národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1978 - ČÍSLO 2

Dne 3. srpna 1978 náhle zemřel po krátké, těžké nemoci ve věku 42 let zakládající člen a vedoucí redaktor Národopisných aktualit PhDr. Josef Tomeš, CSc., vzorný pracovník kultury. v jeho osobě ztrácí Ústav lidového umění ve Strážnici významného pracovníka, který se velkou měrou podílel na rozvoji vědecké a kulturně výchovné činnosti. Československému národopisu v něm odchází fundovaný marxistický vědec; jenž se teprve chystal k završení své dosavadní vědecké dráhy. Čest jeho památce.
      Redakce

85

Národopisné aktuality roč. XV. - 1978, č. 2 V letošním roce 30. výročí Vítězného února, jemuž věnujeme studii o dělnickém folklóru, vzpomínáme rovněž 100. výročí osvobození Bulharska z osmanské nadvlády. Navazujíce na úzkou vědeckou spolupráci českých a slo[/]venských národopisců s bulharskými etnografy a folkloristy, přinášíme příspěvky zabývající se bulharskou národopisnou problematikou ve vztahu k uvedenému významnému jubileu.
      Redakce[/]

BULHARSKÉ NÁRODNÍ HNUTÍ A LIDOVÁ KULTURA [obsah]


      VÁCLAV FROLEC, Filozofická fakulta Univerzity J. Ev. Purkyně, Brno
      Národní hnutí spojují v sobě zpravidla politický zápas s bojem o společenské uvolnění a kulturní svébytnost. Zvláště výrazně vystupuje tento proces na Balkáně, kde slovanské, ale i jiné národy dostaly se do područí osmanských Turků, jejichž politická nadvláda, doprovázená útiskem sociálním i kulturním, trvala pět století. A tak symbolem této situace podmaněných balkánských národů staly se obrazy lidí spoutaných řetězy a vedených ozbrojenými vojáky do otroctví. Takové obrazy podávají ve svých zprávách i kresbách cestovatelé, kteří z nejrůznějších důvodů procházeli v minulých stoletích balkánskými zeměmi, taková strádání podmanivě postihuje i lidová poezie balkánských národů, třeba bulharská lidová píseň z Rodop:

     Aj lese, lese zelený,
     proč jsi tak časně uvadnul?[/]
      Zdali tě požár popálil
      nebo tě jíní ožehlo?
      Ej, brachu, Marku, Marku, ej!
      Jak se mně ptáš, tak odpovím.
      Ani mne jíní nezžehlo,
      ani mne požár nezpražil.
      V noci tu, Marku, kolem šli
      v řetěze trojím zajatí.
      V řetěze prvním, Marku, ej,
      vesměs jen byli junáci,
      V řetěze druhém, Marku, ej,
      zas jenom mladé nevěsty.
      V řetěze třetím, Marku, ej,
      zase jen mladá děvčata.
      A kdy ž junáci kráčeli,
      písničky smutné zpívali:
      Sbohem, vy černé úhory;
      orané-nedoorané!
      A když nevěsty kolem šly,
      písničky smutné zpívaly:
      Sbohem, vy malá robátka,
      kojená-nedokojená!

87

     A když panenky míjely,
     písničky smutné zpívaly:
     Sbohem, vy tkané výbavy,
     rozetkané-nedotkané!
     Proto mi listí opadlo!1)

V citované lidové písni jsou v mistrovské umělecké zkratce obsaženy pohnuté životní osudy balkánských národů a je v nich, myslím, zachyceno i jádro problému, jemuž chceme v našem příspěvku věnovat pozornost v souvislosti se stým výročím osvobození Bulharska, k němuž došlo po vítězném boji ruských vojsk s osmanskými Turky v roce 1878.
      Problematika postavení a významu lidové kultury v národně osvobozeneckém hnutí Bulharů se rozpadá do těchto základních otázek: 1. Jaký charakter měla lidová kultur a Bulharů v období turecké nadvlády a jak tato historická skutečnost sama působila na lidovou kulturu Bulharů; 2. Jakou úlohu sehrála lidová kultura v období bulharského národního obrození a jak sama byla tímto obdobím poznamenána; 3. Co znamenalo osvobození Bulharska v roce 1878 pro další kulturní vývoj v zemi a pro bulharskou lidovou kulturu zvláště?
      Obecně lze konstatovat, že obsazení Bulharska osmanskými Turky přerušilo přirozený vývoj a znamenalo zpomalení hospodářského, společenského i kulturního vývoje bulharského národa.2) v oblasti hmotné kultury se to projevilo v udržování archaických forem zemědělské práce a nářadí, extenzívního chovu dobytka i dalších primitivních forem ve výrobě materiálních statků. Znamenalo to zpomalení stavebního rozvoje městských i vesnických sídel,[/] nízkou úroveň bydlení.3) Ve společenském životě došlo dokonce k rozšíření, oživení a konzervování některých starých sociálních institucí (patriarchální velkorodina, patronymie), které začaly ve středověku zanikat nebo se alespoň jejich význam oslaboval.4) Ludvík Kuba přirovnal v této souvislosti úlohu Osmanců. k funkci "muzejního kustoda", jehož vinou tu zůstalo vše při starém.5) v této situaci žil bulharský lid přes všechen politický, společenský a kulturní útlak osobitými tradicemi své kultury, jejíž důležitou součástí byla folklórní tvorba, která se stala východiskem pro formování vlastní bulharské literatury a bulharského národního umění.
      Národně obrozenecké hnutí, vymezované časovým rozmezím 1750-1878, probíhalo v úzké souvislosti s tehdejší politickou, sociální a hospodářskou situací v osmanské říši, kde došlo k všestranné hluboké krizi, Jeho příznačnými rysy byla bouřlivá, revoluční touha po národní svobodě a svébytnosti, i střízlivá organizačně praktická idea o její realizaci.6) Do tohoto procesu vstupují dvě významné společenské síly, které udávají směr celému dalšímu vývoji: národní buržoazie a revoluční inteligence, strhující do národně osvobozeneckého zápasu i široké lidové masy. Jde tu o dvojí proud, z nichž první má analogie v jiných evropských zemích, druhý vykazuje specifické rysy právě v Bulharsku.
      Tak jako jinde v Evropě, dochází i v Bulharsku v duchu romantických a osvícenských názorů k zájmu vzdělaných vrstev národa o venkovský lid a jeho kulturní tradice. Bulharští

88

Symbolem osmanského úseku staly se obrazy spoutaných lidí.

89

badatelé právem zdůrazňují, že v tomto období se národní jazyk, lidové slovesné projevy, obyčeje, výtvarné i jiné kulturní hodnoty považují za symbol národního počátku.7) Apoteózu na bulharskou národní individualitu zobraze[/]

Dobové krojové oblečení.

nou v ústním podání nacházíme už u Paisije, jehož "Istorija slavenobolgarska",8) která se v početných přepisech rychle šířila po bulharských zemích a stala se nejoblíbenějším čtením v širokých vrstvách národa, byla silným impulzem k oživení národního vědomí. Národní význam tradic lidové kultury a zejména folklóru vyzvedávali po celé období bulharského národního obrození revoluční básníci, spisovatelé, vědci, kulturní i političtí činitelé a sami v této tvorbě nalézali inspirační zdroj. Vlastenecké tendence ve vztahu k lidové tradici jsou nejzřetelnější u generace narozené v prvních desítiletích 19. století, která začíná se systematickou prací za kulturní a národní pozvednutí Bulharů (Petko Račov Slavejkov, G. S. Rakovski, Dimitr a Konstantin Miladinovi, Ljuben Karavelov aj.).
      Doposud málo vědecky zhodnocen je druhý proud, jehož charakteristickým rysem je úsilí o vytvoření osobité národní kultury Bulharů. v tomto hnutí, s řadou rozporných jevů, setkávají se různé sociální vrstvy bulharského národa na společné základně. Podstatu tohoto složitého procesu lze stručně vyjádřit vztahem mezi městem a vesnicí, domácí kulturní tradicí a cizím kulturním působením. Společným východiskem pak je nová ekonomická situace a z ní vyplývající sociální postavení různých částí bulharského obyvatelstva v období 18. a 19. století.
      Rozvoj řemeslné a průmyslové výroby i obchodu, který nastal v Bulharsku v 18. a 19. století, vedl k zvýšení hmotného postavení části bulharského obyvatelstva a jeho aktivní

90

účasti na hospodářském a politickém životě země. Kapitalistické vztahy se v bulharských zemích rozvinuly pod vlivem různých faktorů zvláště po třicátých létech 19. století; tento proces se nejdříve odrazil ve zvětšeném objemu městské a vesnické zbožní výroby, která se začala uplatňovat na domácích i cizích trzích. Městská centra a větší vesnice, které se postupně mění v městečka, stávají se ohnisky manufakturní výroby. Stoupá také výměna zboží mezi městem a vesnicí v rámci regionu i různými oblastmi Bulharska. Některá města si vytvořila významnou výrobní a obchodní tradici a trhy, které se tu konaly, nabyly širokého národního významu. Celé oblasti země, jako Plovdivsko, Slivensko, Samokovsko, představovaly ve čtyřicátých letech 19. století jednu ohromnou dílnu, pracující nejen pro domácí, ale i blízké a vzdálené trhy osmanské říše.9) Formuje se zámožná vrstva bulharského obyvatelstva, která se svým hmotným postavením i způsobem života začíná přibližovat a vyrovnávat s osmanskými feudálními vlastníky. Mladá bulharská buržoazie počíná také ovlivňovat kulturní vývoj země.
      Pro formování tehdejšího kulturního obrazu Bulharska byly důležité i další faktory. Po roce 1820 přicházejí do měst zbohatlé vrstvy vesnického obyvatelstva, které s sebou přinášejí prvky vesnického způsobu života a kultury (tradiční formy odívání, bydlení, způsob zemědělského hospodaření a chovu dobytka, tradice rodinného života aj.), které kontrastují s kulturními znaky "starousedlických" středně zámožných a chudých měšťanských rodin s patr[/]rým řeckým vlivem. Přistěhovalí řemeslníci a obchodníci postupně se dostávají ve městech ekonomicky i společensky do popředí a stávají se významným fenoménem při formování národního kulturního povědomí a specifických národních kulturních rysů.10) Bulharští řemeslníci a obchodníci se prosazují i jako vedoucí organizátoři života na vesnici; jejich prostřednictvím je vesnice vtlačena do ekonomického i kulturního vleku města. Pro kulturní vývoj mělo toto sepětí z celonárodního hlediska pozitivní význam.
      Rozpornost naznačeného procesu projevuje se v kulturní sféře v období národního obrození Bulharů zejména v oněch kulturních složkách, při nichž důležitou funkci hrála vnější

Domy z doby národního obrození. Melnik (Bulharsko).
Foto V. Frolec 1977.

91

reprezentace té či oné sociální skupiny; například v oděvu a bydlení.
      V 18. století je patrné, že v odívání Bulharů dochází k jistému předělu. Ještě v první polovině tohoto století se udržují domácí prvky typické pro předcházející období, kdy byly v lidovém kroji v Bulharsku snad ještě patrny stopy někdejších etnokulturních hranic.11)[/]

Architektura z doby národního obrození. Plovdiv (Bulharsko). Foto V. Frolec 1977.

V druhé polovině 18. století narůstá vliv tureckého oděvu, který se projevuje zejména u zámožných řemeslníků a obchodníků ve městech, kteří měli bližší kontakty s Turky. Ve vesnickém kroji bylo tureckých vlivů daleko méně. Jeho základem zůstaly vesměs starobylé součásti, rozšířené v bulharském lidovém kroji už před příchodem osmanských Turků. v 19. století přicházejí jiné módní oděvní prvky do městského prostředí v Bulharsku ze západoevropských zemí a z Ruska; opět se uplatňují především v kruzích bulharské buržoazie a inteligence. Lidové vrstvy dále udržují a rozvíjejí tradiční kroje.12) Za národního obrození se objevuje v odívání bulharského obyvatelstva ještě další tendence, směřující k podtržení národních rysů v oděvní kultuře Bulharů. Tento oděv má být jedním ze zevních výrazů národní reprezentace a má také sloužit národní myšlence. Ke slovu se tu opět hlásí kvetoucí řemeslná výroba, která skýtá potřebný materiál. Výrobní a obchodní zájmy se tedy promítají do společenské a kulturní sféry a dává' se jim pečeť národnostního symbolu. Módní tón udávají v tomto směru města stojící v popředí ekonomického rozvoje, ale i politického a kulturního zápasu (Kotel, Koprivštica, Panagjurište, Karlovo, Kalofer, Samokov, Bansko aj.). Tento proud, vedoucí k jisté krojové nivelizaci, přechází z měst na vesnice a postihuje celou zemi, Souvisí s ním například velké rozšíření tmavého ("černodreškovského") mužského oděvu, který velmi rychle vytlačoval starobylý bílý mužský kroj, a to ve směru od východu na západ (v souladu se směrem vze

92

stupu Bulharska v době obrození).13) Domácí výroba i vliv západoevropské módy neminuly ani ženské odívání. Ženy v dobře prosperujících městečkách napodobovaly velká města (Plovdiv, Sofii aj.), kde zámožné vrstvy rychle přijímaly cizí vzory; v oděvu žen z pracující složky městského obyvatelstva se projevovala nadále návaznost na základní znaky tradičního vesnického kroje. Svou úlohu tu sehrála i obrozenecká inteligence, zejména učitelky, ovlivňující vkus vlastenecky cítících složek národa. Sociální napětí ve společnosti se tedy promítlo i do kultury odívání. Nejbohatší vrstvy, často úzce spjaté s cizím etnickým živlem, ztrácely v této části hmotné kultury národní rysy, kdežto střední a chudobné sociální skupiny vytvářely osobitý oděv nesený v duchu doby snahou o vytvoření národního výrazu. Tento "obrozenecký" oděv byl sice kvalitativně jiný než tradiční vesnický kroj,14) měl s ním však řadu společných znaků, a to jak formálních, tak i obsahových. v celkové atmosféře doby plnil své poslání v procesu národního uvědomění a formování bulharské národní kultury.
      Podobný jev můžeme sledovat ve vývoji architektury a způsobu bydlení v Bulharsku. Osobitý vzhled bulharské "obrozenecké" architektury se formoval opět především ve městech, zejména v Plovdivu, jehož urbanistický i architektonický vývoj pak ovlivnil i výstavbu v dalších bulharských městech a městečkách, z nichž řada koncem 18. století a počátkem 19. století byla z různých příčin zpustošena (Koprivštica, Zlatica, Pirdop, Kalofer, Elena[/] aj.). Ze zorného úhlu, z něhož sledujeme kulturní vývoj v Bulharsku v období obrození, je především důležité zjištění, že 1. nová architektura, vycházející z domácích tradic i cizích vzorů, vytvořila si specifické znaky v architektonické koncepci a členění, v řešení fasád, v prostorové kompozici, konstrukci a stavebním materiálu, a že 2. prodělala proces "zlido

Městská architektura z doby národního obrození. Plovdiv (Bulharsko). Foto V. Frolec 1977.

93

vění" a tím se ujala nejen u méně zámožných městských obyvatel, ale pronikla i do okolních vesnic a stala se jedním z kulturních výrazů období bulharského národního obrození.15)
      Několik let po osvobození zaznamenává přímý účastník nového politického a kulturního života v Bulharsku český historik Konstantin Jireček velké proměny, které prodělává bulharský národ a jež se také odrážejí v oslabování životnosti jednotlivých projevů tradiční lidové kultury.16) "Celý tento mořský předěl, od ústí Dunaje po Cařihrad" - píše v roce 1890 Jireček - "je dodnes divadlem největších proměn."17) v čem tyto velké změny ve vztahu k lidové kultuře Bulharů spočívaly a čím byly vyvolány?
      Osvobození Bulharska znamenalo dovršení procesu národně osvobozeneckého zápasu a získání národní samostatnosti ve všech základních složkách života bulharské společnosti. Nové ekonomické a sociální podmínky zasahují nejrůznějším způsobem do tradiční kultury vesnického lidu, jejíž systém se značně narušuje. Postihují ji tedy ony zákonitosti, s nimiž se v té době setkáváme i v jiných evropských zemích zasažených průmyslovou revolucí. Značný vliv na proměny lidové kul[/]tury měl rovněž velký pohyb obyvatel, k němuž v Bulharsku došlo po pádu osmanského panství. Vysídlování, osídlování i vnitřní přesídlování stalo se v té době typickým jevem a bylo doprovázeno nejen změnami v etnickém složení obyvatelstva, přesuny lidu z horských území do rovinných krajů (a opačně), ale i přenášením kulturních prvků z jednoho místa na druhé, a v důsledku toho i celkovými proměnami kulturního obrazu jednotlivých regionů Bulharska. Tomuto procesu napomáhala i zlepšená komunikace mezi územími ležícími severně a jižně od Staré planiny, ke které došlo po vybudování železnice v Iskărském průsmyku a která značně ovlivnila i sídelní obraz této oblasti.18) Působení těchto i dalších činitelů neprobíhalo v jednotlivých částech Bulharska stejnoměrně. v důsledku toho zachycujeme ještě v našem století životnost tradic lidové kultury v různé intenzitě, různém seskupení archaických i novějších prvků, i různé stupně jejich proměn a včleňování do systému současné kultury a způsobu života bulharského lidu. Všechny tyto otázky, které jsme v našem příspěvku mohli jen stručně naznačit, čekají ještě na důkladné vědecké zpracování.

94

Poznámky
1.
      KUBA, L.: Cesty za slovanskou písní 1885-1929, sv. 2. Slovanský jih. Praha 1935, s. 372.
2.
      FROLEC, V.: Lidová kultura a její místo v národním obrození Bulharů. In: Studia balkanica bohemoslovaca II. Brno 1976, s. 188.
3.
      Četná svědectví o této situaci jsou obsažena v různých cestopisech z tohoto období. Např. H. Dernschwam ve svém cestopisném deníku z r. 1553 představuje Sofii jako město, "které vypadá, že bylo v minulosti velké. Je dodnes ještě velké, bez zdí a opevnění, se špatnými, nízkými vesnickými domy ze dřeva... Není vidět žádné domy z kamene, ale jen ze špatného dřeva, v nepořádku, pokryté latěmi, uvnitř rozdělené deskovými ohradami - všechny jako prasečí chlívky..." O vesnických domech píše, že jsou špatné jako prasečí chlívky. Viděl jen velmi malé koliby, v nichž muselo obyvatelstvo žít. (Srov. CVETKOVA, B.: Materiali za selištata í stroitelstvoto v bălgarskite zemi prez XV-XVI v. In Izvestija na Instituta po gradoustrojstvo i architektura, 7-8, Sofia 1955, s. 482; další údaje viz FROLEC, V.: Die Volksarchitektur in Westbulgarien im 19. und zu Beginn des 20. Jahrhunderts. Brno 1986, s. 29-31.)
4.
      CVIJIČ, J.: Balkansko Poluostrvo I. Zagreb 1922, s. 152.
5.
      KUBA, L.: Cesty za slovanskou písní, s. 314.
6.
      GENOV, K.: Romantizmăt v bălgarskata literatura. Sofia 1968, s. 44.
7.
      ARNAUDOV, M.: Očerki po bălgarskija folklor. Sofia, 1934, s. 75. Přední bulharský folklorista P. Dinekov dokonce píše: "Nic z celé obrozenecké literatury z období otroctví nemůže se srovnat silou vyjádření s nespočetnými písněmi o tragické účastí lidu, vyzpívané nadanými bezejmennými pěvci a pěvkyně[/]mi, které prošly kolektivní cenzurou kolektivního básnického génia." (DlNEKOV, P.: Folklorăt i istorijata na bălgarskata literatura. In: Literaturna misăl, 1957, č. 6, s. 19.) .
8.
      PAlSIJ: Istorija slavenobolgarska o narodach i o carěch i o svjatych bolgarskych, 1762.
9.
      TODOROV, N.: Gradăt v bălgarskite zemi prez XV- XlX v. In: Architekturata na Bălgarskoto văzraždane. Sofia 1975, s. 16-22.
10.
      Srov. GANDEV, CHR.: Problemi na Bălgarskoto văz­ raždane. Sofia 1976, s. 100-107.
11.
      Srov. VELEVA, M.: Narodnite nosii kato svidetelstvo za kulturnobitovata obštnost i istoriko-kulturnite oblasti po bâlgarskite zemi. In: Etnogenezis i kulturno nasledstvo na bălgarskija narod. Sofia 1971, s. 80.
12.
      Srov. NASLEDNIKOVA, V.: Istorija na bălgarskija kostjum. Sofia 1969, s. 65-110.
13.
      VELEVA, M.: Narodnite nosii, s. 80.
14.
      MICHAJLOVA MICHAJLOVA, G.: Formirane na gradsko žensko văzraždensko obleklo v rajona na Šaštinska Sredna gora. In: Etnogenezis i kulturno nasledstvo na bălgarskija narod. Sofia 1971, s. 84-85.
15.
      Srov. ZLATEV, T.: Bălgarska kăšta prez epochata na Văzraždaneto. Sofia 1955; KOŽUCHAROV, G.: Bălgarskata kăšta prez pet stoletija. Sofia 1967; PEEV, CH. D.: Plovdivskata kăšta prez epochata na Văzraždaneto. Sofia 1960 aj.
16.
      JIREČEK, K.: Cesty po Bulharsku. Praha 1888, s. IX.
17.
      JIREČEK, K.: Etnografičeski promenenia v Bălgarija ot osnovanieto na Knjažestvo. In: Österreich-Ungarische Revue, 1890, s. 504.
18.
      Srov. DINEV, L.: Selištnata oblast po Iskărskija prolom. In: Godišnik na Sofijskija universitet. Ist. filolog. fak., 42, 1946.

95

DIE BULGARISCHE NATIONALBEWEGUNG UND DIE VOLKSKULTUR
(Zusammenfassung)

      Die Problematik der Stellung und Bedeutung der Volkskultur in der nationalen Befreiungsbewegung der Bulgaren zerfällt in folgende grundlegende Fragen: 1. Welchen Charakter hatte die Volkskultur der Bulgaren im Zeitraum der türkischen Oberherrschaft und wie wirkte diese historische Tatsache an sich auf die Volkskultur der Bulgaren ein? 2. Welche Rolle spielte die Volkskultur in der Epoche der bulgarischen nationalen Wiedergeburt und wie wurde sie selbst durch diese Epoche gekennzeichnet? 3. Was bedeutete die Befreiung Bulgariens im Jahre 1878 für die weitere kulturelle Entwicklung im Lande und für die bulgarische Volkskultur im besonderen?
      Die Okkupation Bulgariens durch die osmanischen Türken unterbrach die natürliche Entwicklung und bedeutete eine Verlangsamung der wirtschaftlichen, gesellschaftlichen und kulturellen Entfaltung des bulgarischen Volkes. So wie anderswo in Europa kommt es auch in Bulgarien im Geiste romantischer und aufgeklärter Ansichten zum Interesse der gebildeten Volksschichten an der Bauernbevölkerung und ihrer Kulturtradition. Nationalsprache, volkstümliche literarische Bekundungen, Gebräuche, künstlerische und andere kulturelle[/] Werte werden als Symbol des nationalen Anfangs angesehen.
      Im 18. und 19. Jahrhundert gelangen die bulgarischen Handwerker und Kaufleute im ökonomischen, gesellschaftlichen und kulturellen Leben des Landes zur Durchsetzung. Durch ihre Vermittlung wird das flache Land ins wirtschaftliche und kulturelle Schlepptau der Stadt genommen. Für die kulturelle Entwicklung hatte diese Verbindung vom gesamtnationalen Standpunkt positive Bedeutung. Es zeigt sich hier aber auch die Widersprüchlichkeit, die in der Kultursphäre zur Zeit der nationalen Wiedergeburt auf fallend insbesondere in jenen Komponenten der Kultur ihren Niederschlag findet, bei denen die äussere Repräsentation dieser oder jen[d]er Sozialgruppe eine wichtige Rolle spielt (Kleidung, Architektur).
      Die Befreiung Bulgariens im Jahre 1878 bedeutete den Höhepunkt des Prozesses des nationalen Befreiungskampfes und die Erringung der nationalen Selbständigkeit in allen grundlegenden Komponenten des Lebens der bulgarischen Gesellschaft. Neue ökonomische und soziale Bedingungen greifen in verschiedenster Art in die traditionelle Kultur der Landbevölkerung ein, deren System so beträchtlich ausgehöhlt wird.
      Übersetzung: A. Hubala

96

Národopisné aktuality roč. XV. - 1978, č. 2

TRADIČNÍ SHROMÁŽDĚNÍ BULHARSKÉHO LIDU [obsah]


      NIKOLAJ KOLEV, Historická fakulta Univerzity Cyrila a Metoděje, Veliko Tărnovo
      Tradiční lidová shromáždění, označovaná jako "săbori", jsou specifickými lidovými svátky, které hrály v životě bulharského národa mnohostrannou roli. v různém stupni uspokojovaly hospodářské, fyziologické, náboženské, psychologické, duchovní a estetické potřeby společnosti jako celku i jednotlivých lidí zvláště. Shromáždění byla jednou z forem společenského kontaktu mezi lidmi,
      Cílem našeho příspěvku je poznání příčin a doby vzniku těchto svátků bulharského -lidu, jejich rozvoje i funkce v životě Bulharů v období od konce 19. století do šedesátých let 20. století, období, kdy dochází k základním obsahovým proměnám tradičních lidových svátků. Studie je založena na publikovaných i nově shromážděných materiálech.
      Tradiční lidová shromáždění ( săbor, sobor, soborjeto, sbor, lazarnja ) jsou pěknou lidovou tradicí, která se vytvořila v daleké minulosti. Jejich obsah a forma byly v různých dobách po celé zemi stejné. Stejně jako jiné lidové svátky, zrodila se i tradiční[/] lidová shromáždění proto, aby uspokojovala určité hmotné a duchovní potřeby lidí. Byla prostředkem fyzického odpočinku a obnovy životních, pracovních sil. Zda všechna tato shromáždění se objevila ve stejnou dobu a vznikla ze stejných příčin, lze těžko říci.
      Etymologie slova "sbor", "săbor" označuje shromáždění lidí z nějakého důvodu. z největší části tradiční lidové "săbori" znamenají shromáždění ve spojitosti s obřadní hostinou. Těchto hostin, spojených později s církevním svátkem, se účastní celá vesnice. Takové hody měla každá vesnice, jak zaznamenává D. Marinov ze severozápadního Bulharska: "Bez hodů vesnice neexistuje, nezapomíná se na ně, žijí v pohádkách, písních, pověstech."1) v některých osadách měli i několik hodů. Později přicházeli na tradiční hodová setkání kromě místních obyvatel i lidé ze sousedních vesnic, s nimiž byli domácí v nějakých vztazích (společný původ, rodinné svazky). Jakmile se tato shromáždění proměnila v pouti, odbývající se mimo určité sídliště, v přírodě, u posvátných

97

stromů, pramenů nebo klášterů, přestaly být rodinné svazky mezi účastníky důležité.
      Je těžko říci, která z těchto tradičních shromáždění jsou prvotní; jejich počátky spadají do daleké minulosti a nezachovala se o nich žádná písemná svědectví. Můžeme jen předpokládat, že starší formou jsou vesnické hody a nejstarší rodová shromáždění.
      Tradiční lidová shromáždění jako každý společenský jev prodělávají vývoj, nejčastěji v důsledku ekonomických, politických a duchovních podmínek. A tak místní hody, spojené s obřadní hostinou a lidovou zábavou, přerůstají místy v shromáždění obyvatel více vesnic, při nichž se zesiluje obchodní stránka a vkládá se nový politický obsah. z toho důvodu existují rozdíly mezi tradičními shromážděními v různých oblastech Bulharska. Například shromáždění v horských osadách jsou malá a chudobná, zatímco v podunajské a trácké nížině jsou velká a svou formou i obsahem se přibližují trhům. Je to možno vysvětlit i zámožností obyvatel v úrodných rovinách a také velikostí soustředěných sídel, která se zde rozšířila po osvobození Bulharska z turecké nadvlády v roce 1878. Zejména při těchto velkých shromážděních se narušuje tradice a objevují se inovace.
      Ve spojitosti s pracovní činností lidí konala se tradiční lidová shromáždění na jaře, v létě a na podzim; jen některá se odbývala v zimním období.2) Jsou to období, kdy rolníci zasívali a sklízeli úrodu, kdy se pastýři vraceli se stády z Bělomoří, kde prožívali zimu,3) kdy se hodnotila dojivost ovcí,4) kdy zahradníci[/] z Elenska se organizovali ve skupiny a odcházeli za prací do jiných krajů nebo se z těchto prací vraceli a kupovali rodinám zboží na celý rok.5)
      Neznaje zákonitosti jevů v přírodě, dělal rolník všechno, aby zajistil úrodu na poli a zdar v chovu dobytka. v určité dny nepracoval, aby nepřivodil krupobití nebo požár, přinášel obětiny, aby si naklonil nadpřirozené síly a tak si zajistil blahobyt. D. Marinov6) a N. Mizov7) se domnívají, že "săbori" existovaly v Bulharsku už v předkřesťanském období, tzn., že předcházely křesťanskému náboženství. Po christianizaci bulharského národa vedla církev úporný boj s těmito svátky; označovala je jako "ďábelské", "pohanské". Poněvadž tyto svátky hrály mnohostrannou roli v životě Bulharů, nepodařilo se církvi je zlikvidovat a byla nucena se jim přizpůsobit, a to tím způsobem, že s nimi spojila kult světců. Kostely jsou zasvěcovány svatým, jejichž svátek připadá na den, kdy se slaví hody. Shoda tradičních hodů s dnem, kdy se slaví jméno světce, není podmínkou, ale vyskytuje se velmi často. Tato shoda není náhodná. Je výsledkem politiky buržoazního státu, církve a má čistě praktický základ - dosažení masovosti a slavnostnosti církevních svátků, momentů, které jsou tak charakteristické pro tradiční lidová shromáždění.
      D. Marinov8) se domnívá, že den hodů byl stanoven hned při zakládání osady a v dalším vývoji vesnice se neměnil. z nově shromážděných materiálů ize vyvodit, že tradiční lidová shromáždění měnila nejen dny, ale přesunovala se i z jednoho období. do druhého (na

98

příklad z podzimní a zimní sezóny na jarní a letní), a to z různých příčin: když byla vesnice zasažena morem, cholerou, povodní nebo požárem, věřilo se, že starý patron opustil osadu a bylo třeba vybrat nového ochránce; jestliže v den hodů bylo špatné, deštivé počasí, provedla se záměna cizích světců-patronů za bulharské světce. Po revoluci 9. září 1944 byly dny "săborů" měněny v důsledku nových hospodářských plánů, zkracování termínů sklizně úrody a také z politických příčin.
      Jedním z důkazů o existenci "săborů" v předkřesťanském období je to, že na mnoha z nich se koná přinášení obětí formou obřadní hostiny. Krevní oběť nemohla být zavedena křesťanskou církví, protože byla v rozporu s jejím učením. Poněvadž nemohla vymýtit hluboce zakořeněnou lidovou tradici, udala křesťanská[/] církev pohanské krevní oběti církevní charakter tím, že ji spojila se svými světci; přinášení oběti se začíná lidem chápat jako vztah ke světci. Později byl zapomenut původní význam i církevní obsah a den tradičních shromáždění se začal chápat jako příležitost k setkání přátel a blízkých.
      V daleké minulosti se obřadní jídla požívala na společné hostině. Počátkem 20. století společné hostiny mizí a místo nich slaví se obětní hostiny ("kurban") v rámci částí obce nebo v domě.9)
      Tradiční hody byly radostnými okamžiky v životě Bulharů. Očekávaly se s netrpělivostí, přípravy na ně probíhaly dlouho předem. Hospodyně spěchaly s úklidem v domě, praly oděvy, pro mladé se šily nové šaty. Tradiční lidový oděv, používaný o hodech, měl pro každý

"Săbor" u Roženského kláštera.

