národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1977 - ČÍSLO 2

 
 



VĚNO A JEHO FUNKCE PŘI UZAVÍRÁNÍ MANŽELSTVÍ*
(Na příkladě obce Strání na Uherskobrodsku) [obsah]


      PAVEL POPELKA, Muzeum J. A. Komenského, Uherský Brod
      Nejvýznamnějším faktorem působícím na uzavírání manželství v obci Strání v období od přelomu 18. a 19. století téměř až do druhé světové války a ojediněle i po ní byla otázka věna, které mohl partner vnést do nově se ustavující rodinné jednotky. Tato skutečnost byla vynucena okolností, že nová rodina se mohla v případě dědictví gruntu osamostatnit až po vyplacení sourozenců. Získal-li nebo měl-li jeden partner přislíbenou usedlost, musel druhý přinést odpovídající věno, kterým se mohli zbývající sourozenci vyplatit. Avšak i v situaci, kdy se nedědila usedlost, byla otázka věna důležitá pro životní standart vznikající nové rodiny. Proto v případném dilematickém rozporu láska nebo bohatství partnera - vítězila v převážné většině hmotná situovanost partnerových rodičů (tj. množství hmotných statků, které rodiče mohli svému dítěti poskytnout).
      Pro postihnutí významu věna na uzavírání manželství v obci Strání před 18. stoletím není dostatek podkladů. Ale už z materiálů z konce[/] 18. století vyplývá, že v této době bylo věno hlavním kritériem výběru partnera. v tomto období bylo také všeobecně rozšířeným zvykem, že usedlost dědíval po rodičích nejstarší syn.1) Rodiče mohli předat usedlost několikerým způsobem:
      a) V prvém případě usedlost přecházela po smrti rodičů zpravidla na nejstaršího, obyčejně už ženatého syna, který byl až do smrti svého otce pouze čeledínem na hospodářství (stejně i jeho manželka). U tohoto syna zůstávali po smrti rodičů i jeho sourozenci, které pak musel v jejich dospělosti vyplatit2) (nejčastěji penězi na hotovosti nebo dobytkem). Hodnota jejich podílů se pohybovala od 10 do 40 zlatých. Podobně mohla získat usedlost i dcera (obvykle jen tehdy, neměla-li bratry). Protože pro výběr partnera a stanovení jeho věna bylo důležité znát dědice gruntu, pojišťovalo se právo na dědictví a v té souvislosti i velikost věna a splátek sourozencům vyhotovením svatebních smluv. (Viz smlouva č. 1).3)

85


      b) Často rodiče předávali usedlost svému synovi nebo dceři už při svatbě. Za těchto okolností rodiče stanovili ve svatební smlouvě povinnost a výši splátky nabyvatelů usedlosti vůči ostatním sourozencům a zároveň způsob svého zaopatření ve stáří. (Viz svatební smlouvy č.3 a 4.)
      c) Po první světové válce pak byla rozšířená ve Strání i tzv. "plná moc", která spočívala v tom, že majitel odevzdal majetek dědicům, ale až do smrti jej užíval a řídil.4)
      Protože grunt obyčejně dědili prvorozenci, požadavek sociální a ekonomické rovnosti partnerů hrál nejdůležitější roli právě u nich. U ostatních dětí se již z této zásady nezřídka leccos slevilo. Ovšem i u těchto dětí bylo životním cílem vlastnictví samostatného gruntu. Mnohdy se selští synové a dcery, kteří nezdědili rodový grunt a kteří v podmínkách nerozvinutého průmyslu nebyli existenčně zajištěni jiným povoláním, usilovali dostat na grunt za jakoukoliv cenu. Proto se tak často uzavíraly sňatky s osobami vdovského stavu či s partnery o mnoho let staršími. Tento typ sňatků pak mizí v průběhu 20. století.
      Nevěstino věno v penězích se koncem 18. století až do třicátých let 19. století pohybovalo v průměru od 5 do 10 zlatých.5) Jeho výše závisela na majetkovém situování ženichovy rodiny (jinak řečeno požadavcích ženichovy rodiny) a bohatství nevěstiných rodičů. Proto ojediněle dosahovalo i výše 50 zlatých.6) Na druhé straně svatební smlouvy kodifikovaly i případy, kdy ženich nebo nevěsta nevnesli do manželství pro svoji chudobu žádné věno. (Viz[/] svatební smlouvy č. 5 a 6). Obecně platilo, že do hoferství nevěsta přinesla věnem asi 2-5 zlatých, na půlčtvrtnický grunt (4,5 ha) 5-10 zlatých a na čtvrtnický grunt či podsedek (9 ha) 10-15 zlatých.7)
      Zdědil-li ženich usedlost, bylo výhodné, aby nevěsta dostala své věno v živém inventáři. v tom případě kromě peněz přivedla krávu, ovce, hříbě, svini apod. (Viz svatební smlouvu č. 4.) Nevěsta mohla dostat věno i v hmotné nemovitosti. (Viz svatební smlouvu č. 2.)
      Přiženil-li se ženich na usedlost, přinesl do manželství peníze na hotovosti, tažný dobytek nebo hmotný inventář potřebný pro zemědělské podnikání. (Viz svatební smlouvu č. 2.)
      Zajímavé je tzv. obvěnění nevěsty, tj. peníze na hotovosti nebo vázané na usedlosti, které dával ženich jako protihodnotu za nevěstino věno připsat na nevěstu. Obvěnění se pohybovalo od 50 do 250 % hodnoty nevěstina věna a záviselo na majetnosti nevěsty, jejím stáří, stavu, mravní zachovalosti, zdraví a fyzickém zjevu.8) Proto se mohly objevit i takové disproporce mezi věnem nevěsty a jejím obvěněním ze strany ženicha, jako ukazuje smlouva č. 7.
      Svatební smlouvy zaručovaly i právní jistotu výše ženichova a nevěstina příspěvku do nově se utvářející rodiny. Obyčejně se obě strany dohodly na tom, že veškerý majetek, který byl do manželství přinesen nebo přihospodařen, má připadnout přežijícímu partnerovi. Pouze v případě, že by některý z manželů zemřel do roka, mělo se věno vrátit jeho rodičům. Narodil-li se však z tohoto manželství potomek, rušil ochrannou lhůtu jednoho roku, majetek

86

právně náležel jemu.9) (Viz svatební smlouvy č. 4, 8 a 9.)10)
      Svatební smlouvy se písemně uzavíraly ojediněle až do první světové války. Měly jednotnou podobu; za jejich vyhotovení odpovídalo představenstvo obce v čele s "pudmistrem". Platnost smluv byla zaručena podpisem dvou svědků, ženicha, nevěsty, jejich rodičů nebo poručníků, obecního představenstva a zapisovatele (viz jednotlivé svatební smlouvy). Po první světové válce se stala otázka ženichova a nevěstina příspěvku do manželství věci ústní dohody při aktu námluv. Konečně, hospodářské postavení jednotlivých rodin a z něho plynoucí výše věna, bylo na vesnici obecně známé. Věno samo bylo výrazem pomoci rodičů dětem, případné nedodržení dohody o výši věna pak bylo vesnickou komunitou odsouzeno.
      Od začátku 20. století se vedle způsobu, že usedlost se svými pozemky dědí jeden z potomků, jenž splácí podíly jednotlivým sourozencům, rozšiřuje i tendence k dělení polností mezi všechny děti.11) Hlavně v tomto období tak dochází k drobení usedlostí.
      Po první světové válce nevěsta dostávala jako věno 8-10 tisíc Kčs, krávu, voly nebo polnosti.12) Součástí věna byla ještě výbava. Ta zahrnovala truhlu, kolovrat, boty, šatstvo, peřiny (obyčejně "duchnu" a tři "podušky") a prostěradla.
      Největší význam v podmínkách zemědělského hospodaření však mělo věno ve formě polností. Půda jako základní výrobní prostředek zajišťovala mladému páru možnost obživy. Vlastnictví půdy v tradičním zemědělském pro[/]středí, které pokládalo půdu za největší hodnotu, bylo také ukazatelem majetnosti nové rodinné jednotky a zajišťovalo tak i její prestiž ve společenské hierarchii lokality.13)


Čepení nevěsty. Strání, okr. Uh. Hradiště. Foto P. Popelka 1972.

87


      Dříve neexistoval pro vesnického člověka vhodnější způsob zajištění existence než práce v zemědělství. Až do první světové války a posléze též v období hluboké hospodářské krize nebyla možnost pro nízkou úroveň průmyslu získat jiný zdroj obživy. v úvahu spadalo pouze "formanství",14) ale i to souviselo se zemědělským hospodařením. Jestliže muži nalezli zaměstnání mimo zemědělství jen stěží, ženy nesehnaly mimo zemědělství práci vůbec. Proto pro dívky bylo manželství se sedlákem, i když často neuzavřené z lásky, relativně nejlepším životním zaopatřením, zvláště když se neprovdanými ženami v lidovém názoru přímo pohrdalo.15)
      Manželství bylo velmi často pouze aktem prodeje a koupě pracovní síly. Ještě současná nejstarší generace mnohdy nepřikládala lásce významnější úlohu. Na manželství se nazíralo jako na skutečnost vyplývající z potřeby vedení domácnosti a hospodářství. Tento postoj se dokonce projevuje i v hodnocení vlastního osudu. Jedna ze straňanských žen, narozená r. 1898, o svých námluvách vyprávěla:
      "...chodil k nám za našú Bětú, ona byla mladší. Oni byli siroty, no tak váš nebohý dědo mu pravil, že, teda, aby sa oženil. A pravda, tam byla správať strecha a všecko a u nás byli všeci majstré, dědo, tata aj strýc. A tak mu pravili, že spravijá aj strechu a že, teda, já sem starší, rozumnější, teda, aj k dobytku, aj na role, že, teda, co by si mladší bral, že, aby si mňa vzal. No tak potom mňa sa ptal, či bych za něho šla ... na prvéj tak to bylo, keď sa trefilo mosela zebrať. Co, vypovíš a potom trefíš eště na horší, no jako ináč..."
      (Magnetofonový záznam)[/]
      Ekonomický charakter manželství výplýval ze struktury a podmínek života selské rodiny, z její identifikace se zemědělským hospodářstvím. Rolnická rodina a majetek byly vždy úzce spojeny, rolník je neodděloval nejen v hospodářském životě; ale ani v osobním světovém názoru.16) Když se rolnický chlapec rozhodoval uzavřít manželství, musel brát v úvahu tyto okolnosti: osobní štěstí, zda se sňatkem zachová nebo zvětší majetek a zda bude žena schopnou pracovní silou.17) Na partnera se tak kladly požadavky, aby byl bohatý, hospodárný, zdravý, pohledný a mravně bezúhonný.18) Přednost ve výběru měl samozřejmě nápadník nejbohatší a zároveň sexuálně a citově nejpřitažlivější.
      Vliv velikosti pozemkového vlastnictví na uzavírání manželství nám udává kontingenční tabulka č. 1.19) Tabulka je sestavena na základě analýzy matriky oddaných v obci Strání. Zachycuje sňatky mezi domácím obyvatelstvem20) od r. 1898 do r. 1938. Bylo to období, kdy se v matrice pečlivě zaznamenávaly všechny údaje identifikující novomanžele, jejich rodiče a velikost pozemkového vlastnictví rodičů nebo případných vdovců a vdov. Bohužel se zde nemluvi o velikosti věna novomanželů. Vycházíme však z hypotézy, že věno bylo úměrné rozsahu pozemkového vlastnictví a že sňatky byly uzavírány nejčastěji mezi osobami stejného anebo nejbližšího vyššího či nižšího ekonomického a tím také sociálního statusu. Jistěže velikost věna nemusela v jednotlivých případech odpovídat rozsahu pozemkového vlastnictví, velký vzorek (508 sňatků) však měl výji

88

mečné případy elimitovat. Hypotéza se skutečně potvrdila.
      Z tab. 1-3 vyplývá, že vázanost mezi majetkem a sňatky rostla majetkovými rozdíly (čím menší majetkové rozdíly mezi partnery, tím spíše se sňatek uskutečnil a naopak). Přitom ve Strání existovaly poměrně malé rozdíly v pozemkovém vlastnictví. Největšími rolníky byli čtvrtníci a podsedníci, kteří obhospodařovali asi 9 ha půdy, třetiníci a baráčníci kolem 6 ha a domkaři měli zhruba 2 ha půdy. Nejméně majetku měli a také nejnižší společenskou pozici zaujímali podruzi a nádeníci. Předpokládáme, že ve vesnicích s většími ekonomickými a společenskými rozdíly mezi usedlíky byly popisované tendence ještě průkaznější.
      Vliv pozemkového vlastnictví na uzavírání manželství nejlépe vyjadřují řádkově a sloupcově podmíněné relativní četnosti (tab. č. 2 a 3). Jejich interpretace je velmi jednoduchá, a jak už jsme poukázali, jednoznačná. Tak např. pocházel-li syn z podsednické nebo čtvrtnické usedlosti (9 ha), tak se ze 100 % případů sňatků v 39,81 % oženil také s dcerou podsedníka nebo čtvrtníka, v 19,14 % s dcerou třetiníka nebo baráčníka (6 ha), v 22,22 % s dcerou půlčtvrtníka nebo půlpodsedníka (4,5 ha), v 12,04 proc. s dcerou domkaře (2 ha), v 0,93 % s dcerou podruha nebo nádeníka, v 3,70 % s dcerou mlynáře. v 1,85 % uskutečněných sňatků ne[/]věsta pocházela z jiných majetkových poměrů. (Příklad na interpretaci řádkově podmíněných četností) .
      Vdávala-li se dcera půlčtvrtníka nebo půlpodsedníka, vzala si v 22,64 % případů uzavřených sňatků za manžela syna čtvrtníka nebo podsedníka, v 18,84 % syna třetiníka nebo baráčníka, v 33,96 % půlpodsedníka nebo půlčtvrtníka, v 16,04 % domkaře, v 5,66 % podruha nebo nádeníka a v 2,83 % mlynáře. (Příklad na interpretaci sloupcově podmíněných relativních četností.)
      Vidíme tedy, že sňateční výběr byl podstatně ovlivněn sociální a hospodářskou reciprocitou. Že tomu tak bylo až do druhé světové války, ovlivnil zejména ten fakt, že Strání leží v hornatém pásmu Bílých Karpat, v regionu, kde bylo v minulosti málo pracovních příležitostí v průmyslu. Proto zde byla tak silná vazba na půdu jako zdroj obživy, i když jen velmi málo zemědělských usedlostí bylo hospodářsky soběstačných.
      Za druhé světové války a zejména po ní došlo k důležitým změnám. Industrializace oslabila funkci rodiny jako výrobní organizace a agrární majetková kritéria pro uzavírání manželství byla nivelizována možností výdělku v průmyslu. k dnešku se tak stále méně objevovala manželství uzavíraná pro hmotné statky či peníze.

89

Tab. č. 1. Vliv pozemkového vlastnictví na uzavírání manželství v období r. 1898-1938 - soubor domácích sňatků (v absolutních číslech)

ženy/muži
9 ha čtvrtník podsedník
6 ha třetiník baráčník
4,5 ha půlčtvrt. půlpodsed.
domkař
nádeník
mlynář
ostatní
Celkem
9 ha čtvrtník podsedník
6 ha třetiník baráčník
4,5 ha půlčtvrtník půlpodsedník
2 ha domkař
hofer nádeník
mlynář
ostatní
Celkem
43
30
17
13
3
2
4
112
21
25
21
13
8
1
2
91
24
20
36
17
6
3
0
106
13
15
18
50
19
3
7
125
1
3
9
13
17
0
4
53
4
3
2
1
4
2
1
17
2
1
0
2
0
0
5
10
108
97
103
109
57
11
23
508



Svatební průvod při cestě na MNV. Strání, okr. Uh. Hradiště. Foto P. Popelka 1972.


Začátek obřadu odvíjení a čepení nevěsty. Strání, okr. Uh. Hradiště. Foto P. Popelka 1972.

90

Tab. č. 2. Řádkově podmíněné relativní četnosti (z tab. č. 1: Vliv pozemkového vIastnictví na uzavírání manželství v období r. 1898-1938) (v %)

Ž/M
9 ha
6 ha
4,5 ha
2 ha
podruh nádeník
mlynář
ostatní
Celkem
9 ha
6 ha
4,5 ha
2 ha
nádeník
mlynář
ostatní
39,81
30,93
16,50
11,93
5,26
18,18
17,39
19,14
25,77
20,39
11,93
14,03
9,09
8,69
22,22
20,62
34,95
15,60
10,52
27,27
0,00
12,04
15,46
14,47
45,87
33,33
27,27
30,43
0,93
3,09
8,74
11,93
29,82
0,00
17,39
3,70
3,09
1,94
0,92
7,02
18,18
4,35
1,85
1,03
0,00
1,83
0,00
0,00
21,74
100 %
100
100 %
100 %
100 %
100 %
100 %


Tab. č. 3. Sloupcově podmíněné relativní četnosti (z tab. č. 1: Vliv pozemkového vlastnictví na uzavírání manželství v období r. 1896-1938).

 

Ž/M
9 ha
6 ha
4,5 ha
2 ha
podruh nádeník
mlynář
ostatní
9 ha
6 ha
4,5 ha
2 ha
podruh nádeník
mlynář
ostatní
Celkem
38,39
26,78
15,18
11,61
2,68
1,79
3,57
100,0 %
23,08
27,47
23,08
14,29
8,79
1,10
2,19
100,0 %
22,64
18,84
33,96
16,04
5,66
2,83
0,00
100,0 %
10,40
12,00
14,40
40,00
15,20
2,40
5,60
100,0 %
2,13
6,38
19,15
27,66
36,16
0,00
8,51
100,0 %
23,53
17,65
11,66
5,88
23,53
11,76
5,88
100,0 %
20,00
10,00
0,00
20,00
0,00
0,00
50,00
100,0 %

 

91

Poznámky

*)
      Příspěvek vychází z diplomové práce "Uzavírání sňatků a svatební obřad ve Strání", která byla v r. 1974 obhájena na katedře historie a etnografie střední, jihovýchodní a východní Evropy UJEP v Brně; vedoucí dipl. práce doc. PhDr. Václav Frolec, CSc.
1.
      Srov. FOJTÍK, K.: Společenský a rodinný život. In: Československá vlastivěda. Díl III. Lidová kultura. Praha 1968, s. 220. Též srov. FOJTÍK, K.: Společnost a rodina na moravském Valašsku v druhé polovině XVII. století. Československá etnografie, X., 1962, str. 19-20.
2.
      Srov. HÚSEK, J.: Život v obci a v rodině. In: Moravské Slovensko. Díl 1, sv. 2 a 3. Praha 1922, s. 483484. Též srov. Václavík, A.: Luhačovské Zálesí. Příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice 1930, s. 229.
3.
      Smlouvy jsou zařazeny do přílohy.
4.
      Srov. Húsek, J.: Hranice mezi zemí Moravskoslezskou a Slovenskem. Studie etnografická. Praha 1932, s. 178-179.
5.
      Průměr stanoven na základě analýzy 102 svatebních smluv z vesnice Strání, zapsaných v osmi knihách svatebních smluv z uherskoostrožského panství. Jsou uloženy ve Státním archívu v Brně a mají signaturu: 12391 (rok 1796 až 1798), 12392 (1798-1800), 12393 (1800-1803), 12394 (1803 až 1808) , 12395 (18071809), 12396 (1809-1811), 12397 (1811-1816), 12398 (1826-1833), 12399 (1832-1833).
6.
      Viz svatební smlouvu v Knize svatebních smluv. sign. 12397, str. 941.
7.
      V bohatých zemědělských krajích, např. na Hané, nevěstino věno dosahovalo kolem r. 1820 podstatně větší částky. Přibližně stejné výše jako na Strání dosahovalo věno nevěst na Valašsku. Srov. BARTOŠ, F.: Moravská svatba. Praha 1892, s. 7.[/]
8.
      Stanoveno na základě analýzy 102 svatebních smluv.
9.
      Požadavek lokální komunity, aby se první dítě narodilo do jednoho roku po svatbě, měl tedy i právní aspekt.
10.
      Srov. také příklad svatební smlouvy uvedený v práci: HÚSEK, J.: Život v obci, s. 483.
11.
      Srov. HÚSEK, J.: Hranice, s. 177-178.
12.
      Srov. ibid., s. 180.
13.
      Srov. TRYFAN, B.: Pozycja społeczna kobiety wiejskiej. Studium badawcze na przykładzie rejonu płockiego. Warszawa 1968, s. 45.
14.
      Formanů (majitelů potahů koňských, volských a někdy i kravských) se využívalo pro svoz dřeva pro místní sklárnu a k převážení zbožních výrobků z Moravy do Uher a naopak. Zmínku o formanech nacházíme u F. Bartoše, který píše, že formané ze Strání jezdili až do Pešti a Lvova. Srov. BARTOŠ, F.: Lid a národ. Sebrané rozpravy národopisné a literární. Velké Meziříčí 1883, s. 115.
15.
      Srov. HÚSEK, J.: Život v obci, s. 482.
16.
      Srov. TRYFAN, B., o. c., s. 45.
17.
      K tomuto problému se vyslovuje i I. A. Bláha a to v tom smyslu, že nerovná manželství na vesnici jsou velmi sporadická; sedláci se žení a počítají, kolik jim přibude pozemků, jaký nový dobytek si přivedou do stáje. Se zřetelem na hospodářství si selský chlapec nebere družku lásky, ale družku práce (socia laborum). Žena musí umět pracovat, musí mít k této práci vztah. Srov. BLÁHA, I. A.: Sociologie sedláka a dělníka. Praha 1937, s. 152-153.
18.
      Srov. HÚSEK, J.: Život v obci, s. 482.
19.
      Homogenitu rolnických manželství u nás (na základě průzkumu v Dolní Rovni - české vesnice za předmnichovské republiky) dokazuje Karel Galla. Srov. GALLA, K.: Dolní Roveň. Sociologický obraz

92

české vesnice. Praha 1939, s. 188. Též srov. ŠMAKALOVÁ, I.: Integrálna dedina. Štúdia slovenskej zemianskej dediny v Turci. Praha 1936, s. 79.
20.
      Sňatky jsme rozdělili do tří souborů:
     a) Sňatky "domácí" - sňatky osob, jejichž rodiče se narodili ve Strání a které se za Straňáky počítaly.
     b) Sňatky "přespolní" - sňatky, u nichž je pouze jeden partner domácího původu (řadíme sem i sňatky typu: Straňák-Straňanka - sklář nebo jeho dcera).
     c) Sňatky "cizí" - sňatky mezi sklářským obyvatelstvem nebo osobami přistěhovalými, které se nepovažovaly za Straňanky.

SVATEBNÍ SMLOUVY Svatební smlouvy. jsou přepsány z Knih svatebních smluv (Ehepakten Protocoll) z uherrskoostrožského panství, které jsou uloženy ve Státním brněnském archívu. Jsou opsány téměř doslovně. Případný vložený nebo upravený text (pro lepší srozumitelnost smluv) je podtržen. U každé smlouvy je v jejím pravém horním rohu údaj, pod kterým je možno smlouvu vyhledat v archívu. První číslo udává signaturu Knihy svatebních smluv, druhé stránku, kde je smlouva zaznamenána.
      Pramen: St. b. archív sign. 12392, s. 335
      Svatební smlouva č. 1
      Stalo se dnes dolu psaného dne a roku mezi Pavlem, vlastním synem Ondráše Bruštíka z No 153, jakožto ženichem 18 roků starým z jedné, pak mezi Alžbětou, vlastní dcerou nebožtíka Jana Končitíka z No 86, jakožto nevěstou též 18 roků starou z druhé strany, oba z dědiny[/] Strání, za přítomnosti k tomu vyžádaných svědků následující svatební smlouva, která až po požehnání duchovním svou náležitou platnost míti má a sice:
      1) Slibují sobě obě svatební osoby manželskou lásku.
      2) Zadává ženich své nevěstě malý podsednický grunt pod No 153, který od svého otce dostává, (ale sice na ten způsob, že otec a matka do smrti hospodářem býti má) o 50 zlatých, naproti tomu:
      3) Zadává nevěsta svému ženichovi jednu jalůvku v ceně za 6 zl. od své matky dostávající. Poslední za:
      4) Takto se obě "stránky" domluvily, že co oni ještě spolu "zhospodařejí" a v této smluvě sobě zadaly, všechno té na živu zůstávající straně za vlastní majetek přináležet má.
      Ku kterému koncu tato svatební smlouva upřimná a podepsaná pak s obecní pečetí potvrzena jest. Stalo se ve Strání 7. ledna 1800. + Pavel Bruštík - ženich
+ Ondráš Bruštík - svědek
+ Matúš Končitík - svědek

+ Alžběta Končitíková - nevěsta

93

Pramen: St. b. archív sign. 12392, s. 187
      Svatební smlouva č. 2
      Ve jménu nejsvětější a nerozdílné trojice Boha Otce, Syna i Ducha svatého. Stalo se dnes dolu psaného dne a roku mezi Antošem, 19 roků starým, vlastním synem nebožtíka Josefa Adámka z No 18, jakožto ženichem z jednéj, pak mezi Dorotou, 19 roků starou dcerou Josefa Guriču z No 127, jakožto nevěstou z druhéj strany, oba ze Strání, za přítomnosti poručníka jednoho a otce z druhého dílu a k tomu vyžádaných svědků, následovní svatební smlouva, která až po požehnání duchovním svou náležitou platnost míti má a sice:
      1) Slibují obě svatební osoby manželskou lásku.
      2) Zadává ženich své nevěstě jednu mladou tříletou klisnu od matky zaporoučenú v ceně 15 zl. a 6 zl. peněz z gruntu 18 dostávající. Naproti tomu:
      3) Věnuje nevěsta svému ženichovi 1/3 hrubého podsedku pod No 127 od otce dostávající a sice na ten způsob, že otce a matku nevěstinu do smrti v dobré starosti dochovat povinnost bude, pak ze strany Kateřiny 6 zl. hotových peněz a jednu jalúvku ročnú a Anně též 6 zl. hotových peněz a jednu jalúvku ročnú z toho hospodářství všeckého otec hned po copulatio zplatiti a vychovati má, pak za:
      4) Takto se obě stránky domluvily, že co oni v této smlouvě sobě zadaly a co ještě spolu zhospodaří, všechno té na živu pozůstávající straně za vlastní majetnost přináležet má. Ku kterému koncu tato svatební smlouva upřimná a podepsaná jest, s obecní pečetí potvrzujeme. Strání 23. ledna 1797. + Antoš Adámek, ženich
+ Jan Popelka, pudmistr
+ Josef Adámek, bratr strany ženicha
+
+ Dorota Guričová, nevěsta
+ Josef Guriča, otec
+ . . . dožádaný svědek

+ Josef Popelka
+ Antoš Jurtík
+ Antoš Zetka
+ Josef Mléčka
+ ouřadé
[/]
      Pramen: St. b. archív sign. 12395, s. 97-8
      Svatební smlouva č. 3.
      Dnes dolu psaného dne a roku mezi Mikulášem Horňáčkem, vlastním synem Ondřeje Horňáčka, pak mezi nevěstou, vlastní dcerou po Janu Juříkovi ze strany druhé.
      Otec ženichovi svůj vlastní 1/2 achtela grunt pod No 115 odevzdává, by takový jemu hned na něho gruntovně přepsán byl, s tou ale "vejminkou", že on povinen bude ostatním z erbu toho gruntu a sice:
Kateřině . . . 15 zl.
Martinovi . . . 20 zl.
Šimonovi . . . 20 zl.
Janovi . . . 20 zl.


      Kteréžto on jim, až oni do "člověčenství přijdú", vyplatiti musí. Pak otce a matku až do obou smrti živit a šatit, pakliby ale otec nebo matka se s ním snésti nemohli, tak má dát a sice: 1 měřicu na zimu a 1 měřicu na jaro, zem zaset, pak 2/8 pod konopy. Ženich zadává nevěstě 10 zl. do dne a roku.
      Že tomu tak a nejináče jest, to my, obě stránky, našim podpisem dosvědčujeme. Strání dne 28. ledna 1808. + Jan Vintr, pudmistr

+ Mikuláš Horňáček, ženich
+ Ondřej Horňáček, otec
+ Alžběta Juříková, nevěsta
+ Jura Janovský, svědek


      Pramen: St. b. archív sign. 12397, s. 124
      Svatební smlouva č. 4
      Ve jménu Nejsvětější Trojice, Amen!
      Dnes dolu psaného dne a roku, staly se dokonale svatební smlouvy a sice mezi Janem Vanďurkou, vlastním synem Matouše Vanďurky, pak mezi Alžbětou, vlastní dcerou Jana Reňáka, oba ze Strání, sice:

94


      1) Slibuje jedna i druhá stránka až do obou smrti svou věrnost manželskou zachovati.
      2) Otec ženichův, Matouš Vanďurka, svému synovi odevzdává a zadává svůj vlastní grunt pod No 205 s tou "vejminkou", že on syn povinen bude svého otce až do jeho smrti poctivě živit, šatit a jeho dle způsobu katolického pochová.
      3) Dáleji otec ženichův dává do práva a plnomocnosti od sebe, by zde jmenovaný grunt synovi, jakožto ženichovi, v gruntovní knize jemu připsán a zaznamenán byl, naprotiv ale on otec z grutovní knihy vypsán byl.
      4) Ženich své nevěstě zadává 25 zl. Naprotiv:
      5) Otec nevěstin zadává nevěstě 20 zl. jakož i 1 krávu a 2 ovce.
      6) Pakliby ale do dne a roku buď jeden neb druhý zemřel, tak každý svou částku nazpět svobodně bere. Kdyby ale:
      7) z toho manželství erb pošel, tak to věno z obou stran na toho erba patří.
      Že tomu tak a nejinak jest, to my "našima jménem podpisama" a obecní pečetí potvrzujeme. Stalo se ve Strání dne 14. ledna 1814.
+ Jan Vanďurka, ženich
+ Matouš Vanďurka, otec
+ Alžběta Reňáková, nevěsta
+ Jan Reňák, otec
+ Jan Vintr, pudmistr
+ Jura Tinka, svědek
+ Josef Hornischer, k podpisu dožádaný


      Pramen: St. b. archív sign. 12391, s. 136
      Svatební smlouva č. 5.
      My níže podepsaní, tímto poníženou známost zadáváme, že totižto tento ženich Antoš, vlastní syn Martina Janigy z No 147, starý 25 roků, chce sobě vzíti Annu, vlastní dceru po nebožtíkovi Jurovi Žajglovi z No 77. Stará je 19 roků. Kdežto ženich své nevěstě věnuje 5 zl.,[/] nevěsta nemůže ženichovi zadat nic, nebo je sirota. k potvrzení "k podepsaným našich jmen" a přitlačenou obecní pečetí potvrzujeme.
      Strání 11. ledna 1797.
+ Martin Janiga, otec ženicha
+ Antoš Janiga, ženich
+ Jura Žajgla, otec nevěsty
+ Anna Žajglová, nevěsta

+ Josef Popelka
+ Ondřej Bruštík
+ Michal Černúšek


      Pramen: St. b. archív sign. 12393, s. 246
      Svatební smlouva č. 6.
      My níže podepsaní, poníženou známost dáváme, že totižto tento ženich Ondra Tinka, poddaný barona Levaye Antala z uherské strany, chce sobě vzíti vdovu Kateřinu po + Martinovi Gajdošíkovi z No 23. Kdežto ženich své nevěstě zadává a věnuje, aby jeho nevěsta anebo manželka do smrti měla místo a také výživu, naproti tomu nevěsta věnuje a zadává lásku a věrnost. Že tomu tak všemu a nejináče jest, to my našima jménama a obecní pečetí potvrzujeme.
      Strání dne 4. máje 1801.
+ Ondra Tinka, vdovec a ženich
+ Josef Popelka, pudmistr
+ Josef Mléčka, ouřada
+ Kateřina, vdova po Martinu Gajdošíkovi, nevěsta
+ Mikula Popelka, dožádaný svědek


      Pramen: St. b. archív sign. 12391, s. 216
      Svatební smlouva č. 7.
      My níže podepsaní, poníženú známost dáváme, že totižto tento ženich, vlastní syn Anton Jana Popelky z No 160, chce sobě vzíti vdovu Bětu po Janovi Popelkovi z No 16.

95

Kdežto ženich svéj nevěstě věnuje 5 zl. a nevěsta naproti tomu zadává svému ženichovi 40 zl. hotových peněz. k potvrzení našich jmen podpisy i obecní pečetí přitlačením potvrzujeme.
      Strání dne 17. července 1797.
+ Anton Popelka, ženich
+ Běta Popelková, nevěsta

+ Josef Popelka, pudmistr


      Pramen: St. b. archív sign. 12397, s. 266
      Svatební smlouva č. 8.
      Dnes dolu psaného dne a roku, staly se dokonale svatební smluvy mezi osobami těmito: mezi mládencem Josefem Halodů, vlastním synem po Janu Halodu, pak mezi děvečkou Alžbětou, vlastní dcerú Ondřeje Adámka, oba ze Strání, na tento způsob:
      1. Slibuje jedna i druhá stránka věrnost a lásku manželskú až do smrti zachovati.
      2. Matka ženichova věnuje svému ženichovi, jakožto synovi, jeden pár volů a vůz s tou podmínkú, že až jeho bratr Jura do člověčenství přijde, aby mu jednoho volka zase dochoval a dal.
      3. Ženich povinen jest svoji matku do smrti živit a zachovat.
      4. Ženich věnuje své nevěstě 30 zlatých, které on na tom podsedku No 133 k pohledávání má.
      5. Otec nevěstě věnuje jednu kravu a pět ovec do její vlastností s tou ale podmínkou, kdyby ona bez erbu zemřela, tak tehdy otec své věno nazpátek potahuje.
      6. Nevěsta ale věnuje ženichovi 20 zlatých.
      Že tomu všemu tak a nejinak jest, to obě stránky se svými vlastními podpisami a svědkama potvrzujeme. Strání dne 11. ledna 1816.
+ Jan Vintr, pudmistr
+ Ondřej Bobálek,
ouřada
+ Jura Jurica, ouřada

+ Josef Haloda, ženich
+ Alžběta Adámková, nevěsta
+ Josef Tinka, zástupce
+ Ondřej Adámek, otec nevěsty

      Pramen St. b. archív sign. 12397, s. 125
      Svatební smlouva č. 9.
      Ve jménu Nejsvětější Trojice s. Amen!
      Dnes dolu psaného dne a roku, staly se dokonale svatební smluvy mezi Štěpánem Knotkem, vlastním synem Martina Knotka, pak mezi Dorotú, vlastní dcerú po zemřelém Jiříkovi Zámečníkovi, oba ze Strání a sice:
      1) Slibuje jedna i druhá strana věrnost manželskou až do smrti zachovati.
      2) Nadjmenovaný ženichův otec zadává a věnuje svému synovi Štěpánu Knotkovi, jakožto ženichovi, svůj vlastní 133 grunt pod No 118 s tou ale podmínkou, že on za:
      3) Mladý ženich povinen bude své sestře Barboře z toho gruntu 30 zl. splatit. Jakož také za:
      4) Otcovi až do jeho smrti živit, šatit a jak se náleží vší péči o něj mít, jakož také i pochovat. Pakliby se ale nemohl otec se synem snést, tak povinen bude syn svému otci až do jeho smrti každoročně 1 míru ozimného a 1 míru jarního obili dát.
      5) Ženich ale ze své strany zadává nevěstě své 10 zl.
      6) Nevěsta ale naprotiv tomu zadává ženichovi 20 zl.
      7) Kdyby ale Bůh všemohoucí prostředkem smrti buď ženicha nebo nevěstu do dne a roku z tohoto světa povolal, tak každá strana svoje věno zpátkem bere. Pakliby ale z tohoto manželství erb pošel, tak to věno na toho erba padnouti má.
      8)Otec ženicha tuto vůli a plnomocenství od sebe dává, aby tento 1/3:3 grunt pod No 118, jemu, Štěpánu
      Knotkovi na něho v gruntovní knize k jeho vlastnosti přepsali a otcovi odepsán byl.
      Že tomu tak a nejináče jest to, my s našima jménama potvrzujeme. Stalo se ve Strání dne 20. ledna 1814.
+ Štěpán Knotek, ženich
+ Dorota Zámečníková, nevěsta
+ Martin Knotek, zástupce nevěsty
+ Jura Tinka
+ Jan Bobálek
+ Josef Hornischer, k podpisu dožádaný

96

Pramen: St. b. archív sign. 12393, s: 254
      Svatební smlouva č. 10.
      My níže podepsaní, poníženú známost dáváme tímto písmem, obzvláště tú, kde by jeho potřeba následovala, že totižto tento ženich, vlastní syn Jury Tinky, který byl legionista sub No 43, je starý 18 roků, který se může ženit skrz nemožnost, poněvadž jeho matka velikú nemocí obtížena jest a k hospodářství není šikovná, kdežto chce sobě vzíti Annu, vlastní dceru po + Janovi Bruštíkovi sub No 169 a které je 21 roků. Kdežto ženich svéj[/] nevěstě věnuje a zadává 5 zl. i naproti tomu nevěsta svému ženichovi věnuje a zadává 5 zl. Že tomu tak a nejináče jest, to my našima jménama a obecní pečetí potvrzujeme.
      Strání dne 22. máje 1801.
+ Anna po Janovi Bruštíkovi, nevěsta
+ Jura . . .

