národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1978 - ČÍSLO 4

VZPOMÍNKA NA PhDr. JOSEFA TOMŠE [obsah]


      VÁCLAV FROLEC, Filozofická fakulta Univerzity J. Ev. Purkyně, Brno


      "Ty strážnické zvony smutně vyzváňajú,
      lidé povídajú, ej, co to znamenajú?
      Jedni povidajú: "Pútníčkové idú,"
      druzí povidajú: "Ej, pochovávat budú.
      Pochovávat budú jednej vdovy syna..."


      Onoho smutného úterního odpoledne 8. srpna 1978 zněl v prostranství strážnického zámku zpěv horňáckých mužů vážně a teskně. Baladická píseň připomněla všem, kteří se tu ve velkém počtu shromáždili, že odchází všestranně nadaný člověk, který měl rád svět přírody, svůj rodný kraj, město, v němž žil se svou rodinou, a především pak lidi; člověk, který se rád smál, zpíval, který věnoval všechen svůj čas vědecké práci, jež se mu stala posláním. Když jsme procházeli strážnickým zámeckým parkem, ulicemi starobylého města i jeho moderním sídlištěm, abychom se zastavili na strážnickém hřbitově, snad jsme si ani plně neuvědomovali ztrátu, která postihla československý národopis. Za jiných okolností bylo by snad předčasné psát vzpomínky a hodnotit dílo člověka, jemuž bylo dopřáno dožít se pouhých čtyřiceti dvou let. Doktor Josef To[/]meš 3. srpna 1978 zemřel a jeho dílo je završeno. Proto píši tuto vzpomínku; vzpomínku na dobrého přítele.
      Josef Tomeš byl Horňák svým původem i celým svým srdcem. Narodil se 6. ledna 1936 v Hrubé Vrbce, jedné z deseti obcí Horňácka, které si dlouho udržovalo etnografickou osobitost, kde žili vynikající lidoví umělci, jako třeba primáši Jožka Kubík a Jan Ňorek, v kraji, který často navštěvovali přední umělci, vědci a kulturní pracovníci, kde vyrostla uvědomělá inteligence, hlásící se ke kulturnímu odkazu předků a pozitivně působící v tomto duchu zpětně na obyvatele horňáckých dědin. Horňácko se stalo Josefu Tomšovi nejen místem, kam se až do konce svého života neustále vracel, ale také objektem jeho vědeckého studia. Poznatky a zkušenosti, jichž zde nabyl, promítají se do většiny jeho národopisných prací i do jeho osobitého uměleckého zájmu.
      Na Tomšovu národopisnou orientaci přispělo svým dílem i prostředí strážnického gymnázia a města Strážnice jako místa konání fol

253

kloristických festivalů. Zde se rozhoduje o svém budoucím povolání a volí studium národopisu na filozofické fakultě v Brně (1954-1959). Strhuje ho zvláštní atmosféra etnografického semináře profesora Antonína Václavíka, pod jehož vlivem zůstal i po ukončení vysokoškolského studia. S odstupem času, kte[/]rý nás dělí od šedesátých let; musíme objéktivně přiznat především Václavíkův talent probudit lásku a zájem vysokoškolských studentů o lid a jeho kulturu. Profesor Václavík kladl velký důraz na terénní studium a na znalost materiálu. Jeho exkurze s posluchači po muzeích byly názornou školou, jejíž dosah jsme si jako jeho žáci začali uvědomovat až po létech. Profesor Václavík dovedl vědecky "nasměrovat" své studenty už v prvním ročníku a vedl je k tomu, aby co nejdříve začali sbírat materiál pro své práce. U Josefa Tomše poznal jeho niterný vztah k Horňácku a v souvislosti s plánem národopisné monografie tohoto regionu vzbudil v něm zájem o duchovní a sociální kulturu, která spolu s lidovým uměním byla také doménou Václavíkova vědeckého zájmu. Teoretické názory i metodologické postupy, které Antonín Václavík uplatňoval ve svém díle, zanechaly hluboké stopy v Tomšově přístupu k této problematice. Novým aspektem v Tomšových pracích je jeho zájem o současný stav obřadní a obyčejové tradice a její nové funkce v podmínkách dnešní vesnice. Ve Václavíkově semináři si Josef Tomeš jako ostatní jeho žáci osvojil požadavek komplexního studia lidové kultury, vzájemných souvislostí mezi lidovou kulturou hmotnou, duchovní i sociální, i hodnocení folklóru jako nedílné součásti duchovní kultury lidu. V této souvislosti profesor Václavík oprávněně kritizoval nezdravé štěpení národopisu jako vědy a vytváření někdy až příkrých hranic mezi etnografií a folkloristikou. Svým žákům zdůrazňoval, že budou především národopisci. Tato hle

254

diska sehrála pak jistou roli například při nové koncepci strážnických slavností a vytváření programu činnosti Ústavu lidového umění ve Strážnici, na nichž se Josef Tomeš významným způsobem podílel.
      Po ukončení vysokoškolských studií vstupoval Josef Tomeš do praktického života se snahou zapojit se a napomáhat dalšímu rozvoji národopisné práce na Moravě. Zpočátku působí v pobočce hodonínského vlastivědného muzea ve Veselí nad Moravou (1959-1961), krátce pracuje v Ústředí lidové umělecké výroby v Brně (1961), odkud přechází v roce 1962 do Strážnice, která se stává místem jeho všestranné národopisné práce až do konce života.
      Na sklonku šedesátých let odchází na Slovácko působit řada Václavíkových žáků, pocházejících z tohoto kraje a nadšených pro národopis. Soustřeďují se kolem Slováckého muzea v Uherském Hradišti, které se stává organizačním centrem národopisné práce na jihovýchodní Moravě. Při setkání na národopisné konferenci v Martině počátkem šedesátých let vzniká v tomto okruhu myšlenka založit časopis, který dostává název "Národopisné aktuality" a staví si za úkol "přispět k řešení palčivých otázek a k vyjasnění problémů v některých úsecích etnografie a folkloristiky a v oblasti amatérské umělecké tvořivosti, navazující na folklór". První číslo vychází v roce 1964. Redaktorem časopisu se stává Josef Tomeš. Časopis uveřejňuje výzvu ke spolupráci, a to "jak profesionálních národopisců a jiných pracovníků, tak i všech, kteří[/]

mají zájem o národopisnou problematiku a chtějí se k ní vyslovit".1) Národopisné aktuality postupně získávají přispěvatele a přes počáteční rozpačitý vztah některých národopisců se prosazují v odborných kruzích.2) Zásluhou svého vedoucího redaktora a systematické práce redakční rady stávají se uznávaným periodikem i v zahraničí.

255

      Josef Tomeš se v tomto období zapojuje také do práce v redakčních radách jiných časopisů a sborníků, na jejichž koncepci se podílí i skupina mladých moravských národopisců: sborník Slovácko a edice Kultura a tradice, vydávané Slováckým muzeem v Uherském Hradišti, soustřeďují svůj program na vývoj lidové kultury na moravsko-slovenském pomezí a na otázky česko-slovenských kulturních styků a vztahů, obnovený Národopisný věstník československý se jako tiskový orgán Národopisné společnosti československé při ČSAV zaměřuje na problematiku československého a slovanského národopisu; pravidelně vycházející Věstník Národopisné společnosti československé při ČSAV a Slovenské národopisné společnosti při SAV klade důraz na spolupráci s dopisovateli a na práce spojené s přípravou národopisného atlasu Československa. V roce 1976 se Josef Tomeš stal členem redakční rady Českého lidu. Podílel se rovněž na redakční přípravě sborníků edice "Lidová kultura a současnost" (Životní prostředí a tradice. Brno 1975; Masopustní tradice /v tisku/), redigoval řadu programových sborníků Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici, výstavní katalogy a jiné tisky.
      Počátkem šedesátých let dochází k teoretickému a praktickému přehodnocení koncepce strážnických slavností,3) jehož se spolu s dalšími mladými moravskými národopisci aktivně účastní i Josef Tomeš.4) Prosazuje se názor, že Strážnice má být folkloristickým festivalem, který prezentu je v typizovaných pořadech všechny existující formy současného lidového[/] umění.5) Po řadu let pracoval Josef Tomeš ve výboru a programové radě Mezinárodního folkloristického festivalu (v letech 1971-1978 ve funkci místopředsedy programové rady) a připravil velký počet festivalových pořadů autentického i stylizovaného folklóru, v nichž projevil osobitý přístup, založený na odborném základě a citlivém uměleckém zpracování. Tomšovy pořady ve Strážnici a na Horňáckých slavnostech ve Velké nad Veličkou slouží dodnes jako dobrý příklad jevištního předvádění folklóru.
      Se jménem Josefa Tomše je úzce spjato budování Ústavu lidového umění ve Strážnici, který vznikl v roce 1968 z Krajského střediska lidového umění.6) Národopisné oddělení (v poslední době národopisný odbor) získalo pod jeho vedením systematický vědeckovýzkumný, dokumentační, metodický, výstavní i publikační program a stalo se důležitou národopisnou institucí, zapojenou do řešení vědeckých úkolů v rámci státních, rezortních i krajských plánů. Vědeckovýzkumnou práci nechápal jako něco samoúčelného; dbal na to, aby její výsledky byly použitelné v oblasti kulturně politické praxe. Rozsáhlý fotografický a písemný archív, který v Ústavu lidového umění vznikl, svědčí o živém kontaktu pracovníků této instituce s terénem. Zásluhou Josefa Tomše byla vytvořena rozsáhlá síť výměny literatury se zahraničím, početně nebývale vzrostl fond příruční knihovny. V tomto období získává Josef Tomeš na filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně doktorát filozofie (1967) a o několik let později (1970) úspěšně

256

Dr. V. Volavý a dr. J. Tomeš v porotě soutěže dětských folklórních souborů v SZK "Strážničan" ve Strážnici v r. 1977.
Foto archív ÚLU.

obhajuje kandidátskou dizertační práci. Dr. Josef Tomeš rozvíjí kontakty Ústavu lidového umění ve Strážnici s řadou vědeckých a odborných institucí v celé ČSSR, zejména pak s národopisným pracovištěm na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, z něhož vzešel. V národopisném oddělení Ústavu lidového umění nastupují na odborná místa mladí absolventi oboru národopisu z brněnské školy, kteří se plně za[/]pojují do plnění programů ústavu. A patřilo k přednostem a sympatickým rysům dr. Tomše jako vedoucího pracovníka (zastával funkci zástupce ředitele a vedoucího národopisného odboru Ústavu lidového umění), že dovedl vytvořit příznivou a klidnou atmosféru i pěkné mezilidské vztahy mezi svými spolupracovníky. Toto pracovní a společenské prostředí strážnického Ústavu lidového umění bylo ne

257

pochybně jedním z důvodů, proč řada významných vědeckých akcí, mezi nimiž stojí na prvním místě strážnická sympozia o aktuálních otázkách vztahu lidové kultury a současnosti, konala se právě ve Strážnici.
      V této souvislosti sluší se vzpomenout Tomšův podíl na myšlence i realizaci expozice lidových staveb jihovýchodní Moravy v přírodě,7) jejíž úvodní projekt byl vypracován za Tomšovy odborné spolupráce v roce 1970. Dosavadní postup výstavby dává naději, že první část nově budovaného muzea v přírodě může být otevřena v roce 1980; bohužel bez účasti toho, kdo se zasloužil o vznik této součásti Ústavu lidového umění ve Strážnici.
      Vedle politické angažovanosti se dr. Josef Tomeš velmí aktivně podílel na činnosti mnoha vědeckých, odborných a kulturních institucí. Byl členem hlavního výboru Národopisné společnosti československé při ČSAV, vedoucím subkomise pro lidové obyčeje Československé sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně, členem ústřední sekce pro lidový tanec při Ústavu pro kulturně výchovnou činnost v Praze, členem programové rady Mezinárodního dudáckého festivalu ve Strakonicích, Horňáckých slavností ve Velké nad Veličkou, Národopisných slavností v Dolní Lomné aj. Dr. Tomeš byI také členem autorského kolektivu projektu "Lidová kultura v současném kulturním životě", který byl přijat jako oficiální dokument ministerstva kultury České socialistické republiky. Zasloužil se také o popularizaci a propagaci lidové kultury v hromadných sdělovacích prostředcích:[/] v rozhlasových pásmech, v televizním vystoupení, články v denním tisku, přípravou gramofonových desek. Sám byl vynikajícím interpretem gajdošské muziky a lidové písně z Horňácka. Jeho odborné práce a společenská angažovanost byly několikrát oceněny (cena Bedřicha Václavka a čestné uznání ČSAV autorskému kolektivu monografie "Horňácko" (1969), krajská cena Bedřicha Václavka autorskému kolektivu za projekt "Lidová kultura v současném kulturním životě" (1978), čestné uznání za vynikající pracovní výsledky, udělené krajským výborem odborového svazu pracovníků kultury a odborem kultury Jihomoravského krajského národního výboru v Brně (1975) ; v roce 1975 získává čestný titul "Vzorný pracovník kultury".
      Přesto, že činnost Josefa Tomše byla všestranná a velmi rozsáhlá, hlavní místo v ní zaujímá vlastní vědecká práce v oboru národopisu. Badatelský zájem se soustřeďoval na otázky duchovní a sociální kultury, především na obyčeje rodinného a výročního cyklu, jimž věnoval řadu studií (viz následující bibliografický soupis). Shromáždil bohatý terénní a jiný materiál z oblasti Horňácka, Valašska, Těšínska a západního Slovenska a na jeho základě se pokusil řešit některé otázky geneze a vývoje lidové obyčejové tradice. Zvláštní pozornost věnoval interetnickým vztahům na moravsko-slovenském pomezí i v širší karpatské oblasti. V posledních letech se pak zaměřil na problematiku přeměn a nových funkcí lidových obřadů a obyčejů v současném spo lečenském a kulturním životě. Josef Tomeš je

258

autorem prvního vědeckého zhodnocení vývoje folkloristických slavností ve Strážnici; národopisné slavnosti sledoval systematicky a věnoval jim několik podnětných příspěvků. Je také autorem statí o vinohradnictví a nouzových obydlích na jihovýchodní Moravě. Rozsáhlá je také jeho recenzní a zpravodajská činnost (především na stránkách Národopisných aktualit). V rukopise zatím zůstávají jeho kapitoly o lidových obřadech a obyčejích na Valašsku a v těšínském Slezsku, připravené pro plánované monografie. Přes úctyhodně velký počet titulů, které dr. Josef Tomeš stačil uveřejnit, zůstává faktem, že jeho vědecké dílo bylo nemilosrdně předčasně ukončeno.
      Dr. Josef Tomeš odešel náhle a nečekaně uprostřed práce. Když jsme za letního odpoledne besedovali na stříbrnických pasekách, uprostřed lesů s výhledem do pomoravské krajiny a na buchlovské hory, netušil nikdo z nás, že spřádáme plány a hovoříme spolu naposled. Ani on sám nevěděl, že se přišel několik dní před svou smrtí rozloučit. Snad předzvěstí byla "jiná nota", která se objevila na posledních Smolenických národopisných dnech, kdy do Jožkova zpěvu se vloudila vedle jeho oblí[/]bených vysoce posazených, svěžích a rytmických horňáckých sedláckých i tklivá melodie písně z Podluží o "bolavém srdénku": "Ej, srdénko moje, cože mňa tak bolí, či sa to v něm vari, nikdá nezahojí?" - Odešel uprostřed žní...

Poznámky
1.
      Předmluva k 1. číslu Národopisných aktualit 1964; s. 1.
2.
      TOMEŠ, J.: k aktuálním problémům národopisné práce (Úvaha nad deseti ročníky Národopisných aktualit). Národopisné aktuality, 11, 1974, s. 1-31.
3.
      Srov. HOLÝ, D.: Kritika, strážnické slavnosti a národopisci. NA, 1, 1964, s. 27-41.
4.
      TOMEŠ, J.: Strážnické slavnosti a jejich místo v renesanci folklóru. In: Strážnice 1946-1965. Brno 1968, s. 15-77.
5.
      Srov. FROLEC, V. - TOMEŠ, J.: 30 let strážnických folkloristických slavností. NA, 12, 1975, s. 95.
6.
      Tato instituce vznikla v roce 1956 a její původní název byl Krajské středisko lidové kultury.
7.
      Srov. FROLEC, V.: Muzeum Iidových staveb jihovýchodní Moravy ve Strážnici, NA, 10, 1973, s. 3-12; SOUČEK, J. - MÁČEL, O.: Od myšlenky k realizaci expozice lidových zemědělských staveb ve Strážnici. NA, 11, 1974, s. 33-54.

259

IN MEMORIAM Dr. phil. JOSEF TOMEŠ
(Zusammenfassung)

      Am 3. August 1978 verstarb unerwartet Dr. phil. Josef Tomeš, erster Chefredakteur der Zeitschrift Národopisné aktuality. Er wurde am 6. Januar 1936 in Hrubá Vrbka, Bezirk Hodonín, geboren. Er studierte Ethnographie an der Jan-Evangelista-Purkyně-Universität in Brno, wo auf ihn insbesondere Professor Antonín Václavík einwirkte. Kurze Zeit war er im heimatkundlichen Museum in Veselí und in der Zentrale für künstlerisches Volkswerk in Brno tätig. Dann trat er in das Institut für Volkskunst in Strážnice ein, wo er eine volkskundliche Sek[/]tion aufbaute, die er bis zu seinem Tode leitete. Er erwarb sich Verdienste um den Aufbau des Freiluftmuseums für Bauernarchitekturen in Strážnice, beteiligte sich nachhaltig an der ethnographischen Arbeit in der Tschechoslowakei. Trotz seines vorzeitigen Todes verfasste er zahlreiche Studien, in denen er sich hauptsächlich auf die Problematik der Volksgebräuche, ihrer Genesis, der Entwicklung, der interethnischen Beziehungen und der Funktion in der, Gegenwart konzentrierte.

260

Národopisné aktuality roč. XV. - 1978, č. 4

BIBLIOGRAFIE PRACÍ PhDr. JOSEFA TOMŠE1)
      [obsah]

Sestavil DUŠAN VLACH, Ústav lidového umění, Strážnice

I. Knižní publikace, rukopisné diplomové a disertačnípráce

1. Duchová a sociální kultura na Horňácku. Rkp.diplomová práce MU v Brně, Brno 1959.
2. Společenský a rodinný život. In: Horňácko, Života kultura lidu na moravsko-slovenském pomezív oblasti Bílých Karpat. Red. V. Frolec, D. Holý,
     R. Jeřábek. Blok, Brno 1966, s. 283-359.
3. Strážnické slavnosti a jejich místo v renesancí¨folklóru. In: Strážnice 1946-1965. Národopisnéstudie. Blok, Brno 1966, s. 15-77.
4. Výroční a rodinné obyčeje na moravském Valašsku. Rkp. kandidátská disertační práce UJEPv Brně, Brno 1970.
5. Masopustní, jarní a letní obyčeje na moravském
     Valašsku. Příloha časopisu Národopisné aktuality,svazek 2. Ústav lidového umění, Strážnice 1972,180 stran.
6. Strážnice. (Spolu s JAROSLAVEM PETRŮ.) Krajskéstředisko státní památkové péče a ochrany přírody, Brno 1974, nestr. (32 stran).
7. Le masque en Tchécoslovaquie. In: Le masquedans la tradition européenne. Binche 1975, s. 283-299.
8. Lidová kultura v současném kulturním životě. Projekt jejího včlenění a využití. Pro ministerstvo kultury ČSR z pověření odboru kultury JmKNV zpracoval autorský kolektiv: BOHUSLAV BENEŠ, KAREL[/] FOJTÍK, VÁCLAV FROLEC, DUŠAN HOLÝ, RICHARDJEŘÁBEK, MIROSLAV KREJČÍ, JOSEF TOMEŠ,OLDŘICH SIROVÁTKA, JINDŘICH UHER, VÍTĚZSLAVVOLAVÝ. Red. Václav Frolec. Krajské kulturní středisko, Brno 1976, 122 stran (rotaprint).
9. Lidové obyčeje. (Příspěvek do monografie Lipova.)In: Lipov. Revoluční proměny jihomoravské vesnice. Autorský kolektiv: BEDŘICH ČEREŠŇÁK, JOSEF JANČÁŘ. III. kap. Tradice kultury a způsobuživota, s. 102-115. JZD Obránců míru v Lipově vespolupráci s Muzejním spolkem v Brně, Lipov1976.
10. Tradiční lidová kultura a občanské obřady. Krajskékulturní středisko, Brno 1976, 60 stran (rotaprint).

II. Studie
11. Masky v lidových obyčejích na Horňácku. In: sborník Slovácko 1959, r. 1, č. 4, Slovácké museum,Uherské Hradiště 1959, s. 12-22.
12. Lidová ,meteorologie na Horňácku. ČL, 49, 1962,č. 1, s. 34-37.
13. Příspěvek k problematice masek "hřebenářů" vmasopustních obyčejích na Moravě. In: sborníkSlovácko 1964, r. 6, Slovácké muzeum, UherskéHradiště 1964, s. 53-66.
14. Svatební hry a tance na Horňácku. NA, 1, 1964,č. 1, s. 10-18.
15. Na závěr k diskusím o devatenácté Strážnici. NA,2, 1965, č. 1-2, s. 38-44.

261

16. Rostliny v obyčejích a v léčitelství na Horňácku.ČL, 52, 1965, č. 4, s. 193-205.
17. Předmluva, (Spolu s VÁCLAVEM FROLCEM a DUŠANEM HOLÝM.) In: Strážnice 1946-1965. Národopisné studie. Blok, Brno 1966, s. 5-12.
18. Hlavní složky svatebního obřadu na moravskoslovenském pomezí. NVČ, 2 (35), 1967, s. 141-182.
19. Duchovní a sociální kultura v národopisné monografii. SN, 16, 1968, č. 4, s. 621-623.
20. Vánoční obyčeje na Valašsku. NA, 5, 1968, č. 3-4,s. 165-196.
21. Několik poznámek k interetnickým vztahům ve výročních obyčejích na moravsko-slovenském pomezí. Národopisné informácie, 2, 1970, č. 2, s. 27-37.
22. Folkloristické slavnosti a jejich místo v současnémkulturním dění. Taneční listy, 11, 1973, č. 4, s. 5-7.
23. Celostátní a regionální folkloristické slavností ajejich místo v současném kulturním dění, In: Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti. JmKNV - odbor kultury, Brno 1974, s. 71-79.
24. K aktuálním problémům národopisné práce. (Úvaha nad deseti ročníky Národopisných aktualit.)NA, 11, 1974, č. 1, s. 1-31.
25. Funkce tanců v lidových obyčejích. (Příspěvek keklasifikaci podle obsahové analýzy.) NA, 11, 1974,č. 4, s. 253-270.
26. Vynášení Smrti na východní Moravě a ve Slezsku.Acta Ethnologica Slavica, 1, 1974, s. 233-267.
27. Mezinárodní folkloristický festival ve Strážnici, In:Tisková příloha ke gramofonovým deskám "Živá píseň Strážnice" z nahrávek Čs. rozhlasu na festivalu ve Strážnici. Supraphon, Praha 1975, nestr. (s.4-19).
28. Národopis a občanské obřady. In: Konference Sborů pro občanské záležitosti, Krajské kulturní středisko, Brno 1975 (rotaprint), s. 51-56.
29. Poznámka k ochraně půdy jako součásti životníhoprostředí. In: Životní prostředí a tradice. Blok, Brno1975, s. 273-274.
30. Současné funkce lidových obyčejů a občanské obřady. In: životní prostředí a tradice. Blok, Brno 1975,s. 158-162.[/]
31. Současné proměny lidových obyčejů. Universitas 75,revue UJEP v Brně, 8, 1975, č. 5, s. 35-47.
32. 30 let strážnických folkloristických slavností (spolu s VÁCLAVEM FROLCEM). NA, 12, 1975, č. 2,s. 85-113.
33. Folklórní žánry v obyčejové tradici. K charakteristice výrazových prostředků lidových obyčejů a divadelních projevů. SN, 24, 1976, č. 3, s. 357-367.
34. Mezinárodní souvislosti lidových obyčejů v karpatských zemích (spolu s VÁCLAVEM FROLCEM). NA,13, 1976, č. 1, s. 1-3.
35. Obyčejové tradice v kontextu studia lidové kultury v Karpatech. NA, 13, 1976, č. 1, s. 5-16.
36. Přeměny funkcí folklórních jevů v závislosti nascénickém uvádění. In: Folklór a scéna. Zborníkpríspevkov k problematike štylizácie folklóru. Osvetový ústav, Bratislava 1976, s. 49-53.
37. Folkloristické festivaly v českých zemích. In: Lidové umění a dnešek. Blok, Brno 1977, s. 152-163.
38. Nouzová obydlí na jihovýchodní Moravě. SN, 25,1977, č. 3, s. 508-513.
39. Současný stav a perspektivy národopisných periodik v Československu. NA, 14, 1977, č. 3, s. 201206.
40. Společenská funkce lidových obřadů a obyčejů ajejí změny v životě současných generací. In: Premeny ľudových tradícií v súčasnosti 1, Československo. Veda, Bratislava 1977, s. 126-138.
41. Blatnické vinohradnictví a vinařství a jeho souvislosti s tradiční lidovou kulturou. NA, 15, 1978,č. 1, s. 23-32.
42. Problémy výzkumu obyčejové tradice na současnévesnici, In: Současná vesnice. Blok, Brno 1978,s. 79-85.

III. Články2)
43. Pořad k 15. výročí úmrtí sběratele lidových písníVladimíra Úlehly. In: Strážnice 1962. Programovýsborník 17. ročníku slavností lidového tance a zpěvu, nestr.

262

44. Výsťavy Strážnice 1962. In: Strážnice 1962. Programový sborník 17: ročníku slavností lidového tancea zpěvu, nestr.
45. Výstavy k slavnostem lidových písní a tanců veStrážnici. In: Strážnice 1963. Programový sborník18. ročníku slavností lidového tance a zpěvu, nestr.
46. Folkloristický festival ve Strážnici. In: Programový sborník 19. ročníku slavností lidových písní atanců Strážnice 1964, nestr.
47. Folklór, slavnosti lidových písní a tanců a Strážnice. Osvětová práce, 1964, č. 25, s. 448-449.
48. Problémy okolo "Moravské Hellas". NA, 1, 1964,č. 1, s. 58-60:
49. Výstavy k Strážnici 1964. In: Programový sborník19. ročníku slavností lidových písní a tanců Strážnice 1964, nestr.
50. Tradice folkloristického festivalu ve Strážnici, In:21. folkloristický festival Strážnice 1966. Programový sborník, s. 3.
51. Zabijačka. Rovnost, 21. 1. 1969, s. 6.
52. Jaro a zapomenuté obyčeje. Rovnost, 18. 3. 1969,s. 6.
53. Dřevěný oheň. Rovnost, 6. 5. 1969, s. 6.
54. 24. ročník strážnického folkloristického festivalu.In: XXIV. folkloristický festival Strážnice 1969. Programový sborník, s. 6-7.
55. Ústav lidového umění ve Strážnici. In: Folklóra scéna - Bulletin sekretariátu konferencie. Bratislava - Liptovský Mikuláš 1973, s. 22-24.
56. Strážnický folkloristický festival po třicetiletém,jubileu. In: XXXI. mezinárodní folkloristický festival Strážnice 1976. Programový sborník, s. 3-8.

IV. Zprávy, kritická hodnocení apod.
57. Konference pracovníků lidové umělecké výroby: ČL,49, 1962, č. 2, s. 95-96.
58. Od lidových tkanin k současnému odívání. ČL, 49,1962, č. 3, s. 143-144.
59. Výstava o lidovém tanci. Taneční listy, 1, 1963,č. 5, s. 68-69.[/]
60. Rukopisná sbírka horňáckých písní v Hodoníně. In: sborník Slovácko 1962-1963, r. 4-5, Slovácké muzeum, Uherské Hradiště 1964, s. 150.
61. Stálá expozice lidových hudebních nástrojů. ČSSRve Strážnici, In: sborník Slovácko 1962-1963, r.4-5, Slovácké muzeum, Uherské Hradiště 1964,s. 151-152.
62. Frolec, Václav: Razvoj narodne arhitekture u jugoistočnej Moravskoj (Vývoj lidového stavitelství najihovýchodní Moravě). - Narodno stvaralaštvoFolklor 1964, sv. 11. In: sborník Slovácko 1964,r. 6, Slovácké muzeum, Uherské Hradiště 1964,s. 157.
63. Dožínková slavnost v Kuželově na Horňácku. NA,2, 1965, č. 1-2, s. 102.
64. Etnografický výzkum na Valašskokloboucku. NA,2, 1965, č. 3-4, s. 47-48.
65. Dolňácké slavnosti v Hluku: NA, 2, 1965, č. 3-4,s. 54.
66. Lidové slavnosti v díle Joži Uprky: NA, 3, 1966,č. 1, s. 50.
67. Slovanská etnografie a dílo Lubora Niederla, Liblice 1965. NA, 3, 1966, č. 1, s. 53-54.
68. Národopisné pořady v lednu a únoru 1966. NA, 3,1966, č. 1, s. 67-68.
69. Folklór na obrazovkách (březen a květen). NA, 3,1966, č. 2, s. 60-62.
70. Seminář o folklóru v Jihomoravském kraji. NA, 3,1966, č. 2, s. 63.
71. Chodské slavnosti v Domažlicích. NA, 3, 1966, č.3-4, s. 72-73.
72. Národopisný výzkum strážnického Dolňácka. NA, 4, 1967, č. 2, s. 54.
73. Slovácko. Turistický průvodce ČSSR 33. NA, 5, 1968, č. 2, s. 140.
74. Zpravodaj. Mezinárodní komise pro studium lidovékultury v Karpatech, subkomise pro studium sídela lidového stavitelství. NA, 5, 1968, č. 2, s. 145-146.
75. Čtvrtletní ohlédnutí za folklórem v televizi, NA, 5,1968, č. 2, s. 156-157.
76. Dolňácké: slavnosti v Hluku a Jízda králů ve Vlčnově. NA, 5, 1968, č. 3-4, s. 261-262.