99

kraj své typické znaky. Podle kroje se poznalo, odkud jsou hosté, zda jsou ze zámožné rodiny apod. Podle výšivky mládenci usuzovali na dovednost a zručnost dívek, na jejich estetický vkus a duševní svět. Do kroje, výšivek a ozdob vkládala Bulharka svou duši, umění i cit pro krásu. A hody byly příležitostí, při nichž se mladí seznamovali a staří si vybírali zetě a snachy.
      Hody byly jednou z forem společenského kontaktu. Jako jiné tradiční lidové svátky porušovaly individuální uzavřenost člověka a uváděly ho do širšího okruhu vztahů. Upevňovaly se při nich třídní svazky i národnostní uvědomění. O hodech blízcí a známí, staří i mladí hovořili o úrodě, o zdraví, o blízkých, o otrockém jhu. Za tehdejšího stavu cest a možností komunikace byly místem výměny informací. v době turecké nadvlády byly tyto svátky jedinou příležitostí, kdy turecká moc povolovala shromažďování obyvatel z více vesnic, protože Turci považovali hody za náboženské svátky. Tehdy příbuzní i známí se svěřovali o násilnostech Turků, domlouvali se na tom, jak jim čelit, hovořili o "dědu Ivanovi" a o "Moskovcích", kteří přijdou, aby je osvobodili.10) "Săbor" u Roženského kláštera v jižním Bulharsku vznikl z potřeby Bulharů žijících po obou stranách bulharsko-řecké hranice, aby se mohli na dva tři dny setkat. Všechno obyvatelstvo z tohoto kraje očekávalo netrpělivě pouť. Za zvuku dud a písní se radovali a utěšovali.
      Tradiční lidová shromáždění byla využívána také komunisty v době fašistického teroru[/] k provádění jejich akcí, kdy Bulharská komunistická strana byla v ilegalitě. Tyto svátky se staly tribunami, na nichž straničtí funkcionáři hovořili o kapitalistickém vykořisťování, o spravedlivém oceňování práce, o záštitě Velké země sovětů, o osvobození politických vězňů, o mezinárodní solidaritě.
      Jako všechny lidové svátky, tak i "săbori" skýtaly zábavu pro všechny. Lidé při nich zapomínali na práci; aby obnovili svou pracovní sílu, nabyli estetických dojmů a duševně se povznesli, Zábavy byly organizovány z centra sídla ("megdan", "tăržište", "chorište" apod.). Při poutích u klášterů se tyto zábavy přenášely na pěkné louky a na okraj míst, které se považovaly za posvátné. Pěkné prostředí vyvolávalo lásku k divoké kráse bulharské přírody, upevňovalo vztah Bulharů k vlasti.
      Největší povyražení měli chlapci a dívky, kteří se houpali na houpačkách a tančili "choro". Spolu s nimi tančili dospělí a děti. Tímto způsobem se předávalo taneční umění z jednoho pokolení na druhé. Při "săborech" nebylo diváků, všichni byli účastníky (na rozdíl od dneška, kdy při takových svátcích jsou jedni aktivními účastníky a druzí pasívně přihlížejí). Ve třicátých až čtyřicátých letech byly lidové tance stále více nahrazovány večírky s divadelními představeními a tanečními zábavami, při nichž se tančily i současné tance (valčík; tango, rumba aj.). Začala se uplatňovat i zájezdní kina. Objevily se také cirkusové projevy.
      Ve dvacátých a třicátýčh letech 20. století je stálým průvodcem lidových shromáždění

100

zpěvák, zpívající písně-novely, nejčastěji senzačního charakteru. Svá vystoupení doprovázel hrou na harmoniu, postaveném na stole, aby byl lidmi viděn. Účastníci pouti se shlukovali a naslouchali. Uprostřed písně nebo u její nejzajímavější části zpěvák zpravidla přerušil zpěv a prodával zpěvníky, obsahující texty písní, které zpíval. Nejvíce takových zpěváků se setkávalo v Podunají a na Tolbuchinsku.
      V době poutí se organizovaly i různé soutěže - zápasy beranů, závodění na koních. Nejpopulárnější byly zápasy. jichž se mohli zúčastnit mladí i staří, Bulhaři i Turci, amatéři i profesionálové. Vítězi byli odměňováni; nejsilnější dostal tele, druhý zápasník berana, třetí odměna byla peněžní nebo věcná.
      V novější době se dostavovali na pouti potulní fotografové, zhotovující snímky pro vzpomínku na pouť, kartářky a věštkyně, nejčastěji cikánky, hádající osud lidí z rukou, karet a odměňované penězi nebo obilím, mastičkáři, prodávající byliny na různé nemoci, na rozvod i na lásku. Cvičené bílé myši, papoušci a opičky "vytahovali", štěstí.
      Mezi tradičními lidovými shromážděními je třeba rozlišit malá a velká. Zatím co při menších je obchod slabě zastoupen - scházejí se především podomní obchodníci, při větších "să­ borech" zaujímá podstatné místo. Tato shromáždění se přibližují trhům, při nichž nejsou obětní hostiny, ale lidé se scházejí v hospodách, ktré nabízejí k jídlu "kébapy" a k pití pivo. Zábava se soustřeďuje na cirkusová čísla, moderní houpačky apod.
      Tradiční lidová shromáždění prodělávají ne[/]ustálý proces změn a vývoje, při němž některé funkce upadají a na jejich místo nastupují nové, odpovídající změněným podmínkám za socialismu. z tradičních funkcí "săborů" nejdříve odpadá religiózní. Udržuje se hospodářsko-obchodní význam, oslabuje se jejich důležitost jako místa výměny informací. Na základě starých tradičních lidových shromáždění se rodí nové svátky, různorodé formou i obsahem, pro něž se používá starého označení "să­

Houpačka o hodech na sv. Jiří na Smoljansku.

101

bor". v Bulharsku se konají národní, krajské a místní slavnosti u příležitosti různých hospodářských, politických a jiných událostí: "Săbor bulharsko-sovětské družby", "Săbor výrobců tabáku", "Săbor pracovníků Růžového údolí", "Săbor dobrého sousedství", "Umělecké přehlídky lidové tvořivosti".[/]
      Přehlídky lidové tvořivosti obsahují soutěže ve zpěvu a tanci. Jsou skutečnými lidovými svátky, na nichž se schází to nejlepší z lidové tvorby; představují jeden z důležitých výrazů živého zájmu společnosti o folklór.
      Z bulharštiny přeložil Václav Frolec.[/]

Poznámky
1.
      MARINOV, D.: Živa starina. Etnografsko (folklorno) izučavane na Vidinsko, Kulsko, Belogradčiško, Lomsko, Berkovsko, Orjachovsko i Vračansko, III. Ruse 1892, s. 309.
2.
      Např. ve vesnici Marjan na Velikotărnovsku se "să­ bor" konal na Obětování Panny Marie 5.12.
3.
      Podle materiálů z vesnice Banite, Smoljansko.
4.
      Podle materiálů z vesnice Orjachovo na Smoljansku, kde se "săbor" konal na svátek sv. Konstantina a Eleny (3.6.).[/]
5.
      Podle materiálů z Eleny, Velikotărnovsko.
6.
      MARINOV, D.: Živa starina; s. 309 a 311.
7.
      MIZOV, N.: Praznicite kato obštestveno javlenie. Sofia 1966, s. 117 n.
8.
      MARINOV, D.: Živa starina, s. 309.
9.
      CHADŽIJSKI, Iv.: Bit i duševnost na našija narod. Sofia 1974, díl II, s. 147.
10.
      "Djado Ivan" nebo "Moskoveca" jako hromadný obraz Ruska a ruského národa nalezl odraz i v bulharském folklóru.

DIE TRADITIONELLEN VERSAMMLUNGEN DES BULGARISCHEN VOLKES
(Zusammenfassung)

      Die traditionellen, in Bulgarien als "Sabor" bezeichneten Volksversammlungen sind spezifische Volksfeste, die im Leben des bulgarischen Volkes eine vielseitige Rolle spielten. Sie saturierten in verschiedenem Grad die wirtschaftlichen, physiologischen, religiösen, psychologischen, geistigen und ästhetischen Bedürfnisse der Gesellschaft im allgemeinen und der einzelnen Menschen 3m besonderen. Diese Versammlungen waren eine der[/] Formen des gesellschaftlichen Kontaktes zwischen den Menschen. Der Autor versucht, die Ursachen und Entstehungszeit dieser Festtage des bulgarischen Volkes, ihre Entwicklung und Funktion im Leben der Bulgaren im Zeitraum vom ausgehenden 19. Jahrhundert bis in die sechziger Jahre des 20. Jahrhunderts darzulegen. Die Studie beruht auf publizierten und neu gesammelten Materialien.
      Übersetzung: A. Hubala

102

Národopisné aktuality roč. XV. - 1978, č. 2

K SÉMIOTICKÝM ASPEKTŮM ANALÝZY DĚLNICKÉHO FOLKLÓRU [obsah]


      BOHUSLAV BENEŠ, Filozofická fakulta Univerzity J. Ev. Purkyně, Brno
      Pro úvahy o současném postaveni dělnického folklóru jako předmětu zkoumání vycházíme z běžné představy, že folklór a další lidové projevy s více či méně rozvinutou estetickou intencí existují v jistém společenském prostředí (generační, zaměstnanecké, zájmové, tradiční, neformální a jiné skupiny) a jistém území (národním, regionálním, lokálním, vesnickém, městském). To jsou hlavní určující faktory pro příslušnou substrukturu tradice, ovlivňující vznik, existenci a funkce jednotlivých žánrů slovesné, hudební a jiné komunikace s estetickou intencí.1) Víme, že celé skupiny skladeb jsou často tematicky vázány na prostředí vzniku a v historickém vývoji nabývají různého charakteru. Proto např. nelze dost dobře mluvit o "dělnickém folklóru" a mít přitom na mysli jakousi homogenní masu skladeb; v děłnickém folklóru stejně jako v tzv. současném folklóru jde totiž i o původní skladby příslušníků dělnické třídy, i o repertoár, převzatý[/] a přizpůsobený z literatury nebo z jiných druhů folklórní tvorby.2) Přejímání se ovšem za určitých okolností může stát součástí vlastni tvořivosti: "Jestliže jsou v určitém prostředí vybudovány předpoklady pro nové fakty, jestliže se vytvořila taková struktura, která tyto nové fakty potřebuje, objeví se takové nové fakty buď tím, že si je dané prostředí samostatně utvoří, nebo je převezme z jiného prostředí. "3) Tímto jiným prostředím je pro vyvíjející se dělnickou třídu jednak vesnice, z níž přicházejí námezdní pracující, jednak samo město, v němž žijí společně s jeho původními obyvateli.
      Budeme se tedy ptát na (1) vztahy mezi vesnickou a městskou tradicí a na konsekvence; které z nich vyvozuje dělnická třída;4) dále se budeme zajímat o (2) vztah mezi autory a jejich publikem (tj. mezi původcem a příjemcem komunikátu), a konečně na (3) znakovost dělnické tvořivosti. Vzhledem k tomu, že ne vždy

103

je možno hovořit přímo o folklóru, jak uvidíme dále, užívám v této studii obecnějšího termínu "dělnická tvořivost". Přitom samozřejmě zjistíme, že samotná dělnická třída se skládá nejen z revoluční složky (která je početnější, důraznější a sledovaná s větším zájmem a odezvou ve vlastních řadách, než je tomu ve vesnické societě nebo v prostředí městských středních vrstev), nýbrž také z inertní masy i z reakčně zaměřených skupin, z nichž se rekrutovali stávkokazi.5) Uvedené mikrostrukturní prostředí se ve slovesné a písňové tvořivosti dělnické třídy projevovalo - ve srovnání se soudobou vesnicí - mnohem intenzívněji a současně diferencovaněji, zejména koncem 19. a začátkem 20. stol. Jsme si přirozeně vědomi, že k relativně idealizovanému obrazu patriarchálně "jednotné" vesnice přispělo svým dílem i zíbrtovské křídlo české etnografie, jehož příslušníci chápali pod pojmem "tradice" většinou ještě tradici pouze vesnického typu.
     (1) Chceme-li shrnout výrazné vývojové dominanty nebo lépe vývojové tendence dělnické tradice, musíme vyjít z jisté představy o tradici jako nadstavbovém jevu. Tradice je označení pro otevřenou strukturu historicky vzniklých a společensky podmíněných životních, právních, mravních, obyčejových a estetických názorů, institucí, funkcí; procesů a hodnot, které převládají v jednotlivých skupinách vesnického nebo městského obyvatelstva a které příslušný kolektiv nositelů v daném prostředí přijal postupně jako normu: v třídně diferencované společnosti české a moravské vesnice přežívá z 2. pol. 19: stol. do 20. stol. patri[/]archálnost a individualismus, pozvolna se mění vztahy a jevy, přežívá religiozita, ustálené názory na způsob získávání výdělku a na jeho proměnu za hmotné hodnoty a v neposlední řadě komplex nebo jednotlivé složky rodinného a výročního zvykosloví.
      Ve srovnání s vesnickou strukturou se v dělnické tradici projevují jako základní tendence poněkud jiné jevy. Zatímco patriarchálnost v rodině do jisté míry setrvává, ostatní vztahy a jevy včetně individualismu se relativně rychle mění, což je ovlivňováno nezbytností přizpůsobit se jinému tempu života určovanému rytmem práce v továrně.6) Přežívá sice religiozita, avšak kvalitativně se mění názory na způsob získávání výdělku a na realizaci hmotných hodnot. v dělnické třídě se substruktury vesnické tradice rozvíjejí směrem k novým společenským aspektům, novému pojetí kolektivity (danému způsobem práce v továrně) a od konce 19. stol. také směrem k ucelené představě o kvalitě budoucí společnosti a k oprávněné kritice existujícího řádu. Tyto představy nabývají postupně stabilizovaných slovesných; písňových a divadelních forem, jak uvidíme dále.7) Jako záporné rysy se z hlediska vesnické tradice jevily zejména nové názory na způsob realizace výdělku, na posun lidských morálních hodnot a na způsob zábavy. Kolektivní společná práce mužů a žen v továrně vyvolávala v patriarchální vesnici ještě začátkem 20. stol. kritické připomínky a nedůvěru, stejně jako nutnost osvěty a třídního uvědomění, nesená progresívní složkou dělnické třídy. Sociálnědemokratický program na vesnici navíc

104

vzbuzoval nedůvěru svým ateistickým zaměřením. Tato nedůvěra, i když často pečlivě skrývaná, přežívala ještě v době mezi dvěma válkami.
     (2) v prostředí rozvíjející se dělnické tradice byla činná řada známých a neznámých autorů, kteří svými vystoupeními přispívali zvláště ke zdůraznění emocionální složky esteticky intencionálních projevů. Patří sem vypravěči folklórního typu, dále veršovci, prozaici jak memorátového či fabulátového typu, tak i dělničtí dopisovatelé, prozaici s žurnalistickými sklony, písničkáři, někdy i sami zpívající své skladby, herci-improvizátoři, konferenciéři a dramatikové, často současně režírující své kusy nebo jen výstupy. Mnohostí a různorodostí ústního, písemného a divadelního projevu ovlivňovali tito autoři rozvoj tradiční dělnické tvořivosti již před sto lety zhruba v obdobných intencích, jako ovlivňuje lidová umělecká tvořivost a různorodá zájmová umělecká činnost poválečný rozvoj tzv. současného folklóru a folklorismu.8) Místo výročního zvykosloví zaujaly v dělnickém prostředí nejčastěji taneční zábavy jiného typu, než na vesnici, a dále typicky městské příležitosti, jako např. společné výlety za město, tělocvičné a jiné akademie, dále kabarety a oslavy svátků a slavnostních příležitostí.
      V různých pracovních prostředích vznikají různě modifikované podskupiny příjemců a nositelů tradice. Nejstarším dělnickým povoláním s vlastním typem folklóru je nepochybně hornictví;9) řada dělnických profesí vznikala z původní řemeslnické nebo domácké činnosti.[/] Sem patří kováci a hutníci, textilní dělníci, dále kopáči na stavbě nových železnic aj. Pro ně a mezi nimi působili autoři a všichni společně tvořili kolektiv diváků a posluchačů, který se občas např. sborovým zpěvem podílel na vystoupení. Kontakt s publikem byl však zajišťován kvalitativně jinak než v tradičním zvykosloví na vesnici, kde se většina obyvatel aktivně podílí na příslušném vystoupení. Dělníci mnohem častěji chodili na zábavy jen jako publikum. Tím se dělnická tradice přiklání spíše k folklorismu než k folklóru.
     (3) Znakovost tradiční vesnické lidové kultury v původním prostředí je dána charakterem jejího "jazyka" (langue), tj. paradigmatického systému třídění jevů materiální a duchovní kultury, jejich asociování a metaforiky, a charakterem její "mluvy" (parole). Obsahem langue je ústrojná existence tradice v původním prostředí nositelů, tvůrců, interpretů a příjemců tradičního projevu. Mezi ostatními jevy kultury, působícími ve vesnickém prostředí ještě počátkem 20. stol., má tradiční kultura jako celek přirozeně dominantní úlohu. Parole je tvořeno historickými, společenskými, teritoriálními a generačními rozdíly a odchylkami, ovlivněnými společenským tlakem na tvůrce, vlastní představou nositelů o tom, co je a co není tradiční,10) a konečně působením sekundárního prolnutí jevů tradice buď z jiného tradičního prostředí, nebo z materiálů publikovaných hromadnými sdělovacími prostředky (zde se ovšem nevyhneme projevům folklorismu). Tato situace se projevuje ke konci meziválečného období a zvláště po 2. světové válce.

105

      Hierarchie složek znakovosti lidové tradiční kultury v tradičním prostředí vesnice je tato: významová oblast (signifié), výraz (signifiant), sémiotická funkčnost a oblast konotací. Dominantou významové oblasti je určitý nevelký okruh jevů a jejich výrazná lokalizace ve známém prostředí; podstatou výrazové složky je místní odlišení dialektem, písněmi, tanci, krojem a zvykoslovím, motivovanost variability, teritoriálně (nebo společensky) omezený soubor výrazových a obrazových stereotypů. Dominantou sémiotické funkčnosti je uznávání tradice jako normotvorného systému a prakticistní pohled na jevy života a jejich ztvárnění. Současně však folklórní skladby vystihují širší obecnou platnost názorů, protože vycházejí z tradičního odrazu světa v tvůrčím pojetí svých autorů. Konotační pole znakovosti tradiční vesnické kultury je charakterizováno jak jsme již uvedli - celkovou konzervativností, povlovným živelným vývojem tradice a živým neformálním vztahem nositelů např. k tradiční interpretační (vypravěčské, pěvecké, hudecké aj.) situaci.11)
      Na rozdíl od původních dominant v oblastech s živou folklórní tradicí má lidová tradice v dělnickém prostředí poněkud posunutou hierarchii složek znakovosti. Na prvním místě stojí (a) složka významová (signifié), neboť jde o zdůraznění samotného sdělení; téměř stejný důraz je kladen na oblast (b) sémiotických funkcí, těsně sledovaných (c) konotacemi, Poslední místo v hierarchii složek znaku zaujímá (d) výraz (signifiant).[/]
     (a) Dělnický veršovec, písničkář nebo vypravěč je jednak sám ve svých očích mluvčím třídy, jednak živým svědkem nebo účastníkem událostí, dokumentujícím svou vlastní existencí reálnost zobrazovaných skutečností nebo představ o nich. Bývá tak i přijímán, zařazován a dále doporučován: ježto nejde z hlediska tradice o rozsáhlou dobu tradování, vyskytuje se nejčastěji jméno autora spolu se skladbou, což ovšem její potenciální folklórnost nijak nesnižuje. Na rozdíl od vesnické tradice je však dělnický autor většinou současně agitátor, bojovný mluvčí. Proto automaticky klade hlavni důraz na věcnost svého vyprávění a často je k ní záměrně veden: "Dopisy působí na nové čtenáře mocněji, nežli třeba ty nejlepší články politické a filosofické, a proto musíme hleděti, abychom provedli v dopisování změny takové, by dopisy znázorňovaly celý život proletáře..." upozornil již r. 1888 Josef Hybeš v Rovnosti.12) z tohoto požadavku automaticky vyplývá tlak na zobrazení nového hrdiny, vesnickou tradicí nezachyceného. Specifikum starší fáze signifié spočívá v tom, že nový hrdina je ještě představován v bezvýchodném postavení. Vyprávění, báseň a píseň se v ústech interpretů stává znakem bezvýchodnosti, která se jen pomalu mění v agitační programovost, zvláště od počátku 20. stol. Kolektivní apercepce se v počátcích dělnického hnutí ještě často blíží typu vnímání vesnického pohádkového vyprávění, tj. obecně známého, obecné přijímaného tvaru, příznakového pro danou societu; postupně se z této trochu sentimentální pohádkovosti stává vize budoucnosti, nyní již se silným indi

106

viduálním autorským přínosem. Samozřejmě i tato vize sociální spravedlnosti, zbavená pohádkové metaforiky (a založená na racionálním základě), má kolektivní příznakovost folklórního charakteru.13) z vesnické tradice mohl dělnický autor přejímat pohádková vyprávění s četnými aktualizacemi, lyrické písně, pověsti, zejména místní, ve specifických případech (např. v hornickém prostředí) pověrečnou povídku a humorky o místních figurkách. Pozměnil se věcný i významový charakter memorátů a fabulátů. z literatury a publicistiky a z městské tradice se v dělnickém prostředí uplatňují politicky angažované satirické písně, dále paralely, napodobeniny nebo parodie kramářských písniček a četné agitační verše, v nichž se počáteční bezvýchodnost postupně mění v útoky proti třídnímu bezpráví.14)
      Ve vyprávění i v satiře je soudobá skutečnost podávána většinou s ideologickým navrstvením. Skladby mají buď informativní význam (autor "referuje"), nebo obecněji poznávací (autor seznamuje se skutečností, vysvětluje ji, uvádí další doklady a příklady). Signifié obsahuje věcné novinky, či naopak známé jevy v novém osvětlení. Specifikum ve srovnání s vesnickou tradicí spočívá v uvědomělém internacionalismu, který je zvláště patrný v národnostně smíšených oblastech. Děje jsou zaměřeny převážně na kritiku minulosti nebo současnosti, na naději do budoucnosti, a mají širší kolektivní dosah vzhledem k relativní třídní homogennosti příjemců. Specifickým rysem signifié dělnické tvořivosti je dále maxi[/]mální utilitárnost všech projevů s estetickou i mimoestetickou funkčností: autor vychází ze skutečnosti samé, často dochází k obecnějším závěrům, ale nikdy k jiným než takovým, jež jsou zaměřeny zpět na hlavního hrdinu, tj. dělníka a jeho prospěch. I když vyprávění nebo píseň nemusí mít šťastný konec, i když je sebefantastičtější nebo sebevíce zaměřené do budoucnosti, vždy má autor na mysli jen prospěch vykořisťovaných. Tato složka signifié tvoří jeho dominantu a je svébytným přínosem dělnické tradice.15)
     (b) Tradice jako normotvorný systém se projevuje především v plánu sémiotických funkcí, tj. v objektivním znakovém působení skladeb v daném prostředí i mimo ně a v souboru estetických a mimoestetických funkcí jednotlivých žánrů. Apercepce tematicky jednostranných a významově jednoznačných skladeb byla relativně omezena na úzkou vrstvu příjemců stejného společenského zařazení a na širší vrstvu obdobně smýšlejících nebo sympatizujících. Vnímatel si bral ze skladby příklad bez hlubšího rozvažování. Příliš proklamované skutečnosti se někdy nakonec začaly přijímat jako stereotypy. Ve skupinách religiózně nebo jinak než sociálnědemokraticky orientovaných vznikají dokonce parodie na tyto stereotypy. Politická diferencovanost je nezbytnou složkou sémiotické funkčnosti dělnické tradice. Mimo dělnické prostředí se některé skladby přijímaly s nedůvěrou, posměchem, bez valného pochopení. Někdy tím byli vinni autoři sami; jestliže ulpívali na stereotypních klišé. Ukážeme dále, že k tomuto pojetí vedla i sama zvolená l

7

forma (např. pozdní reminiscence kramářské písně v době, kdy již nebyla funkční).
      V oblasti estetických funkcí je zajímavé ještě jedno pozorování: v dělnických tradičních vyprávěních se přebírá jeden z folklórních pohádkových postupů, totiž "černobílé" zobrazení světa. Tato jednoznačnost je ovšem podepřena ideovou jednoznačností, jak jsme již uvedli výše. Ideové jednoznačnosti a utilitárnosti skladeb odpovídá i hierarchie jazykových komunikativních funkcí. v prozaickém vyprávění včetně humorek má dominantní úlohu referenční, denotativní funkce; v agitačních prozaických i veršovaných skladbách spolu s výzvovou, apelativní funkcí dominuje i funkce výrazová, expresívní; řada lyrickoepických písní o nezdařených stávkách nebo o důlních či jiných neštěstích nemá než fatickou, kontaktovou funkci, spojenou s výrazovou, emotivní funkcí. Kontaktovost a emotivnost zase mají své předchůdce v kramářské poezii.
      Jestliže bereme v úvahu, že estetická funkce do jisté míry umocňuje funkce mimoestetické a nabývá takové kvality, jakou má život, z něhož vychází, pak složkou souboru mimoestetických funkci nebude jen výčet tematiky, ale současně i způsob jejího ztvárnění. Úzus se stává znakem úzu a tatáž skutečnost se v dělnickém tradování může objevit v různém zpracování. Skladby se většinou kumulují k výrazným událostem dělnického hnutí. Existuje rozsáhlá skupina skladeb historicko-zpravodajských s dominantní funkcí informace a s ideovým zaměřením na lepší budoucnost lidstva. Jsou to písně a vyprávění o vykořisťování,[/] o neštěstích a prohraných stávkách, o nešťastné lásce aj.16) Další velkou skupinu tvoří skladby s funkcí oslavnou, zejména k výročím, vyprávění (téměř nikdy písně) o dělnických vůdcích aj. Oblíbenou a dodnes přetrvávající skupinu tvoří humoristické skladby prozaické i veršované včetně skladeb satirických, nejčastěji veršů a písní. Různorodost mimoestetických a estetických funkcí a jejich nevyváženost v jednotlivých skladbách a žánrech je do jisté míry obdobná některým projevům tradičního vesnického folklóru, v němž je také často obtížné ohraničit nebo vzájemně odlišit obratnost nebo pouhou reprodukční stereotypnost od tvůrčí variability.17) Specifikum sémiotických funkcí dělnické tvořivosti je třeba chápat tak, že v popředí autorského i apercepčního zájmu je objekt, život, reálnost jeho odrazu, zatímco sám tvořivý subjekt je chápán spíše jako vykladač, zprostředkovatel, nikoliv jako tvůrčí subjekt, autor.18) Sémiotická funkčnost a znakovost pamětníků se v dělnické tradici mění rychleji než ve vesnické, a to nejen s jejich stárnutím, ale především vlivem změny politické situace, třídního složení společnosti, politické příslušnosti pamětníka apod. v historickém vývoji dělnické tradice až zhruba do padesátých let 20. stol. lze pozorovat převládající vliv mimoestetických funkcí, zejména ideově-politicko-sociálních. v socialistické společnosti posledního čtvrtstoletí však dochází k reálnému posunu funkcí a do popředí začínají postupně pronikat funkce ideově-kulturněestetické, a to jednak v souvislosti s pokračující etatizací folklorismu, kde se tyto , funkce

108

zdůrazňují, jednak navazováním na ty složky dělnické tradice, které přetrvávají dosud: oslavy 1. májů, výročí VŘSR, výročí znárodnění, výročí kolektivizace zemědělství, a na ně navazující nové slavnostní příležitosti, jako jsou celostátní dožínky, nová náplň tradičních komunistických slavností (např. v Brně-Líšni) a další významné příležitosti, Ve všech uvedených případech převládají funkce estetické, které se stabilizovaly jednak jako výtvarná klišé, vyráběná družstvy či aranžérskými dílnami, jednak jako akademie se slavnostním projevem a folklórním vystoupením. Dělnický folklór přichází při těchto příležitostech na scénu jen sporadicky, a to téměř výhradně v tradičních dělnických oblastech.19)
     (c) Konotační pole dělnické tradiční tvořivosti prochází historicko-ideologickým vývojem, daným samotným vývojem dělnického hnutí. Programová bojovnost ustupuje v době politické diferenciace koncem 19. stol. a opět sílí kolem roku 1917 a po něm všude, kde kladně zapůsobil. Regresi lze u nás sledovat v meziválečném období. Po válce až do r. 1948 proběhla u nás poslední vlna programové dělnické tvořivosti. Jakmile se totiž dělnická třída stala vládnoucí silou společnosti, ovlivnila ostatní kolektivní jevy, zejména združstevňování, kolektivizaci zemědělství a práci mládeže. v těchto prostředích se uplatnily nejen staré dělnické písně, ale také nově vznikající skladby různého původu. Konotačně šlo o podobnou tvorbu jako např. při vystoupeních Modrých bluz v meziválečném období. Mládežnické brigády byly často neseny dělnickou tra[/]dicí, funkčně zaměřenou k současnosti. v padesátých letech došlo i při zkoumání a aplikaci dělnické tvořivosti k jednostrannému přeceňování pokrokových skladeb bez ohledu na nosnost jejich estetické funkce: mimo pokrokové skladby jakoby neexistovala dělnická tvořivost. Někdy se přeceňovala dokumentárnost a zapomínalo se, že i dělnický folklór je založen na individuální fantazii a na individuálním subjektivním pohledu mluvčího nebo zpěváka. Jeho hlavním přínosem je nejčastěji zdůraznění oblasti emocionálních konotací.20)
      Pomalý, nikým neřízený vývoj relativně konzervativní vesnické tradice má v dělnickém prostředí jiný charakter, protože tvorba s estetickou intencí je svou mimoestetickou příležitostností těsně spojena s odpovídajícími společenskými dominantami a s příslušnou třídní (případně skupinovou) hierarchií. Tlak oficiálních verzí a proměnlivost politické orientace nositelů a vnímatelů se projevuje ve způsobu dalšího přejímání nebo zanikání skladeb. Do konotačního pole dělnické tvorby pronikají zvenčí vlivy literatury: dělník se svým životním prostředím se jednak stává předmětem literárního, hudebního, výtvarného a dramatického ztvárnění, jednak sami dělničtí autoři pronikají do profesionální literatury, a to převážně v souvislosti se zintenzívněním dělnických akci po r. 1917.21) Stranou ponecháváme v této souvislosti estetické komunikáty insitních dělnických tvůrců. Existence konotačního pole endogenního i exogenního charakteru má kladný vliv na podstatně širší chápání folklóru jako souboru ne pouze vesnických projevů; může

109

me říci, že právě při tomto rozšíření předmětu zkoumání sehrála existence dělnické tvořivosti a dělnického folklóru velmi pozitivní úlohu.
     (d) Znaková složka výrazu (signifiant) je v dělnické tvořivosti nejméně propracovaná, neboť autoři většinou nenavazovali ani na existující signifiant tradičního vesnického folklóru, ani na klasiky národní literatury. Výjimku tvoří řada parafrází lidových písní, z nichž byly přejaty nápěvy nebo incipity, ovšem toto přejímání je běžné i v mezikrajovém styku lidové písně v tradici. Ve srovnání s vesnickou tvorbou je v dělnických skladbách patrné celkem nevýrazné regionální nebo lokální rozlišení. Najdeme sice např. zobrazení figurek nebo situací, typických pro jisté prostředí, ale záměrná programovost dělnické produkce a obecně stabilizovaná sémiotická funkčnost a konotační pole převažují nad diferenciací. Zmíněná již programovost a záměrnost je přínosem dělnické tvořivosti a odpovídá hlavnímu postulátu estetičnosti u N. G. Černyševského: "Oblast umění se neomezuje na oblast krásna v estetickém smyslu slova, krásna co do jeho živé podstaty a rovněž ne jenom co do dokonalosti formy: umění nereprodukuje všechno, co je v životě člověka zajímavé... Reprodukování života je obecný charakteristický znak umění, který tvoří jeho podstatu; často mají umělecká díla i jiný význam - vysvětlení života; často mají i význam soudu o životních jevech."22) Jestliže tato slova platí o umění, mohou být aplikována obdobně i na skladby, které mají nepochybnou estetickou intenci,
      K základním složkám estetické intence děl[/]nické tvořivosti patří především podřízenost signifiant znakovému významu a funkcím. Autoři se vyjadřují bez složitých alegorií (nebo používají již zavedených stereotypů), jazykově se maximálně blíží městské mluvě (jejich skladby jsou totiž vnímatelem poměřovány ve srovnání s profesionálním šantánem nebo divadlem ochotníků) a s oblibou používají kompozičních stereotypů. Skladby, zejména epické a lyrickoepické písně nebo vzpomínková vyprávění, začínají obvykle stručným popisným uvedením do děje, představením funkce hrdiny (nejčastěji je obětí vykořisťování nebo naopak bojovníkem proti němu), pokračují rozvinutím funkce děje a prostředí (dělnická solidarita) a v závěru bývá uvedena ideová funkce, případně poučení (nebo vyhrožování pánům). Regionální nebo lokální aktuálnost může vyúsťovat v obecnější závěr, avšak na rozdíl od tradičního vesnického folklóru nekončí dělnické skladby vždy šťastně nebo jednoduchým obrazem vítězství dobra nad zlem (obecně), nýbrž i jejich signifié, i signifiant je zaměřeno na prospěch dělníků jako třídy. Tato monofunkčnost je vlastním estetickým principem ve smyslu tezí Černyševského a hovořili jsme o ní v jiné souvislosti již v poznámkách o signifié.23)
      Dělnické skladby jsou přirozeně také narativní záležitostí. Zvláštní funkci zde má tzv. "strategie elipsy", což je vynechání obecně známých a samozřejmých jevů, které každý zná a na které stačí upozornit vlastním jménem, narážkou apod., a "strategie redundance", tj. explicitní vyslovování informací a ná

110

zorů bez ohledu na jejich samozřejmost.24) Lze říci, že právě v dělnické slovesné tvořivosti existují obě strategie v dialekticky protikladném napětí. v konkrétních vypravěčských situacích najdeme tendenci ke "strategii elipsy" ve vyprávění a písních poloprofesionálních autorů, zejména v těch projevech, které maximálně ideově a deskriptivně navazují na známé jevy. "Strategie redundance" se společně s elipsou uplatňuje tam, kde vypravěči jde o dokumentární zdůraznění jeho faktické přítomnosti při popisovaných skutečnostech.
      S konkrétní situací souvisí také melancholické zaměření vyprávění nebo písní. s vývojem společnosti dostává tento ráz zejména tvorba 70.-90. let 19. stol. Později melancholie ustupuje sentimentálnosti, která však je již svědectvím kvalitativní proměny dělnické tvorby, jež s postupným zlepšováním postavení dělníků dostává optimistický ráz. Sentimentalita totiž převládá v pokleslé písňové produkci pouličních zpěváků, kde se dělník a jeho život dostává do relativně jiných souvislostí. Sentimentalitu tohoto druhu najdeme již v posledních kramářských písních např. Haissových, zatímco dělnickému folklóru není vlastní. Je samozřejmé, že spolu se skladbami melancholickými až baladickými existuje souběžná tvorba agitační a optimistická.
      Motivovanost variability je v dělnické tvořivosti obdobná jako ve vesnické tradici. I v dělnickém prostředí jsou reálné možnosti pro improvizace a pro přejímání i regionálně vzdálených námětů, protože existoval pohyb pracovníků a relativní jednotnost jejich zájmů:[/] to umocňovalo i přenášení folklórních skladeb a jejich pronikání v novém prostředí (s případnou aktualizací). Variabilita je omezena snahou o dokumentárnost, o níž jsme se zmiňovali v jiných souvislostech. Naproti tomu výrazově významová ucelenost je esteticky přínosná jak v rámci sémiotické struktury dělnické tradice, tak i mimo ni.25)
      Shrneme-li poznatky o žánrové struktuře dělnické kulturní tradice, zejména folklórní, najdeme zde:

1. vyprávění

     a) historické - vzpomínkové až pověsťové, někdy obsahující až pohádkovou vizio budoucnosti, dále skladby dokumentární, poučné, ideologicky orientované;

     b) ze života - dokumentární, mírně didaktické, mnohdy veselé (málokdy parodické);

     c) humorky - obvykle obsahující příběhyze střetnutí příslušníků různých tříd,nadřízeného s podřízeným, nováčka azkušeného;26)

2. písně obdobného charakteru jako historická vyprávění, písně agitační, milostné, satirické, lyrické a lyrickoepické (balady),parodie na kramářské písně a kuplety s různou tematikou;27)
3. básně, hlavně oslavné, příležitostné, agitační, ideově programové;
4. divadelní výstupy, kabarety a scénky (nikoliv dělnické ochotnické divadlo s běžnýmrepertoárem);

111

5. výtvarnou kulturu, zejména vytváření esteticky zaměřených předmětů s dokumentární nebo didaktickou funkcí, výzdobu prostředí, plakáty, hesla, symboly internacionálního charakteru.

