Běhálkové, Leoše Janáčka, Martina Zemana a ještě několika nemnoha dalších k prvním sběratelům našich lidových tanců Janáčkova sběratelského štábu z období předvýstavního.9) Jejich činnost, navazující na některé dřívější zprávy o tancích ve sbírkách Sušilových a Bartošových a případně na některé ještě starší zprávy a články o tancích nebo na jejich zveřejněné seznamy,10) byla v počátcích zaměřena na základní registraci lidových tanců a na jejich zaznamenání, a to nejen po stránce hudební, ale i s prvními pokusy o záznamy choreografické, opírající se v té době o značně už rozšířenou terminologii a pohybovou systematiku Tyršovu, platnou po četných úpravách a doplňcích v naší tělovýchov i taneční folkloristice dodnes.11)[/]

Poznámky:
1.
      Srov. Archív ÚEF-ČSAV v Brně, Korespondence I., Jos. Čapka Drahlovský.
2.
      Srov. Lucie Bakešová, Xavera Běhálková, Leoš Janáček: Národní tance na Moravě, sešit I., II., Brno 1891, sešit III. spolu s Martinem Zemanem, Brno 1893.
      Rovněž Bartoš-Janáček: Národní písně moravské v nově nasbírané, Praha 1901, oddíl Tance hanácké.
3.
      Srov. Zdenka Jelínková: Lidové tance z Rusavy, Brno, KKS 1967, a rkp. sb. Z. Jelínkové ze Zlínska, Fryštácka, Vizovicka a Luhačovského Zálesí v archívu ÚEF-ČSAV v Brně.
4.
      Tanec "tyrol" má melodickou obměnu v rožnovském "zatáčaném". Více k tomuto tanci a jeho analogiím viz v monografické studii Zdenky Jelínkové: Zatáčaný na Rožnovsku, vyd. ÚDLUT Praha 1975. Srov též V. S. Ponéc, České tance lidové z okolí Hradce Králové, ČL XI, 1902, str. 181 - Tylor.
5.
      O Hanácké a příbuzných tancích viz ve studii Karla Vetterla: k historii hanáckého tance "Cófavá", ČL 46, 1959, č. 6, s. 277n.

242

6.
      J. F. Svoboda, Lidové tance ze západní Moravy, Od Horácka k Podyjí, II., č. 1, s. 3n.
7.
      Seznam tanců z Hané v Moravských národních tancích (op. 157): 1. Škrk sem, škrk tam.; 2. Konopě.; 3. Aj, za tó našó stodolenkó.; 4. Maděra.; 5. Zpáteční.; 6. Káča.; 7. Hulán.; 8. Slíkej kabát.; 9. Legátková.; 10. Věneček.; 11. Holuběnka.; 12. Sekerečka.; 13. Kalamajka.; 14. Malení.; 15. Řeznická.; 16. Šátečková.; 17. Šáteček.; 18. Zahradníček.; 19. Hroják.; 20. Pasačka.; 21. Trnaveček.; 22. Tetka.; 23. Zahradnická.; 24. Černá vlna.; 25. Kalamajka.; 26. Trojka.; 27. Saská.; 28. Manská.; 29. Švihák.; 30. Hovado.; 31. Židovská,; 32. Pastýřská.; 33. Polka po rusku.; 34. Coufavá.; 35. Sedláček.; 36. Zpáteční.; 37. Špacírka.; 38. Metlařská.; 39. Koníček.; 40. Copak ti naši dělají.; 41. Bukovina.; 42. Starý šotyš,; 43. Tyrol.; 44. Hanácká. (Podtržené tance mají uvedenou lokalitu i informátora).
8.
      V Bartošovi-Janáčkovi, Národní písně moravské v nově nasbírané, Praha 1901, jsou v oddílu tanců hanáckých uvedeny ze zápisů Čapky-Drahlovského tyto tance (vesměs bez lokalizace): 1699 a 1700. Zpáteční, 1701, Zahradníček, 1702. Věneček, 1704. Řeznická, 1705. Malení, 1708. Sedláček, 1709. Man[/]ská, 1710. Káča, 1711. Švihák (Toto na konopě), 1712. Aj za tú našú stodolenkú. (!) 1713. Šáteček (Červené jablíčko), 1714. Hulán, 1719. Pastýřská, 1720. Koníček, 1721. Metlařská, 1722. Slíkej kabát. 1723. Škrk sem, škrk tam, 1724. Legátková., 1725. Maděra, 1726. Hovado (Hovado sem tancovala), 1727. Židovská (Šla židovka), 1728. Šátečková.
9.
      Na Vyškovsku v obci Drysice na úpatí Drahanské vysočiny to byl např. farář F. J. Vaculík, který zapsal v r. 1895 32 nápěvů i s texty k tancům (ÚEF-ČSAV v Brně, sign. A 270). Podobně na Těšínsku učitel hudby F. Pinoczy (1894); fojt Pernický a učitel ZapletaI v Jasenici u Val. Meziříčí (1893) ; Juc Vahalík na Starojičínsku (sign. A 561) atd. s výjimkou fojta Pernického z Jasenice, který se zabýval ve spolupráci s L. Janáčkem i pohybovou stránkou tanců, všichni ostatní jmenovaní sběratelé se zabývali, podobně jako Drahlovský, pouze jejich hudební, případně textovou stránkou. První skutečnou moderně cítící a myslící zapisovatelkou lidových tanců po stránce choreografické byla Lucie Bakešová (viz speciální monografickou studii Z. Jelínkové, Lucie Bakešová a moravské lidové tance. Rkp.).
10.
      Viz články a pojednání např. Daniela Slobody a H. J. Hanuše[/] v brněnské Koledě, Zemanovo pojednání o tanci Podlužáků v Mährisch Wanderer z r. 1811, Rudczinského popis Straňáků v Hawlikově Taschenbuch für Mähren und Schlesien z r. 1808. pojednání Bruno Wohlmanna r. 1841 a 1844 o tancích na Kyjovsku atp. (Bibliografii viz v práci Z. Jelínkové, Lidový tanec v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v 19. a začátkem 20. století. Rkp.)
11.
      Viz Cyril Zálešák, Opisovanie tancov, Martin, Osveta 1956.