263

77. Pedagog a historik Jan Skácel - sedmdesátiletý.In: Od Hradské cesty, Žarošice, 1968-1969, s. 108109.
78. Jan Skácel sedmdesátiletý. Slovácko, 5. 2. 1969.
79. Jan Skácel sedmdesátiletý. NA, 6, 1969, č. 1, s. 5859.
80. Sborník k 70. výročí gymnasia v Kyjově. NA, 6,1969, č. 1, s. 66-67.
81. Národopisné slavnosti Slezska. NA, 6, 1969, č. 3-4,s. 253.
82. Výroční konference Národopisné společnosti československé, NA, 7, 1970, č. 3-4, s. 256-257.
83. Horňácké odpoledne ve Velké nad Veličkou. NA,7, 1970, č. 3-4, s. 269-270.
84. Karel Jaromír Erben: České pohádky. NA, 8, 1971,č. 3, s. 279.
85. Národopisný výzkum města Strážnice. NA, 8, 1971,č. 3, s. 299.
86. Rožnovské slavnosti 1971. NA; 8, 1971, č. 4, s. 428430.
87. 18. národopisné slavnosti v Tvrdonicích. NA, 8, 1971, č. 4, s. 431.
88. Národopisné programy v Hroznové Lhotě. NA, 8,1971, č. 4, s. 431-433.
89. Znova Alšův Špalíček. Lidová demokracie, 17. 1.1972.
90. Padesátiletý primáš a folklorista. Rovnost, 10. 3.1972.
91. Padesátiny Slávka Volavého. Malovaný kraj, 8, 1972,č. 2, s. 18-19.
92. Belgický zájezd strážnického "Danaje". Rovnost,1. 6. 1972.
93. Tisíc kraslic z ČSR v Gottwaldově. NA, 9, 1972,č. 3, s. 234-235.
94. Mezinárodní folkloristický festival v Marchienneau-Pont v Belgii, NA, 9, 1972, č. 4, s. 316-317.
95. Rožnovské dny valašských písní a tanců. NA, 9,1972, č. 4, s. 323-325.
96. Premeny ľudových tradícií v ČSSR. NA, 10, 1973,č. 1, s. 66-68.[/]
97. Zasedání Československé sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v karpatské oblasti,NA, 10, 1973, č. 2, s. 159-160.
98. Specifičnost využití filmové techniky v etnografii,NA, 10, 1973, č. 2, s. 160-161.
99. Folklór a scéna. NA, 10, 1973, č. 4, s. 311-312.
100. Jubilejní XX. folklórní festival Východná. NA, 10,1973, č. 4, s. 318-323.
101. Národopisné slavnosti "Dolní Lomná 1973". NA, 1.0,1973, č. 4, s. 323-325.
102. Okresní folklórní slavnosti - Mníchova Lehota.NA, 10, 1973, č. 4, s. 325-328.
103. Národní festival souborů lidových písní a tanců Kroměříž 1973. NA, 11, 1974, č. 1, s. 76-78.
104. PhDr. Adam Pranda padesátiletý. NA, 11, 1974, č. 2,s. 121-123.
105. XIX. Kopaničářské slavnosti bratrství Čechů a Slováků ve Starém Hrozenkově. NA, 11, 1974, č. 3,s. 244-246.
106. 3. Hanácké slavnosti v Kroměříži. NA, 11, 1974,č. 3, s. 246-247.
107. II. československý festival folklórních souborů. NA,12, 1975, č. 1, s. 63-66.
108. 9. Dolňácké slavnosti písní a tanců v Hluku. NA,12, 1975, č. 3, s. 221-223.
109. 3. folklórne slávnosti Trenčianska. NA, 12; 1975,č. 3, s. 223-226.
110. 10. folklórne slávnosti pod Poľanou - Detva 75.NA, 12, 1975, č. 4, s. 308-310.
111. 4. mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích.NA, 12, 1975, č. 4, s. 310-313.
112. Národopisné slavnosti "Dolní Lomná 1975". NA, 12,1975, č. 4, s. 313-315.
113. Podluží v písni a tanci - Tvrdonice 1975. NA, 12,1975, č. 4, s. 315-317.
114. Masky, démoni a šaškové na šumavském Podlesí.NA, 12, 1975, č. 4, s. 325-327.
115. XXIII. Folklórny festival Východná 1976. NA, 13,1976, č. 4, s. 319-324.
116. Západoslovenské folklórne slávnosti - Myjava 1976.NA, 13, 1976, č. 4, s. 324-327.

264

117. Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou v roce1976. NA, 14, 1977, č. 1, s. 68-70.
118. Mezinárodní folklórní festival v anglickém Billinghamu. NA, 14, 1977, č. 3, s. 234-237.
119. Národopisné slavnosti "Dolní Lomná 1977". NA, 14,1977, č. 4, s. 319-324.
120. Odešel primáš J. Kubík. Slovácko, 1. 3. 1978, s. 4.
121. Horňácký primáš Jožka Kubík (1907-1978). NA,15, 1978, č. 3, s. 225-228.

V. Recenze
122. Semja i semejnyj byt kolchoznikov Pribaltiki. ČL,50, 1963, č. 5, s. 305-307.
123. Václav Frolec: Lidový oděv v Nové Lhotě na Horňácku od 18. století, Československá etnografie X 1962. In: Zprávy Oblastního muzea jihovýchodníMoravy v Gottwaldově, 1963, č. 3-4, s. 100-101.
124. R. Jeřábek, V. Frolec, D. Holý: Podluží - knihao lidovém umění (Podluží - ein Buch von derVolkskunst). Demos, 1964, sešit 1, s. 23-24.
125. Zdenka Jelínková: Ostatkový tanec "konopice"v Nové Lhotě na Horňácku, Československá etnografie X - 1962. (Rec. spolu s DUŠANEM HOLÝM.)In: sborník Slovácko 1962-1963, r. 4-5, Slováckémuzeum, Uherské Hradiště 1964, s. 155-157.
126. Ota Fric: Vývoj hudební kultury na jihovýchodníMoravě. NA, 2, 1965, č. 1-2, s. 77-78.
127. Karol Plicka: Zlatá brána. Slovenské deti vo svojich tradičných. hrách. NA, 2, 1965, č, 1-2, s. 84.
128. Narodno stvaralaštvo - Folklor 1964. NA, 2, 1965,č. 3-4, s. 38-39.
129. Narodno stvaralaštvo - Folklor, Bělehrad 13-14,1965. NA, 3, 1966, č. 1, s. 45-46.
130. Narodna umjetnost, 3, Zagreb 1964-1965. NA, 3,1966, č. 1, s. 46.
131. Tanečním souborům, 1-2, Praha 1965. NA, 3, 1966,č. 1, s. 46-47.
132. Narodna tvorčisť ta etnografija, 1-6, Kijev 1965.NA, 3, 1966, č. 2, s. 43-44.
133. Acta ethnographica Academiae scientiarum Hungaricae, XIV, Budapest 1965. NA, 3, 1966, č. 2, s. 4748.[/]
134. Slovácko 1965, národopisný sborník pro moravskoslovenské pomezí. NA, 3, 1966, č. 3-4, s. 40-41.
135. Václav Frolec: Vinohradnické stavby na Slovácku.NA, 3, 1966, č. 3-4, s. 41-42.
136. Ján Mjartan: Ľudové rybárstvo na československomPomoraví. NA, 4, 1967, č. 1, s. 39-40.
137. J. Olejník: Etnografické pamiatky oblasti VysokýchTatier. Národopisné aktuality 1966. In: Demos, r. 8,1967, s. 36.
138. Václav Pletka - Vladimír Karbusický: Písně lidupražského. NA, 4, 1967, č. 1, s. 43-44.
139. Od Hradské cesty, ročník 1965-1966. NA, 4, 1967,č. 2, s. 38.
140. Vratislav Bělík: Horácká chasa. Zvykoslovné podání a obrázky z Třebíčska, Náměšťska, Mor. Krumlovska, Mor. Budějovicka a Znojemska. I. část 1965,II. část 1966. In: NA, 4, 1967, č. 3-4, s. 50.
141. Bohumír Četyna: Radhošť v minulosti a přítomnosti.Kulturně historický přehled. NA, 4, 1967, č. 3-4,s. 50-51.
142. Národní zpěvník, uspořádal Jaromír Gelnar; Pokladlidových písní, uspořádal Oldřich Flosman. NA, 5,1968, č. 1, s. 52.
143. Jan Kopecký: Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista. NA, 5,1968, č. 1, s. 55-56.
144. Lidové vánoční hry na jevišti. NA, 5, 1968, č. 1,s. 75-76.
145. Erich Herold: Ritualmasken Afrikas aus den Sammlungen des Náprstek-Museums in Prag. NA, 5,1968, č. 2, s. 132.
146. František Zýbal: Slovácké povídky a humoresky.NA, 5, 1968, č. 2, s. 138.
147. Jan Miroslav Krist: Živá tradice lidových zvyků naUherskohradišťsku. NA, 5, 1968, č. 2, s. 138-139.
148. Zdenka Jelínková: Lidové tance z Rusavy. NA, 5,1968, č. 3-4, s. 237.
149. Ján Podolák: Pastierstvo v oblastí Vysokých Tatier.NA, 6, 1969, č. 1, s. 60-61.
150. Dějiny českého divadla I. NA, 6, 1969, č. 3-4,s. 219-220.

265

151. Karel Jaromír Erben: Mateří doušky. NA, 7, 1970,č. 1, s. 59-60.
152. Bohumír Četyna: Besedy na staré valše. NA, 7,1970, č. 1, s. 60.
153. M, P. Zvancev: Nižegorodskaja rezba. NA, 7, 1970,č. 2, s. 139-140.
154. O. Demo - O. Hrabalová: Žatevné a dožinkové piesne. NA, 7, 1970, č. 2, s. 141-142.
155. Theo Gantner: Der Festumzug. Ein volkskundlicherBeitrag zum Festwesen des 19. Jahrhunderts in derSchweiz. NA, 7, 1970, č. 3-4, s. 241-242.
156. Horehronie, kultúra a spôsob života ľudu, díl 1.,Ľudové zamestnania. NA, 7, 1970, č. 3-4, s. 245248.
157. Viera Urbancová: Počiatky slovenskej etnografie.NA, 7, 1970, č. 3-4, s. 248-250.
158. Od Hradské cesty. Prameny k dějinám a současnosti Žarošic a okolí, ročník 1968-1969. NA, 7,1970, č. 3-4, s. 253-254.
159. Slavistika - Národopis. NVČ, v - VI - 2, 19701971, s. 317-319.
160. Matěj Červenka - Jan Blahoslav: Česká přísloví.NA, 8, 1971, č. 1, s. 65.
161. Płyniesz Olzo... Zarys kultury duchowe ludu cieszyńskiego. NA, 8, 1971, č. 2, s. 175.
162. František Vančík: Kalendářní obyčeje z jihočeského Soběnova. NA, 8, 1971, č. 2, s. 176-177.
163. Sribna rosa. Z repertuaru narodnoje spivačky AnciJabur iz Staščina. NA, 8, 1971, č. 2, s. 177-178.
164. Russkije narodnyje skazki. NA, 8, 1971, č. 2, s. 178.
165. Staří slezští kazatelé. NA, 8, 1971, č. 2, s. 181.
166. Erich Herold: Africké masky. NA, 8, 1971, č. 3,s. 276-277.
167. Klenoty lidové lyriky. Rovnost, 25. 11. 1971.
168. Kratochvilné čtení ze starodávných kronik a historií. NA, 8, 1971, č. 4, s. 384.
169. Nový televizní seriál "Veselá je dědina". NA, 8,1971, č. 4, s. 414.
170. Josef Jančář: Hluk - nejmladší město Slovácka. NA,9, 1972, č. 1, s. 54-55.
171. Mikoláš Aleš: Špalíček národních písní a říkadel.NA, 9, 1972, č. 1, s. 58.[/]
172. Malované kvítí. Vonička z české lidové poezie. NA;9, 1972, č. 1, s. 58-59.
173. Bohuslav Beneš: Světská kramářská píseň. Příspěvek k poetice pololidové poezie. NA, 9, 1972, č. 2,s. 129-131.
174. Ettore Biocca: Sama mezi Indiány. NA, 10, 1973,č. 1, s. 52-53.
175. Rudolf Bednárik: Cintoríny na Slovensku. NA, 10,1973, č. 1, s. 54-55.
176. František Bonuš: Český salonní tanec Beseda, jehohistorie a tvůrci. NA, 10, 1973, č. 1, s. 56-57.
177. Ľudová kultúra v Karpatoch. Ethnographica Carpatica. NA, 10, 1973, č. 2, s. 142-144.
178. Pavol Michalides: Ľudové hračky na Slovensku. NA,10, 1973, č. 3, s. 217-219.
179. Jaroslav Štika: Etnografický region Moravské Valašsko, vznik a vývoj. NA, 11, 1974, č. 1, s. 61-63.
180. Jaromír Bělič: Nástin české dialektologie. NA, 11,1974, č. 1, s. 63-64.
181. Zlatá listina. Lidové povídky o Vladimíru IljičiLeninovi. NA, 11, 1974, č. 2, s. 129-130.
182. Ethnologia slavica 4, 1972. NA, 11, 1974, č. 2,s. 134-135.
183. Gemer. Národopisné štúdie 1. NA, 11, 1974, č. 2,s. 136-137.
184. Kalendarnyje obyčai i obrjady v stranach zarubežnoj Evropy XIX - načalo XX v. Zimnije prazdniki.NA, 11, 1974, č. 3, s. 218-220.
185. Jaroslav Orel: O kraslicích. NA, 11, 1974, č. 4, s.299-301.
186. Václav Frolec: Lidová architektura na Moravě a veSlezsku. NA, 12, 1975, č. 1, s. 41-43.
187. Václav Frolec: Tradiční vinařství na Moravě. NA,12, 1975, č. 1, s. 43-44.
188. Ethnologia slavica 5, 1973. NA, 12, 1975, č. 2, s.142-143.
189. Repertoárový zborník pôvodných a štylizovanýchľudových tancov. NA, 12, 1975, č. 2, s. 147-148.
190. Horehronie, kultúra a spôsob života ľudu, díl 2.NA, 12, 1975, č. 3, s. 215-217.

266

191. N. N. Gracianskaja: Etnografičeskije gruppy Moravii. K istorii etničeskogo razvitija. NA, 13, 1976,č. 1, s. 56-57.
192. Spevy a hudba spod Poľany. NA, 13, 1976, č. 1,s. 67-68.
193. Folklórny festival Východná - Výber zo súťaže1974. NA, 13, 1976, č. 1, s. 68-69.
194. Joanna i Ryszard Tomiccy: Drzewo życia. Ludowawizja świata i człowieka. NA, 13, 1976, č. 2, s. 141.
195. Jindřich Šimon Baar: Chodské písně a pohádky.NA, 13, 1976, č. 3, s. 235-236.
196. Lidové písně z Podluží, NA, 13, 1976, č. 3, s. 236238.
197. Ludmila Mátlová - Uhrová: Ukolébavky, houpačkya hry s batolaty na Hané. NA, 13, 1976, č. 3, s. 238.
198. Gemer. Národopisné štúdie 2. NA, 13, 1976, č. 4,s. 312-313.
199. Slovenské ľudové tance. NA, 14, 1977, č. 2, s. 138139.
200. Piesne a tance z Očovej. NA, 14, 1977, č. 2, s. 139140.
201. Karel Dvořák: Nejstarší české pohádky. NA, 14,1977, č. 3, s. 218-219.
202. Německé lidové pohádky, NA, 14, 1977, č. 3, s. 219221.
203. Kalendarnyje obyčai i obrjady v stranach zarubežnoj Evropy. Vesennie prazdniki, NA, 14, 1977, č. 4,s. 288-291.
204. James George Frazer: Zlatá ratolest. NA, 15, 1978,č. 1, s. 44-45.
205. Jaroslav Vlach: Ochotnické divadlo, hudba a zpěvv Žarošicích 1747-1970. NA, 15, 1978, č. 1, s. 49-50.
206. Ethnologia Slavica, VII, 1975. NA, 15, 1978, č. 1,s. 50-52.
207. Irena Pišútová: Súčasná ľudová plastika na Slovensku. NA, 15, 1978, č. 2, s. 123-124.
208. Štefan Tkáč - Karol Kállay: ...len kameň a drevo(Slovenské ľudové náhrobníky). NA, 15, 1978, č. 2,s. 124-125.[/]
209. Ukolébavky z Moravy: Vítaj mezi náma. Lidové ukolébavky ze Slovácka. Vítej mezi námi. Lidovéukolébavky z Brněnska. NA, 15, 1978, č. 3, s. 239241.

VI. Scénáře rozhlasových pořadů
210. K padesátinám Jožky Kubíka. Čs, rozhlas Brno,1957.
211. O nejstarším zpěvákovi z Horňácka (k 70. narozeninám Martina Hrbáče z Hrubé Vrbky). Čs. rozhlasBrno, 1957.
212. Máje na východní Moravě a ve Slezsku. (Malá rozhlasová encyklopedie krajových zvyků a obyčejů.)Čs. rozhlas Ostrava, 1973.
213. Masopustní obyčeje ve Slezsku. (Malá rozhlasováencyklopedie krajových zvyků a obyčejů.) Čs. rozhlas Ostrava, 1973.

VII. Folklórní pořady3)
214. Strážnické nokturno 1964. Pořad věnovaný 20. výročí SNP. Strážnice 1964 (scénář a vedení pořadu).
215. Na Slovácku. Pořad vesnických skupin ze Slovácka. Strážnice 1965 (spolupráce spolu s VÁCLAVEMFROLCEM a JOSEFEM JANČÁŘEM).4)
216. Setkání na Slovácku. Program při Krajské zeměděiské výstavě. Strážnice - stad. Zahrada 5. 9. 1965(autorství a režie pořadu).
217. Rok na vsi. Rodinné obyčeje českého a slovenskéholidu. Strážnice 1966 (autorství průvodního slovaspolu se ZDENKOU JELÍNKOVOU a VLADISLAVEMSTANOVSKÝM).5)
218. Na slovácké dědině. Pořad lidových obyčejů, písnía tanců v podání národopisných skupin ze Slovácka. Strážnice 1967 (autorství a režie pořadu).
219. Živá voda. Program nositeľov folklórnych tradíciízo Slovenska a východnej Moravy. Strážnice 1967(odborná spolupráce).6)
220. Živá voda. Program nositeľov folklórnych tradíciízo Slovenska a Slovácka. Strážnice 1968 (odbornáspolupráce).7)

267

221. Už jdou ženci z pole. Pořad předžatevního, žatevního a dožínkového folklóru. Národní dožínky veStrážnici, 6.-7. 9. 1969 (scénář a režie).
222. Zahrajte nám, hudci ..., setkání s vítězi dřívějšíchstrážnických soutěží v lidovém zpěvu, hudbě a tanci. Strážnice 1970 (scénář a režie).
223. Horňácký večer. Pořad lidových hudeb, zpěvákůa tanečníků z Horňácka. Strážnice 1971 (scénářa režie).
224. Koření nejvzácnější. Pořad o humoru v lidovémzpěvu a tanci. Strážnice 1972 (spolupráce spolus DUŠANEM VLACHEM).8)
225. Súnečko sa níží, k večeru sa blíží..., večerní program Horňáckých slavností, Velká nad Veličkou1972 (scénář a režie).
226. Masopust držíme. Masopustní obyčeje českého aslovenského lidu. Strážnice 1973 (scénář a režie).
227. Program k 30. výročí muziky Slávka Volavého. SZKROH "Strážničan", Strážnice, 1973 (příprava pořadu spolu s VÍTĚZSLAVEM VOLAVÝM).
228. Nové léto, vítej nám. Zvykoslovné obrázky z moravsko-slovenského pomezí. Pořad věnovaný 25. výročí PO SSM. Strážnice 1974 (scénář a režie).
229. Strážničané Strážničanům. Vystoupení strážnickýchsouborů k 30. výročí osvobození ČSSR. SZK ROH"Strážničan", Strážnice 13. 4. 1975 (příprava pořaduspolu s VÍTĚZSLAVEM VOLAVÝM).
230. Živá píseň. České a slovenské soubory i skupinyk 30. výročí festivalu. Strážnice 1975 (autorstvía režie).
231. Dotýkání krásy. Pořad autentického folklóru s přehlídkou českých a slovenských krojů. Strážnice1976 (odborná spolupráce spolu s O. DANGLOVOU,J. KRÁLOVOU, Z. KYSELOU, J. LANGHAMMEROVOU,A. MLÝNKOVOU a J. OLEJNÍKEM).9)
232. Ešče si zazpívám na strážnickém poli. Koncert k devadesátinám zpěvačky Marie Procházkové ze Strážnice. SZK ROH "Strážničan", Strážnice 4. 12. 1976(příprava pořadu).[/]
233. Lidová píseň bojující. Výchovný koncert na počestXV. sjezdu KSČ. Strážnice aj., 1976 (příprava pořadu spolu s VÍTĚZSLAVEM VOLAVÝM).
234. Hudci, milí hudci ..., slavnostní vystoupení k 10.výročí cimbálové muziky ZK ROH Železáren veVeselí nad Moravou s primášem Martinem Hrbáčem. ZK ROH Železáren, Veselí nad Moravou26. 3. 1977 (příprava pořadu a průvodní slovo).

VIII. Gramofonové desky
235. Muzika Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky. Snímky ze14. 2. 1973 připravili PhDr. Jaromír Gelnar, CSc.,a PhDr. Josef Tomeš, CSc. Pro Ústav lidového umění ve Strážnici vydal Supraphon, Praha 1973.
236. Lidové balady ze Strážnice, zpívá Marie Procházková. Snímky z 2. a 19. 4. 1974 připravili PhDr. JosefTomeš, CSc., a PhDr. Vítězslav Volavý. Pro Ústavlidového umění ve Strážnici vydal Supraphon, Praha 1974.
237. Gajdošská muzika na Horňácku, na gajdy hraje azpívá Josef Tomeš. Snímky z ledna 1975 připraviliPhDr. Josef Tomeš, CSc., a PhDr. Vítězslav Volavý.Pro Ústav lidového umění ve Strážnici vydal Supraphon, Praha 1975.
238. Ňorkova muzika z Hrubé Vrbky, k 85. narozeninámprimáše Jana Ňorka. Z nahrávek Čs. rozhlasu v Brněz 13. 3. 1957 připravil PhDr. Josef Tomeš, CSc. ProÚstav lidového umění ve Strážnici vydal Supraphon, Praha 1978.
Seznam použitých zkratek:
ČL - Český lid
MU - Masarykova universita
NA - Národopisné aktuality
NVČ - Národopisný věstník československý
SN - Slovenský národopis
UJEP - Universita Jana Evangelisty Purkyně

268

Poznámky
1.
      Bibliografie je sestavena v osmi jednotlivých částech především chronologicky a pak teprve abecedně. Tituly jsou číslovány průběžně.
2.
      Programové sborníky 17., 18., 19. a 21. ročníku strážnických folkloristických slavností vydalo Krajské středisko lidového umění ve Strážnici, programové sborníky folkloristických festivalů Strážnice 1969 a 1976 vydal Ústav lidového umění ve Strážnici.
3.
      V této části jde převážně o pořady realizované v programu jednotlivých ročníků strážnického folkloristického festivalu. (Viz programové sborníky festivalů[/] ve Strážnici.) Např. 230. Živá píseň.... Strážnice 1975 = pořad 30. ročníku Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici.
4.
      Autor pořadu DUŠAN HOLÝ.
5.
      Autorka pořadu ZDENKA JELÍNKOVÁ.
6.
      Autoři pořadu: STANISLAV DÚŽEK, LADISLAV LENG (†), SVETOZÁR ŠVEHLÁK.
7.
      Taktéž.
8.
      Autor pořadu VÍTĚZSLAV VOLAVÝ.
9.
      Autor a režisér pořadu PETR NOVÁK.

269

Josef Tomeš na festivalu v Krakovanech 1972. Foto T. Szabó.

270

Národopisné aktuality roč. XV. - 1978, č. 4

JANÁČKOVO POJETÍ LIDOVÉ PÍSNĚ A HUDBY
(z hudebněvědného kolokvia "Leoš Janáček a dnešek") [obsah]


      DUŠAN HOLÝ, Filozofická fakulta Univerzity J. Ev. Purkyně, Brno
      Jeden dvacetiminutový příspěvek věnovaný Janáčkovu pojetí lidové písně a hudby mohl by někomu připadat mezi množstvím referátů na čtyřdenním janáčkovském kolokviu1) jako nepostačující vzhledem k významu této oblasti Janáčkova teoretického díla, kdyby se tato tematika nepromítala také do jiných příspěvků a kdyby jí nebyla už v minulosti věnována pozornost. Janáčkovy hudebně folkloristické studie2) shromáždil a vydal s analytickým hodnotícím úvodem Jiří Vysloužil v roce 1955.3) v tomto příspěvku se pokusím podívat na Janáčkovo pojetí lidové písně a hudby ještě z poněkud jiných zorných úhlů; ovšem od některých známých fakt, pochopitelně, odhlédnout nelze.

      Vysloužilem vydaný soubor Janáčkových dokumentů a studií o lidové písni a hudbě je, jak známo, uspořádán tematicky. Kromě deseti črt, zlomků a nejrůznějších poznámek publikovaných zde většinou poprvé, zahrnuje 51 ucele[/]ných prací, z nichž více než třetina nebyla do té doby nikde otištěna. V rámci těchto 51 prací najdeme velmi svědomitě vypracované studie, ale také jen heslovité sylaby veřejných přednášek, dále recenze, fejetony apod.4) Soubor je doplněn výběrem Janáčkových hudebních záznamů, přičemž byla dána přednost jeho průkopnickým záznamům instrumentální hudby a metodicky podnětným transkripcím. K vyčerpávajícímu přehledu jeho sběratelské činnosti je připojen kartogram lokalit, z nichž pocházejí interpreti, podle kterých Janáček písně a hudbu zapisoval.5) Zastoupena je tu zejména východní Morava; z toho více než její jižní zóna (tj. Slovácko a Valašsko) zóna severní (tzn. rodný kraj Janáčkův - Lašsko a jižní Těšínsko). Kromě východní Moravy zasahuje pak jeho sběratelský zájem do oblasti Brněnska a Hané, jen výjimečně západním směrem od Brna, a pak poměrně hojně na západní Slovensko.6)
      Zde všude studoval Janáček lidovou píseň a hudbu živou a jen tuto zejména od devade

271

sátých let považoval - a řekněme hned, že naprosto správně - za jediný materiál pravého vědeckého. zkoumání. "Na scestí přijde, kdož při bádání o hudební stránce lidových písní držeti se bude toliko notace jejich",7) napsal už v roce 1892. "Vždyť právě rytmická úprava dodává teprve pravého rázu a významu esthetického každému tónu." (v podobné souvislosti varovali před notami mnohem později někteří etnomuzikologové moderní doby.8)
      Vedle prvních doteků s písní v rodném kraji - jak sám napsal, žil v písni od malička -, vedle vlivu Pavla Křížkovského a dalších hrálo v jeho pojetí lidové písně veledůležitou roli studium folkloristické literatury, zejména sbírek lidových písní, nejprve samozřejmě moravských. Kritická recenze prvních dílů Kubovy monumentální antologie Slovanstvo ve svých zpěvech (vlastně první Janáčkova hudebně folkloristická práce9) byla mu pak bezděčným impulzem k tomu, že obzor svého zájmu rozšířil na lidovou píseň ruskou a ukrajinskou a s jistou rezervou můžeme říci - na slovanskou lidovou píseň vůbec.10) Dobře známý je zejména jeho romanticky "herderovsky" znějící výrok z roku 1890, že skladbu budoucnosti opanuje slovanská píseň.11)
      Sledujeme-li Janáčkovy odborné studie o lidové písni a hudbě na pozadí periodizace jeho skladatelského díla, dojdeme k zajímavým a dosud nedostatečně zdůrazněným zjištěním. V prvním období od roku 1883 do roku 1894, které je v jeho tvorbě typické tzv. ohlasovou tvorbou a skladbami, v nichž se snaží využít autentického hudebního folklóru, napsal nej[/]méně folkloristicky zaměřených článků (pouze 14), kdežto v obdobích svého uměleckého rozmachu, tj. od roku 1895 do roku 1918, 18 prací, a od roku 1919 do roku 1928, tedy ve vrcholné fázi své skladatelské tvorby, dokonce za mnohem kratší období napsal 19 prací o lidové písni a lidové hudbě. Pravda, bylo by příliš mechanické měřit jeho zájem o hudebně folkloristickou problematiku v časově nestejných periodách jenom počtem titulů, navzájem nesrovnatelných jak rozsahem, tak kvalitou. Ale k závěru o stoupající křivce jeho studia lidové písně přijdeme i když přihlédneme k rozsahu těchto prací a jejich myšlenkovému jádru a k nosnosti vyslovených soudů. Právě v druhém a třetím období vycházejí totiž jeho nejrozsáhlejší a nejpozoruhodnější studie z této oblasti. A navíc od roku 1905 do roku 1928, tedy v posledních třiadvaceti letech života, musíme k jeho odborné činnosti na poli hudební folkloristiky připočíst ještě předsednictví v brněnském Pracovním výboru pro lidovou píseň (v bývalém Rakousku) a později od roku 1919 ve Státním ústavu pro lidovou píseň; pod jeho vedením se mohly tyto instituce pyšnit vynikajícími sběratelskými výsledky. Rovněž styk s živou písní Janáček nepřerušil až do své smrti, Tyto kontakty udržoval návštěvami rodného kraje, Luhačovic apod. Výrazným dokladem zájmu o živou lidovou hudbu je skutečnost, že na frankfurtský hudební festival v roce 1927 přivezl muziku Samka Dudíka z Myjavy.12) (Jen na okraj zde poznamenávám, že by bylo velmi poučné sledovat, jak promítl některé charakteristické rysy

272

této hudby do svého smyčcového kvartetu Listy důvěrné z počátku roku 1928.)
      Když se tedy vrátíme k započaté úvaze o vztahu Janáčkovy skladatelské práce ke studiu lidové písně a hudby, můžeme uzavřít, že čím podrobněji se lidovou písní zabývá, tím více z jeho tvorby mizí otrocká závislost na folklórním materiálu, vztah je složitější a zakódovanější, ale nikdy se neztrácí úplně. A není náhodou, ze právě v posledním období, ve dvacátých letech, sahá progresívně při studiu lidové písně k měřícím metodám. Na tehdejším ministerstvu školství a národní osvěty vyžádal si 3000 k na pořízení Hippova chronoskopu, aby pomocí této laboratorní pomůcky, na svou dobu moderní, objektivně měřil rytmus. Tato metoda uplatněná na fonografických záznamech (fonografu začal jinak používat od roku 1910) 13) přinesla jedny z jeho nejhodnotnějších studií.14) Snahy o přesnost transkripce lidových hudebních projevů vrcholí poslední větou úvodu ke sbírce Moravské písně milostné, která byla Janáčkovou poslední prací o lidové písni a vyšla až posmrtně. (Je datována 14. června 1928 - tedy dva měsíce před smrtí.) "Pro vědecké účely o lidové písni bylo by třeba měření až do tenkosti 11000 minuty."15) Měrné postupy navrhl v témže období také k určování tóniny.16)
      Janáček znal dobře proměnlivost folklórních útvarů, takže lidovou píseň a hudbu nikdy nechápal jako nějaká statická fakta. Proto věnoval tak značnou pozornost interpretům, psychologii lidového skladatele a prostředí, v němž[/] se píseň a hudba realizuje. Jinými slovy, měl blízko k tomu, aby se ptal, jak píseň a hudba fungují v tradici, jaký vztah mají k ostatním článkům kultury, a aniž by cokoli - na rozdíl od svého velkého spolupracovníka Františka Bartoše - romanticky idealizoval, hledal též odpovědi na otázky, jaký význam zde tyto jevy mají. Anticipoval tak v jistém smyslu ekologické postupy moderní folkloristiky. janáček si jako předseda Státního ústavu pro lidovou píseň jedinečně uvědomoval, a to hned od počátku, že nestačí jen sbírat, a poučeně sbírat, ani jen podrobovat píseň analytickému laboratornímu výzkumu, nýbrž že s výsledky těchto sběrů a výzkumů je třeba plynule seznamovat veřejnost; že písně v archívu, to je něco, jako napsaná a nerealizovaná opera. Není proto divu, že po více než deseti letech marných snah o vydání sbírky Moravské písně milostné 17) si při koncipování další práce brněnského Státního ústavu pro lidovou píseň v roce 1927 poznamenal: "Od r. 19061927 nasbíráno na 40.000 písní. Co se teď sejde, jsou už jen varianty. K tisku se připravuje, co nasbíráno do r. 1912. Omezit výdaje na sbírání a věnovat přebytek na tisk..."18) z toho však rozhodně neplyne: Nesbírat! je to jen hledání cesty ze slepé uličky dané nedostatkem dotací19) a zejména hledání cesty, jak zpřístupnit nové sběry široké veřejnosti a tak docenit onu velkou a namáhavou práci. Jasné to plyne i z dedikace sbírky Moravské písně milostné: ,,Sběratelům, kteří pracovali s láskou a v naději, ale vydání se nedočkali". Bohužel, nakonec se ho nedočkal ani Janáček sám.

