Národopisné aktuality/1977/1

POHOSTINNOST JAKO NORMUJÍCÍ ZÁKLAD SOCIÁLNÍHO KONTAKTU

      MIROSLAVA LUDVÍKOVÁ, Etnografický ústav Moravského muzea, Brno
      Máme-li podrobněji analyzovat obsah a formu pohostinnosti v současné době, jak jsme ji poznali v jihomoravském pohraničí v okolí Břežan, Hrušovan a Drnholce,1) bude nutné si nejprve uvědomit, v čem se zde liší vesnický kolektiv po r. 1945 od staré obecní pospolitosti, Jeho předností je, že sociální původ dnešních obyvatel je ve většině obcí homogenní, ačkoliv jsou zde přestěhovalci z různých území. U starší a střední generace je ještě hluboká, nesmazatelná vzpomínka na doby vlastní chudoby, ať již původem nebo okolnostmi hospodářské krize třicátých let; u mladých pak není ponětí o starých majetkových rozdílech, které v povědomí lidí v území s nezměněným obyvatelstvem leckde přežívá. z počátku byla značnou brzdou integrace různorodost jeho složek podle geografického původu. Novousedlíci pocházejí z různých etnografických a zčásti i etnických oblastí a tam měli v kolektivu postavení většinou odlišné od nynějšího, nižší, nebo celá jejich oblast byla hodnocena níže, nebo - co je[/] zajímavější - i výše a na rovnost si dlouho nemohli zvyknout. v souvislosti s tím byla i jejich kulturní úroveň různá, s různě odstupňovaným tlakem tradice, který někde byl silný, někde už jen mlhavý.
      Ale i to se během let postupně překonávalo po zapojení do pracovních kolektivů většinou zemědělské povahy, ať již družstevních nebo organizovaných státními statky. k tomu přispěla ještě jedna okolnost. I když zdejší oblast na nedostatek zemědělského dorostu netrpí, přece jen nastává odliv do měst, byť to bylo třeba jen na čas do zemědělských nebo jiných učilišť, jak to potřeba současné vyspělé techniky vyžaduje. Jiné prostředí je učí jinému hodnocení. Zpět se vracejí jiní lidé, než odešli, a na vesnici uplatňují nejen to, co získali po odborné stránce, ale i po společenské a kulturní. Mladí do svatby, ale často i po ní, žijí pohromadě s rodiči v jednom domě nebo v jedné vesnici a staří mladým pomáhají při hlídání dětí a naopak, ti zase zvládnout jim obtížnější situace, spojené

s vyznamnými rodinnými událostmi. Tak mohou ovlivňovat rodiče, aby se přizpůsobili jejich požadavkům. I to po stránce kulturní pomáhá překonávat, co lidi vzájemně rozdělovalo a třídilo. Samy sňatky mezi původně uzavřenými menšími celky uvnitř jedné obce i mezi vesnicemi přispívají k jejich pomalém splývání, hlavně v těch příležitostech, kde se tyto skupiny společensky stýkají.
      Jestliže nám nejde o pohoštění ve spojení se sousedskou svépomoci,2) vyplývá z řečeného ještě další předpoklad. Zmizeli lidé "světem jdoucí": potulní řemeslníci, pracující na místě, jako např. dráteníci, sklenáři, sítaři, nebo lidé rozvážející své výrobky, drobní obchodníčci z chudých krajin, babky s kořením, houbami, nitěmi, ale i překupníci a překupnice, jako např. populární Líšňačky. Zmizeli poutníci, pocestní, žebráci. Pokud nyní někdo nabízí něco po domech, je vystaven značné nedůvěře, dík poučením, rozšiřovaným masovými sdělovacími prostředky.
      Na kom tedy studovat projevy pohostinnost, když náhodný, cizí návštěvník zavítá do domu málokdy, když vyjmeme ty, koho sem přivádí služební povinnost (např. zvěrolékaře) .3) Kromě příbuzných přicházejí jako hosté zase příslušníci pracovního kolektivu, u žen ještě sousedky nebo ženy postižené osamělostí vdovství, popřípadě lidé pozvaní z města odjinud, se kterými se seznámili na léčení v nemocnicích, v lázních nebo řidčeji na rekreaci.
      Nakonec to dopadá tak, že zcela nečekaní cizí příchozí býváme my, kteří jsme pověřeni v rámci nějakého úkolu terénním výzkumem.[/] Ještě donedávna, v "tradičním" území, měli k nám jiný vztah než nyní.4) Dnes, díky televizi, rozhlasu, novinám jsme vítáni tak, jak to naše práce zaslouží; její cíl je lidem jasný. A snad v souvislosti s tím je možné hledat i smysl reciprocity našeho vztahu, který - nám zůstává z větší části utajený.
      Ale i jiné hledisko je možné. jestliže by si někdo myslel, že právě dnes touha po novinkách je menší, velmi by se mýlil. v tom je to na vesnici stejné se staršími dobami, že lidé touží rozšířit okruh těch, se kterými se stýkají, uvidět jinou tvář, uvědomit si své současné problémy i vzpomínky z jiného úhlu, než jak jsou zvyklí je projednávat v rodinném nebo pracovním kolektivu, nebo právě řešit tyto okolnosti s cizím člověkem, protože v rámci daných možností je vše už mnohokrát prodebatováno a zevšednělo.5) A tu přichází jako prostředek sblíženi na pořad pohostinnost.6) Naše zkušenosti v tomto směru nemusí mít nutně platnost objektivní; velký význam tu má předmět výzkumu. Jestliže se týká změn v lidové stravě, je pochopitelné, že ženy dávají ochutnat své výrobky, nebo vědí-li, že přijdeme, vědomě nám je přichystají. Avšak při konfrontaci vlastních poznatků s poznatky spolupracovníků, kteří se zabývají výzkumem jiných problémů, bývá výsledek stejný.
      Nejprve se setkáváme se skupinami lidí, kteří v kolektivu tvoří nápadně cizorodý ostrůvek. Cítí se sociálně ukřivděni a spíše než o kontakt usilují o izolaci. Mezi sebou jsou pohostinní, ale nikoliv k člověku, který k nim nepatří a přichází jako cizí. Dají se rozdělit do dvou skupi

nek - první jej nechtějí přijmout mezi sebe a to bývá u lidi, kteří byli nuceni přesídlit ze své rodné obce a kteří nutnost tohoto přesídlení i po tak dlouhé době 27-30 let neuznávají (moravští Charváté) . Bývá tu u homogenních manželství a týká se všech příchozích, vyjma příslušníků vlastní etnické skupiny, někde se zúžením na příbuzné. Tento vědomý odpor slábne nebo přestává ve smíšených manželstvích, českoněmeckých nebo česko-charvátských, která nemusela přesídlit. Zde docházívá k tomu, že spíše přijmou do domu cizího než někoho, kdo patří do současného kolektivu jejich vesnice, oni jsou zde starousedlíky a vůči "novým" se uzavřeli, Ani nový kolektiv neměl o ně zájem a oni se v něm cítí osamoceni; proto lépe navážou kontakt s lidmi zcela cizími.
      Druhou, početně větší skupinu tvoří ti, jejichž nejistota vyplývá z neznalosti souboru norem sociálního kontaktu a vůči cizím jsou uzavřeni z obavy z posměchu. Jejich společenské zvyky a jídelníček se totiž podstatně liší od jejich nynějšího krajového sociálního vzoru. To platí zvláště o Slovácích, přišlých z Rumunska, a na počátku mohou být špatné zkušenosti s lidmi v novém prostředí. Když se však prolomí ledy, není pohostinnějších lidí a jejich pohostinnost se neunaví; kdykoliv se pak k nim přijde do domu, nabídnou už bez ostychu to, co mají právě k dispozici. Často pak cizího vítají, protože nakonec i oni trpí vlastní nucenou uzavřeností, jejíž okruh - oproti prostředí v Rumunsku - je o tolik zúžený.
      Sem bychom zařadili i přesídlence z Moravských Kopanic. v minulosti stáli na okraji spo[/]lečnosti a byli tak ponižováni, že se to ještě dnes těžko přemáhá.7) Ostýchají se nejen pohostit cizího, ale také přijmout pohostinnost druhých. Jejich nesmělost se tíž překonává než uzavřenost repatriantů z rumunských hor. v minulosti byli zvykli žít na samotách, oni byli světem jdoucí, kdo nebyli přijímáni rovnocenně do domů a ke stolu.8) Zde snad opět hraj e úlohu, i když menší, počátek jejich života v novoosídleném pohraničí, kdy byli hospodářsky bezradní a méně úspěšní než ostatní osídlenci ze Slovácka.
      V tom se od nich podstatně liší jiná skupina obyvatelstva, která byla rovněž zvyklá žít roztroušeně po horských samotách a chodit světem, z počátku také hospodařila s potížemi, ale jak až doposud máme zkušenost, uvedenými komplexy netrpí. Týká se to přesídlenců z jižního Valašska. v jejich přijetí je možné poznat kromě srdečné bezprostřednosti i charitativní příměs;9) silněji než u moravských Slováků a Slováků ze západního Slovenska, kde rovněž přežívá. Dovedou mít pochopení pro strasti cesty a nemají obavy před případnými podvodníky. Jejich pohostinnost je nutné bezpodmínečně přijmout. Odmítnutí by cítili jako urážku, že příchozímu není jídlo dost dobré. "Někdo se ohlíží (tj. ostýchá), někdo si vezme hned. Měli sme a máme radši, když si vezme hned, že nepohrdne, že se neštítí, že se nemusí pobízet."
      Jak nutná je potřeba podrobné znalosti etikety, aby se příchozí nezesměšnil, vysvitne z názorů lidí, přistěhovalých z území jižně od Brna přes Ždánický les ke Starému Poddvorovu. Jestliže si u nich host okamžitě vezme, co

mu nabídnou, podle vlastního přiznání to odsoudí. Zde se musí nechat nutit: "Když se nabídne, nesmí si hned vzít. Doposud j e tomu tak. Jinak se řekne, že je neomalený." Ale informátorka sama dodává: "Někdy se na to doplatilo. Pro moresy si po prvním nabídnutí nevzal a potom už nenabídli."10) Povědomí této etikety v ústním podání přežívá i v ostatních krajích, i když tak striktně neplativá.11) Někdy se vztahovala jen na některé zvláštní případy: "Co sa necháš pobízet jako kmotřenka? Vezmi si", napomínala žertem svou sousedku z Kopanic žena od Uherského Brodu (dnes obě v Mackovicích) a na vysvětlenou dodala: "Kolem kmotřenky musíte velice obskakovat, posadit ju, co nejlepší jí dat, aby jí chutnalo."
      Pokud se týká přesídlenců z moravského Slovácka, kterých je ve zkoumaném území početně nejvíce, i Slováků ze západního Slovenska, jejich vztah k příchozímu byl už charakterizován jako srdečný a bezprostřední, s individuálně větší nebo menší příměsí charitativnosti, bez ohledu na jejich světový názor. Souvisí to opět se zkušeností vlastní nuzné minulosti. Čím osamělejší a relativně chudší je takový důchodce i v současnosti, tím je u něho silnější potřeba sociální reprezentace; tím je štědřejší a pohostinnější. Vedle nich lze postavit i nucené přestěhovalce z oblasti Vírské přehrady, kteří uznávají nutnost svého přesídlení z hlediska obecného zájmu. Ačkoliv vůči svému okolí mají pocit určité nadřazenosti, v chování k němu se to neprojevuje, k cizímu hostu pak už vůbec ne.
      U všech reemigrantů z Balkánu v dnešním homogennějším osídlení (Jiřice, Nový Přerov, Dol[/]ni Dunajovice, Jevišovka) se setkáváme s vysokým důrazem na pohostinnost, tak jak tomu přivykli v těsném soužiti s balkánskými národy.12) Čím měl kdo v původním bydlišti blíž k městskému, tedy jinonárodnímu obyvatelstvu, tím je i jeho projev pohostinnosti okázalejší. To platí hlavně o přesídlencích z Jugoslávie, z izolovanějšího prostředí českých vesnic se jejich vztah k hostu blíží vztahu přesídlenců od Vírské přehrady.
      Nejvyvinutější smysl pro uctění hosta však mají reemigranti z Bulharska, ať již Češi nebo Slováci. Ti jsou dokonce neradi, navštívíte-li jejich sousedy a je ne, nebo přijdete-li v tak nevhodnou dobu, kdy nestačí nic připravit (musí odejít na směnu do kravína nebo za vyřizováním na autobus do města). Host musí počkat nebo se vrátit, má-li v obci mnoho práce, až bude jídlo připraveno. Příchozím jsou poctěni: jejich dům je vzácný a necítí se dobře, když k nim dlouho nikdo nezavítá. "Veľmi mám rád, keď mi príde človek do domu, ja sa velmi radujem, že nás majú radi. Ja som gostoprijemný človek. Keľko príde, toho počastim. Najest sa je ni zle, hladný je zle." Někdy, pod vlivem dětí, pracujících ve městě, nemají plnou důvěru v jednání, ale proti pohostinnosti se neprohřeší nikdy.
      Na závěr tohoto třídění bych uvedla volyňské Čechy jako příklad neustálenosti sociálního postavení. Přišli sem rádi, rádi se vrátili, jak říkají, do staré vlasti, nebyli nuceně přestěhováni. Nepochybujeme ani v nejmenším, že jejich tradicionálnější ukrajinské sousedství bylo

k cizím příchozím velmi srdečné. Konečně je to poznat, že ti, kdo žili v těsnějším kontaktu s nimi a ve slovní zásobě mají víc ukrainismů než ostatní, jsou pohostinní, takřka na úrovni repatriantů z Balkánu, a těch je většina. Ale stalo se i to, že lidé nic k jídlu ani pití nenabídli, a to opakovaně. Jenom zde a u moravských Charvatů se stalo, že měli na stole jídlo (placky, buchty) a nepobídli nás, abychom si vzali, Takové jednání je všemi ostatními skupinami obyvatelstva odsuzováno jako nejtěžší provinění proti pohostinnosti a kvalifikováno jako urážka, lakota. Všude jinde, když jsme přišli v době jídla nebo někdo právě něco domácím přinesl, zabíjačkovou výslužku nebo v létě ovoce, byli jsme vybídnuti, abychom si posloužili, Když bylo jasné, že pro všechny nevystačí a že nabídka je pouze formální, mohli jsme odmítnout, ale akt sám ze stany hostitele vyjít musel, ať šlo již o přesídlence jakéhokoliv původu.
      Příčin zmíněného chování v Damnicích může být několik. Předně tu nejsou usazeni jen Češi přišlí z Volyně a jako rumunští Slováci i oni museli z počátku přeslechnout mnohý posměch, vztahující se k jejich způsobu života, a na to nebyli z Volyně, kde byli výše hodnoceni, zvyklí. Proto z nedůvěry váhali nabídnout cizímu z toho, co měli na stole; jídlo se jim zdálo pro hosty málo reprezentační. v jejich kolektivu pak doznívá sociální napětí, které si jako přítěž přinesli s sebou. v tomto případě je pak možné, že jde skutečně o snížený smysl pro pohostinnost, bez ohledu na to, v jaké relaci k ostatním jsou majetkově i společensky postaveni dnes.[/] K zjištění přesnější motivace bude nutný další výzkum.
      Další zajímavou otázkou v souvislosti s pohostinností je, kdo je vlastně v rodinném společenství hostitelem. Bývá povinností žen připravit něco pro hosta, žije-li více generací pohromadě, ujme se přípravy dcera nebo snacha. Je to i tím, že se ženy vzájemně navštěvují, na kousek slova, aby si něco vypůjčily apod. "To tak ženský si přijdou počumět", říká volyňský Čech. Muž cítí nutnost pohoštění, ženu k němu vybídne ("Mámo, tys nic nenabídla, když máme hosta?" - přest. od Vírské přehrady), ale je-li doma sám, ze starší a někdy ještě i ze střední generace to nedokáže. Muži se také vzájemně nenavštěvují, leda v dlouhotrvající nemoci. Základna jejich setkání je jinde než v rodině, v místním hostinci ("Chlap aby nešel do hospody!" - vol. Čech). Proto také při domácím hoštění je jim vyhrazeno podávání alkoholických nápojů, většinou vlastní výroby, ať již slivovice nebo jiné pálenky, nebo, co bývá zvláštní chloubou zdejších mužů, vlastního vina a rádi se napijí s hostem. Ale nabídnou i jiné, jako rum, pivo apod. Ženy z rodiny se toho neúčastní, leda v období zvláštních výročních nebo rodinných událostí. Tu nabízejí vaječný koňak nebo griotku vlastní výroby a jen tehdy se napijí s hostem. Do určité míry je možné alkohol odmítnout, ale vcelku se to nerado vidí, i když pro ženu je slušné se upejpat a jen po troškách upíjet.
      V podáváni pokrmů i nápojů lze pozorovat značný vývoj, který souvisí s hospodářským pokrokem společnosti, ale v jádru se projevuje

vždy sklon k ustrnutí nabízené sestavy. Týká se to ovšem pohoštění, které lze charakterizovat jako "malé", zdvořilostní, pro toho, kdo přichází jen náhodně a na poměrně malou chvíli, komu není třeba dát oběd nebo na koho se nečeká, a tedy se mu nevychystává.13) Nejprostší bývalo na Valašsku, na Slovácku a na západním Slovensku - chléb. Obvykle si každý ukrojil, byť sebemenší krajíček, aby neurazil; na Valašsku se mohlo odmítnout s tím, že má doma.14) Jako nápoj přistupovalo někdy mléko. Čím dál víc do roviny, tím častěji se nabízel mužům alkohol - višňové, rybízové víno, burčák z jablek, slivovice, hroznové víno apod.15) Protože u prostého alkoholu se nemůže jen tak posedět, přistupuje k tomu, když se host zdrží, kromě chleba, který se posunuje na podřadné místo jako příloha, slanina, škvarky, po zabíjačkách klobásy, uzené maso, není-li, např. na jaře, pak smažená vejce. Tak je tomu doposud, i s projevem této sezónnosti v pohoštění. U žen tomu bylo naopak - nejprve se nabídlo z toho, co právě dům dal, co bylo navařeno nebo napečeno, buchty, ale i suché či čerstvé ovoce, ořechy. Teprve, když žena zůstala déle, uvařil se čaj nebo bílá káva. U volyňských Čechů rovněž při pohoštění pro muže kromě kořalky hrál důležitou úlohu čaj.
      Na Balkáně tomu bylo jinak. Srbští sousedé podali příchozímu nejprve tzv. "sladko" (zavařeninu) a vodu; Češi v Jugoslávii to nedělali. Druhý chod byl jako nahoře, ale někteří Češi se už naučili podávat kávu z džezvy. v Bulharsku často Češi, Slováci nikoliv, dávali příchozím ženám také sladko s vodou.16) Dalším cho[/]dem bylo víno nebo mléko a místo masa sýry ovčí, kravský, s paprikami a chlebem. Vaření turecké kávy pro hosty nepřevzali.
      Všechny zmíněné zvyklosti se po dlouhou dobu udržely i v novoosídleném pohraničí, zmizela jen nejprostší forma pohoštění chlebem a chlebem a nápojem; např. pohoštění mlékem proto, že nikdo nemá svou krávu, a chlebem, protože přestal mít v povědomí lidí to postavení jako v původním domově. z pohoštění reemigrantů z Balkánu vymizelo sladko jako příliš exotické a vše druhé zůstalo, jen pokud se hospodaření nezměnilo. Doposud však nejčastěji ze všech skupin podávají s oblibou pokrmy, na které byli zvyklí v Bulharsku. Podobně rádi připraví jugoslávští repatrianti, pokud je mají právě k dispozici, maso pečené na plechu, Rumunští Slováci až v druhé fázi seznámení se s hostem nachystají "zakrúcanú kapustu", nebo ji podají v období velkých výročních svátků nebo rodinných událostí, kdy ji maji navařenou do zásoby. Přijít po takových událostech je všem skupinám zvlášť vítané, mohou se pochlubit, co všechno měli pro hosty nachystáno, a jsou ještě v náladě prožitých událostí, příznivých pro příjem a pohoštění hostí.17)
      Postupem doby, pod vlivem města, proniká do všech skupin pití černé kávy. Někteří starousedlíci - hudebníci, kteří hrávají na svatbách, jsou ochotni její rozšíření připsat na konto přesídlenců z Balkánu, ale tam se pila převážně jen ve městech.18) Je možné, že se s ní setkali poprvé na svatbách jugoslávských Čechů (protože tak tomu bylo v Jugoslávii podle jejich. tamějších sociálních vzorů), ale hlavní

a podstatný vliv měly návraty dětí z města. Její výskyt a pronikání sami datují do let 1963-1970.19) Proto je asi správné, že někteří charakterizují její rozšíření jako důsledek zlepšených hospodářských podmínek s nastupující mladší generací. Zpětně se přitom objeví to, čemu se starší ženy naučily v mládí ve službě ve městech - dovedou hostu kávu dobře servírovat ("Šak sem slúžila, né?"). Tu ovšem sestava pohoštění se zmenší na tuto kávu a na kupované sušenky či oplatky a pohostinnost sklouzne na formalitu, asi na úroveň onoho sladka na Balkáně, beze zbytku aspektu charitativnosti, kterou při současných snadných spojích považuji za zbytečnou. Tento způsob pohoštění považuji přehlížené skupiny za důkaz, že se povznesly ze své vrstvy, např. rumunští Slováci a mladší Kopaničáři, a rovnají se svým sociálním vzorům. v tomto případě pak mizí jejich uzavřenost beze zbytku. U mladých manželství je pak pohoštění černou kávou projevem pohostinnosti, které považují za moderní, slušné, na úrovni. Důležitým faktorem je také to, že dá nejméně přemýšleni a práce, je vždy po ruce v této době plné zaměstnanosti obou partnerů.
U pití kávy je ještě jedna pozoruhodná věc.[/] Zatím co alkohol sdílel hostitel s hoštěným, pokud žena chystala pohoštění, zřídka kdy si co vzala i s hostem. Nyní při přípravě kávy piji ji zároveň s hostem, starší neradi, protože ji považují za zdraví škodlivou, mladí rádi využívají situace. Její pití ve společnosti druhých se rozšířilo i prostřednictvím pracovních kolektivů, když se vzájemně hostí, ať již veřejně nebo v soukromí ("Společnosť mě tomu naučila"). Např. vdovy důchodkyně, pokud nejsou tak pokročilého věku, že jsou osamělé, a když jejich přispěni v domácnosti v neděli není zapotřebí, mají své malé uzavřené společnosti, utvořené na základě starého krajanství, ale častěji tu pokračují přátelství z dob společné práce. v neděli odpoledne se scházejí, "kafíčkuje se", jak samy říkají, a přitom se střídají při přípravě zákusků ke kávě.
Závěrem lze tedy říci, že pohostinnost dosud zůstává důležitým východiskem sociálního kontaktu mezi původně tak různorodým obyvatelstvem jihomoravského novoosídleného pohraničí. Na sociálně integrativní funkci pohostinnosti nic nemění posuny v aspektech a ve formách, např. i takový zdánlivě bezvýznamný jev jako návyk nabízet a pít s hostem černou kávu.

Poznámky
1.
      Práce se opírá o terénní výzkum v okolí Břežan (Břežany, Čejkovice, Damnice, Dolenice, Jiřice, Litobratřice, Mackovice, Pravice) a Hrušovan n. J. (Hevlín, Hrabětice, Hrušovany) v okrese Znojmo a v okolí Drnholce (Dolní Dunajovice, Dobré Pole, Drnholec, Jevišovka, Novosedly, Nový Přerov, Pasohlávky) v okrese Břeclav. Viz také LUDVÍKOVÁ, M.: Formování kolektivu družstevních rolníků v novoosídleném pohraničí na jižní Moravě. Časopis Moravského musea 59 (1974) , s. 207-214.
2.
      Srov. PANÁK, K.: Sousedská svépomoc při hospodářských, domáckých a lesních pracích. Časopis Moravského musea 51 (1966) , s. 181-194.
3.
      Stranou ponecháváme také libace v případech, kde, požadavek reciprocity je jasný.
4.
      Např. na Drahanské vysočině jsem byla v letech kolem r. 1960 počítána k lidem "světem jdoucím": "Chodáčko, tak se mosíte vedělávat na ževobeti. Poďte dál, ho mně se vohřejete, dám vám kafé (bílé L.), ho mně se každé decke vohřál, drátaře, kolovrátkáře, žebráce".
5.
      Srov. Handwörterbuch des deutschen Aberglaubens. Díl III, Berlin u. Leipzig 1930/31, s. 307, heslo Gastfreundschaft.
      O tom svědčí nakonec pořekadla o hostech zapsaná r. 1974: Když prská ze šporáka, kdosi přijde (přes. z Vápenice). Když se kočka umývá, přijde host (Břežany, rumun. Slováci), z té strany, na kterou se přitom obrací (Jevišovka, mor. Charvati). Když se dvá zřeknú, někdo příde (obecně Slovácko, Valašsko). Když se na Štědrý večer dá o talířek víc, než je lidí u stolu, někdo přijde (Břežany, přes. z Nové Lhoty). Častý host není vzácný (Litobratřice, přes. z Pozděchova). Ščukne sa len jednúc, niekto príde, niekto vzpomína. Ked' sa kýchne, bude sa piť, ale ja verím, že niekto príde (Břežany, rumun. Slovenka). Srov.[/] také heslo Besuch, s. 1171, cit. op. Handwörterbuch, díl I, z r. 1927.
6.
      Sr. TOKAREV, S. A.: k metodike etnografičeskogo izučenija materiaľnoj kultury. Sovetskaja etnografija 1970, č. 4, s. 5-8.
7.
      Bylo nám smutno, než sem si zvykla, byla sem ustrašená. Nebyla sem zvyklá na lidi, vyrostla sem na samotě. (inf. z Vápenice, nyní v Mackovicích).
8.
      Ale celý život sem slúžila, také u Vyškova, tam to stálo za kočku. ... U Hanáků se služební scházeli zvlášť, děvečka selské děvčici smrděla (táž inf.).
9.
      Sr. cit. heslo Gastfreundschaft z op. Handwörterbuch d. d. Aberglaubens. - HANUŠ, H. J.: Valaši moravští. Koleda. Kalendář na rok obyčejný. Brno 1851, s. 129. - Nejpěknější vyprávění o hoštění cizích jsou zapsána právě u přesídlenců z Valašska, např. z Valašské Senice: Žebrákom ustlali na zem na otýpku slámy a vyzvali ho: Strýčku, dajte si nohy k peci. Ráno im dali kyselice (to je ze zelí voda) a pečených zemňáků. Dyž šli všeci v létě pryč, za okno sa dala kýška nebo mléko nebo aspoň do puténky vody. Napsalo sa im: v zahradě sú hrušky, nasbírajte si, kolik chcete. Nebo: Tam sú panenské jablíčka, netřaste, ale sbírajte a oni poslechli. Prv byli ludé lepší... v zimě obsedli kolem dokola pece a vykládali, kde sa im co stalo... k jídlu sa nabízely podlesníky, pohančená kaša. To vítali aj velicí páni - myslivec usedl a jedl a říkal, to je zdravé na žaludek. Včil sa nabízí zrnková káva, tak asi deset roků, jak se ludé zotavili. Já sem na ňu byla zvyklá od velkých pánů.
10.
      Do tohoto území patří i Šaratice u Brna, kde byla tato etiketa stejně hluboko vžitá, sr. zápis z r. 1963: Pozdější ředitel školy v Ořechově u Brna a manžel sběratelky Františky Kyselkové šel jako student gymnasia v Prostějově ještě s jedním chlapcem pěšky domů na prázdniny do Šaratic. Cestou se stavili

u spolužáka v Pustiměři. Selka jim usmažila vejce a pobídla je k jídlu, ale oni odmítli. Cestou dále jedli z hladu na poli řepu a stýskali si, proč je nepobídla ještě jednou. - Sr. také JEŘÁBEK, Čestmír: Zelená ratolest. 2. vyd. Praha 1956, s. 82. - LUDVÍKOVÁ, M.: Lidová strava na Kloboucku a Ždánicku. Mikulov, 1967, s. 36-37.
11.
      Běžné zápisy z Moravy, např. z Kunovic u Uherského Hradiště. v Telči se prý řemeslník doposud musí dvakrát pobídnout k jídlu atd.
12.
      Cit. heslo Gastfreundschaft.
13.
      Nepatří sem tedy ani hoštění řemeslníka, který je pozván na práci v domě a na jehož pohoštění si dávají lidé záležet. Zvlášť dobře se musí nachystat zedníkovi (No jó, tému sa už varí! - Břežany, rumunský Slovák).
14.
      Srov. "Ukrajtě si našiho chleba." "Dyť sem se k vam něpřišel najesť." Město Frenštát pod Radhoštěm (na Moravě). Obraz kulturně-historický. Frenštát p. R. 1904. str. 78.
15.
      Srov. M. N.: Obyčeje Slovanů na Moravě. Vlastimil 1 (1849) č. 147 (27. 12. 1849): Vkročme mezi Slováky do kteréhokoliv příbytku... Hospodář... hned vám v ústrety nese chléb s křivákem. "Vemte si u nás chleba", jsou jeho první slova po přivítání. Každý si musí aspoň kousek okrojit, an by Slovák zdráhání za ukázku, ano za znamení hněvu považoval. z toho povstalo u Slováků pořekadlo: "Ani mně chleba nepodal", tj. on si mne ani nevšimnul či hněvá se na[/] mne. Má-li Slovák své vlastní víno doma, nikdy chléb bez vína nepodá... Chléb a víno drží Slováci za symbol míru a duševního spříznění.
16.
      Slováci v Bulharsku hostí příchozí sladkým nebo cukrátkem, ale přitom nezapomenou připomenout, že to není po slovensku, ale vynuceno prostředím. Srov. MICHALKO, J.: Naši v Bulharsku. Päťdesiat rokov ich života, práce, piesní a zvykov. Myjava 1936, s. 313. Informátoři však popírají, že by kdy sladkem hostili.
17.
      DUBŇANSKÁ, Boh.: Host do domu. Malovaný kraj 4 (1949), s. 101-103.
18.
      Informace 73leté české repatriantky z Bulharska z r. 1975, nyní v Drnholci, na věci nic nemění (Když se v Bulharsku chodilo zvát na svatbu, měli oba mládenci sklenice nahoře s kytičkou, v nich nebyla kořalka, ale uvařená zrnková káva a tu nalívali. Také ženicha hostili o námluvách zrnkovou kávou. Na svatbě byla místo alkoholu černá káva a sodovky). Tam, kde bulharští Češi nežijí v uzavřeném kolektivu, jako na rozdíl od Nového Přerova v Drnholci a v Dolních Dunajovicích, účastní se veřejného života minimálně a ostatní kolektiv v obci neovlivňují. Jejich spoluobčané o tomto zvyku v Bulharsku ani nevědí.
19.
      Podle sdělení informátorky M. S., která pracuje v prodejně v Litobratřicích, stačilo kolem r. 1964 na 14 dní pro celou vesnici 1/2 kg zrnkové kávy, to se vědělo, kdo to bere. Nyní spotřeba kávy neustále stoupá, r. 1974 se prodalo 8-10 kg kávy za týden.

