Národopisné aktuality/1981/4

nil ve svém Soupisu českých pohádek již V. Tille, ve větší míře hlavně ke konci svého Soupisu, abecedně uspořádaného podle názvů látek. Různá vyprávění memorátového charakteru (hlavně pověrečné povídky) zařadil Tille také do Dodatků. Do základního Soupisu bylo např. zařazeno heslo Zaklínací kniha, jejíž jednotlivé texty mají většinou ráz lokálních pověstí. Pod jedno záhlaví shrnoval Tille někdy vyprávění hodně různorodá, to ukazuje v některých případech i srovnání s mezinárodním katalogem. Do hesla "Vražda vyzrazená" (II/2, s. 181 n.) dostaly se např. texty, v nichž vraha usvědčuje píseň, která zaznívá z píšťaly, zhotovené z kosti zavražděného ("Zpívající kost", AT 780); spolu s texty typu AT 960 ("Slunce všechno vysvětlí") ; je sem zařazena také povídka, v níž dochází k potrestání vraha po padesáti letech tak, že je mu působením nadpřirozených mocností za vinu přičítána loupež v kostele, kterou ve skutečnosti nespáchal.
V mezinárodním katalogu je typ AT 780 zařazen ještě s několika dalšími typy pod společné záhlaví "Odhalená pravda" (Truth Comes to Lights), jen č. 780 A - C a 781 látkově patří k skupině, které Tille dal název "Vražda vyzrazená". Jako č. 782 je v mezinárodním katalogu zařazen typ "Vladař s oslíma očima" (Midas); další texty skupiny "Odhalená pravda" jsou již značně odchylné. Jednu ruskou variantu typu AT 780 popsal na základě své morfologické (vlastně sémanticko-syntaktické) koncepce V. Ja. Propp, jako by to byla normální fantastická pohádka.3) Jde však[/] spíše o povídku pověrečnou; v mezinárodním katalogu je tento typ zařazen do oddílu legend (religious tales). Proppovo nedopatření samo ukazuje, že z jeho jinak důmyslné teorie se nedá mnoho určitého vyvozovat pro zpřesnění klasifikace typů folklórní prózy. Texty typu AT 780 se dělí na dvě skupiny: v jedné je vražda vyzrazena hudebním nástrojem, zhotoveným z kosti zavražděného nebo z rostliny, která vyrostla na hradě, v druhé skupině mluví přímo rostlina (např. růže, když se ji chystá někdo utrhnout). v typu AT 780 B prozrazuje vraždu vlas mrtvé, když se objeví na hrobě. v typu AT 781 prozrazuje vraždu pták; situace je zde podobná jako v některých variantách typu AT 408 (Tři citróny); hrdinka zde bývá proměněna v ptáka, jeho chování vzbudí podezření a vražda je pak odhalena. Protože jde o fantastickou pohádku s normálním průběhem, je zavražděné vrácen život.
Pozitivní závěry by se daly pro zpřesnění klasifikace fantastických pohádek vyvozovat z prací některých Proppových pokračovatelů, sovětských i západních. Při domýšlení a prohlubování Proppovy koncepce dospěla k pozoruhodným závěrům především skupina sovětských badatelů v čele s J. Meletinským.4) Došli až k překvapivě jednoduchému modelu fantastické pohádky, který při vší své abstraktnosti vystihuje do jisté míry podstatu věci. Na rozdíl od nehierarchizovaného a v některých složkách i zbytečně tradičního modelu Proppova dospěli sovětští folkloristé (využívajíce podnětů francouzských teoretiků) k výsledkům, které umožňují při rozboru pohá

dek zřetelněji odlišit složky podstatné od složek vedlejších. Výsledky, k nimž se dosud došlo, dají se ještě dále zpřesňovat i rozvádět.
      K nejdůležitějším pracovním výsledkům, k nimž Proppovi pokračovatelé došli, patří to, že kontrastní binarita se v struktuře fantastických pohádek uplatňuje v daleko větší míře než předpokládal Propp. Hrdina nejdříve získává nějaký magický prostředek (talisman), pak jej zase ztrácí, teprve opětné získání magického předmětu vede k normálnímu zakončení. Ještě jednodušší dějovou strukturu mají fantastické pohádky, v nichž hrdina magické schopnosti získává již při narození (někdy k tomu přistupují zázračné důsledky dlouhodobého kojení ap.). Dějová zápletka zde vzniká tím, že si výsledky hrdinova jednání chce přisvojit jeho protivník. Ten musí být nejdříve usvědčen a hrdina je obvyklým způsobem za svoji statečnost nebo silácký výkon odměněn. Tak tomu bývá např. v typu "Drakobijec" (AT 300), "Princezny v podzemí" (AT 301) i jinde.
      Po získání kouzelného předmětu získává obyčejně hrdina princeznu za ženu, ale když se talismanu protivník lstí zmocní, ztratí i ženu a musí ji znovu získat. Tak je tomu např. v pohádce o kouzelné lampě (Aladdín) a v pohádkách příbuzných (Kouzelné křesadlo, Kouzelný prsten - AT 560, 562, Aladdín má č. 561). Dějová osnova těchto pohádek má obdobu v typu AT 302 B (516 B) i v dalších pohádkách o únosu, mezi nimi i v typu AT 317 (Nebetyčný strom, srov. též typ AT 468), který má v středoevropské oblasti centrum rozšíře[/]ní v Maďarsku.5) k rozšíření jedné verze tohoto typu v české oblasti přispěla B. Němcová svou pohádkou O slunečníku, měsíčníku a větrníku, kterou zpracovala na základě německého překladu pohádky maďarské, opírajíc se přitom patrně také o vzpomínky na pohádky slyšené v mládí.6) O své české zpracování se opřela při práci na verzi slovenské, v níž jsou určitější reminiscence na ústní tradici; zde jsou pravděpodobné přímé kontakty s tradicí maďarskou.7) Tyto pohádky mají jednoduchou třídílnou dějovou osnovu: 1. získání talismanu a princezny, 2. ztráta obojího, 3. opětné získání.
      Typ AT 302 B (516 B), s jehož elementy se setkáváme již v staroegyptské pohádce o dvou bratřích, je ve střední Evropě zatím doložen jen slovensky.8) Je rozšířen v severní Africe a téměř v celé Asii, v Evropě jen na Balkáně (včetně oblasti rumunské, odkud mohl proniknout na Slovensko). Do balkánské tradice pronikl tureckým prostřednictvím, v oblastí řecké je však doložen již literárním zpracováním v románě Kalimachos a Chrysorrhoe (14. stol.) .9) k typu AT 302 B (516 B) existuje v Orientě také novelistický protějšek bez motivu talismanu. Souvislost s pohádkovou verzí je jasná v úvodě. Cizí vladař zatouží pa vdané ženě, když se mu do rukou dostane její portrét (hrdina ho nosí s sebou na lov, ale jednou mu jej odnese vítr). Hrdinovi se podaří zpětný únos pomocí lsti, kterou vymyslí sama žena.10)
      Zajímavým způsobem je dějová struktura obměňována v pohádkách, v nichž o závěreč

ném řešení rozhoduje nikoli hrdina, nýbrž princezna. Tak je tomu např. v Erbenově pohádce Zlatovláska jež nemá přímou obdobu v novodobé evropské tradici (nepočítáme-li ohlasy Erbenovy verze), není také jako samostatný typ zařazen do mezinárodního katalogu, ale je dosvědčena starým čínským zpracováním již pro buddhistické období indické literatury. v Evropě je známa ze středověkého zpracování židovského; elementy z ní přešly do románu o Tristanovi a Isoldě.11)
      V evropské folklórní tradici existují vzdálejší obdoby jednak k celé Erbenově verzi (hlavně staré zpracování orientální i středověká verze židovská), vedle toho se ve východní Evropě vyskytují texty, které se shodují se Zlatovláskou nejen v závěru, ale také v tom, že hrdina získává princeznu pro starého krále; toho však princezna nechce a sama vymyslí způsob, jak se ho zbaví.
      V Erbenově verzi se chce král prostě zbavit hrdiny, když mu přivedl ze vzdálené země zlatovlasou krasavici, a dává mu useknout hlavu. Princezna však pomocí mrtvé a živé vody vrátila zabitému mladíkovi život. Když král viděl, že oživený vypadá mladší a krásnější, poručil, aby ho také sťali a oživili, Kropili ho živou vodou, až ji vypotřebovali; teprve potom si vzpomněli na mrtvou, useknutá hlava srostla s .tělem, ale živá voda už žádná nezbyla a tělo neoživlo. v příbuzných textech ze střední, jihovýchodní Evropy (a také z Asie) dá král nebo princezna připravit horkou lázeň (většinou jde o kobylí mléko), kůň ji hrdinovi zchladí, král však po koupeli zahyne. Tak[/] je tomu např. v několika textech českých, které Tille zařadil do Soupisu pod název Výpravy.11) Jsou to zčásti varienty typu AT 531 (Ferdinand věrný a Ferdinand nevěrný), v nichž se vyskytuje i zakončení s useknutím hlavy, zčásti typu AT 327 B (Bratři u čarodějnice). Zkouška se stětím hlav se vyskytuje např. v pohádce B. Němcové Šternberk, jejíž slovenský ohlas popsal v Súpise Polívka.12) Závěr s koupelí ve vroucím mléce vyskytuje se v Peckově variantě z Valašska (Tille II/2, s. 192), v textu Kuldově (s. 194) a Popelkové (s. 198) . v některých textech není horká lázeň blíže určena. Podobně je tomu u variant slovenských a ukrajinských, v nichž je častěji zastoupena kombinace s typem AT 300 A (Boj s draky na mostě.13) Zkouška se stětím hlavy se vyskytuje v několika textech slovenských, jeden zapsal S. Czambel na Oravě (Súpis II, s. 315), jiný byl zapsán Dobšinským, další zpracovala podle slovenské předlohy B. Němcová.14)
      Zajímavá tranformace tradiční dějové osnovy byla provedena v slovenské pohádce Slncový kuoň, jež je dosvědčena jen ve zpracování F. Rimavského (jeho text v pozměněné podobě přejali do svých sbírek P. Dobšinský a B. Němcová).15) Je to zajímavá kombinace typu AT 300 A (Boj s draky na mostě) a některého z typů, jejichž dějovým jádrem je výprava pro nevěstu v podobné modifikaci, jako je v Erbenově Zlatovlásce a v textech příbuzných, o nichž již byla řeč (např. AT 531). Podobné kombinace jsou doloženy hlavně z tradice uherských Ukrajinců. v české po

hádce, kterou zapsal Menšík, je třem bratřím od krále uloženo, aby přinesli ptáka, který v zahradě kradl zlatá jablka. Jako hrdina si z bratří vede nejmladší Honza. Zápasí na mostě s třemi králi, když přijíždějí na stříbrném, zlatém a diamantovém koni. Zmocní se ptáka, který kradl jablka. Následuje dobrodružství s vdovami po králích, které se chovají jako čarodějnice v příbuzných textech českých, slovenských i jiných. Honza pak ještě musí čelit nástrahám závistivých bratří (promění se v orla), splní králem uložený úkol a dostane za odměnu princeznu.
      V pohádce o slunečním koni dostává celé vyprávění zvláštní ráz v důsledku toho, že plnění úkolu se ujme věštec, který nečeká žádnou odměnu. Pohádka také nemá obvyklé zakončení (sňatek s princeznou) . Děj začíná v zemi, kde nebylo slunce a nahrazoval je zlatý kůň. Kůň však náhle zmizel a král s vojskem se vypravil ho hledat. v osamělém domku se setkal s věštcem, který se nabídl, že koně vyhledá sám s jedním vojákem. k tomuto začátku se čte vzdálená obdoba v jedné pohádce ukrajinské, zapsané na Zemplínsku. v jedné zemi panovala tma, protože slunce, měsíc a hvězdy odtud odnesli tři draci. Pro nebeská tělesa se vypravili tři chlapci, syn císaře, syn služky a syn sučky (fenky). Syn sučky se jmenoval Janko; sám zabil tři draky a zmocnil se nebeských těles. Následuje dobrodružství s vdovami draků. v pohádce o slunečním koni je situace v této části podobná jako v uvedené české verzi Menšíkově; věštec zápasí na mostě se třemi králi, nejtěžší[/] byl zápas s nejmladším, který přijel na slunečním koni. Věštec se koně potom zmocnil, ale při návratu ho o tuto kořist připravil čaroděj. Věštec se proměnil na pocestného a vstoupil k čaroději do služby; ošetřoval pak slunečního koně a čekal na příležitost, aby s ním uprchnul.
      V ukrajinské pohádce ze Zemplínska se Jankovi podaří vrátit nebeská tělesa na původní místa, ale při návratu se Loktibrada zmocnil jeho kobyly (byla to proměněná čarodějnice). Janko šel Loktibradu hledat a když ho našel; začal o kobylu vyjednávat. Loktibrada mu ji slíbil, když za ni dostane krasavici "ze sedmé země". Janko se tam vypravil se třemi pomocníky, princeznu dostal, ale sám se s ní chtěl oženit. Loktibrada však v poslední chvíli znova zasáhl a ujel s krasavicí ve svatebním kočáře. Janko se dostal do jeho sídla, požádal ženu, aby na Loktibradovi vyzvěděla, v čem je jeho síla, potom ho s její pomocí zneškodnil: je to podle typu AT 302 (Netvorova duše v úkrytu). Podobně si vede i věštec v pohádce o slunečním koni, ale s tím rozdílem, že unesenou princeznu nezískává pro sebe, ani pro svého krále, ale vrací ji jejímu otci.
      Pohádky podobného obsahu se tradují také u Maďarů. v mezinárodním katalogu jsou maďarské texty zařazeny jako č. 328 A s touto charakteristikou: Three Brothers Steal Back the Sun, Moon and Star which they have carried off from the three dragon. Je připojen údaj o počtu maďarských variant (30) . Že má celá tato karpatsko-uherská tradice společný základ, je nepochybné.

