národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1978 - ČÍSLO 1

KRITÉRIA VÝBERU MANŽELSKÉHO PARTNERA NA KYSUCIACH
(Na základe materiálu z obce Riečnica) [obsah]


      PETER SALNER, Národopisný ústav SAV, Bratislava
      Proces výberu manželského partnera neodráža len vlastný akt výberu, ale je determinovaný aj širšími spoločenskými a hospodárskymi súvislosťami. Analýza procesu nám pomáha aj pri porovnávaní vzťahov v rodine (tak v rámci jednej generácie, ako aj medzi generáciami rodičov a detí) a v celom spoločenstve.
      Výber manželského partnera prebieha v dvoch základných rovinách:
      a) subjektívno-emocionálnej, ktorá odráža subjektívne kritériá. Jej sledovanie patrí predovšetkým do oblasti psychológie, preto jej budeme venovať len okrajovú pozornosť;
      b) v rovine objektívno-spoločenskej; jej jednotlivé zložky sú determinované a kontrolovateľné spoločenstvom, v ktorom mladí ľudia žijú. Tejto rovine budeme venovať prvoradú pozornosť.1) Na konkrétnom materiáli z obce Riečnica sa pokúsime analyzovať jednotlivé[/] zložky procesu v období do roku 1945. Zameriavame sa najmä na roky 1919-1945, ku ktorým sa viažu najúplnejšie údaje z matriky i väčšina výpovedí informátorov. Podľa možností využívame aj materiál starší, najmä matričné údaje z rokov 1896-1918.
      Získaný materiál, týkajúci sa kritérií výberu manželského partnera v uvedenom období, možno rozdeliť do ôsmich skupín: 1) sociálno-triedny pôvod; 2) ekonomický aspekt; 3) náboženský pôvod partnerov; 4) lokálny pôvod partnerov; 5) možnosti usídlenia po sobáši; 6) stav partnerov; 7) vek a vekový rozdiel medzi partnermi; 8) vzdelanie partnerov.
      1) Sociálno-triedny pôvod
      V období pred rokom 1945 bolo v Riečnici dominantným zdrojom obživy poľnohospodárstvo, spojené často s chovom oviec a dobytka.

1

Významnú úlohu zohrávali aj doplnkové zamestnania, najmä práca s drevom (drevorubačstvo, šindliarstvo; furmanka). O ich význame svedčí, že v prípade potreby slúžili šindle ako plnohodnotné platidlo v miestnych obchodoch a krčmách. Iným zdrojom peňažných príjmov bol predaj prebytkov poľnohospodárstva a chovu, realizovaný zvyčajne na týždenných trhoch v Čadci. Trvalé zamestnanie v priemysle a iných neagrárnych sférach bolo zriedkavým javom.2) Ako vyplýva z tab. 1, viac ako 90 % mužov a 98 % žien bolo priamo alebo nepriamo závislých na poľnohospodárstve. Len 40 osôb (6,15 % obyvateľstva) malo dominantný zdroj príjmov z iných odvetví. Boli to najmä robotníci (6,46 % mužov, 1,23 % žien) . Pritom prvý údaj o sobáši robotníka nachádzame v matrike až roku 1931, žena-robotníčka sa objavuje dokonca roku 1941.
      Podľa profesionálneho zloženia možno predpokladať vyššie vzdelanie či kvalifikáciu len u malého počtu osôb. Časť z nich pritom nepochádza z obce, len tu našli manželského partnera. z triedneho hľadiska môžeme Riečnicu považovať za obec relatívne homogénnu, v ktorej prevláda roľnícky element. Malá profesionálna a triedna diferenciácia spôsobila, že sledované kritérium nemohlo zohrať na tomto stupni rozvoja výroby dôležitejšiu úlohu.
      Tabuľka 2 presnejšie kvantifikuje sobáše medzi príslušníkmi rôznych profesionálnych skupín, čím nám umožňuje utvoriť si obraz o sobášoch mimo roľníckej triedy. Výraznejšie rozdiely sociálneho charakteru však vyplývajú zo stratifikácie v najpočetnejšej triede - roľ[/]níctve. Ich vplyv na výber partnera rozoberieme v následujúcej časti.
      Tabuľka 1
      Profesionálne zloženie obyvateľov Riečnice3) (1919-1945)

*
      Čísla v zátvorke označujú počet rodákov z Riečnice. Spolu je to 68,31 % mužov a 68,00 % žien, v neroľníckych zamestnaniach 9,00 % Riečničanov a 2,26 % riečnických žien.
      2) Ekonomický aspekt
      Ekonomický aspekt výberu partnera patril =v minulosti k najdôležitejším kritériám. v Riečnici sa názory informátorov na túto problematiku rôznia, sobáše pre majetok zohrávali v kapitalistickej spoločnosti významnú úlohu.

2

      Tabuľka 2
      Sobáše podľa profesií4) (1919-1945)

      Podľa informátorky E. P-ovej (1889) sobáš jej dohodli rodičia, pričom budúceho manžela prakticky nepoznala. Ako povedala, "muž bol dobrý gazda, chodil len za boháčkami, Oni však bývali na planom mieste, žiadna tam nechcela íst". Manželovi rodičia potrebovali pracovnú silu do gazdovstva (mali 5 malých detí, len jej budúci manžel bol už dospelý). Preto mu rodičia začali hľadať nevestu sami: "Oni potrebovali len robotníčku. A ja som bola naučená robiť, veď som od ôsmich rokov slúžila. Moji rodičia nerozmýšľali, ja som bola chudobná, výbavu som nemala."
      V.Š-ová (1928) : Na otázku, či pozná prípady, že rodičia bránili mladým ľuďom, odpovedala: "Samozrejme, že boli také prípadi. . . . že z jakích príčin? No z ruoznich. Aj pre majetok, aj že sa im ňepáčela, že mala zlé vlastnosti ňejaké, lebo čo. No lenže veččinou to bolo pre ťie majetki, vjeťe, že je chudobná, lebo čo". A ak rodičia nesúhlasili, situácia sa riešila "podľa[/] toho, jako boli silní. No aj sa zobrali, aj bolo zle. Lebo odišli ňiegďe od ňich do sveta, alebo ... no ale vo veľa prípadoch sa to rozišlo, že ňedovolili".
      Na druhej strane viacerí informátori zastávali opačné stanovisko. Podľa nich, keď mládenec si chcel zobrať chudobnejšiu dievčinu, ale aj naopak, rodičia síce hundrali, ale inak nenútili mladých ľudí k sobášom proti ich vôli.
      Názory informátorov sa diametrálne odlišujú, preto sa túto otázku pokúsime objasniť podrobnejšie.
      Sobáš a príchod nevesty do rodiny manžela (ktorý na území Slovenska prevládal) bol okrem iného dôležitým ekonomickým momentom. Nevesta prinášala do novej rodiny okrem vlastnej pracovnej sily aj určitý majetok vo forme vena a výbavy. Život v rodine manžela umožňoval členom jeho rodiny a ich prostredníctvom aj celému spoločenstvu kontrolu nevestinho vybavenia. Zvyčajne ho tvorili predmety každodennej potreby (kompletné vrchné a spodné oblečenie, posteľná a stolná bielizeň) , niekedy aj nábytok (truhla a podobne) 5) a pracovné nástroje. Pravdepodobne možnosť verejnej kontroly spôsobila, že rozsah a obsah výbavy patril k najnormatívnejším javom ľudo­ vej kultúry.
      Veno sa chápe ako "majetok, ktorý žena alebo jej rodina poskytuje mužovi na úhradu nákladov, spojených s manželstvom",6) prípadne ako určitú formu dohody, ktorá špecifikuje prínos nevesty.7) Je to teda podiel na majetku svojej vlastnej rodiny, ktorý nevesta niekedy dostáva aj vo forme podielu z pôdy.8)

3

      V Riečnici možno celkový prínos nevesty rozdeliť do štyroch častí: VENO (zvyčajne krava, niekoľko oviec), VIPUACKA (tj. podiel na majetku svojej rodiny), DAR (výbava) a napokon ZADAŇIE (dary, ktoré dostala nevesta od svadobných hostí).9)
      Iná situácia nastáva, keď muž prešiel bývať do rodiny ženy. PRÍŽENKÁR, ako ho volali v Riečnici, dostával podiel z majetku svojej rodiny zvyčajne hneď, a nie až pri celkovej deľbe. Podiel mu vyplácali v peniazoch, nikdy nedostával pôdu. Na prížienky odchádzali predovšetkým mužovia z mnohodetných alebo chudobných rodín a usídľovali sa v rodinách, kde bol prebytok pôdy a nedostatok mužských pracovných síl.10) Postavenie prížienkára v novej rodine bolo ťažké.
      Ako vidno, ekonomický aspekt zohrával pri výbere partnera významnú úlohu. Informátori, ktorí ju popierajú, narodili sa takmer bez výnimky v polovici 20-tych rokov dvadsiateho storočia. Ich skúsenosti a zážitky sa teda vzťahujú predovšetkým na obdobie z konca tridsiatych až prvej polovice štyridsiatych rokov. Údaje o sobášoch, v ktorých ekonomický aspekt zohrával úlohu determinantu, pochádzajú od informátorov vekovo starších. Jedinou výnimkou bola citovaná V.Š-ová. z toho možno usudzovať, že v Riečnici sa takéto sobáše vyskytovali, ale v určitom období (domnievame sa, že práve koncom tridsiatych rokov) sa prestali objavovať. Ako faktor ich zániku by mohli pôsobiť vplyvy kapitalistickej industrializácie, ktoré sa začali prejavovať práve v uvedenom období. Začalo sa s výstavbou cesty (dokonče[/]nej roku 1942), ktorá zlepšila spojenie obce s okolím. Možnosť zamestnania na jej výstavbe využili v prvom rade sociálne najslabšie vrstvy obyvateľstva, ktoré boli v najväčšej miere postihnuté majetkovo nerovnými sobášmi. Pravidelný zdroj peňažných príjmov a zlepšenie ekonomického postavenia sa u týchto vrstiev odrazilo vo zvýšenej nezávislosti na pôde. Dochádza k zmene statusu v určitej časti obyvateľstva, ktorej príslušníci aj po ukončení stavby cesty hľadali pracovné príležitosti mimo poľnohospodárstva, a teda aj mimo obce.
      Tabuľka 3
Vzrast počtu robotníkov v Riečnici11) (1919-1945)

      Ďalším dôvodom, prečo ekonomický aspekt nebol vždy výrazne pozorovateľný, spočíva v spôsobe hospodárenia. v Riečnici sú polia rozložené v podobe malých parcel v celom chotári obce. Súvislé plochy polí sú výnimkou. Neprejavovala sa teda snaha spájať jednotlivé majetky sobášom, preto mali mladí ľudia vo svojom výbere určitú slobodu. Domnievame sa, že v tomto prípade možno v plnej miere aplikovať Engelsovu tézu, podľa ktorej v kapitalizme "manželstvo zostávalo triednym manželstvom,

4

ale vo vnútri triedy sa zúčastneným do určitej miery priznávala sloboda voľby."12)
      3) Náboženský pôvod partnerov
      Otázka jednoty náboženského pôvodu partnerov zohrávala za kapitalizmu dôležitú úlohu, no v Riečnici sme sa s týmto faktorom prakticky nestretli. v záznamoch cirkevnej matriky je v rokoch 1896-1945 uvedený len jeden prípad sobáša osôb rôzneho vierovyznania (roku 1921) .
      Je otázne, či uvedený stav je dôsledkom náboženského postoja obyvateľov, alebo pôsobil fakt, že okolie Riečnice bolo s výnimkou niekoľkých židovských rodín takmer výlučne katolícke. Vo výpovediach informátorov sme sa nestretli s prejavmi náboženskej neznášanlivosti.
      4) Lokálny pôvod partnerov
      S riešením otázky lokálneho pôvodu partnerov sú úzko späté problémy ekonomického, sociálneho a psychického charakteru. Odchodom z obce sa jednak sťažuje proces asimilácie[/] v novom prostredí (strata okruhu priateľov, prechod do novej rodiny), jednak sa vyžaduje iné riešenie pri deľbe majetku ap. Proces adaptácie v novom prostredí môže byť navyše zhoršený skutočnosťou, že obyvatelia mnohých obcí bývajú k príšelcom naladení nepriateľsky.13)
      Obyvatelia Riečnice si vyberali manželských partnerov v prvom rade z vlastnej obce a z dedín v blízkom okolí. v rokoch 1896-1918 boli manželskí partneri z 13 obcí, v rokoch 19191945 už z 20 obcí. To svedčí o postupnom vzraste kontaktov, ktorý sa prejavil najmä v rokoch 1946-1967 (manželskí partneri zo 45 obcí). Vo všetkých troch časových obdobiach sa Riečničania sobášili Ien s obyvateľmi šiestich obcí, uvedenými v tab. 4.
      Časť materiálu naznačuje, že v minulosti v Riečnici existovala tzv. endogamia koncov, tj. že obec bola rozdelená na dve časti { horný a dolný koniec), Vzťahy medzi obyvateľmi boli často až nepriateľského charakteru. Svedčia o tom niektoré údaje informátorov, prejavy výročného zvykoslovia (bitky pri stavaní májov
      Tabuľka 4
Rodiská manželských partnerov (1898-1945)

5

ap.). Uvedený stav by sa mal odrážať aj v procese výberu manželského partnera. Ak by bola táto hypotéza správna, čiastočný alebo úplný výpadok celej polovice partnerov opačného pohlavia z predpokladanej paradigmy by vyžadoval iné stabilné riešenie. Úlohu opačného konca by nevyhnutne museli prebrať niektoré z blízkych obcí. Hypotézu, ktorú potvrdzovali výpovede informátorov len do určitej miery, sme sa pokúsili potvrdiť kvantitatívne na základe údajov z matriky. Pretože nie je možné identifikovať presné usídlenie všetkých obyvateľov obce, všímali sme si len tie osoby, ktorých priezviská sa zhodujú s menom dvora. Sledovali sme 10 dvorov z dolného a 10 dvorov z horného konca v období 1919-1945. Tak sa nám podarilo určiť totožnosť oboch partnerov v 158 sobášoch (tj. 48,62 % všetkých sobášov) .
      Údaje tab. 5 vyššie uvedenú hypotézu síce stopercentne nepotvrzujú (už preto, že ne[/]obsahujú všetky sobáše obyvateľov Riečnice), ale stavajú ju na reálny podklad. Úlohu dolného konca pri výbere partnera na hornom konci preberajú obyvatelia Terchovej, úlohu horného konca zas obyvatelia Novej Bystrice. v ostatných skúmaných ukazovateľoch sú výsledky proporcionálne rovnorodé. Kvantitatívne rozdiely medzi oboma koncami môžeme vysvetliť jednak rôznymi stupňami hustoty obyvateľstva, ale aj tým, že na dolnom konci sa rozpad tradičných veľkých rodín prejavuje intenzívnejšie a v jednom dvore sa objavujú väčšie počty priezvísk.
      Vzťahy medzi koncami Riečnice sa prejavujú v materiáli rôzneho charakteru. Výber manželského partnera zohráva úlohu významného determinantu. Rozdiely si môžeme vysvetliť ako dôsledky odlišných životných podmienok a rozdielov v názorových orientáciách bohatšej centrálnej obce (dolný koniec) a v priemere chu
      Tabuľka 5
Sobáše obyvateľov dolného a horného konca (1919-1945)

6

dobnejšieho rozptýleného kopanicového osídlenia (horný koniec).
      V niektorých etnicky zmiešaných oblastiach sa riešenie lokálneho pôvodu partnerov spája s národnostnou alebo (na Slovensku len výnimočne) s rasovou otázkou. v Riečnici, ako sa zdá, nevyústili do vážneho problému. Dedina leží v kontaktovej zóne slovensko-poľskej a medzi týmito etnikami sa neprejavujú väčšie kultúrne či jazykové hranice.
      5) Možnosti usídlenia po sobáši
      Sobáš je nielen predpokladom utvorenia novej rodiny, ale zároveň pre jedného či obidvoch partnerov znamená aj vytrhnutie z pôvodného a prechod do nového prostredia. Prejavujú sa tri formy riešenia:
      a) Patrilokálne usídlenie sa v tradičnom roľníckom prostredí vyskytovalo najčastejšie a bolo aj najbežnejším riešením v Riečnici. Vyplývalo z celkového spôsobu výroby. Prínos ženy sa neobmedzoval len na veno a výbavu. ale v prvom rade je prínosom jej pracovná sila.15)
      b) Matrilokálne usídlenie sa v Riečnici objavovalo pomerne často. Hoci postavenie prížienkára v rodine ženy bolo často horšie než postavenie nevesty,16) v mnohých rodinách bolo najvhodnejším riešením: Podľa A. Š. (1913) "keď mal oťec aj peť sinou, zvejčia ostávali doma. Jak sa kemu trafelo, prauda, prižeňiť, tak sa priženil. Jak ňie, tak zostali doma, po jednom sa žeňeli, ňiekedi aj tria boli v jednom dome ožeňeni. A gaždovali dohromadi".[/]
      c) Posledným variantom je utvorenie osobitnej rodinnej jednotky bezprostredne po sobáši. v tradičnom roľníckom prostredí k nemu dochádzalo len za výnimočných okolností, pretože bolo ekonomicky najnáročnejšie. Jeho predpokladom bola ekonomická samostatnosť mladomanželov, a teda čiastočná alebo úplna deľba majetku, resp. vyplatenie členov rodiny. v Riečnici dochádzalo k deleniu majetku aj za života rodičov, bežnejšia však bola deľba až po ich smrti. v niektorých rodinách "postupňe sa oddeľovali braťia, keť mal už vjac ďetí, sa odd'elel. Dostala sa mu ňejaká izba, odďelelo sa mu kúsek majetku a gazdoval sám" (A. Š., 1913): Hospodárska samostatnosť teda neprichádzala hneď po sobáši a nie vždy sa spájala aj so sídelnou samostatnosťou.
      6) Stav partnerov
      V tradičnom roľníckom prostredí bol cirkevný sobáš jedinou možnou a spoločenstvom uznávanou formou uzavretia manželstva. Cirkevné predpisy zakazovali rozvod, takže z paradigmy možných partnerov boli vylúčené všetky zosobášené osoby, ktorých partner žil. Do úvahy prichádzali len slobodné alebo ovdovelé osoby opačného pohlavia.
      Najrozšírenejšou formou sú sobáše dvoch slobodných ľudí, ale ani sobáše ovdovelých (so slobodnými alebo navzájom) nie sú žiadnou výnimkou, veď tvoria takmer 15 % všetkých sobášov. v 10,75 % ide o sobáš slobodného s vdovcom. Ako vyplýva z analýzy týchto prípadov, spoločenstvo používalo pri ich hodnote

7

      Tabuľka 6
Sobáše ovdovelých (1896-1945)

ní iné kritériá ako pri sobášoch slobodných. Pri rozhovoroch s informátormi sme sa nestretávali s odsúdením často ani v prípadoch, keď boli rozdiely medzi partnermi výrazné a pri sobášoch slobodných odsudzované. Rozbor takýchto sobášov v matrike poukazuje na niekoľko skutočností:
      a) Do druhého manželstvá so slobodným partnerom vstupujú častejšie muži (8,25 %) ako ženy (2,50 %). To len potvrdzuje úlohu ženy v riečnickej rodine.
      b) Ovdovelí (muži aj ženy) sú v 82,89 % prípadov starší ako ich slobodní partneri.
      c) Vekové rozdiely medzi partnermi sú nepriamym dokladom, že pri výbere partnera zohrával dôležitú úlohu ekonomický aspekt. v 15 prípadoch bol muž o 15 a viac rokov starší (v manželstvách dvoch slobodných len v siedmich) . Ťažko možno inak pochopiť sobáš 72-ročného vdovca s 28-ročnou ženou alebo manželstvo s vekovým rozdielom 31 rokov. Bolo by však zjednodušením považovať ekonomický aspekt za jedinú alebo hlavnú príčinu týchto manželstiev.17) Pri riešení tejto otázky nevy[/]hnutne pôsobil komplex ekonomických, sociálnych, psychických a iných faktorov.
      7) Vek a vekový rozdiel medzi partnermi
      Vek a vekové rozdiely patria k najľahšie kontrolovateľným aspektom. Preto sú najčastejšie komentované členmi spoločenstva a pri porovnávaní tradičného a súčasného stavu informátori najčastejšie komentovali práve tento aspekt.
      Väčšina informátorov sa zhodla z názore, že pred rokom 1945, resp. pred rokom 1918 sa ženy vydávali v podstatne mladšom veku (po dvadsiatke už boli považované za "staré"), zatiaľ čo muži sa ženili neskôr ako v súčasnosti.
      Ako vyplýva z tab. 7, 8, 9, údaj o veku žien nemôže byť správny. Vo vekovej skupine 16-20 rokov sa vydáva 31,19 % žien, teda ani nie jedna tretina, zatiaľ čo vo vekovej skupine 21-25 rokov je 44,33 % všetkých žien. Určitým medzníkom môže byť reálne vek 25 rokov, nie 20 rokov. Vek mužov pri vstupe do manželstva zodpovedá predpokladom informátorov. z objektívnych príčin (základná vojenská služba) nemohli vstupovať do manželstva skôr.

8

      Tabuľka 7
Vek osôb, vstupujúcich do manželstva18) (1896-1945)

      Pri hodnotení partnerov spoločenstvom zohráva významnú úlohu vekový rozdiel medzi nimi, Podľa predpokladov informátorov muži boli takmer vždy starší ako ženy a vekový rozdiel bol väčšinou primeraný, tj. nepresahoval 10 alebo dokonca 15 rokov. s nesúhlasom spoločenstva sa stretali prípady, v ktorých žena bola staršia, najmä keď rozdiel presahoval 5 rokov.
      Tabuľka 8
Priemerný vek osôb, vstupujúcich do manželstva (1896-1941)

9

      Tabuľka 9
Osoby vstupujúce do manželstva podľa vekových skupín (1896-1945)

      Závery tab. 10 v podstate potvrdili údaje informátorov. v 65,63 % je muž starší, z toho len v 4,33 % prípadov rozdiel presahuje 10 rokov. Pomerne vysoké je percento sobášov, v ktorých žena je staršia ako muž, pričom v 7,45 % je rozdiel väčší ako 5 rokov (v štyroch prevyšuje 10 rokov). Najbežnejšie sú prípady, že muž j e starší o 1-5 rokov. 8) Vzdelanie partnerov
      Len malá časť obyvatelstva obce ukončila viac ako šest tried. Školská dochádzka bola len v zime, "od novembra do Ďura, pretože od Ďura sme už museli pást" (E. P-ová, 1889) . Podľa spomienok viacerých informátorov J. Poništ, zvaný Jánoška, bol 29 rokov richtárom, hoci[/] nevedel písať a len s námahou sa podpísal. Mnohí starší obyvatelia obce sú dodnes negramotní.
      Údaje z tab. 1,2 ukazujú, že nemohlo byť rozšírené ani vzdelanie profesionálne. Vzdelanie ako kritérium výberu partnera preto nezohrávalo v Riečnici vážnejšiu úlohu.
      Záver
      Uvedené kritéria výberu manželského partnera a formy ich riešenia tvoria rámec, prekročenie ktorého je síce možné, ale nie tolerované. Podľa miery prekročenia "hranice spoločenskej tolerancie"19) nasledujú sankcie. Ich rozpätie sa podľa závažnosti pohybuje od výsmechu (vek, vekové rozdiely) až po vylúčenie z rodiny alebo spoločenstva (ekonomický aspekt, v niektorých oblastiach náboženský pô­ vod partnera) .