      Není nevhodné poznamenat na tomto místě, že uvedené žánry nejsou vždy folklórní. Výmysl a jeho ztvárnění, odraz skutečnosti a vytvoření jejího znaku, pronikání kolektivních prvků skupiny a třídy do autorské, interpretační a apercepční složky vyprávění a písní jsou doprovázeny silným individuálním autorským projevem, zvl. v básních. Veršovci, písničkáři a kupletisté, písmáci, pamětníci a zakládají členové KSČ mohou být nositeli pololidových až insitních prvků, prolínajících nepřetržitě do dělnického tradičního projevu. Často bychom mohli říci, že jde o literárnost (a dokumentárnost) formy a pololidovost až folklórnost ve výběru skutečností pro zobrazení. Kolektivita tradičního projevu má pak v dělnickém prostředí specifický charakter, protože skladby jsou ideově a věcně zaměřeny na celou společenskou třídu, vědomou si vlastní váhy, a to zejména v průběhu 20. stol.
      Můžeme říci, že vlastně i obyčejný věcně informativní komunikát má jisté žánrové příznaky, které jsou uloženy v kolektivním vědomí. Patří k nim snaha o přesnost podání (uvádění vlastních jmen osob a lokalit, pokusy o dataci a tvrzení, která vyvolávají představu, že je mluvčí a často i vnímatel dobře znají), důraz na signifié, dialektické napětí mezi "strategií elipsy a redundance", neexistence[/] kompozičního vakua (známá např. z balad), monoepizodičnost, tendence k řetězení jednotlivých výpovědí podle tematiky, soustředění zájmu na mimořádné události.28) v tomto výčtu se některými složkami stýká dělnická tvořivost s pololidovým principem zobrazování, některými pak s folklórem. Na rozdíl od vesnické tradiční písně nacházíme v dělnických písních zpracování stejných námětů jako v próze, takže se někdy setkáváme v terénu s obdobným jevem jako v kramářské produkci, kde také existuje novinová zpráva plus písňové zpracování události.
      V naší přehledné informaci jsme zjistili, že dělnická tvořivost (dělnický folklór) obsahuje tyto základní rysy a vývojové dominanty:

1. dynamický typ tradice s novým pojetím kolektivity a programovosti tvorby;

2. těsné spojení mezi individuální a folklórníkolektivní tvorbou;

3. specifickou znakovost:


     a) signifié - uvedení nového hrdiny, utilitárnost skladeb, společenská kritičnost,monofunkční zaměření, věcnost, informativnost, internacionalismus; autor ječasto současně agitátor;


     b) sémiotické funkce - politická diferencovanost, černobílost zobrazení, specifická hierarchie jazykových komunikativních funkcí, relativně rychlá proměna znakovosti pamětníků, postupná převaha estetických funkcí;

112

     c) konotace - zvláště ve vztahu literaturya umění vůbec k dělnickému hnutí a dělnické tvorby k proletářské literatuře;

     d) signifiant - záměrná programovost,specifické rysy výrazu a kompozice,dialektické napětí mezi "strategií elipsya redundance", melancholičnost a sentimentálnost a jejich úloha, intenzívní [/] prolínání individuální pololidovostispecifické žánrové rysy včetně informativních komunikátů.

      Soubor uvedených jevů tvoří ucelenou strukturu tradice dělnické tvořivosti, případně dělnického folklóru jako složky národní kultury; a je tak dostatečně určen jako korpus pro další dílčí výzkumy.[/]

Hierarchie složek znakovosti

113

Proces slovesné komunikace:
Folklórní vyprávění vesnického typu

Vyprávění, vzpomínka, píseň v dělnickém prostředí

114

Poznámky
1.
      Jedna z nejúplnějších tradičních definicí je otištěna v GUSEVOVĚ zpracování v díle Kratkaja literaturnaja encyklopedija 8, Moskva 1975; 32-37; viz též Narodnoje poetičeskoje tvorčestvo, ibid., 5, 1968, 110115 a heslo Narodnosť, ibid. 5, 115-119.
2.
      V poslední době se zřetelně vyvinulo pojetí folklóru asi v tomto rozsahu: tvorba časově, regionálně, společensky, nositelsky a příležitostí neomezená = tradiční folklór (převážně vesnický včetně řemeslnického a sociálně a protifeudálně zaměřeného); tvorba časově, místně, společensky, nositelsky a příležitostně omezená = dělnický, mládežnický, družstevnický, partyzánský, revoluční, osvoboditelský... folklór. Tato druhá skupina je charakteristická tím, že obsahuje množství přejímek z jiné tradice (vesnické, literární, hudební aj, v rámci celonárodní kultury) a že je autorsky určitelná ("současná"). Toto třídění naznačuje také SIROVÁTKA, O.: Vzpomínkové vyprávění v dnešním vypravěčském podání, in: Premeny ľudových tradícií v súčasnosti 1, Československo, Bratislava 1977, 261-276.
3.
      BOGATYREV, P. G.: Funkčně strukturální metoda a jiné metody etnografie a folkloristiky, in: Souvislosti tvorby, Praha 1971, 87.
4.
      Tyto otázky se u nás řešily s ohledem na tehdejší stav folkloristiky již dříve, srov. ŠAJTAR, D.: Otázky nad dělnickým folklórem, Radostná země 1, 1951, 105-109; SATKE, A.: Přetváření folklórních látek v tradičním a hornickém prostředí, ibid. 7, 1957, 33-39.
5.
      Potvrzují to i výzkumy polských folkloristů, srov. Folklor robotniczej Łodzi. Pokłosie konkursu. Wrocław 1976.
6.
      K vývoji dělnické rodiny srov. FOJTÍK., K.: Kultura dělnictva a její pokrokové tradice, in: Tradice lido[/]vé kultury w životě socialistické společnosti, Brno 1974, 19-27.
7.
      K tomu srov. POLlŠČUK, N. S.: Otraženije samosoznanija. rabočich v ich pesennom repertuare. In:. Rossijskij proletariat, red. L. M. Ivanov, Moskva 1970, 164-180.
8.
      O těchto otázkách píši v diskusním příspěvku Postavení dělnického folklóru v současném folklorismu, Slovenský národopis 24, 1976, 210-213.
9.
      Za základní funkce ústních tradic hornických považuje A. SIVEK snahu ulehčit práci a povzbudit pracujícího a navíc organizovat životní a lidské zkušenosti, srov. k charakteristice hornického prostředí a vypravěče, Radostná země 1, 1951, 113-114. Na tyto otázky odpovídají v předmluvách ke svým sborníkům také autoři dvou sovětských prací: KRUPJANSKAJA, V. JU. A KOL.: Kuľtura i byt rabočich gornozavodskogo Urala (konec 19-načalo 20 v.), red. K. V. Čistov, Moskva 1971; táž, Kuľtura i byt metallurgov Nižnego Tagila (1917-1970), red. k .V. Čistov, Moskva 1974.
10.
      Otázkám tradice v marxistickém osvětlení byla věnována v NDR velká konference, z níž je pro folkloristiku důležité vystoupení H. STROBACHA: Zur Rezeption der geistigen Kultur werktätigen Klassen und Schichten seit der frühttürgerlichen Revolution, in: Dialog über Tradition und Erbe, Berlin 1976, 135-143; v ruském prostředí srov. ALEXEJEVA, O. B.: Ustnaja poezija russkich rabočich. Dorevoljucionnyj period, red. V. G. Bazanov, Leningrad 1971.
11.
      O vztahu vesnické a hornické tradice srov. SOKOLOVÁ; G.: k některým otázkám výzkumu hornické lidové slovesnosti, in: Premeny ľudových tradícií v súčasnosti 1, Československo, Bratislava 1977, 286-293. Zkušenosti z polského prostředí byly sou

115

borně zpracovány pro konferenci, z níž vyšel sborník pod názvem Literatura ludowa i literatura chłopska, Lublin 1977. Zde je zvláště významný příspěvek C. HERNASE: Warsztat folklorystyczny a teoria literatury ludowej, 5-14.
12.
      HYBEŠ, J.: Jak máme dopisovati? Rovnost 3, 1888, číslo z 24. 10.
13.
      O pohybu tradice v pohádkovém žánru srov. LAZAREV, A. I.: Skazki v gornozavodskoj srede Urala, in: Russkij foľklor XIII, Leningrad 1972, 179-193 s některými zajímavými texty.
14.
      Vztahu mezi literaturou a folklórem se dotýká GEĽGARDT, R. R.: O sravniteľnom izučenii rabočego foľklora, Sovetskaja etnografija 1962, 5, 3-14, a SULIMA, R.: Literatura a folklor, in: Folklor i literatura (téhož autora), Warszawa 1976, 5-28.
15.
      Zajímavé střetnutí některých názorů lze sledovat v textech diskusních vystoupení na 7. kongresu MKAEN, srov. Vl. Meždunarodnyj kongress antropologičeskich i etnografičeskich nauk, VI, Moskva 1969, 439-467.
16.
      Příležitostným vyprávěním jsem věnoval pozornost v diskusním příspěvku pod názvem Lidová vzpomínka ve vyprávění o událostech dvacátých let a její folkloristické aspekty, in: Padesát vítězných let, Brno 1973, 109-112. Podrobné, teoreticky fundované analýzy srov. NEUMANN, S.: Arbeitserinnerungen als Erzählungsinhalt, in: Arbeit und Volksleben, Göttingen 1967, 274-284.
17.
      Některým estetickým aspektům vyprávění je věnována zejména studie LAZAREVA; A. I.: Predanija rabočich Urala kak chudožestvennoje javlenije, Čeljabinsk 1970 a téhož Estetičeskaja priroda rabočego foľklora, Russkij folklor X, Moskva-Leningrad 1966, 43-62, i když některá tvrzení jsou omezena pouze ruským folklórním materiálem.
18.
      V této souvislosti nelze nepřipomenout MUKAŘOVSKÉHO slova ze studie Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty, in: Studie z estetiky, Praha 1966, 52-53: "Bývá ovšem zvykem pokládat za[/] hlavní měřítko estetické hodnoty dojem jednoty, kterým dílo působí. Jednota však nesmí být chápána staticky, jako dokonalý soulad, nýbrž dynamicky, jako úkol, který dílo vnímateli ukládá... Nesmíme však zapomenout, že vedle vnitřní výstavby uměleckého díla a v úzkém vztahu k ní je ještě poměr mezi dílem jakožto souborem hodnot a hodnotami prakticky platnými pro kolektivum, jež dílo přijímá."
19.
      Je to zvláště patrné o takových slavnostech, jakobyly celostátní dožínky v Brně v r. 1976 nebo líšeňská slavnost 1977, kde se teprve objevily soubory s dělnickým nebo městským folklórem.
20.
      Své závěry opírám o materiály uveřejněné ve sbornících Kladensko, Rosicko-Oslavansko a Banícka dedina Žakarovce, dále o řadu zpěvníků z 19. a 20. stol. a o nejnovější sbírky. Použil jsem sborníku KOMPRDOVA z r. 1890 - vycházel do 1901 -, CAJTHAMLOVA (1893), TOBOLKOVA (1921), práce ILLOVÉHO, R., Československá poesie sociální, Praha 1925, sborníku PETRMlCHLOVA (1951), NEJEDLÉHO (1973), GREGORA (1973) a zpěvníku MATYSE-HAVLÍČKA (1973). k písni je dále zajímavá stať ALEXEJEVA, O. B.: Publikacija rabočich pesen v sovetskoje vremja, in: Principy tekstologičeskogo izučenija foľklora, Moskva-Leningrad 1966, 124-137.
21.
      Nejde jen o změny, které by byly příznačné pouze pro dělnický folklór; proměnlivost žánrů a jejich synkretismus se projevují v novější době veskrze, srov. SIMONlDES; D.: Zmiany w gatunkach współczesnych opowieści ludowych, in: Literatura ludowa i literatura chłopska; Lublin 1977, 81-89; BARAG, A. G.: Ob ustnych rasskazach, zapisannych v poslednije gody, in: Russkij foľklor XIII, Leningrad 1972, 139-147.
22.
      ČERNYŠEVSKIJ, N. G.: Estetické vztahy umění ke skutečnosti; Praha 1946, 132-133.
23.
      Při sémiotické analýze vycházím zejména z práce LOTMANA, M. JU.: Zamečanija o strukture povestvovateľnogo teksta, in: Trudy po znakovym sistemam

116

VI, Tartu 1973; 382-386; o písňové tvorbě ve vztahu ke skutečnosti viz KUZ'MINA, L. P.: Pesni gornozavodskich i priiskovych rabočich kak istočnik izučenija položenija sibirskogo proletariata (18-nač. 19 v.), Sovetskaja etnografija 1974, 1, 113-118.
24.
      O tom šíře pojednává BARTOSZYŃSKI, K.: Literárna komunikácia v narativnom texte, in: Literárna komunikácia, Martin 1973, 47-68.
25.
      Metodologicky přínosné jsou závěry MELETINSKÉHO, E. M.: Strukturnaja tipologija i foľklor. In: Kontekst 1973, Literaturno-teoretičeskije issledovanija, Moskva 1974, 329-346.
26.
      Srov. SATKE, A.: Lidoví vyprávěči - komikové z dělnického prostředí. Národopisné aktuality 12, 1975, 253-259.
27.
      Ke srovnání např. ŠIRJAJEVA, P. G.: Poetičeskije osobennosti i žanrovaja specifika pesennogo tvorčestva russkich rabočich. Sovetskaja etnografija 1969, 1, 37-47.
28.
      Detailní poznatky o tvůrčím postupu a tvůrčích prostředcích folklórního autora a spisovatele podává LEVINTON, G. A.: Zamečanija k probleme "literatura i foľklor", in: Trudy po znakovym sistemam VII, Tartu 1975, 76-87.

117

ZU DEN SEMIOTISCHEN ASPEKTEN DER ANALYSE DER ARBEITERFOLKLORE
(Zusammenfassung)

      Wenn wir von der Arbeiterfolklore sprechen, müs[s]en wir erwägen, dass es sich nicht nur um eigenes Schaffen der Arbeiterklasse handelt, sondern dass her auch das Repertoire gehört, das aus der Nationalkultur, besonders aus der Literatur oder aus anderen Folkloretraditionen stammt. Man fragt also nach den Beziehungen zwischen der dörflichen und Arbeitertradition, zwischen dem Verfasser und seinem Publikum und nach dem Zeichencharakter der Arbeiterschöpfung. Zu der Arbeitertradition gehören natürlich andere Mikrostrukturen der Familie, als in dem traditionellen Dorf, und auch eine andere Auffasu[u]ng der Kollektivität. Im Vergleich mit dem Dorf e begegnen wir in verschiedenen Schichten der Arbeiterumwelt mehreren Substrukturen der Traditionsträger und -empfänger.
      In der Hierarchie des Zeichencharakters der Arbeitertradition finden wir an erster Stelle das Signifié, dann folgen die semiotischen Funktionen, ein Konotationsfeld und das Signifiant. Diese Hierarchie setzt sich eben in der dynamischen Tradition der Arbeiterklasse mit ihrem klaren Gesellschaftsprogramm durch. Das Signifié der Arbeitertradition beinhaltet die Vorführung eines neuen Helden und die deutliche Utilitarität der Schöpfungen, die mit ihrer Sachlichkeit und Tendenz zur allgemeinen Informierung gekennzeichnet werden. Der Verfasser tritt zugleich oft als Agitator auf. Zu den semiotischen Funktionen der Arbeitertradition gehören unter anderem po[/]litische Differenzierung, schwarzweisse Darstellung (wie z. B. in dem traditionellen Märchen), spezifische Hierarchie der sprachlichen Kommunikationsfunktionen, relativ rasche Veränderlichkeit des Zeichencharakters der Zeitgenossen und das allmählich fortschreitende Übergewicht der ästhetischen Funktionen. In Konotationsfeldern äussern sich die wechselseitigen Beziehungen der Arbeitertradition zu den schönen Künsten. In der ČSSR gehört dazu z. B. die konkrete Tätigkeit der Arbeiterdichter im Rahmen der sog. proletarischen Poesie der 20-er Jahre. Das Signifiant der Arbeitertradition enthält spezifische Bestandteile des semiotischen Ausdrucks und des Textaufbaues, besonders in den Prosagattungen,wir finden hier nicht nur die dialektische Spannung zwischen der "Strategie der El[l]ipse" und der Strategie der Redundanz", sondern auch das evidente Durchdringen der Elemente der individuellen Halbvolkstümlichkeit, die sich in dem Arbeiterschaffen deutlich klarmachen. Die sachlich informierenden Kommunikate bekommen in der Arbeitertradition spezielle Genreeigenarten. Dies alles bildet eine abgerundete Struktur der Tradition des Arbeiterschaffens (diese Bezeichnung scheint um fangreicher zu sein als die "Arbeiterfolklore"), bzw. der wirklichen Arbeiterfolklore in eigenem Sinne und verleiht ihr im Vergleich mit der dörflichen Tradition einen abweichenden Zeichencharakter.

118

ZPRÁVY

JUBILEA

K jubileu PhDr. Viery Gašparíkovej, CSc. [obsah]

Obdivuhodne široká je sféra vedeckých záujmov jednej z popredných slovenských folkloristiek, PhDr. Viery Gašparíkovej, CSc. k svojej hlavnej téme, štúdiu ľudovej prózy, sa dopracovala cez dve nezanedbateľné obdobia vo svojom živote a práci. V. Gašparíková sa venovala najskôr štúdiu zvykoslovia a otázkam duchovnej kultúry, najmä výskumu rodiny. Nemenej pozornosti venovala však aj stykovým oblastiam folkloristiky a literárnej vedy. Tu predovšetkým skúmala postavenie prvkov ľudovej kultúry v dielach slovenských spisovateľov. Do života a práce V. Gašparíkovej však veľmi výrazne vstupuje záujem o folklórnu tvorbu odrážajúcu spracovania historickej tématiky a medzi ostatnými predovšetkým látkové okruhy povestí, rozprávok a piesní o zbojníkoch. Do série monografií o karpatských zbojníkoch prispieVa viacerými analytickými štúdiami, čoskoro však i dvoma knihami o gemerskom zbojníkovi Michalovi Vdovčíkovi. ;..O.tázky etnickej špecifickosti a[/]

interetnických súvislostí v štúdiu ľu­ dovej prózy, ktorým sa V. Gašparíková venuje už po viac rokov, našli v nej rovnako zodpovednú a zorientovanú autorku. Výsledky práce na tomto poli radia V. Gašparíkovú medzi formovateľov súčasnej slovenskej komparatívnej folkloristiky.[/]
      Vo vedeckej tvorbe V. Gašparíkovej sa šťastne a úspešne snúbia záujmy o klasický kultúrny odkaz dedičstva so záujmami o súčasný stav a premeny tradícií ľudovej kultúry v podmienkach života v socialistických spoločenských vzťahoch. Tieto záujmy ju priviedli k viacerým súčasným rozprávkárom, k štúdiu spomienkového rozprávania o SNP, k úvahám nad vývojom ľudového rozprávania a pod.
      V súčasnom období spracovala V. Gašparíková rozsiahlu, monumentálnu komentárovú časť k trojzväzkovému akademickému vydaniu slovenských ľudových rozprávok. Autorka rozobrala 285 rozprávkových textov a každý zasadila do blízkych interetnických i širších medzinárodných súvislostí. Zároveň podala súpis doteraz publikovaných variantov, náčrt typologickej príslušnosti ako i teritoriálneho rozšírenia výskytu každého typu. Za priekopnícku a nanajvyš záslužnú treba považovať i prácu, ktorú V. Gašparíková vykonala pri prevedení staršieho Súpisu slovenských rozprávok Jiřího Polívku do medzinárodného klasifikačného systému. Ak ostatné dve rozsiahle

119

práce V. Gašparíkovej zatiaľ čakajú na vydanie, s všeobecným uznaním a ohlasom medzi odborníkmi i v čitateľskej obci sa stretli výsledky práce medzinárodného t[í][ý]mu vedeckých pracovníkov, folkloristov socialistických krajín, ktorý pripravil antológiu západoslovanských ľudových rozprávok. Na jej koncipovaní a postupnom vydaní v slovenčine, poľštine, češtine a lužickej srbštine má výrazný podieľ i V. Gašparíková. O ohlase tohto edičného činu v zahraničí svedčia i preklady tejto antológie do nemčiny, angličtiny a japonštiny. Antológia "Spievajúca lipka" sa stretla s priaznivým ohlasom i u odbornej kritiky najmä v ZSSR a ostatných socialistických krajinách.
      Výsledkom dlhoročnej úzkej spolupráce jubilantky s Instytutom Badań Literackych PAN vo Varšave je i kniha "Povesti o zbojníkoch zo slovenskej a poľskej strany Tatier", ktorú V. Gašparíková pripravila s poľskou folkloristkou T. Komorowskou.
      Nemožno sa nevystaviť nebezpečenstvu, že mnohé z oblastí, v ktorých sa prejavuje nevšedná aktivita j[o][u]bilantky, nebudú dostatočne spravodlivo ohodnotené. Nemožno však nespomenúť, že popri sústredenej vedeckej práci vykonáva V. Gašparíková i veľký rozsah vedecko-organizátorskej, popularizačnej a školiteľskej práce.
      V. Gašparíková sa v celej svojej vedeckej i popularizačnej práci neuspokojuje iba s úzkym pohľadom svojej disciplíny. Prekračuje ich a rozširuje o postupy a výsledky iných vedných disciplín, najmä histórie, li[/]terárnej vedy, jazykovedy, sociológie a v tomto interdisciplinárnom prepájaní dosahuje i výsledky cenené nielen doma, ale i v zahraničí.
      Viac ako 100 štúdií a vedeckých článkov doplnených o vyše 50 recenzií a referátov a 25 prednášok a referátov na domácich a zahraničných konferenciach a seminároch, to je závideniahodný výpočet svedčiaci o sústredenosti a odovzdanosti našej jubilantky vedeckej práci, v ktorej našla zmysel svojho života a povolanie.
      K ďalším prácam, k úspechom na prospech slovenskej folkloristiky i československej vedy želáme jubilantke, PhDr. Viere Gašparíkovej, CSc., veľa zdravia, veľ sĺnka, veľa piesní. Svetozár Švehlák

Životné jubileum bulharského etnografa Vasila Marinova [obsah]

V posledných troch desaťročiach sme svedkami stále sa rozvíjajúcej spolupráce medzi etnografmi slovanských a socialistických krajín. v plnej miere sa to vzťahuje aj na spoluprácu medzi etnografmi Československa a Bulharska, ktorá sa rozvíja v oblasti slavistiky a balkanistiky, ako aj na poli porovnávacieho štúdia ľudových kultúr v oblasti Karpát a Balkánskeho poloostrova. k vedúcim reprezentantom tejto dlhoročnej spolupráce z bulharskej strany patrí Vasil Marinov, ktorý sa dožíl[/] 2. júla 1977 svojich sedmdesiatych narodenín.
      Jubilant pochádza zo Šumena, kde študoval na l;ymnáziu a odkiaľ odišiel na štúdium zemepisu a dejepisu na univerzitu v Sofii. Podobne ako u nás aj v Bulharsku bolo v tom čase bežným javom, že študenti zemepisu a dejepisu si zapísali aj prednášky z národopisu; u niektorých se stal tento rozšírený záujem neskôr hlavnou náplňou vedeckého bádania. Vasil Marinov absolvoval skúšky z etnografie u A. Iširkova a St. Romanského. Svoje univerzitné štúdium si neskôr doplnil pobytom na Humboltovej univerzite v Berlíne, kde sa špecializoval v oblasti prehistorie, etnografie a geografie.
      Počiatky vedeckých výskumov sú spojené s archeologickým a historickým štúdiom mesta Razgradu, kde pôsobil v Archeologickom múzeu. Neskôr sa cez archeológiu a históriu dostáva k etnografii počas práce v múzeu v Ruse. Výsledkom jeho regionálnych archeologicko-historickoetnograficky orientovaných výskumov bolo niekoľko obsiahlejších monografií, kde rozoberá problematiku sídelného, ekonomického a kultúrneho rozvoja vybraných regiónov Bulharska. R. 1943 sa habilitoval na univerzite v Sofii. Od r. 1945 doteraz pôsobí v Etnografickom ústave a múzeu Bulharskej akadémie vied v Sofii. v tejto centrálnej etnografickej inštitúcii Bulharskej ľudovej republiky pôsobil jednak ako etnograf muzeológ, jednak ako vedecký pracovník, ktorý sa zameriaval na problematiku materiálnej kultúry ľudu

120

so zvláštnym zreteľom na otázky agrárnej etnografie a na etnické menšiny v Bulharsku.
      V zahraničí - a teda aj u nás - je Vasil Marinov známy predovšetkým ako dobrý znalec bulharskej agrárno-etnografickej problematiky. Jeho štúdie o tradičných formách poľnohospodárstva a chovu hospodárskych zvierat vyšli nielen v bulharských odborných periodikách a zborníkoch, ale aj v niektorých medzinárodných zborníkoch v zahraničí (v Československu, Maďarsku, Sovietskom zväze, Švédsku). v posledných rokoch sa dosť intenzívne venuje štúdiu tradičnej ľudovej stravy.
      Nás zaujíma Vasil Marinov predovšetkým ako dlhoročný spolupracovník na poli karpatsko-balkánskeho štúdia pastierstva. Jeho kniha o nomádskych Karakačanoch bola pozitívne.prijatá etnografmi, ktorí sa za[/]oberajú výskumom pastierskych kultúr v juhovýchodnej Európe. Rovnako pozitívne boli hodnotené aj jeho štúdie o pastierskom živote v oblasti Karlovského Balkánu a v iných pastierskych regiónoch Bulharska. z tejto problematiky predniesol niekoľko referátov na rozličných domácich i zahraničných medzinárodných konferenciách.
      Doktorskú dizertáciu napísal o remenárskom remesle v Bulharsku. Celkove predstavuje vedecké dielo Vasila Marinova viac ako 500 titulkov uverejnených prác. Bulharská ľudová republika ohodnotila jeho dielo udelením Radu Cyrila a Metoda prvého stupňa. Československí etnografi želajú jubilantovi do ďalšieho života dobré zdravie a optimálne podmienky pre tvorivú vedeckú prácu. Ján Podolák

KNIHY

O obyčejích, tradicích a posloupnosti generací

I. V. Suchanov: Obyčaji, tradiciji i prejemstvennosť pokolenij. [obsah]

Nakladatelství politické literatury, Moskva 1976, 216 stran
      Otázka tradice, její funkce a možnosti využití v současném způsobu života a kultuře je stále aktuální z více hledisek. Nepřekvapuje proto,[/] že této problematice věnují dnes pozornost nejen národopisci, ale také sociologové, filozofové, pedagogové, sociální psychologové a pracovníci dalších vědních disciplín.
      Sovětský filozof Ivan Vasiljevič Suchanov soustředil svou pozornost na obyčeje a tradice ve vztahu k posloupnosti generací. v sedmi kapitolách své knihy vymezuje společné rysy i rozdíly mezi obyčeji a tradice[/]mi, všímá si obřadu jako elementu obyčeje a tradice, upozorňuje na jejich výchovné momenty; další kapitoly se zabývají lidovými obyčeji, tra dicemi a obřady jako součástmi zápasů utlačovaných mas a vznikem i rozvojem revolučních tradic dělnické třídy. Závěrečné kapitoly zobecňují hlavní okruh problémů, které si autor stanovil: obyčeje, tradice a obřady jako sociální mechanismy duchovní posloupnosti generací a jako činitel socialistického způsobu života.
      Suchanovova práce je založena především na etnografickém materiálu, jehož analýza a interpretace směřují k odhalení obecných zákonitostí ve vývoji obyčejů a tradic a jejich významu pro formování sociálních vztahů. Stručně to lze vyjádřit asi takto: Obyčeje a tradice upevňují to, čeho bylo dosaženo ve společenském a osobním životě, jsou mocnými sociálními prostředky stabilizace upevňujících se společenských vztahů. Plní roli sociálních mechanismů tím, že předávají novým pokolením vztah starších generací a vyvolávají v životě mladých generací tyto vztahy. Systém obyčejů a tradic určitého národa je výsledek jeho výchovných snah v průběhu mnoha věků. Prostřednictvím tohoto systému spoluvytváří každý národ sám sebe, svou duchovní kulturu, svůj charakter a psychologii v řádu vyměňujících se pokolení. Hlavním obsahem procesu "sociální posloupnosti" je formování duchovních kvalit nových generací, nezbytných pro to, aby se tato pokolení mohla včlenit do systému spole

121

čenských vztahů, vzniklého v předcházejícím historickém vývoji, a měnit, zdokonalovat jej nebo uskutečnit revoluční přeměnu v souladu s potřebami objektivních zákonů společenského vývoje. v důsledku toho výzkum sociálních mechanismů způsobujících výměnu pokolení nutně předpokládá i analýzu společenských vztahů. Posloupnost generací je nezbytnou podmínkou společenského pokroku. Sféra působení obyčejů a tradic patří v tomto ohledu do oblasti ideologických společenských vztahů. Lidové obyčeje a obřady minulosti jsou bohatým pramenem, jehož lze využívat v současné obřadnosti. Hlavním předpokladem správného postupu je vědecké chápání existence a struktury těchto sociálních jevů. Obřadní projevy sehrávají také významnou roli v organizaci a rozvoji citového života člověka. Suchanovovo pojetí obyčejů je mnohem širší než je běžné v etnografii, Nesouhlasí s názorem, že obyčeje patří pouze do sféry "bytu". Říká: Obyčeje nejsou obyčeji proto, že spočívají v oblasti "bytu", ale proto, že tato oblast společenského života - více než jakákoli jiná - zahrnuje v sobě množství prostých, stereotypně se opakujících vztahů. Autor přináší řadu myšlenek o významu a funkci obyčejů a tradic v socialistickém způsobu života. Etnograf může mít na některé jeho teoretické vývody odlišný názor. Faktem však zůstává, že Suchanovova kniha skýtá nový pohled a nový zorný úhel na etnografický materiál, začleněný do širokého kontextu současného společenské[/]ho života, a že jde o vědecky i společensky velmi potřebnou a aktuální publikaci. Václav Frolec

O zaříkávání a o pověrách

Francziszek Kotula, Znaki przeszłości. [obsah]

