národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1979 - ČÍSLO 4

 
 



ŠEST HANÁCKÝCH TANCŮ Z KVASIC [obsah]


      JAN TROJAN, Janáčkova akademie múzických umění, Brno
      Jen málo se dochovalo zápisů lidových tanců u nás z rozhraní 18. a 19. století. Tím vzácnější je kolekce úprav hanáckých tanců, jde-li navíc o záznamy tanečního folklóru tak zajímavého, jaký představují lidové tance z Hané.
      V bývalé hudební sbírce kostela v Kvasicích nedaleko Kroměříže se uchovaly vedle převážně zastoupených chrámových skladeb v menší míře také světské kompozice. Mezi nimi se nacházejí 6 Hanakische tänze / Violino Primo/ /Violino Secondo/e/Basso, současně s šesti uherskými tanci.1) Kvasice náležely k pozoruhodným venkovským střediskům pěstování hudby, jak o tom svědčí nejstarší dosud známý datovaný inventář sbírky místního kostela z roku 1757. Patronem kostela byl hr. J. A. Rottal, je tedy možné předpokládat styky kvasických hudebníků se zámeckou kapelou v Holešově. Pronikaly sem i vlivy z Kroměříže, především z piaristické koleje.2)
      Úhledně vypracovaný rukopis poukazuje na vznik zápisu někdy kolem roku 1800.3) Spo[/]jení skupiny hanáckých tanců s uherskými však je dokladem starší tradice "hanatic" a "hungaric", jak o tom svědčí i názvy tanců na partu 1. houslí Hanaczko a Saltus hungaricus, běžné od 17. století.4)
      Velmi prostá skladebná faktura hanáckých tanců prozrazuje provenienci památky; jde o ukázku venkovské, pravděpodobně kantorské hudby. Jedním z projevů tohoto okruhu skladatelů je trojhlasá sazba, v níž se spojuje melodický dvojhlas sopránu a altu s kráčivým hlasem bassa continua. V žádném případě nemáme před sebou ukázku lidové taneční hudby, neboť ta se v této době ještě nezaznamenávala. Hanácké tance z Kvasic jsou příkladem přenesení tanečních kousků z původního lidového prostředí do vyššího okruhu zámecké nebo místní kapely. Neznámý upravovatel - snad venkovský kantor nebo regenschori - sestavil tance do cyklu o šesti částech. Postupoval při tom s jistým vkusem a záměrem. jednotlivé tance se měly hrát za

253

sebou v určitém sledu od počátku k závěrečné gradaci. Důkazem toho je obdobný ráz prvního a posledního tance, při čemž tanec č. 6 je koncipován jako závěrečné číslo se zdůrazněným druhým dílem a stručnou codou. Vyvrcholení je podtrženo i dynamicky a použitím 3. polohy v 1. houslích, jež se až dosud ve skladbě neobjevila. Záměrně je zvolena společná tónina D dur - s výjimkou prvního dílu tance č 2 - jež je na smyčcových nástrojích dobře hratelná. Použití jediné základní tóniny dodává cyklu ráz staré instrumentální suity, což je znak obdobných úprav i užité hudby.5)
      Melodicky i rytmicky jsou hanácké tance z kvasické sbírky pevně zakotveny v lidové tradici, jak podrobněji poznáme v dalších odstavcích, věnovaných jejich konfrontaci s dostupnými prameny. Nápěvy prozrazují upravovatelovu snahu přiblížit se lidové předloze. Máme za to, že neznámý hudebník zaznamenal taneční melodie tak, jak je slyšel a nekomponoval melodie, snad s výjimkou drobných úryvků codového rázu v předposledním a posledním tanci a v druhém dílu závěrečného tance. Zvláštní je užití malých přírazů ve stylizaci prvního tance, patrně převzatých z lidové hudby. V ostatních tancích se již nevyskytují a chybějí tu i další melodické ozdoby, až na obal, který se objeví v předposledním taktu 1. tance. Je možné mít za to, že se upravovatel spoléhal v dalším průběhu skladby na improvizační schopnost spoluhráčů nebo prostě nezaznamenal ozdoby, jež se mu zdály[/] být samozřejmé. Z praxe víme, že po této stránce je notový záznam období klasicismu, kam je třeba zařadit kvasické tance, ve srovnání s novodobou notační praxí značně nedokonalý. Nápadným rysem melodiky tanců je častý výskyt šestnáctinových sledů členěných po čtyřech notových hodnotách, obvykle v sekundových intervalech po sobě. Tento rys je třeba považovat za záležitost vlivu lidové nástrojové hudby.
      Metrorytmická složka hanáckých tanců z Kvasic prozrazuje na prvý pohled charakteristické znaky tanečního folklóru tohoto rázovitého kraje. I když není udáno tempo, je zřejmé, že jde vesměs o základní střední až volnější tempový pohyb, jaký známe běžně z novějších hanáckých tanců. Lze předpokládat změnu tempa uvnitř tanců, opět známou z novějších zápisů tanečních melodií na Hané. Všech šest tanců je v třídobém taktu a hojně se v nich vyskytuje příznačný rytmus hanáckého tance cófavá.
      Ve srovnání s melodií a rytmem je harmo nická stránka kvasické sbírky tanců méně vý razná. Má to své oprávnění nejen v lidové písni, ale také v harmonice užité hudby 18. století. Základní tónina D dur je fixována převážně pomocí tóniky a dominanty, zatímco jen zřídka se objeví subdominanta. Zvýšená "lydická" kvarta (gis, dis) se vyskytne pouze v podobě melodického tónu, a důkazem primitivnosti harmonického cítění je např. příčnost (g1 - gis2) v taktech 18 a 20 prvního tance. Zcela výjimečně se objevivší mollová

254

melodie prvých čtyř taktů druhého tance (d moll) a taktů 9-12 v témže tanci je stylizována v podobě lidově znějícího unisona. To je starý barokní způsob, známý už ze skladeb druhé poloviny 17. století.6) Upravovatel jej zvolil patrně proto, aby naznačil starobylost nápěvu.
      Snad nevýrazněji se projevil přístup upravovatele hanáckých tanců k lidové předloze ve vedení hlasů. Part 1. houslí je, třeba považovat za dosti věrný obraz lidové melodie. Jednoduchou stylizaci spatřujeme zejména ve využití vyšších poloh nástroje (3.-5. poloha). Druhé housle jsou vedeny tak, že odpovídají nejčastěji funkci lidového "tercu"; hrají totiž v rovnoběžných terciích a sextách s primem. Mohou však přebrat i roli "konter", při čemž hrají - obvykle v kadencích - dvojhlasně. Příznačný je pro sekund formalizovaný doprovod opakovaných osmin, nad nímž se rozvíjí hybnější melodie prvních houslí (např. druhá část 1. tance). Bas není veden heterofonně jako v lidové kapele - tento způsob se mohl upravovateli jevit v okruhu "vyšší" hudby jako nepřípustný. Vyznačuje se kráčivým pohybem, často bubnovým (tónika - dominanta).
      Bas je zaznamenán převážně v základních čtvrťových hodnotách. V kadencích můžeme spatřovat ohlas vlivů lidové muziky. Bas se tu spojuje s primem a sekundem k rytmickému utvrzování melodie menšími hodnotami, nejčastěji osminami, a postupuje s melodickými hlasy homorytmickým způsobem. Tak je[/] to např. v kadenci tance č. 2, ve 3. taktu tance č. 3, v kadencích tance č. 4, č. 5 a č. 6. L. Kunz má za to, že basový part tanců z Kvasic vyrůstá z techniky pololidového instrumentu, jímž byl baset. 7)
      Zdánlivě jednoduché tance z kvasické sbírky upoutají dosti zajímavou stavbou, jejíž utváření je třeba přičíst na vrub lidové taneční tradici. Nejeden půvab skrývají po stránce formy tyto kousky zejména v detailech při základním uspořádání malé dvojdílné a trojdílné formy.8) Metricky převládá čtyřtaktí a dvoutaktí, příznačné pro klasicistní období, v němž skladba vznikla. Jen ve 3. tanci a v tanci č. 4 se objeví v prvním dílu trojtaktí a ve druhém dílu tance č. 4 čtyřtaktí kombinované s trojtaktím.
      Stavba prvního tance je určena malou dvoudílnou formou s reprízou v první části a periodou v části druhé. Oba díly prvé části jsou opatřeny repeticemi. Druhý tanec má formu v prvé části obdobnou jako předešlý tanec, ve druhé periodickou s opakováním předvětí i závětí. Tanec č. 3 se skládá ze dvou period, z nichž první má předvětí o 6 taktech, závětí pravidelné osmitaktové. První díl tance č. 4 je v malé dvoudílné formě s naznačenou reprízou, druhý je stručná perioda. 5. tanec má dvě periody, z nichž první je opatřena repeticí, a na závěr je připojena stručná coda. Obdobná forma určuje i - závěrečný tanec a shoduje se tu i coda s předešlým tancem. V prvých třech tancích se opakuje první díl Da Capo.

255


      Pro naše téma je nejvíc pozoruhodné, můžeme-li jednotlivé nápěvy z kvasické sbírky srovnat s dalšími prameny staršího i novějšího původu. Tím se na první pohled málo atraktivní melodie stanou zdrojem poučení. Je třeba zdůraznit, že až dosud poukazovali badatelé při průzkumu starých hanáckých tanců především na souvislosti metrorytmické složky. Kvasická série tanců nás přesvědčuje o tom, že je možno stanovit vertikálním způsobem časové posloupnosti melodicko rytmických řad nápěvů. Tato okolnost může snad přispět k dalšímu výzkumu hanáckých tanců v minulosti a tak objasnit otázku, o níž až dosud vzdor záslužným studiím našich badatelů stále víme jen málo.9)
      Již v prvním tanci z kvasické sbírky můžeme sledovat nejvýš zajímavé souvislosti. Nápěvná řada hanáckých tanečních skladeb začíná písní Prala plínky u studánky, plakala ze sbírky lidových tanců pro klavichord zapsané kolem roku 1700 a pokračuje v závětí tanečního kousku Saltus Polonicus z kodexu Eleonory Lányi z roku 1729. Spojitost hanáckých tanců s polským mazurovým rytmem je zcela zjevná. Dalším článkem řetězu je Aria č. 4 Sprubyrujme štěsti, žadam z hanácké opery Josefa Pekárka Marena a Kedrota, datované do šedesátých let 18. století. Co je zvlášť pozoruhodné, objeví se incipit této rázovité hanácké taneční melodie v nástrojovém úvodu Benedictus z Missa pastoralis velehradského cisterciáka, řádového profesora Bernarda Strouhala.[/]
      Všimněme si těsné blízkosti dvou variant, Pekárkovy a neznámého hudebníka z Kvasic. Oba zápisy mají k sobě i časově blízko; zejména pozoruhodná je shoda v posledním taktu, v němž slyšíme ohlas lidových hudeckých dohrávek. B. Strouhal stylizuje lidový nápěvný model přehozením tóniky na dominantu, tak zvaným opačným kvintováním (B. Bartók). Důležitý je rovněž tempový údaj Moderato u J. Pekárka a Andante u B. Strouhala. V obou případech je zřejmé, že skladatelé stylizovali ve svých kompozicích hanácký tanec volnějšího tempa, jaký převládá v tanečním folklóru tohoto kraje.10)
      Druhý z řady hanáckých tanců je nejzajímavějším číslem cyklu jak tóninovým uspořádáním (d moll - F dur - d moll; D dur), tak hodnotou nápěvů. Není divu, že tento svébytný kus má v obou dílech pozoruhodné varianty. První, mollový díl začíná řadu variant u velehradského cisterciáka K. Hirschmentzla na sklonku 17. století v zápisu taneční skladbičky nazvané Saltus rusticanus. V konfrontaci kusu s tancem měšťanským (saltus civilis) a šlechtickým (saltus nobilis) je zřejmé, že jde o vysloveně lidovou taneční melodii. Souvislost selského tance s hanáckým folklórem naznačil již Jiří Sehnal. Dalším článkem vývojové řady je píseň Stála u Dunaja, označená ve vídeňském exempláři Guberniální sbírky jako Hanatica Nr. 9. Uvedené nápěvy mají shodný společný rys, vybočení ze základní mollové tóniky do pararelního dur. U Hirschmentzla a v Guberniální sbírce je pouze naznačeno, v kvasnickém hanáckém tanci již plně vyslo

256

Notová ukázka č. 1

veno. Jde o známou Sušilovu "mollezza dura"; melodický obrat, považovaný sběratelem oprávněně za charakteristický znak moravské lidové nápěvnosti. Z novější doby lze ještě uvést durovou obměnu nápěvu v písni Janku, nechoď k nám.11)
      Pozoruhodnost nápěvných variant se ve druhé, durové části tance č. 2 ještě stupňuje. Řada melodií začíná instrumentálním kusem neznámého skladatele, nazvaným Aria-han[/]naco ze sborníku skladeb pro housle a kytaru dochovaného v podobě tabulatury z lobkovické sbírky Národního muzea v Praze. Podle J. Pohanky jde o památku ze sklonku 17. století. Dále je to rychlý hanácký tanec Hanaque, č. 6 z Polské suity Georga Phillipa Telemanna. Obě ukázky jsou zajímavé sudým taktovým členěním, u Telemanna je pozoruhodný tempový údaj Vivo. Rychlé tempo u hanáckých tanců je příznačné zejména pro starší dobu,

257

Notová ukázka č. 2

17. století Zdá se, že tehdy existovaly vedle sebe nejméně dvě skupiny tanců, rychlého a volného tempa. Jako třetí se vyskytuje v sérii nápěvů druhého dílu tance č. 2 Hanatteca pastorella, dílko málo známého skladatele z 18. století - dosud se vedou spory o to, zdali Vojtěch Daněk (Adalbert Dankowski) byl Čech či Polák. Melodie hanácké pastorely je třídobým taktovým členěním i uspořádáním nápěvu našemu tanci z Kvasic nejbližší. Nápěvný ductus prvního dvoutaktí poskytuje příležitost k zamyšlení nad tím, jak hudebníci 17.[/] a 18. století vyjadřovali ve svých dílech pastorální náladu. Opakování 5. stupně, zdvih na 6. stupeň a opětovný návrat na pátý stupeň je od vrcholné renesance hudebním symbolem pastýřské pohody. S touto melodickou formulí se setkáme již v Pastorale Lucy Marenzia (1578) a potom nesčetněkrát u italských mistrů baroka a jejich napodobitelů. U nás se objevuje tento prvek u A. Michny z Otradovic, zná jej J. D. Zelenka a další autoři. Nápadný je rovněž v lidové vánoční koledě Nesem vám noviny.12)

258

Notová ukázka č. 3


      U prvních dvou tanců z Kvasic jsme mohli konstatovat pozoruhodné souvislosti nápěvů se staršími materiály. Další čtyři tance vykazují obdoby vesměs se záznamy lidových tanečních melodií. Třetí tanec je v prvé části příbuzný s několika variantami, spojenými společnými texty Aj, za tó našó stodolenkó nebo Aj, za tú našú stodolenkú. Prvou variantu nacházíme pod č. 3 klavírního cyklu Moravské národní tance op. 157 (1893), jež "podle ústního podání sestavil a pro piano složil" Josef Čapka Drahlovský, zasloužilý sběratel taneč[/]ního folklóru na Moravě. Další dvě varianty jsou v Bartošově třetí sbírce a to nejprve jako tanec Stodolenka z Ořechova ze sběru Lucie Bakešové (Bartoš III č. 1650) a dále Aj, za tú našú stodolenkú č. 1712 téže sbírky. Zejména tento nápěv budí naši pozornost a to nejen proto, že je zaznamenán v téže tónině jako kvasický tanec, ale zejména vzhledem k hudecké mezihře s vázanými šestnáctinami blízké zápisu tance z Kvasic. Spolu s obdobným místem v č 1. kvasické kolekce je to doklad resistence hudeckých figur v lidovém po

259

dání tanečních melodií. Ve druhé části tance č. 3. můžeme zaznamenat jako velmi blízké varianty nápěvu tanec "Hanácká" z Barto[/]šovy třetí sbírky č. 1603, od Pernštýna, a "Kyjový", č. 15 z Janáčkových Národních tanců na Moravě.[/]

Notová ukázka č. 4


      V tanci č. 4 z kvasické sbírky je nápadný na počátku polonézový rytmický prvek. Je to velmi starý znak moravského tanečního folklóru a lze jej zachytit v zárodku již v zápi[/]sech Hirschmentzlových. V první části 4. tance lze přiřadit k nápěvu dvě blízké varianty z Bartošovy sbírky: tanec Do kola č. 142 z Nové Říše, západomoravské lokality s neobyčejně

260

početným výskytem hanáckých tanců zastoupených ve sbírce, a ještě těsnější variant č. 1967 Coufavá. Ve druhé části 4. tance objeví[/]me po repetici variantu Vláčité z Doubravníka, B III 1663, a ve třetím dílu nápěv Skočné od Pernštejna B III 1590.[/]

Notová ukázka č. 5


      V nápěvu tance č. 5 poznáváme jednu z variant známé české taneční písně Hořela lipka hořela. K. J. Erben uvádí nápěv č. 129 z Chrudimska označený Tempo di Menuetto. U Fr. Sušila má píseň nápěv č. 1855 s názvem Sho[/]řelá a je uvedena v oddílu Písně hospodské, tedy taneční. J. Seidel zaznamenává v antologii Zahrajte mi dokola tanec Kaplanka z Chrudimska, volného základního tempa a s proměnlivým taktem.

261

Notová ukázka č. 6


      Závěrečný hanácký tanec z Kvasic č. 6 je variantou české písně z Hradecka Já do lesa nepojedu s nápěvem u K. J. Erbena č. 150.[/] Variant lze najít v podobě tanečního nápěvu Karlátka v Horácké svatbě J. Pavelky.[/]

Notová ukázka č. 7


      Šest hanáckých tanců z Kvasic vnáší do problematiky tzv. hanatic nové podněty. Při bližším průzkumu této otázky bude zdánlivě[/] nenáročná kolekce úprav tanečních melodii tvořit jeden z opěrných bodů.

262

Poznámky
1.
      Nyní uloženo ve sbírce Hudebně historického ústavu Moravského muzea v Brně, sig. A 31.631, rukopis dochovaný v hlasech.
2.
      THEODORA STRAKOVÁ: Kvasický hudební inventář z roku 1757. IN: Časopis moravského muzea 1953, s. 105 ad.; LENKA PŘIBYLOVÁ: Sonátová forma na Moravě. Diss., strojopis, Brno 1978, s. 29.
3.
      Podle vodního znaku KotenSchlos a bourbonské linie s erbem nad tímto symbolem bylo možno určit původ papíru z papírny na Domažlicku, jež začala pracovat roku 1785 (KottenSchloss viz Chodenschloss, Chodov). GEORG EINEDER: The ancient paper-mills..., č. 637. Hilversum 1960.
4.
      V pramenech se setkáváme s výrazy Hanak, hanacco, hanakisch, alla Hanaque, villana hanatica.
5.
      Naproti tomu je příznakem vyšší stylizace použití různých tónin v sérii tanců téhož typu. Srv. JAKUB VALERIÁN PAUS: Menuety. Praha 1976. Rovněž rukopisné menuety J. Kužníka z kroměřížské sbírky se vyznačují pestřejším výběrem tónin.
6.
      Srv. např. H. I. BIBER: Bauernkirchfahrt apod. Lidově znějícího oktávového zdvojení používali v hojné míře čeští kantoři ve vánočních pastorelách, tedy i v průběhu 18. století.
7.
      LUDVÍK KUNZ: Basset und Kontrabass. IN: Časopis moravského muzea 1977, vědy společenské, s. 161 ad. Autor uvádí ve své studii na s. 177 č. 2. Z Hanáckých tanců z Kvasic v partituře.
8.
      Ve sbírce hanáckých tanců, vydané v současné době, převládá stavebně dvojdílnost, při čemž se druhá polovina nápěvu zpravidla opakuje. Trojdílná forma aba se vyskytuje zřídka. KAREL VETTERL: O hudební stránce hanáckých lidových tanců. IN: Hanácké tance z Tovačovska. Praha 1952.
9.
      Viz KAREL VETTERL: k historii hanáckého tance "Cófavá". IN: Český lid 46, 1959, s. 277 ad.[/]
10.
      Staré hanácké tance ze 17. století. Pro klavír na 2 ruce ... Vydal VÁCLAV JAN SÝKORA. Praha 1972, č. 5. Rukopis skladby pro klavichord (kol. r. 1700), sig. A 6390 Hudebně historického ústavu Moravského muzea v Brně. - Tance z kodexu Eleonory Lányi (1729) uvádí ĽUBA BALLOVÁ: k problematike tanečnej hudby 17. a 18. storočia... Hudobnovedné štúdie V, Bratislava 1961, s. 186 ad. - Zpěvohru Josefa Pekárka Jora a Manda vydal v klavírním výtahu s nestylovým doprovodem EMIL AXMAN, Olomouc 1912. Rukopisné znění je obsaženo ve spisu z pozůstalosti uč. Malovaného Arie na některé pisně z Muzy moravské (z majetku Jos. Vaci, Náměšť na Hané). Autorovi této studie daroval opis prof. Boh. Štědroň. - Bernard Strouhal je dosud blíže neznámý skladatel druhé poloviny 18. století na Moravě. Missa pastoralis, opis z r. 1780, se nachází ve fondu Rajhrad v Hudebně historickém ústavě Moravského muzea v Brně, sig. A 13.041.
11.
      Obsáhlý rukopisný sborník K. Hirschmentzla má název Orpheus/inSylvis/Sacra Solitudinis Welehrad/aestate Collocutorialis/ a musicis vocibus et instrumentis... Velehrad 1698. Srv. JIŘÍ SEHNAL: Třídní rozdíly v tancích 17. století. IN: Zprávy Krajského vlastivědného ústavu v Gottwaldově 1959, 41. Píseň Stála u Dunaja je zapsána jako č. 9 v M 27 Guberniální sbírky. Rukopis sbírky připraven k vydání u dr. K. Vetterla. - Fr. Sušil píše o tzv. "mollezza dura" v předmluvě k sbírce z r. 1835. Píseň Janku, nechoď k nám se nachází v B II, 679 pod názvem Coufavá od Tovačova.
12.
      Sborník skladeb pro housle a kytaru NM, h X Lb 207 a. Srv. JAROSLAV POHANKA: Lidové tance z pozůstalosti K. Hirschmentzla. IN: Radostná země X, 1960, Opava, s. 105 ad. - G. PH. TELEMANN: Suita polska na klawesyn. Vyd. Jósef Chomiński,

263

Kraków 1963. - Rukopis Hanatteca pastorella uložen v Bayerische Staatsbibliothek, Mnichov, sig. Mus. Mss. 5096. DANUTA IDASZAKOVÁ: Wojciech Dankowski, Hudební věda 1973, s. 188 ad., připouští český původ autora, který se v menším množství případů údajně podpisoval zkráceným tvarem Danek. Podle názoru dr. T. Volka, od něhož má autor těchto řádků notový zápis pastorelly i cenné informace o této otázce, není problematika Daňka[/]-Dankowského dosud ještě uspokojivě vyřešena. (Dopis dr. T. Volka autorovi z 23. 4. 1975.) - PastoraleLucy Marenzia viz incipit v encyklopedii Musik in Geschichte und Gegenwart 10, s. 949, heslo "Pastorale." - ADAM MICHNA z OTRADOVIC: Ó Vinšovaná hodino - Loutna česká, Praha 1943, s.13, prvé čtyři takty ("již jest den jednou vyšel..."]. J. D. ZELENKA: Sub olea pacis et palma virtutis. Actus I, Scena prima "O Phoebe, umbras pelle".

SECHS HANNAKISCHE TÄNZE AUS KVASICE
(Zusammenfassung)

      Sechs hannakische Tänze für zwei Geigen und eine Bassgeige stellen ein kostbares Monument der Tanzmusik aus der Zeit etwa 1800 dar. Die Kompositionsfaktur weist eine Atmosphäre der Kantorenmuzik auf dem Lande auf; die Tänze haben sich in der Chorsammlung der Kirche in Kvasice umweit von Kroměříž erhalten. Einer der Ausdrücke der Kantorenmusik ist die dreistim­ mige Setzung. Ein unbekannter Adapter vereinigte 6 Tänze in einem zu gewisser Gradation reichenden Zyklus. Ausser Nr. 2 ist allen Tänzen gemeinsam die Tonart D-dur. Melodisch und rhyt[h]misch sind die Tänze in der Volkstradition eingewurzelt. Nur im ersten Tanz sind melodische Verzierungen gekennzeichnet, in den folgenden verliess sich der Adapter auf Improvisationsfähigkeiten der Spieler. Im Tempo sind die Tänze insgesamt langsamer bis mittlerer Bewegung, alle sind im Dreitakt, und häufig kommt in ihnen charakteristischer Rhythmus des hannakischen Tanzes "Cófavá" ("Rückschritttanz") vor. Formal sind die Tänze in einer kleinen zwei- und dreiteiligen Form aufgefasst. Metrisch überwiegt der Vier- und Zweitakt, nur ausnahmsweise erscheint der Dreitaktrhythmus. Am interessantesten ist die Vergleichungsmöglichkeit der Tänze aus der Kvasicer Sammlung mit den bisher bekannten historischen Tanzmelodien der hannakischen Provenienz. Manchmal kann man sogar eine gewisse chronologische Folgereihe feststellen. Im ersten Tanz kann man Varianten in die Vergangenheit bis zum J. 1700 verfolgen (Prala plínky
[/] u studénky, plakala - Sie wusch Windeln am Brunnen, weinte), weiter bis in die sechziger Jahre des 18. Jahrhunderts (J. Pekárek, Marena und Kedrota), und sogar im Bereich der Kirchenmusik (B. Strouhal, Missa pastoralis; siehe die Probe Nr. 1). Im zweiten Tanz findet man eine Variante zum Mollanfang der Melodie am Ende des 17. Jahrhunderts in den Vermerken des Velehrader Zisterziensers K. Hirschmentzel (Notierung der Volkstanzmelodie Saltus rusticanus). Ein weiteres Glied der Entwicklugsreihe ist das Lied "Stála u Dunaja" - Sie stand an der Donau" aus dem Weiner Exemplar der so[ ]genannten Gubernialsam[m]lung (1819). Aus heimischen Sammlungen neueren Datums erwähnen wir das Lied "Janku, nechoď k nám" - "Hänsel, komm nicht zu uns" (siehe die Notenprobe Nr. 2). Den zweiten Teil der Melodie in Dur des Tanzes Nr., 2 kann man bis zum Ende des 17. Jahrhunderts verfolgen, und zwar im Sammelbuch der Kompositionen für Violine und Gitarre aus der Lobkovicer Sammlung (Aria hannaca). Eine weitere Variante ist sogar Telemanns Hannaque aus der Polnischen Suite des Komponisten. Endlich findet man eine analogische Melodie in der Hanatteca pastorella von Vojtěch Daněk (Adalbert Dankowski) Notenprobe Nr. 3. In den weiteren Tänzen kommen Melodienbeziehungen mit den Vermerken in den Sammlungen der mährischen Volkslieder vor.
      Übersetzung: J. Švec

264

Národopisné aktuality roč. XVI. - 1979, č. 4

K NIEKTORÝM PROBLÉMOM EKOLOGICKÉHO ŠTÚDIA PIESŇOVÉHO REPERTOÁRU VÝCHODNEJ [obsah]


      EVA KREKOVIČOVÁ, Národopisný ústav SAV, Bratislava
      Posledné desaťročie vo vývine národopisnej vedy sa vyznačujú zvýšenou snahou o čo najexaktnejšie uchopenie skúmaných javov, najmä pri výskume súčasnosti. Táto tendencia sa prejavuje vo viacerých spôsoboch získavania i spracovania a interpretovania sledovaných javov ľudovej kultúry. Okrem iného sem možno zaradiť i používanie niektorých techník a metód terénneho výskumu, opierajúcich sa o metodológiu príbuzných spoločenskovedných disciplín.
      Využitie niektorých sociometrických metód výskumu - konkrétne dotazníkového výskumu a ankety, pravda, prispôsobených cieľom národopisného bádania a vybranému problému - nie je už v etnografii a folkloristike dnes nové. V hudobnej folkloristike možno spomenúť aspoň výskumy hudobného vkusu,1) prípadne spevnosti a vzťahu ku spevu v dedinskom i mestskom prostredí.2) Doterajšie výsledky ukázali na plodnosť, ako i niektoré úskalia takéhoto prístupu. Dôležitá je tu najmä interpretácia získaných faktov z hľadiska ná[/]rodopisnej problematiky. Podstatný prínos sociologicky zameraného metodologického prístupu pri výskume spočíva v overovaní, kvantifikovaní a zisťovaní miery všeobecnosti, ako aj odlišností a špecifičností odpovedí jednotlivcov alebo skupín respondentov, čím umožňuje plastickejšie videnie obrazu skúmaných javov a ich širšie zovšeobecnenie pod zorným uhlom folklórneho vedomia nositeľov. Skúmaný jav tak nadobúda parametre celostnosti, systémovosti a štruktúrovanosti. Výskum anketou či dotazníkovou metódou môže mať na jednej strane charakter informatívny, teda zameraný na základný zber údajov o skúmanom probléme, a na druhej strane zase pri zostavovaní konkrétneho dotazníka, ankety a pod. sa vychádza z predbežných skúseností v skúmanom (alebo podobnom) teréne a zo znalostí materiálu. Ide tu potom iba o overenie, prehĺbenie či poprenie niektorých čiastkových, vopred stanovených hypotéz, ktoré môžu výsledky takéhoto výskumu prípadne doplnit' a rozšíriť.

265


      V rámci výskumov súčasného piesňového repertoáru lokality Východná (okr. Liptovský Mikuláš) sme po niekoľkoročnom zbere piesňového materiálu (roky 1972, 1974-1977) a výskume ekologických faktorov zameranom na súčasnosť pripravili a realizovali výskum dotazníkového charakteru (1977). Uskutočnili sme ho prevažne v priamom kontakte s respondentmi na vzorke 40 respondentov, pozostávajúcej zo žien dvoch vekových skupín po 15 osôb (A = 40-60 rokov; B = nad 60 rokov) a 10 členiek miestnej folklórnej skupiny (F). Výskum bol zameraný na viacero problémov týkajúcich sa vzťahu repertoár - nositeľ - spôsob života piesne. Výsledky výskumu podali v konečnom spracovaní pomerne rôznorodý obraz o viacerých aspektoch života piesne v skúmanom prostredí. Pri zostavovaní jednotného dotazníka sme sa zamerali na nasledovné problémy:

1. Sledovanie kolektívneho, sociálne a individuálne podmieneného fenoménu pri skúmaní folklórneho povedomia.
2. Zmeny vo vybraných generačných vrstvách v povedomí i v konkrétnej praxi hodnotenej informátormi.
3. Overenie a estetické hodnotenie jadra repertoáru kolektívu.
4. Vzťah ku folklórnej skupine, festivalom a masovokomunikačným prostriedkom a deformácie či špecifickosti vyplývajúce z tohto vzťahu.

      V rámci nášho príspevku by sme chceli poukázať na dva vybrané problémy, ktoré nám pri tomto výskume vystúpili do popredia. Je to:
      I. Problematika určitých prejavov zmien vo folklórnom vedomí, ktoré sú predovšetkým dôsledkom pôsobenia festivalov a masmédií. Premietli sa nám v podstate v nerovnakej miere vo všetkých sledovaných otázkach pri výskume. Tieto prejavy môžeme predbežne hodnotiť ako špecifické pre skúmanú lokalitu, i keď môžu v sebe obsahovať aj určité všeobecnejšie platné črty.
      II. Problematika hierarchizácie primárnych skupín ("zoči-voči") z hľadiska každodenných medziosobných kontaktov, spevnosti a transmisie piesní.
      I.
      V súvislosti se spomínanými skutočnosťami sme pri viacerých otázkach nášho dotazníka museli brať do úvahy nie celkom hodnoverné odpovede respondentov vzhľadom ku špecifickému charakteru skúmanej lokality (folklórne festivaly, existencia folklórnej skupiny, dlhoročné a intenzívnejšie ako inde p[o][ô]sobenie rô[r][z]nych prejavov "folklorismu"). Tieto skutočnosti zanechali určitú stopu v povedomí obyvateľov obce, prejavujúcu sa predovšetkým v zmene postojov k folklóru vlastnej obce (uvedomovanie si toho, že je to niečo, čo sa "iným" páči a má pre nich určitú hodnotu). Prejavuje sa to v správaní obyvateľov skúmanej lokality k nečlenom spoločenstva, pred ktorými sa snažia reprezentovať a ukázať sa v čo najlepšom svetle (väčšinou ako kolektív obce - "mi Víchodňanci"). Dôležité je tu teda

266

prísne rozlišovanie ľudí, s ktorými prichádzajú do styku, na "miestnych" a "iných", "cudzích", čo určuje spôsob správania sa obyvateľov obce, takže výsledky našich výskumov. bolo potrebné ešte prehodnocovať. S ohľadom na túto skutočnosť sme sa už pri výbere vzorky respondentov a pri koncipovaní výskumu rozhodli urobiť výskum u obyvateľov obce, ktorí nie sú príslušníkmi folklórnej skupiny, a výsledky sme priebežne porovnávali u vzorky členov folklórnej skupiny. Spomenuté zmeny vo folklórnom vedomí nositeľov - ako sme to hypoteticky predpokladali a ako to i potvrdili výsledky výskumu - postihli predovšetkým a vo zvýšenej miere členov folklórnej skupiny (ich odpovede v niektorých prípadoch ani nemožno považovať za výpovede o objektívnej realite, napr. údaje o spevných príležitostiach), a až cez nich, prevaž­ ne druhotne, ostatných členov spoločenstva. U ostatných vystúpili tieto momenty do popredia najmä pri otázkach týkajúcich sa spevu a piesní (zdôrazňovanie kladného vzťahu ku spevu, hodnotenie spevu vlastnej obce v porovnaní s okolitými dedinami ako osobitného, vzťah a hodnotenie spevu folklórnej skupiny, špecifikovanie odlišností spevu v reláciách minulosť - súčasnosť). Odpovede členiek folklórnej skupiny vyzneli v konečnom obraze inak aj v rámci iných otázok. Boli jednak dôsledkom spomín[e][a]nej tendencie, jednak výrazom skutočnosti, že členky folklórnej skupiny tvoria v rámci kolektívu lokality do určitej miery uzavreté, separujúce sa společenstvo s vlastnými spoločenskými vzťahmi, ktoré zohrávajú[/] z hľadiska medziosobných kontaktov jednotlivca dôležitú úlohu. Odpovede skupiny F bolo preto potrebné konfrontovať s reálnou skutočnosťou a s odpoveďami ostatných. Boli na jednej strane výrazom reálnej existencie faktov (väčšia spoločenská angažovanosť pri speváckych príležitostiach v rámci vlastného spoločenstva i v kolektíve dediny vôbec), na druhej strane zase výsledkom snahy prezentovať sa. Výrazné odlišnosti sme zaznamenali v nasledovných okruhoch odpovedí:

1. Návštevnosť festivalov - reálne.
2. Estetické hodnotenie piesní z rozhlasu a televízie, vyzdvihovanie piesní z Východnej- moment prezentácie.
3. Spevácke príležitosti
a) vlastné príležitosti v rámci skupiny("gulášpartie", oslavy menín a narodenín, páračky, spev doma, zábava) ; v prípade osobne adresovaných otázok -reálne.
b) Odpovede na všeobecne informatívneotázky (spieva sa na Vianoce, Nový roka fašiangy) moment zveličovania ("unás sa spieva vždi, mi spievame všade").
c) Snaha o inovovanie niektorých zvykov(svadba v tradičnom duchu, spev naJána, páračky) - reálne pod vplyvomfolklórnych festivalov.
4. Hierarchizá[z][c]ia primárnych skupín - reálne.
5. Estetické hodnotenie vzorky piesní - uprednostňovanie vlastného "reprezentatívneho" repertoáru.

