národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1979 - ČÍSLO 3

INSTALACE INTERIÉRŮ V MUZEÍCH LIDOVÝCH STAVEB [obsah]


      JOSEF JANČÁŘ - JAN SOUČEK, Ústav lidového umění, Strážnice
      Viditelný všestranný rozvoj současné vesnice a prudký rozvoj jejího hmotného i duchovního života v posledních třech desetiletích staví před badatele v oblasti společenských věd nesnadné úkoly a to nejenom dokumentační: Tak jako historik, tak ani etnograf nemůže pominout základní jevy, jež jsou důležitým stabilizačním faktorem v průběhu revolučních proměn na vesnici: historické souvislosti, tradiční hmotnou kulturu jako konkrétní základnu, na níž s revolučním rozmachem vyrůstá epocha kvalitativně vyššího hospodářského i společenského rozvoje.1) Etnograf má za úkol vyzvednout zejména lidský rozměr společenského vývoje vesnice zobrazením specifických zvláštností historicky vzniklých regionů. Tento obraz může být nejkomplexněji a společensky nejefektivněji podán formou etnografických muzeí v přírodě. Výstavba a instalace muzeí lidových staveb kromě jiného přispívá k vytváření povědomí kontinuity mezi minulostí a současností, posiluje pocit sounáležitosti s obcí, krajem, vlastí a ve svých společenských[/] konsekvencích posiluje i internacionální sounáležitost s úsilím pokrokových sil o kvalitativně nové, socialistické hodnoty hospodářského i společenského vývoje.
      Nedostatek odborné literatury o instalaci interiérů objektů v muzeích lidových staveb proti mnohem rozsáhlejší literatuře o přenášení a znovuvýstavbě lidové architektury dokládá známou skutečnost, že zatímco výstavba objektů lidových staveb vychází z poměrně ustálené metodiky, dané především technologickým procesem výstavby, vybavování interiérů z těchto hledisek zaostalo. Tímto příspěvkem chceme podnítit širší diskusi o instalaci interiérů a přispět k vytváření její metodiky.

      V muzeích lidových staveb je každý objekt jen jedním exponátem, v němž instalujeme mnoho muzejních exponátů, věcí každodenního života. Z hlediska marxistické estetiky jsou věci výrazem společenského postoje výrobců,

169

především majitelů k životním potřebám, odrazem společenského dění dané doby. 2) Abychom mohli tento společenský postoj vyjádřit v expozici lidových staveb a jejich interiérů, je nutné věci exponovat tak, aby návštěvník pochopil jejich podstatu jako výsledek funkčních, provozních, prostorových a společenských vztahů v konkrétní historické době. Proto pokládáme za důležité zdůraznit povinnost budovatelů muzea lidového stavitelství vybírat exponáty tak, aby přinášely informace o širších souvislostech společenského dění a charakteru hmotné kultury v daném historickém obdob: a vybraném regionu.
      Současný stav je takový, že většina interiérů v muzeích lidového stavitelství - především v zahraničí - je naplněna krásnými věcmi, které ztrácejí širší vypovídající schopnost zdůrazněním jen jejich výtvarné hodnoty. Ke zdůrazňování výtvarných (a často i pseudovýtvarných) znaků lidové kultury přispěly i některé instalace muzeí, výstavy a publikace izolovaných předmětů, představovaných diváku nebo čtenáři v generalizacích, zkreslujících skutečný obraz lidové hmotné kultury jako celku.3) Místo mnohavrstevné vypovídací hodnoty tak často nabývají exponáty jen charakter výtvarné abstrakce.
      Tento dosud zcela nepřekonaný postoj je dán dvěma chybnými metodickými předpoklady, vycházejícími z jednoho kořene: zatímco značná část historiků umění od počátku zájmu společnosti o lidovou kulturu pokládala projevy lidové hmotné kultury za pokleslou hodnotu, za odlesk panského umění, naopak značná[/] část etnografů v minulosti zaujala pouhé obranářské stanovisko a usilovala prokázat autochtonnost a vysokou uměleckou úroveň dokladů lidové kultury. Tato krajní a vědecky pochybená stanoviska vedla k řadě vědeckých omylů. Teprve marxistická metodologie, materialistický výklad historie a leninská teorie dvou kultur přinesly zásadně nová hodnocení kulturních jevů vůbec.4)
      Doklady tradiční lidové kultury hmotné v různých zemích světa jsou pro současného člověka zdrojem poučení ale i estetických pocitů. Při tom je nám známo v jak těžkých hospodářských i společenských podmínkách vznikaly obdivované předměty z oblasti lidové kultury. Vzniká zde určitý rozpor, který z metodologického hlediska můžeme osvětlit Marxovým výkladem vztahu moderní společnosti k řeckému umění, jak je podal v Úvodu ke kritice politické ekonomie.5) Píše, že řecké umění, které se vyvíjelo na nízkém stupni společenského vývoje, nám skýtá ještě dnes umělecký požitek a v jistém smyslu platí jako norma a nedostižný vzor. "...Proč by nemělo dějinné dětství lidstva tam, kde bylo nejkrásněji rozvito, působit věčným půvabem jako stupeň, který se nikdy nevrátí? ...," táže se Marx a odpovídá: "... Půvab jejich umění není pro nás v protikladu s nevyvinutým společenským stupněm, na němž vyrůstalo. Je spíše jeho rezultátem a souvisí spíše neoddělitelně s tím, že nezralé společenské podmínky, za nichž vzniklo a jedině mohlo vzniknout, se již nikdy nemohou vrátit."6) A není tomu tak i s doklady lidové

170

kultury, které odrážejí cítění tvůrců a nositelů tvůrčí atmosféry vesnice v historicky určené době a jsou tedy pro nás rezultátem specifických společenských podmínek, za nichž mohly vzniknout a které se nemohou vrátit?
      Jiný úhel pohledu na tyto otázky formuluje Manifest komunistické strany: "... Kde se buržoazie dostala k vládě, tam zničila všechny feudální, patriarchální idylické poměry. Zpřetrhala nemilosrdně pestré feudální svazky ... Prastaré národní průmysly byly a jsou ještě denně ničeny ... Místo staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranný styk, všestranná vzájemná závislost národů, a to jak v hmotné, tak i v duševní produkci, Duševní výtvory jednotlivých národů se stávají obecným statkem. Národní jednostrannost a omezenost se stává stále nemožnější..."7) Proto pokládáme vytrhávání jakékoliv části lidového projevu z celku vývoje kultury a způsobu života lidu za nevědecké, i když nechceme vyloučit historickou podmíněnost některých výkladů a nechceme také odsuzovat všechny pokusy o zvýraznění projevů lidového umění. Chceme jen přispět k realističtějšímu chápání významu lidové hmotné kultury a k tomu, aby vymizely názory značné části naší společnosti, že život lidu na vesnici se odbýval jen mezi krásnými výšivkami, vyřezávanými přeslicemi, soustruženými kolovraty a bohatě malovanou keramikou, sloužící k hojnému podávání jídel a především pití, k čemuž musí hrát muzika, pokud možno cimbálová a ve svátečních krojích.[/]
      Abychom mohli správně zařadit jednotlivé předměty interiéru nejenom z hlediska jejich užití, prostorové, provozní a funkční jednoty, ale především z hlediska jejich vypovídací hodnoty o společenském vývoji v dané době a vývoji lidové kultury vůbec, nesmíme opomenout širší historické souvislosti, jež měly vliv na rozvíjení nebo také na zpomalování rozvoje kultury a způsobu života lidu na jeho cestě za hmotným i duchovním osvobozením.

      Přestože z poslední čtvrtiny 19. století a první čtvrtiny 20. století je shromážděno nepoměrně více dokladů hmotné kultury a napsáno nepoměrně více studií než o kterémkoliv starším období, předpoklad vytvořit dostatečně přesný obraz vesnice z přelomu 19. a 20. století není nijak jednoduchý. Naopak. Rychlé proměny ve způsobu života vesnice, zejména v její hmotné kultuře od poloviny 19. století, vznikání neustále nových jevů a výraznější vzájemné ovlivňování města a vesnice způsobuje, že je obtížné nalézt skutečně charakteristické rysy, jež by tento společenský pohyb na vesnici charakterizovaly a umožnily stanovit vlivy, jež přispívaly k petrifikaci nebo naopak zániku etnografických či regionálních zvlášností, přecházejících do tohoto nového období z minulosti.
      Není tedy - jak se dost všeobecně soudí nejvýhodnější volit pro zobrazení vývoje lidové kultury v muzeu lidového stavitelství období přelomu 19. a 20. století. Je zde sice

171

Nová Lhota. Pohled ze síně do jizby domu. Stav z r. 1946.

po ruce dost trojrozměrných dokladů, ale jejich různorodost, časová i typologická nesourodost, nutně vyvolávají řadu odborně instalačních problémů. Názorně to dokládá například takový jev, jako jsou vynálezy, jejichž datování umožňuje u některých dokladů lidové kultury zjistit nejzazší období jejich po[/]užívání. Zejména od konce 19. století můžeme sledovat neobyčejné zrychlení vynálezů a objevů, přičemž se stále rychleji rozšiřuje okruh těch, kdož je využívají, a zkracuje doba, kdy se od prototypů dostávají do obecného povědomí.8) Například teprve v 15. století byl objeven horizontální tkalcovský stav, který na naše vesnice pronikl nejdříve v 17. století. Teprve v 17. století se k nám dostává šlapací kolovrat, který mnoho lidi pokládá za prastarou součást lidového inventáře. Ve městech se teprve v 17. století objevují sporáky, s nimiž se setkáváme na vesnicích až v 19. století. Ve městech se objevují skříně teprve na počátku 18. století a v lidovém inventář i se s nimi můžeme setkat až v 19. století. Poměrně rychle se rozšířila na vesnici pila na kácení stromů: její objev je kladen na počátek 18. století, ale už na konci 18. století zachycujeme tento nástroj v inventářích pozůstalostí na jihovýchodní Moravě.9) Petrolejka se jeví jako starobylý typ svítidla, ale pochází až z konce 19. století, protože teprve v roce 1859 byl objeven v Pensylvánii petrolej. Velké změny prodělala technologie zemědělských prací v polovině 19. století, neboť teprve ve dvacátých a třicátých letech se prováděly pokusy se střídavým hospodářstvím a pěstováním cukrovky. Vždyť difuze u cukrovarů byla objevena teprve v roce 1864 a tak bychom mohli pokračovat. Chceme těmito poznámkami naznačit nutnost všímat si také obecného hospodářského i politického a společenského rozvoje, abychom realisticky a bez romantických předsudků mohli demonstrovat pravdi

172

vý obraz vývoje lidové kultury v kontextu vývoje celé společnosti.
      Jestliže upozorňujeme na obtížnost záměru instalovat interiéry lidových staveb v muzeích v přírodě doklady z období přelomu 19. a 20. století, nejde o lehký problém ani u objektů samých. I zde je nutno docenit vliv státních nařízení, týkajících se rozvoje zemědělství i úprav stavebních objektů, vydávaných sice už v 18. století, ale na vesnicích realizovaných až v polovině 19. století.10) Řada cirkulářů krajských úřadů z třicátých let 19. století o zákazu stavby domů ze dřeva, povinnosti stavby zděných komínů, zákazu chodit se zapálenými loučeni mimo jizbu apod. tuto skutečnost dokládají velmi výmluvně.11) Obdobně je tomu i v zemědělství, kde například zrušením pastvy dobytka nastala zvýšená potřeba ustajovacích prostor na usedlostech i jejich dokonalejší výstavba.12) Rozvoj pěstování cukrovky a zintenzivnění obilnářství na velkostatcích a velkých rolnických hospodářstvích v Pomoraví a Podunají vytvořily výdělkové příležitosti pro drobné zemědělce a bezzemky z vesnic. Nově vybudované silnice a železnice usnadňovaly spojení vesnice s průmyslovými centry. A všechny tyto momenty ovlivnily na konci 19. století i vybavení lidového interiéru zařizovacími předměty nejrůznější provenience. A do úvah o výběru exponátů pro muzeum lidových staveb je třeba zahrnout proměny výroby: zrušení cechů a vznik řemeslnických společenstev přispěl v druhé polovině 19. století k rozšíření počtu organizovaných řemeslníků o samouky z vesnic, kteří po získání pří[/]

Javorník. Interiér jizby. Stav z roku 1946.

slušného povolení už nevyráběli jen pro místní potřebu, ale i pro dosti velké trhové oblasti se všemi průvodními jevy tohoto procesu.
      Těchto několik úvah chce podnítit hlubší sledování některých dosud opomíjených konsekvencí vývoje lidového bydlení a zejména výbavy interiérů pro potřeby budování muzeí lidových staveb. Jak výběr období tak i vý

173

Nová Lhota. Interiér černé kuchyně. Stav z roku 1960.

běr dokladů pro ně musí být především co nejdokonaleji vědecky dokumentován, aby mohly být odborně správně a esteticky účinně prezentovány doklady minulého života, práce a umění lidu, z něhož vyrůstala nejenom národní hrdost a láska k vlasti, ale i třídní nenávist k utlačovatelským třídám. Naše socialistická společnost nemůže nechat zaniknout doklady tohoto života a tohoto vývoje, ale také by neměla připustit jejich nevědecký výklad.[/]
      Originální muzejní předměty a také stavební objekty, které těmito předměty vybavujeme, řadíme mezi kulturní památky. Obecně je kulturní památka hmotným dokladem vývoje společnosti. Ztělesňuje nejenom záměr a koncepci svého tvůrce a objednatele, ale i kulturní svět doby vzniku i dalších období svého trvání. Z kulturně politického hlediska má památka funkci nositele kulturních tradic národa.13) Přitom tradice je termín, vyjadřující kontinuitu mezi minulostí a přítomností, trvání a předávání stylů, forem, technik a obsahů. Jde tedy o trvání a vývoj k dokonalejším formám života a práce. Vždyť kultura jako sdělená zkušenost a spoluúčastenství na procesu tvorby je dění, probíhající v čase. V oblasti lidové kultury jako specifické součásti celé lidské, kultury se setkáváme s vývojem, jehož významným projevem je i skutečnost, že absorbuje stále více také hodnoty obecné. či internacionální kultury.14) Tento vývoj pokračuje v čase a pro muzeum lidových staveb si podle stavu vědeckého poznání můžeme stanovit nebo volit období, které chceme v petrifikované podobě prezentovat veřejnosti. Předpokladem je, že opravdu toto období na základě všestranné dokumentace lze zobrazit dostatkem vědecky zhodnocených hmotných dokladů. A máme opravdu dostatek takových dokladů?
      Máme sice v našich muzeích z té doby značný počet výšivek, majoliky i hrnčiny, malovaných truhel i krojů a malovaných obrázků na skle, ale už podstatně méně dokladů, jež by zachycovaly svět práce na vesnici, jež by

174

Strání. Interiér jizby. Pec s kamny a lavicí. Stav z roku 1946.

dokumentovaly její stálé více se projevující třídní rozvrstvení v celé kultuře a způsobu života, jak jsme o tom mluvili v předchozí kapitole. Problematické je i jejich časové zařazení. Byly sbírány jako "nejstarobylejší", "nejstarší v obci", "nejkrásnější" atd. I když je tento stav přirozený, protože zjištění časového údaje bývá při sběru značně namáhavé i dnes, kdy se sběratel dovídá, že ten nebo onen vybraný předmět "byl u nás od pradávna", "ten máme po babičce" apod., nelze se s tímto údajem při současné úrovni výzkumu spokojit. V tomto ohledu ještě stále čeká na etnografy a zejména etnografy v muzeích mnoho heuristické práce; jež dosud nemohla být vykonána. Jednak proto, že se tento nedostatek v minulosti tolik nepociťoval, jednak pro[/]

Lipov. Interiér domu postaveného v roce 1846. Stav z roku 1975.

nutnost soustředit se na akviziční činnost; neboť prudká socialistická industrializace nemilosrdně smazává všechny stopy minulosti hmotné kultury na vesnici.15) To nás ovšem nezbavuje povinnosti už nyní vybírat k prezentaci obrazu hmotné kultury v muzeu lidových staveb pro zvolené období jen ty doklady, jež budou podrobeny kritické revizi na úrovni soudobého poznání.
      Jestliže podtrhujeme otázku určení období, které má muzeum zachytit, vedou nás k tomu důvody nejenom teoretické, ale zejména praktické. Nejde nám o snahu petrifikovat v celém areálu muzea jen jedno období vývoje lidové kultury. Nemusíme přece zachytit jen jednu ideální, vědecky vypreparovanou část z jejího bohatého vývoje z vybraného regionu či

175

místa. Zvláštností lidové kultury (a kultury vůbec) je to, že v poměrně dlouhém časovém úseku existují vedle sebe předměty a doklady z různých období vývoje. Ještě dnes lze najít na vesnici vedle jednoposchoďové vilky, vybavené nejmodernějším nábytkem a nejnovější technikou domácnosti, domek s tradičním půdorysem s pecí a s nábytkem a hospodářským vybavením, pocházejícím z konce 19. století či starším. Z tohoto hlediska není žádný vědecký důvod, který by mohl odmítnout instalovat v muzeu lidových staveb interiéry (a exteriéry) z různých období vývoje vesnice vedle sebe, pokud takové objekty (například v ulicové zástavbě) jsou nebo budou do muzea přeneseny.16)
      V instalaci, zachycující stav lidové kultury hmotné na přelomu 19. a 20. století, by měly být použity všechny předměty, které v té době v interiéru na vesnicích existovaly bez ohledu na představy návštěvníků o charakteru lidové kultury ve zvoleném období. Nepochybně zde dojde k rozporu mezi představami, jež o lidové kultuře získala většina návštěvníků z osvětového působení masových sdělovacích prostředků a činnosti různých institucí a mezi vědeckým poznáním stavu, k oné situaci, v jaké se ocitl Leoš Janáček, když poprvé dovedl před brněnské publikum Trnovu muziku z Velké a zjistil, že hudci byli přijati s chladnou nechápavostí.17) Návštěvník, od Národopisné výstavy českoslovanské přesvědčovaný o "uměleckém cítění lidu, jeho výrobní dovednosti, bujné umělecké fantazii a vysoké morálce i jiných příkladných hodnotách náhle uvidí pří[/]bytky, jež sice vypadají romanticky, ale jsou nehygienické, umění zde zastupuje barvotisk z pouti a hlavním nábytkovým zařízením jsou postele a skříně, vyrobené řemeslníky pro předměstské vilky. Místy možná ještě najdeme starý stůl s trnoži, nade dveřmi lištvu s hrníčky a talířky nejrůznější provenience, jak je kdy někdo donesl z trhu nebo z pouti. Malovanou truhlu, výkřik vesnické módy poloviny 19. století, uvidíme snad v komoře, protože byla nahrazena "kostnem" se zásuvkami, na jehož svrchní desce na plátěném ubrusu je postavena řada rodinných památek od sošek a svatých obrázků až po první fotografie členů rodiny v nejroztodivnějších adjustacích.
      Jak řešit tento rozpor? Jak spojit vědecké hledisko se současným a stále ještě dost obecným společenským myšlením, které je i dnes ještě vychováváno k chápání lidové kultury velmi svérázně? Musíme se ptát s Janáčkem: "Zdali dostačí jen pravdivost na účin?"18) A otázka účinu není zanedbatelná, protože muzeum lidových staveb není určeno několika badatelům, nýbrž všem společenským vrstvám, lidu této země a jejím návštěvníkům z ciziny. A tak otázka, který časový úsek z procesu vývoje kultury a způsob života lidu volit k instalaci v muzeu lidových staveb se nám objevuje v novém světle a odhaluje některé nedostatky naší práce v minulosti. Nutí nás znovu prozkoumat nejenom vědecká hlediska, ale i jejich společenskou interpretaci.19) Krásně vyřezávaná přeslice či vrubořezem a vyléváním zdobená rukojeť pastýřského biče jsou

176

Moravské Kopanice. Pec s kozubem a sporákem z obydlí chudobné ženy. Stav z roku 1946.

177

a zůstanou věcmi krásnými, majícími dnes blíže k umění než k výrobnímu prostředku. Avšak máme právo zamlčet, že byly hotoveny v prostředí nepředstavitelně nízké životní úrovně? Tak jako úkolem historika není podporovat fantazii, ale rozumět dokumentům, tak úkolem etnografie není vytvářet iluze, nýbrž pravdivý obraz vývoje lidové kultury. Tento náš závažný úkol vystihl už před osmdesáti lety kritik Národopisné výstavy českoslovanské, když napsal: "...Těžisko našeho života lidového pošinulo se jinam. Duše lidu našeho mluví k nám více z jeho průměrného klopotného života rodinného než ze vzácných chvílí slavností. Sem musí moderní etnografie obrátit svůj zřetel. Najít z toho všedního života charakteristické, v tom je ovšem umění."20) I když si uvědomujeme historickou podmíněnost koncepce zmíněné výstavy, přece jen skutečnost, že zde byla naše vesnice představena jako živý doklad téměř praslovanské a umělecky založené pospolitosti, rozdělené do vyhraněných etnografických oblastí, svědčí o tom, že její přínos pro poznání pravdivého obrazu kultury našeho lidu přes její velký kulturně politický význam nebyl tak jednoznačný.
      Těmito poznámkami chceme zdůraznit potřebu učit se z dějin etnografie, abychom se při přípravě velkých projektů výzkumných či expozičních vyhnuli zbytečným omylům. Proto nemůžeme pominout ani poučení z Národopisné výstavy českoslovanské. Ale také ne z desítek muzeí lidových staveb, jež v posledních desetiletích vyrostla na celém světě a budují[/] se i u nás.21) Výstavba muzeí v přírodě není izolovaným jevem, nýbrž celosvětovým hnutím, někdy ještě dost živelným, jehož vědecká metodika teprve krystalizuje.22)

      V souvislosti s úvahami o zásadách instalace interiérů je třeba si všimnout i některých společenských konsekvencí provozu muzeí v přírodě, na něž je třeba brát zřetel už v období výstavby muzea. Muzeum v přírodě je zvláštní muzejní a památkové zařízení a jako specifická kulturní a vědecká instituce patří zároveň mezi reprezentativní turistické objekty státu. Nevyhne se v současné době výraznému tlaku domácího i zahraničního turistického ruchu. Tomuto tlaku, který má značné ekonomické výhody a který nelze odmítat, je třeba se přizpůsobit jak vhodně volenou organizací návštěvnického programu, tak expoziční účinností, aniž ovšem došlo k oslabení vědecké pravdivosti.
      I když nechceme turismus jako výrazný soudobý společenský jev přeceňovat, patří k těm podnětům, které už dávno ovlivnily tendence, jež zařazujeme do kategorie jevů, zatím nazývaných folklorismus.23) Turistický ruch při spěl od konce 19. století (přes jeho tehdy výlučný ráz) například k oživení hudeckých muzik, předvádění zvyků, k výrobám suvenýrových předmětů apod.24) A nemalou měrou přispívá i k rozvoji výstavby muzeí v přírodě. V minulosti; kdy byl turismus výsadou bohatých vrstev nezdál se jeho vliv tak patr

178

ný jako dnes, kdy je celosvětovým jevem, na němž participují všechny třídy a sociální vrstvy. Tím, že ve většině zemí se stal turismus významnou kapitolou státního rozpočtu, je třeba zahrnout působení tohoto jevu i do úvah o organizaci muzeí v přírodě u nás.
      Především je třeba si uvědomit alespoň dvě základní složky které jej podmiňují: zájem lidí o poznání a zájem lidí o atraktivní zábavu. Proto každé tak velké zařízení, jakým je muzeum v přírodě, musí zabezpečit oba základní zájmy návštěvníků a také nezbytné sociální služby.
      Jaké předpoklady musí mit muzeum v přírodě k uspokojení těchto požadavků? z hlediska významu a poslání tohoto zařízení je nezbytné, aby areál muzea byl rozdělen tak, aby hlavní část, uspokojující požadavek poznávání, byla zvukově i opticky oddělena od "poslužné" části, v níž je odbývána zábava a sociální služby. Jak důležitý je tento moment ukazuje příklad Valašské hospody ve staré části rožnovského muzea lidových staveb. Tento objekt návštěvník nevnímá jako uchovanou památku, nýbrž jako atraktivní turistické zařízení a podle toho se zde také chová. Objekt není v jeho povědomí originálním dokladem, uniká mu smysl jeho přenesení, Vzdělávací, výchovné, vědecké a vůbec širší kulturně společenské funkce se zde návštěvníka nedotýkají, nevyvolávají předpokládanou zpětnou vazbu. Naproti tomu prohlídka nové části tohoto muzea i bez písemného či průvodcovského uvedení přepokládanou zpětnou vazbu vyvolává.[/]
      Zvládnutí turistického ruchu představuje organizačně i ekonomicky náročnou část provozní činnosti po otevření muzea. Znamená nejenom nové nároky na investiční činnost, bez níž nelze muzeum bez nebezpečí otevřít, ale i nové nároky na systemizovaná místa pro výchovně vzdělávací činnost, informační systém, propagaci a sociální služby, jejichž rozsah a úroveň při dnešním vývoji cestovního ruchu jsou značné. V této souvislosti je třeba upozornit na zcela nezbytný požadavek výstavby jednoduché přednáškové síně, která by byla zároveň vstupní expozicí muzea a jež by sloužila především školám.
      Při tom zvláště zdůrazňujeme, že muzeum lidových staveb není jenom souborem památkových objektů nebo kulturně výchovným zařízením, uspokojujícím jakkoliv významné zájmy turismu. Takové muzeum je a zůstane především tesaurem hmotných památek lidové kultury a tím také (i když do jisté míry relativním) pramenem vědeckého poznání pro budoucnost. Relativitou poznávací hodnoty movitých i nemovitých památek v muzeu lidového stavitelství rozumíme jejich podmíněnost instalačním záměrům po jejich přenesení z původního prostředí do prostředí vytvořeného uměle. Postupná zkáza památek lidové architektury in situ totiž ukazuje, že muzeum v přírodě je jediným prostředkem jejich uchování.25)
      Důležitou součástí instalace muzea lidových staveb je dobrý informační systém uvnitř muzejního areálu. Vyjde-li návštěvník z předpo

179

kládané vstupní expozice do areálu muzea, musí být veden jednoduchou a textově stručnou názornou informační soustavou, která by měla být projevem soudobého cítění a výrazově se odlišovat od charakteru objektů. Každé napodobování "lidového slohu" by bylo chybné. Na základě předchozích úvah se nám jeví stejně chybné i úsilí o vytvoření tzv. živého muzea v přírodě.26) Nápodoba lidových výrob a prodej výrobků hotovených tradiční technologií patří do zábavné části muzea, nikoliv do vlastního areálu lidových staveb. A i tak by provozování těchto výrob neúměrně zatěžovalo činnost muzea kádrově, materiálně i organizačně. V této oblasti je výhodnější spolupracovat s organizacemi, které jsou pro tuto činnost zřízeny a které mají - jako například Ústředí lidové umělecké výroby dokonalejší dokumentaci lidové výrobní a umělecké činnosti, než jakou může získat muzeum lidových staveb v rámci svých vědeckovýzkumných možností.
      Další otázkou, související s instalací muzea v přírodě a jeho provozem, je úprava přírodního prostředí areálu muzea. Snaha vytvořit jakési přírodní mikroprostředí pro každý představený region či oblast s výsadbou místně příslušné vegetace se v praxi setkává s těžko řešitelnými problémy. Určité zdůvodnění tohoto postupu má dát snaha zachovat některé zanikající druhy vegetačního krytu jednotlivých oblastí (ekoelementy) pro šlechtitelskou činnost. Avšak plochy pro jednotlivé stromy a keře jsou v areálu tak malé, že nemohou přinést dostatečný efekt ani poznávací[/] ani ekonomický. Při tom ovšem je nutné zachovat určitou kulturní biocenózu. Podmíněnost, daná slovem "určitá" vychází z toho, že na malém prostoru muzea lidových staveb nelze využít všechny ekoelementy, neboť zde nelze vytvořit potřebný biotop; tj. prostředí, odpovídající původním ekologickým faktorům jednotlivých oblastí.27) Přesto však je potřeba alespoň přibližně dosáhnout poměru výšek a hmot vegetačního krytu, odpovídajících původnímu prostředí staveb. Například ovocné stromy kolem domů byly vysokokmeny jabloní, hrušek, švestek. Není nutné vysazovat obtížně staré druhy těchto stromů, ale stačí vysadit vysokokmeny současných odrůd. Obdobně je tomu s travním porostem. Odpočivné kouty a vhodné úseky kolem hlavní komunikace lze upravit obvyklým parkovým způsobem, avšak kolem objektů je třeba použít travních směsí například s kvetoucími plevelnými rostlinami jako rmen apod. V pozadí objektů s ohledem na zajímavé pohledy a průhledy by neměly chybět příslušné vysokokmenné dřeviny.
      I když k řešení vlastního vnitřního provozu každého muzea lidových staveb u nás bude třeba ještě řady úvah a dalších zkušeností i spolupráce s institucemi, zabývajícími se přírodním prostředím, ochranou socialistického majetku apod., je třeba se těmito otázkami už dnes zabývat a proto na ně upozorňujeme. Instalací objektů a jejich interiérů a úpravou přírodního prostředí končí první část výstavby muzeí lidových staveb a začíná jejich provoz, který má svá specifická úskalí a alespoň některými poznámkami chceme upozornit na

180

nezbytnost jejich včasného a odborného řešení.

      Muzeum lidového stavitelství je specifickým zařízením muzejním a památkovým, spojuje monumentologické a muzeologické principy ochrany národního kulturního majetku a jeho využití k vědeckovýchovným cílům. Toto poslání je hlavní a nezastupitelné.28) Složky, které vytvářejí v muzeích lidových staveb komplexní obraz lidové kultury určitého období, vyjadřují základní lidské činnosti: topení, vaření, stolování, spaní, rodinný a společenský život v interiéru, práce v obytných prostorách a prostorech nádvorních atd. Z nich musí vycházet systematika uspořádání předmětů v interiéru tak, aby měly logiku umístění. Nejde tedy o libovolnou expozici předmětů v interiéru, ale o jejich funkční i prostorové zařazení, z něhož teprve vychází hledaný estetický účin. Při tom převážná část dosud sbíraných materiálů v muzeích představuje především doklady lidového umění či lidové výrobní dovednosti a množstvím těchto dokladů je zkreslován obraz života vesnice. Avšak místo výtvarného projevu bylo a je na vesnici skromné. V této souvislosti chceme upozornit, že opatrně a kriticky musíme přistupovat nejenom k muzejním dokladům, ale i k bohaté fotodokumentaci v našich ústavech.
      Chceme-li tedy vědecky správně a esteticky účinně prezentovat doklady minulého života, práce i umění našeho lidu, měla by být z instalace patrná jak sdělená zkušenost[/] (prvky, které lid přejímal do svého života), tak i spoluúčastenství na procesu tvorby (prvky, jimiž lid obohatil svůj život a kulturní vývoj vůbec). Jedině tak budou muzea lidových staveb jako významná kulturní a společenská zařízení plnit své vědecké, výchovné i národně reprezentativní funkce.[/]

Poznámky
1.
      Viz B. ČEREŠŇÁK, k problematice historikovy práce při výzkumu současné vesnice, Lidová kultura a současnost, sv. 4, Brno 1978, str. 27
2.
      Viz D. ŠlNDELÁŘ, Smysl věcí, Praha 1963, str.11 65.
3.
      Viz J. JANČÁŘ, Výstava 150 let Moravského muzea, Muzeologické sešity II, Brno, 1970, týž, Galerie slovenského lidového výtvarného umění v Martině, Muzeologické sešity I, Brno, 1969.
4.
      Viz G. PLECHANOV, Umění a literatura, Praha 1956 a zejména K. MARX a B. ENGELS, O umění, Praha, 1949.
5.
      Viz K. MARX - B. ENGELS, O umění; Praha 1949, str. 33
6.
      Tamtéž, str. 34-35
7.
      K. MARX - B. ENGELS, Manifest komunistické strany, Praha 1946, str. 35-37
8.
      Srv. k tomu zajímavou knihu F. JÍLEK, J. KUBA, J. JÍLKOVÁ, Světové vynálezy v datech, Praha 1977
9.
      Viz J. JANČÁŘ, Archivní doklady k dějinám lidové kultury na Slovácku, Národopisný věstník československý VI., Praha 1971, str. 255-292.
10.
      J. KALOUSEK, Řády selské a instrukce hospodářské, Archiv český, XXV., Praha 1910.
11.
      Viz Řády požárové, Selský archiv II, Praha 1905, str. 129-141

181

12.
      Viz J. JANČÁŘ, Chov dobytka na jihovýchodní Moravě v 19. století, Český lid 1971, str. 66-72
13.
      Viz Encyklopedie výtvarného umění, Praha 1975, str. 355-357
14.
      To bylo konstatováno v řadě referátů na IV. strážnickém sympoziu. Viz Lidová kultura a současnost, sv. 4., Brno 1978
15.
      Viz J. GRABMÜLLER, Specifické aspekty ochrany lidové hmotné kultury v jihomoravském kraji, Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti, Brno, 1974, str. 111-114
16.
      Viz I. V. MAKOVECKIJ, Principi organizacii muzejev pod otkrytym nebom i ich zadači, Sovětskaja etnografia, 1963, str. 7-18. Nověji viz R. JEŘÁBEK, Výtvarný zřetel v budování národopisných muzeí v přírodě, Národopisné aktuality XIII, 1976, str. 211-216
17.
      Viz J. M. KRIST, Historie Slováckých krůžků a vznik souborů lidových písní a tanců na Slovácku, Taneční sborník 5, ÚDLUT Praha, 1970, str. 21
18.
      Viz D. HOLÝ, Folklórní hudba ve svých funkčních posunech a proměnách, Lidová kultura a současnost, sv. 2, Brno 1975, str. 208
19.
      Viz J. VAŘEKA, Sociální aspekty v českých muzeích v přírodě, Národopisné aktuality XIII, 1976, str. 185-190. Srv. také názory historiků - např. B. Čerešňák, c. d. v pozn. 1 aj.
20.
      Viz A. ROBEK, k problematice metod etnografického studia socializace a socialistické vesnice, Ethnographica IX., Brno, 1974, str. 153.[/]
21.
      Viz V. KOVÁŘŮ, Ako je to inde, Projekt XIII. Bratíslava 1971, str. 302-313
22.
      Viz studie ve sborníku Ethnographica V.-VI., Brno 1964
23.
      Viz např. O. SIROVÁTKA, Folklorismus jako jev současné kultury, Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti, Brno 1974, str. 47-52, týž "Autentický" a stylizovaný folklór, Lidová kultura a současnost, Brno 1977, str. 35-41, R. JEŘÁBEK, Český výtvarný folklorismus slovem i obrazem, tamtéž, str. 87-91
24.
      Viz J. M. KRlST, Historie Slováckých krůžků..., c. d. str. 13-38
25.
      Viz J. SOUČEK, Stavební památky v komplexu muzejní činnosti Ústavu lidového umění ve Strážnici, Národopisné aktuality XIII, 1976, str. 191-199 a další práce, přednesené na celostátní konferenci o muzeích v přírodě v Rožnově 1975 a publikované ve XIII. ročníku Národopisných aktualit.
26.
      Tato otázka je stále diskutována a vrátíme se k ní samostatnou studií v souvislosti s problémy lidové výroby a instalace výrobních dílen v muzeích lidových staveb
27.
      Viz R. JEŘÁBEK, Výtvarný zřetel v budování národopisných muzeí v přírodě. Národopisné aktuality XIII, 1976, str. 211-216. Srv. také studie ve sborníku Lidová kultura a současnost, sv. 2, Brno 1975
28.
      Viz J. JANČÁŘ, Conception monumentologique et muzéologique de l'architekture paysanne, Monumentorum tutela IX., Bratislava 1976, str. 163-167.