273

      Janáček věděl, že nestačí čekat s rukama v klíně, až přijde nadšený naklad tel, a že nejsou namístě argumenty jeho kolegů ze Státního ústavu pro lidovou píseň v Praze: "My nejsme tu pro obchod." - Dochovaly se z těchto jednání poznámky, které znamenitě vystihují situaci i Janáčkovu neohroženou povahu: "Já své myšlenky; rozvášněn. Nejedlý se usmíval. Jakubec - stará plachta. Horák se do mne vpil."20)
      Moravské písně milostné vyšly až v třicátých letech zásluhou Vladimíra Helferta a Karla Vetterla.21) Jestliže se u této sbírky na chvíli zastavujeme, je to proto, že v naší ediční praxi má značný význam. I když můžeme mít různé výhrady k jejímu uspořádání, nelze v ní přehlédnout nové a inspirující prvky; zejména odkazy na množství variant a komentáře k jednotlivým písním.
      Závěrem: Janáček studoval lidovou píseň s proměňujícím se, ale nikdy nemizejícím záměrem využít jejích hodnot ve své skladatelské práci. Chápal se jí tedy především s cíli uměleckými a nikoli vědeckými. Dávno jsou však zapomenuta hrubá podcenění vědecké povahy jeho hudebně folkloristických studií.22) Jeho vklad pro poznání naší lidové písně a hudby je základní; vedle Otakara Hostinského a Ludvíka Kuby tvoří Janáček jeden z hlavních pilířů české hudební folkloristiky. Poodhalil neznámý svět moravské lidové písně a hudby, zdůrazniv originální způsoby melodického, tonálního, harmonického i metrickorytmického myšlení, které v zásadě negovaly - vyjádřeno[/] jeho vlastními slovy - "hranatou" klasickou diatoniku a "tvrdé nehybné vzorce" pravidelných klasických hudebních forem.23)
      Nelitujme toho, co v Janáčkových pracích o lidové písni a lidové hudbě není, jako například historicko srovnávací metoda, o níž byI jinak informován zejména z recenzování některých prací Otakara Hostinského; to opět jen dokládá, že se na tento předmět svého zájmu díval vysloveně očima skladatele. Opusťme jednou provždy některé překonané Janáčkovy domněnky a teorie, byť si na nich zakládal a byť se k nim i mnohokrát vracel. Je to třeba teorie tří různých slohů lidové písně (bohatýrský, tematický a kolečkový neboli úpadkový), vynecháme-li řadu detailů terminologických i jiných. A jen omezenou platnost má pro moravskou lidovou píseň i jeho teorie nápěvková, podněcující ovšem vydatně jeho uměleckou tvorbu. Nesnažme se planě opakovat co napsal. Vysvětlujme však z jeho názorů, co vysvětlení potřebuje a inspirujme se z jeho mnoha pronikavých postřehů a podnětů i z jeho sebekritičnosti - například, že ke své studii o rytmu z roku 1909 si o deset let později připsal slova: "jsem již dále." A pokusme se také splnit mnohá jeho přání, která tu na poli lidové písně a hudby z jeho odkazu a pojetí máme. Splácejme postupně tyto dluhy jak ve sběru, tak v analytické a laboratorní práci i v nových syntézách. To samozřejmě neznamená, že se vrátíme například k výzkumu lidové písně pomocí Hippova chronoskopu. Ale plyne z toho logicky, že naše základní odborná pracoviště zabývající se studiem lidové písně

274

a hudby je třeba vybavit nejen odpovídajícími a dostačujícími místnostmi, ale dokonaleji také přístroji, aby dokumentace, laboratorní analýza i další práce mohly být prováděny na skutečně světové úrovni. A znamená to také urychleně zaplňovat na těchto pracovištích vznikající personální mezery mladými schopnými silami. Je třeba odstranit bílá místa na sběratelské mapě a zabezpečit dostatečné hmotné prostředky na nákup dalších sbírkových fondů a znovu rozvinout na nových základech amatérskou sběratelskou činnost, bez níž si staré sběry vůbec nedovedeme představit. Konečně je rovněž třeba pokračovat v promyšleném vydávání dalších zpěvníků, ale ze[/]jména původních sbírek a nových studií, stejně jako dokladů zvukových. I v tom je odkaz Janáčkova pojetí lidové písně a hudby.24) Ve spolupráci s vědeckými institucemi měl by tu vyvinout náležitou iniciativu také například Svaz skladatelů. Je nezbytné občas se janáčkovsky rozvášnit proti těm, kteří se k věci usmívají, nebo kteří jsou "staré plachty".25) Všem budoucím generacím, které kdy budou zkoumat lidovou píseň a hudbu, všem jejím obdivovatelům, ale i odpůrcům, určil Janáček snadno zapamatovatelnou větu napsanou v imperativech: "Nepřeceňuj - nepodceňuj poznej!"26) - Budeme se jí umět vždycky řídit?

275

Poznámky
1.
      Kolokvium se konalo 2.-5. října 1978 v Brně a odeznělo zde na 40 příspěvků.
2.
      Srov. JANÁČEK, L.: O lidové písni a lidové hudbě. Dokumenty a studie. Praha 1955.
3.
      Srov. VYSLOUŽIL, J.: Hudebně folkloristické dílo Leoše Janáčka. In: L. Janáček, o. c., s. 29-78, 79117; zde viz též starší literaturu věnovanou této problematice. Dále srov. VYSLOUŽIL, J.: k teorii moravské a slezské lidově písně. In: Radostná země, 10, 1960, s. 11-16; týž: Janáčkova tvorba ve světle jeho hudebně folkloristické teorie. In: Leoš Janáček a soudobá hudba. Praha 1963, s. 361-376; týž: k Janáčkovým margináliím Moravských písní národních". Příspěvek k poznání Janáčkova studia lidové písně. In: Český lid, 56, 1969, s. 145-150; týž: Vlastní parafráze Janáčkových marginálií k Národním písním moravským". Na okraj sbírky F. Sušila z roku 1860. In: Český lid, 57, 1970, s. 267-276; týž: Leoš Janáček a ľudová hudba. In: Slovenská hudba, 15, 1970, s. 193-199; týž: Lidová písňová tradice v teorii a díle Leoše Janáčka. In: Národopisné aktuality, 8, 1971, s. 3-12. - z ostatní literatury sahající do stejného období připomínám MARKL, J.: Janáčkova nápěvková teorie a český písňový typ instrumentální. In: Leoš Janáček a soudobá hudba. Praha 1963, s. 217-219; ČERNÍK, J.: Vztah Leoše Janáčka k lidové písni, In: Časopis Slezského muzea, B 18, 1969, s. 46-52.
4.
      Srov. Vysloužilův chronologický přehled. In: L. Janáček, o. c., s. 81-94. - Doplňme, že po souborném vydání byla nalezena ještě jedna Janáčkova hudebně folkloristická črta; srov. NĚMCOVÁ, A.: Janáčkova skica o lidových písních. In: Opus musicum, 4, 1972, s. 78-79.
5.
      Všechny lokality vyznačené na mapě Janáček nenavštívil. Např. čičmanské písně zapisoval spolu[/] s Hynkem Bímem v Ořechově u Luhačovic od zemědělských dělníků z Čičman. Srov. L. Janáček, o. c., s. 99.
6.
      Další poznatky bychom získali, kdybychom soustředili pozornost na počet nasbíraných písní v jednotlivých lokalitách.
7.
      Srov. L. Janáček, o. c., s. 163.
8.
      Např. C. Sachs má ve svých světových dějinách tance kapitolu "Notenwarnung" (Varování před notami). Srov. Eine Weltgeschichte des Tanzes. Berlin 1933, s. 198.
9.
      Srov. L. Janáček, o. c., s. 121-131.
10.
      Tamtéž, s. 73; srov. též s. 68.
11.
      Tamtéž, s. 150; srov. též s. 68.
12.
      Srov. tamtéž, s. 67. - v pozn. 1 je nesprávně uvedeno jméno jednoho z muzikantů; má být Döme a nikoli Böme.
13.
      Jak uvádí Vysloužil, svěřil Janáček tehdy fonograf svým nejlepším sběratelům F. Kyselkové a H. Bímovi. Srov. tamtéž, s. 65.
14.
      Srov. zejména studii O tom, co je nejtvrdšího v lidové písni, publikovanou na stránkách Českého lidu v r. 1927; L. Janáček, o. c., s. 462-474. - Vysloužilovo hodnocení posledního období Janáčkova folkloristického studia je poznamenáno dobou vzniku. Píše totiž, že jeho zájem se v této době "jednostranně přesunul na psychologický výklad problematiky lidové písně. Zdravé a reálné jádro Janáčkových názorů na lidovou píseň však proniká i do těchto studií zejména tam, kde se opírá o rozbor konkrétního písňového materiálu a kde rozvíjí své předchozí poznatky". Srov. L. Janáček, o. c., s. 72.
15.
      Tamtéž, s. 488.
16.
      Tamtéž, s. 446-456, 478.
17.
      K tisku tuto sbírku Janáček připravil už v r. 1914; srov. tamtéž, s. 66, 434.
18.
      Tamtéž.

276

19.
      Plyne to zřetelně z Janáčkovy poznámky: "Bude třeba vzíti práci za lacinější konec. Naslouchat zpěvu lidovému jako zpěvu ptačímu. Pták těší zadarmo." Tamtéž, s. 65.
20.
      Tamtéž, s. 539.
21.
      Podle osobního sdělení K. Vetterla navštěvoval z Helfertova pověření nakladatelství, v němž se sbírka tiskla, při každé své služební cestě do Prahy; Vetterl pracoval tehdy v brněnském rozhlase.
22.
      Srov. např. AXMAN, E.: Morava v české hudbě XlX. století. Praha 1920, s. 108; dále viz L. Janáček, o. c., s. 29.
23.
      Shodně VYSLOUŽIL, J.: Lidová písňová tradice v teorii a díle Leoše Janáčka, o. c., s. 7.
24.
      Jak palčivá je dnes ediční činnost na poli vydávání sbírek lidových písní, o tom pojednává O. Elschek[/] ve zprávě o 8. etnomuzikologickém semináři. In: Národopisné aktuality, 15, 1978, č. 3, s. 241. - Do rukopisu tohoto článku připsal na tomto místě K. Vetterl řádky, které si dovolím ocitovat: "Proč se přestalo s vydáváním písňového materiálu a zpěvníků? Finanční náklady nemohou být rozhodující. Nototisk se nemusí provádět ryteckou metodou a autorské honoráře zpěvákům se také nevyplácejí. Voničky lidové poezie bez nápěvů (naposledy vydal Čs. spisovatel 1975 jako neprodejnou prémii). Tam jsme to dopracovali."
25.
      Od roku 1960 nevyšla v českých zemích jediná větší sbírka lidových písní.
26.
      Srov. L. Janáček, o. c., s. 434; na s. 616 v původní osnově přednášky najdeme tvar: "Nepřeceňovat nepodceňovat. Poznat!"

277

JANÁČEKS AUFFASSUNG VON VOLKSLIED UND VOLKSMUSIK
(Zusammenfassung)

      In dem kurzgefassten Aufsatz richtete der Autor seine Aufmerksamkeit auf das von Janáček gefolgte Gebiet von Volkslied und Volksmusik, auf die Thematik, die er erö[s][r]tert hat, auf die Eigentümlichkeiten, die ihn bei diesem [s][S]tudium gefesselt haben, auf seine neu gefasste Verfahren (fysikalisches, sowie auch zum Beispiel ökologisches), darauf, dass er die tönende, lebende Form des Volksliedes für die einzige Quelle der echten wissenschaftlichen Forschung gehalten hat, auf seine Grün[/]derrolle bei der Entstehung böhmischer Völkskunstwissenschaft, wo er neben Otakar Hostinský und Ludvík Kuba einen der Hauptpfeiler bildet.
      Allen künftigen Generationen, die einmal Volkslied und Volksmusik forschen werden, bestimmte Janáček einen in imperativischen Formen geschriebenen Satz, der leicht zu merken ist: "Überschätze nicht - unterschätze nicht - lerne kennen!"

278

Národopisné aktuality roč. XV. - 1978, č. 4

VLIV HERDEROVÝCH MYŠLENEK NA METODIKU SBĚRU LIDOVÝCH PÍSNÍ [obsah]


      RUDOLF PEČMAN, Filozofická fakulta Univerzity J. Ev. Purkyně, Brno
      Johann Gottfried Herder (1744-1803) promýšlel hluboce pojem lidu a národa. Nenadřazoval jej pojmu člověk nebo Bůh,1) avšak považoval "barbarské tóny" jeho písní a pohádek za základ všeho. "Rohe Gesänge eines rohen Volks! Barbarische Töne und Märchen der Grundsuppe einer Nation!," volá pateticky,2) když srovnává lidovou a umělou kulturu. Nestaví nikdy výtvory lidu proti tzv. vysoké kultuře, lid proti lidskosti, nýbrž uvažuje obecně v dimenzích své společnosti, Dovozuje, že celkový historický obraz vývoje národa by byl bez pravého základu, kdyby se držel jen kultury vyšších společenských vrstev. Avšak ani lidovou píseň a tanec nelze chápat izolovaně. Jsou símě vysokého umění, pravý ,hlas lidskosti a humanity. Jsou výrazem charakteristických rysů národa a spoluvytvářejí jeho pravý "národní" charakter.
      Zdá se, že lid a lidová píseň vystupuje u Herdera jako jakási čistá příroda a přirozenost, ale ve skutečnosti tu jde jen o zřetele po výtce komparativní. Herder chápe vztahy tzv. bar[/]barských kultur ke kulturám vysokým obdobně jako dnešní etnologie. Též praví barbaři obyvatelé Ohňové země = jsou kultivovaní, i když na nejnižším vývojovém stupni, soudí Herder. Rozdíl mezi kultivovanými a nekultivovanými národy není tedy specifický, nýbrž pouze stupňovitý. Zpěv pastýřů je odrazem kultury jejich duše, vždyť jím účtují s okamžiky svého vlastního života.3) Lidovou píseň je tedy třeba chápat jako přírodní zpěv ("Naturgesang"). Kvete a rozvíjí se již v pravěku a v raném vývojovém údobí lidstva, ve společenství přírodních národů, mezi venkovany a v základní vrstvě každé vysoké kultury. Jejími tvůrci jsou nezkažené děti, milující bytosti ženské a všichni lidé, kteří mají dobrý vztah k přírodě.4) Píseň dokumentuje pravou jarost národa a stojí v ostrém protikladu k papírovým duchům. Popírá jakýkoli akademismus, jakoukoli vznešenou nudu. Žije v ní pravěk a raná vývojová etapa lidstva, vždyť lid zpívá tělem i duší již od pradávna a pojímá hudbu v jednotě s jazykem, s řečí - i s pohybem těla.

279

Píseň je mízou vysokého umění. Podobně jako Goethe a Haydn, vyrůstal i Mozart z tradice národa a spojil lidovou hudbu s polyfonií a symfonickou prací, míní Herder. Na Gluckovi je zajímavé to, že píše jednoduše, prostě, a že jeho árie znějí v Orfeovi jako staré anglické balady.5) Každý skladatel organizuje své tóny tak, aby vykouzlil zpěv lásky a zpěv srdce. Touží po tom, aby nalezl vnímavé posluchače. Velcí mistři - mezi nimi např. Händel - dovedli vyjádřit své city prostřednictvím národně zabarvených melodií a často nejsimplifikovanějším způsobem.6)
      Mladý Herder obdivoval v lidové písni, kterou považoval za základ hudby umělé, hlavně její mladistvou a přirozenou sílu. Kdykoli zaslechl píseň, byla mu nositelkou "hlasu lidskosti". Považoval ji za výraz člověkova nitra, za památník vypovídající proti jeho útlaku. Utlačovaný člověk měl - podle Herdera svou písní očistit toho, kdo jej nelidsky utlačoval, neboť utlačovatel měl prostřednictvím písně poznat člověkovo božství. Píseň je tedy Herderovi též výrazem protestu. Ukazuje pravou cestu, kterak i utrpením lze dosáhnout obecné lidskosti, a to prostřednictvím očistné lásky.
      Herderovo pojetí písně je prodchnuto křesťansko-etickým humanismem, není tudíž v souladu s klasicistním humanismem vzdělanostním. Písně by měly být obezřetně sbírány, soudí Herder, tříděny podle zemí, podle doby vzniku, podle jazyka textu - a měly by být též vysvětlovány z podstaty národa, "jako životný hlas národů; ba samotné lidskosti".7)[/]
      Stále a opětovaně se Herder vrací k divukrásné lidové písni jakožto k projevu obecné lidskosti. Je zajímavé, že se tu ideově stýká s Beethovenem, neboť "hudební umění (...) hovoří ke všem lidským srdcím a je vedle tance nejobecnější a radostnou oslavou přírody na zemi".8)
      Bylo v podstatě věru chybou, že vydavatel posthumní Herderovy sbírky opustil původní autorův záměr a nazval tuto sbírku "Stimmen der Völker in Liedern", místo "Stimmen der Menschheit", jak chtěl Herder. Písní se totiž Herder nezabýval pro vlastní poznání jednotlivých národů a kmenů, nýbrž proto, že mu byla dokladem cesty člověka za obecnou lidskostí. V této souvislosti je třeba říci, že Herder chápaI - moderně řečeno - tvořivost lidu daleko šíře než jak to činíme nyní. Nevýslovně věřil v její působivost a neváhal zařadit mezi lidovou poezii též výtvory Shakespearovy. Vyznával pravost ossianovských podvrhů skotského básníka Jamese Macphersona (1736 až 1796). Ne specifické rysy písní národů, nýbrž ona charakteristika, která všechny písně spojuje - to zajímalo Herdera nejvíce. Odtud si vysvětlujeme, že Herderovo pojetí lidové písně šlo proti specializaci a akcentovalo obecné rysy písní. Je-li píseň prostředníkem poznání lidské psychiky a člověkovy lidskosti, stačí, bude-li sběratel a znalec zdůrazňovat jen její textový podklad, ba není nesprávné, uvede-li jazykovou stránku písní na společného jmenovatele formou překladů do jednoho jazyka. Tak to učinil i sám Herder ve své citované sbírce, neboť písně přebásňoval, položil zá

280

klady k "ohlasové" technice v poezii a v neposlední řadě též podněcoval literární komparatistiku v oblasti lidové písně, když byl sledoval obecné zákonitosti rozvoje lidových písní na základě srovnávání písní anglických, německých, švédských, lotyšských a polských. Došel pak k závěru, že náměty lidových písní jsou z hlediska komparace vnitřně neobyčejně jednotné a že se vyznačují akcentováním obdobných národních rysů i u odlišných národních celků. Tím také Herder položil novodobé základy ke správně pojatému studiu "společných míst" ("loci communes") v lidové tvorbě a k iniciativnímu studiu problematiky námětových migrací.
      Johann Gottfried Herder je osobnost neobyčejně široká. Hýří pronikavými plány a myšlenkami, objímá vesmír, obsáhne dějiny Jidstva; zároveň touží poznávat látku ke kulturním dějinám člověčenstva prostřednictvím zpracovávání textů lidových písní. Jeden z našich literátů a filozofů příhodně napsal, že Herder sjednocoval své představy ve sklad, tj. "v synthesu spíše skvělou než myšlenkově pevnou, mluvící k srdci čtenáře právě tak nebo ještě více, než k střízlivě kritickému rozumu".9) Ano, Herder chtěl i písní jímat svého čtenáře. Nešlo mu o její filologickou přesnost v otázce textové. Jeho široké srdce bylo ochotno uznat za "lidové" vše, co lid jakkoli připomínalo. Proto např. Herder nezná hranice mezi "lidovým" a mezi tím, co je psáno v lidovém duchu nebo co podává uměleckou zvěst o lidových vrstvách. Odtud je tedy vysvětlitelné, že se v Herderových sbírkách z r. 1774[/] objevují vedle autochtonních lidových písní také celé úseky obsahující básně Simona Dacha, Claudia, Goetha, ba i verše Homérovy, texty starých řeckých dramatiků, římských lyriků, poezii starohornoněmeckou a středohornoněmeckou, minnesang, díla Ottfrieda von Weissenborna nebo též verše Dantovy. Toto bezbřehé pojetí ovšem korespondovalo, jak již řečeno, s Herderovou filozofií, s myslitelovým pojetím lidskosti, Ke speciálnímu sběratelství lidové písně apod. mohlo dát podnět jen v naprosto obecné rovině. Metodická východiska Herderova se nikterak neslučují s minuciózními požadavky pozdějších sběratelů, i když naprosto nechceme popírat, že právě svým obecně humanitním základem, svou vírou v lid, měl Herder - výtečný kazatel se srdcem na dlani - primární vliv na rozvoj sběratelských tendencí na přelomu 18. a 19. století a v době pozvolna narůstajícího romantického nadšení pro lid i pro jeho staroslavnou minulost. Již Albert Pražák ukázal nad jiné výstižně,10) že Herderova filozofie měla značný význam zejména pro slovanské národy, neboť "Slovani tu byli představeni v herderovské idealizované svatozáři a zvláštní důraz byl tu položen i na jejich mladistvost, dějinnou svěžest, duchovní neposkvrněnost, takže opravdu mohli zahájiti v evropský prospěch svou novou a vůdčí dráhu".11) Není, zdá se, nesprávné, budeme-li svazovat např. realizaci sbírky lidových písní na Moravě a ve Slezsku r. 1819, tzv. Guberniální sbírku, s působením Herderových filozofických myšlenek v našem kulturním teritoriu. Problematikou této sbírky se

281

u nás zabýval hlavně Karel Vetterl,12) který v této souvislosti zhodnotil i některé domácí sbírky porůznu realizované13) a dospěl k názoru,14) že Guberniální sbírka je i nyní cenná tím, že je neopakovatelným dokladem soudobého vývoje sběratelství a navazuje na bezprostředně předcházející sběratelskou praxi, Je v ní shromážděno nikoli pouze to, co je vpravdě lidové, nýbrž i to, co lid za lidové považowaJ a co vyzpíval v současné době. Proto se tu tedy objevují i světské písně a tzv. "opery" a výňatky z operet a lidových frašek, které zněly tehdy v ústech lidu. Vidíme, že tedy pojem "lidovosti" byl tu bezpochyby ovlivněn dobovým širším Herderovým pojetím.15)
      Nebyly to pouze Herderův vlažný poměr k technice hudebního zápisu a jeho příliš zdůrazňovaný vztah k básnické textové předloze lidových písní, které působily vlastně negativně na způsob zápisu písňových melodií; unifikující zřetele lze bezprostředně odvodit též ze zásad hudebního klasicismu, neboť sama jeho podstata byla svými kořeny spjata se zjednodušujícími tendencemi funkční harmonie a s přísnou periodicitou kompoziční struktury. Skladebná technika a tvůrčí principy klasicismu nemohly např. podchytit mnohovrstevnatost a v podstatě polyfonní charakter ruské lidové písně, která se tehdy nejpronikavěji rozšířila po celé Evropě zejména ve známé sbírce českého hudebního emigranta na Rusi, Jana (Ivana) Bohumíra Práče.16) Práčova sbírka Sobranie russkich narodnych pesen' s ich golosami (Petrohrad 1[.vyd.] 1790) obsahovala 100 písní a Práčovu předmluvu o ruské lidové hudbě,[/] v níž se dočítáme o potížích, s nimiž se Práč srdnatě potýkal při zápisu: "Může si každý představit, jak těžké bylo zachytit hlasy nepsaných národních písní, roztroušených po nesmírných dálavách Ruska, a napsat k nim noty často podle falešného zpěvu nezkušených zpěváků; nemenší potíž spočívala v doprovodu národní melodie správným basem, aby měl národní ráz a nepoškodil melodii, Vydavatel zachoval všechny vlastnosti národního zpěvu a doufá, že tato sbírka má cenu originálu, jednoduchost a celistvost nejsou nikde porušeny ani úpravou hudební nebo opravami někdy podivné melodie."17) Avšak tento Práčův výrok, stejně jako jeho nadšenou větu o ruském lidovém zpěvu ("Žádný národní zpěv nemá tak hojný a rozmanitý melodický obsah jako ruský"),18) nelze promítnout do vlastní Práčovy sběratelské praxe. Práč nevystihl osobitý, zvláštní a svébytný charakter ruské lidové písně, která se namnoze vyznačuje starým tónorodem. Písně zapisoval a harmonizoval podle tehdejší klasicistické manýry. Používal nejjednodušších harmonických funkcí (T, D), a to mnohdy ještě s nesprávným harmonickým cítěním, na nesprávných místech. Na tento nedostatek Práčovy sbírky poukázal již César Kjuj,19) když zhodnotil Práčovu sbírku slovy: "Písně v Práčově sborníku nejsou zdařile harmonizovány; nedostačující, pravidelná harmonie mozartovských dob se také nehodí k ruským národním melodiím, jako by se nehodil německý kaftan a napudrovaná paruka k tváři našeho mužika." Práč také nesprávně frázoval některé melodie zapsaných písní. Častým

282

dělením melodické linky do taktů o menším počtu dob ztrácejí melodie Práčových zápisů svou typicky ruskou dlouhodechost, jak ostatně již zdůraznila Jevgenija Eduardovna Linevová.20) Přes tyto a jiné nedostatky měla Práčova sbírka v dějinách ruské hudby značný význam, neboť byla po léta, zejména ve svém druhém vydání z r. 1806, reprezentačním svodem ruských lidových písní také pro ostatní Evropu, jak dosvědčuje skutečnost, že z ní čerpal i sám Beethoven.21)
      Práčova sbírka je jedním z typických dokladů dobové sběratelské praxe, která nalezla své teoretické zdůvodnění v názorech Herderových. Jak prokázal Joseph Müller-Blattau,22) měly Herderovy myšlenky podstatný význam též pro dobovou metodiku sběru. Je přirozené, že vyhovovaly např. německému teritoriu lépe než oblastem slovanským. Sám Herder hovořil o chladných uměleckých vztazích v německé písni23) a podroboval oprávněné kritice malou její bohatost v melodice. Snad právě tato jednotvárnost melodiky německého písňového materiálu byla také jednou z příčin, proč se Herder tak málo zajímal o hudební stránku písní. Jako německý vlastenec vzhlížel se závistivým obdivem např. K italské písni a k celé italské opeře, která pro něho byla mistrovským dílem tohoto (tj. italského) národa.24) Hlásil se k lidové písni - zejména však v její literární složce, protože poučovala lidskou duši o krásnu ("Seelenlehre des Schönen"),25) a usiloval na jejím základě o fenomenologii krásna ("Phänomenologie des Schönen").26) Sama hudební[/] stránka písní, tedy hudba, má v sobě málo objektivního i subjektivního, píše Herder,27) a stojí mezi objektem a subjektem. Vlastní výchova k hudbě znamená Herderovi výchovu ke všehomíru. Hudba je pouze prostředkem k poznání člověka. Proto záleží na jejím ideovém základě (tedy např. textovém) více než na její vlastní umělecké struktuře.28) Herder filozof se tak tedy stává ve své teorii lidové písně též podněcovatelem estetického názoru na hudbu a na její poslání. Ostatně chápe hudbu i umění jako jevy účelné a obecně užitečné. Neodděluje umění od řemesla (srov. jeho Kalligone z r. 1800). Bylo by zajímavé zkoumat Herderovy názory ve vztahu k novější estetice, např. Černyševského, neboť by se ukázalo, že Herder souvisí např. svými myšlenkami o krásnu, zdraví, energii, svými názory o lidové písni a o umění, též s realistickou estetikou Černyševského a ruských revolučních demokratů.29)
      Herderovy myšlenky - a to budiž řečeno závěrem tohoto krátkého příspěvku - podnítily na počátku 19. století hluboce zájem o lidovou píseň. Jejich síla byla v jejich zápalnosti. Doba však ještě tehdy nedozrála k tomu, aby preferovala a rozpoznala specifický charakter písní různých národů (zejména pokud jde o jejich hudební roucho). Teprve v průběhu 19. a 20. století dospíváme k postupnému odhalování rozdílů v lidové písňové tvorbě národů. Toto úsilí je již spojeno s nevšedním rozvojem a prohloubením metod soudobé hudební folkloristiky.

283

Poznámky
1.
      Srov. ANDERS, W.: Herder und die deutsche Volkskunde der Gegenwart, Freiburg i, Br. 1941 (strojopis, disertace).
2.
      HERDER, J.: Sämtliche Werke, herausgegeben von Bernhard Suphan, Berlín 1885, sv. XXV, 7.
3.
      Tamtéž XIII, 348, a XXIII, 300.
4.
      Tamtéž V, 182.
5.
      Tamtéž XXV, 131.
6.
      Tamtéž XXIII, 566; odkaz na Händla tu není náhodný. Zájem o tohoto skladatele podnítil u Herdera hlavně Charles Burney.
7.
      Tamtéž XXIV, 266.
8.
      Tamtéž XIII, 298.
9.
      Srov. doslov k obsáhlému českému výboru z Herderova Vývoje lidskosti, Praha 1941, 451 (Laichter).
10.
      PRAŽÁK, A.: Herder a Češi, Předmluva ke spisu, citovanému v pozn. č. 9. Knižně v upraveném znění v autorově práci České obrození, Praha 1948, 305 až 324.
11.
      Cit. podle Pražákova českého obrození, 318-319.
12.
      VETTERL, K.: Volkslied-Sammelergebnisse in Mähren und Schlesien aus dem Jahre 1819, in: Sborník prací filosofické fakulty brněnské university, H 8, 1973, 95-124.
13.
      Tamtéž, 102 n.
14.
      Tamtéž, 123.
15.
      "Když dal např. hrabě Saraun roku 1819 pokyn ke sběru lidových písní, bylo to pokládáno obecně za účinek Herderových Stimmen der Völker in Liedern. Díval se tak na to na příklad i František Ladislav Čelakovský a pokládal s Herderem lidovou píseň za hlavní projev národnosti." (PRAŽÁK, A.: České obrození, s. 320.)[/]
16.
      Srov. PEČMAN, R.: Práčův písňový sborník z roku 1790 a "Razumovské kvartety" Ludwiga van Beethovena, in: Sborník prací filosofické fakulty brněnské university, F 1. 1957, 53-63. Týž, k česko-ruským vztahům v hudbě, in: Padesát vítězných let (= Spisy Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, fakulta filozofická, sv. 186). Brno 1973, 179-185. (Uspořádal Bedřich Čerešňák.)
17.
      Český překlad podle SCHÁNILEC, J.: Za slávou. Čtení o českých hudebnících v Rusku, zvláště od druhé poloviny XVlll. do počátku XX. století. Praha 1961, 25-26.
18.
      Cit. podle KJUJ, C.: Izbrannyje stati, Leningrad 1952, 74.
19.
      Tamtéž.
20.
      LINEVA, J.: Velikoruská píseň v lidové harmonisací (v českém překladu Věry Křivánkové). Praha 1906, 12. Původní ruské vydání této studie vyšlo v Petrohradě 1904.
21.
      PEČMAN, R.: Práčův písňový sborník (srov. pozn. č. 16). Týž, Beethovenovy smyčcové kvartety. Brno 1970. SALMEN, W.: Zur Gestaltung der "Thémes russes" in Beethovens opus 59. In: Festschrift Walter Wiora, Kassel 1967, 397-404 (Bärenreiter-Verlag; redigovali Ludwig Finscher a Christoph Helmut Mahling).
22.
      MÜLLER-BLATTAU, J.: Musikalische Studien zu Herders Volksliedern, in: Niederdeutsches Jahrbuch für Volkskunde XXII, 1947, 32 n.
23.
      Herder IV, 120.
24.
      Tamtéž XVIII, 50.
25.
      Tamtéž IV, 97. Ohlas Rousseauových myšlenek.

