182

Národopisné aktuality roč. XVII - 1980, č. 3

VÝVOJ LIDOVÉHO DOMU v OBLASTI SVITAV, MORAVSKÉ TŘEBOVÉ A LANŠKROUNA [obsah]


      OTAKAR MÁČEL, Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, Brno
      O způsobu bydlení a o formě původního domu nemáme v archivních záznamech žádné zmínky. Také na vesnicích již nemůžeme nalézt žádné stopy po původních staveních.
      Autoři popisující tuto oblast připisovali často nejstarším statkům tzv. francký čtyřstranný typ, který prý sem kolonisté přenesli už vyhraněný. Kolonisté si jistě přizpůsobili nové domovy způsobu života ve své staré vlasti, ale nelze hledat souvislosti mezi hornoněmeckým typem domu z 19. století a domem kolonistů ve 13. století.
      Osídlovací proces vyžadoval velké pracovní úsilí při kultivaci krajiny a výstavbě obydlí se proto zprvu věnovala jen ta nejnutnější péče. Nejstarší domy byly pravděpodobně tříprostorové a navazovaly přímo na chlévy. Stodoly stály - podobně jak v ostatních oblastech volně u domu. Konstrukce byla dána místním stavebním materiálem a řemeslnou zručností kolonistů. Jednoduchá srubová stavba, někdy[/] na kamenném soklu, dala se provést svépomocí a také plně vyhovovala tehdejším požadavkům. Jednotlivé statky se velikostí a skladbou nijak nelišily. Celý katastr byl rozdělen na lány. Každý osadník měl stejný podíl a v obci nebylo velkých či malých sedláků ani chalupníků. Jedinou výjimkou byl dědičný rychtář, kterému náleželo více lánů (podle lokátorských smluv měl nárok na každý desátý lán) a snad i větší statek. O rozsahu těchto fojtství však nejsou žádné zprávy a v prvních fázích vývoje je jim těžko možno přisoudit odlišnou skladbu domu.
      Poměrně výhodné hospodářské a společenské podmínky oblasti si brzy vynutily také lepší způsob bydlení. Nelze jej však přímo dokumentovat. Tato oblast - málo dotčená husitskými válkami - a žijící (zvláště v 15. století) v blahobytu - musela být i po stavební stránce vyspělá. Do 16. a 17. století spadají první zprávy o životě selského lidu, ze kterých

183

můžeme vykreslit venkovské obydlí alespoň v obrysech. Ze sporých zmínek v závětích a kupních smlouvách dostáváme rámcový obraz o stavebnictví té doby.
      Obytný dům se skládal z prostorné jizby, síně a pravděpodobně patrové komory. O tom, jaké bylo topeniště a kde bylo umístěno, nejsou žádné zmínky. z poměrně vyspělého hospodářství se dá předpokládat, že se už objevuje černá kuchyně, ze které se vytápěla i pec v jizbě. Ojediněle se snad k obytné místnosti družila i obytná komůrka. Výměnek se objevuje s určitostí již v polovině 16. století. Skoro ve všech zápisech kupních smluv nebo dědictví jsou zmínky o výměnku jako o samostatné bytové jednotce, ke které se nejednou řadilo i malé příslušenství (někdy i se dvěma kravami). Výměnek byl u větších statků samostatnou budovou.1)
      K obytným budovám se řadila stavení hospodářského charakteru. Rozsah chlévů musel být vzhledem k ostatním oblastem v té době značný, neboť 5-10 kusů dobytka, přes 50 ovcí a 10 koní nebylo pro větší statky vzácností.2)
      Mimo konírny, chlévu a ovčince, navazujících přímo na obytnou budovu, patřila ke statku i stodola, stojící mimo komplex statku. v městských knihách ze 16. století se často setkáváme se zmínkou o prodeji samostatné stodoly, což vylučuje, že by byla přímo včleněna do statku.3) s touto situací se setkáváme ještě začátkem 19. století.
      Přes rozsáhlost statku se nezdá pravděpodobné, že by se už v této době jednalo o úplně[/] uzavřené čtyřstranné objekty. Vzhledem k tomu, že citované zápisy se týkají rycht, tedy nejpřednějších usedlostí v obci, je nutno předpokládat, že ostatní statky byly o něco menší.4)
      V polovině 16. století stála usedlost jen o málo méně než fojtství, můžeme tedy její rozsah a vybavení vztahovat i na jiné statky. Mimo popsané usedlosti setkáváme se již i s domky zahradníků, kteří byli bezzemci, a jak název říká, jen majetníky zahrady kolem domu. Abychom si mohli udělat obraz o této vrstvě obyvatel a jejich stavení, použijeme rozboru cen, který nám umožní přibližné srovnání. v polovině 16. století stál domek maximálně 10-20 marek, statek byl ceněn na 600 marek. Ke statku se vázalo 7 měřic (Ruthen) polí zhruba po 30 markách, takže na staveni s celým inventářem zbývalo 250 marek, tedy ve srovnání s cenou domku až dvacetinásobek. To znamená, že domky byly vzhledem ke statkům jen nuzným přístřeškem, kterému můžeme jen výjimečně přisoudit trojdílnou dispozici, O příslušenství nemůže být ani řeči, Robotní povinnosti z roku 1580 ustanovují pro "zahradníky" pouze činži (2 bílých grošů) a žádné naturální dávky. To také ukazuje, že tato vrstva bez pozemků byla vázána námezdním poměrem u sedláků.
      Přesnější sledování vývoje vesnického obydlí je možné teprve v 18. století. z té doby máme již více písemných zpráv týkajících se vesnice a domu. Také některé dnes stojící budovy můžeme vročit do tohoto století.
      Nejjednodušší schéma stavení, se kterým se ještě dnes ojediněle setkáme, je trojdílné: jiz

184

ba, síň s černou kuchyní a komora. Také obytnou jednotku dvoudílnou, skládající se z jizby a prostorné síně, můžeme vidět na několika málo místech u výměnků "zahradníků" nebo domkářů.
      Do domu se vstupuje síní, která tvoří provozní jádro obytné části. Ta je rozdělena na předsíň a na černou kuchyni, má tedy již část hospodářskou. Původně otevřené ohniště v síni mizí a síň se časem diferencuje předělením na dvě samostatné místnosti. První krok k vytvoření černé kuchyně tvoří překlenutí pasu oddělující průchodní část od topeniště. Klenutí pasu bylo vynuceno konstruktivními požadavky při přechodu dřevěné stavby ke zděné. Provozní požadavky vynutily si později úplné oddělení černé kuchyně od vlastní síně. Prostorná jizba je přístupná ze síně a prosvětlena většinou třemi nebo čtyřmi okny. Obytné místnosti o jedné okenní ose do průčelí a do dvora je dnes vidět ojediněle u malých domků. Jizba je vytápěna pecí (přístupnou z černé kuchyně), která se postupně doplňuje nebo úplně nahrazuje sporákem či kachlovými kamny. Třetí částí domu je komora, i v nejstarších zachovaných budovách přičleněná přímo k síni. s volně stojící komorou se již nesetkáváme, a ani v písemných zprávách není o ní zmínka.5)
      Nejstarší zachované stavby diferencují komoru od obytné části materiálem. Podporují také nazírání na komoru jako na samostatnou stavební část, která ještě není pevně spjata se síní a jizbou. Také jejich výškové členění je u starších stavení odlišné. s patrovou komo[/]rou, typickou pro všechny naše oblasti, se setkávámé i zde. v některých případech se zachovala pavláčka sledující patro komory a přecházející i na přilehlé hospodářské budovy. jeden z nejarchaičtějších znaků komory, totiž náznak dřevěné klenby v patře, se zachoval na komoře výměnku stavení č. 20 v Lavičné.
      Chlévy a stáje, nejdůležitější část hospodářského příslušenství, se napojovaly přímo na obytnou část. Nejlepší místo přímo u domu bylo vyhraženo koním, pak teprve byl umístěn dobytek. Ovčín byl postaven na méně náročné místo, v druhé polovině 19. století se věnuje mnohem více pozornosti hovězímu dobytku a vepřům na úkor ovcí, které se někde. úplně přestávají pěstovat. Dnes se už nedá v celé oblasti najít ovčín v původní formě.
      Další důležitou hospodářskou budovou stodola. Dnes je součástí komplexu statku, ale dříve stávala volně. Na Svitavsku se nezachovala žádná stodola v původní formě a jen v několika případech dokumentují zbytky původní stav. v žádném případě se však už nesetkáváme s typickou střechou sahající skoro k zemi. Na měření z roku 1835 vidíme v mnoha případech polygonální stodoly volně stojící, u většiny statků alespoň zbytky po tomto tvaru.6) Zděná technika, nespalná krytina a hlavně nové využití stodoly jako kolny (po zavedení mlátiček), přibližuje tuto budovu postupně budován ostatním. v poslední vývojové fázi ji nacházíme jako nedílnou součást uzavřeného statku. Nemusíme zvláště podotýkat, že se zde polygonální tvar nemohl udržet.
      Ke každému statku náležela kolna a někde

185

Půdorys domu. Radiměř, čp. 10. Kresba O. Máčel.

i sklípek. Tyto budovy většinou navazují na chlévy, nebo doplňují celou skladbu v uzavřené dvorce. Jednotícím znakem budov tohoto údobí je srubová technologie. v celé oblasti je totiž v 17. a 18. století hlavním stavebním materiálem dřevo. Na mapách stabilního katastru jsou některé obce zaznamenány ještě jako dřevěné. To ovšem neznamená, že by v této oblasti nebylo vůbec zděných staveb. Byly však ojedinělé.7) Teprve počátkem 19. století se stávají zděné stavby častějšími. v obcích odlehlejších od průmyslových středisek na Moravskotřebovsku se zachovalo dřevo jako stavební materiál na většině staveb až dodnes, na Svitavsku se setkáváme se srubem jen ojediněle.[/]

Půdorys domu. Březina, čp. 52. Kresba O. Máčel.

      Lehce zpracovatelný kámen, kterého je v této oblasti dostatek, se používal na podezdívku, někde i na celé zdivo. Vyzdění komínového tělesa z lomového nebo i kvádrového zdiva je běžné u všech zachovalých srubových staveb. Některé stavby z konce 18. století se mohou vykázat čistě provedenou kamenickou prací, zvláště u komínových hlav a ostění vstupu. Nepálené cihly jsou běžným stavebním materiálem v severní části oblasti. Na Moravskotřebovsku a Svitavsku je hlína jen doplňkovým materiálem a je používána spíše jako mazanina na vyplňování spar, srubových stěn a povalů stropu. Mnohé srubové stavby jsou nejen pačokovány, ale úplně obaleny hlínou. Vzniká tím srub "v kožichu".

186

Vendolí, čp. 8. Foto O. Máčel.

Trojdílný dům nemohl v jednoduché formě vyhovovat zlepšujícím se hospodářským podmínkám. Tak již v první polovině 19. století převládají na Svitavsku velké usedlosti, které se nedělily mezi sourozence po smrti hospodáře, nýbrž po staletí přebíral statek nejstarší syn. Tím zůstaly jednotlivé dvory i po několik set let neděleny a teprve na konci 19. století se částečně porušila celistvost usedlostí. Mimo hospodářských budov rozšiřují se u těchto velkých statků i obytné prostory, které v některých případech úplně mění svůj charakter. Nové sociální poměry si vynucují i nové hospodářské místnosti.
      Síň nabývá charakteru předsíně. Jako komunikační jádro spojuje skoro všechny obytné[/]

Radiměř, čp. 185. Foto O. Máčel.

místnosti; navíc se přesouvá do síně i vstup na patro komory, který býval dříve zvenku, a často i vstup do sklepa.
      Černá kuchyň prodělává radikální změny. Větší stav dobytka (hlavně vepřového na úkor nenáročných ovcí) si vynucuje pečlivější a rozsáhlejší přípravu krmiva. Pro vaření se zřizuje samostatná místnost - kuchyně. v černé kuchyni zůstává jen ohřívání krmiva v pařáku nebo kamnech a nanejvýš pečení chleba. Pec, která bývala dříve u každé usedlosti, postupně mizí a je používána jen výjimečně. I novostavby velkých statků z poloviny 19. století mají ještě pec na pečení chleba, ale tato již není situována do jizby, ale do samostatné místnosti v blízkosti kuchyně.

187

      Kuchyně jako samostatná místnost nachází již v polovině 19. století plné funkční využití. Do půdorysu domu se organicky začleňuje až u novostaveb. U starších budov se pro kuchyni adaptují jiné místnosti. Často se pro ni získává místo přístavbami, v zásadě se vycházelo z požadavku jednoho komínového tělesa a přímého spojení s jizbou a síní. Začátkem 20. století se objevují u. větších usedlostí dvě kuchyně, letní a zimní. Nová místnost letní kuchyně bývá často jen rozšířenou hospodářskou kuchyní, vybavenou sporákem a přizpůsobenou vaření v létě.
      Další část trojdílného domu - komora ztrácí svoje charakteristické znaky. z původní, v některých rysech samostatně cítěné budovy, se stává podružná místnost, úplně včleněná do půdorysu domu. Spodní část komory se mění ve spíži a vlastní patro ve "špýchar". Ten se rozšiřuje do celého půdního prostoru obytného traktu a zabírá někdy i patro hospodářských budov.
      Charakteristický znak patrové srubové komory - pavlač - se však někdy vyvíjí dále a obepíná pak skoro celý dvůr. Při odklonu od srubové techniky ke zděné a při přestavbě statků koncem 19. století ztrácí se tento výtvarně výrazný i provozně výhodný článek. v některých případech jen dřevěné schodiště s malou podestou upomíná na zdobnou pavlač, která byla kdysi chloubou stavení. Jizba bývala již začátkem 19. století někdy doplněna obytnou světničkou, která se řadí vedle jizby tak, aby mohlo být využito komínového tělesa. Rozšíření o dvě nebo více světnic bývá v obyt[/]ném jádru ojedinělé. Výměnek býval někdy i o dvou světnicích, takže ubytovat rodiče v hlavní budově nebylo zapotřebí. Obytné místriosti sloužily výhradně hospodáři.
      Mimo právě popsané obytné místnosti bývaly ve větších usedlostech i místnosti pro čeledíny a pro děvečky. Jizba pro čeledína se situovala vždy v blízkosti chlévů, kdežto děvečky bydlely ve světničce blízko kuchyně. Ačkoliv místnost pro čeleď v těsném sousedství s chlévy společensky i hygienicky nevyhovovala, přece je zde vidět sociální pokrok, uvědomíme-li si, že v této době (polovina 19. století) bylo v jiných oblastech běžné nechávat čeledína spát přímo ve stáji nebo na půdě.
      Doposud jsme sledovali vývoj jednotlivých částí zemědělské usedlosti. Nyní si všimneme vzájemných vztahů jednotlivých budov, tvořící komplex statků. Pro Svitavsko je usedlost jako celek obzvláště důležitá, protože je nositelem architektonického charakteru celé oblasti. Většina usedlostí se uzavírá v rozložité čtyřstranné statky. Řada starších autorů vyslovuje mínění, že statky jsou importovaným "franckým" typem. Podrobný rozbor vývoje stavení ukazuje, že se nejedná o převzatý typ, nýbrž o skladbu, která vyrostla ze specifických hospodářských a společenských podmínek oblastí, a která nemá přímé spojení s franckým domem.
      Vlastní "obytná buňka" svitavského statku se celkem neliší od sousedních oblastí, protože bytové požadavky byly zhruba stejné; rozdíl je jen v uspořádání celku. Lánové rozvržení obcí vymezovalo usedlosti jinou polohu a

188

jiné možnosti růstu než tomu bylo u ucelených vsí, ať už návesních nebo ulicovkách. Stavení situované uprostřed široké parcely umožňovalo funkčně nejvýhodnější seskupení jednotlivých budov. Velká vzdálenost jednotlivých usedlostí vedla výstavbu k uzavřeným komplexům. Bezpečnost majetku a hospodářský provoz tvoří hlavní důvody, které vedly k uzavírání statků, jež se v prvních fázích dálo jen oplocením.
      Nejstarší kompoziční vztahy jednotlivých budov statku lze vykreslit z ojedinělých zpráv po 16. století. Mimo obytnou budovu a poměrně rozsáhlé chlévy byl tu ještě výměnek, který měl někdy i vlastní malé hospodářství. Stodola stávala - jak víme - do začátku 19. století volně mimo komplex usedlosti, Její polygonální tvar a celá konstrukce jasně dokazují, že při stavbě nebylo původně myšleno na přičlenění této budovy do tvaru čtyřstranných statků. Zajímavá je i teorie obytné části domu: Nebyla obrácena do uliční strany, nýbrž do dvora. z těchto skutečností vyplývá, že se ve starší době nemohlo jednat o záměrně komponované čtyřstranné statky, nýbrž jen o hromadné seskupení objektů, uzavřených v jeden celek plotem nebo zídkou.
      Teprve výstavby 18. století přinášejí do skladby určitý řád a pravidelnost. Obytná část a výměnek se řadí štítem k cestě. Tím vzniká párová usedlost, která se brzy uzavírá na zadní straně kolnou nebo budovou stodoly. Vzniká trojstranný statek tvaru písmena U. s takovou pravidelností setkáváme se ovšem jen v novějších usedlostech; u dostaveb jsou obě[/] obytné části v rozmanitých vztazích. Také stodola se včleňuje nepravidelně do komplexu statku. z původní stavby zůstalo většinou jen torzo. Polygonální uzávěr se přizpůsobil okolním budovám v konstrukci a výšce, zatím co část související přímo s kolnami nebo jinými budovami se úplně mění.
      Další rozšiřování stavení se děje zastavením proluky mezi štíty obytného objektu a výměnku. Vzniká tak zajímavá skladba okapového průčelí ukončeného dvěma štíty. v některých případech vidíme ještě samostatné budovy 'v trojdílném průčelí, jindy jen řešení střechy se štítem naznačují postupný vznik celku.
      Dalším krokem k čtyřstrannému statku je pak překrytí předního průčelí jedinou střechóu. Zvýšení hřebenu ve valbě nad obytnými trakty prozrazuje, že se ještě nejedná o úplně kompaktní celek. Teprve budovy z druhé poloviny 19. století představují čisté formy čtyřhranného, ze všech stran rovnocenně uzavřeného statku.
      Zavedení nespalné krytiny na zděných budovách umožňuje zvyšování stavby. První fáze výškového růstu se projevuje zvýšením půdního prostoru nad všemi trakty, což je patrno i zvenku z charakteristických podlouhlých průchodů na průčelí i bočních stranách. Stále se zvyšující půdní prostor se prosvětluje průduchy, které nabývají formy skutečných oken, aby tak postupně vznikla patrová usedlost. Tato patrová stavení nejsou ještě vždy plně využita, ať už hospodářsky nebo obytně.
      Jak jsem se již zmínil, vžité dědičné právo nedovolovalo drobit statky a usedlost přešla

189

Radiměř, čp. 185. Foto O. Máčel.

v celku jedinému dědici. Tím zůstaly statky mnohem déle v držení jednoho rodu.8)
      Dělení statků na více dílů bylo možné již po roce 1850, setrvačností se však udržoval starý způsob až do prvého desetiletí dvacátého století. Není proto divu, že v této oblasti byli sedláci nadřazenou třídou, od kterých se svým postavením a majetkem výrazně lišili "zahradníci" a domkáři. "Zahradníci", o kterých byla zmínka již v minulé kapitole, projevují se v obrazu vesnice markantněji až v 19. a 20. století, kdy tato vrstva spolu s domkáři získává početní většinu vesnice. Nejlépe je to vidět v obcích kolem města Svitav, kde se vlivem průmyslu ztrácí jejich zemědělský charakter.
      Ve stejné době vzniká i třetí vrstva oby[/]

Vendolí, čp. 113. Foto O. Máčel.

vatelstva, domkáři bez pozemků, kteří dojíždějí pracovat do měst. Stavení "zahradníků" a domkářů je ve stejné skladbě a rozsahu přizpůsobeno provozu malého hospodářství a je usměrněno skromnými materiálními podmínkami. Od selských gruntů se liší velikostí a vybavením hospodářského příslušenství, které nepočítá s velkým stavem dobytka.
      V Hrádku se počítalo roku 1550 na 86 statků, po třicetileté válce se už mimo 76 gruntů objevuje i 21 domků. Osmnácté století (podle sčítání z roku 1770) rozlišuje mimo stejného počtu statků i 4 "zahradníky" a zvlášť 59 domkářů. Rok 1907 ukazuje již úplnou převahu domků nad usedlostmi poměrem 76 statků, 7 "zahradníků" a 304 domkářů. "Zahradníci" byli původně bez pozemků a teprve během

190

Vendolí, čp. 23. Foto O. Máčel.

druhé poloviny 19. století se osamostatňují a postupně nabývají vlastních polí, stávají se drobnými zemědělci.
      Postavení "zahradníků" a domkářů se však odráží i ve skladbě domů. "Zahradníci" tvoří přechod mezi zemědělskou usedlostí a domkem. "Zahradníci", mající kolem 20-30 mír polí, přizpůsobili svá stavení tomuto malému hospodářství. Obytná část je svojí třídílnou skladbou podobná statkům. Také rozšíření o obytnou komoru, situovanou vedle síně, je obdobné jako u usedlosti. Třídílný výměnek není tak samozřejmý jako u sedláků, ačkoliv i zde je v zásadě snaha umístit staré rodiče do samostatného domku. Jen menší domky mají jednu obytnou část. Hospodářské příslušenství je přizpůsobeno rozsahu polností a skládá se z vepřína, kravína, kolny a někdy i z malé stodoly, která tvarem ani rozsahem[/]

Vendolí, čp. 23. Foto O. Máčel.

nepřipomíná velké polygonální stodoly statku. "Zahradníci", kteří začali samostatně hospo[/]dařit, snaží se dosáhnout úrovně sedláků. To se odráží i na formě jejich obydlí, snažící se vyrovnat statkům po všech formálních stránkách. Pěkné doklady takového stavu vidíme tam, kde se komplex stavení uzavírá stěnou stejné výšky s budovami, a do té se prorážejí okna, doplněná někde dokonce žaluziemi, Toto funkčně neopodstatněné provedení průčelí a jeho vybavení má jedinou úlohu: vyvolat dojem čtyřstranné selské usedlosti. Minimální rozměr dvorku se někdy úplně ztrácí vzhledem k ostatním budovám. z ulice vyhlíží domek jako jedna budova a pouze otvor ve střeše prozrazuje malý dvorek.
      Stavení domkářů se liší od zahradnických domků především menším hospodářským příslušenstvím, které je zde vskutku minimální.

191

Štít domu. Víska. Kresba O. Máčel.

Nesetkáváme se již s výměnkem jako samo statnou budovou. Rozdíly v rozsahu stavby se projevují i v její celkové skladbě. Místo dvorců jsou to volně stojící stavení obrácená buď štítem nebo okapem k silnici, Způsob zastavění není stejný a je silně ovlivněn terénem a situací parcely. Vlastní dům je většinou třídílný a komora má charakter špýcharu. Ani případy, kdy místnost komory je využita jako chlév pro vepře nebo kozu, nejsou ojedinělé.
      Architektonické členění a výzdoba stavení
      Ze sporých zpráv o venkovském obydli v 16. a 17. století nelze vyčíst ani nejmenší zmínky, která by umožnila vykreslit alespoň rámcový obraz výzdoby stavení. Rozbor architektonického členění a výzdoby stavení je proto zaměřen až na údobí, ze kterého již máme přímé doklady, totiž na 18. století.[/]

Štít domu. Mladějov, čp. 104. Kresba O. Máčel.