182

INSTALLIERUNG DER INTERIEURS IN VOLKSBAUTENMUSEEN
(Zusammenfassung)

      Auf Grund der Erfahrungen mit dem bisherigen Aufbau der Museen im Frein, sowie auch auf Grund theoretischer Erkenntnisse aus der marxistischen ästhetik, begründen die Verfasser die - Notwendigkeit, für die Interieure der einzelnen Objekte der Mussen im Freien solche Exponate zu wählen, die möglichst breite Auskunft über den Charakter der ausgewählten Region in der bestimmten historischen Zeitperiode bringen könnten.
      Das Volksbaumuseum ist eine spezifische museale und monumentale Einrichtung. Es vereinigt monumentologische und museologische Prinzipien des Schutzes des nationalen Kultureigentums und seiner Ausnützung zu wisse[n]schaftlichen und erziehlichen Zielen. Dies ist die hauptsächliche und unvertretbare Bestimmung. Um einzelne Interieurgegenstände richtig eingereiht werden zu können, vom Standpunkt ihrer Betriebs-, Raums- und Funktionseinheit aus, sowie auch vom Standpunkt ihres Informationswertes über die Entwicklung der Gesellschaft in der bezüglichen Zeit und Region, müssen sie breitere historische Beziehungen ausdrücken, die die Entwicklung, oder auch Verlangsamung der Kulturentwicklung und der Lebensart des Volkes auf seinem Weg zur materiellen und geistigen Befreiung beeinflussten. Die Autoren streben danach, die Ansichten eines beträchtlichen Gesellschaftsteiles zu entwurzeln, dass das Leben des Volkes auf dem Lande nur unter schönen Stickereien und reich gemalter Keramik verläuft; beim üppigen Einreichen des Essens und beso[n]ders Trinkens, wobei eine Musik spielen muss, nach Möglichkeit eine Zimbelkapelle und in Festtrachten.[/]
      Wenn jedes Objekt im Volksbaumuseum wisseschaftlich richtig und ästhetisch wirkungsvoll installiert werden soll, muss es wahrhaftiges Leben des Volkes auf dem Lande darstellen. Ein überwiegender Teil der bisherig gesammelten Materiale stellt vor allem Dokumente der Volkskunst oder Volksproduktionsfertigkeit dar, und durch die Menge dieser Dokumente wird das Bild des Landlebens verzeichnet. Dabei wissen wir auf Grund der Forschungen, dass der Platz des bildenden Ausdruckes auf dem Lande bescheiden war und ist. Ein schön ausgeschnittenes Spinnrad oder ein gezierter Stiel der Hirtenpeitsche sind und verbleiben schöne Sachen, die heute näher der Kunst als dem Produktionsmittel sind. Sind wir jedoch berechtigt zu verschweigen, dass sie in der Umwelt eines unvorstellbar niedrigen Lebensniveau erzeugt wurden?
      Das Ziel der Ethnographie ist, keine Illusionen, sondern ein wahrhaftes Bild des Volkskulturentwicklung zu schaffen.
      Die Autoren behandeln dann auch einige Fragen der Beziehung der Museen im Freien zum Reiseverkehr und seiner Forderungen. Sie betonen die Notwendigkeit, diesen Fragen grosse Aufmerksamkeit zu widmen. Sie lenken die Aufmerksamkeit auf die Gefahr, ein so[ ]genanntes lebendiges Museum zu bilden, und unterstreichen die Bedeutung eines bildend und fachlich gut ausgearbeiteten Informationssystems innerhalb - des Museumareals.
      Übersetzung: J. Švec

183

Typický způsob instalace interiéru v muzeu lidových staveb. Chalupa z Lužné ve Valašském muzeu v přírodě.

184

Národopisné aktuality roč. XVI. - 1979, č. 3

POLYCHROMOVANÉ VÝZDOBNÉ PRVKY NA DOMĚ č. 21 V BYSTŘICI N. O. Z KONCE 19. STOLETÍ [obsah]


      EMILIE HAROKOVÁ, Valašské muzeum v přírodě, Rožnov pod Radhoštěm
      Lidové roubené stavby těšínského regionu nás upoutávají jak svou proporcionální vyvážeností, tak celkovým výtvarným pojetím. Estetického účinu dosahoval lidový stavitel především tesařskými prostředky - složitou konstrukcí portálů, nápaditou kompozicí lišt a prken na štítech či otevřených podsíňcích i samotným řešením vrcholu štítu - polovalbou či kabřincem - a dále přitesáváním hran vypouštěných stropních trámů a okenních závěr, profilací některých stavebních prvků a uplatněním rytých rozet na středních stropních trámech jizby nebo na ostění hlavního vstupu domu. Použití tesařských výzdobných technik můžeme sledovat na recentním materiálu z 18. a 19. století.
      Méně obvyklé je zdobení malbou. Není pochyb, že v maloměstském prostředí mohl být tento způsob dekorace hojnější. ještě ve 20. století se v podhorském městečku Jablunkově setkáváme se zbytky polychromie např. na bedně kabřince domu č. 21 z r. 1761 nebo[/] v interiéru - na stropním trámu jizby v č. 92 z r. 1792.1) Výzdoba štítu malbou, vyplývající z prvotní funkce konzervační, se na vesnici v oblasti západních Karpat uplatňuje ve starším období ve skromnější podobě, bohatě rozvíjené až v 2. polovině minulého století. Mimo tuto hlavní výzdobnou plochu lidových staveb plní malba většinou úlohu kontury - lemuje hrany "výpustů" a "zglovců" nebo sleduje obvod rytých hexapentálních hvězdic apod.
      Šířeji rozvinutou malbu na zhlaví objevujeme poměrně řídce. V Hrčavě je to např. dům č. 7 se stopami červenomodrého geometrického ornamentu na vápenném podkladě,2) nebo v Bukovci č. 158 s obdobným pojetím výzdoby a č. 79, kde je rostlinný ornament komponován v úhlopříčném rozdělení pole i mimo ně. V barevném ladění převažuje červená na bílém vápenném základě. Také č. 192 v Mostech u jablunkova má na trámech vypuštěných z jizby stopy geometrického ornamentu v ladění červená a bleděmodrá na bílé.

185

      Zcela výjimečnou ukázkou výzdoby lidové stavby polychromií je č. 212 z Bystřice n. O.3) Obytný dům - pozůstatek polovičního selského gruntu, st. č. 54 a - o půdorysu běžného nížinného typu Těšínska sestává ze dvou samostatných srubů, provedených z celých tesaných trámů. Přední, mladší srub je datován r. 1890. Na budově můžeme vidět úpravu štítu a výměnu některých menších stavebních prvků v počátku 20. století (některá okna a dveře), ale největší hodnoty stavby - výtvarné detaily - zůstaly neporušeny. Hned při příchodu k objektu nás upoutá archivoltový portál s klínovitě vsazeným nadpražím a ozdobně tvarovanými vzpěrami. Mimo konstrukční efekt přitahují pohled tři ryté růžice, souměrně rozmístěné na nadpraží, a rytá datace 1890. Ostění kolem oblouku dveří a ryté elementy sleduje červená linka, rožní vzpěry nesou malbu řady červených teček. Estetický účin umocňuje solární motiv v horní třetině dveří, vytvořený paprskovitě ukládanými prkny. Další stopy dekorace najdeme kolem oken v podélné jihozápadní a jižní - štítové stěně. Okna vsazená do širšího ostění, opatřená parapetní deskou, mají profilovanou závěru lemovanou červenou linkou a tečkováním nad ní.
      Vedle archivoltového portálu a zvláštního pojetí okenních závěr je to především polychromie zhlaví stropních a nárožních trámů, provedená rovněž červenou barvou, kterou musíme považovat za výtvarnou dominantu celé stavby. Čelní plochy a spodní strana hlav vypouštěných trámů byly obíleny vápnem. Li[/]dový konzervační prostředek se tak začleňuje do dekorace jako kontrastní element. Malba na bystřickém domě se uplatňuje nejen na zhlaví u přední jizby, jak je obvyklé v jiných známých případech, ale téměř na všech vystupujících trámech celého stavení. Nejchudší dekorace se omezuje na olemování ztesaných hran trámu. Jinak - menší plocha zhlaví závěr má navíc přízdobu geometrickým ornamentem - 1 až 3 řadami horizontální klikatky s řadami teček mezi nimi nebo obdobný motiv jako na stropních trámech. Na hlavách těchto druhých, s většími výzdobnými plochami, je malba. složitější a rozmanitější.
      K nejjednodušším rostlinným motivům, na "výpustech" hojných, lze počítat květiny v květináči. Květináč má široký hrncovitý tvar s mírně ke středu probranými stěnami. Z něj vyrůstá květina se symetricky rozloženými listý či vedlejšími větévkami podle svislé osy stonku - s drobnými kvítky, znázorněnými tečkami. V jiné variantě je ještě celý motiv obtečkován a zaujímá větší plochu než první. Nejprostší vyjádření rostlinného ornamentu najdeme na západním nároží - ratolest s poupětem. V tomto případě rostlinný motiv zabírá jen polovinu výzdobného pole a zbývající plochu pokrývá rozvinutější geometrický ornament. Vedle tohoto zastřeného zobrazení stromu života převážná většina maleb předkládá strom života přímo. Nejjednodušší forma se podobá jedli, jiné užitkovým či okrasným stromům, na nichž posedává zpěvné ptactvo a zdá se, že i nějaké čtyřnohé zvíře zvyklé šplhat po stromech. Kmeny stromů jsou

186

mohutné, s kopcovitým přechodem v kořeny. Nejbohatší ztvárnění své představy umístil lidový umělec po stranách archivoltového portálu a na jižním nároží. Strom na spodní straně zhlaví stropnice nalevo od portálu má silný kmen, bohatě rozvětvenou korunu, větve neolistěné. Na spodních větvích sedí symetricky po obou stranách kmene párek cukrujících se ptáčků - v lidovém pojetí symbol lásky. O něco výše na větvi, vpravo od kmene, chystá ptáček hnízdo a vlevo jiný odlétá za potravou. Další sedí ve vrcholu koruny. Tady začíná pomyslný děj, který pokračuje na západním nároží přední jizby v myšlence bohaté sklizně. Představuje ji jabloň obtížená plody. Také zde posedávají po větvích ptáci, ale ne již v takovém seskupení, jako na předcházejícím zpodobení. Obraz je doplněn reálným komponentem - žebříkem opřený o strom. Strom života se ve skromné podobě objevuje také na okenní závěře jižního nároží a v dalších variantách s ptactvem po pravé straně obou hlavních domových vstupů i na zhlaví přední komory.
      Neopakovaný projev lidového umělce najdeme na vypuštěném stropním trámu po levé straně nádvorního vchodu do domu. Malba znázorňuje vyhánění krávy na pastvu. Téměř celou vrchní polovinu výzdobného pole zaujímá statná kráva se silně nalitým vemenem, hlavou natočená doprava. V levé dolní polovině kráčí směrem doleva vzhůru za krávou muž, třímající v ruce prut. Tečky nad prutem a po jeho pravé straně nás uvádějí v pochybnost, zda se jedná o vejce (symbol života)[/] nebo zda byly naneseny bez přímého záměru autora.
      Druhý jedinečný motiv umístil tvůrce na jižní nároží, tedy tam, kde uvnitř stavby bývá "svatý" kout s devocionáliemi. Prvky obrazu jsou komponovány do vertikálního obdélníka. Nalevo dole stojí člověk natočený čelem doprava, po obvodu zbývající plochy pak šest domácích zvířat: ovce, pes, drůbež, kráva a opět drůbež. Všechna zvířata, mimo ovce, která má místo přímo nad člověkem, se obrací k němu. Tělo předposledního kusu drůbeže, situované přibližně proti pasu lidské postavy, stejně jako kur domácí o něco níže, mají neúměrnou velikost jak ke krávě, tak k samotnému člověku. Z toho lze vyvodit, že tu nešlo o záměr naznačení perspektivy, ale spíše o zdůraznění významu předložených symbolů.
      Oba poslední obrazy, stejně jako většina ostatních, mají výzdobné pole vymezené červeným tečkováním, jiné jen omezení po bocích omalováním ztesaných hran červenou barvou. U nejbohatších projevů pokračuje malba za hranicí vymezeného pole další řadou teček nebo geometrickým ornamentem - klikatkou doplněnou tečkami či několika řadami stejného ornamentu. Malba člověka a zvířat je vždy provedena z profilu, bez perspektivy. Červená barva polychromie, nanesená často v silné vrstvě, vystupuje místy až plasticky nad základní plochu. K vyjádření myšlenky použil malíř několika různých štětců - silnější k malbě geometrického ornamentu a kmene stromů, jemnější při ztvárnění člověka, menších zvířat a zejména miniaturních ptáč

187

Trám jihovýchodního nároží. Otisk originálu provedla Emilie Haroková.

ků, provedených se švihem lidovému tvůrci vlastním. Všechny motivy - rostlinné, zoomorfní i antropomorfní jsou malovány z volné ruky, většinou v pojetí blížící se realitě. Vedle těch, které jen rozvíjejí, i když vtipně, variantu jednoho motivu, najdeme zde jiné, zce[/]la odlišné, jednotlivé, neopakující se, svědčící ve prospěch hypotézy o jejich magickém podtextu. Autor si byl zřejmě vědom hodnoty svého díla, a proto je signoval, v ornamentu, jak bývalo obvyklé u lidových tvůrců; na zhlaví okenní závěry u komory, z nádvorní strany domu v motivu klikatky doplněné tečkováním najdeme iniciály I A.4) Jistota provedení malby prozrazuje, že bystřický dům nebyl jeho jediným dílem.
      Motivická náročnost, technika i setřelost polychromie naznačuje, že její vznik souvisí s výstavbou předního srubu domu na konci 19. století. Stejné tomu nasvědčuje i fakt, že motiv krávy jdoucí na pastvu je logicky umístěn na trám vedle vchodu nádvorního, tedy proti chlévu postavenému na východní straně chalupy koncem 19. století, zatím co v 1. pol. téhož věku a dříve stával chlév na straně opačné - západní.
      Druhá polovina minulého století byla pravděpodobně příznivá rozvoji polychromie na lidových stavbách; zvláště rozvinutí malby na zhlaví dosahuje svého vrcholu právě v tomto období. Potvrzují to i příklady z Bukovce, Mostů u Jablunkova a Hrčavy, postavené rovněž koncem 19. věku.5) Ze stejné doby najdeme ukázky geometricko-rostlinné dekorace vypuštěných trámů i na západním Slovensku. Ale výzdobu "výpustů" v kombinaci geometrického ornamentu s rostlinným a antropomorfním nebo zoomorfním můžeme sledovat již jen na dvou jiných případech: na zachované stavbě v Istebné (nyní PLR) a na domě z Vel

188

kých Karlovic na Valašsku, podle kresebné dokumentace A. Strnadela. 6)
      V Istebné na dřevnici č. 51 z roku 1868 tvoří geometrický ornament klikatky i tečky seřazené v samostatných řadách, doplněné řadou závitnic a jinými drobnými elementy. Květináč a ostatní rostlinné ornamenty mají zcela jiné provední než malby domu z Bystřice n. O., stejně jako postava člověka, která je en face a velmi schematicky zachycená.
      Z kresby malovaných trámů na domě z Velkých Karlovic, datovaném r. 1881, domovním číslem neoznačeném, vyniká mezi ostatními prostřední trám, kde vedle hexapentální hvězdice je namalován kohout a za ním, v opačné poloze, čtyřnohé zvíře a postava člověka z profilu. Všichni tvorové směřují čelem k růžici, Ani v tomto případě nelze připustit, že se jedná o autora I A.
      Máme tedy před sebou práce tří různých autorů. Jaký je společný jmenovatel těchto tak zvláštně polychromií zdobených objektů? Všechny vznikly ve 2. pol. 19. století a přesto jsou výjimečné v období, ze kterého máme jinak dostatek materiálu. U dvou popisovaných domů je prokazatelné, že se jedná o obydlí vyšších sociálních skupin vesnice. Impuls k výtvarné tvorbě mohl vyjít ze slohového umění malých městeček, ale technické zvládnutí námětu hovoří ve prospěch návaznosti na ně jaké starší tradice lidového prostředí, které neznáme. Na druhé straně omezenost výskytu jevu vylučuje možnost jejího dlouhodobějšího trvání. Zároveň nelze toto neobvyklé výtvarné řešení rou[/]

Spodní strana stropního trámu vypuštěného po levé straně archivoltového portálu. Foto B. Přikryl.

beného domu považovat za pro jev pouhého osobního individualismu.
      Výjimečný doklad domového dekoru v Bystřici n. O. můžeme tedy hodnotit spíše jako záležitost reprezentační funkce vyšších společenských vrstev vesnice, ovšem s magickým podtextem. A právě tento podtext náš případ odlišuje od všech ostatních projevů v lidovém

189

Dům č. 212 v Bystřici n. O., čelní pohled. Stav z r. 1973. Foto Emilie Haroková.

stavitelství. Někteří badatelé přisuzují magický význam symbolům, které postupně získaly pouze dekorativní funkci. Připouštějí modifikaci symbolů stromu života a plodnosti do různých[/] geometrických tvarů.7) Výzdoba "výpustů" z Bystřice však prokazuje zcela zjevně tuto funkci v symbolech zpodobněných realistickým vyjádřením.

190

Poznámky
1.
      Jedná se o strop jizby v patře. Jeho trámy jsou hladce opracovány a všechny hrany mají reliéfní lineární profilování zdůrazněné červenou barvou. Střední trám, nesoucí dataci "Ano 1792", je mezi profilací hran navíc přizdoben červenou vlnovkou, pod vročením rytou růžicí s doplňující malbou. Po stranách růžice se rozvíjí zelená ratolest s červenými rozkvetlými růžemi a poupaty.
2.
      STOLAŘÍK, I.: Hrčava, Ostrava 1958, s. 228, 229 a obr. 208.
3.
      Majetko-právní vývoj gruntu mžeme sledovat v gruntovnicích od 1. pol. 17. století. Nejstarším známým držitelem Jan Valach, v 18. století je usedlost převážně v rukou rodu Strijů, od roku 1814 rodu Heczků. V 2. polovině 19. věku se značí vlastnictví Susanně Rymorz, od roku 1884 Josefu Legierskému a od roku 1906 synovi stejného jména. Na přelomu 19. a 20. století patřilo k domu 5 ha 20 a pozemků, bývali zde 1-2 koně, 3-4 krávy. Posledními majiteli jsou Alois a Žofie Bryśovi, Prameny - Státní archív Opava, fond G, inv. č. 42,[/] 43 a 45, Okresní soud Frýdek-Místek, Pozemkové knihy.
4.
      Zdá se, že iniciály IA (IK) se opakují ve větvích stromu se žebříkem a v rozvinutém ornamentu pod rostlinným na vypuštěném trámu na severozápadním nároží u zadní jizby.
5.
      Dům č. 7 v Hrčavě je datovaný na zárubních vstupu r. 1876, č. 158 v Bukovci postaveno roku 1897, č. 79 z Bukovce a č. 192 z Mostů u Jablunkova datují majitelé do konce 19. století.
6.
      Valašské muzeum v přírodě v Rožnově p. R., fond JG, inv. č. 2669, kresby z 30 let 20. století.
7.
      Např. BEDNÁRIK, R.: Maľované ohništia v oblasti Malých Karpat, Bratislava 1956.
      PRAŽÁK, V.: k problematice malby srubových domů v Čičmanech. In: Ľudové staviteľstvo a bývanie na Slovensku. Bratislava 1963, s. 9-58.
      REINFUSS, R.: Malované zręby chalup wiejskich w Polsce. Polska Sztuka Ludowa 8, 1947, s. 7.
      VACLAVÍK, A.: Výroční obyčeje a lidové umění, Praha 1959 a další.

191

POLYCHROMIERTE ZIERELEMENTE AM HAUS NR. 212 IN BYSTŘICE N.O. AUS DEM AUSGEHENDEN 19. JAHRHUNDERT
(Zusammenfassung)

      Hölzerne Volksbauten der Region von Těšín (östlicher Teil des ehemaligen Oberschlesiens) weisen ein proportionales Gleichgewicht und eine ziemlich nüchterne, aber wirkungsvolle bildende. Auffassung aus. Neben den überwiegenden Zimme[r]mannsmitteln der Dekoration kommt seltener eine Ausschmückung, mit Polychromie vor. Torsos der Gemäldedekorierung findet man bis jetzt z.B. in dem Unterbergstädtchen Jablunkov, einzeln auch auf dem Lande, z.B. in Hrčava, Bukovec oder Mosty bei Jablunkov. Ein ganz besonderes Vorbild der Dekorierung dieser Art ist das Wohnhaus des Halblandgutes Nr. 212 in Bystřice a/O. Ein Doppelblockhaus des gewöhnlichen Tieflandsgrundrisses aus dem. Gebiet von Těšín ist auf dem Archivoltportal datiert 1890. Gravierte Elemente um die Datierung, sowie auch profilierte Verschlusse der meisten Fenster hebt das Gemälde mit Zinnoberfarbe hervor, Bildende. Dominante des Objektes bildet aber die Polychromie der Köpfe fast aller Decken- und Eckenbalken, ausgeführt mit Zinnober auf dem weissen Kalkgrund. Es kommt hier das Pflanzenornament neben dem geometrischen, zoomorphischen und anthropomorphischen vor. Eine solche Motivkombination kennt man heute noch aus zwei anderen Vorfäl[/]len - in situ in Istebné (PVR) Nr. 51 vom J. 1868 und dann aus einer Zeichnung von Antonín Strnadel aus Velké Karlovice (Valašsko). Diese bildende Ausdrücke aber haben eine ganz verschiedene Ausführung, und man kann sie nicht für die Werke des Autors der Signatur IA aus Bystřice a/O. halten.
      Die zweite Hälfte des 19. Jahrhunderts war wahrscheinlich günstig der Entwicklung der Polychromie an den Volksblockbauten, besonders an den Köpfen der Decken- und Eckenbalken. In diese Zeitperiode fällt zweifellos auch die polychromische Dekorierung des Hauses in Bystřice a/O. Der Impuls zum bildenden Schaffen dieser Art konnte aus der Stilkunst kleiner Städte ausgehen, aber die technische Bewält[ig]ung des Sujets weist auf ältere, nicht allzu langzeitige Traditionen der Volksumwelt. hin, die jedoch uns unbekannt sind.
      Das Dokument des Hausdekors in Bystřice alO. kann man. als eine Angelegenheit der Repräsentationsfunktion höherer Schichten der Dorfsgesellschaft mit einem magischen Untertext bewerten. Es sind gerade die realistisch au[s]gedrückten Lebens- und Fruchtbarkeitssymbole, die das Haus in Bystřice ausserordentlich machen.
      Übersetzung: J. Švec

192

Národopisné aktuality roč. XVI. - 1979, č. 3

PŘEHLED HISTORICKÉHO VÝVOJE OBCE KRÁTKÁ [obsah]


      JAN O. ELIÁŠ, Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů, Brno
      Obec Krátká (okr. Žďár n. S.) je typickým produktem pozdní novověké kolonizace, k níž na horském novoměstském panství přispěly nikoliv již zřetele čistě zemědělské, nýbrž i zřetele vrchnostenského průmyslového podnikání. Zmíněná kolonizace proběhla na území novoměstského panství v zásadě ve dvou vlnách. První spadá ještě do 17. století, kdy v rozmezí let 1635-1656 vznikly osady Moravská Svratka (1635), Tři Studně (1651), Vříšť (1656) a byla znovu osazena pustá osada Kadov (1656). Druhá vlna se datuje první polovinou 18. století, kdy během necelých 25 let bylo na panství založeno rychle za sebou dalších šest osad - jako první roku 1707 Blatiny a jako poslední roku 1731 Milovy - mezi nimi roku 1727 i osada Krátká,1) jejíž původní jméno podle paseky, na které vznikla, znělo Teplá2) a v níž se do roku 1735 usadilo postupně 10 poddaných.
      Důvody založení osady byly zřejmě dvojí. Jednak tímto způsobem novoměstská vrchnost[/] umožnila zřídit obydlí lidem, jež potřebovala jako pracovní sílu ve svých režijních podnicích - průmyslový Kadov s hamry i panským dvorem a doly v Samotíně byly nedaleko. Jednak vysazením nové osady hodlala zhodnotit nevyužitou půdu, která po vytěžení dříví již neměla být znovu osázena lesem.3)
      Prvním deseti chalupníkům byla v roce 1735 současně se změnou názvu osady na Krátká prozatímně rozdělena obdělávaná půda v množství 11-15 měřic na jednoho usedlíka. Každý z nich bez rozdílu byl povinen robotovat pěšky jednou osobou od sv. Jiří do sv. Václava 3 dny týdně a od sv. Václava do sv. Jiří 2 dny týdně. Kromě pozemkové činže, splatné vždy na půl na sv. Jana a na vánoce, odváděl každý chalupník 25 krejcarů ročně činže přádelní a v případě potřeby byl povinen nadělat 15 sáhů hamerského dříví za rok za starodávný plat 6 krejcarů za jeden sáh. Od masného krejcaru byli kratečtí chalupníci zatím osvobozeni a mimořádné povinnosti (odvádění

193

hub, lískových oříšků apod.) jim byly určeny bez bližší specifikace, tak jako v ostatních nově založených osadách na panství.4) Uvedené poddanské povinnosti této skupiny usedlíků zůstaly (kromě pozemkové činže) v podstatě beze změny po celou dobu existence patrimoniálního systému. Jen v roce 1777 jim byla zvýšena povinnost dělání hamerského dříví na 20 sáhů.5).
      Po definitivním vyměření pozemků v roce 1741 bylo tehdy již 12 chalupníkům přiděleno po 12 měřicích polí a 7 měř. luk a pastvin. Zbytek byl přidělen obci za nepatrnou činži 1 krejcar ročně. Poddaní chalupníci platili z měřice polí 11 krejcarů.6)
      Původní povolání prvních chalupníků (tři nádeníci, tavič, kovář, drvoštěp, horník, tesař, pláteník, krejčí, švec) nasvědčuje tomu, že zemědělská výroba jim ani v novém domově nebyla jediným zdrojem obživy. Její význam se v tomto smyslu zvětšil teprve později, ale i pak je vcelku malá výměra pozemků špatné kvality nutila hledat doplňkové zdroje příjmů jinde. Jedním z takových zdrojů bylo domácké rukodělné tkalcovství, rozšířené zde ještě v 19. století, přičemž rodinám bezzemků, kterých v Krátké přibylo po polovině 18. století, byl tkalcovský stav často rozhodujícím zdrojem příjmů.
      Do roku 1749 se v obci zakoupilo dalších 5 poddaných,7) kteří se zařadili do kategorie domkářů na rustikálu, avšak bez půdy (tři z nich měli pronajaty dominikální polnosti o celkové výměře 30 měřic). Jelikož počet chalupníků na dominikálu zatím o jednoho[/] klesl, bylo všech usedlíků v osadě k roku 1749 16.8)
      Ve třetí čtvrtině 18. století, v době, kdy již osada byla řádně konstituována, což se odrazilo i ve zřízení funkce rychtáře a v udělení obecní pečeti, vyhranily se zde definitivně dvě základní skupiny obyvatel. Na jedné straně to byli usedlíci původní, respektive jejich nástupci, obývající dominikální chalupy s přídělem dominikální půdy (nájemci) a označovaní jako chalupníci. Na druhé straně mladší usedlíci v zakoupených domcích, tedy na rustikálu, ale bez rustikálních pozemků, označovaní jako domkáři. Z nich někteří sice drželi nájemný dominikál, avšak většina byla bezzemky podruhy.9) Počet prvních zůstával vcelku neměnný (11-12), kdežto počet druhých od poloviny 18. století zvolna narůstal. V roce 1775 jich bylo již 8.10) Robotní povinnost chalupníků se nezměnila (průměrně 2 1/2 dne týdně pěšky). Kategorii domkářů byla stanovena robota na 1 den v týdnu s tím, že od sv. Václava do sv. Jana se z ní mohli vyplatit 2 zlatými.
      V 80. letech 18. století bylo v katastru Krátké celkem 80 jiter 157 3/6 ploš. sáhů polí, na které se vysévalo 592 3/4 měřic žita a 802 2/4 měřic ovsa. Krátká byla jedinou obcí na Novoměstsku, v jejímž katastru nebyl žádný les. Z hlediska držby šlo vlastně jen o půdu dominikální, která byla usedlíkům dána do užívání v zásadě dvojím způsobem:
      a) byl to tzv. dominikál neoddělitelný, patřil k dominikálním chalupám a nemohl být pronajímán zvlášť. Tato forma daleko pře

194

vládala a byla atributem tzv. selských chalup;
      b) šlo a tzv. dominikál činžovní, dávaný do dočasného nájmu zpravidla zakoupeným domkářům - bezzemkům. Takové půdy však bylo málo.
      V jediném případě, u rychtáře, se vyskytovala forma bezplatného emfyteutického pachtu.11) Na každou selskou chalupu připadalo stále zpravidla kolem 5 jiter polí a kolem 3 jiter luk a zahrad. Obec měla polí necelá 4 jitra, luk necelé jitro a pastvin přibližně 2 jitra. Roční výnos z veškeré půdy katastru (celkem 123 jiter 547 ploš. sáhů) byl odhadnut na pouhých 405 zl. 42 3/4 kr., z toho pole vynášela 357 zl. 35 1/4 kr.12) Nízký odhad výnosu plně odpovídal nevalné kvalitě zdejších pozemků a nepříznivému klimatu.
      Za dalších více než 30 let se zemědělsko-hospodářské poměry a rozdělení plužiny vcelku nezměnily. Podle údajů matriky pozemkokového výnosu přibylo v obci od roku 1787 do roku 1820 sice dalších 8 domkářů, avšak tento přírůstek nebyl kryt přírůstkem polností. Plužina zůstávala nadále z valné části rozdělena mezi 12 selských chalupníků tak, jak tomu bylo již v počátcích osady. Vrchní vlastnictví půdy náleželo vrchnosti, která se z pochopitelných důvodů jejímu dalšímu drobení bránila.
      Zemědělská výroba v Krátké, založená na trojpolním systému dosáhla hranic svých možností poměrně záhy - nejpozději v 80. letech 18. století. Již tehdy vzhledem k svému rozsahu mohla sotva stačit k obživě usedlíků.[/] Naskýtá se proto otázka, co vedlo k tomu, že počet obyvatel v obci se přes uvedenou skutečnost dále zvětšoval (roku 1790 173 obyvatel, roku 1840 již 263 obyvatel). Způsob obživy bezzemků námezdní prací u místních sedláků byl vyloučen už z toho důvodu, že největší usedlostí v místě byla rychta s pouhými 8 jitry polí. Proto znovu i v této době připadá v úvahu jen práce ve vrchnostenských lesích a vrchnostenských režijních podnicích, situovaných v okolních obcích. Například v Kadově, kde byl panský dvůr, vysoká pec s hamry i doly na železnou rudu. Nebo v Samotíně (doly) a Kuklíku (panský dvůr). Situaci odpovídá i to, že v období, kdy správa velkostatku začala omezovat podnikání ve vlastní režii zejména parcelací a pronájmem dvorů a zastavením železářské výroby v 70. letech 19. století, začal počet obyvatel v Krátké nejen stagnovat, jak tomu bylo ve stejném období v úrodnějších nížinných oblastech, nýbrž markantně klesat.
      Zrušení poddanství a patrimoniální správy v polovině 19. století se hospodářství obce a zejména zdejších držebnostních poměrů příliš nedotklo. Vzhledem k tomu, že většina půdy byla dosud dominikální, stali se její bezprostřední držitelé toliko jejími řádnými nájemci na základě individuálních smluv. K radikální změně v tomto ohledu došlo teprve po provedení první pozemkové reformy po vzniku samostatné ČSR, kdy nájemci dostali pozemky do úplného vlastnictví.13)
      Shrnutím poznatků o vývoji Krátké lze zjistit, že základní půdorys osady, daný při vzni

195

ku sídliště prvními chalupami, jež záhy nabyly charakteru selských chalup a jejichž počet se pak nadlouho ustálil na dvanácti, se pozvolna začal měnit od 40. let 18. století stavbami domků bezzemků. Proces přirůstání domků pokračoval sice až do 70. let 19. století - do tě doby byly v provozu režijní podniky novoměstského velkostatku - ale nový, změněný půdorys obce jím byl v zásadě dotvořen jíž v prvních dvou desetiletích 19. století. Tehdy na obvodu návsi bylo původních 12 selských chalup doplněno domky a větší počet domků stál i uvnitř návsi tím způsobem, že se vytvořila nepravidelná řada obytných objektů, táhnoucí se v podélné ose návsi od východu k západu. Dřívější rozloha tak byla zmenšena zhruba o polovinu, jelikož její jižní část za frontou domků byla od této doby využívána výhradně jako louky a částečně i jako k domkům přilehlé zahrady. K veřejnému použití zbyla jen část severní, protékaná potůčkem, ústícím do malého rybníku v jejím středu. Z držebnostního hlediska existovaly v Krátké jen dva základní druhy usedlostí. Na jedné straně selské chalupy, na druhé straně domky bezzemků se zcela nepatrnou či většinou žádnou výměrou polí. Ekonomicky dostatečně nosný typ selské usedlosti - statku s přiměřenou pozemkovou výbavou, který by držiteli skýtal plnou obživu, se v Krátké nevyvinul. Vzájemný početní poměr obou druhů usedlostí (12:26) zůstal od poloviny 19. století zacho[/]ván až do 20. století, přičemž rozsahem pozemků lze k selským chalupám řadit také bývalou rychtu.
      Selské chalupy a domky se v prostorovém členění obytných částí navzájem valně nelišily. Podle matriky pozemkového výnosu z roku 1820 14) byly v Krátké vesměs přízemní domy s jednou světnicí a jednou komorou. V tomto ohledu nevybočovala ani rychta (později také hospoda a v letech 1820-1825 současně i škola). Co domy navzájem odlišovalo, bylo hospodářské příslušenství jako chlévy, stáje a stodoly, které se u domků bezzemků pochopitelně vyskytovaly jen v redukované míře - poslední z nich vlastně vůbec. Nejvýraznějším znakem selských chalup pak bylo to, že k nim patřily stavby hospodářského příslušenství, které stály od obytných budov odděleně, což u domků bezzemků bylo zcela ojedinělé. Charakteristickým znakem selských chalup byly i stavby výměnků.
      Od počátku existence osady po celé 18. a konečně i 19. století bylo zde pro svoji láci, dostupnost i vzhledem ke klimatickým podmínkám Vysočiny základním stavebním materiálem dříví, případ od případu doplňované lomovým kamenem, používaným na podezdívkách. Použití páleného stavebního materiálu cihel a pod. - bylo záležitostí teprve 20. století, na jehož prahu, v roce 1902 byla u cesty k Německému (Sněžnému) postavena zděná kaplička.