      Zjištění těchto interetnických souvislostí umožňuje zpřesnit typologickou charakteristiku pohádky o slunečním koni a příbuzných textů. Je zde třeba odlišit složky hlavní od složek vedlejších. Dějovým východiskem je zde porušení rovnováhy: bylo uloupeno slunce (nebo jeho ekvivalent) a hrdina rovnováhu obnoví. Zvítězí nejdříve nad třemi draky, protivník však příznivé zakončení celé akce oddálí. Protivník je posléze zneškodněn (závěr podle typu AT 302). Jde tedy v podstatě o kombinaci typů AT 300 A, 328 A, 531 a 302; z typu AT 531 je převzat v podstatě jen motiv "přivést krasavici ze vzdálené země", který tvoří dějové jádro také v pohádkách o zlatovlasé princezně (nejen ve verzi Erbenově). Úvodní motiv krádeže nebeských těles do vlastní dějové osnovy nepatří, je to jen předpoklad k tomu, aby mohl zahájit své akce hrdina.
      Při typologické charakteristice pohádky o slunečním koni není třeba přihlížet ani k motivu hrdinových proměn v ptáka, protože jde jen o rozšiřovací detail složky AT 300 A. Odkaz na typ AT 432 by zde byl zavádějící, protože tam má motiv proměny v ptáka úplně jiné funkční uplatnění. v typu AT 300 A se motiv proměn běžně vyskytuje, bývá ho však využito až při vypravování o zneškodnění žen zabitých draků (srov. např. ruskou pohádku o Ivanovi kravím synu ve sbírce Afanasjevově.16) v národních katalozích uherské oblasti by stačilo zařadit příslušné texty k typu AT 328 A, jak to bylo provedeno v mezinárodním katalogu se zřetelem k tradici maďarské. Je[/] to centrální složka dějové osnovy, složky AT 531 a 302 tvoří zde jen volný doplněk; složka AT 300 A tvoří se složkou AT 328 A nedílný celek.17)
      Podobná těsná spojení v pohádkové tradici se běžně vyskytují a také z karpatské oblasti se dají doložit. Jako příklad je možno uvést rumunskou pohádku typu "Děvče vojákem", který je znám hlavně z tradice písňové. v rumunském textu, který podrobil strukturní analýze M. Pop,18) jde o kombinaci typu AT 514 (Změna pohlaví) s typem AT 531 (Výprava pro krasavici, s níž se chce král oženit). Podobně jako v písních typu "Děvče vojákem" stane se zde dívka vojákem po přání svého otce. Otec (je to císař) je požádán svým bratrem (rovněž císařem), aby mu poslal svého syna, chce ho udělat nástupcem na -trůně, protože je sám bezdětný. Císař I má jen tři dcery a žádného syna, chce však bratrovi (císaři II) vyhovět. Zkouší statečnost svých dcer, ve zkoušce obstojí jen nejmladší. Jde v přestrojení za vojáka k svému strýci a ve vojenské službě si dobře vede. Vzniknou však pochybnosti o jejím mužství a je podrobena zkoušce. Při pátrání po ztracených věcech na bojišti najde dva ženské copy. Císař II (strýc dívky) jí uloží, aby vyhledala a přivedla dívku, které copy patří. Když úkol splní, chce se císař II s dívkou oženit. Dívka žádá, aby byla připravena lázeň z kobylího mléka, dá je rozehřát, král v lázni zahyne. Dívka se pak chce oženit s domnělým vojákem, který ji k císaři II přivedl. Přestrojené dívce pomůže

v tísni čarodějnice, změní její pohlaví, sňatek se může uskutečnit.
      Jde v podstatě o vyprávění typu AT 514; zde je dívka-voják provdána za princeznu, po odhalení jejího přestrojení je vyhnána, po změně pohlaví se stane pravoplatným manželem. Hlavní odlišnosti Popovy rumunské pohádky od normálních variant typu AT 514 vyplývá z toho, že je zde dějová osnova rozšířena o epizodu "výprava pro krasavici". k dvojici vladař-kandidát trůnu přibývá nový člen a situace se od základu mění. Císař se rozhoduje oženit se s krasavicí a naděje přestrojené dívky, že se dostane na trůn, se rozplývají. Situaci však zachraňuje dívka, o kterou se císař uchází. Dává přednost domnělému mladíkovi a císaře se zbaví tak, že ho usmrtí v kobylím mléce. Přestrojená dívka se nabídkou sňatku od dívky druhé dostává do ste jných nesnází jako hrdinka v normálních textech typu AT 514. Teprve zázračnou změnou pohlaví se situace vyjasňuje v její prospěch počáteční záměr jejího otce (a jí samé) se uskutečňuje.
      Pop pro tuto pohádku zkonstruoval schéma, jež se skládá ze dvou řad, v níž každý člen jedné řady má svůj protějšek v řadě druhé: nedostatek -> podvod -> zkouška -> násilí (druhá řada: likvidace násilí -> likvidace zkoušky -> likvidace podvodu -> likvidace nedostatku). Tato pěkná symetrie má však jedno slabé místo: to je "likvidace zkoušky". Co to znamená? Přestrojená dívka obstála ve zkoušce tím, že císaři přivedla nevěstu. Nevěsta našla zalíbení v domnělém vojákovi ještě před[/] smrti jeho strýce. Celá druhá řada není proto v poměru k řadě první symetrická. Asymetrii zde zvyšuje ještě okolnost, že v druhé řadě přestává být přestrojená dívka aktivní, hrdinou pohádky se stává dívka druhá. Podobný průběh má po této stránce i pohádka, v níž "výprava pro krasavici" tvoří jádro dějové osnovy a zkouška se stětím hlavy nebo horkou lázní závěr. Důležitou zvláštností typu AT 514 je překvapující rozuzlení změnou pohlaví přestrojené dívky. Je to něco jako deus ex machina, groteskní charakter pohádky je tak zesílen.
      Pop si nepoložil otázku, do jaké míry může být pohádka, na níž ukázal důležitost strukturního hlediska při analýze dějové osnovy, považována za zvláštnost rumunské folklórní tradice. Není však těžké ukázat, že jde jen o zajímavou obměnu jedné verze typu AT 514, jež je doložena i z jiných zemí dunajské oblasti a jihovýchodní Evropy a také z Orientu. Západoevropské varianty typu AT 514 složku "výprava pro krasavici" neobsahují, i u nich je však třeba ve většině případů počítat se závislostí na orientální nebo na antické tradici.
      Velmi blízká rumunské variantě Popově je varianta maďarská, kterou zařadila A. Kovácsová do německého výboru maďarských pohádek, který vyšel v sérii Märchen der Weltliteratur.[6]19) Důvodem k tomu, aby se jedna ze tří králových dcer vydávala za vojáka, je výzva jiného krále, aby u něho synové ostatních králů jeden rok sloužili. Dvě starší sestry neobstojí ve zkoušce (polekají se otce, který

je při přecházení mostu překvapí oblečen v medvědí kůži) . Nejmladší pak cestou pomůže mladíkovi v zápase s obrem a dostane za odměnu od mladíka zázračného koně. Mladíkova matka podrobuje zkoušce přestrojenou dívku, zda-li je to skutečně muž, ale dívka ve zkoušce obstojí. (To je důležitá odchylka od rumunské varianty: zkouška i úspěšný výsledek následují po sobě). Potom dívka na cestě najde zlatý vlas a ukáže jej králi, u něhož má sloužit. Král ji hned pošle pro zlatovlasou krasavici. Když ji přestrojená dívka přivede (je to manželka obrova), chce se s ní král oženit. Zlatovláska však žádá, aby přestrojená dívka přivedla z "jiného světa" 99 kobyl a připravila z jejich mléka lázeň. Pak žádá zlatovláska ještě zlatou korunu z baziliky. Když ji přestrojená dívka z kostela ukradne, prokleje správce kostela zloděje, aby změnil své pohlaví; tak se přestrojená dívka stane princem. Když zlatovláska v horké lázni připraví krále o život, prohlásí za krále svého mladíka (v textu je jen naznačeno, že předstírá, jako by to byl v lázni omlazený král) a dá se s ním hned oddat. Tento závěr nemůže platit za odstranění počátečního "nedostatku". Asymetrii dějové osnovy zde zdůrazňuje i to, že hrdinkou pohádky se po příchodu[/] k starému králi stává zlatovláska (tak je tomu v celé skupině příbuzných textů).
K pohádce Popem analyzované existují blízké obdoby také z oblasti kavkazské. Jedna z nich obsahuje látku "výprava pro krasavici" spolu se zkouškou v horkém mléce (zde je to mléko bůvolí) . k proměně pohlaví dívky přestrojené za muže dojde, když vyhání bůvolí krávy z moře (je to důsledek bůvolovy kletby).20) Příbuzné jsou také některé varianty jihoslovanské, albánské, turecké a řecké.21) Místo o změnu pohlaví jde někdy o změnu pleti (černoch se změní v běloucha). v afrických pohádkách, které navazují na, prastarou tradici, dosvědčenou již v staroegyptské pohádce o dvou bratřích, je v podobné situaci, v jaké se v pohádkách přestrojená dívka mění v mladíka, mladíkovi vráceno pohlaví, jehož ho zbavil násilně bratr.22) v slovenské paralele (archív NÚ SAV) je zázračně uzdraven muž, kterého zbavila mužství pohlavní nemoc.23)
Naše úvaha o folklórní klasifikaci vyústila v příspěvek k charakteristice pohádkové tradice v karpatské oblasti a v jihovýchodní Evropě. Souvisí to s teritorální variabilitou typů, jež častěji vede k vzniku útvarů přechodných, které při klasifikaci dělají zpravidla potíže.

Poznámky
1.
      SlNNlNGHE, J. R. W.: Katałog der niederländischen Märchen. Ursprungsagen, Sagen und Legendenwarianten. FFC 132, Helsinki 1943. - CHRlSTIANSEN, R.: The Migratory Legends. FFC 175, Helsinki 1954. - SIMONSUURI, L.: Typen - und Motivverzeichnis der finnischen mythischen Sagen. FFC 182, Helsinki 161.
2.
      KLÍMOVÁ, D. - RYCHNOVÁ: Příprava katalogu českých pověstních žánrů. Slovenský národopis 11, 1963, s. 438-484.
3.
      PROPP, V. J.: Morfologija rozprávky. Bratislava 1971, s. 126.
4.
      Srov. Meletinského doslov k druhému vydání Proppovy Morfologie pohádky (sloven. vydání s. 149189; viz též MELETINSKIJ, Je. M. - NEKLDUJOV, S. Ju. - NOVIK, Je. S. - SEGAL, D. M.: Problemy strukturnogo opisanija volšebnoj zkarki, Trudy po znakovym sistemam 4, Tartu 1969, s. 86-135.
5.
      Srov. DÉGHOVÁ, L.: The Tree that Reached up to the sky (type 468). Studies in East European Folk Narrative, ad. L. Dégh, Bloomington 1978, s. 263-318; viz též HORÁLEK, K.: Das Märchentypus Aa Th 302 (302 C,*) in Mittel - und Osteuropa. Deutsches Jahrbuch für Volkskunde 13, 1967, s. 27.
6.
      Srov. TILLE, V.: Pohádkové prameny. Národopisný věstník českoslovanský 21, 1928, s. 21.
7.
      Srov. POLÍVKA, J.: Súpis slovenských rozprávok 2, Turč. Sv. Martin 1924, s. 31n.
8.
      Srov. HORÁLEK, K.: Zur slawischen Überlieferung des Märchenfyps Aa Th 302 B (Zwei Brüder-Märchen). Ethnologia slavica 4, Bratislava 1973, s. 179-197.[/]
9.
      HORÁLEK, K.: Le speciem folklorique du roman byzantin Kalimachos et Chrysvirhve. IV. Internationale Congress for Folk- Narrative Research in Athens, Athens 1965, s. 174-178.
10.
      HORÁLEK, K.: Le conte des deux fréres (Anoubis et Bata), Un coup d'oeil rétrospectif et la revue des variantes orientales. Folklorica Pragensia I, 1969, s. 7-46.
11.
      Srov. COSQUIN, E.: Les contes indiens et L'Occident, Paris 1922, s. 351 n.; viz též BOLTE, J. - POLÍVKA, J.: Anmerkungen zu den Kinder - und Hausmärchen der Brüder Grimm III, 1918, s. 31 n.; srov. tamtéž I, 1913, s. 134. Viz též Slovenský národopis 26, 1978, s. 136 n.
12.
      TlLLE, V.: Soupis českých pohádek II/2, Praha 1937, s. 186 n.
13.
      POLÍVKA, J.: Súpis slovenských rozprávok II, 1924, s. 309 n. (o závislosti slovenské verze na Němcové s. 311).
14.
      Tamtéž s. 95 n.
15.
      Srov. Súpis II, 1924, s. 338 (zde je celé tělo rozsekáno), s. 353 n.
16.
      Srov. tamtéž s. 101; novější zápis (materiály wollmanovské akce) je jen pozměněný text Rimavského.
17.
      Narodnyje russkije skazki A. N. Afanasjeva I, Moskva 1957, s. 267 n., č. 138 (Burja-bogatyr' Ivan Korovij syn). O úmyslech čarodějnic (vdov pa zabitých dracích) se Ivan dovídá proměněn v mouchu.
18.
      Určitá samostatnost složky AT 300 A v pohádce o slunečním koni a v textech příbuzných vyplývá z okolnosti, že se vyskytuje i v kombinacích s jinými složkami.

19.
      Ungarische Volksmärchen, Düsseldorf-Köln 1966, s. 238 n., č. 48 (Der Zauberhengst).
20.
      Kaukasische Märchen, Ausgewählt und übersetzt von A. Dirr. Jena 1922, s. 110 n., č. 23 (Die tapfere Tochter).
21.
      Srov. Polívkův komentář k Verkovičově sbírce makedonských pohádek (Lidové povídky jihomakedonské, Praha 1932), s. 430 n., č. 37, s. 463 b., č. 69;[/] BORATAV, P. N.: Contes turcs, Paris 1955, s. 207 n.; DAWKINS, R. M.: Modern Greek Folktales. Oxford 1953, s. 299 n., č. 46.
22.
      Srov. Enzyklopädie des Märchens II, 1977 n., heslo Brüdermärchen, das ägyptische.
23.
      Za informace o tomto textu vděčím dr. V. Gašparíkové.

