národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1977 - ČÍSLO 3

GORALSKÁ NUTA A JEJÍ OBDOBY ZE SLOVENSKA A z MORAVY [obsah]


      KAREL VETTERL, Brno
      Již O. Zich1) a po něm J. Kresánek2) si povšimli zvláštního ustrojení některých nápěvů słovenských lidových písní, jejichž šestislabičné čtyřverší je spojeno do dvou pětitaktových frází, a to tak, že každý lichý veršový řádek tvoří dvoutaktí po třech notách (slabikách)[/] a každý sudý řádek je rytmicky prodloužen do trojtaktí 3+2+1 (místo 3+3), aby závěr (poslední nota) připadl na těžkou dobu a celý nápěv byl výrazněji rozdělen na dvě víceméně samostatné části v souladu s rýmovou stavbou a b c b.[/]

Příklad 1.

      Kresánek shledal doklady této skladebné faktury už mezi písněmi a tanci ve sbírce Szirmay-Keczerové ze začátku 18. století. Objevují se též v tzv. Oponické sbírce z r. 1730 (příkl. 2.). Teze tedy předpokládat, že na našem území[/] byly v lidovém podání ustáleny nejpozději již koncem 17. století. Omezovaly se však výhradně na oblast karpatskou, především západokarpatskou a na její nejbližší sousedství. [/]

Příklad 2.

169

Polští badatelé, jmenovitě A. Chybiński a V. Kotoński, viděli v těchto útvarech jeden z nejpočetněji zastoupených druhů "nut" (nápěvů) tradovaných na Podhalí, v polském goralském prostředí na sever od Vysokých Tater, a rozšířených též v jiných částech karpatského prostoru od Sedmihradska přes Maďarsko a Slovensko až po Moravu jako dědictví staré hudební kultury někdejších kočovných pastevců, osídłujících západokarpatské oblasti od konce 15. století v rámci tzv. valašské kolonizace.
      Vedle pětitaktovosti je jejich nejpříznačnějším znakem descendenční rytmika na způsob ritardanda, která tu má zřetelně formotvornou funkci (Kresánek),3) jakkoli její původ lze spatřovat spíše v akustických a fyziologických podmínkách zpěvu ve volné přírodě, z něhož se tyto útvary patrně vyvinuly. Vedle dělení po třech slabikách (3+3) objevuje se též dělení sudé (2+4 nebo 4+2) s trojtaktím 2+3+1 nebo 2+2+2, které však nedosáhlo takové obliby jako členění liché v sudém metru.
      Starší zápisy ve tříčtvrtním taktu jsou chybné. Vznikly nepochopením triolových skupin ve dvoučtvrtním taktu, které někdy zastupují formule přízvučná osmina - čtvrťová - osmina, popřípadě šestnáctina - osmina s tečkou čtvrťová nebo přízvučná čtvrťová - dvě osminy. Chybná je též notace dvoutaktí dvě osminy - čtvrťová /šestnáctina - osmina s tečkou - čtvrťová s korunou, místo dvě osminy čtvrťová/ osmina - čtvrťová s tečkou /půlová doba (Kotóński).
      Základní vlastnosti tohoto skladebného typu, včetně specifických rysů jeho přednesové pra[/]xe na polském území, shrnul nejnověji podle výzkumů Kotońského J. Gelnar.4) Méně pozornosti bylo prozatím věnováno jeho výskytu ve folkłóru slovenském a východomoravském a srovnání se situací na polské straně. Omezíme-li se jen na útvary s lichým členěním (úsek sudočleněný připouštíme toliko v případech jeho bezprostředního vystřídání formací lichočleněnou) a nepřihlížíme-li k útvarům rozšířeným interjekcemi "ej, hej" na verše sedmislabičné, dospíváme k těmto závěrům: Na Podhalí - z jižní a střední části kraje Nowy Targ, jmenovitě z okolí Zakopaného a z Horní Oravy, máme k dispozici 139 záznamů,5) ze Slovenska 256, převážně ze severu, z oblasti hraničící bezprostředně s Podhalím (Terchová, Liptovské Sliače, Važec, Zuberec, Orava = 52 %) a ze středního Slovenska (Zvolensko, Podkonice, Hrochoť = 25 %),nejmenší podíl připadá na slovenský východ (Prešovsko = 4 %). Z Moravy pochází 227 záznamů, ponejvíce ze Slovácka (50 %) a z Valašska, včetně Lašska (30 %). Dohromady tedy 483 proti 139 z Polska. Rozdíl je vysvětlitelný několikanásobně větším prostorem výskytu zkoumaného jevu na Slovensku a na východní Moravě a v důsłedku toho i bohatším vyčerpáním sběratelským (jmenovitě na Slovácku). Nejzazší hranice jeho rozšíření (bereme-li v úvahu i ojedinělé zápisy) sahá na západě k obci Studénka (na Ostravsku) a k Litovli (na Hané), odtud vede přes Slavkov (u Brna) na jih k Čejči a Břeclavi, na východě se obrací přes Trenčansko k Turiemu Poli a Lešti (o. Modrý Kameň) a končí u Vel. Zalužic poblíž Michalovců. Na Podhalí jsou naše

170

nápěvy nahuštěny na nevelké náhorní plošině vklíněné do tatranského prostoru a jinde v Polsku se neobjevují, s výjimkou několika případů na Krakovsku a v okolí Řešova.
      V každé etnické oblasti dostávaly některé odlišné rysy, jakkoliv jejich základní charakter se v důsledku konstantního metrorytmického půdorysu neměnil. Spíše se pozměňoval přednes - od parlandového rubata s charakteristickým zvolňováním pohybu na konci frází po pravidelné tempo giusto. Na způsobu přednesu pak závisely též obměny rytmických schémat a melodické linky. Živá variabilita těchto složek byla podporována i tím, že nápěvy nebyly funkčně vázány na určité kategorie zpěvní. Uplatňovaly se při nejrůznějších příležitostech; jednou jako písně pastýřské nebo obřadní, ponejvíce svatební, ale též žatevní a dožínkové, podruhé, a to snad nejčastěji, jako písně taneční, většinou žertovně laděné nebo s milostnou tematikou, jindy jako klidné ukolébavky, ojediněle jako plačky nebo s náměty baladickými atp.
      Výběr rytmických schemat však nebyl neomezený. Trojslabičná náplň taktových jednotek připouštěla toliko tři čtyři základní rytmické formule, často se však spokojovala s jedinou. Slovní akcenty se při tom nemusely krýt s přízvuky hudebně rytmickými, ani hláskové kvantity nepřicházely v úvahu. Proto se texty připojovaly k nápěvům poměrně snadno, až nad nimi dosahovaly několikanásobné převahy. S týmž nápěvem se někdy zpívalo 20 i více různých písňových textů.[/] Na Podhalí používali nejraději rytmu anapestu a v trojtaktí tečkovaného zaostření (lombardského rytmu) místo rovného pohybu (příkl. 1ab). Někdy střídali anapest s daktylem (příklad Ib) nebo s amfibrachem, pokud amfibrachus nestál v čele jednotlivých úseků (příklad II.). Druhá část nápěvu (druhá polověta) byla nezřídka rytmicky shodná.

      Na Slovensku byl typ Iab hojněji zastoupen toliko v severní oblasti (od Terchové po Važec) a na západě (Trenčansko, Púchov), jehož obyvatelé udržovali dlouho živé styky s polským živlem na Podhalí. Na Zvolensku a v jižních oblastech (Hont, Lešť, Turie Pole) převládaly parlandové typy tribrachu (triolové útvary, příkl. III.), na polské straně poměrně vzácné, zatímco formace se synkopickým amfibrachem, příznačné pro Horní Oravu, se objevují vydatněji pouze na Prešovsku, kromě beskydské oblasti Jablunkovské. Téměř po celém Slovensku byl oblíben také typ IV, na Podhalí vcelku neznámý.

171

      Parlandové nápěvy (typ III) vedle útvarů Iab patřily k nejvyhledávanějším rytmům goralské nuty též na východní Moravě. Ani typ IV neustupoval zde znatelněji do pozadí.6)
      Zatrhávané rytmy (šestnáctina a osmička s tečkou) se objevují většinou jen na Podhalí, zejména v zápisech Kotońského a SzurmiakBogucké ze začátku padesátých let.
      Dobovému a místnímu vkusu podléhala i úprava formální struktury nápěvů z hlediska melodie. Nejjednodušší útvary, založené na opakování vstupní pětitaktové fráze ab/ab,7) jsou na Podhalí zachyceny většinou jen u Chybińského a v antologii Pieśni Podhala (Szurmiak-Bogucká). Také na Slovensku se vyskytují poměrně zřídka, podobně jako na Moravě (na Slovácku a na Zálesí). Oblíbenější byla struktura ab/cd s odlišnou druhou polovětou. Na Podhalí má dominující postavení zejména v materiálu Kotońského, stejně jako na Slovensku a na Moravě. Na druhém místě co do obliby stojí útvary ab/cb s opakovaným trojtaktím, rozšířené zvláště na Podhalí a na severním a středním Slovensku. Na polské Oravě se střídaly v oblibě se strukturou aă/bc (ă= trojtaktí melodicky shodné s dvojtaktím a), zastoupenou poměrně hojně též na Slovensku a na Valašsku. Omezenější kruh "působnosti" měly formace aă/bb (ă,b = rytmicky prodloužené úseky a,b), objevující se toliko na jižním Slovensku, a pak ab/ac, používané na Slovácku, a ab/ca na Jablunkovsku.
      Uvážíme-li, že v každé etnické oblasti se živěji uplatňovaly vedle dvou, tří obecně rozšíře[/]ných formálních struktur toliko 1-3 další kombinace z celkového počtu 15 teoreticky možných forem (od aă/aă po ab/cd), nutno souhlasit s Kotońskim, že těmto nápěvům chybí rozmanitost a různorodost. I když se při svém šíření na západ výrazově obohacovaly živějším stykem s ostatním domácím repertoárem. Podobný závěr vyplývá i z rozboru jejich rytmiky.
      Regionální specifika nacházíme také v tvarování melodie uvnitř jednotlivých řádkových článků. Na Podhalí každý první, druhý a čtvrtý úsek (segment, řádek) nápěvu má zpravidla klesající tendenci. Pouze v třetím řádku se objevují snad všechny druhy melodického směrování, zejména stoupající nebo obloukovitá linka. Pravidelnost tohoto uspořádání souvisela nepochybně s celou podstatou lidové kultury na Podhalí, stylově jednotné a odlišné od lidové kultury ostatního Polska. Právě tato jednolitost byla ovšem pramenem i jisté monotónnosti výrazové. Poněkud jiná situace se jeví na Slovensku. Převážně klesající tendenci maj zde obvykle všechny melodické řádky s výjimkou prvního, který mívá častěji charakteristiku obloukovitou (v západní, jižní a východní oblasti) nebo vlnovitou až rovinnou, výjimečně klesající (v oblasti severní a střední). Jako by se do něho přenesla rozkolísanost třetího řádku na Podhalí. Nechybí však případy, kdy celý nápěv je vytvořen z jediného motivu exponovaného v různých polohách bez obměny melodické křivky, jen s obvyklým rytmickým prodloužením. Připomíná to monotematický princip skladebný, známý ze starší hudby. Dokladem staré kompoziční praxe jsou v našem pří

172

padě také sestupné tonální transpozice kvintové nebo kvartové (viz příkl. 1 a 2) .8) k širší diferenciaci dochází na východní Moravě. Klesající linku má obvykle druhý a čtvrtý řádek, zatímco v prvním a třetím řádku melodie častěji stoupá. jenom na Valašsku dávají v druhém řádku přednost lince obloukovité a na Jablunkovsku zase v prvním řádku uplatňují raději klesající melodii, podobně jako na Podhalí, zatímco na Zálesí dělí svou zálibu na tomto místě mezi melodii stoupající a obloukovitou a v třetím řádku se uchylují častěji k obloukovité nebo vlnovité křivce místo k stoupající. Pestřejší melodická výstavba východomoravských nápěvů byla nepochybně důsledkem živější výměny písní různého původu, které na Moravu snadněji pronikaly nežli do hornaté a více do sebe uzavřené oblasti podhalanské a tatranské, nehledě i k větší mentální diferencovanosti lidu na východní Moravě.
      Zřetelné rozdíly se jeví též ve způsobu kadencování u hlavní césury. Jestliže na Podhalí první polověta končí zpravidla na základním tónu (průměrně 70 %), na Slovensku to bývá podstatně řidčeji (od 23 % na západním Slovensku do 47 % na severu), na Moravě ještě méně (na Slovácku přibl. 13 %), zato mnohem častěji se zde objevují kadence na 2. stupni: na západním Slovensku 38 %, na Slovácku a na Valašsku průměrně 25 %, proti 11 % na Podhalí. Také závěry na dominantě a subdominantě, stejně jako na tercii jsou tady mnohem četnější nežli na Podhalí, kde zabírají pouze 6 % nápěvů, na tercii dokonce jen 2 %. Na Slovácku a na Zálesí je výsledný obraz zpestřen ještě ka[/]dencemi na 7. stupni, popř. na zpětné (mixolydické) septimě pod základním tónem (přibl. 15 %) a na jablunkovsku na spodní dominantě, které se na Slovensku vyskytují jen zřídka a na Podhalí chybějí vůbec.
      Větší rozmanitost v kadencování byla na našem území doprovázena i bohatším rozklenutím melodické linky. Převážně kvintové až sextové rozpětí nápěvů (obvykle s přibráním velké nebo malé sekundy pod základním tónem nebo s přidanou horní sextou ke kvintě), typické pro oblast Podhalí, bylo jak na Slovensku, tak na Moravě častěji rozšiřováno do oktávy, někdy až do decimy. Na Valašsku dosahovaly nápěvy s oktávovým rozpětím absolutní většiny (54 %), jakkoliv jinde, např. na Zálesí, se mezi skupinou kvintovou a oktávovou udržoval poměr zhruba 3:2. Na Podhalí nepřekračoval počet oktávových melodií průměrně 10 %: Od lapidární a výrazově často víc než střízlivé goralské nuty se nejvíc lišily nápěvy s vyklenutou zpěvní linkou v obou částech nápěvu, jako např. ve variantě ze Zlínska (příkl. 3) , těsně spřízněné nejen s obdobným nápěvem z Trenčanska (bez sekundavolty), ale též s českou variantou z Berounska, jedinou tohoto druhu z hlediska skladebného v Erbenově sbírce, kromě starého záznamu Sušilova (bez udání lokality) .9)
      Oč prostší, ale také méně výrazný je nápěv podobné stavební struktury z Prešovska a z Moravských Kopanic (příklad 4). Za povšimnutí zde stojí i proměnlivost rytmického ztvárnění a celkové stavby (ab/ab->ab/cd) .

173

Příklad 3.

Příklad 4.

      Po stránce tonální nepřekvapuje, převládá-li v našich nápěvech cítění durové. Na Podhalí a na severním Slovensku, stejně jako na Valašsku a Jablunkovsku je to dohromady s lydic[/]kým laděním okolo 80 % nápěvů, přičemž lydika je zastoupena hlavně na severním Slovensku (41 %) a na Podhalí (28 %). Mollové stupnice a tonální struktury se zabarvením mixolydic

174

kým se objevují spíše na západním a středním Slovensku a na luhačovickém Zálesí (průměrně 22 %). Na Slovensku nacházíme mimo to častěji též stupnice s kolísavou kvartou nebo sextou, někdy pohromadě s tónovou řadou laděnou dóricky.
      V technice obměňování nápěvů setkávám: se u našeho typu nejen s běžnými způsoby variačními, ale též s přenášením hotových melo[/]dických řádků (úseků, bloků), ve víceméně nezměněné podobě (kromě obměn rytmických) z písně do písně. Připomíná to praxi putovních veršů nebo jiných ustálených pasáží v písňových textech. Nejčastěji se takové identické nebo velmi podobné úseky vyskytují v záhlaví nápěvů, resp. v první polovětě. V příkl. 5 je naznačeno, v kterých písních se citované úryvky objevují a v jakém rytmickém ztvárnění.[/]

Příklad 5.

      Vlastní práce variační je v podstatě shodná s obdobnou praxí v jiných písních.10) Nejméně se liší nápěvy, které mají jen některé tóny posunuty o něco výše či níže ve směru dané melodie, takže charakter nápěvu se vlastně nemění (srov: závětí v písních SlSp I 135 a S1 Sp III[/] 482). Pozměňuje-łi se též rytmus, může být vzájemná spřízněnost nápěvů stále ještě zřetelná (příklad 6). Od sebe se začnou vzdalovat, jakmile opustí souběžnost ve vedení vokální melodie, i když mají třeba počátek a závěr příslušné věty nebo polověty úplně stejný (příklad 7).

175

Příklad 6.   

Příklad 7.   

      Příklady jsou vybrány záměrně ze všech oblastí námi zkoumaných, aby se ukázala i blízká podoba a těsná spřízněnost jednotlivých znění naší "nuty". Jestliže na Podhalí souvisel variační proces častěji s vícehlasou praxí přednesovou, založenou na přidávání horní nebo spodní tercie k vedoucímu hlasu, případně ještě další spodní tercie, které se však nezpívaly samostatně, resp. souběžně s ostatními hlasy, ale křížily se podle toho, jak která polo[/]ha zpěvákovi lépe vyhovovala (princip středověké diafonie),11) u sousedů podhalanských goralů rozhodovala spíše melodie nežli harmonie, říká Kotoński. Ale podhalanská praxe nebyla ani tady neznámá. Na schématu (příklad 8) snažím se znázornit prolínání hlasů u jednoho a téhož nápěvu z tatranské obce Zuberec (na Slovensku), zaznamenaného ve sbírkách SLP IV 153, 154, 155 a-d, 163 a S1 Sp I 565 (zde bez lokace, ale s poznámkou "krakoviak").

Příklad 8.

176

      Při sólovém přednesu se zpěváci přidržovali linky navyklé ve sborové interpretaci, pokud nápěv dále improvizačně neměnili,
      Téměř shodné nápěvy (bez podstatných odchylek), zachycené při různých příležitostech s různými texty v různých lokalitách - od sebe zpravidla ne příliš vzdálených, činí často dojem ustálené a šíře oblíbené intonace, ačkoli to ve[/] skutečnosti bývá spíše jen jedna z variant, spontánně vybavených. Na Podhalí (v Zakopaném) je to třebas píseň se zbojnickou tematikou, přednášená ve svižném tempu (čtvrtka = 132), ve Važci na Slovensku volně zpívaná plačka a v Zuberci zase píseň při hrabání konopí. Pokaždé s týmž nápěvem a bez rytmických odchylek, kromě závěru (příklad 9) .

Příklad 9.

177

Běžnější jsou případy, kdy se pozměňuje rytmická struktura a melodická linka se jen místy zvedne - třebas o tercii jako např. ve svatebních a žatevních písních z luhačovického Zálesí (Černík, Zál. 72, 46, 34, 262). V podstatě tyto úkazy potvrzují, jak hluboko byla v paměti lidu zafixována představa metrorytmického "kadlubu" (modelu) a jistá zásoba melodických a rytmických formulí, popř. útvarů, které[/] se při zpěvu volně vybavovaly, nezávisle na konkrétním obsahu slovesném. Jediným regulativem bylo rámcové metrum s "tektonickým ritardandem". Tak si vysvětlujeme i teritoriálně vzdálené nápěvové shody, jednou třebas na Oravě v písni Powidajo na mnie, že jo nie cyrwóno (Mika) a podruhé ve Studénce na Ostravsku v milostné U našeho dvora pěkna zahradečka (Sušil). Viz též příklad 10:[/]

Příklad 10.

      Cítění rytmické bylo nepochybně pružnější nežli představa melodie. Dobře to dokládá i nápěv, jehož některé varianty citujeme níže. Ná[/]pěv byl oblíben jak na Podhalí a na Horní Oravě, tak na Slovensku i na moravském Slovácku (příklad 11).[/]

Příklad 11.   

178

Pokusili jsme se vytknout hlavní rysy vybraného typu goralské nuty z oblasti polské, slovenské a východomoravské, popř. slezské. Otevřena zůstala otázka výskytu a podoby tohoto nápěvného druhu u ukrajinských Lemků a mezi písněmi maďarskými a rumunskými. Omezení na jeden syntaktický typ se stabilním tektonickým půdorysem12) dovolovalo podrobněji sledovat nejen proměny melodiky a rytmiky ve variačním procesu, ale též některé principy upłatňované ve stavbě nápěvů samých; např. samostatné používání rytmicky prodlouženého trojtaktí (tektonického ritardanda). V příkladu 11d je citována píseň, založená výlučně na tomto trojtaktí. Jeho závislost na goralské intonaci (původní ?) je však zřejmá z paralełního záznamu Szurm. 50 (tamt.). V písňové tradici karpatské se tyto úpravy (čtvero opakování rytmicky prodłouženého trojtaktí) vyskytují velmi často (srov. Mika 35, Pol. II 23, 67, 97 a četné jiné). Stejně jako nápěvy založené toliko na dvojtaktí (3+3) v různých rytmických podobách, stereotypně opakovaných (srov. Mika 62, S1 Sp I 523 aj.;). Někdy se oba druhy prolínají nebo se omezují pouze na jednu polovětu (obvykle první), zatímco v druhé probíhá normální sled dvoutaktí a třítaktí.
      Těžko lze posoudit, zdali tyto obměny byly výsledkem nejisté paměti nebo záměrného úsilí o zpestření tradované metrorytmické základny. Zdá se, že oba směry se na tomto vývoji podílely.13) Ke konzervování pětitaktových útvarů přispívalo snad nejvíce používání těchto nápěvů při rodinných a výročních obřadech (svatba, dožínky), které se po celé věky v zásadě[/] neměnily, podobně jako zpěvy ve volné přírodě (na pastvě, při žních). Teprve za jiných podmínek a při jiných příležitostech se počala jejich formáłní struktura pozměňovat a obohacovat dalšími prvky, jako byla třebas záměna lichočleněného dvojtaktí (3+3) za sudočleněné (4+2). V příkl. 5c 2 vyplňuje sudočleněný tvar první polovětu, jindy prostupuje celým nápěvem (Mika 56, 68, Pol.-Kub. I 31 a jiné) nebo se kombinuje s dvojtaktím lichočleněným.14)
      Označení "krakoviak" (=tanec) se vztahuje k staršímu chápání tohoto pojmu. Dnes pod ním rozumíme spíše ustálenou kombinaci lichočleněných a sudočleněných formulí (3+3+4 +2), které k našemu typu goralské noty nepatří. Nejvlastnější doménou této noty byly parlandové, přednesově uvolněné zpěvy z přírody nebo na svatbě, jako např. krásná píseň ze Slovácka Zazpívaj, slavíčku, zazpívaj pěsničku (B II 261), ke které bychom mohli uvést řadu podobných, tu více, tu méně zdařilých znění z jiných míst - i z Podhalí, i ze Slovenska (srov. mimo jiné Chyb. 111, 112, Bartók I 178) .
      Na závěr jen několik poznámek:
      Termín "goralská nuta" používáme proto, že typ nápěvu, který jsme vyšetřovali, se dochoval nejhustěji v repertoáru lidového zpěvu horalů na Oravě a Podhalí. Průměrně 35-40 % ž cełkového počtu vypublikovaných nápěvů z této oblasti, tedy přibližně každá třetí píseň (nápěv) je mu poplatná. I když tento poměr nemusí být zcela přesný - víme, že při otiskování písňového materiálu přichází v úvahu zpravidla jen výběr -, nemusí se příliš vzda

179

lovat od skutečnosti, uvážíme-li, že horské oblasti vůbec si uchovávaly konzervativnější rysy ve způsobu života svého lidu a jeho vkusu, nežli jejich sousedé v níže položených krajích. Na Slovensku a na východní Moravě je náš typ v poměru k ostatním druhům zastoupen mnohem slaběji, i když je zase v celku početnější a výrazově rozmanitější.
      Snad není třeba opakovat, že je to typ po stránce verzifikační šestislabičný, nikoli dvanáctislabičný, jak soudí L. Bielawski (Rytmika polskich pieśni ludowych, Kraków 1970, s. 146) se zřetelem na rýmovou stavbu. Vycházíme-li při čłenění veršové délky z nápěvu, shledáme, že je často založen na doslovném opakování (v rytmickém rozšíření) vstupního segmentu šestislabičného a teprve na druhém místě pra[/]cuje s opakováním celé dvanáctislabičné fráze. Na podkladě více nežli 600 nápěvů tohoto druhu, přístupných v tištěných sbírkách, snažili jsme se vymezit jejich odlišnosti v různých etnických oblastech (v Polsku, na Slovensku a na Moravě), a to jak po stránce rytmické a melodické, tak i v technice variační. Zásadně šlo tu o významově tematický hudební rozbor konkrétního písňového modelu, který je realizován v jednotlivých na sobě blízce závislých nápěvech, i když to nemusely být pokaždé varianty v užším smyslu, v nápěvech, které se rozletěly po poměrně širokém teritoriu, zůstaly však omezeny převážně na hornaté oblasti karpatské, kde se též s největší pravděpodobností někdy před více než třemi staletími zrodily v prostředí pastevců ve volné přírodě.[/]

Poznámky
1.
      ZICH, O.: Rytmické zvláštnosti lidových tanců československých. In: NVČsl, XXII, 1929, s. 22-30.
2.
      KRESÁNEK, J.: Slovenská ľudová pieseň so stanoviska hudobného, Bratislava 1951, s. 217-220.
3.
      SCHERING, A. ji označoval termínem "tektonické ritardando" (v díle Aufführungspraxis alter Musik, Leipzig 1931, s. 27).
4.
      Ve sborníku O životě písní v lidové tradici. Red. B. BENEŠ, Opera universitatis Purkynianae Brunensis Facultas philosophica 182, 1973, s. 121-131.
5.
      V publikacích A. CHYBIŃSKÉHO, V. KOTOŃSKÉHO, A. MIKY - A. CHYBIŃSKÉHO a A. SZURMIAK-BOGUCKÉ v antologii Pieśni Podhala (viz rejstřík Sbírky a publikace). Výčet zkoumaných nápěvů je v separátním rejstříku. Podobně u pramenů ze Slovenska[/] a z Moravy. Do počtu jsou většinou zahrnuty i blízké varianty, ne-li shodná znění, o něž by se měl celkový souhrn snížit. Na druhé straně by bylo žádoucí soubor doplnit rukopisným materiálem. Výsledný poměr by však zůstal patrně stejný.
6.
      Úvahy o rytmice opíráme o statistické šetření zkoumaných jevů, stejně jako u ostatních výrazových složek. Vzhledem k nepřesnosti některých starších záznamů a k volné přednesové praxi, která dovolovala týž nápěv (i s týmž textem) při opakování pozměňovat jak rytmicky, tak i melodicky, neuvádíme vzájemné poměry v procentech. Byly by to jen při bližné údaje. Výjimku činíme toliko v odstavcích o kadencích u hlavní césury v zájmu přesnějšího vyjádření.