267


6. Náhodná znalosť repertoáru - opäť vyzdvihovanie "reprezentatívneho" repertoáru.

      Zmeny v hodnotových orientáciách skúmaného spoločenstva súvisia so špecifickými prejavmi kolektívneho vedomia, sú prejavom kolektívneho cítenia obyvateľov obce a vzťahujú sa vždy na "Východnú" ako celok, ktorý chcú reprezentovať. Z hľadiska sociálnej štruktúry spoločenstva vzhľadom k tomu, že ide o tendenciu novú (jej korene sú pravdepodobne staršie, - dlhoročná existencia speváckej skupiny v obci, - ale hlavnú zásluhu na tom majú folklórne festivaly, teda zhruba posledných 25 rokov), postihol tento trend predovšetkým mladších obyvateľov - v našej vzorke výraznejšie vekovú skupinu A (40-60 rokov) a v rámci skupiny B (nad 60 rokov) najmä tie respondentky, ktoré pravidelne navštevujú festivaly a majú väčší záujem o spev.
      Kolektívne vedomie, prejavujúce sa v zdôrazňovaní hrdosti na vlastnú obec a jej tradičnú kultúru, najmä folklór, vystupuje do popredia iba v kontakte s osobami z iného prostredia. Medzi sebou však obyvatelia Východnej - veď ide už o viac ako 20-ročnú tradíciu - prijímajú publicitu festivalov v rozhlase, televízii a tlači ako samozrejmú, bežnú súčasť života. (Cestou do práce v lesnej škôlke bolo v autobuse zapnuté rádio a vysielalo reláciu o folklórnom festivale vo Východnej. Ženy ju počúvali bez najmenšieho záujmu a niektoré si to ani nevšimli.) Ide tu nielen o nezhodu medzi ideálnym obrazom o sebe a svojej kul[/]túre a jeho reálnou, skutočnou podobu (na ktorú upozornil už J. Kandert,3) ale zároveň o snahu prezentovať tento ideálny obraz v čiastočne zveličenej podobe (čo je markantné najmä u členiek folklórnej skupiny) pred záujemcami o folklór alebo ľudovú kultúru, s ktorými títo ľudia prichádzajú do styku každoročne najmä v čase folklórnych festivalov.
      II.
      V ďalšej časti nášho príspevku sa zameriame na problém, v rámci ktorého sme sa pokúsili o načrtnutie určitých všeobecnejšie platných tendencií. Zároveň chceme na konkrétnom príklade poukázať na reálne existujúce odlišnosti v reláciách folklórna skupina ostatní v spoločenskej praxi. Je to otázka primárnych skupín a ich dôležitosti v každodennom medziosobnom styku. V rámci výskumu sme sa zamerali na nasledovné primárne skupiny: "

     susedia,
     priatelia - vrstovníci,
     spolupracovníci,
     rodina - príbuzní.

      Respondenti ich ešte mohli doplniť o ďalšie zoskupenia. Výskum však spravidla potvrdil fungovanie týchto primárnych skupín v skúmanom: prostredí ako najdôležitejších z hľadiska sledovanej problematiky. Išlo nám tu o hľadanie určitých všeobecnejšie platných princípov fungovania spoločenských stykov v rámci najužších skupín "zoči-voči", ktoré sú vlastne potenciálnymi interpretačnými zoskupeniami, v rámci ktorých prebieha folklórna

268

komunikácia. Hodnotenie primárnych skupín z hľadiska dôležitosti sme sledovali v rovine:

     a) spoločenských stykov vôbec, b) sp
     vu v spoločnosti,
     c) transmisie piesní.

      Výsledky dotazníkového výskumu ukázali, že napriek určitým subjektívne-psychologicky podmieneným individuálnym odchýlkam v podstate v skúmanom spoločenstve existuje všeobecná hierarchizácia týchto skupín. Poukázali zároveň na jej širšiu, všeobecnejšiu platnosť. V rámci skúmaného časového úseku (dvoch generácií) nedošlo v tejto oblasti ku výrazným zmenám: Odlišnosti vývinového charakteru možno vidieť iba v prípade učenia sa piesní v dôsledku ústupu priadok, ktoré boli v čase mladosti dnešných respondentov nad 60 rokov (skupiny B) hlavným zdrojom učenia sa piesní.4) Teda zhruba v 30. rokoch nášho storočia, prípadne i skôr, boli z hľadiska transmisie piesní najdôležitejšie medziosobné styky vytvárané na báze vrstovníckej a priateľskej. Naproti tomu už v období od konca 30. do 50. rokov (čas mladosti respondentiek skupiny A) sa ťažisko učenia piesní presúva do vzťahov spolupracovníckych (hlavne v lesnej škôlke, po založení JRD i v jeho rámci).
      a) Hierarchizácia najužších sociálnych zoskupení z hľadiska spoločenských stykov mimo zamestnania jednoznačne poukázala na dôležitosť susedských vzťahov v každodennom spoločenskom styku. Predpokladáme, že tu ide o všeobecnejšie platné zistenie,5) pričom dôležitú úlohu zohráva zrejme moment priestorovej blízkosti. Na základe nášho vý[/]skumu sme nezistili zmeny v rámci skúmaného časového rozpätia, teda medzi strednou a staršou generáciou. Susedia sú pri bežnom stretávaní sa najdôležitejší (respondenti ich dávali prevažne na prvé miesto). Susedské vzťahy však majú predovšetkým charakter všedný, účelový, utilitárny - prejavujú sa hlavne vo vzájomnej výpomoci v rámci bežných starostí. ("Keď dačo potrebuje, už ide len za susedom.") Susedia sa stretávajú síce často, ale. obvykle nie na dlho a tiež nie za účelom zábavy; návštevy majú svoj presný cieľ (aj keď iba porozprávať sa, poklebetiť). V súčasnom období možno badať určité narúšanie susedských zväzkov, prípadne vytváranie nových, v dôsledku veľkej výstavby nových domov, spôsobujúcej vnútornú migráciu v rámci obyvateľov dediny. ("Teraz už sused ku susedovi ňejďe. V novích domoch to už je ako v bitovke" - A.)
      V porovnaní strednej a staršej generácie možno hovoriť celkove o širších spoločenských stykoch v strednej vekovej vrstve (A). Staršie ženy (B) majú spravidla užší okruh ľudí, s ktorými sa stretávajú. Rodinné styky boli síce v strednej generácii trochu vyššie hodnotené (viď tab. a - A, B) v dôsledku celkovej väčšej angažovanosti tejto vekovej vrstvy, ale celkové hodnotenie primárnych skupín respondentmi podľa poradia dôležitosti bolo nasledovné:

     1. susedia,
     2. rodina - príbuzní,
     3. spolupracovníci,
     4. priatelia - vrstovníci.

269

S príslušníkmi rodiny a príbuznými sa stretávajú v podstate všetci (iba v jednom prípade B - "pomreli"), ale nie tak často a sú to skôr chvíle sviatočné. Túto primárnu skupinu respondenti spravidla nedávali na prvé miesto pri hodnotení. Môžeme tu vidieť i určité náznaky zmien v súčasnosti v tom, že v mnohých prípadoch už príbuzní spravidla nebývajú blízko seba na rozdiel od minulosti, kedy boli v tejto obci rozšírené tzv. "dlhé domy" so spoločným dvorom a príbuzní boli často zároveň i susedmi. Vrstovnícke a priateľské vzťahy zohrávajú dôležitú úlohu najmä v mladšom veku (priadky, lesná škôlka, spev v nedeľu po dedine), v skúmanom období sa v strednej a staršej vekovej vrstve prevažne neudržiavali a majú opäť skôr iba sviatočný charakter (inštitucionalizované oslavy životných jubileí) .
      Tab. a) s kým sa najčastejšie stretávate mimo zamestnania?

A

susedia
spolupracovníci
priatelia
rodina
iní

B

susedia
spolupracovníci
priatelia
rodina
iní
1. miesto

7
4
3
5
-

1.miesto

7
4
2
2
-
2.

2
4
2
7
-

2.

1
3
4
6
-
3.

-
3
1
2
-

3.

-
5
1
3
-
4.

-
2
1
-
-

4.

-
-
-
1
-

[/]


F

susedia
spolupracovníci
priatelia
rodina
iní
1.miesto

-
-
2
1
-
2.

-
-
-
2.
1
3.

-
-
-
-
-
4.

-
-
-
-
-
+

3
6
10
10
4


+ = počet kladných odpovedí

      Pri porovnávaní odpovedí v skupine respondentov F vidíme, že členovia folklórnej skupiny sa odlišujú svojím hodnotením od ostatných príslušníkov skúmaného spoločenstva (tab. a - F). V každodennom styku uprednostňujú vzťahy priateľské (vymedzené členstvom vo folklórnej skupine), teda najvyššie hodnotia vzťahy v rámci svojho špecifického spoločenstva. Vidíme u na jednej strane zdôrazňovanie dôležitosti, akú pripisujú svojmu členstvu v skupine, na druhej strane sú ich odpovede tiež svedectvom reálnej existencie vlastných spoločenských vzťahov v rámci menšieho spoločenstva, ako i náznakov určitej separácie tejto skupiny vo vnútri kolektívu obce. Takmer rovnako dôležitú úlohu v tejto skupine respondentov zohrávajú vzťahy rodinné. Susedské vzťahy boli - na rozdiel od iných členov spoločenstva dediny - hodnotené v skupine F najnižšie a na základe ich odpovedí možno zostaviť nasledovnú hierarchiu primárnych skupín:
     1. priatelia,
     2. rodina - príbuzní,
     3. spolupracovníci,

270


     4. iní (opäť uvádzajú "súbor"),
     5. susedia.

      b) Hierarchizácia primárnych skupín z hľadiska spevnosti ukázala celkom iný obraz o spoločenských stykoch. Do popredia vystupujú v oboch generáciách spolupracovnícke vzťahy. Táto skutečnosť upozorňuje jednak na dôležitosť pracovných vzťahov v súčasnom období z hľadiska spevnosti, jednak na d'alší moment, na ktorý upozornila D. Stockmannová v monografii o spevnosti v oblasti. Altmark,6) týkajúci sa tzv. "vekovej cyklizácie".7) Spočíva okrem iného i v tom, že základný fond piesňového repertoáru získava jednotlivec v období mladosti. Teda - ako to výrazne vyšlo i v otázke o získavaní piesní - i respondenti, ktorí sú dnes na dôchodku, považujú za sociálne zoskupenia, v ktorých sa najviac spieva, skupiny pracovné. U respondentov skupiny B (nad 60 rokov) sú to predovšetkým práce v lesnej škôlke, u žien strednej generácie (A) tiež pracovné skupiny v JRD, či už priamo v dedine (práce v maštaliach, kosenie, hrabanie sena a pod.), alebo v rámci pridruženej výroby mimo obce (rôzne stavby, na ktorých pracujú dlhšiu dobu pomerne stabilné pracovné skupiny pozostávajúce z obyvateľov obce), prípadne inde. Sú to spravidla práce manuálneho charakteru, ktoré poskytujú najviac príležitostí ku spevu. V lesnej škôlke, ako i v JRD sa často vytvárajú špecifické príležitosti ku spevu i pri rôznych oslavách (narodeniny, meniny, "dorobňik"). Pracovné kolek[/]tívy sa tiež stretávajú obvykle dlhší čas v relatívne stabilnom zložení, čo sa u iných primárnych skupín nemôže tak jednoznačne povedať (tu už viac zohráva úlohu moment náhodnosti). Na základe pravidelnosti kontaktov sa vytvára v pracovných kolektívoch najviac možností pre konštituovanie svojou skladbou i spôsobom interpretácie relatívne ustáleného repertoáru piesní: Na základe odpovedí respondentov možno stanoviť nasledovné poradie sledovaných primárnych skupín, v ktorých sa najviac spieva:

A -
     1. spolupracovníci,

     2. rodina,

     3. priatelia,

     4. susedia,

B -
     1. spolupracovníci,

     2. priatelia,

     3. rodina,

     4. susedia.
      Tab. b) s kým najčastejšie spievate?

 

A

susedia
spolupracovníci
priatelia
rodina
iní
1.miesto

-
12
2
1
-
2.

1
1
1
8
-
3.

-
-
1
6
-
4.

-
-
-
-
-
-

14
2
11
6
-


271

 

B

susedia
spolupracovníci
priatelia
rodina
iní

F

susedia
spolupracovníci
priatelia
rodina
iní
1.miesto

2
9
2
3
-

1. miesto

-
1
2
-
-
2.

1
5
4
-
-

2.

-
-
-
2
-
3.

-
1
1
3
-

3.

-
-
-
-
-
4.

-
-
-
1
-

4.

-
-
-
-
-
-

12
1
8
8
-

-

-
5
9
6
4


(- = počet záporných odpovedí)

      Poradie:
     1. priatelia
     2. rodina
     3. spolupracovníci
     4. iní (folklórna skupina)
     5. susedia
      V skupine respondentov strednej generácie (A) opäť vidíme väčšiu dôležitosť spevu v príbuzenských či rodinných zoskupeniach. V ich rámci informátori všeobecne spomínajú najmä. rodinné oslavy, ako sú svadba (3xA, 4xB) a krstiny, na ktorých sa ženy vo veku 40-60 rokov najviac zúčastňujú. Susedia však z hľadiska spevnosti zohrávajú celkove minimálnu úlohu a sú na poslednom mieste v hodnotení oboch skupín respondentov.
      Skupina F dávala i v týchto súvislostiach do[/] popredia vzťahy v rámci folklórnej skupiny, označované ako priateľské. V tejto skupine zohrávajú dôležitú úlohu z hľadiska spevnosti tiež vzťahy rodinné.
      c) Pri tretej otázke týkajúcej sa hodnotenia primárnych skupín nám' išlo o sledovanie transmisie, odovzdávania piesňového fondu v rámci skúmanej society prostredníctvom najužších skupín "zoči-voči" a zistenie toho, ktorá z týchto skupín je z hľadiska učenia sa piesní najdôležitejšia. Poradie d[ó][ô]ležitosti primárnych skupín podľa toho kde, prípadne od koho sa respondenti naučili najviac piesní, vychádza zo spomínanej skutočnosti, že najväčší a základný piesňový repertoár získava jednotlivec predovšetkým v období mladosti. Z tohto hľadiska bolo možné na základe výsledkov výskumu sledovať v časovom zábere zhruba 40 a viac rokov dozadu (vymedzenom obdobím mladosti respondentov). Odpovede informátorov poukázali na zmeny, v rámci ktorých vystupujú smerom k súčasnosti do popredia spolupracovnícke vzťahy a učenie sa piesní v pracovnom prostredí. Jednoznačne hodnotené ako najdôležitejšie sú z tohto hľadiska spolupracovnícke vzťahy u skupiny žien 40-60 ročných (A), na rozdiel od skupiny B (nad 60 rokov), ktorej členky hodnotili najvyššie vzťahy vrstovnícke a priateľské, formujúce sa a udržiavané v rámci priadok ako v čase ich mladosti (zhruba 30. roky nášho storočia) najdôležitejšieho prostredia pre získavanie základného piesňového fondu. U týchto žien však zohrávali významnú úlohu tiež vzťahy spolupracovnícke v lesnej škôlke (ktoré 7 respon

272

dentiek dalo na druhé miesto), kde sa ako mladé učili piesne "od starích žien". Transmisia piesní v rámci rodiny, najmä rodičovských vzťahov, mala v hodnotení respondentiek skupiny B významný podiel predovšetkým u nadpriemerných speváckych osobností s rozsiahlym repertoárom (Eva Majerčíková-Šulečka vyše 100 piesní, Anna Vechterová-Cvajkula). Poradie vyšlo teda takto:

A -
     1. spolupracovníci,

     2. priatelia,

     3. rodina,

     4. iní,

     5. susedia.

B -
     1. priatelia,

     2. spolupracovníci,

     3. rodina,

     4. susedia.

      Tab. c) Kde, prípadne od koho ste sa naučili najviac piesní?

A

susedia
spolupracovníci
priatelia
rodina
iní


B

susedia
spolupracovníci
priatelia
rodina
iní


F
susedia
spolupracovníci
priatelia
rodina
iní
1.miesto

-
2
3
1
-


1.miesto

-
-
4
3
-


+
-
3
5
9
3
2.

-
4
2
2
-


2.

-
7
1
-
-








3.

-
1
-
1
-


3.

2
-
-
-
-








4.

-
-
-
-
-


4.

-
-
-
-
-








+

-
12
7
7
2[/]


+

2
11
12
4
-








      Poradie:
     1. rodina
     2. priatelia
     3. spolupracovníci
     4. iní (v súbore, v škole, pri hrabaní sena),
     5. susedia

      V skupine A (40-60 ročných) stráca sa význam priadok a - ako sme to už spomenuli dominuje učenie sa piesní v práci (12 z 15 odpovedí dalo spolupracovnícke vzťahy na prvé miesto), pričom ešte stále dôležitú úlohu zohráva lesná škôlka (7x). V oblasti rodinných vzťahov sú to najmä. najbližší príbuzní, ako matka, stará matka, a tiež spev v rámci rodinných osláv (3x svadba). Vzťahy susedské sa z hľadiska učenia 4 piesní v oboch vekových vrstvách ukázali ako nedôležité, hodnotené na poslednom mieste. V týchto súvislostiach respondenti tiež upozornili na niektoré

273

ďalšie zdroje získavania piesní (nie už folklórneho charakteru), a to "v škole" a "z rádia".
      Členky folklórnej skupiny (F) uprednostnili z hľadiska transmisie piesní rodinné prostredie (najmä najbližších príbuzných, prípadne výrazné spevácke osobnosti z okruhu ši[e]ršieho príbuzenstva: "Eva Majerčíková-ŠuIečka - teta). I keď sme mali k dispozícii pomerne malú vzorku (10 respondentov), výrazne sa tu potvrdila naša hypotéza, že rodinné prostredie zohráva dôležitú úlohu pri formovaní speváckych osobností, akých je vo folklórnej skupine viac. Na druhom mieste hodnotili respondenti tejto skupiny vzťahy priateľské v rámci folklórnej skupiny. Vidíme tu opäť u jednotlivých respondentov zdôrazňovanie hrdosti na svoje členstvo v skupine. Táto skupina respondentov sa teda v rámci všetkých otázok, týkajúcich sa hierarchizácie primárnych skupín,, vyčleňuje ako osobitná a odlišná sociálna skupina, pričom rozdielnosti oproti ostatným členom skúmanej dedinskej society spočívajú v odlišnom reálnom fungovaní spoločenských vzťahov v skupinách "zoči-voči", v rámci ktorých sa premieta fungovanie spoločenstva členov folklórnej skupiny ako osobitná, do určitej miery preferovaná súčasť kolektívu lokality.[/]
      Pri koncipovaní dotazníka sme predpokladali, že najfrekventovanejšie medziosobné kontakty v bežnom spoločenskom živote skúmanej society budú zohrávať i dominantnú alebo aspoň dôležitú úlohu pri formovaní interpretačných zoskupení a v rámci fungovania spevnosti. Výsledky výskumu však upozornili na dôležitú skutočnosť, že folklórna komunikácia, ako na to už poukázali niektorí bádatelia,8) prebieha síce v rámci malých skupín, primárne skupiny, dominujúce v každodennom spoločenskom styku, však ešte nemusia zároveň zohrávať najdôležitejšiu úlohu pri rozvíjaní folklórnej tradície, pokiaľ sa týka spevu v spoločnosti. Ako ukázali výsledky dotazníkového výskumu, susedské vzťahy sú síce v bežnom živote člena dedinskej society dôležité, avšak práve v dôsledku svojho výrazne účelového charakteru spravidla nebývajú vzťahmi, v rámci ktorých sa najviac spieva, skôr naopak. Spev ako folklórny či umelecký prejav vôbec si vyžaduje určité špecifické podmienky realizácie, okrem iného napríklad určitý moment zábavy, špecifickú príležitostnosť, a najmä dostatok času, ktorý neposkytuje zhon v každodenných starostiach. Teda, pokiaľ sa týka spevu, musia to byť príležitosti určitým spôsobom - hoci nie výlučne - i výnimočné.

274

Poznámky
1.
      MOKRÝ, L.: Výskum hudobných záujmov poslucháčov rozhlasu; KARBUSlCKÝ, V. - KASAN, J.: Výzkum současné hudebnosti, hudebního vkusu a zájmů v roce 1963 a jeho výsledky. Praha 1964.
      DROPPOVÁ, Ľ.: K problematike národopisného výskumu v súčasnosti. Slovenský národopis, 14, 1966, s. 594-600.
2.
      KLUSEN, E.: Das Volkslied im niederrheinischen Dorf (Studien zum Lebensbereich des Volksliedes der Gemeinde Hinsbeck im Wandel einer Generation). Bonn 1970.
      KLUSEN, E.: Zur Situation des Singens der Bundesrepublik Deutschland. I. Der Umgang mit dem Lied. Köln 1974.
3.
      KANDERT, J.: Skutečný a ideální obraz rodiny v jedné horehronské vesnici. Slovenský národopis, 24, 1976, s. 464-471: "Společné povědomí skupiny, projevující se zpravidla stejnými či podobnými výroky jejich členů, poskytuje lidem šablonovitý obraz jejich života, podle něhož se orientují v každodenních situacích a z něhož vycházejí při styku s každým nečlenem skupiny - s "cizincem". Typickým rysem skupinového povědomí je skutečnost, že zahrnuje pravdivé i pravdě odporující vědomosti..."
4.
      Na dôležitosť priadok z hľadiska spevnosti upozornila aj STOCKMANNOVÁ, D.: Der Volksgesang in der Altmark. Berlin 1962, s. 92-93. - Tiež MOŽEJKO, Z.: Pesennaja kuľtura belorusskogo Polesja. Minsk 1971.
5.
      Na význam susedských vzťahov v spoločenskom živote society upozornil napr. KLUSEN, E.: Das Volkslied, c. d., s. 18.
6.
      STOCKMANNOVÁ, D.: c. d., s.
7.
      Termín uvádzame podla MOŽEJKO, Z., c. d., s. 29, ktorý ho preberá od GIPPIUSA, E.: Kuľtura proťjaž­ noj pesni na Pinege. In: Kresťjanskoje iskusstvo v SSSR. Iskusstvo Severa, Leningrad 1928, s. 107-108.
8.
      Napr. SIROVÁTKA, O.: Sociální kontext folklórní komunikace. Slavica slovaca, 9, 1976, s. 329-335.

ZU EINIGEN PROBLEMEN DES ÖKOLOGISCHEN STUDIUMS DES LIEDERREPERTOIRES VON VÝCHODNÁ
(Zusammenfassung)

      Der Beitrag beruht auf den Ergebnissen einer Fragebogenforschung, die auf einige ausgewählte Probleme der Beziehung Liederrepertoire - Träger - Liedeslebensart eingestellt war. Die Forschung haben wir realisier in der Ortschaft Východná (Bezirk L. Mikuláš) im Jahre 1977 bei einer ausgewählten Probe von 40 Respondenten der mittleren und ältesten Altersgruppe der Frauen und bei den weiblichen Mitgliedern der Ortsvolkskunstgruppe. Im Beitrag behandeln wir zwei
[/] ausgewählte spezifische Probleme:
      1. Umwandlungen im Folklorebewusstsein der Träger in der gegenwärtigen Zeitperiode, die vor allem durch Wirkung verschiedener Folklorismusausdrücke in dieser Lokalität beeinflusst werden (hauptsächlich[ ]durch Volkskunstfestival[e][s] und langjährige Wirkung einer Volkskunstgruppe).
      2. Hierarchisierung der Primärgruppen vom Standpunkt

275


     a) gesellschaftlicher Beziehungen im allgemeinen,
     b) des Gesanges in der Gesellschaft,
     c) des Liederlernens.
      1. Die Umwandlungen im Folklorebewusstsein der Liederträger in der geprüften Lokalität bezeichnen wir vorläufig als ein Spezifikum dieser Ortschaft (wenn auch einige [A][Ä]usserungen auch in anderen Lokalitäten mit einer langjähriger wirkenden Volkskunstgruppe vorau[s]gesetz werden können). Sie kommen zum Ausdruck durch Umwandlungen der Einstellung zur Folklore des eigenen Ortes (man wird bewusst, dass es etwas ist[r], was den "anderen" - den Nichtgliedern der Gemeinschaft - gefällt, und für sie einigermassen wer[t]voll ist) und im Gefühl, dass man vor einem "Fremden" immer repräsentieren und sich womöglich im besten Licht zeigen muss. Dieser Trend griff in erhöhtem Mass die Mitglieder der Volkskun[s]tgruppe ein, und erst mittels deren, vorwiegend sekundär, auch die anderen Mitglieder der Gemeinschaft. Die Forschungsergebnisse haben bestätigt auffälliger[e]s Nichtkorrespondieren der Antworten der Respondenten, die Mitglieder der Volkskunst[r]gruppe waren, mit der anderen, was daneben auch auf gewisse Sonderstellung dieser Gruppe jedoch die obenerwähnte Tendenz betrifft, [s]i[s]t sie ein Kollektivitätsausdruck der Träger und deren Strebens nach Präsentierung eines idealen Vorbildes der eigenen traditionellen Kultur in teilweise vergrösserter Form vor den Nichtmitgliedern der Gemeinschaft.
      2. Bei der Verfolgung der Hierarchisierung der Primärgruppen handelte es sich uns darum, gewisse, allgemeiner geltende Prinzipe der Aktivität der engsten Gruppen in der geprüften Sozietät, Umwandlungen im Rahmen der Generationen zu suchen, sowie auch das Ausmass des subjektiven Faktors festzustellen. Es handelt sich um Gesellschaftsgruppierungen, die vom Gesichtspunkt der folkloristischen Kommunika[tion] und Transmission erstrangige Rolle beim Fungieren
[/] der Folkloretradition spielen. Wir haben uns dabei auf folgende Sozialgruppierungen eingestellt:
      Nachbarn
      Freunde - Altersgenossen
      Mitarbeiter
      Familie - Verwandten
      Die Forschungsergebnisse haben gezeigt, dass trotz einiger individueller Unterschiede in der geprüften Gesellschaft eine allgemein geltende Hierarchisierung dieser Gruppen besteht, und haben zugleich ihre breitere Geltung bestätigt:

     a) die mittlere und ältere Generation bevorzugt dieNachbarenbeziehungen, die Volkskunstgruppe dieFreundschaftsbeziehungen im Rahmen der Gruppe;
     b) im Vordergrund bei den Altersgruppen -Mitarbeiterbeziehungen, bei den Gruppenmitgliedern wieder Beziehungen im Rahmen der Gruppe,beziehungsweise im Familienkreis;
     c) die älteste Generation - das Liederlernen im Kreisder Altersgenossen - Freunde, die mittlere -unter Mitarbeitern, die Volkskunstgruppe - innerhalb der Familie.
      Im Rahmen des geprüften Zeitabschnittes gab es in diesem Bereich keine beträchtlichen Veränderungen. Unterschiede zwischen der mittleren und älteren Generation bestanden nur im Gebiet des Liederlernens infolge eines Abstands der Spinngesellschaften als der Hauptquelle des Liederlernens bei den Weibern über 60 Jahre alt. In der mittleren Generation treten von diesem Gesichtspunkt aus die Mitarbeiterbeziehungen in den Vordergrund hervor. Das ist im Zusammenhang mit allgemeinen Trend der Betonung der Mitarbeiterbeziehungen in der Gegenwart. Die Volkskunstgruppe hat sich im Rahmen dieser Fragen als eine Sondergemeinschaft der Ortschaft mit eigenen Gesellschaftsbeziehungen unter deren Mitgliedern hervorgehoben.
      Übersetzung: J. Švec

276

Národopisné aktuality roč. XVI. - 1979, č. 4

PORTRÉT

PAVOL BAVLNA
(9. 1. 1896 - 26. 3. 1979) [obsah]


      ALENA PLESSINGEROVÁ, Národopisné oddělení Národního muzea, Praha
      Jeden z nejvýraznějších slovenských lidových řezbářů samouků šedesátých a sedmdesátých let našeho století - Pavol Bavlna - se narodil v chudé horské obci na slovenských svazích Javorníků, ve Štiavniku u Veľké Bytče. Od malička projevoval neobyčejnou zručnost v práci se dřevem, asi po dědovi - koláři, po němž zdědil i jméno. Pavol Bavlna přišel na svět po sedmi sestrách v rodině malého rolníka, již 2 hektary málo úrodné orné půdy, něco kopcovitých pastvin a lesa a tři kravky nemohly uživit. Proto, podobně jako u mnoha Štiavničanů, odcházel otec do světa jako dráteník a domů se vracel na nejnaléhavější zemědělské práce a na vánoce. Když bylo jeho synkovi 12 roků, zemřel, a chlapec se stal matce pravou rukou v hospodářství. Zastal otce zejména ve vyrábění a opravování dřevěného nářadí a nádob, potřebných v zemědělství i v domácnosti. Tyto služby pak konal i sousedkám, jejichž muži byli za prací mimo domov. Dovedl strouhat šindele, pokrýt jimi střechu, zhotovit mlýnské kolo, saně, různé[/] džbery, gelety, přeslice, zemědělské a domácí nářadí a zhotovil i jednoduchý tradiční nábytek. Tato zručnost mu za první světové války snad i zachránila život - pracoval v Bělehradě ve vojenské nemocnici jako opravář nábytku přesto, že nebyl ničemu vyučen a do školy chodil "ľen tri zimi", v létě musel pomáhat v hospodářství. Učilo se maďarsky, škola ho tedy nebavila, k učení jej nikdo nevedl, a tak ve škole mnoho nezískal. Měl však přirozenou inteligenci a to, co mu nedala uherská škola, naučil ho život a svět. V roce 1920 po smrti matky se oženil, vyplatil sestry a aby se vymanil z dluhů, nastoupil dráhu svého otce a mnoha dalších štiavnických mužů a chlapců: stal se dráteníkem. Práci se rychle naučil a chodil "po drotvouce" ve středních a severních Čechách. Když bylo drátenické práce méně, živil se jako podomní obchodník galanterií. Měl drátenické povolání rád, rád na ně vzpomínal i na svět a lidi, které při něm poznal. Pomýšlel na to usadit se v Čechách natrvalo. Ale vypukla druhá světová válka, vrá

