národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1977 - ČÍSLO 4

VÝŠIVKA NA KOUTNICÍCH NA STRÁŽNICKU [obsah]


      MIROSLAVA LUDVÍKOVÁ, Etnografický ústav Moravského muzea, Brno
      Moravská lidová výšivka je vzhledem ke své poloze na křižovatce kulturních vlivů technicky, funkčně i stylově různorodá a je pro ni obtížné najít společnou srovnávací bázi, Jednou z takových možností je sledovat její uplatnění na koutních plachtách z 18. století, protože ty se vyskytovaly ve všech moravských oblastech. Dokazují to i zprávy z pozůstalostních i jiných soupisů, byť sporadické.1) Muzea, zvláště ta, která začala vytvářet národopisné sbírky už v minulém století, obsahují v nejstarších sběrech torza těchto vzácných památek. Není vždy obtížné je určit. Obvykle se ve skupině najde aspoň jeden doklad, podle kterého je možno lokalizovat druhé, srovnáním rukopisu vylučovat podobné, přiřazovat výrazně patřící k sobě.
      Prvními lokálně určenými pracemi ze Strážnicka jsou plachty se síťováním a doprovodnou bílou prolamovanou výšivkou. Zachovaly se nám úplné dvě, jedna byla publikována již r. 1885 2) a patřila dříve do sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Brně a druhá je ze sbírek Moravského muzea, pro které byla získána[/] od sběratele Kretze r. 1904. Třetí, jen vložka, pochází původně ze sbírek velehradského muzea a do Brna byla převedena r. 1965. Že tyto práce patří k nejstarší vrstvě, dokazuje analogie s prelamováním datovaným r. 1677, pocházejícím ze sousedního jižního Slovenska a považovaným za jednu z nejstarších datovaných uherských lidových výšivek.3)
      Síťovaná vložka prochází průběžně celou plachtou, bez ohledu na to, že ta je sešita ze dvou pruhů. Takto umístěné síťované vložky jinde na Moravě nenajdeme. Pro další vývoj plachtové výzdoby jsou určující. Výzdoba na plachtě, prolamování světla do stínu, paličkovaná vložka a síťovaná část tvoří sourodý celek. Ve vložce je základním kompozičním prvkem vlnovka a protože jde o práci pracovanou mechanicky podle předlohy, opakuje staré slohové motivy. Analogie sice najdeme i jinde, např. v tulipánovo-listové variaci v okolí Kyjova a v charvatských vesnicích, některými podrobnostmi není vzdálena ani sítím na Kunovicku a na luhačovickém Zálesí, v jádru však

253

je nelokalizovatelná, protože ještě nedošlo k diferenciaci projevu.4)
      Tento základní prvek - vlnovka, dále zjednodušený, se přenesl i na další skupinu plachet s nepravými vložkami, které napodobují síťované. Vzor však nemá vypracováno pozadí, např. prolamováním, jaké bývá v tomto způsobu výšivky běžné (takové je např. v "žilinské robotě") a jak bychom po síťovaných vložkách předpokládali, Na velmi pečlivě provedeném rostlinném ornamentu s barokně exotickými prvky pozorujeme cizí vliv - vliv panské výšivky ze Slovenska.5) Podle toho, že je tak věrný a přesný, dá se usuzovat na poměrné stáří výšivky - možno ji klást do počátku druhé třetiny 18. století. Její šlechtická předloha je ze století sedmnáctého.6)
      Na druhé plachtě se síťováním a na vložce a na této plachtě s červenou výšivkou se už[/] objevuje další vrstva vzoru, která nepřichází bezprostředně z téhož zdroje jako předešlá. Na červené je to patrnější. k výšivce rostlinné se neorganicky připojují ptáci - pávi, obracející se ke stromu života. v šlechtické výšivce je nenajdeme.7) Dostali se až na jižní Moravu pomalou infiltrací z jihu, přes italské prostředí a přes Rakousko jako napodobování vzorů vzácných hedvábných tkanin z přední Asie výšivkou, běžné v zemích na sever od Alp.8) Na naše území přicházely tyto vzory různými cestami ve vlnách od byzantských dob, naposledy prostřednictvím tištěných renesančních vzorníků; dá se předpokládat, že dříve až do lidových vrstev nepronikly. Jejich výskyt po celé jižní Moravě, stejně jako v Rakousku, jihozápadním Slovensku a západním Maďarsku, a vzájemná malá odlišnost poukazují na jeden zdroj inspirace. Pro ni jsou charakteristické

Detail koutní plachty. Strážnice, okr. Hodonín. Foto P. Jero.

254

heraldické motivy, ve starší vrstvě s orly, jeleny, pávy a lvy, v mladší s pelikány a beránky.9) Předávalo je i pololidové severoitalské a rakouské tkalcovství jako značně retardované, pozdně gotické dědictví.10) Nebylo ostatně neznámé ani na Slovensku, kam je přinesli italští tkalci za rané renesance.11) Na Horňácku v širším okolí Strážnice je jediný výskyt tohoto vzorovaného tkaní na Moravě, avšak bez zoomorfních prvků.
      Ani kontakt s tímto tkalcovstvím nebyl bezprostřední. Dokazuje to použitá technika. Výšivka není pracována podle počítané niti, jak. bychom očekávali, ale předkresluje se. Na Strážnicku je kompozice trochu tvrdá a místy značně bezradná. Všimněme si např. dokonalého zpracování koncových květinových motivů na plachtě s beránkem12) - ještě přímo prozrazuje panskou výšivku,13) ačkoliv dávno opustila drahý materiál a používá domácí přízi[/]

Detail části koutnice. Strážnice, okr. Hodonín.
Foto P. Jero.

Detail části koutnice z okolí Strážnice. Foto L. Brázdilová.

obarvenou na červeno. Zpracování vnitřních ploch květů nemá ve vynalézavosti provedení obdoby - plachta obsahuje čtyři celky a každý je vypracován jinak. Tak jako v podrobnostech provedení je vynikající, tak napojení na centrální motiv (jeho samého nevyjímaje) je neorganické a v jiných celcích na téže plachtě až nemotorné. Nelze to připisovat jen osobnosti předkreslovačky, která bývala totožná s vyšívačkou.
      Ještě patrnější je to na výšivce s jeleny, která představuje krok k zlidovění. Ještě se používá děleného plochého stehu k výplni motivů, už však jednotněji, zjednodušily se růže i granátová jablka. k velké váze stojí čelem jeleni a květinové motivy se na ně připojují

255

opět neorganicky. Při pohledu na ně nám připadá, že je nutné brát je jako celek a nerozebírat detaily, protože by se kompozice zhroutila.
      Tato skupina s jeleny je z výšivek 18. století nejproduktivnější. Zachovaly, se nám z ní v různých muzeích zrovna tři doklady, z nichž pražský datovaný r. 1753 je nejbohatší. s předešlou plachtou s beránkem ji spojuje velká váza provedená podle téže předlohy. Všechny tři skupiny plachet - s pávy, beránky a jeleny, mají pak jako poznávací znamení podobné zpracování doplňkových motivů v lemování vložkové části, Je to mělká vlnovka s drobnými motiv[/]

Detail části koutnice z r. 1753. Petrov, okr. Hodonín. Foto P. Jero.

ky, na rozdíl od sousedních území, kde jsou ohyby vlnovek hluboké a takřka zcela vyplněné jedním velkým prvkem. v těchto doplňcích se tedy Strážnicko dá od okolí dobře odlišit.
      Druhá nejproduktivnější skupina je značně mladší a musíme ji klást k rozhraní 18. a 19. století. Navazuje na plachtu první (s pávy) s jednoduchou vlnovkou při napodobení vložkového typu. Místo profesionalismu v provedení podrobností se setkáváme s postupující naivitou a vzdalováním se od předloh. Velká vlnovka je šachovaná a končí nevypočitatelně; poloviny na sebe uprostřed plachty nenavazují. Rostlinné motivy nesledují pohyb vlnovky, ale řeší plochu ohybu bez ohledu na ni, podle okamžitého improvizačního nápadu. Lze však stále vystopovat vývojovou návaznost nejen v kompozici, ale i v podrobnostech, např. v růžích: na rozdíl od vrstvených barokních zjednodušily se v čtyřplátkový květ, vypracovaný však stejně, jako byl dříve složitý.
      Plachty tohoto typu najdeme v různých variantách v Brně, Uherském Hradišti, ba i ve Vídni a na ně se pravděpodobně vztahuje zápis citovaný J. Skácelem (viz pozn. 1) . Slouží zároveň jako doklad přístupu vyšívačky k danému, předkreslenému vzoru. Vzor jak lze vyvodit, byl dán rámcově a vyšívačka měla dosti značnou tvůrčí možnost zpracovat impuls podle svých schopností a chuti, v mezích dané lokální normy, která je nepopiratelná, i když se nám někdy zdá slabá a kolísavá.
      O této skupině je možno říci, že na ní končí vliv šlechtické uherské výšivky, který nikde jinde na Moravě tak patrný není. v doplňko

256

vém zpracování mizí mělká vlnovka a udržuje se jen vzdálená reminiscence na "rybí šupiny" z výšivky s pávy, seřazené do trojúhelníků, zde zjednodušené v zuby. v tom je možno pozorovat slabý kontakt s Podlužím, kde se najdou podobné motivy na výšivkách z rozhraní 18. a 19. století, stejně jako v použití osamocených tulipánů se spirálkami. Také zdvojené křížkové doplňkové motivy ukazují na rozhraní území výšivky podlužácké, kyjovské a horňácké; to je vlastnost, která už zdejší výšivku neopustí.
      Na další plachtě z přelomu 18. a 19. století, která se od předešlých barokně robustnějších liší spíše subtilnějším provedením, pozorujeme opět vliv sousedství Podluží. v její lehkosti se možná projevuje vnitřní vliv rokoka, v kterém dožívá konzervativnější pololidová kostelní výšivka, která ovlivnila okolní území hlouběji než Strážnicko. Dokonalá kompozice, lehká a průzračná v jedněch pracích, přehledná vždy i v barokně pojatých, která je charakteristická pro Podluží, nepatří však ani zde k silné stránce předkreslovačky nebo vyšívačky. Napojování motivů je naivní, ale detaily a počet prvků jsou konzervativní, a to obecně, ne s návazností na jakousi už vytvořenou lokální tradici, kterou bychom zde už mohli očekávat. Ne že bychom po ní nenašli stopy. Podívejme se např. na rostlinné motivy, vážící se k parohům jelínka, které nám připomenou starší plachty. Novým pojetím je pohyb proti dřívější strnulosti a stupňující se naivita v zoomorfních prvcích, např. v disproporcionalitě motivu jelenů a ptáků.
      Neméně zajímavé jsou doprovodné prvky[/] hlavní výšivky, oddělované motivy na dolním okraji; které, podobně jako centrální větrná růžice v kytici, připomenou jednu z plachet z Podluží z r. 1763. Avšak u vertikální červené vložky najdeme malý vzor podle počítané niti, bezpečně určitelný na Strážnicko podle horňáckého sousedství. Dolní okraj je pak lemován úzkým bílým prolamováním. Kdyby nebylo řady trojúhelníčků a tohoto prolamování, mohli bychom výšivku lokalizovat na velké území jižní Moravy až ke Znojmu a po Brno, tam se však takové techniky nevyskytují.
      Na starších plachtách 18. století se kromě hlavní kytice a doprovodných lemovacích pruhů, tvořících přechod do ostatní plochy plátna, vyskytují i improvizace, jestliže při vyplňování

Detail koutnice. Strážnice, okr. Hodonín.
Foto P. Jero.

257

plochy zbylo volné místo. Např. na plachtě s beránkem mezi hlavními celky v kontrastu s nimi se krčí stísněná kytice v takovém zlidovělém pojetí, jakého byla ta doba schopna. Směrem k ní, kdekoliv to místo dovoluje, jsou vyšiti ptáčci. Jsou tak strnulí a jednotní, že se nám zdá, že bylo použito tiskátek místo předkreslení.14) k heraldice hlavního motivu mají daleko. Také zmenšené rostlinné motivy připomenou předešlou plachtu, ačkoliv zde jde a ctnost z nouze, vyplývající z nedostatku plochy.
      Tyto protáhlé kytice, které zná i křížková výšivka ze sousedních území, připomíná poslední známá koutnice ze Strážnicka z r. 1830. Skládá se z jednotlivých kytic nebo spíše stonku s jedním dominantním květem, kterému uhnuly všechny druhé zredukované do doplňků. Stonky vyrůstají z velkých srdcí, jejichž výplně jsou v hrubém rozvrhu stejné, ale v provedení vynalézavě různé. Kytice jsou propojeny obloučky girland, z místa jejich doteku směrem dolů se napojují hrozny (připomeňme si první plachtu se síťováním, ale v červené výšivce je to nové), směrem nahoru vyrůstá další kytice, ne vždy úplná. Kresba je rozvržena po celé ploše jako pravidelný podklad, avšak s velkou improvizační schopností, podle okamžitého nápadu, s ohledem na plochu, která je k dispozici. Podívejme se třeba na dvojici hubených ptáčků, pokaždé je jejich okolí jiné. Nebo dolní zakončení srdcí. Je však určující, vůdčí, nikoliv jen opěrná. Symetrie přitom není stroze předepsaná a kde bychom čekali jeden prvek, je překvapivě druhý. Tím se vyhýbá monotónnosti,[/] která hrozí dokonale provedeným plachtám z té doby z okolních území.
      Tato plachta, jak se zdá, je ze všech nejsamostatnější. Najdeme na ní dozvuky slohových předloh (např. z panské výšivky ve výplních hlavních motivů), avšak zcela přepracovaných lidovým tvůrcem a stmelených v jeden celek. Slohové vlivy předešlých epoch se mísí s postupujícím 19. stoletím, jako např. v girlandové kompozici, spirálky ustupují lístečkům a začínají se používat poupata a realistické prvky. Ve srovnání s jinými koutnicovými pracemi z jichovýchodní Moravy předpokládáme, že by to nebylo možné, kdyby zde v té době byl silný vliv krojové výšivky, ta se však kolem r. 1830 zde nevyskytuje. Byla by si plachtovou podrobila a adaptovala. Pak by ovšem nebyl vznikl tak samostatný celek jak v kompozici, tak v detailech.
      Pokusme se tedy na závěr shrnout materiál ze všech dokladů, vyskytujících se na tomto území. v rozsahu zhruba sta let se zachovaly plachty, které můžeme rozdělit do těchto skupin: 1) bílé síťované práce, 2) koutnice s červenou výšivkou s velkými heraldickými zoomorfními motivy z let kolem 1750-1760, 3) napodobené až zlidovělé vložkové práce čistě rostlinné z rozhraní 18. a 19. století, 4) plachta s dozvuky slohových stylů, rovněž z přelomu století, 5) samostatná tvorba z konce 1. třetiny 19. století. Proti jiným jich není málo - jde o patnáct určených prací. Přitom na tak dlouhou epochu je to stále ještě nedostačující počet k vytvoření bezpečných závěrů.

258

      Lze však říci už dnes, že koutnicová výšivka na Strážnicku se zařazuje do velké jihomoravské skupiny, kde se vyskytují zoomorfní heraldické motivy. Od Podluží ji rozeznáváme podle silnějších, v začátku nepřepracovaných prvků ze šlechtické výšivky nemoravské, která ovlivnila kompozici; na Kyjovsku se zoomorfní[/]

Detail koutnice z r. 1830. Petrov, okr. Hodonín. Foto Fr. Chrástek.

prvky nevyskytují. v dalším vývoji má strážnická výšivka některé prvky obdobné jako Podluží a Kyjovsko, dovedla si přitom vypracovat vlastní formu, od toho okamžiku však jako samostatná zaniká. Pokud na Strážnicku najdeme interiérové plachty, jsou buď přímým importem ze sousedního Slovenska nebo plachtami jen velmi jednoduchými, při použití nejstřídmějších křížkových motivů, opět podle slovenských vzorů, na kterých jsou epigonsky závislé. Proto je z tohoto přehledu zcela vyjímáme.

Poznámky
1.
      Srov. SKÁCEL, J.: z dějin města Strážnice. Nejstarší zprávy o strážnickém kroji, Český lid 5, 1950, s. 100: Plachty tři, jedna s červenú mřežkú prostředkem, červeně šitý, květy hrubé, druhá nezešitá prostředkem bez mřežky, třetí s bílú mřežkú (v německých spisech magistrátu, který vyšetřoval vraždu a loupež z r. 1803, česká příloha obsahuje Vysvětlení šatstva, které v tej zlej příležitosti pozbyto jest). - SKÁCEL, J.: Čtení o Strážnici, Strážnice 1965, s. 124 (stínek na kútních plachtách a stolůvkách červený). k tomu pro srovnání údaje Josefa Klvani: Koutních plachet užívalo se (na Strážnicku - L.) všude. Za stara bývaly po uherském způsobu na jednom konci bohatě vyšity. Jinak jen kolem mřížkovaného (z krajkové vložky) prostředku bílou nebo červenou přízí (KLVAŇA, J.: Lidové kroje na Moravském Slovensku. v díle (L. Niederle) Moravské Slovensko, sv. I, Praha 1918, s. 142).
2.
      Proben weiblicher Handarbeiten. Brno 1885, tab. 20.
3.
      FÉL, EDlT: Bevezetés a magyar népi himzések ismeretébe. Budapest 1970, il. 1.
4.
      Srov. LUDVÍKOVÁ, M.: Volkstümliche Netzarbeiten in Mähren. Ethnographica 7-8/1 (1965-1968), 189214.

259

5.
      Musíme předpokládat slovenské lidové zprostředkování. Srov. Styl 1 (1908), il. na str. 92 - koutnice z okolí Pezinku. - Podobně STEHLÍKOVÁ, M.: Ľudové zdobené plachty. Banská Bystrica - Martin 1966, obr. 21 a 81.
6.
      VARJÚ-EMBER, MÁRlA: Alte ungarische Stickerei. Budapest 1963, il. 34.
7.
      Srov. SCHMlDT, L.: Volkskunst in Österreich. WienHannover, 1966, str. 148-150.
8.
      DREGER, MORITZ: Künstlerische Entwicklung der Weberei und Stickerei. Wien 1904, str. 13, kap. IV a Vl.
9.
      Srov. např. KAŇOVÁ, M.: op. cit., obr. 60, 64. - HABERLANDT, M.: Österreichische Volkskunst I. Wien 1911, tab. XII, obr. 1, 2, tab. XXI; - MEYER-HEISlG, ERlCH: Weberei, Nadelwerk, Zeugdruck. München 1956, il. 57; SCHMIDT, LEOPOLD: Volkskunde von Niederösterreich. T. II. Horn 1972, il. 16 a 17. [/]FÉL, EDIT: Ungarische Volksstickerei, Budapest 1961, il. IV a 14; - E. FÉL-T. HOFER - K. CSILLÉRY: Ľ art paysan hongrois. Budapest 1969, 2. vydání, il. 217 (a 218); - FÉL, EDIT: Leinenstickereien der ungarischen Bauern. Budapest 1976; - LUDVÍKOVÁ, M.: Magyar eredetü népí textiliák a Morva Múzeumban. Néprajzi értesítö 44 (1962), s. 307-314 atd.
10.
      HABERLANDT, M.: op. cit., tab. I, obr. 4 (Niederösterreich). - PERCZEL, ERZSÉBET: Szöttes. Budapest 1962, il. 1-5.
11.
      KOVAČEVIČOVÁ, SOŇA: Lidové výtvarné umění. Slovensko. Praha 1974, il. 90 (tkanina z Bardejova ze 16. století).
12.
      Souvisí to těsně s technikou zlatého a stříbrného šití, srov. VARJÚ-EMBER: op. cit., il. 11, 35 atd.
13.
      VARJÚ-EMBER: op. cit., il. 6.
14.
      Srov. LUDVÍKOVÁ, MlROSLAVA: Kloboucká zamyšlení. Mikulov 1971. Kap. 3 - potištěné plachty.

STICKEREIEN AUF WOCHENBETT-TÜCHERN IN DER GEGEND VON STRÁŽNICE
(Zusammenfassung)

      Die Autorin ist bemüht, der Entwicklungslinie des gestickten Dekors auf Wochenbett-Tüchern in der Umgebung der Stadt Strážnice und seinen Beziehungen zu den entsprechenden Stickereien Südostmährens nachzugeben.
      Zweifellos am ältesten ist die Gruppe dieser Tücher, die genetzte, mit durchbrochener Arbeit kombinierte Quereneinlagen besitzen. Zum Teil tragen sie pflanzliche, zum Teil zoomorphe Motive. Die in eine Wellenlinie komponierten rein vegetabilen Motive verraten mit ihren ältesten Belegstücken Einflüsse der Adelsstickerei aus dem benachbarten Ungarn, die durch das Volksmilieu der Slowakei vermittelt wurden. Ihre Entwicklung lässt sich bis in das Ende des 18. Jahrhunderts verfolgen. Die zweite Gruppe mit zoomorphen Motiven entfaltete sich reicher. In der Gegend von Strážnice findet man mit Blumensträussen kombinierte Pfaue, Lämmer, aber am[/] produktivsten ist die Gruppe mit Hirschen (insgesamt vier Belege nach demselben Schema, von denen einer mit dem Jahr 1753 datiert ist). An der Rotstickerei kann man die Rustikalisierung besser verfolgen, weil das Muster nicht mechanisch als Netzstickerei traktiert wurde. Andere, vielleicht vom Rokoko herkommende, jedenfalls mehr naiv behandelte Impulse lassen sich um das Jahr 1800 nachweisen. Die letzte, bereits ganz volkstümliche Wochenbettstickerei ist mit dem Jahr 1833 datiert; die verein fachte Zahl ihrer Elemente und deren Behandlung weist auf den erstarkenden Einfluss der Weissstickerei des 19. Jahrhunderts hin. Damit endet die selbständige Stickerei auf Wochenbett-Tüchern in der Gegend von Strážnice; später gab es dort nu[t][r] mehr aus der Slowakei importierte Ware.
      Übersetzung: J. Gruna

260

Národopisné aktuality roč. XIV. - 1977, č. 4

Z NOVOROČNÉHO ZVYKOSLOVIA OKOLIA SABINOVA NA VÝCHODNOM SLOVENSKU [obsah]


      JÁN LAZORÍK, Okresné múzeum, Stará Lubovňa
      Úvodná poznámka
      Už v medzivojnovom období významný sovietsky folklorista P. G. Bogatyrjov vo viacerých príspevkoch poukázal na mimoriadny význam východoslovenských a zakarpatoukrajinských zvykov pre štrukturálny výskum národopisných javov. v štúdii "Vianočný stromček na východnom Slovensku" * načrtol dokonca konkrétne body takéhoto výskumu. Jeho prvoradou požiadavkou bolo "zozbierať čo možno najviac materiálov, v ktorých vystupuje niekoľko funkcií jedného a toho istého etnografického faktu".**
      Bogatyrjovova práca stala sa základom funkčne-štrukturálneho smeru v národopise, avšak na východnom Slovensku nenašla žiaden ohlas. Toto územie i naďalej zostalo najmenej prebádanou oblasťou Československa.
      I keď v povojnovom období na východnom Slovensku bol zaznamenaný značný pokrok aj na poli národopisného výskumu, jeho výsledky boli publikované iba v nepatrnej miere,[/] zväčša v regionálnych vydaniach, často nedostupných širšiemu okruhu bádateľov.
      Vychádzajúc z týchto skutočností, rozhodli sme sa zaradiť do nášho časopisu príspevok východoslovenského zberateľa Jána Lazoríka o málo známych novoročných zvykoch zo severozápadného Šariša. Tento príspevok zdá sa nám byť zaujímavým z viacerých hľadísk:
      1. Voľba funkcionárov mládežníckeho spolku v popise J. Lazoríka je významným dokumentom nielen pre štúdium spoločenského života. na dedine, ale je prínosom pre štúdium začiatkov ľudového divadla. Veď tu každý člen mládežníckeho spolku má presne vymedzenú funkciu. I keď pri voľbe hrá významnú úlohu improvizácia, táto nesmie prekročiť tradíciou ustálené rámce, takže volení funkcionári každoročne

*
      BOGATYREV, P. G.: Der Weihnachtsbaum in der Ostslowakei, "Germanoslavica", II, Praha 1932-1933, s. 254-258.
**
      Citované v preklade podľa zborníka: BOGATYREV, P, G.: Voprosy teoriji narodnogo iskusstva, Moskva 1971, s. 391.

261

používajú tie isté texty a rekvizity. v tomto zvyku nachádzame niekoľko historických vrstiev - od prežitkov polygamných erotických zábav až po postavu telefonistky. v podstate priebeh volieb je paródiou niekdajších volieb do obecného zastupiteľstva s výraznými sociálnymi prvkami.
      2. Chodenie s jedličkou je zaujímavým dokladom prenesenia jarných zvykov do novoročného obdobia. Okrem toho stretávame sa tu s novou funkciou jedličky ako symbolu hojnosti.
      3. Príspevok prináša aj zaujímavé údaje pre skúmanie otázok slovensko-ukrajinských vzťahov v národopise.
      Autor príspevku sa obmedzil iba viac-menej podrobným opisom troch novoročných zvykov. Ich rozbor a hodnotenie ponecháva iným bádateľom. Veríme, že materiály budú pohnutkou ďalších výskumov v tejto oblasti. Výsledky radi uverejníme aj na stránkach nášho časopisu.
      Redakcia _

      Zvyky, ktoré tu uvádzam, sú charakteristické pre severozápadnú oblasť bývalého sabinovského okresu, a to v rovnakej miere pre slovenské (rímsko-katolícke), ako aj rusínske (grécko-katolícke) lokality. Aktívne sa vykonávali až do 50-ch rokov n. st. v súčasnosti stretávame sa s nimi už iba sporadicky.
      Za základ popisu mi poslúžilo rozprávanie 76-ročnej Anny Urvenitkovej zo zaniknutej osady Blažovská Dolina, ležiacej 12 km na juhozápad od obce Brezovica nad Torysou a 5 km od obce Blažov.
      1. "Derešovi dzeň"
      V jeden z večerov medzi Vianocami a Novým rokom sa konala voľba nového predstavenstva dedinskej pospo[/]litej čeľade. Táto voľba sa volala "derešovi dzeň", lebo každý volený funkcionár musel podstúpiť skúšku na "dereši".1
      V stanovený deň sa mládenci a dievčatá zhromaždili v kúdeľnej chyži bez kúdelí. Uprostred veselej zábavy sa v izbe objavili dvaja "žandári" opásaní povrieslami, s drevenými puškami na ramenách a kohútimi pierkami za klobúkmi. Nasledoval ich "bubňar" s ťapšou na krku namiesto bubna, ktorý po zabubnovaní vyhlásil: Dava še na znamosc urodzenim Iaskom vašim i jednemu i každemu, že choc tu teraz ňit žadnich voloch, aľe doraz budu, bo še teraz tu budu voľic veľke panove podľa uridzeňa a každoročného tutejšeho doľiňarskeho običaju, a to veľkomožni pan starši parobek - jako naš pan richtar, veľkomožni pan mladši parobek, jako naš podrichtar, starša dzifka i mlatša dzifka jako jich manželky i ostatňe panove viborňikove še budu voľic, jako pan dochtor, sutcove i ďalše eśči funkcionare. Tu zhromaždzena pospoľita družina prośi a žada stareho richtara, ňej še teľo ňestara a ňej začňe toto voľbi, žebi zme ňemušeľi isc do Brezovici po notara.
      Doterajší richtár už sedel s celým predstavenstvom (každý funkcionár bol patrične označený) za stolom, jeho atributmi boli: veľká drevená pečiatka, atrament, husie brko a pár papierov.
      Starý richtár: Ta sameperše, dobre ľudze, ňej po vašim budze. Ta stari rok už stari, ta i mi stare už stare, ta treba voľic novich. No ta cicho teraz (udrel s pečaťou po stole), bo še idze voľic hlava našej pospoľitej opci - richtar, to jest starši parobek. Urodzena čeľec, keho sebe zvoľiš?
      Všetci: Ňej budze Jožo Kitkuf, Jožo, Jožo . .
      Richtár: Šandare, aľe ho na dereš!
      Položili ho po dĺžke na lavicu naprostred izby, jeden žandár odviazal remeň, bil ho po zadku a kričal: Budzeš richtarom?
      Bitý musel trikrát odpovedať: Budzem!
      Potom richtár opäť tĺkol pečaťou o stôl a volal: "Cicho, no a teras treba zvoľic ešči staršu dzifku - manželku pre pana urodzeneho richtara. Havedz, ktoru sebe vivoľiš?!

262

      Všetci: Ňej budze Johana Katreňinci, Johana, Johana . ..
      Richtár: Aľe ju na dereš!
      Žandári: Ta budzeš richtarova žena? Budzeš? Ta tu maš počesnu z remeňom po rici.
      Opäť - za každým úderom musela povedať: Budzem. Po tomto nový richtár zasadol za stôI (richtárka ostala medzi dievkami); starý richtár ho udrel pečaťou do čela (spravil mu pečať), dal mu brko, aby sa podpísal na papiere na stole. Po tomto ceremoniáli starý richtár odišiel k parobkom a nový sa ujal vedenia ďalších volieb.
      Nový richtár: Cicho (bil s pečaťou o stôl), bo tu u novi richtar prebira moc! Novi poradek muši bic, ňe jag za stareho Jaňa Kiktaveho, co ľem furt kuri macal a dzifčata poščipoval, f karčme pil a o svuj počestni urat še ňestaral.
      Starý richtár: Trimeš pisk, ti žeľeni!
      Nový richtár: Chto ma moc, ten breše, šandare, povia­ zac a do našeho hareštu - do chľiva z ňim!
      Starý: Uš som cicho, uš som cicho!
      Nový: No ta tag. Aľe ku richtarovi patri ešči podrichtar, jako ku staršemu parobkovi mlatši parobek, ku staršej dzifke mlatša dzifka, ta teraz voľime mlatšeho paropka.
      Všetci: Ňej budze Garančofski Štefko; jeho žena - Iskrova Pavľina.
      Richtár: Žebi spravodlivosc panovala medzi nami, ta sebe vivoľime noveho sutcu i fiškaľiša, bo terajše ľem s tima co krajše a bohatše bandu biľi, a chudobneho fše ľem otsudziľi. Novu spravodľivosc treba vivoľic s chudobneho rodu!
      Všetci: Ta sutca ňej budze Jožo Poprocki a fiškaľ Mižo Blaškuf! Vivat, sutcove, ňej žiju! '
      Richtár: Šandare, potverdzic jim funkcie, alo z ňima na dereš!
      Na lavicu sudcu položili na spodok, fiškála navrch neho. Chcú biť, ale ozval sa richtár: Ó, panove šandarove, to v našej krajiňe ňešmi bic, žebi jedneho biľi a druhi še šmial. A ľem fajňe jim tej počestnej po rici, žebi znaľi co to, ked druheho otsudza.
      Za stolom potom nový sudca od starého prebral protokol so spisami, husie brko si dal za ucho, fiškál si nasadil okuliare, koženú tašku pod pazuchu, vytiahol blok, veľkú[/] cimermanskú ceruzu a už písal odpovedajúc sudcovi: Ja, ja, gut, ajundcvancik, cvajundcvancik, hunderttauzend kronen, ferštee, o ja, ja, gnediger her . . .
      Richtár: No a teraz zvoľime pre ňich ženi - sparujeme jich.
      Všetci: Paňi sutcova ňej budze Francka Dźubakova, fiškaľišova - Terča Zbujneho. Vivat, vivat, alo z ňima na dereš ...
      Richtár: Veľovažena tu pritomna urodzena čeľec doľinska, skorej ňiš sebe ostatňich bars doľežitich pretstaviteľoch povivoľujeme, žebi zme hladom ňepomreľi, ta sebe dvoch jagroch zvoľime, žebi nam duškom daco zastreľic išľi, každemu po jedneho psa a takoj pre ňich ženi, pre psoch, jakože sučki zvoľime.
      Jagri potom dostali drevené pušky (od starých jagrov), klobúky s pierkami, za psov - "pśaroch". Zvolení museli na štyroch behať, jagri im dali na krky retiazky, hádzali im chlieb, "huckaľi" ich: "Ukuś ho, ukuś ho!" "Sučkou" nechcela byť žiadna dievka, dostávali preto dvojnásobnú bitku . . .
      Richtár: A teras še vivoľi hordar, žebi zastreľenu džvirinu mal kto ňesc i hordarka, žebi mu tej češkej roboce bula na pomoci.
      Hordár potom dostal veľký mech i povraz. Richtár rýchlo na stole písal na papier a potom zavolal bubeníka a dal mu písmo.
      Bubeník vyskočil na lavicu, bubnoval a potom z papiera hlásil: Dava še na fšeobecnu znamosc jednemu i každemu z rozkazu našeho pana richtara, žebi še teraz a takoj duškom našo premiľene jagrove i zo svojima psami i z hordarom rušiľi na cestu do ľesa a tam daco ščešľivo pot chromiľi a do společnosci na hoscinu priňešli. A ňej še takoj hlaša ku vikonaňu svojej povinosci! Koňec, botka, bum!
      Jagri: Pan richtar, tu zme i zo psami i z hordarom a už aj idzeme.
      Richtár:Ta ľem ňej vas pambuch provadzi. (Jagri, psi a hordári odišli z izby).
      Richtár: A žebi zme maľi spojeňe s calim švetom, vivoľime sebe teraz i jednu teľefoňistku, co budze furt šedžec pri teľefoňe, a to ju takoj i vidame za našeho stareho bubňara, bo mu tamteho roku žena umrela.