196

Poznámky
1.
      StA (Státní archiv) Brno, Vs. Nové Město na Moravě, i. č. 3 - Kniha platů a robot z nově založených chalup na panství. O Krátké se tu hovoří jako o osadě založené před 8 lety, přičemž kniha platů byla sestavena roku 1735.
2.
      Paseka vznikla vykácením stejnojmenného lesa, který patřil k revíru v Německérm (Sněžném). Podrobněji o novověké kolonizační akci na Novoměstsku viz SVOBODA, J. F.: Osídlení panství novoměstského na Moravě, Národopisný věstník československý 21, 1928, 253 n.; 22, 1929, 86 n. Týž, Vlastivěda moravská, Novoměstský okres, 1948. LÁZNlČKA, Z.: Příspěvek k sídelně zeměpisné charakteristice osad na Novoměstsku, 1941.
3.
      Podle soudobého názoru správy velkostatku se režijní průmyslové podniky a zejména výroba železa[/] neměly více rozšiřovat a proto nebylo třeba vykácené lesy v plné míře obnovovat.
4.
      Viz pozn. č. 1.
5.
      StA Brno, Vs. Nové Město, i. č. 278 - Soupis robot podle obcí.
6.
      SVOBODA, J. F.: Novoměstský okres, 1948, 441.
7.
      Jmenovitě to byli: František Preisler, Jan Polanský, Václav Zástěra a František Vejvoda.
8.
      StA Brno, Rektifikační akta, R 309.
9.
      StA Brno, Urbariální fasse, U 3/8B.
10.
      Tamtéž.
11.
      StA Brno, Josefinský katastr, J 3305.
12.
      Tamtéž.
13.
      VOŽENÍLEK, J.: Předběžné výsledky čsl. pozemkové reformy, 1930, 744, 745.
14.
      StA Brno, Matrika pozemkového výnosu, M 176/y.

ÜBERSICHT ÜBER DIE HISTORISCHE ENTWICKLUNG DER GEMEINDE KRÁTKÁ
(Zusammenfassung)

      Die Gemeinde Krátká (Bezirk Žďár nad Sázavou) ist ein typisches Produkt der neualterlichen Kolonisation, zu der die Interessen des industriellen Obrigkeitsunternehmens beigetragen hatten. Sie wurde gegründet im J. 1727, und bis 1735 wurde sie von den ersten zehn Untertanen besiedelt. Unter den Gründen für die Ortschaftsgründung war in erster Reihe die Absicht der Obrigkeit in Nové Město, den in den umliegenden industriellen Obrigkeitsbetrieben arbeitenden Leuten Wohnungen zu bieten (Hammer, Gruben).
      Im dritten Viertel des 18. Jahrhunderts, wo die Ortschaft schon zurecht konstitui[e]rt war, traten hier ständig zwei Einwohnergruppen hervor. Einerseits die Besitzer der ursprünglichen Dominikalhütten, mit Zuteilung des Dominikalbodens - die Kleinbauern. Anderseits jüngere Einsiedler in gekauften kleinen Häusern ohne Bodenstücke - die Häusler. Die Zahl der ersten änderte[/] sich nicht im Verlauf der Zeit, dagegen die Zahl der zweiten wuchs weithin. Die landwirtschaftliche Produktion in Krátká, gegründet auf dem Dreifeldersystem, erreichte die Grenzen ihrer Möglichkeiten vor dem Ende des 18. Jahrhunderts. Die Bedeutung der Arbeit in den Obrigkeitsbetrieben als zusätzliche Quelle des Lebensunterhaltes der Einwohner blieb weithin.
      Der Ortschaftsgrundriss, gegeben bei der Entstehung durch die ersten zwölf Bauernhütten, wurde in folge des folgenden Zuwachses der kleinen Häuser der Landlosen wesentlich beendet in den ersten zwei Jahrzehnten des 19. Jahrhunderts in der Form, die bis ins 20. Jahrhundert dauerte. In keiner Zeitperiode entstand hier ein ökonomisch genügen[g][d] tragbar Bauernhaustyp - das Landgut, das dem Besitzer vollen Lebensunterhalt bieten könnte.
      Übersetzung: J. Švec

197

Dům čp. 4, obec Krátká, okres Žďár n. Sáz. Foto Jaroslav Vajdiš.

198

Národopisné aktuality roč. XVI. - 1979, č. 3

STAVEBNÍ VÝVOJ OBCE KRÁTKÁ [obsah]


      JAROSLAV VAJDIŠ, Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů, Praha
      Obec Krátká vznikla jako předposlední v řadě vesnic, zakládaných ve Žďárských vrších v závislosti na rozvoji vrchnostenského průmyslového podnikání. 1) 12) 13) 18) Od roku 1727 do roku 1749 bylo zřízeno 16 usedlostí. Již před rokem 1775 měla Krátká rychtáře, který se roku 1789 stal zákupním s rychtou na čp. 19.
      Z původního stavu 12 usedlostí, postavených v první fázi budování obce do roku 1761, se dosud zachoval jen nepatrný zbytek. Je to část domu čp. 10 (původní konskripční číslo 6), obsahující světnici a světničku s trámovými stropy, roubené z hraněných trámů, oboustranně omazaných. Stěny byly vně i uvnitř obíleny. Z toho nelze vyvodit zvláštní závěry o dalším prostorovém vybavení budovy v jejích zadních partiích, ani o jejím konstruktivním provedení. Při přestavbě byla odstraněna původní otopná soustava, po níž se nezachoval ani náznak. Přesto lze soudit, že do[/]my této první etapy byly roubené z hraněných trámů, na nárožích a v křížení s příčkami spojovaných tesařskými; dobře provedenými vazbami na rybinu nebo zámek. Obytné místnosti osvětlovala nevelká okna s dvojdílným dvoukřídlým členěním. Podlahy nejspíše z dusané hlíny, stropy trámové s prostřídaným záklopem. Stropnice vystupovaly na obou stranách přes obvodové zdivo, na nádvorní straně nad zápražím víc než o metr. Na profilovaném nebo aspoň seříznutém zhlaví nesly hambalkové soustavy. Sedlové střechy uzavíraly štíty, bedněné prkny na sraz, se sparami překrytými lištami. Bednění, nejčastěji zpeřené v polích, bylo poněkud odsazeno za líc plochy průčelní stěny. Vrchol štítu nesl kuželovitou kuklu, nebo byl seříznut drobnou valbičkou. Pod štítem byla vložena okapová stříška - podlomení.
      Tuto charakteristiku nelze ověřit jinak, než srovnáním zachovalého stavu s plánem sta

199

bilního katastru z roku 1835, který dokládá stav obce po prvním století je jí existence. Dokumentuje nejen rozvoj obce, ale zaznamenává v původní podobě i prvních dvanáct objektů, vniklých v počáteční fázi výstavby Krátké. Po stu letech by jenom velmi špatně postavený nebo udržovaný roubený dům bylo nutné přestavovat, neuvažujeme-li o živelných pohromách, které ostatně v Krátké nemáme doloženy. Podobné jako čp. 10 je zakreslen i dům čp. 1 a 22 s větší šířkou než ostatní. Byly tedy i tyto nejspíše dvoutraktové a jejich štítová průčelí měla tři okna. První usedlosti měly charakter chalup a byly hospodářsky zajištěny polnostmi ve výměře, odpovídající tomuto statutu. Jejich majitelé představovali v dalším vývoji obce mezi ostatními obyvateli bez polního majetku vyšší sociální vrstvu. Tím lze vysvětlit rozdílný osud skupin staveb v průběhu minulého století.
      Do roku 1749 již stálo 16 usedlostí a obec byla považována za definitivně zavedenou. To se projevilo tím, že v roce 1764 dostala vlastní pečeť, krátce na to i vlastní správu se zákupním rychtářem. Do roku 1775 stálo již 23 domků. 1) 3) z těch, které vznikly v této etapě, se část zachovala natolik, aby bylo možné učinit si představu o jejich charakteru v době vzniku. Jsou to domy čp. 4, 11 a 14. Domky čp. 5, 6, 13, 15 a 19 byly později přestavěny a o jejich původním vzhledu není dokladů. Problém sám pro sebe představuje stavení čp. 12. Do roku 1781 byly postaveny ještě domky čp. 8 a 18.1) v roce 1820 pak stálo v obci 32 objektů, které byly později doplně[/]ny jen o čp. 39, zatímco v dalším vývoji některé domky zanikly a nebyly obnoveny (čp. 8, 16 a 21).
      Ve staveních, vzniklých po roce 1741, se zachovalo podstatně více z jejich původního stavu. Indikační skizza z roku 1835 32) zaznamenává tyto domky jako dřevěné s výjimkou čp. 12, kde však zděný materiál byl užit v přízemních partiích, patro bylo rovněž roubené. Výjimečná je druhá stavební etapa rychty a hostince čp. 19, na rozdíl od první zděné. Plán obce z roku 1835 32) zaznamenává jako zděné ještě stavení čp. 23 a drobný objekt před průčelím domu čp. 10, patrně sklep. Ostatní stavby byly vyznačeny jako dřevěné. Jejich dnešní stav vykazuje rozdílné pozdější osudy. Větší usedlosti, to je původní tzv. selské chalupy, byly vesměs radikálně přestavěny z tvrdého materiálu a zvětšeny. Naproti tomu ve staveních čp. 4, 11, 14, 18, 25, 30, 31 a 33 zůstalo zachováno více z původních dřevěných konstrukcí i prostorů. Některé konstrukční a dispoziční nepravidelnosti a nestejný rozsah dřevěných částí v jednotlivých objektech nasvědčují, že dřívější relativně drobné domky byly celé roubené. Dosud se tak zachovala stavení čp. 4, 30 a 33, pozměněná jen drobnějšími přestavbami. V domech čp. 11, 14 a 31 je dřevěná konstrukce zachována na jedné straně jejich dispozice s obytnými prostory. Hospodářské příslušenství pod stejnou střechou je zděné. Ve staveních čp. 11, 14 a 31 zužuje vestavěné kamenné zdivo tvar síně způsobem, který naznačuje, že se jedná o dodatečnou deformaci

200

jejího prostoru. V domech čp. 11, 14 a 31 porušují zděné konstrukce obdélný obrys. To vše naznačuje, že kamenné části budov, a tím spíže cihlové, náleží až do mladší etapy jejich existence. V 18. století bylo kamenně zdivo užito jen pro stavbu otopných zařízení a základy. Při přestavbách se zachovala původní konstrukce krovů bez problémů, poněvadž mohla být podepřena, vadné trámy pod ní vyjmuty a na jejich místě postaveno nové zdivo.
      Rovněž řešení dispozic ize ve starších fázích výstavby obce sledovat na menších usedlostech, poněvadž jediná, jen z části zachovaná selská chalupa neposkytuje dost průkazné svědectví. Matrika pozemkového výnosu v roce 1820 zjišťuje, že všechny domy měly po jedné světnici a komoře. To dnešní stav zcela nepotvrzuje, protože dispozice nejsou jednotné a přestavby místy porušily původní skladbu prostorů. Dnes lze říci, že dispozice domků vykazují dva typy, v podstatě buď jednotraktově, nebo dvoutraktově uspořádané, tj. s jednou, event. se dvěma světnicemi při hlavním štítovém průčelí. Tuto diferenci s údaji z roku 1820 lze vysvětlit změnou funkce bývalých komor, užívaných později jako světničky.
      V podstatě jednotraktově řešené jsou domky čp. 4, 18, 30 a 33. Mezi nimi se ještě odlišuje uspořádání s průběžnou síní (čp. 30), popř. se síní, která zasahuje jen do poloviny (čp. 18), nebo do tří čtvrtin hloubky stavení (čp. 4), kde na ni navazuje komůrka či světníčka. Síň v čp. 33 byla zrušena nevhodnou přestavbou. Dispozice, v nichž jsou vedle[/] světnic ještě světničky v druhém traktu, lze zjistit v domech čp. 11, 14, 25, 26 a 31. Patří sem i zmíněná již "selská chalupa" čp. 10 jako jediný reprezentant z období první etapy výstavby. obce. Síně domků čp. 11 a 31 jsou průběžné, v čp. 14 a 26 probíhají jen částí hloubky dispozice. Ve staveních čp. 10 a 25 byly síně přestavbou pozměněny a dnes nelze spolehlivě určit jejich původní řešení. Tyto diference v prostorové skladbě lze vysvětlit individuálním přístupem stavebníků, kteří patrně realizovali maximum prací vlastními silami. Uplatnily se rozdílné ekonomické možnosti i životní potřeby.
      Pozoruhodným způsobem bylo řešeno otápění obytných prostorů. V domech čp. 4, 18 a 30 jsou v koutě světnice situovány zděné topné komory. jejich prostor přechází přímo do komína, který spočívá na obvodovém zdivu. K topné komoře přiléhala nevelká hranolovitá pec. Toto řešení je v širších souvislostech zajímavé proto, že vychází z vývojové etapy, která v uspořádání dispozice nedospěla k všeobecně rozšířenému typu s ohništěm v zadní části síně. Je to jakýsi mezistupeň, pokročilejší, než způsob otápění ohništěm před pecí v jizbě s dýmníkem odvádějícím kouř do půdního prostoru, užívaný na Moravských Kopanicích a v mnoha místech na Slovensku, popř. s dymníkem, vyvedeným jako komín z kamen nad střechou (Valašsko), nebo pleteným z proutí (východní Slovensko). Krátečtí znali již od počátku zděné komíny. Jejich nároky na způsob a výsledky přípravy jídel a krmiva byly minimální,

201

Osídlení obce v r. 1741, 1775-1787 a 1835.
Půdorys byl graficky odvozen z katastrální mapy z r. 1835.
StA Brno, F 178, inv. č. 2958.

proto bylo minimální i příslušné zařízení. Velká přednost pokročilejšího způsobu topení, odstranění smetí z paliva z prostoru světnice zde zůstala nedoceněna a nevyužita. V podmínkách horského prostředí s nízkou životní úrovní lidí, kteří byli v neustálém styku s přírodou a pracovali denně se dřevem, toto uspořádání vyhovovalo. Oddělení ohniště od ostatního prostoru světnice a jeho obezdění je však nesporným kladem oproti výše zmíněným řešením. Především to bylo zařízení bezpečnější, než proutěné kozuby a podobné soustavy. Způsob provedení topných komor zhruba připomíná (nehledíme-li na skromnost provedení) podobná zařízení barokních měšťanských domů, kde však zpravidla jejich hmota byla včleněna do masivního zdiva a navenek se projevila jen okosením či zaoblením koutů místností. Světničky a komory nebyly otápěné, nejvýše přihřívané stěnou topné komory v sousedství (čp. 4 a 18).
      V domech čp. 25, 26, 30 a 31 jsou topné komory odděleny v zadní části menší světničky či komůrky, situované vedle světnice. Topivo se k nim přinášelo buď ze síně zvláštními dveřmi (jako v čp. 31, 30), nebo přes světnici i světničku (v čp. 25 a 26). Tento způsob otápění vývojově s předchozím přímo souvisí, představuje jen rozvinutější stádium. Obojí řešení ovšem mohla v obci existovat sou

202

časně, jak to odpovídá vesnickým poměrům, kde se uplatňovaly životní projevy různé úrovně v jednom období. Odpovídalo to mentálnímu založení lidí, jejich zkušenostem, konzervatismu nebo schopnostem přijímat nové podněty okolního světa.
      Otopná zařízení domů čp. 13, 14 a 26 byla nahražena novodobými komíny s kamny a sporákem. Sporáky, napojené na staré komíny převzaly okolo poloviny minulého století funkci starších zařízení a umožnily (zčásti bez přestaveb) zkvalitnění obytných interiérů.
      Zvláštní způsob řešení dispozic, odlišný od současných zvyklostí stavebního vybavení zemědělských usedlostí v níže položených vesnicích staršího osídlení, lze vysvětlit tím, že v Krátké byla obživa obyvatel založena nejen na zemědělství, ale především na práci v lese a hutích. Proto i zde je zřetelná tendence vytvářet na místě obvyklého trojdílného členění dispozic se světnicí, síní a černou kuchyní, s komorou spíše členění se dvěma světničkami, z nichž menší je užívána proměnlivě k bydlení dorůstajících členů rodiny, jako výměnek, komora i jako pracovní prostor. Toto řešení je však, jak již bylo výše naznačeno, variabilní, při čemž se aspoň náznakem uplatňuje trojdílná skladba místností. V jednotraktových domech je světnička za síní, která je kratší (čp. 4, 18). Vedle síně je pak ještě komůrka (v čp. 4 podslepená). Ve dvoutraktových domech přiléhá světnička ke světnici a drobná komůrka zaujímá část domu na opačné straně síně (čp. 25, 14, 11, 31), nebo je situována za zkrácenou síní (čp. 26). Zbytek[/] zaujímá hospodářské příslušenství, zpravidla drobný chlívek. Tyto třetí části prostorového příslušenství byly však vesměs podstatně přestacvěny a jejich původní charakter je dnes nejasný. Proto nelze říci, zdali byly původní chlívky přístupné ze síně nebo dvora.
      Předchozí poznatky o uspořádání dispozice domkářské výstavby obce lze s dobrým svědomím přenést i na původní stav větších usedlostí. Umožňuje to zhodnocení jejich prostorového uspořádání. Oproti minulosti se sice zvětšily poněkud obytné místnosti, především světnička, v ojedinělých případech se zvětšil i jejich počet, ale původní způsob vazby a situace otopného zařízení byly aplikovány i v nových poměrech a ve změněném stavebním materiálu. Velké rozdíly v řešení domků a tzv. selských chalup v Krátké nelze zjistit mimo jiné proto, že usedlosti, označované jako "selské" bylo stěží možno srovnávat se statky v zemědělsky produktivních krajích. To odpovídá sociální úrovni jejich majitelů.
      Jakmile se však možnosti zemědělské produkce v Krátké více rozvinuly aspoň v mezích, určených klimatickými podmínkami k vyšší úrovni, zvětšily se sociální rozdíly. Na plánované dokumentaci se to projevuje daleko větším vybavením selských chalup v jejich hospodářské části. Plán z roku 1835 33) zaznamenává další křídla i samostatné objekty při původních staveních. Usedlosti se rozšiřovaly o prostornější chlévy, stodoly a kůlny. Vše bylo ještě stále dřevěné. Toto prostorové zmnožení je přímým výrazem rozvoje kultivace polností, přidělených usedlým oby

203

vatelům z panského majetku jako kopanice, které teprve po dalším obdělávání daly přiměřený výnos. Zatím co domkáři neměli dosti prostředků na radikální přestavbu, v důsledku čehož svá obydlí jen upravovali event. rozšiřovali o drobné příslušenství, přestavovali chalupníci své usedlosti podstatněji, jakmile to jejich poměry dovolily. Podle záznamu katastrálního plánu z roku 1835 byla do té doby zděná jen usedlost čp. 23 a část rychty s hospodou čp. 19. Stavení čp. 12 je zakresleno jako zděné, to se však vztahuje jen na přízemf. Patro bylo roubené, jak to vyplývá z rozboru zachovaného stavu.
      Větší stavební činnost se rozvinula nejspíše až po polovině minulého století. Přesnější určení průběhu přestavby usedlostí není možné, poněvadž nebyly nalezeny archivní doklady a budovy, které při tom vznikly, postrádají prvky, které by umožnily jejich časové zařazení. Některé se změnily modernizací v tomto století. Přesto lze aspoň s jistou pravděpodobností ohodnotit některé stavby podle charakteru dispozičního uspořádání nebo podle zbytků architektonického členění.
      Přes pochopitelnou nenáročnost prostorového vybavení a schematičnost řešení dispozic lze konstatovat, že i při přestavbách usedlostí z tvrdého stavebního materiálu se uplatňovaly základní prvky, které charakterizují výstavbu a přestavbu vesnic v klasicistním období a po polovině minulého století. Jsou to v řešení dispozic dvoutraktová členění prostorů, světlé kuchyně, průběžné síně nebo spíše chodby, situování chlévů proti obytným[/] prostorům. Zvětšil se počet obytných místností, v nichž byla zaváděna dostupnější otopná kamna. V kuchyních se vařilo na sporácích s plotnami, v interiérech neobytných prostorů se uplatňují klenby (nejčastěji jednoduché segmentové). Na hlavních průčelních plochách lze vidět štukové architektonické články, především šambrány, pilastry a římsy.
      V Krátké byly tyto prvky užity v řadě stavení na obvodu zastavění, zvláště v čp. 2, 3 a 13. Po mladší přestavbě však zbyly aspoň v členění dispozice i ve staveních čp. 7 a 9, resp. i 17 a 20. Zvláštní případ představuje dům čp. 19 ve zděné části, který je nejstarší zachovanou zděnou stavbou z období před 1835 (zatímco čp. 23, rovněž v té době doložené jako zděné, je zbouráno). Starší původ tohoto zděného stavení určil jeho charakter, navenek se projevující stropními trámy pod okapem i tvarováním střešních ploch. Po přestavbě, provedené nejspíše na počátku 19. století, se obytné, hostinské a hospodářské prostory soustředily okolo nevelkého dvorka. Křídla na severní a západní straně, v roce 1835 ještě dřevěná, byla později rovněž přestavěna.
      Podobně jako v této usedlosti dospěla i uspořádání křídel v čp. 2 a 3 k uzavření dvorů tak, že tři křídla doplňuje na čtvrté straně vysoká ohradní zeď s branou a brankou. (Podobně bylo vyřešeno i stavení čp. 27 z přelomu 19. a 20. století.) Naproti tomu převážná část ostatních usedlosti, zvláště stavení čp. 7, 9, 10 a 15 byla postavena ve dvou na sebe

204

kolmých křídlech. Dvě hmoty čp. 20 - obytné stavení a stodola - stojí naproti sobě bez vzájemné přímé vazby. Variabilnost uspořádání obytných i hospodářských částí usedlostí, jakýsi nedostatek pevného situačního systému svědčí o tom, že toto horské sídlo bylo budováno za zvláštních podmínek, nesrovnatelných s těmi, které se uplatnily v rozvoji starých sídel. Proto se po stavební a architektonické stránce usedlosti vyvinuly k jisté mnohotvárnosti. Uplatnil se při tom rozdílný původ prvních osadníků i diferencované životní podmínky.
      K základnímu vybavení světnic, jak již bylo řečeno, náležela pec. V Krátké však byly peci drobné, můžeme-li tak soudit ze zbylých příkladů, zvláště v čp. 14 a 26. Toto řešení se přenášelo i do zděných domů. Existence pekárny, časově neurčitelně doložená v čp. 11, však napovídá, že hospodyně donášely chléb k pečení do společného zařízení. (Nebylo zjištěno nic podstatného o jeho vztahu k vesnickému kolektivu.) Snad je to důsledek teho, že zemědělská, tedy i obilní produkce měla v obživě obyvatel až druhořadý význam.
      Z nejstaršího hospodářského příslušenství se zachovaly jen malé zbytky. Ani ty však nepatří do první etapy výstavby obce, kdy usedlosti byly vybaveny jenom nevelkými chlévy, včleněnými do dispozice vedle síně naproti světnici. Je to způsob obvyklý v horských krajích, kde životní jistoty vesničanů se opíraly spíše o živé příslušenství hospodářství. Po čase, až se obyvatelé na své půdě jaksi zabydleli, ekonomicky zajištěni zvýšenými výnosy[/] usedlostí, rozšiřovali jejich prostorové vybavení. Stav, zachycený na Křoupalově situaci obce k roku 1741, 34) svědčí o nejstarší podobě domů velmi nepřesvědčivě a prezentuje jejich hmoty jedním obdélným políčkem. V roce 1835 33) však katastrální plán obce již dokumentuje i tato příslušenství usedlostí. Z jejich obrysů v drobném měřítku plánu lze odvodit, že chlévy byly stále ještě součástí dispozice hlavní hmoty. Jsou obsaženy ve hmotě základní stavby, zakreslené bez prkenných přístavků ("baráků"). Tento stav se dosud zcela či zčásti zachoval v čp. 14, 30, 31 a 33. Některé z budov však měly podle tohoto plánu drobná křidélka, nejspíše prasečí nebo kozí chlívky, dřevníky apod. Křídla s chlévy, která Ize i v dnešní podobě objektů ověřit, vykazují usedlosti čp. 4, 18, 19 a 26. S výjimkou čp. 4 byly ostatní přestavěny jako kamenné ve shodné situaci. V podstatě stejně jsou chlévy situovány i v nově postavených objektech. Jejich rozměry se však zvětšily. Zpravidla jsou kamenné, zastropené segmentovými cihlovými klenbami do ocelových nosníků. Jsou přístupné z chodby, dobytek se vhání ze dvora. V tom se shodují se staršími chlévy. Toto řešení odpovídá zásadám, uplatňovaným při výstavbě a přestavbě usedlostí v první polovině a po polovině minulého století. Tyto způsoby řešení vycházejí z dobových názorů, ovlivněných teoretickými úvahami o optimálním provozu v zemědělském dvoře i snahami o zvýšení produkce zemědělství, které jsou součástí celkového rozvoje civilizační úrovně v první polovině minulého

205

Dům čp. 12, obec Krátká, okres Žďár n. Sáz. Foto Jaroslav Vajdiš.

století. V Krátké se to vše projevilo aspoň jakýmsi - ne zcela důsledným - ohlasem.
      Bylo již řečeno, že v zemědělské produkci Krátké mělo poměrně menší význam pěstování obilí, pro které zde nebyly příliš příznivé klimatické podmínky. Proto se nevyvinula ani stavební zařízení na ukládání sklizně. Zvláštní sýpky se v Krátké nestavěly. K tomu účelu posloužily části půdních prostorů, rozdělených v patra. Část byla určena k uložení sena, část se používala jako sýpka.
      Katastrální plán z roku 1835 zaznamenává již stodoly, které na plánu k roku 1741 chybí.[/] Dosud stojí původní roubená stodola u čp. 1, průjezdná vraty na delších stranách, s postranními pernami. Zanikla stodola s celou usedlostí čp. 23. Naproti tomu v usedlostech čp. 18 a 22 zůstala zachována část roubení po pozdější přestavbě. Na stejném místě jako původní dřevěné stodoly stojí mladší kamenné u domů čp. 12, 19 a 20. Ostatní byly postaveny až na přelomu minulého či na začátku tohoto století, event. později buď jako zcela nové, nebo jako náhrada za staré dřevěné, ale v jiné situaci. V usedlostech, které byly zcela přestavěny (čp. 1, 2, 3, 7, 9, 15, 20), byly i stodoly budovány nezávisle na předchozí situaci zaniklých roubených staveb. Domky čp. 4, 5, 6, 11, 13, 14, 17, 24, 25, 26, 29, 31 a 33 stodoly neměly a nemají. Z uvedeného je patrno, že tyto objekty stály jen u někdejších tzv. "selských chalup". Výjimku představuje domek čp. 18, k němuž však patří jen drobná stodůlka.
      Některé z novodobých stodol jsou spojeny s hlavním křídlem usedlosti spojovacím článkem (čp. 3, 19, 33), nebo k nim přiléhají přímo (čp. 9, 10, 30). Usnadňuje to komunikaci v nepříznivých klimatických podmínkách. Mimo to je funkce těchto stodol vázaná charakterem zemědělství v této horské poloze. Proto mohla být některá jejich řešení tak atypická, jako u čp. 2, 10 a 15.
      K běžnému vybavení zemědělských usedlostí náleží i kolny, kterých bylo v Krátké zjištěno jen několik a s výjimkou čp. 19 pochází všechny z nedávné doby. Z katastrálního plánu lze k roku 1835 vyčíst, že některé usedlosti

206

měly dřevěné přístřešky nebo skutečné kolny, postavené nejspíše u stodol v souvislosti s jinou stavbou, jejíž půdorysná plocha se jeví jako nadměrná pro jednoúčelový objekt (čp. 1, 3, 19, 22). Nic určitějšího však o tom nelze říci, protože to byly stavby s lehkou, nejspíše prkennou konstrukcí.
      Vedle základního vybavení náležely k některým usedlostem ještě pazderny, které dokládají existenci domácké výroby. Jediná zachovaná pazderna stojí s dnešním samostatným popisným číslem 36 na severovýchodním okraji obce, vysunutá z kompaktního zastavění. Je to dvoupatrový domek tradičního charakteru s roubenými stěnami, zakrytý sedlovou střechou s trojúhelnými svisle bedněnými štíty, upravený k nouzovému obývání. Druhou pazdernu dokládá rozpadlá substrukce, zachovaná ve formě hromady kamenů na jih od čp. 13.
      K charateristickým a důležitým prvkům vybavení obce patřily haltýře a studánky. Z nich se zachovala jen studánka u čp. 26 na okraji vodní nádrže. Ta je spolu s druhou v nižší poloze zbytkem vodního režimu, který využíval pramenů horského potoka, odtékajícího na východní straně z obce do Vršavy a s ní do Svratky. Prameny zásobovaly obec dostatečně pitnou vodou i užitkovou vodou. Několik menších nádrží s břehy obloženými kameny zajistilo podmínky chovu kachen a hus a umožnilo i očistění dobytka. Představovalo i rezervu vody v případě požárů. Mimo tři dnešní byla ještě jedna v prostoru mezi usedlostmi čp. 2, 4 a 5, dnes vysušená.[/]

Dům čp. 30, obec Krátká, okres Žďár n. Sáz. Foto Jaroslav Vajdiš.