284

26.
      Tamtéž IV, 89.
27.
      Tamtéž XXII, 75.
28.
      Podrobněji srov. WIORA, W.: Historische und systematische Musikwissenschaft, Tutzing 1972 (studie Herders Ideen zur Geschichte der Musik, otištěná[/] na str. 36-87). Tento cit. sborník Wiorových statí vyšel v redakci Hellmutha Kühna a Christopha Helmuta Mahlinga v nakladatelství Hanse Schneidera.
29.
      Srov. VOLEK, J.: Kapitoly z dějin estetiky, Praha 1969, 119.

HERDER UND DIE METHODIK DES SAMMELNS VON VOLKSLIEDERN
(Zusammenfassung)

      Johann Gottfried Herders (1744-1803) Denken ist tief in das Wesen der Begriff e Volk und Nation eingedrungen. Er sah keinen Gegensatz zwischen der Volkskultur und der so[ ]genannten Hochkultur, zwischen Volkstümlichkeit und Menschlichkeit. Das Volkslied galt ihm als Saatgut der hohen Kunst, als echte Stimme der Menschheit und Humanität.
      Volk und Volkslied treten bei Herder als Derivate der reinen Natur und Natürlichkeit auf. Die Beziehung zwischen Volkskultur und Hochkultur ist seiner Ansicht nach stufig, die Hochkultur ist nur eine weitere Stufe der Volkskultur. Als Grundlage der Kunstmusik sei das Volkslied anzusehen, die "Stimme der Menschheit", und zwar wegen seiner jugendfrischen und natürlichen Kraft. Das Volkslied ist Ausdruck des inneren Menschen, es spricht von seiner Unterdrückung, ja gegen sie. Der unterdrückte Mensch sollte mit seinem Lied jene läutern, die ihn unmenschlich unterdrücken - und die Unterdrücker müssten mit Hilfe des Volkslieds das Göttliche im Menschen erkennen...
      Diese Auffassung wird von christlich-ethischen Idealen getragen, keineswegs von den humanistischen Bildungszielen der Klassik. Herder kehrt ununterbrochen zum Lied als Äusserung des allgemein Menschlichen zurück. Interessanterweise begegnet er auf diesem Wege Beethoven.[/]
      Seine berühmteste Liedersammlung nannte Herder ursprünglich ,Stimme der Menschheit"; der Herausgeber änderte jedoch nach dem Tode Herders den Titel und nannte die Sammlung ,Stimme der Völker in Liedern". In dieser Sammlung stellt sich Herder gegen jegliche Spezialisierung und betont die allgemeinen Charakterzüge der Lieder. Deshalb bearbeitete er auch ihre Texte (und legte damit die Grundlagen zur Technik der "Anklänge" in der Poesie). Herder verfolgte allgemeine Gesetztlichkeiten der Entwicklung des Volkslieds und regte unter anderem die literarische Komparatistik an, begründete das neuzeitliche Studium der loci communes und der Fragen nach Stoffmigrationen im Volksschaffen.
      Herders Gedanken und seine Tätigkeit beeinflussten die Verwirklichung der so[ ]genannten Gubernialsammlung aus dem Jahr 1819, die den Liederreichtum Mährens und Schlesiens erfassen sollte; allerdings waren die Kriterien des Begriffs "Volkslied" allzu breit, sie hatten sich ebenfalls unter Herders Einfluss entwickelt, der nicht nur das authentische Schaffen des Volkes, sondern auch Denkmäler sammelte, die das Volk für volkstümlich hielt. Auch in der Sammlung Sobranie russkich narodnych pesen' s ich golossami (Petersburg 1790) hatten sich Herders Gedanken niedergeschlagen - Autor dieser Sammlung war der tschechische Musiker-Emigrant Jan (Ivan) Bohumír Práč.

285

Schon Joseph Müller-Blattau hat nachgewiesen, dass Herders Ansichten die Methodik des Sammelns von Volksliedern wesentlich geformt haben. Herder kritisierte den geringen melodischen Reichtum der deutschen Lieder und blickte als guter Patriot mit neidvoller Bewunderung vor allem auf das italienische Lied, obwohl ihm andererseits die musikalische Seite der Lieder weniger bedeutungsvoll erschien, weil sie angeblich nicht charakteristisch genug ist (hier ging er allerdings von den Erfahrungen aus, die ihm vor allem das deutsche Lied vermittelt hatte). Herders allzu starke Betonung[/] der Texte ist heute überholt. Seinerzeit entwickelten die Gedanken des deutschen Philosophen zündende Kraft, in einer Zeit, als man das Volkslied zu den Sphären des Alls erhoben hat. Herders Phänomenologie des Schönen rechnet mit dem Volkslied, das imstande ist, die Sehnsucht des Menschen nach der Schönheit zu entfachen, seine Lebenskraft und sogar die Gesundheit zu stützen. Mit diesen Ansichten trifft sich der Autor mit Gedanken der russischen revolutionären Demokraten, besonders Tschernyschewskis.
      Übersetzung: Dr. Jan Gruna

286

Národopisné aktuality roč. XV. - 1978, č. 4

LIDOVÁ KULTURA V DÍLE ZDEŇKA NEJEDLÉHO [obsah]


      OLDŘICH SIROVÁTKA, Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, Brno
      Právě před půlstoletím napsal F. X. Šalda v úvaze k padesátinám Zdeňka Nejedlého: "Od začátku má zájem o lid, má vřelou k němu sympatii; lid pokládá za konstitutivní živel dějinný; za nositele zvláštního tvořivého života, který propukne-li a prodere-li se na povrch, nadává zvláštním významem a smyslem celé pásmo dějové, celou epochu." z této skutečnosti, kterou Šalda tak přesně postihl a formuloval, samozřejmě vyplývá, že život, myšlení, projevy a umění lidu se nutně dostávaly do zorného pole Nejedlého vědeckého výkladu, a to nikoliv snad jen jako jevy podružné a okrajové, ale přímo jako ohnisko jeho pojetí dějin, kultury a umění.
      Vytrvalý a intenzívní zájem o život lidu, o lidovou kulturu a umění tvoří jednu z hlavních linií vědecké cesty Z. Nejedlého a prochází vlastně jeho celým vědeckým dílem. Vždyť vůbec mezi jeho první odborné práce patří pozoruhodná, důkladně fundovaná rozprava z pera dvacetiletého začátečníka Český dům (vyšla v Českém lidu r. 1898), vyrostlá[/] ještě z nadšeného ovzduší Národopisné výstavy českoslovanské a z živého krajinského národopisného a vlastivědného ruchu té doby na Litomyšlsku. Od této rané práce se během desetiletí jeho zájem o lidovou kulturu postupně rozšířil a prohloubil a Nejedlý se v celé své činnosti, ve svých největších pracích i ve speciálních studiích a přednáškách vracel k otázkám lidové kultury a tradice. K nejdůležitějším a nejobsáhlejším patří objemné a podrobné kapitoly z jeho Počátků husitského zpěvu (1907) a z Dějin husitského zpěvu za válek husitských (1914), jež otevírají detailní pohled na nejstarší historické fáze lidového zpěvu a jeho vztahů k umělé hudbě, a zejména některé části z mnohasvazkové monografie o Bedřichu Smetanovi z dvacátých roků, jež podávají výklad o skladbě, povaze a vývoji celého lidového života, zábavy, zpěvu a kulturních projevů českého venkova a malého města. Proto se dá bez nadsázky říci, že Nejedlého přínos pro českou etnografii a folkloristiku má principiální význam. O bezprostředním se

287

pětí Z. Nejedlého s národopisným bádáním a vědeckým životem na tomto poli ostatně svědčí jeho podíl na činnosti Výboru a později Ústavu pro lidovou píseň: podílel se na jeho práci od samého založení, a od r. 1910 v něm působil víc než po čtvrt století v čelných funkcích, stýkal se s tehdejšími předními sběrateli a badateli a ovlivňoval směr a náplň výzkumů, bádání a ediční činnosti na tomto poli.
      V r. 1902 Nejedlý napsal: "Historie jest jedna, ať předmět její je jakýkoli, proto také je jedna historická metoda. Dělení historie na politickou, kulturní, dějin umění, sociální atd. týká se jen materiálu, ne metody, této jen potud, pokud má materiál vliv na metodu." Od počátku své vědecké dráhy se tedy programově snažil překlenout atomistické pojetí dějin, společnosti a života, jež separovalo od sebe jednotlivé stránky a elementy a zpřetrhalo vzájemné vztahy mezi nimi. Z onoho záměru a snahy o celostní koncepci vyrostl "přímo obrovský rozsah i nevšední, bohatá rozmanitost" jeho zájmů a práce (F. X. Šalda), a samozřejmě i pojetí lidové kultury a lidového umění: Nejedlý je viděl jako ústrojnou část života celé společnosti a její kultury. Lidová kultura na jedné straně, a "umělá", oficiální, individuální kultura na straně druhé žily podle tohoto pojetí vždycky vedle sebe, doplňovaly se, vzájemně na sebe působily a vytvářely vyšší celek kulturního života společnosti, Nejedlý to vyjádřil, když psal třeba o poměru lidové písně a umělé hudby: "Lidový zpěv mocně působil na zpěv umělý, avšak naopak i hudba umělá působila na zpěv lidu."[/]
      V pojetí Z. Nejedlého nemá místo onen dualismus lidové kultury a kultury "umělé" oficiální, jaký často ovládá jak výklady národopisců, tak i pojetí dějepisců kultury a umění. Tato izolace obou kulturních sfér brání pochopit a vyložit život a kulturu společnosti v jejím souhrnu a do značné míry znesnadňuje plnou interpretaci každé z nich samotné. Dobová historiografie a teorie dějin umění, literatury, hudby a divadla pojímala dějiny svého předmětu jako panorama a vývojový proces "vysokých", "profesionálních", "stylových" projevů a tvůrců, a v lidovém umění a kultuře spatřovala sféru okrajovou, méněcennou anebo odvozenou z "vyššího" umění. Toto shovívavé nebo pohrdavé stanovisko sice později ztratilo na významu, ale nebylo nikdy beze zbytku překonáno a u některých badatelů se v silnější nebo slabší formě znovu vracelo. Nejedlý chápal obě tyto oblasti jako umělecké a kulturní systémy rovnocenné a stejně závažné, i když ovládané osobitými zákonitostmi a naplněné zvláštními vlastnostmi a obsahy. V skeptickém nebo povýšeneckém poměru vůči lidové kultuře, jenž se od počátku století stále silněji prosazoval v pozitivistickém národopise a v dějinách umění a jenž vrcholil v naumannovské koncepci lidové kultury a lidového umění jakožto "pokleslých" hodnot, viděl Nejedlý bludnou cestu celkového výkladu kultury a jejích dějin: "Působila na to i vědecká analýza lidového umění, jež nám odhalila prvky lidem užívané a nalezla je v uměleckém světě vyšší kategorie, z čehož usuzováno, že lidové umění je eklektické umění. Aniž by dále bylo

288

studováno, co lid z těchto prvků vytvořil a vytváří, jaká zcela jiná, svá díla, a zcela novým, svým způsobem".
      Z tohoto výroku je zároveň taky zřejmé, že Nejedlý neupadl do nekritické a přeceňující oslavy lidové kultury a do romantických představ o prapůvodnosti lidového umění a o jeho naprosté nezávislosti na "umělé", individuální kultuře. Všecky jeho výklady o různých jevech lidové kultury, o písni, hudbě, tanci, pověstech, krojích atd. popírají představu protikladu lidové kultury na jedné straně, a vysoké, oficiální kultury a umění na straně druhé jako dvou autonomních a od sebe izolovaných sfér. Právě detailní znalost obou větví kultury a jejich vzájemného poměru vedla Nejedlého k poznání, že lidová kultura a lidové umění často a bohatě čerpají z umělých pramenů, z tzv. vysoké kultury a oficiálního umění, ale že onen proces není jen ohlasem a imitací nebo degradací hodnot, ale že se uskutečňuje jako suverénní tvořivý akt.
      Historické pojetí lidové kultury a jejího vývoje na pozadí celkového vývoje a proměn národní společnosti představuje samozřejmé východisko Nejedlého výkladu lidové kultury v rámci celé kultury společnosti. Nejedlý vytýkal národopisnému bádání, že ustrnulo na starém stanovisku ze svých počátků v 19. století a většinou nadále ztotožňovalo lidovou kulturu s tradiční a reliktovou kulturou selskou a vesnickou, zatímco vývoj společnosti šel od té doby dál a změnily se "struktura i sám pojem lidu". Proto by měly etnografie a folkloristika rozšířit svůj zorný úhel a pojí[/]mat lid a jeho projevy v celé jejich společenské a vývojové rozmanitosti a šíři. To značně zpřetrhalo sepětí národopisu se soudobým vývojem a reálnou situací a vedlo více nebo méně k retrospektivnímu, romantizujícímu a staromilskému pohledu na lid a lidovou kulturu. Místo živé a plné společenské skutečnosti se národopis zajímal o rezidua minulosti a stále víc ztrácel aktivní účast na naukovém a společenském vývoji. Jestliže porovnáme Nejedlého výklady života a kulturních projevů lidu z jeho díla o B. Smetanovi s národopisnými monografiemi jiných autorů oné doby, pak vidíme, jak mnoho Nejedlý přinesl nového. Všecky skupiny venkovského lidu, vesnické i městské řemeslnické rodiny, vrstvy drobného městského obyvatelstva, dělníci a složky národní inteligence, jejich každoroční i sváteční život, zábavy i umělecké projevy ve vztahu k tzv. vysoké kultuře a ve všech vývojových proměnách - to všecko se stalo předmětem Nejedlého popisu a výkladu. Nejedlý tím naznačil novou koncepci a nové úkoly etnografického a folkloristického studia. Větší část národopisné vědy se však k podobnému stanovisku dostávala jen ojediněle a pomalu. Ale Nejedlého podněty přece jen nezůstaly nevyužity, jak se to zračí hlavně u B. Václavka v jeho koncepci výměny společenských nositelů lidového zpěvu z třicátých roků a ve vývoji národopisu v poválečných letech.
      Jak řečeno, chápal Nejedlý lid, lidovou kulturu a lidové umění jako prvořadý a základní faktor v dějinách a v celé kultuře národní společnosti, jako jejich hybnou sílu a organic

289

kou složku, a to nejen v minulosti, ale rovněž v současnosti, z tohoto postoje vyplývaly jeho názory na lidové umění jako na myšlenkový a umělecký zdroj a přímo "recept", jak to jednou formuloval, pro dnešní umělce a pro dnešní umění. Pozorně si všímal a hodnotil všecky tendence a díla, v nichž se projevovalo sepětí s lidovými tradicemi a lidovým uměním v literatuře, hudbě nebo divadle. Když se třeba na jevišti objevily známé Hrátky s čertem Jana Drdy, nalézal v nich "přímo vzor, jak zcela nové dílo i velké umělecké ceny lze udělat z prvků našich národních pohádek". Stejné porozumění měl pro širokou činnost skupin a souborů, čerpajících z tradic lidového tance, obyčejů, hudby a zpěvu a předvádějících je v stylizované formě na jevišti. V tomto sepětí moderního umění a kultury s lidovými tradicemi viděl totiž jeden z trvalých kořenů zdravého uměleckého vývoje a zdroj jeho národního a demokratického ducha. Onen vliv lidového umění však chápal nikoliv jako otrockou imitaci a ohlas, nýbrž jako tvořivou kontinuitu: "...na umění lidu je třeba se naučit hledět jinak, než jsme se dosud dívali. Působily na to u nás zlé zkušenosti proti pouhým napodobitelům a často i zneuživatelům lidového umění. Zcela neumělecké imitace lidové písně vyhlašovány byly za kánon národního umění".
      Nejedlý dobře znal i etnografické zvláštnosti a regionální rozdíly v lidové kultuře a životě lidu. Zamýšlel se nad jejich genezí a nad jejich povahou a přimlouval se za to "rozvíjet i speciální oblastní zvláštnosti našeho lidu". Viděl v nich jeden z pramenů zdravého kul[/]turního regionalismu, jenž ve výsledném vlivu obohacuje celonárodní život a celou kulturu společnosti. x3_stars
      Pojetí lidu jako podstatné a určující síly ve vývoji národní společnosti a kultury, chápání lidové kultury a lidového umění jako organické složky dějin, života a kultury celé společnosti, historický pohled na život a kulturu jako na proměňující se proud i přesvědčení o živé a podnětné energii lidové kultury a lidového umění pro minulý i současný vývoj národní kultury - to jsou ohniska a hlavní linie Nejedlého koncepce lidové kultury. V nich národopis nalézal a nalézá opory a podněty pro svou ideovou orientaci a pro své badatelské úlohy.
      Vedle těchto hlavních linií zůstává Nejedlého naukové dílo, hlavně tam, kde se bezprostředně dotýká lidové kultury, aktuální a podnětné ještě v některých dalších dílčích bodech. Slovesný folklorista a etnomuzikolog v něm najde četné poznatky a podněty pro studium svého předmětu a zejména pro poznání vztahů mezi "umělou", "vysokou" literární a hudební kulturou a folklórní tradicí; právě tyto podněty rozvinul ve dvacátých a třicátých letech především B. Václavek při studiu zlidovělé písně a vazeb mezi literaturou a lidovou slovesností, a dnešní slovesná a hudební folkloristika se k nim často vrací. A jestliže etnografové a folkloristé znovu a znovu používají národopisné lokální nebo krajové monografie jako účinného nástroje pro objasnění života

290

a kultury lidu, jejich vývoje i vzájemných vazeb jejich složek a jestliže znovu promýšlejí a domýšlejí její pojetí a náplň a usilují o komplexní pohled na celý život a kulturu lidu, potom právě dílo Z. Nejedlého, zejména monografie o B. Smetanovi, ukazuje koncepci a postupy, jež překonávají vysloveně retrospektivní a omezený pohled tradičních, "klasických" národopisných monografií, jak se v naší disciplíně od sklonku minulého století vyvinuly a ustálily: totiž hlavně důrazem na bezprostřední vazbu všech životních a kulturních složek, tradičních, "lidových" i mimofolklórních, městských a civilizačních, i zřetelem k společenskému a kulturnímu vývoji i soudobému stavu. Národopisec najde v Nejedlého díle ještě další podněty a vodítka: zanícenou[/] badatelskou vášeň a píli, obrovský horizont vědomostí, úctu ke každému detailu a údaji a za tím vším snahu po poznání celistvého obrazu dějin a života člověka a společnosti, Proto setkání etnografa a folkloristy s dílem Z. Nejedlého je setkání v plném smyslu slova setkáním živým a plodným. Nedávno napsal Josef Hrabák v úvaze nad přínosem Z. Nejedlého pro literární vědu: "Zdeněk Nejedlý viděl mnohé literárněvědné problémy neobyčejně ostře - a nebojme se to říci: často daleko ostřeji než profesionální literární historikové a literární kritici - právě proto, že těžisko jeho práce nespočívalo v literární vědě". Toto hodnocení myslím plně platí rovněž potom, když nahradíme slova o literární vědě a literární historii slovy národopis a národopisci.[/]

Poznámky
      Stať je rozšířeným zněním referátu z .konference o díle Zdeňka Nejedlého, uspořádané v Liblicích v květnu 1978.

      Hlavní literatura


      BENEŠ, B.: Zdeněk Nejedlý a lidová kultura. Universitas, 11, Brno 1978, č. 1, s. 21-25.
      HANZAL, J.: Metodologická a literární hodnota Nejedlého díla. Česká literatura, 26, 1978, s. 135-151.
      HRABÁK, J.: Význam Zdeňka Nejedlého pro literární vědu. Česká literatura, 10, 1962, s. 253-261.[/]
      HRABÁK, J.: Zdeněk Nejedlý a literární věda. Česká literatura, 26, 1978, s. 99-103.
      JEŘÁBEK, D.: Zdeněk Nejedlý a česká literatura. Universitas, 11, Brno 1978, s. 11-15.
      KRAMAŘÍK, J.: Význam díla Z. Nejedlého pro národopisnou vědu. Český lid, 40, 1953, s. 2-8. ,
      ROBEK, A. - KRUPKOVÁ, J. - MAREŠOVÁ, V.: Zdeněk Nejedlý a národopis. Český lid, 65, 1978, s. 2-9.
      ŠALDA, F. X.: Osobnost Zdeňka Nejedlého. Z. Nejedlý, O předpokladech a povaze tvorby, Praha 1978,
      Zdeněk Nejedlý a naše lidová umělecká tvořivost, Praha 1954.

291

ZDENĚK NEJEDLÝ UND DIE VOLKSKULTUR
(Zusammenfassung)

      Eine wichtige und dauernhafte Linie im wissenschaftlichen Werke des bedeutenden tschechischen Historikers, Musikwissenschaftlers und Ästhetikers Zdeněk Nejedlý (1878-1962) bilden seine volkskundlichen Interessen und Arbeiten. Zum Kern seiner volkskundlichen Konzeption gehören einige grundsätzliche Schwerpunkte: die Auffassung der Volksschichten und der Volkskultur als führender und bestimmender geschichtlicher und kultureller Kräfte; die Deutung der Volkskultur und Volkskunst im vollen und organischen Kontext der gesamten Kultur und kulturellen Entwicklung; historische Interpretierung der Volkskultur und des ganzen Volkslebens[/] in ihrer dynamischen Veränderung und Entwicklung; und schliesslich, die Überzeu[n]gung von der lebendigen und schöpferischen Energie der Volkskultur und Volkskunst für die zeitgenössische Kunst und für das ganze gesellschaftliche Leben.
      Z. Nejedlý befasste sich mit der ethnographischen und folkloristischen Problematik eigentlich nur am Rande seiner eigenen wissenschaftlichen Arbeit und vorwiegend im Zusammenhang mit breiteren musik- und kulturhistorischen Aufgaben. Trotzdem besitzen seine volkskundlichen Studien eine aktuelle Bedeutung für die Theorie und Orientierung der tschechischen Volkskunde.

292

Národopisné aktuality roč. XV. - 1978, č. 4

TRVALÉ HODNOTY LIDOVÉ KULTURY [obsah]


      Vladimir Úlehla (†)
      K nedožitým devadesátým narozeninám Vladimíra Úlehly (16. 7. 1888 - 3. 7. 1947) jsme se namísto dalších oslavných článků, v nichž se mnohé podrobnosti o jeho životě a díle nutně opakují, rozhodli zařadit dva jeho polozapomenuté příspěvky z Lidových novin. Oba mají co říci současnému člověku a také odborné veřejnosti. První článek "U Hradišča na trávníčku... Co nám ukázaly národopisné slavnosti" pochází z 8. července roku 1937 a druhý "Promarněné krásy, poztrácené dobroty. Co chci říci na hradištské výstavě" z 8. srpna téhož roku. Souhrnný název "Trvalé hodnoty lidové kultury" jsme volili podle titulu hradišťské výstavy. Text obou příspěvků přizpůsobujeme dnešnímu pravopisnému úzu, ponecháváme však v původním znění výrazy nebo tvary nářeční.
      K textu není potřeba mnoho vysvětlovat, mluví sám za sebe. Jen k pojmu folklór, jak jej chápe Úlehla, připojujeme pár slov: z vysokoškolských studií v Německu přinesl si[/] jeho odlišné pojetí. Zatímco ve většině jazyků je slovo folklór neutrálním označením určitých lidových tradic, německým národopisem bylo zásadně odmítnuto a bylo používáno jenom v případech, kde jde nikoliv o "pravé" lidové umění, nýbrž o "nepravé" jeho imitace. Slovo folklór mělo i má v němčině svůj negativní nádech. (Srov. H. Bausinger: "Folklorismus" jako mezinárodní jev, NA, 7, 1970, s. 217.) Úlehla tohoto pojmu nikdy neužíval jinak. Svou definicí folklóru, jak ji nacházíme v precizní podobě v článku "Co nám ukázaly národopisné slavnosti", kde termín "folklór" staví do protikladu s "lidovým životem", se přiblížil současnému chápání folklorismu; alespoň v tom původním moserovském slova smyslu jako "zprostředkování a předvádění folklóru z druhé ruky".
      Tak tedy co ukázaly národopisné slavnosti 5. a 6. července 1937 v Uherském Hradišti a co chtěl Vladimír Úlehla říci v srpnu téhož roku na hradišťské výstavě? Dušan Holý

293

Co nám ukázaly národopisné slavnosti

Dlouhatánské státní autobusy místo dlouhatánských žebřiňáků. Regionální středisko poseté veřejnými budovami podle regulačního plánu místo provinciálního městečka. Rozhlas místo tváří do červena rozkřičených. A ještě mnohé "místo". Nutný závěr? Není místa pro lidový život. Místo dědinské idyly s vlastní zákonitostí rodovou, vlastním dialektem, denním životem, zvyky, obřady, krojem, postojem, rytmem a písní, to vše od dědinky k dědince jiné, místo toho má nastoupit uniformní typ člověka XX. století.
      A nenastoupil. V obou dnech národopisných slavností 5. až 6. července na velkém travnatém stadiu uherskohradišťského výstaviště to viděli všichni. Odpůrce lidového života i jeho ctitel, lhostejný náhodný divák i vnímavě soustředěný odborník, všichni viděli bez rozdílu, že lidový život na Moravském Slovensku má tuhý kořen.
      Nezasvěcený si tu mohl uvědomit rozdíl mezi folklórem a lidovým životem, mezi krojem žijícím a s člověkem nutně souvisícím, a mezi krojem folkloristickým, vnějšně nespojitým a nenutným. Původně k sobě vesničan a kroj patřili nutně. Šaty se zhotovovaly z toho, co dávala pole a pastva. Zdobily se ve chvílích zimního klidu vzory, které si vynucovalo nadání pro barvu a rytmus. To propůjčovalo kroji i jeho ozdobě osobitost a hlubší význam úkonový, to mu také bralo při vší své stejnorodosti bezduchou uniformitu. Ostatně: také městský člověk nemá jen jedny šaty. Cylindr[/] se nenosí na plovárnu a v bílých šatech se nechodí do divadelní lóže. jenže městský šat zdaleka není v tak úzké souvislosti s přírodou, s dobou roční i denní a se stavem společenským jako kroj selský. Nejenže se strýček obleče z jara jinak než chlapec, strýček ještě po zimňu, chlapec již po letňu. Ale oblékla se také jinak žena, které umřelo dítě, jinak ta která dítě čeká, jinak děvče před svatbou, jinak mladá žena po svatbě. Sterá delikátní rozmanitost nebyla něčím vnějším. V hloubce, kde se rozhoduje o smyslu života, byla jedním z mocných nástrojů lámat životní monotónnost. A když se propracovala do obřadných předpisů, o jejichž skrupulóznosti se městskému člověku navlékajícímu si prostě nějaký kroj ani nezdá, byl to důsledek pořádnosti tak přirozený jako je gramatický předpis spisovné mluvy.
      Folklórem stávala se celá krojová soustava teprve když ztratila životní smysl. V té chvíli je také o ní rozhodnuto. Je odsouzena k zániku. Musil lidový život zpovrchnět ve folklór a zahynout? A když jinde po republice, musí cestou do hrobu kráčet také lidový život moravskoslovenský? Jedni přisvědčí; druzí si to třebas pochválí. Třetí však namítnou, že nebránit se i proti nutnosti je marnotratností v našem státě, jenž nemá přemíry vlastních hodnot přírodních ani kulturních. Ať tak či onak: poděkujme řediteli Červinkovi a profesoru Jilíkovi, že připravivše Hradišťské národopisné slavnosti, dali nám v nevídaném měřítku možnost, shlédnout najednou a v pohodě barevných a slunných dvou dnů, co na

294

Moravském Slovensku z vývoje tisíciletého přechází do života posledních tří pokolení.
      Velkorysost, s níž převezli do Hradiště desetitisíce venkovanů, umožnila, aby se tu vynořily skupiny již jen historizující. Oblékli se do krojů i lidé z obcí, kde se kroj přestal nosit již před lety. Dobře učinili. Podtrhli jen pravdivost a přítomnost kroje jinde. Přijede například kapela v pravém slova smyslu uniformovaná do skvělého a svěčného kroje. Právě tato naprostá uniformita v nás vzbudila podezření. A hle! Jsou to Bohuslavičané od Kyjova, kteří kroj odložili již před několika desítkami let. Podobně muzeálně působily některé skupiny Valachů. Jak pravý byl zato nástup Veličanů, Lanžhoťanů, Stráňanů. Chápete z něho nejen úkon kroje, ale také hloubku podrobných předpisů, jimiž upravuje kroj účast chlapců a děvčat na veřejnosti. Věcí chlapcovou je obletovat děvče, strhávat pozornost na sebe, výskat, tančit, zpívat, cifrovat. Věcí děvčete je dát se obletovat zdrženlivě a cudně, takřka bez hlesu a bez úsměvu. I za nejprudšího veselí velického Fašanku a Lanžhotských hodů se děvčata otáčejí od hochů oddělena, se stejnou zdrženlivostí přitiskují rukama při bocích rozlétající se sukénky. Jaký nevkus spatřovaly by tyto uchované kmeny v děvčeti výskajícím a rozhánějícím se rukama. To uložil řád ozdobným a chlapsky namáhavým postojům chlapců!
      Tuto obřadnost lidového života, hluboce zakořeněnou v tradici snad pohanské ponechal folklór slupkou bez jádra, opustil její funkční souvislost. Všelijaké skupiny výskajících a ská[/]kajících děvčat od Kyjova, to je už jen folklór! Také v jejich původním životě by nikdy nemohlo děvče veřejně výskat a skákat. Děvčata, která si navlékla kroj, se tomu však naučila z filmu, z jiných národopisných slavností a od městských lidí, od brněnských a pražských "šuhajek" výskajících po ulici při každé národní slavnosti, Čím dříve toto umře, tím lépe.
      Jak také hudba spolurozhodovala o životě na vsi pravdivě a vážně, dokládají veličtí hudci svými huslemi a basou. Jaký však nešvar přinesly do kraje plechy, tento jed na desetitisíce lidových písní, dověděli jsme se bohužel od několika jiných desítek koncertujících kapel. Pravdiví Stráňané ve svých konopných krojích dovedli i plechovou kapelu jakžtakž překonat výrazným zpěvem k tanci pod šable. Ale již sousední Korytňané podlehli plechům úplně. Rytmus i tónina písní jejich je potřena a smysl obřadů rovněž. A přece to není tak dávno, co mi právě v této podhorské dědince zazpíval občan Ján Lečbych z numera 115 krásných písní dvacet devět za krátké návštěvy odpolední a že jsem musil dělat rychtáře, když nejen žena Katerina, ale všichni seběhnuvší se sousedé chtěli o překot zanotit každý svoji zamilovanou a starodávnější než prý jsou těch druhých. Na tom jednom, na stech případech jsme zažívali na Hradišťských slavnostech tok ticíciletí od pohanských obřadů královniček, klepáčů, stínání káčera přes středověké vojenské tradice v jízdě králů, v tancích pod šable až k novodobým a příliš dnešním dožínkám s juchajícími děvčaty, zažívali jsme vznik, slávu a zánik lidového života.