Poznámky
1.
      F. ENGELS zdôrazňuje, že "právo slobodnej volby (partnera - P. S.) sa zastavilo pred neznesiteľným nárokem, ktorý si osobovala staršia generácia, pred[/]

      Tabulka 10
Vekové rozdiely medzi partnermi (1898-1943)

10

nárokom rozhodovať o těle, duši, majetku, šťastí i nešťastí mladšej generácie". (MARX, K. - ENGELS, B.: Spisy, zv. 21. Praha 1967, s. 111-112. Aj v iných prácach zdôrazňuje a kritizuje aktívnu účasť príslušníkov staršej generácie na výbere manželského partnera (pozri MARX, ENGELS, LENIN: Žena a společnost. Praha 1973, s. 164; 189 ap.).
2.
      Dôležitú úlohu zohral pravdepodobne fakt, že Riečnica bola pomerne ďaleko od miest a priemyslových podnikov (od Žiliny 29 km, od Čadce 30 km, Krásnej nad Kysucou 14 km), pričom komunikačné spojenia boli velmi slabé.
3.
      Údaje, uvedené v tabuľkách 1-10, sme získali spracovaním údajov z miestnej cirkevnej matriky sobášov.
4.
      Pre zjednodušenie uvádzame len profesie, ktoré nesúvisia s poľnohospodárstvom.
5.
      Súpis tradičnej výbavy prináša napr. SOCHÁŇ, P.: Svadba v Jasenovej (v Orave). Slovenské pohľady. 17, 1897, s. 209-210; CHORVÁT, K.: Slovenská svadba. Slovenské pohľady, 15, 1895, s. 583-585; atd'.
6.
      AŽ (Malý encyklopedický slovník). Praha 1972, s. 132.
7.
      FILOVÁ, B.: Spoločenský a rodinný život. Slovensko, zv. 3, Ľud, časť II: Bratislava 1975, s. 961. v Riečnici ženy tiež mohli dostať pôdu. Ako uvádza V. Š-ová (1928) "keť sa vidala, dostala peňjaze z toho majetku. Ná takisto po dohode z bratmi, keť sa blísko vidala, tak jej mohli aj rolu dať, tak si mohli aj ten majetek zobrať, jako puodu, a keť ďalej, tak peňjaze. Na kolko ten majetek odhadli, tolko jej dali".
8.
      [Údaj chybí]
9.
      Podrobnejšie pozri SALNER, P.: Ekonomický aspekt v súčasnej svadbe. Slovenský národopis, 24, 1976, s. 481-486.
10.
      A. Š. (1913) na otázku, čo priniesol do rodiny ženy, odpovedal: "Nuš ja, abi som tak povedal, ňič. No čo som mal šati a inač žiaden nábitek, ňič". Na otázku, či dostal zem alebo ako ho vyplatili, odpovedal: "Zem teš ňe, lebo tu mali hodňe zeme a to bi mali zbitočne, prauda. Aňi ňedostal som ňič, to zostalo tam".
11.
      Z údajov matriky nemožno vypočítať absolútny počet[/] robotníkov v obci, ale je dokladom postupného rastu robotníckej triedy v Riečnici.
12.
      MARX, ENGELS, LENIN: c. d., s. 189.
13.
      Na Kysuciach je pomerne častým javom, že po sobáši ženy (v menšej miere aj mužov) prijímajú v cudzích dedinách len neradi a často s posmechom. Aj keď po určitom čase splynú s prostredím, ich pôvod sa odráža v prezývkach (PRANDA, A.: Jedinečné, zvláštne a všeobecné v súčasnej kultúre na Kysuciach. Slovenský národopis, 24, 1976, s. 552).
14.
      Od 1. 1. 1963 bola do Harvelky administratívne pričlenená osada Lutiše-Oselnica, ktorá bola dovtedy súčasťou obce Lutiše. Aby sme predišli skresleniu súčasneho stavu, prirátali sme sobáše s obyvateľmi Riečnice (4,62 %, resp. 3,64 %) k Harvelke.
15.
      Podľa V. I. LENINA pri poľnohospodárskej malovýrobe "čím menšia je výroba, tým horšie je zloženie pracovných síl, tým viac prevládajú v poľnohospodárstve ženy". Pozri MARX, ENGELS, LENlN c. d., s. 79.
16.
      Postavenie priženených mužov v rodine sa prejavuje aj v rámci celého spoločenstva. Odráža to aj terminológia z viacerých oblastí Slovenska, ktorá má často posmešný alebo pejoratívny charakter: "išiel za nevestu, obecná kyjanica, svetár, cudzár, trovkár, prisťahovalec" ap. (Etnografický atlas Slovenska, č. 125 (3 Manželskí partneri).
17.
      Informátorka P. I-ová (1902) na otázku, či jej prekážalo, že jej manžel bol vdovec, odpovedala: "Ňje, to uš je osud, že som musela ísť zaň. Mala som druhích. Mala som, že aj druhí chceli ísť v tú chvíľu k oltáru, boli bi skočili aj do Dunajka. Mala som aj troch, štiroch. Ale to jako bi bol smrďel ten istí a tento ňje. Rodičja mi braňeli, že je vdovec a že má dve ďeťi. Matka telo ňe, ale oťec. Chcel ma inďe vidať, ale urobel mi svadbu".
18.
      Do tab. 7-10 sú zaradené len údaje osôb, ktoré sa narodili v Riečnici a vstupujú do svojho prvého m[n]a[n]želstva.
19.
      Uvedený termín (v originále "marginesa społecznej tolerancji") sme prevzali z práce ZADROŽIŃSKA, A.: Zavarcie małžeństva: Warszawa 1974, s. 21.

11

KRITERIEN FÜR DIE AUSWAHL DES EHEPARTNERS IM GEBIET KYSUCE (Aufgrund von Material aus der Gemeinde Riečnica
(Zusammenfassung)

      Der Autor analysiert in der vorliegenden Arbeit die Problematik der Auswahl des Ehepartners in der Gemeinde Riečnica im Gebiet Kysuce. Er konzentriert sich dabei auf den Zeitraum zwischen beiden Weltkriegen (J. 1919-1945), zieht aber nach Möglichkeit auch Material aus der Ende des 19.-20. Jahrhunderts heran. Bei dar Beobachtung dieser Problematik geht der Autor einerseits von den Aufzeichnungen der Kirchenmatrik in der untersuchten Gemeinde, andererseits von den Angaben und Erinnerungen der Ortsbewohner aus.
      Die Auswahl des Ehepartners verläuft in zwei grundlegenden Ebenen:
      a) in der subjektiv-emotionellen Ebene,
      b) in der objektiv-gesellschaftlichen Ebene, deren einzelne Komponenten von der gesamten Gemeinschaft kontrolliert werden. Gerade diese Ebene ist vom ethnographischen Standpunkt [a][ä]usserst interessant und die Verfolgung der einzelnen Faktoren bildet das Kernstück der Arbeit. Es geht um folgende Kriterien der Partnerauswahl:
      1. Soziale und klassenmässige Herkunft. Die Gemeinde war bis zum J. 1945 fast ausschliesslich landwirtschaftlich. Nur 40 Personen (6,15 % der Bevölkerung) hatten eine dominierende Einkommensquelle in anderen Bereichen. Die Partnerauswahl beschränkte sich demnach praktisch nur auf die Bauernklasse.
      2. Der ökonomische Aspekt war bei der Auswahl des Ehepartners in Riečnica sehr wichtig. Darin spiegelt sich die soziale Dif[f]erenzierung im Rahmen der Bauernklasse. In diesem Teil der Arbeit behandelt der Autor auch die Fragen der Mitgift und der Aussteuer.
      3. Die religiöse Abkunft der Partner beeinflusste im traditionellen bäuerlichen Milieu die Partnerwahl bedeut[/][c][s]am. In Riečnica kommen Heiratseintragungen von Personen verschiedener Konfession nicht vor. Dabei ist fraglich, ob hier die Einstellung zur Religion oder die konfessionelle Einheitlichkeit der Gemeinde und ihrer weiteren Umgebung wirksam waren.
      4. Lokale Herkunft des Partners. Die Gemeinde Riečnica war im untersuchten Zeitraum relativ isoliert und so beschränkte sich die Partnerauswahl nur auf Gemeinden in der nächsten Umgebung. Hierbei existierte höchstwahrscheinlich in der Gemeinde eine Einschränkung durch Endogamie, was die Auswahlmöglichkeiten unmittelbar in der Gemeinde einengte und eine stabile Ersatzlösung er forderte.
      5. Die Ansiedlungsmöglichkeiten nach der Hochzeit sind ein Reflex der Produktionsbeziehungen. In Riečnica war die patrilokale Ansiedlung der Neuvermählten vorherrschend, aber auch eine matrilokale Ansiedlung nach der Eheschliessung bildete keine Ausnahme.
      6. Stand der Partner. In diesem Teil behandelt der Autor die Eheschliessungen nach dem Stand der Partner, wobei er die Problematik der Verwitweten beachtet.
      7. Alter und Altersunterschiede zwischen den Partnern sind von der Gemeinschaft leicht kontrollierbar, die auf dieser Basis oft die Partnerschaft wertet. Es zeigen sich jedoch gewisse Unterschiede zwischen den Voraussetzungen der Informatoren und der Wirklichkeit.
      8. Die Bildung der Partner konnte als Kriterium in Riečnica keine wichtige Rolle spielen. Viele Einwohner konnten weder lesen noch schreiben und ebenso war auch eine professionelle Bildung nicht verbreitet.
      Die Arbeit wird durch 10 Tafeln ergänzt, die die quantitativen Beziehungen der untersuchten Erscheinungen anzeigen.
      Übersetzung: A. Hubala

12

Národopisné aktuality roč. XV. - 1978, č. 1

Ve dnech 24. a 25. října 1977 se konal v Regionálním muzeu v Mikulově na jižní Moravě seminář o dokumentaci vinohradnictví a vinařství. Zúčastnili se ho pěstitelé a šlechtitelé révy vinné i badatelé z oboru přírodních[/] a společenských věd z českých a slovenských institucí. v rámci semináře byly předneseny i etnografické příspěvky, které zveřejňujeme v našem časopise.
      Redakce [/]

ETNOGRAFICKÉ ASPEKTY TRADIČNÍHO A SOUČASNÉHO VINAŘSTVÍ -
CÍLE A METODY VÝZKUMU A DOKUMENTACE [obsah]


      VÁCLAV FROLEC, Katedra historie a etnografie filozofické fakulty UJEP, Brno
      Problematika etnografického studia tradičních i současných forem vinohradnictví a vinařství je integrální součástí výzkumu současného venkova - vesnice a městečka. Jde o problematiku velmi složitou, v níž má národopis nezastupitelné místo. Vždyť vinohradnictví a vinařství nepředstavují jen výrobní procesy, ale i zvláštnosti ve způsobu života a kultuře i myšlení lidí, kteří se touto speciální oblastí zemědělské výroby zabývají. Na jiném místě (v monografii "Tradiční vinařství na Moravě. Brno 1974) jsme uvedli, že předmětem národopisného studia vinařství je vinařšká kulturní krajina s charakteristickými přírodními a historickými podmínkami, sídly, stavbami a plužinou, vinařův rok s pracovními činnostmi a používanými nástroji a nářadím, právní a obyčejové vztahy projevující se ve vlastnických a[/] sousedských poměrech, v existenci zvláštního viničného práva, v obyčejových projevech v období dozrávání a sklizně úrody na vinicích i v právu volného nalévání vína vlastní produkce. Nejvlastnější předmět svého studia nalézá národopis ve sledování života vinařů v jeho všedních, svátečních i obřadních příležitostech, v jeho společenských, duchovních i uměleckých projevech. Člověk, krajina, pracovní činnosti a s nimi spojené kulturní hodnoty tvoří základní osnovu etnografického pohledu na vinohradnictva vinařství v jejich tradičních i současných formách.
      Ve vinorodých krajích, jakým je jižní Morava, ovlivňuje vinařství svým způsobem celkový způsob života zdejších obyvatel a odráží se i v kulturních hodnotách, které mají dynamický charakter a jsou v neustálém pohybu. z toho

13

logicky vyplývá, že chceme-li etnograficky poznat úlohu vinařství v životě současné vesnice a městečka, musíme nutně položit těžiště své pozornosti na společensko-kulturní změny probíhající v souvislosti s celkovým ekonomickým rozvojem v daném prostředí. v případě etnografického výzkumu vinařství nemůže jít pouze o popis stavu jednotlivých jevů vinohradnické kultury v té které vesnici nebo městečka v určitém časovém momentu, ale o zachycení procesu vývoje. Výzkum tedy nelze vést v rovině bezprostřední současnosti, dneška, aniž by se přihlédlo k minulosti. z toho myslím jasně vyplý[/]

Vinařský motiv - dřevořezba na dně sudu.

vají i úkoly pro muzejní dokumentaci v této oblasti, která by měla být soustředěna jak na doklady minulosti vinohradnictví a vinařství, tak i na jejich současné formy. Jen takový přístup umožní hlubší analýzu a pochopení úlohy vinohradnictví ve společenských a kulturních procesech a jeho přeměnách v současnosti, Minulost a současnost nelze tedy ve vědeckém výzkumu a dokumentaci od sebe oddělit.
      Je všeobecně známo, že současný obraz našeho vinařství je výsledek staletého vývoje, že tu lze hovořit o staletých tradicích. Současný národopis proto právem klade při studiu vinohradnictví důraz právě na sledování tradice a její funkce v současnosti. v konfrontaci tradičních forem vinohradnické kultury a jejího současného obrazu nejzřetelněji vystoupí a odrazí se specifické rysy přeměn. Taková konfrontace měla by být také základním metodickým postupem při dokumentaci vinohradnictví a vinařství i jejich expozičního vyjádření. Dalším důležitým úkolem, vyvstávajícím v souvislosti se sledováním procesu přeměn ve vinohradnictví a jeho funkce v životě současné vesnice a městečka, bude výzkum a dokumentace hodnotových orientací, v nichž se tyto přeměny výrazně projevují. Vzpomeňme kupříkladu změny ve vztazích, které nastaly na vesnici k půdě jako výrobnímu prostředku. Výzkumy, které jsme realizovali ve vybraných vinohradnických obcích na jižní a jihovýchodní Moravě, zřetelně ukázaly, že zdejší obyvatelé dávají přednost vlastnictví vinohradu před ornou půdou. Mění se pracovní režim (některé práce na záhumenkových vinohradech zajišťuje svý

14

mi prostředky JZD) i účast členů rodiny na vinohradnických pracích apod. Myslím, že by stálo za pokus vyjádřit expozičně tyto přeměny na příkladě vybraných rodin vinohradníků; jinými slovy, při výzkumu a dokumentaci postupovat biografickou metodou, na jejímž základě by se daly na zcela konkrétním materiálu, ústrojně začleněném do širšího ekologického a společenského kontextu, přesvědčivě, bez frázovitosti, ukázat hluboké přeměny na současné vinohradnické vesnici. Takový postup by mohl patrně přispět také k odhalení nových rysů formujícího se socialistického způsobu života v prostředí vinohradnického venkova. Vedle tradičních metod a technik výzkumu i dokumentace bude vhodné uplatňovat i metodu, kterou můžeme označit jako "bodový" výzkum a dokumentace. Jeho podstatou je to, že jednotlivé kulturní projevy sledujeme komplexně. Tzn., vezmeme-li příklad z hmotné kultury, že nářadí, nástroj či jiný doklad jsou pro nás hodnotou, která má předpoklady a schopnost vypovídat nejen sama o sobě, ale také o člověku, který ji vytvořil a užívá. Konkrétněji vyjádřeno: vinný lis, vinohradnický nůž atd. před jeho event. přenesením do muzea nejenže kresebně a fotograficky zachytíme s uvedením jeho rozměrů, názvů atd., ale zaznamenáme (nejrůznějšími technickými prostředky) celkovou situaci prostoru, kde byl předmět uložen, jakou funkci zde plnil, kdo byl jeho výrobcem, kdo jeho majitelem, kdo všechno a za jakých okolností jej používal, jak se ošetřoval a obnovoval, jaký je vztah členů rodiny (z generačního hlediska) k tomuto předmětu (i v případě,[/] že už neslouží svému původnímu účelu) atp. Takový hloubkový způsob výzkumu a dokumentace jevů vinohradnické kultury umožní vytvořit řadu reprezentativních vzorků o sledovaných kulturních hodnotách, které lze dále zobecnit i expozičně vyjádřit.
      V této souvislosti si dovolím připojit několik poznámek k metodice a organizaci dokumentace a sběru dokladů z oblasti tradičního i současného vinohradnictví a vinařství pro muzejní účely. Chtěl bych zvláště upozornit na postup, který zvolili pracovníci Národopisného muzea v Budapešti, kteří provedli hloubkový výzkum a dokumentaci jedné maďarské vesnice (Átány) v severovýchodním Maďarsku. Byl shromážděn bohatý reprezentativní muzejní materiál, obsahující komplexní informace o každém předmětu. Je uložen a evidován jako samostatná sbírka, nazvaná podle zkoumané lokality. Myslím, že to je postup, který budeme

Figurální výzdoba s letopočtem 1840. Kobylí, okr. Břeclav.

15

moci velmi dobře aplikovat při integrovaném výzkumu a dokumentaci revolučních přeměn jihomoravského venkova, jehož projekt nabývá v současné etapě některých nových kvalit. Počítá se s tím, že k dosažení reprezentativnosti a srovnatelnosti výsledků bude výzkum proveden v síti lokalit, které budou vybrány tak, aby reprezentovaly všechny typy venkovských sídel (vesnic a městeček) z hlediska jejich velikosti, sociálního složení a původu obyvatel, historického postavení místa (staré a nové osídlení), vzdálenosti k centru. Do sítě lokalit zkoumaných v rámci uvedeného integrovaného výzkumu budou po dohodě se zainteresovanými institucemi pojaty i vinohradnické obce, kde bude proveden komplexní výzkum, přičemž zvláštní pozornost bude věnována přeměnám vinohradnictví a jeho funkci v hospodářském,[/]

"Zarážání hory" v družstevních vinohradech. Strážnice, okr. Hodonín.
Foto J. Tomeš 1968.

společenském i kulturním životě vesnice a městečka. Tím se přirozeně nevylučuje pokračování ve výzkumu a dokumentaci vinohradnictví a vinařství v širším geografickém i tematickém záběru.
      Aby bylo dosaženo stejného postupu při dokumentaci tradičních a současných forem vinohradnictví a vinařství v Jihomoravském kraji, doporučujeme zvážit návrh jednotného systému dokumentace, který jsme za tímto účelem vypracovali. Po diskusi, event. doplnění a úpravě, mohl by být zaveden v těch muzejních institucích našeho kraje, které se danou problematikou zabývají.[/]

Návrh jednotného systému dokumentace tradičních a současných forem vinohradnictví a vinařství

I. Vinařská krajina:
1.
      Přírodní podmínky a jejich proměny(fotografie, statistické a jiné údaje).
2.
      Historický vývoj(archívní dokumenty, ikonografie).
3.
      Sídla a plužina(katastrální mapy, indikační skici, fotografie,soupisy místních názvů vinohradních tratí aj.).
II. Vinohradnická a vinařská práce:
1.
      Odrůdy révy vinné(věcná dokumentace vinných odrůd se zvláštnímzřetelem k odrůdám zanikajícím, fotografie, sou-pis místních názvů).
2.
      Choroby révy vinné(věcné doklady, fotografie, statistické údajeo škodách způsobených chorobami na vinicíchaj.).
3.
      Zakládání nové vinice(fotografická dokumentace).

16

4.
      Rez révy vinné - v historické retrospektivě(ikonografie, kresby, fotografie).
5.
      Jiné práce ve vinohradě - kypření půdy, hnojejení, podlom, sklizeň hroznů - staré a novéformy(fotografie, statistické a jiné údaje).
6.
      Práce ve sklepě - lisování hroznů, ošetřovánívína - staré a nové formy(fotografie, statistické a jiné údaje).
III. Pracovní nářadí, nástroje a stroje:
1.
      Nástroje k práci na révě vinné - vinohradnickénože, nůžky, pilky, sekyrky aj.(archeologické doklady, ikonografie, recentnídoklady, moderní formy, kresby, fotografie).
2.
      Nářadí a stroje k zpracování půdy - rýče, motyky, stroje(archeologické doklady, recentní doklady, ikonografie, archívní údaje, kresby, fotografie, výrobní prospekty aj.).
3.
      Pomocné prostředky při postřiku, vinobraní ahnojení vinice - staré způsoby rozprašováníroztoku březovými košťaty, věchtem slámy apod.,ruční stříkačky, postřikové adaptéry, postřikletadly, nosítka na hnůj, transportní prostředky aj.(věcné doklady, fotografie, výrobní prospektyaj.).
4.
      Nářadí a nástroje k získání moštu - nářadía nádoby používané při starých způsobech drcení hroznů, mlýnky a odzrnovače, druhy lisů(věcné doklady, ikonografie, archívní údaje,kresby, fotografie, výrobní prospekty aj.).
5.
      Sklepní nádoby.
6.
      Výrobci vinohradnického nářadí, nástrojů a strojů, sklepních nádob.
IV. Vinohradnické stavby - tradiční a nové vinné sklepy a lisovny (drobných vinařů, družstevní, státníchstatků a vinařských závodů, drobné sakrální stavby,přístřešky vinohradských hlídačů)(katastrální mapy, plánová dokumentace, kresby,fotografie).[/]
V. Horenské právo, právo výčepu vína "pod víchem"
(archívní dokumenty, ikonografie, věcné dokladyznaku výkonu práva).
VI. Držba vinohradů - soukromý sektor, záhumenkovévinohrady, družstevní a státní sektor(statistické a jiné údaje).
VII. Střežení vinohradů
(věcné doklady výstroje a výzbroje vinohradskýchhlídačů, "strašáci" a zvuková zařízení k plašeníptactva, fotografie, výstražná znamení a tabulkyaj.).
VIII. Život vinohradníků:
1.
      Obydlí vinohradníků(plány, kresby, fotografie).
2.
      Pracovní oděv vinohradníků(věcné doklady, ikonografie, kresby, fotografie).
3.
      Vinařské obyčeje a slavnosti - "zarážení hory",vesnické a městské slavnosti "vinobraní"(věcné doklady - úprava "hory" aj., oděv účastníků obyčeje a slavnosti, fotografie).

"Zarážání hory" u tzv. hotařské búdy. Strážnice, okr. Hodonín. Foto J. Khýr 1971.

17

4.
      Vinařští patroni(plastiky, vyobrazení, fotografie).
5.
      Vinařský folklór(magnetofonové a písemné záznamy).
6.
      Vinařská "desatera", pamětní knihy, diplomy(věcné doklady, fotografie).
7.
      Výtvarné projevy s vinařskou tematikou(věcné doklady, fotografie).
8.
      Organizační a společenská činnost vinohradníků - vinařské cechy, organizace(věcné doklady, archívní dokumenty, fotografieaj.).

IX. Vinařská velkovýroba a obchod s vínem
(věcné doklady, propagační a jiný materiál, statistické údaje, fotografie).

X. Vinařské školství a vědeckovýzkumná činnost
(věcné doklady, statistické a jiné údaje, fotografie).

XI. Vinohradnické a vinařské časopisy a publikace

      V návrhu systému dokumentace - jak patrno - objevuje se materiál různého druhu a rozličné historické povahy. s dokumentací, uložením i expozičním využitím tradičních forem vinohradnické kultury jsou v muzejnictví bohaté zkušenosti. Složitější je otázka dokumentace moderních strojových zařízení a postupů používaných zejména ve vinařské velkovýrobě. Domníváme se, že vedle fotografických dokladů bude nutno v muzeích soustřeďovat i výrobní prospekty, výstavní katalogy a jiný podobný materiál. Bude třeba také řešit způsob uložení trojrozměrných dokladů, z prostoro vého hlediska mnohdy dosti náročných. Ideální stav by znamenalo jejich soustředění do jednoho specializovaného muzejního zařízení (v ce[/]loštátním nebo krajském měřítku) anebo jejich dislokace na více míst pod správou jednoho nebo více muzeí (dalo by se například využít památek lidového stavitelství, muzea lidových staveb v přírodě, zastaralých provozních objektů vinařských závodů apod.). Shromažďování těchto dokladů by mělo být plánovité, aby byly zastoupeny vývojové řady a přitom nedocházelo k zbytečné duplicitě.
      Úspěšné řešení problematiky výzkumu a dokumentace tradičních a současných forem vinohradnictví a vinařství v rámci integrovaného výzkumu revolučních přeměn jihomoravského venkova předpokládá, že tato činnost bude náležitě koordinována. Navrhujeme proto, aby funkcí koordinátora na úseku vinohradnictví a vinařství bylo pověřeno Regionální muzeum v Mikulově, které je situováno v typicky vinařském území, má vytvořeny předpoklady pro muzejní dokumentaci a prezentaci i potřebné organizační zkušenosti. Těžiště této koordinační činnosti vidíme v tom, že ve spolupráci s příslušnými specialisty a zainteresovanými odbornými institucemi bude vypracován dílčí projekt výzkumu a dokumentace vinohradnictví a vinařství v jihomoravském kraji, který bude vycházet ze zásad obsažených v projektu integrovaného výzkumu revolučních přeměn jihomoravského venkova; realizaci dílčího projektu bude Regionální muzeum v Mikulově sledovat v rozsahu celého Jihomoravského kraje. Výzkumná a dokumentační oblast tohoto muzea bude v tomto ohledu zabírat všechny vinohradnické regiony se zvláštním zřetelem k pohraniční části jižní Moravy a k těm vinařským

18

rajónům, které nebudou zkoumány a dokumentovány jinými muzejními institucemi, Podle kádrových možností by se dílčím způsobem v rámci své územní působnosti - podílely na realizaci projektu Slovácké muzeum v Uherském Hradišti (Uherskohradišťsko a Uherskobrodsko; specializace - tradiční oděv vinohradníků), Ústav lidového umění ve Strážnici (rajón strážnický, bzenecký a blatnický; specializace - tradiční vinohradnické stavby a jejich vybavení), Muzeum Hodonínska, pobočka Kyjov (Kyjovsko, Ždánicko), Regionální muzéum Mikulov, pobočka Klobouky u Brna (rajón velkopavlovický a kloboucký). Regionální muzeum v Mikulově by mělo postupně budovat centrální celokrajskou vinohradnickou a vinařskou dokumentaci, v níž by byly podchyceny také předměty a jiné doklady z majetku jiných muzeí, vědeckých a odborných institucí. Bude třeba také rozpracovat způsob výměny informací mezi zainteresovanými muzejními zařízeními v Jihomoravském kraji, vyřešit otázku publikování výsledků vzešlých z tohoto výzkumu, vypracovat płán vědeckých akcí (konference, semináře) i výstav. O této činnosti by měla být vhodnou formou (prostřednictvím hromad[/]ných sdělovacích prostředků) informována i širší veřejnost.
      Realizace naznačených úkolů nebude jistě jednoduchá a snadná. Bude vyžadovat trpělivé příp^avy po stránce teoretické, metodologické i organizační, vyžádá si mnoho energie i vzájemného porozumění. Tento kvalitativně nový přístup k řešení problémů výzkumu a dokumentace současnosti je však nutný a neobejde se bez něho ani oblast vědeckého výzkumu, dokumentace a prezentace tradičních i současných forem a procesu přeměn našeho vinohradnictví a vinařství.