277

til se domů a věnoval se jen hospodářství, které se mu mezitím rozrostlo dědictvím. Od roku 1952 pracoval jako pomocný dělník v Třineckých železárnách, ale po zranění oka se vrátil do Štiavnika natrvalo jako invalidní důchodce. V roce 1961 mu zemřela žena. I když žil v synově rodině, trpěl osamoceností a ta[/] byla také hlavní příčinou, proč začal vyřezávat.
      První impuls mu k tomu dal dnes už zemřelý rodák ze sousedního Papradna, uměnímilovný kaplan a sběratel lidového umění, Jozef Balušík. Objednal si u něho několik zdobených dřevěných nádob. Odevzdané dílo - se mu líbilo a tak Pavlu Bavlnovi dával další zakázky. Přiměl jej tak k volné, figurální tvorbě. Nebyla mu ničím zvláštním, vyřezával už předtím různé, i pohyblivé hračky pro děti. Ale J. Balušík časem požadoval něco zcela neobvyklého: přál si vyřezat Ukřižovaného ze samorostu. Ale tu narazil na tuhý odpor. V náboženských tradicích vychovaný P. Bavlna se necítil hoden takového úkolu, ale nakonec se podvolil naléhání kněze, který ve slovenském lidu objevil už tak mnohý pronikavý talent, a tak podle kaplanova schematu vyřezal první korpusy z vhodně volených, rozeklaných větévek. Časem J. Balušík přinesl P. Bavlnovi špalík dřeva a vybídl ho, aby vyřezal nějakou postavu, třeba Madonu. Povzbuzen úspěchem, začal tvořit nejrůznější figury světců i postavy světské. V jeho snažení jej podporoval i moudrý a laskavý štiavnický děkan P. Albín Blažek, sběratel lidových písní a tradičního lidového léčení ze štiavnické doliny; který v prostém, ale jímavém řezbářském projevu svého farníka nalezl velké zalíbení. Veškerou tvorbu od něho kupoval, povzbuzoval jej k další práci a návštěvám s hrdostí ukazoval svou sbírku Bavlnových figurálních dřevořezeb.
      Pavla Bavlnu jsem poznala při svém výzkumu ve Štiavniku v roce 1962 a koupila od něho

278

několik plastik pro pražské národopisné muzeum. Časem se farská i naše sbírka rozrostla především o celou galerii štiavnických typů a lidových postav z okolí, jak je řezbář vídal za svého mládí a dětství: byli to muži a ženy ve starobylém kroji při různých domácích a hospodářských pracích - gazdové, pastýři, bačové, školák, šindelář, žena tlukoucí máslo, služka škrábající brambory i lidé ve svátečním oblečení - celý Štiavnik ožil pod Bavlnovým nožíkem z obyčejných špalíčků dřeva. Kromě těchto osadníků tvořil Bavlna figurální plastiku s náboženskou tematikou: Madony s děťátkem, Piety, Svatou rodinu, betlém, Nejsvětější Srdce Páně, sv. Josefa, Benedikta, Vendelína, Tadeáše a jiné světce. A samozřejmě a především Ukřižované ze samorostu - ty měl mistr ze všeho nejraději. Kromě nich opracovával samorosty na fantastické bytosti pohádkové: draky, čerty, ďábla, nestvůru lochness, ale i na postavy současného světa: sportovce, žebráky, rváče a zbojníky - Jánošíky. Na samorostech se světskou tematikou si jejich autor zakládal, ačkoliv byly nejslabší stránkou z jeho jinak objevné a vynikající tvorby.
      V roce 1966 uspořádalo národopisné oddělení Historického muzea - Národního muzea v Praze výstavu Současní lidoví řezbáři, která podle námětu a scénáře A. Plessingerové objevila veřejnosti dva vynikající - i když pojetím tak rozdílné - lidové řezbáře: Pavla Bavlnu ze Slovenska a Josefa Chválu z Čech, z Prachtic. Výstava, na niž muzeum pozvalo oba autory, byla sestavená z muzejní sbírky,[/]

z kolekce laskavě zapůjčené P. A. Blažkem a z děl českých sběratelů. Měla v tisku i u návštěvníků neobyčejný ohlas a založila Bavlnovu slávu: slovenská muzea od něho pořizovala kolekce řezeb, bylo o něm napsáno kromě katalogu a obšírné studie A. Plessingerové - celá řada článků, především populár

279

ních v denním tisku a časopisech, vznikl o něm televizní fejeton a ve studiu Zpravodajského filmu Bratislava krátký film. Bavlna pak vystavoval v řadě muzeí v ČSSR, byl zastoupen na výstavách v zahraničí, stal se stálým dodavatelem slovenského ÚĽUVu, jeho figurky bylo možno až téměř do poslední doby zakoupit v prodejnách ÚĽUVu v Bratislavě, v Praze i v jiných městech. Bavlnovy plastiky se staly předmětem touhy i soukromých sběratelů. Na všechny se dostalo, protože P. Bavlna byl autor neobyčejně pilný - a plodný. Jeho příklad a úspěch podnítil celou řadu okolních občanů k následování, ale, málo platné, není tak snadné být lidovým umělcem, jak se mnozí z nich domnívali, Neumělost nestačí a to navíc, co svákovi Bavlnovi bylo vrozeno, neměli. A tak Bavlnova tvorba zůstala ojedinělá. Autor jí vtiskl natolik charakteristické rysy, že je bezpečně poznatelná mezi pracemi ostatních, lidových řezbářů. Zejména některé plastiky jsou opravdu mistrovskými kusy, které si navždy vydobyly jedno z předních míst v galerii současné lidové dřevořezby na Slovensku. Bavlnovy práce, dnes už klasické, jsou zařazeny do stálých expozic Národního muzea v Praze národopisného muzea, Slovenského národného múzea v Martině, jsou vystaveny i v Považském múzeu v Žilině a v Trenčianském múzeu v Trenčíně, můžeme je vidět na putovních, zahraničních i domácích výstavách Slovenské[/]ho národného múzea v Bratislavě (1971) a u soukromých sběratelů. Avšak nikdo ze štiavnických sousedů jeho figurky nekupuje. Vědí, že je slavný, ale jeho tvorba je pro jejich vkus neumělá a také na ní postrádají barvy.
      Kruh se uzavřel. Uzavřena je i Bavlnova umělecky silná a překvapivě bohatá tvorba. Po Pavlu Bavlnovi zůstalo nejen rozsáhlé a jímavě krásné dílo trvalé hodnoty, ale zůstala po něm i hezká vzpomínka na svérázného, bystrého a umělecky nadaného, prostého člověka. Ráda bych tuto vzpomínku na něho, kterého jsem tak dobře znala, ukončila jeho vlastními slovy, protože i v jeho řeči bylo mnoho pozoruhodného, mnoho lidového mudrlantství a přírodní filozofie a také mnoho poezie: "Každí človek má f sebe bohactvo, každí má jakísi poklat. Lén ňiekerí človek ho viužíje a ňiekerí ňie." Pavol Bavlna nezmarnil poklad, který v sobě nosil. Zušlechtil a rozmnožil jej pro potěšení těch, jimž se kouska z tohoto pokladu dostalo, a hlavně pro radost všech, kteří se s jeho dílem setkávají a budou setkávat v našich veřejných sbírkách.
      Bavlnovo umění je prosté, zcela nepoučené cizími vzory, nedotčené školením. Je líbezné i drsné jako štiavnická příroda a silné jako jsou lidé jeho domova. Má v sobě prvky velmi starobylé i rysy velmi současné. Je to umění vycházející ze slovenské tradice, ale je to především umění dneška.

280

Národopisné aktuality roč. XVI. - 1979, č. 4

ŽIVÁ TRADICE

ZAMYŠLENÍ NAD FESTIVALY [obsah]


      PETR NOVÁK, Divadelní ústav, Praha
      Lidové umělecké projevy, tlumočené v jakékoli míře scénické transformace, mohou působit účinně jen v takovém prostředí, které ctí křehkost těchto projevů a respektuje jejich obsahový a formální rozměr.
      Stávající festivalová shromaždiště svou přílišnou rozměrností a minimální adaptabilností však nevytvářejí náležitě soustředěnou atmosféru, která je tak potřebná pro život, kontaktní komunikaci účinkujících s publikem, při níž by bylo možné vnímat detail.
      Jsou-li folklórní festivaly jistým zrcadlem života tradičního lidového umění v současnosti, musí být také zároveň respektovaným aktivizačním činitelem při usměrňování scénické praxe s folklórem a lidovým uměním v širším rozsahu. Tomu nepomůže jen zvýšená náročnost na tým tvůrčích pracovníků, ale ve vzájemném propojení se bude muset uplatňovat oprávněná náročnost i při výběru programových čísel pro festivalové pořady. Ta musí být volena s vědomím důsledného respektování zásadního záměru a poslání festivalu.[/]
      Je naprosto zřejmé, že tento závažný záměr není možné ponechávat pouze laickému okruhu dobrovolných pracovníků. Nemůže však podléhat ani ovlivňování jinými tendencemi, které se v této oblasti dosud v různé intenzitě projevují (např. zvýhodňovat lokální nebo regionální zájmy, či preferovat pouze programové linie zájmové umělecké činnosti, která se druhému životu folklóru věnuje pouze z určitého specifického aspektu amatérské aktivity - viz záměry různých souborových přehlídek, soutěží a festivalů v daném žánru). Tím by konečně docházelo k nepotřebné duplicitě a vlastní profil folklórního festivalu by splynul s jinými, zdánlivě podobnými akcemi. V tomto ohledu se naše přední festivaly mohou v posledních letech vykázat daleko progresivněji koncipovanými záměry než mnohé mezinárodně renomované festivaly v zahraničí - zejména akceptováním dynamičnosti proměn vlastní tradice i akceptováním měnících se způsobů jejího vyjádření scénickými prostředky. V těchto přístupech se začíná také

281

postupně prosazovat mnohostrannější a prohloubenější pohled na projevy lidového umění v možnostech scénické výpovědi, která se snaží k tomu využívat současného stavu poznání dané problematiky. Tento pohled, jak lze sledovat, je však především autorskou záležitostí, výrazem nosného tvůrčího propojení oblasti vědní a umělecké s potřebami kulturněpolitickými.
      Folklórní festivaly představují složitý interdisciplinární projekt, na němž se podílejí různé složky: odborně naučné, umělecké, technické, produkční ad., které musí na profesionální odborné bázi, profesionálními scénickými prostředky tlumočit umělecké hodnoty nejen amatérské folklórní tvořivosti, ale i projevy pěstované tradice. Současně musí usilovat o nalezení nosné a odpovídající roviny scénické realizace, tj. musí se snažit nacházet nejvhodnější způsoby takového řešení, které by v rámci promyšlené scénické licence vyhovovalo odborným aspektům a mělo co nejširší divácký dopad.
      Výhledová koncepce festivalů by měla proto vycházet z důkladně propracované analýzy dosavadních forem, které se v praxi festivalových programů nejlépe osvědčily. Zároveň by měl být vypracován projekt, jenž by obsahoval základní pohled na celou problematiku aktivizace projevů lidové tradice prostředky festivalových programů s ohledem na nosnost a závažnost vytypovaných tematických okruhů z tradičního způsobu života a kultury lidu. V nich by se názorně zrcadlil scénicky realizovatelný synkretismus uměleckých projevů, vy[/]povídající o jejich funkčním sepjetí se životem. Z tohoto hlediska se jeví současná podoba pojetí festivalových programů (nejen scénických pořadů) prozatím málo vynalézavá (míněno globálně), zvážíme-li, že se v českých zemích konají festivaly již více než tři desetiletí za téměř stejných realizačních podmínek a bez solidního průzkumu návštěvnického vzorku, který zejména v současné situaci je podstatně jiný než v době začínajícího až eruptivně masového zájmu celé veřejnosti.
      Také stávající vytypované (snad i typizované) programové útvary se zatím spokojují s tím, co mají soubory a skupiny nacvičené, a z toho se většinou sestavují či koncipují festivalové pořady. Bylo by třeba, aby se do této sféry programové rady festivalů a tvůrčí spolupracovníci zapojili více a potentněji, a to již v rámci výhledové koncepce festivalů. Nutno však ještě poznamenat, že ani nejlepší či nejúspěšnější festivalové pořady nebo typy pořadů nelze bez omezení aplikovat jako vzory. Je však k nim třeba přihlížet jako k inspirativním východiskům, snažit se udržet jejich úroveň i při koncipování dalších nových pořadů a pozitivní prvky dále tvůrčím způsobem rozvíjet. Poslední ročníky festivalu ve Strážnici jsou touto hledačskou snahou již poznamenány.
      V souvislosti s tímto poznatkem je žádoucí, aby se zvažovaly i další okruhy problémů, které s festivaly vystupují stále aktuálněji do popředí.
      Jedním z nich je i otázka důsledné specializace a specifikace jednotlivých festivalů. Měla

282

by v zásadě směřovat k pravidelné tematické cykličnosti, která by se v přesně stanovených intervalech na daném festivalu opakovala. S tímto problémem úzce souvisí naléhavá potřeba koordinace obsahového zaměření nejen ústředních festivalů (Strážnice, Východná), nýbrž i dalších vytypovaných festivalů regionálních. Podnět k tomuto kroku by měl vyjít z Ústavu lidového umění, eventuálně by podklady pro výchozí diskusi k tomuto tématu mohl zpracovat tým pracovníků programové rady Strážnice.
      Dominantní programové celky festivalů by se měly zaměřit na základní okruhy lidové kultury tak, aby po určitém časovém období obsáhly obrysově uzavřený pohled na projevy lidové kultury. Tento cyklus by se v dalších ročnících opakoval, a to vždy obohacen o stávající poznatky vědní z daného tematu, z inscenačních přístupů a realizačních možností.
      Na tento typ pořadů by navazovaly tematicky ostatní festivalové akce, nejen výstavy. Dokreslovaly by, rozšiřovaly a dále upřesňovaly pohledy na danou problematiku, pojednávanou ve scénickém předvedení. Předpokládá to však využívat co nejširšího sortimentu dokladového dokumentačního materiálu - výtvarné doklady, užitkové předměty a ukázky jejich vytváření, způsoby a druhy zaměstnání a lidové výroby. Přitom je třeba vždy zdůrazňovat funkční vazby exponovaných jevů a předmětů v životě nositelů konkrétní tradice. Znamená to tedy nespokojovat se s pouhým vystavením exponátů, ale doplnit je také výběrem základní literatury a dalšího dokumentačního[/] materiálu, aby se tím také na veřejnosti propagovala nezastupitelnost badatelské sféry, bez níž by nebylo možné takovéto zprostředkování základních kulturně historických informací poskytnout.
      Při koncipování festivalových pořadů se musí jasně a výrazně respektovat charakter a specifikum souborových vystoupení od vystoupení vesnických skupin v neposlední řadě z toho důvodu, aby divák nebyl maten polohou předvádění zejména určitých zvykoslovných akcí na scéně ap., a tím zkresleně informován o stavu tradice. Vesnické skupiny mají totiž často nežádoucí tendence k přejímání nezdravých souborových manýr (především při stavbě čísel), zejména však při pokusech o tzv. vyšší úroveň interpretace (podle jejich mínění). Tuto problematiku by bylo třeba zvlášť analyzovat - zatím se o specifice vesnických folklórních skupin spíše jen mnohé tuší. Z toho však plyne závažný poznatek - specifika tohoto okruhu činností nejsou zdaleka tak jasná, jak by se mohlo zdát na první pohled. Zvlášť se to projevuje v pojetí scénických kreací, s nimiž dnes folklórní vesnické skupiny přicházejí na jeviště (viz otázky kolem adaptace zejména různých zvykoslovných scének). Tím spíš je třeba zvážit vhodnost a účelnost jejich vystupování na velkých scénách.
      Problematika usměrňování práce folklórních vesnických skupin souvisí nejen s jejich působením. V rámci domovské lokality (zde má jiné poslání než na festivalu), ale je ji třeba řešit i s ohledem na využití těchto skupin pro záměry festivalové prezentace. Nabízí se zde

283

možnost, aby byla více využita jejich aktivita na malých improvizovaných pódiích či přímo v takových areálech, které by byly adekvátní ke specifice jejich činnosti. Tento problém se dotýká závažně otázek celkové výhledové dramaturgie vlastní festivalové koncepce.
      Vesnické folklórní skupiny, které se vědomě podílejí na uchovávání převážně zvykoslovných tradic, plní nejméně dvě různé funkce udržují a pěstují zvykoslovné a folklórní tradice ve svém prostředí a na druhé straně počítají s možným využitím svého "repertoáru" také pro vystoupení i mimo vlastní lokalitu. Tato snaha počítající také se scénickým uplatněním je však zároveň řadí mezi ostatní amatérské kolektivy ZUČ, jejichž činnost směřuje ke scénické realizaci, Zdaleka není úplně jasné, jaká specifika v práci folklórních skupin se akceptují a doporučují. je-li výsledkem jejich úsilí výstup na jevišti, je nutně měřitelný stejnými uměleckými kriterii jako u kterékoliv jiné scénické produkce. Podle mého soudu je tento divácký přístup správný a jedině možný. Pokud by tomu tak nebylo, a počítali bychom s určitou shovívavostí, deklasovali bychom od samého počátku projevy těchto kolektivů do nežádoucího postavení jakýchsi "primitivních projevů prosťáčků". Aby tomu tak nebylo, je třeba těmto skupinám poskytovat soustavnou speciální pomoc, aby na festivalových pódiích mohly přesvědčivě reprezentovat odkaz lidové kultury. Zde jsou určité zásahy z profesionálního hlediska scénické realizace, která se řídí odbornými zřeteli a respektuje zvláštní specifičnosti etnografické, do[/]konce nezbytně nutné. V tomto směru mohou být užitečné a přínosné ty festivalové záměry, které dávají reálný předpoklad pro to, aby se staly skutečnou tvůrčí školou scénické práce pro všechny zúčastněné účinkující.
      Vyjdeme-li z toho, že životnost zvykoslovných výstupů ve vesnickém prostředí závisela v nemalé míře také na vědomé aktivizaci vesnického kolektivu jeho staršími členy nebo Jidmi, kteří byli dobrými znalci místních obyčejů, hudebního, pěveckého a tanečního repertoáru dané komunity, pak vidíme, že se tendence (či funkce) udržovací a "nacvičovací" vzájemně doplňují. Přitom je třeba počítat s tím, že určitá obměna zvykoslovné akce v tradiční pospolitosti, která je sama o sobě složitým problémem, závisí často mimo jiné i na invenci a tvůrčím nadání vůdčích osobností dané pospolitosti. Proto v souvislosti s festivaly si musíme tyto otázky jasně uvědomit a přesně zvážit na jedné straně hlediska osvětové a na druhé odborně-umělecké (viz zásah působení krůžků do lidové tradice na Slovácku). V oblasti festivalové prezentace je však třeba podřídit se jedinému: kriteriu scénické nosnosti, scénické pravdivosti a přesvědčivosti. Aktivizace a usměrňování činnosti vesnických skupin musí být vedeno s jasným eticko-estetickým záměrem: naučit tyto kolektivy "nositelů" tradice respektovat a oceňovat skutečné hodnoty lidové tradice, zejména při její veřejné prezentaci. Časem se jistě kladně projeví toto úsilí i při pěstování skutečně zdravého regionalizmu. Nebude-li však regionalizmus z perspektivy kulturně společenských po

284

třeb odborně usměrňován a ponechá-li se spíše tužbám úzce lokálních zájmů, mohou se z něho jeho pozitivní vlastnosti snadno vytratit. K tomuto problému by bylo užitečné vypracovat seriozní podklady a zmapovat celkovou situaci v jednotlivých regionech. Také v tomto ohledu mohou být folklórní festivaly užitečným ukazatelem a regulátorem různých tendencí. V posledním období, kdy je pěstování regionalismu nepřímo stále více podněcováno a ovlivňováno programovou produkcí naší televize, dostává celý tento aktivizační proud spíše nežádoucí parametry. Proto je třeba tím více zintenzivnit aktivitu odborníků, zaštítěnou institucionálním respektem.
      Speciální okruh aktuálních otázek představuje potřeba užších vazeb mezi dramaturgickými záměry festivalových koncepcí a dramaturgií souborovou, které by podněcovaly rozmanitost tvůrčích přístupů v tomto žánru. Je to oblast s poněkud jinou problematikou, než jakou sleduje ÚKVČ či Osvetový ústav. Nezabíhá do oblastí soutěží ani přehlídek. Úzké sepětí dramaturgických cílů festivalových a souborových by však i v oblasti zájmové umělecké činnosti bylo nepochybně vítaným inspirativním činitelem. Sem by se tak účinněji a systematičtěji prolínalo důkladné odborné poznání problematiky daného žánru, které by poskytovalo seriózní základ pro zralé úvahy prognostického charakteru s vědomím respektování celospolečenských potřeb v rámci směřování jednotlivých kulturních aktivit, včetně pěstování lidové tradice.
      Stále otevřeným problémem zůstává zastou[/]pení profesionálních těles folklórního žánru na festivalech. V posledních ročnících se Strážnice účastnil ve zdařile koncipovaných pořadech BROLN. Mělo by se však počítat i s možností zařazení takového profesionálního tělesa, které pracuje se scénickou adaptací folklóru. Protože festival nereprezentuje pouze amatérskou aktivitu, ale především formy žijící tradice v nejrůznějším zpracování, pojetí a funkcích, není důvodu, proč by se nemohlo plánovitě počítat v dramaturgických výhledech i s formou určité konfrontace profesionální a neprofesionální linie. Jistě by napomáhala zdravému změření tvůrčího úsilí v daném žánru. Vhodným intervalem takovýchto konfrontací by mohlo být pětileté období. U profesionálních těles totiž není patrný příliš rychlý výrazný tvůrčí pohyb (na rozdíl od amatérů, kteří se v tříletých intervalech zúčastňují vrcholných soutěží a přehlídek). Tato linie v dramaturgii folklórního festivalu však předpokládá speciální seriózní přípravu a měla by být spojena vždy s tvůrčím seminářem, který by bezprostředně k této problematice zaujaI fundované stanovisko na základě detailní analýzy festivalového vystoupení. Konečně při těchto konfrontacích by bylo na místě, aby byla řešena témata možností a proporcí vzájemných vazeb mezi profesionální a neprofesionální sférou v nejrůznějších bodech (scénáře, režie, scénografie, problémy interpretace národopisné tematiky v dramatické tvorbě atd.).
      Obdobně by se měl přímo v návaznosti na festival konat seminář národopisného filmo

285

vého a televizního snímku, který by ve specializovaných kategoriích přinášel doklady s různým pohledem na lidovou kulturu (ne pouze jako jednorázová akce!) - snímky dokumentární povahy, umělecké, instrukční... Bylo by velmi užitečné a rozumné zařadit v pravidelně stanovených intervalech filmové promítání jako jeden z festivalových pořadů, který by doplňoval, rozšiřoval či rozváděl (v umělecké poloze nebo dokumentační) některá témata z hlavního festivalového pořadu.
      Spojení festivalu s odborným seminářem by mělo být bráno jako samozřejmé spojení dvou stejně závažných složek jednoho snažení. Proto by měl být nedílnou součástí každého semináře, kromě speciálního zaměření na nejrůznější problémy teoretické, choreografické, etnomuzikologické, režijní, scénografické, pedagogické, interpretační atd., také rozbor festivalového programu. Měl by vycházet z diskuse s autory před uvedením pořadu, při níž by autoři objasnili svůj záměr. Po shlédnutí pořadu by následovala diskuse, zaměřená na bezprostřední konfrontaci záměrů s výsledkem. Zvažovaly by se všechny okolnosti, které při realizaci tvůrčích záměrů působily, zvažovala by se nosnost zvolených prostředků i s ohledem na úroveň interpretů atd.
      Účastníky semináře by měli být posluchači vysokých škol (zejména pedagogic[/]kých fakult, etnografických kateder a uměleckých fakult), dále pracovníci různých kulturních zařízení, do je jichž působnosti spadá oblast lidového umění. Na seminářích by neměla být opomenuta ani složka lidového výtvarného projevu a jeho transformace v současných podmínkách (svérázné aplikace v duchu tzv. národopisného stylu, které tak úspěšně kvetou nejčastěji v podobě pestrého kýče právě při festivalech atd.).
      Jestliže se odborná náplň festivalových programů opírá o kvalifikované odborníky, je nutné zajistit profesionalizaci také ve sféře producentské a organizační. Dnešní festivaly jsou natolik náročné akce, že je nemohou zvládnout pouze obětaví nadšenci; bez jejich pomoci však není prozatím myslitelná žádná práce ve festivalových týmech.
      Nechceme-li, aby se v budoucnu profil festivalů stal masovou poutní atrakcí či jarmarkem, zasazeným do folklórního koloritu se všemi průvodními negativními jevy z toho plynoucími, je třeba připravit pro skutečného festivalového diváka takové zázemí, které by odpovídalo závažnosti celé akce (nejde o akademicky vážné či chladné prostředí, to v žádném případě). V tomto směru však festivalová prostředí neposkytují divákovi, kromě přírodní scenerie, zpravidla nic, a ani ho nechrání před nežádoucími negativními jevy.

286

ZPRÁVY

JUBILEUM

Jubileum PhDr. Viery Urbancovej, CSc. [obsah]

Samostatná vedecká pracovníčka Národopisného ústavu SAV, PhDr. Viera Urbancová, CSc., sa tohto roku dožíva významného životného jubilea. Radi konštatujeme, že ju zastihlo bez vážnejších zdravotných potiaží a pri dokončovaní významnej vedeckovýskumnej úlohy.
      Viera Urbancová sa narodila 15. júna 1929 v Jelšave. Vyrastala v rodine bankového úradníka, najprv v Kežmarku, neskôr v Bratislave, kde aj zmaturovala na Štátnom dievčenskom gymnáziu. Po troch semestroch štúdia na Právnickej fakulte UK a jednoročnej praxi v Ústredí ľudovej umeleckej výroby študovala na Filozofickej fakulte UK odbor národopis - archeológia. Štúdium ukončila v roku 1956, posledný ročník už ako pracovníčka Národopisného ústavu SAV, kde pôsobí bez prerušenia doteraz.
      Ak máme pri tejto príležitosti aspoň stručne charakterizovať dosiahnuté výsledky vedeckej činnosti V. Urbancovej, môžeme konštatovať, že jej doterajšie dielo významnou mierou prispelo k rozvoju národo[/]pisného bádania na Slovensku. Na úseku štúdia problematiky agrárnej etnografie a takisto aj pri teoretickom zhodnocovaní a sprístupňovaní poznatkov z obdobia formovania sa etnografickej vedy na Slovensku, ale aj z viacerých ďalších etáp vývinu tejto vednej disciplíny. Výsledky svojich výskumov v teréne a archívoch zhrnula v niekoľkých desiatkach časopiseckých štúdií, kolektívnych syntetizujúcich dielach o ľudovej kultúre na Slovensku - Slovensko 3, Ľud II. časť (1975), Etnografia slovanských národov, časť Slováci (v redakčnom spracovaní), ale i v samostatných knižných publikáciách - Počiatky slovenskej etnografie (1970), Ján Čaplovič, O Slovensku a Slovákoch (1975). Podieľa sa na príprave hesiel pre Encyklopédiu Slovenska (1977, 1978 a ďalšie), ako editorka pripravila na vydanie národopisnú monografiu Zo života a bojov ľudu Uhrovskej doliny (1977) a spolu s E. Horváthovou aj publikáciu Die slowakische Volkskultur (1972). V súčasnosti dokončuje obsiahlu prácu o slovenskej etnografii v 19. storočí a podieľa sa na realizácii Etnografického atlasu Slovenska.[/]
      Viera Urbancová vstúpila na dráhu vedeckého poznávania s premyslenou koncepciou. Jej práca sa vyznačuje plánovitým postupom, čo potvrdzuje už prvý problémový okruh jej vedeckého záujmu o orné náradie. V diplomovej práci ho spracovala na základe muzeálnych zbierok, neskôr pokračovala vo výskume terénnych, archívnych a ikonografických dokladov a štúdium tejto problematiky uzavrela erudovanou, z marxistických metodologických pozícií spracovanou systematikou slovenského orného náradia. Ďalšie výskumy môžu síce v niečom spresniť závery V. Urbancovej, ich podstatu však sotva narušia.
      S jasným koncepčným prístupom sa pustila V. Urbancová aj do spracovávania komplexnej problematiky poľnohospodárstva na Slovensku. Vypracovala metodickú smernicu na výskum slovenského poľnohospodárstva a postupne spracovala výsledky výskumu čiastkových tém v pregnantných štúdiach o motykovom hospodárení, osevných postupoch, žatevných a mlatobných technikách, o vplyve kapitalistických výrobných vzťahov v poľnohospodárstve a niektoré ďalšie. Treba len

287

ľutovať, že zdravotné problémy jej znemožnili výskum v teréne a tým aj možnosť uzavrieť štúdium agrárnoetnografickej problematiky monografickou prácou syntetizujúceho charakteru.
      Vynútenou zmenou pracovnej orientácie V. Urbancovej slovenská etnografia na jednom úseku síce stratila zanieteného bádateľa, ale na druhom zasa získala. Tým, že V. Urbancová zacielila svoju výskumnú činnosť na problematiku dejín slovenskej etnografie, táto, na profesionálnych základoch ešte len rozvíjajúca sa vedná disciplína mohla sa spoľahlivo oprieť o jeden z najpodstatnejších pilierov. Začala si uvedomovať svoje korene i vývinové dimenzie. Mohla nadviazať nielen na najmodernejšie trendy etnografického poznávacieho procesu, ale aj na vlastné tradície, ktoré vyrastali z domácej duchovnej klímy, z riešenia vlastných problémov, ale aj zo zložitých historických a politických pomerov bývalého Uhorska. Záslužnosť pôsobenia V. Urbancovej na tomto úseku spočíva v tom, že sa s nadšením pustila do náročnej heuristickej práce, aby postupne sprístupnila a v mnohých prípadoch aj doslova objavila dnes už mimoradne cenné doklady záujmu o spôsob života a kultúrne uspôsobenie slovenského ľudu na prelome 18. a 19. storočia, poznačeného osvietensko -racionalistickým myšlienkovým hnutím. Výsledky sústredeného štúdia tejto problematiky zhrnula vo viacerých časopiseckých príspev[/]koch, ale predovšetkým v priekopníckej práci Počiatky slovenskej etnografie. V. Urbancová v tejto publikácii nielenže usystemizovala obsiahlu sumu vzácnych dobových faktov o ľudovej kultúre na Slovensku, ale priblížila nám aj ich autorov, osvetlila význam ich diela v kontexte súvekých myšlienkových prúdov, spoločenských procesov i rôznorodých snažení. Ale nielen to. Zhodnotila aj miesto i význam tohto bádateľského odkazu v kontexte vývinu etnografie ako vedy, ďalej v kontexte historického vývinu nášho národného spoločenstva, ako aj z hľadiska súčasného chápania obsahu nášho kultúrneho dedičstva.
      Nenárokujeme si pri tejto príležitosti zaujať stanovisko k všetkému, čo sa stalo predmetom vedeckého záujmu jubilantky. Zámerom tohto pozdravného prívetu bolo zvýrazniť skutočnosť, že Viera Urbancová sa vďaka svojej húževnatosti a náročnému prístupu k práci zaradila medzi najvýznamnejších slovenských národopiscov. Obohatila slovenskú etnografiu n'elen rozsiahlymi faktografickými poznatkami, ale aj náročnými teoretickými a metodologickými prístupmi k spracovávaným problémom. Je len prirodzené, že si získala všeobecné uznanie v radoch československých i zahraničných bádateľov.
      Do ďalšieho obdobia jej želáme dobrého zdravia, pohodu v tvorivej práci i osobnom živote a veľa úspechov pri napĺňaní pracovných i ostatných životných predsavzatí. Ján Botík[/]

Výberová bibliografia prác dr. Viery Urbancovej, CSc. [obsah]




      K vývoju dvojstranného pluhu v Gemeri. Slov. národopis, 5, 1957,491-507.

      Spôsoby uskladňovania obilia v Čáčove. Slov. národopis, 7, 1959,105-114.

      K vývoju slovenského orného náradia na základe materiálu z muzeálnych zbierok. Slov. národopis, 8, 1960, 73-120.

      Príčiny pretrvania archaických poľnohospodárskych foriem v niektorých oblastiach Slovenska.Slov. národopis, 8, 1960, 255-267.

      Vývin orného náradia a spôsob obrábania pôdy na Slovensku. Dějepis a zeměpis ve škole, 3,1960/61, 144-147.

      Slovenské orné náradie. Kandidátska práca. Bratislava, NÚ SAV1961. 267 strojopis. s.

      Klasifikácia slovenského orného náradia. Slov. národopis, 9, 1961,25-45.

      Etnografický materiál o Orave v literatúre 19. storočia. Slov. národopis, 9, 1961, 168-189.

      Vplyv kapitalistických výrobnýchvzťahov v poľnohospodárstve naslovenské orné náradie. Slov.národopis, 10, 1962, 181-209.

      Slovensko v práci Jozefa Rohrer ao Slovanoch Rakúskej monarchie. Slov. národopis, 10, 1962,496-476.[//]

      Die Organisation der agrarethnographischen Forschung imEthnographischen Institut ander Slowakischen Akademie derWissenschaften. Demos, 3, 1962,221.

      Die Klassifikation des slowakischenAckergerätes. Studia historicaslovaca, 1, 1963, 179-205.

      Návod na etnografický výskum slovenského poľnohospodárstva.Obrábanie pôdy a pestovanie obilnín. Zvolen, Vlastivedné múzeum 1964. 115 s.

      Etnografické obrázky z Bulharska.Svet vedy, 11, 1964, 596-602.

      Motykové hospodárenie v slovenskom poľnohospodárstve 19. a20. storočia. Slov. národopis, 13,1965, 3-32.

      O tradičných formách obrábaniapôdy na Slovensku. Svet vedy,13, 1966, 25-30.

      Z rukopisnej pozostalosti Jána Čaploviča Ethnographia Valachorum. Slov. národopis, 15, 1967,271-301.

      K dejinám regionálneho výskumuna Slovensku a podmienkamjeho vzniku: Slov. národopis,16, 1968, 599-604.

      Vývoj hľadísk na predmet a obsahbádania v období formovaniasa a vzniku slovenskej etnografie. Slov. národopis, 17, 1969,357-369.

      Počiatky slovenskej etnografie. Bratislava, SAV 1970. 385 s.[/]

      K problematike výskumu osevnýchpostupov na Slovensku. Slov.národopis, 18, 1970, 3-38.