      Jak již bylo řečeno, bývalo v popisované oblasti skoro do poloviny 19. století hlavním stavebním materiálem dřevo. Proto i architektonický rozbor tohoto časového úseku je zaměřen na dřevěné stavby. (Zděné budovy, které se vyskytují již v 18. století, můžeme pro jejich ojedinělost přehlédnout.)
      Jeví-li se dnes určitá odlišnost mezi lidovými stavbami na Svitavsku a mezi stavbami na Moravskotřebovsku, musíme si uvědomit, že dnešní rozdíly byly vyvolány intenzívnějším hospodářským rozmachem Svitavska v 19. století. v 18. století byl obraz obcí pro celou oblast jednotný; byly to do osy lánových vsí štíty situované srubové stavby, omazané hlínou a olíčené. Sokl z lomového kamene byl tmavě, většinou černě nalíčen. Často však zůstává také jen v přírodním stavu. Výtvarně členěny nejsou ani plochy průčelí, ani plochy boční. Teprve v 19. století, tedy v údobí zdě

192

Rekonstrukce podle staré pohlednice. Lanškrounsko. Kresba O. Máčel.

ných staveb, se uplatňuje členění ploch architektonickými prvky.
      Proti jednoduché fasádě stavení kontrastuje pečlivě skládaný a krycími lištami zdůrazněný štít. Skladbu štítu doplňuje často ještě barevný ornament.
      Nejběžnější uspořádání desek štítu je vertikální nebo klasovité. v některých případech se setkáváme i s kombinací obou těchto druhů nebo s kosočtverečnou skladbou. Vápnem obílené desky mají spáry zakryty úzkými lištami natřenými červenou barvou nebo černě opálenými. Ve většině případů zabíhají krycí lišty do koutové lišty a jen u jednodušších štítů zabíhají lišty přímo do podbití přesahujících latí střechy. Nezbytným doplňkem každého štítu je ornamentální výzdoba prken podbití, přesahujících latí střechy a záklopu polovalby do kabřince. Společným znakem výzdoby domů[/] této oblasti je pojetí a umístění dekoru ve štítě. Výtvarně i ideově se dekor soustřeďuje na záklopu polovalby, zatím co výzdoba bočních prken spíše doplňuje ústřední motiv. Výzdoba je řešena centrálně. Ve středu záklopu je ústřední motiv, na něj se symetricky váží po obou stranách iniciálky majitele, letopočet i různé nápisy. Ornamentální výzdoba doplňuje tyto hlavní složky a přechází v rozvinuté lineární formě i na prkna bočního podbití.
      Ústředním motivem podbití bývá nejčastěji náboženský symbol (tematicky i formálně byly zde vzorem ozdoby na ornátech). Je to buď iniciála IHS (je zajímavé, že v několika případech místo IHS nacházíme i obrácené uspořádání této iniciály, totiž SHI), nápis Maria, trojúhelník Božího oka nebo kříž. Tento hlavní motiv bývá doplněn ornamentální výzdobou,

193

která svazuje a doplňuje i iniciály stavebníka, letopočet a krátké veršované nápisy.
      Nápisy na záklopu jsou formálně i tematicky dělené do dvouverší, většinou však do čtyřverší, situovaných vpravo i vlevo od ústředního motivu. Obsah textů se váže ke stavení, první část je prosbou k Bohu o ochranu domu, druhá část brání majitele proti kritice a pomlouvání stavení.
      Zvláště druhá část textu, která se někde až příliš upřímně zastává tvůrce a majitele domu, ukazuje, jak společensky důležitou roli hrála výstavba domu.9)
      Ornament je lineární s převládajícím motivem vlnovky. Také rostlinné motivy, ať už realisticky nebo stylizovaně znázorněné, neporušují lineárnost celé koncepce. Kresba je provedena linkou nebo tečkováním. Je použito nejčastěji jen jedné barvy, černé nebo cihlově červené. U bohatěji zdobených štítů se používá dvou i více barev (žlutá a červená - hnědá a zelená, hnědá, zelená a černá - hnědá a dva odstíny zelené).
      Boční krycí desky svým pojetím a provedením pouze doplňují ústřední motiv záklopu. Celková skladba výzdoby nepřerušeně směřuje k vrcholu štítu, kde se ještě zdůrazňuje rozvinutí motivu. jen výjimečně je stejného účinku docíleno příčným, horizontálním dělením plochy dlouhými čarami.
      Samostatnou skupinu tvoří lomenice, jejímž ústředním motivem je trojdílná šipka. Tento dekorační prvek je proveden z úzkých, do černa opálených lišt. Doplnění tohoto ústředního motivu letopočtem nebo kombinace troj[/]dílné šipky s barevným ornamentem jsou ojedinělé. v těchto případech bývá výzdoba zjednodušena na čistě geometrické prvky z vlnovek a přímých linek.
      Určit rozsah dekoru a provést podrobný rozbor štítů zdobených ornamentem je z ojediněle zachovalých fragmentů výzdoby velmi obtížné.10)
      Průzkumem provedeným v roce 1955 byly zjištěny stopy po polychromii na štítech i v západní části Svitavska. Málo zachovalé zbytky nedovolují rekonstrukci. Uvedené štíty s ornamentální výzdobou na celé ploše ukazují způsob rozvinutí lineárního motivu addicí do plochy.
      Výzdoba a architektonické členění se v 19. století soustřeďuje výhradně na zděné stavby. Dřevo jako stavební materiál dožívá a také výzdoba štítů ze začátku 19. století je jen přežíváním forem 18. století. Nová skladba se vytváří teprve pronikáním zděné techniky, kdy dochází ke kombinaci zděného stavení s dřevěným štítem. Rozdíl je hlavně v tvrdosti forem vlastní stavby, která se liší od dřívějšího omítnutého srubu. Století 19. a 20. nevytvořilo však v této oblasti svéráznou architekturu. Snad jen hmota velkých statků s typickým valbovým ukončením působí příznivě. v detailu jsou však stavby skoro bez ozdob, strohé a chladné.
      Až do šedesátých let 19. století se uplatňují na štítech přepisy různých dekorativních prvků od renesance přes barok až k romantismu. Nikde se však nepodařilo zedníkům a štukatérům dosáhnout slohové čistoty. Jen v někte

194

rých případech reminiscence na rokoko naznačují větší pochopení architektonických článků, ale ani zde nejde o skutečné vyjádření slohovosti, Stěna většiny statků je chudá, členěná jen jednoduchými šambránami a římsami. Vstupy bývají bohatší v dekoru, ale nikdy nepřesahují rámec ostění, takže se v celku nijak výrazně neuplatňují.[/]
      Na kamenické a i řezbářské práci nesoucí v detailu prvky empiru a romantismu je vidět, že byla vytvořena řemeslníky ovládajícími dobře své řemeslo. Slohově ne vždy čistá práce přece jen respektuje základní tektonické zákony.[/]

Poznámky
1.
      Roku 1555 si vymiňuje fojt Šimon v Kamenné Horce při prodeji rychty pro sebe a svého syna výminek v nově postavené "horní" budově statku.
2.
      Roku 1621 přebírá Vít Werner rychtu v Hrádku s tímto živým inventářem: 8 koní, 1 kráva, 1 býk, 6 telat, 3 odstavená telata, 2 kozy, 1 kozel, 84 ovcí, 10 prasat, 4 selata, 7 indiánských slepic a 3 pávi.
3.
      V městských knihách z 16. století se často setkáváme se zmínkou o prodeji samostatné stodoly, což vylučuje, že by byla tehdy stavebně včleněna přímo do statku.
      Vzhledem k tomu, že citované zápisy se týkají rycht, tedy nejpřednějších usedlostí v obci, je nutno předpokládat, že ostatní statky bývaly menší.
4.
      Prodejní cena rychty v Lačnově roku 1556 byla 700 marek, rychta v Hynčině měla roku 1553 cenu 820 marek a rychta v Kamenné Horce roku 1543 stála 720 marek. Naproti tomu statek i s polnostmi stál ve stejné době jen 600 marek.
5.
      Jedině z popisu usedlosti čp. 103 v Opatově se dá soudit na existenci volně stojící komory, sýpky. A. KVELLER v "Ein gewachsener Schönhengster[/] Bauernhof" popisuje tuto usedlost datovanou na štítě rokem 1739 a zmiňuje se o kurníku, který dříve býval ovčínem, nad kterým se prostírala patrová sýpka. Budova nese znaky komory jak svou konstrukcí, tak svou rozlohou. Funkce přízemí jako ovčínu byla asi jen dočasná. v této budově lze vidět obdobu volně stojící patrové komory, což ovšem neopodstatňuje tvrzení o jejím všeobecném rozšíření.
6.
      Ve Vendolí má raku 1835 ještě jednačtyřicet stodol znaky polygonálního ukončení. v Ostrém Kameni mělo sedm z jedenácti statků polygonální stodoly.
7.
      Na zbořeném stavení čís. 105 ve Vendolí bylo na kamenné zdi vyryto datum 1798.
8.
      Rodové statky nesou specifická jména odvozeně z křestních jmen nebo příjmení bývalých majitelů, můžeme je sledovat mnohde až do 16. století. Tak v Kamenné Horce č. 26 se statek nazývá Krautergrund (označení je zjištěno již v roce 1593), č. 29 Seewoldgrund (1609), č. 40 Lehn (1500), č. 45 Schestaggrund, č. 51 Kohl (1555), atd. Podrobně se

195

touto otázkou zabývá A. STEIS v publikaci Die Erbhöfe im Gerichtbezirk Zwittau.
9.
      Přesné znění nápisů nelze vždy sledovat, protože písmo je silně porušeno. Proto jsou zde uvedeny jen texty, které se daly bez doplnění přesně rekonstruovat a které jsou svým obsahem charakteristické pro celou oblast.
Radišov čp. 3 z roku 1810: Ústřední motiv IHS. Nápis černě švabachem.
Levá strana: Ich hab gebaut auser der Not
     Dazu helft mir der liebe Gott
     An bauen hab ich eine Freud
     Gott hilft mir zu der Seligkeit.
Pravá strana: Tadler rede mit bedacht
     Denk was das alte Sprichwort sagt
     Der Tadler eines anderen Sachen[/]
      Kans oft selber nicht nach machen.

Kunčina čp. 41 z roku 1778: Ústřední motiv IHS, nápis červenohnědě, latinkou:
     Ich hab gabaut nach meinem Sin
     so scheu das an und ge dahin
     Wans dir aber net gefelt
     bau dirs besser for dem Gelt.

Nová Ves čp. 28 z roku 1771: Motiv IHS, nápis červeně, latinkou:
     Dieses Haus beschirme Gott
     und helft mir i aller Not
     Wer dies nicht lesen kan
     der schaue mir den Hintern an.
10.
      Z článku J. LIDLA (Mitteilungen des Schönhengst Ländel, 35) vyplývá, že takto zdobené štíty bývaly hojně zastoupeny zvláště na Lanškrounsku.

ENTWICKLUNG DES VOLKSTÜMLICHEN HAUSES IM GEBIET VON SVITAVY, MORAVSKÁ TŘEBOVÁ UND LANŠKROUN (Zusammenfassung)
      Zweiter Teil der Volksarchitekturanalyse im Gebiet von Lanškroun, Moravská Třebová und Svitavy ist gewidmet der Entwicklung des Volkshauses und dessen bildender Gestaltung.
      Die dieses Gebiet beschreibenden Autoren teilten immer den ältesten Landgütern den fränkischen viereckigen Typ zu, den die Kolonisten aus ihrer Heimat schon ausgeprägt mitgebracht haben sollten.
      Die Kolonisten passten wohl nach Möglichkeit ihre neuen Heime der früheren Lebensart in ihrer alten Heimat[ ]an, aber man kann nicht suchen den Zusammenhang zwischen den hochdeutschen Haus des 19. Jahrhunderts und dem Haus der Kolonisten im 13. Jahrhundert.
      Die ältesten Häuser waren wahrscheinlich zwei oder dreiräumig und knüpften sich gerade an die Stallungen; die Speicher und Scheunen standen, äh[n]lich wie in den anderen Gebieten, frei beim Wohnhaus.[/]
      Aus dem 16. und 17. Jahrhundert kommen erste Nachrichten vom Leben des Bauernvolkes her, nach denen wir das Landwohnhaus wenigstens im Umriss rekonstruieren können. Das Wohnhaus bestand aus einer geräumigen Stube, Vorhalle und wahrscheinlich Stockkammer. Der Herd und seine Stellung werden nicht erwähnt.
      Genau[e]re Forschung der Entwicklung des Land[v][w]ohnhauses ist möglich erst im 18. Jahrhundert. Das einfachste Schema, das wir noch treffen werden, ist dreiteilig: Stube, Vorhalle mit schwarzer Küche und Kammer. Auch zweiteilige, aus Stube und geräumiger Vorhalle bestehende Wohneinheit kann man auf einigen Stellen in den Ausgedingehäusern der "Gärtner" oder Häusler sehen.
      Die Ställe und Stallungen als der wichtigste Bestandteil des wirtschaftlichen Zubehörs wurden direkt dem Wohnteil zugefügt.

196

      Das weitere wirtschaftliche Gebäude ist die Scheune. Heutzutage bildet sie einen engen Bestandteil des Bauerngutskomplexes, aber früher stand sie immer ganz frei. Die Messung des Baukatasters zeigt klar polygonale Form der Scheunen. Ausführliche Analyse der Landhausentwicklung zeigt, dass es sich um keinen übernommenen Typ handelt, noch um seine entwickelte Form, sondern um eine Gestaltung, die aus spezifischen witschaftlichen und gesellschaftlichen Bedingungen des Gebietes hervorgewachsen war und die in ihrer Entwicklung keine Beziehung zum fränkischen Haus hat.
      Das vierseitige Landgut wurde in seiner letzten Phase zum gesellschaftlichen Symbol des Bauernstandes. Es ist also kein Wunder, dass es auch an kleinere Bauten angewandt wurde, wo keine Funktionsbegründung dieser Zusammenstellung bestand. Dadurch entstehen unzählige Landgüter oder kleine Häuser, die nur formal eingeschlossen werden.
      Fast bis die erste Hälfte des 19. Jahrhunderts war Holz als Hauptbaumaterial. Deshalb ist auch die architektonische Analyse auf die Holzbauten eingestellt.
      Wenn heutzutage bestimmte Verschiedenheit zwischen den Volksbauten im Svitavy-Gebiet un[d] zwischen den Bauten im Moravská-Třebová-Gebiet erscheint; muss man sich dessen bewusst sein, dass heutige Unterschiede durch intensiveren wirtschaftlichen Aufschwung des Svitavy-Gebiets im 19. Jahrhundert[/] hervorgerufen wurden. Im 18. Jahrhundert war das Bild der Dörfer im ganzen Gebiet einig; es waren Blockhäuser, die mit dem Giebel in die Achse der Hufengutdörfer situiert waren, mit Lehm angeschmiert und getüncht. Der Bruchsteinsockel war - dunkel, meistens schwarz angestrichen. Die häufigste Zusammenknüpfung der Giebelbretter ist senkrecht oder ährenförmig.
      Ein unentbehrlicher Zubehör jedes Giebels ist die ornamentale Verzierung der Unterschlagsbretter, der übergreifenden Dachlatten und der Schräge des Halbwalmes oder des Küppelwalmes. Als gemeinsames Verzierungsmerkmal dieses Gebietes ist die Zeichnungsauffassung und Stellung des den Giebel rahmenden Dekors. Bildend und ideel[l] konzentriert sich der Dekor auf die Schräge des Halbwalmes, während die Verzierung der Seitenbretter nur das Leitmotiv ergänzt. Vom Gesichtspunkt der Komposition aus ist die Verzierung zentral aufgefasst.
      Eine neue Gestaltung entwickelt sich erst durch Anwendung der Mauertechnik, wobei das gemauerte Haus mit hölzernem Giebel kombiniert wird. Der Unterschied besteht hautsächlich in der Härte der Formen des eigenen Baues, der sich vom früheren verputzten Blockhaus unterscheidet. Das 19. und 20. Jahrhundert schufen jedoch in diesem Gebiet keine eigentümliche Architektur.
      Übersetzung: J. Švec

197

Pustá Rybná, čp. 30, okr. Žďár n. Sáz. Foto J. Vajdiš.

198

Národopisné aktuality roč. XVII - 1980, č. 3

PORTRÉT

MAJSTER JÁN KÖNYVEŠ [obsah]


      ZORA VALENTOVÁ, Ústredie ľudovej umeleckej výroby, Bratislava
      Ján Könyveš, Ján Moravčík, Ján Majlát, Viliam Frank a Ľudovít Kohl, to sú mená výrobcov a majstrov súčasnej ľudovej umeleckej výroby v odvetví keramiky v Pukanci. Nadväzujú na tradície remesla, ktoré je písomne doložené od polovice 16. storočia.1) Počas štyristoročnej histórie pukanské hrnčiarstvo zaznamenalo mnohé zmeny. Prešlo obdobím cechového remesla, pocechových živnostenských spolkov a samostatného živnostenského podnikania a v súčasnosti sa rozvíja jednak v rámci výrobného družstva, jednak v spolupráci s Ústredím ľudovej umeleckej výroby.2)
      Ján Könyveš poznal posledné tri spomenuté formy existencie a organizácie hrnčiarstva v Pukanci. Tu sa narodil a 7. septembra 1979 dožil 60 rokov. Na rozdiel od svojich rovesníkov, ktorí pokračovali v rodinnej hrnčiarskej tradícii, stal sa hrnčiarom pod vplyvom iných okolností. Nedostatok finančných prostriedkov ho prinútil hľadať si učenie v mies[/]te rodiska. Preto sa stal roku 1933 učňom u miestneho majstra Pavla Mádaya, u ktorého sa po troch rokoch vyučil.
      V počiatkoch svojej hrnčiarskej praxe získaval skúsenosti ako tovariš v Poltári, Brehoch a Banskej Bystrici. Pracoval v súkromných podnikoch, ktoré zamestnávali niekoľko hrnčiarov a obchodovali s vyrobeným tovarom. Zloženie sortimentu sa riadilo podľa dopytu a miestnej hrnčiarskej tradície. v Brehoch, kde sa zdržal najdlhšie, dva roky, tvorili základ produkcie jednoduché úžitkové výrobky, ako hrnce na lekvár, hrkáče, dvojuché hrnce kamenáre, mliečniky, napájadlá a pekáče. Podobný úžitkový tovar sa vyrábal aj v Poltári a Banskej Bystrici. Na týchto miestach však pracoval len, niekoľko týždňov. Ján Könyveš spomína na roky po vyučení ako na obdobie vandrovky.
      Vojna znamenala prerušenie hrnčiarskej práce. Vo vlastnej dielni začal pracovať až

199

J. Könyveš, drevorubač.
Figurálna plastika z roku 1960, výška 22 cm.
Foto Z. Valentová 1979. Dokumentačné zbierky ÚĽUV v Bratislave, inv. č. 340.

roku 1944. Po opätovnom roztočení kruhu však robil aj ako robotník na píle, v tehelni a na stavbe. Až roku 1947, v ktorom získal živnostenské oprávnenie na vykonávanie remesla, sa datuje začiatok sústavnej a dodnes trvajúcej činnosti v odvetví výroby z hliny.[/]

Ján Könyveš pri zdobení svitnika. Foto Z. Valentová 1979. Fotoarchiv ÚĽUV v Bratislave, č. neg. 25 085.

      Roku 1948 získala Júlia Kováčiková-Horová ako zástupkyňa Ústredia ľudovej a umeleckej výroby3) tohto pukanského hrnčiara do radov výrobcov a výtvarne ho i usmerňovala. Ján Könyveš sa stal aktívnym spolupracovníkom novej rozbiehajúcej sa organizácie, usmerňo

200

J. Könyveš, tanier.
Výrobok z roku 1979, ø 23 cm.
Foto Z. Valentová 1979. Fotoarchiv ÚĽUV v Bratislave, č. neg. 25 080.

vateľky ľudovej umeleckej výroby. Od roku 1951 pokračoval v začatej spolupráci už ako člen hrnčiarskeho družstva, ktoré sa v Pukanci vytvorilo v rámci ÚĽUVu. v tom istom roku, po zrušení živnostenského oprávnenia, prestal pracovať ako súkromník.
      Po reorganizácii družstevnej výroby roku 1952 sa družstvo preradilo do Slovenského zväzu výrobných družstiev. Ján Könyveš bol šesť rokov aj vo vedení tejto miestnej výrobne ke[/]

J. Könyveš, obedár.
Výrobok z roku 1973; výška 17 cm.
Foto E. Nováková 1973. Fotoarchiv ÚĽUV v Bratislave, č. neg. 18 940.

ramiky. Rozpory medzi úrovňou a náplňou výroby v družstve a ambíciami tohto hrnčiara priviedli Jána Könyveša opäť do Ústredia ľu­ dovej umeleckej výroby. Roku 1961 sa stal ľudovým umeleckým výrobcom v odvetví keramiky. Po zhodnotení jeho práce z hľadiska technického vyhotovenia, výtvarného prevedenia a prínosu do slovenskej ľudovej umeleckej výroby mu bol v apríli 1965 priznaný titul majstra ľudovej umeleckej výroby.

201

      Zmeny, prebiehajúce v organizovaní ľudo­ vej umeleckej výroby po vojne a zasahujúce každého výrobcu, ktorý pri nej zostal, mali vplyv aj na produkciu výrobcov v príslušnom období ich vývinu. Veľmi zreteľne o tom svedčí sortiment posledných tridsiatich piatich rokov Jána Könyveša. Odrážajú sa na ňom jednak požiadavky spotrebiteľa, jednak úroveň a forma podchytenia hrnčiarskej výroby.
      V prvých rokoch po vojne nieslo zloženie sortimentu Jána Könyveša znak úžitkovosti. Hrnce, mliečniky, pekáče, rajnice, kastróly, taniere, misy, kvetináče a napájadlá nachádzali dobrý odbyt nielen v Pukanci, ale aj v jeho bližšom i vzdialenejšom okolí. Zabezpečovali ho najmä priekupníci z Brehov, ktorí spolupracovali s pukanskými hrnčiarmi.
      Roku 1948 v spolupráci s Ústredím ľudovej a umeleckej výroby pokračoval vo výrobe úžitkového riadu a sortiment rozšíril o miniatúry tohto riadu. Začal vyrábať aj nové druhy výrobkov, ako svietniky a popolníky.
      Keď sa roku 1951 stal členom hrnčiarskeho družstva v Pukanci, začalo sa obdobie postupnej redukcie jeho sortimentu. z úžitkového tovaru (kvetináčov, mliečnikov, džbánov a pod.) sa sortiment postupne zúžil na celkom jednostrannú výrobu kvetináčov a sezónne aj napájadiel pre hydinu. Počas práce v družstve teda došlo k situácii, keď Ján Könyveš postupne stratil možnosť vlastného výtvarného prejavu následkom obmedzenej výrobnej náplne.
      Jeho spoluprácu s ÚĽUV od roku 1961 možno nazvať návratom k tradícii. Pred Könyve[/]šom sa otvoril priestor pre uplatnenie vlastných návrhov a tvorivej iniciatívy. Východiskom v tvorbe mu vždy boli tradície pukanského hrnčiarstva ako v tvare, tak aj v dekore. Počet druhov výrobkov vychádzajúcich z jeho dielne vzrastal. Počas spolupráce s ÚĽUV sa s jeho menom spájajú tradičné výrobky s úžitkovým alebo dekoratívnym použitím v súčasnosti a výrobky nových tvarov a funkcií. Sú to hrnce, rajnice, obedáre, dvojačky, taniere, misy, hrnčeky, mliečniky, džbány, kvetináče, vínové súpravy, svietniky, popolníky, prasiatka-sporiteľničky a miniatúry. k jeho prvým návrhom nových druhov výrobkov patria svietniky, ktoré vypracoval už koncom 40. rokov počas spolupráce s Ústredím ľudovej a umeleckej výroby.
      Jeho iniciatíva obnovovať a zachovávať tradíciu bola ohodnotená i na súťaži ľudových umeleckých výrobcov roku 1962, na ktorej sa zúčastnil s tradičným výrobkom slovenských hrnčiarov, pekáčom.
      Technická zdatnosť hrnčiara Jána Könyveša sa prejavuje hlavne v kvalite črepu, estetické cítenie zas v tvare výrobku a najmä v dekore. Dekor je aj najvýraznejším znakom, ktorým hrnčiar podpisuje svoje autorstvo. Jána Könyveša charakterizuje predovšetkým tradičný kvetinový motív. Býva situovaný na výrobku samostatne, alebo opakovaním vytvára ornamentálny pás. Napriek tomu, že je to jeden z najpoužívanejších motívov v súčasnom pukanskom hrnčiarstve, je evidentný rozdiel v rukopise každého výrobcu.

202

      Okrem tohto najbežnejšieho dekoru používa Ján Könyveš i techniku trasakovania. v menšej miere ako kvetinový dekor používa geometrický ornament.
      Meno Jána Könyveša je v súčasnej ľudovej umeleckej výrobe na Slovensku spojené aj s figurálnou tvorbou. Je to odvetvie hrnčiarskej výroby, ktoré má síce v Pukanci isté tradície,4) ale počet figuralistov z radov hrnčiarov býval malý. Ján Könyveš sa jej venoval ako jediný zo svojich súčasníkov - hrnčiarov v Pukanci. Jeho figúrky pochádzajú z obdobia rokov 1948-1951 a zo začiatku 60. rokov. Sú ručne modelované. Tematicky sa viažu na postavy bačov a zbojníkov. Autora inšpirovali rovnaké postavy z rozprávok a rôznych ilustrácií a vyobrazení. Vo figurálnej tvorbe prejavil Ján Könyveš nielen nadanie ľudového umelca, ale aj samostatnosť a suverenitu[/] v stvárňovaní materiálu podľa svojich predstáv. v súčasnosti sa už figurálnej tvorbe nevenuje.
      Majster ľudovej umeleckej výroby Ján Kö­ nyveš venoval hrnčiarskemu remeslu celý život. Pri oslavách jeho životného jubilea si uvedomujeme, že to boli desaťročia práce, ktorá prispela k zachovaniu pukanského hrnčiarstva do dnešných dní a predĺžila jeho životnosť o celú ľudskú generáciu. Napriek ťažkostiam, ktoré ho na ceste hrnčiara - remeselníka a hrnčiara - ľudového umeleckého výrobcu stretávali, vytrval pri hrnčiarskom kruhu a prispôsobil sa novým podmienkam. Zostal však po celý čas reprezentantom tradičného pukanského hrnčiarstva, hoci do svojho sortimentu zaradil i celkom nové výrobky. I pri nich sa vždy inšpiroval dedičstvom, ktoré zanechali predchádzajúce generácie.

Poznámky
1.
      PLICKOVA, E.: Hrnčiarstvo v Pukanci. Slovenský národopis, 12, 1964, s. 165.
2.
      PLICKOVÁ, E.: c. d., s. 164-180.
3.
      V rokoch 1945-1954 sa organizácia nazývala Ústre[/]die ľudovej a umeleckej výroby, od roku 1954 po reorganizácii Ústredie ľudovej umeleckej výroby.
4.
      POLONEC, A. - TURZOVÁ, M.: Pukanská keramika. Bratislava 1962, s. 9.

203

Nedvězí, čp. 27. Foto J. Vajdiš.

204

Národopisné aktuality roč. XVII - 1980, č. 3

ŽIVÁ TRADICE

LIDOVÝ KROJ JAKO ZNAK LOKÁLNÍ PŘÍSLUŠNOSTI OBYVATEL SOUČASNĚ JIHOMORAVSKÉ VESNICE [obsah]


      VÁCLAV FROLEC, Filozofická fakulta University J. E. Purkyně, Brno
      Počátkem našeho století moravský národopisec Josef Klvaňa konstatuje: "Celé moravské Slovensko rozpadá se na 28 okrsků krojových, které často i neznalci nápadně od sebe jsou odchylny. Ale v každém z těchto druhů zase jednotlivé obce krojově rozmanitými nepatrnostmi ... se odlišují. Tyto různosti bývají jen "domorodcům" známy a jen pro ně důležity."1
      V citovaném Klvaňově zjištění o krojové diferenciaci jihovýchodní Moravy je obsažena ona funkce lidového kroje, která bývá označována jako funkce regionální.
      V kontextu studia procesu přeměn v životě a kultuře obyvatel současné jihomoravské vesnice nabývá otázka regionální funkce lidového kroje zvláštní důležitosti, Vycházíme-li z teze, že v konfrontaci vzorů tradiční kultury se současnými společenskými a kulturními jevy nejzřetelněji vystoupí a odrazí se speci[/]fické rysy přeměn na vesnici,2 je zřejmé, že tradiční oděv, který plnil vedle praktické funkce i řadu dalších funkcí (stavovskou, estetickou, sváteční, obřadní, regionální aj.),3 byl v podmínkách jihomoravské vesnice zevním vyjádřením některých sociálních a kulturních situací, při jejichž existenci a fungování hrála významnou roli tradice, jejíž projevy se v různé intenzitě a podobě promítají i do současnosti a stávají se jedním z fenoménů lokálního společenského a kulturního života. Analogicky s poměry v jiných oblastech a lokalitách s živými tradicemi udržování lidového kroje i na současné jihomoravské vesnici tradiční oděv výrazem lokální příslušnosti jeho nositelů a jednou ze stránek uchování tradic lidové kultury.4
      Petr Bogatyrev dospěl při studiu funkcí lidového kroje na Slovácku k poznatku, že regionální funkce kroje je zaměřena na to,

205

Stárci o hodech v Krumvíři, okr. Břeclav. Foto V. Frolec 1979.

Dívky ve svátečních krojích o hodech v Miloticích, okr. Hodonín. Foto V. Frolec 1979.

aby forma daného kroje se lišila od jiného kraje, bez ohledu na to, že kroj jiného regionu může být praktičtější nebo esteticky působivější.5 Ve stejném smyslu vyznívají i samotné postoje lidu. Augusta Šebestová zaznamenává: "V kerých dědinách se stejně[/] nesú?" - "No v Bilovicích, Bořeticích, Čejkovicích, v Kobylú, Němčičkách, Pavlovicích, Rakvicích, ve Štarvičkách, na Vrbici a na Žižkově." - "Ale rozpozná přece, kdo je z kerej dědiny." - "No jéjda. Po šatech, po řeči a děvčata aji po chůzi."6 Kroj, stejně jako řeč, je

206

Děti v hodovém průvodu. Kostelec, okr. Hodonín. Foto V. Frolec 1979.

