národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1979 - ČÍSLO 1

CHODSKÝ DUDÁK BOHUMIL KRAUS [obsah]


      JAROSLAV MARKL, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      Roku 1970 bylo při rozhlasové soutěži celkem snadné vyhlásit nepochybného vítěze a jmenovat "králem českých dudáků" tehdy 62letého mistra svého nástroje Bohumi1a Krause (* 1. 6. 1908).1) s jeho uměním se mohou seznámit nejen vlastníci několika gramofonových desek s ukázkami autentického chodského folklóru,2) ale i posluchači folkloristických pořadů rozhlasové stanice v Plzni. B. Kraus vytvořil dále i závěrečnou sekvenci krátkometrážního populárně vědeckého filmu ČSAV Dudy a dudáci.3) Pro odborné zájemce je konečně k dispozici řada notací s ukázkami Krausova repertoáru.4)
      Základní životopisné údaje této stati mají být jednak dalším příspěvkem do souboru medailónů předních lidových umělců současnosti, jak je publikuje tento časopis; zároveň pak připomínají 70. životní jubileum stále fyzicky i duševně svěžího, avšak na veřejnosti již nevystupujícího vynikajícího českého dudáka. Následující výběr stručně formulovaných faktů[/] se kromě v podčarových poznámkách zmíněných pramenů opírá o četná osobní sdělení a o informace z více než 300 dopisů korespondence z let 1967 -1977.
      Rodák z chodských Kanic B. Kraus pochází z učitelského rodu. Za své hudební základy děkuje především otci, absolventu plzeňského učitelského ústavu, houslistovi, klavíristovi a varhaníkovi Vojtěchu Krausovi (1879-1959). Elementární znalosti z hudební nauky, hry na housle a na klavír si B. Kraus dále prohloubil na domažlickém gymnáziu (1920-1923) a zvláště pak na učitelském ústavu v Plzni (absolutorium r. 1927). k amatérskému provozování hudby a zejména pak k jejím místním folklórním tradicím měl B. Kraus blízko ve všech svých kantorských působištích: v Peci pod Čerchovem, v Kdyni, Mrákově, Staňkově, Domažlicích, Luženicích a v Klenčí.
      Praxi chodských muzikantů poznal B. Kraus zblízka již jako chlapec. Zaujat zprvu "pjískači" začal se ve 12 letech sám učit na klarinet,

1

aby se pak zakrátko přímo zhlédl v dudách. První získaný nástroj od německého dudaře G. Knödla bylo ovšem nutno nejen opravit, ale současně původně ústy nafukované dudy zmodernizovat připojením dymáku; s obojím si dobře poradil dnes bezmála legendární újezdský výrobce dud - hodinář W. Šteffek (1841-1923). Za učitele získal B. Kraus v letech 1920-1921 tehdy pravděpodobně nejlepšího chodského dudáka Jakuba Havla (1845-1934) .
      První veřejné vystoupení s dudami absolvoval B. Kraus po roce 1928 na své první učitelské štaci v Peci pod Čerchovem, kde jako sólista přispíval k pestrosti stolních besed skupiny úspěšných výtvarníků a zpěváků Bubeníčka, Leisse, Ludikara, Malého, Špillara ad. Značný význam pro poznání chodské folklórní tradice mělo však Krausovo spoluúčinkování ve "velké selské muzice" s dudákem Havlem a klarinetisty Polkem a Pivoňkou. I v relativně snadné funkci houdka bylo zapotřebí pozorně sledovat střídání variací, meziher a dohrávek, i překvapivé modulace skokem ze základní tóniny Es (E) dur do dominantní tóniny B dur. Zvláště u tanečních písní, které slyšel B. Kraus poprvé až při hře, musil se - jak si dodnes dobře vzpomíná - uchylovat k obligátním "přiznávkám".
      S potřebnými zkušenostmi dudáka a houdka se pak B. Kraus roku 1937 dobře uplatnil na dalším učitelském místě v Mrákově, kde spolu s klarinetisty M. Konopem a J: Kozinou a houdkem J. Hanouškem hrál již nikoliv na housle, nýbrž na dudy. s příchodem Krausových bratranců Rudolfa a Stanislava Svačinových ustá[/]lilo se složení po řadu let: známé chodské dudácké muziky do podoby: B. Kraus a S. Svačina - dudy, J. Mestl a J. Kozina - Es a B klarinety, R. Svačina - housle. Zvláště za války vyvíjela kapela ve spolupráci s několika zpěváky vlastenecky povzbuzující činnost, pohybující se až na hranicích legality. Zatčení souborového houdka gestapem roku 1944 znamenalo odmlku. Avšak již krátce po osvobození aspoň na čas - obnovil ansámbl své působení.
      V rozmanitém obsazení hudební složky mrákovského souboru působil B. Kraus s několika přerušeními až do roku 1970, kdy se stal jako "král českých dudáků" hudební ozdobou folklórní skupiny Haltravan. O dva roky později založil tzv. Chodské duo, v němž se jeho talentovaný dudácký odchovanec M. Černý ujal houslového partu. Pro Supraphon a rozhlasovou stanici v Plzni natočil konečně prakticky všechna kmenová čísla svého sólistického repertoáru i několik ukázek sdružené hry. v badatelských i privátních fonotékách existují naštěstí ještě četné další notace a zvukové snímky zmíněného druhu. Ačkoliv je dosud v dobré duševní i tělesné kondici, B. Kraus totiž již krátce před svou sedmdesátkou upustil od veřejného vystupování a své "dudy - stradivárky" - výborný a v mnohém vylepšený Šteffkův nástroj - předal plzeňskému, respektive hornobřízskému dudákovi Z. Bláhovi.
      Krausovo herní mistrovství zrálo do své nynější podoby ve folklórně živém prostředí déle než půl století. Není třeba ani zdůrazňovat, že se opírá o výborný sluch, smysI pro rytmus, o hudební paměť a další přirozené fenomény,

2

nemluvě ani o nespočetných cvičeních bezmála profesionálně disciplinovaného instrumentalisty. Výrazný podíl na perfektním ovládnutí svého složitého nástroje má ovšem poslední desítiletí, v němž penzionovaný učitel nalezl pro systematické pěstování folklórní hudby konečně dostatek času.
      Pozornost obrátil vedle vlastní hry také ke konstrukčním tajům dodnes "na koleně" empirickým postupem vznikajících nástrojů. Kromě výroby a úprav plátků, což bylo vždycky výsadou dobrých a současně i manuálně zručných dudáků, daří se Krausovi pozoruhodně dokonale vyladit melodické píšťaly a z vysoustružených polotovarů dokonce vyrobit nové "předničky" rozmanitého ladění. Zvláště hra na nástroj laděný v G dur je Krausovou specialitou. Pečlivá údržba a promyšlené úpravy i dalších součástí nástroje jsou pochopitelně předpokladem pro Krausovu virtuózní techniku: ani v mezinárodním měřítku jsem se dosud nesetkal s dudákem s tak pomalou a tudíž ekonomicky úspornou a prstové hmaty co nejméně omezující frekvencí měchování.
      Od údržby a úprav byl už jenom krok ke konstruktérskému experimentování. Na přední píšťale zkouší B. Kraus přelaďovací prstence a zátky, pokouší se o rychlé přelaďování huku na dvojici souzvučných tónin atd. Rozšířit dosavadní výrazové prostředky sledují rovněž pokusy o vyloudění dalších tónů mimo obligátní 8tónovou dudáckou řadu pomocí tzv. vidličkových hmatů. Například při ladění Es dur vydávají B. Krausovi současně otevřené dírky "b" a "es" tón a1; v ladění As dur vzniká spojením[/] otvorů "as" a "es" tón d2, při odkrytí dírek "b" a "es" tón e2 atp. Je zajímavé a pro praktické využití takto obohacené původní tónové řady důležité, že se ve všech případech jedná o zvýšení IV. a V. melodického stupně, jak to odpovídá nedoškálnosti českého folklórního melosu. Nutno však připomenout, že výslednice zmíněných vidličkových hmatů se může lišit

3

nástroj od nástroje, přičemž na leckterých exemplářích jsou vůbec neuskutečnitelné.
      Všestranné ovládnutí do nejmenšího detailu poznaného nástroje se ovšem B. Krausovi nestalo cílem, nýbrž východiskem k tvořivému rozvíjení nejlepších dudáckých tradic Chodska. v meziválečném údobí důvěrně poznal nejen hru dobrých dudáků, ale i klarinetistů (Frišholcové, Mestl atd.). Přitom Krausův chlapecký idol dosud v ničem nevybledl: umění jeho učitele J. Havla se mu stalo vzorem v technice hry a zároveň poskytlo stylově autentický základ k vlastnímu repertoáru. Havlovu na zápis náročnou hru nezaznamenali ani L. Kuba, fonografem již vyzbrojený O. Zich, ani J. Jindřich; zato B. Kraus ji uchoval v paměti - svérázný sedlický hudebník a šenkýř sám neznal noty a své žáky učil dudácké melodie a jejich "repetýrky" (variace) memorováním.
      Vedle připomenuté brilantní intonace a rytmické přesnosti vyniká Krausova hra neobyčejnou pohyblivostí. Jenom málokterý melodický segment zůstává neozdoben přírazy, odrazy, nátryly a trylky, aniž by se i při sebehbitějších formálních a charakteristických variacích vytrácely kontury melodického základu. Příznačné chodské či všeobecně české "prolamování" se u B. Krause vyznačuje ponejvíce častými návraty k I. a II. melodickému stupni, nikoliv k jinak běžnému zdůrazňování dvojité tonické prodlevy v tzv. ramenářské dominantě. Mimořádně nesnadné, avšak pro zdůraznění rytmických point velmi efektní je Krausovo "odtrhávání" - caesury a krátké pausy na konci me[/]lodických frází anebo na rytmicky vypjatých vrcholech; tuto techniku ovládá v současnosti jenom několik českých dudáků.
      Krausova hra je založena spíše než na spontánní improvizaci - nezbytné při pohotových doprovodech - na pečlivé přípravě virtuózního sólového přednesu a souhry s houslemi. v sestavě svého repertoáru vychází B. Kraus především .z vlastních rozsáhlých znalostí chodského hudebně folklórního fondu a jeho tradiční vokální, instrumentální i smíšené interpretace. Využívaje osvědčených postupů svých vynikajících předchůdců (jmenovitě J. Havla) dále je pak stylově rozvíjí a obohacuje nápaditými hudebními myšlenkami, jež při nesčetném praktickém ověřování dozrávají do konečné podoby zpravidla mnoho let.
      Vzhledem k anonymní povaze většiny folklórních artefaktů není ani Krausovo jméno zpravidla uváděno ve spojitosti s nejlepšími programovými čísly zvláště nejmladší generace českých dudáků. Ve prospěch historické skutečnosti je však dochován dostatek notací a zvukových záznamů, podle nichž lze zvláště od roku 1968 dopodrobna rozpoznat původní folklórní předlohu a její mistrné rozvedení skromným hudebníkem.5) Jméno Bohumila Krause, jemuž je stále těsný kroj a cizí jakýkoliv jevištní exhibicionismus, zná jenom malá část reklamními slogany usměrňované veřejnosti, Pro zasvěcené milovníky lidové hudby a její znalce představuje ovšem Krausovo umění výraznou součást poválečné podoby hudebně instrumentálního folklóru Chodska.

4

Poznámky
1.
      Srv. J. MARKL: Soutěž o krále českých dudáků, Národopisné aktuality 1970, č. 3-4, s. 271-273.
2.
      Srv. zvláště Chodské písně a tance, obj. č. Supraphon 78 = 30051-M, resp. Esta b 78 = 8449-8450; Lidoví zpěváci a muzikanti z Chodska (součást 16dílné Antologie), Supraphon 03116; Antologie autentických forem československého folklóru, Supraphon 10126; Antologie chodské lidové hudby, Supraphon 17 1391-92; Krausovy nahrávky z l. 1970-1975 obsahují další dvě antologie Supraphonu: Chodský zpěvník a Živá píseň; stěží dostupný unikát představuje deska Odeonu z válečných let (Svačinova dudácká muzika).[/]
3.
      P. KUDELA - K. SLACH = J. MARKL: Dudy a dudáci, barevný snímek Krátkého filmu, Praha 1970.
4.
      B. KRAUS: Šest chodských písní pro dudy, Jakub Havel, chodský dudák, Národopisné aktuality, 10, 1973, č. 3, s. 240-243, NA, 14, 1977, č. 2, s. 164-165; J. MARKL: Dudy v české národní tradici, rotaprint ÚKVČ, Praha 1974, s. 45.
5.
      Například nejnověji A. ŠPELDA ve svém Hudebním místopisu Domažlicka (Domažlice 1976) věnuje B. Krausovi pouze několik formálně pochvalných zmínek, při čemž podává řadu základních údajů - zřejmě na základě neobjektivních informací z druhé ruky - očividně zkresleně (s. 31, 143-144 aj.).

DER DUDELSACKPFEIFER BOHUMIL KRAUS AUS DEM CHODENLAND
(Zusammenfassung)

      Bester Dudelsackpfeifer in Böhmen ist gegenwärtig der gerade siebzigjährige Bohumil Kraus (geboren 1. 6. 1908). Aus dem Chodenland, einer südwestlichen Region in der Umgebung der Stadt Domažlice (Taus) stammend, bewahrt er meisterhaft die lokalen musikfolkloristischen Traditionen. Er entstammt einer Lehrerfamilie und wirkte selbst als Lehrer in zahlreichen Gemeinden seiner folkloristisch noch immer lebendigen Region. Als Geiger und zuletzt als Dudelsackpfeifer spielte er mit den besten Musikanten aus dem Chodenland im abgelaufenen halben Jahrhundert (namentlich mit seinem Dudelsacklehrer, dem heute fast schon legendären J. Havel). Er beherrschte so nicht nur das umfassende Repertoire lo[/]kaler Lieder, sondern drang gleichzeitig direkt bis zu den Wurzeln eines vollendeten Spiels auf diesem allseitig anspruchsvollen Instrument vor. Das Spiel Krausens zeichnet sich sowohl durch sichere Intonation und präzisen Rhythmus, als auch durch besonderen Einfallsreichtum in bezug auf die Verzierung der Melodie und die Schaffung eigener Stilvariationen aus. Die Virtuosität Krausens hängt eng mit dem Experimentieren dieses Dudelsackpfeifers in der Spieltechnik (sog. Gabelgriffe u.a.) sowie mit Konstruktionsveränderungen des Instruments, namentlich der melodischen Pfeife (Stimmring und Zapfen u.a.) zusammen.

5

Z dudáckého repertoáru B. Krause

Následující - v tištěné verzi dosud nepublikované ukázky z repertoáru vynikajícího chodského dudáka Bohumila Krause jsou datovány uplynulým desítiletím 1968-1978. Nejstarší a vůbec první notace tohoto druhu pocházejí od Jaromíra Jindřicha z Domažlic (viz č. 1, 4a, 5a). B. Kraus však zakrátko sám začal zaznamenávat svou hru; dnes mu to již nečiní žádné větší potíže. k dispozici mám přes padesát takových vesměs kvalitních notací.
      Při výběru ukázek jsem na jejich původní notační podobě v podstatě nic neměnil, pouze jsem je přizpůsobil ortografickým konvencím a doplnil agogickými údaji. Ve všech sedmi případech se jedná o dudáckou interpretaci chodských variant většinou i v dalších oblastech Čech rozšířených tradičních lidových písní. Jejich vokální podobu zachycuje řada sbírek, jmenovitě Erbe[/]nova (EN 133 = zde č. 1) a Jindřichova (I. díl, 10 a 60=č. 5 a 7; III. díl, 56, 63 a 101=č. 2, 3 a 4; díl VII. A, 107 = č. 6) . Pětice písní je určena k tanci (č. 1, 3; 5, 6 a 7) a po jedné k volnému přednesu (č. 2) a ke svatebnímu obřadu (č. 4).
      Každou z uvedených dudáckých kreací Ize doložit několika Krausovými varianty. Pro ilustraci dlouhodobého reflexního tříbení vhodně poslouží alespoň dvě ukázky (divize č. 4 a 5). Zvláštní pozornost si pak zejména zaslouží "odtrhávání" (1. takt dohrávky v č. 5, 2. a 4. takt v č. 7, 4. a 6. takt v č. 6 aj.) a efekt zdánlivého dvojzvuku (2. takt v č. 7).
      S ohledem na praktické využití jsou všechny notace transponovány do jednotné tóniny Es dur; z úsporných duvodů není bordunový fundament vypisován na samostatné osnově. Jaroslav Markl[/]

Příklad 1

6

Příklad 2

Příklad 3

7

Příklad 4

8

Příklad 5

Příklad 5

9

Příklad 6

10

Příklad 7

11

Kuchařky na svatbě. Vnorovy 1912. Foto Rudolf Navrátil.

12

Národopisné aktuality roč. XVI. - 1979, č. 1

RODIČOVSKÁ AUTORITA A UZAVÍRÁNÍ MANŽELSTVÍ V AGRÁRNÍ KOMUNITĚ NA UHERSKOBRODSKU1) [obsah]


      PAVEL POPELKA, Muzeum J. A. Komenského, Uherský Brod

      "...prvéj to rodiče nahnali, bár sa ty mladí ani nechceli, ale ty majetky sa paktovaly, tak jich donutili, aby sa vzali.
      Šak nekerá mladá děvčica sa mosela aj o šestnácti vydávať, jak viděli ty rodiče majetky ligotať. Lenže, ona to mosela potom snášať, to neni jak včil, že sa rozvedú a je to...
(magnetofonový záznam)
      V minulosti si rodiče velmi často vyhrazovali právo rozhodovat o výběru manželského druha svých dětí. Tato skutečnost se však nedá hodnotit jako projev egoismu rodičů vůči dětem, vyplývala totiž ze struktury a způsobu života rodiny v agrárních podmínkách. Půda, práce v zemědělském hospodářství a prosperita zemědělského podnikání byla v prostředí nerozvinutého průmyslu nejsolidnější zárukou společenské existence. Tyto okolnosti vymezily i vzájemné role rodičů a dětí a výrazně ovlivňovaly jejich postoje při výběru životního partnera.[/]
      Rodinné hospodářství vedli rodiče. Za jeho výsledky také odpovídali. Jejich cílem bylo, aby se sňatkem dítěte rodinné hospodářství materiálně posílilo anebo alespoň udrželo na stejné úrovni. Podstatným faktorem, který spoluurčoval výběr partnera, byl fakt, že rodiče majetkem disponovali a mohli jej rozdělovat mezi děti podle vlastního uvážení. Proto v situaci, kdy se půda považovala za hlavní podmínku bytí a společenského postavení, byla případná ztráta nároku na půdu jako důsledek nerespektování rodičovské autority největším trestem. z tohoto důvodu se vůli rodičů podřizoval i výběr partnera.
      Při zakládání nové rodinné jednotky hrály důležitou úlohu vedle materiální pomoci rodičů také uznávané světonázorové hodnoty vesnické komunity na vztah rodičů a dětí. Neakceptování obecné morálky, která regulovala vztah rodičů a dětí, mohlo negativně působit na soužití nové rodiny s vesnickou občinou. Tak např. byla kritizována manželství osob,

13

Tabulka č. 1.
Věk ženichů a nevěst ve Strání v období r: 1898-1917.

14

jimž rodiče neudělili svá požehnání. Mnohdy se i příčiny případného neštěstí v rodině připisovaly neposlušnosti dětí.2)
      Rodičovská autorita našla výraz i v řadě svatebních obřadů a obyčejů. Rodiče v nich mají vzhledem ke svým dětem nadřazené role, příznačné pro patriarchální rodinné vztahy. Jako příklad můžeme uvést obyčej námluv, vyhotovení písemných svatebních smluv, udělení rodičovského požehnání i samotné vystrojení svatby.
      Průmyslový rozvoj (pracovní příležitosti mimo zemědělství) přinesl uvolnění bezprostřední závislosti uzavírání manželství na dědictví a současně došlo i k oslabení rodinné kontroly při výběru partnera pro manželství. Působení tradičních agrárních kulturních vzorů začíná eliminovat především velká mobilita obyvatelstva, přinášející do původně poměrně komunikačně izolovaných obcí nové kulturní hodnoty. Postupně dochází k ekonomickému i světonázorovému odpoutávání se mladých, výdělečně činných lidí, od svých rodičů. Zdá se, že adekvátním ukazatelem postupné ztráty závislosti mladých na rodičích je stále se snižující věkový průměr lidí vstupujících do manželství.
      Pro stanovení věku novomanželů ve Strání před druhou polovinou 18. století nemáme podklady. Pro druhou polovinu 18. a celé 19. století je charakteristické, že zejména muži uzavírali manželství často až po třicátém roku.[3)] Bylo-li nutno převzít vedení hospodářství, ženívali se i ve dvaceti nebo devatenácti letech. Ženy se vdávaly v mladším věku, kolem dvacátého[/] roku. Tato tendence však nikdy nedosáhla tak výrazné podoby, jak tomu je od první světové války do současnosti, obyčejně bývala nevěsta mladší než ženich.
      Počátkem 20. století se věk ženichů ve Strání snížil. v období r. 1898-1917 se muži nejčastěji ženili ve věku 22-25 let (tab. č. 1 a 5). z celkového počtu 367 sňatků připadá na tyto věkové skupiny ženichů 64,42 % případů sňatků při největší specifické sňatečnosti 23letých (18,75 %) a 24letých (20,67 %) (tab. č. 5).
      U žen byla situace poněkud jiná. Zatímco ženichové pocházeli převážně z věkových skupin 22-25 let, kontinuum největší specifické sňatečnosti nevěst v období r. 1898-1917 bylo širší, od 18 do 28 let s největší sňatečností 20letých (10,58 %) . Přitom sňatečnost 16 až 21letých žen byla větší než u mužů, kde nebyl ani jeden případ 18-21letého ženicha a pouze dva ve věku 21 let. U žen se vyskytovaly šestnáctileté nevěsty v 1,94 % případů, sedmnáctileté také v 1,94 % případů, osmnáctileté už v 9,I3 %, devatenáctileté v 6,75 %, dvacetileté v 10,58 % a jedenadvacetileté v 8,65 % (tab. č. 6) .
      V období r. 1918-1938 se muži ženili nejčastěji v 22-25 letech při největší specifické sňatečnosti 25letých (14,71 %). Ženy se v této době vdávaly nejvíce ve 20 až 24 letech. Do dovršení 25 let se jich provdalo 62,67 %. (Tab. č. 2, 5 a 6.)
      Léta 1939-1945 jsou po stránce sňatečnosti atypická, protože velkou specifickou sňatečnost (19,71 %) zde vykazují 30-34letí muži (tab. č. 3 a 5) . Je to způsobeno válečnými udá

15

Tabulka č. 2.
Věk ženichů a nevěst ve Strání v období r. 1918-1938.

16

lostmi, kdy se mladší ročníky mužů, které dosahují v míru největší sňatečnosti, musely účastnit nucených prací. U žen došlo k dalšímu snížení věku nevěst, plných 78,83 % se jich vdalo do svých 25 let (tab. č. 3 a 6).
      K nejpronikavějšímu snížení věku novomanželů došlo v období 1945-1970 (tab. č. 1-6). Po r. 1945 vzrostl zejména podíl ženichů starých 19 až 22 roků (tab. č. 5). U žen je tato tendence snížení věku ještě nápadnější, 41,77 % se jich vdává do 20 let a 87,24 % do 25 let (tab. č. 4 a 6) .
      Ještě donedávna dost podstatně působila na snižování věku nevěst obava před ostrou sociální kritikou dívky, její matky i celé rodiny v případě, že by dívka otěhotněla. Rodiče proto neviděli rádi dlouhé známosti. v případě, že nedošlo ke sňatku hned po domluvě rodičů nebo jejich prostředníků, se za optimální délku známo ti považovalo půl roku až jeden rok, nanejvýš dva roky. Dnes už proti delším známostem nebývá větších výhrad.
      Po r: 1945 je rozhodující příčinou snížení věku nevěst a ženichů brzké ekonomické osamostatnění mladých lidí. Tuto vzájemnou vazbu potvrzuje i skutečnost, že studenti se v průměru žení v pozdějším věku než ostatní mládež. Neopomenutelným faktorem, který snižuje věk lidí uzavírajících manželství, je i urychlování sexuálního dospívání mládeže, ovlivněné především působením masově komunikačních prostředků (film, televize apod.), které zasahují vesnická společenství zejména po druhé světové válce.[/]

Svatební rodiče. Strání, okr. Uh. Hradiště.
Foto Pavel Popelka.

      Směrem k dnešku se snižuje i věkový rozdíl mezi manželi, muž bývá obyčejně o jeden až čtyři roky starší než žena. Vedle této tendence zejména ubývá sňatků, kdy je nevěsta starší než muž. Až do čtyřicátých let tohoto století byl podíl svateb, kdy byla nevěsta starší než ženich, překvapivě vysoký, v průměru se pohy

17

Tabulka č. 3. Věk ženichů a nevěst ve Strání v období r. 1939-1945.

18

boval přes 20 % případů svateb. Zvlášť velké věkové rozdíly, a to oboustranné, vykazují vdovské sňatky, které byly velmi často vlastně aktem nabídky a koupě pracovní síly; rozdíly 10 let mezi partnery nebyly ničím neobvyklým, vyskytovala se i manželství, kdy byl muž či žena starší od svého druha o více než 20 let. Disproporce mezi věkem ženicha a nevěsty byly způsobeny vzpomenutými hospodářskými okolnostmi. Vhodnost partnera se neposuzovala podle věku, nýbrž podle majetku.
      Stírání věkového rozdílu je dalším platným ukazatelem dokumentujícím oslabování vlivu rodičů na výběr ženichů. Jestliže partnera pro své dítě vybírali rodiče, chtěli, aby byl hlavně bohatý. Mohl být přitom starší a vdovec. Vybírá-li si partnera mladá dívka nebo chlapec, řídí se při výběru především citem. Citově[/] a fyzicky nejpřitažlivějšími pro ně bývají nápadníci z nejbližších věkových skupin.
      I když se vliv rodičů ve výběru partnerů zejména po druhé světové válce začal omezovat, neznamená to, že současně se změnou ekonomické situace si rodina obecně přestala osobovat právo zasahovat do výběru ženichů. Svědčí o tom řada případů mladých lidí, zmítaných v konfliktu mezi nápadníkem a rodiči. Je zajímavé, že ovlivňování výběru životního druha "z pozice gruntů" přežilo ve Strání u starší generace až do konce šedesátých let, kdy už bylo pozemkové vlastnictví pociťováno mladou generací jako přítěž. Toto přežívání tradičních kulturních norem v nových ekonomických podmínkách by bylo zajímavé analyzovat z hlediska sociální psychologie. To se však již vymyká obsahu této studie.

19

Poznámky
1.
      Studie vychází z rozboru problematiky v obci Strání na Uherskobrodsku. Hlavním zaměstnáním obyvatelstva zde až do r. 1945 bylo zemědělství. Pro špatnou bonitu půdy byla však většina zemědělských usedlostí hospodářsky nesamostatná, takže zde hrála velkou úlohu vedlejší zaměstnání. Straňáci hledali vedlejší obživu především ve formanství, lesnictví, sezónních zemědělských pracích, na které se chodilo především do Uher, a v cukrovarnictví. Po druhé světové válce, v souvislosti s masovým budováním průmyslu a s přechodem od zemědělské malovýroby k družstevní velkovýrobě, se charakter obce začíná měnit. Materiály ze sčítání lidu z r. 1970 ukazují, že obec přestala mít tradiční zemědělský charakter, počet pracovníků v zemědělství se prudce snížil, pracuje zde již jen 6,6 % (105). ekonomicky činných lidí. Mimo obec pracuje 38,4 % (609) ekonomicky aktivních lidí, z toho 62,7 % v jiném okresu. Ostatní jsou zaměstnáni v místních sklárnách, v závodě lehkého průmyslu Chronotechna, v komunálních službách, školství a[/] službách. v r. 1970 Strání mělo 3577 obyvatel. v minulosti bylo obcí poměrně komunikačně izolovanou, dnes Strání protínají důležité silniční spoje (směr Veselí nad Moravou, Uherský Brod a Nové Mesto nad Váhom).
2.
      Řadu případů tohoto druhu nacházíme i v beletrii, vesnické romány 19. století. Srov. např. SVĚTLÁ, K.: Vesnický román. Praha 1867.
3.
      K. Fojtík uvádí, že v 18. a 19. století uzavírali muži sňatek nejčastěji mezi svým 25.-30. rokem, ženy mezi 18.-20. rokem. Srov. FOJTÍK, K.: Společenský a rodinný život. In: Československá vlastivěda. Díl III. Lidová kultura. Praha 1968, s. 219. Též srov.
      VÁCLAVÍK, A.: Luhačovské Zálesí. Příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice 1930, s. 228. Též srov. HÚSEK, J.: Život v obci a v rodině. In: Moravské Slovensko. Díl I, sv. 2 a 3. Praha 1922, s. 482. Též srov. HÚSEK, J.: Hranice mezí zemí Moravskoslezskou a Slovenskem. Studie etnografická. Praha 1932, s. 178.