FOLKLORISTISCHE GENRES UND IHRE KLASSIFIZIERUNG
(Zusammenfassung)

Der vielseitige Einfluss des Werkes Morphologie des Märchens von V. J. Propp ist auch in einigen neueren Beiträgen zur Theorie der Klassifikation der Volkserzählungen spürbar, nicht aber immer direkt im Geiste seiner Konzeption. Es zeigt sich z. B., dass einige Texte, die Propp als Musterbeispiele für die Klasse der Zau[/]bermärchen angeführt hat, eigentlich zu einer anderen Klasse gehören. Einige Berichtigungen ermöglicht die ältere tschechische Forschung auf diesem Gebiet, z. B. das dreibändige Verzeichnis der tschechischen Volksmärchen von V. Tille. Wichtig sind in dieser Hinsicht besonders die Nachträge zu diesem Werk (Band 3).
Übersetzung: J. Švec

Národopisné aktuality roč. XVIII. - 1981, č. 4

PROTIPOŽÁRNÍ NAŘÍZENÍ A VÝVOJ LIDOVÉHO STAVITELSTVÍ NA TĚŠÍNSKU

[obsah]

      JIŘÍ LANGER, Valašské muzeum v přírodě, Rožnov pod Radhoštěm
      Charakter otopného zařízení je v naší etnografické literatuře interpretován jako regionální projev lidové kultury. Často se forma tohoto zařízení stávala znakem pro regionální i evoluční typologii stavitelství.1) v diskusích mezi B. Schierem a V. Pražákem byla tato forma spojována dokonce s etnicitou svých šiřitelů.2) Jen málokdy etnografové připouštějí vliv vrchnostenských a státních nařízení na vývoj lidové kultury.3) Škoda, že se v minulosti diskuse mezi etnografy a historiky umění schematicky zjednodušovala jen na otázky původnosti lidové architektury jako celku.4) Analyzujeme-li však vývoj jednotlivých prvků, poznáme blíže bohatou složitost vývoje stavitelského myšlení a tvoření. z těchto prvků bylo snad nejvíce ovlivněno vnějšími zásahy otopné zařízení. A Těšínsko je jedna z mála oblastí, v níž se těsně vedle sebe vyvíjely formy velmi archaické a velmi progresivní. Pravděpodobně na přelomu 17. a 18.[/] stol. u selských statků obilnářské nížinné oblasti existoval třídílný dům se dvěma světnicemi a půdorysem rozvinutým o boční komory. Pece z obou světnic ústily do síně pod klenutý zděný komín vystupující nad hřeben střechy. Současně tam existovaly a až do začátku 20. stol. přežívaly domy s vysokými kurnými jizbami (zejména v horách) . v tomto historickém rozsahu vyšlo mnoho protipožárních nařízení zcela přesně předpisujících formu topeniště. Nebylo však doposud prokázáno, do jaké míry byla skutečně respektována.
      Prvou úpravou byl tereziánský Hasící a protipožární řád z 21. 8. 1751.5) v části 14. sice připouštěl vedle komína i chytač kouře (Comin oder Rauchfang), ale tam, kde se toto zařízení nenacházelo zděné, předpisoval ho vybudovat "do roka a do dne". Tento řád částečně zasáhl do urbanismu našich dědin, neboť podle něho se začaly stavět stodoly v odloučení od hospodářského dvora, až za

zahradou a při vstupu do dvorů se vysazovaly lípy. Již tehdy se objevil požadavek nehořlavého stavebního materiálu. Nemohli ho však dodržet v žádné z oblastí roubené architektury a byl přijímán i vrchnostmi spíše jako doporučení. Na ně totiž kladla císařovna zodpovědnost za evidenci a kontrolu staveb a jejich otopného zařízení, ale i za pomoc poddaným v poskytování cihel a jiného stavebního materiálu. Proto byl tereziánský "Ohňový patent" přijímán s chladnou lhostejností. Nejsilnějším inspirátorem protipožární aktivity byly požáry velkých měst. To uspíšilo novou edici pod názvem Obnovený ohně - hasící řád pro Moravu a Slezsko, vydanou 3. 2. 1775 v Brně. Ve stejném roce vydal i Těšín vlastní úpravy tohoto řádu. Zdá se, že všechna uvedená nařízení ovlivnila jen některé stavby, jejichž investorem byla vrchnost a jen částečně měšťané. Zásadní obrat však přineslo důslednější řešení josefinské.
      Dne 25. 7. 1785 vydal císař Josef II. známý Ohňový patent.6) Byl zaměřen především na odstraňování dřevěných komínů, předpisoval, jak mají být stavěny zděné a jak má být upraveno topeniště v domech "skrze chudobu ze dřjwj vystavenich" (§§ 6, 7, 8). Předepsal i vrchnostenský dohled (§§ 10, 11) a stavební povolovací řízení. Po více než třicetiletých špatných zkušenostech s realizací protipožárních nařízení Josef Il. nesvěřil kontrolu vrchnostem, ale orgánům státním. Patentem se r. 1786 zabývalo Moravskoslezské gubernium a vyžádalo si od krajů přesnou evidenci otopných zařízení. Krajské úřady mu[/]sely vytvořit zvláštní komise, které přímo v obcích kontrolovaly stav topenišť. Prvé hlášení (ještě podle panství) bylo o Těšínsku odesláno 24. 5. 1787. O dva měsíce dříve si ještě těšínská městská rada stěžovala guberniu na nereálnost vyzdívání kamenných komínů. Cena této práce byla 50-60 rýnských a hodnota předměstské chalupy jen 20-30 rýnských. Těšínští zdůrazňovali nutnost připustit současný stav při dodržení čtvrtletní kontroly vymazávání dřevěných komínů hlínou.
      Nejpodrobnější hlášení dostalo gubernium z kraje těšínského. 6. 5. 1789 totiž Těšín vyhořel a takové události měly vždy své důsledky ve zvýšení iniciativy v protipožárních záležitostech.7) Hlášení tedy obsahovalo stav, který charakterizuje vývoj lidového stavitelství před obdobím intenzívních inovačních zásahů.8) Potvrzuje nám doměnku, že vrchnosti ve své péči o selský inventář předepsané Těšínským zemským zřízením z r. 1573 (potvrzeným Marií Terezií r. 1750) jako investoři staveb a údržby i obytných domů šířily zděné komíny. Počet zděných komínů odpovídá asi polovině selských statků nížinné oblasti, kde se tato péče panství projevovala.9)
      Hlášení krajského úřadu v Těšíně umožňuje naše úvahy zcela upřesnit. Uvádí totiž, že se dřevěné komíny a kurloky téměř nevyskytovaly u nezakoupených poddaných, jejichž inventář byl zcela v rukou vrchnosti. Jejich domy především patřily mezi onu polovinu sedláků, kteří měli jako první zděné komíny.

V r. 1789 měly být odstraněny všechny závady na otopném zařízení, na Těšínsku však přibylo jen 695 zděných komínů (z toho jen 23 v 35 horských obcích) a 13.762 domů zůstávalo i nadále k řešení. Ke zlepšení situace došlo většinou jen v obcích drobných panství severozápadní části kraje; na frýdeckém panství např. nebylo zlepšeno vůbec nic. Je to pochopitelné, neboť krajský úřad byl zaměstnán řešením důsledků požáru Těšína. Zato v dalších dvou letech se pustil do boje za přestavbu topenišť s neobvyklým úsilím. v r. 1790 odstranil tyto závady v 84,4 % domů, takže jich zbývalo k přestavbě už jen 2.139. O rok později vyřešili 58,8 % ze zbytku, takže v kraji zůstalo už jen 881 nepředpisových topenišť. Bylo to rekordní číslo v porovnání s ostatními kraji Moravy a Slezska.10) Dále se již nesnížilo, ale naopak začalo v dalších letech stoupat a v první polovině 19. stol. se pohybovalo kolem 2.000.11) Krajský úřad se zřejmě svým úspěchem uspokojil a po smrti Josefa II. vrchnosti rády sabotovaly ta jeho nařízení, která ještě nebyla zrušena, nebo změněna v jejich prospěch. Iniciativa 90tých let však podstatně poznamenala vývoj lidového stavitelství na Těšínsku.
Vraťme se ještě před modernizační změny. Prvé hlášení z Těšína rozlišovalo mezi domy s dřevěným komínem a domy bez komína "kurloky". Většina kurných domů byla v horské části knížectví, ale i v nížině měla tento typ topeniště téměř polovina domů (47,9 %). Toto množství odpovídá počtu domkářů (47,1 %).12) Kurné domy se r. 1788 vyskytovaly i ve[/] městech. v Jablunkově jich bylo dokonce 74,7 % všech domů, v Těšíně jen 16,6 % a ve Frýdku 10,7 %. Dřevěné komíny byly nejvíce rozšířené v západní části kraje, kde se tímto nenáročným způsobem modernizovaly kurloky o mnoho generací dříve než v oblasti těšínské komory. 13)
Kurné domy absolutně převládaly v horské části Jablunkovska (ve 20 obcích 95,1 %). v r. 1789 tam přibylo jen 14 zděných komínů, a to v 11 obcích nebyl ani jeden (bylo to 0,9 % domů, v nížině tehdy přibylo 8,3 % zděných komínů). Zmíněné snížení počtu kurloků v kraji na 881 představovalo asi 30 % domů horské oblasti, což by znamenalo přebudování 2.033 topenišť v nížině a 958 v horách. Tento úspěch byl jen dočasný. Komise přestala pracovat pravděpodobně rok po smrti Josefa II., avšak gubernium vyžadovalo hlášení každoročně s byrokratickou důsledností. v r. 1825 na Těšínsku opět stoupl počet nepředpisových topenišť na 2.263 a brněnský místodržitelský úřad se vší přísností ukládá za neodkladnou povinnost zřízení zděných komínů za pomoci obnovení zaniklé "cestovní komise" a s použitím zákroků policejních orgánů.14) Docíleno bylo minium, v r. 1829 byl stav 1.939 a v následujícím roce se snížil na 1.735, neboť se podařilo vyzdít komíny v dalších 204 domech.15) Poslední přehledné hlášení je z 6. 2. 1844 za předcházející rok. Zjišťuje se v něm, že se počet domů s dřevěnými komíny a bez nich zvýšil z 2.158 na 2.246. 16) Zajímavý je však připojený přehled podle panství, který ukazuje, že kurloky byly v podstatě odstra

něny kromě dvou obcí hnojnického panství (kde jich zbylo 28), bílské komory (690), ale nejvíce takových domů zůstávalo stále na půdě těšínské komory (1.463), do níž patřily všechny horské obce Jablunkovska. Zmíněné zvyšování počtu kurných domů po r. 1792 neznamená, že by nákladně a pracně zmodernizované otopné zařízení lidé rušili, Nárůst plně odpovídá výstavbě nových domů v horách, jejichž vlastníky byli jednak přistěhovalci ze severozápadních Karpat (pravděpodobně Kysuce a Žyvěcko) a jednak nárůst nižších sociálních vrstev. Počet domů bez komína začíná totiž znovu stoupat r. 1841 (2.216), kdy se i ve statistikách toto přistěhovalectví projevilo (počet domů stoupl o 1.445) .
      Vybudování zděného komína v síni, kde býval dříve komín dřevěný, znamenalo současně obrátit ústí pece a tím i přenést ohniště z jizby do síně. Ta však byla prostorem průchozím s dalšími hospodářskými funkcemi, takže v ní kuchyně nikdy nevznikla. "Nolepa" v nikovitém obezdění tam sice je, ale nikdo z našich informátorů se nepamatoval, že by se na ní pravidelně vařilo. Ani sporák se do těchto míst neinstaloval. Ten lidé stavěli opět do bývalých jizeb proměněných na světnice (na Těšínsku produkovala litinu řada podniků už od 70tých let 18. stol.). Vrátila se tam tedy zpět funkce přípravy pokrmů. z toho je vidět, že budování zděných komínů do roubených domů bylo na Těšínsku jevem násilně zasahujícím do stavitelské tradice i do tradice rezidenčních zákonitostí. Toto řešení bylo reali[/]zováno s naprostým nepochopením potřeb funkčního rozdělení prostorů.
      Budování zděných komínů nebylo jediným zásahem Ohňového patentu do lidové tradice. Podle § 7 nesmělo topeniště přiléhat k dřevěné stěně. A tak se přestaly pece vestavovat do srubů, ale roubené stěny se připojovaly do sloupku k obezdění pece. Další paragrafy se týkaly podlah a jiných částí kolem topeniště, krovů, sušících zařízení apod. Nejvýznamnější a v lidové kultuře Těšínska zcela revoluční změnou však zůstaly důsledky zavádění zděných komínů, byť i netradiční formou a násilné způsobem.
      Otopné zařízení se tedy stalo prvým předmětem státního usměrňování lidových staveb a stavitelství. Byl to začátek zvláštního inovačního procesu postupně sbližujícího projevy lidové kultury s kulturou "nelidovou". Prvním předpokladem byla řádná evidence domů a jejich majitelů (neměnným jménem a příjmením). Na Těšínsku bylo nařízení o číslování domů z r. 1770 provedeno ihned.17) Stavební povolovací řízení se v 18. století týkalo jen veřejných budov a průmyslových podniků. Začátkem 19. století byla u krajského úřadu v Těšíně zřízena funkce krajského stavebního mistra a o něco později i krajského inženýra. Ti se již zabývali skutečným povolovacím řízením i pro venkovské domy. Svědčí o tom sice jen dva spisy, které se zachovaly v nepatrném torzu je jich agendy. Stavební úřad zajímaly majetkoprávní okolnosti stavebního pozemku, přístup na parcelu, případně urbanistické vztahy k sousedním usedlos

tem, stavební materiál a topeniště. v obou případech se jednalo o stavbu dřevěných domů přespolních občanů v Pazderně a Raškovicích. Žádost na krajský úřad za stavebníky podávala frýdecká vrchnost.18)
Závěrem lze říci, že kurloky můžeme považovat za formu charakteristickou a nejdéle přežívající jen v horské oblasti Jablunkovska, zatímco na převážné části území Těšínska se na konci 18. století rozšířily netradiční zděné[/] komíny. Sledujeme-li postup šíření této dokonalejší formy, pak zde docházíme opět k poznatku, že probíhal od ekonomicko-kulturního jádra oblasti - okolí Těšína a Karviné na podhorské plošiny, pak do horských údolí a nakonec na svahy hor. Tento geografický postup je v souladu i s šířením v rámci sociálních struktur od sedláků přes zahradníky a chalupníky k bezzemkům i v rámci mikroregionů mezi typy sociálních struktur.19)[/]

Tabulka č. 1
Způsob odvodu dýmu z topenišť v domech největších panství těšínského kraje r. 1786 v procentech (SAB M-2594; fasc. 11.390, spis č. 4.123)

Panství	Počet domů	% domů v kraji	Komíny		Bez komínů
Panství	Počet domů	% domů v kraji	zděné	dřevěné	Bez komínů
Bílská komora Těšínská komora Fryštát Frýdek Karviná Dolní Suchá Šenov	1.150 3.681 857 2.112 474 301 604	6,41 20,54 4,78 11,78 2,64 1,68 3,37	3,4 3,4 2,6 1,0 9,7 6,0 3,8	10,2 13,5 32,3 44,9 53,8 68,8 76,7	86,4 84,3 61,9 53,6 36,5 25,2 19,5
Celkem Těšínský kraj	9.179 17.921	51,29 100,00	4,2 8,58	42,9 25,14	52,5 57,13

Tabulka č. 2
Způsob odvodu dýmu z topenišť domů ve vybraných obcích těšínského kraje r. 1788 (SAB M-2593 fasc. 3398; redukované údaje pro všechny obce vydal M. Vaňáček, cit. d.)

Oblast	Počet domů		Komíny		Bez komínů	Z toho nepředpis. u nezakoup.	Nově vyzděné 1789
	obcí	domů	zděné	dřev.
Jablunkovsko Řeka, Smil., Komor.Lhotka Frýdecko Horské celkem Západní část Střed. a sev. Nížinné celkem Těšín Frýdek Jablunkov, Bělá Ostatní města Města celkem	20 3 13 36 20 41 61 1 1 2 6 10	1.441 286 1.405 3.132 1.517 2.361 3.878 256 380 268 1.420 2.324	22 27 12 61 144 312 456 90 128 54 578 850	49 92 996 1.137 911 670 1.581 111 211 14 425 761	1.370 162 397 1.929 433 1.344 1.777 24 41 200 611 876	1 - - 1 56 91+52 Těrlic. 199 - - - 339 Bílsko 339	14 9 - 23 42 123 165 30 16 8 57 111

Tabulka č. 3
Přehled nově vyzděných komínů v moravských a slezských krajích v r. 1791 (SAB M-2593, fasc. 9702, spis č. 6350 z 15. 3. 1792).