      Téměř každá usedlost má předzahrádku s několika ovocnými stromy. Jsou však vesměs nedostatečně a neodborně ošetřovány. Plaňkové ploty nahrazuje postupně pletivo. V minulosti jistě nechyběly ploty pletené z proutí, jako všude na venkově. U stavení čp. 12 se lidová tradice zmiňuje o roubené ohradě se šindelovou stříškou. (Viz průzkumový elaborát dr. V. Kovářů, KSSPPOP Brno.3))

207

      Objekt čp. 12 se od ostatních odlišuje kamenným zdivem přízemí, klenbami a patrovým řešením s valbovým zastřešením. Tento tvar střechy vznikl redukcí původního falešného mansardového krovu, z nějž se zachovala jen část profilované římsy na západní straně. Stavení má výjimečnou konstrukci, ztvárnění hmoty i neobvyklé prostorové členění. Podle všeho nebylo obytné. Přesto, že o jeho původním účelu není zpráv, a že na tomto místě stál kdysi roubený domek, je třeba se zamyslet nad možností, která vyplývá z výše uvedených charakteristik a ze zpráv o záměrech vybudovat v obci ke konci 18. století toleranční modlitebnu. Z Eliášova zpracování dějin obce1) i ze Svobodova textu ve Vlastivědě moravské, svazek Novoměstský okres19) vyplývá, že k realizaci záměrů nedošlo. Zdá se však pravděpodobnější, že budova byla přesto postavena, že však nebyla užívána k zamýšlenému účelu, ale obývána. Příčky a otopné zařízení v patře byly vestavěny nejspíše dodatečně, aby budova byla připravena pro novou funkci.
      Podobně výjimečný objekt představuje rychta čp. 19. 1) Její zvláštní postavení v obci podtrhuje poloha na exponovaném místě vnitřního prostoru. Je zdůrazněno navíc velikostí a vybavením prostorů, jejich uspořádáním i patrovým řešením jižního křídla. Obytná část náležela k prvním kamenným stavbám v obci. Rychta nesloužila jen správním potřebám. Byl to i hostinec a v letech 1820-1825 i škola jako filiální, s povinnou docházkou. Stavba rychty spadá do doby před rokem 1775,[/] kdy byla dřevěná se dvěma křídly, na místě dnešního severního a západního křídla. Kamenná část byla vybudována před rokem 1835. 33) Poslední zvětšení hmot bylo provedeno nástavbou jižního křídla nejspíše na konci minulého století. Po zániku patrimoniálních úřadů byla zrušena instituce obecního rychtáře. Tím ztratila i budova hlavní funkci a její další osud byl závislý na výnosu hospodářství, které narostlo v průběhu 19. století a na výnosu hostince.
      Vybavení obce doplňovala s ohledem na malý rozsah zastavění a na jeho drobné měřítko úměrná požární zbrojnice, postavená na počátku tohoto století. V návsi stojí kaple z roku 1902, dokládající odklon od původně helvetského vyznání občanů.
      Přes nápadnou chudobu, která život v obci ovládala, nebylo zanedbáno ani architektonické ztvárnění budov. S výjimkou chalupy čp. 10 nelze dnes nic říci o vnější i vnitřní úpravě větších usedlostí. Ostatní zachované nejstarší objekty však dokládají, že obec byla zastavěna domy, jejichž způsob členění hmot a průčelních ploch odpovídá charakteru okolních obcí.
      Roubené stěny nejstarších budov jsou dnes vesměs omítané, po případě opatřené hliněným omazem či opakovanou vápenou ličkou. Není však jisto, bylo-li tomu od počátku. Tak jsou dnes upraveny prakticky všechny roubené objekty ve Žďárských vrších. Je však otázka, není-li to výsledek protipožárních opatření i snahy o vyrovnání se náročněji postaveným zděným sousedním budovám. Svoboda19)

208

uvádí v některých obcích existenci roubených domů s přiznaným spárováním (Krásná). Připomíná rovněž existenci stěn roubených z kulatých, nehraněných trámů. Takové byly zjištěny průzkumem22) v Javorku čp. 10, ale skryty silnou vrstvou mnohonásobných liček. Zdá se pravděpodobné, že v počátcích existence obce byla úprava vnějších stěn minimální. Postupně patrně stoupala náročnost i snaha o protipožární zabezpečení. Po vzniku prvních zděných objektů okolo poloviny minulého století se i majitelé ostatních snažili průčelí domů přizpůsobit a na omítané stěny srubů nanášeli štukový dekor. Dosud se zachoval aspoň v torse na fasádách čp. 4, 14 a 31. Z těchto zbytků dekorativních prvků si lze učinit aspoň kusou představu o původním stavu exteriérů budov, který byl motivován zvláštními sociálními podmínkami a snahou o vytvoření kultivovaného prostředí i ve značně chudobných poměrech.
      Vedle dekorativních prvků na stěnách roubených staveb "v kožichu" jsou zbytky ornamentálního dekoru na průčelích zděných domů čp. 2, 3 a 13 pozdně klasicistního charakteru.
      Významný architektonický prvek domů nejstaršího zastavění představuje jejich štíty trojúhelníkového a lichoběžníkového tvaru s okapovou stříškou - podlomením v základně a s vrcholem skoseným valbičkou (čp. 11, 14, 20, 31, 33), nebo krytým kuželovitou stříškou "kuklou" (čp. 4). Na štítu čp. 10 se zachovala stopa po odstraněné kukle. Samotné plo[/]chy štítů se rozpadají v pole, zpeřeně bedněná a laťovaná. Domky čp. 4, 11, 14, 18, 26 a 33 mají štíty rozděleny v pole, bedněná do kosočtverce nebo ke středním švům. Nejjednodušší způsob bednění je svislý (čp. 10, zadní štít čp. 26, štíty užitkových staveb). Některé náročněji členěné štíty pokrývá eternit. Jak prokázala studie ing. arch. Máčela na štítu z Kuklíku9), bývalo bednění polychromováno. Velmi nejasné stopy barevnosti i nečitelné zbytky nápisu na záklopu byly před léty patrné i na štítu čp. 4 v Krátké. Nápisy na záklopách kukel a valbiček doprovázel ornamentální dekor s kolářskými růžicemi a rozvilinami, které se uplatňovaly též na podhledech okřídlí. Z toho se však v Krátké zachovalo jen několik nezřetelných a neprůkazných barevných skvrn.
      Vedle sedlových střech, které kryjí převládající část objektů, vyskytuje se ve dvou případech zastřešení odlišné. Čp. 12 mělo donedávna střechu v podstatě valbovou, která vznikla někdy v první polovině tohoto století. Mansardová profilovaná římsa se zachovala jen na východní straně. Domek čp. 26 je zastřešen mansardovou střechou s dřevěným římovým profilem, vloženým ve zlomu střešních ploch. Je to v horských vesnicích Žďárských vrchů poměrně vzácný způsob zastřešení. Dosvědčuje to různorodost původních obyvatel, z nichž aspoň část měla vztahy k maloměstskému prostředí. Tak se jeví i drobné vikýřky naznačující tvar volského oka. Jsou to vše charakteristické prvky, závislé na tvárnosti a lehkosti šindelové kry

209br>

tiny, jejíž prakticky stoprocentní aplikace vyplývala z přírodních i ekonomických podmínek (nedostatek vhodné slámy, naopak dostatek dřeva, které obyvatelé Krátké byli schopni zručně opracovávat).
      Relativně chudě jsou domy vybaveny ostatními dekorativními prvky, např. řezanými vraty (čp. 19 na jižní straně) a vrátky (čp. 2 [/]branka vedle vjezdových vrat), resp. vstupními dveřmi náročnějšího provedení (čp. 12, 31). Vedle těchto prvků lze najít tu a tam drobný detail (dveřní kování, zámky a primitivní zavírání, různá zařízení, související s chovem drůbeže apod., která mají význam z hlediska dokumentace průběhu denního života na vesnici).[/]

Literatura, rukopisné a projektové práce
1.
      ELIÁŠ, J. O.: Krátká, dějiny obce, hospodářský a stavební vývoj, 1970, rukopisný SÚRPMO Praha - Brno.
2.
      FROLEC, V.: Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. Brno 1974.
3.
      KOVÁŘŮ, V.: Etnografický průzkum památek v obci Krátká. Rukopisné elaboráty o objektech čp. 2, 4, 12, 26 a 31, 1970, KSSPPOP Brno.
4.
      KOVÁŘŮ, V.: Lidové stavby v oblasti Žďárských vrchů. Ochranářský průzkum č. 7, 1970, s. 34-36 (Příloha časopisu Ochrana přírody).
5.
      LEDINSKÁ, J.: Krátká, okres Žďár n. M., architektonicko-urbanistický návrh reservace (1:500), 1971, SÚRPMO Praha - Brno.
6.
      MÁČEL, O.: Rámcová koncepce rezervace Krátká, 1967.
7.
      MÁČEL, O.: Studie úpravy rezervace lidového stavitelství Krátká, bez data, KSSPPOP Brno, rukopis.
8.
      MÁČEL, O.: Rezervace lidového stavitelství v chráněné krajině oblasti Žďárské vrchy, Ochrana přírody č. 9, s. 236-239.
9.
      MÁČEL, O.: Základní problematika urbanistické struktury vesnice v Čechách a na Moravě, Brno VÚVA 1954, rotaprint, díl 1, s. 104.[/]
10.
      MÁČEL - JEŘÁBKOVÁ - LEDÍNSKÁ - ČADÍLEK: Památková ochrana lidové architektury v Jihomoravském kraji, 1970, KSSPPOP Brno, SÚRPMO Praha - rukopis.
11.
      MARKOVÁ, Z.: Formování sídelních typů na Novoměstsku. Český lid, r. 57, 1970, s. 235-241.
12.
      MARKOVÁ, Z.: z minulosti lidového stavitelství na Vysočině, Národopisné aktuality, r. 7, 1970, s. 27-40.
13.
      MARKOVÁ, Z.: Lidové stavitelství v oblasti Žďárských vrchů, Nové Město na Moravě 1973.
14.
      NOVÁKOVÁ, M.: Přemísťování jako jeden ze způsobů památkové péče o lidovou architekturu, Rkp. přednášky na symposiu ICOMOS Tatry 1971.
15.
      NOVÁKOVÁ, M.: Přemísťování jako jeden ze způsobů památkové péče o lidovou architekturu (příspěvek k teorii skanzenů). Památky a příroda, r. 36/31, 1976, s. 10-13.
16.
      NOVÁKOVÁ, T.: Východočeské lomenice, Národopisný sborník českoslovanský, r. 10, 1904, s. 1241.
17.
      RULC, O.: Geodetické zaměření Krátké s výškopisem, 1:500, 1971, archiv SÚRPMO.

21

18.
      SVOBODA, J. F.: Osídlení panství novoměstského na Moravě, Národopisný věstník českoslovanský, XXI., 1928, s. 223-227; XXII., s. 86-112.
19.
      SVOBODA, J. F.: Vlastivěda Moravská, Novoměstský okres, stať Krátká, 1948, s. 439-445.
20.
      SVOBODA, J. F.: Horácká osada. Nové Město na Moravě 1928.
21.
      ŠKABRADA, J. - VODĚRA S.: Vesnické stavby a jejich úpravy. Praha 1975.
22.
      VAJDlŠ, J.: Inventarisace vesnických staveb v Jihomoravském kraji. Elaboráty domů čp. 4, 26 a 30 v Krátké, archiv SÚRPMO Praha, KSSPPOP Brno 1964.
23.
      VAJDIŠ, J. - ELIÁŠ, J. O.: Sídelní památková rezervace v rámci Chráněné krajinné oblasti Žd'árských vrchů v Krátké. Rukopis, archiv SÚRPMO Praha, KSSPPOP Brno 1971.
24.
      VAJDIŠ, J.: Krátká okres Ždár n. M., Stavebně historický průzkum a architektonické vyhodnocení. Textový a grafický elaborát, rukopis, archiv SÚRPMO Praha, KSSPPOP Brno.
25.
      VAJDIŠ J.: Ochrana památek lidového stavebnictví v architektonických souborech a rezervacích, 1971 sympozium ICOMOS, Tatry, rkp. přednášky, otištěno in Monumentorum Tutela.[/]
26.
      VAJDIŠ, J.: Program a metody ochrany památek lidové kultury v Jihomoravském kraji, kapitola Ochrana památek lidového stavitelství in situ. Rukopis, Praha 1972.
27.
      VAJDIŠ, J.: Plán rehabilitace a ochrany přírodních a sídelních forem v chráněné krajinné oblasti Žďárských vrchů. Rukopis, Praha 1971.
28.
      VAJDIŠ, J.: Možnosti využití, oprav a modernizace bytového fondu historické výstavby vesnic. 1970, SÚRPMO, rukopis.
29.
      Žďárské vrchy chráněnou krajinnou oblastí, KSSPPOP, pamětní tisk k vyhlášení ChKO, Brno 1970.
30.
      Lidová architektura v JMK, program činnosti KSSPPOP v Brně, KSSPPOP Brno, 1972, Rotaprint, bez uvedení názvu i autora.
31.
      Katastrální mapa obce Krátká - Stabilní katastr, 1835, měř. 1:2880, StA Brno F 178, inv. č. 2958.
32.
      VAJDIŠ, J. - ŠKABRADA, J.: Krátká, projektový úkol - studie. Rukopis KSSPPOP Brno, SÚRPMO Praha, 1976.
33.
      Indikační skizza stabilního katastru, obec Krátká, 1935. StA Brno F 178, inv. č. 2958.
34.
      KŘOUPAL, V.: Situační náčrtek obce Krátká, 1747. Národopisný věstník českoslovanský XXI., 1928,

211

DIE BAUENTWICKLUNG DER GEMEINDE KRÁTKÁ
(Zusammenfassung)

      Die Gemeinde Krátká im Bezirk Žďár in Mähren, situi[e]rt in der höchsten Lage des Schutzgebietes der Žďárské Vrchy, wurde nach der Feststellung der erhaltenen architektonischen und monumentalen Werte eingeschlossen in das Programm der intensiven Monumentalfürsorge durch die Form einer Siedlungsreservation. Zu diesem Ziel wurden notwendige Forschungsarbeiten und urbanistisch-architektonische Studien ausgeführt, bearbeitet im Staatsinstitut für Rekonstruktionen der Monumentalstädte und Objekte Prag im Auftrag der Leitung der Kreiszentrum für Monumentalfürsorge und Naturschutz Brno.
      Der Besiedlungscharakter der Gemeinde Krátká ist ein Beispiel der Ergebnisse kolonisatorischer Aktionen, die seit 1727 in Abhängigkeit von der Entwicklung des industriellen Obrigkeitsunternehmens auf der Böhmisch-Mährische Höhe vorgenommen wurden. Dadurch wurde die soziale Struktur der Bev[o][ö]lkerung und deren Umwandlungen in historischer Entwicklung der Gemeinde beeinflusst. Die [C][G]rundrisse des architektonischen Fonds von Krátká bestimmen erhaltene Baumonumente aus der Zeitperiode ihrer Entstehung und aus dem folgenden Zeitabschnitt. Sie zeugen von der ursprünglichen Gründungsart, in der die zusammenbildende Elemente mit mässiger Freiheit gegenseitiger Beziehungen eingefügt wurden. Spätere Entwicklung bestätigte noch dieses Bausystem dadurch, dass neue Bauten ziemlich zufällig frei[r]e Flächen in der ursprünglichen Verbauung ausfüll[/]ten. Der Vorteil dieser Lösungsart war malerische Schönheit der Vereinigung der architektonischen Formen mit der Natur.
      Äussere gegenseitige Verbindungen architektonischer Objekte und deren innere Einteilung wurden von den Lebensbedürfnissen der Einwohner mit vorwiegender Arbeiterlebensart bedingt. Einzelne Objekte weisen eine Reihe architektonischer und konstruktiver Elemente aus, die den Baukonvenzen in den Dörfern des Ber[t]gteiles dieses Gebietes entsprechen. Die ältesten waren hölzern, jüngere, besonders von der Periode des Klassizismus an, gemauert. Es kommen aber auch Elemente vor, die auf einigermassen verschiedene Kultureinstellung der Bevölkerung von Krátká in Vergleich mit der Bevölkerung der umliegenden Gemeinden hinweisen. Zum Beispiel Stuckdekor in der Front der Blockhäuser mit Lehmschmierung an den Frontflächen weist auf vorige Erfahrungen einiger Einwohner aus dem Stadtmilieu hin. Ebenso an der Beheizungsart kann man sehen, wie eine kleinstädtische Zieleinrichtung auf die Lebensbedingungen des Berglandes ang[r]ewendet wurde. Im Ganzen kann man aber konstatieren, dass alle historisch begrenzten Entwicklungsformen der Besiedlung in Krátká sich logisch [n]i[n] die allgemeine Entwicklung der Landarchitektur einfügen, trotz gewisser spezifischer Merkmale, die von dem Natur- und Sozialcharakter der Gemeinde abhängig sind.
      Übersetzung: J. Švec

212

Národopisné aktuality roč. XVI. - 1979, č. 3

PORTRÉT

POCTA VÁCLAVU MENCLOVI
(16. ledna 1905 - 27. července 1978) [obsah]


      ALENA PLESSINGEROVÁ, Národopisné oddělení Národního muzea, Praha
      Tragickou, nezaviněnou autonehodu zaplatila česká a slovenská uměleckohistorická věda dvěma nenahraditelnými, cennými životy: bezprostředně na její následky zemřel docent Karlovy univerzity v Praze a Komenského univerzity v Bratislavě ing. arch. dr. techn. Václav Mencl, zatímco jeho žena, ing. arch. Dobroslava Menclová, rozená Vavroušková, autorka mnoha knih, studií a naposled i vynikajícího dvousvazkového díla o českých hradech, jichž byla u nás nejlepší znalkyní, zápasila se smrtí až do 19. listopadu 1978, kdy také ona těžkému zranění podlehla.
      Odchodem docenta V. Mencla utrpěla vážnou ztrátu i česká a slovenská etnografie, neboť z poznatků o lidových stavbách vycházel od samého počátku svého zájmu o historii architektury a k lidovým stavbám se po celé tvůrčí období (od roku 1927 až do své smrti) vracel, aby nakonec tyto bohaté poznatky shrnul v mohutné a odvážné syntéze Lidová architektura v Československu. Vydání této neoby[/]čejně rozměrné a závažné knihy, do nakladatelství už před mnoha lety odevzdané, se již bohužel nedočkal, v tragickém létě 1978 byla těsně před korekturami.
      Václav Mencl se narodil 16. ledna 1905 v Plzni jako nejstarší ze tří synů městského stavebního rady. V souladu s rodovou tradicí i on vystudoval stavebnictví na Pražském vysokém učení technickém a navíc poslouchal přednášky z oboru dějin umění na filozofické fakultě Karlovy univerzity. Z jeho učitelů měl na něho trvalý vliv Z. Wirth, A. Engel., J. Cibulka a V. Birnbaum. Jejich působení obrátilo Menclův zájem k dřevěné lidové architektuře na východním Slovensku a na Zakarpatské Ukrajině. Stává se referentem Štátneho referátu pre ochranu pamiatok pri povereníctvu školstva v Bratislave a v této své přímo průkopnicky pojaté funkci se nemálo zasloužil o poznání, vědecké zpracování, popularizaci, ale především o záchranu prvořadých architektonických památek Slovenska. V roce

213

1937 se účastni příprav velkolepé výstavy Staré umění Slovenska, osobně určuje objekty k fotografování a píše souhrnnou stať o středověké architektuře na Slovensku pro sborník k výstavě. V témže roce dosahuje doktorátu na pražské technice obhájením dizertace na téma Středověká města na Slovensku a ha[/]bilituje se na Komenského univerzitě v Bratislavě, aby po návratu do Prahy 1939 přenesl svou docenturu na Karlovu univerzitu. Zaměstnáním je poután k památkovému odboru ministerstva školství, kde působí do roku 1950 a kde nachází dostatek prostoru pro památkářskou, organizační i vědeckou práci, orientovanou především na českou architekturu lucemburské doby. Se stejným úsilím bojuje za uchování památek ve Státní památkové správě a od roku 1958 ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody. V letech 1963-67 provádí výzkum ustupujícího Mostu a zasazuje se za záchranu děkanského kostela transferem.
      Menclův vědecký zájem už předtím poutal Pražský hrad v románském a gotickém středověku, a pak Český Krumlov a jiná města středověkého založení. Z jejich výzkumu a vědeckého zpracování vznikla Menclova myšlenka založit a péčí státu uchovat městské památkové rezervace. Tuto myšlenku V. Mencl důrazně prosazoval a o její realizaci se nebývalou měrou zasloužil.
      Jeho hluboká znalost městského domu vnesla i nové světlo do dosavadního bádání o českém a slovenském domě lidovém. Zasvěcený pohled znalce vývoje civilní, městské architektury dokázal odhalit zcela jiné souvislosti a dospět k překvapivým, jiným závěrům, než jaké do studií o lidovém domě vkládali etnografové. A právě syntéza obou metod přináší v současné době tak velký pokrok ve vědeckém zpracování lidového domu.
      Václav Mencl si přál vybudovat i památ

214

kovou ochranu lidových staveb na vědecké bázi. Od roku 1950 ve Státním památkovém úřadě vytyčuje velkorysý úkol pořídit podrobný seznam památek lidového domu, a to v českých zemích i na Slovensku, a na tomto základě zřídit rezervace lidové architektury analogicky k rezervacím městským. Spolupůsobí i na realizaci záslužného programu tzv. akce záchrany lidových staveb, to jest soupisu a dokumentace hodnotných lidových staveb v pohraničních oblastech a navržení jejich památkové ochrany. Tento úkol Státního památkového úřadu vedl dr. Emanuel Baláš a prací na něm, kromě mladých architektů a fotografů, se zúčastnila i řada mladých etnografů (např. L. Baran, J. W. Scheybal, D. Rychnová, J. Junková, A. Plessingerová aj.). V té době si V. Mencl konfrontuje své názory o lidové architektuře v diskusích s profesorem národopisu KU dr. Karlem Chotkem a společně plánují souborné dílo o lidových stavbách, k jehož realizaci přistoupil doc. Mencl sám a o řadu let později.
      Václav Mencl pronikavě zasáhl do bádání o lidové architektuře a jeho význam v tom smyslu zůstane trvalý, i když s jeho názory a závěry národopisci mnohdy nesouhlasili a někteří proti nim i tvrdě bojovali, Hladinu panujících názorů doslova rozbouřila Menclova odvážná studie Gotická tvář české vesnice (1944), kladoucí důraz na slohový vývoj lidového domu a na původ štítu. Důležitým přínosem jsou jeho práce o regionálních typech lidových staveb, chápané vždy v širokém kontextu (Původ obytného domu domažlických[/] Chodů (1957), Lidový dům na Vyškovsku (1957)). Velkou Menclovou snahou byla památková ochrana lidových staveb a této problematice věnoval řadu studií, stejně tak jako lidovému umění vůbec. Přesto však za nejvýznamnější lze pokládat jeho vynikající práce o dřevěných kostelních stavbách v českých zemích (1927, 1929) i v Karpatech (1948).
      Důležitou součástí Menclovy činnosti je i spolupráce s Československým filmem, kde se od roku 1953 uplatňuje jako odborný poradce. V letech 1969-1971 pracuje v tvůrčí skupině režiséra J. Friče na audovizuální kreaci pro světovou výstavu v Montrealu a v letech 1972-1973 pro památník íránské kultury v Teheránu. Cest s těmito úkoly spojených využil plně pro svá vědecká bádání, jež shrnul v zatím rukopisné knize Vývoj evropské architektury od Orientu až do přítomnosti, v niž koriguje názory vídeňské školy, přeceňující západní, římské vlivy na vývoj evropské architektury.
      Snad nejvýznamnější a nejzáslužnější kapitolou Menclova působení je jeho vynikající činnost pedagogická, k níž měl neobyčejné předpoklady a hlavně velkou lásku. Po krátkém předválečném působení na univerzitách v Bratislavě a v Praze po osvobození v letech 1945-52 přednáší o dějinách architektury na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze a od roku 1949 do raku 1952 i na Komenského univerzitě v Bratislavě, od roku 1958 pak na FAMU, od roku 1967 do roku 1978 na DAMU v Praze. Je výborným pedagogem, který umí získat a nadchnout posluchače pro

215

svůj vědní obor, je učitelem, který podněcuje žáka k tvůrčí, samostatné práci, v níž jej nezištně vede a všestranně mu pomáhá.
      Menclův přínos české a slovenské vědě i péči o památky je velký a úctyhodný. Není mým úkolem vypočítat a hodnotit jeho dílo umělecko-historické1), i když není sporu o tom, že byl nejlepším znalcem dějin architektury a statečným bojovníkem za její památkovou ochranu, autorem řady závažných, objevných knih a mnoha význačných studií časopiseckých. Byl však i znalcem lidových staveb, do[/] jejichž poznávání i hodnocení vnesl nové, převratné a bystré postřehy. Jeho kniha o lidové architektuře v Československu bude pomníkem Menclovy lásky k lidovému stavitelství, jeho neuvěřitelné píle a vědecké erudice. Pro nás, jeho přímé i nepřímé vděčné žáky, Václav Mencl zůstane i příkladem neobyčejně vzdělaného vědce, obětavého a okouzlujícího učitele, nezištně se dělícího o své těžce nabyté poznatky se svými žáky, v nichž viděl pokračovatele svého poslání. Vynasnažíme se je plnit pro Menclovu památku.[/]

Poznámka
Podrobné zhodnocení osobnosti a díla Václava Mencla u příležitosti jeho sedmdesátin otiskla např. Vlasta Dvořákavá v Umění XXIII, čís. 5, s. 444-449, kde je i úplná bibliografie Menclových publikovaných prací.[/]

Výběrová bibliografie etnografických prací Václava Mencla

      1. Několik příspěvků k otázce lidové architektury, Národopisný věstník českoslovanský, 20, 1927.
      2. Dřevěné kostelní stavby v zemích českých, Praha 1927.
      3. Konstrukce dřevěných kostelů, Národopisný věstník českoslovanský, 22, 1929.
      4. Lidové umění výtvarné, Národopisný věstník českoslovanský, 22, 1929.
      5. Architektura lidová a moderní, Dílo, 31, 1941.
      6. Gotická tvář české vesnice, Umění, 16, 1944.
      7. Dřevěné kostely v oblasti Karpat, Praha 1948.
      8. Ľudová architektúra, Dnešné Slovensko, 2, 1948.
      9. Lidová architektura, Zprávy památkové péče, 9,1949.
      10. Pravěké tradice v stavební tvorbě našeho lidu, Zprávy památkové péče, 16, 1956.
      11. Původ obytného domu domažlických Chodů, Zprávy památkové péče, 17, 1957.
      12. Lidový dům na Vyškovsku, Zprávy okresního vlastivědného muzea ve Vyškově, č. 6, 1957.
      13. Ochrana slovenskej ľudovej architektúry, Pamiatky a múzea, 7, 1958.
      14. Ochrana památek lidové architektury a její současné úkoly, Zprávy památkové péče, 20, 1960.
      15. Památky a společnost, Dějiny a současnost, 6 (č.4), 1964.
      16. Lidová architektura v Československu, nakl. Academia, Praha 1979.

216

ZPRÁVY

JUBILEA

K devadesátinám Anny Klusákové [obsah]

V srdci Horňácka, ve Velké nad Veličkou, prožila téměř celý svůj život zanícená propagátorka lidového umění Anna Klusáková. Život, který je naplněn láskou a obdivem k projevům lidové kultury minulých generací. Nejvíce ji zaujaly ruční práce horňáckých žen, jejichž ruce nejenže dobývaly chléb z kamenité země, ale které také dokázaly vytvořit jehlou dodnes s úctou obdivované složité ornamenty horňáckých výšivek.
      Anna Klusáková pochází z učitelské rodiny. Její otec, Karel Klusák, přišel v roce 1892 do Velké nad Veličkou z Josefova a přijal zde místo nadučitele na dvoutřídní škole.
      Ke Klusákům si v podvečer děvčata přinášela svoji ruční práci, neboť u nadučitelů "se svítilo"; při světle petrolejové lampy mohla vyšívat, i když už venku byla tma. Anna se k nim brzy přidala.
      Od raku 1907 navštěvovala vyšší dívčí školu ve Vítkovicích, o rok později složila jako externistka závěrečné zkoušky na učitelském ústavě ve Slezské Ostravě a získala[/]

tak aprobaci pro vyučování ručních prací na obecných školách a později i na školách měšťanských. Jejím prvním učitelským místem byla obecná škola v Nové Lhotě pod Javorinou, kde prožila i období I. světové války. V té době byl "na Lhotky" přeložen i učitel Novotný. Přeložen z trestu, protože učil své děti ruštinu. Přesto však společně ještě s jednou mladší kolegyní četli Gogolovy Mrtvé duše v originále. "Když přišel policejní dozor, tak jsme si na knížku sed[/]ly a bylo všecko v pořádku" vzpomíná Anna Klusáková a pokračuje: "A v podvečer jsme chodívali poslouchat zpěvy ruských zajatců, kteří byli umístěni v myslivně v Megovce. Víte, jak to bylo krásné a smutné zároveň, když se ty ruské chorály nesly lesem filipovského údolí!"
      Z Nové Lhoty po třech letech práce v roce 1918 odchází učit do Malé a Hrubé Vrbky a do Kuželova. Při hodinách ručních prací, "když se děvčata sesedla s vyšíváním k oknu, střídala jedna pěsnička druhú. Anebo ta, která uměla pěkně číst, nám předčítala". Po odchodu učitelky Vlasty Zemanové do důchodu (od roku 1942) učila ve Velké a v Javorníku.
      Za ta dlouhá léta prožilo v rodině u Klusáků nesčetné pěkné chvíle mnoha významných umělců, jejichž zážitky a postřehy jsou zachyceny v bohaté korespondenci. Vznikají pěkná přátelství s malířem E. F. Šimonem, který i za svého pobytu v Paříži vzpomíná v dopise na milé přijetí; úsměv na tváři se nám objeví při pohledu na svatební oznámení hudebního skladatele Jaroslava Křičky, který sem jezdil

217

od roku 1917; zamýšlíme se nad jeho slovy plnými obdivu k zpěvnému lidu tohoto kraje. Myslíme na Jiřího Mahena, který režíroval ve Velké svého Jánošíka. "Bratr Karel vedl tenkrát ty jánošíkovské zpěvy - to mně bylo asi patnáct roků a dobře, moc dobře se na to pamatuji" - dodává Anna Klusáková.
      Prohlížíme obrazy malířů - přátel Cyrila Mandela, Čumpelíka, Tůmy, Mináře, Jiránka, Koudelky, Lolka, Svatavy a Miroslava Synových, Karla Supa - abychom vyjmenovali alespoň některé - a v neposlední řadě Věry Fridrichové, se kterou nejednou vyšla Anna Klusáková nahoru do háje obdivovat půvabnou velickou krajinu. Vzpomínáme na hrubovrbeckého primáše Jožku Kubíka i na Jožku Tomše, který byl jedním z jejich žáků.
      V roce 1952 odchází Anna Klusáková do důchodu. Ani nyní se nepřestává věnovat své nejmilejší práci - vyšívání. Stále má kolem sebe pilné a houževnaté ruce mladých děvčat, která se tomuto umění od "tety" Anny ráda učí, nebot ona je učí nejen zacházet s jehlou, rozvíjí jejich přirozený cit pro kombinaci vzorů a harmonii barev, ale učí je i názvy "formiček" ("na okénka", "srdéčková", "na sekáčky", "na rybí hubu", "na půl malování"), které znaly ženy předchozích generací, a trpělivě vysvětluje názvy, které se dnes již v běžné slovní zásobě nevyskytují ("ohrebelková", "nalihu" atd.). Když byla omezena výuka dívčích ročních prací, učila Anna Klusáková jako výbor[/]ná sokolská cvičitelka i tělocvik a jako zručná klavíristka zpěv a hru na klavír.
      Poslední dva roky zabraňuje slábnoucí zrak Anně Klusákové vyšívat. Přesto však nesložila ruce v klín. Její obdivuhodná fyzická a duševní čilost jí dovolují zpívat a vyprávět malým pra-prasynovcům o mládí, o životě na Horňácku a jeho proměnách v současnosti.
      I my se připojujeme k četné řadě gratulantů, kteří se sejdou a sjedou v předvečer 21. října v pohostinném domku "Na huménkách".
      Teto Anno, ať Vám dobrá mysl a pevné zdraví ještě dlouhá léta dovolí tancovat sedláckou! Cecílie Havlíková

Životní jubileum Soni Švecové [obsah]