PŘÍLOHA
      Dopis Jos. Čapky-Drahlovského Leoši Janáčkovi z 20. 3. 1894 se studií O tanci (Archiv ÚEF-ČSAV v BrněKorespondence). Sign. D 5/850.
V Přerově 20. 3. 1894.
      Velectěný příteli!
      Při nejlepší vůli nejsem sto do Brna přijeti. Za jedno slíbil sem otci, že jej v úterý velkonoční navštívím a jiné dni mám zkoušku ku koncertu na den 1. dubna (Svatoplukova památka); studujem: Peer Gynta, Dvořáka, Čajkovského - s plným orchestrem a jelikož zkoušky stojí

243

velké peníze nelze odkládati; mějte mne prosím omluvena a to tím více, an zároveň zasílám krátkou úvahu o tancích - již račte přijmouti a s návrhry (na konci) dle svého dobrozdání naložiti. Pan Nešvara podává v novinách oznámení stran skladeb a skladatelů - co to? je Vám o tom co známo? - Arch tento prosím račte mi uschovati; zatím s veškerou úctou oddaný
      J. Č. Drahlovský v Přerově.

O tanci. Až po dobu, kdy česká jedna dívka vynalezla "Polku", k níž uč. Neruda as r. 1830 složil hudbu - panovaly pouze tance národní. Tyto bývaly a Dejž Bůh, aby zase byly činitelem, jímž kus života národ. byl věrně zobrazen; bývaly také se vší možnou opravdivostí a to při každé dosti malé veselosti pěstovány; k tomu, že se velmi hezky vyjímaly, napomáhal velmi mnoho kroj, v němž byly předvedené. Mysleme sobě švarného mladíka a takovou též dívku ba i staršího strýce s tetkou - jak na Hané říkáme - oblečené mužské: v červených nebo bílých koženkách, v lesklých kanounkách (vysoké boty), špenzl černý s bumblíky (bez oblečení: v bílé košili s baňatými rukávy) - ženské pohlaví zase: v černém fěrtochu s fěrtůškem barevným,[/] oplečí s rukávcema, obojek na krku a zlatohlavou kordulu nebo lajdík a pak je vizme, jak se vším citem a zápalem tančí; tu není možno cos hezčího a vábnějšího v tanci si představiti.
      Jelikož nám žákům školy obec, nebyt přístup do hospody dovolen, dívával sem se s kamarády svými oknem, neb když byly dvéře od síně taneční pootevřeny těmito; tu mi utkvěl obraz tančících - jako bych jej dnes ještě viděl:
      Chasník drží dva konce červených šátků s franclema zelenýma - neb kráčí tři a tři držíce se v bok (hoch a po straně dívka) a tančí; když sem se doma tázal, co že to tančili? řekla nebožka matka: e to senko bele "konopě" neb to bela "šátečková" a pod. Jsa rodem od Holomúca mluvím o tancích "hanáckých". Tyto tančí se všude stejně; co do nápěvu však mají místy svůj hud. dialekt (srovn. "Tetka" Janáček-Drahlovský).
      Nejužívanější tance hanácké jsou: Řeznická, Konopě, Věneček, Škrk sem, Tetka, Šátečková, Špacírka, Hanácká, Tyról, Pastýřská, Manská, Židovská, Kot, Bukovina, Troják, Maděra, Coufavá, Hovado, Kanafaska, Švihák, Kalamajka, Hulán, Holuběnka, Káča.