180

7.
      Malými písmeni označujeme. jednotlivé (melodické) řádky. Stejná písmena značí identický nebo jen nepatrně odlišný průběh melodie.
8.
      V novějších zápisech našeho nápěvového typu se tyto transpozice vyskytují poměrně zřídka. I v taneční písni ze Slovácka (Hody, milé hody, Pol. IV 49), jejíž nápěv začíná shodně se starou svatební písní ze Zvolenska (Bartók I 178), melodie se neopakuje v kvintové transpozici jako na Slovensku, ale samostatně se rozvíjí.
9.
      Ještě r. 1959 zapsal F. Poloczek tento nápěv v Dol. Srnie u N. Mesta n. V. bez podstatných odchylek od znění ze Zlínska (v záhlaví) a z Trenčanska (v 2. a 3. řádku). Po naše dny se uchoval na Slovácku (Pol. IV 110, 153: Na tých lhotských lúkách a Pršalo, bylo tma) jen s mírně pozměněným třetím řádkem. Vít. Novák jej použil ve své Slovácké suitě jako hlavního tématu ve větě Zamilovaní, podobně jako L. Janáček ve sboru Daleko široko (Její pastorkyňa) připomíná zase píseň Oliva, oliva (příkl. 1).
10.
      Srov. VETTERL, K.: Heuristické problémy studia nápěvů lidových písní, Národopisné aktuality, 12, 1975 s. 115-134.
11.
      Každý si vybírá ze zpívaných, akordů svůj hlas tu nižší, tu vyšší. Kolik zpěváků, tolik různých linií[/] melodických. KOTOŃSKI, V.: Uwagi.... IV, s. 19n, a Goralski..., s. 26).
12.
      Užitečnost této metody se ukázala v poslední době též ve studii slovinského badatele VALENSE VODUŠKA (Über den Ursprung eines charakteristischen slowenischen Volksliedrhytmus. Alpes orientales, V, Ljubljana 1969, s. 151-181). Přesvědčivě dokládá, jak se na určitém území v určitém období dávala přednost jen určitým modelům resp. typům metrorytmickým, jejichž zrod může sahat daleko do minulosti. Ještě názorněji to prokázal zvláště V. HOŠOVSKlJ ve své vynikající práci U istokov narodnoj muziki Slavjan (Moskva 1971, český překlad O. a F. Hrabalovi, Praha 1976), která se v analytické části o tuto metodu rovněž opírá.
13.
      V této souvislosti nelze vyloučit ani vznik útvarů aa/ba, kde člen "b" tvoří dvojtaktí, obklopené trojtaktími "a", jako např. ve známé slezské písni Beskyde, Beskyde (viz J. Mojžíšek - E. Rund, č. 22), srovnáme-li její nápěv s goralskou nutou v příkl. 11 ab.
14.
      K jiné skupině, odlišné i geneticky, patří čtyřřádkové nápěvy, jejichž záhlaví a závěrečný člen představují rytmicky prodloužené segmenty vnitřních úseků, tedy ă/aaă (= a/bba), které se spojuji nejen s šestislabičnou, ale i s delší veršovou strukturou, jak to dokládají zejména četné písně z Čech.[/]

SBÍRKY A LITERATURA
(v závorkách jejich zkratky)


      BARTÓK B.: Slovenské ľudové piesne I. Red. A. Elscheková, O. Elschek a J. Kresánek. Bratislava 1953. (Bartók I) .

      BARTOŠ, F.: Nové národní písně moravské, Brno 1882 (B I) Národní písně v nově nasbírané, Brno 1889 (B II) a Praha 1901 (B III).

      BÍM, H.: Lidové písně z Hustopečska, red. J. Vysloužil, Praha 1950 (Bím H).[/]

      GALKO L.: Ľudové piesne z Liptova a Oravy. Podla zbierky Jozefa Czupru z pol. 19. stor. Martin 1958 (Czupra):

      ČERNÍK, J.: Zpěvy moravských Kopaničářů, Praha 1908 (Č Kop). Záleské písně z okolí Luhačovic, Praha 1957 (Č Zál).

      GELNAR, J. - SIROVÁTKA, O.: Slezské písně z Třinecka a Jablunkovska, Praha 1957 (Gel-Sir)

181

      GERYK, J.: Slovenské ľudové piesne z Púchovskej, doliny, I, II, Bratislava 1922, 1926 (Ger).

      CHYBIŃSKI, A.: O muzyce górali tatrańskich (i) podhalańskich. Melodie podhalanskie. In: O polskiej muzyce ludowej. Red. L. Bielawski. Warszawa 1961, s. 39-111, 435-507 (Chyb) .

      KOTOŃSKI, V.: Uwagi o muzyce Podhala. In: Muzyka IV, 1953, Nr. 5-6, 7-8, 11-12, V, 1954, Nr. 1-2; Góralski i zbojnicki. Kraków 1956 (Kotoński).

      LÍSA, V.: Slovácké a lidové písně z Uh. Hradišťska, Kroměříž 1919 (Lísa).

      MIKA, E. - CHYBIŃSKI, A.: Pieśni orawskie, Kraków 1957 (M nebo Mika).

      PECK, E.: Valašské národní písně. Brno 1884 (Peck).

      Pieśni Podhala. Antologia. Red. J. SADOWNIK. Viz A. Szurmiak - Bogucka.

      Písně a tance z Valašskokloboucka, I, II. Red. K. VET TERL, sv. II společně s Z. JELÍNKOVOU. Praha 1955, 1960 (Vkl I, II).[/]

      POLÁČEK, J.: Slovácké pěsničky I-Vl, Brno 1936 - Praha 1951 (Pol).

      POLÁŠEK, J. N., KUBEŠA, A.: Vałaské pěsničky III-V, Milotice n. B. 1941-1946 (P-K).

      Slovenské ľudové piesne I-IV. Red. O. ELSCHEK, K. HU DEC, F. POLOCZEK. Bratislava 1950, 1952, 1956, 1960 (SLP).

      Slovenské Spevy I-III, Turč. Sv. Martin 1880, 1890, 1899 (S1 Sp).

      SUŠIL, F.: Moravské národní písně, Brno 1860 (Praha 1951, red. J. Václavková a R. Smetana) (Suš).

      SZURMIAK-BOGUCKA, A.: Pieśni Podhala. Kraków 1957 (Sz nebo Szurm).

      TONKOVIČ, P.: Spevy z Oravy, Martin 1954 (Tonk).

      Ukrajinski narodni pisni prjašivskoho kraju, I-II. Red. J. KOSTJUK a J. CIMBORA. Bratislava 1958, 1963 (Ukr). A

      ÚLEHLA, VL.: Živá píseň, Praha 1949 (ÚN).

      ZÁLEŠÁK, C.: Pohronské tance, Martin 1953 (Zál).

NÁPĚVY s pětitaktovými frázemi (33/321) v tištěných publikacích (viz seznam Sbírky a literatura)
1. Z Podhalí a Horní Oravy
     (A) Chybiński: 52, 53, 58, 59, 60, 61, 63, 66, 68, 69, 70, 71,72, 73, 74, 75, 77, 78, 79, 80, 81, 82, 83, 84, 85, 89, 90,92, 93, 94, 95, 97, 98, 99, 101, 106, 107, 108, 110, 111,112, 202. Úhrnem 42.
     (B) Mika-Chybiński: 1v, 2v, 6/v II, 7, 7v, 8, 8v, 9v, 10, 10v,11, 11v, 12v, 14, 14v, 17, 17v, 18, 20, 23, 24, 25, 30,39, 41, 43, 51, 57, 61, 64, 66, 69, 73, 74, 78, 78v, I,
     II, 84. Úrnem 39.
     (C) Szurmiak-Bogucka: 12, 26, 28, 29, 30, 32, 36, 45, 50,51, 53, 54, 55, 59, 62, 66, 76, 77, 78, 79, 82, 84, 85, 86,87, 90, 94, 95, 96, 97, 104, 105, 106, 107, 109, 112, 113,114, 115, 116. Úhrnem 40.
     (D) Kotoński, Muzyka IV (5-6) : 1, 7, 9, 10, 11ab, (7-8)3, 4 ab, 5, 6, 10, 17, 19, (11-12) : 4, v (1-2) : 88;
     Goralski: 17, 21. Úhrnem 18.
     Dohromady 139 nápěvů.

2. Ze Slovenska
     (A) Slov. spevy I: 143, 171, 180, 193, 291-93, 302, 348,484, 540. -
     II. 10, 28, 199, 226, 292, 319, 340, 397, 451, 495, 528,544, 645, 683.
     III. 56, 78, 85, 122, 123, 132, 137, 153, 167, 173, 209,236, 247, 252, 263, 266, 349, 353, 359, 433, 463, 478, 482,516, 580, 672, 679. Úhrnem 52.

182

     (B) Slov. lud. piesne I: 74, 198.
     II: 34, 59, 108, 112, 116, 117, 119, 120, 125-129, 131,133, 136, 146, 155, 159, 162, 171, 175, 182, 186, 187,190, 192, 195, 197, 199, 203, 208, 216, 217a, 222, 224,226, 228, 242, 244, 251, 257, 270, 279, 281, 290, 293,294, 296, 298, 412, 448, 488, 501, 502, 531, 563, 572,588.
     III: 17, 34, 172, 184, 186, 187, 199, 217 a b, 232, 233,241, 251, 256, 278, 284, 288, 290, 296, 301, 312, 314,320, 364, 392, 399, 406, 412, 433, 442, 454, 490, 499,630, 640, 735, 828, 908.
     IV: 8 ab, 9, 23, 24 abc, 64, 151, 154, 155 a-d, f-h, i,159, 163, 164ab, 165, 236a, 263, 421, 449, 452, 453, 455,466, 477. Úhrnem 131.
     (C) Czupra: 72, 92, 112, 115, 124, 153, 160, 206, 212, 239.
     Úhrnem 10.
     (E) Bartók I: 16r, 19f, 21g, 22d, 23a, 23b, 25ab, 35e, 37abc,50-52, 162ab, 165, 167abc, 168, 169a, 174, 175a, 176,177a-e, h, 178. Úhrnem 34.
     (F) Zálešák: s. 26, 43, 74, 76, 77, 122, 124. Úhrnem 7.
     (G) Geryk I: 30; II: 9, 26, 98. Úhrnem 4.
     (H) Ukraj. I: 95, 182, 185; II: 102, 293, 434. Úhrnem 6.
     Dohromady 256 nápěvů kromě 13 bez uvedení lokality,popř. s lokací spornou: S1 Sp I 79, 210, 237, 433, 435,545, 547, 554, 561, 564; - II 38, 611. SLP I 296.

3. Z Moravy a Slezska
     (A) Sušil: 144 (300), 242 (487), 246a (492), 262 a (521),269b (533), 285 (555), 301a (585), 317 (621), 320b(628), 340 (657), 401b (755), 467d (862), 506 (928),518 (949), 555d (1040), 605 (1130), 621 (317), 627(1208), 632a (1242), 643 (1283), 647 (1290), 677(1337), 683d (1362), 687b (1369), 703 (1412), 750e(1565), 798 (1926), 803 (200). Úhrnem 28.
     (B) Bartoš I: 21, 32, 51, 57, 69, 223.
     II: 11, 16b, 110, 123, 149, 253, 257, 282, 400, 423f, 428,44;a b, 523b, 533, 552, 590c, 607, 689, 759, 851.
     III: 57, 135, 195, 302, 326, 343, 456a, 477, 492, 550b,580, 685, 805, 809, 816, 870, 908, 938, 985, 990, 994,997, 1000, 1004b, 1010, 1251, 1258, 1261, 1309, 1480,1509, 1731, 1748. Úhrnem 60.
     (C) Černík, Kopanice: 2, 15, 21, 24, 28, 43, 85, 93, 129,166, 182, 186, 193, 200, 204, 206, 211, 213, 226, 242,243, 253, 266. Úhrnem 23.
     (D) Iísa: s. 45, 77, 90, 96, 103. Úhrnem 5.
     (E) Poláček I: 12, 33, 71.
     II: 16, 18, 21, 64, 69, 81, 122, 149, 252.
     III: 11, 27, 195, 201, 249.
     IV: 9, 14, 47, 49, 54, 74, 110, 165, 182.
     V: 39, 124.
     Vl: 54, 186, 235, 237. Úhrnem 32.
     (F) Úlehla, Živá píseň: 64, 90 (2 var.), 108 (2 var.), 154,215 (2 var.). Úhrnem 8.
     (G) Peck: 34, 42, 223. Úhrnem 3.
     (H) Černík, Zálesí: 6/2, 9a, 23, 52b, 72, 85, 132, 193, 196,208a, 210, 225, 226, 228, 240, 244, 249, 327, 395, 465,532a, 535. Úhrnem 22.
     (Ch) Polášek-Kubeša III: 144.
     IV: 29, 45, 87, 88, 98, 109.
     V: 16, 118, 120. Úhrnem 10.
     (K) Val.-Kloboucko: 3c, 23a,c, 41a, 61b, 83, 106.
     II: 162, 173, 174, 181, 184, 186, 187, 189, 190, 193,200b, 272. Úhrnem 19.
     (L) Gelnar-Sirovátka: 90, 136a, 155a, 167b,c. Úhrnem 5.
     (M) Různé: Sušil 242 (487), 246 (492), 262 (521), 301(585), 518 (949), 627 (1208), 687b, (1369), 750e(1565).
     Bím, Hustopečsko: 17, 87, 92, 127. Úhrnem 12.
     Dohromady 227 nápěvů.

183

DIE GORALEN-WEISE UND IHRE ANALOGIEN AUS DER SLOWAKEI UND MÄHREN (Zusammenfassung)

      Es handelt sich um die Weise eines sechssilbigen Vierzeilers, der in zwei fünftaktige Abschnitte (Phrasen) geteilt wird, wobei jede ungerade Melodiezeile einen Zweitakt zu je drei Silbennoten (3+3) bildet und jede gerade in Dreitakt (3+2+1) verlängert wird (s. Notenbsp. 1). Bereits in der Szirmay-Keczer Sammlung aus dem 18. Jh, und in der Sammlung aus Oponice (1730) in der Slowakei ist sie nachweisbar. (Bsp. 2.) Die polnischen Musikforscher A. Chybiński und V. Kotoński bezeichneten sie als einen der wichtigsten Bestandteil der traditionellen Volksmusik in Podhalí (nördlich der Hohen Tatra[s] auf polnischer Seite), vermutlich Erbschaft der einstigen walachischen Hi[e]rtenkolonisation aus dem 16. Jh. Mit der Zeit verpfIanzte sich die Weise in verschiedenen Umwandlungen im Karpatenbereich südlich und westlich über die Slowakei bis nach Mähren und östlich bis nach Siebenbürgen. Blieb jedoch überwiegend an bergige Goralgebiete beschränkt. Der Ausmass und Charakter dieser Verpflanzung war reicher als man bisher angenommen hatte. Al[l]ein in den slowakischen Sammlungen finden wir mehr als 250 Auf[/]zeichnungen dieser Art, in mährischen ungefähr 230, zusammen also rund 480, gegen 139 in den neueren polnischen Publikationen.
      Noch interessanter ist die Tatsache, dass in jedem ethnischen Bereich der Charakter dieser Weise sich anders gestaltete. In Podhalí neigt z.B. schon ihre Rhythmik eher zu einer Einförmigkeit im Vergleich zu den slowakischen oder ostmährischen Weisen, ähnlich wie ihr formaler Aufbau. Auch in der Melodiegestaltung zeigen sich Unterschiede, besonders in der mehr schwungvollen Melodieführung in Mähren (Bsp. 3), als in den polnischen oder ostmährischen Weisen (Bsp. 4). Die Differenzeierung bezi[c][e]ht sich auch auf die Tonale Basis und die gesamte Variationstechnik (Bsp. 5), wobei etliche enge und meistenteils spontane Zusammenhänge zwischen polnischen und slowakischen, bzw. mährischen Varianten (Bsp. 6-11) auftauchen.
      In der Beilage sind Verweise an die entsprechenden Melodien in den Sammlungen bzw. Literatur genannt.
      Übersetzung: K. Vetterl

184

Národopisné aktuality roč. XIV. - 1977, č. 3

SUŠILOVY MORAVSKÉ NÁRODNÍ PÍSNĚ PO STRÁNCE METRICKORYTMICKÉ [obsah]


      JIŘÍ VYSLOUŽIL, Katedra věd o umění filozofické fakulty UJEP, Brno
      Sušilova sbírka lidových písní představuje etnograficky, slovesně i hudebně jednu z nejpozoruhodnějších památek naší národní kultury. Generace našich składatelů ocenily uměleckou jedinečnost Sušilovy sbírky tím, že z ní inspiračně a tematicky těžily (P. Křížkovský, L. Janáček, V. Novák, B. Martinů aj.). Folkloristy a teoretiky umění zajímala a zajímá tato sbírka jako pramen vědeckého studia lidové písně. Sbírka lidových písní, jejíž původní poslání mělo být především národně buditełské, se tak najednou octla ve středu kritických úvah znalců, začala se na ni klást stejná měřítka jako na každý jiný literární nebo hudební pramen. Do popředí zájmu se dostała otázka autentičnosti, hodnověrnosti i objektivity Sušilovy sběratelské práce a z ní zejména způsob notace.
      1. Kritikové (Leoš Janáček, Vladimir Úlehla, R. Smetana, B. Václavek),
      Sušilovi pokračovatelé, Bartošovi społupracovníci, Eduard Peck aj. V zásadě převzali no[/]tační způsob Sušilův. Ale již Leoš Janáček reagoval kriticky na Sušilovo pojetí "moravských národních písní" mimo jiné ve své a Bartošově Kytici z národních písní moravských, slezských a českých (1890, 4[.vyd.]1953), v níž opravil a upravil některé Sušilovy zápisy tak, že z nich odstranil pokłesy proti zákładním pravidlům přízvučného deklamačního principu, která Sušil jako stoupenec časomíry vždy nerespektoval.1)

      Další Sušilův kritický posuzovatel Vladimír Úlehla odmítnul Sušilovo pojetí notace proto, že negovala zvláštní metrickorytmické členění

185

východomoravských písní, které podle Úlehlova názoru tíhlo "k lichému metru, k taktu pěti, sedmi, devítiosminovému". Úlehla soudil, že takt se do zpěvní praxe lidové písně přenáší z chůze nebo z tanečního kroku (takt v moravských národních písních se proto "rovná vždy jednomu nebo dvěma krokům procházkovým nebo tanečním"). Podle Úlehly zpěváci nenasazují také první tón hudební fráze na počáteční (těžkou) dobu taktu, ale s jistým opožďováním, čímž vznikají ve východomoravské lidové písni ona "Úlehlova lichá metra",2) která Sušil v notaci nevyznačil. Úlehla tedy úplně neodmítal[/] Sušilovu "taktovou teorii", měl spíše námitky k její konkrétní realizaci, protože přizpůsobovala takt a rytmus vžitým normám klasické hudební periodicity. Úlehla si dovolil v přepisech taktu a rytmu písní ze Sušilovy sbírky ještě podstatnější opravy než Janáček. Některé zápisy Sušilovy převzal do svých "50 moravských písní" beze změny, jiné zase opravil tak, že jim dal odlišný metrickorytmický význam. Tak například lašskou taneční píseň typu starodávného "Aj zerzaj, zerzaj ", kterou Sušil zapsal v 3/4 taktu (č. 442 od Příbora), přepsal do lichého 7/8 taktu (50 moravských písní, č. 25).

      Věcná a heuristická problematičnost tohoto počinu je zjevná na první pohled (ve vlastní sběratelské praxi se Ulehla s touto písní nikdy nesetkal a nemohl znát její "autentické" znění). Editoři nového vydání Sušilových Moravských národních písní (3[. vyd.]1941) Robert Smetana a Bedřich Václavek tento způsob "kritiky" právem odmítli,3) poněvadž podle nich znamenal
     a) podstatný zásah do hudebního organismu Sušilovy sbírky jako literární a hudební památky svého druhu,
     b) a poněvadž šlo o zásahy a změny těžko kontrolovatelné a ověřitelné.

      Kritickým vydáním Sušilových Moravských národních písní i rozruchem a polemikou, kte

186

rou vyvolaly před lety Úlehlovy pokusy o revizi Sušilových zápisů,4) však nebyly objasněny dohady kolem jejich pramenné hodnověrnosti. Jediným pozitivním ziskem těchto kritických úvah byl poznatek, že Sušil zapisoval "moravské národní písně" v taktových schematech.5) Ale odpověď na otázku, v čem spočívá schematismus jeho notových zápisů, se hledala v tom, že používal "taktových schemat" umělecké hudby v notaci, která lidovou píseň "v pravém slova smyslu vtěsnávala do tvrdého límce - do panského metra" (50 moravských písní, s. 15).
      Ale: dá se vůbec tvrdit, že by taktová schemata umělecké hudby byla jedinou určující složkou notačního způsobu Sušilova? A dále: lze vůbec předpokládat, že odstraníme jeho slabiny tehdy, když prostě odmítneme "taktovou teorii" a nepokusíme se pochopit a vyložit, proč Sušil v notaci používal určitých taktových schemat a jakými rytmy je vyplňoval?
      2. Notace taktu a rytmu v Sušilových sbírkách
      Sušil bezesporu rostl v kulturním ovzduší, které bylo prostoupeno barokní a raně klasickou hudbou. Toto zvláštní hudební klima moravských kulturních center na čas úplně překrylo živé hudební dojmy, které získal v mládí zpěvem a provozováním lidové hudby. Ale snad to ani nebyla přímo barokní a klasická hudba, která ovlivnila Sušilovo pojetí "moravských národních písní". Sušil jako jeden z přispěvatelů Slovanských národních písní (1822-1827) F. L. Čelakovského musel přece dobře znát několik nápěvů z klavírních harmonizací[/] českých lidových písní této sbírky (z dílu druhého, knihy první), které byly metrickorytmicky notovány v duchu umělecké hudby a zčásti oděny i do "klasicistního" harmonického roucha, jímž se koneckonců vyznačují i harmonizace v Sušilových Moravských národních písních (1835, předmluva 1832) .6)
      V hudební příloze (91 harmonizovaných hudebních nápěvů pro klavír k 190 textům) své první sbírky (1835) zapisoval Sušil "moravské národní písně" v jednotném a jednoduchém taktu (buď 2/4 takt nebo 3/4 takt). V jediném případě použil 3/8 taktu, jenom ve třech případech taktu alla breve, v jediné písni (č. 153) použil i předtaktí. Tempovým údajem jsou sice ve sbírce opatřeny všechny nápěvy, ale týkají se sotva tempa, v němž byly písně zpívány. V periodicky jednotně členěné hudební větě a v jednotných jednoduchých taktech vyměřoval Sušil rytmus, jehož pravidelnost porušují výjimečně prodloužené koncovky hudebních frází, které vyznačil fermatou (č. 9, ve sbírce z r. 1860 však tuto fermatu nakonec zrušil a provedl i menší úpravy v melodii, č. 1027). Hudebně, druhově a regionálně nebyl písňový materiál první Sušilovy sbírky nijak mnohotvárný. Proto asi nezkušeného sběratele ani nepodnítil k tomu, aby promýšlel své notační zásady.7) Podle Sušilovy sbírky z r. 1835 se "moravské národní písně" metrickorytmicky mnoho neliší od lidové písně v Čechách a s ní i od "západní" umělecké hudby barokní a klasické.8)
      V zásadě nový pohled na metrickorytmickou strukturu "moravských národních písní" nepři

187

nesla ani druhá sbírka Sušilova (1840), k níž vydal nápěvy (288) ve zvláštním sešitě tentokráte již bez harmonizace. Většina nápěvů sbírky z r. 1840 je notována v jednoduchém jednotném sudém a lichém taktu, v němž je pak rytmus vyměřen osminovými, čtvrťovými a půlovými notami.9) "Nová Sušilova sbírka" jako celek však proti sbírce z r. 1835 obsahuje přece jenom několik novinek. Ve zvláštním seznamu na konci textového sešitu Sušil zaznamenal druhovou příslušnost písní. Jsou v něm kromě jiných registrovány 4 písně "žatevní či žnecké", 16 písní "svatebních" a 11 písní "tanečních". V notaci písní "tanečních" převažuje 2/4 a 3/4 takt. Některé z těchto písní přešly beze změny do Sušilovy sbírky z r. 1860. V písni č. 362 "Syneček se u muziky točí" (Sušil III, č. 1897), notované ve 3/4 taktu, poznáváme lidový tanec ze střední a jižní Moravy typu "za[/]vádky", v písni č. 238 variantu východomoravského dvoudobého tanečního nápěvu "Muzikanti co děláte" (Sušil III, č. 1769). Pozoruhodných je i několik záznamů ve čtyřčtvrtečním taktu (C). Čtyři z těchto záznamů jsou písně "žňové" (č. 13, 198, 231, 418) a jejich zvláštní "táhlý" charakter je notačně vyjádřen i tempovými údaji lentissimo, adagio, tardissimo, tardissimo plene choro, které podle všeho již přihlížejí k podání ve zpěvní praxi, Ve složeném čtyřdobém taktu je pak jejich rytmus vyměřen převážně delšími rytmickými hodnotami (nejkratší čtvrtina, nejdelší celá nebo půlová s korunkou). Až ve své třetí sbírce Sušil některé z těchto "žňových" písní metricky a rytmicky sice upravil, zřejmě na základě nového opakovaného poslechu i na základě poznání zvláštní metrickorytmické struktury tohoto typu.10)[/]