20

ELTERNAUTORITÄT UND EHEABSCHLIESSUNG IN DER AGRARKOMMUNITÄT IM GEBIET VON UHERSKÝ BROD
(Zusammenfassung)

      Der Beitrag analysiert die Wirkung der Elternautorität auf die Auswahl des Partners für ihre Kinder in Beziehung zu wirtschaftlichen Lebensbedingungen in der Agrargemeinschaft. Für ad[e][ä]quate Merkmale des fortschreitenden Verlustes des Elterneinflusses auf die Auswahl des Partners für die Kinder hält der Autor den sinkenden Altersdurchschnitt der die Ehe beschliessenden Leute und die sich ausgleichenden Altersunterschiede zwischen den Ehepartnern. Einen gewissen Zusammenhang findet er auch in der Verlängerung des Bekanntschaftsstandes.
      Beitragend ist die Studie dadurch, dass die angeführten Beschlüsse mit einem statistischen, durch erschöp[/]fende Prüfung der Trauungsmatriken gewonnenen Material belegt sind. Insgesamt 6 Tabellen zeigen: übersichtlich das Alter der Bräutigame und der Bräute ab 1898 bis 1970. Die Tendenz des sinkenden Alters der Bräutigame und der Bräute ist besonders nachweisend in den Graphen der spezifischen Trauungsfrequenz (Tab. Nr. 5 und 6). Obzwar folgerichtige Empirie den Raum des beobachteten Gebietes eingeschränkt hat, hat die Studie eine allgemeinere Geltung. Ihre Beschlüsse kann man nämlich auf alle ähnlichen sozial-ökonomischen Gruppierungen anwenden, d. h. auf die Mehrheit der Unterbergsgemeinden des mähris[c]h-slowakischen Grenzgebietes.

21

Tabulka č. 4. Věk ženichů a nevěst ve Strání v období r. 1946-1970.

22

Tabulka č. 5. Vývoj specifické sňatečnosti ženichů ve Strání od r. 1898 do r. 1970. Soubor 1253 statků.

23

Tabulka č. 6. Vývoj specifické sňatečnosti nevěst ve Strání od r. 1898 do r. 1970. Soubor 1253 sňatků.

24

Národopisné aktuality roč. XVI. - 1979, č. 1

TRADICE VE VÝBĚRU PARTNERŮ NA SLOVÁCKU [obsah]


      LUDMILA TARCALOVÁ, Slovácké muzeum, Uherské Hradiště
      Tradice je složitý společenský jev, který můžeme sledovat ve všech částech lidové kultury. v této studii si budeme všímat uplatnění tradice v období před svatbou, kdy se partneři navzájem poznávají a sbližují. Mnohé prvky, které se v minulosti braly v úvahu při výběru partnera, se dodnes tradují; je však hodně momentů nových nebo pozměněných, které se objevily v důsledku nového společenského života a měnícího se myšlení v kolektivu vesnického obyvatelstva. Další změny způsobila i nová kritéria, podle kterých si mladí lidé začali vybírat své protějšky, a také nestejná míra vlivu rodičů. Těmto změnám vlastně napomohl ekonomický, společenský a kulturní rozvoj, který nastal v posledních padesáti letech. Do jaké míry se prvky tradice udržely, pokusím se objasnit v tomto příspěvku.

Vliv společenského života na výběr partnerů
      Život mládeže v městském a vesnickém společenství se za zkoumané období osmdesáti let[/] hodně změnil. Chlapci a děvčata tvořili v minulosti osobitou skupinu, která měla svá práva a povinnosti a ovlivňovala také společenský život na vesnici. Chlapci tvořili v obci sepjatější celek než děvčata, u nichž vztahy byly založeny hlavně na kamarádství. Vyžití mládeže na vesnici bylo omezeno možnostmi, které skýtalo dané prostředí. To také ovlivňovalo vzájemné kontakty, k nimž docházelo při takových tradičních příležitostech, jako byly rodinné, výroční a společenské události. Někdy známost mladých lidí trvala již od školních let; často byli mladí seznámeni nebo namluveni rodinou nebo známými. Od dvacátých let se staly vhodnou příležitostí k navazování kontaktů i organizované tělovýchovné spolky a vesnická ochotnická divadla.
      Úzké sepětí vesnického kolektivu v období od konce 19. století do čtyřicátých Iet 20. století způsobilo, že se obyvatelé vesnice navzájem dobře znali, takže i své protějšky se snažili vybírat ze svého středu. v mnoha obcích Slovácka bylo pravidlem uzavírat manželství

25

s partnery z obce nebo jen z určitých vesnic.1) Od druhé světové války vlivem většího styku vesnice s městem, větším procentem zaměstnanosti Iidu v továrnách a s tím související značnější fluktuací a migrací venkovského obyvatelstva, byla dána mladým lidem větší možnost k navazování známostí. Od této doby je spjatost lokální komunity narušena změnami ve společenském životě obce a proto nemůže tak jako dříve silně ovlivňovat život vesnické mládeže a výběr partnerů. Vytrácejí se tradiční příležitosti, jako je vaření trnek, draní peří, trhy, poutě ap., které jsou nahrazeny jinými společenskými událostmi v obci.
      Výzkumem této otázky jsme zjistili, že mladí lidé se poznávají na kulturně společenských akcích - tanečních zábavách, diskotékách apod. Více příležitostí je pak v případě větší kulturní vybavenosti obce (kulturní domy, kde se hrají kina, divadla, pracují různé zábavné kroužky apod.). v menším procentu jsou to samotná pracoviště mladých lidí.
      Místa, ze kterých si dnes mladí lidé vybírají své protějšky, jsou různá města i vesnice. Partner si hledá svou partnerku bez nějakých zákonitostí; na rozdíl od doby například konce minulého století, kdy si vybírali partnery podle určitých pravidel. Výběr z okolní, sousední nebo vlastní obce se projevuje v menším procentu. Přesto, že se intenzita působení vesnického společenství na výběr partnerů oslabila, stále má kulturní a společenský život v rámci obce svůj podíl na vytváření manželských párů.[/]

Kritéria výběru partnerů
      Kritéria, která byla brána na zřetel při výběru partnerů pro manželský život, můžeme sledovat již od 18. století. Drahomíra Stránská2) uvádí, že jedním z prvních závažných měřítek v tomto období bylo získání pracovní síly do hospodářství. v některých zemědělských rodinách, zvláště tam, kde byly možnosti získat další půdu, bylo velmi důležité, aby přibyl do rodiny pracovitý a zdravý člověk. Na pracovitost a zkušenost ženy v hospodářství se při vyhledávání nevěsty kladl velký důraz.
      Od poloviny 19. století do poloviny 20. století se při výběru partnera stala měřítkem ekonomická stránka. Toto hledisko se objevovalo ve všech podoblastech Slovácka.3) Zamiloval-li si chlapec děvče z přibližně stejného ekonomického a sociálního prostředí, pak láska měla s uvedenými faktory stejné pozice.
      V období přelomu století patřila k dalším měřítkům i pověst rodiny. Ve vesnické pospolitosti, kde soudržnost a sounáležitost byla silná a lidé v obci se dobře znali, byla důležitost tohoto kritéria opodstatněna. Věkový rozdíl a povolání byly brány v úvahu jen případ od případu; byly potlačeny jinými silnějšími faktory.
      Současným výzkumem daného problému jsem zjistila, že na Slovácku se již několik desítek let traduje jako nejdůležitější moment pracovitost. Moment vzájemné úcty a lásky je v současné době při uzavírání manželství nutností. Dalším důležitým momentem je pověst

26

rodiny. Veřejné mínění o dobré či horší rodině se projevuje stále a při výběru partnera se bere v úvahu dodnes.
      Majetek, jako rozhodující moment při volbě partnera, se udržel ve většině podoblastí Slovácka až do padesátých let. Tato léta jsou obdobím, kdy všechen majetek - polnosti i dobytek je převáděn do nově zakládaných Jednotných zemědělských družstev a drobně hospodařícím rolníkům zůstávají jen malé záhumenky v průměru 50 arů. To také vedlo k oslabení významu tohoto činitele. Ekonomická stránka je však dodnes neopomenutelným faktorem a finančně zajištěný partner se zákonitě preferuje.

Vliv rodičů na výběr partnera
      Již v předešlé kapitole byla nastíněna situace na Slovácku při výběru partnerů ve vztahu k rodičům. 18. a 19. století bylo obdobím, kdy si rodiče přáli pro své syny a dcery protějšky zdravé a pracovité, jež by se uplatnily při práci doma i na poli.
      Období od poloviny 19. století asi do šedesátých let 20. století se vyznačovalo tím, že rodičům záleželo na tom, koho syn nebo dcera si vybere po stránce ekonomické i sociální. Často se říkalo, "že se nedávali dohromady lidé, ale majetky". k získání dobrého partnera s přiměřeným majetkem, který se považoval za hodnotící faktor, napomáhali rodiče nebo ženy z rodiny nebo starší lidé z obce, kteří svým "dohazováním" dávali mladé lidi "do[/]hromady". Závislost dětí na rodičích a velké lpění rodičů na dětech ovlivňovalo nesamostatnost při výběru partnera a mnohdy se děti podřídily i vůli rodičů. Rodiče volili pro své děti obvykle partnery ze stejné sociální vrstvy. Autorita rodičů se objevovala i v některých úkonech svatebního obřadu.4)
      Běžně bylo na Slovácku zvykem, že rodiče navrhli svému dítěti partnera, obvykle s přiměřeným majetkem a se stejným sociálním postavením. Protože vesnická morálka udržovala děti v absolutní poslušnosti vůči rodičům, velmi málo se objevoval odpor proti rozhodnutí otce a matky. Chlapec, aby předešel nějakým neshodám v rodině, věděl, kterou dívku si může vybrat, neboť bylo všeobecně známo, kolik je třeba "do kterého hospodářství přinést" a jaký asi bude podíl syna a dcery.5)
      Závislost dětí na rodičích a rozhodování rodičů za děti se na Slovácku udrželo do období, kdy přestal důležitou úlohu hrát majetek a celá struktura života se začala měnit. Dřívější převládající a řídící prvek při výběru partnera se pomalu začal vytrácet a tím byla dána možnost svobodné volby svého protějšku u mladého chlapce a děvčete. Pracovitost, láska, vzájemná úcta a z části i existenční zajištění se staly v období po druhé světové válce hlavními měřítky.
      Pokud sledujeme tradici v působeni rodičů na výběr životních partnerů svých dětí, je zřejmé, že se hodně změnilo.6) Dobré životní podmínky a velmi dobré finanční zajištění mladých lidí napomáhá k tomu, že si rozhodují

27

o partneru sami, i když rodiče své názory uplatňují. Míra rozhodování a ovlivňování rodičů je minimální a forma uchování tradice v tomto momentu je podmíněna stálou autoritou rodičů. Rodičům v současnosti nezáleží ani na tom, odkud si jejich děti vyberou partnery.7) Lpění rodičů na volbě partnera z místa bydliště se podle našich výzkumů uchovalo jen ve velmi malém procentu. Manželský pár se po svatbě snaží co nejdříve osamostatnit a nechce být na rodičích ekonomicky závislý.[/]
      Při sledování momentu tradice ve výběru partnerů zjištujeme, že společenský život stále působí na vznik partnerských dvojic, avšak v rámci obce jen v omezené míře. Většími komunikačními možnostmi mezi městy a vesnicemi a také celkovým společenským pokrokem se rozšířily možnosti k seznamování a též momentů k hodnocení při výběru partnerů je více než dříve. Tradiční prvky v problematice výběru partnerů se udržují dodnes, mnohé již v pozměněných nebo upravených formách.[/]

Poznámky
1.
      Například mladí lidé z Hrubé Vrbky si vybírali nejvíce z Lipova, Louky, Hroznové Lhoty; Ježovjané si brali dívky z Žeravic, Kostelce, Těmic; mladí chlapci z Nenkovic vyhledávali nevěsty nejvíce v Násedlovicích, Želeticích, Dražůvkách, Karlíně, ze Žitkové na moravských Kopanicích uzavírali chlapci sňatky s děvčaty z Březové a Krhova. Tak tomu bylo podobně i na ostatních vesnicích Slovácka.
2.
      STRÁNSKÁ, D., Nové příspěvky o slovenských obyčejích z hlediska slovanských starožitností, Vznik a počátky Slovanů I., Praha 1956, str. 150.
3.
      Až na oblast Podluží, kde se prý lidé pro majetek nebrali a také rodiče nikdy své děti ke sňatku nenutili z nějakých zištných důvodů. NOHÁČ, J., Slovácká svatba od Břeclavě, Muzejní a vlastivědný spolek v Břeclavě 1930, str. 7.
4.
      Dokladem je například akt odprošování ženicha a nevěsty.[/]
5.
      VÁCLAVÍK, A., Luhačovské Zálesí, Luhačovice 1930, str. 337.
6.
      Z dotazovaných 41 informátorů 30 neovlivňuje své děti ani se o to nesnaží. Jedenáct dotazovaných se k výběru partnera svého dítěte vyslovuje. Ze stejného počtu dotazovaných dvacet uvádí, že by si přáli, aby si jejich děti vybrali protějšky se stejným vzděláním, dvacet respondentů odpovídá, že pro dobré soužití partnerů není důležitá vyrovnanost ve vzdělání a nezáleží na tom, s jakým vzděláním si své protějšky vyberou. Za hlavní kritéria považují jiná měřítka, jako je láska, vzájemná úcta a porozumění. Jen jeden informátor vypovídá, že by žena měla mít vzdělání menší než muž.
7.
      Šest respondentů (z 41 dotazovaných) odpovědělo, že by chtěli, aby si jejich dítě vybralo protějšek od nich z obce, tři dotazovaní ze sousední obce. Šest si jich přeje mít zetě nebo snachu ze Slovácka, jeden dotazovaný z nějaké vesnice, jeden z města a 24 respondentů nemělo nijaké zvláštní přání.

28

TRADITION DER PARTNERSAUSWAHL IN DER MÄHRISCHEN SLOWAKEI (SLOVÁCKO)
(Zusammenfassung)

      Die Tradition ist eine komplizierte Gesellschaftserscheinung, die man in allen Volkskulturteilen verfolgen kann. In dieser Studie beachtet der Autor die Bedeutung der Tradition in der Vorhochzeitsperiode, wo die Partner einander kennenlernen und annä[r]hern. Manche Elemente, die in Vergangenheit bei der Partnersauwahl in Betracht genommen wurden, erhalten sich noch heutzutage; es gibt aber viele neue oder veränderte Momente, die infolge eines neuen Gesellschaftslebens und sich[/] umwandelnden Denkens im Kollektiv der Landbevölkerung erschienen sind. Der Autor beachtet auch neue Kriterien, nach denen junge Leute sich ihre Partner zu wählen begannen, und auch nicht gleiches Mass des Elterneinflusses. Diese Verwandlungen wurden eigentlich durch ökonomische, gesellschaftliche und kulturelle Entwicklung in den letzten fünfzig Jahren hervorgerufen. Der Autor versucht in diesem Beitrag zu erläutern, wie weit die Traditionselemente sich erhalten haben.

29

Pohřeb slovenského reemigranta v Hevlíně, okr. Znojmo, r. 1973.

30

Národopisné aktuality roč. XVI. - 1979, č. 1

POHŘEBNÍ POHOŠTĚNÍ A HOSTINY V JIHOMORAVSKÉM POHRANIČÍ [obsah]


      MIROSLAVA LUDVÍKOVÁ, Etnografické muzeum MM, Brno
      V 8. ročníku Národopisných aktualit jsem popsala pohřební pohoštění v jižní části střední Moravy. Pokračováním tohoto území je pohraniční část, osídlená dříve Němci a ve třech vesnicích Charváty. Jejich pohoštění se vztahem k pohřbu se nelišilo od pohoštění českého a skládalo se z chleba, sýra a protože zde bylo rozšířeno pěstování vinné révy, z vína. U bohatších Charvátů býval sýr nahrazován tvarůžky. v některých malých vesnicích, jako např. v Dolenicích, zastupovalo noční bdění před pohřbem pohřební hostinu, protože představovalo vlastně rozloučení s mrtvým: účastnili se ho všichni dospělí ze vsi. Pohoštění bylo nejprostší, účastníci dostali po skývečce chleba, kterou jako by zemřelý dával na rozloučenou a na poděkování za bdění. Směrem k bohatším vinařským vesnicím, jako v Drnholci nebo Dolních Dunajovicích, nahrazovali sýr uzeným masem ze selat; to totiž zde představovalo pohoštění pro cizí lidi pro každou příležitost, ať již slavnostní či pracovní.[/]
      V souvislosti se zemřelými byl zde rozšířen ještě jeden zvyk obdarování jídlem, nevztahoval se však ke konkrétnímu mrtvému z vlastní rodiny, ale obecně ke všem. Proto se soustřeďoval k jednomu termínu, a to podzimnímu, ve shodě s církevním, kdy se na ně oficiálně vzpomínalo - bylo to v předvečer Dušiček, slavených 2. listopadu.1) Pokud jsme zastihli ještě Němce ze smíšených manželství, pamatovali si na něj všichni.
      Jasně v něm rozeznáváme dvě skupiny. v širším okolí Drnholce chodily děti jen po příbuzných, většinou ke kmotrům, k babičce, a pro ně se napeklo zvláštní pečivo - velké pletýnky. Dostávaly také jablka, ořechy, někde i sušené švestky, málokdy peníze. Dárky si ukládaly do uzlíčku z bílého šátku, který jim matka připravila. Zvyk přejali i Charváti - i tu chodily děti za tmy, jak svědčí necharvátští informátoři, "chlapci křičeli, dajte stručice, bylo to nezvyklé". Pletýnkám ze čtyř pramenů říkali "štručice" nebo podle německého "štric

31

lje, svaté štriclje". Kromě nich dostávali i jablka, ořechy, hrozny, v bohatších rodinách děvčata perníkovou pannu a chlapci koníka. v Jevišovce (Frélichově) byl zvyk živější než v Novém Přerově, pokud to jde zde ještě zjistit (v Dobrém Poli např. zvyk zmizel zcela). v Novém Přerově se pletly pletýnky už jen pro domácí jako zvláštní výroční pečivo (jako např. jidáše před velikonocemi). Zdá se, že tento vývoj byl běžný směrem k Mikulovu. Např. v Perné se nabízely náhodným návštěvám, ale obchůzky odpadly, ačkoliv podle starých pamětníků "po štryclách" prý obcházela dříve i mužská dospělejší mládež a pastýřovi se dávalo mléko (výzkum Večerková 1975) 2) a mouka.
      Širší rozsah měly dětské obchůzky na Břežansku, kde chodily všechny venkovské děti jednotlivě nebo ve skupinách, ve věku do desíti let; 12-13leté už odmítaly chodit. Někdy[/]

Pohřeb slovenské reemigrantky v Hraběticích, okr. Znojmo, r. 1973.

se spojovaly ve větší skupinky a chodily po vesnici s vozíkem na dary, ale obecně se to neujalo. Obcházely vesnici ode dveří ke dveřím, lidé prý dávali málo, "to byste nebyli hotoví, kolik jich chodilo." Dostávali rovněž "olahálinštrycle", které se pro vlastní pekly z lepšího těsta, pro běžné obchůzkáře z černější mouky.
      Na Břežansku byla rozšířena i jiná varianta zvyku. v hostinci byly na ten den nachystány na ošatkách pletýnky z bílého těsta, posypané mákem, ať již koupené u pekaře nebo upečené hostinskou. Muži, a to i ti, kteří běžně do hostince nechodili, hráli pak o ně místo o peníze v karty a vyhrané odnášeli domů jako dárek nevěstě, manželce, dětem. Tímto prostřednictvím se pak dostávaly pletýnky i do smíšených a českých rodin a matka je pak dětem sama začala péci, protože děti je považovaly za obzvláštní pochoutku.
      Češi se s tímto zvykem setkávali i jinak. Jestliže sloužili u sedláků, pak jim hospodyně k tomuto dni jako sociálně slabým nachystala výslužku z pletýnek, které oni nazývali vánočkami, a cukroví. Když pak založili svou rodinu, museli k hospodyni posílat děti, jak si to přála. Mívala pro ně nachystány plné necky zmíněného pečiva. Pokud zde usazení Češi neměli tak úzký vztah k zaměstnavateli (např. na velkostatcích) nebo tento vztah nebyl možný (byli-li zaměstnáni ve státních úřadech), připravovali pro své děti nebo pro děti svých známých, aby se necítily ošizené, také výslužky a celý zvyk přirovnávají k obchůzce o velikonočním pondělí (nám připomíná spíše

32

obchůzku o štěpánské koledě). Do sousedního území se souvislým českým etnikem zvyk v žádné podobě nepřešel, tak jako zde opět byla neznáma jarní obchůzka se smrtkou.
      Představa duší zemřelých jako bezmocných lidí, ať již věkem nebo sociálním postavením, nebyla cizí ani českému etniku, druhá však byla silnější. Obdarovávat na Vše svaté, resp. na Dušičky sociálně slabé bylo tedy běžné i přesídlencům ze Slovácka, je ovšem otázka, do jaké míry se tohoto zvyku mohli sami aktivně zúčastnit jako příslušníci zemědělského proletariátu. Na Slovácku měla jeho forma nejkonkrétnější podobu a v mnohém se z něho stírá původní myšlenka, obecnost podarování. Pro místní žebráky se v ten den nosila do předsíně kostela - podle nich nazvané "žebráčkou" - nebo kde nebyl, do zvoničky mouka a podobné naturálie a obdarovaní se pak o to dělili (Václavík 1930, 382; 1959, 159; Fiala 394; Žalud 128). Protože žebráci měli své ustálené místo v struktuře tehdejší společnosti - museli se ucházet o místo mezi obecní žebráky, jako se např. ucházel pastýř o místo, museli být řádně přijati (Noháč 71; Húsek 455; výzkum Ludvíková Kostice 1968) a pak vůči kolektivu plnit úkoly, které souvisely s jejich funkcí, např. modlit se nejen za mrtvé, ale vždy, kdykoliv to bohatší potřebovali (Bartoš 1956, 56; Herben 104) - podobá se toto obdarování sýpce či snášce, od které nebylo datem ani tak příliš vzdáleno (martinská sýpka se konala 11. 11.) .
      Podobně vyznívá jejich obdarování jídlem či vystrojování zvláštního oběda v době úmrtí[/] některého člena vesnického kolektivu často jen jako odměna za vykonanou práci, většinou za modlení za mrtvého, dříve i za přinesení pokrovu apod. (Bartoš 1885, 83; Šebestová 26; Noháč 71; Húsek 455; Čižmář 6; výzkum Ludvíková Kostice 1968; výzkum Pavelčík Vlčnov 1970) . Tak neznějí jen současné zápisy, ale i starší svědectví. Zároveň však vycházejí najevo i jiné představy - jako nejčastěji možnost zmírnění muk duším zemřelých, zvláště když něco za života provedli a neodčinili to, byli např. přesmíru lakomí3) (nejde-li v tomto případě o vlastní stylizaci žebráků, aby se jim od živých dostalo více almužen - Bartoš 1891, 167; Přikryl 221, 324-325; Kulda v pozn. 3; Krzyżanowski, heslo Dziad), nebo je lidé považovali za bosorky a podobné bytosti, spřáhnuté s ďáblem, které za to musí po smrti trpět.4) Obojí bylo možno nahrazovat nebo kombinovat s peněžní almužnou, jak se také

Pohřeb slovenského reemigranta v Jevišovce, okr. Břeclav, r. 1953.