Wstęp Czesław Hernas. Warszawa 1976, 514 stran
      S tím, co tvoří bohatý obsah úhledné knížky, napsané polským etnografem a terénním badatelem F. Kotulou, setkáme se porůznu v etnografických monografiích, sbornících a časopisech, pokud přinášely materiál toho druhu: týká se zaříkávání, pověr a modliteb proti různým neduhům a chorobám, jež byly odedávna předmětem lidového léčení. Překvapuje nás, že se podařilo zapsat neúnavnému sběrateli tak velké množství takových útvarů ještě v nedávné době - v 60. letech, a to v jednom regionu: v rzeszowském okolí.
      Badatelé museli vždy tento cenný materiál pracně vyhledávat, utříděný nikde není. Ani v Kotulově pěkně vypravené knížce nenalézáme nějaké třídící hledisko, autor postupoval zcela prostě: snažil se vyčerpat celý repertoár žánrů, na něž se soustředil, a ty pak za sebou zařadil podle jednotlivých informátorů a podle lokálního uspořádání. Je to způsob, kterého se užívá při vydávání repertoárů vyprávěčů, a má svou přednost v tom, že si můžeme utvořit o každé osobnosti, u níž se zapisuje, obraz o rozsahu léčebných praktik a[/] o všem, co s tím souvisí, nevíme však, zdali některé takové osobnosti, zvláště ty, v jejichž repertoáru písní a modliteb se projevila jejich silnější přetvářecí schopnost, neuměly také vyprávět, takže vlastně utvoření celistvého obrazu podle repertoáru jednotlivců je neúplné. Ale to nebylo cílem autora a to také nemění nic na skutečnosti, že zde máme pohromadě vzácné množství oněch archaických veršovaných skladeb, vyčerpávajících oblast jednoho regionu téměř úplně.
      F. Kotula se stal terénním sběratelem po první světové válce - zapisoval a sbíral všechno, co mohlo národopisce a folkloristu zajímat, nabyl při práci s informátory v terénu bohatých zkušeností a těch také využil při sbírání zaříkávání a jim blízkých útvarů. Kotula je výborný a vnímavý pozorovatel i dobrý psycholog a jeho knížka je vlastně jakýmsi cestopisem etnografa: vylíčil nám v ní poutavou a živou formou své cesty za informátory, reprodukuje rozmluvy s nimi, nerozvláčně a při tom názorně i výstižně dovede popsat lidový dům, statek, místnost a vůbec prostředí, do něhož zavádí čtenáře, a zvláště psychologii svých informátorů. Je to pestrá řada starých žen, vetchých stařenek, s nimiž odchází celý ten tajemný svět kouzel a praktik i bohatství veršovaného folklóru. Kotula měl v některých případech oprávněné obavy, že ženy - neboť ty byly téměř výlučně vykonavatelkami obřadů a léčení - mu nebudou chtít svěřit nic z oněch tajemných formulí, dlouhých slovních doprovodů a

122

řikání, ale jak se dočítáme, celkem většinou bez zábran sdělovaly své tajné znalosti, zvláště když se dověděly, že sběratel natáčí proto, aby se to dochovalo dalším generacím. Většinou totiž si informátoři stěžovali a byli si vědomi toho, že mladá generace už nemá zájem o zaříkadla a modlitby proti zažehnávání nebezpečí, které hrozilo kdysi obyvatelům těchto krajů ponejvíce od vlků a jiných dravců, a tak přijímali s povděkem ujištění sběratelovo, že jejich dědictví po jejich rodičích a prarodičích nezapadne v zapomenutí.
      Autor se sám neodvážil rozboru materiálu, ten bude třeba provést na mnohem širší základně, než je území jednoho regionu. Značné množství variant jak zaříkavacích formulí, tak i modliteb (takových, které vznikly mimo církevní imprimatur, které nebyly sice církví doporučovány, ale také ne zakazovány) a jejich vzájemné spojitosti v celých pasážích i jednotlivých obratech a metaforických výrazech přímo vyzývají k srovnávacímu studiu. (Částečně to ukázal Cz. Hernas v úvodu.) Dají se najít i souvislosti s mnohými staršími lidovými legendami, jak je známe u nás např. ze Sušila a z Erbena, v nichž se objevují tytéž nebo podobné obrazy.
      Zkušený pracovník v terénu se nezapomněl nikdy zeptat, jak se dívá informátor dnes na takové praktiky (stále se jim věří); naskytne-li se mu nezvyklý útvar, snaží se najít jeho pramen (některá taková čísla si přinesly např. ženy až z Německa,[/] kde se setkaly na práci s ženami z jiných krajů z Polska).
      Autor nám nastínil desítky životopisů různých informátorů a představitelů zkoumaných žánrů i zpěváků koled, balad a popěvků. Za zmínku stojí zvláště improvizátorka a výborná zpěvačka Julie Wakulina. Ta mu dovedla např. reprodukovat scénu, jak satirickou písní, složenou přímo bez delšího rozmýšlení v naskytnuvší se situaci u zábavy, zesměšnila nápadníka své kamarádky, který děvče napřed chtěl, a pak na zábavě pohanil popěvkem, zpívaje o ní, že jí fortušek smrdí (celý šat děvčete však bylo cítit kouřem z černé světnice). Wakulina jej vzala do kola, pevně držela rukou, aby nemohl utéci, a zpívala přitom několik popěvků, které si vytvořila při tanci s nevděčným nápadníkem, a to tak sarkastických, že mladík za smíchu celého sálu utekl v hanbě pryč.
      Cz. Hernas v úvodní stati vyvozuje z materiálu shromážděného Kotulou některé závěry, klade si otázku, jak se zformuje folklór v příští, jakési "globální vesnici", a dokládá na jednom případě, co zde může vytěžit folklorista srovnávací metodou, prihlédne-li i k staršímu materiálu z minulých století.
      Knížka, kterou doplňuje přes 80 drobných reprodukcí lidového malířství, plastiky a lidových kreseb z Rzeszowska, bude nepostradatelným pramenem pro etnografy i folkloristy, kteří budou chtít studovat tuto zajímavou národopisnou problematiku. Antonín Satke[/]

Irena Pišútová: Súčasná ľudová plastika na Slovensku. [obsah]

Vydavatelství Pallas; Bratislava 1976, 144 stran
      V posledních letech můžeme pozorovat oživený zájem o lidovou plastiku na Slovensku, a to u lidových tvůrců i veřejnosti. Nasvědčují tomu výstavy v muzeích a galeriích i v amfiteátrech folklórních slavností; např. ve Východné. k významným akcím tohoto druhu patřila výstava "Súčasná ľudová plastika", uspořádaná v roce 1971 na bratislavském hradě. Úspěch současných lidových tvůrců na výstavě byl zřejmě jedním z podnětů k vydání této knihy, která přináší studii znalkyně slovenského lidového projevu Ireny Pišútové a soubor černobílých i barevných fotografií Klementa Šilingera a Evy Vlkové.
      Irena Pišútová charakterizuje lidové dřevěné plastiky a jejich místo v životě slovenského lidu. Sleduje jejich funkci nejen jako součásti lidového výtvarného projevu, ale v šir ších souvislostech tradiční kultury a způsobu života. Lidové plastiky, podobně jako jiné formy tradičního umění, měly původně ochrannou funkci, k níž se pak přimykaly složky citové a později i estetické. v současném slovenském prostředí prodělává významné proměny celá tradiční kultura, a tedy i projevy lidového umění. Mnohé tradiční jevy ustupují a zanikají, tak jak se mění způsob života, bydlení, společenské vztahy a kulturní souvislosti, Přesto je tradice natolik silná a podnětná, že je

123

hlavním inspiračním zdrojem i u současných lidových umělců.
      Při úvahách o současné lidové plastice se nemohla autorka vyhnout základním pojmům, jako je umění lidové, inzitní, amatérské, včetně široké sféry lidové tvořivosti, To všechno patří do oblasti neprofesionální tvorby. Uvědomujíc si tyto někdy ne dost výrazné rozdíly, zaměřila se na autory, kteří navazují na lidové výtvarné tradice anebo v nich hledají základní východiska pro svou tvorbu.
      V knížce jsou zastoupena díla šestadvaceti slovenských řezbářů, jejichž tvorbu Irena Pišútová dělí do tří autorských skupin. Hlavním dělítkem se jí jevila vazba na tradice, volba námětů a jejich zpracování. Méně početná skupina řezbářů navazuje na staré lidové plastiky s náboženskými motivy, což se výrazově projevuje i v jejich přístupu k zpracovávání námětů z reálného života. Druhá skupina tvůrců navazuje na lidovou výrobu, zvláště na plastiky, které se spojovaly s výrobou črpáků. Výraznou osobnost tu představuje již zemřelý řezbář Jozef Kemko z Heľpy. Už v padesátých letech se stal jedním z nejznámějších lidových tvůrců na Slovensku, kdy zaujala jeho monumentální postava Jánošíka. Kemkovy plastiky, vyjadřující syrovost a zemitost zobrazených postav, byly vystavovány na mnoha výstavách inzitního umění, a to i v zahraničí.
      Nejpočetnější je skupina řezbářů, kteří vycházejí z tradiční formy lidových betlémů. Mnozí jsou příliš zá[/]vislí na předlohách, jiní hledají osobitý přístup k zpracování tradičních i současných námětů. Zde autorka vyzvedává zvláště tvorbu Pavla Bavlny ze Štiavnika, Matěje Čupce z Hornej Štubne a Štefana Siváně z Babína na Oravě. Výrazná jsou však i díla dalších tvůrců, např. plastiky s motivy masek manželů Žilavých z Děvína. Irena Pišútová poznamenává, že vlastně Mária Žilavá je jediná žena, která se uplatnila v tomto odvětví současné lidové tvorby. Její tvorba však přesahuje tradiční rámec, vytvořila si vlastní styl, který ji proslavil na výstavách v Československu i v zahraničí.
      Současným lidovým řezbářstvím se zabývají lidé nejrůznějšího věku a povolání - rolníci, pastýři, dělníci, důchodci i příslušníci mladších generací. A v tom je také možno vidět záruku dalšího vývoje lidové výtvarné tvorby. Koneckonců, recenzovaná knížka nás o této situaci přesvědčuje zasvěceným textem i kvalitními obrazovými přílohami. Josef Tomeš

Štefan Tkáč-Karol Kállay: ...len kameň a drevo (Slovenské ľudové náhrobníky). [obsah]

Vydal Pallas, Bratislava 1977, 156 stran
      Náhrobkům a hřbitovům na Slovensku věnoval v minulých letech zvláštní pozornost především profesor Rudolf Bednárik, a to v souvislosti se studiem lidových obyčejů a výtvarných projevů. Nová kniha[/] s touto tematikou, jež vyšla v nakladatelství Pallas na velkém formátu, si klade především umělecké cíle. Je to kniha působivých barevných a černobílých fotografií, jejichž autorem je Karol Kállay. v úvodní studii navazuje Štefan Tkáč na Bednárikovy publikace a zamýšlí se hlavně nad výtvarnou úrovní a estetickým působením lidových náhrobků. Jak už naznačuje název, autoři se zaměřili na náhrobky kamenné a dřevěné jako na starší a působivější formy z 18.20. století, i když se na slovenských hřbitovech nacházelo a nachází hodně náhrobků kovových.
      Autoři nemohli vyčerpat sledovanou problematiku z celého Slovenska, zaměřili se na několik regionů, u nichž nalezli výrazné stylové zvláštnosti. Zamýšleli se nad vytvářením regionálního stylu či stereotypu, nad krajovou diferenciací, která je do značné míry výslednicí staré feudální rozdrobenosti území.
      První část je věnována dřevěným sloupovým náhrobkům jihovýchodního Slovenska. Jsou neobyčejně působivé, jednoduchými formami účinně vyjadřují tragiku a trýzeň. Příznačné je pro ně abstraktní vyjádření božství, což bylo ovlivněno kalvínskou konfesí obyvatel. Tvůrci těchto náhrobků využívali především přirozené struktury dřeva, ale i vrubořezů či dekorativních prvků, např. motivů stromů, květin, hvězd a kalicha.
      Druhá a třetí část obsahuje dřevěné a kamenné náhrobky z Novohradu a okolí. v oblasti se udržel starý typ deskových náhrobků, který se formoval na základě tradice a dobo

124

vých duchovních proudů. Dřevěné desky z Novohradu nezdůrazňují náboženský zřetel, jsou především smyslovým vyjádřením myšlenky života a smrti člověka. Většina tvůrců používala principu plastické zkratky a dokázala se dokonale ztotožnit s materiálem. z dřevěných plastik se v Novohradě vyvinuly kamenné pomníky, z nichž nejstarší mají podobu nízkého polooblouku. Jak poznamenávají autoři, jsou podobné velkým kamenům na starých hrobech v Hornom Tisovníku, kterým se říká žiaľniky. z textu se dovídáme i jména kamenických mistrů, kteří znali strukturu materiálu a dokázali ji ve svých výrobcích využít. Prosté formy náhrobků si tedy vynucoval samotný materiál, který byl pro zpracování velmi nepoddajný. Novohradským kamenosochařům se dařilo vykřesávat z masivu dojem pevnosti, síly, vyváženosti a mýtičnosti. Kámen se ukázal jako vhodný materiál pro vyjádření symbolů síly, ochrany, jistoty či nekonečnosti.
      V okolí Trnavy se nacházejí kamenné náhrobky deskového nebo srdcového tvaru, vytvořené v 18. a 19. století. Mnohé jsou zřejmě závislé na předlohách, jiné působí expresívně spojením naivity a fantazie tvůrců. Projevuje se to zvláště volností při zobrazování anatomických proporcí.
      Monumentálně působí detvanské náhrobní kříže, které byly ukončovány dřevěnou stříškou v podobě trojúhelníku. Štefan Tkáč vyzvedává jejich specifičnost a dekorativnost, konstatuje, že jejich tvorbu ovlivnil[/] pozdně barokní klasicismus 18. a 19. století, jehož prostřednictvím lidoví tvůrci přejali i některé antické prvky. Cizí vzory si však místní lidoví umělci přizpůsobovali svým estetickým názorům a vytvářeli svérázné ornamenty. Dekorativní složka je na detvanských dřevěných náhrobcích natolik výrazná, že mnohdy překrývá vlastní obsah. Připomeňme však, že těmto náhrobkům jsou tvarem i dekorem blízké kříže západoslovenské, popřípadě i jihomoravské.
      Barokní vlivy je možno vidět i v kamenných náhrobcích z okolí Trnavy, na nichž se často objevuje zlidštěný obraz trpícího Krista a pieta jako věčné téma matky a zemřelého syna. Bohaté výtvarné výrazové prostředky se nacházejí i na židovských kamenných náhrobcích, při nichž se objevují i figurativní alegorie.
      Tkáčova studie se nezabývá etnografickými aspekty této problematiky, pouze na ni odkazuje. Její přínos je v hledání výtvarných a estetických hodnot slovenských náhrobků, které právem řadí k nejzajímavějším částem lidového umění. Slovenské lidové náhrobky byly úzce spjaté se životem a názory dělného lidu, jsou trvanlivé a silné životní pravdou a vyjádřením lidských citů. Tento záměr se podařilo vystihnout úvodní studií i citlivým pohledem fotografa. Je však třeba vyzvednout též střízlivou, ale působivou typografickou úpravu Oldřicha Hlavsy. Čtenářům se tak dostává do rukou kniha, která má sílu a přesvědčivost uměleckého dokumentu. Josef Tomeš

Katarína Biathová - Roman Bunčák, Drevený panteón, [obsah]

Tatran, Bratislava 1976, 120 strán, 14 čiernobielych, 71 farebných fotografií, v texte kresby, cudzojazyčné resumé
      V období, keď artikulárny drevený kostol v Paludzi - v zátopovej oblasti Liptovská Mara - už bol rozobraný a prenesený do Liptovského Kríža, kde bude znovupostavený, vyšla v edícii Umenie na Slovensku publikácia K. Biathovej a fotografa R. Bunčáka, nazvaná Drevený panteón. Je cenná predovšetkým svojím fotografickým materiálom, pretože zachycuje kostol ešte v jeho autentickom prostredí, ktoré dnes už neexistuje.
      Pôvodný drevený artikulárny kostol v Paludzi postavili roku 1693. Keď ani časté prestavby a snahy o zväčšenie nestačili, vyžiadali si cirkevníci roku 1773 súhlas od župného úradu, aby mohli postavit väčší kostol. Povolenie dostali, ale s podmienkou, že murované základy kostola nebudú prečnievať zem viac ako jednu stopu a ostatok stavby vrátane klincov bude zo samého dreva. Roku 1774 podpísali zmluvu s hybským "crmomanským" (t. j. tesárskym) majstrom Jozefom Langom, ktorý sa zaviazal, že kostol vystaví. Ešte toho istého roku stavbu dokončili. Stavba bola projektovaná priamo na stavenisku, bez akýchkoľvek plánov a náčrtov, o čom svedčia určité architektonické nerovnosti. Vežu kostola postavili roku 1781, keď tolerančný patent zrušil šopronské artikuly, ktoré zakazovali u evanjelických cirkev

125

ných. objektov vežu a zvony a vchod dovoľovali len na strane odvrátenej od cesty. Baroková cibuľovitá baňadunica s lucernou a krížom prečnievala cez hrebeň kostola; čím stavba získala architektonickú dominantu.
      Z interiéru sú výrazné dva rady chórov,. ktoré sa vinú po celom vnútornom obvode kostola, okrem dvoch protiľahlých stien východného krídla, kde je oltár. Kazateľnica v Paludzi je baroková, pochádza ešte zo zariadenia prvého kostola. Sochárska výzdoba kazateľnice patrí do okruhu prác sochárskej dielne Olafa Engelholma. Je možné, že terajší oltár je poskladaný z častí, ktoré kedysi nepatrili k sebe. Dnešný oltár zodpovedá stavu po obnove roku 1753. Najcennejším artefaktom interiéru kostola je maliarske riešenie chórov. Figurálne námety na širších dielcoch sa striedajú s ornamentálnymi motívmi na užších dielcoch, čím vzniká optický dojem balustrády.. Väčšina malieb pochádza ešte z čias prvého kostola, po roku 1774 boli doplnené, ale tematicky neusporiadané. Koncepčne neporušený ostal cyklus hudobných námetov v západnej, organovej časti hlavnej lode. Tieto maľby sú cenným dokladom o dobových kostýmoch a inštrumentoch ľudových muzík. Ďalšiu skupinu tvoria obrazy starozákonných prorokov, apoštolov, evanjelistov a cirkevných otcov, u ktorých sú badateľné rozdiely v rukopise a výtvarnej koncepcii, čo svedčí o viacerých autoroch. Na poprsnici spodného chóru sú námety zo Starého a Nového zákona. Niektoré z nich navzájom ne[/]súvisia a aj ich výtvarný charakter je rozdielny. Je preto namieste domnienka, že ide o fragmenty starších cyklov spojených a mladšími maľbami pri adaptácii roku 1900 alebo 1922. U mnohých obrazov tejto skupiny vidieť závislosť od stredovekých predlôh. Uplatňujú sa v nich gotické kompozičné prvky, prejavujúce sa v charakteristickom budovaní obrazového priestoru (radia sa podľa princípov tzv. obrátenej perspektívy). K. Biathová sa vo svojom príspevku zaoberá aj otázkou ľudovosti paludzských malieb a tvrdí, že ich ľudovosť , sa nedá posudzovať z národopisného, ale zo sociologického hľadiska.
      Poznámky a literárnohistorický komentár, ktorý napísal veľmi erudovane Rudo Brtáň, doplňujú pokus autorky zasadiť vznik kostola v historickospoločenskom kontexte, hlavne do obdobia reformačného hnutia na Slovensku. Chýba však bližšie určenie, odkiaľ autor čerpal uvedený materiáI.
      Ako nedostatok tejto publikácie môžeme uviesť skutočnosť, že nie je v nej slovenský zoznam reprodukcií (zoznam je len v jazykoch, ktorými je písané resumé). " ,
      Z faktografických údajov upozorňujeme jednak na nesprávnosť určenia staviteľa pôvodného organu, ktorý niekedy okolo roku 1847 vyradili z prevádzky a premiestnili do južného krídla budovy. Staviteľom nebol, ako uvádza K. Biathová, Juraj Podmanický z Banskej Štiavnice, ale Martin Podkonický z Banskej Bystrice (Otmar Gergelyi-Karol Wurm: Pa[/]miatkové organy na území Slovenska. Spravodaj SÚPSOP, Banská Bystrica. č. 14, 1973). Ďalej je nesprávne určenie maľby na obrázku č. 58; nejde o proroka Eliáša, ale o proroka Eli­ zea (porovnaj Kniha kráľov, IV;. 2, 24). Za vážny omyl pokladám určenie obrázku 49: nie Izák a Jakub, ale Abrahám a Izák.
      Čitateľ rád siahne po tejto knižke, v ktorej bohatý, ale po technickej stránke dost rozdielny fotografický materiál dokumentuje jednu zo vzácnych liptovských pamiatok. Ľudmila Kohútová

Bedřich Čerešňák - Josef Jančář: Lipov. Revoluční proměny jihomoravské vesnice. [obsah]

Lipov 1976, 232 stran
      V posledních letech vyšla na Moravě řada historicky nebo šířeji vlastivědně zaměřených monografií obcí. Při hlubší analýze těchto prací nejednou zjišťujeme, že mají v podstatě stejné obsahové schéma, obecně známá fakta doplňují mnohdy jen o dílčí detaily ve vztahu k místu, trpí nedostatky heuristického a metodologického rázu atd. Prostě vytváří se tu jakýsi stereotyp, uvádějící v pochybnost edice tohoto druhu. Jen výjimečně se objevují práce, které, zaujmou svým novátorstvím. Mezi ně řadíme monografii o obci Lipov na Hodonínsku, jejíž historickou část zpracoval Bedřich Čerešňák a národopisnou Josef Jančář ve spolupráci

126

s Dušanem Holým a Josefem Tomem. (Monografie vyšla jako 25. svazek Vlastivědné knihovny moravské vydávané Muzejním spolkem v Brně.)
      Novost a podnětnost publikace o Lipovu spatřujeme ve více momentech. Historii obce chápou autoři nejen jako připomínku minulosti, ale také jako výrazný kolektiv nové skutečnosti, jako jeden ze zdrojů pro pochopení obrovských změn; jimiž prochází naše společnost v období socialistické výstavby. Místní historické události se důsledně sledují v obecném dějinném kontextu, ve vhodné zkratce, na základě důkladné znalosti pramenů a kritického zhodnocení dosavadní literatury, v níž rekonstrukce obrazu života ve středověku a počátcích novověku byla často viděna očima 19. a 20. století; interpretace, hledání souvislostí, logiky a zákonitostí vývoje byly určovány myšlením lidí těchto století. Kniha má logickou obsahovou výstavbu a v líčení dějinných událostí se věnuje pozornost především oněm okolnostem, které hlouběji zasáhly do života lidí horňácké obce Lipova. Správně se hodnotí vývoj hospodářské situace, která se bezpřostředně odrážela v sociální skutečnosti: Sociální struktura obce se dělením a tříštěním půdy přesouvala k drobné držbě, narůstala vrstva vesnické chudiny, odkázané obživou na práci za mzdu na panském, u místních sedláků nebo řešící svou neutěšenou situaci odchodem na sezónní práce do jiných krajů či vystěhovalectvím do zámoří. Zde se formovaly ekonomické a společenské před[/]poklady pro pozdější příznivý vývoj socializace vesnice. Za značný klad (a příklad pro podobně koncipované a zaměřené monografie) považujeme to, že bylo dosaženo úměrnosti v zachycení starších a nejnovějších dějin, které jsou zaznamenány s důvěrnou znalostí prostředí. Velmi podrobně jsou postiženy dějiny místního JZD, jehož budování podstatně ovlivnilo vývoj obce v posledním čtvrtstoletí, a to nejen v oblasti ekonomické, ale i v myšlení lidí, společenském a kulturním životě.
      Tradicím kultury a způsobu života obyvatel Lipova je věnován samostatný oddíl. Autoři se zaměřili na zachycení tradičních forem zemědělského hospodaření, stravy, bydlení, kroje, obyčejů rodinného a výročního cyklu, .hudební kultury. Ve vztahu k současnosti zůstala tato část monografie na poloviční cestě. v dané[/] etapě etnografického výzkumu současnosti, kdy se teprve ujasňují teoretické a metodologické problémy, tomu ani jinak nebylo možno. Dalším výzkumem bude nutno odhalit mechanismus proměn tradice lidové kultury, formy a funkci tradice v současném životě obyvatel vesnice. Kvalitativní metody bude nutno doplnit o kvantitativní postupy, aby se dospělo k poznání rozsahu a podstaty tohoto procesu. Lidovou kulturu bude nutno sledovat v kontextu celkového kulturního života obce atd. Řada pozoruhodných postřehů vzešlých z každodenního pozorování života obyvatel obce Lipova se uvádí v závěrečné části monografie; bude vhodné na ně navázat nebo se alespoň jimi inspirovat při dalším výzkumu revolučních proměn na současné vesnici. Václav Frolec[/]

SBORNÍKY

Čítanka ruského folklóru

Živaja voda. Sbornik russkich narodnych pesen, skazok, poslovic, zagadok. [obsah]

Sostavlenije, vstupiteľnaja staťja i primečanija V. P. Anikina. Izdateľstvo Detskaja literatura, Moskva 1975, 366 stran
      V posledním desetiletí vyšlo několik antologií, které seznamují čtenáře s rozpětím ruského folklóru, ale[/] tato publikace se od nich liší především tím, že je určena mladým čtenářům a dětem a má populárnější ráz. Patří mezi nejzdařilejší, protože neprezentuje folklór jenom jako souhrn holých textů a vyznačuje se vhodným výběrem a uspořádáním jednotlivých ukázek, ke kterým jsou připojeny komentáře: ty vysvětlují různé životní situace, ve kterých folklórní projevy fungovaly a ve kte

127

rých vznikly a zdůrazněna je jejich vazba na život.
      Antologie je uvedena studií zkušeného sovětského folkloristy V. P. Anikina a podává výklad folklórních druhů zahrnutých do materiálové části. Materiálová část publikace je rozdělena na tři oddíly, které obsahují několik desítek folklórních textů. První oddíl tvoří žánry spadající do oblasti dětského folklóru (různé popěvky, verše, říkadla, rozpočítadla, slovní hříčky, pohádky a hádanky); druhý oddíl obsahuje písně výročního cyklu, písně taneční, milostné, obřadní a žertovné; třetí část je sestavena z bylin, písní vojenských, zbojnických, vězeňských a uzavírají ji přísloví a pořekadla. k textům je připojen nezbytný slovník archaických a nářečních slov, bohužel zde postrádáme pramennou a ediční vysvětlivku.
      V nesouladu s celkovou dobrou úrovní knihy jsou však málo zdařilé ilustrace, na jejichž místě by se lépe uplatnily ilustrace polodokumentárního charakteru, které by vhodně dokreslily podaný obraz o tom, jaké místo zaujímá folklór v životě lidí.
      I když je antologie určena zejména mladším čtenářům, pro své pojetí je velmi instruktivní a dává nejen nahlédnout do bohatství ruské lidové slovesnosti, ale objasňuje čtenáři, v jakém životním kontextu jednotlivé žánry a skladby žily. Škoda, že v naší literatuře podobná kniha chybí. Jana Pospíšilová[/]

České nářeční texty. [obsah]

Hl. red. A. Lamprecht, připravila V. Michálková s redakčním kruhem a kolektivem pracovníků Ústavu pro jazyk český ČSAV v Brně a v Praze. SPN, Praha 1976, 426 stran
      Na jaře v roce 1977 se objevila na knihkupeckých pultech uvedená vysokoškolská učebnice, která je určena především studentům češtiny a budoucím dialektologům. Zároveň je však jedinečnou sbírkou folklórního materiálu sebraného v jednom období (vesměs v letech 1965-1974) z celého území Čech a Moravy. Texty jsou o to cennější, že jde o spontánní nepřipravené projevy, které byly z magnetofonových pásků přepsány přesně podle zásad fonetického zachycování mluvené řeči. Většina textů - je jich celkem 358 jsou vyprávění ze života s nejrůznější tematikou, najdeme zde i pověrečné povídky a pověsti. (Pěknou ukázkou vypravěčského umění je například pověrečná povídka Vodník a posvěcené máslo z Opavska na straně 298.) Mimoto jsou texty materiálově bohaté i po stránce etnografické, obsahují množství dokladů o minulých i současných sociálních vztazích na venkově, politických, hospodářských i společenských proměnách, způsobu života, různých pracovních postupech, i vyprávění týkající se rodinného a výročního zvykoslovného cyklu.
      V předmluvě knihy je čtenář informován o účelu a uspořádání knihy, o způsobu přepisu a úpravě nahrávek, je zde zmínka o informátorech[/] a tematice vyprávění. Za předmluvou je zařazena úvodní studie o vzniku a historickém vývoji českých nářečí a vlastní soubor textů, které jsou uspořádány podle jednotlivých nářečních oblastí včetně měst, doosídlených pohraničních oblastí a několika lokalit ležících mimo území našeho státu. Každý soubor ukázek je uveden poznámkou o povaze příslušné nářeční skupiny; názornost a snadnější orientaci v terénu a v materiálu zaručuje přiložená mapa s místy, v nichž byly záznamy pořízeny. U všech textů jsou uvedena jména informátorů a rok jejich narození. Naprostá většina jich pochází od informátorů z řad staré generace a vyprávění se tematicky vztahují zejména k dřívějšímu způsobu života. Tuto skutečnost vysvětluje fakt, že autoři knihy byli vedeni snahou získat texty s co možná největším množstvím archaických nářečních znaků a díky uvedené tematice si mluvčí vybavili nářečí v zachovalé podobě. Přesto se jim podařilo shromáždit takový materiál, který zároveň podává obraz o současném vypravěčském repertoáru mluvčích staré generace. Jana Pospíšilová

Ročenka lidového stavitelství

Jahrbuch für Hausforschung, sv. 27. [obsah]

Detmold 1977 (Arbeitskreis für Hausforschung), 176 stran, kresby a fotografie v textu
      Současná západoněmecká produkce o lidovém stavitelství, pravidelně vydávaná vědeckou společností

128

Arbeitskreis für Hausforschung, se dělí do tří základních řad: I. příspěvky k domovému výzkumu (Beiträge zur Hausforschung, 1. sv. v red. J. Hähnela, Detmold 1975, 321 stran, ilustrováno, autoři studií St. Baumeier, A. a B. Bedal, K. Fischer, J. Hähnel, H. Janse, R. Tuor a E. Wieser), II. bibliografie v red. J. Hähnela (Hauskundliche Bibliographie, 1. sv., 1961-1970, Münster 1972, 216 stran, 4112 titulů, NSR; 2. sv., 1961-1970, Detmold 1974, 288 stran, 3100 titulů, NSR, Západní Berlín, NDR; 3. sv., 1961-1970, Detmold 1975, 247 stran, 3333 titulů, Rakousko, Švýcarsko, Lichtenštejnsko; 4. sv., 1961-1970 (s doplňky do r. 1974), Detmold 1977, 521 stran, 6095 titulů, Itálie) a III. ročenka (Jahrbuch für Hausforschung), obsahující referáty z pravidelných konferencí společnosti, konaných každoročně na konci léta. Vhodným doplňkem těchto tří užitečných řad je vydávání plánové dokumentace (dosud 17 sešitů) a reprezentační řady "německý měšťanský dům" (dosud 24 sv.).
      Poslední 27. svazek ročenky přináší referáty z konference společnosti, konané ve Visby na ostrově Gotland ve dnech 31. srpna-3. září 1976. Vzhledem k místu konference vypracovali referáty švédští badatelé: Gunnar Svahnström píše o domech a usedlostech na Gotlandu v období středověku, které se tu na rozdíl od ostatního Švédska stavěly hlavně z kamene, Anders Salomonsson věnuje pozornost tamějším novodobým selským usedlostem[/] a Jan A : son Utas seznamuje s větrnými a vodními mlýny ostrova; bohatě ilustrovaný článek doprovází šest kartogramů, zachycujících rozšíření těchto mlýnů v různých časových úsecích podle dokladů v archívních pramenech. Podobně jako u nás i na Gotlandu byly ve středověku rozšířeny především vodní mlýny; v 17. století pracovalo pouze 35 větrných mlýnů, jejichž počet se do konce minulého století zvýšil na 450. Dnes stojí na ostrově 250 větřáků beraního nebo holandského typu. - Další příspěvky jsou věnovány historickému jádru města Visby a exkurzi, kterou účastníci konference podnikli na sever a jih ostrova.
      V závěrečné části pečlivě připravené a bohatě ilustrované ročenky jsou jako obvykle publikovány nekrology, podrobný program konference, protokol ze zasedání výboru a členské schůze společnosti, seznam účastníků konference, členů společností ap. Po Visby přišel v roce 1977 na řadu Salcburk a o rok později se pravidelná konference společnosti uskutečnila v Záhřebu. Josef Vařeka[/]