Dívka v podlužáckém kroji o hodech v Hruškách, okr. Břeclav. Foto V. Frolec 1979.

znakem7 příslušnosti k určitému kraji nebo obci.8 Jeho nositelé pociťují sounáležitost s okolím i své zvláštní postavení: "V Bořeticích sú napolovic s řečú a šatama s Pavlovčákama a napolovic s Kobylákama."9 - O ženách ve Velkých Bílovicích se říkalo: "Nesú se jak[/] Rakvičanky. Šátky uvazúvaly na zaušnice, ale že jich měly trochu ináč, pořkly jich Kobylanky, že nesú šátky na brklice."10 - Krojové zvláštnosti jednotlivých obcí stávaly se často předmětem posměchu ze strany okolních vesnic: "My se Kobylankám posmíváme, že sú

207

v těch krátkých sukýnkách maličký jak guličky, a oni se nám posmívajú, že se nám sukně švoncajú po patech skoro jak paničkám. Nekemu se to zas líbí, že prej Čejkovanky se nesú pěkně, sukně delší a ne tak nastrčený."11
      Lokální příslušnost nositele kroje je možno rozpoznat v jeho barevnosti, střihu, délce, tvaru jednotlivých součástek,12 výšivkových motivech, v počtu stužek nebo šňůr na klobouku, v úvazech šátků apod.13 Místní lidé dovedou rozeznat jednotlivé obce podle nepatrných rozdílů, které se třeba vyvinuly mezi obcemi jedné farnosti: "Prejdy z domu do domu, všade ináč deuajú" (Nová Lhota).
      Charakter kroje do značné míry podmiňoval vztah obyvatel k němu. Zatím co v pomoravských obcích, kde se vyvinuly bohaté formy tradičního oděvu, přijímající nové módní podněty a dále se rozvíjející, se lidovým krojem zpravidla chlubili a reprezentovali se jím navenek, obyvatelé chudých horských vesnic s archaickým krojem se za některé jeho součásti styděli a jejich zatajením se snažili nevzbuzovat v jiném prostředí pozornost.14 Tyto okolnosti pak působily i na pozdější celkový vývoj a životnost kroje v jednotlivých regionech a obcích.
      Při našich výzkumech životnosti lidového kroje a jeho funkce na současné jihomoravské vesnici15 jsme věnovali zvláštní pozornost právě regionálním funkcím tradičního oděvu. Těžiště výzkumu bylo položeno do těchto pracovních hypotéz: 1. Lidový kroj plní i na současné jihomoravské vesnici důležitou spole[/]čenskou funkci: je znakem lokální příslušnosti obyvatel a prvkem, jímž se lokální společenství reprezentuje navenek.16 - 2. v době převratných ekonomických, společenských a kulturních procesů se diferencují postoje a názory obyvatel ke kroji a jeho regionálním funkcím. Kladný vztah ke kroji je jedním z výrazů sepětí s rodným krajem a obcí.17 - 3. Škála obliby krojů a jejich estetické hodnocení se rozšiřuje mimo vlastní region a obec.
      Jednotlivé problémy se pokusíme ilustrovat na příkladě tří vybraných jihomoravských obcí,18 reprezentujících z hlediska životnosti tradičního oděvu tři pro jižní Moravu typické situace: 1. v obci existuje dodnes živá tradice lidového kroje;19 2. v obci lidový kroj v podstatě zanikl a byl obnoven;20 3. kroj zanikl s odchodem původního obyvatelstva (jihomoravské pohraničí) a objevuje se v různých formách s příchodem nových osídlenců.21
      Při našem výzkumu jsme si položili otázku, nakolik působí tradicí vypěstované a udržované přesvědčení o tom, že domácí kroj je pěknější a lepší než kroj v jiných obcích;22 stejně jako je všechno v rodné obci nejlepší: "U nás je všecko lepší jak inde. Aji ty zvony krásnější zvonijú jak inde, a už aji ty šaty majú inde děvčata hlúpější svedený, jak my."23
      Jak vyplývá z tab. 1, došlo v současnosti v uvedeném směru k podstatným změnám. I když v obou starousedlických obcích stále dávají přednost místnímu kroji (v nově osídlené pohraniční vesnici nepřipadá tato eventualita v úvahu), je patrná obliba pestrého a bohatého kyjovského kroje; v pohraniční vesni

208

ci se tento kroj dostává dokonce na první místo. Větší zájem o kyjovský kroj v Žarošicích je dán tím, že obec leží v bezprostředním sousedství vesnic, kde se uvedený kroj nosí. v Horních Věstonicích byl užší vztah ke kyjovskému kroji ovlivněn tím, že místní organizátorky kulturního života daly podnět k zhotovení krojů v Ratíškovicích na Hodonínsku (jedna z organizátorek z této obce pochází), v nichž zdejší mládež vystupuje při nejrůznějších slavnostních příležitostech. Na třetí místo se ve zkoumaných obcích dostává barevně[/] pestrý podlužácký kroj; v pohraniční vesnici, kde působí blízkost Podluží; se řadí na druhé místo. Názory mužů a žen jsou v dané oblasti v podstatě shodné. Výraznější rozdíly se neprojevují- ani z hlediska socioprofesionální struktury obyvatel; pouze u Petrova je zřejmé větší působení tradice ve vztahu k domácímu kroji v rolnických rodinách (tab. 2, 3). Značně vyrovnaný je také generační vztah -k- domácímu kroji ve věkových kategoriích od 31 do 60 let (tab. 4); u mladších obyvatel je tento vztah dosti nejasný.24

209

R - zemědělec
Z - zaměstnanec
D - dělník
d - důchodce

      Lze tedy konstatovat, že obyvatelé dnešní jihomoravské vesnice dávají sice přednost domácímu kroji, ale že zároveň stoupá jejich zájem a obliba krojů takových oblastí, jako je Kyjovsko a Podluží, kde se lidový kroj neustále vyvíjí a přijímá nové módní prvky (v materiálu, výzdobě, délce, tvaru apod.) . Jde o proces, jehož analogie nacházíme na Slovácku už v minulosti, Stačí vzpomenout Klvaňovy zprávy o zániku původního kroje (Klvaňa jej označil jako mutěnsko-hovoranský) v Dolních Bojanovicích, Starém Poddvorově, v Lužicích a jeho úplném nahrazení krojem podlužáckým,25 současné pronikání některých[/] prvků podlužáckých krojů na Kyjovsko (Šardice), ale např. také zavádění svátečního kyjovského kroje v Osvětimanech, kde původní kroj zcela zanikl.26
      S lidovým krojem jako znakem lokální příslušnosti obyvatel úzce souvisí i jeho dnešní významná reprezentační funkce. Potvrdily to rovněž výsledky našeho výzkumu. Naprostá většina dotazovaných dala na otázku o nošení kroje jako vhodné reprezentaci obce kladnou odpověď (tab. 5) . Výraznější odlišnosti se neprojevily jak z hlediska socioprofesionální struktury a pohlaví obyvatel, tak z hlediska generačního.

210

Tab. 4.
Estetické hodnocení a upřednostnění domácího kroje
(podle věkových kategorií a socioprofesionální struktury)

211

Tab. 5.
Názory na reprezentační funkci kroje

R - rolník
D - dělník
Z - zaměstnanec
d - důchodce
v domác. - v domácnosti
M - muž
Ž - žena

      Závěr: Náš výzkum potvrdil v zásadě správnost postavených pracovních hypotéz. Ukázal, že lidový kroj zůstává na současné jihomoravské vesnici znakem lokální příslušnosti obyvatel a že plní reprezentační funkci vesnického společenství navenek. Ve srovnání[/] s minulostí, kdy uvedené funkce se promítaly v podstatě do všech druhů tradičního oděvu a spojovaly se většinou s jinými funkcemi (praktickou, sváteční, obřadní, stavovskou, estetickou aj.), v současném období se těžiště' regionální funkce lidového kroje přesouvá do

212

roviny svátečního kroje. Souvisí to s celkovým vývojovým trendem, v němž některé druhy lidového oděvu (zvláště pracovní a všední kroj) se omezují jen na část venkovského obyvatelstva (především na starší a částečně střední generaci žen) nebo zcela zanikají (mužský pracovní kroj), jiné se uplatňují většinou už jen ojediněle (obřadní kroj). Přes celkový všeobecný ústup lidového kroje ze života lidu zaznamenáváme na jižní Moravě (hlavně v oblasti Slovácka) oživené pořizování lidových krojů (zvláště u mladší a nejmladší generace) a jejich nošení o tradičních svátcích a zvykových příležitostech (zvláště o hodech), a také využívání lidového kroje k reprezentaci obcí při nejrůznějších slavnostech[/] a oslavách v rámci vesnice i mimo ni. Při těchto společenských a kulturních situacích se v důsledku proměn v socioprofesionální struktuře dnešní vesnice, která už přestala mít vyhraněný zemědělský charakter, ztrácí někdejší stavovská funkce kroje jako oděvu rolnických vrstev obyvatelstva. Specifickou roli hraje lidový kroj v nově osídlených pohraničních obcích, kde plní integrující funkci uvnitř lokálního společenství a stává se výrazem konzolidace života v pohraničních územích navenek.26 Studium lidového kroje jako znaku lokální příslušnosti obyvatel úzce souvisí s celkovým poznáním životnosti tradičních forem odívání na současné vesnici. Tato otázka se stane předmětem našich dalších studií.[/]

Poznámky
1.
      KLVAŇA, J.: Lidové kroje na moravském Slovensku. In: Moravské Slovensko I. Red. L. Niederle. Praha 1918, s. 106.
2.
      FROLEC, V.: Cíle a hranice etnografického výzkumu současné vesnice. In: Současná vesnice. Red. V. Frolec. Brno 1978, s. 46.
3.
      BOGATYREV, P.: Funkcie kroja na moravskom Slovensku. Turč. Sv. Martin 1937, s. 13.
4.
      Srov. ŠVECOVÁ, S.: Súčasné premeny v odievani. Český lid, 64, 1977, s. 221-222.
5.
      BOGATYREV, P.: Funkcie kroja, s. 48.
6.
      ŠEBESTOVÁ, AUG.: Lidské dokumenty a jiné národopisně poznámky. Olomouc 1900, s. 168.
7.
      Obklopují nás věci, které nemají ideologický význam, a předměty, které jsou znakem něčeho. "Znakem"[/] - jak uvádí Bogatyrev -"jsou také jednotlivé hmotně věci, ... libovolná věc přírody, techniky nebo denní potřeby může se stát znakem, když přibírá význam překračující hranice její individuální existence jakožto věci přírody anebo věci sloužící výrobě nebo spotřebě. Někdy předmět může být stejnou měrou věcí jako znakem; tak kroj , majíci několik funkcí, je obyčejně současně věcí i znakem." (BOGATYREV, P.: Kroj jako znak. In: Souvislosti tvorby. Praha 1971, s. 109-110).
8.
      Tato funkce kroje se projevila v tom, že některé ženy neodkládaly "svůj" kroj ani v případě, že se provdaly do obce s jiným krojem; a svým oblečením upozorňovaly ostatní, že jsou do vesnice "přivdané". Venkovské ženy byly po této stránce mnohem kon

213

zervativnější než muži. Rozdíly spočívaly také v tom, zda žena odcházela do živého krojového prostředí nebo do míst, kde byla tato tradice oslabena, event. neexistovala (např. odchod dívek do služby ve městě). O sociální podmíněnosti v přejímání kulturních vzorů a estetických názorů srov. MUKAŘOVSKÝ, J.: Studie z estetiky. Praha 1966, s. 36.
9.
      ŠEBESTOVÁ, AUG.: Lidské dokumenty, s. 168.
10.
      Tamtéž.
     
11.
      Tamtéž, s. 169.
12.
      Pro pomoravské obce, kde se obecně nosily vysoké boty, byly neobvyklou obuví krpce, které patřily k tradičnímu oděvu v karpatské horské oblasti a na jihovýchodní Moravě se vyskytovaly v obci Nová Lhota na Horňácku (do 2. poloviny 19. století i v jiných horňáckých obcích) a na moravských Kopanicích. Této zvláštnosti si všímá i lidová píseň ze Strážnice (k strážnickému panství náležely jak rovinné pomoravské obce v okolí města, tak i vzdálenější horňácké vesnice v oblasti Bílých Karpat):

      Strážnický pán, velký zeman,
      dvanást párů krpců má.
      Jedny poslal do Petrova,
      jedenást jich nechal doma.
     
      Petrovjané, velcí páni,
      oni krpce nenosá,
      běžte, krpce, k Hrubej Vrbce,
      protože vás žádný nechce...

(Srov. FROLEC, V.: Lidový oděv. In: Horňácko. Red. V. Frolec - D. Holý - R. Jeřábek. Brno 1966, s. 193).
13.
      Srov. VÁCLAVÍK, ANT.: Několik poznámek k problematice lidového kroje. Věci a lidé, 3, 1951-1952, s. 8.
14.
      Ženy z Nové Lhoty na Horňácku se např. styděly za krpce. R. Kázíková, nar. 1914, vzpomíná, že když pracovala u sedláka v Blatnici, bála se jít v krpcích přes dědinu. Proto šla přes vesnici v botech a teprve na poli se přezula do krpců. (Srov. FRO[/]LEC, V.: Lidový kroj v Nové Lhotě na Horňácku od 18. století. Československá etnografie, 10, 1962, s. 332.) - Augusta Šebestová (Lidské dokumenty, s. 177) zaznamenává obdobný případ také z hanácko-slovácké oblasti, "Aji nosili - před 36 rokama ešče - takový hrubý čepice, říkali jim šupovica lebo svatá trojica, měly takový oka ty čepice. Dyž sme došli v tech šupovicách mezi Němců, lebo do města, dělali si z nás smích, prej "buf" "buf" hafkali za nama. Naši kmocháček dojeďa jednú z Vídňa, prásk s tú šupovicú pod lavku, věckrát ju na hlavu nevzali, že za něma v tem Vídni jak hlúpí, tí lidi běhali."
15.
      Výzkumy provádí oddělení etnografie katedry historie a etnografie filozofické fakulty UJEP v Brně pod vedením autora této studie v rámci státního plánu základního výzkumu a integrovaného výzkumu "Revoluční proměny jihomoravského venkova a zemědělské krajiny". Na terénních výzkumech se podílejí posluchači etnografie.
16.
      Podobnou tezi formuluje I. Petraschek Heim: Das Wesen der Tracht liegt darin begründet, dass eine gleiche Kleidungsart von allen einer bestimmten Gruppe angehörigen Menschen getragen wird und sie damit zu cinem Kreis zusammenschliesst, um ihn auch zugleich uon onde ren abzusondern." (PETRASCHEK-HEIM, I.: Die Sprache der Kleidung. Wien 1966, s. 10.)
17.
      Petr Bogatyrev konstatuje: "...v době, kdy se staré zavrhují a místo nich se přijímají nové, je možno obyčejně pozorovat jisté roztřídění selského kolektivu: mládež a sedláci nepřipoutaní těsně ke své vesnici obvykle popírají kladné vlastnosti odumírajícího jevu nebo předmětu - v daném případě starého šatu; staří lidé buď úplně zůstávají věrni starému, nebo kolísají a dávají ve srovnání s novým přednost některým stránkám starého předmětu nebo jevu." (BOGATYREV, P.: Příspěvek k strukturální etnografii, In: Souvislosti tvorby. Praha 1971, s. 65.)
18.
      K otázce významu hloubkového studia vybrané lokality pro poznání vztahu lidového kroje a vesnic

214

kého společenství srov. HAIN, M.: Das Lebensbild eines oberhessischen Trachtendorfes. Jena 1936, s. 8.
19.
      Tuto situaci zastupuje Petrov na okrese Hodonín. v době výzkumu (1977) měla obec 1447 obyvatel, výzkum byl proveden na 20 % vzorku (u 289 obyvatel). Obec patří do strážnického krojového okrsku.
20.
      Za reprezentanta této situace byly zvoleny Žarošice v okrese Hodonín. v době výzkumu v r. 1977 zde žilo 1274 obyvatel, šetření bylo provedeno u 66 informátorů (tj. na 5,2 % vzorku). Kroj se řadí do skupiny tzv. hanácko-slováckých krojů. O jejich zanikání a obnově v poválečném období píše v r. 1947 O. Lebloch: "Velmi krásné kroje nosily se ... v Žarošicích, jeho zbytky jsou dodnes uloženy jen v truhlách a méně již v museích. Zásluhou národopisné sekce při okresní osvětově radě probouzí se také na Ždánsku v některých obcích zájem o obnovu kroje. Propagační výstavky - první se konala již v Žarošicích - které se budou konat také v dalších obcích, jistě prohloubí ještě více tento zájem a uspíší obnovu lidového kroje na Ždánsku." (LEBLOCH, O.: Pro záchranu kroje dolských Slováků. Malovaný kraj, 2, 1947, s. 26.) v době výzkumu bylo zjištěno vlastnictví kroje (většinou ženského) u 50 % sledovaných rodin.
21.
      Výzkum byl proveden v Horních Věstonicích na okrese Břeclav. Obec byla po druhé svě[/]tové válce nově osídlena převážně z moravského vnitrozemí, zejména z Uherskobrodska (Komňa, Vápenice, Starý Hrozenkov) a Hodonínska (převládaly rodiny z Dolních Bojanovic). v r. 1975 měla obec 555 obyvatel, výzkum byl proveden u 100 informátorů (18 % vzorek). v prvních letech po osídlení převažovaly zde kroje oblastí nejpočetněji zastoupených skupin osídlenců (především podlužácký a komňanský). Dnes se při svátečních a slavnostních příležitostech používá hlavně kroj kyjovský.
22.
      Josef Beneš uvádí, že na Uherskobrodsku má každá dědina vyhraněné pojetí vkusu. "Nivničanky si libují v pastelových barvách, Korytňanky v ostřejších. Každá si o sobě myslí, že jejich kroj je pěkný, lepší než kroj těch druhých." (BENEŠ, JOS.: Vývoj a poměštování lidových krojů na Uherskobrodsku. Věci a lidé, 6, 1954, s. 218.)
23.
      ŠEBESTOVÁ, AUG.: Lidské dokumenty, s. 193.
24.
      Tato skutečnost může ovšem vyplynout z poměrně malého vzorku informátorů věkové kategorie 15-30 let.
25.
      Moravské Slovensko, I, s. 152, 156.
26.
      Srov. ŠOTKOVÁ, BL.: Význam lidových krojů v současném životě. Lidová tvořivost, 10, 1959, s. 17; LUDVÍKOVÁ, M.: Funkce kroje v současné jihomoravské pohraniční vesnici, In: Životní prostředí a tradice. Red. V. Frolec - M. Krejčí - J. Tomeš. Brno 1975, s. 124-127.

DIE VOLKSTRACHT ALS MERKMAL LOKALER ZUGEHÖRIGKEIT DER HEUTIGEN SÜDMÄHRISCHEN DORFBEWOHNER
(Zusammenfassung)

      Im Kontext des Studiums des Wandlungsprozesses im Leben und in der Kultur der heutigen südmährischen Dorfbewohner gewinnt die Frage der regionalen Funktion der Volkstracht an besonderer Bedeutung. Der Autor geht von der These aus, dass bei der Konfrontation der[/] Vorbilder der traditionellen Kultur mit den gegenwärtigen gesellschaftlichen und kulturellen Phänomenen die spezifischen Merkmale der Veränderungen auf dem Lande am deutlichsten hervortreten und reflektiert werden. Die traditionelle Kleidung, die neben der praktis

215

chen Funktion auch zahlreiche weitere Funktion (eine ständische, ästhetische, feiertägliche, zeremonielle, regionale u.a) er füllte, bedeutete unter den Bedingungen des südmährischen Dorfes den äusseren Ausdruck einiger sozialer und kultureller Situationen; bei ihrer Existenz und Funktion spiel[l]te die Tradition eine wichtige Rolle und ihre Bekundungen finden in verschiedener Intensität und Form auch in der Gegenwart ihren Niederschlag. Die Volkstracht ist heute auf dem Lande in Südmähren Ausdruck lokaler Zugehörigkeit ihrer Träger und gehört mit zu den Belangen der Wahrung der Traditionen der Volkskultur.
      Die regionale Funktion einer Tracht bezweckt, dass die Form der betreffenden Tracht sich von jener einer anderen Region unbeschadet dessen unterscheidet, dass die Tracht der anderen Region praktischer oder ästhetisch wirkungsvoller sein kann. Die Tracht ist ebenso wie die Sprache Merkmal der Zugehörigkeit zu einer bestimmten Region oder Gemeinde. Ihre Träger empfinden Zusammengehörigkeit mit ihrer Umgebung sowie ihre Sonderstellung. Die lokale Zugehörigkeit einer Tracht lässt sich an ihrer Farbenpracht, dem Schnitt, der Form der einzelnen Bestandteile, an den Stickmotiven, an der Zahl der Schleifen und Schnüre am Hut, an den Schnürungen der Tücher u. a. erkennen. Die dortigen Leute vermögen die einzelnen Gemeinden nach unmerklichen Unterschieden zu erkennen. Der Charakter der Tracht wurde in beträchtlichem Masse durch die Beziehung der Bewohner zu ihr bedingt. Während sich in den mährischen Gemeinden, wo reiche Formen der traditionellen Kleidung mit der Übernahme neuer modischer Anregungen zur Entfaltung gelangten, in der Regel mit der Volkstracht brüstete und nach aussen hin repräsentierte, schämten sich die Bewohner der armen Gebirgsdörfer mit archaischer Tracht für einige ihre Teile.
      Der Autor untersucht die Problematik der regionalen Funktionen der Volkstracht in drei südmährischen Gemeinden, die unter dem Gesichtspunkt der Lebensfähigkeit der traditionellen Kleidung drei für Südmähren typische Situationen repräsentieren: 1. in der Gemeinde existiert bis heute eine lebendige Tradition der Volks[/]tracht (Petrov, Bez. Hodonín); 2. in der Gemeinde ging die Volkstracht im wesentlichen unter und wurde erneuert (Žarošice, Bez. Hodonín); 3. die Tracht verschwand beim Abgang der ursprünglichen Bevölkerung und taucht in verschiedenen Formen bei der Ankuft neuer Siedler nach dem Zweiten Weltkrieg wieder auf (Horní Věstonice, Bez. Břeclav). Aufgrund einer Massenuntersuchung gelangt der Autor zu folgenden Schlussfolgerungen: Die Volkstracht er füllt auch heute noch auf dem Lande in Südmähren eine wichtige gesellschaftliche Funktion: sie ist Merkmal lokaler Zugehörigkeit der Bewohner und Element, mittels dessen sich die lokale Gemeinschaft nach aussen repräsentiert. In der Zeit revolutionärer ökonomischer, gesellschaftlicher und kultureller Prozesse differenzieren sich die Einstellungen und Ansichten der Bewohner zur Tracht und zu ihren regionalen Funktionen. Eine positive Beziehung zur Tracht ist Ausdruck der Verbundenheit mit der Heimatsregion und - gemeinde. Die Skala der Beliebtheit der Trachten und ih[l][r]e ästhetische Wertung geht über die eigene Region und Gemeinde hinaus. Gegenwärtig verschiebt sich der Schwerpunkt der regionalen Funktion der Tracht in die Ebene der Festtracht. Ungeachtet dessen, dass die Volkstracht im grossen und ganzen aus dem Leben der Bevölkerung langsam verschwindet, verzeichnen wir in Südmähren eine Wiederbelebung der Anschaffung von Volkstrachten (besonders bei der jüngeren und jüngsten Generation) und deren Tragen an traditionellen Feiertagen und bei Brauchtumsgelegenheiten, aber auch eine Verwertung der Volkstracht zwecks Repräsentation der Gemeinde bei den verschiedensten Festen und Feiern im Rahmen des Dorf es und ausserhalb davon. Bei diesen gesellschaftlichen und kulturellen Situationen verliert sich in folge der Veränderungen in der sozioprofessionellen Struktur des heutigen Dorfes die einstige ständische Funktion der Tracht als Kleidung der bäuerlichen Bevölkerungsschichten. Eine spezifische Rolle spielt die Tracht in den neubesiedelten Grenzgemeinden, wo sie eine integrierende Funktion innerhalb der lokalen Gemeinschaft erfüllt und die Konsolidierung des Lebens in den Grenzgebieten nach aussen bekundet.
      Übersetzung: A. Hubala

216

ZPRÁVY

JUBILEA

DVA JUBILANTI [obsah]

Od doby, kdy vyšla záslužná a průkopnická monogrrafie o lidové architektuře na Slovácku (SLOVÁCKO. Architektonický vývoj vesnice. Praha 1958), jsme si navykli vyslovovat jména architektů Otakara Máče[/]la a Jaroslava Vajdiše současně. A v letošním noce si můžeme najednou připomenout jejich životní jubilea: oba se v plné svěžesti, optimismu a pracovním elánu dožívají svých šedesátin.[/]

Otakar Máčel   

se narodil 25. srpna 1920 v Brně. Studoval na reálce a po maturitě absolvoval abiturientský kurs při Vyšší průmyslové škole v Brně. v roce 1942 byl totálně nasazen v Německu. Po skončení války studoval architekturu a pozemní stavitelství na Vysokém učení technickém v Brně. Po absolvování vysokoškolského studia pracoval jako vedoucí návrhového oddělení družstva Ľudový umelecký priemysel v Brati[/]

   Jaroslav Vajdiš

se narodil 27. února 1920 v Přílepech u Holešova, odkud se s rodiči přestěhoval do Hodonína, kde také navštěvoval reálku. Studoval architekturu na Vysokém učení technickém v Brně. Jeho zájem o lidovou architekturu jej přivedl do Výzkumného ústavu výstavby a architektury a posléze do Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze, kde působí jako vedoucí projektant,