33

většinou dělalo. Obvykle to však nebylo možné zaměnit tehdy, když se mělo zabránit, aby se mrtvý vracel. Proto se žebrákům o jejich hostině říkalo, aby si všechno rozdělili, "aby duša nestrašila".5) Mrtvý se vracel a živým připomínal, když na hostinu žebrákům zapomněli, a přestal, když opomenutí napravili, Václavík zaznamenává dokonce svépomoc v tom smyslu, že bohaté selky pomohly chudší ženě vystrojit oběd pro žebráky, aby duch zemřelého přestal naléhat (Václavík 1930, 382), ale o tom se naši informátoři nezmiňovali.
      Daleko starších představ, vzdálených strohému utilitarismu, do nichž se často na jihovýchodní Moravě propadají, se dotýkají jiné dnes již jen ojedinělé zvyky ze Slovácka a Slovenska, které se v novoosídleném pohraničí sporadicky dosud udržují. Některé ženy nechávají na Tři krále přes noc jídlo na stole, aby se mohli posilnit, kdyby tudy šli, Zdá se však, že tento výklad překrývá původní smysl ponechávání jídla přes noc na stole na rozhraní ročních období, kdy se duše mrtvých samy mohly účastnit hostin (Burgstaller 16-17, 27, 95; Niederle 426,6) 66).
      S novoosídlenci přišly na jižní Moravu i starší jevy, ze zcela jiného okruhu, v našem prostoru dříve neznámé. Archaičtějších forem nabývalo obdarování jídlem v souvislosti s mrtvými např. u řeckokatolických Slováků, repatriovaných do jižního pohraničí z Rumunska a dnes usídlených povětšinou v Troskotovicích. Už noční bdění před pohřbem na to ukazovalo. Mrtvého nenechali samého. Do půlnoci byla u něho mládež, která hrála hry (Fischer 210),[/] po půlnoci nastoupili staří, kteří se u něho modlili. Dvakrát za noc se dávalo pohoštění, které se skládalo podobně jako u nás z chleba, brynzy a alkoholu (slivovice). Pohřebních hostin, zvaných "pomána", se účastnili z příbuzenstva i sousedů takřka výhradně starší lidé, zvláště vdovy a vdovci; svobodní, kromě hostin za zemřelé svobodné, na ně nechodili. Respektovala se důsledně postní doba a podle toho byl neustálený výběr pokrmů. Za šest týdnů byla za zemřelého mše. k této příležitosti se upekly na plechu tři menší chleby, jeden pro duchovního, druhý pro kostelníka a třetí pro kantora (Murko 215) . Pro mši za živé se darovalo víno, za mrtvé kořalka. Tehdy se doma pořádala také menší hostina. Tak to z počátku dělávali i v Troskotovicích, když zemřel starší člověk (babička apod.). Dva týdny před "končinami" (tj. koncem masopustu) byla "zádušní sobota", kdy se nosilo chudým připravené jídlo i naturálie (tedy nejenom žebrákům, kteří se modlili za mrtvé), co kdo měl a chtěl, "studenina"7) nebo chléb, omastek, slanina, brynza. Měli tedy na rozdíl od moravského obyvatelstva vyvinuty zřetelněji i individuální i společné opakované vzpomínky, doprovázené hoštěním. Širší škála zvyku obdarovávat jídlem, vázaná na rozdělení času podle usu konfese, v novém domově upadla ovšem v zapomenutí, avšak možnost ulevit duši zemřelého darováním jídla je v podvědomí, jak se zdá, představa hluboce zakořeněná. Informátorky-důchodkyně (jedna z nich, tělesně postižená) si např. vzpomněly, že jim jedna žena přinesla mísu placek, zvlášť pro ně na

34

pečených, když se jí v noci zdálo o zemřelé matce a ona na nikoho jiného jako na chudého nepřipadla, komu by mohla jídlo přinést.8)
      V pohraničí se setkáváme, ovšem v menší míře a spíše jen ojediněle (nejčastěji ve smíšených manželstvích) s lidmi, vyrostlými v pravoslavném prostředí, nám ještě vzdálenějším. Přesto se o něm zmiňujeme proto, že se s ním setkaly a vedle něho žily ve volnějším či těsnějším kontaktu všechny skupiny repatriantů, přišlých z Balkánu nebo z Volyně. v jednotlivých zemích byly větší či menší odchylky v detailech zvyku, zvláště pokud se týká termínů, které sledovat není úkolem této práce;9) největší význam má pro nás prostředí bulharské.
      V Bulharsku se pro pohřební hostinu připravila vařená pšenice zvaná "žito", upravená zvláštním způsobem.10) Pro nabízení se hotová nahřála na talíř, posypala cukrem, ořechy, okrášlila bonbony. Nesly ji na dřevěných mísách před rakví tři ženy,11) nabízely všem kolemjdoucím a z ní nejprve si museli všichni brát. Vlastní hostina se odbývala za příznivého počasí na dvoře, případně pod "šiatrom" (napjatou plachtou). Vždy se v ní objevovalo kuře, chléb, alkohol, (ten ovšem, jak to hodnotí informátoři, v daleko menší míře než dnes), velkou většinu si donesli lidé z domu. Sedali u nízkých stolků zvaných "trpezniki", přikrytých bílým plátnem, a co kdo přinesl, rozdal nejprve dokola.
      Na mrtvého vzpomínali individuálně v ustálených opakovaných termínech. Na druhé ráno, třetí, po devíti dnech po pohřbu si rodina vzala s sebou jakékoliv pokrmy a pojedla[/] na hrobě. Po návratu domů následovalo pohoštění sousedů. Po třech a šesti týdnech byla další hostina, pro kterou se zabilo jehně a uvařilo. Za půl raku opět zabili jehně, ale tenkrát je pekli. Po roce hostinu s pečeným jehnětem opakovali.
      Kromě toho byly společné vzpomínky na mrtvé - byly to tzv. "zadušnice", které se vázaly na hlavní svátky v roce, na vánoce, velikonoce, svatodušní svátky, Nanebevstoupení Páně a Bohorodičky (29. 11.) . Výběr pokrmů nošených na hroby se řídil roční dobou, ale některé měly své konstantní místo. Na jaře, po Velké noci, byla "velikata zadušnica". Tehdy šly ženy na hrob s připraveným kuřetem, chlebem a ozdobenou vařenou pšenicí. Účastnil se jí i duchovní a dostal z kuřete i chleba. z tohoto jídla, aby se domů nic zpět nedoneslo, se zbytek cestou rozdával lidem, které náhodně potkali. Děti už na to čekávaly.
      Zdálo by se aspoň navenek, že z těchto zvyků si Bulhaři v pohraničí nezachovali nic, protože ve smíšených manželstvích přestoupili na konfesi partnera (nejčastěji luteránskou) a podlehli tlaku okolí. Projeví se však nečekaně, že starší a střední generace zanechává zvyků vžitých před svatbou ne vždy bez skrytých výčitek. Jedna Bulharka např. vystrojila manžeIovi občanský pohřeb; to, že byl bez hoštění, ji tak trápilo, že v první výročí úmrtí, náhodou u příležitosti postavení pomníku, připravila pro jeho přátele a spolupracovníky hostinu. Podobně v úmrtní den matky doposud upeče něco dobrého a koupí aspoň "bonboniérku" a rozdá spolupracovnicím v JZD, aby si aspoň

35

v tu chvíli vzpomněly na její zemřelou matku.12)
      Pravoslavným prostředím byli nejméně zasaženi repatrianti z Jugoslávie, z Daruvarska a dřívějšího Banátu, kde jednotlivé etnické i náboženské skupiny žily do značné míry odděleně a pravoslavní Srbové či Rumuni byli jen jednou částí mozaiky obyvatelstva, aniž v ní měli vedoucí postavení. Češi a Slováci se většinou ani nezajímali o jejich nošení pokrmů na hroby a jen jako děti je pozorovali, Naproti tomu mnozí volyňští Češi pod tlakem přestoupili na pravoslaví (Heroldová 50), ale ani tehdy nepřevzali zvyk nošení pokrmu, tj. "bochánku", vajec, lihovin, na hroby do týdne po úmrtí a pak v pevné jarní datum "na provody". Ukrajinci dávali kromě vyjmenovaných pokrmů "bátuškovi" pečivo a předháněli se v jeho kvalitě; duchovní dary sbíral do pytlů. Protože Češi neměli k této jarní vzpomínce na mrtvé žádný vztah, spíše odsuzovali plýtvání pokrmem ("bátuška tím krmil prasata") a místo pokrmů mu dávali peníze. 13) v Bulharsku se ani Češi ani Slováci neúčastnili aktivně tohoto zvyku. Informátoři živě vzpomínají na opětovné chození skupin Bulharek v určité termíny po pohřbu a na jaře na hřbitov a na nošení pohřební kaše, nahrazované během let rýží; tato kaše nebyla ostatně neznámá ani v Jugoslávii. Reakce našich lidí na dary duchovnímu byla zde stejná ("farárovi odlomili chleba a on s tým choval svine"). I kaše nabízená cestou na hřbitov byla Čechům proti mysli a pohřbům se zdaleka vyhýbali, aby si nemuseli vzít.14)[/]
      Z jídel, nabízených cestou ze hřbitova při společných vzpomínkách na mrtvé, si ani Slováci nikdy nevzali, jídla se štítili, "že sa to do cintorína nosilo", 15) "nám sa to hnusilo, že to bolo na hrobe". Když si několikrát nevzali, už jim pak nenabízeli. Oni, podobně jako Češi, měli k čemukoliv ze hřbitova odmítavý postoj jako k něčemu škodlivému, patřícímu jinému světu, nečistému, čeho se živí nemají dotýkat. Stávalo se však, že uvařenou pšenici "pekne ozdobenú cukríkami, lebo ryžu s polovinou melounu či hroznom, pekne vyformovanú na doske lebo v košíku, zakrytú uterákom" donesla některá Bulharka do školy dětem bez ohledu na jejich konfesijní příslušnost či národnost a měla pro každé dítě předem připravenou malou dřevěnou vyřezávanou lžičku.
      Jak se všechny tyto zvyky zdají různorodé, přece všechny vycházejí z téhož manistického kultu a z týchž animistických představ, liší se jen stupněm zachování v závislosti na jednotlivých konfesích. Přinášet duši mrtvého úlevu a zároveň zabránit jejímu návratu hoštěním sociálně slabých v podstatě přestalo. Příčina tkví v tom, že se od základu změnila struktura naší společnosti, zmizeli žebráci, takže není komu pořádat hostiny a bývalí sociálně slabí sami žijí v dobrých ekonomických podmínkách. Ruku v ruce s tím jde mizení animistických představ. Zvyky zmizely v neposlední řadě také prudkou změnou, jakou přinesl s sebou pohyb obyvatelstva po r. 1945.
      Soustřeďme se však blíže na vlastní hostiny souvisící bezprostředně s pohřbem, které byly všem běžné a přetrvaly výměnu obyvatel v již

36

ním pohraničí. Jak jsme se zmínili v úvodu, hlavním pokrmem těchto hostin bez ohledu na etnickou příslušnost byl ve středním pásu jižní Moravy chléb, k němu přistoupil alkohol víno a sýr v různých obměnách, nahrazovaný v bohatších německých vesnicích uzeným masem ze selat; v charvátských vesnicích hostiny na stadiu chléb-alkohol-sýr zanikly. Postupem doby, s rozšiřováním konsumace masa, byl sýr obecně nahrazován masem nebo masnými výrobky, už ne vždy z vlastních zásob, jak rolníci přestávali být samozásobiteli a orientovali se na trh. Toto maso bývalo připravováno s ohledem na krátkou dobu nejsnadnějším způsobem. Proto se všude objevuje guláš nebo párky a chléb nebo rohlíky; alkohol zůstává týž. Rodině vzdálenější, kteří při pohřbu vykonávali nějakou službu (nosiči, muzikanti), nebo se ho zúčastnili z nějaké povinnosti, jako členové spolků, ke kterým patřil zemřelý (např. hasiči, dříve i veteráni), dostávali - první skupina kromě peněz už povětšinou jen pivo či víno v hostinci.
      Vývoj u přesídlenců pocházejících z Moravy byl v místě před přestěhováním v podstatě týž, jen z počátku bylo častější maso z vlastního chovu a také se tu (např. na Slovácku) objevuje domácí pečivo, ať koláče nebo bábovka, a čaj, většinou pro ženy z příbuzenstva. Je samozřejmé, že se alkohol mění podle území - na Horňácku např. přestávalo víno a začínala slivovice, místy krajově vytlačilo pivo všechny ostatní druhy alkoholu. Tak tomu v podstatě zůstává dodnes. Je zajímavé, že zřídka slyšíme, že by se smažily řízky nebo se[/] vyskytovala kombinace vepřová-knedlík-zelí, ačkoliv jinak se bez nich slavnostnější příležitost neobejde. Přetrvává tu starší stav, odůvodněný krátkostí času mezi úmrtím a pohřbem, který nedovoloval větší přípravy, ačkoliv při dnešní organizaci pohřbů tento důvod do jisté míry padá.
      Na Volyni vypravoval hostinu ten, kdo dědil, a když zemřel hospodář nebo hospodyně, ať již u Ukrajinců nebo u Čechů, musel se pohostit každý člověk, který se pohřbu zúčastnil. Zde najdeme častěji než v předešlém případě maso ("pečínku" nebo tzv. "kotlet") se zelím a knedlíky. k tomu se napeklo koláčů, jako alkohol se podávala kořalka a pivo. Dělalo se to i po přesídlení do Československa, ale častěji se pro účastníky připravil oběd v hostinci.
      Daleko méně byl ustálený pořad pokrmů u Čechů v Jugoslávii a pro smuteční hosty se navařil bohatý oběd u sousedů, nikoliv v domě úmrtí (tedy opět strach před mrtvým), a hlavním pokrmem bylo maso, které bylo právě v hospodářství sezónně k dispozici - po zabíjačkách uzené, klobásy, guláš, vepřová pečeně, jindy pokrmy z drůbežího masa, vždy s příkrmy, které nevybočují z normy, běžné v měšťanských vrstvách v Čechách. Obojí, Češi na Volyni i na Daruvarsku, patřili k majetnějším vrstvám, než bylo jejich okolí, a v pohřebních hostinách se to projevuje.
      Jinak tomu bylo u ostatních přestěhovalců z Balkánu. Tak Slováci ze Sedmihradského Rudohoří z chudších vrstev zprvu popřeli, že by byli dělávali "kar" - to prý bývalo jen

37

Pohřeb slovenského reemigranta v Hrádku, okr. Znojmo, r. 1974. Muzikanti mají pohřební kapesníky.

u bohatých. Pak vzpomněli, že při takové příležitosti byl hlavní alkohol, víno nebo kořalka, a říkalo se zcela jako u nás, že pití se musí "zajesť." k tomu býval chléb, ale běžnější bylo napéci košík bramborů na zvláštním sítě (asi roštu) ; pečené se předkládaly na společné míse a chutnaly prý lépe než koblihy. Na dotaz o mase říkávali, že se maso nesmí jíst, když právě mrtvého vynesli z domu.16)
      Zcela protikladný byl "kar" u Slováků-reemigrantů z Bulharska. Tam byla základem hostiny slepičí polévka, kterou nebylo možno vynechat, převzatá v této souvislosti od Bulharů.17) Dalším chodem byl guláš z ovčího či vepřového masa jako jídlo v tomto území běžné, a nikoliv přejaté, a víno.[/]
      Dnešní stav se u všech obyvatel jižního pohraničí zkomplikoval, ale i vyrovnal. Pokud pohřbívali v novém domově, zvláště staré lidi, dělávali za rodiče a dosud dosti často dělávají takovou hostinu, jak rodiče byli zvyklí. Zvláště někteří, kteří patřili v rodné vesnici k chudině a tam bývaly u bohatých hostiny velké, mívají ve zvyku vystrojit z reprezentačních důvodů hostinu velmi nákladnou, aby mrtvým udělali radost. Podobně přál-li si zemřelý být pohřben v rodné vesnici - a to bývá u Slováků ze slovensko-moravského pomezí vyhoví se mu a tam se u některého příbuzného vystrojí hostina podle tamních zvyklostí. Tak tomu bývalo z počátku u přestěhovalců ze Slovácka, a to i když zemřel mladý.

38

      Vcelku však nutno přiznat, že pohřební hostiny za dospělé jsou na značném ústupu. Bývá ještě "hostina", "trachta", "kar", "na rozloučenou"; "to je to poslední, co mu člověk může dát", často hlučná, s převahou alkoholu zvláště u přesídlenců z moravsko-slovenského pomezí, pro pohoršení ostatních, vcelku se však její význam posunuje. Spočívá to v celé organizaci pohřbu. Ten se nekoná druhý den po úmrtí jako v Bulharsku nebo třetí jako u všech ostatních, ale podle možností, daných pohřebními službami, a s ohledem na vzdálené příbuzné. Proto bývá pohřeb v sobotu nebo v neděli nebo aspoň odpoledne tak, aby se ho mohli účastnit místní po příchodu ze zaměstnání. Příbuzní nebo spolubojovníci z druhé světové války, bývalí příslušníci zahraničních armád, jsou roztroušeni po celé republice, na pohřeb se sjíždějí zdaleka a pro ně je nutno uvařit lepší vydatný oběd. Nejedí vždy u pozůstalých, může to být u jiných příbuzných nebo známých, protože je určitý ostych jít do domu smutku. Tento oběd ztrácí s vlastním pohřbem významovou souvislost. U Čechů z Bulharska, u kterých ve shodě s konfesijním přesvědčením (jsou příslušníci různých protestantských denominací) pohřební hostiny zanikly dávno před návratem do ČSSR, jsou pak jedinou formou hoštění cizích. Sami k tomu říkají, "že je moc velký smutek, než aby bylo pomyšlení na hostinu".
      A tak je tomu i tehdy, když se odjíždí na kremační rozloučení do Brna. Po pohřbu se i blízcí příbuzní okamžitě rozjíždějí posledními možnými spoji nebo vlastními dopravními[/] prostředky. Tu pak nebývá ani chuti se ještě společně sejít. Jen "sloužící" (nosiči, muzikanti), pokud nejsou vyplaceni jen penězi, a požárníci mají pohoštění připravené hostinským, bez zásahu a přítomnosti pozůstalých.
      Jedna forma hostiny však zůstává a naopak se místy ještě rozšiřuje i k příslušníkům protestantských denominací, kde je proti ní u starších lidí velký, ale marný odpor, nebo k moravským Charvátům, kde dříve nebyla známa. Je to hoštění vrstevníků při úmrtí svobodných, ať již dětí v jakémkoliv věku nebo dospělé mládeže. Nedochází k němu sice tak často jako dříve, ale když už dojde, pak je vždy tragické (např. při dopravních nehodách, utonutí, jiných nešťastných náhodách). Hostiny bývají až další den nebo za nějaký čas. Když zemře dítě, jsou spolužáci nebo stejně staré děti pohoštěny sladkostmi, čajem, limonádou; ale už i u nich bývá vystrojena nákladná hostina "jako svatba", jako např. v jedné vesnici po tragickém úmrtí desítiletého chlapce. Tato svatba za svobodné bývá uspořádána doma, je-li dostatek místa, nebo jestliže se rodiče přestěhovali do města - v restauraci. Doma se připraví podle sezóny maso, např. se upekou husy, jsou vždy koláče a doma pečené nebo koupené zákusky a víno. I domácí hostiny končívají v hostinci, za zpěvu, řidčeji i tance. Sourozenci a rodiče se hostiny účastní, ale nezpívají a netančí.
      Tento vývoj je posilován kontaktem s místním prostředím - u moravských Slováků s tím, odkud se sem přestěhovali, u Slováků reemigrantů z Balkánu s prostředím, kam je

39

jich odrostlé děti i oni sami často odcházejí, tj. na Slovensko. Tyto spoje, zvláště se Slováckem, se v rodinném zvykosloví projevují jako silné a určující.
      Chtěla jsem i v tomto příspěvku poukázat na postupující integraci obyvatelstva v obcích na rozhraní Mikulovska, Moravskokrumlovska a[/] Znojemska bez ohledu na různorodost tradičního prostředí, z kterého novoosídlenci po r. 1945 přišli. Studium tradičního v konfrontaci se současným však považuji za nutné, protože bez něho by integrační proces byl často nesrozumitelný.[/]

Poznámky
1.
      O rozšíření zvyku v Čechách viz REINSBERG-DÜ­ RINGSFELD 492-5; ZÍBRT 177; BURGSTALLER 37-39; VANČÍK 1969, 39-43; 1971, 18-19. O jihomoravských variantách viz LUDVÍKOVÁ 217; TIRAY 26; PEŘlNKA 14.
2.
      Víra, že studené mléko, kaše z mléka zmírňuje žár z očistce, byla rozšířena u Němců v Čechách. Srov. REINSBERG-DÜRINGSFELD 493; BURGSTALLER 25, 96.
3.
      Srovnej např. B. M: KULDA: Moravské národní pohádky a pověsti III, Praha 1892, str. 228-9 (zde je provinění ovšem vypláceno jen peněžitou almužnou) ; 2. vydání Praha 1874, str. 103.
4.
      Srov. zápis z Mackovic, o: Znojmo, z r. 1974: "Moja babička měla za nevěstu vnučku tej druhej babičky. Nosívala neco přes hlavu, nikdo nevěděl, co. Jednú, jak sa umývala v potoce, dívala sa na ňu Minárikova a viděla, jak jí spadl kravský ocas. Říkali jí bosorka. Když umřela, důle komínem velice im rachotívalo o půlnoci. Tak udělali oběd žebrákom, z bílovského kostela ze sedmi dědin pozvali žebráky; vystrójili hostinu jak svaďbu velikú. Potom sa už víc nevrátila, byl pokoj".
5.
      Zbytky nesměly zůstat nikdy (sr. LUDVÍKOVÁ 217: "Po pohřbu se zaneslo do pastóšky, co zbylo"), ani při nošení jídel na hroby (viz dále; MURKO 231; 246).
6.
      Duše předka bydlí v domě a je uctívána zbytky jídel.
7.
      "Studenina", rosol z vepřových nožiček a kůže, se dělávala o zabíjačkách a bývala důležitým pokrmem o velkých zimních a jarních svátcích.
8.
      Podle MURKA 229, byli na Kosovu jako sociálně slabí podělováni cikáni, chudí, neduživí.
      O vztahu Čechů k pománě říkají toto: "Jedna začala nosit starému dědovi Čechovi a ten jí řekl, že jí na pománu kašle (92 let je mu). Tu dáme na omšu. Já dám na sbírku a myslím, že to dám za ty a za ty. Tu je každý bohatý, každý má a nikdo pománu nechce". (Výzkum 1976)
9.
      Termíny individuálních i společných pamětních dní za zemřelé byly různé, viz MURKO 221, 230, 233 atd. Že individuální pamětní dny byly běžné i u nás, dokazuje odvolá-ní se na testament T. Štítného; zemřelého r. 1401, citované tamtéž na str. 254; tu jde ovšem už jen o smuteční bohoslužby a rozdílení almužny chudým.

40

V této souvislosti je ještě jeden zajímavý problém. Velikonoční svátek mrtvých připadá v grodenské gubernii na Zelený čtvrtek v relaci se starokřesťanskými představami o Zeleném čtvrtku jako dni poslední večeře Páně (MURKO 237; o hoštění mrtvých na Zelený čtvrtek týž 253). Neměli bychom hodnotit naše hoštění chudých v tento den jako relikt jarních společných pamětních dní za mrtvé? Viz ZÍBRT, 73; EICHLER 162 o Jaroměřicích u Jevíčka; KRATOCHVÍL 350; TIRAY 26 atd.
10.
      Přípravu popisuje inf. J. V. z Jevišovky, rodem Bulharka, takto: "Pšenica sa dala do mažiaru odrviť pekne z kožky, musela sa umyt' dobre, zrnko bolo čisto bielo. Večer troška variť, až napuchlo, nehali tak cez noc. Do rana rozkvitlo, bolo bielo, zas sa dalo trocha uvariť. Cukor dali doňho, zomleli oreche. Ked' sa prišlo z pohrabu, aj na pohrabu z nej davaliu (zaps. 1976).
11.
      O nesení kaše před pohřbem (starším, než rozdávání chleba u nás) viz FISCHER 316.
12.
      S pohřbem, přizpůsobovaným moravskému prostředí, se těžko smiřují i starší Slováci, přišlí z Balkánu (z býv. Banátu a Bulharska). Pro "sloužící" o pohřbu, muzikanty, družičky, nosiče rakve i věnců apod. chystají kapesníky k připnutí na rameno, případně pro ženy šátky na hlavu. Mladší však k zármutku rodičů už kapesníky připínat nechtějí - "že sa im Česi smejú, jaký to máte kapesníčkový pohžeb.
13.
      Srov. o tom soud volyňské repatriantky - Ukrajinky: "Provody vyšly z módy, lidi byli hloupější, moc věřili farářovi. Nebylo co jíst, poslední kouštíček chleba dali na hroby. Co zbylo na hrobkách, vzal a dobytek tím krmil" (zapsáno v Hevlíně, okr. Znojmo, 1976). Srov. také MURKO 227.
14.
      Ještě dnes se podivovali, jak může někdo věřit, že si duše vezme pokrm z hrobu: "Vždycky přišli mamlasi a snědli to a oni věřili, že si to vzal mrtvý!" (Zápis z Vlasatíc, okr. Břeclav, 1976). k tomu srov. MURKO 232: v Bosně a Hercegovině vajíčka a koláče kladou na hroby (původně ovšem pro zemřelé). Později pak přicházejí chudí a berou si je se slovy:" "Bůh odpusť mu jeho hříchy!"[/]
15.
      Avšak rozdávat jídlo přímo na hřbitově nebo u něho nebylo neznámé ani na našem území. Srov. ZÍBRT 177; ŽALUD 128. Výzkum na jihozápadní Moravě 1966. Srov. také BURGSTALLER 23.
16.
      O vylučování určitých druhů masa z pohoštění viz MURKO 222, také SCHNEEWEISS 136.
17.
      Je zajímavé, že i v slovanských hrobech na území Moravy se nacházejí často vedle skořápek z vajec kosti z kura. Srov. DOSTÁL 1966, 28, 123, 130, 132, 179 (Stražovice - v hrobě byly kosti z kura a v zásypu drobné ptačí kosti); MAREŠOVA 1973, 21.

Literatura

BARTOŠ, František: Deset rozprav lidopisných. Olomouc 1906 Lid a národ II. Velké Meziříčí 1885
ČIŽMÁŘ, Josef: Národopisné a životopisné paměti Vizovic. Vizovice 1938
DOSTÁL, Bořivoj: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha 1966
EICHLER, Karel: Poutní místa a milostivé obrazy na Moravě a v Rakouském Slezsku I. Brno 1887
FIALA, Jan: Kostice. Monografický obraz podlužácké vesnice a života lidu na počátku tohoto století ve vzpomínkách několika pamětníků. Rkp., soukr. maj.
FISCHER, Adam: Zwyczaje pogrzebowe ludu polskiego. Lwów 1921
HERBEN, Jan: Moravské obrázky. 2. vyd. Praha 1925
HEROLDOVÁ, Iva: Etnogra fické zvláštnosti způsobu života a kultury Volyňských Čechů. Český lid 44 (1957) , 47-51
HRUBÝ, Vilém: Staré Město. Velkomoravské pohřebiště "Na valách". Praha 1955
HÚSEK, Jan: Život v obci a v rodině. In: Moravské Slovensko I, 2. sv. Praha 1922
KRATOCHVÍL, Josef: Zelený čtvrtek a krmení chudých (sladká kaše). Český lid 21 (1912), 350

41

KRZYŻANOWSKI, J.: Słownik folkloru polskiego. Warszawa 1965
KULDA, B. M.: Moravské národní pohádky a pověsti. II. Praha 1874; III. Praha 1892
LUDVÍKOVÁ, Miroslava: Pohřební pohoštění a hostiny. Národopisné aktuality 8 (1971), 211-222.
MAREŠOVÁ, Kristina: Staroslovanské pohřebiště v Uherském Hradišti-Sadech. In: Svědectví staroslovanských hrobů: Průvodce výstavou. Uherské Hradiště 1973
MURKO, Matyáš: Stolování na hrobech (Das Grab als Tisch). In: Rozpravy z oboru slovanského národopisu. Praha 1947, str. 215-328
NIEDERLE, Lubor: Život starých Slovanů. Základy kulturních starožitností slovanských. Dílu 2. sv. 1, 2. vyd. Praha 1924
NOHÁČ, Jan: Břeclavský okres. Brno 1911
PEŘINKA, V.: Jaroslavský okres. Brno 1905
PŘIKRYL, Fr.: Pohádky a pověsti ze Záhoří. Holešov 1892
REINSBERG-DÜRINGSFELD, O.: Fest-Kalender aus Böhmen. Praha 1864[/]

42

TOTEN- UND FESTMÄHLER IM SÜDMÄHRISCHEN GRENZLAND
(Zusammenfassung)

      Die Arbeit knüpft an den Aufsatz der Autorin über Bewirtungen bei Begräbnissen und Festmählern im Südteil Mittelmährens aus dem Jahr 1971 an. An dieses Gebiet grenzt Südmähren, das früher auch von Deutschen und in drei Dörfern von Kroaten besiedelt war. Vor dem Jahr 1945 unterschieden sich die untersuchten Erscheinungen bei den Deutschen und Kroaten kaum von den betreffenden Bräuchen der tschechischen Bevölkerung (Zusammenstellung Brot - Käse - Wein); in reicheren Dörfern bot man nicht Käse sondern Ferkelfleisch an. Nur hier gingen die Kinder von Haus zu Haus um die so[ ]genannten Allerheiligenstriezel. In der Gegend Břežany war auch eine Variante dieses Brauchs verbreitet, man spielte im Wirtshaus um Allerheiligenstriezel Karten. Die tschechische Bevölkerung der deutschen Dörfer übernahm diesen Brauch, der allerdings in das Gebiet des zusammenhängenden tschechischen Ethnikums nicht ausstrahlte.
      Die Vorstellung, die Seelen der Verstorbenen in den durch Alter oder noch eher Mittellosigkeit machtlosen Wesen zu sehen, war nicht einmal den Tschechen fremd. In der Mährischen Slowakei beschenkte man zu Allerseelen die Gemeindebettler mit Geld und Naturalien und pflegte für sie nach Begräbnissen ein Essen zu bereiten; wenn daran vergessen wurde, kehrte der Tote angeblich zurück und erzwang die Veranstaltung des Totenmahls. Auch das Stehenlassen von Speisen auf dem Tisch über die Nacht zum Dreikönigstag gehörte wahrscheinlich in den Manenkult als Brauch, der sich hier und da im südmährischen Grenzland noch erhalten hat.
      Mit den Neusiedlern gelangte eine bis dahin unbekannte Tradition in diesen Raum. Bei den griechisch-katholischen Repatrianten aus Rumänien war der Brauch individuell und kollektiv wiederholter Totengedenk[/]mähler deutlicher entwickelt als bei der mährischen Bevölkerung. Er ist zwar heute nicht mehr allgemein üblich, aber die Vorstellung, man könne die Seele des Verstorbenen durch Speise stärken, ist im Bewusstsein der älteren Menschen tiefverankert.
      Nach Mähren kamen auch Heimkehrer aus orthodoxem Milieu: Wolhynien in der Ukraine und vom Balkan. Sofern sie tschechischer oder slowakischer Nationalität sind, haben sie das Brauchtum der anderen nicht übernommen. In Mischehen unterlagen andersnationale Partner dem Druck der Umgebung, ab und zu geschieht es aber unerwartet, dass beispielsweise Bulgarinnen der älteren oder mittleren Generation - nicht gänzlich von Bräuchen ablassen, die vor ihrer Heirat eingehalten wurden.
      So verschiedenartig auch diese Bräuche erscheinen mögen, gehen sie im Grunde doch aus demselben Manenkult und derselben animistischen Vorstellungswelt hervor. Der Seele des Verstorbenen Erleichterung zu bringen und zugleich seine Wiederkehr durch Bewirtung sozial schwacher Menschen zu verhindern war ein Brauch, der mehr oder weniger im Erlöschen ist. Die Struktur unserer Gesellschaft hat sich von Grund aus gewandelt, Bettler und sozial schwache Menschen gibt es nicht mehr und man hat niemanden zu bewirten. Zum Erlöschen dieses Brauchtums haben auch die im Zuge der Bevölkerungsbewegung nach dem Jahr 1945 vorgegangenen Änderungen beigetragen.
      Die eigentlichen Totenmähler haben den Austausch der Bevölkerung überlebt. Die Autorin analysiert sie bei allen Gruppen der Heimkehrer und Neusiedler nach dem Stand vor dem 1945 und verfolgt die zum Ausgleich der Unterschiede zielende Entwicklung. Sie stellt fest, dass die Totenmähler für Erwachsene auf dem Rückzug

44

sind; man ersetzt sie durch die übliche Bewirtung oder ein Mittagessen für auswärtige Verwandte und Freunde, das oft nicht einmal von den Hinterbliebenen verabreicht wird.
      Eine Form des Festmahls ist geblieben und verbreitet sich bei den Mitgliedern mancher protestantischer Glaubensgruppen, wo sie starken, aber vergeblichen Wider[/]stand hervorruft. Es ist die Bewirtung der Altersgenossen beim Ableben Unverheirateter, sei es nun Kinder oder erwachsener Jugendlicher - "als Hochzeit". Diese Entwicklung wird vom Kontakt mit dem örtlichen mährisch-slowakischen oder slowakischen Milieu gefördert, sie findet nämlich im Familienbrauchtum besonders starke Stützen.