      Prehľad mlatobných techník a nástrojov na Slovensku. Slov. národopis, 19, 1971, 277-308.

      Ondrej Braxatoris a jeho význampre počiatky slovenského národopisu. Slov. národopis, 19,1971, 353-376.

      Andrej Školka a jeho význam pre dejiny vlastivedného bádania.Vlastivedný časopis, 20, 1971,77-79.

      Slovenská ľudová kultúra ako objekt etnografického bádania. Vlastivedný časopis, 20, 1971, 147-160.

      Die slowakische Volkskultur. Diematerielle und geistige Kultur.Herausgegeben von E. Horváthová und VIERA URBANCOVÁ.Auswahl der Illustrationen E.Plicková. Bratislava, SAV 1972.302 s.

      Ikonografický materiál a orné náradie na Slovensku. Slov. národopis, 20, 1972, 31-50.

      Údaje zo života medzevského ľuduv polovici 19. storočia. Nové obzory, 14, 1972, 305-311.

      Die slowakischen Pfluggeräte um19. und 20. Jahrhundert. V publ.Getreidebau in Ost- und Mitteleuropa. Budapest, AkadémiaiKiadó 1972, 410-440.

      Žatevné náradie a pracovné techniky na Slovensku. Slov. národopis, 21, 1973, 183-216.[/]

      Vzťah etnografie k histórii. Slov.národopis, 21, 1973, 327-341.

      Ladislav Bartholomeides a jeho dielo v živote gemerského ľudu.Gemer, národopisné štúdie, 1,1973, 39-63.

      Výsledky monografického spracovania ľudových tradícií v Uhrovskej doline. Slov. národopis, 22,1974, 647-650.

      Božena Němcová a slovenský národopis. (Venované k 90. narodeninám akademika JiříhoHoráka.) Slov. národopis, 22,1974, 651-659.

      Čaplovič, Ján: O Slovensku a Slovákoch. Zostavila, preložila, doslov a poznámky napísala VIERA URBANCOVÁ. Ilustr. Miroslav Cipár. Bratislava, Tatran1975. 26? s.

      Poľnohospodárstvo a chov dobytka.V publ. Slovensko-ľud, II. čašť.Bratislava, Obzor 1975, 755-800.

      Vlastivedné a národopisné dieloGustáva Reussa. Gemer, národopisné štúdie, 2, 1976, 9-53.

      Základné etapy vývoja slovenskéhonárodopisu. Vlastivedný časopis, 25, 1976, 146-153.

      Národopisné práce Gustáva Reussa.(Analýza vplyvov a metódy práce.) Slov. národopis, 25, 1977,287-315.

      Predhovor k publikácii "Zo života a bojov ľudu Uhrovskej doliny". Bratislava, Veda 1977, 9-10.[//]

      Niekoľko poznámok k metodológii kartografických prác. Národopisné informácie, 1977, č. 1-2,76-79.[/]

      K zameraniu slovenskej etnografiev rokoch 1946-1977. Slov. národopis, 27, 1979, 103-125.


      Zostavila Milada Kubová[/]

KNIHY

Plný pytel pohádek. České pohádky. [obsah]

Vypravuje Oldřich Sirovátka. Vydal Albatros, Praha, 1978. 311 strán.
      Prednedávnom som opäť vzal do rúk užitočnú knihu J. Štefánika, Bibliografiu vydaní slovenských ľudových rozprávok od 1845 po 1974 rok. Obsahuje viacero registrov. Výrečných v slovenskej kultúre, napríklad, okrem priekopníkov J. Francisci-Rimavského, A. H. Škultétyho a P. Dobšinského bolo iba 11 zberateľov čo svoje zápisy rozprávok aj knižne vydali. 17 spisovateľov spracovalo rozprávky do autorskej literárnej podoby, 47 ich dramatizovalo pre scénu, rozhlas, film. Literárnych a edičných dotvárateľov ľudových rozprávok však register zaznamenáva 184! Pri celkovom počte 637 knižieček rozprávok.
      Keď robia dvaja to isté nie je to isté, hovorí ľudová múdrosť. Bez zbytku táto pravda platí o knihe O. Sirovátku "Plný pytel pohádek". Ako ju však zaradiť?
      Ublížili by sme autorovi aj knihe keby sme ju zaradili len do kate[/]górie rozprávok "dotváraných", hoci aj tu by bola na čestnom mieste. Ochudobnili by sme jej význam a prínos keby sme ju zaradili iba do skupiny autorského umeleckého prerozprávania a nepoukázali aj na jej hodnotu folkloristickú.
      O. Sirovátka v bezmála šesťdesiatich textoch českých rozprávok potvrdil opäť svoju povesť majstra jazyka. Nezaprel však ani prednosti erudovaného folkloristu. O. Sirovátka, vedec, teoretik, prispel svojou novou knižkou do súčasnej mnohostrannej a mnohonázorovej diskusie o formách včľeňovania tradícií ľudovej kultúry do kultúry súčasnej spoločnosti významným činom. Bez lacného pozlátka, dnes tak bežného obalu folklóru, bez neoromantického krasorečnenia umne, rečou súčasníkom zrozumitelnou(!) porozprával pekné veselé i poučné príbehy zo svetov minulých. Vyhľadal ich v zbierkách svojich predchodcov. V tom je jeho hodnotiaci prístup. Rozhodol sa pre rozprávky kúzelné a žartovné, lebo najmä tie prvé najviac ustupujú zo života. V tom možno vidieť prístup odbor[/]níka. Prevažnú časť, viac ako 30 textov, porozprával Sirovátka z klenotnice ľudovej prózy Moravy a Sliezska. v tom sa odráža jeho naturel.
      Sirovátka, básnik, priblížil súčasníkovi nielen hodnotu obsahov, sujetov. Z prevažne archaickej reči pôvodných editorov "preložil" O. Sirovátka svoj výber rozprávok do súčasného jazyka. Uchoval však veľmi citlivo nenahraditeľné obrazy, zvraty, výrazy. Pokúšali sa o to už viacerí autori, O. Sirovátka oprostil svoj rozprávkový jazyk od barokových ozdôb u iných rozprávkárov takých častých. Je poetický a predsa prijateľný. Je súčasný.
      Sirovátka, folklorista v troch nerozprávkových textoch: na záložke knihy, v záverečnom zamyslení "Nad českými lidovými pohádkami" (298-305), v bibliografickej a edičnej poznámke predstavuje mladému čitateľovi, lebo jemu je kniha adresovaná, dôverným spôsobom kultúrnu hodnotu ľudového rozprávania, jeho pomerne uzavretý okruh, zhruba 250 klasických typov, no predovšetkým poukazuje na život tohto kultúrneho javu. Zasvetene a priam definiciózne, no bez školometstva i keď poučne. Nevtieravo formuluje a vysvetľuje jednu zo základnych klasifikácií klasického folklóru. Týmto, rozsahom neveľkým textom urobil O. Sirovátka významný krok v ukazovaní cesty ako hľadať "spoločnú reč" folkloristiky a súčasníkov.
      Sirovátkovo želanie, aby v záľahe technickej komunikácie cítil či

290

tateľ za každou rozprávkou živého rozprávkára, aby si knižku skúsil čítať nahlas, len tak pre seba, prípadne i iným, uplatnil recenzent v laboratórnom prostredí vlastnej rodiny. S úspechom.
      Ak pred záverom vyzdvihneme ešte výsostne autorské, rytmizované spojovacie vložky postavené na ustálených rozprávkových formulách, ako na prvok umocňujúci jednotnosť stupňa štylizácie pôvodného folklórného textu, ktorý sa nesie celou knižkou, nedá nám nepovedať, že ilustrácie M. Jágra, hoci samotné vnútorne tiež jednotné, sú v trochu inej rovine, na inom stupni štylizácie.
      Knižka je to však pekná a strašne potrebná. Svetozár Švehlák

Hans Günther Griep: Äten und Drinken im Harzerland. [obsah]

Verlag August Thuhoff, Goslar am Harz 1977
      Tato zajímavá publikace, těsně spjatá se saským městečkem Goslar, vznikla z drobných příspěvků, týkajících se historie přípravy pokrmů, rozmanitých plodin a potravin, zvyků kolem stravování a vlastních receptů, jež byly v průběhu dvou let měsíc co měsíc uveřejňovány v kulturním kalendáři města "Goslarer Woche". Pro knižní vydání je autor doplnil, rozšířil a nechal vybavit půvabnými kresbičkami detailů ze starých rytin, map, mincí, herbářů i předmětů z muzejních sbírek či jednoduchých rekonstruk[/]cí zvyků. Publikaci též doplnil o bohatý poznámkový aparát, jež zahrnuje regionální literaturu v širším tématickém záběru. Grippova knížka čítá 64 stran a víc než sto drobných obrázků v textu.
      V úvodu autor seznamuje s důvody a historií vzniku i se zaměřením publikace, pak v obdobném sledu jako v kalendáři, v dvouletém cyklu vždy od května do května uvádí řadu témat, vztahujících se k příslušnému období, jež souvisejí s historií stravy a stravování obyvatel městečka. Tak například zachycuje vývoj zásobování pitnou vodou, druhy a způsob zpracování a využití lesních, zahradních i dovážených plodin, výrobu i konzumování piva včetně nádob, v nichž se uchovává i podává, způsob přípravy pokrmů, kuchyňský inventář, všímá si pokrmů, nápojů připravovaných o různých výročních svátcích, i zvyklostí, jež se k nim pojily. Některá témata pojímá Griep šířeji; tak v souvislosti s velikonočními zvyky a pokrmy uvádí i historii chovu dobytka v městečku, všímá si též práce a zpracování živočišných produktů a naturální odměny pastýřů. Pozornost věnuje také zabíjačkám, chovu včel a využití medu, pečení chleba a pečiva, jak v domácnostech, tak u pekařů.
      Autor často využívá v textu, v nadpisu nebo jako motta lidových přísloví a rčení. Poutavá forma podání je ještě umocněna názornými dokumentárními kresbami s popisky, v nichž odkazuje (bohu[/]žel na důsledně) na příslušný pramen a provenienci. Publikace je určena široké čtenářské obci, má však i vědeckou hodnotu a význam. Jarmila Šťastná

Makedonská lidová slovesnost

Tome Sazdov: Studii za makedonska ta kniževnost. [obsah]

Skopje 1978, 152 strany
      Makedonské lidové básnické a prozaické tvorbě věnoval autor již dříve dvě významné monografie a četné samostatné studie. Vypracoval se tak v jednoho z čelných makedonských znalců nejen makedonské, ale i balkánské a evropské folkloristiky.
      Knihu kromě úvodu tvoří šest samostatných studií věnovaných životu a sběratelské činností nejvýznamnějších sběratelů makedonské lidové slovesností 2. poloviny 19. století - bratřím D. a K. Miladinovovým, St. Verkovićovi, P. Zografskému, K. Šapkarevovi, M. Cepenkovovi a E. Karanovovi.
      Makedonské obrození (které v mnohém probíhalo shodně jako obrození u Bulharů) bylo spjato především s bojem za církevní samostatnost i s rozvojem školství. Zároveň s tím však (a tomu je zatím literární historií věnována malá pozornost) byl součástí obrozenských snah také zájem o makedonskou lidovou slovesnost, který nepřestal ani později, po vyvrcholení národního obrození.
      První, kdo obrátili svou pozornost k makedonské lidové sloves

291

né tvorbě, však nebyli lidé z Makedonie, nýbrž lidé z jiných zemí a národů (Vuk Karadžić, St. Vráz, V. I. Grigorovič. St. Verković aj.). V roce 1860 vyšei první sborník makedonských lidových písní sebraných Verkovićem a nazvaných Narodne pesne Makedonski Bugara.
      Zde je třeba podat stručné vysvětlení, které se netýká pouze názvu Verkovićova sborníku, ale i mnoha dalších. Makedonci (chcete-li lidé z Makedonie) byli pro Verkoviće i pro cizí slavisty minulého století především Slované, kteří byli v té době nejméně známí v Evropě. To, že Verkovič ztotožňoval Makedonce s Bulhary a nejčastěji je nazýval makedonskými Bulhary, není pro tu dobu nic neobvyklého. V té době i mnozí Makedonci se pokládali za Bulhary, nemajíce ještě dostatečně upevněné národní uvědomění a cítění, neboť to bylo období, kdy Makedonci teprve zahajovali proces diferenciace své národní příslušnosti, Materiál ve Verkovićově i v jiných sbornících však pocházel z území Makedonie, zachycoval makedonské lidové slovesné, lexiální, etnografické i jiné zvláštnosti. Proto bez ohledu na název je Verkovićův sborník první tištěnou knihou makedonských lidově slovesných výtvarů. Z Verkovićova objemného sběratelského díla, spjatého s jeho téměř čtyřicetiletým pobytem na území Makedonie tehdejší turecké říše, byly ještě vydány další práce, především Sborník Verkoviča (Petrohrad 1920], Jihomakedonské lidové povídky (Pra[/]ha 1932) i jeho dvousvazková mystifikace Veda Slovena (Bělehrad 1874, Petrohrad 1881), které seznamovaly svět s makedonským folkloristickým bohatstvím, podněcovaly (Veda Slovena) živý zájem a spory ve slavistickém světě (u nás např. Janko Šafárik, L. Geitler, J. a K. Jirečkovi).
      St. Verković byl silně ovlivněn tehdejšími ilyrskými i panslavistickými idejemi a myšlenkami tehdejší srbské slovanské politiky. Z cizích slavistů však patří k nejvýznamějším propagátorům makedonské lidové slovesnosti v minulém století. Poznamenejme, že Verković udržoval styky s celou řadou makedonských obrozenských pracovníků, především učitelů.
      Pro naši slavistickou folkloristiku bylo významné vydání jeho lidových povídek jihomakedonských, obsahujících 133 makedonských lidových pohádek, opatřených úvodem, slovníkem, studií P. Lavrova a rozsáhlým vědeckým komentářem J. Polívky, takže tvoří kompletní vědeckou publikaci. Sborník je dodnes cenný mj. také tím, že jde o nejstarší fixované makedonské lidové pohádky a o nejsolidněji připravenou a vydanou publikaci makedonské lidové prózy vůbec.
      V další samostatné studii se T. Sazdov zabývá životem a dílem předních představitelů makedonského obrození - Dimitra a Konstantina Miladinovových, kteří jsou známí sice z četných publikací makedonských i bulharských autorů, ale Sazdov podtrhuje některé dů[/]ležité momenty jejich duchovního přerodu. K nim patří např. setkání D. Miladinova s ruským slavistou V. I. Grigorovičem v roce 1845, pobyt jeho bratra Konstantina v Rusku v prostředí četných ruských slavjanofilů, makedonských a bulharských obrozenců, cesta D. Miladinova do tehdejšího Srbska a Bosny a Hercegoviny, které pomohly jejich odvrácení od grecismu, od řeckého duchovního vlivu (který zpočátku jako odchovanci řeckých škol do jisté míry propagovali) a zjištění nebezpečí grecizace slovanského obyvatelstva. Jimi vydaný sborník Bulharské lidové písně (Záhřeb 1861) obsahuje kromě 660 lidových písní také dětské hry, obyčeje, legendy, osobní jména, přísloví a hádanky převážně z Makedonie, pouze 77 lidových písní je z území Bulharska, které zapsal a dodal rodákům ze Strugy V. Čolakov. Od té doby dodnes vyšel sborník celkem pětkrát ve Skopji i v Sofii. Bezprostředně po vydání vzbudil značnou pozornost především ve slovanských zemích. Není bez zajímavosti, že první recenzi sborníku napsal Čech M. Fialka a že u nás našel řadu překladatelů (J. Gebauer, J. Holeček, E. Fait aj.) v 60.-80. letech 19. století.
      K prvním makedonským folkloristům patřil také jeden z nejvzdělanějších Makedonců 19. století Partenij Zografski. Sazdov proto analyzuje podrobněji jak jeho filologickou, tak také sběratelskou činnost, která začíná koncem 50. let

292

minulého století. Z jeho sborníku lidových písní z okolí rodného Galičníku mohly být v časopisech publikovány pouze některé písně, které však patří k nejstarším publikovaným makedonským lidovým písním vůbec (1858).
      Ve studii o Kuzmanu Šapkarevovi, který rovněž patřil k první generaci sběratelů, ukazuje Sazdov na jeho strastiplnou cestu, která vedla k vydání výsledků jeho mnohaletého sběratelského úsilí v osmisvazkovém Sborníku bulharských lidových výtvorů (Sofie 1891-1894), ale i v publikacích o rusalkách v materiálech k životopisu D. K. Miladinovových i ve sbírce pohádek a pověr, které vyšly v polovině 80. let 19. století. V Sazdovově studii před námi plasticky vystupuje obraz Šapkareva jako nejvýznamnějšího sestavovatele učebnic ve svém rodném ochridském nářečí, obrozeneckého učitele, který se vyvíjel od zastánce společného jazyka až k plamennému makedonistovi, hlásajícímu jazykovou samostatnost pro Makedonce. Poznáváme mnohá dosud známá fakta z nevšedního zorného úhlu. Šapkarev v době své učitelské činnosti zapisoval lidové básnické výtvory nejen v různých místech Makedonie, nýbrž i v Bulharsku. Celé tři čtvrtiny zapsaného materiálu pochází však ze střední a západní Makedonie. Z hlediska zeměpisného je jeho sborník snad nejpestřejší publikací v dějinách makedonské folkloristiky a literárních dějin. Kromě toho sborník[/] předkládal světu dvojnásobné množství lidových písní, než sborník bratří Miladinovových.
      Lidové slovesné dílo bratří Miladinovových a K. Šapkareva podnítilo k rozsáhlé sběratelské činnosti také Marka Cepenkova, který je jedinečným zjevem v makedonské lidové slovesnosti, a to z několika důvodů: originálním přístupem k lidové básnické a prozaické tvorbě, tj. vlastními zásahy a stylizací, impozantním fondem folkloristicko-etnografického materiálu, který zapsal, fixací některých do té doby nezapsaných žánrů (např. smutečních písní) a v neposlední řadě svou komplexností (lidová slovesnost, etnografie, kulturní historie, sociologie, ekonomika, filologie). Přes to všechno zůstával Cepenkov dlouhé desítky let nedostatečně známý a jeho dílo bylo kompletně vydáno v 10 svazcích docela nedávno (1972). T. Sazdov, který je znalcem Cepenkovova života a díla (Sazdovova doktorská dizertace je právě věnována Cepenkovovi), analyzuje jeho přístup k lidové slovesnosti, jeho stylizační postupy, ukazuje na literárně estetické hodnoty Cepenkovem zapsaných lidových výtvorů i na jejich poznávací význam. Ve své tvůrčí intervenci, říká Sazdov, může být Cepenkov srovnáván pouze např. s Vukem Karadžićem. Sazdov nám představil tohoto krejčího z Prilepu i jako autora několika básní, jednoho historického dramatu a rozsáhlé autobiografie, která byla rov[/]něž vydána teprve před dvaceti lety (1958).
      V poslední ze svých samostatných studií se T. Sazdov zabývá folkloristickým dílem Efrema Karanova (1852-1827), rodáka z Krałova, o němž se dosud psalo více jako o překladateli z díla A. Mickiewicze, než jako o sběrateli makedonské lidové tvorby. Třebaže je autorem více než 250 zapsaných lidových písní a některých etnograficko-topografických materiálů, vyšlo z nich pouze asi deset, ostatní zůstaly z nejrůznějších příčin neznámy širší odborné veřejnosti až do roku 1972. Cenný je Karanovem uveřejněný rejstřík všech do té doby vydaných variant k písním ve sborníku bratří Miladinovových (1889). Jak ukazuje Sazdov, Karanov patřil ke kvalifikovaným osobnostem v oblastí filologie i folkloristiky.
      Sazdovovy Studie o makedonské lidové slovesnosti nás přehledně, zasvěceně a vědecky argumentovaně seznamují s nejvýznamnějšími představiteli makedonské lidové slovesnosti v 2. polovině 19. století, z nichž někteří částí svého díla přispěli také k zapsání bulharských lidových písní a pohádek. Jsou-li proto zařazováni také do dějin bulharské folkloristiky, svědčí to pouze o trvalém odkazu a hodnotách jejich díla. Neměli by být v žádném případě předmětem k jitření šovinistických nebo nacionalistických vášní jak z jedné, tak i z druhé strany. Ivan Dorovský

293

O ľudovom umení ugrofínskych národov

István Rácz - Niilo Valonen: A finnugor népek népmü­ vészete. [obsah]

Corvina (Budapest) - Otava (Helsinki) 1978, 57 strán textu, 233 čiernobielych a 42 farebných fotografií
      Tento objavný a veľmi priťažlivý titul bol vydaný v maďarsko-fínskej koprodukci. Od roku 1960, teda od dátumu zvolania prvého ugrofínskeho kongresu do Budapešti, možno zaznamenať oživený záujem o ugrofínske porovnávacie výskumy, v rôznych vedeckých disciplínach - etnografiu a folkloristiku nevynímajúc. Na renesanciu týchto bádaní poukazuje v predhovore k publikácii nedávno zosnulý popredný maďarský folklorista, akademik Gyula Ortutay, pričom vyzdvihuje ich význam a medzinárodnú dôležitosť.
      Autor textu - fínsky etnograf Niilo Valonen - začína svoju temer esejisticky poňatú štúdiu základnými informáciami o ugrofínskych národoch. Podľa novších koncepcií pravlasť tejto etnickej skupiny treba hľadať v severnej časti Uralu, ďalej pri dolnom a strednom toku rieky Ob. Odtiaľ sa potom rozšírili západným smerom k Baltskému moru. Ruské kmene, postupujúce od 6. storočia na sever, oddelili baltských Fínov a Laponcov od východných ugrofínov. Najbližší príbuzní obských Ugrov - Maďari[/] - vo víre sťahovania národov sa dostali ďaleko od svojej kolísky až do údolia Dunaja.
      N. Valonen skôr než pristupuje k charakteristike ľudového umenia jednotlivých ugrofínskych národov, všíma si podmienky jeho vzniku. V tejto súvislosti pripisuje rozhodujúcu úlohu spôsobu života, ktorý)e zase závislý od prírodných podmienok. V drsnom subarktickom prostredí sa až do 19. storočia udržali archaické formy získavania životných potrieb zberné hospodárstvo, rybárstvo a poľovníctvo. Veľmi svojráznym, avšak novším zdrojom obživy je v týchto zemepisných šírkach kočovné pasenie sobov. V južnejších oblastiach, obývaných ugrofínskymi národmi, vyvinuli sa pokročilejšie formy roľníckych kultúr.
      Pri svojej analýze dotýka sa autor aj geobotanických činiteľov, špecalizácie ručnej práce - jej tradičného rozdelenia medzi mužom a ženou -, vzťahu ľudového umenia k náboženstvu a tiež k manželstvu (príprava výbavy, svadobné šaty, svadobné dary a pod.), vplyvu veľkých miest a napokon procesu zľudovenia umeleckých štýlov.
      K najzaujímavejším pasážam patrí zisťovanie vzájomných kultúrnych vplyvov. Tieto vplyvy možno sledovať nielen v rámci širokej rodiny ugrofínskych národov a ich bezp[r]ostredných susedov - Tatárov, Rusov, Samojedov, Germánov a ďalších národov a etnických skupín - ale aj v reláciách oveľa širších, zahrňujúcich kaukazské národy, By[/]zanciu, ba aj Egypt. Cesty niektorých ornamentálnych prvkov alebo motívov sa dajú vystopovať až do Mongolska, čo svedčí o kultúrnom prepojení veľmi rozľahlých teritórií už v dávnych dobách.
      Obrazová časť je dielom Istvána Rácza, vo Fínsku žijúceho výtvarného fotografa maďarského pôvodu. Reprodukcie sú prevažne veľké, celostránkového formátu. Zobrazené artefakty pochádzajú predovšetkým z fínskeho Národného múzea a z ďalších fínskych, švédskych a nórskych múzeí, zo skanzenu Seurasaari v Helsinkách a z Národopisného múzea v Budapešti. Tam, kde to ešte bolo možné - napríklad u Laponcov - doplnila sa táto časť fotografiami z terénu.
      Obrazový materiál je prehľadne rozdelený do siedmich kapitol. Začína obskými Ugrami (patria k nim Chanti a Mansovia), potom nasledujú Komi a Udmurti, ďalej volžskí Ugri - Mordvini a Marijci. Baltskí Fíni sú rozdelení do dvoch skupín: v prvej sú Kareli, Estónci a niektoré drobné národy - Vepsovia, Livi a Váti. (Posledne menovaných možno považovať za vymretých, lebo vótskym jazykom hovorí iba niekoľko starých ľudí na juhovýchodnej strane Fínskeho zálivu.) Po nich pokračujú vlastní Fíni; prehľad uzavierajú Laponci, nazývaní aj Sammi, a Maďari. Obrazová časť je doplnená orientačnými mapkami, znázorňujúcimi územie, na ktorom ten-ktorý národ žije a katalógom vyobrazených predmetov.

294


      Pri zohľadnení celoročnej knižnej produkcie v susednom Maďarsku možno recenzovanú publikáciu označiť za najzávažnejší edičný čin roku 1978 v tematickej skupine ná rodopis.

Slovenské spevy. [obsah]

Druhé doplnené, kritické a dokumentované vydanie, IV. del, Dodatky I, prvé vydanie. Spracoval Ladislav Galko. Vydal Opus Bratislava 1978, 554 stran
      Záslužné dílo Ladislava Galka, kritické, doplněné a dokumentované vydání Slovenských spevů, vstoupilo 4. svazkem do své druhé fáze.
      Jestliže první tři díly (vyd. nakl. Opus v Bratislavě v r. 1972, 1973 a 1976) byly reedicí původního vydání, se zachováním jeho obsahu i uspořádání (jednotlivé zápisy však pro 2. vyd. konfrontoval L. Galko s dochovanými rukopisy sběratelů a zjištěné odchylky uvedl u příslušných písní spolu se jménem sběratele a zpřesněným místem zápisu. Recenze 1. dílu byla publikovaná z pera autorky v ČL 61/1974, s. 55 n.; příspěvek, věnovaný zápisům A. D. Svobody, jednomu z nejvýznamnějších přispěvatelů dílu třetího, ale i druhého, je dosud v rkp.), následující 4.-6. díl je prvním vydáním zápisů, pořízených pro Slovenské spevy, ale prvními editory publikačně nevyužitých. Jejich zpracování je tedy už dílem L. Galka, který pro Dodatky zvolil uspořádání podle sběratelů v chronologickém[/] sledu, s průběžným číslováním písní ve všech třech svazcích. První z nich vydalo nakl. Opus v Bratislavě koncem r. 1978. Obsahuje 700 písní z nejstarších sběratelských příspěvků, počínaje Ľ. Vansovým (z r. 1867) a konče P. Makovickým (z r. 1880). Ode všech zde zastoupených dvanácti sběratelů (s výjimkou Jana Vansy, který připsal svých pět písní k poslední písňové zásilce svého bratra Ľudevíta - viz pozn. L. Galka ve 51. sp. 4, s. 161) byly publikovány zápisy již v původních třech dílech, ale v různém početním poměru, takže teprve vydáním Dodatků dostáváme do rukou jejich kompletní soubory. Ukazuje se zároveň, že editoři prvního vydání Slovenských spevů měli k dispozici dvojnásobný materiál, než využili (neotištěno zůstalo 2153 písní). Podle jakého klíče však prováděli výběr, není dnes zcela jasné. Bez zajímavostí nejsou tedy následující srovnání:

 

Sběratel
Počet písní v 1. d.
v 2. d.
v 3. d.
v D.
celkem
Ľ. Vansa
J. Vansa
A. H. Krčméry
K. Szereday
M. Laciak
Em. Laciak
K. Ruppeldt
Em. Hermann
J. Kordoš
M. Medniansky
Makovický (P., M., D.)
P. Bazovský - J. M. Hodža
54
-
62
14
21
9
29
22
9
1
23
3[/]
-
-
-
14
-
1
59
2
-
1
-
-
-
-
-
-
-
-
42
-
-
-
1
-
214
5
137
26
22
6
27
35
11
5
71
141
268
5
199
54
43
16
157
59
20
7
95
144



      Zápisy uvedených sběratelů jsou pochopitelně různé kvality. Nejproblematičtější se zdají být P. Bazovského a možná, že zde je i důvod, proč z celkového počtu 144 písní byly v 1. díle otištěny jen tři jeho písně. Podrobnější údaje o sběratelích a zhodnocení jejich sběratelské činností bude však bezpochyby provedeno až v posledním svazku.
      Písňové komplety, které Dodatky nyní, s bezmála stoletým zpožděním předkládají, jsou cenné nejen jako dokument své doby, jako výsledek akce, která v národním protiuherském hnutí sehrála významnou úlohu, ale i jako důležitý materiál hudebněfolkloristický a srovnávací, který například v kontextu s materiálem moravským jen znovu dokládá těsnou vzájemnou souvislost obou těchto národních lidových hudebních kultur.
      Jen k málokterým písním v Dodatcích bychom nenašli varianty ať hudební, ať slovesné - na Moravě. Tak např. melodickou varian

295

tu písně Pri Prešporku na Dunaji (č. 230, A. H. Krčméry 1879 a 1880, Zvolenská) zapsal Jan Bohuňovský v Hranicích na Moravě s textem Má panenko boubelatá již pro tzv. guberniální sbírku z r. 1819 (viz v ÚEF ČSAV Brno, sign. A. 1319/779), s textem Počkej, holka, neutíkej ji najdeme i u Erbena z Práchenska (N 523). Nebo píseň Išlo dievča ku spovedi (č. 294, bez dalšího textu, A. H. Krčméry 1879, Zvolenská) zapsal Daniel Sloboda (pracoval nějaký čas i na Slovensku, později zapisoval písně na Rusavě) v r. 1838 s takřka shodným nápěvem a čtyřslokovým textem.
      Celý trs nápěvových i textových variant je v moravských tištěných i rkp. sbírkách k písni č. 251 Ej, pod kostolom hudci hudú (na Moravě: Ej, na Vrbovcoch hudci hudú), nebo k písni č. 271 U studienky stála. Tentýž nápěv písně č. 262 Načo si sa vydavala se na Moravě pojí s nejrůznějšími texty (např. Zlá, Janošku, zlá novina - B I, 97; Svítaj, svítaj, svítáníčko - B III, 989; Val. Kl. 2/248; Hory, hory, hory čérné - Pol. - Kub. 4/47; Val. Kl. 2/247; Nechoď, synku přes Polanku - B III, 394; Peck 111; Bože, bože, keď něumrem - Černík, Kop. 83; Veličanů doma néni - Poláček 3/220; Šenkérečko milosrdná - Poláček 4/183; ad.). Melodické varianty písně č. 263 Poníže javora voda kvapká žijí od východní Moravy (viz např. B III, 303 Zacházaj súnečko za ker malinový, 880 Na zelených lúčkách kopa sena) až po Zakarpatsko (viz V. Hošovskyj, U prame[/]nů lidové hudby Slovanů, Praha 1976, č. 182-184). Zcela zřejmá je rovněž melodická souvislost písně č. 272 Mati dievča zháňa se známou baladou Osiřelo dítě nebo Byl tatíček (staříček) starý (Sušil 288, Pel. - Kub. 4/20). V guberniální sbírce z r. 1819 jsou z Hranic a Hutiska i blízké varianty k písni č. 274 Lúčenie, lúčenie, z Březové k č. 275 Mal som, premrhal som (též Sušil 1748) ad. Některé slovenské varianty byly otištěny rovněž u J. Schnircha v Písničkách "Modloslužebníků" (Brno 1906), jako např. č. 241 Prevez, prevez, prievozníčku (v Modl. č. 153), č. 244 Ej, mám já koňa faku (v Modl. č. 49, zápis V. Nováka), č. 269 Sadla muška (v Modl. č. 165) atd. (Snad měl být tento zpěvník, obsahující množství slovenských písní, zahrnut rovněž mezi srovnávací prameny.) - Mohli bychom takto pokračovat dál, píseň za písní, srovnávací práce však není účelem naší poznámky na okraj Dodatků: chceme jen upozornit na přínos jejich materiálu a na možnosti, které se tu nyní etnomuzikologům nabízejí k dalšímu studiu interetnických vazeb.
      Po stránce ediční má přítomné vydání Dodatků všechny rysy edice kritické, za níž stojí mnohaletá náročná a zároveň soustavná a trpělivá příprava heuristická, identifikační a kriticky srovnávací. Nejenže autor neustoupil obtížím, které přitom vyvstaly, ale ani v nejmenším si svou práci neulehčil. Výsledkem je dílo, v této oblastí naší současné hudebněfolkloristické činnosti[/] reprezentativní. Po stránce materiálové významně obohacuje naše vědomosti právě tak o slovenském hudebním folklóru, jako o stavu a úrovni sběratelské praxe uprostřed minulého století a na jeho přelomu. Po stránce metodické může být přítomné Galkovo vydání dobrým podnětem ke kritickým edicím, respektive reedicím klasických sbírek českých a moravských, jejichž naléhavost stále více pociťujeme. Olga Hrabalová

Vlastivedný slovník obcí na Slovensku I-lll, [obsah]

Veda, Bratislava 1977-1978
      V letech 1977-1978 vydalo nakladatelství Slovenské akademie věd tři svazky reprezentační publikace, připravené encyklopedickým ústavem pod názvem Vlastivedný slov ník obcí na Slovensku. Toto dílo, na němž se podíleli přední slovenští vědci, má dohromady 1584 stran textu se stovkami černobílých i barevných fotografií a bude patřit beze sporu do základního fondu nejanom slovenské, ale československé vědecké literatury.
      Velice úspornou a přehlednou slovníkovou formou podává souhrn dosavadních poznatků o přírodě, historii a politické, hospodářské i společenské současnosti všech obcí Slovenska. Zvolená forma krátkého všeobecného úvodu a abecedního seznamu obcí, za jejichž názvem jsou zkratkovitě shrnuty všechny základní údaje podle jed