295

      Nebýt ničeho jiného, je to samo stokrát živější a dojímavější než povězme tradiční slavnosti skotských klanů. A přece se k těm sjíždí od královny a od vévody oblečeného do skotské suknice vše, co je v Anglii fashionable. Přes účast skoro stotisícovou se na Hradišťské slavnosti fashionable Československo nesjelo. Sjede se možná až za pár let na slavnost, kde bude všechno mrtvo, změněno ve folklór a v oživené muzeum.

Co chci říci na hradišťské výstavě

Bylo mi údělem dospívat v kraji, kde lidová kultura moravsko-slovenská dosud plně žila. Od prvých dětských vzpomínek spojoval mne s rodným krajem otcův hlas zpívající večer místo ukolébavek táhlé pomoravní písně z Podluží a nekonečná byla řada jeho zkazek z pamětí několika generací pomoravních mlynářů.
      Ale již tehdy v chlapeckých letech, kdy se pole a luka rozléhaly písní a trhy i ulice moravskoslovenských měst se přelévaly barvami krojů, naslouchal jsem hovorům otcovým s Bartošem, Klvaňou, Herbenem, bratry Uprky o tom, že se v organismu lidového života usazuje kaz. A když jsem počal dospívat a uvědomovat si plně hodnoty svého domova, začala současně jeho osobitá kultura místy zřejmě zanikat. To kalilo stále víc mou bezstarostnou radost z barevného kraje. Jen mé první zážitky byly jí plně protkány.
      Jak skvělé bylo tehdy třeba sklonit se nad podivnou mapou sběratele písní Hynka Bíma.[/] Po karpatském oblouku trousily se tu barevné dědinky, kde už někdo sbíral písně. Čísla říkala, kolik jich kde sběratelé zapsali, a všelijaké značky vysvětlovaly, jaké písně v dědince žijí. Jak tu převládala velká prázdná místa, kde nesbíral nikdo nic!
      Rozhodovala zřejmě náhoda. Ani stopy po odborné úplnosti a soustavnosti. Jako by nebylo na světě konzervatoří, odborných ústavů a vůbec milovníků, kteří by sbírali písně jako systematičtí botanici sbírají rostliny a entomologové brouky a motýly.
      Při vší náhodnosti byla mi Bímova mapa zjevením. Prázdná místa v poměru k místům jakžtakž vysbíraným pravila, že musí být v karpatském pásmu a v jeho dvojím lomu roviny pomoravní a povážské písní několik desítek tisíc, když jen z těch málo dědinek se písní vysbíralo několik tisíc. Až se mi hlava zatočila nad otázkou: kde se vzalo na tak malém prostranství písní víc, než jich vytvořila celá západní Evropa? A odpověď, vyčtená rovněž z Bímovy mapy, byla novým zjevením: z počtu písní, z jejich pestrosti, z úplnosti či neúplnosti balad, ze starých tónin a rytmů, což všechno Bím poznamenával, daly se vytušit cesty, jimiž se píseň šířila a odkud se šířila. Vynikala střediska písní nabitá jako zdroje, ze kterých se rozlévaly prameny písňových shluků, aby se v dáli rozplývaly a na pomezí písňové oblasti zanikly.
      Chtě nechtě měnila se při takovém pohledu píseň mladému biologovi v cosi živého, co samostatně vstupuje v soužití s rodem lidským. Jako by písňová současnost byla jen okamži

296

tým průmětem pradávného vývoje rodového o mnoha stupních, s vnitřní zákonitostí tvarovou a úkonovou, vývoje, v němž jednotlivé písně vznikají, rozvíjejí se a zanikají, putují a mění se, tvoříce stále celek podle osobitých zákonů sociologických.
      A hle: teprve v posledním desetiletí užívají ruští ekologové a u nás škola Podpěrova podobných metod jako tehdy na počátku století sběratel písní Bím. Z obdobných map poznávají, z jakých středisek se rostlinné druhy šíří, jak se poutí rozmělňují a na pomezí oblasti ve výstřelkových odrůdách zanikají.
      Jak se s ústrojným pojetím písně jako živé bytosti shodoval další objev Bímův! Musel dlouho dokazovat skeptickému hochovi, že píseň, i ta nejtáhlejší, není bez taktu a nezpívá se náhodně, nýbrž že poslouchá vnitřní stavby, byť tak složité, že ji zprvu třeba objevovat morseovým telegrafickým přístrojem. Teprve pak vznikaly zvlněné, bezpřízvučné nápěvy pasáků na lukách, legrútů v podvečer, tetek a děvčat při práci ve skutečném vzoru stavebním i rytmickém, vždy stejné a tak věrně vystiženy, jak toho dosud žádný zápis nedovedl. Ba z těchto rytmických složitostí daly se vyčíst zákony, které již předem dovolovaly odhadovat stavbu a rytmus neznámých písní, třesoucích se v seschlém hrdle starého strýčka.
      Kdo by se tu nezamyslil nad tradiční silou, udržující v melodické základně rytmus pěti, sedmi ba i třináctičtvrteční ve všech chvílích písňového života, i tehdy, když zpěváka překrývala delikátně smyčcová hudba synkopami sudého rytmu tanečního. Obohaceny nadto[/] pestrostí tónin, jevily se mladému hochu písně jako citlivé rostliny, jež bují jen v podmínkách velmi vyhraněných a osobitých.
      Teprve po mnoha letech, ba až v posledním desetiletí překonal snění mladého hocha o vývojové hloubi písně lidové americký skladatel Henry Cowell. Ultramoderní pianista, hrající své skladby pěstí a celým předloktím, nebyl Cowell jistě nakloněn laskati se sentimentálně s věcmi minulosti. Ocitnuv se však náhodně tváří v tvář velickým hudcům a chlapcům zpívajícím před muzikou, byl okamžitě okouzlen a dal se odtrhnout až po dlouhých hodinách, teprve když jsem mu slíbil, že s ním pojedu do jiných dědinek karpatských, pokud možno zastrčených.
      Tam všude si ověřoval Cowell poznatek; k němuž dospěl ve Velké, že moravskoslovenské pomezí je prameništěm samostatného druhu hudebního. Cowellova teze byla by mi přinesla mnoho radosti, přijít dříve. Ale v těchto letech mohla už jen rozjitřit. Neboť v posledních dvou desetiletích chřadne a umírá lidová kultura, umírajíc mění se v bezcenný folklór a její hodnoty se ztrácejí bezohledněji, než jak odstraňuje příroda přežité druhy ze souboru života. Po těch uchovává aspoň památku ve zkamenělinách. Ale po většině velikých krás z mého mládí hrozí nezbýt památka žádná. Z desetitisíců písní je zapsáno jen několik tisíc a z nich jen část správně, z hudebního bohatství smyčcových kapel takřka nic, z lidové psýché, z ovzduší hřejivých hovorů se starými strýčky a tetičkami také takřka nic.

297

      I dříve umírali zpěváci a lidé dovední. Ale s každým umírajícím zpěvákem nezapadalo do nenávratného zapomenutí hned sta a sta písní, jako je tomu nyní. Smrt dříve neporušovala rodové souvislosti, Nad osobní smrtí rozkládalo se tehdy moře lidové kultury jen málo měnlivé a staří uváděli do jeho hlubin mysli mladých. Písně se sice vyvíjely, měly též módu jako všechen lidový život (neboť žádná živá bytost není strnulá, pokud neztuhne mrtva, každá se stále mění), ale změny byly v lidovém životě předznamenány vývojovou linií, tradicí rodovou, silnější než smrt osobní.
      V našich letech se však tradice přervala. I zažil jsem smrt hudců, jejichž nástroje a tisíce písní, rytmů a melodií v nich dřímající již nikdo nepřevzal, zažil jsem ústup šmytcové hudby před plechy, viděl jsem, jak plech zabíjí lidovou píseň, jak se na něm nedá zahrát starý složitý rytmus pochodový, jak ničí právě to, co se Cowellovi vědomě a nám nevědomě jevilo na lidové písni cenné.
      Z toho všeho se ve mně tíživý poznatek utvrzuje, že budoucí ekolog duševního života lidového bude mít práci mnohem těžší, než ji mají ekologové rostlinní, kterým zavčas nasušili systematici materiál do herbářů, jimž stále rostou rostliny na stanovišti a kteří, když jim některá vyhynula, najdou ji ve vrstvách zemských uloženou.
      A roste ve mně stále více neochota přijímat s ostatními za samozřejmé, že vegetace hodnot lidových má zanikat úplněji, bezohledněji než skutečná vegetace.[/]
      Nepotřebuji nadšených objevných slov Cowellových, ani jeho ostrých výtek, proč nepřijdou konzervatoře, proč nepřijdou naši skladatelé, proč tu nestudují a neučí se hodnotám, které kdysi budou chtít marně hrabat špendlíčkem z hrobu. Pro sebe dobře vím, že tak jak nejsou méněcenné desetitisíce písní, tak není méněcenná duchovní základna střediska, z něhož se šířily, ani není méněcennou řada ostatních jeho kulturních výtvorů.
      Neboť co jsem rozvedl o písni, platí také o jiných složkách lidové kultury, která si vytvářela osobitý styl ve způsobu denního života, v oblékání, ve stavbě domů, v práci, v zábavě i v obřadech. Ba na těchto hodnotách, většině lidí bližších a zřejmějších, než je hudba a zpěv, se dá snáze prokázat, že není správně spatřovat ve všem lidovém stavy a výkony méněcenné a hodné zániku.
      Nikdo nepochybuje o tom, že mnoho úkonů a složek lidového života je překonáno; ale také mnoho úkonů a složek civilizace městské je denně překonáváno novými a lepšími vymoženostmi. Proto je rozhodující otázka tato: není v lidové kultuře nic tak vtipného, důmyslného a hodnotného, aby se to nemohlo účastnit vývojově moderního pokroku? Nemůže se lidová kultura vyvíjet? Musí se napřed srovnat se zemí a její plody bez výběru zničit, než na její místo nastoupí civilizace?
      Hradišťská výstava mně umožnila položit otázku tu s výtvarnou naléhavostí a heslovitostí praktických zástupců obou světů, z nichž jeden ničí druhý: zeptat se i mladé generace

298

selské i městských lidí, zvláště architektů, truhlářů a nábytkářů, továrníků na šaty a na boty, obchodníků se zbožím kameninovým, módním, s hudebními nástroji. Ti všichni a mnozí jiní, kteří moderního člověka zásobují nezbytnostmi i zábavou, mohou v hradišťské expozici "Trvalé hodnoty lidové kultury" na několika málo příkladech sami otázku řešit. Setkávají se s ní v podobě velmi stravitelné. O to se postarali tři moderní architekti, kterým výstava můj námět svěřila provést: Václav Roštlapil, Marta Úlehlová a Vilém Hank.
      Nemohli jsme zacházet do podrobností, celý úsek lidového života bylo třeba stylizovat jediným příkladem. Přesto se podařilo oněm moderním výtvarníkům podtrhnout otázku rytmickým sledem trilogií, v nichž se vždy vlevo ukazuje, jak to měl náš člověk zařízeno postaru, vpravo, jak si to zařizuje dnes moderní člověk, a uprostřed, co dostal selský člověk náhradou za opuštěnou hodnotu.
      V tomto seskupení je obsažena již odpověď na otázku. Především se konstatuje, že Moravský Slovák měl ve svém dosavadním zařízení životním kupodivu mnoho moderních zásad a nápadů. Ale Slovák, který odkládá své, nedostane za ně v náhradu moderní zdokonalenou formu městskou, nepokročí k dokonalejšímu vývojovému stupni, Místo odložené hodnoty staré dostane se mu zpravidla méněcenného civilizačního odpadku.
      Obdobou za chladné, čistotné žudro zavádějí ve městě nad vchodem skleněné nebo betonové stříšky; Slovák odloživší žudro nemá nad vchodem dnes nic, jako nic neměl městský[/] dům ve špatném údobí stavebnickém, které jest ve městě již opuštěno.
      Na poli rostlo Slovákovi konopí a v něm oblečení čisté, vzdušné a zdravé, dobře propustná košile, sukénky a třaslavice. Také ve městě se dnes začíná nosit konopný oblek do přírody, na pláž, ke golfu, na procházky. Ale Slovák konopný oblek odložil a chodí v zimě v létě ve špinavém nezdravém manšestru.
      Stejně odložil řemen kolem boků za kšandy, které již město opustilo, měkké pohodlné krpce za špatnou obuv, zatímco je ve městě v létě krpců víc a víc, stejně odložily ženy bílý vlněný kabátek z domácí vlny, svědčivý a čistý, za špatné svetry, zatímco městská lyžařka bílý vlněný kabátek zase navlékla.
      V selských domácnostech zmizel stůl z rohu se širokými lavkami, na kterých se dalo zdřímnout a odpočinout. Nahradil jej stolík uprostřed pokoje s lehátkami, zatímco moderní bytová zařízení ve městě zavádějí po vzoru západním stůl do rohu se širokými lavkami. Sedlák zrušil ohniště, jež odvádělo odtahem páru při vaření a sloužilo za ústřední topení k peci, zatímco v nejmodernějších bytech se zas zavádí odtah nad sporákem a připojuje se k němu etážové topení.
      Tak se konstatuje stále totéž až do toho dénka, na kterém si u nás dělíval hospodář maso právě tak, jako se nejmoderněji zavádí v Anglii zase mrav, aby dělil maso na dřevěném podnosu pán domu, až k nepolévanému čepáku, v němž byla voda stejně chladná jako v moderní víkendové nádobě; až k miskám,

299

ze kterých jídávali u nás medovou kaši, tak jako se moderně jídá ovesná kaše z misek podle anglického vzoru.
      Naši lidé venkovští nevpluli se svými hodnotami vývojově do stupně, v němž se dnes tytéž vymoženosti uplatňují v moderním zařízení městském. Vzdali se svých hodnot, aby je nahradili odpadky z kulturní jámy velkoměstské.
      Expozice, jež toto konstatuje na několika příkladech, vyzývá každého, aby se vyslovil.[/] Bud máme pravdu, nebo nemáme. Nemáme-li, dokažte. Máme-li, pak jde o hodnoty, kterých nemáme nadbytek. Nemáme práva přihlížet nečinně, když se s nimi špatně hospodaří. Architekt, konfekcionář, interierista, všichni mohou přispět v poslední chvíli, aby formy lidového života vplouvaly do dnešní doby v ukázněné evoluci vším, co je v nich hodnotného, a aby nebyly ničeny, zahazovány a nahražovány hlava nehlava pakulturními odpadky nivelizující civilizace.

300

ZPRÁVY

JUBILEUM

Dvadsaťpäť rokov Slovenského národopisu [obsah]

Dvadsiate piate výročie vzniku Slovenskej akadémie vied a tým aj národopisného pracoviska v jej rámci je pre slovenskú vedu o ľudovej kultúre mimoriadne významným a závažným jubileom. Nielen tým, že vznikol akademický vedecký ústav špecializovaného charakteru, akým slovenská národopisná veda dovtedy nedisponovala, ale predovšetkým tým, že toto pracovisko od svojho vzniku dokázalo plniť všetky svoje úlohy v rámci národopisného výskumu Slovenska na požadovanej úrovni a z jednotných východiskových pozícií. Boli to otázky novej koncepcie, programu národopisnej práce, metodologickej orientácie. Ich prebojovaním, spresňovaním programových úloh a realizovaním počiatočných cieľov dokázala pozícia Národopisného ústavu rásť nielen prostredníctvom vynikajúcich bádateľov-jednotlivcov, ale aj ako inštitúcia. Významných bádateľov ani v dovtedajšej svojej minulosti slovenský národopis nepostrádal, ale výhody a váhu takej významnej špecializovanej inštitúcie, akým sa[/] stal v rámci Slovenskej akadémie vied Národopisný ústav, nepocítil a nepoznal. To bol pre vedu o ľudovej kultúre na Slovensku dôležitý prvok. Národopisný ústav začal skoro plniť významnú integračnú funkciu v slovenskej národopisnej vede: zjednocoval postupne spočiatku skromné, ale predsa len rastúce počty bádateľov (organizačne, prostredníctvom rozličných úloh a podujatí), zjednocoval ich však od počiatku aj na metodologickej platforme (krúžok a seminár marxizmu-leninizmu a pod.), stal sa popredným centrom národopisného výskumu a tým postupne spájal aj úsilia ostatných inštitúcií na Slovensku, na ktorých sa národopisný výskum realizoval. A napokon sa tieto integračné tendencie národopisného pracoviska akadémie prejavovali aj v hľadaní možnosti cieľavedomej spolupráce interdisciplinárnej i medzinárodnej, pre národopis - ako je známe - v obidvoch prípadoch veľmi dôležitej.
      Tieto skutočnosti nespomíname v súvislosti so štvrťstoročným výročím časopisu Slovenský národopis náhodne. Nazdávame sa totiž, že veľmi úzko súvisia, ba že sa vzá[/]jomne podmieňujú. Bez existencie akademického národopisného pracoviska nebol by mal od počiatku a v priebehu svojho vývinu takýto časopis v slovenských pomeroch dostatočné bádateľské ani organizačné zázemie, sotva by sa bol uniesol, nehovoriac už o jeho kvalitatívnom raste a napredovaní. Teda už aj v tomto zmysle je vznik časopisu Slovenský národopis súčasťou a odrazom priaznivých podmienok pre rozvoj národopisného bádania u nás po roku 1948, pričom jestvovanie Národopisného ústavu a jeho rozvoj treba tu počítať k udalostiam najvýznamnejším. Ale platí naopak: výsledky i úspechy, ktoré vo svojej štvrťstoročnej existencii Národopisný ústav SAV (a slovenský národopis vôbec) dosiahol, podstatne podľa nášho náhľadu - napomohla a ovplyvnila existencia špeciálneho odborného národopisného časopisu - Slovenského národopisu. Toto .konštatovanie nijako nemieni oslabovať predchádzajúce tvrdenie o rozhodnom význame priamej organizátorskej práce vedenia a celého ústavu v slovenskej vede o ľudovej kultúre v uplynulom štvrťstoročí. Skôr naopak: aj časopis "robili"

301

v podstate tí istí ľudia, bádatelia, pracovníci, na tom istom pracovisku. Chceme tým ešte raz aj takto poukázať na to, akým účinným a mocným, organickým a nepostrádateľným prostriedkom a činiteľom pre priaznivý rozvoj vedeckého bádania je existencia dobrého odborného časopisu. Aj minulosť slovenského národopisného výskumu to jednoznačne potvrdzuje. Dejiny slovenského národopisu nemajú svoj "Český lid", ba nepoznajú odborný národopisný časopis, ktorý by systematicky koncepčne pôsobil na charakter bádania v tejto vede dlhšiu dobu a už vonkoncom nie bez prerušenia po celé štvrťstoročie. Na druhej strane, ak sa v niektorých obdobiach čo aj na kratšiu dobu takáto možnosť naskytla hoci nie v špecializovanej podobe, bolo ju cítiť a prejavilo sa to v raste úrovne a systematickosti štúdia ľudovej kultúry u nás (príklad Zborníka a Časopisu Muzeálnej slovenskej spoločnosti, Slovenských pohľadov a i.).
      Časopis Slovenský národopis začal vychádzať r. 1953 ako jeden z časopisov SAV, odborne nadväzujúc na Národopisný zborník.1) Odvtedy pod pevným a cieľavedomým redakčným vedením dosiahol vysokú odbornú úroveň a príkladný stupeň spoločensko-politickej angažovanosti. Postupne sa vyhranili jeho základné rubriky (štúdie, materiály, archív, rozhľady, diskusie-glosy, správy, recenzie, bibliografia), v ktorých špecifickými spôsobmi, ale celkove jednotne presadzuje a plní vyššie naznačené svoje zá[/]kladné funkcie s pevným a zreteľným profilom. Tak sa stalo, že z počiatočných príspevkov, ktoré charakterizovali materiálové hľadiská predovšetkým, vyrástol postupne časopis systematicky publikujúci náročné a hlboko fundované štúdie teoretickometodologického charakteru. Časopis Slovenský národopis radí sa tak svojou úrovňou, aktuálnosťou a angažovanosťou k popredným odborným periodikám v spoločenskovednej oblasti u nás v súčasnosti. Počas svojej štvrťstoročnej existencie vždy uvážlivo a jednoznačne reagoval na teoretické, metodologické, programové úlohy odboru v súlade s dianím v našej spoločnosti a sám pomáhal presadzovať progresívne tendencie života spoločnosti v nových podmienkach jej existencie a rozvoja.2)
      Vo svojom vývine venoval časopis Slovenský národopis pozornosť všetkým úsekom skúmania ľudovej kultúry, zamestnaniu, architektúre a bývaniu, sociálnym vzťahom, zvykosloviu, výtvarnému umeniu, folklóru, dejinám etnografie a folkloristiky, pričom neustrnul v pohľade iba na roľnícku a tradičnú kultúru.3) Významnou mierou práve on prispel k poznaniu, že bádanie o spôsobe života a kultúre robotníctva je pre moderné marxisticky orientované skúmanie ľudovej kultúry potrebné a nevyhnutné, pretože bez neho by bolo etnografické štúdium súčasného obdobia, ale aj celej epochy predchádzajúcej počínajúc vznikom robotníckej triedy, neúplné. A žiada sa dodať, že toto[/] štúdium prispieva veľkou mierou k objasneniu a formulovaniu mnohých teoretických a metodologických otázok súčasného národopisu. V súvise s tým časopis Slovenský národopis podstatne prispel k prepracovaniu otázok premien tradičnej ľudovej kultúry v podmienkach meniacej sa skutočnosti na súčasnej dedine, a takých problémov, ako je hodnotenie tradícií ľudovej kultúry vo vzťahu k súčasnosti.
      Ďalej Slovenský národopis pohotovo reagoval a citeľne podporil tak závažnú dobovú problematiku, akú predstavuje štúdium etnických procesov, systematicky rozpracovávanú najmä v sovietskej vede. Súčasná slovenská etnografia a folkloristika pri vytváraní svojej vedeckovýskumnej orientácie akcentuje popri iných významných a náročných úlohách i štúdium javov tradičnej kultúry slovenských enkláv a diaspor v zahraničí. Do tohto výskumu sa zapojila početná skupina národopiscov, ktorým sa podarilo zhromaždiť cenné údaje o Slovákoch v Maďarsku, Juhoslávii, Bulharsku i Rumunsku a formulovať niektoré čiastkové závery o procese etnickej integrácie i akulturácie a tým tiež o zákonitostiach etnických procesov.
      Na nové základy sa dostalo tiež štúdium interetnických procesov a vzťahov, v ktorých sa odráža súžitie národov, ich vzájomné styky a pôsobenie. Do zvláštneho organizovaného postavenia dostalo sa v týchto súvislostiach najmä štúdium otázok karpatobalkánskych vzťahov. Prínos Slovenského národopisu

302

k riešeniu týchto otázok je o to cennejší, že celá táto problematika bola v minulosti slovenského výskumu ľudovej kultúry značne zanedbávaná.
      Časopis Slovenský národopis sústredil vo svojich 25 ročníkoch tiež mnoho myšlienok, podnetov a údajov k prameňom národopisného štúdia, bibliografie a spolupráce vedných odborov.4) Tieto niekedy doslova služby vede a praxi stali sa pre súčasný výskum priam nepostrádateľnými.
      Tým všetkým, čo sme v .krátkosti naznačili, predstavuje časopis .Slovenský národopis vynikajúcu reprezentáciu štvrťstoročia vedy o ľudovej kultúre na Slovensku, je dokladom jej rozvoja a úspechov. Na týchto jej úspechoch má priamo veľkú účasť, pretože sa stal súčasne organizátorom, podnecovateľom vedeckého života u nás a to s presiahnutím svojej odbornej pôsobnosti, Vysoké hodnotenie jeho vedeckej úrovne sa žiada organicky doložiť opätovným konštatovaním o jeho vysokej spoločenskej angažovanosti, čo je jedným z najpresvedčivejších dokladov o cieľavedomosti a zreteľnej koncepčnosti práce redakcie časopisu (najväčšiu zásluhu na tom má nepochybne dr. B. Filová) a tým aj dokladom pozitívneho usmerňovania a ovplyvňovania národopisnej vedy na Slovensku v celom tomto období.
      No žiada sa ešte dodať, že časopis Slovenský národopis zohral vo svojej dnes už histórii a zohráva aj ďalej - podľa nášho náhľadu -[/] mimoriadne závažnú úlohu vo výchove nových odborníkov (i v informovanosti širšej kultúrnej a vedeckej verejnosti), čo sa pri jeho hodnotení dostatočne nie vždy doceňuje. Táto jeho funkcia opäť vystupuje do popredia ešte výraznejšie, ak si uvedomíme nedostatok vhodných prác a príručiek tohto druhu u nás i v súčasnosti. Pre záujemcov a najmä poslucháčov národopisu je Slovenský národopis (a spolu s ním i iné odborné časopisy) základným prameňom štúdia, jedným zo zdrojov vedeckých informácií, jednou z najvýznamnejších učebníc, ktorej prednosťou pred inými okrem iné­ ho je, že nestárne, že je vždy aktuálna, angažovaná, že určuje i realizuje koncepciu a program výskumu, že neustále prispieva k formulovaniu a rozvíjaniu teoretického a metodologického arzenálu vedy, že obohacuje jej metodologickú základňu, že vždy nanovo - v nových, zmenených podmienkach - poukazuje na spätosť s potrebami života spoločnosti. A ak sa zdôrazňuje táto výchovná funkcia Slovenského národopisu (čo, pravdaže, platí o každom dobrom odbornom časopise), nemáme tým na mysli - upozorňujeme ešte raz - len školu a študenta a ani len úzko odborné kruhy. Pôsobnosť tohto faktu siaha ďaleko za ne, ba i za hranice samotnej vedy, teda do širokej kultúrnej verejnosti. Dnes možno vari opodstatnene povedať - čo ale nemá byť dôvodom k spokojnosti že prienik poznatkov o ľudovej kultúre do širokých vrstiev našej spo[/]ločnosti, uvedomovanie si významu ľudovej kultúry ako organickej a logickej súčasti národnej kultúry a života našej spoločnosti, nedosiahol v minulosti ani zďaleka taký stupeň, ako je tomu dnes zásluhou súčasnej národopisnej vedy a teda i vďaka jej tomuto najpoprednejšiemu časopisu. To napokon určuje aj základné princípy tohto časopisu: byť primárne časopisom slovenského národopisu, odrážajúcim a riešiacim potreby našej spoločnosti a na tomto základe byť súčasne fundamentálne teoretickým, vedeckým časopisom (nevybíjajúcim sa v samoúčelnom scientizme, vede pre vedu), dokazujúcim presvedčivo a vytrvalo, že slovenská ľudová kultúra nevyvíjala sa v minulosti a že sa ani náš život dnešný nevyvíja v uzavretom priestore, ale v kontakte s pokrokovým svetom. Sme presvedčení, že takéto poňatie výskumu slovenskej ľudovej kultúry je jeho perspektívou i do budúcnosti a je aj zábezpekou ďalších pozitívnych výsledkov. Štvrťstoročie tejto bádateľskej línie slovenského národopisu s malým i veľkým "s" o tom presvedčivo hovorí, ale k tomu aj zaväzuje.

Poznámky 0¨
1.
      Národopisný sborník Matice slovenskej vychádzal v r. 19391947 (roč. I.-VIII.) a redigovali ho: I. a II. roč. J. Mjartan, III.-V. roč. R. Bednárik a J. Mjartan,

303

VI.-VII. a VIII. roč. A. Melicherčík. Od IX. ročníka po XI. (1952) vychádzalo toto periodikum ako Národopisný sborník SAVU v Bratislave a redigoval ho A. Melicherčík. 0¨
2.
      Slovenský národopis vychádza pravidelne od r. 1953 a.ko časopis Slovenskej akadémie vied. Vo funkcii hlavného redaktora ho viedli: v r. 1953-1957 Ján Mjartan, 1957-199 Ján Podolák, od r. 1959 po súčasnosť nepretržite Božena Filová. Ako výkonní redaktori, resp. tajomníci redakcie sa na časopise zúčastňo[/]vali J. Podolák, V. Nosáľová, P. Stano. 0¨
3.
      Slovenský národopis za 25 rokov publikoval vyše 400 štúdií a článkov, do 200 materiálových príspevkov rozličnej povahy, 60 príspevkov v rubrike Diskusie, okolo 400 článkov v rubrike Rozhľady, vyše 700 recenzií domácej i zahraničnej odbornej literatúry. 0¨
4.
      Frolec, V.: Čtvrtstoletí časopisu Slovenský národopis. In: Slovenský národopis, 1, 1978, 3-38. Ján Michálek

304

NEKROLOGY

Leoš Zeman (1897-1978) [obsah]

Obdivovali jsme jeho vitalitu, jeho oddaný poměr k rodné obci Velké nad Veličkou, na kterou nedal nikdy dopustit, ke sběratelskému dílu svého otce Martina Zemana, které střežil jako oko v hlavě, a zejména jeho vztah k dětem, v nichž jako učitel probouzel lásku k horňácké písni a k celé lidové kultuře kraje. Nebylo snad ve Velké významnější návštěvy, která by obešla Zemanův dům, jak o tom podává výmluvné svědectví pečlivě vedený památník s podpisy mnoha věhlasných osobností.
      Kdo vlastně Leoš Zeman byl? Odpovíme-li, že učitel, řekneme jen[/] polovinu pravdy. Byl to učitel a hudec. Rád vzpomínal, že už jako jedenáctiletý chlapec pomáhal hrát na svatbě v Kněždubě u Uprků legendárnímu hudci Pavlu Trnovi (1841-1917). Trn zde byl přes den sám, ostatní muzikanti měli přijet až večer, proto na otcův pokyn malý Leoš Trnovi kontroloval, aby mu trochu odlehčil. "Chuapečku, kde sa to v tebje bere?", řekl mu prý tehdy s obdivem starý Trn. Také s ostatními velický mi hudci Leoš Zeman příležitostně hrával, ať už to byl Jožka Kubík II nebo Martin Miškeřík II, a byl také členem velických hudeckých muzik studentských a učitelských. A za studií v Brně v letech 1911-1915 hrá[/]val v rodící se muzice Slováckého krúžku. Od roku 1956 stal se kmenovým hráčem (kontrášem violistou) velického hudeckého obsazení a zhruba od té doby se datuje také jeho zakládání dětských hudeckých muzik na Horňácku. Správně si uvědomoval, že nemá-li být tradice přerušena, je třeba začít u dětí a když už neexistuje přirozené předávání z generace na generaci, je třeba umělého zásahu školy. V těchto snahách nebyl Leoš Zeman jistě sám a nebyl ani první, kdo s nimi začal. Jeho práce na tomto poli zůstává však příkladná a jeho vklad trvalý. Dušan Holý

Za Vaškem Mlýnkem (1926-1976) [obsah]

Mezi vypravěči komického typu byl Vašek Mlýnek z Kuželova nevoleným, ale daleko široko uznávaným králem. K vyprávění podědil vlohy ze strany otcovy i matčiny; vždyť na otce jeho matky - muzikanta Tomše "Horňáka" z Hrubé Vrbky - zachytíme ještě dnes vzpomínky, jaký "to bývali smíchar". A to padl už v první světové válce.
      Široké veřejnosti byl Vašek znám především z různých veřejných vystoupení estrádního typu, dále z rozhlasu, televize i z filmového plátna. Ale tam nikdy neuplatnil všechno, co uměl a čím doslova hýřil. I z těch veřejných produkcí mohl však vnímavý posluchač usoudit, že to u něj

304

nebyly nikdy nějaké předem napsané a namemorované vyprávěnky, nýbrž že uměl velmi živě reagovat na situaci, že sebe i jiné vždycky opájel kouzlem mluveného, ohebného, mnohotvárného a čaromocného slova, že svá vyprávění dovedl podle potřeby přizpůsobovat a nejrůzněji obměňovat. Zkrátka uměl vniknout mezi posluchače a za každých okolností s nimi navázal kontakt. A nepotřeboval k tomu ony situace, kam i císař pán je nucen chodit pěšky, ani snad příliš chlupaté scénky a ani moc na sebe nakupených příměrů; čímž není řečeno, že by jedno, druhé či třetí nebyl nikdy použil.
      A jaké to teprve bývalo za jevištěm anebo dokonce v domácím prostředí! Všude kam vkročil bylo ho vždycky plno: v obchodě, v autobuse, stejně jako třeba při práci, kde bylo více lidí. V JZD svého času rozdával smích takovými doušky, že pro vedoucí bývalo výhodnější na pole jej neposílat a raději mu nějakou tu jednotku připsat k dobru; prostě proto, že tam, kde byl Vašek, lidé pro samý smích nedovedli soustředěně pracovat. Později - v Kordárně ve Velké - rozdělil si přesněji obě role.
      Měl výtečné imitační schopnosti. Uměl napodobit k nerozeznání mnoho svých bližních. Nešlo však jen o nějaké zevní vystižení hlasu, chůze, gest nebo mimiky, jak se s tím setkáváme u běžných imitátorů; šlo o vnitřní charakteristiku. Zkratkou nahlédl pod povrch k povahovým rysům člověka. A dělal to vždycky[/]

jemně, s ohromným vkusem. Je známo, že s některými lidmi vykládal tak, že je imitoval přímo při rozhovoru. Rozeznal, kdo to snese a uvědomoval si také, kdy je k tomu vhodná příležitost. Nikdo se na něj, pokud vím, pro to nikdy nenahněval. Ba jsou známy případy, že někteří znovu a znovu žádali, aby jim Vašek předvedl, jak sami mluví a jednají. "Ano, Václave, su to já, su to já. Su to celý já!", přitakával mu nadšeně jeden strýc.[/]
      V jeho vyprávěnkách se z lidí nestávali hlupáci, hrubci nebo pijani vyjadřující se nadbytkem různých těch rádoby směšných citoslovcí, anebo slov citoslovečného zabarvení. Vždy - a tím spíše v domácím prostředí - podával jadrný lidový humor. Byl svojský, nikdy nic nepředstíral a nemohl za to, že měl své epigony. Škoda, že se do svých dvaapadesáti let nestal středem odborného folkloristického zájmu. Nemá se nic odkládat!