44

ZPRÁVY

NEKROLOG

Gyula Ortutay (1910-1978) [obsah]

Na jar; dňa 22. marca 1978, postihla maďarskú národopisnú vedu veľká strata. Po dlhšej chorobe zosnul Gyula Ortutay, v európskom meradle známy maďarský folklorista. s jeho osobnosťou odišiel vedec s neobyčajne širokým rozhľadom, zakladateľ a tvorca folkloristickej školy, vynikajúci pedagóg, ktorého stratu dlho bude pociťovať nielen maďarská národopisná veda, ale i európska folkloristika.
      Gy. Ortutay sa narodil dňa 24. marca 1910 v Subotici (Báčka). Stredoškolské a vysokoškolské vzdelanie nadobudol v blízkom Segedíne. Na univerzite sa zaoberal predovšetkým klasickou filológiou, francúzskou a maďarskou literatúrou, neskôr najmä folkloristikou. Natrvalejšie impulzy mu dali jeho tunajší profesori A. Solymossy, K. Marót, G. Mészöly a A. Sik. Ako poslucháč univerzity bol členom Umeleckého spolku mládeže v Segedíne (Szegedi Fiatolok Müvészeti Kollégiuma), kde sa vytvorili a utužili trvalé vzťahy a celoživotné spoločné ciele s jeho budúcimi, priebojnými spolupracovníkmi, ktorými sa stali I. Bibó, A. Bálint, Gy. Budai, F.[/]

Erdei, M. Radnóti, G. Tolnai a V. Tomori.
      Na podnet profesora Solymossyho, významného folkloristu, sa vybral Ortutay na svoje prvé výskumy a zberateľské cesty do župy Szabolcs. Tu poznal L. Kissa, s ktorým uzavrel v spolupráci pretrvávajúce priateľstvo na celý život: Prostredníctvom tohto priateľstva sa Ortutay zoznámil v sabolčskej župe[/] s rozprávačmi rozprávok i s ľudo­ vými tradíciami, ktoré tu žili v prostredí chudobných roľníkov a bezzemkov. Tu sa stretol s výborným ľudovým informátorom ukrajinského pôvodu, Mihályom Fedicsom, ktorého rozprávky vyrozprávené v maďarskom jazyku starostlivo zozbieral, zapísal a neskôr publikoval (Fedics Mihály mesél. Budapest 1940) .
      Monografiou rozprávok zapísaných od M. Fedicsa Ortutay udomácnil úplne nové bádateľské hľadiská v maďarskej folkloristickej literatúr. v tejto monografii 'sa nezaoberal ani tak skúmaním motívov a typov rozprávok, ale predovšetkým analyzoval zákonitosti ústneho tradovania; pozoroval, ako "zapadajú" rozprávky do kolektívu (ako tvoria súčasť duchovnej zložky ľu­ dovej kultúry v danom spoločenstve), vzájomné vzťahy i postoje rozprávača a poslucháča, spoločenské pozadie rozprávky, jej pramene, život v kolektíve, príležitostné formovanie (premeny, variovanie).
      V Ortutayovej metodike výskumu sa stáva objektom i predmetom, výskumu predovšetkým osobnost. rozprávača; upozornil bádateľov.. na dôležitosť skúmania tejto osobnosti.

45

Vo svojej priekópníckéj uničiatíve nebol sám; vo výskumoch sa opieral o výsledky ruského bádateľa Azadovského. Počas vojnových rokov (1940-1945) bádatelia v maďarskej falkloristiké prijímali túto iniciatívu zdržanlivo, resp. zaujali k nej odmietavý postoj.
      V rokoch po oslobodení, keď ho roku 1946 vymenovali za profesora na Katedre etnografie a folkloristiky Univerzity ELTE v Budapešti, vychoval mnohých významných folkloristov, bádateľov v oblasti ľudo­ vej slovesnosti, menovite v žánri ľudových rozprávok. Môžeme povedať, že na katedre pod jeho vedením vznikla folkloristická škola, ktorej odchovanci sa pozoruhodne uplatnili i v medzinárodnom meradle. Zachytený a spracovaný materiál ľudových rozprávok bol publikovaný v sérii 18. zväzkov ("Új Magyar Népköltési Gyüjtemény"), a to od roku 1945 do 1978. Každý zväzok obsahuje repertoár jedného maďarského ľudového rozprávkara. Niekoľkí z informátorov ešte žijú i v súčasnosti.
      Vedecké a organizátorské schopnosti Ortutaya sa dostávajú do štádia plného uplatnenia až v rokoch po oslobodení. Počas druhej svetovej vojny pracuje najprv v Maďarskom rozhlase a neskôr sa venuje redaktorskej činnosti. Po oslobodení sa aktívne zapája do politického života. Ako parlamentného poslanca poverili ho v rokoch 1947-1950 vedením Ministerstva školstva a kultúry. k jeho menu sa viaže vypracovanie návrhu zákona na po[/]štátnenie škôl i predloženie ku schváleniu. Túto úlohu realizoval s citlivým prístupom, so zmyslom pre proporcionalitu a pomocou širokých odborných znalostí. v rokoch 1950-1953 bol poverený reorganizáciou Maďarskej organizácie múzeí a Správy ochrany pamiatok. Prvá koncepcia, vypracovanie a realizácia zákona na ochranu múzeí a pamiatok, sa po oslobodení viaže tiež k menu Ortutaya. Ďalšie vylepšovanie a aktualizovanie tohto zákona neustále sledoval a usmerňoval v záujme zvyšovania kultúrnej úrovne maďarského pracujúceho ľudu.
      Od roku 1957 bol počas siedmich rokov hlavným tajomníkom maďar­ ského Vlasteneckého frontu a od roku 1964 až do svojej smrti jeho podpredsedom. Ako riadny člen Akadémie sa zúčastňoval na zasadaniach a práci poslancov Parlamentnej komisie pre kultúru. Predsedom Spoločnosti vedeckej popularizácie bol od roku 1958; v predsedníctve Maďarskej akadémie vied sa zúčastňoval na riadiacich prácach. Za vrchol politickej činnosti treba považovať jeho stále členstvo v predsedníctve vlády MĽR, a to od roku 1958. Toto poverenie bolo vyjadrením dôvery nielen jeho osobe, ale i tomu vedeckému smeru v oblasti spoločenských vied, ktorý reprezentoval.
      Popri politických funkciách plnil i mnohé poverenia a úlohy vedeckého charakteru. Od roku 1969 zastával vedúce miesto na Katedre národopisu Filozofickej fakulty budapeštianskej univerzity, bol pred[/]sedom Národopisnej komisie Maďarskej akadémie vied a čestným členom viacerých zahraničných akadémií a univerzít. Ako uznávaný folklorista dostal v sedemdesiatych rokoch medzinárodnú Herderovú a Pitreho cenu. Za vedeckú prácu sa mu dostalo najvyššie uznanie roku 1975, kedy obdržal štátne vyznamenanie MĽR. Jeho vedecko-popularizačnú činnosť si vysoko cenili aj v ZSSR. v r. 1978 bol "in memoriam" vyznamenaný Vavilovou pamätnou medailou.
      Pri tejto spomienke nemôžeme zamľčať, že popri verejnej, politickej, organizačnej a vedeckej činnosti Ortutay neúnavne pracoval i na poli vedeckého bádania. z jeho vedeckých publikácií a štúdií spomenieme predovšetkým tie, ktoré sú najvýznamnejšie a majú široký medzinárodný dosah.1) Najpopulárnejšia jeho práca, ktorá vyšla v niekoľkých vydaniach, je Malý maďarský národopis (Kis magyar néprajz).2) z hľadiska slovensko-maďarských vzťahov je veľmi pozoruhodná štúdia o Samuelovi Tešedíkovi, ako i vydanie jedného z Tešedíkových diel v preklade do maďar­ ského jazyka.3) Európska folkloristika veľmi pozitívne hodnotila aj obsiahlú štúdiu o minulosti a prítomnosti maďarskej folkloristiky, ktorá vyšla v anglickom jazyku a v slovenskom preklade na stránkach časopisu Československá etnografia.4)
      Ortutay sa zaoberal i teoretickými a metodickými otázkami európskeho národopisu a folkloristiky.

46

V jednej zo svojich štúdií si podrobne všimol otázky "národnej" a "medzinárodnej" etnografickej vedy.5) Podobnou problematikou sa zaoberal aj v štúdii "Variant, Invariant, Affinity", v ktorej upriamil pozornosť na vplyv ústnej tradície na vzdelanie.6)
      Medzi oblúbené vedeckovýskumné témy akademika Ortutaya patrilo skúmanie a porovnávanie maďarskej baladickej tvorby s tvorbou susedných národov. Baladami sedmohradských Sikulcov sa začal zaoberať už roku 1935.7) Samostatnou rozsiahlou štúdiou prispel i k riešeniu problematických otázok v európskej baladickej tvorbe.8) Zozbieral a preskúmal rumunské ľudové balady a výsledky svojho bádania publikoval začiatkom šesťdesiatych rokov.9) Najobľúbenejším jeho tematickým okruhom však zostali ľudové rozprávky. Výsledky bádania v tomto žánri ľudovej slovesnosti sú zhrnuté v mnohých zväzkoch. Pripomenieme aspoň tie, ktoré vyšli v cudzojazyčných prekladoch. v šesťdesiatych rokoch oboznamuje Ortutay európskych folkloristov s najkrajšími variantmi maďarských ľudových rozprávok (Ungarische Volksmärchen. Budapest-Berlín 1957, 1961, 1963, 1966, 1967), ktoré vyšli v preklade aj v nemeckom, anglickom, fínskom a českom jazyku .10) O medzinárodnej popularite týchto publikácií svedčí skutočnosť, že v priebehu desiatich rokov bolo treba pripraviť päť nových vydaní.
      Výskum maďarských ľudových rozprávok Ortutay povzniesol na vy[/]sokú úroveň i v európskom meradle. v tomto snažení mu pomáhali i jeho poslucháči a odchovanci. Maďarskú ľudovú rozprávku neskúmal izolovane, ale aj výskum postavil na širokú platformu s rozsiahlým prehľadom. O tom svedčia jeho syntetizujúce a porovnávacie štúdie.11) Interetnické črty rozprávok európskych národov najpregnantnejšie zhrnul v prednáške "Kelet és Nyugat között".12) Vo svojej práci "The Hungarian Folklor", vydanej pre európskych folkloristov, zhrňuje všetky výsledky svojich dovtedajších výskumov. Vo svojich prácach skúmal vzťahy, ktoré pevne spájajú jednotlivé národné kultúry i mimo ich hraníc. Smelo môžeme tvrdiť, že Ortutay bol najväčšou, medzinárodne uznávanou autoritou maďarskej národopisnej vedy.
      Po oslobodení sa etnografia a folkloristika v Maďarsku stali "najnárodnejšou", "najľudovejšou" vedeckou disciplínou. Je nepopierateľné, že pri získaní tejto pozície národopisnej vedy mal Ortutay najväčšie zásluhy. Záslužnú prácu a dosiahnuté výsledky na tomto poli ocenili i v zahraničí - od roku 1956 bol členom redakčnej rady medzinárodného vedeckého odborného časopisu Fabulon, zúčastnil sa na redakčných prácach pri vydávaní "Folk Narrative Researche" a "Märchen der Völker". Do posledných dní svojho života redigoval vydávanie početných odborných akademických časopisov a publikácií (Acta Ethnographica, Népi kultúra - Népi Társadalom, Új Magyar Népköltési[/] Gyüjtemény), viedol a usmerňoval spracovanie a vydávanie moderných príručiek maďarského národopisu. Pod jeho redakciou bol zostavený a vydaný prvý zväzok národopisnej encyklopédie "Magyar Néprajzi Lexikon" (ďalšie zväzky sú v tlači) . z jeho iniciatívy sa započali prípravné prác na kolektívnom diele Národopis súčasných Maďarov (Új Magyarság Néprajza).
      Vedeckú činnosť i ľudské postoje Ortutaya charakterizovala vždy snaha o úplnosť. Už zo spoločných univerzitných rokov som ho poznal ako človeka, ktorý celý svoj život zasvätí vede a spoločenskému pokroku. s jeho politickým presvedčením vždy nedeliteľne súvisela veda, spätosť vedeckých a politických záujmov a výsledkov, kultúrne dedičstvo, úcta k národným i ľudo­ vým tradíciám, ocenenie a chápanie ich významu pre súčasnú socialistickú spoločnosť.
      Spomienka na Ortutaya bude dlho žiť v našich srdciach.

Poznámky
1)
      Bibliografia všetkých jeho prác vyšla pri príležitosti 70. narodenín v Acta Ethnographica Academiae Scientiarum Hungaricae, 19, 1970, s. 11-20.
2)
      Táto zhrňujúca príručka vyšla roku 1963 i v nemeckom preklade (Kleine ungarische Volkskunde. Weimar 1963).
3)
      Szarvasi nevezetességek, azaz Szarvas mezöváros gazdasági krónikája. Budapest 1938.

47

4)
      The Scien[s][c]e of Folklor in Hungary between Two Wars and during the Period Subsequent to the Liberation. (Acta Ethnogr. Hung., 15, 1955, s. 5-89. - Československá etnografie III, Praha 1955, s. 185-203, 249-268, 375-398.
5)
      The Question of National and International in Ethnography. In: Eötvös Loránd Tudományegyetem Értesítöje. Budapest 1958, s. 15-31.
6)
      Publikované v Magyar Tudományos Akadémia II. osztályának Közleményei. Budapest 1959, s. 195-238. Táto štúdia vyšla i v rumunskom a anglickom preklade: Analele Universitatii Bucuresti, Bucurest 1961, s. 9-55; Acta Ethnogr. Hung. Budapest 1959, s. 175-221.
7)
      Székely népballadák. Budapest 1933; 1940; 1948.
8)
      On the Problem of European Ballad. In: Zenetudományi Tanulmányok. Budapest 1953, s. 125232.
9)
      Romanian Folk-Ballads and Folk-Songs. Budapest 1961.
10)
      České vydanie vyšlo v Prahe roku 1966 pod názvom Maďarské lidové pohádky.
11)
      Jacob Grimm und die ungarische Folkloristik. In: Deutsches Jahr für Volkskunde. Berlin 1963, s. 169-189.
12)
      Bet[t]ween East and West. In: Európa et Hungaria. Budapest 1965, s. 265-278. Michal Markuš[/]

Spomienka na Jánosa Mangu [obsah]

(1908-1977)
      Maďarská etnografia neočakávanou smrťou Jánosa Mangu stratila vynikajúceho bádateľa maďarskej hudobnej folkloristiky, zvykoslovia a ľudového umenia. János Manga však nebol iba vedeckým "bádateľom", ale v pravom slova zmysle jedným z najlepších "učiteľov" maďarskej etnografie a najschopnejším i najpovolanejším "popularizátorom" výsledkov národopisných výskumov (učení Bartóka a Kodálya). Jeho meno poznali nielen v odborných kruhoch, ale takmer v každej obci krajiny, najmä v tých miestach, kde dedinský ľud rád spieval alebo vyhrával. Rádi ho videli deti, žiaci, mládež i stárež obojeho pohlavia. J. Manga v posled[/]nom desaťročí neúnavne navštevoval maďarské dediny, usilovne zbieral dodnes žijúce maďarské piesne. Zozbierané piesne potom prostredníctvom Maďarského rozhlasu predstavoval, rozširoval na vlnách éteru: "učil" národ vnímať krásu dnešných "živých ľudových piesní" a vážiť si ich. v uplynulom desaťročí zostavil mnoho programov ľudovej hudby v rozhlase. Presne povedané, v 446 desaťminútových reláciách oboznamoval poslucháčov maďarského rozhlasu s maďarskou ľudovou hudbou a ilustroval im svet, tradície ľudovej hudby, ako aj ich miesto a hodnotu v socialistickej spoločnosti. Pri sprostredkovaní výsledkov vedy používal prístupný, zrozumiteľný štýl a jazyk; svoje myšlienky vyjadroval prosto, no na vysokej odbornej úrovni. Môžeme o ňom povedať, že v popularizácii národopisu nemal páru.
      Ale J. Manga nemal nehynúce zásluhy len v popularizácii vedy. Bol jedným z maďarských etnografov, ktorí zdôrazňovali výskum kultúry národností žijúcich spolu s Maďarmi, alebo národov v najbližšom susedstve. Celé desaťročia pozoroval mieru vzájomných vplyvov na zvyky maďarského a slovenského ľudu, formy a obmeny obapolného odovzdávania a preberania zvykov v podmienkach dlhodobého pokojného spolunažívania. Svoje skúsenosti publikoval vo viacerých štúdiách. Často zdôrazňoval, že kto skúma štruktúru maďarskej ľudověj kultúry, musí bezpodmienečne poznať aj ľudovú kultúru susedných národov,

48

predovšetkým Slovákov. J. Manga hovoril dosť dobre po slovensky, a tak svoje skúsenosti uplatnil aj v praxi. Spomedzi jeho štúdií, ktoré sa zaoberajú maďarsko-slovenskými interetnickými vzťahmi, spomenieme len najdôležitejšie. Ako samostatná kniha vyšla jeho práca "Sviatky a zvyky na Poipli" (Budapest 1968) i "Sviatočné zvyky v Mecheniciach pri Nitre" (Budapest 1942). Početné národopisné štúdie publikoval v budapeštianskych časopisoch: "Néprajzi Értesitö", "Ethnographia", "Folia Ethnographica", "Acta Ethnographica", "Népi Kultúra és Népi Társadalom". Vo svojich štúdiách sa hojne zaoberal kultúrou novohradských Palócov a Slovákov a ich vzájomným ovplyvňovaním. v jednej z posledných svojich štúdií zhrnuje aj výsledky výskumov o Slovákoch v Maďarsku ("Slovenské etnické skupiny v Maďarsku". In: Národopis Slovákov v Maďarsku, Budapest 1975, - "Die Slowaken in Ungarn", Acta Ethnographica, 1972). v porovnávacích národopisných štúdiách sa často zaoberal tradíciami vynášania Moreny v Maďarsku ("kisze-hordás"), (Folia Ethnographica, 1949, Slovenský národopis, 1955, Acta Ethnographica, 1970).
      Jeho záujem o slovensko-maďarské interetnické vzťahy má korene v rodisku. Narodil sa totiž v hontianskych Presľanoch (24: júna 1906), ležiaciach v slovensko-maďarskom etnickom (jazykovom) rozhraní. Jeho rodičia boli prosti roľníci. Školy skončil v Šahách a zí[/]skal učitelský diplom. Po niekoľkoročnom učiteľování sa dostal do Bratislavy, kde v rozhlase vyvíjal ľudovýchovnú činnosť. v štyridsiatych rokoch sa presťahoval do Budapešti a pod usmerňovaním profesora Györffyho a Viskiho zložil doktorát z národopisu a pôsobil potom v Národopisnom múzeu. v Balážskych Ďarmotách pracoval istý čas v Palócskom múzeu: Posledné roky života strávil v Národopisnom ústav Maďarskej akadémie vied. z rozmanitých poverení tu spomenieme len predsednícku funkciu v Národnostnom odbore Maďarskej[/] národopisnej spoločnosti. Roku 1973 odišiel do dôchodku, ale aj potom pokračoval vo výskumnej práci. Pravidelne sa zúčastňoval na letných národopisných seminároch Demokratického zväzu Slovákov v Maďarsku, prednášal na nich a viedol zberateľskú prácu mladých slovenských národopiscov. Okrem toho udržiaval srdečné a úzke priateľske styky s českými a slovenskými národopiscami a folkloristami.
      Pamiatku Jánosa Mangu si českí a slovenskí kolegovia zachovajú v láske a úcte. Michal Markuš

KNIHY

Maďarský národopisný lexikon

Magyar Néprajzi Lexikon. I. zväzok A-E. [obsah]

Zodpovedný redaktor akademik G. Ortutay. Akadémiai kiadó, Budapest 1977, 752 s.
      Z novšej maďarskej národopisnej produkcie zaujme pozornosť jedna z posledných publikácií, Magyar Néprajzi Lexikon. Svojím charakterom ju možno právom zaradiť medzi práce základného významu.
      Roku 1977 vyšiel prvý z plánovaných štyroch zväzkov, ktorý je výsledkom kolektívnej práce maďarských etnografov a folkloristov. Gestorom tohto diela je Národopisný ústav Maďarskej akadémie vied (Néprajzi kutató csoport MTA), kto[/]rý pod vedením akademika G. Ortutaya usmerňoval zostavenie tejto publikácie. Krátko potom, čo sa toto dielo dostalo do rúk čitateľskej verejnosti, nás zastihla správa o úmrtí tohto významného predstaviteľa maďarskej etnografie. Na zostavovaní lexikonu sa v rokoch 1970-1975 podieľal 96 členný autorský kolektív etnografov a folkloristov z viacerých národopisných pracovísk v Maďarsku (Národopisný ústav MTA, múzeá a národopisné katedry).
      Už na základe prvého zväzku. (obsahuje heslá začínajúce písmenami A až E) si možno utvoriť obraz o koncepcii celého diela. Ako sám zodpovedný redaktor v pred

49

slove naznačil, "lexikon má predstavovať základný kamen novej syntézy o ľudovej kultúre, ktorá by mala zaplniť biele miesta v maďarskej etnografii".
      Krátko po založení Národopisného ústavu MTA pociťovali maďarskí etnografi potrebu vypracovať novú syntézu, nakoľko poslednou prácou s takýmto zameraním bola "Magyarság néprajza" (vydaná v rokoch 1888-1937), ktorej autormi boli významní predstaviteľia etnografie tohto obdobia, ako - Györffy, Bátky, Viski a Kodály. Cieľom vydaného lexikonu bolo nadviazať na vedecké výsledky nestorov maďarskej etnografie a vysporiadať sa s novými domácimi a medzinárodnými metodologickými a výskumnými výsledkami tejto disciplíny v rozpätí štyridsiatich rokov. Spočiatku sa ponúkala myšlienka zostaviť dvojzväzkové dielo s týmto zameraním. Ukázalo sa však, že niekoľko stovák javov, rozhodujúcich pojmov, historických, spoločenských a kultúrnych procesov si vyžaduje oveľa širší priestor. Rozhodujúce bolo aj úsilie autorského kolektívu zostaviť národopisný lexikon, ktorý encyklopedickou formou podá obraz o celom maďarskom národopise. v tomto zmysle možno označiť uvedenú prácu za syntetizujúcu, pričom heslá encyklopedickou formou detailne objasňujú jednotlivé javy ľudovej kultúry. Lexikon zahrňuje celý etnografický materiál (včítane folklóru, spoločenských vzťahov, výtvarného umenia atď.), neobchádzajúc pritom ani historické a spolo[/]čenské súvislosti. Výber hesiel pojatých do tohto štvorzväzkového diela sa vzťahuje len na maďarskú ľudovú kultúru. Preto medzi heslá sú zaradené významy pojmov "totem" a "tabu", ale pojem "couvade", ktorý je v obyčajoch a zvykoch na území Maďarska neznámy, do lexikonu nepojali. Uvedené hľadisko limitovalo v tomto zmysle výber jednotlivých javov. Autori dbali o dodržanie "etnografického poriadku javov" s cieľom čo najvyčerpávajúcejšie predložiť zhromaždený materiál. Metódou lexikálneho spracovania mali zostavovatelia na zreteli čím rýchlejšie uplatniť najnovšie výsledky etnografického štúdia ľudovej kultúry. Takýto spôsob interpretácie viedol k tomu, že jednotlivé javy, pojmy a procesy sú presne definované, historické, spoločenské a kultúrne procesy výstižne charakterizované a napokon heslá upozorňujú v závere na základnú odbornú literatúru.
      Jednotlivým javom zostavovatelia vymedzili primeraný priestor. Medzi heslami sú zaradené aj väčšie pojmové jednotky, ako chov dobytka, poľnohospodárstvo, ľudová tvorivosť, ľudová rozprávka a pod. Nakoľko v maďarskom národopise ešte nie je na každom úseku ustálená terminológia, autori dbali, aby heslá predstavovali najznámnejšie a najzaužívanejšie pomenovania javov. Dostatočnú pozornosť venovali aj podchyteniu nárečových a lokálnych názvov, vyhýbajúc sa však tomu, aby lexikon nepreťažili príliš veľkým množstvom výrazov z viace[/]rých regiónov, nakoľko táto práca nemala za cieľ nahradiť dialektologický slovník.
      Štvorzväzkový národopisný lexikon obsahuje okolo 9000 hesiel dokumentovaných 5000 ilustráciami (čiernobielymi a farebnými fotografiami a kresbami).
      Celému autorskému kolektívu patrí napokon vysloviť uznanie za zostavenie tohto diela, ktoré významnou mierou prispelo k obohateniu etnografickej literatúry základného významu v Maďarsku. Magdaléna Paríková

Józef Grabowski: Sztuka Iudowa w Europie. [obsah]

Vydavateľstvo Arkady. Warszawa 1978, 345 strán, 518 obr. čiernobiel., 21 far., anglické resumé
      Kniha Józefa Grabowského patrí nesporne medzi najpozoruhodnejšie diela, ktoré sa zaoberajú problematikou ľudového výtvarného umenia. Môžeme ju zaradiť medzi priekopnícke práce európskej etnografie. Autor si v nej vytýčil neľahký cieľ: zhrnúť na relatívne malom priestore ako jeden celok európske ľudové výtvarné umenie. Podobné úlohy si kládlo i niekoľko predchádzajúcich prác; za zmienku stoja predovšetkým dve. Práca H. Th. Bosserta: Volkskunst in Europa (Berlin 1926, práca vyšla aj v americkom vydaní Folk Art of Europe. New York 1964) a kolektívna práca vyše dvadsiatich autorov, pôsobiaca dosť nesúrodo, Europas Volkskunst (Oldenburg-

50

Hamburg 1967). Ani jedna z nich však nedosahuje šírku záberu diela J. Grabowského; navyše poľský autor uprednosťuje systematicky pohľad z umenovedného hľadiska.
      V prvej kapitole (O ľudovom umení) autor uvádza rôzne názory na ľudové umenie a jeho pôvod. Zaujímavé je tu jeho konštatovanie, že ľudovosť ľudového artefaktu nezávisí od okolností jeho vzniku, ale musí byť obsiahnutá v ňom samom. Prvky ľudového štýlu podľa autora najlepšie vystupujú do popredia v ornamentike.
      Druhá kapitola (Prehľad hlavných oblastí ľudového umenia v Európe) obsahuje v podstate všetky druhy výrobkov a úsekov života ľudového tvorcu, v ktorých sa prejavuje jeho umelecké nadanie a výraz. Je to ľudová architektúra, interiér, keramika, rezbárstvo, tkaniny, maľovanie, výrobky z kovu, pletené výrobky, kultové a obradové umenie, kroj a jeho doplnky a lokálne špecifickosti.
      Tretia kapitola (Ľudové umenie v európskych krajinách) sa už priamo dotýka materiálu, ľudovoumeleckých produktov, pričom sa dodržuje zhruba následnosť odvetví uvedených v druhej kapitole. Poznatky o väčšine európskych krajín musel autor čerpať z literatúry, časopisov, rôznych výstav a fotodokumentačného materiálu, lebo osobne navštívil len niektoré stredoeurópske štáty. Zaoberá sa Nórskom, Švédskom, Fínskom, Sovietskym zväzom (tu len RSFSR, Litovskou a Ukrajinskou SSR), Rumunskom, Bul[/]harskom; Juhosláviou, Albánskom, Gréckom, Maďarskom, Československom, Poľskom, Nemeckou demokratickou republikou, Spolkovou republikou Nemecka, Rakúskom, Švajčiarskom, Dánskom, Francúzskom, Holandskom, Belgickom, Veľkou Britániou, Írskom, Talianskom, Španielskom a Portugalskom, teda veľkou väčšinou európskych krajín.
      Posledná kapitola (Všeobecné problémy) má teoretický charakter. Autor si v nej kladie predovšetkým otázku, z čoho vychádza európska ľudová kultúra, európske ľudové umenie. Dochádza k názoru, že najmä z dvoch zdrojov: zo všeobecne ľudského, z prostého tvarovania, formovania, lokálnych vplyvov a podmienok (svetonázorových, vedomostných a materiálnych) a z kresťanských vplyvov, z vplyvov slohového umenia i z prastarej celoeurópskej kultúry prejavujúcej sa hlavne geometrickým štýlom.
      Niektoré myšlienky J. Grabowského môžu vyvolať diskusiu, najmä autorov názor na genézu ľudového umenia a jeho ponímanie ľudového umenia. Obdobne by sa dala autorovi vytknúť určitá zlomkovitosť a niekedy až prílišná stručnosť pri uvádzaní a opise. materiálu, ľudových artefaktov v jednotlivých európskych krajinách. Na druhej strane je to však pochopiteľné pri tak rozsiahlom a obšírnom syntetickom diele. Bohuš Bodacz

Cyril Zálešák: Prehľad slovenských ľudových tancov. [obsah]

2. vyd. Osvetový ústav, Bratislava 1976, 171 stran
      Zálešákův přehled tanců vyšel v roce 1976 už podruhé; první vydání je. z roku 1971 (48 stran). Cílem těchto publikací je poskytnout studijní materiál pro potřebu souborů lidových písní a tanců. Jsou zde záměrně podávány jen základní informace, které zájemce najde podrobně rozpracovány v autorově rozsáhlé antologii vydané knižně v roce 1964 pod názvem "Ľudové tance na Slovensku" (316 stran); z ní ostatně obě vydání "Prehľadu" také vycházejí.
      Druhé rozšířené vydání "Prehľadu" obsahuje proti vydání prvnímu podrobnější a úplnější charakteristiku tanečních oblastí Slovenska, v jejichž rámci - vedle pojednání o tancích, hudbě a písních - nechybějí ani zmínky o kroji. Důraz zde autor položil na popis choreografické a hudební stránky tanců na úkor deskripce základních tanečních figur.
      V úvodu druhého vydání (s. 3-5) charakterizuje autor slovenské lidové tance, vymezuje jejich místo ve společenském životě a snaží se shromážděný materiál zhodnotit z hlediska teoretického a uměleckého. v další části práce (s. 6-11) přistupuje pak k objasnění historického vývoje tanců jako odrazu života lidu a definuje zde na základě funkčního zřetele dva základní taneční druhy: tance obřadní a zábavné.