GASTFREUNDSCHAFT ALS NORMENDE GRUNDLAGE SOZIALER KONTAKTE

Die Arbeit fasst Beobachtungen im neu besiedelter Grenzgebiet, in der Umgebung von Břežany, Drnholec und Hrušovany nad Jeviš[ov]kou zusammen. Nachdem in der Struktur des heutigen Dorfkollektivs nur selten fremde, unerwartete Besucher erscheinen, wurde der Stoff durch die Beobachtung und Analyse des Verhaltens verschiedener Bevölkerungsgruppen gegenüber Ethnographen bei Geländeuntersuchungen gewonnen.
      Familienmitglieder homogener Ehen zwischen mährischen Kroaten, die zwangsweise übersiedeln mussten, ziehen sich vor solchen Kontakten eher zurück. Anders ist die Lage in den gemischten Ehen der Altangesessenen, vor allem bei tschechisch-deutschen Ehepartnern, die lieber Fremde empfangen als Mitglieder der neuen Dorfgemeinschaft, weil sie ja hier selbst "zu Hause" sind und es nicht notwendig haben, sich anzupassen.
      Eine zweite Gruppe besteht aus jenen, die sich aus Furcht vor Spott gegen alles Fremde abweisend verhalten. Es sind die slowakischen Repatrianten aus den Bergen Rumäniens, die anfangs schlechte Erfahrungen im Verkehr mit Menschen der neuen Heimat gemacht haben mochten. Zu dieser Gruppe zählen auch die Umsiedler aus der mährischen Region Kopanice, die dort auf Einödhofen lebten und früher wegen ihrer Armut am Rande. der Gesellschaft standen. In dieser zuletzt erwähnten Hinsicht unterscheiden sich von ihnen die Umsiedler aus der Walachei, die ursprünglich ebenfalls in Einzelhöfen wohnten. Ihre Aufnahme von Fremden besitzt einen charitativen Beigeschmack, und es wäre eine Beleidigung, ihre Gastfreundschaft abzuweisen. Wie notwendig es ist, die Etikette des ursprünglichen Milieus der Neusiedler zu kennen, beweist die Tatsache, dass man sich bei Menschen, die aus der Zone südlich von Brno bis Starý Poddvorov kamen, lange bitten lassen muss, will man nicht als unerzogen gelten.[/]
      Die Siedler aus der Mährischen Slowakei und der Slowakei lassen eine herzliche und unmittelbare Beziehung zu dem Ankömmling erkennen, ebenso wie jene aus dem Gebiet der Talsperre Vír, die die Notwendigkeit ihrer Umsiedlung anerkennen. Bei allen Reemigranten vom Balkan begegnen wir einer betonten Gastfreundschaft, wie sie es im engen Zusammenleben mit den dortigen Völkern gewohnt waren. Das Verhältnis der wolhynischen Tschechen zu Gästen ist nicht eindeutig und oft recht kompliziert.
      Gastgeber der Familiengemeinschaft ist die Frau (Tochter oder Schw[e]i[e]gertoch[t]er), den Männern bleibt das Verabreichen alkoholischer Getränke vorbehalten. Die Bräuche der ursprünglichen Heimat, die bestimmten, welche Speisen angeboten werden, haben lange auch dieses Grenzgebiet beeinflusst: man hat die kleine Bewirtung aus Höflichkeit und die grosse Bewirtung zu unterscheiden, die erwarteten Gästen gilt. Im Laufe der Zeit bürgert sich bei allen beschriebenen Gruppen unter dem Einfluss der Stadt das Trinken schwarzen Kaffees ein. Diese Art der Bewirtung halten die übersehenen Gruppen für den Beweis, dass sie sich über ihr einstiges Niveau erhoben haben und es den sozialen Vorbildern gleichtun. Dann schwindet auch ihre Zurückhaltung gegenüber Fremden restlos. Innerhalb der Familie fördert das Trinken schwarzen Kaffees die Gleichberechtigung.
      Man kann behaupten, dass die Gastfreundschaft ein wichtiger Ausgangspunkt von Kontakten zwischen einer ursprünglich so heterogenen Bevölkerung geblieben ist. An ihrer sozialen Integrationsfunktion können auch bestimmte Verschiebungen der Aspekte und Formen nichts ändern.
      Übersetzung: J. Gruna

Národopisné aktuality roč. XIV. - 1977, č. 1

MASOPUST NA ŠUMAVSKÉM PODLESÍ

[obsah]

      JOSEF REŽNÝ, Městské muzeum, Volyně
      Masopust probíhá v zimním období od Tří králů do Popeleční středy a je to doba svateb, tanečních zábav, maškarních bálů a veselic.1) Velmi svérázným a tradičním projevem tvořivé lidové aktivity jsou na šumavském Podlesí dosud hojně konané maškarní průvody.2) Jejich současné provádění je v základě již více než sto let stejné. Snad společným rysem masopustních maškarních průvodů byla a dosud stále je větší či menší míra nevázanosti, rozpustilosti s řadou projevů, které skýtá třeba i jen částečné inkognito masky, v níž ztrácí jedinec do jisté míry ostych, vybočuje z obvyklé normy společenských zábran a bez ohledu na věk i postavení je ochoten i schopen dovádět jako malé dítě. Je to pocit jistého osvobození, oproštění od normálního života, kdy několik hodin žijí lidé v maskách jako bezuzdní šaškové, herci na scéně zcela zvláštního lidového divadla.
      V úředních archívech nalezneme téměř sto let staré doklady o zákazech masopustních průvodů na Podlesí,3) protože se tam vyskytují "Unsittliche Lieder und Tanzunterhaltungen",4) což patrně pobuřovalo pokryteckou mravopo[/]čestnost maloměšťácké byrokracie a přirozeně i části kleru. Podle vzpomínek Františka Chuma z Dobrše (nar. 1910) konaly se maškarní průvody za 1. světové války i za 1. republiky.5) Pořádali je ponejvíce hasiči se souhlasem tehdejšího starosty. Pokud byl průvod bez povolení, což bylo trestné, odseděl si jeden z pořadatelů den vězení ve Volyni, kam si musel přinést jídlo. Maškarní průvody byly povoleny ještě v letech 1939-1941, ale když Němci začali na ruské frontě sklízet neúspěchy, byly veškeré průvody zakázány. Obnoveny byly v Dobrši opět roku 1946, kdy je organizovali nejen hasiči, ale i tehdejší ČSM a KSČ.
      Maškarní průvody se udržují stále, zachovávají si právě zde na šumavském Podlesí celou řadu typických tradičních masek a ovšem i plnokrevný humor, jehož bujné fáze dovedou být někdy i drsné a nevyhýbají se ani lascivním erotickým motivům. Avšak vše je ve venkovském prostředí přijímáno s úsměvnou tolerancí, ba nezřídka za spoluúčasti přihlížejících nebo maškarami chycených obětí. Je to vlastně zcela improvizované lidové divadlo, jehož scénou je

Masky "židů" s typickými charpami.
Drážov, okr. Strakonice. Foto J. Režný 1976.

celá náves, kterýkoliv dvůr, dům či světnice a aktéry jsou všichni, z diváka se stává spoluherec a z herců - maškar řehtající se spoludivák. Ne bez vtipu reaguji občané na vpád maškar do stavení. Někde jsou maškary vítány mísou koblih, slaninou, chlebem a přichystanými nápoji. v Přečínských chalupách a v Zálesí (1976) byl dokonce před několika staveními připraven prostřený stolek se sklenkami a nápoji pro velmi radostně vítané maškary. Jinde je předstíráno odmítání a smlouvá se o výši různých poplatků za poskytnuté "služby". To se týká zejména aktualizovaných masek, spojených zpravidla s konkrétní rolí. Své služby nabízejí a poskytují "holiči" (v Dobrši přestrojená děvčata), namydlí pěnivou pastou, oholí velkou dřevěnou břitvou, učešou či spiše rozcuchají ohromným hřebenem. v zápětí je tu "fotograf" se svou bedýnkou, "doktor" radí k řádné prohlídce a svými naslouchátky si poslechne bušení srdce, proklepá, předepíše lék, dá injekci nebo klystýr - a vybere poplatek. "Dorka" ("Dorota") s dítětem (panenkou) na ruce "hledá tátu svého dítěte" a vyhlédnutá oběť se může zachránit jen příspěvkem "na kašičku, aby dítě nebrečelo". "Policajt" bývá organizátorem průvodu (r. 1976 ve většině zjištěných obcí), dělá pořádek skutečný i masopustní, zastavuje projíždějící auta, nabádá k bezpečné jízdě, pokutuje pomalou i rychlou jízdu, špatné zastavení, "šmouhy na skle", dává fouknout do balonku a pokutuje "stopy krve v alkoholu", pokutuje nezabrzděný, málo nebo příliš naložený trakař atd. "Švec" si nosí svůj verpánek a za příspěvek do společné kasy kartáčuje lidem boty nebo je[/] natírá barvou. "Židi", typické maškary Pošumaví, nosí s sebou někdy v deskách vzorky ústřižků, klůcků, kterými jsou tak bohatě pošité jejich obleky, nabízejí zboží a vybírají zálohy na objednávky. "Husar na koni" s "kočím" či "sedlákem", který práská bičem, se prohánějí po vsi, občas chytnou některé děvče, vysadí na zadní rám koně "husara" a povozí je, při čemž asistují všudypřítomní "šaškové". Dnes se hodně vžilo líčení některých masek, které jim umožňuje lepší a aktivnější herecký výkon, ale především jim dává možnost přenést silný nános líčidla na obličej chycené oběti. Brání-li se oběť příliš, riskuje znečistění a obarvení oděvu,

ale s tím se většinou počítá a na vsi se před příchodem maškar zpravidla "nikdo nestrojí do lepšího". Možná, že zde je i jeden z důvodů, proč se v některém stavení zavřou a neodemknou. Inu, jak se říká, v každém obydlí veselost nesídlí. Není vždy každému do legrace a také nikoliv každý je ochoten vybočit z někdy přemrštěné šetrnosti, Vždyť ale každá legrace něco stojí a časem zablázniti neškodí, jak praví stará moudrost. "Kominík" se snaží kde koho načernit, "šaškové" s tvářemi pomalovanými červeně nebo bíle si ponechávají barvu i na prstech, takže jejich pohlazení nebo políbení mění oběť v téměř další maškaru. Někdy se maškarám dělaly umělé vousy tím, že na bradu a tváře natřené medem se nasypal mák nebo peří. Takové nebo jen namalované "fousy" se lehce přenášejí na tváře děvčat a dalších obětí, které ostatní maškary ochotně přidrží.
      Velmi oblíbeným tématem lidových pověstí a pohádek na Pošumaví byly historky o vodníkovi. Do nedávna žily v tomto kraji stařenky, vyprávějící o hastrmanu, kterého prý viděly na vlastní oči, Proto se patrně objevuje "hastrman" někdy také v masopustním průvodu, do hrnku s pokličkou chytá dušičky a stahuje do louží, do bláta nebo do zbytků tajícího sněhu. "Smrt" s kosou a s knihou zapsaných duší a "kostlivec" s velkými dřevěnými kleštěmi chytají své oběti (Přečín 1976). Avšak žádná z masopustních maškar není nositelkou tragiky. Navzdory svým někdy hrůzostrašným podobám zůstává pojetí role "smrti" i "kostlivce" v poloze komičnosti a masopustního veselí.[/]
      Mezi originální, nejstarší a snad původní masky šumavského Podlesí patří tak zvané "charpy". Jsou to kukly, které nosí na hlavách masopustní "židi". Za zimních večerů začínají muži s přípravou, shánějí barevné hadříky, kůže a další materiál. Každý po svém tvoří nebo opravuje nějakou masku, často neobyčejně zajímavou původností nápadu i výtvarným pojetím v duchu domácích tradic. z kožek zajíců, králíků či z ovčích kožešin vznikají kukly s lidskou tváří, většinou s dlouhým červeným kornoutovitým nosem, místo uší mají husí nebo krůtí křídla, někdy s kravskými či beraními rohy. Tyto charpy si navlékají muži oblečení do kožešin nebo do starých šatů či montérek, pošitých pestrými textilními ústřižky - klůcky. Často maji v ruce hůl s chřestícím řetězem nebo plechovými krabičkami (občas jich využívají jako vozembouchu), v druhé ruce nebo přes rameno mají ranečky či pytle vycpané hadry, slamou a podobně, kterými prohánějí diváky a zejména děvčata. Některé z těchto démonicky působících maškar "židů" vůbec nemluví a jen vřeští, řehtají se, hýkají, pitvorně se chechtají.
      V maškarních průvodech se objevují též zvířecí masky. "Medvěd" s "medvědářem" chodí například v Dřešíně, Dřešínku, ale též ve Volyni, kde chodí také "velký kůň", "čtyřnohá kobyla s kočím" a největší maškara "slon". v Zálezlech jsou v průvodu "čápi", v Bohumilicích "kočky", vacovické ženy mají "kohouta". Nejčastější zvířecí maskou je "kůň s husarem" vedený zpravidla "sedlákem s bičem". Oblíbenými maškarami jsou legrační "tancbáby", "bába s dědkem v nůši", "bába Dorka s dítětem v ko

čárku" (dítětem je někdy panenka, jindy muž převlečený za "kojence" s dudlíkem).
Materiálem k vytvoření obličejové masky bývá papír, vyskytují se i papírové škrabošky kupované v obchodě, velké kašírované hlavy domácí i obchodní provenience, z různého druhu textilu si sani vyrábějí larvu smrtky (poma[/]

lovaná bílá nebo černá tkanina), vodníka, dámské punčochy přetažené přes hlavu bez další úpravy nebo jen s namalovaným obočím a rty posloužily "cikánkám", týž materiál s vystřiženými otvory pro oči a ústa zakryl tvář "Dorky", starý mužský klobouk s vystřihanými otvory pro oči a ústa s přišitým vyplazeným jazykem

Maska "koně s husarem" a "sedlák s bičem". Zálesí, okr. Strakonice. Foto F. Zemen 1976.

a kornoutovitým nosem, na jehož konci se jako kapička třpytí skleněný korálek nebo knoflík, posloužil nejednomu "židovi" k zakrytí tváře. Vyskytují se paruky z provázků, z konopí nebo i z vlny. Aplikační a výtvarná vynalézavost je vskutku originální. v některých obcích na Stra[/]

konicku se vyskytovaly vzácněji obličejové masky vyřezané ze dřeva (Řepice). Dřeva se ovšem užívá všude tam, kde je zhotovována maškara "koně s husarem" a k vyztužení některých dalších maškar ("velký čtyřnohý kůň", "slon", "čáp", "vysoký Masopust" atd.).

Při dokumentaci maškarních průvodů o masopustě r. 1976 v Dobrši a v Přečíně až na ojedinělý pokus nebyly již zaregistrovány (kromě zmíněných činností) některé výraznější akce, jaké jsem zaznamenal na Strakonicku před více než 20 lety. Pravděpodobně se nyní na Podlesí již trochu umírnili, nebo spíše se nenaskytla vhodná příležitost.
      Na Strakonicku ve vsích Makarově a Drahkově (1953) , v Novosedlech a Koclově (1954) nechyběl v masopustním průvodu "policajt", "bába s dědkem", "Doktor Vorel z Vejstrkova", "kobyla s husarem a se sedlákem", "fotograf", "kominík", "šaškové" a "židi" s méně výraznými charpami, Navíc zde byl snad jen "dráteník" a na rozdíl od většiny míst na Podlesí chodí zde "nevěsta a ženich" (v obou případech převlečení muži). Není vyloučeno, že tyto postavy jsou reminiscencí na "Konopičku a Konopičáka", hlavní aktéry kdysi na Prácheňsku a v Pošumaví hojně rozšířeného posklizňového zvyku "Konopické".6)
      Snad bude dobře, připomeneme-li si některé tehdejší zajímavé akce maškar. Tak například "šašek" dostal někde maso a sebral ho i s kastrolem, kde nedostal nic, rozházel po dvoře hnůj a s hnojiště vběhl rovnou do světnice, kde rozházel, co mohl. - Makarovští "židi" vyvezli trakař ze dvora hospodářství na ves a brousili si o kolo své dlouhé nosy. "Žid" si lehl před "kobylu s husarem", než vstoupili do chalupy, aby museli přeskočit práh.
      Novosedlští "šaškové" a "židi" našli na jednom dvorku neuklizenou voznici na močůvku, svolali ostatní maškary a pod vedením "policaj[/]ta" s tasenou šavlí, za hurónského povykování zatáhli voznici do rybníka na návsi. Jinde objevili vozík, za chvíli putoval na střechu kolny s pokřiky kritizujícími nepořádného hospodáře, kterému se snažili dát na dvoře vše do nejlepšího "pořádku". k tomu patřilo někdy i takové zavádění pořádku a úklidu, z něhož byla hospodyňka pramálo potěšená a snažila se urychleně vykoupit mísou koblih nebo špalíčkem uzeného z komína. Ovšem pokud v komíně něco zbylo po často důkladné prohlídce maškarním "kominíkem". Špalíčky uzeného napíchali na šavli či na halapartnu a táhlo se dál.
      Do Drahkova přitáhli makarovští maškaráci roku 1953 již pěkně rozkurážení. Zejména "ži

di" s "šaškem" vyváděli všelijaké taškařice. Rozhodli se, že udělají most přes strouhu, přetékající přes cestu. Na obou březích ulehl jeden "žid" a třetí, opíraje se o oba, si lehl napříč a přes tuto živou lávku se rozjela "kobyla" se "šaškem". Most se zřítil do ledové vody i s "kobylou", při čemž pocákali všecky kolem. Pak se šli sušit do hospody a tam na sále dělali žáby tančili žabí tanec. Hlavami proti sobě v podporu ležmo za rukama skákali přes sebe, jeden podlézal, druhý přelézal, o groteskní situace a nevybíravé komentáře přitom nebyla nouze.
Tanec nebo taneční prvky se objevovaly také při dobršských a přečínských maškarních průvodech roku 1976. Tanečnicí byla dobršská[/]

"Dorka"; její představitel, 47letý dělník, šel téměř po celou dobu průvodu tanečním krokem a při jednotlivých akcích uplatňoval s neobyčejnou vynalézavostí různé varianty polky, třasáku, ale i zajímavý sólový tanec, jakési komické kolečko s výraznými vnějšími obloučky střídavě levou a pravou nohou. Také "husar" poskakoval občas v rytmu melodie hrané na starou "heligónku", prováděl skoky přes bičiště nastavené "sedlákem", křepčil při vození děvčat na zadku "koně". Rovněž "šaškové" a "židi" uplatňovali různé formy rytmizovaného pohybu a poskoků. Výrazně se projevoval zejména "žid" s velkou okřídlenou charpou z Přečína, jehož pohybové kreace a zejména vysoké výskoky s přikrčenýma či roztaženýma nohama se živým doprovodným pohybem rukou byly spolu s průvodním vřeštěním neobyčejně sugestivní a silně připomínaly lovecké tance ve zvířecích maskách.
Hlavní příležitostí k tanci je ovšem teprve maškarní zábava, maškarní rej či merenda v místním hostinci, kam přicházejí další masky, které se tradičního průvodu nezúčastnily.
Hudební doprovod masopustních průvodů registrovaných v roce 1976 v Dobrši, Přečíně a v dalších čtyřech případech na Podlesí byl omezen na 1-2 harmoniky, většinou staré "helikonky", ojediněle se uplatnil "vozembouch" (Dřešínek), téměř všude doplňovalo zvukový arsenál chřestění řetězů a plechovek na holích "židů", kuličkové píšťalky "šašků", vřeštění, hýkání a řehtání některých maškar a zejména "židů" a přirozeně i druhotné výskání a pištění pronásledovaných děvčat. Jen ve Volyni při

Mladá žena oplácí své nedobrovolné nalíčení masce "myslivce".
Zálesí, okr. Strakonice. Foto J. Režný 1976.

masopustním průvodu asi 60 maškar vyhrávala dechovka. v Novosedlech r. 1954 provázela průvod maškar muzika v kuriosním, avšak vtipném složení: harmonika ("helikonka"), klarinet, velký helikón. v dřívějších dobách bylo složení muziky o masopustních průvodech, ale i často při zábavách, velmi různé a zápisy vzpomínek celé řady pamětníků dokládají přirozeně i dudáky sdružené v hudební skupinky nejrozmanitějších kombinací (dudy, harmonika, bubínek, jindy pouze dudy a bubínek, tradiční seskupení housle-dudy bylo snad nejobvyklejší právě v Pošumaví spolu s klasickým útvarem dudy-klarinet-housle, ale i dudy, harmonika, klarinet a trubka, atd.). Staří pamětníci na šumavském podhůří nejednou vzpomínali, jak v dětských letech za dlouhých zimních večerů, elektrika ještě dávno ve vsích nebyla a svítilo se loučí[/] nebo petrolejovou lampou, leželi za pecí a poslouchali vyprávění dospělých. Mluvívalo se taky o masopustních historkách a staří vyprávěli, jak místy chodívali s maškarami dudáci s houdky. Když potom dudák zemřel, alespoň některá maškara běhala s jeho dudami, dokud se nerozbily.
Hudební repertoár při dnešních maškarních průvodech je dán možnostmi harmonikářů, kteří uplatňují dosud známé lidové písně nebo se v menší či větší míře uchylují k běžnému lidovkovému výběru ze skladeb Kmochových, Poncarových, Vejvodových, Vačkářových atp. Během dokumentačních sond v letech 1953-54 ani roku 1976 se nepodařilo zaznamenat žádnou výrazně masopustní lidovou píseň či popěvek.7)
Městské muzeum ve Volyni provedlo fotografickou a filmovou (8mm) dokumentaci masopustních průvodů ve Volyni (1975) a roku 1976 v Dobrši a v Přečíně. O složení průvodu v obou obcích šumavského Podlesí a dodatečně pro srovnání ještě z dalších čtyř obcí mezi Volyní a Vacovem byly získány některé další informace. Celkový přehled obcí Volyňska a šumavského Podlesí, kde se konaly roku 1976 maškarní průvody, není bohužel k dispozici. Ze souhrnu získaných informací lze soudit, že masopustní chození s maškarami bylo opět velmi hojné a živé. Některé skupiny obešly i více obcí, nebo se v sousedních obcích vzájemně vystřídaly. Ve Vacovicích u Volyně se vytvořily dokonce dvě samostatné skupiny maškar, jednu organizovaly ženy při MO ČSŽ, druhou připravili muži pod záštitou MO ČSPO. Každá skupina obešla jiný okruh vesnic.

V Dobrši pořádala maškarní průvod základní organizace SSM spolu s požárníky, v Přečíně je každoročním organizátorem MNV za úzké spolupráce s požárníky, svazáky a s členkami ČSŽ. Nejčastějšími pořadateli byly místní organizace ČSPO a SSM.
V Dobrši chodilo 20 maškar (z toho 2 dívky a jeden harmonikář, v Přečíně 22 maškar (výhradně muži) a dva harmonikáři, v dalších zjiš[/]

ťovaných obcích včetně harmonikáře: Dřešín 21, Chvalšovice 18, Vacovice 15 žen a mužů 15, Zechovice 16. Ve všech sedmi průvodech se vyskytovali 2-3 "šaškové", 3-5 "židů", 1-2 "doktoři", "kominík", všude byl jakousi řídící autoritou "policajt". v pěti průvodech se vyskytl "kůň s husarem" nebo "vojákem" vedený "sedlákem" nebo "kočím", "fotograf", "Dorka" ("Dorota"), ve třech průvodech byl "myslivec"

Maškary vhazují vozík do rybníka. Koclov, okr. Strakonice. Foto J. Režný 1976.

Maska "medvěda s medvědářem". Volyně, okr. Strakonice. Foto J. Režný 1976.