+ Šimon Tinka, ženich
+ Jura Tinka, otec
+ Josef Popelka, pudmistr
+ Josef Mléčka, poručník a svědek

97

DIE AUSSTEUER UND IHRE FUNKTION BEI DER EHESCHLIESSUNG
(AM BEISPIEL DER GEMEINDE STRÁNÍ IM GEBIET VON UHERSKÝ BROD)
(Zusammenfassung)
      Der wichtigste Faktor, der in der Vergangenheit auf die Eheschliessung Einfluss hatte, war die Frage der Aussteuer, die der jeweilige Partner in die neuzugründende Familieneinheit einbringen konnte. Grösste Bedeutung unter den Bedingungen der bäuerlichen Wirtschaftsgebarung hatte dabei die Aussteuer in Form von Äckern. Der Boden sicherte als grundlegendes Produktionsmittel dem jungen Paar die Möglichkeit zum Unterhalt. Das Grundeigentum war auch im traditionsgebundenen bäuerlichen Milieu, das den Boden als grössten Wert ansah, ein Gradmesser für den Besitzstand der neuen Familieneinheit und bot so eine Sicherheit auch für ihr Prestige in der gesellschaftlichen Hierarchie der Lokalität.
      Der vorliegende Beitrag verfolgt das Ziel, diese Problematik aufgrund einer Analyse von Heiratsverträgen, Eintragungen in der Trauungsmatrik und aufgrund einer Terrainuntersuchung am Beispiel einer ländlichen Kommunität (Strání im Gebiet von Uherský Brod) zu erfassen und zu analysieren. Die Studie behandelt so den Mechanismus der Vererbung der Gehöfte samt ihren Rechtsfolgen, den Wert der Aussteuer und die Ausstattung der Neuvermählten in Abhängigkeit vom sozialen Status ihrer Eltern, die Höhe und Form der Aussteuer in der Beziehung zum Geschlecht der Partner, die Tatsache der Erstgeburt u. ä. Beachtung wird auch der Form
[/] der Heiratsverträge zuteil, die sodann in der Beilage dokumentiert werden und auch als Illustrationen zum Text dienen.
      Abschliessend wird konstatiert, dass sich der ökonomische Druck auf die Partnerwahl vor allem aus dem Charakter des Lebens der Bauernfamilie, aus ihrer Identifizierung mit der Bauernwirtschaft, er gab. Der Einfluss der Grösse des Grundeigentums auf die Eheschliessung wird anschaulich anhand von Tafeln dokumentiert, die aufgrund einer Analyse der Trauungsmatrik in der Gemeinde Strání vom J. 1898 bis zum J. 1938 zusammengestellt wurden. Aus diesen Tafeln geht hervor, dass die Eheauswahl durch die soziale und ökonomische Reziprozität bedingt war. Hierbei existierten in Strání verhältnismässig geringe Unterschiede im Bodenbesitz. Die ökonomischen Aspekte beeinflussten in Strání die Eheschliessungen überraschend lange Zeit (allgemein bis in den Zweiten Weltkrieg hinein, vereinzelt sogar noch nachher). Dieser Umstand wurde insbesondere dadurch beeinflusst, dass Strání in der Gebirgszone der Weissen Karpaten liegt, wo es früher nur wenig Arbeitsgelegenheiten in der Industrie gab. Deshalb herrschte eine derart starke Bindung an den Boden als Unterhaltsquelle, wenngleich nur sehr wenige Bauerngehöfte wirtschaftlich autark waren.
      Übersetzung: A. Kubala

98

Národopisné aktuality roč. XIV. - 1977, č. 2

ANEKDOTA A JEJÍ VYPRAVĚČ
(HUMORISTA HUBERT MALCHÁREK) [obsah]


      MARTA ŠRÁMKOVÁ - OLDŘICH SIROVÁTKA, ČSAV, Brno
      Četné sběry a výzkumy dnešního stavu lidového vyprávění vedou k poznatku, že škála vypravěčských projevů se ve 20. století od základu přeskupila. Zatímco staré tradiční vypravěčské druhy - pohádky, pověrečné povídky nebo i pověsti - z živého podání ustoupily nebo zcela vymizely, realistické povídky, vyprávění ze života, humorky a anekdoty si pořád ještě udržely ve vesnickém i městském prostředí své místo a životnost. Někteří badatelé dokonce prohlašují, že humorky a anekdoty se staly nejživějším a nejoblíbenějším projevem. To platí pro naše domácí poměry i pro jiné středoevropské země. A. Satke mluví o humoristovi a satirikovi jako o "nejčastějších typech v současném folklóru"1) a vyvozuje, že většina vypravěčů, "zvláště střední generace, má repertoár složený z humorných vyprávění, delších i krátkých, ponejvíce z anekdot."2) k obdobným závěrům se došlo i v jiných zemích. v několika pracích objasnil S. Neumann, že žertovné vyprávění za[/]ujalo v německém prostředí vedoucí místo a že nositelé švanku a vtipu se vyskytují mezi nositeli současného prozaického podání nejčastěji.3) z rozboru sběratelských výsledků na území polského Slezska podle D. Simonidesové vyplývá, že bezmála polovinu čísel (46,6 %) představují švanky a anekdoty.4) z těchto sběrů vydala Simonidesová dvojdílný soubor anekdot a jeho ohlas mezi čtenáři dokládá opravdovou oblibu žertovného vyprávění v současnosti.5)
      Nezdá se však, že by tyto údaje a výroky o naprosté převaze humorky a anekdoty byly vždycky přesvědčující. Bylo by asi zapotřebí podrobně a přesně prozkoumat hlavně výskyt povídek ze života, memorátů; ty se pravděpodobně vyprávějí ještě více a častěji, Ale i přes tuto výhradu lze říci, že humorky a anekdoty představují živé, oblíbené a rozvíjející se projevy současné folklórní prózy. To platí zejména o krátké anekdotě, která v dnešním podání zastínila i delší humorku. Německý národopisec

99

H. Bausinger mluví dokonce o "konjunktuře" anekdoty a říká, že se stala přímo "módním druhem".6)
      Jako příznačný protiklad k této oblibě a frekvenci současné anekdoty se jeví známý fakt, že folkloristé se jí věnovali mnohem méně než "klasickým" vypravěčským druhům a že z odborného hlediska je to vlastně, jak napsala jedna badatelka, "terra incognita".7) Na tomto badatelském poli chybí skoro všecko: soustavné sběry, dokumentace a katalogy, námětová systematizace, rozbory poetiky, výklady procesů jejího života v různém prostředí a vrstvách. Ojedinělé práce, jako jsou u nás třeba od A. Satka8) nebo v cizině od D. Simonidesové, S. Neumanna, H. Bausingera, spíše odhalují badatelské dluhy na tomto poli a naznačují úkoly a perspektivy dalšího výzkumu.
      Jednou z mezer zůstává i studium nositelů. Monografický výzkum vypravěčů, jenž se v evropské folkloristice programově pěstuje a rozvíjí nejméně půl století, se orientoval téměř výlučně na vynikající nositele tradičních, "klasických" projevů, hlavně na pohádkáře a vypravěče pověstí. Tituly početných prací tohoto zaměření a jména jejich autorů není třeba uvádět. Stojí však za to zdůraznit, že významnější práce o vypravěčích humorek a anekdot, jako je třeba úspěšná monografie S. Neumanna o meklenburském vypravěči Augustu Rustovi (nar. 1890),9) se mezi nimi objevují jako ojedinělá výjimka.
      Na rozdíl od pohádkář ů nebo pamětníků starých pověstí nejsou dnes vypravěči anekdot[/] vzácnými zjevy, a proto je není třeba dlouho a svízelně hledat. Žijí mezi námi, setkáváme se s nimi, dalo by se říci, skoro každodenně. Jedním z nich je i Hubert Malchárek z Hošťálkovic. Tato hlučínská dědina (odkud otiskl, mimochodem řečeno, na dvacet starobylých písní ve své sbírce F. Sušil) administrativně příslušela donedávna do opavského okresu, ale patří (od 1. 4. 1976 i administrativně) vlastně k okrajovému pásmu Ostravy a místní lidé mají stálý výhled na zvlněnou šedou hladinu šachet, koksoven, komínů a domů Mariánských Hor a Vítkovic. Do Ostravy dojíždí denně autobusem valná část domácích lidí, mezi nimi i H. Malchárek, jenž pracuje jako pekař v Martinově. Dnes je mu třicetšest roků (nar. 5. 12. 1940 v Hošťálkovicích), bývá s rodinou ve vlastním domě, má tři děti, Ve svém rodišti vychodil obecnou i měšťanskou školu a pak se vyučil v Brně pekařem.
      Jeho činorodost, energie a duševní čilost vyzařují už z jeho zevnějšku. Je střední postavy, má černé zvlněné vlasy, výrazné rysy a živé 'oči, chová se jistě, jedná pohotově a rozhodně. Dokáže se rychle orientovat v situaci, bez rozpaků a rád vstupuje do styku s lidmi, rád vyřizuje a zařizuje nejrůznější záležitosti a úkoly. Lehce a trefně reaguje v rozhovoru, dovede vzniklou situaci výstižně, někdy až epigramaticky vyjádřit nebo pointovat. Ve svém prostředí, doma i v práci, platí jako dobrý a veselý společník, jako šprýmař a pohotový vypravěč, jenž umí rozvázat a vystupňovat náladu, nemá nouzi o nápady a dovede dát zábavě spád. Možná, že onu mentalitu podědil po své matce a vy

100

pěstoval si ji vedle ní, neboť i ona prý měla smysl pro humor a dostatek životní energie.
      Miluje společnost, besedu, zábavu a rozhovor. "Ja bych bez společnosti nemoh byt. Kdyby ja sem měl sedět uvazany v těch štyrech murach, tak ja bych zblbnuł. Ja musim furt někde cosik vykladat, ja musim byt, jak se to řika, furt v luftě." v kamarádském kruhu ožívá jeho družnost, probouzejí se v něm nápady a vypravěčský temperament. "Ja se vezmu tři koruny, třeba tři štyřicet na ty dvě piva do kapse... To přideš, sedi tam partyja. Posaď se! Vypiješ dvě piva, začneš kecat vtipy. Ne, hoši, ja idu dom. A seď, dejte tu ešče ty štyři štamprle raz!"
      Vypravěčství je tedy u něho bezprostředně spjato s četnými a častými přátelskými kontakty a s celkovým životním postojem. Besedy s kamarády, účast na svatbách, besídkách a silvestrovských zábavách v obci a hlavně na místních bálech, kde jako dobrovolný číšník roznáší na stoly víno, pivo, limonádu a baví známé komentáři, průpovídkami a vtipy, kde se s chutí taky pouští do tance - to všecko patří k hlavním situacím, kdy přichází do styku s přáteli a známými a kdy se uplatní jeho družnost, temperament a nápady. Na této širší půdě přichází ke slovu taky vyprávění. Potřebuje k němu zájem a ohlas posluchačů, podněty od druhých, potřebuje být zároveň posluchačem i vypravěčem: "...kdyby ja sem tu seděł sam, tak se na ty vtipy nikdy nezpomenu. Ale dyž je nas dva tři v te hospodě, kdyby si někdy vydržel sedět pět šest hodin, a sedi nas tam sedum, tam se dovede za těch sedum hodin vykladat těch vtipu tolik, že de jeden za druhym. To si ten zpo[/]mene jeden, ten zpomene jeden, temu se zpomenou dva, a to ide pořad dokola, a pořad a pořad..."
      Hubert Malchárek vypráví především a nejraději anekdoty. Během jedné asi tříhodinové besedy (29. 10. 1975) vyprávěl přes devadesát čísel. Ale rozsah a hranice jeho fondu se dají těžko zjistit, neboť anekdoty se v jeho živém repertoáru zřejmě rychle vyměňují. Anekdotu dává vypravěč posluchačům k lepšímu, pokud je ještě "nová" a dokáže je překvapit. Jakmile se opotřebuje a zastará. to znamená, jakmile se stane známá, vypravěč ji vyřadí a místo ní vypráví opět anekdoty čerstvé, jež pochytil v posledních dnech. Tuto vlastnost vtipů rozpoznali někteří badatelé, když je přirovnávali k "létavicím",10) k "meteoritům", jež "objeví se, nikdo neví odkud, zazáří ... a rychle mizejí".11) Proto repertoár vypravěče anekdot není statický, není nikdy konstantní a ohraničený, ale týden od týdne se postupně mění a přeskupuje. Pouze opakované výzkumy v delším časovém odstupu by objasnily, zda v něm zůstávají některé body pevné a jaká čísla to jsou; zdá se, že mezi taková stabilní čísla patří zejména některé povídky ze života. Proto taky lze spíše odkrýt povšechnou strukturu repertoáru, jeho námětové vrstvy a typy, jeho prameny a původ.
      Naprostá většina anekdot H. Malchárka pochází z poslechu, z podání jiných vypravěčů. Některé látky přebírá rovněž z četby, rozhlasu, televize nebo z jeviště, ponejvíc však z televizních pořadů (např. Vtipnější vyhrává), ale ne mnoho. Svěže a působivě vypráví také krátké komické příhody ze života, ať vlastní zážitky 10l nebo příběhy druhých ze svého okolí. Zdá se, že si nepamatuje a nevypráví všecko, co kde slyšel, ale že si vybírá a dále šíří jen to, co se mu líbí a co mu odpovídá. "Z těch vtipu televiznich ja si zapamatuju takove, kere mně se opravdu libi. A sou vtipy, kere třeba tady Tonik Kozak, tady soused, ten zase vykłada vtipy, ktere ja si nezapamatuju, protože mně osobně se třeba ten vtip nelibi, nebo se mně nelibił na tolik, abych si ho mohł zapamatovat..."
      Největší část jeho anekdot, skoro celá polovina, má vypjatou erotickou pointu a Malchárek je zřejmě vypráví hlavně v mužské společnosti; hojně se v jeho fondu vyskytují rozmanitá čísla časová. Některé anekdoty se seskupují do námětových shluků: vtipy o bláznech, rybářích, cikánech, zvířatech, vtipy "z vlaku", "polské", "slovenské" atp. Krajový ostravský a hlučínský kolorit se promítá hlavně v značné frekvenci vtipů, v nichž vystupují figury z polského a slovenského prostředí a v nichž se používá nebo paroduje polština a slovenština. Mezi taková krajově zabarvená čísla patří i humorky a anekdoty o dvou tradičních slezských komických typech, o Franckovi a Antkovi; tyto vtipy navazují na starší regionální slezskou tradici.
      Obsah a pointa jeho anekdot odpovídají zhruba generaci, k níž sám patří. Když vyprávěl ve společnosti, kde seděly taky místní sedmdesátileté ženy, zůstávala pro ně pointa jeho vtipů často mlhavá, ačkoliv samy rovněž znaly a vyprávěly místní švanky a vtipy. Očividně se na tom ukázalo, jak se normy humoru ve dvou různých věkových vrstvách rozcházejí a jak se[/] v nich promítají generační postoje a dobový vkus a zájmy; na onu proměnlivost a dobovou sociální podměněnost už poukázali i jiní badatelé.12)
      Vypravěčská sugesce H. Malchárka spočívá v přednesu. Má sám taky představu o tom, jaký má vtip být a jak má vyznít. "Pobavit někoho je velky kumšt, vite. Ono vykładat vtipy a neumět jich vykładat ... To poznam, jak třeba někdo v hospodě vykłada ten vtip hrozně zdłouhavě. Vtip musi byt kratky a vystižny." Jestliže se podíváme zblízka, jak své vtipy vypravěčsky aranžuje, pak vidíme, že využívá několika principů. Technika vyprávěného vtipu spočívá předně v jeho výstavbě. Nejvýrazněji se v ní uplatňují stupňovaná trojčlenná a kontrastní dvojčlenná kompozice, forma hádanky, umění zkratky a živý dialog. Dialogy dovede Malchárek vyhrotit živě a přesně, ať už vypráví anekdotu nebo nějaký výjev ze života, akcentuje promluvy postav, zatímco uvozovací věty potlačuje na minimum ("řika", "pravi") nebo vůbec vypouští: "To přideš, sedi tam partyja: 'Posaď se!' Vypiješ dvě piva, začneš tam kecat vtipy. 'Ne, hoši ja idu dom'. - 'A seď, dejte tu ešče ty štyři štamprle raz!'"
      Význačným prostředkem komiky se stává jazyk a jazyková hra. Děje se to více způsoby. Mezi oblíbené Malchárkovy prostředky patří rým a pointy často vyúsťují právě do rýmovaných veršů (gejši - zdejší, ryma - prima, takovy mula - klobouk v ruce žmula atp.). s oblibou vyvolává Malchárek komický účin deformovanou řečí. Imituje šišlajícího člověka nebo cizince mluvícího špatně česky ("Žika: Muj muž

102

pšijit doma, on otemčit, on pofečežet, on vypit sklenka fina, on pšijit ke mně do luška..."). k podobnému komickému efektu směřují vtipy imitující nebo karikující cizí jazyk, hlavně polštinu nebo slovenštinu. Výstižné a názorné bývají však i jiné jazykové postupy, jako volba slov, přívlastků, rčení a příměrů ("ten pohled, dyby tak měła bodaky v očich...").
      Působivost Malchárkových anekdot na posluchače vyplývá z valné části z jejich přednesu. Dovede lehce imitovat chybnou výslovnost nebo cizí jazyk, napodobuje různé postavy, vykresluje silou, tempem a zabarvením hlasu rozličné situace a odstiňuje náladu jednajících figur, bohatě a živě využívá mimiky a gest. Každá z jmenovaných vlastností jeho přednesu by se dala podrobně popisovat a ilustrovat zvlášť. Místo toho se zastavme třeba nad anekdotou o stopařce a řidiči, jež sama o sobě názorně ilustruje aspoň některé stránky jeho přednesového rejstříku.
      Anekdota je inscenována - až na vstupní informační situaci ("Zastaviła stopařka auto...") a uvozovací věty ("řika") - pouze z devíti promluv obou postav. Čtyřikrát mluví řidič, pětkrát stopařka. Od repliky k replice se mění postoj postav a tón jejich promluv a vypravěč anekdoty to všecko vyjadřuje důrazem, tempem a barvou hlasu. Žena nejdříve promlouvá skromně, prosebně, tiše ("Prosim vas pěkně, nemoh byste mje svezť, vite, ujel mi autobus.") a řidič odpovídá ochotně a samozřejmě ("Beze všeho."). Pak stopařka stupňuje své dotazy až k důrazné zvědavosti ("Prosim[/] vas - á, nebudete mje nějak obtěžovat?" "No, ani mi nebudete ošahovat?"), zatímco muž odpovídá se zvedajícím se údivem až k jakémusi dotčenému rozhořčení (Prosím vas." "Ale kdepak!" - "Prosim vas, slečno, ja sem ženaty!"). v závěrečné pointě stopařka otráveně a přezíravě posílá řidiče pryč a odhazuj e zdvořilý tón ("Tak jeď do řiti, ja počkam na druheho!"). Vypravěč postavil anekdotu jako malou scénku a odstínil nejen postoj obou figurek, ale i měnící se jejich náladu a vztah mezi nimi, Bez nadsázky se dá mluvit o miniaturním divadelním výjevu.
      Značnou emocionální a významovou funkci u Malchárkova přednesu dostávají i pestrá gesta a výmluvná mimika. Některé anekdoty obsahují pasáže, vyjádřené hlavně těmito prostředky a pointa několika žertů je založena převážně nebo úplně na nich.
      Každého, kdo viděl a slyšel H. Malchárka vyprávět a bavit se ve společnosti, zaujme a strhne jeho paměť, temperament, rutina a bohatství nápadů. Takto prý se projevuje už asi deset roků, ale zdá se mu, že v poslední době méně a slaběji, než před několika roky. Máme za to, že podobni humoristé, jako je on, nejsou výjimkou, ale častým zjevem v městském i vesnickém prostředí, a že představuji jeden z nejrozšířenějších typů dnešní živé vypravěčské tradice, totiž typ nositele anekdot, vypravěče komika satirika. Kdybychom chtěli vyvodit i některé obecnější distinkce, jež charakterizují onen vypravěčský typ, pak by bylo třeba zdůraznit zejména několik rysů:
1) proti vypravěčům tradičních pohádek a po

103

věstí patří do mladší věkové vrstvy, stáří kolem třicítky a čtyřicítky je časté a běžné;
2) vyprávění tvoří obyčejně jen jednu složku jejich celkové družnosti, účasti a iniciativy na zábavě v jejich prostředí;
3) vyprávějí převážně v mužské společnosti, v přátelském kruhu na pracovišti a doma, zatímco tradiční druhy lidového vyprávěni žily hlavně v sousedských a rodinných skupinách;
4) jejich repertoár má značný rozsah, avšak je[/] proměnlivý, dynamický a neustále se aktualizuje;
5) úzké lokální a krajové distinkce jsou v jejich repertoáru zastíněny širšími vazbami a znaky, ale přece jen se aspoň v omezené míře uchovávají;
6) na podání, na stavbu a přednes anekdot kladou vypravěči i posluchači uvědomělé nároky a citlivě rozlišují, kdo je "umí" a "neumí" vyprávět.[/]

Poznámky
1.
      SATKE, A.: Vyprávěč-humorista a satirik - nejčastější typy v současném prozaickém folklóru. In: Národopisné aktuality, 10, 1973, s. 105-128.
2.
      Satke 1973, s. 113.
3.
      NEUMANN, S.: Volkserzähler unserer Tage in Mecklenburg. In.: Deutsches Jahrbuch für Volkskunde, 15, 1969, s. 31-49; týž: Der mecklenburgische Volksschwank, Berlin 1964; WOSSIDLO, R. - NEUMANN, S.: Volksschwänke aus Mecklenburg, Berlin 1963.
4.
      SIMONIDES, D.: Współczesna śląska proza ludowa, Opole 1969, s. 200.
5.
      SIMONIDES, D.: Bery śmieszne i ucieszne. Humor śląski, I, II, Opole 1967, 1972.
6.
      BAUSlNGER, H.: Formen der "Volkspoesie", Berlin. 1968, s. 138, 139.[/]
7.
      Simonides 1969, s. 67.
8.
      SATKE, A.: Současná žákovská anekdota ve Slezsku a na Ostravsku. In: Český lid, 60, 1973, s. 70-85; Pověsti, humorky a anekdoty o posledním brušperském soukeníku Celestýnu Špačkovi, In: Český lid, 61, 1974, s. 71-85; Lidoví vyprávěči-komikové z dělnického prostředí. In: Národopisné aktuality, 12, 1975, s. 253-260.
9.
      NEUMANN, S.: Ein mecklenburgischer Volkserzähler. Die Geschichten des August Rust, Berlin 1968, 2. vyd. 1970.
10.
      PAULÍK, J. J.: Má havran vlas? Neboli humor pražské periferie zvláště a pražského lidu vůbec. In: Smích periferie. Sebral J. Hošek, Praha 1940, s. 7.
11.
      Simonides 1969, s. 255.
12.
      Wossidlo-Neumann 1963, s. XXVI.[/]

Ukázky vyprávění Všecky otištěné texty byly nahrány pomocí magnetofonu za besedy 29. 10. 1975, které se kromě vypravěče a jeho manželky zúčastnilo ještě několik místních žen.
      1
      Antek a Francek se chtěli dostat do Polska a nemohli nijak. Až potom ten jeden zjistił, že tam se dycky kolem tych hranic pase cełe stado teho, krav. Un pravi:

104

"Viš, co? Zajdem do řeznika, řeknem, ať nam předa tu skuru od te kravy, oblečem se do teho a pujem. Ty puješ vpředku, ja pujdu vzadku."
      Tak se tam oblekli do teho, ten dopředku a ten měł ocas zdvihnuty a divał se. A ten naraz řika: "Proboha, Francek, utěkaj!" On pravi: "Co? Celnik?" Pravi: "Ni, byk!"
      2
      V kostele kostelnik se šeł zpovidat farařovi a tak mu řek ty hřichy a ten pan farař mu pravi:
      "Kostelniku, a kdo mi chodi na vino?" Pravi: "Co?"
      "No, kdo mi chodi na vino?"
      Prav: "Velebny pane, tu, tu, tu neni fakt słyšeť." Pravi: "Zkustě se to vyměniť."
      Tak si to vyměnili a ten kostelnik se sednuł dovnitřku a pravi:
      "Velebny pane, a něvitě, kdo mi chodi za staru?" A un pravi: "Tu ti fakt něni jaksik słyšeť." 3
      Nebo jak ty błazni se houpali na te desce v okně. Měli ju z okna vystrčenu a se houpali. A kdosik zazvonil. Ten co był venku, řika temu, co był vevnitř, řika:
      "Běž otevřit!"
      Nu, tuž zeslez z teho, tož bum!
      Zašeł dołu a řika: "Ty błazne, dybych věděł, že ty to, tak ani nezeslizam!"
      4
      (O bláznech). Była tma, ten jeden rozsvitił baterku. Řika:
      "Vylez po tom šajnu!"
      Pravi: "Ja by vylez, a ty, błazne, ty zhasneš, ja spadnu, že!"
      5
      Seděł rybař u vody, bez prutu, magneťak vedle sebe, na plne pecky puščeny. Ide druhy kolem něho:
      "Lovu zdar!"
      "Lovu zdar."[/]
      Řika: "Čoveče, tož co ty tu chytaš bez prutu?" Řika: "Ja chytam na magneťak."
      Řika: "Jak?"
      Řika: "Podiv se, ja to pustim na plne pecky, ty ryby začnu tancovat, čumaky ven - a ja to enem beru a podbiram."
      Řika: "Tuž ukaž, jak to robiš."
      "Kamarade, to je novy zpusob, za stovku."
      Ten mu dał stovku, sednuł, ne, a ten to pustił na plne pecky. Ten řika:
      "Koliks už jich chytił?" Pravi: "Tys je druhy!"
      6
      Jede vlak do tunelu a najednou, seděła tam takova slična paní, a najednou jeden, enem było słyšet:
      "Dejte ty ruky pryč! Vy ne! Vy!"
      7
      Zastaviła stopařka auto a řika:
      "Prosim vas pěkně, nemoh bystě mje svězť, vite, ujeł mi autobus."
      Řika: "Beze všeho".
      A dyž tak otevřeła ty dveře, tak se na něho diva, řika: "Prosim vas - á, nebudete mje nějak obtěžovat?"
      On řika: "Prosim vas."
      "No, ani mje nebudete ošahovat?" "Ale kdepak!"
      "Ani mje neznasilnitě?"
      Řika: "Prosim vas, slečno, ja sem ženaty!" "Tak jeď do řiti, ja počkam na druheho!"
      8
      Mravenci a sloni hrali fotbal. v zapalu boje jeden slon depnuł na teho mravenca, było po něm. Było po zapase, ne tak se ti kapitani podavali ruku, a ten slon řika:
      "Viš, promiň mi to, že se stała takova ta tragicka nehoda, ale opravdu nerad, viš, v tom zapalu boje ..."
      A ten mravenec pravi:
      "Hm, to nic, nam se to tež mohło stat!"
      9
      Když zme tak spomjeli na tu škołu. Mistni prvňačci jak šli letos do škoły, tak tu od G., viš, ten synek, ten Kamil,

105

přišeł do škoły. To ti je zajimave, vymasta prvni třidy, tak jak Radim něco, ve škole, jak se pani učitelka co optała, hned ruku navrchu. Basničky, on prvni, pisničku, on první. Všecko věděł první, to było uplně zajimave. Potom pani učitelka, jak skončiła, třida zase, no, skončiło vyučovani:
      "No tak, děti, vite, co mate přinest zitra do škoły?" On se hlasi zas.[/]
      "Co maš přinest zitra do škoły, Kamile?" Pravi: "Svačinu."
      10
      Od teho Jozefa G., ... ten jeho synek šeł do škoły; chodił už tyden do škoły. Un mu pravi:
      "Tuž s kym sediš?"
      Pravi: "Tato, ja něvim, ja se zitra podivam."

DER WITZ UND DER WITZERZÄHLER
(Zusammenfassung)

      Neben den Alltagserzählungen bildet der erzählte Humor eine lebendige und produktive Schicht der heutigen mündlichen Überlieferung; dies gilt mehr vom kurzen Witz als vom längeren Schwank, sodass vom Witz sogar als von einer "Modegattung" gesprochen wird. Trotzdem wird er im Vergleich mit anderen, vor allem den sg. "klassischen" Erzählgattungen durch die Forschung vernachlässigt. Auch das Studium der Erzähler orientierte sich bisher hauptsächlich auf die Märchen- und Sagenerzähler, und monographische Untersuchungen der Schwank- und Witzerzähler erscheinen nur als vereinzelte Ausnahmen.
      Zu den typischen tschechischen Witzerzählern gehört auch Hubert Malchárek (geb. 5. 12. 1940), ein Bäckereiarbeiter aus dem schlesichen Dorf Hošťálkovice bei Ostrava. Geistige Schlagfertigkeit und Beweglichkeit, grosses Gedächtnis und lebendiges Temperament, gesellschaftliche Kontaktfreund[l]i[g][ch]keit und sprachliche Gewandheit gehören zu den charakteristischen Zügen seiner Mentalität. Er ist in seinem Wohnsitz sowie auch auf seinem Arbeitsplatz als ein guter Gefährte und ausgezeichneter Erzähler bekannt und geschätzt. In einem geselligen Kreis hat er im Laufe von drei Stunden etwa 90 Witze erzählt, aber die Grenzen seines
ganzen Repertoires sind kaum festzustellen. Sein Fonds ist nicht statisch und beständig, sondern er ist von Tag zu Tag veränderlich, nach einer Zeit verschwinden alte, abgenützte Witze aus ihm und neue, aktuelle tauchen wieder auf.[/]
      Das Repertoire des H. Malchárek wird teilweise auch durch die Lektüre, den Rundfunk, das Fernsehen usw. beeinflusst; die meisten Witze jedoch übernimmt der Erzähler aus der mündlichen Überlieferung. Dabei kommt eine selektive, seinem Geschmack entsprechende Auswahl zur Geltung. Die meisten seiner Witze sind erotischen Inhalts und werden vor allem im männlichen Kreis (im Gasthaus, im Arbeitsmilieu, bei Hochzeits- und Tanzfesten) erzählt; auch die aktuellen, zeitbezogenen Witze sind bei ihm zahlreich vertreten. Manche Witze bilden in seiner Überlieferung ausgeprägte thematische Gruppen (von Narren, Zigeunern, Anglern, Tieren, Witze "aus dem,. Zuge" usw.). Durch einige thematische und sprachliche Elemente bekommt sein Repertoire auch eine charakteristische regionale Färbung. Der Inhalt und die Pointe seiner Witze entsprechen seiner Generation; für die alten Leute aus seiner Umgebung z.B. bleiben manche seiner Witze wenig klar und verständlich.
      Seine erzählerische Suggestion beruht zum grossen. Teil in seiner Erzählweise und Vortragstechnik: in der Komposition und Form des Witzes, in der Kunst des lebendigen Dialogs und der konzisen und anschaulichen Charakteristik, im Wortspiel und in sprachlicher Imitation und Karikatur, in seiner Mimik und seinen Gesten. Manche Witze werden von ihm als ausgesprochene schauspielerische Miniaturen realisiert.
      Übersetzung: O. Sirovátka

106

Národopisné aktuality roč. XlV. - 1977, č. 2 ŽIVÁ TRADICE

Od letošního ročníku budou v Národopisných aktualitách ve zvláštní rubrice, nazvané ŽIVÁ TRADICE, publikovány příspěvky, které nějakým způsobem reagují na projekt "Lidová kultura v současném kulturním životě"[/] (viz NA, XII, 1975, s. 298-300). Redakce chce napomoci při dalším teoretickém rozpracování projektu i při jeho praktickém uvádění v život.
      (Redakce Národopisných aktualit)
[/]



TRADICE A NOVÁ VÝSTAVBA NA VESNICI [obsah]


      ALEŠ GRANÁT, Krajský projektový ústav, Hradec Králové, útvar Choceň
      Vlivem průmyslové revoluce dochází počátkem 19. století k postupným rušivým zásahům do života venkova. Část obyvatel z vesnic dochází za prací do továren blízkých měst. Vzniká užší styk obyvatel venkova s městským způsobem života, jeho normami a dimenzemi. Život ve městě se považuje za lepší, pohodlnější, tedy hodný následování. Naopak část městského obyvatelstva obrací svou pozornost na venkov, kde jsou lacinější pozemky a pracovní síla a pro bydlení více romantiky i čerstvého vzduchu. Po druhé světové válce a revolučních změnách v únoru 1948 se přeměna venkova značně urychluje vlivem převratných změn společenskopolitických a hospodářských. Hospodářské objekty, které svým obsahem, formou i dimenzemi odrážejí stále rostoucí koncentraci zemědělské výroby i adaptace a novostavby obydlí venkovského obyvatelstva, které má nové materiální možnosti, dávají venkovu jinou tvář[/] a atmosféru. Vzorem pro venkovský dům se stává vilka na předměstí, mající jiné proporce, jinou tvář a sloužící jinému způsobu bydlení. Dochází tak k rozbití původní architektonické jednoty objektů ve vesnici, siluety vesnice a celkové čistoty venkovského prostoru. Nemá valného významu pouštět se do obsáhlé kritiky výstavby dnešních venkovských obydlí a způsobu života v nich, neboť se tak stalo už mnohokrát; chceme jen charakterizovat základní rysy bydlení na venkově.
      Revoluční přeměna venkova přetrhla tradice a vývoj lidové architektury a jde teď o vytvoření nové, účelné, ekonomické a moderní architektury venkova, při použití takových výrazových prostředků, které vytvoří atmosféru venkovského prostoru a umožní vysoký standard bydlení.
      Následující stať není návodem k použití, ale půjde v ní o jakési obecné naznačení možného

107

postupu při tvorbě nové národní architektury naší socialistické vesnice. Nejde jen o objekty samotné, ale také o citlivý přístup k práci na územních plánech, jejichž kvalita a závaznost budou předpokladem úspěšné tvorby specifického venkovského prostoru. Problematikou nového způsobu územního plánování venkova se zabývá VÚVA v Praze a Brně.
      Je-li počátek 19. století považován za vrchol vývoje lidové architektury, bude prospěšné alespoň zjednodušeně analyzovat situaci tehdejšího stavebníka, jeho možnosti i společenské a kulturní klima, ve kterém tvořil své obydlí. Obytný dům na venkově byl budován jednoduchými prostředky materiálovými i prováděcími, Většinou se využívalo materiálů podle místního výskytu. Stavebník vyrůstal fyzicky i duševně v prostředí venkova. Od počátku svého vnímání absorboval do sebe tradice, zvyklosti a dimenze života na venkově. Úzké život[/]


1 a) Příklad řešení venkovského domu k rekreačnímu nebo trvalému bydlení vycházející z prostorového členění trojdílného domu.

ní sepětí s přírodou a jeho závislost na její libovůli ho učili přírodu znát, milovat ji a ctít její zákonitosti, Stejně tomu bylo i se způsoby, zvyklostmi a tradicemi společnosti, ve které žil. Základní životní potřeby většiny venkovských rodin se ztotožňovaly a tudíž i nároky na obytný dům byly téměř stejné. Nové generace přejímaly způsob života bez větších změn. Vývoj lidové architektury byl tedy velmi pomalý a jeho výsledkem bylo vytvoření obecného typu obytného domu, který plně vyhovoval všem potřebám svých uživatelů. Odchylky v dispozici a architektonické formě jsou krajové a jsou odrazem hospodářské a kulturní úrovně té, které oblasti, Jednota výrazů a proporcí jednotlivých objektů byla důležitým předpokladem čistoty venkovského prostoru. Každý


1 b) Uliční pohled.