263

      Keď telefonistka zišla z dereša, "bubňar" jej priniesol starý drevený mlynček na orechy, postavil ho na oblok, špagát z neho uviazal na kľučku a dve oproti sebe zviazané varechy si telefonistka už aj kládla k uchu. Pri okne zvonku niekto cengal spiežovcom - to telefon volal, do šiby zvonka ktosi rozprával - to sa tak telefonovalo .. .
      Richtár: No a teraz še budze voľic pan dochtor. To budze taki dochtor - i na ľudzi i na džvirata i na babi, prepitujem. Že ket śe dakemu daco staňe, žebi ňeumrel bez boľesci, ta mu pošľeme dochtora.
      Všetci: Ňej dochtorom budze Čopňakuf Ďuri, bo un zna vepriki miškovac a jeho žena - Marča Mataľikova, bo ona zna začitovac. A ľem teho boľesneho na derešu dochtorovi ňežalovac, žebi znal co to, ked budze ľudzi operovac!
      Potom si lekár nasadil okuliare, obliekol biely "manteľ", do vrecka si strčil veľké nožnice, kliešte, nôž, pod pazuchu obväzy, klaky miesto vaty, prítomným dával do úst lyžicu, meral pulz ...
      Richtár: No a kto še, prepitujem, po śvinski zbreše, ta žebi potom do pekla ňeišol a śe mohol vispovedac, ta zvoľime i pľebana a hňed gazdiňu ku ňemu.
      Všetci: Ta ľem miňištranta treba, co bi po lacinski znal.
      Farár potom dostal z papiera kolár, štolu, sväteničku, knihu.
      Richtár: A vistrihnuc mu z vlasoch koľečko, bo to ešči lem kaplan!
      Spravil to obyčajne "dochtor".
      Richtár: Aľe jag duchovnej osobe mu inakšu počesc dame. Roskazujem - jeden a každi mu ruku poboška! Od tej chvíle žandári na rozkaz richtára hriešnika šikovali sa vyspovedať k farárovi...
      Richtár: No ta ked už mame dochtora i duchovnu osobu, ta ešči nam treba saňitercoch, to jest śmertakoch, ktore budu raňenich vinośic, pijanich domu odvodzic, peršu pomoc davac. Saňiterci dostali pásky s červeným krížom a nosidlá z drúkov vyplnených povrieslami.
      Richtár: A žebi zme ňezapomľi - kebi dachto v našej pocľivej společnosci dajaku ňečistotu zrobil, ta sebe vivoľime i rihoviňara, co bi, prepitujem, rihovini čiscil.
      Všetci: Za rihoviňara treba dac Dźukojurka Vendeľa, bo furt smarkati chodzi, ta un śe ňebudze ňičeho bridzic.[/]
      Pri tejto voľbe sa najväčšia komédia vystrájala, bitka na dereši nemala konca, lebo nik sa nechcel na "rihoviňarsku" funkciu podvoliť. Keď sa mala voliť žena - "rihoviňarka", dievky sa rozutekli, žandári ich lapali ... Rekvizitou "rihoviňara" bola drapačka uviazaná v páse handrou.
      Nakoniec sa volil ešte mäsiar; kuchár, krčmár a kominár, "žebi pri vareňu fše pece, komini f poratku vičiscene buľi".
      Kominár od svojho predchodcu prebral štetku na žrdi (na bielenie).
      Medzitým telefón niekoľkokrát hlásil, telefonistka krútila kľučkou mlynčeka, cingalka v ňom upevnená drnčala, zvonku za oblokom sa ozýval hlas a teIefonistka do varechy rečovala a z varechy počúvala: Cicho, cicho, sprava s telefonu! Prave teras telefonovala Tomašoveho Kubipalka Ontka Haňa z Blažova, či tu ňit jej Jusko, bo že ked ňit, ta un zaš uš pošol na frej ku Rozdžavenej Veroňe na Visranku, ta že ona jej oči vipari. Ta ňit ho (do telefonu), ta vera už un budze pri ňej, ta ľem jej ice oči viparic i zubi vičiscic ... Halo, halo, daľša sprava: Češkeho Matisa cetka z ňižneho konca teľefonuje. Hej, Palku, Palku, tebe volaju, žebi śi duškom domu ucekal, bo še vam kobula žrebi a śviňa viprašanka viburila diľe, prasáta, z hnojufki vicahuju ... Halo, halo ..., pozur, rodzino, coška ňedobre. Valalski richtar nam tu prave teľefonuje, že f totu hodzinu u Čeboskeho Ondi skapalo praše a u jeho sušedi Kocuraňi tri kuri, halo, halo, už ho ňečuc.
      Richtár: Mu dušu, ľem bi tote našo jagre ňebuľi zabludziľi! Šandare, prešetric, co śe stalo!
      Žandári: Roskas, pan richtar!
      Vtom sa vteperia do izby jagri, "psi" ich obskakujú, radostne štekajúc okolo mecha, ktorý z pliec zložil hordár. z jedného mecha hordár vybral spútané sliepky, z druhého prasa. Čeľaď zhíkla.
      Jagri: Ta co śe vam ňepači, co zme vam zaštreľiľi?
      Všetci: Šak to eśči žije.
      Jagri: Ked zme ňemali dosc brokoch to dočista zabic.
      Všetci: Šak to ňe z ľesa dzik, šak to gazdovske!
      Jagri: Ta sumeňe našo poľovňicke, že to z ľesa.
      Všetci: Ta take bile?
      Jagri: Umiľi zme ho.

264

      Richtár: Ňecigaň, bo pujdzeš na spovic!
      Jager: Prisambohu, že to dzik.
      Richtár: A tote to jake ftački?
      Jager: To korupki; polapaľi zme jich v oraňiňe pod ľesom.
      Richtár: To še višetri. Šandare, do lancuškoch z ňima! Vtom do izby vbehla baba s chlapom a už aj lamentujú, nadávajú:
      Ach, hiďa šaplava bi vas pobila, ja vam vašeho anciaša, ta vi mi mojo praše ukradľi ... Ach, mojo tri kurki!
      Vystúpi sudca: Pan gazda, paňi gazdiňa, dźvirata aňi rušic! Ja sutca zvoľeni na tim čeľedznim zhromaždźeňu cali spor prebiram do svojich rukoch tu zo svojim fiškaľišom. Vam, pan gazda i paňi gazdiňo, i šickim urodzenim opčanom, je dobre znamo, že podľa običaju opci našej, pred Novim rokom jeden a každi gazda a jedna a každa gazdiňa ma pozur davac, dze jej domašňa dźvi­ rina, bo ket pozur ňeda a čeľedz f kudzeľnej voľbi stroji, ta o chudobu može prisc raz-dva. Aľe teraz tu idze i o našich jagroch. Jich povinosc bula tak kradnuc, žebi jich ňichto ňečul. Pitam śe vas, pan gazda, jak sce prišľi na to, že vam praše skapalo? Muj fiškaľiš, piš!
      Gazda: Vratka na chľifku zažgripaľi.
      Sudca: Paňi gazdiňo, jak sce prišľi na to, že vam kuri skapaľi?
      Gazdiná: Kuri žgraveľi, rebrinka čerkala, bo ju vivra­ ciľi.
      Sudca: Pan fiškaľiš, virachujce pokutu panovi gazdovi, paňej gazdiňi, že sebe džvirinu domašňu ňevartovaľi, ked vartovac maľi.
      Fiškál: Ancik, cvancik, finfcen, cvancik . . ., ta paňi gazdiňa zaplaci petnac, pan gazda dvacec korun.
      (Postížení museli dať peniaze na stôl richtárovi.)
      Sudca: A našich jagroch otsudzujem tak, žebi jim komiňar piski začarňil, žebi maľi take černe jag duše, ket še sumeňali, že praśe v ľeśe dorvaľi.
      (Kominár ich už aj natiera.) A zato, že ňeopaterňe kradľi, puški jim odeberu šandare a staňu śe z ňich hordare, veźňu mechi na pľeca, praśe i kuri a odnešu tam, skadzi jich vzali .:.
      Keď odchádzali, všetci: Gazdiňo, postafce sebe ku každej kure šandara! Malo maju, i o to ňedbaju. Gazda f chi[/]ži šedzi a jagrove mu na dvore gazduju, ho, ho, ňehaňbice še!?
      Richtár (bil s pečiatkou o stôl): Cicho, družina pospoľita, čeľedc urodzena! Jag vidzime, običaj mi dobru mame, prehrac pri ňej ňemožeme, od mesa še dňeška utreme, aľe paľenečki še napijeme! Hordar, tu peňeži, tri ľitre šarkaňici, aľe jedna noha f chiži a druha na uľici! A že ce naš Moško ňeoklame!
      Ket priňeśeš slabu, dostaneš po rici! - kričali ostatni. Vtom do izby vterigali ostatní parobci veľký snop slamy, lavice dali nabok, snop rozviazali a podaktorí sa už do slamy aj s dievčatmi pohádzali . . .
      Richtár: Mores, moreśňeni, duškom preč s tej slami! Komiňar, šickim naremnim, ňevičekanim a lachvatim jich paskunde piski začarňi! Šandare, do kuta z ňima, bo chto ňedovoľeme koštuje, dovoľene še mu už ňeujdze. Ta teraz pri zdravim rozume, ňiš ešči ňiť tu paľene, dovoľujem še šickim vivoľenim parom na totej spoňilej posceľi poľubic . . .
      Nato každý svoju ťahal na slamu, kotúľali sa, bozkávali, po zadkoch pľaskali ... Niekedy aj lampu zhasili. Bolo počuť výkriky: Jaj, ruka, ruku mi zlamaľi! Do zadku mi ščamba vešla! Nos mi rospučili! Ľudze ratujce! Rapaveho Verona zadúšena! Dochtora, saňiterci, dze sce!? Pomoc!
      Postíženým dávali umelé dýchanie (so včelárskym kurákom), triesku s dlátkom vyberali, zlomenú nohu dávali do žliabka pre prasatá a previazovali reťazou z voza, miesto vaty na zlomený nos nabalili klakov a pod. Tej bez vedomia "pleban" dával posledné pomazanie . . . Telefonistka na rozkaz richtára telefonovala po druhého "dochtora", bo ten, čo ho majú, "je bars glupi" . . .
      Keď bol virvar najväčší, vošiel hordár a jagri s fľašami pálenky. Všetko naraz ozdravelo, poskákalo na rovné nohy, pratala sa rýchlo slama. Dievčatá zanôtili: Paľenečka dobra stvora, ked ju ňemam, ta som chora.
      Krčmár nosil poháriky, nalieval. Richtár zdvihol pohárik a predniesol prípitok: Urodzena družina pospoľita, kuščičko cichosci, žebi som śe mohol podzekovac f kratkosci. Dzekujem ci, družino, dzekujem ci za šicke duvernosci, ktore ši nam šickim tu novim zvoľenim preukazovala zo serdečnosci. Dzekujem i starim pretstavenim, že

265

zo starim rokom s pokoru zložiľi svoje stare kosci. A volom boha z visosci, žebi nam dožičic i dožic dal še daľšich voľboch i takej vešelosci. Teraz ešči pri zdravej rozumnosci upominam šickich zvoľenich na jich povinosci, že bi na Novi rok bubňar hudakoch mal priopstarano, mešar s kucharom fajneho mesa napečeno a kačmar rucacej paľenki nahrato.
      Krčmár: Paľenki, paľenki, aľe, richtaru, poharik rospučiš, bo ho mašbars cenki!
      Richtár: Hej, hej, rozumim ..., ta sameperše piju šicke sparovane, perši poharik manželki, aľe čekac - každa muši dostac ot teho svojeho do poharika cukerľik! Ta na zdrave! A teraz, bubňar, buben na kľiňec a s kľinca harmoňiju a hraj!

Stari rok prechodzi a novi prichodzi,
tag nam i mladi vek z rokami otchodzi.

Otchodzi, otchodzi, ras pominuc muší,
ale sameperše ňej radosci skuši.

      2. Silvestrovské vinšovanie
      V predvečer Nového roku (na Silvestra) všetci volení funkcionári parobskej čeľade sa zišli u richtára, skadiaľ sa vybrali na obchôdzku po dedine, spievajúc "večarkovo piśnički".
      V čele sprievodu kráčal jager s jedličkou v rukách a bubnár s bubnom (ťapšou); za nimi šli žandári, psiari so "psami" a ostatní funkcionári: hordári niesli so sebou kôš na pečivo a údeniny, rihoviňár kôš na vajcia, fiškališ - vrecúško na peniaze atď.
      Žandári po ceste rozháňali zvedavcov, "psi" zadržiavali vo dvoroch ozajstných psov, vyvolávajúc ešte väčší ich štekot.[/]
      Sprievod sa zastavil v každom dvore, na zabubnovanie izby vyšli domáci a parobský richtár im vinšoval: A ja vam vinčujem na tote śvate śviatki, žebi śe vam vedľi všeľijake statki: kurečki čopkate, kravički roškate, maslo jako hlava, žolte jak pupava, pochvaľeni Pan Ježiš Kristus!
      Iný variant vinšovania: A ja vam vinčujem, že na pecu kolače i kolbasi čujem, eśči bi som vam ľepši vinčoval, kebi som z ňich koštoval.
      Nato gazda s gazdinou vinšovníkov obdarovali slaninou, baraninou, maslom, koláčmi, "kuchnami", rožkami, "dertľikami", chlebom i peniazmi.
      Richtár sa im takto poďakoval: Dzekujeme bars kraśňe, že sce s nami ňepoherdľi, ale podľa svojej možnosci obdariľi, buce zdrave a, Bože, vam zaplac a vecej vam naklac a stonasobňe vinahrac!
      Zozbierané veci parobci odniesli do domu parobského richtára, za peniaze ešte v ten večer si kúpili pálenky, ktorú taktiež odložili u richtára. Jedličku richtár zaniesol k richtárke (starej dievke).
      3. "Kolačovi dzeň"
      (Novoročné chodenie s jedličkou)
      Na Nový rok napoludnie porobci preniesli zozbierané potraviny a nápoj do kúdelnej chyže, kde zvolený kuchár. krčmár a ich ženy pripravili z nich praženicu so slaninou a iné pokrmy.
      Asi o 15. hod. do kúdelnej chyže prišli aj dievky. Každá si doniesla kroj, zaviazaný v šatke. Tu sa slávnostne vyobliekali: richtárka a podrichtárka do "bilini", ostatné do pestrofarebných krojov s partami na hlave.
      Richtárka už v predvečer Nového roka upiekla dva veľké koláče ("pasky") - jeden pozdĺžny a jeden okrúhly s dierou uprostred. Okrúhly koláč navliekli na jedličku tak, aby sa oprel na spodné vetvičky, a pozdĺžný obtočili bielou čipkou. Do obidvoch koláčov popichali po päť sviečok. Jedličku ozdobili ružičkami z krepového ("fľusikového") papiera, šatkami, stužkami, salónkami a iným pečivom. v Červenici na konce vetiev uviazali husie pier

266

ka, ktoré potom kladli pod husi a sliepky, keď sedeli na vajciach, aby vyviedli veľa husiat a kurčiat.
      Po zotmení dievčenský sprievod prešiel celou dedinou. v jeho čele kráčala richtárka, nesúca na rukách pozdĺžny koláč so zapálenými sviečkami. Vedľa nej kráčala podrichtárka s jedličkou a okrúhlym koláčom. Za nimi kráčala dievka-speváčka, predspevujúc vianočné a novoročné koledy.
      Mnohé z dievok niesli v rukách zapálené sviečky. Po ceste sa k sprievodu pridávali aj mladé nevesty - dobré speváčky a tiež parobci so svojim richtárom. Tí však kráčali za sprievodom mlčky. Dievčenský sprievod zostal pred kúdelnou chyžou, kde dvere boli zamknuté.
      Na spev pred dvere vyšla žena - "vitačka". v Blažovskej Doline túto funkciu po dlhé roky vykonávala starenka Poprocká: Vitajce, vitajce, jag nove praceľe, co nam ňeśece?
      Richtárka: Ňešeme vam novoročnu radosc i vešelosc a či nas f svojim dome prijmece, či ňe?
      Vitačka: Ta čom bi zme ňeprijaľi a ešči vam i šumňe dzekujeme za to, co sce nam priňešľi: za novoročnu radosc i veśelosc i za vašu pocľivosc, ta ľem poce, poce, ďalej!
      Otvorenými dvermi dievky vošli bez slova až do izby, pozdravili "Pochvaľeni" a vitačka pokračovala: Vitajce, dzifčata, vitajce, vas tu Ježiško priňesol, z radoscu, z hoj­ ňejšu a spokojňejšu pobožnoscu i mi stare zme še ku vam pribľižiľi (prítomné boli ešte aj iné staršie ženy), žebi zme tu od vas daco užiľi. Ja som už stara, mam šesdześcpejc roki, aľe še mi ten vaš zvik mocno pači, ta i teraz som prišla ku vam. Ľem še na mňe ňehnivajce, ja vas tiž z dačim pohoscim, jag budzem mohla.
      Potom začala spievať rusínsku koledu.2
      Nato k nej pristúpil richtár s pohárikom a fľašou: Cetko, za toto krasne vašo privitaňe i śpivaňe - tu naša povdzeka i počestna ..., ľem sebe ňeželujce a do dna a eśči jeden...[/]

Tadi ĺem nas pušce s peca na čeľusce,
ked nas ňepuščice, ta nas obražice.

Ňeveĺo nas tu jest, ňeveĺo nam treba,
po halve paĺenki, po falace chĺeba.

Či sce nam tu radzi, či sce nam ňeradzi?
Ked sce nam ňeradzi, pujdzeme vam stadzi.

      Po uvítacom ceremoniáli všetci vošli dnu. Za vrchstôl si sadol richtár s mužskými funkcionármi, ostatní parobci a dievky si posadali za stoly rozmiestnené pozdĺž obidvoch bočných stien. Na stoloch už boli misky s hriatou pálenkou s maslom, varechy, na tanieroch poháriky. (Postele domáci vyniesli do stodoly.)
      Keď sa všetci usadili, richtárka s pozdĺžnym koláčom predstúpila pred richtára a vinšovala: A ja vam vinčujem na ten svati Novi rok, žebi še nam dal mili pambuch dožic ščeśľivo druheho Noveho roku z menšima hrichami, z vekšu radoscu, z božu miloscu, hojňejšich, spokojňejšich, zdrafšich, urodzeňejšich rokoch dožic, jag zme prežiľi, ot panoch lasku, od ľudzi prijaz, od mileho pana boha požehnaňe, žebi nas tak pambuch žehnal, jag z ňeba rosa pada, pochváľeni pan Ježiś Kristus!
      Richtár: Za vinčovaňe prekraśňe dzekujeme a aj mi šicke napodobňe vinčujeme, ňej nam pambuch šicko dobre vda a ňej še nám starša dzifka do roka zbohom vida!
      Opät niektorí: A starší parobek ožeňi! Vtom richtárka odovzdala richtárovi koláč. Richtár: Chľip naš vezdejši daj nam dňeś!
      Všetci: A odpuśč nam našo vini, jag i mi otpuśčame našim viňikom a ňeuvodz nas do pokušeňa, aľe zbav nas od zleho, amen.

267

      Richtár držal koláč v rukách, mladšia dievka (podrichtárka) odovzdávala mladšiemu parobkovi (podrichtárovi) jedličku s koláčom, tento držiac ju v rukách vinšoval: A ja vam vinčujem, žebi sce maľi mišle bohabojne a žebi sce rnali šickeho hojňe - jag na dvore, tak f komor, teľo volkoch jag na dachu kolkoch, teľe ceľice jag v ľeśe jedľice, kopa pri koze, snop pri snope, gazda medzi snopami jag meśac medzi hvizdami a pambuch medzi nami.
      Všetci: Za vinčovaňe prekraśňe dzekujeme a aj mi šicko podobne vinčujeme a ňej nam pambuch šicko dobre nadzeľi a ňej śe mladši parobek do roka ožeňi!
      Iní: A mladša dzifka vida!
      Potom mladší parobok vybral z jedličky koláč, richtár povyberal a pozhášal sviečky a na domácu gazdinu zavolal: Paňi matko, tu vam darujeme śvički, žebi sce sebe maľi š čim pošvicic, jag budzece ľen trec.
      Mladší parobok: A tu mace čatinku, žebi sce maľi s čim komin vimesc, oheň zduc a z čeho mutefku zrobic! Medzitým kuchár krájal obidva koláče, rozkladal ku tanierom, dievky sa postavali do kolečka, pochytali sa poza pásy, cupotali, cigáni hrali a dievky rozjarene spievali káravé posmešné popevky.
      Richtár vytiahol "terscinku spoza sary", poklepal ňou celou silou po tragári a zakričal: Dzifki stac, teraz budze prebačena pre funkcionarske pari! Každi je povinovati teraz tancovac s totu, co mu ju pospoľina družina vivoľiIa! Pospoľino družino, virgaj!
      Prvý šiel richtár s richtárkou a do tanca zanôtil pieseň.
      Po jednom kole všetko zasadlo za stoly aj s muzikantami a krčmár začal varechou nalievať.
      Richtár pri stole zaželal: Ňej vam pambuch da na užitek, ňej vam naš stul ku zdraviu posluži, schasnujce z ňeho z bohom šicko pri poratku, kačmar, ľem každemu z,erchovato a rovno jak peňas! Porobci hriate zdvíhali a dievkam na zlosť vinšovali: Bože vam daj zdrave, dzifčata, žebi sce śe do terazroka šicke ne mľiko poobracaľi!
      Dievčatá: Či vam tag d'abľi s piskoch povirivaľi, že sce nam tak haňbu zavinčovaľi, aňi zme na to ňemišľeľi, ta dzekujeme vam šumňe za to, a žebi śe vas ľepša pocľivosc na druhiras trimala![/]
      Parobci: Šak to i bez našeho vinčovaňa s každej ras ľem mľiko budze! Prekáranie ...
      Pred posadaním za stôl žandári zavesili "gveri" s klobúkmi na stenu na klince, aj ostatná služba mala svoj "sersan" povešaný na klincoch, len richtárova pečiatka a listiny boli na vrchstole.
      Po hodovaní, na ktorom sa hodovníci hostili praženicou, pečeným mäsom, richtár zabúchal pečiatkou o stôl a zvolal: Pospoľina družina, na muj roskas teras budze dizvecka voľenka! Aľe každa teho, co bi ňedbala isc za ňeho!
      Tanec začali vždy tie páry, ktorých náklonnosť bola už známa.
      Po "dziveckej" bola aj "parobská" volenka, čiže "prebačena". Prebačena sa rozkazovala takto: Parobok vytiahol spoza sary trsteničku ("rajtštok"), udrel ňou pár ráz o tragár, vytiahol peniaze a držiac ich dovrchu (ukazoval, koľko dáva), zavolal: Družino, pozur, roskazujem pre štiri pari regrucku prebačenu! (v obci totiž ani nikdy viac regrútov nebolo.) Peniaze strčil cigánom do bás a súčasne zanôtil pesničku, ktorú mali hudáci zahrať. Najčastejšie sa dávala hrať "krucena".
      Pri "prebačenej" funkcionárov čeľaď občas zakričala: Richtar, ukaš, co znaš! Sutco, ukaš, co znaš . . . ! Ostatní tancujúci sa ustúpili a vykričaný pár cifroval, tancoval, ako len najlepšie vedel . ..
      Ak si niekto "prebačenu" rozkázal iba pre vlastnú osobu (napr. richtár), po niekoľkých vykrúteniach dva razy zahvízdal na prstoch a to bolo znamenie, že do tanca sa môžu zapojiť aj ostatné páry. Ak "prebačenu" mala richtárka, také znamenie dala zatlieskaním nad hlavou.
      Pri tanečných prestávkach sa jednotlivci pri stoloch potužovali, zaľúbené páry sa obyčajne ľúbili v predsieni na "pahrutke" (kozube) , nie jedna dievka sa vrátila do tanca so začiernenou sukňou od sadzí. Keď si to ostatní všimli, mrkaním si dali znamenie prestať tancovať a nechať v tanci iba začiernený pár. Keď sa tak stalo, ozvali sa výkriky: Popeľvare tancujú, už zaś komini vimitaľi, tag vam treba a na pahrutke śe ľubic.
      Richtar: sutca, šandare, višetric, co śe stalo! Žandári podržali dvere (pristihnutí chceli zutekať).

268

      Všetci zapárali: Sciskal ju na pahrutke, komin z ňu vimital, už ňemožu vitrimac, do posceľi z ňima!
      Pristihnutá: Ňepravda, ňepravda, to ňe s pahrutki popil, to s cigaretľi, to jak som tancovala, ta som śe o ciganoch očuchala!
      Sudca: Zavolac domacu gazdiňu! Gazdiň, tote našo čeľedňicí śe chcu ľubic, ta žebi vam pahrutku ňezruciľi, roskazujem vam poposciľac jim f stodoľe posciľ! Šandare. odvisc ich do perin!
      Vykázaní sa obyčajne na zábave už viac neukázali. M?sto nich si potom mohli zatancovať veselé staršie ženy, ktoré sa dosiaľ iba prizerali, alebo vcezpoľné dievčatá. Tých však miestne dievčatá neradi videli, lebo im odvádzali chlapcov, preto sa všemožne snážili vyhnať ich zo zábavy.3
      Niektoré prestávky medzi tancami sa využili na figle a hry. Richtár vyhlásil: Pozur, teras śe budu robic figľe! Napr. každý rok sa jedna dievka obliekla za Staroľubovnianku, obula si biele súkenné papuče, biele onuce vyviazala nad členky, uviazala si veľkú bielu chustku a vojdúc do izby hovorila: Ta ja až spoza Ľubovňi, išla som tri dňi, tri noce, bo vešelosc ja rada mam, rada śpivam i podupkam. Zaťuhúkala a zaspievala: Ej uju-ju, a ja vešeľňička, obrosla mi s makom ric, z mageranom . . . ička.
      Hrali sa napr. "na preskakovačku": Naprostred izby priekom postavili lavicu. Na jednu stranu sa zhlukli dievky, na druhú parobci. Jedna strana zavolala: Kraľu, kraľu, vipuśč vojsko!
      Druhá strana: Pric sebe po ňeho, ked maš chlopa mocneho!
      Vtedy z opačnej strany sa jeden hrač rozbehol chcejúc lávku preskočiť a k druhej skupine sa dostať. Keď sa o lávku potkol, musel naspäť.
      "Biť pencaki". Obyčajne poriadne podkurážené dievky si medzi seba postavili lávku, povykladali na ňu oproti sebe nohy, pochytali sa navzájom za ne tak, že im zadky z lávky voľne viseli. Nato sa začali do tretieho razu rozhúpavať, na tretí raz pod lávkou vrazili do seba holými zadkami.
      "Na ihlu": Robili sa preteky, kto, posadiac sa na zem na pivovú fľašu ako na koňa, navlečie niť do ucha veľkej[/] kostenej ihly. Chyták (okrem obťažnosti takého úkonu) bol aj v tom, že každý sa nad pretekárom sklonil, nazízal zblízka, či naozaj niťou trafí a vtom súťažiaci schválne stratil rovnováhu a jednou alebo druhou rukou sa prudko rozmachol, aby sa chytil zeme a pritom niekoho poriadne švihol po nose . . .
      "Kukaj, jak še šije kožuch". Šilo sa dvoma kostenými ihlami, švač sa zavše posadil medzi ostatných a keď mal švík dotiahnuť, umyselne naširoko a prudko sa rozmachol ob:dvoma rukami ...
      Priebeh zábavy bol spestrený ešte tým, že pri rozličných príležitostiach vystupovali a zasahovali jednotliví funkcionári. Celkom bežné bolo, že sa niekto pobil, strhla sa šarvátka, prítomní začali volať: Dze je hotovosc? Hotovosc! Volajce pohotovosc!
      Sudca so žandármi, prípadne hordármi previnilcov súdili, poviazali a zavreli v chlieve. Keď sa niekomu urobilo zle, volalo sa na sanitercov, lekára; keď neboli napochytro nosidlá, parobci vybrali dvere z pántov, položili naň postihnutého, natierali ho octom, dávali mu sódu, vyniesli ho aj s dvermi vonku na svieži vzduch.
      Opitých vonku pri studni oblievali studenou vodou, uložili na lávku, poprikryvali. Ťažko ranených farár pripravoval na druhý svet, k lôžku dostali sviecu . . . Rihoviňár musel posypať rihoviny popolom a zamiesť a pod. v rozličných naliehavých prípadoch telefonistka telefonovala po posilu žandárov alebo po lieky a pod.
      Nad ránom zo zábavy najskôr odchádzali parobci, aby podkurážení dovŕšili program tým, že v dedine po dvoroch (kde mali súce dievky) niečo vyparatili: Na vrch striech (na kalenice) povynášali vozy, susedom v stajniach poprečerávali kravy, záchodové búdky pokládli nad studne, studňové zase nad záchodové jamy, na dvere, ktoré sa otvárali dovnútra, poopierali sudy s vodou a pod. Za tieto kúsky sa však nik nesmel nahnevať.
      Nakoniec v chyži ostali už len funkcionári a hudáci. Domáci zo stodoly si už doniesli postele, rozpostlali ich, pozobúvali sa, no ale často bosí, v košeli museli ešte tancovať . . . Nakoniec ešte hudáci hrali dievkam, ktoré v kolečku tancovali a spievali.

269

      Domácej gazdinej nakoniec došla trpezlivosť a zvolala:
      Ach, iceže mi už ice na karkizlameňe do domu, bodaj vas šaľena chorota trimala, šak to už ňedovitrimaňa z vami, vi šaľenoti jedne, co sce mi tu navihadovaľi, chiža okopana, šicko zňivereno, chto tu teraz za vami vičiľi! Ha, jaki, ja tu mala Novi rok, to bože dopuśčeňe ňe śveto!
      Dievčatá sa však nad nešťastnou gazdinou zmilovali a nasledujúci deň jej prišli pomôcť izbu počistiť. Gazdinej za odmenu ostali zvyšky zo stolov.

Poznámky
1.
      Pred 1. svetovou vojnou voľba mládežníckeho predstavenstva sa konala na Michala (pred započatím pradenia); v medzivojnovom období - v posledný predadventný deň; po 2. svetovej vojne - medzi Vianociami a Novým rokom.
2.
      Vianočné koledy sa aj v rímsko-katolíckej Blažovskej
      Doline spievali po cirkevneslovansky pravdepodobne preto, že v zimnom období doliňania chodili do grécko-katolíckej cerkvi v Blažove.
3.
      Doliňania si dlho spomínali na následujúcu príhodu:
      Zo susednej, 5 km vzdialenej obce Blažov, na novoročnú zábavu prišli po snehu štyri dievky - bosé. Za tanca sa k nim prikradol kominár a všetky ich počernil svojou štetkou. Richtár to hlasite komentoval: "Čarne ofce z Blažova, vilučce jich s kirdiova!" Lenže oni na to nič nedbali a tancovali ďalej. Ktorási dolinská dievka zo závisti pohodila medzi tancujúcich cvoky. Bosým Blažoviankam poudierali do piet, nuž doktor so sanitercami mali plné ruky ozajstnej lekárskej práce - vyťahovať z tela cvoky. Potom už museli zo zábavy odísť.[/] Slovník nárečových slov
alo - hajdy, hybaj, rušaj s ním!
bandu bic - držať spolu, kamarátiť sa
bars - veľmi
biľina - dievčenský biely kroj
čeľec, čeľedni - mládež, mládežnícky
češki - ťažký
deriľik - malý plnený koláčik
diľe - podlaha
dorvac - dochytiť ;
drapačka - zodratá brezová metla
duškom - rýchle
dzik - diviak
fajňe - dobre
fiškaľ, fiškaľiš - advokát
frej - zálety
fše - vždy
furt - stále
hiďa - hmyz
hordár - nosič
chudoba - dobytok
jager - poľovník
klaki - konopné alebo ľanové vlakno podradnej akosti
koľečko - kruh
korupka - jarabica
koštovac - ochutnávať
kudeľna chiža - izba, v ktorej sa mládež schádzala priasť a zabávať sa
kuchen - koláč bez plnky
lancušek - reťaz
lachvati - pažravý
manteľ - vojenský plášť
mlatša dzifka - zástupkyňa vedúcej dievockého spolku
mlatši parobek - zástupca vedúceho mládeneckého spolku
mores - poriadok, disciplína
mutefka - habarka
na karkizlamaňe - ozlomkrky
naramni - prúdky, nedočkavý
nedovitrimaňa - na nevydržanie
ňej - nech [//]
pahrutka - kozub s otvoreným ohniskom
paska - veľkonočný obradový koláč
paskudni - hnusný
pocľivosc - česť, poctivosť
počesne - prípitok na uvítanie
poobracac na mľiko - ostať tehotná
pospoľita družina - mládežnícky spolok
povzdzeka - vďaka
prebačena - sólový tanec
prijaz - priazeň
priopstarac - zadovážiť
rajštok - trstená jazdecká palička
rihoviny - zvracaniny
rucaca paľenka - ostrá pálenka (taká, čo s človekom "ruci" - hodí)
saňiterec - ošetrovateľ
ščamba - trieska
sersan - náradie
schasnovac - využiť
skapac - zmiznuť
starša dzifka - vedúca dievockého spolku
starší parobek - vedúci mládežníckeho spolku
statki - domáce zvieratá, najmä hovädzí dobytok
sučka - fenka[/]
sumeňac - dušať
sumeňe - svedomie
šak - veď
šaľena chorota - zlá nemoc
šaľenota - bláznovstvo
šaplavi - ťarbavý
šarkaňica - mocná pálenka
tutejší - tunajší
valalski - obecný
viborňik - volený funkcionár
vičilic - vyčistiť, upratať
vihadovac - vystrájať
viprašanka - prasnica
virgac - skakať
Visranka - hanlivý názov obce Vyslanka
začitovac - zariekavať
zapomnuc - zabudnuť
zaťuhukac - zavýskať
zažgripac - zaškrípať
zbreše - niečo neslušne povie
znamosc - vedomie
zňiveric - zničiť, zmárniť
žalovac - želieť
žgravec - hlasno kričať

271

AUS DEN NEUJAHRSGEBRÄUCHEN IN DER UMGEBUNG VON SABINOV IN DER OSTSLOWAKEI
(Zusammenfassung)

      Der vorliegende Beitrag schliesst an die Forschungen P. Bogatyrevs in der Ostslowakei in den zwanziger bis dreissiger Jahren an. Er liefert eine Beschreibung interessanter Gebräuche aus den slowakischen und ukrainischen Lokalitäten der Umgebung von Sabinov.
      An einem der Abende nach den Weihnachtsfeiertagen fand die Wahl der Funktionäre des Jugendvereins statt: des Dorfrichters, des Gehilfen des Dorfrichters, des Pfarrers, Richters, Advokaten, Arztes, Schankwirts, Koches, der Krankenpfleger, Strassenkehrer, Träger, Heger, der Telephonistin, der Hunde usw. Jedem Gewählten (der eine Prüfung in Prügelform auf einer Bank auf sich nehmen musste) wurde eine fiktive Gattin zugeteilt. Nach den Wahlen, die den Charakter eines improvisierten Theaters hatten, fand eine Unterhaltung statt, bei der die neugewählten Ehepaare nicht nur miteinander tanzten, sondern auch verpflichtet waren, auf mitgebrachtem[/] Stroh ein "Liebesspiel" zu treiben - dieses "Liebespiel" hatte aber nur scherzhaften Charakter. Die zur Unterhaltung und Bewirtung notwendigen Mittel durften die be stimmten Funktionäre gegebenenfalls auch durch Diebstahl erwerben. Die gestohlenen Sachen (Hennen, Gänse, Schweine) mussten von ihren Eigentümern eingelöst werden.
      Am Vorabend des Neujahrtages ging die Jugend im Dorf herum, um ihre Wünsche vorzubringen. Als Requisit trug man einen kleinen Tannenbaum, in dessen Krone ein runder Kuchen mit brennenden Kerzen steckte. Die Jugendlichen wurden mit Eiern, Speck, Getreide und Geld beschenkt.
      Am Neujahrstag veranstaltete die Jugend aus den so gesammelten Mitteln eine Tanzunterhaltung in Verbindung mit einer Bewirtung.
      Übersetzung: A. Hubala

272

Národopisné aktuality roč. XlV. - 1977, č. 4 ŽIVÁ TRADICE

TŘETÍ DŽBÁNEK [obsah]


      VIKTOR BOKOV, Moskva
      Teď, když je za mnou více než polovina životní cesty, mohu se ohlédnout a zamyslet nad tím, odkud a kam jsem šel. Vyšel jsem z lidu; člověk se nemá příliš vzdalovat od půdy, od pluhu a odvěkých rolnických návyků. Zřejmě proto je mně ze všech bohatýrů nejbližší Muromec a Mikula. Bylina o Muromcovi mě dlouho týrala svým tajuplným smyslem.
      Nemám v lásce slovo filozofie ve vztahu k poezii, ale v bylině o Muromcovi činím výjimku. Filozofie byliny o Iljovi je fantastická. Seděl Ilja bez pohnutí třicet let a tři roky. Sílu získal od potulných žebráků, kteří ho napojili! s prvním džbánkem pocítil Ilja sílu, ale zase ne takovou, aby činila dobro. Po druhém vypitém džbánku mohl Muromec pohnout zemí, ale při tom také nadělat zla. Třetí džbánek ho té síly trochu zbavil a ponechal jí bohatýrovi tolik, kolik jí je potřeba. Teprve tehdy vyšel Muromec na ruskou zem dělat dílo bohatýrské.
      Mám zato, že v této alegorii jsou zosobněny lidové názvy z doby, kdy se vyvíjela člověkova osobnost. První džbánek je probuzení, první[/] kroky, druhý džbánek, to je nadbytek sil, bránící žít a tvořit, a teprve třetí džbánek je dělná, uměřená a tvůrčí podoba projevů ducha. Hamletovi ten třetí džbánek nebylo souzeno vypít.
      Své povídání začínám rozborem byliny, protože folklór sehrál rozhodující úlohu v mém tvůrčím vývoji.
      Miluji Jesenina, miluji Majakovského, miluji Pasternaka - toho jsem dokonce dobře znal ale ti mými učiteli nebyli. Prvním a hlavním učitelem byl a zůstal folklór - píseň, častuška, pohádka, přísloví, hádanka.
      Vždycky mě uvádělo v úžas synonymické mistrovství lidové poezie:

     Rozbiješ led,
     vybereš stříbro,
     vezmeš stříbro,
     ber si zlato.
(vajíčko)
      Na malém prostoru dílka bylo tak nebezpečné opakovat třeba jen jedno slovo, že lid tvůrce se opakování vyhýbal. Řada dějově blíz

273

kých sloves vytvořila vlastní slovník a stmelila se v těsný významový šik: rozbiješ, vybereš, vezmeš, ber si! Tak se člověk rve s chudobným slovníkem! To je přece hotový zázrak jazyka a poezie!
      Slovesné básnické tajuplnosti jazyka lidové poezie ukazují, čeho je schopno básnické slovo:

     Jezdili jsme na lodičce,
     vlnka šplouchla na loďku,
     Ljubce sukni namočila,
     vina padla na Váňku.