Vlastivědný sborník Podbrdska, 89, 1974-1975, [obsah]

vydalo Okresní muzeum a Okresní archiv v Příbrami roku 1977, redigoval Otto Bartoň, 372 stran
      Vlastivědné sborníky jsou cenným zdrojem pro etnografickou práci, Dvojnásob to platí o těch, v nichž[/] jsou publikovány národopisné statí, jako tomu je v posledním svazku Vlastivědného sborníku Podbrdska. Mezi hlavní články zařadil O. Bartoň tři etnografické studie, věnované otázce architektury zemědělských usedlostí pozdního středověku v Čechách (Josef Vařeka - Alena Plessingerová), lidovým pranostikám středních Čech (Antonín Robek) a stravě horníků na Příbramsku ve druhé polovině 19. a na počátku našeho století (Jarmila Šťastná - Vlasta Kyliánová). První jmenovaný článek J. Vařeky a A. Plessingerové (s. 218-229) kriticky hodnotí z etnografického hlediska význačný příspěvek J. Škadraby a Z. Smetánky k poznání architektury zemědělských usedlostí pozdního středověku v Čechách, publikovaný v Archeologických rozhledech v roce 1974. Vedle poznámek a postřehů obecnějšího rázu obsahuje studie ve sborníku soupis dalších zemědělských usedlostí s pozdně středověkými architektonickými články ze Sedlčanska; tím se oběma etnografům podařilo objasnit existenci poměrně velkého počtu pozdně středověkých objektů (5 kamenných bran a špýchar) ve zdánlivě izolované vesnici Dražkov jejím zapojením do řetězu dalších vesnic s dochovanými stavebními prvky z té doby.
      Nejrozsáhlejším národopisným příspěvkem ve sborníku je Robkova práce o lidových pranostikách (s. 230-285), rozdělená do čtyř kapitol: po úvodní stati, v níž autor výstižně rozebírá základní proble

129

matiku studia lidových pranostik a kriticky hodnotí dosavadní badatelské výsledky, následuje rozbor a srovnání pranostik zs Středočeského kraje, a to pranostik vztahujících se k ročním obdobím, k zemědělství (zvláště k stanovení počátku různých zemědělských prací apod.), ke zkušenostem z trojpolního systému, k předpovídání počasí a k předvídání úrody; ve třetí kapitole autor řeší otázku spojitostí značné části pranostik se jmény světců, která - jak dokládá v závěru - nevyplývá z náboženského vztahu, ale z kalendáře, fixovaného církevním rokem. Jen malá část pranostik spojených s náboženstvím byla východiskem tam, kde člověk nemohl najít reálnou cestu.
      Velmi přínosná je také práce J. Šťastné a V. Kyliánkové (s. 286311), zachycující všední i sváteční stravu příbramských horníků v širších sociálních souvislostech a vzhledem k doplňkovým zaměstnáním havířů a jejich rodin. - Také v oddílu materiálů jsou zajímavé národopisné příspěvky, jako Kolomazníci v Dlouhé Lhotě od Václava Kozla (s. 342-343), Tři staré zvyky. z povodí Brziny (lucky, liška, vynášení smrtky) od Stanislava Kofroně (s. 344-355) aj.
      Národopisce zaujmou i některé další studie ve sborníku, jako kupř. historický a stavební vývoj tvrze v Pičíně (V. Mathauser - S. Polák), práce o železářství a sklárnách na Příbramsku (V. Beránková - G. Hofmann, J. Šťovíček, J. Adler), z historie jezuitské koleje v Břez[/]nici (M. Wolf) a především úvodní studie Stanislava Poláka "K regionálnímu pojmu Podbrdska", doplněná soupisem literatury. Autor se zde zabývá touto oblastí z hlediska správního a regionálního vývoje. Proti správnímu regionu klade region ideální, který nepřihlíží k správním hranicím. Název "ideálního regionu" nepokládáme za příliš šťastný, neboť při stanovení regionu (např. etnografického) nejde o žádnou pomyslnou, ale pokud možno konkrétně vymezenou oblast.
      Zdařilá publikace je ukázkou vlastivědné práce, která by mohla být vzorem i pro jiné kraje. Pochvalu zaslouží také grafická úprava sborníku. Josef Vařeka

Etnografie dělnictva 1-7. [obsah]

Malotirážní tisk ÚEF ČSAV Praha
      U příležitosti 30. výročí osvobození přijal ÚEF závazek vypracovat monografii o způsobu života pražských dělníků od poloviny 19. století do konce třicátých let 20. století. Závazek byl splněn, koncem roku 1977 bylo odevzdáno do Nakladatelství ČSAV obsáhlé dílo. Řada dílčích studií, vztahujících se k dané problematice, byla v průběhu práce publikována v sedmi svazcích sborníku Etnografie dělnictva v edici Národopisná knižnice, již vydává ÚEF. (ED 1-2 vyšla jako její 9. a 10. svazek v r. 1974, ED[/] 3-6 jako 12.-16. sv. r. 1975 a ED 7 jako 17. sv. r. 1976.)
      Příspěvky se dotýkají několika témat z etnografie a folkloristiky, ale také z historie, historie dělnického hnutí i demografie. z oblasti materiální kultury je to studie J. Vařeky a L. Štěpánka, Dělnické pavlačové domy v Libni (ED 3, 173190). Autoři popisují dispozici továrního domu Perutzovy přádelny, vybavenost bytů a příslušenství a všímají si způsobu bydlení v těchto typech domů na přelomu 19. a 20. století. Oděv v dělnické společnosti starých Holešovic podrobně prostudovala M. Moravcová pro přibližně stejné období. Všimla si nejen skladby oděvu, ale i jeho významu společenského, způsobem, který naznačuje nový přístup ke studiti této problematiky. Několik studií je věnováno rodinnému a společenskému životu. Souborná práce, jež zaujímá celý svazek (ED 4, 1-241), nazvaná Společenský a rodinný život pražských dělníků v 1. polovině devatenáctého století, je dílem doc. A. Robka. Autor v ní podrobně sleduje úlohu tradice, jednak v prostředí pražského zemědělského zázemí, jednak v dělnickém prostředí městském. Na příkladu dětských zábavných a obchůzkových her, na práci a povinnostech dětí a na postavení žen ukazuje, jak rozdílná tu byla situace. Podobně i při udržování výročních zvyklostí, jako byly masopusty, máje, oslavy sv. Anny, posvícení a při slavnostech pražských jako Fidlovačka, Slamník a některé pouti.

130

Pražským slavnostem jsou pak věnovány dvě speciální studie v 7. svazku, jednak H. Laudové Pražské tradiční lidové slavnosti (67-109), jednak J. Scheuflerové Slamník a Fidlovačka v dobových zprávách periodického tisku druhé poloviny 19. století (118-269). Obě přinášejí nové poznatky, získané rozsáhlým pramenným studiem. Podobné problematice je věnován též článek F. Vančíka, Tradiční obyčeje a etnografie dělnictva (ED 1, 2140). Na rozdíl od předchozích autorek řeší spíše teoretické problémy studia, nevychází jen z pražského materiálu, ale i ze zkušeností z jiných oblastí. Společenské vztahy v pražské dělnické čtvrti na rozhraní 19. a 20. století (ED 1, 92160) rozebírá O. Skalníková na základě poznatků z dělnické Libně. Zachycuje vytváření lokalit, v nichž dělníci žili, sleduje jejich profesionální i sousedské vztahy i účast dělníků na spolkovém životě. z jiného pohledu si všímá spolkového života J. Fléglová v práci Ke společenskému životu pražského dělnictva na konci 19. a v prvních letech 20. století (ED 3, 12-73). Autorka se zabývá počátky odborového organizování a spolkové aktivity jednotlivých profesionálních skupin. Dělnickým spolkům v Praze byly věnovány i tři obsáhlé studie, otištěné ve sv. 6. J. Šťastná zpracovala Pražské dělnické potravní spolky (4-77), O. Skalníková ukázala, jaká byla Úloha vzdělání v pražských dělnických spolcích
      78-152) a M. Moravcová sledova[/]la Vliv vánočních ošacovacích akcí na oblečení dělnických dětí v Praze (153-160). Práce všech tří autorek osvětluje zvolenou problematiku ve druhé polovině 19. století. Na základě pramenného studia ukazují, jaký byl význam spolků a akcí vzniklých spontánní činností dělníků a jaká oproti tomu úloha akcí pro ně uspořádaných. Volný čas a dětské hry pražského předměstí třicátých let (ED 2, 3-31) sledoval V. Scheufler a uvedl, na základě jakých kritérií se dětské kolektivy sdružovaly, odkud a jakým hrám se učily, jakých zábav se zúčastňovaly aktivně a pasivně.
      Z folkloristiky slovesné a hudební jsou ve sbornících dvě studie, nesené spíše v teoretické rovině. D. Klímová publikovala Úvahy o metodě a pojetí slovesné folkloristiky pražského průmyslového dělnictva (ED 1, 41-91). Na základě předchozích zkušeností si autorka klade otázky o metodě a výsledcích studia. J. Markl ve stati Zpěv pražského dělnictva (ED 5, 147-163) se zabývá pojmy dělnický zpěv a dělnická píseň, sleduje dosavadní stav bádání a předkládá periodizaci dělnického zpěvu, jejž dělí do šesti vývojových etap.
      Z historiků, kteří se zabývají pražskou problematikou, přispěli do sborníku P. Horská studií Podíl urbanizační vlny z přelomu 19. a 20. století na vytvářeni životních podmínek pražské dělnické třídy (ED 5, 74-146). Na rozboru statistických dat ukazuje, jak se změnila zaměstnanecká a sociální[/] struktura obyvatelstva a speciálně dělnické třídy. Sleduje též bytové poměry v relacích k počtu obyvatel. K. Novotný se zabývá Projevy národního vědomí a mezinárodní spolupráce našeho dělnictva v první polovině 19. století (ED 3, 3-96). Národní vědomí dělnictva v Čechách a v Praze zejména se vyvíjelo osobitým způsobem, doklady o mezinárodní spolupráci jsou i pro etnografa velice zajímavé. K. Petráček v příspěvku Zemědělské obce na pokraji města - dokumentace zániku (ED 7, 19-66) seznamuje s komplexním studiem Holešovic a Buben a bohatou dokumentací, která byla získána a z velké části uplatněna na výstavě v r. 1975.
      Holešovic se dotýká, avšak ze zcela jiného aspektu, článek D. Adamcové, Vývoj estetických norem obyvatel jedné pražské čtvrti v letech 1918-1939 (ED 2, 108129), jež se snaží uvedené problémy řešit na příkladu interiérů dělnických bytů, jejich zařízení a výzdoby. S. Brouček publikoval ve 3. svazku studii Dělnické výstavy a pražské dělnictvo (97-172). Upozorňuje v něm na snahy, zobrazit na výstavách koncem minulého století i život dělníků, jež však zůstaly neuskutečněny. Podrobně se zabývá dělnickou výstavou v r. 1902, která již ukázala sílu a akceschopnost dělnické třídy v plné šíři.
      Několik článků je věnováno rozboru pramenů, z nichž lze čerpat poznatky o postavení, způsobu života a kultuře dělníků. Jsou to především kronikářské záznamy. Z. Va

131

něčková rozebírá Obecní kroniky na území Prahy (ED 3, 191-203) a v dalším příspěvku Zápisy v součašných kronikách jako etnografický pramen (ED 7, 272-303). v prvém případě přináší převážně konkrétní údaje, ve druhém se zabývá spíše teoretickými a metodickými problémy. Obsah a rozbor kronikářských záznamů soukromé povahy podává A. Robek ve třech pracích. Ohlas bojů pražského dělnictva v lidovém kronikářství (ED 1, 5-20), kde uvádí zápisy několika pamětníků, jež se dotýkají bojů pražského tiskařského dělnictva v r.[/] 1844, jichž se buď sami zúčastnili, nebo znali události od jiných osob. k nim se vztahuje ještě další z kronikářských záznamů, zmíněný v příspěvku Neznámé rukopisy dělnické provenience (ED 7, 3-16), který upozorňuje i na další pramen, na rukopisy písní a proslovů dělníka z Holešovic. Neznámý rukopis socialistických deklamací (ED 5, 111) obsahuje texty písní, kabaretní výstupy a deklamace, které se uplatňovaly v dělnickém prostředí, i když byly převážně umělého původu. Obsah tohoto sborníku i glosy k textům doplňují dosavadní po[/]znatky o dělnických zábavách i o ideologii dělníků.
      Ve druhém svazku Etnografie dělnictva je publikován Nástin hesláře bibliografie pro etnografii a folkloristiku dělnictva (130-154), jehož autorkou je J. Scheuflerová. Je to šířeji pojatý návrh na uspořádání údajů z hlediska časového, místního, oborového, tematického a autorského.
      Všech sedm sborníků má v závěru ruské a německé resumé, svazek třetí a sedmý obsahuje i obrazové přílohy, vztahující se ke studiím o bydlení a k pražským slavnostem. Jarmila Šťastná

132

VÝMĚNA

Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1977 [obsah]

      BULHARSKO

      Sofia

      Bălgarska etnografija III, 1977, 1, Bălgarska akademija na naukite, Etnografski institut i muzej, Sofija 1977 (Bălgarska akademija na naukite, Biblioteka)

      Bălgarski folklor III, 1977, 1-4, Bălgarska akademija na naukite, Institut za folklor, Sofija 1977 (Bălgarska akademija na naukite, Biblioteka)

     

      DÁNSKO

      Kodaň

      Folk og Kultur, Ârbog for Dansk Etnologi og Folkemindevidenskab 1975, 1976, 1977, Kobenhavn 1975, 1976, 1977 (Nationalmuseet)

      MTM Meddelelser Til Medlemmerne, Udgivet af Foreningen Danmarks Folkeminder, I, 2-4, Kobenhavn 1975; II, 1, 4, Kobenhavn 1976; III, 1-2,4, Kobenhavn 1977 (Nationalmuseet)

     

      FINSKO

      Âbo

      Budkavlen 53, 1974, Ekenäs 1975; 54-55, 1975-1976, Ekenäs 1977 (Etnologiska Institutionen vid Âbo Akademi)[/]

     

      Helsinky

      Alho Olli, The Religion of the Slaves, FF Communications Vol. XCII1, No. 217, Suomalainen Tiedeakatemia, Helsinki 1976 (Library of the Scientific Societies, International Exchange Service)

      Folk Narrative Research, Some Papers Presented at the VI Congress of the International Society for Folk Narrative Research, Studia Fennica, Review of Finnish Linguistics and Ethnology 20, Helsinki 1976 (Suomalaisen Kirjallisuuden Seura)

      Hohti Paavo, The Interrelation of Speech and Action in the Histories of Herodotus, Commentationes Humanarum Litterarum 57, Helsinki 1976 (Societas Scientiarum Fennica)

      Chydenius Johan, Love and the Medieval Tradition, Commentationes Humanarum Litterarum 58, Helsinki 1977 (Societas Scientiarum Fennica)

      Kaimio Maarit, Characterization of Sound in Early Greek Literature, Commentationes Humanarum Litterarum 53, Helsinki 1977 (Societas Scientiarum Fennica)

      Kruskopf Erik, Shaping the Invisible, Commentationes Humanarum Litterarum 55, Helsinki 1976 (Societas Scientiarum Fennica)

      Lilja Saara, Dogs in Ancient Greek Poetry, Commentationes Humana[/]rum Litterarum 56, Helsinki 1976 (Societas Scientiarum Fennica)

      Turku

      Leimu Tuula, Suomen teollisuustyöväestön työvaatteista, Scripta ethnologica 31, Turku 1977 (Institute of Ethnology, University of Turku)

      NIF Newsletter V, 1977, 3, Turku1977 (Nordic Institute of Folklore)

     

      FRANCIE

      Paříž

      Memento International des Festivals, BIDIF - IFDIB, Paris 1977 (Bu-reau International de Documentation et d'lnformation des Festivals)

     

      HOLANDSKO

      Leiden

      Kooijman Simon, Tapa on Moce Island Fiji, A Traditional Handicraft in a Changing Society, Mededelingen van het Rijksmuseum voor Volkenkunde, No. 21, Leiden 1977 (Rijksmuseum voor Volkenkunde)

      Nooter Gert, Leadership and Headship, Changing Authority Patterns in An East Greenland Hunting Community, Mededelingen van het Rijksmuseum voor Volkenkunde, No. 20, Leiden 1976 (Rijksmuseum voor Volkenkunde)

     

      JUGOSLÁVIE

      Bělehrad

      Etnološki pregled 12, Ljubljana 1974; 13; Beograd 1975 (Etnografski muzej)[//]

      Glasnik Etnografskog muzeja u Beogradu 38, Beograd 1975; 39-40, Beograd 1976 (Etnografski muzej)

     

      Daruvar

      Jednota, orgán Československého svazu v SR Chorvatsku, SFR Jugoslávie, roč. 32, 1977, 1-40, 42-48, Daruvar 1977 (Novinsko izdavačka ustanova "Jednota")

     

      Nový Sad

      Rad Vojvodjanskich muzeja 21-22, Novi Sad 1972-1973 (1977) (Vojvodjanski muzej)

     

      Sarajevo

      Glasnik Zemaljskog muzeja Bosne i Hercegovine u Sarajevu, Etnologija XXIX, Sarajevo 1974 (Zemaljski muzej Bosne i Hercegovine)

     

      Skopje

      Dimoski Mihailo, Orskata tradicija vo selo Injevo (Radoviško), Biblioteka na spisanieto "Makedonski folklor" 4, Skopje 1974 (Institut za folklor)

      Makedonski folklor VII, 1974, 14; VIII, 1975, 15-16; IX, 1976, 17; Skopje 1974, 1975, 1976 (lnstitut za folklor)

      Nikolik Ilija, Pregled na makedonskite narodni pesni vo Etnografskata zbirka na Archivot na Srpskata akademija na naukite i umetnostite (1860-1960), Skopje 1976 (Institut za folklór)

      Vražinovski Tanas - Jakoski Voislav, Razlovečkoto vostanie vo sovremenata usna prozna tradicija na Razlovčani, Biblioteka na spisanieto[/] "Makedonski folklor" 6, Skopje 1976 (Institut za folklor)

      Zdravev Georgi, Narodnite tanteli sorki vo Ovčepolieto, Biblioteka na spisanieto "Makedonski folklor" 5, Skopje 1975 (Institut za folklor)

      Škofja Loka

      Loški razgledi XXIII, XXIV, Škofja Loka 1976, 1977 (Muzejsko društvo)

      Záhřeb

      Narodna umjetnost 1976, knjiga XIII, Zagreb 1976 (Institut za narodnu umjetnost)

     

      MAĎARSKO

      Budapešť

      Acta et studia Academiae scientiarum hungaricae, Index 1975, Akadémiai Kiadó, Budapest 1976 (Ungarisches Außenhandelsunternehmen für Bücher und Zeitungen)

      Néprajzi Értesítö a Néprajzi Múzeum Évkönyve LVII, 1975, Budapest 1975 (Néprajzi Múzeum Könyvtára)

      Debrecín

      A Debreceni Déri Múzeum Évkönyve 1975, Debrecen 1976 (Déri Múzeum)

      A Hajdú-Bihar megyei Múzeumok munkatársainak bibliográfiája, A Hajdú-Bihar megyei Múzeumok Közleményei 31, Debrecen 1976 (Déri Múzeum)

      Jager

      Az Egri Múzeum Évkönyve XIV, 1976, Eger 1976 (Dobó István Vármúzeum)[/]

      Segedín

      A Móra Ferenc Múzeum Évkönyve 1974/75 - 1, Szeged 1975; 1974/75 - 2, Szeged 1976 (József Attila Tudományegyetem Központi Könyvtára)

      Szentendre

      Vankóné Dudás Juli, Falum, Galgamácsa, Studia Comitatensia 4, Szentendre 1976 (Musée Ferenczy)

     

      NDR

      Berlín

      Jahrbuch für Volkskunde und Kulturgeschichte, Band 19 (Neue Folge Band 4), Jahrgang 1976, Berlin 1977 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Zentralinstitut für Geschichte)

      Budyšín

      Balke Lotar, Die Tracht der Sorben um Lübbenau, Sorbische Volkstrachten, Band 5, Heft 2, Bautzen 1976 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Institut für sorbische Volksforschung beim Zentralinstitut für Geschichte)

      Balke Lotar, Die Tracht der Sorben um Senftenberg und Spremberg, Sorbische Volkstrachten, Band 5, Heft 3, Bautzen 1977 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Institut für sorbische Volksforschung beim Zentralinstitut für Geschichte)

      Lětopis, Jahresschrift des Instituts für sorbische Volksforschung, Reihe C - Volkskunde, Nr. 20, Bautzen 1977 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Institut für sir[//] bische Volksforschung beim Zentralinstitut für Geschichte)

     

      NSR

     

      Bonn - Bad Godesberg

      Jahrbuch für Volksliedforschung, 21. und 22. Jahrgang, Berlin 1976, 1977 (Deutsche Forschungsgemeinschaft)

     

      Brémy

      Mitteilungen, Verein für Niedersächsisches Volkstum e. V. Bremen, 52. Jahrgang, Frühjahr 1977, Heft 99, 100, Bremen 1977 (Verein für Niedérsächsisches Volkstum e. V. Bremen)

     

      Münster

      Rheinisch-westfälische Zeitschrit für Volkskunde XXII, 1-4, XXIII, 1; 4, Bonn und Münster 1976, 1977 (Volkskundliches Seminar der Universität Münster)

     

      Stuttgart

      Neuerscheinungen Neuauflagen Vorankündigungen, Nr. 7, 1977, Stuttgart 1977 (Wissenschaftliche Verlagsgesellschaft MBH)

     

      POLSKO

      Białystok

      Rocznik Białostocki XIII, Warszawa 1976- (Muzeum Okręgowe w Białymstoku)

     

      Krakov

      Indianie Ameryki Południowej, Muzeum Etnograficzne, Kraków 1977 (Muzeum Etnograficzne w Krakowie)[/]

      Rocznik Muzeum Etnograficznego w Krakowie VI, Kraków :1976 (Muzeum Etnograficzne w Krakowie)

      The Shakers, Kultura pionierskiej społeczno§ci Ameryki XVIII-XIX wieku (składanka), Muzeum Etnograficzne, Kraków, 1976 (Muzeum Etnograficzne w Krakowie)

      Wystawa sztuki ludowej ze zbiorów Ferdynanda Kijak-Solowskiego, Muzeum Etnograficzne, Kraków 1977 (Muzeum Etnograficzne w Krakowie)

     

      Toruň

      Błachowski Aleksander, Wielcy Polacy, ich życie i dzieła w rzeźbie ludowej, Ogólnopolska wystawa pokonkursowa, Muzeum Etnograficzne; Toruń 1975 (Muzeum Etnograficzne w Toruniu)

      Dawne meble ludowe północnej Polski, Muzeum Etnograficzne, Toruń 1976 (Muzeum Etnograficzne w Toruniu)

      Dziecko w sztuce ludowej - twórczość ludowa dla dziecka, Ogólnopolska wystawa pokonkursowa, Muzeum Etnograficzne, Torurí 1976 Muzeum Etnograficzne w Toruniu)

      Przesławska Helena, Przywoływki dyngusowe na Kujawach, Muzeum Etnograficzne, Toruń 1974 (Muzeum Etnograficzne w Toruniu)

      Rompski Jan, Ścinanie kani. Kaszubski zwyczaj ludowy, Muzeum Etnograficzne; Toruń 1973 (Muzeum Etnograficzne w Toruniu)

     

      Varšava

      Dar dla muzeum, katalog wystawy zabytków ofiarowanych w ramach[/]

      akcji zorganizowanej przez Państwowe. Muzeum Etnograficzne w Warszawie oraz: Redakcję "Zielonego Sztandaru", Warszawa 1976 (Państwowe Muzeum Etnograficzne)

      Etnografia Polska XXI, 1-2, Wrocław - Warszawa - Kraków Gdańsk 1977 (Polska Akademia Nauk, Instytut Historii Kultury Materialnej, Biblioteka)

      Fajans Włocławskri; Ze zbiorów Muzeum Okręgowego we Włocławku, katalog wystawy, Warszawa 1976 (Państwowe Muzeum;. Etnograficzne.)

      Łukowski ośrodek rzeźby ludowej, katalog wystawy, Warszawa 1976 (Państwowe Muzeum Etnograficzne)

      Maski meksykańskie z kolekcji Victora José Moya, katalog wystawy, Warszawa 1976 (Państwowe Muzeum Etnograficzne)

      Ochrona zabytków budownictwa tradycyjnego w Belgii, katalog wystawy, Warszawa 1976 (Państwowe Muzeum Etnograficzne)

      Skarby rumuńskiej sztuki ludowej, katalog wystawy, Warszawa 1975 (Państwowe Muzeum Etnograficzne)

      Wystawa Strój ludowy na Mazowszu z okazji V. Warszawskich dni turystyki - wrzesień 1976 r., Warszawa 1976 (Państwowe Muzeum Etnograficzne)

     

      PORTUGALSKO

      Lisabon

      Oliveira Ernesto Veiga de - Galhano Fernando - Pereira Benjamim,[//]

      Alfaia Agrícola Portuguesa, Instituto de Alta Cultura, Centro de Estudos de Etnologia, Lisboa 1976 (Museu de Etnologia)

     

      RAKOUSKO

      Vídeň

      Jahrbuch des Österreichischen Volksliedwerkes XXIV, Wien 1975, XXV, Wien 1976 (Jahrbuch des Österreichischen Volksliedwerkes, Verwaltung)

      Wernhart Karl R., Fatafée Paulaho, Der 36. Tui Tonga (1740-1784), Gesellschaftspolitisches Porträt eines tonganischen Herrschers am Ende des 18. Jahrhunderts, Wiener Beiträge zur Kulturgeschichte und Linguistik, Band XIX (1976), Horn - Wien 1977 (Institut für Völkerkunde der Universität Wien)

     

      RUMUNSKO

      Bukurešt

      Dunăre Nicolae, Funcţia etnoculturală romanească a zonelor Valea Jiului, Tara Bîrsei şi Bistrita-Năsăud, in: Muzeum Naţional, III, 1976 (separát), Muzeul de istorie al Republicii Socialiste România, Bucureşti 1976 (Prof. dr. Nicolae Dunăre, Bucarest)

      Dunăre Nicolae, Zur Bauernmöbelforschung in Rumänien, in: Zeitschrift für Balkanologie, Jahrgang XII, Heft 1 (separát), München 1976 (Prof. dr. Nicolae Dunăre, Bucarest)

      Revue Roumaine d'Histoire de l'Art, Série Beaux-Arts, XII, 1975, XIII, 1976, Bucarest 1975, 1976 (Biblioteca Academiei R.S.R.)[/]

      Revue Roumaine d'Histoire de l'Art, Série Théâtre, Musique, Cinéma, XII, 1975, XIII, 1976, Bucarest 1975, 1976 (Biblioteca Academiei R.S.R.)

     

      Cluj - Napoca

      Anuarul Muzeului etnografic al Transilvaniei pe anii 1974-1975, Cluj - Napoca 1975 (Muzeul etnografic al Transilvaniei)

      Anuarul Muzeului etnografic al Transilvaniei pe anul 1976, Cluj - Napoca 1976 (Muzeul etnografic al Transilvaniei)

     

      Temešvár

      Folclor literar, vol. IV, Timişoara 1977 (Universitatea din Timişoara)

      Irimie Cornel -. Focşa Marcela, Rumänische Hinterglasikonen, Bucarest 1968 (Universitatea din Timişoara)

     

      SSSR

     

      Ašchabad

      Davletov Džuma, Turkmenskij aul v konce XIX - načale XX veka (Razloženie patriarchaľno-feodaľnych otnošenij v aulach Zakaspijskoj oblasti), časť pervaja - Razvitie tovarno-denežnych otnošenij v aulach Zakaspijskoj oblasti, Izdateľstvo "Ylym", Ašchabad 1977 (Centraľnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR)

      Izvestija Akademii nauk Turkmenskoj SSR, 1977, 1-6, Izdateľstvo "Ylym", Ašchabad 1977 (Centraľnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR)[/]

      Kuraeva Kurbandžamal, Žanrovaja živopis' Sovetskogo Turkmenistana (1956-1970 gg.), "Ylym", Ašchabad 1977 (Centraľnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR)

     

      Leningrad

      Sovetskaja etnografija, 1977, 1-6, "Nauka", Moskva 1977 (Naučnaja biblioteka im. M. Gor'kogo pri LGU)

     

      Lvov

      Zapaško Akim Prochorovič, Chudožestvennoje nasledie Ivana Fedorova, Izdateľstvo pri Ľvovskom gosudarstvennom universitete, Ľvov 1974 (Naukova biblioteka Ľvivs'kogo ordena Lenina deržavnogo universitetu im. Iv. Franka)

     

      Moskva

      Sovetskaja etnografija, 1977, 1-6, "Nauka", Moskva 1977 (Institut etnografii im. N. N. Miklucho Maklaja)

     

      Tartu

      Paar sammukest eesti kirjanduse uurimise teed, Uurimusi ja materjale IX, Tartu 1976 (Eesti NSV TA Fr. R. Kreutzwaldi nim. Kirjandusmuuseum)

      Rüütel I., Soome-ugri rahvaste muusikapärandist, Kirjastus "Eesti Raamat", Tallinn 1977 (Eesti NSV TA Fr. R. Kreutzwaldi nim. Kirjandusmuuseum)

      Saaksin ma Saksa sundijaks, Kirjastus "Eesti Raamat", Tallinn 1976 (Eesti NSV TA Fr. R. Kreutzwaldi nim. Kirjandusmuuseum)[//]

     

      ŠVÉDSKO

      Lund

      Scripta academica, Doctoral thesés published at the University of Lund, Academic year 1976-77, Lund 1977 (University Library of Lund)

     

      ŠVÝCARSKO

      Basilej

      Schmücke Dein Heim, Führer durch das Museum für Völkerkunde und Schweizerische Museum für Volkskunde Basel, Basel 1977 (Museum für Völkerkunde und Schweizerisches Museum für Volkskunde)

      Ženeva

      Bulletin annuel, No. 19, 1976, Genéve 1976 (Musée d'ethnographie)

     

      USA

      Amherst

      Obrebski Joseph, Ritual and Social Structure in a Macedonian Village, Research Report, No. 16, Amherst 1977 (Department of Anthropology University of Massachusetts)

      Selected Papers on a Serbian Village: Social Structure as Reflected by History, Demography and Oral Tradition, Research Report, No. 17, Amherst 1977 (Department of Anthropology University of Massachusetts)[/]

     

      Ann Arbor

      Ethnomusicology, Journal of the Society for Ethnomusicology, Index, Volumes XI-XX, 1967-1976, Ann Arbor 1977 (Society for Ethnomusicology)

      Ethnomusicology, Journal of the Society for Ethnomusicology, XXI, 1-3, Ann Arbor 1977 (Society for Ethnomusicology)[/]

      S. E. M. Newsletter XI, 1-6, Ann Arbor 1977 (Society for Ethnomusicology)

      Pittsburgh

      Ethnology, An International Journal of Cultural and Social Anthropology, XVI, 1977, 1-4, Pittsburgh 1977 (Department of Anthropology University of Pittsburgh)

      Washington

      Rye Owen S. - Evans Clifford, Traditional Pottery Techniques of Pakistan, Field and Laboratory Studies, Smithsonian Contributions to Anthropology, Number 21, Washington 1976 (United States Government Printing Office)

      Stanford Dennis J., The Walakpa Site, Alaska, Its Place in the Birnirk and Thule Cultures, Smithsonian Contributions to Anthropology, Number 20, Washington 1976 (United States Government Printing Office)

     

      VELKÁ BRITÁNIE

      Holywood

      Ulster Folklife, Volume 23, Holywood 1977 (Ulster Folk and Transport Museum)

      Year Book 1974/1975, 1975/1976, Incorporating Annual Report and Accounts, Holywood 1977 (Ulster Folk and Transport Museum)

      Připravil Dušan Vlach

137

KONFERENCE

Mezinárodní etnografické sympozium o socialistickém způsobu života [obsah]