296

notného klíče, umožnila soustředit na malé ploše maximum údajů, jež mohou sloužit jako konkrétní dokumentační pomůcka ke zpracovávání obecných problémů z řady vědních oborů i jako metodická pomůcka regionálním badatelům. Vlastivedný slovník obcí na Slovensku je základem, na němž mohou vyrůstat další vlastivědná bádání. A samozřejmě stejně významný je i jeho širší dosah společenský i politický.
      Tak jako každé velké kolektivní dílo, tak i Vlastivedný slovník obcí na Slovensku se musí vyrovnávat s řadou úskalí, jež se nepodaří vždy obejít. Například nompareilové písmo je sice zdůvodnitelné úsilím zařadit co největší množství informací na tiskovou stranu, ale je to na úkor grafického vzhledu a čitelnosti každé stránky. Při tom je třeba konstatovat, že v dané sazbě je grafická úprava všech tří svazků citlivá a zařazení fotografií vyvážené. Avšak větší typ písma i při následném zvýšení počtu tiskových stran by přispěl přece jenom k větší čtivosti díla. Vzhledem k tomu, že jde o reprezentační, ale také vědecky významnou publikaci, jaká další dlouhá desetiletí nebude vydána, není tato otázka podružná při koncipování podobných prací v budoucnu.
      Dalším problémem je absence mapových příloh - především ve všeobecném úvodu v 1. svazku. Sem by bylo možno zařadit mapky i na úkor některých tabulek. Projevuje se to citelně nejenom v části o[/] přírodních poměrech, kde na str. 14 je přímo odkaz na mapu, již však v publikaci nenajdeme, ale také v dalších oddílech, v nichž by jednoduché mapky usnadnily čtenářskou orientaci - a nejenom orientaci. Mapky odpovídají požadavku slovníkové zkratky v míře největší, i když jejich zpracování nebývá jednoduché, zejména pro neúplnost poznatků ze všech oblastí země. Přínosem je zařazení seznamu základní literatury, obsahující 2 057 titulů, za úvodní všeobecné kapitoly a správné je i zařazení jmenného rejstříku na konci III. svazku, který má odkazy na příslušné svazky[/] a strany. Nejasný je však důvod zařazení poměrně rozsáhlého místního rejstříku v publikaci, kde místní údaj je základním heslem.
      Na závěr můžeme jen konstatovat, že na Slovensku vzniklo významné dílo, jehož hodnoty jsou nesporné. Výsledkem takového díla není jenom soustředění dosavadních poznatků o rodné zemi a jejích obcích, ale také jednotná metodika pro další regionální bádání, jež nabývá stále větší důležitost a je také předmětem stále většího zájmu badatelské veřejnosti. Josef Jančář[/]

SBORNÍKY

Slavjano-vološski je svjazi, Kišiněv [obsah]

1978 (nakladatelství Štiinca), 242 stran
      Sborník etnografického oddělení Akademie nauk Moldavské SSR o charakteru slovansko-valašského spojení a jeho podílu na etnogenezi Moldavanů je již třetí edicí referátů z konferencí již osmiletého působení vědecké rady pro studium formování moldavského etnika (doposud vyšly: Jugo-vostočnaja Evropa v srednije vjeka, 1972 a Istoriografičeskie aspekty slavjano-vološskich svjazej - 1973). Úvodní stať (s. 3-18) objasňuje vývoj názorů na etnografii Moldavanů a hodnotí[/] dosavadní práci rady. Diskuse o hlavním problému - podílu a vztahu slovanských a východorománských jevů - je interdisciplinární, zdůrazňuje se spotřeba komplexnosti studia. Autoři této statě, N. A. Mochov (předseda rady, čl. kor. AN MSSR), V. S. Zelenčuk (ved. odd. etnografie a uměnovědy AN MSSR) a P. V. Sovětov (ved, odd. historie dosovět. obd. AN MSSR, oba zástupci předsedy rady) kritizují přeceňování podílu románských jazykových skupin a přílišnou izolovanost výzkumů archeologických a antropologických. Pojetí práce rady je zaměřeno především na etnograficky orientova

297

nou historii středověku Podněstří se vztahy k Podunají a Balkánu. V tomto badateleském záběru maji dominantní polohu severovýchodní Karpaty a problematika valašské kolonizace.
      Prvé tři referáty moskevských hostů konference se zabývají problémy romanizace levého povodí Dunaje v 1. tisíciletí ( T. D. Zlatkovskaja - historické aspekty, s. 19-29, M. S. Velikanova paleoantropologické údaje, s, 30-45; E. A. Rikman - antické prameny, s. 46-63). Velmi přínosná je studie D. M. Dragněva a P. V. Sovětova, Osnovnyje etapy rozvitija i rozloženija obščiny v Moldavii (s. 64-114). Rozvíjí právně-historické výsledky druhého z autorů zveřejněné již v prvém sborníku rady (1972) a z historického hlediska analyzuje osídlení Valachů na východ a severovýchod od Karpat a jejich asimilaci. Autorita valašských právních institucí dominovala ve vztahu k okolním Slovanům v nejrannějším období, kdy bylo slovanské hospodářství těchto oblastí rozvráceno nájezdy kočovníků. Instituce valašské občiny byla pak dlouho překážkou feudalizace horských oblastí (do 15., někde až do 18. stol.). Studie se též zabývá vývojem hospodaření. Rozlišuje stálý systém na polích kolem obcí a nestálý na carinách (holích), loukách a pastvinách v horách v ročním cyklu. Objasňuje proces pronikání feudálního vlastnictví a přechod samosprávné valašské občiny (s vyjádřením rodových vztahů) k feudál[/]ní závislé zemědělské občině. Rozpadern nedílů se stalo podílnictví základem majetkové držby již od 16. stol. Studie též ukazuje, jak vedlo znevolňování k hospodářskému úpadku a k další migraci pastevců.
      Druhou pro nás závažnou studii "K voprosu o proischožděnii i evoljucii vološskogo instituta kňazja v galickoj děrevně 15.-18. V." (s. 114-1418) napsal V. E. Inkin ze Lvova. Rozebírá vztahy kňazů, šoltýsů a tivunů a jejich právních lokačních systémů (valašský, magdeburský a ruský), vztahy ke krajnikům, vojvodům a starostům. Konzervaci reliktů valašských institucí podmínila kolonizace rozsáhlých královských majetků v Haliči, kde valašská držba nebyla narušena feudálními šlechtickými državami. Nové základy kolonizační politiky v Polsku z poloviny 16. stol. měnily postavení kňazů. Německá kolonizace se již vyčerpala a další postup do neosídlené krajiny byl možný jen v horách a jen na hospodářských základech valašského práva. Princip dědičnosti kňažství byl usměrněn k platebním podmínkám dědictví a volným prodejem podílů ztrácejí charakter. Autor prokazuje, že termínem "kňaz" není označovaná jen vládnoucí osoba, ale všichni členové vládnoucího rodu. Kromě toho požívala vládnoucí osoba i jiné tituly (suďja, vataman, urjadnik, tivum). V 17. stol. se rozšířil titul "urjad" a od konce 17. stol. "vojt". Popi byli považováni za součást kňažství (občiny) vedle mlýna[/] a krčmy. Autor se též zabývá přeměnou společné práce pro občinu s kňažským pohoštěním v robotní povinnost. V závěru charakterizuje formování podílné občiny kňažských klanů nadřízené občině rolnické (v rámci obce nebo "krajiny") jako typického způsobu přechodu od rodové občiny k teritoriální. Na závěr uvádí zajímavou analogii s vývojem hindustanské občiny. Jak studie V. F. Inkina, tak studie obou předcházejících autorů při kritickém stanovisku k dosavadní literatuře hojně využívají prací A. Stadnického a K. Kadlece.
      Článek Ju. V. Dumniče ze Lvova "Volochi Zakarpatja po dannym gramot 14. V." (s. 148-161) pouze komentuje známé prameny vlastními názory o etnicitě se zjevnou snahou po redukci rozsahu valašské kolonizace v Zakarpatí a po zdůraznění úlohy slovanského podloží v asimilačním procesu. Naše práce D. Krandžalova je mu v tom vydatným pomocníkem.
      V. Marinov (jako bulharský host) uvádí práci "Rosselenie pastuchov na Balkanskom poluostrove i za jevo predělami" (s. 162-176) v níž přehledně vysvětluje genezi balkánských pasteveckých Tráků, jejich rozšíření a romanizaci a dělení na Vlachy a Karakačany. Porovnává kulturu obou etnik a jejich vztah ke Slovanům. Autor v této stati popisuje formování Valachů až do 13. tol. Další podobnou studií je práce V. D. Koroljuka z Moskvy "Pastušestvo u Slavjan v 1. tysjačeletii n. e. i peremešče

298

nie ich v Podunavje i na Balkany". (s. 177-198). Autor upozorňuje na písemná svědectví o pastevectví u Slovanů (ve 13. stol.) a absenci archeologických dokladů z horských oblastí. Zdůvodňuje to sezónností využívání polonin. Předkládá hypotézu o pronikání pastevectví se Slovany na Balkán. Přehled o řešení valašské problematiky v Jugoslávii podává Je. P. Naumov z Moskvy (Vološskaja problema v sovremennoj jugoslavskoj istoriografíi, s. 199-216). V. K. Pavel (Dialektnaja terminologija kak istočnik izučenija zemledělja i rosselenija Moldavan, s. 217-236) pojednává především o západo-východních izoglosách spojujících Karpaty s Podněstřím, avšak připouští, že zde může jít o mladší převrstvení staršího odlišného systému. Sborník končí třemi souhrny referátů: M. A. Romanovskaja, Getskaja kultura na teritorii Moldavii (s. 236237), I. D. Čeban, Otraženija v folklore procesy formirovanija Moldavskogo naroda (s. 237-239) V. V. Korčmar, Slovjanskije elementy moldavskoj pastušeskoj terminologii (s. 239-240).
      Sborník je velice přínosný svým obsahem, zejména studiemi o valašské kolonizaci v severovýchodních Karpatech ve 14.-17. století. Jsme zvyklí posuzovat toto kolonizační hnuti jako východo-západní kulturně jednotný proud. Východní pohled kišiněvského vědeckého střediska nás obohacuje o další aspekty a upřesňuje některé dosavadní soudy. Etnografická práce moldavské[/] akademie věd má odlišné pojetí od našeho badatelského zaměření. Etnografické jsou jen některé problémy a cíle bádání, metoda je však čistě historická. Je zajímavé, že práce rady neužívá etnografických metod v regionech tak bohatých na recentní doklady tradiční kultury. Zřejmě moldavští etnografové považují za potřebné nejprve vytvořit základní historický model etnogeneze a až potom přejít k detailnější analýze vývoje kulturních jevů. Jiří Langer

Literatura ludowa i literatura chłopska. Materiały z ogólnopolskiej naukowej sesji folklorystycznej 16-18 II 1973. [obsah]

Red. A. Aleksandrowicz, Cz. Hernas, J. Bartmiński. Lublin 1977, 230 str.
      Sborník obsahuje 14 referátů nejvýznamnějších polských folkloristů střední a mladší generace, kteří se pod iniciativním vedením prof. Czesłava Hernase z wrocłavské univerzity soustředili k řešení typologických a morfologických otázek lidové slovesnosti. K rozdílu mezi folklórem (= orální výpověď) a lidovou literaturou (literatura ludowa, tj. literární díla autodidaktů), a speciálně k problematice literárně tvořících rolníků hovořil Cz. Hernas (5-14). Z jeho referátu vyplývá, že polské pojetí termínu "literatura ludowa" je bližší dnešnímu charvátskému pojmu "pučka[/] literatura" než českému chápání termínu "folklór". Nelze je tedy dost dobře zaměňovat. Současně však Hernas uznává základní východiska pro české pojetí "lidová" nebo přesněji "pololidová" literatura ve Václavkově interpretaci, Polští badatelé jsou si těchto rozdílů i některých sblížení ve významech vědomi a snaží se je vyrovnat etnologicko-sociologickými a kulturologicko-filologickými analýzami folklóru a literární amatérské tvořivosti. Folklór považuji za soubor sémioticky pojatých textů s rozličnými substrukturami. Prof. Hernas rozlišuje podle způsobu tradování ústní, rukopisné a tištěné skladby a upozorňuje, že i pro tuto tvorbu bude potřebný katalog (např. knížek lidového čtení).
      J. Jagiełło (15-29) pokračovala ve svých výzkumech polské balady a žánrově ji určuje jako skladbu obsahující sémiotickou funkci "stanovení míry trestu", na jejímž základě lze baladu dále modelovat. Za "model" považuje projevy objektivně působící zevšeobecněné tvorby jednotlivých lidových autorů, zatímco varianta je subjektivní skladba, odpovídající kolektivním tvůrčím normám. M. Grzędzielka (31-46) sleduje interference mezi významem textu, veršovou formou a nápěvy polských, německých a francouzských lidových písní; M. Kasjan (91-110) zpracovává poetiku polské hádanky v souvislostí s využíváním tázacího způsobu, paradoxů a dalších složek.

299


      Většina referentů hovoří o jednotlivých problémech rolnické literatury a tradice. Zatímco A. Aleksandrowicz (47-64) rozvíjí hlavní vývojové tendence současné literární tvorby na vesnici, zdůrazňuje J. Bartmiński (65-79) důležitost místa dialektu a jeho souvislosti s používáním spisovného a hovorového jazyka v dílech vesnických literátů. Zjišťuje, že výrazová složka jejich projevů musí být sémanticky naplněná, protože při reprodukci, tj. tiché četbě, nemají autoři ty možností metajazykového projevu, které mají orální vypravěči. D. Simonidesová (81-89) ukazuje rozdíly mezi "klasickou" pohádkou a pověstí a jejich současným stavem v polském prostředí, v němž již nežijí celé texty, nýbrž spíše jen jejich stereotypizované skelety, které čas od času ožívají v podání třeba jen informátorů, nikoliv vypravěčů. Vyprávění ze života si naproti tomu udržují nepřetržitou vývojovou linii. R. Sulima (111-128) třídí současné slovesné výpovědi podle jejich sémiotického významu na texty - signály s kontaktovou funkcí, texty informace a texty - znaky; teprve tyto jsou skutečnými folklórními texty, neboť se v daném společenství neopírají pouze o jeho reálie a výraz, nýbrž fungují jako složky pevně daného typu opakovaných sémiotických projevů. Z tohoto aspektu vychází Sulima k vypravěčským příležitostem a k možnostem literární tvorby samouků.[/]
      J. Świech (129-137) pojednal o lidové literatuře za okupace Polska, J. Ługowska o využití foklóru v dětské literatuře (139-152), J. Adamowski o vesnickém básníku Janu Rakovi (153-172), M. Łesiów o folklórních druzích v polsko-ukrajinském pomezí (173-194) a H. M. Małgowska zpracovala lidovou poezii sibiřských Rusů v tvorbě W. Sieroszewského (195-202). O činnosti Svazu lidových autorů v Polsku referuje S. Weremczuk. Tento pojem je bohužel u nás zcela neznámý, zatímco polským folkloristům umožňuje existence svazu záměrný vliv na tvorbu a současně vyloučení případných projevů nevkusu a kýče. Ke sborníku ji připojen výbor z diskusních příspěvků k jednotlivým referátům. Dalším aparátem sborník není opatřen, i když by neškodil např. věcný rejstřík a seznam použité literatury. Bohuslav Beneš

Ethnologia Scandinavica 8, [obsah]

Lund 1978. 152 s. studií, 8 s. životopisných poznámek, 5 s. informaci o konferencích, 62 s. recensí
      Autorem prvé studie Volkstümliche bildliche Darstellungen verschiedener Stände (s. 7-40) je hlavní redaktor časopisu, profesor evropské etnologie lundské university, Nils - Arvid Bringéus. Rozebírá znázorňování společenských stavů symbolickými figurami v ná[/]stěnné malbě zdobící světnice tradičních lidových domů. Bohatý materiál ze středního a jižního Švédska pochází z konce 18. - poloviny 19. stol. a má své obdoby i v Norsku. Na základě ikonologického a formálního rozboru autor určuje tvůrčí okruhy a periodizaci této tradice. Díky nalezenému skicáři jednoho z malířů (Johan Jönsson 1797-1853) se autorovi studie daří osvětlit celý řetězec grafických předloh (malíř si z nich kopíroval např. atributy). Ty zavádějí tuto výtvarnou tradici ve zpětném pohledu přes dánské tisky 18. stol. K dolnoněmeckým kořenům 17. a 16. stol., mezi nimiž jsou mistři jako Jost Ammon a Hans Holbein. Ve studii je poukázáno na souvislosti s kompozicí pyramidy stavů, tance smrti, šachové hry smrti a karetních tisků. Zajímavé je i srovnání s tradicí literární, zabývající se vyjádřením sociálních struktur společnosti od raného středověku (De ludo scachorum 1270 dominikána Jakuba de Cessolis přeloženo do švédštiny) a její odraz ve skandinávské nástěnné malbě 15. a 16. stol. Obliba těchto motivů v literatuře neobyčejně vzrostla v souvislosti s válkami 17. stol. Zpracování námětu vyjádřilo politické stanovisko ve všech historických obdobích.
      Pracovník národního muzea v Rejkjavíku Gísli Gestsson v materiálovém příspěvku Núpstadur an old farm in Iceland (s. 41 - 66) popisuje stavby malé, velmi staré a značně izolované farmy z jižního Islandu. Tento rodový shluk used

300

lostí je doložen od 13. stol. V r. 1783 byl postižen sopečnou činností (zahynula polovina obyvatel). Patří k němu 650 km2 většinou skalnatých hor, na konci 19. stol. tam žilo 9 obyv., 10 koní, asi 400 ovec, krávy v 6 chlévech. Pro nás je tento pečlivě a detailně zaznamenaný materiál zajímavý tím, že jde o zemní a polozemní stavby o velikosti prostorů od 1 č. 7,5 x 2,8 m (obytné komory) až po 9,5 x 3 m (stodola). Většina objektů je jednoprostorových, jen výjimečně několik prostorů navazuje na sebe. Některé lofty jsou vyhloubeny do dvou podlaží pod sebou. Pracovní a společenské místo je v lázni (6,5 x 3,5 m), kde při rukodělné práci jeden z přítomných vypráví nebo společně zpívají dlouhé epické písně. Většina staveb i přes zahloubení do země a kamenno drnové stěny má i dřevěnou rámovou konstrukci. V okolí měli obyvatelé farmy další sezónní stanice. Pro část zvířat nebyly chlévy, zůstávala i v zimě ve skalních jeskyních. V závěru autor charakterizuje vývoj stavebních úprav na farmě v posledních 200 letech a končí poukazem na paradoxy v současném užívání forem stadia doby železné společně s elektrickými a naftovými motory.
      Další příspěvek má rovněž materiálový charakter. Napsal ho profesor etnologie švédské univerzity ve finském Turku Nils Storâ a pojednává o lovu a užívání zvláštní úhořovité ryby - okatice - Lampreg Fishing in the Rivers of Gulf of Bothnia (s. 67-98). Tradice lovu[/] okatic sahá do středověku. Existuje několik druhů této říční ryby, autor věnuje pozornost i její taxonymii a ekologii. Hlavní překážkou lovu a požívání je její hadovitý charakter vzbuzující odpor (hlavně u švédsky mluvících obyvatel). Obliba okatic je v některých oblastech značná (v r. 1300 se objevuje i v dánské kuchařské knize). Studie obsahuje přesné popisy lovu a úpravy grilováním, uzením a vařením.
      Nejzávažnějším článkem loňského čísla je zajímavá studie Palle Ove Christiansena z kodaňské university, Peasant Adaptation to Bourgeois Culture? (s. 98-152). Autor zkoumá změny v kultuře střední vrstvy farmářů (15-30 ha) jedné částí dánského Zeelandu v období let 1860-1920, které bývají charakterizované jako překrytí tradiční venkovské kultury vlivy městské industriální společnosti. Shrnuje dosavadní názory z výzkumů kulturních změn ve Skandinávii: Od třicátých let se uplatňuje zájem o tradiční venkovskou kulturu a míru její kontinuity a integrace nových prvků, který vrcholí konferencí r. 1959. Od šedesátých let převládá Barthův funkční strukturalismus, odklánějící se od venkovské problematiky a od historického pojetí. Starší generace (Svensson, Ek, Steensberg, Hojrup) však prohlubuje své názory osvětlováním příčin společenských změn a to často na základě interdisciplinární - badatelské spolupráce hlásící se k Marxově teorii přechodu od feudalismu ke kapitalismu. Autor ale kritizuje[/] povrchnost v severských aplikacích Marxova pohledu, které doposud nepřinesly uspokojující vysvětlení změn skandinávské agrární společností 19. stol. Ove Christiansen kromě běžných historických pramenů a dokladů hmotné kultury užívá deníků několika generací farmářů, podle nichž rekonstruuje změny na jedné farmě v letech 1854-1872 podle ukazatelů: zemědělská technika, domácnost (zařízení, příprava nebo získání pokrmů ap.), jevy vnějšího přizpůsobování (chování ovlivněné ekonomikou a módou městského prostředí), projevy tradiční (chování, postoje). Nechybí důkladný rozbor ekonomického vývoje a závislostí studované vrstvy, jejího postavení v celkové stratigrafii ani postihnutí konkrétní podoby procesu třídní diferenciace, vytvářející z příbuzenských celků stále více se izolující mírně klesající počet zemědělských kapitalistických podnikatelů a rychle narůstající počet podruhů. Zajímavý je kartogram hospodářských a společenských kontaktů (Social field old peasant). Dále autora zajímá přetváření sociálního povědomí jednotlivých vrstev a jeho výraz v kulturních artefaktech. Podruzi pocházející z rodin farmářů se snažili přizpůsobovat farmářům (často byli za to vlastní vrstvou sankcionováni), nejnižší sociální vrstvy nerespektovaly žádné hodnoty a rituály zámožných lidí. Analýza kulturních změn se zabývá i světonázorovými představami a směřuje k postihnutí politických postojů a projevů. Zá

301

věr práce se opět vrací ke koncepčním metodickým otázkám. Autor proklamuje nutnost neustále sledovat konkrétní souvislostí mezi kulturními změnami a vývojem sociální diferenciace. Tyto dvě složky nelze zkoumat odděleně. Dále doporučuje sledovat proměny v delších obdobích, nikoliv jen v desetiletí vlastních změn. Zdůvodňuje výhody studia střední společenské třídy, neboť nižší vrstvy se tak rychle neadaptují. Změny jsou prudší u materiální kultury, podstata společenských hodnot, vědomí, je konzervativnější. Autor se dále staví velmi kriticky k současnému skandinávskému pozitivismu a prosazuje metodu precizní dokumentace kombinovanou s pracovními hypotézami a užíváním teoretických modelů. Je zřejmě členem týmu, který bude pokračovat v tomto výzkumu do šedesátých let a pokud to prameny dovolí až do současnosti. Jeho studie je prací politicky angažovanou, pragmaticky vyúsťuje v odhalování zákonitostí společenských postojů v konkrétních situacích. Velmi se blíží marxistickému pojetí. V každém případě by nás tato práce měla nadmíru zajímat, neboť s podobnými problémy se potýkají i naši etnografové, kteří mají sice lepší teoretickou přípravu, ale často méně zkušeností s praktickým řešením této problematiky.
      Velmi obsažná je část recensí (32). Většina z nich pojednává o studiích folkloristických (10), dále o materiálech výzkumů hmotné kultury (7), o "urbanizačních" změnách tradiční venkovské kultury[/] (7), o etnických skupinách (3) a další (2). Nás snad bude zajímat informace o práci skandinávské salašnické komise (při Nordiska museet) o jejích archívních a regionálních výzkumech a zpráva o Rosandrově sborníku The Chalet System - Past and Present, zahrnující referáty ze semináře v Älvda­[/] len v září 1976. Druhou zajímavou recensí je pojednání o datování švédských dřevěných staveb (Karl-Olov Arnstberg) na základě podrobného porovnání způsobů opracování dřeva v různých obdobích a v různých severských oblastech. Jiří Langer[/]

KONFERENCE

V. strážnické sympózium "Dítě a tradice lidové kultury" [obsah]

Podnětem k zaměření V. strážnického sympozia byl Mezinárodní rok dítěte. Místo a poslání lidové kultury v životě současné společností je téma provázející obvyklá strážnická sympozia; která mají již svůj ustálený charakter a úroveň. Po[/]hled na vývoj a utváření dítěte a jeho svět nám ukázal úlohu a význam tradic lidové kultury z dalšich aspektů a byl inspirací k řadě příspěvků, které nám otevřely řadu nových přístupů k problematice etnografie a folkloristiky. Příspěvky věnované lidové tradici ve vztahu k dítěti je možné rozdělit do třech námětových okruhů. Řada re

302

ferátů se soustředila na problematiku etnografickou, hlavně v otázkách společenských, sociálních a rodinných vztahů. Foklórem a jeho zařazením v životě a výchově dítěte se zabýval druhý okruh příspěvků. Nemalá část referátů byla věnována působení lidové kultury v druhotných formách.
      Referáty z mnoha aspektů badatelského zájmu přinesly nejen řadu nových faktů osvětlujících námi studované problémy, ale jejich myšlenky a resultáty byly podnětem nejen k zamyšlení nad cestami a vývojem tradic lidové kultury, ale i nad jejím dalším osudem, který je do jisté míry spojen právě s problémem mezigeneračních vztahů. Kromě toho i přístup z hledisek našeho oboru, za participování ostatních společensko-vědních disciplin, ukázal některé problémy spojené s výchovou dětí, s utvářením jejich vztahů apod. Právě této problematice byla věnována řada příspěvků, a to v několika rovinách: Vztahy mezi dětmi a dospělými, mezi dětmi navzájem, v současností a ve srovnání s minulostí, v různých prostředích společenských, sociálních, geografických, v různých národopisných regionech.
      Vztahy dětí byly závislé na řadě okolností: na sociálním postavení rodičů, ale i na místě bydliště. Změny probíhající ve společnosti přinášely různou míru, dobu a intensitu integrace jednotlivých tříd i sociálních skupin v životě vesnice i v městském prostředí (Frolec). Dětský svět nelze izolovat od[/] kontextů sociálních vztahů (Šepláková), které měly v minulostí ostřejší sociální rozdílnost a třídní charakter. Úlohu však hrály i jiné faktory, např. rozdíly teritoriální a biologické - např. věk a pohlaví -, které ovlivňovaly vztahy mezi dětmi i při řadě her (Krist). Život dítěte v rodině je podmiňován způsobem života v různých obdobích vývoje společnosti, Péče poskytovaná dětem v předcházející společenské formaci byla značně závislá na ekonomickém a sociálním postavení rodiny. Chudší vrstvy, mající většinou více dětí byly v péči o ně ovlivňovány nedostatkem prostředků, takže často skutečnou péči o děti převyšovaly hospodářské zájmy rodiny (Vrlová).
      Na jedné straně byla v minulostí hierarchie a funkce jednotlivých členů rodiny dosti podstatně vymezena a místo dítěte v ní mělo svůj ustálený charakter, zdaleka ne tak významný jako dnes, kdy příchod dítěte značně ovlivní i vztahy mezi jednotlivými generacemi v rodině (Salner). Na druhé straně však po stránce emoční, hlavně v pocitu bezpečnosti a zázemí dávalo dítěti jeho místo v rodině více než je tomu v současnosti, přestože orientace společnosti na zdraví dětí a péči o ně je kvalitativně mnohem výš. Intensivní rodinný život v rámci jednotlivých lokálních společenství poskytoval dětem nejen určité modely, ale celá struktura života spojená s projevy zvykoslovného nebo folklórního charakteru vyplňovala emoční potřeby a vazby[/] a uspokojovala dětskou fantazii. Rodina jako hospodářská jednotka vyžadovala od dítěte dosti záhy i určité pracovní zapojení, které ovlivňovalo i formování životních postojů a vytváření dalších kontaktů. Také vyplnění volného času a styky s ostatními dětmi byly důležité pro vývoj dítěte. Toto všechno tvořilo příznivé podmínky pro udržování rodinných a lokálních tradic. Předávání těchto etnokulturních informací se považovalo nejen za povinnost rodiny, ale i celého kolektivu, kam často zasahovali i učitelé, mnohdy orientovaní na regionální nebo národní tradice (Langrová).
      Zatím co životní okolnosti vycházející i z ustálených tradic, nebo jí zčásti formovaných působily na dítě při utváření jeho vztahů a postojů, folklór a ostatní jevy duchovní kultury ovlivňovaly utváření etického a estetického názoru i svým emočním přístupem. Podněcovaly dětskou fantazii a citové zaujetí. Hra jako tvořivý prostředek, i leckdy jako odkaz modelů vztahů, práce apod., byla nezbytnou součástí tohoto procesu (Hrabalová). Stejně jako provozování různých obyčejů ještě dnes zpětně působí na narůstání pocitu sounáležitosti a vytváření neformálních vazeb v lokálních společenstvích (Popelka), všechny tyto projevy působily obdobně na děti, které se jako nositelé budoucího vývoje posléze podílely na jejich předávání.
      Přeměny našeho způsobu života v posledních desetiletích změnily

303

i podíl lidových tradic na našem životě, a ještě více na životě dítěte. Na jedné straně je řada folklórních útvarů, forem, projevů zařazována nejen do ediční praxe mnohých nakladatelství, ale stala se součástí všech procesů v novodobé literatuře v mnoha způsobech presentace. Zároveň však praxe přináší s sebou řadu otázek nejen v úpravách textů, ale především v jejich výběru, který by měl ve všech ohledech podat syntetický obraz. Všechny tyto problémy i řady dalších by bylo nutno především vyřešit, protože jde o složitý proces týkající se celé kultury (Sirovátka). Zařazení folklóru do výuky má několik funkcí: jazykově výchovnou, pedagogickovýchovnou a vzděIávací (Vykopal). Ale jak ediční praxe, tak školní výuka může jen zčásti nahradit spontánní působení folklóru v rodině a určitém společenství, a proto důležitá je i otázka předávání. Estetické jevy nepůsobí samy o sobě, ale působením toho, kdo je předává (Mišurcová). Podobné problémy s sebou nese i scénické zpracování folklóru, kde by se mělo kromě didaktické a poznávací funkce přihlížet např. i k síle bezprostředností folklóru, k schopnostem dětského chápání, vycházet z dětského prostředí a využívat řady folklórních prvků (Beneš, Novák). To, že rodiny žijí dnes mnohem izolovaněji, staré formy rodiny neodpovídají situaci, ale nový model se zatím zcela nevytvořil (Hollósová, Budapešť), odráží se i v citové vý[/]chově. Stejně tak nivelizace rodinných tradic působí na oslabení složky spontánního přejímání (Laudová). Na řadě institucí je, aby se snažily tyto nedostatky doplnit, i když spontánní působení rodiny a blízkého okolí nelze plně nahradit. Nejde o fetišizaci lidové kultury jako takové, včetně jejích negativních prvků, a o její zachování za jakoukoliv cenu, ale o kladné kulturní tradice, vytvořené v průběhu mnoha generací, o proces, v němž se předávají novým pokolením zkušeností a vztahy, systém tradic určitého národa jako výsledek jeho výchovných snah v průběhu mnoha věků, jehož prostřednictvím spoluvytváří každý národ svou duchovní kulturu (Gawlik).
      V tomto ohledu je možno a patrně i nutno kromě druhotného působení tradic lidové kultury prostřednictvím technických prostředků, jako jsou knihy, výuka, sdělovací prostředky apod. - klást důraz i na působení institucí neoficiálních, jako jsou např. soubory, které pokud jsou produktem zainteresovaného vztahu určité lidské komunity mohou suplovat úlohu spolehlivého předavatele folklórních hodnot (Laudová). Stejně tak úsilí mnoha pracovníků různých institucí může při dobré znalostí materiálu udělat v tomto ohledu kus záslužné práce nejen pro děti a společnost, ale i pro podrobnější osvětlení některých badatelských problémů (jak vyplynulo z referátů Ryšavé, Gotzingerové a dalších).[/]
      Podobnými problémy se ve svých podnětných příspěvcích zabývali i zahraniční účastníci sympozia: V. J. Alijev z Moskvy, M. Bukurechtliev ze Sofie, K. Krähner z Lipska, M. Keszlerová z Budapesti, S. Popa z Bukurešti.
      Přesto všechno, podle současných výzkumů, spontánní projevy řady lidových tradic, nebo podněty z nich vycházející mají dosud své místo nejen v systému přímých kontaktů mezi dětmi a dospělými a mezi dětmi navzájem, ale i ve vypravování (Volbrachtová). Přesuny ve frekvenci jednotlivých žánrů zaručily ve vypravování mezi dětmi pevné místo anekdotě a humorným podáním (Satke) a jako nejživější žánr zůstává vypravování memorátů (Šrámková) pro zachování kontinuity nejen mezigeneračního a kulturního vývoje, ale i jako prostředek stabilizace mezilidských vztahů, důležitých pro vytváření a rozvíjení socialistického způsobu života a kultury (Gawlik). Podobně je tomu i s dětskými hrami, jež jsou jednak výrazem touhy po sebeuplatnění a družnosti a zároveň podnětem k určitému přebírání některých tradičních prvků (Jelínková). I výzkum písňového repertoáru na jižní Moravě ukazuje značné procento lidového zpěvu jako samostatné složky kulturního povědomí (Toncrová).
      Přeměny, jimiž prochází naše společnost, ovlivňují všechny stránky našeho života. Působení tradic lidové kultury by však nemělo ztratit svoje možnosti nejen proto, že v zá