51

      Těžiště práce spočívá ve vlastní charakteristice tanců (s. 12-95). Popis autor omezuje záměrně pouze na základní tvary, takže jednotlivé varianty tanců by musel zájemce hledat v jiné literatuře; buď v množství roztroušených časopiseckých[/] studií nebo ve zmíněné Zálešákově antologii, kde by našel také pojednání o tancích cikánských, šlechtických, tancích mladé buržoazie a o tancích moderních. "Prehľad" bezvýhradně splňuje cíl, který si v něm autor předsevzal.[/] Potřebnost publikace nejlépe dosvědčuje fakt, že během pěti let byla vyhotovena ve dvojím vydání a že v roce 1978 vyšla znovu. Třetí vydání se nijak neliší od vydání druhého. František Synek[/]

SBORNÍKY

Jahrbuch des Österreichischen Volksliedwerkes, [obsah]

Band 26, Wien 1977, stran 168 + 8 foto
      Jako zpravidla každý výroční tisk Rakouské společnosti pro lidovou píseň také 26. ročenka JÖVlW obsahuje řadu studií, zpráv a recenzí, Jež připomínají blízké a mnohostranné vztahy českého a slovenského folklóru k obdobné problematice našich jižních sousedů. Tak hned úvodní studie Oskara Mosera se vrací k variantové skupině písní Kein Bauer mag ich nimmer bleiben..., analyzované v téže ročence již r. 1962 Hermannem Strobachem; včetně nových nálezů se jedná nejméně o osm desítek sociálně kritických textů ze 17.-20. století, nezřídka publikovaných ve formě kramářských tisků, jež jako celek i četnými detaily připomínají například "lamentací o sedlských strastech" otce a syna Volných, F. J. Vaváka, J. T. Plačka a dalších písmáků tereziánsko-josefinské éry. Stručné sdělení o současné hudebně folkloristické problematice Elsa[/]ska - oblastí pronikavých kulturních inovací, podává Otto Holzapfel, soustředěný zejména na německojazyčnou součást jinak nyní výrazně frankofonního obecného zpěvu, ať již individuálně spontánního anebo organizovaného v amatérských sdruženích. - Další část mnohadílného etnochoreologického seriálu Karla Horaka je věnována vývojově relativně mladým hornokraňským lidovým tancům z korutansko-slovinského pohraničí; jejich simbiotické formy výstižně charakterizují mnohdy již samy názvy včetně ortografie: Zibenšrit, Nojkatoliš, Mrzulin, Peta-špica, Šotiš, Nojpajeriš, Špic-polka, Šustarpolka, Štajeriš, Grapc a Špegutanc. - O solnohradských variantách rychlého řetězového tance "Schleunige" a jeho úzkých vztazích k lendleru a štajryši pojednává Ilka Peterová. - Maximálně zhuštěná zkratka s četnými odkazy na literaturu a archivní prameny dovolila Erichu Schneiderovi pouze připomenout některé domácí i potulné muzikanty, kteří se od 13. stol. až do součas[/]nosti uplatnili ve všestranně pestrém a folklórně dodnes živém hraničním území Vorarlbergu; z množství užitečných informací neunikne například sdělení o kostnickém koncilu, který jako monstrózní událost shromáždil v l. 1414-1418 na 1700 potulných muzikantů, zvláště trubačů, pozounérů a pištců.
      Příspěvek autorské dvojice Gerhard GröbI a Erich Lehner o "Saugeige" v rakouské oblasti, jež přiléhá k Jindřichohradecku a k Třeboňské pánvi (Waldviertel), by neměl uniknout těm souborům, které vydávají "vozembouch" za pravověrně folklórní a málem nepostradatelný lidový hudební nástroj. Důkladně dokumentovaná stať o "Saugeige" (možno přeložit jako "zprasené housle") prokazuje, že tato pouhá "hudební hůl" byla odevždy i v Rakousku víceméně recesistickým doplňkem folklórního instrumentáře a v době nejnovější pak průvodcem úpadku tradiční hudební kultury. Soudobí propagátoři "staročeského" vozembouchu se zde konečně dočtou o saské firmě Meinel

52

& Herold, která již r. 1926 nabízela zdokonalený "bumbác" ("Bumbass"), pouze bez dnešních žertovně blikajících žároviček.
      Mezi obligátními zprávami zaujmou v ročence zejména informace o mezinárodních konferencích, jež rakouští etnomuzikologové organizovali anebo jichž se ve významnější míře zúčastnili. Jmenovitě tyto zprávy a sdělení slovenských účastníků umožňují alespoň zčásti se seznámit s programem a průběhem takových akcí, jakým bylo zasedání o lidové hudbě a sborové praxi v italském Görzu v září 1976 (za ČSSR I. Hrušovský z Bratislavy), poznaňské konference o problematice modelů a modelování v hudebně folkloristickém výzkumu v dubnu 1977 (A. a O. Elschekovi z Bratislavy) a zasedání studijní skupiny IFMC pro vydávání starých pramenů ve štýrském zámku Seggau v květnu 1977 (A. Elscheková z Bratislavy).
      Obligátní bibliografie Gerlindy Haidové za rok 1976 uvádí 176 rakouských praci z oboru lidové písně, hudby, tance a poezie; diskografie téže autorky zahrnuje 62 položek. Jaroslav Markl

Folklór a scéna. [obsah]

Osvětový ústav, Bratislava 1973, rok vydania 1976, 266 stran "Zborník Folklór a scéna je zborníkom štúdií a referátov poprédných odborníkov z oblasti osvetovej pôsobnosti a záujmovej umeleckej činnosti, umelcov a umenovedcov, folkloristov a etnografov. Je svedec[/]tvom o súčasnom stave poznávania problematiky štylizácie folklóru, lebo za prvý stupeň k štylizácii pokladajú zostavovatelia zborníka i scénické uvádzanie pôvodného folklóru."
      Tak uvádějí M. Leščák a S. Švehlák sborník příspěvků k problematice. stylizace folklóru, které byly předneseny na konferenci u příležitosti 20. ročníku folklórního festivalu Východná. Sborník ležel dlouho u editora, ale řada příspěvků podržela aktuálnost dodnes. Jako vždy i tento sborník obsahuje řadu programových stati, které řeší teoretickou problematiku stylizace jak z hlediska etnografa a folkloristy, tak i z hlediska výkonného umělce nebo redaktora hromadného sdělovacího prostředku. k takovým studiím patří již úvodní programová stať M. Leščáka a S. Švehláka Folklór ako umenie socialistickej spoločnosti (7-19), kdy se vytyčuje osm základních oblastí pro vědecký výzkum vztahů mezi stylizovaným scénickým folklórem a tradicí, slohovými uměleckými projevy, výzkum jeho žánrové struktury a zejména vypracování základních požadavků pro aplikovanou estetiku této oblasti. Při stylizaci jde v podstatě o individuální výběr z tradice a její převod do uměleckého jazyka příslušného druhu a žánru. Stupně stylizace jsou: citace, imitace a překomponování.
      Dalšími teoreticko-praktickými problémy se zabývali O. Sirovátka (Lidová kultura, folklór a folklorismus), J. Tomeš (Přeměny funkcí[/] folklórních jevů v závislostí na scénickém uvádění), S. Dúžek (Tanečný folklór a problematika jeho scénického spracovania), C. Zálešák a E. Rejšková (otázky tanečního folklóru a soutěží) ; konkrétní rozpracování zkušeností přednesI Š. Nosál' (Skúsenosti a poznatky pri choreografickej práci s folklórom). Skladatelský pohled s bohatými ukázkami možností (kompozicetranskripce-autentický folklórní naturalismus), bohužel bez možností ukázek skutečných skladeb, poskytI referát L. Burlase Ľudová hudba a skladateľ (64-79), doprovázený výkladem O. Dema Folklór a jeho rozhlasová podoba. O historickém folklóru, tj. spojení autentického tvaru s historizujícím doprovodem nebo zpracováním v duchu barokních nebo klasicistických skladeb typu Chorei bohemicae, hovořil A. Móži. Tato složka stylizace zcela uniká zájmu pořadatelů velkých folkloristických festivalů, ačkoliv je velmi moderní a progresívní. Základní význam má práce M. Slivky Ľudové divadlo a scéna (94-103) s vylíčením cest slovenského lidového divadla; obdobné tematice je věnován příspěvek B. Beneše o pololidovém a folklórním divadle a O. Sirovátky o lidovém vyprávění na scéně. E. Medvecká se zabývá málo zpracovanou tematikou folklóru v dětské výchově a tvorbě s některými dobrými postřehy, které by bylo třeba nekompromisně realizovat při přípravě dětských pořadů folklórních festivalů. Také výtvarný doprovod festivalů a kroje nezůstaly

53

stranou pozornosti (J. Paličková a V. Nosáľová). Problematice festivalů se věnovali S. Švehlák (Východná), V. Volavý (Strážnice), J. Lehocký a I. Kovačovič. Závěrem je otištěno šest příspěvků zahraničních hostí z SSSR (V. Kozlovskaja), RSR (L. Paceag), BLR (G. Pefev), NDR (H. Oeser), Holandska (van Altena) a MLR (L. Vásárhelyi).
      Seminář i sborník ukazují cestu teoretikům k rozpracování dlouhodobé koncepce nejen folklorismu (retrográdně i futurologicky), nýbrž i konkrétní metodiky. Sborníky podobného typu budou mít však vždy jen tuto stimulující funkci, jestliže nebudou uzavřeny zevrubným zhodnocením dosaženého výsledku konference a jistým typem směrnice pro další práci. Vyrobit tento svod postulátů ze stoosmdesáti stran někdy i protichůdných názorů, rad, výsledků i závěrů není ovšem lehké, ale taková instituce, jako je Osvetový ústav, jistě pro další ročníky podobných sborníků najde potřebný čas i možnosti. Pak nebude sborník mluvit sám pro sebe, ale pro své čtenáře. Což není výtka, nýbrž konkrétní konstatování se snahou o zvýšení účinku podobných záslužných edicí.
      Sborník je opatřen ruským a německým resumé, výběrem literatury předmětu (sestavil K. Ondrejka, s. 242-262) a stručným závěrem s medailónky autorů příspěvků. Vzhledem ke své obsahové hutnosti by zasluhoval větší publicitu než má (distribuuje se pouze prostřednictvím vydavatele), nebo po jisté[/] redakční úpravě by mohl vyjít tiskem pro příslušný okruh pracovníků. Není pochyby, že by v mnohém našel své uživatele v českých zemích a že by i další pracovníci mohli přispět k jeho ucelenému federálnímu pohledu a hodnocení. Bohuslav Beneš

Dvadsaťpäť rokov Východnej. [obsah]

Zostavili Svetozár Švehlák a Kliment Ondrejka. Vydavateľstvo Obzor. Bratislava 1978, 84 strán
      Pri príležitosti jubilejného 25. ročníka Folklórneho festivalu vo Východnej vydal Osvetový ústav v Bratislave vo vydavateľstve Obzor zborník, ktorý jedinečným spôsobom dokumentuje štvrťstoročný vývin tohto vrcholného národopisného podujatia na Slovensku. Zostavovatelia zvolili v danom prípade naozaj aj vhodnú formu, ako prezentovať poznatky o doterajšom smerovaní a koncepcii festivalu nielen priamym účastníkom festivalu vo Východnej, ale rovnako aj širokej čitateľskej verejnosti.
      Uvedená publikácia je v poradí už druhým zborníkom o východnianskom festivale. Prvý vyšiel pred piatimi rokmi pri príležitosti 20. výročia festivalu pod názvom "Východná, Východná, pekná dedinôčka..." a tak sa nám núka porovnať ho so zborníkom k štvrťstoročnici. Pokým zborník z roku 1973 obsahuje predovšetkým fotodokumentačný materiál a má skôr ilustratívny charakter, zborník "Dvadsaťpäť rokov Východnej" je zásluhou[/] obsiahlejšej štúdie S. Švehláka nielen príspevkom k poznaniu vlastného vývoja festivalu a profilovania niekdajších slávnosti piesní a tancov, ale podáva tiež hlbokú sondu do spoločensko-kultúrnych podmienok a vôbec trendu folklorizmu na Slovensku po druhej svetovej vojne. A v tomto smere táto publikácia ďaleko prekračuje rámec len príležitostného zborníka ako súčasti bulletinu Východná '78.
      Obsahová náplň a usporiadanie zborníka je nasledovné: po predslove o jubilujúcej Východnej '78 z pera riaditeľa Odboru osvety Ministerstva kultúry SSR Fr. Karasa podáva Kl. Ondrejka veľmi stručný náčrt dejín a obrázky z ľudovej kultúry Východnej ako hostiteľskej obce celoslovenského folklórneho festivalu. Vzhľadam na to, že tento príspevok prináša len rámec základných historických údajov o obci a tézovitú charakteristiku vybraných úsekov ľudovej kultúry, čitateľsky by bolo vari vítanejšie, keby mu predchádzala koncepčne široko zameraná štúdia S. Švehláka o vývoji, spoločensko-kultúrnych podmienkach zrodu, formovaní i poslaní, ako aj nástupu štylizovaných foriem až po vyvrcholenie Folklórneho festivalu vo Východnej ako celonárodného spoločensko-kultúrneho podujatia, ktoré je v posledných rokoch zaradené i do kalendára hudobných festivalov vydávaného UNESCOm.
      Organickou súčasťou zborníka je prehľad o pripravovateľoch i účinkujúcich a dramaturgii jednotlivých

54

ročníkov za roky 1953-1978, ktorý pripravil I. Kovačovič. Jeho prácu ocení každý, kto sa hoci len okrajovo zaujíma o históriu povojnových slávnosti ľudových piesní a tancov na Slovensku. Prehľad je spracovaný systematicky a poskytuje plastický obraz o doterajších ročníkoch východnianskeho festivalu. Tu možno azda na okraj len poznamenať, že v zoznamoch jednotlivých osôb, podieľajúcich sa na najrozmanitejších úsekoch odborného či technicko-organizačného rázu, chronologické kritérium mohlo byť jednoduchšie nahradené abecednou postupnosťou osôb.[/]
      Graficky má zborník veľmi . peknú úpravu, čo zvýrazňujú vhodne použité kresby akad. maliarky S. Greinerovej (žiaľ, jej meno nie je t.vedené ani v tiráži) a dve desiatky farebných fotografií. Ruské, anglické a maďarské resumé poskytuje i zahraničnému čitateľovi základné informácie. Možno teda len privítať formu, ktorú zvolili usporiadatelia v snahe o prezentáciu tohto dnes v Československu jedinečného spoločensko-kultúrneho podujatia pod úpätim Vysokých Tatier vo Východnej. Andrej Sulitka

FESTIVALY

Detva 1978 [obsah]

Ve dnech 14.-16. července proběhly pořady 13. ročníku Folklórních slavností v Detvě. Předcházely jim dvě významné akce: výstava "Z tvorby a zbierok Karola L. Zachara" a soutěž výrobců gajd a fujar o cenu dr. Ladislava Lenga "Gajdy a fujary instrumentum excellens FSP 1978". Veřejnost, která zná Zacharovu hereckou a kreslířskou činnost, měla možnost seznámit se s jeho bohatými sbírkami lidového výtvarného umění. Při pořádání soutěží výrobců lidových hudebních nástrojů jde organizátorům především o oživení lidových nástrojů v současnosti, o jejich propagaci hlavně mezi mládeží a o podporu[/] autentické tradice. Lze říci, že autoru soutěže a sobotního pořadu "Cifrované fujary a gajdy" dr. L. Mačákovi, CSc., se záměr zdařil. Sympatická je zvláště účast mladých interpretů a výhledový plán pořadatelů pokračovat v soutěžích i v příštích ročnících.
      Vlastní program slavností byl zahájen pátečním pořadem "Hudú, že mi hudú" (autoři prom. ped. I. Kovačovič, J. Ďurica a doc. ing. M. Križo, CSc.). Tento typ pořadu sleduje prezentaci regionálního folklórního projevu Podpoľaní, tedy hostitelské oblasti, která stála při vzniku slavností a v prvních ročnících jim vtiskla výraznou tvář. Po domácí Detvě a Očové se letos představila Hriňová a Hrochoť, obce[/] s příbuznou lidovou kulturou. Obdivovatele folklóru i odborníka zaujal zvláště vynikající hudební projev obou obcí.
      Medailón středoslovenských souborů byl věnován folklórnímu souboru PARTIZÁN ze Slovenské Ľupče. Autor I. Kovačovič jej nazval "Z Rudohoria a Podpoľania". Soubor slaví - dvacetileté období své činnosti, během níž prošel řadou vývojových fází. Námětově čerpá zejména ze tří regionů, z Horehroní, Gemeru a Podpoľaní. Problémy a otázky stylizace folklóru v činností našich folklórních souborů byly mnohokrát diskutovány, přičemž se poukazovalo zejména na některé negativní prvky. Můžeme říci, že soubor PARTIZÁN zvolit střízlivou míru stylizace tanečního projevu, která spolu s uměleckou stránkou zanechala v divákovi příznivý dojem.
      Jako každoročně patřilo sobotní odpoledne slovenským souborům, které se představily v pořadu "Roztancovaná Detva" (připravil ing. V. Polívka). Tento typ pořadu si neklade vysoké programové požadavky, má spíše dotvářet a navodit celkovou atmosféru slavností. Vystoupení souborů je bezprostřední a usiluje o navázání kontaktu s návštěvníky.
      Také pořad dětského folklóru "Hudáčkovia" má už na Detvě pevné místo (autoři M, Mázorová a ing. M. Veselský). Není jistě třeba připomínat podmanivost dětských pořadů, a to zvláště u souborů středoslovenských. Některé z nich jsme

55

Pořad "Premeny", Detva 1978. Foto Ivan Nováček.

zhlédli již v roce 1977 (například Zornička ze Zvolena, Goral z Hladovky aj.), jiné jsme viděli poprvé. Ty stojí teprve na začátku své umělecké tvorby a hledají svůj výraz. Dobrá úroveň dětských souborů dává předpoklady dalšího úspěšného rozvoje.
      Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů už v minulosti spolupracoval s pořadateli detvanských slavností. Letos se představil v pořadu "Hrochoťská dolina", jehož autorem byl ing. V. Gruska. Jak se praví v podtitulu, měl být pořad hudební freskou o vztahu Milana Križa a BROLNu k Hrochoti, jejím muzikantům, písním, kraji a lidu žijícímu pod Poľanou. Pořad připravený ve spolupráci s brněnským rozhlasem neměl však příznivý ohlas, a to zejména pro dosti nešťastně zařazený playbackový záznam. Několik značně trapných výpadků elektrické energie působilo velmi rušivě, ačkoliv hudebníci BROLNu improvizovali hudebními vložkami. Docent Milan Križo by si zasloužil jistě lépe koncipovaný a realizovaný medailón.
      Vyvrcholením sobotního večera detvanských slavností byl pořad "Pohronie" s podtitulem "program o lidu a jeho kultuře v povodí Hronu od jeho pramene po Hronský Beňadik" autora ing. I. Medlena. Pořady tohoto typu jsou zaměřeny na monografické ztvárnění jednotlivých významných národopisných regionů středního Slovenska. Kromě vlastní scénické podoby a provedení mají ještě jiný, vysoce záslužný

56

cíl: aktivizovat existující folklórní skupiny, organizovat vznik nových a jejich činnost usměrňovat ve smyslu zachování lidových tradic, jejich rozvíjení i vhodného začlenění v současné tvorbě souborů zájmové umělecké činnosti.
      Příprava těchto pořadů bývá velmi náročná. Zde totiž nestačí sestavit program z pevného repertoáru, kterým disponují "známé" folklórní soubory. Podle připravené koncepce je nutno pracovat přímo v terénu, přičemž autorovi pomáhá řada dobrovolných spolupracovníků, většinou z řad pedagogických a osvětových činitelů. Jejich obětavou práci jsme ocenili i v "Oravě" v roce 1977.
      Autor koncipoval pořad do pěti ucelených částí. v první ukázal práci řemesIníků závislých na zemních produktech a surovinách (hlína, uhlí, kámen). Druhá část byla věnována pastýřské kultuře a jejím zvykům. Viděli jsme některé zvyklosti spojené s chovem hovězího a vepřového dobytka, většina však se zaměřila na chov ovcí a salašnictví (stavba salaše, stříhání ovcí, zpracování vlny a kůže, pastýřské umění), které má v hornaté části středního Slovenska hluboké kořeny. Další část symbolizovala polní práce i zvyky a zpracování některých zemědělských produktů: kosení trávy a hrabání sena, odchody do žní a dožínky, zpracování Inu, přástky, zpracování příze. Nejdůležitějším zdrojem obživy obyvatel Pohroní bylo dřevařství, které bylo náplní čtvrté části pořadu. Divák[/]

Pořad "Premeny", Detva 1978. Foto Ivan Nováček.

sledoval symbolické sázení stromků, dřevorubačské a tesařské práce, pálení milířů, bednářskou výrobu aj. Pátou část tvořil závěr. Při pořadu byly využívány některé audiovizuální prostředky, které vhodně doplňovaly vystoupení skupin na jevišti, z hlediska scénického je nutno vyzvednout bohaté využití členité scény detvanského amfiteátru, která dává velké možnosti režijního zpracování.
      Medlenův pořad byl zaměřen hlavně na pracovní momenty pohronské lidové kultury, zábavní a sváteční prvky byly zastoupeny méně. To mu[/] však nijak neubíralo na divácké přitažlivosti, spíše naopak. Takto koncipované pořady našich folkloristických festivalů a slavností možno vidět - zdá se - už jen na Slovensku. Pořad lze hodnotit velmi kladně i přes některé technické nedostatky v jeho začátku (výpadky elektrické energie, nedorozumění s Čs. televizí).
      Podle dřívějších úspěšných zkušeností byl opět uveden pořad "Prišli hostia noví...", jejž připravili dr. K. Ondrejka, CSc., a R. Uhrín. Námětové poslání bylo obdobné: představit návštěvníkům slavností

57

některé málo známé a začínající folklórní skupiny a tímto je podnítit k další aktivizaci a veřejné činnosti. Jejich vystoupení bylo zaměřeno na folklórní projevy spojené s pracovními a svátečními příležitostmi (mlácení, přástky, draní peří, fašank aj.). Předváděná pásma se vyznačovala autentičností námětu i projevu a poměrně i dobrým pohybovým zvládnutím pódia.
      Stálé místo na detvanských slavnostech si získaly pořady zahraničních Čechů a Slováků. v pořadu "Spevy z úvratí" (autoři dr. O. Demo, prom. hist. S. Dúžek, CSc., prom. hist. S. Švehlák) účinkovali sólisté, skupiny a soubory krajanů z Maďarska, Jugoslávie, Polska, Rumunska a Francie.
      Závěrečný program festivalu "Detva 78" s názvem "Premeny", který připravil ing. V. Gruska, byl věnován folklórním souborům Středoslovenského kraje. Setkali jsme se se známými a zkušenými soubory (Mostár z Brezna, Rozsutec ze Žiliny, Vršatec z Dubnice nad Váhom, Rimavan z Rimavské Soboty a mnoho jiných), které dobře známe našich folklórních festivalů a slavnosti. Programovým záměrem autora bylo konfrontovat a zachytit složitý proces přeměn původního terénního materiálu do scénického tvaru, tedy proces, který zůstává před pohledem diváka utajen. Je to práce uvnitř souboru a o její míře jsme se zmiňovali již na začátku této recenze. Také na zúčastněných souborech jsme pozorovali různý stupeň stylizace původního mate[/]riálu, který bylo možno konfrontovat s podáním autentických vesnických skupin. z tohoto režijního hlediska byl autorův záměr úspěšný.
      Třináctý ročník detvanských slavností prezentoval návštěvníkům autentické folklórní projevy i stylizované souborové formy. Po stránce námětové a složením programů připomínal festival poněkud ročník 1977. Ale proč nevycházet a nenavazovat na dobré a osvědčené zkušenosti? Ostatně programoví pracovníci slavností si názory a náhledy na svoji práci ověřují i jinak: formou anket diváků a anket folklórních souborů a skupin. Tyto ankety jsou velmi poučné, protože zdravý názor diváka nebo vedoucího souboru či skupiny může přispět k zlepšení programové práce. Což kdyby to zkusili i jinde, například ve Strážnici? Jiří Pajer

"Malebné vesnice 1978" [obsah]