305

      Dovedl rozesmát až někdy tělo bolelo a až tekly od smíchu slzy. A tak i při té nikým neočekávané hrozné zprávě o jeho tragickém skonu probleskly mnohému, chtě nechtě, veselé vzpomínky na člo[/]věka snad věčně řečného, rozesmátého, s výjimečným nadáním, uměním a snad nejlépe řekneme darem rozsévat smích a radost kolem sebe. Dušan Holý

KNIHY

Jan Kružík: Dětské hry, říkadla a tance z Podluží. [obsah]

Okresní kulturní středisko, Břeclav 1976, 84 stran
      Rozvoj dětské ZUČ, růst dětských folklórních souborů, účast dětí na slavnostech lidových písní a tanců a konečně i samostatné soutěže dětských folklórních souborů nutí k zamyšlení nad obsahem a náplní práce dětských kolektivů. Nejvhodnějším materiálem pro dětské folklórní soubory (zvláště pro I. a II. věkovou kategorii) je dětský folklór: slovesné, herní, dramatické, taneční i gymnastické projevy dětí, dětské a jiné vhodné lidové písně, tance a taneční hry, hra na lidové hudební nástroje i na nástroje dětmi samotnými zhotovené i dětské projevy výtvarně tvořivé. Jde vesměs buď o vlastní tvorbu dětí, přejímanou z generace na generaci, či o výtvory dospělých, určené dětem (ukolébavky, říkadla, drobné hříčky s dětmi atp.). S prací dětských folklórních souborů konečně souvisí[/] i dětské zvykosloví a folklórní projevy s ním spojené (královničky, Smrtka aj.).
      Dětský folklór je kategorie lidové tvorby doposud velmi živá a stále dětmi dotvářená, zvláště v krajích národopisně doposud živých. Přesto však vedoucí souborů postrádají velmi citelně vhodné publikace jak materiálové, tak i metodickodidaktického charakteru.
      Sbírkou Jana Kružíka se dostává do rukou veřejností výběr z bohatého dětského folklórního materiálu Podluží (především z nejužšího Břeclavska: Lanžhota, Tvrdonic, Kostic, Hrušek, Ladné, Charvátské Nové Vsi, ale i Dolních Bojanovic aj.) Pokud jde o vlastní materiál, čerpá sbírka především z vlastních sběrů a poznámek autorových. Místy je celkový přehled materiálu doplněn o záznamy archívní (např. ze Šoupalovy pozůstalosti v OA v Hodoníně a z pozůstalostí prof. Barančice z Charvátské Nové Vsi), či o citace materiálů, případně o jejich přepis (jak sám autor uvádí) z ji[/]ných, většinou již publikovaných pramenů (Fr. Bartoš, Naše děti a Lid a národ, Z. Jelínková, Lidové tance a taneční hry z Podluží).
      Dětský folklórní materiál je ve sbírce utříděn podle vžitých zvyklostí.
      I. Říkadla - rozpočítavadla, posměšky na jména, říkadla o přírodě, zvířatech atp., říkadla, označená jako "jiná", mezi nimiž jsou vcelku bez hlubšího vnitřního dělení zařazena říkadla ke hrám s prsty, říkadla o robotě, říkadlo ke hře na hastrmana, posměšek, vzniklý patrně také na zkomolené jméno či přezdívku (Handráš, bandráš) aj. Dvě satirické písně ("vzpoura kuchyňského nářadí" a Komáří pohřeb) jsou zde zařazeny více méně nedopatřením. Měly by tvořit případně ještě s dalšími vhodnými písněmi samostatnou skupinu dětských písní a písní vhodných pro děti. Další skupiny říkadel tvoří říkadla při otloukání píšťalek a ukolébavky. Jejich zařazení mezi říkadla je odůvodněno tím, že nejsou spojeny s nápěvy a že se některé z nich skutečně objevují mezi dětmi v říkankovité podobě.
      II. část dětského slovesného folklóru tvoří hádanky a některé žertovné druhy dětského koledování (např. na Nový rok nebo na Štěpána aj.) a vinšování.
      III. oddíl tvoří hry. V podstatě jde o dvě základní skupiny her (hry pohybové gymnastického rázu, prováděné jednak prostě, jednak s náčiním, např. hry míčové, hry

306

s házením, pálkováním, chytáním, ale i hry s drobnými předměty a hry taneční). Poměrně nejobsáhlejší a nejlépe uspořádaný oddíl tvoří hry taneční (i když snad nedopatřením některé byly přiřazeny ke hrám pohybovým - Kolo mlýnské a Na mak na str. 47-48) jsou uspořádány od her s jednoduchým kolovým pohybem a od her s napodobivou činností ke hrám se středním hráčem, který se v závěru hry mění. Tyto hry jsou různě motivovány: Na křepeličku, Na Neboru, Na Černého Jana, Holuběnka, Šátečková, Růžička, Héliška-Eliška. Jejich základní choreografická forma je však příbuzná. Konečně následuje hra Na zahrádku, ve které se prostý kruhový pohyb obohacuje o ilustrativní pohyb "zaplétání zahrádky" křížením paží, hra Na zlatou bránu mostního typu a Pletla jsem s průpletem dvojic v kruhu.
      IV. oddíl tvoří dětské zvykosloví, zastoupené pouze královničkami. Schází zde Smrtka a Létečko, rovněž známé na Podluží. V závěru sbírky je připojeno několik písní z repertoáru dospělých, které jsou vhodné pro dětské soubory. Škoda, že mezi nimi nejsou typické dětské písně z Podluží.
      Za autorovou poznámkou edičního rázu následuje seznam údajů o původu jednotlivých čísel, životopisné údaje informátorů a odkud čerpáno. Sbírku pak uzavírá seznam literatury a pramenů k dětskému folklóru na Slovácku.
      I když nejde o sbírku, která by vyčerpávala problematiku dětského[/] folklóru z Podluží v celé šíři (osob"ností autorovou je sbírka uzavřena nejvíce do okruhu obcí Tvrdonice, Kostice, Lanžhot - pokud jde o další lokality, jsou uvedeny pouze ojediněle), plní své poslání a stává se podnětem k dalšímu vyhledávání materiálu i v jiných obcích nejen na Podluží, ale i v sousedních oblastech. Zdenka Jelínková

Teresa Jabłońska: Katalog zbiórow sztuki w Muzeum im. Orkana v Rabce. [obsah]

Rabka 1977, 273 stran textu, 212 stran přílohy, 2 mapy
      Katalog sbírek umění v muzeu v Rabce byl vydán k 40. výročí založení muzea. Již v úvodu nás M. Gładysz informuje o řadě katalogů etnografických sbírek vzniklých od poloviny 19. století až do současnosti, zpracovaných Institutem umění PAN ve Varšavě, ke kterým se tento katalog připojuje. Předešlé katalogy měly charakter seznamu etnografických sbírek a nesplňovaly potřeby vědecké; měly popularizační význam a dávaly jen přehled o jednotlivých kolekcích a sbírkových předmětech v muzeích či v terénu.
      Katalog nás v úvodu seznamuje s charakteristikou sbírek v muzeu. Historie sbírkových předmětů v muzeu v Rabce je spjata s dlouholetou prací "Komisiji Muzealnej", která pracovala od roku 1928 při sekci[/] "Polskiego Towarzystwa Tatrzańskiego"; přičinila se o to, že v roce 1938 mělo muzeum již 800 kusů uměleckých předmětů.
      Muzeum vlastní asi 230 kusů sbírkových předmětů umění etnografického charakteru, z toho 70 kusů řezby, získané před rokem 1939. V řezbě nejsou všechny předměty pojaté jen ve smyslu tradičním, ale mají např. tradiční obsah, svérázná je forma pojetí tématu, symbolika apod.
      Nevelká je sbírka obrazů malovaných na skle (75 kusů), většina z nich shromážděna také před 2. světovou válkou (45 kusů). Malby na plátně, papíře, plechu a jiné techniky jsou většinou z oblasti čenstochovské. Zde jsou předměty nejen hodnotného lidového charakteru, ale také řemeslného maliřství. Předměty vysokého uměleckého zpracování byly již před 2. světovou válkou spolu s kostelním uměním vyčleněny a staly se základem sbírek umělecko-historického oddělení.
      Autorka zahrnuje do popisu všechny předměty z oboru lidového umění, nacházející se v muzeu, ať již tvůrců lidových nebo řemeslných, pocházející z dílen provinčních. Pro úplnost informuje autorka i o inventáři nacházejícím se v terénu. Katalog je doplněn výčtem výstav v Polsku a v zahraničí, na kterých byly některé předměty vystaveny, a také podává ucelenou bibliografii literatury, v níž je třeba jen zmínka o některém z předmětů.

307

      Textová část katalogu je rozdělena na tři velké částí - řezbu (dřevo, kámen, sádra), malbu na skle a malbu na plátně, papíře, desce, plechu apod.; každá tato část má oddíly tematické. U jednotlivých sbírkových předmětů je přesný název, stručná charakteristika, stav zachování, technika, rozměry, informace o původu a pokud je to možné i o vzniku předmětu, popř. tvůrce, datace a obsáhlý odborný popis. Text doprovází obrazová příloha s 212 vyobrazeními sbírkových předmětů a dvě mapy sběrných oblastí.
      Katalog sbírek umění vydaný v muzeu v Rabce je příkladnou publikací pro zpracování muzejních sbírek; není schematický, ani popisný, může posloužit vědeckým i muzejním pracovištím jako srovnávací práce a má velký význam kulturně společenský. Ludmila Tarcalová

Iva Heroldová: Válka v lidovém podání. [obsah]

Národně osvobozenecký boj volyňských a jugoslávských Čechů. ÚEF ČSAV, Praha 1977, 518 stran, 36 fotografických příloh
      Už několikrát se folkloristé pokusili zachytit aktuální téma války a odboje ve folklóru, ale nejnovější kniha I. Heroldové je mezi vyšlými pracemi nepochybně nejbohatší a nejdůkladnější. Je to v podstatě práce a sbírka dvojdílná: první oddíl obsahuje materiály a výklad[/] lidových a pololidových projevů volyňských Čechů, druhá část folklórní a polofolklórní projevy Čechů jugoslávských. Obě části mají analogickou stavbu: po hutném výkladu osudů menšiny od jejího příchodu až na práh poválečných roků následuje vlastní sbírka slovesných projevů s tematikou války a bojů, písňové projevy nejrůznějšího typu, verše, deníkové záznamy, soukromé dopisy nejbližším, divadelní scénky a nejvíce přímé vzpomínky a líčení účastníků (tedy to, co odborníci nazývají povídky ze života, vzpomínková vyprávění nebo memoráty). Shromážděné doklady byly mnohem bohatší, autorka z nich otiskla jenom výběr. Plně oprávněné bylo to, že se neomezila pouze na tzv. folklórní projevy, nýbrž že se snažila námětové pole vyčerpat a osvětlit komplexně všemi slovesnými projevy, jež se k němu poutaly. Takový přístup je rozumný a přínosný z mnoha důvodů, mj. i proto, že hranice mezi folklórními, polofolklórními, literárními a umělými projevy je plynulá a že právě prolínání a vzájemné působení jednotlivých forem se pro poslední fáze jeví jako příznačný a zákonitý proces. To však neznamená, že by jednotlivé jevy směšovala; hledá vždycky jejich zvláštnosti a vnitřní vlastnosti. (Uvažovat by se mělo dále o charakteristice memorátu jako výlučně retrospektivní výpovědi, z individuálních amatérských veršů by se daly vyčíst kulturní a literární vlivy a atmosféra, z nichž vznikaly.)[/]
      Na každém místě výkladů i sbírky čtenář cítí, jak podrobně se autorka seznámila s osudy, životem a lidmi volyňské i jugoslávské menšiny. V této dlouholeté podrobné znalostí tkví také důvod, proč se jí podařilo shromáždit mimořádně bohatý a živý materiál. Pro národopisné a speciálně folkloristické bádání znamená publikace mimořádný přínos. Předně osvětluje jedno z ústředních aktuálních témat národních a společenských dějin z pohledu prostého člověka a dokresluje dokumenty a výklady historické. Čtenář se přímo sžívá s osudy jednotlivých účastníků, poznává jejich odvahu, strádání, chvilky zoufalství, tragédie, drobné epizody i názory a pohnutky, jež je provázely; setkává se s mnoha jmény osob, míst a bitev, jež zná ze stránek historických knih nebo článků. Ale bohatý a různorodý materiál shromážděný k jedinému tématu dává nahlédnout i do forem a mechanismů současné lidové tradice a slovesné tvorby v celém jejím rozpětí a vyvodit z toho některé obecnější závěry; v tomto směru nedošla autorka vždycky tam, co jí doklady nabízely.
      Prostému čtenáři i odborníkovi by taky pomohlo, kdyby v publikaci našel některé pomocné rejstříky, zejména rejstřík informátorů (zpěváků, vypravěčů, autorů), popřípadě u význačnějších i podrobnější životopisné údaje. Prospěšné by se staly i obšírnější informace o rozsahu, průběhu a metodice. sběrů a výzkumu.

308

      Kniha I. Heroldové patří mezi ty podnětné a přínosné práce, které se objevují jednou za čas, a vybízí k tomu, aby její aktuální téma bylo v dalších směrech rozpracováno. Nad mnohými písněmi, stránkami[/] z deníků a dopisů a nad živými vzpomínkami čtenář často lituje, že kniha asi zůstane uzavřena v kruhu odborníků. Oldřich Sirovátka[/]

SBORNÍKY

Studia instrumentorum musicae popularis, V. [obsah]

Red. Erich Stockmann, Stockholm 1977, 138 stran
      Svým čtvercovým formátem 25x25 cm není etnomuzikologická edice stockholmského Musikhistoriska museet příliš praktická k uložení do knihovních regálů. Avšak její uspořádání, dokonalá kvalita papíru a vazby, perfektní grafické reprodukce atd. Z ní tvoří pozoruhodný, bezmála bibliofilský tisk. Obsah pátého svazku etnoorganologických studií sestává z 19 referátů, přednesených na 5. mezinárodním pracovním zasedání studijní skupiny pro lidové hudební nástroje International Folk Music Council. Sympozium se konalo 5.11. 2. 1975 v Brunnen ve Švýcarsku (kanton Schwyz) a bylo zaměřeno na dvě ústřední témata: 1. Historický vývoj pastýřských nástrojů a 2. Písemné prameny a možností jejich využití.
      Zvláště v souvislosti s pastorálním instrumentářem měli domácí[/] pořadatelé možnost prokázat, jak jim je tato problematika blízká po staletí až do současnosti. Čtyři desítky členů etnoorganologické skupiny IFMC, zastupující 12 evropských zemí, mohly se o tom bezpochyby přesvědčit při exkurzích a spolu s širší veřejností také na speciálně k této příležitostí připravené expozici. Trvalým dokladem pak zůstává trojice publikovaných švýcarských referátů od Brigity Geiserové, Maxe Petera Baumanna a Wernera Mayera, pojednávajících o funkčním uplatnění rolniček a zvonců při pasteveckém způsobu pěstování skotu i v průběhu tradičních lidových zvyků, o švýcarských "alphornách", grumlích i pastýřských píšťalách. Alespoň za stručnou zmínku stojí několik Baumannových údajů: největší zjištěná délka alpského rohu činí 720 cm; v současností na tento nástroj troubí přes 620 hráčů, z nichž sotva více než 15 % lze označit za přímé pokračovatele tradice; za poslední války patřila "alphorna" k národním, respektive[/] vlasteneckým symbolům helvetského kříže, v současnosti znamená dobře prodávaný turistický suvenýr.
      Z dalších příspěvků na hudebně pastorální námět připomeňme ve výběru zejména úvodní referát vydavatele švédské etnomuzikologické edice a donedávna ještě ředitele stockholmského Hudebně historického muzea Ernsta Emsheimera o magickém pozadí řinčících idiofonů při pěstování dobytka na švédských vřesovištích; v hutné zkratce sleduje tuto bílou zvukovou magii od archeologických nálezů a raných písemných dokumentů z 11. stol. až po reliktní přežitky ze současnosti. Švédskou problematikou se zabývá ještě referát Birgity Kjellströmové, soustředěný na podélnou pastýřskou flétnu "spilopipa", doloženou nejen v řadě raně novověkých informací, ale ještě dosud oblíbenou u vynikajících současných lidových hudebníků. Systematické taxonomii dechových nástrojů finských pastýřů je věnována analýza Timo Leisiö. O různých aspektech využití pastýřských nástrojů a o jejich ohlasech v lidové i komponované hudbě pojednávají referáty Christiana Kadena, Renaty Brockpählerové, Mariany Bröskerové a Christopha-Hellmuta Mahlinga (Německo), Ivana Mačáka a Alice Elschekové (Slovensko), Dragoslava Deviće (Srbsko), Vergilije Atanasova (Bulharsko), Bálinta Sárosiho (Maďarsko), Gottfrieda Habenichta (Rumunsko) atd. Jaroslav Markl

309

Musicologica Slovaca VI. [obsah]

Bratislava 1978
      Zborník je venovaný zosnulému muzikológovi M. Filipovi a jeho obsah sa viaže na štyri tematické okruhy: 1. prehľad o vedeckej a výskumnej aktivite M. Filipa (z pera A. Špeldu, A. Albrechta), 2. akusticko-analytické a informačno-teoretické témy (M. Filip, Vl. Majerník, J. Sundberg), 3. tvorba E. Suchoňa (I. Vajda) a 4. referáty prednesené na 2. zasadaní pracovnej skupiny Ľudová pieseň a samočinné počitače (ktoré sa uskutečnilo v októbri 1973 v Bratislave, str. 163-308). V poslednej časti je zhrnutých 15 referátov; ktoré sa viažu na samočinné počitače (SP) a na nasledovné tematické okruhy: Algoritmizácia a triedenie melódií z hľadiska ich podobnosti je predmetom príspevkov Ľ. Ballovej, I. Ballu, R. Chmúrneho. M. Štedroň pokračuje v svojich štatistických vyhodnoteniach melodicko-intonačných jadier v Janáčkovej opere Věc Makropulos. J. Gelnar problematizuje možnosť spracovania schematických a skreslujúcich hudobných zápisov a tých, ktoré sú nedostatočne analyticky uchopitelné, či už po stránke výškovo-tonálnej, rytmickej alebo tektonickej. Projekt strojovej tonálnej analýzy realizovaný na ľudových nápevoch zo Záhoria presentovali súrodenci V. Chalupková a Ľ. Chalupka. A. Elscheková oboznamuje v svojom príspevku s metódou selekčného variantského vyhodnotenia mechanicky strojove vyhoto[/]vených hudobných porovnávacích tabuliek (katalógov). Dokumentačným záznamom ľudových piesní pre SP sa zaoberá D. Holý a ľudovou prózou O. Sirovátka. O skúšobnom vzorku analýzy baladického textu referovala M. Šrámková. Rozsiahlu štúdiu o matematickej, filologickokritickej analýze literárneho textu cestou zostavenia schemat zverejňuje P. Vašák; rekonštruoval pravdepodobnostný dendrit genealógie textu novely K. H. Máchu. Projekt akustického triedenia hudobných nástrojov predložil P. Kurfürst s ohľadom na možnosť využitia SP. Číselnú metódu analýzy variantov obsahuje príspevok A. Móžiho, zatiaľčo príspevok V. Majerníka sa sústreďuje na možnosť analýzy hudby na báze fyzikálnej, komunikatívnej a štrukturálnej.
      Príspevky z 2. seminára ukazujú, že v rade výskumných t[í][ý]mov, najmä v Brne a Bratislave, sa realizovali viaceré projekty spracovania hudobného a textového folklórneho materiálu na SP, aj keď ide zatiaľ viac menej o malorozsahové skúšobné fondy. Pri ních sa objavuje celý rad teoretických, metodických, terminologických a analytických mank, ktoré bránia širšiemu využívaniu SP, pravda odhliadnuc od rôznych zabrán rázu technického, organizačného a finančného. Oskár Elschek

Ethnologia SIavica VIII.-IX. [obsah]

Editor Ján Podolák. Univerzita J. A. Komenského, Bratislava 1977, 372 stran
      Posledné dvojčíslo zborníka Ethnologia Slavica na[d]väzuje na predošlý zväzok, ktorý bol venovaný 80. výročiu narodenia nestora slovanského národopisu profesora Milovana Gavazziho, jedného zo zakladateľov a členov redakčnej rady tohto medzinárodného zborníka slovanských etnografov. Väčšina príspevkov v tomto čísle publikovaných vhodne zapadá do slávnostného rámca jubilejného zväzku, nakoľko viacerí autori sa zamerali na problematiku blízku vedecko-výskumnému záujmu profesora Gavazziho.
      Otázke vzniku slovanských národov sa doposiaľ venovala pozornosť z hľadiska etnografie, histórie, archeológie a jazykovedy. Novým pohľadom pri riešení otázok etnogenézy Slovanov je príspevok dvojice sovietskych autorov T. I. Aleksejevy a V. P. Aleksejeva Ethnogeny of Slavic Peoples: An Anthropologis's View. Prináša informáciu a zhodnotenie doterajších výsledkov jednotlivých etáp antropologickej analýzy, ktorej pripisujú etnogenetický význam.
      Obsiahlu problematiku jednotlivých folklórnych javov v súčasnej poľskej kultúre - na príklade výročných, rodinných obyčajov, magických praktík, spoločensko-právnych obyčajov a pod. - analyzuje v štúdii Contenus folkloriques dans la civilisation polonaise contemporaine K. Zawistowicz-Adamska.

310

      Na základe písomných prameňov a archeologických nálezov sleduje B. Baranowski v príspevku Les caractéres specifiques de la civilisation populaire polonaise des XVIIe-XVIIIe siécles determinujúce činitele, ktoré vytvárali špecifiku ľudovej kultúry daného obdobia v Poľsku.
      Z oblasti materiálnej kultúry v Lotyšsku - ustajovacie priestory pre dobytok z obdobia druhej polovice 19. storočia - poukazuje na niektoré balticko-slovanské paralely v štúdii Baltisch-slawische Elemente in der Anlage der Stallbauten Ostlettlands. Pri určovaní typológie týchto objektov sa javí ako určujúci moment ich situovanie vo dvore.
      Otázky prelínania sa domáceho obyvateľstva s českou enklávou v oblasti juhoslovanského Banátu sú stredobodom záujmu príspevku J. Vařeku Der Anpassungsprocess im Bauernhaus der tschechischen Sprachinsel im jugoslawischen Banat. Pôvodné rozdiely v stavebných detailoch ľudového domu z obdobia 19. stor. následkom prispôsobovania sa k domácemu obyvateľstvu zanikali a uchovali sa len v terminológii.
      Pre etnografické štúdium viacerých javov ľudovej kultúry sú cenné výsledky príbuzných vedných oborov. Z tohto hľadiska je príspevok A. Pitterovej Archä[a]ologisch­ ethnographische Parallele aus dem Bereiche des Studiums des traditionellen Hauses prínosom pre objasnenie vývoja tradičného domu západných Slovanov, v ktorom autor[/]ka na základe doterajších výsledkov archeologických výskumov analyzuje jeho konštrukciu a pôdorys.
      V štúdii Das Gabelholz als Hilfsmittel bei Weben und Flechten von Bändern und Gürteln sleduje J. Andrić rozšírenie jedného z nástrojov používaných pri tkaní textílií (u viacerých slovanských národov známy pod názvom "brdo").
      Problematikou vláčivých dopravných prostriedkov používaných v letnom období v oblasti Zemplína na slovensko-maďarskom pohraničí sa zaoberá B. Gunda v príspevku Sommerschlitten in Nordungarn und der Slowakei. Autor si všíma otázky typológie, konštrukcie, terminológie a funkcie, akú tieto dopravné prostriedky v tomto regióne spĺňali.
      Otázky sociálnych vzťahov na úseku ľudového rybárstva sú stredobodom záujmu J. Kucharskej v štúdii Personenbestand der traditionellen Fanggemeinschaften der kaschubischen Fischer im Process der Veränderung.
      Problematika ľudovej stravy je už dlhšie obdobia hlavným predmetom výskumu M. Markuša. V príspevku Traditionelle saure Suppen in der Slowakei sa autor zameral na sledovanie vývoja archaického polievkového jedla a jeho slovenských a karpatoeurópskych variant.
      Príčinami zmien primárnej užitkovej funkcie olovených prstencov na vreteni, ako predmetu každodennej potreby, ktorá neskôr nadobúdala funkciu slávnostnú a dekoratívnu, sa zaoberajú v príspevku Der "Sie[/]bener" von Méra E. Fél a T. Hofer. Na príklade tohto javu sa autori pokúšajú objasniť niektoré otázky ľudového umenia.
      Determinujúcim faktorom, ktoré spôsobovali vznik charakteristických typov ľudových tkanín, krojov a výšiviek v jednotlivých oblastiach Poľska, ako aj príčinam pretrvávania niektorých tradičných tkanín až do súčasnosti venuje pozornosť B. Bazielich v štúdii The Characteristic Types of Folk Textilies, Costumes and Embroideries in Poland. Etnograficko - jazykové hľadisko uplatňuje M. Moravcová v príspevku Aksamit und Chaz'deja in den Quellen der slawischen Länder aus dem 13. bis 15. Jahrhundert. Na základe písomných prameňov sleduje autorka otázku obsahu termínov hodvábnych tkanín, ktorých používanie v jednotlivých vrstvách vtedajšej spoločnosti môže signalizovať niektoré otázky ako stupeň vývoja v oblasti sociálnych vzťahov a obchodu na území slovanských štátov.
      Jestvujúcim analógiam obyčaja strihania vlasov u detí a k nemu viažúcim sa predstavám u južných Slovanov venuje pozornosť D. Palošija v štúdii Zu den Haarschurbräu­ chen bei den Slawen. Východiskom pri štúdiu tejto problematiky boli výskumy M. Gavazziho.
      Baníctvo má v kultúre nášho územia popri poľnohospodárstve a remeslách významné miesto. Vytváralo si vlastné kultúrne tradície, ktoré presahujú svojím významom do

311

národnej kultúry. Výsledky výskumu baníckej kultúry resumuje O. Skalníková v príspevku Die Bedeutung der Traditionen in der Bergbaukultur.
      Z úseku etnografického štúdia obyčajov čerpajú štúdie S. Genčeva Gemeinsame Elemente im Brauchsystem von Bulgaren und Russen a D. Adamcovej Bestattungsritualspiele in der Karpatoukraine in den ersten Jahrzehnten unseres Jahrhunderts. Prvá rieši otázku spoločných prvkov v tradičnej kultúre Slovanov, ktorá je jedným z východísk pri objasňovaní etnokultúrnych vzťahov medzi jednotlivými skupinami slovanských kmeňov, z ktorých sa neskôr formovali slovanské národy. V druhej štúdii predkladá autorka doterajšie výsledky výskumu pohrebných hier v oblasti Zakarpatskej Ukrajiny.
      Dosah odchodu sezónnych poľnohospodárskych robotníkov na území Karpatskej kotliny, na migráciu agrárnych zvykov analyzuje Z. Ujváry v príspevku Die Rolle der Migration in der Verbreitung der Agrarbräuche.
      Na príklade maľovaných priečelí na úľoch sleduje N. Kuret v štúdii Das Volksschuspiel in der Volkskunst der Slowenen vplyv ľudových hier ako súčasti výročného zvykoslovia na ľudové výtvarné umenie u Slovincov.
      Príspevky M. Barjaktarovića a A. Baš sa dotýkajú problematiky štúdia rodiny a spoločenských vzťahov.[/]
      Rubrika Forum je venovaná informácii o pracovných výsledkoch v etnokartografii v Polsku, Juhoslávii a na etnologickom atlase Slovanov. Na záver tohto čísla sú uverejnené informácie o významných[/] podujatiach, ktoré sa konali k problematike štúdia Slovanov, ako aj recenzie niektorých publikácií a slovanských časopisov. Magdaléna Paríková

KONFERENCE

Závěrečné prohlášení účastníků "Smolenických dnů 1978" [obsah]

Účastníci "Smolenických dnů 1978", Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, zastupující Národopisný ústav SAV, národopisná pracoviště na univerzitách v Praze, Brně a Bratislavě, Etnografický ústav SNM v Martině, Ústav lidového umění ve Strážnici, Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a další instituce, u příležitosti 25. výročí Slovenské akademie věd a časopisu Slovenský národopis vysoce oceňují výsledky, jichž dosáhla národopisná věda na Slovensku v období budování socialismu. Vyzvedávají úspěchy, kterých bylo po Únoru 1948 dosaženo v oblasti vědecké spolupráce mezi národopisnými institucemi v českých zemích a na Slovensku, i ve spolupráci se zeměmi socialistického společenství. Vyslovují uznání časopisu Slovenský národopis, který po dobu své dvacetipětileté existence výrazným způsobem přispěl k rozvoji vědeckého[/] bádání na úseku československé etnografie a folkloristiky a stal se tiskovým orgánem, v němž se odráží úzká spolupráce slovenských a českých národopisců. Vědomi si společenského poslání etnografie a folkloristiky v období budování vyspělé socialistické společnosti, doporučují, aby v dalším programu vědeckovýzkumné činností na úseku národopisu, vyjádřeného především ve Státním plánu základního vědeckého výzkumu, byla věnována zvláštní pozornost zejména těmto problémům:

     1. Tradiční formy lidové kulturyv českých zemích a na Slovensku, jejich geneze, vývoj a proměny.
     2. Funkce tradic v současností aformování způsobu života a kultury socialistické vesnice.
     3. Způsob života a kultura českéhoa slovenského dělnictva.
     4. Etnické procesy v Československu.
     5. Interetnické vztahy lidových kultur v Československu, se zvlášt

312

ním zřetelem k česko-slovenským kulturním stykům i vztahům a otázkám kulturního společenství a diferenciace v karpatsko-balkánské oblasti
     6. Teoretické a metodologické otázky etnografického a folkloristického výzkumu.
     7. Dějiny národopisu a lidová kultura v kontextu kulturních dějin českého a slovenského národa.
      Aby bylo dosaženo maximální efektivnosti vědeckovýzkumné činnosti v oblastí československé etnografie a folkloristiky, doporučuje se zejména:

     1. Shrnout a kriticky zhodnotit dosavadní výsledky národopisnéhovýzkumu v českých zemích a na Slovensku.
     2. Dále zabezpečovat celkovou koordinaci výzkumných prací v oblasti etnografie a folkloristikyv ČSSR.
     3. Zajistit účelnou a hospodárnoudělbu úkolů v rámci vědecko-výzkumné základny v oboru etnografie a folkloristiky s přihlédnutím k realizaci úkolů Jednotného programu společenskýchvěd po XV. sjezdu KSČ.
     4. Vypracovat program zpracovánísyntetických prací o vybranýchjevech české a slovenské lidovékultury.
     5. Usilovat o interdisciplinární přístup při studiu formování socialistického způsobu života a kultury českého a slovenského lidu. Hledat odpovídající postavenínárodopisu v perspektivním společenskovědním výzkumu způso[/] bu života a kultury lidu a tím posílit jeho společenský význama upevnit jeho pozici mezi společenskými vědami.
     6. Pokračovat a dále rozvíjet vědeckovýzkumné programy v rámci mezinárodní spolupráce socialistických zemí.
     7. Zajistit výchovu mladých etnografů a folkloristů tak, aby bylidobře teoreticky i metodologickypřipraveni plnit úkoly, vyplývající z uvedeného programu.
     8. Zvýšenou pozornost věnovat bojiproti socializmu cizí ideologiiv oblasti národopisu.
     9. Výsledky národopisných výzkumů, zejména na úseku etnografického výzkumu současnosti,pohotově dávat k dispozici kulturně politické praxi a vhodnými způsoby je popularizovatv muzejních expozicích a v hromadných sdělovacích prostředcích.
      Účastníci "Smolenických dnů 1978" vyslovují své poděkování Národopisnému ústavu SAV za iniciativní obsahovou i organizační hodnotnou přípravu tohoto setkání slovenských a českých etnografů a folkloristů.