      Skutečnost, že mezi vydáním Sušilovy druhé a třetí sbírky uplynulo 13 až 20 let (první sešit třetí Sušilovy sbírky vyšel r. 1853, celá sbírka v definitivním znění r. 1860), nebyla způsobena jenom vnějšími okolnostmi, Sušilovou rozsáhlou vyčerpávající sběratelskou činností, ale[/] i intenzívní přípravnou prací, bez níž by těžko edičně zvládl početný hudebně, slovesně a etnograficky tak různorodý a nový písňový materiál,11) jaký se mu podařilo nashromáždit pro Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými (1860). 12) Při sledování našeho tématu

188

zvláště oceňujeme, že Sušil nyní věnoval zvýšenou pozornost druhovému určení a regionálnímu původu svých zápisů.13) Přesně vyznačil lokality a roztřídil písně do deseti skupin podle slovesné tematiky, přihlížeje přitom více nebo méně i k jejich funkci, k podstatným změnám došlo v Sušilově třetí sbírce i ve způsobu notace. S lítostí jen zaznamenáváme skutečnost, že se Sušil vzdal tempového označování nápěvů. Označil tempo v několika málo případech italským názvoslovím (lento č. 262, 294, grave č. 1519, graciozo č. 345, andante č. 744, tarde č. 132, 2332, 2339, tardissime č. 31, 1332, 1524, 2320, 2355), k jednomu záznamu připojil lidové označení "helekavo" (č. 1586),14) které charakterizuje i způsob podání této písně. Tento nedostatek však vyvážila řada nových podnětů a prvků. Týkají se především volby a použití druhu taktu a týkají se i notace rytmu. Ve všech deseti skupinách sice převažuje sudý jednoduchý takt 2/4 nebo lichý jednoduchý takt 3/4. Vedle nich je v notaci některých písní použito v hojnější míře i taktů složených. V celém taktu je notováno 74 písní (v alla breve taktu 15 písní), ve 3/2 taktu 25 písní, ve složených trojdobých taktech 6/4, 6/8, 9/4, 9/8 je notováno celkem 39 písní, v 16 písních se střídá sudý a lichý takt. Z 1889 nápěvů je tedy 169 písní notováno jinak než v jednotném jednoduchém taktu. Vedle toho se však notace vyznačuje i novým způsobem rytmického vyměřování tónů ve zvolených taktových schematech. Trioly a nepravidelné rytmy s nestejnými dobami jsou stále vzácné. Na druhé straně však Sušil neváhá použít krátkých not (šestnáctin a osmin)[/] a dlouhých not (půlových, třídobých, celých popřípadě s fermatou) tam, kde chce notačně postihnout živou proměnnost a kontrastnost rytmického členění motivů. Notace třetí Sušilovy sbírky je již toho druhu, že se z ní dá určit po náležité srovnávací analýze a kritice zpěvní a hudební typ písní, které Sušil klasifikuje převážně ze slovesného hlediska. Mnohdy je Sušilovo pečlivé vyměřování rytmu cenné i pro kritiku jeho "taktové teorie".
      3. Ke kritice notového zápisu z metrickorytmického hlediska
      I tak však zůstala v Sušilově třetí sbírce řada nevyjasněných záhad. Tolikrát zdůrazňovaná Sušilova závislost na "taktové teorii" umělecké hudby (rozumí se především instrumentální) je jenom jednou z otázek, která ostatně může být interpretována různě (jednoduchý takt není toliko produktem umělecké instrumentální hudby, ale i lidového tance). Kromě toho, j ak jsme již ostatně upozornili, Sušil používal vedle taktů jednoduchých i méně obvyklých taktů složených, nejednou taktová schemata v notaci střídal. Někdy použil v notaci téhož písňového typu jednoduchého taktu třídobého a jindy opět vystřídal jednoduchý dvoudobý takt s taktem trojdobým. Byly tyto záhady a odchylky dílem náhody nebo výsledkem sběratelské empirie či teorie?
      Jednou z nejméně objasněných záhad Sušilova notačního způsobu zůstává skutečnost, proč a jak používal taktu třídobého a proč notoval četné "legendy, balady a žňové" a jiné písně

189

v třídobém taktu s předtaktím, který úplně odporuje základním pravidlům české hudební deklamace i sylabotonickému principu, na němž je založena metrickorytmická výstavba českého folklórního verše.15) Na záhady narazíme i při pátrání po příčině, proč Sušil používal dvoudobého taktu. Máme v těchto jevech hledat jenom doklad jeho závislosti na "taktové teorii" umělecké hudby nebo smíme je považovat za nedostatek Sušilovy notace nebo naopak máme v použití jednoduchých taktů spatřovat důkazy Sušilovy teoretické poučenosti a analy[/]tické schopnosti? Na Sušila musel nepochybně působit příklad barokní a klasické hudby. O tom jsme se již zmínili v popisu notace jeho prvních dvou sbírek. Ale i kdyby se Sušil, podobně jako sběratelé lidové písně v Čechách (přispívatelé Čelakovského, Jan Ritter z Rittersberku, později Karel Jaromír Erben) byl skutečně řídil vzorem umělecké hudby, nemůžeme mu to vytýkat v notaci písňových typů s "klasicistními" nápěvnými typy. Pravidelná osmitaktová perioda (4+4 takty) baladické písně (uváděné bez provenience, č. 345)[/]

nemohla být asi jinak notována než ve dvoučtvrtním taktu. Nejenom metrickorytmicky, ale i stavebně, melodicky a harmonicky jde o nápěv "klasicistního" (západního) typu, jakých ostatně v Sušilově třetí sbírce najdeme dost.16)
      4. O notaci písní k tanci
      Kvantitativně však "západní" nápěvné typy patří k méně početné části Sušilovy třetí sbírky. Většina nápěvů, které notoval ve 2/4 nebo 3/4 taktu má tonálně a stavebně znaky písni "východního" neklasického typu.17) Provenien[/]ce těchto písní je také nejčastěji označena lokalitami z východní Moravy nebo ze Slezska. Tak například v 27 lidových písních, které zapsal v jedné z nejvýchodněji položených obcí Slovácka v Březové u Uherského Brodu, je 14 nápěvů notováno ve 2/4 taktu, 12 nápěvů je notováno ve 3/4 taktu. Jenom v jedné písni se střídá 2/4 takt s 3/4 taktem.18) Zhruba týž číselný poměr vypočteme v notaci 58 písní ze šesti blízko položených obcí (Hrozenkov, Komňa, Lopeník, Nivnice, Suchá Loz, Strání). Ve 2/4 taktu tu zaznamenal Sušil 23 nápěvů, ve 3/4 taktu je notováno 25 nápěvů, jenom počet ná

190

pěvů notovaných ve složených taktech nebo se střídavými takty je vyšší (10) než v písních z Březové. Použití těchto taktů naznačuje Sušilovo úsilí vymanit notaci "moravských národních písní" ze zajetí strnulé "taktové teorie". Všimneme si na zvláštním místě, že tomu tak je i v notaci netanečních písňových typů (balady milostné, žňové a svatební písně, legendy). Sušilův dvoučtvrteční takt v písních z okolí Březové lze tedy považovat za etnografický fakt, který se nedá eliminovat z hudební struktury jejich nápěvů. Sušil určil správně i základní časovou míru, délku, rytmickou výplň taktu, tím, že ho vyměřil těmito rytmickými stopami(č. 794, 822, 1014, 1619, 1739, 1742, 1886, 2001). Objektivitu Sušilova určování a vyměřování hudebního metra a rytmu březovských "písní k tanci" (ve skutečnosti jen jedné z mnoha obměn 2/4 tance z moravsko-slovenského pomezí) prověří i pozdější moderní záznamy březovských "vrtěných" (dnes zvaných březovská "sedlcká") Janáčka, který je r. 1899 zapisoval v Březové při tanci za doprovodu hudby a který nevyměřoval jejich rytmus a takt pouhým odhadováním a porovnáváním časových délek tónů, ale přeměřováním délky nápěvů a jejich částic na vteřinovém ciferníku svých hodinek a na Mälzlově metronomu.19) Porovnáním zjistíme, že se od Sušilových záznamů Janáčkovy záznamy liší[/] vlastně jen tím, že je v nich někde použito triol a že jsou tempově přesně vyměřeny.  zásadě se Sušilova notace březovských "vrtěných" po metrickorytmické stránce mnoho neliší ani od dokonalých moderních zápisů dvoudobých tanců z moravsko-slovenského pomezí.20) Nemáme tedy důvod k tomu, abychom nedůvěřovali Sušilovým 2/4 taktům v notaci "písní k tanci" z moravskoslovenského pomezí tehdy, zjistíme-li na základě kritiky notového zápisu, že jde o písně, které se zpívaly k místním tancům. Musíme mít přitom ještě na paměti, že taneční písně najdeme jak v oddílech písní "hospodných", "žertovných, alegorických a naivných", tak i oddílech písní o lásce, "dějepravných", dokonce "posvátných".
      Sušil použil zcela oprávněně 3/4 taktu v notaci "písní k tanci" slezského starodávného a moravské zavádky (s metrickorytmickými figurami v doprovodu 3/4které se vyskytují v hojné míře v písních s milostnými, svatebními, baladickými a posvátnými texty (vedle písní v oddílech "hospodné, žertovné, alegorické a naivné").21) I při kritice notového zápisu lidových písní ze slezské oblasti a z Valašskomeziříčska bychom se mohli spolehlivě opřít o četné Janáčkovy záznamy taneční instrumentální hudby. Ukazují, že Sušil notačně správně postihl metrickorytmické schéma "starodávného", když pro něj volil 3/4 takt. Jeden z nejkrásnějších Janáčkových zápisů "starodávného" "Bystra voda vylela" z Petřvaldu je

191

variantou Sušilových svatebních písní k čepení nevěsty, které se, jak je známo, spojovalo vždy s obřadním tancem (č. 1176 z Pusté Polomě, č. 1178 od Příbora). Metrickorytmicky a zčásti i melodicky se Sušilovy varianty s Janáčkovými shodují.22) Někdy ovšem Sušil patrně nepostřehl metrickorytmické schéma tanců z moravskoslovenského pomezí a zaznamenal jejich nápěv v třídobém taktu i tehdy, když měl použít 2/4 taktu a v něm pak měl vyměřit triolový neb jiný nepravidelný rytmus (č. 1782 z Francovy Lhoty, č. 1907 z Radějova u Strážnice v oddíle písní "hospodných", poslední z obou písní je v Bartošově-Janáčkově sbírce z r. 1901 uvedena pod číslem 1777 jako taneční "do skoku" ve 2/4 taktu).
      5. O notaci "táhlých" pisní
      Janáčkovy zápisy (a zápisy jeho žáků) nám poskytnou cenný srovnávací materiál i pro kritiku Sušilovy notace "táhlých" písní. Začneme v této části naší úvahy opět s březovskými písněmi, jichž Janáček zapsal v Březové 28. Tento Janáčkův folkloristický materiál má pro kritiku Sušilovy sbírky nesmírný význam především proto, že obsahuje písně, které Sušil zapisoval[/] ve 3/4 taktu, zčásti v taktech složených, v taktech měnících sudé a liché hudební metrum.23) z celkového počtu 28 písní netanečního charakteru notoval Janáček jenom jedinou píseň ve 3/4 taktu, v jednom nápěvu vůbec neoznačil takt,24) v ostatních 26 nápěvech zato pestře střídal takty sudé s lichými, jednoduché se složenými (od 3/8 do 10/8 a od 2/4 do 6/4). Dokumentární hodnota těchto Janáčkových zápisů je cenná proto, že jsou výsledkem soustavného studia "táhlých" březovských písní. Naslouchal jim zprvu bezradně,25) ale nakonec vyměřil jejich rytmus s obdivuhodnou přesností.
      Janáčkova sběratelská zkušenost tedy hovoří zásadně proti použití 3/4 taktu v notaci "táhlých", netanečních březovských písní. Dokonce i kdybychom připustili, že složené takty vznikly v Janáčkově notaci přesným vyměřením rytmiky protažených koncovek, pak bychom musełi většinu těchto nápěvů chápat ne ve 3/4 taktu, ale ve 2/4 taktu. Například v lyrické písni "Treba som ja bledá" jsou protaženy koncovky poloveršů a jejich přesným vyměřením vznikl 5/8 takt a 7/8 takt. Základní metrický impułs ve 2/4 taktu je však obsažen v šestislabičném poloverši v 5. až 6. taktu.

192

Sušil také zaznamenal variantu této písně v Osvětimanech ve 2/4 taktu (č. 418 jeho třetí sbírky). Ve skutečnosti také mnohé rázovité nápěvy "východního" typu z Březové (č. 630, 748, 1240, 2196), z Hrozenkova (č. 1373, 1383,[/] 2315, 2329), z Komně (č. 459, 1316), z Nivnice a ze Strání (č. 2332 Sušilem předepsáno jako tarde) se divně vyjímají v "tvrdém límci" třídobého taktu:26)[/]

Oba nápěvy jsou metrickorytmicky spoutány schematem 3/4 taktu, jenom melodie první písně "Dolů, moj věneček" je rytmicky vyměřena tak, že budí důvěru. Poměr (kontrastnost) dlouhých a krátkých dob byl ve zpěvním podání asi tak nápadný, že neušel Sušilově pozornosti: nejkratší rytmickou jednotku vyměřil šestnáctinou, nejdelší rytmickou jednotku třídobou notou (dokonce s fermatou).27) Hojný výskyt dlouhých tónů (půlové, třídobé, noty[/] nejednou protažené fermatou), celkový způsob podání písně (dlouhé vyznívání zpěvních frází), které Sušil zvláště vyznačuje (tarde, tardissime, fermaty u některých koncovek) nás nenechá na pochybách o základním "táhlém" charakteru těchto písní, které i Janáček po usilovném studiu notoval s měnícím se rytmem a metrem, to znamená ne "v dílci času, taktu, předem určeném ".28) Sušil naproti tomu však metrum a rytmus těchto "táhlých" zpěvů[/]

"vpravoval do okovů jednotného taktu", abychom znovu použili slov Janáčkových, nejčastěji do 3/4 taktu. Jednoduchému taktu přizpůsobil Sušil zřejmě i notaci rytmu. Nápěv písně "Dolů, moj věneček" se mu vešel rytmicky do[/] 3/4 taktu jenom proto, poněvadž v něm protaženou koncovku vyznačil fermatou a hlavně poněvadž "chybějící" čas v taktech vyplnil čtvrtou, osminovou a šestnáctinovou pomlkou.

193

      6. K Sušilovu časoměrnému pojetí taktu
      Manipulace Sušilova s 3/4 taktem nás přivádí na jiný prvek jeho notace, na časoměrné pojetí taktu. K tomu je třeba říci, že Sušil náležel k stoupencům časoměrné prozodie (srv. jeho Krátkou prozodii českou 1861 a starší O prozodii 1856). Metrum básnické považoval tedy za fenomén, který se řídí především organizací dlouhých a krátkých slabik v stopy a ne jejich přízvučností a nepřízvučností. Proto také Sušilovi v notaci "táhlých" písní nezáleželo na tom, aby respektoval princip přízvučnosti jako základní normy deklamace svých písní. Když volil 3/4 takt, neváhal použít předtaktí, kteroužto "úpravou" nápěvu chtěl snad docílit toho, aby delší (půlová) nota padla pokud možno na. první dvě doby taktu, tedyTouto notační "úpravou" svých nápěvů dosahoval sestupného (trochejského) metra (zvláště krásné příklady "žňová" č. 1555 od Brna nebo "legenda" č. 22 od Příbora a Opavy)29) které považoval za metrum v české poezii včetně poezie lidové za zvláště oblíbené.
      Ve 3/4 taktu je v Sušilově třetí sbírce notována velká část "táhlých" nápěvů z východní Moravy a Slezska. V lidových písních ze Slovácka a z jižního Valašska volbou 3/4 taktu odlišil "táhlé" nápěvy od tanečních (dvoudobých). Vzhledem k hudebnímu metru a rytmu "starodávného" se "táhlé" a písně k tanci slezské oblasti a severní části Valašska v Sušilově notaci na první pohled tolik od sebe neliší. Obě[/] skupiny písní jsou notovány v jednotném jednoduchém 3/4 taktu. To jistě znesnadňuje typologické určení, které může přispět ke kritickému posouzení hodnověrnosti notace. Textovou analýzou, posouzením funkce i stanovením provenience písní se však dá zvážit, v kterých zápisech Sušil vyznačil 3/4 taktem taneční charakter písně a v kterých zase svým časoměrným pojetím taktu chtěl vyznačit jejich "táhlý" ráz (např. v proslulé baladě "Putovali hudci" č. 305 ze Stropnice od Příbora, ve variantě písně "O kalině" č. 809 od Příbora, ve "žňové" č. 1556 od Příbora aj.).
      Sušilovo časoměrné pojetí taktu nesporně deformovalo "moravské národní písně" po stránce deklamační, vnesło do jejich metrickorytmické struktury pojetí, které nelze ani hudebně ani esteticky odůvodnit. Je důsledkem Sušilova mylného teoretického východiska, které na notaci "táhlých" písní přenesl z časoměrné prosodie. Časomíra však vždy nevedla k otupení Sušilovy pozornosti při vyměřování délek tónů nápěvu, v odhadování poměru tónů dlouhých a krátkých, v postihování zvláštního rytmického členění nápěvů "táhlých" písní.
      7. Pokus o překonání "teorie jednotného taktu"
      Zejména třetí Sušilova sbírka vykazuje v notaci rytmu některých "táhlých" písní, na svou dobu pozoruhodné výsledky. Takt nevyplňoval Sušil vždy mechanicky různými rytmickými hodnotami tak, aby se "vešly" do časové výplně jednotného, nejčastěji 3/4 taktu: Sušil v notaci "táhlých" písní nejednou takty střídal a vyplňo

194

val je také různými rytmickými hodnotami, zřejmě na základě jejich velmi pečlivého pozorování a poslechu. Shodou okolností můžeme tyto kvality Sušilovy notace prověřit i srovnáním s novějšími zápisy Bímovými, který v notaci "táhlých" písní použil objektivních me[/]tod.30) Bím zapsal v roce 1907 v Zašové u Valašského Meziříčí "žneckou táhlou" píseň "Hezký Janek z lesa jede" v autentickém zpěvním podání, které zachytilo dialogickou formu těchto rázovitých zpěvů.31)[/]

      Je to táž píseň, kterou více než padesát let před Sušil (č. 1267, zde jako svatební píseň) Bímem zapsal ve Veselé u Valašského Meziříčí[/] Sušil (č. 1267, zde jako svatební píseň):[/]

Srovnáním obou zápisů téže písně zjistíme, že se Sušilův zápis v zásadě shoduje s moderním[/] zápisem Bímovým. Totéž se dá říci i o skupině variant "žňové" písně z Březové "Kde sme žali"

195

(Janáčkův zápis, náš not. příkl. str. 193), které Sušil zapsal v Březové a v Hrozenkově s třemi různými texty (č. 1551, 1552, 2329). Melodicky se všechny tři Sušilovy varianty a variant Janáčkův v podstatě shodují (březovský variant č.1551 je s Janáčkovým úplně shodný). Nás[/] však zajímá rytmické vyměření a metrické členění Sušilových nápěvů. Z tabulky budou zjevné některé společné i rozdílné zásady notace, ale současně i Sušilova citlivost při vyměřování měnícího se rytmického členění nápěvu.[/]

      V konfrontaci s dokonalými moderními zápisy obstojí tedy některé Sušilovy zápisy "táhlých" písní více než čestně. Ve dvou příkladech "žňové" z Veselé a Březové Sušil dokonce střídá hudební metrum a překonává "teorii jednotného taktu". V notaci obou nápěvů také odpadly zbytečné pomlky a neurčité fermaty, jimž by se ani Sušil nevyhnul, kdyby použil jednotného 3/4 taktu. Taktová změna v nich odpovídá metrickorytmickému členění obou kontrastních nápěvných dílců, hudebních frází. Rytmické členění nápěvů není v rozporu s jeho metrem a naopak, tvoří logický celek s melodií i s textem (v notaci není také deklamačních závad). Další, byť i ojedinělé zápisy Sušilovy, v nichž se střídá metrum (č. 177, 188,[/] 331, 348, 912, 984, 1131, 135, 1468, 2164, 2201, 2245 aj. vesměs v netanečních nápěvných typech), ukazuje, že Sušil směřoval k modernímu pojetí notace taktu. Když si uvědomíme, že byl prakticky prvním sběratelem lidových písní na Moravě a ve Slezsku (Sušilovi předchůdci nepřicházejí výsledky své sběratelské práce vůbec v úvahu, hlavní, německý předchůdce Sušilův z Moravy J. G. Meinert nezapisoval nápěvy), nemůžeme než s obdivem a úctou ocenit jeho velké životní dílo.
      Závěr
      Nešlo jen o dílo velké svým rozsahem v počtu sebraných písní Sušila na Moravě předstihli jenom Bím a další Janáčkova spolupra

196

covnice Františka Kyselková -, ale i o pramenný dokument nesporné vědecké hodnoty. I tato vlastnost Sušilových "Moravských národních písní" je sice dána mnohostranností a početnoští písňového materiálu, jejich skutečnou vědeckou cenu však určuje i způsob, jakým byl písňový materiál notačně fixován. Již to, že první sbírka "moravských národních písní" snesla vůbec vědeckou kritiku metrickorytmické stránky notového zápisu, svědčí o její nevšední dokumentární hodnotě. Snad se nám podařilo dokázat i to, že Sušilova notace nepřenesla mechanicky "ustálená metrická a rytmická schemata umělecké hudby" na folklórní písňový materiál. Teoretická báze a hlavně bohatá empirická zkušenost Sušilova byly jiné a mnohostrannější než teoretická báze pozdně[/] barokní a klasické hudební kultury moravských center v první polovině 19. století (ostatně metrika a rytmika jako samostatná součást hudební teorie vznikla až v druhé polovině 19. století, kdy se i česká hudba a teorie umění vymanily ze závislosti na časomíře). Jednotný a pevný takt dvoudobý a třídobý nemusel Sušil hledat v umělecké hudbě; poznal a objevil ho v početných skupinách tanečních nápěvů a zčásti i v písních "klasicistního" (západního) typu, v jejichž notaci ho také funkčně použil. V notaci hudebního metra a rytmu "táhlých" písní se sice Sušil nevymanil z dobové časoměrné teorie, ale ani jeho časoměrné pojetí taktu nevytvořilo nepřeklenutelné překážky pro vědeckou kritiku notového zápisu jeho sbírek.[/]

Poznámky
1.
      Z vědeckého hlediska se dají akceptovat pouze Janáčkovy změny taktu. Jeho zásahy do struktury rytmu porušují pramennou nedotknutelnost Sušilových zápisů (Kytice podle IV. vydání č. 10, 22, 62, 148, 151, 172, 180) .
2.
      ÚLEHLA, V.: 50 moravských písní, Praha 1940 s. 14 n a později v knize Živá píseň, Praha 1949, s. 310 n.
3.
      Pod dojmem kritických ohlasů na "50 moravských písní" Úlehla od své "kritiky" Sušilových notových zápisů upustil. V Živé písni konfrontoval své zápisy strážnické lidové písně se zápisy Sušilovými.
4.
      Srv. články - TROSTA, P.: k rytmu a taktu české lidové písně, Slovo a slovesnost, VII; 1941, s. 47-49,[/] RACEK, J.: Nové edice moravských lidových písní, Časopis Matice moravské, LXV, 1943, s. 175-186.
5.
      Srv. SMETANA, R. a VÁCLAVEK, B.: Doslov, s. 754, naposledy též VETTERL, K.: Československý hudební slovník, Il, 1965, s. 648.
6.
      JAN TROJAN ve své studii František Sušil a jeho harmonizátoři, Hudební věda 1969, č. 3, s. 354, toto pojetí klasifikuje jako pozdně barokní generálbas.
7.
      Ve své první sbírce nevyznačil Sušil vůbec lokality a neurčil také druhovou příslušnost svých zápisů.
8.
      Sušil interpretoval v Předmluvě (1832) ke své první sbírce i tóninu "moravských národního písní" v duchu barokní a klasické hudby a teorie jako dur-moll.