Výzdoba a nápis na hinště lisu s letopočtem 1823. Kobylí, okr. Břeclav.

19

ETHNOGRAPHISCHE ASPEKTE DES TRADITIONELLEN UND MODERNEN WEINBAUES -ZIELE UND METHODEN DER FORSCHUNG UND DOKUMENTATION
(Zusammenfassung)

      Die Problematik des ethnographischen Studiums der traditionellen und gegenwärtigen Forme[s][n] des Weinbaues bildet einen untrennbaren Bestandteil der Erforschung von Dorf und Kleinstadt in der Gegenwart. Hier handelt es sich um eine sehr komplizierte Problematik, in der die Volkskunde einen unvertretbaren Platz einnimmt. Der Autor definiert den Gegenstand des ethnographischen Studiums des Weinbaues und führt an, dass der ureigenste Bereich in der Beobachtung des Lebens der Winzer in seinen Alltags-, Feiertags- und Zeremoniengelegenheiten, in seinen gesellschaftlichen, geistigen und künstlerischen Äusserungen beruht. Mensch, Landschaft, Arbeitstätigkeiten und mit ihnen verknüpfte Kulturwerte bilden das Grundgerüst für die ethnographische Betrachtungsweise des Weinbaues in seinen traditionellen und gegenwärtigen Formen.
      In den Weinbaugegenden beeinflusst der Weinbau in seiner Art die gesamte Lebensweise der dortigen Bewohner und findet auch in den Kulturwerten seinen Niederschlag, die dynamischen Charakter haben und in ständiger Bewegung sind. Wenn wir die Rolle des Weinbaues im Leben der gegenwärtigen Dörfer und Kleinstädte kennenlernen wollen, müssen wir notwendigerweise den Schwerpunkt unserer Aufmerksamkeit auf die im Zusammenhang mit der gesamten ökonomischen Entwicklung[/] des betreffenden Milieus verlaufenden gesellschaftlich kulturellen Veränderungen verlegen. Daraus ergeben sich dann Aufgaben für die Musealdokumentation. Die spezifischen Wesenszüge der Wandlungen treten am deutlichsten in der Konfrontation der traditionellen Formen der Winzerkultur und ihres gegenwärtiges Bildes hervor. Der Autor unterstreicht die Bedeutung der biographischen Methode, durch deren Vermittlung sich die tiefgreifenden Veränderungen im Winzerdorf der Gegenwart feststellen lassen. Neben den traditionellen Methoden und Techniken wird man tunlich auch die Methode der Forschung und Dokumentation in Punktbewertung" bei der komplexen Beobachtung der einzelnen kulturellen Bekundungen anwenden. Eine derartige tiefgreifende Forschungs- und Dokumentationsart der Phänomene der Winzerkultur ermöglicht die Schaffung einer Reihe repräsentativer Muster in bezug auf die zu beobachtenden Kulturwerte, die sich weiter verallgemeinern und in Expositionen darstellen lassen. Um ein einheitliches Vorgehen bei der Dokumentation zu erreichen, unterbreitet der Autor einen Vorschlag für ein einheitliches Dokumentationssystem der tradi[ti]onellen und gegenwärtigen Formen des Weinbaues und für eine Koordinierungsweise der Forschungs- und Dokumentationstätigkeit in diesem Bereich.
      Übersetzung: A. Hubala

20

Postavy hotařů ve scénce "Zarážání hory" o hodkách. Dolní Bojanovice, okr. Hodonín. Foto J. Tomeš 1972.

21

Postava horenských hodnostářů ve scénce při "Zarážání hory". Strážnice, okr. Hodonín. Foto J. Khýr 1971.

22

Národopisné aktuality roč. XV. - 1978, č. 1

BLATNICKÉ VINOHRADNICTVÍ A VINAŘSTVÍ
A JEHO SOUVISLOSTI S TRADIČNÍ LIDOVOU KULTUROU [obsah]


      JOSEF TOMEŠ, Ústav lidového umění, Strážnice
      Katastr obce Blatnice na jihovýchodní Moravě náleží do vinorodé oblasti a vytváří zvláštní okrsek v bzenecko-strážnickém regionu.1) Proto vinohradnictví a vinařství tvořilo významnou součást zemědělského hospodaření, ovlivňovalo způsob života, bydlení a do určité míry i stavební vývoj obce, odrazilo se v sociálních vztazích obyvatelstva, v duchovním životě, zvláště ve vypravěčském folklóru. Blatnice byla zemědělskou obcí, v průběhu minulého století se však stále drobila držba půdy, docházelo k sociální diferenciaci, jejímž výsledkem byl vznik velké skupiny bezzemků. Při tomto diferenciačním procesu docházelo v mnoha případech i k oddělování vinohradnictví od ostatního polního hospodaření, což vedlo nakonec k tomu, že se i vinohradnické stavby přeměňovaly v nouzová obydlí. Blatničtí bezzemci pracovali v obci u sedláků, chodili na sezónní práce do Rakouska a do Uher, odcházeli za prací do měst. v průběhu 19. století se stala hlavním zdrojem obživy nemajetných vrstev výroba ro[/]hoží, na přelomu století se jí v obci zaměstnávalo až 700 lidí, kteří většinou bydleli v domkařské čtvrti Vrbové.2) Část sezónních zemědělských dělníků se v drobných rozměrech obírala i vinohradnictvím a vinařstvím. Nedostatek pracovních příležitostí, půdy a špatné sociální podmínky vedly před 1. světovou válkou i za první buržoasní republiky k vystěhovalectví, zvláště do zámoří.
      V zemědělském hospodaření Blatnice mělo hlavní význam obilnářství a chov dobytka, vinohradnictví a vinařství mělo spíše doplňkový charakter. Ve dvacátých letech bylo v obci 36 ha vinic včetně velkostatku, 22 ha patřilo místním zemědělcům. Hlavní vinice se rozkládají v tratích Floriánky, Roháče, Staré hory, Novosady, Kamenice, Plachty, Rybníčky, Ochranky a Nadhájčí. Pěstovaly se staré odrůdy fryšták, chrupka bílá, budinka, ryzlink vlašský, z nových odrůd ryzlink rýnský, sylvánské zelené, portugalské červené a burgundské červené.3)

23

Orobincový sotůrek z Blatnice,
sbírky Slováckého muzea v Uherském Hradišti, inv. č. 2179.
Foto J. Tomeš 1975.

      Vinohrad vyžadoval hodně námahy a stálou péči od jarního střihu, okopávání až do vinobraní. Vinohradnické nářadí většinou vyráběli místní řemeslníci, zvláště koláři a kováři, Bylo jednak specializované, jednak se ho používalo i k polním pracím a v sadařství. Tak např. motyky zvané "grace" se používaly ve vinohradech i při okopaninách, podobně řemeslně zhotovené "nožnice" ke střihání révy se uplatnily i při střihu stromů.
      Při vinobraní se hrozny sbíraly do puten a sypaly do nízkých kádí, kde se ručně drtily "tlúčkou". Rozdrcené hrozny se sypaly do dřevěného koše v lisu, jemuž se říkalo "ráz".4) Šlo o obdélníkovou mísu 87 cm širokou, 144 cm dlouhou a 30 cm vysokou, o vnitřní světlosti 70 cm x 100 cm. Pojala až tři centy rozdrcených hroznů, přitom se její kapacita dala zvýšit bočnicemi až na dvojnásobek. Naplněný "ráz" se zatížil dubovou deskou, na ni dosedl dřevěný šroub. Utahováním se hrozny, lisovaly a šťáva vytékala dolním otvorem v koši, Menší dece pod dřevěným šroubem se říkalo "strýc". Tlak šroubu se znásoboval pomocí asi 2 m dlouhé tyče a sloupu poblíž lisu. Sloup se volně otáčel v patce a v objímce u stropu, v jeho středu byla umístěna tyč sloužící jako rukojeť při otáčení. Tlak vzniklý otáčením se přenášel pomocí navíjeného lana na šroub. Lisy jsou vesměs z dubového dřeva, šroub se vyráběl z hrušky, klenu, javoru nebo habru.

24

      Před vinobraním se lis musel zamočit po ukončení práce se očistil, rozložil a nechal vyschnout. Šroubové lisy dosloužily většinou v pa[/]desátých letech: Kládovy lis se nacházel pouze v panské búdě. Několik šroubových lisů se v Blatnici udrželo až do našich dnů. O jejich

Skupina žen a mužů na slavnosti vinobraní počátkem našeho staletí.
Sbírky Slováckého muzea v Uherském Hradišti, inv. č. 1376.
Blatnice. Foto J. Klvaňa.

25

kvalitě a životnosti svědčí dlouhý čas používání. Zhotovovali je místní tesaři a stolaři v druhé polovině 18. století a počátkem 19. století. Některé lisy sloužily až sto padesát let. Jedním z nejstarších výrobců byl stolař Pavel Kudela, vyučený ve Vídni, v roce 1805 byl v Blatnici pudmistrem. Stolař Brauner se přistěhoval do Blatnice z Uničova. Na lise Antonína Petratura z č. 526 z roku 1831 je uveden výrobce "Antoš Jančik, tesar". Staré lisy uchovávají i další blatničtí vinaři: František Bogar č. 556 - lis z roku 1812, dr. Josef Bezděk č. 209 - lis s letopočtem 1814 a jménem výrobce, jímž byl "Paw. Cudela". Jan Matuštík z č. 75 "presoval" na lisu z roku 1816 ještě v šedesátých letech. v búdě JZD je lis z roku 1897 výrobce Ant. Waschmunda, původní dřevěný šroub však už byl nahrazen železným mate[/]

Skupina vinohradnických búd. Blatnice, okr. Hodonín. Foto J. Tomeš 1974.

riálem a je v něm vyměněn proutěný koš. Od dvacátých let se však většinou v Blatnici používají tovární železné lisy.
      Výraznou součástí blatnického vinohradnictví a vinařství jsou účelové stavby - búdy s lisovnami a sklepy. Většina sklepů pochází z 16. až 18. století. Vinohradnické stavby vytvářejí dnes souvislou zástavbu pod viničními tratěmi; patří k nim Roháče, Staré hory, Nové hory, Kamenice, Floriánky, Ochránky a Nadhájčí. v rámci katastru obce se búdy rozkládají v čtyřech hlavních směrech - Podroháče, Podstaréhory, Podkamenice a Podfloriánky.
      Nejstarší částí vinohradnické stavby je sklep z lomového kamene a klenby. Podle ústního podání se klenba blatnických sklepů stavěla na profilovaný terén, dodatečným vybráním hlíny pak vznikl sklepní prostor. Většinou se však sklepy kopaly, po vyvezené hlíně postavili místní zedníci klenbu z kamene. Při stavbě ji podpíral dřevěný kruh, říkalo se mu "podporát". Kámen v klenbě pojil hliněný tmel. Sklep je spojen schodištěm s lisovnou, která slouží při sklizni k zpracování hroznů. v průběhu roku se lisovna používá i jako společenská místnost. Scházejí se v ní k posezení a besedám u vína příbuzní, rodina a přátelé vinařů o nedělích a svátcích, o hodech, při pouti a o zabijačkách. Přehrazením části prostoru se společenská místnost oddělila od vlastní lisovny, kde pak zůstává uložené vinohradnické nářadí - sudy, putny, škopky, kádě, stoupy a dřevěný lis -pres. Nářadí se ukládá i v další místnosti ve zvýšeném patře, v tzv. komůrce, kde se však většinou ukládá na zimu ovoce. Vinaři zde však

26

i příležitostně přespávali při hlídání vinic a při zpracovávání úrody.
      Vinařské búdy jsou postaveny vesměs z kotovic nebo nabíjanic na kamenné podezdívce. Zdi dosahují šířky kolem 60 cm. Dřevěný strop nesl valbovou střechu pokrytou doškem. Po první světové válce byly valby většinou nahrazeny štíty. Ve valbách i v mladších deskových štítech jsou dvířka na půdu. Dnes jsou všechny blatnické búdy pokryty taškami. U některých staveb se dochovaly podpěrné sloupy, které z venkovní strany pomáhají nést střechu. Stavby se postupně doplňovaly zděnými nebo provizorními plechovými komíny. Dnes staré petrolejky a "latérně" nahradilo elektrické osvětlení.
      Stěny lisoven se líčí vápnem, trámové stropy jsou zakrývány hliněnou mazaninou. Podlahy v lisovnách i ve sklepech jsou hliněné, zpevňovaly se udusáním a dobytčí krví jako pojivem. Průčelní stěny lisoven se bílily a zdobily modrou nebo zelenou podrovnávkou. Ornamentem je zdobil stařeček Josef Hána, později učitel Antonín Pojeta.5) Blatnický malíř samouk Josef Hána zdobil rovněž obytné domy, stěny síní, kde používal motivy ptáků, růže, zvířat, krajin i měst. Hána namaloval též značné množství obrazů se světskými i náboženskými náměty, které se prodávaly hlavně o blatnických poutích. Zajížděl i do obcí západního Slovenska, kde maloval náhrobní kříže. Četné Hánovy obrazy jsou uloženy v muzejních sbírkách, jeho původní výzdoba obytných domů a lisoven se však nedochovala.6) Dnes si většina blatnických lisoven sice uchovává původní[/] vápenné omítky, začínají se však objevovat, i omítky břízolitové a v jednom případě i cizorodá sgrafitová výzdoba.
      V současné době se vinohradnické stavby v Blatnici staly součástí zástavby obce, takže s ní splývají. Přispěla k tomu i skutečnost, že v důsledku prohlubování sociálních a hospodářských rozdílů mezi obyvatelstvem v období kapitalistického vývoje vesnice se stavby používaly i jako dočasná nouzová obydlí a za čas se stávaly stálým obydlím. Postupně se potom adaptovaly, přizpůsobovaly potřebám bydlení, takže původní funkci zcela ztratily a získal; nové uplatnění, s kterým se v zástavbě obce setkáváme dodnes. Tak se přeměnila v obytnou čtvrť celá řada původních vinohradnických staveb v tratích Podstaréhory a Podfloriánky.7)

Skupina vinohradnických búd.
Blatnice, okr. Hodonín.
Foto J. Tomeš 1974.

27

Podnes se v Blatnici vzpomíná, jak si některé chudobné rodiny z nedostatku jiných možností přizpůsobily prostory lisovny k bydlení jen tím, že ve stěně prorazily otvor pro provizorní ko[/]mín. Některé lisovny se přeměnily v obydlí v důsledku rozdělení majetku, kdy mladší z dědiců dostal vinohrad se sklepem a búdou. Nepoužívané lisovny se však rovněž prodávaly,

Skupina vinohradnických búd. Blatnice, okr. Hodonín. Foto J. Tomeš 1974.

28

noví majitelé z řad chudiny je pro nemožnost získat jiné bydlení přeměnily v obydlí.
      Vinice si v době zrání úrody hlídali vinohradníci sami nebo si najímali hotaře, jenž patřil[/] k obecním služebníkům. Postavy hotařů se též uplatňují ve vinohradnických a vinařských slavnostech při zarážení hory a při vinobraní.8) v Blatnici se však do bohatších forem nerozvi

Vinohradnické búdy přeměněné na obydlí. Blatnice, okr. Hodonín. Foto J. Tomeš 1974.

29

nuly, jsou chudé. To ostatně můžeme pozorovat v celé soustavě lidových obyčejů, jejichž životnost se v průběhu našeho století stále oslabovala.
      Vinohradnictví se odrazilo i v blatnickém slovesném folklóru. Vzpomínkové vyprávění ožívá při práci ve vinohradech a zvláště při společném posezení v lisovnách. s vinohradnictvím souvisí i cyklus pověstí "O Líze" či "O Lízině búdě". Byla to podle tradice dívka, která se při lisování vína utopila v sudu a pak strašila kolemjdoucí. Blatnické pověsti včetně vyprávění o Líze zpracovala ve dvacátých letech Anežka Hössová.9) Látka se však udržuje i v současné vypravěčské tradici.

      "O Lízi. - Tož vykládalo sa, ale tož esli to bylo pravda nebo né, já nevím, že sa tam utopila jakási Lízinka temu pánovi ze Strážnice, lebo že tam měli v kadi víno, esli presovali lebo co, že sa tam utopila. Že potom strašívala, že sedala formanom na vůz a koně nechtěli ani hnút jak si tam sedla, tož, kdo to ví." (Vyprávěla Marie Vyskočilová, nar. 1888, Blatnice 1975).

      Blatnické vinohradnictví a vinařství bylo součástí zemědělského hospodaření či jeho doplňkem určeným pro vlastní spotřebu i pro trh. Rozsah vinic nebyl velký, přesto si Blatnice získala dobrou vinařskou pověst, zvláště značkovým vínem Roháčem. Ostatně, určitý nepo[/]měr mezi rozsahem vinic a popularitou blatnického vína, zvláště v podhorských obcích pod svahy Bílých Karpat, vystihuje i humorka oblíbená ve vesnicích okolo Blatnice. Podle ní umírající Blatničan sděloval svým synům a dědicům tajemství, že víno se dá udělat i z hroznů. Dnes se vinohradnictví a vinařství v Blatnici rozvíjí moderními cestami, udržují se však i tradiční vinohradnické formy, zvláště sklepy a lisovny.

Vinohradnický nůž se "securis" na pečetním znamení ulice Švábky v Brně.

30

Poznámky
1.
      FROLEC, V.: Tradiční vinařství na Moravě, Brno 1974, s. 23.
2.
      Srov. HÚSEK, J.: Život v obci, Moravské Slovensko, II, Praha 1923, s. 409-411; BOČEK, J. K.: Nejen "Roháč", ale i rohože. Lidová demokracie, 25, 14. 4. 1969, č. 87.
3.
      Viz anonymní zprávu Zahrada Moravy, 2, 1925, s. 78. Starší údaje o rozsahu vinic shrnují RADlMSKÝ, J. TRANTlREK, M.: Tereziánsky katastr moravský, Praha 1962, s. 86.
4.
      Vycházíme z dotazníku doc. dr. Václava Frolce k výzkumu vinařských lisů, v Blatnici jej zpracoval Josef Petratur; viz archiv katedry historie a etnografie filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně. Náš vlastní výzkum blatnického vinohradnictví a vinařství je uložen v archivu Ústavu lidového umění ve Stráž[/]nici a byl zpracován v souhrnné práci Lidová kultura Blatnice (rkp.) pro připravovanou vlastivědu obce.
5.
      Srov. FROLEC, V.: Tradiční vinařství na Moravě, s. 118.
6.
      Hánovy obrazy jsou ve sbírkách Etnografického ústavu Moravského muzea v Brně, Národopisného oddělení Historického muzea - Národoního muzea v Praze, Slováckého muzea v Uherském Hradišti a ve sbírce Heřmana Landsfelda ve Strážnici.
7.
      Srov. TOMEŠ, J.: Nouzová obydlí na jihovýchodní Moravě, Slovenský národopis, 25, 1977, s. 510.
8.
      Srov. FROLEC, V.: Tradiční vinařství na Moravě, s. 131.
9.
      HÖSSOVÁ, A.: Pod sv. Antonínkem, Vlastivědné čtení z pověstí hradištského okresu, Uherské Hradiště 1935, s. 7-16.

Výzdoba na klanici lisu. Velké Pavlovice, okr. Břeclav.

31

WEINBERGWESEN UND WEINBAU UND SEINE ZUSAMMENHINGE MIT DER TRADITIONELLEN BAUERNKULTUR (Blatnice, Südostmähren)
(Zusammenfassung)

      Der Kataster der Gemeinde Blatnice gehört zur weinreichen Gegend Südostmährens. Das Weinbergwesen und der Weinbau bildeten einen bedeutsamen Bestandteil der bäuerlichen Wirtschaftsweise, beeinflussten die Lebensweise, das Wohnen und in gewissen Mass auch die bauliche Entwicklung der Gemeinde, fanden sogar ihren Niederschlag in den Sozialkontakten der Bevölkerung, irrt geistigen Leben, besonders im Schrifttum. Im Laufe des 19 .Jahrhunderts kam es zur Zerstückelung des Bodenbesitzes und bei diesem Differenzierungsprozess zur Teilung der Gehöfte; viele Winzerbauten wurden in Notbehausungen umgewandelt. Nach entsprechenden Umgestaltungen wurden daraus dauernde Behausungen, die sich nach und nach in die Verbauung des Dorfes eingliederten.
      Die weinreichen Trassen von Blatnice liegen am Hang eines Hügels, unter dem sich ein System von Kellern mit Pressräumen befindet. In diesen wird der Wein verarbeitet und gelagert, hier werden auch die notwendigen Geräte auf bewahrt - Hauen, Scheren, Fässer, Tragbutten, Bottiche, Stampfen und Pressen. Ursprünglich verwendete man die Ende des 18. und zu Beginn des 19. Jahrhunderts hergestellten Holzpressen samt Schraube. Sie dienten einhundertfünfzig Jahre lang, einige Stüc[/]ke haben sich bis auf den heutigen Tag in der Gemeinde erhalten.
      Aus dem 16. bis 18. Jahrhundert stammen auch die meisten Weinkeller in Blatnice. Den Keller betrat man vom Pressraum aus, wo die Geräte aufbewahrt wurden, wo aber auch gesellige Unterhaltungen stattfanden. In den Pressräumen wurde ein beheizter Raum abgesondert. der gesellschaftlichen Zwecken diente. Viele Bauten sind etwas aufgestockt; in dem so erhöhten Raum wird Obst aufbewahrt, er dient auch gelegentlich den Winzern als Schlafstelle.
      Das Weinbergwesen fand auch in der literarischen Folklore seinen Niederschlag. So entstand hier ein Zyklus von Sagen in Verbindung mit abergläubischen Themen von einem Mädchen, das in einem Weinbottich ertrank und dann die Vorübergehenden schreckte; dieser Sagenzyklus wurde auch überliefert.
      Heute entwickelt sich der Weinbau in Blatnice in modernen Formen, in der Tradition und im Unterbewusstsein erhalten sich auch Erscheinungen, die zur älteren Wirtschaftsweise gehörten. Hierzu wären Geräte, ältere Typen von Weinpressen und Keller mit Pressräumen zu rechnen.
      Übersetzung: A. Hubala

31

Národopisné aktuality roč. XV. - 1978, č. 1

DOKUMENTACE A PREZENTACE VINOHRADNICTVÍ A VINAŘSTVÍ
V RÁMCI STRÁŽNICKÉ EXPOZICE LIDOVÝCH STAVEB [obsah]


      JAN SOUČEK, Ústav lidového umění Strážnice
      O závažné úloze, kterou má od nepaměti pěstování vinné révy v mnoha oblastech života a práce lidu jihovýchodní Moravy, pojednává rozsáhlá literatura.1) Je proto také zcela pochopitelné, že se otázka uchování tradičních vinohradnických staveb, ale i celého dalšího komplexu jevů vážících se k pěstování vinné révy i výrobě vína, stala jednou ze základních při tvorbě koncepce výstavby expozice lidových zemědělských staveb jihovýchodní Moravy ve Strážnici.
      Není předmětem tohoto příspěvku rozebírat koncepční a metodická východiska výstavby skansenů a speciálně strážnického muzea v přírodě. I tato problematika byla ostatně publikována.2) Pro naše potřeby stačí konstatování, že i v případě Strážnice se jedná o kompromis snah po maximálně autentickém zachycení všech rozhodujících prvků ve stavebních materiálech, konstrukcích a urbanistických souvislostech, s možnostmi danými plochou, prostře[/]dím, technickými předpoklady a v neposlední řadě i finančními náklady.
      Obdobně, jako je složitý problém směstnat v omezeném areálu charakteristický průřez lidovým stavitelstvím Slovácka, které ve svých hranicích soustřeďuje velkou škálu typů staveb daných rozdílnými přírodními a ekonomickými podmínkami jednotlivých podoblastí, proměnou typů v rámci historického vývoje i diferenciací podle sociálních hledisek, stáli jsme před nesnadným úkolem zachytit ve zkratce tak výrazný komponent hospodářského života Slovácka, jako je vinohradnictví, a to pokud možno nejvýstižněji a uceleně.
      Shrňme si nejprve ve stručnosti fakta, která chceme v rámci expozice podchytit a tak uchovat pero budoucnost:
1.
      Vyjádřit urbanistické vztahy vinohradnických staveb v rámci zástavby sídel jednotlivých částí Slovácka.