Kraj	Dřev. komínů koncem 1790	Vyzděných komínů 1791		Dřevěných zůstalo 1791
Olomouc Přerov Brno Znojmo Hradiště Krnov Těšín Slezsko celkem Morava celkem	2.898 20.024 54 - 10.097 12.189 2.139 14.328 33.233	1.240 1.571 26 - 2.435 1.654 1.258 2.912 5.383	42,7 % 7,4 % 20,1 % 13,5 % 58,8 %	1.658 18.453 28 1) - 2) 7.662 10.535 881 3) 11.416 27.850

Poznámky:

1) Domy jsou zhotoveny z vhodného materiálu.
2) Dřevěné komíny již zcela ustoupily.
3) Odstranění bylo zařízeno.

Tabulka č. 4
Přehled panství těšínského kraje s počty nevhodných topenišť v r. 1843 (SAB M-2601 fasc. 19303, hlášení z 6. 2. 1844)

Panství	Domů	Zděných kom.	Dřev. kom.	Bez kom.	Vyzděných
Bílsko Bílská komora Dol. Domaslavice Frýdek Hradec Hnojník Karviná Bohumín Soběšovice Těšín. komora Žukov Celkem	553 1.854 124 12.696 193 183 2.246 285 122 7.399 94 16.281	550 1.169 106 12.513 178 139 2.237 275 119 5.634 88 13.489	3 - 15 183 15 16 2 6 3 383 6 665	- 690 3 - - 28 5 4 - 1.463 1 2.212	- 48 1 - 3 21 14 3 8 23 - 131

Poznámky
1.
      VAŘEKA, J.: Typy a oblasti lidového domu v českých zemích. ČL 66, 1979, s. 151, 154. Uvádí předcházející literaturu a typologii.
2.
      SCHIER, B.: Hauslandschaften und Kulturbewegungen im östlichen Mitteleuropa, Liberec 1932, s. 240 n. PRAŽÁK, V.: Vývojové epochy a stupně topenišť v českém a slovenském lidovém obydlí. ČL 53, 1966, s. 321-347, zvl. s. 344 n. Srov. též PRAŽÁK, V.: Vliv valašského osídlení na některé důležité etnografické jevy v ČSSR. In: Acta ethnologica Slovaca 1, Bratislava 1974, s. 207-218.
3.
      FROLEC, V.: Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. Brno 1974, s. 44, 106 n., 150, 162.[/
4.
      MENCL, V.: Lidová architektura v Československu. Praha 1980, s. 562-564, 587, 590, 608.
5.
      Srov. též BRACHTL, J.: Řády požárové. In: Selský archiv 4, 1905, s. 134 n.
6.
      Všechna uvedená nařízení jsou přehledně uložena ve Státním oblastním archivu v Brně (dále jen SAB), fond Moravskoslezské gubernium-místodržitelství M-2593, fasc. 12.838.
7.
      VAŇÁČEK, M.: Katastrofální požár Těšína v roce 1789 a jeho důsledky. Slezský sborník 67, 1969, s. 76-94. SAB M-2592, fasc. 8.880, M-2594, fasc. 11.390 č. 4.123.
8.
      SAB M-2593, fasc. 3.398.

9.
      ŠMERDA, M.: Těšínsko před povstáním 1766. Ostrava 1962, s. 104-106. v roce 1788 bylo zděných komínů v 23 obcích panství Fryštát a Karviná 16,7 % ze všech domů, ve 44 obcích středního a severního Těšínska 13,7 % a ve 20 obcích západní části kraje jen 8,9 %; v horských obcích jen 1,3 %. v letech 1786-1788 bylo nejvíce komínů vyzděno v nížinných panstvích, zatímco v horských obcích vzrostl počet domů bez komína o polovinu nově postavených domů. SAB M-2594, fasc. 11.390, spis č. 4.123.
10.
      SAB M-2593, fasc. 9.702: v olomouckém kraji r. 1791 vyzdili nové komíny v 42,7 % z doposud nevyhovujících topenišť, v přerovském 7,4 %, v hradišťském 20,1 %, v opavském 13,5 % a v těšínském 58,8 %. k řešení zůstalo na Hradišťsku 7.662 domů, na Přerovsku 18.453 a na Olomoucku 1.658.
11.
      SAB M-2597, fasc. 5.677 z 3. 4. 1826, fasc. 7.912 z 24. 1. 1831, M-2601, fasc. 19.303 z 10. 5. 1844.[/]
12.
      ŠMERDA, M.: cit. d, s. 137 - stav k r. 1770 v 19 komorních obcích.
13.
      Procenta kurloků a pecí s dřevěným komínem ze všech domů:

     44 nížinných obcí střední a severní částí kraje:27,2 - 58,4
     23 nížinných obcí panství Fryštát a Karviná:38,4 - 47,7
     20 nížinných obcí západní části kraje (Frýdecko):61,7 - 28,7.
14.
      SAB M-2597, fasc. 5.677.
15.
      SAB M-2597, fasc. 7.912.
16.
      SAB M-2601, fasc. 19.303.
17.
      Státní oblastní archiv Opava (dále jen SAO), UkS 295-308.
18.
      SAO, fond Krajský úřad Těšín, I/4 č. 1176, 1702 z r. 1846.
19.
      Výpočet jsem provedl podle výnosů z půdy pro r. 1820 u 10 obcí a Jablunkova (SAB - D-7: č. 313, 366, 430, 498, 502, 503, 508, 516, 519) .

DIE FEUERWEHRVERORDNUNGEN UND VOLKSARCHITEKTURENTWICKLUNG IM GEBIET VON TĚŠÍN
(Zusammenfassung)

Die staatlichen Feuerwehrverordnungen wurden in allen Orten nicht mit gleicher Folgerichtigkeit eingehalten. Die Theresianischen Verordnungen vom Jahre 1751 sollten die Obrigkeiten realisieren (mit gehöriger Hilfe den Untertanen bei dem Bau der gemauerten Schornsteine), deshalb wurden sie an manchen Stellen nicht respektiert. Die Josephinische Verordnung vom Jahre 1785 aber führten die Kreisämter aus unter strenger Aufsicht der Gubernialbeamten, und darum war ihre Realisation folgerichtiger. Die Hauptgrundlage der sg.[/] Feuer-Losch-Ordnungen war die Feuerlöschmodernisierung. Das veränderte die ältere Entwicklung der Bautradition darin, dass in der Vorhalle ein gemauerter Kamin gestellt wurde, in den auch der in der Stube gebaute Ofen mündete. Seine Orientierung musste dadurch umgekehrt werden, und das Feuerloch vor der Mündung wurde ebenfalls in die Vorhalle versetzt. Aber es entstand dort keine Küche, denn man stellte damals moderne Sparherde zurück in die Stube. Die Unterschiede zwischen den zwei Typen der Bautradition im

Gebiet von Těšín (jünger im Gebirge und älter im Tiefland) wurden grösser auch infolge eines schnelleren Umbaus der Rauchhäuser im Tiefland (bei den ungekauften Bauern w[e][a]hrscheinlich schon vor der Hälfte des 18. Jahrhunderts) und infolge ihres langen Überlebens im Bergland (bis Anfang des 20. Jahrhunderts). Für die Verwirklichung dieser Umwandlung war entscheidend die Zeitperiode 1789-1791, wo 12.881 Häuser umgebaut wurden. Nach dem Tode Josephs des II. sank die Folgerichtigkeit beim Einhalten seiner Reformen. Infolge der fortschreitenden Kolonisierung des Berglandes wuchs wieder die Zahl der Rauchhäuser (im Jahre 1843 nur in den Gemeinden der Těšíner Kammer 1.463), während in den Tieflandsdörfern die Rauchhäuser definitiv abgeschafft worden waren. Im westlichen Kreisteil, im Gebiet von Frýdek, führte die traditionelle Entwicklung schon vor der Hälfte des 18. Jahrhunderts zur Ableitung des Rauches aus den Rauch[/]stuben durch hölzerne Kamine. Dort erforderte die Staatsaktion ebenfalls gemauerte Kamine und verlief lässiger. Josephinische Feuerwehrverordnungen hatten zur Folge die Errichtung der Bauämter mit Bewilligungsverfahren. Diese waren die erste Tat der staatlichen Gleichschaltung des Aufbaus, die die Ausdrücke der Volkskultur der nicht völkischen Kultur annäh[e]rte. Die Forschungsergebnisse berichtigen auch bisherige Ansichten an den Charakter der Volksarchitektur im Gebiet von Těšín. Er war nicht einförmig, und die Widersprüche im Gebrauch eines verschiedenen Konstruktions- und Grundrisstypes der jüngeren Bergtradition und der älteren - tiefländischen (charakteristisch zuerst nur für wohlhabendere Schichten) vertiefte auch die Modernisierung der Feuerlöcher zu Ende des 18. Jahrhunderts, die sich von den ökonomisch-kulturellen Zentren über die Stufen der sozialen Struktur ausbreitete.

MFF Strážnice 1981. Pořad "Hoš, Podluží". Skupina z Lanžhota. Foto Jaroslav Uherka.

Národopisné aktuality roč. XVIII. - 1981, č. 4

SPOMIENKOVÉ SLÁVNOSTI MŔTVYCH A VÝSKUM ICH ŽIVOTNOSTI
(NÁVRH METODOLOGICKÉHO POSTUPU)

[obsah]

      ĽUBICA CHORVÁTHOVÁ, Bratislava
      Pohrebné zvyky a obrady sa javia ako oblasť veľmi rezistentná voči racionalizácii. Iba tým možno vysvetliť, že sa v nej uchovali mnohé také javy, ktorých genetické korene siahajú do veľmi vzdialených období vývinu foriem ľudského vedomia, pričom ich obsah a podstata ostávajú po dlhé obdobia nezmenené. Výsledky pokusov o objasnenie pôvodu rituálnych javov, ich významu v minulosti a skúmanie ich životnosti, schopnosti prežitia v meniacich sa podmienkach, závisia od metodologického prístupu bádateľa.
      Vzhľadom na hĺbku historických koreňov týchto obradov musí sa ich výskum viesť historicko-porovnávacou metódou, doplnenou o funkčnú analýzu, získanú statickým štúdiom recentného materiálu rozličných štadiálnych úrovní. v prístupe k obradu, ktorý sa po stáročia vyvíjaI v istých širokých teritoriálnych celkoch, je nevyhnutné uplatňovať ako syn[/]chrónne, tak aj diachrónne hľadiská, Iebo iba tak možno preniknúť dostatočne hlboko do funkčného obsahu a podstaty obradu, iba tak možno zohľadniť celú šírku a dynamickú spätnosť, synkretičnosť celého systému ľudovej duchovnej kultúry - hĺbku jej historických, žánrových, mytologických, symbolických a jazykovo-psychologických súvislostí. Na celý rad problémov štúdia slovanských ľudových obradov, resp. prvkov ľudovej duchovnej kultúry upozorňuje v takomto zmysle slovanský bádateľ N. I. Tolstoj a jeho etnograficko-Iingvistická škola, vychádzajúca zo štúdia terminológie archaických obradov.1)
      Popri uvedených faktoch je však nevyhnutné upozorniť na nemožnosť objasnenia . . . "prapôvodného zmyslu obradov, odhalenia ich základnej stavby, prvotnej schémy" . . . ako na to ukázalo aj v prípade predstaviteľov mytologickej školy.2) Napriek tomu sa hlavný

postulát tejto školy, že mýtus je priamym a bezprostredným prameňom činnosti človeka, hoci eklekticky spojený s Engelsovou tézou o veľkej a konzervatívnej sile tradície v oblasti ideológie a náboženstva, stal prístupom bádania N. N. Veleckej v jej nedávnej práci o pohanskej symbolike slovanských rituálov.3) Pretože autorka neskúma ľudovú kultúru ako organicky spätý celok, zložitým spôsobom determinovaný vývinom výrobných a spoločenských síl a vzťahov a zároveň tento vývinový komplex odrážajúci, ale ako mechanický súbor rudimentov v značne vzdialených diachróniách, semiotická analýza je nedynamická a neprináša nové poznatky, iba konštatuje, že rituály sa formovali na základe chápania konštrukcie sveta vytvoreného archaickým myslením, ale pripúšťa zároveň aj možnosť opačnú - zrodenie predstáv na základe rituálu. Premeny rituálu podľa N. N. Veleckej boli vyvolané vždy zmenami svetonázoru.4)
      Podobným tvrdým orieškom ako stanovenie veku, pôvodnej formy a zmyslu rituálu a jeho súčastí, je aj otázka etnického pôvodu, ktorý treba chápať nie ako uzavretý a nezávislý, ale práve naopak ako výsledok kontaktov a migrácií jednotlivých javov a ich nositeľov do kontinua skúmanej kultúry.5)
      Na základe predošlého vyvodzujeme, že ideálne úplným a systematickým spôsobom skúmania pohrebného obradu je vytvorenie maximálne úplnej schémy daného obradu zosumarizovaním jeho jednotlivých elementov na základe ich širokého teritoriálneho a časového rozšírenia. Takéto schémy obsahovali už[/] aj prvé zovšeobecňujúce práce o pohrebnom obrade Slovanov Kotľarevského a Anučina,6) ponímajúce súčasné ľudové obrady ako modifikáciu alebo redukciu čŕt, zistených v údajoch ruských letopiscov, historických správ arabských cestovateľov a archeologických nálezov, pričom sa vytvárala apriórna schéma obradu, predvzor jeho variánt a široké porovnávanie s obradmi susedných národov sa opodstatňovalo nie z hľadiska vnútornej štruktúry, ale z hľadiska možných vzájomných kontaktov a preberaní.7)
      Takéto zmiešanie rovín synchrónie kritizoval ešte v roku 1916 v recenzii Zeleninovej knihy Očerki russkoj mifologiji (vyp. I, Umeršije nejestestvennoj smerťju i rusalki)8) veľký ruský bádateľ V. V. Bogdanov,9) odvrhujúci porovnávanie v indoeurópskom rozsahu a naznačujúci cestu rozvíjania všeobecných opisov obradu takto: "Etnografia musí ísť krok za krokom po prísne ohraničených časových etapách, priestranstve a kultúrnospoločenských cykloch."10)
      Pozitivistická škola si medzitým tento smer už aj vyvolila a úspešne sa ním uberala, rozvíjajúc etnokartografickú metódu, umožnenú typologickou klasifikáciou skúmaných javov. Tak napr. K. Moszyński, vychádzajúc z postulátu o možnosti rekonštrukcie minulosti z údajov prítomnosti na základe vývinových fáz daného javu, ktoré rozložením v priestore zároveň predstavujú jeho chronologické - teda vývinové resp. typologické štádia a vzájomnými vzťahmi geografických zásahov

pomáhajú rekonštruovať vývin daného javu,11) sa stal významným priekopníkom tejto metódy v slovanskom etnografickom svete, ktorý ju prvý raz použil aj na spracovanie javov slovanskej duchovnej kultúry.12)