197

a přehlížel v nápěvech výskyt charakteristických tónů tzv. církevních stupnic.
9.
      V několika případech Sušil použil opět fermaty, ve dvou číslech je notován nápěv s předtaktím (č. 29 a 391), 7 písní je notováno v taktu složeném (C).
10.
      Některé písně (č. 13, 231) Sušil vůbec do třetí sbírky nepřevzal. Snad si byl později vědom nedokonalosti svých prvních záznamů "žňových" písní.
11.
      Dnes ovšem nelze rozhodnout, zda nebyla notační nedokonalost prvních Sušilových záznamů "žňových" písní způsobena podáním lidových zpěváků a prostředím, v kterém tyto písně zapisoval. Na faře či ve škole se "táhlé" zpěvy nenesly do takové rytmické šíře jako ve volné přírodě. Toho si všiml i Janáček (srv. moji edici LEOŠ JANÁČEK O lidové písni a lidové hudbě, Praha 1955, s. 122). To že však Sušil naznačil tempovými údaji a vyměřením dlouhých tónů "táhlý" charakter svých "žňových" písní již ve sbírce z r. 1840, by spíše nasvědčovalo tomu, že je slyšel v autentickém podání přímo v terénu. V tom případě by nedostatky notace padly na jeho vrub.
12.
      Úplně nově nebo alespoň ve větším počtu jsou zastoupeny zejména "legendy, balady, svatební, žňové" a jiné obřadní písně. Například z 18 "žnových" písní třetí Sušilovy sbírky (s. 488-491, IV. vyd.) nenajdeme ani jednu ve sbírkách z r. 1835 a 1840.
13.
      Sbírka obsahuje podle Doslovu R. SMETANY a B. VÁCLAVKA 2361 písňových jednotek ze všech etnografic ky význačných oblastí Moravy a částí Slezska. Několik desítek písní je i z okrajových oblastí, které dnes patří Polsku a Rakousku. Ve sbírce jsou také zastoupeny všechny typické skupiny a druhy "moravských národních písní".
14.
      Nápěvů s tempovým označením "tardissime" (co nejpomaleji, co nejvolněji, co nejzdlouhavěji) mělo být podle Sušilovy poznámky (s. 488, IV. vyd.) více. Podle, číslovaných odkazů v této poznámce a přímých tempových označení u nápěvů se v "táhlém" tempu zpívaly epické, milostné, svatební, zaměstnanecké (žňové) a obřadní písně. Hudebně byly často téhož typu.[/]
15.
      HRABÁK, J.: Úvod do teorie verše, Praha 1958, s. 74 n.
16.
      Najdou se ve všech skupinách Moravských národních písní, ale hojněji se vyskytují v "hospodných" (tzn. tanečních) písních ze střední a západní Moravy (č. 1734, 1743, 1761, 1773, 1774 aj.).
17.
      Používám tohoto rozdělení "moravské" a vůbec české lidové písně na "západní" a "východní" typ, i když plně nepostihuje složitost rozvrstvení lidové písně v českých zemích.
18.
      Převážná část písní z Březové a okolí náleží hudebně, slovesně i etnograficky k "východnímu" písňovému typu. Balady jsou ze slovanského látkového okruhu, "žňové", "svatební" a jiné obřadní písně prozrazují přímé vazby se zvykoslovnými úkony a s rázovitým horským prostředím.
19.
      K tomu srv. Z cit. Janáčkovy knihy zejména stati Březovská píseň, s. 210 n. a O hudební stránce národních písní moravských, s. 260 n. Zvláštní význam mělo toto Janáčkovo vyměřování při notaci "táhlých" písní, jak o tom bude řeč dále.
20.
      Srov: HOLÝ, D.: Probleme der Entwicklung und des Stils der Volklsmusik, Brno 1969, s. 164-175, jaké V. ÚLEHLA notuje taneční nápěvy ve 2/4 nebo 4/.g taktu. Zpěv ovšem vyznačí zpravidla v kvintolách s kvintolovou pomlkou na začátku zpěvní fráze (srv. Živou píseň, písně č. 109, 133, 177, 246), tedy

21.
      Že se i posvátné písně zpívaly na třídobé taneční nápěvy, o tom svědčí vlastní Sušilova poznámka u "lyrické posvátné" č. 140 z Nětčic u Soběchleb: "taneční svatá". V mnoha legendách najdeme typické metrorytmické členění "starodávného" a "zavádky", někde je text legendy jenom podložen tanečními nápěvy: č. 9 = variant starodávného č. 609 Sušilovy sbírky č. 34 = variant starodávného "Bystra voda vylela", srv. pozn. 22.
      I

98

22.
      Srv. Janáčkovy záznamy starodávného v cit. knize na s. 189-190, 316 n. a 543 n.
23.
      Základní repertoár písní z Březové a nejbližšího okolí se od dob Sušilových na sklonku 19. století celkem nezměnil.
24.
      Č. 41. 1. c., s. 342 a č. 13, s. 309.
25.
      Neváhám v poznámce ocitovat Janáčkova vlastní slova, v nichž líčí svoji počáteční bezradnost nad zvláštním metrickým a rytmickým členěním "táhlých" nápěvů z Březové: "Tak, jak tu jsem slyšel zpívat, nedomyslel jsem si dosud žádnou píseň táhlou. Z notace co jsem vyčetl, daleko jest za skutečností. Byl to příval, ve kterém marně namáhal jsem se vyznati se v tom. Hanba mne bylo, hořel jsem studem, až v uších mi to bilo. Z úst mých zpěvulenek tekl proud zvučný a lámal se, tak jakoby sám sebou, tu v krátké, tu v delší a dlouhé tóny. Výraz obličeje, dychtivý jen po zpěvu. Kéž by aspoň trhnutím hlavy prozradila, že měří. Ničeho. Tak tón za tónem věrně určuju. Utěšil jsem se, že do toho spletiva vniknu, až jen bude pokdy". L. c. s. 211.
26.
      Netýká se to jenom písní z Březové a okolí, ale i písní ostatních folklórních lokalit Slovácka a jižního Valašska. Z 18 nápěvů západně vysunutého Hustopečska, které Sušil notoval ve 3/4 taktu, je celá desítka tanečního rázu (taneční písně typu zavádky), v několika táhlých písních (proslulá píseň "O kalině" č. 807, dále č. 1230 aj.) avšak schéma 3/4 taktu asi odpovídá metru a rytmu těchto písní. Bím, který v mnohém domyslil notační systém Janáčkův (přesně vyměřuje délku tónů, ale v táhlých písních používá důsledně z deklamačních důvodů složených taktů), zapisoval na Hustopečsku ve 3/4 taktu jenom zavádkové taneční písně. "Táhlé" (netaneční) písně notuje ve složených taktech, často hudební metrum střídá podle toho, jak se v nápěvu mění rytmus (srv.[/] moji edici H. Bím, Lidové písně z Hustopečska, Praha 1950).
27.
      "Táhlé" zpěvy z Březové a okolí (i na ně se vztahuje Sušilovo tarde a tardissime) jsou díky své metrickorytmické struktuře a způsobu zpěvního podání jenom jednou z řady modifikací nápěvního typu, jehož obměny zapsal Sušil prakticky ve všech oblastech Moravy a Slezska. Rozšíření tohoto typu můžeme sledovat dále na východ po celé karpatské oblasti, s těmito charakteristickými nápěvy se vedle písní "z přírody, žňových, pasteveckých, milostných, obřadních" zpívaly i "písně svatební, legendy a balady".
28.
      L. c. s. 272.
29.
      Chápeme-li ovšem "předtaktí" jako předrážku (anakursi) a ne jako vlastní začátek nápěvu s jambickým metrem. Takto pojímá tyto nápěvy pražský lingvista KAREL HORÁLEK (Studie o slovanském verši, jamb v české lidové písni, Praha 1946, zvláštní otisk ze Sborníku filologického). V každém případě Sušilovo předtaktí nemá nic společného s předtaktími, se kterými se setkáváme v umělecké hudbě, v německé a zčásti i v české lidové písni (v německé lidové písni je to důsledek přízvuku, který v němčině na rozdíl od češtiny připadne zpravidla na druhou slabiku).
30.
      Bím si k přeměřování rytmu táhlých písní sestrojil jednoduchou pomůcku z telegrafního přístroje, na níž mohl graficky zaznamenávat délku trvání jednotlivých not. Propočtem délky grafických čar pak stanovil poměr dlouhých a krátkých not v nápěvu. Takt v "táhlých" předem nevyznačoval, členil nápěv v hudebních frázích podle veršů nebo poloveršů. Teprve po těchto měřeních se rozhodl pro použití toho kterého taktu (zpravidla více druhů taktů v písni) .
31.
      Srov. moji edici Bímových Valašských a slovenských lidových písní, Praha 1954, s. 10-11.

199

DIE VOLKSLIEDERSAMMLUNG SUŠILS MORAVSKÉ NÁRODNÍ PÍSNĚ IN METRORHYTHMISCHER BEZIEHUNG.
(Zusammenfassung)


      Die Volksliedersammlung František Sušils Moravské národní písně (1835, 1840, 1860) entstand zu einer Zeit, da wissenschaftliche Methoden der Musikfolkloristik und des musikalischen Sammlertums noch nicht entwickelt waren. Ihre ureigensten Ziele waren auch eher kulturell als wissenschaftlich. Trotzdem repräsentiert die Sammlung Sušils Moravské národní písně (d.h. Mährische Volkslieder) ein literarisches und musikalisches Denkmal, an das wir auch wissenschaftlich-kritische Anforderungen stellen können. Sušil zeichnete die Texte seiner Lieder in den einzelnen Dialekten auf, fügte als ausgezeichneter Musiker auch die Melodien hinzu und verzeichnete bei den meisten von ihnen auch die Lokalitäten. Der Wert der Sammlung Sušils wird durch die beträchtliche Anzahl der aufgezeichneten Lieder (mehr als 2 000) sowie durch die regionale Mannigfaltigkeit erhöht.
      Das Interesse führender tschechischer Komponisten an der Volksliedersammlung Sušils (P. Křížkovský, L. Janáček, V. Novák, B. Martinů u. a.) spricht eindeutig für ihre musikalische Originalität und Wertschätzung. Sušil verzeichnete sehr zuverlässig die Melodik und Tonalität der Singweisen, er wusste sich aber nicht immer mit der metrorhythmischen Komponente einiger Melodien zu helfen. Dies gilt insbesondere für die sog. langgezogenen Singweisen (parlando), aber auch für viele ostmährische Tänze. Sušil wuchs als Musiker in der Atmosphäre der spätbarocken und klassischen Musik und Theorie auf und[/] voll führte die Notation seiner Lieder unter dem Aspekt der klassischen Takttheorie. Er verwendete z. B. den Dreivierteltakt auch dann, wenn er ihn eher hätte aufgeben sollen, d. h. bei der Notierung langgezogener parlando-Weisen. Den Dreivierteltakt stellen wir in seiner Notation einiger ostmährischer Tänze fest, für die ein unruhiger Triolenrhythmus charakteristisch ist, der Sušil jedoch in Verwirrung brachte und zur Verwendung einer Notation in geraden Viertelnoten im Rahmen des Dreivierteltaktes anstelle von Triolen im Zweivierteltakt bewog. In einigen langgezogenen Liedern aus den Gebirgsgegenden erfasste jedoch Sušil wiederum die Rolle der zeitlich kurzen rhythmischen Werte als Kontrast zu den langen rhythmischen Werten und zeichnete sie auch so in seinen Liedern auf.
      Die Studie versucht; auf Grund der statistischen und vergleichenden Methode eine Kritik der Aufzeichnungen Sušils vom metrorhythmischen Standpunkt zu geben. Sie ruft nicht nach einer Revision der Notation, wie einst Vladimír Úlehla (50 moravských písní, 1940), verweist lediglich auf offenkundige theoretische Irrtümer Sušils, darauf, dass er - ähnlich wie eine ganze Reihe der ersten Sammler - ein Opfer der Täuschung der sog. Takttheorie wurde. Für die Kritik und Komparation der Singweisen wurden moderne Aufzeichnungen der bereits in wissenschaftlichen Methoden geschulten Sammler (L. Janáček, H. Bím) herangezogen.
      Übersetzung: A. Hubala

200

Národopisné aktuality roč. XIV. - 1977, č. 3

SOUČASNÝ STAV A PERSPEKTIVY NÁRODOPISNÝCH PERIODIK V ČESKOSLOVENSKU [obsah]


      JOSEF TOMEŠ, Ústav lidového umění, Strážnice
      Ve dnech 25.-27. října 1976 se uskutečnila v přednáškové síni Národního muzea v Praze konference Etnografické časopisy v socialistických zemích", pořádaná na počest 85. výročí založení Českého lidu, 70. výročí založení Národopisného věstníku československého a 50. výročí založení Sovětské etnografie. Konference byla společnou akcí mnoha národopisných pracovišť Československa.
      Část jednání byla věnována perspektivám národopisných periodik. jedním ze spolupořadatelů konference byl i Ústav lidového umění ve Strážnici jako vydavatel časopisu Národopisné aktuality. Na konferencí byl přednesen i následující referát, kterým též my vzpomínáme významných výročí našich nejstarších národopisných časopisů.
      I když se s příspěvky národopisného charakteru setkáváme v mnoha starých časopisech vlastivědného, literárního, populárního i zábavného zaměření (jako byl např. Světozor, Hlas národa, Lumír, Obzor, Česká včela, Beseda, Národní listy, Květy a mnoho jiných), prvním českým národopisným periodikem se stává léty 1891 a 1892 Český lid, který jeho první redaktoři Lubor Niederle a Čeněk Zíbrt chápali jako časopis věnovaný studiu lidu českého[/] v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, ale také na Slovensku, a to při sledování vztahů k příbuzným, zvláště sousedním národům. Jak se dovídáme z prvního redakčního úvodu, netvořili jej jako orgán jedné vědy, ale jako mnohaoborový sborník prací, který měl z různých stanovisek osvětlovat vývoj a charakter české lidové kultury. Přesto však Český lid můžeme právem od počátku nazývat časopisem národopisným; i když byl totiž metodologicky neujasněný, měl poměrně vyhraněný vztah k vlastnímu badatelskému objektu, kterým se stal lid a etnické rysy kultury. Ostatně, tyto problémy se objevily i v prvních ročnících obnoveného Českého lidu po roce 1946 a myšlenkou interdisciplinární spolupráce i vztahem národopisu k jiným vědeckým oborům se zabýváme i v naší době.
      Po Národopisném Sborníku českoslovanském, redigovaném Jiřím Polívkou a vydávaném Národopisnou společností českoslovanskou na přelomu století, prosazuje se v roce 1906 jako významné národopisné periodikum Národopis

201

ný Věstník českoslovanský, vydávaný Společností Národopisného muzea českoslovanského a redakčně vedený Jiřím Polívkou, Václavem Tillem, Janem Jakubcem a Arnem Krausem.
      Zatímco Český lid, po tři desetiletí usměrňovaný Čeňkem Zíbrtem, se soustřeďoval na soustavné shromažďování, sbírání a uveřejňování národopisného materiálu pro budoucí "lidově­ du národa českého", na hledání souvislostí s tradicemi jiných národů i na shromažďování informací o zahraniční odborné literatuře, zvláště ze slovanských zemí, snažil se Národopisný Věstník českoslovanský sledovat lidovou kulturu kriticky a analyticky. Oba časopisy, odlišné organizačními i vědeckými postupy, v různých dobách zastavované a obnovované, staly se základem českých národopisných periodik. Z jejich odkazu vyšly i ústřední národopisné časopisy, počátkem padesátých let vydávané v rámci ČSAV a SAV (akademický Český lid a Slovenský národopis) .
      Integrační roli v českém a slovenském národopise měl sehrát časopis Československá ethnografie (od roku 1953), a to zvláště v otázkách metodologických a metodických. Časopis chtěl řešit zásadní otázky české a slovenské etnografie i obecného národopisu, jak se však ukázalo, k tomu neměl dosti sil, ani možností a předpokladů, a tak mnohá čísla dnes působí dojmem skládačky bez hlubší koncepce. V roce 1963 Československá ethnografie zaniká, respektive slučuje se s Českým lidem, který se stal podle slov tehdejšího vedoucího redaktora Jaroslava Kramaříka ústředním časopisem československé národopisné práce. Toto stanovis[/]ko můžeme však brát spíše administrativně s ohledem na uspořádání ČSAV; Slovenský národopis měl již natolik vypracovanou a vyhraněnou koncepci i vydavatelskou tradici, že se dál rozvíjel jako reprezentativní publikační orgán slovenské národopisné vědy.
      V současné době můžeme chápat oba akademické časopisy Český lid i Slovenský národopis jako reprezentanty české a slovenské národopisné vědy, vycházejíce ze statutu ČSAV jako vrcholné vědecké instituce, a zároveň jako časopisy vědeckých institucí - Ústavu pro etnografii a folkloristiku při ČSAV a Národopisného ústavu SAV. Tato dvě hlediska ovšem nejsou vždy v souladu. Vědecká práce se rozvíjí i v neakademických institucích, přičemž akademické časopisy jako orgány ústavní jsou především obrazem vědecké i organizační práce vydavatelských akademických ústavů. Vzhledem k tomu, že i jiné národopisné instituce, zvláště muzejní a universitní, vydávají svá periodika, bylo by vhodné a účelné vzájemně propojit redakční plány se záměrem vyhranit koncepci jednotlivých časopisů. Zpravodaj koordinované sítě, jejž vydává Ústav pro etnografii a folkloristiku, tuto úlohu nemůže samozřejmě obsáhnout.
      V současné době můžeme k akademickým časopisům do určité míry přičítat i obnovený Národopisný věstník československý, který vydává od roku 1966 Národopisná společnost československá při ČSAV. Tento časopis by měl největší naději stát se společným orgánem všech československých národopisců. Zatím tomu brání několik okolností. Především užší

202

součinnost mezi NSČ při ČSAV a SNS pri SAV, vyjádřená ve vědeckovýzkumném, studijním i organizačním podílu, užší sepětí koncepce časopisu se záměry a cílem obou společností, se zapojením a organickým využíváním sítě dopisovatelů. Nelze pominout ani kádrové, ekonomické a vydavatelské zabezpečení časopisu, který je bez dotací udržován jen subskripcí, čí snad polopovinným odběrem členů společnosti, Nedostatkem je také skutečnost, že malé uplatnění nacházejí drobné zprávy a tak potřebné bibliografické přílohy, publikované dříve v tzv. malém Věstníku NSČ při ČSAV a SNS pri SAV. Tento časopis je z části suplován Zpravodajem NSČ při ČSAV, který je cyklostylován pro dopisovatele společnosti, s vlastní společností však chybí propojení. Na Slovensku si tyto okolnosti vynutily periodikum Informácie Slovenskej národopisnej spoločnosti (od r. 1973), které do určité míry navazují na bulletin Národopisné informácie, který vycházel jako zpravodaj Slovenské národopisné rady. Stálo by jistě za úvahu, abychom místo několika sice potřebných, ale drobných, izolovaných a někdy i nedostupných tiskovin, vytvořili společný a jednotný Národopisný věstník československý, který by soustředil veškeré údaje z života obou národopisných společností a napomáhal by k integraci české a slovenské národopisné vědy.
      Rozvoj muzejních a regionálních periodik nepochybně souvisí s výzkumnou a organizační prací muzeí a muzejních spolků. Národopisné studie a články najdeme v starších i novějších časopisech, jako byly např. Časopis musea krá[/]lovství Českého či pozdější Časopis národního musea, Časopis vlasteneckého musejního spolku olomuckého, Časopis Matice moravské, Časopis Moravského musea zemského, Časopis Muzeálnej slovenskej spoločnosti, Národopisný sborník Matice slovenskej, regionální časopisy Naše Valašsko, Valašsko, Dolina Urgatina, Lidová tvorba, Zahrada Moravy, Uprkův kraj, Malovaný kraj, z nedávné doby i Radostná země, za niž je dnešní Těšínsko (Vlastivědný zpravodaj okresů Karviná a Frýdek-Místek) zatím nerovnocennou náhradou, Zpravodaj středočeské vlastivědy a kronikářství, sborníky Podblanicka, Podbrdska, Slovácka, Od hradské cesty, atd. atd. Národopisné studie a články se tedy zařazují i do interdisciplinárních periodik, což je zvláště v práci muzeí obvyklé a nezbytné. Dosavadní zkušenosti ostatně zřetelně naznačují, že regionální zaměření jednooborového periodika se v ediční praxi jen těžko uplatňuje. To naznačují i tak živé regiony, jako je např. Valašsko nebo Slovácko, v jejichž sbornících sice národopisné - materiály převládaly, byly však stále doplňovány dalšími obory v souladu s historickým, hospodářským a kulturním obrazem regionu. Pro národopisnou regionalistiku se zdá výhodnější využít forem tematických sborníků, jak tomu je např. u Slovácka Slováckého muzea v Uherském Hradišti, Gemeru Gemerské vlastivědné společnosti v Rimavské Sobotě apod. Tato forma je studijně i organizačně výhodná i u nadregionálních a mezinárodních periodik, jak ostatně naznačuje i Národopisný věstník československý, který má formu ročenky, nebo šířeji koncipovaná Ethno

203

logia slavica Kabinetu etnologie University Komenského v Bratislavě.
      Mezi národopisná periodika posledního období se zařadil i čtvrtletník Ústavu lidového umění ve Strážnici - Národopisné aktuality, časopis vydávaný od roku 1964. Vychází z koncepce vydavatelské instituce, která spojuje vědeckovýzkumnou a studijní činnost se společenským uplatněním národopisné práce, a to především v kulturně výchovné oblasti. Jak naznačuje už název, zaměřuje se časopis na aktuální otázky národopisné činnosti, jejichž řešení vyvolává a sám chce svými stránkami k řešení přispívat. Aktuálnost tedy nevidíme jen v rychlosti reagovat na významné národopisné dění v Československu, ale především v obsahovém zaměření na problémy národopisné práce. Struktura Národopisných aktualit je poměrně vyhraněná: Jedna část je věnována teoretickým i materiálovým studiím, včetně diskuse a medailonů současných lidových tvůrců a interpretů, druhá část je zpravodajskou rubrikou, která chce zachytit a zhodnotit nejrůznější národopisné akce a činnosti v Československu od perzonálií přes nové publikace, konference, výstavy, činnost muzeí, budování národopisných muzeí v přírodě, zpracování národopisných témat ve filmu, rozhlase, televizi, na gramofonových deskách, až k scénickému uvádění folklóru na festivalech. Pokud je to možné, všímá si časopis těchto problémů i v mezinárodních souvislostech.
      Záměry časopisu jsme naznačili v úvodě vstupního čísla v roce 1964, dílčí vyhodnocení[/] jsme zpracovali po deseti ročnících časopisu. Domníváme se, že dosavadních 13 ročníků Národopisných aktualit obohatilo národopisnou činnost v ČSSR a zejména přispělo k soustavnému sbližování českého a slovenského národopisu a koneckonců i k propagaci naší národopisné práce v zahraničí (časopis odebírá formou výměny 340 zahraničních institucí). Národopisná činnost je ovšem mnohotvárná a zdaleka ji nemůže postihnout jeden či tři časopisy. Snažili jsme se však soustavně upozorňovat a reagovat na problémy, které si vyžadovaly a žádají řešení. K těmto otázkám patří i povinnost stále se zamýšlet nad svým oborem, formulovat svůj vztah k němu i vztah svého oboru k příbuzným disciplinám. Pokládáme za své právo i povinnost vyjadřovat se k uplatňování národopisných témat a vůbec tradic lidové kultury v současném společenském i kulturním životě, což se projevilo mimo jiné i diskusí o tzv. folklorismu. Stále je potřeba uvádět informace o problémech, které se řeší v zahraničních institucích a časopisech. Z tohoto hlediska je potřebná hlubší spolupráce s bibliografickými a obecnými časopisy, jako je Demos a Ethnologia europea.
      Zvláštní pozornost jsme v Národopisných aktualitách věnovali lidovému stavitelství, a to i s přihlédnutím k budování národopisných muzeí v přírodě. Tato otázka se stala pro časopis aktuální v souvislosti s výstavbou národopisného muzea v přírodě, které buduje Ústav lidového umění ve Strážnici. Chtěli jsme však především dosáhnout toho, aby se tato otázka, v níž za ostatními socialistickými státy znatelně

204

zaostáváme, řešila komplexně v České i Slovenské socialistické republice.
      Řada příspěvků v Národopisných aktualitách byla věnována studiu lidového oděvu, výtvarných projevů, obyčejů, slovesnému i hudebnímu folklóru. Zde jsou značným přínosem zvláště drobné monografie či portréty současných tvůrců a nositelů tradice, vynikajících zpěváků, hudebníků, vypravěčů, tvůrců výtvarných projevů atd. Samozřejmě, že stránky jednoho časopisu nemohou zdaleka stačit na vyčerpání těchto otázek a problémů. Posláním časopisu je však tyto otázky vyvolávat, naznačovat směr jejich řešení, korigovat cesty a omyly, pomáhat organizovat vědeckovýzkumnou a studijní práci i její uplatnění ve společenském a kulturním životě.
      Ve stručném příspěvku je jistě obtížné provést analýzu současného stavu národopisných periodik, ještě obtížnější je však naznačit jejich perspektivy. Ty totiž jsou především vyústěním vědeckých a organizačních snah a záměrů národopisných institucí a vůbec národopisné práce. Národopisná periodika jsou pouze výsekem mezi národopisnými publikacemi, tento výsek je však významný tím, že plní funkci jakéhosi barometru - zobrazuje stav oboru, je odrazem jeho momentální úrovně, tedy signalizuje příznivý nebo i kritický vývoj.
      Národopisná periodika mají významnou úlohu nejen mezi národopisnou literární produkcí, ale vůbec v systému vědecké, vědecko-výchovné, organizační i popularizační národopisné práce. V mnoha těchto odvětvích jsou jejich[/] funkce takřka nezastupitelné a nedají se plně nahradit ani školitelským posláním universitních a akademických pracovišť, spíše se mohou doplňovat. Je však potřeba, aby si tyto možnosti a povinnosti uvědomovaly redakce a vydavatelské instituce. Z tohoto pohledu je také potřebné soustavně pracovat s mladými národopisci. Na druhé straně je však žádoucí, aby se studenti a absolventi aktivněji zapojovali do národopisné práce i v oblasti periodik, i když to nemusí být hned ústřední časopisy. Když jsem měl v ruce loňská čísla časopisu Folklór, což je propagační národopisný žurnál vydávaný Socialistickým svazem mládeže v Praze a připravovaný hlavně studenty práv, nedovedl jsem pochopit, že vznikl a vyvíjel se úplně bez studentů národopisu. Nemůžeme se totiž nikde vzdát svého práva i povinnosti správně interpretovat výsledky národopisné práce ve vlastních národopisných časopisech, ale i v časopisech vlastivědných, v časopisech příbuzných oborů i v oblasti popularizační a propagační. Každý prohřešek, nezájem, nedocenění či podcenění a pasivita se může z těchto zdánlivě okrajových oblastí, které však nemusí mít okrajový dosah, v budoucnu dosti nepříznivě odrazit v našem oboru a jeho odborných periodikách.
      Závěrem je možné konstatovat, že vyhraněnosti, osobitosti i důraznosti našich národopisných periodik by prospěla užší vzájemná spolupráce, která by se snad dala řešit mimo jiné formy i koordinačními poradami redaktorů, vydavatelů a redakčních rad v rámci Národopisné společnosti československé při ČSAV.