108

objekt byl jediným neopakovatelným originálem, který zapadal do celkového obrazu vesnice a zároveň se podílel na jeho tvorbě. Je třeba poznamenat, že architektonická hodnota všech objektů nebyla stejná a že každá dochovalá "chalupa" není klenotem lidové architektury. Nedocházelo však k velkým výkyvům v kvalitě, k výstřelkům a k násilnému užívání cizích prvků.
      Velká část dnešních venkovských rodin žije ve víceméně upravených, či adaptovaných starých domech. Adaptace a úpravy byly zaměřovány na vnitřní i venkovní úpravy, a to tak, aby se dům hlavně po stránce formy podobal městské vilce. Takřka na všech adaptovaných domech zejí třídílná špaletová okna, pokud možno jinak orámovaná než okna sousedova. Vnitřek dostal nové podlahy, nové dveře, pestré vymalování, v menší míře vhodně řešené sociální zařízení a dispoziční úpravy. Jako by[/]


1 c) Boční pohled.

se z venkova vytratil cit pro účel, materiál a proporce. Většina domů působí vyšinutě, nevyváženě.
      Úroveň novostaveb na tom není o nic lépe. Naopak takřka u všech je promrhána příležitost k realizaci domu odpovídajícího požadavkům moderního bydlení rodiny na venkově. Nedostatečné znalosti problematiky bydlení a mlhavé představy o tom, jak bude v novém domě život organizován, mají za následek realizaci domů s nevhodnou, většinou křížovou dispozicí a naopak, důraz je kladen na barevnost a členění fasády. z toho je patrné, že stavebník volí přesně obrácené pořadí důležitosti aspektů realizace.
      Způsob života v adaptovaných domech i v novostavbách na venkově je všeobecně znám a kritizován. Hlavním centrem života rodiny je kuchyně, ostatní místnosti se využívají s jakousi opatrností a nedůvěrou. Extrémem jsou parádní pokoje, které se návštěvám pouze ukazují. Naštěstí tato situace není všude stejná


1 d) Řešení pokroví.

109

a přes mnohdy tvrdé generační střety dochází k rovnoměrnějšímu vytížení místností podle jejich účelu. Nebylo by správně učit rodinu dobře bydlet ve špatně řešeném domě.
      Není taky možné chtít, aby se na venkově stavěly chaloupky s malými okénky jen proto, že to tak bývalo dřív. Nelze také jako krytinu užívat slaměných došků a jako základní stavební materiál používat ručně opracované trámy. Nový venkovský dům musí být moderní hodnotnou architekturou splňující všechny nároky specifického venkovského bydlení. Příklad řešeni venkovského domu k trvalému nebo rekreačnímu bydlení (obr. l) vychází z prostorového členěni trojdílného domu. Osou trojdílné dispozice je výrazný vstupní prostor (síň), který bude zároveň plnit funkci vnitřní komu[/]


2 a) Příklad polygonálního domu s paprskovitou volnou dispozici.

nikace (spojení jizby s komorou a podstřešním prostorem), případně bude umožňovat společenský styk rodiny s návštěvami. Jizba zůstává nadále dostatečně dimenzovaným obývacím prostorem a bude v ní koncentrován život rodiny. Je třeba zajistit volné spojení se vstupním prostorem (síní) a těsné spojení s kuchyňským koutem nebo kuchyní. v obývacím prostoru by měl být určujícím prvkem rodinný stůl používaný hlavně ke stolování, na které je na venkově kladen velký důraz.
      Zbývající část domu (komora) by měla sloužit k umístění dostatečně dimenzované šatny, nebo ložnice, a sociálního zařízení. Uvedené


2 b) Varianta polygonálního domu.

110

grafické příklady naznačují, že Ize sociální zařízení umístit i jinam (síň, jizba) a zajistit tak vhodné přizpůsobení dimenzí jednotlivých prostorů podle potřeb stavebníka.
      Podstřešní prostor Ize dobře využívat k umístění ložnic, dětských pokojů, skladu nebo buňky sociálního zařízení. Zde je možno realizaci provádět po etapách a dispozici přizpůsobovat momentální prostorové a účelové potřebě.
      Praskání hořících polen v kuchyňských kamnech, které bylo symbolem tepla domova a které mizí díky elektrickým sporákům a ústřednímu topení, nahradí krb ve vstupním prostoru (síni). Je reminiscencí černé kuchyně, která zabírala část síně.
      Předpokladem úspěchu řešení je základní prostorová skladba a správná volba proporcí přízemí (popř., patra) a střechy. Příkladem jsou dosud dochované skvosty lidové architek[/]


2 c) Uliční pohled.

tury na mnoha místech republiky. Teprve druhořadá je volba materiálu, umístění a velikost oken a dveří, a architektonický detail, ač to nikterak nezmenšuje jejich důležitost. Bude třeba opustit výrazně racionální a formální řešení fasád tvořených pestrobarevnou břízolitovou omítkou a šablonovitým seřazením oken a dveří. Fasáda venkovského domu volá po měkkosti zpracování nevyžadujícím ostrých hran a ideálně rovných ploch. Bude třeba docílit stavu, kdy v interiéru i na fasádách venkovských rodinných domků bude použito co nejmenšího množství materiálů a barev tak, jak tomu bylo na domech lidových stavitelů. Pak nebude na překážku ozdobit dům malovaným ornamentem, ale jen tehdy, pokud to dovolí krajová tradice a schopnosti tvůrce. Důležitá bude souhra objektu s urbanistickým cel


2 d) Pohled ze dvora.

111

kem a doplnění vhodnou zelení, která by v žádném případě neměla napodobovat městský park. Použití schématu trojdílné dispozice lidového domu je jednou z možností dispozičního řešení obydlí současného venkova. Jeho jednoduché a účelné členění ověřené staletími je i zárukou jeho hospodárnosti a provozní čistoty. Není však dost dobře možné jiné způsoby řešení zavrhnout vzhledem k různorodosti obyvatelstva na venkově a velkým rozdílům v jeho leckdy velmi specifických nárocích. Uvedený příklad polygonálního domu (obr. 2) s paprskovitou volnou dispozicí, jejímž středem je krb, naznačuje, že celkové architektonické řešení objektu odpovídá atmosféře a požadavkům tvorby venkovského prostoru.
      Výše uvedených zásad je možno použít i v případech adaptaci či novostaveb pro rekreaci, zvláště v osadách k tomu vybraných. Opět lze k řešení použít schématu trojdílné dispozice, kterou je možno přizpůsobit k rekreaci rodinné, individuální nebo ke krátkodobému ubytování účastníků akcí náročných na lůžkovou kapacitu.[/]


3 a) Půdorys stodoly.


      Podobným způsobem je nutné postupovat při řešení objektů občanské vybavenosti na venkově, případně i při výstavbě drobných provozoven zajišťujících prostory větších dimenzí by bylo vhodné použít j ako vzor stodolu (obr. 3). Naději na trvalý úspěch budou mit jen taková řešení, při kterých se s uvedenými zásadami bude tvořivě pracovat. Nemohou uspět řešení, která jen formálně použijí prvky lidové architektury, nebudou založena na potřebách obyvatel venkova a nebudou respektovat zákonitosti a citlivý organismus venkovského prostoru. Zrovna tak není řešením pro výstavbu na venkově import cizí architektury (Švýcarsko, NSR atp.) jak formou nedokonale přejímaných vzorů, tak ani formou licence sériově vyráběných montovaných objektů. Síly určené k tvorbě nového venkova by se neměly rozmělnit na obrovské množství obcí, ale naopak koncentrovat v několika málo vybraných vhodných vesnicích či vhodné menší oblasti, které by sloužily jako zdroj poučení z chyb i dobrých výsledků. Bude


3 b) Čelní pohled.

112

pak na tvorbě a dodržování legislativních opatření, aby nedocházelo k formálnímu napodobování a tím i znehodnocení celé věci. Dále bude třeba účinně zabránit živelnosti ve způsobu výstavby na venkově a zároveň zajistit kvalitní tvorbu projektové dokumentace, u které dosud architektonická úroveň je značně pozadu za úrovní technickou.[/]
      Jedním z prvních a lehce prokazatelných výsledků života na takto nově tvořeném venkově by mělo být vyloučení zájmu venkovského obyvatelstva o druhé bydlení a naopak zájem obyvatelstva měst o trvalé bydlení na venkově za předpokladu správného řešení problému spadajícího do oblasti územního plánování.

TRADITION UND NEUBAUTEN AUF DEM LANDE
(Zusammenfassung)

      Unter dem Einfluss der revolutionären Veränderungen auf dem Lande kam es zu einer Unterbrechung der Tradition und der Entwicklung der Bauernarchitektur, und gegenwärtig handelt es sich um die Schaffung einer neuen, zweckmässigen, ökonomischen und modernen Bauernarchitektur unter Anwendung solcher Ausdrucksmittel, die die Atmosphäre des ländlichen Raumes entstehen lassen und dabei einen hohen Wohnstandard ermöglichen. Die vorliegende Abhandlung ist keine Ge
[/]brauchsanweisung, es geht darin vielmehr gewissermassen um eine allgemeine Andeutung des möglichen Vorgehens bei der Schaffung einer neuen nationalen Architektur unseres sozialistischen Dorfe[r]s. Es handelt sich nicht nur um die Objekte an sich, sondern auch um eine feinfühlige Einstellung zur Arbeit an den Gebietsplänen, deren Qualität und Verbindlichkeit Voraussetzung für eine erfolgreiche Schaffung des spezifischen ländlichen Raumes bilden werden.
      Übersetzung: A. Hubala


3 c) Perspektivní pohled.

113


Fojtství. Velké Karlovice, okr. Vsetín. Foto ing. Málek.


Roubený seník. Javorník, okr. Hodonín. Foto J. Tomeš 1972.


Zdobení kolem oken. Velká nad Veličkou, okr. Hodonín. Foto J. Tomeš 1970.


Vinné búdy. Blatnice, okr. Hodonín. Foto J. Tomeš 1974.

114

Národopisné aktuality roč. XIV. - 1977, č. 2

Z EDIČNÍ ČINNOSTI KULTURNÍCH INSTITUCÍ [obsah]


      ZDENKA JELÍNKOVÁ, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno
      Šířící se zájem o lidový tanec a píseň v období konce II. světové války a těsně po ní, který se s nástupem padesátých let rozrostl v masovou akci v souvislosti se zájmovou uměleckou činností a se zakládáním souborů lidových písní a tanců, vyvolal záhy obsáhlou ediční činnost v tomto oboru. Literatura a prameny, které měly soubory v počátcích své činnosti k dispozici, byly zcela nedostatečné: jednak byly zastaralé nebo špatně zpracované (edice tzv. národních tanců, vydávané vesměs tělovýchowou), jednak již dávno rozebrané (např. sbírky slováckých a valašských písní). Zvláště v oboru lidového tance, na který se ve svém příspěvku zaměřím, byly v ediční činnosti velké meze­ ry. Kromě Vycpálkových Českých lidových tanců (nepočítám v to tance, roztroušené ve starých ročnících Českého lidu a v různých krajových monografiích), slezských tanců Myslivcových a Mojžíškových, které byly pouze tu a tam v prodeji v antikvariátu, nebylo po roce 1945 jediné taneční sbírky na knižním trhu. Poněvadž se současně s rozvojem práce souborů lidových písní a tanců začaly zvyšovat[/] i požadavky na výběr tanečního materiálu a na jeho kvalitu i věrohodnost, byly odloženy jako nepotřebné i četné laicky zpracované taneční brožury, v některých krajích rozšířené (Haná) . Začátek padesátých let přinesl přechodně zlepšení v ediční činnosti sbírek lidových tanců, ale i dětského folklóru a lidových písní. (Viz seznam SN KLHU z r. 1956: průměrně v šesti letech vyšlo na 50 titulů z oboru lidové písně - většinou krajové zpěvníky a materiálové sborníky, 8 publikací lidových tanců a 1 sbírka dětského folklóru. Kromě toho bylo vydáno mnoho sborníků písní masových, politických aj.).
      Taneční sbírky byly zpracovávány podle nejnovějších edičních hledisek v tomto oboru jednak ve formě menších výběrových sbírek s nejnutnějším vybavením a pasportizací, jednak ve formě krajových monografických sbírek s bohatým srovnávacím aparátem, s příslušnou literaturou a rejstříky. Odborně organizovaná sběratelsko-badatelská činnost, pomoc vědeckých institucí (ČSAV) a zasvěcený přístup jednotlivých badatelů a autorů publikaci v jedné

115

osobě zaručovaly těmto edicím vysokou odbornou úroveň. Nízké náklady se však záhy rozplynuly mezi zájemce, aniž mohly zdaleka pokrýt požadavky. Později se v ediční činnosti nepokračovalo., některé práce, které byly v tisku, byly zastaveny (II. vydání Dětských her a říkadel z Horňácka), ba dokonce i sazba byla rozmetána (velké kritické a rozšířené vydání Vycpálkových českých tanců). Do tisku se dostaly pouze jen některé sborníky lidových písní, tzv. populárů nevalné úrovně.
      Tuto neutěšenou situaci se pokusily řešit některé kulturní instituce a zařízení vlastními silami - separátními publikacemi většinou rozmnožovanými technikou rotaprintu atp. (ÚKVČ, KKS, OKS, SSM, Pionýr, Tělovýchova atp.). Naléhavá potřeba materiálu v souborech ZUČ; si vynutila takto vydávání publikací především z oboru lidového tance, částečně písně, hudby, event. krojů.
      Jde většinou 6 publikace menšího rozsahu, zaměřené zhusta na vydání materiálů pro potřeby členů vlastních souborů (Edice kulturních materiálů ČSM, edice pro soubory vojenské, pro Pionýra, pro soubory vesnické, pro tělovýchovu školní i mimoškolní atd.) . v rámci KKS, OKS, Mě-KS, případně kulturních domů ROH, se objevují i publikace většího rozsahu, rozmnožované cyklostylem, rotaprintem aj. technikami v přibližném rozsahu 20-150 stran a v počtu 150-1000 výtisků. Po obsahové stránce jsou to jednak sbírky materiálu (písní, tanců, event. doplněné o popisy některých zvyků), antologie nebo malé monografie, opatřené příslušnými studiemi a rejstříky. Vedle těchto pu[/]blikací ryze odborného rázu vycházejí často (ÚKVČ) zpracované choreografie jednotlivých tanců, pásma atp.
      Časem se vytvořil působením odborných týmů, sestavených z folkloristů, tanečních odborníků i odborníků tělovýchovných, určitý pevný systém ve zpracovávání tanečních publikací, které se vydávaly ve trojí formě: Jako publikace krajové, se zaměřením na úzce vymezený region, populárního charakteru; jako regionálně vyhraněné publikace odborného zaměření s odborně zapsaným a zpracovaným tanečním materiálem, s podrobnými komentáři, se studií a rozbory, s rejstříky atp.; jako monografické sbírky pouze jednoho tance (Sedlácká), jedné obce (Tance z Rusavy) nebo oblasti (Točivé tance z Luhačovického Zálesí.) Tyto publikace plní současně i úkol odborně-naukový.
      Naše bibliografie je výběrovou bibliografií a zachycuje pouze edice, které se bezprostředně vztahují k lidovému tanci v jeho dokumentární podobě (A) . Záměrně vynecháváme pro velkou šíři materiálu edice, obsahující choreografické úpravy lidových tanců atp. (B) . Tato skupina by zasloužila zvláštního zpracování. Stejně tak vynecháváme publikace, obsahující materiály z diskusí a referátů z konferencí o ZUČ atp.
      Publikace uváděné v přehledu ediční činnosti jednotlivých institucí a organizací se dělí tedy na:
      - Články a studie teoretické.
      - Edice pramenného materiálu (tanců, her, event. partitur k tancům).

116


      - Materiálové sborníky a antologie.
      - Pásma, scénky a choreografie pro potřeby souborů lidových písní a tanců (B) .
      Pro usnadnění orientace budeme jednotlivé publikace řadit podle těchto hledisek:
      1. Edice Ústředního domu lidové tvořivosti (později Ústavu pro kulturně výchovnou činnost) .
      2. Edice jednotlivých krajských kulturních středisek.
      3. Edice jednotlivých okresních a městských kulturních středisek.
      4. Edice jiných kulturních aj. zařízení a organizací: Pionýr, Tělovýchova, ČOS, OB, závodní kluby a různé organizace (JZD).
      5. Edice - bibliografické přehledy taneční literatury.
     1. Edice ÚDLT (později ÚDLUT, ÚKVČ), Praha
      Bonuš, František: Cibulička. Monografie lidového tance. ÚDLUT Praha 1971. Stran 44. - Repertoárová publikace pro potřeby členů T-klubu (obor lidový tanec). Výběr bližších i vzdálenějších variantuvedeného tance.
      Bonuš, František: Pokrokové tradice hradeckéhokraje. Materiály pro školení Pardubického kraje.ÚDLUT Praha 1955. Stran 22. I. Pokrokové tradicehradeckého kraje. - II. Lidové písně, tance a hudbavýchodních Čech. Tradice sběratelské.
      Bonuš, František: Tradice lidového tanečníhoumění. ÚDLUT Praha 1954. Stran 19. - Jednotlivévývojové etapy lidového tance a význam jeho tradicaž po současnost.
      Bonuš, František: Trnaveček. ÚKVČ Praha 1972.Edice tanečního repertoáru - velká řada, sv. 18.Stran 28. - Monografie tance. Výběr a srovnání různých variantů.
      Bonuš, František: Tři tance národů SSSR. ÚKVČ Praha 1974. Edice Taneční repertoár - velká řada, sv. 21. - Popisy tří ruských tanců.
      Bonuš, František: Úvod do metodické praxe lidových tanců. ÚDLT Praha 1964. Stran 78. - Určeno pro lidovou konzervatoř a lektorům i posluchačům odborných kursů a školení a vedoucím tanečních souborů. - Tance a taneční umění. Základní taneční kroky, prvky, postavení, držení. Technika lidového tance.
      Bonuš, František - Novák Petr: Význam a využití folklóru ve výchově děti a mládeže. ÚDLUTPraha 1965. Stran 17. - Dětský folklór a jeho využitív současných metodách estetické výchovy dětí a mládeže. Možnost uplatnění a využití folklóru.
      Hrkalová, Liběna: Holubička. ÚKVČ Praha 1972. Edice tanečního repertoáru - velká řada, sv. 16. Stran 19. Přílohy. Popis a scénické zpracování severočeského tance. Hudba Miroslav Juchelka.
      Hrkalová, Liběna: Nabíhaná. (Lidový menuet). ÚDLUT Praha 1966. Edice tanečního repertoáru - velká řada, sv. 1. Stran 23. Přílohy. - Historie tance minetu-menuetu. Původní český lidový tanec minet. Literatura. Obsah tance "Nabíhaná" a postup choreografické práce. Popis tanečních kroků skladby. Metodické pokyny k nácviku skladby. - Hudba Miroslav Císař.
      Hrka1ová, Liběna: Obkročák. ÚDLUT Praha 1954. Stran 9. - Popisy tanců obkročák, kvapík, polka, sousedská, valčík.
      Hrkalová, Liběna - Jargus, D.: Čardáš jako společenský tanec. ÚDLUT Praha 1954. Strany 4. - Popis základních kroků a figur.
      Chlíbec, Jiří - Rejšková, Eva: Stručný nástin vývoje souborů lidových písní a tanců v ČSSR od roku 1945. ÚDLUT Praha 1958. Stran 16. Shrnutí poznatků a stručný rozbor situace v oblasti souborů lidových písní a tanců v letech 1945-1957.
      Jelínková, Zdenka: Hustopečsko a Břeclavsko. ÚDLUT Praha 1955. Stran 19. Úvodní studie ke sb. Lidové tance na Hustopečsku a Podluží. Materiál ke

117

školení. Vymezení oblasti, ráz kraje, jeho historie, lidové umění, zvykosloví. Literatura.
      Jelínková, Zdenka:otázkám dětského folklóru. ÚKVČ Praha 1971. Stran 12. Knihovnička taneční výchovy sv. 1. - O práci v dětském souboru, k výběru materiálu, vhodného - pro jednotlivé stupně a o problematice inscenace. Určeno kulturně výchovným institucím, vedoucím dětských folklórních souborů, tanečním pedagogům a členům T-klubu (lidový tanec).
      Jelínková, Zdenka - Götzingerová, Vlasta:práci dětských souborů LPT. ÚKVČ Praha 1974. Stran 21. Knihovnička taneční výchovy sv. 3. I Co je dětský folklór, druhy dětského folklóru a možnosti jeho využití v souboru. - II. Moje práce s dětským souborem. Ukázka z praxe V. Götzingerové.
      Jelínková, Zdenka: Kola a chorovody. ÚDLUT Praha 1961. Stran 17. - Studie o kolech a chorovodech na území ČSSR. Vydáno u příležitosti II. odborného okénka ve Strážnici (1959).
      Jelínková, Zdenka: Lidové tance na Hustopečsku a Břeclavsku. ÚDLUT Praha 1955. Stran 71. Sbírka lidových tanců z Podluží a z oblastí hanáckoslovácké. Charakteristika a klasifikace tanců. Popisy tanců a tanečních her.
      Jelínková, Zdenka: Zatáčaný. ÚKVČ Praha 1975. Edice Taneční repertoár - velká řada, sv. 23. Pro členy T-klubu (lidový tanec). - Monografie valašského tance z Rožnovska. Studie o zatáčaném s podrobným rozborem po stránce textové, nápěvové i pohybové. - Popisy tance z 15 obcí, doloženy bohatým srovnávacím materiálem z území Čech, Moravy a Slezska. - Kresby Aleš Černý.
     Jihočeská kolečka. Choreografie a popis Z. Soukupová. Hudba J. Krček. Výtvarník J. Lauda. ÚDLUT Praha 1960. Stran 30. Příloha. - Popisy jednotlivých variant jihočeského kolečka a jednoduchá scénická úprava.
     Jihočeská polka. Choreografie J. Böhmová. Hudba F. Bonuš, Výtvarník J. Lauda. ÚDLUT Praha 1960. Stran 23. Příloha. - Popis základních tanečních[/] kroků. Pojednání o české polce. Metodické pokyny. Návrh jednoduché úpravy.
     Jihočeské tance I. Vybral a uspořádal Rich. Kubeš. ÚDLT Praha 1957. Stran 142. - Popisy tanců ze sběrů Zory Soukupové, Jos. Režného aj. Lidové tance v jižních Čechách (Z. Soukupová). Kraj a lid (L. Soukup). - Popisy tanců. Rejstříky.
     Jihočeské tance II. Vybrala uspořádal Rich. Kubeš. ÚDLT Praha 1957. Stran 144. - Pokračování I. dílu. - Popisy dalších tanců.
      Krejčí, Pave1: Podkrkonošské tance. ÚDLT Praha 1956. Stran 65. Monografická sbírka tanců z Podkrkonoší. Úvodní studie. Popisy tanců.
      Lauda, Jaromír: Výtvarná složka taneční skadby. ÚDLUT Praha 1958. Stran 10. - Používání krojů, rekvizit, osvětlení atd, v práci tanečních souborů.
      Livorová, Helena - Laudová, Hannah: Úvod do čtení tanečních popisů. Prameny a literatura. ÚDLUT Praha 1963. Stran 30. I. Systém a způsob zápisů lidových tanců. II. Vhodná taneční literatura v oboru lidových tanců.
     Metodický list k úderkovým číslům. ÚDLT Praha, nedat. Stran 28. Přílohy. M. j. i lidové tance: holubička ze sb. P. Krejčího, Sivá holubička ze sb. L. Mátlové a Hulán z Protivanova ze sb. Z. Jelínkové.
     Národní společenské tance. Kolektiv ÚDLT. Praha, Orbis 1955. Výběr lidových tanců společenského charakteru.
     Náš kahan září nad světem. Sborník materiálů pro soubory lidové tvořivosti. ÚDLT Praha 1955. Stran 121. Mezi materiály i popisy lidových tanců ze sb. Z. Jelínkové z Rudy na Mor. a z Oslavanska.
     Obkročák. ÚDLT Praha, nedat. Stran 36. Příloha. - O obkročáku. Popis kroků. Choreografická úprava. - Hudba J. Chlíbec, výtvarník J. Lauda.
     Polka. Typen, Figuren, Varianten, Vorführungen. - Bearbeitet und mit methodischen Bemerkungen versehen von Eva Kröschlová. Zentralhaus für Volks-und Laienkunst, Abteilung Tanz, Prag 1967. Úvodní studie o polce. Vysvětlivky k popisu. Popis

118

kroků. Varianty polky. Literatura. Návod k choreografickému zpracování.
      Rejšková, Eva: Jak začít pracovat v tanečním souboru. ÚDLUT Praha 1955. Stran 7. Základní pokyny k založení souboru.
      Rejšková, Eva: Základy plánování, organizace a metodické práce v tanečním souboru. ÚDLUT Praha 1963. Stran 7. Organizace a plánování práce v souboru.
     S tancem a písní do radostných dnů. Repertoárový sborník k jubilejnímu roku 1955. Zpracoval kolektiv ÚDLT. Vyd. ÚV ČSM ve spolupráci s ÚDLT, Mladá fronta. Stran 67. Přílohy. Drobná čísla pro souborové úderky. Tance vhodné pro veselice a letní slavnosti. Rozpracovaná čísla pro vystoupení.
     Výběr českých tanců. Sešit I. Harmonizoval a popisem tanců opatřil Vratislav Vycpálek. Praha, nedat. Stran 27. Příloha. Popisy tanců a notace.
     Výběr snadných českých lidových tanců I. Uspořádal Radek Rejšek. ÚKVČ Praha 1972. Edice Taneční repertoár- velká řada, sv. 17. Stran 18. Výběr tanců z Vycpálka.
     Výběr snadných českých lidových tanců II. Uspořádal Radek Rejšek. ÚKVČ Praha 1974. Pokračování I. dílu.
     Taneční sborník 1. ÚDLUT Praha 1965. Stran 62. Rozvoj vývoje stavu a výhledů v oblasti lidového tance od r. 1945 po současný stav. Vývoj názorů na strážnické slavnosti v letech 1946-1964. Soupis článků o slavnostech ve Strážnici z českých a slovenských časopisů.
     
     Hudebně-taneční materiály, vztahující se k práci souborůlidových písní a tanců
      Bláha, Zdeněk: Chodská muzika a lidová píseň. ÚDLUT Praha 1958. Stran 17 a příloha. O stylu hry chodských muzikantů při zpěvu i při tanci, Literatura. Dobrovolný, František: Lidové hudební nástroje na Moravě. I. II. ÚDLUT Praha 1958. Klasifikace a popis hudebních nástrojů na Moravě.[/]
      Klusák, Vladimír: Sedm ze Slovácka. Partitury lidové hudby. ÚDLUT Praha. Stran 31. Mezi písněmi i písně taneční k sedlácké a skočné.
      Markl, Jaroslav: Dechová hudba a český hudební folklór. ÚKVČ Praha 1974. Stran 31. O dechovce v Čechách a o procesu jejího "zlidovování". Vztah k tanci. Podíl dechové hudby na akulturačním procesu českého folklóru.
      Markl, Jaroslav: Dudy v české národní tradici. ÚKVČ Praha 1974. Stran 54. Příloha. O dudách a dudácích a o jejich hře v minulosti i v současnosti.
     
     Bibliografie, vydávané ÚKVČ v Praze
     Taneční bibliografie č. 1. Zpracovala Eva Rejšková.ÚDLUT Praha 1966. Souhrn publikovaných článků a materiálů, týkajících se tance - problémů teoretických i publikací materiálových.
     Taneční bibliografie č. 2. Zpracoval Radek Rejšek. ÚDLUT Praha 1966. Souhrn článků a materiálů, týkajících se tance, publikovaných v odborných tělovýchovných časopisech.
     Soupis literatury pro soubory lidových písní a tanců. Zpracovala Hannah Laudová. ÚDLUT Praha 1958. Stran 98. Soupis taneční a hudební literatury se zaměřením na práci souborů lidových písní a tanců.
     Soupis literatury k dětskému folklóru a k práci v dětském souboru lidových písní a tanců. Díl I.-VII. Zpracovala Zdenka Jelínková. ÚKVČ Praha 1971-1977. Zatím publikováno 1.000 titulů z území Čech, Moravy a Slezska. Anotace. Dalších 2.000 titulů připraveno k tisku.
     
     Bulletiny ÚKVČ Praha
     Taneční výchova. Od r. 1965.
     Taneční list. Od r. 1961.
     Tanečním souborům. Od r. 1963.
     Zájmová umělecká činnost. Pravidelný zpravodaj.
     Taneční sborník.
     Taneční repertoár.

119

AUS DER EDITIONSTÄTIGKEIT DER KULTURINSTITUTIONEN
(Zusammenfassung)

      Das sich ständig ausweitende Interesse am Volkstanz und Volkslied zur Zeit des Endes des Zweiten Weltkriegs und knapp nachher, das mit dem Anbruch der fünfziger Jahre zu einer Massenaktion im Zusammenhang mit der künstlerischen Interessentätigkeit und mit der Gründung von Volkslied-und Volkstanzensembles anschwoll, löst alsbald eine um fangreiche Editionstätigkeit in diesem Bereich aus. Die Literatur und die Quellen, die das Ensemble in den Anfängen seiner Tätigkeit verfügbar hatte, waren völlig unzureichend. Der Beginn der fünfziger Jahre erbrachte vorübergehend eine Besserung in der Editionstätigkeit der Sammlungen von Volkstänzen, aber auch der Kinderfolklore und der Volkslieder. Die niedrigen Auflagen zerrannen jedoch bald unter den Interessenten, ohne dass die Anforderungen bei weitem hätten
[/] gedeckt werden können. Diese unerfreuliche Situation versuchten einige Kulturinstitutionen mit eigenen Kräften zu lösen, der dringliche Materialbedarf erzwang sich die Herausgabe von Publikationen vor allem aus dem Bereich des Volkstanzes.
      Unsere Bibliographie ist eine Auswahlbibliographie und umfasst lediglich jene Editionen, die sich unmittelbar auf den Volkstanz in seiner dokumentarischen Form beziehen; bewusst ist jene Edition weggelassen, die choreographische Bearbeitungen von Volkstänzen beinhaltet. Ebenso sind Publikationen ausgeklammert, die Materialien von Diskussionen und Referaten aus Konferenzen über die Künstlerische Interessentätigkeit usw. enthalten.
      Übersetzung: A. Hubala

120

ZPRÁVY

JUBILEA

K sedmdesátinám lidového hudce Jožky Kubíka dne 9. 4. 1977 [obsah]

Nevím, jestli to bylo těsně před koncem první republiky, nebo na začátku okupace, vím jenom, že to bylo v neděli odpoledne o hodech v Hrubé Vrbce a ve zdejší obecní hospodě. Ta hospoda už není, ani ten járek kolem silnice se mně nezdá už být tak hluboký jako tenkrát. Nějak to všechno zešedlo, kromě vzpomínky na Jožku Kubíka.
      Tenkrát jsem vešel do vrbecké hospody k muzice a překročením prahu ocitl jsem se v jiném světě. Na malém prkenném pódiu blízko dveří seděla kapela a před ní stál on, Jožena. Hned nabádal muziku, hned vyzýval tanečníky, hned s úsměvem pochvaloval dobrého zpěváka. A snad i ty trámy ve stropě se hýbaly do rytmu sedlácké, a Jožena hrál jako jen pták může zpívat. Rozehrával své housle tak, jak jsem já neslyšel - tak, že mne to opravdu fascinovalo. Hrál od nejspodnějších poloh na houslích na G struně až do páté šesté polohy na E struně. v mých očích tenkrát ten Jožka Kubík rostl do úžasných výšek.
      Tehdy jsem ztratil pojem času a kamarádi ve Velké na mne dlouho[/] čekali. Od toho dne jsem hlídat příležitosti, kde Jožena hrál. Brzy jsem mět možnost se s ním seznámit během jedné veselé noci v Uherském Ostrohu. O týden později mne k němu přivedli kamarádi do domu a tak[/] jsem se stal u Joženy dosti častým hostem.
      V bytě nad pavláčkou bydlel Jožka Kýr, cimbalista, a tak buď u Kýra nebo u Joženy se vyhrávalo a zpívalo. Dodnes nevím, jak se nás tam


Vystoupení Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky na festivalu ve Strážnici, Foto Š. Jambrich 1975.