V říjnu minulého roku konalo se ve Smoljanu v bulharských Rodopech mezinárodní sympozium o etnografických aspektech socialistického způsobu života. Sympozium probíhalo v rámci III. národní konference bulharských etnografů a zúčastnil se ho velký počet bulharských národopisců a 16 zahraničních hostů ze Sovětského svazu, Československa, Maďarska, Polska, Německé demokratické republiky a Jugoslávie. v plénu i sekcích odeznělo celkem 28 referátů (15 bulharských a 13 zahraničních).
      Úvodní referát na téma "O socialistickém způsobu života a některých jeho etnografických problémech" přednesl V. Chadžinikolov. Ukázal na složitost problematiky, její rozsah a hranice a zdůraznil neodkladnost jejího řešení v mezinárodním měřítku. Na jeho vystoupení ústrojně navazovaly další příspěvky, věnované těmto otázkám: Etnické aspekty studia současné duchovní kultury (K. V. Čistov - referát byl přečten za jeho nepřítomnosti), národnostní mnohotvárnost sovětského způsobu života (Ju. V. Arutjunjan), úloha tradice ve způsobu života a kultuře socialistické společnosti (A. Robek), výzkum socialistického způsobu života v Maďarsku (T. Bodrogi), tradice při for[/]mování současné polské vesnice (M. Biernacka), úloha a místo tradice v současné socialistické rodině (B: Filová), internacionalizace způsobu života sovětských národů (L. Drobiževa), svatba v současných podmínkách života na území Srbska (P. Vlachovič).
      Další jednání, vyznačující se většinou vysokou teoretickou úrovní, věcností a živou diskusí, probíhalo ve dvou sekcích. První byla zaměřena na teoretické a metodologické problémy etnografického výzkumu socialistického způsobu života, se zvláštním zřetelem na rodinu (R. Peševa), proměny hmotné kultury (M. Šarkan), sociologické a etnografické aspekty studia socialistického způsobu života (K. Podoláková, I. Minkov), religiozitu (L. Makoveeva, N. Mizov), současnou rodinnou obřadovost (Ja. Rojdeva), systém hodnotových orientací (A. Pranda), systémově-strukturální přístup ke studiu socialistického způsobu života (B. Tumangelov), zvláštnosti ve způsobu života venkovských průmyslových dělníků (F. Forster).
      Značné možnosti při studiu současného způsobu života - jak ukázalo jednání druhé sekce - skýtá sledování úlohy tradice v současnosti, Dokonce se zdá, že zde by mělo být hlavní těžiště etnografického přístupu k této problematice. Vztah tradice a současnosti byl hodnocen[/] v teoretické, metodologické i kulturně politické rovině (V. Frolec) i v dílčích pohledech, vycházejících z výzkumných zkušeností v menších regionech (D. Kovačeva, D. Mitev; N. Velčeva) nebo ze studia zaměřeného tematicky na některé složky lidové kultury (N. Kolev, V. Atanasov, V. Marinov, G. Vajsilov, I. Koev, L. Botušarov, G. Simeonova).
      V době sympozia proběhlo zasedání Mezinárodního komitétu pro etnografické studium současnosti, jehož sekretariát působí při Etnografickém ústavu BAV v Sofii, na němž byla zhodnocena dosavadní spolupráce při etnografickém výzkumu současnosti i její další perspektivy.
      Celkový průběh sympozia, probíhajícího v tvůrčí a velmi přátelské a neformální atmosféře, ukázal, že etnografické studium současnosti nachází své badatelské hranice a že mezinárodní spolupráce přináší už konkrétní výsledky. Bulharským etnografům a folkloristům se podařilo celou tuto organizačně i obsahově náročnou vědeckou akci velmi dobře připravit po stránce odborné i společenské. A je potěšující, že mezinárodnímu sympoziu ve Smoljanu věnovaly mimořádnou pozornost bulharské politické a státní orgány a také hromadné sdělovací prostředky. Václav Frolec

138

VÝSTAVY

"Žena tvorkyňa krásy" v Slovenskom národnom múzeu - Etnografickom ústave v Martine [obsah]

Touto výstavou si pripomíname 90. výročie výstavy slovenských výšiviek v Martine r. 1887, organizovanou Živenou - spolkom slovenských žien. Živena vznikla r. 1869, kedy celá koncepcia ženského hnutia dostala národný charakter a ako hlavný ideál bolo otvorenie slovenskej školy pre výchovu dievčat. Verili, že v národnooslobodzovaciom procese môže vzdelaná žena vykonať kus záslužnej práce. Výstava v r. 1887 vznikla po zrušení Matice slovenskej, kedy Živena pomáhala vypĺňať medzery vzniklé zrušením Matice, zbierala aj muzeálne predmety, ktoré neskôr stali sa základom národopisnej zbierky Slovenského národného múzea v Martine.
      Výstavou v r. 1887 Živena si získala veľké zásluhy - išlo na tú dobu o "všenárodný pohyb" - predmety zozbierané po celom Slovensku vzbudili obdiv ďaleko za hranicami Uhorska. Nadšenie prerástlo v národnú hrdosť - Slováci neuznávaní chceli tvorbou jednoduchej, prácou zodratej ženy dokázať národnú svojráznosť. J. M. Hurban povedal: "Triumf nový, vyhodený proti všetkým čo chceli, chcejú, alebo chcieť budú vytrieť náš národ z počtu národov."[/]
      Predmety z tejto výstavy, ktoré sa zachovali v zbierkach Slovenského národného múzea v Martine a sú podložené fotografiami i popisom od P. Socháňa, sú dokladom hlbokej umeleckej i historickej hodnoty a potvrdením jestvovania malého, zaznávaného národa.
      Zhotovenie a údržba ľudového odevu a textilu bola jedna z hlavných povinností žien u Slovanov. Odev a úžitkový textil - jeho zhotovenie, zdobenie a úžitkovosť boli úzko spojené s nositeľom - vyšitý kvietok, srdiečko, kohútik alebo strom života či už na plachte, alebo rukávcoch mali privodiť radosť, zdravie, plodnosť, alebo úrodu. Symbolika v ľudovom umení bola hlboká a nezbytná. Takto poznačená ľudová tvorba pretrvala viac - menej do obdobia I. svetovej vojny.
      Výstava "Žena tvorkyňa krásy" je rozdelená do troch častí. v prvej časti je daný dôraz na originálne predmety z výstavy z r. 1887, vyzdvihnutá je práca našich národovcov A. Kmeťa, D. Križko-Kardošovej, P. Socháňa, Karola A. Medveckého, i spolupráca s českými národovcami J. Koulom, J. Klvaňom, M. Wanklovou, R. Tyršovou, M. A. SmoIkovou a R. Bíbovou za účelom zhotovenia výšiviek a čipiek na odpredaj hlavne do Čiech, s úsilím o hospodárske povznesenie chudobných oblastí na[/] Slovensku. Predmety dokumentujú tvorbu do r. 1918.
      Druhá časť výstavy je venovaná obdobiu medzi dvoma svetovými vojnami, kedy v niektorých oblastiach na Slovensku sa stráca tradičný ľudový odev a tak zdobnosť prechádza na úžitkový a dekoračný textil dennej potreby. Od septembra 1919 bola otvorená prvá slovenská gazdinská škola a vyššia škola pre gazdinské povolania. v . tomto období Živena organizovala ľudové kurzy varenia, šitia, starostlivosti o matku a dieťa, kurzy vzornej výšivky, slovenského jazyka a pravopisu. Toto obdobie predsa ešte nestačilo odpútať ženu od zdedených návykov, nedalo jej možnosť uplatniť sa vo väčšej miere spoločenskom živote vtedajšej spoločnosti.
      Až v období po 2. svetovej vojne, ktorému je venovaná 3. časť výstavy, žena nachádza úplné uplatnenie na každom poli nášho života. Prestáva byť utiahnutou - zodratou ženou. Má možnosť tvorivo rozvíjať svoj um a schopnosti. Dnes žena odovzdáva svoj um i prácu spoločnosti v priemysle, zdravotníctve, vo vede i kultúre a vo svojom voľnom čase sa tvorivo vracia k tradične j kultúre.
      Pri 80. výročí výstavy slovenských výšiviek v Martine, tj. r. 1967, vypísal Slovenský výbor Československé ho zväzu žien súťaž "Krása životu", výstavy tohoto znenia stali -sa tradíciou na Slovensku a pomáhajú dvíhať úroveň tvorby našich žien.
      Jubilejná výstava inštalovaná v SNM-EÚ v Martine bola od septem

139

bra 1977 premiestnená do Nitrianskeho vlastivedného múzea v Nitre, aby prenikla čo najširšie medzi široké vrstvy nášho obyvateľstva. Magdaléna Kaňovcí

Národopisná výstava v Uherském Brodě [obsah]

Uherskobrodské muzeum uplatnilo v rámci programu svých tematických výstav v srpnu 1977 národopisnou dokumentaci Uherskobrodska výstavou Kraj Komenského v pracích[/] Josefa Beneše. Lidová kultura Uherskobrodska je ve sbírkách muzea dokumentována mj. velice početným souborem negativů a fotografií, kresebných i textových záznamů, které jmenovaný pořídil jako dobrovolný pracovník v letech 1945-1955 a ředitel muzea do r. 1956. Týkají se jednak lidových staveb dvaceti obcí Uherskobrodska, dále krojů a výši vek, zvyků, zvláště masopustu a jízdy králů, svatby aj., jednak národopisného života, zejména vzniku a činnosti souborů písní a tanců, jakož i uplatnění hodnot lidové kultury[/]

Z výstavy "Žena tvorkyňa krásy". Martin. Foto D. Pleško.

v celém životě Uherskobrodska. Autor, spojující etnografické znalosti se schopností fotografovat, kreslit i písemně zachycovat studované jevy v tehdy ještě mnohem dochovanějším výskytu, než je dnes běžné, vytvořil dokumentační fondy, jejichž pramenná hodnota velice stoupla zánikem mnoha jevů, v prvním poválečném desetiletí ještě existujících. Muzeum Komenského má díky jeho erudici i systematičnosti, pohotovosti a obětavostí dokumentační materiály mimořádně vysoké úrovně. Výstava mohla z nich podat jen ukázky tohoto záslužného díla tak, aby návštěvníkům připomněla významné hodnoty lidové kultury na Uherskobrodsku, kde se nejen déle než jinde uchovaly tradiční projevy; ale navíc v mimořádně bohaté diferenciaci forem a výrazů, podmíněné rozdílnými přírodními i ekonomickými podmínkami tří od sebe odlišných pásem - nížinného, podhorského i horského.
      Studium lidového oděvu ve vztahu k rozvoji . tradičního zemědělství ukázalo závislosti hospodářského rázu, jimiž autor podstatně rozhojnil do té doby známé poznatky o lidovém oděvu na Uherskobrodsku, o němž publikoval řadu statí, zvláště ve sborníku Slovácko, v Českém lidu, v revuích Věci a lidé, Umění a řemesla aj. Vybrané součástky a výšivky poukázaly i na obohacení muzejních sbírek novými přírůstky s dokonalou dokumentací.
      Dalším úsekem byla zvykoslovná část, kde byly uplatněny některé doklady zvyků a obyčejů širšího vý

140

znamu, zvláště masopustu a jízdy králů, ale i svatby a j. v další partii pak některé doklady národopisně činnosti, zejména v oblasti souborů písní a tanců, národopisných výstav, i grafické návrhy na plakáty, diplomy a jinou užitou grafiku prokázaly sepětí jeho národopisné práce se životem socialistické společnosti i trvalý význam hodnot lidové kultury pro socialistické životní prostředí a způsob života.
      K výstavě byl vydán ilustrovaný katalog, v němž autorovo dílo zhodnotil docent dr. Ludvík Kunz, CSc., ve vazbě na rozvoj národopisné práce v našich muzeích. Výstava byla uspořádána u příležitosti autorových šedesátin a těšila se značnému zájmu veřejnosti, neboť po delší době uplatnila aspoň část bohatých národopisných sbírek muzea, jež nejsou běžně vystaveny, ačkoliv si to svým rozsahem a hodnotou, stejně jako významem v kulturním životě Uherskobrodska, plně zaslouží. Účastníkům vernisáže, na níž zpíval mužský sbor "Dvořák", věnoval autor pamětní list s charakteristickou kresbou, prozrazující nejen jeho výtvarné schopnosti, ale i niterný vztah k rodnému kraji. Lída Hanzlová[/]

Současná lidová výšivka [obsah]

V pražském národopisném muzeu byla 17. listopadu 1977 otevřena výstava, ukazující současnou tvorbu předních lidových vyšívaček, které[/] pracují po mnoho let pro Ústředí lidové umělecké výroby a jež v tomto oboru dosáhly opravdového mistrovství. v dnešní době nevyšívají už jen krojové součástky a obřadní textilie, ale uplatňují své vyšívačské umění především na předmětech, sloužících modernímu člověku. Ubrusy, pokrývky a závěsy vzešlé z jejich rukou proteplují strohý, uniformovaný byt velkoměstského sídliště nenapodobitelnou krásou přírodního materiálu a obohacují jej hodnotou ruční práce. Lidové vyšívačky pracující pro ÚLUV obvykle reprodukují návrhy školených výtvarníků, ale kromě toho také některé výrobky samostatně navrhují. Protože většina těchto umělkyň žije v krajích, kde je lidová výšivka ještě živá, je přirozené, že i jejich samostatná tvorba úzce navazuje na starodávné místní tradice. Na výstavě jsme viděli především vlastní kompozice vyšívaček z moravského Slovácka - z Horňácka, z Podluží a z Uherskohradišťska, pak z Valašska a v menší míře také výšivky z Čech. Jsou to vítězné výrobky, které v soutěžích o mistrovský výrobek roku, vypisovaných Ústředím lidové umělecké výroby a Českým svazem výrobních družstev, se umístily na prvních místech.
      Výběr z nich každoročně navrhuje k zakoupení poradní sbor ministerstva kultury České socialistické republiky, které na uchování těchto unikátů velkoryse uvolňuje značnou peněžní částku. v Etnografickém ústavu Moravského muzea v Brně, pověřeném péčí o tyto doklady, ak vznikl a rok od roku vzrůstá vyni[/]kající soubor nejlepších výrobků současných lidových umělců různých oborů. Výšivky vybrané z tohoto souboru tvořily tuto výstavu. Doplňovaly je výrobky z výstavního fondu Ústředí lidové umělecké výroby a práce lidových vyšívaček zapůjčené z jejich soukromého majetku.
      Výstava mistrovských lidových výšivek byla o rok dříve otevřena v srdci živého vyšívačského umění - ve Velké nad Veličkou. Měla tak velký úspěch u návštěvníků i příznivý ohlas v odborných kruzích, že pražské národopisné muzeum rádo při jalo návrh ministerstva kultury a Ústředí lidové umělecké výroby, aby výstavě nabídlo prostory svého letohrádku. Pražský úspěch nezůstal za velickým. Výstava měla překvapivě velkou návštěvnost - do konce ledna 1978, kdy končila, ji zhlédlo 4000 návštěvníků. I Pražany okouzlila prostou, ale dokonalou krásou výšivek.
      Ve spolupráci s národopisným oddělením Národního muzea v Praze výstavu uspořádalo Ústředí lidové umělecké výroby a podle scénáře dr. Jaroslavy Zastávkové ji také vlastními silami vynikajícím způsobem nainstalovalo. Zásluhu o krásné výtvarné řešení výstavy měli především architekt Jaroslav Procházka, který byl také autorem plakátu a pozvánky, a výtvarnice téhož ústavu Eva Vítová. Spolu s Jaroslavou Zastávkovou a Irenou Kittnarovou, vedoucí úseku rozvoje LUV, rozvrhli exponáty do dvou částí: ve vitrinách chodby k výstavnímu sálu byly vyšívané textilie, provedené lidovými vy

141

šívačkami podle návrhů Evy Vítové a Ludmily Kaprasové. Výstavní sál pak zaplnily výrobky lidových umělkyň, mistryň a pracovnic ÚLUV, které provedly vlastní rukou na vlastním materiálu podle vlastního návrhu. Největší část výstavní síně patřila vyšívačkám ze Slovácka, především z Horňácka, nebo těm, které horňáckým způsobem pracují. Jsou to Alžběta Pavlincová, Kateřina Lipárová, Anna Mitáčková, Kateřina Jurenová, Alžběta Kománková, Kateřina Rumíšková, Anna Slováková a Eva Minksová z Velké - nad Veličkou, Antonie Halíčková z Hrubé Vrbky a Zdeňka a Anna Horňákovy a Anna Světlíková ze Suchova. Vyšívají starobylými technikami převážně na domácím plátně ze lnu nebo konopí v přírodní barvě bílé či režné nebo v jiné barvě střídmé vzory, vycházející z místních tradic. Horňáckým způsobem výšivky se inspirovaly i Ludmila Jakšíková, Anna Zlámalová a Věra Lapčíková z Uherského Hradiště. Naproti tomu mistryně Miluše Klouparová a Anna Tučková z Podluží i Františka Košárková a Františka Holišová ze známých vyšívačských center v Zašové a Zubří tvoří přejemné bílé vzory na bílém tenoučkém batistu. Bílá jemná výšivka je také charakteristická pro tři vyšívačky z Čech - Valentýnu Strachovou a Marii Šalamounovou z Prah-y a Emílii Theissovou z Rychnova. Pestrou skladbou barev pak zaujmou díla vyšívaček z Moravských Kopanic, zastoupených např. Marií Konečnou z Bystřice pod Lopeníkem.[/]
      Nad výrobky každé lidové umělkyně visel její zvětšený fotografický portrét se jménem a místem působiště. Tento pěkný nápad návštěvníkům práce vyšívačky přiblížil a zlidštil, vymanil je z obvyklé neosobní anonymity.
      Výšivky vhodně doplňovaly pečlivě vybrané výrobky ze dřeva, proutí a z hlíny - také mistrovské práce výrobců pracujících pro ÚLUV. Alena Plessingerová[/]

Krása přírodních pletiv" v Etnografickém ústavu Moravského musea v Brně [obsah]

Ve dnech 9.-29. 11. 1977 byla otevřena v brněnském Paláci šlechtičen výstava "Krása přírodních pletiv", vzniklá ze spolupráce brněnského oblastního střediska Ústředí lidové umělecké výroby a Etnografického ústavu Moravského musea: Cílem této výstavy bylo ukázat dosud živou oblast tradičních lidových výrob

Z Výstavy "Krása přírodních pletiv" v Etnografickém ústavu Moravského musea. Foto archív ÚLUV, Brno.

142

zhotovování předmětů z přírodních materiálů, z orobince, lýka, slámy, proutí, loubku, kukuřičného šustí. Posláním výstavy bylo dokumentovat snahu ÚLUV o zachování a další rozvíjení práce z přírodních pletiv a ukázat, že i tyto předměty by se mohly a měly stát neoddělitelnou součástí našeho životního prostředí. Výstava konfrontovala také tradiční předměty ze sbírek Etnografického ústavu Moravského musea se součas[/]nou tvorbou, organizovanou na základně ÚLUV, tak i s prací současných lidových výrobců. Libreto a scénář výstavy vytvořila odborná pracovnice ÚLUV Běla Minaříková, prom. hist., na výtvarném řešení výstavy se podíleli S. Kučera a A. Hynek. Výstavu realizovali pracovníci obou zastoupených institucí.
      Těžištěm výstavy byl soubor pletených předmětů vyhodnocených ve vyhledávací soutěži "Krása přírod[/]

Z výstavy "Krása přírodních pletiv" v Etnografickém ústavu Moravského musea. Foto archív ÚLUV, Brno.

ních pletiv", která výstavě předcházela. Vypsalo ji ÚLUV v Praze spolu s EÚMM a přihlásilo se do ní 77 účastníků z českých zemí. Cílem soutěže bylo podchytit tvorbu dosud neznámých výrobců a zapojit je do ÚLUV. Soutěž zahrnovala čtyři kategorie podle druhu materiálu a užitnosti výrobků: užitkové předměty z loupaného a neloupaného proutí (kategorie A), užitkové předměty z různých druhů loubků (B), užitkové předměty ze slámy, z orobince, lýka, kukuřičného šustí (C), drobně' dárkové předměty z vyjmenovaných materiálů (D). Zaslané práce hodnotila sedmičlenná soutěžní porota za předsednictví prof. K. Langera z hledisek technického vypracování, návaznosti na tradiční lidovou výrobu, smyslu pro tvar a estetické působení. v soutěži bylo vyhodnoceno 31 prací 29 autorů ve všech kategoriích a ceny byly předány autorům při slavnostním zahájení výstavy.
      První část výstavy byla věnována dokladům pletařských technik ze sbírek EÚMM, Jsou to předměty z tradičního lidového inventáře, užívané při různých pracích v hospodářství a v lidovém interiéru (košíky, sotůrky, zásobnice, ošatky na chléb, síto s vyplétaným dnem z loubku, proutěný úl, muší ráj), a předměty lidových obyčejů (vinohradnická vícha, pletené velikonoční žíly a tatary s košinkami, slaměné dožínkové závěsy, věnec ze inu). Tradiční výrobky z konce 19. a z 1. třetiny 20. století ukázaly bohatou základnu technik a tvarů, na něž tvůr

143

čím způsobem navazuje vývojový program ÚLUV.
      Druhý oddíl výstavy, který seznamovaI s hodnotnými soutěžními výrobky, dodržel uspořádání podle jednotlivých kategorií soutěže. Návštěvníky zaujaly velké i malé proutěné koše na brambory, na ovoce, na nákup (J. Kadeřábek, F. Lauda, L. Zaoral), koše z borových a dubových loubků (J. Michna, J. Vašek, J. Svachoušek), různé druhy ošatek, podnosů a zásobnic ze slámy opletené lýčím a loubkem (A. Apfelthalerová, T. Spurný, H. Moudrá), dále tašky z orobince, prostírky pletené z kukuřičného šustí a z Iýka (A. Ludvík, K. Václavíková, A. Michalčíková), v kategorii D pak slaměná zvířátka, panenky z kukuřičného šustí, malé ošatky a košíčky (J. Šperková, M. Slavíková, L. Pojezná aj.), závěsné pletence ze slámy (P. Zajíc), když jmenujeme jen některé z autorů. Tato část výstavy zaujala také neobyčejnou rozmanitostí tvarovou a technologickou; předváděla jak výrobky výrazně účelové, i když někdy technicky méně dokonalé (byly však oživením v sortimentu pletiv), tak předměty využívané dnes jako bytové a oděvní doplňky.
      Ve třetím oddílu se předváděly současné výrobky z produkce ÚLUV, které pocházely ze sbírek EÚMM, z jednotlivých pracovišť ÚLUV a z jeho výstavního fondu. v této závěrečné části sledovala koncepce výstavy obsahové vyvrcholení. Výrobky ÚLUV ve své technické a estetické čistotě jsou dokladem vyspělosti tohoto oboru. Zdá se však, že maxi[/]mem technické dokonalosti působí nakonec tyto předměty chladně. Výběr exponátů přihlížel opět k materiálu, tak, aby byly zastoupeny základní druhy, typy a tvary pletiv. Současná tvorba ÚLUV navazuje tvůrčím způsobem na staré pletařské techniky a tradiční formy. Rozvíjí je, aplikuje tradiční techniky a materiály na nové tvary, nacházející své funkční uplatnění zejména v moderním interiéru, jak toho byly na výstavě dokladem třeba doplňkový nábytek, na němž se proutí kombinuje s dřevem, stínidla z loubku na osvětlovací tělesa, pletené ošatky ze slámy, tkané prostírky a misky z lýka, rohože atd.
      Výstava a soutěž vyzněly jako neobyčejně přínosné akce pro další rozvíjení tradičních pletařských technik. Výstava seznámila širší veřejnost s výsledky činnosti ÚLUV, ukázala možnosti využití této tradice v současném životě. Soutěžní materiál ve druhé části výstavy a vysoká účast výrobců byly svědectvím životnosti pletařských výrob. Současní lidoví výrobci měli možnost konfrontovat své výrobky s tradičními předměty i s tvarově a technicky dokonalými výrobky ÚLUV, což může ovlivnit jejich další práci, Ke kladům výstavy patří také přehlednost ideového a architektonického pojetí, promyšlený výběr exponátů, sledující zastoupení všech pletařských technik a materiálů, i fotografií, které dokládaly postupy pletařských technik a dotvářely naučnou i estetickou složku výstavy. Výstava se setkala se značným zájmem veřej[/]nosti, o čemž svědčí i vysoká návštěvnost. Eva Večerková

Národopisná expozice "Život a kultura lidu na brněnském Kloboucku" [obsah]

V červnu 1977 byla v Městském muzeu v Kloboukách u Brna otevřena národopisná expozice, která navázala na předchozí z roku 1971. k renovaci expozičního programu vedl požadavek ideového prohloubení záměru, hledisko nového technického zpracování a vhodnějšího využití prostoru; obsahové schéma přitom bylo zachováno. Cílem expozice bylo vytvořit souborný obraz života lidu na brněnském Kloboucku se zdůrazněním lidového výtvarného projevu (což odpovídá i oborové specializaci muzea), přičemž při tvorbě libreta vycházeli jeho tvůrci především z tradic kultury lidových vrstev, jak je dokumentuje i stávající muzejní fond. Návštěvník má současně získat shrnující informaci o hodnotné regionální kolekci, která se formovala od počátku 20. století. Nová archeologická expozice, která vznikla přebudováním bývalého depozitáře, seznamuje se všemi archeologickými kulturami tak, jak je dokládají nálezy z místních lokalit. Nově byl vybudován studijní depozitář keramiky přístupný odborné veřejnosti,
      Brněnské Kloboucko tvoří národopisně zajímavé území. Prolínání vlivů sousedních etnograficky vyhraněných oblastí - Brněnska, Hané

144

a Slovácka - dalo v tomto kraji vzniknout svérázné lidové kultuře. Její delší uchování bylo podmíněno komunikační odlehlostí regionu. Úvodní část národopisné expozice je věnována zemědělství a zpracování zemědělských produktů. v oblasti brněnského Kloboucka mělo převahu obilnářství a později řepařství, vhodné přírodní podmínky podmínily rozvoj vinařství, včelařství a ovocnářství. Těžiště zaměstnání lidu na Kloboucku symbolicky uvádí pluh, umístěný na vstupním panelu. Citací zákona o JZD z roku 1949 se zvýrazňuje významný dějinný přerod, k němuž došlo socializací zemědělství. Hospodaření a zpracování zemědělských produktů drobného rolníka na Kloboucku na přelomu 19. a 20. století je doloženo nářadím, které po[/]užíval při každodenní práci na poli, ve vinohradě, při včelařství i při práci v domě; ilustruje tak tradiční pracovní prostředí. Dominantu této části tvoří klátový úl, lis na víno a model větrného mlýna. Na fotografiích se znázorňuje protiklad drobného hospodaření jednotlivce v minulosti a současné socialistické zemědělské velkovýroby.
      Fotografie a půdorysné schéma tradičního trojprostorového domu na Kloboucku je úvodem do části o sídle a bydlení. Její těžiště tkví v prezentaci základního inventáře tradičního obydlí. Vybavení kuchyňského interiéru dokládá výběr ze sortimentu náčiní na přípravu stravy (formy na pečivo, cedníky, sléváky na povidla atd.). Hlavní kusy nábytku naznačují zařízení světnice. Na Klo[/]boucku byl rozšířen malovaný nábytek z dílen v Mohelně, který se kupoval na jarmacích. Do oblasti zasáhl také nábytek zdobený aplikací slamou, rozšířený i na sousedním Slavkovsku a Bučovicku. Samostatná část je věnována odívání lidu na Kloboucku. Lidový kroj zde tvoří zvláštní okrsek. Výzdoba krojových součástek směřovala v posledních padesáti letech od jednoduchosti k přeplněnosti výzdoby. Ve velké kóji jsou instalovány části oděvu a krojové komplety z generačního a funkčního hlediska. Představu o skladbě, vývoji a současném užití kroje dokreslují fotografie od konce 19. století. Na vývojové řadě ženských kordulek od poloviny 19. století do třicátých let 20. století se poukazuje na vliv historických mód a zesílení vlivu z Brněnska od poloviny 19. století. Na lidový kroj navazují výšivkou zdobené textilie. Vývojově starší barevná výšivka na Kloboucku nalezla uplatnění na koutních plachtách a kolem roku 1800 se objevuje na šátcích na hlavu. v první polovině 19. století se k ní přidává bílá výšivka, která pak převládla v plátěných součástkách oblečení a na plachtách. Techniku pozdní bílé výšivky dokládají tiskátka k předtiskování vzorů. Prostorově aranžované textilie jsou doplněny nářadím na zpracování textilních vláken.
      Závěrečná část expozice v samostatné místnosti je věnována lidovému výtvarnému projevu. Cílem bylo především poukázat na nejvýznamnější hodnoty lidového umění z muzejní sbírky. Soustředěním různých

Záběr z národopisné expozice Městského muzea v Kloboukách u Brna. Foto P. Jero 1977.

145

druhů exponátů (obrázky na skle, plastiky, keramika, nábytek, výšivky, formy na máslo a na perník) se tak koncepce této části vyhnula nebezpečí úzkého pohledu na lidový výtvarný projev, když ukázala různé techniky a estetické cítění i na předmětech užitkových. Řadu příkladů by bylo možno najít i na zvykoslovných předmětech z Kloboucka, z nichž jsou zastoupeny v expozici kraslice. Úvodní text vysvětluje, že tradiční lidový výtvarný projev se vyvíjel v návaznosti na dobový světový názor. Předkřesťanské symboly se transformovaly do postav křesťanských světců, jak jsou ztvárněny zejména v lidové plastice a malbě na skle. Kloboucká sbírka obrázků na skle má základní význam pro studium tohoto žánru. Jsou v ní zastoupeny téměř všechny skupiny ukazující na jihomoravskou provenienci. Jedním z důležitých center výroby byly blízké Ždánice. k unikátům ze ždánické produkce patří nápisové obrázky a obrázky se zrcadlovým pozadím. Nejvýznamnější doklady sbírky se prezentují ve vývojovém sledu na samostatných panelech. Znalost fajánsové výroby přinesli do tohoto kraje novokřtěnci, usazující se v oblasti Ždánického lesa v 16. a 17. století. Habánskou produkci zastupují doklady z konce 17. a z počátku 18. století. v přehledu jsou vystaveny fajánsové výrobky z 18. a 19. století z výrobních center Vyškov, Bučovice,[/] Ždánice, Nové Hvězdlice, dále kamnářské a hrnčířské výrobky. Právě v kloboucké sbírce je nejuceleněji zastoupena ždánická produkce maleb i fajánsové tvorby. Bezprostřední vztah k dnešku má tvorba velikonočních kraslic, přecházející zčásti do podomácké výroby (Borkovany). Ve vývojové řadě se předvádějí jednobarevné vyškrabované kraslice s ještě střídmou a vyváženou výzdobou z počátku 20. století v kontrastu s přezdobeností a barevnou pestrostí na exponátech ze soutěže r. 1970 a 1976. Méně je zastoupena původní technika reliéfování voskem, rozšířená dosud na jižním Kloboucku.
      Expozice vytváří ve svém celku obraz tradiční vesnice na Kloboucku, jak to sledoval také její ideový záměr. Ukazuje v hlavních rysech regionální prostředí, v němž se formovala svérázná kultura vesnice v přechodné oblasti, Přínosem je snaha o vývojový pohled na některé tradiční jevy, z nichž mnohé, jak i expozice ukazuje, si udržely vztah k dnešku a uplatňují se i v současném životě vesnice. Jednotlivé části expozice tvoří volně na sebe navazující přehledné celky, snadno orientující návštěvníka a zvyšující tak naučné působení expozice. Zvyšuje je také instruktivní výběr exponátů, v nichž tkví těžiště expozičního vyjádření, a vhodně volené texty. Výrazným kladem je skutečnost, že výtvarné a architektonické zpracování nechá[/]vá prostor pro vyznění vlastního muzejního materiálu. Expozici tak můžeme počítat k úspěchům klobouckého muzea, které se již v minulých letech prokázalo aktivní expoziční, výstavní a přednáškovou činností. Autory scénáře jsou Hana Slabá, prom. hist. (etnografická expozice) a dr. Josef Unger (archeoIogická expozice). Architektonické řešení navrhl ing. arch. Miloš Doležel, výtvarné řešení Petr Jero. Výstavu realizoval podnik Druexpo Gottwaldov. Eva Večerková

146

VÝZKUMY

Zpráva o záchranném výzkumu na území budoucí přehrady v Karolince-Stanovnici [obsah]

Rozhodnutím ministerstva lesního a vodního hospodářství ČSR z 2. května 1973 je v prostoru dolní části údolí Stanovnice v katastru obce Karolinka, okr. Vsetín, budována vodní nádrž pro zlepšení zásobování Vsetína, Valašských Klobouk a na trase ležících obcí pitnou vodou. Při výstavbě přehrady o zátopové ploše 52 ha a délce 2 km bylo nutno asanovat 60 rodinných domků, 3 domy nájemní, 8 rekreačních chat a chalup a několik dalších objektů.
      Středisková obec Karolinka leží v hornatém a lesnatém území Horního Vsacka. Byla vytvořena 24. září 1949 odloučením severovýchodní části obce Nový Hrozenkov. v r. 1949 měla 2 095 obyvatel, 250 ha polí, 260 ha luk, 300 ha pastvin a 950 ha lesů. Při malé výměře a špatné bonitě obdělávané půdy tu bylo v r. 1956 zrušeno JZD, vytvořené hned v r. 1949, a byla zřízena farma Státního statku Valašské Meziříčí. Její kravín, odchovna mladého dobytka a silážní věž leží v zátopovém území. Farma byla jako ostatní farmy Státního statku k 1. lednu 1977 zrušena, její majetek převzalo JZD Nový Hrozenkov.[/]
      Převážná část obyvatel Karolinky je zaměstnána v průmyslu (charakter průmyslové obce byl Karolince přiznán už v r. 1953), a to především v místním závodě Moravských skláren a na pile, přes 30 % pracujících však dojíždí za prací do okolních obcí, mnozí až do 23 km vzdáleného Vsetína. Na rozdíl od jiných obcí okresu se tu počet obyvatel stále zvyšuje (v r. 1971 2652, v r. 1977 2800 osob).
      Záchranný výzkum zátopového území ve Stanovnici byl zahájen v červnu 1975 a trval s přestávka mi až do vyklizení domů v červenci 1977. Podle výsledků celostátního sčítání lidu, bytů a domů k 1. 12. 1970, které poskytlo Okresní oddělení Českého statistického úřadu na Vsetíně, bydlelo v době sčítání na území budoucí zátopy 250 obyvatel, z toho 47 dětí do 15 let, 147 osob ve stáří 15-60 let, z nich 114 v pracovním poměru, 56 důchodců nad 60 let. z pracovně činných obyvatel bylo pouze 9 zaměstnáno v zemědělství - na farmě Státního statku.
      Z údajů získaných při sčítání v r. 1970 bylo možno zjistit i přibližné stáří jednotlivých domů. z 67 domů bylo 10 postaveno do roku 1900, 39 v letech 1901-1945, 6 v letech 1946-1960 (odliv obyvatel do pohraničí), 13 v letech 1961-1973,[/] kdy byla vydána stavební uzávěra. z 90 bytových jednotek bylo 5 bytů pouze s obytnou kuchyní, 37 bytů jednopokojových, 30 bytů dvoupokojových, 12 bytů třípokojových, 6 bytů čtyř až pětipokojových.
      Výsledky sčítání dávaly představu i o vybavenosti domácností k tomuto datu: z celkového počtu 90 bytů mělo 15 koupelnu, 7 ústřední nebo etážové topení, 49 pračku, 67 televizor, 29 chladničku, 13 vysavač, 6 majitelů bytů vlastnilo motocykl, čtyři auto. Ve všech bytech byla zavedena elektřina (v dolní části údolí od roku 1935), 19 bytových jednotek nemělo vlastní vodovod.
      S těmito údaji z konce roku 1970 byl srovnáván stav v době výzkumu. Tehdy už byly některé domky neobydlené, z šesti se zatím staly rekreační chalupy. Obyvatelé se postupně vystěhovávali, většinou do nově postaveného panelového sídliště Pod Paluchem v dolní části Karolinky, později i do ostatních sídlišť v obci, kde jim bylo přiděleno 68 komfortních bytů I. kategorie. Několik rodin opustilo obec, 12 rodin se rozhodlo pro výstavbu vlastního rodinného domku.
      Základní výzkum podle rozmnožených dotazníků prováděli v jednotlivých domech ve dvou nárazových akcích všichni pracovníci oddělení společenských věd, podrobnější výzkum pak pracovnice pro etnografii, Zároveň byla prováděna fotografická dokumentace, při níž bylo pořízeno 395 negativů, filmová do