Vytváření nových kulturních tradic v oblastech, které byly nově osídleny po druhé světové válce, je' vážným odborným i kulturně politickým problémem. v této souvislosti se dostávají do popředí především takové otázky, jako 1. Jak kulturně aktivizovat obyvatelstvo nově osídlených obcí, které je různorodé svým původem, sociálním složením a někdy i národnostní strukturou? 2. Jaký charakter vtisknout nově se formujícím kulturním tradicím míst, kde dřívější společenský a kulturní život s odchodem obyvatel jiného etnického původu zcela zanikl a[/] vzhledem k jeho podstatě nemůže dojít ani k umělému oživování dřívějšího stavu? 3. Jakou úlohu v adaptačním, akulturačním a integračním procesu mohou sehrát tradice lidové kultury míst, odkud noví osídlenci přišli, nebo s nimiž dané území sousedí?
      Řešení těchto otázek je vysoce aktuální nejen u nás, ale i v Polsku, kde se jim věnuje systematická pozornost ze strany pracovníků v oblasti vědy i kulturně politické praxe. Pozoruhodné po této stránce jsou i soutěžní přehlídky, nazvané Malebné vesnice, které už po několik let se pravidelně konají v polském městečku Olesznici nedaleko Vratislavi. Hlavním posláním těchto lidových slavností, které se stávají významnou kulturní akcí nově osídleného slezského regionu v Polsku, je aktivizovat společenský a kulturní život vesnic a gmin (základní správní, ekonomická a společenská jednotka, do níž spadá větší počet vesnic), prezentovat výsledky dosažené v oblasti kultury a umění, novým způsobem využívat forem tradiční lidové kultury a vytvářet nové vzory a hodnoty lidové tradice. k tomuto cíli směřují soutěže s přehlídkami, které probíhají ve třech etapách (mezi vesnicemi, gminami a regionální soutěž se závěrečnou přehlídkou a oceněním vítězů). Soutěží se o nejlepší krojovaný průvod s využitím ozdobených tradičních vozů i moderních dopravních prostředků (traktory), nejlepší lidovou kapelu, moderní i lidový tanec, o nejlepší folkloristický soubor, před

58

vedení vybraného lidového zvyku, přípravu domácích jídel; část soutěže nese název "Hledáme muzicírující rodiny". Do výtvarné sféry spadá soutěž o zhotovení tradičního "strašáka", při níž se klade důraz na originalitu, barevnost, nápadivost. v rámci soutěže probíhají také sportovní závody, soutěž o domácí knihovny, která má přispět k upevnění návyku pravidelně kupovat knihy a zakládat vlastní knihovny v domácnostech; obecně prospěšný charakter mají soutěže o nejlepší vesnické parky.
      Závěrečná soutěžní přehlídka "Malebných vesnic 1978" proběhla počátkem června v pěkném prostředí Olesznice. Slavností se zúčastnil velký počet vnímavých a pozorných návštěvníků z řad obyvatel městečka i širokého okolí, kteří sledovali snahu zástupců jednotlivých soutěžících gmin co nejlépe a nejšířeji se prezentovat. (Vystavovaly se tu např. i staré tradiční pracovní nástroje a nářadí, nádoby, ukázky současné rukodělné práce atd.) Jednotlivá vystoupení byla různorodá a odpovídala dosavadním možnostem účinkujících. Umělecká hodnota není v dané fázi rozhodující. Zřetelně tu vystupuje především společenská stránka této kulturní akce: obyvateiům nově osídleného kraje se skýtá možnost přátelských setkání, pěkná podívaná na kulturní pořad připravený lidmi z jejich středu. Dává se impuls k zdravé soutěživosti ve společenském a kulturním životě míst a nejlepší výsledky tohoto snažení se veřejně oceňují. "Malebné[/] vesnice" polského Slezska skýtají řadu podnětů pro pojetí a organizaci společenského a kulturního dění nejen v našich nově osídlených pohraničních oblastech, ale také v doposud neujasněných podmínkách sloučených obcí. Václav Frolec

Cikháj 1978 [obsah]

V rámci Okresních mírových slavností na Cikháji ve dnech 1. a 2. července 1978 byla poprvé uspořádána krajská přehlídka horáckých národopisných souborů. Jejím pořadatelům - Okresnímu kulturnímu středisku ve Žďáru nad Sázavou, Krajskému kulturnímu středisku v Brně a krajskému poradnímu sboru pro lidový tanec se podařilo realizovat velmi podnětnou myšlenku setkání a vzájemné konfrontace činností souborů z tohoto regionu. Přehlídka probíhala po oba dny mírových slavností a byla rozvržena do tří pořadů. První den byl věnován vystoupení dospělých ve dvou programových blocích. v dopoledním pořadu "Vítejte na Horácku" se představil soubor Horák z Rokytna (OKS Žďár), soubor SZTŠ v Bystřici nad Pernštejnem, Jaro (JZD Březník), Jitřenka (JKP Žďár nad Sázavou) a přípravka souboru Vysočan (DKT ROH Jihlava) . Ve druhém programovém bloku "Horácko tančí a zpívá" vystoupil soubor Vysočan, Drahan (ZK ROH ČKD Blansko), Dóbrava (OB Doubravník), Třebíčan (JKP ROH Třebíč) a Velen (ZKP Boskovice J. Soubory se pre[/]zentovaly v obsáhlejších programových pásmech, do nichž se promítal jak obřadní a sváteční projev, tak řemeslnické a pracovní motivy. k hodnocení jejich úrovně se nedá přistupovat se stejným pohledem jako k souborům v oblastech, kde tradiční projevy byly bez přerušení kontinuity běžnou součástí života. Taková měřítka snese pouze soubor Vysočan, jehož vystoupení má po všech stránkách vynikající úroveň. Toto vystoupení dospělých a přípravky souboru bylo bezesporu nejzdařilejší částí programu prvého dne. s velkým ohlasem se setkalo rovněž svatební pásmo tanečně vyzrálého souboru Dóbrava, vystoupení Třebíčanu s kvalitní muzikou a mužským zpěvem a boskovického souboru Velen. Program souborů z Bystřice a Blanska charakterizuje dobrá spolupráce mezi muzikou a tanečníky. Blanenskému souboru je třeba doporučit, aby se oprostil od nadměrné teatrálnosti (pásmo v hospodě) a více rozvíjet přirozenou hudebnost, tanečnost a zpěvnost. Populární mládežnický soubor Horák z Rokytna se vyrovnává s obdobím stagnace, spojeným s výměnou vedení, hudby a generačním problémem. Výrazně se zlepšila hudební složka a chlapecký taneční projev, dívčí projev se vyrovnává. Na Okresní mírové slavností se poprvé představil soubor Jaro z Březníka a soubor Jitřenka, který navázal na činnost dříve existujícího souboru. Během příprav slavností přestal pracovat soubor Besének z Tišnova, jehož činnost by bylo žádoucí obnovit.

59

Postrádali jsme rovněž národopisný soubor z Vémyslic s hodovým pásmem. Nedělní pořad "Malované kvítí", který připravily Z. Jelínková z Ústavu pro etnografii a folkloristiku v Brně se s. Getzingerovou a Pohankovou z Okresního kulturního střediska ve Žďáru nad Sázavou, patřil dětem. v programu vystoupilo 11 dětských národopisných souborů - Rendlíček (JKP Žďár), Doubraváček (OB Doubravnik), Kořenáček (OB Kořenec), Jeřabinka (ODPM Žďár), Horáček (OKS Žďár), Ježurka (ZDŠ Náměšť n. Osl.), Březník (ZDŠ Březník), ZDŠ Křižánky, Vysočánek I a II (DKT ROH Jihlava). Program souborů, složený z dětských her, škádlivek, písní a tanců, byl díky přirozenému dětskému projevu velmi působivý a svou bezprostředností tvořil vhodnou protiváhu k ukázněnému projevu dospělých. Kromě starších se v tomto pásmu poprvé představily nově vzniklé soubory ve Žďáru, a to dětský soubor Rendlíček a dívčí soubor Jeřabinka. Oba soubory maji perspěktivní budoucnost, neboť se opírají o bohaté zkušenosti bývalé vedoucí Horáka a Horáčka, V. Getzingerové, která založila věkově nejmladší soubor Rendlíček a souboru Jeřabinka poskytuje metodickou pomoc. Potěšitelné je, že činnost Horáčka neutrpěla odchodem dlouholeté vedoucí a zachovává si nadále stejně kvalitní úroveň. Rovněž vystoupení ostatních souborů mají dobrou úroveň, zejména tam, kde vycházejí z bezprostředního dětského projevu (pásma her Na pastvě, Na trávě,[/] Za humny, U studánky, U nás pod Paprčou ap.). Velmi záslužná je činnost vedení souborů Vysočánek I a II, které si obětavou prací s početnou dětskou základnou vychovávají perspektivní rezervy pro doplňování souboru dospělých. Litujeme, že jsme nemohli zhlédnout vystoupení děti z Moravských Budějovic, Jaroměřic nad Rokytnou a Třebíčánka, které nastoupily na pionýrské tábory.
      Krajské přehlídky se zúčastnilo celkem 21 souborů š téměř 990 účinkujícími, v jejich činnosti se projevuje péče okresních kulturních středisek a krajského poradního sboru pro lidový tanec, který formou školení a instruktáží prezentuje výsledky konkrétní několikaleté plánované metodicko-výchovné činnosti v rámci Vysočiny (na toto metodické centrum je napojen i český soubor z Havlíčkova Brodu). Mimořádně záslužnou práci v tomto směru vykonala Zdenka Jelínková, pracovnice Ústavu pro etnografii a folkloristiku v Brně, která během několika desítek let shromáždila z tohoto opomíjeného regionu obsáhlý folklórní fond, který se stal součástí repertoáru horáckých souborů. Osvědčila se i pomoc vědeckých a muzejních institucí při zhotovování krojových návrhů, které jsou většinou stylizovanou podobou tradičních oděvních součástek podle muzejních sbírek. Pokud jde o hudební doprovod, přináší dobré výsledky spolupráce s lidovými školami umění (Bystřice, Havlíčkův Brod). Bylo[/] by vhodné, aby se i ostatní LŠU na tuto otázku více zaměřily.
      Uspořádání krajské přehlídky horáckých národopisných souborů jako součásti okresních mírových slavností bylo velmi záslužným činem. Tato akce dala možnost vzájemné konfrontace činností souborů a významně přispěla k oživení hudebního a tanečního projevu v regionu, který nepatří k tzv. oblastem živého folklóru. Její realizace podnítila další aktivitu tohoto druhu zájmové umělecké činnosti, která je vedle kulturně výchovného a ideově výchovného poslání i vhodnou formou seberealizace, zejména u mládeže. Zdena Marková

5. národopisný festival Milotice 1978 [obsah]

Zájmové umělecké činnosti je v okrese Hodonín věnována stálá a systematická pozornost. Zvlášť pečlivě je postaráno o udržování a další rozmach tradiční lidové kultury v podmínkách socialistického venkova. Orgány lidosprávy i Okresní kulturní středisko cílevědomě pořádají v jednotlivých částech okresu pravidelné přehlídky souborů a skupin, rozvíjejících obrovské bohatství lidové kultury svého rodného kraje. A tak se již po páté sešli 13. srpna 1978 v Miloticích zpěváci, tanečníci i muzikanti z jižní částí kyjovského Dolňácka. Tento komorní národopisný festival umožňuje folklórním skupinám i souborům Kyjovska konfrontovat výsledky své práce v létech, kdy se

60

nekoná šířeji. koncipovaný Slovácký rok v Kyjově. Kombinace obou akcí je velmi užitečná. Přispívá k aktivizaci a progresivnímu rozvoji práce kolektivů zájmové umělecké činnosti tohoto koutu Slovácka, a to[/] jak začínajících či nesystematicky pracujících venkovských skupin, tak kolektivů již s mnohaletou tradicí a značnými úspěchy. Nutno ocenit promyšlenou kulturní politiku okresních i místních orgánů, které citli[/]vě a diferencovaně usilují o dnešek i zítřek naší lidové kultury.
      Program v malebném prostředí útulného amfiteátru, uprostřed vinohradů a vinných sklepů v milotických Šidlenách, připravili Otakar

Slovácký krúžek z Mistřína. Milotice 1978. Foto Ivan Nováček.

61

Dostál a Jan Krist. k účinkování přizvali 7 skupin a souborů. v pěkném nedělním odpoledni zahájila program svým koncertem dětská dechovka z Vacenovic. A pak se již před diváky rozvinulo barvité pásmo slováckého folklóru. Pořad otevřel Slovácký krúžek z Mistřína zvyky při vinobraní. Milé překvapení připravil divákům i odborníkům úrovní svého vystoupení nově obnovený Slovácký krúžek z Vracova. v pořadu vystoupil celkem třikrát, s pásmy "Regrúti", "Chodění po službě" a tanečním číslem "Skočné". s pečlivě připravenými fašankovými zvyky se v Miloticích představil i druhý Slovácký krúžek z Mistřína. Obraz hodů ze Svatobořic předvedla tamější folklórní skupina. Zpěvem ženského sboru a pásmem žertovných tanců přispěl do pořadu soubor Konopa z Ratíškovic. Scénicky propracovaným, uceleným a vyváženým číslem "Zrušení roboty" dali celému pořadu náležitou gradaci členové domácího Slováckého krúžku z Milotic. Nejvyzrálejším dojmem působil Slovácký soubor písní a tanců SZK ROH v Kyjově. Vystoupil s hodovými zvyky "Mlácení káčera" a celý program uzavřel pásmem "Dožínky". Autorům se podařilo vytvořit působivý celek, který umožnil získání uceleného dojmu o folklóru jižního Kyjovska, metodách jeho zpracování a v neposlední řadě i o bohatství a různorodosti lidových krojů této oblasti. Programu by ovšem prospělo jisté zkrácení. Je to však často mimo možnosti autorů, neboť[/] mnohé kolektivy při vystoupení na pódiu přesně nedodržují dohodnutý rozsah, ale i obsah svých čísel. Je to bohužel poměrně častý průvodní jev i jiných folklórních slavností.
      K technické stránce slavností snad jen tolik, že by pořadatelé měli napříště uvažovat o zlepšení ozvučení, které v některých okamžicích zbytečně snižovalo kvalitu programu a rozptylovalo pozornost diváku. Festivalový amfiteátr si rovněž zasluhuje dokončení scény a vybavení odpovídajícím sociálním zařízením, které v kapacitě a úrovni neodpovídá množství návštěvníků, kteří do Milotic pravidelně přicházejí.
      Milotice 1978 ukázaly, že velký úspěch, který zaznamenalo Kyjovsko při svém regionálním pořadu na Mezinárodním folkloristickém festivalu ve Strážnici v roce 1976, nebyl náhodný, ale jako plod obětavé a systematické práce na poli zájmové umělecké činnosti. Slovácké kroužky a soubory ve vesnicích i městech Kyjovska pokračují ve své činnosti a především se pečlivě starají o dorost, jako již vidíme u Slováckého kroužku z Vracova, ve kterém pracují nedávní členové dětského kolektivu Vracovští kaštánci, či v ratíškovickém souboru Konopa, kde vesměs vystupují dřívější členové dětského souboru Rozmarýnek atd. Festival znovu potvrdil oprávněnost své existence a svou nezastupitelnost při rozvoji lidové tradice v podmínkách socialistické společnosti. Jan Souček[/]

Hanácké slavnosti 1978 [obsah]

Proběhly v Kroměříži 4. června pod záštitou odborů kultury okresních národních výborů ležících v oblastí Hané jako přehlídka zájmové umělecké činností na počest 30. výročí Vítězného února. Organizačně se na nich podílelo Okresní kulturní středisko v Kroměříži spolu s Hanáckým poradním sborem. Čtrnáct národopisných souborů a kroužků, čerpajících svůj repertoár z folklóru Hané, zde opět po dvou letech předvedlo četným divákům své umění.
      Vlastnímu dopolednímu programu na starobylém Velkém náměstí předcházela krajská soutěžní přehlídka pochodových dechových hudeb. Po vyhlášení vítězů vystoupily dětské soubory "Hanáček" SZK ROH železničářů Brno a Lidové školy umění Prostějov se svými pásmy hanáckých písní a tanců. Zbylý dopolední program vyplnil pořad souboru "Olešnica" Osvětové besedy Doloplazy sestavený z písní, tanců a výročních obyčejů (chodění s májem, jízda králů).
      Odpolední program v pěkném prostředí Pionýrské louky v Podzámecké zahradě po slavnostním průvodu účinkujících městem režijně připravili Jan Kadlec a Věra Haluzová. Byl rozdělen do pěti částí, z nichž každou uváděla poezie s tematikou února 1948 a budování socialismu. Pak následovalo vystoupení jednotlivých souborů. Jako první to byl dětský soubor ZK OP Prostějov "Mánes" s pásmem "Makové panen

62

ky" a soubor JZD VŘSR Kralice n. H. "Klas" spolu s hanáckým souborem Kulturního domu hlavního města Prahy a souborem SZK ROH železničářů Brno. Předvedly upravené hanácké lidové tance "Šópavá", "Sekera", "Hanačka v kléně jabka nese", "Na kopečku drobná rýž", "Přešla Hanka do hospode" a pásmo "U muziky" - ukázku práce mladých choreografů školených J. Kadlecem v kursech pořádaných OKS Kroměříž ve spolupráci s Hanáckým poradním sborem.
      Další program volně sestavený bez hlubší návazností z vystoupení přítomných souborů vyzněl jako přehlídka jejich práce. Dětské soubory přinesly divákům hry, písně, tance a obřadní obchůzky jako "Zlatá brána" ("Hanáček" Brno), jízda králů ("Zrníčko" Holešov), "Čížeček" "Malé Zálesí" Luhačovice), "Královničky, Černá Máry" ("Křenováček" Křenovice), tance z Kladek (LŠU Prostějov) i náročnější pásma sestavená z lidové poezie - "Práce nám bude hrou" ("Klásek" Kralice n. H.), "Řeč cepů" ("Klebetníček" Vyškov). Možnost využiti lidové poezie v současných občanských obřadech ukázal soubor "Malé Zálesí" (Luhačovice) v pásmu "Vítání".
      Významnou součástí programu byly i jednotlivé hanácké tance, které patří ke kmenovému repertoáru všech souborů. A tak návštěvníci zhlédli tance "Oves, Kalamajka, Metlařská" (hanácký soubor Brno), "Holubička, Štéc" ("Hanák" Troubky n. B., okr. Přerov), "O Čelčec je lóka, Valašenka" ("Olešnica" Do

Soubor "Klas" z Kralic na Hané. Kroměříž 1978. Foto Vlasta Ondrušová.

63

loplazy). Náročnější choreografické celky předvedly soubory "Ječmínek" (Chropyně) v ukázce hodového veselí a "Klas" (Kralice n. H.) v závěrečných "dožínkách", které byly komponovány jako působivá oslava práce.
      Hanácké slavnosti 1978 v Kroměříži, jako přehlídka práce regionálních národopisných souborů, se svého poslání úspěšně zhostily.[/] Umožnily návštěvníkům seznámit se s lidovou písní, tanci a zvyky Hané, jež na rozdíl od ostatních moravských regionů nejsou tak známé a propagované. Jako nejúspěšnější můžeme hodnotit vystoupení souborů "Klas" a "Olešnica". v dalších ročnících by se měl objevit i autentický folklór a tradiční lidové zvyky, které se dosud na Hané udržely. Miroslav Válka[/]

KONFERENCE

Pracovní seminář "Sběratelství a sběratelé lidového výtvarného umění" v Olomouci [obsah]

V prostorách Vlastivědného ústavu v Olomouci ve dnech 22.-23. listopadu 1977 uspořádala Komise pro lidové výtvarné umění Národopisné společnosti československé při ČSAV ve spolupráci se subkomisí pro lidový výtvarný projev Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně pracovní seminář na téma Sběratelství a sběratelé lidového výtvarného umění. k účasti byl pozván vymezený okruh pracovníků, zabývajících se výtvarným uměním lidu. Podle předem stanoveného programu se seminář měl věnovat historii sběratelství lidového výtvarného umění, jeho vědeckému přínosu i[/] negativním důsledkům, výrazným osobnostem mezi sběrateli lidového umění v minulosti i v přítomnosti a perspektivám této činnosti. Tyto aspekty byly sledovány většinou referujících. Odeznělo celkem 13 referátů a několik diskusních příspěvků; charakteristické je, že až na tři všichni přednášející jsou nebo alespoň nějaký čas byli muzejními pracovníky a ve svých referátech se zabývali vznikem, růstem a příčinami rozvoje sbírky lidového výtvarného umění v domovském muzeu. Velkou pozornost věnovali jak soukromým sběrateiům místním, z nichž mnozí vlastivědná muzea kdysi zakládali, nebo s muzei dříve nebo později spolupracovali a posléze své sbírky muzeu předali, tak osobnostem, které státní muzejní sbírku za své funkce[/] a na základě svého vědeckého zaměření formovali.
      Miloš Melzer z hostitelského olomouckého ústavu se zabýval starší snahou o uchování těchto památek v referátu "Počátky českého sběratelství lidového výtvarného umění na Moravě." Helena Johnová hovořila na téma "Sběratelství lidového umění výtvarného a počátky sbírek Národopisného musea českoslovanského", Miroslava Ludvíková přednesla referát "Sběratelé a textilní fond v národopisných sbírkách Moravského musea", Zdena Vachová "Sběratelé a sbírky lidového umění ve Slezsku", Karel Severin "Lidové výtvarné umění a sběratelství na Litomyšlsku", Hana Slabá "Sběratelé na brněnském Kloboucku" a Věra Tomolová "Lidové umění z Těšínska ve sbírkách Oblastního vlastivědného ústavu Český Těšín". Všechny tyto referáty byly velice zajímavé především pro pracovníky muzeí a pro badatele v jejich fondech, protože poctivě shrnovaly pracně získané historické údaje vzniku a vývoje sbírek a poprvé si všímaly okolností, dárců či obstaratelů předmětů lidového umění výtvarného i vůdčích osobností, které referované sbírce v té které době udávaly směr a vytvářely její skladbu a kvalitu.
      Z jiného hlediska k tématu semináře přistupovali Jarmila Paličková-Pátková z Národopisného ústavu SAV, která v přehledu "Súčasné ľudové zberateľstvo na Slovensku" se zaměřila šířeji, dále Helena Šenfeldová, dlouholetá pracovnice vý

64

zkumného oddělení ÚLUVu, jež věnovala pozornost vzájemnému ovlivnění sběratelství lidového umění a snah po jeho využití pro současnou lidovou uměleckou výrobu svého ústavu, Miloš O. Růžička, který hovořil o současném lidovém výtvarném projevu v práci okresních kulturních středisek a muzeí moravského Slovácka, a konečně Ida Šťastná z muzea v Komárně, jež hodnotila vztah současných obyvatel vesnice k předmětům tradičního lidového umění. Sběratelem lidového výtvarného umění F. Koubou a osudy jeho sbírek se zabýval Václav Hrníčko, etnograf Středočeského muzea v Roztokách.
      Z řady těchto referátů, předkládajících výsledky především pilné heuristické práce a přispívajících cenným vkladem do historie muzejních sbírek a muzejnictví, se vymykal úvodní referát předsedy obou pořádajících komisí Richarda Jeřábka. Polemizující a zároveň polemický referát po mnoha stránkách provokoval k otevřené, živé diskusi, což bylo jistě jedním z kladů Jeřábkova vystoupení. Ve své kritice se především zaměřil na sbírkotvornou činnost muzeí, která podle jeho názoru mnohdy sleduje spíše dekorační účely zakupováním předmětů bez podrobného určení provenience apod. a je prý lhostejné, jaká je vypovídací hodnota předmětů, které v žádném případě nebudou vstupovat do vědy. Podle mého názoru záleží na současném stavu bádání a na schopnostech badatele, aby předmět, o němž nelze údaje pro[/]zatím získat, uměl chronologicky i provenienčně zařadit, zhodnotit jeho význam kulturní a určit jeho výtvarnou hodnotu. Neumíme-li to vždy dnes, pokrok ve vědě nám to umožní později. Nelze proto podobný předmět, je-li výtvarně nebo jinak pozoruhodný, z možností koupě vyloučit. Prof. Jeřábek se zřejmě mýlí i v názoru, že muzea kupují za nepřiměřeně vysoké ceny a že se do muzeí mnohdy dostává to, co jednotlivec považuje za vhodné. Nákupy sbírek jsou záležitostí velmi odpovědnou a tak také k nim alespoň muzea, která znám - přistupují. Výběr neprovádí a ceny nenavrhuje jedna osoba, ale poradní sbor muzea pro nákup sbírek, jehož členové (minimálně tři), význační a zkušení pracovníci jiných ústavů a muzeí, předměty a ceny navrhuji, schvalují nebo zamítají. Další závadu vidí R. Jeřábek v tom, že si muzea ulehčují práci tím, že nekupuji velké kusy, především nábytek. Podotýkám, že např. národopisné oddělení Národního muzea v Praze zakupuje průměrně 10 kusů ročně, celkem pečuje o 1270 kusů nábytku, což není starost malá při technickém stavu a rozptýlení depozitářů nábytku na čtyřech místech Čech. A konečně se R. Jeřábek pozastavoval nad tím, že některá muzea brání badatelům ve studiu, ačkoliv jsou jejich sbírky veřejným majetkem. To by vskutku být nemělo, ale i zde se domnívám, že jde o případy ojedinělé, či o nezpracované fondy, takže muzeologické předpisy nedovolují předložit jej[/] badateli. Stejné nároky Ize ovšem mít i na archivy ústavů ČSAV a jiné fondy, např. univerzitní, také pořizované z veřejných prostředků. Bystrý referát R. Jeřábka měl také celou řadu dobrých myšlenek. Bylo škoda, že závažné diskusi nemohlo být z časových důvodů věnováno více prostoru.
      Závěrem byl přijat návrh zaměřit budoucí setkání na problematiku současné lidové umělecké výroby. Součást semináře tvořila exkurze do muzea v Litovli, kde účastníci za odborného výkladu ing. Jana R. Bečáka a jeho spolupracovnice R. Hrbkové si prohlédli expozici lidového umění Hané. Alena Plessingerová

Kultúra družstevnej dediny Sebechleby [obsah]

Aktuálnost výzkumu i dokumentace procesu formování socialistické vesnice se promítá do pracovních plánů většiny národopisných institucí. Systematická pozornost počíná přinášet první výsledky. Zhodnocení úvodní etapy komplexního národopisného výzkumu obce Sebechleby v Hontě, realizovaného Národopisným ústavem SAV v Bratislavě, bylo předmětem jednání pracovního semináře ve dnech 25.-29. září 1978 v Dudincích. Značný význam tohoto dělného setkání podtrhla i účast zahraničních badatelů z SSSR, Polska a Bulharska, kteří informovali o způsobech řešení této problematiky ve svých zemích.