121

vždycky tolik vešlo. Seděli jsme po postelích, "kostnech" a kde se dalo. To v létě už bylo hej! Před domem pod lípou bylo dostatek místa i pro ty, co se přihrnuli, jak uslyšeli zpěv a muziku, aby posílili společnost, byť jen třeba hltem z přineseného materiálu.
      Stali jsme se dobrými kamarády. I některá životní jubilea jsme společně oslavili. Bohužel, pochovali jsme Jožku Kýra. Nikdy jsme si neřekli o svých osobních vztazích, ale vím, jak těžce nesl Jožena moje vážné onemocnění. Ve vzpomínkách na Joženu však není na místě sentimentalita. Je člověkem vždy dobrým a proto úsměvným. Nikdy jsem ho neslyšel užívat hrubých slov. Nikdy nikoho nepomlouval a kritika z jeho úst vyzní vždycky tak "kubíkovsky", že musí být chtě nechtě přijata sympaticky. Jeho sentence kolují mezi muzikanty již řadu let. Jsou známé třeba jeho výroky, jimiž poukázal na intonační nečistotu a nesehranost některých kapel: "...hrajú, jak dyž v hrnci vre..., ... nemajú téj jasnoby..., škouy nemajú, hudba kam větr, tam puášč...".
      Jeho vztah k muzice je odpovědný. Na rozdíl od některých soudobých kapel dbá na řádné naladění všech nástrojů, a to někdy tak důsledně, že vznikne situace, o které se ochotně šíří vyprávěnky v muzikantském světě.
      Pro mne se stal nezapomenutelný Joženův výrok ze začátku padesátých let, kdy jsme na závěr strážnického festivalu připravovali společné vystoupení tří kapel - strážnické,[/] vrbecké a Hradišťanu. Každý primáš měl něco zahrát za doprovodu ostatních. Jožka samosebou sedlácké. Poněvadž měl tenkrát mnoho práce s natáčením filmu "Ještě svatba nebyla", přišel až na poslední zkoušku a protože viděl kolem sebe dobré muzikanty, začal vybírat skutečně písničky neohrané, durové i mollové, přecházel z a-moll do d-moll i jinak, zkrátka rozehrátý a nachucený si co nejlépe zahrát. Ovšem času na nacvičení nebylo. Tak mu povídám: "Jožko, vezmi něco v C-dur, co všichni znají, ty mollové už nestačíme nacvičit."
      Jožka se zadumal, podíval se na mne "tým bíuým" a povídá: "No, víš, máš aj recht. Dyby dobre zapuatili, mohuo by sa do á-moll lebo aj do dé-moll. Dyž nepuaťá, dobré aj v Cé-dur."
      Samozřejmě o slavnostech už šel ten výrok od úst k ústům a muzikanti i jejich přátelé se bavili.
      Na Strážnicku se šíří i některé výroky a příhody, ve kterých figuruji společně s Jožkou Kubíkem. Ať už je jejich smysl jakýkoli, působí mi to do jisté míry potěšení. Mám totiž Jožku opravdu rád; v mém muzikantském životě hodně znamenal: jako primášská osobnost i jako dobrý člověk a kamarád, i když stále za tím vším musíme vidět našeho Joženku se vším tím, co k němu patří.
      Chtěl bych, aby si zachoval svůj vyholený a blyšťavý úsměv co nejdéle, protože vím, že to je u něho vždycky známka dobré muzikantské i lidské pohody. Vítězslav Volavý[/]

Josef Beneš šedesátiletý [obsah]

V březnu tohoto roku se dožil životního jubilea dr. Josef Beneš, CSc. Narodil se 1. března 1917 v obci Vlčnov u Uherského Brodu. v tomto živém národopisném regionu uherskobrodského Dolňácka prožil své dětství i studentská léta - v Uherském Brodě vystudoval reformní reálné gymnázium. Poté odchází na Státní pedagogickou akademii v Brně, kterou ukončil v r. 1937. Po ukončení učitelských studií je mu určeno vrátit se do rodného kraje. Kantorování ve Vlčnově, Nivnici a Uherském Brodě oživuje jeho zájem o národopis. Záhy se zapojuje do organizované národopisné práce jako externí pracovník Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě (v r. 1943). v r. 1955 je jmenován ředitelem tohoto muzea. O rok později odchází pracovat do Prahy na ministerstvo školství a kultury v oboru muzeologie. Studuje pedagogickou fakultu Palackého university v Olomouci (výtvarnou výchovu) a filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze (národopis), kde v r. 1966 obhajuje kandidátskou práci analyzující význam rozvoje národopisu v českém muzejnictví.
      V životním díle Josefa Beneše možno rozpoznat dva hlavní okruhy zájmů. Zpočátku se vědecká, organizační a popularizační činnost orientovala výhradně na národopis. Bibliografie jeho publikovaných prací překročila 300 titulů - nejobšírněji se věnoval studiu lidových krojů na Uherskobrodsku, jejichž dokumenta

122

ce je uložena v Muzeu J. A. Komenského v Uherském Brodě. Krojové popisy určené původně pro potřeby ÚLUV jsou naprosto přesné; přínosem je především postižení evoluce zanikání kroje ve vazbě na hospodářský rozvoj. Řada článků o vývoji a třídění lidových krojů a vyšívání vyšla v Českém lidu, Slovácku, Lidové tvořivosti i samostatných publikacích (Vývoj lidového oděvu na Uherskobrodsku, Gottwaldov 1958). Podrobně se věnoval i studiu lidových staveb a zvykosloví na Uherskobrodsku (Český lid, Věci a lidé, Lidová tvořivost, Zprávy musea Gottwaldov atd.).
      Svých odborných znalostí využíval též v organizační činnosti a práci v souborech. Jako organizátor se podílel na národopisných slavnostech v Uherském Brodě, na Javořině, ve Starém Hrozenkově, v Luhačovicích a prvních ročnících Strážnice. Agilně působil v okresním poradním sboru pro lidovou tvořivost i jako poradce předního slováckého souboru Olšava.
      Nelze nepřipomenout ani jeho práci sbírkotvornou a osvětovou. Za dobu působení v muzeu v Uh. Brodě obohatil především sbírky oddělení lidových krojů. Uspořádal i řadu národopisných výstav a výstav výtvarníků, kteří zachycovali život na Slovácku z nejrůznějších pohledů svého oboru.
      Důležitým mezníkem jeho dalšího vědeckého působení je rok 1958, kdy se stává na ministerstvu školství a kultury referentem pro muzea. Zabývá se především muzeologií, v níž[/]

brzy patří k uznávaným znalcům. Je propagátorem progresivního pojetí muzea jakožto významného činitele v rozvoji společnosti budující socialismus. Jenom v oboru etnografické muzeologie publikuje více než 100 prací pojednávajících o pojetí muzejního předmětu a jeho interpretaci, muzejní dokumentaci lidové kultury, národopisných muzeích v přírodě, prezentaci národopisných sbírek i hodnocení výstav, expozic atd. k jeho nejvýznamnějším pracím náleží "Rozvoj národopisu v českých zemích" (Sborník NM 1962) a "Správa muzejních sbírek" (Kabinet muz. Praha 1963), prosazující moderní koncepci muzejní práce opřenou o důkladné teoretické zkoumání i nejnovější praxi. Teoretické i praktické zkušenosti uplatnil v scénáři velmi[/] zdařilé expozice v Muzeu J. A. Komenského v Naardenu (1967), vytvořením nového libreta pro stálou komeniologickou expozici v Muzeu J. A. Komenského v Uh. Brodě (1967) a v národopisné expozici Slováckého muzea v Uh. Hradišti (1972).
      S rozsáhlou vědeckou a organizační prací jubilanta souvisejí i dosažené spolkové a redakční funkce (tajemník čs. národního výboru ICOM, člen vědecké sekce Svazu zaměstnanců školství a kultury, člen katedry muzeologické University JEP v Brně, člen vědecké rady okresního muzea v Uherském Hradišti aj.). Za svou obětavou práci získal dvakrát uznání ministerstva školství a kultury: v r. 1954 za práci v muzeu v Uh. Brodě, v r. 1965 za činnost v řízení muzeí.
      Jménem československých etnografů využíváme této příležitosti, abychom dr. Josefovi Benešovi za jeho dosavadní práci pro rozvoj československého národopisu poděkovali a popřáli mu do dalšího života hodně zdraví a tvořivých sil, aby mohl pokračovat ve svých vědeckých plánech. Pavel Popelka

Ad multos annos! [obsah]

(Josefu Vařekovi)
      Se jménem jubilanta setkáváme se pravidelně v nejrůznějších oblastech národopisného dění v Československu. Všechna bohatá a pestrá činnost Josefa Vařeky v oboru etno

123

grafie vyrůstá z jeho niterního vztahu k vědnímu oboru, jemuž se po léta cele věnuje a v němž se zařadil na přední místo. Je až obdivuhodné, že přes všechny okliky, které musel postoupit než se mohl věnovat vědecké práci profesionálně, dokázal už dnes vytvořit dílo, bohaté nejen co do rozsahu, ale i svém obsahem.
      V pozadí jeho zájmu o lid a jeho kulturu stojí nepochybně jeho rodné Valašsko (narodil se 5. července 1927 ve Valašském Meziříčí), kde také získává středoškolské vzdělání, které mu otevírá cestu na filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde studuje národopis a slovanskou filologii a kde v roce 1952 získává doktorát filozofie. Po ukončení vysokoškolských studií působí Josef Vařeka na středních školách a všechen volný čas věnuje terénním výzkumům, z nichž vzešla řada pozoruhodných a přínosných studií. Od roku 1963 pracuje v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze, kde nabývá vědeckou hodnost kandidáta historických věd, zastává funkci vedoucího oddělení historické etnografie a v poslední době vede oddělení národního obrození. Josef Vařeka se aktivně zapojuje i do činnosti muzejních rad, po řadu let zastává funkci vědeckého tajemníka Národopisné společnosti československé při ČSAV, podílí se na práci Československé sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně, působí v redakčních radách národopisných časopisů, sborníků a edic, přednáší na vysoké škole, udržuje čilé kon[/]

takty se zahraničními institucemi, vyvíjí přednáškovou činnost.
      Je snad předčasné hodnotit vědecké dílo, které je v plném rozkvětu. Přesto chceme alespoň vzpomenout, že Vařekova publikační činnost obsahuje už dnes takřka 300 bibliografických údajů a zasahuje do řady tematických okruhů. Jestliže v počátečních fázích vědecké práce se jubilant věnoval hlavně tradičním formám zemědělství, čižbě a rybářství, od šedesátých let je zřejmý přesun jeho zájmu na problematiku hmotné kultury v zátopových a důlních oblastech, národopisného atlasu a studium české menšiny v Jugoslávii. Nejvlastnější pole své badatelské činnosti nachází však Josef Vařeka v problematice lidového stavitelství a bydlení. Šíře jeho zájmu je na tomto úseku úctyhodná. Průkopnický charakter a vysokou vědeckou úroveň mají nejen Vařekovy[/] práce o větrných mlýnech, vrcholící syntetickou prací z roku 1967, ale i rozsáhlé studie o různých projevech lidového stavitelství a bydlení ve slovenských obcích pod Javorníky (1962, 1967, 1973), na Mostecku (1960), ve východním Krušnohoří (1962, 1971), v ašském výběžku a na Teplicku (1965], na horním toku Ostravice (1965, 1968), v hraniční valašsko-slezské oblasti (1966), na moravsko-slovenském pomezí (1971) aj: Obecnější význam má Vařekova studie o vývoji zástavby dvora v Karpatech (1974) a vztazích mezi městskou a vesnickou architekturou v Čechách (1975); nové poznatky přináší jeho výzkum vesnického domu v pohraniční oblasti jižní Moravy (1974). Josef Vařeka se zasloužil také o poznání doposud málo prozkoumaného kamenného domu v Čechách (1971, 1973) a vnesl správné hodnotící názory do problematiky hrázděného domu v Čechách (1971, 1972, 1974, 1976) a interetnických vztahů v lidovém stavitelství (1974, 1976). z hlediska etnografie současnosti stojí za povšimnutí jeho příspěvky o dělnickém obydlí a bytové kultuře družstevní vesnice, založené na systematickém a důkladném terénním výzkumu (1971, 1973, 1974, 1975). Vařeka má svůj významný podíl rovněž na rozpracování teoretických problémů výstavby muzeí lidového stavitelství v přírodě.
      Národopis se dr. Josefu Vařekovi stal posláním. A k jeho životnímu jubileu mu přejeme; aby jím zůstal. Václav Frolec

124



Životné jubileá troch slovenských folkloristov [obsah]

PAVOL TONKOVIČ (70) - ŠTEFAN NOSÁĽ (50) - ONDREJ DEMO (50)
      Osnovatelia, zakladatelia, prvolezci, rozvíjatelia, priekopníci. v rôznom čase, na rôznych úsekoch, vychovávaní pre rôzne povolania, stretli sa, predurčení k práci, ktorá ich formovala, k záslužnej kultúrno-poIitickej práci, ktorú, každý na svojom pôsobisku, zakladali a rozvíjali.
      Pavol Tonkovič (13. 1. 1907 Podkonice, okr. Banská Bystrica). v roku keď mu všetci pokračovatelia vzdávajú úctu pri jeho významnom životnom jubileu, pripomenúl jeden z jeho žiakov a pokračovateľov, Ondrej Demo, "ujčokovo", ako ho nežne oslovujeme, vyznanie: v živote som sa málo smial, no ani neplakal! Otec mu odišiel do Ameriky, za chlebom. Nikdy sa už nevrátil. Zo spevavej rodiny (Tonkovičovci spievali i Bélovi Bartókovi pri jeho výskumoch v Podkoniciach), vďaka obetavosti matkynej, vyštudoval P. Tonkovič Učiteľský ústav v Banskej Bystrici a Hudobnodramatickú akadémiu v Bratislave. Huslista, dirigent, skladateľ, no už od mladosti úprimný obdivovateľ a nadšený zberateľ ľu­ dových piesní nastúpil dráhu pedagóga na bratislavskom učiteľskom ústave. Prilákal ho však rozhlas rádio, ako mu v jeho mladosti vraveli. Od roku 1932 s nim externe spolupracoval. v roku 1934 za skladbu "Redíkanie" získal prvú cenu v súťaži vtedajšieho Radiojournála.[/]
      V roku 1945, v oslobodených Košiciach, zakladá a dlhší čas vedie prvú redakciu ľudovej hudby v Československom rozhlase na Slovensku, rozhlasový spevácky zbor a ľu­ dový súbor Branisko.
      Odbornú pripravenosť a organizačnú schopnosť, obetavosť zvážili zodpovední pracovníci Povereníctva kultúry a informácií, keď Pavla Tonkoviča poverili zakladať, koncepčne pripraviť orientáciu a dramaturgicky prvý program Slovenského ľudo­ vého umeleckého kolektívu. Počúl, videl, zhováral sa, presviedčal, argumentoval v rodinách viac ako 900[/] ľudových spevákov, tanečníkov, hudobníkov. Úspešne.
      Len čo sa SĽUK zorientoval vo svojom spoločensko-kultúrnom poslaní, P. Tonkoviča pozvali opäť do rozhlasu. v bratislavskom štúdiu organizuje redakciu ľudovej hudby, vyberá a usmerňuje mladých spolupracovníkov. Zakladá. Opäť zbor a orchester známeho Súboru ĽUT bratislavského rozhlasu. Pätnásť rokov vedie, upravuje, komponuje, diriguje, nahráva. Stále, ako v mladosti však načiera do studnice. Vyskúmané neukladá do archívov. Vydáva zbierky. Spevy nášho ľudu a Spevy


Pavol Tonkovič mezi nejbližšími rodáky v Podkonicích, okr. Banská Bystrica. Foto V. Majling 1974.

125

z Oravy, no i monografické zbierky v akademickom vydaní Slovenských ľudových piesní, pre ktoré P. Tonkovič spracoval zbery hudobného folklóru Važca, Podkoníc, Terchovej. Samostatná monografia Terchovej, na ktorej pracuje už viac rokov, je pripravená do tlače.
      Mladší nezabúdajú. P. - Tonkovičovi pripravili dary hodné priateľa. BROLN mu v Brne (15. 12. 1976) venoval významné miesto - polovicu svojho koncertu. Nový, formujúci sa Orchester ľudových nástrojov Československého rozhlasu v Bratislave sa prvý raz verejne prezentoval v Tonkovičovom rodisku, v Podkoniciach (8. 1. 1977) pri milej, dôstojnej oslave výročia významného rodáka. v SĽUKU (20. 1. 1977) pripravili prvému šéfovi komorný koncert z jeho diel. Relácie rozhlasu i televízie, s ktorou dnes, na odpočinku, no neoddychujúc, spolupracuje, priblížili život a umeleckú ako aj zberateľskú aktivitu nestarnúceho nestora.
      Na týchto koncertoch, v týchto reláciach často zneli najznámejšie kompozície a úpravy Pavla Tonkoviča: Vrchárska nálada, Hojdana, Važecký krut, Veselica z Pohorelej, Obrázky spod Tatier, Jánošíkovská tradícia.
      Zaznela na nich aj hudba k jednému z prvých tancov choreografa zaslúžilého umelca Štefana Nosáľa (20. 1. 1927 - Hriňová, okres Zvolen), Čupčí starká.
      Po viacerých experimentovaniach zaznamenal Š. Nosáľ, ktorého tvorba je obdivuhodná - viac ako 60[/]

kompozícií pre Lúčnicu, 15 hosťovaní v domácich a zahraničných divadlách a profesionálnych folklórnych telesách - vskutku víťazný návrat k pôvodnej folklórnej predlohe. Najmä v ucelených tanečných programoch Lúčnice sa mu darí, v spolupráci so skladateľom a výtvarníkom vytvárať synkretický scénický útvar nového druhu tanečného umenia, folklórneho tanca, veľmi úspešne.
      S Lúčnicou, s folklórnym tancom a jeho umeleckým pretlmočením na scéne je spojený celý život, celá umelecká tvorba tohto impulzívneho choreografa a pedagóga. Do Lúčnice prišiel ako študent, poslucháč SVŠT, v roku 1948. Po absolvovaní inžinierskeho staviteľského štúdia, už ako umelecký vedúci a choreograf Lúčnice, študuje a úspešne absolvuje VŠMÚ. Na túto školu sa neskôr po rokoch vracia najskôr ako externý[/] prednášateľ, neskôr ako vedúci katedry tanečnej tvorby.
      Ak sme v práci P. Tonkoviča akcentovali zakladateľskú zásluhu pri formovaní viacerých telies, u Š. Nosáľa nemôžeme nevyzdvihnúť priam fundamentálnu osnovateľskú zásluhu na tvorbe u nás dovtedy nejestvujúceho umeleckého žánru, folklórneho scénického tanca. v tejto tvorivej umeleckej oblasti patrí nesporne medzi najuznávanejšie autority nielen doma, ale možno bez nadsadzovania povedať, i vo svete, kde najmä odborné kritiky vyzdvihujú po koncertoch Lúčnice nielen interpretačnú ale najmä kompozičnochoreografickú hodnotu programov.
      Významná je i Nosáľová choreografická tvorba nefolklórna. Najmä v inscenáciach opier Krútňava, Jánošík, Beg Bajazid. Opomenúť nemožno choreografickú a réžijnú prácu pri tvorbe filmov a televíznych filmových diel. Rádi a pozitívne hodnotíme mnohoročnú spoluprácu Š. Nosáľa s kolektívmi pripravovateľov folklórnych festivalov Strážnice, Východná a Detva. A výpočet umelecko-tvorivej a kultúrno-spoločenskej angažovanosti zaslúžilého umelca, doc. ing. Štefana Nosáľa by mohol pokračovať ešte dlho. Napríklad autorským podielom a réžijnou prípravou vystúpení amatérskych tanečných súborov na Celoštátnych spartakiádach.
      Dnes, sústredený na tvorbu nového tanečného programu Lúčnice a koncepčnú prestavbu štúdia choreografie a tanečnej pedagogiky a teórie, rád a pri viacerých príležitos

126

tiach spomína na nevšednú prácu s pôvodnými nositeľmi folklórnych tradícií, spevákmi, hudcami, tanečníkmi a dedinskými skupinami pri príprave a uvedení na scéne SND koncertu Klenotnica ľudovej hudby.
      Hoci už viackrát v minulosti, predovšetkým však pri príprave tohto podujatia prejavila sa kladne spolupráca s ďalším jubilantom, dr. Ondrejom Demom (14. 1. 1927 - Branovo, okres Nové Zámky). O. Demo, jeden zo žiakov a pokračovateľov v rozhlasovej práci P. Tonkoviča, patrí medzi koncepčné duše kolektívu odborníkov, folkloristov v redakcii ľudovej hudby Československého rozhlasu v Bratislave. Pôvodne tiež orientovaný na pedagogickú dráhu, upísal sa životom a prácou rozhlasu a folklóru. Po pedagogickom štúdiu navštevuje konzervatórium a popri štúdiu na Vysokej škole pedagogickej počúva externe a skladá skúšky i na FFUK na katedrách hudobnej vedy a národopisu. Štúdium končí v roku 1960 hudobnofolklórnou monografiou Púchovská dolina. Náročná redaktorská práca, založenie a doteraz desať rokov[/]

úspěšné p:ipravovanie relácií cyklu Klenotnica ľudovej hudby, podnet, koncepčné orientovanie a tvorby pre medzinárodnú súťaž magnetofónových nahrávok folklórnej hudby Prix de musique folklorique de Radio[/] Bratislava, ho neabsorbovali celého. Výsledky svojich bohatých terénnych zberov hudobného folklóru spracúva a publikuje. v spolupráci s dr. O. Hrabalovou vydal vo dvoch vydaniach v SAV Žatevné a dožinkové piesne. Samostatne pripravil práce Piesne a hudba Liptova a Variačná technika východoslovenských predníkov. v hudobnom vydavateľstve Opus vychádza tohto roku jeho zbierka piesní, vo vydavateľstve Obzor, v monografii prímestskej obce Vajnory, jeho rozsiahla kapitola o ľu­ dovej hudbe.
      Spolupracuje s folklórnymi festivalmi, televíziou. Pripravuje a vydáva gramofónové platne. Pozoruhodné sú najmä gramocykly Opusu svadby (vyšlo ich 8), série gramoplatní vydávaných výbormi festivalov Východná a Detva.
      Nech je práca našich troch jubilantov akokoľvek špecifická, spája ich spoločná láska a úcta k nášmu ľudovému umeniu a jeho tvorcom a uchovávateľom. Zdravie a silu do rokov budúcich, úspech v záslužnej práci želáme všetkým trom. Svetozár Švehlák

127

KNIHY

Kazimierz Moszyński, Życie i twórczość. [obsah]

Zakład narodowy imienia Ossolińskich. Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk 1976, 164 strany
      Profesor dr. Kazimierz Moszyński patří k těm vědcům, jejichž zásluhy se v úplnosti oceňují až s odstupem mnoha let. Stalo se tak na shromáždění, které zorganizovala Etnografická komise Polské akademie věd ve spolupráci s Katedrou etnografie Slovanů Jagiellonské univerzity v Krakově v roce 1974, kdy uplynulo patnáct let od smrti tohoto vynikajícího polského etnografa. Příspěvky, které na uvedeném shromáždění přednesli nejbližší spolupracovníci a žáci profesora Moszyńského, vydalo v minulém roce nakladatelství Polské akademie věd v samostatném sborníku, nazvaném "Kazimierz Moszyński. Život a dílo".
      Publikace skýtá možnost důvěrněji poznat Moszyńského jako člověka, vědce i vynikajícího pedagoga (Mieczysław Gładysz, Zbigniew Biały, Jadwiga Klimaszewska, Anna Kowalska-Lewicka). Zvláštní pozornost se věnuje hodnocení vědeckého přínosu Moszyńského do polské etnografie (Anna Kutrzeba-Pojnarowa), etnografie jižních Slovanů (Milovan Gavazzi, Christo Vakarelski) i poznání lidové kultury Bělo­ rusů (Marian Pieciukiewicz). Široké badatelské pole Moszyńského zračí[/] se i v jeho zájmu o prvobytné kultury mimoevropské (Leszek Dzięgiel) a v jeho jazykovědných studiích (Franciszek Sławski). Mnoho podnětů přinesl profesor Moszyński do problematiky etnické interpretace archeologických pramenů (Kazi­ mierz Godłowski), rozvoje etnografického muzejnictví (Maria Znamierowska-Prüfferova) i vytvoření koncepce Polského etnografického atlasu (Janusz Bohdanowicz). Nové pohledy, obsažené ve sborníku, ukazují v plné šíři velkou osobnost Kazimierze Moszyńského, vědce. jehož zájmy etnografické byly úzce spjaty s rozhledem v oborech přírodovědných, filozofii i umění, badatele, který považoval za hlavní smysl studia lidové kultury poznání prvků humanismu, napomáhajících rozvoji člověka. Základními rysy Moszyńského charakteru bylo pracovní nadšení, neobyčejná energie a systematičnost. Tyto vlastnosti vštěpoval také svým vysokoškolským žákům, které vedl k tomu, aby si osvojili schopnost koncentrace na zásadní vědecké problémy. Základním zdrojem poznání etnografických jevů byla pro Moszyńského práce v terénu, který znal v takové míře, jako patrně nikdo jiný z jeho současníků. Při vší své vědecké orientaci na rekonstrukci vývoje lidové kultury v minulosti, Moszyński nepodceňoval ani studium součas[/]ných kulturních proměn a procesů (v roce 1928 např. píše: "Nesmí se zapomínat, že nejenom dědictví dávné minulosti, ale i její proměny pod vlivem nových kulturních proudů stanoví pole etnografických výzkumů"). Přesto, že Moszyński stál na bázi kritického evolucionismu, dovedl chápat nové proudy a směry v evropské etnografii a svůj přístup považoval za jedno z možných východisek. Profesor Moszyński jako jeden z prvních etnografů plně docenil význam etnografického kartogramu pro studium lidové kultury a ve svém díle využil příkladným způsobem etnokartografické metody.
      Sympatické je, že do sborníku byla zařazena rovněž doposud málo známá umělecká tvorba (prózy, verše) z let 1936 až 1958, dokreslující lidský profil Moszyńského osobnosti. Publikaci uzavírá bibliografie prací Kazimierze Moszyńského z oblasti etnografie a etnologie, archeologie, jazykovědy, historie a historických pramenů, problematiky teoretické i metodologické, dějin a organizace vědy, muzejnictví aj. (autorem soupisu je Małgorzata Majová). Polský sborník o životě a díle Kazimierze Moszyńského hodnotíme jako významný příspěvek k dějinám slovanského národopisu. Václav Frolec

128



Jan Bujak: Muzealnictwo etnograficzne w Polsce (do roku 1939). [obsah]

Zeszyty naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego CCCCXIII, Prace etnograficzne, zeszyt 8. Warszawa-Kraków 1975, 160 stran
      Není mnoho prací souhrnně pojednávajících o vzniku a vývoj národopisného muzejnictví. v Polsku se tohoto úkolu chopil Jan Bujak a ve své monografii obsáhl jedno velké období polského etnografického muzejnictví - až dosud zpracovaného fragmentárně - od jeho začátků v polovině 19. století až do zahájení druhé světové války. Soustřeďuje se přitom na jednu oblast muzejní činnosti - na vznik a vývoj národopisného sběratelství v období devadesáti let: cílem práce jak uvádí autor v úvodu - je co možno nejúplnější nastínění procesu formování sběratelských snah, počátku muzeí a etnografických sbírek v souvislosti s politickými, kulturními a vědeckými proudy doby. Práce, která je zkrácenou verzí autorovy doktorské disertace, vznikla v rámci vědeckovýzkumného programu Katedry etnografie Slovanů Jagelonské university v Krakově; v předmluvě se o významu a poslání této práce rozepisuje M. Gladysz.
      Úvodní kapitola (Počátky muzejních sbírek) je věnována formování sběratelských snah v Polsku v první polovině 19. století. Zájem o lidovou kulturu podmínily racionalistické ideje osvícenství a pozdější romantismus, hledající zdroje národní obrody v kultuře lidových vrstev,[/] dále vlastenecké hnutí i rozvoj přírodních a společenských věd. Zpočátku se badatelská aktivita v rámci formující se etnografie koncentrovala na dokumentaci v oblasti široce pojímaného folklóru. Vznik sbírek materiální kultury souvisel více se snahami o hospodářské povznesení vesnice. v první části úvodní kapitoly věnuje autor pozornost podílu výstav, které působily jako bezprostřední impuls pro formování etnografických sbírek v Polsku Byly to výstavy zemědělskoprůmyslové, sledující hospodářské cíle, mj. rozvoj výrob, a výstavy politicko-ideologického a kulturního významu po polovině 19. století, jakou byly Slovanská výstava v Moskvě (1867). Všeobecná světová výstava ve Vídni (1873) a později Národopisná výstava českoslovanská v Praze. v Polsku byly pod jejich ohlasem organizovány výstavy, prezentu.ící také etnografické kolekce. Autor šířeji pojednává o rolnickoprůmyslové výstavě ve Lvově (1877), opírající se o vídeňský vzor, a o první Etnografické výstavě v Kolomyji (1880), která soustředila téměř 10 tisíc exponátů z okruhu lidových výrob a umění Pokucia. v letech 18801890 bylo uspořádáno téměř 300 regionálních zemědělskoprůmyslových výstav v Haliči a Polském kongresovém království; na nich prezentované etnografické kolekce daly vznik mnoha regionálním muzeím. Ve druhé části úvodní kapitoly pak autor hodnotí přínos zemědělských a průmyslových muzeí pro formování etnografických sbírek. Stručně[/] charakterizuje hlavní muzea tohoto typu v Polsku (Muzeum průmyslu a zemědělství ve Varšavě, Průmyslové muzeum v Krakově a ve Lvově) ; soustřeďovaly se v nich velké etnografické sbírky, pojímané a využívané z hledisek užitého umění.
      Ve druhé kapitole (Historie hlavních etnografických muzeí v Polsku v letech 1888-1939) sleduje autor podrobně činnost Etnografického muzea ve Varšavě (zal. v roce 1888), Etnografického muzea v Krakově (1911) , Etnografického muzea Univerzity St. Bátora ve Vilně (1925) a Městského etnografického muzea v Lodži (1930). Pojednává o jejich vzniku, historii, vědecké činnosti, tvorbě etnografických sbírek a současně hodnotí činnost nejvýznamnějších muzejních pracovníků.
      O polských regionálních muzeích se autor rozepisuje v nejobsáhlejší třetí kapitole (Etnografické sbírky v regionálních muzeích a jejich vývoj). Zabývá se nejprve regionalistickým hnutím v Polsku, formováním jeho programu a zejména jeho vlivem na rozvoj muzeí a etnografického sběratelství. v rámci regionalistického programu vznikaly na počátku 20. století v jednotlivých oblastech Polska společenské organizace a spolky, které organizovaly vlastivědnou, osvětovou a vědeckou činnost v regionech. Aktivně působily při zakládání muzeí a podporovaly sběratelské akce. J. Bujak se podrobně zabývá historií regionálních muzeí a jejich etnografických sbírek. Hlavní pozornost věnuje muzeím; která organizovalo Polskie to

129

warzystwo krajoznawcze (zal. 1906). Tato nejvýznamnější organizace vypracovala v r. 1927 hlavní organizační zásady pro muzea. Věnuje také pozornost dalším regionálním muzeím, organizovaným jinými vědeckými spolky a regionálními institucemi v jednotlivých oblastech Polska. Na přelomu 19. a 20. století neobyčejně vzrostl počet regionálních muzei a v meziválečném období se zde nacházely dvě třetiny etnografických sbírek v Polsku.
      V závěrečné kapitole (Hlavní podmínky a cíle rozvoje etnografického muzejnictví v Polsku) charakterizuje Bujak vývoj polských etnografických muzeí a etnografických sbírek v regionálních muzeích. Ve srovnání se západoevropským se polské muzejnictví v důsledku složité politické a hospodářské situace rozvinulo poměrně pozdě. Polská muzea vznikala však již v době, kdy se posiloval význam etnografie a formovaly se vědecké, vlastenecké a osvětové cíle muzeí. Vznikala z iniciativy jednotlivců nebo spolků bez materiální pomoci a bez jednotné koncepce; na počátku třicátých let např. nebylo v Polsku jediného státního muzea. v roce 1921 vznikla první muzejní organizace (Svaz polských umělecko-historických muzeí, později Svaz muzeí v Polsku), který vytvořil jednotně zaměřenou koncepci muzejní činnosti. Před druhou světovou válkou byly v hlavních etnografických muzeích vybudovány významné expozice a propracován systém katalogizace sbírek. Obtížnější byla situace v regionálních muzeích,[/] jejichž činnost značně ztěžovaly materiálové a personální obtíže. Druhá světová válka tragicky uzavřela tuto velkou etapu etnografického muzejnictví v Polsku.
      Publikace obsahuje fotografickou přílohu v textu, v závěru rejstříky a stručné anglické résumé. Eva Večerková

Magdalena Beranová: Zemědělská výroba v 11.-14. stołetí na území Československa. [obsah]

Academia, Praha 1975, 68 stran
      V publikační řadě Archeologického ústavu ČSAV v Brně (roč. III/ 1974, sv. 1) se setkáváme se zajímavou prací M. Beranové, jež přináší mnoho podnětného nejen pro archeologii a historii, ale i pro etnografii. Za cíl si položila zjistit, jaké rozdíly existovaly v zemědělství na území Československa mezi časným středověkem (dobou hradištní) a vrcholným a pozdním středověkem. Práce se člení do tří základních oddílů, věnovaných rostlinné a živočišné výrobě a způsobu zemědělské výroby.
      Autorka konstatuje, že už v předcházejícím období, tj. v 8. až 10. století, byla rostlinná výroba založena na orném zemědělství. v časném středověku bylo oradlo zdokonaleno železnými radlicemi a někdy i krojidlem. Nejvíce bylo rozšířeno orání plazovým rádlem. Podle Františka Šacha se rozlišují tři hlavní typy: malé tzv. pětiúhelníčkové radličky, delší úzké tzv. dýkovité radlice a[/] tzv. radlice listové. Dalším typem byla plazová rádla s veslovitou radlicí, která Šach považoval za předslovanská. Kromě plazových rádel se od 8. století užívalo k orbě také pluhu, který měl nejčastěji asymetrickou radlici, pravidlem u pluhů starších typů je krojidlo, podmínkou jedna odvalová deska. Počínaje 13. stoletím dochází ke změně. Rádla ustupovala do pozadí, snad místně se objevovala rádla rýlová. Orba pluhem nabývala na významu. Velký těžký pluh ze 13.-14. století byl odlišný od pluhu předcházejícího období hlavně velikostí, způsobem užití a významem, který měl pro orbu a rostlinnou výrobu. M. Beranová se také zmiňuje o dalších pracovních nástrojích, jako rámových branách na vláčení polí a srpech sloužících k žatí obilí, mezi nimiž rozlišuje dva typy: srpy z období 8.-12. stol. a srpy ze století 13. a 14.
      V kapitole věnované pěstování obilnin konfrontuje písemné prameny s archeologickými nálezy a dochází k závěru, že se shodují. v hradištním období převažovalo nejčastěji proso a potom pšenice. Pěstovalo se také žito, oves, ječmen a dále hrách, vikev, konopí a len. Ve vrcholném a pozdním středověku, od 13. století, vystoupilo do popředí zájmu pěstitelů žito, dosti byl zastoupen ječmen a oves, pšenice bylo málo. Ukázalo se, že zavádění a rozšiřování těžkého záhonového pluhu a převaha žita mezi obilninami souvisí s rozšiřováním trojpolního systému.