304

kladu marxistického pojetí kultury je obsažen i fakt, že lidová kultura má mnoho prvků působení na etickou a estetickou výchovu (Krejčí), ale také proto, že v určitém ohledu je nezbytnou součástí formování charakteru, hodnotového systému i citové výchovy každého jedince, z nichž se skládá naše společnost. To, co už neprobíhá cestou spontánního přejímání by mělo být nahrazeno jinými formami, ale takovými, aby cesta předávání byla co nejúčinnější, ale také aby nedocházelo k zkreslování původních významů a hodnot, které se již staly součástí národní kultury. Seznam citovaných autorů:
      Doc. PhDr. V. Frolec, CSc., Věra Šepláková, prom. hist. Jan Krist, prom. hist. Peter Salner, prom. hist. J. Langrová, V. Vrlová, prom. hist. P. Popelka, doc. PhDr. O. Sirovátka, CSc., PhDr. V. Mišurcová, CSc., PhDr. Z. Vykopal, CSc.; PhDr. O. Hrabalová, PhDr. A. Satke, CSc., PhDr. M. Šrámková, Z. Jelínková, doc. PhDr. B. Beneš, CSc., PhDr. P. Novák, CSc., prom. hist. M. Toncrová, PhDr. H. Laudová, CSc., PhDr. L. Gawlik, CSc., PhDr. J. Krejčí, prom. hist. L. Ryšavá, V. Gotzingerová. Libuše Volbrachtová

Konference "Revoluční přeměny jihomoravského venkova" v Brně [obsah]

Ve dnech 27. a 28. února 1979 uspořádalo Moravské muzeum v Br[/]ně pod záštitou odboru kultury Jm KNV vědeckou konferenci z výsledků společenskovědního integrovaného výzkumu, na němž se podílejí vědečtí a odborní pracovníci z jihomoravských muzeí, z pracovišť ČSAV, University J. E. Purkyně v Brně, ÚLUV a z dalších institucí Jihomoravského kraje. Na konferenci, která proběhla v sálech Muzea dělnického hnutí Brněnska, bylo předneseno 48 referátů z oblastí historie (12), etnografie (27), sociologie (3), divadelní a literární vědy (4) a jazykovědy (2). Úvodní projevy přednesli zástupce Jm KNV v Brně (dr. L. Lefnerová) a hlavní koordinátor integrovaného výzkumu doc. dr. J. Sejbal, CSc., ředitel Moravského muzea.
      Východiskem příspěvků v souladu se zaměřením integrovaného výzkumu byla problematika historicko-politických, ekonomických, společenských a kulturních přeměn probíhajících na jihomoravské vesnici v posledním třicetiletí. Integrovaný výzkum, který koordinuje Moravské muzeum, je v podstatě prvním vědeckovýzkumným úkolem interdisciplinární povahy, jehož cílem je analyzovat a vyhodnotit na společné víceoborové bázi revoluční přeměny probíhající ve vesnické společností a v přírodním prostředí Jihomoravského kraje. Široká skladba zastoupených společenskovědních oborů podává možnost zkoumání dané problematiky z úhlů rozličných disciplin. Brněnská konference byla také zhodnocením první fáze výzkumu od jeho nově vy[/]tvořeného projektu (v závěru roku 1977). V naší zprávě věnujme bližší pozornost etnografickým příspěvkům.
      K. Fojtík (ÚEF ČSAV) ve svém referátu rozebral východiska výzkumu revolučních přeměn vesnice v ČSR a předpoklady jeho začlenění do mezinárodní kooperace na příkladě výzkumu v Jihomoravském kraji. V. Frolec (FF UJEP) zhodnotil průběh socializace v zemědělství a její, vliv na proměny tradičního rolnictví a bydlení v oblastí Ždánských vrchů. Současnou výtvarnou aktivitou na jihomoravském venkově na základě analýzy vyhodnocení v několika vybraných obcích se zabýval R. Jeřábek (FF UJEP). V. Svodová (ÚEF ČSAV) a B. Minaříková (ÚLUV Brno) zaměřily svůj příspěvek na otázku působení institucí na současný rozvoj lidové výroby. Na téma funkce foklóru v současností promluvil O. Sirovátka (ÚČSL ČSAV).
      Hlavní referáty přednesené první den jednání měly obecnější zaměření. Na ně navázaly koreferáty zpracovávající dílčí tématické úseky. Druhý den probíhalo jednání ve dvou sekcích, historické a etnografické. Jednání etnografické sekce zahájila L. Tarcalová (Slovácké muzeum) příspěvkem o záhumenku a jeho významu pro udržování malovýrobních zemědělských forem na příkladě obce Ostrožská Lhota na Uherskohradišťsku. Společný záhumenek a jeho odraz v proměnách obyvatel obce Rymi

305

ce na Kroměřížsku byl tématem referátu M. Války (Muzeum Kroměřížska). Z. Jakubíčková (FF UJEP) se zabývala změnami hodnotových orientací ve vztahu k zemědělství, o přeměnách v tradici bydlení na Novoměstsku a Žďársku pojednala Z. Marková (Horácké muzeum). J. Souček (Ústav lidového umění ve Strážnici) věnoval pozornost zániku tradičního lidového obydlí na strážnickém Dolňácku, V. Šepláková (FF UJEP) si povšimla změn v hodnotových orientacích v bydlení. Rozvojem lidové výroby na Strážnicku se zabýval J. Pajer (Ústav lidového umění ve Strážnici), zánik tradičních forem v zemědělství v obci Lešany na Prostějovsku sledovala A. Prudká (Muzeum Prostějovska). Na téma proces přizpůsobování balkánských přistěhovalců v lidové stravě promluvila M. Ludvíková (Moravské muzeum), výsledky výzkumu současného lidového kroje na Kyjovsku zhodnotila V. Furyová (Městské muzeum v Kyjově). E. Večerková (Moravské muzeum) se zaměřila na některé otázky výzkumu obyčejové tradice v nově osídlené oblasti jihomoravského pohraničí. Proměnami ve zvykoslovné tradici v nově osídlené obci Zvonovice-Rostěnice na Vyškovsku se zabývala R. Zemanová (Muzeum Vyškovska). Přeměnám tradičních prvků v rodinných obyčejích na Kyjovsku věnoval pozornost J. Krist (Ústav lidového umění ve Strážnici), o tradici a jejích nositelích na Uher[/]skobrodsku pojednal J. Popelka (Muzeum J. A. Komenského v Uherském Brodě). Závěr jednání byl věnován folkloristickým příspěvkům, s nimiž vystoupili B. Beneš (Pamětník a vesnická pospolitost) z FF UJEP, M. Toncrová (Formování zpěvností u školní mládeže), J. Pospíšilová (Společenský život dětí a školní mládeže), C. Havlíková (Současná funkce svatebního říkání) a M. Šrámková (Pohádka a pověst v četbě a vyprávění školní mládeže) z ÚEF v Brně. J. Volfová (Muzeum Vysočiny v Jihlavě) se zabývala repertoárem a žánry dětského slovesného projevu na Jihlavsku, I. Melkus (Muzeum Boskovicka) sledoval podněty udržování lidové tradice na Boskovicku na příkladě obce Kořenec.
      Přínos konference a její průběh zhodnotil na závěr jednání vedoucí společenskovědní komise integrovaného výzkumu doc. dr. V. Frolec, CSc. Zdůraznil její pracovní charakter, dobrou úroveň přednesených referátů, které vycházely z tematických okruhů zadaných řešitelům v roce 1978, i konkrétní výsledky práce. Referáty přinesly řadu nových poznatků, teoretických a metodologických podnětů. Ukazuje se, že v některých tématech bude možno v další etapě přistoupit k syntetickému zpracování. Všechny proslovené referáty vyjdou v příštím roce v samostatném sborníku. U příležitostí konference vyšlo také první číslo Informačního bulletinu, který Morav[/]ské muzeum vydává pro potřeby řešitelů výzkumu s cílem zkvalitnění vzájemné informovaností a návaznosti práce jednotlivých ústavů. Brněnská konference přispěla k tvůrčímu stmelení pracovního kolektivu společenskovědní komise integrovaného výzkumu a naznačila možnosti dalšího rozvíjení a užšího propojení zastoupených oborů. Eva Večerková

Jubilejný X. ročník SEMINARlUM ETHNOLOGICUM [obsah]

Mestečko Ciechanowiec vo vojvodstve Lomža v poľskom Podlesí bolo sídlom jubilejného X. ročníka medzinárodného terénneho seminára SEMINARIUM ETHNOLOGICUM. V dňoch 18.-28. septembra 1978. Podujatie zorganizovali Katedra Etnografii Varšavskej univerzity pod vedením prof. dr. Zofie Sokolewicz a Muzeum Rolnictwa Jana Krzystofa Kluka v Ciechanowci. Seminára sa zúčastnilo spolu 42 vedeckých pracovníkov a študentov, z toho 27 z poľských inštitúcií a 15 zo zahraničia. Zahraniční hostia prišli z Československa (Bratislava, Brno a Trenčín), Juhoslávie (Ljubljana, Zagreb, Beograd a Skoplje), Maďarska (Budapešť a Debrecen), Dánska (Kodaň).
      Účastníci seminára boli ubytovaní priamo v objektoch skanzenu v Ciechanowci, patriacemu k Muzeu Rolnictwa. Toto múzeum v prírode je ešte vo výstavbe, ale niektoré objekty sú už dokončené a slúžia

306

na ubytovanie. Poľskí kolegovia túto možnosť pravidelne využívajú pri terénnych výskumoch, ktorých sa zúčastňuje väčšie množstvo ľudí. Po skončení SEMINARIUM ETHNOLOGICUM slúžili priestory skanzenu ako miesto veľkého jarmoku, kde sa poschádzali kupujúci z bližšieho i vzdialenejšieho okolia. Ubytovanie bolo romantické, jednotlivé skupiny objektov, resp. objekty sú oddelené stromami, kríkmi a trávnatými plochami. Pri vodnom mlyne je aj malé jazierko, tvoriace súčasť tohto idylického a pritom sympatického prostredia. O podobnom spôsobe využitia aspoň časti múzeí v prírode by bolo možné uvažovať aj u nás.
      Tému seminára "Mýt a obrad" určili práce varšavskej Katedry Etnografie v súvislosti s "Etnografickým porovnávacím slovníkom obradov, symbolov a mytológie v ľudovej kultúre Slovanov". Počas seminára sa na terénnych výskumoch overovali dotazníky na tieto témy: "Svadba", "Obraz záhrobného života", "Priestor v ľudovej kultúre" a "Čas v ľu.dovej kultúre". Tieto dotazníky mali pomôcť nájsť v teréne odpovede n.a otázky v nich kladené, ale zároveň nechávali bádateľovi možnosť výberu spôsobu, akým získa odpovede.
      Štruktúra seminára sa odlišovala od predchádzajúcich ročníkov. Na Slovensku bolo ťažisko činnosti v terénnych výskumoch, v Ciechanowci skôr v diskusiách, kým práce v teréne bolo menej. Okrem to­ ho účastníci zo zahraničia informo[/]vali o stave a spôsoboch výskumu. na jednotlivých pracoviskách, ktoré reprezentovali.
      Výlety do okolia Ciechanowca umožnili poznať terén, jednotlivé lokality i kultúrne pamiatky. Oblasť je hraničnou zónou medzi západnou a východnou kultúrou. Do súčasnosti sa zachovali obce s kato­ líckym obyvateľstvom, vedľa obcí, ktorých obyvatelia sú právoslávneho vierovyznania. Okrem konfesionálnej rozdielnosti, odlišujú sa dediny aj podľa sociálnej príslušnosti. V niektorých je obyvateľstvo pôvodom roľnícke, v iných žijú potom­ kovia drobnej šľachty.
      Charakter regiónu až do súčasnosti je výrazne poľnohospodársky. Dominujúcim je individuálne vlastníctvo pôdy. Ťažnou silou sú v prevažnej väčšine zvieratá - kone, ale u niektorých jednotlivcov sa objavujú aj traktory. Najdôležitejšou plodinou sú zemiaky, po nich nasledujú ďalšie okopaniny.
      Po skončení seminára odcestovali účastníci do Varšavy, kde sa dňa 29. septembra 1978 zúčastnili osláv v Etnografickom múzeu, konaných z príležitosti 90. výročia jeho založenia.
      SEMINARlUM ETHNOLOGICUM v Ciechanowci uzavrelo prvých desať ročníkov tohto podujatia, ktoré má už svoju tradíciu. Do ďalšej desiatky želáme mnoho úspechov a zároveň dúfame, že budú rovnako úspešné, ako doteraz. Milan Chlebana

Muzeologický seminář o Příbrami [obsah]

U příležitosti otevření první části "Hornického muzea v přírodě" a nových muzejních expozic v Příbrami na Březových Horách byl ve dnech 24. a 25. října 1978 uspořádán Okresním muzeem v Příbrami, Národním technickým muzeem v Praze, Národním muzeem v Praze Ústředním muzeologickým kabinetem a Ústavem pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze muzeologický seminář, věnovaný jednak problematice technických muzeí, jednak etnografii Příbramska.
      Seminář po zahájení zástupkyni Okresního národního výboru v Příbrami otevřel úvodním referátem "Neznámé etnografické prameny ke studiu Příbramska" A. Robek . Zaměřil se na prameny, které vysvětlují odlišnosti Příbramska od jiných průmyslových oblastí, nově osvětlil vztah horníků k náboženství, změny, ke kterým dochází v hornické lidové kultuře v současnosti, vznik a vztah k nové obřadnosti. V. Vlček na širokém materiálu promítl současný stav a perspektivy technických muzeí v ČSR, J. Majer pak sledoval technická muzea, zvl. hornická v mezinárodním kontextu, doloženém zajímavou obrazovou dokumentací. K. Černý seznámil účastníky semináře s dokumentací k dějinám hornictví ve sbírkách Národního technického muzea a v dalších fondech. J. Vondra se zabýval zásadami technické památkové péče. B. Křepelka, au

307

tor libreta nové příbramské expozice, podrobně charakterizoval koncepci a výstavbu expozice "Sociální vývoj hornictva na Příbramsku" a L. Mikovcová, osvětlila technické úpravy hornického domku. R. Magula se věnoval problematice ochrany hornických památek na východním Slovensku a I. Kladivík doprovodil bohatou dokumentací svůj výklad o výstavbě "Banského múzea v prírode v Banskej Štiavnici". O. Skalníková se ve svém srovnávacím referátu zabývala hornickou lidovou tvořivostí s důrazem na její specifiku na Příbramsku.
      Sočástí semináře byla prohlídka nové muzejní, expozice na Březových Horách a hornického domku, dále pak technických památek na dole Vojtěch a Anna a sjezd do 1000 m hloubky právě uzavíraného dolu Prokop.
      V příjemném prostředí muzea pokračoval seminář etnografickými referáty. V. Scheufler se na základě archivních materiálů podrobně zabýval domáckou výrobou na Příbramsku, zvl. na konci 19. století, J. Vařeka dokumentoval význam Příbramska pro studium lidového domu vzhledem k sledování názvoslovné hranice "síň - dům" a J. Šťastná výstižně shrnula dosavadní práci na výzkumu lidové stravy na Příbramsku a zasvěceně vytýčila další požadavky a programy studia.
      Seminář byl vskutku dělný. Ukázal nejen na to, co se u nás v problematice technických muzeí v pří[/]rodě udělalo a co se plánuje, ale zároveň vyzdvihl patřičné místo Příbramska jako oblasti, která pro tuto formu muzejnictví je nejen příhodná, ale také na tomto poli vykonala kus dobré práce. Materiály ze semináře budou otištěny ve Vlastivědném sborníku Podbrdska. Olga Skalníková

Kopie a rekonstrukce o muzeích v přírodě [obsah]

Problematika kopií a rekonstrukcí v muzeích v přírodě byla námětem semináře pracovní skupiny pro muzea v přírodě při subkomisi pro lidové stavitelství MKKKB, který se konal dne 24. 4. 1979 v Pribylině. Toto zasedání bylo současně i jednáním komise ČsNS a projednávaná tématika je rovněž součástí dílčího řešení úkolu SPZV VIII-4-8/1d.
      Kopie a rekonstrukce ať již celých objektů, přenášených do muzeí v přírodě, ať již jejich částí, je aktuálním problémem všech našich pracovišť, zabývajících se ochranou a záchranou stavebních památek. Existuje zde široká škála názorových hledisek, které se v plné šíři objevily na tomto semináři. V podstatě všichni diskutující se shodli na potřebě těchto zásahů, bylo však zapotřebí sblížit poněkud odlišné názory na posun hodnot, vznikající při těchto operacích.
      Po třech hlavních referátech J. Langera z Valašského muzea v přírodě, J. Součka z Ústavu[/] lidového umění ve Strážnici a M. Benži ze Slovenského národného múzea Martin - se v diskusi objasnily některé rozdíly, vytyčila se základní stanoviska a přikročilo se k formulování obecných zásad pro vytváření kopií a rekonstrukcí expozičních objektů v muzeích v přírodě. S uspokojením lze konstatovat, že došlo ke shodě ve všech hlavních otázkách a že uvedené zásady lze považovat za zdařilé metodické podklady. Opět se potvrdilo, jak mimořádně důležitým činem bylo sjednocení a normalizování terminologie, ke kterému došlo již na předchozím zasedání pracovní skupiny.
      Jednání byla přítomna také delegace polských muzeí v přírodě, vedená vedoucím oddělení muzeí ministerstva kultury PLR dr. F. Midurou. V jejich diskusním příspěvku se konstatovala značná blízkost polských a československých stanovisek nejen v tomto projednávaném tématu, ale rovněž v celé problematice muzeí v přírodě.
      Prospěšné byly rovněž zprávy o stavu výstavby muzeí v přírodě v Kouřimi a ve Veselém kopci. Pracovníci kolínského muzea, kteří staví muzeum vesnice v Kouřimi, a delegace ONV Chrudim, vedená s. místopředsedkyní J. Polákovou (ONV Chrudim řídí výstavbu muzea v přírodě ve Veselém kopci), informovali přítomné o svých plánech, potížích i úspěších při výstavbě.
      V bezprostřední blízkosti místa konání semináře se nalézá areál výstavby liptovského muzea v příro

308

dě, který si všichni účastníci se zájmem prohlédli. Ocenili velmi dobré zařízení staveniště i záměr expozice.
      Jednání sjednotilo stanoviska, formulovalo zásady, vytyčilo další problémové oblastí a poukázalo na některé nedostatky. A snad právě v těchto věcných, dělných výsledcích lze spatřovat největší přínos pribylinského semináře. Petr Šuleř

Zásady pro vytváření kopií a rekonstrukcí expozičních objektů [obsah]




     1. Cílem užívání zásad je maximální zabezpečení identity expozičních objektů s expozičním modelem, tedy jejich optimální postavení v systémech společenských jevů a jejich vztahů vytvářejících určitá prostředí i systémy hodnot. Kopie a rekonstrukce musí tedy sloužit k uchovánínejen všech hodnot přenášenéhoobjektu, ale i nahrazení těch,které již dříve ztratil.
     2. Zásad lze použít předevšímk vytváření kopií a rekonstrukcí expozičních objektů. Avšakstejným způsobem lze postupovat při rekonstrukci usedlostía jiných urbanistických jevů, samostatných architektonickýchprvků, mobilních předmětů, historických činností a jiných jevůdokumentovaných v muzeích.
     3. Výběr reprezentantů - exponátů muzea v přírodě - musí býtv souladu s ideovým záměrem[/] výstavby muzea a s jeho požadavky na znakovou reprezentaci společenských jevů. K vytváření kopií a rekonstrukcí je možné přistoupit především v případě, není-li výběr schopný pokrýt požadavky reprezentace.
     4. Kopie jsou vynuceny technickým stavem existujícího objektu, a proto je jejich využití v plném souladu s tradičním lidovým přístupem k údržbě stavbya lze ho doporučit i při výstavběmuzeí v přírodě. Na architektonických detailech užíváme částečných vědeckých kopií zcelavýjimečně.
     5. V případě, že nelze z terénupřenést takový objekt, který byobsahoval všechny znaky reprezentace, je třeba přistoupit k náhradě chybějících znaků formoučástečných vědeckých rekonstrukcí. K úplné vědecké rekonstrukci by se mělo přistupovatjen v krajním případě.
     6. V souladu s metodickým doporučením zasedání ICOM z roku1971 lze použít při výstavbě kopií a rekonstrukcí expozičníchobjektů i netradičních technologií, pokud neovlivní hodnotuvnější i vnitřní formy objektůa jsou opticky naprosto nezjistitelné. Užívání netradičních stavebních technologií a materiálůza účelem zachování hmoty expozičního objektu je nejen přípustné, ale často nevyhnutelné, a to z důvodů technologických, ekonomických, provozních[/] i z hlediska údržby. Praktickyto přichází v úvahu zpravidlajen u objektů hliněných a zděných (cihlových i kamenných),pokud jsou omítnuty. Podmínkouje rovněž, že v expozici je alespoň jeden objekt či jeho částpostaven z materiálů i technologií tradiční a z ilustračníchdůvodů zůstane částečně neomítnut. Za nutné považujemeužívání moderních materiálůk zajištění izolace, konzervacea petrifikace všech expozičníchobjektů, a to i konstrukčními nechemickými prostředky, pokudnejsou zrakem zjistitelné.
     7. Ke kopiím a rekonstrukcím můžeme přistupovat pouze na základě příslušného vědecky zpracovaného dokumentačního materiálu v určitém stupni kvalitya rozsahu, podle povahy potřebného zásahu.
     8. Pro zhotovení kopií je nutnáexistence originálů, a proto postačí kromě libreta a scénářeexpozice pouze technická dokumentace.
     9. Pro vytvoření částečné i úplnévědecké rekonstrukce je potřebný návrh zpracovaný na základě etnograficko-historicko-architektonické vědecké studie o vývoji stavitelství a jeho společenských funkcí v příslušné oblasti. Návrh řešící kromě ideovýchotázek i konkrétní formu včetně výtvarné objemové studie,musí obsahovat odkazy na existující znaky, jejich dokumentaci

309

(včetně technické) a zdůvodnit jejich výběr i způsob užití v rekonstrukci objektu. To vše jako[/] podklad pro tvorbu prováděcího projektu. Jiří Langer - Petr Šuleř[/]

FESTIVALY

Krajská soutěž národního festivalu folklórních souborů - Jihlava 1979 [obsah]

Ve dnech 19.-20. května 1979 se uskutečnila v Jihlavě Krajská soutěž národního festivalu folklórních souborů jihomoravského kraje. Krajského kola, které připravilo Krajské kulturní středisko v Brně, Okresní kulturní středisko v Jihlavě a Dům kultury a techniky ROH v Jihlavě, se zúčastnilo 16 souborů, vesměs vítězů okresních přehlídek.
      Soutěžní řád ukládal souborům vystoupit na soutěži s programovým blokem v trvání 20-30 minut s převažující taneční složkou, s možností využití slovesných, hudebních i výtvarných složek, přičemž jednotlivá čísla programového bloku neměla být starší pěti let. Těmito podmínkami sledovali vyhlašovatelé soutěže snahu podnítit dramaturgickou práci, přinesení nových tvůrčích podnětů a zvýšení ideově umělecké úrovně činností souborů. Soutěž hodnotila odborná porota pod vedením Zdenky Jelínkové. Práce poroty byla při tak velké a náročné akci obtížná, nebyla však omezena pouze na vlastní analýzu před[/]vedených čísel a vyhlášení výsledků. V průběhu přehlídky se po zhlédnutí programu scházela s vedoucími a zástupci souborů na neformálním aktivu, na němž byly podrobně hodnoceny jednotlivé programové bloky, zevrubně byla anylyzována jednotlivá čísla, diskutovalo se také o další práci souborů, o jejich poslání a zaměření při rozvoji zá;mové umělecké činnosti.
      V závěru soutěže po zhlédnutí všech programových bloků, po jejich analýze, vyhlásila předsedkyně poroty Z. Jelínková výsledky - soubory, které postupují do národní soutěže folklórních souborů. Vítězem soutěže se stal soubor "Kunovjan" Sdruženého závodního klubu ROH v Uherském Hradišti, který přinesl scénicky ucelený program s názvem Na lukách. Soubor "Kunovjan", složený z mladých tanečníků, zaujal temperamentem, čistotou projevu, vyrovnaností všech členů ve výrazu, hlasovém fondu i pohybovém nadání. Celé pásmo bylo režijně dobře zvládnuté, detailně vypracované a scénicky ucelené. Jeho nosnou polohou byly hry s řadou prostých, ale účinných prvků[/] s využitím jednoduchých rekvizit. Vystoupení tohoto mladého a nadějného souboru bylo vzorným příkladem toho, jak se folklór v této poloze může stát zajímavým a může být podkladem ke scénické práci.
      Druhým souborem, který postoupil do národního kola je soubor "Kašava" JZD Podhoran v Lukově. V jeho programovém bloku O práci, lásce a radosti byly zařazeny dožínkové a svatební scénky, zvláště však zaujalo ztvárnění masopustu; který ve valašském zvykosloví doposud zaujímá důležité postavení. Soubor "Kašava" ukázal, že dokáže stylově interpretovat valašský folklór, o čemž svědčila jednotlivá čísla jeho programového bloku. Kromě maximální souhry mezi muzikou a tancem zvláště zaujala snaha o jevištní zkratku, což se projevilo především v předvedení masopustu. Zajímavým a nekonvenčním způsobem se jim podařilo proporčně zvýraznit nejdůležitější momenty masopustního průvodu.
      Třetím postupujícím souborem je soubor "Mánes" Závodního klubu ROH Oděvní průmysl v Prostějově, který se ztvárněním starých. hanáckých tanců pojetím a zaměřením práce poněkud odlišoval od ostatních zúčastněných souborů. Jejich rekonstrukce se opírají o taneční a výtvarné prameny, které jsou východiskem pro choreografickou tvorbu. Taneční blok byl sestaven z notových záznamů tanců z 18. století, které byly nalezeny na kůru kostela v Kvasicích. Dobovému pojetí tance byl přizpůsoben i oděv ta

310

nečních párů, který byl věrnou kopií dobových kreseb. Soubor "Mánes" zaujal čistotou projevu a ornamentální kresbou, která je příznačná pro taneční projev barokního období.
      Vzhledem k folklórním tradicím a bohatému zázemí projevu tradiční lidové kultury se porota rozhodla doporučit do národního kola soutěže folklórních souborů i Soubor Valašského krúžku SZK železničářů v Brně. Soubor předvedl pásmo s názvem Od kolébky ke kolébce. Soubor, který se cílevědomě zaměřuje na scénické rozvíjení valašského folklóru, vystoupil na soutěžní přehlídce s režijně výborně ztvárněným programovým blokem, s promyšleným výběrem písní a tanců, citlivou výstavbou dějové osnovy a nenásilnou interpretací. Emocionálního účinku dosáhl soubor také citlivým a vytříbeným výběrem krojů pro jednotlivá čísla.
      Soutěžní přehlídka v Jihlavě předvedla stoupající úroveň a pestrost scénické práce s folklórem, podnítila tvůrčí dramaturgickou, choreografickou a režijní činnost a ukázala šíři zájmu jihomoravských souborů, jejich velké možnosti čerpání a zpracování krajového materiálu při hledání nových tvůrčích cest. Vlasta Ondrušová

Cikháj 1979 [obsah]

Letos již čtvrtý rok se v Cikháji konaly dne 1. července okresní slavností míru a československo-sovětského přátelství. Svou programovou[/] skladbou se zcela odlišovaly do národopisných slavností, protože jedným pořadem s národopisným zaměřením byla nedělní dopolední přehlídka dětských folklórních souborů z Horácka.
      V pořadu Sluníčko nad Vysočinou (autor Míla Brtník, uváděla Věra Hromádková) vystoupil dětský soubor Kalamajka z Havlíčkova Brodu s pásmem "královničky", "otvírání studánek" předváděl soubor Rendlíček ze Žďáru n. Sáz., pásma dětských her, říkadel a tanců si připravily soubory Podhoráček z Jaroměřic n. Rok., Radost z Křižánek, Ježura z Náměště n. Oslavou, Doubraváček, Vysočánek z Jihlavy, Horáček a Křenováček.
      V závěru pořadu zahrála muzika Vysočánku a všem zúčastněným souborům byly předány ceny od jejich patronátních závodů. Vzhledem k celkové délce a spádu pořadu byl závěr rozvleklý a zbytečně dlouhý.
      Po skončení pořadu dětských souborů slavnosti pokračovaly mírovou manifestací za účasti politických představitelů okresu a zábavnými pořady různorodého charakteru. Antonín Maňák

IV. Kraj beze stínu - Krumvíř 1979 [obsah]

V neděli 1. července 1979 se počtvrté sešli zájemci o lidové písně, tance, kroje i obyčeje z oblastí slovácko-hanáckého pomezí na regionálním festivalu v Krumvíři, Dopolední pořad byl věnován dětem.[/] Představilo se v něm celkem osm dětských folklórních kolektivů z okresů Břeclav a Hodonín. Program uváděli dětští konferenciéři, kteří se svého úkolu zhostili vcelku dobře, i když jim úlohu značně znesnadňoval místy málo ujasněný a vhodný text. Jinak měl pořad dobrou koncepci a náležitou gradaci. Proti jiným, význačnějším festivalům, kde dětské soubory většinou napodobují folklór dospělých, převažoval zde skutečně dětský folklór. A to je dobře. Dětský program v Krumvíři se letos zařadil do popředí mezi obdobné, u nás pořádané akce.
      V úvodu se představila cimbálová muzika z Čejkovic. Po ní vystoupily děti z místní mateřské školy ve velmi dobrém bloku říkanek a her pro nejmenší. Cimbálová muzika ze Ždánic doprovodila děti z Věteřova při pásmu řemeslnických tanců "Hrajeme si na řemesla", který měl velmi dobrou gradaci i úroveň. Chlapecké hry na pastvě a některé taneční hry byly náplní vystoupení dětského souboru z Horních Věstonic, v němž tančí děti, jejichž rodiče pomáhali osídlovat pohraničí. Škoda, že dětská cimbálová muzika hrála příliš stereotypně. Hry a tance z Dolňácka ukázal soubor z Podivína, jež při nedostatku místního materiálu čerpá z Kyjovska. Dobrou úroveň mělo vystoupení dětí z Velkých Bílovic a především závěrečné představení dětí z Čejče, které těžily ze svých zkušeností z vystupování a pásmo říkanek, škádlivek a tanečků předvedly naprosto suverénně.