Když jsem před časem připomněl Soni Švecové její životní jubileum (nar. 3. března 1929 v Dubnici nad Váhom), s úsměvem pohotově odpověděla: "Každým rokem je človek nielen starší, ale aj múdrejší... Nepustila by som zo svojich rakov ani jeden, všetki boli na niečo dobré."
      Pravdivost tohoto vyznání slovenské etnografky, žijící téměř tři desítky let v Praze a přitom si zachovávající čistotu a měkkost rodné slovenštiny i lásku a hluboký niterný vztah ke Slovensku, se potvrdí, srovnáme-li jeho obsah s konkrétní vědeckou prací Soni Švecové, která je bohatá nejen co do[/] počtu autorských titulů, ale zejména pak závažností a hloubkou řešených problémů. Od vstupu na vysokou školu, kde si zvolila jako studijní obor národopis (1951-1952 Univerzita Komenského v Bratislavě, 1952-1953 Karlova univerzita v Praze, 1953-1954 studijní pobyt v Maďarsku, 1954-1956 Karlova universita), se její vědecké zaměření orientuje na problematiku lidového stavitelství a bydlení, které sleduje z různých aspektů. Do této badatelské oblasti se řadí už její diplomní práce o lidovém stavitelství v oblasti pod Vihorlatem, kterou zpracovala pod vedením doc. Stránské a úspěšně obhájila v roce 1956 (z tohoto materiálu vychází i ve svém příspěvku v ČE 4, 1956). Z výzkumů v Maďarsku vzešla její studie o lidovém stavitelství v Tótkomloši (NVČ 33, 1956). Zvláštní pozornost věnuje Soňa Švecová otopnému zařízení. Její články o vývoji topeniště v oblasti pod Vihorlatem (ČE 5, 1957) a na západním Slovensku (ZSNM 62, Etnografia 9, 1968; ZSNM 63, Etnografia 10, 1969; sb. Ľudová kultúra v Karpatoch, Bratislava 1972) mají zásadní a průkopnický význam pro studium dané problematiky v širším geografickém kontextu. Podobně Ize hodnotit i rozsáhlou studii o stavbách s přístěnnými sloupy na západním Slovensku (SN 8, 1960). Soňa Švecová věnovala také pozornost málo prozkoumané problematice maloměstských a městských forem lidového stavitelství (sb. Ľudové staviteľstvo a bývanie na Slo

218

vensku, Bratislava 1963). Z hlediska studia česko-slovenských vztahů v lidové kultuře je pozoruhodný její příspěvek o vývoji otopného zařízení na jižní Moravě a přilehlém území Slovenska (Ethnographica 2, 1960). Na terénních dokladech z jihovýchodní Moravy je založena její analytická studie o lidovém stavitelství v obci Kostice na Břeclavsku (ČE 8, 1960; 9, 1961).
      Další badatelský zájem Soni Švecové směřoval k otázkám bydlení ve vztahu k rodině. Z tohoto okruhu vycházejí příspěvky o rodinném a majetkovém dělení v lidovém bydłení (ČL 51, 1964), o vztazích mezi stavitelstvím a organizací rodiny (sb. Europa et Hungaria, Budapest 1965), o společnících v Čičmanech (NVČ 1, 1966), o lidovém obydlí a rodinných formách na Slovensku (Deutsches Jahrbuch für Volkskunde 13, 1967; NVČ 2, 1967), až se dostává k problematice rodinných forem a sociálních vztahů, jimž v posledním desetiletí věnuje systematickou pozornost (klasifikace rodinných forem ve slovenském materiálu - ČL 53, 1966; společenské skupiny v Čičmanech - kandidátská disertační práce z roku 1966; projevy příbuzenských vztahů ve dvou endogamních obcích na Slovensku - ČL 54, 1967; příbuzenské vztahy v Čičmanech a postavení ženy v rodině - SN 15, 1967; příbuzenská skupina a patronymie na Slovensku - SN 19, 1971; pravomoc hlavy rodiny na Slovensku - SN 24, 1976). Za jisté vyvrcholení dosa[/]vadní badatelské činnosti Soni Švecové můžeme považavat její výzkumy v Jedľových Kostolanech, patřících do skupiny novobanských kopanic mezi pohořími Tribče, Hronského Inovce a Vtáčníku. Po dílčích studiích, zaměřených na společenské aspekty kopaničářského osídlení (sb. Ľudové staviteľstvo v karpatskej oblasti, Bratislava 1974), vliv zákonných měřítek na vztahy v rolnických rodinách na Slovensku (Sociologija sela 40-42, Zagreb 1973), na některé otázky obyčejového práva (ČL 61, 1974), kmotrovství (SN 22, 1974), význam rodiny pro diferencování příbuzenských vztahů (SN 23, 197), dospívá k monografii "Kopanicové sídla a dedina" (Praha 1975), zaměřené na společenské vztahy mezi obyvateli jedné slovenské obce. Právem byla tato práce vysoce hodnocena jak pro svou tematiku, tak pro její metodologické pojetí. Jde o průkopnické dílo, které skýtá dobré východisko i mnoho podnětů pro zkoumání sociálních vztahů, jimž by měla být v moderním etnografickém bádání věnována zvýšená pozornost. Pro úplnost vzpomeňme ještě příspěvky Soni Švecové o letních kuchyních (SN 2, 1954), o pověrečných představách spojených s lidovými stavbami (ČE 8, 1960); o postavení národopisu Slovenska ve výuce etnografie na Karlově univerzitě (Acta Universitatis Carolinae 1972, Studia Ethnographica 1), o výběru prvků lidového stavitelství pro mapování (SN 21, 1973), o současných proměnách v odívá[/]ní (ČL 64, 1977), o názvosloví lazového osídlení v Hontě (SN 27; 1979) ad.; a konečně desítky recenzí, referátů a zpráv uveřejněných v různých odborných časopisech. Jako vysokoškolský učitel se Soňa Švecová významným způsobem podílí na výchově mladé generace národopisců. Výrazem jejího úzkého sepětí s progresívními proudy v československé etnografii je dlouholetá aktivní činnost v hlavní výboru Národopisné společnosti československé při ČSAV a v československé sekci Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně, kde jako vedoucí subkomise pro sociální vztahy stmelila k společnému mezinárodně koordinovanému programu řadu českých a slovanských národopisců.
      I jejich jménem přejeme Soni Švecové hodně tvůrčí pohody do dalších let. Václav Frolec

K osmdesátinám Heřmana Landsfelda [obsah]

Dne 12. srpna 1979 se dožil osmdesáti let známý lidový keramik, sběratel a badatel Heřman Landsfeld ze Strážnice. O smyslu své celoživotní práce sám říká: "Snažil jsem se zhotovovat co nejkrásnější a praktická díla z hlíny pro duchovní uspokojení společnosti, zachraňovat v terénu a vykopávat hodnotná díla starých keramiků. V duchu těchto předsevzetí jsem šel

219

po vytčené dráze. Vyučil jsem se lidovým keramikem a pro zvýšení kvalifikace jsem studoval a kreslil starou lidovou a habánskou keramiku. Abych lépe poznal historii svého řemesla, střediska výroby, staré mistry, prostudoval jsem matriky a cechovní doklady hrnčířů, kamnářů a džbánkařů. Vrcholem těchto snah byly archeologické výzkumy keramiky 13.-19. století, které objevily a potvrdily vysokou technickou i uměleckou úroveň staré výroby. Všechny své poznatky předkládám společnosti již dlouhá léta ve formě výstav, přednášek, v literárním zpracování." (z katalogu k výstavě "Krása lidové tvorby", Strážnice 1974.)
      Tato stručná životní bilance přibližuje jen zčásti jubilantovu mnohostrannou činnost. Nejprve si všimněme jeho keramické tvorby. H. Landsfeld už od mládí rád kreslil a modeloval. Tyto záliby ho přivedly raku 1913 do slovenské Modry, kde se pod vedením akademické malířky Marie Vořechové-Vejvodové učil základům keramického řemesla. Po první světové válce se zapojuje do nových výtvarných proudů modranské výrobny, která se tehdy začala orientovat na starší výrobní a výtvarné tradice západoslovenských dílen. Ze soustavného studia soukromých a muzejních sbírek a dokladového materiálu v terénu vznikají jeho vzorníky výtvarného projevu starých mistrů, které tvořivě aplikuje v produkci modranské dílny. Jeho tvorba je brzy vysoce hodnocena[/] a proniká i na zahraniční výstavy (např. v roce 1925 získal zlatou medaili v Paříži). Nový rozvoj tvůrčích sil prožívá po příchodu do Strážnice v roce 1939, kde se úspěšně rozvíjí zejména jeho výrazná figurální tvorba.
      Do období, kdy H. Landsfeld objevoval a vytvářel nové výrazové vyjádření modranské keramiky, je možno datovat počátky jeho sběratelské činnosti, které později směřují k cílevědomé a systematické orientaci na oblast lidové a habánské keramiky. Později rozšířil sběratelský okruh o artefakty ze dřeva, plastiky, formy na máslo, na perník a modrotisk aj. Za padesát let sběratelské činnosti se mu podařilo soustředit tisíce různých předmětů, které tvoří ojedinělý soubor v naší republice.
      V roce 1932 zahájil H. Landsfeld archeologické výzkumy habánské a lidové keramiky. První kroky byly neobyčejně obtížné: do té doby neexistovaly zkušenosti z akcí podobného zaměření, nebyly finanční prostředky ani spolupracovníci, realizace narážela na nezájem vědeckých institucí. Ale už první výsledky z výzkumu habánské dílny v Košolné ukázaly správnost jeho cesty. V dalším výzkumu se zaměřuje na významná keramická střediska západního Slovenska (Dechtice, Sobotište, Veľké Leváre, Čachtice, Boleráz, Chtelnica, Modra aj.) a po roce 1939 přenáší vykopávkovou činnost na Moravu (Bučovice, Dambořice, Litovel, Ostrožská Nová Ves, Tavíkovice, Podivín,[/] Strážnic, Stará Břeclav aj.). Výsledky této práce jsou pozoruhodné: objevil téměř dvacet keramických pecí a přes 120 tisíc střepů i celých nádob, výrobních pomůcek a nástrojů z oblasti středověké, habánské a lidové keramiky.
      Sběratelská a vykopávková činnost H. Landsfelda přerůstala postupně v činnost publikační a s ní spojenou výstavní, přednáškovou a osvětovou práci. V počátcích své výstavní činnosti se věnuje celkové keramické tvorbě, ale později se zaměřuje na problematiku habánských památek. Mnoho svých výstav realizoval ve spolupráci s Ústavem lidového umění ve Strážnici. Vyvrcholením jeho badatelské práce, jsou četné články i větší studie, které byly určeny pro širokou veřejnost i pro speciální vědecké badatele. Souhrn svých objevů á sběratelské činnosti podal v knize "Lidové hrnčířství a džbánkařství" (Praha 1950).
      Jubilantův nevšední elán a pracovní zaujetí slibují, že zpracuje souhrnně i další výzkumy, kterých je od roku 1950 celá řada. Jen touto cestou nabude totiž získaný materiál náležitou vědeckou hodnotu a poslouží i příštím generacím badatelů. Stejně tak by měla být zachována v celistvosti i Landsfeldova rozsáhlá sbírka habánské a lidové keramiky, nehledě k tomu, která instituce bude o ni pečovat. K realizaci těchto záměrů přejeme jubilantovi mnoho zdraví a pracovní svěžesti. Jiří Pajer

220

Pri prameňoch scénickej choreografie ľudového tanca na Slovensku - alebo Juraj Kubánka päťdesiatnikom [obsah]

Juraj Kubánka, zaslúžilý umelec, šéfchoreograf Slovenského ľudového umeleckého kolektívu (SĽUK), tvorca viac ako stovky scénických choreografií ľudového tanca, sa k svojej profesii, podobne ako mnohí z jeho generácie, dostal spontánne a vlastne - mimochodom. V článkoch uverejnených k jeho päťdesiatke v dennej tlači na Slovensku spomínajú roznežnené autorky "sudičky", ktoré mu čosi dali, kamsi ho posúvali, k čomusi ho doviedli. Neberiem "sudičky" autorkám, nechcem ich uprieť ani Kubánkovi.
      Juraj Kubánka a jeho úspechy i trápenia - to je človek a tvorba.
      Viackrát sme uvažovali, ako by sa asi bol vyvíjal scénický folklorizmus u nás, keby sa okolo Juraja Kubánku, na bratislavskom vysokoškolskom internáte Lafranconi, neboli zgrupovali "odzemkári", skupina študentov, čo túžbu po domove prekonávala stretávaniami, besedami, tancom po internátnych chodbách.
      Z tejto vrstvy mladej inteligencie, z jej zápalu, z jej oddanosti socialistickej spoločnosti vyšiel aj Juraj Kubánka. Jeho "odzemkári" tvorili jadro "Národopisne j skupiny pri vysokoškolskej rade ČSM", neskoršej Lúčnice.
      Od nadšeného amaterismu k vážnej umeleckej tvorbe profesionála viedla cesta Martina Ťapáka, Štefana Nosáľa, Juraja Kubánku. Od škôl, do ktorých ich poslali rodičia a pedagógovia, k umeniu!
      Juraj Kubánka mal svetlý príklad vo svojej matke, obetavej, zapálenej elememtaristke z Liptovských Sliačov, ktorá bola osnovateľka kultúrnej aktivity v tejto dolnoliptovskej obci. Divadelná ochotníčka a režisérka Bronislava Kubánková doviedla sliačanských ochotníkov nielen na scénickú žatvu do Martina, ale ako víťazov viacerých ročníkov i na mezivojnovú scénu Slovenského národného divadla. Na scénu, na ktorej v novej, ,,prajnejšej spoločnosti žal najväčšie úspechy za svoju umeleckú tvorbu aj jej syn.
      Juraj Kubánka vpíjal do seba Sliače a cez obec svojho detstva a jeho ľudové umenie precítil a pochopil človeka! Listujúc v zažlknutých archívoch SĽUKU, meno Juraja Kubánku nájdeme v roku 1950. Rok po vzniku telesa. V tvorbe nového programu SĽUKU, čo ako kométa zažiaril na zvolenskom námestí pri piatom výročí SNP, nachádzame papri Míle Urbanovej-Bohdalovskej a Martinovi Ťapákovi i choreografa, Juraja Kubánku, dvadsaťdva ročného mládenca.
      Veľká podnecujúca a inšpirujúca to musela byť doba. Hudbu písali národní umelci Alexander Moyzes, Já!n Cikker, Dezider Kardoš, Šimon Jurovský a Eugen Suchoň.
      Mladému Kubánkovi vtedy umelecká rada SĽUKU zverila naštudovanie Cikkerovho tanca Dupák. O dva roky sa začína mnohoročná, tesná spolupráca Kubánku so skladateľom T. Andrašovanom (Družstevné dožinky). S majstrom Moyzesom tvorí Tanec hôrnych chlapcov a Detviansku veselicu (1953). K spolupráci s J. Cikkerom sa vracia o rok neskôr, keď stvarňuje zbojnícke tance z jeho opery "Juro Jánošík". V tom istom roku vytvára aj suitu zemplínskych tancov Hviezdnatá noc, jedno z mnohoročných profilových tanečných čísiel SĽUKU. Opäť na hudbu J. Cikkera. Strohá poznámka v programovom bulletíne o tom, že za päť rokov SĽUK koncertoval 521 krát a predstavil 31 druhov slovenských krojov, že po Maďarsku (1951) vystúpil roku 1952 aj na 16 koncertoch v ZSSR (Moskva, Leningrad, Kijev, Charkov), svedčí o úžasnom nápore na teleso ale aj tvorcov jeho programu. Kubánka uvádza tance z Myjavy, tance k filmu "Rodná zem", choreografuje Cikkerové Lúčne spevy a tance. So skladateľom J. Móžim pripravil dva valaské tance a tanec z Terchovej. S Bartolomejom Urbancom známy Odzemok.
      Rok 1956 prináša v SĽUKU ale aj v tvorbe profilujúcich choreografov, Kubánku a Ťapáka, veľké epické kompozície, ktoré dobová kritika považovala za formovanie národného baletu. Ťapák spracoval podľa epickej básne P. O. Hviezdoslava "Ežo Vlkolinský" svoju Svadbu pod Tatrami. Juraj Kubán

221

ka z ľudových zdrojov svoju "Povesť o Jánošíkovi a hôrnych chlapcoch". Hudbu k obom veľkým tanečným obrazom SĽUKU komponoval T. Andrašovan, vtedajší umelecký šef súboru. Kubánkova Hviezdnatá noc a Povesť o Jánošíkovi boli súčasťou koncertu, ktorým roku 1956 začala svoju činnosť Československá televízia na Slovensku.
      Roku 1958, keď má SĽUK za sebou už zájazdy do 17 krajín Európy, Ázie, Afriky, keď: "len v zahraničí precestoval viac ako 60 000 k:m a len zájazd do Ázie a Afriky trval viac ako 3 mesiace", J. Kubánka tvorí svoj "tanečný obraz zo zimných partizánskych bojov na Slovensku", scénický tanec Zaviatym chodníčkom.
      Roku 1959 pribúda k nezanedbateľným choreografiam Kubánkova Podpolianska mlaď na motívy z Hrochote a na hudbu T. Andrašovana.
      Uzaviera sa dvadsať rokov hľadania, tvorby, úspechov i prehier. SĽUK je hromozvodom riešenia otázok "ľudovosti" v našej kultúre. Jeho koncert v Prahe a ohlas "Tíha folklóru" z pera národného umelca V. Mináča rozpútava vášne nielen k "čisteniu studničiek", ale aj k ich múteniu a kaleniu ich priezračnej, osviežujúcej vody.
      Nezanedbateľné sú tvorivé úspechy v scénickom uvádzaní folklóru v autorskom umeleckom spracovaní. Pripomeňme len, že kompozície obdobia "hudby pre súbory" sa dnes uvádzajú na koncertoch filharmónií a symfonických orchestrov. Ich[/] choreografické vyjadrenia však často upadajú do zabudnutia.
      Čas kritiky a prehodnacovania postihol celé folklórne hnutie. Priniesol nielen pozitíva. Neraz zahriakol, zabrzdil. Odviedol pozornosť nadaných, nápaditých tvorcov, zrastených s národnou kultúrou, alebo z nej bytostne vyrastajúcich, k neznámym, nepoznaným a nepresvedčivým kreáciam. Neobišlo to ani J. Kubánku. V jeho tvorbe sa Krútena z Terchovej vyníma skoro ako "nedorozumenie". Pre toto medziobdobie je v jeho tvorbe charakteristickejšie "Svitanie v Afrike", cigánsky tanec "Vlachiko" a pod. Z dobre mienenej Mináčovej kritiky sa cez jej neusmernenosť, koncepčnú a žiaľ, najmä ideovú nejasnosť, dospelo aj ku "globertrotlizmu". K obdobiu, keď s kúzelníkmi s basketbalovou loptou vystupovali nielen hviezdy našej vtedajšej gymnastiky, ale aj predstavitelia špičiek prezentácie umenia národa, napr. SĽUK.
      Kubánka s Cikkerom však tvoria - Kurucov (1963) .
      Ďalšie veľké choreografie sa rodia pomaly, s rôznymi skladateľmi. V SĽUKU si kľučku podávali viacerí riaditelia, šéfi, skladatelia, zbormajstri, dirigenti. Cboreografická tvorba sa musela riešiť v priestoroch a atmosfére kaštieľa v Rusovciach, v sídle SLUKU, v Kubánkovej dielni. Z nej vyšli Maľovaní zbojníci (s T. Andrašovanom) a najmä Drevorubači (so S. Stračinom). Z tejto spolupráce vznikli potom ešte viaceré kompozície "druhého[/] dychu" choreografa. Možno i druhého dychu telesa, ktorému svojou tvorbou vtlačil Kubánka autorskú, osobnostnú pečať.
      Obdobie tvorby s Andrašovanom vrcholí programom k 20. výročiu SĽUKU. Tento program však prináša aj nový tvorivý čin, návrat do teplého detstva, Fašiangový ošiaľ, tanečnú kreáciu reminiscencií tvorcu na Liptavské Sliače.
      Juraj Kubánka v tomto období vykonáva spoločensky záslužnú umeleckú a umelecky organizačnú činnosť i mimo SĽUK. Vyzdvihnúť treba najmä jeho pôsobenie vo funkcii predsedu programovej komisie Folklórneho festivalu Východná. V SĽUKU tvorí choreografický tanečný obrázok Slatinských regrútov. Svoje zanietenie však prenáša na tvorbu v Lužickosrbskom súbore v Budyšíne (Bautzen) v NDR. Po predchádzajúcich hosťovaniach tu pôsobí neskôr bezmála päť rokov. Vytvára tance na základe poznania prvkov lužickej tanečnej kultúry, inšpiruje sa povesťami a ikonografickými pamiatkami. Nie vždy šťastne prenáša osvedčené choreografické postupy overené v tvorbe doma.
      Roku 1974 sa vracia k tvorbe jubilejného programu SĽUKU a ako keby z nazhromaždeného inšpiračného poznania a precítenia vytvára základné kompozície skeletu programu: O kosierko - tanec z Horných Orešian, Kysucká bystrina - dievčenský tanec, Pastiersky sen, no najmä Bielu plť na Váhu - tanečný obraz zo života liptovských pltníkov (hudba S. Stračina). Z tvo

222

rivého záprahu so skladateľom Stračinom vzniká i tanečný obrázok spod Vysokých Tatier - Tatranská zima (1977) .
      Nie je možné, ani únosné vymenovať všetky Kubánkove choreografie, ktoré vytvoril do svojej päťdesiatky.
      Možné a potrebné je zhodnotiť tohto tvorcu ako jedného zo zakladateľov a do súčasnosti jedného z určujúcich tvorcov smerovania scénických choreografií folklórneho tanca či choreografickej tvorby z folklórneho tanca čerpajúcej.
      Je jedným z radu výborných. Je[/] však svojský. Niekedy zahľadený do detailu, inokedy do histórie. Prosto: Kubánka.
      Zaslúžilému umelcovi Jurajovi Kubánkovi, nositeľovi ceny Čišiňského (umeleckej ceny NDR), želáme za obec etnografov a folkloristov veľa tvorivého nepokoja, veľa talentovaných mladých interpretov a zopár dochvíľnych inšpirujúcich skladateľov.
      SĽUKU, zasa citový a tvorivý návrat Kubánku.
      Lebo len vedno jedno sú! Svetozár Švehlák

KNIHY

Bohdan Baranowski: Polskie młynarstvo, [obsah]

Wrocłav-Warszawa-Kraków - Gdańsk 1977, nakladatelství Ossolineum, 144 stran textu, 110 černobílých a 4 barevné reprodukce, 79 náčrtů v textu
      Profesor novodobých dějin Lodžské university dr. Bohdan Baranowski je u nás znám jako autor několika knížek o hmotné kultuře lidových vrstev v Polsku. Jeho badatelská a tvůrčí koncepce zachází daleko na pole etnografie. Nejnovější monografie o mlynářství Polsku je koncipována historicky s doplňující kapitolou o mlynářství ve folklórních textech a beletrii. Sleduje nejen vývoj techniky, ale[/] též širší společenské souvislosti tohoto vývoje.
      Prvá kapitola "Żarna i stępy" (s. 7-16) popisu je prvé etapy typologického vývoje včetně údajů o produktivitě. Začíná přehledem výsledků archeologického bádání o pěstování a zpracování obilnin. Pro nás jsou podnětné úvahy o společenských souvislostech retardace ranných farem po 17. stol., zejména v dobách válek. V kapitole "Początki młynarstwa zmechanizowanego" (s. 17-26) je popsán vývoj vodního pohonu a převodů od prvých historiakých zpráv na území Evropy. Autor se snaží rekonstruovat i údaje o rozšíření jednotlivých typů mlýnů z hlediska histo[/]rického i geografického. Z technického zařízení se soustřeďuje jen na hnací převody a složení kamenů, v celé práci však opomíjí čisticí systémy - vynález pytlíkování, moučnice a žíbrování.
      Třetí kapitola ("Młynarstwo w XVl-XVIII wieku", s. 27-69) je nejrozsáhlejší, neboť pojednává o údobí největšího rozšíření malých vodních a větrných mlýnů. Je zajímavé, že v důsledku 30-leté války se v Polsku snížila technická úroveň vodních mlýnů a další rozvoj nastal až ve 2. polovině 18. stol. B. Baranowskámu se daří postihnout rajonizaci sítě mlýnů v souvislosti se zemědělskou výrobou a obchodem s obilím. Údolí Visly bylo jakýmsi předělem mezi hospodářsky vyspělejší západní částí země a zaostalejším východem. Na kanci 18. stol. bylo na území dnešního Polska 17 tisíc mlýnů s průměrnou působností jednoho mlýna na 18,4 km2 a 500 obyvatel. Z toho 3 % byly mlýny poháněné zvířecí silou (převážně ve městech) a 35 % větrných mlýnů, rozšířených zde až v 18. stol. Autor se v této kapitole zabývá též dalšími technickými zařízeními při mlýnech - stoupami, kašníky, olejárnami, valchami, pilami, prachárnami aj. Velkou pozornost věnuje výjimečnému sociálnímu postavení mlynářů, jejich vzdělání, technickým schopnostem i politickému uplatnění v Iidovém hnutí. Kapitola je uzavřena stručným přehledem dobové odborné literatury z 18. stol.
      Rozvoj mlynářství v 19. stol. popisuje kapitola "W okresie rozbio

223

rów" (s. 68-102). Vzrůst obyvatel si vyžádal růst počtu mlýnů a od 60-tých let jejich koncentraci a diferenciaci. Autor uvádí již přesné počty, strukturu typologickou, geografickou i ekonomickou. Na tamto místě píše též o vývoji techniky francouzský typ kamenů, jejich křesání, tzv. americké mlýny, parní pohon (prvý parní mlýn v Polsku postavil Skot John Mc. Donald r. 1825). Kapitalistická ekonomika přinesla řadu strukturálních změn. Způsobila zánik přidružených odvětví a nebo jejich odčlenění, přesun značné části větších mlýnů do rukou obchodníků (převážně židovských) a zánik menších (zejména větrných) mlýnů, posílení expanze německých mlynářů do Pomoří a Poznaňska a polských do Litvy, Bílé Rusi a na Ukrajinu. Jestliže za feudalismu patřili polští mlynáři mezi revoluční živly, pak na konci 19. stol. vystupují konzervativně, avšak účinně podporují vlastenecké národní hnutí.
      Kapitola "W okresie dwudziesto lecia międzywojennego" (s. 103113) popisuje již jen rozvoj kapitalistické ekonomiky a techniky v mlynářství po období likvidace velkých válečných škod. Páru nahradil dřevoplynový výbušný motor a elektřina, kamenná složení litinové válce, moučnice pak bubnové čističky. Pro etnografa je historická část knihy mnohem přínosnější než kapitola "Młynarstwo w folklorze i literaturze pięknej" (s. 114-129), která má píše funkci ilustrační. Poslední stať "Na drodze wielkich[/] przemian" (s. 130-134) je pouze doslovem charakterizujícím socializační poválečné změny.
      Kniha je doplněna příliš stručným soupisem literatury, výstižnými náčrty v textu a bohatou fotografickou přílohou, jejíž část zabírají reprodukce historických obrazových dokladů. Chybí však terminologický slovníček. Odborná terminologie patří k výkladu techniky a není dostatečně uvedena ani v základním textu. Kniha je tištěná na vynikajícím papíru a má velmi pěkné grafické řešení. Stojí za prostudování, neboť u nás podobné dílo stále ještě nemáme. Jiří Langer

Mária Dzubáková: Ku genéze slovenskej folkloristiky. [obsah]

Bratislava 1976, 130 stran
      Existují knížky, které si podržují svou aktuálnost i po jisté době. Patří k nim i dvě studie M. Dzubákové Pavel Jozef Šafárik a ľudová slovesnosť (s. 9-80) a Ján Kollár a ľudová poézia (s. 83-126), které tvoří obsah knihy, uvedené v titulu. Dzubáková vychází z pozice literárního historika, sbírá i ty nejmenší zmínky o činnosti obou uvedených osobnosti v počátcích slovenské folkloristiky (a mohli bychom vice versa říci i české a slovenské folkloristiky) a dochází tak k jisté syntéze, která bude pro dalšího badatele jedním z materiálových východisek.
      Kladem obou studií je právě materiálová naplněnost; zvláště se to týká první z nich. Letmý pohled na více než stopadesát odkazů, citátů a vysvětlení ukazuje na pramanné studium, z něhož vyplývá Šafaříkova úloha při stabilizování zájmů o folklór a při jejich vědecké hierarchizaci. Dzubáková sleduje tři vývojová období těchto zájmů (1814-1819; 1819-1833, pobyt Šafaříkův v Novém Sadě; 1833-1861, pobyt v Praze) a jejich naplněnost studiem slovanského folklóru a pokusy o jeho žánrovou diferenciaci. Druhé období vrcholí vydáním dvou svazků Písní světských lidu slovenského v Uhřích (1823 a 1827), kterými sice. Šafařík ukončil svou aktivní sběratelskou práci, avšak získaných poznatků využil v řadě dalších slavistických studií a knih. Šafaříkovu činnost sleduje Dzubáková ve vývojovém rámci evropské soudobé folkloristiky a literární vědy; tyto poznatky jsou nenové a mohly být uvedeny v odkazovém aparátu již proto, že vztahy k předchůdcům jak v Evropě, tak i na Slovensku nejsou přesněji hierarchizovány, nýbrž uvedeny pouze enumerativně. Význam slovanských, zejména ruských předchůdců a význam Karadžičův (které jsou nepochybné a doložitelné, zejména z korespondence) pak do jisté míry zůstává v autorčině pojetí podřízen všeobjímajícímu vlivu Herderovu. Toto u nás starší pojetí již před druhou světovou válkou právem kritizoval Frank Wollman, jehož práce jinak značně

224

obsáhlý poznámkový aparát Dzubákové bohužel neobsahuje.
      Cenné jsou autorčiny poznatky o způsobu upravování písňových textů a o jejich autorském editorském charakteru, z nichž zejména vyplývá podíl jednotlivých spoluautorů (s. 32n.). Lze jej sledovat přímo v úpravách textů, jakož i v příslušných pasážích korespondence Šafaříkovy a Kollárovy. Pokud pak jde o korespondenci s českými spisovateli a kulturními pracovníky, jejíž příslušné části jsou citovány, mohly být přesněji zkorigovány podle originálů včetně čárek a hlavně háčků.
      Zajímavé podněty přináší málo sledovaná editorská spoluúčast M. Hamuljaka, o níž Dzubáková snesla pozoruhodné doklady. Naproti tomu spolupráci zejména Šafaříkovu s českým soudobým kulturním prostředím (žil přes čtvrt století v Praze) přechází autorka jako danost, ke které se netřeba vracet, neboť je asi mimo kontext samozřejmé, že Šafařík se nesnažil o zařazení slovenského folklóru pouze do slovenského kulturního kontextu, nýbrž do souvislostí mnohem širších.
      Druhá studie patrně nebyla pro knižní vydání redakčně upravována, neboť došlo k nemilé duplicitě (srov. např. obsahem stejný, ale hláskoslovně disparátní citát z úvodu k I. svazku Písní světských, s. 35 a 89-90). Kollárova a Šafaříkova editorská činnost se vzájemně prostupovala, čímž vznikaly i metodologické problémy, které Kollár řešil z hlediska literárněvěd[/]ného. Řada jeho poznatků je ovšem dobově determinována a souvisí s tehdejším vývojovým stadiem názorů na folklór vůbec. I zde podle autorky převažují Herderovy vlivy, aniž by zde figurovaly např. zbytky projevů Woroniczova mesianismu, které byly Kollárovi tak blízké. Dzubáková dobře a podrobně upozorňuje na řadu pololidových skladeb, kterým se ani Šafařík, ani Kollár nevyhnuli ve své ediční činnosti. Význam jejich prací tkví dnes právě v tomto rysu jejich sbírek, kde je obsažen spíše repertoár příslušného sběrového prostředí než pouze lidová píseň sama. V tom byli oba badatelé velmi moderní. Na řadu poznatků z této oblasti upozornil svého času K. Horálek, hovoře o charakteru Národných spievaniek. Ke knize je připojeno ruské a německé resumé. Bohuslav Beneš

Mýtus a skutočnosť o ľudovej kultúre

Anna Kutrzeba - Pojnarowa: Kultura ludowa i jej badacze. Mit i rzeczywistość. [obsah]

Warszawa 1977, 320 strán
      Vari ani o jednom pojme sa v spoločnosti i vo vede nenahromadilo počas takmer dvoch storočí, ktoré uplynuli od vzniku etnografie ako samostatnej spoločenskovednej disciplíny do súčasnosti, ako o pojme ľudová kultúra. Nedorozumenia spočívali jednak v rozdielnom chápaní[/] pojmu ľud, jednak pojmu kultúra. Preto neprekvapuje, že termín ľudová kultúra sa neraz zamieňal alebo aj nahradzoval pojmami roľnícka kultúra, dedinská kultúra, tradičná kultúra, hoci je jasné, že ani tieto termíny nie sú jednoznačné a že ich nemožno navzájom stotožňovať.
      S problémami; ktoré súvisia s chápaním spomenutých pojmov, musela sa vo svojom historickom rozvoji vyrovnať veda každého národa bez ohľadu na to, či sa v niektorých obdobiach alebo krajinách nazýva­ la národopis, etnografia; etnológia alebo kultúrna antropológia. Ako sa s nimi vyrovnala poľská etnografia, podrobne rozoberá prof. Anna Kutrzeba-Pojnarowa vo svojej pozoruhodnej práci venovanej ľudovej kultúre a jej bádateľom. Podtitul práce naznačuje, že v centre pozornosti autorky bolo úsilie oddeliť mýtus od skutočnosti, úkázať základné východiská a podstatu vedeckého bádania etnografie, ktorá počas celého svojho vývinu vždy odpovedala na aktuálne otázky spoločnosti. Už v svojich počiatkoch slúžila ako nástroj národnostnej politiky, spoločenského pokroku a národného solidarizmu. Aj po druhej svetovej vojne sa prednostne zameriavala na úlohy politicky a vedecky angažované; v Poľsku predovšetkým na štúdium spôsobu života a kultúry obyvateľstva presídleného do západných oblastí štátu, na objasnenie otázok jeho adaptácie a akulturácie v nových lokálnych spoločenstvách, neskôr na problematiku