217

slave, odkud přešel do n. p. Technokov, kde vedl kulturně propagační oddělení. v roce 1950 nastoupil místo asistenta na Vysokém učení technickém v Brně; v roce 1952 se stal vědeckým pracovníkem Výzkumného ústavu výstavby a architektury; od roku 1968 působí v Krajském středisku státní památkové péče a ochrany přírody v Brně.
      Už v roce 1954, kdy vyšly práce "Základní problematika urbanistické struktury vesnice U Čechách a na Moravě" (VÚVA) a "Příspěvek k otázce prostorové kompozice našich vesnic" (VÚVA), bylo zřejmé, že v ing. arch. Otakaru Máčelovi vyrůstá vynikající znalec naší lidové architektury, s citem pro pochopení zákonitostí jejího vývoje v širším historickém kontextu. v dalších svých studiích zaměřuje Otakar Máčel svou pozorncst na regionální typy venkovského domu v Čechách a na Moravě (VÚVA, 1957), vývojové tendence naší vesnice a vesnické architektury (VÚVA, 1957), historické hodnocení vesnické architektury na Brněnsku z aspektu rajónového plánu výstavby, zabývá se otázkou raabizačních reforem a jejich významu pro sídelní útvary českých a moravských vesnic (1958), vývojem venkovských sídel a staveb v oblastí Svitav, Lanškrouna a Moravské Třebové (1962), komorou jako formotvorným prvkem lidového domu v Čechách a na Moravě (1966), vertikálním růstem domu na jihovýchodní Moravě a spolu s Janem Součkem sleduje otázku vlivu stavebního materiálu na vývoj lidového domu na jihovýchodní Moravě (obě práce vyjdou ve sborníku "Lidová stavební kultura" v roce 1981). Své teoretické poznatky o lidové architektuře aplikuje Otakar Máčel v praxi (studie o nové výstavbě a přestavbě vesnic (1955, 1961, 1963, 1964), o typu zemědělského domku (1958), přestavbě obytného pásma vesnice (1959, 1961), otázky oblastního typu v bytové výstavbě (1960 ad.). Významný je rovněž Máčelův přínos k rozpracování teoretických a metodických otázek ochrany lidové architektury (1960, 1961, 1965, 1970, 1974, 1975) a možností využívání lidových staveb k rekreačním účelům (1965, 1967). Ing. arch. Otakar Máčel je autorem architektonické části projektu výstavby muzea lidových staveb jihovýchodní Moravy ve Strážnici; na jehož rea(pozn.: chyba tisku, pokrač. na str. 218)[/]

specializovaný na stavebně historický a architektonický průzkum sídel. Jaroslav Vajdiš vytvořil v SÚRPMO speciální pracovní skupinu lidovéarchitektury, jíž vypracoval program i metodiku výzkumu. z důležitých výzkumných akcí, které Jaroslav Vajdiš prováděl, vzpomeňme inventární průzkum lidové architektury v Jihomoravském kraji (1963-1968), na který pak navazovaly průzkumy solitérních objektů a stavebního vývoje sídelních útvarů, při nichž se aplikují zkušenosti z urbanistických průzkumů měst na vesnické poměry (seznam doposud zpracovaných větších akcí je uveřejněn v Bulletinu SÚRPMO 1978, č. 1-2).
      Arch. Vajdiš spojuje praktickou výzkumnou činnost na úseku lidové architektury s hlubokými badatelskými zájmy. Jeho zaměření předznamenávají už příspěvky z padesátých let, v nichž se zabývá zásadami architektonické tvorby na vesnici (1954), kompozicí české a slovenské lidové architektury (1955), tendencemi vývoje architektonických forem vesnických staveb (1958), architekturou vesnic v Čechách a na Moravě (1959) aj. v šedesátých letech se jeho zájem soustřeďuje na lidové stavby na Valašsku (1962) a v okolí Poličky (1968). v tomto období publikuje také studie o památkové ochraně lidové architektury (1964, 1967, 1968), příspěvky o monumentální .architektuře (1962, 1965, 1968) a měšťanských domech v Lokti (1968). v sedmdesátých letech vycházejí Vajdišovy příspěvky o konstrukci a formě v lidové architektuře (1971), architektonickém charakteru vesnic při Moravě a Dyji (1971), o ochraně lidové architektury (1971), zpracovává studie o možnostech využití, oprav a modernizace bytového fondu historické výstavby vesnic (rukopis, 1970) a plán rehabilitace a ochrany přírodních a sídelních forem v chráněné oblasti Žďárských vrchů (rukopis, 1971), připravuje studii o formách ztvárnění konstrukčních prvků a architektonických hmot lidových staveb na Valašsku (1971), zabývá se systémem dokumentace lidové architektury (1971), programem a metodami ochrany památek lidové architektury v Jihomoravském kraji (rukopis, 1972). Spolu s Věrou Hasalovou vydává v roce 1974 v Artii knihu "Die Volkskunst in der Tschechoslowakei". Přínos znamenají i

218

lizaci se také plně podílí. Své znalosti uplatňuje rovněž v návrzích nábytku a bytových textilií, interiérů bytů, obřadních síní a veřejných prostor, při úpravě rekreačních chalup apod. Otakar Máčel se zúčastnil také řady výstav (1942, 1956, 1965, 1968, 1967, 1968) a soutěží, na nichž získal ocenění. Aktivně pracuje ve Svazu českých architektů, v subkomisi pro lidové stavitelství a bydlení československé sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně, pravidelně se účastní konferencí ICOMOS a dalších celostátních i zahraničních akcí.[/]

jeho příspěvky o architektonických památkách a životním prostředí (1975), o průzkumu památek vesnické výstavby v okrese Šumperk (1976), o prostorovém a hmotovém řešení lidové architektury na Valašsku (1976) a stavebním vývoji obce Krátká (1979). Nelze opomenout ani vynikající Vajdišovy fotografie krajiny a lidových staveb, v nichž se snoubí odborný zájem architekta-historika s uměleckým citem výtvarníka zaujatého pro formy krajiny a vesnické zástavby. Právem se i této složce Vajdišovy činnosti dostává uznání a ocenění na domácích i zahraničních výstavách.

      Vědecké dílo obou jubilujících architektů není zdaleka uzavřeno. Věříme, že láska a zaujetí k lidové architektuře přinesou i v dalších letech své plody. Václav Frolec

219

NEKROLOG

Zemřela zpěvačka Zuzana Martynková [obsah]

Krátce před svými dvaadevadesátými narozeninami odešla vloni v létě jedna z významných lidových zpěvaček na Těšínsku, Zuzana Martynková z Horní Lomné. Patřila k výjimečným zjevům v naší písňové tradici nejen pro rozsah svého repertoáru; řadila se k onomu typu interpretů, kteří svým podáním charakterizují a reprezentují vrstvu písní v řadě oblastí a u mnohých nositelů postupně narušovanou navými kulturními proudy, zvláště městskou kulturou. Pro podání Z. Martynkové je příznačné úzké sepětí s rodným Těšínskem a s někdejšími ustálenými životními normami, jež vyplývaly z podmínek života v horské části Jablunkovska.
      Skladba jejího repertoáru naznačuje, že jde o vysloveně ženský repertoár s velkým podílem epických písní neobvyklé obsahové šíře a úplnosti. z pozoruhodných písňových druhů je třeba jmenovat také kolední cyklus s charakteristickými místními formami - s tzv. "osundzováním" a světskými milostnými koledami, dále svatební a milostné písně. U zpěvačky Z. Martynkové udivovaly rozsáhlé útvary epické, kolední i milostné, které[/] zpěvačka přednášela v téměř nezměněné podobě po celá léta, kdy se u ní prováděl výzkum. Mnohé písně z jejího fondu jsou zajímavé méně obvyklou stavbou melodie, velkým podílem mollových a modálních nápěvů. Z. Martynková byla považována také za dobrou tanečnici, znala aktivně řadu místních, ponejvíce figurálních tanců.
      V jejím repertoáru zcela převládaly místní tradiční písně. Jen zřídka jsme narazili na písně převzaté ze zpěvníků a zcela ojediněle se v jejím zpěvu objevily novější písně, např. některé pololidové a kramářské. Hodnotu jejího projevu umocňoval procítěný přednes s charakteristickými melodickými ozdobami a svěží hlas zvláštního jímavého zabarvení.
      Na stránkách tohoto časopisu byly publikovány některé ukázky z jejího repertoáru (J. Gelnar - O. Sirovátka: U zpěvačky Zuzany Martynkové, NA, 1967, s. 18). Další záznamy byly už mnohem dříve uveřejněny v polské písňové edici Pieśni ludowe z polskiego Śląska J. Ligęzy a S. Stoińského (Tom II, Kraków 1938), některé texty otiskl J. Ligęza v časopise Literatura ludowa. Menší část písní Z. Martynkové byla zařazena do sbírky J. Gelnara a O. Sirovátky Slezské pís[/]ně z Třinecka a Jablunkovska (Praha 1957) nebo odezněly v pořadech Československého rozhlasu. Větší část však dosud leží v rukopisném a zvukovém archívu Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně.
      Z. Martynkovou provázel zpěv celým životem, stále nalézala příležitost předávat radost svým zpěvem. Ještě krátce před svou smrtí znovu nazpívala některé své písně pro rozhlas. A tak slova o tom, že píseň se stala jejím průvodcem až do posledních chvil života, nejsou nijak nadnesená. A my můžeme být jen vděčni za všechno, co nám ve svých písních zpěvačka Zuzana Martynková odkázala. Marta Toncrová

220

KNIHY

Hornoslezské lidové stavitelství

Maria Gładyszowa: Górnośląskie budownictwo ludowe. [obsah]

Ossolineum, Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk 1978, Biblioteka etnografii polskiej nr. 33, 304 s. vč. 28 tab. náčrtů a 80 fotografií v textu; anglické resumé
      Prvé hodnocení práce M. Gładyszové napsala Anna Kutrzeba-Pojnarowa, redaktorka publikace, v: předmluvě ke knize. Napsala, že je tato kniha jednak prvou monografií o. lidovém stavitelství Horního Slezska a zaplněním závažné. mezery a jednak je i metodickým přínosem, neboť se autorce podařilo "wiązać studia dokumentacyjne z refleksą dotyczącą historii regionu". M. Gładyszowá svoji metodu velice důkladně objasňuje v úvodu práce (s. 13-28). Klade si za cíl objasnit změny stavitelských forem změnami hospodářské struktury a společenských vztahů. Sleduje hlavně činitele přírodního prostředí, lokálních hospodářských struktur v historickém vývoji z hlediska investiční potence ve stavitelství a nakonec i problémy dostupnosti stavebních materiálů a[/] schopnosti stavitelů. Nejobtížnější bylo dosažení souladu v regionálních relacích, neboť historické Horní Slezsko bylo v minulosti několikrát správně děleno, na jeho území proběhla německá kolonizace a působily tam vlivy lužické, české a slovenské. Pro svoji geografickou polohu a hospodářský význam se celá oblast stala křižovatkou etnických a jiných kulturních proudů vzájemně se překrývajících. Po analýze těchto faktorů autorka zvolila pracovní vymezení výzkumů na polskou část Těšínska, oblast Katovic a Opola a historické těžiště položila na přelom 19. a 20. století. Proto je převážná část výkladu zařazena do 1. kapitoly (Zabudowa wiejska w okresie wielkich reform agrarnych XIX wieku - s. 29-128), zatímco další dvě kapitoly (Kształtowanie się zabudowy wiejskiej w okresie rozwoju i koncentracji wielkiego przemysłu - s. 129139; Współczesne tendencje w zabudowie wsi - s. 140-147) jsou nevyváženě malé a mají spíše charakter exkurzů. Autorka charakterizuje zvláštnosti mikroregionů z hlediska hospodářského typu osídlení a jeho pozdněfeudálních přeměn (pro lidové stavitelství je rozhodující až[/] osídlení po 30-leté válce a po válkách slezských). Odkrývá starší kulturní vrstvy v severním Opolí a objasňuje korelační vztahy mezi tradičním stavitelstvím a zemědělstvím. Zatímco u nás jsme zvyklí sledovat diferenciaci stavitelských forem spíše ze sociálního hlediska, ve Slezsku dlouho převažují a prohlubují se rozdíly hospodářských struktur. Příčinou toho je rychlejší postup agrárních reforem v pruské části (poddanství zrušeno již r. 1807) a jednak rozvoj těžkého, průmyslu v jihovýchodní části sledované oblasti. Celou situaci komplikují kontrasty konzervativnosti vývoje obcí v těšínských Beskydech a progresivnosti nových hospodářských center v těsné blízkosti. Velkou úlohu hraje migrace chudiny z hor celé Haliče za průmyslem i migrace sezónní. Typické urbanizační tendence 20. století se v Horním Slezsku projevují už od poloviny 19. století. z toho je zřejmé, že nerovnoměrnost vývoje zde dosahovala maxima i z hlediska evropského.
      Formy lidového stavitelství jsou důkladně popsané a ilustrované fotografiemi v textu i náčrty v bohaté příloze (s. 164-304). Kromě

221

všeobecného charakteru stavitelství (s. 59-69) ve vztahu k předcházejícímu výkladu historickému autorka popisuje zvlášť formy zástavby dvora, půdorysu objektů, topeniště, formy stodol, sýpek a dalších hospodářských objektů, konstrukci a materiál stěn, stropů, podlah, okenních a dveřních otvorů, krovů, typy střech a štítů. Prvá kapitola je uzavřena charakteristikou rolnického zděného stavitelství, jehož hlavní příčinu M. Gładyszowá vidí v nedostatku stavebního dřeva již od poloviny 19. stol. Funkčně prostorová koncepce pokračuje v lidové tradici symetrickými tendencemi v půdoryse i v architektuře. Pouze dekor kopíruje předlohy starší zděné slohové architektury (pozdněbarokové a klasicistní motivy).
      Začátkem 20. století zejména v průmyslové aglomeraci ztrácí architektura znaky hospodářsko-sociálního charakteru. Způsobuji to výdělky nezemědělského původu mimo vesnici. Charakter tradiční architektury narušují nové dělnické kolonie a nové rekreační a lázeňské objekty. Kromě historizujících vlivů se rozšiřuje módní tyrolsko-švýcarská architektura. Nad touto tendencí se autorka zamýšlí v posledních dvou kapitolách, kde naznačuje integrující trendy jako rozhodující ve vývoji obcí Horního Slezska. Nesměle poznamenává, že současná státní regulace bude přihlížet k souladu architektury s krajinou a využívat některé tradiční komponenty. Nové stavitelství je[/] závislé na průmyslových materiálech, na množství zákonných předpisů a často i na typizovaných projektech rozšiřovaných státní správou, a proto ho autorka posuzuje jako netradiční.
      Monografie M. Gładyszowé nezaplňuje bílé místo jen v polské etnografii, ale takováto práce chyběla i nám. Horní Slezsko nejenom sousedí s našimi regiony Opavska a Těšínska, ale v minulostí s nimi mělo společné osudy a tedy i některá východiska vývoje lidové kultury. Chyběl nám vždy porovnávací materiál a dnes v konfrontaci s novou polskou monografií vidíme, že nemusí být vše, co jsme nedokázali spolehlivě vysvětlit, jen tzv. polským vlivem. Je zřejmé, že jak na našem Ostravsku, tak na polském Katowicku se vytvářely kulturní jevy specifické pro průmyslovou aglomeraci 2. poloviny 19. století zcela nezávislé na etnických faktorech a nesouvisející s dalšími polskými regiony.
      Práci nejvíce chybí alespoň základní orientační mapka popisovaného regionu a velmi by jí prospěly i další speciální kartogramy. Velká část publikace je věnovaná podrobné technické dokumentaci 28 objektů. Tato dokumentace dobře ilustruje popisované konstrukce, avšak nedosahuje ucelenosti reprezentace základního materiálu jako dokladu argumentace. Monografii M. Gładyszowé můžeme přijmout jako úvod do problematiky, kterou obsáhla do značné šířky. Bude dobrým základem pro další práci ana[/]lytickou, pro objasňování mikrostrukturálních sociálních korelací i interetnických vztahů a byli bychom rádi, kdyby se stala i základem pro další společné a koordinované bádání po obou stranách státní hranice. Jiří Langer

Atlas lidového umění a folklóru v Polsku

Marian Pokropek: Atlas sztuki ludowej i folkloru w Polsce. [obsah]

Wydawnictwo Arkady. Warszawa 1978, 383 strán, 391 ilustrácií, mapy
      Slovníková a encyklopedická forma publikovania poznatkov vedy nachádza v posledných rokoch významné miesto v odbornej i populárnovedeckej literatúre a veľkú čitateľskú obľubu. Vecnosť informácií, syntetizujúcich rozsahove úsporným, obsahove však vyčerpávajúcim spôsobom najnovšie poznatky toho-ktorého odboru, azda najlepšie zodpovedajú súčasnému životnému štýlu i úsiliu o vzájomnú spoluprácu rôznych vedných odborov a integráciu ich výsledkov. s potešením môžeme !v posledných rokoch sledovať, ako úsp[ě][e]šne sa začína slovníková forma uplatňovať aj v oblasti zverejňovania etnografických poznatkov. Iste práve forma slovníka umožnila vysoký náklad 25 240 výtlačkov - knihe poľského bádateľa a vysokoškolského pe

222

dagóga strednej generácie Mariána Pokropka - Atlas sztuki ludowej i folkloru v Polsce. z hľadiska etnografického ponímania má publikácia Mariána Pokropka s ostatnými etnografickými atlasmi spoločné predovšetkým základné metodické východisko, ktorým je sledovanie a znázornenie javov na základe ich geografického výskytu. Všetky údaje zoraďuje publikácia abecedne podľa lokalít s odvolávkami na priloženú zbierku máp. Okrem geografických máp dopĺňajú publikáciu i názorné mapy typov krojov, ľudovej architektúry a najdôležitejších etnografických oblastí Poľska.
      Na základe rozsiahlej sumy vedomostí spracovaná publikácia neobyčajne hutným spôsobom popularizuje výsledky súčasnej poľskej etnografie a folkloristiky, rozširuje vlastivedné záujmy čitateľov o závažné údaje z oblasti ľudovej kultúry a významne priespieva k dopĺňan[i][j]u vedomostí kultúrno-osvetových pracovníkov, muzejníkov a pamiatkárov.
      Z metodického, ale i praktického hľadiska je nesporným prínosom publikácie spojenie údajov o zachovalých pamiatkach ľudovej kultúry a múzejných zbierkach s údajmi o súčasne tvoriacich umelcoch, dielňach, ale i výrazných predstaviteľoch ústneho a hudobného folklóru.
      V úvodnej kapitole autor predstavuje základné etnografické regióny Poľska a historické podmienky ich vzniku a stručne charakte[/]rizuje všetky oblasti ľudovej kultúry, ktoré sa v jednotlivých heslách zohľadňujú. Sú to sídelné formy, architektúra, výtvarná výzdoba rezbárska, maliarska a grafická, keramika, kováčstvo a výtvarné spracovanie kovu, úžitkové a dekoratívne spracovanie dreva, výroba nábytku, riadu a hračiek, košikárstvo, tkáčstvo, výšivkárstvo a čipkárstvo, spracovanie jantaru, rohoviny, kože a kožušín, zhotovovanie vystrihovaniek, koláží, dekoratívnych predmetov zo slamy, stužiek a papiera, výtvarná tvorba súvisiaca so zvykoslovím, folklór a folklorizmus.
      Zatiaľ čo z oblasti ľudovej architektúry uverejňuje M. Pokropek všetky doklady, ktoré sa v jednotlivých lokalitách zachovali, bez ohľadu na obdobie ich vzniku, z ostatnej tvorby uverejňuje iba tie žánre, ktoré jestvujú aj v súčasnej ľudovej kultúre. Za súčasné ľudové umenie autor označuje tvorbu vychádzajúcu z tradičných estetických kritérií, ktorá bez ohľadu na použitý materiál či tématiku ide vlastnými cestami, neovplyvnená smerovaním profesionálneho umenia. Tvorcovia ľudového umenia nemajú oficiálne výtvarné vzdelanie a pôsobia v roľníckom alebo robotníckom prostredí. Neprofesionálny pôvod tejto tvorby však nevylučuje jej premenu na tvorbu profesionálnu alebo amatérsku. Ľudové umenie v ponímaní M. Pokropka zahŕňa rovnako výrobu a remeslá, ktoré jestvujú oddávna, ako aj tie, ktoré vznikli len nedávno. Obsahová náplň termínu "tvorca" na roz[/]diel od názvu "umelec" (twórca - artysta) umožňuje autorovi jasnejšie vyjadriť celkové zameranie činnosti v oblasti ľudového umenia. l keď sú state, venované jednotlivým druhom ľudovej kultúry, pomerne stručné, ich obsažnosť poskytuje dostatočnú všeobecnú informáciu, ktorú potom podrobne rozvíjajú texty jednotlivých lokalít a umožňuje ďalej prehĺbiť 190 bibliografických údajov. Menný index osobností je ďalšou prednosťou tejto precíznej a užitočnej publikácie. I vlastná grafická úprava knihy, jej technické vybavenie a množstvo kvalitných ilustrácií umožnili M. Pokropkovi a vydavateľstvu Arkady odovzdať verejnosti výbornú príručku, spoľahlivého sprievodcu a súčasne metodické východisko pre ďalšie práce. Jarmila Paličková-Pátková

Pavol Michalides: Výtvarná úžitková tvorba na Slovensku. (Od polovice 19. storočia po súčasnosť) [obsah]

. Pallas, Bratislava 1978, 192 stran; 318 černobílých a 30 barevných reprodukcí
      Výtvarně pěkně řešená kniha P. Michalidese přináší rozsáhlý přehled o vývoji užitého umění na Slovensku v posledních sto letech. Autor rozdělil jednotlivé kapitoly do tří základních oddílů, vymezených jednak časově významnými předěly slovenských dějin, jednak

223

obsahově rozdílným slovním vyjádřením téhož jevu v nadpisu oddíIů:

     - Umeleckopriemyselné hnutie adomácka výroba na Slovenskudo roku 1918,
     - Umelecký priemysel a výtvarnýživot na Slovensku v období rokov 1918-1945,
     - Výtvarná úžitková tvorba na
     Slovensku po roku 1945.

      Jednotlivé kapitoly v oddílech s množstvím faktografických údajů dokumentuji velkou heuristickou píli autora řady prací o různých otázkách slovenského užitého umění. I když u recenzované knize jde především o problémy týkající se dějin umění, přece řada kapitol je věnována i vývoji lidové umělecké[/] výroby a patří do oblastí zájmů etnografie. v tomto ohledu věnuje P. Michalides pozornost zejména snahám intelektuálů a drobné slovenské buržoasie organizovat, rozvíjet a zvelebovat lidovou uměleckou výrobu, nebo jak se tehdy říkalo: národní umění. Oprávněně vyzvedává úlohu lidového umění v procesu národního uvědomování Slovenska, ale také zcela správně uvádí, že pro buržoasii se lidová rukodělná výroba v minulosti stala zdrojem nemalých zisků. Je škoda, že plněji nepostihuje širší souvislostí úsilí o rozvoj lidové umělecké výroby a řemesel v druhé polovině 19. století jako reakce na probíhající průmyslovou revoluci, I když projevy průmyslové revoluce nebyly na Slovensku nijak vý[/]razné, platí i zde Marxovy a Engelsovy poznatky, že exploatací světového trhu učinila buržoasie výrobu i spotřebu všech zemí kosmopolitickou, ničila staré národní průmysly a že místo staré národní uzavřenosti nastoupila všestranná vzájemná závislost národů v hmotné i duševní produkci. Dokladem těchto tezí jsou i první mezinárodní - výstavy rukodělných a průmyslových výrobků, jimž P. Michalides věnuje značnou pozornost v souvislosti s tím, že byly hojně obesílány výrobky slovenského lidového umění. Právě na těchto výstavách dochází ke konfrontaci estetického cítění světa rukodělné výroby a světa rozvíjející se výroby průmyslové. Od široce pojaté práce o vývoji užitého umění bychom očekávali nikoliv jen konstatování o účasti na množství místních i mezinárodních výstav, nýbrž předavším jejich hodnocení v rámci zmíněných širších souvislostí. Zde je totiž jeden z kořenů poznání významu lidové umělecké tradice pro rozvoj užitého umění - nejenom na Slovensku.
      I když oceňujeme úsilí vlasteneckých sil v druhé polovině 19. století či pokrokových osobností v době první republiky o rozvoj lidové umělecké výroby, nelze za ním nevidět tvrdou vykořisťovatelskou praxi. Česká i slovenská buržoasie svým úsilím o zisk dovedla lidovou uměleckou výrobu i řemeslo ke svérázovému kýči, jehož konjunktura vyvrcholila za druhé světové války a byla příčinou téměř úplné[/]ho zániku skutečných hodnot lidové rukodělné práce. Teprve z tohoto poznání můžeme ocenit velikost kvalitativních změn ve vývoji lidové umělecké výroby a uměleckého řemesla po druhé světové válce. Teprve socialistické zřízení umožnilo vyhledávat torza dokonalé lidové umělecké výroby a řemesla a uvést je znovu do života společností na úrovni a v podmínkách, odpovídajících významu této tvůrčí práce.
      Přemíra poznatků a fakt, která autor v knize uvádí, poněkud znesnadňuje čtenáři sledovat hlavní teoretické závěry autora a vývoji lidové umělecké výroby a jejího vlivu na rozvoj užitého umění. Tradice lidového výtvarného projevu sice výrazně ovlivňovaly vznikající řemeslné s uměleckoprůmyslové školy, jimž autor věnuje velkou pozornost, ale vývoj užitého umění se neubíral stepou vývojovou linií jako lidová umělecká výroba. P. Michalides správně poukazuje na novou tradici, budovanou plejádou významných slovenských umělců a výtvarných pedagogů jako byli J. Alexy, M. Galanda, G. Mallý, Ľ. Fulla, J. Horová-Kováčiková a další, jejichž význam daleko přesáhl hranice Slovenska, i když podmínky pro využití nových výtvarných návrhů v průmyslové výrobě byly tehdy na Slovensku minimální. Tím spíše by etnografa zaujalo obecnější uměleckohistorické zhodnocení přínosu lidové umělecké tradice k rozvoji moderní kultury Slovenska.
      Bylo by také na místě více vy

224

zvednout podíl slovenské lidové umělecké výroby na rozvoj lidové výroby v českých zemích - jak na počátku 20. století, tak i po druhé světové válce. Například bezprostřední vliv na vznik a rozvoj "slovácké"- keramiky v Mařaticích, Tupesích, Strážnici a Ratíškovicích měly dílny v Modre. Není nezajím.ávé, že někteří hrnčíři a další zájemci o džbánkářskou výrobu na Slovácku se zúčastnili keramického kursu, který těsně před první světovou válkou zorganizovali J. Uprka a. Fr. Kretz v novém Domě umění v Hodoníně. Kurs vedli džbánkaři z Modry a můžeme jej pokládat za první pokus o znovuzavedení výroby majoliky na Slovácku, jež, se později rozvinula do velké šíře.
      V této souvislosti je také zajímavá zmínka na str. 64 o vzniku pobočky Spoločnosti umeleckého priemyslu v - Kyjově a Uherském Hradišti, již autor cituje z časopisu Styl, kde však recenzent takovou zprávu nenalezl. Jedná se zřejmě o nepřesný údaj stejně jako u některých jmen. Například na str. 52 je uveden mezi výtvarníky, kteří pracovali v Modre, také "S. Mikulaščík", ale jedná se zřejmě o profesora uherskohradišťské UMPRUM Stanislava Mikuláštíka. Obdobně na str. 64 se jedná o Františka Němce, nikoliv Nemca, který přišel do Plaveckého Štvrtku nikoliv "z továrne bratov Štenzelových," nýbrž z cihelny rodiny Stanclovy apod.
      V krátké recenzi tak obsáhlé[/] publikace se nelze zabývat detaily. Plně lze souhlasit se základní myšlenkou, již kniha navozuje, že je třeba organicky spojovat minulost se současností. Toto spojení vytváří kontinuitu a trvalost každé národní kultury. Při tom však je třeba zdůraznit, že jakákoliv imitace uměleckých projevů minulosti tento proces spíše brzdí. Je škoda, že autor ochudil teoretické závěry své práce přemírou faktografických údajů, které (pokud jsou přesně citovány) mohou být přínosem pro podrobnější regionální výzkum: Bylo by potřebné, aby obdobné téma bylo zpracováno brzy i v české uměleckohistorické literatuře. Josef Jančář