33

2.
      Zachytit charakteristické typy vinohradnických staveb co se týče půdorysných variant,vertikálního členění, použitých materiálůa konstrukcí, ale i sociálních aspektů. 3.
      Podat informace o vinohradnictví a vinařství na Slovácku formou instalačního vybavení objektů. 4.
      Vytvořit prostor ke společenským a zvykoslovným akcím, které se odehrávaly v prostředí vinohradnických staveb. 5.
      v rámci agrikulturní expozice uchovat odrůdy vinné révy pěstované při tradičním hospodaření na Slovácku.

Zastavovací plán skupiny vinohradnických staveb expozice lidových zemědělských staveb ve Strážnici.
Objekty E 1 až E 5 z obce Velentiny, objekty E 6 až E 10 z obce Vrbice, objekty E 12 až E 18
z obce Blatnice, objekty E 20 až E 25 z obce Prušánky.
Přerušované šrafování naznačuje plochu vinohradů.
Foto I. Nováček 1977.

      Při realizaci prvního bodu jsme museli vycházet z koncepce celé expozice v přírodě a byla zvolena varianta prezentace skupiny vinohradnických staveb situovaných ve větší vzdálenosti od vesnice, vytvářejících samostatný urbanistický celek. v rámci expozice jsou objekty zasazeny do nepravidelného oválu, na jižní straně otevřeného. Toto řešení nám umožňuje nejméně násilně spojit ukázky zástavby sklepů a lisoven ze čtyř obcí - Prušánek, Blatnice, Vrbice a Veletin. Každá z těchto podskupin je přesnou kopií charakteristického výseku ze zástavby in situ. v rámci vinohradnického areálu expozice jsou od sebe poněkud odděleny terénem, k němuž ještě přibude zelená clona, ale jen do té míry, aby mohly být chápány i jako celek. Při koncipování zastavovacího płánu jsme přihlíželi k potřebám prezentace typických ukázek jednotlivých objektů, ale i ke skutečnosti, že v proponované památkové rezervaci na návsi strážnického Starého města by byly uchovány typy vinných sklepů přímo spojených s usedlostmi a v nedalekých petrovských Plžích je v památkové rezervaci chráněn urbanistický celek vinohradnických staveb v těsné blízkosti vesnice.
      K realizaci cíle zachovat ukázky původních urbanistických vazeb je nutno dodat, že vzhledem k technickým podmínkám, o kterých se podrobněji zmíníme dále, jsme v některých případech přistoupili pouze k výstavbě štítů sklepů nebo objektů lisoven bez podzemních částí, aby byl dodržen původní vzhled, vzájemné vztahy a proporce vinohradnických staveb.
      Neméně složitou záležitostí byl výběr objek

34

tů pro vinohradnickou část strážnické expozice v přírodě, neboť Slovácko na své ploše soustřeďuje poměrně hodně variant. Nutnost zohlednit urbanistické vztahy a vazby jsme již zdůraznili. Při vlastním výběru základních typů sklepů a lisoven jsme se opírali o klasifikaci těchto staveb zpracovanou Václavem Frolcem.)3) Dovolíme si ji připomenout:

     1. Sklepy - a) bez budov, b) s budovami.
     2. Lisovny bez sklepů.
     3. Lisovny se sklepy - a) přízemní, b) vyvý-šené, c) patrové.

      Vzhledem k naprosto plochému terénu a nevyhovujícím půdním podmínkám (velmi vysoká hladina spodní vady a špatná struktura zeminy) jsme byli nuceni předem eliminovat dva typy objektů. Dříve značně rozšířený výkop sklepa způsobem štoly do vhodné žluté hlíny či tesáním do slepence a typ vyvýšené lisovny se sklepem z oblasti Uherskohradišťska a Uherskobrodska, pro který jsou potřebné vhodné svahy, jimiž ovšem ve Strážnici nedisponujeme a přesahuje naše možnosti je vytvořit uměle, i když i tak musíme terén značnými náklady modelovat.
      Konečnému výběru objektů předcházel rozsáhlý výzkum a dokumentační práce, na kterých se podíleli odborníci i posluchači filozofické fakulty UJEP v Brně, odborní pracovníci Ústavu lidového umění, pověřeni zástupci Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Brně a posluchači i učitelé stavební fakulty VUT v Brně. Výsledkem je již poměrně rozsáhlý písemný, obrazový a fotogra[/]fický dokumentační materiál, více než 40 podrobných stavebně technických dokumentací vinohradnických objektů z různých oblastí Slovácka v měřítku 1:25 a 1:50, dále celkové situace urbanistických vazeb, barevně pojednané rozvinuté pohledy dokumentující vývoj vinohradnických staveb z některých obcí za uplynulých třicet roků atd.

Ukázka dokumentace - rozvinutý pohled (výřez) na změnu fasád a zástavby lisoven a sklepů
v Nechorách u Prušánek během třiceti roků.
Foto I. Nováček 1977.

35

Na základě nejužšího výběru byI vytvořen areál 23 objektů, který realizujeme ve Strážnici, při snaze zachovat všechny typy s výjimkou výše uvedených. Sklepy s přízemními lisovnami i bez nich zastupuji stavby z Prušánek a Vrbice, lisovny bez zahloubených sklepních prostor objekty z Veletin, patrové lisovny máme z Blatnice a Vrbice. Rovněž tak jsou zastoupeny nejrozšířenější stavební materiály a konstrukce, včetně nepálených cihel, doškové i vypalované krytiny atd. Nezapomínáme na zachycení sociálních aspektů, a to výstavbou lisovny z Blatnice, která byla přeměněna na obydlí, prezentaci některých atypických záležitostí, jako například okapové orientace lisoven ke komunikaci z Vrbice, barevné členění, výzdobu apod.[/]

Lisovna z Prušánek ve strážnickém skansenu.
Foto I. Nováček 1977.

      Nutno však dodat, že se u všech vinohradnických objektů jedná o kopie. v terénu jde z převážné většiny o stavby hliněné, které neize za dostupných finančních možností převážet. Vzhledem k rozhodujícímu kulturně výchovnému poslání a značným požadavkům na trvanlivost expozice budujeme všechny opticky zcela nepřístupné části (např. omítané zdi) z moderních materiálů a tradičním způsobem je prováděna až povrchová úprava jdoucí do naprostých detailů. k tomuto cíli je zaměřena i stavebně technická dokumentace zděných objektů, obsahující řezy zdmi i omítkou a zachycující mimo evidentní destrukce veškeré nerovnosti pocházející z techniky tradiční výstavby a povrchové úpravy. Ostatní části kopií, které může návštěvník i při sebepodrobnější prohlídce spatřit, jsou jak materiálově, tak konstrukčně zcela věrné originálu.
      Již jsme naznačili, že některé lisovny nebo čela sklepů nemají podzemní část, samozřejmě včetně těch, u kterých chybí i v terénu. Důvody jsou dva. Především finanční, neboť kterákoliv naše stavba zahloubená pod povrch musí být značným nákladem tlakově izolována proti množství spodní vody. Druhý důvod vyplývá částečně z předcházejícího. Považujeme za neúčelné vynakládat velké finanční částky na výstavbu ničím se nelišících sklepních prostor, a pro návštěvníky tedy nezajímavých. Proto je stavíme pouze u poloviny vinohradnických staveb prezentovaných ve strážnickém skansenu.4)
      Mnoho by se dalo hovořit o těžkostech provázejících takovou výstavbu. Od zajišťování

36

dnes již netradičních materiálů (např. napálených cihel, doškové slámy apod.) nebo zvládnutí dřívějších stavebních technik (kleneb z kamene, pošívání střech atd.), ale to vše jsou průvodní potíže realizace každého skansenu.
      O vinohradnictví a vinařství budou vypovídat také interiéry objektů. Areál vinohradnických staveb bude obsahovat tři formy prezentace materiálu. v každé ze čtyř podskupin se návštěvník v jednom objektu seznámí s vinohradnictvím obce a části Slovácka, odkud stavby pochází. Další objekty - ty se sklepní částí, budou instalačně vybaveny podle původní podoby in situ. Některé další, především bez sklepů, využijeme ke specializovaným nebo tematickým výstavkám k vinohradnické či vinařské problematice, kolekcí nářadí, nástrojů atd. Zbývající objekty pak upravíme na depozitáře, návštěvníkům nepřístupné.
      Tvorba odpovídajícího sbírkového fondu probíhá v našem ústavu již několik roků. Prozatím úspěšně, i když ještě zdaleka nemáme vše a v takovém množství, jaké potřebujeme. Při vlastní instalaci se určitě neobejdeme bez spolupráce s dalšími muzeálními institucemi. Potíže například nemáme s vřetenovými lisy různých rozměrů a typů. Doposud však nemáme lis klátový, používaný dříve i na Slovácku. Taktéž nemáme velkých těžkostí s běžnými vinohradnickým nářadím. Je tomu tak ovšem u měděných nebo cínových nádob, stejně jako u koštýřů, sklenic a lahví používaných dříve k manipulaci s vínem, ochutnávání, pití i prodeji. s postupující výstavbou objektů dostává otázka instalačního vybavení stále aktuálnější podobu.[/]
      Skupiny vinohradnických staveb byly a jsou i živými společenskými středisky, kde se vinaři setkávali, besedovali, prodávalo se víno a někdy se zde odehrávaly i slavnosti spojené s vinobraním. Hodláme uchovat i tento rys

Lisovna z Veletin ve strážnickém skansenu.
Záměrně ponechán kus neomítnutého zdiva z nepálených cihel.
Foto I. Nováček 1977.

37

u skupiny vinohradnických staveb strážnické expozice. Areál je umístěn uprostřed plochy celého muzea a je jeho přirozeným centrem. Uvnitř vzpomínaného oválu tvoří terén mělký amfiteátr, jež bude využíván v návaznosti na[/] každoroční strážnický folkloristický festival k prezentaci některých zvykoslovných programů, ovšem v naprosto komorním provedení, s maximální měrou autenticity, pro omezený počet diváků a bez jakýchkoliv technických

Lisovna z Prušánek ve strážnickém skansenu. Foto I. Nováček 1977.

38

pomůcek (např. ozvučení atd.). Máme na mysli kupříkladu zarážení hory, vinobraní, hodové zvyky apod. Touto formou hodláme přispět k řešení náročné problematiky oživení přírodní expozice.
      Neoddělitelnou součástí celého strážnického skansenu budou agrikulturní expozice. Samozřejmě, že bude mít svou agrikulturní část i vinohradnický areál. Ukázky vinohradů budou na vyvýšené terénní vlně, uzavírající jižní část oválu skupiny vinohradnických staveb. Vedle uchování způsobů tradičního zakládání a ošetřování vinohradů bychom chtěli na této ploše zachovat staré vinné odrůdy, dnes již na Slovácku prakticky nepěstované. Zde jsme však zcela na počátku. Ústav nemá na agrikulturní problematiku vlastního specialistu, a tak hledáme povolané instituce nebo odborníky k externí spolupráci, A protože se jedná o složitou záležitost dlouhodobého charakteru, vyžadující speciální přípravu a stálou velkou pozornost, je nutno započít s řešením v nejkratším termínu.
      V rámcové informaci jsme se pokusili seznámit čtenáře s prací Ústavu lidového umění v dokumentaci a uchování dokladů tradičního vinohradnictví a vinařství. Výstavba areálu vinohradnických staveb se kloní ke svému závěru a měla by být ukončena, včetně terénních úprav, v roce 1978. I když máme ještě mnoho otázek nedořešených, věříme, že po dokončení[/] interiérového vybavení objektů, ozelenění celé skupiny a v návaznosti na dokumentaci uloženou v archívu ústavu, bude naše skupina vinohradnických staveb, ostatně jako celá expozice v přírodě, zdrojem názorného poučení pro širokou veřejnost i vítaným pramenem studia odborníků.

Poznámky
1.
      Za mnohé jmenujme především: KLVAŇA, J.: Vinařství, Moravské slovensko I, Praha 1918. MÁČEL, O. VAJDIŠ, J.: Slovácko, Architektonický vývoj vesnice, Praha 1958. FROLEC, V.: Vinohradnické stavby na Slovácku, Kultura a tradice 5, Uherské Hradiště 1966. FROLEC, V.: Tradiční vinařství na Moravě, Brno 1974.
2.
      Srov. FROLEC, V.: Muzeum lidových staveb jihovýchodní Moravy ve Strážnici, Národopisné aktuality; X, 1973, č. 1, s. 3-14. SOUČEK, J. - MÁČEL, O.: Od myšlenky k realizaci expozice lidových zemědělských staveb ve Strážnici, Národopisné aktuality, XI, 1974, č. 1, s. 33-56.
3.
      Viz FROLEC, V.: Vinohradnické stavby na Slovácku, s. 12.
4.
      Jako autentický doklad typů sklepů bez lisoven a s přízemními lisovnami slouží památková rezervace v Petrově-Plžích, vzdálená 2 km od Strážnice, kde jsou čela mnohých sklepů nebo lisoven výtvarně hodnotně pojednána.

39

DOKUMENTATION UND PRÄSENTATION DES WEINBERGWESENS UND WEINBAUES IM RAHMEN DER EXPOSITION VON BAUERNBAUTEN IN STRÁŽNICE
(Zusammenfassung)

      Der Beitrag jasst die Methoden zusammen, mit denen die ethnographische Arbeitsstätte in Strážnice bemüht ist, Belege des Weinbergwesens und des Weinbaues zu dokumentieren, zu bewahren und zu präsentieren. Entscheidende Form ist die Realisierung einer Freilichtexposition von Bauernbauten, in deren Rahmen ein besonderes Areal von Weinbergbauten ausgeklammert ist. Bei seiner Konzipierung verfolgten die Autoren folgende Absichten: sie wollten -
      ein Beispiel für die urbanistischen Beziehungen derWeinbergbauten zu den Siedlungen und untereinanderzum Ausdruck bringen, -
      charakteristische Typen dieser Bauten erfassen, -
      Informationen über Weinbergwesen und Weinbau inSüdostmähren in Form von Installationen und spezialisierten Ausstellungen in den Objekten des Weinbergareals erstatten, -
      den Versuch unternehmen, diesen Teil des Freilichtmuseums auch zu einem Gesellschaftszentrum zu machen, wie dies bisher im Terrain der Fall war undnoch ist, -
      im Rahmen einer als Ergänzung gedachten Agrikulturexposition auch früher gezüchtete Weinrebensortenpräsentieren.Die Konzeption des Aufbaues nimmt ihren Ausgang[/]
von vielen determinierenden Faktoren, die für die Realisierung aller Anlagen dieses Typs gemeinsam sind. Besonders bedeutsam ist der Umstand, dass das Freilichtmuseum organisch durch zwei Lokalitäten unter Denkmalschutz ergänzt werden soll, und zwar durch den Dorfplatz der Altstadt von Strážnice und durch eine Gruppe von Winzerbauten in der unweit gelegenen Gemeinde Petrov.
      Die Abhandlung in formiert ferner über die typologische Auswahl der Objekte, die von der Klassifikation von dr. V. Frolec ausging, über die technischen Schwierigkeiten beim Aufbau, denn authentische Objekte aus Lehm lassen sich nicht verbringen, und so müssen Kopien angefertigt werden, über die komplizierten Naturbedingungen des Areals des Freilichtmus[s]eums, die eine Präsentation der in Form von ins geeignete Erdreich getriebenen Stollen und Pressräumen in Berghängen aus der Umgebung von Uherské Hradiště unmöglich machen, für die dann ein entsprechendes Terrain nicht vorhanden ist.
      Abschliessend konstatiert der Autor, dass der Au f bau des Areals im Jahre 1[g][9]78 abgeschlossen sein sollte und dass jetzt alle Aufmerksamkeit der Ausstattung der Interieurs und den Arbeiten an der Anlegung von Grünanlagen einschliesslich der Anpflanzung eines Weinbergs gewidmet wird.
      Übersetzung: A: Hubala

40

ZPRÁVY

JUBILEA

Karel Fojtík šedesátníkem [obsah]

Dějiny vědy se odvíjejí před našima očima. Každé zaokrouhlené jubileum vědce, jehož dílo znamená nové podněty a podstatný přínos do vědeckého poznání, je součástí nejnovějších dějin oboru. A také příležitostí k hodnocení. Tak je tomu i s životním jubileem docenta PhDr. Karla Fojtíka, kandidáta historických věd, vedoucího pobočky Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně.
      Karel Fojtík se narodil 21. února 1918 v dělnické rodině ve Vojkovicích. Navštěvoval reálné gymnasium v Brně a po maturitě začal studovat na filozofické fakultě brněnské univerzity. Po zrušení vysokých škol v období tzv. Protektorátu pracoval ve stavebnictví. Vysokoškolská studia mohl uzavřít až po skončení druhé světové války. v roce 1950 získává doktorát filozofie. v tomto období působí jako gymnasijní profesor a učitel Krajské politické školy v Brně; v roce 1950 nastupuje jako odborný asistent u profesora Václavíka v etnografickém semináři brněnské filozofické fakulty. v roce 1953 se ujímá organizování a vedení[/]

nově zřízené pobočky Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně, kde působí dodnes.
      Počátky vědecké činnosti Karla Fojtíka jsou úzce spjaty s prosazováním marxistické orientace v poválečné československé etnografii. Ve svých prvních příspěvcích, publikovaných v padesátých létech, rozpracovává třídní pohled na lidovou kulturu z hlediska leninské teorie dvou kultur. Vlastní těžiště jeho vědecké činnosti se v tomto období soustřeďuje na systematický výzkum kultury a způsobu života dělnictva.[/] Spolu s Oldřichem Sirovátkou vydává průkopnické dílo o životě a kultuře lidu v rosicko-oslavanském kamenouhelném revíru (1961) a publikuje studie o způsobu života dělnictva v Brně (1953), o dějinách hornictví a životě horníků na Rosicko-Oslavansku (1954, 1955, 1956, 1959 1964), v nichž přináší výsledky vlastních terénních a archívních výzkumů i jejich teoretická a metodologická zobecnění. Některé příspěvky teoretického zaměření vyšly i v zahraničí a vzbudily zde pro nové pohledy na danou problematiku značnou pozornost. v této souvislosti nelze nepřipomenout také Fojtíkovy studie o typech dělnických obydlí v Brně (1959, 1964), které dodnes skýtají cenné metodologické a metodické podněty pro etnografický výzkum bydlení ve velkoměstském prostředí. Výzkum života a kultury dělnictva přivedl Karla Fojtíka k sledování problematiky města a průmyslových oblastí (1957, 1960, 1964, 1965, 1967, 1969, 1971); vedle poznatků nabytých při výzkumech v hornické oblasti Rosicko-Oslavanska a města Brna, vytěžil ze svých etnografických pozorování na Gottwaldovsku (1964), Ostravsku (1967)

41

a jiných průmyslových centrech. Toto pracovní zaměření vrcholí ve vědeckém díle Karla Fojtíka v jeho studiích, o etnografickém výzkumu současností (1967, 1969) a zejména pak v rozpravě "K teorii etnografe současnosti" (1971), kterou napsal spolu s Olgou Skalníkovou.
      Výrazným způsobem přispěl Karel Fojtík do bádání v oblasti historické etnografie. Sem možno zčásti zařadit jeho příspěvek o dějinách vinařství na Moravě (1956) a především pak studie o společnosti a rodině na moravském Valašsku v polovině 17. století (1962), o svatbě na střední a západní Moravě v 16. a 17. století (1965), o podmínkách vývoje lidové kultury v 16. a 17. století (1966), o organizaci vesnické chasy na Moravě (1973), o řemeslech a jejich podílu na utváření volného času obyvatel měst a městeček v Čechách a na Moravě v 16. a 17. století (1973), o významu transportu a dopravy v 16 a 17. století na formování lidových tradic (1971) aj.; pokusem o ucelený obraz o této otázce je Fojtíkův rukopisný habilitační spis "Život českého lidu v 16. a 17. století. Tři kapitoly k historické etnografii" (1967). Studia z historické etnografie zatím uzavírá jeho příspěvek o etnografickém členění Moravy na přelomu 17. a 18. století (1978).
      Karel Fojtík zasahuje ve své rozsáhlé vědecké tvorbě i do řady jiných národopisných problémů. Zabývá se vztahy etnografie a sociologie (1965, 1977), dějinami národopisu (1965, 1967, 1970), ideologickými[/] a politickými otázkami ve vztahu k etnografii (1967, 1977, 1978), vývojem slovanského svatebního obřadu (1969), profesionálními skupinami a jejich úlohou ve vývoji lidové kultu: y (1968), institucí kmotrovství (1969), ale také společenskou funkcí zpěvu a písně E1971) a dalšími otázkami. Je autorem syntetických, kapitol o životě v rodině a ve společnosti uveřejněných v našich i zahraničních encyklopedických dílech o lidové kultuře (1964, 1968), ujímá se přípravy svazku o lidové kultuře Čechů v rámci mezinárodního díla o Slovanech.
      Nedílnou součástí činnosti Karla Fojtíka je jeho angažovanost v politické oblasti, funkce v odborných komisích, redakčních radách a externí pedagogické působení na filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně.
      Mnogaja ljeta! Václav Frolec

Významné pracovní a životní jubileum polské etnografky [obsah]

V záři 1977 oslavila polská etnografie významné pracovní a životní jubileum své přední představitelky. Prof. dr. Kazimiera Zawistowicz-Adamska dovršila 50 let své vědecké činnosti a 80 let plodného života. Svou vědeckou dráhu započala studiemi na Polské svobodné univerzitě a na varšavské univerzitě, kde se od počátku věnovala etnografii a etnologii. v r. 1929 byla[/] promována na Jagellonské univerzitě v Krakově. v letech 1923-1932 pracovala jako asistentka prof. S. Poniatowského na katedře etnologie Svobodné univerzity, potom v ústavu antropologie TNV. v letech 19301931 studovala jako stipendistka ve Francii a ve Finsku. v r. 1937-1939 prováděla pod vedením L. Krzywického z Institutu veřejného hospodářství ve Varšavě výzkum přeměn na vesnici pod vlivem emigrace. v období války pracovala v ilegalitě, přednášela na ilegálních schůzkách Svobodné univerzity i v osvětových kursech.
      Od r. 1945 je její život i vědecká činnost spjata s Lodží. Zde zorganizovala katedru na univerzitě, výuku i vědeckou práci, pracovala v etnografickém oddělení muzea archeologie a etnografie na lodžském pracovišti Institutu historii kultury materialnej PAN. Je tvůrkyní metodiky a metodologie terénní práce, dnes označované a obecně uznávané jako lodžská škola, je známa široké veřejnosti jako popularizátorka lidové kultury. s její organizační a vědeckou prací jsou spojena léta činnosti Polské národopisné společnosti, jejíž byla dlouholetou předsedkyní. Její vědecká práce má i širokou odezvu v zahraničí, kde zvláště na posledních kongresech Mezinárodní unie antropologických a etnografických věd patřila její vystoupení k pozorně sledovaným.
      V r. 1976 byla vydána její kniha Granice i horyzonty badaň kultury wsi w Polsce, obsahující její nejvýznamnější práce teoretické, její