225

urbanizácie dediny a na dokumentovanie nielen ustupujúcich javov tradičnej kultúry, ale aj nových foriem spoločenského života na poľskej dedine.
      Autorka svoju prácu, do ktorej po úprave zaradila aj niektoré už skôr publikované štúdie, rozčlenila na tri časti. V úvode načrtáva všeobecné problémy chápania pojmu ľudovej kultúry a vývin bádateľské-ho zamerania poľskej etnografie od polovice 19. storočia do súčasnosti. V prvej časti, nazvanej Spôsoby prístupu a metódy bádania, analyzuje predovšetkým základné smery, ktorými sa uberala poľská etnografická veda. Dejiny výskumu ľudovej kultúry autorka poníma ako históriu pohľadov a výskumných prístupov i publikovaných výsledkov bádania, ktoré boli ovplyvňované rôznymi predstavami i modelmi. V tejto súvislosti upozorňuje, že etnografia sa o predmet i metódy výskumu delí s inými spoločenskými vedami. S nimi sa stretáva a prekrýva nielen v hlavných teoretických predpokladoch štúdia, ale aj pri zovšeobecňovaní svojich výsledkov. Preto môžeme vo vývine poľskej etnografie od polovice 19. storočia do roku 1939 zaznamenať odraz takmer všetkých významnejších smerov európskej etnografie, ako aj pokusy o sformovanie vlastných škôl a smerov, zviazaných predovšetkým s katedrami etnografie a etnológie i s niektorými katedrami sociológie na poľských univerzitách. Po druhej svetovej vojne sa poľská etnografia prihlásila budo[/]vať novú spoločnosť, spoločnosť, ktorá sa vyznačuje záujmom o ľudovú (roľnícku) kultúru ako o systém hodnôt, významných aj z hľadiska národnej kultúry, ktorá rozvíja jej pokrokové tradície a postupne ich včleňuje do modelu novej celonárodnej kultúry. Tu si autorka zvlášť všíma podiel a prínos tých bádateľov, ktorí mali na rozvoj poľskej etnografie osobitne silný vplyv a ktorí sú jej z mnohých príčin blízki, ako Wincent Pola (1807-1872), Zygmund Gloger (1885-1967), Jan Stanislaw Bystrón (1892-1964), Kazimierz Moszyński (1887-1959), Eugeniusz Frankowski (1884-1962), Bożena Stelmachowska (1889-1955), Józef Obrębski (1905-1967) a Kazimiarz Dobrowolski (1894-1976). Túto čast autorka uzatvára zamyslením sa nad úlohami, ktoré treba vo vývine poľskej etnografie v posledných desaťročiach pokladať za najdôležitejšie, a to či už z hľadiska histórie alebo problémov bádania súčasnosti.
      V druhej časti svojej práce autorka analyzuje príčiny historickej i oblastnej diferenciácie ľudovej kultúry. Túto problematiku objasňuje najmä úvahou o význame kategórie času a priestoru v bádaniach ľudovej kultúry. V dalších kapitolách potom rozoberá konkrétny prínos vedeckovýskumnej činnosti poľskej etnografickej vedy po druhej svetovej vojne. Najväčšiu pozornosť pritom zamerala na oblasti Staropoľska, spočiatku nazývané získanými územiami, neskôr západný­ mi oblasťami štátu, ďalej na ob[/]lasti Kurpie-Puszcza Zielona, na horské oblasti Karpát a primestskú dedinu Krakova. Z týchto oblastí vyšlo v posledných desaťročiach najviac a najpozoruhodnejších národopisných monografií. Záverom autorka venuje pozornosť aj predstavám o svete a emigrácii, ktorá bola orientovaná na zahraničie, teda problematike štúdia spôsobu života a kultúry poľských emigrantov a enkláv v cudzine.
      Tretiu časť svojej práce autorka nazvala Pokusy o syntézu a jej praktické úlohy. Tu na jednej strane upozorňuje na problémy periodizácie historického vývinu poľskej ľudovej kultúry od 10. storočia do súčasnosti, na druhej straně analyzuje otázky a potrebu úzkej spolupráce spoločenskovedných disciplín pri výskume ľudovej kultúry. Osobitne si pritom všíma úlohu tradície vo formovaní modelu roľníckej kultúry, ale aj v procesoch jej zmien, keďže spôsob života ľudu vždy bol i je ovplyvňovaný rovnako rozvojom techniky, ako aj vedy (prostredníctvom industrializácie krajiny a urbanizácie vidieka, ale aj rozvojom tlače, rozhlasu, televízie atď.). Preto revolučné zmeny obrazu dediny sú spojené so zmenou celkových spoločenských podmienok.
      Záverom svojej práce si prof. A. Kutrzeba-Pojnarowa všíma význam ľudovej kultúry v spoločenskom živote. Kultúru ako súhrn potrieb, ale aj ako súhrn rôznych spôsobov uspokojovania týchto potrieb treba skúmať v jej rozmanitých vzťahoch,

226

v podmienenosti a závislosti od geograficko-prírodných a spoločenských pomerov, v jej časovej a regionálnej diferenciácii podmienenej rôznymi historickými a spoločenskými procesmi. Aby si čitateľ mohol prehĺbiť poznanie nadhodených i riešených problérnov, v závere knihy uvádza aj pomerne obsiahlu bibliografiu.
      Práca o ľudovej kultúre a jej bádateľoch objasňuje nielen poľskému, ale aj zahraničnému čitateľovi mnohé úseky vývinu poľskej ľudovej kultúry i etnografickej vedy. Upozorňujeme na základné zameranie jej výskumov i na problémy, ktoré riešila. Preto je v mnohých smerov podnetná aj pre slovenskú a českú etnografiu. Adam Pranda

Jaroslav Markl: Písně pražských dělníků. [obsah]

Ústav pro kulturně výchovnou činnost v Praze 1977, 88 stran
      Na výsledky dosavadního bádání na poli dělnické písně navazuje citovaná Marklova práce se záměrem systematicky charakterizovat pražskou motivaci dělnického zpěvu. Představuje populárně naukový výtěžek několikaleté práce, určený zejména pro praktické potřeby souborů.
      V úvodní částí věnuje autor pozornost vymezení pojmu dělnický zpěv. Vychází z jeho užšího pojetí jako nového písňového žánru, kte[/]rý se zrodil ve druhé polovině 19. století se vznikem, růstem a sebeuvědomováním dělnické třídy. V konfrontaci s lidovou písní ukazuje odlišné znaky, charakterizující dělnickou píseň jako specifický útvar. Patří k nim způsob existence formou kolektivního organizovaného nácviku podle písemných předloh a často ilegální šíření. Interpretace předpokládá znalost politických reálií a politické přesvědčení; dělnická píseň má proto ve své době význam aktuality a dalším generacím v odlišných podmínkách může být nesrozumitelná. Podle autora nelze tedy dělnickou píseň interpretovat jako organickou součást tradičního českého folklóru (i když s ním byla v první fázi svým způsobem spjata), nýbrž jako jednu z typických kategorií zpěvu společenského. Velká obsahová i formální rozmanitost dělnické písně se rozvíjí na bázi společného jmenovatele - agitační funkce.
      Práce je rozdělena do šesti kapitol. První se zabývá sběrem, zhodnocením pramenů a periodizací dělnického zpěvu, jehož jednotlivé vývojové etapy pak charakterizují následující kapitoly. Tendence k inovaci sběratelského pojetí se projevila již v podnětech J. Jakubce a O. Hostinského. Zásadní obrat v nazírání na společenský zpěv včetně dělnické písně přinášejí v polovině 30. let B. Václavek a R. Smetana svým požadavkem studovat píseň podle třídních nositelů. Komplexní národopisné výzkumy byly však realizovány až po druhé svě[/]tové válce z iniciativy ČSAV. Vrcholnou prací na poli výzkumu hudební kultury dělnické písně je Karbusického - Pletkova sbírka Dělnické písně z roku 1958, z níž Markl vychází. Těžiště pramenného fondu spočívá v tištěných zpěvnících, dělnických periodikách, letácích, doplňuje ho úřední materiál, kroniky, rukopisné zpěvníky apod. Veškerý materiál však dosud nebyl zdaleka vyčerpán.
      Oprávněnost periodizace vývoje dělnických písní v závislosti na historických událostech je jako jeden z možných aspektů periodizace - dána tím, že dělnická píseň je reflexí své doby. Autor vyčlenil šest vývojových etap. V prvních dvou obdobích (1844-1848-1870) nelze ještě hovořit o písni vyjadřující v plném rozsahu postoje a přání nové třídy. Vlastenecké horování proti germanizaci a vídeňskému centralismu je projevem celonárodního úsilí, snaha o třídní bezkonfliktnost odsouvá sociální otázku jako sekundární. Zárodky nového žánru se projevují v pronikání některých pojmů (dělník, fabrička) do starších kramářských písní (které ovšem netvoří součást společenského zpěvu ve Václavkově pojetí). Zkušenosti z událostí čtyřicátých let integrovaly sociální hnutí, které v šedesátých letech získalo další možnosti rozvoje. Roku 1869 zaznamenává Markl první reprezentativní píseň českého dělnictva autorů E. Züngela a K. Bendla, která anticipovala obrovský rozvoj písňové tvorby v třetím prů

227

kopnickém období v letech 18701890. Etapu charakterizuje vysoká organizovanost dělnictva a nová generace dělnických vůdců, z nichž mnozí se stali autory písní (Kochmann, Pecka, Hlaváček, Zoula). Nový typ dělnické písně, určené ke společnému zpěvu, vznikal především adaptací cizích vzorů (Hlaváčkův překlad Písně práce z německého textu), menší část tvoří původní tvorba, vzniklá většinou v prostředí věznice. K masovému rozvoji přispěl významně dělnický tisk. Léta 1890-1921 jsou ve znamení kvantitativního růstu dělnické písně, která se pěstuje ve sborové formě v pěveckých sdruženích. Homofonní hudební struktura, opírající se o hlavní harmonickou kadenci, odpovídá kompozičním interpretačním schopnostem amatérů. Objevují se první kompozice, pronikají první úderné pochodové písně. Prudký rozvoj zájmu přinesl i růst kvalitativní v podobě kultivovaného vícehlasu; který pěstovaly přední pěvecké sbory včetně dělnických. Pěvecké aktivitě pomáhají zpěvníky s nápěvy rozšiřované počátkem 20. století. Vyspělou dělnickou kulturu charakterizují též organizace divadelních ochotníků.
      Po roce 1921 přebrala iniciativu v oblasti dělnické kultury KSČ. Následující etapa (1921-1945) se liší radikální změnou autorství: do popředí vystupují kvalifikovaní levicově orientovaní profesionální umělci. Česká umělecká avantgarda se inspiruje sovětským socialistickým realismem. Ideologicky nejprogre[/]sívnější jsou programy souborů Modré blůzy (Honzl, Němec, Maděra), proslulé El Carovy party, Proletscény (E. F. Burian) a Osvobozeného divadla (Voskovec, Werich, Ježek). V amatérském hnutí přebírají funkci původních sborů (typických svým heroickým patosem) menší vokální formy spojené se scénickou akcí. Do profesionální i amatérské tvorby proniká voice - bandová technika. V meziválečném období se vyhranily tři skupiny tvorby: masová píseň, lyrická píseň, navazující na trampské hnutí, americký western a jazz (obojí popularizované tiskem), a řada satirických popěvků příležitostně složených na základě aktuální události. Poslední fáze (po roku 1945) uzavírá vývoj dělnické písně. Přerůstá v píseň budovatelskou, přesahující do celonárodních zájmů. V závěru práce přináší autor celkový pohled na materiál, který ve většině obsahuje nepůvodní nápěvy (díky obecně známé melodii se však píseň rychle šířila). Písně často překračovaly prvotní agitační rámec a dotýkaly se aktuálně závažných otázek celonárodního významu.
      Závěrem ještě k otázce lokalizace dělnické písně a tedy adekvátností názvu práce. Specificky pražská dělnická píseň neexistuje, podíl Prahy však nutno hledat v místních podmínkách dělnického hnutí. Pro oprávněnost názvu svědčí skutečnost, že Praha se stala v druhé polovině 19. století místem největší koncentrace dělníků ze všech českých měst a jako centrum poli[/]tické aktivity byla v kontaktu s akcemi i v jiných místech.
      Po dlouhé přestávce, která uplynula od vydání základní edice dělnických písní z roku 1958, Ize Marklovu práci uvítat, a to nejen v okruhu souborů ZUČ, jimž je určena. Měla by být podnětem k další heuristické práci s dosud nezhodnocenými fondy, která by směřovala k hluboké analýze bádání v této oblasti národopisného studia, i podnětem k nové vědecké edici dalších regionálních dělnických písní a dělnického folklóru vůbec. Věra Šepláková

O norských krojích

Aagot Noss: Statuane i Normandsdalen. I. Serien Norske Folkedrakter. Det Norske Samlaget. [obsah]

Oslo 1977, 186 str., 274 černobílých fotografií, 1 mapa, angl. résumé
      Aagot Noss, kustoska krojového oddělení norského národopisného muzea v Bygdoi, autorka dvou samostatných publikací o krojích ve výtvarných dílech dvou norských malířů, autorka řady odborných článků a krojových součástech, o tkaných, vázaných i jinak hotovených textiliích a texturách, zpřístupňuje v této knize neobyčejně cenný pramenný materiál. Zabývá se v ní plastikami typů norského lidu v jeho tradičním oblečení, zhotovenými v 60. letech 18. století německým sochařem Johannem Gottfriedem Grundam. Grund žil od r. 1757 v Kodani a spolupracoval při výzdobě tehdy

228

módních, po celé Evropě zakládaných parků, především v královských a šlechtických sídelních a letních zámcích. Tato galerie Norů v tradičních krojích, umístěná v parkovitém amfiteátru v Normandsdalen u královského zámku Fredensborg v severním Sjaellandu v Dánsku, se zrodila v době panování Frederika V., tehdejšího dánského a norského krále.
      Sochy jsou z gotlandského pískovce, vysoké kolem 170 cm, s podstavci o 15-20 cm vyšší. Šedesát z nich zachycuje zemědělce a rybáře i jejich ženy z různých norských krajů, 10 soch zpodobuje obyvatele z Faroerských ostrovů a další 4 plastiky Islanďanů nebyly nikdy do amfiteátru postaveny.
      Protože Grund, pověřený již v r. 1760 prací na plastikách, žil tehdy v Dánsku krátkou dobu a neměl k dispozici své vlastní terénní studie, použil jako modelů sérii figur ze slonoviny a mrožích klů, které k tomuto účelu zhotovil "pošťák" Jorgens Garnass z Hallingdalu v Norsku. Byl to autodidakt, tehdy žijící již v Bergenu, který měl "neobyčejný talent k realistickému oblékání vlastnoručně řezaných dřevěných figurek do norských lidových krojů, který řezal i dřevěné obrazy a různé drobné předměty, na nichž zpodoboval norské venkovany". Sérii 56 takovýchto figur, oblečených v textiliích a kožešinách, vysokých 21-24 cm, přijala tehdejší královská umělecká komora v Kodani i do svých sbírek. A zřejmě tato znalost různých typů nor[/]ských venkovanů přinesla pošťákovi Jorgensovi výnosnou objednávku - zhotovení slonovinových figur, za něž dostával v letech 1764-1771 roční odměnu 100 dánských tolarů.
      Autorka pak porovnává Grundovy plastiky s mnohem menšími vzory ze slonoviny (byly sotva 10 cm vysoké), dále se zápisy o figurkách v krojích v někdejší královské umělecké komoře v Kodani a se sérií 44 dřevěných figurek v krojích, dnes chovaných v historickém muzeu v Bergenu, i se sériemi porcelánových barevných a světlehnědých figur (23-28 cm vysokých), vyráběných podle postav z Normaridsdalen v letech 1777-1814 v královské dánské porcelánce.
      A. Noss předpokládá, že série dřevěných panenek v krojích, dnes uložených v Historickém muzeu v Bergenu, je s největší pravděpodobností také prací J. Garnasse, dále, že tento muž udělal nejméně 2 série těchto figur oblečených v textilních krojích. Některé figury ze seznamu královské umělecké komory z r. 1771 a z Historického muzea v Bergenu z r. 1974 jsou totožné, ale řada se jich liší. Stejně tak zhotovil Garnass ne-li několik sérií slonovinových figurek v krojích, tedy alespoň několik dalších figur, které vůbec Grund nepoužil (z dosud zjištěných celkem 29 slonovinových figur 6 kusů nemá v Normandsdalen ekvivalentní zvětšeninu). Autorka při srovnávání jednotlivých postav z Normandsdalen s jmenovanými výtvarnými doklady[/] z téměř téže doby používá i publikaci sochaře J. G. Grunda o plastikách amfiteátru, která vyšla r. 1773 a obsahuje i řadu zajímavých komentářů k jednotlivým figurám. A. Noas dochází k názoru, že jsou tu velmi realisticky zachyceny jednotlivé figury z 11 norských oblastí, a to jak z oblastí etnograficky velmi dobře doložených v muzejních sbírkách, tak i z takových, z nichž není znám žádný krojový, písemný, ani hmotný doklad. Vzhledem k věrnosti reálií ze známých oblastí Ize předpokládat, že i oblasti neznámé jsou zachyceny věrohodně.
      Jsou tu postavy mužů i žen v oděvu svátečním i pracovním. Zvláště u mužů poznáváme podle atributů jejich profesi - např. dřevorubec z Heddalu drží v ruce sekeru s velmi dlouhou násadou, lovec raků z Falnesu má vrš, sedlák z Eikeru kosu, je tu muž s velkou koženou zástěrou ze Strindy, rybář s dlouhou šňůrou a úlovkem z Falnesu, muž s velkou rybou z Tromsonu, lovec s puškou a ulovenými koroptvemi u pasu z Kinsarviku, muž s lyží z Trondheimu, muž s batohem z Vangu, muž s taškou na zádech z Nesu, dva muži se sněžnicemi z Voss, houslista s bubeníkem z Fany atd. Jsou oděni v různě dlouhých sukních, jiní v několika druzích kalhot po kolena, ale i v dlouhých úzkých kalhotech po kotníky, ženich z Vinje má baňaté kalhoty s drobně sežehlenými záhyby, někteří mají krátké, jiní dlouhé kabáty, vesty s mnoha knoflíky, kožešinové čepice, ale i různé klobouky

229

s malými i širokými krempami, jsou v obyčejných pletených punčochách, dokonce i s ozdobně vypletenými klínky, jiní mají ozdobně pletené ponožky nebo kamaše proti sněhu a vždy jen nízké střevíce, u pasu s lžící, kvedlačkou, ale hlavně s toulci na nože a klíči. Ženské postavy, kterých je téměř o jednu třetinu méně, jsou bez těchto atributů, jen s rukama různě založenýma. Mají neobyčejně zajímavé úpravy účesů s vrkoči a drdůlky, zavití několika šátky naráz, půlkové i dýnkové čepce pevně obepínající hlavu, nebo s vějířovitě rozšířenými dýnky, mají na krku, hrudi i u pasu šperky a přívěsky (včetně mnoha klíčů), výšivkami zdobené košilky, vestičky, zástěry i kožené opasky, různé druhy volně i hustě nabraných sukní nebo se sežehlenými záhyby, vestičky s rýšky, kabátky s krátkými i dlouhými šůsky a nízko nasazenými rukávy, ručně pletené pasy, ozdobné šátky na krku, různé typy střevíců šněrovacích, s přezkou či převislými jazyky. Tři nevěsty z různých oblastí mají velmi odlišnou úpravu účesů i svatebních korun.
      To vše je dokumentováno v publikaci cele tištěné na křídě na 232 vyobrazeních celých postav a detailů pískovcových a slonovinových soch, dále na 21 fotografiích dřevěných vyřezávaných figur v textilních krojích, 19 snímků je věnováno porcelánovým figurám; mapa zaznamenává lokalizaci plastik Grundavých a známých slonovinových předloh, litografie návrhu Grundo[/]va uspořádání zahradního amfiteátru tvoří pendant k snímku jeho současného stavu. Kromě toho je tu podrobný popis všech 70 Grundových plastik, 29 figur ze slonoviny a mrožích klů, katalog 24 sošek v textilních krajích, soupis 79 porcelánových figur a poznámkový[/] aparát. V publikaci chybí srovnání se zachovalými krojovými součástmi či celky v muzeích i v terénu - to však bude zveřejněno v dalším díle této unikátní řady, věnované norským lidovým krojům. Jitka Staňková[/]

SBORNÍKYSBORNÍKY

Očerki istorii russkoj etnografii, folkloristiki i antropologii. [obsah]

Vypusk VII. AN SSSR, Trudy Instituta etnografii im. N. N. Miklucho-Maklaja, novaja seria, tom 104. Nauka, Leningrad 1977, 170 stran
      Sedmá kniha Nástinu dějin ruské etnografie, folkloristiky a antropologie je další z řady, jejíž jednotlivé svazky vyšly v letech 1956-1974. Je věnována historii etnografie, folkloristiky a antropologie rozvíjených v Geografické společnosti SSSR, která byla založena v roce 1845 v Petrohradě. Do publikace jsou zahrnuty referáty z Všesvazového sympozia k 125. výročí založení Geografické společnosti, které se uskutečnilo v roce 1970 v leningradském oddělení Institutu etnografie N. N. Miklucho-Maklaje. Etnografické, folkloristické a antrapologické výzkumy zaujímaly v předrevolučním období i v sovětské epoše nemalé místo v práci Geografické společnosti, v jejím centru i v pobočkách.[/]
      Sborník přináší 19 statí, které osvětlují různé stránky činnosti Oddělení etnografie Ruské geografické společnosti (dále RGS). Zaměřuje se na historii této instituce, na výsledky studia jednotlivých regionů, národů a památek, na přínos významných členů společnosti pro rozvoj etnografie, folkloristiky a antropologie.
      První skupina příspěvků podává přehled etnografických výzkumů prováděných pracovníky centra a poboček RGS. Úvodní stať L. M. Saburovové (Ruská geografická společnost a etnografické výzkumy) seznamuje se směry a metodami činnosti Oddělení etnografie RGS od jeho založení (1849) do Velké říjnové socialistické revoluce. Autorka vysoce hodnotí zejména sběratelské akce, z nichž vzešly cenné materiály o způsobu života a kultuře národů a národností v Rusku i mimo jeho hranice, práci na etnokartografii probíhající od poloviny 19. století aj. S. I. Bruk analyzuje činnost

230

      Oddělení etnografie moskevské pobočky Geografické společnosti SSSR po roce 1917 a po druhé světové válce. Věnuje pozornost vývoji vztahů mezi etnografií a geografií, analyzuje východiska studia, podává informace o současných etnografických výzkumech zaměřených především na etnické a kulturní procesy národů SSSR.
      Další skupina statí využívá bohatý pramenný materiál z archívu RGS a soustřeďuje se zejména na činnost regionálních oddělení RGS pro studium národů Sibiře, Bělo ruska a Pobaltí. Článek A. A. Lebeděvové je věnován zpracování a vyhodnocení materiálu k etnografii ruského obyvatelstva Sibiře v archívu RGS z 19. století, příspěvek V. K. Bondarčika analyzuje sběratelskou činnost Severozápadního oddělení RGS při studiu způsobu života a kultury Bělorusů v letech 1867-1914, E. V. Richter rozebírá úlohu RGS na zkoumání balto-finského obyvatelstva Pobaltí a spolupráci ruských a estonských etnografů.
      Nové poznatky přinášejí také články charakterizující činnost pracovišť RGS na úseku etnografie a folkloristiky. Článek N. V. Novikova pojednává o práci komise pro lidové pohádky ustavené v roce 1896. Vznik této komise při RGS nebyl náhodný, neboť archív RGS s bohatým pohádkovým fondem vznikl již v roce 1845 a doplňován novými zápisy představovat vynikající základnu pro studium pohádek, zejména ruských. Autor na[/] základě různých pramenů podává poprvé souhrnný obraz činnosti komise ve sběru a studiu lidových pohádek v letech 1896-1930. Zajímavý je také příspěvek T. V. Stanjukoviče o vzniku (1848) a vývoji Etnografického muzea Ruské geografické společností do roku 1891, kdy bylo včleněno do Muzea antropologie v Petrohradě. Autor podává také přehled o etnografických muzeích vybudovaných pobočkami RGS i na jiných místech Ruska. Článek B. P. Polevého rozebírá přínos Oddělení etnografie RGS pro studium významné geografické památky středověkého Ruska - mapy moskevského státu z roku 1627, popsané v tzv. Knize Velkého nákresu. Text knihy obsahující poznámky k etnickému obrazu ruského státu vzbuzoval nejen zájem historiků, geografů a kartografů, ale i etnografů.
      Další skupina statí se zabývá úlohou a významem některých významných osobností RGS na poli etnografie a folkloristiky. V. P. Aleksejev rozebírá vědecké dědictví N. I. Babilova a jeho přínos pro historickou etnografii. N. I. Gagen-Torn se zabývá etnografickým dílem významného představitele RGS, etnografa a geografa L. S. Berga. Ve stati A. K. Pisarčikové se rozebírá činnost ruského badatele M. S. Andrejeva (1873-1948), který se zaměřil na jazyky a způsob života národů střední Asie. B. N. Putilov se zabývá vědeckým dílem P. A. Rovinského (1831-1916), sbě[/]ratelé a vydavatele jihoslovanského junáckého eposu. B. P. Polevoj a A. M. Pešetov ve své studii charakterizují význam RGS a muzea antropologie a etnografie pro etnografické bádání V. K. Arseňjeva (zejména pro jeho výzkumy národů Dálného východu). N. E. Ochlopkov se zabývá činností dvou badatelů - politických vyhnanců, ruského učence E. K. Pekarského (tvůrce prvního slovníku jakutského jazyka) a Poláka V. L. Seroševského (autora knihy Jakutové, vydané v roce 1896). Přínos ruských cestovatelů 18. a 19. století pro etnografické studium domorodého obyvatelstva Aljašky Atapasků je tématem stati G. I. Dzeniskeviče. P. M. Košin zevrubně zpracovává a hodnotí etnografický výzkum severoamerických Indiánů v Kalifornii, který uskutečnil v letech 1840-1841 ruský cestovatel I. G. Vozněsenskij. V příspěvku B. A. Valské se rozebírá činnost členů revolučního spolku petraševců v letech 1846-1855 v RGS. Dvě poslední stati I. I. Gochmana a J. K. Čistova jsou věnovány otázkám dějin antropologie. Eva Večerková

Socialistický způsob života. [obsah]

Vedecký redaktor L. Hrzal. Praha (Svoboda) 1978, 188 strán
      Pojem "spôsob života" ako vedecká kategória patrí do základného pojmoslovného aparátu viacerých spoločenskovedných disciplín.

231

Podrobnejšie, ho doteraz rozpracúvala najmä filozofia a sociológia, hoci nie zanedbateľný je aj prínos etnografie, ktorá sa jeho objasne­niu venovala v posledných desaťročiach v súvislosti so spresňovaním a vymedzovaním predmetu bádania. Ako dôležitej teoreticko-metodologickej a poznávacej kategórii historického materializmu veľkú pozormosť tomuto pojmu venovali zakladatelia marxizmu (K. Marx a Engels v diele Nemecká ideológia, B. Engels aj v práci Postavenie robotníckej triedy v Anglicku, k bytovej otázke, Anti-Dühring atď.) a neskôr V. I. Lenin (vo viacerých zväzkoch jeho Spisov).
      Spôsob života ako spoločensko-historická kategória je vo svojej podstate v skutočnosti formou, v ktorej jednotlivec, sociálna skupina, trieda i celá spoločnosť reprodukuje a rozvíja svoju existenciu. Je súhrnom rozmanitých spôsobov činnosti, prostredníctvom ktorých ľudia uspokojujú svoje potreby, využívajú hmotné prostriedky svojej existencie, pričom vstupujú do rozmanitých vzájomných spoločenských vzťahov v rámci podmienok, typických pre príslušnú spoločensko-ekonomickú formáciu. Vo svojich základoch je určovaný súhrnom sociálno-ekonomických vzťahov, no zároveň je aj výsledkom dlhodobého historického vývinu materiálneho a duchovného života ľudí. Podmieňujú ho rôzne faktory, ako sú geograficko-prírodné prostredie, úroveň rozvoja výrobných síl a výrobných vzťahov, charak[/]ter spoločenského zariadena; národné i ľudové tradície, politická ideológia, stupeň rozvoja kultúry atď. Jeho základným cieľom je zabezpečiť človeku i spoločenstvu, vytváranie, osvojovanie a využívanie existujúcich hodnôt materiálnej a duchovnej kultúry a ich odovzdávanie ďalším generáciám. Dosiah nuť tento cieľ umožňujú jeho komponenty, ktorými sú pracovná činnosť (zvecnené prostredie), systém spoločenských vzťahov (reprezentovaný normami rodinného a spoločenského života) a na nich založené výsledky duchovnej kultúry (kultúrno-ideologické prostredie) .
      Už z tejto charakteristiky vyplýva, že spôsob života má svoje sociálno-triedne parametre a že v podstate je dialektickou jednotou všeobecného a zvláštneho. Preto neprekvapuje, že sa pri jeho interpretácii môžeme stretnúť s rôznymi definíciami, a to aj v rámci marxistickej vedy. Kým niektorí bádatelia ho chápu len ako ustálený spôsob reprodukcie a uspokojovania sociálnych potrieb, iní ho vysvetľujú ako základnú súčasť spoločensko-ekonomického zriadenia a jeho odraz v sociálno-politickej a duchovnej sfére. Ďalší bádatelia zdôrazňujú zas význam súladu rôznych foriem každodenného správania jednotlivca, sociálnych skupín a tried, prípadne ho definujú ako súhrn typických foriem činnosti ľudí v konkrétnych podmienkach práce a života, výroby a spotreby v ich rôznorodých vzájomných vzťahoch a podmienenosti.[/]
      Úsilie zjednotiť chápanie pojmu "spôsob života" ako vedeckej kategórie sleduje práve posudzovaná publikácia, ktorá je súčasťou edície "Socializmus: skúsenosti, problémy a perspektívy", vychádzajúcej vo všetkých socialistických krajinách. Je výsledkom medzinárodnej spolupráce vedcov socialistických krajín, predovšetkým pracovníkov sociálnych a politických vied. V prvej kapitole, nazvanej Teoretické a metodologické problémy výskumu socialistického spôsobu života, hlavnú pozornosť venuje analýze pojmu "socialistický spôsob života" ako filozofickej a sociologickej kategórie (S. Widerszpil), objasneniu jeho podstaty a štruktúry (M. T. Jovčuk a Ž. T. Toščenko), jeho charakteristike v rámci socialistickej spoločnosti (Ž. Petrov a A. Todorov) i filozoficko-metodologickému významu vo vede (G. Gonkov) .
      Druhá kapitola je zameraná na osvetľovanie spôsobov formovania a charakteristických čŕt socialistického spôsobu života. Osobitne sa v nej vyzdvihuje, že formovanie a rozvoj socialistického spôsobu života je proces uskutočňovania ideálov marxizmu-leninizmu a cieľov robotníckeho hnutia (E. Gröhner), že ho treba chápať ako dialektiku potrieb a záujmov (I. Abrahamovičová a M. Trenevová). Základnou jeho črtou je rast a uspokojovanie hmotných potrieb pracujúcich (H. Luft a M. Trenevová), pričom v centre jeho pozornosti je aj riešenie ekologických problémov (A. Ketov), zvyšovanie uvedomelosti a spo­

232

ločensko-politickej aktivity (V. Brychnáč, H. Opitz a B. Vési) i všestranného rozvoja kultúry i človeka (H. Hanke, R. Jürschik, J. Netopilík a V. K. Skaterščikov.
      Tretia kapitola je venovaná kritike buržoáznych, revizionistických a ľavicovo oportunistických koncepcií spôsobu života. Analyzuje všeobecnú krízu kapitalizmu a spôsob jeho života (J. Filipec, J. Netopilík, S. I. Popov a N. Šolcová), všíma si hodnotenie kvality života v ideológii tzv. demokratického socializmu (J. Čáp, L. Hrzal a S. I. Popov), podrobuje kritike oportunistické názory na socialistický spôsob života (W. Nüsslein) a upozorňuje na neudržateľnosť buržoáznej kritiky socialistickej demokracie (M. T. Jovčuk).
      Publikácia o socialistickom spôsobe života tým, že načrtáva základné úlohy spoločenských vied. najmä chápanie tohto pojmu, jeho znaky, rozvoj a prednosti, je vo viacerých smeroch podnetná aj pre etnografov. Úlohy, ktoré etnografická veda rieši na úseku kultúry robotníckej triedy, družstevných roľníkov i mesta, sú spojené s objasnením celkového spôsobu života. Lebo len prostredníctvom spoznania odlišnosti životných podmienok týchto tried a sociálnych skupín, rozdielov v ich postavení, triednej štruktúre a systéme spoločenskej deľby možno objasniť špecifickosť ich kultúry. Adam Pranda[/]

Současná vesnice. Teoretické, metodologické a kulturně politické problémy integrovaného společenskovědního výzkumu. [obsah]

V edícii Lidová kultura a současnost, zväzok 4, vydal Blok, Brno 1978, 254 strán textu, 72 strán foto prílohy, ruské a nemecké resumé
      Edícia brnenského nakladateľstva Blok "Lidová kultura a současnost" odráža jednu z charakteristických čŕt súčasného národopisu: rozširovanie a otváranie stále nových, aktuálnych problémových okruhov. Edícia vznikla ako rada zborníkov zo sympózií a konferencií poriadaných viacerými spoluporiadateľmi a Ústavom lidového umění v Strážnici. Úzka spolupráca ÚLU s Filozofickou fakultou UJEP v Brne a odborom kultúry JmKNV vtlačila pečať nielen orientácii každoročných, pravidelných konferencií, ale aj výsledkom z nich zborníkom.
      Štvrté sympózium a štvrtý zborník venovaný "teoretickým, metodologickým a kultúrno-spoločenským problémom integrovaného spoločenskovedného výskumu súčasnej dediny" je doposiaľ otváranie problematiky najširšie. 46 príspevkov českých, slovenských a poľských historikov, sociológov, jazykovedcov, etnografov, folkloristov, umenovedcov, pedagógov, filozofov, teoretikov kultúry atď. vytvorilo plastický obraz o zložitosti postihnutia a rozsahu premien života a kultúry na dedine v procese budovania socializmu.
      Viacerí bádatelia z rôznych disciplín sa zhodujú v konštatovaní, že proces výstavby socializmu najvýraznejšie poznačil dedinu a jej societu (L. Nový). Na dedine však, ako sa zdá, sa omnoho dynamickejšie formujú črty socialistického spôsobu života (B. Filová).
      Potreba interdisciplinárnej spolupráce pri skúmaní a vysvetľovaní viacerých nových spoločenských javov a kultúrnych procesov sa zdôrazňovala už oddávna. Zaznamenať môžeme i viaceré úspechy zo spolupráce napríklad etnografie a sociológie, etnografie a archeológie a pod. Rovnako aj viaceré bilaterálne podujatia boli nemenej podnetné. Potreba integrovaného interdisciplinárneho skúmania je kvalitatívne novým podnetom vychádzajúcim zo súčasného smenovania vedeckého poznania. Je príznačné, že sa vo vzťahu k dedine formuje z iniciatívy národopisných disciplín (V. Frolec). Lenže potreba integrácie sa má prejavovať nielen navonok, ale aj v rámci samotného národopisu (O. Sirovátka).
      Zborník ako celok je podnetný doklad o pokročilosti jednotlivých disciplín v uchopovaní poznávania premien v živote a kultúre spoločenstva na súčasnej dedine. Podnecuje a narádza, ukazuje skúsenosti z výmeny výskumných techník (I. Laluha, P. Popelka, P. Salner). Konštatuje premenu predmetu národopisného bádania, no aj stále narastanie významu národopisu tam; kde je nezastupiteľný (R. Jeřábek).