      Poslední řádek udivuje svou slovesnou vynalézavostí a jazykovou smělostí - vina padla na Váňku! Co dává sílu tomuto řádku? Je to jakési zrakové a významové rozčítadlo - na Váňku padla vina, na Ljubku voda. Voda je vidět, je na povrchu, je fyzicky hmatatelná, ale vina, i když je na Váňkovi, není vidět, jeho neštěstí je v něm, zatímco na Ljubce je vidět. Není to mistrovské dílo?

     Harmonika matička,
     víc než chleba střídečka.
     Chlebíček, ten vždycky sníš,
     harmoničky se nenajíš!

      Zase příklad básnického mistrovství, bohatýrského slovního výmyslu. Ty milé zdrobněliny - matička, střídečka, harmonička, chlebíček - dosahují neuvěřitelné síly výrazu a vyjadřují velikou lásku lidu k hudebnímu nástroji - harmonice.
      Táž harmonika se náhle objevuje v jiných slovesných barvách:[/]

     Povykuj, má harmoničko,
     až do rána bílého,
     že jsem s milým byla v noci,
     neprozraď to na něho.

      Místo zdrobnělin harmonička-matička vystupuje jiné slovo - povykuj (v ruštině vlastně řvi). Je z hrubé sorty - ale právě tato hrubost zprostředkovává něžnost a uličnictví dívčí nátury a odvádí slova od inflace a šablony.
      Nezapomenutelný dojem z prvního poslechu ve mně zanechal povolžský popěvek, který vyletěl z úst staré obyvatelky Žigulí:

     Včerejší večer, večíreček,
     prostála jsem u vrbiček,
     kalinu jsem trhala,
     milého prý čekala!

      Tady je skvělé slovo: večor (v češtině vlastně "včera večer"). Kdo z Rusů by si rázem nevzpomněl na puškinský verš: "Včera večer, vzpomínáš, jak bouřka byla?" Nebo na starou lidovou píseň "Včerejšího večera, na hostině jsem byla". Jsou i kuriózní případy využití nejkrásnějšího slova z úst lidu: Přijdi "večor", milý. To je z písně umělého básníka. Do ruského jazyka je to možné přeložit jen takto: přijď ke mně včera večer! Tak se mstí neznalost lidové řeči!
      Ještě před vstupem na literární institut A. M. Gorkého, před skvělými přednáškami o ruském folklóru, které měl akademik Jurij Sokolov, jsem sbíral v Jazvicích, ve své dědině u Moskvy, všechno, co se zpívalo po venku a vyprávělo po chalupách. Obcházet dědinou s harmonikou,

274

to byla věc prvořadé důležitosti. Nepřeháním, když řeknu, že mě verše častušek přímo spalovaly. Vedle troufalých průpovídek, vedle peprných a neslušných častušek mohli jazvičtí mládenci zazpívat naráz třeba tohle:

     Hlas mé harmoniky zní,
     tichá zář se line z ní,
     tichoulinká zářička
     zapláče jahůdečka

      Tichá zář! Je to přímo oslepující jas něžnosti. Tichoulinká zářička! To už je přece zápražíčko a na něm On a Ona, když už všecko výtržnické a mladistvě nepřičísnuté tichne a píseň se tvoří ne slovy, ale tajemstvím lásky.
      Od dětství jsem se snažil zvládnout lidovou graciéznost tance. Dívka tančící při harmonice na lučině, mohla zajiskřit ruským humorem a šibalstvím:

     Můj milý byl v lesík
     zabil lišku ryšku,
     ale já jsem dívka bledá!
     k pleti mně jde tmavohnědá!

      Po seznámení a spřátelení s akademikem Jurijem Sokolovem si věda o folklóru našla místo hluboko v mé duši. Jurij Sokolov mě nadchl k výpravě za folklórem. Poezie rjazaňské země rozšířila mé poznatky o písni a roznítila sběratelskou vášeň. z rjazaňského výzkumu jsem přivezl znamenité táhlé smutné písně, které zpíval s doprovodem "taljanky" Sergej Jesenin.
      Ve dvou řádcích smutné písně jsem nacházel věc poezie, než v mnohých verších. Lidové rýmy mě uváděly v nadšení:[/]

     Když si zpívám o něm, o něm,
     srdce hoří ohněm, ohněm.
     
     Zahrej milý, zrána, zrána,
     O mém srdco ke těžká rána.
     Zatukej na okénečko,
     Otevřu ti své srdéčko.
     
     Zelená se sklání snítka,
     vídávám tě jenom zřídka.
     
     Dám ti květů na tisíc,
     mám tě ráda ještě víc!

      Moje duše se koupala v lidové písni, která se nesla po uličkácht rjazaňských vesnic - Kalion, Sapožok, Ucholovo. Hlasitě tam tehdy rozprávěly harmoniky, které nenahradíš ani chromatikou, ani akordeonem, neboť tohle nejsou nástroje pro ulici, nýbrž pro klub, pro vystoupení, ale my přece potřebujeme řeč ulice!
      Při rjazaňském zájezdu jsem objevil zlatý poklad metaforiky lidové hádanky. Dříve jsem ji považoval za zábavu, ale teď, při luštění hádanek, které mně předkládali rjazaňští dědci a babky, jsem se stále více převědčoval, že svou básnickou atmosférou a svým uměleckým chápáním světa je hádanka něco velkolopého. Uvedu příklady:

     Zajel jsem do výmolu,
     už se z něho nedostanu.
(hrob)

      Jaký je to humor, sebeovládání a optimismus!

     Přijelo k nám hostí moře,
     každý má své vlastní lože.
(stěna domu)

      Host, to je kmen stromu, lože, to je mech, na který se kláda pokládala, když se stavěl dům.

275

     je to samý křižování,
     ale pocta žádná.
(laptě)

      Je to satira na sociální nespravedlnost. Vedle takových mistrovských kousků se há danky otiskované v dětských časopisech zdají vybledlé. Není v nich poezie. Jsou založeny na rozumování, nikoliv na básnické jiskře.
      Výprav za folklórem bylo mnoho. Každá mě vrchovatě nasytila bohatstvím lidové krásy a moudrosti, v létě 1937 jsem se vydal po stopách sběratele D. Sadovnikova. Uviděl jsem pohádkovou krásu Žigulí, chodil jsem po dřevěných uličkách města Stavropolu na Volze, nyní zaplaveného, byl jsem v dědině Nižní Sančelejevo, v dědině Chrjaščevka na řece Čeremšan.
      Sesbíral jsem spoustu materiálu o Stěpanu Razinovi. Uměli o něm vyprávět všichni - každý převozník, každý rybář.
      Vzpomínám, jak letitá stařena, vyhřívající si při zapadajícím sluníčku své revmatické nohy, povídala:
      - Co, Stěnka? Ó! To byl kouzelník! Posadí se na koberec a pluje. Ani voda, ani vlny pro něho nic neznamenají!
      V dědině Chrjaščevka mně zazpívali píseň, jejíž začátek je překvapující:

     Nikdy mě chmelíček tak nedojímal,
     ale teď mě chmelíček naladil,
     chmel mě rozebral, chlapec pomiloval.

      Dojímal - naladil - rozebral - slovo až překvapilo svou schopností měnit zabarvení se změnou přízvuků. To je to veliké umění lidu básníka.
      V zimě 1937 jsem poslouchal ve voroňěžskýčh vesnicích mnohohlasé písně rolníků, které[/] okouzlovaly svou krásou a silou a když jsem se vrátil do Moskvy, zpíval jsem voroněžské písně v domě profesorky M. A. Rybnikovové, která v našem institutu přednášela stylistiku.
      Z Voroněže jsem psal akademikovi J. Sokolovovi: "Učím se v institutu písní, přednášky se nečtou, ale zpívají, a nepřednášejí profesoři, ale voroněžské ženské!"
      Je to až k nevíře, jak rád mám lidovou muziku. Hraju na balalajku, na harmoniku, na kytaru. v mém domě to nejsou muzejní exponáty, ale spíš pomocníci.
      V roce 1953 jsme se spolu se známým sběratelem lidových písní Alexandrem Savatějevičem Abramským odvážili vyjet do pralesního ticha kolem Vologdy. Kolik písní a jazykově výrazných častušek jsme uslyšeli a nahráli na pásek! Kdyby nebylo této cesty, nebyl bych napsal poemu Řeka Sviŕ s jejím severským koloritem a rytmickou polyfoničností.
      Šťastná náhoda mně pomohla obnovit v paměti první verše, které jsem uveřejnil v časopise Mladá garda v roce 1936:

     Když za říčkou za bystrou
     chlapec seno kosí,
     po druhém tam po břehu
     dívka vodu nosí.

      Teď vidím, že zpěvnost ve mně byla od prvního kroku, že sepětí s lidovou poezií bylo organické, že už tehdy jsem byl přesvědčen, že poezie musí být demokratická, mít ráda člověka a být hluboce lidová.
      Autorova předmluva ke knize Pozdrav Rusku, Moskva 1976, přeložil Bohuslav Beneš

276

Národopisné aktuality roč. XIV. - 1977, č. 4

SLOVO MILUJI DO SEBEZAPOMNĚNÍ [obsah]


      JINDŘICH UHER, Brno
      Tenhle výrok básníka Viktora Bokova jsem sice neslyšel v autentickém podání, vyčetl jsem ho z autorova vyznání, ale živě si dovedu představit, jak výbušná slova vytryskla z úst vervního básníka, kterého jsem poznal při jarních Dnech poezie 1977. Naše setkání bylo letmé, ale intenzivní. Uskutečnilo se ve Strážnici, kde básník slyšel cimbálovou muziku zasloužilého umělce Slávka Volavého a nezdržel se, aby nepronesl ke kroužku muzikantů jiskřivý projev. Jinak se nedá jeho vystoupení nazvat, protože eruptivní Bokov jako by neustále řečnil k auditoriu, i když třeba hovoří k sousedu na sedadle autobusu. Ovšem Bokovův projev vrací tomuto slovu jeho původní význam a hodnotu... Projevuje se v něm totiž osobnost!
      Ruměné tváře, bystré oči, neposlušná kštice tvrdých vlasů, silný hlas, ruce šermující vzduchem, tak poznali padesátiletého básníka i posluchači pedagogické fakulty brněnské univerzity, jimž zarecitoval, vlastně zazpíval, svoji báseň Dvinskaja priskazka. Řinula se z jeho úst v záměrně jednotvárně skandovaném zvukomalebném toku, z něhož se jen chvílemi vztyčil výkřik, asi jako když rybář zavolá na břeh, a už se zase hrnul dál proud slov jako voda v řece Dvině, o jejíž kráse báseň zpívá.
      Bylo to úchvatné improvizované vystoupení, které odhalilo další oblast básníkova umění, jeho původní profesi sběratele a zpěváka ruských lidových písní, autora sborníku Ruská častuška a koncertního hráče na balalajku.[/]

     Léto - máta,
     léto - len,
     já jsem láskou
     okouzlen.

      Bokovova poezie vychází z lidové písně, ale nenapodobuje ji, Má však její sílu, prostotu. - "Navazuji na ruskou lidovou poezii zpěvností, rytmikou, intonací. ... Avšak patřím k básníkům, kteří svoje verše dobývají těžce" řekl Viktor Bokov jako by navzdory citovanému lehounkému popěvku. - "Když jsem psal verše o námořnících nebo rybářích," - pokračoval - "musel jsem s nimi pár měsíců chytat sledě. Já totiž místo čtení cestuji, neboť cesty oživují fantazii a dávají hlouběji poznat život."
      Vskutku, není snad na Rusi oblast, kde by Bokov nebyl. A nejen to. - "Mohu v kterémkoliv kraji, kde žijí Rusové, mluvit jakýmkoliv nářečím." - svěřuje se v dopise svému českému překladateli Ivanu Slavíkovi. z Bokovových veršů pak poznáme, že zcestoval celý Sovětský svaz.
      Viděl jsem Rus až do kamčatských končin, viděl jsem Rus i v její šířce stepí, viděl jsem Rus, tu borovou a lesní, viděl jsem Rus, Rus Rubljovových ikon... To je jen pár veršů jedné básně.
      Viktor Bokov je milenec života; dovolte toto poněkud banální, ale výstižné přirovnání. Básníka totiž neodvrátilo

277

od jeho lásky k rodné zemi a k životu ani nespravedlivé věznění v lágru. Po návratu vydal na dvacet básnických knih, v nichž je obdivuhodně životodárný; To jenom lidé lžou, že nelze šťasten být!
      Literární začátky V. Bokova osobně ovlivnil Prišvin, který poznal talent studenta pedagogické školy v Zagorsku a odvrátil ho od učitelského povolání. Bokov odešel do továrny, do života. - "Dodnes si přesně pamatuji slova svého prvního učitele básnictví: Pište pravdu, bez ní není umění."
      Vyčetl jsem z jedné studie o Bokovovi, že jeho láska k přirozeně barvitému ruskému slovu se mu údajně někdy[/] mění až v přílišnou zálibnost ve výrazech. Naproti tomu autor jiné statě tvrdí, že ona vášeň pro přesné, výstižné a hlavně neotřelé básnické slovo vyvěrá vždycky ze skutečnosti. Básník sám k tomu praví. - "Všichni myslí, že se dívám do slovníků, ale já se dívám do duše lid= a poslouchám je. A to je můj jazyk!"
      O to silněji prožívám věnování, které mně Viktor Bokov vepsal do českého výboru svých veršů, vydaných pod názvem Vítr v dlaních: Soudruhu v nelehké práci se slovem. Neboť zdaleka nejde jen o básníkovu odpovědnost ke slovu jako obráběnému materiálu, ale ke slovu jako nositeli výpovědi.

278

Národopisné aktuality roč. XIV. - 1977, č. 4

Z EDIČNÍ ČINNOSTI KULTURNÍCH INSTITUCÍ
(Dokončení z čísla 2) [obsah]


      ZDENKA JELÍNKOVÁ, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno


      1. Edice ÚKVČ, Praha (Dodatek)

      LIDOVÝ TANEC

     

      BONUŠ, FRANTIŠEK: Kozák. Monografie českého lidového tance. ÚKVČ, Praha 1976. Edice Taneční repertoár - velká řada, sv. 26, 53 stran. - Výběr a srovnání různých variantů tance z Čech, Moravy a Slezska. - Nápěvy, popisy, poznámky.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Kúlaná. ÚKVČ, Praha - v tisku.Monografie točivého tance ze Zlínska. - Úvodní studie: Vymezení oblasti. Charakteristika tance. Prameny a literatura. - Popis tance. Kresby Aleš Černý.

     

      2. Edice KDO, KOS (později KKS) aj. krajských zařízení

      LIDOVÝ TANEC

     

      BIMKOVÁ, MILADA - SEEHÁK, JAN: Tance z Kyjovska.KSLU, Strážnice 1962, 47 stran. - Sbírka lidovýchtanců z Kyjovska. Popisy s nápěvy a texty písní.Partitury k točivým tancům z Kyjovska.

      BONUŠ, FRANTIŠEK: O některých pedagogických a uměleckých otázkách dětského folklóru. Materiál k semináři o dětských folklórních souborech ve Strážnici1. 6. 1964. Strážnice, KSLU, 6 stran. Rot.

      BONUŠ, FRANTIŠEK: Společenské tance z doby národního obrození. KOS, Plzeň 1966, 96 stran. Rot. - Po-[/]jednání o tancích v době národního obrození a popisy tanců a tanečních her.

      BONUŠ, FRANTIŠEK: Úvod do studia dětského tanečníhofolklóru. Vyd. osv. odd. SPP při KNV Středočeskéhokraje, Praha 1963. - Pojednání. Příklady a ukázky.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Horácké lidové tance. Vyd. Krajská poradna lidové umělecké tvořivosti v Jihlavějako materiály ke Krajskému internátnímu školeníLUT ve Sněžném v srpnu 1953 (I. vyd.) a 1954 (II.vyd.) , 74 stran. Cyklost. Pojednání o Horácku a o horáckých tancích. - Popisy vybraných horáckýchtanců.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Horácké tance z Novoměstska,Jihlavska, Velkomeziříčska, Telečska, Třebíčska a Poličska. Vyd. Krajská poradna LUT v Jihlavě 1953. Výběr v počtu 24 tanců z předcházejících skript. Pro potřeby pedagogické školy v Jihlavě. Znovu vydáno v menším rozsahu jako studijní materiál pro školení ve Sněžném 1963.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Horácké tance z Novoměstska, Jihlavska, Velkomeziříčska, Telečska, Třebíčska a Poličska. Vyd. Krajská poradna LUT v Jihlavě. Nedat.(1953). - Reedice předcházejícího výboru pro potřeby Horáckého souboru písní a tanců ŠS ČSM Pedagogické školy v Jihlavě. Rozmnožili Ant. Noseka Vlad. Šanovec.[//]

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Kola, reje a taneční hry naBrněnsku a Oslavansku. Sebrala a zpracovala ZdenkaJelínková. Vyd. KDO - metod. kabinet LUT Brno.Nedat. (1958), 138 stran. Cyklost. - Popisy kol,rejů a dětských her. Komentáře. Rejstříky.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Lidové tance a taneční hry naPodluží. KSLU, Strážnice 1962, 93 stran (I. díl) a 73stran (II. díl). Rot. - Krajová monografická sbírkalidových tanců a tanečních her- i dětských z Podluží. Str. 1-15: Úvodní studie o lidovém tancina Podluží. Přehled druhů a forem lidových tanců.Prameny a literatura. Srovn. poznámky. - Materiálová část: popisy tanců a her s nápěvy a texty písní.Srovnávací poznámky. - Zprávy o tancích v DolníchRakousích a u moravských Chorvatů.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Lidové tance z Kopanic. Edicemetodických příruček. KDO, Brno 1957, 39 stran. Partitury lidové hudby vypracoval Frant. Dobrovolný. Rozbor a popisy kopaničářských tanců ze StaréhoHrozenkova, Vyškovce, Žítkové a Lopeníku.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Lidové tance , z Rusavy. KKOS,Brno 1967, 92 stran. Rot. Kresby Stanislav Stanovský. - Monografická sbírka tanců valašské obce Rusavy. Str. 1-16: Lidový tanec na Rusavě (úvodní studie: podrobný rozbor jednotlivých tanců s přihlédnutím k variantům na Valašsku i mimo oblast Valašska). Str. 17-19: Seznam literatury a pramenů.Str. 20-22: Soupis rusavských tanců s komentáři.Str. 26-90: Podrobné choreografické popisy 53 tancůz Rusavy. - Rejstříky.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Lidové tance z Uherskobrodska.Edice metodických příruček. KDO, Brno 1967, 44stran. Partitury lidové hudby zpracovali Jar. Nečasa Em. Kuksa. - Popisy základních točivých tancůna Uherskobrodsku. - Přehled sedlckých z Uherskobrodska podle druhů vířivého kroku.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Písňový materiál s popisy tanců.Z archivu Státního ústavu pro lidovou píseň v Brně.- Krajské internátní školení tanečních souborův Boskovicích 17.-24. srpna 1952. 45 stran. Popisytanců z Boskovicka a z Brněnska.[/]

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Písňový materiál a popisy tanců.Z archivu Kabinetu pro lidovou píseň v Brně. Krajské internátní školení instruktorů tanečních souborů lidové umělecké tvořivosti v Boskovicích 12.18. července 1953. 40 stran. - Doplněné a rozšířenévydání z r. 1952. - Tance z Boskovicka, Brněnskaa Novoměstska.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Valaská z Jasénky. ZpravodajStrážnice 1962, č. 5, str. 3 n. Vyd. KSLU Strážnicepro potřeby souborů. Popis tance. Taneční písně.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Záleské tance 1. Tance točivé,Kresby Aleš Černý. KKS, Brno 1977, 201 stran. - Monografická sbírka točivých tanců z luhačovickéhoZálesí. - Str. 3-31: Úvodní studie. (Vymezení oblasti. - Charakteristika a rozbor točivých tanců záleských. - Taneční příležitosti a nositelé tance). Str.35-187: Materiálová část. - Popisy tanců. Tanečnípísně. Komentáře. Str. 187 n.: Rejstříky, vysvětlivky,literatura. Obrazová příloha.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA - MÁTLOVÁ, LUDMILA: Lidové tance z Brněnska, Hané a Horácka. KDO - odd. LUT,Brno v edici metodických materiálů ke školení vedoucích souborů lidových písní a tanců v Lomniciu Tišnova 1959, 30 stran (1. část) a 16 stran (2. část).Str. 1-30: Popisy tanců a her z Brněnska a Boskovicka. Str. 1-16: Popisy tanců a tanečních herz Hané (L. Mátlová).

      JEŘÁBEK, RICHARD: Dožínky. KKS, Brno. Nedat., 14stran. Rot. - O průběhu a pořádání dožínkovýchslavností. - Literatura.

      Kolektivní tance k lidovým veselicím 1. a 9. máje 1953.Pro soubory LUT. Popisy tanců: Z. Jelínková. Připravil KNV-IV/3 Brno, 3 strany (popisy tanců) + partitury pro dechovou hudbu i pro hudeckou kapelu (dvoje housle, kontry, basa, klarinet I. a II.) - Tancez Brněnska: Ta komínská mája, mazurka a Muziko,co děláš.

      Lidové tance pro děti. Dětské taneční hry a říkadla. Krajský dům pionýrů a mládeže, Jihlava 1956. - Metodický materiál zpracovala podle Bartošových Našich[//]dětí a sbírek Z. Jelínkové Dagmar Willigrová. - Jaknacvičovat lidové tance s dětmi.

      MÁJÍČKOVÁ, MARIE: Bílovská sedlcká. Zpravodaj Strážnice 1962, č. 4, str. 3n. Vyd. KSLU Strážnice pro potřeby souborů. - Popis tance. Taneční písně.

      MÁJÍČKOVÁ, MARIE: Častkovská. Zpravodaj Strážnice1962, č. 4, str. 5n. Vyd. KSLU Strážnice pro potřebysouborů. - Popis tance. Taneční písně.

      MÁTLOVÁ-UHROVÁ, LUDMILA: Menuet na Hané. Metodický materiál pro hanácké soubory lidových písnía tanců s notovou přílohou. Vyd. KKS v Brně 1974ve spolupráci s OKS Kroměříž, 20 stran. Cyklost. Notová příloha. Str. 1-3: Předmluva (Z. Jelínková).Str. 3-4: Úvodní slovo autorky. Str. 5-19: Popistance.

      MÁTLOVÁ-UHROVÁ, LUDMILA: Ukolébavky, houpačkya hry s batolaty na Hané. KKS, Brno 1975, 60 stran.Rotaprint. Str. 3-4: Předmluva (Z. Jelínková).Str. 5-8: O slovesném folklóru dětí (Oldřich Sirovátka). Str. 11-52: Ukolébavky, houpačky a hrys batolaty - popisy.

      NOSKOVÁ, LIBUŠE: Materiál pro dětské soubory LPT.Krajská poradna Jihlava, nedat. - Výbor materiálůze skript Z. Jelínkové. - Hry, říkadla, snadné tance.

      Slezské tance. KDO, Ostrava, Nedat. Popisy 11 tanců proškolení vedoucích souborů lidových písní a tanců.

      SOCHA, VINCENC: Lidové tance z valašsko-lašského pomezí v okolí Ondřejníka 2. (Lašské tance II.). KKS.Ostrava 1975. Strany nečíslovány. - Posmrtná edicez nepublikovaného materiálu autorova. Výběr připraven autorem. - Popisy 50 tanců s nápěvy a textytanečních písní. Rejstříky a poznámky autorovy, Vyšlo jako pokračování I. dílu Sochových Lašskýchtanců z r. 1950. - III. díl připraven z pozůstalostiautorovy, uložené v archivu ÚEF ČSAV v Brně. Vyjderovněž v KKS Ostrava.

     

      3. Edice ODO (později OKS) aj. okresních zařízeníLlDOVÝ TANEC

      BIMKOVÁ, MILADA: Tance ze Ždánicka. Mě-KS S. K. Neumanna v Brně 1977, 61 stran (rkp.). - Popisy tanců[/]ze Ždánicka. Tance obřadní, tance kolové a tanečníhry. Tance párové a trojicové. Mužské tance. - Vysvětlivky k popisu tanců, rejstřík.

      BIMKOVÁ, MILADA: Tance z Kyjovska. Mě-KS S. K. Neumanna v Brně 1975, 67 stran. - II. pozměněné vydání. Popisy tanců. Vysvětlivky k popisu. - Partiturylidové hudby k točivým tancům z Kyjovska (str.44-54). - Bibliografická poznámka k tancům z Kyjovska (str. 55-65. Zpracovala Z. Jelínková).

      BĚLÍK, VRATISLAV: Horácká chasa I-III. Zvykoslovnépodání a obrázky z Třebíčska, Náměšťska, Mor. Krumlovska, Mor. Budějovicka a Znojemska. Vyd. OD Bedřicha Václavka v Třebíči, nedat. (I. 1965, II. 1966,III. 1967). - Popisy výročních i rodinných zvyků,tanců, rekvizit atp. - Texty a nápěvy příslušnýchpísní.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Dětské taneční hry z Horňácka.OKS, Hodonín (v tisku). - Úvodní studie o dětskýchtanečních hrách a jejich druzích a formách na Horňácku. - Popisy dětských tanečních her z jednotlivých obcí Horňácka.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Dětské taneční hry z Valašska.OKS, Vsetín 1976, 80 stran. Rot. - z obsahu: Dětskétaneční hry z Valašska (studie). Popisy dětskýchtanečních her. - Literatura a prameny. - Rejstříky.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Dětský folklór a práce dětskýchfolklórních kroužků. Metodický materiál pro účastníky školení v říjnu-listopadu v Brně (1975). Mě-KSS. K. Neumanna v Brně (v tisku). I. Část teoretická:Dětský folklór a jeho druhy. - Zásady práce v dětském souboru. - Využití dětského folklóru v souboru. II. část: Materiály z Brněnska, Hané, Malé Hané,Slovácka, Valašska, západní Moravy.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Figurální tance z Valašskokloboucka. OKS, Gottwaldov 1977, 23 stran. Výběr tancůpro školení vedoucích souborů lidových písní a tanců ze sb. Lidové tance a písně z ValašskoklobouckaII.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Horňácká sedlácká. Monografie tanečního druhu. - OKS, Hodonín. v tisku. 400 stranrkp. Str. 1-31: Úvodní studie. Část materiálová: I.[//]Typ vrbecko-velicko-javornicko-kuželovský. II. Typloucko-lipovský. - III. Typ lhoťácko-suchovský. Podrobné popisy figur i taneční skladby. Tanečníkompozice podle jednotlivých tanečníků. - Prameny.literatura. Rejstříky. Kresby Aleš Černý.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Horňácké tance I-IV: OKS, Hodonín a Kulturní dům, Velká nad Veličkou. v tisku. Figurální tance, taneční hry, tance obřadní a tancidovednosti. I. Velká, Javorník. - II. Hrubá a MaláVrbka, Kuželov. - III. Louka, Lipov. - IV. NováLhota, Vápenky, Suchov. - Popisy tanců. Úvodnístudie.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Lidové tance a taneční hry naBrněnsku. II. přepracované vydání. Mě-KS S. K. Neumanna v Brně 1974, 91 stran. - Předmluva. Popisytanců (Kola, reje, taneční hry, tance figurální).Vstupní charakteristiky jednotlivých oddílů tanců. - Rejstříky.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Lidové tance z Podřevnicka. OKS,Gottwaldov 1977, 15 stran. - Přetisk z Podřevnicka. - Pro potřeby souborů.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Lidové tance z Uherskobrodska.OKS, Uherské Hradiště 1978 (v tisku). Druhé rozšířené a doplněné vydání. Úvod. Popisy tanců točivých,figurálních, mužských tanců, tanečních her a tancůobřadních. - Rejstříky.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Říkadla, hry a tance děti z Dolňácka. OD, Uherské Hradiště 1967, 105 stran. Rot. Výbor dětského folklórního materiálu z Obrátilovypozůstalosti ve Slováckém muzeu v Uh. Hradištii z vlastních a jiných - především rukopisných pramenů. - Úvodní studie o druzích dětského folklóru. Rejstříky. Seznam literatury.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Strážnický danaj. OKS, Hodonín1977. Materiál ke školení vedoucích souborů. - Úvodní pojednání. Popis tance ze Strážnice, Petrova,Sudoměřic.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Tance hanáckých Slováků. OKS,Břeclav. v tisku. - Úvodní studie o hanáckoslováckých tancích. Bibliografický přehled publikovaných[/]i rukopisných zpráv o hanáckoslováckých tancích. - Popisy tanců. - Rejstříky.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Tance z Náměšťska a Oslavanska.OKS, Třebíč v prosinci 1976. Pro školení vedoucíchsouborů Horácka, 39 stran. Úvodní studie o tanečnímrepertoáru vymezené oblasti, Popisy tanců. Písňovýmateriál ke kolům a rejům.

      KRIST, JAN M.: Živá tradice lidových zvyků na Uherskohradišťsku. OOD, Uherské Hradiště 1967, 25 stran. Fašanek, Morena, létečko, pomlázka, jízda králů, dožínky, vinobraní, hody.

      KRUŽÍK, JAN: Dětské hry, říkadla a tance z Podluží. OKS,Břeclav 1977, 84 stran. - Materiálová publikace. Propotřeby souborů na Podluží.

      KRUŽÍK, JAN: Lidové zvyky a kroje z Podluží. OKS, Břeclav. v tisku. - Popisy zvyků, jejich průběhu a organizace pro potřeby souborů. Popisy krojů k jednotlivým příležitostem.

      KRUŽÍK, Jan: U muziky na Podluží. OKS; Břeclav. v tisku. - Popis vybraných tanců z Podluží s komentáři. - Bibliografická poznámka k lidovým tancůmz Podluží. Zpracovala Zdenka Jelínková. (Souhrn pramenů tištěných i rukopisných s citacemi.).

      MÁTLOVÁ-UHROVÁ, LUDMILA: Říkadla satirická. OKS,Prostějov. v tisku. - Sbírka satirických říkadelz Hané.

      MÁTLOVÁ-UHROVÁ, LUDMILA: Taneční hry dětí na Hané.OKS, Kroměříž. v tisku. I. Dětské taneční hry (Z. Jelínková). - II. k nápěvům dětských her tanečních(K. Vetterl). - III. Sbírka her - popisy. Rejstříky.(L. Mátlová-Uhrová) .

      MÁTLOVÁ-UHROVÁ, LUDMILA: Výtvarně tvořivé hry dětíz Hané. - OKS, Prostějov. v tisku. Kresby LibušeNajmrová. - Popisy a nákresy předmětů z listí,proutí atd.

      STANĚK, JAROSLAV V.: k práci slováckých krúžků, skupin a souborů lidových písní a tanců. OOD, UherskéHradiště 1967, 10 stran. - Pokyny a zkušenosti z práce v souboru lidových písní a tanců na Slovácku.[//]

     

      Hudební materiály, vztahující se k práci souborů lidových písní a tanců

      Lidové písně z Podluží. Písně Jana Turečka z Tvrdonicv zápisech Františky Kyselkové. k vydání připravilKarel Vetterl a Oldřich Sirovátka. OKS, Břeclav, nedat. (1975) , 108 stran. - Písně k tanci: Vrtěné (str.50-68) ; verbuňky (str. 69-72), hošije (str. 73-77).

     

      Práce bibliografického charakteru

      BALOUNOVÁ, SAŠA: Co tančit v dětských tanečních souborech á kroužcích. OOD, Karlovy Vary 1963. - Seznam literatury folklórního i nefolklórního směrupro práci v dětských souborech. M. j. uvedeny i četnépublikace z edice jednotlivých OKS.

      Lidový tanec. Metodický materiál Mě-DO Ostrava, 1961,6 stran. Cyklost. Rozpracování osnov pro tanečníkurs - slezské tance. - Bibliografie.