Analýza a systematizácia ľudovej hudby [obsah]

V dňoch 4.-9. apríla 1978 sa uskutočnilo v Maďarsku, v Debrecene, 7. zasadanie Študijnej skupiny pre analýzu a systematizáciu ľudo­ vej hudby pri International Folk[/] Music Council. Na programe zasadania boli témy: 1. Systematizácia a štýlové vrstvy ľudovej hudby, 2. Hudobné triedenie vo vydaniach ľudových piesní. Rokovania sa zúčastnili odborníci zo ZSSR, Poľska, Rumunska, Bulharska, Maďarska, NDR, ČSSR, Juhoslávie, NSR, Rakúska a USA. Zasadanie otvoril v mene Maďarskej akadémie vied akademik J. Ujfalussy, o programovom koncepte študijnej skupiny, jej tematickom zameraní, úlohách a pracovných projektoch hovoril úvodom a záverom O. Elschek. J. Szendrei z MTA vytvorila optimálne materiálne a technicko-organizačné podmienky pre realizáciu podujatia na Vysokej hudobno-pedagogickej fakulte F. Liszta. J. Szendrei predniesla príspevok o novej štýlovej klasifikácii maďarských ľudových piesní, L. Dobszay (Budapešť) o typológii a P. Laki s J. Frigyesi o variantoch. I. Olsvai (Budapešť) referoval o doterajších edičných typologických kritériách a I. Ferenczi o európskom hudobnom katalógu v MTA. Z ČSSR predniesla úvodný referát A. Elscheková o pojme štýl a o štýlových vrstvách v slovenských ľudových piesňach, J. Gelnar hovoril o genéze sliezskych regionálnych piesňových typoch a Ľ. Ballová o grafickom zobrazení melodicko-rytmických útvarov. T. Djidjev predložil nový systém triedenia pre asymetrické rytmické štruktúry bulharských ľudových piesní, V. Vodušek (Ljubljana) pripravil komparatívny príspevok k stredoeurópskej akordickej melodike, G. Suliteanu

313

referovala o typologickej klasifikácii rumunských uspávaniek, K. Dadak-Kozicka (Warszawa) o slovanských typoch žatevných melódií, E. J. Aleksejev (Moskva) o morfologicko-ortografickom rozvrhnutí nápevov v piesňových vydaniach a Vl. Hošovskyj (Jerevan) znovu nastolil otázku univerzalizácie medzinárodných analytických projektov. D. Stockmannová (Berlín) sa vyslovila k problémom trendov v analytickej a systematizačnej práci.
      Na round table o typológii a štýlových vrstvách podrobil doterajšie metódy komparácie kritike A. Schneider (Bonn), skeptické tóny k súčasnej typologicko-štylistickej komparatistike preznievali aj v príspevkoch J. Bezića (Záhreb), G. Suliteanu (Bukurešť) a L. Vikára (Budapešť).
      Program zasadania bol doplnený hudobnou exkurziou do Hortobágyskej pusty a Nyiradonyu a najmä do etnomuzikologického oddelenia Hudobnovedeckého ústavu MTA v Budapešti, kde boli demonštrované ťažiskové projekty (európsky katalóg, typologické, variantné katalógy, systematika nástrojových melódií atď.), ktoré svedčia o veľkej pracovnej intenzite a koncepčnej šírke maďarskej etnomuzikológie.
      Treba hodnotiť nielen vysokú úroveň referátov, ktoré boli ihneď po zasadaní zadané do Studia musicologica MTA, ale aj neformálny, otvorený a pracovný charakter rozsiahlych diskusií. Z toho hľadiska bola prínosom najmä záverečná diskusia pripravujúca ďalšie projekty a za[/]sadania študijnej skupiny, smerujúce ku koordinácii medzinárodného bádania v teto oblasti. Práca bude zameraná na analýzu a systematizáciu základných hudobných kategórií (v roku 1981 na výškovú organizáciu a tonalitu, ďalej rytmiku, metriku a tektoniku), na geografické hudobné štýly, funkcie a žánre ľudovej hudby, na otázky klasifikácie nástrojových nápevov a aj na využívanie samočinných počítačov. v tomto zmysle bol načrtnutý cca 10-ročný pracovný program. Ďalšie zasadanie sa uskutoční v roku 1981 v NDR a podľa novej praxe bola D. Stockmannová (Berlín) zvolená ako tajomníčka študijnej skupiny pre prípravu nasledujúceho zasadania. Je zaiste uznaním pre našu etnomuzikológiu, že do funkcie predsedu bol opätovne zvolený Oskár Elschek.
      Popri plánoch do budúcnosti sa natískajú aj spomienky na začiatky tejto medzinárodnej pracovnej skupiny. Stretnutie sa totiž konalo v roku, kedy sa jej iniciátor, zakladateľ a prvý predseda dr. Karel Vetterl dožíva významného životného jubilea. Životnosť Študijnej skupiny pre analýzu a systematizáciu ľudovej hudby pri International Folk Music Council, elán organizátorov a rozsiahle pracovné plány do budúcnosti, o ktorých rokovali účastníci zasadania, boli iste najúprimnejším prejavom vďaky a ocenenia jubilantovi, ktorý venoval tejto študijnej skupine a jej problematike toľko pozornosti. Ľuba Ballová[/]

Medzinárodná konferencia o skanzenoch v Sanoku [obsah]

Ochrana pamiatok ľudovej kultúry v poslednom období stáva sa zo dňa na deň aktuálnejšou. Je to zapríčinené nebývalými sociálno-ekonomickými a technickými zmenami v spôsobe života ľudu, ktoré majú za následok postupné vytláčanie tradičnej ľudovej kultúry, resp. jej prispôsobovanie sa k novým životným podmienkam.
      Ochrancovia pamiatok, muzeálni a iní kultúrni pracovníci v rôznych krajinách sveta vidia veľké možnosti v tomto smere práve v zriaďovaní skanzenov (múzeí ľudovej architektúry, etnografických parkov, národopisných expozícií v prírode a pod.).
      Preto treba vysoko hodnotiť iniciatívu poľských etnografov, múzejníkov a ochrancov pamiatok, ktorí v dňoch 27.-30. 5. 1978 zorganizovali k problémom skanzenov medzinárodnu konferenciu.
      Konferencia sa uskutočnila pri príležitosti 20. výročia založenia v súčasnosti najväčšieho poľského skanzenu - Muzea Budownictwa Ludowego v Sanoku. Organizátormi tejto veľkolepej akcie bolo Ministerstvo kultúry a umenia PĽR, Správa múzeí a ochrany pamiatok, Zjednotené hospodárské družstva a spomenuté Múzeum ľudového staviteľstva.
      Konferencie sa zúčastnilo okolo 100 zahraničných a poľských odborníkov v oblasti skanzenológie, ktorí reprezentovali 13 krajín sveta (Poľ

314

sko, Sovietsky zväz, Československo, Dánsko, Fínsko, Francúzsko, Jugoslávia, Maďarsko, Mongolsko, Nemecká demokratická republika, Nemecká spolková republika, Rakúsko, Rumunsko).
      V priebehu štyroch dní odznelo okolo 25 referátov a vyše 15 diskusných príspevkov.
      Niet divu, že konferencia sa konala práve v PĽR, kde výstavba skanzenov má už svoje. bohaté tradície. Ako sme sa dozvedeli z úvodného referátu F. Midury, v súčasnosti v Poľsku už je zriadených 19 skanzenov a každý z nich aj naďalej pokračuje v premiestňovaní objektov. Ďalších 11 skanzenov je v štádiu realizácie. Podľa plánu rozvoja výstavby múzeí v prírode v Poľsku sa predpokladá, že do roku 1990 ich bude v Poľsku 45 s počtom vyše 600 objektov väčšieho charakteru.
      Poľskí etnografi majú obrovské množstvo skúseností aj čo sa týka metód inštalácie expozícií v múzeách ľudového staviteľstva. Tejto problematike bol venovaný referát I. Tloczeka z Varšavy, ktorý na základe praxe v poľských skanzenoch poukázal na širokú paletu možností zriaďovania expozícií v skanzenoch vôbec a v jednotlivých objektoch ľudového staviteľstva zvlášť.
      Veľmi cenným doplnkom dvoch predchádzajúcich referátov bol príspevok M. Czajnika z Varšavy, ktorý rozanalyzoval spôsoby konzervovania muzeálnych objektov. Tieto otázky sú stredobodom pozornosti aj v sanockom múzeu.[/]
      Spomínané múzeum, ako to vysvitlo z ďalšieho referátu riaditeľa tejto inštitúcie J. Czajkowského, v priebehu svojej 20 ročnej existencie dosiahlo celý rad úspechov.
      V súčasnosti v múzeu je umiestnených už 90 objektov ľudovej architektúry, ktoré reprezentujú 5 etnických skupín, nachádzajúcich sa na území Poľska. O dobrej práci tohto múzea svedčí napríklad aj to, že len v minulom roku zaznamenali tu vyše 78 tisíc návštevníkov.
      Okrem spomenutých referátov v prvý deň konferencie odznel aj príspevok C. Irimie (Rumunsko), ktorý hovoril o práci známeho Centrálneho múzea ľudových technických stavieb v Sibiu.
      Druhý deň konferencie bol zahajený veľmi zaujímavým referátom predsedu Európskeho zväzu múzeí v prírode A. Zippeliusa (NSR) o nových didakticko-informačných možnostiach v činnosti múzeí v prírode, získaných na základe skúsenosti Reńskeho múzea v prírode a Národopisného múzea v Kommern. Poukázal najmä na možnosti využitia filmovej techniky pri prehliadke skanzenov a doplňujúcej kresebnej a fotografickej dokumentácie.
      Problematike muzeálnej dokumentácie spôsobu bývania na dedine v Múzeu histórie roľníctva v Alt Schwerin bol venovaný referát K. Schreinera (NDR).
      Ďalšie tri referáty M. Kurzatkowského (Lublin), R. Tubaja (Toruň), K. Wichner - Jesionowskej (Opole) boli zamerané na rôzne formy expo[/]zícií v skanzenoch, najmä na problematiku ich oživovania.
      S veľkým záujmom bol vypočutý prvý referát v tretí deň konferencie, ktorý predniesol skúsený poľský etnograf a organizátor skanzenov R. Reinfuss. Zaoberal sa dokumentáciou tradičných zamestnaní a remesiel v múzeách v prírode. Vzhľadom na to, že tieto otázky nie sú zatiaľ doriešené aj v mnohých iných múzeách, referát svojimi námetmi vyvolal živú a plodnú diskusiu.
      Na tento príspevok na[d]väzoval referát M. Brylak-Zaluskej, ktorá analyzovala praktické skúsenosti z dokumentácie tradičných remesiel, dedinského priemyslu, transportu a rôznych sezónnych zamestnaní v podmienkach múzea v prírode v Nowom Sączu. K. Uszyňski zoznámil účastníkov konferencie s formami inštalácie objektov v Múzeu roľníctva v Ciechanowcu.
      Logickým doplnkom referátu M. Brylak-Zaluskej bol príspevok jej spolupracovníka v Nowom Sączu Z. Lewczuka, ktorý hovoril na tému inštalácie rôznych rezbiarskych, keramických a maliarských ľudových výrobkov v objektoch ľudovej architektúry a upozornil na možnosti využitia objektov pre iné účely než sú národopisné expozície (depozitáre, sociálne zariadenia, konzervátorske dielne atď.).
      O funkcii zelene a potrebe imitácie pôvodného dedinského prostredia v múzeách v prírode hovorila W. Terlecka (Lublin).
      Na problematiku expozičného využitia objektov ľudového staviteľ

315

stva zameral svoj referát I. Krištek, riaditef SNM - EÚ v Martine, ktorý zhrnul doterajšie praktické skúsenosti z výstavby centrálneho slovenského skanzenu - Múzea slovenskej dediny. O koncepcii národopisnej expozície v prírode pri Múzeu ukrajinskej kultúry vo Svidníku a jej praktickej realizácii hovoril autor tejto správy.
      V diskusii vystúpil aj I. Krasowski (USSR), A. Kurucz (MĽR) a J. Langer (ČSSR), ktorí sa podelili s účastníkmi konferencie o skúsenosti z výstavby skanzenov vo Ľvove, Szentendre a Rožnove pod Radhoštěm.
      V posledný deň rokovania odznelo 6 referátov. D. Drliača z Belehradu zoznámil účastníkov s organizáciou skanzenov v Jugoslávii a pri tejto. príležitosti premietol zaujímavý film o ochrane kultúrnych pamiatok v tejto krajine.
      T. Szczepanek zo Zakopaného zdôraznil potrebu zriadenia skanzenu na Podhali a poukázal na problémy, ktoré s tým súvisia.
      R. Sokal informoval o sitárskom staviteľstve v Bilgoraju, na ktoré upozorňoval už O. Kolberg. Z referátu vysvitlo, že v r. 1976 4 komplexné hospodárske usadlosti bývalých sitárov boli zachránené "in situ", v ktorých bola zriadená národopisná expozícia. Táto expozícia mimo sitárstva a roľníctva dokumentuje aj stolárstvo, dobnárstvo, hrnčiarstvo a tkáčstvo.
      A. Golski podal charakteristiku expozícií v múzeách ľudového staviteľstva vo Veľkopoľsku. I. Skowro[/]nek-Pieczul vo svojom príspevku zoznámia prítomných s projektom Múzea dediny v Kielce, ktoré sa buduje od r. 1976 na 40 ha a kde bude umiestnených 80 objektov ľudového staviteľstva.
      Posledný referát K. Pogonowskej[/] ocharakterizoval včelársku expozíciu v Múzeu ľudového staviteľstva v Szreniawie.
      Konferencia bola ukončená záverečnou diskusiou a vyhodnotením 4-dňového rokovania. Miroslav Sopoliga

FESTIVALY

Strážnice 1978.
XXXIII. mezinárodní folkloristický festival pořádaný na počest 30. výročí Vítězného února (23.-25. června 1978) [obsah]

Více než desítku let stabilní schéma strážnického folkloristického festivalu bylo pro ročník 1978 rozděleno do třinácti programu (včetně repríz). V sobotu v poledne však začalo vytrvale pršet a tak šest pořadů ani při veškeré snaze nedalo uskutečnit. Protože však tři z nich byly plánovány jako reprízy na neděli, kdy už počasí festivalu jakžtakž přálo, úplně z programové náplně vypadly jenom tři sobotní pořady: "Vystoupení dětských souborů" na náměstí, "Slavnostní krojovaný průvod účinkujících městem" a pořad "70 let Slováckého krúžku v Brně", který se měl uskutečnit jako večerní beseda u cimbálu. Z nedělních pořadů se pak nekonalo "Improvizované vystoupení zahraničních souborů"; za lepší even[/]tualitu se totiž oprávněně považovalo reprizovat během dne dvakrát gala program "Písně a tance přátelství".
      Páteční večerní pořad, v němž bývá představován folklór jediného národopisného regionu a na který se většinou sjíždějí jen opravdoví zájemci, věnoval jeho autor Vítězslav Volavý strážnickému Dolňácku a nedožitým devadesátým narozeninám Vladimíra Úlehly, jehož kniha Živá píseň inspirovala jak některé komentáře k pořadu, tak i jeho název "Svět milovaný". Program dětského folklóru "K pramenům krásy", jímž festival pokračoval v sobotu dopoledne, připravila Věra Haluzová a rozdělila jej do tří částí: I. Sám nejsi nic, II. Mezi sobě rovnými, III. My chceme nový, lepší svět! "My nový život chcem na zemi" - to byl název dalšího pořadu, v němž byl uveden dělnický folklór a dělnická tvořivost. Jeho hlavním autorem byl Bohuslav Beneš. Tento pořad se jako jediný

316

konal v sále - ve Sdruženém závodním klubu "Strážničan"; tam byl také od počátku citlivě plánován. v neděli pak následovaly za sebou pořady "Zpěv jeho země" k padesátému výročí od úmrtí Leoše Janáčka, který ztvárnil Jaromír Gelnar, pořad zahraničních souborů "Písně a tance přátelství", jehož se autorsky ujal Andrej Sulitka, a konečně pořad československých folklčrních souborů "Má země písní rozkvétá", který připravili Jan Krist a Pavel Popelka.
      Tyto nezbytné informace o názvech pořadů a o hlavních autorech, jež spolu s ideovými charakteristikami jednotlivých pořadů a se jmény mnoha dalších spolupracovníků nalezne čtenář v programovém sborníku "Strážnice 1978", pokusíme se doplnit o hodnocení uplynulého ročníku: Jaká byla Strážnice 1978, co nového přinesla ve skladbě a náplni pořadů, v jejich scenáristickém a režijním ztvárnění, čím a jak zaujala či vzrušila svého diváka a jaké zkušenosti přinesla pro příští ročníky?
      Každý z typů strážnických pořadů, jež dosti zřetelně vyvstávají i z konkrétního vyjmenování programové náplně Strážnice 1978, vyžaduje si osobitý přístup k přípravě a realizaci. Například sestavovatel mezinárodního pořadu musí za nynějších podmínek zpravidla pohotově vybrat z repertoáru zahraničních souborů až během festivalu a teprve zde celý pořad od základu vystavět. Projeví se tu tedy ve značné míře nejen pružnost

Pořad "My nový život chcem na zemi", soubor Hlubina z Ostravy. MFF Strážnice 1978. Foto I. Nováček.

317

autora, ale i režiséra nebo případného tvůrce průvodního slova. A byl to právě komentář Oldřicha Sirovátky v pohotovém podání konferenciérky Evy Ševčíkové, který svou informativností a věcností přispěl vrchovatou mírou k vysokému hodnocení programu "Písně a tance přátelství." Zahraniční soubory byly v tomto ročníku strážnického festivalu na dobré úrovni. Ale je třeba konstatovat, jak na to při hodnocení poukázal Zdeněk Jírový, že tomu tak nebývá vždy: "Výběr zahranič[/]ních souborů je třeba do budoucna provádět tak, aby se na festival dostávaly soubory takového typu a na takové úrovni, jaká je ze strany pořadatelů požadována. A nesmí se stávat, že by soubory z některých zemí, přislíbivších závazně účast, nakonec nepřijely." Zkušenost také ukazuje, že folkloristický festival ohlašovaný jako mezinárodní, žádá si zvýšenou účast zahraničních souborů a ovšem také jejich dostatečné zakotvení v programové skladbě festivalu. Chvályhodné je,[/]

Pořad "K pramenům krásy"; soubor Kopaničiarik z Myjavy. MFF Strážnice 1978. Foto I. Nováček.

že v uplynulém ročníku k tomu už byly náznaky (viz plánované "Improvizované vystoupení zahraničních souborů").
      Autoři pořadů, kteří pracují s účinkujícími z Československa, postupují od základu jinak: Scénáře se v těchto případech dají vypracovat předem do nejpodrobnějších detailů. Jsou tu ovšem známé rozdíly v práci s vesnickými skupinami a se soubory, a je na autorovi, aby spolu s režisérem pomocí průvodního slova i jiných prostředků sestavil jejich různorodá vystoupení v ucelený jevištní tvar - pokud možno originální. To se však, jak víme ze zkušenosti, nedaří vždy snadno.
      Pořad písní, hudby, zvyků a tanců ze strážnického Dolňácka, na němž s jeho autorem výrazně spolupracovala Zdenka Jelínková, byl objevný zejména v předvedení působivých a zvláštních hudebních a tanečních projevů. Pěvecky vynikající byli zejména muži z Petrova, skupina ze Sudoměřic se sólistou Janem Míšou, který by si jako zpěvák zasluhoval mnohem více pozornosti, než se mu nyní dostává, nebo skupina z Hroznové Lhoty s tanci "mlynárský", "klátková" a dalšími, Škoda, že se v pořadu tolikrát opakoval český nápěv, i když svérázně zrytmizovaný a s různými texty, například: Ze dvora z kopečka pěkná chauúpečka, nebo To kněždubské pole v rozhon rozorané aj. Čistotě programu ublížilo také tarogátové sólo ve vzpomínce na strážnického primáše Janka Horného. Nejde tu

318

o zásadní zavržení tohoto nástroje v našich cimbálových muzikách, nýbrž o volbu odpovídajícího stylu v rámci písní ze Strážnice, které bychom nevhodnou interpretací neměli zavívat někam do maďarských pust. Také poslední píseň pořadu (sentimentálně laděná a nevalného nápěvu Snád si chlapci vzpomenete) byla vybrána nevhodně. Volně koncipované, nedostatečně informativní slovo znělo v tomto pořadu z magnetofonového záznamu a účinkující skupiny musel divák často rozpoznávat jen podle názvu obcí na papírových praporcích. I když z větší dálky rozluštil tyto nápisy jen málokdo, přece nelze upřít zajímavost a podnětnost tohoto řešení - ne však v zásadě nového. Večerní nálada vedla autorský kolektiv k projekci diapozitivů na bílé plachty (opony). Zamýšlený efekt však nevyšel a potvrdila se někdejší námitka jednoho filmového režiséra, že projekce může dokonale vyznít jedině v naprosté tmě.
      Dětský folklór většinou bývá pravidelnou součástí strážnických festivalů. V roce 1978 patřilo ke kladům tohoto pořadu zejména spojení některých čísel dětským slovesným folklórem, i když někde byly vstupy snad až příliš dlouhé. Stále znovu pak proznívají připomínky k vedení dětských kolektivů: děti nesmějí napodobovat projevy dospělých. Naštěstí tak tomu bylo jenom v jediném případě ("Žně" v podání souboru Hanáček). Na tomto místě si dovolím ještě poznámku, která přesahuje okruh festivalu: Najdete-li[/] v názvech dětských kolektivů tolik zdrobnělin vedle sebe (Šumavánek, Sekulánek, Kopaničiarik, Podlužánek, Hradišťánek, Hanáček a Danájek), pak už to nebudí pouze lehký úsměv na rtech. Je v tom nevkus blížící se kýči. Což nelze věnovat více úsilí a vynalézavosti i tomuto důležitému detailu?
      Dělnický folklór se v uceleném pořadu objevil ve Strážnici v roce 1978 podruhé (nepočítáme-li ovšem odborné okénko z roku 1960); poprvé tomu tak bylo před pěti lety.[/] Realizoval jej týž autor (tentokrát však s větším počtem spolupracovníků), týž režisér (Milan Pásek), uskutečnil se v týchž podmínkách (tj. na jevišti SZK) a uplatnili se v něm ve značné míře, podobně jako minule, též profesionální herci. Jestliže před pěti lety se autor snažil dokumentovat historický vývoj dělnického folklóru, pak druhý pořad zaměřil zcela jinak. Volil prostředí dělnické hospody a položil největší důraz na slovesný folklór. Využil dvou typů mluvčích:

Pořad "Má země písní rozkvétá", soubor Trenčan z Trenčína. MFF Strážnice 1978.
Foto I. Nováček.

319

amatérských autentických vypravěčů a profesionálních herců, na nichž však, podle reakcí obecenstva, bylo místy znát, že se do lidového tónu musí příliš nutit. Ve slovesné části převažovala humorná složka, zatímco písňová a hudební část pořadu byla laděna vážně. Po skončení tohoto jinak kladně hodnoceného programu se ozývaly hlasy, proč v něm nebylo využito například více materiálu z Jihomoravského kraje. Ale na podobné připomínky bude možno reagovat až v příštích letech.
      Vpravdě klenotnicovým pořadem na prahu výročí Leoše Janáčka byi program "Zpěv jeho země". Byl vypracován neobyčejně jemně, čistě, bez zbytečných efektů (režie Jiří Stehno), s důstojným vztahem k velkému Mistru české hudby. Odtud též pramenil tak velký důraz na hudební projevy. Jak sám název napovídá, byl pořad od počátku koncipován jako vysloveně hudební. I když byi komponován především pro večerní čas (kdy se pro nepřízeň počasí nemohl realizovat), vyzněl plně i při denním světle. Nezvedal sice diváky ze sedadel, vyžadoval větší dávku soustředěnosti, než jak je obvyklé, ale to by snad nemělo být na závadu. Autor pořadu - dnes rozhlasový redaktor využil účelně a ústrojně magnetofonových nahrávek, jak pokud šlo o citáty z folkloristického díla Leoše Janáčka, tak co se týkalo jeho skladatelské tvorby. (Ale jinak je třeba varovat před přeceněním nebo mechanickým využíváním této tech[/]niky; neměla by převažovat na úkor živého projevu!) Vynikající roli sehrála v pořadu cimbálová muzika Technik z Ostravy, kterou dlouhá léta vede cimbalista Jan Rokyta. S uměleckým citem interpretovala zápisy lidové instrumentální hudby, znamenitě doprovázela a pořad kloubila v jednolitý celek.
      Pořad československých souborů připravili během poměr ně krátké doby dva mladí autoři Jan Krist a Pavel Popelka, s jejichž autorstvím se původně nepočítalo. Svůj úkol zvládli velmi dobře za pomoci zkušeného Jaroslava Juráška, který už po tři léta úspěšně působí při režii festivalových pořadů. Dobrý byl zejména vhodný výběr souborů, neboť každý z nich zaujal odlišným způsobem práce - různou formou a stupněm stylizace.
      Závěrem: Nepříznivé počasí vedlo programovou radu hodnoící 33. ročník festivalu k úvahám o tzv. ústupových plánech některých hlavních pořadů; tzn. K jejich případné realizaci v sále. Mělo by to být samozřejmé, i když z teho plyne další nepříjemné zatížení pro autora, už tak dost přetíženého a ve srovnání například s režisérem stále ještě nedoceněného!
      V hodnocení uplynulého ročníku nesmíme opomenout ani připomínky technického rázu. Týkají se především nedostatků v ozvučení a osvětlení scén. Dále jsou důležité poznámky k výtvarnému řešení jeviště. Jestliže scénu na stadiónu "Zahrada" můžeme pochválit, potom na stadiónu "Bludník" jsme se[/] v roce 1978 setkali opět s řešením, které snad mohlo vyhovovat záměrům pátečního večerního pořadu, ale totálně nevyšlo při denním světle. Z pláten, na které se v pátek promítaly diapozitivy a které měly představovat bílé stěny domů, zbylo v neděli něco, co připomínalo ušpiněné zmoklé prádlo.
      Pořadatelé strážnického festivalu mají v současné době k dispozici v podstatě dva stadióny (kromě řady míst vyčleněných k zábavným typům pořadů). Ze třetího stadiónu se tyčí už po několikátý rok jen základní kovová konstrukce. Až jednou bude hotov, pak bude možné dát dostatečný prostor zahraničním souborům, které se zpravidla cítí ve Strážnici málo využity, ne-li nevyužity. Nezapomínejme, že mnohé z nich přijíždějí s celovečerním programem, z něhož v nynějších podmínkách mohou uplatnit jen torzo. Jinak lze na festivalu těžko co krátit, nemá-li dojít k podcenění jedné formy existence folklóru kvůli druhé. Tím však není řečeno, že dramaturgická skladba pořadů je dokonalost sama, že se nedá obměňovat, že do ní nelze vnášet nové prvky. Týká se to nejen hlavních pořadů, ale také forem zábavy, v čemž spočívá jedna z velmi důležitých funkcí každého festivalu. Dobrou zárukou do budoucna je, že programová rada si uvědomuje nebezpečí stereotypu, do něhož, věřme, festival nesklouzne. Dušan Holý