      Druhá časť tohto príspevku je venovaná problematike typologickej definície spomienkových slávností mŕtvych na Slovensku a niektorých aspektov ich životnosti v širokých súvislostiach slovanského materiálu.13)
      Obsah získaného materiálu možno rozvrhnúť do troch okruhov problémov. Prvým z nich je primárny ideologický komponent pohrebného ohradu - náboženské predstavy predkresťanského charakteru, ktoré sa, prirodzene, nemohli vyvíjať oddelene od konkrétnych historických a konfesionálnych pomerov. Druhý okruh predstavujú úkony, predmety a symboly, zabezpečujúce prechod mŕtveho zo spoločnosti živých na oný svet, a ich funkciou je oddeliť živých od jeho škodlivého vplyvu, uzmieriť nebohého s faktom prechodu. Sem zahŕňame nielen celý pohrebný ceremoniál, ale aj komplex apotropajných a spomienkových úkonov bez ohľadu na to, či sú viazané k výročným dňom alebo nie. Tretí okruh problematiky predstavuje terminológia. Takéto členenie má, prirodzene, len pomocný pracovný charakter, a uvádzame ho tu len preto, aby sme taxonomicky ukázali význam a charakter toho všetkého, čo nám rozsah a charakter príspevku velí vylúčiť zo stredobodu záujmu.[/] V ďalšom sa zameriame na stručný opis paradigmy spomienkových slávností mŕtvych u Slovanov, z ktorej by mala vychádzať konštrukcia otázok pri výskumnej práci s informátormi. Všetky podrobnosti vynechávam, keďže ide len o náčrt modelu a formulácia v každom jednom prípade i z pochopiteľných praktických príčin musí byť posudzovaná diferencovane.
      Do paradigmy zahŕňame len tie spomienkové úkony, ktoré sa konajú mimo samotného pohrebu, avšak sú s .ním veľmi úzko spojené. v takomto zmysle je problematickým aj zaradenie karu, ktorý bol pôvodne súčasťou hostín konaných pri pohrebe (tryzna),14) prípadne s prítomnosťou mŕtveho, fingovaním jeho účasti. I keď v slovenskom materiáli ide o chápanie karu ako hostiny po pohrebe, v jeho názve15) a priebehu treba vidieť stopy pôvodných pohrebných hier a hostín, spojených z obeťami na počesť mŕtveho. Typologicky dôležitá je presná formulácia otázky o obradových jedlách na kare, množstve, charaktere a spôsobe konzumovania nápojov, o priebehu a zmysle zábavy, výbere zúčastnených a ich správaní, trvaní a mieste konania tejto hostiny. v slovenskom areáli, najmä. jeho východnej časti má význam skúmať, či sa podobné hostiny s obradným jedením a pitím konávali aj v čase bdenia pri mŕtvom pred pohrebom, v čase konania pohrebných hier, v ktorých sa rátalo s pasívnou účasťou pochovávaného, majúcich za úlohu obveseliť jeho dušu pri posledných chvíľach pred definitívnym odchodom z dedinského spoločenstva.16)

      Dôležitým prejavom predstavy o zachovaní telesných potrieb a pocitov po smrti bolo dávanie mŕtvemu do truhly pri pohrebe, do hrobu alebo pri jeho predpokladanej návšteve v dome jednak pre[d]metov dennej potreby, jednak potravy. Termíny predkladania potravy mŕtvemu súvisia s predstavami o putovaní duše a jej zaujímaní miesta podľa nového statusu, teda už mimo sveta živých, a sú zafixované tradíciou, korešpondujú s termínmi náhrobných hostín v individuálnych pamätných dňoch - v 2., 3., 6., 9., 20., 40., resp. iný deň, ďalej po polroku alebo roku odo dňa úmrtia.17) Ich ohlas v reliktných formách možno nájsť aj v recentnom slovenskom materiáli.
      Ďalšiu kompaktnú časť otázky o spomienkových slávnostiach mŕtvych (na našom území najdôležitejšiu) tvorí problém spomienkových úkonov vo výročné dušičkové dni - sviatky predkov. v tejto súvislosti hrá dôležitú úlohu vzťah ľudového a cirkevného kalendára, resp. začlenenie predkresťanských úkonov do kresťanskej liturgie, menlivosť postoja cirkvi. Dôležitou úlohou bádateľa je zafixovať s maximálnou možnou presnosťou priebeh spomienkových úkonov na Všechsvätých/Dušičky a iné termíny, známe u Slovarov zvýšenou pozornosťou k mŕtvym: roditeľskija subboty - sviatky predkov v období fašiangov, Veľkej noci, Trojice-Svätodušných sviatkov, Božieho Tela, pred sv. Jánom (Petrom a Pavlom), na Dmitrija a pred vianočnými sviatkami, teda v termínoch ľudového i cirkevného kalendára.18)[/]
      Spomienkové úkony v uvedených tradičných termínoch sa u Slovákov v súčasnosti, ak vôbec existujú, viažu prevažne len k úprave hrobov, počet termínov ako aj výskyt údajov (napr. o nosení jedla na cintorín v blízkej minulosti) je značne zredukovaný.19) Napriek tomu je potrebné zohľadniť pri výskume všetky tradičné termíny známe vzťahom k mŕtvym u Slovanov, ktoré boli pôvodne časom bujného hodovania na hroboch, spojeného s obradným oplakávaním i veselou zábavou a v analogickej alebo reliktnej podobe existovali v minulosti aj u západných Slovanov.20) Spoločné všeslovanské a indoeurópske črty sa prejavujú predovšetkým nepriamo v obradových úkonoch spojených s domom a jeho časťami, ohňom, sadzami, spaľovaním rozličných predmetov, pričom je pre ne príznačný výskyt v rozličných zvykoslovných cykloch u toho istého alebo geneticky príbuzného národa.21)
      V čase zádušných slávností a hostín sa venovala veľká pozornosť žobrákom a deťom. Zvýšená pozornosť voči mŕtvemu sa vo východnej i západnej tradicii prejavovala v modlení, dávaní peňazí na zádušné omše (modlitby), chodení na cintorín, upravovaní hrobu, pobyte príbuzných v predpokladanej blízkosti duše mŕtveho a jej obradnom kŕmení.22) Obradový význam mal v zádušných slávnostiach chlieb, ktorý hral aj vo výročných i rodinných zvykoch veľkú úlohu. Dávali ho do rúk umierajúcemu alebo mŕtvemu na doske, ležal na stole, kým bol mŕtvy v dome, alebo ho dali do truhly či niesli za ňou a hodili do jamy,

nechali v kostole, dali za odmenu vykonávateľovi obradu alebo rozdali chudobným po pohrebe, po kare, na výročie smrti alebo na Dušičky. Apotropajný charakter chleba, múky, chlebovej vody, nástrojov, používaných na pečenie, chlebovej pece, už dávnejšie vymizol zo živej tradície pod tlakom zmeny výrobných spôsobov.23)
Pri záverečnom hodnotení materiálu o spomienkových slávnostiach na Slovensku treba povedať, že i keď zredukovaný model otázok a nerovnomerné skúmanie v minulosti pri[/]nieslo pomerne bohatý, no značne rôznorodý materiál, i on i zápisy, získané štandartným spôsobom v rámci atlasových výskumov, ba aj zápisy získané celkom náhodne, oprávňujú nás domnievať sa, že obraz skúmanej témy je doteraz značne fragmentárny, i keď priniesol veľmi cenné skúsenosti a poznatky. Predovšetkým potvrdil hypotézu o pretrvávaní archaických javov a prvkov pohrebného obradu, ktorého základom sú predstavy pohanského a univerzálneho charakteru a znovu nastolil potrebu ich ďalšieho skúmania a obohacovania bádateľského prístupu.

Poznámky
1.
      Z početných prác, obsahujúcich postuláty etnograficko-lingvistickej školy N. I. Tolstého citujeme iba tieto zborníky, obsahujúce práce jej predstaviteľov: Foľklor i etnografija. Sbornik statej pod red. PUTILOVA, B. N., Leningrad 1974; Slavjanskij i balkanskij foľklor. Genezis, Archaika. Tradiciji. Pod red. ŠEPTUNOVA, L. M., Moskva 1978; Problemy slavjanskoj etnografiji. k 100 letiju so dňa roždenija D. K. Zelenina. Pod red. ČISTOVA, K. V., Leningrad 1979; Balcano-Balto-Slavica. Simpozium po strukture-teksta. Predvaritelnyje materialy i tezisy. Moskva 1979. Ďalej pozri prednášky a referáty na slavistických kongresoch (napr. Varšava 1973 a Zágreb-Ľublana 1978), etc.
2.
      ANIČKOV, Je. V.: Vesenňaja obrjadavaja pesňja na zapade i u slavjan. Časť I.-II. - Sborník ORJAS IAN, t. LXXIV, 1903, No2; t. LXXVIII, 1905, N05. Cit. podľa BOGATYRIOVA, P. G.: Voprosy teoriji narod[/]nogo iskusstva, Moskva 1971, 172.
3.
      VELECKAJA, N. N.: Jazyčeskaja simvolika slavjanskich archaičeskich ritualov. Moskva 1978, 235 s. Uvedený Engelsov citát je z diela Ludvík Feuerbach a vyústenie nemeckej klasickej filozofie.
4.
      VELECKAJA, N. N., c. d. 10, passim.
5.
      Pogrebaľnyj obrjad plemjon Severnoj i Srednej Jevropy v I tys. do n. e. - I tys. n. e., sbornik pod red. SEDOVA, V. V., Moskva 1974, 3.
6.
      KOTĽAREVSKIJ, A. V.: O pogrebaľnych obyčajoch jazyčeskich slavjan, Moskva 1868; ANUČIN, D. I.: Sani, laďja i koni kak prinadležnosti pogrebaľnogo obrjada, Moskva 1890.
7.
      SEDAKOVA, O. A.: Terminologija vostočnoslavjanskogo pogrebaľnogo obrjada. Diplomnaja rabota, Katedra russkogo jazyka MGU, Moskva 1972, 9; SABUROVA, L. S.: D. K. Zelenin-etnograf. In: Pro

blemy slavjanskoj etnografiji. k 100letiju roždenija. . . , 18-19.
8.
      Petrograd 1916.
9.
      Etnografičeskoje Obozrenije 1916, 171-179.
10.
      BOGDANOV, V. V.: Drevnije i sovremennyje obrjady pogrebenija životnych v Rossiji. Etnografičeskoje Obozrenije 1916, N0 3-4, 122.
11.
      MOSZYŃSKIJ, K.: Kultura ludowa Sławian I. Warszawa 1967, 17.
12.
      Tenže, Atlas kultury ludowej w Polsce, zeszyt 1, oprac. wspólnie z J. Klimaszewska, Kraków 1934.
13.
      Okrem materiálu slovenských pohrebných zvykov, uvedených v stručnej bibliografii HORVÁTHOVEJ E. v Návode na výskum rodinných zvykov, Zvolen 1971, 108-112, čerpán z údajov Etnografického atlasu Slovenska, otázky 155 - Zvyky spojené so smrťou a 156 - Milodary, vykladanie nad mŕtvym a forma hrobu. Autorom uvedených otázok je E. Horváthová, spracovanie Ľ. Chorváthová.
14.
      NIEDERLE, L.: Život starých Slovanů I/1, 273 n. Problematika staroslovanskej tryzny, ktorá doteraz nie je s konečnou platnosťou rozriešená. Najpresvedčivejšiu semantickú motiváciu slova uvádza TRUBAČOV, O. N.: Sledy jazyčestva v slavjanskoj leksike (1. Trizna). Voprosy slavjanskogo jazykoznanija Na 4, 1959, 135, ktorý predpokladá, že išlo o abetné zaklanie trojročného zvieraťa. s významom čísla tri spája etymológiu slova trizna aj TOPO ROV, V. N.: k semantike trojičnosti (slav.+trizna i dr.), Etimologija 1977, Moskva 1979, 3-20.
15.
      Pohrebini, ktoré sa pravdepodobne pôvodne konali na hrobe alebo pri ňom. (obec Zlatníky, okr. Bánovce n. Bebr., výskum r. 1979). Za oznámenie tohto termínu ďakujem doc. E. Horváthovej, ktorej touto cestou vyslovujem svoju úprimnú vďaku. Údaj EAS z obce Bačka hovorí o rozdávaní chleba pri hrobe po pohrebe, atď.
16.
      BOGATYRIOV, P.: Les jeux dans les rites funébres en Russie Subcarpathique. - Le Monde Slave, t. III, No 11, Paris 1926, 196-224. Bohatý materiál o pohrebných hrách, miestami spojených aj s pohostením prítomných, z doliny Hornej Cirochy a[/] Uličky z výskumov v r. 1976-1978 bude zachytený aj v mojej kandidátskej dizertačnej práci Pohrebné zvyky Ukrajincov na východnom Slovensku.
17.
      MURKO, M.: Stolováni na hrobech. (Das Grab als Tisch.) Rozpravy z oboru slovanského národopisu. Usp. J. Horák, Praha 1947; NIEDERLE, L.: Život starých Slovanů I/1, 273 n.; ZELENIN, D. K.: Russische (Ostslavische) Volkskunde. Berlin-Leipzig 1927.
18.
      Okrem citovaných v pozn. 17 VÁCLAVĺK, A.: Výroční obyčeje a lidové umění. Praha 1959, Kap. IX. Prvky vázané na kult zemřelých, 155 n.
19.
      Údaje EAS, otázka 156 - údaje o nosení potravín na hroby sú zo 6 obcí: Horné Zelenice, okr. Trnava, Lutila, okr. Žiar n. Hronom, Hrušov, okr. Šahy, Dolná Lehota, okr. Brezno, Trnava pri Laborci a Priekopa, okr. Sobrance. Vcelku sa všetky úkony, spojené s úpravou hrobu, presúvajú z jarného obdobia do jesenného - na Dušičky, i keď stopy jarných spomienkových slávností mŕtvych sú zjavné aj v atlasovom materiáli, a to nielen z východnej časti Slovenska, kde se vplyvom pravoslávia zachovali dodnes.
20.
      ZÍBRT, Č.: Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. veku. (Indiculus superstitionum et paganiarum). Praha, 1894; tenže, Staročeské obyčeje výroční, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní, pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk. Praha 1889; PISARZAK, M.: Obrzędowośč' wiosenna w dawnych wiekach w związku z receczją święconego" w Polsce. Lud, t. 62, 1978, 53-74.
21.
      Kult predkov zjavne súvisí s takými miestami domu ako prah, pec, komín, kút so svätými obrazmi, ktoré často vystupujú v rodinnom zvykosloví, a teda aj v pohrebnom cykle. O úlohe ohňa s spojení s mŕtvym: ZELENIN, D. K.: Narodnyj obyčaj "greť pokojnikov". Sbornik Charkowskogo istoriko-filologičeskogo obščestva, t. XVIII, 1909; GENČEV, S.: Gemeinsame Elemente im Brauchsystem von Bulgaren und Russen (1. Das rituelle Wärmen der Toten mit Feuer). Ethnologia Slavica VIII-IX, 1976-1977, Bratislava 1977. Spaľovanie slamy je viazané na tra

dičné termíny - od vianočných sviatkov až po jarné novoročie a je prejavom spojitosti agrárnej mágie s kultom mŕtvych predkov. Významná je funkcia slamy v pohrebných hrách východného Slovenska (pozri pozn. 16), vo vianočných a fašiangových zvykoch a hrách, kde sa takmer vždy spája so sadzami, spaľovaním slamených figúr. Viď VÁCLAVĺK A., c. d., 155-175.
22.
VÁCLAVĺK, A., c. d., 161.
23.
SUMCOV, N. F.: Chleb v obrjadach i pesňjach. Char[/]kov 18$1; obradový význam chleba je dokonale zachytený aj v materiáli EAS, otázka 155/2a, b; RIZNER, Ľ. V.: Povery a čary z Bošáckej doliny. Orol IV, 1874, 317; o magickej moci predmetov, používaných na pečenie chleba PLESSINGEROVÁ, A.: Zvyklosti a pověry při stavbě obydlí a obyčeje spojené se životem v domě na slovenských svazích Javorníků (Příspěvek k zaniklým nebo doznívajícím přežitkům lidového života). Český lid, roč. 56, 1969, 26.