("hajný", "lesník"), ve dvou byla "smrt", "bába s nůší" ("tancbába"), "vodník", "švec", "med věd", "medvědář", 1-2 "cikánky". Ojediněle a porůznu šel v průvodu maškar "kostlivec", "námořní kapitán", "žena dvou tváří", "frajer",[/] "Krakonoš", "kohout", někdy neidentifikovatelné maškary.
V některých místech se objevují při pořádání maškarních průvodů a zejména při maškarních zábavách nové druhy maškar, někdy záměrně

Pod vedením "policajta" vytlačují maškary vůz ze dvora. Koclov, okr. Strakonice. Foto J. Režný 1954.

aktualizované, například námětem "z našeho JZD", "kosmické rakety" a podobně (Střelské Hoštice) .
      Nejstaršímu účastníku v Dobrši bylo 50 let, v Přečíně 70 let, průměrný věk v obou obcích se pohyboval kolem 33 let a patrně přibližně stejný věkový průměr bychom zjistili i v ostatních obcích.
      Povolání jednotlivých aktérů byla různá. z celkového počtu 45 dobršských a přečínských účastníků bylo 25 dělníků (převážně dojíždějí do zaměstnání v okolních i vzdálených místech - Praha, Příbram, Tábor apod.,) 8 pracovníků JZD (většinou traktoristé), 4 úředníci (administrativního i technického směru) , 4 studenti, 1 učeň, 1 zaměstnanec obchodu, 1 důchodce, 1 předseda MNV.
      V dřívějších dobách se držel masopust zpravidla tři dny a tři noci, od masopustního pondělí do "škaredé středy". Dnes se konají průvody maškar o poslední masopustní sobotě a neděli, výjimečně v pondělí a v tradiční úterý.
      Tento příspěvek, čerpá údaje jen z několika míst ležících mezi Volyní a Vacovem a zdaleka nepostihuje širší oblast Volyňska a šumavského Podlesí. Má být jen informací o dosud živém a velmi osobitém projevu zdejší lidové tradice, která prokázala svou životaschopnost i ve změ[/]něných hospodářských, společenských a sociálních podmínkách dnešní socialistické vesnice, kde pomáhá sdružovat lidi v práci i zábavě.
      Dnešní masopustní maškarní průvody, na jejichž organizaci a realizaci se v uvedené oblasti podílejí společenské organizace NF, jsou jedním z dokladů přístupu současné společnosti k prastaré tradici lidové zábavy. Podávají zároveň svědectví o dalším rozvoji jedné z pestrých forem tvořivosti lidu, jehož tvůrčí aktivita obohacuje společenský život vesnic i městeček Pošumaví.

"Smrtka" s knihou duší a "kostlivec" s dřevěnými kleštěmi na chytání obětí.
Přečín, okr. Prachatice. Foto J. Režný 1976.

Poznámky
1.
      ZÍBRT, Č.: Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha 1951.
2.
      STAŇKOVÁ, J. - BARAN, L.: Současný masopust na Strakonicku. Český lid 61, 1974, 33-40. STAŇKOVÁ, J.: Maska, démoni, šaškové na šumavském Podlesí. Katalog k výstavě fotografií L. Barana, Městské muzeum ve Volyni, 1975.
3.
      Okresní archív Strakonice, OÚ-elench kniha 645/8, 1870-1886, Maskenaufzüge in lezten Faschingstagen Verbot, 1878, 8/6-424. OA Strakonice, OÚ-elench 64/8, 1887-1905. Masken Herumziehen Verbot, 1887, (sub 77, 383, 386, 473, 482 ad.) .
4.
      OA Strakonice OÚ-elench 649, 1892, Unsitliche Lieder und Tanzunterhaltungen, Wazau, Steinocher, Přečin.
5.
      Podle záznamů v úředních knihách (elench) okresního úřadu (OÚ) podalo žádost o povolení masopustního průvodu masek (Maskenzug) v letech 1910 a 1913 jen několik obcí (mezi nimi Dobrš r. 1910 i 1913, Přečín 1910). Úřední záznamy v elenchu OÚ 662/8,[/] 1906-1923, dokládají neobyčejné rozšíření masopustních obchůzek maškar po 1. světové válce. Protokol z r. 1921 uvádí 29 obcí (mezi nimi ze šumavského Podlesí Dřešín, Hora, Nihošovice, Malenice, Zechovice). Roku 1922 žádalo povolení masopustních maškar ních obchůzek již celkem 70 obcí na tehdejším strakonickém okrese, z toho bylo z pošumavské části okresu 36 obcí, z nichž 18 obcí mezi Volyní a Rohanovem bylo z užší oblasti sledované rámcem tohoto příspěvku. Srov. HLAVÁČEK, B.: Masopustní maškarní průvody ve Volyni, Český lid 26, 1926, s. 154-156.
6.
      STAŇKOVÁ, J. - BARAN, L.: Současný masopust na Strakonicku, s. 35. LAUDOVÁ H.: Konopická - lidový zvyk zábava a slavnost jihočeského Pošumaví. Český lid 47, 1960, 120-129, 157-170.
7.
      STAŇKOVÁ, J. - BARAN, L.: tamtéž, s. 37. WElS, K.: Český Jih a Šumava v písni, Praha 1929, díl III., č. 9. s. 27-29, "A já sem veselý židáček", píseň zpíval na Staších při masopustním maškarním průvodu "žid", prováděje různé pitvornosti.

FASCHING IM BÖHMERWALDVORLAND

Die Faschingsmaskenumzüge im Gebiet von Volyně und im Böhmerwaldvorland (Südböhmen) haben sich in der heutigen Form ohne grundsätzliche Veränderungen mehr als 100 Jahre lang erhalten. Ihre Tradition ist allerdings weitaus älter. Es geht um eine bisher lebendige, künstlerisch, im Handlungsablauf sowie gesellschaftlich äusserst attraktive Form der traditionellen volkstümlichen Unterhaltung, von der einige Elemente und Maskenarten einzigartig sind. Am exotischesten wirken die[/] Masken der sog. "Faschingsjuden", die auch die typischesten Faschingsnarren in diesen Gebiet sind. Sie erinnern an Masken von Schamanen, geflügelten Tieren, Dämonen. Sie treten manchmal in der Zahl von 5 und noch mehr auf, bunte und lebendige Faschingsfiguren sind gewöhnlich 3 "Narren", oft kommen "Doktoren" (Ärzte), "Kaminfeger", "Friseure", ein "Photograph" vor, fast alle Umzüge werden von einem Polizisten" angeführt. Zu den komischen Masken gehören "Vettel und Alter",

"Pferd samt Husaren", "Strichmädchen", "Schuster", auch kommen die Märchenfiguren "Wassermann", "Teufel", "Rübezahl", "Knochenmann", "Sensenmann", "Bar", "Hahn," "Storch", "Elefant" und weitere vor.
Die Musikbegleitung besorgen grösstenteils ein, manch[/]mal zwei Harmonikaspieler, die vorwiegend auf alten "helikónky" spielen, stellenweise kommt das volkstümliche Instrument "vozembouch" zur Anwendung und fast überall die klappernden Stöcke der "Juden" und die durchdringenden Kugelpfeifen der "Narren".

Einige Possenreisser sprechen nicht oder nur sehr wenig (die "Juden"), andere gestalten gerade in einem improvisierten Text die Rolle ihrer Verkleidung aus ("Doktor", "Kaminfeger", "Friseur", Schuster", "Tod", "Wassermann", Polizist" usw.). Gemeinsames Merkmal[/] der meisten Umzüge war und ist noch immer ein grösseres oder geringeres Mass an Ungebundenheit, Ausgelassenheit, ungezügelten, ja gerade rauhen Humor. Es ist dies eigentlich ein improvisiertes Volkstheater: seine Szene sind Dorfplatz, Hof, Gehöft oder Stube, seine

Akteure sind alle. Die Zuschauer werden zu mitagierenden Schauspielern und die Schauspieler - die Faschingsnarren - zu belusti[n]gten Zuschauern.
      Einige Faschingsfiguren bringen in ihrer Rolle Tanzschritte zur Anwendung und tanzen so fast während des ganzen Umzugs, andere führen groteske Tänze und Sprünge aus ("Juden", Pferd"), stellenweise kommt auch ein ganz vereinzeltes und äusserst interessantes Tanzelement vor. Häufig gelangt der Hüpf-, Polka-, Zittertanzschritt zur Anwendung, aber auch der Tanz im Kreise.
      In vielen Gemeinden ist der Fasching ausschliesslich eine Angelegenheit der Männer und der Jungmänner;' anderswo wiederum beteiligen sich auch Frauen daran öder organisieren sogar einen selbständigen Faschingsumzug, wobei sie auch die Nachbardörfer besuchen, während die Männer aus derselben Gemeinde mit ihrem eigenen Faschingsumzug andere Dörfer begehen (Vacovice bei Volyně).
      Das Alter der Teilnehmer bewegte sich in den zwei der Untersuchung unterworfenen Gemeinden Dobrš und Přečín (1976) von 17 bis 70 Jahren, das Durchschnittsalter der Teilnehmer lag bei etwa 33 Jahren. Ein ähnlicher[/] Altersdurchschnitt kann auch in den übrigen noch untersuchten Orten angenommen werden.
      In denselben Gemeinden bildeten von der Gesamtzahl der Teilnehmer 45 die Arbeiter verschiedener Fachbereiche die Mehrheit (55 %), dann folgten Angestellte der LPG (etwa 18 %), Beamte (etwa 9 %), Studenten (9 %); ferner befanden sich unter den Teilnehmern ein Funktionär des Ortsnationalausschusses (Vorsitzender), ein Lehrling, ein kaufmännischer Angestellter, ein Rentner. Veranstalter der Umzüge sind vorwiegend die lokalen Organisationen der Feuerwehrleute, des Jugendbundes, manchmal sogar der Ortsnationalausschuss einvernehmlich mit den angeführten Korporationen.
      Der .vorliegende Beitrag. der sich vor allem auf das Gebiet zwischen Volyně und Vacov konzentriert, erstattet Informationen über diese bisher lebendige und sehr eigenständige Erscheinung der hiesigen Volkstradition, die ihre Lebensfähigkeit auch unter den veränderten wirtschaftlichen, gesellschaftlichen und sozialen Bedingungen des heutigen sozialistischen Landlebens bewies, wo sie den geselligen Zusammenschluss der Menschen bei Arbeit und Unterhaltung fördert.
      Übersetzung: A. Hubala

Národopisné aktuality roč. XIV. - 1977, č. 1

PROBLEMATIKA STUDIA PŘEZDÍVEK OBCÍ (NA MATERIÁLU Z MORAVY A SLEZSKA)

[obsah]

      RUDOLF ŠRÁMEK, Ústav pro jazyk český ČSAV, Brno
      Při podrobném výzkumu nářečí na Moravě a ve Slezsku a zejména od počátku 60. let při výzkumu nářečních podob místních a pomístních jmen, který byl součástí heuristických příprav pro slovník Místní jména na Moravě a ve Slezsku,1) věnoval jsem též pozornost jevům, které leží na pomezí dialektologie, onomastiky (nauky o vlastních jménech místních, osobních, vodních atd.) a folkloristiky: přímým terénním výzkumem i rozsáhlou korespondenční anketou byly získány - vedle údajů, které sledovaly dialektologické a onomastické cíle - bohaté informace o lidových výkladech jmen obcí, tratí i osob, zejména však o přezdívkách moravských a slezských obcí.2) Materiál uvedeného sběru se stal i východiskem této stati, Bylo získáno celkem 1042 přezdívkových záznamů zhruba pro 1000 obcí. Anketový výzkum proběhl ve 2 671 obci, vráceno bylo okolo 1 800 dotazníků. Přímý terénní výzkum byl proveden asi ve 300 obcích, které byly vybrány podle předem zvolených kritérií dialektologických[/] i sídelně geografických a které obsáhly rovnoměrně celou Moravu a Slezsko (jen oblast Těšínska byla zastoupena méně). Do výzkumu však nebylo (až na malé výjimky) pojato území, které bylo po r. 1945 nově osídlováno lidmi z různých krajů. - Je tedy získaný materiál dostačující k tomu, aby poskytl objektivní a reprezentativní východisko ke zobecňujícím pozorováním, neboť se týká dvou třetin území s tradičním osídlením.3)
      Interpretace materiálu vychází sice z pozic dialektologie a onomastiky, ale protože existence a fungování jazykových jevů jsou (kromě zákonitostí inherentně jazykových) podmíněny a ovlivňovány činiteli mimojazykovými (sociálními, historickými, místními), je právě z tohoto zřetele naše stať blízká předmětu i metodologii bádání folkloristického, ač je zde ani nenahrazuje, ani nevyužívá. Folkloristický rozbor přezdívek je proto přenechán příslušným odborníkům.
      Přezdívka4) je takové pojmenování, které

z různých důvodů bylo dáno někomu nebo nějakému místu vedle jeho náležitého jména. Má vždy silné citové zabarvení, a to posměšné a ironizující nebo hanlivé a znevažující. Konečným cílem přezdívky je vyjádřeni této expresivity, protože (náležité) jméno tuto schopnost nemá. Expresivita je ovšem podmíněna různým druhem mezilidských vztahů, proto má i velmi různorodou míru - od škádlivého a dobrosrdečného humoru až po ironii, od litujícího postoje až po nenávist. Této citové rozmanitosti odpovídá i škála motivačních postupů přezdívek i jejich jazykového ztvárnění. Vznik přezdívek je podmíněn několika činiteli:
      1. Musí vždy existovat základní jméno (místní, osobní). To nemá jakožto vlastní jméno vůbec schopnost vyjádřit expresivitu.5) Základním znakem jména je totiž jeho citová neutrálnost, nepřítomnost slovního významu a stabilizovanost formy.6) Základní funkci jména je identifikovat a lokalizovat příslušný objekt. Charakterizační (popisnou) úlohu má jméno jen v okamžiku vzniku. Pro bezejmenná místa nevznikají přezdívky, ale přímo jména.
      Přezdívka plní funkci jména jen částečně: zužuje jeho úlohu identifikační a lokalizační (to, že Frakaři jsou obyvatelé Křtin, o. Blansko, vědí jen lidé z okolí), rozšiřuje je však podstatným způsobem o expresívní příznak a o konkrétní lexikální obsah (jm. Křtiny slovníkový "obsah" dávno již nemá, přezdívka Frakaři jej má a navíc vyjadřuje jistý citový postoj, totiž pohoršení nad tím, že ve Křtinách[/] porušili tradici domácího venkovského odívání městským oblekem). v tom stojí přezdívky blízko vzniku tzv. místních jmen přezdívkových (typ Bosonohy, Rakodavy; srov. i přezdívku pro Popelín, o. Jihlava7), Psožrouti).
      2. Musí existovat vždy nějaký objektivní jev, který je v daném kolektivu zdrojem expresivity a o němž lexikální "obsah" neutrálního jména nepodává žádnou informaci, Tento objektivní jev je zdrojem sémantické motivace přezdívky (např. fakt, že v Sudicích se vyráběly podomácku metly: Pometláři). z hlediska lidového tvůrce přezdívky i z hlediska těch, kteří přezdívek užívají, je tento jev vždy reálně existující: i tehdy, když je pravdivý (skutečně reálný) např. u přezdívek Doláci, Huťaři, Pometláři, Rohálov (podle polohy, stavby, výroby, příslušnosti k erbu) apod., i tehdy, když je pseudoreálný, např. u přezdívek pro obyvatele tvrdohlavé (Kohúti, Srnci, Vlci) nebo hloupé (Berani, Voli) apod. Pseudoreálnost tkví v nesprávném zobecnění a v jeho zkreslené generalizaci.
      Objektivní jev, který je motivačním zdrojem přezdívky, je v podstatě vytvářen realitou shrnutelnou do dvou pojmů: "místo, kde ves leží, kde lidé bydlí", " 1idé, obyvatelé tohoto místa". Soud vyslovený v přezdívce má k vyjadřované realitě platnost buď generá1ní (jeho věcná motivace je objektivně pravdivá: Doláci, Podskaláci, Rohálov "patřící k erbu rohu", opati "ves patřila klášteru"; míra citovosti je malá i u přezdívek s metonymickým vyjádřením typu Sysli, Jezevci "vsi schované v dolině jak sysel, jezevec v zemi"),

nebo generalizující (věcná motivace je reálná nebo pseudoreálná, zobecnění je však provedeno chybně: Pometláři "všichni ze vsi X jsou výrobci metel", Hrkóni "všichni z obce X jsou vznětlivé povahy"; míra citovosti je tu nejvyšší) .
      Jak je vidět, otázka pravdivosti přezdívky není pro jejího tvůrce a uživatele faktem nejdůležitějším. Rozhodujícím činitelem je vědomé začlenění jednotlivce do skupiny, využití přezdívek jako charakterizačního soudu o celé skupině lidí, kolektivu apod. Neboť jen to, co "platí" pro více lidí, pro celou sociální skupinu, "platí" i pro každého jednotlivce, je tedy "pravdivé". Mohli bychom říci, že míra pravdivosti přezdívky je sice tím větší, čím reálnější, objektivnější je její motivační znak, čím více je míra zobecnění a generalizace tohoto příznaku v souladu se skutečností, ale z hlediska tvůrce a uživatele přezdívky platí, že soud vyjádřený v přezdívce zahrnuje v sebe skutečnost totálně, beze zbytku. Proto jsou i přes chybné zobecnění a nesprávnou generalizaci přezdívky typu Metlaři, Olejkáři, Vápeníci, Kolomazníci a typu Doláci, Horáci, Podskaláci, Rohálov, Opati pravdivé v tom smyslu, že jejich základní motivační znak reálně odpovídá tomu, co je vyjádřeno slovníkovým významem základního slova přezdívky (metlař, ojekář, kolomazník... důl, hora, erb rohu...). Můžeme zde mluvit o přezdívkách informativních. - v podstatě to platí též o přezdívkách typu Srnci, Vlci, Mordyjáci, Hrkóni, Bombeli atd., tj. o přezdívkách charakterizačních, povahopisných. Jejich skutečný vztah k realitě je však[/] velmi problematický: motivačním zdrojem tu často bývá událost náhodná, nikdy už neopakovaná, lišící se od okolní zkušenosti, hodná zapamatování, tím vším vlastně jedinečná, nikoli typická, obecně platná. Za typickou ji pokládá jen tvůrce a uživatel přezdívky, protože se jedinečné události může využít jako vyjádření expresivity. Jedinečný jev, právě proto, že je jedinečný, je chybně generalizován a stává se typickým znakem celého kolektivu. Tato změna v rozsahu generalizace je základním rysem charakterizačních přezdívek. Jejich pravdivost je verifikována tím, že se uživatel přezdívky může opřít jednak o obecný úzus, který vlastně jinou charakteristiku než přezdívkovou jako pravdivou nepřipouští, jednak o tradici přezdívky jakožto prvku folklórního repertoáru. Za vhodných okolností se součástí přezdívek stávají totiž i složitější dějové struktury (lid. pověsti, lid. etymologie, reference o událostech apod.), které sice dějově souvisí s motivací přezdívky, jejich hlavní funkcí však je potvrdit "obecnou" platnost přezdívky, její "pravdivost", spojit ji s veřejným míněním. To je podle našeho soudu jeden z hlavních důvodů, proč patří přezdívky neustále k živému - vypravěčskému repertoáru a proč neustále vznikají.
      Z tohoto hlediska jsou přezdívky nejvíce folklórní. z onomastického hlediska dochází k pozoruhodnému jevu: přezdívkou vzniká vlastně jakýsi citově příznakový variant jména, třebaže jeho funkce, jak ještě ukážeme, je omezenější.
      Předchozí poznatky se dají graficky znázornit tímto schématem:

týkají se	expres. vyjadřují	platnost přezdívky
A	B	C
I místa	I informaci	I generální
II skupiny lidí	II charakteristiku	II generalizující

      Vznik přezdívek probíhá tak, že je z A, B, C voleno vždy po jednom znaku (A-I, B-II, C-II apod.), které se pak podle typu motivace a platnosti přezdívky spojují v jeden komplex. Každá přezdívka musí obsahovat vždy po jednom znaku z A, z B i z C. Např.:
      Frakaři: A/II - B/I - C/II
      Srnci: A/II - B/II - C/II ("lidé vznětliví") Sysli: A/lI - B/II - C/II ("lidé chamtiví") Žabařov: A/I - B/II - C/II ("kde je hodně žab") Rohálov: A/I - B/I - C/I ("ves na panství erbu rohu") .
      Budoucí výzkum by měl být zaměřen na studium kombinací znaků A, B, C a na stanovení jejich možného geografického vymezení. Předběžně jsme mohli zjistit, že mezi A a B existují všechny možné kombinace, mezi B a C nebyl zjištěn spoj B/ll-C/I.
      3. Musí vždy existovat "společenská poptávka" po přezdívce: kolektiv lidí nebrání vzniku přezdívky, naopak na vznik čeká. Jakmile vznikne, ochotně ji přijme jako označení pro objekt X s tím, že v daném úzkém společenství lidí (např. na vesnici) plní do jisté míry identifikační funkci jména; dobře je toto využití patrné u přezdívek osob se stejným příjmením. Navíc jsou však přezdívkou vyjádřeny obecně platné citové nebo sociální vztahy pojmenovatelů k nositelům přezdívky. Funkcí přezdívky[/] není tedy v první řadě plnit nebo suplovat úlohu neutrálního jména (to přece nikdy z aktivního užívání při používání přezdívek nemizí), ale v komunikační praxi vyjadřovat obecně platnou citovou a sociální normu. Neutrální jméno může bez přezdívky existovat, přezdívka bez existence jména však ne.
      V této souvislosti je třeba zmínit se o přezdívkách typu Tróbelanti z Tróbska (Troubsko), Béci z Békuvic (Býkovice), Hlópáci z Trbóšan (Trboušany) , Lysičáci - Lesečáci (Lysice). Jde tu o případy, kdy je ze základního míst, jména přejat nějaký element, který se stane buď podnětem, nebo přímo odvozovacím základem přezdívky. Obvykle se přitom využije různých významových asociací (Troubsko: nář: Tróbsko spojeno s nář. tróba-"hlupák"; Trboušany: nář. Trbóšane spojeno s nář. je tr, tr"hloupý"). Je pozoruhodné, že přezdívky uvedeného typu mají ustálené slovní spojení. Vynechá-li se jeden člen tohoto spojení, transponuje se každá část v jazykové sféře jinam: tróbelant mezi obecná slova s významem (expres.) "hlupák", Tróbsko jako pouhá nářeční obměna spis. Troubsko, a to bez expresivity. Přezdívkového účinu se dosahuje právě trvalým spojením daného apelativa s daným míst. jménem a expresivita přezdívky je tím větší, čím průhlednější je motivační závislost apelativa na daném jméně. Proto má tento typ přezdívek zároveň velkou míru expresivity, zároveň však velmi malé rozšíření (např. spojení hlópáci z Trbóšan je v obcích od T. vzdálených pokládáno jen za prosté apelativní vyjádření bez přezdívkového chápání).

      Z hlediska tvůrce i uživatele poskytují přezdívky širší, plnější informaci než úřední vlastni jméno. Tento širší pohled je však velmi úzce omezen místně: tam, kde přezdívka není známa, kde se jí nepoužívá, nepodává žádnou informaci a nemá žádnou funkci, protože není obecně znám význam motivačního znaku, podle kterého je utvořena. Proto jsou přezdívky, co se jejich lokalizační a identifikační funkce týče, vlastně daleko užší než neutrální jméno. třebaže jsou sémanticky bohatší a jejich uživatelům srozumitelné.
      Společenská poptávka po přezdívce i její užívání jsou po výtce jednosměrné, sociocentrické: přezdívky se týkají vždy sousedů, vlastní obec se přezdívkou nikdy neidentifikuje. Proto i přezdívky s dobrosrdečným tónem (Choderke ovenke/Lošov) se chápou v místě, jehož se týkají, negatívně. Pro metodologii terénního výzkumu je proto důležité, aby se přezdívky vždy zkoumaly v obcích bezprostředně sousedících, v nichž žijí v plném funkčním rozsahu.
      Z těchto hledisek jsou přezdívky nejvíce etnografické a sociologické. Onomastiku zajímá jejich zúžené funkční vymezení.
      4. Musí existovat jazykové ztvárnění motivačního základu v přezdívku, aby tak dostala svou vlastní (vnější) jazykovou podobu a mohla se stát součástí slovní zásoby místního nářečí (jazyka). Existují slovotvorné postupy, které jsou pro vznik přezdívek typické. Existují však i jisté sémantické okruhy - a jak výzkum ukázal, kupodivu poměrně omezené -, které předurčují výběr motivací (např. pro ves v dolině[/] lze říci Doláci, Sysli, Jezevci, Syslov, Díra, jiná motivace nebyla zjištěna). Sémantické okruhy jsou poměrně chudé a jejich využití je regionálně omezené. jen některé druhy motivací jsou obecněji známy (viz přiložené mapy).
      Z tohoto hlediska jsou přezdívky nejvíce dialektologické.
      Vznik přezdívek si můžeme schematicky představit takto:

      Jednotlivé složky nepůsobí odděleně, ale vždy komplexně.
      Vznik přezdívek, jak jsme se pokusili ukázat, je podmíněn souborem různorodých činitelů, které samy o sobě mohou mít povahu jazykovou (onomastickou zvláště), folklórní a sociologicko-etnografickou. Sjednocujícím faktorem je snaha vyjádřit expresivitu.
      V rovině jazykové tvoří přezdívky aktivní součást slovní zásoby daného nářečí. Výběr slovního výraziva a slovotvorných prostředků se děje jen z toho fondu, který dává k dispozici dané nářečí (pokud ovšem nejde o přeneseni jiného jména). v přezdívách se proto může odrážet, a zpravidla také odráží, nejrozmanitější nářeční diferenciace. Např. Metlaři/Pometlaři (viz mapku), Malá Vídeň/Malý Vídeň (viz mapku), Knoflíci/Gombíci (na vých. Moravě). Výrazné je to v tvarosloví a hláskosloví: přezdívky nikdy nepřekročí rámec místní gramatické normy (např. 1.pl. na -é na vých. Moravě: Blúdé, Hrnčářé, Žabiře, Bryjoře; nář. hranice -ani/ané/-aně je zachována; jsou zachovány typické hláskoslovné změny: Béci, Bóbelácí s hanáckým ý>é, ou>ó a s dloužením i/í). Atd.
      Přezdívky nejsou jménem v pravém slova. smyslu ještě z jiných důvodů než z těch, o kterých jsme mluvili výše. Zásadní rozdíl mezi nimi a jmény je ještě tento: zatímco jméno je spřahováno a trvale vázáno na jistý objekt, přezdívky obcí se týkají nikoli jen objektu, ale i lidí v něm nebo na něm bydlících; zatímco slovníkový význam základů místních jmen je pro jejich užívání irelevantní, pro fungování[/] přezdívek je jeho základní podmínkou. Přezdívka nemůže bez vědomého a často aktualizovaného využíváni obsahu základního slova (základní motivace) ani vzniknout, ani existovat. Jakmile je její vazba s konkrétním lexikálním obsahem rozrušena, jakmile se motivační složka přezdívky stává sémanticky nejasná, ztrácí přezdívka důvod své existence. Tehdy buď mizí z užívání, nebo se folklorizuje, tj. stává se součástí jiných folklórních útvarů, např. veršových formací typu Veselané - Srnci/vařili sa v hrnci/nemohli jich navařit/moseli jich popražit (pro Veselí nad Mor.),8) ustálených větných spojení typu pracuje (jedná, křičí ...) jak Talián z Maňové (původně přezdívka pro Maňovou na Tišnovsku po italských dělnících v tamních lomech). Je jisto, že takové útvary mají ironizující hrot zachován, ale původní "smysl" (tj. funkce) přezdívek Srnci, Taliáni je setřen. Dochází tu k hodnotovému přesunu: přezdívka je oproštěna od své identifikující úlohy a stává se jen znakem expresivity samé, tj. škádlení, popichování. Hranice mezi přezdívkou a škádlením je v takovém případě velmi jemná s přechodnými útvary. Proto mohou funkci přezdívky naopak plnit i takové folklórní útvary, které přezdívku expressis verbis vlastně ani neobsahují: Podle peří poznáš ptáka, podle pití Čekyňáka (pro Čekýni). Přechodným útvarem jsou typy Tróbelanti z Tróbska, o nichž viz výše.
      Zajímavý je vztah alternativních přezdívek. Je-li k nějakému místu známo více přezdívek, mívají vždy různou míru expresivity a různý okruh rozšíření a frekvence. Nejčastěji se uplatňují ty, které jsou citově exponovány nej

méně a postihují znaky objektivně reálné a v okolí obecněji známé (tedy přezdívky informativní), např. Bystřici nad Pern.: Horáci podle polohy, Zpěváci podle nářečí.9) Nejméně často, zato však s největší citovou exponovaností se vyskytují ty, v nichž ke slovu přichází ironie, posměch, nadávka, tedy charakteristika obyvatel v nejširším slova smyslu; např. pro Bystřici nad Pern.: Prťáci; Žebrota bystřická. Přezdívka je v takovém případě zrcadlem měnících se sociálních poměrů, ale nikoli zrcadlem s přímým odrazem, nýbrž s odrazem modifikovaným místní obecně platnou sociální a citovou normou: každá změna ve způsobu života, hospodaření, nápadná výstavba v obci, odlišnosti v duchovní sféře (např. podnikavost, dobrý nápad, import nového výrobního postupu, změna ve vzdělanostní sféře apod.) - to vše způsobuje, že se dané místo příznakově odlišuje od obecně platné sociální normy, která vymezuje vztahy mezi lidmi i druh a ráz jejich činnosti a která je nepřekročitelná proto, že je výsledkem historického vývoje daného kolektivu a názorových tradic. Toto příznakové odlišení, kterým se obec vyděluje z každodenní životní a zkušenostní normy, stává se motivačním základem přezdívky; u Bystřice nad Pern.: Žebrota bystřická - po dočasném schudnutí města po zániku kvetoucího soukenictví, Prťáci - ševcovina, "řemeslo chudých", náhradní zaměstnání zchudlých soukeníků (ač ve skutečnosti takto vzniklých ševců nebylo mnoho); přezdívka a její motivační základ prťák-"švec" je tu vlastně sémantickým znakem pro motiv "chudoba". - Přezdívkových alternací se vy[/]užívá v různých aktualizovaných případech, kdy je zapotřebí trefně vyjádřit obecně platný citový postoj.
      Funkce přezdívky podmiňuje i její formu. A. Jestliže přezdívky označují lidi, mívají veskrze podobu 1. pádu mn. č. životných (a), a to i tam, kde v běžném jazyce tento tvar utvořit nelze (b).
      a) Nejčastěji jsou odvozeny příponou -áci. Např.: Horáci/Radíkov, Horňáci/Štěpánov, Zmoláci/Hornice, Příčňáci/Ponětovice; Fazoláci/Tvořihráz, Vápeňáci/Hostěnice, Bálešáci/Uherské Hradiště-Staré Město.
      Příp. -áci se většinou vyskytuje u přezdívek s motivací "poloha, co tam roste, u čeho to leží, méně často u "zaměstnání".
      Příp. -áři, -aři (nář. -aře, -ářé, -ařé apod.) je typická pro motivaci "zaměstnání obyvatel", "co se tam jí, pěstuje, vaří, peče, zhotovuje, pije", "co se tam chová". U jiných motivačních skupin se objevuje méně, někdy jen jako variant k -áci nebo -ané. Např.: Mrkvaři/ Ladná, Makaři/Tučín, Hrachaři/Rouchovany, Plevaři/Švábenice, Cibuláři/Vranov, Hapatykářé/V. Pavlovice, Olejkáři/Vítonice, Kchélaři/ Židlochovice, Čučkaři/Brno-Obřany, Lukšaři/ Žarošice, Jádraři/Vrbice, Četyňoře/Dolní Lomná (k četyni "jehličí"), Máčkaři/Želeč, Kašaři/Tasov, Calatkáři/Nadějov, Krvaři/Loučka, Držčkařé/Nivnice, Hlavičkoře/Staré Město (okr. Frýdek-Místek) atd.
      Přípona -i (1. pád mn. č.) je typická pro skupinu přezdívek charakterizačních. Je velmi hojná, téměř pravidelná tam, kde základem přezdívky.je jméno zvířete. Je velmi zajímavé, že

má podobu -i i v těch nářečích, kde nominativ pl. končí na -é; byl zjištěn jen jeden případ: Volé/Žitková, zápis ze Starého Hrozenkova. Např.: Béci/Osíčany, Koni/M. Hradisko, Jezevci/ Malínky, Vlci/Radkovice, Kozli/jámy, Srnci/Podivíce, Berani/Kyselovice. Viz příslušnou mapku. - v lašských nářečích však má podobu -y: Byky/Kravaře, Capy/Kozlovice.
      Jiné skupiny: Češi/Svinošice, Švábi/Moravany, Turci/Podivice, Maďaři/Újezd u Boskovic, Cygaňi/Bítov (Opavsko), Prajzi/Blažovice.
      Příp. -y (v hanáckém nář. -e) se vyskytuje u jmen žen. rodu: Babe/Únanov, Rybe/Žabčice (kontrast ryba - žába) , Mešečke "myšičky"/ Letonice, Płanušky/Trnava atd. - Tento typ nebyl zjištěn ve Slezsku.
      Při označování charakteristiky obyvatel se užívá rozmanitých nář. přípon, které jsou výrazem mimořádné expresivity a které se zpravidla mimo oblast tvoření přezdívek a obyvatelských jmen (Černochál "obyvatel Černotína") nevyskytuji.10) Jsou to:
-anti: Hešlovanti, častěji v rýmové dvojici Hešlovanti-Bivanti/Čikov;
-óni: Zikóni/Nová Ves u N. Města n. M., Chrapóni/Kloboučky, Tahóni/Cakov - Celkem zjištěno 12 přezdívek, rozloženy jsou jen na střed. a záp. Moravě. Jen Tarahúni/Návojná leží vně tohoto území.
-óři: Němčóři/Derflice; jiný případ nezaznamenán;
-áli: Hrkáli/Bořetice, Močkáli/Trnava.
-áni: Rakáni/Kostelany nad Mor., Socáni/Mikulčice, Belgijáni/Oldřišov - Je pozoruhodné, že se tento sufix, odlišný od východomoravského[/] -ani, -ané, -aně, více neuplatnil zvláště tam, kde při tvoření nářečních neutrálních jmen obyvatel je produktivní, tj. v centru Českomoravské vrchoviny. Např.: Dalečín - obyvatel je Dalečán, přezdívka Doláci, Sysli - "zastrčeni v dolině". k uplatnění sufixu -áni zde dojít nemohlo, protože v tamním nářečí má neutrální význam.
-ané (nář. -ani, -ané, -aně/Slezsko) : Borovjané/ Veliková, Špluchovjaně/Doubrava - Celkem bylo zjištěno okolo 20 přezdívek. Přípona -ané se stejně jako -áni více neuplatnila proto, že je typickým nářečním slovotvorným prostředkem pro odvózování neutrálních názvů občanů obcí na vých. Moravě a ve Slezsku. Přípona je expresívně málo výrazná.
-ata: Ráčata/Cerekev, Hrabjata/Habrůvka. Jen tyto případy.
-adla: Kfačadła/Pustá Polom (k nář. kfak "tuřin"). - adjektivní plurál: Volati/Radějov, Kolenatí/ Hluboké, Betlemšti/Mastník, Kocorkovšči/Rozvadovice - Tento typ není ve Slezsku.
      b) Kastroli/Buk, Habřéci/Lovčice, Brutfani/Kyjovice, Zmoli/Radostice, Chalupi/Nové Dvory.
      B. Asi třetinu sebraného materiálu tvoří přezdívky, jejichž forma napodobuje slovotvorné postupy typické pro česká místní jména:
      a) Přípony
-óv se vyskytuje nejčastěji (celkem 106 krát). Např.: Kozákov/Újezd, Syslov/Kobeřice, Plecháčov/Chlístov, Česnekářov/Študlov, Dřevákov/ Žebětín, Přehradov/Vír. Přípony se využívá ve všech motivačních oblastech.
-ovice: Mačkářovice/Klopotivce, Čučkovice/Čej

kovice, Tatarovice/ Dolní Vilímeč, Cibulkovice/ Václavovice. Jiné přezdívky nebyly zjištěny. Je pozoruhodné, že se nikdy nevyskytuje -ice. -sko: Taliánsko/Maňová.
-ky: Metlařke (s hanác. y> e) Samotíšky. -ina: Vrbina/Vítovice.
-ava: Kuňava (ke "kůň") /Velatice. -ec: Koz'iňec/Pstruží.
-árna, nář. -árňa, -írna, -írňa: Kašárna/Borová, Bagárna/Újezdec, Žabirňa/Kylešovice.
      b) Typ Senorady: Zlatokopi/Moravany, Psožrouti/Popelín, Senořupi/Senorady. Protože jde o označení lidí, mají přezdívky zakončení -i,
      c) Přezdívka = slovo bez úpravy: Kulňa/Zálesí, Dira/Jestřebí, Chábi/Hostěnice. Jiné případy nezjištěny.
      d) Přenesení jména jiného: Bosna, Bosňa, (viz mapka), Siberyja/Litultovice, Polsko/Jindřichovice, Dobrkovice, Roštění, Maly Polsko/Stařechovice, Rakusy/H. Lhota, Turecko/Pivín, Mexiko/Řečice, Uhry/Bobrovníky, Babylon/Litultovice; o přezdívce Malá Vídeň/Malý V., Hladná V., Berlín, Praha, Brno viz mapku. - Byl zjištěn jeden případ, kdy je v přezdívce zachováno jméno zaniklé vsi: samota Zouvalka u Hlubočan nese přezdívku Tlustomacek (prý podle toho, že tamní hostinský byl tlustý jako macek) podle zaniklé vsi Tlustomasty, na jejímž místě Zouvalka později vznikla (viz V1. Nekuda, Zaniklé osady na Moravě v období feudalismu, Brno 1961, 140) .
      C. Jiné formy:
      a) Jako zvláštní se vyvinul typ přezdívek víceslovných, a to[/]
      aa) typ substantivum + substantivum (S+S) Vidlečke-Žečke/Habrovany, Hešlovanti-Bivanti/ Čikov, Hrabjata-Hraběnke/Habrůvka, VsacaniDacani/Vsetín Na Odranci-Roztrhanci/Odranec. Komponenty jsou většinou spolu spjaty rýmem, ojediněle významovým doplněním (HrabjataHraběnke)
      ab) typ substativum + adjektivum (S+A) nebo adjektivum + substantivum (A+S) . Rozhodující je zde slovosled.
      - s ustáleným slovosledem S+A:
      Borotín nemodlený/Borotín, Jaktař hedbavný/ Jaktař, Poličná černá/ Poličná, Hostěrádky prašivé/Velké Hostěrádky, Rozseč handlířská/Rozseč nad Kunštátem, Rohovo červene/Rohov, Kunštát hladné/Kunštát, Mladkov neuznalé/ Mladkov, Spělkov horóci/Spělkov, Hójezd mlsné/Újezd u Boskovic;
      Páni papíroví/Drahany, Perácí kozí/Litohoř, Chrtání hladovi/Drysice, Nuhavice stary/Stařechovice, Laši Ondrašovšči/Janovice, Ďura Ondrašovska/Janovice;
      Berani vanovšči/Vanovice; Rebe střelicky/Střelice, Dušičke vévanovsky/Ivanovice na Hané, Bochetke hrobecky/Hrubčice, Nuhe kuváluvsky/Koválovice, Opice svatoborské/Svatobořice, Žebrota bystřická/Bystřice nad Pern.
      - s ustáleným slovosledem A+S:
      Malá republika/Milostovice, Ruské pokolení/ Rymice, Skleněná hora/Vršovice, Žabí škrk/Radíkov, typ Malá Vídeň, Malá Praha.
      U typu S+A je substantivní část přezdívky vždy buď příslušné míst. jméno, pak je slovosledné pořadí téměř důsledně zachováno v po

době S+A a nositelem přezdíkové motivace je vlastně jen A; nebo je substant. částí přezdívkové označení obyvatel (Dušičke, Bochetke, Nuhe atd.), přičemž adjektivní složka je odvozena z příslušného místního jména a plní funkci lokalizační. Substantivní části lze pak užít i samostatně: Rebe střelicky/Rebe nebo vznikají i varianty typu Kunštát hladné/Hladí kunštáčti/Hladi Typ Chrtáni hladoví je však nerozpojitelný a tvoří sousloví, které je výrazem sémantické jednoty.
      Jeden člen neurčuje druhý, proto je slovosledné pořadí zaměnitelné: Chrtáni hladoví i Hladoví chrtáni. Tím je tento typ velmi blízký přezdívkovému modelu "Malá republika" s ustáleným slovosledem A+S.
      b) Ojediněle se vyskytují přívlastkové přezdívky typu Pupek Evropy: Pupek Evropy/Brušperk, Střed světa/Malínky, Ďura do neba/Jindřichov. Přezdívá se tak vsi, nikoli jejím obyvatelům. Přezdívky lze utvořit ad hoc a mívají často jen krátké trvání.
      c) O ustálených spojeních typu Béci z Békuvic/ Býkovice, Žabáci z Žabčic/Žabčice viz výše. Blízko k nim stojí formule Mordýři z Hranic, Rabijáci z Vizovic, Husaři z Karasejna/Karasín, plnící funkci charakterizačních přezdívek, nejsoucí však formou vázané na příslušné míst. jméno.
      d) Zcela sporadicky se vyskytují přezdívky, které napodobují místní jména německá. Zjištěny byly tyto případy: Chlastndorf/Slopné (vlastně slovní hříčka k slopat = chlastat, "hltavě nebo hodně pít"), Übertauch/Lovětín (motivace nezjištěna), Perk/Hradiště u Znojma[/] (z něm. nář. Perg = "Berg, kopec"), Capndorf/ Kozlovice (nář. cap = "kozel").
      Obecně se dá, co se slovní formy přezdívek týče, říci, že je i přes jistou bohatost slovotvorných postupů poměrně chudá. Přezdívky nejsou nikdy základem další odvozovací řady (např. k Chrtáni neexistuje adj. chrtánský, k Čučkářov neexistuje obyvatelské jm. Čučkářovan, -ák apod.), přezdívek se valnou většinou užívá jen v 1., 2. a 6. pádě, tj. jako odpověď na otázku "kdo, čím jsou", "kam" a "kde".
      Významová stránka přezdívek a jejich základních slov má, jak jsme již ukázali, k pojmenovávané realitě dvojí různý vztah: a) málokdy je objektivní: Doláci, Podskaláci, Lesáci nemohou bydlet jinde než skutečně v dole, pod skalou, v lese; b) většinou je však subjektivní (pseudoreálný) . Oblíbeným způsobem ztvárnění významového vztahu je hyperbola, kontrast a metonymie. Každá přezdívka, pokud nevyjadřuje objektivně polohu (tedy přírodní danost), je sémanticky hyperbolická, neboť zobecnění, které je v její motivaci provedeno, je nadměrně zveličeno a nesprávně generalizováno. v lidovém úzu platí: je-li Blučina přezdívána Nádheři, Jamné Kozli nebo Lojaři, pak všichni obyvatelé Blučiny jsou Nádheři, všichni z Jamného jsou Kozli nebo výrobci loje, ač je tato generalizace v rozporu se skutečností. Zdá se proto, že přezdívka vlastně nezobecňuje bezprostředně vlastnosti a jednání lidí, obyvatel, ale spíše znaky jistých situací a společenských vazeb, do kterých lidé vstupují a které se pak metonymicky přenášejí na celý kolektiv lidí. Tak si lze vysvětlit nejen to, že pro některá

místa vzniká několik přezdívek (Únanov: Babe, Kloci, Stréci, Zloději, Hampalíři), ale i to, že některé motivační okruhy plní touž funkci (Srnci, Jeleni, Vlci, Kohouti vždy pro lidi prudké, divoké, bujné) a že přezdívka je v rámci obyvatel příslušného místa "přenosná" i na jednotlivce, tj. že se "hodí" na vysvětlení jisté situace, třebaže její účastník bujný, divoký prudký apod. není a zpravidla ani nebývá. k hyperbolizaci vede i kontrastní pojetí motivace. U Výrovic na Znojemsku je jediný skalní útvar v širokém okolí, obec dostala proto přezdívku Kamzíci, Přezdívku Malá Vídeň nesou obvykle obce malé, nevýznamné.
      V rovině fo1k1órní tvoří přezdívky živý, tradovaný a tradiční repertoár, který je ve vesnickém kolektivu velmi oblíben. k normě vesnického života patří přezdívky a rozumět jejich "obsahu", tj. být obeznámen s jejich konkrétní sémantickou motivací. Na rozdíl od jiných folklórních útvarů nepatří přezdívky k vypravěčským látkám typu pověsti, pohádky, vzpomínky ze života. Užívá se jich totiž valnou většinou jen aktualizovaně v jistých situacích, kdy se společenská norma vesnického života narušuje počínáním jiné, sousední obce, jíž se přezdívka týká.
      Jak už bylo řečeno, nemíním v této stati rozvádět folkloristickou problematiku studia místních přezdívek a přenechávám ji dalšímu speciálnímu výkladu. Některé souvislosti je však zde možno naznačit.
      Svou celkovou převážně jazykovou povahou a malým rozsahem působnosti (o tom ještě[/] dále) mají přezdívky nejbližší analogie v tzv. drobných folklórních útvarech, jako jsou zejm. rčení, pořekadla, přísloví, škádlivky. Aktualizované užívání přezdívek zaručuje jim ve společenském styku plnění funkce kontaktových formulí, podobné např. přáním, pozdravům, nápisům na veřejích, na kraslicích apod. (Někteří folkloristé zařazují tyto útvary, ať v širším nebo užším rozsahu, do sféry folklóru. H. Bausinger mluví podrobně o rozličných "jazykových formulích a jazykových hříčkách"; v kn. Formen der "Volkspoesie", Berlín 1968, 65-141. O. S.)11) Některé přezdívky jsou spjaty s epickým vysvětlením, s jakousi místní žertovnou pověstí, a přecházejí tedy plně do oblasti lidové prózy. Mají svou paralelu v bohatých toponymických pověstech, ba vlastně tvoří jejich zvláštní součást. (Většinou žije v podání obvykle jen samotná přezdívka jako narážka na všeobecně známý příběh, ale taková farma je rovněž jednou z běžných existenčních modalit pověsti; mluví se např. o formách "reminiscence", "citátu" a "charakterizačního příkladu". Viz D. K1ímová, Versuche einer Klassifikation des lebendigen Sagenerzählens, Fabula IX, Berlín 1967, 250-251. A konečně najde folklorista analogické postupy při vytváření některých typů anekdot: tak přezdívkám typu Chlastndorf, Capendorf atd. odpovídají mnohé vtipy z období protektorátu, v nichž se parodovalo německé dvojjazyčné označování ulic a vesnic: Tylovo náměstí/Organtinplatz, Lazarská ulice/Kriplgasse, Pohořelec/Siegfriedlinie (Praha), Běhounská ulice/Rommelgasse (Brno) .
      Dá se tedy už nyní říci, že speciální zkoumání

     Pometlaři
     Pometlárna
     Metlaři
     Metlárna

     nezkoumané území (bez tradičního nářečí)

místních přezdívek z hlediska folkloristického může být podnětné i plodné. O. S.)
Přezdívky jsou útvary krátké, často jen jednověté. Za textový útvar je třeba pokládat vlastně vysvětlující komentář k přezdívce, ni[/]koli přezdívku samotnou. Protože přezdívky vyhovují přirozené potřebě humoru a satiry, která se z hlediska tvůrců a uživatelů přezdívek jeví jako potřeba kritiky i ironie, jsou přezdívky a látky s nimi spjaté (ve vysvětlujícím ko

      obecně (Nádheři, Francózi)
      Půlpáni
      čepice (Kastróli, Klobóci)
      Frakaři, Kabátníci
      Knoflíci
      Gombíci
      obuv (Botaři, Cukloře, Papučoře)

mentáři) folklórními prvky velmi oblíbenými, stále živými a tradovanými. Jejich spojení s konkrétními společenskými podmínkami života jim zaručuje být ad hoc variovány a doplňovány. Tak např. Vír nesl přezdívku Doláci[/] nebo Sysli, protože "bydlijou tam v takovy ďiře" (Věstín). Jakmile byla vystavěna Vírská přehrada, dostala obec přezdívku Přehradov s ironizujícím nádechem: "postavili tam přehradu, lidi tam jezďijou, lufťáku plno, ale vite

      Máčkaři
      Mrkvaři, Zelaři, Kchélaři, Čočkaři Fažoláři
      Hrachaři, Cibuláři, Česnekáři, Salatáři, Turkyňáci
      Řepáci, Oharkáři, Makaři
      Tvarůžci, Jádraři, Lojaři, Olejkáři
      Lukšaři, Nudlaři, Pagáčníci, Bálešáci, Calátkaři, Tašoráci

      Krupaři, Krvaři, Dršťkaři, Jelitaři, Hlavičkoře
      Kašaři, Kyškaři, Mandáci, Melóni
      Bagaři, Bagárna, Močkaři "žvýkali tabák"

dědinou to zvostane." Poučný je tento příklad: Domanín měl v obecní pečeti vlka, odtud i přezdívku Vlci, Vlčáci. Obecní zastupitelstvo se bránilo přezdívce tím, že do obecního znaku byl zvolen jetelový čtyřlístek. Vznikla však[/] nová přezdívka Jeteláři a dokonce i škádlivá věta "Do D. nechoď, vlci tam žerou jatelinu" (Bohuňov).
S přezdívkami, s vysvětlujícím komentářem k nim, bývají spojeny etiologické výklady, kte

      Kolomazníci
      Vápeníci,-ňáci
      Hlinkaři
      Slaměnkáři, Škopaři, Loučaři
      Plevaři, Šroťaři, Škrobaři
      Kramáři, Kaničkáři, Sklinkaři, Hapatykáři
      Handrláci, Hadraři
      Křiváčkáři, Pajzáci, Čempelacy

ré mají podobu vyprávění, stručné reference o nějaké události. Tak např. Újezd u Boskovic dostal přezdívku Maďaři proto, že kdysi tu prý táhlo maďarské vojsko, dvěma vojákům se zde zalíbilo a usídlili se zde; Lažánky dostaly pře[/]zdívku Veveráci podle příhody patřící k tzv. černému humoru: z L. šel pohřební průvod do Blanska a cestou lesem kdosi uviděl zvláštní veverku. Nechali nebožtíka stát na cestě, smuteční hosté honili veverku a až ji chytili, pokra

      sběratelé (Houbaři, Hřibaři)
      chovatelé (Holubáři, Husáci, Koňaři, Kačáci, Kozáci, Kozaři, Volaři, Prasatníci)
      lovci (Rakaři)

čovali smutně dále. Postoj uživatele přezdívky je tedy takový: honbou na veverku byl porušen přísný řád pohřebního smutku, je to situace, do které se my (naše ves) nedostaneme, protože my víme, co se sluší a patří, ti z L. však ne.[/]
Početné jsou i krátké veršované útvary, které k přezdívkám byly přiřazeny později, jak svědčí přezdívka pro Vír: "Doláci - Sysláci a teďké Přehradov- Žabařov" (Věstínek).
Přezdívky mají malý, přísně ohraničený

      Mordyjáci
      Bombeláci, Bombéli
      Sysli
      typ Havrani, Srnci, Vlci, Kohouti

územní prostor rozšíření, jehož středem je ves, z níž excentricky vycházejí a zabírají jen nejbližší obce. Tento omezený akční rádius je typickým rysem přezdívek a odlišuje je od jmen místních. v místě samém se přezdívky o něm[/] nevyskytují, protože není důvodu identifikovat vlastní bydliště negativně. Potenciálně je tedy každá vesnice středem jistého akčního rádia, zároveň však součástí přezdívkového pásma, jehož středem je sousední vesnice.

      Malá Vídeň
      Malý Vídeň
      Malá (Stará) Praha
      Staré (Husí) Brno
      Moravský Berlín

      Utopená V.
      Hladný V.

Třebaže je život přezdívek územně velmi omezený, je možno zjistit i některé obecněji známé motivační zdroje s větším územním rozšířením. Vzpurnost, nebojácnost, prudká povaha se téměř zpravidla označuje názvy zvířecích[/] samců: Kohouti, Jeleni, Srnci, Vlci, parádivost přezdívkou Frakaři, chudoba jm. Čučkaři, Máčkaři, chamtivost, závistivost jm. Hladi, zaostalost Berani, Bombeli, Sysli, Šneci, Opice apod. Soubor motivací je patrně více regionálně dife

      Bosna
      Habeš, Maroko, Mexiko, Čína
      Maďaři, Uhři
      Prajzi
      Poláci, Rusové/Rusi
      Němci, Švábi
      Taliáni
      Turci, Tataři, Hunové
      Cikáni

rencován než ve výběru ukazují přiložené mapky. k zjištění diferenciací je zapotřebí podrobnějšího folkloristického výzkumu, který by také vymezil přesněji postavení přezdívek ve folklórní tradici, Naše pozorování ukázalo, že pře[/]zdívky dobře hoví tendenci po tvořivém slovesném projevu: přezdívky jsou krátké útvary slovesně nenáročné, vyžadují spiše znalost typologizované skutečnosti nebo situace a smysl pro vtip, humor a ironii než vypravěčské umění.