147

kumentace na barevný film 8mm a černobílý 16mm.
      Z domů určených k asanaci byla větší část vystavěna začátkem 20. a koncem 30. let tohoto století. Až na nepatrné výjimky se stavěly ze dřeva (ze 49 domů postavených do roku 1945 bylo 45 domů roubených), velmi často se však omítaly. Šindelová krytina se zachovala jen ojediněle na hospodářských budovách, postupně byla nahrazována dehtovým papírem, křidlicí, později i eternitem. Teprve v posledních dvou desetiletích se začaly stavět domy prostornější, s podkrovím nebo i patrové, zděné z cihel a tvár[/]nic. Pět novostaveb zůstalo po vydání stavební uzávěry nedokončeno. U dvou domů z nové výstavby bylo zjištěno umístění záchodu mimo obytnou budovu, jak bylo u tradiční lidové architektury obvyklé. Nejen staré usedlostí, ale i domky stavěné za 1. republiky měly z valné části pouze kuchyň a jizbu, teprve v nové výstavbě se budovaly rodinné domky tří - až pětipokojové.
      Během posledních let se značně rozšířilo zřizování vlastních samospádových vodovodů, a to i v horní části údolí. Pouze malá část domů na kraji údolí byla napojena na obecní vodovod. Bylo zjištěno[/]

Roubený dům č. 414. Karolinka, okr. Vsetín. Foto V. Langer 1977.

poměrně málo starších studní: před zavedením vodovodu se velmi často brala voda přímo z potoka. Se zřízením vodovodu souvisí i rozšíření ústředního a etážového topení, koupelen, praček. Vybavení bytů se téměř zcela - kromě bytů důchodců - zmodernizovalo. Pouze místo továrně vyráběných koberců byly ještě často používány koberce ručně tkané z odstřižků starých oděvních součástí. Dříve se tyto koberce tkaly i v Novém Hrozenkově, pak v údolí Pluskoveček ve Velkých Karlovicích, v poslední době se většinou posílaly neroztříhané kusy oděvů na Slovensko do Dolního Kubína. Vysoké vybavenosti bytů však ještě občas neodpovídala kultura bydlení.
      V roce 1957 bylo zavedeno přímé autobusové spojení údolí Stanovnice s Novým Hrozenkovem a Vsetínem, což umožnilo zvýšení zaměstnaností obyvatel, a to i žen. Někteří členové rodin s větší výměrou půdy hospodařili do doby vystěhování jako soukromí zemědělci.
      V době výzkumu převažovali mezi obyvateli zátopového území sklářští důchodci nad aktivními skláři. Pro zaměstnance a důchodce ze skláren byly původně určeny dva dřevěné přízemní nájemní domy na začátku údolí Stanovnice "Na Marečkově" se 14 jednopokojovými byty bez příslušenství, vystavěné v době založení sklárny (v roce 1861). Podle informace nejstarší obyvatelky těchto bytů Marie Čablové, narozené 1890, mívali obyvatelé domů dříve nad břehem potoka společnou pec

148

na chleba a kotel na vyváření prádla.
      Bohatství lesů poskytovalo odedávna hlavní surovinu k stavbě obytných a hospodářských objektů, k výrobě domácího i hospodářského nářadí, také však umožňovalo skrovný a těžce zasloužený výdělek při dřevařské práci v lese, při svážení dřeva k pilám. Podle literárního záznamu údaje starých sklářů se polenové dřevo k sklářské huti plavívalo na jaře a na podzim přímo po potoku Stanovnici, který byl se sklárnou spojen kanálem.
      V současné době zabíraly lesy plochu 34 ha zátopového území. z porostu převažoval smrk, jedle tvořila 15 % a buk 5 % porostu. Státní lesy obhospodařovaly pouze T4 ha, ostatní plocha byla dosud v majetku soukromníků.
      Horská kyselá jílovitohlinitá půda z vysoká nadmořská výška (600800 m n. m.) umožňovaly zemědělskou výrobu jen v omezeném rozsahu. Podle indikačních skic z roku 1829 a 1879 byla tehdy jako pole obdělávána mnohem větší plocha než v posledních desítiletích, a to i na těžko přístupných kopcích. Pěstovalo se žito ("rež"), ječmen, oves, pohanka, brambory ("zemňáky"), len a v malé míře i konopí. k dopravě sena i obilí s vrchů se používalo dřevěných "hůlek" nebo letních saní. Ze zemědělské plochy zátopového území obhospodařovala farma Státního statku 36 ha, z nich 9,6 ha orné půdy, na níž pěstovala ječmen a oves, 16 ha luk a 10,6 ha pastvin.
      Rozloha luk a pastvin podporovala odedávna chov dobytka, především ovcí. Podle pamětníků bý[/]valo v údolí Stanovnice až 16 salašů dosahujících i počtu 100 kusů ovcí. Většinou však nepatřily obyva

Sporák s pecí v chalupě č. 420. Karolinka, okr. Vsetín. Foto J. Langer 1977.

149

telům údolí, ale sedlákům z Nového Hrozenkova. Salaše v údolí Stanovnice dokládá zpráva z roku 1698 - zaznamenaná výpověď svědků v územních sporech mezi panstvím vsetínským a rožnovským.
      I název potoka a údolí - Stanovnice - je podle lidové tradice odvozen z lidového názvu "stanisko" užívaného pro letní chlév, kde byt od jara do podzimu chován hovězí dobytek i ovce. Na tradiční chov ovcí navázalo JZD Karolinka a po roce 1956 i farma Státního statku. v dolní části údolí byl v roce 1950 vystavěn zděný chlév po 500 kusů ovcí. Pro parazitní onemocnění stáda byl chov ovcí v roce 1961 zlikvidován a objekt přestavěn na odchovnu mladého dobytka. Státní statek vystavěl v roce 1969 ve Stanovnici i zděný kravín. v něm bylo do léta 1977 ustájeno přes 90 do`nic, které po zrušení farmy převzalo JZD Nový Hrozenkov.
      Z lidových podomáckých výrob se dříve provádělo většinou pro potřeby rodiny "strúhání" šindelů a šití huněných papučí. Do vystěhování ze Stanovnice v roce 1976 vyráběl pro zájemce proutěné košíky Metoděj Volek z čísla 412.
      V odívání obyvatel, kromě nejstarších stařenek, nejsou už patrné rozdíly od odívání městského. Tradiční oděv z lněného plátna a ovčí huně obecně nepřečkal 1. světovou válku. Tyto materiály vyráběli tkalci ve Skaličí a v Novém Hrozenkově, huňu valchovala Koňaříkova valcha v Novém Hrozenkově - Olšú[/] do roku 1949. Huňa se však tehdy používala už pouze na papuče, jejichž výroba se udržela při nedostatku obuvi z jiných materiálů až do poloviny tohoto století.
      Po odložení oděvu z ručně tkaných materiálů nosily ženy široké nabírané sukně se zástěrou do pasu a jupky se sámečky z továrně vyráběných tkanin. v době výzkumu nosily poslední tři stařenky tradiční úpravu vlasů vdaných žen "na obálku" - vlasy spletené do dvou copů otočených kolem hlavy. Čepce už. dávno odložily. Při slavnostních příležitostech se oblékal kroj zvaný "orsácký", který se dříve nosii pouze v rodinách sedláků. Jak je zapsáno v obecní kronice, bylo v roce 1949 napočítáno v Karolince těchto "valašsko-orsáckých národních krojů" 140, 30 mužských a 100 ženských.
      Více informací než o lidovém oděvu bylo získáno z oblasti lidové stravy a lidového léčení.
      V zemědělských usedlostech dosud stály na půdách velké dřevěné truhly zvané "štrychy", zhotovené zasazením příčních deštic do rohových trámků bez jediného hřebíku - podobně jako súsky, od nichž se liší rovným víkem. Obilí "zboží" se mlelo podomácku na ručních nebo nožních mlýncích ještě v době druhé světové války, i když byly tehdy všechny mlýnce stejně jako máselnice úředně zaplombovány.
      Chléb ss pekl v domácích pecích ojediněle až do šedesátých let. k hlavním potravinám patřily ode[/]dávna brambory a zelí, které se nakládalo do bečic. Mléko kravské i ovčí se zpracovávalo na tvaroh a sýr. Uležený ovčí sýr se drobil nebo strouhal a nakládal na zimu do dřevěných nádobek jako "peprný syr". Uzený ovčí sýr se nazýval "záškorník".
      Z domácích surovin se vařila tradiční jídla, na něž se starší obyvatelé živě pamatovali a některé měli dosud na jídelníčku. Polévky: zelnica, kyselačka, domikát, česnekačka. Vařená jídla: mučanka, šusterka, koláčky se zelím, koláčky se sýrem, ušmúraný regement, kolisarka, čír, pohančená kaša, lámanka. Pečená jídla: zemňáková lata, točna, pečáky, osuchy, pagáčky, vdolky, podlesníky. k vánočním jídlům patřila hřibová nebo hrachová polévka, sladké zelé s pepřem a zemňáky, pohančená kaša s jablky na sladko, vdolky, čaj ze sušených bylin. Pečená jídla se dnes pečou i v plynových a elektrických troubách, i když nedosahují chuti jídel pečených v peci, "Peprný sýr" je nahrazován plísňovým sýrem Niva.
      Dosud se suší léčivé byliny zvané "zeliny", z nichž uvádím některé v místní terminologii: řepíček, psí jazýček, boží dřívce, cheps, lipový a lohový květ, polínek, husí dlapka, podběl, polej, cintoryja, hořká jatelina, větrová zelina, přetržníček.
      Do poměrně nedávné doby a ojediněle až do současnosti se udržovaly tradiční lidové zvyky a obyčeje, především výroční: pochovávání basy na konci masopustu, umývání v potoce na Velký pátek, bar

150

vení vajíček na velikonoční pomlázku - "šmigrust", stavění májek děvčatům v noci před 1. májem, pálení ohňů na sv. Jana - "jánské hromady", kolektivní smažení "vaječnice" na svatodušní svátky, dožínky - "aldamáš" na ukončení žní, mikulášská obchůzka a obyčeje v době vánoční (úprava štědrovečerního stolu, zavěšování vánočního stromku ke stropu, vynášení dožínkového věnečku na Štěpána na strom pro ptáky aj.). Některé z nich se prováděly ještě v době výzkumu. Nově se rozšířilo tzv. "zpívání v předvečer svatby, jehož se zúčastňují kamarádi a spolupracovníci nastávajících manželů, zatímco svatba je určena především rodině.
      Zároveň s výzkumem byl prováděn i sběr předmětů etnografické povahy, které by jinak při stěhování byly zlikvidovány. Bylo získáno 150 kusů především z tradičního zeměáělského a domácího nářadí i z oděvních součástí. Není to mnoho, ale je třeba vzít v úvahu, že jde o sběr v rekreační oblasti, kde je po těchto předmětech poptávka ze strany majitelů rekreačních chalup a chat, a že tu byl již dříve prováděn sběr rožnovským i brněnským muzeem.
      Část předmětů a výběr z fotografické dokumentace se uplatnily na výstavě, která pod názvem "Stanovnice - dokumentace života obyvatel zátopového území" byla uspořádána ve výstavních místnostech Vlastivědného ústavu Vsetín ve vsetínském zámku ve dnech 14. července 4. září 1977. v úvodní části výstavy byly uvedeny i historické údaje[/] o osídlování údolí, fotokopie indikačních skic, dokumentární záznamy ze školní kroniky stanovnické školy zrušené v r. 1972, technické údaje o připravované stavbě, fotografie ze slavnostního zahájení výstavby; celé místnosti dominovala šestimetrová panoramatická fotografie údolí. v dalších dvou místnostech byl prostor členěn do těchto tematických celků: bydlení, zaměstnání, strava, oděv, zvykosloví a lidové léčení. Pozornost budily recepty na tradiční jídla, sušené[/] byliny s uvedením jejich použití i dožínkový věneček z pohanky v sousedství textů dožínkových písní - "hečaček". Hečačky v provedení vynikající lidové zpěvačky Roz. Orságové-Jurovské ze Stanovnice zazněly i při vernisáži výstavy.
      Takto byl formou výstavy ukončen ústavní úkol etnografického pracoviště Vlastivědného ústavu Vsetín - záchranný výzkum a sběr v zátopovém území přehrady v údolí Stanovnice. Eva Urbachová

Visuté lůžko v kolářské dílně.Jevišovice, okr. Znojmo. Foto A. Navrátilová 1972.

151

NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

Z tradičního interiéry kolářské dílny na Znojemsku [obsah]

Výzkum lidového stavitelství a bydlení v obcích jihomoravského pohraničí nám umožňuje nacházet ještě dnes doklady, svědčící o tom, jak málo péče se věnovalo zabezpečení základních životních potřeb venkovského proletariátu. Místa, kde se můžeme setkat s poměrně rozšířenou formou bydlení řemeslnických tovaryšů přímo v dílnách, nacházíme už jen sporadicky. O to zajímavější je nález visutého lůžka (tzv. palandy) v české obci Jevišovice na Znojemsku.
      Lůžko je součástí inventáře bývalé kolářské dílny domu č. 91, jehož majitelem byl střední rolník, který řemeslo převzal po svém otci a dědovi. Dílna byla v pravém úhlu přistavěna ke štítově orientovanému dvouprostorovému domu o světnici a kuchyni, která sloužila současně jako vstupní místnost. Denně v ní pracovalo šest až sedm lidí. Tři z nich byli stálí - učedník, spávající v zasunovacím "šupleti" pod postelí v kuchyni, a dva tovaryši, kterým byla přidělena palanda v pravém rohu dílny vedle dveří. Palanda sbitá z neohoblovaných desek je 1 m široká a 175 cm dlouhá a je zavěšená 85 cm pod dřevěným stropem. Postranice, u hlavy mírně zvednuté, jsou vysoké 30 cm. Lůžko[/] se stlalo prostým způsobem tak, že se na "štrozok" ze slámy natáhla plachta a na ni polštář s dekou.
      Spáči, kteří lezli nahoru po kolíku, zaraženém do svislého trámku, se ukládali nohama ke zdi, odkud sálalo teplo z komína. Uvážíme-li, že v takovéto metr široké posteli, zavěšené těsně pod stropem, spali dva dospěli muži, nebylo to spaní příliš pohodlné. v létě šli tovaryši po práci do hospody na karty nebo za děvčaty a vyspali se někde venku. v zimě to bylo horší. v dílně se celý den pracovalo, vytápěla se malými kamínky a větrala prakticky jen dvoukřídlými dveřmi. "Ale kluci byli udření a byli rádi, že se vyspali", vyjádřila se informátorka. Rodina majitele dílny byla šestičlenná, na spaní měla pouze jednu světnici a kromě řemeslníků tu byla ještě děvečka k dobytku, která spala v kuchyni.
      Visuté lůžko, nalezené v původním interiéru kolářské dílny v Jevišovicích, potvrzuje nedbalou péči, věnovanou pracovním silám v domácnostech, kde řemeslná výroba představovala doplňkový zdroj obživy malozemědělců. Palanda byla užívaná ještě v období mezi dvěma světovými válkami. To svědčí, že ze strany majitele nebyl zájem zabývat se základními životními potřebami svých zaměstnanců. Nedbalé hygienické poměry, špatné osvětle[/]ní, větrání a nedostatek soukromí byly běžnou součástí životního prostředí námezdních sil. Umístění tovaryšů přímo v dílně navíc majiteli umožňovalo odstranit nežádoucí časové ztráty při jejich nástupu do práce a poskytovalo lepší přehled o jejich pracovním i volném čase. Tím se nám v konkrétností dokumentuje i prvek fungující sociální kontroly a skutečnost, kam až sahala moc majitele. Alexandra Navrátilová

Kyjovské střelecké terče z konce 18. a počátku 19. století [obsah]

Střelecká společnost byla v Kyjově založena v roku 1793 a v letech 1804-5 si postavila spolkovou budovu, lidově zvanou "šištót". Byl v ní i taneční sál, ve kterém se též hrávala divadelní představení. Budova tak plnila účel, který hlásala tabule zasazená v průčelí, s německým nápisem: "Dem geselligen Vergnügen" - Společenské zábavě. Zde se později konaly i první české společenské podniky, až do doby, kdy se jejich střediskem stala budova Občanské záložny, postavená v roce 1880. Užíval ji i Sokol, než si postavil novou sokolovnu u nádraží, a nakonec byla upravena na obytný dům. v kyjovském muzeu je uložena spolková kniha "lncorporations Buch der Schützengesellschaft der könig Stadt Gaya", založená v roce 1843, do které se zapisovalo až do roku 1855, kdy patrně střelecká

152

společnost zanikla. Bylo do ní zapsáno celkem 53 členů s poznámkami o placení členského příspěvku, který činil 1 zlatý. Příjmení členů jsou česká i německá, jména jsou psána německy, až v roce 1854 se objevuje první český podpis [/]Václav Dalecký. Na prvních stránkách knihy jsou střelecká pravidla pro kyjovskou střelnici o 19 bodech, obsahující podrobně vypsaná práva a povinnosti členů společnosti.
      Bylo dost podivné, že v Kyjově[/]

Střelecký terč z Kyjova, zobrazující útěk neapolského krále Murata v roce 1815 a posměšný nápis. Foto J. Holek.

po společnosti, která v městě působila přes 60 let, nezůstaly, na rozdíl od jiných měst, žádné terče. Až v prosinci roku 1976, při bourání budovy střelnice se tato věc vysvětlila. Pravděpodobně při opravě stropů, nebo při nahrazování dřevěného stropu štukovým, bylo terčů použito k podbíjení trámů. Terče tím dost utrpěly, ale možná, že je to zachránilo před úplným zničením. Jsou značně poškozeny červotočem, k dalšímu poškození došlo při bourání budovy, ale malby jsou většinou dobře patrné, bude však nutno je co nejdříve opravit a nakonzervovat. Předběžně se dá říci, že asi 10 kusů je poškozeno jen částečně a snad dalších 10 kusů, které byly rozlámány na několik částí, bude možno ještě složit a opravit.
      Terče vznikaly mezi lety 1794 až 1816, jsou malovány temperou a jsou převážně dílem insitních malířů. Pouze obraz Turka na jednom z terčů a paňáce na zbytku dalšího se zdají být prací profesionálního malíře. Nejjednodušším motivem, který se několikrát opakuje, je vyobrazení srdce v soustředných kružnicích, dále se vyskytují motivy mytologické, lovecké výjevy, malby váz s kyticí, rakouského státního znaku, žánrové obrázky ze života lidu, ale jsou též komentovány politické aktuality, například útěk neapolského krále Murata z Neapole v roce 1815, nebo předvádění technických novinek, jakým bylo vypuštění balónu, kdy německý nápis vyslovuje pochybnost o

153

možnosti praktického využití tohoto vynálezu. v tomto případě se jedná pravděpodobně o opožděnou reakci na vypuštění první montgolfiery na Moravě, v parku hraběte Dietrichsteina v nedalekých Židlochovicích, které se konalo 2. září 1784. Tento terč není úplný, první polovina textu a rok zhotovení chybí. Dobře zachovalý je terč, na kterém je namalován odsouzenec vedený na popravu. Výjev je doprovázen mravoučným říkáním.
      Texty k obrázkům jsou umístěny převážně po okraji kružnice tvořící vlastní terč. Nápisy jsou všechny německé, mimo jednoho, bohužel právě tento český text se zachoval jen v torze. Zato na obraze Hanáka hovícího si na lavičce pod stromem je u jeho hlavy malý nápis "He Lagrament zde dobře bévat". Muž má na sobě ocáskový kožich s červeným srdíčkem na hrudi a na hlavě černý nízký klobouk s širokou střechou.
      Obrázek hanácké dívky na terči z roku 1804 je okopírován z kolorované rytiny olomouckého grafika Josefa Freundta, pocházející z poloviny 18. století. Malíř sice nepropracoval drobné detaily tak přesně,jak je vidíme na pozdějších reprodukcích, ale závislost jeho práce na Freundtovi je nepochybná. Terč je neúplný, na zachovalé polovině je pouze letopočet a velké P, pravděpodobně začáteční písmeno malířova jména nebo příjmení. Bylo by zajímavé, zda se autor inspiroval originálem, který byl kolem roku 1890 v soukromém vlastnictví v Boj[/]kovicích, nebo jeho reprodukcí, či dokonce zobrazením na jiném terči; který se nezachoval. Vzhledem k tomu, že podle zjištění dr. V. Svobodové se ženský kroj na střeleckých[/] terčích nevyskytuje, byl by kyjovský nález v tomto směru ojedinělý, i když pro ikonografii hanáckého ženského kroje v 18. století není přínosem. Vladimíra Pouchlá

Střelecký terč z Kyjova, zobrazující odsouzence vedeného na popravu a nápis:
Zu erst gethan und dann bedacht, hat manchen schon Verdrus gemacht.
Foto J. Holek.

154

FOLKLÓRNÍ SOUBORY

O kroji Brněnska trochu jinak [obsah]

Brněnská soutěž písní a tanců, která se konala 13. listopadu 1977, byla zároveň ukazatelem životnosti kro je zázemí tohoto průmyslového centra - na jedné straně se stala důkazem pomalu postupující ztráty ponětí chronologie a diferenciace, jak ani jinak ke konci 20. století být nemůže; a na druhé straně byla přehlídkou rostoucího zájmu o brněnský kroj v souborech.
      V první skupině nám to dosvědčují např. vystoupení ze západního Brněnska. Jedna ze tří dívek z Ostopovic[/] měla kroj k tanci, který patřil k nejlepším v celé soutěži - byl klasicky vyvážený co do proporcí délky i šířky sukní i použitého materiálu. Druhá z tohoto vystoupení však neměla zábran obléci k němu úpadkovou zástěru a třetí součásti, znehodnocené výšivkou, rozšiřující se od Národopisné výstavy nejprve na zástěry, pak i na sukně i rukávce, v troubské farnosti tvrdošíjně hájenou proti kritice jako původní a starodávnou; v jiných obcích zmizela.
      Bosonožská čtveřice žen dobové rozdíly zcela zmátla, nerozlišila kroje nošené pouze na slavnosti, ustrnu[/]

Skupina z brněnského předměstí Komín.
Foto K. Kulatý 1977.

lé ve vývoji, a oblečení dále se vyvíjející, živé v další etapě vývoje. Tak mohla postavit vedle sebe kro je svobodných a kroje vdaných (původně sváteční letní a zimní oblečení v 80. letech minulého století) - a oblečení s kacabajkou pro starou ženu z let 1900 a s jupkou, prý pro nejstarší babičky, z doby po 1. světové válce, vše prezentovat jako živé současně v jedné době.
      U líšeňských děvčat z východního Brněnska ostře kontrastuje vzorná tradiční úprava hlavy se zkrácením sukní a roztodivnou barevností, běžnou ve 20. letech 20. století. Stejné tendenci zkracovat sukně začínají podléhat ženské kroje z Komína a Tuřan, bez ohledu na to, že se tím poruší stavba kroje.
      O mužských krojích lze obecně říci, že vzhledem k tomu, že z běžného nošení vymizely mnohem dříve než ženské kroje, ustálila se taková sestava, která vhodně odpovídá ženskému protějšku - to platí pro skupinu z Komína i Líšně; na nejmenší míru se scvrkl v Tuřanech chlapci měli jen vyšívané košile.
      V některých vesnicích, kde byla přerušena kontinuita, začínají s rekonstrukcemi podle starých fotografií a dochovaných součástí z doby vrcholu vývoje. Tak se zdařila rekonstrukce v Křenovicích i s tím rozlišením, který materiál je vhodný pro vystoupení dětí a dorůstající mládeže. Ve vesnici s ponětím o tradici, ale se ztrátou pojmu diferenciace by je oblékli do brokátu nebo do přeškrobených bílých sukní, tj. k polosváteční příležitosti by vzali obleče

155

ní nejslavnostnější. Podobně zdařilé (s korekturami délky sukní a mužských kordul) je oblečení Moutnických, kteří si zvolili za předlohu mužský kroj z Nesvačilky z muzejních sbírek.
      Na ně by měla navázat rekonstrukce a stylizace krojů v souborech. Lépe je použít obecnou stylizaci, než vzít si za vzor předlohu z konkrétní vesnice nebo dnes už předměstí. Je tu nebezpečí, že se zachytí stadia, které nepatří k vrcholům vývoje kroje a nese silné stopy předměstských vlivů, což si do určité míry může dovolit skupina z té lokality (srovnej např. současný stav v Komíně), ale pro soubor to znamená dobové i místní omezení tanečního a zpěvního repertoáru.
      Co musí tedy stylizace zachovat, aby bylo jasné, že jde o brněnský kroj: přiměřenou délku i šířku sukní, třícípý šátek - půlku překřížený přes kordulku, pro slavnostnější variantu hedvábný šátek na krk, na hlavu vyvázaný velký červený šátek. U mužského kroje délku a střih vesty, raději tmavomodré, jen pro východní Brněnsko červené, klobouk s kyticí, do vysokých botů tmavomodré kalhoty, nezvolí-li si stylizaci žlutých koženek.
      A pro místní skupiny je důležité při zachování lokální specifičnosti mít odvahu zbavit se všeho, co na kroj navěsilo 20. století. Miroslava Ludvíková[/]

Skupina z Brna-Líšně. Foto K. Kulatý 1977.

MUZEA

Storočnica Trenčianskeho múzea v Trenčíne [obsah]

Trenčianske múzeum v Trenčíne patrí medzi najstaršie múzeá na Slovensku. Jeho priamym predchodcom bol Prírodovedný spolok župy Trenčianskej. Založenie spolku je spojené s menom MUDr. Karola Brančíka, ktorý vykonával funkciu župného lekára. Myšlienku o založení spolku predniesol na zasadnutí správneho[/] výboru župy dňa 10. februára 1877 a 12. júna toho istého roku sa konalo jeho zakladujúce valné zhromaždenie. MUDr. Brančík v ňom pracoval ako jeho predseda i tajomník. Činnosť spolku zodpovedala vtedajším možnostiam a dobe. Pod jeho vedením sa organizovali výlety do prírody a exkurzie nielen pre svojich členov, ale aj pre širokú verejnosť.
      Niektorí členovia spolku vykonávali systematický prírodovedný vý

156

skum na území Trenčianske j župy, podľa individuálneho odborného zamerania a záujmov. Svoje .výsledky publikovali vo vlastnej ročenke, ktorú si spolok vymieňal s podobnými spoločnosťami vo všetkých svetadieloch. v ročenkách publikovali svoje vedecké práce predovšetkým MUDr. Karol Brančík a dr. Jozef Ľudovít Holuby. Boli tu publikované aj početné príspevky, ktoré sa zaoberajú národopisom Trenčianskej župy, Balkánu a iných častí sveta. Spolok vykonával súčasne aj akvizičnú činnosť, ale jeho zbierky sa vystavovali pre verejnosť len sporadicky. Táto skutočnosť podnietila úvahy o založení múzea a 24. októbra 1911 sa konalo zakladajúce valné zhromaždenie Muzeálnej spoločnosti župy Trenčianskej. Začiatkom nasledujúceho roku (1. I. 1912) sa obe spolkové organizácie spojili. Novovzniknutá Muzeálna spoločnosť nestačila rozvinúť v dostatočnej šírke svoju vlastivedno-výskumnú činnosť pre udalosti I. svetovej vojny a smrť dr. Karola Brančíka roku 1915.
      Po skončení vojny pokračovala v práci Vlastivedná spoločnosť dr: Karola Brančíka, založená roku 1921. Buržoázny režim nemal primerané pochopenie pre prácu obdobných organizácií a preto ich ani dostatočne nepodporoval. Múzeum stále zápasilo s nedostatkom priestorov a finančných prostriedkov. I v týchto nepriaznivých pomeroch sa snažil o zveľadovanie muzeálnych zbierok Joža Mádl. Až v polovici tridsiatich rokov badať určité zlepšenie, najmä v oblasti národopisu. v tomto smere[/] je pozoruhodná práca dr. Jána Mjartana, vtedajšieho profesora na trenčianskom gymnáziu, dnes vedeckého pracovníka Národopisného ústavu Slovenskej akadémie vied v Bratislave. Zaujímali ho predovšetkým hmotné doklady, dokumentujúce kultúru širokých ľudových vrstiev okolia Trenčína. v roku 1937, kedy uplynulo 60 rokov od založenia Prírodovedného spolku župy Trenčianskej, zostavil a pripravil do tlače "Pamätnicu mestského múzea dr. Karola Brančíka v Trenčíne." Práca dr. Jána Mjartana bola podkladom pre ďalšiu systematickú činnosť v odbore národopisu.
      Po Jánovi Mjartanovi sa vystriedalo na mieste riaditeľa niekoľko ľudí - dr. Štefan Rakovský, terajší univerzitný profesor Ladislav Korbeľ. Roku 1940 prichádza pracovať do múzea prof. Štefan Pozdišovský, najskôr len na čiastočný úväzok. Viac ako tri desiatky rokov venoval zberateľskej, bádateľskej i osvetovej činnosti na pôde múzea. Jeho přičinením vzrástli zbierkové fondy kvalitatívne i kvantitatívne.
      Po oslobodení sa vytvorili nové podmienky pre prácu v múzeách. Kvalitatívny vzrast zaznamenala predovšetkým bádateľská činnosť, ktorá bola v minulosti na pôde regionálnych múzeí v pozadí. v Trenčianskom múzeu pracujú v súčasnosti dvaja etnografi, ktorí majú na starosti jednak budovanie zbierkového fondu, osvetovo-popularizačnú činnosť a tiež určené svoje bádateľské úlohy. Etnografická časť zbierkového fondu má okolo 5 000 kusov predme[/]tov, ktoré reprezentujú všetky zložky ľudovej kultúry na okolí Trenčína. Najpočetnejšie je zastúpený ľudový odev s jednotlivými súčiastkami, ďalej ľudový textil, výšivky, čipky. Pomerne početná je keramika, drevené výrobky, pracovné nástroje. v bádateľskej činnosti prevládajú témy z oblasti agrikultúry - ľudová strava, pastierstvo, poľnohospodárstvo, ale tiež ďalšie zamestnanie - rybárstvo, domácka výroba, rezbárstvo atď.
      Keďže v zbierkovom fonde nie sú zastúpené jednotlivé oblasti ľudovej kultúry adekvátne svojmu významu, snahou pracovníkov je disproporcie napraviť. Múzeum nemá etnografickú expozíciu, v zmysle schválenej koncepcie bude na Trenčianskom hrade. Národopisný výskum okolia Trenčína má už niekoľkodesaťročnú tradíciu. Prakticky ho začal dr. Jozef Ľudovít Holuby, horlivý vlastivedný pracovník, ktorého najväčšou láskou bola botanika. Jeho postrehy a pozorovania z oblasti ľudového života sa objavujú na stránkach odborných časopisov, medzi inými aj v Českom lide. Ľudovú kultúru však nesledoval len v okolí svojho pôsobiska, ale na širšom okolí.
      Trenčianske múzeum sídli v súčasnosti v barokovej budove bývalého župného domu. Pod jeho správu patria aj nasledujúce zariadenia a zložky:
      1. Expozícia dejín robotníckeho hnutia, KSČ a výstavby socializmu v okrese Trenčín. Je umiestnená v bývalom Robotníckom dome na Gottwaldovom námestí v Trenčíne.