A. J. Gurevič: Kategorie středověké kultury. [obsah]

Z ruského originálu Katěgorii sredněvekovoj kultury, Moskva 1972, přeložil PhDr. Jaroslav Kolár, CSc., Mladá fronta Praha 1978, 286 s., 16 fotografických příloh
      Autor knihy, A. J. Gurevič (nar. 1924 v Moskvě), je specialistou na středověk-ou historii skandinávských zemí a otázky vzniku feudalismu v západní Evropě. Ve svých Kategoriích... středověký skandinávský materiál často a účinně využívá. Kromě toho však také srovnává s množstvím dobových materiálů z ostatních západoevropských zemí (horizontální pohled), ale sleduje kořeny projevů středo[/]věké kultury - pokud pro ně nachází analogie - i v starších vývojových fázích lidské kultury, jako například v antice, největším a přímém zdroji středověké kultury, u germánských kmenů na barbarském stupni vývoje a podobně (vertikální pohled). Nebojí se však srovnávat ani s analogickými jevy sice časově mladšími, avšak vyskytujícími se u národa respektive kmene na starším civilizačním vývojovém stupni. (Funkci majetku u středověkéha feudála v západní Evropě projevující se výrazně v zacházení, přesněji řečeno v plýtvání s ním - tím středověký šlechtic upevňoval svůj společenský vliv - srovnává autor s "potlachy" severoamerických Indiánů, kteří před očima přátel, pozvaných na hostinu, ničili všechny své potravinové zásoby, rozsekávali na kusy rybářské čluny a všemožnými způsoby se snažili omráčit hosty svou štědrostí a marnotratností" - str. 193).
      Pojednání rozdělil Gurevič do několika tematických okruhů, ve kterých rozebírá představy středověkého člověka o prostoru, čase, majetku, práci a právních vztazích. Kniha má sice historický charakter, avšak autor rozlišuje mezi představami různých společenských skupin, tzn. šlechty, poddaných (lidu) a měšťanů. Pro etnografii jsou zajímavé především postřehy týkající se představ lidových vrstev, ať už jsou to představy o prostoru, čase, právních vztazích a způsobu jejich kodifikace, vztahu k práci a majetku. Některé je

225

vy stále vlastní lidové kultuře sahají svými kořeny hluboko do minulosti. Sledujeme-li je z pozic současné kultury, nemůže se nám podařit uspokojivě je vysvětlit. Pomoci může jen důsledný historický rozbor, přičemž je možné v mnohém využít Gurevičovo pojednání, které přináší nové pohledy do chápání středověké kultury. Gurevičovy vývody jsou jistě na mnoha místech diskutabilní, například zobecňování některých představ o prostoru a čase vlastní obyvatelstvu skandinávských zemí v raném středověku pro celé sledované období i území. Celkově však můžeme říci, že jsou jeho závěry velmi podnětné a přesvědčivé a že jsou především bez obvyklých předsudků. Autor se držel důsledně, a domníváme se, že s úspěchem, předpokladu, že je možné "kulturu minulosti pochopit jen tehdy, přistupujeme-li k ní přísně historicky a poměřujeme-li ji mírou, která jí odpovídá. Jednotné měřítko, které by bylo možno aplikovat na všechny civilizace a epochy, neexistuje, neboť ve všech těchto epochách neexistuje stejný člověk" (str. 9). Václav Hrníčko

Folklór a zábavy velkoměstských dětí [obsah]

Současný národopis a folkloristika se stále více obracejí k dětskému světu a v poslední době vyšlo[/] v zahraničí už několik pozoruhodných prací, které si všímají nejen materiálu, ale sleduji přímo teoretické cíle (D. Simonidesová, L. Virtanenová, E. Borneman, L. Baader aj.). Mezi takové práce patří rozsáhlý článek Zorici Rajkovićové Današnji dječji folklor istraživanje u Zagrebu (Narodna umjetnost, 15, 1978, s. 37-96 + přílohy I-XIV). I když si autorka neklade teoretické záměry a její článek je spíše materiálový, je zajímavý tím, že se snaží ukázat soudobý repertoár zábav a folklóru děvčat z velkého města - ze Záhřebu. Z. Rajkovićová ve své studii probírá dřívější hlavní práce o dětském charvátském folklóru: její poznámky na s. 70-72 jsou vlastně bibliografií hlavních sbírek a studií, které se v jugoslávské literatuře nacházejí. Autorka je dobře poučena i o současné evropské literatuře v této oblasti a český čtenář najde v jejím článku i některé práce, které jsou u nás méně známé.
      Z. Rajkovićová si všímá folklóru, který vytvářejí dospělí pro děti, "folklór pro děti", ale hlavní část její studie je věnována vlastnímu dětskému folklóru. Probírá jeho jednotlivé žánry, od rozpočítadel, říkadel, hádanek, škádlivek, památníků až po dětské anekdoty, vtipy. Mnoho místa je věnováno zejména písním (zdá se, že Z. Rajkovićová je školením především hudební folkloristka). Zabývá se popěvky, které se vyskytují v různých hrách, a písňovým repertoárem vůbec. Za[/]jímavé materiály přináší autorka také k současným dětským hrám (hry "gumi - gumi" a "olimpijada", které jsou známy u nás i v jiných zemích v Evropě). Věnuje pozornost rovněž napodobovacím situačním hrám s panenkami aj.
      Jak už bylo řečeno, je rozsáhlý příspěvek Z. Rajkovićové především materiálový a autorka v něm uvádí mnoho textů, nápěvů, scénářů a černobílých i barevných fotografií. Ale na druhé straně si klade i některé obecnější a teoretické otázky, všímá si podílu tradice a nových prvků v dětském folklóru. Zajímá se o vliv hromadných sdělovacích prostředků a školy na zábavu dětí, upozorňuje v jakém prostředí tyto hry a zábavy žiji, sleduje i věkové rozdíly (od tří do desíti let) atd. Zorica Rajkovićová postavila svůj příspěvek především na pozorování své dcery a jejích kamarádek; ale je to článek neobyčejně poučný a podnětný a národopisec na něm zjišťuje, že mnohdy stačí, jestliže umí dobře pozorovat a dovede si klást správné otázky. Marta Toncrová - Jana Pospíšilová

Anna Dřevjaná: Od te naši Lyse. [obsah]

Vydalo Krajské kulturní středisko v Ostrave. Ostrava 1978, 54 strán
      Vlastivedný ústav v Českom Těšíne uskutočňuje v rámci zbierkotvornej činnosti tiež zvukovú dokumentáciu folklórnych prejavov. Tak

226

to vznikol i recenzovaný spevníček, ktorý predstavuje novú piesňovú tvorbu A. Dřevjanej zhruba za posledné desaťročie, t. j. od polovice šesťdesiatych rokov. Pracovníci uve[ve]deného ústavu nahrali v rokoch 1976 a 1977 u A. Dřevjanej celkom 56 nových piesní: z magnetofónového záznamu urobil textovú i hudobnú transkripciu prof. V. Stuchlý, ktorý napokon na publikovanie vybral 40 piesní.
      A. Dřevjaná, narodená roku 1905 v Janoviciach (okres Frýdek-Místek), patrí v súčasnosti medzi výrazné osobnosti lašských ľudových autorov. Úvodom je treba povedať, že spevníček "Od te naši Lyse" nie je jej prvá zbierka piesní. Už roku 1956 vydala zbierku "To janovské hradisko" a potom roku 1965 "Nad horami svito". Okrem toho publikuje aj poviedky a rozmanité ľudové podania (najmä v čas. Těšínsko, Ozvěny .a i.), no hlavnú pozornosť sústreďuje na piesňovú ,tvorbu a poéziu. Na tomto mieste hodno tiež spomenúť, že A. Dřevjaná je členkou pražského krajanského združenia Bezručův kraj a aktívne spolupracuje predovšetkým s voľným združením literátov a ľudových veršovcov v okrese Frýdek-Místek. A toto združenie vykazuje vôbec pozoruhodnú činnosť. v posledných rokoch vydali niekoľko desiatok strojopisných "bibelotiek" z vlastnej tvorby (na území Těšínska a Opavska možno narátať vyše dvoch desiatok literárne činných 1'udových autorov) a ich edícia "Lašsko v lidové poezii" je veno[/]vaná hlavne Lašskému hudebnímu jaru v Prahe. Združenie literátov a ľudových veršovcov v okrese Frýdek-Místek predstavuje teda istú kontinuáciu tradície lašských "písmákov", ktorých paralelu by sme v našich krajinách dosť ťažko našli.
      Zbierku "Od te naši Lyse" uvádza V. Stuchlý rozhovorom z besied u A. Dřevjanej. NapríkLad na otázku, či ľudové umenie je stále živé, autorka odpovedá: "Že se vůbec ptáte. To pravé - lidové, to má pevné a silné kořeny. Vemte si stařenku. Pocházela z gruntu, ale písničky skládala o chudých: O našich horách, stráních, o zbojnících . . ." (s. 6): Zaujímavé sú rovnako jej názory o koreňoch janovickej piesňovej tradície či tiež o procesoch vlastnej piesňovej tvorby. Je to naozaj vhodná forma uvedenia osobného profilu autorky, na základe ktorého čitateľ môže lepšie preniknúť i do jej tvorby.
      Piesne A. Dřevjanej majú charakter individuálnej tvorby. Na jednej[/] strane výrazne sa v nej odrážajú zbojnícke tradície obce Janovice, na druhej vzťah autorky k prírode, rodnému kraju, práci, ale vidíme tu tiež osobný postoj k aktuálnym otázkam súčasného života (pieseň Ať žije mír).
      Na záver zbierky editor pripojil edičné poznámky, kde vysvetľuje problémy hudobnej a textovej transkripcie zvukového záznamu. Vzhľadom na osobitý deklamačný prejav A. Dřevjanej, zvláštne rytmické figúry, taktové členenie a melodickú variabilitu musel prikročiť k istej forme zjednodušeného hudobného zápisu. v záujme lepšej zrozumiteľnosti textu vypracoval rovnako malý nárečový slovníček.
      Krajské kulturní středisko v Ostrave vydalo zbierku A. Dřevjanej ako účelovú tlač pre potreby záu[j]movej umeleckej činnosti. Je to zaiste dobrá myšlienka, pretože tu sa najlepšie overí životnosť tejto tvorby. Okrem toho folkloristom sa zasa dostává do rúk cenný doklad súčasnej ľudovej tvorivosti. Andrej Sulitka

SBORNÍKY

Vlastivedný zborník LIPTOV, [obsah]

      číslo 3 - 1975, 4 - 1977, 5 - 1979, vydalo Liptovské múzeum v Ružomberku vo vydavateľstve Osveta, Martin.
      Číslo 3 - 1975, počet strán 400, úvod, 12 štúdií, materiály, správy a kronika, recenzie.[/]
      Číslo 4 - 1977, poče[t] strán 324, úvod, 6 štúdií, materiály, jubileá, nekrológy a recenzie.
      Číslo 5 - 1979, počet strán 272, úvod, 8 štúdií, materiály, nekrológy a recenzie.
     
Prvé číslo periodického vlastivedného zbormíka Liptov bolo publiko

227

vané v roku 1970 a venované výsledkom výskumov zátopovej oblasti Liptovská Mara. Zborník zachytáva predovšetkým problematiku z histórie, národopisu a prírodovedy Liptova v kontexte s potrebami a snahami celého Slovenska.
      Tretí zväzok zborníka vychádza v období osláv nedávneho tridsiateho výročia SNP a tridsiateho výročia oslobodenia našej vlasti. Preto sú aj dva úvodné príspevky venované pamiatke SNP a oslobodenia Liptova (M. Gajdoš, E. Kufčák).
      Časť Štúdie začína prírodovednými príspevkami. A. Droppa pojednáva o minerálnych prameňoch Liptova, A. Bujnovský o druhohorách na severe Nízkych Tatier a A. Cvachová o vegetačných pomeroch chránených území v Liptove.
      Spoločenskovedné štúdie poskytujú hneď prvou prácou zaujímavé doklady o duchovnej i materiálnej kultúre obyvateľov Liptovskej Mary a iptovskej Sielnice od 13. storočia. Podáva ich Jozef Hoššo v štúdii Kostolné cintoríny v Liptovskej Mare a Liptovskej Sielnici (s. 121-166). Okrem spôsobu pochovávania sa zaoberá aj osobitosťami pri pohrebnom ríte a používanými praktikami proti vampirizmu.
      Regionálnohistorického zamerania je aj príspevok E. Kufčáka Erby liptovských obcí. Nadväzuje tak na rovnomennú tému z prvého zväzku zborníka a zároveň dokazuje, že erby sú tiež prameňom po[/]znania existencie hlavných a vedľajších zamestnaní obyvateľov obcí v minulosti.
      V ďalšej štúdii oboznamuje V. Deckers vývojom ružomberského papierenského priemyslu až po znárodnenie, E. Kufčák s jazykovedným rozborom chotárnych názvov v Liptove a M. Petráš s pozemkovou reformou a jej vplyvom na riešenie roľníckej otázky. J. Struhár v príspevku o učiteľovi, redaktorovi a organizátorovi Karolovi Salvovi začína sériu spomienok na významných rodákov z Liptova. Ďalšie štúdie sú venované Danielovi Bachátovi-Dumnému (A. Šimkovič) a Pavlovi Gallovi (J. Noge). Š. Kolafa venuje svoju prácu poslednej návšteve D. Makovického u L. N. Tolstého na Kryme.
      Záverečnou štúdiou 3. zväzku zborníka je Medovnikárske remeslo v Liptove, ktorú publikuje Pavol Stano (s, 289-318) . Po oboznámení s počiatkami medovnikárskej výroby v Európe a na Slovensku zdôvodňuje príčiny vzniku jednotlivých medovnikárskych centier, opisuje pracovné postupy pri výrobe niektorých medovnikárskych výrobkov, rozpisuje sa o výrobe a tématickom triedení medovnikárskych foriem. Popri bohatom fotografickom materiáli dokladá aj súpis medovnikárskych foriem v zbierkach Liptovského múzea v Ružomberku.
      V časti Materiály Ľ. V. Prikryl zoznamuje čitateľa s unikát[/]nou Ferschinovou mapou Liptovskej stolice a Slavko Churý píše o prameňoch štátneho archívu v Bytči k dejinám Liptova. Obsah zväzku pokračuje časťou Správy a kronika. Nachádzame tu správu o archeologickom výskume v Parížovciach (Š. Tóthová), príspevok k jubileu archívnictva (E. Kufčák) a najstaršieho liptovského múzea (M. Petráš). Ten istý autor má aj prácu k otázke ochrany stavebných pamiatok v Liptovskom Mikuláši.
      Jubileum akademika Jána Stanislava pripomína Šimon Ondruš a univerzitného profesora Vojtecha Budinského-Kričku podobne M. Lamiová-Schmiedlová. Záver 3. zväzku tvoria recenzie publikácií o Liptove.
      Prvé štúdie 4. zväzku sú už tradične venované prírodovede. Príspevok M. Balc a pojednáva o hydrológii povrchových vôd Liptova. Zaoberá sa hlavne riekou Váh a jej prítokmi. Rozšírením vlka a medveďa v Liptove koncom 18. a začiatkom 19. storočia sa zaoberá P. Karč. Čitateľa zároveň zoznamuje aj so spôsobmi ich lovu.
      Na označovanie každého hárku papiera, ktorý vyrábali papierenskí majstri ručne na forme, sa používala priesvitka. Vznikom takýchto značiek, ich rozšírením a delením v Liptove a vo svete sa zaoberá V. Decker. Podobný charakter má aj práca J. Spiritzu o starých zvonoch v liptovskom regióne. Cieľom príspevku E. Kufčá

228

ka je zhrnúť poznatky o peňažníctve v Liptove od jeho začiatkov do rakúsko-maďarského vyrovnania roku 1867. Dozvedáme sa zároveň o charaktere niektorých liptovských obcí v tomto časovom úseku.
      V každom čísle zborníka je venovaný aspoň malý priestor významným liptovským rodákom. Vo štvrtom M. Petráš píše o Danielovi Mihalikovi, propagátorovi progresívnych myšlienok v poľnohospodárstve. v časti Materiály tiež nenachádzame prácu, ktorá by mohla priamo zaujímať národopisného pracovníka. E. Kufčák podáva archívne dokumenty k dejinám Víťazného februára, R. Chmel slovník spisovateľov Liptova.
      Pozornosť si zasluhuje práca Rudolfa Kuchara Chotárne názvy Liptovského Trnovca v minulosti (s. 269-281). Umožňuje získať prehľad o chotárnych názvoch obce a zároveň o ich pôvodnom hospodárskom využití, o delení majetkov, spôsobe získavania pôdy a o pestovaní plodín. E. Kufčák opäť nadväzuje na predchádzajúci zväzok a venuje pozornosť erbom liptovských obcí (s. 283-287). v tejto časti je posledným príspevok Ivana Herčka o zásluhách Františka Rónaya v rozvoji rudného úpravníctva na Slovensku. Ďalšiu časť zborníka tvoria jubileá Andreja Plávku, Ruda Brtáňa a Jána Brezinu. Nekrológy sú venované zakladateľovi slovenskej právnej histórie Štefanovi Lubymu, Róbertovi Dúbravcovi, Ivanovi Stodolovi a vynikajúcemu slovenskému slavistovi[/] Jánovi Stanislavovi. Záver zväzku tvoria opäť recenzie.
      Štúdie piateho zväzku zborníka sú opäť venované väčšinou prírodovede. K. Klobušický a V. Linkeš rozoberajú charakter a typy pôd v Liptove. Pôdami špeciálne v západnej časti Liptovskej kotliny sa v ďalšej štúdii zaoberá M. Koreň. O výskumnej činnosti J. Radúcha v oblasti vegetačných pomerov sa dočítame v štúdii Vegetačné pomery Prosieckej doliny. Z. Feriancová a O. Ferianc majú svoju prácu zameranú na osídlovanie priehrady Liptovská Mara vodným vtáctvom. Poslednou z prírodovedných prác je štúdia A. Dudicha a A. Štollmanna o drobných zemných cicavcoch v Liptove.
      V spoločenskovednej časť je prvou štúdia E. Kufčáka Sezónne vysťahovalectvo v Liptove do prvej svetovej vojny (s. 109-148). Autor podáva obraz o sociálnom postavení ľudu v Liptove od prvých desaťročí 18. storočia do prvej svetovej vojny. Zoširoka zachytil pomery v tomto období, no jednotlivé situácie nedelí chronologicky. Nepodáva ani celkový obraz lokalít, no spomína ich v určitých súvislostiach. Cenné sú hlavne mnohé údaje z poľnohospodárstva, remeselnej výroby, podomového obchodu a zákazy a príkazy v súvislosti s ľudovým staviteľstvom. Štúdiu dopĺňa aj bohatý poznámkový aparát. Slovník výtvarných umelcov Liptova je názov práce E. Okálovej. Encyklopedickým spôsobom[/] zachytila prínos liptovských výtvarníkov vo vývine slovenského výtvarného umenia. v časti Materiály je najrozsiahlejším príspevkom súpis E. Kufčáka Archívne dokumenty k dejinám socializácie liptovskej dediny. Je dokladom zložitého procesu socializácie dediny v rokoch 1949-.1955.
      O znaku mesta Ružomberok píše v krátkej práci V. Považanová. Veronika Komorovská v príspevku Výroba liatych zvoncov v Liptove (s. 229-237) najskôr uvádza do problematiky stručným vymenovaním zvonolejárskych výrobní na Slovensku. Strediskom výroby pastierskych zvoncov v Liptove bol a stále je Liptovský Mikuláš. Spiežovce začal odlievať v tridsiatych rokoch Bohumil Šrol, v jeho práci pokračujú dnes dvaja synovia, ktorí sa tiež venujú aj kotlárstvu. Autorka podáva pracovný postup pri výrobe spiežovcov - liatia, opracovávania a pripevňovania sŕdc. Dokladá aj obrázky výroby i hotových zvoncov.
      Ďalšie drobné práce hovoria o pokusoch aklimatizovať kamzíky v Nízkych Tatrách (P. Karč), o kolóniách havrana čierneho v Liptovskej kotline (J. Radúch), o losovi mokraďovom v Liptove (P. Karč), o machorastoch mokrých lúk v obci Pribylina pred melioráciou (J. Horníčková). Posledným príspevkom v piatom zväzku zborníka je nekrológ J. Volku-Starohorského a záverom tri recenzie.

229

Mohlo by sa zdať, že vlastivedný zborník Liptov poskytuje národopisnému pracovníkovi málo poznatkov. Napriek tomu tu nachádzame niektoré cenné národopisné práce. Okrem toho zborník obsahuje aj historické, archeologické a iné práce, v ktorých aj etnograf nájde zaujímavé materiály a podnety k ďalšej práci. Jaro Čukan

Petăr Dinekov: Meždu folklora i literaturata. Kăm 1300 - godišninata na bălgarskata dăržava. [obsah]

Sofia, Bălgarski pisatel, 1978, 500 stran textu, 25 studií, index již publikovaných studií
      Sborník přednášek, referátů z domácích i mezinárodních folkloristických kongresů, a studií profesora Petra Dinekova přináší rozbory vztahů tradičního folklórního dědictví k celonárodní bulharské literární kultuře s přihlédnutím k historickému vývoji obou kulturních oblastí a k jejím současným přeměnám. Studie Petra Dinekova se takto zařazují do skupiny prací těch evropských folkloristů a literárních vědců, kteří sledují po desetiletí vzájemné relace folklóru a literatury. Ve slovanském prostředí to jsou především sovětští a polští badatelé (N. P. Andrejev 1936, M. Azadovskij 1938, N. I. Gagen-Torn 1960, řada autorů ve sborníku Russkij folklor, sv. VII, Litěratura i folklor, vydaném roku 1962; z polských vědců pak J. Krzyžanowski 1959, 1960, 1961 a jiní), abychom[/] uvedli jen některé z rozsáhlé řady dalších.
      Dinekovův sborník obsahuje příspěvky, které lze rozlišit do tří základních tematických okruhů. První okruh příspěvků zahrnuje obecné metodologické studie, které zobecňují řešení vztahů folklórních a literárních tradic; zde je zjevný důsledný interdisciplinární přístup ke zkoumané látce. Sem patří studie o folklóru a literatuře ("Folklor i literatura", s. 26-64), která řeší vývoj vzájemného ovlivňování bulharské literatury folklórním podáním všeho druhu od počátku 19. století, a navíc sleduje vývoj bádání a terminologie pro málo zkoumané hraniční linie obou těchto oblastí národní kultury, přičemž poukazuje na situaci v jiných slovanských územích.
      Dále je to studie o vzájemných vztazích folklóru a literatury, jež je podána poněkud šířeji a obecněji nežli předchozí stať ("Meždu folkłora i literaturata", s. 253268); autor zde vychází ze stanoviska, že doposud byl zkoumán daleko více vliv folklórní tvorby v dílech jednotlivých literárních tvůrců, nežli celostně sledován vztah obou kultur - literární a naproti tomu folklórní - v jejich historickém vývoji. Dinekov upozorňuje na otázku významu individuálního autorství literárního díla zvláště ve starších vývojových obdobích a dovolává se výzkumů sovětského literárního historika D. S. Lichačeva, který uvažuje o manifestaci autorství v tamějších[/] poměrech v masovém měřítku zhruba od 17. století. Dinekov s ním souhlasí a dodává, že v Bulharsku se v tomto období rozvíjí souběžně s literaturou vládnoucí třídy také tzv. předměstská literatura ("literatura na predgradiata, literatura posada"). Tato literární oblast má blízké až totožné znaky projevu s folklórem (protifeudální a proticírkevní tematika, výrazové prostředky a jazyk pracující třídy, hovorovost). Předměstská literatura je příbuzná tzv. lidové kultuře smíchu, kterou charakterizoval již M. M. Bachtin ve své známé práci o Rabelaisovi a lidové kultuře středověku a renesance. v bulharských podmínkách pak byla specifikem tzv. podzemní lidová tvorba ("tajnoto narodno tvorčestvo"), jejíž autoři byli od 18. století spjati s národně osvobozeneckým bojem proti utlačovatelskému feudálnímu systému, který vidí v této tvorbě "literaturu paskvilu". v tzv. podzemní lidové tvorbě vystupují mnohé znaky typické i pro folklór, podle Dinekova analogické s ruským "lubkem". Obdobný vývoj vidí Dinekov také v srbské literatuře 18.-19. století, kde však podobné projevy bývají považovány srbskými badateli většinou za "městský folklór" (V. Latkovič 1964). Dinekov uvádí příklady z polského prostředí, kde připomíná zajímavou diskusi o tzv. folklórním masovém kulturním prostředí (Cz. Hernas 1973, J. Maciejewski 1971). Podle polských badatelů se obě uvedená