Pověsťové nebo pohádkové látky předpokládají ucelené tradování schopným jedincem; přezdívky jsou naopak užívány obecněji, vysvětlující komentář, který může mít, ale zpravidla však nemá podobu nějakého delšího nebo uceleného vypravěčského útvaru, nemusí uživatel přezdívky ani znát, protože stačí, když zná příslušnou ironizovanou situaci. Proto mívá vysvětlující komentář jakoby regestovou podobu, která přezdívkám zaručuje snadnou zapamatovatelnost, reprodukovatelnost a také migraci (třebaže jen mezi jednotlivci v daném akčním rádiu).
      S folklórním prostředím jsou přezdívky spjaty i tím, že jejich tvůrce a uživatel nepochybuje o pravdivosti jejich motivace nebo vysvětlujícího komentáře.
      V rovině etnografické představují přezdívky zajímavý pramen pro poznání starých, dnes již neznámých řemesel nebo zaměstnání: Olejkáři, Jádraři, Kolomazníci, Vápeníci, Hlinkaři atd. Pozorujeme však, že do přezdívek vstupují názvy těch zaměstnání, která nebyla společensky příliš vážená: metlaři, kolomazníci, rasi, lojaři, miškáři (=zvěroklestiči), pěstitelé čočky, fazolí, bobů (tedy jídel chudoby, proto i odpovídající přezdívky nemusejí vždy nutně znamenat "pěstitelé čočky...", ale jsou spiše sémantickým znakem chudoby a nouze). - v přezdívkách najdeme i stopy starší kolonizace a válečných události, Spojeni těchto faktů tvoří obvykle s dodatečně připojeným komentářem velmi zajímavé celky.
      Přezdívky vyjadřují, nejobecněji řečeno, druhy společenských vztahů mezi lidmi na základě odlišení od dané sociální a citové normy, která[/] platí v daném místě; realizace přezdívek je vždy jednosměrná, což odpovídá sociocentrickému rázu dané společenské normy. v tomto smyslu je vznik a existence přezdívek přesvědčivým potvrzením výzkumů etnografických a sociologických.
      Z toho, co bylo řečeno, plyne, že kritéria pro klasifikaci se budou řídit různými odbornými cíli. Jazykovědná klasifikace bude preferovat hledisko slovotvorné, lexikálně sémantické a dialektologické, onomatické třídění bude sledovat okolnosti pojmenovávacího procesu a vztahy funkčního využití jmen a přezdívek, folkloristé budou klást důraz na klasifikaci podle druhů látky a textových útvarů, které jsou s existencí přezdívek spjaty. Každé třídění má tedy své oprávnění a bude zachycovat jeden nebo více znaků přezdívek. Jisté formální třídění jazykové bylo podáno výše. Za nejhlavnější však pokládáme dva třídící postupy:
      Co je předmětem přezdívky? Kterého jevu, které události nebo okolnosti se přezdívka týká? Jde o semasiologický pohled, který odkrývá předmětný repertoár přezdívek. Podle toho přezdívky zachycují:

     I. Polohu, zejm. fyziografický ráz místa (Doláci, Podskaláci).
     II. Rostlinný a zvířecí svět místa (Žabákov, Vrbina) .
     III. Stavby v místě (Přehradov, Lavečky).
     IV. Lidi (obyvatele) tam žijící, a to:
      1.
odkud přišli a) všichni (Češi/Svinošice z Čech; Háfeři/Jeseník n. O. - po r. 1945 z Valašska, kde se borůvkám říká

háfery), b) jednotlivci (Maďaři/Újezd u Boskovic - dva vojáci Maďaři) ;
      2.
čím jsou (Metlaři; Kolomazníci, Vápenici; Hlinkaři);
      3.
co (rádi) jedí, vaří, pijí (Bálešáci, Calatkáři, Máčkaři, Kyškaři) ;
      4.
čím se šatí (Frakaři, Gombíci, Kloboučníci, obecně: Nádheři) ;
      5:
jak pracují (Dříci, Šneci, Koni) ;
      6.
jsou-li majetní nebo chudobní (Chrti,
      Hladi, Sysli, Hamstři, Hrabáli) ;
      7.
jaké mají duševní vlastnosti (prudcí:
      Kohúti, Srnci, Vlci, hádaví: Židi, Hergoti, lenošní: Turecko, chamtiví: Hladi,
      Chytáni, vzdělaní: Študenti, Mudrlanti, zaostalí: Kocourkov, Opice, Sloni, podnikoví: Móresanti, zbožní: Jezulátka,
      Betlémov, chtějí žít pansky: Malá Vídeň atd.);
      8.
jaké jsou jejich tělesné vlastnosti (nečistotní: Špiňáci, mají křivé nohy: Nohy, Paragrafi, jsou rychlí: Hrkáli, Zajíci, mají velké uši: Ušáci, Zajíci; mají velká kolena: Kolenatí apod.);
      9.
jak mluví (podle místních nářečních znaků: Beláci (místo byl bel), ou> ó:
      Tróbi, zachované ú: Kohúti, jiná větná melodie: Zpěváci atd.);
      10.
jak tancují a zpívají (Čamrdáci, Hopkáll, Řevkov) .
     V. Události a různé okolnosti:
      1.
události se širším dějem (viz Veveráci/
      Lažánky) ;
      2.
podle výroku proneseného jako shrnující soud na tomto místě na závěr nebo[/] během nějaké události (Čumkrava/Otradice: občan z O. se podivoval krásným kravám v jiné vsi);
      3.
různé historické a právně majetkové okolnosti (podle erbu majitele: Rohálov, podle pečeti: viz Vlci, Jeteláři; podle účasti na voj. tažení: Taliáni, Francouzi) .
      Jakými motivy (představami) se přezdívky vyjadřují? Ze kterých představových oblastí základní slova přezdívek pocházejí? Jde o sémantické třídění základních slov:

A. Přírodní prostředí
      I.
      1.
poloha (Doláci)
      2.
půda (Škalov)
      3.
vodstvo (Bahno, Jezero)
      4.
počasí (Výfukov)
      II.
      flóra (Vrbina)
      fauna (Žabařov, Sysli, Kozli)

B.
      Člověk
      I.
      činnost člověka
      1.
stavby a ráz obce (Přehradov, Kostelec)
      2.
způsob založení obce (Řádkov)
      3.
zaměstnání (Vápeníci, Prťáci, Rakaři)
      II.
      člověk a věci kolem něho
      1.
tělo člověka (Hlaváči, Kolenatí)
      2.
nemoc, zdraví (Rapatov)
      3.
jídlo, piti (Máčkaři, Lukšaři)
      4. oblečení (Frakaři, Knoflíci)
      5.
nářadí, náčiní, nádoby (Lopaty, Brufani, Kastroli)
      III.
      hodnocení člověka
      1.
povahové vlastnosti (Škaredí, Špyňaky

2.
jiné vlastnosti (prudcí, chamtiví, zbožní, chytří atd.)

C.

      Společenský život
      1.
zakladatel, majitel (Čechy, Opatov)
      2.
znak, erb, pečeť (Rohálov, Vlci)
      3.
právo, vojna, politika (Rasi, Mexikáni, Rebelanti)
      4.
škola, vzdělání (Študenti, Učiteli)
      5.
tanec, zpěv, zábava (Čamrdáci, Hopkáli)
      6.
jazyk, nářečí (Beláci, Kohúti)
      7.
nadpřirozený svět (Hastrmani, Draci)

D.

      Výroky (Čumkrava)

E.

      Přenášení a napodobování jiných jmen
      1.
přenášení jmen místních (Vídeň, Praha, Berlín, Brno, Babylon, Turecko, Mexiko, Siberie)
      2.
přenášení jmen osobních (Jani, Julini, Hanesi)
      3.
napodobování jmen místních (Kozákov, Mačkářovice, Capendorf)

F.
      Přezdívky s nejasnou sémantikou základu (Bizaroni, Zinkóni, Frdli-Trdli apod.) .
      Každá přezdívka obsahuje vždy po jednom prvku z obou klasifikací. Má-li se např. přezdívkou vyjádřit skutečnost, že v obci X jsou často rvačky a lidé prudké povahy (=třídění semasiologické), má tvůrce přezdívky k dispozici jistý soubor motivací (=třídění sémantic[/]ké: Bijani, Kohouti, Vlci, Srnci, Draci, Bodáci, Křivačkáři, Hrkóni, Mordyjáni apod.), které vyjádří jistým postupem slovotvorným (-áci, -óni, apod.) a doprovodí jistým výkladem (=třídění folkloristické). Stejný objektivní jev přezdívky může tedy mít různé motivační i slovotvorné zpracování. Folkloristické bádání nad přezdívkami by mohlo vypracovat repertoár konkrétních motivů a jejich funkčního využití. To bylo ovšem mimo rámec našeho výzkumu. Ale již nyní se ukazuje, že existují jisté krajové konvence představ, jimž se při tvorbě přezdívek dává přednost (některé viz na mapkách).
      Pokusili jsme se ukázat, že vznik a existence přezdívek je velmi zajímavý komplex problémů, jejichž studium je jednoduché jen zdánlivě. Dosavadní výklady přezdívek, pokud byly vůbec pojaty jako seriózní předmět výzkumu, omezovaly se pouze na výklad "obsahu" (významu základního slova nebo motivace) a ulpívaly na jednotlivostech. Všestranný popis přezdívek vyžaduje nejen podrobný terénní výzkum, který je vzhledem k povaze látky (vzhledem k nezastupitelnosti jednotlivých položek) značně obtížný a časově náročný, ale vyžaduje především jemnou formální, významovou a funkční analýzu stojící na rozhraní folkloristiky, etnografie, sociologie, jazykovědy a onomastiky.

Poznámky
1.
      Spoluautor HOSÁK, L.: díl I (A-L), Praha 1970, díl II (M-Ž) v tisku.
2.
      O anketě viz Zpravodaj Místopisné komise ČSAV I; 270-272, III, 161-166 a slovník Místní jména na Moravě a ve Slezsku, s. 18-19.
3.
      Jde o území, které si v podstatě zachovává sídelní kontinuitu, kterou lze historicky sledovat v různých historických pramenech. O ní, o jiných historických okolnostech vývoje příslušných míst viz HOSÁK, L.: Historický místopis země Moravskoslezské, Brno 1935, Ostrava 1967 a v citovaném již slovníku Místní jména na Moravě a ve Slezsku.
4.
      Vyskytují se i jiné termíny: přezdívka (K. Havlíček), přezývka, přezděv (F. L. Čelakovský), přezdisko (Herben), přezvisko (Mrštíkové, Klicpera) , přízdisko (Preissová), přízví (Klostermann). v mor. a slez. nářečích: přezdisko, přizdisko, ve Slezsku též přemenko, vztahované však většinou na přezdívku osoby. Viz též Slovník spisovného jazyka českého II, 1083, 1157.
5.
      Je skupina místních jmen, která při svém vzniku expresivitu měla. Jakmile však byla jejich funkce jakožto místních jmen s funkcí lokalizační ustálena, tento element ztratila: původní význam jm. Bosonohy byl "ves chudobná tak, že lidé musejí chodit bosí", význam se velmi brzy ztratil a zůstal jen "B. = ves ležící zjz od Brna, dnes jeho součást". Jména ovšem mohou expresivitu získat dodatečně: zřejmé je to u osobních jmen (Jan -> Jenda, Honza, Honzík atd.), méně obvyklé u jmen místních (Ostrava/Ostravěnka, Praha/Zlatá Praha).
6.
      Stabilizovanost se projevuje tím, že se jména nemění ani strukturně, ani morfematicky. Příkladů, kdy k takové změně dochází, je velmi málo a změny jsou způsobeny spíše různými analogiemi (Blansko, pův.[/] Blansek, Melč na Opavsku, pův. Meleč, Slatinice na Prostějovsku, pův. Slatiníky, Tišnov pův. Tišnovice). Ani hláskové zařazení jmen do míst. nářečí nemění základní strukturu jména: OlomouclHolomóc, =Újezd/ Hójezd, Kuželoví/Kužeové.
7.
      Lokalizace dokladů je provedena tak, že za lomítkem je uvedena obec, jíž se přezdívka týká.
8.
      Tento motiv se opakuje bez ohledu na rytmus, (Zarazičané srnci/vařili sa v hrnci (z Kozojídek)), vytváří tak jistý krajový repertoár. - Jiné příklady na rýmované útvary s přezdívkou platností: Puklice nemají kostel - Pukličáci/černí ptáci/ chtěli přijít do nebe/Pánbůh je tam nechtěl pustit/že dělají bé, bé, bé; Horní Újezd u Všechovic - Ten ójezdské bék/ přes přékopo smék; Únanov - Hónanovsci hampaliři/snědli h... na taliři. Mohou být i útvary nerýmované, ty se však vyskytují zřídka: Obora nese přezdívku Zákoníci, protože občané jsou prý znalí zákonů. k tomu se v Doubravici nad Svit. dodává: Příkazy mužó pro celó Moravo dodat kance, Skaščice béke a Vobora staroste.
9.
      Obvykle se přezdívky podle nářečních znaků objevují poblíž výrazných nářečních hranic, srov. Kohúti pro Násedlovice a Kohótí pro Bohumilice, mezi nimiž vede hanácko-východomoravská nář. hranice. Nářeční jev se stává základem přezdívky na základě kontrastu s jazykem místa, kde přezdívka vzniká.
10.
      Viz ŠRÁMEK, R.: Tvoření obyvatelských jmen na Moravě a ve Slezsku, Jazykovedný časopis X, Bratislava 1969, 147-161 (s mapkou) .
11.
      Za podnětné diskuse o této problematice děkuji své ženě dr. Martě Šrámkové a kolegovi doc. dr. O. Sirovátkovi, CSc., jehož dvě poznámky jsou v závorkách včleněny do textu a mají index O. S.

Literatura
      Podrobný soupis statí, v nichž se přezdívky uvádějí nebo vysvětlují, není možno zde podat: jde většinou o krátké články, poznámky a doplňky, které jsou tištěny v nejrůznějších regionálních publikacích, časopisech, sbornících, kalendářích, průvodcích apod.
      Uvádíme pouze ty stati, a to opět jen ve výběru, ve kterých je zaznamenán materiál ze širšího území, které obsahují jisté metodologické poznatky a další literaturu, a dále ty, které z hlediska onomastického přinášejí folkloristice lingvistický a sociologický pohled na problematiku přezdívek.
      BĚLIČ, J.: Dědiny si nadávají. Od Hradské cesty 1967, 64-65.

      BENEŠ, J.: Přezdívka "fundusáci" v Modlíkově u Přibyslavě. ČL 1930, 351-352.

      BOREK, H.: Nazewnictvo folklorystyczne. Zeszyty Naukowe Wyższej Szkoły Pedagogicznej w Opolu. Seria A,
      Językoznawstvo V, 1973, 7-17.

      BRADÁČ, B.: Jak se v Jihlavsku škádlivají. Od Horácka k Podyjí 1929/30, 123-126. Jak se na jihlavském venkově škádlivají. Tamže 1931, 355-356.

      CIKHART, R.: Kratochvílný místopis z Táborska. ČL 1908, 195.

      CIENKOWSKI, W.: Teoria etymologii ludowej. Rozpravy
      Univ. Warszawskiego Nr. 58. Warszawa 1972.

      DŁUGOSZ, K. - KUPIESZEWSKI, K.: Analiza semantycznoslowotwórcza przezwisk ludowych. Prace filologiczne
      XXIII (věnované 7. mezinár. kongresu slavistů ve Varšavě 1973) , Warszawa 1972.

      FLOROVSKAJA, V. A.: Prozvišča v russkich govorach Kubani, Sborník: Etnografija imen. Moskva 1972, 141-144.

      HELLFRITZSCH, K.: Namen als stilistisches Mittel des
      Humors und der Satire. Sprachplege 1968, 207-211.

      HOLUBY, J. L.: Ukázka žertovného prekárania slovenského. ČL 1896, 33-38.[/]

      HABOVŠTIAK, A.: Prezývky obyvatelov na Orave. Sborník: I. slovenská onomastická konferencia (Bratislava 5.-6, decembra 1967). Zredigovali Vincent Blanár a Milan Majtán. Bratislava 1968, 71-80.

      HONL, J.: Česká toponomastická práce do roku 1968. Blansko 1970. (tam bibliografický přehled starších prací)

      HRASTE, M.: Übernamen an der Ostküste der Adria. Studia onomastica monacensia III. München 1961, 375383.

      KLVAŇA, J.: Kterak se posmívá jedna obec druhé. ČVSM1896, 24-26. (jde o obce Dolňácka a Podluží).

      KUCHYŇKOVÁ, M.: Lidové nadávky a posměšky v Chrudimsku. ČL 1905, 477.

      LUTTERER, I.: On the Nicknames of Inhabitants in Czech
      Placenames. Proceedings of the Eighth International
      Congress od Onomastic Sciences. The Hague-Paris 1966, 289-294.

      LUTTERER, I.: Sociolinguistics and the Study of Personal
      Names. Actes du Xe Congrés international des Linguistes Bucarest 1969, T. I. 581.

      PÁTEK, F.: Lidové místní posměšky z Dubu u VodňanČL 1927, 69-70.

      ROSENKRANZ, H.: Ortsnecknamen und Einwohnernamen in Thüringen. Deutsch. Jahrbuch für Volkskunde, Bd.. 14/I. Berlin 1968, 56-83.

      ŘEZNÍČEK, V.: Hříčka s místními jmény v království českém. ČL 1894, 228-230.

      SOUKUP, L.: Jak se na Sušičku škádlí. ČL 1948, 178-181.

      SYPTÁK, V.: Jak se na Tišnovsku a Bystřicku škádlí. Od
      Horácka k Podyjí 1931, 188-191.

      TÉMA, B.: Přezdívky a přídomky na Jablunovsku. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV (ZMK) XIII, 494-498.

      VALCHÁŘ, J.: Přezdívky a posměchy z českého Horácka. ČL 1902, 404-406.

      ZELECKÝ, J.: Místopisné přezdívky na Táborsku. Táborský kraj 1904, č. 35, a 1905, č. 41.

DIE PROBLEMATIK DES STUDIUMS VON GEMEINDEBEINAMEN (ANHAND VON MATRIAL AUS MÄHREN UND SCHLESIEN)

Es werden Bei- und Spitznamen (BN, SN) für cca 1000 Ortschaften Mährens und Schlesiens erörtert. Die Analyse geht vom Standpunkt der Mundartforschung und Namenforschung aus, die Ergebnis[s]e und die komplexe Arbeitsmethode überschreiten jedoch das linguistische Fachgeb[e]i[e]t, sodass sie auch für die Folkloristik u. Ethnographie von Bedeutung sind. Die wichtigsten Ergebnis[s]e sind folgende:
      a) Ein BN oder SN entsteht nur unter folgenden Bedingungen: Es müssen vorhanden sein
      1) ein offizieller, amtlich festgesetzter Or[r]tsname, welcher im Kommunikationsakt immer expressivlos wirkt;
      2) eine Erscheinung sozialer Art, die einen gewissen Ort charakterisiert, die aber im lexikalisch-semantischen Inhalt des entsprechenden Ortsnamens keinen Ausdruck gefunden hat[t] (oder: die auch im volksetymologisch veränderten Ortsnamen nicht sichtbar ist). Solche Erscheinung umfasst die einem BN oder SN zugrundeliegende Realität entweder generell oder pseudogenerell, d.h. der lexikalisch-semantische Inhalt des BN oder SN entspricht der "Wahrheit" total (Bewohner von X. sind "Dolani" = Talbewohner, weil das Dorf im Tal liegt), oder pseudototal (Bewohner aus Y. sind "Vlci" = Wölfe, weil sie wild und unhöflich sind, was allerdings nicht für alle Einwohner gilt). Unterschiedlich ist also die Stufe der Verallgemeinerung. Demnach wird über zwei Gruppen von BN und SN gesprochen: a) die informati[e]ven BN, SN (Dolani), b) die charakterisierenden BN, SN (Vlci). Beide äussern immer einen gewissen Grad der Expressivität aus. BN und SN werden als expressiv merkmalige Varianten der nichtexpressiven merkmallosen amtlichen Ortsnamen betrachtet;
      3) ein gesellschaftlich bedingter Benennungsbedarf, der ein Bestandteil der örtlichen sozialer Norm ist. Die BN, SN wirken in erster Linie als eine Funktion der sozialen[/] Norm und sind deshalb vorwiegend als ein Phänomen der sozialen Schichtung einer Menschengruppe zu betrachten. Sie sind immer soziozentrisch, d.h. sie fassen ins Auge immer einen anderen, niemals aber den Spitznamenschöpfer, immer nur den Nachbar. Dadurch entsteht ein Netz von Kreisen, deren Mittelpunkt der SN-schöpfer ist, die alle herumliegende Ortschaften umfassen, nicht aber die einige;
      4) eine sprachliche Verwirklichung des lexikalischen Inhaltes der spiznamengebenden Erscheinung. Hier wirken die BN u. SN ausgeprägt mundartlich (sprachlich). b) Im weiteren werden verschiedene Aspekte der BN u. SN besprochen, die für die Sprachwissenschaft, Folkloristik und Ethnographie von Geltung sind:
      1) BN u. SN sind immer Bestandteile der toponymischen Struktur eines Dialektes, dessen Laut- und Fromgesetzlichkeiten sie nicht abweichen;
      2) beide Namenarten bilden ein Bestandteil des lebendigen [B][E]rzählens. Seine Kenntnis gehört zu der soz[l]ialen Norm einer Ortschaft. Obwohl die Form der BN u. SN. überwiegend ein- oder zweigliedrig ist, ist es auch möglich, dass die Funktion eines BN oder SN auch von einer Erzählung (mit scherzhaftem Inhalt), einer stabilen Versenreihe oder sogar von einem kurzen Lied erfüllt werden kann. Die BN u. SN bilden gemeinsam mit den erklärenden Kommentare ein funktionales Ganze, was für die Folkloristik wichtig ist;
      3) die Ethnographie u. die Regionalgechichte kann die BN u. SN als eine Quelle von interessanten Informationen über die soziale Schichtung, öffentliche Verhältnis[s]e, Arten der Unterhaltung, der Trachten usw. betrachten, obwohl die Zuverlässigkeit solcher Informationen oft gering ist. Informationen über charakteristische Berufe, alte Arbeitsmethoden und mundartliche Erscheinungen haben sich als richtige erwiesen.

Es werden drei Klassifikationen vorgeschlagen: a) sprachlich (nach der Wortbildung), b) semasiologisch (nach der benennenden Realität, nach der grundlegenden Erscheinung), c) semantisch (mit Hilfe welcher Motiven wird der BN oder SN gebildet). Jeder BN u. SN enthält in sich immer ein Element von jeder Klassifikation.[/]
Der Artikel ist ein erster Versuch, das Problem des Enstehens und des Fungierens der BN u. SN komplex zu lösen. Es wird dabei betont, dass es um ein typisch interdisziplinäres Problem handle, was durch die Anwendung von betreffenden Arbeitsmethoden beweist wird (in[c][k]lusiv der der Sprachgeographie).

JUBILEUM

K 25. výročí Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů [obsah]

Bratu, nuoty sú mrrrtve..., řekl jednou cimbalista Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů Ján Gašpar Hrisko svému primáši, dnes primariu Janáčkova kvarteta Bohumilu Smejkalovi, který to zase sdělil nám, účastníkům besedy k nadcházejícímu 25. jubileu orchestru.
      A v té větě se zrcadlilo takřka všechno, co bylo v debatě o historii a specifičnosti BROLN vysloveno.
      Musí to být orchestr fandů folklóru, hudeckých osobností...
      A on není? - překvapil jsem se v duchu, abych nerušil Jindřicha Hovorku, uměleckého vedoucího.
      Zatím co v jiných socialistických státech, pokračoval, vznikala podobná tělesa z lidových umělců, amatérů, vybraných z rozmanitých, folklórně živých oblasti, BROLN vznikl naopak; profesionální hráči začali interpretovat lidovou hudbu z listu.
      Jenže notovým zápisem nemůžeme dokonale vyjádřit to, co je vlastní reprodukci lidové hudby, tradované v paměti hudců několika generací. Žádnou notací nelze postihnout, jak má taková hudba vskutku znít! přerušil svého nástupce ve funkci[/] šéfa BROLN koncertní mistr Bohumil Smejkal, který strávil v tomto orchestru šestnáct let. Interpret musí dát mrtvým notám nejen to, co měl skladatel na mysli, ale také styl oblasti, z níž píseň pochází. Ovšem deset primů nemůže dost dobře[/] stejně cifrovat, to by nebylo přirozené. I když tomu tak vlastně ve skutečností je ... Improvizace je výsadou hudeckých osobností, primášů. Zatím se uplatnila v BROLN málo. Avšak vytvořili jsme vždy dostatečný prostor pro sólistu?

Zpěváci a verbíři z Horňácka Josef Tomeš, Jiří Prachař a Dušan Holý
při koncertě k 5. výročí BROLN v Janáčkově divadle v Brně.

      Proto nežádám víc, ujal se slova opět Jindra Hovorka, než vytvořit z BROLN orchestr skutečných fandů.
      Musí se v něm uplatňovat hudecké osobnosti! - poposedl v křesle Jaromír Nečas, který besedu vyprovokoval a řídil.
      Dušan Holý držel na klíně jakýsi fascikl, který mně pak půjčil. Byl to rukopis jeho práce Mudrosloví Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky na Horňácku. v tu chvíli jsem ještě netušil, že se v těch listech skrývá i tohle svědectví, aktuální pro naši debatu.
      V prvých dobách BROLN, vzpomíná Emanuel Kuksa, vedl Jožka Kubík frekvenci. Nacvičoval horňácký styl - sedláckou. Během nácviku byl Majstr celý nesvůj, jaksi vnitřně nespokojený. Nedával to najevo slovy, ale bylo vidět, že se mu cosi nelíbí, že není ve své kůži. Pochopil jsem, že někteří členové orchestru se nedovedou dostatečně přizpůsobit požadavkům stylu a doporučil jsem Majstrovi, aby udělal pauzu. O přestávce jsem mu řekl, že budeme pokračovat tak, že z hudebníků vyčleníme ty, kteří jsou přizpůsobivější a že ostatní budou naslouchat. Nervozita Majstra se zvýšila; úporně přemýšlel a potom nesměle podotkl: "A neurazá sa ty, co nebudú hrát?" "Ale neurazí, Majstre, budou rádi, že nemusí hrát," těším ho neprozřetelně. Chvíli ticho - napětí. "A oni nerádi hrajú?" - užasle opáčil tento čistý člověk.
      Kolem zatím vířila debata, někdy dost ostrá, protože nikomu v té chví[/]li nešlo o chválu, jíž si BROLN získaI zaslouženě dost, ale o problémy a jejich řešení.
      Řekněme si tedy po pravdě, jak to vlastně před čtvrt stoletím bylo, ujal se slova Jaromír Nečas. Vědělo se vlastně jen to, že orchestr bude hrát lidovou hudbu, ale kromě cimbalisty Běhúnka ze Slováckého krúžku tu nebyl skoro žádný jiný skutečný lidový muzikant. A v regionech to nevypadalo líp. Teprve zásluhou BROLN začaly vznikat některé dnes známé cimbálovky. BROLN příkladem křísil tradici, která už zanikala.
      Není to celé poněkud zjednodušeno? Na druhé straně možná zatlačil BROLN do pozadí ty vesnické hudce, jejichž projev se zdál v porovnání s uhlazenou hrou rozhlasového orchestru drsný, málo efektní. Vždyť tenkrát hráli třeba ještě Ňorci, Jožka Kubík, a jistě nebyli sami.
      Časem se přišlo na to, že se musíme učit z autentické hry regionálních hudců, odpověděl Bohumil Smejkal. Proto jsme se snažili rozpoznávat stylotvorné zákonitostí jejich hry a připodobnit jim svůj projev. Vyjížděli jsem do regionů, zvali jsme k hostování nejlepší primáše, ale především jsme to brali oklikou přes partitury, přes notové záznamy hry hudců. Byl to pro nás hlavní způsob, možnost, jak se sžít s látkou, která je dodnes živnou půdou BROLN. Například mně se nejlépe dařily, po mém soudu, věci ze středního Slovenska, pod vlivem spolupráce s J. G. Hriskem. A pak ještě folklór rumunský.[/]
      Byla to však jen průpravná etapa, odrazový můstek k vlastnímu osobitému projevu, který člověk musí vyhmátnout intuicí, vnitřními hudebními schopnostmi, převtělením. Pouhé poznání, byť exaktní, tu asi mnoho nepomůže. Bohumil Smejkal se dostal do tempa. Nejlepším pokračovatelem v tradičním způsobu hry bude nejspíš ten, kdo ji dokáže procítit. Zákonitosti hudecké hry totiž vskutku nejsou definovatelné! Tím chci říci, že interpret lidové hudby si ony zákonitosti nedefinuje, ale cítí je, má je v krvi; a třeba vůbec nezná noty.
      První výraznou primášskou osobností BROLN byl Bohdan Warchal, dnes zasloužilý umělec a šéf Slovenského komorního orchestru.
      Ten nasadil BROLN ostruhy, zavzpomínal Smejkal. Dokázal interpretovat lidovou píseň na vysoké technické úrovni, aniž ji ochudil o prožitek takřka autentický. Měl překrásný tón, bohatý rejstřík, byl doma v melodiích temperamentních stejně jako melancholických. Kromě toho byl nezměrně pilný a vytrvalý. ByI až posedlý prací a kumštýřskou houževnatostí. On první, nepočítám-li Běhúnka, se pokoušel o skromnou improvizaci, která je vlastně podstatou lidové hudby.
      Rovněž ta slova mne překvapila, ale Bohumil Smejkal to vysvětlil. Schopnost improvizovat se vytváří na dlouhé lokte; nejdříve je ovšem třeba důkladně poznat základní materiál ... Snad se mně podařilo navázat na Warchala, ale v jednom jsem ho nepředstihl.