      PODEŠVOVÁ, HANA: Radostná země souborům lidovýchpísní a tanců. Mě-DO, Ostrava 1961, 22 stran. Cyklost. - Bibliografie. (Soupis článků aj. prací z oborulidového tance, písně, hudby, zvyků a kroje, publikovaných v Radostné zemi). - Rejstřík názvů tanců.

     

      Bulletiny, ročenky aj.

      Tancem a písní. Ročenka OKS v Hodoníně. - ZpravodajOkresního kulturního střediska a poradního sborupro lidové tance. Vychází každoročně. - M. j. obsahuje i popisy tanců a her od M. Bimkové, Z. Jelínkové, písně ze záznamů J. Petrů, J. Smutného, O. Dostála, V. Volavého atp.

      Zpravodaj OKS Uherské Hradiště. Vychází nepravidelně. - Informace o ZUČ p okrese Uherské Hradiště. - Drobné články o práci souborů, vesnickýchskupin atp.

     

      4. Edice jiných kulturních aj. zařízení

      BIMKOVÁ, MILADA: Moje poznámky pro účastníky kursulidových tanců, který uspořádal odbor tanečního umě-[/]ní a pohybové výchovy v Praze dne 28. srpna 1954,11 stran. Rot. - Přehled slováckých lidových tanců. - Popisy některých vybraných tanců (točivýchi mužských, figurálních i tanečních her) z různýchčástí Slovácka.

      BONUŠ, FRANTIŠEK: Pásmo valašských a slezských tanců. ČOS, Praha, nedat. Rot. Materiál ke školení. Úvod a metodické pokyny k nácviku lidových tanců.Popisy 18 tanců. Texty tanečních písní.

      DRDÁCKÝ, FRANTIŠEK: Lidové tance. Institut tělesné vý-chovy a sportu. Praha 1954, 40 stran. Rot. - Skriptapro výuku lidového tance na vysokých školách. Úvodní kapitola o lidovém tanci a o jeho historii.Praktická část: taneční kroky. Metodika nácviku lidového tance. Osnovy lidových tanců. Práce v souboru lidových písní a tanců. - Tance české, středoslovenský hajduch a valašské hry.

      FOJTA, F. - HORSÁK, A. - ŠTĚRBA, S.: Jízda králů. Vyd.JZF Kunovice 1967. Rot. 16 stran. - Popis průběhua organizace celé slavnosti.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Lidový tanec a píseň. Sokol, Jihlava 1949, 6 strana Cykl. Materiál pro kurs tanců. Úvodní slovo o využití lidových tanců a písní v tělo-výchově. Popisy osmi vybraných horáckých tanců.

      JELÍNKOVÁ, ZDENKA: Lidový tanec a píseň. Tělovýchovné odd. KNV, Jihlava 1950. Materiály pro vystoupenížákyň škol II. stupně. Popisy 12 tanců z Horácka.Choreografie vystoupení (zpracovala Lída Riedlová).

      (JELÍNKOVÁ, ZDENKA): Metodické materiály k vedenídětských skupin národopisného souboru při SZKROH - DK Kyjov, 1975-1976. Rot. 18 stran. z tištěných pramenů vybrala a sestavila Z. Jelínková. Z obsahu: I. Říkadla. II. Písně a popěvky. III. Dětskéhry. IV. Zvyky a zábavy dětí. V. Snadné tance.(Oblast Kyjovska)

      Lidové tance. Ústř. nár. výbor - IV. ref., odd. tělovýchovné, Brno, 1951, 15 stran (nečíslováno). Cyklost. Pomůcka pro učitele tělesné výchovy I. a II. stupněa pro školy tělovýchovných pracovníků v brněnskémokrese. - Výbor tanců z různých oblastí (Haná -[//]L. Mátlová. Horácko - L. Dopitová. Valašsko M. Kašlík. České tance. - Jos. Vycpálek. Slovenskétance).

      Materiály k národním tancům ve cvičitelských a pomahatelských kursech na školách ČOS. Rot. Jednotlivélisty cyklost. Popisy tanců podle M. Němcové, Oháňkové-Poše, Vycpálka, J. Vokáčové, i uměle složenéna lidové písně.

      Národní tance. Materiály z povinných kursů tanců proprofesory tělesné výchovy z let 1942-43. 23 stran,cyklost. - Výbor tanců z Němcové, Oháňkové-Poše,a z písemné práce učitele Jaroslava Kolaříka.

      Naše tance. Materiál z tělovýchovných kursů. Praha, nedat. (po roce 1945). Tance chodské, české (Vysočina,východní Čechy), horácké, slovácké, valašské, lašské.Čerpáno z různých pramenů: Vycpálek, Pučelíková,Vokáčová, Němcová, Oháňková-Poš. 21 stran. Cyklost.

      POTOČKOVÁ, MARICA - ZÁVODNÍK, JINDŘICH: Názvosloví tělesných cvičení. Stát. pedagog. naklad. Praha1953, 106 stran. Cyklost. - Kap. 8, str. 56-69: Lidové tance (Z. Jelínková).

      Skripta pro posluchače ústavu tělesné výchovy na pedagogické fakultě Mas. univ. v Brně, 1951, 50 stran.Rot. - Popisy tanců: Valašské tance - Z. Jelínková (str. 1-10). Horácké tance - Z. Jelínková (str.11-17). Hanácké tance - L. Mátlová (str. 18-28).Slovácké tance - Z. Jelínková (str. 29-35). Slovenské tance - A. Rapošová (str. 36-42). Slovanskétance - D. Fürlová (str. 43-50). - Redakce D. Fürlové.

      Tradice. Edice SSM. Vyd. sdružení vesnic. klubu JUVENy.Připravil Ant. Dušek. - I. sv. Velikonoční obyčeje,zvyklosti a pověry v Čechách a na Moravě. - Praha,březen 1969, 106 stran. - II. sv. Kterak masopustpořádati. Nedat., 15 stran. - III. sv. Máje. Praha,[/]březen 1969, 10 stran. IV. sv. Dožínková slavnostv Čechách a na Moravě. Praha, červenec 1969, 28stran. - V. sv. Hody. Nedat., 28 stran. - Odkaz naperiodikum Klubko, kde jsou poznámky k praktickému využiti tradic.

      Třebíčsko v tancích, zvycích a nářečí. Vydal okresní pedagogický sbor v Třebíči dne 28. května 1949. 25stran. Cyklost. Str. 3-13 - Horácké tance. Zpracovala Zdenka Jelínková. Popisy tanců z Třebíčskaa Velkomeziříčska podle J. Pavelky a vlast. rkp.pramenů. Celkem 20 tanců s not. přílohami. Str.14-17. Horácká chasa. Zpracoval Vratislav Bělík.Popis organizace mládeže, stárkovského práva a různých zvyklostí na Krumlovsku.

      VAŠEK, JOSEF: Staré slovácké písně a tance z Dubňan.Sebral Josef Vašek. Reedice ČOS, Praha, nedat., 8 listů (nečíslováno). Rot. - Popisy 14 tanců z Dubňan,2 od Hodonína a další 2 neidentifikovány.

      VOKÁČOVÁ, JARMILA: Doudlebské tance. ČOS, Praha1946. Rot. - Popisy tanců z Doudleb a okolí.

      VOKÁČOVÁ, JARMILA - SEEHÁK, JAN: Tance z Rusavy.ČOS, Praha, nedat. (asi 1946). Popisy 14 tanců z Rusavy s nápěvy a texty písní.

     

      Práce bibliografického charakteru

     

      Písně a tance souborů lidové umělecké tvořivosti. Vyd.SN KLHU a Kniha, n. p., Praha 1955, 48 stran. - Seznam samostatných repertoárových aj. sborníků lidových písní a tanců, krajových zpěvníků, sbírek tanců, písní atp., vydaných SN KLHU na pomoc souborům LPT a pěveckých těles lidových i masovýchpísní. - 51 sbírek lidových písní, 8 sbírek lidovýchtanců. - Seznam sbírek písní SSSR i sbírek lidovýchpísní.

284

ZPRÁVY

JUBILEUM

K jubileu doc. dr. Bohuslava Beneša, CSc. [obsah]

V posledných rokoch rapídne pribúdajú povinnosti (i keď radostné), spojené s verejnými i neverejnými gratuláciami jubilantom našich vedných disciplín. Najmä tá polstoročnica sa neodbytne dostáva k slovu a často spôsobuje prekvapenia i nedorozumenia. Takýmto prekvapením i nedorozumením je päťdesiatka docenta brnenskej filozofickej fakulty dr. Bohuslava Beneša, CSc., prirodzenejšie a kratšie Bohuša Beneša (nar. 20: 10. 1927).
      Prekvapenie sa dá vyjadriť povzdychom "ale to letí ..." a potom neurotickým počítaním, koľko rokov to vlastne je od maturity, skončenia fakulty, ženby apod. Najlepšou pomôckou pre takéto výpočty sú vyrastené a premúdrelé deti, staršie fotografie, staršie ročníky časopisov, zborníkov a nápadne veľa údajov v životopise a dotazníkoch.
      V prípade Bohuša Beneša mám pocit, že ide o nedorozumenie. Stačí si predstaviť jeho večne usmievavú tvár, ktorá sa mení, ako som vybadal, len pri čítaní vedeckých traktátov, či pri odborných diskusiách.
      Inak ho poznáme ako rovesníka[/]

všetkých mladších generácií. Zostal v ňom kus Brnom voňajúceho chlapčenstva. Nie je sám. v celej tejto generácii, rôčik hore-dole, je životný optimizmus, chuť žiť plnokrevne, hlboko zakorenená. Je to nesmierna výhoda i pre tú najvážnejšiu vedeckú prácu. Ťažké slová, ako "integrácia", "plánovanie", "stěžejní úkoly", "interdisciplinárnosť," "metodológia," "riadenie" apod. sa inak vnímajú v priateľských diskusiách či rozhorčených argumentáciách, bez prílišnej škrobenosti, ku ktorej býva pri množstve titulov pred i za menami vždy nebezpečne blízko. Preto je priateľskosť a nezištnosť akoby vrodenou vlastnosťou i nášho[/] jubilanta a preto je päť krížikov vlastne nikým nezavineným nedorozumením. Patrí sa pri takej príležitosti viac hovoriť o vykonanej robote, ktorá je pravou mierou životného behu. Konštatovanie, že Bohuslav Beneš je jednou z profilujúcich osobností súčasnej československej folkloristiky, nestačí vysvetliť všetko.
      Jeho pracovný záber prekračuje hranice folkloristiky. Pohybuje sa často na území, ktoré si ťažko jednoznačne môže okupovať jedna disciplína. Je známe, že práve z takýchto území vychádzajú metodologicky najpodnetnejšie práce. Také sú jeho základné práce k jarmočnej piesni, k poloľudovej tvorbe staršej i novšej, k vzťahu folklóru a literatúry.
      Veľmi zasvätene píše k dejinám folkloristických výskumov, kde sa podrobne zaoberal najmä dielom P. G. Bogatyriova. Sprostredkovával najnovšie výsledky sovietskej folkloristiky, zasiahol i do oblasti porovnávacieho štúdia. Zvlášť treba vyzdvihnúť jednu jubilantovu dobrú vlastnosť; vždy sa snažil a snaží reagovať na najnovšie prúdy teoretického myslenia. Odvážil sa prvý aplikovať Proppa na povesťové látky, efektívne použil semiotické postupy pri analýze folklórnych javov a na

285

pokon významnou mierou prispel k poznávaniu súčasných vývojových podôb folklóru. Rozsah i obsah práce Bohuslava Beneša naznačuje bibliografia jeho prác. Škoda, že nijaká bibliografia nevyčísli množstvo pedagogickej, vedecko-organizačnej, či verejno prospešnej práce. Tajne dúfam, že to niekto vystihne v nejakom potrebnom posudku. Stačí pripomenúť jeho prácu v programovej rade festivalu Strážnice a podiel na konkrétnej realizácii viacerých programov, spoľahlivú spoluprácu s Národopisnými aktualitami, Českým lidom, či Slovenským národopisom. A čo množstvo recenzných posudkov, či nezištných rád a konzultácií. To všetko robí pritom s dobrou vôľou.
      Tieto všetky veci sú u jubilanta akousi samozrejmosťou. Možno, že robíme chybu, ak si občas nepripomenieme práve tie pozitívne samozrejmosti, ktoré skoro vždy určujú osobnosť i charakter človeka. Pripomínam ich náročky práve pri jubileu Bohuslava Beneša a želám mu v mene množstva jeho priateľov dobré zdravie a životný optimizmus, čiže všetky nevyhnutné predpoklady pre realizáciu pracovných zámerov. Milan Leščák

Výběrová bibliografie prací dr. Bohuslava Beneše


      O lidovosti lidové poezie. Host do domu 1, 1954, 355-357.

      Prameny a jejích zpracování v kramářských a lidových písních. Český lid 44, 1957, 63-66.[/]

      Lidová pohádka v poezii Svatopluka Čecha. Český lid 44, 1957, 165-167.

      Poznámky z teorie literatury. Skripta pro DS VPŠ. Brno 1957, 29 stran.

      Lidová slovesnost a poezie Jana Nerudy. In: Sborník prací VPŠ, sv. 5, Praha 1958, 5-41.

      Znojemská Polyhymnia. In: Rodné zemi, Brno 1958, 427-437.

      Po stopách lidového vypravování na Valašsku. Český lid 48, 1961, 220223.

      Česká kramářská píseň na Znojemsku v polovině 19. století. In: Václavkova Olomouc 1961, Praha 1963, 173-179.

      Sovětské folkloristické diskuse 1953 -1963 a teorie současného folklóru. Český lid 52, 1965, 91-98.

      Několik poznámek o současném folklóru. Národopisné aktuality 2, 1965, 1-2, 45-53.

      Současné formy lidové poezie. Rovnost 80, 1965, 111, 5.

      Poznámky k žánru a kompozici kramářských a lidových balad. Slovácko VII-1965, Uherské Hradiště 1966, 97-104.

      Příspěvek k poetice českých kramářských písní I. Zpravodajsko-historické pisně. Český lid 53, 1966, 185192.

      Otázky rytmicko-metrického rozboru veršů české kramářské poezie 17.19. století. In: Teorie verše I, Spisy FF UJEP 107, Brno 1966, 227-235.

      Lidový veršovec Josef Bora. Národopisné aktuality 3, 1966, 3-4, 21-28 (společně s J. Kopuncem).

      Po stopách lidového vyprávění na Kopanicích. Rovnost 81, 1966, 86, 4.[/]

      K pramenům bohatýrského eposu. Rovnost 81, 1966, 195, 3.

      Příspěvek k poetice českých kramářských písní II. Lyrické písně. Český lid 54, 1967, 68-76.

      K současnému stavu srovnávací slovanské folkloristiky. Věstník NSČ 1967, 3-4, 55-67.

      Lidové vyprávění na Moravských Kopanicích. Pokus o morfologickou analýzu pověrečných povídek podle systému V. Proppa. Slovácko VIII-IX, Uherské Hradiště 1968, 41-71.

      Dramatické postupy kramářských písní. In: O barokní kultuře, Spisy FF UJEP 141, Brno 1968, 115-132.

      Funkce českých kramářských písní se zřetelem k jejich slovanským paralelám. Sborník prací FF brněnské univerzity D 15, Brno 1968, 165-185.

      Strukturalismus v československé etnografii a folkloristice. Universitas 1, 1968, 2, 9-16.

      Petr Bogatyrjov a strukturalismus. Český lid 55, 1968, 193-206.

      Bibliografie prací P. G. Bogatyreva 1916-1967. Materiály k retrospektivní bibliografii české etnografie a folkloristiky 3, Brno 1968, 45 stran.

      Kramářská balada ve střední Evropě. Český lid 55, 1968, 259-274.

      A funkcionális-strukturális kutatások a csehslovák néprajzban. Valóság 12, 1969, 4, 44.

      Dnešek lidového divadla. Rovnost 84,1969, 150, 6.

      Úvaha o výročních obyčejích a lidovém divadle. Národopisné aktuality 6, 1969, 87-97.

      Slovník studentské mluvy z Blanenska. In: Vlastivědná ročenka okres-[//]ního archívu v Blansku 14, 1969, 26-32 (spolu s J. Skutilem).

      A funkcionális- strukturalista módszer a csehslovák néprajztudományban. Ethnographia LXXX, 1969, 392398.

      Bulharské pesnopojki a jejich středoevropskě paralely. In: Studia balkanica bohemoslovaca. Brno 1970, 411-415.

      Diskusní příspěvek o středoevropských kramářských baladách. In: VI. mezinárodní sjezd slavistů v Praze 7.-13. VIII. 1968. Akta sjezdu 2, Praha 1970, 506-507.

      Světská kramářská píseň. Příspěvek k poetice pololidové poezie. Spisy FF UJEP 150, Brno 1970, 287 stran.

      Die ästhetische Auffassung der Wirklichkeit in der mitteleuropäischen halbvolkstümlichen Literatur. Ethnologia Europaea II-III, 1968-69, Arnhem 1970, 59-64.

      Bibliografija naučnych rabot i perevodov P. G. Bogatyreva. In: P. G. Bogatyrev, Voprosy teorii narodnogo iskusstva, Moskva 1971, 523-543.

      Dramatické prostředky kramářských písní 19. století. In: Otázky divadla a filmu II, Spisy FF UJEP 170, Brno 1971, 101-126, 4 str. vyobrazení.

      Die Bänkelballade in Mitteleuropa. Ein Beitrag zur morphologischen Typologie. Jahrbuch für Volksliedforschung 16, 1971, 9-41.

      Výběrový soupis prací Petra G. Bogatyreva za léta 1916-1971. In: Petr Bogatyrev, Souvislosti tvorby. Cesty k struktuře lidové kultury a divadla. Praha 1971, 183-208.

      Analýza sémantického detailu jako[/] strukturní složky textu lidových písní. Opus musicum 1971, 234-238.

      Současná národní kultura a folklór I-II. Rovnost 87, 1972, 39, 5, a č. 40, 5.

      Analýza sémantického detailu v textech lidových písní. In: Lidová píseň a samočinný počítač I, Brno 1972, 79-91.

      Stará a nová tradice. Slovenský národopis 20, 1972, 209-214.

      Folklórní tradice a dnešek. Slovácko XII-XIII, 1970-71, Uherské Hradiště 1972; 23-30.

      P. G. Bogatyrev a národopis Čechů a Slováků. Národopisný věstník českoslovanský VII, 1972, 231-248.

      Sémantická analýza pololidové literatury, zvláště veršované. In: Literárněvědné studie. Prof. Josefu Hrabákovi k šedesátinám. Brno 1972, 303-314.

      Morfologická analýza pověrečných povídek z Bílých Karpat. In: Ľudová kultúra v Karpatoch, Bratislava 1972, 357-367.

      Strukturní funkce pololidové literatury u Slovanů v současné době. In: Československé přednášky pro VII. mezinárodní sjezd slavistů (Varšava 1973), Praha 1973, 303-311.

      K některým otázkám variability lidových písní. In: O životě písně v lidové tradici. Spisy FF UJEP 182, Brno 1973, 7-13.

      Variabilita lidových skladeb se zpravodajskou tendencí. Její podmínky, možnosti a projevy. In: O životě písně v lidové tradici, Spisy FF UJEP 182, Brno 1973, 61-75.

      Výberová bibliografia teatrologických štúdií P. G. Bogatyriova. In: Ľu-[/]dové divadlo české a slovenské. Bratislava 1973, 257-261.

      Folkloristika. In: Slavica na Universitě J. E. Purkyně v Brně, Brno 1973, 136-137 (spolu s V. Frolcem).

      Strukturní funkce pololidové literatury u Slovanů v současné době. In: VII międzynarodowy kongres slawistów w Warszawie 1973. Streszczenia referatów i komunikatów. Warszawa 1973, 915-916.

      Lidová, vzpomínka ve vyprávění o událostech dvacátých let a její folkloristické aspekty. In: Padesát vítězných let, Spisy FF UJEP 186, Brno 1973, 109-112.

      Pojetí národnosti a lidovosti českého folklóru, zvláště písňového, v 19. a 20. století. Sborník prací FF brněnské university D 20, 1973, 91-99.

      Místo folklóru a pololidové tvorby v současnosti, In: Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti. Brno 1974, 53-58.

      Soudobé poznatky o lidovém divadle. Rovnost 89, 1974, 41, 3.

      O klassifikacii prognostičeskich pogovorok i primet o pogode u zapad- nych i južnych Slavjan. Makedonski folklor 7, 1974, 13, 27-32.

      K typologii lidové slovesnosti. z Kralické tvrze VII, 1974, 42-50.

      Národopis a masové komunikační prostředky. Informácie Slovenskej národopisnej spoločnosti 3, 1975, 12, 44-45.

      Strukturní vlivy společenských a kulturních přeměn na f unkci lidového vyprávění. In: Životní prostředí a tradice, Brno 1975, 221-228.[//]

      Několik slov o dělnickém folklóru. Mionší 1975, 21-22.

      K problematice současného a dělnického folklóru. Národopisné aktuality 12, 1975, 199-207.

      Semiotisches Zeichensystem des gesprochenen und des geschriebenen Textes in der Volksdichtung der Gegenwart. Acta Ethnographica 24, 1975, 129-145.

      Úloha literatury a folklóru v současnosti u balkánských a západních Slovanů. In: Studia balkanica bohemoslovaca II, Brno 1976, 293-302.

      Postavení dělnického folklóru v současném folklorismu. Slovenský národopis 24, 1976, 210-213.

      Teoretické aspekty vztahů mezi českou lidovou písní a národní literaturou. In: Problemy kultury ludowej i narodowej, Warszawa-Poznaň 1976, 111-120.

      Oú en sont les études du folklore slave á 1'Université de Brno. Ethnologia slavica 6, 1976, 231-234.

      K typologii lidového vyprávění. Slovenský národopis 24, 1976, 347-356.

      A folklórizmus szerepe a hazatelepül tek elbeszélés-anyagában. In: Nemzetközi néprajzi nemzetiségkutató konferencia, Budapest - Békéscsaba 1976, 69-75.

      Izučenije sovremennych fol'klornych žanrov Čechoslovakií. In: Folklorăt i narodnite tradicii v săvremennata nacionalna kultura, Sofia 1976, 6975.

      K sémiotice polofolklórního divadla. Slavica slovaca 11, 1976, 396-403. Folklór a literatúra. Výběrová bibliografie. Slavica slovaca 11, 1976, 428-438.

KNIHY

O jarních obyčejích evropských národů

Kalendarnyje obyčai i obrjady v stranach zarubežnoj Evropy, Vesennie prazdniki, [obsah]

Odpovědný redaktor S. A. Tokarev. Vydavatelství "Nauka", Moskva 1977, 360 stran
      Kolektiv sovětských etnografů vedený S. A. Tokarevem vydal druhou knihu věnovanou výročním obřadům a obyčejům evropských národů; první z roku 1973 zachytila obyčeje zimního období. Nová kniha obsahuje přehled jarních obřadů a obyčejů, jak se dochovaly v tradici evropských národů na konci 19. a na počátku 20. století. v úvodu naznačují I. N. Grozdova a S. A. Tokarev problematiku studia jarních obřadů a obyčejů a připomínají, že tento obřadní cyklus už dávno přitahoval etnografy, folkloristy i historiky. Do poloviny minulého století v jejich studiu převládala mytologická koncepce, která v lidových obřadech hledala symboliku kosmických a atmosferických jevů. Vyznávali ji např. Jakub Grimm, Adalbert Kuhn, F. I. Buslajev, A. N. Afanasjev, A. A. Potebňa aj. Jednostrannost mytologické školy překonal německý etnograf W. Mannhardt rozpracováním tzv. vyšší a nižší mytologie. Především vystihl, že většina lidových obyčejů a věrských představ je svázána se zemědělským hospodařením.[/] V zemědělských obřadech nehledal symboly velkých, především nebeských božstev, ale duchy rostlinstva a jejich personifikace. Tyto názory rozvinul anglický vědec James George Frazer, který postřehl, že evropská víra v ducha rostlinstva vychází z tradic východních a středomořských národů. Tak jako Frazer vývojově zařadil magické obřady před náboženství, stanovil W. R. Smith prioritu rituálů před mýty. Evropské jarní obřady studoval i ruský vědec E. V. Aničkov, a to se zvláštním zřetelem k obřadní poesii. Podtrhl původní obřadní funkci písní a druhotnost jejího estetického působení.
      Sovětští badatelé se zaměřili na komplexní studium výročních obyčejů a věrských představ, hledali jejich vzájemné vztahy a vývojové tendence. Základ obyčejů spatřovali v zemědělské práci. Nejucelenější výklady zveřejnili D. K. Zelenin, V. I. Čičerov a V. Ja. Propp.
      Dále v úvodu knihy autoři charakterizují některé výrazné obyčejové jevy jarního cyklu a sledují jejich historické a kulturní souvislosti, k důležitým obřadním tradicím řadí masopust, který je rozvinut u všech evropských národů. Zdůrazňují, že masopust je lidová slavnost, která se nespojovala s žádnými církevními svátky, spíše se dá konstatovat, že k oficiálním systémům byla v opozi

288

ci. Připomínají však, že i takové křesťanské svátky, jako je pascha slavnost Vzkříšení, mají starší kořeny, o čemž svědčí četné orientální kulty a představy o smrti a vzkříšení božstev, které jsou symbolem obnovování přírody. z tohoto důvodu pokládají za důležité studovat souvislostí mezi tradičními lidovými obřady a církevními svátky, v nichž se však nacházejí i stopy či ohlasy antických tradic.
      Zvláštní pozornost věnují svátku 1. máje, k němuž se váže řada jarních obyčejů u všech evropských národů. Pokládají jej za vrcholný svátek jara, jehož symbolem jsou máje a májky. Na tuto tradici navazuje i současné chápání 1. máje jako mezinárodního svátku pracujících.
      Podobně jako v knize o zimních obřadech jsou studie o jarních obyčejích rozčleněny podle jednotlivých evropských národů (kromě evropské části SSSR), a to na základě jednotné osnovy. Italské tradice sleduje N. A. Krasnovskaja na pozadí starořímských slavností i ve spojitosti s křesťanskými svátky. Přitom přihlíží i k geografickému položení Itálie na jihu Evropy. Mnoho italských obřadů svázaných s chovem dobytka se váže k svátku sv. Antonína (17. ledna). Obrazy světce ve stájích měly mít ochrannou moc. Hlavní pozornost se však zaměřovala na svěcení domácích zvířat. Očistný smysi byl přikládán antonínskému ohni, kolem něhož na Sardínii vodili zvířata. Začátkem února se slaví Hromnice svěcením svící, které se používaly v lidovém léčitel[/]ství i k zahánění nepříznivých sil. v tuto roční dobu se ve starém Římě slavily očistné svátky luperkalie a amburalie, kterým byl přisuzován i plodnostní význam. Na tyto tradice vědomě navázaly i církevní svátky křesťanské Itálie. Významné novoroční obřady se v Římě vázaly k postavám božstev Marta a Anny Perenny, které zosobňovaly starý a nový rok. v karnevalových obyčejích se projevují rovněž vlivy antického Říma, především slavnosti saturnálií. Samotnému masopustnímu hodování přikládají badatelé původně rituální význam. k hlavním karnevalovým maskám patří Harlekýn, Pulcinella a doktor, dále personifikovaná postava Karnevalu nebo krále karnevalu, která mívá též podobu starce. k této postavě se pojí motiv obřadního usmrcení upálením nebo utopením. Autorka upozorňuje na zajímavé názory, které italský etnograf Paolo Toschi vyslovil o významu a původu masek. Vychází z toho, že maska původně označovala duši zemřelého, takže původně měly masky démonický ráz.
      Období půstu formovalo v italské tradici rovněž personifikovanou postavu stařeny, která znázorňovala starý rok. v postním období se nejvíce obyčejů vázalo k Palmové neděli, kdy se světily palmy a olivy; byl jim přisuzován ochranný smysl. Svěcené olivy lidé vynášeli do polí, kde měly být ochranou před škůdci a nepohodou. Za tímto účelem kladli na polích i velkopáteční oheň, který byl rozněcován křesáním. Ve velikonočních tradicích mělo hlavní vý[/]znam obřadní jídlo, především vejce. Na těchto základech se rozvinuly i obřadní hry s vejci. Den sv. Jiří byl v Itálii svátkem pastýřů. Hodně obřadních jevů se spojovalo s 1. májem a předmájovým večerem. Pod májovým stromem se mládež veselila, se zelenými májkami obcházela děvčata ve vesnicích dům od domu. Máj byl i významným erotickým symbolem vzájemných vztahů mezi mládeží.
      Počátek jarních obyčejů ve Francii, které zpracovala L. V. Pokrovskaja, se váže k církevním svátkům, v nichž měly zvláštní místo Hromnice. Hromničkám lidé přisuzovali ochrannou moc a používali jich k tomuto účelu po celý rok. Karnevalové průvody ukončovaly zimní období a otvíraly jaro, proto se v nich objevují obřadní motivy smrti a znovuzrození. v masopustních průvodech chodila řada maskovaných postav po domech, kde vybírala různé naturálie. v jižní Francii byla obvyklá maska medvěda, býka a koně, ke koňské masce se vázaly zvláštní hry a tance. Zvířecí masky plnily obvykle úlohu personifikovaného karnevalu, nad nímž se konal soud. Jen zřídka míval zosobněný karneval lidskou podobu. Karnevalové tance obsahovaly erotické prvky a původně nepochybně blahonosný a plodnostní smysl. Ve francouzském masopustě měla značný význam i obřadní jídla. v postním období byla hlavním svátkem Palmová neděle, ke které se v Bretani pojí uctívání zemřelých. Rozšířené bylo bělosobotní svěcení vody, obilí a ohně. v před

289

velikonočním týdnu mládež obcházela domy s koledními písněmi a vybírala dary, obvykle vejce, sádlo a klobásy. k charakteristickým velikonočním obyčejům patřily hry s vejci, Zvláštní význam ve francouzských jarních obřadech měl májový cyklus. Zakořeněná byla představa o magické síle májových rostlin, která se uplatňovala hlavně v obyčejích při chovu dobytka. Kolektivní ráz si uchoval májový strom, který mládež společně strojila a pak pod ním tančila. Májové stromky, květiny a kytice hrály úlohu obřadních symbolů mezi snoubenci, Zvláštní májové obchůzky konaly děti; děvčátka maskovaná květy a zelení představovala tzv. májové královny, májové nevěsty či krásky máje. v obyčeji se uplatňovala i antropomorfní slaměná maska, ze zvířecího světa zvláště maska medvěda.
      Přehled jarních obyčejů národů Pyrenejského poloostrova zpracoval S. Ja. Serov. Předjarní motivy se často pojily k svátkům světců v lednu a únoru. Bohatě jsou rozvinuté karnevalové slavnosti plné nevázanosti a veselí. Při průvodech se uplatňoval obyčej obsypávat účastníky moukou a ořechy, obvyklé bylo též, že se muži převlékali za ženy a ženy za muže, což mělo původně význam magického obřadu. Bohatě se u Španělů a Portugalců i dalších národností rozvinuly karnevalové masky, mezi nimiž měly zvláštní místo postavy starců jako zobrazení předků. Ústředním dějem karnevalových průvodů byly scénky zobrazující zrození a pohřeb karnevalu. O velikonočních[/] svátcích mládež konávala obchůzky, při nichž byla hospodáři obdarovávána. Májový svátek je u Španělů a Portugalců spojen s uctíváním vody a s obřadním užitím zeleně a květů. Zelený Santiago v mnohém připomíná jihoslovanského Zeleného Jiřího. v májových obyčejích se výrazně uplatňují obřadní stromy, májky i postavy králů a králek, které symbolizovaly omlazenou přírodu.
      V jarních obyčejích národů Belgie a Nizozemí, které zpracovala M. J. Rešina, se odrazily nejen etnické odlišnosti mezi románskými a germánskými etnickými skupinami, ale i konfesionální rozdíly. Rozvinuté obyčeje se vázaly ke karnevalu (např. masky gilles), o velikonocích se tradovaly obřadní hry s vejci, známé bylo stavění májů, s církevním svátkem Trojice se spojovaly zábavy mládeže.
      Obřadní tradice Němců zpracovala T. D. Filimonova. k masopustu se u nich vázalo obřadní užití ohně a vody, předpovědi počasí, obchůzky s pluhem, mnoho obměn měl jarní obřad vynášení Smrti a obchůzky s ratolestmi. Kolektivně se slavily i májové svátky s obřadním uplatněním stromů a masek. v rakouských obyčejích (zpracovala je N. M. Listova) se hodně přežitků vázalo k masopustu, např. obřadní zákaz některých činností, obchůzky masek, pluhové slavnosti, obřadní hry. O velikonocích se udržovala tradice zdobení vajec. Velký význam v obřadním životě měl svátek sv. Jiří, v Korutanech se k němu pojila obchůzka s maskou Zeleného Jiřího.[/] K májové slavnosti se pojily hry a zábavy mládeže podobně jako k svatodušním svátkům, kdy obcházely průvody maškar, mezi nimiž nechyběly postavy ženicha a nevěsty. N. M. Listova je rovněž autorkou přehledu o obyčejích národů Švýcarska, kde o masopustě obcházela celá řada maskovaných postav, k nimž patřily např. postavy alpských pastevců, ženicha a nevěsty. Obřadní význam měla i obchůzka s pluhem. v májových oslavách se vyskytovala maska medvěda oděná v zelených ratolestech.
      O starých maďarských výročních obyčejích, jak poznamenává T. Dë­ mëtër, se nedochovalo mnoho zpráv. Současné maďarské obyčeje se formovaly pod vlivem sousedních slovanských národů, jak nasvědčují už zprávy z 15. století. Podle různých církevních zákazů byl už v této době slaven masopust písněmi, tanci a obchůzkami masek. Působením jižních Slovanů se dostaly do maďarské tradice dřevěné masky, ze zvířecích se objevovaly zvláště masky medvěda, koně a kozy. v karnevalových průvodech bývala i řada antropomorfních postav, např. cikáni, nevěsta, ženich, stařec apod. k obyčejům mládeže patřila i obchůzka s klátem. Se slovenskými obyčeji souvisejí rovněž maďarské obměny jarní figuríny a velikonoční oblévání.
      V polských obyčejích, jež zpracovala O. A. Ganckaja, se hodně obřadních blahonosných motivů udržovalo v masopustě. Patří sem např. přežitky trhu na nevěsty a obchůzky s klátem, tance na bohatou úrodu, průvo