205

GEGENWÄRTIGER STAND UND PERSPEKTIVEN DER VOLKSKUNDLICHEN PERIODIKA IN DER TSCHECHOSLOWAKEI
(Zusammenfassung)

      In der Zeit zwischen dem 25. bis 27. Oktober 1976 fand in Prag die Konferenz "Die ethnographischen Zeitschriften in den sozialistischen Ländern" zu Ehren des 85. Gründungsjubiläums der Zeitschrift "Český lid", des 70. Jubiläums der Zeitschrift "Národopisný věstník československý" und des 50. Jubiläums der Zeitschrift "Sovětskaja etnografija" statt. An der Vorbereitung der Konferenz beteiligten sich alle wichtigen volkskundlichen Institutionen der Tschechoslowakei, besonders jene, die ethnographische Zeitschriften herausgeben. Der Autor, der Chefredakteur unserer Zeitschrift ist, machte sich Gedanken über den gegenwärtigen Stand und über die Perspektiven der volkskundlichen Periodika in der Tschechoslowakei.
      Beiträgen volkskundlichen Charakters begegnen wir in vielen alten tschechischen und slowakischen Zeitschriften mit heimatkundlicher, literarischer und unterhaltender Einstellung. Im Jahre 1891 entsteht das erste tschechische volkskundliche Periodikum Český lid, das als eine dem Studium der tschechischen Bevölkerung in Böhmen, Mähren, Schlesien und im Geiste der damaligen Auffassung auch der slowakischen Bevölkerung gewidmete, mehrere Fachgebiete um fassende Zeitschrift verstanden wurde. Im Jahre 1906 setzt sich das neue wissenschaftliche Periodikum Národopisný věstník českoslovanský durch, das an die von Jiří Polívka redigierte Zeitschrift Národopisný Sborník českoslovanský anknüpft. Während sich die Zeitschrift Český lid vor allem die systematische Ansammlung volkskundlichen Materials verlegte, bemühte sich das Periodikum Národopisný[/] věstník českoslovanský die Volkskultur kritisch und analytisch zu verfolgen. An diese Zeitschriften schliessen gegenwärtig die Periodika Český lid und Slovenský národopis an, desgleichen die in den fünfziger Jahren zehn Jahre hindurch herausgegebene Zeitschrift Československá ethnografie, die in der tschechischen und slowakischen Volkskunde eine integrierende Rolle haben sollte.
      Die volkskundlichen Periodika sind lediglich ein Teilstück unter den volkskundlichen Publikationen, sind jedoch dadurch besonders wichtig, weil sie den gegenwärtigen Stand des Faches veranschaulichen, ein Reflex seines Niveaus sind, demnach seine günstige oder ungünstige Entwicklung signalisieren. Zu den Pflichten der volkskundlichen Zeitschriften gehört die Aufgabe, sich Gedanken über das eigene Fachgebiet zu machen, die Beziehung zu verwandten Wissensdisziplinen zu formulieren, sich zur Anwendung volkskundlicher Themen im gegenwärtigen gesellschaftlichen und kulturellen Leben zu äussern. Es ist unaufhörlich notwendi[n]g, sich über Fragen zu informieren, die gerade in ausländischen Institutionen und Zeitschriften gelöst werden. Daher muss man mit allgemeineren Zeitschriften zusammenarbeiten, wie es z. B. Demos oder Ethnologia europea sind. Dia volkskundlichen Periodika spielen eine bedeutsame Rolle nicht nur unter der volkskundlichen literarischen Produktion, sondern überhaupt im System der wissenschaftlichen, organisatorischen, pädagogischen und popularisierenden ethnographischen Arbeit.
      Übersetzung: A. Hubala

206

ZPRÁVY

NEKROLOGY

Za Orestom Zilynským (1923-1976) [obsah]

Ak človek opúšťa svoju prácu vo vysokom veku, po relatívnom dosiahnutí životných cieľov, jeho odchod pociťujeme ako prirodzenú nevyhnutnosť zmierňovanú vedomím, že dielo ostáva natrvalo medzi nami ako doklad tvorivého naplnenia života i ako prameň poznania a poučenia pre ďalších bádateľov. Ak však odchádza človek v najproduktívnejšom období svojich tvorivých síl, je to strata o veľa bolestnejšia, lebo opustené dielo je v mnohých ohľadoch akoby nedopovedané, neuzavreté. Skôr iba naznačuje, no dôsledne nerealizuje tvorivé zámery človeka, všetko to, v čom videl svoj cieľ a nachádzal zmysel svojho života.
      Takéto myšlienky nám prichádzajú na um, keď si v duchu premietame život a predčasne uzavreté dielo popredného československého folkloristu a slavistu, Oresta Zilynského, narodeného dňa 12. apríla 1923 v obci Krasna (okr. Krosno v Poľsku), zomrelého dňa 16. júla 1976 v lese pri Sivej studni (Vihorlatské pohorie) v chotári obce Vinné (okr. Michalovce) a pochovaného vo Svidníku na východnom Slovensku.[/]

      Orest Zilynskyj svoj životný cieľ - štúdium folklóru slovanských národov - objavuje v Prahe, kam prichádza roku 1941 po skončení strednej školy v Krakove a Jaroslavi. Tu sa zapisuje na univerzitu, zapája do protifašistického hnutia českej mládeže a je aj väznený na Pankráci. V štúdiu slovanskej filológie a estetiky môže na Filozofickej fakulte Karlovej univerzity pokračovať až po skončení vojny, pričom ho roku 1949 završuje doktorátom filozofie. K rozhodnutiu vedecky sa venovať otázkam folklóru slovanských národov ho priviedli nielen tradície Karlovej univerzity, ale aj rodinné prostre[/]die, v ktorom významnú úlohu zohráva jeho otec, profesor ukrajinského a bieloruského jazyka.
      Po skončení vysokoškolského štúdia pracuje O. Zilynskyj najskôr na Palackého univerzite (Vysokej škole pedagogickej) v Olomouci, kde popri folklóre prednáša aj poľštinu, starú ruskú i sovietsku literatúru. Roku 1958 prechádza do Československo-sovietskeho inštitútu ČSAV v Prahe, kde pracoval na slovníku zakarpatsko-ukrajinských nárečí I. Paňkevyča. Od roku 1964 pôsobil v novozriadenom Ústave jazykov a literatúr ČSAV, kde roku 1966 získava hodnosť kandidáta vied. Po reorganizácii spoločenskovedných ústavov ČSAV roku 1971 sa stáva vedeckým pracovníkom Ústavu pre českú a svetovú literatúru ČSAV v Prahe, kde pôsobil až do svojej smrti.
      O. Zilynskyj ako slavista najväčšiu pozornosť venoval Vývinu ukrajinskej literatúry. Skúmal ju v širokom historickom kontexte, najmä vo vzťahu k českej a slovenskej kultúre. Z tejto problematiky publikoval viacero základných prác, ktoré mali priaznivý ohlas nielen u nás, ale aj v zahraničí, predovšetkým v Sovietskom zväze. Najvýznamnejšou prácou tohto zamerania je vedecko-bi

207

bliografický zborník Stopadesát let česko-ukrajinských literárních styků (Praha 1968).
      Centrum jeho vedeckobádateľskej činnosti však spočíva vo folkloristike. Tu sa orientoval na široké historicko-porovnávacie štúdium folklórnych prejavov. Vychádzal z hlbokého poznania ukrajinského folklóru, ktorý bol hlavným predmetom jeho bádateľského záujmu, pričom ho skúmal vždy v úzkom kontexte s folklórnou tvorbou iných slovanských i neslovanských národov. Keďže jeho vedecká produkcia vo folkloristike je veľmi obsiahla, rozčleníme ju na niekoľko relatívne samostatných okruhov navzájom spojených a prelínajúcich sa, v ktorých sa zreteľnejšie ukáže nielen jeho metodologický prístup, ale aj vedecký prínos.
      Na prvom mieste treba vyzdvihnúť problémy teórie folklóru a dejín folkloristiky. Najpozoruhodnejšou je programová práca O problémech a metodě historického studia lidových písní (Československá rusistika, 2, 1957, s. 177-206), v ktorej sa zamýšľal nad otázkami určovania doby vzniku jednotlivých piesní. Na konkrétnych príkladoch ukázal, že niektoré piesne všeobecne pokladané za starodávne vznikli v skutočnosti až v 19. storočí. Ako hlavný nástroj historického štúdia vyzdvihuje štylistickú analýzu početných piesňových variantov. V rozvoji teoretického myslenia vo folkloristike významné miesto zaujíma aj štúdia k historické klasifikaci jarního písňového folklóru u východních a západních[/] Slovanů (Slovenský národopis, 11, 1963, s. 259-285). Početné jeho príspevky majú historiografický charakter. Ide najmä o štúdie venované najstaršej ukrajinskej piesni (o Štefanovi vojvodovi) a o činnosti niektorých predstaviteľov ukrajinskej a českej kultúry (napr. I. Franka, V. Hňaťuka, I. Paňkevyča, B. Václavka atď.).
      Druhým okruhom jeho bádateľského záujmu bolo výročné zvykoslovie slovanských národov. Svedčí o ňom takmer dvadsať publikovaných prác uverejnených v našich i zahraničných časopisoch (Jazyk a literatura, Slavia, Český lid, Národopisné aktuality, Slovenský národopis, Ethnologia Slavica, Russkij foľklor atď.). Najväčšiu pozornosť v nich venoval niektorým obradovým hrám (vynášaniu Smrti, hre na žalmana, na vráta a mosty, na Dunaj alebo Heličku, na Kostruba a pod.) i obradovým piesňam (hajivkám, rindzivkám, koľádkám atď.).Výsledky dlhoročného štúdia tejto problematiky zhrnul do rozsiahlej monografie Ľudové obradové hry u východných a západných Slovanov, ktorá vychádza v anglickom preklade.
      Od obradových piesní sa O. Zilynskyj prirodzeným spôsobom dostáv k štúdiu ostatných druhov ľudovej poézie. Z tohto okruhu najpozoruhodnejšie sú príspevky O vzájemných vztazích ukrajinských, českých a slovenských lidových písní (zb. Z dejín československo-ukrajinských vzťahov, Bratislava 1957, s. 203-247, publikovaný aj v ukrajinčin) a štú[/]die o prenikaní ukrajinských piesní na východnú Moravu počas valašskej kolonizácie.
      Ako osobitný okruh môžeme vyčleniť štúdie o hrdinskom epose východoslovanských národov, najmä o bylinách a dumách, ktoré O. Zilynskyj analyzoval v práci Ukrajinské dumy a problém vývoje slovanských lidových eposů (zb. Československé přednášky pro VII. mezinárodní sjezd slavistů ve Varšavě. Praha 1973, s. 169-180), ako aj v niektorých ďalších príspevkoch.
      V poslednom období svojho života O. Zilynskyj najväčšiu pozornosť venoval štúdiu ľudových balád. Pri ich porovnávaní a hodnotení sa opieral o konkrétny kultúrno-historický kontext. Najpresvedčivejšie ho dokumentoval v štúdii Lidové balady východoslovenských Ukrajinců v jejich interetnických vztazích (Slovenský národopis, 22, 1974, s. 17-45), ako aj v , troch pripravených monografiách. V edícii Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry ako, 12. Zväzok vychádza jeho práca Slovenská ľudová balada v interetnickom kontexte, ktorá v roztriedení do 40 skupín navzájom porovnáva a analyzuje baladickú tvorbu slovenskú, ukrajinskú, poľskú i z oblasti Moravy, ukazuje jej spoločné korene i historicko-ekologické rozdiely. Druhou je monografia Lidové balady Slovanů karpatské oblasti, ktorá je pripravená vo forme obšírnych vedeckých komentárov a má vyjsť v edícii Rozpravy ČSAV. Treťou je zborník Ľudové balady východoslovenských Ukra

208

jincov. Zborník obsahuje vyše 500 balád s nápevmi, presnou pasportizáciou a početnými variantmi miestnej proveniencie i s odkazmi na varianty u iných slovanských i neslovanských národov, ktoré boli zapísané na východnom Slovensku počas posledných sto rokov. Týmito troma monografiami o baladách vytvoril dielo prekvapujúce rozsahom, bohatstvom i vedeckosťou spracovania, ktoré patrí v slovanskej folkloristike doteraz k najúplnejším publikačným činom.
      Ani výpočtom týchto okruhov nemožno uzavrieť vedeckú produkciu O. Zilynského. Priebežne pozornosť venoval aj iným úsekom foIklóru (napr. Zľudovelým piesňam a poloľudovej poézii). Nezabúdal ani na vydávanie učebných textov, na recenzie a referáty (prednesené nielen na domácich a zahraničných podujatiach, ale aj na zjazdoch slavistov). Aktívne sa zúčastňoval aj na práci v subkomisii pre ľudové obyčaje Medzinárodnej komisie pre štúdium ľudovej kultúry v oblasti Karpát a Balkánu, na zberateľskej činnosti atď. Celkovo jeho vedecká tvorba reprezentuje vyše 200 štúdií a príspevkov, pričom o jeho činorodosti najmä v posledných rokoch najvýraznejšie svedectvo prinášajú už spomenuté monografie. Hoci sa ich vydania, žiaľ, nedočkal, ako práce zákIadného významu ostanú trvalým dokumentom jeho vedeckej aktivity i ľudských hodnôt. Adam Pranda

Joža Ország Vranecký (22. 3. 1913 -14. 4. 1977) [obsah]

Jožu Országa Vraneckého jsme poznali jako svědomitého národopisného badatele i jako objekt národopisného bádání. Pro to prvé jsme si ho velmi vážili, neboť byl nekompromisně důsledným znalcem, nespokojoval se s povrchními informacemi, potřeboval si studované jevy prakticky ověřovat. Tou druhou stránkou své osobnosti sice každodenně obohacoval život všech svých spolupracovníků, ale dnes jsme smutní, že jsme ji nedokázali zaznamenat, aby Jožkova obrovská životní energie mohla něco říci i těm, kteří ho neznali, a po letech i nám, až zapomeneme na detaily jeho jednání a zbude nám jen ten základní pocit. Budoucnost ho bude posuzovat podle jeho článků a drobných publikací, podle několika tisíc muzejních katalogizačních záznamů, podle hudebních nástrojů, které vyrobil pro naše muzea, a podle toho mála nahrávek[/] jeho hry (zejména na staré již zaniklé nástroje), které byly příležitostně pořízeny. Nechť však národopisná veřejnost pozná, že je to dílo vzácného člověka, který byl mostem mezi mnoha generacemi, mezi kulturními epochami. Jeho porozumění pro zájmy i těch nejmladších současníků mu umožňovalo zprostředkovat nám poznání psychiky jeho předků a dokonce i části duševního světa té porevoluční generace 19. století, která se tak úzkostlivě držela tradičního kulturního zázemí ve snaze brzdit další postup proletarizace. A tato generace v Novém Hrozenkově na Valašsku byla objektem badatelských zájmů již Jožkova otce, významného spolupracovníka tvůrců pražské národopisné výstavy v 1895. U ní nacházel ty nejstarší dochované součásti lidového oděvu. Joža Ország Vranecký mladší vyrůstal v této atmosféře a z té doby si vytvořil na celý život strukturu hodnot, poněkud odlišnou od té naší. Byl mistrem lidové umělecké tvořivosti a muzikantem snad již od narození. K životu potřeboval především ponk se stolařským nářadím, píšťalky, housle, basu, nebo jakýkoliv jiný hudební nástroj. Umění sám spatřoval především v dokonalosti technické stránky projevu. Citovou stránku považoval za samozřejmost, o níž se ani nemluví, ani nepřemýšlí. Nejvíc nám bude chybět jeho jadrný humor, který nejednou vyřešil konflikt, dodal elánu a sebedůvěry ostatním do další práce, ale také přivál kus toho světa generace jeho předků, který my dnes tak

209

pracně studujeme. "Dobrému chlapovi škoda umírať", napsal v kterémsi nekrologu a 14. dubna 1977, kdy náhle zemřel, nám říkal ještě v plné síle: "Věnec ně nekupujte, kupte si račéj dobréj gořalky a dajte muzikantom" - na ty on vždycky nejvíc držel.
      Soupis publikovaných prací J. Országa Vraneckého
      O valašských jídlech. Naše Valašsko 13, 1950. 61-63. (1 fotografie). Koncovka, nejstarší valašská píšťala. Naše Valašsko 13, 1950. 164-166. (2 kresby).
      Poslední barvíři v Novém Hrozenkově. Dolina Urgatina 4, 1950. 65-67. Kobza. Naše Valašsko 14, 1951. 3234. (1 fotografie).
      Vaření na otevřeném ohništi. Valašsko 6, 1957. 22-29. (38 obr.) .
      Zámek "luskáč". Naše Valašsko 14, 1951. 174-175. (1 kresba) .
      Bohatý ženich. Valašsko 2, 1953. 89. Tance z Nového Hrozenkova na Valašsku. Praha 1977. (94 stran, 34 fotografií v příloze a 60 stran dvou notových příloh).
      Měl jsem já píšťalenku. Ostrava 1963. (135 stran, 48 kreseb, 30 fotografií v příloze).
      Zpracování a využití stromové kůry na Valašsku. Český lid 58, 1971. 300-304. (10 obr.) .
      Lidové hudební nástroje. Katalog výstavy Valašského muzea v přírodě, Rožnov p. R. 1968. (23 stran, 36 obr.).
      Dýmkářství na východní Moravě. Malé tisky Valašského muzea[/] v přírodě 2, 1972. (49 stran, 59 obr.). Kovářství na Valašsku. Malé tisky Valašského muzea v přírodě 4, 1974. 75 stran, 76 obr.) .
      Tradiční kovářství na moravsko-slowenském pomezí v oblasti Javorníků. Moravsko-slovenské vztahy v lidové kultuře. Ostrava 1974. 131-153. (36 obr.).
      Společně s Evou Urbachovou: Křiváčkářství na Valašsku. Malé tisky Valašského muzea v přírodě 8, 1976. (74 stran. 56 obr.), Příspěvek Joži Országa Vraneckého staršího k vývoji lidového oděvu v Novém Hrozenkově. Rukopis připravený do tisku v dubnu 1977. Jiří Langer

KNIHY

Lidová architektura ukrajinského Zakarpatí

P. I. Makušenko: Narodnaja děrevjannaja architěktura Zakarpaťja (XVlll-načalo XX. vjeka). [obsah]

Strojizdatělstvo Moskva 1976. 98 stran textu, 74 náčrtů v textu a 74 fotografií v příloze
      Lidová architektura ukrajinského Zakarpatí již dlouho upoutává pozornost badatelů pro její mimořádnou formovou bohatost a pro soustředění mnoha rozdílných stavitelských tradic, které souvisejí s kulturním vývojem všech okolních oblastí. Knížka architekta P. I. Makušenka je dalším příspěvkem do bohaté diskuse, v níž se autoři snaží osvětlit historicko-geografické kořeny architektonických jevů této oblasti, P. I. Makušenko v úvodu sice uvádí stručný historický přehled osídlení, ve kterém však pomíjí období nejvýznamnější pro mladší kolonizační[/] převrstvování a tvorbu tradiční lidové kultury - období pozdního feudalismu. Vychází z předpokladu, že veškerá architektonická tvorba na tomto území. Koření v kultuře ukrajinské, historicky doložené osídlením z 12. století. Připomíná však i problematičnost tohoto tvrzení slovy: "Přece však mezi badateli dosud ještě neexistuje jednotný názor na původ a vývoj lidové dřevěné architektury Zakarpatí." (s. 9).
      Prvá kapitola, nazvaná "Tesařšké umění" nám přibližuje subjektivní faktor architektonické tvorby. Autor se zamýšlí nad stavitelskými potřebami horského rolnického prostředí; nad problémem zkušenosti tesařů, tradičních zákonitostí, individuální invence a variační tvorby. Velmi podrobně popisuje způsoby opracování dřeva, druhy konstrukcí a jejich stavební prvky s bohatou terminologií.
      Z etnografického hlediska je nejzajímavější kapitola o obytných a

210

hospodářských stavbách. Po stručném historickém úvodu o osídlení a sídelní charakteristice autor rozebírá tři typy dvorů (tzv. otevřený s celou jednofrontovou usedlostí pod jednou střechou, dům s hospodářskými objekty paralelně proti sobě a uzavřený dvůr huculskýl. Připomíná některé podobnosti posledního typu s usedlostmi sousedních oblastí na severu a na jihu. Poslední část kapitoly je věnována charakteristice sezónních a hospodářských staveb. Celý text je provázen přesnými a názornými náčrty. P. I. Makušenko se v této části vyhýbá užívání názvů etnických skupin Lemků a Bojků, čímž jeho diferenciace forem ztrácí na přehlednosti. Není etnograf, a proto jako architekt klade největší důraz na vyvrcholení tradičního uméní v kultových stavbách.
      Autor zdůrazňuje uplatňování tvůrčích představ lidu před mechanickým přebíráním slohových prvků kamenných kostelů. Nevyhýbá se však charakterizování barokních vlivů z Haliče na tvorbu věžních střech v západní části Zakarpatí a gotického původu nejrozšířenějšího typu, vyskytujícího se též v celém Sedmihradsku. V této kapitole již užívá diferenciace architektury podle etnických skupin. Rozvíjí typologii dřevěných kostelů a na jejím okraji řadí i tzv. slezský typ kostelů českých, o nichž uvádí chybné údaje. První skupina zahrnuje bojkovské kostely třídílné s jehlancovými střechami, rozšířené na severu střední části Zakarpatí. Druhý typ autor označuje jako lemkovský. Liší se od[/] prvého barokním trojvěžím s výškovou gradací od oltáře k západní zvonici. Je rozšířený na západním okraji (uvádí i tři kostely přenesené do Čech). Třetí typ je nejrozšířenější, vychází z pozdně-gotické architektury západního ritu s ikonostasem oddělujícím loď od presbyteria s oltářem. Pod vysokou zvonicí je babinec a před ním arkádová předsíň. V severovýchodní části Zakarpatí se vyskytuje čtvrtý tzv. huculský typ centrální křížové koncepce. Kapitola končí rozborem zvonic a bohatého mnohotvárného materiálu výzdobných prvků.
      Autor odkazuje především na uměleckohistorickou nejnovější literaturu. Celé dílo je přínosné podrobnou analýzou bohatého materiálu, méně však v problematice syntézy. Jako ediční čin je důstojným reprezentantem sovětské kultury, reprezentantem, s jakým se příliš často nesetkáváme v naší ediční produkci. Jiří Langer

Lidové stavitelství v Polsku

Marian Pokropek: Budownictwo ludowe w Polsce, [obsah]

Ludowa Spółdzielnia Wydawnicza, Warszawa 1976. 156 stran textu, 21 náčrtů a 101 fotografií v příloze
      Již dlouho jsme postrádali syntetickou monografii o lidovém stavitelství Polska z pera etnografa. Více pozornosti věnovali polští editoři názorům architektů a historiků umění, kteří toto téma připojovali na okraj svých děl (mám na mysli zej[/]ména honosné počiny nakladatelství Arkady z let 1961 - W. Krassowski a 1967 - A. Jackowski). Pokropkova kniha není však ani reprezentační, ani přísně vědeckou monografií, je jen skromným shrnutím současného stavu bádání nad problémy lidového stavitelství své země, určeným neprofesionální veřejnosti. Nemožno ji však označit za populární, neboť svým věcným stylem a někdy až polemickou názorovou problematičností uspokojí i náročné odborníky. Po obsáhlé předmluvě Anny Kutrzeby - Pojnarowé a úvodu autora je text rozdělen do 7 kapitol, velmi podrobného soupisu odborné literatury a příloh (v textu jsou odkazy na literaturu, na okraji odkazy na fotografie a náčrty). Práci chybí přehledná mapa polských etnografických regionů s vyznačením četných lokalit, na které se autor v textu často odvolává. Problematikou regionalizace totiž také knížka začíná a hned na prvních. stránkách autor váží přínos a nedostatky badatelských koncepcí typologických a kulturně-historických, evolucionistických a kulturně-geografických. Poukazuje na nesnadnost sloučit typologii s kritériem pro stanovení regionů, jejichž výrazné stavitelské projevy stručně charakterizuje.
      Druhá kapitola nazvaná "Vesnické dvory" pojednává o sídelních typech, o formách a složení usedlostí. Autor se v ní zabývá i komunikacemi a hrazením. Charakterizuje hospodářskou funkci jednotlivých komponentů usedlosti, a to jak staveb a jejich prostorů, tak ploch okolo nich.