      Všichni zvedli hlavy.
      Nedokázal jsem vyžadovat od spoluhráčů tak tvrdě a nekompromisně všechno, co bylo třeba. Někteří ovšem nebyli s to Warchalovi vyhovět.
      Smejkalova etapa v BROLN je nepoměrně delší, Warchal přišel do orchestru několik málo let go jeho založeni a vedl ho důležité i formující dva roky, ale pod Smejkalovým vedením dosáhl BROLN největších úspěchů doma i v zahraničí.
      Strávil jsem tu nejkrásnější léta svého života a odešel jsem až ve chvíli, kdy mně byla dána lákavá možnost jiného uplatnění. Ale BROLN jsem se vždy dával celý, protože být primášem, to je zvláštní funkce, ba výsada. Poznal jsem funkci dirigenta i koncertního mistra, primáš je syntéza obého ... Hodnoty lidové hudby totiž spočívají v čemsi jiném, než třeba v hudbě symfonické. To jsem vždy přesně cítil, proto jsem se nechával ovlivňovat hudci a snažil se pak pocity po svém vyjádřit. Hrát tak zvaně autenticky ovšem žádný z nás nemůže. I když budeme chtít hrát autentický folklór v jeho původní podobě, vždy ho někam posuneme. Někdy ku prospěchu věci, jindy třeba ne.
      Podnícen tím vyznáním, ujal se slova Smejkalův nástupce Jindřich Hovorka.
      Jsem spíš naturalista, nikdy jsem nebyl koncertním houslistou. Moji předchůdci směřovali výš, či jinam, do jiné hudební oblasti a hra v BROLN pro ně byla průpravnou eta[/]pou muzikantské živelnosti. Mým krédem je pouze lidové muzikantství ... Vyrostl jsem v jižních Čechách a cimbálovou muziku jsem poprvé slyšel v Soběslavi jako student. Tak se mně to zalíbilo, že jsem tam vystál půl dne a prošvihl vlastní vystoupení s dudáky.
      Studoval jsem housle a trumpetu, hrál v dixilendu, tedy též v lidové hudbě, i když ne naší. Ale tam poprvé jsem si byl nucen vymýšlet, improvizovat. Prošel jsem také řadou amatérských souborů, zažil sběry písní na Valašsku, tři roky jsem zajížděl na Horňácko, a tak jsem postupně začínal chápat zákonitosti stylu hudců různých regionů.
      Pět let jsem pracoval se Smejkalem, jenž je pro mne nedostižným interpretem zejména písní cikánských. Bylo to v době, kdy se repertoár BROLN rozšiřoval též až kamsi ke klasice. Ani já nechci hrát jen postaru. Musíme spolupracovat s nejlepšími hudebními skladateli, Ale prvotní je pro mne vždy osobnost dokonale ovládající styly různých oblastí.
      Do debaty zasáhl dramaturg BROLN, cimbalista a aranžér Slávek Jakubíček.
      Dobrých aranžérů je nedostatek, ale improvizovat, být vpravdě lidovým hudcem, osobností, to dokáže jen málokdo. Mladí hráči BROLN musí velmi dobře naslouchat starým hudcům, pokud je ještě máme. Musí na ně navazovat, proto jsme zavedli poslechy autentických snímků, proto budeme i nadále zvát k pohos[/]tinské hře primáše regionů, aby vtiskli hře orchestru svoji pečeť. Regiony jsou naší solí...
      Shrňme tedy stručně hlavní požadavky v memento, řekl Jaromír Nečas a zopakoval vlastně to, co bylo řečeno již v počátku; BROLN jako orchestr fandů, osobnosti, blížících se co nejvíce pojmu - hudec.
      A co ta tvorba, která nějakým způsobem autentický fond proměňuje, přetváří, vytváří na základě starého umění nové? Například taková úprava balady Putovali hudci od Josefa Berga? v historickém zenitu tohoto snažení nestojí nikdo menší než Janáček. O této perspektivní oblasti tvorby BROLN jsme vlastně nemluvili.
      Sotva totiž lze budovat program jen z napodobování nenapodobitelné hry hudců. Nejen noty jsou mrtvé... Ale nepředbíhejme událostem, které - doufejme - přijdou.
      Zavírám blok s poznámkami, sem tam otazník. Některé z nich BROLN nepochybně vymaže v příštích pětadvaceti letech, jiné zůstanou, nové se objeví.
      Takový už je osud umělecké tvorby. Jindřich Uher

Před devíti lety jsme v našem časopise vzpomínali jeho 75. narozenin. Vladimír Pavlík byl původním povoláním veterinární lékař, který začal tento obor studovat před první světovou válkou ve Vídni a po válce dokončil pak studia v Praze a v Brně. Po absolutoriu působil 15 let ve svém rodišti Velké nad Veličkou a po celém okolí tohoto střediska Horňácka. Protože měl oči otevřené, díval se...
Zapojil se čile do místního kulturního dění. Byl jedním ze zakladatelů Horňáckého muzea Franty Uprky (dnes, ke škodě, zaniklého, čehož Pavlík do konce života litoval), sbíral po okolí hmotné doklady tratící se rázovité kultury, podporoval zdejší i myjavské hudce, s nimiž udržoval těsné přátelské styky, střežil památku významných horňáckých rodáků (z vlastních prostředků obnovil např. hrob malíře Cyrila Mandela) a dělal si poznámky o životě a kultuře lidu rodného kraje, aby je pak v penzi zpracovával. Byl dobrým pamětníkem, který ve věcně laděných vzpomínkách nepřimudrovával, a byl znamenitým vypravěčem, zvláště ve společnosti, která mu byla po chuti. To pak šlo jedno vyprávění za druhým a jedno bylo podáno pěkněji a vtipně;i než druhé. Některá ze svých vyprávění zachytil ve více než dvěstěpadesátistránkovém rukopise.[/]

Vzpomínky na Horňácko, které jsou uloženy jednak na oddělení etnografie a folkloristiky filozofické fakulty UJEP v Brně a jednak (novější verze) na MNV ve Velké nad Veličkou. Část těchto poutavých črt přibližujících minulý život lidí na Horňácku byla publikována: něco ve sborníku Slovácko v Uherském Hradišti (např. o podomních obchodnících), něco v Malovaném kraji (o hudcích) a něco se objevilo i v Československém rozhlase (např. pořad o vystěhovalcích do Ameriky aj.).
Vedle Vzpomínek na Horňácko rozpracoval V. Pavlík také slovník[/] nářečí z okolí Velké, nashromáždil pěknou soukromou sbírku horňáckých lidových výšivek, keramiky aj. a před zapomenutím zachránil také celou řadu pěkných a zvláštních písní z Horňácka i ze sousedního Myjavska. - Nikdy se nepovažoval za národopisce nebo dialektologa, byl si však vědom, že důvěrně zná svůj kraj a lid. Nejeden odborník to rád a s úctou ocenil i ocení. Dušan Holý _ KNIHY

Ján Komorovský: Tradičná svadba u Slovanov. [obsah]

Vydala Univerzita Komenského, Bratislava 1976, 308 stran, 79 vyobrazení, anglické a ruské resumé
Hned v úvodu je třeba říci, že úkol, který si stanovil Ján Komorovský, když se rozhodl zpracovat tradiční svatbu u slovanských národů, je velký a nesnadný. Vždyť jen obsáhnout tak rozsáhlou produkci, jakou .představuje literatura o svatebních obřadech a obyčejích, vyžaduje mnoho úsilí a systematické práce (bibliografie, připojená k monografii, obsahuje 655 titulů). Nesnáze pak vyvstávají zejména při volbě přístupu k této složité problematice Autor si byl vědom toho, že slovan

ská svatba jako taková ve skutečnost: neexistuje, že můžeme hovořit pouze o jejích lokálních, regionálních projevech. Slovanskou svatbu chápe Komorovský jako systém obřadních a obyčejových složek, z nichž každá v regionálních projevech představuje sémantickou řadu, charakterizovanou na jedné straně významovou jednotností a formovou rozmanitostí, na druhé straně různými významy jednoho a téhož obřadu, obřadního úkonu, obyčeje, způsobenými různými synchronními výklady. Po rozsáhlém studiu svatebního obřadu, jemuž se Komorovský věnuje řadu let, autor poznává, že je prakticky nemožné zpracovat v celoslovanském měřítku všechen obrovský rozmanitý materiál. Je zřejmé, že zde bude třeba postupovat etapovitě a různými cestami. Jednou z nich může být vypracování katalogu svatebních obřadů a obyčejů, mnoho možnosti skýtá etnokartografické studium této problematiky. Monografické zpracování svatby u slovanských národů má zatím v tomto ohledu omezené možnosti. v každém případě musí se počítat s výběrem materiálu. Ještě komplikovanější je pak řešení otázek genetické povahy.
      Je sympatické, že Ján Komorovský věnuje ve své práci značnou a zasvěcenou pozornost právě teoretickým a metodologickým otázkám. Je si vědom všech úskalí a hledá z nich východisko. Jako hlavní cíl svého bádání staví si autor určit význam, obsah a místo obyčejů v strukturách tradiční svatby u Slovanů, typologické zjištění společných a rozdílných[/] rysů ve svatební obřadnosti i sledování příčin přeměn v obyčejích.
      Kniha je rozvržena do čtyř oddílů, věnovaných předmanželskému životu mládeže, formám uzavírání sňatku, přípravám na svatbu a vlastní svatbě.
      V oddíle o předmanželském životě mládeže věnuje autor pozornost obřadu postřižin a dalším otázkám života vesnické mládeže. Zjišťuje, že organizování vesnické mládeže u Slovanů mělo většinou shodné formy s lokálními odchylkami, závislými na místních tradovaných zvyklostech. Pozoruhodný materiál, ukazující značnou rozmanitost a bohatství projevů, snesl autor o svatebních motivech v hrách děti a dospívající mládeže, o návštěvách chlapců u dívek, o milostné magii i věštění ve vztahu k manželství. v závěru prvního oddílu autor konstatuje, že prvním předpokladem pro uzavírání manželství u Slovanů bylo dosažení pohlavní zralosti; k tomu přistupovaly momenty sociální, ekonomické a další. U Slovanů však nebyly řídké ani sňatky v dětském věku.
      Oddíl o formách uzavírání manželství otevírá kapitola o únosu jako jednom z mimořádných způsobů uzavírání sňatku u slovanských národů. Na základě analýzy materiálu z různých území osídlených Slovany autor zjišťuje, že šlo především o skutečné násilné unesení dívky ženichem a jeho pomocníky bez souhlasu děvčete a jeho rodiny. Druhou formou únosu bylo odvedení dívky s jejím souhlasem; třetí - nejrozšířenější formou byl fingovaný únos,[/] který se uskutečňoval po vzájemné dohodě mezi rodiči nevěsty a ženicha. Rozhodující úlohu tu hrály zejména hospodářské důvody. Mimořádným způsobem uzavírání manželství, velmi blízkým dohodnutému únosu, bylo zběhnutí dívky do domu ženichových rodičů proti vůli vlastní rodiny. Etnografické doklady o této formě známe především z oblastí východoslovanských a jihoslovanských. Ve výkladech o polygynii (mnohoženství) a polyandrii (mnohomužství) zaujmou zejména pasáže o tzv. snochačestvu, které se v některých slovanských krajích udrželo až do nedávné doby. z dalších problému, které Komorovský sleduje v druhém oddílu, upozorňujeme na jeho interpretaci matrilokálního manželství, trhů a přehlídek nevěst, koupi nevěsty (sem autor zahrnuje i tzv. výslužní sňatek), věna a výbavy.
      V oddíle o přípravách na svatbu. popisuje a analyzuje autor základní složky této části obyčejové tradice (námluvy, vstupní formule při námluvách, zásnuby, období, kdy se konaly svatby, zvaní na svatbu, pláč: nevěsty, obřadní koupel aj.); patřičnou pozornost věnuje autor též charakteristice svatebních funkcionářů a rekvizit.
      Na reprezentativním výběru údajů je založen rovněž závěrečný oddíl monografie, věnovaný vlastní svatbě. Komorovskému se podařilo postihnout celkovou skladbu i atmosféru svatebního obřadu s jejich aspekty sociálními, právními, obyčejovými, věrskými, uměleckými i dalšími, odhalit jejich podstatu, mnohotvár

nost i naznačit zvláštnosti, existující v krajích východoslovanských, jihoslovanských i západoslovanských. Stav bádání o svatebním obřadě v jednotlivých oblastech osídlených Slovany neumožnil Komorovskému věnovat větší pozornost současné situaci ve svatebním obřadě a obyčejích. Zde autor mohl jen naznačit hlavní trendy.
Monografie Jána Komorovského o tradiční svatbě u Slovanů je napsána svěže a poutavě. Je první větší syntézou o svatebním obřadě všech slovanských národů a významným soudobým slavistickým dílem. Václav Frolec[/]

O lidovém stavitelství horního Potisí

Gilyén, N. - Mendele, F. Tóth, J.: A Felsö-Tiszavidék népi épitészete. [obsah]

Müszaki Könyvkiadó, Budapest 1975, 215 stran, 275 vyobrazení. Anglické a ruské resumé
Studium lidové architektury má v Maďarsku dlouhou tradici a maďarský národopis se může pochlubit řadou pozoruhodných publikací o této významné složce lidové kultury hmotné. Nová monografie, připravená autorským kolektivem, je věnována lidovému stavitelství v severovýchodní nížinné části země v povodí horní Tisy. Maďaři se usadili na tom[/]

to území z velké části ve 12. a 13. století. v období 16.-18. století se o toto území dělily Maďarsko, Sedmihradsko a Turecko; v důsledku své zeměpisné polohy a politických, ekonomických i náboženských svazků se nejvíce projevil vliv maďarského Sedmihradska. Celkový rozvoj území v 18. a 19. století postupoval velmi pozvolna a v důsledku toho se zde zachovalo mnoho památek tradiční lidové kultury.
Zdejší vesnice se vyznačují ulicovým půdorysem, který místy přechází v tvary návesní. Původní situování staveb v rámci dvora bylo nepravidelné, obytné stavení se budovalo zpravidla dále od cesty. v důsledku rodinných a majetkových poměrů docházelo často k výstavbě více obytných domů na jedné stavební parcele. Pozdější vývoj směřoval k pravidelné zástavbě dvora.
Lidový dům v oblasti horního Potisí zaujímá v rámci maďarské lidové architektury zvláštní postavení. Jeho charakteristickým znakem je otevřené zástřeší zasahující do hloubky domu, z něhož vedou samostatné vchody do síně, která leží uprostřed trojdílné domové skladby, i do obou světnic po jejích stranách. Jde o princip, s nímž se běžně setkáváme u lidového domu v řadě balkánských regionů. Škoda, že autoři nevěnují těmto vztahům větší pozornost. Podobné souvislosti podle našeho soudu vystupují i při detailnějším zkoumání vývoje zdejšího topeniště, v němž se objevují zřetelné analogie s karpatskými a balkánskými otevřenými ohništi. Přesto, že zdejší

topeniště zachovává princip otevřeného ohniště, nad nímž se zavěšuje kotel, jeho stavební úprava - jak autoři dokládají písemnými prameny - vedla už v 17. století ke vzniku více nebo méně uzavřeného krbu. v pozdějším vývoji se tato forma topeniště přesunula do síně, která se změnila v kuchyň, a ve světnici se začala budovat pec. Charakteristickým prvkem zdejších domů jsou loubí, jejichž vývoj postupoval od .jednoduchých dřevěných forem až po vyspělé klasicistní tvary.
      Archaické stavební principy a formy nalézáme u zdejších hospodářských staveb, mezi nimiž vynikají zvláště podélně a příčně průjezdné stodoly, sýpky na obilí, velmi připomínající obdobné stavby na východoslovanských územích a na Balkáně, i otevřené oborohy. Autoři věnují pozornost také dalším stavbám hospodářského charakteru a formám plotů. Obšírněji se v monografii pojednává o různých druzích mlýnů, mezi nimiž převládají vodní mlýny. Závěrečná část knihy je věnována sakrální architektuře, zejména dřevěným kostelům z 18. století (za nejvýznamnější památku je označen dřevěný kostel ve vesnici Tákos). Vybrané objekty lidové architektury horního Potisí se dnes soustřeďují do budovaného muzea lidových staveb v přírodě v Nyíregyháze.
      Monografie o lidové architektuře v oblasti horní Tisy si nečiní nároky na důkladné rozpracování všech problémů vývoje lidového stavitelství v této částí Maďarska. Publikace má spíše populárně vědecký charakter.
      Textovou část, kterou uvádí předmluva profesora Bély Gundy, vhodně a věcně doplňují četné kresby a fotografie, většinou velmi vysoké technické i výtvarné úrovně. Sama publikace je pojata moderně a v dobrém[/] slova smyslu atraktivně. Vzbudí ne-pochybně pozornost nejen odborníků, ale i široké kulturní veřejnosti. A tím také naplní své poslání. Václav Frolec

Venčení nevěsty před sňatkem. Sebechleby, okr. Zvolen. Foto J. Tomeš 1964.

O současné lidové umělecké výrobě v SSSR

E. I. Orlovskij: Izdělija narodnych chudožestvennych promyslov. [obsah]

Leninizdat, Leningrad 1974, 197 stran, 48 černobílých, 27 barevných fotografií
      Publikace souhrnně seznamuje s produkcí současných uměleckých výrob v SSSR. Výklad o jejich jednotlivých druzích soustřeďuje autor do prvních osmi kapitol. Úvod ke každé kapitole obsahuje základní údaje o historii popisované výroby, o technice a uměleckých osobitostech výrobků. v samostatných oddílech pak autor charakterizuje produkci nejvýznamnějších středisek. Seznamuje především s výrobami na území RSFSR, ale uvádí i nejdůležitější centra v jiných republikách.
      V první kapitole se autor zabývá lidovou keramikou. Charakterizuje ojatskou užitkovou keramiku, kterou vyrábějí v povodí řek Ojati a Kolpi na severovýchodě Leningradské oblastí ugrofinští Vepsové, dále ruskou malovanou keramiku z Gželu u Moskvy a figurální keramiku ve tvaru ptáků a zvířat ze Skopina u Rjazaně. Obě tato centra vznikla v 18. století. Zvláštní pozornost vě nuje dymkovským hliněným hračkám - píšťalkám (Kirov). z keramické tvorby jiných národů pojednává samostatně o hrnčířské tvorbě na Ukrajině (Poltava) a starobylé balcharské keramice z Dagestánu, zhotovované na ručním hrnčířském kruhu. O uměleckém zpracování jantaru na Litvě a drahých kamenů na[/] Uralu pojednává autor ve druhé kapitole.
      Starými historickými tradicemi i širokým sortimentem výrobků se vyznačuje ruská dřevořezba a malba na dřevě. Výroba chochlomských užitkových předmětů, číší, mís, lžiček aj., malovaných rostlinným ornamentem charakteristickou kombinací zlaté, červené a černé barvy, se soustřeďuje do Semenova. Jejich název pochází od nedaleké vesnice Chochlomy, kam vozili vesničané z okolí své výrobky na trh. ze staré řezbářské tradice vychází výroba hraček z lipového dřeva v Bogorodském u Zagorska. První ruské matrjošky se začaly vyrábět v 90. letech minulého století v hračkářské dílně v Zagorsku u Moskvy podle původní japonské hračky. Figurální gorodecká malba se rozvinula na začátku 19. století na přeslicích; o sto let později v souvislostí se zánikem výroby domácí příze se přenesla na nábytek. Výrobky z březové kůry, zdobené jemnou ažurovou řezbou, se vyrábějí ve Velkém Usťjugu u Vologdy. Karpatskou dřevořezbu reprezentují drobné užitkové předměty Huculů, zdobené - plochou reliéfní: řezbou a inkrustací kovem, perletí a korálky. Dagestánci vykládají stříbrem dekorativní dřevěné mísy, nože, dýmky aj.
      Ke starým centrum ruského uměleckého zpracování kovu patří Krasnoje Selo v Kostromské oblasti (filigrán) a Rostov v Jaroslavské oblasti miniaturní malba na smaltu). Zvláštní pozornost věnuje autor uměleckým výrobkům dagestánských Ku[/]bačinců, v minulosti výrobců zbraní; jejich stříbrné šperky a poháry jsou zdobené cizelováním a inkrustací. v krátkém přehledu informuje o tradiční výrobě Gruzínců a Arménů (cizelérství, filigrán).
      Obsáhlá kapitola o textilních výrobách zahrnuje výšivku, krajkářství a výrobu koberců. Autor pojednává o ruské výšivce (krestecká výšivka Novgorodské oblasti, vladimirská výšivka, kalužská výšivka se starými figurálními prvky), dále o ukrajinské výšivce (poltavské ručniky) a krojové výšivce ugrofinských národů Povolží. Výšivka Marijců, Mordvínů a Čuvašů se vyznačuje velkým geometrickým ornamentem, složitou kompozicí, starými ornamentálními prvky i zvláštními technickými detaily (např. dvoustranné stehy ve výšivce čuvašského svatebního oděvu). Zlatá výšivka, rozšířená v severních oblastech Ruska již ve 13. století, se rozvíjí ve starém centru Toržok (Kalininská obl.). Hlavními středisky uzbecké zlaté výšivky jsou Buchara a Čusta (ťubetějky). Ruské krajkářství se rozvíjí ve Vologdě, v Rjazaňské (Michajlov), Kirovské (Sovětsk), Leningradské ("kirižská krajka") a Lipecké oblasti (Jelec). Podrobně seznamuje autor s tradiční výrobou koberců na Kavkazu a ve střední Asii, v přehledu informuje také o moldavských, ukrajinských (kilimy), ruských (Kursk, Voroněž) a estonských kobercích.
      Řezba v kosti se rozvíjí v Archangelské oblasti (cholmogorské užitkové předměty zdobené ažurovou řezbou, známé od 17. století), v oko

lí Moskvy a v Tobolsku na Sibiři (drobná kostěná plastika). Archeologické nálezy dokládají čukotskou řezbu v kosti již v době před tisíci lety. Čukčové vyřezávají do mrožího klu realistické výjevy ze života, syžety starých legend a pohádek o zvířatech, a na podobná témata zhotovují i drobnou plastiku (dílna v Uelenu).
V sedmé kapitole pojednává autor o výrobcích z kašírovaného papíru s lakovou malbou; tato technika pronikla do Evropy z Číny a Japonska v 16. století. Autor popisuje techniku výroby dekorativních kašírovaných kazet a charakterizuje osobitosti malby, kterými se vyznačují jednot[/]livé dílny; patří k nim Fedoskino, kde ruská laková miniatura na počátku 18. století vznikla, Palech a Msťjora - bývalá centra malby ikon. Přehled lidových výrob uzavírá autor seznámením s výrobky z kůže (Estonsko). v závěrečných kapitolách podává autor praktické rady o exportu uměleckých předmětů, o jejich prodeji, konzervování aj.
Publikace poslouží především pro základní orientaci o druzích výrob, jejich historii a současném rozvoji v SSSR. Jsou v ní zahrnuty i ty, které v sovětské době přerostly místní domácí charakter a staly se předmětem tovární výroby. Eva Večerková[/] SBORNÍKY

Jaroslav Vlach: Materiály k vývoji průmyslu, obchodu, živností a řemesel v Žarošicích v letech 1654 -1948. [obsah]

Vydal Vlastivědný kroužek při Kulturním klubu MNV, Žarošice 1976, 79 stran, 82 fotografií
      Žarošický rodák a vlastivědný pracovník Jaroslav Vlach se již dlouhá léta s obdivuhodným nadšením zabývá historií své rodné obce (a nejen jí samotné). Ve svém úsilí shromáždil spoustu dokumentárních a faktografických materiálů, z nichž vzešla publikace, kterou vydal v předcházejícím roce Vlastivědný kroužek[/] při Kulturním klubu Místního národního výboru v Žarošicích (okres Hodonín). Jde o knížku skromné úpravy (tisk cyklostylem), jež však nic neubírá na významu publikace pro Žarošice a jejich okolí. Předmluvu napsal Vladimír Polínek, ředitel Okresního vlastivědného muzea v Hodoníně, obálku navrhl Egon Havrlant.
      V úvodu Jaroslav Vlach seznamuje čtenáře s místní historií průmyslu, živností, řemesel a obchodu, jež vzkvétaly v Žarošicích zejména v 19. století. Některé žarošické rody se věnovaly svým řemeslům po několik[/] generací. Materiály o vzniku živností jsou seřazeny chronologicky. k jejich zpracování použil autor snadněji dostupných pramenů, ponejvíce archívu bývalého žarošického panství, obecního archívu, hodonínského okresního archívu, farních matrik a rukopisů z pozůstalosti Jakuba Vrbase. z časových a finančních důvodů nemohl využít pramenů z dalších archívů. v závěru svého úvodu Jaroslav Vlach podotýká, že většina žarošických řemeslníků byla mistry ve svém oboru. Byli to lidé pracovití a houževnatí. Převážně žili ve skromných sociálních poměrech, často i v nedostatku. Nijak se nelišili od chalupníků a dělníků.
      První kapitola je věnována Historii žarošických mlýnů. Nejstarší zmínka o vrchnostenském (horním) mlýně v Žarošicích je z roku 1676. Prvním jeho nájemcem byl Martin Nosál. Kapitola o mlýnech je rozdělena na části Horní mlýn č. 258, Dolní mlýn č. 140, Větrný mlýn na "Zábraní" a Větrní mlynáři, První doklad o dolním mlýně je z roku 1775. Větrný mlýn postavil roku 1829 Jan Vodička. Posledním jeho majitelem byl Jakub Záleský (koupil ho roku 1844), jenž však mlýn i obytný domek zbořil. Vzhledem k existenci dvou vodních mlýnů v obci nemohl tento větrný mlýn prosperovat.
      Ve druhé kapitole sleduje autor vývoj hostinců v Žarošicích. Bylo jich několik a čtenář se setkává s dlouhou řadou jmen jejich nájemců i majitelů.
      Palírna, výrobna salajky, koželužna, řeznictví a nálevna č. 16 - to

je název a obsah třetí kapitoly. Až do konce 18. století bylo pálení lihovin výhradou vrchností. Vrchnostenská palírna v Žarošicích existovala již před rokem 1749 a při ní byla vždy nálevna lihovin.
      Čtvrtá kapitola se zabývá historií panského pivovaru a palírny ve Zdravé Vodě. Oba podniky zřídila roku 1828 majitelka žarošického panství hraběnka Arnoštka Schaffgotschová. Pro malou prosperitu byly již roku 1850 zrušeny.
      Pátou kapitolu tvoří stať o cihelnách a cihlářích. Již v roce 1735 založila vrchnost cihelnu pod "Klínky", v níž se vyráběly cihly, křidlice a dlaždičky. Byla zrušena asi roku 1840. Obecní cihelna "U Floriánka" byla založena kolem roku 1860 a zanikla po první světové válce. Cihlářstvím se v Žarošicích zabývala řada občanů.
      Šestá kapitola má název Porodní báby a přináší sled porodních asistentek v Žarošicích. První doložená zpráva o existenci porodní báby v obci je z roku 1793 (Kateřina Havlasová).
      Sedmá kapitola - Obchod, živnosti a řemesla - je rozdělena na několik časových údobí (do roku 1750, 1751 -1800, 1801-1826, 1827-1847, 1848 -1869, 1870-1900, 1901-1910, 1911, 1919, 1923, 1924-1930, 1931-1935, 1936-1948). Je nejobsáhlejší a setkáváme se v ní s nejrůznějšími řemesly, živnostmi a obchody i s celou řadou řemeslníků, živnostníků a obchodníků, kteří v Žarošicích působili.[/
      Poslední část publikace tvoří jmen ný rejstřík a oddíl většinou zdařilých fotografií obchodníků, živnostníků a řemeslníků, jeich rodin, dílen apod.
      Sesbírání a zpracování těchto obsáhlých .materiálů si bezesporu vyžádalo mnoho obětavé a cílevědomé práce, za niž náleží autorovi uznání. Ne každá obec má v řadách svých rodáků takové nadšené pracovníky v oblastí místní historie. Jaroslav v lach může být pro mnohé vzorem. Jeho "Materiály" se jistě mohou setkat i s výhradami. Pro Žarošice však mají svůj význam a u žarošických občanů nezůstanou bez ohlasu. Za jisté uvítají tento počin Vlastivědného kroužku při Kulturním klubu MNV v Žarošicích a zejména výsledek poctivé mravenčí práce svého rodáka Jaroslava Vlacha. Publikace určitě není nevýznamnou i pro Okresní vlastivědné muzeum v Hodoníně. Dušan Vlach