DIE TOTENGEDENKFEIERN UND DIE ERFORSCHUNG IHRER LEBENDIGKEIT
(Entwurf eines methodologischen Vorgangs)
(Zusammenfassung)

      Die Begräbnisbräuche sind ein gegen Eindringen rationaler Elemente widerstandsfähiges Gebiet. Die Wurzeln der darin erhaltenen archaistischen Erscheinungen greifen bis in alte Entwicklungsperioden der Formen des menschlichen Bewusstseins ein. Im Hinblick zur Tiefe der historischen Wurzeln einiger Zeremoniellvorgänge hält die Verfasserin bei den Versuchen, ihren Ursprung, ihre Bedeutung in der Vergangenheit und zugleich ihre Lebendigkeit nuter den veränderlichen Bedingungen zu erklären, für notwendig, sich auf die historischen-vergleichende, mit einer Funktionsanalyse des rezenten Materials argänzte Methode zu stützen.
      Die gleichzeitige Anwendung der diachronischen uns synchronischen Gesichtspunkte ermöglicht. Tiefer in den Funktionsinhalt und in das Zeremoniellwesen einzudringen, und hilft, seine Breite und dynamische Verknüp f ung, die Synkretisierung des ganzen Systems der[/] geistlichen Volkskultur und ihrer historischen, genrehaften, mythologischen, symbolischen und sprachlich -psychologischen Beziehungen in Betracht nehmen. In diesem Sinne tritt zum Studium der slawischen Volkszeremonielle die Moskauer ethographisch-linguistische N.-I.-Tolstoj-Schule.
      Der zweite Teil des Beitrags ist gewidmet der typologischen Definition der Totengedenkfeiern mittels eines slawischen Vergleichungsmaterials. Die Verfasserin meint, dass so ein hypothetisches Modell - Paradigma - das Material über die Totengedenkfeiern in der Slowakei beträchtlich erweitern helfen wird, denn ihre bisherige Forschung, sofern sie überhaupt geprüft wurden, ging von einem ziemlich reduzierten Modell aus, und deshalb brachte sie nur fragmentarische Ergebnisse.
      Übersetzung: J. Švec

MFF Strážnice 1981. Povad "Člověk a práce". Skupina z Krásna nad Kysucou. Foto Jaroslav Uherka.

Národopisné aktuality roč. XVIII. - 1981, č. 4

PORTRÉT

DANIEL ŽIŠKA - POSLEDNÝ MODROTLAČIAR LIPTOVA

[obsah]

      IVETA ZUSKINOVÁ, Národopisné múzeum, Liptovský Hrádok
      Farbiarstvo ako starodávne remeslo sa dodnes udržalo aj popri rozvinutom textilom priemysle. Modrotlač je tkanina negatívne vyvzorovaná a zafarbená indigovým farbivom. k jej udomácneniu prispelo rozšírenie indiga, ktoré sa dostalo do Európy koncom 17. storočia. Prvá cechová organizácia farbiarov vznikla v Levoči v roku 1608.1) Farbiarstvo sa u nás rozšírilo najmä na severnom a východnom Slovensku. Bolo v ustavičnej závislosti na rozvinutej domáckej výrobe plátna. v tých oblastiach, kde plátno podomácky zhotovovali pre obchod - pre plátenníkov, vznikla aj väčšina modrotlačiarskych stredísk.
      V Liptove sa v prvej polovici 19. storočia zakladajú farbiarske cechy. Uhorský kráľ Ferdinand II. vydal vo Viedni 3. marca 1820 Artikuly pre farbiarske cechy v Liptovskom Mikuláši, Ružomberku, Partizánskej Ľupči, Trnovci a Hybiach.2) Artikuly obsahujú 49 bodov pí[/]saných v nemčine s latinským úvodom a záverom. Cechová organizácia artikulmi, ktoré predstavovali určitú právnu normu, chránila záujmy svojich členov, poskytovala určité práva, určovala povinnosti. Na čele cechu stál cechmajster. Členovia cechu sa zúčastňovali na schôdzach, platili členské poplatky.3) Získať titul majstra nebolo jednoduché. Vyučený učeň musel ako tovariš vandrovať tri roky, inak podľa platných pravidiel nemôhol sa skôr stať majstrom. Aby získal tieto práva, musel zhotoviť tzv. "majstrovský kus".4) Modrotlačiarske remeslo sa dedilo z otca na syna, z pokolenia na pokolenie so všetkými farbiarskymi a inými výrobnými tajomstvami. Významným modrotlačiarskym strediskom v minulosti bolo mestečko Hybe.
      Hybe boli založené podľa Krupinského práva z roku 1265. Udelenie mestských privilégií, postupné získanie tržného práva - to bol zá

klad pre vznik miestnych odlišností.5) Nový rozmach nastal koncom 17. storočia, keď postavením dreveného artikulárneho kostola a školy sa Hybe stali znovu "strediskom nielen duchovného života každého druhu, ale i hos[/]

podárskeho a spoločenského".6) v mestečku bola bohato rozvinutá remeselná výroba združená do cechov. Doklady z konca 19. storočia hovoria, že na 400 gazdovských rodín pripadlo 20-25 remeselníckych rodín.7)

Popri iných remeslách rozšírilo sa v obci aj farbiarstvo. Bolo závislé na bohato rozvinutej domáckej výrobe plátna. Prírodné podmienky umožňovali pestovať ľan, ktorý spracovávali tradičným domáckym spôsobom. v priebehu 19. storočia sa modrotlač udomácňuje v hornom Liptove najmä v ženskom ľudovom odeve.8) Praktický málo špinivý materiál s možnosťou množstva vzorov bol veľmi vhodným na šitie sukieň, záster, kabátikov. Posledným majstrom v modrotlačiarskom remesle nielen v tejto obci, ale v celom Liptove bol Daniel Žiška.
Narodil sa ešte v minulom storočí, v roku 1894 v obci Hybe. Pochádzal z roľníckej rodi[/]

ny. Jeho otec bol bohatší stredný gazda, mal asi 14 ha poľa a lúk, 4 ťažné voly a tri kravy. Mal päť súrodencov, jedneho brata a štyri sestry.9) Starší brat Ondrej chcel len sám dediť rodičovský majetok, nechcel sa deliť s mladším bratom Danielom. A tak aby se "grunt nedrobil" nahovorila rodina Daniela, aby išiel za učňa. Najskôr sa ho ujal sused Jozef Ďalak, majster murársky. Chcel ho priučiť murárčine. Pri tomto remesle však nezostal. v Hybiach malo pomerne dlhú tradíciu farbiarstvo. Starí majstri bratia Nátuš a Gregor Zimáni10) už nepracovali a ich zať prístupník F. Erhardt, nestačil pracovať pre požiadavky obce a okolia. Rodina a najmä ma

jetkuchtivý brat nahovorili Daniela Žišku, aby sa išiel učiť za farbiara. Najskôr išiel do Martina k rodine Lilgeovcov, kde získal najcennejšie vedomosti pre svoju prácu. Potom už ako tovariš bol v modrotlačiarskych dielňach na Spiši a v Poprade. v tom čase sa začala I. svetová vojna. Ako mladý narukoval trochu neskôr, ale aj tak prežil strasti vojaka v ruskom zajatí.
      Po vojne sa vrátil do rodnej obce a hneď začal podnikať. Oženil sa, a pri starom dome, v ktorom s rodinou býval, začal vo dvore stavať mangeľ, s prevodom drevených ozubených kolies na konský poťah. Vrchným majstrom pri stavbe bol on sám, dostatočne sa priučil na učňovských a tovarišských potulkách. Vypracoval si aj vlastné konštrukčné plány. Drevo na mangeľ narúbali v urbárnej hore, navozili mu ho na voloch otec a švagrovia. Mangeľ stavali hybskí tesári. Veľké skaly do mangľa navozili z rieky Belej z Liptovského Hrádku. Každá skala musela byť čistá, sám majster ju vlastnoručne vydrhol kefou.
      Formy na tlačenie modrotlače si zaobstaral z Martina, zo Spiša a Popradu. Vo svojej dielni mal zastúpené všetky druhy foriem na ručné tlačenie. Boli zhotovené z dreva, najmä hrušovského, lebo to bol materiál so všetkými potrebnými vlastnosťami. Na zhotovenie foriem sa používalo tiež drevo orechové, slivkové a javorové. Najstaršie formy mal celodrevenné s veľkoplošným vzorom. Pozdejšie pre dosiahnutie jemného vzoru začal používať formy s plieškami a kovovými hrotmi. z takýchto rozoznávame formy kombinované, kde[/] bol vzor vytvorený kombináciou ornamentu z dreva, doplnený jemnejším kovovým motívom a formy kovové, kde je celý vzor vytvorený z kovových častí. Formy si v niektorých prípadoch zhotovovali samotní tlačiari, najmä v zimných mesiacoch, keď bolo menej tlačenia. Vyrezávali jednoduchý primitívny ornament. Náročnejšie vzory, tiež formy kovové a kombinované si dávali zhotovovať rezbárom a vzorkárom. Daniel Žiška si nezhotovoval sám formy. Objednal si ich zhotovenie u výrobcov. Staré formy si zasa odkúpil od modrotlačiarskych majstrov. Najväčší počet foriem mal s jemným kovovým vzorom - kvietky, kytičky kvietkov, bodkovaný motív, motív vlnoviek. Mal zásobu vzorov a foriem, podľa požiadaviek obcí, pre které pracoval. v minulosti každá oblasť, region a takmer dedina mala svoje oblúbené vzory, ktoré sa stali miestnou tradíciou. Ľudia mali pre všetky vzory aj príslušné pomenovania a pri výbere si ich takto označovali. Napr. kudielkový, na ploštičku, na jahôdku, konárová, kolečková, jabĺčková, kartovaná a pod.
      Ženy z mestečka Hybe radšej nosievali jemnejšie a striedmejšie vzory v jasnom modrom odtieni. Pozorovateľ z konca 19. storočia zaznamenal, že "dedinci" (obyvatelia Važca, Východnej, Kokavy a Pribyliny) ktorých odev hybskí farbiari "dirigovali" si vyberali väčšie a nápadnejšie vzory ako ženy z mestečka.11) Daniel Žiška potláčal pre ženy z Hýb tenký šifón a mušelín na šaty. Staršie ženy si šili z tejto látky dvojdielne šaty v mestskom strihu (sukňa a blúzka), mladé ženy a dievčata

si šili celé šaty. Pre východňanky tlačil látku na sukne. Bol to pás plátna farbený na modro, s jedným širokým pásom vzoru na okraji. Ženám z Važca tlačil na sukne taký vzor, ktorý sa dal dobre skladať do úzkych záhybov "rančekov". Takúto sukňu potom volali - skladaná "na kľučky". Obľúbený vzor bol napr. ďatelinkový motív, orechový, stromkový, lístkový, rozštiepený orech v žlto-zelenej kombinácii. Pre obce Liptovskú Kokavu a Pribylinu tlačil látku na sukne a kabátiky. v týchto obciach sa nosil odev menej nápadný s drobným vzorom. Sukne boli dlhšie, splývavé s drobnými záhybmi, všité do širokého pása. Pre všetky okolité obce tlačil Daniel Šiška modrotlač na periny a vankúše.
      Pri zhotovovaní modrotlače dodržiaval všeobecne zaužívaný postup výroby.12) Príprava papovej rezervy, jej rozmiešanie v "šašii", potláčenie plátna formou natretou papom. Vešanie plátna na ráf a spúšťanie do "kypy" nádoby s indigovým farbivom. Po zafarbení sa plátno vypralo a vyplákalo vo vode. Vedel zhotoviť modrotlač vo všetkých farebných kombináciách, ktoré sa na Slovensku najčastejšie vyskytovali.[3]13)
      Hotovú vypranú modrotlač Daniel Žiška ešte mangľoval. Tento úkon bol veľmi dôležitý, lebo mangľovanie dodávalo plátnu lesk. Čím bol lesk na modrotlači väčší, tým bol odev z nej slávnostnejší.
      Mangľoval na veľkom drevenom mangli. k tejto práci potreboval pomocníkov na navíjanie plátna. Najčastejšie mu chodili pomáhať ženy, ktoré nemali veľa práce v poľnohospo[/]dárstve, potom staršie a najviac jeho staršia sestra Zuzana. Ženy mu nakrúcali celé konce plátna na drevené valčeky, ktoré podkladal pod mangeľ. Mangľovalo sa "v dupeľ", čiže na dvakrát. Ak sa niekde na valci plátno zohlo alebo pokrčilo, majster ho vyklepal dreveným kladivom. Daniel Žiška okrem toho, že tlačil modrotlač, aj mangľoval domácky zhotovené ľanové plátno pre široké okolie. k nemu si hotové vybielené konce plátna nosievali gazdinky "do mangľa". Plátno na mangľovanie preberala a hotové vydávala jeho manželka. Na označovanie vlastníctva používal železné ciašky. Ciašky boli vždy v páre, po dva kusy. Na každej bolo vyrazené číslo a monogram D. Ž. Jednu ciašku dal gazdinej a druhú pripevnil na plátno. Ak náhodou tento vlastnícky znak stratila, nevydal jej plátno, až pokiaľ si majitelia neprevzali všetko plátno, ktoré prevzal na mangľovanie v tom čase.
      Daniel Žiška nebol len remeselník, ale venoval sa aj roľníctvu. Bol stredne veľký gazda. Pred vstupom do JRD, okolo roku 1955 vlastnil asi 8 ha pôdy a jeden pár koní. Ak nechcel zaostávať s poľnohospodárskymi prácami za ostatnými, musel si veľmi dobre organizovať prácu. Často mangľoval v letnom období aj večer, keď sa vrátil z poľa a táto práca sa neraz pretiahla dlho do, noci. Pre túto prácu využíval aj nepriazeň počasia - napr. keď pršal dážď. Tlačeniu plátna sa venoval aj v zimnom období, pokiaľ neboli veľké mrazy a môhol pracovať. Bol to veľmi pracovitý remeselník a gazda. Ľudia v dedine ho mali radi. Bol skromný a veselej povahy. v minulosti si