233

Zborník nie je a v tomto štádiu výskumu súčasnej dediny ani nemôže byť vyvážený. Niektoré príspevky sú výsledkom konkrétneho výskumu v kon[t][k]rétnej dedine, iné zovšeobecňujú na základe poznania procesu prebiehajúceho na súčasnej dedine ako takej. Niektoré teoretické príspevky skôr prepokladajú alebo tušia ako by vychádzali z poznania faktu.
      V zborníku o súčasnej dedine sa jeho zostavovateľovi, V. Frolcovi, podarilo vytvoriť niekoľko podnecujúcich problémových okruhov a príspevky pracovníkov z rôznych disciplín zaradiť ku sebe. Upozorniť treba napríklad na jednu z podstatných skupin venovanú formovaniu spoločenského života a kultúry v pohraničných obciach (I. Heroldová, J. Vařeka, J. Kutnohorská, E. Večerková, M. Ludvíková). Túto problematiku výrazne povýšila skúsenosť poľských kolegov z výskumov v západnom a juhozápadnom Poľsku (J. Burszta, M. Biernacka, A. Szyferová). K tejto, vari najkompaktnejšej skupine príspevkov možno priradiť aj príspevok A. Robka o zložitosti poznávania etnických procesov na českej dedine.
      Upozorniť treba však aj na menej početné, no nemenej zaujímavé spracovania problémov ako: premena hodnotových orientácií na súčasnej dedine (A. Pranda, A. Burian), zvláštností procesu približovania sa mesta a dediny (nie vždy dediny k mestu) (A. Zatkalíková, P. Pácl). Ako už tradične v zborníkoch zo strážnických sympózií početne a[/] kvalitou jednotná je skupina príspevkov folkloristických (O. Sirovátka, B. Beneš, M. Šrámková, Ľ. Droppová a kolektív D. Holý - M. Štědroň - S. Tesař). Podnetné a aktuálne sú , myšlienky muzeológov a tvorcov skanzenov o spôsoboch ako reagovať na premenu dediny (J. Souček, R. Suk, L. Lefnerová). Funkcie osvety sa letmo dotkol J. Orel.
      Okrem interdisciplinárnosti smerujúcej k integrovanému výskumu ako predpokladu komplexného ob[/]razu treba vyzdvihnúť, že organizátorom podujatia a zostavovateľovi zborníka sa podarilo získať pre novú problematiku príslušníkov mladšej a mladej národopisnej generácie. Ich príspevky vedľa úvah starších kolegov, donedávna učiteľov, dokazujú, že práve táto generácia vari prekoná bez návratov onú povestnú "psychologickú bariéru" obáv pred novými pohľadmi, problémami, cestami - a myslením. Svetozár Švehlák

VÝMĚNA

Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1978 [obsah]

      BULHARSKO

     

      Sofia

      Bălgarska etnografija III, 1978, 2-4, Bălgarska akademija na naukite, Etnografski institut i muzej, Sofija 1978 (Bălgarska akademija na naukite, Biblioteka )

      Bălgarski folklor IV, 1978, 1-4, Bălgarska akademija na naukite, Institut za folklor, Sofija 1978 ( Bălgarska akademija na naukite, Biblioteka )[/]

      Živkov, Todor: Po puti dobrososadstva i sotrudničestva, Sofija 1978 (Bălgarska akademija na naukite, Biblioteka )

     

      DÁNSKO

     

      Kodaň

      Folk og Kultur, Ârbog for Dansk Etnologi og Folkemindevidenskab, 1978, Kobenhavn 1978 (Nationalmuseet )

      MTM Meddelelser Til Medlemmerne, Udgivet af Foreningen Danmarks Folkeminder, IV, 1978, 1-4, Kobenhavn 1978 ( Nationalmuseet )

     

      FINSKO

      Âbo[//]

      Budkavlen 56-57, 1977-1978, Âbo 1978 ( Etnologiska och Folkloristiska institutionerna vid Âbo Akademi )

     

      Helsinky

      Bibliografia 1971-74. Studia Fennica. Review of Finnish Linguistics and Ethnology, 21, Helsinki 1978 ( Suomalaisen Kirjallisuuden Seura )

      Granger, Byrd Howell: A Motif Index for Lost Mines and Treasures Applied to Redaction of Arizona Legends, and to Lost Mine and Treasure Legends Exterior to Arizona. FF Communications, Vol. XCII2, No. 218, Helsinki 1977 (Suomalainen Tierdeakatemia )

      Oksala, Teivas: Studien zum Verständnis der Einheit und der Bedeutung von Vergils Georgica. Commentationes Humanarum Litterarum 60, 1978, Helsinki 1978 (Societas Scientiarum Fennica)

      Pitkäranta, Reijo: Studien zum Latein des Victor Vitensis. Commentationes Humanarum Litterarum 61, Helsinki 1978 (Societas Scientiarum Fennica)

      Riikonen, Hannu: Die Antike im historischen Roman des 19. Jahrhunderts. Eine literatur- und kulturgeschichtliche Untersuchung. Commentationes Humanarum Litterarum 59, Helsinki 1978 ( Societas Scientiarum Fennica

      Virtanen, Leea: Children's Lore. Studia Fennica, Review of Finnish Linguistics and Ethnology, 22, Helsinki 1978 (Suomalaisen Kirjallisuuden Seura )[/]

      Vuorela; Toivo: Ethnology in Finland Before 1920, Helsinki 1977 (Societas Scientiarum Fennica)

     

      Turku

      NIF Newsletter VI, 1978, 1-3, Turku 1978 ( Nordic Institute of Folklore )

     

      HOLANDSKO

     

      Leiden

      Leyenaar, Ted J. J.: Ulama. The Perpetuation in Mexico of the Pre-Spanish ball game Ullamaliztli. Mededelingen van het Rijksmuseum voor Volkenkunde, No. 23, Leiden 1978 (Rijksmuseum voor Volkenkunde )

     

      JUGOSLÁVIE

     

      Bělehrad

      Etnološki pregled 14, Beograd 1977 (Etnografski muzej u Beogradu)

      Glasnik Etnografskog instituta XXV (1976 ), Beograd 1976; XXVI (1977 ) ; Beograd 1977 (Etnografski institut Srpske akademije nauka i umetnosti )

      Glasnik Etnografskog muzeja u Beogradu 41, Beograd 1977 (Etnografski muzej u Beogradu)

     

      Daruvar

      Jednota, orgán Československého svazu v SR Chorvatsku, roč. 33, 1978, čís. novoroční a 3-50, Daruvar 1978 (Novinsko izdavačka ustanova "Jednota" )[/]

     

      Lublaň

      Slovenski etnograf XXIX, 1976, Ljubljana 1978 (Slovenski etnografski muzej )

     

      Škofja Lotra

      Loški razgledi XXV, 1978, Škofja Loka 1978 ( Muzejsko društvo

      Lubnik. Vodniki po loškem ozemlju 1, Škofja Loka 1977 (Muzejsko društvo )

      Ratitovec. Vodniki po loškem ozemlju 2, Škofja Loka 1978 (Muzejsko društvo)

     

      Tuzla

      Članci i grada za kulturnu istoriju istočne Bosne XII, Tuzla 1978 (Muzej istočne Bosne)

     

      Záhřeb

      Narodna umjetnost XIV, 1977, Zagreb 1978 (Zavod za istraživanje folklora Instituta za filologiju i folkloristiku, prije Institut za narodnu umjetnost)

     

      MAĎARSKO

     

      Budapešť

      Néprajzi Értesítö, A Néprajzi Múzeum Évkönyve, LVIII, 1976, Budapest 1976 ( Néprajzi Múzeum Könyvtára )

      Néprajzi Hírek, A Magyar Néprajzi Társaság Tájékoztatója, VI, 1-6, Budapest 1977 (Magyar Néprajzi Társaság)[//]

      Néprajzi Közlemények XX, Budapest 1976; XXI, Budapest 1977 (Néprajzi Múzeum Könyvtára)

     

      Debrecín

      A Debreceni Déri Múzeum Évkönyve 1976, Debrecen 1977 (Déri Múzeum )

      A hajdúk a magyar történelemben II., Hajdú-Bihar megyei Múzeumok Közleményei 19, Debrecen 1972 (Dr. Dankó Imre, Déri Múzeum)

      A hajdúk a magyar történelemben III., Hajdú-Bihar megyei Múzeumok Közleményei 28, Debrecen 1975 (Dr. Danko Imre, Déri Múzeum)

      A Móricz Pál emlékülés anyagából (Hajdúnánás, 1970. október 4-én). Hajdú-Bihar megyei Múzeumok Közleményei 18, Debrecen 1972 (Dr. Dankó Imre, Déri Múzeum)

      Az 1969. augusztus 29-én, a debreceni Déri Múzeumban tartott Zoltai Lajos-emlékünnepség elöadásai. Hajdú-Bihar megyei Múzeumok Közleményei 15, Debrecen 1971 (Dr. Dankó Imre, Déri Múzeum)

      Bolgár tanulmányok I. ( Bălgarski studii). Hajdú-Bihar megyei Múzeumok Közleményei 26, Debrecen 1974 ( Dr. Dankó Imre, Déri Múzeum )

      Bolgár tanulmányok II. ( Bălgarski studii). Hajdú-Bihar megyei Múzeumok Közleményei 29, Debrecen 1975 ( Dr. Dankó Imre, Déri Múzeum )[/]

      Dankó, Imre: A Dériek, a Déri-gyűjtemények, Debrecen 1977 (Dr. Dankó Imre, Déri Múzeum )

      Dankó, Imre: Az "idősb" Móricz Pál két írása, Debrecen 1970 (Dr. Dankó Imre, Déri Múzeum)

      Dankó, Imre: Móricz Pál - A boglya-kemence mellől..., Debrecen 1970 (Dr. Dankó Imre, Déri Múzeum)

      Dankó, Imre: Opuscula ethnographica, Válogatott tanulmányok, Debrecen 1977 (Dr. Dankó Imre, Déri Múzeum )

      Gombár, József: Debrecen agrárviszonyai és agrártársadalma a XIX. század első felében, Debrecen 1962 (Dr. Dankó Imre, Déri Múzeum )

      XX. századi magyar grafika és Medgyessy Ferenc müvészete a Debreceni Déri Múzeum gyüjteményében. Kiállítás a Szolnoki Gelériában, Debrecen 1975 ( Dr. Dankó Imre, Déri Múzeum )

      Kiss, Zoltán: Holló László mitologikus és biblikus képei, Hajdú-Bihar megyei Múzeumok Közleményei 24, Debrecen 1975 ( Dr. Dankó Imre, Déri Múzeum )

      Kurucz, Albert: Az észak-bihari szőlőmüvelés és borgaz-dálkodás. Hajdú-Bihar megyei Múzeumok Közleményei 5, Debrecen 1964 ( Dr. Dankó Imre, Déri Múzeum)

      László, Gyula: Medgyessy Ferenc életmüve. Hajdú-Bihar megyei Múzeumok Közleményei 16, Debrecen 1972 (Dr. Dankó Imre, Déri Múzeum)[/]

      Meghívó Lipták Pál békéscsabai festőmüvész kiállításának megnyitására, Debrecen 1974 (Dr. Dankó Imre, Déri Múzeum )

      Múzeumi Kurír 1-22, Debrecen 1969-1976; 23, Debrecen 1977 (Dr. Dankó Imre, Déri Múzeum)

      Sápi, Lajos: Debrecen település-és építéstörténete, Debrecen 1972 (Dr. Dankó Imre, Déri Múzeum)

      Szabadságharcaink metszetekben. Kiállítás a mátészalkai Szatmári Múzeumban, Debrecen 1975 ( Dr. Dankó Imre, Déri Múzeum )

      Szabó Iván szobrászmüvész, Debrecen 1972 ( Dr. Dankó Imre, Déri Múzeum)

      Szendréy, István: A bihari hajdúk pere a hajdúszabadságért, Debrecen ( Dr. Dankó Imre, Déci Múzeum )

      Tudósok, gyűjtők, írók, költők metszetek, érmek, Debrecen 1971 (Dr. Dankó Imre, Déri Múzeum)

      Vezető a Debreceni és Nádudvari kerámia címü kiállításhoz, Oradea - Debrecen 1975 ( Dr. Dankó Imre, Déri Múzeum)

     

      Jager

      Az Egri Múzeum Évkönyve XV, 1977, Eger 1977 ( Dobó István Vármúzeum )

     

      Szentendre

      Börzsöny néprajza. Studia Comitatensia 5, Szentendre 1977 (Musée Ferenczy)[//]

     

      Zalaegerszeg

      Szentmihályi, Imre: A történeti Hetés. In: Ethnographia LXXXVIII (1977), 2-3 (separát), Budapest 1978 ( Dr. Szentmihályi Imre, Zalaegerszeg)

     

      NDR

     

      Berlín

      Jahrbuch für Volkskunde und Kulturgeschichte, Band 20 ( Neue Folge Band 5), Jahrgang 1977, Berlin 1977; Band 21 (Neue Folge Band 6 ), Jahrgang 1978, Berlin 1978 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Zentralinstitut für Geschichte)

     

      Budyšín

      Lange, Albrecht: Die Tracht der Sorben um Muskau. Sorbische Volkstrachten, Band 5, Heft 4, Bautzen 1978 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Institut für sorbische Volksforschung beim Zentralinstitut für Geschichte )

      Lětopis, Jahresschrift des Instituts für sorbische Volksforschung, Reihe C - Volkskunde, Nr. 21, Bautzen 1978 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Institut für sorbische Volksforschung beim Zentralinstitut für Geschichte)

     

      POLSKO

      Białystok

     

      Burek, Krzysztof: Starożytnicy i archeolodzy, Olsztyn - Białystok 1977 (Muzeum Okręgowe w Białymstoku )[/]

     

      Katovice

      Zeszyty naukowe Państwowej Wyższej Szkoły Muzycznej w Katowicach, Nr. 12, Katowice 1977 ( doc. dr. Adolf Dygacz, Muzeum, ul. Mariacka )

      Z zagadnień folkloru muzycznego na Śląsku Cieszyńskim. Prace naukowe Uniwersytetu Śląskiego w Katowicach Nr. 141, Katowice 1977 ( doc. dr. Adolf Dygacz, Muzeum, ul. Mariacka )

     

      Krakov

      Szromba-Rysowa, Zofia: Pożywienie ludności wiejskiej na Śląsku, Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1978 (Polska Akademia Nauk, Biblioteka )

      Tylkowa, Danuta: Zdobywanie i użytkowanie wody we wsiach Beskidu Śląskiego, Wrocław Warszawa - Kraków - Gdańsk 1978 (Polska Akademia Nauk, Biblioteka)

      Zeszyty naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego, Prace z historii sztuki, zeszyt 14, Warszawa Kraków 1977 (Universytet Jagielloński, Biblioteka Jagiellońska )

     

      Řešov

      Dzieje Polski w obrazach, Katalog wystawy, Rzeszów 1978 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)

      Ruszel, Krzysztof: Motyw pracy w twórczości ludowej, Katalog konkursu i wystawy, Rzeszów 1978 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)[/]

      Ruszel, Krzysztof: Studia nad kulturą ludową.Puszczy Sandomierskiej, Rzeszów 1978 ( Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)

      Ruszel, Krzysztof: Tematy ludowe w akwarelach, rysunkach i grafice XIX i pocz. XX wieku, Ze zbiorów Muzeum Okręgowego w Rzeszowie, Katalog wystawy, Rzeszów 1976 ( Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)

      Wieś i krajobraz w malarstwie polskim, Ze zbiorów Muzeum Budownictwa Ludowego w Sanoku, Katalog wystawy, Rzeszów 1977 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie )

     

      Varšava

      Ludowe skrzynie wianne, Wystawa ze zbiorów Państwowego Muzeum Etnograficznego w Warszawie, Warszawa 1977 (Państwowe Muzeum Etnograficzne w Warszawie)

      Narodnoje iskusstvo v 30-letii PNR, vystavka mart - ijul 1975 g., Varšava 1976 (Państwowe Muzeum Etnograficzne w Warszawie)

      Postojannyje vystavki, Varšava 1976 (Państwowe Muzeum Etnograficzne w Warszawie )

      Twórczość nieprofesjonalna w grafice i plakacie włoskim, Warszawa 1977 ( Państwowe Muzeum Etnografizcne w Warszawie )

      Współczesne formy obrzędowości polskiej - fotogramy, Wystawa pokonkursowa, Warszawa 1977 (Państwowe Muzeum Etnograficzne w Warszawie)[//]

      Zeszyty Państwowego Muzeum Ehnograficznego w Warszawie XIV-XV, 1973-1974, Warszawa (Państwowe Muzeum Etnograficzne w Warszawie)

     

      Vratislav

      Lud, Organ Polskiego Towarzystwa Ludoznawczego, LXI, Wrocław Poznań 1977 ( Polskie Towarzystwo Ludoznawcze )

     

      PORTUGALSKO

     

      Lisabon

      Oliveira, Ernesto Veiga de - Galhano, Fernando: Tecnologia Tradicional, Pisôes Portugueses, Lisboa 1977 ( Centro de Estudos de Etnologia)

     

      RAKOUSKO

     

      Trautenfels

      Volkskunst aus dem steirischen Ennstal, Ausstellungskatalog 1978, Trautenfels 1978 (Steiermärkisches Landesmuseum Joanneum, Landschaftsmuseum Schloss Trautenfels)

     

      Vídeň

      Alte Volkskunst aus dem Egerland, Katalog, Wien 1977 ( Österreichisches Museum für Volkskunde)

      Beitl, Klaus und das Kollektiv: Leopold Schmidt - Bibliographie, Verzeichnis der wissenschaftlichen Veröffentlichungen 19301977, Wien 1977 ( Österreichisches Museum für Volkskunde)[/]

      Jahrbuch des Österreichisches Volksliedwerkes XXVI, Wien 1977 ( Österreichisches Volksliedwerk, Verband der Volksliedwerk der Bundesländer)

     

      RUMUNSKO

     

      Bukurešť

      Bistriţa - Năsăud, Studii şi cercetări etnografice. Redactor responsabil: Nicolae Dunăre. Bistriţa 1977 (prof. dr. Nicolae Dunăre, Bucarest)

      Dunăre, Nicolae: Caracterele portului tradiţional românesc, unguresc si săsesc în Transilvania la răscŕucea secolelor XVII-XVIII ( seperát ). In: Anuarul Muzeului etnografic al Transilvaniei, IX, 1977, Cluj - Napoca 1977 (prof. dr. Nicolae Dunăre, Bucarest)

      Dunăre, Nicolae: Elemente de unitate şi varietate culturală românească în portul popular din Sălaj (separát). In: Acta Musei Porolissensis, Muzeul de istorie şi artă, Zalău 1977 (prof. dr. Nicolae Dunăre, Bucarest)

      Romanoslavica XVIII, Bucureşti 1972 (Biblioteca Centrală Universitară)

     

      SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKA

     

      Bonn - Bad Godesberg

      Jahrbuch für Volksliedforschung, 23. Jahrgang, 1978, Berlin 1978 ( Deutsche Forschungsgemeinschaft)[/]

     

      Brémy

      Mitteilungen, Verein für Niedersächsisches Volkstum e. V. Bremen, 53. Jahrgang, Frühjahr 1978, Heft 101, 102, Bremen 1978 ( Verein für Niedersächsisches Volkstum e. V. Bremen)

     

      Münster

      Rheinisch-westfälische Zeitschrift für Volkskunde XXIV, 1978, 1-4, Bonn und Münster 1978 ( Volkskundliches Seminar der Universität Münster)

     

      SSSR

     

      Ašchabad

      Izvestija Akademii nauk Turkmenskoj SSR, 1978, 1-6, Izdateľstvo "Ylym", Ašchabad 1978 ( Centraľnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR )

     

      Leningrad

      Sovetskaja etnografija, 1978, 1-6, "Nauka", Moskva 1978 (Naučnaja biblioteka im. M. Gor'kogo pri LGU)

     

      Lvov

      Čarnovs'kij, Oleg O.: Ukraîns'ka narodna skuľptura, "Višča škola", L'viv 1976 ( Naukova biblioteka L'vivs'kogo ordena Lenina deržavnogo universitetu im. Iv. Franka)[//]

      Narisi z istoriî ukraîns'kogo dekorativno-prikladnogo mistectva, Ľviv 1969 ( Naukova biblioteka L'vivs'kogo ordena Lenina deržavnogo universitetu im. Iv. Franka )

     

      Moskva

      Sovetskaja etnografija, 1978, 1-6, "Nauka", Moskva 1978 (Akademija nauk SSSR, Institut etnografii im. N. N. Miklucho - Maklaja)

     

      ŠVÉDSKO

     

      Lund

      Scripta Academica, Doctoral theses published at the University of Lund, Academic year 1977-78, Lund 1978 ( Lunds Universitet, Universitetsbiblioteket)

     

      ŠVÝCARSKO

     

      Basilej

      Kalender-Bilder, Illustrationen aus schweizerischen Volkskalendern des 19. Jahrhunderts, Führer durch das Museum für Völkerkunde und Schweizerische Museum für Volkskunde Basel, Basel 1978 (Museum für Völkerkunde und Schweizerisches Museum für Volkskunde)

     

      Ženeva

      Bulletin Annuel 20, 1977, Genéve 1977 ( Musée d'ethnographie )

      Sculptures africaines d'un collectionneur de Genéve, Genéve 1978 ( Musée d'ethnographie )[/]

     

      USA

     

      Amherst

      Salzmann, Zdenek - Scheufler, Vladimír: Komárov. A Czech Farming Village, New York 1974 ( Department of Anthropology University of Massachusetts )

     

      Ann Arbor

      Ethnomusicology, Journal of the Society for Ethnomusicology, XXII, 1978, 1-3, Ann Arbor 1978 ( Society for Ethnomusicology)

      S. E. M. Newsletter XII, 1978, 1-3, 6, Ann Arbor 1978 (Society for Ethnomusicology )

     

      Pittsburgh

      Ethnology, An International Journal of Cultural and Social Anthropology, XVII, 1978, 1-4, Pittsburgh 1978 (Department of Anthropology University of Pittsburgh )

     

      Washington

      Laughlin, Robert M.: Of Cabbages[/] and Kings. Tales from Zinacantán. Smithsonian Contributions to Anthropology, Number 23, Washington 1977 ( United States Government Printing Office)

      Laughlin, Robert M.: Of Wonders Wild and New. Dreams from Zinacantán. Smithsonian Contributions to Anthropology, Number 22, Washington 1976 (United States Government Printing Office)

     

      VELKÁ BRITÁNIE

     

      Holywood

      Ulster Folklife, Volume 24, Holywood 1978 (Ulster Folk and Transport Museum )

      Year Book 1976/1977, Incorporating Annual Report and Accounts, Holywood 1978 ( Ulster Folk and Transport Museum)

     

      Londýn

      Folklore, The Journal of the Folklore. Society, Vol. 89, 1978 i, London 1978 (The Folklore Society, University College)

Připravil Dušan Vlach

239

KONFERENCE

Folkloristika na VIII. slavistickém sjezdu [obsah]

Pro všecky badatele, kteří se zabývají dějinami a kulturou slovanských národů, znamenají slavistické kongresy velkou přehlídku badatelských výsledků. To platí rovněž o bádání nad lidovou slovesnosti, i když národopisci musí litovat, že příbuzná problematika etnografická se na pořad slavistických kongresů zatím nedostala a objevuje se jen okrajově. Koňský VIII. mezinárodní slavistický kongres (konal se v Záhřebu od 3. do 9. 9. 1978) věnoval folkloristické problematice zvláštní sekci, jejíž příspěvky se soustředily ke čtyřem hlavním tématům: 1. folklór slovanských národů ve 20. století, nové procesy v lidové kultuře a vztahy k literatuře, 2. poetika a stylistika slovanského folklóru, 3. jazyk folklóru, 4. vztahy slovanského a neslovanského folklóru.
      Za tři dny jednání odeznělo ve folkloristické sekci na tři desítky referátů a sdělení předních folkloristů ze slovanských zemí. Kromě toho se zabývaly folkloristickou nebo širší národopisnou problematikou ještě další příspěvky v jiných sekcích, např. vztahy folklóru a literatury, epikou, stylistikou, poetikou, etnogenezí Slovanů atd., tak[/]že širší folkloristická nebo národopisná témata se objevila téměř v padesáti referátech a sděleních.
      Na tomto místě by nemělo smysI vypočítat autory jednotlivých vystoupení nebo popisovat a rozebírat obsah jejich příspěvků. Zmíním se proto jen letmo o některých, jež měly širší teoretický dosah. Zaujaly zejména vývody o folklóru v systému současné kultury slovanských národů (V. J. Gusev), o společném a specifickém folklóru východních a západních Slovanů za války (V. P. Kirdan), o zvykosloví a obřadní poezii v ruské tradici (V. K. Sokolovová), o běloruské lidové baladě v mezislovanském kontextu (L. M. Solovej), o poetice ukrajinské balady (D. Poljaková), o funkci jazyka v lidových písních (J. Bartmiński), o textologických problémech (D. Simonidesová), o hajduckých písních (S. Stojkova).
      Českoslovenští účastiníci vystoupili s několika referáty, jež měly vesměs dobrý ohlas a vyvolaly zájem a diskusi: V. Gašparíková mluvila o nových vývojových tendencích v lidové próze, S. Burlasová o poetice slovenských pohřebních písní, B. Beneš o žánrovém systému folklórní prózy, K. Horálek o slovanském folklóru ve vývoji světové literatury a O. Sirovátka o vztazích folklóru a literatury. Ško[/]da, že nebyly předneseny některé připravené podnětné referáty, např. Čistovův příspěvek, jenž nově řešil otázky poetiky folklóru z komunikačního hlediska. Průběh konference beze sporu přinesl mnohé nové badatelské výsłedky a naznačil hlavní námětové a metodologické cesty, jimiž by se mělo další bádání ubírat.
      Účastníci jednání projednali rovněž některé úkoly do budoucna. Práce se soustředí zejména na práci terminologické komise, kterou vede prof. Gusev a jež usiluje o vydání slovanského folkloristického slovníku; nově se rozvine činnost komise pro poetiku a jazyk folklóru (za vedení Bartmińského) a jako nová aktuální úloha se objevilo vydání antologie folklóru slovanských národů za 2. světové války. Na všech těchto úlohách se mají podílet rovněž folkloristé čeští a slovenští. Oldřich Sirovátka

Sympozium o katastrálních sídlech v oblasti Karpat [obsah]

Československá sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně, společně s Kysuckým muzeem v Čadci, byly pořadateli dělného

240

setkání, které bilancovalo činnost subkomise pro společenské vztahy v oblastí studia problematiky katastrálních sídel. Jednání proběhlo ve dnech 10.-12. října 1978 v Čadci.
      Zasedání zahájila a účastníky přívítala s. A. Gacíková, místopředsedkyně ONV v Čadci. S. Švecová, vedoucí subkomise pro společenské vztahy, uvedla konferenci stručnou formulací sledovaných cílů a shrnutím charakteristiky vytýčené problematiky, příznačné pro celý karpatský oblouk. P. Horváth charakterizoval různé typy katastrálních sídel na území Slovenska, a to především z historických pozic. Zdůraznil, že vedle ekonomických vlivů; které v rozhodující míře zapříčinily tento druh osídlení a hospodaření, je nutno v některých aspektech nepomíjet i vlivy vojenské, církevní atd.
      Rozsáhlý výklad spojený s vyčerpávajícím souhrnem sezónních pastýřských sídel na Slovensku podal J. Podolák. Klasifikoval je podle geografického rozložení a využití během hospodářského roku. V. Frolec uvedl srovnávací materiál podvojných dvorových systémů z východního Balkánu, ukazující na obecnější rysy některých aspektů sezónních sídel. J. Langer analyzoval problematiku stálých i sezónních sídel v západních Karpatech z hlediska sociálního a historického. Podtrhl, že jediné společné, co měli osadníci kolonizující horské oblasti v různých vl[/]nách a intenzitě od 13. do 18. století, byla jednotná technologie chovu ovcí a zpracování produktů tohoto hospodaření. Společným referátem přispěli A. Plessingerová a J. Vařeka dalšími doklady k již publikovaným výsledkům svých výzkumů z oblasti slovenských Javorníků o vztahu formy rodiny a obydlí. Zdůraznili těsnou návaznost existence velkorodin na klasický, trojprostorový půdorys domu. P. Popelka provedI konfrontaci způsobu výběru ženichů v kopanicových a údolních obcích moravské strany Bílých Karpat, a to především detailním zpracováním sňatkových matrik, které dokládají značné vlivy sociálních skupin, odkud snoubenci pocházeli. L. Kužela a P. Salner spojili své poznatky v referátu věnovaném obci Riečnica. Charakterizovali územní rozdělení obce na dvě části a vzájemné ekonomické i sociální vztahy obyvatel obou částí vůči sobě. J. Kandert pohovořil a jiném druhu objektů mimo jádro obce - vinařských objektech ze Sebechleb. Vedle historického přehledu upozornil na některé sociální vazby a jejich význam jako společenského centra. J. Souček podal souhrnnou charakteristiku jediné klasické kopaničářské oblasti na moravské straně Karpat - obcí okolo Starého Hrozenkova. M. Lukniš přispěl k jednání referátem věnovaným kopaničářskému osídlení Gemeru. V rámci klasifikace objektů[/] této oblasti rozlišil typ horský a dolinný. J. Botík se ve svém vystoupení zaměřil na dvojrezidenční osídlení obce Hručov, jako důsledku stabilního osídlení lazů. Konfrontoval způsoby bydlení i vzájemné společenské vztahy mezi centrální částí obce a sídly na lazech. J. Ušak se zabýval klasifikací seníků v katastrech horských i podhorských obcí severního Spiše, především Zamaguří. O. Máčel přispěl pojednáním o raabizačních vesnicích na jihovýchodní Moravě. O. Skalníková pak analyzovala archivní materiály Těšínské komory z hlediska problematiky mimovesnických sídel moravskoslezských Beskyd. V závěrečném referátě S. Švecová shrnula význam komasace pro vývoj sezónního i trvalého osídlení lazů v Hontě. Podtrhla tři uzlové body, které v rozhodující míře ovlivnily způsob hospodaření i osídlování lazů komasaci, pozemkovou reformu a socialistickou kolektivizaci.
      Nedílnou součástí jednání sympozia byla konkrétní a podnětná diskuse. Závěry ze zasedání i z diskusních příspěvků lze shrnout do stanoviska, že problematika katastrálních sídel je již ze značné míry rozpracována, umožňuje formulaci obecnějších závěrů a přípravu syntetické práce k jejímu uzavření.
      Účastníci konference se zúčastnili vernisáže výstavy "Tradiční zaměstnání lidu na Kysucích", připravené Kysuckým muzeem v Čadci, a v rámci exkurze se seznámili

241

s kopaničářskými obcemi v Bystrické dolině i staveništěm "Múzea kysuckej dediny" v Nové Bystrici - Vychylovce. Po zásluze ocenili činorodost i rozsah působnosti tohoto - co do data vzniku i věkového průměru zaměstnanců - mladého muzeálního pracoviště. Jan Souček

Šiesty medzinárodný seminár poslucháčov národopisu [obsah]

Študentské vedecké krúžky, ZO SZM v spolupráci s Katedrou etnografie a folkloristiky FFUK zorganizovali v minulom roku už 6. medzinárodný slovensko-poľský študentský etnografický seminár. Seminár prebiehal v Bratislave v dňoch 22. a 23. mája 1978.
      Podujatie, ktoré sa koná každoročne na základe spolupráce ŠVK bratislavskej Katedry etnografie a folkloristiky FFUK so Studentskym kolom naukowym etnografow Uniwersytetu A. Mickiewicza v Poznani, nadobudlo už určitú dobrú tradíciu. Keďže pozvaní sú každoročne aj hostia - poslucháči sesterských katedier v Poľsku a v Československu, dobrá myšlienka študentských seminárov začala sa uskutočňovať aj medzi katedrami etnografie v Brne a v Lodži.
      Bratislavský seminár bol v tomto roku obohatený o dve novosti. Predovšetkým od učiteľov katedry vyšiel všeobecne prijatý podnet, že ďalšie študentské semináre budú každoročne zasväcované niektorému zo zaslúžilých starších vedeckých pracovníkov odboru. Tak bol 6. medzinárodný študentský seminár venovaný PhDr. J. Mjartanovi, DrSc. Ústrednou témou seminára bolo tentoraz Ľudové staviteľstvo a bývanie. V zhode s prerokúvanou problematikou pripravená bola pré poslucháčov 1. ročníka i pre poľských hostí exkurzia po pamiatkach ľudového staviteľstva na Slovensku. Práve táto exkurzia bola druhým zo spomínaných osviežení a vylepšení pomaly už tradičného podujatia.
      Medzinárodný študentský seminár mal dve časti - pracovnú a spoločenskú. Pracovná časť seminára začala 22. V. 1978 v kinosále Mestského múzea. Po uvítacích príhovoroch doc. dr. J. Michálka, CSc., vedúceho bratislavskej katedry, prodekana doc. dr. M. Zigu, CSc., A. Djasníkovej, členky FV SZM, zaprial rok,ovaniu študentov veľa zdaru aj dr. Boguslaw Linette, vedúci skupiny poľských študentov. Už predpoludním odznel prvý referát poslucháča 4. roč. FFUK L. Mlynku "Vývin záujmov o ľudo­ vú architektúru v slovenskej etnografii", ktorým mali byť posluchá[ch]áči uvedení do problematiky seminára. Ďalšie referáty boli radené viacmenej tematicky. Týkali sa vývinových otázok ľudového staviteľstva (J. Przybylanka, Lódž, J. Čukan, Bratislava, J. Jaskulski, Poznaň, A. Mann, Bratisla[/]va). Druhý deň rokovania seminára hovorilo sa o troch okruhoch problémov - o výtvarnom prejave na objektoch ľudovej architektúry (A. Pelczyk, Poznaň, P. Habáň, Bratislava), o výskume interiéru, zmenách jeho funkcií a o estetických normách, riadiacich jeho výzdobu (M. Bauman, Poznaň, I. Grzegorczyk, Lódž, J. Podoba, Bratislava, M. Buchowski, Poznaň, R. Irša, Bratislava). Tretí okruh problémov zahŕňal spôsoby ochrany pamiatok ľudovej architektúry (A. Billert, Poznaň, A. Krupinski, Krakow). Po odeznení referátov určitého okruhu rozprúdila sa diskusia, ktorú usmerňovalo predsedníctvo z radov študentov.
      Nedostatočná znalosť zahraničných reálií niesla diskusiu vo všeobecnej rovine, ktorá však nebola na škodu jej odbornej úrovne. Prípadnú jazykovú bariéru skoro prekonal spoločný predmet záujmu, neoficiálne priateľské rozhovory, a:ko i jazyková blízkosť poľštiny a slovenčiny.
      Zo spoločénškej časti seminára spomenieme aspoň prehliadku Bratislavy, návštevu divadelného predstavenia v DPOH a záverečný spoločenský večierok.
      Z príležitosti konania seminára vyjde brožovaná publikácia "Ľudové staviteľstvo a bývanie", obsahujúca referáty, ktoré odzneli v priebehu rokavania. Okrem toho boli pre účastníkov pripravené upomienkové keramické plakety a pohľadnice.