65

      Jednání uvedla svým vystoupením Božena Filová, ředitelka NÚ SAV; která zdůraznila důležitost pečlivé bilance dosavadních metodických postupů i získaných výsledků pro tvorbu dalších výzkumných projektů procesu vzniku družstevního venkova. Seminář pozdravil a jménem oddělení společenských věd předsednictva SAV uvítal J. Vladár. Upozornil na nutnost pokročení od popisného shromažďování materiálů k teoretickým, zevšeobecňujícím závěrům, ovšem za úzké spolupráce s dalšími vědními disciplinami.
      Adam Pranda zahájil pracovní část semináře referátem pojatým metodologicky. Na sebechlebském materiálu formuloval objekt i předmět studia, dále akcentoval nezbytnost komplexně pojatého bádání, které jedině může splnit očekávané síle podchycení a osvětlení všech rozhodujících aspektů vývoje vesnice od malozemědělských forem po současnou socialistickou velkovýrobu. Následovala vystoupení P. Kuky a M. Gajdoše, kteří shrnuli historický vývoj obce Sebechleby od počátku slovanského osídlení po dnešek. O současnosti Sebechleb pohovořil předseda MNV P. Caser a předseda JRD s. Pastier. Diskuse uzavřela první den jednání. Její průběh živost, konkrétnost i kritičnost, byly po celou dobu několikadenního semináře výrazným zdrojem úspěchu celé akce. Vedle dalších podrobností doplňujících přednesené referáty krystalizovaly v rozpravě další směry výzkumu a konfrontovaly metodické přístupy.[/]
      Pracovní atmosféra provázela i další jednání v Dudincích. Referáty etnografického charakteru i dalších vědeckých disciplin plasticky vykreslily obraz Sebechleb. E. Drábiková se zamyslela nad vlivem socialistického zemědělství na život a kulturu družstevníků, V. Valentová podala charakteristiku přeměn bydlení na družstevní vesnici, P. Salner analyzoval strukturu současné vesnické rodiny. z psychologického hlediska rozebrala E. Neumanová postoje starší generace k současným přeměnám venkova, J. Kandert přednesi zajímavý referát zasvěceně pojednávající o názorech obyvatel vesnic na způsob života ve mstě.
      Jako první z hostů vystoupil V. Frolec. Seznámil přítomné s pracovními postupy při řešení tohoto výzkumného úkolu na Filosofické fakultě UJEP v Brně. Podtrhl důležitost existence konkrétních pracovních hypotéz a jejich ověření či vyvrácení interdisciplinárním terénním bádáním. Referáty pracovníků výzkumného týmu NÚ SAV pokračovaly oblastí zvykoslovnou. V. Feglová zachytila význam tradice a její funkce při současných svatebních obřadech v Sebechlebech, O. Danglová hovořila o obřadním pečivu, jeho předcházející i současné podobě. M. Leščák zpracoval v historickém přehledu vývoj fašankových obyčejů. UvedI pozoruhodná fakta o přetrvávání existence tradiční organizace mládenců až do současnosti a o její spolupráci s organizací SSM.[/]
      Folklórní témata studovala v Sebechlebech V. Gašparíková, která seminář obeznámila s úlohou postavy Geľa Sebechlebského v současné prozaické tradici. S. Švehlák svůj příspěvek zaměřil na odchody zá prací jako námět vzpomínkového vyprávění. V. Nosáľová pojednala o přesunech a návaznosti tradice v současné kultuře odívání v Sebechlebech a J. Paličková na pozadí celého Hontu popsala tradiční i soudobé formy lidové výroby. Program semináře pokračoval vystoupením dalších hostů. J. Svobodová seznámila přítomné s metodologií výzkumu socializace vesnice pražského akademického pracoviště, charakterizovala dosažené výsledky a uvedla plány dalšího výzkumu v nymburském okrese. J. Orel hovořil o problematice uchování a rozvoje lidového výtvarného projevu na družstevní vesnici. s velmi cennými výsledky svého výzkumu písňového repertoáru v obci Východná vystoupila E. Krekovičová. J. Vontorčík ze Zemědělského muzea v Nitře informoval o příspěvku svého pracoviště k řešení této problematiky. Upozornil na důležitost podchycení a využití všech tisků, pamětních publikací a kronik zemědělských družstev, jež nejsou dosud plně doceněny.
      Výrazným obohacením jednání semináře byla celodenní exkurze do zkoumané lokality - Sěbechleb, kde se mohli účastníci semináře osobně seznámit s obcí i obyvateli; jejich životem, prací i zábavou.

66

      Výsledky bezesporu úspěšného semináře lze shrnout do několika závěrů. Přednesené referáty i rozsáhlá diskuse potvrdily správnost komplexního přístupu k národopisnému zkoumání procesu socializace, s využitím všech metod, kterými naše současná etnografie pracuje. Bylo doporučeno ověřené postupy ze Sebechleb aplikovat při zkoumání otázek združstevnění všeobecně a získané poznatky konfrontovat ve třech rovinách. s lidovou kulturou předsocialistické etapy vývoje, dále s metodikou i výsledky výchozích prací pro etnografický atlas Slovenska a s poznatky o procesu kolektivizace jiných vědních disciplin.
      Zasedání v Dudincích zhodnotilo a uzavřelo první, přípravnou etapu výzkumu socializace venkova NÚ SAV a konstatovalo, že jsou již vytvořeny všechny předpoklady pro zahájení systematické badatelské práce v širších souvislostech. Jan Souček

Mezinárodní seminář o lokálních společnostech [obsah]

Středisko vědeckého výzkumu (Ośrodek Badań Naukowych) v polském Olsztyně uspořádalo v první polovině června roku 1978 už desátý seminář; věnovaný tentokrát problematice lokálních společností. Jednání, které proběhlo v pěkném prostředí mazurského jezernatého re[/]gionu, se vyznačovalo pracovní atmosférou a snahou o co nejkomplexnější objasnění této problematiky. Referáty byly orientovány především sociologicky a etnograficky. Toto zaměření se ukázalo jako velmi šťastné; umožnilo konfrontovat výsledky výzkumů pracovníků obou vědních oborů, které - jak se potvrdilo - se při zkoumání otázek současnosti nedají už od sebe oddělit, nemá-li vzniknout jen neúplný nebo jednostranný obraz o nové sociální skutečnosti. Sympatickým rysem semináře bylo i to, že tu v dobrém slova smyslu soutěžily školy: v popředí stála etnografická poznaňská škola profesora Burszty a sociologická lodžská škola profesora Piotrowského.
      Základní problematiku studia lokálních společností naznačil v zahajovacím vystoupení profesor Józef Burszta; mimo jiné se zabýval též modelem monografie o kultuře (podtrhl systémový charakter kultury) a modelem monografie o lokální společnosti. Referáty polských účastníků X. semináře sledovaly lokální společnosti v teoretické rovině nebo přinášely výsledky empirických výzkumů. Zvláštní pozornost byla věnována společenské a kulturní funkci gminy jako samostatné správní, ekonomické a společenské jednotky, sdružující větší počet vesnic. Výsledky dosavadních sociologických a etnografických výzkumů jsou velmi pozoruhodné a stálo by za to poučit se z polských zkušeností pro naše budoucí výzkumy fungování společenského a kul[/]turního života při slučování obcí. Etnografický výzkum by tu mohl sehrát důležitou úlohu pro praktickou činnost a územní plánování; vytváření větších správních, ekonomických a společenských celků by nemělo probíhat mechanicky, ale s ohledem na dřívější - dodnes existující - společenské a kulturní vazby mezi vesnicemi, které jsou důležitým předpokladem i dalšího rozvoje současné kultury v místech. Na semináři byla kriticky hodnocena teorie o rozpadu lokálních společností v současnosti. Diskutující se shodli v tom, že lokální společnosti v Polsku nezanikají, nýbrž nabývají jen některé nové kvality. Velkým problémem zůstává v Polsku rozdrobenost zemědělského hospodaření, z něhož vyplývají některé specifické rysy společenského a kulturního vývoje v regionech. Přínosem jednání byla vystoupení zahraničních účastníků semináře, kteří informovali o výsledcích výzkumů lokálních společností v Německé demokratické republice (P. Nowotný, M. Kasper) a Československu (A. Robek, A. Pranda, O. Skalníková, J. Svobodová, V. Frolec).
      Druhá část programu seminář e byla věnována studiu malého města. Tato otázka má zásadní význam nejen pro sledování funkce tradice v minulosti, ale i pro poznání současného společenského a kulturního života. I na tomto úseku se ukazuje prospěšnost mezinárodní spolupráce, nutnost koordinace badatelských postupů i konfrontace do

67

sažených výsledků. X. seminář o lokálních společnostech znamená další posun v řešení uvedených problémů. k jeho zdaru přispěla i výborná organizační příprava a celkový společenský průběh této vědecké akce, jejiž iniciátorkou a hlavní organizátorkou je doc. dr. Anna Szyferová. Navázaná a zahájená polsko-československá spolupráce znamená příslib pro další výzkum lokálních společností v obou zemích. Václav Frolec

Folklór a umenie dneška [obsah]

V rámci 25. ročníku folklórního festivalu Východná se ve dnech 4.-6. července 1978 konal v zasedací síni "Zlatá niť" v nové budově Matice slovenské v Martině seminář, věnovaný otázkám vzájemného ovlivňování a prostupování folklóru a slohového umění, zejména v socialistickém období. Semináře se zúčastnila necelá stovka odborníků, z toho 20 ze zahraničí.
      Tematika semináře byla rozčleněna do tří základních oddílů: folklór a současné umění, folklór v hromadných sdělovacích prostředcích a ve vydavatelské praxi a konečně folklór ve výchovné, osvětové a kulturní práci. k této problematice se vyjádřilo na třicet přítomných referentů, z toho 3 čeští a 6 z NDR, SSSR, MLR, BLR, SFRJ a Holandska. Všechna vystoupení odezněla v podstatě jako diskusní[/] příspěvky, protože rozprava o dané tematice nebyla naplánována. Seminář byl volným pokračováním konference konané před pěti lety, z níž výsledky vyšly ve sborníku "Folklór a scéna". s otištěním referátů z letošního zasedání se počítá v nejbližší době.
      Seminář měl zajímavý průběh. I když jednotlivá vystoupení byla velmi dobře tematicky zasazena do uvedených skupin, přece jen se v referátech vytvořila jiná hierarchie problémů, v níž převládaly předem nijak neanoncované aspekty folklorismu. Lze říci, že i nadále existují pouze formální téze, spory a rozpaky, nebo naopak velmi konkrétní analýzy (jichž je relativně méně) těch jevů, které označujeme za autentický folklór. To se zvláště projevuje ve vztahu folklór - slohové umění ve slovenském národním prostředí, jak o tom hovořil ve vstupním referátě Ján Dekan, člen-korespondent ČSAV a SAV. Tři téze, které zformuloval, mají dostatečně diskusní charakter, aby se daly samostatně dále rozvinout nebo naopak kriticky oponovat.
      Řada referentů se vyjadřovala jak k teoretické, tak i k praktické stožce autentičnosti. Folklór dává možnost prožít v konkrétní podobě bezprostřední vztah člověka ke skutečnosti; prakticistní vztah je folklóru vlastní (V. Marčok). Měli bychom se odpoutat od romantizované podoby folklóru a přihlédnout více k životní atmosféře původní tvorby (O. Elschek). Lidová píseň[/] v rozhlase ovlivňuje posluchače, takže sami navrhuji další známé písně a zpěváky (Z. Kumerová). Prozaický folklór žije, ale z ediční praxe nakladatelství o něm nemáme dnes představu (V. Gašparíková). Lidový tanec není jen záležitostí minulé tradice, ale též součástí zájmu dnešního člověka (van Altena).
      Paralelně s těmito zamyšleními prolínala do většiny vystoupení problematika folklorismu, obratně a odborně znamenitě na výši uvedená M. Leščákem. Folklorismus je třeba chápat jako problém pro interdisciplinární řešení. Folklorismus chápe Leščák jako typizaci a univerzalizaci tradičního umění, nazvanou poměrně nešťastně a žádným vědním odvětvím sumárně nesledovanou. Historický vývojový pohled na folklorismus na Slovensku podal S. Švehlák. Čtyř i referáty byly věnovány v podstatě folklorismu v divadle, dva v literatuře, několik dalších referentů se věnovalo folklorismu ve výtvarném projevu a v módě. Také celý druhý oddíl semináře byl změřen vlastně na projevy folklorismu a jen nemnohé příspěvky analyzovaly i jeho teoretickou problematiku (Droppová, Kosová...).
      Přínosem byly konkrétní rozbory, často s ukázkami, v nichž autoři předváděli práci s folklórem v prostředí divadla (Štefko, Beneš), tance na scéně (Novák, Zálešák), ve skladatelské práci a v rozhlase (Elschek, Demo) a při editorské práci (Drug). Autoři usměrňovali

68

nebo potvrzovali teoretické téze a přinesli řadu živých dokladů o proměnách folklóru.
      Seminář ukázal, že interdisciplinární spolupráce při zkoumání vztahů mezi lidovou tradicí a současným uměním je nezbytná; bohužel jen v nemnohých vystoupeních byi tento postulát již prakticky uskutečněn. Řada pozvaných, zvláště z hromadných sdělovacích prostředků, se nedostavila, takže došlo spíše ke zpřesňování vzájemných požadavků etnografů, choreologů, kulturologů, folkloristů, teatrologů, hudebních a literárních vědců, tedy těch, kteří se vídají relativně častěji a znají své vzájemné problémy. Není třeba zdůrazňovat, že se zcela automaticky sešli na metodologické základně marxistické sémiotiky, jak zřetelněji vyplyne z textů, které budou publikovány.
      Osvetový ústav v Bratislavě, Národopisný ústav SAV, Umenovedný ústav SAV, Etnografický ústav SNM v Martině a výbor folklórního festivalu ve Východné mohou seminář i jeho výsledky považovat za aktivní přínos k velmi aktuální tematice současné etapy vývoje rozvinuté socialistické společnosti v ČSSR a současně mohou již dopředu uvažovat o zcela konkrétní podobě dalšího semináře, který by konečně měl být věnován věcnému a fakty podloženému dialogu mezi těmi, kteří pracují v oblasti lidového umění, a pracovníky hromadných sdělovacích prostředků. Bohuslav Beneš[/]

GRAMOFONOVÉ DESKY

Niněrová a dudácká hudba Evropy

Draailier- en doedelzakmuziek uit Europa. [obsah]

2 gramodesky stereo, Alpha Brussels 1975, obj. č. 5016-17
      Mezinárodní přehlídka niněristů a dudáků, uspořádaná r. 1975 ve vlámském Nederokkerzeelu, poskytla bruselskému vydavatelství Leman & Gorlé příležitost publikovat hodnotné gramofonové album. Pořadatelé pravděpodobně již předem rezignovali na eventuální finanční úspěch výlučných snímků niněrové a dudácké hudby v Evropě. Na přehledu alba jsou reprodukovány pouze fotografie 23 sólisticky i v ansámblech hrajících instrumentalistů; maximálně stručné a pouze orientační anotace s názvy skladeb a jmény hudebníků jsou přitom tlumočeny vlámsky.
      Celkem 42 nahrávek (průměrná durata cca 2 min.) je seřazeno podle jednotlivých sólistů a souborů (dua, tria a septet) do 8 bloků. Kvantitativně nejdůkladněji reprezentují Francii (3 bloky s 15 ukázkami) a vlámskou i valonskou Belgii (9 snímků ve dvou celcích), dále pak Švédsko (7 nahrávek), Československo (6) a Sicilii (5).
      Většina záznamů se pochopitelně týká niněr a dud obou základních typů, tzn. niněr smyčcových i třecích čili kolových (švédská "nyckelharpa", francouzská "vielle"[/] vlámská "draailier", valonská "tiésse di dj'vâ", tj. "tete du cheval" tedy po staročesku "kobylí hlava"), respektive dud nafukovaných ústy anebo dymákem (francouzské "cornemuse" a "boudégo", vlámské "moezelzak", valonské "pipsac", sicilsko-italské "zampogna" a konečně i české dudy).
      Jako vhodné doplňkové nástroje se v nahrávkách ještě několikrát ozvou housle, kontrabas (v belgickém septetu dvou houslí, niněr a dud) a tamburina (doprovod zampogni). Zato pouze jako dramaturgická vložka působí krátké sólo na sicilskou grumli "maranano".
      Konfrontace vybraných ukázek niněrové a dudácké hudby převážně ze západní a střední Evropy (včetně exkluzivního spojení dud s tamburinou na Sicilii) představuje až podivuhodnou stylovou jednotu. Je založena na shodném podkládání diatonické melodie jednoduchým anebo dvojitým bordunem tonicko-dominantní faktury, na vytříbené dvoudílné a trojdílné formě a kromě dalších příbuzností v neposlední řadě také na podobném zvukovém témbru mečivě řinčivého zabarvení. Laikovi v řadě případů sotva stačí několik taktů, aby spolehlivě rozpoznal jmenovitě belgické a francouzské niněry od hry na moezelzak, pipsac, cornemuse anebo boudégo.

69

      Švédské houslové duo znamenitě reprezentuje vytříbený smysI skandinávských spelmanů pro výrazný rytmus giustového tempa, pro harmonickou plnost častých dvojhmatů až čtyřtónových arpeggií i pro forsírování rovných tonů ostře řezanými smyky (leckdy až nápadně připomínají dvojsmyky slováckých hudců). Takovým způsobem hry se i dvojice houslí blíží smyčcovým a třecím niněrám.
      Zvláštní pozornost si zaslouží několik. podob polkového žánru, který hlavně v první polovině 19. stol. zdomácněl pod rozmanitými názvy a v sudodobém i lichodobém členění ve většině zemí střední, severní a západní Evropy. Bezmála čtvrtinu niněrových a dudáckých snímků představují právě české, švédské a belgické (vlámské) polky, jakož i další švédské lidové tance "polkett" a "aklunda polskan".
      Všechny nahrávky Ize bez váhání označit jako zdařilé a seriózní rekonstrukce autentických folklórních tradic. Vhodně se mezi nimi uplatňuje sólový projev plzeňského dudáka Zdeňka Bláhy, vyznačující se vybroušenou technikou, muzikálně citlivým přednesem a standardně spolehlivou intonací a přesným rytmem; stylovost jeho přednesu pak garantuje sepětí s hudebním folklórem Chodska (jmenovitě v Zahořanské polce á la Kraus aj.).
      Netuctové belgické gramofonové album (vyrobené ve Francii) zaujme především odborníky jako ucelený soubor názorných dokladů blízkých (byť málokdy genetických) vztahů[/] mezi bordunovými nástroji niněrou a dudami. Publikace zároveň skýtá dostatek živých příkladů pro výklad společných (zvláště akustickofyzikálních) základů stylových paralel lidové instrumentální hudby většiny evropských zemí. Jaroslav Markl

Ňorkova muzika z Hrubé Vrbky. K 85. narozeninám primáše Jana Ňorka. z nahrávek Čs. rozhlasu v Brně z 13. března 1957 připravil PhDr. Josef Tomeš. Pro Ústav lidového umění ve Strážnici vydal Supraphon, Praha 1978
      Recenzi této gramofonové desky musíme, žel, začít smutným konstatováním: je poslední z těch, které vyšly z iniciativy Jožky Tomše. Věnoval ji své velké lásce - muzice rodné obce, Ňorkově kapele a jak čteme v záhlaví - jejímu jubilujícímu stařičkému primáši. v době, kdy byla pořizována rozhlasová nahrávka, byl Tomeš ještě studentem národopisu. Už tehdy však pomáhal redaktoru Jaromíru Nečasovi jako organizátor a pomocný asistent.
      Muzika byla zachycena v tradičním obsazení, do něhož vykrystalizovala před první světovou válkou: prim, houslové a violové kontry, basa, klarinet, trubka, křídlovka; první housle a houslové kontry jsou zdvojeny. (Připomeňme, že žesťové nástroje si hudci přibírali, aby zesílili zvuk kapely, aby je bylo[/] při tanečních zábavách lépe slyšet. Při zpěvu však žestě nikdy nehrávaly; je to patrno i z nahrávek na této desce.) Zpěváky si k tomuto natáčení Tomeš vybral z různých. generací, ale z téhož zpěvného rodu - Martina Hrbáče (18871965) a jeho synovce Jaroslava (nar. 1937). Vzácný je zejména projev starého zpěváka, kterému v době nahrávky bylo už sedmdesát let; psali jsme o něm v našem časopise v roce 1965 (s. 44 n.).
      Ňorkova muzika zanikla, i když její primáš a řada muzikantů této kapely stále ještě žije mezi námi. Odumřela uprostřed "renezance folklóru", jak je někdy nazýváno období po roku 1945, uprostřed zakládání hudeckých muzik v místech, kde dávno zanikly anebo kde třeba dříve ani nebyly. Na jakou nemoc postupně umírala? Nezpůsobila to zdaleka konkurence cimbálové muziky Jožky Kubíka (muzika z téže obce, proti níž se Jan Ňorek hodně zatvrdil), nýbrž hlavní příčinou byl nedostatek přirozených příležitostí (tj. hraní na svatbách a nejrůznějších tanečních zábavách) a nedostatečná přizpůsobivost novým podmínkám. Hraní jednou "za uherský rok" na nějakých folklórních slavnostech nemohlo jejímu postupnému zániku zabránit.
      Ňorkova muzika zřejmě neuspokojí posluchače zvyklého na uhlazené, učesané a líbivé snímky. A není to snad dáno jen dlouhým muzikantským postem, který v této nahrávce zajisté sehrává své. v tvrdosti až drsnosti tohoto hudeckého

70

projevu jsou totiž i znaky stylové, podobně jako je tomu ve zpěvu. Žádné sladké hraní a zpívání do ouška!
      Ve studii, kterou jsme v našem časopise věnovali Ňorkově muzice před desíti lety (1969, s. 31-56), vzpomínali jsme nadšených slov hudebního skladatele Aloise Háby, která Ňorkově muzice věnoval počátkem 30. let. Co ho u této muziky zaujalo? Nebyla to jen zvláštní rytmizace, harmonizace, bohatá ornamentální hra prvního hudce, ani ostrost až skřípavost jeho tónu, ani jenom improvizační hbitost této kapely, ale byly to také výškové intonační odchylky od běžné normy, které mu jako propagátoru čtvrttónové hudby u této muziky lahodily. (Spíše jako pokus o nepodařený vtip lze proto hodnotit výrok člena jednoho brněnského profesionálního orchestru, že k tomu, aby hráli jako Ňorci, stačí jen trochu rozladit nástroje.) v roce 1931 použil Hába Ňorkovy kapely v jednom rozhlasovém pořadu ke srovnání naší lidové hudby s jazzem. Ze vzpomínek Karla Vetterla, který tehdy pracoval v brněnském rozhlase, víme, jak Hába nabádal všechny, kteří se točili kolem vysílání: "Prosím vás, neberte jim to. Nechte je hrát, jak sami umí a cítí!" Aby bylo jasno: Hába nepropagoval, ani neobhajoval falešnou hru! A když se i do těchto snímků zestárlých už muzikantů pozorněji zaposloucháme, jsou tu skutečně značné rozdíly mezi běžnou intonační nečistotou (jakou není třeba hledat[/] jen v těchto nahrávkách, ale jakou Ize zhusta nalézt i například mezi nejvyhlášenějšími souborovými cimbálovými muzikami) a mezi ustálenými odchylkami od normy. - Tolik aspoň na vysvětlenou, která nemá vyrazit klín klínem.
      Mezi snímky vybral Josef Tomeš verbuňk, táhlé písně, vrbecký marš (jak Ňorci říkávali jednomu pochodu, který s oblibou hrávali a který na Horňácku patřil jen jejich muzice) a hlavně písně k tanci sedlácká. s přibývajícím časem budou tyto a podobné nahrávky nabývat na stále větší hodnotě. Dušan Holý

Glimt af dansk folkemusik. [obsah]

Kragen, DFS 1, Kobenhavn 1977-1978, průvod. brožura 66 str.
      V Kodani sídlící Dánský folkloristický ústav (Dansk Folkemindesamling = DFS) byl založen již r. 1904. Během tříčtvrtěstoletého působení se sice nerozrostl do nějakých v evropském měřítku impozantních rozměrů a neupozornil na sebe ani mimořádnými badatelskými výsledky. v podstatě nezávislé, státem subvencované nevelké pracoviště je zato známo svou solidností, s níž se věnuje nejen domácí problematice, ale i rešerším z vybraných cizích etnik (Jugoslávie, Sardinie, Bahrajnský záliv, nejnověji - s externí výpomocí - i ČSSR, Rumunsko[/] a Polsko). Respekt veřejnosti k odborné kvalifikovanosti DFS prokazují v neposlední řadě dánská vydavatelství, jež pod patronací ústavu publikovala například pětidílnou antologii dánského hudebního folklóru, čtyřdeskové album eskymáckých písní z Grónska, jakož i zvukový portrét současného "krále dánských spillémanů" - houslisty E. Thomsena.
      Nejnovější jednodeskové LP album Glimt af dansk folkemusik (Přehled dánského hudebního folklóru) představuje pouze úvod k plánované rozsáhlé edici autentických nahrávek lidových písní a instrumentální hudby, vybraných z ústavní fonotéky. Deska obsahuje celkem 20 technicky kvalitních monaurálních snímků, nahraných v l. 1959-1977 klasickým (interviewovým) i reportážním způsobem u malých skupin vokálních a instrumentálních a hlavně ovšem u jednotlivců ve věku od 9 do 86 let. v několika generačních vrstvách jsou svými typickými písněmi zastoupeny rozmanité stavy a povolání: zedníci, dělníci, námořníci, pouliční prodavači, rybáři, ženy v domácnosti, penzisté, školáci atp. v pestré směsici tak deska přináší balady s texty starobylými i relativně novodobými (novoromantické skladby kramářského původu), stejně tak jako rytmické popěvky pro batolata, pracovní písně při zatloukání pilotů na přístavním molu, doprovod k pohybové hře dětí, vyvolávání pouličního prodavače ryb atd. Redaktor nahrávek a autor komentáře Svend Nielsen neváhal

71

uplatnit také několik snímků, jež s folklórní tvorbou pouze víceméně souvisejí; kolekce proto obsahuje například i "světácký" šanson kapitána námořní plavby o půvabech Ria de Janeiro, umělou dělnickou píseň z r. 1933, ba dokonce i zbrusu nový protestní song dělnického odboráře z r. 1971. Již základní dramaturgická orientace tohoto hudebně folklórního dokumentu prokazuje jak jeho nekonzervativní uspořádání, tak i sociálně angažovanou koncepci.
      Řadového milovníka lidových písní sotva může na souboru dokumentárních snímků zaujmout nějaká melodická anebo rytmická zvláštnost, či mimořádné vokální výkony necvičených zpěváků. Ve sdružené hře uplatněné hudební nástroje pak již vůbec nenavazují na autochtonní nordické tradice; jsou zastoupeny nejčastěji měchovým akordeonem (s klávesou tastaturou), španělskou kytarou, standardními houslemi, příčnou flétnou, ba dokonce i tak groteskním instrumentem, jakým je "hrací pila". Avšak již úvodní deska plánované, zřejmě rozsáhlé edice nabízí poměrně ucelenou a ani v sebemenším detailu nefalšovanou zvukovou ilustraci soudobé podoby dánského hudebního folklóru.
      Naučné poslání právě zahájené edice potvrzuje průvodní 66stránková brožura se základními anotacemi o interpretech a o nahrávkách, včetně fotografií a úplných transkripcí melodií s texty; jediným jazykem brožury je ovšem[/] dánština. Velkorysý, v každém případě nekonvenční čin kodaňského vydavatelství Kragen nabízí dosta[/]tek inspiračních podnětů a pobídek k následování. Jaroslav Markl[/]

VÝSTAVY

Drotárstvo v dielach výtvarných umelcov 19. a 20. storočia [obsah]

Postava drotára bola charakteristická v minulosti pre Slovensko, predovšetkým pre oblasť Kysúc a horného Považia. Nemožno sa preto čudovať, že problematika drotárstva našla odraz nielen v ľudovej kultúre, ale aj v dielach mnohých význačných umelcov.
      Kysucké múzeum v Čadci prispelo svojou iniciatívou k oboznámeniu širokej verejnosti s javom, ktorý mnohí, predovšetkým mladí ľudia poznajú iba z počutia. z fondov význačných československých inštitúcií organizátori výstavy vybrali a sústredili umelecké diela, viažúce sa k tematike drotárstva. Na výstave sa prezentovalo vyše 60 malieb, grafík a ilustrácií slovenských, českých a zahraničných výtvarných umelcov 19. a 20. storočia.
      Cieľom výstavy "Drotárstvo v dielach výtvarných umelcov 19. a 20. storočia", ako píše vo vkusnom katalógu komisár výstavy P. Maráky, bolo podanie kompaktnejšieho obrazu o spracovaní tohto námetu. Nie[/]ktoré práce dokumentačne zaznamenávajú jav, iné podávajú idealizovaný pohľad na postavu drotára, videnú ako niečo exotické, ďalšie sú umelecky a ideovo vyzreté diela, ktoré zachytili a odrazili uveden fr jav v celej jeho sociálnej hĺbke.
      S výstavou sa mohli oboznámiť návštevníci vo viacerých slovenských mestách (v Žiline koncom januára a vo februári, v Martine v apríli a v Turzovke v máji). Okrem umeleckej hodnoty vystavovaných diel si mohli všimnúť i národopisné aspekty tejto problematiky. Predovšetkým slovenskí výtvarní umelci 20. storočia (I. Weiner-Kráľ, V. Hložník, K. Sokol, R. Dúbravec a iní) zachytili nielen romantiku drotárstva, ale zdokumentovali predovšetkým skutočný obraz drotárskeho života v celej šírke.
      K tomu, že sa výstava stretla s úspechom,, prispela nielen atraktívna téma, výber prezentovaných prác, ale aj zdanlivé maličkosti aranžovanie výstavy, kvalitný a nenásilný katalóg a plagát (výtvarne navrhol akad. maliar P. Choma).