311


      Odpoledne po průvodu účinkujících následoval hlavní pořad, který však zdaleka nedosahoval úrovně dopoledního dětského programu. Soubory a skupiny se v úvodu představily špacírpolkou. Celý pořad zahájil výborným zpěvem Jaroslav Kovařík a Marie Žďárská z Kobylí vyprávěním podle Lidských dokumentů. Skupina žen z Krumvíře předváděla "kútnice". Zazpívala několik ukolébavek, ukázala obřadní kroje, ale scénka u domu byla příliš slabé úrovně. Muži z Krumvíře uvedli na scénu rekonstruovaný místní obyčej. "vodění kohúta", v němž mladí muži s kohoutem přišli do domu k novorozenci a vinšovali mu zdraví. Dobrým vinšům by však prospělo určité zkrácení. Současné vítání občánků ukázaly členky národopisného kroužku z Horních Bojanovic za doprovodu cimbálové muziky z Čejče; krátké pásmo rekrútských písní a tanců uvedla mládež z Klobouk. Známý soubor Zavádka z Čejkovic přišel do Krumvíře s hodovým pásmem. Jeho výkon však byl zklamáním. Slabší hra muziky, tanečníci bez zápalu a bez jiskry. Dalším krokem zpět bylo vystoupení Krumvíře s částí svatebních zvyků, z nichž stojí za zmínku snad pouze zvaní na svatbu a jiná říkání. Jinak z písní převládaly známé kramářské písně. Obdobně problematický byl blok "svatební štráchání", v němž se společně představily skupiny z Násedlovic a Čejče. Bylo v něm několikrát naprosto neústrojně užito playbacku, čímž byl značně zbrzděn spád programu. Výbor[/]né ale bylo vlastní "štráchání" říkání a přípitky družiček a mládenců, méně zdařilé bylo provedení některých tanců, při kterých bylo zřejmé, že především mládež z Násedlovic nemá mnoho příležitostí tyto tance tančit. Taktéž začínající skupina z Němčiček se předvedla scénkou "vinobraní", v níž se nevystříhala některých začátečnických omylů (výběr materiálu aj.). Zkušenější soubor z Velkých Bílovic měl ve svém repertoáru písně a tance z Kyjovska a ze Strání. Jeho blok se nazýval "O víně", ale není zcela jasné, proč. Navíc mně vadily společné cifry tanečníků při verbuňku. Zde je třeba verbířům z Velkých Bílovic připomenout, že verbuňk je tanec improvizační a ne spartakiáda. Naopak výkon bílovické cimbálové muziky zaslouží absolutorium. Mladí chlapci hráli s chutí a technicky na výši. V jejich stínu zůstaly všechny ostatní muziky včetně známé cimbálovky z Čejkovic. Závěr pořadu vytvořil soubor z Čejče se svojí cimbálovou muzikou. V pásmu tanců z Dolňácka zatančil tance danaj, skočná, slovenská a verbuňk. Tanec slovenská podal v tak deformované podobě, že jej šlo poznat jen s obtížemi, Přes tyto výhrady však oba poslední soubory tvořily vrchol celého pořadu.
      Čtvrtý ročník festivalu Kraj beze stínu byl tedy úspěšný programově jen zčásti (zcela úspěšný je po stránce aktivizace vesnických skupin). O co vyšší byla úroveň dopolední, dětské části, o to se snížila úroveň odpoledního programu do[/]spělých souborů a skupin. I když v odpoledním pořadu se nacházelo několik velmi dobrých programových čísel, dále čísel zcela nových, rekonstruovaných či nově podaných (např. vodění kohúta, štráchání aj.), přece bude dobré, když se pracovníci programové komise zamyslí nad koncepcí příštích ročníků, aby nedccházelo k tomu, že na jednom pořadu se podílelo několik autorů, každý s jiným přístupem tvořil jinou část programu, takže vcelku byl pořad naprosto nesourodý. Je to škoda, protože festival si za krátkou dobu své existence získal popularitu a oblibu nejen mezi návštěvníky, ale i mezi soubory a vesnickými skupinami. A tu by neměl ztratit. Jan Krist

Tvrdonice 1979 [obsah]

26. ročník národopisných slavností "Podluží v písni a tanci" se uskutečnil ve dnech 1.-3. června 1979 v Tvrdonicích. Celý pátek patřil přehlídce dechových hudeb. V podvečer se představily mládežnické a dětské dechovky okresu Břeclav, jejichž programu by prospělo jisté zkrácení. Večerní představení dospělých dechovek se tak podstatně zpozdilo. Je jen málo obdobných akcí, kde by diváci zůstali vytrvale sedět na programu i v pozdních nočních hodinách, jako tomu bylo v Tvrdonicích. Svědčí to o značné oblibě dechovek na Podluží. Přesto by však stála za zamyšlení programová náplň vystoupení jednotlivých

312

dechových hudeb na národopisných slavnostech.
      V sobotu 2. června v dopoledních hodinách proběhly soutěže v sólovém zpěvu, duetech, sborových zpěvech, v tanci "vrtěná", v hošijích, verbuňku a o stárkovské právo. V letošním roce se vykazovala mimořádně slabou úrovní účinkujících. Nižší úroveň zpěváků, ale především tanečníků naznačuje, kde se nachází pole, jež by měla zúrodnit metodická pomoc okresního kulturního střediska a poradního sboru pro lidový tanec. Vůbec nejslabší se ukázala soutěž v tanci "vrtěná", kde porota byla na pochybách, zda má vůbec udělit nějakou cenu.
      Odpolední program "Žijme, učme se a pracujme pro socialismus" byl věnován - jako součást Pionýrského dne - 30. výročí vzniku Pionýrské organizace a Mezinárodnímu roku dítěte. Předcházel mu průvod dětských krojovaných skupin. V pořadu se představilo osm dětských skupin a souborů z okresů Břeclav a Hodonín a jeden soubor z družebního okresu Trnava. Výběr dětských souborů pro Tvrdonice byl letos podmíněn účastí v okresní soutěži folklórních souborů "Zlatá růže", z níž se vybraly nejlepší soubory. I když úroveň vystoupení byla dobrá, je třeba připomenout, že pro malé děti se nehodí, jestliže i v oblečení, i v tancích a písních napodobují dospělé. Diváky je to samozřejmě velmi kladně hodnoceno, ale faktem zůstává, že v dětském programu bylo minimálně dětského folklórního projevu.[/]
      V letošním roce oslavil přední podlužácký soubor "Břeclavan" čtvrtstoletí své činnosti. Právem mu byl proto věnován sobotní večerní program "Okolo Břeclavi". Břeclavan ukázal průřez svými programy za dvacet pět let práce i nejnovější programová čísla. Představil i hosty, známé zpěváky a muzikanty, kteří s ním spolupracovali a spolupracují. Pořadu lze vytknout nevhodné zařazení dětského souboru z Prušánek do pozdních nočních hodin (dvouhodinové zpoždění, jelikož nepřijel objednaný autobus ČSAD). I přes značné zpoždění však diváci vytrvali na svých místech a patřičně ocenili výkony účinkujících.
      V neděli 3. června 1979 dopoledne se na vozech sjížděla přespolní krojovaná chasa do Tvrdonic, kde pod máji byla uvítána představiteli festivalu. Škoda, že přijeli chlapci jen z nejbližších vesnic. Charakteristická, téměř hodová atmosféra mohla být ještě zvýrazněna.
      Odpoledne po průvodu všech účinkujících Tvrdonicemi byl zahájen hlavní pořad "Ej, pole, polečko", jenž byl věnován 30. výročí socializace vesnice. Jasně ukázal na současnou situaci a vztahy mezi folklórními skupinami na Podluží. Až na výjimky slabší úroveň mladých zpěváků (z dospělých se nejlépe uvedl J. Severin se svým mužským sborem), značná záplava nových písní současných autorů, v nichž jsou často na líbivé až "šlágrové" melodie necitlivě naroubovány neumělé texty nebo texty, jež jdou víceméně proti duchu lidové písně.[/] Bohužel, právě tyto písně však velice konkurují tradičním, hodnotnějším písním i mezi průměrnými návštěvníky slavností. Nelze je sice jednoznačně odsuzovat, protože některé z nich jsou opravdu kvalitní, zcela v duchu tradice, a získaly také značnou oblibu v širokém okolí, ale v hlavním pořadu folklórních slavností by se jimi mělo šetřit a uvádět jen ty nejlepší. V posledních letech se projevuje též popularita smíšených duet a nepřirozených, umělých trojhlasů, stejně jako mohutných, smíšených sborů, jež často jednohlasně zpívají nejnovější písně. V tomto pořadu jsme měli možnost slyšet spojené cimbálové muziky z Mikulčic a Prušánek, které nečistou hrou doprovázely smíšený sbor z "horního" Podluží, a jež spolu vytvořily jednu z několika masových scén. Dalším blokem, k němuž nutno mít výhradu, jsou dožínky, které předvedly Dolní Bojanovice. Objevily se v nich nejen mohutné smíšené jednohlasné sbory, ale též trio mužů a společné trio mužů a žen, ba dokonce recitace básně při brumendu celého sboru!
      Velké nedostatky se objevily, podobně jako u soutěží, v tancích, kdy se na jevišti téměř neobjevil výborný taneční pár při "vrtěné" či "třasáku". Je proto nutno zintenzivnit metodickou pomoc vesnickým skupinám při nácviku tanců. Stejné potíže měla větší část tanečníků s verbuňkem. V "trnavském verbuňku" se projevoval velký stereotyp cifer u jednotlivých verbířů.

313

Připomínky lze mít i k oblečení (chlapci bez kordulí a klobouků, děvčata bez vysokých bot a šátků či rožků apod.).
      Přes řadu záporů měl však pořad též řadu kladů a velmi dobře volených i předvedených programových čísel. Jen namátkou jmenujme např. zápas o kosířek, hošije, některé starší zpěváky, zpěvačky a část hodů.
      V celkovém hodnocení těchto známých folklórních slavností se projevuje dlouhodobý negativní vývoj na poli lidové kultury Podluží. Dobrá úroveň tohoto ročníku byla zbytečně snížena některými módními vlivy, které - jak věřím - brzy pominou. Odpovědní pracovníci a místní národopisní pracovníci by se měli sejít společně s programovou komisí slavností a společně se poradit, jak nadále usměrňovat a kam směřovat pěstování folklórních tradic a zájmovou uměleckou činnost v podlužáckých obcích vůbec. Zatím je čas, ale jak dlouho? Jan Krist

Mladé Horňácko [obsah]

Letos již sedmý ročník festivalu Mladé Horňácko, který se uskutečnil ve dnech 21.-22. dubna ve Velké nad Veličkou, byl jako mnoho jiných významných kulturních akcí ideově spojený s Mezinárodním rokem dítěte. V pořadu Mezi dětmi na Horňácku, jehož autorkou byla Zdeňka Jelínková, vystoupily dětské národopisné soubory a skupiny ze všech škol na Horňácku. Na orga[/]nizaci festivalu se podíleli kromě učitelů i pracovníci Okresního kulturního střediska a odboru školství ONV v Hodoníně.
      Hra, která je typickým projevem dítěte, v níž dítě dokazuje sobě i svému okolí schopnosti a dovednosti a specifický způsob vnímání světa, je i významnou složkou dětského projevu, byla v pořadu Mezi dětmi na Horňácku nejvíce zastoupena. Živým a bezprostředním způsobem předváděly menší děti ze ZDŠ ve Velké n. Vel., z Javorníka, Hrubé Vrbky a Louky pásma her, říkadel a rozpočitadel. Zajímavě koncipovaným pásmem s názvem Pod Čapcom se představily děti z Nové Lhoty. Formou hry napodobovaly práci v bloku písní, her a tanců s názvem v kuželovském mlýně děti z Kuželova. Jak již sám název napovídá, stalo se fiktivní prostředí mlýna hlavním dějištěm dětských her, zakončených písní o "povedeném" pečení chleba.
      Dětský obřadní folklór byl zastoupen průvodem královniček ze Suchova. Děvčata předváděla tento jarní obchůzkový obyčej v rekonstruované podobě podle zápisu Františka Bartoše v neobyčejně poetické podobě.
      Na vystoupení dětí z vyšších ročníků ze ZDŠ v Lipově a Velké bylo patrno, že hra dostává kvalitativně jinou podobu, mění se v taneční, hudební a zpěvní projev, který stojí na samé hranici mezi světem malých a dospělých. Obě pásma byla doprovázena dětskými cimbálovými muzikami, které dosáhly za poměr[/]ně krátkou dobu svého působení velmi dobré úrovně. Pod zkušeným vedením vyrůstají dobré kolektivy muzikantů, jejichž elán a nadšení jsou zárukou toho, že tradice lidové hudby na Horňácku nebude přerušena.
      Pořadem, který byl zakončen strhujícím nástupem všech malých účinkujících na pódium, provázel zasvěceným komentářem František Okénka.
      Festival Mladé Horňácko svým letošním ročníkem dokázal, že lze úspěšně pracovat s dětskými folklórními soubory takovým způsobem, aby děti měly živelnou radost z pohybu, zpěvu i nástrojové hry a aby nepředváděly jenom stereotypní nacvičený program, který by byl pouhou imitací projevu dospělých. Z celého pořadu bylo patrno, jak velká pozornost je věnována ve vzdělávacím procesu folklórnímu projevu dětí a tím i udržování tradice. Je nesporné, že ve všech základních devítiletých školách na Horňácku mají folklórní dětské skupiny ty nejvhodnější podmínky k úspěšné činnosti a stávají se jednou z nejpřitažlivějších zájmových oblastí.
      V pořadu Mezi dětmi na Horňácku jsme viděli reprezentativní ukázky systematické práce, za nimiž jsou ukryty nespočetné hodiny nadšené a obětavé práce učitelů a vedoucích souborů, kteří cílevědomě rozvíjejí v dětech smysl pro hudební, taneční a estetické cítění, pro rytmus, zpěvnost i lásku ke svému kraji a jeho tradicím. Vlasta Ondrušová

314

VÝSTAVY

Současné svátky a obřady národů SSSR ve Státním muzeu etnografie národů SSSR [obsah]

V současné době se v leningradském muzeu pracuje na přípravě výstavy Současné svátky a obřady národů SSSR. V muzeu již existují expozice, v nichž se vystavují soudobé materiály o životě národů SSSR; patří k nim expozice Nové a tradiční prvky současného obydlí a oděvu, Současné umění národů SSSR a SSSR - bratrský svazek rovnoprávných národů.
      Nová výstava je prvním pokusem o vytvoření společné expozice současné obřadovosti v muzejních podmínkách.
      Úkolem výstavy je ukázat nejen mnohotvárnost existujících svátků a obřadů a jejich národní kolorit, nýbrž také zdůraznit socialistické zaměření a výchovný význam obřadovosti.
      Vystavované materiály ukáží svátky různého významu, charakteru a rozsahu, z nichž každý má svoje zvláštnosti včetně národní specifiky. Ta je sice složkou každého svátku, ale projevuje se s různou intenzitou od slavnostní výzdoby ulic a slavnostní stravy až po obřadový děj. Národní zvláštnosti jsou ponejvíce soustředěny ve výhradně národních svátcích, vycházejících[/] z historických jevů. Jsou v nich zachyceny estetické a morální normy národa a jeho sebevědomí. Význam některých složek se dnes zvyšuje, neboť svátky dostávají státní ráz (tak např. tatarský sabantuj se stal Dnem Tatarské ASSR). Příznačnou zvláštností naší doby je rozšíření a zavádění nových forem obecně sovětské obřadovosti, společné pro všechny národy, což je dokladem sbližování národů SSSR v duchovním životě.
      Problematice studia současné obřadovosti v SSSR se v poslední době zvláště od 60. let začala věnovat značná pozornost; v republikách byly vytvořeny speciální komise a rady, zabývající se studiem a zaváděním nových svátků a obřadů. V této době vychází také velké množství prací především z oblasti vědeckopopulární literatury. Jsou to knihy, brožury, stati apod., v nichž se hovoří o nových formách obřadovosti a uvádějí se konkrétní doklady. Etnograficky orientovaná vědecká pojednání, analýzy konkrétních jevů a jejich zobecnění však chybějí.
      Pracovníci muzea uskutečnili řadu výzkumů a sběrů. Na základě tematických výjezdů do terénu a na základě spolupráce a korespondence s různými institucemi, které tyto svátky řídí a uskutečňu[/]jí - jsou to např. metodické kabinety kulturních středisek, paláce a domy kultury, příslušné odbory sovětů všech stupňů a paláce sňatků - se podařilo shromáždit rozsáhlé podklady, umožňující ukázat projevy současné obřadovosti více než 40 národů SSSR.
      Předměty (oděv, různé slavnostní rekvizity apod.), fotografie, doklady všeho druhu, plakáty, pozvánky, to vše bude použito v budoucí expozici. Sběratelská práce však bude pokračovat dále.
      Teoretické zobecnění údajů z odborné literatury a z terénních výzkumů umožnilo předběžnou klasifikaci současných svátků a obřadů, kterou sestavili pracovníci muzea; ta se stala základem struktury budoucí expozice.
      Veškerý materiál je rozdělen do oddílů, které obsahují tematické třídění do skupin a podskupin.
      Navrhujeme tyto oddíly:

     1. rodinné a občanské svátky a obřady, zahrnující život člověkaod narození do smrti;
     2. současné pracovní a tradiční lidové svátky a obřady;
     3. celonárodní slavnosti.

      Strukturní výstavba expozice postupuje od dílčího k obecnému, od jevů spojených s narozením občana až po všelidové, celonárodní slavnosti.

315


      Výstava bude zahájena úvodním oddílem, věnovaným jevu sovětské obřadovosti obecně, v němž budou umístěny doklady a fotografie z 20. let, dokumentující první krůčky při vytváření obřadovosti v SSSR, postupné odumírání starých zvyků a obyčejů a ateistickou propagandu. Zajímavé jsou fotografie z oslav prvního výročí VŘSR v roce 1918 a doklady o zavedení prvních nových sovětských svátků. Závěrečnými exponáty tohoto oddílu budou doklady ze současnosti, zachycující vývoj a formování společenských tradic, např. oslavy 60. výročí VŘSR.
      V úvodním oddílu je již vyjádřen základní princip vybudování expozice, tj. srovnání minulosti a současnosti; každý následující oddíl je uváděn nevelkým historickým exkursem, po němž následuje soubor materiálů ze 70. let našeho století.
      Druhý oddíl výstavy, tj. rodinné a občanské svátky, obřady a slavnosti, je tematicky uveden doklady o svátcích a obřadech spojených s narozením a výchovou dítěte. Tato tematika je dokumentována fotografiemi obřadů, jež nahradily ve 20.-30. letech křest, dále současným obřadem volby jména novorozeněte, pozvánkami k těmto aktům, pamětními listy a plaketami z vítání do života. Dětské národní svátky, školní slavnosti (1. září, konec školního roku), slavnostní maturita a další jevy budou zde také dokumentovány. Značné místo jsme věnovali předvedení národních[/] zvláštností a pokrokových národních tradic, které se uchovaly u četných národů; jsou to např. tradiční lidové dárky novorozeněti, lidové dětské kroje, určené ke slavnostním příležitostem apod.
      Další tematickou skupinu tvoří svatba. Na současném materiálu ukazujeme nejen nový obřad občanských sňatků, široce rozšířený pro celé zemi, nýbrž i národní sovětské tradice, které se dochovaly z minulosti, organicky vešly do systému současného svatebního obřadu a obohatily jej; je to např. svatební průvod, žertovné zkoušky novomanželů, svatební hostina, tradiční výpomoc novomanželům dárky, lidové svatební kroje aj.
      Třetí oddíl výstavy je věnován svátkům a obřadům spojeným s pracovní činností. Zahrnuje nové sovětské pracovní svátky a obřady, vzniklé v době sovětské vlády, jako je Den horníků, učitelů, železničářů apod. nebo pracovní obřady při přijímání učňů mezi dělníky, odchody do důchodu apod., a tradiční lidové svátky, vycházející z historické obřadovosti. Tyto svátky sice vznikly v daleké minulosti, dnes však získaly nový socialistický obsah a také forma jejich realizace se změnila. Některé z nich si uchovaly bezprostřední spojitost s prací, jako je např. svátek úrody, tatarský sabantuj, nebo ukrajinské obřadné vyhánění stáda na poloninu, jiné naopak vycházejí ze střídání ročních období a s pracovním procesem jsou spojeny jen nepřímo. Uchoval se v nich cha[/]rakter tradičních lidových slavností, jako jsou různé hry, soutěže, divadelní představení. Patří k nim ruská sanice, novoroční oslavy, moldavský marcišor, středoazijský navruz - svátek jara apod. Mnohé z nich měly v minulostí výhradně regionální charakter, avšak dnes se neobyčejně rozšířily a slaví se i za hranicemi příslušného etnika. V této části expozice se pokusíme vytvořit několik scénických zobrazení, např. novoroční moldavské "nunty", tj. žertovné inscenace svatby, dále "užgavenis", tj. litevského masopustu, a jakutského "ysyachu", ti, pasteveckého svátku.
      Do zvláštního oddílu jsou soustředěny svátky národní kultury, z nichž chceme předvést tradiční svátky písní a tanců, festivaly a dekády národního umění jednotlivých svazových republik. Etnografický materiál, který máme k dispozici, umožní předvést jednotlivé aspekty vývoje národní kultury jako celku. V těchto národních svátcích se stýkají prvky lidové tvorby, písňového a tanečního umění a tradiční obřadovosti. Svátky národní kultury jsou významné i z mezinárodního hlediska.
      Expozici chceme uzavřít oddílem celonáradních, všelidových slavností, k nimž patří svátky s historickou, revoluční, vojenskou a vlasteneckou tematikou. K základním slavnostem posledního uvedeného typu patří oslava Dne vítězství. Fotodokumentace předvede nejen oslavy Dne vítězství v různých republikách, ale i pomníky a památ

316

níky obránců vlasti, vybudované v národním duchu. Zvláště v tomto oddílu bude zdůrazněn všelidový charakter těchto slavnosti.
      V souvislosti s tím, že v muzeu je shromážděn obsáhlý metodický materiál o současných svátcích a obřadech z různých republik scénáře, metodické listy, propagační materiály - bude vhodné vzhledem k aktuálnosti této tematiky zařídit spolu s expozicí také speciální metodický kabinet, v němž se zájemce bude moci seznámit s praktickou realizací svátků a obřadů v jednotlivých místech. G. I. Novikova přeložil Bohuslav Beneš

Sbírky lidového umění o litevských uměleckých muzeích [obsah]

Významné sbírky litevského lidového umění jsou soustředěny vedle muzeí národopisného profilu také v hlavních muzeích umění v Litevské SSR, ve Vilnjusu a v Kaunasu. Starší z nich, Státní umělecké muzeum v Kaunasu, nazvané jménem litevského malíře a hudebního skladatele přelomu 19. a 20. století N. K. Čiurlionise, vzniklo v roce 1925 (zprvu jako Galerie N. K. Čiurlionise) a až do roku 1940 bylo ústředním muzeem umění na Litvě. Oddělení lidového umění však existovalo již dříve, jako součást Historicko-vojenského muzea v Kaunasu (založeného v roce 1921), do jehož budovy se v roce 1936 přemístila i galerie. Intenzív[/]nější sběr dokladů lidového výtvarného umění započal na Litvě až v poslední čtvrtině 19. století v souvislosti s národně osvobozovacím hnutím litevského lidu v době tíživého carského absolutismu. V roce 1907 byla uspořádána ve Vilnjusu první umělecká výstava, kde kromě děl profesionálních umělců byly vystaveny také předměty lidového umění. Později to byla jedna z prvních akvizic kaunaského muzea. Po roce 1925, kdy se zahájila soustavnější sběratelská činnost, muzeum získávalo kolekce lidového umění od umělců, soukromých sběratelů a spolků, a současně vysílalo své pracovníky i studenty uměleckých škol na venkov. V kaunaském uměleckém muzeu se koncentroval sbírkový materiál z celého teritoria tehdejší litevské buržoazní republiky, především ze severní a západní části dnešní Litvy. K systematickému rozvoji muzea však došlo až po druhé světové válce. Rozšířila se sborná oblast a oddělení lidového umění Uměleckého muzea N. K. Čiurlionise zahájilo po roce 1954 výzkum a sběr na území celé Litevské SSR. Dnes toto pracoviště soustřeďuje více než 17 tisíc exponátů, přičemž významnou část tvoří nejstarší sbírky z konce 19. století. Muzeum uchovává největší kolekci lidové plastiky na Litvě (kolem 2 800 předmětů), v níž dominuje plastika 19. století. K pozoruhodným kolekcím patří také užitkové předměty zdobené ornamentální řezbou (přeslice, prací písty), kované náhrobní[/] kříže, tkaný textil, užívaný v oděvu i v interiéru Litevců, kolekce lidových dřevorytů a grafiky 18. a 19. století. Vedle tradičního umění se dokumentuje také výtvarný lidový projev sovětské epochy. Lidovému umění je věnována část expozice muzea, kde jsou prezentována mj. i významná díla monumentální lidové plastiky (Svirskis, Riauba, Daugvilene-Paškauskaite).
      Umělecké muzeum Litevské SSR ve Vilnjusu bylo založeno sovětskou vládou v roce 1941, avšak systematicky se začalo budovat až po druhé světové válce. Dnes je umístěno v budově bývalé vilnjuské radnice, přestavěné do klasicistního slohu na konci 18. století litevským architektem L. Stuoka - Gusiavičiusem. Součástí rozsáhlého muzejního komplexu, do něhož patří galerie litevského výtvarného umění, západoevropského malířství, umění sovětské epochy, dále muzeum divadla a hudby aj., je také oddělení litevského lidového umění, které vzniklo v roce 1946. Etnografické sbírky vilnjuského muzea jsou oproti kaunasským mladší. Zde se začínalo zcela od začátku, se 149 exponáty, a zejména intenzívní sběratelskou činností na litevském venkově od roku 1948 vzrostly sbírky do roku 1970 na 10 tisíc. Muzeum deponuje významnou sbírku kraslic (1300 kusů) zejména z období posledních dvaceti let, kolekci tradiční i současné lidové plastiky, velkou sbírku tkaných oděvních a interiérových textilií. Přitom systematicky podchycuje současnou tvor

317

bu, jak je toho příkladem kolekce dokumentující průřez tvorbou lidových tkadlen starší a střední generace z východní Litvy. Každým rokem uskutečňují vědečtí pracovníci v terénu výzkum a sběr týmového charakteru, odkud přichází do muzejních fondů dosud téměř 80 % sbírkových předmětů. Na kresebné a fotografické dokumentaci se podílejí studenti uměleckého institutu. Výzkumy se postupně provádějí v oblastech, které nejsou ve sbírkovém fondu muzea zastoupeny úměrně k ostatním. V poslední době se vědecká práce zaměřuje na publikování katalogů sbírek. Z oblastí lidového umění byly zpracovány lidové tkané a pletené pásy, lidové dřevoryty (A. čMikenaite) a dřevořezby (A. Stravinskiene). Stejně jako v jiných muzeích na Litvě i zde upoutá systematičnost a přehlednost v uspořádání sbírek. V nově vybudovaném Paláci uměleckých výstav ve Vilnjusu (1967) jsou pravidelně pořádány i výstavy lidového umění. Pobočkou vilnjuského uměleckého muzea je také Muzeum jantaru v Palanze (1963) na břehu Baltu, které soustřeďuje i výrobky současných litevských lidových mistrů.
      Oproti historicko-etnografickým muzeím v Litevské SSR ve Vilnjusu, v Šiauljai, v muzeích lidové architektury a bydlení v Rumšiškes, Telšjai a Rokiškis, která dokumentuji kulturu a způsob života lidu v celém komplexu projevů, umělecká muzea soustřeďují artefakty lidové kultury z hlediska výtvarné umělecké hodnoty. To se projevuje i[/] v zaměření výzkumu a sběru v terénu, ve výběru předmětů, tento přístup určuje profil sbírek, jejich vědecké zpracování i studium sbírkového materiálu. Oddělení lidového umění v uměleckých muzeích na Litvě mají své opodstatnění. Jsou svědectvím potřebného komplexního pohledu na výtvarnou kulturu země, kde více než kde jinde národní profesionální umění mělo v lidovém své kořeny a stálý inspirační zdroj. Eva Večerková

Výstava Studia lidového umění mladých [obsah]

V Maďarském kulturním středisku v Praze byla 10. listopadu 1978 otevřena výstava prací "Studia lidového umění mladých", volného zájmového sdružení profesionálních i amatérských výtvarníků, kteří se již pět let ve své tvorbě nechávají inspirovat tradiční tvorbou. S lidovou tvorbou se seznamují jednak prostřednictvím muzejních sbírek a přednášek, jednak vlastním výzkumem v terénu dochovaných technik. Ve vlastní tvorbě těchto technik využívají a jak ukazuje výstava, využívají jich velmi šťastně. Nezůstávají pouze u napodobování technik a forem, ale s velkým vkusem, úctou a vlastní invencí se jich zmocňují ve vlastní tvorbě.
      Na výstavě jsou ve výběru jednak předměty denní potřeby užitkového charakteru (keramické stolní soubory, dřevěné dozy, případně kořenky z rohu, různé druhy[/] košů, vtipná prostírání nebo dámské oděvy ve tradičním střihovém pojetí), jednak předměty výhradně dekorační, jako například šperky pletené dvě stě let starou technikou z koňských žíní anebo ozdobné závěsy, pletené z kožených řemínků, které původně byly součástí koňských postrojů určených pro slavnostní příležitosti.
      Mladí výtvarníci tvoří pro vlastní radost a pro potěšení svého okolí. Tyto předměty, které mají proteplit domácí, případně i pracovní prostředí současného člověka, a být jakousi protiváhou technických stránek naší civilizace. Ty drobné předměty ze dřeva, práce z kovu, textilu, kůže nebo košikářské výrobky však mají ještě mnohem vyšší poslání. Mají současného, někdy velmi uspěchaného člověka přimět ve shonu a všedních starostech se zastavit a zamyslet nad kulturním dědictvím v tom nejpůvodnějším a nejširším smyslu slova a mají mu umožnit pochopení živé spojitosti mezi lidmi dneška a těmi, kteří tento náš dnešek tvrdou prací připravili a umožnili. Mladým výtvarníkům z budapešťského Studia se tento záměr zcela jistě daří. Milada Šulcová

Koření [obsah]

Podnětná výstava o lidovém koření v kuchyni i domácím lékařství proběhla ve dnech 21.-29. října 1978 ve výstavní síni Ústředního výboru Českého ovocnářského a zahrádkářského svazu v Praze v Jil

318

ské ulici s prostým názvem Koření. Námět výstavy dosti neobvyklý, ale snaha organizátorů seznámit návštěvníky s bylinami, dnes už málo známými, nevyšla naprázdno. Přes malou propagaci, která se omezila na krátkou zprávu v denním tisku a několika poutačů poblíž výstavy v době jejího konání byl nevelký sálek stále plný. V současné době návratu k přírodě podali pořadatelé, kterými byla základní organizace ČOZS Camellia spolu s pražskou Botanickou zahradou, Lékárenskou službou a dalšími institucemi malý návod a doporučení, jak lze mnohé, většinou zapomenuté druhy koření a léčivých rostlin pěstovat i v květináči přímo v bytě nebo v truhlíku za oknem. (Camellia se zabývá především pěstováním pokojových rostlin.)
      Pro ty, kteří se dali okamžitě zlákat, bylo připraveno několik málo druhů rostlinek přímo k zakoupení. Zájem byl zřejmě velký podpořila jej i poměrně nízká cena sazeniček, protože se dostalo jen na návštěvníky první půle výstavy. Také sušené bylinky, jejichž prodej paralelně probíhal ve specializované prodejně koření U Salvátora a v obchodním domě Máj, nestačily poptávce. A tak návštěvníci vzali za vděk prohlídkou koření jako exponátů výstavy. Bylo na výstavě většinou ve dvou podobách - živá rostlinka a sušené jako droga. Scházely svazečky, jak se na hůrách nebo na podsíňku chalupy "zeliny" sušily, které by demonstrovaly prostřední fázi mezi[/] živou rostlinou a kořením připraveným k ochucení pokrmu nebo jako drogy k léčení. Svazečky např. kmínu, které se dosud sušívají na plotech venkovských stavení, by výstavu oživily. Málokterý návštěvník si dosud uvědomil, proč byl šafrán tak vzácný, mnozí viděli poprvé rostoucí dobromysl, tymián, šalvěj nebo mátu. Také meduňka jako lék potopudný a zároveň vonné koření a boží dřevec, dříve užívaný v obkladech proti bolesti hlavy, vymizely i z většiny selských zahrádek. Libeček je znám spíše pod názvem "maggi koření" a přidává se do pokrmů pro svou masovou příchuť. Jeho léčebné a magické účinky, pro něž byl původně pěstován, jsou zapomenuty. Rovněž původní důvod pěstování česneku jako léčiva už není znám. - Česnek i cibule tvořily dominantní exponáty tradičními lidovými vazbami, z exotických exponátů stojí za zmínku nové koření a hřebíček, vystavené ve zdobných náhrdelnících, dále citroník, pepřovník a dávno zapomenutý kořen rostliny čertovo lejno. Většina exponátů byla prezentována jakoby vo sbírkových předmětech národopisného muzea dřevěných a skleněných kořenkách, hliněných a kameninových hrncích a hrníčcích, bábovkách a jiných formách, naběračkách, máselnicích, mírkách, košíčcích aj., pocházejících ze soukromého majetku nadšených tvůrců výstavy. Celkový obraz dotvářely reprodukce celých s ran z Matthioliho Herbáře. Kromě názvů však scházel ja kýkoliv návod k využití vystavených bylin. Např. upozornění na léčivé vlastnosti třeba výše zmíněného česneku či cibule nebo také křenu či kmínu by jistě mnozí využili ve své domácnosti. Kerblík, popenec, saturejka, routa - málokdo tyto byliny zná a většině jejich kořenící i léčivé vlastností zůstaly tajemstvím. Tento nedostatek se částečně snažila vyřešit brožura stejného názvu s výstavou, ne však každý ji jako katalog výstavy chápal a také si ji každý nekoupil. Nepojednávala také o všech exponátech výstavy. Chabou útěchou bylo upozornění na knihu spolutvůrkyně výstavy ing. D. Lánské: Koření pro každé vaření, která byla před třemi lety beze zbytku rozebrána. Podle ní se uskutečnil konečný výběr exponátů, její nové vydání je plánováno na konec roku 1979.
      Týden po skončení výstavy bylo do cyklu přednášek, pořádaných Camellií, zařazeno téma Koření a jeho využití v domácnosti, kde si vážní zájemci mohli své poznatky z výstavy doplnit.
      Výstava jistě posloužila nejen milovníkům léčivých bylin a gurmánům, ale také etnografům jako námět, jak obohatit expozici lidového interiéru, zvláště v muzeích v přírodě. Vanda Vrlová

319



Bačovský riad a plastiky Jána Sanitrára [obsah]

V pamiatkovo reštaurovanom objekte kaštieľa v Sielnici pripravilo Okresné múzeum vo Zvolene pod patronátom JRD Sliač výstavu z tvorby ľudového umelca Jána Sanitrára, ktorý sa v tomto roku dožíva svojich šesťdesiatin. Výstava bola otvorená dňa 22. 3. 1979 a pretiahla sa až do letných mesiacov, čo privítali najmä návštevníci tejto vyhľadávanej rekreačnej oblasti.
      Ján Sanitrár (nar. 30. 1. 1919 vo Zvolenskej Slatine) patrí v súčasnosti k najoriginálnejším predstaviteľom pastierskeho rezbárskeho umenia na Slovensku. Pracuje so svojím bratom Martinom, známym fujaristom a píšťalkárom, na družstevnom salaši v osade Trebuľa. (Osada sa nachádza pri kúpeľoch Kováčová, ale administratívne je pričlenená k Sliaču.) Jeho výtvarná aktivita je veľmi všestranná: kreslí, maľuje, dokonale ovláda techniku ozdobného vybíjania dreva plieškom, no predovšetkým vyrezáva. Vo svojej tvorbe vychádza z tradičného pastierskeho umenia. Sám spomína, že i keď začal vyrezávať už ako malý chlapec - "od toho času ako som mohol chytiť nôž do ruky" predsa len za najdôležitejší medzník vo svojom rezbárskom smerovaní považuje príchod na salaš. Chcel mať vybavenú kolibu "ako sa patrí", preto sa s veľkou chuťou pustil do výroby bačovského riadu. Po príklady nemusel ďaleko chodiť. V tom čase - v štyridsiatych rokoch náš[/]

ho storočia - na okolí Trebule pracovali ešte viacerí bačovia - rezbári - najbližšie v Hájnikoch (dnes časť Sliača).
      Vystavené predmety - pokiaľ ide o bačovský riad - patria do inventára Sanitrárovej koliby. Súbor deviatich črpákov, pridržiavajúcich sa detvianského typu, ukazuje, že ich autor sa dopracoval k veľmi svojráznemu rukopisu, čo sa prejavuje už pri výbere námetu. Neuspokojuje ho neustále opakovanie[/] už, známych motívov a schém. Za zmienku stojí, že výtvarné nápady si s:arostlivo zaznamenáva do zápisníka, čo je u ľudového rezbára dosť neobvyklé. Zrastenosť s prírodou a obdiv divej zveri dokumentujú črpáky s vyobrazením líšky, jeleňa, medveďa a tetrova. (Na tomto mieste sa žiadajú odcitovať Sanitrárové slová: ". . . žiadne noviny nečítam okrem včelára a poľovníka.") Vzácne siaha - a to je tiež neobvyklé - i po rozpráv