jeho predkovia, tiež otec a brat dopisovali k menu Žiška prímenie Marka. Ľudia z obce jeho začali označovať Žiška Mangliar alebo Farbiar. Toto pomenovanie svedčí o všeobecnej vážnosti v dedinskom kolektíve, kde si jeho prácu cenili a potrebovali ho.
      Daniel Žiška vychoval štyroch synov; ktorí všetci dosiahli vysokoškolské vzdelanie. Všetkých štyroch naučil modrotlačiarske remeslo, všetci mu ako mládenci pri práci pomáhali. Aj keď sa majster Žiška všemožne snažil o to, aby jeho remeslo nezaniklo, snažiac sa pripútať k tejto práci aspoň najstaršieho syna. nepodarilo sa mu to.
      Významná je spolupráce modrotlačiara Daniela Žišku s Národopisným múzeum v Liptovskom Hrádku, ktorá sa datuje od roku 1966. Pre dokumentačné a expozičné účely múzea vyhotovil modrotlačový textil v rôznych farebných kombináciach. Podľa starých farbiarskych vzorníkov, ktoré mali podobu kníh, zho[/]tovil vzorníky všetkých modrotlačových foriem, ktoré v tom čase vlastnilo múzeum. Bolo to okolo 500 ks a sám majster odpredal pre zbierky múzea za veľmi nízke ceny 80 ks svojich foriem. Vzorníky zhotovil v štyroch farebných kombináciách. Pokiaľ poznal ľudový názov vzorov na jednotlivých formách, tak motívy aj pomenoval. Veľkú dokumentačnú hodnotu pre múzeum malo aj jeho presné označenie zloženia papu a indigového farbiva.
      Posledný modrotlačiarsky majster Liptova Daniel Žiška zomrel náhle - 5. apríla 1972. Až do svojej smrti aktívne pracoval. v posledných rokoch života tlačil modrotlač najmä pre dekoračné účely, potom šatky, obrusy.
      V súčasnom období je modrotlačiarska dielňa posledného modrotlačiara spolu s veľkým dreveným mangľom majetkom Národopisného múzea v Lipt. Hrádku, ktoré v budúcnosti plánuje pre ňu dôstojnú expozíciu v rekonštruovanom objekte kaštieľa.

Poznámky
1.
      VYDRA, J.: Ľudová modrotlač na Slovensku. Bratislava, str. 17.
2.
      Zbierka cechových písomností Liptova č. 215, ŠOA Lipt. Mikuláš.
3.
      Zbierka cechových písomností Liptova č. 219, ŠOA Lipt. Mikuláš.
4.
      VYDRA, J., cit. dielo.
5.
      KOVAČEVIČOVÁ, S.: z ľudovej kultúry mestečka. In: Hybe včera a dnes. Martin 1967, str. 84.
6.
      TESNOSKALSKÝ, KLEIN: Oppidíum Hybbe.
7.
      KOVAČEVIČOVÁ, S., cit. dielo, str. 90.
8.
      VYDRA, J., cit. dielo.
9.
      Všetky životopisné údaje poskytla sestra Daniela Žišku Zuzana Brtáňová, nar. 1889.
10.
      KOVAČEVIČOVÁ, S., cit. dielo. [10.
      KOVAČEVIČOVÁ, S., cit. dielo.]
11.
      ORPHANIDES, Ľ.: Dom a škola XI. 1895.
12.
      VYDRA, J., cit. dielo, str. 53-55.
13.
      Na Slovensku sa najčastejšie vyskytujú tieto skupiny farebných kombinácií - VYDRA, J.: cit. dielo str. 55;
a) bielo-modrá, bielo-svetlomodrá, bielo-tmavomodrár
b) svetlomodrá a tmavomodrá,
c) zelená s modrou,
d) žlté a svetlomodré vzory, vzory na tmavomod-rom podklade,
e) žlté a zelené vzory na tmavomodrom podklade.

Národopisné aktuality roč. XVIII. - 1981, č: 4

ŽIVÁ TRADICE

NIEKOĽKO ÚVAH NAD VÝSTAVOU ÚĽUV

[obsah]

      ADAM PRANDA, Národopisný ústav SAV, Bratislava
      V decembri 1980 sprístupnilo Ústredie ľudo vej umeleckej výroby v bratislavskom Dome umenia výstavu, ktorú s jednoročným oneskorením venovalo svojmu jubileu, 25. výročiu vzniku a pôsobenia. Cieľom výstavy bolo, ako to vo vydanom katalógu zdôrazňuje hlavný výtvarník ÚĽUV, zasl. umelec Stanislav Koreň, "v podstate poukázať na širokú paletu ľudovoumeleckých výrobkov, ktorá sa realizuje na základe zákona SNR č. 4/58 o poslaní a rozvoji ľudovej umeleckej výroby" a "návštevníkovi priblížiť vysoké estetické a výtvarné hodnoty súčasne vyrábaných ľudovoume leckých výrobkov, ktoré majú zároveň vzťah k dotváraniu nášho každodenného prostredia". Na výstave boli teda práce, ktoré jednoznačne vychádzajú z ľudových tradícií, nadväzujú na ne obsahom a formou, ale aj také, ktoré síce podvedome alebo vedome sa usilujú vychádzať z ľudového umenia, prekročili však už jeho rámec a priblížili sa k insitnému. prejavu so všetkými jeho charakteristickými znakmi. Ak sa ako etnograf i ako bývalý pracovník
      ÚĽUV zamýšľam nad touto výstavou, nemôžem neporovnávať vtedajšie východiská so súčasným stavom, ako ho dokumentuje táto jubilejná výstava, ktorá vo výstižnom priereze sprístupňuje najlepšie tradície ľudového výtvarného prejavu ako výsledok cieľavedomého úsilia a premyslenej starostlivosti. Na prvý pohľad vidieť, že výstavy tohto druhu boli v období 50. rokov založené na širšom ľud skom i výrobnom zázemí, pričom jednotlivé výrobky mali väčšiu mieru rudimentárnosti, kým v súčasnosti vystavené práce dosahujú vyššie parametre technického, technologického a v niektorých prípadoch zaiste aj umeleckého majstrovstva.
      Toto poznanie vyplýva z odlišných podmienok života vtedajšieho výrobcu i možností práce ÚĽUV. Ľudový umelecký výrobca bol v 50. rokoch ešte organicky začlenený prostredníc

tvom svojho hlavného zamestnanie do tradičného spôsobu života a kultúry na dedine. Preto sa ÚĽUV v tom čase orientovalo na vybudovanie svojej výrobnej základne predovšetkým na dedine. v rámci široko založenej prieskumnej akcie sa vyhľadávali a do jeho výrobnej a výstavnej činnosti zapájali najvýraznejší predstavitelia tradičného umeleckého prejavu, a to vo všetkých základných materiáloch a na území celého Slovenska. Táto akcia sa stala dobrým východiskom aj k prehĺbeniu štúdia niektorých vybraných materiálov (dreva, hliny, textilu) i jednotlivých prejavov z nich (napr. bačovského riadu, čipiek, výšiviek, tkanín, keramickej figurálnej plastiky, kraslíc atď.), pričom toto štúdium sa pravidelne završovalo usporiadaním špeciálnej výstavy.
      Z týchto príčin sa už v tom čase sústredila pozornosť aj na špecifikovanie náplne a poslania ÚĽUV v rámci existujúcich kultúrnych zariadení. Vymedzili sa hranice jeho odborného záujmu i vzťah k ľudovým umeleckým remeslám a profesionálnemu výtvarnému umeniu. v 50. rokoch sa sformulovali aj základné princípy každodennej výrobnej a výstavnej činnosti ÚĽUV, ako aj miesto a poslanie ním zabezpečovaných výrobkov v živote človeka i socialistickej spoločnosti.
      Ako jubilejná výstava ukazuje, Ústredie ľu dovej umeleckej výroby prekonalo za uplynulých dvadsať pät rokov ohromný kus cesty. Spolupracovalo napríklad takmer s dvoma tisícmi rôznych výrobcov, od majstrov tradičnej ľudovej umeleckej výroby až po predstavi[/]teľov novodobej, na modernej technickej úrovni rozvíjanej umeleckej tvorby. Mnohé predstavy zo svojich počiatkov muselo ÚĽUV upraviť, iné opustiť, ďalšie modifikovať a prispôsobiť k odlišným podmienkam života v období budovania socialistickej spoločnosti, k iným ako ku prameňom a žriedlam sa vrátiť. Preto porovnanie súčasného stavu s počiatkami v 50. rokoch je spojené nevyhnutne s potrebou zamyslieť sa nad niektorými skutočnosťami a upozorniť na určité rozdiely v prístupe rovnako k výrobcovi, ako aj k prezentácii jeho tvorby začiatkom 80. rokov.
      Pri našom porovnávaní sa na prvé miesto dostáva otázka, čo sa zmenilo k lepšiemu. v čom spočíva alebo čím sa charakterizuje rozvíjanie stáročných, no zároveň aj neustále sa meniacich a na nových základoch sa formujúcich tradícií ľudovej umeleckej výroby i neprofesionálnej, insitnej tvorby na Slovensku v súčasnosti. v ktorých materiáloch a prejavoch je ich rozvoj evidentný a nesporný a v ktorých sa pod vplyvom procesu zmien spôsobu života a kultúry širokých vrstiev pracujúceho ľudu, podmienených predovšetkým industrializáciou Slovenska a socialistickou kolektivizáciou jeho poľnohospodárstva, v období budovania socializmu presúva do iných, výtvarne a funkčne odlišných polôh.
      Ako druhá stránka tej iste j mince súvisí s ňou otázka, v čom možno pozorovať ústup od princípov, ktoré sa v prvých rokoch činnosti ÚĽUV sformulovali ako základné východiská a všeobecne začali pokladať za fundamenty, kľúčové pozície a zásady trvalého za

Štyri ročné obdobia; figurálna výšivka 32 x 11 cm. Autorka Mária Kaducová z Šoporne, okr. Galanta.
Foto Emília Nováková 1962.

merania jeho práce. v čom teda vidíme priame pokračovanie z obdobia 50. rokov a tvorivé rozvíjanie vtedy sformulovaných princípov a v čom sa z nich ustúpilo, a prečo.
Ako vidieť, táto jubilejná výstava vyvoláva široký okruh otázok, na ktoré by bolo potrebné odpovedať. Pravda, aj napriek tomu, že si uvedomujeme ich komplexnosť, vzájomnú spätosť a podmienenosť, všimneme si tu z nich iba tri, ktoré sa nám zdajú v tejto súvislosti z určitých príčin, najmä z hľadiska ujasnenia koncepcie a ďalšej orientácie práce ÚĽUV, za najdôležitejšie. Naše otázky sa v prvom rade týkajú neodôvodneného návratu k anonymite[/] pri prezentovaní ľudovoumeleckých výrobkov na výstave. Po druhé, treba nielen priznať, ale aj špecifikovať stupne interakcie, vzájomnej spolupráce, existujúcej medzi školeným výtvarníkom ÚĽUV a konkrétnym výrobcom, podiel každého z nich, ktorý je neraz veľmi ťažko presne špecifikovateľný z výsledného umeleckého a funkčného stvárnenia výrobku. A po tretie, či treba v súčasnom období používať určité pojmy, najmä ak niektoré z nich podľa nášho názoru už dávnejšie nevystihujú existujúcu skutočnosť, a preto by bolo správnejšie nahradiť ich novými, ktoré zodpovedajú nomenklatúre súčasného teoretického mys

lenia i zaradeniu týchto výrobcov v systéme vzťahov, ako aj výtvarným a spoločenským parametrom ich výrobkov.
      Čo sa týka anonymity výrobcov, chceme upozorniť, že výstava výrobcov nepredstavila po mene ani pri jednom artefakte. v prvom desaťročí existencie ÚĽUV platila odlišná zásada: vo výrobnej, výstavnej i predajnej praxi ÚĽUV nebolo možné s výrobkom pracovať bez mena autora, tvorcu. Pravda, staršie názory ľudovú umeleckú výrobu i výtvarné umenie chápali ako anonymnú, bezmennú tvorbu, ako výsledok stáročného procesu anonymného obrusovania a prispôsobovania výrobkov potrebám a názorom kolektívneho vkusu. Staršie názory iba v obmedzenej miere a v ojedinelých prípadoch pripúšťali prínos individuálneho výrobcu.
      Napriek týmto názorom sa vtedy prebojovala zásada zbaviť výrobky ÚĽUV anonymity a vyzdvihovať prínos každého tvorivého predstaviteľa ľudovej umeleckej výroby. Úsilie vyzdvihnúť individuálny prínos výrobcu vyplynulo aj z potreby uplatniť väčšiu mieru pravdivosti, etickú stránku vo vzťahu k človeku a jeho talentu. Preto sa každý výrobok vykupoval a na výstavách prezentoval spolu s menom tvorcu. Výrobok sa od svojho tvorcu neoddeľoval, ale naopak, prostredníctvom mena trvalo sa začleňoval do konkrétnych miestnych i oblastných výrobných a umeleckých tradícií.
      Návrat k anonymite spôsobuje, že sa na výstave toho druhu stráca človek ako tvorca konkrétneho výrobku, ako nositeľ miestnych, re[/]gionálnych a v konečnom dôsledku aj etnických tradícií, ako reprezentant istých výtvarných hodnôt a zároveň aj ako spotrebiteľ, ešte v nedávnej minulosti predstavovaný neraz jednou a tou istou osobou. Prečo sa zo zorného poľa pracovníkov ÚĽUV vytratilo meno výrobcu, môžeme vysvetliť vari len skutočnosťou, že vo väčšine prípadov výrobca už nie je tvorcom celého výrobku od myšlienky až po jej konečnú výtvarnú realizáciu v materiáli, ale len viac alebo menej úspešným uskutočňovaťeľom predstavy, návrhu školeného výtvarníka. Ak ešte v 50. rokoch bol majster ľudovej umeleckej výroby samojediným predstaviteľom všetkých fáz tvorby a výroby, a preto bolo nevyhnutné uvádzať jeho meno pri výrobku, v 70. rokoch sa proces tvorby, pôvodne integrovaný do jedného aktu, vo viacerých materiáloch a ich prejavoch rozčlenil na úkon výtvarníka a na úkon výrobcu.
      Pravda, táto skutočnosť nie je rovnako evidentná vo všetkých tradičných materiáloch a umeleckých výrobkoch. v niektorých prejavoch (napr. z dreva, sčasti aj hliny) majster ľudovej umeleckej výroby tvorí a zároveň aj vyrába viac-menej samostatne, nezávisle od výtvarníka. Dodržiava pritom základné princípy miestnych a oblastných tradícií, rešpektuje ich ohraničenia a ďalej ich tvorivým spôsobom rozvíja. v iných prejavoch (napr. v čipke, výšivke, tkanine, kukuričnom šúpolí atď.) sa vo väčšej alebo menšej miere spolieha na návrh výtvarníka. Tomuto návrhu sa prispôsobuje a tento návrh v podstate zhmotňuje do