72

      Za dobrú myšlienku a realizáciu patrí vďaka pracovníkom Kysuckého múzea, osobitne však treba vyzdvihnúť ochotu popredných inštitúcií (Národní galerie Praha, Moravská galerie Brno, Galéria mesta Bratislavy, Slovenské národné múzeum - Etnografický ústav Martin, Považské múzeum v Žiline, Museum M. Alše a A. Jiráska Praha) i viacerých súkromných zberateľov, ktorí zapožičaním výtvarných diel prispeli k úspechu základnej myšlienky výstavy. Leo Kužela

Rezbárské umenie Petra Slosiara [obsah]

Výstavou Pastierske rezbárske umenie pripomenulo si v letných mesiacoch roku 1978 Národopisné múzeum v Liptovskom Hrádku životné jubileum svojho dlhoročného spolupracovníka Petra Slosiara, v súčasnosti najznámejšieho a najvýznamnejšieho baču-rezbára na Liptove.
      Peter Slosiar narodil sa 1. II. 1918 v Liptovskej Porúbke. Pochádza zo starej bačovskej rodiny, kde toto tradičné zamestnanie sa prenášalo z otca na syna. Už v útlej mladosti ho zaujali vyrezávané predmety, s ktorými sa stretol na salaši, a veľmi skoro sa i sám púšťa do prvých rezbárskych pokusov. Vďaka vrodenej zručnosti a hlbokému estetickému cíteniu jeho práce čoskoro vzbudili pozornosť najbližšieho okolia. v časoch, keď už i sám bačoval (v Liptovskej Porúbke, Liptovskom[/] Petre a Dovalove), bol jeho salaš vyhľadávaný milovníkmi pastierskeho svojrázu. Návštevná kniha, starostlivo vedená na salaši, uchovala zápisy viacerých významných - našich i zahraničných - osobností. Nechýba medzi nimi ani meno národného umelca Martina Benku, ktorý sa vo svojej tvorbe často inšpiroval životom horských pastierov.
      Spoluprácu s Národopisným múzeom Liptova nadviazal P. Slosiar hneď po jeho vzniku v roku 1958. Okrem toho veľa rokov dodával svoje výrobky do Ústredia ľudovej umeleckej výroby v Bratislave.[/]
      V roku 1970 musel zo zdravotných dôvodov navždy zanechať bačovanie. Po zotavení zo zdĺhavej choroby opäť začína vyrezávať. Do svojho životného programu si dal veľmi ťažký, ale záslužný cieľ: napomáhať udržaniu tradičného pastierskeho umenia na Slovensku. v záujme tohto predsavzatia vychoval najskôr zo svojich dvoch synov zdatných rezbárov - dnes popri zamestnaní pracujú pre ÚĽUV -, potom prijíma ponuku Odbornej poľnohaspodárskej školy, odbor ovčiarstvo v Záblatí pri Trenčíne, kde externe - raz do mesiaca - chodí vyučovať rezbárstvo.

Z figurálnej tvorby Petra Slosiara. Foto Jozef Radošinský.

73

Výstava predstavila výsledky umeleckého snaženia. jubilanta najmä z posledných rokov. Staršie práce pochádzali prevažne zo zbierkového fondu usporiadajúceho múzea. z celej expozície bola viditeľná snaha ukázať bačovský riad a iné pastierske artefakty v čo možno najväčšej šírke. Zastúpené boli formy na oštiepky, syr a maslo, soľničky, črpačky, črpáky, varechy rôznych druhov a veľkostí, trepáky, pastierske palice, osekance, háčiky na chytanie oviec, valašky a mnohé ďalšie predmety. Ľudové hudobné nástroje reprezentovali korýtkové husle a vyrezávané pastierske píšťalky.
      Peter Slosiar sa vo svojej tvorbe zväčšia pridržiava tradičných tvarov a ozdobných techník, ktoré však ďalej rozvíja. v tejto súvislosti si osobitnú zmienku zasluhuje liptovský črpák, ktorý za ostatných 30-40 rokov prešiel veľkými zmenami. Pôvodný jednoduchší typ s doštičkovým uchom v podobe štylizovanej konskej hlavy, rozšírený aj na veľkej časti Oravy, je už dávnejšie na ústupe. Užívatelia ho považujú za málo reprezentatívny a dávajú prednosť črpákom figurálnym, s plasticky vyrezávaným uchom, približujúcim sa k detvianskemu typu. z liptovského črpáka prežíva[/] iba tradičné spojenie ucha s nádobkou pomocou zvlaku - rybiny. Slosiar však ide ešte ďalej - pri niektorých črpákoch nezostáva len pri figurálnej výzdobe ucha, ale prostredníctvom reliéfu na nádobke chce využiť celú plochu črpáka na umelecké stvárnenie. Na Liptove je takéto riešenie dosť novátorské, avšak v iných regiónoch Slovenska - napríklad hneď na blízkom Horehroní - nájdeme podobný prístup v tvorbe Jozefa Kemku (1887-1960) z Heľpy, ale aj ďalších ľudových rezbárov.
      Od figurálneho črpáka vedie iba krôčik k drobnej voľnej plastike. P. Slosiar vyskúšal svoje schopnosti najskôr v betlehemských postavičkách, kde podarúnkári sú pastieri, valasi a hudci. Tieto pôvabné figúrky začal potom vyrezávať i samostatne vo väčších rozmeroch. Pôvodné pastierske námety rozšíril o pltníkov a drevorubačov, teda ľudí, ktorých dôverne poznal zo svojho okolia.
      Z ostatných vystavených predmetov si zvláštnu pozornosť zaslúžia soľničky a veľké varechy, kde z čistých, mierné robustných tvarov najlepšie cítiť ešte stále živý a neprerušený kontakt s tradíciou. Kornel Duffek _

Malovaný lidový nábytek a květiny [obsah]

Lidová tvořivost se může vyvíjet různými směry. Tradiční lidové pěstitelství, dříve omezené na užitkové plodiny, zvl. ovocnářství a zelinářství, se za současné společenské situace obrátilo i k oborům, které dříve byly jen okrajovou zábavou vesnické hospodyně - ke květinám. Malé obce Vitiněves a Nemyčeves na Jičínsku si již vytvořily tradici květinových pěstitelských výstav, které na jaře v době květu tulipánů a narcisů a v srpnu, kdy kvetou mečíky, přivádějí vždy po dva víkendy ne stovky, ale tisíce návštěvníků, obdivovatelů květin, které už zdomácněly v našich vesnických zahrádkách. v roce 1978 se pořadatelé z místní odbočky ČOZS, kteří nechtějí být pouhými vystavovateli, rozhodli umístit květiny mezi starý lidový nábytek z místa i oblasti. Byl to dobrý nápad. Podkrkonošský lidový nábytek, malované skříně a truhly, vesnické stoly a židle, drobný mobiliář, spolu s okříny, ošatkami, dížemi, džbány a hrnci byl krásným a obdivovaným prostředím pro nádheru květů, které vypěstovali družstevníci z obou obcí. Příklad krásného způsobu trávní volného času i doklad změn na současné vesnici. Olga Skalníková

74

NÁRODOPISNÁ TERMINOLOGIE

Příspěvek ke sjednocení významu nejčastějších pojmů užívaných při výstavbě muzeí v přírodě [obsah]

Jedním z nejracionálnějších způsobů kulturně výchovného využívání výsledků národopisného studia a dokumentace lidového stavitelství, v širším pojetí celé lidové hmotné kultury, zaměstnání, agrikultury a do jisté míry i duchové a sociální kultury lidu, je výstavba specializovaných muzeálních zařízení prezentujících přenesené nebo zrekonstruované objekty lidové architektury v odborně pojednaných přírodních expozicích.
      I když je v tomto ohledu především v českých zemích situace hluboko pod evropským průměrem, přece si postup výstavby v těch několika málo českých zařízeních, jež se problematikou realizace muzeí v přírodě prakticky zabývají, a. rovněž tak institucí slovenských, kde je tato otázka řešena v mnohem širších měřítcích, vyžádal vyjasnění obsahu nejčastějších pojmů, které se jak v přípravné fázi, tak při vlastní výstavbě nejčastěji dostávají do ústních i písemných projevů, referátů, odborných statí i výkazů.
      Předkládaný výklad termínů vzešel z diskusí a praktických zkušeností při řešení dílčího výzkumné[/]ho úkolu věnovaného problematice muzeí v přírodě v Československu, který je jedním z řešených okruhů Státního plánu národopisného výzkumu ČSSR. Řešiteli tohoto specifického úkolu jsou Slovenské národné múzeum v Martině budující Múzeum slovenskej dediny, Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a Ústav lidového umění ve Strážnici realizující Expozici lidových zemědělských staveb jihovýchodní Moravy (pracovní název). Návrh byt oponován pracovní skupinou vyčleněnou v rámci subkomise pro lidové stavitelství Československé sekce MKKKB k otázkám muzeí v přírodě, v níž jsou zastoupena i zařízení památkové ochrany z Čech a Slovenska, a to dne 26. května 1977 ve Strážnici.
      Terminologie v této první fázi samozřejmě obsahuje pojmy nejzákladnější. Bude postupně rozšiřována, doplňována a precizována v nejširší spolupráci se všemi zainteresovanými institucemi i jednotlivci. Rádi bychom dosáhli stavu, aby termíny, jejichž obsah si tímto způsobem objasníme a konkretizujeme, pronikly do běžně používaného názvosloví všech autorů píšících nebo se vyjadřujících k problematice muzeí v přírodě. Zdůrazňujeme, že se v některých ohledech náš výklad různí od terminologie[/] používané ve stavebnictví, umělecké historii, ale někde i od praxe památkové péče, i když jsme se snažili k těmto oborům přihlížet. Specifika výstavby muzeí v přírodě je ovšem natolik odlišná od dosavadní zaužívané muzeální a památkové praxe, stejně tak jako od současných pracovních metod ve stavebnictví, že vyžaduje vytvoření vlastního pojmosloví, odpovídajícího potřebám a požadavkům těchto náročných akcí.
      Časopis Národopisné aktuality, věren svému názvu, pohotově zřídil novou rubriku věnovanou výhradně problematice terminologie v národopise. Hodláme této příležitosti systematicky využívat pro výše naznačené okruhy otázek.
      Základní pojmy přicházející v úvahu při výstavbě muzeí v přírodě:

1. Muzeum v přírodě (pracovnínázev)
Instituce nebo její zvláštní částusilující o vědeckou interpretaci života a kultury lidu v minulosti formou speciální expozicea ve volné přírodě, obsahujícíprostorové, časové, společenskéa přírodní souvislosti. Plní vesvé formě nezastupitelnou dokumentační a výchovnou úlohu.

75

2. Speciální expoziceTematicky nebo formově koncipovaná expozice muzea.

3. Areál muzea
Plocha speciální muzeální expozice (v arech nebo hektarech)obsahující provozní i expozičníobjekty a jejich soubory, terénní prvky, zeleň.

4. Objekt
Uzavřený konstrukční celekschopný stát samostatně, aletvořící i celky a skupiny. Např.jednotlivé konstrukčně samostatné části usedlosti, hospodářské objekty, ale i ploty, kříže,zvoničky, boží muka nebo doprovodné provozní objekty apod.

5. Provozní objekt, soubor provozních objektů
Nově budované stavby doprovodného charakteru bez historické nebo dokumentační hodnoty. Např. inženýrské sítě (vodovody, elektrorozvody, komunikace, kanalizace), úpravyvodních toků (náhony, splavy,hatě atd.), sociální, provozní,protipožární vybavení expoziceapod.

6. Expoziční objekt
Objekt (srov. bod 4) obsahujícíkulturní a historické hodnoty,plnící dokumentační a výchovnou funkci.

7. Usedlost
Skupiny objektů, organický spojené v obytný a hospodářský[/] celek a vymezující plochu dvora, včetně autentické zeleně kolem budov a s případnou návazností na pozemky náležejícík usedlosti.

8. Skupina usedlostí
a) volná - nově vytvořenýurbanistický celek z usedlostí bez jakýchkoliv společenskohistorických souvislostí. Patří sem i typ muzeav přírodě, který je tvořenpouhým souhrnem soliterů,
b) rekonstrukce části sídelníformy - reprodukce charakteristické výseče ze zástavby sídelních forem oblasti, tvořené na základě pevných urbanistických hledisek skupinami usedlostí (vizbod 7),
c) rekonstrukce sídelní krajiny - skupina usedlostí (vizbod 7) tvořících charakteristickou ukázku urbanistických vztahů celého sídlavčetně odpovídající plužiny,případně dalších skupin objektů (srov. bod 9).

9. Skupina expozičních objektů
Urbanisticky pojednaná kopie čirekonstrukce skupiny objektů(viz bod 4), která stojí samostatně a plní specifický hospodářský nebo společenský úkol.
     Např. skupiny stodol, seníků,vinohradnických staveb, ale ihřbitov apod. Může být začleněna jako součást prezentaceskupiny usedlostí (bod 8a, b, c).
10. Terénní prvek
Útvar vytvořený přírodou neborukou člověka, ovšem bez estetického záměru, pouze jako terénní nahodilost či hospodářská nutnost, jež ovšem dotvářícharakter krajiny. Např. meze,hromady kamení, polní (úvozová) cesta, přirozené vodní tokyatd.

11. Zeleň
a) vnější - obklopující areálmuzea a vytvářející přirozený rámec expozice či nenásilný přechod do volné krajiny,
b) krycí - opticky rozdělujícíexpozici na jednotlivé části;korespondující s charakterem místní zeleně, ale beznutné závislostí na zeleniautentické,
c) autentická - rekonstrukcebiotopu kolem objektu, usedlostí nebo skupiny usedlostí, včetně nízké i vysokézeleně, pěstované i přírodní,ovšem podle kritérií danýchpůdními a klimatickými poměry, drobná zeleň léčivái okrasná (předzahrádky,květináče atd.) a expoziceagrikulturní - pravidelněobdělávané a reprodukované kulturní i technické plodiny na specializovaných políčkách a zahradách,
d) doplňková - zeleň vyplňující některé částí areálu vyhrazené například k odde-

76

chu, občerstvení atd. Trávníky, parkové úpravy, architektonická zeleň apod.

12. Pomocný sbírkový fond
Fond předmětů získaný vícenásobným výkupem stejnýchpředmětů v trénu nebo kopiepodle originálů uložených v depozitáři, jimiž jsou vybavoványobjekty v expozici. Fond je veden pouze v prvostupňové evidenci ve zvláštním přírůstkovém seznamu.
      Terminologie expozičních objektů podle míry zásahu do jejich hmoty při realizaci v přírodní expozici.

1. Originál
Objekt naprosto autentický, převezený a postavený bez výměny jakéhokoliv stavebního dílu,na němž byly provedeny pouzedesinfekční a konzervační zásahy a byl nově usazen v rámci expozice. Připouštějí se pouzedrobné údržbářské práce, ježby bylo nutno provést i na původním místě, a výměna krytiny.

2. Kopie
a) částečná vědecká kopie při transferu provedena výměna jednotlivých architektonických a výtvarných prvků
b) úplná vědecká kopie - vý-stavba objektu z nového materiálu s konečnou exteriérovou úpravou podle původního vzhledu, a to podlepřesné dokumentace a origi[/]
nálu, který ještě v terénustojí, ale nemůže být do muzea v přírodě přenesen.

3. Rekonstrukce
a) částečná vědecká rekonstrukce - objekt nebo usedlostv terénu jako celek neexistuje, ale je možné jej zrekonstruovat, exteriér i interiér,na základě historickoetnografické a architektonickéstudie analogických objektůještě v terénu existujících adostupných archivních dokumentů původního objektu,
b)úplná vědecká rekonstrukce - objekt či usedlost jižv terénu neexistuje a nejsou ani recentní analogickéobjekty. Výstavba se provede pouze podle dokumentacevyhotovené z archivních pra[/]
menů (písemných, obrazových a kresebných).

4. Účelová kopie nebo účelová rekonstrukce
Při dodržení základních kritérií bodů 2a, 2b, 3a, 3b je možno objekt nebo usedlost realizovat, ovšem se zvláštním zásahem do vnitřní dispozice budovy nebo dvora, a to vzhledem ke specifice poslání objektu nebo usedlosti v rámci přírodního muzea, jako např. prospecializované výstavy, dílny,depozitní prostory atd. v tomtopřípadě bude mít dokumentační hodnotu jen vnější formastaveb a případné urbanistickévazby k dalším objektům nebousedlostem skupiny.
Jiří Langer, Jan Souček[/]

MUZEA v PŘÍRODĚ

Metodická a teoretická východiska pro výstavbu muzeí v přírodě Po vzájemné konzultaci Ústavu lidového umění ve Strážnici a Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm předkládáme návrh sumáře nutných podmínek a realizačních etap, jež považujeme za rozhodující při fundovaném a odpovědném přístupu k výstavbě[/] muzeí v přírodě. Základní členění je chronologické, jak by měly jednotlivé etapy v optimálním případě na sebe navazovat (arabská čísla). Vnitřní členění (písmena) je samozřejmě možno realizovat v různém pořadí podle lokálních podmínek. Podtrhujeme, že se jedná o ideální model, který ovšem může přinést základní vodítka. Případné doplňky zařazujeme mezi jednotlivé etapy.

77

1. Ujasnění koncepce

a) Regionální předpoklady
     Rozhodnout na základě celostátní koncepce, zda regionči oblast vyžadují výstavbuněkterého typu muzea v přírodě.
b) Typologické zařazení
     Jaký druh muzea v příroděpro tento region vyhovuje, ato v úzké návaznosti na stávající síť památkové ochranya památkové rezervace.
c) Historické vymezení
     Zvážit, do jaké historické epochy základní skansenový fondvročit.
d) Určení tematického zaměření
     Jaká specifika bude v expozici prezentována v návaznosti na celostátní koncepci,a to vedle samotného domového a sídelního typu.

2. Odborně vědecké podmínky realizace

Na základě vědeckého výzkumulidové kultury celé oblasti:
a) posoudit sbírkotvorné předpoklady,
b) vymezit přesně oblast, jejímžreprezentantem bude navrhované muzeum,
c) provést průzkum lidového stavitělství s inventarizací objektů v terénu,
d) předběžné vytypováni a hodnocení objektů a ostatníchkomponentů,[/]
e) analyzovat výběr staveništěz hlediska položení v reprezentované oblasti.

3. Přírodní podmínky realizace

a) Zhodnotit výběr staveništěa hlediska porovnání s původním terénem nebo jehotypy v regionu.
b) Výběr staveniště volit s účastí nezbytných prvků krajiny(vodní tok, lesní porost, charakteristický relief terénu, charakteristické klimatické podmínky, charakteristické geologické podmínky).
' c) Výběr staveniště volit s ohledem na přírodní makroprostředí.

4. Ekonomicko-technické podmínkyrealizace (garance návštěvnosti)

a) Řešit provozní návaznost nadalší přírodní pozoruhodnosti v okolí (ZOO, botanickázahrada, přírodní rezervace,národní park, krajinný přírodní typ, typ zemědělskékrajiny).
b) Analyzovat vztah k městskéaglomeraci (vzdálenost, velikost a význam aglomerace,možnost ubytovacích, stravovacích, zdravotnických a speciálních služeb aglomeracemuzeu, veřejná hromadná doprava).
c) Řešit vztah k trasám turistického ruchu a k rekreačnímoblastem.[/]
d) Analyzovat možnosti dopravy všeho druhu a situovánív regionu.
e) Řešit napojení na sítě (energetika tepelná, elektrická, plynová), napojení na městskéosvětlení, telefonní síť, požární signalizaci, rozhlas apod.,napojení na vodovod a kanalizaci, řešit způsoby čistění avývozu odpadků.
,
5. Organizační podmínky realizace
a) Výběr investora garantujícíhorealizaci výstavby.
b) Výběr instituce schopné výstavbu realizovat z hlediskavšech potřebných speciálníchoborů a z hlediska kapacitního vybavení.
c) Výběr uživatele schopného zajišťovat úkoly provozu.

6. Přípravné práce výstavby
Každé fázi přípravy výstavbymusí předcházet vědecký výzkumu, ze kterého musí vycházetvšechny přípravné dokumenty:
a) Historicko-etnografická příprava
     Podrobná historicko-etnografická studie záměru expozicepro konkrétní region; až naúroveň výběru domových asídelních typů, jež muší býtv expozici zastoupeny s podchycením sociálních, hospodářských i geografických činitelů (rámcový scénář, libre-

78

to, reprodukční biotopy, agrikulturní expozice).
b) Architektonicko-urbanistickápřípravapojednávající o optimálnímumístění expozice v návaznosti na studii etnograficko-historickou s vymezením rozsahu expozice, návaznosti nasíť památkové ochrany, sídlorealizující instituce, turistickétrasy atd. Musí obsahovat inávrh prezentace ukázek sídelních celků ztvárněnýchurbanisticky.
c) Rámcový výběr objektů
     Po náležité oponentuře studií(pod bodem 3a, 3b) provést v terénu základní výběrkonkrétních objektů či usedlostí, s jejichž transferemnebo kopií se v expozici počítá.
     Záměrně provádět výběr širší, neboť k vlastní realizacimůže dojít až po jistém časea některé objekty v terénuneudržíme. Již na tomto stupni zahájit s majiteli jednánío výkupu a začít s pořizováním nejméně prvostupňovédokumentace (1:100), v rámcimožností ihned i dokumentace druhostupňové.
d) Vypracování scénáře expozicenebo její části
     Na základě materiálů soustředěných pod body 3a), 3b),3c) vypracovat scénář s uvedením všech komponentů re[/]konstrukce historického prostředí, jejich vztahu a technicko-provozního vybavení. Jetřeba vytvořit urbanistickoustudii jako grafické vyjádření scénáře.
e) Technická dokumentace, majetkoprávní řešení a plánování realizace s ohledem k platným stavebním, ekonomickýma právním normám musí býtvypracovány podle ideovýchpodkladů (body 1-6) a oponovány s rozhodujícím uplatněním odborných ideovýchhledisek. Zásadně pro každouspeciální expozici je třeba vytvořit alespoň:

- technickou dokumentaciexpozičních objektů,
- zastavovací plán,
- prováděcí projekty technického vybavení,
- prováděcí projekty expozičních objektů.
7. Úkoly při vlastní výstavbě muzea v přírodě

V této fázi realizace běží o pětnezbytných činností, které probíhají paralelně a bez nichž nelze úspěšnou realizaci provádět.
     Uváděné pořadí není rozhodující. Důležité je průběžné naplňování všech.
a) Stálá historicko-etnografickádokumentace objektů - usedlostí musí probíhat neustáleod bodu 3c), včetně vyhoto[/]vení podkladů pro změny stávajícího stavu, časové vročení, interierové vybavení. Veškerou studijní a dokumentační práci provází průběžný výkup sbírkových předmětů, ato i z objektů, u nichž neuvažujeme o prezentaci veskansenu.
b) Průběžné pořizování technické dokumentace
     Obdobně od činnosti v bodě3c) věnovat stálou pozornostpořizování podrobné dokumentace (měř. 1:50, 1:25, detaily 1:10 i 1:1) a u objektůurčených pro převoz až naúroveň stavebních a montážních výkresů, včetně návrhuna ošetření hmoty, technikua technologii převozu nebovýstavbu kopie či rekonstrukce.
c) Vypracování scénáře jednotlivých expozičních objektů ausedlostí
     V návaznosti na bod 3d) a4a) zpracovat obsahové scénáře pro jednotlivé objekty,usedlosti i skupiny usedlostí,s konkretizací na interiérovévybavení, včetně sociální diferenciace nebo výstavníhovyužití objektů.
d) Vlastní realizace
     Transfer či výstavby jednotlivých objektů, usedlostí neboskupin usedlostí, a to podlekapacit vlastních či dodava-

79

telských. s předstihem mysletna zajištění tradičního materiálu (dnes běžně nedostupného), moderních stavebníchmateriálů (včas zadat objednávky a získat bilanční přísliby), vyřešit celý procesdesinfekce a dlouhodobé konzervace objektů, zabezpečovat technický a ideově odborný dozor. Podle místních podmínek kompetenčně vymezitetapu stavebního dokončeníobjektů a jejich interiérovévybavení, včetně údržby aprovozu.

8. Úkoly provozu
a) Zajištění ostrahy a automatické signalizace při ochraněobjektů.
b) Zabezpečení protipožár ochrany, aby odpovídala zákonnýmpředpisům, ale i potřebámmuzea v přírodě.
c) Průběžná údržba interiérůobjektů (úklid, větrání, klimatizace)
d) Stálá stavební údržba objektů (krytina, omítky, podlahy,otopný systém, líčení atd.)
e) Údržba interiérového vybavení (prach, hmyz atd.).
f) Stálá údržba celého areáluexpozice (komunikace, kanalizace, vodo a elektroinstalace, zeleň optická a autentická)
g) Zabezpečení obdělávání a ošetřování částí, jež jsou v intenzívní reprodukci (agro a zooexpozice).

9. Organizační zabezpečení a kulturně výchovné využití
a) Organizování návštěv, okruhůprohlídek, včetně školení průvodců a lektorů.
b) Aktivita - revivace (speciální programy oživení).
c) Zajištění služeb (sociální zařízení, zdravotní zařízení,občerstvení; suvenýry).
d) Propagace s důrazem na specifiku expozice.
e) Oddychové zabezpečeníoddychová místa (spec.služby - mateřská školka aj.),možnost vlastní volby zmožných způsobů pobytuv muzeu.
Jiří Langer, Jan Souček

80

OBSAH
Studie
Jaroslav Markl: Chodský dudák Bohumil Kraus . . . 1
Pavel Popelka: Rodičovská autorita a uzavírání manželství v agrární komunitě na Uherskobrodsku . . . 13
Ludmila Tarcalová: Tradice ve výběru partnerů na Slovácku . . . 25
Miroslava Ludvíková: Pohřební pohoštění a hostiny v jihomoravském pohraničí . . . 31

Zprávy

Nekrology
Gyula Ortutay (1910-1978) (Michal Markuš) . . . 45
Spomienka na Jánosa Mangu (1906-1977) (Michal Markuš) . . . 48

Knihy
Magyar Néprajzi Lexikon. I. zväzok A-E (Magdaléna Paríková) . . . 49
Józef Grabowski: Sztuka ludowa w Europie (Bohuš Bodacz) . . . 50
Cyril Zálešák: Prehľad slovenských ľudových tancov (František Synek) . . . 51

Sborníky
Jahrbuch des Österreichischen Volksliedwerke (Jaroslav Markl) . . . 52
Folklór a scéna (Bohuslav Beneš) . . . 53
Dvadsaťpäť rokov Východnej (Andrej Sulitka) . . . 54

Festivaly
Detva 1978 (Jiří Pajer) . . . 55
Malebné vesnice 1978 (Václav Frolec) . . . 58
Cikháj 1978 (Zdena Marková) . . . 59
5. národopisný festival Milotice 1978 (Jan Souček) . . . 60
Hanácké slavnosti 1978 (Miroslav Válka) . . . 62

Konference
Pracovní seminář "Sběratelství a sběratelé lidového výtvarného umění" v Olomouci (Alena Plessingerová) . . . 64
Kultúra družstevnej dediny Sebechleby (Jan Souček) . . . 65
Mezinárodní seminář o lokálních společnostech (Václav Frolec) . . . 67
Folklor a umenie dneška (Bohuslav Beneš) . . . 68
…
Gramofonové desky
Draailier - en doedetzakmuziek uit Europa(Jaroslav Markl) 69
Ňorkova muzika z Hrubé Vrbky (Dušan Holý) 70
Glimt af dansk folkemusik (Jaroslav Markl) 71

Výstavy
Drotárstvo v dielach výtvarných umelcov 19. a 20. storočia (Leo Kužela) 72
Rezbárske umenie Petra Slosiara (Kornel Duffek) 73
Malovaný lidový nábytek a květiny (Olga Skalníková) . . . 74

Národopisná terminologie
Příspěvek ke sjednocení významu nejčastějších pojmů užívaných při výstavbě muzeí v přírodě (Jiří Langer, Jan Souček) . . . 75

Muzea v přírodě
Metodická a teoretická východiska pro výstavbu muzeí v přírodě (Jiří Langer, Jan Souček) . . . 77

83