290

dy masek, mezi nimiž dominovaly postavy koně, turoně a kozla, obvyklé bylo převlékání za ženy, za svatební páry, za staré lidi apod. Středem jarních obyčejů byla postava Smrtky - Marzanky, která je blízká českým, slovenským i německým obměnám. Figuríny se uplatňovaly i jako atributy májových stromů. Bohatě se rozvinuly letniční slavnosti, tzv. sobotky a obchůzky královniček, které měly příznivě ovlivňovat polní úrodu. Autorkou kapitoly o českých a slovenských jarních obyčejích je N. N. Gracianskaja. Podává přehled předjarních obyčejů v masopustním období, např. dorotských, blažejských a řehořských obchůzek, naznačuje rozmanitost masopustních masek - např. české klibny, slovenské turoně, moravské hřebenáře, všímá si i jihočeských, východomoravských a slovenských mečových masopustních tanců, zábav mládeže, pochovávání basy atd. Popisuje formy vynášení Moreny a obchůzky s novým létem, velikonoční pomlázku, máje a letní královničky. S. A. Tokarev stručně charakterizuje lužickosrbské jarní obyčeje, které jsou blízké sousedním západoslovanským a německým tradicím.
      Bohatě rozvinuté a členité jarní obyčeje národů Jugoslávie zpracovala M. S. Kašuba. Řada obřadních přežitků se vázala k masopustu, který byl chápán jako ukončení zimního období. Masopustní obchůzky se spojovaly s mnohotvárným maskováním; známé bylo např. převlékání za ženy, svatební motivy, obchůzky s klátem[/] či korytem, parodie různých zaměstnání, vláčení pluhu atd. Obřadní význam mělo masopustní jídlo, tance, oheň aj. v jarních obyčejích Jihoslovanů měl významnou úlohu svátek sv. Jiří, k němuž se vázaly obřadní pochůzky s ústřední zelenou maskou. v letních obchůzkách dominovaly dívčí postavy královniček. Jejich obměnou u Bulharů, jak popisuje T. A. Koleva, jsou obchůzky a tance děvčat v Lazarův den, tzv. lazarice. v bulharských jarních obyčejích dominují obchůzky a hry masek "kukerů", v nich někteří badatelé vidí relikty thráckého kultu Dionýsa nebo i ohlasy starořeckých obřadů.
      Přehled rumunských obyčejů podává M. Ja. Salmanovič, který zdůrazňuje jejich sepětí se zemědělským hospodařením a chovem dobytka. Proto měla v rumunských obyčejích velký význam pluhová slavnost, pastýřské obyčeje se vázaly k svátku sv. Jiří, k němuž se pojilo i obřadní užití ohně a další ochranné obyčeje. Obyčejové tradice Albánců se utvářely nejen pod vlivem katolicismu a pravoslaví, ale více než u jiných balkánských národů i pod vlivem islámu. Zpracovala je Ju. V. Ivanova, která zjistila, že nejvíce obřadních přežitků se připojilo k dnům významných světců. U Albánců se uchovala řada animistických představ, které se spojovaly i s jarními slavnostmi. v minulosti byly známé i masopustní průvody masek, k nimž patřily postavy nevěsty, ženicha, starce aj. Ju. V. Ivanova je též autorkou přehledu řeckých jarních oby[/]čejů, v nichž nachází ohlasy některých starořeckých kultů, hlavně však četné souvislosti s obyčeji jiných evropských národů. Např. v masopustních hrách se často objevuje motiv zrození a pohřbu, postavy nevěst, svatební scénky, pluhové obyčeje atd. Předělem mezi zimním a jarním obdobím je den sv. Jiří, k němuž se váží zemědělské i pastevecké obyčeje. v májových zvycích se uplatňovaly hry a zábavy mládeže a masky vytvořené ze zeleně a květů.
      V závěru stručně shrnují J. N. Grozdova a S. A. Tokarev společné črty jarních obyčejů evropských národů. Vycházejí z kořenů dávných obřadů, které se spojovaly se zemědělskou prací a chovem dobytka. Obřadní blahonosné motivy se u všech evropských národů uchovaly v masopustních obchůzkách, hrách a maskách, ve velikonočních obyčejích, v nichž mělo hlavní obřadní úlohu vejce jako symbol života. Připomínají také význam teorií J. Frazera a A. vonGennepa pro poznání smyslu mnoha jarních obřadů, které symbolizovaly základní proměny v přírodě i v životě společnosti, v krátkém závěru ovšem zdaleka nelze postihnout zvláštnosti a interetnické souvislosti jarních výročních obyčejů, které jsou velmi složité a mnohostranné. Přehled o obyčejích jednotlivých evropských národů by měl být východiskem k budoucím analytickým a syntetickým souhrnným studiím. Josef Tomeš

291

O maďarskom ľudovom umení

T. Hofer - E. Fél: Magyar népmüávészet. [obsah]

Corvina Kiadó, Budapest 1977, 2. vydanie, 64 strán textu, 638 čiernobielych a farebných fotografií
      Trvalý záujem verejnosti o ľudo­ vé umenie nachádza odraz i v edičných plánoch maďarských vydavateľstiev. Popri malom rade monografií o jednotlivých žánroch ľudového umenia, ktorý sa už pomaly približuje k svojmu desiatemu zväzku, vychádzajú v dlhších časových inter­ valoch i syntetizujúce práce z tejto oblasti. Sem možno zaradiť aj recenzovanú publikáciu o maďarskom ľu­ dovom umení. Hneď v úvode treba upozorniť, že v tomto prípade ide v pravom zmysle slova o reprezentačnú publikáciu, čo potvrdzuje medziiným aj tá skutočnosť, že v súťaži o najkrajšiu knihu z minuloročnej produkcie maďarských vydavateľstiev získalo toto dielo v svojom prvom vydaní najvyššie ocenenie v kategórii výtvarných publikácií.
      V štúdii, ktorá predchádza bohatej obrazovej časti, sa autori zaoberajú najskôr kategorizáciou ľudového umenia ako i spoločenskými a ekonomickými podmienkami jeho vzniku a rozvíjania sa. Maďarské ľudové umenie kladú do európskeho kontextu a všímajú si jeho napojenie na súdobé kultúrne prúdenie. v porovnaní s niektorými krajinami západnej Európy sa rozkvet ľudového umenia v Maďarsku oneskoruje približne o sto rokov a spadá do 19. storočia. Úzko súvisí s postupným uvoľňovaním a nakoniec i rozpadom feu[/]dálnych vzťahov, čo sa prejavilo v zlepšení životných podmienok a raste sebavedomia tradičného dedinského spoločenstva. Ekonomické podmienky rozkvetu maďarského ľudo­ vého umenia vidia autori v dobrých možnostiach odbytu poľnohospodárskych produktov do novovznikajúcich veľkých priemyselných centier západnej Európy : samotného Rakúsko-Uhorska.
      Pri hľadaní špecifičnosti a svoj ráznosti maďarského ľudového umenia dochádzajú autori k niektorým zaujímavým záverom. Predovšetkým nachádzajú početné styčné body medzi kultúrou drobnej šľachty, zemanstva a ideálmi vidieckeho obyvateľstva. Vplyv miest a meštianskej kultúry je podstatne menší. Tieto vzťahy sú podmienené nielen väčšou početnosťou šľachty voči meštianstvu (4,4 % : 1,5-2 %) v druhej polovici 18. storočia v Maďarsku (Uhorsku), ale aj skutočnosťou, že drobná šľachta, vlastniaca pôdu, žila na vidieku, a tak sa dostávala do bezprostredného a trvalého styku s roľníckym obyvateľstvom. Práve v počiatočnej orientácii na kultúru vidieckej šľachty treba hľadať korene rôznych foriem a prejavov vo vnútri tradičnej dedinskej spoločnosti. Paralely možno nájsť napríklad v obľube sviatočných stretnutí, v potrebe vonkajšej reprezentácie a pod.
      Pravda neskôr - a to už v prvej tretine minulého storočia - sa situácia začína meniť. Bohatí gazdovia a ich ženy sa usilujú zatieniť schudobnelú šľachtu. Oblečenie prestáva byť prostriedkom odlíšenia[/] stavov. Na pomoc prichádzajú úradné zákazy a obmedzenia, ktoré - s malým úspechom - snažia sa zjednať nápravu. Túžba po ozdobnosti, sviatočnosti, po vlastnení pekných reprezentačných vecí bola príliš silná. Príslušníci dedinského kolektívu boli ochotní kvôli nej prinášať neraz i neúmerne veľké - vzhľadom k svojim možnostiam - obete.
      Prosperita maďarského vidieka netrvala dlho. Okolo r. 1870 prichádzajú prvé krízové otrasy, ktoré hlboko zasiahli do štruktúry dedinského spoločenstva. Nedostatok pôdy podmieňuje vznik vysťahovalectva. Postupne sa zhoršujúca situácia odrazila sa i v ľudovom umení a v mnohých krajoch viedla k jeho pomalej nivelizácii. Tradičnými nositeľmi ľu­ dovej kultúry však i naďalej zostávajú pastieri, ktorí vytvorili veľmi charakteristickú odnož ľudového umenia.
      Obrazová časť knihy je postavená hlavne na zbierkových fondoch širokej siete maďarských múzeí. Najčastejšie sa prezentujú artefakty z Národopisného múzea v Budapešti, ktoré sa môže pochváliť vyše storočnou kontinuitou. Celkový pohľad na ľudové umenie kompletizujú tiež zbierky viacerých súkromných zberateľov. Veľmi nápadito sú zaradené archívne fotografie, ktoré sa od ostatných reprodukcií odlišujú hnedým tónovaním. Ukazujú dedinu a dedinský život v minulosti.
      Rozsiahla obrazová časť je rozdelená do deviatich oddielov: Kraje a ľudia, Kostol, cintorín, sakrálna plastika, Dediny a domy, Nádoby a

292

úžitkové predmety, Interiéry, nábytok, Pastierske umenie, Keramika, Odev, Výšivka, tkanina, šperk. Ľudové umenie už tým, že pôvodne zasahovalo a prelínalo sa do všetkých oblastí života tradičnej dedinskej spoločnosti, sa ťažko zatrieďuje do vyhranených skupín. I v tomto prípade by sa iste dalo diskutovať, prečo napríklad črpačky sa dostali do oddielu Nádoby a úžitkové predmety, keď ide o typický prejav pastierskeho umenia so všetkými atribútmi. No to iba poznámka na okraj.
      Čitateľ po oboznámení sa s touto krásnou knihou má dvojaký úžitok: spozná v dosť širokom zábere najcennejšie pamiatky maďarského ľu­ dového umenia a zároveň lepšie a vypuklejšie sa mu budú javiť niektoré osobitosti ľudového umenia vlastného národa. Kornel Duffek

O loubkových krabicích z Hessenska

Joachim Naumann: Haubenschachteln. Bemalte Spanschachteln aus Hessen. [obsah]

Schriften zur Volkskunde 2, Staatliche Kunstsammlungen Kassel 1977, 18 stran, 8 černobílých a 1 barevné vyobrazení na křídě
      Jako druhý svazek Spisů o národopise vydávají Státní umělecké sbírky v Kasselu katalog 91 loubkových malovaných krabic na čepce z Hessenska u příležitosti jejich výstavy v Zemském muzeu v Kasselu od 6. února do 10. dubna 1977. Katalogu předchází obsáhlá a široce pojatá předmluva. Autor se v ní zabývá te[/]ritoriem této podomácké výroby. Mezi tři hlavní její oblasti vedle Bavorska a Durynska uvádí Čechy pro dostatek dřeva jehličnatých stromů. Výroba loubkových krabic však byla doložena i v Sasku, ve Slezsku, Spessartě, Odenwaldu, Krušných horách, Solné komoře a v jižních Tyrolích. Za její centrum se považuje Berchtesgaden, kde se udržela dodnes. Loubková krabice na čepce, nebo krabice pro nevěstu, jak je německy nazývána, je jen jednou z mnoha loubkových krabic, jejichž velikost se pohybuje od 1 cm až do 1 m. Dr. Joachin Naumann hovoří o výrobě loubkových krabic, o materiálu, výzdobě malbou i charakteristickými nápisy, o tvaru, velikosti a dobových rozdílech ve výzdobě. Zabývá se rozšířením ioubkových krabic, formami prodeje a mnoha způsoby jejich využívání (jako schránky na nejrůznější oděvní doplňky - stuhy, šperky, ozdoby, nevěstinské korunky, čepce, čepice, stuhy, šátky, kapesníky, rukavice, umělé květiny, kytky regrutů, kravaty, dopisy, různé památky, blahopřání, ale i na všelijaké drobnosti a dárky ze skla, porcelánu, kovu ap. Jiné krabice sloužily na uchování sýra, másla, bonbonů, mýdla, krému na, boty, písku k posypu cest a kolejí pro kočí a strojvůdce, užívali jich výrobci lidových dřevěných hraček k transportu hraček, cestující jako zavazadel atp.
      Zvláštní místo mezi tímto množstvím různých loubkových krabic zaujímá krabice na čepce. Její velikost se pohybuje od 17 do 50 cm. Je bohatě malována temperovými a[/] olejovými barvami a přelakována. Na malbě se často podílelo více osob v rámci dělby ve střediscích této podomácké práce, kde se pravděpodobně maloval i nábytek. Bohužel se dosud nepodařilo zjistit, kdo byli malíři loubkových krabic a kde byla jejich centra. Hlavní doba rozkvětu výroby malovaných dřevěných krabic spadá do 18. a 19. století. Často byly dárkem z lásky mládence děvčeti nebo ženicha nevěstě a patřily k parádním součástem výbavy. Dr. Naumann uvádí obsah jedné takové krabice, která přišla do muzea r. 1905. v 18. a začátkem 19. století náležela většina kupců loubkových krabic především asi k měšťanským kruhům, až později byly krabice vyráběny více pro venkovského spotřebitele. Autor tak usuzuje podle motivů na krabicích malovaných, z nichž většina jsou postavy dámy a kavalíra v dvorních oděvech rokoka, důstojník loučící se s děvčetem, nebo husar na koni; později se objevují měšťanské páry nebo osamělá dáma v městském oděvu; v biedermayeru jsou oblíbenými tématy manželská věrnost, rodina, domácké ctnosti, mateřská láska.
      Z naznačené problematiky vyplývá, že svatební loubková krabice není jen příkladem dobového umění, ale i zajímavým kulturně historickým dokladem a zrcadlem doby svého vzniku.
      Studii důležitou pro naše muzejní pracovníky a badatele v oboru lídové malby uzavírá seznam literatury a vědecký katalog. Pro nás je zajímavá i zmínka na str. 4, kde autor

293

uvádí, že v Hessensku se vyskytovalo jen velmi málo krabic berchtesgadenské provenience, zato maji krabici s českým nápisem a celou řadu dalších krabic, které se jí výzdobou velmi podobají, ale nápisy mají německé.
      Domnívám se, že by bylo užitečné zpracovat loubkové krabice v našich muzejních sbírkách a osvětlit jejich výrobu, dokud lze k tomuto tématu ještě získat v terénu informace. Řada dobových fotografií, zpráv i článků v naší odborné literatuře z jižních a západních Čech by k této práci byla cenným podkladem. Alena Plessingerová

Josef Klíma: Lidé Mezopotámie. Cestami dávné civilizace a kultury při Eufratu a Tigridu. [obsah]

Orbis, Praha 1976, 333 stran, 26 barevných a 26 černobílých obrazových příloh, 8 tabulek, 5 map
      Kniha našeho předního orientalisty nemohla snad být nazvána výstižněji. Po řadě překladů knih Ceramových, Kramerových a Brentjesových a po shrnujících pracích Hrozného, Zamarovského, Hájka, Součka, Matouše a dalších se konečně v naší původní orientalistické literatuře objevuje kniha, která poskytuje komplexní a nekonvenční pohled na mladou vědu asyriologii, její dějiny, předmět a metody. Člověk a jeho úsilí o získání vhodných podmínek existence je středem Klímova zájmu - v tom je autor moderní a aktuální. Asyriologii netraduje jen jako vědu o minu[/]losti, ale jejím prostřednictvím přibližuje a do současnosti promítá základy lidského vědění, umu a organizačního úsilí.
      Svůj výklad začíná Klíma popisem postupů při luštění klínového písma a při osamostatňování asyriologie jako vědního odvětví. Spravedlivě hodnotí podíl anglických, německých, francouzských, amerických a italských badatelů a srovnává jej s přínosem sovětské orientalistiky. Historické střídání různých etnik mezi Eufratem a Tigridem ilustruje existencí a vývojem jednotlivých jazyků a vývojem a rozkladem jednotlivých říší od Protosumerů kolem 100 000 př. n. I. přes Sumery, semitské Akkady, Babylóňany a Asyřany, Aramejce, Médy, Peršany, Řeky, Římany, Party, Byzantince až po Araby a Turky. Přihlíží také k úloze Angličanů na Středním Východě až do vytvoření nezávislého Iráku v r. 1958.
      Hlavní přínos Klímovy knihy spočívá ve IV.-XII. kapitole (s. 81311) s poznámkovým aparátem na str. 313-323. Věnuje se zde postupně popisu společenského vývoje (Od občiny k despocii), zevrubnému vylíčení prací a finančních poměrů říší (Práce na poli a v dílně a Od kramářů k bankéřům), stavu armád (Řeč zbraní a diplomatů) a náboženským představám (Svět bohů, démonů a kněží). Jednotlivé kapitoly jsou rozděleny na kratší úseky, v nichž se zpracovávají dílčí problémy s četnými odkazy na předchozí nebo následující kapitoly, v nichž se obdobná problematika probírá v jiné souvislosti, Klíma nezapře spolupráci[/] s etnografy a folkloristy v četných pasážích knihy. Postupem při výkladu dosahuje dobrého funkčního propojení jednotlivých pasáží a historiografický výklad dostává podobu interdisciplinárně fundovaného výkladu. Materiální kultura, výživa a zaměstnání obyvatelstva je podána v hutné zkratce. Některé detailní skutečnosti udivují svou životností: tak např. tamkar, tj. obchodník a bankéř v jedné osobě, je dodnes běžná postava na Blízkém a Středním Východě, nemluvě o šamallovi, tj. obchodním cestujícím, agentu a obchodníku v jedné osobě, který nejčastěji plní funkci obchodního náhončího. Kolik takových potkáme dodnes např. v Řecku nebo Turecku, nemluvě o Sýrii a dalších arabských zemích! Aktualizována je i kapitola o náboženských představách, zejména věštění a výkladu snů, které proniká až do soudobých snářů a horoskopů.
      Nejaktuálněji vyznívají pasáže o mírových smlouvách, řešení pohraničních sporů a o nejstarších zákonech lidských dějin (kap. IX). v této oblasti autor rozsáhle publikoval, zvláště v zahraničním odborném tisku. k památce básnířky Enchednamy, jíž je kniha v záhlaví věnována, se vztahují zejména kapitoly X. (Cesta k umělecké tvorbě) a XII. (Hymny, eposy a mýty), kde si přijde na své jak etnograf, zabývající se duchovní kulturou, tak i folklorista. Ani na projevy vzdělanosti (kap. XI) není zapomenuto.
      Klímova kniha je obsáhlým a užitečným shrnutím asyriologických

294

poznatků, konfrontovaných s vlastními badatelskými výsledky. Bibliografické záznamy jdou dovedeny do r. 1976 (kniha vyšla v létě 1977), v obrazové části je řada snímků u nás velmi málo známých. Etnografický pohled na skutečnosti staré 7-9 tisíc let a jejich srovnání s historicky známými jevy z území Palestiny, Malé Asie, Íránu a Egypta v přehledné tabulce (102-109) je přínosem k základní komplexní informovanosti českého čtenáře a může tvořit východisko k dalšímu srovnávání. Komplexností a uspořádaností poznatků je Klímova kniha nevšedním dokumentem marxistického přístupu k analýze starých civilizací. Bohuslav Beneš

Věnceslav Metelka: Ze života zapadlého vlastence. z  [obsah]

pozůstalosti vybral, uspořádal, textologicky připravil a slovem doprovodil Jaromír Jan Jech. Ilustroval Cyril Bouda. Mladá fronta, Praha 1977, 454 stran
      České písmácké umění je významným, ale ve svém celku, šíři a hloubce dosud málo známým a málo probádaným jevem lidové duchovní kultury. Existuje dosud pouze jediná studie Bedřicha Slavíka Písmáci selského lidu (Praha 1940), v níž se autor pokusil ve stručných nárysech pojednat o písmáctví jako o celistvém jevu, v celé jeho žánrové rozmanitosti. Jinak se zájem našich edito[/]rů a badatelů zaměřil a zaměřuje na některé jeho žánry, především na lidové divadlo a pak na lidové kroniky jako na závažný a autentický materiál historický a sociologický (např. Paměti Františka Jana Vaváka, Josefa Dlaska a Františka Dědiny a publikace doc. dr. Antonína Robka). Každá podrobnější zmínka o jednotlivých a většinou neznámých dílech písmácké tvořivosti a každé zveřejnění takových děl, třebas jen v ukázkách nebo ve výboru, znamená tedy obohacení a prohloubení našich vědomostí. Proto je nutno uvítat vydání díla tak významného, svým způsobem ojedinělého, jakým jsou zápisky podkrkonošského písmáka Věnceslava Metelky (1807-1867), venkovského vlastence, učitelského pomocníka a pak rolníka, muzikanta tělem i duší, vynikajícího houslaře, nadšeného divadelního ochotníka, náruživého milovníka české literatury a vůbec člověka hluboce se zamýšlejícího nad otázkami vlastního života, nad společenskými a politickými problémy své doby. Metelka ovšem není osobností v české literatuře neznámou. Jeho zápisky byly inspiračním zdrojem Raisova románu Zapadlí vlastenci (1894), v němž se jejich autor literárně vtělil v postavu učitelského pomocníka Čermáka. Porůznu také bylo otištěno několik ukázek ze zápisníků, které naznačovaly mimořádnost talentu tohoto písmáckého jevu, avšak na vydání podstatného výboru z celého díla jsme museli čekat až do letošního roku, kdy jsme se ho zásluhou editora a nakladatelství Mladá fron[/]ta dočkali pod názvem Ze života zapadlého vlastence.
      Metelka začal psát zápisky ve svých 28 letech, v roce 1835, když už působil jako učitelský pomocník, a psal je pravděpodobně až do konce svého života. Editorův názor, že se v letech 1844-1855 odmlčel (zá-pisky z těchto let nejsou známy), Ize považovat za možnou domněnku,. přičemž sám Jech nevylučuje možnost jejich zničení z politických důvodů (Bachův absolutismus). Domníváme se, že Metelka, jemuž psaní zápisků bylo takřka denní potřebou, jak sám několikrát doznává, jemuž. zápisky byly zpovědníkem jeho odvážného myšlení a pokrokových, bouřliváckých názorů, jenž nepochybně s plnou intenzitou prožívalrevoluční události roku 1848 a Bachův absolutismus ("Ó vládo, vlá-do! Máš mnoho na odpovídáníl" z roku 1861 nebo "Pan ministr Bach zavraždil ne jen jednoho, ale celé. množství lidu" z téhož roku), psal své zápisky i v těchto letech, že se nám však nedochovaly nebo jsou. dosud nezvěstné. Metelkovy zápisky jsou významným dokumentem historickým a především sociologickým a politickým pro období let 18351866. Glosuje v nich odvážně politické události doby, píše ostře kritické poznámky na adresu církve, vrchnosti, vlády, odsuzuje rozhořčeně a s lidovou logikou války, sociální nespravedlnost, bídu podkrkonošského lidu, píše o konstituci, o potlačeném polském povstání. Píše o trudných událostech svého vlastního života. A píše formou neobyčejně

295

živou, s velkou citlivostí k jazyku, který nemá daleko do výrazného uměleckého projevu.
      Editor z chronologického sledu vyčlenil ty části, které se vymykají běžnému charakteru zápisků a jsou víc písmáckou beletrií (právě tyto části Raise nejvíc zaujaly a jich také v románu nejvíce použil) a zařadil je jako první oddíl knihy pod názvem Bylo - nebylo. v první části tohoto oddílu (Po cestách i necestách} popisuje plasticky život školního pomocníka, svou cestu do Prahy, panské bály v Návarově a v Potočníku a své časté cesty do Hejnice; druhá část pak přináší záznamy lidových vyprávění (O čem si lid vyprávěl). Vlastní zápisky v chronologickém sledu zařadil do druhého oddílu Den za dnem, rok za rokem, který dělí na dvě části, na zápisky mladého bouřliváka (1835-1844) a zápisky stárnoucího, životem zmoudřelého písmáka (1856-1866). Knize pak předesílá zasvěcenou a podnětnou předmluvu, rovněž každý oddíl knihy a každou část oddílu uvádí samostatnou studií a na závěr připojuje ediční poznámky. Ediční postup při vydání tohoto výboru je tedy promyšlený, důsledně a s úspěchem spojuje nejenom cíle čtenářské, ale i odborné. Třebaže nejde o úplné vydání pamětí - což je třeba zdůraznit, neboť leccos, co by odborníka za jímalo, se do této knihy nepochybně nedostalo -, ale o výbor z nich, jde o vydání, které v dostačující míře a s plnou zodpovědností vyzdvihuje význam tohoto písmáckého díla a všechno jeho zvláštní kouzlo,[/] které zdaleka překračuje kouzlo naivity. Je také jedinečným svědectvím, jak hluboce pronikly kulturní a politické ideje českého národního obrození mezi lid v zapadlých koutech Krkonoš, jak intenzivně jimi prostí lidé té doby žili. Zmínky o rozsáhlé divadelní činnosti ochotnické jsou nepochybně velkým překvapením. Zajímavý je zápis k 26. lednu 1835 (neobyčejně zdařilá rytmizovaná próza!) nebo k 29. květnu 1835 ("Mladý mladík mladistvě mládne od mladé"). Značné kouzlo dodávají knize i vynikající ilustrace národního umělce Cyrila Boudy, plně vystihující atmosféru Metelkových zápisků.
      Přímého, autentického folklórního a národopisného materiálu není ovšem v uveřejněných Metelkových zápiscích mnoho: rázovitá, jadrná, jazykově zajímavá lidová rčení, řada přísloví, několik pranostik, glosy o vzniku lidových koled (sám Metelka jich několik složil) a o lidových povídkách (např. "Povídky od národa k národu se přenášejí" z roku 1838), několik zvykoslovných zmínek (např. o zákazu svatojánských ohňů a vánočního koledování, o přeložení Štědrého dne na sobotu, nařízeném českobudějovickou diecézí). Nejvýznamnější a nejucelenější je však část O čem si lid vyprávěl (str. 156-186), už publikovaná v Československé etnografii 1957, zřejmě zlomek většího celku (zveřejňované texty jsou "ze sešitku druhého" Pověstí a báchorek). Editor je datuje někdy k roku 1844, takže sbírečka představuje jeden z našich prvních souborů lidové prózy, ještě[/] před J: Malým, B. Němcovou a K. J. Erbenem, proti jejichž textům je navíc mnohem autentičtější. Je však pravděpodobné, že sbírka vznikla nebo začala vznikat o několik let dříve, jak pro to svědčí zápis k 20. březnu 1836 ("Ó, dojista krásných povídek by se v našem okolí nalezlo"). Ve sbírce najdeme pověst o Librcolovi (Krakonošovi), dvě pověsti o diblíku čili šotku neb hospodáříčku (jedna z nich připomíná pověst Erbenovu), dvě povídačky o vodníkovi, dvě pověsti nazvané Něco o divých ženách, pověst o pokladu otvírajícím se na Velký pátek (Erbenova balada Poklad!) a pak ještě několik pověrečných povídek zřejmě lidového původu. Pro národopisce a folkloristy jsou však Metelkovy zápisky zajímavou knihou i jako celek, jako významný sociologický a kulturně historický dokument o myšlenkovém kvasu našeho lidu v období národního obrození, jako vynikající dílo neanonymního lidového vyprávěčského umění, ztvárněného do podoby literární památky, jako významný artefakt polofolklórní písmácké tvorby. Rudolf Lužík

Zdeněk Nejedlý - Antonín Tomíček, korespondence. [obsah]

Kruh, Hradec Králové, 1976, 257 stran, 16 obrazových příloh
      Zveřejněná korespondence je pro národopisce zajímavá přiblížením osobnosti litomyšlského kulturního

296

historika Antonína Tomíčka (9. 3. 1866 v Slavníči u Humpolce - 17. 11. 1935 v Litomyšli). Ačkoliv v období formování vědeckého národopisu patřil mezi naše nejvýznamnější regionální pracovníky, známe jeho život a dílo pouze v hrubých obrysech. Prostřednictvím korespondence se Zdeňkem Nejedlým se můžeme alespoň ve zkratce seznámit s prací tohoto skromného badatele, s jeho plány, touhami a názory, národopisnými výzkumy, publikační činností a s potížemi, které musel stále překonávat.
      Antonín Tomíček byl iniciátorem a redaktorem rozsáhle plánované edice "Litomyšlsko", tematicky rozvržené do několika svazků o historii, národopisu a přírodních poměrech regionu. Kromě prvního dílu Nejedlého Dějin města Litomyšle a okolí, Litomyšl 1903, však vyšla pouze práce Quida Hodury, Nářečí Litomyšlské, Litomyšl 1904.
      Většina ze 106 zveřejněných dopisů pochází z let 1899-1904, kdy Zdeněk Nejedlý psal a připravoval k vydání své Dějiny. Dopisy podrobně dokumentují vznik knihy a odhalují významný podíl Antonína Tomíčka na realizaci této práce. Nejedlý sám konstatoval, že bez Tomíčka by Dějiny Litomyšle a okolí nenapsal. Korespondence obou nadšených historiků je svého druhu pomníkem jejich tvůrčí spolupráce.
      Důvodem ustrnutí nadějně se rozvíjející edice byla pravděpodobně skutečnost, že Zdeněk Nejedlý podcenil náročnost stanoveného úkolu a nedokončil další plánované díly[/] Dějin. To neblaze ovlivnilo veřejné mínění v Litomyšli i vlastní práci Antonína Tomíčka, který pro edici připravoval Dějiny selského lidu na Litomyšlsku a Národopis Litomyšlska. Tomíček se při svém náročném povolání poštovního úředníka tomuto úkolu věnoval několik desetiletí; shromažďoval materiál a dokumentaci, podnikal výzkumy, studoval v archivech, sledoval odbornou literaturu. Pro nepřízeň veřejnosti po zániku "Litomyšlska" a pro nedostatek času a později i sil však svůj program neuskutečnil.
      Část zamýšleného díla Antonína Tomíčka se nám přesto zachovala. Je to několik stovek poměrně málo známých odborných příspěvků, zpráv a článků v mnoha národopisných, historických, vlastivědných a lokálních časopisech. Pro národopis Litomyšlska a Humpolecka mají tyto rozptýlené práce stále velkou pramennou i vědeckou hodnotu. Bylo by proto velmi záslužné uskutečnit přání vyslovené po Tomíčkově smrti, aby jeho dílo bylo soustředěno v ucelený soubor.
      Korespondenci připravila k vydání v "Kritické edici díla Zdeňka Nejedlého" Blanka Svadbová, která ji také opatřila poznámkami, doslovem a ediční poznámkou. Publikace působí rozporným dojmem - se zajímavým a přínosným obsahem dopisů kontrastuje nedokonalá ediční práce. Slabinou knihy je zbytečně komplikovaný a v některých místech nefunkční poznámkový aparát. Mnoho poznámek s texty dopisů naprosto nesouvisí, vyskytují se také poznám[/]ky komentující události zcela špatně, poznámky matoucí, nesrozumitelné, nepodložené a povrchní. Způsob citace literatury nevyhovuje bibliografickým pravidlům, odkazy jsou neúplné, nepřesné a chybné. Editorka nakládá velmi volně s termíny: národopis zaměňuje s archaickým "národozpytem" a dokonce s "národohospodářstvím". Místní rejstřík postrádá systém a názvy uvádí v zastaralé podobě nebo nepřesně, bez nedostatků není ani jmenný rejstřík. Některá sdělení obsažená v dopisech editorka opatřila odkazy na literaturu, kterou vůbec nezná.
      Kromě těchto nedostatků jsme zjistili zásadní faktografický omyl, jaký se v kritické edici neměl objevit. Jeden Tomíčkův dopis je pisatelem mylně datován a editorkou špatně zařazen, ačkoliv obsahuje sdělení, která jeho dataci zpochybňují. v dopise 29 s datem 5. 2. 1902 píše Tomíček o technických záležitostech tisku Nejedlého Dějin, časově spadajících do začátku roku 1903. Zmiňuje se současně o dvou konkrétních událostech - o vydání nové knihy Zdeňka Nejedlého a o Kalouskově kritice Pekařova studie, která vyšla. v Osvětě 33, 1903. Editorka se spokojila konstatováním (v poznámce dopisu datovaného 1902!), že "Tomíček má zřejmě na mysli práci: Nejedlý, Z: Dějiny české hudby, Praha 1903". Dataci tohoto dopisu je nutné opravit na 5. 2. 1903 a zařadit jej za dopis 49, na který obsahem přímo navazuje.
      V publikaci se zrcadlí skutečnost, že se Blanka Svadbová s objekty

297

svého kritického zájmu seznámila pouze povrchně a nekonzultovala specifické problémy s odborníky.
      Místo složitého poznámkového aparátu by veřejnost uvítala upozornění na základní životopisnou a bibliografickou literaturu obou historiků, o které v celé knize není jediné zmínky. Především u Antonína To[/]míčka postrádáme odkaz alespoň na práci Josefa Páty (Antonín Tomíček. Stručný nákres života a díla. s podrobnou bibliografií, Litomyšl 1928. Zvláštní otisk ze sborníku Od Trstenické stezky 7, 1927/28), zejména když z tohoto pramene editorka čerpala k doslovu publikace. Karel Severín[/]

SBORNÍKY

Etnografie a současnost

Etnografia i sovremennosť. [obsah]