      V okolí Kroměříže-Chropiň tančí se: Škrk sem, Věneček, Kanafaska; Kot v Raclavicích u Přerova. Pastýřská, Špacírka v Roketnici-Vinary; Bukovina na Přerovsku; Tetka Kono pě, Manská, Coufavá, Šátečková, na[/] Olomoucku a Prostějovsku, Tyról, Hanácká, Konopě v okolí Nákla a Hnojice atd. To jsem zběžně naznačil, kde které tance nejvíce pěstovány - ač i výše uvedené na týchž místech - ovšem ale méně byly tančeny. Muzika, při níž tančeno byla obyčejně plechová a tu postačilo 5-6 hudců to byla muz. malá 8-10 hudců byla muzika hrubá.
      Před početím postavili se hudebníci před hospodu a zahráli některý marš, aby takto tancechtivou mládež na započeti upozornili. Že během času tance nár. přišly v zapomenutí - zavinilo mnoho okolností; mládež ve své lhostejností pozbývala smysl a cit pro pod. věci, nepřevzala zvyky a tance od svých předchůdců a vymřením těchto málo kdo zná tance starodávné
      Chceme-li, by zase obživly a se udržely zbývá je pomocí návodu cvičiti; tenť ovšem není daleko způsobilým tance - jak je staří tančili označili tak, jako když je před sebou tančeny vidíme -; než když už těch starých národ. tance znajících tak potichu tož nezbývá leč tance popisem uchytiti a dle téhož jak podotknuto cvičiti. (Mnohé popsal p. L. Janáček v Brně). O ty ostatní musí býti postaráno; nastává otázka odkud vzíti prostředků za účelem v místech tance dáti tančiti a způsob tančení popsati. Česká akademie vydává velké peníze svým členům a jich patronům a to mnohdy těmto posl. na díla mající býti teprv shotove

ná - jak pp. redaktoři "Živy" nedávno dokázali; budiž tedy sl. c. k. akademie požádaná, by ve prospěch nár. výstavy Pražské i nám na Moravě a ve Slezsku k účelu již uvedenému podpory poskytla. Abychom pak na zmíň. výstavě národ. tance naše důstojně representovali nutno je v krojích starodávných s patřičnou hudbou provésti; na papíře napsané neb malované nedosáhne žádoucího účinku a porozumnění; tolik krátce o národ, tancích hanáckých vůbec.
      Co se týče písní a zvyků tož jest na Moravě a ve Slezsku zvlášť ještě mnoho na práci. P. Zeman, varh. ve Velké dostal od č. akademie as 300 zl. na sbírání písní - kde jsou? i tu by měla čes. akademie pomoci.
      Na konec jest na čase, by bylo k tomu působeno, aby zvyky a obyčeje starodávné jako: říkání nad[/] stromem při svatbě, honění krále, slavení práva atd. zase obživly a krásné naše písně staré se uchovaly. To jest po mém náhledu úkolem pěv. spolků; tito měli by vedle děl umělých písně národ. buď jednohlasně neb i ve sboru zpívati; jednotliví členové spolku seznamujtež mládež se zpěvy těmi, aby sprosté, jarmareční písně byly zapuzené a na jich místo by nastoupil zpěv národní, jenž by takým způsobem se ujal, zdomácněl a úkol "cit šlechtiti" vykonal; aby s druhé strany novější výtvory skladatelů Moravanů (rodilých) na výstavě byly oceněny - navrhuji, by skladby naše alespoň v jedné produkci při národopis. výstavě v Praze byly provedené, abychom ráz naši hudby a zároveň plodnost svou ukázali.
      Podává: Zdenka Jelínková[/]

Vémyslické hody [obsah]