211

      Obytný dům je tématem třetí kapitoly. Nejprve je popsán základní půdorysný vývoj a pak je rozvinuta složitá typologie v tak bohatě regionálně diferencovaném geografickém obraze, jaký představuje dnešní Polsko. Další kapitola analyzuje hospodářské stavby. Tomuto tématu se v naší literatuře věnuje málo pozornosti, je proto velmi přínosná snaha autora postihnout vývoj stavebních podob zabezpečujících základní funkce zemědělského hospodaření od raného středověku podnes.
      Pátá kapitola pojednává o stavebním materiálu a konstrukci. I zde je výrazně uplatněno historické hledisko. M. Pokropek shrnuje názory různých autorů na stáří a původnost konstrukce srubové a sloupové a jejich prolínání. Věnuje též pozornost způsobům hrázdění a materiálům výplně hrázděných polí. Podrobně popisuje způsoby krytiny střech. Zabývá se však jednotlivými konstrukčními formami samostatně a nepoukazuje na některé vzájemné závislosti (například slaměná krytina - valba apod.). Výklad problematiky konstrukce zcela logicky pokračuje v další kapitole, popisující topeniště. Autor se v úvodu pozastavuje nad problémem lázeňské funkce raně středověké pece a jizby. Druhým závažným problémem této kapitoly je doba vzniku a rozšíření komínů u vesnických domů. Vznik klade do 16. století a rozšíření du 17.-18. století. Se samozřejmostí považuje za jediné místo pro komín jen síň. Vedení dýmu nevěnuje takovou pozornost, jaká je mu obvykle[/] věnována v naší literatuře. Zato se však u M. Pokropka dozvídáme mnoho o kurné peci, její konstrukci a provozních potřebách.
      Poslední kapitola pojednává o ochraně lidového stavitelství v Polsku od jejího prvopočátku. Dozvídáme se v ní o bohaté legislativě polské památkové péče, která se liší od naší například i v tom, že ve státní péči o kulturní hodnoty neklade rozdíl mezi památkami movitými a nemovitými, Proto také neměla v Polsku výstavba muzeí v přírodě tolik právních překážek jako u nás. Počátky polských skansenových snah jsou u nás málo známé. Nejprve to byla průmyslová a rolnická výstava ve Lvově r. 1896, na niž bylo přeneseno 6 domů z různých karpatských oblastí od Podhalí na východ. Prvý skutečně muzejní počin byl r. 1906 v Kašubských Wdzydzach, dále již známější Muzeum Kurpiowske v Novgorodě nad Narvou (1924). M. Pokropek popisuje 11 současných muzeí v přírodě a poukazuje na dalších 6, která se připravují. Všichni známe značnou "skansenovskou" aktivitu Poláků, a tak ani tento bohatý výčet neobsahuje všechna taková zařízení. Například jenom z Podkarpatí se nezmiňuje o Lipowcu, Szymbarku nebo Kolbuszowé a jistě i o dalších. Takovýto přehled by jistě dobře nahradila i mapka. V příloze je mnoho fotografií z uvedených jedenácti muzeí. Kapitola o ochraně památek končí vyjádřením přesvědčení, že nelze chránit hodnoty lidového stavitelství jiným způsobem než muzej[/]ní expozicí. To zaručuje jak majetkoprávně, tak svým ideovým posláním a konzervátorskými možnostmi nejen fyzické uchování prosté stavby, ale i jejího historického prostředí, ať už řešením na místě nebo přenesením do muzea v přírodě, kde je možno objekt zasadit do širších sídelních souvislostí. M. Pokropek klade velký důraz na potřebu soustřeďovat prameny dokumentace lidových staveb z dřívějších období.
      Díváme-li se na Pokropkovu knížečku jako na souhrn problémů lidového stavitelství v Polsku a jejich současného řešení z našeho hlediska, zajímají nás především vztahy k formám stavitelství našich zemí. Až na několik okrajových poznámek autor na problémy přechodných oblastí nebo celoevropských souvislostí nepoukazuje. Autorovi se však úspěšně podařil velmi nesnadný úkol - bohatou problematiku a tolik rozdílných názorů na její řešení soustředit do tak skromné knížky. Jiří Langer

O belgických muzeích v přírodě

Ochrona zabytków budownictva tradycyjnego w Belgii. [obsah]

Państwowe muzeum etnograficzne, Warszawa 1976, 30 stran, 18 obr.
      U příležitosti Mezinárodního roku památek 1975 byla v Belgii uspořádána výstava Flanderského muzea v přírodě v Bokrijku, která byla v následujícím roce přenesena do Polska a zde instalována postupně

212

ve větších a univerzitních městech. K výstavě byl vydán katalog, jehož autorem je Marc Laenen. V předmluvě objasňuje ředitel Státního etnografického muzea ve Varšavě Jan Krzysztof Makulski, že výstava byla recipročním podnikem belgické strany za vystoupení souboru "Kurpie" na festivalu evropského folklóru 1975, který uspořádalo bokrijkské muzeum, a současně dalším krokem ve vzájemné polsko-belgické spolupráci v oblasti národopisu.
      V I. části výkladu hovoří Laenen o vývoji představ a o poslední definici muzeí pod širým nebem, o niž se koncem 50. let pokusila mezinárodní společnost ICOM. Muzea-etnografické parky mají představovat "soubory komplexně pojatých sídlištních forem na volném prostranství uspořádané odborným způsobem nebo pod vědeckým dohledem" (s. 9). Tato téze je prakticky uskutečňována v bokrijkském muzeu v přírodě, které je věnováno lidové kultuře regionu Campine v Limbursku. Obdobně jsou v Belgii zbudována muzea v Odense, Cloppenburgu u Arnheimu. Jak terénními úpravami, tak i rozložením staveb se muzeumpark maximálně blíží původnímu prostředí. Jsou zde instalovány nejstarší statky z vesnice včetně všech náležitosti návsi, jako je třeba požární nádrž, je zde i parafiální kostel, větrný mlýn a kovárna. Vesnice z regionu Hesbignon, která tvoří další část muzea, je vybudována na základě originálních plánů z počátku 19. stol. Etnografické parky tohoto typu mají podle autora jiné[/] zaměření než muzea lidové materiální kultury, protože předvádějí celou infrastrukturu.
      Od r. 1959 byla do muzea v přírodě zařazena také městská složka sídlišť. Narazilo se na potíže s přestěhováváním celých typických městských domů, avšak myšlenka prorazila a koncem r. 1974 byla již značná část objektů vybudována. lnsta­ lují se zde autentické domy, rekonstrukce a kopie původních obydlí. Laenen se podrobněji rozepisuje o této problematice, jakož i o potížích, na které správa muzea naráží.
      Ve II. části katalogu se hovoří o teoretických problémech a aspektech výběru exponátů. Zejména jde o to, že muzeum má poskytnout odborně fundovaný soubor památkových objektů, ovšem tak, aby celek současně působil i divácky, neboť muzeum musí plnit také úkoly výchovné, má poskytnout i představu o způsobu života, o atmosféře sídliště apod. Nelze zde uplatňovat např. památkářské zásady o uchovávání jednotlivých staveb, jako jsou zámky, kostely, radnice apod., protože v lidové architektuře jde o objekty mnohem širšího dosahu a funkcí. Také konzervátorská péče v muzeu je jinak zaměřena a musí odpovídat představám o dalším vývoji funkce obydlí. Jde tedy o poskytnutí celkového historického pohledu na obydlí a současně o uměřenou konstrukci konkrétních historických forem lidového stavitelství.
      Sama výstava poskytla v řadě trojrozměrných exponátů představu o rozloze a rozmístění objektů v Bo[/]krijku. Byla předvedena celková současná vývojová etapa již instalovaných exponátů v modelech na ploše asi 10 x 20 m, ve vitrinách byly umístěny jednotlivé zvláštní exponáty, plány postup rekonstrukce, vzorky použitých materiálů apod. Výstavu se mně podařilo zhlédnout ve Wrocławi v muzeu architektury, které je umístěno ve starém, zcela modernisticky upraveném kostele a přilehlém klášteře. Výstava belgického muzea byla v moderním prostředí bývalého refektáře neobyčejně efektní a těšila se značnému zájmu. Bohuslav Beneš

Průvodce po lidové kultuře v polských regionech

Jadwiga Gerlach-Kłodnicka - Zygmunt Kłodnicki: Ełementy kultury ludowej regionów turystycznych Polski I - Sudety i Karpaty, [obsah]

Wrocław 1973, 78 stran, 38 nákresů
      Publikace vyšla jako účelový náklad Akademie tělesné výchovy ve Vratislavi a její obsah představuje popis jevů polské lidové kultury, sestavený jako průvodce pro turisty. Tato účelovost ovšem zdaleka nevyjadřuje užitečnost podobné příručky a její mnohem obecnější význam. Práce je vzorem, jak by mohly a. měly vypadat populárně zaměřeně publikace, aniž by cokoliv ztrácely na své odbornosti. Je možné, že ne všichni specialisté (např. badatelé nebo zájemci o bližší informace

213

o kroji nebo folkloristé) si přijdou na své, ale právě výběr toho, co z lidové kultury ještě můžeme najít v terénu a co poskytuje polská vesnice zájemci na pohled, je hlavním kladem knihy. Autoři jsou pro svou práci dobře připraveni a zvláště Z. Kłodnicki nezapře svou velkou etnokartografickou praxi.
      V prvním oddílu knihy se předkládají obecné základní poznatky o lidové kultuře, a to o chovu dobytka, zemědělství, stravě, o formě plužiny a sídlišť, o lidových stavbách, oděvu a lidovém výtvarném umění. Přitom za kulturní výtvory považují autoři vše, co si lidé vytvářejí pro uspokojení svých materiálních, společenských a duchovních potřeb. Při výkladu o uvedených jevech věnují autoři pozornost i různým zajímavostem, s nimiž se turista může setkat. Tak např. k popisu pasení dobytka patří popis výroby sýra, upozornění na různé typy halekaček, k zemědělství neopomenou dodat, jak vznikl název úhor v trojpolním systému, uvádějí různé typy pluhů, srpů a kos i formy snopů a stohů včetně seníků s posuvnou střechou. Dále věnují pozornost různým typům srubů, formě střech a druhu krytiny a tvarům plotů. Poznámky o lidovém kroji a umění nejsou bohužel doprovázeny ani nákresy, ani fotografiemi. Oddíl je doplněn několika bibliografickými údaji z novější literatury.
      Druhý oddíl, věnovaný lidové kultuře Sudet, je probírán ve stejném pořadí s náznakem historického vývoje regionu a jeho polského osídlení od kladské kotliny po Slezsko. Jen[/] velmi stručné poznámky jsou věnovány průběhu osídlování po r. 1945. Autoři zdůrazňují, že ze slovanských prvků přetrvaly německé osídlení např. některé typy srubových domů v jižní části Slezska, kapličky s pietami a malby na skle. Také tato část výkladu je uzavřena soupisem literatury a seznamem muzeí.
      Polské Karpaty tvoří předmět mnohem širšího zájmu již proto, že sem směřuje hlavní proud turistů. Vedle obecných poznatků o způsobu valašské kolonizace, o vývoji etnického složení (s mapkami), o pastevectví a zemědělství a o znovuosídlovacím procesu zde najdeme přehled krojových typů, půdorysy chalup, hlavní druhy domácího nářadí a zmínku o lidovém řezbářství. Část o Karpatech je dále rozdělena na Beskydy, Oravu-Podhale-Spiš, Gorce-Beskid Wyspowy a Beskid Niski a Bieszczady. Všude je vedle výkladu o diferenciačních jevech soupis památek lidového stavitelství s popisnými čísly domů, seznam muzeí a výběr literatury. Text je doprovázen četnými nákresy a nezapomíná se ani na poznámky o některých zajímavých rysech zvykosloví, o vztahu mezi idovým zaměstnáním a státní ochranou národních parků, na možnosti říčního transportu a na řadu dalších jevů, charakteristických pro tuto oblast.
      Příručka Kłodnických je užitečným a cenným přínosem k poznání lidové tradice ve dvou pohraničních turistických oblastech. Plní důležitý úkol popularizace vědeckých výsledků etnografie na seriózní základně;[/] autorům se podařilo věcně hovořit i o složitých etnických otázkách polsko-německého a polsko-českého pohraničí. Bohuslav Beneš

Emília Marková: Slovenské ľudové tkaniny. [obsah]

Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry sv. 9, Bratislava 1976. 285 stran, 212 černobílých a 20 barevných fotografií, 15 kresebných tabulí a mapa
      Lidové tkaniny jsou tématem na našem území poměrně málo zpracovaným. Jako samostatnému artefaktu je jim vlastně věnována pozornost až v době po 2. světové válce, a to nejen u nás, ale i v sousedních státech. Samostatné publikace o lidových tkaninách vyšly v Polsku, Bulharsku a Rumunsku teprve v posledních 15-20 letech. E. Marková se věnovala studiu lidových tkanin po dlouhá léta (vedle svého druhého oblíbeného tématu - lidových krajek) a většina v této publikaci snesených informací je výsledkem jejích terénních cest po celém Slovensku, cest, které konala v rámci své organizační, dokumentační a tvůrčí činnosti v slovenském ÚĽUV.
      Práce Emy Markové je rozdělena do pěti kapitol, v nichž dvě obsažné jsou věnovány rukodílné technologií od přípravy vlákna až po hotovou tkaninu, další regionálním typům tkanin a jejich funkcím. V úvodu autorka vykresluje podmínky života lidu a vysvětluje především příčiny

214

a životnost ruční textilní výroby na Slovensku během posledních 100-150 let. Zabývá se otázkou tkaní řemeslného a vysloveně domácího pro vlastní spotřebu, stanoví hranici mezi tzv. mužským a ženským tkaním, která dosud nebyla tak přesně vymezena.
      V kapitolách věnovaných technologii sleduje podrobně přípravu příze především z domácích zdrojů rostlinného i živočišného původu a připomíná i používání materiálů kupovaných. Podrobně popisuje výrobu přadných materiálů, jejich zpracování, včetně nářadí k tomu potřebného, systémy vzniku příze a nití od nejjednodušších bez nářadí i s nářadím, měření nití, jejich úpravu bílením a barvením. Dále přechází k vlastní přípravě tkaní - nejprve popisem snování, hovoří o typech stavů používaných na Slovensku i pomocném nářadí při tkaní, zaznamenává způsob navádění příze na stav. Pak sleduje autorka vlastní techniku tkaní a jeho krajové zvláštnosti, Vyjasňuje vazebnou terminologii v souvislosti s obecným technologickým názvoslovím a s lidovými názvy. Věnuje se vazbám, úloze barvy, motivu, kompozice a vytyčuje jejich charakteristické rysy v jednotlivých oblastech. V závěru kapitol věnovaných technologii probírá úpravu tkanin valchováním, bílením, vyvářením a mandlováním.
      V třetí kapitole hovoří o používání tkanin v hospodářství, v domácnosti a v oděvu. Probírá jednotlivé typy textilií podle druhů materiálu.[/]
      Čtvrtá kapitola je věnována regionálním typům, které autorka třídí více méně podle nynějšího krajského zřízení. Západoslovenské tkaniny rozebírá v celém komplexu současně, středoslovenské a východoslovenské pak člení podle bývalých žup. Analýzuje dochované doklady materiálově, vazebně, motivicky a kompozičně. Velkým přínosem je v této kapitole identifikace autorství některých tkanin ze západního Slovenska, uchovávaných v muzeích bez podrobné pasportizace. Zvláště tato partie knihy bohatě doplněná fotografickou dokumentací je vynikajícím obrazovým slovníkem tkanin, který budou s úspěchem využívat především muzejní pracovníci i soukromí sběratelé k rozeznání a zařazení lidových tkanin ve svých sbírkách.
      K vlastním statím je vedle ruského a německého résumé přiřazen terminologický slovník, seznam literatury, informátorů a zkoumaných lokalit, seznam fotografií a kreseb.
      V textu postrádáme záznamy zvykových a obřadových funkcí textilií i sociální diferenciace jejich používání. V úvodu chybí také pasáž o historickém vývoji vzorovaných tkanin na Slovensku - středověkých řemeslnických i pozdějších, která by byla ozřejmila existenci a vývoj některých ornamentálních forem a kompozic dnešních a nedávných lidových slovenských tkanin.
      Kniha bude pečlivě studována mnohými textilními i národopisnými pracovníky a také výtvarníky, proto[/]že přináší řadu inspiračních možností pro jejich současnou tvorbu. Jitka Staňková

O maďarské výšivce

Edit Fél: Leinenstickereien der ungarischen Bauern. [obsah]

Budapest 1976, 70 stran textu, 28 kresebných schémat vzorů, 31 černobílých ilustrací,. 22 barevných příloh
      V této drobné knížce o maďarské výšivce na plátně omezila autorka svůj výběr na interiérové textilie, neformované střihem, především na povlaky parádních polštářů a plachty na postel. Jde o záležitost, ukončenou 2. světovou válkou, u které je možno sledovat vývoj 300-350 let zpět. V muzeích je bohatě dokumentována asi 30.000 sbírkovými předměty, což sice ztěžuje výběr, zároveň však umožňuje hlubší analýzu. Autorka vychází z rozboru techniky, motivů a jejich skladby a sleduje především myšlenkový pochod, který podmiňuje volbu a rozhodnutí při vzniku předmětu zdobeného výšivkou, případně tendenci k vytvoření stylu. Jako inspirační zdroj lidové výšivky je důležitá maďarská šlechtická výšivka a kostelní výšivka na plátně.
      U tohoto způsobu dekoru plátna jehlou a přízí je důležité, že na rozdíl od jiných druhů lidového umění je výrobce zároveň spotřebitelem. Děvčata se učila výšivce jako jiným domácím pracím; byly i vyhlášené

215

specialistky, obvykle ženy tělesně postižené. Obvyklý a starý postup práce je vyšívání zpaměti podle vzpomínky. I u předkresleného vzoru je dán ornament jen rámcově, ostatní se improvizuje. Nových kusů se vyšívalo relativně málo, protože se málo opotřebovaly. Přesto šel vývoj vpřed, každá generace něco na vzoru pozměnila.
      Při přehledu vyšívacích technik (stehů) vychází z třídění G. Palotayové a basilejských R. Boserové a I. Müllerové. Za nejstarší a typicky maďarskou považuje kombinaci plochého stehu a prolamování; častá je kombinace přímého stehu a plochého, užití řetízkového (v některých územích převládá) a křížkového, ze všech se pak přešlo do nového stylu.
      V geometrické výšivce vycházející ze struktury tkaniny jsou kombinační možnosti křížů, hvězdic, trojúhelníků, čtyřúhelníků, diagonálních spojení neomezené. U volně navržené výšivky jsou základní prvky ze živé i neživé přírody. Antropomorfní prvky se vyskytují jen výjimečně. Motivy existují samostatně, nebo se spojují v kytici o 3-5-7 stoncích s prvky různorodými nebo stejnorodými. Kytice je symetrická, vyrůstá z něčeho nebo je volně spojena stuhou nebo prstencem. Úponky jsou spirálovité, esovité; zvláštní je spojení ve vzor "kohoutí hřebínek". Motivy se dále mohou připojovat k vlnovce, která může být zdvojená nebo jsou dvě postaveny proti sobě. Pro maďarskou výšivku je charakteristický rostlinný svět s ptáčky.[/]
      Sestavení motivů nebo ornamentů do systému nebo schématu je různé podle území a epoch, ba dokonce i podle silných osobností. Pro danou oblast je charakteristická výšivka v pruhu, na vizuálně exponovaném místě, zřídka rozptýlená; rovnoměrné zaplnění celé plochy je běžné jen u vývojově posledních prací.
      Vyšívačka má k dispozici hotová schémata a modely, stačí je jen vybrat. Nadané specialistky umějí motivy harmonicky spojovat. Vzor se skládá z hlavního ornamentu, na němž je důraz, a okrajového, lemovacího.
      Povlaky na polštář jsou školním příkladem kompozice vzorů. Obsahují buď nekonečný vzor, jsou sestaveny v jednu frontální kytici, opakují se rytmicky v určitých celcích nebo jsou připojeny k vlnovce, jejímž předchůdcem je girlanda. Na rozboru této kompozice staví autorka svou charakteristiku základních vlastností maďarské lidové výšivky.
      Maďarská výšivka má v základě šest oblastí: 1. stará a nová západomaďarská (stará hlavně na koutnicích) ; 2. stará ze Zátisí; 3. stará a nová z Horních Uher, tj. hlavně ze Žitného ostrova a oblasti Gemeru; obě poslední skupiny jsou pod silnějším vlivem šlechtické výšivky; 4. stará ze župy Borsod a Heves, s nejznámějším územím Matyó; 5. výšivka ze Szilágyska v Rumunsku, spíše starého stylu; 6. Ze Sedmihrad. Jako sedmou skupinu uvádí pak nový styl, který je všude stejný.
      Závěrem se autorka zmiňuje o uplatnění výšivky v interiéru a je[/]jím místě v životě lidí. Hlavní význam knížky tkví ve způsobu rozboru výšivky, v metodické stránce, a v tom je mnoho cenného pro naše badatele. Miroslava Ludvíková

O lidových krojích ŠlesvickoHolštýnska

Hildamarie Schwindrazheim: Volkstrachten in SchleswigHolstein [obsah]

(Westholsteinische Verlagsanstalt Boyens & Co., Heide in Hulstein, 1976. 44 stran textu, 40 vyobrazení na křídovém papíře, 14 z toho barevných)
      Dr. H. Schwindrazheimová až do svého odchodu na odpočinek pracovala v altonském muzeu v Hamburku (Altonaer Museum), kde především spravovala a zpracovávala sbírku krojů a textilií. Své vědecké znalosti v tomto oboru předkládá veřejnosti knihou o lidových krojích Šlesvicko-Holštýnska.
      V úvodu nazvaném Podstata krojů se zabývá historickými a sociologickými důvody a podmínkami vzniku krojových oblastí, všímá si geografických, klimatických, hospodářských, společenských, povahových aj. vlivů, především působení dobových prvků slohové módy na kroj určitého okrsku. Určuje poměrně krátký život lidových krojů, jejich vrchol, sestup i zánik a přežívání některých zvlášť výrazných součástí, např. úboru hlavy. Podotýká, že kro j není jediný oděvní celek, ale soubor velmi četných, různých součástí,

216

z nichž se sestavovalo oblečení podle příležitosti, časového údobí, generace, počasí, ročního období ap. Odlišuje takto pojatý kroj od stylizace, užívané současnými folkloristickými skupinami a soubory.
      V druhé kapitole autorka vytyčuje krojové okrsky Šlesvicko-Holštýnska. I zde kroj udržovaly mnohem déle ženy než muži, kteří se spíše než krajově odlišovali podle povolání - to platí především o námořnících, rybářích, ale i sedlásích - ti se velmi dlouho vyznačovali kalhotami, sahajícími ke kolenům. Bohužel známe hlavně sváteční a obřadní kroje, které se zachovaly v muzeích i na vyobrazeních. Všední kroje lidé dotrhali a dnes je těžké o nich získat vědomosti nebo dokonce obstarat originály.
      V následujících patnácti oddílech autorka probírá kroj - především ženský - v jednotlivých krajích. Sleduje každý typ od nejstarších dokladů až po jeho zánik, uvádí oblečení k různým příležitostem a porovnává své vědomosti s autentičností vyobrazení, na něž se v textu odvolává.
      V poslední kapitole charakterizuje krojové materiály vyráběné podomácku, místními řemeslníky nebo továrensky a uvádí ty tkaniny čí ozdoby, které byly dováženy zdaleka nebo i ze zahraničí.
      V závěru autorka vysvětluje, že v tomto rozsahu mohla podat přehled krojových typů Šlesvicko-Holštýnska a ukázat na vlivy, které působily na jejich vývoj a rozrůznění. Alena Plessingerová[/]

Nový svazek edice Ukrajinské lidové slovesnosti

Kazky pro tvaryn. [obsah]

Uporjadkuvanňa, vstupna staťťa ta prymitky I. P. Berezovskoho. Narodna dumka, Kyjev 1976, 576 stran
      Už od roku 1961 vydává kyjevské akademické nakladatelství Narodna dumka edici Ukrajinská lidová tvorba (Ukrajinska narodna tvorčisť). Jde o rozsáhlý, promyšlený soubor ukrajinského lidového slovesného umění, svou koncepcí, šíří a zpracováním vpravdě monumentální, který vychází péčí Ústavu uměnovědy, folklóru a etnografe M. T. Rylského a je vědecky řízen redakční radou v čele s O. I. Dejem.
      V edici bylo dosud vydáno patnáct svazků: historické písně (Istorični pisni, 1961), hádanky (Zahadky, 1962), obřadní poezie jarního a letního období (Igry ta pisni, 1963), obřadní poezie zimního období (Koljady ta ščedrivky, 1965), monografíe předního nositele ukrajinského lidového zpěvu (Pisni Javdochy Zujchy, 1965), dvousvazkový sborník o lidové svatbě (Vesillja, 1970), žertovná písně (Žartlivi pisni, 1967), lidové písně sovětské éry (Raďanska pisňa, 1967), sborník kolomyjek (Kolomyjky, 1969), taneční písně (Tancjuvalni pisni, 1972), svazek věnovaný nástrojové hudbě (Instrumentalna muzyka, 1972), zpívaným kronikám a novinám (Spivanky-chroniky - Novyny, 1972), rekrutské a vojenské písně (Rekrutski ta soldatski pisni, 1974), písně zemědělských dělníků a nádeníků (Najmytski ta zarobit[/]čanski pisni, 1975) a posléze čumacké, povoznické písně (Čumacki pisni, 1976) .
      Už pouhý výčet svazků dosud vydaných ukazuje, do jaké šíře, hloubky a podrobností je celá tato edice koncipována. Avšak vědeckou závažnost a odpovědnost tohoto edičního záměru ukáže především vlastní uspořádání jednotlivých svazků.
      Dosud vydané svazky se zabývaly výhradně písňovým folklórem (epickým i lyrickým), hádankami a nástrojovou hudbou. Šestnáctý svazek se obrací k ukrajinské vypravěčské tradici, k lidové próze. Je věnován pohádkám o zvířatech (Kazky pro tvaryn, 1966 - typ 1-300), připravil jej a úvodní studii i poznámky napsal člen redakční rady edice I. P. Berezovskyj. Při přípravě svazku bylo využito všech publikovaných textů (včetně textů v dětských časopisech) a obsáhlého archívního materiálu. To ostatně potvrzuje i počet textů uveřejněných v tomto sborníku: je to 506 pohádek (z toho přes 100 textů je otiskováno poprvé z archívních rukopisných fondů). Texty jsou řazeny v podstatě podle ruského katalogu Andrejevova z roku 1929 (v poznámkách je však dále odkazováno i k polskému katalogu J. Krzyżanowského, k syžetovému ukazateli V. J. Proppa, publikovanému ve III. svazku Afanasjevovy sbírky Russkije narodnyje skazki z roku 1958; škoda jen, že nebylo odkazováno i k nové redakci AarneThompsonova soupisu a ke komentářům J. Bolteho a J. Polívky ke Grimmovým pohádkám či k Polív

217

kově soupisu slovenských pohádek, což by hlouběji ukázalo syžetovou podobnost s texty dalších slovanských národů). Na 210 textů do sbírky zařazených není v Andrejevově ukazateli uvedeno. Tyto texty jsou pak řazeny do přímé blízkosti textů v katalogu uvedených, což se týká i těch textů, které jsou odkazovány na vyšší čísla katalogu (na pohádky kouzelné a podobně) a které byly vzhledem k tomu, že těžištěm nebo jedním z těžišť děje je svět zvířat, zařazeny do sbírky pohádek o zvířatech. Podobně jako u dřívějších svazků je poznámkový aparát vypracován s mimořádnou pečlivostí: vedle odkazu na zmíněné katalogy zachycuje všechny potřebné údaje o době a místě zápisu, o vypravěči a zapisovateli, o publikační frekvenci, archívním původu textů a podobně. Do sborníku jsou zařazeny i podstatné varianty. Tak např. pohádka o odřené koze (AaTh 212) je tu otištěna v osmi variantech, přičemž u základního variantu je v komentáři uvedeno 9 dalších, do sbírky nezařazených tištěných variantů a 15 rukopisných variantů. Jde tedy i v tomto případě o sborník pramenného charakteru a navíc zřejmě o dosud nejobsáhlejší soubor zvířecích pohádek z vypravěčského fondu jednoho národa, i když u některých textů (hlavně těch, které byly převzaty ze starých dětských časopisů a které se vyskytují zcela ojediněle) je folklórní původ nepřesvědčivý nebo sporný. K vlastním pohádkám o zvířatech vydavatel připojil s velkou logičností samostatný[/] oddíl pod názvem Hlasy zvířat, do něhož bylo zařazeno 69 textů. Je nepochybně zajímavé, že převážná většina těchto vyprávěnek se týká světa ptáků (61 textů) a jen 4 texty se vztahují k světu savců a 4 k světu obojživelníků. To je ostatně obecný jev ve vyprávěnkách tohoto druhu ve folklóru vůbec.
      Edice Ukrajinská lidová tvořivost patří mezi nejvýznamnější, monumentální díla slovanské folkloristiky. Představuje ediční čin, kterým se sovětská ukrajinská folkloristika může plným právem pyšnit. Řadí se velmi čestně a na nejpřednější místo k podobným edicím, např. k už uzavřené třináctisvazkové řadě Bulharská lidová tvorba (Bălgarsko narodno tvorčestvo), vydávané v letech 1960-1965 sofijským nakladatelstvím Bălgarski pisatel, k analogické běloruské edici Běloruská lidová tvorba (Beloruskaja narodnaja tvorčasc) nebo k podobné, i když jinak koncipované ruské řadě Památníky ruského folklóru (Pamjatniki russkogo folklora) vydávané od roku 1960 Ústavem ruské literatury při Akademii věd SSSR. Ukrajinským folkloristům můžeme k tomuto průkopnickému edičnímu činu jenom upřímně blahopřát, ale také závidět, protože podobná česká řada je zřejmě hudbou daleké budoucnosti. Rudolf Lužík[/]