Pervi meždunaroden simpozium po problemite na etnografskoto proučvane na sovremennostta. Sofija 1976, Izdatelstvo BAN, 276 strán
      Problémom súčasných premien ľu­ dovej kultúry sa venuje zvýšená pozornosť vo všetkých socialistických krajinách. Preto sa so záujmom očakávali závery medzinárodného sympózia, ktoré usporiadal Etnografický ústav a múzeum BAN v dňoch 29. 9. - 3. 10. 1974 v Primorsku. Prednesené referáty sú v uvedenej publikácii rozdelené do troch tematických okruhov: Metodológia a metodika, Stav a úlohy, Výsledky konkrétnych výskumov.
      V úvodnej štúdii "Niektoré metodologické problémy etnografie súčasnosti" V. Chadžinikolov (So[/]fia) sa zamýšľa nad riešením niektorých otázok. Predovšetkým polemizuje s názorom ešte dnes rozšíreným, že etnografia má skúmať kultúru a spôsob života ľudu len do priemyselnej revolúcie. Ďalej odôvodňuje nevyhnutnosť poznať vývin ľudovej kultúry aj v podmienkach vyspelej industriálnej spoločnosti, pričom vymedzuje predmet bádania i chronologické hranice súčasnosti. Problematikou spôsobu života sa zaoberá N. Mirzov (Sofia) v príspevku "Metodologické princípy vytvorenia marxistickej teórie spôsobu života". Zaujímavý je jeho návrh vytvoriť pre spoznanie tak širokej a rôznorodej problematiky špeciálnu súhrnnú vednú disciplínu s názvom "bytologija".
      Na hľadanie východiskových bodov výskumu súčasnosti sa sústredila H. Hynková (Praha) . v štúdii[/] "K metodickým otázkam štúdia socialistickej dediny" zdôraznila nevyhnutnosť aplikovať historický materializmus ako metódu výskumu, ako aj potrebu interdisciplinárneho prístupu, pričom poukázala na nebezpečenstvo preceňovania kvantitatívnej analýzy na úkor analýzy kvalitatívnej. Na význam a možnosti etnosociológie pri poznávaní ľudo­ vej kultúry v súčasnosti v príspevku "Etnosociológia a etnografický výskum súčasnosti" poukázala L. Drobiževa (Moskva). Analyzovala vzájomné vzťahy oboch disciplín a možnosti uplatnenia ich záverov v ekonomickom a sociálnom plánovaní a v prognostike.
      V článku "Niektoré metodologické a metodické problémy výskumu súčasného spôsobu života a kultúry" A. Pranda (Bratislava) upozorňuje na tri okruhy problémov, poznaniu ktorých pripisuje pri spoznávaní súčasnosti primárny význam: a) na terminologické problémy, b) na spoznanie charakteru skúmaných javov kultúry v minulosti a súčasnosti, c) na skúmanie základných foriem komunikácie a transmisie etnokultúrnych informácií. R. Peševa (Sofia) sa v práci "Zákonitosti rozvoja socialistického spôsobu života a kultúry" zamerala na vplyvy triedno-ekonomickej diferenciácie, ktoré v podmienkach predrevolučného Bulharska spôsobili, že sa sformovalo množstvo rôznorodých typov subkultúry. v podmienkach socialistickej spoločnosti dochádza k zásadným zmenám hlavných komponentov spôsobu života a formuje

298

sa jediná hierarchická štruktúra, zásluhou čoho ľudová kultúra získava spoločné celonárodné črty.
      O problémoch, s ktorými sa pri výskume súčasnosti stretávajú slovinskí etnografi, v príspevku "Niektoré problémy výskumu súčasného spôsobu života" referuje S. Kremenšek (Ljubljana). M. Sárkany (Budapešť) v štúdii "Možnosti sociálno-antropologického prístupu pri skúmaní spoločnosti" upozorňuje na spoločné problémy a ciele, ktoré sa prejavují rovnako v anglickej sociálnej antropológii, ako aj v etnografickom bádaní socialistických krajín.
      Druhý okruh problémov si všíma stavu a úlohy národopisného bádania súčasnosti. Podrobne ho analyzuje J. Burszta (Poznaň) v práci "Procesy socialistických premien v spôsobe života a kultúry a poľská etnografia", ktorý vyčleňuje najmä tri problémy: a) výskum tradičnej ľudovej kultúry a vymedzenie predmetu bádania, b) problémy, spojené s výskumom procesu formovania súčasnej kultúry v Poľsku, c) problémy, spojené s vymedzením úlohy tradičnej ľudovej kultúry ako jednej zo zložiek socialistickej kultúry. Na túto štúdiu vhodne nadviazal D. Todorov (Sofia) príspevkom "Predmet a úlohy etnografického výskumu socialistickej súčasnosti v Bulharsku". Podľa jeho mienky najdôležitejšími smermi etnografického štúdia je a) skúmať základy existencie a formy prejavov tradičnej ľudovej kultúry a ich miesto v súčasnosti,[/] b) objasniť tendencie vývinu spôso­ bu života a kuItúry obyvateľov mesta.
      Z ďalších príspevkov treba upozorniť na štúdiu P. Vlachoviča "Etnologický rámec výskumu zmien v súčasnom Srbsku"; príspevok P. Nowotneho "Niektoré problémy etnografického výskumu súčasného spôsobu života a kultúry jednej národnostnej menšiny", v ktorom sa zameral na problematiku štúdia kultúry Lužických Srbov, pričom osobitne odôvodnil oprávnenie vymedzovať toto obdobie od roku 1945, ako aj B. Weissela (Berlín), ktorý v štúdii "Stav a perspektívy etnografického výskumu súčasnosti v NDR" upozornil na nevyhnutnú opatrnosť pri preberaní poznatkov a postupov bádateľov zo západných krajín, keďže sú často ovplyvnené ideologicky.
      Výsledky konkrétnych výskumov tvoria tretí okruh problémov. G. Tomov (Burgas) v príspevku "Formovanie socialistického spôsobu života a kultúry v Burgasskom okrese" sa sústredil na informáciu o postupoch a doterajších poznatkoch z terénu, pričom osobitne upozornil na zmenené postavenie ženy v rodine a spoločnosti. B. Tumangelov (Sofia) v práci "Etnografické aspekty formovania socialistickej duchovnej kultúry na bulharskej dedine" okrem faktorov, ktoré najviac vplývajú na proces zmien ľudovej kultúry (vzdelanie, literatúra, umenie, šport, masové komunikačné prostriedky, spoločensko-politické organizácie a pod.), zameral sa najmä na objasnenie pojmu "spôsob života". Definuje ho ako "sociálny samoregulovateľný sy[/]stém, predstavujúci - (všeobecnej súhrn podmienok existencie a normatívnych spôsobov a foriem ľudského života".
      Na základe materiálu z okolia Burgasu sa Ľ. Dukov (Sofia) v štúdii "Zákonitosti a dynamika v procesoch zmien materiálneho spôsobu života" podujal na komplexnú analýzu faktorov, ktoré vyvolali premeny ľudovej kultúry v tejto oblasti. O problémoch výskumu kultúry národnostných menšín v príspevku "O vzťahu medzi tradičným a novým pri výskume súčasnej rodiny a rodinného života u Lužických Srbov" sa zamýšľa Z. Musiat (Budyšín). R. Jeřábek (Brno) sa v práci "Umelecký vkus a jeho premeny v súčasnej družstevnej dedine" zameral na. dôsledky vzrastu životnej úrovne a na ich vplyv z hľadiska vkusu. A. Semerkeny (Budapešť J referuje o výskume folklóru v obci Nôgrádsipek, D. Moskova (Sofia) o výsledkoch výskumu sociálneho a kultúrneho rastu ženy v agrárnopriemyselných komplexoch, J. Nikolov (Sofia) o činnosti Vlasteneckého frontu v upevňovaní socialistického spôsobu života a kultúry.
      Z prehľadu uvedených príspevkov vyplýva celá šírka a zložitosť problematiky, ktorá stojí pred etnografickým výskumom súčasnosti. Účastníci sympózia v Primorsku si všímali rôzne. otázky a k ich riešeniu pristupovali z rôznych aspektov. Jedni sa usilovali o zovšeobecnenie a definovanie niektorých javov, iní upozornili na nespracúvané možnosti. Snah

299

nachádzať nové cesty riešenia problémov sú hlavným prínosom nielen sympózia, ale aj tejto publikácie: Peter Salner

Staré obydlí národů východní Evropy

Drevnjeje žilišče narodov Vostočnoj Jevropy. [obsah]

Red. M. G. Rabinovič. Nauka, Moskva 1975, 302 stran
      V souvislosti s přípravou etnografických atlasů vystupuje nutnost všestranného zkoumání kulturních jevů, které se zachycují na mapách. Při etnokartografickém výzkumu se zvláštní pozornost věnuje lidovému stavitelství, jehož poznání může přispět k řešení takových problémů, jako je etnogeneze, vývoj hospodářského systému, rodinného a společenského života aj. Bohaté zkušenosti se na tomto badatelském úseku nabyly zvláště v sovětské etnografii, kde vznikly jako součást práce na atlasovém svazku "Russkije" a atlasech území Ukrajiny, Bílé Rusi, Moldávie a Pobaltí i analytické studie, založené nejen na terénních údajích, ale také na etnografické interpretaci archeologických, písemných a ikonografických pramenů. Takový charakter mají i příspěvky uveřejněné ve sborníku "Staré obydlí národů východní Evropy", který byl za redakce M. G. Rabinoviče připraven v institutu etnografie Akademie věd SSSR v Moskvě.
      O obydlí kočovníků jihovýchodní Evropy v době od prvního tisíciletí př. n. l. do první poloviny druhého[/] tisíciletí n. l. pojednává L. G. Nečajeva. Vyděluje tři vývojová stádia: 1. kočovníci nemají trvalá obydlí a žijí v krytých vozech, 2. kočovníci se vracejí na příhodná místa se zimními příbytky trvalejšího rázu, 3. styk se zemědělskými kmeny vede kočovníky k polousedlému až usedlému rolnickému způsobu života se stálými příbytky. E. A. Rikman zpracoval problematiku obydlí plemen černjachovské kultury dněstrovsko-prutského meziříčí. Zjistil, že v uvedené oblasti se podle velikosti vyskytují tři skupiny nadzemních staveb. Doloženy jsou rovněž polozahloubené stavby. Zvláštní pozornost věnuje autor velkým domům, které považuje za obydlí patriarchální velkorodiny. z celkové nálezové situace, kterou autor uvádí, a zejména pak z toho, že v domech se vyskytují oddělené prostory s více otopnými zařízeními, bude podle našeho soudu bližší pravdě považovat tyto stavby za obydlí rozkládajících se nebo už rozpadlých patriarchálních velkorodin. Nasvědčuje tomu i ta okolnost, že v blízkosti velkých domů byly zjištěny i příbytky střední velikosti. Málo přesvědčivé a průkazné se nám také jeví hledání kulturně historických souvislostí mezi nositeli černjachovské kultury a starogermánskými kmeny v severovýchodní Evropě. Tato otázka si vyžádá ještě hlubší analýzy.
      Vývoj obydlí na území Moldávie v 10.-17. století podrobil důkladnému studiu I. G. Chynku. Autor sleduje východoslovanskou kulturu[/] v 10.-12., balkánsko-dunajskou kulturu, která přetrvávala v lesostepních oblastech až do 13.-14. století, kdy si území Moldávie podrobují Tataři. Velký vliv na kulturu Moldávie měl rovněž Balkán, jihovýchodní Rus, Povolží, Malá Asie, Zakavkazsko a v neposlední řadě i Byzanc. z hlediska vývoje lidového stavitelství je zvláště pozoruhodné zjištění, že nadzemní domy vytlačují původní zemnice až v průběhu 18. a 19. století.
      Staroruské obydlí, o němž v recenzovaném sborníku pojednává I. A. Rapport, bylo jen velmi málo ovlivněno městskou kulturou a proto si zachovalo archaický charakter. Podrobná analýza archeologických a jiných pramenů ukázala, že slovanská obydlí ve východní Evropě byla v 8. až 13. století polozemnicového a nadzemního (srubového) charakteru. k velkému rozmachu víceprostorových nadzemních roubených staveb dochází v období 12.-13. století; polozemnice se nadále udržují zejména na území středního Dněpru, v okolí Kyjeva a jižně od Moskvy. Konečné vytlačení polozemnic srubovými domy nastalo - jak zjistil M. G. Rabinovič - v časovém rozmezí 13.-17. století. v tomto období se také formují charakteristické rysy ruské národní kultury.
      Historie obydlí na Ukrajině do 19. století nebyla doposud důkladněji zpracována. Značný přínos v tomto směru znamená studie N. P. Prichoďka založená na rozboru písemných pramenů a částečně i archeologických nálezů z 15.-18. století a postihující obecné slo

300

vanské rysy i etnické zvláštnosti ukrajinského obydlí. Sborník uzavírá příspěvek V. V. Sjedova o obydlí jihovýchodního Pobaltí v období prvního a počátku druhého tisíciletí n. l.
      Redaktor sborníku M. G. Rabinovič podtrhl komplexnost zpracování problematiky vývoje obydlí národů východní Evropy a všestranné využití existujících pramenů. v tom lze také spatřovat metodologickou jednotnost a podnětnost sborníku, který dává nahlédnout do složité historie východoevropských národů, jejich způsobu života i kultury. Nazrává čas, aby podobný komplexní, interdisciplinární přístup se prosadil i u nás a stal se východiskem syntetického díla o dějinách obydlí v našich zemích. Václav Frolec

O kurné jizbě v Estonsku

Suitsutare, Vabaóhumuuseumi uurimused 1957-1972 [obsah]

(Kurná jizba, výzkumy muzea v přírodě 1957-1972), Tallinn 1976, 243 stran textu a. 108 náčrtů a fotografií
      Ke konci roku 1976 vyšel prvý, dlouho připravovaný sborník Estonského státního etnografického muzea v přírodě v Tallinnu, výstižně nazvaný Suitsutare, což znamená "kurná jizba". Podtitul nám upřesňuje obsah již dnes napovídající, že jde o začátek periodické řady. Sborník je stručným výběrem závažných prací ze všech úseků, které v prvých[/] patnácti letech muselo tallinnské muzeum řešit. Kromě pracovníků muzea jsou autory statí spolupracovníci z tartského etnografického muzea, z technického institutu a jiných pracovišť.
      Prvé čtyři články jsou věnovány koncepčním otázkám a historii estonského muzea v přírodě. Gea Troska, Juta Saron a Fredi Tomps podávají zprávu o vytváření muzea ve vyznačených 15 letech, kdy vznikala prvá sovětská koncepce a metodika muzea v přírodě jako progresivní formy socialistické kultury. Zajímavá je úzká spolupráce s tartským etnografickým muzeem a využití jeho obrovských sbírek v tallinnské expozici, Muzeum v přírodě však hned zpočátku rozvinulo sběratelskou činnost jako základ vlastní existence a za prvé čtyři roky mělo již 6.561 předmětů, 18.722 negativů, 9.780 fotografií, 880 kreseb a 4.212 stran dokumentačních záznamů z terénu. Zejména poslední údaj představuje neocenitelný pramenný materiál pro rekonstrukci dvorů. Jüri Linnus pojednává o vývoji myšlenky estonské ho muzea v přírodě v předsocialistickém období. Podle vzoru Skansenu a finského muzea v přírodě byly formovány prvé představy již před první světovou válkou. v letech 1919 a 1920, podruhé pak kolem r. 1936 byly vytvořeny konkrétní návrhy s výběrem objektů. Helmi Üprus přibližuje předválečnou minulost areálu dnešního muzea v přírodě "Rocca al Mare", ve kterém vytvořil tallinnský purkmistr a statkář romantické lapidarium. Fredi Tomps píše o metodi[/]ce zástavby muzea v přírodě a srovnává estonský postup s jinými evropskými muzei (z československých je citován Martin a v závorce poznamenán i Rožnov pod Radhoštěm aBardejov). v metodice je zdůrazňována komplexnost lidové kultury a kromě geografického i historické a sociální hledisko. Mezi zásadami transferu je uveden též výzkum stavebního vývoje objektu a odstraňování pozdějších přestaveb.
      Dalších pět článků je zpracováno na základě technické a etnografické dokumentace objektů, přenášených do muzea. Niina Raid popisuje dřevěnou kapli ze Sutlep a osvětluje vznik a vývoj kaple na základě archívních dokladů a slohového rozboru. Velmi zajímavý je článek Kalvi Aluve (známého autora studií o lidové architektuře) o dvou zájezdních hospodách, z nichž jedna je dnes již součástí expozice a druhá bude v muzeu sloužit jako moderní restaurační provoz. Pro nás je však cenné prezentování tohoto materiálu, který nás přesvědčuje o tom, že se tyto speciální objekty neodlišují od našich. Autor sám v závěru poukazuje na závislost formy těchto objektů především na funkci (v celé Evropě stejné) a na místní a dobové módnosti v uplatnění slohových estetických principů, které byly v tomto případě klasicistické. Ants Viires píše o dvou málo známých variantách rigy (zvláštní východobaltské formy kurné jizby) z jihovýchodní části země. O problematice rigy vůbec existuje v Estonsku rozsáhlá literatura a k tomuto problému se

301

vždy soustředil zájem většiny badatelů, kteří se zabývali lidovým stavitelstvím. Byla vytvořena velmi podrobná typologie (K. Tihase, A. Peterson aj.), proto je Viiresův příspěvek významným přínosem. Zabývá se formami, ve kterých se riga prostorově odděluje od moderní víceprostorové obytné části a staví se na opačném konci domu již jen s funkcí sušírny obilí. Tento proces probíhal v období 1880-1914, byl ovlivněn vzory zděných statků. Druhá forma přebírá z architektury vyšších vrstev právě módní klasicistické prvky. Gea Troska se zabývá typem domu bohatého rolníka (zvaného häärber z něm. Herberg), který se vyvinul ve druhé polovině 19. stol. pod vlivem městských a statkářských domů. Je to typ, kterým zámožnější venkovské vrstvy nahrazovaly domy s rigou, a to zejména ve vyspělejší jižní části země. Veera Fuchs popisuje holandské větrné mlýny v Estonsku, jejich historický vývoj, geografické rozložení a technické varianty. Většina z nich měla dvě složení a přírodní kameny byly nahrazovány litými. Tyto mlýny patřily statkářům a až v 19. stol. byly vykupovány rolníky. Autorka uvádí i zvyklosti související s budováním mlýnů a s jejich děděním.
      Poslední skupina obsahuje studie různého zaměření. Ředitel Státního etnografického muzea v Tartu Aleksei Peterson, známý autor mnoha analýz 2.140 rig, jejichž dokumentaci soustředil, se ve svém článku zabývá umístěním pece rigy v období 18501940. Statistický rozbor dává závěry[/] o historickém vývoji této formy, o geografickém rozložení zpracovaném kartograficky a nakonec i o typologii. Opravuje dosavadní názory a prokazuje, že umístění pece nelze spojovat s typologií, že určuje pouze lokální varianty. Juta Saron přináší zajímavé výsledky výzkumu inventáře rolnického domu z ostrova Saaremaa - místa s nejzachovalejší tradiční lidovou kulturou Estonska. Popisuje složení předmětů vzhledem k jejich funkci v hospodářství, jejich původ i množství. Tato práce je zaměřena také k tvorbě expozice interiérů přenesených domů. Podobný účel má i další studie Juta Holsta o jizbě jako svatebním místě. Je zajímavé, že černé stěny rigy krášlili zelenými větvemi, květy, věnci a dole lněnou tkaninou, aby nebylo vidět saze. v článku je obsaženo základní zvykosloví ve vztahu k předmětům interiéru a reprodukovaná tři vyobrazení z poloviny 19. století dokládají některé údaje. Architekt Karl Tihase píše o stavbách Estonců, kteří na začátku 20. století přesídlili do bývalé Tomské gubernie na Sibiř. Byli to především pauperizovaní rolníci z jižního Estonska, kteří využili možností kolonizovat neosídlenou tajgu. Autor sleduje obec Kalcovku (Kaltsoova küla), která měla 120 estonských dvorů. Domy se tam nijak nelišily od těch, které se v Estonsku stavěly od konce 19. století jako moderní formy, nahrazující obytné rigy.
      Sborník končí krátkým nekrologem zakladatele a prvého ředitele Estonského státního etnografického[/] muzea v přírodě, Olimpi Korzjukova (1928-1971).
      Všechny články sborníku mají ruské a německé resumé a množství nákresů, kartogramů a fotografií. I když lze jeho obsah rozdělit do několika odlišných částí, nemá vyznačeny jednotlivé rubriky. Pro nás je přínosem poznání, že sborník plně slouží především potřebám muzeí v přírodě jak částí metodickou, tak dokumentačním materiálem pro tvorbu expozic a až za třetí vědeckými studiemi širšího významu. Nijak nezdvojuje zaměření periodického vědeckého sborníku Etnografického muzea v Tartu a udrží-li do budoucna své obsahové složení, může plnit své poslání nejen v sovětském Estonsku, ale i za jeho hranicemi. Jiří Langer

O albánské etnografii

Ethnographie albanaise. [obsah]

Edition spéciale á l'occasion de la Conférence Nationale des Etudes Ethnographiques en Albanie (Juin 1976). Tirana 1976, 281 stran, 64 fotografií a 15 stran kreseb, map, plánů a grafů
      Sborník, který ve francouzštině vydal Institut historie Akademie věd Albánské lidové republiky - oddělení etnografie u příležitosti Národní konference etnografického studia v roce 1976, shrnuje články uveřejněné v časopiseckých orgánech institutu (Etnografia shqiptare, Studime historike) a ve sbornících z vědeckých konferencí z let 1968-1969.

302

Publikace obsahuje celkem 17 většinou etnografických příspěvků na rozličná témata z jednotlivých oblastí lidové kultury Albánie.
      V úvodní stati seznamuje R. Zojzi s etnografickými oblastmi Albánie, na jejichž základě se v 19. století formoval albánský národ. Vytváření jednotného národního celku vyjadřují názvy shqiptar pro obyvatele a Shqiperi pro zemi (objevující se v literatuře v 19. století), které postupně zatlačily používání jmen menších regionů. Dvě hlavní národopisné oblasti, Gegënie v severní a Toskërie v jižní Albánii, se vyznačují rozdílnostmi v jazyku i v řadě projevů lidové kultury. Formovaly se v 17. a 18. století na základě sjednocování menších regionálních celků, vytvořených v 13.-15. století (např. Dukagjin, Malessie a Gegënie na severu, Labërie, Myzeqé a Toskërie na jihu), původně středověkých knížectví. Autor stručně charakterizuje historický vývoj těchto oblastí a podoblastí a upozorňuje na zvláštnosti v lidové kultuře.
      Sérii článků z okruhu sociální a duchovní kultury uvádí I. Elezi příspěvkem o charakteru albánského zvykového práva v období turecké okupace. O religijních přežitcích v životě lidu v horských oblastech Albánie na základě výzkumu v letech 1969-1971 pojednává M. Tirtja. Výklad člení do tří kapitol, v nichž se zaměřuje na objekty a místa kultu pohanského, křesťanského a islámského původu. Spletitost náboženského vývoje - přežívání prvků pohanství do 20. století[/] (se stopami nejstaršího historického osídlení Ilyrů), šíření křesťanství od 4. století a islámu v 17. a 18. století - vedla k spojování prvků různých vír. S. Shkurti pojednává o ekonomickém a sociálním postavení bezzemků zv. çifçis v nájemní službě u statkářů v přímořské jižní oblasti Albánie (Sarandë) v letech 1900-1940. Článek N. Guxha se zabývá rozkladem patriarchální velkorodiny na současné vesnici v jižní Albánii (oblast Fieri, Përmet, Tepelene, Dibra). Mocným impulsem tohoto procesu, jehož přímým důsledkem byl vzrůst počtu samostatných rodin, byla agrární reforma po roce 1945. Rozklad velkorodiny přinesl demokratizaci rodinných vztahů i pozitivní změny v ekonomickém zajištění rodiny. Změny v postavení ženy v rodině a společnosti v horském regionu Zagorie v jižní Albánii je námětem příspěvku A. Dojaka. v této chudé zaostalé oblasti probíhala od konce 19. století značná emigrace mužů do ciziny. Odpovědnost žen za zabezpečení rodiny působila zpětně na jejich psychické a společenské osamostatnění i uvědomění sociální. O právu ženy žádat rozluku manželství pojednává článek B. Mejdiaje; upozorňuje na zákony patriarchální velkorodiny v minulosti, která toto právo dávala pouze muži, a na základní změny v postavení ženy po osvobození Albánie v roce 1945. L. Mitrushi podává přehledný a materiálově zajímavý výklad o obřadech a právních zvyklostech při zásnubách a svatbě kmene[/] Lale v Myzeqé (tamější autochtonní obyvatelstvo, které donedávna žilo ve velkorodinách o 30-60 členech) od konce 19. do poloviny 20. století. Zachovala se v nich řada starých prvků (např. výběr snoubenců určovaný v důsledku endogamie podle pokrevního příbuzenství s limitem sedmi generací, přežitky svatby únosem aj.).
       Dva příspěvky sborníku jsou věnovány lidovému stavitelství. E. Riza se zaměřuje na vývoj obydlí gjirokastërského typu v 18. a 19. století. Rozebírá typ městského domu v Gjirokastëru v jižní Albánii, který zaujímá zvláštní místo v albánské architektuře. Za prototyp považuje autor přízemní dům, známý z vykopávek ze 14. a 15. století, který později výrazně měnil svůj vzhled. Hlavní specifikum, které odlišuje tento typ od městských obydlí v Beratu, Skadaru a Elbasanu v 18. a 19. století, je jeho obranný charakter, jež podnítil rozvoj domu do výšky. Autor považuje dům gjirokastërského typu za nejrozvinutější stadium obranného obydlí a shledává příbuznosti s balkánskou architekturou. Příspěvek P. Thoma o architektuře zemědělských obydlí v Hasu a v Malessii (Gjakove) vychází ze srovnání domovního typu dvou sousedních regionů v severní Albánii. Přes společný základ obou a řadu společných prvků (v konstrukci, základní dispozici, funkcích místností aj.), byl jejich další vývoj odlišný: v Hasu se konzervoval převážně přízemní dům ze dřeva a z kamene, v Malessii se vyvíjel v 1. polovině 19. století typ

303

uzavřeného kamenného patrového obydlí obranného charakteru, který autor srovnává s podobnými v oblastech Mati a Dukagjinu a s opevněnými domy na Balkáně. R. Zojzi shrnuje ve studii o tradičních albánských krojích dosavadní výsledky studia a zaměřuje se na otázky geneze. Klasifikuje albánské kroje podle materiálu, skladby (vertikální - horizontální) , střihu (celistvý - rozstřižený oděv), podle typů švů, a na tomto základě vymezuje základní typy oděvu Albánců. Typ gunë, celistvý oděv převážně z vlny, společný pro muže i ženy, je rozšířený v celé Albánii, kde vytváří varianty a odvozené formy (např. fustanella, tirq), a má své příbuzné formy na Balkáně. Typ ženského rozstřiženého oděvu xhupletë (základem je sukně xhupletë) je územně rozšířený jen na několik míst v Malessii a Dukagjinu. Ve srovnání s doklady z balkánských zemí autor vyslovuje názor, že původ oblečení typu gunë nutno hledat u starých trácko-ilyrských etnik Balkánu, zatímco původ typu xhupletë, pro který nachází autor srovnání s vyobrazeními oděvu na starověké keramice Středomoří, spojuje v návaznosti na názory starších badatelů s ještě starší civilizací mediteránního okruhu. F. Haxhiu pojednává o chovu dobytka v 19. a na počátku 20. století v oblasti Kurvelesh (Labërie) , kde se zachovala řada starých forem. D. Kurti shrnuje poznatky o výrobě střelného prachu v Mati (severní Albánie), jejíž tradice sahají do 16. století; pokouší se zejména o rekon[/]strukci procesu výroby a technického zařízení.
      Sborník uzavírají články A. Gjergjia o lidovém umění a uměleckých řemeslech v Albánii (dřevořezba, výšivka, kovotepectví, tkalcovství) a příspěvek I. Bihika o vhodném využití lidových motivů na tkaninách v současné umělecké výrobě. Eva Večerková

Arkusze muzealne Ziemi Krakowskiej. [obsah]

Vydal Urząd Wojewódzki v Krakowe, Wydzial Kultury i Sztuki, Wojewódzki Konserwator Zabytków, Zespól Dokumentacji Zabytków a Muzeum v Nowom Sączi, 1975. Redaktor Antoni Kroh, 67 stran
      Múzeum v Nowom Sączi v Poľsku a Wydzial Kultury i Sztuki Urządu Wojevódzkiego v Krakowe predkladá pracovníkom múzeí prvé číslo nového odborného časopisu Arkusze muzealne Ziemi Krakowskiej, ktoré vyšlo v apríli 1975 v Nowom Sączi. Časopis združuje všetkých muzejných pracovníkov oblasti Krakowa a má nabádať k publikačnej činnosti najmä tých odborných pracovníkov, ktorí po ukončení štúdia začínajú pracovať v menších regionálnych múzeách.
      V úvodnom príspevku "Program i kierunki rozwoju muzeów Ziemi Krakowskiej" sa autorka Hana Pieńkowská zamýšľa nad novou koncepciou rozvoja múzeí v oblasti Krakowa. Zásadnú zmenu vidí vo vytvorení oblastných a autonómnych mú[/]zeí. v záverečnej stati sa autorka venuje problematike skanzenov.
      Janusz Berghauzen v príspevku "Julius Zborowski-muzeolog i badacz Podhala" hodnotí vedeckú činnosť profesora J. Zborowského, jedného z najväčších znalcov Podhalia z odboru histórie, národopisu a podhalianského folklóru, ktorý dlhé roky bol riaditeľom .Tatranského múzea v Zakopanom.
      Boguslaw Krasnowolski v práci "Ekspozycja muzealna jako interpretacja historycznych i artystyznych wartości ratusza w Tarnowie" sa zamýšľa nad zosúladením terajšieho využitia pamiatkového objektu s jeho historickou hodnotou a historickou funkciou, nad vytvorením spojenia medzi súčasným a dávnym poslaním pamiatky. Získanie takéhoto spojenia, ako tvrdí autor, si vyžaduje podrobný historický výskum objektu v najširšom slova zmysle. Vysvetľuje to na prípade radnice v Tarnowe, ktorá vďaka svojej historickej hodnote začína plniť novú funkciu ako budova oblastného múzea.
      Problém ochrany a dokumentácie tradičnej kultúry Cigánov je v poľskom muzejníctve - a nielen v poľskom - vecou úplne novou. Málo pozornosti sa venuje Cigánom osídleným v horských dedinách. Adam Bartosz v príspevku "Osada cygańska w Maszkowicach (propozycja przeniesienia cygańskiej osady do skansenu w Nowym Sączu), podáva návrh na prenesenie cigánskych objektov z osady Maszkowice neďaleko Nowého Targu do skanzenu

304

v Nowom Sączi. Autor v príspevku prináša bohatý faktografický materiál z hmotnej kultúry Cigánov tejto osady, najmä podrobný popis ich obydlia. Prácu doplňujú dokumentárne fotografie a kresby.
      Ákos Engelmayer v práci "Podróz Samuela Szücsa po Polsce w roku 1839" preložil denník Samuela Szücsa - právnika, pôsobiaceho v Boršódskej stolici - z cesty po Poľsku. Rukopisné dielo tohto cestovateľa je uložené v múzeu O. Hermana v Miskolci v MĽR. Je významným dokladom o živote a obyčajoch ľudí vtedajšieho Poľska.
      Charakteristiku archívneho fondu Archiwu Państwowego v Nowom Sączi podáva Tadeusz Duda v krátkom príspevku "Zbiór Sandeciana w Archiwum Państwowym w Nowym Sączu".
      Posledný príspevok Jolanty Jarockej-Bienikovej "Muzéum Pieniňskie w Szczawnicy" oboznamuje čitateľa s malým regionálnym múzeom pieninských goralov, ktorého zbierky od založenia múzea v roku 1959 viacnásobne vzrástli. Jeho zbierkový fond sa delí na časť etnografickú - dokumentujúcu kultúru a umenie tohto regiónu - a časť historickú - týkajúcu sa regionálnych dejín mesta a kúpeľov Szczawnica a Krościenko. Viera Števáková

Městské vlastivědné muzeum Klobouky u Brna - 70 let založení muzea, [obsah]

(Gottwaldov) 1976, 26 stran textu a 22 stran fotografií a kreseb
      Regionální muzeum v Mikulově vydalo k sedmdesátému výročí založení Městského muzea v Kloboukách u Brna, které je nyní detašovaným pracovištěm mikulovského muzea, útlý sborník příspěvků. Úvodní článek redaktorky sborníku a ředitelky jubilující instituce Hany Slabé nás provází sedmdesáti lety existence muzea. Podnětem k jeho vzniku byla Jihomoravská výstava, uspořádaná v Kloboukách roku 1903, k vlastnímu založení muzea však došlo až v roce 1906. v následujících letech bylo několikrát postiženo finanční a prostorovou krizí, teprve v nedávné době se situace podstatně zlepšila. Ze sbírek jsou nejpočetnější fondy národopisné a archeologické, a z této skladby vyplývá hlavní zaměření muzea.
      O kroboucké sbírce obrázků na skle, která představuje průřez moravskou produkcí z konce 18. a začátku 19. století, pojednala Věra Hasalová. Nejvýznamnější v tomto souboru je kolekce ze ždánické dílny obsahující vzácné evangelické obrazy nápisového typu.
      Ludvík Kunz se ve svém článku věnuje lidovému nábytku zdobenému aplikací slámy a dokládá jeho[/] výskyt na střední Moravě. Příspěvek je prvním pokusem o zhodnocení tohoto druhu nábytku, v tabulce uvedený výčet autorovi známých kusů však zdaleka není úplný. Namátkou uvádíme, že v expozici Městského muzea v Bučovicích jsou instalovány dvě lišty zdobené sledovanou technikou. Jedna je vročena 1833, což je zatím nejstarší zjištěné datum, druhá nese vročení 1850. Další datované exempláře jsou vystaveny v expozici litovelského muzea. Jsou to koutní skřínka vročená 1839 a malá kazeta, obě zapůjčené kroměřížským muzeem, a lišta s vročením 1843 ze sbírek olomouckého muzea. Muzeum v Boskovicích zase vlastní dva stojací kříže zdobené aplikací slámy.
      O středověkých archeologických nálezech ze sbírek muzea referoval Josef Unger a sborník uzavírá úvaha Běly Minaříkové o minulosti a současnosti lidové výroby. Poučnou částí je přehled přednášek, výstav a návštěvností muzea v posledních letech.
      Považujeme za nutné upozornit na jistou nedůslednost v recenzovaném sborníku. Zjišťujeme, že se tituly na přebalu, na titulní straně a v tiráži podstatně liší, postrádáme údaje o místě a roku vydání. To způsobuje potíže i při citování literatury. Karel Severin

305

FESTIVALY

Strážnice 1977 výrazne a úspešne česká [obsah]

Hoci si festival v Strážnici už po mnoho rokov vpisuje do svojho označenia "medzinárodný", je práve medzinárodnosť tohto podujatia problémová. Medzinárodný význam si festival vybudoval od svojich prvých ročníkov mnohými špecifickými podujatiami, pre ktoré ho navštevuje veľký počet zahraničných odborníkov, vedcov i kultúrnych a umelec[/]kých pracovníkov. Strážnice a je j mladšia sestra Východná sú zaradené i do kalendára svetových hudobných festivalov vydávaného Medzinárodnou hudobnou radou UNESCO. Po mnoho rokov sa však nedarí v rade náročne koncipovaných programov prezentácie domácej kultúry prezentovať rovnocenne prejavy inonárodných kultúr v podaní ľudových umelcov zo zahraničia. Pre tvorcov programov festivalu je tento typ programu najmenej lákavý. Treba po[/]

Vystoupení souboru Javorový z Třince. Strážnice, okr. Hodonín. Foto I. Nováček 1977.

pravde povedať, že systém našich komponovaných programov je skôr výnimočný. Na zahraničných festivaloch, zväčša medzinárodných, je bežné radenie vystúpení súborov ohraničené najviac ak časovým limitom. "Koncepcia" týchto festivalov má jedinú dramaturgickú požiadavku: ukážte, čo ste si priniesli. Myslím, že by nebolo správne prispôsobiť sa tomuto pohodlníckemu systému. Myslím si však, že by sme mali zdokonaliť formy stykov v rámci spolupráce s medzinárodnou organizáciou C. I. O. F. F. ak už nie v polohe vlastného výberu programového bloku, tak aspoň vlastného výberu pozývaných telies. Inak sa nám bude priam chronicky opakovať tohoročný jav: v programe zahraničných účastníkov vystúpilo viacero dobrých, pozoruhodných telies, program ako ce Iok však dobrý nebol. Ak sa nám doma vcelku úspešne na Strážnici darí obmedzovanie estrádnosti v negatívnom zmysle vplyvu tohto zábavného žánru na folklór, nemali by sme sa podrobovať "šou" ponukám tam, kde chceme dnes i v budúcnosti tlmočiť piesňou a tancom túžbu po medzinárodnom dorozumení. Pozývanie či skôr prijímanie veľkých kolosov potlačilo v posledných rokoch do úzadia najpresvedčivejšiu, to je individuálnu, sólistickú výpoveď. Pritom poznáme v zahraničí viaceré festivaly (napríklad Smotra folklóra Zagreb), voči ktorým sa

306

inštitúcie vysielajúce zo svojich krajín telesá, hudby, sólistov správajú vnímavejšie. Nám doma však treba uvážiť i koordinovanie interesov viacerých festivalov a Slávností tak, aby si tieto nepozývali telesá na 2-3 dni, podobne ako je to v zahraničí, aby si festivaly "odovzdávali" zahraničných hostí aspoň po 2-3 týždne. Tu by iniciatívnejšie ako doteraz mali pôsobiť aj koncertné agentúry.
      Strážnice 1977, ako sme to vyjadrili už v názve tohto rozboru, bola výrazne a úspešne česká. O toto jej vyznenie sa zaslúžili tvorcovia a účinkujúci v troch programoch: "Krajem zavádky" - programu folklóru hanáckych Slovákov, "Vítej, nevěsto ..." - programu svadobných zvykov českého ľudu a "Na pěknú notečku" - programu jubilujúceho BROLNu. Aj keď bol každý z programov špecifický, spoločným znakom všetkých je podmaňujúca civilnosť a odborná, poviem priamo profesionálna presvedčivosť.
      Do málo známeho kraja bratov Mrštíkovcov, do kraja Herbena a Šebestovej nás obdivuhodne znalecky, informovane a zasvetene uviedli Zdenka Jelínková, Oldřich Sirovátka a štáb ich obetavých spolupracovníkov. Jelínkovej aktivizačné schopnosti a Sirovátkova schopnosť múdro a pekne napísať (čo konferencierka Eva Ševčíková tlmočila) spolu s krajovým poradcom M. Foretníkom a výtvarným spolupracovníkom A. Černým boli predpoklady pre to, aby sedem obrazov vyznelo ako komplexný obraz o kraji, ľudoch a ich kultúre. Ak subjektívne vyzdvihujem só[/]listov spevákov J. Prokopovú z Krumvíře a J. Kovaříka z Kobylí ako aj čejkovskú hudbu, neznamená to, že by sme zanedbávali hudobno-tanečný a slovesný, predovšetkým však výtvarný umelecký dojem skupín. ,
      Zdanlivo; no vskutku iba zdanlivo, mal ľahšiu úlohu Petr Novák a jeho tvorivý štáb pripravujúci scénický obraz českých svadobných zvykov. Veď obrázky zo svadby sú stálou súčasťou repertoáru väčšiny súborov a dedinských skupín. Program "Vítej, nevěsto ..." však zaujal a podmanil si hľadisko pri nočnom i popoludňajšom uvedení predovšetkým autorskou koncepciou Novákovou a[/] jej realizáciou súbormi, skupinami a sólistami - hercami i nehercami. Opäť vyzdvihnem furiantský výkon Miroslava Moravca z Divadla S. K. Neumanna, nie však preto, aby som nedoceňoval výkony všetkých stvárňovateľov sólových postáv svadobného divadla. M. Moravec sa však do postavy družbu vžil natoľko, že bol vskutku nielen "organizátorom",. ale aj určovateľom dynamiky predstavenia. Nevidíme často na folklórnych scénach takto presvedčivé výkony profesionálov.
      Petr Novák, v inej súvislosti a na inom mieste, upozornil prednedávnom na nebezpečenstvo bezduchého

Vystoupení souboru Vysočan z Jihlavy. Strážnice, okr. Hodonín. Foto I. Nováček 1977.