      Ve společenském životě svérázné podhorácké obce Vémyslic na Moravskokrumlovsku zaujímají v současnosti nejvýznamnější místo podzimní václavské hody, jež se každoročně "drží" první říjnovou neděli. k hodové tradici Vémyslic se druhotně připojila památka významné[/]ho historického privilegia - osvobození Vémyslických z roboty, jež městečku udělila tišnovská abatyše Barbara Konická ze Švábenic v roce 1547.
      Před sedmdesáti lety byly hody ještě záležitostí dospělé chasy, která si volila své představitele v sobo[/]tu před hodovou nedělí; pořadí čtyř stárků bylo určeno jejich věkem, přičemž první a nejstarší stárek měl o hodech řídící úlohu. Své partnerky si chlapci vybírali při zavádění na nedělní taneční zábavě před hody. Zároveň však o ně museli požádat jejich rodiče. Dělo se tak až navečer, obvykle v tajnosti, neboť i když byla celá záležitost tak trochu domluvena předem, žádný z chlapců by byt nerad dostal košem. Nejdříve šli chlapci společně požádat o první stárkovou, potom o ostatní. První stárek oslovil rodiče tradiční formulí: "Stréčko a tetičko, já sem vás přišel prosit, dybyste mě dovolili s vaší Mařenkó ít za stárkovó". Rodiče nedali hned svůj souhlas, vyptávali se, zda budou oba umět spolu tancovat a kteří jsou ostatní stárci. Když to všude dobře dopadlo, jeli stárci až k pálavským kopcům pro víno. Stárkové se zase musely postarat o rozmarýn, jehož někdy spotřebovaly o hodech 12-16 kop.
      Dnes přejímá pořádání hodů za spolupráce MNV místní organizace Svazarmu, která také určí čtyři stárky; jejich prostřednictvím se pak zajišťuje hodová máj, hudba, obstará se víno a občerstvení. Čtyřem vybraným stárkovým zůstal úkol zajistit pro sebe i pro stárky rozmarýn. v sobotu nebo až v neděli dopoledne se scházejí děvčata u první stárkové, aby uvázala na rozmarýnové pruty půl metru dlouhé stuhy, jimiž ozdobí klobouky svým stárkům.

245

První stárková musí navíc opatřit rozmarýn pro muzikanty a bohatou rozmarýnovou větvičku připevnit na stárkovský šátek.
      Nejpozoruhodnější na vémyslických hodech je "máj" uprostřed zeleného loubí - "stanu". Na rozdíl od některých sousedních obcí, Dobelic nebo Rybníků, kde si mládež staví jednu ozdobenou máj, se ve Vémyslicích zdobeným májím posmívají a kolem prostřední nejvyšší máje (tvoří ji oloupaný kmen s připevněným zeleným olšovým vrškem) si v sobotu před hody staví ještě šest dalších, nižších smrkových stromů, spojených vodorovnými ráhny s velkou májí: ráhna jsou pokryta olšovými ratolestmi, Pod tímto zeleným "stanem" se v kruhu "zavádí" .a kolem tanečního prostoru sedí na lavičkách diváci. Dříve se stavěla ještě jedna vedlejší máj, aby když se zavádělo (často až do večera, neboť průběh zavádění byl zdlouhavý), mohli ostatní tancovat pod druhou májí. Velká máj z borového kmene bývala mnohem vyšší než dnes a olšový vršek se zdobil bílým šátkem od první stárkové.
      Dnešní hody se začínají v neděli po poledni. Muzikanti vyhrávají pod májí a stárci se scházejí na starobylé vémyslické "radnici", aby se k hodům oblékli do dlouhých modrých šosatých kabátů starobylého střihu, na hlavy vzali velké černé širáky a navlékli bílé rukavice. Toto hodové oblečení má v obci více než stole[/]tou tradici. Nosívali je však také členové obecního výboru při náboženských slavnostech a před rokem 1750 v nich podle tradice chodívali vémysličtí poddaní pořádkem do tišnovského kláštera Porta Coeli na "hlídku", jež jim zůstala jako obecní povinnost na památku od osvobození z roboty (Hosák, 21).
      V průvodu kráčejí v přísně sevřené řadě hned za muzikanty s důstojnou obřadností čtyři stárci. První nese na podnosu rozmarýn zabalený do bílého vyšívaného šátku, druhý skleničky s vínem, třetí a čtvrtý baňaté láhve na zavdávání ozdobené bílou stuhou. Takto procházejí celou vesnicí nejprve ke čtvrté stárkové,

Před hodovým "zaváděním". Vémyslice, okr. Znojmo. Foto J. Večerka 1972.