230

prostředí odlišují způsobem sdělování: ve folklórním prostředí tvůrci a vnímatelé projevů vytvářejí jediné společenství, v masovém kulturním prostředí nikoli. Podle Dinekova v Bulharsku sehrávaly roli masově kulturního činitele - podobně jako jinde - knížky lidového čtení ("narodnite knigi"). Jejich místu a významu v lidové a v celonárodní kultuře pak autor věnuje značnou část své studie. Metodologicky obdobně autor postupuje také v ostatních příspěvcích tohoto tematického okruhu; sem náležejí studie o poměru folklóru k dějinnému vývoji ("Folklor i istorija", s. 196-224), a dále studie o přerůstání folklórních tradic do celonárodní kultury ("Ot folklora kăm nacionalna kultura", s. 239-252), o vztazích folklóru k současné bulharské literatuře ("Folklorăt i savremennata bălgarska literatura", s. 299-310), o folklórních a historických vývojových znacích bulharské literatury ("Folklorat i istorijata na balgarskata literatura", s. 269-298), o poměru slavistiky 19. století k soudobým otázkám bulharského folklóru ("Slavjanskata nauka prez 19. v. i problemite na bălgarskija folklor", s. 333-349), a konečně nástin vývoje bulharské folkloristiky od počátku 19. století do druhé světové války ("Bălgar­ skata folkloristika sled vtorata svetovna vojna", s. 472-488).
      Druhý tematický okruh příspěvků je věnován analytickým studiím, které. probírají konkrétně specifické znaky bulharského folklóru.[/] Způsob zpracování tohoto okruhu by bylo možné označit na první pohled podle jeho historicko srovnávací metodiky za klasický; i zde však se projevují aktuální hlediska bádání, jak je tomu například ve studii o lidových legendách a. podáních ve staré bulharské literatuře ("Narodni legendi i predanija v starata bălgarska literatura", s. 113-119). Autor zde sleduje vztahy staré bulharské literatury a středověkého folklóru, a přitom vychází ze dvou základních předpokladů: za první z prokazatelné souběžné existence obou kultur, a za druhé, z nutného vzájemného ovlivňování obou kultur. Odkrývání "mechanismů legendizace" některých látek - na tomto místě nelze nepřipomenout stejný postup bádání v případě Králíkova výzkumu pověstí o mongolském vpádu na Moravu 1241 u nás - jako je tomu v Životě Ivana Rilského, v Soluňské legendě, vznik apokryfní bogomilské literatury, to vše má tolik znaků analogických s historickým folklórem, že to vedlo dokonce k jejich vzájemné konfrontaci v pracích literárních vědců (Jordan Ivanov 1925). Starou bulharskou literaturu v tomto významu je možné považovat za jeden ze zdrojů historického vývoje tamější lidové slovesnosti. Lze jen souhlasit s autorovým závěrem, že tyto problémy nemají pouze historický či pragmatický charakter; nýbrž také charakter obecně teoretický; jejich složité traktování [/]typické pro středověkou problematiku historického vývoje obecně je předurčuje jako příklad pro všeobecné řešení vzájemných vztahů a žánrových přeměn literatury a folklóru. Ve stejném směru se prezentují také ostatní studie, jako například o vlivu hajduckých písní ve vývoji bulharské literatury (Chajduskite narodni pesni v razvitieto na bălgarskata literatura", s. 65-90), dále o některých problémech lidových balad ("Njakoji problemi na bălgarskata narodna balada", s. 91-112), o "realistických pohádkách" či dokonce "vyprávění ze života" ("Bitovi prikazki", s. 120-169), kde lid - na rozdíl od čarodějných pohádek - dává najevo svůj vztah k životu a kritický poměr k tehdejší společnosti, úsilí o spravedlivější řešení způsobu společenského života (viz stranu 127). Tento okruh příspěvků uzavírá studie o historickém a folklórním vývoji bulharského lidu ("Foklorăt v istoričeskata sădba na bălgarskija narod", s. 9-25). Konečně třetí okruh příspěvků tvoří medailony věnované jednotlivým postavám bulharské folkloristiky v historickém vývoji od počátku 19. století až po současnou dobu; někteří současní badatelé jsou u nás dobře známi jak svými pracemi, tak i osobními pracovními kontakty (Cvetana Romanska, Christo Vakarelski a jiní). Jiří Jaroš

231

V. G. Bazanov (odp. red.) a kol.: Mif - foľklor - literatura. [obsah]

Nauka, Leningrad 1978, 248 stran
      Sborník studií, připravený pracovníky Puškinského domu Institutu ruské literatury v Leningradě, obsahuje deset příspěvků, které se zabývají mýtem, mytologičností a vztahem literární, dramatické a výtvarné tvorby k lidovým představám, pověrám a mýtickým metaforám. s folklórem bezprostředně souvisejí čtyři studie, které zasahují do oblasti poetiky i literárního využití folklórních motivů. V. I. Jeremin (Mif i narodnaja pesnja, 3-15) sleduje historické kořeny představ lidových autorů o proměně člověka v ptáka a na základě obsáhlé literatury (Wundt aj.) vykládá písňové motivy o proměně dívky v ptáčka, přičemž se postupně vytrácejí původní představy a stávají se pouze básnickým obrazem. Ju. I. Judin. (Rol' i mesto mitologičeskich predstavlenij v russkich bytovych skazkach o chozjaine i rabotnike, 16-37) vykládá spíše pověrečné než mytologické představy a zabývá se zejména logikou smíchu v pohádce. N. L. Suchačev a V. A. Tunimanov (Razvitie legendy u Leskova, 114-136) podrobně sledují vývoj pojmů legenda, mýtus, bajka, pověst a "skaz" (prozaické vyprávění) v Leskovově tvorbě, způsob jejich ztvárnění a autorův přínos k literárnímu rozvoji těchto žánrů. G. A. Levinton (Za[/]metki o folklorizme Bloka, 171185) vybírá z Blokovy tvorby pojmy jako mlha, oblak, osud, nebo motivické paralely smrt-svatba, známé z tradičního folklóru, ukazuje jejich umělecké ztvárnění v Blokově poezii a uvádí dlouhou řadu dokladů Blokova studia těchto jevů u Buslajeva, Zelenina, Afanasjeva a dalších. A. A. Morozov (Iz istorii osmyslenija nekotorych emblem v epochu Renessansa i barokko (Pelikan), 38-66) podrobně rozebírá výskyt pelikána - zobrazení Krista v barokním výtvarném umění a všímá si řady paralel z barokní literatury a pololidové tvorby v Rusku a v Evropě vůbec. Studie je neobyčejně zajímavá jako příspěvek k pojetí ruského baroka. Podobně zajímavá a literaturou bohatě doložená je další práce L. A. Sofronovové, Mif i drama barokko v Poľše i Rossii (67-80) , která vychází ze srovnání funkcí jezuitského a školního dramatu v obou zemích s přihlédnutím k některým pololidovým paralelám. Zbývající studie jsou zaměřeny převážně literárněvědně. V. E. Vetlovskaja analyzuje některé povídky Dostojevského v souvislosti s mytologizujícími představami ruských a evropských zednářů (81113), A. V. Lavrov si všiml prolínání mytologie do literárního programu kroužku "Argonautů", moskevských spisovatelů začátku 20. stol. (Bělyj, Ellis, Solovjev a další), a I. P. Smirnov na základě sémiotické analýzy rozebírá[/] Majakovského představy o nahrazení motivu fyzické smrti motivem změny společenského prostředí (Mesto "mifopoetičeskogo" podchoda k literaturnomu proizvedeniu sredi drugich tolkovanij teksta - o stichotvorenii Majakovskogo "Vot kak ja sdelalsja sobakoj", 186-203), přičemž správně konstatuje, že sémiotický přístup je jedním z několika možných. Sborník je uzavřen studií Bazanovovou (Drevnerusskije ključi k "Klučam Marii Jesenina, 204-248), v níž odhaluje Jesenina jako znalce ruského lidového výtvarného umění a jako mluvčího selských veršovců.
      Studie sborníku jsou přirozeně nestejné úrovně, nejkonkrétnější je Judin, Morozov (s obsáhlým pohledem na zoomorfní problematiku včetně ukrajinských viršů, ikon, erbů aj.), Vetlovskaja, Sofronovová (využití antické mytologie v barok ní dramatice) a Suchačev-Tunimanov s Bazanovem. Mýtus není ve sborníku probírán ve významu "mytologie", nýbrž v nejširších souvislostech folklórně-etnograficko-uměleckohistorických a literárně-dramatických. Velmi užitečná je četná citovaná literatura. Bohuslav Beneš

232

KONFERENCE

Muzea v přírodě [obsah]

- seminář pracovní skupiny pro muzea v přírodě při subkomisi pro lidové stavitelství sídla MKKKB v Kysuckém muzeu v Čadci 19. a 20. 2. 1980
      Semináře pracovní skupiny pro muzea v přírodě již mají svou tradici - v průběhu uplynulých pěti let byly uspořádány tři semináře a dvě konference. Pro pracovníky muzeí tohoto typu se stávají nenahraditelnou příležitostí k prodiskutování speciálních problémů, které budování a provoz muzeí v přírodě s sebou přináší, k výměně zkušeností a především k řešení základních teoretických a metodických otázek. Poslední seminář se konal 19. a 20. února v Čadci na téma "Zvláštnosti správy sbírek a metodiky expozic v muzeích v přírodě".
      V první části semináře diskutovali účastníci o návrhu M. Benži na formulaci základní charakteristiky muzeí v přírodě a jejich činnosti. Jedná se o dokument, který by měl mít platnost závazných směrnic, doplňujících zákon o muzeích a galeriích. Byla upřesněna definice muzea v přírodě a po další diskusi přijata zásada, že objekty přenesené do muzeí v přírodě je třeba pokládat za movité sbírkové předměty. Diskutovalo se dále o[/] kopiích a rekonstrukcích a byl přijat závěr, že se mohou stát sbírkovými předměty. Termín "reprodukce", navrhovaný pro objekty stavěné z nepůvodního materiálu, byl přijat pouze jako pracovní. Všichni diskutující se shodli na tom, že by sice byla ideální výstavba všech objektů z původního nebo alespoň totožného materiálu jako originál, ale v určitých případech (zvláště tam, kde se jedná o stavby z kamene či hlíny, nebo tam, kde je úkolem prezentovat určité urbanistické celky, např. ulicovou zástavbu, přičemž je technologie stavby vlastně podružnou záležitostí) je užití materiálů nových a netradičních přípustné a někdy i nutné. Užití netradiční technologie však musí být vždy patřičně zdůvodněno, zachyceno v dokumentaci a otevřeně přiznáno. Předstírání autenticity by bylo záměrným zkreslováním pravdy. Vedlo by nejen k dezorientaci návštěvníků, ale v budoucnu by mohlo způsobit dokonce omyly a chybné výklady při odborném studiu.
      Jádrem jednání byla dvě témata: zásady pro správu sbírek a metodika koncepce interiérových instalací. k oběma okruhům otázek obdrželi účastníci již předem zpracované materiály, které tvořily podklad k dis[/]kusi, Diskusní příspěvek V. Tetery z Rožnova o vytváření a správě sbírek biologické povahy otevřel řadě účastníků nový pohled na biologické prvky v muzeu, které nemají pouze funkci dotvářet prostředí, ale tvoří cenný sbírkový fond. v další diskusi bylo věnováno mnoho místa třídění na předměty a objekty sbírkové a pomocné. Ukazuje se, že nelze jednoznačně předem určit, kam mají být které předměty zařazeny, rozhodující je vždy účel, pro nějž byly získány. Stavební prvky a detaily (pokud budou použity při výstavbě) tedy nemohou být evidovány jako samostatné sbírkové předměty. Teprve dokončený expoziční objekt se stává objektem sbírkovým.
      Návrh metodiky koncepce interiérových instalací doplnil diskusní příspěvek P. Šuléře o problémech redukce v modelaci expozic muzea v přírodě. Po diskusi s řadou zajímavých poznámek a postřehů účastníci návrh schválili s tím, že nelze vytvořit schematický návod k tvorbě expozic. Prodiskutovaný materiál je pouze základním vodítkem, jehož aplikace závisí na speciálních podmínkách a záměrech každého muzea v přírodě. Nicméně výměna zkušeností i diskuse o metodice tvorby expozic je nadále po

233

třebná. Domnívám se, že obsah jednání v Čadci byl tematicky snad až příliš rozsáhlý, takže diskuse zdaleka nebyla dokončena. Není to na škodu - tvorba expozic rovněž nebude nikdy uzavřenou a jednou provždy vyřešenou záležitostí. Vývoj poznání si bude nutně vyžadovat neustálé korekce a zdokonalování.
      Při prohlídce areálu výstavby Múzea kysuckej dediny ve Vychylovce hodnotili účastníci velmi kladně jak zásadní koncepci muzea jako rekonstrukci sídla, tak výběr a využiti přírodního prostředí. Plánovaný termín otevření částí muzea v roce 1981 by bylo žádoucí posunout, aby nebyla ohrožena nedokončená výstavba areálu, která by na druhé straně narušovala návštěvní provoz.
      Průběh semináře byl organizačně vzorně připraven a zajištěn pracovníky Kysuckého muzea v Čadci. Vanda Jiřikovská

Páté národní sympozium o problémech bulharského folklóru [obsah]

V nepravidelných dvou až tříletých intervalech se bulharští folkloristé scházejí na národních sympoziích, aby řešili jednak obecné otázky národního folklóru (Sofia 1970), místo folklórní tradice v současné národní kultuře (Albena 1973), vztah folklóru k současné společnosti (Kjustendil 1975), vzájemné[/] vztahy folklóru, jazyka a osudů národa (Smoljan 1977) a konečně vztah folklóru k národním dějinám. (Jambol 1979). Na každém sympoziu je zúčastněno několik odborníků ze socialistických států.
      Jambolské jednání ve dnech 19.-21. 4. 1979 probíhalo v jednom ze starých thráckých středisek v jihovýchodním Bulharsku a bylo spojeno s návštěvou příslušných archeologických vykopávek (Kabile). Na jednání bylo přečteno 28 referátů o úloze lidové tvorby při zachycování historických procesů ( P. Dinekov, B. Putilov, H. Michajlovová, E. Teodorov, A. Koleva, J. Cholevič, E. Stoinová, S. Stojkova, S. Bojadžijeva a řada dalších), o historickém vývoji některých folklórních žánrů ( T. I. Živkov, D. Kaufmanová, M. Hajdaj, B. Beneš, N. Simeonová aj.), jakož i o základních zvláštnostech folklórní tradice a folklórních žánrů jambolského regionu ( E. Tomova, M. Daskalova, zejména pak V. Kuzmanová ).
      Teoreticky závažný byl úvodní projev P. Dinekova, v němž autor sledoval vztahy mezi historickou událostí, jejím odrazem ve folklórním žánru nebo žánrech a jejím pozdějším vnímáním prostřednictvím tohoto odrazu (Historičnost a mytologičnost ve folklóru). T. I. Živkov se zabývat syntagmatickou dvojicí dějiny folklóru - dějiny ve folklóru a charakteristikou estetické informace v lidové tvorbě. Vývo[/]ji hudebních žánrů věnovala obsáhlou pozornost E. Stoinová, vztahu mezi materiální kulturou a uměleckou tvorbou G. Michajlovová . Analytický charakter měl polemický výklad o Hektorovičově použití bulharského folklórního originálu při práci na poemě Ribanje, který podala A. Kolevová. O kontaminaci baladických a hajduckých motivů obsáhle hovořila S. Stojková. Zazněly také referáty o etnomuzikologické a etnoorganologické problematice ( D. Kaufmanová, N. Kaufman, P. Ljodnev ) a několik příspěvků z dějin bulharské folkloristiky. J. Kocevová se zabývala aplikací Proppovy analýzy v bulharské pohádkové tvorbě a jejími komunikativními aspekty.
      Zahraniční hosté uvedli příspěvky. o funkci folklóru v národním a sociálním vývoji (velmi zajímavý výklad týkající se i výběru textů pro překlady do němčiny přednesla G. Burde-Schneidewindová ), o vztahu epické a reálné historie s novými pohledy na starší tematiku ( B. Putilov ), o historické baladě u Slovanů ( M. Hajdaj ), o polské pohádce a o moderních metodách studia folklóru ( H. Kapeluszová a J. Leončuk ), o úloze folklóru a pololidové tvorby v rámci lidových emancipačních procesů ( A. Robek ) a o básnickém ztvárnění historické skutečncsti v amatérské a inzitní tvorbě, což je oblast, v níž ss v Bulharsku začíná právě pracovat ( B. Beneš ). J. Jovčevová, bulharská aspi

234

rantka z Prahy, seznámila přítomné se zápisy bulharského folklóru v majetku pražského ÚEF.
      Sympozia se jako vždy zúčastnili představitelé městského a okresního národního výboru, kteří spolu s regionálními badateli sledovali jednání konference. Texty referátů budou opět vydány ve sborníku, stejně jako v předchozích letech. Sympozium ukázalo prohloubený zájem zejména mladých pracovníků o analýzu folklórního žánru a o využití nových moderních výzkumných metod ve folkloristice. Byly také zpřesněny konkrétní směry další mezinárodní spolupráce nejen v oblasti současného ekologického a historického studia lidové tradice, ale především v oblasti historicky podmíněné žánrové analýzy, jak o tom ostatně svědčí zcela nová náplň již několika posledních ročníků časopisu Bălgarski folklor, který je dělán stejně moderně, jako nová řada polského časopisu Literatura ludowa. Páté sympozium tedy ukázalo nejen nové cesty bulharské folkloristiky, ale dále přispělo k prohloubení mezinárodních styků v této oblasti. Bohuslav Beneš

Mezinárodní konference o sémiotice o Budapešti 28. 6. - 1. 7. 1979 [obsah]

První mezinárodní setkání o sémiotice (vědě o znaku) se konalo v Miláně 1974 a sborník z jednání vyšel v r. 1979 v sérii Approaches[/] to Semiotics. z iniciativy maďarských pracovníků, a to folkloristů, kulturologů a literárních vědců, byla jako samostatná část milánského jednání sezvána konference na Tihány (1974), na níž se shromáždili zejména pracovníci ze socialistických států; také jejich referáty vyjdou pod názvem Kultura a sémiotika v Budapešti v nejbližší době. Na několika dalších setkáních bylo dohodnuto, že druhá mezinárodní konference bude začátkem července 1979 ve Vídni, a její předehru, určenou opět převážně pro socialistické země, pořádala příslušná instituce v Budapešti. Zatímco této porady se pod názvem Sémiotická terminologie a její vývoj zúčastnilo asi sto pracovníků, sešlo se jich ve Vídni sedmkrát tolik.
      Budapešťská konference byla rozdělena do tří sekcí podle tematických okruhů, a to teorie sémiotiky, literární sémiotika a ostatní výrazové formy. v úvodním vystoupení objasnil Thomas A. Sebeok sémiotické anomálie (symptom, syndron, anamnéza, diagnóza, prognóza ap.); E. Baer ozřejmil vývojové stupně pojmu "schéma", J. Pelz se zabýval významy pojmů syntaktika, sémantika, pragmatika a sémiotika. P. Boussiac se vyjádřil k teoretickým a terminologickým problémům sémiotické analýzy divadelní hry, I. Even-Zohar podal přehled literární sémiotické problematiky.
      V sekci teorie byly předneseny zajímavé příspěvky o práci sémio[/]tiků z Latinské Ameriky (M. Rector), dále o spolupráci amerických a německých vědců (A. Eschenbach) a o společenských sémiotických výzkumech v Kanadě (S. Sárkány). Další badatelé se věnovali vztahům sémiotiky a logiky ( H. H. Lieb, L. Koj ), sémiotiky a teorie poznání ( L. Otov ) a sémiotické praxe ( F. Rossi-Landi, U. Niklas, K. Ketner a A. Henault ).
      V literární sekci se sémiotikou stylů zabýval slovenský sémiotik F. Miko, řada dalších se zaměřila na literární estetiku ( V. Jotova, J. Trabant, P. Cassirer ). Jednalo se také o básnických formách ( Ch. Küper ), o sémiotických základech teorie textů ( R. Posner ) a o problematice teoretického a empirického zkoumání recepce literárních děl.
      Ve třetí sekci se zúčastnili také folkloristé, zejména výkladem z oblasti sémiotické mytologie a antropologie ( P. Maranda, F. Poyatos ). v řadě dalších referátů byly zpracovány neobyčejně zajímavé výsledky zkoumání muzikologických ( E. Tarasti ) a plastických vyjadřovacích prostředků ( F. Lachmayer ), z oblasti teorie vizuální komunikace ( E. Fries ) a slavnostních akcí občanského charakteru ( L. Brind' Amour). V. Voigt natočil se svými posluchači z fakulty film o přípravě a průběhu prvomájového průvodu 1979 v Budapešti, v němž ukázal strukturu a sémiotický výklad této akce.

235

Na závěr jednání byly předneseny speciální příspěvky maďarských sémiotiků T. Adamika, A. Gajdose a Z. Rezessyho.
      Paralelně s jednáním konference probíhaly dohody o přípravě slovníku o sémiotice kultury, který bude zpracován maďarskými a americkými vědci. Za kulturu se v tomto obecném pojetí přirozeně chápe i kultura lid.wá se svými specifickými aspekty. O plánu slovníku podrobně hovořila I. Winnerová. Byl také projednán projekt maďarského sémiotického slovníku a spolupráce při výzkumech v MLR a v Polsku. Mezinárodní spolupráce v sémiotice vede k zajímavým konfrontacím, které dnes dosáhly takového stupně, že požadavek sjednocení terminologie se stal naprosto nevyhnutelný. Terminologická problematika znamená současně odhalování teoretických a metodologických shod a disproporcí, které pak vyžadují řešení.
      Sémiotika se stala metodologickou základnou řady společenských věd a její interpreti v mnoha případech dokázali, že jsou schopni analyzovat i takové jevy, které dříve nebyly rozebrány, protože nebyla odpovídající metodologie. Při studiu folklórních a etnografických jevů včetně folklorismu má sémiotika funkci jedné z pomocných věd, neboť jí lze s výhodou použít jednak při společenské a estetické analýze folklórních a zvláště polofolklórních skladeb a zejména těch jevů, které se nacházejí na pomezí[/] mezi individuální a kolektivní tvorbou, mezi tradičním a spotřebním pojetím estetických hodnot a při rozboru jevů městského folklóru. Zde totiž tradice nabývá jisté stabilizované znakovosti, která zdánlivě nemusí vyplývat ze známých pojmů a může se projevovat jako samostatný jev, jehož genetické, morfologické a typologické souvislosti pomáhá určit právě sémiotika.[/]
      Materiály z konference, úplné texty referátů a resumé byly jednak částečně k dispozici členům konference, jednak vyjdou v odborných časopisech. Sborník dosavadních textů vyšel pod názvem Jeltudományi Dokumentumok, Abstracts and Papers, Semiotic Terminology, 28-Juny1-July 1979 (editor V. Voigt ). Verebélyi Kincsö
přeložil B. Beneš[/]

FESTIVALY

VII. dětský folklórní festival v Prešově, 14.-16. 9. 1979 [obsah]

Loňská celoslovenská přehlídka dětských národopisných souborů se konala již posedmé. Úkolem dvanáctičlenné odborné poroty bylo posoudit soutěžní programy více než třiceti dětských kolektivů, které se do Prešova sjely ze všech oblastí Slovenska.
      Účastníci přehlídky soutěžili ve dvou věkových kategoriích (I. 8-11 let, II. 12-15 let) a ve dvou disciplínách (jevištní skladby v soutěžní přehlídce Hrivny v detskom folklóre ukryté a výsledky hnutí ve vyhledávání lidových tradic v programu Pri prameňoch). v první disciplíně podle kritérií soutěžního řádu dávala porota přednost objevnosti folklórního materiálu, hudebnímu projevu dětí v rámci vystou[/]pení, objevnosti a tvořivosti v jevištním ztvárnění, přirozenému, pravdivému projevu dětí a stylovosti programu.
      V druhé disciplíně - vystoupení kolektivů s výsledky svých objevů v rámci hnutí dětí ve vyhledávání lidových tradic - hodnotila porota přínos neznámých nebo méně známých kategorií lidového projevu, estetickou hodnotu předvedených objevů, způsob a úroveň interpretace na přehlídce, vynalézavost dětí při získávání objevů a způsob a úroveň jejich zaznamenání.
      Přehlídka byla zahájena pořadem "Pri prameňoch" (scénář dr. K. Ondrejka, režie V. Littva), který byI přehlídkou dětské aktivity při hledání neznámých folklórních projevů v místech, kde soubory pracují. v pořadu se představilo v obou věkových kategoriích čtrnáct dětských

236

souborů ze všech oblastí Slovenska, včetně zástupců maďarské a ukrajinské národnostní menšiny. Obecenstvo i porota měli možnost posoudit praktický přínos hnutí "K pramenům krásy a poznání lidových tradic" v předváděných dětských hrách (soubor Slniečko při ZDŠ Fričovce, Villö při maďarské ZDŠ Jelenec, Tatranka při ZDŠ Vrbov, Kokava nad Rimavicou a další), v hrách a zpěvech při pasení krav a pastýřských hrách (soubor Pilsko při ZDŠ Oravské Veselé, Sliačanček při ZDŠ Liptovské Sliače). Neméně zajímavá byla možnost porovnat vystoupení dvou souborů, které měly svůj program zaměřený na jedno téma vynášení Moreny (soubor Mladosť při ODPM Považská Bystrica a Sedličan při ZDŠ Sedlice). Úroveň všech předvedených programových bloků byla vysoká, všechna čísla byla po choreografické stránce originální, bez známky stereotypního zpracování, což je všechno bezesporu tím nejlepším výsledkem přístupu k autentickému materiálu, který každý člen souboru pozná v terénu a může se proto tvořivě podílet i na jeho zpracování. Odborná porota měla nelehkou práci, rozhodla se udělit v každé věkové kategorii dvě hlavní ceny a několik dalších cen za dobré výsledky ve vyhledávání místních tradic.
      Soutěžní přehlídka dětských tanečních folklórních souborů pod názvem Hrivny v detskom folklóre ukryté (scénář A. Henzélyová, režie M. Mázorová) byla hlavním sobotním soutěžním pořadem. Přeplně[/]né hlediště přivítalo vystoupení třiceti dětských souborů s velmi různorodými programy. Soutěžní řád znovu rozděloval soubory do dvou věkových kategorií. Diváci měli možnost zhlédnout charakteristické dětské hry (soubor Radosť při ZDŠ Rakovec nad Ondavou, Klnka při ObKaSS IV v Bratislavě, Sliačanček při ZDŠ Liptovské Sliače), lidové tance (soubor Trávníček při ObKaSS II v Bratislavě, Železiarik z Košic, Kopaničiarik z Myjavy, Dravčan při ZDŠ Šarišské Dravce, Radosť při ODPM v Trenčíně), lidové dramatizace a zvyky (Ďumbier při ZDŠ Liptovský Mikuláš, Sekulánek při JRD Moravský Ján, Lužňanček při ZDŠ Liptovská Lúžna, Kelčovan při ZDŠ Vysoká nad Kysucou). Porota udělila v každé věkové kategorii tři hlavní ceny a několik dalších cen a diplomů. v předvedených pásmech byl patrný rozmanitý přístup k folklórnímu materiálu, od tradičního a rekonstrukčního až po experimentující, charakteristická však byla vysoká úroveň jednotlivých vystoupení, jejich nápaditost, působivé scénické ztvárnění, žánrová pestrost, stylová čistota a v neposlední řadě i výborné hudební, taneční a pěvecké projevy všech účinkujících.
      Součástí celoslovenské přehlídky dětských folklórních souborů byl i sobotní galaprogram (Poklady najcennejšie, scénář N. Gilániová, režie E. Medvecká), věnovaný 60. výročí Slovenské republiky rad, Mezinárodnímu roku dítěte a 30. výročí PO SSM. Těmto významným výročím byly určeny i nedělní pořa[/]dy - manifestační průvod, program dětí Východoslovenského kraje a dětská veselice. Nepřízeň počasí však nedovolila uskutečnit plánované akce v plném rozsahu. v Domě kultury ROH měli diváci možnost zhlédnout pouze pořad Slnko mieru nech nám svieti, v němž se představily soubory hostitelského Východoslovenského kraje a některé hostující soubory.
      Středem pozornosti na této přehlídce však nebyla pouze vystoupení dětských souborů, ale také výstavka dětské výtvarné tvorby, která byla instalována v Domě kultury ROH. Návštěvníci měli možnost se seznámit s výtvory dětí, pracujících v různých zájmových kroužcích a LŠU. Přímo na výstavě předváděly děti malování kraslic, vyšívání na plátně, výrobu paličkovaných krajek a tkaní tkaniček.
      VII. ročník celoslovenského dětského folklórního festivalu byl mimořádně úspěšný. Dík patří nejen organizátorům, kteří dokázali při tak velkém počtu účinkujících dobře zorganizovat systém zkoušek a vystoupení, zodpovědně připravit scénáře i režijní stránku jednotlivých pořadů, patří především všem těm, kteří dokázali cílevědomou pedagogickou prací probudit zájem dětí o hodnoty lidové tradice, o národní kulturu a dovést dětské kolektivy na tak vysokou uměleckou úroveň, jaká charakterizovala VII. celoslovenský dětský folklórní festival v Prešově. Vlasta Ondrušová

237

Vlčnov 1980 [obsah]

Vyvolávání členů královské družiny na koních v neděli 1. června opět rozeznělo ulice Vlčnova, naplněné několika tisíci obdivovatelů tradiční vlčnovské Jízdy králů. I když letos královská družina byla snad méně početná než před lety, kdy ve Vlčnově nebyla nouze o koně, dovedla znovu navodit slavnostní atmosféru starodávného obřadu.
      Pro ty, kdo čekali na příjezd Jízdy králů na pěkném stadiónu, vyhrávala od 13 hodin dechová hudba Vlčnovjanka a tančil folklórní soubor z družební slovenské obce Pobedim. Dopoledne se uskutečnila okresní přehlídka dětských folklórních souborů okresu Uherské Hradiště a hlavním odpoledním programem pak bylo národopisné pásmo Za krásou domova. v něm si i vedle vyspělých souborů Kunovjanu, Kopaničiaru z Myjavy a Brozanů získali srdce diváků především Vlčnovjané od těch nejmenších až po ty nejstarší. Vlčnovské soubory Čerešničky, Vlčnovjánek, Šohajek a Vlčnovjan svým vystoupením prokázaly výraznou místní kulturní aktivitu, jež je základnou, z níž vyrostly národopisné slavnosti ve Vlčnově ve významnou regionální kulturní akci.
      Dopolední okresní přehlídka dětských folklórních souborů, uspořádaná Okresním kulturním střediskem pod názvem Studánka nejčistší, jakoby chtěla ukázat, z jakého podhoubí vyrůstají úspěchy souborové činnosti v okrese Uherské Hradiště. Vedle propracovaných vystoupení[/]

Jízda králů. Vlčnov, okr. Uherské Hradiště. Foto J. Jančář 1980.