130


      Autorka si dále všímá skladování obilí v obilních jámách, jeho zpracování na mouku v ručních mlýncích a na stoupách. Velkou pozornost věnuje i pěstování zahradních rostlin jako okurek, dýně, melounu, kopru, kmínu, celeru, petržele, cibule, zelí, šafránu aj. a zjišťuje, že se skladba zelenin od hradištního období do vrcholného středověku v podstatě nezměnila. Zabývá se také pěstováním ovocných stromů a dochází k závěru, že nejpozději od 9. století se pěstování ovoce v našich zemích rozvíjelo v nepřetržitém vývoji. Zdá se, že nejvíce se pěstovaly třešně nebo višně, slívy a pravé švestky, vlašské ořechy, broskve, hrušky a jablka. Také vinařství se vyvíjelo nepřetržitě od 9. století, avšak zaznamenalo větší vzestup.
      Ve druhém oddíle poukázala M. Beranová na obtížnost studia živočišné výroby podle archeologických pramenů. Mezi nimi bývá poměrně nejvíce zastoupen osteologický materiál, vypovídající především o masité potravě. Ukazuje se, že nejdůležitější byl hovězí dobytek. Značně jsou zastoupeni též vepři, méně již ovce a kozy. Badatelka se zabývá i pozůstatky psů, koček, koní, kura domácího, husy, kachny, holuba, osla. Včelařství a rybníkářství jsou doloženy pouze historickými prameny.
      Rasy dobytka se u nás od 9. do 15. století nezměnily. Zavedení trojpolního systému ani kolonizace se na rasách dobytka a na formě a kvalitě jeho výživy nijak neprojevily,[/] jen kůň byl od 13. století v průměru poněkud větší a robustnější.
      V kapitole zabývající se krmením dobytka a získáváním píce vychází autorka ze skutečnosti, že se dobytek po většinu roku pásl a že část polních plodin (oves, vikev, směska, hrách, řepa) byla záměrně pěstována jako píce. Navíc se musela shromažďovat tráva a sušit seno. Způsob získávání sena se v 8.-12. a ve 14. století výrazně odlišoval. v časném středověku se kosila tráva tzv krátkou kosou, která dokazuje stájové krmení po určitou část roku. 14. stalelí a asi i druhá polovina 13. století byly přechodným obdobím, kdy postupně zvítězila tzv. dlouhá kosa, jež svědčí o existenci pravidelných luk,: určených jen na trávu. Posečená tráva se sušila a pak shrabovala dřevěnými hráběmi a na vůz nakládala sennými vidlemi, dvourohými rohatinami. Krmení slamou není v této době bezpečně doloženo.
      Domácím zvířatům nebylo věnováno mnoho péče. Při ustájení se hnůj vyklizoval trojrohými hnojnými vidlemi, objevují se ohřebla a různá pouta a zvonky. Ke stříhání ovcí sloužily ovčácké nůžky s kruhovým prstencovým perem. Koně byli od 13. století vesměs kováni. Domácí zvířata byla chována hlavně pro maso. Důležité je i mléčné hospodářství, získávání vlny a výroba hnoje Změna, kterou můžeme ve využití domácích zvířat během 13. a 14. století proti hradištnímu období pozorovat, spočívá ve využívání koní jako tažních zvířat. To bylo podmíněno rozšířením novodobého[/] zápřahu, především zapřaháním koní do chomoutu. v souvislosti se zápřahem koní za účelem těžké potažní práce se hromadně objevují koňské podkovy.
      V posledním oddíle, věnovaném způsobu zemědělské výroby, M. Beranová na základě archeologických pramenů shrnula, že 13.-14. století bylo obdobím podstatných změn v rostlinné a živočišné výrobě. Všechny změny souvisely s rozšířením a převládnutím trojpolního systému, jímž byly podmíněny a jehož existenci zároveň umožňovaly. Trojpolní systém je možno podle ní označit za poměrně intenzívní obilnářskou výrobu, která pomocí velkého vkladu práce umožňuje obživu většímu počtu lidí než systémy předcházející. Zavedení trojpolního systému bylo ve své době pokrokem a nezbytností, spolu se zdokonalením zemědělské techniky spadá do období největšího rozmachu kolonizace. Pro výživu vlastního venkovského lidu neznamenal trojpolní systém zIepšení, ale udržení existence za zhoršených společenských podmínek. Od počátku mu byly vlastní vnitřní rozpory, které vedly nejprve k zdokonalování a vylepšování, ale později k zániku a rozpadu celého systému.
      Hodnotu této studie, shrnující výsIedky výzkumných prací archeologů a historiků, jež zároveň teoreticky hodnotí, zvyšuje kvalitní fotografická a kresebná dokumentace, přehIedné tabulky, poměrně obsáhlý seznam literatury a obšírné německé resumé. Jan Krist

131

SBORNÍKY

Studia balcanica bohemoslovaca II. [obsah]

Univerzita J. E. Purkyně v Brně, 1976, 400 strán
      V edícii Spisy Univerzity J. E. Purkyně v Brne - Filozofická fakulta, vyšli pod názvom Studia balcanica bohemoslovaca II. príspevky, prednesené na druhom balkanistickom sympóziu, ktoré sa uskutočnilo v Brne dňa 28.-29. mája 1974. Publikácia prináša v úvodnej časti prehľad výsledkov československého balkanistického štúdia, ktoré boli dosiahnuté v období medzi I. a II. balkanistickým sympóziom (19691974) na úseku historiografie, literárnej vedy, národopisu a jazykovedy. v ďalších častiach publikácie sú uverejnené príspevky českých a slovenských balkanistov k najrozmanitejším problémom z oblasti dejín, literatúry, jazyka a ľudovej kultúry balkánskeho priestranstva.
      Bilanciu päťročných výsledkov balkanistického záujmu českých a slovenských etnografov a folkloristov sprostredkováva príspevok Václava Frolca, Současná československá národopisná balkanistika. Autor prehľadným spôsobom hodnotí teritoriálny, tematický a problémový záber tohto záujmu. Konštatuje, že napriek obmedzenému počtu špecialistov, orientovaných na balkanistickú problematiku, ako aj skromným možnostiam terénneho výskumu, do[/]siahnuté výsledky nie sú zanedbateľné a prejavujú vzostupnú tendenciu. Platí to predovšetkým o štúdiu niektorých zložiek materiálnej kultúry (ľudové staviteľstvo, salašníctvo), slovesného a hudobného folklóru, duchovnej kultúry a niektorých ďalších. Pozoruhodné sú najmä výsledky štúdia národopisnej problematiky zahraničných Čechov a Slovákov žijúcich vo viacerých balkánskych krajinách. A to aj napriek tomu, že bilanciu čiastočne skresľuje skutočnosť, že autor príspevku nemal k dispozícii niektoré publikácie vydané v zahraničí (napr. Tradičná kultúra Slovákov vo Vojvodine, Novi Sad 1972; Stará Pazova 1770-1970, Novi Sad 1972), v ktorých bol uverejnený celý rad etnografických a folkloristických štúdií našich autorov k problematike ľudo­ vej kultúry Slovákov vo Vojvodine.
      Okrem tohto bilančného prehľadu prináša publikácia Studia balcanica bohemoslovaca II. aj viacero príspevkov českých etnografov a folkloristov, ktoré sú zamerené na riešenie niektorých vybraných problémov národopisnej balkanistiky.
      Václav Frolec v príspevku Lidová kultura a její místo v národním obrození Bulharů poukazuje na osobitosti vzniku a rozvoja bulharského národného obrodenia, s ktorým boli späté aj niektoré zvláštnosti vývinu ľudovej kultúry. Pozoruhodný je[/] v týchto súvislostiach najmä zrod novej bulharskej architektúry označovanej prívlastkom "obrodenecká". Vyznačuje sa špecifickými znakmi dispozičného, konštrukčného, architektonického a výtvarného riešenia. z prostredia mestskej národne uvedomenej buržoázie prenikla táto architektúra v modifikovanej podobe aj do dedinského prostredia majetnejších vrstiev.
      Príspevok Ivy Heroldovej, Etnická a etnografická problematika českých enkláv na Balkáně prináša prehľad českého vysťahovalectva do viacerých oblastí dnešného Rumunska, Juhoslávie a Bulharska. Na pozadí vývinu jednotlivých zložiek materiálnej a duchovnej kultúry ozrejmuje základné faktory a štádiá etnických procesov a zároveň načrtáva aj obraz o súčasnom stave etnosociálneho a etnokultúrneho vývinu týchto enkláv.
      Nedávno vydaný katalóg slovinských ľudových epických piesní a spracovaný katalóg českých ľudo­ vých balád podnietil Oldřicha Sirovátku k úvahe na tému Látkové shody mezi českou a slovinskou lidovou baladou. Na základe sujetovej a motivickej konfrontácie vyslovil aj niektoré zovšeobecňujúce závery a podnety.
      Bohuslav Beneš v príspevku Úloha literatúry a folklóru v současnosti u balkánských a západních Slovanů

132

sústreďuje pozornosť na niektoré aktuálne teoretické aspekty uvede nej problematiky.
      Publikácia Studia balcanica bohemoslovaca II prináša takmer 30 ďalších príspevkov k rôznym problémom vyššie uvádzaných vedných disciplín, v ktorých sú obsiahnuté poznatky podnetné aj pre národopiscov. Nepovšimnuté by nemali zostať ani myšlienky prof. F. Hejla, v ktorých kriticky upo[r][z]o[z][r]nil na rezervy nášho balkanistického štúdia. Pre národopiscov vznikli v poslednom období priaznivé organizačné. ale aj teoretické a metodologické predpoklady na realizáciu náročnejších úloh. Ján Botík

Ethnologia Slavica VI. [obsah]

Editor Ján Podolák, Univerzita J. A. Komenského. Bratislava r. 1976, 276 strán
      Po dvojročnej prestávke bol vydaný 6. zväzok medzinárodného orgánu slovanských etnografov Ethnologia Slavica za rok 1974. Podľa doterajšieho úzu redakcie sú príspevky publikované v anglickom, francúzskom a nemeckom jazyku, ktoré majú rezumé v príslušných slovanských jazykoch.
      Pri založení tohto periodika sa vyslovila zásada, že sa budú uprednostňovať práce historicko-komparatívneho zamerania. Možno s radosťou konštatovať, že - ak sa k niektorým minuIým zväzkom vyskytli kritické poznámky na adresu redak[/]cie - VI. zväzok rešpektuje plánovanú koncepciu všetkými príspevkami a štúdiami. Výnimku tvorí jediný príspevok so zameraním na dejiny vedy. čo sa však z celkového poslania zborníka nijako nevymyká.
      Úvodný príspevok J. Podoláka Contemporary Problems and Tasks of Slavonie Ethnology má charakter pro`ektu v ktorom sú obsiahnuté aktuálne problémy a úlohy etnografického štúdia Slovanov, ktorý autor predniesol na II. Medzinárodnom sympóziu Ethnologia Slavica v Bratislave r. 1972. J. Podolák vychádza od počiatkov záujmu o etnografické štúdium Slovanov, kedy boli vytvorené základy tejto problematiky a výsledky v tejto oblasti nestratili podnes svoj význam, napokon vychádza z nich i súčasná slovanská etnografia. Na základe doterajších výsledkov predkladá autor projekt, ktorý má pracovný charakter. Návrh je rozpracovaný jednak v zmysle sledovať vedecko-výskumné ciele etnografického štúdia Slovanov, ako aj organizovania tejto práce v jednotlivých slavistických etnografických centrách. Konečným výsledkom tohto úsilia by mala byť syntéza etnografie Slovanov. Vedeckovýskumné úlohy sú rozčlenené do nasledovných tematických okruhov: Pôvod Slovanov a ich kultúrny vývoj v pravlasti z hľadiska etnológie; Etnokultúrne procesy u Slovanov v období feudalizmu; Funkcia národnej kultúry v období vzniku a formovania novodobých slovanských národov; Etnokultúrne procesy u Slovanov v období socializmu; Kul[/]túrne oblasti a interregionálne súvislosti v ľudovej kultúre Slovanov. Pri riešení týchto úloh navrhuje autor spoluprácu etnografie s archeológiou, jazykovedou, históriou, sociológiou. a napokon zdôrazňuje potrebu pristúpiť ku kartografovaniu javov ľudovej kultúry. Predpokladom pre úspešné vyriešenie navrhnutých problémov je zapotreby vytvoriť centrá vedeckej dokumentácie, jednotný systém spracovania materiálov ako aj pružná vzájomná informácia o dosiahnutých výsledkoch.
      Úloha pôvodného obyvateľstva pri vzniku a formovaní južnoslovanských národov je problematika. ktorú rieši príspevok V. P. Aleksejeva a J. V. Bromleja On the Role of Autochthonous Population in the Origin of Southern Slavs. Otázka predslovanského osídlenia balkánskeho poloostrova a celej juhovýchodnej Európy je skúmaná viacerými vednými odbormi, predovšetkým však archeológiou, históriou a jazykovedou. Prínos tejto práce spočíva v tom, že autori pristupujú k uvedenej problematike zo šieršieho interdisciplinárneho hľadiska, pričom plne využívajú poznatky a výsledky etnografického bádania.
      Na základe výskumných výsledkov východoslovanského vidieckého obyvateľstva Strednej Ázie a Kazachstanu rieši otázku vzájomného kuľtúrneho ovplyvňovania T. V. Staňukovič v práci Zur Frage der gegenseitigen kulturellen Beeinflussung. Východoslovanské obyvateľ

133

stvo žijúce v ázijskej časti ZSSR je odlišné nielen etnickou štruktúrou, počtom obyvateľstva, obdobím osídlenia, ale aj ekologickými podmienkami, v ktorých žije. Kultúra týchto lokálnych skupín vykazuje mnoho zhodných čŕt s kultúrou východoslovanských národov v ich pôvodnej vlasti. Jednako však pod vplyvom spolunažívania východoslovanských národov a dlhodobých kontaktov (žijú tu asi 300 r.) s miestnym tureckým a iránskym obyvateľstvom, je charakteristická množstvom odIišností. Autor tieto uzávery dokumentuje výskumami staviteľstva, interiéru, výtvarného umenia, ľudového odevu a stravy tu žijúceho obyvateľstva, ktoré dokládá aj výsledkami jazykovedného výskumu.
      Problematiku etnogenézy Slovanov spracoval D. A. Mačinskij v štúdii Die älteste zuverlässige urkundlich Erwähnung der Slawen und der Versuch sie mit den archäologischen Daten zu vergleichen. Pravek slovanských národov bol predmetom viacerých vedeckých disciplín. Na základe dosiahnutých výsledkov si prvenstvo získala história, archeológia a jazykoveda. Autor vychádza z najstarších písomných pamiatok o Slovanoch a porovnáva ich s postulátmi archeologických bádání, ktoré vo významnej miere prispeli k problematike vymedzenia pravlasti Slovanov. Výsledkom tohto štúdia je schematická mapa archeologických a etnických spoločných čŕt v oblasti medzi Vislou a Dneprom v III. a IV. storočí n. l. Je hypotézou o pravlasti Slovanov a - ako[/] autor poznamenáva - je vo veľkej miere pravdivá a prijateľná, aj keď vo vzťahu k tejto problematike jestvuje v sovietskej slavistike mnoho názorov a je potrebné týmto sporným otázkam naďalej venovať pozornosť.
      Otázka interetnických vzťahov je rozpracovaná v príspevku J. P. Busygina a N. V. Zorina Die Slawen im Mittelwolgagebiet. Oblasť strednej Volgy predstavuje zložitý polyetnický región, kde žijú reprezentanti troch jazykových skupín: slovanskej, tureckej a ugro-fínskej. Autori si všímajú jednotlivé faktory vzájomného vplývania etník, ktoré v teto oblasti žijú, na ich kultúru a spôsob života. Prichádzajú k záveru, že tu vznikol nový a svojrázny typ etnika, ako výsledok komplikovaných procesov osidľovania, interetnických vplyvov medzi Slovanmi a pôvodným obyvateľstvom, za nových sociálno-ekonomických a ekoIogických podmienok. Je to etnikum; ktoré sa výrazne diferencuje od typu Slovanov, ktorý poznáme v slovanskej pravlasti.
      Ikonografický materiál ako prameň etnografického štúdia javov ľudovej kultúry je záujmom J. Kramaříka, ktorý rozpracoval v štúdii Die ethnographische Problematik in der Abbildung der Přemysl-Szene in der St. Katharinakapelle zu Znojmo. Na vyobrazení Přemyslovej orby v znojemskej rotunde z 12. storočia zaujali autora hlavne detaily, ktoré súvisia s materiálnou kultúrou. Konkrétne vyobrazenie orby, záprahu a nástrojov, ktoré s týmto úkonom súvisia. Na základe Kramaříkovej[/] erudovanosti v tejto problematike a podrobnej analýzy dochádza k názoru, že radlo a spôsob záprahu nie sú domácej proveniencie, ale ich zaraďuje do alpskej, bližšie do východoalpskej oblasti. Maľba nie je teda - na základe uvedených faktov - domáceho pôvodu, čo autor dokladá aj výsledkami v oblasti umenovedy. Túto skutočnosť potvrdzujú i v minulosti jestvujúce pravidelné politické a kultúrne styky medzi alpskou oblasťou a južnou Moravou.
      Známy reprezentant srbskej etnografie M. Barjaktarovič sa zaoberá v príspevku Forms of Ownership as Types of Traditional Institutions in Yugoslavia, niektorými otázkami obyčajového práva u Srbov. Konkrétne podáva analýzu tradičných foriem vlastníctva, ktoré diferencuje u Srbov na osobné, privátne a kolektívne. Materiály zozbierané prevažne na území Srbska, Bosny, Hercegoviny a Čiernej Hory sú cenným východiskom pre širšie komparatívne štúdium. St. Genčev rozpracúva problém kmotrovstva u Bulharov v príspevku Phänomen, historische Wurzeln und Entwicklung der traditionellen volkstümlichen Gevatterschaft bei den Bulgaren. Autor pristupuje k sledovanej problematike z dvoch aspektov. Prvým je synchrónna analýza javu, opierajúca sa o konkrétny a porovnávací materiál; druhý je diachrónne hľadisko analyzujúce reliktné elementy vo fenoménoch kmotrovstva. Výsledkom štúdia je záver, že kmotrovstvo u Bulharov vzniklo ako ľudová inštitúcia rodovej spo

134

ločnosti. Špecifický vývoj Bulharov vytvoril podmienky pre uchovanie kmotrovstva až do neskorých období, až vývojom kapitalizmu pomaly zaniká.
      Do oblasti porovnávacej slovanskej etnografie sa zaraďuje príspevok J. Komorovského The Evidence of the Bride's Innocence in the Wedding Customs of the Slavs. Na jednom jave svadobného obradu u Slovanov - svedectvo nevestinej nevinnosti - rozpracúva autor znaky - komunikáty, v ktorých boli obsiahnuté normy etiky, dedinskej etikety a obyčajového práva. Svedectvo mravnej zachovalosti - prípadne nezachovalosti - nevesty vyjadrovalo normy etiky. ktoré spočívali v samotnom spôsobe podania komunikátu, ktoré boli u jednotlivých slovanských národov rozdielne (napríklad zafarbená košeľa, u iných červená zástava, pálenka zafarbená na červeno). Štúdia je cenným prínosom k problematike svadobného obradu v celoslovanskom kontexte.
      T. Koleva v príspevku Sur l' origine de la fete de Saint Georges chez les Slaves du Sud rieši problematiku pastierskych zvykov viažucich sa ku dňu sv. Juraja, ktorý v pastierskom kalendári slovanských (a nielen slovanských) národov predstavuje významný deň, ktorým začína hospodársky rok pastierov a chovateľov dobytka. Pôvodne bal tento zvyk rozšírený v celej Európe. Materiál z polovice 20 storočia ukazuje, že najdlhšie pretrval u južných Slovanov a skupín pastierskeho obyvateľstva na balkánskom poloostro[/]ve. Práca je cenným prínosom k slovanskému národopisu a to nielen množstvom konkrétnych faktov, ale dôsledným pridržiavaním sa historicko-komparatívnej metódy.
      Práca O. Sirovátku Die Jánošík-Sagen in der tschechischen Tradition je prvou štúdiou z oblasti folkloristiky tohto zborníka. Autor obracia pozornosť na porovnávacie štúdium zbojníckeho folkIóru, konkrétne jánošíkovskej tradície, ako jednej z najbohatších zložiek karpatského folklóru, a to najmä v oblasti západných a stredných Karpát. Prínosom k preskúmaniu tejto problematiky je jedna jej časť, rozšírenie jánošíkovskej povesti v českom podaní na Morave a Sliezsku. Ako ukazuje rozbor látok a motívov na tomto území obsahuje táto povesť všeobecné rysy karpatskej zbojníckej povesti, ale súčasne české a moravské podanie vykazuje zvláštne a svojrázne rysy. Na základe analýzy tejto problematiky autor vyslovuje aj názory vzťahujúce sa na štruktúru povesti a jej migráciu.
      Autorka štúdie Zur Frage der Beziehungen zwischen der slowakischen und tschechischen Volksprosa V. Gašparíková rozpracováva otázku vzťahov slovenskej a čekej ľudovej prózy. Predstavy o príbuznosti a odlišnosti slovenských a českých ľudových rozprávok, ktoré boli doposiaľ vyslovené, dopĺňa o nové poznatky. Dôraz kladie najmä na potrebu sledovať a zamerať sa nielen na susedný národ, ale aj na ostatné, pri analýze niektorej látky. Ako autorka poznamenáva, vyslove[/]né názory sú pripomienkou k jednotlivým problémom, ktoré by ďalšie štúdium ľudovej prózy nemalo obísť.
      Poslednou štúdiou, ktorá má charakter prehľadu záujmu a výsledkov etnografie a folkloristiky v Bieloruskej sovietskej etnografii v povojnovom období, je práca V. K. Bondarčika Byelorussian Soviet Ethnography and Folklore in the Postwar Period. Autor informuje o dosiahnutých výsledkoch v oblasti výskumu a publikovania prác, na ktorých sa podieľa niekoľko veľkých etnografických centier, ktoré po druhej svetovej vojne vznikli v Bieloruskej SSR.
      Oproti predchádzajúcim zväzkom tento ročník obsahuje pomerne bohatšie rubriky informácií a recenzií,
      Ako bolo v úvode podotknuté, zostavovatelia 6. zväzku Ethnologia Slavica sa snažili zachovať pôvodnú koncepciu. tj. dôslednú orientáciu na práce historicko-komparatívneho charakteru. Týká sa to ako prác z oblasti interetnických a interregionálnych vzťahov, tak aj úseku folkloristiky. Treba si len želať, aby sa tento progresívny prvok v koncepcii redakčnej práce zachoval aj pri zostavení nasledujúcich ročníkov. Magdaléna Paríková

135



Dramaturgie BROLN z hlediska potřeb hudebního vysílání Českoslo­ venského rozhlasu. [obsah]

Sborník materiálů z konference v Hluku 23.-24. 10. 1975. Vydalo Výzkumné oddělení Českého rozhlasu. Praha 1976, 77 strán
      Nesvedčí sa polemizovať hneď v úvode referátu o podnetnom podujatí a zborníku materiálov z tohto podujatia, s jeho názvom. Po prečítaní si však predsa len myslím, že myšlienky v tomto zborníku obsiahnuté nemajú hodnotu iba "z hľadiska potrieb hudobného vysielania Československého rozhlasu", že mnohé z nich sú akceptovateľné omnoho širšie.
      Za štvrťstoročie svojej pôsobnosti získal si Brnenský rozhlasový orchester ľudových nástrojov množstvo obdivovateľov doma i v cudzine. Medzi poslucháčmi rozhlasu, no i medzi odborníkmi. Prácu umeleckého telesa posudzujeme spravidla podľa jeho koncertov, nahrávok. BROLN, jeho vedenia, spolupracovníci, experti i kritici nám však toto umelecké teleso predstavili i v inej, publikačnej podobe a odhalili nám i druhú, skrytú, pracovnú stránku - tú, ktorej sa zvyčajne netlieska, ktorá je však základom serióznej zodpovednej tvorby.
      Po predhovore J. Merunku, riaditeľa Československého rozhlasu, studio Brno, uvádzajúcom zámer konferencie o dramaturgii BROLN a poslanie vydania zborníka, sa k základnému problému vyjadril doc. dr. Dušan Holý, CSc. Vo svo[/]jom rozsiahlom vystúpení venoval pozornost viacerým palčivým otázkam, napr.: absencii starostlivo vedeného archívu telesa, repertoáru kmeňových spevákov, potrebe orientovať sa ale aj orientovať mladých skladateľov a upravovateľov, nevyhnutnosti pracovať so zvukovou tvárnosťou telesa - nástrojovým obsadením, možnosti nahrávať aj nové úpravy už nahraných piesní. D. Holý hovoril smerom k BROLN, no ako mnohoročný spolupracovník telesa a odborník i smerom od BROLN ku kultúrnej praxi či skôr maniere - nedostatku akejkoľvek (nehovoriac už o odbornej) kritiky v celej oblasti tzv. scénického folklóru. Vystúpenie Jaromíra Nečasa, pripomínajúceho záväznosť postavenia BROLN ako filharmónie českého a slovenského (nie československého) folklóru, možno zhrnúť do ním citovanej charakteristiky ľudového muzikanstva vyslovenej Leošom Janáčkom: Nepodceňovat, nepřeceňovat poznat! J. Nečas sa prihováral i za cieľavedomejšie orientovanie práce telesa smerom k mladým poslucháčom. z príspevku Vladimíra Klusáka treba upozorniť predovšetkým na myšlienky o potrebe lepšieho zastúpenia regionálnych podôb hudobnofolklórnych nahrávok telesa ako aj návrh vrátiť sa k úspešným úpravám z minulosti a prenahrať ich za pomoci súčasných dostupných technických vymožeností (stereo).
      S Poznámkami národopisce k BROLN vystúpil doc. dr. Václav Frolec, CSc., ktorý činnosť telesa zahrnul do celospoločenských[/] kontextov. z jeho podnetov si povšimnutie zaslúži návrh uskutočniť výskum sociálnej a vekovej skladby pravidelných poslucháčov BROLN. Podobne ako D. Holý prihovára sa za odvážnejšie využívanie širšej škály folklórneho muzického inštrumentára ako aj za premysIené - pripravené cykly vybraných, upravených a vysielaných folklórnych prejavov. Pripomína nedostatočné za­ stúpenie folklóru niektorých regiónov Moravy a folklóru z Čiech v repertoári BROLN. Ako etnograf venoval V. Frolec kritické poznámky i ku koncertnému kostýmu členov telesa.
      Jindřich Uher sa vo svojom príspevku zaoberá popularizáciou BROLN v hromadných oznamovacích prostriedkoch a najmä skromnou žánrovou paletou novinárskych materiálov. Rovnako dôrazne ako D. Holý sa prihovára za odborne budovaný archív telesa. Ako novinár J. Uher však vyslovil aj niekoľko pozoruhodných erudícií nielen bežného poslucháča, skôr zamýšlajúceho sa odborníka prezrádzajúcich postrehov: k problému upravovať pre veľké obsadenie a uniformovať zvukovú podobu rôznosti folklóru, či pracovať tvárnejšie s malými charakteristickými a štylovejšími obsadeniami. Libuše Laštovková ako keby nadväzovala na Uhrom vyslovenú potrebu serióznejšej propagácie záslužnej práce tohto telesa. Vo svojom stručnom síce, no obsahovo bohatom vystúpení informovala účastníkov konferencie o medzinárodnej hudobnej výmene rozhlaso

136

vých organizácií a postavení nahrávok a relácií BROLN v tomto kultúrnom obchode.
      Ak sme doteraz uviedli len niektoré z hlavných myšlienok spolupracovníkov a kritikov BROLN, pozoruhodné boli i stanoviská umeleckých, organizačných a realizačných pracovníkov brnenského rozhlasového štúdia. Alois Fiala sa vo svojom vystúpení venoval problémom hudobnej réžie pri nahrávkách BROLN a folklórnych nahrávkach vôbec. Hoci Jindřich Hovorka nazvaI svoje vystúpenie Organizace práce BROLN, venoval sa nielen organizačným, ale aj pozoruhodne reagoval na otázky dramaturgicko-umelecké. Nad riadkami jeho vystúpenia si predovšetkým čitateľ uvedomuje, že kolektív orchestra sa prinajmenej tak ako externí spolupracovníci zaoberá rovnako seriózne problémami umeleckej tvorby. Jaroslav Jakubíček reagoval na niektoré kritické, vždy však konštruktívne mienené pripomienky a v 20 bodoch zhrnul súčasné a budúce úlohy BROLN.
      V diskusii, ako to na dobrej konferencii býva, odznelo vskutku veľa pozoruhodných názorov. Slúži ku cti redakčnému kolektívu zborníka, že vedel spracovať jej záznam tak, aby sa názory neduplikovali, aby sa získal prehľad o názorovom stanovisku väčšiny diskutantov. z vystúpenia Dalibora Baslera vyberáme predovšetkým úvahy o širšom využití nahrávok BROLN v rozhlasovom vysielaní a polemické síce, no nie príliš argumentované obhajova[/]nie činnosti Moravanky, najmä pri porovnávaní s BROLN. Skladateľ Miloš Štědroň sa vyslovil za rešpektovanie výsledkov etnomuzikologických výskumov ako základu práce skladateľa pre také teleso ako BROLN. Jaroslav Krček sa prikláňa k názoru, že pieta k predlohe nemá znamenať absenciu invencie. Teda nielen prepisovať a hráť ako niekto predomnou, ale hrať to čo on, len byť sebou. Karel Dvořák, ako sa v diskusii zvykne, zápalisto, upozorňujúc na nedostatky dramaturgie BROLN rúbal aj v súsedovom sade. Ak však porovnáme základný repertoár a smerovanie BROLN (a nielen BROLN), súhlasíme s Dvořákom, že nahrávky pre Prix Bratislava nie sú odrazom tvorby v jej priereze. Dalo by sa povedať, že sú čímsi ako vianočný trh (na tom sa tiež zvykne predávať to čo v našom obchode chýba po celý rok ...).
      František Dobrovolný sa popri viacerých iných návrhoch prihovára za pravidelné usporadúvanie výchovných koncertov telesa. Na zaujímavé aspekty ťažkostí práce s autentickým prepisom pre nahrávanie ľudovej hudby v rozhlase upozornil Arnošt Košťál. Otakar Pokorný zdôraznil potrebu rozší[/] renia špecializácie hráčov orchestra. Zdeněk Bláha však veľmi správne upozornil na potrebu dostať záujem o ľudovú pieseň do základného školstva a to nielen príležitostnými výchovnými koncertami, ale systematickou výchovnou pôsobnosťou. Petr Novák v úvahe o prístupe skladateľov, telesa a konzumentov vyslovil viac názorov k potrebe spoločnej snahy po kvalitatívnom vzostupe celého žánru. Ondrej Demo pripomenúl diferencované záujmy rozhlasovej poslucháčskej obce. a potrebu uvážiť, ktorej vrstve, či koľko každej venovať v tvorbe profesionálneho rozhlasového telesa. Ján Čižmár porovnal frekvenciu BROLN na obrazovke s množstvami vystúpení menej hodnotných telies pop-sféry a pozastavil sa nad touto disproporciou.
      Zborník materiálov z konferencie venovanej problémom dramaturgie BROLN, ako sme sa snažili ukázať upozornením na obsah vystúpení referentov i diskutantov, presiahol svojim významom uzavretý okruh rozhlasovej rodiny a stal sa príspevkom do aktuálneho riešenia problematiky folklorizmu v súčasnej sociaistickej kultúre našich národov. Svetozár Švehlák

137

GRAMOFONOVÉ DESKY

Slovenské ľudové tance. [obsah]

Výber. Folklórny festival Východná, Opus 1976, mono 33
      Stalo se již dobrou tradicí při významných folklórních festivalech vydávat edice gramofonových desek, které se zaměřují především na tradiční folklórní materiál a jeho současné vesnické nositele. Pro Folklórny festival Východná vydal v roce 1976 Osvetový ústav v Bratislavě dlouhohrající gramofonovou desku, která vlastně nemá v našich edicích obdobu. Přináší ve výběru zvukovou podobu slovenských lidových tanců. Připravili ji Stanislav Dúžek z Umenovedného ústavu SAV a redaktor Ondrej Demo z nahrávek Československého rozhlasu v Bra[/]tislavě. Jde tedy o profesionální nahrávky, z nichž kupodivu v mnoha číslech nevyprchala atmosféra přirozeného projevu i prostředí.
      Autoři výběru stručně charakterizují své záměry na přebalu desky. Vycházejí z toho, že široký zájem o lidové tance v době po osvobození je podmíněn společenskou aktivitou a péčí socialistické společnosti o lidové umění. Mají na mysli amatérské i profesionální pěstování folklóru, především scénického, á rovněž vědecký folkloristický výzkum. Upozorňují na skutečnost, kterou si mnohdy náležitě neuvědomujeme a nedoceňujeme, že zásluhou publikací, rozhlasu, televize a zvláště četných folklórních slavností a festivalů se stal zlatý fond slovenských[/] lidových tanců současnému milovníku lidového umění dostupnější a bližší.
      Bohatství lidových tanců je nepřeberné, a tak sestavovatelé mohli vybrat jen ukázky hlavních typologických skupin z území Slovenska. Zaměřili se na odzemky, chorovody, mužské a chlapecké tance, ženská kolečka, obřadní svatební tance, párové točivé tance a neopomněli ani mladší vrstvu tanců figurálních, které jsou charakteristické pevnou hudebně taneční vazbou. Přiložená mapka ukazuje, že nejvíce čísel pochází ze středního a severního Slovenska, pak následuje východoslovenské a nakonec jihozápadní území.
      První stranu desky zahajují odzemky z goralské Hladovky v podá


Vystoupení skupiny z Parchovan. Východná, okr. Liptovský Mikuláš. Foto J. Tomeš 1976.