246

která bydlí nejdále. Stárková chlapce přivítá, uváže svému partnerovi na klobouk ratolest rozmarýnu s dlouhou modrou stuhou, zatančí si s ním před domem, a pak už se roznáší pohoštění pro stárky i muzikanty. Odtud odcházejí všichni ke třetí a ke druhé stárkové, kde se vše opakuje. U první stárkové (dříve se dbalo na to, aby bydlela blíž "stanu") je[/] zdržení mnohem delší. Stárková rozdá všem muzikantům rozmarýn s červenou stužkou a přinese bílý, v rozích vyšívaný stárkovský šátek, ozdobený kyticí rozmarýnu - odznak prvního stárka. Předá mu jej později při zavádění ve "stanu". Stárkové jsou oblečeny v jednotných krojích, ušitých podle starších vzorů: mají modré sukně, černé hedvábné zástě[/]

Společný tanec před domem první stárkové. Vémyslice, okr. Znojmo. Foto J. Večerka 1972.

ry, rukávce a přes prsa křížem přeložené brokátové (černé nebo fialové) šátky, černé punčochy a střevíce. Každá drží v ruce rozmarýnový prut. Důležitým odznakem stárkových jsou věnečky ze zelených a bílých umělých kvítků.
      Před padesáti lety chodívali stárci zvát na hody také ke starostovi, do školy, do mlýna, do dvora a na faru. Na faře smekli klobouky, v síni je položili jeden na druhý a první stárek oslovil přítomné tradiční formulí: "Velebný pane a vážení hosté, my sme vás přišlí pozvat na naše hody. Velice by nás těšilo, dybyste se za nás nestyděli a ve stanu nás navštívili". Nato podal. přítomným rozmarýn se slovy: "Smím sloužit naším rozmarýnem!" Druhý stárek nabídl skleničku s vínem: "Smím sloužit naším vínem!" Třetí stárek doléval z baňaté láhve do skleniček. Takto se to opakovalo u všech navštívených. Za uspořádání hodů a zavádění dostávali, stárci před sto lety od obce 10 zlatých; později byI tento dar zrušen a chase se udělovalo povolení k hodové zábavě jen s podmínkou, provede-li tento starodávný obyčej (Vlastivěda moravská, 1913, 342).
      Od první stárkové odcházejí všichni v průvodu ke "stanu". v čele jdou muzikanti, pak následují v řadě stárci a v rozestupu za nimi stárkové. Hodů se obyčejně zúčastňuje celá vesnice; již při obchůzce doprovázejí průvod hloučky diváků a nakonec

247

se všichni sejdou u "stanu". Muzikanti obejdou jednou dokola "stan", stárci se svými stárkovými třikrát. Potom si v půlkruhu obřadně připijí a již začíná obřadní zavádění. Nejprve se první stárek ukloní své stárkové a obcházejí spolu za zvuku staré sousedské (zvané "Rakušanka") jednou dokola "stan". Za nimi následují ostatní stárkovské páry. Po polce a valčíku si znovu připijí a stárci odvedou své partnerky na okraj "stanu", kde se již tradičně shromažďují děvčata. Stárci zavěšení za lokty oběhnou při rychlém hudebním doprovodu několikrát máj a odcházejí ze "stanu", aby se převlékli do civilních šatů. Mezitím vyvolá stárek nástup řadných děvčat (to znamená těch, která "drží" hody), jež se postupně staví na okraj "stanu" vedle stárkových (dříve v pořadí podle stáří). Nato přivede první stárek do "stanu" řadné chlapce, s nimiž za hudby opět proběhne kolem máje. Stárci je nejprve obřadně poctí vínem a potom jim zavedou k tanci své stárkové a řadná děvčata. Po zavedení řadným chlapcům zavádí se také chlapcům neřadným nebo neřadníkům, kteří se nepřihlásili do řady těch, kteří "drží" hody.[/] Nakonec vítá stárek slavnostním pochodem a přípitkem přespolní a zavádění pokračuje. I když má pořad zavádění ceremoniální a zdlouhavý ráz a trvá často až do setmění, působí svou nezvyklou osobitostí a opravdovostí přirozeného obřadního projevu. Hlavním a nejdůležitějším dnem vémyslických hodů je neděle; v zavádění se však pokračuje ještě v pondělí odpoledne a v úterý, často až do večera, kdy chodí mládež na obchůzku zvát na hodovou zábavu ženaté sousedy. Před padesáti lety se zavádělo "strécům" (jejich stárkem býval starosta obce) ještě ve středu.
      Vémyslické hody si dodnes uchovaly svou zajímavou svéráznost, řadu starých obřadních prvků ("stan", zavádění) i neopakovatelnou tradiční atmosféru, v jistém smyslu výjimečnou ve srovnání s hody v jiných obcích v okolí Moravského Krumlova. Do jejich tradiční struktury však postupně pronikají i cizí prvky, např. vyzdvihování stárka a stárkové, jež následuje za hlavní částí zavádění (ponejprv v roce 1971); přeneslo se nejspíše z okolních novoosídleneckých obcí prostřednictvím osadníků ze Slovácka. Hody jsou[/] dosud významnou společenskou udáiostí, jíž žije celá vesnice, příležitostí k návštěvám příbuzných i známých zdaleka i z okolí. Je zajímavé, s jakou vážností a jistou samozřejmostí je přijímají mladí - zejména účinkující stárci a .stárkové - tak i starší, pamětníci; ti pak s uspokojením, že tradice "jejich" hodů dosud nezanikla a že v nich našly zalíbení i jejich děti. Eva Večerková