Kunovjánku a Olšavěnky a hostujícího dětského souboru z Myjavy se dobře uplatnily i děti z Veletin s létečkem a královničkami a dětský soubor Kohútek z Bánova s písněmi a tanci z podhůří Bílých Karpat. Stále více se ukazuje; že péče o dětské folklórní soubory je základem péče o rozvoj národopisných souborů v budoucnosti.
      Odpolední pořad Za krásou domova, který nápaditě sestavili hlavní autoři programů letošních národo[/]pisných slavností ve Vlčnově Jiří Jilík a dr. A. Plachý, potvrdil správnost metodických pokynů Ústavu lidového umění ve Strážnici, nabádajících pořadatele regionálních národopisných slavností vytvářet programy především z místních tradic. Vystoupení skupin a souborů od nejmenších dětí z mateřské školy v úvodních hrách až po svatební pásmo souboru Vlčnovjan, vhodně doplněné přehlídkou všech typů vlčnovského obřadního kroje občany

238

Chasa před domem stárka. Pořad "Hody na Podluží". Slavnosti Podluží v písni a tanci v Tvrdonicích 1980. Foto J. Jančář.

Vlčnova, tvořilo více než polovinu celého pořadu a bylo diváky přijato srdečněji než velmi dobře předvedené taneční kreace známých souborů Kunovjan, Brozané a Kopaničiar z Myjavy. v těchto souvislostech je třeba ocenit cimbálovou muziku Burčáci z Míkovic, která provázela většinu pořadů Vlčnovjanů, ale i soubor Brozané a svým vystupováním i dobrým přednesem se podílela na úspěchu odpoledního pořadu.
      Vlastní Jízda králů ulicemi Vlčnova, zakončená průvodem účinkujících na místní stadión, je nepochyb[/]ně ústředním pořadem národopisných slavností ve Vlčnově. Avšak tím, že přerostla z místního obyčeje v masovou podívanou, změnily se mnohé podmínky, na něž by měli pořadatelé reagovat. v úzkých ulicích obce je třeba především nalézt vhodnou trasu tak, aby se jezdci neutápěli v nepřehledném davu přihlížejících, aniž by vymizela bezprostřednost obyčeje.
      Na závěr můžeme konstatovat, že Vlčnovjanům se letos podařilo připravit sobě i tisícům návštěvníků hodnotné pořady i neopakovatelný zážitek z velkolepé Jízdy králů, jež[/] by měla být vždy hlavním pořadem vlčnovských národopisných slavností, tak jako vystoupení Vlčnovjanů by mělo být vždy základem odpoledního národopisného pořadu. Josef Jančář

Podluží v písni a tanci 1980 [obsah]

Dlouholetá tradice národopisných slavností Podluží v písni a tanci vykrystalizovala v posledních letech do ustáleného programového schematu: páteční večer je věnován oblíbeným dechovkám, sobotní dopoledne pěveckým a tanečním soutěžím, odpoledne dětským folklórním pořadům a večer pak bývá tematický pořad k významným výročím souborů a kroužků. v neděli po sjíždění chasy z okolních obcí se koná průvod a po něm hlavní pořad s různě modifikovaným programem souborů a národopisných skupin z celého Podluží.
      Také letos byla v sobotu dopoledne prvním závažným národopisným programem s výrazným kulturně společenským akcentem taneční a pěvecká soutěž chlapců a děvčat z podlužáckých dědin, z níž kromě vítězů jednotlivých oborů vyšel i vítěz soutěže o "stárka Podluží 1980". I když se v soutěži neobjevily žádné výrazné talenty, dobrý průměr naznačuje proti minulosti určité zlepšení tanečního i pěveckého projevu částí mladé generace této oblasti. Nepochybně se tu projevuje výsledek dosud stále málo oceňo

239

vané práce učitelů s dětskými folklórními soubory na školách. Ukázalo se to i v pionýrském odpoledni letos, kdy dětské folklórní soubory z Kostic, Tvrdonic, Hrušek, Dolních Věstonic, Prušánek a Podivína překvapily jak většinou dobrou pohybovou připraveností, tak zejména výběrem programových čísel, založených hlavně na dětských hrách.
      Větší problém vyvstává před organizátory soutěží. Jejich časové umístění do sobotních dopoledních hodin způsobuje, že probíhají téměř bez publika a ztrácí se tak jejich inspirující náboj i vysoký kulturně společenský účin. Vhodnou formou - třeba v konfrontaci s vyzrálým pěveckým i tanečním projevem starších - by se z těchto soutěží mohl stát působivý večerní pořad, který by zřejmě přitáhl nejenom více diváků, ale hlavně soutěžících.
      Letošní večerní pořad v sobotu 7. června k příležitostí oslav 50. výročí vzniku Slováckého krúžku v Tvrdonicích připravili starší i mladší členové tohoto krúžku. Tvrdoničtí v něm prokázali, že jim patří poprávu pořádání podlužáckých slavností písni a tanců. Dobrý mužský sbor, působivé projevy starších sólistek a sólistů, vrtěná, hošije i verbuňk v podání starších členů krúžku přesvědčivě dokumentovaly, že lidová píseň a tanec na Podluží má stále vynikající interprety a že mladí se mají od koho učit. Program oživilo vhodně i zajímavé vystoupení souboru Podlužan a folklórního souboru z Mrákova.[/] Škoda, že pořad utrpěl rozvláčným a nepříliš zdařile přednášeným průvodním slovem.
      Nedění dopolední sjíždění chasy na tvrdonické návsi patří v tradici podlužáckých národopisných slavností mezi působivé prvky. Má zvláštní atmosféru, z níž je cítit dech tradice více než z pořadů na jevišti přírodního amfiteátru, do něhož všichni účinkující v krojích odcházejí po poledni průvodem, vedeným vítězem soutěže o stárka Podluží.
      Odpolední pořad, jehož se zúčastnili významní představitelé veřejného života v čele s ministry J. Nágrem a M. Klusákem, završil (přes počáteční déšť) barevný dojem z průvodu, neboť téměř všichni účinkující najednou zahájili předvádění podlužáckých hodů, jejichž první část byla zakončena scénou podle zpěvohry Cesta zarúbaná od Fr. Mikuleckého. Průvody chlapců a děvčat pro stárka, přijíždění chlapců na vozech, jejich vítání pod májí a následující hošije, verbuňky a vrtěné vytvořily působivou první část odpoledne. Dobře se uvedl svým hodovým pásmem i soubor Břeclavan, z jehož vystoupení bylo vidět, jak je důležitá pravidelná souborová práce pro dobrý pohybový i pěvecký projev. I když tím nechceme podcenit i působivost bezprostředního projevu chlapců a děvčat, kteří do souborů nechodí, přece by se měli všichni zamyslet nad rozdílem mezi skutečnými hody, jak je každoročně proží[/]vají, a nad jejich předváděním v nap'něném amfiteátru.
      Národopisné slavností v Tvrdonicích, díky obětavé práci členů pragr.amového výboru i členů technických komisí, se už zařadily mezi významné národopisné festivaly v Československu jak dobrou úrovní organizace, tak vyhraněným regionálním programem, vycházejícím důsledně z místních tradic lidového zpěvu a tance. v tom je i nadále jejich přednost i závazek. Avšak tak jako v každém ročníku i v letošním by měli jak místní organizátoři, tak spolupracující Okresní kulturní středisko v Břeclavi hledat nové podněty a poučení především pro zvýšení umělecké úrovně projevu nastupujících generací podlužáckých tanečníků a především zpěváků.
      Přirozenou krásu polních květů v krajině obdivujeme, ale ke šlechtěným růžím přivoníme raději. I písně a tance, tyto květy Podluží, potřebují pravidelnou šlechtitelskou práci, i když šlechtitelství patří k úkolům dlouhodobým a odborně náročným.
      Při sledování podlužáckých hodů - letošního hlavního programu národopisných slavností v Tvrdonicích - bylo možné dát za pravdu L. Niederlovi, který napsal v úvodu k Moravskému Slovensku, že Slovácko "je jeden z nejkrásnějších a nejplnějších květů, který z české ratolesti vzrostl na pni slovanském". Josef Jančář

240

GRAMODESKA

K problémům gramoedice tradičního písňového materiálu [obsah]

Gramoalbum Orava, anebo Panoráma ľudovej piesňovej a hudobnej kultúry, jak čteme v podtitulu, je prvním zcela nekonvenčním typem gramoedice v našich zemích. I když se k našim rukám dostala náhodně a poněkud opožděně, je třeba se u ní zastavit obšírněji a říci si několik slov nejenom o ní samé, ale i o metodickém přístupu k materiálu a o dalších souvislostech, které navozuje.
      Edice vznikla z podnětu velkého regionálního pořadu původního folklóru z Oravy poprvé uvedeného v červenci roku 1977 na Podpolianských slavnostech v Detvě. Tři čtvrtě roku poté se uskutečnilo nahrávání rozsáhlého materiálu v rozhlasovém studiu v Banské Bystrici, Výsledkem bylo asi čtvrt tisíce nahraných písní, z nichž se pro publikaci v albu vybralo 80. Sestavovatelé, skladatel Svetozár Stračina a ing. Viliam Gruska, uvádějí určující fakty pro výběr písní: nejprve nabídka interpretů, potom vlastní výběr sestavovatelů a konečně kvalita nahrávky. Hlavními aspekty při vlastním výběru byly, jak se uvádí, a) charakter písně (se zřetelem na původ a funkci), b) úroveň inter[/]pretace (typičnost hlasového nebo hudebního projevu), c) kvalita nahrávky. Domníváme se, že aplikace těchto kritérií je přece jen trochu problematická. Při vší nepochybně dobré snaze sestavovatelů nelze u materiálu získaného popsaným způsobem docílit rovnocenného zhodnocení a potřebného utřídění. Tomu stojí v cestě i vnitřně diferencovaná povaha písňového materiálu z hlediska jeho vzniku a fungování: nelze kupříkladu klást přímo vedle sebe individualizované písňové tvary ("písničky") a zvláštním způsobem spojované samostatně tradované nápěvy a texty, jak jsme toho svědky především v goralské oblasti. Podobně je problematická otázka funkčního zřetele. Jednotlivé písně by neměly být vytrhovány z komplexů, v nichž jedině žijí (například u goralských "rozkazovaček" není ani v jednom případě dodržen celý cyklus tance).
      Vezmeme-li album do rukou, překvapí nás bohatost a dokonalost dokumentačního vybavení edice. Je zde nejen úplný jmenovitý seznam interpretů (škoda jen některých tiskových chyb), ale i charakteristiky historického vývoje obcí, údaje o generačních proměnách muzik a technicky dokonalé fotografie vybraných zpěváků a hudebníků.[/]
      Tato část je doplněna poznámkami autorů k přípravě a zásadám sestavy a výběru i poznámkami k oravským nářečím a k transkripci textů od dr. Antona Habovštiaka, CSc. Užitečným a nevšedním doplňkem je i vložený přepis textů všech písní, u goralských je dokonce i poněkud přebytečný překlad do slovenštiny. Čtyři strany LP desek jsou rozděleny podle geografických oblastí do čtyř částí. Poukazujeme však na nesprávnost mechanického rozčlenění písňového materiálu podle dialektologických hledisek (Rabčice se takto dostaly do nesprávného kulturního zařazení). Celkový materiál je uspořádán podle vybraných obcí (pro každou oblast 3-5).
      Zamýšlíme-li se nad výběrem, musíme kladně hodnotit především bohatý rozsah ojedinělého materiálu a prezentaci takových míst, odkud doposud nebylo téměř nic publikováno a ani z těchto prostředí nevystupovaly žádné skupiny na našich festivalech. Tím edice zaplňuje řadu bílých míst. Jak autoři uvádějí, akce oživila i revivalistické snahy na oravských dědinách. Porovnáme-li však předkládaný materiál se skutečnými repertoárovými východisky (z hlediska funkčního a generačního), zjišťujeme, že zde chybí některé výrazné součásti,

241

jako například písně k základním tanečním formám (šuchaná, do kolesa atd). Za největší nedostatek metodického přístupu považujeme nesourodost předložených písní a instrumentálních projevů. Ze synchronního průřezu vybraných částí repertoáru vzniká rozsáhlá tříšť s rozrůzněným vztahem k základním druhovým skupinám písní. Například torzovitý svatební popěvek z Chlebnic oproti neobyčejně prokreslenému výběru pasteveckého povolání z Novotě a Oravského Veselého. Vedle sebe se také dostávají projevy zcela nesourodé (odvozený valčíkový nápěv vedle archaické jánské písně ze Zázrivé, staré "nuty" prokládané heligónkovými adaptacemi melodií jiného rodu v Oravském Veselém). Disharmonickou mozaikovitost podtrhuje i technická realizace nahrávek uvnitř každé lokality, kde jednotlivé písně následují překotně po sobě, v tak těsném závěsu, že působí navzájem až rušivým dojmem. Lze se dále zamýšlet, zda by nebylo lepší podřídit výběr v rámci obcí základním charateristikám repertoáru v rozsáhlejších blocích, v nichž by bylo možné postihnout organičtější souvislostí ve fondu jednotlivých lokalit i celých částí regionu (tak jak to bylo naznačeno v původních scénických realizacích programu).
      Význačné postavení v jednotlivých lokalitách měli připravovatelé programů z řad místních kulturních pracovníků. Oni to byli, kteří ovlivnili první redakci širšího[/] výběru materiálu. Autoři edice tak získali znalce místních repertoárů, za jejichž pomoci mohli docílit potřebné zkratky, na druhé straně se však nevyhnuli úskalí rozdílného přístupu a z něho plynoucí nesourodosti výsledku. Nejvýraznějším příkladem různých kritérií je materiál ze dvou sousedních dědin Hladovky a Suché Hory, jejichž repertoár je stejný (dokonce mezi Hladovčany najdeme i dva suchohorské muzikanty).
      Pokud jde o instrumentální ukázky, pozastavujeme se nad problematickými rekonstrukcemi hudeckého projevu z Habovky a Rabčic. Autoři tento čin zdůvodňují tím, že "niektorí hudobníci vlastnili buď nekvalitné nástroje, alebo boli indisponovaní". Rekonstrukce byla provedena podle předlohy z jiné oblasti (v případě Habovky dokonce ze dvou vzájemně odlišných). Domníváme se, že by bylo přece jenom větším přínosem zůstat u autentické formy, byť i torzovité. Na škodu přesvědčivosti celkového[/] projevu je i to, že při všech "rozkazovačkách" byla potlačena aktivita projevu zpěváků (s výjimkou Jozefa Harmaty ze Suché Hory). Autoři sami upozorňuji na nedostatky studiového natáčení. s možnostmi tohoto studiového snímání však na druhé straně značně kontrastují výsledky z hlediska technické realizace: použité modely stereofonního záznamu jsou různorodé, stereo je neplastické a statické.
      Závěrem vítáme upřímně tento veliký ediční čin vydavatelství Opus. Je třeba říci, že sestavit tak rozsáhlé dílo je značně nesnadné. v naší ediční praxi je málo takových příležitostí, při kterých bychom si mohli vytříbit řešení takových závažných edičních otázek. Ukazuje se, že hlavním východiskem a podmínkou úspěšné práce tu však zůstane především důvěrná a hluboká znalost materiálu a jeho mnohostranných vztahů a funkcí. Jaromír Gelnar - Jiří Langer[/]

MUZEA V PŘÍRODĚ

Zásady pro správu sbírek muzeí v přírodě [obsah]

Tento návrh je předkládán ministerstvu kultury jako podklad pro formulování příslušných směrnic.


Část I. (obecné zásady a sbírkovépředměty)[/]

1. Sbírky muzeí v přírodě mají povahu:
a) sbírkových předmětů,
b) sbírkových objektů,
c) sbírkových biologických prv- ků,
d) pomocných předmětů;
e) pomocných objektů,
f) pomocných biologických prv- ků.

242

Muzeem v přírodě může vytvářet i sbírky kopií a rekonstrukcí historických činností, a to jednak obvyklými dokumentačními metodami a jednak prostřednictvím poučených reproduktérů.
2. Přívlastky "sbírkový" a "pomocný" jsou užívány ve smyslu platných směrnic. Pomocných předmětů se bude užívat především na těch místech expozic v přírodě, kde je nesnadné zabezpečit vhodné podmínky pro originální sbírkové předměty (hlavně exteriérové expozice). Mohou se použít nejen kopie sbírkových předmětů, ale i multiplikáty, pokud nemají mimořádnou hodnotu a pokud se nepředpokládá jejich trvalé uchování v muzeu a není potřebné jejich odborné zpracování. Pomocné předměty mohou být používány i provozně, k demonstraci historických činností. Za pomocné objekty považujeme ty, které jsou budovány pro speciální neexpoziční funkce.
3. Sbírkové předměty a pomocné předměty se evidují podle doposud platných směrnic, každá z obou skupin samostatně.
4. U sbírek muzeí v přírodě, které se stanou součástí expozice v přírodě, nelze dosavadními prostředky konzervace zabezpečit stálost jejich technického stavu, neboř prostředí této expozice technický stav exponátů snižuje. Proto je nutná jejich periodická kontrola, ošetřování[/] a proměna podle povahy jednotlivých materiálů.
5. Snižování hodnoty sbírkových předmětů v důsledku jejich umístěni do nevhodného klimatického prostředí v expozici lze zmírnit jednak náhradním použitím pomocných předmětů v expozici u přírodě a jednak zvyšováním účinků konzervace.

Část II. (sbírky objektů)

1. Sbírkové objekty a pomocné objekty muzeí v přírodě jsou vymezeny definicí expozičního objektu (uzavřený konstrukční celek schopný stát samostatně, ale tvořící i celky a skupiny např. jednotlivé konstrukčně samostatné částí usedlosti, hospodářské objekty, ale i ploty, kříže, zvoničky nebo doprovodné provozní objekty apod. - vždy však obsahuje kulturní a historické hodnoty, plnící dokumentační a výchovnou funkci).
2. Předmětem evidence sbírkových objektů je jejich stav při dokončení výstavby a při převzetí do muzejního užívání.
3. Aby byla zajištěna maximální identita expozičního objektu na počátku evidenčního období a jeho - skutečné předlohy, je nutné, aby ideová složka investora byla zastoupena na všech jednáních spojených s výběrem objektů, přípravou, provedením a hodnocením stavby.
4. Ideová složka investora zodpovídá za výběr objektů, jejich[/] úpravu, osazení a soustředí příslušný dokumentační materiál, prokazující reprezentativní funkci vybraného objektu.
5. Sbírkové objekty a pomocné objekty po dokončení jejich výstavby převezme do správy uživatel, který zabezpečí odbornou evidenci. Ta bude odkazovat na uložení ideové dokumentace, technické dokumentace a na dokumentaci případných odchylek evidovaného stavu od technické dokumentace.
6. Sbírkové objekty budou využívané podle zákona o muzeích a galeriích, nesmí být na nich prováděné žádné stavební změny s vyjímkou změn provedených v důsledku nových poznatků výzkumu a požadavků ideové složky investora. v tom případě bude třeba vytvořit příslušnou základní dokumentaci.
7. Investice užívající sbírkové objekty k muzejním účelům zabezpečuje údržbu jejich technického stavu v souladu s odbornou evidencí. v ní se soustřeďují v jednom exempláři ideová a technická dokumentace stavu vybraných objektů před přenesením a technická dokumentace sbírkových objektů muzea v přírodě (po ukončení výstavby).

Část III. (sbírky biologické povahy)

1. V expozičním areálu muzea v přírodě budou použity jen ty biologické prvky, které budou

243

plnit funkci komponenta rekonstruovaného historického životního prostředí na základě teoretické studie (teoretického modelu). Biologickými prvky jsou myšleny jak biotopy nebo jiné ekologické typy společenství, tak i jednotlivé taxony.
2. Ty z biologických komponentů, které jsou prokazatelně provenienčně spjaty s historickým vývojem modelovaného prostředí, vytvářejí lokální formy - ekotypy - a tím tvoří nejhodnotnější část genofondu tohoto prostředí, považujeme za sbírkové biologické prvky. Ostatní biologické komponenty považujeme za pomocné biologické prvky ve smyslu § 7 Směrnic pro správu sbírek v muzeích a galeriích z 21. 12. 1960.
3. Základním předpokladem evidence biologických prvků je určení přesného biologického názvu - taxonu.
4. Úkolem muzeí v přírodě je podle zákona č. 54/59 o muzeích a galeriích kromě jiného vytvářet sbírky biologických prvků v souladu se zaměřením příslušného muzea. Je tedy třeba vytvořit podmínky pro reprodukované uchování příslušných taxonů sbírky.
5. Pro evidenci sbírkových biologických prvků je potřebné zaznamenat kromě biologického stavu taxonu i název užívaný v nalezišti, místo nálezu, ozna[/]čení pěstitele nebo chovatele, autora a data nálezu. Je třeba zaznamenat adresy všech míst, kam byly poskytnuty vzorky za účelem množení. Evidenční údaje bude provázet nálezová zpráva objasňující biotopické vztahy a nálezové okolnosti. Pro evidenci pomocných biologických prvků je potřebné zaznamenat název taxonomické jednotky a způsob získání.
6. Veškerá odborná dokumentace jak nálezu, tak začlenění a reprodukování prvku v muzeu v přírodě bude mít studijní operativní charakter podle zaměření muzea.
7. Při reprodukování biologických prvků je nutné pravidelné ověřování pravosti a specifikace taxonu a odstraňování nežádoucí hybridizace. Doba ověřování je volena podle biologické povahy taxonu, obvykle v několika generačních intervalech.
8. Vzhledem k vysokým nárokům na podmínky pro vytváření regionálních a lokálních genofondů je nutná vzájemná informovanost, jejímž základem je vydávání indexů sbírkových biologických prvků. Vyžaduje to spolupráci všech pracovišť podobného zaměření, bude však nutné zvolit koordinátora informačního styku.
9. Areál muzea v přírodě nebo jeho část se může stát chráněným uzemím podle § 3 zákona o ochraně přírody č. 40/56, je[/]hož ustanovení jsou v souladu s výše uvedenými zásadami.
Jiří Langer - Petr Šuleř - Václav Tetera

Návrh metodiky, jak koncipovat interiérové instalace muzeí v přírodě [obsah]

Z obsahu pojmu muzea v přírodě a jeho poslání vyplývá i modelový charakter expozice v přírodě. Jejím cílem je rekonstrukce historického životního prostředí, tedy jevu značně složitého co do zúčastněných komponentů a jejich struktur. Tato složitost od nás vyžaduje systémový přístup v poznávací i tvůrčí složce této činnosti. Musíme si uvědomit, že jakákoliv expozice v přírodě je objektivně vnímána jako model skutečností a naší úlohou je vytvořit takový model, který by neexistující skutečnost - předlohu - pravdivě reprezentoval. Nikdy se s předlohou nemůže ztotožnit a jeho podoba závisí na úrovni a zaměření našeho dosavadního poznání.
      Zásady pro tvorbu expozic v přírodě:

1. Expozice v přírodě je modelem interpretujícím historickéživotní prostředí.
2. Teoreticko-metodickým východiskem je historický materialismus jako obecný modelvývoje společnosti.
3. Konkrétní historickou předlohuurčenou místem a časem jenutno podle východiskové teorie (bod 2) zpracovat do po-