Agrikultúra 14. [obsah]

Vydalo Slovenské poľnohospodárske múzeum v Nitre, Bratislava 1976, 187 stran
      Slovenské zemědělské muzeum v Nitře vydává už více než deset let sborník věnovaný dějinám chovu domácích zvířat, pěstování různých zemědělských plodin, vývoji pracovního nářadí, nástrojů a strojů, starým pracovním technikám a dějinám zemědělského školství a výzkumu. Jeho 14. svazek vyšel v minulém roce.[/]
      V úvodní studii se C. Ambróz zabývá počátky chovu domácích zvířat ve světle archeologických výzkumů. Všímá si dějin archezoologie a procesu domestikace hovězího dobytka, ovce, kozy, vepřového dobytka, psa, koně, kura domácího, husy domácí a kachny, závěrem navrhuje správné zoologické označení domácích zvířat.
      Z. Tempír zaměřil svou pozornost na rozšíření pěstování pšenice dvouzrnné (Triticum dicoccon Schrank) v západních Karpatech. Konstatuje, že její pěstování bylo velmi rozšířené na většině zemědělsky využívaných ploch v Evropě a že k snížení osevních ploch došlo na našem území pravděpodobně v souvislosti s rozvojem slovanského osídlení záměnou za výhodnější pšenici obecnou. Od těch dob se pěstovala jen v okrajových oblastech, z hlediska zemědělské výroby v poměrně těžko dostupném terénu. Její dnešní rozšíření se shoduje se staršími historickými údaji z 18. a 19. století.
      Vývoje strojů na třídění brambor si všímá M. Petráš. Při třídění se kladl hlavní důraz na přípravu sadiva podle velikosti, což umožňovalo mechanizaci sázení. Třídiče dělí autor podle situování sít na: 1. třídiče s válcovými síty, 2. třídiče s rovnými síty: a) umístěnými horízontálně za sebou, b) umístěnými vertikálně pod sebou, přičemž si všímá konkrétních typů strojů až po moderní posklizňové linky.
      Zajímavou studií o mlácení obilí dobytkem v oblastí Komárna do po

čátku 1. světové války, kdy zaniklo, přispěl do sborníku Š. Kollár. Vymezuje území, na němž bylo mlácení obcí dobytkem rozšířeno. Materiál ukazuje shodu v technologii používané v jednotlivých fázích mlácení mezi maďarským etnikem obývajícím jižní Slovensko a Maďarskem. Autor vymezuje tři způsoby přípravy "násadu", tři typy při použití tažných zvířat a čtyři varianty umístění poháněče a všímá si jejich rozšíření.
      J. Vontorčík zaměřil svůj příspěvek na významné choroby dobytka v období let 1850 až 1918 na Slovensku a ochranu proti nim. Nejčastější nákazou byl mor dobytka, proti němuž se vláda snažila bojovat uzavíráním hranic překupníkům s dobytkem a uzavíráním osad s vyskytnuvší se nákazou už od 18. století. Jako nejlepší lék se však ukázalo očkování. Druhou nejčastější chorobou byla plicní nákaza, která měla více lokální výskyt. k běžným chorobám patřila slintavka a kulhavka; její výskyt se ani přesně neevidoval. Sněť slezinová, i když byla velmi nebezpečná, nehrála mimořádnou úlohu, neboť se vyskytovala zřídka.
      Dějinám chovu ovcí na bánovském panství věnoval pozornost J. Fojtík. Rozborem historických pramenů získal údaje o chovu ovcí od prvého záznamu z roku 1623, o chovu ušlechtilých ovcí od roku 1794 a nákupu a chovu plemenných beranů. Všímá si též produkce sýra a hlavně vlny, stejně jako prodeje ovcí.[/]
      O dějinách ružomberského pivovarnictví pojednává E. Kufčák. Podstatnou částí příspěvku je výběr dokumentů, které jsou otištěny v nezkráceném znění. Jedná se o přísahu sládka, pivovarských inspektorů, pivovarského pomocníka, statut ružomberského pivovaru, kontrakt města se sládkem a inventář pivovaru.
      Vznikem, prosperitou a zánikem Roľnickeho mliekárskeho družstva ve Skalici, jehož iniciátorem byl r. 1903 dr. Pavel Blaho, se zabývá M. Jurkovič. Autor si všímá stavby budovy; strojního zařízení, členů družstva, provozu mlékárny, mlékárenského řádu, zaměstnanců, valného shromáždění a také příčin likvidace r. 1913.
      V. Zuberec sleduje Slovenskou domovinu, stranu malorolnického lidu, a její úlohu při formování celostátní. agrární strany. Konstatuje, že strana trvající pouze od února do června 1922 v stranicko-politickém systému Československé republiky[/] nijak nevynikala, její vznik odloučením od Slovenské národní a rolnické strany vyplynul z předcházejícího vývoje buržoazní slovenské polaiky, a poněvadž neměla perspektivu úspěšné existence, splynula s ostatními agrárními stranami do jednotné agrární strany, Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu.
      Vývojem Státní hospodářské lidové školy v Nových Zámcích se zabýval Š. Košovan. Zmiňuje se o předcházejícím vývoji, učitelích a žácích, vyučovacích předmětech a zániku školy v době první světové války. Na knižní ilustrace se zemědělskou tematikou v trnavských vydáních do poloviny 19. století zaměřuje svou pozornost H. Radváni.
      Sborník vhodně doplňuje zpráva o činnosti Slovenského zemědělského muzea v Nitře za rok 1973 z pera O. Rajniakové a oddíl recenzí. Jan Krist

Ve dnech 9. - 11. července 1976 proběhly v Detve XI. folklórne slávnosti pod Poľanou. Zahájil je rozhlasový pořad "Pozvanie pod Poľanu", po němž následovala v Domě kultury ROH vernisáž výstavy kreseb akademické malířky Sibylly Greinerové a na amfiteátru výstavky místní lidové dřevořezby. Vlastní scénické programy letošní Detvy otevřel v pátek večer pořad "Tá krajanská pieseň",[/] věnovaný folklórnímu projevu našich krajanů v zahraničí. Noční pořad "Balady a piesne" byl pokusem o spojení básnického slova a písňového projevu v prostředí přírodní scény a v podání amatérských i profesionálních interpretů. Patřil mezi nově pojaté pořady našich festivalů, které snad vývojem vykrystalizují v nový scénický tvar.
Sobotní dopoledne bylo věnováno tradiční soutěži výrobců fujar (soutěž byla obeslána 44 fujarami). Po[/]

rota hodnotila tři hlavní kritéria: zvukovou kvalitu, výtvarný projev a výrobně technické provedení. Hlavním cílem soutěže byla snaha o podchycení a rozvoj lidové výroby těchto nástrojů a o zkvalitnění jejich hudební a výtvarné stránky. Odpoledne vystupovaly soubory z Detvy a okolí v pořadu "Roztancovaná Detva", který měl charakter lidových zábav v ulicích obce.
Večerní program vyplňovaly dva pořady: "Medailony" a "Z kraja nášho najkrajšieho". První představil dva jubilující soubory, Liptov z Ružomberka (15. výročí založení) a místní soubor Detvu (5. výročí činnosti). Byl složen z hudebních, tanečních a zpěváckých čísel, charakteristických pro oblasti působení obou souborů. Zajímavý byl hudební projev obou lidových muzik, zvláště detvanské Ďatelinky, která po dobu své činnosti získala už mnoho uznání. Podobný typ pořadu bude i v budoucnu využit pro medailónky jubilujících souborů ze středního Slovenska.
Dětský program "Naša jar" připravili Mária Mázorová a Ján Šouc. Úvodem pořadu vystoupily děti z Detvy a Malince se svými hrami a tanečky, aby navodily bezstarostnou atmosféru mládí a svěžího dětského projevu. První část pořadu byla zaměřena na jarní zvyky, vynášení Moreny, vítání jara, otvírání studánek aj.

Druhá část pokračovala ukázkami dětského tanečního, hudebního a zpěváckého projevu, od jednoduchých dívčích tanců a zpěvů po náročnější programová čísla. v letošním dětském pořadu byly na rozdíl od předcházejících let zapojeny i nové soubory, což svědčí o živém zájmu dětí i jejich vedoucích folklórní tradice.
      Dalším pořadem nedělního dopoledne bylo pásmo "Očová, Očová" (autoři Igor Kovačovič a Ján Priechodský). Program zobrazoval symbolicky obec Očovou od jejího vzniku až po současnost. Tato obec patří k nejstarším a nejznámějším podpolanského regionu a v průběhu desetiletého trvání detvanských festivalů se vždy aktivně zapojovala do programu. v pořadu účinkovala folklórní skupina z Očové, soubor Očovan, místní dětský soubor a řada sólistů. Divák tak měl možnost konfrontovat tři různé polohy folklórního projevu: autentický projev starší generace, souborový typ středních let a začínající tvorbu mladé generace, která se učí úctě k folklórním tradicím. Sled pořadu se opíral o několik stěžejních částí. Symbolický vznik obce naznačovaly křtiny a vůbec obyčeje kolem narození dítěte. Dále jsme viděli "máje", dožínky, dětské hry, pastýřské zvyky "na Mitra" a zbojnické tance. v doplňujících částech pořadu účinkovali píšťalkáři, gajdoš a očovská muzika. Pořad byl dobře sestaven jako hudební, taneční a písňová monografie jedné obce a setkal se s živým zájmem obecenstva.[/]
      Vyvrcholením letošní Detvy byl pořad "Na slávu týchto dní" (autoři Pavel Bútor a Rastislav Uhrin), který věnovaly středoslovenské soubory 55. výročí založení KSČ. Kromě vyhodnocených účastníků soutěže výrobců fujar zde účinkovaly folklórní soubory Vršatec z Dubnice nad Váhom, Liptov z Ružomberka, Marína ze Zvolena, Urpín z Banské Bystrice a Podpoľanec z Hriňové. Program představoval jednotlivé soubory a jejich tvorbu, která je choreografickým ztvárněním tradičních lidových prvků. Tento typ našich folklórních souborů stojí vlastně uprostřed mezi folklórními skupinami s autentic[/]kým projevem a většími uměleckými tělesy, které jsou většinou zaměřeny profesionálním směrem. Tance vhodně doplňovaly zpěvy, zajímavé byly také ukázky sólové hry na některé méně známé nástroje (gajdy, grumle, liptovské husličky, různé typy píšťal a fujar)
      Loňský jedenáctý ročník folklórních slavností pod Poľanou otevřel druhé desetiletí jejich vývoje. Ukázal některé nové přístupy ke scénickému zpracování folklóru a svým bohatým programem přispěl k uspokojení odborníků i divácké veřejnosti. Jiří Pajer

Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou se pořádají v nepravidelných intervalech, pokaždé však lákají návštěvníky domácí i ze vzdálenějších míst, především pro bohatost a osobitost horňáckého lidového umění. Obvykle k tomu přispívá i přírodní prostředí luk a sadů pod Strážnou hůrkou, kde je umístěn amfiteátr. v nedávných letech k úspěchům Horňáckých slavností přispěla i skutečnost, že se spontánně[/] vytvořily potřebné organizátorské komise, jichž se aktivně zúčastnili zástupci všech horňáckých obcí i všichni národopisci pocházející z Horňácka. Zvlášť iniciativně si počínal výbor slavností s předsedou Františkem Prachařem z Kuželova a programová rada, kterou obětavě vedl doc. dr. Dušan Holý, CSc., brněnský hudební folklorista, rodák z Hrubé Vrbky. Podařilo se mu soustředit kádr programových pracovníků. k tvůrčím a organizačním oporám patřili zejména ing. Martin Zálešák, Antonín Mička, Zdenka Jelín[/]ková, ing. Jiří Hudeček aj. Prog2ramová rada se snažila nejen připravovat jednotlivé ročníky slavností, ale usilovala o udržování folklórních tradic ve všech horňáckých dědinách, o jejich zapojování do kulturního a společenského dění, zamýšlela se nad perspektivami Horňáckých slavností v souvislosti s vývojem folklórní tradice na Horňácku. Sám jsem se této programové práce zúčastnil, a to i v souvislosti s metodickým působením Ústavu lidového umění vo Strážnici, kde pracuji, na regionální slavnosti v Jihomoravském kraji, a s lítostí musím konstatovat, že tehdejší vedení ZK ROH Kordárny ve Velké nad Veličkou, v jehož kulturním domě se veškerá práce kolem slavností soustřeďovala, nedovedlo vytvořené kolektivy dobrovolných spolupracovníků udržet, nechalo je rozpadnout. Na tuto situaci jsme kriticky poukazovali při schůzkách pořadatelů jihomoravských folkloristických festivalů, které se každoročně pořádají ve Strážnici, a to proto, že iniciativu dobrovolného aktivu bylo potřeba podchytit a cílevědomě ji usměrňovat a nikoliv ji zatratit či dokonce zpochybnit. Poukazovali jsme i na to, že nové tvůrčí a organizátorské kolektivy se pak budou s velkými těžkostmi znovu vytvářet. To se také potvrdilo po čtyřleté odmlce Horňáckých slavností.
Festival horňáckého folklóru se konal ve dnech 24. a 25. července 1976 ve Velké nad Veličkou, a to díky novému vedení Závodního klubu ROH a zejména vytrvalému a obětavému úsilí pracovnice Ústavu pro

etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně Zdenky Jelínkové, která autorsky i organizačně připravila sobotní pořad "Vysoko Kosenky vyšly" a nedělní "Okolo téj Velkéj". Jejím záměrem bylo ukázat současné nositele folklórní tradice na Horňácku, zaktivizovat folklórní skupiny ve všech horňáckých obcích. Žel, slavnostem nepřálo počasí; i když se v sobotu večer začali účinkující i diváci scházet v přírodním hledišti pod Strážnou hůrkou, zahnal je nakonec déšť do sálu kulturního domu, kde pak proběhl ve skromnějších podmínkách sobotní i nedělní pořad. Proto také nepřijely původně pozvané folklórní skupiny z Brezové pod Bradlom a Nové Bošáce, a tak byly Horňácké slavnosti věnovány jenom horňáckému folklóru, což jen prospělo jejich stylové vyhraněností a dramaturgické sevřenosti.
V obou případech jsme viděli představitele nejmladší, střední i nejstarší generace horňáckých zpěváků, tanečníků a hudců. Ale přesto bylo patrné, že pomalu se budeme muset smiřovat s nepřítomností dnes už legendárních hudců, k nimž patří Jan Ňorek a Jožka Kubík z Hrubé Vrbky. Stáří a nemoc jim nedovolují vždy vystupovat na jevišti ani si udržet svoje kapely. Ale přesto si myslím, že pokud žijí mezi námi, měli bychom udělat všechno pro to, abychom jim vystoupení umožnili, i za cenu velkého úsilí. v pořadech jsme postrádali i jejich hrubovrbeckého odchovance primáše ing. Martina Hrbáče (byl na zahraniční cestě), vystoupila však jeho muzika, orga[/]nizovaná při Závodním klubu ROH Železáren ve Veselí nad Moravou, ale tvořená muzikanty z Horňácka. Tentokrát ji vedl primáš Jožka Pešek s hudcem a zpěvákem ing. Jiřím Slovákem. v silné sestavě se představily mužské sbory z Velké nad Veličkou, Hrubé Vrbky a Kúželova, i když v sevřených prostorách přednes nevyzněl intonačně nejlépe. k nejsilnějším zážitkům patřily písně žen a ponocenský zpěv z Nové Lhoty. Snad nejlepší zpěvačkou celých slavností byla pětačtyřicetiletá Anna Šáchová z Velké nad Veličkou, která pochází ze zpěvné rodiny z Hrubé[/] Vrbky. Zaujala a zcela si získala přeplněné hlediště vroucností projevu i barvou hlasu. Při této příležitosti jsme si znovu uvědomili, jak je i Čs. rozhlas ke zpěvačkám z Horňácka macešský. Zatímco mužské sbory i sólisty z Horňácka slyšíme ve vysílání poměrně často, ze zpěvaček se v brněnském studiu uplatnila jen dnes již zemřelá Anežka Nekardová z Hrubé Vrbky.
Z horňáckých tanců v pořadech dominovala sedlácká. Tanečně skromně se tentokrát ukázala Velká nad Veličkou a Hrubá Vrbka, kde vždy bylo hodně vynikajících tanečníků,

Závěrečné vystoupení horňáckých skupin.
Velká nad Veličkou, okr. Hodonín. Foto F. Maršálek 1976.

o to více jsme byli překvapeni tanečním temperamentem i stylovostí skupin z Lipova a ze Suchova.
Mezi horňáckými hudbami zaujala zvláště hudecká muzika z Velké nad Veličkou s primášem Jožkou Peškem, které dodává nenapodobitelný projev klarinetisty Tomáše Kohúta zvláštní a neopakovatelný kolorit. Druhá velická muzika s primášem Jarkem Miškeříkem, která dříve doprovázela soubor Veličku, hrála s lipovskou skupinou. s horňáckým repertoárem hostovala na slavnostech cimbálová muzika Viléma Zahradníka z Uherského Hradiště, kterou vede velický rodák Jožka Kučera. Velké sympatie získala mladá muzika z Velké a zvláště její nadějný primáš Luděk Šácha. Škoda, že větší prostor nebyl věnován, gajdošské hudbě, stálo za to pro vystoupení získat staršího gajdoše Jana Hrbáče z Velké nad Veličkou, který na minulých ročnících hrával i s velickými hudci; jako hrubovrbecký rodák jsem předvedl ukázky hry na horňácké gajdy se zpěvem. Poprvé se na slavnostech představila hudecká muzika, kterou vytvořili veterináři z Horňácka Luboš Severa, Jurka Miškeřík, Jurka Hudeček s lipovským zpěvákem Jagošem, který překvapil jemným tenorovým přednesem. Nedělní pořad obohatilo vyprávění Vaška Mlýnka z Kuželova i vystoupení dětí z horňáckých škol a malá krojová přehlídka.
Vzhledem k přenesení pořadů připravených pro přírodní scénu do sá[/]lu kulturního domu bylo třeba hodně improvizovat, což se samozřejmě projevilo v jejich dramaturgické stavbě i v některých kolísavých a rozpačitých číslech. I přes nepří[/]zeň počasí se však Horňácké slavností uskutečnily a naznačily, že by stálo za to v jejich dobré tradici v budoucnu pokračovat. Josef Tomeš

Habánský kachel, zelená poleva, okolo 1600.
Ostrožská Nová Ves, okr. Uh. Hradiště.

Habánský majolikový kachel, okolo roku 1650. Košolná, okr. Trnava. Foto J. Tomeš 1974.

Ústav lidového umění ve Strážnici se během své dvacetileté výstavní činnosti zaměřoval i na prezentaci rozsáhlé keramické sbírky strážnického sběratele a keramika Heřmana Landsfelda. v roce 1959 to byla výstava Účelnost a krása lidové keramiky, v roce 1969 Habánské památky, v roce 1972 Lidové formy a matrice, v roce 1974 Krása lidové tvorby, uspořádaná k 75. narozeninám sběratele. v sérii tematických expozicí byla připravena i výstava Středověké a novověké kachle.
Vývoji středověkých kachlů věnovala naše i zahraniční literatura značnou pozornost. Nejstarší kachle vznikaly a vyvíjely se z různých hrncovitých, nálevkovitých a tyglíkovitých nádob bez ucha, vytáčených na hrnčířském kruhu. Tento proces probíhal v průběhu 14. století a na jeho konci nacházíme typologicky odlišné kachle, které daly základ pozdějšímu vývoji v novověku. Středověký kachel se skládá z předního hliněného plátu-listu na nějž se hlínou připevňovalo bednění (termín H. Landsfelda), komora, okruží. Povrch kachlů bývá režný, ale už. od konce 14. století se začínají používat olovnaté glazury, nejdříve průhledné, později barevné. z výzdobných prvků se nejvíce používají

figurální, geometrické a stylizované rostlinné náměty.
      Expozice dokumentuje vývoj středověkých kachlů několika ukázkami nejstarších nádobkovitých tvarů a pozdějších figurálních námětů. Období renesance přineslo řadu nových technologických a výtvarných inovací, například mnohostranné použití hlinkové výzdoby, malování aj. Do období druhé poloviny 16. století spadají počátky výroby habánských kachlů, které jsou na výstavě bohatě zastoupeny. H. Landsfeld se zabývá výzkumem habánské keramické výroby už od roku 1932, podařilo se mu shromáždit množství přesvědčivých dokladů. Habánské kachle se vyznačují pečlivým řemeslným zpracováním, technologickou jakostí, prvotřídními surovinami, vypalováním na vyšší stupeň, hlavně však výzdobnými motivy, které jsou odlišné od domácích. Podle habánské věrouky nesměli výrobci zobrazovat figurální motivy, proto se používají u habánských kachlů jen rostlinné, geometrické a geometricko-rostlinné vzory. Ornament tvoří buď samostatný výzdobný celek na jednom kachlu nebo navazuje na ostatní kachle celého kamnového tělesa. Nejkrásnější jsou ovšem majolikové kachle, zdobené pozdněrenesančními rostlinnými motivy. Zánik výroby habánských kachlů můžeme datovat k roku 1685, kdy zaniklo majetkové společenství habánů.
      Koncem 17. a začátkem 18. století se začíná vydělovat samostatný proud kamnářské výroby, lidové kamnářství, které se omezovalo na[/] vesnické a maloměstské prostředí. z hlediska typologického a ornamentálního má lidové kamnářství mnohostrannou a různorodou náplň. Vytvářejí se výrobní okruhy a oblasti, ornamentika mnohdy čerpá z prvků městské výroby. Výstava si všímá této rozmanitosti lidových kachlů a poukazuje zejména na jejich tři zvláštní skupiny: tzv. svratecké, bahríkové a flamované kachle. Výrobní oblastí svrateckých kachlů byla Svratka, Hlinsko v Čechách a nedávný nález potvrdil jejich výrobu i v Doubravníku (okr. Žďár nad Sázavou). Tyto kachle se vyznačují charakteristickým výrobním materiálem a příznačnými geometrickorostlinnými náměty figurální motivy jsou méně časté. Tzv. bahríkové kachle, jejichž výroba byla zjištěna v Ružomberku a v obci Hybe na středním Slovensku, se podobají loukotím (odtud jejich druhý název loukoťové). Kamna z nich postavená jsou kulatá, vysoká přes dva metry. Flamované kachle najdeme jedině na západním Slovensku (Modra, Častá, Nové Mesto nad Váhom, Lošonc u Smolenic), byly oblíbeny v rolnických usedlostech i v maloměstském prostředí. Zvláštní výzdobná technika, flamování nebo potékání, které se provádělo kukačkou bílým šmelcem na zelený podklad, dodávala postaveným kamnům vysoce estetický vzhled.
      Na výstavě nescházejí ani různé výrobní nástroje ze starých kamnářských dílen a ukázky dřevěných, sádrových a hliněných forem-matric pro výrobu kachlů. Výstavu doplňují[/] dvoje postavená kamna (kopie starých habánských a soudobá s lidovými náměty), výrobky keramické rodiny Landsfeldových.
      Expozice středověkých a novověkých kachlů, jejíž výtvarná realizace je prací výtvarníků Alfreda Hynka a Stanislava Kučery, podává názornou představu o vývoji středoevropské kamnářské výroby od středověku k současnosti. Mnoho exemplářů z bohaté sbírky Heřmana Landsfelda bylo veřejnosti zpřístupněno poprvé. Strážnická výstava přinesla na rozdíl od podobně zaměřené expozice v Roztokách u Prahy (1973) větší množství materiálu z Moravy a Slovenska, mnohdy ojedinělého. Ústav lidového umění ve Strážnici touto výstavou důstojně završil svou dosavadní dvacetiletou činnost na úseku výstavnictví. Jiří Pajer

U nás je málo známé, jakou péči věnuje sovětská vláda budování muzeí v přírodě. Do naší literatury proniklo několik informací o ukrajinském, litevském a lotyšském muzeu v přírodě a půvabné muzeum na ostrově Kiži známe z propagačních publikací a filmů. v Sovětském svazu je muzeum v přírodě považováno za nejúčinnější formu muzejní expozice, a proto je výstavba takovýchto zařízení maximálně podporovaná. Nejsou to jen centrální muzea celonárodní v jednotlivých svazových[/] republikách, vznikají všude tam, kde jsou k tomu vytvořeny vhodné podmínky. Dokonce i na dalekém severu v Malých Karelech u Archangelska začali v r. 1960 budovat regionální muzeum v přírodě. Má rozlohu 70 ha, terén je členitý, dvě návrší jsou rozdělena údolím s říčkou a jejím ústím do řeky Karelky. Převážná část areálu je porostlá původní severskou tajgou.
Urbanistická studie archangelského muzea, jejíž autorkou je starší architektka Olga Georgievna Sevanová z moskevského atelieru Rosrestavracie, člení plochu areálu na šest sektorů, které jsou řešeny formou[/]

Masky "židů" s typickými charpami.
Drážov, okr. Strakonice. Foto J. Režný 1976.

rekonstrukce uzavřených sídelních celků reprezentujících jednotlivé mikroregiony: Kargopolsko-oněžský, Kažský, Severodvinský, Piněžský, Pomorský a Mezenský. Řešení sektorů odpovídá i geografickému sledu od západu k východu a délka hlavní okružní cesty je 4 km. Každý ze sektorů reprezentuje jiný urbanistický typ. Nejmenší z nich obsahuje 3 usedlosti a největší 15 usedlostí a několik soliter včetně kostela. Sakrální architektuře je věnována velká pozornost, v celém areálu je plánováno 9 takových objektů. Celé muzeum bude obsahovat přes 50 větších staveb, což je na tak rozsáhlý areál dost málo. Umožní to vytvořit zcela věrnou představu šesti obcí oddělených lesem a poli. Nejstarší dům pochází z r. 1813, nejstarší cerkev ze 16. století. Unikátem je dnes již přenesená zvonice ze Severní Dviny s 23 zvony, z nichž některé pocházejí z Holandska (1604) a ze Švédska a jejichž rozličný původ ilustruje rozsáhlé obchodní styky místních kupců. Na zvonici pořádají koncerty zvonohry.
Budování a provoz muzea má značné těžkosti vznikající v důsledku nepříznivých klimatických podmínek. Pracuje zde kolektiv mladých nadšených etnografů pod vedením ředitelky Lydie Andrejevny Bostremové. Provádějí v terénu výzkumy a v těsné tvůrčí spolupráci s moskev

skými projektanty u přenesených objektů rekonstruují původní historickou formu z období jejich vzniku.
V severních částech RSFSR jsou rozestavěna dvě malá místní muzea, a to v Kostromě a v Novgorodě. Prvé má 14 objektů na deseti hektarech, druhé začali budovat na ploše 30 ha a zatím zde postavili 10 objektů. v severozápadní části Sovětského svazu tak vzniká celá síť muzeí v přírodě, neboť musíme připočíst i muzea pobaltských republik. Nejsevernějším z nich je Vabaohumuu seum u Tallinnu. Jeho vznik má delší historii (od r. 1923), založení se však datuje rokem 1957. Tehdy byl vybrán nový areál na pobřeží zálivu Kopli, zvaném Rocca - al Mare, který obsahuje 64 ha severského lesa. Autorem urbanistické studie je arch. A. Soans a na výběru exponátů a rozpracování detailů se kromě kolektivu etnografů vedených ředitelem arch. L. Paikenem podílel arch. K. Tihase. Koncepce vychází ze skutečnosti, že reliéf estonské krajiny a celé její přírodní prostředí má poměrně jednotný charakter. Rozdíly možno najít snad jen v severní a ostrovní části s drsnějším klimatem, kde se uplatňuje též kámen jako architektonický komponent. Koncepce vznikala postupně, proto prvé objekty v muzeu postavené pocházejí ze severního Estonska, z oblasti Virumaa. Rovněž výběr stavebního areálu byl určen možnostmi okolí Tallinnu. Terén je zde téměř rovinný, jen při mořském břehu je mírně nepravidelný. Přírodní prostředí borovicového lesa ve spojení[/] s přenesenými usedlostmi je vhodné, avšak chybí zde větší odlesněné plochy s pastvinami a polem. Areál je rozdělen do čtyř sektorů podle topografických oblastí - severní, západní, ostrovní a jižní (přesněji jihovýchodní). v každém ze sektorů je vytvářen celek 3-4 usedlostí, které reprezentují jak historickou, tak sociální strukturu vesnických usedlos[/]tí. Například severoestonská oblast je prezentována usedlostí z poloviny 18. století zámožného poddaného sedláka, u kterého žili bezzemci jako pracovní síly pro plnění. jeho poddanských povinnosti, dále usedlost středního rolníka z poloviny 19. století (v Estonsku bylo poddanství zrušeno r. 1819) s ukázkami domácké výroby, dům bezzemka z konce

Pec, ohniště a sauna dvora ze Sassi-Iani, 18. století. Tallinn. Foto J. Langer.