Literatura:
Vratislav Bělík: Horácká chasa III., Třebíč 1967.
Vilém Haňák: Mor.-Krumlovský okres. Vlastivěda moravská,Brno 1913
Ladislav Hosák: Městečko Vémyslice 1234-1947. Vémyslice 1947.
Rukopisné záznamy a informace Frant. Pelaje, Vémyslice.

248

OBSAH
Studie
Iva Heroldová: Lidské dokumenty z druhé světové války . . . 169
Oldřich Sirovátka: Nad lidovou protektorátní anekdotou . . . 189
Bohuslav Beneš: k problematice současného a dělnického folklóru . . . 199

Zprávy

Nekrolog
Radko Klofáč 1936-1974 (Alena Plessingerová) . . . 209

Knihy
Věra Hasalová - Jaroslav Vajdiš: Bie Volkskunst in der Tschechoslowakei Miroslava Ludvíková) . . . 210
E. Fryś-Pietraszkowa, Ośrodek garncarski - Ląźku Ordynackim i jego wyroby na tle ceramiki malowanej w Polsce (Jiří Pajer) . . . 212
V. Ju. Krupjanskaja, O. R. Budina, N. S. Poliščuk, N. V. Juchněva: Kultura i byt gornjakov i metallurgov Nižnego Tagila (Olga Skalníková) . . . 213
Józef Ondrusz, Proza ludowa górników karwińskich (Oldřich Sirovátka) . . . 214
Horehronie, kultúra a spôsob života ľudu, díl 2. (Josef Tomeš) . . . 215
Tipologičeskie issledovanija po fol'kloru (Oldřich Sirovátka) . . . 217

Časopisy
A Miskolci Hermann Ottó Múzeum Közleményei Szlovákiai téka (Zita Svítková) . . . 218

Konference
V. Medzinárodné sympózium Ethnologia slavica (Ján Podolák) . . . 219

Festivaly
9. Dolňácké slavnosti písní a tanců v Hluku (Josef Tomeš) . . . 221
3. folklórne slávností Trenčianska (Josef Tomeš) . . . 224

Výstavy
Nové expozície v Slovenskom národnom múzeu Etnografickom ústave v Martine (Irma Krišteková) . . . 226
Lidová tradiční výroba a současnost (Jitka Staňková) . . . 229

Muzea v přírodě
První bulharské muzeum v přírodě (Michala Rocmanová) . . . 231
Muzeum lidových staveb v Zalaegerszegu (Josef Vařeka) . . . 232
Dánské muzeum starého města v Ârhusu (Jiří Langer) . . . 235
Hornické muzeum v přírodě na Březových Horách v Příbrami (Olga Skalníková) . . . 238

Výzkumy
Etnografie pražského dělnictva (Mirjam Moravcová) . . . 239

Materiály
Neznámý pramen o hanáckých tancích z konce 19. století (Podává: Zdenka Jelínková) . . . . . . 241
Vémyslické hody (Eva Večerková) . . . 245

Orobincová rohožka z Blatníce, sbírkz Slováckého múzea v Uh. Hradišti. Foto J. Tomeš 1975.

250