242

      Seminár, možno povedať, splnil svoje poslanie. Utužili sa priateľské kont.akty medzi poslucháčmi jednotlivých katedier, umožnila sa konfrontácia názorov i vedomostí[/] o stanovenej téme. Uskutočnilo sa t rokovanie prípravného výboru ďalšieho, 7. ročníka seminára, ktorý sa bude konať v školnom roku 1978-79 v Poznani v Poľsku. Pred[/]pokladanou témou je, v rámci Medzinárodného roku detí, "Etnografia, folkloristika a výskum dieťaťa." Marta Sigmundová

FESTIVAL

Národopisné slavnosti s tradiční jízdou králů ve Vlčnově 1979 [obsah]

Letošní jízda králů spojená s národopisnými slavnostmi proběhla ve Vlčnově 27. května. Byla věnována několika významným výročím roku (30. výročí socializace zemědělství a 35. výročí SNP) a Mezinárodnímu roku dítěte, který dal také hlavní zaměření pořadů vlčnovských slavností. Dětem uherskohradišťského okresu patřil pořad "Zpíváme a hrajeme si v míru", koncipovaný jako okresní přehlídka dětských folklórních souborů. Účinkovaly děti z Buchlovic, Kopaničárek ze Starého Hrozenkova, Hlučánek z Hluku, Šohajek z Vlčnova, jako host vystupoval soubor Radost z Trenčína.
      Tradiční jízdu králů připravili chlapci z ročníku 1961. Vlčnovská jízda králů si zachovává stále stejný obyčejový charakter, odlišnosti lze sledovat jen v množství účastníků a výzdobě. Letošní byla dosti početně obsazena, výzdoba v poslední době však směřuje až k pře[/]sycenosti, která nicméně poutá zájem návštěvníků.
      Současně s jízdou králů probíhal na stadióně TJ pořad "Kantor a jeho žáci", v němž účinkovaly muziky založené nebo řízené učitelem LŠU v Uherském Brodě Jiřím Chovancem. Výsledkem jeho nevšedních pedagogických a organizátorských snah jsou dětské, mládežnické i dospělé cimbálové muziky Šabla, Šablička a Olšavěnka z Uherského Brodu, Kohútek z Bánova a Burčáci z Míkovic. Výchova mladé generace pro lidový hudební projev je náročná a zodpovědná, vyžaduje mnoho volného času. Ale o to větší je radost z tvůrčí práce a jejích výsledků. Učiteli J. Chovancovi se tato práce daří a přejeme si, aby měl hodně následovníků i na jiných školách.
      Závěrečným pořadem vlčnovských slavností bylo vystoupení dětských a dospělých souborů z okresu Uherské Hradiště "Velcí a malí". Účinkovaly soubory Dolinečka a Dolina z Uherského Hradiště - Starého Města, Hradišťánek a Hradiš[/]ťan z Uherského Hradiště, Olšavěnka a Olšava z Uherského Bro du, Světlovánek a Světlovan z Bojkovic, místní soubory Čerešničky, Vlčnovjánek a Vlčnovjan. Jak samy názvy napovídají, pracují některé dětské soubory v rámci dospělých folklórních souborů. Tento vývojový trend lze sledovat i v jiných oblastech naší vlasti, slibuje velké možnosti rozvoje lidové umělecké tvořivosti. Jen na okraj lze uvažovat o vhodnosti názvů dětských souborů, ale to je už záležitost jedině formální.
      Vlčnovské slavnosti mají v posledních letech pevně stanovený rozvrh pořadů, obměňující se jen v zastoupení souborů. V tomto směru je nutno ocenit cílevědomou péči o prezentaci dětských souborů uherskohradišťského okresu. Tyto snahy jsou doménou právě regionálních slavnosti, u větších festivalů není možno je v plné šíři realizovat. A to je největší přínos vlčnovských slavností i v rámci Mezinárodního roku dítěte. Jiří Pajer

243

VÝZKUMY

Resortní výzkum ministerstva kultury ČSR "Etnografický výzkum a dokumentace revoluční proměny zemědělství" [obsah]

Prudký rozvoj kulturních a společenských přeměn na socialistické vesnici v uplynulém třicetiletí vyvolal naléhavou potřebu jejich dokumentace a studia. Úkol je i významnou příležitostí pro muzea. Zapojení muzeí do vědeckovýzkumné činnosti nebylo až doposud uspokojivé. Pro její plnější rozvinutí nebyla dostatečně zabezpečena metodická a koordinační základna. Jen některé velké ústavy se podílely na úkolech státního plánu výzkumu a do vědeckovýzkumné práce nebyla v dostatečné míře zapojena ostatní regionální muzea, řízená národními výbory, ač i v nich působí řada kvalifikovaných sil. Zintenzivnění vědeckovýzkumné činnosti muzeí je i jedním z úkolů vytýčených v Zásadách dalšího rozvoje českého muzejnictví.
      V roce 1973 byl vyhlášen ministerstvem kultury vědeckovýzkumný úkol "Etnografický výzkum a dokumentace revoluční proměny zemědělství" č. R 22/73, jehož koordinátorem je Ústřední muzeologický kabinet v Praze a garantem Moravské muzeum v Brně (doc. dr. Ludvík Kunz, CSc.). Na léta 1977-1980[/] byl vypracován v souladu s požadavky vědeckovýzkumné práce v muzeích zpřesňující souborný projekt, který obsahuje organizační strukturu výzkumu, rozbor potřeby řešení zadaného úkolu a jeho charakteristiku, základní metodické postupy a etapy časového postupu řešení včetně oponentury uzavřených částí úkolu v letech 1979-1980.
      Etnografický výzkum a dokumentace revoluční proměny zemědělství se člení na tematické úkoly jednotlivých zúčastněných institucí, které možno shrnout do tří skupin: komplexní etnografický výzkum ve vybraných lokalitách v Čechách a na Moravě, monotematický etnografický výzkum a metodologické otázky výzkumu a dokumentace revoluční přeměny vesnice. Na úkolu se podílí 25 etnografů ze 14 muzejních etnografických pracovišť v Čechách a na Moravě. Při výzkumu budou důsledně uplatněny regionální zřetele tak, aby výzkum směřoval k postižení vývoje regionu ve sledovaném období i k jeho současným potřebám, a aby byly stanoveny optimální formy jeho muzejní prezentace. Cílem výzkumu je zachytit specifickými muzejními formami změny probíhající na vesnici na přechodu od kapitalismu k socialismu, dokumentovat proces socializace vesnice se zřetelem na re[/]voluční přeměny způsobu hospodaření a odraz tohoto procesu v kultuře a ve společenských vztazích. Předmětem výzkumného úkolu je etnografická analýza procesu přeměn vesnice, její kultury a životního stylu v poválečném období. Zadaný úkol v návaznosti na sběrné oblasti zúčastněných muzeí tyto vývojové změny zaznamenává a analyzuje v rozdílných vesnických prostředích: v oblastech s nepřerušeným vývojem osídlení (vybrané lokality na Českokrumlovsku, Uherskohradišťsku, Břeclavsku, Hodonínsku, Jihlavsku, Žďársku, Vsetínsku), v průmyslových aglomeracích (Božkov u Plzně, Liberecko) a v oblastech nově osídlených po roce 1945 (vybrané lokality na Mikulovsku, Kaplicku, Vyškovsku).
      Zadaná témata se začleňují do několika problémových kruhů: dokumentace počátku socializace vesnice z historického, etnografického, folkloristického a politického aspektu, změny v materiální, sociální a duchovní složce lidové kultury, v životním stylu na současné vesnici (retrospektiva výrobních nástrojů a technologie tradiční agrotechniky, tradiční dům jako výrobní, stavební a architektonická jednotka, vliv společenské struktury na vývoj odívání, změny na vesnici ve způsobu bydlení, vedení domácnosti

244

a ve struktuře stravy, formování kolektivu družstevních rolníků v nově osídleném pohraničí, společenský život a funkce tradičních obyčejů a slavností na současné vesnici, zájmová výtvarná činnost družstevních rolníků, etnografický výzkum a dokumentace lidové nástrojové hudby). Samostatný úsek představuje okruh metodických a teoretických problémů dokumentace současné vesnice (vývoj etnografického muzejnictví a společenské souvislosti rozvoje etnografické práce v muzeích po roce 1945, význam komerčních tisků pro národopisnou, místopisnou a historickou dokumentaci regionu a obce, místní tisky a reportážní fotografie v dokumentaci združstevňování vesnice).
      Vědeckovýzkumný úkol v etapě 1975-1980 představuje první analytickou fázi, sledující vysondování hlavní problematiky, která bude ukončena souhrnnou zprávou. V následujícím období po roce 1980 se předpokládá uzavřít úkol závěrečnou syntézou. Zpracování závěrů jednotlivých tematických úkolů se plánuje v letech 1979-1980, některé práce již byly ukončeny oponenturou v roce 1978. Vytvoření závěrečné zprávy se projektuje do konce roku 1980, závěrečná oponentura úkolu a perspektivy další fáze výzkumu pak do poloviny roku 1981. Řešitelé výzkumu se pravidelně účastní seminářů a konzultačních dnů, kde jsou prezentovány v referátech výsledky činností a sledován postup práce na jednotlivých pracovištích.[/]
      Výsledky výzkumu sledují zpracování v souborných vědeckých monografiích a dílčích analytických a materiálových studiích a jak to předpokládá i poslání muzeí, také ve společenské praxi (zpřístupnění sbírek na výstavách a expozicích, popularizace poznatků v přednáškách, v populárně orientovaných publikacích a článcích atd.). Sledu je se sbírkotvorný a dokumentační aspekt vědeckovýzkumné práce: cílem je vytvoření organizovaného souboru dokumentů k sledované problematice. V období 1975-1977 bylo již vypracováno 64 studií a soustředěn rozsáhlý dokumentační soubor trojrozměrných předmětů, fotografií, zvukových záznamů, písemných dokladů aj. Eva Večerková

Pohádky a pověsti mezi dětmi [obsah]

Na prahu čtenářského vývoje stojí pohádka a pověst, které se dostávají k dětskému čtenáři nejrůznějšími cestami: prostřednictvím filmu, televize, divadla, rozhlasu, jako četba nebo i ústní tradicí. Pohádka a pověst zůstávají četbou nejoblíbenější, která má značnou emocionální působivost, tedy i velký vliv na děti. O této oblibě však existuje málo konkrétních podkladů a faktů. Dílčím příspěvkem k odpovědi na tuto otázku byl výzkum, ve kterém jsem pomocí dotazníku zjišťovala, jak dnes žije pohádka a pověst v povědomí dětí.[/]
      Zkoumaná skupina čítala 350 dětí ve věku od 6 do 11 let (tj. od 1. do 5. třídy ZDŠ). Výzkum jsem prováděla na třech různých místech Jihomoravského kraje, protože mě zajímalo, zda mají vliv také rozdíly regionální. Přihlížela jsem í k velikosti místa a počtu obyvatel, a proto jsem zvolila velké město (cca 300 tisíc obyvatel), menší město (10 tisíc obyvatel) a vesnici, kde jsem dotazník rozdala na malotřídní škole.
      Dotazník obsahoval tyto otázky:

1.
Líbí se ti pohádky a pověsti nejvíc: (když je čteš sám, když ti je někdo vypráví, v kině, v televizi, v rozhlase, doma, ve škole, jinde). 2.
Čteš nebo posloucháš pohádky:(často, málo, nikdy). 3.
Máš doma pohádkové knížky: kolik asi? 4.
Vypůjčuješ si je odkud? Od koho? 5.
Jaké pohádky a pověsti znáš? 6.
Které se ti líbí nejvíce a proč? 7.
Znáš pověsti ze svého okolí? O čem? Kdes je slyšel nebo četl? 8.
Vypráví ti někdo doma pohádky nebo pověsti? Kdy? (tatínek, maminka, dědeček, babička, někdo jiný). 9.
O čem ti vypráví?

      Dětem jsem vysvětlila, co od nich požaduji a proč. Když pak děti měly dotazníky před sebou, objasnila jsem jednotlivé otázky. Hlavně jsem zdůraznila rozdíl mezi pohádkou a pověstí. Děti pracovaly celou vyučo

245

vací hodinu, tj. 45 minut. Velmi mi pomáhaly třídní učitelky, které dbaly hlavně na to, aby děti pracovaly samostatně.
      Při zpracování dotazníku se objevily zajímavé údaje, kterým však z různých příčin chybí absolutní hodnota a mají většinou jen orientační cenu. Uvedu jen některé zajímavější výsledky, už také proto, že celý dotazník není ještě podrobně zpracován.
      Přestože byl dětem důkladně vysvětlen rozdíl mezi pohádkou a pověstí, nedovedou je dosti zřetelně od sebe odlišit. Splývají jim s jinými žánry, např. s dobrodružným románem, s povídkou se života aj. Nejčastěji uváděly tyto tituly: "Babička," "Malý Bobeš," "Lovci mamutů" (uvedlo 17 hochů a 4 dívky).
      Je známo, že pohádka je u dětí oblíbena již v předškolním věku. Velmi zřetelně vystupuje v dotazníku fakt, že zájem o pověst se začíná objevovat (na malé výjimky) až ve 3. třídě. Je to asi zásluhou školy, i když děti uvádějí jako hlavní zdroj svých znalostí pověstí průvodce na hradech a zámcích. U pověstí se projevují některé regionální rozdíly. Brněnské děti často uvádějí pověsti: "O brněnském drakovi," "O brněnském kole," "O Petrově," které děti z Kyjova a Nechvalína neuvádějí ani jednou. "Které pohádky a pověsti se ti líbí nejvíce a proč?" Odpovědi na tuto otázku byly velmi zajímavé. Podle výsledků dotazníku mohu plně souhlasit s autory (Frey, Suk, Negiškin), kteří se teoreticky za[/]bývají pohádkovým žánrem a uvádějí, že děti mají rády veselou pohádku. Líbí se jim humorné scény.
      Uvádím několik citací jako doklad:

"Líbí se mi pohádka o Méďovi, protože se při ní nasměju.
" (Dívka 5. tř.)
"Líbí se mi Rumcajs a Cipísek, protože je tam hodně legrace." (Hoch3. tř.)
"Hurvínek dělal srandu, proto je to pěkné." (Hoch 2. tř.)
"Neználek, protože je veselý." (Dívka 3. tř.)

      Další důvody, proč se dětem pohádky a pověsti líbí:
vzhled hrdiny -
      "Zlatovláska se mi líbí, protože měla pěkné vlasy." (Dívka 4. tř.) Dívka v 1. třídě píše: "Pohádka o Karkulce je pěkná, protože byla Karkulka pěkně oblečená."
forma -
      Několika dětem se líbila kniha, protože tam byly také "říkanky." Dětem se líbí veršované vložky, kte ré jsou snadno zapamatovatelné: "Nejlepší je, jak Jezinky , říkaly Smolíčkovi, aby otevřel - Smo líčku, pacholíčku." (Hoch 2. tř.)
ilustrace -
      zejména mladší děti si všímají ilustrací, o čemž svědčí ně které výroky:
"Líbí se mi Neználek. Jsou tam hezké obrázky." (Dívka 2. tř.)
"Křemílek a Vochomůrka jsou hezcí,
protože je to kreslené." (Hoch 1. tř.)[/]
"Mám ráda obrázkové pohádky." (Dívka 1. tř.)

      Dmitrij Nagiškin ve své knize "O pohádce" (1953) uvádí: "Lidová pohádka je poučná, poněvadž do ní lid vkládá svou zkušenost, svou morálku. Pohádka, která obrazně vyjadřovala nejlepší vlastnosti lidu, potvrzovala vítězství dobra nad zlem."
      Tento morální aspekt rozlišují i děti a uvádějí:
"Líbí se mi pohádky Boženy Němcové, protože zlo bylo potrestáno a dobro zvítězilo. Přála jsem vždy chudým, aby to dobře dopadlo." (Dívka 5. tř.)
"O Honzovi, Honza byl chytrý, nebál se práce a vyzrál nad nafoukanou princeznou a vojáky." (Hoch 3. tř.)
Jedenáctiletý chlapec napsal: "Krásná je pověst O lípě na Buchlově, protože zvítězila pravda."

      Chtěla bych dále uvést, že děti mladšího školního věku nedovedou ještě abstraktně myslet, zevšeobecňovat. Často uváděly pohádky, které slyšely v poslední době. Proto také hodně děti citovalo pohádky z večerníčků (Bolek a Lolek, Křemílek a Vochomůrka, O Rumcajsovi a Cipískovi).
      Mladší děti neuměly odhadnout, kolik mají doma pohádkových knih, a napsaly buď velká (1000) nebo velmi přesná čísla (63), která jsou nepravděpodobná.
      Velmi málo dětí zavrhuje pohádku vůbec. Jako důvod uvádějí:
"Už

246

jsem na pohádky - velký." (Hoch 2. tř.)
"Nebaví mě to, protože je to vymyšlené a opakuje se to pořád dokola." (Hoch 3. tř.)
"Je to pro malé děti, které neumějí číst." (Hoch 3. tř.)

      Knihovna (místní nebo školní) je největším zdrojem, odkud si děti půjčují knihy. V 1. třídě navštěvuje knihovnu málo dětí, což odpovídá jejich čtenářským schopnostem; s věkem návštěvnost stoupá. Jiné zdroje, odkud si děti půjčují knihy: kamarádi, sourozenci, příbuzní. Některé děti píší:
"Nepůjčuji si knihy, beru si je doma."
"Mám knihy ve své vlastní knihovně."
"Dostávám je darem, na narozeniny."
      Opět se ukázalo, že televize má na výchovu děti velký vliv. Na otázku, kde se dětem líbí pohádky a pověsti nejvíce, uváděly na prvních místech televizi (přibližně jedna třetina dětí) a kino, a pak teprve následovala četba knih.
      Jistou roli, i když značně omezenou, má ústní tradice. Vypravování pohádek a pověstí má největší význam pro nejmenší děti, které ještě neumějí samy číst. Více než polovina dětí uvádí, že jim nikdo pohádky ani pověsti nevypravuje. Příčiny bychom museli hlouběji analyzovat.
      Zajímavé jsou údaje o době a příčinách vyprávění pohádek a pověstí dětem. Vypravuje se nejčastěji večer nebo odpoledne. Některé děti píší:[/]
"Pohádky mi vypravuje někdy babička na chatě, když tam není televize." (Dívka 5. tř.)
"Když jsem nemocná a bolí mě hlava, tak mi maminka vypráví pohádky, abych usnula." (Dívka 5. tř.)
Hlavními vypravěči, zvláště ve městech, nejsou již dědeček a babička, ale rodiče a starší sourozenci. Často vyprávějí dětem také zážitky ze svého života. Některé děti konkrétně píší:
"Taťka mi vypravuje, co dělali na vojně." (Hoch 3. tř.)
"Maminka mi vypráví, jak cestovala po Jugoslávii, Bulharsku, Sovětském svazu." (Hoch 5. tř.) Pohádka a pověst se objevuje převážně jako vyprávění převedené z oblastí literární. Z místní tradice znají děti jen několik témat, hlavně pověstí:
"O Bukovanech" (hoch 5. tř., vypravovala babička),
"O Klimentku" (hoch 5. tř., vypravovala maminka),
"O Strážovicích" (dívka 5. tř., vypravovala babička).

      Chtěla jsem se přesvědčit, jestli děti nejsou jen pasívními posluchači pohádek a pověstí. Proto jsem svůj výzkum doplnila sběrem pomocí magnetofonu. Zajímalo mě, jaké[/] pohádky a pověsti umějí děti vypravovat, a též způsob a úroveň jejich podání. Zeptala jsem se dětí, kdo by mi chtěl vypravovat nějakou pohádku nebo pověst, a po skupinkách (asi po třech) jsem po předběžné motivaci provedla natáčení. Nejčastěji si děti volily pohádku "O třech kůzlátkách", ale pohádka byla pro mne vždy nová, protože byla doplněna jinými výrazovými prostředky, gesty a mimikou. Některé děti se do pohádky zcela vžívaly, napodobovaly jazyk pohádek, měnily výšku i sílu hlasu. Setkala jsem se zde také s chlapcem z 1. třídy, který znal nazpaměť poměrně dlouhou pohádku Václava Čtvrtka "Jak Manka dostala chuť na rybu", jejíž nahrávku má doma na gramofonové desce. Když určitý úsek zapomněl, ostatní děti pohotově doplňovaly nebo opravovaly nepřesné citace. Děti si pravděpodobně oblíbily Čtvrtkův jazyk pro jeho svěžest a vtip, proto ho doslovně citují. Pořízené záznamy svědčí o tom, že děti pohádky a pověsti milují, ale že lidová pohádka a pověst, předávaná ústní tradicí, ustoupila do pozadí lidovým i umělým pohádkám i pověstem šířeným četbou, televizí, filmem atd. Květa Santlerová

247

NÁLEZOVÁ ZPRÁVA

Kuté obětiny z Borovan [obsah]

Již několikrát se objevily v odborném tisku články, které se snažily objasnit problematiku tak zvaných "železných krav". Avšak naše odborná literatura, až na několik málo výjimek, zůstala u publikování nálezových zpráv a archiválií. Poněkud jiná situace je v německy mluvících zemích, kde má studium jevů tohoto charakteru dosti dlouhou tradici, Je to mimo jiné důsledek většího množství nálezových lokalit; i počet dochovaných železných figurek je nepoměrně vyšší než u nás. Zdá se, jako by území Čech a Moravy bylo posledním výběžkem výskytu kutých obětin.
      Názory na existenci a význam kutých obětin se mnohdy od sebe diametrálně odlišovaly. Při zjišťování funkce těchto drobných kovářských výrobků se vycházelo především z významného obsahu sousloví "železná kráva". Nabízela se představa železné, trvalé, věčné povinnosti. O tom, že tomu tak skutečně bylo, nalézáme nemálo zpráv v archívních dokumentech. Zbožní osadníci odkazovali při různých příležitostech církvi živý dobytek. Kostel se z pochopitelných důvodů o živý inventář nemohl starat a tak propůjčoval za paušální roční poplatek ovcí, krávu, koně či jiné do[/]

bytče svým farníkům. Jako doklad a zároveň podklad pro evidenci vydával pak pronajímatelům dobytčete malou, ze surového železa vykovanou figurku zvířete. Živé zvíře, záduší, zajišťovalo církvi pravidelný příjem. V případě úmrtí dobytčete musel hospodář zvíře nahradit anebo za ně stále platit předem sjednaný poplatek. V tomto okamžiku se záduší stávalo pro hospodáře a jeho grunt dosti tíživým břemenem. Povinnost platit záduší přecházela totiž na majitele gruntu z generace na generaci. Trvala i v tom případě, že usedlost změnila majitele. A figurka byla symbolem, stálou připomínkou této povinnosti.[/]
      Prosperitu hospodářství zaručoval v neposlední řadě dobrý zdravotní stav chovaného dobytka. K podpoře zdraví dobytčete vykonával hospodář různé magické praktiky, jejichž účelem bylo chránit zvíře před nemocemi nebo pomáhat při uzdravování nemocných či raněných kusů. Církev byla pro prostého zemědělce mocnou institucí - světci se mohli stát přímluvci za zdraví dobytrka. Velké obliby došli v tomto směru svatý Linhart (Leonard), Vendelín a Wolfgang.
      Aby byly prosby hospodáře účinnější, kladly se na oltáře patronů dobytka železné figurky zvířat. V tomto případě již nelze uvažovat o funkci "železné krávy", jak

248

byla naznačena výše, ale železná figurka dostává kvalitativně odlišný význam. Stává se z ní votivní předmět, obětina.
      V kostele. Navštívení Panny Marie v Borovanech (okres České Budějovice) chovají v současnosti 42 kutých obětin. Upozornil na ně Karel Hlubuček v práci "Doudlebský archiv historický a národopisný", řada II, č. 2. V době, kdy publikoval svoji zprávu, bylo v sakristii borovanského kostela 47 figurek různých zvířat.
      Borovanský chrám patřil řeholním kanovníkům svatého Augustina. Založil jej Petr z Lindy, když roku 1454 sjednotil podací právo. Roku 1464 byl kostel konsekrován. Od zrušení kláštera v roce 1785 je farním kostelem. Podle záznamů v třeboňském archívu, uveřejněných Hlubučkem, měl kostel v různých dobách různé množství těchto kutých[/] obětin: roku 1604 110 kusů, roku 1615 114 kusů, roku 1631 51 kusů a v roce 1636 80 kusů.
      Kuté obětiny jsou vykovány z hrubého, až 5 milimetrů silného železného plátu. Kovářským způsobem byl tento plát upravován do menší tloušťky a zároveň zhruba formován do přibližné podoby zvířete. Ta je ve většině případů schematická, i když některým obětinám nechyběji realistické rysy. Končetiny jsou k tělu buď přinýtovány nebo kovářsky přivařeny. Realistický detail je u některých kutých obětin dotvořen pilníkem, sekáčem nebo zformováním materiálu za tepla kleštěmi. Rozměry obětin jsou různé a nejsou ve vzájemném proporčním vztahu. A to ani u jednotlivých figurek, ani navzájem mezi sebou. Délka se pohybuje ad 80 milimetrů do 170 milimetrů. Výška tělíček s končetinami a rohy kolísá[/] mezi 44 milimetry a 110 milimetry. Kuté obětiny se v Borovanech po dle vzpomínek administrátora P. Klímy kladly na oltář svatého Linharta v den jeho svátku, to jest 6. listopadu. Toho dne vynesl kostelníkův syn obětní krávy, koně, ovce, kozy a další zvířátka př ed kostel. Lidé si je libovolně vybírali, platili za ně a kladli na oltář. Po skončení mše se kuté obětiny uschovaly v bedně pro příští rak. Ještě počátkem šedesátých let našeho století se tento zvyk udržoval, ovšem v menší míře.
      Analogie nalezneme jak u nás, tak hlavně v Bavorsku a Rakousku. Podobný význam jako kuté obětiny měly drobné figurky z vosku. Figurky různých domácích zvířat dolité z vosku se prodávaly například v poutním chrámu v Římově nedaleka Borovan. Jiří Cicvárek

249

OBSAH
Studie
Josef Jančář - Jan Souček: Instalace interiérů v muzeích lidových staveb . . . 169
Emilie Haroková: Polychromované výzdobné prvky na domě č. 212 v Bystřici n. O. z konce 19. století . . . 185
Jan O. Eliáš: Přehled historického vývoje obce Krátká . . . 193
Jaroslav Vajdiš: Stavební vývoj obce Krátká . . . 199

Portrét
Alena Plessingerová: Pocta Václavu Menclovi . . . 213

Zprávy

Jubilea
K devadesátinám Anny Klusákové (Cecílie Havlíková) . . . 217
Životní jubileum Soni Švecové (Václav Frolec) . . . 218
K osmdesátinám Heřmana Landsfelda (Jiří Pajer) . . . 219
Pri prameňoch scénickej choreografie ľudového tanca na Slovensku - alebo Juraj Kubánka päťdesiatnikom (Svetozár Švehlák) . . . 221

Knihy
Bohdan Baranowski: Polskie młynarstwo ( Jiří Langer ) . . . 223
Mária Dzubáková: Ku genéze slovenskej folkloristiky (Bohuslav Benš) . . . 224
Anna Kutrzeba - Pojnarowa: Kultura ludowa i jej badacze (Adam Pranda) . . . 225
Jaroslav Markl: Písně pražských dělníků (Věra Šepláková) . . . 227
Aagot Noss: Statuane i Normandsdalen ( Jitka Staňková ) . . . 228

Sborníky
Očerki istorii russkoj etnografii, folkloristiki i antropologii (Eva Večerková) . . . 230
Socialistický způsob života (Adam Pranda) . . . 231
Současná vesnice (Svetozár Švehlák) . . . 233

Výměna
Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici (Dušan Vlach) . . . 234

Konference
Folkloristika na VIII. slavistickém sjezdu ( Oldřich Sirovátka ) . . . 240
Sympozium o katastrálních sídlech v oblasti Karpat ( Jan Souček ) . . . 240
Šiesty medzinárodný seminár poslucháčov národopisu ( Marta Sigmundová) . . . 242

Festival
Národopisné slavnosti s tradiční jízdou králů ve Vlčnově 1979 (Jiří Pajer) . . . 243

Výzkumy
Resortní výzkum ministerstva kultury ČSR "Etnografický výzkum a dokumentace revoluční proměny zemědělství" (Eva Večerková) . . . 244
Pohádky a pověsti mezi dětmi ( Květa Santlerová) . . . 245

Nálezová zpráva
Kuté obětiny z Borovan ( Jiří Cicvárek ) . . . 248

251