19. století, usedlost rybářů z druhé poloviny 19. století a zájezdní hospoda rovněž z 19. století. Komunikace dovoluje jak souvislou prohlídku všech objektů, tak menší okruhy podle výběru návštěvníka. Doposud nedořešený je vstupní areál. Jeho projekční podoba se vytváří v současné době se záměrem umístění služeb návštěvníkům. Prvý dvůr ze SassiIani, umístěný nejblíže vstupu, má největší volný prostor a je i nejatraktivnějším a nestarším exponátem. Slouží k folklórním programům. Je to prostředí tradiční a Estonci zde velice vhodně využívají přímého kontaktu s diváky, které do některých tanců přímo zapojují. Vybudovat amfiteátr vůbec nezamýšlejí.
Sezóna tallinnského muzea trvá 6 měsíců a návštěvnost se pohybuje kolem 100 tisíc, z toho asi pětina hostů ze zahraničí. Návštěvníci procházejí volně po vytyčené trase, u otevřených ob;ektů jsou dozorci sbírek. s výpravami chodí průvodce. O sobotách a nedělích dvakrát denně vystupuje některý z velkého počtu místních souborů lidových písní a tanců. Tato vystoupení nejsou jen jakousi hereckou produkcí, ale skutečnou lidovou zábavou, neboť při tanci berou do kola i návštěvníky, čímž se baví zcela všichni - i přihlížející. Zavřené objekty mají zapojeno signalizační zařízení, které je zavedeno přímo do strážnice veřejné bezpečnosti v areálu muzea. Odborných pracovníků je 13 z celkového počtu 48, v němž nejsou zahrnuti dělníci stavební čety řízení institucí pro ochranu památek a účetní admi[/]nistrativa, která je pro všechna tallinnská muzea centralizována. Těžiště práce spočívá tedy ve výzkumné terénní činnosti, tvorbě a ochraně sbírek a tvorbě skansenové expozice. Muzeum má 43.000 sbírkových jednotek, z čeho je 7.500 předmětů etnografické povahy a přes 1.000 výkresů. Ve všech pracovnách a depozitářích je zaveden signalizační systém jak proti vloupání, tak proti ohni. Tallinnští spolupracují se Státním etnografickým muzeem ESSR v Tartu, které má přes 80 tisíc etnografických sbírkových předmětů a spolu s dalšími fondy přes půl milionu jednotek.
V SSSR stoupá nejen péče o rozvoj muzeí v přírodě, ale i nároky na odbornost jejich realizace a na plnění celospolečenských kulturně politických funkcí. Klade se důraz na vyjádření historických sociálních vztahů, čehož lze dosáhnout jen rekonstrukcí větších organických sídelních celků. Aby přenesené objekty nezůstaly jen mrtvými památkami v současné přeměněné krajině, spojují se s dalšími komponenty vytvářejícími ve svých důsledcích historické životní prostředí s celou složitostí vnitřních vztahů. Jiří Langer

Nové polské muzeum v přírodě [obsah]

V posledních číslech Materiálů sanockého muzea v přírodě se objevily informace o vznikání nového muzea v přírodě severně od Rzeszówa,[/] v Kolbuszowé.1) Toto vznikání skutečně charakterizuje současný rozvoj muzeí v přírodě v Polsku, a to jak překotné tempo rozvoje, tak i růst odborných nároků na tuto práci. Na staveništi - 3 km od Kolbuszowé "na zeleném drnu" - začali pracovat teprve v listopadu 1975 a v době mé návštěvy (v červenci 1976) měli slušně vybavený stavební dvůr, přenesenou starou školu z r. 1815 a velký větrný mlýn, 9 objektů svezených a terénní úpravy pro spodní stavby byly v plném proudu. Neprojevuje se zde tedy žádná metodická váhavost. Na areálu 26 ha chtějí postavit kolem 80 objektů, které jsou již zdokumentované. Do konce roku 1976 mají v plánu postavit ještě 5 objektů. Vzorem jsou jim Sanočtí, kteří v poslední době staví 10 objektů ročně. Koncepce kolbuszowského muzea svědčí o tom, že mají teoretické problémy vyřešeny a výstavbu dobře připravenu. Rychlost výstavby je motivována rychlým zánikem objektů v terénu. Celé dílo vytváří skupina 18 pracovníků, z nichž je kromě ředitele jeden etnograf, tři administrativní pracovníci, tři strážci a ostatní pracovníci stavebně-konzervátorské skupiny. Park etnograficzny v Kolbuszowej buduje místní Muzeum lidové kultury pod vedením ředitele dr. Macieja Skowrańského. Bude obsahovat modelové rekonstrukce dvou vsí odlišného sídelního typu - z oblasti Rzeszowiaků a z oblasti Lasowiaků. Jádro každé z nich budou tvořit čtyři usedlosti diferencované historicky (nejstarší vybraný dům pochází

z r. 1780), sociálně i urbanisticky. v současné době je diskutován problém, zda zařadit do programu výstavby i část městské architektury při vstupní ulici. Takovéto prostředí je však možno uchovat 3 km odtud in situ. Rekonstrukce vsí počítají se všemi nezbytnými atributy jako je kostel (ze 16. století), škola, krčma,[/] větrné mlýny a řemeslnické dílny. Znovu bude opraven čtyřhektarový starý rybník, jehož voda bude pohánět vodní mlýny. Na rozdíl od podhorského zemědělství Rzeszowiaků bude expozice Lasowiaků založena na ukázkách lesnictví, brtnictví, sklářství a dřevovýroby. Zejména expozici stolařství připravují ve vel[/]

Prvý objekt (škola z roku 1815) muzea v přírodě v Kolbuszowé. Foto J. Langer 1976.

kém rozsahu, neboť Kolbuszowa sama byla známa po celém Polsku tradiční výrobou nábytku.
Často se podivujeme nad tím, jak rychle a v jakém množství rostou polská muzea v přírodě. Tyto tendence u nás vyvolávají dvojí stanovisko: jedni se snaží v každém správním útvaru vybudovat vlastní "skansen" a jiní často demagogicky hovoří o "skansenománii" v pejorativním smyslu nesprávného řešení záchrany památek. Domnívám se, že polský příklad je pro nás v mnohém přínosný, neboť tato nově vnikající zařízení mají jak plné ideové opodstatnění, tak vhodné kádrové a ekonomické podmínky, které zaručují i dobrou odbornou úroveň z hlediska muzejní tezaurace hodnot lidové kultury jako celého komplexu struktur svázaných funkčními vztahy. Přesvědčuje nás o tom kromě starších útvarů v Karpatech (Chorzów, Zubrzyca Górna a Sanok) i úroveň přípravy kolbuszowského muzea a myslím odborně nejzdařilejší nedávno otevřená expozice (v září 1975) v Nowym Sączu. Argumentem odpůrců exteriérových expozic bývají obavy, že by mnohost takovýchto zařízení působila stejným dojmem a byla pro návštěvníky nezajímavá. Nejnápadnějším důkazem neopodstatněnosti tohoto tvrzení je systematická prohlídka polských muzeí v přírodě od Opole po Sanok, při níž lze sledovat obrovskou bohatost a variabilitu forem a funkcí domu (nehledě na hospodářské objekty, krajinu a další biologické komponenty). Bude tedy záležet spíš na hloubce a dů

kladnosti etnografické a historické dokumentace, abychom dosáhli co nejúplnějšího zachování hodnot, než na estetickém vytváření iluzivních scén, jak to proklamuje naše památková péče.2) Každý takovýto útvar, ať již začíná z jakýchkoliv metodických a organizačních východisek, se totiž v budoucnosti neobejde bez sbírkového fondu předmětů a nemovitostí a jeho expozičního použití podle vědeckého zhodnocení funkčních vztahů. Polská muzea v přírodě nám to prakticky potvrzují. Jiří Langer

Poznámky:
1
KARCMARZEWSKI, A.: Projekt zagospodarowania zagrody na terenie Parku Etnograficznego w Kolbuszowej. Materiały Muzeum Budownictwa ludowego w Sanoku 17-18, 1973. 27-31. S. Lew, Park Etnograficzny w Kolbuszowej. Tamtéž č. 19, 1974. 53-64.
2
NOVÁKOVÁ, M.: Přemisťování jako jeden ze způsobů památkové péče o lidovou architekturu (příspěvek k teorii skansenů). Památky a příroda 36, 1976. 10-13.

Urbanisticko-architektonická štúdia Kysuckého skanzenu [obsah]

Prípravné a projekčné práce na výstavbe Expozície ľudového, staviteľstva a bývania na Kysuciach (Kysucký skanzen) pokročili natoľko, že v tomto roku bude možné osadiť prvých päť objektov ľudovej archi[/]tektúry. Hospodársky dvor včítane konzervárne a lokomotívneho depa lesnej železničky sú hotové.
      Urbanisticko-architektonickú štúdiu Kysuckého skanzenu a doliny Vychylovky vypracovali pracovníci SVŠT v Bratislave. Urbanisticko-architektonické riešenie expozície ľudovej architektúry má charakter značne podrobného vypracovania, takže umožňuje etapovité osadzovanie objektov s prihliadnutím na technické, personálne a finančné problémy výstavby.
      Urbanisticko-architektonická štúdia (autori Dohnány-Vranka-Kantár) vychádza zo široko koncipovaných prípravných materiálov a vý[/]skumov, berie do úvahy technickú. pamiatku-úvraťovú lesnú železnicu, bohato profilovaný terén expozičnej lokality a súčasné etnografické hľadiská.
      Expozičná lokalita vo Vychylovke, okr. Čadca, je dlhá 1,5 km s priemernou šírkou údolia okolo 500 m. Na osadenie je k dispozícii plocha okolo 50 ha. Ide o neplodnú opustenú poľnohospodársko-lesnícku pôdu v podhorskej polohe so všetkými atribútmi malebnej kysuckej prírody. Osobitný projekt ozelenenia dorieši celkový vzhľad lokality. Je tu i náväznosť na existujúce pôvodné osídlenie (osada Chmúrovia, sezónne sídla-cholvarky, údolnicová účelová

lesná cesta pozdĺž vodného toku). Počíta sa i s malou vodnou nádržou.
      Vybrané objekty, ktorých je spolu s drobnými objektami okolo sto, sú priestorovo rozčlenen[n]é do 7 skupín, ktoré majú náznakovo prísne realisticky reprezentovať základné sídelné formy i spôsob života na Kysuciach za posledných 150 rokov. Jednotlivé objekty i celky (dvory, usadlosti, "place") sú situované s maximálnym prihliadnutím na pôvodný stav in situ. Expozíciu z hľadiska prevádzky dopĺňajú nevyhnutné pomocné objekty (vstupný objekt a parkovisko, koliba na občerstvenie, objekt drevorubačskej histórie s výhliadkou, prevádzkové a expozičné objekty lesnej železnice). Živá osada Chmúrovia bude plniť funkciu technicko-hospodárskej základne.
      V základnom členení. možno hovoriť o troch markantných skupinách objektov: 1. Náznak sústredeného osídlenia roľníckeho z dolných (južných) Kysúc - Vadičov, Lodno, Nesluša, Ochodnica. Ide o dvojradovú ulicovku a hromadnú zástavbu. 2. Náznak ústredia stredných, horných a východných Kysúc bez výrazných typologických znakov z dôrazom na funkčnosť ústredia kopaničiarskej obce (škola, krčma, vojtovský dom, sakrálny objekt). 3. Charakteristické kopaničiarske osídlenie stredných, horných a východných Kysúc s roztrúsenými usadlosťami, reťazovou zástavbou a solitérmi.[/]
      Typické. terasové políčka, dodnes tradične obhospodárované a strmé poľné cesty kolmo na vrstevnice vhodne prezentujú charakter kysuckej krajiny.
      Expozíciu dopĺňajú technické stavby rozmiestené pozdĺž údolnice a drobné stavby (studne, rôzne typy ohrád, malé sakrálne objekty), živý salaš s chovom oviec, vyhradené plochy na pestovanie tradičných plodín (kopaničiarske hospodárenie), pastierstvo, rybárstvo, pltníctvo a tradičná ťažba a spracovanie dreva. Počíta sa aj s objektom pre národopisné slávnosti.
      Do expozičného zámeru vhodne zapadá lesná železnička - zachovaná úvraťová časť Chmúra - Tanečník v dĺžke 8 km, ktorá sa predĺži asi o 3 km a bude tak základnou osou prevádzkových vzťahov skanzenu.
      Prevádzkové vzťahy v expozičných priestoroch sú riešené v závislosti[/] na existujúce, rekonštruované a pribudované komunikácie. Od cestného ťahu Žilina-Čadca (E 16) vedie cesta II. triedy a miestna komunikácia v dĺžke asi 30 km k areálu skanzenu. Prístup do areálu bude zabezpečený lesnou železnicou a omedzenou autodopravou.
      Prehliadka expozície bude možná železničkou (asi 1,5 km) a pešími trasami v štyroch okruhoch:
      1) minimálny okruh v dĺžke asi 1,6 km umožní základnú informáciu o skanzene,
      2) základný okruh (asi 3 km) je rozšírený o salašníctvo a expozíciu lesnej železničky,
      3) zväčšený okruh umožní podrobnú prehliadku kopaničiarskeho osídlenia (okolo 4 km) , ,
      4) veľký okruh (4,4 km) je spojený s prehliadkou všetkých okrajových objektov a cholvarkov.
      V okruhu 5 km budú rekreačné a športové objekty, turistické cesty

a náučné chodníky. Existujúca údolnicová živičná cesta bude v prevádzke ako pohotovostná komunikácia.
      Výstavba skanzenu bude prebiehať etapovite podľa plánu schváleného RONV v Čadci. v prvej etape sa prikročí k rekonštrukcii lesnej železnice a ročne sa osadí 5 objektov. Prednostne sa budú osadzovať objekty zo zátopovej oblasti z Riečnice a Harvelky (stavba vodnej nádrže).
      Dodávateľom stavebných prác je MP Nová Bystrica, problémy sú[/] s dodávateľom II0 dokumentácie pre jednotlivé objekty. Výstavba sa financuje z prevádzkových prostriedkov investora (Kysucké múzeum v Čadci). Priemerný rozpočtový náklad na jeden objekt je asi 250 000 Kčs.
      Robia sa opatrenia i na záchranu ľudovej architektúry v osadách blízko areálu Kysuckého skanzenu. Osady budú hospodársko-prevádzkovým i etnografickým zázemím pre túto významnú jednotku. Dominik Choluj

Pavel Michna (Nález pozdně středověké stavební oběti, Národopisné aktuality 10, 1973, s. 37) popisuje nález nádoby s troníkem Leopolda I. (1657-1705) zazděné do základů domu v Malhostovicích čp. 15, která jako stavební oběť měla zajistit přízeň nadpřirozených sil i bezpečnost domu.
      K tomu uvádím, že v Orlických horách, které měly vždy úzké styky s Moravou, vkládání mince do základů domu se uskutečňovalo ještě koncem minulého století. Lidový kronikář Josef Bartoň z osady Mokřiny mi sdělil, že ještě asi před 70 lety bylo zvykem na pomezí Kladska u Žďárek na Náchodsku vydlabat do[/] základního trámu, který probíhal v celku pod přední boční stěnou domu, a to v předním nároží otvor ve tvaru misky, do kterého hospodář vložil několik drobných mincí. Ty měly zajistit štěstí v domě a zejména vždy dostatek peněz. Na základní trám se pak kladly další trámy roubení, avšak v prvé nocí, než stavba byla dosti vysoká, musel ji hospodář hlídat, aby mu někdo z otvoru peníze nevybral. Zde nebylo nutno použít nádoby k uložení mince, jak tomu bylo ve stavbě zděné, protože miska vydlabaná ve dřevě ji plně nahradila a nádoba se tu použít ani nedala. Je to opět jeden z dokladů, že forma úkonu se přizpůsobuje místním podmínkám, v tomto případě tektonice stavby. v uvedené[/] oblasti v Kladsku si vlastník tehdy zajišťoval ochranu domu ještě jeho vysvěcením po dostavbě.
      V Čechách i na Slovensku máme` doloženo, že se makovičce ve vrcholu kabřince přisuzovala moc chránit dům, a proto se spojovalo její upevnění se symbolickými úkony.
      Také vztyčování stromku při rovnosti stavby pokládám za symbol, kterým má tento stromek chránit dům před škodami způsobovanými větrem do doby, než tuto funkci převezme ochranný strom, např. lípa, vysazený k tomu účelu při stavbě domu.
      Dům skýtal rodině bezpečný útulek i ochranu jejího movitého majetku. Proto se snažil člověk od dob nejstarších zajistit mu ochranu zprvu i nadpřirozených sil. Vandry tesařů a zedníků mohly tyto obyčeje snadno rozšířit i do dalekého okolí. Tak tomu bylo zřejmě i s obětními mincemi vkládanými do základů domu. Ladislav Štěpánek

O korytárskej výrobe neďaleko Piešťan [obsah]

Neďaleko Piešťan, na úpätí Považského Inovca, sa rozkladá obec Ratnovce. Má ulicovú zástavbu a jej stredom prechádza hlavná cesta z Piešťan do Hlohovca. v zákrute pri konci obce je kruhovitý priestor vyplnený pňami stromov, popílenými klátmi celými i rozpolenými ešte s kôrou a zhruba opracovanými vahančekmi a korytami rôznych veľ

kostí. Korytá a vahančeky už nahladko opracované sú rozložené oproti, na ľavej strane cesty, bydlisku ich výrobcu. Je ním Michal Kanaloš, narodený roku 1907 v Budkovciach (okres Michalovce). Obaja jeho rodičia pochádzali zo Sedmohradska v Rumunsku, kde otec bol známy ako zručný výrobca drevených potrieb pre domácnosť a hospodárstvo. Pre zlepšenie životných podmienok sa rozhodol, tak ako mnoho ďalších obyvateľov Sedmohradska, tzv. korytárov, presídliť na východné Slovensko. Ich voľba padla na obec Budkovce, známu ako najpočetnejšie sídlo korytárov prichádzajúcich z Rumunska, resp. dávnejšie zo Zakarpatskej Ukrajiny.1 I tu pokračoval vo svojom remesle, čomu priučil aj svojich synov.
      Keďže v samotných Budkovciach i na okolí bolo značné množstvo týchto remeselníkov, rozhodol sa jeden zo synov, Michal Kanaloš, roku 1939 odísť z rodnej obce na západné Slovensko do obce Ratnovce kde mala jeho manželka (dcéra presídlenca zo Sedmohradska) vzdialenejšiu rodinu. v tejto oblasti boli lepšie pracovné možnosti, a to jednak v dostatku dreva, jednak v odbyte výrobkov. Po druhej svetovej vojne pracoval Michal Kanaloš v Stavebnom podniku v Piešťanoch a korytárskou výrobou sa zaoberal len okrajovo, vo voľných chvíľach. Po roku 1960 dostal povolenie prevádzať túto výrobu a od tej doby sa výlučne venuje len lej.
      Základnou surovinou, s ktorou Michal Kanaloš pracuje, je drevo z to[/]poľa, osiky a červenej vŕby. Hoci niektorí výrobcovia ešte v okolí Michaloviec2 používali aj drevo stromov ihličnatých, on ho nepoužíva, pretože má určitý zápach. Takisto nepoužíva drevo tvrdé (dub, buk, agát, hoci je ho na okolí dostatok), lebo sa pri používaní hotových výrobkov (okrem toho, že sú veľmi ťažké) - ak nie hneď, tak počas opracovávania - zvykne rozštiepiť. Drevo si zaobstaráva kúpou od Lesnej správy alebo i od susedov či známych, ak vyrubujú stromy, ktoré im na pozemku prekážajú alebo sú nepotrebné.
      Na starom pôsobisku, v Budkovciach, mal značne širší sortiment,[/]

svojich výrobkov. Vyrábal napríklad drevené lyžice, lopatky na naberanie múky, chlebové lopaty, varechy, dírové varechy na cedenie rezancov, naberačky na smotanu, mútovníky, misky a taniere, teda predmety, ktoré nebolo a ani teraz nie je zvykom zdobiť rezbou, zdobili sa len vtedy, ak to bolo vyslovne prianím odberateľa. Ďalej vyrábal vahančeky na miesenie cesta alebo kŕmenie hydiny, kolísky v tvare korytka, či už na podstavci pevnom alebo na hojdanie, stojančeky, v ktorých sa deti učili stáť, vandle na umývanie riadu alebo máčanie prádla, šusterské stoličky atď.3
      Po presídlení do Ratnoviec, hlavne v poslednej dobe, je veľký dopyt po korytách a vahančekoch, ktoré tvoria hlavné ťažisko jeho terajšej práce.
      Korytá robí najčastejšie z červenej vŕby v troch veľkostiach. Najväčšie z nich je dlhé 220 cm a široké 80 cm. Má jednoduché, ostro tvarované uši, kým ostatné korytá majú zaoblený okraj. Používa sa na obáranie ošípanej pri zabíjačke alebo dávnejšie i na pranie bielizne. Ďalej je to, koryto dlhé 160 cm a široké 60 cm, používané na solenie mäsa. Na ten istý účel sa môže používať aj koryto rozmerovo najmenšie, ktoré sa donedávna používalo len na miesenie cesta na chlieb, resp. koláče, o dĺžke` 120 cm a šírke 50 až 55 cm.
      Druhým výrobkom je vahanček, robený najčastejšie z dreva osikového alebo topoľového o priemere 30 až 40 cm, ktorý má na dvoch stranách

oproti sebe zaoblené okraje na spôsob uší.
      Pri výrobe oboch spomínaných druhov drevených výrobkov sa veľkosť, resp. ich miera a tvar, prispôsobuje rastu stromu a veľkosti pňa. Možno povedať, že sa vlastne nepoužívajú presné dĺžkové miery, pretože potrebné rozmery a tvar, ako vraví sám výrobca, vie urobiť už zo zvyku.
      Výrobný postup je celkom jednoduchý, ide v podstate o tri operácie, pri ktorých používa tri, niekedy podľa potreby štyri nástroje dômyselne upravené, pričom výroba si vyžaduje zručnosť i rutinu. Na pracovisko si privezie pne stromov už s obsekanými konármi. Sú popílené na guľatinu veľkosti potrebnej na rozmery korýt. Po ich rozpílení na pozdĺžne polovice začína sa vlastná práca zho[/]tovenia koryta či vahančeka. Spočíva v týchto úkonoch: .
      1. Vyrubovaním nadobúda výrobok tvar len v hrubých obrysoch. Robí sa sekerou, zvanou tešla, i sekerou obyčajnou, ktorou sa urobia menšie úpravy. Obyčajnou sekerou sa tiež opracováva drevo, z ktorého má byť menší výrobok (vahanček).
      2. Vypucovaním sa výrobok opracováva nahladko zvnútra oblou motyčkou. Motyčka so širším ostrím je na korytá a s užším na vahančeky.
      3. Strúhaním sa výrobok opracováva nahladko zvonku oberučným nožom, zvaným porís.
      Po týchto troch pracovných úkonoch je výrobok v podstate hotový. Výrobca ho nechá na vzduchu preschnúť. Hotové výrobky sa hromadia v plechovej stavbe na dvore výrobcu.[/]
      Odbytom výrobkov sa zaoberá vý robca spolu so svojou manželkou, dcérami alebo synom. Syn je ženatý v obci, za manželku má dcéru starousedlíka z Ratnoviec a povolaním je montér.4 Otcovi pomáha nieIen pri výrobe, ale aj pri predaji, chodieva na trhy a jarmoky po celom Slovensku i na Moravu a do Čiech. Často sa stáva, že ľudia z obce alebo okolia si dajú urobiť koryto či vahanček podľa svojho priania a v poslednej dobe, keďže je v okolí postavených viacero súkromných chát, dávajú si ich majitelia požiadavky na výrobu rôznych ozdobných i užitkových drevených predmetov.

Poznámky
1)
      STANO, P.: Korytárska výroba rumunsky hovoriacich Cigánov na východnom Slovensku, Slovenský národopis 13, 1985, s. 550, 552 - JANCURA, V.: Raz motyčka dodlabe, Nedeľná Pravda IV, 11. VI. 1971, s. 3.
2)
      STANO, P.: c. d., s. 554. - Podobne uvádza aj manželka výrobcu.
3)
      JANCURA, V.: C. d., s. 3 - MARTINKA, J.: Slovenské drvotárstvo (drevársky priemysel) kedysi a dnes, Sborník Muzeálnej slovenskej spoločnosti 20, 1928, s. 3944 uvádza ďalšie výrobky z dreva, vyrábané slovenskými korytármi, najmä pre domácnosť a okolo hospodárstva, ktorá robili aj korytári v okolí Budkoviec. Podobne STANO, P.: c. d., s. 554-555.
4)
      STANO, P.: c. d., s. 553. - Výrobca i jeho manželka tvrdili, že v pôvodnom bydlisku (v Budkovciach a na okolí) nebolo zvykom vstupovať do príbuzenstva alebo manželstva s pôvodným obyvateľ stvom.
      Výrobca i jeho rodina sa cíli byt pôvodom Rumunmi. Na druhom konci obce žije viace ro cigánskych rodín, s ktorými neudržiavajú žiadne styky. Na verejnosti hovoria slovensky, v domácom kruhu rumunsky. s obyvateľmi obce udržiavajú priateľské styky a po náboženskej stránke sa cítia katolíkmi, i keď do kostela nechodia. Prednedávnom bol jeho syn pochovaný katolíckym kňazom.

Obyčajná sekera osobitne tvarovaná
a oberučný nôž, korytármi nazývaný porís.
Foto V. Holicová.

Tri druhy vyrábaných korýt. Foto V. Holicová