307

"tanečkovania" na našich festivalových scénach. Programom, v ktorom sa vôbec netancovalo, ktorý však radíme medzi výrazné úspechy XXXII. Strážnice, bolo nedeľné koncertné matiné Brnenského rozhlasového orchestra ľudových nástrojov, dvadsaťpäťročného jubilujúceho reprezentačného telesa hudobného folklóru našich národov. Zostavovateľ koncertu, dramaturg Jaroslav Jakubíček, a jeho textový spolupracovník Jindřich Uher spolu s kultivovaným spíkrom Otakarom Dadákom predstavili teleso s plejádou koncertných predníkov a sólistov inštrumentalistov a spevákov. Právom práve[/] v Strážnici. Veď, ako to uvádza programový zborník festivalu, nejeden z nich nastúpil cestu do BROLNu práve zo strážnických pódií. BROLN prezentoval na profesionálnej úrovni umenie folklórnych profesionálov - svojich členov. Predstavil však aj viacerých výborných interpretov, hostí telesa, čo na koncertoch ostatných profesionálnych folklórnych súborov nevidíme často.
      Prevažne tanečným bol okrem programu zahraničných súborov (pripravili Bohuslav Beneš a Andrej Sulitka) predovšetkým program Anny a Jana Maděričovcov. v spolupráci s Evou Rejškovou sa tohto roku po[/]

Vystoupení souboru Dargov z Košic. Strážnice, okr. Hodonín. Foto I. Nováček, 1977.

dujali vybrať a prezentovať "Květy domova", tance spracované a predvádzané v českých a slovenských súboroch. Už samotný výber účinkujúcich telies, rešpektujúci výsledky Národnej prehliadky súborov v Třinci a kvalifikačné prehrávky slovenských súborov z roku 1976, určoval autorom orientáciu na tanečný prejav, v týchto súboroch dominujúci. Snáď iba košický Dargov prišiel s umelecky presvedčivejšou hudbou ako s tancom. Program potvrdil, že nie každá úprimne mienená štylizácia je úspešnou. Ukázal i to, že ani pôsobnosť vo folklórne živom prostredí nie je ešte zárukou úspechu. Viac sa totiž páčili Vycpálkovci z Prahy a Hlubina z Ostravy ako napríklad Družba z Trenčína. Maděričovci zaznamenali výrazný úspech s detskými interpretmi na predchádzajúcom ročníku festivalu. Kladne treba hodnotiť i tohoročný ich experiment - zaradenie vystúpení troch detských kolektívov do programu (LŠU Strážnice, MŠ Holešov a Javorníček Brno).
      Dva zvykoslovné programy - "Hody, milé hody" Pavla Popelku so štábom spolupracovníkov z Múzea J. A. Komenského z Uherského Brodu a "Hore dědinú chlapci chodijú" Jana Loutchana a Jana Krista - boli komponované predovšetkým na mimoscénické uvedenie. "Zbojnická lúka" a ulice mesta, zdá sa, už neúnosne dlho suplujú absenciu chýbajúceho štadióna "Zámek". Letné kino "Zahrada" tiež nepatrí k prostrediam, v ktorých by autori pracovali s nadšením. Nescénické zvykoslovné vy

308

stúpenia sú síce špecifikou Strážnice, sú však doteraz najproblémovejšie. Najmä pri uvádzaní v uliciach mesta. Program "hodový" mal prednosti nielen vo vhodnejšom umiestnení, ale aj v prijatí návštevníkmi. Na zváženie však dávam dnes už, myslím si, prekonaný podtitul programov tohto typu: odborné okénko. Mohol by budiť dojem, že ostatné sú programy menej odborné.
      Spolu so sprievodom účinkujúcich súborov a skupín, ktorého opozdený začiatok pôsobil rušivo, tvorilo XXXII. Strážnicu osem programových celkov. Prednosťou koncepcie ročníka a dramaturgie jednotlivých programov bolo, že programy boli výrazne diferencované, že sa v každom akcentoval iný prvok tradícií ľudo­ vej kultúry. Spolu vytvorili zaujímavý, umelecky presvedčivý obraz o ich živote v našej súčasnej kultúre. XXXII. Strážnica bola úspechom súčasného kolektívu skúsených tvorcov dobre doplnených mladými spolupracovníkmi. Dokázala, že prezentáciu práce amatérskeho umenia možno a treba robiť profesionálne, v zmysle - odborne. Neodborne, amatérsky v zlom zmysle tohto slova by vyznelo hodnotenie prezentácie zvukových a svetelných technikov a technického vybavenia strážnických štadiónov, ktoré v minulosti patrilo k prednostiam tohto festivalu. To však nepatrí do odbornej recenzie programového vyznenia festivalu. Svetozár Švehlák

XXIV. Folklórny festival Východná 1977 [obsah]

Ve dnech 1.-3. 7. 1977 se v malé podtatranské dědině konal již XXIV. ročník Folklórneho festivalu Východná 1977, věnovaný 60. výročí VŘSR. Programy festivalu byly zaměřeny na dva základní typy lidové kultury - nížinné (zemědělské) a horské (pastevecké).
      V pátek dopoledne proběhlo v Kulturním domě v Hybech první kolo soutěže v sólové hře na tradiční lidové hudební nástroje. Soutěž má mimo jiné za cíl podnítit zájem o hru na tyto nástroje. z několika[/] desítek interpretů postoupilo deset nejlepších do finále, jež se uskutečnilo v neděli dopoledne v amfiteátru ve Východné. Mimo známé nástroje jsme měli možnost se seznámit i s novinkami, např. trojitou fujarou Tibora Koblíčeka z Poltára. Potěšitelná je skutečnost, že se jednalo většinou o interprety mladší generace. Přesto, že je porota hodnotila ve dvou kategoriích (hráči neorganizovaní a souboroví), zdá se, že hodnocení není příliš objektivní. v kategorii souborových hráčů lze těžko srovnávat hráče hrajícího sólově na píšťalu nebo fujaru na straně jedné a na druhé straně hráče na tarogáto.

Taneční pár souboru Dargov z Košic. Strážnice, okr. Hodonín. Foto I. Nováček 1977.

309

který je navíc podpořen hrou celého orchestru (Jaroslav Čajka a muzika Skaličanu). v kategorii souborových hráčů zvítězil Ján Miho ze Žiliny (heligonka), druhý byl Jaroslav Čajka na tarogáto a třetí Tibor Koblíček z Poltára (trojfujara). v kategorii neorganizovaných hráčů zvítězil po zásluze Miloš Kunkel z Dlhé Lúky[/] (píšťala koncovka), jako druhý se umístil Dušan Holík z Očové (fujara) a jako třetí Alexander Gernát z Krivan (dvojgajdica).
      V časných odpoledních hodinách byly zpřístupněny široké veřejnosti dvě zajímavé výstavy lidových uměleckých výrobků, velmi dobře zapadající do koncepce festivalu celkově[/]

Vystoupení souboru Liptov z Ružomberku. Východná, okr. Liptovský Mikuláš.
Foto J. Khýr 1977.

zaměřeného hlavně na pasteveckou lidovou kulturu. v Kulturním domě ve Východné připravily Božena Mazáková a Veronika Komorovská s kolektivem pracovníků ÚLUV v Bratislavě výstavu "Pastierske výrobky z dreva", v níž představily tradiční pastýřské výrobky z dokumentačních fondů ÚLUV a z tvorby současných řezbářských mistrů lidové umělecké výroby, kteří na starou původní tvorbu navazují a rozvíjejí ji. v LŠU ve Východné se měli návštěvníci možnost seznámit s výstavou "Zvonce", připravenou Karolem Strelcem s kolektivem pracovníků SNM - Etnografického ústavu v Martině, jež si všímá litých a plechových zvonců pro hospodářská zvířata, jejich funkce praktické, ale i estetické a apotropejní.
      Páteční odpolední propagační program ve Starém Smokovci, už tradiční "Sviatok pod Tatrami" (příprava a režie Vojtech Littva) byl silně poznamenán nepřízní počasí. Byi dokonce odvolán, přesto však nakonec soubory vystoupily. Mimo zahraniční skupiny se jej zúčastnily soubory Magura z Kežmarku, Liptov z Ružomberku, dětský soubor při ZDŠ v Šarišských Dravcích, dětský soubor Sliačanček z Liptovských Sliačů a skupina z Važce. Předvedly návštěvníkům Vysokých Tater ukázky folklóru Liptova, Šariše a Spiše. Obdobně propagační charakter měl i pořad "Pozdrav z Východnej" (příprava a režie dr. Ondrej Demo), který proběhl v pátek večer v Kulturním domě ve Východné jako přímě vysílání Československého rozhlasu. Mi

310

mo soubory, skupiny a sólisty z různých regionů Slovenska se v něm představili i zahraniční účastníci festivalu.
      V sobotu odpoledne prošel vesnicí a festivalovým areálem tradiční a oblíbený průvod (příprava ing. Jozef Lehocký a dr. Viera Nosáľová), v němž měly tisíce návštěvníků příležitost se seznámit se všemi účinkujícími, kteří přijeli do Východné. Na závěr průvodu má plynule navazovat vyvěšení všech "ornamentníků" (příprava dr. Jarmila Paličková) na zvláštní dřevěné konstrukce "Venca tichej krásy" nad hledištěm. Snad by této zajímavé akci prospěla alespoň částečná informovanost návštěvníků, kteří nesledovali vystoupení souborů v průvodu nebo na malém pódiu, ale očekávali průvod s ornamentníky přímo v amfiteátru.
      Sobotní podvečerní pořad "Z našich nížin a údolí..." (autor Cyril Zálešák) měl za úkol seznámit diváky s tvorbou folklórních souborů z nížinných oblastí ČSSR. Po úvodním představení účinkujících souborů předvedl Slovácký soubor písní a tanců z Kyjova verbuňk, velmi dobré pásmo skočných, zaujal také zpěvem. Hanácký soubor písní a tanců Klas z Kralic na Hané svou ukázkou ze svatebních obyčejů také upoutal pozornost. Málo ukázek tanečního folklóru však předvedl Sou

Vystoupeni souboru Dolina ze Slatinských Lazů. Východná, okr. Liptovský Mikuláš.
Foto A. Maňák 1977.

311

bor písní a tanců kpt. Jaroše z Mělníka. Jeho stylizované a choreograficky zpracované taneční žertovné scénky však našly v hledišti příznivou odezvu. Přesto však stojí za úvahu, zda neměl autor zvolit z repertoáru souboru jiné taneční číslo. České země byly v pořadu zastoupeny ještě. dudáky z jižních Čech, ze Slovenska se jako první představila cimbálová muzika souboru Skaličan písněmi ze Záhorí. Ukázalo se, že je jak v repertoáru, tak v přednesu silně ovlivněna hrou cimbálové muziky dr. Slávka Volavého ze sousední Strážnice, v níž někteří členové souboru po určitou dobu hráli. Soubor Gymnik z Bratislavy ukázal pásmo tanců dobré úrovně ("sečkársky tanec" aj.), i když k němu můžeme mít výhrady (choreografie). Dobře vyzněly i rekrutské písně v podání souboru Cíferan z Cífera a tance maďarského souboru Szöttes při ÚV Csemadok v Bratislavě. Jako poslední vystoupil soubor Zemplín z Michalovců s karičkami, zpěvem děvčat a výborným tanečním programem.
      Večerní pořad klenotnicového typu "Pastierčina" (autoři dr. Kliment Ondrejka a Juraj Kubánka) svým zaměřením na projevy pastevecké kultury jako jeden z hlavních nosných programů letošního ročníku Folklórneho festivalu ve Východné patřil také k tomu nejlepšímu, co jsme letos ve Východné viděli. Působivý byl již začátek pořadu, kdy se autorům podařilo navodit atmosféru večerního návratu pastýřů s dobytkem do vsi. Poté následoval pestrý[/] sled vybraných výstupů, zvyků, tanců, hudby a zpěvu v jejich autentické nebo málo upravené podobě v podání skupin z obcí, v nichž do nedávné doby bylo silně zastoupeno pastýřské zaměstnání. Program otevřelo scházení z paše z Raslavic, po něm následovalo volení nových pastýřů z Čataje a "rachunky u košarnika" ze Žakarovců. Velmi dobře byli přijati koledníci ze Selce, se kterými se představilo několik dalších skupin vánočních koledníků, a vzpomínkové vyprávění žen z Dolné Súče, jež se zaměřily na pověrečnou stránku pastýřského života. Domácí skupina z Východné ukázala veselé "ovčiarske fašiangy", skupina z Kokavy nad Rimavicou vystoupila s "redikaním", kokavskou a hajdúchem, scénku "na štleti" předvedlo Vlachovo a "pastyrske rusaľa" Kurov. Kravařky ze Staškova upoutaly jak zpěvem, tak i předváděním magických praktik před výhonem dobytka na pastvu. Pořad vyvrcholil "valaským sviatkom", zábavou pastýřů na Jana, ve které se vystřídaly výborné Liptovské Sliače a Rejdová ("palicový" aj.). Pastýřskými hrami, zpěvy a tanci uzavřely pořad Šarišské Dravce a Krivany.
      Po velmi úspěšném loňském pořadu věnovaném Vojtechu Littvovi byl i letos vytvořen program, který měl návštěvníky festivalu seznámit s prací dvou význačných pedagogů: Jána Šouce, vedoucího dětského souboru Dolina ze Slatinských Lazů, a Marty Chamilové, vedoucí dětského souboru Tatranka z Vrbova. v nedělním pořadu "Spod Tatier pod Poľanu"[/] (autorka Elena Medvecká) ukázaly děti obou souborů při vzájemné konfrontaci velké množství her chlapeckých, dívčích a společných, jakož i bohatství tanečního folklóru obou regionů. Ukazuje se, že tento nový typ pořadu je neobyčejně nosný z hlediska festivalu a potřebný z hlediska výchovy a rozvíjení schopností dětí a jejich zájmu o tvořivé vyžití v zájmové umělecké činnosti. Je ale také společenským uznáním zasloužilým pracovníkům a pobídkou k další práci.
      Po přehlídce finalistů soutěže interpretů hry na lidové hudební nástroje vystoupily v pořadu "Stretnutie priateľov" (autoři Vladimír Kyseľ a Igor Kovačovič) soubory: Smerečina z Vižnice v Černovické oblasti USSR, Juhas z Ujsoly v oblasti Bielsko Biala v PLR, Buciumul z Alby Juliy v RSR, Soubor písní a tanců z Debrecenu v MLR. Hostitelským souborem byl tentokrát soubor Partizán ze Slovenské Ľupče. Nejvyzrálejším dojmem působili Rumuni svými temperamentními tanci a Ukrajinci. Velmi dobré vystoupení odvedli i Maďaři a Poláci, ale také soubor Partizán.
      Myšlenka přátelství mezi národy a oslav 60. výročí VŘSR se nejvýrazněji projevila v závěrečném galaprogramu "Ako kvety družby, ako kvety jari..." (autoři Jaroslav Ševčík a Svetozár Švehlák), který v přímém vysílání přebírala také Intervize. v úvodní části programu se představily vesnické folklórní skupiny a dětské skupiny z programů "Pastierčina" a "Spod Tatier pod Po

312

lanu", pak soubor Liptov z Ružomberku zatančil liptovské tance. Silný dojem zanechal v návštěvnících zpěv mužů ze Švermova a tance souboru Partizán ze Slovenské Ľupče. Ženský sborový zpěv byl reprezentován ukrajinskými ženami z Kurova, s hudebními ukázkami ze Záhorí se představila hudba souboru Skaličan. Soubor Zemplín z Michalovců zatančil ukázky z východoslovenských tanců, M. Pereszlenyiová z maďarského souboru Szöttes v Bratislavě upoutala sólovým zpěvem. Závěr slovenské části programu patřil souboru Vršatec z Dubnice nad Váhom. v části věnované českým zemím podal tentokrát nejslabší výkon Slovácký soubor písní a tanců z Kyjova, jenž místo tanců z Kyjovska, jimiž tak upoutal v sobotu, předvedl tance z Uherskobrodska a ty v jeho podání nevyzněly. Zbývající dva české soubory zanechaly naopak příznivější dojem. Klas z Kralic na Hané předvedl tanec "Rostó, rostó, rostó" a Soubor písní a tanců kpt. Jaroše z Mělníka ukázky tanců ze středních Čech. v programu se dále představily zahraniční soubory se zkrácenými čísly z dopoledního pořadu. Závěr, jehož se zúčastnili všichni účinkující, podtrhl základní ideu XXIV. Folklórneho festivalu ve Východné.
      Pořadatelé vydali k festivalu také gramodesku "Pri prameňoch krásy", jež nás letos seznamuje s folklórními projevy dětí z celého Slovenska. k úspěchu festivalu přispěly také propagační materiály, pružně vycházející zpravodaje a Programový[/] bulletin. Přes nepopiratelný úspěch však letošní XXIV. ročník Folklórneho festivalu Východná zůstal poněkud ve stínu ročníku minulého. Jan Krist

Detva 1977 [obsah]

Pořady letošního XII. ročníku Folklórních slavnosti pod Poľanou se uskutečnily ve dnech 8.-10. července. k nim patřily i dvě výstavy, instalované v Domě kultury A. Sládkoviče, kresby a obrazy národní umělkyně Márie Medvecké a "Zvonce a spiežovce" ze šumiacké sbírky Mikuláše Gigace. Mária Medvecká se představila především jako malířka své rodné Oravy, ale byla zde zastoupena díla i z jiných národopisných oblastí Slovenska. Druhá výstava ukázala vybrané exponáty bohaté sbírky uvedeného sběratele, jež obsahuje kolem 500 kusů. Ve dnech 6.-8. července probíhala soutěž výrobců gajd nazvaná "Gajdy - instrumentum excellens FSP 77" o cenu zesnulého slovenského etnomuzikologa dr. Ladislava Lenga, kterou připravil dr. Ivan Mačák. Cílem soutěže, jejíž dva předchozí ročníky byly věnovány fujarám, byla snaha o udržení a rozvíjení tohoto hudebního nástroje a vytváření podmínek pro jeho uplatnění v současnosti. Výsledkem soutěže bylo udělení ceny šesti autentickým výrobcům gajd, udělení dalších tří cen a odměnění všech účastníků diplomem. Vítězům soutěže patřil sobotní dopolední program "Gajdy", který se zaměřil na ucelený výklad o historii[/] a funkci gajd, o jejich výrobcích a interpretech. Ukázky gajdošů doplňoval odborný text a diaprojekce, bohužel ne vždy synchronní s textem.
      Ale vraťme se ještě k pátečním pořadům. v pořadu "Piesne moje, piesne" (autoři Štefan Turňa a Vojtech Tátoš) vystoupily mužské a ženské folklórní skupiny ze středního Slovenska. Jejich repertoár tvořily vesměs vícehlasé sbory typické pro tuto oblast. Hlavním večerním pořadem byla "Svatba na Detve" autorů. Igora Kovačoviče a Veroniky Goliánové. v jednotlivých částech detvanské svatby od zvaní až po svatební veselí vystupovali členové místních souborů a skupin. Je opravdu pozoruhodné, s jakým zaujetím se dovedli občané Detvy zapojit do "svého" pořadu a vůbec nakolik jsou zde ještě folklórní projevy - ať už autentické nebo souborové - živé. Stálo by jistě za zjištění, jak je tomu i v jiných místech konání folkloristických festivalů, např. ve Východné nebo Strážnici, chceme-li jmenovat jen ty nejznámější. Možná by ss osvětlily mnohé zajímavé vztahy a vazby mezi původním prostředím a inovacemi, které přináší festival, třeba i negativními.
      V sobotu odpoledne probíhala krátká vystoupení některých souborů v areálu obce pod názvem "Roztancovaná Detva" (připravil Ing. Vladimír Polívka).
      Programy dětského folklóru se vždy setkávají s ohlasem u obecenstva. Letošní pořad se soustředil na ukázky pěveckého a hlavně hudeb

313

ního žánru, odtud také název "Hudáčkovia" (autor Ing. Marian Veselský j. Představily se v něm 4 dětské muziky se sólisty: Zornička ze Zvolena, ZDŠ Terchová, Goral z Hladovky a muzika z Čierného Balogu-Medveďové. Všechny se vyznačovaly dobrou úrovní s předpoklady dalšího úspěšného rozvoje.
      Tradiční detvanský pořad "Medailóny" je určen tvorbě jubilujících předních amatérských souborů. Letos se návštěvníci seznámili s desetiletým souborem Marína ze Zvolena a dvacetiletým Urpínem z Banské Bystrice (autoři pořadu Mária Mázorová a Ján Husárik, vedoucí obou[/] souborů). Oba soubory čerpají především z folklórních tradic Horehroní a Podpoľaní, které ztvárňují do scénické podoby. Soubor Marína předvedl kromě párových tanců jmenovaných národopisných oblastí ukázky tanečního folklóru z Liptova (malá taneční forma Ponad fľašu) a Zemplína (párový tanec Večaričok idze). s poněkud jinými výrazovými prostředky pracuje soubor Urpín, v jehož choreografickém pojetí shledáváme více stylizovaných prvků. Dokazuji to například tance s tematikou Slovenského národního povstání: dívčí tanec Svitanie a společný tanec Návrat. Divácky působi[/]

Dětská hudecká muzika souboru Zornička ze Zvolena. Detva, okr. Zvolen.
Foto I. Nováček 1977.

vý byl i řemeslnický tanec z Ľubietové Debnári idú. "Orava" s podtitulem "audiovizuální scénická freska o lidové kultuře regionu Orava" - tak nazval Ing. Viliam Gruska svůj pořad, který byl vyvrcholením sobotního večera detvanských slavností. Pořad sám by si snad zasloužil samostatnou recenzi, ale soustřeďme se jen na jeho hlavní momenty. Už jen jeho příprava. Orava jako svébytná národopisná oblast severního Slovenska nebyla dosud prezentována v takové šíři na pódiích našich festivalů. z velkého počtu účinkujících vystupovala převážná většina ve scénickém začlenění poprvé. Šlo vesměs o vesnické folklórní skupiny z dvaceti míst Oravy, které bylo nutno v mnohých případech stmelovat přímo v terénu, třeba lidové hudby. Přípravnému kolektivu se tak podařilo vykonat velký kus záslužné práce, která obvykle nebývá patřičně doceňována, a oživit množství cenného materiálu, jeho bude jistě využito i v příštích ročnících slavností.
      Z těchto možností vycházel také námět pořadu a jeho scénická realizace. Ve spojení s přírodním prostředím koncipoval autor ukázky společenského života kraje. Zdůraznil těžké životní podmínky, hlad a nezaměstnanost, které vedly k hromadnému vystěhovalectví do ciziny. Vedle těchto sociálních momentů sledoval divák bohatý zvykoslovný a obřadní folklórní projev Oravy, který v podání vesnických skupin působil vpravdě autentickým dojmem. k vytvoření plastického obrazu

314

oravské lidové kultury přispěla i členitá scéna detvanského amfiteátru. Jednotlivé bloky pořadu spojovaly textové vstupy, k nimž autor použil poezii P. O. Hviezdoslava (v podání národního umělce V. Záborského) a terénní nahrávky. Při recitaci, ale i v jiných částech pořadu, se promítaly na čelní plátno diapozitivy nebo částí filmů pro dokreslení přírodního prostředí a života lidu.
      Z hlediska dramaturgického probíhala první polovina pořadu v plném diváckém zaujetí, zatímco druhá polovina byla více rozvleklejší, takže celý pořad byl časově neúnosný. Zcela neorganicky působilo zařazení Slovenského ľudového umeleckého kolektivu v závěru pořadu, jehož vystoupení narušilo autentický charakter pořadu. I přes uvedené nedostatky lze považovat "Oravu" za jeden z nejzdařilejších pořadů letošní Detvy, a to zejména pro jeho objevitelský přínos v oblasti folklóru a průkopnický přístup ve scénickém zpracování za použití audiovizuálních prostředků.
      Viliam Gruska byl ideovým autorem také dalšího pořadu "Prišli hostia noví". Tento typ pořadu byl uveden na detvanském pódiu poprvé a měl za úkol představit divákům činnost málo známých a začínajících vesnických folklórních skupin, které jsou organizovány většinou pod místními kulturními a osvětovými orgány. Jejich vystoupení bylo zaměřeno na folklórní projevy spojené s pracovními a svátečními příležitostmi. Viděli jsme zvyky při okopávání brambor (Ochodnica), při od[/]chodu do žní (Bzenica), při stříhání ovcí (Bacúch), svatební zvyky a obyčeje předváděly folklórní skupiny z Horného a Dolného Vadičova a z Hriňovských Lazů. Opět je třeba vyzvednout vysokou autentičnost jejich folklórního projevu i vhodný způsob scénického podání.
      Podle úspěšného loňského příkladu byl i letos připraven program z vystoupení sólistů, skupin a souborů zahraničních Slováků a Čechů pod názvem "Sokolia čeľaď" (autoři dr. Ondrej Demo, prom. hist. Stanislav Dúžek, CSc., prom. hist. Svetozár Švehlák). Autoři usilovali o prezentaci sympatického jevu u našich krajanů v zahraničí: udržování a rozvíjení tradičních folklórních forem[/] v podmínkách nového prostředí. Je samozřejmé, že jejich vystoupení je nutno hodnotit jinými měřítky než tvorbu domácích souborů. Ale přesto bylo zajímavé srovnání zahraničních souborů evropských zemí (Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávie, Francie), které převzaly některé prvky lidové kultury své země, se soubory z amerického kontinentu (USA, Kanada), jež prostředí a velká vzdálenost od původního zdroje nutí k pouhému kopírování a napodobování produkce slovenských a českých souborů.
      Závěrečný dvojprogram festivalu "Detva 77" byl věnován umělecké tvorbě středoslovenských folklórních souborů (autor Vladimír Ky

"Zavíjanie nevesty" v podání folklórní skupiny z Dolního Vadičova. Detva, okr. Zvolen. Foto I. Nováček 1977.

315

seľ). v jeho první samostatné části nazvané "Baníci" zhlédli diváci kompozici na motivy hornického folklóru v podání bratislavského souboru Gymnik, který vystupoval jako host festivalu. Stylizované choreografické pojetí hornického folklóru vycházelo z terénních výzkumů a všech dostupných materiálů. Druhá část nazvaná "Vo sviatočnom rúchu" patřila známým souborům ze středního Slovenska: dva místní soubory, Detva a Podpoľanec, Mostár z Brezna, Partizán ze Slovenské Ľupče, Marína ze Zvolena, Považan z Považské Bystrice, Rimavan z Rimavské Soboty, Bezkyd z Turzovky, Rozsutec ze Žiliny, Polana ze Zvolena. Jejich vesměs dobrá choreografická, scénická i pohybová úroveň svědčí o soustavném a cílevědomém rozvoji našich souborů v rámci zájmové umělecké činnosti. Některé z nich byly vybrány také pro III. celostátní přehlídku folklórních souborů ČSSR v Košicích.
      Letošní XII. ročník detvanských slavností se vyznačoval početností a pestrostí různých druhů pořadů. Vedle stylizovaných souborových forem jsme měli možnost hodnotit také autentické folklórní projevy, které dokazují, že autentický folklór v některých oblastech středního Slovenska stále žije. Charakteristickým rysem detvanských festivalů je i snaha o uvádění nově pojatých typů folklórních pořadů, jako například letošní "Orava". Jiří Pajer[/]

Gajdy instrumentum excellens [obsah]

Od roku 1975 se pořádají v rámci Folklórnych slávností pod Poľanou v Detvě soutěže výrobců lidových hudebních nástrojů. Jedním z iniciátorů této myšlenky, jakož i spoluzakladatelem tradice slavností, byl předčasně zesnulý slovenský etnomuzikolog dr. Ladislav Leng, jehož jméno nesou též ceny udílené při soutěži.
      Dosavadní dva ročníky soutěže byly věnovány výrobcům fujar a již dnes možno říci, že se podařilo výrazně podnítit zájem o výrobu fujar a de facto odstranit akutní nebezpečí zániku umění výroby tohoto nástroje na Slovensku.
      V rámci letošního již XII. ročníku detvanských slavností byla připravena soutěž výrobců gajd o cenu dr. Ladislava Lenga. Přípravy soutěže se ujal velmi pečlivě dr. Ivan Mačák (Slovenské národné múzeum, Bratislava), kterému se podařilo v rámci soutěže realizovat široce založený týmový výzkum. Tento výzkum spojený s fotografickou, filmovou a zvukovou dokumentací zahrnoval na 600 otázek včetně psychologických, sociologických a lékařských testů. v týmu odborných pracovníků pracovali etnografové, muzikolog, sociolog, psycholog, lékař, dokumentátoři. v relativně krátkém čase prošel každý účastník soutěže postupně sítem projektovaných otázek a vyšetření, které přinesou nesporně velice cenné a přesné informace a souhrn konkrétních fakt o zkoumaných jedincích i jejich životním[/] a společenském prostředí. Zároveň vytvoří velmi seriózní základnu pro nový projekt výzkumu a jeho další rozvinutí. O poslání a výsledcích výzkumu bude jistě autory projektu pojednáno v odborném tisku a lze již nyní předpokládat řadu zajímavých podnětů a objektivních závěrů.
      Vedle týmu odborníků byl základním článkem výzkumu každý zúčastněný výrobce gajd, který svým výrobkem, svou osobností a zodpověděním množství otázek se podílel na práci, která z mnoha hledisek pomůže zhodnotit a prohloubit poznání v tak závažné oblasti lidového umění Slovenska, jakou je cílevědomě rozvíjená tradice výroby lidových hudebních nástrojů a tím i tradice lidové hudby.
      To je neobyčejně cenná deviza soutěže, která zároveň poskytuje zúčastněným výrobcům příležitost ověřit si správnost technologických postupů, dosaženou zvukovou i výtvarnou kvalitu výrobků, poznat případné omyly, načerpat nové zkušenosti a podněty. Již sám fakt, že vyhlášení soutěže probudilo zájem o zhotovení nových instrumentů a že někteří jedinci po 20-30 letech se znovu vrátili ke gajdám, je pozitivním a nadějným výsledkem.
      Soutěže se zúčastnilo 14 převážně autentických výrobců. Ačkoliv na Oravě v současné době žije ještě těměř desítka gajdošů, z nichž většina si dudy sama vyrobila, soutěže se letos zúčastnil jen jeden autentický výrobce s dvojhlasými gajdami tradičního provedení (ladění "Es").