42

vklad v moderní polskou etnografií, který překročil i za hranice. Za tuto knihu byla odměněna cenou O. Kolberga.
      Oslava jubilea prof. K. Zawistowicz-Adamské ukázala, jakou má mezi etnografy i kulturními pracovníky autoritu a jak je oblíbená nejen ve vědeckých a kulturních kruzích, ale i u lodžských pracujících.[/] Dělnická hudební a pěvecká skupina, která ji uvítala, zahrála a zazpívala, byla toho nejlepším dokladem. Dílo a příklad paní profesorky je oceňováno i českými a slovenskými etnografy, z nichž mnozí se těší jejímu přátelství, Přejeme jí další léta plodné činností i životní pohody. Olga Skalníková[/]

MUZEUM

20 let muzea v Roztokách u Prahy [obsah]

V roce 1977 dovršilo dvacet let svého trvání Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy. Je to jedno z nejmladších českých muzeí, avšak už za tak krátkou dobu se může pochlubit mnoha úspěchy.
      Počátky nadšené ochotnické muaejní činnosti, která vytvořila základy budoucího muzea, můžeme spatřovat v roce 1953, kdy byl vytvořen vlastivědný odbor při Osvětové besedě v Roztokách, který sdružoval všechny dobrovolné zájemce o vlastivědu a sběr předmětů muzejního charakteru. První výsledky na sebe nedaly dlouho čekat. Už v následujícím roce (1954) byla zřízena Vlastivědná muzejní síň v Tichém údolí a v ní prezentovány nashromážděné sbírky formou "Vlastivědné výstavy Roztocka". Hned zpočátku bylo patrné, že prostory v Tichém údolí nebudou vyhovovat, a tak byl vybrán pro[/] příští muzeum zámek na pokraji Roztok (bývalá vodní tvrz na levém břehu Vltavy), který byl však v tehdejší době ve velmi žalostném stavu. Snad jen nepředstavitelné úsilí a houževnatost dobrovolných vlastivědných pracovníků dokázaly uvést doslova rozpadající se stavbu, o čemž se ostatně mohou návštěvníci přesvědčit na místě samém z archivní dokumentace, do stavu, v jakém ji nacházíme dnes. Nadlidská píle vlastivědných pracovníků byla pak v roce 1957 oceněna Okresním národním výborem Praha-západ, kdy bylo v témže roce vzniklé Vlastivědné muzeum v Roztokách povýšeno na Okresní vlastivědné muzeum. Toto ocenění ještě znásobilo nadšení vlastivědných pracovníků, kteří při úpravě zámeckého areálu odpracovali více než 100 000 brigádnických hodin.
      Sbírkotvorná činnost muzea postupně shromáždila fond, který roz[/]hodl o jeho budoucím zaměření. Podstatnou část tvořily předměty z oblasti prehistorie, historie, etnografie a přírodních věd. Mladé muzeum se však neomezovalo jen na vytváření sbírkového fondu. Už první období jeho existence se vyznačuje všemožným úsilím o ediční, expoziční, výstavní, přednáškovou a koncertní činnost, o pořádání různých kulturních akcí apod.
      Rozrůstání sbírkového fondu si postupem času vyžádalo profesionální přístup k jeho třídění, na což postupně navazovala další dokumentace kulturních hodnot už na pevných odborných základech. Rozšíření působnosti roztockého muzea na další okresy (Kladno, Beroun a Rakovník) a zejména pozdější rozhodnutí Středočeského KNV zřídit zde krajské muzeum znamenalo přikročit k budování expozic, organizaci metodické pomoci muzeím v kraji, ediční činnosti apod. na odpovídající úrovni.
      Zmínili jsme se už, že národopisné předměty tvoří vedle sbírek historických, prehistorických a přírodovědných podstatnou část sbírkového fondu. Bohatá je především kolekce zemědělského nářadí, která byla doplňována zejména v posledních letech. Výsledky národopisných výzkumů v terénu, do kterých byli zapojováni také studenti etnografie filozofické fakulty Univerzity Karlovy, byly prezentovány výstavou "Studenti na národopisném výzkumu" (1972). z dalších výstav, které vznikly díky spolupráci Středočeského muzea s pracovištěm etnografie FF UK v Praze, můžeme jmenovat "Kro

43

niku socialistické vesnice" (1972), která inspirovala k obdobným výstavám pracovníky různých muzeí v Čechách a na Moravě. Na ni navazoval seminář "Etnografie současné vesnice a muzeum" pořádaný spolu s centrálními institucemi (Ústřední muzeologický kabinet, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV). Dále připomeňme alespoň ještě výstavu "Lid a lidem psaná literatura" (1976) připravenou rovněž v koprodukci s pražským universitním pracovištěm.[/]
      V současné době kolektiv pracovníků Středočeského muzea zaměřuje své pracovní úsilí především k výzkumu současnosti, na kterém se spolu s etnografií budou podílet také ostatní společenskovědní obory, jako např. historie, dějiny umění, ale i přírodní vědy. Jeho výsledků bude využito zejména při přípravě expozice současnosti. Tímto směrem bude vedena i ediční činnost a organizace pracovních schůzek a odborných seminářů s krajskou i širší působností. Václav Horníčko[/]

KNIHY

James George Frazer: Zlatá ratolest [obsah]

(The Golden Bough), vydal Odeon, Praha 1977, 750 stran
      Dílo anglického vědce Jamese Georga Frazera patří k základním pilířům evropské a světové etnografie. Na základě rozsáhlého srovnávacího materiálu ze všech zemí světa zpracovává a vykládá magické principy dávného myšlení, mýty, počátky náboženství, rituály, obřady a obyčeje. První vydání dvousvazkové "Zlaté ratolesti" vyšlo už roku 1890, v roce 1900 vydal rozšířenou třísvazkovou verzi; pro autorovu vědeckou svědomitost a houževnatost je příznačné, že na tématu stále pracoval a v letech 1911 až 1915 připravil rozpracované vydání díla o dva[/]nácti svazcích. v roce 1922 vyšla Frazerova "Zlatá ratolest" ve zkrácené podobě s vybranými doklady a příklady a bez rozsáhlého poznámkového aparátu. Toto vydání bylo přeloženo do mnoha jazyků, v poslední době např. do ruštiny a polštiny. z londýnského vydání z roku 1960 vychází také český překlad, který spolu s poznámkami a rejstříkem pořídila Libuše Boháčková. Český překlad Frazerova díla vychází tedy více než s osmdesátiletým zpožděním; o to více je potřeba vyzvednout vydavatelský počin Odeonu, který Frazerovu "Zlatou ratolest", podnes živou, podnětnou a v mnoha směrech stále nepřekonanou, přiblížil nejen okruhu specialistů, ale i širší odborné veřejnosti.[/]
      Frazerovu knihu stručně uvádí Josef Kandert, který charakterizuje autorovy lidské vlastnosti, k nimž patřila nezměrná píle, skromnost a svědomitost, i jeho vědecké a pedagogické působení na anglických universitách. Naznačuje též, že "Zlatá ratolest" měla ve své době neobyčejný společenskovědní dosah ovlivnila studium etnografie a folkloristiky, religionistiky, výklady bible, kulturní historie, řeckořímská bádání, působila na další společenské vědy, obdivovali se jí i spisovatelé a básníci. U Frazera hledali inspiraci a poučení mnozí věhlasní badatelé, např: Emil Durkheim, Bronisław Malinowski, L. H. Morgan, E. B. Tylor, J. J. Bachofen, i když mnohdy jeho stanoviska nepochopili a k jeho evolucionistickému pojetí se stavěli odmítavě. J. Kandert také upozorňuje na přednosti Frazerova díla, k nimž patří především sevřenost a integrálnost pohledů a využití ohromného množství srovnávacího materiálu z celého světa. Srovnávání a spojování kulturních prvků z geograficky vzdálených oblastí však láká badatele k předčasnému zobecňování a závěrům. Nad těmito problémy se zamýšlí v závěrečné studii Ludvík Svoboda. Vychází z toho, že ústředním tématem "Zlaté ratolesti" jsou otázky magie a náboženství spolu se sociálními jevy. Frazer byl kritizován za výklady magického myšlení podle principů asociační psychologie a za příliš široké používání srovnávací metody. L. Svoboda však zvláště oceňuje Frazerův přístup prolínající se celým

44

dílem - je to humanistické pojetí lidstva jako jednoho celku.
      Frazer otvírá své dílo kapitolami o Králi lesa v Nemi a o kněžských králích, zamýšlí se nad vznikem místního kultu, nad vznikem kněžské a královské instituce. Zlatá ratolest byla osudovou větví posvátného stromu, která opravňovala k souboji o titul Krále lesa mezi jeho držitelem a novým uchazečem; stala se i titulem Frazerovy knihy. v institucích kněžství, království a zbožtění se už v dávných společnostech objevují principy magie; těm je věnováno několik kapitol. Frazer rozlišuje dva principy magického myšlení: podobné vytváří podobné, takže výsledek se podobá své příčině (jde o homeopatickou magii či zákon podobnosti), věci, které byly ve vzájemném styku, působí na sebe i po přerušení tohoto styku (jde o kontaktní magii či zákon doteku). Jednotlivá odvětví magie tvoří podle zákonů myšlení, na nichž jsou založena, tzv. sympatetickou magii (či zákon vnitřního souladu). Frazer předpokládal, že vývojově magie předchází náboženství, a magii chápal jako pseudovědu. k tomuto výkladu měli výhrady funkcionalisté a později i sovětští badatelé. Podle Frazera vývoj vyššího myšlení sledoval od magie přes náboženství k vědě. Myšlenkový pokrok se mu jevil jako nekonečný postup k neustále ustupujícímu cíli. To jsou myšlenky i pro dnešní bádání a stanoviska podnětné, přičemž je třeba vzít v úvahu i Frazerovo optimistické zření budoucího vývoje člověka. Připomeňme[/] též, že na Frazerovu klasifikaci magie navazovali i významní slovanští národopisci, např. Kazimierz Moszyński, u nás Andrej Melicherčík, Antonín Václavík, a také sovětský badatel S. A. Tokarev, který při klasifikaci magických obřadů zdůrazňovaI jejich funkční uplatnění. "Zlatá ratolest" je ovšem kniha značného rozsahu a J. G. Frazer se v ní zabývá mnoha problémy obřadní kultury a religionistiky. Patří k nim např. sledování vzniku královské funkce, odloučení duchovní moci od světské, představy o duši, tabu, animismus, totemismus atd. Pro naše bádání jsou zvlášť podnětné úvahy o jarních a žatevních obyčejích, např. o pohřbívání masopustu, o vynášení Smrti a přinášení Léta, o smrti a vzkříšení, o perzonifikaci ducha obilí a jiných vegetačních mýtech, kultech a obyčejích, v nichž navazoval zvláště na práce W. Mannhardta. z obecnějšího hlediska jsou významné úvahy o pojmu posvátnosti, studie o božstvech, k nimž se pojí motiv smrti, vykoupení a vzkříšení, obětní beránci, obřadní jídla, ohně atd. Tyto úvahy široce překračují rámec jedné vědy a mají obecnější společenskou platnost.
      James George Frazer dal svému dílu symbolický název "Zlatá ratolost", a jak výstižně poznamenal v úvodě Josef Kandert, ústřední téma díla se stalo do určité míry předobrazem autorova osudu: následovníci přicházeli, ulomili zlatou ratolest a pustili se do křížku s králem. Král však dosud nebyl poražen. Jeho úvahy, názory a komplexní pohledy[/] na obřadní tradice celého lidstva jsou podnětné a aktuální i pro dnešní studium. Josef Tomeš

O hudebním stylu ruských chorovodových písní

Nina Michajlovna Vladykina - Bačinskaja: Muzykaľnyj stiľ russkich chorovodnych pe­ sen. [obsah]

Vydalo Izdateľstvo Muzyka, Moskva, 1976, 160 strán
      Jedným z osobitých piesňových žánrov ruskej ľudovej tvorby sú chorovodné piesne. Uvedená publikácia N. M. Vladykiny-Bačinskej je už druhou knižnou prácou o tejto piesňovej vrstve. v predošlej práci (Russkije chorovody i chorovodnyje pesni. Moskva 1951), vedecko-populárneho zamerania, venovala pozornosť chorovodným piesňam predovšetkým z textového hľadiska. Terajšia práca vznikla na základe analýzy hudobnej stránky chorovodov, ich hudobnopoetických zvláštností, strofiky a fungovania veršovej a hudobnej organizácie nápevov. Vychádza pritom z tézy, že textová a nápevová zložka chorovodných piesní tvorí neoddeliteľný celok, ktorý treba akceptovať aj pri ich štúdiu.
      Vlastnej analytickej časti práce predchádza rozsiahly úvod. Autorka v ňom podáva prehľad piesňových zbierok od 19. storočia a poukazuje v . nich, vzhľadom na chorovodné piesne, na nedostatky kritérií žánrového členenia piesňového materiálu.

45

Vysporadúva sa tak s doterajšími názormi, podľa ktorých boli chorovodné piesne zahrňované medzi obradovo-kalendárne prejavy, inde zasa pričleňované k ľudovej dráme (divadlu), či napokon tiež k prechodným žánrom medzi lyriku a drámu. v národopisnej literatúre doposiaľ neexistuje ani jedna monografická práca, venovaná špeciálne otázke analýzy chorovodných piesní, a preto spomenuté nedostatky sa prejavujú tiež v tom, že autori si všímali jednostranne iba niektorých problémov.
      N. M. Vladykina-Bačinskaja vychádza pri analýze chorovodných piesní z nasledujúcich predpokladov: 1. ľudová pieseň nie je ustrnulý archívny doklad, ale živý organizmus z textovej i nápevovej stránky, 2. pri skúmaní konkrétneho piesňového typu musíme sledovať všetky jeho známe varianty a súčasne nesmieme podceňovať ani kritiku záznamu, 3. pri analýze chorovodných piesní musíme venovať osobitnú pozornosť štýlu melodiky nápevu a jeho príbuznosti s inými piesňovými žánrami.
      Analytická časť práce je rozdelená do štyroch kapitol. v prvej (s. 1761) autorka rozoberá rytmiku chorovodných piesní. A keďže rytmickým podložím ľudových piesní je slabičný rytmus, rozbor chorovodných piesní začína jeho analýzou; od neho prechádza k veršovej výstavbe strofy. z analýzy štruktúry verša týchto piesňových prejavov vyplýva, že v slabičnej sústave vystupujú do popredia: verše s cezúrou, v ktorých[/] sa na konci opakuje trojslabičná skupina, verše s cezúrou a s opakovaním počiatočnej slabičnej skupiny a potom celého verša, ďalej verše šesťslabičné, desaťslabičné (zložené z dvoch päťslabičných poloveršov) a napokon necezúrované verše (sedem a osemslabičné). z hľadiska hudobnokompozičnej výstavby (druhá kapitola s. 62-76) v piesňovej vrstve chorovodov N. M. Vladykina-Bačinskaja rozlišuje päť základných skupín: 1. nápevy jednomotivické, 2. dvojmotivické (s hudobnou formou A B, A B A, A B B, A B A B a pod.), 3. viacmotivické ("piesni krupnoj formy"), 4. piesne s rozvinutejšou hudobnoformovou stavbou (vyskytujú sa najmä v chorovodných hrách), 5. piesne - chorovody s recitatívnym dialógom.
      Melodika chorovodných piesní (tretia kapitola s. 77-111) je podľa autorky v mnohom závislá na hudobno-poetickej štruktúre textu. Preto v svojich úvahách vychádza z hovorových zákonitostí spievaného textu a jeho melodickej realizácie. Na základe tejto premisy podáva výklad od jednoduchých melodických typov chorovodov až po rozvinuté formy viachlasu, s ktorými sa stretávame hlavne v chorovodných hrách.
      Jedným zo špecifických problémov folkloristického bádania je otázka variačného procesu folklórneho diela. Na tento problém autorka sústredila pozornosť vo štvrtej kapitole (s. 112-129), v ktorej sa snaží postihnúť zákonitosti variačného procesu chorovodných piesní, najmä vzhľadom na fungovanie chorovodov ako sui generis kolektívneho javu.
      V záverečnej kapitole by sme očakávali zhrnutie, resp. pohľad bádateľa na sledovanú problematiku z porovnávacieho aspektu. Namiesto toho N. M. Vladykina-Bačinskaja zaradila na koniec svojej knihy podrobný prehľad hudobnofolkloristickej literatúry a prameňov (komentovaný a kriticky hodnotiaci), a to od druhej polovice 18. storočia až po súčasné sovietske vydania, z ktorého možno čerpať pri štúdiu chorovodných piesní (s. 130-156). I keď autorka koncipovala svoju prácu na prvom mieste ako metodickú pomôcku hudobných pedagogom, resumujúci pohľad na konci knihy by poskytol plastickejší obraz na pertraktovanú problematiku. Napriek tomu treba kladne hodnotiť samotný fakt, že ide o prvú systematickú klasifikáciu na doteraz pomerne zanedbávanom úseku folkloristického bádania: A v tomto smere je vítaným príspevkom aj pre zahraničného čitateľa. Andrej Sulitka

Z počátků české a slovenské etnografie

Pavel Michalko: Rozhovory učiteľa so sedliakmi o škodlivosti povier panujúcich medzi pospolitým ľudom. [obsah]

Z českého originálu preložil Ján Haras, doslov napísal Jozef Ambruš. Tatran, Bratislava 1977, 270 stran
      Michalkova kniha, určená sice slovenskému lidu, ale napsaná česky

46

(či přesněji češtinou s četnými slovakismy, "více slovenským než českým jazykem", řečeno slovy autorovými), vyšla pod názvem "Rozmlouvání učitele s několik sedláky o škodlivostí pověry při obecném lidu velmi panující" v Bratislavě v roce 1802, tedy v době, kdy se česká a slovenská etnografie začala teprve formovat. O jejím autorovi víme dosud velmi málo. Není známo, kde se narodil, z jakého rodu pocházel, kde studoval, kde začal svou učitelskou činnost. První údaj o něm pochází až ze září 1799 (datum předmluvy jeho knihy), kdy působil jako evangelický učitel ve Sv. Martině při Tápiově, ale už následujícího roku jej Michal Institoris Mošovský připomíná jako učitele v Piliši. Od roku 1821 byl evangelickým farářem v Irši, kde také v roce 1825 zemřel (údaj P. J. Šafaříka). Kromě uvedené knihy napsal ještě první popis slovenské svatby pod názvem "Způsob pitání a odavání nevěst" (1815) a své dílo nejrozsáhlejší, popularizační "Fyziku aneb Učení o přirození" (1819), která vlastně navazuje na jeho "Rozmlouvání". z poznámky J. Kollára víme ještě, že sbíral i lidové písně a že dokonce společně s budapešťským tiskařem G. Ruttkayem Daukem pomýšlel na jejich vydání, ale když z vydání sešlo, poslal dva svazečky písní Janu Kollárovi, který je použil jako pramene svých "Národních spievanek" (1834). To je také vše, co o životě P. Michalka víme.
      Michalkovo literární dílo zapadlo a po dlouhá léta bylo v pravém smyslu slova zapomenuto. v litera[/]tuře se setkáváme nanejvýš s drobnými, zcela bezvýznamnými zmínkami. Teprve v naší době z filosofického hlediska T. Münz (Kapitoly z dejin slovenskej filozofie, 1957) a z etnografického hlediska A. Robek (České lidové pověry, 1959, a Nástin dějin české a slovenské etnografie, 1964) a T. Halečka (Povery na Slovensku a ich pôvod, 1961) ukázali na velký význam Michalkovy knihy, která je "přesvědčivým dokladem jeho znalostí a vlastních představ, stejně jako širokých znalostí lidových pověr", vynikajícím dokumentem své doby (A. Robek). Nyní máme tedy možnost poznat tuto zajímavou knihu i přímo, přesvědčit se o jejím významu sami na základě jejího slovenského vydání.
      Formou osmnácti rozhovorů, rozčleněných do šesti tematických okruhů, jsou tu podány popisy celé řady pověr z nejrůznějších oblastí lidského života, vyúsťující v jejich racionalistické vyvracení v duchu osvícenského josefinismu. První čtyři okruhy (1.-13. rozmluva) jsou spjaty s představami o nadpřirozených vlastnostech některých jedinců a nebeských jevů (o strašidlech a revenantech, o čarodějnicích a černokněžnících, o věštcích, nebeských úkazech a snech, o podvodnících, lhářích a hledačích pokladů) a Michalko v nich publikuje (převážnou většinou ve stručných regestech) na 50 pověrečných povídaček, ve svých závěrech vyúsťujících v racionalistické vysvětlení. Pátý okruh (14.15. rozmluva) je věnován pověrám kolem polních prací a zemědělského[/] hospodaření vůbec, šestý okruh (16.-17. rozmluva) pojednává "o pověrách, které zachovává lidská hloupost při narození, vstupu do manželství a při smrti člověka, a též o jiných daremných pletkách". Závěrečná 18. rozmluva je pak věnována teoretickým soudům o pověrách vůbec, o jejich protiracionální podstatě ("pověra a pověrčivost je všechno takové věření a konání, které odporuje bohu a přirozeným zákonům světa"), o jejich starobylém původu (jako reliktu pohanských dob, jako pozůstatku myšlení "starobylých pohanských národů, které si vymyslely veliké množství božstev a každému připsaly nějakou zvláštní moc a činnost"), o šiřitelích pověr (staré ženy), o jejich škodlivosti ve společenském i osobním životě člověka ("pověra a pověrčivost jsou největší nepřátelé lidského pokolení").
      Už tento nástin Michalkovy knihy ukazuje, s jakou systematičností přistoupil autor k jejímu napsání. Není to však jenom nahodilá snůška pověr, nepochybně vzniklá z rozsáhlé a cílevědomé sběratelské činnosti, ale dílo uspořádané s mimořádným citem pro nashromážděný materiál, pro jeho vzájemné souvislosti, pro jeho úlohu v lidském kolektivu. Nawíc má kniha dalekosáhlé osvětové poslání, zcela v duchu známých nařízení Josefa II., zakazujících mnohé pověry a obřady. Michalko své rozmluvy orientuje nejen na šíření osvícenských idejí své doby mezi prosaým lidem, na racionalistické vyvracení předsudků a přežitků v myšlení lidí na základě tehdejšího stavu zna

47

lostí přírodních věd, ale spojuje je i s poučením o tom, jak místo pověr správně hospodařit, jak pečovat o své zdraví a o nemocné, jak se chovat k ostatním členům společnosti, především k sousedům, jak upevňovat mezilidské vztahy, upozorňuje na zhoubné důsledky nepřátelského vztahu k lidem. Využívá každé příležitosti, každé pověry k šíření osvěty, k rozvíjení racionalistického myšlení u prostého lidu. Stranou nenechává ani soudobé kalendáře, zatížené četnými předpověďmi z hvězdných úkazů (připomeňme si, jak silná je víra v horoskopy dodnes i u řady inteligentních lidí), snáře a různá Sibylina proroctví. Tento pokrokově osvícenecký charakter Michalkovy knihy představuje nesporně velkou, na svou dobu průbojnou hodnotu v boji proti pověrám a předsudkům. Etnografy a folkloristy však kniha zaujme jako "jedinečná sbírka lidových pověr ze všech oblastí lidského života, které po staletí přetrvávaly v lidové tradici, tvořily u obecného lidu podstatnou část jeho životních a náboženských představ" (J. Ambruš). Většina pověr v Michalkově knize shromážděných a rozebíraných patří k obecnému fondu pověrečného myšlení nejen slovenského, ale i českého lidu. Proto má tato kniha i velký pramenný výzmam, především při určování stáří jednotlivých pověr, z nichž se mnohé - silou svého tradování - udržují podnes.
      Vydání z roku 1802 obsahovalo kromě editorovy předmluvy ve vlastním textu řadu doplňků a dodatků[/] Michala Institorise Mošovského, které sice částečně rozmnožovaly katalog pověr (a především pověrečných povídek), ale současně ještě více zvýrazňovaly a podtrhovaly sepětí výkladu o pověrách s biblí a s náboženským myšlením, které v knize P. Michalka, povoláním evangelického učitele a později kazatele, zanechávaly své znatelné stopy. Proto se editor slovenského překladu - plným právem a k prospěchu knihy - rozhodl tyto doplňky a dodatky z vlastního Michalkova textu vyčlenit a otisknout samostatně v závěru knihy. Tímto uváženým postupem Michalkova kniha jenom získala, byla zbavena jisté rozvláčnosti, kterou do ní vnesl M. I. Mošovský, a přílišného kazatelského, náboženského mentorování. Zásluhou bratislavského nakladatelství Tatran dostala slovenská (a také česká) etnografie knihu, která stojí na samotném začátku jejích dějin. Rudolf Lužík

Pavol Michalides: Ferdiš Kostka. [obsah]

Vydavateľstvo Pallas, Bratislava 1977, 33 strán, 7 obr. čiernobiel., 144 obr. far., ruské, nemecké, anglické a francúzske resumé
      Ako prvý zväzok edície Národni umelci v bratislavskom vydavateľstve Pallas vyšla monografia Pavla Michalidesa: Ferdiš Kostka. Práca sa nezamierava len na tvorbu významného stupavského keramikára, ale stručne približuje vývin, dejiny stu[/]pavskej dielne od rodiny Putzovcov (šesťdesiate roky 18. storočia) po založenie džbankárskeho rodu Kostkovcov Jánom Kostkom starším (narodil sa 13. 5. 1796 v Stupave, samotnú dielňu zakladá roku 1830). Túto časť tvoria kapitoly: Džbankárska dieľňa v Stupave a Džbankársky rod Kostkovcov.
      Kapitoly: Ferdiš Kostka - džbankár a umelec, Úžitková keramická tvorba Ferdiša Kostku, Figurálna keramická tvorba Ferdiša Kostku a Veľké série figurálnych plastík Ferdiša Kostku sa priamo zaoberajú tvorbou národného umelca i podmienkami, za ktorých musel tvoriť. Autor v tejto časti práce vyzdvihuje predovšetkým realistickosť diel Ferdiša Kostku a ich príklon k prostému človekovi z ľudu, k jeho životnému údelu, trápeniam, no i úsmevným príhodám všedného dňa. Svoje postavy zobrazuje s láskou, trochu iro[z][n]i[n][z]ujúco, vtipne, no vždy s porozumením. v tejto sfére tvorby dosahuje majster i najvyššie umelecké kvality, vernosť i hĺbku. Tieto postuláty nedosahuje v tých prácach, kde je odkázaný na akési "pozorovania z druhej ruky", na druhotnú interpretáciu. Pozoruhodne rozvinul svoj talent vo velkých sériach figurálnych plastík: Džbankárska práca, Život roľníka, Život vinohradníka a Drevorubači. v záujme objektivity treba však pri'pomenút, že ani taký veľký umelec, akým Ferdiš Kostka nesporne bol, sa nevyhol určitým prejavom gýčovitosti (figurálna tvorba: jeleň, laň i iné, napríklad na džbánoch).