157

      2. Národná kultúrna pamiatka Trenčiansky hrad, ktorý je v štádiu rekonštrukcie. Zatiaľ tu boli inštalované dve expozície menšieho rozsahu: hradná studňa a feudálna justícia.
      3. Múzeum v Novom Meste nad Váhom sa v svojej činnosti špecializuje na literárnu históriu. Pri svojom vzniku malo charakter regionálneho vlastivedného múzea. Roku 1960 sa spojilo s Trenčianskym múzeom a od toho času je jeho špecializovaným zariadením.
      4. Múzeum v Trenčianskych Tepliciach je v podstate expozičným celkom, ktorý je venovaný dejinám kúpeľného mestečka a jeho najbližšiemu okoliu. Jednotlivé časti predstavujú geológiu, hydrogeológiu, balneológiu, národopis, archeológiu a históriu.
      5. Pamätná izba Ľudmily Podjavorinskej v Bzinciach pod Javorinou bola založená roku 1960. Vtedy odhalili aj pamätnú tabuľu na rodnom dome spisovateľky.
      6. Múzeum v Čachticiach vzniklo roku 1958 z podnetu a iniciatívy miestneho vlastivedného krúžku. Zbierkový fond vznikol zo súkromných zbierok, darov miestnych občanov, archeologických nálezov v katastri obce. Literárne dokumenty o spolku Tatrín poskytla Matica slovenská.
      7. Pamätník v Očkove je pamiatkovou rezerváciou. Predstavuje kniežaciu mohylu ľudu velatickej kultúry z konca doby bronzovej (1300-700 rokov pred n. l.).[/]
      V dňoch 11. a 12. októbra 1977 sa konali oslavy 100. výročia založenia Prírodovedného spolku župy Trenčianskej, ktoré zorganizovali Oddelenie dejín vied a techniky Historického ústavu Slovenskej akadémie vied v Bratislave a Trenčianske múzeum v Trenčíne. Pri tejto príležitosti boli položené vence a kytice kvetov k buste MUDr. Karola Brančíka na Hradnej ulici v Trenčíne i k jeho hrobu. Súčasťou osláv bol aj seminár, na ktorom odznelo niekoľko hodnotných prednášok. Jednotliví prednášatelia vychádzali predovšetkým zo založenia Prírodovedného spolku župy Trenčianskej a pútala ich tiež osobnosť Karola Brančíka. Tento pracovitý a vzdelaný muž sa okrem medicíny venoval i niekoľkým vedným disciplínam. Vynikol predovšetkým v entomológii, ale mal blízko aj k botanike a pozoruhodné sú jeho schopnosti v oblasti kreslenia a maľovania. k svojim početným prácam si sám pripravoval súčasne aj ilustračnú prílohu. Domnievame sa, že dokumentárno-výtvarná činnosť K. Brančíka by si zaslúžila osobitné zhodnotenie.
      Ďalšou akciou, ktorá sa viaže s oslavami, bolo inštalovanie výstavy "100 rokov múzea v Trenčíne". Pracovníci jednotlivých oddelení siahli do svojich zbierok a pomocou trojrozmerného i plošného materiálu priblížili návštevníkovi jednak históriu, ale i súčasnú činnosť múzea. Prezentujú sa tu muzeálne predmety z oblasti prírodných vied, histórie, archeológie i národopisu. Trenčianske múzeum v Trenčíne teda dôstoj[/]ne oslávilo svoje významné jubileum a vykročilo do ďalšej storočnice.

Literatúra:

     HRABOVEC Ivan: Prírodovedný spolok župy Trenčianskej (1877-1911), Biologické práce. Vydavateľstvo SAV Bratislava, 1960.
     PAMÄTNlCA mestského muzea dra. Karola Brančíka v Trenčíne. Zredigoval dr. Ján Mjartan, Trenčín 1937.
     ŠIŠMIŠ Milan: Stále živý odkaz Prírodovedného spolku župy Trenčianskej. Trenčianske noviny, orgán Okresného výboru KSS a ONV v Trenčíne, roč. 18, 1977, č. 42, str. 6.
Milan Chlebana

Historicko-etnografické muzeum Litevské SSR ve Vilnjusu [obsah]

Počátky litevského muzejnictví sahají do poloviny 19. století. v té době vzniklo z iniciativy pokrokových litevských kulturních činitelů a vlastenců Muzeum starožitností pod správou Vilnjuské archeologické komise. Ve svých počátcích obsahovalo archeologické a numismatické sbírky, které byly prezentovány v první expozici muzea již v roce 1856. Brzy po neúspěšném proticarském povstání na Litvě (1863) bylo muzeum podobně jako mnohá jiná kulturní zařízení - uzavřeno a značná část sbírek, zejména těch,které se týkaly období Velkého litevského knížectví, byla odvezena z Vilnjusu do carského Ruska. s převažujícím zaměřením

158

na archeologii a numismatiku obnovilo muzeum činnost v roce 1868 pod správou Vilnjuské veřejné knihovny. První etnografické sbírky vznikaly až koncem 19. století. Po vyhlášení sovětské vlády na Litvě došlo v roce 1919 k reorganizaci Muzea starožitností na Historicko-etnografické muzeum, jehož ředitelem byl ustanoven významný činitel litevské kultury, lékař J. Basanavičius. v roce 1920, kdy se stala vilnjuská oblast součástí polského státu, však byla slibně se rozvíjející výstavba muzea přerušena a sbírky předány Universitě S. Bátora. v roce 1925 se při universitě vytvořilo etnografické muzeum, zprvu spíše typu učebního kabinetu. Vlastnilo jen zcela malé fondy, které se od konce dvacátých let rozrostly z výsledků terénního etnografického výzkumu tehdejšího vilenského vojvodství. v té době vznikla např. cenná kolekce rybolovného nářadí, zejména ze sběratelské činnosti pracovnice muzea M. Znamierowské-Prüfferové. Muzeum shromažďovalo sbírky s demonstrativním účelem při universitních přednáškách, sledovalo naučné cíle v expozici a využívalo sbírkový materiál i pro vědecké studium. v té době mělo zcela regionátní charakter a shromažďovalo sbírky ze severovýchodní části tehdejšího polského státu, zejména z vojvodství vilenského a novogrodského. Vedle etnografického muzea vzniklo při universitě také malé archeologické muzeum.
      V roce 1941 bylo sovětskou vládou vytvořeno Historicko-etnografické muzeum při Litevské akademii[/] věd, se zaměřením na archeologii, historii a etnografii Litevské SSR. v době druhé světové války byla činnost muzea přerušena a byla zničena i značná část fondů. Nové období rozvoje Historicko-etnografického muzea sovětské Litvy nastalo po druhé světové válce. Před nově se formujícím kolektivem muzea, který vedl etnograf a muzeolog Vincas Žilenas (dnes zasloužilý kulturní pracovník Litevské SSR), stál úkol rovnoměrného rozvoje etnografických sbírek, které v roce 1946 obsahovaly asi 15 000 exponátů. Většina předmětů pocházela z jihovýchodní Litvy, zatímco ostatní regiony byly zastoupeny málo, jako důsledek regionálního charakteru bývalého universitního muzea. Téměř tři čtvrtiny dnešního etnografického fondu tak byly získány díky systematické sběratelské práci v terénu od roku 1948. Mimo sběr věcných dokladů se prováděla i dokumentace památek in situ s průvodním kresebným a fotografickým záznamem. Významným přínosem do sbírkového fondu byly menší kolekce přejaté z kulturních a vědeckých zařízeni a zaniklých menších muzeí ve Vilnjusu; např. také etnografická sbírka bývalé Litevské vědecké společnosti (založené v roce 1907), jejíž část vznikla kolem roku 1900 pro světovou výstavu v Paříži (lidový oděv, dřevořezba, lidová plastika, kraslice).
      V roce 1963 přešlo Historicko-etnografické muzeum do rezortu Ministerstva kultury Litevské SSR. Když se pak roku 1968 přemístilo z malých prostorů university do historic[/]ké bývalé zbrojnice na úpatí hory Gediminase (tvořila součást bývalého zámeckého komplexu), bylo možno přistoupit k vytvoření expozic, archeologické, historické a národopisné. Etnografickou expozici vytvořil tým vědeckých pracovníků etnografického oddělení muzea v čele se S. Bernotene; v moderním architektonickém pojetí prezentuje vývoj lidové kultury a způsobu života Litevců v 18. a v 19. století. Progresivním muzeologickým prvkem prezentace je uplatnění interiérových celků, v části o lidové architektuře a bydlení (rekonstrukce dvou základních typů obydlí na východní a západní Litvě) i v částech o lidovém kroji a textilu. Uplatňuje se přitom hledisko regionálních rozdílností v lidové kultuře Litevců. Samostatný sál je věnován lidovému umění, kde vyniká výjimečná kolekce lidové plastiky.
      Národopisný fond muzea, čítající 27 000 sbírkových předmětů, je účelně členěn podle materiálu v depozitářích dnes vybavených novým mobiliářem. Pozoruhodná je sbírka lidového kroje, uspořádaná podle etnografických regionů Litvy, sbírka oděvních a interiérových tkanin, dále velká kolekce zemědělského nářadí a podomáckých výrob, užitkových předmětů zdobených řezaným dekorem, malovaného nábytku, i soubory tradičního i současného lidového umění a obřadních předmětů. Etnografický fond je průběžně doplňován akvizicemi a zejména intenzívním výzkumem vědeckých pracovníků na území celé Litvy.

159

      Historicko-etnografické muzeum ve Vilnjusu se člení na tři vědecká oddělení podle zastoupených příbuzných a vzájemně navazujících vědních oborů (archeologické, historické, etnografické). Specializované z dokumentačního hlediska a určitým způsobem integrující je ikonografické oddělení, které shromažďuje, na rozdíl od věcných dokumentů ostatních vědeckých oddělení, dvojrozměrný sbírkový materiál, historický a etnografický; patří k němu mj. lidová grafika 18. a 19. století, dokumentární kresby lidové architektury, interiérů, tkanin -- práce studentů uměleckých škol, a fotografický fond (celkem 25 000 dokladů). v muzeu pracuje oddělení kulturně výchovné práce, jež zajišťuje lektorské výklady a přednášky v expozici, organizuje putovní výstavky do závodů á na vesnici, a konzervátorské a restaurátorské oddělení.
      Do poloviny šedesátých let se datují družební kontakty Historickoetnografického muzea s Etnografickým ústavem Moravského muzea v Brně. Jejich konkrétním výsledkem byly zejména reciproční výstavy: výstava litevského lidového umění s těžištěm v lidové plastice v Brně ria přelomu let 1966-1967 a naše výstava, těžící zejména z moravských fajánsí a lidového skla, ve Vilnjusu v roce 1967. v posledním desetiletí se uskutečnila také oboustranná výměna vědeckých a odborných pracovníků obou ústavů. Eva Večerková[/]

MUZEA V PŘÍRODĚ

Pamätník lesníctva a drevárstva v Maďarsku a problematika lesného špecializovaného múzea v prírode na Slovensku [obsah]

Popri celoslovenskom múzeu v Martine a regionálnych múzeách v prírode na Orave, Bardejove, Liptove, Kysuciach, vyrastá zatiaľ prvé špecializované múzeum v prírode na Slovensku, a to v Banskej Štiavnici, zamerané na dejiny vývoja baníctva a banskú techniku. Tu sa zachraňujú objekty najdôležitejších technických pamiatok ľudovej architektúry, ktoré by v inej forme zachrániť nebolo možné. Musíme však spomenúť, že s dejinami baníctva úzko súviseli i dejiny lesníctva a drevárstva, ktoré držali krok s jeho vývojom, najmä čo do používania, opatrovania a záchrany lesa. Veď bez vzájomného vplyvu baní a hút na les a opačne by nemohol existovať ich vývoj v období, keď úzke spojenie s lesom zaznamenávame i u obyvateľstva, a to od stavania príbytkov, cez rôzne pracovné nástroje až k obžive ich prostredníctvom, čo v určitých obmenách sledujeme až dodnes.
      Nakoľko takýto pamätník lesníctva a drevárstva existuje už v susednom Maďarsku v údolí Szalajky pri Szilvásvárade, budeme sa s ním zaoberať podrobnejšie.
      Z rekreačného mestečka Szilvásváradu v severovýchodnom cípe župy
      Heves (MĽR) je príjemným zážitkom prevezenie sa lesnou železničkou do mimoriadne krásneho údolia Szalajky (Szalajka völgy). Pstruhové rybníky a malé vodopády sú prírodnou rezerváciou. Od konečnej zastávky lesnej železničky je pekná prechádzka k ďaľším prírodným hodnotám - vyvieračke Szalajky (Szalajka forrás) a k jaskyni kamenná mašťaľ (Istállóköbarlang) . Lúčne priestory v údolí umožňujú príjemný oddych a sú vybavené pre krátkodobý rekreačný pobyt lavičkami, ohniskami, prístreškami a podobne.
      Návštevníkov však neláka len atraktívne prírodné prostredie, ale aj možnosť prehliadnúť si "Prírodné lesné múzeum", ktoré sa nachádza v bočnej dolinke (Horotna völgy), kde sú sústredené zaujímavé exponáty približujúce ťažkú prácu lesných robotníkov v minulosti. Prírodné lesné múzeum bolo zriadené vlastne na počesť a pamiatku tisícom bezmenným lesným robotníkom, ktorí počas storočí v macošských podmienkach vedeli vykonávať ťažkú prácu v lese..
      Hneď pri vchode víta návštevníka tabuľka s výstižným výrokom známeho švajčiarskeho lesného odborníka, prof. A. Leibundguta: "Ľudská kultúra sa začala vyrubovaním lesov a udržať sa môže len s ich ochranou." Pohodlnou prechádzkou po starostlivo udržovanom chodníčku je možně potom, prehliadnúť si jednotlivé expo

160

náty - obydlia lesných robotníkov rôznych profesií a primitívne pracovné nástroje, poukazujúce na starodávne pracovné postupy.
      Pálenie vápna, ktoré si vyžadovalo velké majstrovstvo, pripomína táborová pec na pálenie vápna s kotúlišťom dreva a strechou vymazanou hlinou. Vedľa je možné vidieť už otvorenú pec po odvezení vypáleného vápna Vyprazdňovanie pece bolo namáhavou prácou, nakoľko sa robilo ručne za pomoci malých košíkov. Robotníci - vápeníci bývali v jednodu[/]chých kolibách, ako to vidieť na niekoľkých ukážkach. Je to koliba pre dve osoby s ohniskom vpredu, zimná koliba pre tri osoby s vnútorným ohniskom a voľným dymovodom, ďalej koliba pre štyri osoby taktiež s vnútorným ohniskom a voľným dymovodom, opatrená aj dvermi z prútia. Najpoužívanejšia bola okrúhla koliba pre štyri osoby s ohniskom v strede a so stenami z vonkajšej strany obhodenými zemou. v lete bola používaná jednoduchá polostenová koliba chrániaca len pred daž[/]

Lesná železnica. Hronec. Foto J. Burkovský 1977.

d'om, pred ktorou býval za chladnejších nocí rozložený oheň.
      Na zbližovanie dreva v minulosti poukazuje niekoľko exponátov - sane, vozy, drevený šmyk a plechový žľab, s ukážkami zbližovaných sortimentov - guľatina, banské drevo a palivové drevo.
      Pálenie dreveného uhlia, stopy po ktorom často nachádzame aj v naších lesoch, pripomína míľa na pálenie dreveného uhlia s príslušnými nástrojmi. Správne postavenie míle si vyžadovalo od lesných robotníkov - uhliarov značnú odbornosť. v letnom období uhliarov pred nepriazňou chránila len provizórna strážna koliba. v zime to bola už dokonalejšia koliba s vnútorným ohniskom a voľným dymovodom.
      Pomaly do zabudnutia upadajúce šindliarstvo pripomína šindliarska koliba pre šesť osôb s vnútorným ohniskom a voľným dymovodom. Majstri šindliari tu zhotovovali výborné bukové šindle. Ďalšie ukážky sú venované kolárskemu remeslu a umne do šikmých jarčekov narezaná kôra borovice pripomína niekdajšiemu lesu škodlivé smoliarenie.
      Niekoľko exponátov pripomína sklárske remeslo a výrobu potaše. Chemický priemysel v XVIII. storočí používal ako dôležitú surovinu potaš (uhličitan draselný), známu tiež pod starším názvom salajka. Bola pripravovaná vyluhovaním dreveného popola. Maďarská potaš (hamuzsír) bola veľmi dobrej kvality, preto bola aj v medzinárodnom obchode veľmi žiadaná a pred 150-200 rokmi prekvitali huty na jej výrobu. Dnes ich

161

existenciu pripomínajú okrem starých archívov aj zemepisné názvy ako je aj údolie Szalajky (Szalajka völgy), pravdepodobne odvodený od latinského sal alcalis.
      Výroba dosák z guľatiny bola v minulosti veľmi namáhavou prácou, ako na to poukazuje zariadenie na ručné pílenie. Veľkou pomocou pre človeka, ako to vidieť z ďalšieho exponátu, bol jednoduchý stroj na vodný pohon, ktorý pri pílení nahradil ľudskú silu a tak vznikol predchodca dnešných gátrov. Sila vody bola využívaná aj na pohon iných strojov v hutiach, napr. l;ucharu, ako na to poukazuje ve'mi pôsobivý exponát.
      V prírodnom lesnom múzeu návštevníkov upútajú aj v; stavované 4-5 milión ročný zuhoľnatelý peň a 8-10 milión ročný skamenelý peň. Zaujímavý je aj 240 ročný dubový výrez s vyznačením v letokruhoch niektorých dôležitých historických udalosti Maďarska, ktorých pamätníkom bol tento strom. Je to vlastne história písaná do letokruhov a človek nechtiac aj závidí stromu jeho úctyhodný vek. Stromy však tiež nežijú večne, príroda je však schopná stále sa obnovovať a preto je aj les večný.
      Súčasťou prírodného lesného múzea je aj náučný chodník poznania lesa, absolvovaním ktorého majú príležitosť najmä mladí návštevníci oboznámiť sa prostredníctvom panelov a okolitého lesného porastu s najdôležitejšími lesnými drevinami, faunou a flórou lesa.
      Toto múzeum v údolí Szalajky je pekným príkladom snahy maďarských lesníkov a múzejníkov priblížiť záujemcom históriu práce v lesoch a ich využívanie.
      Tu sa musíme zamyslieť nad našou skutočnosťou. Slovensko s tak bohatou lesnícko-drevárskou tradíciou a rôznymi zamestnaniami, ktoré si podmienil les, dáva predpoklady k budovaniu takéhoto špecializovaného múzea a práve na pôde Stredoslovenského kraja, nakoľko tu sa viažu k lesu a vôbec k spracovaniu produktov lesa najväčšie tradície. z troch hlavných drevárskych oblastí sa práve táto oblasť najviac zaoberala spracovaním dreva. Máme na mysli oblasti členené na:

     A - severozápadné Slovensko, údolie Váhu od Trenčína na sever, t. j. Kysuca, Orava, Turiec;
     B - stredné Slovensko, Pohroniea oblasť Slovenského Rudohoria;
     C - severovýchodné Slovensko, severný Šariš a severný Zemplín.

      Uvedené tri oblasti majú svoje špecifiká. Kým prvá oblasť drevo splavovala po Váhu a po Dunaji (importná oblasť), druhá oblasť spotrebovala drevo z väčšej časti na mieste v baniach a hutách a menšia časť sa splavovala po Hrone. Tretia oblasť sa vyvinula koncom 19. storočia, najmä po vybudovaní železníc. (z publikácie Slovensko - Ľud II. časť, Obzor Bratislava 195, S. 820).
      Naskytá sa otázka, čo by malo takéto múzeum obsahovať, resp. čo by malo vystavovať, akú by malo náplň? Vychádzajme z dostupnej literatúry, ktorá o dejinách lesa lesníctva existuje, od najstarších čias cez práce J. D. Mate;ovie, práce profesorov lesníckej akadémie a bohatstvo literatúry s touto problematikou z konca 19. a z 20. storočia.
      Východisková koncepcia budovania lesného špecializovaného múzea v prírode by mala mať na zreteli poukázať na lesné hospodárstvo a podmienky vývinu drevorubačstva od najstarších čias cez urbárske a iné spoločenstvá, ako súčasť podmienok rozvoja drevárstva, zamerané na ťažbu (tu by sa mali vystavovať rôzne nástroje v rámci ich obdobia používania, napr. sekera, píla, lúpače kôry atď.), drevárske práce v lese (práce v lese podľa ročných období, uhliarstvo, povozníctvo, pltníctvo, zmeny v lesnej technike atď.), rozdelenie dreva, napr. drevo uhliarske, pltnícke atď. a jeho rozšírenie používania v rôznych obdobiach, doprava, t. j. zhromažďovištia, cesty, vodná doprava a pod., s rozšírením o nástroje, uskladňovanie dreva, a čiastočným doplnením domáckej a remeselnej výroby, napr. výroba črpákov, geletiek, fujár, košikárstvo, stolárstvo, debnárstvo, kolárstvo atď.
      Druhý okruh problémov by mal riešiť život v horských a podhorských obciach. Máme na mysli včelárstvo a poľovníctvo so zreteľom

162

i na pytliactvo, rybárstvo a zber lesných plodín.
      Tretím okruhom problémov by mali byť prevádzkové, technické a ľudové stavby (napr. horáreň, krámec, drevorubačská koliba, správna budova, rôzne objekty gravitačného a vodného spúšťania, dočasné útulky, tajchy, lesná železnica a pod.).
      Nakoľko však niektoré objekty nie je možné sústrediť v rámci areálu lesného špecializovaného múzea v prírode, ako napr. nádrž v Bacúchu a Hrončoku, javí sa potreba rozšírenia areálu múzea o tie technické pamiatky, ktoré sú in situ, a ich náležitá pamiatková obnova, po ktorej je možné ich využitie v rámci cestovného ruchu s tým, že pri každom objekte, ako objekte lesného špecializovaného múzea v prírode bude možnosť dokumentovania jeho vzniku, zaradenia v rámci problematiky a poukázania na technický pokrok v rámci komplexu vývoja lesníctva, a to na celom území Slovenska. Na tomto mieste podotýkame, že nie všetky uvádzané objekty sa v teréne nachádzajú. Preto musíme v záujme komplexnosti danej problematiky uvažovať o rekonštrukciách niektorých objektov v areáli múzea v prírode.
      Ideová náplň lesného špecializovaného múzea v prírode by mala byť zameraná na poukázanie ťažkého života lesných robotníkov, na zoznámenie verejnosti s minulou i súčasnou technikou používanou v lesnom hospodárstve, poukázanie na[/] staré techniky, ktoré najmä mladá generácia už vôbec nepozná.
      Realizácie lesného špecializovaného múzea v prírode by sa mali ujať aj pracovníci v lesnom hospodárstve pod vedením odborných inštitúcií, najmä Výskumného ústavu lesného hospodárstva, Výskumného ústavu drevárskeho, Lesníckeho, drevárskeho a poľovníckeho múzea v Antole, ktorí by boli schopní vytvoriť tento veľkolepý pamätník najmä po zamýšľanom premiestnení lesníckej časti múzea do Zvolena, v rámci tam existujúceho vedeckého a vysokoškolského života. Tu by v neposlednej miere pomohli študenti - budúci lesníci v rámci záujmovej činnosti, ktorá by .sa pre tieto účely dala využiť. Že tu záujem je, svedčia aj časté exkurzie našich lesníkov do prírodného múzea v údolí Szalajky. Napokon aj poctivá a namáhavá práca slovenských lesných robotníkov v minulosti si iste zaslúži, aby neupadla do zabudnutia. Štefan Kollár - Július Burkovský

Tři norské příklady současného vznikání muzeí v přírodě [obsah]

Západní norské pobřeží je jednou z nejméně příznivých oblastí v Evropě pro život člověka. Proto je zde dnes velmi řídké osídlení. Avšak historické prameny nás přesvědčují o opaku. Do konce 14. století tam existovalo více farem než dnes a[/] velice čilý obchodní ruch. Vysokou kulturní úroveň tehdejšího osídlení dokládá množství bohatě zdobených "sloupových kostelů" pocházejících z 11.-13. století a rozesetých v pusté krajině často bez sociálního zázemí. Po morové epidemii na konci 14. století se již osídlení neobnovilo v takové hustotě jako před tím. Stopy dalšího kulturního vývoje nenalezneme v památkách takového charakteru jako u nás, ale ve starých dřevěných zemědělských farmách, které Norové opatrují jako živé památky nebo jako muzea in situ.
      Havrătunet je název farmy z Osteröya, vzdálené asi 20 km severovýchodně od Bergenu. Celý areál je sice přísně památkově chráněný, nebylo však možné zabránit postavení nové garáže na jeho okraji. Krajský správní úřad připravuje zřízení památkové rezervace z celého rozsáhlého ostrova (asi 30x20 km), na němž je 40 farem. Havrâtunet leží na strmém svahu nad Sörfjordem, na němž drobné proužky terasovitých poliček a pastvin podepírají kamenná hromadiska. Vlastní farma má 8 domů, 8 stodol se zděnými stájemi a chlévy v podezdívce, sušírnu obilí a několik drobných staveb. Asi 50 m od okraje shluku teče, nebo spíše četnými vodopády padá horský potůček, na němž je postaveno pět vertikálních mlýnů.
      Původně farmě patřilo 50 ha půdy, ovce a kozy se však pásly volně na vysokohorských pastvinách. Mnoho z tradičního západonorského ze

163

mědělského hospodářství připomíná naše karpatské (i v samotném názvu farmy "havr" znamená ovci). Nejvýrazněji v celém seskupení vynikají stodoly, charakteristické pro celé západní pobřeží. Jejich stěny mají rámovou konstrukci s proutěným výpletem pošívaným jalovco[/]vými větvemi. v dolní části je takto upravená stěna zatížená proti větrům velkými plochými kameny. Shluk všech staveb má pravidelné pravoúhlé členění s úzkými uličkami, připomínajícími město Bergen, postrádá zcela prostor dvora, obytné domy jsou uprostřed, stodo[/]

Přístup z pole do farmy Havrâtunet na ostrově Osteröya. Foto J. Langer 1976.

ly na okraji. Dnes zde žije několik rodin, avšak hospodaří jen jedna. Řešení problémů s údržbou a způsobem prezentace směřuje k tomu. že se celý areál v brzku změní v nové muzeum v přírodě. Takový osud totiž měla farma Mölstertunet u Voss, ležící 115 km severovýchodně od Bergenu. Obyvatelé farmy využívali muzejních forem prezentace již od r. 1917, o deset let později se odtud zcela vystěhovali, a tak zde bylo zřízeno muzeum v přírodě.
      Farma rodiny Mölster je skutečným reprezentantem kulturní historie oblasti, historie doložené v tomto konkrétním případě jak archivními dokumenty, tak i stavbami a inventářem od konce 15. století. v roce 1580 se farma rozrostla o druhý dům (rozdělena mezi bratry - patřilo jí tehdy 300 ha půdy), poslední objekt je datován rokem 1850. Dnes má 3 domy, saunu, 3 chlévy, 2 stodoly tvořící mezi sebou jakousi bránu do dvora a 3 lofty (poschoďové komory se skladovací funkcí dole a obytnou v poschodí), z nichž jeden je datován 1680. Objekty jsou pravidelně rozloženy kolem čtvercového dvora na malé terase pod skalami horského hřebene na strmém svahu nad městečkem Voss a jezerem Vangsvatnet. Tato památková rezervace začala skutečně dokládat způsob života 12-16-členného kolektivu až muzejní expozicí a uplatněním 8.000 sbírkových předmětů, expozicí schopnou rekonstruovat i technologii historických činnosti. Kvalitativní rozdíl v muzejní formě prezentace staveb

164

ních památek vyniká právě porovnáním Havrâtunet a Mölstertunet. Prohlídkou prvé z farem se dozvíme něco o současném stavu tradičního zemědělského hospodaření, způsob života jak současný, tak minulý nám zůstává utajen a rovněž nejsme schopni pochopit historický vývoj farmy. Naproti tomu prohlídka Mölstertunet zanechává v návštěvníkovi dostatečně konkrétní představu o celé čtyřistaleté tradici ve způsobu života a ve zvláštních formách pasteveckého hospodaření. Třetí zajímavý příklad nalezneme o dalších 100 km dále ve vnitrozemí (ve stejném směru z Bergenu přes Voss) v oblasti Sognfjordu. Na jižním úpatí 1.100 m vysokého poloostrova Sogndal nad kaupangerským přístavištěm vzniklo v r. 1909 malé muzeum v přírodě. Mecenáš a sběratel pan Heiberg přenesl několik staveb do zahrady své bohaté rezidence. Nejsou to stavby ledajaké, dům z Râ je datován 1589, dům z Vik 1610. Malá sbírka 19 staveb zde budí skutečně dojem tzv. záchranného "skansenu" bez rekonstrukce prostředí. Proto Norové dnes toto muzeum stěhují do volné přírody asi o 500 m výše a 3 km dále, do blízkosti farmy Björk při hlavní silnici z Kaupangeru do městečka Sogndalu. I když na svém původním místě bylo muzeum atraktivním pro nádhernou polohu nad zátokou proti ledovci Hornsnipa, pro bohaté a neobyčejně zajímavé sbírky (zejména kolekce předmětů s magickou funkcí sekundárně užitého runového písma nebo kolekce[/] členů), a přesto, že nemá příznivé hospodářské podmínky, přece raději realizuje nákladnou rekonstrukci historického životního prostředí ve velkorysých krajinných souvislostech. Muzeum již vykoupilo a svezlo další objekty a staví na novém pozemku tři farmy diferencované so[/]ciálně. Uplatňování sociálního kritéria jako hlavního je v menších norských muzeích v přírodě běžné, snaha po zastoupení regionálních a lokálních variant se již téměř neprojevuje a je připisována generaci působící na přelomu století. Jiří Langer

Jeden z řady mlýnů s vertikální hřídelí a terasovitá políčka u farmy Havrâtunet. Foto J. Langer 1976.

165

OBSAH
Studie
Václav Frolec: Bulharské národní hnutí a lidová kultura . . . 87
Nikolaj Kolev: Tradiční shromáždění bulharského lidu . . . 97
Bohuslav Beneš: k sémiotickým aspektům analýzy dělnického folklóru . . . 103

Zprávy

Jubilea
K jubileu PhDr. Viery Gašparíkovej, CSc. (Svetozár Švehlák) . . . 119
Životné jubileum bulharského etnografa Vasila Marinova (Ján Podolák) . . . 120

Knihy
I. V. Suchanov: Obyčaji, tradiciji i prejemstvennosť pokolenij (Václav Frolec) . . . 121
Francziszek Kotula: Znaki przeszłości (Antonín Satke) . . . 122
Irena Pišútová: Súčasná ľudová plastika na Slovensku (Josef Tomeš) . . . 123
Štefan Tkáč - Karol Kállay: ...len kameň a drevo (Slovenské ľudové náhrobníky) (Josef Tomeš) . . . 124
Katarína Biathová - Roman Bunčák: Drevený panteón (Ľudmila Kohútová) . . . 125
Bedřich Čerešňák - Josef Jančář: Lipov. Revoluční proměny jihomoravské vesnice (Václav Frolec) . . . 126

Sborníky
Živaja voda. Sborník russkich narodnych pesen, skazok, poslovic, zagadok (lana Pospíšilová) . . . 127
České nářečí texty (Jana Pospíšilová) . . . 128
Jahrbuch für Hausforschung, sv. 27 (Josef Vařeka) . . . 128
Vlastivědný sborník Podbrdska, 8-9, 1974-1975 (Josef Vařeka) . . . 129
Etnografie dělnictva 1-7 (Jarmila Šťastná) . . . 130

Výměna
Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1977 (Dušan Vlach) . . . 133

Konference
Mezinárodní etnografické sympozium o socialistickém způsobu života (Václav Frolec) . . . 138

Výstavy
"Žena tvorkyňa krásy" v Slovenskom národnom múzeu - Etnografickom ústave - v Martine (Magdaléna Kaňová) . . . 139
Národopisná výstava v Uherském Brodě (Lída Hanzlová) . . . 140
Současná lidová výšivka (Alena Plessingerová) . . . 141
"Krása přírodních pletiv" v Etnografickém ústavu Moravského musea v Brně (Eva Večerková) . . . 142
Národopisná expozice "Život a kultura lidu na brněnském Kloboucku" (Eva Večerková) . . . 144

Výzkumy
Zpráva o záchranném výzkumu na území budoucí přehrady v Karolince-Stanovnici - (Eva Urbachová) . . . 147

Nálezové zprávy
Z tradičního interiéru kolářské dílny na Znojemsku (Alexandra Navrátilová) . . . 152
Kyjovské střelecké terče z konce 18. a počátku 19. století (Vladimíra Pouchlá) . . . 152

Folklórní soubory
O kroji Brněnska trochu jinak (Miroslava Ludvíková) . . . 155

Muzea
Storočnica Trenčianskeho múzea v Trenčíne (Milan Chlebana) . . . 156
Historicko-etnografické muzeum Litevské SSR ve Vilnjusu (Eva Večerková) . . . 158

Muzea v přírodě
Pamätník lesníctva a drevárstva v Maďarsku a problematika lesného špecializovaného múzea v prírode na Slovensku (Štefan Kollár - Július Burkovský) . . . 160
Tři norské příklady současného vznikání muzeí v přírodě (Jiří Langer) . . . 163