316

Všichni ostatní výrobci pocházeli ze středního Slovenska a předložili do soutěže trojhlasé gajdy s dvojitou předničkou a s jedním hukem. Vyskytl se též nástroj se třemi piskory v hlavě předničky. Zvuková kvalita nástrojů byla hodnocena podle zvukových nahrávek pořízených- před odevzdáním nástroje. Byla vcelku vyrovnaná s menšími individuálními odchylkami, kolísající intonace některých nahrávek byla převážně způsobena fyzickým stavem hráče, klimatizací nástroje v době ladění, individuálním způsobem hry apod. Ladění trojhlasých gajd bylo v 6 případech +_ "Bé", 3 nástroje byly v "H", 1 v "As", 2 "F-Fis", 1 v "Es". Výtvarné zpracování nástrojů až na výjimky odpovídalo tradičnímu pojetí, ve zdobení bylo uplatňováno vylévání cínem; vbíjení mosazných plíšků do dřeva, řezbářské a soustružené zdobení píšťal, řezbované hlavičky kozlíčků zdobené mosaznými plíšky, ale též velmi dovedně vybíjené. U některých nástrojů se projevila menší citlivost při kombinaci různých způsobů zdobení a užití nesourodého materiálu. z nedostatku mosazného plechu uplatnili někteří výrobci materiál z plechovek od konzerv apod. Základní technologie stavby nástrojů odpovídala většinou tradičním postupům včetně volby materiálu, což bylo též jednou z podmínek soutěže. Na rozdíl od většiny měchů, vyrobených tradičním způsobem srstí dovnitř, vyskytlo se několik nástrojů, u nichž bylo použito kůže se srstí na vnější straně. Strojky (piskory, frčáky) byly vesměs ze[/] třtinové nebo bezové trubičky se vříznutým jazýčkem. Někteří výrobci prokázali neobyčejnou řemeslnou dokonalost a až puntičkářskou preciznost v celkovém zpracování nástroje a zejména ve výzdobě, někteří bohužel i za cenu stylové nejednotností výzdoby.
      Některé současné problémy výrobců signalizují potřebu vhodného usměrnění jejich práce. v tomto směru by bylo patrně prospěšné při příštích soutěžích výrobců lidových hudebních nástrojů v Detvě instalovat vždy alespoň malou, avšak názornou výstavku vybraných nástrojů z muzejních sbírek a s potřebnou dokumentací. Dnešním výrobcům a zájemcům by se poskytl patřičný vzor a vhodný příklad k následování v souladu s podmínkou soutěže, podle níž "pri konštrukcii a tvare gájd sa musia výrobcovia pridržiavať historického odkazu tých typov, ktoré sa používali na Slovensku. Časti nástroja sa môžu vyrobiť z takých materiálov, ktore výrobca považuje za primerané a sú v súlade s miestnou tradíciou ...".
      Podaří-li se zvýšit počet vyrobených gajd, stoupne patrně i počet gajdošů a pak bude zřejmě vhodné uvažovat též o soutěži interpretů a -podnícení zájmu o hru na gajdy, neboť interpreti nebudou pak většinou totožní s výrobci.
      Soutěž výrobců slovenských gajd o cenu dr. Ladislava Lenga v Detvě 1977 byla první svého druhu v historii tohoto lidového hudebního nástroje patrně nejen v Českoslo[/]vensku. v odborné komisi pracovali: zasloužilý umělec Karol L. Zachar, předseda komise, dr. Ivan Mačák, Josef Peško, doc. ing. Otakar Pokorný, Josef Režný, Svetozár Stračina. Smyslem soutěže bylo neodradit žádného z výrobců, ale naopak podpořit zájem o další výrobu nástrojů v duchu starých gajdošských tradic, zdůraznit cit a smysl pro materiál, jeho vhodné použití a zpracování, obrátit pozornost i k hledání starých nástrojů a jejich součástí. z těchto hledisek bylo v prvém ročníku soutěže výrobců gajd jistě i správné udělení ceny šesti autentickým výrobcům gajd i udělení dalších tří cen, jakož. i odměnění všech účastníků diplomem, finanční a věcnou odměnou.
      Soutěž patrně vytvořila dobré předpoklady pro přetrvání a pokračování gajdošských tradic na Slovensku, stala se nesporně významným impulsem pro rozšíření zájmu o hru na gajdy i v souborových podminkách. Příležitostí k bilancování vývoje všech dobrých záměrů a dosažených cílů bude asi již příští ročník, který se má zaměřit znovu na fujary a gajdy. v plánu budoucích ročníků velmi záslužné a podnětné soutěže je počítáno se zaměřením pozornosti i na další hudební nástroje slovenského lidového instrumentáře. Josef Režný

317

Západoslovenské folklórne slávnosti - Myjava 1977 [obsah]

V príjemnom prostredí myjavského amfiteátra sa začiatkom júna (10.-12. 6. 1977) už po druhý krát uskutočnili podujatia a programy pod hlavičkou Západoslovenských folklórnych slávností (ZFS) a Mierových slávností. Tohto roku boli venované 60. výročiu VOSR.
      Možno len znova chváliť nápad programovej komisie preniešť sídlo ZFS z Krakovian - Piešťan do Myjavy. Počnúc od výtvarne pekne riešeného amfiteátra, zasadeného do tesného susedstva stromov, cez príjemný lesopark - promenádu - s tanečným parketom, so stánkami, možnosťou zábavy i odpočinku až po dobré ubytovacie možnosti pre usporiadateľov i účinkujúcich, je Myjava nesporne vhodnejším a dôstojnejším stánkom vrcholnej prehliadky folklóru z celého územia západného Slovenska, než predchádzajúce Krakovany - Piešťany.
      Novým prvkom XVIII. ročníka ZFS boli nescénické podujatia - výstava prác z výšivkárskej obce Čataj (pripravovatelia - J. Paličková, V. Gruska, M. Bagiová) a výstava zo zbierky zberateľky Márie Hollánovej z Dolných Orešian (pripravovatelia znova J. Paličková a V. Gruska). Obe výstavy mali po stránke výberu materiálu, inštalácie i sprievodných textov (napr. v prípade zberateľky Márie Hollánovej boli niektoré exponáty zbierky uvedené priamou citáciou, čím sa načrtol živý obraz o láskyplnom vzťahu zberateľky a vecí)[/] veľmi dobrú úroveň. Profilová výstava z obce Čataj citlivo zdôrazňovala najsilnejší a najhodnotnejší, teda i najprofilovejší prejav výtvarnej kultúry obce - výšivku, ornament.
      K nescénickým podujatiam možno prirátať aj prezentáciu ornamentníkov (pripravovateľka J . Paličková, návrh V. Gruska) - vlastne dvadsaťtri zástav z dvadsiatych troch západoslovenských obcí, ktoré ako kontrast k predchádzajúcim dvom výstavám predstavili skôr súčasný výtvarný prejav, dosiaľ živý na západoslovenskej dedine. Boli súčasne dobrý m výtvarným doplnkom areálu amfiteátra.
      Program "Prvý raz medzi nás" (autorka H. Jurasovová) uviedol folklórne skupiny prvý krát účinkujúce na ZFS. Hlavným zámerom bolo podnietiť činnosť novovzniknutých folklórnych skupín a dať príležitosť skupinám, ktoré dlhšiu dobu nemali možnosť zúčasniť sa na ZFS. Mimo tohto záslužného cieľa i program dosahoval dobrú úroveň - niektoré skupiny nezaostali ani za osvedčenými nositeľmi folklórnych tradícií z klenotnicového programu.
      Najlepšie vysokoškolské súbory zo Západoslovenského kraja (Ekonóm, Gymnik, Technik, Zobor, Ponitran) sa predstavili v samostatnom programovom bloku s názvom "Nesieme vám" (autor J. Blaho, spolupráca M. Veselský). Pútavo choreograficky i réžijne pripravený úvod, uvádzanie programových blokov "vyznaniami" vedúcich jednotlivých súborov a dobrý záver umocnili priaznivý do[/]jem celku, napriek tomu, že program miestami skĺzal do jednoduchého striedania čísel bez výraznejšieho režijného zásahu.
      Ústrednou témou klenotnice - niesla názov "Pieseň dlaní" -, ťažiskového programu ZFS (autor J. Lehocký, odborná spolupráca V. Feglová), bola oslava práce roľníka. Zoradenie programových blokov - práca - zvyky, piesne a tance, ktoré ju sprevádzali - začalo dosť nezvykle mlatbou a končilo dožinkami, tento postup mal však svoje inscenačné opodstatnenie hlavne kvôli záveru.
      Napriek starostlivej dlhodobej príprave, ktorá dá usporiadateľom takéhoto typu programov vždy dosť "zabrať, zvlášť ak ide o prípravu programu postaveného na prevažne nových číslach, ako bolo i v prípade myjavskej klenotnice, napriek slušnému dramaturgickému výberu a presvedčivej interpretácii (i keď sa našli slabšie miesta, zvlášť tam, kde dominujúcou zložkou bolo slovo, skĺzajúce k naivnému divadlu; možno samostatný program postavený len na naivnom výraze by stál za pokus, tu však táto tendencia pôsobila skôr rušivo), program dostatočne nevyznel ako celok. Poškodila mu nekvalitná technika - osvetlenie, ale predovšetkým ozvučenie - pri dlhších časových plochách postavených na slove divák dobre nerozumel textu a strácal kontakt s dejom.
      Podobné nešváry technického charakteru ublížili aj programu "Nedeľa" (Prehliadka tichej krásy V.),

318

ktorý bol dôraznejšie než v predchádzajúcich ročníkoch postavený okrem vizuálnej zložky i na sprievodnej zložke slovnej. Program bol priamym vývinovým pokračovaním prehliadok uvedených v Krakovanoch a vo Východnej, ktorých pôvodnou náplňou boli ukážky krojov a ľudového výtvarného umenia. v tomto ročníku šlo autorovi (V. Gruska, odborná spolupráca O. Danglová, D. Luther) o zachytenie, rekonštrukciu atmosféry sviatočného nedeľného dňa na dedine - začínajúceho ráno krmením statku a končiaceho večernými pochôdzkami mládeže. Výtvarná stránka - kroje, rekvizity - bola oživená autentickým slovným (nahrávky rozprávačov z terénu) a tanečno-spevným prejavom. Nápaditému programu by miestami pomohlo zredukovanie inak samostatne veľmi hodnotnej slovnej zložky (nahrávky rozprávačov, uskutočnené v teréne), ktorá však bez výraznejšej vizuálnej podpory zanikla, k čomu prispela okrem nedostatočného ozvučenia aj rozptyľujúca atmosféra v amfiteátri.
      Prvá časť súťaže ľudových hudieb a sólistov v hre na hudobné nástroje - "Zahraj mi muzika pekne`' (autor O. Elschek) sa uskutočnila už vo februári 1977 v Brezovej pod Bradlom. Takže diváci na Myjave uvideli až druhú časť súťaže - prehliadku víťazov - najlepších interprétov. Rozdelenie súťaže pomohlo my.javskému programu, ktorý mohol byť s odstupom času lepšie pripravený a bol tak hodnotným prehľadom súčasného stavu ľudových hu[/]dieb a sólistov na západnom Slovensku.
      Pôvodným zámerom programu "Pozdravy priateľov" bolo spoločné vystúpenie folklórnych súborov zo susedných socialistických štátov a tak internacionálne oslávenie 60. výročia VOSR. z organizačných dôvodov sa síce program zúžil len na Maďarsko (súbor Lajtha László zo Šoprone), dva hosťujúce kraje z našej republiky (súbor Opavica z Ostravy a súbor Partizán zo Slovenskej Ľupče) a domáci súbor Kopaničiar z Myjavy, ale dobrá úroveň programu naplnila pôvodný zámer.
      Zaujímavá bola konfrontácia práce jednotlivých súborov s pôvodným domácim folklórnym materiálom u maďarského súboru dôraz, zvlášť u sólistov, nielen na ovládnutie tanečnej techniky, ale predovšetkým tanečného štýlu; u moravského súboru veľmi čisté krokové variácie, nezabiehajúce do zbytočných choreografických zložitostí; u stredoslovenského súboru zas veľmi dobrá choreografia a kostýmy.
      Veľkým kladom tohoročného XVIII. ročníka ZFS bola aktivizácia nových folklórnych skupín, nových interprétov a podnietenie výstavnej činnosti vychádzajúcej z miestnych tradícií. Samotné programy a podujatia boli v pravom slova zmysle vrcholnou prehliadkou ľudového umenia na západnom Slovensku. Oľga Danglová

Národopisné slavnosti "Dolní Lomná 1977" [obsah]

Slezské národopisné slavnosti se konaly v Dolní Lomné u Jablunkova ve dnech 10. a 11. září 1977. Jako obvykle je uspořádala Osvětová beseda v Dolní Lomné s podporou ministerstva kultury ČSR a ve spolupráci s krajskými a okresními orgány v Ostravě, ve Frýdku-Místku a v Karviné. Programy slavností zajišťovala programová komise, kterou již několik let úspěšně vede prof. Bedřich Havlíček. Pořadatelům se podařilo vytvořit dobrý programový kolektiv, v němž pracují významní pedagogové, vedoucí folklórních souborů i folkloristé z regionu.
      Sobotní odpoledne otevřely hostující soubory pořadem "Pozdravy přátel". Soubor Barvinok při JRD Mier v Kamience v okrese Stará Lubovňa pěstuje především místní ukrajinský folklór, má však v repertoáru i slovenský a širší ukrajinský materiál. Sympaticky působila zvláště pěvecká složka. Taneční skupina zaujala chorovody, mužskými sólovými tanci, děvčata též obřadními kroji. Choreografické postupy skupina užívala většinou podle vzorů vyspělých sovětských souborů, vždy je však nestačila zvládnout stylově ani tech nicky. Hudebnímu doprovodu udávaly ráz harmoniky a mandolíny.
      Neobvyklým dojmem působil Komorní folklórní soubor Karla Krasnického z Prahy, složený většinou z profesionálních muzikantů. Jihočeské písně za doprovodu elektrofonických varhan, flétny a violoncel

319

a (ojediněle i dud) vyznívaly prostě a emocionálně, soubor však naznačoval spíše obrozenecké pěstování lidového zpěvu než sepětí písně s původním vesnickým prostředím. Karel Krasnický se tedy pokouší osobitě rozvíjet styl, který pěstuje Chorea Bohemica a zvláště skladatel Jaroslav Krček; tím se ostatně inspirují i jiná tělesa, např. brněnská skupina Otakara Pokorného.
      Goralský folklór v pořadu reprezentovaly dva soubory z Polska. Ondraszek ze Szczyrku vede učitel Janusz Kobza. Hudecká čtyřka zaujala stylovým projevem, tanečníci[/] předvedli točivé i figurální tance, např. "šustaný", goralské cifry apod. Soubor Sędzioły ze Żywce (vedoucí Jan Gonsiorek) předvedl v rozvinutých choreografiích cechovní tance a zvyky a seriál figurálních tanců. Hudební skupině dodávalo na říznosti štrajchové obsazení, v němž vedle houslí dominovaly trubka a klarinet.
      Hostující soubory ještě doplnilo Intermezzo cimbálové muziky souboru Radhošť z Rožnova pod Radhoštěm, které připravili Ivan Bělohlávek a Jaromír Štrunc. Souběžně probíhal na vedlejším pódiu u říčky Lomňanky pořad "Javorový, Ostrý [/]

Soubor Porubka z Ostravy-Poruby. Dolní Lomná, okr. Frýdek-Místek.
Foto J. Tomeš 1977.

gruníček rozkošný", který připravil Pavel Rusek ze sociálních motivů v lidové tvorbě na Jablunkovsku.
      Místnímu regionu byl věnován závěrečný sobotní pořad "Těšínsko vás vítá", který na pódiu Křínov připravil Boleslav Slováček se souborem Slezan z Českého Těšína a s novým nadějným kolektivem Jackové z Jablunkova. Podle tištěného programu sem měl být přiřazen i hostující soubor ze Slovácka; jeho nepřítomnost jen přispěla k dramaturgickému sevření a regionálnímu vyhranění pořadu. Zahájil Slezan cimbálovou muzikou s primášem Miroslavem Kyjonkou, zpěvy mužů a tancem kolomajkou. Boleslav Slováček se představil svatební písní "Jedem vozy za vozami" a párovým valčíkovým tancem, který předvedl se svou manželkou.
      Překvapením pořadu a vůbec celých Slezských slavností v Dolní Lomné bylo vystoupení mladého souboru Jackové z Jablunkova. Kolektiv vznikl nedávno, v roce 1975, při místním Kulturním domě, svůj název přijal po městských jablunkovských tzv. jackovských krojích. Mladý kolektiv, v němž pracují hlavně děvčata, vede Boleslav Slováček. Formuje se však i mužská taneční skupina a cimbálová muzika s primášem Milanem Czontalou. Soubor uvedl např. obřadní tanec "požehnaný", figurální tance, zpěvy děvčat aj.
      Závěr pořadu patřil Slezanu, který se představil goralským blokem z Těšínských Beskyd. Pásmo "ověnžoků" otevřeli chlapci písní "Ej, vy še, děvčata, něvydotě". Stylu ověn

320

žoku se podřídila i muzika, která hrála doprovod v hudeckém obsazení. Pořad vrcholil mužským odzemkovým tancem, kterému se po legendárním beskydském zbojníkovi říká Ondráš. Po písních "Vy hukvaldští páni" a "Ty Ondrašku ..." tanečníci předvedli odzemkové skoky a taneční cifry s valaškami.
      Pro nedělní dopoledne připravily Anna Buroňová a dr. Hana Podešvová pořad dětského folklóru "Hrajeme si s dětmi od jara do zimy". Vycházely z citátu Jana Vyhlídala, který v knize Naše Slezsko předznamenal kapitolku o dětských hrách a zábavách veršem: "Člověk je stvořen k práci jako k letu ptáci". Ze studia slezského folklóru totiž poznal, že v dětských hrách se skrývá v mnoha podobách základní lidská činnost - práce. Autorky rozčlenily pořad podle ročních období, aby zobrazily život a hru dětí v ukázkách z celého roku.
      Jarní blok zahájila dětská cimbálová muzika Lidové školy umění v Ostravě-Porubě; mladí muzikanti překvapili nejen svým počtem, ale i smyslem pro citlivý a technicky poměrně vyspělý přednes. Soubory Doubravěnka a Dombrovánek z Orlové předvedly taneční scénky Helička, Smaženica a Královničky. v letním bloku vystoupily děti souboru Mionší z Dolní Lomné s hrami znázorňujícími sušení sena. Dívčí soubor Porubka při ZDŠ v Ostravě-Forubě předvedl scénku Husopasky a ukázku dožínkových tradic s uplatněním tanců, např. kolomajky. Po[/]rubka s cimbálovou muzikou Lučinka otevřela i podzimní blok scénkami Mák a Trnka, na ně navázal Dombrovánek ukázkami her pasáčků v scénce Pečení kobzolí. v závěrečné zimní částí dominoval Dombrovánek dětskými hrami ve scénce "Na mu kušu - to je zima" a hlavně v choreograficky rozvinutém zpracování masopustních her a zábav s uplatněním tradičních masek a tanců. v závěrečné veselici působily neorganicky valašské polky, které pořad negradovaly, ale spíš oslabily účinek předcházejících scének.
      Druhý dopolední pořad "Zahrajte muziky na pěknú notečku" připravil[/] Václav Stuchlý. Původně mělo jít o přehlídku cimbálových muzik, k prospěchu pořadu jsme však viděli i jiná nástrojová obsazení. Milým překvapením bylo vystoupení gajdoše Pavla Zogaty, s nímž hrál jako "skřipek" jeho vnuk Jiří Zogata. Gajdoš Zogata zaujal diváky svým muzikantským i zpěváckým výrazem, projev mladého houslisty byl proti tradičnímu zemitému pojetí jemnější a zatím postrádal goralskou drsnost. Se Zogatovou kapelou zatančili točivý tanec ověnžok manželé Dana a Jaromír Gelnarovi, Druhou původně neohlášenou hudbou byl Komorní folklórní soubor Karla Krasnického

Soubor Jackové z Jablunkova. Dolní Lomná, okr. Frýdek-Místek.
Foto J. Tomeš 1977.

321

Gajdoš Pavel Zogata z Bukovce. Dolní Lomná, okr. Frýdek-Místek.
Foto J. Tomeš 1977.

z Prahy se zpěváky Janou Kloudovou a Janem Dobešem. Uvedli jihočeské a západočeské písně, zvláště však zaujal dudácký projev Karla Krasnického.
      Těžiště pořadu patřilo cimbálovým muzikám. Kapela souboru Ostravica z Frýdku-Místku zahájila písněmi z Gruně, doprovodila dívčí sbor; středoslovenské variace podle Jána Gašpara-Hriska hrál na cimbál Vladislav Turek. Temperamentně a výrazně zněl kysucký čardáš "Ked som išel z vojny domov". Cimbálová muzika Ostravica se představila jako výborný a ztmelený kolektiv, který má smysl pro souhru, dynamiku, stylové odlišnosti a je i technicky vyspělý. k výkonu muziky nepochybně přispívá i vervní pojetí hry primáše Josefa Pavlána. Závěr patřil lidové hudbě Jozefa Gini z Opavy, kterou doplnil cimbalista Jan Rokyta. Cikánští muzikanti pocházejí z Prešovska, proto i po svém trvalém prestěhování na Opavsko pěstují cikánskou a východoslovenskou muziku. Uvedli slovenské a rumunské "vlašiko", východoslovenský tanec "do šaflíka", táhlou cikánskou píseň "Ty dnes musíš zemřít" a cikánský čardáš. Jejich projev byl stylově i technicky vytříbený a osobitým výrazem zaujal hlavně primáš Jozef Giňa.
      Nedělní pořady v Dolní Lomné provázel drobný, ale , vytrvalý déšť,

322

takže nakonec odpadly programy na pódiu Lomňanka, všechno se soustředilo na hlavní scénu na Křínově. Vytrvale vyhrávala jen krojovaná dechovka Mistříňanka ze SvatobořicMistřína. I přes nepřízeň počasí se odpoledne po průvodě uskutečnil hlavní pořad slavností "Nerozborná hradba"; autorsky jej připravil dr. Jaromír Gelnar. Byl věnován 60. výročí VŘSR. Po znělce jej symbolicky zahájil Slezský soubor písní a tanců Mionší při Osvětové besedě v Dolní Lomné, a to mužským odzemkovým tancem s valaškami - Ondrášovým skokem. Ukrajinský soubor z východoslovenské Kamienky přednesl píseň "Prapor miru" a tanec "hopak". Ostravica uvedla tanec "starodávný", Slezan "těšiňok", Mionší z Dolní Lomné figurální tance, Radhošť valašské halekačky a tanec "zatáčaný", taneční pásmo zopakovali Jackové z Jablunkova. Za doprovodu Zogatovy gajdošské muziky zatančili manželé Gelnarovi ověnžok. Soubor Slezan uvedl pásmo Andulinky, sborové zpěvy děvčat a doprovodil zpěváka a tanečníka Boleslava Slováčka. Radhošť uvedl dívčí valašský tanec, soubor Sibica PZKO z Českého Těšína ukolébavky a zvyky při narození dítěte. Skupina Karla Krasnického zopakovala písně v podání J. Kloudové. Slezan uvedl scénku Věnce, Barvinok tanec "chustecko

Dětský soubor Dombrovánek z Orlové ve scénce Masopust.
Dolní Lomná, okr. Frýdek-Místek.
Foto J. Tomeš 1977.

323

vý", Radhošť valašský odzemek. v souvislejším vystoupení Kysučanu z Čadce jsme viděli figurální tance, zpěvy a halekačky děvčat a kysucký čardáš. Pěvecká složka souboru Barvinok zazpívala slovenské a ukrajinské písně, taneční skupina uvedla dívčí letní hry a tance. Muzika Radhoště předvedla ukázku v podání hudecké trojky. Ve snaze učinit pořad pestrým střídal autor poměrně. rychle vystoupení jednotlivých souborů, což však na druhé straně tříštilo jeho spád a plynulost. A tak kromě Kysučanu z Čadce obsahově, dramaticky a kompaktně vyznělo nejlépe závěrečné vystoupení polského souboru Sędzioły z Żywce. Ve scénce "Na pasionku" se bohatě rozehrála jeho hudební, pěvecká i taneční složka. Po úvodních halekačkách (ne příliš vhodně doprovázených hrou na okarínu) jsme slyšeli ukázky hry na pastýřské trouby, goralskou hudeckou a gajdošskou muzikú, žertovné popěvky, pastýřské tance, vynikající odzemky, tance "zajonc", "šustaný" a hajduky. Polský soubor divákům nejvíce přiblížil zemitost a mnohotvárnost goralské folklórní tradice, která je společná polskému, slovenskému i českému lidu v oblasti západních Karpat.
      Sympaticky je možno přivítat pokus pořadatelů vyhodnotit vystoupení zúčastněných souborů a nejlepší ocenit diplomy. Proto celé slavnosti sledovala s tímto záměrem tříčlenná porota. Udělila diplomy za stylovost folklórního projevu Pavlovi a Jiřímu Zogatovi, za působivé hudební aranžování dětské cimbálové muzice[/] z Ostravy-Poruby, za tvůrčí přínos souboru Karla Krasnického z Prahy, za souhru hudební a taneční složky Slezanu z Českého Těšína, za techni ku předvedení skladeb Mistříňance, za nejlepší celkový dojem souboru Ostravica. Výčet oceněných působí trochu diplomaticky, možná porota mohla diplomy i šetřit, na druhé straně nedocenila působivost a přínos nového souboru Jackové z Jablunkova. Vyhodnocování úrovně souborů je však možno pokládat za dobrý počin, který může přispět k zvýšení programové náročnosti i společenské prestiže Slezských národopisných slavností v Dolní Lomné. Josef Tomeš

Milotice 1977 [obsah]

Miniaturní folklórní festival, který proběhl už počtvrté dne 21. srpna 1977 v Miloticích u Kyjova, je znám především na Hodonínsku. Lze jej charakterizovat jako přehlídku nejlepších a nejaktivnějších folklórních skupin kyjovského Dolňácka. Pořadatelé (Okresní kulturní středisko v Hodoníně a Klub Místního národního výboru v Miloticích) založili tradici této přehlídky na myšlence dát příležitost vesnickým folklórním skupinám vystoupit před širší veřejností, vzájemně konfrontovat výsledky své činnosti a obohacovat svým vystoupením kulturní život obyvatel hodonínského okresu. Charakteristickým rysem vesnických[/] skupin vystupujících na milotické přehlídce je to, že jejich činnost se soustřeďuje především kolem míst ních zvykových a kulturních příležitostí. z toho pak vyplývá i vlastní přístup k scénickému zpracování folklóru.
      Na letošní přehlídce v Miloticích byly zastoupeny obce Vacenovice, Milotice, Svatobořice-Mistřín a Ratíškovice. Pásma, s nimiž jednotlivé skupiny vystoupily, měla jedno společné: Byla založena na volné sestavě lidových písní a tanců z oblasti kyjovského Dolňácka. Stylizace se tu objevovala jen v úměrné míře a taneční i pěvecké projevy působily především svou bezprostředností. v takové atmosféře dovedl divák prominout dílčí nedostatky, způsobené malou zkušeností některých tanečníků a zpěváků s vystupováním na veřejnosti.
      V souvislosti s milotickou přehlídkou (i dalšími lokálními folklórními slavnostmi) vyvstává otázka, jak charakterizovat způsob prezentace folklóru, jak jsme viděli kupříkladu u skupin z Vacenovic, Ratíškovic, Milotic, Mistřína a Svatobořic? Patrně tu už nelze hovořit o autentickém projevu v užším slova smyslu, ale o vrstvě, která vychází z autentického folklóru a tvoří jakýsi mezičlánek mezi ním a stylizovaným folklórem. Nabízí se i úvaha o dalším zaměření činnosti vesnických folklórních skupin. Měl by se prosadit názor, aby těžiště .práce těchto kolektivů zůstalo v místě, kde členové folklórní skupiny žijí. Tyto kolektivy by měly být iniciátory a

324

nositeli tradičních zvyků a slavností, podílet se na činnosti Sborů pro občanské záležitosti, měly by obohacovat kulturní život své obce. Jejich repertoár by měl důsledně vycházet z lokálních a regionálních kulturních tradic, a to nejen písňových a tanečních. Úzké zaměření na taneční projevy vede totiž mnohdy k tomu, že skupiny mají pocit, že s domácím materiálem nevystačí, a hledají východisko v přebírání lidových písní a tanců z jiných, etnograficky dokonce odlišných regionů. Bude namístě v široké míře obrátit pozornost na oblast rodinného a výročního zvykosloví, které skýtá možnost dosti pestrého výběru i uplatnění řady folklórních žánrů. Tyto projevy jsou členům skupin většinou známy z autopsie a jsou jim tedy blízké. Využívání této složky lidové kultury na scéně má sice své zvláštnosti, nemusí však vždy vést k umělecky náročné stylizaci. Takový přístup by umožnil ve větší míře ukázat také krojové bohatství jednotlivých obcí a regionů, které zejména na Slovácku doposud máme. Jde koneckonců o to, abychom ukazovali především lidovou tradici živou a životaschopnou. z lidové tradice je ovšem nutno vybírat. I když šíření nejmladší písňové vrstvy je přirozené, nemělo by dojít - jak se stalo například při letošních soutěžích, které proběhly v rámci podlužáckých slavností v Tvrdonicích - k jejímu nadužívání. Starší písňový repertoár i tradicí vytvořené normy interpretace lidové písně (i tance) toho kterého regionu by neměly upadnout[/] ani u nejmladší generace v zapomenutí. Na tomto úseku mají organizátoři folklórních slavností velkou zodpovědnost pro budoucnost. I to je výrazem systematické péče i lidové umění.[/]
      Milotická přehlídka byla tedy užitečná a po více stránkách poučná. Tradice, která tu byla založena, má své opodstatnění a neměla by uhasnout. Václav Frolec[/]

VÝSTAVY

Lotyšské lidové umění [obsah]

V řadě výstav, popularizujících lidové umění národů Sovětského svazu, připravil Etnografický ústav Moravského muzea ve spolupráci s Lotyšským muzeem v přírodě v Rize k 60. výročí VŘSR výstavu Lotyšské lidové umění.
      Výstava je koncipována jinak, než jak jsme zvyklí u akcí s tímto názvem. Důraz při ní není kladen na tradici - té se jen dotýká, jen aby ukázala na inspirační zdroje. Atmosféru muzea přibližují výborné fotografické záběry, z krojů jsou vystaveny dva celky, soubor jednotlivých součástí, starobylé šperky, najdeme tu interiérové tkaniny, džbány, dřevěné nádobí a nářadí. Hlavní na výstavě jsou však práce členů kroužků lidové tvořivosti, Kroužky jsou organizovány při domech kultury, regionálních muzeích a školách. Tu se jim dostává odborného vedení, vhodných prostor a umožní se jim získat[/] potřebný materiál k práci, Při počtu obyvatel Lotyšska, jen o málo větším než má Jihomoravský kraj; je členů kroužků na 10-11 tisíc. Muzeum v přírodě samo organizuje dva, jeden tkalcovský, jeden kovozpracující.
      Každý člen musí nejprve zvládnout starou pracovní techniku, ať již tkalcovskou, či hrnčířskou - od dobývání hlíny po vypalování nádob, nebo zpracování dřeva a pletení košíků; zpracování kovů se často spojuje se zhotovováním šperků z jantaru. Dále si musí osvojit lidovou ornamentiku, resp. barevnost. Výrobky mohou být přesnou kopií starých předmětů toho s oblibou využívají muzea k expozičním účelům, aby se neničily vzácné exponáty - nebo jsou jejich variantou, či se hledá pro ně nové uplatnění ve shodě se současnou módou. Popularizují se ve zvláštních výstavách. Rižské muzeum jich samo pořádá ročně na deset - dvanáct, kromě oblíbeného prodejního

325

Z výstavy Lotyšské lidové umění. Brno.
Foto A. Sedláková 1977.

jarmarku o první sobotě a neděli v červnu, kde si zájemci mohou takřka v nepřeberném bohatství vybrat; letos jarmark navštívilo na 23 tisíc lidí. Když mají výrobky úspěch, dostane se kroužku čestného názvu "lidové studio". Dnes je jich v Lotyšsku 24 a 2500 jejich členů je vyznamenáno čestným titulem mistr lidové výroby. Nejlepší práce se zakupují do sbírek muzeí.
      Jestliže to všechno víme, nepřekvapí nás plynulý, přechod od tradice k současné tvorbě a zachování lotyšského lidového charakteru bez sklouznutí do svérázného kýče; spíše se mu obdivujeme. A přiznejme se, se závistí. Vzpomeňme např. na výstavky prací členek výboru žen u nás, často v oblasti krásné tradiční výšivky, kolik se tu najde nevkusu a kýče. Ba mnohdy samy vyšívačky, pracující pro ÚLUV, rozlišují práci pro tuto instituci a pro místní zájemce. Na výstavě v EÚMM jsou vynikající právě textilie, složité vzorem i střídáním barev, ať jsou zhotoveny kteroukoliv technikou, starobylým tkaním na kartičkách nebo na stavu, či pletené na jehlicích.
      Výstava předvádí pravděpodobně jen malý úsek současné tvorby, jak jinak ani být nemůže. Přesto by se měla vrýt do paměti právě pro příklad, který dává. Kéž najde následovníky také u nás. Miroslava Ludvíková

326

Súčasné poľské ľudové umenie v Bratislave [obsah]

Poľské informačné a kultúrne stredisko v Bratislave v posledných rokoch vyvíja mimoriadne veľkú iniciatívu aj z hľadiska etnografie. Akcie poriadané strediskom sú zamerané najmä na oblasť tradičného a súčasného poľského ľudového umenia. z tohto hľadiska bola v roku 1976 stredobodom pozornosti výsta­ va rezbárskych diel ľudového umelca slovenského pôvodu majstra Andreja Gomboša, ktorý pochádza z Jurgova na poľskom Spiši. v nasledujúcom roku usporiadalo stredisko výstavu s podobným zameraním. Vystavovali sa diela celej rezbárskej školy Andreja Gomboša. Pri tejto príležitosti sa prezetnovali nielen tradičné rezbárske dieľa ľudových umelcov z oblasti poľského Spiša, ale aj možnosti a výsledky tvorby v podmienkach súčasnej Poľskej ľudovej republiky.
      Poľská ľudová republika venuje pozornosť nielen rozvoju profesionálnej, ale aj amatérskej a ľudovej tvorivosti. Prehľad o tvorbe súčasných poľských ľudových umelcov poskytuje výstava diel poriadaná Poľským informačným a kultúrnym strediskom v júni 1977 v spolupráci s Poľským etnografickým múzeom vo Varšave.
      Najväčší rozvoj ľudového umenia v Poľsku sa datuje v období druhej polovice 19. storočia, kedy dochádza k uvoľneniu feudálneho útlaku na vidieku. s prejavmi ľudového umenia sa stretávame v interiéri a archi

Polské lidové vystřihovánky na výstavě v Bratislavě.