48

Michalidesova práca vhodne korešponduje so staršou prácou Alžbety Güntherovej-Mayerovej s rovnomenným názvom (Bratislava 1953). Druhú časť monografie tvoria vynikajúce reprodukcie diel národného umelca Ferdiša Kostku, ktoré nám približujú jeho nehynúce majstrovstvo i krásu stupavskej keramiky a vôbec ľudového umenia. Bohuš Bodacz

Josef Vařeka: Lidové stavitelství Slánska. [obsah]

Třebíz 1976, 46 stran, ruské a německé resumé
      Drobná publikace Josefa Vařeky o lidovém stavitelství na Slánsku, kterou vydal Místní národní výbor v Třebízi jako svůj druhý propagační tisk (první svazek "Vesnické muzeum Třebíz", Praha 1975, připravil Ladislav Štěpánek), v řadě aspektů přesahuje rámec běžného muzejního průvodce. Práce je založena na bohatém archívním a etnografickém materiálu, podrobeném důkladné analýze a širokému srovnávacímu pohledu. Josef Vařeka plně využil bohatých zkušeností, které nabyl při etnokartografickém výzkumu lidového stavitelství v Čechách, i svých bohatých znalostí evropské literatury o dané oblasti lidové kultury. Na tomto pevném základě mohl přistoupit k studiu regionálních forem lidového stavitelství na Slánsku a vytvořit plastický obraz, odpovídající kritériím vědecké studie a zároveň[/] splňující populárně vědeckou funkci a účel. Autor obohatil dosavadní poznatky o lidovém stavitelství v této části Čech zejména údaji o zdejších kamenných stavbách, o nichž se až donedávna v odborné literatuře vědělo jen dosti málo. Zjistil, že kamenné vesnické stavby na severozápad od Prahy mají starou tradici, pocházející přinejmenším od konce středověku. Kamenný dům na Slánsku a na středním i dolním toku Ohře je tedy mnohem starší, než se doposud předpokládalo. Objevuje se ve staré bezlesé a zemědělsky velmi úrodné kulturní krajině, kde - jak potvrzují historické zprávy - dřevo bylo vzácné již ve 14. století. Kámen se zde lámal téměř u každé vesnice. Kamenný statek je všude na Slánsku z velké části patrový, zatímco bývalá chalupnická stavení a dělnické domy spíše přízemní. Starou tradici slánského patra potvrzují i pavláčky, budované podél nádvorní strany patra. Josef Vařeka věnuje otázkám výskytu pavlače v této části Čech zvláštní pozornost a přináší řadu pozoruhodných údajů o jejím rozšíření. Po půdorysné stránce řadí autor slánský kamenný dům k trojdílnému komorovému typu, jehož vznik ve zdejším kraji klade do 14. století. v severním okrajovém území kamenného domu na jih od Chomutova a Mostu nelze zcela vyloučit ani výskyt chlévového domového typu. Srovnáním dispozice domu na Slánsku s půdorysným členěním obytných staveb v jiných oblastech Čech dospívá Josef Vařeka k poznatku, že umístění černé kuchyně v zadní čás[/]ti vstupní síně je zde shodné s obecným českým vývojem. Správné jsou rovněž závěry o vztahu kamenné architektury na Slánsku k jiným evropským regionům s obecným rozšířením a starých tradicích kamenného stavitelství. Rozborem stavební situace podařilo se zjistit výskyt obytných staveb, u nichž přední čásť je roubená a jen obezděná opukou. Rozšíření této technické zvláštnosti, na Slánsku doložené od 17. století, bude žádoucí podrobněji etnokartograficky zachytit v širších geografických souvislostech (vyskytuje se např. na Ukrajině). Detailní studium památek lidového stavitelství prokázalo rovněž výskyt roubených domů i hrázděné konstrukce; slánské lepenice vyděluje Vařeka jako samostatnou formu této konstrukce. Četné doklady i dobová fotografická vyobrazení, jimiž autor podkládá své teoretické postřehy a poznatky, vyznívají v přesvědčivý obraz o doposud málo známé a vědecky zhodnocené lokální dobové formě naší lidové architektury. Václav Frolec

Jaroslav Vlach: Ochotnické divadlo, hudba a zpěv v Žarošicích 1747-1970. [obsah]

Vydaly Musejní spolek v Brně a Vlastivědný kroužek v Žarošicích, Brno 1977, 140 stran, obrazové přílohy
      Ochotnické divadlo bylo významnou složkou kulturní činnosti na naší vesnici a je známo, že mnozí

49

ochotníci byli zároveň nositeli folklórních tradic. s tím se ostatně setkáváme i v současné době. Jaroslav Vlach zpracoval repertoár žarošických ochotníků z let 1880 až 1970 a připravil soupis ochotníků, zpěváků, muzikantů a kulturních pracovníků z let 1747 až 1970. Jeho repertoárový katalog vychází jako čtvrtý svazek bibliografií a pramenů k vývoji Moravy, které rediguje Jaromír Kubíček. Studie je uvedena předmluvou Jiřího Stýskala, v níž je žarošické ochotnické divadlo zařazováno do širších kulturních a společenských souvislostí.
      V úvodu ke katalogu podává Jaroslav Vlach přehled a charakteristiku ochotnických a muzikantských tradic v Žarošicích. Připomíná kantorskou a kůrovou muziku, známé barokní poutě, ale i zprávy o lidových hudbách a místních muzikantech. Tak např. o hodech v roce 1811 vyhrávala kapela Vavřína Šebely, v níž se uplatnily nástroje housle, basa, cimbál a klarinet. v obecních účtech z roku 1820 se nalezl doklad o kapele s bubny a troubami. v této době se také v Žarošicích a okolí prováděl sběr lidových písní pro guberniální sbírku v Brně. Více dokladů o hudbě na plechy či turecké muzice, jak se říkalo dechovce, je z období po roce 1848.
      Žarošická tradice obsahuje též bohatství zlidovělých písní, což bylo podle názoru autora ovlivněno působením místních kantorů, láskou k četbě a k divadlu. Zlidovělé písně v Žarošicích sbíral Robert Smetana, nejbližší spolupracovník Bedřicha Václavka. Zjistil, že v obci se uplatňovaly už v první polovině 19. století jako součást obrozeneckého hnutí.
      Se Žarošicemi je spojena i tradice kramářských písní a tisků. Působil zde kramářský zpěvák František Bernard, řečený Bernátek (1846 až 1917), který byl vydavatelem i autorem mnoha kramářských skladeb. v roce 1960 zemřel poslední pěstitel kramářské písně Šimon Svoboda. Mnoho kramářských tisků se podařilo zachránit, jsou zčásti uloženy v místním muzeu. České písně kramářské (původní i parodie) uvedl jako divadelní představení místní kroužek Tyl v roce 1940.
      Hlavní náplní Vlachovy knihy je[/] katalog repertoáru divadelních her, pantomim, kupletů, komických scén, koncertů, výstupů a jiných pořadů, který je uspořádán podle časové posloupností od roku 1830. Připojen je autorský rejstřík divadelních her a scének, rejstřík jejich názvů, seznam režisérů, ochotníků, muzikantů a kulturních pracovníků. Soupisy uzavírá přehled literatury a fotografické přílohy, zachycující žarošické ochotníky.
      Knížka Jaroslava Vlacha je určena především studiu ochotnického divadla, najdeme v ní však i údaje o místní folklórní tradici a o jejích nositelích. Josef Tomeš[/]

SBORNÍKY

Ethnologia Slavica, VlI, 1975. [obsah]

Zborník Filozofickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave, Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava 1977, 228 stran
      Kabinet etnologie filosofické fakulty University Komenského v Bratislavě se již několik let cílevědomě věnuje studiu otázek slovanské etnografie. Vyjádřením těchto snah je sborník Ethnologia Slavica, v jehož edičním kolektivu jsou zastoupeni významní národopisci všech slovanských národů. v předmluvě k sed[/]mému sborníku charakterizuje záměry mezinárodní ediční rady hlavní editor Ján Podolák. Číslo je věnováno významnému chorvatskému a slovanskému badateli profesoru dr. Milovanu Gavazzimu, který v roce 1975 oslavil osmdesátiny.
      Nad významem díla prof. Milovana Gavazziho se v úvodní studii zamýšlí Vilko Novak z Lublaně. Pokládá M. Gavazziho za zakladatele moderní etnologie nejen v Chorvatsku, ale v celé Jugoslávii. M. Gavazzi studoval slavistiku a germanistiku v Záhřebu, slovanský národopis v Praze

50

u prof. Lubora Niederla. Mnoho let potom působil v Etnografickém muzeu v Záhřebu a jako profesor etnologie na filosofické fakultě v Záhřebu. Milovan Gavazzi se projevil jako vynikající organizátor vědecké práce, mimořádně široká je i jeho vědecká tvorba. Při studiu staré slovanské kultury navazuje na Lubora Niederla, zvláště rozpracovává působení starých slovanských elementů na kulturu současných slovanských národů. Široký přehled o slovanském a vůbec evropském národopise ukazuje též bibliografie prací prof. Milovana Gavazziho, kterou zpracovala Jasna Andrićová ze Záhřebu. Připojena je i Tabula gratulatoria.
      Přehled studia etnogeneze Slovanů podává Witold Hensel z Varšavy. Shrnuje dosavadní teorie o původních sídlech Slovanů, zamýšlí se nad počátky, rozvojem a rozpadem Slovanů na jednotlivé skupiny. Vychází především z archeologických poznatků, zdůrazňuje však nezbytnost interdisciplinárního zkoumání. Ants Viires z Tallinu charakterizuje ruské vlivy na vývoj vozu u baltských národů, zvláště u Litevců. Zjišťuje jednak archaické vlivy, jež souvisejí s rozšířením orby v tomto území, jednak poměrně nedávné vlivy z posledních dvou či tří století. Šimon Ondruš z Bratislavy charakterizuje bydlení starých Slovanů na základě lingvistických poznatků. Vychází ze skutečnosti, že staří Slované, jako jiné evropské národy, původně bydlili v podzemních jámách, a teprve později si stavěli nadzemní obydlí, hlavně ze dřeva.[/] Oponuje Niederlovu názoru o původních názvech zemnica, zemljanka, které se patrně nazývaly jata, jatka a jama a označovaly tedy podzemní tmavý prostor. Motivaci podle světla mají slovanská slova síň a věž, která původně označovala světlý nadzemní prostor. Iván Balassa z Budapešti sleduje hospodářské využití kukuřice, která se začala pěstovat v jižním a středním Maďarsku v druhé polovině 17. století. Kukuřice se do maďarského zemědělství dostala prostřednictvím jihoslovanských národů - Srbů, Chorvatů a Slovinců, což se odráží i v základní terminologii. Ján Podolák z Bratislavy podává přehled o významu slov "úhor" a "prieloh" na území slovenského etnika. Vychází z předpokladu, že výrazy zemědělské terminologie patří k starým slovanským názvům, vzájemný vztah mezi jevy lidové kultury a jejich názvy patří k významným úsekům slavistického studia. Úhor označuje neosetou, rok odpočívající půdu, jak bylo obvyklé v systému trojpolního hospodaření. v menší míře se v slovenských nářečích vyskytuji i jiné termíny. "Prieloh" označuje více let neobdělávanou, zatravněnou půdu, která dočasně plní funkci louky. v okrajových regionech se užívají i jiné termíny (např. úlehla, obluch aj.), které autor pociťuje jako vlivy češtiny a polštiny. Oba termíny jsou však známé i jiným slovanským národům, což může svědčit o jejich staroslovanském původu. Christo Vakarelski ze So[/]fie studuje působení dávných megalitů a pohřebních mohyl na bulharskou lidovou kulturu. Navazuje na práci Milovana Gavazziho, který zkoumal tyto pravěké památky na území Jugoslávie.
      Lidové nástěnné malby u moravských Charvátů v 19. století zpracoval Richard Jeřábek z Brna. Vychází z moravsko-rakouského pohraničí, kde na rozdíl od německých vesnic slovanské obce zářily barevnosti. Nástěnné malby z charvátských obcí R. Jeřábek vykládá v souvislosti s širším českým osídlením. Zaměřuje se na odhalení diferenciačních znaků charvátských nástěnných maleb, a to v motivice, kompozici i barevnosti. Domnívá se, že na jižní Moravě a na jihozápadním Slovensku lidové nástěnné malby vznikly a vyvíjely se v symbióze charvátského, českého a slovenského obyvatelstva.
      Americký badatel E. A. Hammel posuzuje v širších souvislostech srbskou zádruhu jako zvláštní organizaci rodiny a společnosti. Zofia Staszczaková z Opole se zamýšlí nad etnografickou interpretací obřadů na příkladě polských forem vynášení Smrtky - Marzanny. Etnickými aspekty slovanské folkloristiky se zabývá Kirill V. Čistov z Leningradu. Předkládá nové metodické postupy důležité pro srovnávací studium současné slovanské i evropské folkloristiky. k typologii lidové slavnosti "volba krále" přispívá studie Jána Komorovského. Sleduje především obyčeje volby krále s jeho krátkodobou vlá

51

dou, které se objevují ve výročních obřadech. Navazuje na názory J. Frazera, jinak však vykládá obyčej ničení figuríny Karnevalu a letniční slavnosti jízdy králů.
      Jurij Z. Kruť z Kyjeva charakterizuje žatevní poezii Slovanů jako jeden z nejbohatších žánrů z výroční obřadnosti. Předkládá její klasifikaci podle funkce a časového zařazení. Mirko Matičetov z Lublaně se zamýšlí nad významem pojmu čas na slovinsko-italském pomezí.
      Sedmý svazek sborníku Ethnologia Slavica přináší příspěvky československých i zahraničních badatelů věnované otázkám slovanského národopisu. Navazuje především na problémy, které svým rozsáhlým a mnohostranným dílem vyvolal významný slavista profesor Milovan Gavazzi, jemuž je po zásluze sborník věnován. Josef Tomeš

Zo života a bojov ľudu Uhrovskej doliny. [obsah]

Národopisné štúdie. Veda Vydavateľstvo SAV, Bratislava 1977, 504 strán
      O systematickom výskume ľudovej kultúry na Slovensku možno hovoriť až v období posledných troch desaťročí. Ako pre iné vlastivedné disciplíny aj pre etnografiu tohto obdobia je charakteristické, že sa usiluje urýchlene dohoniť zameškané, naj[/]mä povypĺňať medzery v obraze o ľudovej kultúre na území Slovenska. s takýmto zámerom sa už v päťdesiatych rokoch vybrali niektoré oblasti, ktoré by najlepšie reprezentovali ľudovú kultúru slovenského etnika. Banícka obec Žakarovce predstavovala tradičnú kultúru baníckeho Spiša. Horehronie - kde sa konal dlhodobý terénny výskum s cieľom napísania trojzväzkovej regionálnej monografie - nám sprístupňuje ľudovú kultúru a spôsob života neskoršie kolonizovaných horských oblastí Slovenska. Zamagurie - o ktorom vyšla národopisná monografia oblasti - nás oboznamuje s kultúrou ľudu zo slovenskopoľského etnického pomedzia. Započaté výskumy na Záhorí, v dolnom Zemplíne a v Honte sledovali cieľ doplniť obraz o charaktere ľudovej kultúry nížinných oblastí južného Slovenska. k spomenutým podujatiam slovenského národopisu pribudol na počiatku sedemdesiatych rokov komplexný výskum ľudovej kultúry v Uhrovskej doline; aj tu sa sledoval cieľ napísať komplexnú historicko-národopisnú monografiu niekoľkých dedín z okolia Bánoviec nad Bebravou. Na úlohu sa podujal kolektív pracovníkov Národopisného ústavu SAV. Výsledky výskumu boli spracované v zborníku národopisných štúdií Zo života a bojov ľudu Uhrovskej doliny. Výber Uhrovskej doliny na komplexné národopisné preskúmanie a monografické spracovanie bol z hľadiska potrieb vedy plne odôvodnený. Uhrovská dolina patrí medzi najstar[/]šie osídlené oblasti Slovenska. Niektoré lokality tvorili súčasť územia Veľkej Moravy. Od 8. storočia je potvrdená kontinuita s ranofeudálnym osídlením. z obdobia feudalizmu a kapitalizmu sa zachovalo množstvo písomných dokladov o živote tunajšieho ľudu, čo umožňuje súčasnej etnografii podať hlbokú analýzu javov z hľadiska ich vzniku, vývoja, resp. premien v priebehu niekoľkých stáročí. Napokon Uhrovská dolina nekonzervovala iba kultúrne dedičstvo minulosti, ale je známa aj bohatými revolučnými tradíciami v robotníckom hnutí, ktoré vyvrcholili v uvedomelej účasti ľudu v Slovenskom národnom povstaní. Výber tohto mikroregiónu na historicko-etnografické spracovanie sledoval nielen potreby striktne vedecké, ale aj ciele kultúrnopolitické; svedčí o tom skutočnosť, že kniha bola napísaná na počesť 30. výročia SNP a 30. výročia oslobodenia Československa.
      Pôvodným cieľom výskumného kolektívu bolo komplexné preskúmanie dedín Uhrovskej doliny z hľadiska etnografie a histórie. Takýto cieľ naznačuje štruktúra knihy, v ktorej sa zachováva zoradenie jednotlivých príspevkov podľa tradičnej národopisnej systematiky, teda začína sa sídelnými typmi a opisom javov materiálnej kultúry, prechádza sa na problematiku kultúry duchovnej a záver tvoria práce z folkloristiky. v záujme lepšieho pochopenia podmienok pre formovanie javov ľudovej kultúry boli do knihy zaradené a j kapitoly z dejín oblasti. Hoci kniha nie je oblastnou monografiou, ale

52

zborníkom príspevkov a štúdií, jednako takéto usporiadanie jednotlivých častí je logické, pretože najprv sa podáva obraz o materiálnych podmienkach a o hospodársko-sociálnom vývine oblasti, až potom sa prechádza na opis javov materiálnymi podmienkami determinovaných. Bolo by však prospelo knihe, keby poradie prvých dvoch príspevkov k dejinám bolo obrátené, pretože v štúdii P. Horvátha sa pódáva obraz o historickom vývoji oblasti od najstaršieho osídlenia až po najnovšie dejiny, zatiaľ čo v predchádzajúcej štúdii L. Pála o revolučných tradíciach sa podáva stručný obraz robotníckeho hnutia, ktorého korene ťažko pochopíme bez osvetlenia starších predkapitalistických období. Napokon k národopisnej časti knihy ako celku aspoň toľko, že keby sa bolo zabezpečilo aspoň napísanie state o rodine a spoločenskom živote ľudu, mohli sme toto dielo priradiť k národopisným monografiam oblasti. Torzovitosť tohto obrazu zvýrazňuje aj samotný názov zborníka, ktorý nebol volený príliš šťastne; volený názov by sa hodil skôr pre brožúru alebo príspevok k štúdiu tejto oblasti ako pre takéto obsiahle dielo, ktorým sa na dlhý čas splnila potreba základného regionálneho historicko-etnografického výskumu v okolí Bánoviec nad Bebravou.
      Keďže kniha nie je komplexnou národopisnou monografiou oblasti, ale zborníkom prác, ťažko možno o nej hovoriť ako o celku z hľadiska tematickej úplnosti. No keďže všetky uvedené príspevky sú zamerané na[/] řiešenie špeciálnej problematiky jedného mikroregiónu, mali by spĺňať niektoré jednotné kritéria teoretické a metodologické, resp. usilovať sa 0 objasnenie niektorých spoločných problémov kultúrnej histórie tejto oblasti. Uhrovská dolina leží na pomedzí dvoch veľkých kultúrnych oblastí Slovenska. z juhu sem zasahuje oblasť nížinnej kultúry rozvíjajúcej sa v poriečí Nitry od obdobia Veľkej Moravy až po súčasnosť a teda reprezentujúcej najstaršie kultúrne dedičstvo na území slovenského etnika. Zo severu sem siaha oblasť karpatskej kultúry, ktorá sem prenikla v čase pastierskej kolonizácie na valaskom práve. Vzájomné prelínanie a ovplyvňovanie týchto dvoch kultúrnych oblastí, dožívanie a pretváranie kultúrnych archaizmov reprezentujúcich tieto dve kultúry a proces formovanie regionálnych zvláštností v kultúre a spôsobe života tunajšieho ľudu - to mohlo tvoriť aspoň časť spoločnej problematiky, k riešeniu ktorej by sa prispievalo poznatkami zo špeciálnych tematických úsekov obsiahnutých v jednotlivých príspevkov knihy. Niektorí autori si takéto jednotné - a treba povedať teoreticky náročnejšie - ciele postavili a aj ich s menším či väčším úspechom riešili. Ak sa to nepodarilo dosiahnuť vo všetkých príspevkoch, mohol sa voliť iný postup: napísanie súhrnnej štúdie o zákonitostiach vývoja ľudovej kultúry a spôsobu života v tejto oblasti. Splnili by sa tým dva ciele; jednak by sa zovšeobecnili poznatky získané spoločným výskumom, jed[/]nak by sa aspoň čiastočne nahradili kapitoly, ktorých absencia nám znemožňuje nazvať túto hodnotnú zborníkovú prácu národopisnou monografiou oblasti.
      Na tomto mieste nie je možné hodnotiť podrobnejšie jednotlivé štúdie. Všeobecne však možno povedať, že každá zo zaradených etnografických a folkloristických prác predstavuje sama o sebe seriózny prínos. Agrárna etnografia je tu zastúpená štúdiami P. Slavkovského, E. Drábikovej a M. Markuša, sídelné formy a ľudové staviteľstvo spracúva vynikajúca štúdia J. Mjartana, ďalšie kapitoly z materiálnej kultúry napísali J. Paličková, V. Valentová a V. Nosáľová. Duchovnú kultúru ľudu podáva štúdia E. Horváthovej a napokon folklór je spracovaný S. Burlasovou a V. Gašparíkovou. Takmer vo všetkých prípadoch ide o zrelých vedeckých pracovníkov, ktorí splnili pridelené úlohy na želateľnej teoretickej a metodologickej úrovni. Ak teda hodnotíme tento zborník štúdií z hľadiska prínosu jednotlivých uverejnených statí k príslušnej problematike, treba sa o ňom vysloviť jednoznačne pozitívne ako o záslužnom diele slovenského národopisu. Každá z uvedených štúdií prináša nové poznatky o skúmaných javoch, čím prispieva k obrazu o ľudovej kultúre Uhrovskej doliny a súčasne poskytuje podklad k širšiemu historičko-porovnávaciemu štúdiu príslušného javu na slovenskom etnickom území.
      Ako sme už spomenuli, kniha sa