320

XXV. Folklórny festival Východná 1978 [obsah]

Ve dnech 7.-9. července 1978 se uskutečnil jubilejní 25. ročník Folklórního festivalu ve Východné. Předcházel mu mezinárodní seminář "Folklór a umenie dneška" v Martině, jehož se zúčastnilo více než sto delegátů z domova i z ciziny a na němž odeznělo 37 příspěvků.
      Vlastní festival zahájil již ve čtvrtek 6. 7. 1978 propagační program ve Starém Smokovci "Pozdrav Východnej" (Kliment Ondrejka). Svým vystoupením pozvaly hosty Vysokých Tater do Východné děti z okolí, z Liptovské Nové Vsi a Šarišských Dravců a zahraniční soubory.
      V pátek 7. 7. 1978 se pro nepřízeň počasí neuskutečnila vernisáž 12 dřevěných plastik "Kresané do dreva III". Tvůrci se pro svou tvorbu inspirovali tentokrát festivalem: hudbou, zpěvem a tancem. I když dnes plastiky tvoří nezbytnou součást koloritu amfiteátru festivalu, přece jen se ukazuje potřeba přehodnotit koncepci galerie lidových plastik vůbec.
      Božena Mazáková s kolektivem pracovníků ÚLUV v Bratislavě připravila v Kulturním domě ve Východné dobrou výstavu "Pokračovatelia tradícií", v níž se svými pracemi představili tvůrci, kteří přímo nevyrostli v prostředí tradičního výskytu výrobního odvětví, ve kterém pracují, ale kteří nava[/]zují na práci mistrů lidové umělecké výroby.
      Stanislav Horváth s kolektivem pracovníků Etnografického ústavu SNM v Martině přichystal v LŠU ve Východné výstavu "Dožínkové vence". Prezentoval v ní různé typy dožínkových věnců z oblastí celého Slovenska, které se nacházejí ve sbírkách SNM. Výstava byla velmi dobrá, avšak nedostačující výstavní prostory ji příliš poznamenaly. Toto se týká výstavních prostor ve Východné vůbec. Je jich málo a jsou umístěny ve vesnici. Je nutno je dostat do nově budovaného areálu, blíž k návštěvníkům.
      Páteční večer patřil "Pozvánce do Východné" (Ondrej Demo), kterou v přímém vysílání přebral též Československý rozhlas. V tomto propagačním programu se vedle zpěváků a tanečníků ze Slovenska představili i hosté - soubor Danaj ze Strážnice, Lotyši a Francouzi. Tento typ pořadu si v celkové skladbě programů folklórních slavnosti získal právem pevné místo. Umožňuje návštěvníkům slyšet a vidět hudební, pěvecké, ale i taneční projevy v komornějším prostředí, než na velkém pódiu přírodního hlediště. Výbornému pořadu lze snad vytknout jen použití větších programových čísel (např. soubor Mostár z Brezna), která pro rozhlasová vystoupení nejsou příliš vhodná. Velké množství tanečníků rozhlasovému pořadu škodí.
      Slavnostní průvod (Vojtech Littva, Naďa Gilániová, Jozef Lehot[/]ský) patří už tradičně k nejžádanějším a nejnavštěvovanějším pořadům slavností. K většímu úspěchu průvodu by přispělo, kdyby byl po dlouhé trase konferován alespoň ze dvou až tří stanovišť. Jedno naprosto nedostačuje. Jarmila Paličková připravila "Otvorenie amfiteátra", slavnost zavěšení ornamentníků. Návštěvníci, kteří neviděli ani průvod, ani vystoupení jednotlivých skupin na malém pódiu, ale očekávali je v hledišti přírodního amfiteátru, velmi strádali malou informovaností. Navíc j rušilo míchání ornamentníků s přicházejícími masami lidí.
      Podvečerní pořad "Detskou rečou" (Elena Medvecká, Kliment Ondrejka) byl věnován, jak už název ukazuje, dětem. Program, sám o sobě dobrý, ukázal několik obecných faktů. Stále více se z jevišť folklórních festivalů ztrácí dětský folklórní projev. Dětské soubory zvýšenou měrou napodobují své dospělé vzory. Ne každý soubor má tak schopné členy, aby zvládl folklórní materiál dospělých zpěváků a tanečníků. Nevhodně vyznělo např. předvedení dožínek (Mojmírovce), přitom dospělý soubor by s nimi mohl mít úspěch. Téměř každý dětský soubor, i když měl na programu dětský folklór, se snažil uzavřít své vystoupení společným tancem malých chlapců a děvčat, což s občas pro děti nevhodnými texty písní vyznívalo až příliš frázovitě. Přesto nutno vyzvednout vystoupení dětí ze Sekul, z Východné, Spišské Staré Vsi aj. Před

321

Vystoupení souboru "Vršatec" z Dubnice nad Váhom. FF Východná 1978.
Foto I. Nováček.

vedením tanců zaujaly např. soubory ze Šarišských Dravců, Myjavy a Liptovského Mikuláše. Obecnou připomínku lze mít i k technice ozvučení jeviště pro dětský program je nutno u všech festivalů řešit odděleně od pořadů dospělých souborů.
      Na rozdíl od loňského ročníku; kdy byla věnována zvýšená pozornost pastevecké lidové kultuře, zaměřil se jubilejní ročník na projevy tradiční kultury rolnického lidu. Klenotnicový pořad "Piesne nad hrudami" (Ondrej Demo, Stanislav Dúžek, Svetozár Švehlák) seznámil návštěvníky v podstatě s kalendářními zvyky zachovalých částí hospodářského roku v podání amatérských skupin a souborů z nížinných obcí Slovenska. Autoři zařadili vedle sebe projevy tradiční i novější. Přesto průběh pořadu byl vcelku plynulý, z něj se vynořovala vystoupení jednotlivých skupin. Autentičností a nesetřeností projevu zaujala skupina např. Z Trní u Zvolena, ženy ze Selce, účinkující z Parchovan, Ochodnice, Kozárovců či Zvolenské Slatiny. S velkým diváckým ohlasem se setkala vystoupení skupin z Krivan, Kubry a Vajnor.
      Letošní medailón "Lúčnica" byl věnován práci předního choreografa, zasloužilého umělce Štefana Nosáľa, a 30. výročí založení souboru Lúčnica (Milan Leščák). Při perfektním výkonu tanečníků Lúčnice se z průvodního slova poněkud vytratila osobnost Š. Nosáľa a večer se stal v podstatě galakoncertem

322

Lúčnice. Diváci měli možnost se vzrušením pozorovat soubor, jehož každý taneční pohyb byl do detailu promyšlen. Nosáľova koncepce pojetí scénické stylizace slovenského folklórního materiálu a jeho praktická prezentace souborem se ukázala jako neobyčejně nosná a působivá.
      Nedělní dopoledne bylo zahájeno pořadem zahraničních souborů "Pozdravy nám nesú..." (Jaroslav Ševčík, Oskár Elschek). Tento program velmi utrpěl neúčastí dvou z pěti zahraničních souborů. Autoři byli nuceni improvizovat, ale přesto se tento pořad vydařil. Francouzský a lotyšský soubor, doplněny o sólové hráče na alpské rohy ze Švýcarska, však byly podstatně slabší úrovně, než hostitelský jubilující Vršatec z Dubnice. Na pořad dne se opět (po kolikáté už?) dostává otázka účastí zahraničních souborů na festivalech v Československu vůbec. Jak je možné, že autoři pořadů a pořadatelé ještě tři dny před festivalem nevědí, který soubor přijede a kdy a zda vůbec přijede? Koncepce festivalů vznikají nejméně rok předem, jsou konzultovány a schvalovány, ale ukazuje se, že pořadatelé jsou úplně bezmocni, co se týče účasti zahraničních souborů a jejich výběru podle způsobu zpracování a předvádění tradic. Má tedy vůbec smysl připravovat pořad zahraničních souborů?
      Pořad "Drevo v mojej zemi" s podtitulem "Scénická freska o vzťahu ľudu k drevu, lesom, horám o jeho spracovaní a úžitku, o vý[/]tvarnom stvárňovaní, o zvykoch, piesňach, tancoch a odievaní ľudu spojených s drevom" (Viliam Gruska) svým obsahem plně vystihl znění podtitulu. Účinkující z celého Slovenska, prostí lidé, poskytli zaplněnému amfiteátru nezapomenutelný zážitek. Pestrý sled zvyků, ale především práce se dřevem, od jeho těžby až k jeho konečnému zpracování pro rozličné potřeby člověka, spolu s velmi promyšlenou koncepcí a skromným, uvážlivým a informujícím slovem - to je hlavní důvod velkého úspěchu tohoto pořadu. Znovu se ukázalo, že lidovým uměním je možné lidi vychovávat a poučovat.
      Odpolední televizní pořad "Večná pieseň" (Cyril Zálešák, Štefan Zima, Mikuláš Senko) byl věnován 30. výročí Vítězného února a 30. výročí vzniku folklórního souborového hnutí u nás. Byl přehlídkou práce vybraných souborů a skupin, konfrontoval různé způsoby přístupu tvůrců k problematice předvádění lidových písní a tanců na jevišti, Ve velmi dobrém programu, který byl vlastně profilujícím pořadem celého festivalu, snad mohla být zastoupena krátkým číslem i Lúčnica.
      Folklórní festival ve Východné si za léta své existence vydobyl přední místo mezi obdobnými přehlídkami lidového umění nejen u nás, ale i za hranicemi, Aby ve svém vývoji mohl pokročit ještě dále, je třeba vyřešit několik zásadních problémů. Např. festival, i když má řadu osvědčených odborných externích spolupracovníků, potřebuje akutně[/] vlastní profesionální organizaci a produkci, což podstatně podpoří stoupající úroveň této akce. Za zamyšlení stojí také komplexní vyřešení amfiteátru a celého areálu. Při stávající skladbě mnoha stabilizovaných programů jediná scéna nestačí (ponechávám stranou skutečnost, že programy není kde reprizovat). Tento závažný nedostatek může vyřešit jedině nově koncipovaný areál, v němž by se vedle amfiteátru nacházely též kvalitní výstavní prostory, jelikož stávající jsou naprosto nedostačující a nevyhovující. Na takové významné kulturní akci, jakou festival je, chybí možnost příjemného prostředí pro společenská setkání. Z toho plyne, že pořadatelé by se měli zamyslet i nad koncepcí lidové zábavy a vyřešit tuto ožehavou otázku spolu s novým areálem slavností. O účasti zahraničních souborů na jubilejní Východné jsem se zmínil již výše. Poněkud mne však u festivalu, věnovaného také 30. výročí vzniku folklórního souborového hnutí v Československu, zarazila účast jediného souboru z Čech a Moravy. Mimo strážnický Danaj už nestál pořadatelům za pozvání žádný další soubor? Obecným problémem všech festivalů je stravování souborů u stánků na louce. Nestojí za pokus získat pro ně např. školní nebo závodní jídelny v místě nebo v nejbližším okolí?
      Každý folklórní festival u nás se potýká se svými specifickými problémy. Každý je řeší v rámci svých možností tak, aby zapadaly do kon

323

cepce toho kterého festivalu. Každý pořadatel je povděčen jak za slova uznání, tak za slova kritická, jestliže jsou míněna upřímně. Folklórní festival ve Východné, se svou v poslední době každoročně stoupající úrovní, udává v mnoha směrech tón dalšímu vývoji festivalového hnutí. Snad i těchto několik kritických připomínek mu pomůže, aby zůstal i nadále v popředí, což mu do dalších let přejí všichni jeho příznivci. Jan Krist

Dudáci ve Strakonicích popáté [obsah]

Nepočítáme-li s několika domácími dudáckými "sjezdy" v polovině padesátých let, dočkal se ve Strakonicích 1.-3. září 1978 Mezinárodní dudácký festival již svého pátého ročníku. K souborům z Brna (Gajdoši), z Českých Budějovic (Úsvit), z Chodska (Domažlice, Klenčí a Postřekov), z Prahy (Krasnického Komorní skupina a Vycpálkovci), ze Strakonic a z Tachova (LŠU), včetně půlstovky sólistů, připojilo se tentokrát 7 ansámblů zahraničních: 2 velké - Trandafir de la Moldova z Rumunska a skotský mini-band z Neilstonu, 4 střední - H. Boonem ad hoc sestavená skupina vlámských Belgičanů, soubor Brueghel z Holandska, Velkopolští dudáci z Poznaně a Torupill z Estonské SSR, trio Berlíňanů z NDR, navíc pak ještě northumbrianské duo Angličanů se small[/]pipe. Na třech velkých pódiích - a několika improvizovaných pouličních estrádách se tak představilo přes 300 účinkujících se stovkou dud rozmanitých typů a provedení.
      Při svém prvním alespoň trochu zakulaceném jubileu strakonický festival opět prokázal svou několikastrannou osobitost. Spočívá jednak v působivém prostředí obou hlavních scén na hradním nádvoří i v zámecké zahradě, jimž dominuje goticky důstojná věž Rumbál. Nemálo efektní je i půlnoční průvod dudáků z hradu na radnici, zahájený ohňostrojem a zakončený pseudohistorickou "kasací". Avšak hlavní devizou strakonických slavností je zcela mimořádná možnost porovnat folklórní kultury jednotlivých evropských národů, jimž jsou společné dudy - až již s jednou anebo více bordunovými píšťalami, s "předničkou" jednoduchou anebo dvojitou, s cylindrickým anebo kónickým vrtáním, diatonické anebo chromatické, s pomocným měchem i nafukované přímo ústy atd. Zkušenější návštěvníci festivalu tak dokázali rozlišit od nástrojů domácí provenience (z Chodska, z Oravy i z brněnské experimentální dílny) prosté rumunské "cimpoi", výtvarně i dynamicky okázalé skotské "Piob Mhór", zvukově i konstrukčně subtilní anglické (northumbrianské) "small-pipe" atd.
      Při srovnání cizích i domácích dudáckých ansámblů bylo patrno několik hlavních směrů soudobého revivalismu tohoto prastarého a[/] současně i nemálo komplikovaného nástroje. Britové nadále sázejí na tradici svých pipe-bandů, jejichž regule sahají bezmála až do středověku. (Mimochodem: na francouzské straně Kanálu nalezli po r. 1940 napodobitele mezi Bretoňci, kteří tak kromě jiného pohotově vyjádřili ve svých "bagadech" sympatie s protinacistickým bojem Britů).
      Holanďané a Belgičané nerezignovali nad dávným odúmrtím domácích dudáckých tradic a podle dobových vyobrazenin (oba Brueghelové, Dürer ad.) rekonstruovali nejen lidové oděvy (tedy souborové "kroje"), ale zejména vícebordunové nafukovací dudy. Ovšem ve spojení například s měchovou harmonikou vyvolává spojení s brueghelovskou replikou dud "moezelzak" nemálo rozpačitý vizuální i zvukový účinek.
      Profesionálně rutinovaní Rumuni, akcentující především taneční temperament v kontrastu s espressivní citovostí "doin", nemají s dosud živou pastorálně taneční hudbou svých "cimpoi" valné těžkosti: pouze místo obvyklého sólového dudáka jich na pódiu vyrukovala v quasiunisonu dvacetičlenná formace (v často jednoduchých tetrachordálních modech ladili celkem uspokojivě).
      Estonským hudebníkům už nestačily ústy nafukované dudy "torupill" (s měchem ušitým z tuleních žaludků). v současnosti napravili, co snad zameškali jejich dudaři v průběhu 19. stol., když k několi

324

ka experimentálním nástrojům s kontrastně "chlupatým" měchem připojili obligátní dymák.
      Folkloristickými problémy se nijak nezatěžovala trojice sympatických Němců. U vejprnického dudaře + K. Janečka si opatřili dvojici nástrojů "chodského" typu, jeden z nich "vylepšili" (hlavně kovovou melodickou píšťalou s dvěma malíkovými klapkami) a díky svým polyinstrumentalistickým schopnostem spojili buď s mandolinou, s ústní harmonikou anebo s baskickým bubínkem apod. Pod názvem Windbeutel tak vznikl jakýsi originální "dudácký skiffle made in GDR".
      Z domácích účastníků bylo Slovensko zastoupeno opět pouze symbolicky, zato znovu spolehlivě autentickým repertoárem oravských tříhlasých gajd (J. Antalík a A. Vranka). Brněnští Gajdoši neustávají ve svých pokusech s nově zkonstruovanými gajdami s dvojitou přednicí, jakož i s dalšími replikami historických nástrojů. Některé dudácké skupiny z Čech, ač mají dostatek možností rozvíjet hned několik víceméně spolehlivě dochovaných a stále umělecky perspektivních dudáckých stylů, dávají přednost zvukovým efektům, charakteristickým spíše pro cirkusové estrády a rané formy afro-amerických jazz- a banjo-bandů. Zvukové holé "vozembouchy" čili "bumbasy" i jinak jmenovaní kdysi vítaní výtržníci vrcholícího masopustního veselí a účastníci "kočičích serenád" a dalších výjimečných hudebních taškařic, stávají se pro některé dudácké sou

Estonský soubor Torupill z města Riidaja na Mezinárodním dudáckém festivalu ve Strakonicích.
Foto I. Nováček 1978.

325

bory důležitější než samy dudy, nemluvě ani o zcela již neslyšitelných a k pouhým nevýznamným přiznávkám degradovaných houslích. V podobně módním kursu jsou i "bukače" čili "fanfrnochy", prací valchy i další idiofonní bouchadla a chřastidla, bez nichž se česká hudba jakéhokoliv druhu až dosud obešla a jež sotva asi zajistí budoucnost v současnosti pěstovaného folklóru. Naštěstí zdaleka ne vždycky to v českých kapelách na strakonických pódiích o překot bouchalo, rachotilo a klepalo se stodecibelovou sytostí a v rafinovaných rytmech mimoevropského původu. Přirozený hudební talent a až překvapivá technická a přednesová zralost například školáčků z chodského Klenčí jsou pro folklórní zázemí zdravého českého muzikantství dostatečnou garancí.
      Poučné konfrontace dudáckého festivalu by si zasloužily zvláštní pozornost jak z hlediska teoretického, tak i v praxi soudobé zájmové činnosti. Kromě přehlídky rozmanitých podob mezinárodního folklórního revivalismu se společným jmenovatelem k tomu přispěla i mimořádně cenná výstava Dudy a dudáci, kterou v Městském muzeu ve Volyni u Strakonic kvalifikovaně uspořádal z domácích sbírek i ze zahraničních výpůjček Josef Režný. Jaroslav Markl[/]

NÁRODOPISNÁ TERMINOLOGIE

Terminologie dvora [obsah]

Formy dvora -
základním kritériem při klasifikaci formy dvora je vzájemný vztah obytných a hospodářských prostor vytvářejících dvůr. Poslední vývojové formy dvorové zástavby ukazují na značnou regionální variabilitu, jevící souvislosti s přírodním rázem krajiny, hospodářskou činností i společenským životem člověka, s charakterem osídlení, historickou situací a dalšími okolnostmi. Základní skupiny představují dvory nepravidelného (přírodního) charakteru a dvory s pravidelnou zástavbou. Zvláštní formu tvoří spojení obytné a hospodářské části v jeden konstrukční celek (jednotný dům). Nepravidelné formy jsou v českých zemích a na Slovensku zastoupeny hromadnými a skupinovými dvory. Mezi pravidelné f. d. řadíme dvůr paralelní (párový), dvojstranný, trojstranný, čtyřstranný; další vývojovou řadu tvoří dvůr úhlový (hákový), trojboký a čtyřboký. Ve vývoji f. d. se projevuje obecná tendence od nepravidelných forem k pravidelným a od otevřené zástavby k uzavřené. Proces formování f. d. a jejich rozšíření v prostoru není ještě ukončen. Je stále živý a vyjadřuje v závislosti na hospodářských a společenských podmínkách současné kulturní pohyby,[/] změny i intenzitu vývoje lidové kultury.

Jednotný dům (dvůr) -
forma usedlosti, u níž obytné a hospodářské prostory jsou umístěny pod jednou střechou a vzájemně jsou propojeny vchody umístěnými uvnitř budovy. Podobný charakter mají domy, u nichž hospodářská část bezprostředně (v podélné ose) navazuje na obytný trakt; samostatnost vlastního obydlí a hospodářských prostor se tu projevuje v tom, že obě části mají samostatné vchody ze dvora. J. d. jsou typické pro horské oblasti v Karpatech, Jesenících, na Šumavě, v Krušných horách aj. (obr. 1)

Hromadný dvůr -
obydlí, chlévy, stodola a další hospodářské budovy tvoří samostatné stavby, které jsou volně a nepravidelně seskupeny v dvorovém prostranství. H. d. jsou příznačné pro horské oblasti (zejména v Karpatech). (obr. 2)

326

Skupinový dvůr
jeví úzkou genetickou i tvarovou souvislost s hromadným dvorem, od něhož se odlišuje tím, že některé budovy jsou postaveny těsně vedle sebe nebo vytvářejí jeden konstrukční celek, zatím co ostatní stojí volně, bez pravidelného plánu. Vyskytují se především v horských oblastech. (obr. 3)

Paralelní (párový) dvůr -
vyznačuje se souběžnou zástavbou dvou obytných a hospodářských traktů, orientovaných zpravidla štíty do ulice; jeden objekt slouží jako obydlí a hospodářské prostory hospodáře, druhý se využívá jako výměnek nebo slouží k hospodářským účelům. (obr. 4)

Dvojstranný dvůr -
dům a hospodářské stavby ohraničují dvůr ze dvou protilehlých stran. Hospodářské stavení leží v menší nebo větší vzdálenosti v pravoúhlém směru od obytné budovy. U d. d. se vytvářejí odlišnosti u domů se štíto[/]vou orientací a u příbytků s okapovou zástavbou. Vyskytuje se po celém území Československa. (obr. 5)

Trojstranný dvůr -
vývojově navazuje na dvojstranný dvůr. Vyskytuje se ve třech hlavních variantách. První představuje dvůr, jehož obytná část je orientována štítově; hospodářské budovy se rozkládají paralelně s domem a také volně ohraničují zadní část dvorového prostranství. Zepředu je usedlost uzavřena ohradní zdí s průjezdem do dvora. Další dvě varianty vznikají u domů s okapovou zástavbou. U jedné z nich je dvůr otevřen z boční strany, u druhé je volný zadní prostor, směřující do humna. V různém zastoupení se vyskytuje po celém našem území. (obr. 6)

Čtyrstranný dvůr -
uzavírá vývojovou řadu dvora paralelního, dvojstranného a trojstranného. Obytné a hospodářské budovy[/] jsou rozestavěny v menší nebo větší vzdálenosti od sebe ze čtyř stran. Časté zastoupení má zejména na Českomoravské vrchovině. (obr. 7)

Úhlový dvůr -
hospodářské budovy navazují v pravém úhlu na obytné stavení. U štítově orientovaných domů uzavírá usedlost úhel v zadní částí dvora, u okapového situování vpředu. Vyskytují se po celém území Československa. (obr. 8).

Trojboký dvůr -
geneticky vychází z úhlového dvora. U štítově orientovaných domů vytváří půdorys ve tvaru podkovy, jejíž otevřená část směřuje ke komunikaci nebo k návsi a je přehrazena zdí se vstupními vraty. Zástavba druhé varianty t. d. se vyznačuje otevřenou podélnou stranou (v podobě hranatého písmene C). Třetí variantu představují t. d. s půdorysem ve tvaru hranatého písmene U; vyskytuje se u okapově orientovaných usedlostí

327

a nezastavěna u nich zůstává zadní část dvora. T. d. je rozšířen v rovinných i horských krajích. (obr. 9)

Čtyřboký dvůr -
obytné a hospodářské stavby jsou konstrukčně spojeny a uzavírají dvůr ze všech čtyř stran. Tato vyspělá forma dvora se vyskytuje ve východních[/] Čechách v okolí Poličky, Hlinska, Lanškrounu a Svitav, na Kaplicku v jižních Čechách, na Moravě na Moravskotřebovsku, v jižní části Drahanské vrchoviny a na území severně od Nového Jičína; na Slovensku jsou typické zejména pro podtatranskou oblast. Nejstarší doklady existence č. d. v středoevropském prostředí pocházejí z 16. a 17. století. (obr. 10)

Václav Frolec[/]

VÝSTAVY

Výstava maďarského řezbáře Ference Nagye [obsah]

Maďarská národní galerie v Budapešti představila na jedné z posledních výstav v síni svého nového reprezentačního sídla na budínském hradě amatérského řezbáře Ference Nagye. Početní návštěvníci galerie zhlédli téměř šedesát ukázek z jeho tvorby - od drobných figurek, zdobených kazet a rohů až po hudební nástroje citerového typu.
      Na hudebních nástrojích a rozích zobrazuje Nagy nízkým reliéfem ve dřevě o několika odstínech od světlé až po červenohnědou barvu vět[/]šinou stejné postavy mužů, žen nebo hudebníků, rytmicky řazené v šikmých pásech, lovecké scény a romanticky pojaté výjevy z časné maďarské historie inspirované vlasteneckým uměním 19. století. Při řezbě kazet kombinuje Ferenc Nagy dva i více odstínů dřeva, popřípadě též rohovinu, na jejich víčka umísťuje figurku sedícího pastýře, kance, ještěrky apod. Dózy jsou zdobeny vysokým reliéfem představujícím pracovní nebo rodinné výjevy ze současnosti a z historie nebo přírodní scény. Figurální kompozice těsně obepíná hypertrofovaný ornament.[/]
      Na výstavě byly zastoupeny také Nagyovy figurální plastiky - deseticentimetrové až dvaceticentimetrové postavy žen a pastýřů -, které však svým charakterem zcela nezapadly mezi ostatní exponáty. Mezi volnými plastikami a reliéfními řezbami se objevuje rozpor v přístupu řezbáře a ve způsobu ztvárnění: hrubě opracované, silně zjednodušené a zkratkovitě podané figurky v původní barvě dřeva na jedné straně a přeornamentované, přezdobené lakované dózy na straně druhé. Tento nesoulad působí dojmem, jako by šlo o dva autory.
      Ferenc Nagy navazuje v technice a v ornamentice na tradiční umění řezby ve dřevě a v rohovině. Přílišná řemeslná dokonalost a většinou otrocká souměrnost ornamentu, zjemnělé a příliš pečlivé opracování povrchu a vysoký lesk dřeva dosažený lakováním posouvají řezby do sféry suvenýrové produkce. Ostatně i sortiment výrobků nasvědčuje tomu, že Nagy zhotovuje většinu předmětů k "okrasnému" účelu. Ani ty, které předstírají praktickou funkci, například kuřácká souprava nebo hudební nástroje, nemají ve skutečnosti sloužit, nýbrž jen reprezentovat. Není to ostatně ojedinělý případ v oblastí současné neprofesionální tvorby.
      K výstavě byla vydána brožura o Ferenci Nagyovi a o jeho tvorbě s textem etnografa Györgye Domanovszkého. Bohužel nesplňuje požadavky kladené na katalog: postrádá seznam exponátů s bližšími infor

328

macemi o rozměrech, materiálu i době vzniku a biografická data Ference Nagye. Alena Jeřábková ml.

Lidová kultura Valašska v kresbách Karla Langra. [obsah]

Vlastivědný ústav, Vsetín 21. V. - 18. VI. 1978
      U příležitosti 75. narozenin prof. Karla Langra uspořádal Vlastivědný ústav ve Vsetíně výstavu jeho národopisných dokumentárních kreseb z Valašska. Pro odborníky i milovníky lidové kultury byla prohlídka výstavy zážitkem, neboť Langrovy kresby jsou živým a obdivuhodným svědectvím kultury, po níž v terénu zůstaly už jen malé stopy. K. Langer za více než půl století pilné práce vytvořil jedinečný atlas kreseb hmotné kultury valašského lidu. Jeho výkresy, uložené dnes v národopisných muzeích (odděle[/]ních) v Praze, Brně, Olomouci, Rožnově p. R. na Vsetíně, vynikají precizností a pozoruhodným smyslem pro detail, aniž by přitom jejich realismus postrádal osobitého rukopisu, který je autorovi vlastní. Jeho chalupy a fojtství, dvory a interiéry dýchají neopakovatelnou atmosférou zašlých časů, jeho nářadí (s přesnými popisy i v nářečí) je pojato funkčně.
      Kresby na výstavě byly zhruba rozděleny do šesti základních tematických skupin - stavitelství, interiér, zemědělství, salašnictví, nářadí a kroj. Vedle instruktivních kreseb nářadí, které s výjimkou kroje prolínají všemi skupinami a dokumentují nejrůznější odvětví lidské činnosti, nejvíce kresebných dokladů se vztahovalo k lidovému stavitelství a k interiéru. Z desítek kreseb jmenujeme alespoň patrové roubené sýpky a sušárny z jižního Valašska, letní chlévy z Karlovicka[/] a Hrozenkovska, kresbu chalupy z papradňanských Kopanic čp. 610 (tato kresba z roku 1930 je v naší dokumentaci ojedinělá), fojtství z Jasenné z roku 1748 a z Velkých Karlovic (včetně půdorysu), roubenou chalupu s vápennou výzdobou kolem oken, s kuklou a šindelovou zvoničkou na hřebenu střechy u Horních Košutů v Malé Stanovnici, detaily štítů, výzdoby polychromií spodního bednění kukel ("bedna kozubů", nejstarší s vročením 1781) a konečně interiér jizby s "grackami" nad pecí (dřevěné oblouky na sušení loučí - "světidel"). Autorovu bystrému oku neunikl ani takový, na Valašsku nečekaný detail, jako intarzované boční prkno u postele (se dvěma ptáčky).
      K úspěšné výstavě vyšel zkrácený katalog s úvodním slovem Jana R. Bečáka, který při vernisáži pronesl úvodní slovo. Josef Vařeka

329

OBSAH
Studie
Václav Frolec: Vzpomínka na PhDr. Josefa Tomše . . . 253
Dušan Vlach: Bibliografie prací PhDr. Josefa Tomše . . . 261
Dušan Holý: Janáčkovo pojetí lidové písně a hudby . . . 271
Rudolf Pečman: Vliv Herderových myšlenek na metodiku sběru lidových písní . . . 279
Oldřich Sirovátka: Lidová kultura v díle Zdeňka Nejedlého . . . 287
Dušan Holý: Trvalé hodnoty lidové kultury (V. Úlehla) . . . 293

Zprávy

Jubileum
Dvadsaťpät rokov Slovenského národopisu (Ján Michálek) . . . 301

Nekrology
Leoš Zeman (1897-1978) (Dušan Holý) . . . 304
Za Vaškem Mlýnkem (1926-1978) (Dušan Holý) . . . 304

Knihy
Jan Kružík: Dětské hry, říkadla a tance z Podluží (Zdenka Jelínková) . . . 306
Teresa Jabłońska: Katalog zbiórow sztuki w Muzeum im. Orkana v Rabce (Ludmila Tarcalová) . . . 307
Iva Heroldová: Válka v lidovém podání (Oldřich Sirovátka) . . . 308

Sborníky
Studia instrumentorum musicae popularis, V. (Jaroslav Markl) . . . 309
Musicologica Slovaca VI. (Oskár Elschek) . . . 310
Ethnologia Slavica VIII. - IX. (Magdaléna Paríková) . . . 310

Konference
Závěrečné prohlášení účastníků "Smolenických dnů 1978" . . . 312
Analýza a systematizácia ľudovej hudby (Ľuba Ballová) . . . 313
Medzinárodná konferencia o skanzenoch v Sanoku (Miroslav Sopoliga) . . . 314

Festivaly
Strážnice 1978 (Dušan Holý) . . . 316
XXV. Folklórny festival Východná 1978 (Jan Krist) . . . 321
Dudáci ve Strakonicích popáté (Jaroslav Markl) . . . 324

Národopisná terminologie
Terminologie dvora (Václav Frolec) . . . 326

Výstavy
Výstava maďarského řezbáře Ference Nagye (Alena Jeřábková ml.) . . . 328
Lidová kultura Valašska v kresbách Karla Langra (Josef Vařeka) . . . 329

331

335