138

ní muziky Ladislava Kozery a ze středoslovenského Čierného Balogu s vervní kapelou Júliusa Bartoše. Obdobou odzemku je ženská cindruška z Važce. k nejarchaističtějším tanečním formám patří chorovody, které reprezentují Omilienci z Važce, Hoja Bunďa a další jarní hry z Hrušova a Lecela pávička ze Zamutova. Po formální stránce jsou chorovodům blízká taneční kola, z nichž jsou vybrány ukázky tance "Do kolesa" z obce Poníky a Karičky z Parchovan. "Medveď" je skupinový mužský tanec z Čierného Balogu, předvedený muzikou J. Bartoše. Tanec Do šoru ze Šumiace předvádí skupina mužů s hudbou Jána Molenta. První stranu uzavírají ukázky svatebních obřadních tanců, které autoři výběru pojali v širším záběru svatebních obyčejů. v družbovském tanci ze Zamutova zaujmou obřadní průpovídky, které vtipně a jadrně přednáší Ján Ďorďovič. v hudebním doprovodu zaujme projev dvou "predníků" Františka Juska a Jozefa Česláka. Redový tanec z Kluknavy se skupinou žen, která předvádí tanec s nevěstou, doprovází hudba Jozefa Vody.
      Druhou stranu dlouhohrající gramofonové desky otvírají párové točivé tance. Krut a Do skoku z Važce předvádí se skupinou žen a mužů hudba Jozefa Lacka. Tanec Šikovná z Liptovských Sliačů předzpěvují ženy s muzikou Ignáce Antala. Starosvetský čardáš z Terchové zemitě zpívá a hraje skupina Miroslava Vallo. Tance Vrchovské a Hore "roz[/]kazujú" temperamentní tanečníci z Hrochoti dnes už legendární kapele, kterou vedou Jozef Berky-Lito a Martin Berky-Paláč. Jejich podání má zemitý rytmus, je ornamentálně neobyčejně bohaté, vytříbené a technicky dokonalé. Čardáš a Fagoše z Kamenice nad Cirochou hraje hudba Vojtecha Ference, párové tance z Vyšných Raslavic předvádí se zpěvákem kapela Martina Žoltáka. Frišké z obce Vráble hraje cimbálová muzika, kterou vede Ladislav Bukay. Myjavskou oblast zastupuje obec Kostolné, Starobabské v příznačném volném tempu hraje muzika Martina a Stanislava Cibulky. Polkové tance Beckovská a Kadlecká pocházejí z Brezové pod Bradlom, zpěváky a tanečníky doprovází cimbálová muzika vedená Jánem Petruchou. Zde jen litujeme, že postrádáme ukázku Petruchovy hry k točivým tancům. Jeho projev je totiž neobyčejně sugesťivní, niterně procítěný, s bohatou invencí melodických ozdob a rytmického vyjadřování. Domnívám se, že Petruchova muzikantská osobnost je zatím nedoceněna. Stálo by za to věnovat tomuto vynikajícímu západoslovenskému hudci, který vlastně už patří k nejstarší generaci, samostatnou pozornost vědeckou i populární. Desku uzavírají charakteristické východoslovenské verbuňky. Se zamutovskou skupinou hrají hudci F. Jusko a J. Česlák. Parobské tance z obce Hanušovce nad Topľou doprovází hudba, již vede Juraj Husák. Většina ukázek byla natočena v letech 1970 až 1974, jen některé jsou starší (např. záznam Cibulkovy[/] muziky z Kostolného je z roku 1965).
      Výběr slovenských lidových tanců ve zvukové podobě je dobrý počin, který přivítala nejen řada odborníků, ale především široká obec milovníků lidové hudby a tance, která si vybudovala ve folklorním festivalu ve Východné, ale i v jiných regionálních festivalech, své pevné zázemí. Vkusná je i obálka Yvony Hanákové tištěná v Grafobalu ve Skalici, Vychází ze zbojnického motivu obrazu na skle, který zachycuje gajdoše a typickou mužskou taneční figuru ve skoku. Škoda jen, že pro podobné edice není zatím k dispozici videozáznam. Josef Tomeš

Piesne a tance z Očovej. [obsah]

Folklórne slávnosti pod Poľanou, Detva, Opus 1976, mono 33
      Po profilové dlouhohrající gramofonové desce středoslovenského Podpoľaní vydalo hudební vydavatelství Opus pro Folklórne slávnosti v Detvě malou desku, která je věnována jedné obci - folklórně bohaté a známé Očové. Připravili ji Ondrej Demo a Stanislav Dúžek ze snímků Československého rozhlasu v Bratislavě. Deska je věnována čtyřicátému výročí činnosti dědinské folklorní skupiny v Očové. Proto připravovatelé v stručném textu na obalu charakterizují tuto známou obec a její folklórní nositele a připomínají uvědomělé pěstování místní folklórní tra

139

dice. Skupiny z Očové se zúčastňovaly mnoha národopisných akcí, vystupovaly např. na slavnostech ve Sliači, ve Vysokých Tatrách, často se zúčastňují folklórních festivalů ve Východné, ve Strážnici, v domácí Detvě. Zúčastnily se i zahraničních zájezdů do Bulharska, Maďarska a Jugoslávie.
      S přihlédnutím k jubileu očovské folklórní skupiny koncipovali Ondrej Demo a Stanislav Dúžek skladbu gramofonové desky, která na malém prostoru přináší mnoho pozoruhodných snímků. Nespokojili se totiž současnými nahrávkami, ale pátrali po nejstarších nahrávkách očovské muziky. A tak první část desky patří starším muzikantům, předchůdcům současných nositelů očovské tradice. Otvírá ji píšťalkovým rozfukem bača Martin Danko, který rovněž hraje na fujaru a zpívá píseň Ej, hory moje, hory; oba snímky jsou z roku 1949. Neopakovatelným zážitkem je hra muziky, kterou vede Jozef Gašpar-Hrisko; předvádí variace na lidové písně a odzemek (snímky jsou z roku 1951). v této muzice se poprvé objevuje cimbál, který se dříve na Podpolaní neužíval. Zůstal už natrvalo v obsazení očovské kapely, začala jej používat i mužika v Detvě, zatímco ostatní muziky Podpolaní používají dále tradičního hudeckého obsazení. Cimbalista Ján Gašpar-Hrisko se pak stal profesionálním hudebníkem a v padesátých letech natrvalo zakotvil v Brněnském rozhlasovém orchestru lidových nástrojů. Závěr první strany desky se vrací opět k píšťalkové hře,[/] která e typická pro středoslovenské Podpolaní. Na snímcích z roku 1973 zpívá svěžím a jasným chlapeckým hlasem Dušan Holík a hraje na píšťalku dvojačku. v píšťalkovém triu hrají D. Holík, J. Ďurečka a Martin Ľupták-Sanitrár, který i přes svůj vysoký věk se podnes zúčastňuje četných folklórních festivalů jako vynikající zpěvák a hráč na píšťaly, zvláště na fujaru.
      Druhá strana desky je věnována současné dědinské skupině z Očové. Začíná úryvkem ze svatby, kterou předvádí skupina vedená Jánem Priechodským, cimbálovou muziku vede "predník" Ján Berky-Dušan, který doprovází i některé písně žen.[/] Ženská skupina zpívá i písně při čepení nevěsty; ukázku doplňují mužské zpěvy s muzikou, mezi nimiž dominuje jasný tenor J. Dúbravy. Závěr končí jiskrnými rozkazovačkami mužů, při nichž muzika Jána Berkyho-Dušana překvapuje svěžestí projevu i krajovou stylovostí.
      Malá deska je skrovným, ale výstižným medailonkem očovské zpěvácké a muzikantské tradice. Působivé je i grafické řešení obalu Viliama Grusky. Deska byla zřejmě vydána za přispění Podpolianských strojární v Detvě, což jen svědčí o zájmu hospodářských pracovníků o domácí folklórní tradice. Josef Tomeš[/]

VÝMĚNA

Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1976 [obsah]



      BULHARSKO

      Sofia

     
Bălgarska etnografija II, 1976, 1-4, Sofija 1976 (Bălgarska akademija na naukite, Biblioteka)

      Bălgarski folklor II, 1976, 1-4, Sofi-

      ja 1976 (Bălgarska akademija na naukite, Biblioteka)

     

      FINSKO

      Helsinky

     
Kraemer Erik v., Le Jeu d'Amour,

      Jeu d'aventure du moyen âge édi-[/] té avec introduction, notes et glossaire, Commentationes Humanarum Litterarum 54, Helsinki 1975 (Societas Scientiarum Fennica)

      Taylor Archer, Selected Writings on Proverbs, FF Communications Vol. XCI2, No.216, Helsinki 1975 (Suomalainen Tiedeakatemia)

      Vilkuna Kustaa, Unternehmen Lachsfang, Studia Fennica, Review of Finnish Linguistics and Ethnology 19, Helsinki 1975 (Suomalaisen Kirjallisuuden Seura)

      Turku

     
NIF Newsletter IV, 1976, 1-4, Turku 1976 (Nordic Institute of Folklore)[//]

     

      ITÁLIE

      Řím

     
Collectanea franciscana 45 (1975), 3-4 Instituto Storico Cappuccini, Roma 1975 (Mitt. Jerzy Cygan, Roma)

     

      JUGOSLÁVIE

      Bělehrad

     
Glasnik Etnografskog instituta XXIII (1974), Beograd 1975; XXIV (1975), Beograd 1975 (Etnografski institut, Srpska akademija nauka i umetnosti)

      Glasnik Etnografskog muzea u Beogradu, 36. 37, Beograd 1973, 1974 (Etnografski muzej)

      Lublaň

     
Slovenski etnograf XXVII - XXVIII, 1974-75, Ljubljana 1976 (Slovenski etnografski muzej)

      Nový Sad

     
Muzejska zbirka Ruski Krstur 1976, Vojvodanski muzej, Dom kulture Ruski Krstur i Društvo za rusinski jezik i književnost, Novi Sad 1976 (Vojvodanski muzej)

      Skopje

     
Krsteva Angelina, Macedonian Folk Embroidery, Makedonskakniga Institute of Folklore, Skopje 1975 (Institut za folklor)

      Ristovski Blaže D-r (izbor, redakcija), Makedonski revolucionerni narodni pesni, Makedonsko narodno tvoreštvo, narodni pesni, kniga 1, Makedonska kniga Institut za folklor, Skopje 1974 (lnstitut za folklor)[/]

     

      Škofja Loka

     
Loški razgledi XXII, 1975 Škofja Loka 1975 (Muzejsko društvo)

      Tuzla

     
Članci i grada za kulturnu istoriju istočne Bosne XI, Tuzla 1975 (Muzej istočne Bosne)

      Záhřeb

     
Narodna umjetnost 1974/75. knjiga XI, - XII, Zagreb 1975 (Institut za narodnu umjetnost)

     

      MAĎARSKO

      Békéscsaba

     
Nagy Gyula, Parasztélet a Vásárhelyi - pusztán, A Békés Megyei Múzeumok Közleményei 4, Békéscsaba 1975 (Békés Megyei Múzeumi Igazgatóságaj

      Debrecín

     
A Debreceni Déri Múzeum Évkönyve 1974, Debrecen 1975 (Déri Múzeum)

      Jager

     
Az Egri Múzeum Évkönyve XIII, 1975, Eger 1975 (Dobó István Vármúzeum)

      Kalocsa

     
Bárth János. A kalocsai szállások településnéprajza, Kalocsa 1975 (Viski Károly Múzeum)

      Segedín

     
A Móra Ferenc Múzeum Évkönyve 1972/73 - 2, Szeged 1975 (Zentralbibliothek ; József Attila)

      Zalaegerszeg

     
Szentmihályi Imre dr., Göcseji Falumúzeum Zalaegerszeg, Zalaegerszeg 1975 (Göcsej i Falumúzeum)[/]

     

      NDR

      Berlín

     
Jahrbuch für Volkskunde und Kulturgeschichte, Siebzehnter Band (Neue Folge Band 2), Jahrgang 1974; Achtzehnter Band (Neue Folge Band 3), Jahrgang 1975, Berlin 1975 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Zentralinstitut für Geschichte)

      Budyšín

     
Gross Partwitz, Wandlungen eines Lausitzer Heidedorfes, Spisy Instituta za serbski ludospyt 45, Bautzen 1976 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Institut für sorbische Volksforschung beim Zentralinstitut für Geschichte)

      Lange Albrecht, Die Neuzaucher Tracht, Sorbische Volkstrachten 5. Band, Heft 1, Bautzen 1976 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Institut für sorbische Volksforschung beim Zentralinstitut für Geschichte)

      Lětopis, Jahresschrift des Instituts für sorbische Volksforschung, Reihe C - Volkskunde, Nr. 19. Bautzen 1976 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Institut für sorbische Volksforschung in Bautzen)

      NSR

      Berlín

     
Die Welt der Musik XVII - 1975, 3, 4, Berlin 1975 (Die Welt der Musik, Editorial Office)

      Bonn - Bad Godesberg

     
Jahrbuch für Volksliedforschung, 20. Jahrgang. Berlin 1975 (Deutsche Forschungsgemeinschaft)[//]

     

      Brémy

     
Mitteilungen, Verein für Niedersächsisches Volkstum e.V. Bremen, 51. Jahrgang, Frühjahr 1976, Heft 97, 98, Bremen 1976 (Verein für Niedersächsisches Volkstum e.V. Bremen)

      Wiesbaden

     
Vorankündigungsdienst, 1976, 34, 35, Wiesbaden 1976 (Franz Steiner Verlag GmbH)

     

      POLSKO

      Krakov

     
Bujak Jan, Muzealnictwo etnograficzne w Polsce (do roku 1939), Zeszyty naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego CCCCXIII, Prace etnograficzne, zeszyt 8, Warszawa - Kraków 1975 (Uniwersytet Jagielloński, Katedra etnografii Słowian)

      Malarstwo Janiny Styki, Muzeum Etnograficzne, Kraków 1975 (Muzeum Etnograficzne w Krakowie)

      Malarstwo naiwne (katalog), 66 obrazów 27 artystów z Republiki Federalnej Niemiec, Institut für Auslandsbeziehungen, Stuttgart 1975 (Muzeum Etnograficzne w Krakowie)

      Moszyński Kazimierz, Życie i twórczość, Polska akademia nauk oddział w Krakowie, Komisja etnograficzna, Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1976 (Académie Polonaise des Sciences, Bibliothéque, Section des Echanges Internationaux)[/]

      Rzeźby Wiktora Ćwierzyka, Muzeum Etnograficzne, Kraków 1975 (Muzeum Etnograficzne w Krakowie)

      Strumiłło Andrzej, Nepal, rysunki fotografik i eksponaty, Muzeum Etnograficzne, Kraków 1976 (Muzeum Etnograficzne w Krakowie)

      Twórczość artystyczna dzieci głuchych, Muzeum Etnograficzne, Kraków 1976 (Muzeum Etnograficzne w Krakowie)

      Zeszyty naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego CCCCXXXIX, Prace etnograficzne, zeszyt 9, Warszawa - Kraków 1976 (Uniwersytet Jagielloński, Katedra etnografii Słowian)

      Zeszyty naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego, Prace z historii sztuki, zeszyty 12, 13, Warszawa - Kraków 1976 (Uniwersytet Jagielloński, Biblioteka Jagiellońska)

      Lodž

     
Prace i materiały Muzeum Archeologicznego i Etnograficznego w Łodzi, Seria Etnograficzna Nr. 19, Łódż 1976 (Muzeum Archeologiczne i Etnograficzne)

      Řešov

     
Haft ludowy i koronka w województwie rzeszowskim (komentarz wystawy opracowała Anna Targońska) , Muzeum Okręgowe, Rzeszów 1975 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)

      Rzeszowska teka konserwatorska, Muzeum Okręgowe, Rzeszów 1974 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)[/]

      Sztuka Wyspy Bali (katalog wystawy) , Muzeum Okręgowe, Rzeszów 1975 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)

      Wystawa konserwacja obrazów na płótnie, Muzeum Okręgowe, Rzeszów 1975 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)

      Varšava

     
Etnografia Polska XIX, 2, Wrocław - Warszawa - Kraków Gdańsk 1975;

      Etnografia Polska XX, 1, 2, Wrocław - Warszawa - Kraków Gdańsk 1976 (Polska Akademia Nauk, Instytut Historii Kultury Materialnej, Biblioteka)

      Vratislav

     
Lud, Organ Polskiego Towarzystwa Ludoznawczego, Tom LX, Wrocław - Poznań 1976 (Polskie Towarzystwo Ludoznawcze)

      Ludowe budownictwo zrębowe na Dolnym Śląsku, informator wystawy dokumentacji rysunkowej i fotograficznej, Muzeum Etnograficzne, Wrocław 1976 (Muzeum Narodowe we Wrocławiu)

      Ule figuralne, katalog wystawy pokonkursowej, Muzeum Etnograficzne, Wrocław 1976 (Muzeum Narodowe we Wrocławiu)

     

      PORTUGALSKO

      Lisabon

     
Oliveira Ernesto Veiga de - Galhano Fernando - Pereira Benjamim, Actividades agro-marítimas em Portugal, Lisboa 1975 (Centro de Estudos de Etnologia)[//]

     

      RUMUNSKO

      Sibiu

     
The Open Air Etnographical Museums Romania, Sibiu 1976 (Muzeul Brukenthal)

     

      SSSR

      Alma - Ata

     
Djusenbajev Ischak Takimovič, Kazachskij liričeskij epos (na kazachskom jazyke), "Nauka" Kazachskoj SSR, Alma - Ata 1973 (Centraľnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Kazachskoj SSR)

      Sarynova L. P., Baletnoje iskusstvo Kazachstana, "Nauka" Kazachskoj SSR, Alma - Ata 1976 (Centraľnaja naučnaa biblioteka Akademii nauk Kazachskoj SSR)

      Žarmuchamedov Muchamedrachim, Razvitie žanra ajtysa v kazachstroj literature (na kazachskom jazyke), "Nauka" Kazachskoj SSR, Alma - Ata 1976 (Centraľnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Kazachskoj SSR)

      Ašchabad

     
Akinijazov G. B., Idei svobodomyslija v turkmenskom foľklore, Izdateľstvo "Ylym", Ašchabad 1976 (Library of the Academy of Sciences of Turkmen SSR)

      Izvestija Akademii nauk Turkmenskoj SSR, 1976, 1-6, "Ylym" Neširjaty, Ašchabad 1976 (Library of the Academy of Sciences of Turkmen SSR)

      Leningrad

     
Plan vypuska literatury na 1977 god, Izdateľstvo Leningradskogo uni-[/]versiteta, Leningrad 1976 (Naučnaja biblioteka im. M. Goŕkogo pri LGU)

      Sovetskaja etnografija, 1976, 1-6, "Nauka", Moskva 1976 (Naučnaja biblioteka im. M. Goŕkogo pri LGU)

      Moskva

     
Russkij gorod (Istoriko-metodologičeskij sbornik), Izdateľstvo Moskovskogo universiteta, Moskva 1976 (Naučnaja biblioteka im. A. M. Goŕkogo Moskovskogo gosudarstvennogo universiteta)

      Sovetskaja etnografija, 1976, 1-6, "Nauka", Moskva 1976 (Akademija nauk SSSR, Institut etnografii im. N. N. Miklucho - Maklaja)

     

      ŠVÝCARSKO

      Ženeva

     
Bulletin annuel, Nos 17-18, 19741975, Genéve 1975 (Musée d'ethnographie)

      Dahomey traditions du peuple fon, Musée d'ethnographie, . Genéve 1975(Musée d'ethnographie)

      Genéve, le Rhône et les Alpes, Musée d'ethnographie, Genéve 1976 (Musée d'ethnographie)

      Musée d'ethnographie Genéve 19011976, Genéve 1976 (Musée d'Ethnographie)

     

      USA

      Ann Arbor

     
Ethnomusicology, Journal of the Society for Ethnomusicology, XX, 1-3, Ann Arbor 1976 (The Society for Ethnomusicology)[/]

      S. E. M. Newsletter, X, 1-6, Ann Arbor 1976 (The - Society for Ethnousicology)

      Pittsburgh

     
Ethnology, An International Journal of Cultural and Social Anthropology, XV, 1-4, Pittsburgh 1976 (Department of Anthropology University of Pittsburgh)

      Washington

     
Laughlin Robert M., The Great Tzotzil Dictionary of San Lorenzo Zinacantán (Smithsonian Contributions to Anthropology, Number 19), Washington 1975 (United States, Government Printing Office)

     

      VELKÁ BRITÁNIE

      Holywood

     
Ulster Folklife, Volume 22 Holywood 1976 (Ulster Folk and Transport Museum)

      St. Fagans

     
Welsh Fare, A Selection of Traditional Recipes National Museum of Wales - Welsh Folk Museum, St. Fagans 1976 (National Museum of Wales)


      Připravil Dušan Vlach

143

KONFERENCE

Seminarium ethnologicum IX [obsah]

Už pri zakladaní Seminarium ethnologicum na Univerzite Komenského v Bratislave sa vyslovila zásada, v zmysle ktorej sa majú na teto medziuniverzitnej akcii zúčastňovať okrem československých aj zahraniční študenti etnografie spolu so svojimi pedagógmi, resp. vedeckými pracovníkmi z jednotlivých univerzitných a vedeckovýskumných centier predovšetkým socialistických krajín. Ak sa hovorilo o podieľaní iných univerzít na tejto akcii, nemyslelo sa iba na účasť výskumníkov a študentov, ale sa myslelo aj na podiel iných univerzít pri organizovaní tohto náročného medzinárodného podujatia. Po prvých siedmich ročníkoch, ktoré sa uskutočnili na Slovensku, preniesol sa ôsmy ročník do Poľska, kde ho veľkoryso organizovala katedra etnografie na univerzite v Poznani (prof. J. Burszta) za spolupráce univerzity v Lodži (doc. B. Jaworska). Na seminári v Poľsku sa utvorila Stála rada pre Seminarium ethnologicum, ktorej úlohou je zabezpečovať pravidelné organizovanie tejto medzinárodnej akcie.
      Na organizovanie IX. ročníka Seminarium ethnologicum r. 1976 sa podujalo etnologické pracovisko filozofickej fakulty v Belehrade v spoIupráci s katedrami etnológie zá[/]hrebskej a ľubľanskej univerzity. Hlavným organizátorom seminára bol člen stálej rady pre SE, prodekan filozofickej fakulty v Belehrade prof. dr. Petar Vlahović, ktorý organizoval celú akciu v úzkej spolupráci s vedúcim oddelenia etnológie na univerzite v Belehrade prof. dr. Mirkom Barjaktarovićom. Seminár sa uskutočnil v čase od 8.-18. septembra 1976 v juhozápadnom Srbsku v meste Prijepolje. Pri výbere regiónu na výskum v rámci seminára sa brali do úvahy nielen kritéria striktne vedecké, ale aj porozumenie miestnych samosprávnych orgánov; bez ich všestrannej hmotnej a organizačnej pomoci by uskutočnenie tejto akcie v plánovanom rozsahu nebolo možné. Treba zdôrazniť, že ako pri podobných akciách u nás aj pri tomto podujatí v Juhoslávii miestni činitelia pripisovali semináru významné kultúrno-politické poslanie a pomoc etnografov skúmanej oblasti.
      Organizátorom deviateho ročníka seminára šlo hlavne o pracovný charakter tejto didaktickej a vedecko výskumnej akcie. Takémuto zámeru sa prispôsobil aj počet a výber účastníkov, ktorých bolo v . porovnaní s predchádzajúcimi ročníkmi menej. Hlavný dôraz sa kládol na svedomitú prípravu vybraných účastníkov študentov etnografie z juhoslovanských univerzít, na ktorých sú etno[/]grafické pracoviská. z troch katedier etnológie v SFRJ (Belehrad, Záhreb, Ľubľana) sa zúčastnilo spolu dvadsaťjeden študentov a štrnásť pedagogických a vedeckovýskumných pracovníkov. Zahraničných účastníkov bolo osem, a to z Poľska, Československa, Francúzska a Západného Berlína. Pozvaní pracovníci z iných socialistických štátov (okrem PĽR a ČSSR) ospravedlnili svoju neúčasť krátkym termínom, ktorý nestačil na vybavenie cestovných formalít.
      Program seminára vyplnil predovšetkým terénny výskum vybraných problémov ľudovej kultúry, ďalej seminárne diskusie o skúmanej problematike a exkurzie všetkých účastníkov do skúmaných lokalít a do priľahlých oblastí. Výskumný program sa určil už dávnejšie pred seminárom, aby sa umožnila predbežná odborná príprava študentov. Pri stanovení konkrétnych výskumných tém sa vychádzalo z charakteru ľudovej kultúry v skúmanom kraji, ale aj z aktuálnych vlastivedných a kultúrno-osvetových potrieb skúmaných lokalít. s ohľadom na predbežnú prípravu a odborné záujmy prihlásených študentov i pedagogóv utvorili sa na seminári pracovné skupiny, ktoré mali samostatný výskumný program v teréne pod odborným vedením svojich pedagógov. Tematickú skupinu zameranú na výskum ľudového zamestnania viedol prof. dr.

144

M. Barjaktarović (Belehrad) skupinu pre ľudový odev prof. dr. Djurdjica Petrović (Belehrad), skupinu ľu­ dového staviteľstva a bývania odb. asistentka Aleksandra Muraj (Záhreb), skupinu pre výskum výročných obyčajov a spoločenského života odb. asistentka Duša Krnel Umag (Ľubľana) a skupinu pre výskum rodiny a rodinných zvykov doc. dr. Nikola Pavković (Belehrad). Počas seminára sa sformovala špeciálna pracovná skupina pre výskum vysokohorského pastierstva, ktorú tvorili niekoľkí študenti z ľubľanskej univerzity pod vedením odb. asistenta Janeza Bogataja. Členovia jednotlivých skupín pravidelne konzultovali so svojimi vedúcimi a na poradách riešili metodické a teoretické problémy, s ktorými sa stretli pri terénnej práci.
      Deviaty ročník medzinárodného Seminarium ethnologicum možno hodnotiť pozitívne z viacerých príčin. Predovšetkým tento ročník splnil didaktické ciele, pre ktoré sa táto akcia založila: umožnil účastníkom konfrontáciu metód terénnej práce z viacerých univerzitných stredísk, čo je pri výchove etnografického dorastu mimoriadne dôležité. Seminár splnil ďalej ciele vedeckovýskumné: preskúmala sa ľudová kultúra v niekoľkých lokalitách tejto časti juhozápadného Srbska, čím sa získal cenný materiál pre porovnávacie štúdium ľudovej kultúry nielen Srbska a priľahlej Čiernej Hory ale aj iných oblastí a republík Juhoslávie. Seminár bol kladne hodnotený aj z hľadiska prínosu na poli kul túrno-osvetovom: preskúmaním niektorých problémov (napr. z úseku spoločenského života, sociálnej štruktúry, rodinných a výročných zvykov, ale aj z úseku ľudového staviteľstva a bývania) pomohol práci miestnych kultúrnych a osvetových činiteľov, ktorí nemôžu usmerňovať súčasný vývoj v kultúre a spôsobe života ľudu bez rešpektovania tradície, najmä ak berieme do úvahy národnostnú a náboženskú štruktúru tohto regiónu. Napoko[m][n] treba hodnotiť deviaty ročník aj z hľadiska jeho spoločen[čen]ského prínosu: seminár poskytol vhodné fórum pre vzájomné poznávanie a zbližovanie etnografov z rozličných univerzít, čím prispel k ďalšiemu rozvoju medzinárodnej spolupráce na poli etnografie. Organizátori deviateho ročníka medzinárodného Seminarium ethnologicum splnili teda všetky cele, ktoré sa vytyčovali pri jeho zakladaní. Ak k týmto úspechom pridáme známu balkánsku pohostinnosť, ťažko bude organizátorom budúcich ročníkov prekonávať doteraz dosiahnuté výsledky tohto etnoarafického podujatia. Ján Podolák

Seminář o etnokartografii [obsah]

Příprava etnografických atlasů vyvolává potřepu teoreticky rozpracovávat některé otázky spojené s aplikací etnokartografické metody v národopise. v tomto duchu se nesl i filozoficko-metodologický seminář,[/] který na téma "Etnokartografická metoda a její místo v současné vědě" uspořádaly Národopisný ústav SAV a Slovenská národopisná společnost při SAV ve Vozokanech (22. až 24. listopadu 1976).
      Velmi podnětný byl už úvodní obecněji filozoficky pojatý referát "Příroda, člověk, společnost, kultura", v němž E. Várossová, vědecká pracovnice Filozofického ústavu SAV, poukázala na vztahy a reciproční výměnu poznatků mezi filozofií a etnografií, na dialektické a historicko-materialistické chápání vztahu přírody a člověka, přírodniho a životního prostředí. Pozoruhodný byl její výklad přírodně ekologického aspektu ve světle etnografických výzkumů tzv. přírodních národů a lidových kultur. v této souvislosti byla také podtržena úloha kulturní komunikace v kulturnětvorných procesech. v závěru svého vystoupení pak E. Várossová položila požadavek zkoumat zákonitostí kultury jako osobitého systému v celku sociálního bytí člověka a současně; jako systému, který sám zahrnuje množství subsystémů.
      Sovětský etnograf profesor S. I. Bruk hovořil na semináři na téma "Ekologie a etnografie". v historickém kontextu sledoval vztah přírodu a člověka a zdůraznil, že prostředí a společnost nepůsobí na různé elementy kultury stejně; některé z nich jsou více determinovány sociálně ekonomickými a přírodními podmínkami. Zvláštní pozornost věnoval S. l. Bruk ve svém vystoupení vztahu přírodního prostředí k etno

145

su. Etnická osobitost výrazně vystupuje ve spotřebě životních prostředků (názorným příkladem je např. strava). Etnické tradice se projevují i ve sféře adaptace národů klimatickým podmínkám v bydlení, odívání aj. v celém vzájemném působení člověka a přírody nacházíme u každého národa zvláštnosti, projevující se v nejrůznějších sférách. Důležitá úloha vlivu přírodního prostředí na rozvoj různých prvků kultury se ukazuje také při sestavování etnografických atlasů.
      Teoretické i praktické zkušenosti z přípravy Polského etnografického atlasu zobecnil profesor J. Gajek. Hlavní pozornost věnoval otázkám interpretace etnokartogramu. Poukázal na to, že zásadním nedostatkem prací o etnografické syntéze jednotlivých národů i velkých víceetnických území je nerovnoměrnost jejich zpracování. Nové perspektivy skýtá právě etnokartografie a národopisné atlasy. Etnokartografickou metodu definoval J. Gajek jako prostorovou systematiku (systematický katalog v prostorové soustavě) kulturních jevů, morfologicky a funkčně vymezených, vystupujících v jistém čase (časových průřezech) na určitém území. Zpracovaný kartogram má zpravidla schopnost vymezit dobu a místo vzniku zkoumaného jevu, jeho rozšíření a zanikání, jeho proměny; přežité formy a relikty umožňují odhalit jeho vývojové cesty.
      Vysokou teoretickou úrovní se vyznačovalo i vystoupení maďarského hosta semináře docenta J. Barabáse, který se zabýval otázkami záko[/]nitostí vývoje kultury a tradice i možnostmi jejich etnokartografického znázornění. Dynamiku kultury charakterizuje na jedné straně tradice (kulturní fixace), na straně druhé pak vnitřní vývoj (inovace a difuze). Fakta prostorové diferenciace, která ukazuje mapa, je podle Barabáse nutno vždy zkoumat z takových aspektů, které ne jsou výsledkem náhody, ale výsledkem vývojového procesu, zrcadlí tedy určitou pravidelnost.
      Za československá atlasová centra přednesla základní referát S. Kovačevičová. Zhodnotila dosavadní výsledky naší etnokartografické práce a na zpracovaných kartogramech ilustrovala řadu teoretických problémů v česko-slovenských i evropských souvislostech. Pro další rozvoj tohoto úseku badatelské činnosti československého národopisu jsou důležité zejména zásady, které S. Kovačevičová uvedla v závěru svého vystoupení.
      Obecnější i dílčí problémy etnokartografického studia staly se předmětem dalších příspěvků, vycházejících převážně z rozboru některých kulturních jevů, zachycených na kartogramech ( J. Botík, M. Benža, E. Drábiková, R. Stoličná, V. Frolec, V. Urbancová, J. Vařeka aj. ). Plodná diskuse probíhala také v pracovních skupinách, které zasedaly v poslední den semináře. v rámci vozokanského jednání proběhla i porada představitelů atlasových center v českých zemích a na Slovensku, která stanovila úkoly pro realizaci Etno[/]grafického atlasu ČSSR pro nejbližší období.
      Dobře volená obsahová náplň i výborné organizační zajištění této vědecké akce přispěly nepochybně k tomu, že účastníci semináře odjížděli z Vozokan s novou chutí do další práce na tomto důležitém úseku národopisného výzkumu v Československu. Václav Frolec

7. Etnomuzikologický seminár [obsah]

Z doterajších 7 ročníkov Etnomuzikologických seminárov päť bolo venovaných teoreticko-metodologickým témam a dve špeciálnym otázkam. Hlavným usporiadateľom seminárov je Umenovedný ústav SAV a podľa špeciálnych tém niektorá ďalšia československá alebo medzinárodná organizácia. v minulých ročníkoch to bola International Folk Music Council a pracovná skupina "Ľudová pieseň a samočinné počitače"; v roku 1976 (Donovaly, 6.10. 9.) bola spoluusporiadateľom Subkomisia pre hudobný folklór Medzinárodnej komisie pre výskum karpatskej kultúry (MKKK). Na príprave sa podielali ešte: Slovenské národné múzeum, Slovenská národopisná spoločnosť, Zväz slovenských skladateľov, Slovenský hudobný fond a Ministerstvo kultúry SSR. Okrem toho sa seminár realizoval za spolupráce centrálnych československých etnomuzikologických inštitúcií a najmä významných inštitúcií socialistic