53

pripravila na počesť významných jubileí v dejinách slovenského národa. Dve z národopisných kapitol boli svojím obsahom zamerané na revolučné tradície tohto kraja a najmä na oslavu hrdinstiev v Slovenskom národnom povstaní. Pre tieto skutočnosti možno zborník národopisných štúdií o Uhrovskej doline považovať nielen za cenný príspevok k regionálnej etnografii a folkloristike Slovenska, ale aj za trvale hodnotný pracovný prínos slovenského národopisu k oslavám 30. výročia Slovenského národného povstania. Ján Podolák

O hudebním folklóru na Těšínském Slezsku

Z zagadnień folkloru muzycznego na Šląsku ciezyńskim. [obsah]

Prace Naukowe Uniwersytetu Šląskiego w Katowicach, nr 141. Vydal Uniwersytet Šląski - Filia w Cieszynie. Katowice 1977, 185 strán
      Roku 1974 usporiadal Zakład Wychowania Muzycznego Filii Uniwersytetu Šląskiego w Cieszynie v spolupráci s Archiwum Šląskiej Kultury Muzycznej przy Państwowej Wyzszej Szkole Muzycznej w Katowicach sympózium o ľudovej hudobnej kultúre na Těšínsku. A zásluhou odbočky Uniwersytetu Šląskiego w Cieszynie sa dostáva do rúk širšej odbornej verejnosti materiál z tohto vedeckého podujatia vo forme zborníka. Prednesené referáty jednotliví[/] autori, pravda; rozpracovali, takže sa prezentujú ako tematické štúdie k dejinám ľudovej kultúry tešínskeho Sliezska.
      Recenzovaný zborník príspevkov je rozdelený na tri časti: 1. štúdie, 2. príspevky biografického charakteru, 3. komunikáty. Treba však hned úvodom povedať, že minimálna účasť českých bádateľov, ktorí prispeli do tohto zborníka (iba dva komunikáty), je vzhľadom na oblasť tešínskeho Sliezska istým nedostatkom organizátorov celej akcie. Veď v danom prípade ide o problematiku, ktorú možno úspešne riešiť len na základe koordinácie vedeckého bádania.
      Očakávali by sme, že úvodná štúdia z pera K. Hławiczka o poľsko-českých hudobných vzťahoch vo folklóre Těšínska obsiahne z komparatistického hľadiska koncepčný rámec probIematiky. Autor namiesto toho na vybraných javoch poukazuje na zložitý obraz vzájomných vzťahov, a to miestami aj so zreteľom k Slovensku, žiaľ, so striedavými úspechmi. Nemožno totiž súhlasiť s niektorými názormi K. Hławiczka, napr. že jedným z charakteristických znakov maďarského folklóru je kvintovanie a v tomto smere veľký vplyv maďarskej hudby sa prejavuje aj na slovenskú ľudovú hudbu a odtiaľ zasahuje i ďalej do Sliezska. Tento zastaraný názor je už dávno prekonaný. Pripomeňme len argumentáciu J. Kresánka (Slovenská ľudová pieseň so stanoviska hudobného, Bratislava 1951, s. 124 n.), ktorý - pokiaľ - ide o kvintovanie - jasne dokázal, že prioritu tu nemožno zjed[/]nodušene pririecť Maďarom. Napokon výklad Z. Kodályho o kvintovaní v maďarskej ľudovej hudbe neprijal ani samotný B. Bartók. v slovenskej ľudovej hudbe totiž tento jav súvisí s technickým prvkom píšťal (fujary). Inak hoci K. Hławiczka čerpá vo svojej štúdii zo širokého pramenného základu, z metodologického aspektu sa ukazuje, že pri štúdiu danej problematiky treba na úseku komparatistiky nastúpiť novú cestu.
      Štúdiou o těšínskych prísloviach a porekadlách s hudobnou tematikou sa predstavuje J. Kubik. Svoj paremiologický výklad sústredil na: 1. príslovia o muzikantoch ako sociálnej kategórii, 2. príslovia, v ktorých existuje pojem "muzika", 3. príslovia o piesni (speve) a rozmanitej hudobnej terminológii, 4. príslovia o hudobnej činnosti, 5. príslovia obsahujúce názvy hudobných nástrojov. Metodologicky prínosnou je nasledujúca štúdia J. Marcinkowej o tanečnom folklóre na Těšínsku. Autorka vychádza z charakteristiky funkčného uplatňovania sa tanečných prejavov a načrtáva základnú systematiku těšínskych tancov. Tematiku goralského zbojníctva v poľských ľudových piesňach rozpracovala J. Bobrowská, použijúc bohatú porovnávaciu literatúru (staršiu i novšiu) a tak sa jej těšínske podania podarilo interpretovať aj v širších súvislostiach karpatologického štúdia. Rovnako príspevok B. Jeszka-Blecherta o gajdách prináša cenné poznatky o rozšírení tohto nástroja, žiaľ, len vo vzťahu k poľskému etniku, v ľudovej

54

inštrumentálnej hudbe oblasti Beskýd.
      V biografickom oddieli zborníka sú uverejnené štyri príspevky. K. Turek píše o významnom těšínskom folkloristovi z obdobia národného obrodenia Andrzejovi Cinciałovi (1825-1897), ako aj o súčasnom sliezskom hudobnom folkloristovi Janovi Tacinovi (nar. 1909) ; o blízkom spolupracovníkovi O. Kolberga, etnografovi a folkloristovi Bogumiłu Hoffovi (1829-1894) a o jeho vzťahu k Beskydám a pôsobení v dedinke Wisła zasa Fr. German; nakoniec H. Danel hodnotí hudobnopedagogickú, kultúrnu a folkloristickú činnosť Ferdynanda Pustówka (1894-1965), ktorý pôsobil ako učiteľ v obci Wisła.
      V poslednom oddieli - komunikátoch prevažujú správy o materiálových fondoch, tj. o těšínskych prameňoch v archíve Śląskiej Kultury Muzycznej v Katoviciach, ktorý vznikol roku 1968 pri Bibliotece Głownej Państwowej Wyźszej Szkoły Muzycznej (K. Musioł), o regionálnych hudobninách v zbierkach Vlastivědného ústavu v Českom Těšíne (B. Čepelák) a o doterajšom zameraní diplomových prác na hudobnú kultúru Těšínska poslucháčov odbočky Uniwersytetu Śląskiego v Cieszynie (Wł. Goriszowski). Na tomto mieste pôsobí neorganicky zaradenie správy z terénneho výskumu na Jablunkovsku s materiálovými príkladmi kolied a pastorálok (St. Jarecki), no predovšetkým príspevku teoretickej povahy o ľudo­ vej piesni v oblasti Sliezska na úze[/]mí Československa (I. Stolařík). Zborník o problematike hudobné ho folklóru na tešínskom Sliezsku je teda príspevkom poľských folkloristov o tejto oblasti. Vzhľadom na aktuálnosť štúdia interetnických vzťahov na Těšínsku bolo by však žiadúce, aby sa tejto problematike venovala zvýšená pozornosť i z našej strany, čo by zaiste prispelo k hlbšiemu poznaniu vývinových procesov ľudovej kultúry tohto regiónu. Andrej Sulitka

25 let Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů, [obsah]

Vlastivědná knihovna moravská, svazek 27, Musejní spolek v Brně a Československý rozhlas v Brně, Brno 1977, 120 stran
      Musejní spolek v Brně vydal v roce 1977 ve spolupráci s brněnským rozhlasovým studiem publikaci "25 let Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů". Připravil ji autorský kolektiv a redakčně zpracoval Václav Frolec (odpovědnýredaktor Jan Janák). Jak sám název knížky prozrazuje, byla vydána u příležitosti výročí vzniku tohoto významného hudebního tělesa. Jeho význam není třeba příliš zdůrazňovat. Vždyť BROLN a jeho sólisty instrumentalisty i zpěváky - znají posluchači rozhlasu a milovníci lidových písní v celém Československu a na mnoha místech i v zahraničí. Orchestr hostoval za čtvrtstoletí své[/] existence v řadě zemí a vždy s velmi dobrým ohlasem. Jeho nesporné kvality a umělecké úspěchy dokazují také vyznamenání, jež mu byla udělena (Řád práce, vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, Řád práce Vietnamské socialistické republiky, vyznamenání Za upevňování přátelství Mongolské lidové republiky).
      V úvodu publikace se Václav Němec stručně zmiňuje o historii vysílání lidové písně brněnským rozhlasem, o okolnostech zrodu BROLN v roce 1952 a o jeho poslání interpretovat lidovou píseň a hudbu především pro potřeby vysílání Československého rozhlasu. První kapitola hovoří o uměleckém vývoji tělesa od jeho prvních kroků po současnost a o vlivech na jeho vývoj (Dušan Holý). BROLN se od počátku zaměřoval na folklór moravský, slovenský a český (jinonárodní jen okrajově): Vždy navazoval a dosud navazuje na hudeckou tradici. Udržuje poměrně častý kontakt s vynikajícími lidovými muzikanty ze specifických folklórních oblastí. Jeho sólovými zpěváky byly a jsou výrazné osobnosti z řad interpretů lidových písní. v menší míře spolupracoval též s tanečníky z terénu. Nejvýznamnějším aspektem uměleckého vývoje BROLN jsou ovšem vynikající koncertní mistři - "primáši", jak se i v BROLN nazývají po vzoru lidových kapel. I když je BROLN rozhlasovým sou borem, snažil se vlastně od svého vzniku dostat se do bezprostředního kontaktu s obecenstvem v Československu i v zahraničí. z domácích veřejných vystoupení měly největší

55

význam každoroční premiérové koncerty. Pětadvacetiletá cesta BROLN měla i svá úskalí, těžkosti, problémy, názorová střetnutí, hledání správných směrů, ovšem především byla lemována výraznými uměleckými úspěchy.
      Považujeme za nutné zmínit se o drobné nepřesnosti v první kapitole (str. 13), kde je zmínka o tzv. Krajském orchestru lidových nástrojů ve Strážnici a je zde uvedeno, že toto těleso vzniklo jako více méně náhodné spojení tří muzik, (strážnické, uherskohradišťské a hrubovrbecké) při strážnickém festivalu v červnu roku 1952. Společným vystoupením zmíněných tří kapel vyvrcholil z podnětu programových pracovníků strážnických slavností klenotnicový pořad "Strážnice 1953" a toto závěrečné číslo programu se stalo jedním z impulsů pro vytvoření Krajského orchestru lidových nástrojů ve Strážnici (primáš a umělecký vedoucí dr. Vítězslav Volavý), který tedy vznikl až po "Strážnici 1953" a byl sestaven z muzikantů ze Strážnice a jejího okolí, včetně členů původní strážnické cimbálové muziky Slávka Volavého, která samozřejmě působila i v době existence KOLN. Na strážnických slavnostech orchestr poprvé vystoupil v roce 1954.
      Druhá kapitola Interpreti je věnována nejoblíbenějším sólistům BROLN. Autoři jednotlivých částí - Jaromír Nečas (Jarmila Šuláková, Božena Šebetovská, Vlasta Grycová, Lubomír Málek), Jindřich Uher (Jožka Severin, Dušan a Luboš Holí), Dušan Holý (Václav Halíř, Milan Križo, Ján Gaš[/]par-Hrisko) a Vítězslav Volavý (Jožka Černý) - přibližují čtenáři významné interprety lidových písní, první setkání s nimi, jejich cesty do rozhlasu, úspěchy, prostředí, v nichž žili nebo žijí, jejich životní poslání, vzpomínky, lásku k lidové písni.
      Další kapitola - Ohlédnutí a bilance - obsahuje několik částí, jež uvádějí zahraniční zájezdy BROLN, výběr z jeho koncertní činnosti v Československu (1952-2976), současné obsazení orchestru, jména autorů a upravovatelů skladeb pro BROLN a zpěváků spolupracujících s orchestrem. První část dokumentuje popularitu BROLN v zahraničí. Uskutečnil v letech 1955-1976 celkem 42 zájezdů do 23 zemí. z výčtu těchto zájezdů je patrno, že souboru aplaudovalo publikum nejen v mnoha zemích Evropy, ale také v Asii (Vietnamská socialistická republika, Korejská lidově demokratická republika, Čínská lidová republika, Mongolská lidová republika, Japonsko], v Severní Americe (USA, Kanada), ve Střední Americe (Kuba) a v Africe (Senegal). v některých státech hostoval několikrát (např. Belgie, Bulharsko, NDR, Polsko, Rakousko, SSSR), největší oblibu si však získal v Holandsku (1962, 1964, 1966, 1967, 1968, 1969, 1970, 1971, 1973, 1975, 1976). v části uvádějící obsazení BROLN postrádáme jména bývalých dirigentů, primášů a hráčů tělesa, jimž snad vedle současného obsazení měla být též věnována pozornost, i když jsou někteří z nich samozřejmě vzpomenuti na jiných[/] místech publikace. Obsáhlé jsou jmenné seznamy autorů a upravovatelů skladeb pro BROLN i zpěváků s ním spolupracujících, je jichž pročítáni jistě u mnohých čtenářů vyvolá postesknutí a zamyšlení nad skutečností, že s BROLN v současné době již nespolupracují někteří tak vynikající a oblíbení interpreti, jakým je např. Milan Križo.
      Následující kapitolou (Vyznání a vzpomínky) promlouvají, vzpomínají a vyznávají se ze svého vztahu k BROLN a vůbec k lidové písni význačné herecké osobnosti (zesnulý národní umělec Karel Höger a zasloužilý umělec Miroslav Horníček), dále primárius Janáčkova kvarteta a bývalý umělecký vedoucí BROLN Bohumil Smejkal (jeho část je především reminiscencí na šestnáctileté profesionální působení v BROLN), primárius Slovenského komorního orchestru zasloužilý umělec Bohdan Warchal, jenž rovněž po několik let profesionálně působil v BROLN, redaktorka Čs. rozhlasu a vynikající sólistka orchestru zasloužilá umělkyně Darina Laščiaková, zasloužilý umělec dr. Vítězslav Volavý - ředitel Ústavu lidového umění ve Strážnici, hudební skladatel Emanuel Kuksa (taktéž léta působící v BROLN, naposled jako dramaturg), jehož článek se poněkud vymyká názvu kapitoly, hudební skladatel a teoretik Miloš Štědroň (příspěvek je spíše úvahou o hudebním folklóru a jeho využití) a současný umělecký vedoucí orchestru Jindřich Hovorka.
      V poslední části publikace hovoří nynější dramaturg orchestru jaro

56

slav Jakubíček a Václav Němec o perspektivách i plánech BROLN, jež jsou náročné a současně velmi sympatické. Publikaci uzavírají resumé v ruském, německém, francouzském a anglickém jazyce a seznam vyobrazení. Knížka je vybavena vesměs zdařilými barevnými i černobílými fotografiemi a kvalitním křídovým papírem, což samozřejmě přispívá[/] k pěknému celkovému vzhledu, na němž má zásluhu i grafická úprava Jaroslava Krejzly. Škoda jen, že j neprodejná (určena pro potřebu Československého rozhlasu) a že byla vytištěna poměrně malým nákladem (1200 výtisků). Jistě by se našlo mnoho zájemců, kteří by si ji rádi zakoupili. Dušan Vlach[/]

KONFERENCE

Konference "Společenské funkce a interetnické souvislosti lidových obyčejů v Karpatech a na Balkáně" ve Smolenicích [obsah]

Ve dnech 17.-19. října 1977 uspořádaly ve Smolenicích Národopisný ústav SAV v Bratislavě, Ústav lidového umění ve Strážnici a Československá sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně konferenci s mezinárodní účastí na téma "Společenské funkce a interetnické souvislosti lidových obyčejů v Karpatech a na Balkáně". Tři desítky československých a téměř desítka zahraničních odborníků vyslechly 19 referátů zaměřených na vývoj a současný stav masopustních obyčejů ve střední, východní a jihovýchodní Evropě. Úvodní referáty si zkoumané problematiky povšimly obecně teoreticky. Doc. dr.[/] Emília Horváthová se v podnětném příspěvku zabývala společenskými funkcemi a interetnickými souvislostmi fašankových zvyků. Obdobně svůj referát zaměřila také prof. Vera Sokolova, jež věnovala pozornost slovanským a regionálním zvláštnostem masopustních obřadů východoslovanských národů. Dr. Margarita Vasileva si naopak povšimla struktury, funkcí a vývoje bulharských jarních obyčejů spojených s masopustem. Dr. Josef Tomeš poukázal na české a slovenské masopustní obyčeje a jejich mezinárodní obměny, fašankovými maskami na Slovensku se na základě rozboru výsledků zpracování Etnografického atlasu Slovenska zabývala prom. etn. Viera Feglová, masopustních obchůzek v nejzápadnější části československých Karpat si povšiml doc. dr. Václav Frolec. Dr. Andrej Sulitka věnoval po[/]zornost interetnickým souvislostem fašankových obyčejů na slovenskopolském pomezí Spiše. Dr. Krystyna Kvaśniewiczová referovala o tradičních a současných masopustních obyčejích v Polsku, dr. Ryszard Tomicki o struktuře a funkci obřadu v polském masopustu. Masopustními zvyky v maďarských národopisných výzkumech se zabývala dr. Zsuzsanna Tátrai, Dr. Stanislav Dúžek svůj příspěvek zaměřil na současný stav fašankových tanečních tradic na Slovensku, prom. etn. Pavel Popelka se zabýval ekologií straňanského masopustního tance "pod šable". Doc. dr. Oldřich Sirovátka věnoval pozornost folklóru a obřadu, prom. etn. Daniel Luther naznačil vývojové tendence fašankových zvyků na Záhorí a prom. etn. Katarína Rusnáková referovala o fašanku v obci Mliečno u Šamorína. Na základě rozboru výsledků zpracování Etnografického atlasu Slovenska ukázala prom. etn. Rastislava Stoličná na fašanková obřadní jídla. Dr. Mikuláš Mušinka věnoval svůj příspěvek otázkám původu a souvislostem masopustního zvykosloví s jinými výročními a rodinnými zvyky. Prom. etn. Ludmila Tarcalová zaměřila pozornost na masopustní obyčejové prvky ve svatebním obřadu na jihovýchodní Moravě a dr. Eva Večerková si povšimla masopustních obyčejů v nově osídlené oblasti jihomoravského pohraničí.
      Zaměření konference na masopustní zvyky přineslo sice na jedné straně zúžení tématu, ale na druhé straně umožnilo hlubší poznání zkoumané problematiky, což zdůrazňova

57

la většina účastníků. Ukázalo se také, že obzvláště složité jsou otázky geneze lidových obyčejů, pro níž je třeba znát materiál z většího časového údobí a rozsáhlejšího území. Je škoda, že se konference nezúčastnil přihlášený zástupce jugoslávských badatelů. I tak je však nutno říci, že konference naznačila možnosti dalšího studia lidových obyčejů ve zkoumané oblasti Karpat a Balkánu. Ukázala, že je možno přistoupit, alespoň u některých obyčejových cyklů, k přípravě syntetizujících prací. Jan Krist

Polská konference o etnografii průmyslového centra [obsah]

Polská národopisná společnost (PTL) spolu s katedrou etnografie lodžské university uspořádaly ve dnech 12.-14. září 1977 u příležitosti 52. valného shromáždění společnosti a jubilea padesátiletí vědecké práce prof. dr. Kazimíry Zawistowicz-Adamské vědecké zasedání na téma "Etnografie průmyslového centra", aby tak oslavily životní i pracovní jubileum zakladatelky lodžské etnografické školy.
      Zasedání v aule knihovny lodžské university otevřel prof. Josef Burszta úvodním projevem, ve kterém poukázal na úzké sepětí lodžské etnografie s životem a kulturou Lodže jako průmyslového střediska a na zásluhy jubilantky o takovéto vědecké zaměření.[/] Doc. dr. Bronislava Kopcyńská-Jaworská v obsáhlém referátě charakterizovala úkoly polských etnografů ve výzkumu způsobu života a kultury dělnictva, podíl lodžských etnografů, zvláště prof. K. ZawistowiczAdamské, na projektu výzkumu Lodže a seznámila shromáždění s dosavadními výsledky práce etnografů na poznávání každodenního života dělníků jak na pracovišti, tak doma, i jejich způsobu prožívání volného času. v hlavních rysech poukázala na jednotlivé jevy materiální i duchovní kultury, tak jak se jevily v období do I. světové války: na způsob bydlení lodžských dělníků v továrních domech, oblečení pracovní, všední i sváteční, jídlo v práci i domácí stravu, poměry na pracovištích, zejména způsoby přijímání do práce, vztahy v dílnách, práci děti, zakládání a život rodiny, rodinné vztahy i slavnosti, výroční obřady a obyčeje v dělnickém prostředí. Zvláštní pozornost věnovala vývoji gramotnosti, osvětové práci mezi dělníky, spolkové a sportovní činnosti. Výstižně charakterizovala rozdíly ve způsobu života a kultuře jednotlivých etnických skupin dělníků, kteří pracovali společně v lodžských továrnách.
      Na referát doc. dr. B. KopczyńskéJaworské navázaly komunikáty dalších polských etnografů, zabývajících se dělnickou problematikou Doc. dr. E. Pietraszek se věnoval zajímavému tématu proměn dělnické morálky, dr. A. Woźniak seznámil se stavem bádání o obyčejích a módě v dělnickém středisku Żyrardowo, dr. A. Kuczyńska-Skrzypek charak[/]terizovala vztah dělnické a rolnické kultury v Żyrardowu, dr. J. P. Dekowski hovořil o obyčejích dělnického města Tomaszowa, mgr. W. Nowosz o přeměně řemeslnických dílen v průmyslové závody, dr. B. Bazielich podal přehled o etnografických výzkumech v průmyslových oblastech, mgr. S. Łysik se zabýval kulturním obrazem hornoslezských vesnic v období industrializace, mgr. K. Kaczko současným stavem tradiční kultury ve velkoprůmyslovém centru.
      Jako hosté PTL vystoupily v prvý den zasedání doc. dr. E. Horváthová s referátem o koncepci a stavu etnografického výzkumu dělnické kultury na Slovensku, dr. Z. Rusňáková zaměřila svůj příspěvek k analýze vztahu dělnické kolonie a vesnice v jedné slovenské hornické obci, Druhého dne referovala dr. O. Skalníková o specifice lidové kultury v průmyslových oblastech Čech a Moravy a dr. H. Johnová podala přehled a rozbor dokumentace k etnografii dělnictva v českých muzeích. Referát nepřítomného doc. dr. K. Fojtíka k problematice brněnského textilního dělnictva bude otištěn v materiálech ze zasedání.
      V rámci programu konference se uskutečnila zajímavá exkurze po Lodži, zvláště po jejích továrních čtvrtích, spojená s prohlídkou několika areálů textilních továren a sídlišť, s návštěvou dělnických domků, navržených k ochraně nebo k muzejní expozici, jako výmluvné památce dělnické minulosti. Exkurze byla zakončena v textilním muzeu, které upoutává nejen bohatou vývojovou

58

sbírkou textilního nářadí a strojů, ale i prostředím staré textilní továrny. Po ukončení zasedání byl pořadateli uspořádán zájezd do textilního střediska Tomaszowa, kde po prohlídce muzejní instalace účastníci konference pobesedovali s vědeckými pracovníky muzea, vyslechli hudbu a zpěv místních souborů a na malém trhu si mohli zakoupit keramiku, řezby a vystřihovánky zdejších lidových umělců.
      Zasedání v Lodži bylo zajímavé a přínosné jednak pro polské etnografy, zvláště však pro hosty. Tím, že bylo převážně soustředěno na problematiku průmyslových středisek s textilní výrobou, přineslo nové[/] aspekty metodické i materiálové do etnografie dělnictva, orientované dosud jak v Polsku, tak i v jiných zemích zvláště na dělnictvo v dolech a hutích. Prozkoumání specifiky další profesionální skupiny umožňuje srovnávací pohled i vytypování obecných rysů ve způsobu života a kultuře vlastních všem skupinám dělnictva. Soustředěním na období devadesátých let a počátek 20. století, které je sledováno jak v polské, tak např. i v sovětské, české a slovenské etnografii, se vytváří široká srovnávací základna mezinárodní kooperace ve výzkumu způsobu života a kultury dělnictva. Olga Skalníková[/]

NÁRODOPISNÁ TERMINOLOGIE

Slovník lidového stavitelství (přístěnné sloupky) [obsah]

Pod vedením doc. Václava Frolce zahájila subkomise pro lidové stavitelství československé sekce MKKKB a NSČ při ČSAV v Ústavu lidového umění ve Strážnici v květnu 1977 pravidelné porady o domovém názvosloví. Na první strážnické poradě se řešila terminologická otázka přístěnných sloupků. Východiskem k přijetí a definici termínů byl referát Josefa Vařeky. Po zevrubné[/] diskusi, v níž vedle etnografů vystoupili také architekti a pracovníci památkové péče, byly z okruhu uvedené domové terminologie doporučeny k jednotnému užívání názvy, uvedené v tomto slovníčku. Příští pracovní porada bude věnována názvosloví zástavby dvora a domového půdorysu. Aby se termíny, na jejichž vytváření se podílí široký aktiv odborníků, počaly obecně a shodně používat, budou Národopisné aktuality uveřejňovat na pokračování slovníček přijatého názvosloví[/] s instruktivními kresbami. První kapitola je tedy věnována přístěnným sloupkům.