244

doby teoretického modelu (historicko-architektonicko-etnografická studie), což vetnografickém pojetí znamenápřiblížení obecného modelupředloze vyjádřením korekcemezi vývojovou linií obecnoua teoreticky abstrahovanou linií zkoumaného celku, nebopřesněji variačním pásmem průměrných odchylek, probíhajícím mezi liniemi vyjadřujícímikrajnosti nejcharakterističtějších projevů kultury v místní,časové, hospodářské a sociálnístruktuře.
4. K tvorbě expozičníhomodelu je třeba z variačníhopásma teoretického modelu vybrat takové předlohy, které budou zastupovat příslušný jev vjeho nejpočetnějších a z hlediska obecného modelu nejvýznamnějších konkrétních projevech (pozůstávajících z jedné nebo několika vývojovýchlinií vystihujících mnohosti projevů).
5. Pokud expoziční model řeší rekonstrukci historického životního prostředí, je nutno modelovat společensko-ekonomickéjednotky jako systémy, a to vpostupu od nejširších (např.feudální panství - okruhytržních středisek - obec usedlost atd.).
6. Pokud nelze vytvořit kopii historického prostředí, je nutnourčující znaky modelovanéhocelku zachovat v původníchrozměrech na redukované plo[/]še s dodržením prostorové úměrnosti.
7. Při vytváření expozičního modelu ve všech jeho formách sepostupuje podle zásad o tvorběkopií a rekonstrukcí.
8. Expoziční model by se nemělodklánět od teoretického modelu směrem k obecnému modelu vývoje společnosti.
9. Expoziční model by neměl reprezentovat jev ve výlučné krajní poloze teoretického modeluči být vyspekulovaným průměrným typem jevu, ale měl bybýt skutečně možným projevemteoretického modelu dokumentovaným v terénu.
10. Zásady expozičního modelu platí jak pro celý expoziční areálvčetně biologických komponentů a vzájemných vztahů těchtosložek, tak pro řešení interiérůexpozičních objektů.
11 Expozice v přírodě se odlišu[/]jí jen podle kvality vztahu expozičního a teoretického modelu, přičemž nejoptimálnějším jevztah identický.
12. Expoziční objekty jsou využívány především pro vytvoření interiérových expozičních modeiů.
13. Pokud lze prostorově a technicky expoziční objekty využíti pro nutné informační expozice, výstavní či provozní prostony, doporučujeme toto řešenípři zachování vnější hmoty objektu. Interiéry takto využívaných objektů je třeba přizpůsobit všem technickým a muzeologickým požadavkům.
14. Pokud nelze expoziční objektyvyužít podle bodu 13, můžemetyto funkce řešit novou funkční architekturou, která by všakneměla být součástí expozičního areálu. Jiří Langer - Petr Šuleř[/]

VÝMĚNA

Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1979 [obsah]

      BULHARSKO

     

      Sofia

     

      Bălgarska etnografia IV, 1979, 14, Bălgarska akademija na nauki[/]te, Etnografski institut s muzej, Sofija 1979 (Bălgarska akademija na naukite, Biblioteka)

      Bălgarski folklor V, 1979, 1-4, Bălgarska akademija na naukite, Institut za folklor, Sofija 1979 (Bălgarska akademija na naukite, Biblioteka)

      Georgiev, Georgi: Osvoboždenieto i etnokulturnoto razvitie na bălgarskija narod 1877-1900. Sofi[//]ja 1979 (Bălgarska akademija na naukite, Biblioteka)

     

      DÁNSKO

     

      Kodaň

     

      Folk og Kultur, Ârbog for Dansk Etnologi og Folkemindevidenskab, 1979, Kobenhavn 1979 (Nationalmuseet)

      MtM Meddelelser til Medlemmerne, Udgivet af Foreningen Danmarks Folkeminder, V, 1979, 1-3, Kobenhavn 1979 (Nationalmuseet)

     

      FINSKO

     

      Helsinky

     

      Dömötör, Tekla: János Honti - Leben und Werk. FF Communications, Vol. XCIV1, No. 221, Helsinki 1978 (Library of the Scientific Societies, International Exchange Service)

      Kaivola-Bregenhoj, Annikki: The Nominativus Absolutus Formula one Syntactic-semantic Structural Scheme of the Finnish Riddle Genre. FF Communications, Vol. XCIV2, No. 222, Helsinki 1978 (Library of the Scientific Societies, International Exchange Service)

      Nai-tung Ting: A Type Index of Chinese Folktales. FF Communications, Vol. XCIV3, No. 223, Helsinki 1978 (Library of the Scientific Societies, International Exchange Service)

      Pentikäinen, Juha: Oral Repertoire[/] and World View. FF Communications, Vol. XCIII1, No. 219, Helsinki 1978 (Library of the Scientific Societies, International Exchange Service)

      Riiho, Timo: Por y para. Estudio sobre los orígenes y ta evolución de una oposición prepositiva iberorrománica. Commentationes Humanarum Litterarum 62, Helsinki 1979 (Societas Scientiarum Fennica)

      Siikala, Anna-Leena: The Rite Technique of the Siberian Shaman. FF Communications, Vol. XCIII2, No. 220, Helsinki 1978 (Library of the Scientific Societies, International Exchange Service)

      Simojoki, Heikki: The History of Geophysics in Finland 18281918 (The History of Learning and Science in Finland 18281918), Helsinki 1978 (Societas Scientiarum Fennica)

      Stein, Helga: Zur Herkunft und Altersbestimmung einer Novellenballade. FF Communications, Vol. XCV1, No. 224, Helsinki 1979 (Suomalainen Tiedeakatemia)

     

      Turku

     

      Bibliography of Ilmar Talve 19341979. Scripta Ethnologica 32, Turku 1979 (Institute of Ethnology, University of Turku)

     

      JUGOSLÁVIE

     

      Bělehrad

     

      Etnološki pregled 15, 1977, Beograd[/] 1978 (Etnografski muzej u Beogradu)

      Glasnik Etnografskog instituta XXVII (1978), Beograd 1978 (Etnografski institut Srpske akademije nauka i umetnosti)

      Glasnik Etnografskog muzeja u Beogradu 42, Beograd 1978 (Etnografski muzej u Beogradu)

     

      Daruvar

     

      Jednota, orgán Československého svazu v SR Chorvatsku, roč. 34, 1979, č. 1-50, Daruvar 1979 (Novinsko izdavačka ustanova "Jednota")

     

      Lublaň

     

      Slovenski etnograf XXX, 1977, Ljubljana 1979 (Slovenski etnografski muzej) .

     

      Nový Sad

     

      Rad Vojvodjanskich muzeja 23-24, 1974-1978, Novi Sad 1979 (Vojvodjanski muzej)

     

      Sarajevo

     

      Glasnik Zemaljskog muzeja Bosne i Hercegevine u Sarajevu, Etnologija XXX/XXXI, 1975/1976, Sarajevo 1978 (Zemaljski muzej B-osne i Hercegovine u Sarajevu)

     

      Skopje

     

      Dimoski, Mihailo: Makedonski narodni ora (od repertoarot na An-[//]samblot za narodni igri i pesni "Tanec"), Makedonsko narodno tvoreštvo, Orska narodna tradicija, kniga 2, Skopje 1977 (lnstitut za folklor)

      Linin, Aleksandar: Makedonski instrumentalni orski narodni melodii, Makedonsko narodno tvoreštvo, Orska narodna tradicija, kniga 3, Skopje 1978 (Institut za folklor)

      Makedonski folklor IX, 1976, 18, Skopje 1976 (lnstitut za folklor)

      Najčeski, Dimče: Ilindenskite narodni pesni, Posebni izdanija, kniga 4, Skopje 1978 (Institut za folklor)

      Raptis, Mihalis: Folklorot na Janovenskite sela vo Kostursko, Posebni izdanija, kniga 3, Skopje 1977 (lnstitut za folklor)

      Vražinovski, Tanas: Makedonski narodni prikazni za životni, Makedonsko narodno tvoreštvo, Narodni prikazni, kniga 1, Skopje 1977 (Institut za folklor)

     

      Škofja Loka

     

      Loški razgledi 26, 1979, Škofja Loka 1979 (Muzejsko društvo v Škofji Loki)

     

      Záhřeb

     

      Etnološki prilozi 1, Zagreb 1978 (Odsjek za etnologiju Filozofskog fakulteta Sveučilišta u Zagrebu)

      Narodna umjetnost 15, 1978, Zabreb 1979; 16, 1979, Zagreb 1979 (Zavod za istraživanje folklora Instituta za filologiju i folkloris[/]tiku, prije Institut za narodnu umjetnost)

     

      MAĎARSKO

     

      Budapešť

     

      Néprajzi Hírek, A Magyar Néprajzi Társaság Tájékoztatója, VII, 14, Budapest 1978 (Magyar Néprajzi Társaság)

     

      Debrecín

     

      A Debreceni Déri Múzeum Évkönyve 1977, Debrecen 1978 (Déri Múzeum)

     

      Segedín

     

      Csiba, Éva: Leathercraft, Corvina Kiadó, Budapest 1978 (József Attila Tudományegyetem Központi Könyvtára)

      Gáborján, Alice: Der ungarische Bauernmantel (Szür), Volkstrachten I. Néprajzi Múzeum, Budapest (József Attila Tudományegyetem Központi Könyvtára)

     

      Szentendre

     

      Bakay, Kornél: Honfoglalás-és államalapítás-kori temetők az Ipoly mentén. Studia Comitatensia 6, Szentendre 1978 (Musée Ferenczy)

     

      NDR

     

      Berlín

     

      Jahrbuch für Volkskunde und Kul[/]turgeschichte, Band 22 (Neue Folge Band 7), Jahrgang 1979, Akademie-Verlag, Berlin 1979 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Zentralinstitut für Geschichte)

     

      Budyšín

     

      Lětopis, Jahresschrift des Instituts für sorbische Volksforschung, Reihe C - Volkskunde, Nr. 22, Bautzen 1979 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Institut für sorbische Volksforschung beim Zentralinstitut für Geschichte)

      Nawka, Blasius: Die Tracht der evangelischen Sorben des Bautzener Landes. Sorbische Volkstrachten, 5. Band, Heft 6, Bautzen 1979 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Institut für sorbische Volksforschung beim Zentralinstitut für Geschichte)

      Nawka, Blasius: Die Tracht der Sorben um Nochten. Apelt, Gerhard - Lange, Albrecht: Die Tracht der Sorben um Klitten. Sorbische Volkstrachten; 5. Band, Heft 5, Bautzen 1979 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Institut für sorbische Volksforschung beim Zentralinstitut für Geschichte)

     

      POLSKO

     

      Krakov

     

      Krakowski, Piotr: Teoretyczne pod[//]stawy architektury wieku XIX. Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego DXXV, Prace z Historii Sztuki, zeszyt 15, Warszawa - Kraków 1979 (Uniwersytet Jagielloński, Biblioteka Jagiellońska)

      Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego CCCCLXVIII, Prace Etnograficzne, zeszyt 10, Warszawa - Kraków 1977 (Uniwersytet Jagielloński, Katedra etnografii Słowian, Biblioteka)

      Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego DXIV, Prace Etnograficzne, zeszyt 11, Warszawa - Kraków 1978 (Uniwersytet Jagielloński, Katedra etnografii Słowian, Biblioteka)

     

      Řešov

     

      Prace i materiały z badań etnograficznych, Rzeszów 1979 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)

      Wspołczesna twórczość ludowa i nieprofesjonalna, Rzeszów 1979 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)

     

      Varšava

     

      Etnografia Polska XXII, 1-2, Wrocław - Warszawa - Kraków Gdańsk 1978 (Polska Akademia Nauk, Instytut Historii Kultury Materialnej, Biblioteka)

     

      Vratislav

     

      Lud, Organ Polskiego Towarzystwa Ludoznawczego, LXII, Wrocław Poznań 1978; LXIII, Wrocław -[/] Poznań 1979 (Polskie Towarzystwo Ludoznawczej

     

      RAKOUSKO

     

      Graz

     

      Blätter für Heimatkunde 42, 1968,
1-4; 43, 1969, 1-4; 44, 1970,
1-4; 45, 1971, 1-4; 46, 1972,
1-4; 47, 1973, 1-4; 48, 1974,
1-4; 49, 1975, 1-4; 50, 1976,
1-4; 51, 1977, 1-4; 52, 1978,
1-4; 53, 1979, 1-4;
Historischer Verein für Steiermark, Graz (Universitätsbibliothek Graz, Tauschstelle)

      Kroller, Franz (Hrsg.) : Dissertationen-Verzeichnis der Universitet Graz 1872-1963, Universitätsbibliothek, Graz 1964 (Universitätsbibliothek Graz, Tauschstelle)

      Kroller, Franz (Hrsg.) : Dissertationenverzeichnis der Universität Graz 1964-1965 mit Nachträgen aus früheren Jahren, Verlag Notring, Wien 1968 (Universitätsbibliothek Graz, Tauschstelle)

      Schober, Arnold: Die Römerzeit in Österreich und in den angrenzenden Gebieten von Slowenien, Rudolf M. Rohrer Verlag, Wien (1953) (Universitätsbibliothek Graz, Tauschstelle)

      Stock, Karl F.: Bibliographien, Sammelbiographien und andere bibliographische Hilfsmittel der Steiermark. Berichte zur Deutschen Landeskunde, Sonderheft 13, Bad Godesberg 1969 (Universitätsbibliothek Graz, Tauschstelle).[/]

     

      Trautenfels

     

      Alte Bauernmöbel. Volkstümliche Möbel aus dem Bezirk Liezen. Ausstellungskatalog 1979, Liezen 1979 (Steiermärkisches Landesmuseum Joanneum, Landschaftsmuseum Schloss Trautenfels)

     

      RUMUNSKO

     

      Bukurešť

     

      Dunăre, Nicolae: Ornamentică tradiţională comparată, Bucuresti 1979 (prof dr. Nicolae Dunăre, Bucureşti)

     

      Sibiu

     

      Cibinium 1974-1978, Studii şi materiale privind Muzeul tehnicii populare, Sibiu 1979 (Muzeul Brukenthal)

     

      SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKA

     

      Bonn - Bad Godesberg

      Jahrbuch für Volksliedforschung, Gesamtregister zu den Jahrgängen 1-20, 1928-1975, Berlin 1979 (Deutsche Forschungsgemeinschaft, Bibliotheksreferat)

     

      Brémy

      Mitteilungen, Verein für Niedersächsisches Volkstum e. V. Bremen, 54. Jahrgang, Frühjahr 1979, Heft 103, 104, Bremen 1979 (Verein für Niedersächsisches Volkstum e. V. Bremen)[//]

     

      SSSR

     

      Ašchabad

      Batyrov, Allaš: Seľskoje rasselenije v zone Karakumskogo kanala imeni V. I. Lenina, Izdateľstvo "Ylym", Ašchabad 1972 (Centraľnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR)

      Geľdyeva, Širindžemal: Iz istorii ukrainsko-turkmenskich literaturnych svjazej, Izdateľstvo "Ylym", Ašchabad 1977 (Centraľnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR)

      Izvestija Akademii nauk Turkmenskoj SSR, 1979, 1-6, Izdateľstvo "Ylym", Ašchabad 1979 (Centraľnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR)

      Kuraeva, Kurbandžamal: Žanrovaja živopis' Sovetskogo Turkmenistana (1956-1970 gg.), Izdateľstvo "Ylym", Ašchabad 1977 (Centraľnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR)

      Očerk etnografii naselenija Južnogo Turkmenistana (XIX - nač. XX v.). Sbornik statej. Izdateľstvo "Ylym", Ašchabad 1979 (Centraľnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR)

      Problemy etnogeneza turkmenskogo naroda, Izdateľstvo "Ylym", Ašchabad 1977 (Centraľnaja naučnava biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR)

     

      Leningrad

      Gusev, Viktor Jevgen'evič: Slavjan[/]skije partizanskije pesni, "Nauka", Leningrad 1979 (prof. V. Je. Gusev, Leningrad)

      Sovetskaja etnografija, 1979, 1-6, "Nauka", Moskva 1979 (Naučnaja biblioteka im. M. Gor'kogo pri LGU)

     

      Moskva

     

      Slavjanina, O. A. (zapisi i svod): Starinnaja sevskaja svad'ba, Izdateľstvo Moskovskogo universiteta, Moskva 1978 (Naučnaja biblioteka im. A. M. Gor'kogo Moskovskogo gosudarstvennogo universiteta)

      Sovetskaja etnografija, 1979, 1-6, "Nauka", Moskva 1979 (Institut etnografii im. N. N. Miklucho Maklaja)

     

      ŠVÉDSKO

     

      Lund

     

      Scripta Academica, Doctoral theses published at the University of Lund, Academic year 1978-1979, Lund 1979 (Lunds Universitet, Universitetsbiblioteket)

     

      ŠVÝCARSKO

     

      Basilej

     

      Couleurstudenten in der Schweiz. Schweizerisches Museum für Volkskunde Basel, Ausstellung 1979/80. Führer durch das Museum für Völkerkunde und Schweizerische Museum für Volks-[/]kunde Basel, Basel 1979 (Museum für Völkerkunde und Schweizerisches Museum für Volkskunde)

     

      Ženeva

     

      La marmite Wayana, cuisine et société d'une tribu d'Amazonie, Genéve 1979 (Musée d'ethnographie)

     

      USA

     

      Amherst

     

      Paynter, Robert: Ecological Anthropology of the Middle Connecticut River Valley. Research Reports, Number 18, Amherst 1979 (Department of Anthropology University of Massachusetts)

     

      Ann Arbor

     

      Ethnomusicology, Journal of the Society for Ethnomusicology, XXIII, 1979, 1-3, Ann Arbor 1979 (Society for Ethnomusicology)

      S. E. M. Newsletter XIII, 1979, 16, Ann Arbor 1979 (Society for Ethnomusicology)

     

      Pittsburgh

     

      Ethnology, An International Journal of Cultural and Social Anthropos logy, XVIII, 1979, 1-4, Pittsburgh 1979 (Ethnology, Department of Anthropology University of Pittsburgh)[//]

     

      Washington

     

      Wilmsen, Edwin N. - Roberts, Frank H, H., Jr.: . Lindenmeier, 1934-1974. Concluding Report on Investigations. Smithsonian Contributions to Anthropology, Number 24, Washington 1978 (Smithsonian Institution)

     

      VELKÁ BRITÁNIE

     

      Cardiff

     

      National Museum of Wales, Annual Report 1977-1978. Presented by the Council to the Court of Governors on 27 October 1978. Cardiff 1978 (National Museum of Wales)

     

      Holywood

     

      Ulster Folklife, Volume 25, Holywood 1979 (Ulster Folk and Transport Museum)

     

      Londýn

     

      Folklore, The Journal of the Folklore , Society, Vol. 90, 1979 II, London 1979 (The Folklore Society, University College)

      Připravil Dušan Vlach[/]

NÁLEZOVÁ ZPRÁVA

Křtiny a úvod v Tuřanech u Brna [obsah]

Křtiny
(Vypravovala Marie Francová v čís. 18, 3. 4. 1950.)
      Před narozením dítka si nastávající maminka připravila v seknici lůžko, před něž zavěsila záclonu-dvoudílnou desetiloketní - "kótní plachto" na rozhrnování, jejiž prostřední dva okraje byly lemovány buď harasovou mřížkou nebo bílým vyšíváním. Pod podušku ("zhlavec") si položila klokočový růženec.
      Na začátku 80. let minulého století zavěšování "kótní plachte" v Tuřanech přestalo.
      Když se děťátko domáhalo příchodu na svět, povolali domácí k nastávající mamince jednu ze tří porodních babiček, v naší obci usedlých. Byly to: Magdalena Doležalová, diplomována 7. srpna 1874, Magdalena Blažková, diplomována 17. února 1881, Rozálie Bučková, diplomována 15. ledna 1889. Po narození dítka poprosil jeho otec o kmotrovství při křtu manžele nejčastěji ze svého příbuzenstva.
      Robátko bývalo křtěno třetí den po narození. Bylo-li slabé, i první nebo druhý den. Bylo-li patrno, že nedočká rána, pokřtila ho porodní babička. v případě úmrtí lékař poznamenal na úmrtním listě: z nouze křtěné.[/]
      Porodní babička ohlásila křest předem v zákristii před ranní mší. Pro křty v kostele byly určeny tyto dny: úterý, čtvrtek a sobota vždy ve 2 hodiny. Novorozeňátku dávali domácí růženec za povijan po celou dobu šestinedělí jeho matky.
      V den křtu, ve 2 hodiny, se otec dítka dostavil s porodní babičkou nesoucí dítko v chůvce pečlivě zabalené, v zimě nadto vlňákem přikryté, do zákristie, kde už čekali kmotři. Kněz zapsal do křestní matriky jméno dítěte, rodičů, číslo domu, jména kmotrů a porodní babičky. Jedině kmotři se podepsali. Nato zahájil kněz obřad křtu.
      Po církevním obřadu dali kmotři dítku svůj dar do vínku - 3 až 5 zlatých a babičce 1 zlatý. Na tácek obnos podle libosti. v zákristii zaplatil otec dítka knězi za křestní obřad, za nějž si nikdy honorář neurčoval. Ze zákristie se odebrali otec, kmotři a porodní babička s děťátkem k mladé mamince. Pozdravili se sní a babička uložila robátko k ní do postele.
      Pak zasedli k svačině - kmotři, otec a porodní babička. Byla jim předložena káva s bábovkou, po tuřansku "kafé s kuglufem", později si pochutnávali na řízkách nebo pečeni, po tuřansky "pečínce", a svou dobrou pohodu zapíjeli vínem. Poseděli a pohovořili v přátelství

250

a v nejlepší náladě se rozešlí. Na cestu domů zabalili kmotřence celý "kugluf", babičce půlku. "Kót" (šestinedělí) mladé matky byl za normálních poměrů rozpočten na čtrnáct dní. v té době jí kmotřenka poslala dvakrát do "kóta". Poprvé to byla vařená "slipka v polívce s lukšama" v "kóťňáko", "kugluf!" a "kmínka". "Kóťňák" byla baňatá nádoba hrncovitého tvaru s velkým uchem nad víkem (malovaná olomučanská keramika).
      Za několik dní poslala kmotřenka mamince jeden litr vína, velkou kulatou malovanou mísu, navršenou koláči, koblihami nebo trdelníky, v šátku zavázanou, a na podlouhlé malované míse pečenou husu, řízky nebo smažená kuřata. Doručitelka, bývala to obyčejně služebná, po tuřansku "dífka", dostala pokaždé za cestu "tringeld".
      Potřetí přišla kmotřenka k rodičce sama. Přinesla homoli cukru, po tuřansky "klobók cukro", ve váze 3 kilogramů, čtvrt kilogramu zrnkové kávy a cikorky. Manželka kovářského mistra Jana Kratochvíla v čís. 130 Magdalena (narozená v roce 1830), kmotřenka dětí sedláka (čtvrtláníka Šimona France a jeho ženy Barbory) v čís. 18 přinášela kmotřence pokaždé do "kóta" vařenou rybu s krupkovou náplní.

" Hóvod" uvedené matky
      Za normálních poměrů vystrojili za dva týdny po narození dítěte v domě "kótnice" (šestinedělky)[/] "hóvod". Porodní babička byla vyslána pozvati kmotry novorozeňátka a příbuzné ženy jeho rodičů ku ranní mši do kostela na úterek, čtvrtek nebo sobotu, kdy bývaly matky uváděny.
      K tomuto obřadu se všecky pozvané ženy parádně vystrojily. v létě se zahalily do lehkých "Šalettychlů", v zimě do teplých "Arbajttychlů" nebo do "vornátovéch vlňáků".
      Mladá matka, ve stejném ustrojení jako její hosté, přišla v průvodě porodní babičky, nesoucí dítko do zákristie. Pozvané ženy se dostavily do kostela. Po obřadu z nich každá za oltářem vtiskla babičce do ruky peníz pro kostelníka, který se radoval z dobrého příjmu. Tuto odměnu mu babička odevzdala v zákristii a knězi honorář, který dostala od otce dítěte.
      Ještě před skončením těchto formalit odešla matka s dítkem ze zákristie. Před kostelem posečkala na své hosty s kmotřenkou v čele, načež se všecky ženy v průvodě odebraly do domu uvedené matky.
      Radostný byl pohled na tyto krásně vystrojené, důstojně a sebevědomě kráčející ženy.
      V domě se všecky ženy odstrojily. Odložily své "Arbajt-Šalettychle" nebo "vornátový vlňáke", sukně svlékly všecky až na dvě spodničky. Zůstaly jen v kabátě a ve vázaném šátku. Odložené, v syrovém škrobu žehlené sukně zabíraly při větším počtu účastnic značnou plochu světnice anebo 1 bytu. v tomto ustrojení zasedly za stůl k sní[/]dani. Kmotřenka měla ve všem přednost, prokazovala se jí zvláštní pozornost. Byla jim předložena káva a koláče. Sladká "gořalka" přispěla ku vzájemné sdílností - hovořily, pomlouvaly, špásovaly. s ujištěním, že přijímají pozvání na oběd v jednu hodinu po poledni, se ustrojily a odešly do svých domovů.
      K obědu přišly už jen ve všedních šatech. "Kmucháčka" a kmotřenku si přivedl mladý otec. Oběd sestával z následujících jídel: polévka hovězí nebo slepičí s "lukšama", hovězí maso s mandlovým křenem nebo rajskou omáčkou s chlebem.
      Následovala smažená kuřata nebo řízky se salátem nebo vařenými sušenými "kadlátkami" (švestkami), zdobenými čtvrtkami pomerančů, nebo pečení kapouni, v zimě vepřová pečínka se zelím. Doplňkem všech těchto jídel byl chutný domácí chléb. Pivo a víno dobrou náladu a hovornost hostů ještě zvýšilo. Na konci hostiny byla podávána bílá nebo černá káva s koláči.
      Porodní babička obsluhovala při stole a pobízela k jídlu. Nejvzácnějšími hosty byli "kmucháček" a kmotřenka - měli ve všem přednost. Společnost setrvala v družném rozhovoru a dobré náladě třeba do půlnoci, když jídlo a pití stačilo.
      Před odchodem byli hosté poděleni "véslužkó", byly to zbytky masa a koláčů. Kmotřenka dostala na misce, ostatní ženy na talíř, za

251

vázané v šátku. Děti a "dífka" hostitelů dostávaly od kmotrů a účastnic hostiny "tringeld" (úslužné). Příští den, po vykoupání děťátka, dostala porodní babička odměnu 3 až 5 zlatých za své služby a velký pecen chleba.
      Po "hóvodě" ukládali dítko do kolébky, která sloužila třeba už několika generacím.
      V případě, že mladá matka se nedočkala "hóvodo" a zemřela, byl tento obřad vykonán při pohřbu před hřbitovní branou. Kmotřenka s dítkem na ruce poklekla před rakví, kněz se nad oběma pomodlil.[/] Po modlitbě odevzdal kmotřence rozžatou svíci, načež povstala a s dítkem obešla třikrát rakev. Když děťátko nebylo, obešla rakev sama. Do rakve dávali předčasně zesnulé ženě kousek plátna, jehlu, niti a nůžky, aby prý mohla na onom světě pro své děti šíti.
      S kmotrovstvím byla spojena velká vydání, zvláště v rodinách s mnoha dětmi, ale odepřít tuto službu pokládali si za velký hřích. I když neradi, přece neodmítli. Kmotrovství bylo ve vyšší vážností nežli příbuzenský poměr. Byli-li strýc a teta zároveň kmotry, oslo[/]vovali je jejich křtěnci vždy jen "kmucháčko a kmotřenko" , nikoliv "stréčko a tetičko". Nemanželským matkám odepřela katolická církev obřad uvedení. V náhradu za toto opomenutí se mnohá z nich přičinila, aby při "Asperges me" před začátkem "hrubé mše", když kněz prochází středem chrámu, na ni padlo několik kapek svěcené vody z kropáče.
      Obřady při křtu a "hóvodě" sdělila porodní asistentka Marie Zemanová 3. října 1950.
      Zpracovala Marie Havelková-Šťastná

252