146

kých krajin. Seminár sa uskutočnil v tematickej koordinácii so zasadaním Subkomisie pre slovesný folklór á Predsedníctva Medzinárodnej komisie pre výskum karpatskej kultúry (Smolenice L-3. 9. 1976).
      Na programe seminára "Pastierska hudobná a tanečná kultúra v Karpatoch a na Balkáne" stáli nasledovné témy: 1. Hudobná kultúra pastierov - jej funkcia, charakter a genéza; 2. Spoločné a špecifické črty jednotlivých európskych pastierských hudobných kultúr; 3. Pastierske piesňové žánre; 4. Hudobný inštrumentár pastierov; 5. Pastierske tance.
      Referáty sa polarizovali okolo dvoch hlavných tém: piesňové žánr e pastierov a ich funkcia a hudobný inštrumentár pastierov. k hlavným témam bolo prednesených 23 referátov a odznel celý rad diskusných príspevkov. Referáty odzneli k problematike pastierskych tancov a v popredí diskusií stáli metodologicko-komparačné otázky. Na seminári sa zúčastnilo 60 odborníkov, z toho 20 zo zahraničia, zo ZSSR, Poľska, Maďarska, NDR, Juhoslávie, Rakúska, Švajčiarska, NSR, USA, Iraku a Indie.
      Pastierska kultúra ako špecifická ekonomicko-sociálna a materiálno-duchovná štruktúra má v Europe celý rad regionálnoteritoriálnych a genetických vrstiev, ktoré majú bezpochyby rad významných spoločných znakov. Či ide o typ karpatského, balkánskeho, alpského, pyrenejského alebo škandinávskeho vysokohorského pastierstva alebo o typy rozsiahlych nížinných pastierskych kultúr. Je to jav komplexný, pri preskúmaní ktorého možno dojsť k želateľným výsledkom len na základe spolupráce celého radu spoločenskovedných disciplín, či ide o antropológiu, národopis, dejepis, jazykovedu, sociológiu, folkloristiku, hudobnú vedu alebo ďalšie disciplíny. Inte­ grovať výsledky týchto disciplín do celostného obrazu pastierskej kultúry je základným cieľom MKKK. Chce však poskytnúť široký priestor pre špeciálne bádanie, aktivizáciou početných disciplinárnych a interdisciplinárnych subkomisií. Na druhej strane je pastierska kultúra systémom mnohoetnickej proveniencie, pretože isté typy kultúrnych profesií sa tiahnu vysokohorskými hrebeňmi cez mnohé regiony, etnické oblasti a štáty. Preto je preskúmanie tohto kultúrneho fenoménu nemyslitelné bez širokej medzinárodnej spolupráce.
      Na tieto mnohovrstvové problémy poukázal A Schneider (Bonn) v svojom referáte "Pastierske kultúry ako bádateľský problém etnológie a hudobnej etnológie", rozšíriac kultúrno-komparačný rámec do centier prednoorientálneho pastierstva. O tom, že pastierska kultúra patrí k najarchaickejším kultúrnym vrstvám v jednotlivých krajinách, na to je veľa dokladov. J. M. Terrayová v príspevku "Pastierska kultúra v svetle hudobnohistorických prameňov" predložila bohatý hudobný pramenný materiál o slovenskej pastierskej hudbe od 16. storočia po súčasnosť. k skupině historických tém[/] patrila aj genéza pastiersko-vianočných hier, tak ako ju podal M. Mušinka v referáte "Betlehemská hra Ukrajincov východného Slovenska - synkretický prejav a odraz pastierskej kultúry".
      Na pastierske piesňové žánre sa tematicky sústredilo 7 referátov. B. Krader (Berlín) sa zaoberala hudobnou kultúrou bulharských a srbských pastierov, J. Bezić (Záhreb) piesňovými druhmi dinárskych pastierov v Chorvatslcu, H Thiel (Viedeň) hovorila na tému "Piesňové druhy vysokohorských kopaničiarov v Lungau" a J. Kováčová podala v referáte "Lúčne spevy žien" celostný pohľad na jeden z našich najvýznamnejších piesňových druhov. Špeciálneho a komparačného zamerania boli prednášky A. Elsche kovej "Genéza a interetnický kontext časovej asymetrie v slovenských ľudových piesňach", S. Burlasovej "Viachlasý spev na Horehroní a jeho interetnický kontext" a O. Demo sa zameral na "Pastierske dialógy na severozápadnom Slovensku".
      Referáty ukázali, že je ťažko uchopiť po štylistickej stránke to, čomu hovoríme pastiersky hudobný alebo piesňový štýl. Výskum u pastierov a pastierikov napr. v Dinársku ukázal, že ich repertoár je málo tematicky a funkčne z aspektu pastierskej tematiky diferencovateľný, rovnako u soľnohradských kopaničiarov, ktorí sa zaoberajú vysokohorským chovom dobytka. Významné kritérium je primárna funkcionalita pri výkonu pastierskej profesie. v tomto smere

147

jedinými markantnými druhmi sú hudobné komunikatívne formy volania, ujúkania, spevné alebo nástrojové dialógy, na ktorých analýzu sa sústredili referenti. Zaujímavý bol predovšetkým zvukový materiál z Bulharska, Chorvatska, Rakúska a Slovenska.
      Na tomto seminári sme si mohli uvedomiť, že v máloktorej kultúre sa pastiersky element, tematika, motivika, funkcia a štylistické prostriedky integrovali v tak vyhranené pastierske piesňové žánre ako je tomu na Slovensku. Nielen po kvalitatívnej stránke ale aj v regionálne silne diferencovanej kvalite prejavov.
      Rovnaká situácia sa javí aj v oblasti pastierskeho inštrumentára, ako o ňom hovoril J. Strajnár (Ljubljana) v príspevku "Pastierske nástroje v Slovinsku", kde špecifické formy bolo potrebné najsť medzi malými pastierikmi a v detskom inštrumentári. s typicky pastierskym hudobným nástrojom, bezdierkovými píšťalami, sa zaoberal O. Elschek, ("Európska tradícia bezdierkových pastierskych píšťal a ich hudobný repertoár"). Porovnal sporadické balkánske a škandinávske formy s rozvinutou karpatskou tradíciou týchto nástrojov predovšetkým na Slovensku. O regionálnom rozšírení tohto a jemu blízkych nástrojov pojednala E. Orszáryová: "Pokus o kartografovanie výskytu bezdierkových píšťal v svetle Etnografického atlasu Slovenska". Ďalším charakteristickým ľudovým hudobným nástrojom sa zaoberal B. Sárosi[/] (Budapešť): "Gajdy v maďarskom pastierskom živote"; o pastierskych rohoch hovorili M. L. Tari (Budapešť) a A. Sulitka. Genézu fujary rekonštruoval I. Mačák. Zaujímavý metodologický príspevok predložil M. P. Baumann (Berlín) "Anketový model a porovnanie, demonštrované na príklady dlhých trúb".
      Tanečnej problematike boli venované tri referáty. H. Laudová sa zaoberala otázkou "Prvky pastierskej kultúry v hudobno-tanečnom folklóre v Čechách", K. Ondrejka podal prehľad o našich pastierskych[/] tancoch ("Pastierstvo v pohybovej kultúre slovenského ľudu") a S. Dúžek predložil kartograficko-materiálovú analýzu v príspevku "Odzemok v svetle výskumu Etnografického atlasu Slovenska".
      Seminárne rokovanie bolo doplnené exkurziou na blízky salaš sliačanského baču, prehliadkou novoinštalovanej modernej národopisnej expozície Slovenského národného múzea v Martine a vystúpením terchovskej muziky. Na programe 8. Etnomuzikologického seminára bude téma: Vydávanie etnomuzikologických prameňov. Oskár Elschek

VÝSTAVY

Národopisný cyklus Hermíny Melicharové [obsah]

V uplynulém roce se pražská akademická malířka a grafička Hermína Melicharová, žákyně Jaroslava Bendy a Antonína Strnadela, představila veřejnosti dvěma výstavami: první v zář í v Galerii bratří Čapků a druhou, v koncepci mnohem širší, rozšířené především o komplex ilustračního díla, v prosinci v Pedagogickém muzeu J. A. Komenského.
      Hermína Melicharová byla dosud českým čtenářům známa svými ilustracemi, ve kterých s nevšední hloubkou, procítěností a důvěrnou znalostí vynikajícím způsobem interpretovala do výtvarné podoby antic[/]ký a orientální svět a především jeho specifickou duchovní atmosféru. Velmi blízká jí byla a je i oblast lidového slovesného umění, jak to prokázala výzdobou celé řady folklórních publikací (sborník arabské lidové poezie U studny Zemzem 1954, Běloruské lidové pohádky a povídky 1957, soubor indonéské milostné poezie Drahokamy v trávě 1963 a vietnamské lidové poezie Maniok je hořký 1964, kniha orientálních přísloví Karavana moudrosti 1968, Vietnamské pohádky 1974 a naposled Baarovy Chodské písně a pohádky 1976, kde projevila mimořádný výtvarný cit pro život chodského lidu a prokázala schopnost poetického vidění tohoto života; v tisku jsou

148

pak jí vyzdobené Pohádky a mýty Oceánie, v níž se jí podařilo ztvárnit svéráznost výtvarných projevů přírodních národů této zeměpisné oblasti.
      Uveřejňujeme-li v našem časopise tuto glosu, máme k tomu důvod mnohem hlubší. Centrem obou výstav a jejich uměleckým těžištěm byl totiž obrazový cyklus Dvanáct měsíců v obyčejích lidu českého, v našem současném výtvarném umě[/]ní kompozičně ojedinělé, hloubkou uměleckého vidění mimořádné a systematičností i zasvěceností pohledu překvapivé malířské dílo. O smyslu a poslání tohoto cyklu nechme však mluvit samotnou malířku: "Evokuji skutečnost nikdy neviděnou, a přitom složenou ze všech naprosto věrných jednotlivostí, dochovaných materiálů, částí krojů i předmětů, nakreslených po krajských muzeích a především v Národopisném muzeu[/]


Hermína Melicharová: Stínání kohouta na Táborsku (červenec). Foto L. Neubert.

v Praze, zvyky evokované z literatury, ze základních děl českého národopisu, chalupy po léta kreslené po vesnicích a nejstarší z dochované dokumentace." A připomeňme si tu i její obdiv pro české lidové umění, slovesné i výtvarné: "Česká lidová poezie, česká lidová píseň byly zapsány, zachyceny, zachovány a zaujaly trvalé místo v srdcích naší generace. České lidové umění výtvarné, architektura, výšivky krojů, předměty dokonalé práce řemeslné jsou stejné umělecké kvality." Tato její slova ukazují nám cestu, jak se dívat na její ilustrační výzdobu folklórních textů a také samozřejmě na její akvarelový, téměř čtvercovou podobu mající zvykoslovný cyklus. A také osvětlují kořeny, z nichž její dílo vyrůstá, a příčiny jejího výtvarného úspěchu.
      Co všechno Hermína Melicharová ve svém cyklu zachytila: vodění klibny na Horácku (leden), průvod maškar na Prácheňsku (únor), vynášení smrti v Pojizeří (březen), pomlázka na Litomyšlsku (duben), stavění máje na Blatech (květen), pálení ohňů ve středních Čechách (červen), stínání kohouta na Táborsku (červenec), dožínky na Chodsku (srpen), dotrhání lnu na Poličsku (září), posvícení na Plzeňsku (říjen), přástky na Doudlebsku (listopad) a koledu v Zálesí (prosinec). Už tato regionální rozvrstvenost jejího cyklu sama o sobě je důkazem jedinečnosti celého cyklu, ke kterému pak na výstavě připojila i další varianty zvykoslovných výjevů

149

(např. akvarelem pojaté přástky na Poličsku či uhlovou variantu koledy v Zálesí) a uhlové kresby krojových studií (plzeňský a litomyšlský kroj, dívka z Plzeňska). Návštěvníkovi výstavy ovšem zůstaly utajeny stovky pracovních skic, náčrtů a výtvarných pozorování, podložených i bohatými a podrobnými rukopisnými poznámkami ze studia odborné literatury a vysvětlivkami na náčrtech a skicách.
      Hermína Melicharová se totiž k tomuto svému zatím vrcholnému ztvárnění společenského života na české vesnici připravovala velmi pečlivě a po dvacet let, od doby svého studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde v roce 1946 předložila jako školní práci svůj první cyklus 6 malých akvarelů na téma "Český kalendář z radostných zvyků a obyčejů, z nichž lid český vytvořil svůj životní rytmus". A pak následují dlouhá léta přípravného studia, jež veřejnosti zůstávalo utajeno. Až výzdoba Baarových Chodských písní a pohádek, na které pracovala v letech 1973-1974, poprvé prozradila její hluboké zamyšlení nad životem české vesnice, i když regionálně vymezené na Chodsko, a stala se slibnou předzvěstí cyklu, jehož prvními akvarely obohatila výstavu Pedagogického muzea J. A. Komenského v roce 1974. Léta 1974-1975 jsou lety soustředěné, intenzívní práce na tomto zvykoslovném cyklu: v roce 1974 vzniklo pět akvarelů, v roce 1975 šest akvarelů a v roce 1976 poslední, dvanáctý akvarel (pomlázka na Litomyšlsku).[/]
      Nemůžeme samozřejmě na výtvarném umělci, který život nazírá vlastním uměleckým viděním, požadovat, aby svůj cyklus vytvořil jako přesný národopisný dokument. Přesto má umělecky svébytný zvykoslovný cyklus H. Melicharové i svou velkou dokumentární hodnotu, spočívající v poetické oslavě života našeho lidu, vystihující kouzlo, tajemnost a svátečnost obřadů a obyčejů, nevyhýbající se v tomto poetickém ztvárňování reality dnes už převážnou většinou historické ani drobným, zdánlivě nepodstatným detailům, (jakými jsou např. letopočet 1826 na kabele na obraze Vodění klibny na Horácku, typičnost užitkových předmětů či výstižné zobrazení charakteristických znaků výšivky na zobrazení kroje,) přesto však ponechávající si všechny specifické zvláštností samostatného uměleckého díla. Každý akvarel je harmonicky vyladěn na šeděmodrém podkladu, což podtrhuje sváteční polotajemnost zobrazovaných scén, a je veden v dvojím pásmu: jednak v zobrazení vlastního výjevu, jednak v nárysovém, ale výstižném zachycení lidové architektury na pozadí děje, přičemž nejde o nějakou obecně pojatou českou vesnici, ale o konkrétní vesnici na Litomyšlsku, Chodsku, Blatech a podobně. Stejně je tomu i s postavami zobrazované scény: nemáme před sebou nějakou obecně ztvárněnou postavu české vesnice, ale vesnického člověka z Horácka, Plzeňska, Táborska, Pojizeří a podobně, s typickými znaky jeho kroje. Hlavním posláním každého akvarelu je[/] pak vystižení jedinečné svátečnosti dané chvíle, rozdováděného, ale životně pravdivého veselí či dokonce pracovního soustředění v těchto všedních i nevšedních okamžicích, jak je s sebou s pravidelností kalendáře přinášel venkovský život. Cítíme v každém z nich všechnu poetičnost tohoto života, slyšíme z nich jeho rytmický tep.
      Tímto obrazovým cyklem zařadila se H. Melicharová velmi čestně a dá se dokonce říci, že víc než čestně - do oné vývojové řady českého výtvarného umění, která svou inspiraci hledala v životě české vesnice a která tento život ztvárňovala ve své umělecké tvorbě. Tuto linii představují největší jména českého výtvarného umění: Josefem Mánesem počínaje přes Mikoláše Alše a Jožu Úprku až k velkým zjevům moderního českého umění, jakými jsou Josef Lada, Karel Svolinský, Antonín Strnadel nebo Emil Filla. Svým cyklem se do této řady jako její poslední - a mimořádně významný - článek zapojila i Hermína Melicharová. Cyklická a regionální šíře jejího realizovaného záměru, jakou se tu představila, je v současném našem umění zcela ojedinělá a připomíná nám Mánesův Orloj a Alšovy měsíční kresby, jak je známe ze Špalíčku.
      K oběma výstavám byl vydán společný katalog s černobílými reprodukcemi celého cyklu (obraz na obálce, představující dožínky na Chodsku, je reprodukován barevně). Vyslovujeme tu zároveň přání, aby cyklus Hermíny Melicharové Dva

150

náct měsíců v obyčejích lidu českého, tato poetická oslava lidového života a lidového umění, byl uchován jako celek. Byl by působivou obrazovou výzdobou některé z institucí, která svým pracovním zaměřením nebo svým kulturním posláním mají k cyklu blízko. Rudolf Lužík [obsah]

V národopisném oddělení Národního muzea v Praze byla od června do října 1976 uspořádána výstava "Kanafas včera a dnes". Touto výstavou se uvedla do provozu velká výstavní síň v budově národopisného oddělení čp. 97, jež dlouhá léta nemohla sloužit svému původnímu účelu. Národopisné muzeum tak získalo druhou výstavní síň, která svou rozlohou dovolí pořádat rozměrnější a zároveň dlouhodobé výstavy.
      Po masopustních maskách, lidové majolice, loutkách, Plickových fotografiích i poslední výstavě, věnované problematice pražského dělnictva, umožnila tato výstava nahlédnout veřejnosti do textilního sbírkového fondu národopisného muzea, největšího fondu svého druhu u nás. Velkým souborem textilií se tak zároveň prezentovala několikaletá systematická práce jeho textilního úseku.
      A konečně, k přípravě výstavy se spojily dvě významné kulturní instituce - Národopisné muzeum s[/] Ústředím lidové umělecké výroby v Praze. Autorský kolektiv (scenáristky dr. Jiřina Langhammerová a Helena Šenfeldová, prom. hist., výtvarnice Luba Krejčí a arch. Ladislav Janouš) se snažil podtrhnout, že spolupráce vyjádřená touto výstavou není zdaleka nahodilou záležitosti, ale výsledkem dlouhodobé práce na jednom společném úseku lidové tvorby - textilu. I když mají obě instituce rozdílné poslání a tedy i různé pracovní metody, v určitém bodě se jejich zájmy stýkají. A právě takovým bodem, který opolí činnost spojuje a představuje ji v jedné souvislé řadě, je zmíněná výstava. Kanafas byl vybrán proto, že se jej jako jednu z mála lidových textilií podařilo dokonale přetvořit pro současnou potřebu a vrátit ji do běžného života. Výstava byla koncipována tak, aby tuto textilii předvedla v celé šíři - od prvotních forem až do současné podoby. Sestávala ze tří částí. Úvodní oddíl nás seznámil s kanafasem jako vyhraněným typem tkaniny, dokumentovaným převážně materiálem z českých oblastí, a ukázal i některé momenty technologické. Byly zde shromážděny archívní dokumenty - ústřižky starých kanafasů, řazené podle kvalit a regionů. v tomto oddílu byly vystaveny i rozměrnější objekty, které navazovaly atmosféru staré tkalcovské dílny. Díky mistrům tkalcům se podařilo historické mechanismy zcela přirozeně uvést do chodu a dokonce z nich vydobýt tkaninu.
      Druhý oddíl představoval kanafas tak, jak se uplatňoval v tradič[/]ním lidovém prostředí, a to v oděvu, interiéru, okrajově pak na drobných předmětech zvykoslovných a různých užitných drobnostech. Jistá stereotypnost jejich účelu vedla autory k živému nainstalování tak, aby vytvořily přirozené celky a umožnily dokumentovat jeho nesmírnou vzorovou variabilitu. Kanafas byl. v podstatě předveden jak užitková tkanina, kterou najdeme prakticky všude tam, kde měl v lidovém prostředí textil své místo.
      Třetí oddíl výstavy plynule přešel do současnosti a ukázal, jak je dnes využíváno a rozvíjeno vzorové bohatství kanafasů, vytvořených lidovými tkalci. Tyto snahy dokumentovala především pestrá škála kuponů, vytvořených textilní výtvarnicí akad. mal. Jaroslavou Bloudkovou a mistrem LUV tkalcem Štěpánem Kapicem z Postřekova na Domažlicku, z jehož staré tradiční dílny vyrostla moderní tkalcovna ÚLUV. Instalace tedy zároveň náznakově představila současné možnosti a způsoby využití kanafasů s užitím dalších doplňků z dílen ÚLUV. Jiřina Langhammerová [obsah]

ve Státním muzeu etnografie národů SSSR v Leningradě
      Největší etnografické muzeum v Sovětském svazu věnuje systematickou pozornost současné lidové kultuře. Výsledkem výzkumného a sběratel

151

ského úsilí jeho pracovníků je i výstava "Současné lidové umění národů SSSR", která podává souhrnný obraz současného rozvoje lidových uměleckých výrob v SSSR, tradičních i nově vznikajících, vybírá nejtypičtější projevy a prezentuje v sedmi oddílech, zastupujících větší geografické a etnické celky, umělecky nejhodnotnější exponáty ze sbírek muzea. Každý oddíl je uveden přehlednou mapou území, na níž jsou názorně vyznačeny žijící druhy lidových výrob a jejich současná střediska.
      Seznámení s ruským lidovým uměním začíná řezbou a malbou na dřevě: nejprve jsou to chochlomské mísy, lžičky, naběračky malované rostlinným ornamentem zlatým, červeným a černým lakem; centrem této tradiční výroby je město Semenov v Gorkovské oblasti. Známé ruské suvenýry - malované matrjošky - se vyrábějí od konce 19. století v Zagorsku u Moskvy, dřevěné hračky, inspirované syžety ruských lidových pohádek, se vyřezávají ve vesnici Bogorodskoje v Moskevské oblasti. Ruská krajka je zastoupena výrobky hlavních center Vologda, Jeleck a Kirov, výšivka zlatou nití z tradičního střediska Toržok. Vzorované látky tkají tradičními technikami ve Vologdě, Rjazani, Voroněži aj. Keramickou výrobu Rusů reprezentují dekorativní nádoby ve formě ptáků a zvířat, vyráběné ve Skopinu, a jednodušší hrnčířské výrobky z Děmidova v Rjazaňské oblasti, Malované hliněné hračky se zhotovují v Archangelské, Tulské a[/] Rjazaňské oblasti; proslula zejména dymkovská hračka (Kirov). Zpracování kostí dokládají truhličky a skřínky zdobené jemnou ažurovou řezbou z Cholmogorska (Archangelská oblast) a miniaturní skulptury z Tobolska. z tradičních dílen na Uralu pocházejí dekorativní skřínky, vyřezané z barevných uralských drahokamů, z jaspisu a malachitu. k nejvýznamnějším centrům uměleckého zpracování kovu patří Krasnoje Selo v Kostromské oblasti (filigrán) a Velký Usťug (černý email na stříbře). Oddíl uzavírá ruská laková miniatura na kazetách z kašírovaného papíru z proslulých center Fedoskino, Palech a Mstera.
      Z lidového umění Ukrajinců vynikají výšivky s převažujícím rostlinným vzorem, uplatňované na oděvu a interiérových textiliích (ručniky). Starou tradici mají ukrajinské bezvlasé koberce "kilimy" i karpatské "ližniky" s dlouhým vlasem. Pozornost přitahují také lidové tkaniny běloruské lněné pokrývky s geometrickým ornamentem, tmavé kostkové a pruhované interiérové textilie z Moldávie. Umělecké zpracování dřeva reprezentuje lidová plastika Bělorusů a drobné výrobky huculských mistrů, reliéfně vyřezávané a vykládané perletí, korálky a barevnými druhy dřeva. Keramická výroba na Ukrajině se vyznačuje rozmanitostí ornamentu a skladbou barev (Poltava, Podolsk, Zakarpatsko). Lvovští skláři obnovili' v padesátých letech téměř zapomenutou výrobu hutního skla, jejíž rozvoj je zaznamenán již v 18. století.[/]
      Lidové umění pobaltských národů je zastoupeno vzorovanými tkaninami Litevců, koženými předměty zdobenými raženým ornamentem (Estonci), šperky z jantaru (Litva) a tepaného kovu (Estonsko), vyšívanými koberci z estonského interiéru (středisko Muchu) a keramikou (Lotyši a Litevci). Pozornost přitahuje zejména litevská dřevořezba.
      Složitá etnická skladba a různorodost uměleckých projevů jsou charakteristické pro oblast Povolží. Barevná výšivka Čuvašů a Marijců, určená především k výzdobě oděvu, se vyznačuje výrazným geometrickým ornamentem, složitou kompozicí i specifickými technickými postupy (dekorativní steh "čarmola"). Barevná mozaika na kožené obuvi je rozšířena u Tatarů, vzorované tkaniny u Baškirců, Udmurtů a Komi.
      Lidové umění národů Sibiře a Dálného východu je těsně spjato s materiální kulturou. Přírodní podmínky a způsob obživy, převažující chov sobů a rybolov, určily materiál i technické zpracování. Rozvinulo se zpracování kožešin jako základního materiálu oděvu: kožešinová mozaika, výšivka barevnými korálky (Evenové a Evenkové), aplikace (Chantové). v ornamentice se udržují staré obřadní symboly (sobí paroh, zaječí uši, ptáci). Zpracování kosti u Čukčů sahá do pravěku; ryté kresby na mrožích klech vyprávějí o každodenním životě čukotských lovců, zvířata a lov jsou i hlavními syžety kostěné plastiky (dílna v Uelenu). Využití přírodních materiálů, utilitárnost výrobků, výrazné barvy a

152

velký ornament jsou charakteristické i pro národy Pomaží a jižní Sibiře. U většiny obyvatelstva se udržel tradiční oděv z kožešiny a různé techniky jeho zdobení (aplikace, výšivka, kožešinová mozaika, vyrážení do kůže) a zvláštní asymetrický geometrický ornament. Podobnými ornamentálními principy se vyznačuji předměty denní potřeby z březové kůry. k nejvýraznějším osobitostem umění Jakutů patří řezba v mamuti kosti na žánrová témata (chov koní, lov) a výroba dřevěných nádob "čoronů" obřadního charakteru. Rozmanité techniky uplatňují Burjati ve výzdobě kovových pohárů a šperků, Tuvinci rozvinuli dekorativní plastiku ze dřeva a z místního kamene agalmatolitu.
      Rozmanitost materiálu a technik v lidovém umění národů Střední Asie a Kazachstanu určily osobitosti hospodářství (zemědělství - chov dobytka). usedlý a kočovný způsob života obyvatelstva. Široké uplatnění nacházejí dosud textilní výrobky: barevné tkaniny, výšivky, které zdobí dekorativní závěsy v jurtách. oděv a ťubetějky. Uzbekové a Tádžikové rozvinuli sortiment výrobků vyšitých zlatou nití; v minulosti se zlatá výšivka uplatňovala jen na oděvu bohatých chanských rodů. Bývali kočovníci a chovatelé dobytka, Kazachové a Kirgizové, vyrábějí vícebarevné plsti vzorované inkrustací a aplikací. Turkmenské koberce se vyznačují bohatstvím mozaikových vzorů a převládající višňovou barvou. Usedlé národy Střední Asie, Uzbekové a Tádžikové, rozvinuly vý[/]robu užitkové keramiky, dále dřevořezbu a malbu, které dosud uplatňují na nábytku a ve výzdobě domu.
      Bohatství uměleckých výrob je charakteristické i pro národy Kavkazu. Vzorované plsti se vyrábějí v severním Kavkazu a v Zakavkazsku, pletené součástky oděvu jsou rozšířené téměř u všech kavkazských národů (vzorovaná obuv), Avarci a Adygejci tkají barevné rohože z rákosu. Proslulé kavkazské koberce, vyráběné v Jerevanu, v Tabarasanu (Dagestan) a dále v azerbajdžánských centrech Kazach a Karabach mají dosud široké využití v životě obyvatelstva (interiérové koberce, barevné houně na koně, vaky pro transport atd.). Umělecké zpracování dřeva rozvíjejí Osetinci (reliéfní řezba) a Avarci (vylévání stříbrem), starou tradici zpracování kovu dokládají užitkové výrobky ze stříbra u Kubačinců - v minulosti výrobců zbraní (Dagestan). Šperkařství se rozvinulo také u Osetinců, kteří se v dekoru inspirují zlatou výšivkou.
      Lidové umění národů SSSR se nerozvíjí izolovaně, ale ve stálém styku a ovlivňování. v důsledku toho se objevují nové druhy, např. keramika u Estonců a u Kazachů (vznikla ve třicátých letech za pomoci uzbeckých a ukrajinských mistrů) nebo vlasové koberce a Ukrajinců, spolupracují cholmogorští a čukotští řezbáři v kosti.
      Výstava leningradského muzea se průběžně aktualizuje, doplňuje o nové exponáty a poznatky z výzkumů. Určitou statičnost ve scenáris[/]tickém pojetí vyvažuje přehlednost v utřídění materiálu, poskytující ucelenou představu o současných uměleckých projevech národů SSSR. Eva Večerková

Nové a tradiční o současném lidovém bydlení a oblečení [obsah]

Tato část stálé expozice Státního muzea etnografie národů SSSR v Leningradě není nová, byla vybudována již roku 1969. Protože se však týká otázek aktuálních i u nás, nebude myslím na škodu, když se s ní blíže seznámíme.
      Stručný historicko-politický úvod, vyjádřený dokumentárními fotografiemi z dvacátých a třicátých let,, je nevyhnutelný k vysvětlení hluboké proměny sovětského venkova: týká se znárodnění půdy a průmyslových podniků, industrializace země a kolektivizace zemědělské výroby. Kolektivizační proces měl za následek usazování kočovníků, růst malých vesniček likvidací dvorců na severozápadě a přesídlení obyvatel kavkazských horských oblastí na úrodnější země. Tento proces ovlivnil nejprve formy ekonomické činnosti, pak následovala sociální rekonstrukce života, všestranný růst kulturní úrovně; projevilo se to i ve změnách v bydlení a odívání. A právě expoziční vyjádření těchto posledních změn je předmětem výstavy. Sama je výsledkem 10-15 let trvající usilovné vědecké i sběrné práce.

153

všech oddělení muzea; nezměněna zůstává architektonická kostra, exponáty se neustále z nových sběrů vyměňují a doplňují, takže výstava v podstatě nezastará.
      Pokud je to možné, sledují se obě složky paralelně vedle sebe protože těsně spolu souvisí. v prvním oddílu, který se výmluvně nazývá Sbližování města a venkova, zaujme nejprve mapa současného .stavu nošení kroje v SSSR, jak mužského, tak ženského, zvlášť s vyznačením, kde se nosí jen tradiční oděv, kde existuje vedle sebe tradiční i městské oblečení a kde jen městské. Jsou vystaveny tradiční úbory hlavy, oblíbené vzory materiálů. Vývoj nejrozšířenějšího oblečení košilového typu je schematicky uveden ve třech stadiích. Změny vůbec probíhají několikastupňově: mění se např. materiál, ale střih a výzdoba zůstává (jako u Mansijců, u národů Poamuří). Textilní výroba se dovede přizpůsobit místnímu vkusu. Někde ze všeho zůstala jen obliba v určitých barvách a i to je expozičně zachyceno. Často se kroj nosí už jen o slavnostech. Generační rozdál v nošení kroje je vyjádřen exponátem (kompletní oblečení staré ženy) a fotografií (současné oblečení dívek).
      Rovněž přejímání pokroku v bydlení (jak vlastní stavby, tak vnitřního zařízení) je několikastupňové. Nový prostor si lidé nejprve přizpůsobují svému tradičnímu cítění, potom přecházejí na ruský tradiční způsob, který se pak modernizuje. Často opět existuje vedle sebe tradiční i nové. To vše je vyjádřeno[/] ukázkami interiéru, maketami, fotografiemi, skicami z terénu, mapami (např. rozšíření ruského domu).
      Myšlenky z tohoto oddílu se rozvádějí v dalších částech výstavy. Ne prve se sleduje korelace geografických podmínek s oděvem a bydlením. Před efektní velkou panoramatickou fotografií charakterizující krajinu je vystaven oděv a makety obydlí jednotlivých výrazných oblastí. v studených končinách tundry se uchovává kožešinový oděv, na horkém jihu volné oblečení košilového střihu a v horách lehká tradiční obuv, protože jsou v daných podmínkách racionální, funkční. Ve středním pásmu je přechod k městskému oblečení snadnější, jen v zimě nosí ženy kožichy, vlňáky a válenky. Přírodní podmínky, které daly vznik místním formám lidového stavitelství, jsou předmětem studia architektů i urbanistů.
      Druhým důležitým činitelem je specifika práce. Kočovníci-chovatelé sobů v tundře, kteří jsou po celý rok na sezónních pastvištích, používají a vylepují staré druhy přenosného obydlí, současně s hledáním nových, vhodnějších variant. Zajímavý je např. dolganský způsob takřka maringotky, který se v současnosti rozšiřuje i k Něncům. Přechodná přístřeší se budují i v horách a tam, kde jsou pole daleko od sídlišť. Kolchozní pastevectví má vliv na uchování některých oděvních součástí i komplexů, a to i na Kavkaze a ve Střední Asii; jsou funkční, podobně jako oblečení lovců v Poamuří.[/]
      Příčina, proč některé staré formy přetrvávají, tkví také ve způsobu života, v návycích a zvycích obyvatel. Na výstavě je maketami vyjádřena společenská i pracovní funkce dvora na jihu a východě SSSR. Zvláštnosti přípravy domácí stravy vyžadují určitá zařízení (přehled topných zařízení, zásobování vodou), ale tu se snáší tradiční a nová technika často vedle sebe. Pohostinnost, tak starobylý a důležitý jev v životě mnoha národností, dala vzniknout zvláštním reprezentačním místnostem určeným jen pro přijímání hostí. Tradiční kroj se často udržuje při svatbách (věnuje se pozornost oblečení nevěsty), chystání lože pro novomanžele zůstává místy rovněž podle starých zvyklostí. Jinak se kroj uchovává v komunikačně odlehlých okrajových územích nebo v uzavřených národnostních ostrůvcích.
      Závěrem lze říci, že mnohostranný proces rozvoje materiální a duchovní kultury každého národa SSSR je předveden přesvědčivě, ze starého se pak uchovává to, co je cenné a funkční. Zároveň dochází k integraci národů, k vzájemnému sbližování a obohacování, kterému je věnován poslední oddíl výstavy se stylizovaným oblečením souborů, současnými módními kreacemi, inspirovanými lidovou tradicí, moderním interiérem s uměleckými doplňky současné lidové výroby. Miroslava Ludvíková

154



Stará dělnická Praha. [obsah]