česká podstávka
viz přístěnná sloupová podpěrná vazba.

konstrukce přístěnných sloupků(prvotní, druhotná, dodatečná, vnější, vnitřní)
obecný název pro přístěnnou sloupovou podpěrnou vazbu, skládající sezpravidla ze sloupků s pásky a vaznice, podpírající vypuštěné částistropnic.
Podrobněji u hesla přístěnná sloupová podpěrná vazba.

lužická podstávka
viz podstávka.

nosná podstávka
viz podstávka.

podpěrná podstávka
viz přístěnná sloupová podpěrnávazba.

podpěrný sloup (obr. 3.)
druhotný konstrukční prvek, kterýpodpírá zhlaví stropnice nebo jinýkonstrukční článek, aby zabránitsnižování stěny domu (podle výpočtů E. Deutschmanna se vodorovněležící trámy smršťují patnáckrátrychleji nežli sloupky).

podstávka
skládá se ze sloupků s pásky a ližíny (vaznice), obvykle segmentovitěvykrojené, obepíná dům zpravidla zedvou až ze čtyř stran a nese hrázděné nebo roubené patro. U boční stě-

59

ny rnůže podstávka nést i stropnítrámy přízemí; častěji je však ližinapodstávky položena výše než jestrop přízemí, takže podstávka paknese jen patrovou stěnu, zatímcostropnice jsou uloženy na přízemníboční stěně. Tektonická funkce podstávky jako podnože patra časemustupovala estetickým zřetelům,takže dnes jsou podstávky u průčelních stěn často bohatě vyřezávány,někde i barevně odlišeny a výjimečně pročleňují dům i v patře.
     Podstávka je rozšířena v severních
     Čechách, kde je zapotřebí ji odlišovat od české podstávky (přístěnnésloupové podpěrné vazby), známéhlavně ze středního Pojizeří; českápodstávka je podle vzniku druhotnou konstrukcí- a obvykle jen podpírá stropnice (na rozdíl od běžné konstrukce přístěnných sloupkůmůže mít vykrojenou ližinu, je u vícestěn ap.); nelze ovšem vyloučit případy, kdy i česká podstávka stejnějako lužická nese patro, nikolivstropnice, které jsou zakotvenyv podstávce. Sloupy podstávky stojídnes převážně na nízké kamennépodezdívce (dříve na kamenu, prahovém trámu nebo byly zapuštěnydo země). Je rozšířena v oblasti styku roubené a hrázděné konstrukcea nejstarší doklady o její existencina našem území jsou z 15.-16. století. v německé literatuře je označována jako Umgebinde, v české literatuře jsou termíny podpěra, podpora, nosná vazba, podvážka, přídruha, stolice aj. (Obr. 2.)

přístěnná sloupová nosná vazbaviz podstávka.

Obr. 1. Konstrukce přístěnných sloupků (podpěrná podstávka, přístěnná sloupová podpěrná vazba):
a, e - řez boční stěnou a nárožní pohled (podpěrná podstávka podpírá částečně předsazené patro prostřednictvím vysunutých stropnic), b - řez boční stěnou (patro, které je v líci s přízemím, je podpíráno prostřednictvím vysunutých stropnic), c - řez boční stěnou přízemní stavby (podpírány jsou stropnice), d, f - řez štítovou stěnou a nárožní pohled (předsazená štítová stěna patra je podpírána přímo).

60

Obr. 2. Podstávka:
a - řez boční stěnou, b - řez štítovou stěnou, c - pohled na nároží.

obr. 3. Podpěrné sloupy (podpírají jednotlivé přečnívající stropní trámy):
a - řez boční stěnou. b - pohled na stěnu.

61

Obr. 4. Stěnové kleštiny (svírají roubené stěny, nedovolují trámům roubení vybočit z roviny stěny):
a - řez stěnou a detail půdorysu s předstupující vnitřní kleštinou,
b - řez stěnou a detail půdorysu se zapuštěnou vnitřní kleštinou,
c - pohled na vnější stěnu.

Všechny kresby - Vlastimil Šafránek, 1977.

přístěnná sloupová podpěrná vazba
konstrukci tvoří sloupky s pásky avaznicí, podpírající vypuštěné částistropnic, méně často nebo dokoncejen výjimečně předsazenou stěnupatra; tato podpěrná konstrukcetedy nadlehčuje přízemní stěny domu. Objevuje se rovněž u patrovýchstaveb, kde většinou podpírá vysunutá zhlaví stropnic přízemku, alpve výjimečných případech jsousloupky protaženy přes dvě podlažíaž pod okap a podpírají stropnicepod krovem. Je rozšířena předevšímv severovýchodních a východníchČechách, kde se lidově nazývá"kozy" nebo stolice" (další názvy:podpěrné vazby, podpěry aj.). U tétokonstrukce je zapotřebí rozlišovat,[/]je-li prvotní, druhotná, dodatečná,vnější nebo vnitřní. (Obr. 1.)

stěnová kleština
úzké protilehlé sloupky na vnějšía vnitřní straně roubené stěny, vo[/]dorovně stažené sponou, šroubyv místě mezitrámových spár (novější a dodatečný tektonický prvek,Podkrkonoší) (obr. 4.).
Josef Vařeka[/]

FILM

Etnofilm 1977 v Rožnově pod Radhoštěm [obsah]

Ve dnech 21.-25. října 1977 se v Rožnově pod Radhoštěm uskutečnil první ročník festivalu amatér[/]ských národopisných filmů. Pořadatelé - Valašské muzeum v přírodě v Rožnově, Okresní kulturní středisko ve Vsetíně a Klub pracujících ROH v Rožnově - navázali na podnětnou myšlenku, jež se zrodila

62

v kolektivu rožnovských filmových amatérů, totiž zjistit, do jaké míry se filmoví amatéři nechávají ve své tvorbě ovlivňovat a inspirovat lidovou kulturou.
      Jak můžeme pozorovat na každém kroku, pod náporem technické civilizace stále rychleji zanikají tradiční formy lidové kultury. Proto je nutno k jejich dokonalému podchycení a zdokumentování používat i nejmodernější vymoženosti, které nám vědeckotechnická revoluce poskytuje, tedy i kamery a filmu. Zde mohou významnou měrou pomoci i jednotlivci a kroužky filmových amatérů se zájmem o národopisnou problematiku, jimž se tak otvírá široké pole působnosti. Svědectvím toho je také první ročník rožnovského festivalu. z celkově přihlášených 37 filmů bylo k soutěžní projekci připuštěno 28 filmů, z nichž tři ještě porota nehodnotila, protože jejich obsah se netýkal národopisu. Filmy byly hodnoceny ve čtyřech kategoriích (1. Člověk a jeho životní prostředí, 2. Způsoby hospodaření, výroba, řemesla, 3. Lidové umění, 4. Národopisná dokumentace současnosti).
      Vezmeme-li tuto první přehlídku svého druhu jako reprezentativní vzorek amatérské filmové tvorby s národopisnou tematikou u nás, ukazuje se názorně, že pro amatéry jsou nejatraktivnější náměty z oblasii lidové umělecké výroby a řemesel. Značnou pozornost věnují amatéři také oblasti lidovňho umění, kde čerpají náměty z lidového zvykosloví, všímají si krojů, kraslic, dřevo[/]řezby, dětských her. Podstatně menší zastoupení měly filmy v první a čtvrté kategorii. Filmoví amatéři, kteří nejsou národopisci, si tedy vybírají náměty pro filmy hlavně podle atraktivností a dramatického záměru natáčeného filmu. Uniká jim celá velká oblast lidové kultury, a to nejen ve zbývajících dvou soutěžních kategoriích, ale např. problematika rodinného a společenského života, sociálních skupin v obci, hudební a taneční folkloristiky, přežívání tradičních forem lidové kultury do současného života vesnice atd. Je proto nutno navázat těsnou spolupráci mezi etnografy a filmovými amatéry. Vždyť tvorba dokumentárních národopisných filmů by měla být jedním z hlavních úkolů etnografických pracovišť. Etnografové mohou dát filmovým amatérům mnohé podněty, náměty a mohou též spolupracovat na scénářích, komentářích; odborné národopisné instituce mohou filmařům ulehčit organzační a hlavně finanční problémy (možnost odkoupit kopie filmů nebo natáčení filmů přímo pro potřeby ústavů). Pro lepší vědecké využití již vyrobených filmů je potřebné zjistit jejich uložení ve filmových kroužcích, pořídit evidenci a vydat katalog.
      Většině autorů činily značné potíže komentáře a vůbec celé ozvučení filmů, např. přednes, hudba. Hodně závad je způsobeno naprosto nedostačujícím technickým vybavením amatérských studií, existují problémy při zpracování a rozmnožení kopií. To jsou věci, které si filmoví[/] amatéři vyřeší těžko sami bez přispění zřizovatelů. Nemůžeme ale brát jako závažný filmový dokument dílo, kterému chybí jak datace, tak lokace. Tyto základní údaje nesmí u žádného filmu scházet, jinak je pro vědecké a dokumentační účely téměř bezcenný. Přes dílčí nedostatky je třeba většinu filmů hodnotit kladně.
      Porota pod předsednictvím dr. Martina Slivky udělila Velkou cenu Etnofilm 1977 ex aequo dvojici filmů: "Chleba z kameňa" (o pečení chleba na Valašsku) autora Františka Potočného ze Vsetína a filmu "Brousky" (o výrobě brousků) autora ing. Josefa Stromšíka z Rožnova pod Radhoštěm. Zvláštní cenu poroty získal film "O jednom mlýně" (o pečení koláčů) autora Karla Vaňka z Vrchlabí. v první kategorii porota pro malé zastoupení soutěžní tvorby neudělila žádnou cenu. v druhé kategorii získal Cenu film "Modrá tradícia" (modrotisk) autora Vlado Pikalíka z Povážské Bystrice, diplom získal film "Městečko dýmek" (výroba dýmek v Proseči) autorů Václava Tichého a Václava Nosaczynského z Prahy a čestné uznání za kameramanskou práci film "Podkovář nad kováře" autora Stanislava Pukla z Prostějova. Ve třetí kategorii porota udělila Cenu filmu "Kvartet F Dur" (vamberecká krajka) autorů Mihla, Hnilice a Kotruby z Prahy, diplom filmu "Hanácká vejce" (kraslice) autora Jaromíra Hlavinky z Litovle a čestné uznání filmu "Opasek" (výroba opasku) autora Lubomíra Chytila z Litov

83

le. Ve čtvrté kategorii získal Cenu film "Vyznání srdcem a dlátem" (p rožnovském řezbáři) autora Roberta Zezuly z Rožnova pod Radhoštěm, diplom film "Oblievačka" autorů Zoltána Bohuše a Kataríny Hábliové z Revúce. Čestná uznání obdržely z rozhodnutí poroty filmy dva: "Hody" Jana Křivého z Újezdu u Brna a "Veselá je dědina" (hody) Františka Pavlíka z Lázní Kynžvart.
      Filmy, promítané v soutěžní projekci i promítané mimo soutěž, jas ně ukázaly, že národopisná praco[/]viště musí používat kameru jako velmi výhodný výzkumný a dokumentační prostředek. Film se stal totiž významným pomocníkem národopisné vědy. Při ochotě etnografů spolupracovat i s filmovými amatéry se zdá reálné do příštího festivalu, zamýšleného v roce 1979, posunout kvalitu amatérských filmů ještě na vyšší úroveň. Rožnovské setkání k tomu vytvořilo příznivé předpoklady. Je jenom škoda, že širší národopisná obec o této akci nebyla téměř informována. Jan Krist[/]

FESTIVALY

X. mezinárodní festival folklóru horských regionů v Zakopaném [obsah]

Ve dnech 4.-11. září proběhl v Zakopaném jako součást "Tatranského podzimu 1977" jubilejní, již desátý ročník mezinárodního festivalu folklóru horských oblastí. Za účelem prodloužení turistické sezóny byly mimo festival pořádány pro turisty vyjížďky do okolí a s festivalem související řada výstav, přehlídka krojů jednotlivých souborů, soutěž výtvarníků o plakát pro příští ročník, festivalu, soutěž o báseň s horskou tematikou, promítání filmů, přednášky apod. "Tatranský podzim 1977" byl zahájen 4. září. otevřením výstav, go[/]ralskou svatbou a vystoupením goralských souborů v cirkusovém šapitó. v následujících dnech měli návštěvníci možnost zhlédnout výstavky prací různých řemeslníků a lidových tvůrců ve stáncích přímo v ulicích města a mohli pozorovat jejich výrobu.
      Slavnostní zahájení X. mezinárodního festivalu folklóru horských regionů se uskutečnilo 5. září na stadiónu pod velkým skokanským můstkem. Zde byl také postaven cirkusový stan, v němž později probíhala soutěžní vystoupení. Slavnostnímu zahájení předcházel průvod všech zúčastněných souborů městem; soubory se v něm a pak na stadiónu představily krátkým programem pu[/]bliku. Festivalu se zúčastnilo celkem 23 souborů. Sedm z nich bylo polských, dále přijely soubory z Itálie, SSSR, Anglie, Jugoslávie, Norska, NDR, Rumunska, Švédska, USA, Maďarska, Řecka, Francie, Bulharska, Turecka a Československa. Denně proběhly dva koncerty (v 16.30 a ve 20.00 hod.), tradičně zahajované fanfárami na trombity v podání rodiny Haniaczyků z Oravy a vtipně uváděné krojovaným párem ze Zakopaného. Mimo soutěžní vystoupení měl každý soubor naplánována další v různých místech v okolí a i v krakovské televizi. Soutěžní vystoupení hodnotila třináctičlenná porota domácích a zahraničních odborníků pod předsednictvím profesora dr. Romana Reinfusse. Soubory soutěžily ve čtyřech kategoriích: 1. kat. autentický folklór, 2. kat. - umělecky zpracovaný folklór, 3. kat. stylizovaný folklór, 4. kat. - rekonstruovaný folklór:
      Večerní pořad otevřel dožínkami polský soubor "Juhas" z Ujsol (2. kat.). Ve svém vcelku dobrém vystoupení mimo dožínkových říkání a předání věnce z obilných klasů hospodáři předvedl stylizované tance (chlapci s kosami a cepy, děvčata s hráběmi). Za svůj programový blok získal cenu novinářů. Soubor "Danzerini di Lucinico" z Itálie (3. kat.) po taneční scénce u studny zatančil pásmo tanců z okresu Friula a z Gorizie poblíž Triestu. Jako třetí vystoupil soubor "Šenlik" z Ázerbájdžánu (2. kat.) s velmi jemně provedenou stylizací svatby, v níž jsme se setkali s různými archaickými oby

64

čejovými prvky (mládenci doprovázejí ženicha s rozžatými svícemi v rukou, zápasy mužů, pohazování snoubenců vegetálními plody atd.). Není divu, že soubor získal vynikajícím provedením svatby velké ovace diváků.
      Dne 6. září zahájil odpolední program polský soubor "Łachy" (2. kat.) z Nového Sadu. v pásmu průměrné úrovně se před muzikou, hrající v hudeckém obsazení s trubkou, střídali mladí a staří tanečníci souboru. Po nich se publiku představili angličtí studenti souboru "Sadler Hall Folk Dance Group" (2. kat.) z Leedsu. Pozornost upoutali především stepující tanečníci, jakož i tance chlapců s hůlkami a pak s meči. Zklamáním byl tentokrát výkon jugoslávského souboru "Emona" (2. kat.) z Lublaně. Předvedl ukázky tanců z Istrie, Gorenjska a Štajerska. Za zmínku stojí až závěrečné tance ze Štajerska ("holoubek", "metlový"), jinak mu vystoupení nevyšlo.
      Ve večerním koncertu vystoupil nejprve norský soubor "Trysil-Knut dans-og spelemannslag" (4. kat.) z Trysilu s rekonstruovaným folklórem. Viděli jsme a slyšeli halekání, hru na grumle, píšťalky, oslavu ulovení medvěda, zápasy chlapců, různé točivé párové tance. Jejich vystoupení bylo přijato vcelku dobře. Toho dne jako poslední vystoupil studentský soubor z Guadalajary (3. kat.) v Mexiku. Sympatický soubor si svými temperamentními tanci a velmi dobrým sólovým zpěvem i hrou kapely získal srdce publika[/] (v neděli při galakoncertu získal při hlasování většinu diváckých hlasů a byl oceněn cenou publika). Celé vystoupení však bylo stavěno příliš na efekt, působilo místy až estrádním dojmem.
      Následujícího dne - 7. září otevřel odpolední koncert polský soubor "Cepelia - Pilsko" (2. kat.) ze Żywce. v pásmu dobré úrovně předvedli hru na trombitu a při gajdošské muzice zatančili goralské tance. Soubor "Thüringer Folklore Ensemble" (4. kat.) z Erfurtu ukázal průběh rekonstruovaného jarmarku. Většina scének působila nepřesvědčivě, soubor za doprovodu žesťové hudby více hrál naivní divadlo a "popíjel" pivo než tančil lidové tance. Za zmínku stojí pouze předvedené mlácení kohouta a tance "sedm skoků" a "holoubek". Odpolední program uzavíral soubor "Nedeia" (1. kat.) z Novaci v Rumunsku s pastýřskou zábavou. Velmi dobrá byla skupina pastýřů hrající na píšťalky. Sympaticky působili autentickým projevem i tanečníci v černě vyšitých krojích, i když v některých rychlých pasážích nestačili technicky vyspělým tanečníkům ve stylizovaných, červeně vyšitých krojích. Dost kuriózní (v 1. kategorii !) bylo vystoupení zpěváků a cimbálové muziky, oděných opět ve stylizované kroje, zpívajících a hrajících koncertní. čísla ve stylu "radia Bukurešť". Rumuni tedy tentokrát zůstali hodně dlužni tradici, kterou v Zakopaném vybudovaly rumunské soubory v předcházejících ročnících.
      Ve večerním koncertu vystoupily[/] soubory "The Hudiksvall Folkdance Ensemble" (4. kat.) ze Švédska s dobrým pásmem rekonstruovaných tanců a "Brigham Young University" (3. kat.) ze státu Utah v USA. Soubor bez krojů (potíže s leteckou dopravou) předvedl temperamentní osadnické tance z Virginie a pohoří Apalama. Škoda, že vystoupení této skupiny bylo provedeno příliš estrádním, až kankánovým způsobem.
      Dne 8. září polský soubor "Gorale Łąccy" (1. kat) z Nového Sadu ukázal svatbu s řadou obyčejových prvků (zvaní na svatbu, nepravá nevěsta, loučení nevěsty s družičkami, čepení nevěsty atd.) a s řadou nepříliš dobře provedených tanců. Soubor "Vidroczki" (2. kat.) z Gyöngyös v Maďarsku ve velmi dobře zpracovaných čardáších, verbuňcích a dívčích chorovodech ukázal, kam asi by měla směřovat snaha po .umělecky zpracovaném folklórním materiálu. Totéž však nelze říci o řeckém souboru "Lycion Ton Hellinidon Dramas" (2. kat.) z Dramy a jeho mužských, ženských a společných chorovodech.
      Večerní program zahájil soubor Klimka Bachledy ze Zakopaného (1. kat.) výbornou ukázkou života na salaši. v jejich pořadu vedle dobrého zpěvu dominovaly různé taneční hry a tance polských goralů. Po nich se představil soubor francouzských Basků "Oraî-Bat" (3. kat.) z Bayonne. Upoutal zejména tanci chlapců s meči, holemi, stuhami a tanci děvčat se šátky, jablky, pruty. Vystupoval za doprovodu muzikantů hrajících jednou rukou na píšťalu a dru

65

hou na bubínek. Závěr večera patřil československému souboru "Šumiačan" (2. kat.) ze Šumiace. Předvedl mj. stavění máje, dívčí jarní chorovod i párové točivé tance z okolí Banské Bystrice. Zcela suverénní však byl sborový zpěv mužů, po zásluze oceněný zvláštní cenou poroty.
      Odpolední pořad 9. září otevřelo vystoupení souboru "Lipniczanie" (1. kat.) z Velké Lipnice v  Polsku velmi dobrým dožínkovým programem "Volení nejlepšího sekáče". Po něm se představil bulharský soubor "Strandja" (3. kat.) z Burgasu. v představení velmi dobré úrovně prezentoval ukázky tanečního folklóru z oblasti kolem hory Strandja.
      Polský soubor "Mašniaki" (1. kat.) ze Zakopaného ve večerním koncertu předvedl mimo zpracování lnu i pásmo tanců, hudby a zpěvu Skalního Podhalí. Jako poslední soutěžící se představil turecký soubor "Yeni Pendik Halkevi Dernegi" (3. kat.) z Instabulu s velmi dobrou ukázkou tanců a hudby ze severovýchodních a východních oblastí Turecka.
      V sobotu 10. září dopoledne, stejně jako v pátek, proběhla přehlídka hudeb, sólistů na různé hudební nástroje i zpěváků. Tento den končily i tzv. průvodcovské dny (pěší a autokarové výlety do okolí). Festival byl ukončen nedělním galakoncertem na stadionu pod velkým skokanským můstkem, v němž se všechny soubory představily nejlepšími programovými čísly.
      Porota udělila dvě speciální ceny "ciupagi" (valašky) s praporky souborům USA a Mexika. Dále v kate[/]gorii první udělila: Zlatou ciupagu ex equo souborům Klimka Bachledy a "Maśniaki" ze Zakopaného, Stříbrnou ciupagu souboru "Nedeia" z Rumunska, Poháry festivalu souborům "Lipniczanie" z Nového Sadu a "Górale Łąccy" z Łącka v Polsku. v druhé kategorii zvítězily a obdržely Zlatou ciupagu ex equo "Šenlik" ze Sovětského svazu a "Šumiačan" z Československa, Stříbrnou ciupagu ex equo "Cepelia-Pilsko" z Polska a "Vidroczki" z Maďarska, Poháry festivalu soubory "Juhas" z Polska, "Sadler Hall Folk Dance Group" z Anglie a "Łachy" z Polska, "Zlaté listí tatranského podzimu" soubory "Šumiačan" z ČSSR, "Emona" z Jugoslávie, "Lycion Ton Hellinidon Dramas" z Řecka a "Vidroczki z Maďarska. v třetí kategorii získal Zlatou ciupagu soubor "Strandja'` z Bulharska, Stříbrnou ciupagu soubor "Yeni Pendik Halkevi Dernegi'` z Turecka, ."Zlaté listí tatranského podzimu "soubory" Oraî-Bat" z Francie a "Danzerini di Lucinico" z Itálie. Ve čtvrté kategorii zvítězil (Zlatá ciupaga) soubor "Trysil-Knut dans-og spelemannslag" z Norska, Stříbrnou ciupagu získaly soubory "The Hudiksvall Folkdance Ensemble" ze Švédska a "Thüringer Folklore Ensemble" z NDR. z toho je vidět, že pořadatelé cenami a odměnami nijak nešetřili. Každý zúčastněný soubor některou obdržel.
      Celý festival byl provázen značnou pozornosti polského tisku, rozhlasu a televize. Je proto s podivem, že pořadatelé nevěnovali větší pozornost výzdobě města a stadiónu[/] (např. nízká úroveň plakátů) i úpravě tisků (za zmínku stojí snad jen velmi dobrý festivalový sborník). Větší připomínky lze mít ke scéně (jediné nástupiště pro soubor), k jejímu velmi špatnému osvětlení a také ozvučení šapitó. Nechce se věřit, že by takové středisko polských Tater, jakým Zakopané bezesporu je, nemělo možnost vybudovat víceúčelovou sportovní halu nebo kultur ní dům. Prostředí "tradičního" cirkusového stanu totiž záměru pořadatelů vůbec nevyhovuje. Připomínky lze mít i k výběru některých souborů ať už z hlediska geografického (Maďarsko - nížina), nebo z hlediska kvality soutěžního vystoupení. Jubilejní desátý ročník Mezinárodního festivalu folklóru horských oblastí v Zakopaném tak zůstal daleko za svými předcházejícími, úspěšnějšími ročníky. Jan Krist

III. československý festival folklórních souborů- Košice 1977 [obsah]