320

kových a fantastických námetoch, ktoré vie nenásilne a pôsobivo stvárniť (napríklad ucho črpáka v podobe šarkana, alebo sirény). V týchto polohách sa však jeho výtvarná reč už približuje k insitnému prejavu.
      Pri tradičných pracovných nástrojoch, používaných na salaši, pridržiava sa J. Sanitrár účelového tvarovania. Prirodzene a logicky to vyplýva z identity výrobcu a užívateľa. Tento prístup sa prejavuje i pri takých drobnostiach, ako sú rukoväte na nožoch, ukončené v podobe kohútej či psej hlavy. Z tohto hľadiska si zaslúžia pozornosť vyrezávaná a vybíjaná drevená ručka na kovovom trepáku, kvakuľa na chytanie oviec, varechy a soľnička s figurálnym motívom sediaceho baču, ktorý slúži na uchopenie veka.
      Z pastierskych hudobných nástrojov, ktoré zhotovuje J. Sanitrár, boli vystavené fujara (s ukážkami postupu výroby) a kozička z gájd.
      J. Sanitrár, podobne ako iní bačovia-rezbári pred ním (J. Kemko, O. Madoš, P. Slosiar), venuje sa najmä v poslednom čase - aj voľ­ nej plastike. V tejto disciplíne sa už natoľko nevymyká zo súčasnej produkcie ľudových .rezbárov na Slovensku. Námetove čerpá z dvoch tematických okruhov: z ešte stále živých a obľúbených zbojníckych tradícií a z reminiscencí na niekdajší spôsob života dedinského človeka. Spojením oboch námetových okruhov vznikol jeho cyklus Tak nás kolísali, Takto nás nosili a Ta[/]kýchto nás vychovali. (z motívu poľnej kolísky, spracovanom v tomto cykle, vychádzal J. Sanitrár i pri svojej doteraz najrozmernejšej plastike pre amfiteáter vo Východnej.)
      Záverom možno povedať, že výstava premysleným výberom exponátov podala na malej ploche výstižný obraz o celej šírke výtvarných záujmov tohtoročného jubilanta - ľudového rezbára Jána Sanitrára. Kornel Duffek

Pozdišovská keramika v Bratislave [obsah]

Dňa 24. mája 1979 bola vo výstavnej sieni Laca Novomeského v Bratislave otvorená výstava hrnčiarskych výrobkov majstra ľudovej umeleckej výroby Michala Parikrupu z Pozdišoviec. Trvala do 6. júna 1979. Usporiadalo ju Zemplínske múzeum v Michalovciach pri príležitosti majstrových 70. narodenín.
      Michal Parikrupa sa narodil 24. februára 1909 v Pozdišovciach (okr. Michalovce). Pochádza zo starého hrnčiarskeho rodu, na tradície ktorého nadviazal a ktoré ďalej rozvíja. Vystavené výrobky reprezentovali jeho súčasnú hrnčiarsku tvorbu.
      Väčšinu vystavovaných predmetov tvorili taniere, misy, džbány, vázy, ktoré sa v minulosti v dedinskom prostredí používali ako výlučne úžitkový riad. Michal Parikrupa ich povýšil prispôsobením tvaru i výzdoby na dekoratívne predmety.
      Zvlášť reprezentačné a návštěvníkmi výstavy najobdivovanejšie boli džbány a vázy s objemom 10-20 l[/] a taniere a misy s priemerom nad 60 cm, ktoré sú dokladom vysokej remeslnej zručnosti a technickej zdatnosti ich výrobcu.
      Michal Parikrupa v tvare i dekore vychádza zo starých pozdišovských hrnčiarskych vzorov. Často používa len základné geometrické prvky čiarku, vlnovku, krúžok v rôznej farebnosti, obyčajne na tmavom, zriedkavejšie na bielom podklade. Geometrické motívy rozmiestňuje rytmicky na ploche predmetu tak, aby tvar a výzdoba tvorili spolu organickú jednotu. Na jednoduchších výrobkoch, pri ktorých najviac cítiť nadväznosť na tradície, sa najlepšie prejavili výtvarné kvality a jemné estetické cítenie výrobcu. K tejho striedmosti v umeleckej tvorbe ho do značnej miery vedú i požiadavky ÚĽUV, pre ktoré v súčasnosti pracuje.
      Po geometrických motívoch sme najčastejšie nachádzali na výrobkoch tzv. východoslovenské karičky - štylizované postavy v kruhu tancujúcich dievčat, ktoré sa do pozdišovskej keramiky dostali úzkou spoluprácou pozdišovských hrnčiarov s akademickou sochárkou Júliou Horovou-Kováčikovou v období zakladania Hrnčiarskeho družstva v Pozdišovciach od roku 1947. Parikrupa nezostal však len pri motíve karičiek, ale figurálne námety rôzne obmieňa a rozvíja. Tak sme mali možnosť nájsť motívy Jánošíka i rôzne výjavy zo života ako dožínky, priadky atď. Doplnkom figurálnych kompozícií sú veršíky z ľudových piesní. Hoci takéto figurálne

321

kompozície boli novotou v pozdišovskej keramike, časom sa tak udomácnili a stali obľúbenými, že dnes sú už jedným z jej charakteristických znakov.
      S vyváženosťou a jednoduchosťou dekoru spomínaných prác ostro kontrastujú výrobky s bohatým, pestrým rastlinným veľkoplošným ornamentom, častokrát až naturalistického charakteru. Dojem bohatosti je ešte zvýraznený kontrastom čiernej podkladovej farby a jasných farieb - bielej, žltej, červenej, modrej a hráškovozelenej, ktoré tvoria ornament. Rastlinný dekor býva často dopľnený geometrickými kompozíciami, ktoré zapĺňajú zvyšnú plochu predmetu, takže sa tu celkom strácajú tradičné znaky pozdišovskej keramiky. Zjavne tu badať vplyv vkusu a estetických noriem súčasného dedinského kolektívu, ktorý často žiada farebne i motivicky bohatú výzdobu.
      Dokladom všestranného zamerania tvorby M. Parikrupu sú figurálne plastiky betlehemcov a figurálne svietniky.
      Michal Parikrupa patrí medzi najtvorivejšie osobnosti pozdišovského hrnčiarstva, preto výstava jeho výrobkov dala návštevníkovi dobrý obraz aj o smere, ktorým sa uberá celá pozdišovská hrnčiarska výroba v súčasnosti. Veronika Komorovská

MUZEA V PŘÍRODĚ

Hornický skanzen v Příbrami otevřen [obsah]

Hornická Příbram ve vědě a technice 1978 vyvrcholila 18. října 1978 slavnostním otevřením první části hornického muzea v přírodě na Březových Horách. Dílo, o jehož genezi jsme na stránkách Národopisných aktualit referovali (NA XII, 1975, č. 3, s. 238-239), se stalo skutkem. Nad stříbronosným důlním okrskem, který po pěti stoletích končí svoji činnost, zůstane hornický skanzen jako trvalá upomínka velikosti i tragiky hornické práce, jako doklad hornického života, sice těžkého, ale nepostrádajícího osobitého přínosu lidové kultuře a umění.
      Hornický skanzen je umístěn v areálu březohorských šachet Vojtěch, Prokop, Anna, Marie v původních důlních budovách. Jeho střadem je důlní budova dolu Ševčiny s těžní věží, již dnes upravené tak, aby návštěvník mohl vstoupit do jejich prostor, vystoupit na ochoz věže, odkud je překrásný výhled na celý revír. V blízké době bude v prostorách věže připravena instalace vývoje důlní dopravy a uvažuje se o zpřístupnění podzemí v hloubce II. patra. Proti Ševčínské šachtě je budova mineralogického oddělení muzea, se sbírkou světově proslulých příbramských[/] minerálů. Vedle dolu byla nyní pro muzejní účely upravena budova bývalé cáchovny, typické průmyslové stavby druhé poloviny 19. století. Stavební úpravy v hodnotě 850 000 Kčs přeměnily tuto bývalou lampárnu v muzejní expozici na ploše 220 m2, s přilehlými depozitáři a kancelářemi ředitelství Okresního muzea v Příbrami. Tuto expozici otevřela za přítomnosti stranických a okresních funkcionářů, za velké účasti odborníků, shromážděných na Hornické Příbrami a veřejnosti ředitelka muzea dr. L. Mikovcová.
      Autor scénáře dr. B. Křepelka umístil do prostoru, navrženého architekty ing. Janoušem a ing. arch. Hainallem expozici historického a sociálního vývoje Příbramska od pravěkých rýžovišť až po dnešní rudný průmysl. A je třeba říci hned v úvodu, že šíře problematiky neměla vliv na kvalitu expozice, protožé se autorovi podařilo vytypovat klíčové momenty historického a sociálního vývoje a důrazem na trojrozměrné exponáty podal plastický obraz jednotlivých vývojových etap, přesně zařazených historickými údaji z archivních dokladů.
      Materiál pochází ze sbírek Okresního muzea v Příbrami, z Okresního archivu v Příbrami, z fondů Národního technického muzea v Praze, s jehož hornickým oddělením má muzeum trvalou spolupráci,

322

z fondů Rudných dolů v Příbrami a dalších institucí.
      Nejstarší období dolování je dokumentováno významnými archivními doklady, hornickými pečetěmi z 16. století, iluminovaným příbramským kancionálem, mincemi a medailemi, rekonstrukcí způsobu rýžování i dolování, technickými modely. Zvláště zdařilý je obraz pracovních, sociálních a společenských poměrů v 19. století díky širokému využití etnografického materiálu, který navozuje představu jak všedního života, tak svátečních a odpočinkových chvil horníků. Pracovní knížky a další doklady o sociálním postavení horníků tento obraz zpřesňují. Expozice nezapomněla ani na významnou technickou i společenskou událost - dosažení 1000 m hloubky v roce 1875 na dole Vojtěch. Památky na slavnost tvrdě kontrastují s doklady o tragédii 31. května 1892, kdy při důlním požáru zahynulo 319 horníků. Náplň volných chvil horníků je dokumentována jak půvabnými dřevořezbami a třpytem příbramských nerostů na umných kompozicích "štufenverků", tak doklady a fotografiemi průkopníků hornického společenského života na Březových Horách. Skromné počátky dělnického hnutí přerostly do pokrokové dělnické organizace až vyvrcholily protifašistickým odbojem s jehož organizátory, hrdiny i obětmi se tu v dokladech setkáváme. Schematismu nepodlehla ani závěrečná část expozice o příbramské hornické současnosti. Ve výstižné zkrat[/]ce poznáváme dnešek revíru, města, horníků i jejich rodin.
      Druhým instalovaným celkem je hornický domek čp. 105 na Březových Horách. Od cáchovny je vzdálen asi 500 m. Byl vybrán a zakoupen pro účely muzejní expozice proto, že představuje oblastní i sociální typ domku z konce 18. století (podle archivních dokladů), prokazatelně po generace obývaný horníky. Do současnosti je zachován v původním prostorovém členění, na kterém lze sledovat postupné dílčí úpravy, kryt šindelovou střechou, s hospodářskými přístavky, odpovídajícími drobnému hornickému hospodářství, i s malou zahrádkou.
      V domku, který má dvě místnosti, síň a černou kuchyň, byly obě světnice oproštěny od novějšíčh úprav, byly dány do původního stavu stropní trámy a omítky, vyměněna podlaha za dobově odpovídající a provedeny nezbytné elektroinstalace, sloužící jak k osvětlení, tak k zajištění vytápění expozice. Vyměněny byly také zpuchřelé schody na půdu, podle původního stavu, podobně jako kamenné zápraží, kde bylo nutné odstranit cementovou dlažbu.
      Scénář expozice hornického bydlení a způsobu života (autorka dr. Olga Skalníková, CSc.) byl zaměřen na rekonstrukci interiéru hornické světnice na počátku tohoto století, který byl typický i pro pozdější období. Měl zaznamenat tradiční pojetí hornického bydlení se všemi funkcemi, které tehdy pří[/]bytek měl. Byl zároveň kuchyní, ložnicí, místem odpočinku a pracovištěm podomácké výroby.
      Tento záměr byl instalačně realizován dr. Z. Mikovcovou tak, že ve světnici napravo od vchodu (v pohledu návštěvníka) je železný sporák, který v hornických domácnostech nahradil původní pec nebo kachlová kuchyňská kamna. Vedle sporáku je police na nádobí, ve výklenku, kde zřejmě byl původně krbeček, je polička na drobné potřeby - sirky, svícen aj. U kmen je lavice, na plotně a troubě jsou nainstalovány železné a hliněné hrnce a formy na pečivo. Kuchyňský kout doplňuje vyšívaná kuchařka.
      Po0 levé straně vchodu je instalován věšák na pracovní hornický oblek, pod ním obuv, vedle almárka na potraviny a kuchyňské nářadí. V hornických domácnostech, kde byla prostornější síň, než v našem domku, kde je nutné také počítat s průchodem návštěvníků, byly tyto předměty zpravidla v síni, z provozních důvodů jsme museli souhlasit s tímto posunem.
      U okna po levé straně světnice je instalován stroj na šití rukavic, spolu s držákem, do kterého se upevňovaly rukavice k ručnímu prošívání. Tato výroba byla prací žen horníků. Další druh ženské podomácké výroby jsme umístili k dalšmu oknu po pravé straně a to stolek s nářadím a výrobky ze sekaných korálků, růžence a květiny, ze kterých se sestavovaly náhrobní věnce a kytice, což byla další typická příbramská výroba.

323


      V levém zadním rohu světnice je instalováno lůžko a kolébka s kanafasovými povlaky, vpravo vzadu skříň, kde zahlédneme sváteční hornickou uniformu i ženské nedělní oblečení. Slavnostní hornická čáka je položena na skříni, kteou také zdobí soška horníka a štufenverk z příbramských nerostů. Ve vánoční době zde býval v některých rodinách umístěn betlém. Uprostřed světnice je prostý tesaný stůl se židlemi, prostřený ke snídani. Na třetím okně uprostřed průčelní stěny jsou dětské hračky příbramské provenience. Stěny zdobí rodinné fotografie a oblíbené barvotisky v ručně řezaných rámech, práce to horníků.
      K instalaci bylo použito dobového nábytku, nádobí, nářadí a náčiní, textilií a ostatního zařízení, které buď pochází přímo z hornické rodiny, která na počátku tohoto století v domku bydlela, nebo je doplněno o další sběry z hornických domácností z místa a okolí.
      Černá kuchyně, která se v domku udržela až do současnosti, potřebovala pouze drobné zednické úpravy. Byla ponechána v současném stavu s vestavěnou udírnou. Její původní funkce spolu s celým otopným systémem v minulosti bude vysvětlena v průvodním popisu na panelu v síni domku. Místnost byla vhodně osvětlena, aby byla vidět její tektonika a bylo zde instalováno jak příslušné nářadí k pečení chleba, tak další větší dřevěné domácí nářadí.


Hornický domek na Březových Horách. Foto Bedřich Koch.

324


      Druhá místnost domku, kde má být zobrazena výroba příbramských hraček, nebyla zatím, dokud nebude zapojeno vytápění, instalována, protože by byly vlhkem ohroženy exponáty.
      K domku přiléhá malá stodůlka, kde bude instalováno nářadí malého hornického hospodářství, chlévky na dvoře zůstaly v původním stavu. Na jaře bude upravena zahrádka, tak, jak to bylo u hornických domků obvyklé.
      Z rozsáhlého programu hornického muzea, nastíněného před několika lety vedoucím hornického oddělení Národního technického muzea dr. Jiřím Majerem, se otevřením expozice historie a sociálního vývoje příbramského dolování v bývalé cáchovně dolu Ševčiny a rekonstrukcí hornického bydlení a způsobu života v jednom z hornických domků realizovala podstatná část. V dohledné době bude upraveno okolí dolu Ševčiny, které přejde v lesopark, kde budou zpřístupněna po dokončení archeologických výzkumů nedávno objevená rýžoviště zlata. V areálu dolu bude bývalá tělocvična upravena na přednáškovou síň, bude zde umístěna odborná knihovna a studijní středisko. Uvažuje se o vykoupení dalšího domku v bezprostřední blízkosti cáchovny, využití jediného z původních objektů hornických útulen pro expozici současnosti a přeměnu bývalého prokopského kostelíka ve výstavní síň hornické lidové tvořivosti, kde[/] bude možno pořádat i komorní koncerty.
      Význam skanzenu zhodnotil i muzeologický seminář, uspořádaný ve dnech 24. a 25. října Okresním muzeem v Příbrami, Národním technickým muzeem, Národním muzeem v Praze-Ústředním muzeologickým kabinetem a Ústavem pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze. Jeho účastníci byli mezi posledními, kdo sjeli do 1000 m hloubky dolu Prokop před jeho uzavřením. Olga Skalníková

Soubor lidových staveb v Rymicích, okr. Kroměříž a jeho záchrana [obsah]

Záchrana lidové architektury se stala v poslední době velmi aktuálním problémem. Proto můžeme jen uvítat péči, jaká je věnována lidovým stavbám na okrese Kroměříž, kde v obci Rymicích obnovují pracovníci Muzea Kroměřížska vytypované objekty tradičního lidového stavitelství východní Hané. Podle realizovaného záměru zde vzniká muzeum vesnice, jež bude tvořit rozsáhlá expozice zemědělství v místní renesanční tvrzi a přilehlém hospodářském dvoře spolu se souborem zachovalých zemědělských usedlostí v prostoru obce, jako dokladu sociálního a profesionálního rozvrstvení vesnice v minulosti, Rekonstrukční práce, probíhající od roku 1969, skončily u tří objektů čp. 6, 14 a 65.
      Dne 23. července 1978 se uskutečnilo slavnostní otevření dalších[/] dvou lidových staveb, a to bývalé domkářské usedlostí čp. 104, která bude sloužit jako místní lidová knihovna, a kovárny čp. 116.
      Usedlost čp. 104 se objevuje v archívních dokladech v polovině 18. století jako panská kovárna, patřící místnímu velkostatku. Byla zrušena na konci 18. století, kdy kolem ní vzniká na rozparcelované dominikální půdě domkářská kolonie zv. Hejnice. Z této doby pochází i datace 1797 na průvlaku v jizbě, jež spolu se síní a komorami tvoří původní jádro domu, v průběhu 19. století rozšířené o nové obytné a hospodářské prostory. Z hlediska vertikálního členění si dům zachoval svou podobu z 1. poloviny 19. století s patrovou komorou, jež způsobuje zlom ve střešní konstrukci, vyrovnaný doškovou krytinou do podoby mělké vlny. Půdní prostor nad obytnou částí sloužil k uskladnění sena, které sem bylo transportováno otvorem zv. schlop, situovaným u stěny horní komory v místech zmíněného zlomu.
      Tento tradiční vzhled si usedlost udržela až do konce 60. let, kdy byla vykoupena odborem kultury. ONV Kroměříž, předána Muzeu Kroměřížska, jehož stavební skupina provedla její obnovu v letech 1975-1977. Protože objekt leží stranou ostatních lidových staveb a z důvodu značného porušení původní dispozice, bylo rozhodnuto umístit zde místní lidovou knihovnu s půjčovnou pro děti a dospělé, čítárnou a provozními místnostmi.
      Druhá obnovená stavba - kovár

325


Kovárna čp. 116. Rymice, okres Kroměříž. Foto M. Adamík.

na čp. 116 - situovaná v prostoru návsi v souvislé zástavbě náleží k mladším stavbám souboru, ale její obytná část vznikla již před rokem 1830, neboť se objevuje na indikační skice stabilního katastru jako součást sousedního podsedku čp. 47. Vlastní kovářská dílna pochází až ze 70. let minulého století, kdy došlo rovněž k spojení obou částí jednotnou fasádou s městskými architektonickými prvky. Jako první kovář zde působil Jan Oliva, od něhož ji v roce 1909 koupil Josef Závrbský, který zde pracoval až do své smrti v roce 1959.
      Odbor kultury ONV Kroměříž vykupuje kovárnu jako technickou pa[/]mátku roku 1975 v značně neutěšeném stavu, proto následující rekonstrukce probíhala poměrně dlouhou dobu (1975-1978). Obytná část - kuchyň, světnice, komora - byla adaptována pro potřeby moderního bydlení se zachováním původních exteriérů; kovářská dílna zpřístupněna. Tvoří ji rozměrná místnost, postavená z lomového kamene, osvětlovaná třemi okny. Uprostřed stěny proti vstupnímu prostoru stojí mohutná výheň se širokým komínem a ohništěm vyloženým plochými kameny, vpředu zakončené dubovým trámem. K levé straně výhně, kde kovář zakládal oheň, je situován válcovitý měch, spojený s ohništěm[/] kanálkem ve zdi, před výhní do hliněné dusané podlahy zasazen špalek s kovadlinou. Pracovní stůl se dvěma svěráky stojí pod okny směřujícími na náves, ruční vrtačka nalevo od vstupních dveří. K dalšímu vybavení dílny patří drobné nástroje a nářadí, výrobky kováře, surové železo atd. Součást expozice tvoří i klec na kování hovězího dobytka, obnovená na přilehlém dvorku. Komunikační spojení kovárny s návsí umožňuje široký průjezd, uzavřený vraty, nad nimiž se nacházejí symboly kovářského řemesla - podkova, kleště a kladivo.
      Při slavnostní vernisáži měli návštěvníci možnost shlédnout ukázku kovářské práce, kterou jim předvedl kovář Josef Čada z Rymic, jenž se v dílně vyučil. Miroslav Válka

326

NÁLEZOVÁ ZPRÁVA

Turecké šátky [obsah]

Vidíme-li dnes děvčata, oblečená do kyjovského kroje s tureckým šátkem na hlavě, nepřipadá nám, že jejich zavedením počátkem 2. poloviny minulého století začal úpadek našeho kroje. Turecké šátky, lidově zvané "turečáky", začaly vyrábět kolem r. 1860 továrny v Humpolci a v České Lípě. Proto se jim také někde říkalo lipské šátky. Přicházely do obchodů zpravidla v kusích po tuctě a teprve v obchodech se stříhaly. Jejich kraje tiskli barvíři dřevěnou nebo z mosazného drátu zhotovenou formou. Takto se tiskly nejen šátky, ale i sukně, šorce aj., říkalo se jim "tištěnky". Formy zhotovovali řemeslníci zvaní "formštechři". Jeden takový řemeslník byl i v Napajedlích.
      Turecké šátky se brzy rozšířily jak na Hané tak i na Slovácku, vyjma Podluží. Na Kyjovsku nahrazovaly starodávné šatky. Tyto šatky nosily v Miloticích některé stařenky ještě po r. 1900. Šatky byly bílé, s modrým nebo černým tiskem, konce u nich nebyly vyšité. Uvazovaly se podobně jako šatky horňácké.1)
      V době zavádění tureckých šátků se na Kyjovsku nosily převážně soukené sukně žluté, zelené a černé. Na všech byly v dolní části našity[/] dvě modré stuhy, dodnes se jim říká "kalúny", a spodní okraje byly lemovány červenou lemůvkou. Žluté sukně zanikly již před 1. světovou válkou, zelené nosily v Miloticích na svatbách drúžky, černou sukni nevěsta a vdané ženy. V Mistříně nosily černou sukni i drúžky. Sukně barvy červené byly u nás v oblibě již v 16. století,2) ale běžně se začaly nosit jako červené kanafasky koncem minulého století. Podle vzorů na sukni utkaných se jim říkalo: palášková, halúzková, konvalinková, růžová, žebříčková, duhová, šálka, štofka, slámková a podobně. K slámkové sukni se nosily červené, bíle vyšívané fěrtůšky, zvané "heriškové".3) Kanafaska holubicová, čili, "pávka", která dnes reprezentuje kyjovský dívčí kroj, se začala nosit až počátkem našeho století.
      Turecký šátek zvýšil barevnost kroje, ale na úkor jeho starobylosti a barevné harmonie. Šátky se vyráběly v barvě černé a červené. Podle vžitého zvyku se nosil šátek barvy černé nebo červené, ale v hlavní den svátků se vždy nosil šátek černý. Tak např. v Hod Boží vánoční byla všechna děvčata v turečáku černém a druhý den na Štěpána v turečáku červeném. Pod turečák se vždy uvazovala "drnda", již svobodným děvčatům "nesmělo byt vi[/]dět". Vdané ženy nosily pod šátkem čepec, nebo drndu, kterou "mnělo byt vidět". Šátky se původně uvazovaly, čili "rédily" tak, že se nepoužívalo špendlíků. Dnes se v Miloticích a i v ostatních dědinách používá špendlíků k připnutí konců turečáku, z nichž je na pravé straně konec vrchní, směřující dozadu, a na levé straně konec přední, směřující dopředu. "Rédění" vždy prováděly některé šikovné ženy, kterým se za to před 1. světovou válkou platilo po šestce, před druhou svět. válkou po koruně. Naše stařenka, ale i některé jiné ženy si šátek rédívaly sami, Uvázaly si jej na "látce",4) nasadily na hlavu, poopravily a šly. Po návratu šátek sundaly, nerozvázaný položily na peřiny a odpoledne znovu nasadily. V tureckém šátku chodívaly každou neděli. Bývalo zvykem, že k vánočním svátkům si každá svobodná dívka sama koupila aspoň jeden nový turecký šátek.5)
      Turecké šátky se nosily vo třech velikostech, "veliké" o rozměrech 160x160 cm, "prostřední" asi 130x130 cm a "malé" 95x95 cm. Na hlavu se uvazovaly přeloženě napříč z rohu do rohu tak, že spodní část, která ležela na hlavě, byla o něco málo menší než část vrchní. Do přeloženého místa se sypala mouka, aby turečák dobře držel "rýnu". Veli

327

kých turečáků se používalo na rédění dospělých děvčat a žen, prostřední se používaly na rédění malých děvčat, nebo se do nich děvčata "zamotávaly", vázaly si je kolem krku. Malých turečáků se užívalo k rédění malých děvčat, nebo si je ženy uvazovaly pod bradu. Dnes bývá zvykem, že ženy nosí malý červený turečák, uvázaný pod krkem, když jdou na pohřeb někomu blízkému.
      Podle tištěných vzorů se turečáky pojmenovávaly na: čučkový s žebříčkovým krajem, lístečkový se šlapanským krajem, holý s vodovým krajem, holý s chebzovým krajem, holý se šípkovým krajem, kvítkový s žebříčkovým krajem, holý se zlatým krajem, holý s košíčkovým krajem, šlahaný s košíčkovým krajem, holý s hadovým krajem, dubový s košíčkovým krajem, fšelijaký se šlapanským krajem, dubový, jablíčkový s bélešovým nebo dubovým krajem aj.6) Tyto vzory měly šátky černé i červené, vyjma vzor jablíčkový, který byl pouze v barvě červené.
      Častým nošením šátků barva vybledla. V některých krajích bylo[/] zvykem přebarvovat vybledlé šátky na chromově žluté a ty se pak nosily na všední den. Za druhé světové války navštěvovala dědiny na Kyjovsku nějaká žena z Kunovic, která vybledlé šátky opravovala tak, že barva byla opět živější.
      Červených turečáků se používalo též jako praporů při banderiích, při jízdě králů apod. Na jižním Kyjovsku je nosili mládenci ve svatebním průvodě připevněné na hůlkách jako "rúcha". Každý mládenec dostal "rúcho" od drúžky, když ji přišel ráno v den svatby pozvat a doprovodit do svatebního domu. Dnes se jich používá k dekoraci sálů při plesech i jako stolních obrusů.
      Před 1. světovou válkou začaly turecké šátky ustupovat šatkám dnešního typu. Vyšívají se na bílém, průsvitném "etamíně".7) Když se kolem r. 1910 začaly nosit, nebyly vyšité, na krajích měly jen přišity háčkované "špice" domácí výroby.
      Od doby 1. světové války se již turečáky nevyrábějí. Staré dosluhují a stále jich ubývá.[/]

Poznámky
1.
      Hornův obraz z r. 1820 představuje ženatý pár z Mistřína, manžele čtvrtláníka Ant. Daňka s manž. Františkou, která má na hlavě starodávnou šatku.
2.
      ANTONÍN VERBÍK; Černé knihy práva loveckého na hradě Buchlově. Blok, Brno 1976, s. 52: v r. 1581 byla v Miloticích ukradena červená sukně muchýrová. (Muchýr - polovlněná, polohedvábná látka).
3.
      Obraz Jože Úprky "Z kostela" představuje děvčata v heriškových fěrtúšcích.
4.
      Látka - hliněná nádoba, používána na mléko apod.
5.
      Před 1. světovou válkou stával veliký turečák 5, malý 2-3 koruny, koncem války 7 korun.
6.
      Pojmenování podle Lad. Šťastné z Milotic, nar. 1893.
7.
      Etamín, někde nazývaný sklo, průsvitné, bílé plátno. Podle názoru některých zdejších vyšívaček je nejlepší etamín švýcarský, dobře se váže, drží škrob. Etamín se vyráběl i u nás. Václav Šťastný

328

OBSAH
Studie
Jan Trojan: Šest hanáckých tanců z Kvasic . . . 253
Eva Krekovičová: k niektorým problémom eko logického štúdia piesňového repertoáru Východnej . . . 265

Portrét
Alena Plessingerová: Pavol Bavlna . . . 277

Živá tradice
Petr Novák: Zamyšlení nad festivaly . . . 281

Zprávy

Jubileum
Jubileum PhDr. Viery Urbancovej, CSc. (Ján Botík) . . . 287
Výberová bibliografia prác dr. Viery Urbancovej, CSc. (Milada Kubová) . . . 288

Knihy
Oldřich Sirovátka: Plný pytel pohádek (Svetozár Švehlák) . . . 290
Hans Günther Griep: Äten und Drinken im Harzerland (Jarmila Šťastná) . . . 291
Tome Sazdov: Studii za Makedonska kniževnost (Ivan Dorovský) . . . 291
István Racz - Niilo Valonen: A finnugor népek népmüvészete (Kornel Duffek) . . . 294
Ladislav Galko: Slovenské spevy (Olga Hrabalová) . . . 295
Vlastivedný slovník obcí na Slovensku I-III. (Josef Jančář) . . . 296

Sborníky
Slavjano - vološskije svjazi (Jiří Langer) . . . 297
A. Aleksandrowicz, Cz. Hernas, J. Bartmiński: Literatura ludowa i literatura chłopska. Materiály z ogólnopolskiej naukowej sesji folklorystycznej (Bohuslav Beneš) . . . 299
Ethnologia Scandinavica 8 (Jiří Langer) . . . 301

Konference
V. strážnické sympozium "Dítě a tradice lidové kultury" (Libuše Volbrachtová) . . . 303
Konference "Revoluční přeměny jihomoravské ho venkova" v Brně (Eva Večerková) . . . 305
Jubilejný X. ročník Seminarium Ethnologicum (Milan Chlebana) . . . 307
Muzeologický seminář v Příbrami (Olga Skalníková) . . . 307
Kopie a rekonstrukce v muzeích v přírodě (Petr Šuleř) . . . 308
Zásady pro vytváření kopií a rekonstrukcí expozičních objektů (Jiří Langer Petr Šuleř) . . . 309

Festivaly
Krajská soutěž národního festivalu folklórních souborů Jihlava 1979 (Vlasta Ondrušová) . . . 310
Cikháj 1979 (Antonín Maňák) . . . 311
IV. Kraj beze stínu - Krumvíř 1979 (Jan Krist) . . . 311
Tvrdonice 1979 (Jan Krist) . . . 313
Mladé Horňácko (Vlasta Ondrušová) . . . 314

Výstavy
Současné svátky a obřady národů SSSR ve Státním muzeu etnografie národů SSSR (G. I. Novikova) . . . 315
Sbírky lidového umění v litevských umělec kých muzeích (Eva Večerková) . . . 317
Výstava Studia lidového umění mladých (Milada Šulcová) . . . 318
Koření (Vanda Vrlová) . . . 319
Bačovský riad a plastiky Jána Sanitrára (Kornel Duffek) . . . 320
Pozdišovská keramika v Bratislave (Veronika Komorovská) . . . 321

Muzea v přírodě
Hornický skanzen v Příbrami otevřen (Olga Skalníková) . . . 322
Soubor lidových staveb v Rymicích, okr. Kroměříž a jeho záchrana (Miroslav Válka) . . . 325

Nálezová zpráva
Turecké šátky (Václav Šťastný) . . . 327

331