Karel Dvořák: Nejstarší české pohádky. [obsah]

Vydal Odeon, Praha 1976, 332 stran
      Pražské nakladatelství Odeon vydalo v edici Lidové umění slovesné, kterou řídí Rudolf Lužík, knížku pohádek, jež má v naší literatuře zvláštní význam. Zatím jsme v sériích edice dostávali klasické sbírky českého a světového folklóru, které většinou vznikly v minulém století. Profesor folkloristiky University Karlovy Karel Dvořák zkoumal písemné památky 14. a 15. století, a to v souvislosti se studiem vztahů mezi ústní lidovou slovesností a středověkou beletristickou prózou. Z těchto pramenů vytěžil sbírku nejstarších českých pohádek, z nichž většina má svůj původ ve folklórní tvorbě.
      Vlastní sbírku pohádek uvádí Karel Dvořák studií "Středověká exempla a ústní lidová slovesnost". Nejprve se v ní zamýšlí nad otázkami terminologickými a zdůvodňuje, proč místo širšího termínu povídka, který je blízký mnoha středověkým textům, volí pro vybrané texty termín pohádka. Vedle praxe české folkloristiky, jmenovitě významného díla Jiřího Polívky, ho k tomu vedl i mezinárodní katalog pohádkových syžetů A. Aarneho - S. Thompsona, dnes běžně užívaný i v naší folkloristické literatuře. Autor se zamýšlí i nad původem vybraných textů, které se dochovaly v písemné formě a byly získány excerpcí české literatury, ať už byla psána latinsky nebo národním jazykem. Zvláště uvažuje

218

o úloze a významu středověkých exempel, jichž se bohatě užívalo hlavně k usnadnění kazatelské činnosti, z hlediska výskytu exempel probral profesor Dvořák staročeskou literaturu od Kosmy až po Štítného, zvláštní pozornost však věnoval exemplovým sbírkám, jako jsou staročeské veršované adaptace Ezopa, využil Gesta Romanorum v domácí redakci, Největší množství materiálu však našel v Exempláři mistra Klareta, vlastním jménem Bartoloměje z Chlumce, který působil jako profesor pražské university v době Karla IV.
      Vlastní sbírka nejstarších českých pohádek obsahuje 117 čísel; je opatřena vydavatelovým komentářem, v němž autor osvětluje práci s texty. Chtěl především uchovat dojem dobové autentičnosti, což se mu bez zvláštních obtíží dařilo u domácích předloh latinských i staročeských. Hlubší strukturní změny byl nucen provést u předloh veršovaných, zvláště u Klaretových exempel. Vzhledem k tomu, že původní texty byly značně různorodé, musel autor rozmýšlet nad využitím dnešních jazykových prostředků, aby kniha byla stylově jednotná. Profesor Dvořák sám klade texty svého souboru nejstarších českých pohádek na rozhraní novelistických adaptací exempel a filologicky věrných převodů. Dokládá to např. ukázkou Co šeptal medvěd do ucha - O dvou tovaryších. Na stranách 304-307 pak uvádí české i evropské (zvláště německé) prameny, z nichž čerpal uváděné[/] texty, popřípadě doplňoval nebo nahrazoval některé obměny.
      Závěrem jednotlivé texty doplňují poznámky. Nejbohatěji jsou zastoupeny pohádky o zvířatech (48 čísel); vystupují v nich především vlk, liška, pes, lev, čáp, zajíc, myš, jelen, kůzle, slavík, had, kočka,. luňák, žába, cvrček, mravenec, netopýr aj. Děj zvířecích pohádek se vztahuje k lidským vlastnostem a činům; mnohé zvířecí pohádky byly zpracovány jako bajky. Obecně jsou dodnes známé pohádky např. Jak liška napálila vlka, O lišce a džbánu, Jelen a parohy, Proč se nemá rád pes s kočkou a kočka s myší, Blecha a moucha aj.
      Kouzelné pohádky obsahují 9 čísel; mezi méně rozšířenými náměty jsou i pohádky O kováři, který vyvedl duše z pekla, Jahody v zimě zde editor uvádí i doslovné znění podle Klaretova glosátora. Jde o motiv známé pohádky O dvanácti měsících, která patří k zlatému fondu českých a slovenských pohádek.
      Jedenácti čísly jsou zastoupeny legendární pohádky, z nichž některé pocházejí z judaistického podání. Bohatě jsou zastoupeny novelistické pohádky (18 čísel), jimiž se prolínají četné kouzelné motivy, např. Divotvorná košile, Chráněnec osudu, Trojnásobná smrt, Vděčný ďábel. Motiviku o hloupých čertech zastupuje pohádka Ženatý čert, která podle editora patrně vychází z talmudistického podání.
      Třiceti čísly jsou zastoupeny humorné pohádky, tvoří tedy podstatnou část sbírky. Většinou pocházejí[/] z Klaretova glosáře, ze staročeských Gest Romanorum a z Frantových práv. Najdeme zde např. pohádky Jak v Kocourkově nosili do radnice světlo, Zlá baba nad čerta, Obelstěný manžel, Ženská odplata, Co zmůže nevěra, Doktor Vševěd, Posel z nebe aj.
      Nejstarší české pohádky tedy ukazují mnoho souvislostí mezi ústní lidovou slovesností a literární tvorbou. U mnohých se dá předpokládat folklórní původ, jiné zase do folklórní tvorby pronikly a v novém prostředí se rozvíjely a obohacovaly. Kniha profesora Karla Dvořáka poslouží nejen k folkloristickému studiu, ale zajisté zaujme i široký okruh čtenářů, kteří v ní najdou doklady starobylosti české pohádkové tradice a její souvislosti s dobovým evropským prostředím. Josef Tomeš

Německé lidové pohádky. [obsah]

Vydal Odeon, Praha 1976, 270 stran
      Významným předělem v německém pohádkosloví byly pohádky bratří Grimmů, jejichž první svazek vyšel v roce 1812. Bratři Jacob a Wilhelm Grimmové překonali zastaralý postoj k lidové pohádce, který se prosazoval ještě koncem 18. století, jejich objevitelské pojetí vyzvedlo lidovou pohádku jako výsostný pramen a ústní lidové podání povýšilo nad dosavadní dobové snahy, pro něž byla lidová pohádka jen surovinou pro literární stylizaci. Dílo bratří

219

Grimmů podstatně ovlivnilo evropské studium lidového podání, našli v něm poučení i klasikové našich lidových pohádek, zvláště Karel Jaromír Erben. Německé pohádky bratří Grimmů v úplném vydání vyšly u nás v roce 1961 (podle originálu Kinder- und Hausmärchen, jenž vyšel v roce 1957 v Berlíně). Nyní zásluhou nakladatelství Odeon dostávají naši čtenáři do rukou Německé lidové pohádky z pogrimmovského období, jež vycházejí v edici Lidové umění slovesné, řízené Rudolfem Lužíkem.
      Pohádky bratří Grimmů pocházejí většinou z Hesenska a Vestfálska, jejich dílo však podnítilo velkou sběratelskou činnost i v ostatních zemích Německa a v dalších územích s německy mluvícím obyvatelstvem. Četní badatelé a sběratelé zaznamenali v průběhu 19. století velké množství lidových pohádek ve Šlesvicku-Holštýnsku, v Hannoversku, v Duryňsku, ve Švábsku, v Tyrolích, v severním Německu, v dolnoněmeckých regionech, v Hesensku a Vestfálsku i v územích mimo Německo, zvláště ve Švýcarsku, v Sedmihradsku, v Dolním Rakousku a na Moravě. Sbírali rovněž ve východním Prusku, Pomořansku, na Rujaně, v Meklenbursku i v německo-uherském pohraničí.
      Rozsáhlá sběratelská činnost pogrimmovského období však zůstávala roztroušena v regionálních publikacích, byla nepřehledná a veřejnosti větším dílem nedostupná. Tuto nepříznivou situaci napravil v roce 1912 Paul Zauert, kdy vyšel[/] první svazek jeho dvoudílné antologie "Deutsche Mrchen seit Grimm".
      Zauertův první svazek pogrimmovských pohádek byl značně rozsáhlý, obsahoval 106 textů; v roce 1923 k němu přibyl druhý svazek čítající 91 čísel. Celkový rozsah Zauertových pohádek se tedy blíží bohatosti práce bratří Grimmů. Mezi oběma edicemi je ovšem mnoho rozdílů. Grimmové byli průkopníky novodobého způsobu záznamu a vydávání lidových pohádek, své pohádky sami v terénu sbírali. Paul Zauert nevycházel z vlastních sběrů, materiál soustřeďoval z publikovaných dokladů jiných sběratelů. Svůj úkol tedy pojímal především vydavatelsky. Chtěl vytvořit antologii pohádek, která by navázala na pohádky bratří Grimmů, doplnila neznámá nebo méně známá čísla a zároveň ukázala bohatství pohádek z celého Německa a z německy mluvících oblastí a enkláv. Význam antologie nebyl prvořadě vědecký, Zauert sledoval hlavně umělecké a výchovné záměry. Jeho sbírka měla v Německu velký úspěch, ukázala. bohatství a krásu německých lidových pohádek a navázala na odkaz bratří Grimmů. Sbírka má však i význam pramenného materiálu, vždyť vlastně uzavírá dlouhou epochu sběratelské činnosti v pogrimmovském období do konce 19. století. Proto zůstává v Německu stále oblíbena a v roce 1964 byla opět vydána. Nové kritické vydání připravila folkloristka Elfriede Moserová-Rathová, která na základě současných názorů na lidovou pohádku neváhala zasáhnout do sklad[/]by a podoby Zauertovy původní antologie z let 1912 a 1923. Toto kritické vydání se stalo též základem českého překladu, který pořídil Zdeněk Štolba. Připomeňme však, že ze Zauertovy antologie čerpal už Eduard Petiška v populárním výboru "Sedmikráska", který vyšel v Praze roku 1960.
      Sbírku Německé lidové pohádky uvádí studie významného českého folkloristy Oldřicha Sirovátky pod názvem Německé pohádky Grimmových následovníků. Autor v ní cha rakterizuje předgrimmovské období v přístupu k lidové pohádce, vyzvedává objevitelný čin bratří Grimmů a charakterizuje jejich místo v německém a evropském pohádkosloví. Grimmové přišli s názorem, že lidové pohádky je potřeba zaznamenával přesně a věrně a poznali význam nadaného vypravěče pro život a vývoj pohádky v ústní tradici, Oldřich Sirovátka charakterizuje dílo bratří Grimmů jako mezník ve vývoji sběru a bádání nad německými pohádkami - v německém pohádkosloví se hovoří o pohádkách "před Grimmy" (A. Wesselski) a "po Grimmech" (P. Zauert).
      V úvodní studii také O. Sirovátka charakterizuje kritické vydání Zauertovy antologie folkloristkou E. Moserovou-Rathovou. Konstatuje, že nové vydání je zúženo v podstatě na jednu třetinu původního rozsahu. Editorka především vynechala texty pocházející z mimoněmeckého území; těm má být věnována zvláštní pozornost v jiných antologiích. Pominula rovněž všechna vyprávění,

220

která nemají ráz pohádkového žánru (humorky, anekdoty, pověsti apod.). Tento zásah antologii jenom prospěl, pohádkové texty se tak staly jejím jediným těžištěm.
      Zauertova původní antologie postrádá označení pramenů, z nichž editor přejímal látky. E. MoserováRathová po namáhavém úsilí zjistila, z kterých sbírek P. Zauert vlastně čerpal a nakolik do převzatých pohádek zasahoval. Tyto poznatky jí umožnily u některých pohádek, pokud do nich bylo podstatněji zasahováno, uvést jejich původní znění. Tím vlastně dala Zauertově edici větší pramennou váhu. O. Sirovátka upozorňuje i na to, že Zauertova antologie je ohraničena přelomem století, kdy vznikly poslední sbírky, z nichž čerpal. Dvacáté století už znamená novou fázi v německé pohádkové tradici i v bádání. V tomto období tradiční pohádka sice ztrácí svou živnou půdu, ale přesto se sběratelům našeho století podařilo shromáždit mnoho nových záznamů a dokumentovat živou ústní podobu pohádky věrněji než sběratelům minulého století. Přispěly k tomu též vypravěčské osobnosti, které se podařilo v různých částech Německa objevit.
      Český překlad Zauertovy antologie Německých lidových pohádek obsahuje 56 čísel, vzhledem ke kritickému vydání E. Moserové-Rathové jsou tedy vynechána 4 čísla. V poznámkách je však uvedeno nejen průběžné číslování, ale i čísla textů podle edice E. Moserové-Rathové a původní německé tituly pohádek. Jsou[/] uvedeny i údaje o místní provenienci textů, odkazy na mezinárodní katalog pohádkových typů A. Aarna a S. Thompsona, odkazy na čísla sbírky bratří Grimmů a na soupisy českých a slovenských pohádek V. Tilla a J. Polívky. Nechybí ani přehled pohádek souboru podle původních pramenů a další literatura. Elfriede Moserová-Rathová hodnotí v doslovu knihy Zauertův vydavatelský počin, připomíná významné pogrimmovské sběratele německých lidových pohádek a osvětluje své vydavatelské postupy. Závěrem vyzvedává vypravěčské nadání, které dokáže dát pohádce neopakovatelnou atmosféru i v dnešní technické době.
      Sbírka Německých lidových pohádek, kterou citlivě ilustroval Jan Sládek, splní nejen potřebné naukové poslání, ale najde odezvu v široké české čtenářské obci, jíž jsou pohádky sousedního národa v mnohém příbuzné a blízké. Josef Tomeš

Volodymyr Hošovskyj: U pramenů lidové hudby Slovanů. [obsah]

Studie z hudební slavistiky. Editio Supraphon, Praha 1976, 332 stran
      Ukrajinského folkloristu Volodymyra Hošovského nemusíme u nás národopisné obci zvlášť představovat. V posledních letech upoutal pozornost odborné veřejnosti mnoha badatelskými počiny (např. jedinečnou edicí vlastních písňových sběrů[/] ze Zakarpatské Ukrajiny, editorstvím sebraných spisů Kl. Kvitky a "znovuobjevením" jeho vědeckého odkazu), ale především knižní publikací U istokov narodnoj muzyki Slavjan. Očerki po muzykaľnomu slavjanovedeniju (Sovetskij kompozitor, Moskva 1971). A zásluhou Olgy a Františka Hrabalových objevil se na našem knižním trhu pohotový pře klad této pozoruhodné knižní práce, který jistě se zájmem přivítají nejen slavisticky orientovaní folkloristé, ale i badatelé z jiných slavistických disciplin.
      Překladatelé se své úlohy zhostili úspěšně. Jejich přínos ocení každý folklorista. K práci připojili hodnotící i biografickou studii o autorovi, z folkloristického hlediska udělali vhodnou terminologickou redakci textu, ve spolupráci s autorem doplnili bibliografické údaje, při překladu vzali do úvahy kritické poznámky samého autora k původnímu vydání (zvlášť pokud jde o zpřesnění pojmů a definicí], resp. opravili i tiskové chyby, ke kterým došlo v původním vydání; bohužel i přesto se nepodařilo ani v překladu vyhnout některým menším nepřesnostem (např. "v době jarního slunovratu" s. 85).
      Po vydání ruského originálu práce Hošovského roku 1971 se objevily recenze v zahraničních odborných časopisech a ve všech se kladně hodnotila původnost vědeckého přístupu a přínos této práce i v širších souvislostech slavistického bádání. Stejně je v těchto intencích napsána též recenze z pera K. Vetterla (Čes

221

ký lid, 60, 1973, s. 60-61). Ačkoliv nebývá zvykem vracet se v poměrně krátkém čase k téže práci, v daném případě je to celkem oprávněné. Vždyť jde o první překlad této Hošovského knižní práce a jak vyplývá z ediční poznámky překladatelů, jedná se v jistém smyslu o překlad autorizovaný, v němž autor bral ohled na české čtenáře a proto některé části knihy zkrátil, jiné zase rozšířil a některé hudební příklady nahradil pro větší názornost českým, resp. slovenským materiálem.
      Struktura práce nedoznala v českém překladu oproti ruskému vydání podstatných změn. Hlavní těžiště představují tři analyticko-komparatistické studie (1. Po stopách jedné slovanské svatební písně, 2. Typy ukrajinských koled a jejich strukturální a rytmické odrůdy u Slovanů, 3. Kolomyjková struktura u Slovanů a sousedních národů), jimž předchází teoretická a metodologická stať o lidové hudbě jako historickém prameni a o obecných problémech hudební slavistiky. Český překlad je však bohatší o závěrečnou kapitolu, kterou autor dodatečně doplnil a dal jí výstižný název "Perspektivy a skutečnost", o univerzálním písňovém katalogu.
      Podle názoru Hošovského by hudební slavistika měla při studiu historie, etnogeneze a duchovní kultury Slovanů položit základy ke spolupráci etnomuzikologů s ostatními vědními obory. A k dalšímu rozvoji hudební slavistiky by měl podstatně přispět univerzální hudební katalog, který by umožňoval rychlou evidenci[/] a orientaci v rozsáhlém písňovém fondu. A autorova snaha směřuje k vytvoření jednotného vědeckého jazyka, jenž by měl být nástrojem vědeckého popisu, analýzy a interpretace folklórních jevů. Aby mohl přesněji formulovat svou koncepci, přistupuje k užšímu vymezení pojmů, a to hudební folkloristiky, etnomuzikologie, hudební etnografie a obecné (hudební) folkloristiky; právě tak i pojmu hudební folklór, který definuje jako specifický produkt lidské činnosti, jenž 1. odráží hudební myšlení určité části lidových mas (třídy, sociální skupiny atd.) anebo odpovídá jejich myšlení, 2. šíří se prostřednictvím ústní tradice a sluchové paměti, 3. plní určitou funkci v životě společnosti (kolektivu, skupiny, jednotlivců), 4. fixuje se výlučně "třetí osobou" (s. 261).
      Dříve než se Hošovský dostává k formulování principů univerzálnosti a univerzálního katalogu, dotýká se i otázky systematiky hudební folkloristiky. Organicky to totiž souvisí s celkovou koncepcí jeho práce a i zde přináší nové poznatky.
      Teoretické úvahy Hošovského nejsou samoúčelné. Směřují k podstatě marxistické analýzy katalogizačního procesu. S jeho metodou katalogizační analýzy jsme se u nás mohli seznámit v zestručněné podobě nedávno též v studii, kterou uveřejnil v bulletinu Informácie Slovenskej národopisnej spoločnosti (Hošovský, V.: Katalogizační analýza. Algoritmus úplného formalizovaného popisu. Informácie SNS, 2, 1974, s. 5979). Ačkoliv katalogizace pomocí[/] analytických karet neznamená v současnosti v hudební folkloristice nijaké nóvum, metoda Hošovského se od dosavadních postupů výrazně odlišuje. Vlastní katalogizaci chápe jako specifickou formu klasifikace, která spočívá v komplexu různorodých klasifikačních operací a proto analytickou kartu koncipuje tak, aby mohla sloužit jako algoritmus celistvé struktury analýzy jakéhokoliv textu, dále jako znakový model zkoumané písně, ale též tak, aby v katalogu mohla plnit funkci řídícího bloku. Svou snahu zaměřil na jednotnou sémantickou segmentaci textu z hlediska hierarchické i deduktivní posloupnosti, na jednotnou soustavu metaznaku kódování výsledků segmentace a na jednotný sémiotický popis textu v čtyřech hlavních rovinách: pragmatické, syntaktické, morfologické a v rovině elementů, resp. fonické. Z toho vyplývá, že chápáním významu, funkce a vnitřním uspořádáním analytické karty se podstatně odlišuje od ostatních autorů.
      Z výše řečeného je zřejmé, že práce Hošovského znamená v heuristické rovině v dosavadním folkloristickém bádání velký krok vpřed. Vezmeme-li do úvahy jeho analytickokomparatistické postupy na příkladu jednoho typu svatební písně na slovanském teritoriu, dále na typech koled u východních, západních i jižních Slovanů, právě tak i kolomyjek, jakož i výklad asimilací v hudebním folklóru, pak jsou jeho metodické postuláty hudebně folklórní slavistiky zcela jasné. Andrej Sulitka

222

Horňácké pěsničky ke koštu vína. [obsah]

Vybral Dušan Holý. Vydalo JZD Obránců míru, Lipov 1976, 32 stran
      U příležitosti 3. oblastní přehlídky vín vydalo JZD Obránců míru v Lipově výbor padesáti horňáckých lidových. písní. Útlý svazek písní, vztahujících se k vínu a vinařství, jistě uvítají nejen ti, kteří rádi připojí k materiálním požitkům i duchovní. Publikace samozřejmě sleduje jiné cíle než písňové sbírky, ale přesto by neměla ujít pozornosti těch, kdo se o lidovou píseň blíže zajímají. Už proto, že se tak širší veřejnosti zpřístupňuje další, třebaže nepříliš rozsáhlá část rukopisných zápisů lidových písní, které by jinak zůstaly nadále skryty v přítmí archívů. Význam každého takového vydavatelského činu si uvědomíme tím spíše, uvážíme-li, jak nepříznivá situace je ve vydávání dosud nepublikovaných zápisů lidových písní, o reedicích starších sbírek ani nemluvě.
      Tematicky úzce vymezený výběr písní dotváří rámec celého výrobního procesu pro tuto oblast tak příznačného a důležitého pro rozvoj socialistického zemědělství vůbec. Třebaže výběr, stejně jako písně o víně vůbec, jsou a měly by být především výrazem dobré pohody z dobře vykonané práce, neujde naší pozornosti hlubší smysI písní - životní optimismus a důraz na poctivost a dokonalost vinařského umění. I neodborníkovi sbírka napoví, že jde o písně tematicky úzce spjaté, ale po stránce stavebné značně rozmanité - vedle písní táhlých se zpívají písně k tanci[/] sedlácká, řadí se sem i žertovná ver šování recitativně přednášená, v přednesu se uplatňuje jednohlas i vícehlas. A to vše, a snad i více nademe v této útlé knížce.
      Forma publikace nedovolila připojit obvyklé poznámky. a přehledy, avšak seznam písňových incipitů s uvedenými jmény sběratelů a úda[/]je o provenienci v závěrečné poznámce autora poskytují aspoň základní informaci.
      Je třeba ocenit iniciativu JZD v Lipově, jež se projevila v tomto osobitém vyvrcholení. celoročního hospodářského snažení. A vybralo si k tomu znalce nad jiné povolaného. Marta Toncrová[/]

SBORNÍKY

Životní prostředí a tradice. [obsah]

Druhý zväzok edície Lidová kultura a současnost. Na vydanie pripravili a pamiatke národného umelca Jiřího Krohu venovali zostavovatelia Václav Frolec, Miroslav Krejčí a Josef Tomeš. Vydal Blok, Brno 1975
      Zborník Životní prostředí a tradice, ktorý obsahuje 39 príspevkov - referátov, prednášok a vystúpení účastníkov II. strážnického sympózia , rozdelili jeho zostavovatelia do šiestich oddielov: Úvodné prejavy, Premeny životného prostredia, Estetické normy, Sociálne vzťahy na družstevnej dedine, Funkcie a premeny folklóru v súčasnosti a Diskusia. Závažnosť riešenej problematiky a interdisciplinárny charakter strážnického podujatia sa usporiadateľom podarilo zabezpečiť najmä preto, že sa na jeho zvolaní podieľali, okrem národopisných pracovísk ÚLU v Strážnici a Katedry dejín a národo[/]pisu brnenskej univerzity, aj Juhomoravský KNV, Zväz družstevných roľníkov ČSR ÚLUV v Brne a záštitu nad podujatím prevzali Ministerstvo kultúry ČSR a rektor Univerzity J. E Purkyně v Brne.
      Na stránkach tohto časopisu sme pred pár rokmi charakterizovali kvalitatívne progresívnu a kvantitatívne impozantnú vedeckú tvorbu brnenskej národopisnej školy. Ak s výsledkami svojej novej orientácie tradičnej disciplíny, národopisu, na netradičnú problematiku sa odvtedy prezentovali i pražské a bratislavské národopisné pracoviská, neznamená to, že by sa tvorivo inšpirujúce centrum národopisného bádania na Morave bolo odmlčalo. Práve naopak. Po období uplatňovania komplexných pohľadov na javy tradičnej kultúry, odzrkadlenom v sérii regionálnych a tématických monografií, nastupuje v Brne čas diskusií, prehodnocovaní východisk i smerovaní a cieľavedomá snaha po interdiscipli