Národopisné muzeum - červen 1976 až únor 1977
      Za přítomnosti význačných oficiálních hostů a velkého zájmu návštěvníků zahájil náměstek ministra kultury ČSR s. dr. Josef Švagera politicky a společensky angažovanou a etnograficky i muzeologicky objevnou výstavu Stará dělnická Praha. Byla otevřena 3. června 1976 v Letohrůdku Kinských, bývalém aristokratickém sídle Smíchova, který se stal nejstarším dělnickým předměstim Prahy. Je tedy symbolické, že výstava podávající etnografický pohled na pražské dělnictvo, byla uspořádána právě na Smíchově, a že to bylo Národopisné muzeum které ji - spolu s Ústavem pro etnografii a folkloristiku ČSAV - realizovalo. Národopisné muzeum totiž mělo už ve svých počátcích na začátku našeho století v programu dokumentaci a vystavování způsobu života a práce dělníků. Tento jasnozřivý, na svou dobu revoluční záměr prvního správce muzea, prof. L. Niederla, mohl však být uskutečněn až r. 1964, kdy poprvé v Československu tým vědeckých pracovníků národopisného oddělení NM v Praze začlenil dělnictvo do nově budované stálé expozice.
      Výstava Stará dělnická Praha je první výstavou o životě a kultuře velkoměstských dělníků, realizovaná v Československu etnografickými metodami a etnografickým materiálem, a pokud víme, je první výstavou národopisu velkoměstského dělnictva vůbec.[/]
      V rámci několikaleté úspěšné spolupráce v různých odvětvích etnografické práce se i k tomuto nesnadnému úkolu spojila dvě vrcholná etnografická pracoviště: národopisné oddělení NM a Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Tam bylo utvořeno oddělení dělnictva, které provedlo výzkumy a vydalo řadu publikací i významných časopiseckých studií o etnografii dělnictva Prahy. Týž tým spolupracoval s kolektivem národopisného oddělení NM na této výstavě. Za spolupráci a zapůjčení exponátů jsou pak oba ústavy zavázány řadě institucí i jednotlivců, především Oblastnímu muzeu v Roztokách a mnoha dělnickým informátorům.
      Autoři výstavu rozdělili do tří základních částí. První - "Růst dělnické Prahy", podávala historii vzniku a vývoje dělnické Prahy od třicátých let minulého století v průběhu zhruba sta let. Pak provázela návštěvníka jednotlivými dělnickými předměstími i příměstskými obcemi a seznamovala ho se základními charakteristickými rysy způsobu obživy; života i kultury v nich. Další oddíl ukazoval pracovní prostředí průmyslových a řemeslnických dělníků, jejich nástroje i výrobky se zvláštním zřetelem k dělníkům, pracu;ícím na tehdy prudkém stavebním růstu Prahy.
      Druhá část výstavy "Domov" těžiště hlavního zájmu etnografů byla rozdělena do oddílů "Dům". "Byt" a "Rodina". Ukazovala rozdíly v dělnickém bydlení od pavlačového činžáku pro Prahu typického přes[/] kolonie a nouzové kolonie až po nuzné podnájmy a brlohy nezaměstnaných ve skalách a starých cihelnách. Podobně byly znázorněny rozdíly i u dělnických bytů a jejich vybavení: interiér továrního mistra a kvalifikovaného dělníka měl pochopitelně jiný ráz než obydlí nádeníka nebo pomocného dělníka. Ale přece jen bylo možno vytypovat určité součásti zařízení pro dělnický byt příznačné a na výstavě je ukázat. Pozornost upoutala i část věnovaná všednímu a svátečnímu oděvu pražských fabriček a dělníků.
      Další oddíl představoval život v rodině. Začínal seznámením mladého páru, nejčastěji na zábavě v hostincích za hradbami, podtrhával význam uzavření manželství, v němž dělnická žena byla často spoluživitelkou rodiny. Oddíl ilustrovaly prosté a půvabné dárky z lásky, užitečné svatební dary, pomáhající vybavit mladou budoucnost, i doklady o hospodaření dělnické rodiny. v oddíle "Děti" byly vystaveny školní pomůcky, oblečení, obrázky z různých školek, ošacovacích akcí nadílek ap., ale především jednoduché hračky, které dětem vyrobili rodiče, nebo si je děti udělaly samy, i levné hračky kupované na poutích a trzích. A konečně v poslední části oddílu o rodině byly znázorněny oslavy výročních i rodinných svátků, doprovázené zajímavými autentickými doklady.
      Třetí část výstavy - "Společnost" - představovala dělnické spolky, tělocvičné jednoty, pěvecké, hudební, či divadelní kroužky

155

a vzdělávací besedy, které utvářely uvědomění pražského dělnictva, pečovaly o vzdělání a pěstovaly pokrokové společenské tradice. Dělníci se zúčastňovali i na celopražských zvycích, zábavách i poutích, jak o tom svědčil zajímavý a bohatý obrazový i trojrozměrný materiál v muzeu vystavený. z rozsáhlé sbírky kramářských a dělnických písní v majetku národopisného oddělení se vybraly tři, které NM vydalo jako faksimile k zahájení výstavy.
      Výstava Stará dělnická Praha měla velmi dobrý ohlas u odborníků, v tisku i u návštěvníků. Na základě libreta a scénáře M. Moravcové, A. Plessingerové a A. Robka i za spolupráce obou kolektivů ji výtvarně výtečně zvládl akad. malíř Josef Flejšar, jenž byl také autorem plakátu a pozvánky. Výstavu realizoval vědecko-osvětový útvar NM a n. p. Výstavnictví.
      Výstavou Stará dělnická Praha oba ústavy splatily dluh pražskému dělnictvu a prokázaly, že etnografickými metodami lze zkoumat, dokumentovat a veřejnosti přiblížit nejen způsob života a kulturu zemědělského obyvatelstva a na venkově žijících dělníků ale i životní prostředí a osobitou kulturu dělníků velkoměsta - Prahy. Alena Plessingerová[/]

Písmáci a kronikáři [obsah]

Ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy byla dne 23. února 1977 zahájena výstava Písmáci a kronikáři (lidem psaná literatura 18. a 19. století). Autorem námětu a úvodního textu výstavy je doc. dr. Antonín Robek, CSc. Na výstavě jsou poprvé v historii našeho muzejnictví soustředěny všechny druhy rukopisného materiálu lidové provenience, převážně ze Středočeského kraje. Materiál je rozdělen do několika oddílů, z nichž každý je uveden buď stručným citátem (Neruda, Nejedlý, jednotliví kronikáři) nebo výtvarnou symbolikou obsahu daného oddílu.
      První oddíl zahrnuje kronikářské zápisy - od jednotlivých zápisků na přídeštích nebo volných listech modlitebních knih až po souvislé kronikářské záznamy psané jednak ad hoc, jednak retrospektivní.
      V druhém oddílu jsou materiály související s životem v obci, a to jak na vsi, tak v městečku - svatební a postupní smlouvy, kontribučenské a vyvazovací knížky, výuční listy vydávané řemeslnickými cechy, zápisy obecních rad, záznamy sporů mezi sousedy, chudinské záležitostí atd.
      Třetí oddíl obsahuje hospodářské zápisky, jichž je opět několik druhů. Návštěvník může sledovat vývoj od jednotlivých vpisků do tištěných hospodářských kalendářů až k samostatným rukopisným knížkám, v nichž byla zachycena data pečení[/] chleba, doba, množství a místo vysetého obilí, záznamy o odevzdaném "vejminku", nákup dříví, připouštění dobytka, nasazování drůbeže a mnoho dalších údajů. Velmi časté byly také rukopisné pranostiky, jež obsahovaly generacemi vyzkoušené agrotechnické lhůty. A konečně sem patří i nesčetné rukopisné návody k léčení lidí i dobytka, ať již byly reálné, založené na odpozorování léčivých vlastností rostlin, či pověrečné praktiky.
      Na rozdíl od třetího oddílu obsahujícího hospodářské zápisky sloužící bez rozdílu všem obyvatelům obce, jsou v oddílu čtvrtém vystaveny zápisky odborně řemeslného charakteru. Autoři vybrali zápisky včelaře a pernikáře - zaměstnání typických pro Středočeský kraj vzhledem k dvěma významným poutním místům v tomto kraji. Mezi speciální záznamy patří také svatební proslovy pro dohazovače a družby, zápisky porodní babičky a mnoho dalších, které se pro nedostatek místa na výstavu nevešly.
      Zvláštní pozornost je věnována vesnickým kantorům. Jako jejich představitel byl zvolen František Slavomír Štěpánek - Kopanský, žijící v letech 1824-1899 ve vsi nedaleko Prahy. Návštěvník může obdivovat rukopisné slabikáře, překrásně zdobené početnice, rady dívkám opouštějícím školu o výchově dětí v rodině, o péči o novorozeňata, rukopisné zpěvníky, sbírky básní, povídky, romány, ale i záznamy lidových pověr, zachycení bouřlivých událostí roku 1848.

156


      Další oddíl obsahuje veškerou rukopisnou literaturu náboženského charakteru: ručně psané a malované modlitby a kancionály, písmácká rozjímání, přípravy kázání, životopisy světců a mučedníků, historie o protivenstvích církve české, přehledy církevních svátků, ale i opisy proroctví a další.
      Předposlední oddíl je snad na množství druhů rukopisných materiálů nejbohatší. Obsahuje rukopisné záznamy lidového divadla, lidový román, povídky, zpěvníčky světských písní, opisy básní, deníčky bohatě ilustrované, neumělé kresbičky významných míst v okolí Prahy, sbírky přísloví lidové zpěvníky pohřebních písní, přepisy tištěných knih např. přepis Čechova Lešetínského kováře pořízený ještě před cenzurou tohoto díla - a dokonce i rukopisné lidové časopisy obsahující povídky, básně, předlohy milostné korespondence, hádanky, rébusy a další žánry, které pravidelně vycházely a kolovaly mezi lidem.
      Poslední oddíl pak - pro vytvoření nezkresleného obrazu o životě našeho lidu - ukazuje, že lid přes veškerou svou pokrokovost žil ještě v 18. a 19. stol. v zajetí čar a pověr. Svědčí o tom vystavené knihy štěstí, snáře, knihy černé magie.
      Materiál lidové provenience je nesmírně krásný a bohatý svým nevnitřnějším obsahem. Navenek je však velmi prostý. Aby jej autoři co nejvíce přiblížili běžnému návštěvníkovi, doplnili jej trojrozměrným materiálem, který se vztahuje[/] k obsahu rukopisných pramenů. Kromě toho pořídili 24 přepisů nejzajímavějších textů, aby se návštěvník seznámil nejen s vnějším vzhledem těchto rukopisů. ale mohl si je s pomocí přepisů i "číst" a vnímat libozvučnost a jadrnost lidového jazyka 18. a 19. století.
      Cílem výstavy bylo jednak dokázat, že lid byl naprosto soběstačný, že si dokázal sám vytvořit všechny druhy literatury, kterou potřeboval[/] ke svému kulturnímu vyžití a jíž se mu nedostávalo "shora", jednak přispět k řešení otázky národního obrození. Konkrétním materiálem výstava velmi přesvědčivě dokládá tvrzení doc. Robka, že naše národní obrození bylo projevem síly lidu. Inteligence se napájela z této síly lidu a vracela lidové ideje v ucelené podobě uměleckých či vědeckých děl zpátky lidu. Vlasta Matějová

157

VÝZKUMY

Etnografický výzkum v jihomoravském pohraničí [obsah]

Nová situace v našem pohraničí po roce 1945 a složité kulturní a společenské procesy, probíhající zde v důsledku poválečné migrace, zaujaly pozornost etnografů již v padesátých letech. v rámci počínajícího studia současné vesnice se uskutečnily výzkumy v českém pohraničí a na severní Moravě. Etnografický výzkum nového osídlení se přesunuje v posledních letech na jižní Moravu. Na rozdíl od regionů starého osídlení klade výzkum novoosídlenecké oblasti své specifické problémy. s odsunem bývalého obyvatelstva dochází k zániku místní lidové tradice. s příchodem osídlenců, kteří přenášejí do nového prostředí projevy způsobu života svého domova, se v dlouhodobém procesu jejich adaptace a integrace postupně vytváří nová společnost i jednotící znaky způsobu života a kultury v rámci obce i regionu.
      K výzkumům jihomoravského pohraničí, na němž se podílejí etnografové Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV (záchranný výzkum v zátopové oblasti na Dyji v letech 1968-1969, výzkum českých reemigrantů v návaznosti na studium českých jazykových ostrovů v zahraničí a novoosídleneckého pohraničí v Čechách a na severní Moravě)[/] a katedry filozofické fakulty brněnské univerzity (komplexní interdisciplární výzkum životního stylu a kulturních proměn v Horních Věstonicích na Mikulovsku) se přidružuje také Etnografický ústav Moravského muzea v Brně. Od roku 1972 pracuje na výzkumu kultury a způsobu života nové společnosti jihomoravského pohraničí, který se zaměřuje na problematiku přínosu osídlenců v návazností na způsob života v bývalém domově, na proces změn, které nastaly během společného života osídlenců v přinesených tradicích, a na vytváření jednotných znaků kultury a způsobu života nově se formujícího kolektivu obce v průběhu adaptace osídlenců. Těžiště spočívá ve výzkumu a dokumentaci kulturního a společenského života novoosídlenecké oblasti jižní Moravy v letech 1945-1980. Má zachytit a vyhodnotit stávající etapu integračního procesu - života tří generaci osídlenců. v rámci souborné dokumentace regionu však zcela nepomíjí ani starší fázi kultury bývalého osídlení před rokem 1945 pro doplnění kolekce dokladů o historické etapě vývoje lidové kultury v pohraničí. Tematicky se výzkum zaměřuje na dokumentaci a studium vybraných jevů kultury materiální (lidová strava, kroj, lidové výroby), sociální a duchovní (sociální vztahy, společenský a rodinný život, religijní pře[/]žitky) a na úlohu kolektivizace při formování nového kolektivu. Průběžně jsou sledovány i otázky demografické (struktura a pohyb obyvatelstva) a historické (průběh osidlování). Současně se výrazně uplatňuje muzejní aspekt výzkumu. Charakter úkolu vyžaduje komplexnější pojetí dokumentace, adekvátní mnohotvárné skutečnosti jihomoravského pohraničí, a ukazuje i na potřebu propracovávat muzeologickou problematiku dokumentace současné lidové kultury v podmínkách novoosídlenecké oblasti.
      Kultura a způsob života dokumentuje EÚMM ve východní části jihomoravského pohraničí, zasahující do okresu Břeclav a Znojmo (vymezují ji spádové obce Jiřice, Břežany, Hrušovany, Drnholec, Dolní Dunajovice, Vlasatice). Osidlování zde probíhalo v letech 1945-1949 v osídleneckých vlnách většinou živelně, a tak až na výjimky (homogenní osídlení Jiřic) je skladba obyvatelstva velmi různorodá. Jádro osídlení tvoří domácí obyvatelstvo z Moravy (zejména z její jihovýchodní části), v menší míře reemigranti (volyňští Češi, rumunští Češi a Slováci, bulharští Češi a Slováci aj.), Slováci, přistěhovalci jiného etnického původu, starousedlíci aj. Jde o oblast etnograficky velmi zajímavou, v níž je možno zachytit pestrou paletu kulturních projevů a hodnotit jednotné i dife

158

renční znaky průběhu společenské integrace a kulturního vyrovnávání. Dosavadní výsledky první etapy výzkumu byly zpracovány v časopiseckých studiích.
      Výzkum jihomoravského pohraničí sleduje cíle vědecko-dokumentační a kulturně politické, odpovídající historickému významu nového osídlení jižní Moravy: vytvoření sbírko a vého souboru, dokumentujícího procesy změn v životě a kultuře obyvatelstva jižní Moravy, vyhodnocení materiálu formou sborníku studíí a výstavy o životě lidu v nově osídleném pohraničí jižní Moravy. Eva Večerková

Záchranný výzkum tradičního stavitelství na Moravskokrumlovsku [obsah]

V souvislosti s výstavbou energetických systémů jaderné elektrárny a vodního díla na Jihlávce dojde v průběhu pětiletky k podstatným změnám v charakteru některých sídel v oblastí Moravskokrumlovska.
      V roce 1973 jsem prováděl orientační krátkodobý průzkum lidové architektury v obcích Skryje, Heřmanice a Lipňany, jejichž zástavba bude nejvíce ovlivněna průmyslovým rozvojem oblasti; u těchto obcí dojde k částečnému nebo úplnému zániku tradičních staveb a ke vzniku nových sídel na nových pozemcích. z tohoto důvodu byl také průzkum prováděn.[/]
      Jmenované obce se rozkládají na poměrně starém sídelním území; do klady o jejich existenci bychom našli již ve středověku. Kontinuita vývoje byla přerušena pouze u vsi Lip[/]ňany, která byla nově založena až v první polovině 18. století. z tohoto faktu pramení také rozdíly v zástavbě obce - především v orientaci usedlosti vzhledem ke komunikaci.


Pohled na průčelní fasádu domu. Heřmanice; okr. Třebíč. Foto V. Kovářů 1973.

159

Lipňany náležejí k typu silnicových vsí. v roce 1825 bylo v obci zaměřeno třináct usedlostí rozložených podle místní komunikace. Pozdějším stavebním vývojem se tento charakter porušil, ale převaha[/] základní okapové orientace budov vzhledem ke komunikaci zůstala. Dispoziční řešení objektů spočívá v několika základních formách. Větší usedlosti jsou čtvercového, obdélníkového nebo hákového půdorysu.[/]


Průčelí domu. Skryje, okr. Třebíč. Foto V. Kovářů 1973.


      Průčelní, jednotně zastřešená domová fronta je prolomena průjezdem s vraty, po jejichž jedné straně jsou situovány obytné prostory pro hospodáře a jeho rodinu a po druhé straně je umístěn výměnek. v pravém úhlu k průčelí je svázána část hospodářská, tj. chlévy pro dobytek a koňská maštal. s výměnkem byla spojena a na něj navazovala stavba udírny, prádelny nebo přípravny krmiva. Za těmito prostorami byly situovány chlévy pro prasata a drobné hospodářské zvířectvo. Čtvercový či obdélníkový dvůr uzavírala stodola nebo kolna na hospodářské nářadí. Menší usedlosti zachovávají toto půdorysné uspořádání s určitými změnami, z nichž nejpodstatnější je ta, že byla vypuštěna zástavba jedné dvorové strany příčné ke komunikaci. Hospodářské provozy se pak přesunuly do zbývající části zástavby dvora. Chalupy drobných rolníků jsou jednotraktová stavení s okapovou či štítovou orientací.
      Půdorysná skladba obytného domu je v podstatě třídílná až čtyřdílná. Vstup je ze dvorové části usedlosti do předsíně, která je rozdělena na dvě části - vlastní předsíň a spíž. z předsíně je přístup do kuchyně a z ní do další místnosti, která v současnosti slouží jako ložnice nebo tzv. "parádní" pokoj.
      V první třetině minulého století vznikalo základní jádro domové zástavby Lipňan. Jako stavebního materiálu bylo u většiny staveb použito kamene a pálených cihel. Základy stavby se vyhnaly "do soklu", tj. do úrovně podlahy z kamene, na němž

160

se začala budovat cihlová stavba. Některé zdi (zvláště u chlévových prostor) byly budovány z kamene nebo se užívalo smíšeného zdiva.
      Obec Skryje svojí zástavbou tvoří návesní silnicovku. Střed vesnice vyplňuji usedlosti bývalých celoláníků, které jsou seskupeny okolo rybníka Usedlosti pololáníků a čtvrtláníků tvoří ulici, vedoucí od budovy velkostatku a lihovaru do středu obce: Provoz lihovaru si vyžádal velký počet zaměstnanců, jejichž domky vznikaly ve druhé polovině minulého století.
      V době provádění výzkumu bylo v obci 83 domů podélně nebo štítově orientovaných. Štítovou orientaci k návsi má většina skryjských statků. Prostor mezi budovou hospodáře a menším traktem výměnku je vykryt na šíři dvora kulisou vrat zasazených do zdi, jež lícuje s oběma průčelími. Vedle vrat je v této zdi prolomen vstup pro pěší. Na byt navazuje část hospodářská - chlévy pro hovězí dobytek nebo konírna. Příčně k těmto budovám je přistavěna kůlna pro hospodářské nářadí. Za obytnou místností výměnku byly stáje, popřípadě chlévy pro prasata, kurník apod. Tím se vytvořil čtyřboký dvůr většinou obdélníkového nebo čtvercového půdorysu. Na jeho tvar a velikost měl vliv sklon terénu. Ten také v mnoha případech nedovolil. přistavět v těsné blízkosti hospodářství stodolu, takže ji bylo nutno situovat na rövině za vsí. Domy menších zemědělců, umístěné ve svazích po obou stranách potoka, mají okapovou orientaci k jednotlivým komu[/]nikacím. Zástavba jejich dvora je proti čtvercové nebo obdélníkové zástavbě statků skromnější Usedlosti mají většinou malý, nepravidelně zastavěný dvorek nebo hospodářské[/] budovy stojí v jedné frontě s obytným domem.
      Půdorysná skladba skryjských domů je podobná jako u lipňanských. U štítově orientovaných domů nava


Průčelí domu. Skryje, okr. Třebíč. Foto V. Kovářů 1973.

161

zuje na jizbu další, přibližně stejně veliká místnost s okny do ulice či na náves. Ta slouží k přespávání, tedy jako ložnice, nebo má reprezentativní, sváteční charakter.
      Materiál při stavbě budov byl kámen a pálené cihly. Než se však přistoupilo k vlastní stavbě domu, bylo nutno upravit terén, který byi v mnoha případech svažitý. Vyrovnával se tak zvanými "tarasy" - kamennými zdmi. Na kamenné základy se stavěly stěny většinou z cihel, nebyly však řídké i případy, kdy se používalo zdivo smíšené.
      Heřmanice náležejí k typu návesních vsí. Starší usedlosti v jádru obce hledí do návsi štítem, mladší jsou obráceny do návsi podélnou stranou. Až v tomto století vznikly nové domy podél cesty, která původně spojovala náves se silnicí. s rozvojem obce mezi světovými válkami souvisí výstavba podél okresní silnice. v těchto případech se většinou jedná o řadovou, okapově orientovanou zástavbu.
      Štítově a okapově orientované usedlosti vzhledem k návsi nebo jiné komunikaci mají několik dispozičních forem. Větší statky (převážně na návsi) jsou čtvercového nebo hákového půdorysu. v případě čtvercové dispozice je čelní, štítově orientovaná strana usedlosti uzavřena zdí s vraty. Obdobnou zdí je uzavřena i čelní fronta statků hákového půdorysu. Při čtvercové zástavbě dvora je jeden trakt tvořen domem hospodáře, druhý výměnkem s částí hospodářství. Dvůr je uzavřen kolnou nebo stodolou. U hákové zástav[/]by lícuje se štítovou stranou stavení vysoká zeď, která je napojena na vedlejší dům. Kolmo k této zdi, ve které jsou prolomena vrata, je do hloubky dvora rozvinut dům s chlévy a maštalí. Protilehlou část dvora uzavírá zeď domu vedlejšího hospodářství, která často pokračuje vysokou ohradní zdí. Stodola, příčně situovaná k vlastnímu domu přehrazuje tento většinou obdélníkový prostor.
      Půdorysná skladba domů vznikla na principu adice, popřípadě přehrazováním jednotlivých větších místností příčkami. Neliší se od půdorysné skladby popsané u Lipňan nebo Skryji.
      Jako stavebního materiálu se v Heřmanicích používal velice často kámen a nepálené cihly. z pálených cihel se stavělo v menší míře a jejich širší použití nastalo až po první světové válce. Kamenné zdivo se nepálenými cihlami, "truplema", prokládalo - "táflovalo".
      Podlaha obytných místností v Lipňanech, Skryjích a Heřmanicích je nejčastěji palubová. Ještě před první světovou válkou měla většina místností pouze udusanou zem. v síních a někde i kuchyních mají nyní občané položenu podlahu cementovou, popřípadě z keramických dlaždic. Dlaždice a cihly našly své uplatnění také v komoře.
      Strop usedlostí ve sledovaných obcích je většinou podbíjený s rovným podhledem. Po první světové válce se na takto vytvořený strop přibíjela rákosová vrstva, která se[/] omítala vápennou omítkou. v hospodářských prostorách chlévů je strop často sklenut z cihel do válcovaných I profilů.
      Střechy jsou v Lipňanech a Skryjích sedlového tvaru. v Heřmanicích se vedle sedlových střech objevují i polovalbové. Ke krytí krovu se používá v současnosti tvrdá, pálená krytina - bobrovka a cementové tašky, popřípadě eternit. Došková krytina je doložena v Heřmanicích. Půdní prostor, sloužící k uskladnění sena, je uzavřen cihlovým štítem, v němž je proraženo několik větracích a osvětlovacích otvorů.
      V průčelní frontě tradičních domů jsou zasazena dvoukřídlá vrata. Otvor pro vjezd velkých vozů je mírně zaklenut. Křídla ozdobně skládaných vrat jsou zavěšena na veřejích, upevněných v mohutných trámech zazděných do zdiva.
      Charakteristickým znakem sledovaných obcí je vápenná štuková omítka. v polovině třicátých let prováděl štukové vzory na vnější fasádě (a někde i uvnitř dvorů) fasádník Karpíšek z nedalekých Rouchovan. Pokud nebyly fasády pokryty štukovým vzorem, obnovují obyvatelé vápennou omítku každoročně bílou nebo lehce tónovanou (červenou, modrou) ličkou. Domy i stodoly mají v mnoha případech stěny rámované bílým rámcem, pod nímž je pravidelně tmavá obrovnávka, která se opakuje i ve dvorech, na stodolách a průjezdech.
      Charakteristickým vnějším prvkem lipňanských a heřmanických zahrad

162

je několik desítek metrů dlouhá a 120-140 cm vysoká nemítnutá zídka z lomového kamene. Vrchol takovýchto ohradních zídek je překryt na obě strany přečnívajícími kamennými deskami, na nichž jsou nakladeny drny. Takto navršená hlína tvoří přirozenou ochranu před povětrnostními vlivy.[/]
      Změny, ke kterým dojde ve sledované oblasti, naruší podstatně trad ční domovou formu. Mělo by se proto přistoupit k podrobnému průzkumu, který by objasnil a zdokumentoval hodnoty, jež v brzké budoucnosti nenávratně zmizí. ]iří Cicvárek[/]

NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

Podivínský sběratel [obsah]

"Bible kralická, vím, vím, kde je Bibla kralická ... šak vám ju donesu. A k temu ještě Komenského Manuálník a panenku Mariu malovanú na skle. Ale ten dotyčný chce 30 korun, já tolik nemám, dajte mně na zálohu 10 korun a já ju donesu."
      Ondra Dobeš, sběratel a znalec pobělohorských evangelických a exulantských tisků se už pak zpravidla neobjevil. Zálohu propil v nejbližší hospodě a pak táhl krajem dál, podivín, blázen a opilec. Žije mezi námi ještě dosti těch, kterým Ondra Dobeš ze Stříteže nad Bečvou takto sliboval sehnat staré tisky, obrázky na skle, plastiky ... Většinou jen sliboval a vybíral zálohu, někdy však také přinášel své nálezy. A jaké nálezy! Ondra Dobeš se v evangelických pobělohorských tiscích i v lidovém umění dobře vyznal. Dodnes se ještě tradují histor[/]ky o jeho skvělých znaleckých schopnostech. Znali jej dobře takoví sběratelé jako Slaměník, Kretz, Obrátil... Knihy, které chudák a podivin Ondra Dobeš nalezl na půdách, v jizbách a komorách moravských chalup, jsou dodnes chloubou sbírek muzeí v Přerově, Uherském Brodě, Brně, Olomouci, Rožnově a kdoví kam ještě tulák Ondra Dobeš se svými knihami zašel. "Ondro, pojďte, dám vám cosi pojesť." "Ne, jesť ne, tak kořalku, stopečka kořalky kdyby ..."
      Ondra Dobeš táhl Moravou, přespávaje v senících, stodolách, sušárnách ovoce, navštěvuje kdejakou krčmu, a - objevoval vzácné, vzácné poklady veliké historické ceny. Ovšem, byl opilec, avšak předměty, které svým sběrem zachránil, bychom dnes už patrně nenalezli.
      Pocházel z valašské Stříteže, z rodu naivně zanícených evangelí[/]ků. Spolu s žádostí o peněžní zálohu nebo obnošené šatstvo na vás vysypal hrst biblických citátů. Byi častým hostem donucovacích pracoven a vězení, kam ho čas od času zavřeli pro potulku. Nedostal-li peníze nebo kořalku, vyptal si obnošené boty nebo vestu, aby ji v nejbližší krčmě - propil ...
      Navštěvoval učitele, pracovníky muzeí, soukromé sběratele, národopisné badatele. Kdoví kolik předmětů v soukromých i muzejních sbírkách prošlo rukama Ondry Dobeše. Netroufám si přesně posoudit společenskou užitečnost jeho sběratelské práce. Nebyl ostatně sám, kdo v těch dobách procházel moravské dědiny jako diletantský sběratel. Jistě, mnoho věcí asi zašantročil. Mnoho předmětů patrně odprodal do soukromých rukou. Mnohdy zřejmě nevěnoval pozornost všem nálezovým okolnostem, mnohdy asi zanechal na pospas zkáze tisky, které nepatřily k jeho vášním. Ale to, co po něm zůstalo, je úctyhodné. Nevím, kdy, kde a jak zemřel. Nevím také, jestli existuje víc snímků tohoto blouznivce z hor. Fotografii, kterou přikládám, zhotovil J. Fac, učitel z Rožnova, někdy ve třicátých letech: "Ondro, posaďte se mi na dvorek, ať si vás vyfotografuju..." Cvak! Ondra v úleku přivírá oči. Sedí tu v rozdrbaných, vyptaných šatech, v ošuntělé hučce. v pravé ruce knihu - v levé sklenici kořalky. Podivín Ondra Dobeš. Petr Šuleř

163


Sběratel pobělohorských tisků Ondra Dobeš ze Stříteže nad Bečvou.



Jakub HaveI, chodský dudák [obsah]

Zákaz dudácké muziky v kostele, nebo dokonce na hřbitově, byi tradiční zvyklostí. Stanětický farář však dovolil tento přestupek vzhledem k veliké popularitě zesnulého dudáka Jakuba Havla ze Sedlic u Domažlic.
      Roku 1934 se nad otevřeným hrobem nesly táhlé melodie písně Zelený hájové ... To svému dávnému příteli hráli dudáci Kolář a Kvajstr. Zemřel nekorunovaný král chodských dudáků.
      Havel už jako osmiletý chlapec mačkal puklíka, kterého mu otec koupil u výrobce Idlbeka v Týnci u Klatov.
      Pozoruhodné nadání, píle a vytrvalost malého Kubíčka byly brzy korunovány neobyčejným úspěchem při veřejném vystoupení v obci Draženově. Tu hrál jako dudák ve "velké selcké muzice" spolu se svým otcem, výborným houdkem, a dvěma pískači, Seděl na vyvýšené stoličce, aby ho bylo vůbec vidět. Bylo mu tehdy necelých deset let.
      V roce 1866 bojoval u Hradce Králové v hodnosti desátníka, jako korporál batalion hornist - praporní trubač. Po návratu z vojny se oženil a vedle prací na zděděné půdě a živnosti hostinské nastala dlouhá doba jeho dudácké slávy.
      Popularita Havlova daleko přesáhla hranice chodského kraje. Všechna jeho vystoupení, ať na oficiálních oslavách, velkých chodských svatbách, přástkách, dodračkách atd , měla punc umělecké hod

164

noty jak v zachování tradiční dudácké muziky, tak i v mistrovském ovládání nástroje. Byl vynikajícím sólistou a ovládal zcela suverénně všechny manýry dudáckého kumštu.
      Bohatým zdobením písňového tématu dokázal vykouzlit na celkem primitivním nástroji skvělou tónovou ornamentiku. ByI nepřekonatelným mistrem variací. Bohatá melodická invence, bravurní prstová technika, jedinečný hudební sluch a smysl pro rytmus provázely jeho slavnou muzikantskou éru až do vysokého věku osmdesáti osmi let.
      Pro milou povahu, vzácnou ochotu a výjimečné schopnosti měl učně hlavně z řad učitelů. Zásluhou hudebního skladatele mistra Jindřicha Jindřicha a Jiřího Langa bylo jeho umění zachyceno na gramofonovém snímku, bohužel dnes už sotva přijatelné reprodukce.
      Typické Havlovy mezihrávky a dohrávky ve velmi ostrém tempu, ne nepodobné etudám, bylo nemožné zahrát bez suverénní techniky. Bohaté variace, tvořené bezprostředně na melodii písně, svědčily o mimořádném talentu a značné schopnosti kompoziční.
      Z řady učňů, kteří se nejvíce přiblížili Havlovu muzikálnímu projevu, sluší jmenovati V. Altmana a autora tohoto článku. U obou těchto interpretů, vedle subjektivních vli[/]vů, dominuje technika i melodika Havlovy mistrovské školy. Ostatním jeho žákům (Kajer, Svačina, Rybařík, Kupka a další), vázaných povoláním daleko od Havlova bydliště, chyběl častý a přímý styk s živou[/] chodskou písní a proto jejich hudební projevy postrádají některé z výrazových prvků, specifických právě pro dudáckou hru. Bohumil Kraus


Variace písně v podání dudáka Bohumila Krause.

_

165

OBSAH
Studie
Pavel Popelka: Věno a jeho funkce při uzavírání manželství (Na příkladě obce Strání na Uherskobrodsku) . . . 85
Marta Šrámková - Oldřich Sirovátka: Anekdota a její vypravěč (Humorista Hubert Malchárek) . . . 99

Živá tradice
Aleš Granát: Tradice a nová výstavba na vesnici . . . 107
Zdenka Jelínková: z ediční činnosti kulturních institucí . . . 115

Zprávy

Jubilea
K sedmdesátinám lidového hudce Jožky Kubíka dne 9. 4. 1977 (Vítězslav Volavý) . . . 121
Josef Beneš šedesátiletý (Pavel Popelka) . . . 122
Ad multos annos! (Josefu Vařekovi) (Václav Frolec) . . . 123
Životné jubileá troch slovenských folkloristov Pavol Tonkovič
     (70) - Štefan Nosál (50) Ondre j Demo (50) (Svetozár Švehlák) . . . 125

Knihy
Kazimierz Moszyński. Życie i twórczość (Václav Frolec) . . . 128
Jan Bujak: Muzealnictwo etnograficzne w Polsce (do roku 1939) (Eva Večerková) . . . 129
Magdalena Beranová: Zemědělská výroba v 11.-14. století na území Československa (Jan Krist) . . . 130

Sborníky
Studia balcanica bohemoslovaca II. (Ján Botík) . . . 132
Ethnologia Slavica VI. (Magdaléna Paríková) . . . 133
Dramaturgie BROLN z hlediska potřeb hudebního vysílání Československého rozhlasu (Svetozár Švehlák) . . . 136

Gramofonové desky
Slovenské ľudové tance (Josef Tomeš) . . . 133
Piesne a tance z Očovej (Josef Tomeš) . . . 133

Výměna
Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1976 (Dušan Vlach) . . . 140

Konference
Seminarium ethnologicum IX (Ján Podolák) . . . 144
Seminář o etnokartografii (Václav Frolec) . . . 145
7. Etnomuzikologický seminár (Oskár Elschek) . . . 146

Výstavy
Národopisný cyklus Hermíny Melicharové (Rudolf Lužík) . . . 148
Kanafas včera a dnes (Jiřina Langhammerová) . . . 151
Současné lidové umění národů SSSR (Eva Večerková) . . . 151
Nové a tradiční v současném lidovém bydlení a oblečení (Miroslava Ludvíková) . . . 153
Stará dělnická Praha (Alena Plessingerová) . . . 155
Písmáci a kronikáři (Vlasta Matějová) . . . 156

Výzkumy
Etnografický výzkum v jihomoravském pohraničí (Eva Večerková) . . . 158
Záchranný výzkum tradičního stavitelství na Moravskokrumlovsku (Jiří Cicvárek) . . . 159

Nálezové zprávy
Podivínský sběratel (Petr Šuleř) . . . 163
Jakub Havel, chodský dudák (Bohumil Kraus) . . . 164