223

nárnom rozšírení pohľadu ako aj snaha prispieť takto koncipovanými výsledkami vedeckého bádania k riešeniu aktuálnych problémov kultúry súčasnej spoločnosti. Jedným z najpozoruhodnejších výsledkov tejto orientácie sú, dnes už tradičné, strážnické sympóziá a zborníky série Lidová kultura a současnost.
      Prof. František Hejl, prorektor Univerzity J. E. Purkyně, v zamyslení sa nad úlohami vedeckého výskumu životného prostredia, vyjadril zásadnú myšlienku potvrdzujúcu správnosť orientácie národopisného bádania dopĺňaného o postupy a výsledky iných disciplín, keď hovoril, že v súčasnom procese revolučných premien na našej dedine už zďaleka nejde len o ďalší rozvoj poľnohospodárstva, zvyšovanie rastlinnej a živočíšnej výroby. Tento proces charakterizuje rozvoj potrieb poznávacích, komunikačných a kultúrnych. Ak veda vedela a chcela vstúpiť ako partner pri revolučnej prestavbe poľnohospodárskej výroby, musí a strážnický zborník je dôkazom, že aj chce a vie - vstúpiť aj ako pomocník prestavby myslenia a uspokojovania potrieb informačných a kultúrnych.
      Prof. Jiří Kroha, národný umelec, vyslovil na počiatku zborníka niekoľko podnetných, zobecňujúcich myšlienok o úlohách tradície ako výrazu životnej sebarealizácie v súvislosti s prestavbou života na socialistickej dedine.
      V duchu úvodných zamyslení sa potom nesie koncepcia celého zbor[/]níka. Otázkam bývania na súčasne j dedine sa venujú V. Frolec, I. Farkačová - z pohľadu etnografického a J. Vyšinka z pohľadu sociologicko-architektonického. Po otázkach prestavby nastoľuje kruh autorov, O. Máčel, J. Vajdič, H. Johnová a J. Souček, komplex otázok a spôsobov riešenia ochrany kultúrnych, najmä architektonických pamiatok in situ, v múzeách a špeciálnych zariadeniach - skanzenoch. I k tejto problematike sa vyjadrujú etnografi a architekti, pamiatkári.
      Premena estetických noriem, zmena funkcií umeleckého výtvarného fenoménu a úloha pri vytváraní súčasného životného prostredia sa stali dominujúcimi myšlienkami vo vystúpeniach R. Jeřábka, Š. Sukopa, V. Svobodovej, M. Ludvíkovej a B. Minaříkovej. Zhrňujúcou myšlienkou tejto skupiny príspevkov a štúdií by sme mohli nazvať citovaný názor akademika Josefa Charváta o postavení technickej a humahitnej zložky civilizácie a kultúry a nevyhnutnosti ich vyváženia pri tvorbe životného prostredia a štýlu súčasnej spoločnosti.
      Zdanlivo najpestrejšia škála pohľadov je venovaná sociálnym vzťahom na družstevnej dedine. Vytváraniu nových, premene hodnotových tradičných noriem a ich kvalitatívne novému uplatneniu v súčasnom živote. Problém enkulturácie a akulturácie sleduje K. Fojtík na probléme etikety vzájomného styku, J. Tomeš a H. Hubíková sa[/] venujú ľudovým obyčajom a ich vstupovaniu do súčasnej občianskej obradnosti. A. Burian hovorí o premene životného štýlu poľnohospodárskych družstevníkov, M. Hájek zasa o špecifickej funkcii telesnej kultúry v životnom štyle súčasnej dediny. Morálne normy vo vzťahu k manželstvu rozoberá P. Popelka.
      Otázkam miesta, funkcie a premenám folklóru v kultúrnom živote dnešnej dediny se venuje rovnako viacero autorov. O. Sirovátka v obecnej, teoretickej polohe, D. Holý, V. Volavý a J. Gelnar v polohe sledovania funkčných premien folklórnej hudby a ľudovej piesne, B. Beneš, M. Šrámková, J. Jaroš, V. Hrníčko v polohe štúdia spoločenských a kultúrno-funkčných premien ľudového rozprávania, Z. Jelínková a O. Hrabalová v polohe uplatnenia ľudového tanca v práci súborov a detských hier v pedagogickom pôsobení. Nad širším spoločenským uplatnením folkloristiky sa zamýšľa J. Uher.
      Z diskusie treba upozorniť na vystúpenie J. Orla o úlohách neprofesionálnej výtvarnej aktivity v ZUČ, R. Snášila o prírodnom prostredí a J. Tomeša o ochrane pôdy.
      Na II. strážnickom sympóziu, ako pripomenúl Václav Frolec, tvorca koncepcie týchto podujatí, sa stretli a v zborníku Životní prostředí a tradice publikujú svoje odborné pohľady vedecko-výskumní pracovníci z rôznych odborov, kultúrno-vý

224

chovní pracovníci, ktorých spája spoločný predmet záujmu - problematika prestavby životného prostredia a hľadanie úlohy ľudových tradícií pri tvorbe jeho súčasnej, socialistickej podoby. Interdisciplinárnosť pohľadu a spoločensko-kultúrna aplikovateľnosť vyslovených myšlienok robí z tohto zborníka cennú a aktuálnu knihu.
      Nech je dovolené referentovi o knihe konštatovať na záver, že zborník o civilizačných a kultúrnych otázkach súčasnosti má i kultúrnu tvár. Nie zbytočne prepychovú, ale významu obsahu dôstojnú. Pričinil sa o to grafik V. Šafář a brnenské nakladateľstvo Blok. Pripomínam to iba preto, že sme si v poslednom čase akosi navykli vydávať závažné knihy o kultúre v nie príliš kultúrnom rúchu. Svetozár Švehlák

Etnografie národního obrození I., II. [obsah]

Národopisná knižnice 15. a 21. Vydává ÚEF ČSAV, Praha 1975, 1976, 232 stran, 11 obr. příloh a 205 stran, 22 obr. příloh
      Prvé dva svazky Etnografie národního obrození z Národopisné knižnice pražského ústavu ÚEF ČSAV přinášejí řadu materiálů ke klasické tematice národopisného zájmu. Jsou založeny na programovém řešení tematického úkolu státního plánu základního výzkumu, a to v jednom ze specializovaných oddělení ústavu. Oba svazky jsou pouze dílčím vý[/]sledkem rozsáhlé badatelské práce, jejímž základem byly mimo jiné dva rozsáhlé sborníky referátů konferencí k dané tematice z r. 1973 a 1975, uveřejněné v přílohách ke Zpravodaji koordinované sítě vědeckých informací pro etnografii a folkloristiku. Stejně jako sborníky referátů z ústavních konferencí, tak i, oba svazky Národopisné knižnice slouží především rychlé informaci o výsledcích výzkumu a zveřejnění pramenných materiálů. Jsou základem, z něhož později má vzniknout souborné dílo o etnografii národního obrození. Referované svazky přinášejí šest statí. Pramenům lidové provenience věnuje pozornost A. Robek edicí Nalezeného rukopisu loutkové hry divadla Meissnerova (II., s. 3-32). Tato práce je dalším cenným pramenným příspěvkem k poznání významu loutkového divadla jako jed noho z účinných prostředků národního obrození.
      Klasickým pramenem historického bádání zabývá se H. Laudová edicí Dokumentů o lidové slavnosti roku 1836 konané při příležitosti poslední korunovace v Praze (I. s. 37-213). Obsahuje soubor korespondence zemského výboru české vlády s jednotlivými krajskými úřady, soupis a popis vyobrazení alegorických průvodů venkovského lidu při lidové slavnosti 14. Září 1836 v Praze a 20. srpna téhož roku v Brně. Ačkoliv slavnosti samy jsou dnes spíše anachronickým dokladem folklorismu 1. poloviny 19. stol., průvodní archivní materiál vzešlý z přípravy těchto slavností je významným dobovým[/] svědectvím o stavu a hodnocení lidové kultury. Práce navazuje na mnohaleté zhodnocení významu archivních pramenů pro národopisné studium v pražském ústavu, např. při zpracování Eichlerovy sbírky a císařských otisků indikačních skic Stabilního katastru.
      Z archivních pramenů mimo jiné těží i studie V. Scheuflera Jemná keramika v Čechách ve zprávách obchodních a živnostenských komor (II., s. 33-86). Autor navazuje na svůj referát z ústavní konference z r. 1973, publikovaný ve třetí příloze ke Zpravodaji koordinované sítě z r. 1974 a ovšem na důvěrnou znalost lidové keramické tvorby v celém jejím vývoji, Oceňuje pramenný význam statistických zpráv OŽK pro charakteristiku výroby 2. poloviny 19. století a využívá pramennou hodnotu muzejních sbírek. Podobně tomu je i u další autorky J. Staňkové, která v Soupisu lidového malovaného nábytku z dosavadního výzkumu v jihozápadních Čechách a rozboru některých problémů (II., s. 87-194) podává dosud neúplnější přehled o tomto souboru předmětů muzejní hodnoty. Soupis je doprovázen fotografickou dokumentací. Kroj střední Moravy na počátku 19. století (I., s. 12-36) pro Národopisnou knižnici připravila pracovnice Moravského muzea M. Ludvíková. Její studie je ukázkou důsledně historického přístupu k předmětům materiální kultury. Faktografický přehled přináší obraz stavu a změn lidového oděvu na Brněnsku v období napoleonských válek a je zajímavý ze

225

jména úvahou možných vlivů vojen.ského stejnokroje na transplantace tohoto lidového oděvu.
      Studie J. Vařeky Ke vztahu městského a vesnického domu v době národního obrození (I., 3-11) je nejenom ukázkou výsledků záchranného výzkumu v jihomoravské oblasti, ale i teoreticky závažným příspěvkem k problematice orientace domu ke komunikační ose s ohledem na hospodářské, technické, kulturní a jiné podmínky jeho různých typů. Autor sleduje vývoj lidového domu středního a dolního Pomoraví v době národního obrození ve vztahu k ostatnímu území českému, moravskému, slovenskému i sousedním zemím. U některých typů lidových staveb je třeba hledat spíše aspekt ekonomieko-sociální, nežli etnický.
      Oba svazky Národopisné knižnice v řadě prací o etnografii národního obrození prokazují zásadní posun v přístupu etnografů k tomuto klasickému období jejich badatelského zájmu ve srovnání se starší literaturou. Příznačným rysem těchto prací je důsledný historismus, zdůrazněný v koncepční Kramaříkově studii z roku 1973, která se stala východiskem a rámcem řešení úkolu. Vlasta Suková

Prazdniki, obrjady, tradicii, [obsah]

sost. B. Marjanov, Molodaja gvardija, Moskva 1976, 128 stran
      Sborník obsahuje 19 příspěvků odborných pracovníků a vysokoškolských učitelů, kteří se zabývají sou[/]časným stavem sovětských obřadů a slavnosti. Vychází se z názoru, že jistý systém obřadnosti je neoddělitelnou složkou duchovního života kterékoliv lidské společnosti; tato složka se sleduje v historickém vývoji a cituje se názor D. M. Ugrinoviče, že "obřad je zvláštní způsob předávání určitých idejí, norem jednání, hodnot a citů novému pokolení". Je to kolektivní symbolická činnost, forma projevu kolektivních prožitků lidí, zapojení jednotlivce do společnosti (s. 7). Na rozdíl od nich jsou obyčeje historicky vzniklé stereotypy jednání, v nichž se opakují účelné, praktické prvky pracovního, společenského a rodinného života. Jak obřady, tak i obyčeje mohou mít pokrokovou a nepokrokovou náplň. Slovem rituál se pak označuje přesný řád, pořádek obřadních konání, např. rituál slavnostní vojenské přísahy. Svátek je masová oslava výročí nebo nějaké události. S termínem obřad je spojen termín tradice, označující duchovní dědictví, předávané pokoleními, ať již jde o posloupnost společenských idejí, znalostí, mravních norem apod. (s. 9). I tradice může být progresívní a zpátečnická (např. pověry).
      Nové obřady by bylo možné vypočítat, avšak zajímavější je soudobý pohled na tradiční obřady, převzaté do sovětské společnosti, Jde téměř o celý cyklus rodinných obřadů, dále o řadu jevů z výročního cyklu (vítání jara, zimní objížďky a masopust, letní svátek "Kupala", novoroční koledy a další). Všechno to bylo samozřejmě naplněno novou ideologií.[/] Na Ukrajině pracuje Komise pro studium a zavádění nových občanských svátků a obřadů, jež centrálně řídí celý vývoj. Zajímavá nová tradice vznikla v závodech, kde se vedou zápisy o "zasloužilých pracovních dynastiích", v nichž se soustřeďují zkušenosti starších pracovníků a předávají slavnostně mladým; podobně vedou staří mistři své nástupce v dílně, vzdělávají je a vedou k hrdostí na tradici továrny. Generační skupiny si práci slavnostně předávají. Republiková komise řídí činnost krajských a okresních komisí, které spolupracují s Domy lidové tvorby a s Domy lidové tvořivosti, Zobecňování zkušeností se děje v seminářích, z nichž nejúspěšnější byl v Ivano-Frankovské oblasti, kde je dodnes živá huculská tradice. V USSR je asi 8500 budov, v nichž se konají občanské obřady.
      Zajímavé jsou soudobé obřady u Kabardinců, kde se islámské náboženské představy postupně vytlačují ateistickou náplní nových obřadů (svatba), jejichž nositeli jsou především mladí lidé. Novou tradicí v baltských republikách se staly pamětní dny na vojenských hřbitovech z II. světové války. V Uzbekistánu je nejsoučasnějším sovětským obřadem svátek úrody (Chosilbajrami); v 60. letech vznikl mezi pěstiteli bavlny "svátek nové úrody", kdy při slavnostním zahájení sběru dostávají česáči odznaky. Svatba se dnes koná v "domech štěstí" (Bacht-uji). K popularizaci nových obřadů a tradic se vydávají plakáty, brožury, alba fotografií s texty scénářů a popisem

226

obřadů. V r. 1973 vyšla v Uzbekistánu o těchto otázkách zvláštní monografie.
      Přínosem etnografického charakteru je článek V. Vojny "Nové vzory na staré osnově" (s. 75-93), v němž se podrobně popisují huculské zvyky, dochované dodnes, a posuzuje problematika jejich přeměn. Podobně cenná je stať M. Magdejeva z Kazaně o jarním svátku volžských Bulharů a Tatarů "Sabantuj", což jsou závody jezdecké obratnosti mladých džigitů (s. 93-98). O "svátku Mcchety", který se koná vždy 14. října a vznikl ze starého církevního svátku na závěr zemědělských prací a dnes má jen světský ráz, píše D. Gegešidze z Tbilisi. Svůj původní věrský ráz ztratil i svátek "Šotaoba", spojený dnes s oslavou Šoty Rustaveliho (s. 98-101).
      Sborník přináší některá přesná pozorování a popisy, ale současně i publicisticky pojaté příspěvky. Závěrem je připojen soupis 18 knih a sborníků o tematice sovětských svátků a o nových obřadech. Nejvěcnější z nich jsou Obrjady včera i segodnja V. I. Brudného (Moskva 1968), V. A. Rudneva Sovetskije obyčaji i obrjady, Leningrad 1974, a citovaná již kniha Ugrinovičova Obrjady. Za i protiv, Moskva 1975. Soupis bohužel neobsahuje ani zmínku o studiích etnografického a folkloristického zaměření, které bývají uveřejňovány např. v Sovětské etnografii. Ani řada tvrzení o obřadech či tradici neodpovídá etnografické teorii a praxi, nýbrž především výchovným hlediskům současné so[/]větské společnosti, v této problematice bude zřejmě třeba ještě mnohé doplnit a objasnit, aby se na jedné významové rovině sešli odborníci z různých společenskovědních a historických oborů. Bohuslav Beneš

Novi svjata, obrjady, [obsah]

red. G. D. Maksymenko a kol., Vydavnyctvo Moloď, Kyjiv 1976, 124 stran
      Sborník o nových socialistických obřadech v USSR je zajímavým souborem jednak konkrétních poznatků o tom, jak pořádat různé oslavy socialistické současnosti, jednak přehledem oslav, slavnostních příležitostí, zejména mládežnických, a folklórních zvyků, které přešly z tradice do svátečního života, zejména na vesnici. Obsahuje 14 příspěvků kulturních pracovníků, stranických. a komsomolských funkcionářů, kteří se věnují jednotlivým akcím. Rozdělují je na sovětské svátky a obřady, dále výroční, společenské a rodinné; všechny se snaží vést v ideově výchovné rovině. Patří sem zejména oslavy výročí VŘSR, Prvního máje, 9. května, Dne ústavy a MDŽ. Také oslavy Dne armády, Dne letectva, Dne mládeže aj. patří do této skupiny.
      Druhou velkou oblast tvoří pracovní výročí a dělnická tradice; oslavovaná v Den horníků. Den stavbařů, geologů apod. Protože k významné skupině pracujících patří i kolchozníci, zařazují se do této oblasti oslav[/] také dožínky, oslavy pracovních úspěchů a výročí kolchozů, výročí uvedení do chodu velkých zařízení, loučení se zasloužilými pracovníky, slavnostní přijímání nových dělníků a kolchozníků, slavnostní předávání prvního výdělku apod. Ke společenským svátkům patří dále vítání do života, občanský sňatek, slavnostní odevzdávání občanských průkazů, loučení s branci a životní jubilea. Zvláštní skupinu tvoří výroční zvyky, z nichž nejdůležitější je oslava Nového roku, svátek jara, vynášení zimy, pořádané na vesnici i ve městě.
      Mládežnickými svátky jsou přijímání do pionýrské a komsomolské organizace, absolvování školy, dosažení plnoletosti, slavnostní přijetí učňů mezi dělníky příslušného závodu, Den mládeže, Den sportovců, mítingy a manifestace, slavnostní kladení věnců k památníkům apod. Tyto svátky a slavnosti mají často mezinárodní charakter družby jednotlivých pohraničních organizací mládeže např. Zakarpatské Ukrajiny a východního Slovenska, severního Mad'arska a Rumunska, s nimiž USSR sousedí.
      Kromě těchto všeobecně známých jevů existuje tradice specifických slavností v jednotlivých republikách. Tak např. v Lotyšsku se před sto lety vyvinula tradice "svátku písní", tj. vokální festival. V období sovětské vlády se tato tradice přes BSSR rozšířila i do USSR a RSFSR a byla naplněna novým obsahem. Stejně mezinárodní charakter má svátek Srpu a Kladiva, který je symbolem

227

družby dělnické a rolnické třídy. Koná se obvykle po skončení sezónních zemědělských prací.
      V komsomolských organizacích se rozvíjejí vlastní tradice a rituály, které mají spíše organizačně-politický a společenský charakter. Jsou to subotniky, pionýrské stezky bojové a pracovní slávy, pochodňové průvody a památné dny hrdinů Velké vlastenecké války, setkání s vysloužilci, starými zasloužilými dělníky apod.
      Taková setkání a svátky jsou organizovány jak přímo Komsomolem, tak i Domy kultury ve spolupráci s okresními kulturními středisky. Zajímavé rituály se vyvinuly v Bukovině: slavnost mezinárodní družby ukrajinsko-rusko-moldavské, jarní pochod po poloninách s jarními písněmi za doprovodu trembit a Den sovětské mládeže s vitím věnců (z původních svatojanských obřadů). Vlastní tradice a rituály mají školáci i sportovci.
      Sborník obsahuje řadu fotografií z jednotlivých událostí, z nichž folklórní ráz mají kubáňské dožínky, jarní svátky a poloninská "vesna" na Vrchovině, dožínky u Dněstru, jarní tance kolem svátku Jana Křtitele, záběry z oslavy zlatých a stříbrných svateb z Doněcké oblasti, ze zimní maškarní obchůzky aj. Úloze a místu tradičního i současného folklóru a jejich souvislostem snovými obřady je věnována okrajová pozornost, avšak z fotografií plyne, že většina svátků a slavností je doprovázena vystoupením krojovaných souborů a že lze tedy hovořit o rozvinutém socialistickém folklorismu.[/] Je samozřejmé, že se těmto novým rozvíjejícím se tradicím věnuje v současné době velká pozornost, ovšem nikde se jasně nekonstatuje, že při jejich srovnávání s lidovou tradicí je třeba vycházet z místních podmínek a že nelze mechanicky přenášet jeden jev za druhým odjinud. Tradice vzniká tam, kde jsou pro ni podmínky společenské, ekonomické a politické; jde přitom přirozeně o jiný typ tradice, než je tradice lidová v našem smyslu slova. Teoretickou problematikou se studie zabývají méně, spíše jde o aplikaci a šíření znalostí o konkrétních formách nových, především ateisticky zaměřených projevů, a to zejména mezi mládeží. Bohuslav Beneš

Kavkazskij etnografičeskij sbornik VI. [obsah]

Trudy Instituta etnografii im. N. N. Miklucho-Maklaja, sv. 106. "Nauka", Moskva 1976, 300 stran
      Sborník obsahuje třináct studií, z nichž podstatná část se zaměřuje na problematiku sociální a duchovní kultury kavkazských národů; z materiální kultury pojednává o lidovém textilu, oděvu a architektuře. Publikace zahrnuje také studie z oblasti heuristiky a historie etnografického bádání.
      Úvodní stať L. I. Lavrova přehledně seznamuje s historií bádání o kultuře kavkazských národů v ruské a sovětské etnografii od 18. století a hodnotí přínos jednotlivých[/] badatelů. Etno-sociologická studie A. E. Ter-Sarkisjance vyhodnocuje výzkum současné arménské zemědělské rodiny v Náhorní karabašské autonomní oblasti. Zabývá se změnami ve struktuře rodiny v souvislosti s rozpadem velkorodinných forem, přežívajících do počátku 20. století, vnitřní organizací, vzájemnými vztahy členů a jejich postavením v rodině. Sleduje také transformace v okruhu rodinných obřadů v současnosti. Stať J. S. Smirnovové podává rozbor dětských a svatebních obyčejů národů severního Kavkazu. Cílem práce je vymezit hlavní změny v obyčejích od konce 19. století do současnosti v regionu se složitou etnickou skladbou obyvatelstva. Autorka usiluje o etapový rozbor procesu modifikací v souvislosti se socialistickými přeměnami. N. S. Gogoberidze se zabývá dětskými hrami v horských oblastech Gruzie, které byly spojeny v minulosti s vojenským způsobem života obyvatelstva a s pastevectvím. Hry chlapců (střílení z luku, šermování, soutěže v běhu na dřevěných koních, házení kamenů) vedly k získání základních návyků pro život v dospělosti. Některé loutky v hrách děvčat, zaměřených na budoucí povinností matky, se užívaly v magických praktikách. A. A. Odabašjan zkoumá rukopisné talismany z 15.-19. století jako etnografický pramen pro studium religiozity Arménů. Analyzuje talismany z hlediska formy, tematického rozsahu a původu textů (čarodějnické zaříkávací modlitby, části z knih ze ži

228

vota svatých a proroků atd.) a klasifikuje na jejich základu druhy magických praktik. V. N. Vasilov a V. P. Kobyčev se zabývají vývojem a obsahovými přeměnami lidového svátku na počest patrona sídla sv. Nikolaje ("Nikolaj kuvd") ve vesnici Lesgor v severním Osetinsku. Autoři se pokoušejí analyzovat jednotlivé etapy a chronologické vrstvy synkretického obřadního komplexu. Zjišťují v něm významné postavení obřadů spjatých se zemědělstvím a chovem dobytka, upomínajících na předkřesťanský původ; později se v obřadu ustalují křesťanské, zčásti i islámské prvky.
      Práce G. A. Sergejevové vznikla na základě rozboru věcných a obrazových pramenů k lidovému kroji národů Dagestanu. Těžiště práce spočívá v charakteristice mužského a dětského oděvu Avarů, Darginců a Čečenců v období od 2. poloviny 19. století do třicátých let 20. století. N. Ch. Avakjan vymezuje na základě terénních výzkumů a studia muzejních sbírek rozšíření tradičního oděvu obyvatelstva ze čtyř etnografických zón historické Arménie v Zakavkazsku, kde rozšíření těchto forem oděvu bylo podmíněno migrací Arménů z Turecka a Iránu v 19. a v prvních desetiletích 20. století. Kočovné národy Kavkazu a střední Asie mnohostranně užívaly vzorované práce z plsti, E. N. Studěněckaja se zabývá studiem plstí dvou kavkazských národů, Karačajevců a Balkarců. Těžiště studie spočívá v rozboru technologie výroby a ornamentiky vzorovaných plstí.[/] Podle techniky vzorování vymezuje autorka tři základní typy: nanášení barevných vzorů přímo v procesu valchování (což pokládá za specifický způsob pro Karačajevce a Balkarce), mladší našívání vzorů a mozaiku, která je typická pro kočovné národy střední Asie.
      Analýzou technik vzorování a ornamentu dospívá autorka k některým závěrům o etnogenezi zkoumaných národů. Vyslovuje přesvědčení, že společné prvky v ornamentice plstí karačajevsko-balkarských na jedné straně a kazašsko-kirgizských na druhé straně jsou pozůstatkem spoiečného historického poloveckého komponentu těchto národů. Karačajevci a Balkarci, kteří se brzy odtrhli od tureckého světa, si přitom v kavkazském prostředí uchovali starší, poloveckému etniku bližší varianty ornamentu.
      Zajímavý pohled do stavební kultury Osetinců přináší V. I. Markovin. Zabývá se specifickou architektonickou formou v severním Osetinsku, vojenskými patrovými věžemi ("masyg"), jejichž pozůstatky se zde nacházejí vedle patrových obytných staveb pevnostního typu ("galuan"). Autor se zaměřuje na konstrukční detaily a technické principy vojenských věží a uzavírá, že speciální studium těchto zvláštností a způsob vedení boje současně s archeologickými nálezy objasní genezi těchto staveb, kterou někteří autoři spojují s alanskými kmeny. N. A. Bregadze soustředil nepočetný soubor historických dokumentů ze 17. století a na těchto fak[/]tech vytváří obraz etnické skladby obyvatelstva Gruzie v 17. století, v období významných politických a etnických přeměn v důsledku nepřetržitých bojů Gruzínců s tureckými a iránskými uchvatiteli. N. G. Volkova vytěžuje z ruských archivních pramenů - ze zpráv ruských vyslanců ze 16. a 17. století - zajímavá etnografická fakta o jednotlivých oblastech života a kultury obyvatelstva Kavkazu (oděv, strava, obyčeje a zábavy, hospodaření aj.). Sborník uzavírá studie G. V. Culaji, hodnotící přínos jazykovědce N. J. Marra v sovětské etnografii. Eva Večerková

O tradičných formách európskeho rybárstva

Studien zur europäischen traditionellen Fischerei. [obsah]

Editor Solymos Ede. Türr István Muzeum, Baja 1976, 146 strán
      V posledných rokoch sa stále častejšie vydávajú zborníky monotematických štúdií a príspevkov, cieľom ktorých je podnietiť bádanie užšie vymedzenej etnografickej problematiky. Zvyčajne sa podarí zabezpečiť taký okruh autorov, ktorý reprezentuje príslušnú špecializáciu z viacerých krajín Európy. Takýto charakter má aj zborník prác o tradičných formách európskeho rybárstva, vydaný múzeom v maďarskom meste Baja r. 1976 pod názvom Studien zur europäischen traditionellen Fische