Medovníky 7 x 7 cm. Návrh Jana Menkynová, výrobca Jana Suchánková z Malaciek, okres Bratislava-vidiek. Foto Emila Nováková 1977

príslušného materiálu so všetkými jeho prednosťami i prípadnými nedostatkami.
      Takto môžeme mieru a rozsah spolupráce medzi výtvarníkom a výrobcom vyjadriť niekoľkými rozdielnymi, v skutočnosti úzko súvisiacimi rovinami. v počiatkoch existencie ÚĽUV, v polovici 50. rokov, prevažovali výrobky v plnom význame slova tradičné a ľudové. Zhotovovali ich majstri ľudovej umeleckej výroby z domácich, prírodných materiálov prastarými technikami a postupmi výroby, ozdobovali ich zaužívanými výzdobnými prvkami a motívmi, pričom vo väčšine prípadov si výrobky podržiavali svoju pôvodnú, prvotnú, úžitkovú funkciu.
      Postupne začal však objem tradičnýuh ľu dovoumeleckých výrobkov v sortimente ÚĽUV klesať. Na ich miesto prichádzali výrobky od nových tvorcov. A hoci naďalej boli zhotovované z domácich materiálov, v pôvodných tradičných tvaroch a funkciách, predsa sa do ich výroby vsúvali a do nej vstupovali nové spôsoby a techniky práce. Tým výrobky nadobúdali niektoré znaky individuálnosti. Táto črta nových výrobkov bola neraz podmienená tým, že výrobca už nežil v tradičnom prostredí dediny, ale býval a pracoval v meste, v nových sociálnych a kultúrnych podmienkach, že k svojej práci pristupoval nielen ako pokračovateľ výrobných a výtvarných tradícií, ale aj ako ich znalec, ovládajúci aj teoretické princípy, a preto svojim výrobkom vtláčal niektoré odlišné funkcie, predovšetkým funkciu výzdobnú.
      Popri výrobkoch, ktoré sa presúvali z pozí[/]cie ľudovej umeleckej výroby do roviny insitného prejavu, začínajú sa čím ďalej tým dôslednejšie uplatňovať aj výrobky, ktoré v tvare a výzdobe neraz už stratili svoje zakotvenie v miestnej či oblastnej tradícii napriek tomu, že boli naďalej zhotovované z prírodných materiálov. Hoci v nich možno ešte objaviť mnohé prvky pôvodných techník výroby a výzdoby, predsa už nadobudli nové, neraz úplne odlišné, poväčšine iba výzdobné funkcie. z tohto hľadiska môžeme o nich povedať, že skôr sledujú napodobňovanie tradičných prejavov, než ich tvorivé rozvíjanie a osvojenie pri rešpektovaní historickej väzby na konkrétne miesto a funkciu výrobku.
      V tejto súvislosti nemožno nespomenúť výrobky, ktoré s tradíciou spája viac-menej iba použitý materiál, ale už nie ani tvar, ani výzdoba, ani pôvodná funkcia. Hoci v týchto výrobkoch sa niektoré zo spomenutých prvkov ešte objavujú, umelecky stvárnené predmety sú skôr dokumentom ručnej výroby, úsilia ručným spôsobom sa vyrovnať s daným materiálom, než organickým pokračovaním a rozvíjaním pôvodných ľudových tradícií.
      Na konci v tomto rade stoja výrobky, ktoré sa vo výrobnej činnosti ÚĽUV realizujú na základe návrhu školeného výtvarníka. Ich počet a objem vo výrobnom sortimentu ÚĽUV neustále vzrastá a v niektorých prejavoch (napr. vo výšivke, čipke, medovníkoch ap.) ide iba o výrobu podľa návrhov. Treba zdôrazniť, že tieto návrhy v prevažnej väčšine prípadov citlivo nadväzujú na výrobné a výtvarné tradície konkrétneho prejavu i miesta výroby, tra

dície tvorivo rozvíjajú a umocňujú. Hoci výrobky podľa návrhov zhotovené sa niekedy pripisujú výtvarníkovi (napr. figurálne čipkové kompozície), inokedy realizátorovi (napr. v keramike) a hoci podľa nášho názoru sú skôr reprodukciami samostatnej, autonómnej tvorby výtvarníka, a nie výrobcu, majstra ľu dovej umeleckej výroby, predsa autorský podiel a umelecká pravda ich osobností leží kdesi uprostred tvorby a výroby. Aj z týchto príčin mali by sa pri každom vystavenom exponáte uvádzať mená autorov.
      Mnohé výrobky, ktoré výstava ukázala ako dokumenty súčasnej produkcie ÚĽUV, predstavujú v skutočnosti "druhú existenciu" pôvodnej tradičnej výroby. Preto ich môžeme označiť aj nepresným a málo výstižným termínom "zhmotnený folklorizmus" alebo. "etnografizmus", a to tým skôr, že neraz už návrh vo svojom pôvodnom zámere prekračuje viaceré hranice pôvodnej (úžitkovej i umeleckej) funkcie tradičného výrobku. Keďže návrhy sa po svojej realizácii dostávajú do odlišného sociálneho a kultúrneho prostredia a kontextu, plnia prevažne funkciu výzdobnú a iba vo výnimočných prípadoch (napr. v podobe gúb, ale aj iných diel) aj funkciu úžitkového predmetu, prostredníctvom ktorých sa tradície ľudovej umeleckej výroby včleňujú ako hodnoty do súčasnej socialistickej kultúry.
      Načrtnuté roviny spolupráce medzi výtvarníkom a výrobcom sa v podstate stotožňujú s rovinami rozsahu nadväzovania a rozvíjania pôvodných tradícií v konkrétnom mieste i oblasti. Toto konštatovanie platí preto, lebo[/] sú vo väčšej alebo menšej miere podmienené výrobcom a jeho sociálno-kultúrnym prostredím. Ak v 50. rokoch majster ľudovej umeleckej výroby ešte bol organickou súčasťou dediny ako tradičnej sociálno-profesionálnej a kultúrnej jednotky, neskôr sa pod vplyvom rozmanitých činiteľov tieto jeho väzby uvoľňujú a prestávajú byť dôležité, rozhodujúce. Preto v súčasnosti umelecky úspešným výrobcom, ktorý na základe tvorivého reprodukovania návrhu výtvarníka alebo preštudovania a osvojenia si technológie výroby dokáže citlivo nadväzovať na miestne alebo oblastné tradície, sa neraz stáva aj absolvent umeleckej priemyselnej či vysokej školy, obyvateľ mesta atď., pravda, za predpokladu, že sa pridŕža pokynov výtvarníka, že týmto pokynom. prispôsobuje a podriaďuje svoj talent i ambície a že tieto pokyny umelecky rešpektuje.
      Z toho, čo sme povedali, ako záver vyplýva poznanie, že v súvislosti s takto štruktúrovanou výrobnou činnosťou ÚĽUV všeobecne používaný termín "ľudová výroba" už dávno nezodpovedá skutočnosti. Za "ľudového" nemožno pokladať každého výrobcu, ktorý spolupracuje s Ústredím ľudovej umeleckej výroby a ktorý mu zabezpečuje určitú časť výrobného sortimentu. Nie je ním podľa nášho názoru však ani ten výrobca, ktorý iba reprodukuje návrhy výtvarníka a sám tradície svojho materiálu či tradície miesta bydliska primerane k svojmu talentu ďalej nerozvíja. Ako vidieť, aj táto čisto "terminologická" otázka je podstatne zložitejšia, ako sa na prvý pohľad javí a ako sme ju tu nastolili.

Vplyvy pôvodného ľudového prostredia a ľu dovej kultúry sú na Slovensku ešte príliš živé a silné na to, aby sa neodrážali v tvorbe ľudí, ktorí z tohto prostredia a z tejto kultúry pochádzajú; zároveň sa však silne prejavuje vo výrobkoch ÚĽUV aj osobnosť tvorcov, ich svojský rukopis, úsilie po individuálnosti podania a stvárnenia svojich predstáv. Preto sú nami nadhodené otázky i odpovede na ne zložité a vôbec nie jednoznačné.
Záverom našich úvah chceme pripomenúť, že ich cieľom nebolo riešiť, ale iba upozorniť na niektoré problémy. Sledovali sme potrebu z nových aspektov pristúpiť nielen k analýze[/] súčasného stavu ľudovej umeleckej výroby a jej vnútornej štruktúry, ale aj k posúdeniu vzťahu a foriem spolupráce medzi školeným výtvarníkom a osobitne neškoleným výrobcom ÚĽUV. Tieto otázky nemožno uspokojivo riešiť v jednom príspevku. To nakoniec ani nebolo naším cieľom. Zaiste bolo by správne venovať im buď vedecký seminár alebo pokúsiť sa ich rozpracovať a objasniť v rámci časopiseckej diskusie. Obchádzať a nevšímať si tieto problémy nie je na osoh ani rozvoju ľudovej umeleckej výroby v rámci ÚĽUV, ani začleňovaniu jej najlepších výrobných a výtvarných tradícií do socialistickej kultúry.

JUBILEA

25 let Ústavu lidového umění ve Strážnici Čtvrt století ústavu, na jehož půdě vychází vlastní časopis, mělo by logicky vést k tomu, že tak významnému jubileu bude věnováno nejméně celé jedno číslo. Ale pracovníci ÚLU byli mnohem pohotovější než Aktuality a vyřešili to jinak: v květnu 1981 vydali k oslavě založení svého ústavu samostatnou 36 stránkovou publikaci pod redakcí šéfredaktora Národopisných aktualit Jana Součka. Najdeme v ní kromě osobní vzpomínky ředitele ústavu Vítězslava Volavého několik pojednání, která charakterizují hlavní činnosti ústavu, jimž Aktuality věnovaly už dříve nejedno podrobnější zamyšlení: festival, časopis, muzeum vesnice, sbírky a výstavy. Nechybí nahlédnutí do historie s několikerým smutným vzpomínáním na plodnou práci předčasně zemřelého Josefa Tomše, jehož odchod znamenal pro ústav citelnou ránu, dosud úplně nezacelenou, nechybí však také odvážný pohled do budoucností této instituce. Publikaci stejného formátu jako náš časopis lze v knihovnách[/] pohodlně přičlenit k němu. - Tak co tedy ve vztahu k tomuto jubileu zbývá na Národopisné aktuality? Snad jenom krátké shrnutí a zhodnocení s přáním do dalšího období.
      Je toho věru nemálo, co všechno se v Ústavu lidového umění ve Strážnici za těch 25 let udělalo a co se zde v současností dělá: Je to především Mezinárodní folkloristický festival, odborný národopisný časopis, Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy, ale značné pole působnosti je tu zároveň rezervováno pro vědecko-výzkumnou a dokumentační práci, dále sbírkám a výstavám, různým odborným publikacím, knihovně, vydávání gramofonových desek, pořádání vědeckých sympozií a seminářů a neméně také metodické činnosti pro regionální národopisné slavnosti v Jihomoravském kraji.
      Která jiná instituce se může pochlubit tak náročnou, bohatou a pestrou paletou práce? A které jiné národopisné pracoviště je u nás právě pro tento svůj široký záběr tak bezprostředně spjato s kulturní a společenskou praxí? Přitom by byl daleko od pravdy ten, kdo by[/] od metodické, sbírkové či výstavnické činnosti, anebo třeba od vydávání gramofonových desek odděloval práci vědeckou, nebo kdo by snad neviděl zřetelné souvislosti mezi přesnou prací dokumentační a praktickou výstavbou Muzea ves nice jihovýchodní Moravy, či kdo by dokonce dnes odtrhoval aktuální odborný časopis od základní práce tohoto zařízení. Existují zde těsné vzájemné vazby, kde jedna činnost podmiňuje a podporuje druhou. Od samého počátku si ovšem pracovníci ÚLU uvědomují nutnost nezbytné spolupráce s celou škálou externích spolupracovníků, bez nichž by všechny svěřené úkoly nemohli odpovědně zajistit a plnit. A tato tendence se rýsuje jako jedině reálná i do budoucna s tím, že pro spolupráci budou postupně vytvářeny ještě lepší předpoklady.
      Od skromných začátků Krajského střediska lidové kultury (později Krajského střediska lidového umění) - kdy ředitel (dnes zasloužilý umělec dr. Vítězslav Volavý) dělal předsedu i tajemníka programové komise, autora klenotnicových pořadů, vedoucího propagační komise, a bylo-li potřeba, i šoféra a

lepiče plakátů - vyrostlo během šedesátých a sedmdesátých let na půdě Ústavu lidového umění (název od r. 1968) velké odborné pracoviště, poctěné řadou vysokých vyznamenání a ocenění. v roce 1968 byla ÚLU také připsána čestná úloha Domu československých národopisců. v současnosti zde pracuje téměř desítka graduovaných etnografů a různých sil technických s množstvím závažných úkolů a funkcí v rozmanitých odborných organizacích a institucích celostátního, ba i mezinárodního významu.
      Potěšitelné je sledovat optimistické závěry obsažené v jubilejní brožuře, že kolektiv pracovníků, který si postupně bude zvyšovat odbornou kvalifikaci, protože jen s osobním růstem pracovníků může růst i instituce, hodlá v započatých činnostech pokračovat a že všechny plány další práce, navazující na předchozí aktivity, považuje za reálné a splnitelné. k tomu přejeme celému kolektivu ÚLU mnoho zdaru! Dušan Holý

Pětasedmdesátiny prof. Jiřího Schenka Dne 15. srpna 1981 se dožil 75 let historik hornictví ing. dr. Jiří Schenk, dlouholetý spolupracovník Národního technického muzea, jeden z našich nejlepších znalců kulturní historie hornictví a hornických archivů. Narodil se v r. 1906 v Petrohradě, v rodině vojenského[/] historika. Po středoškolských studiích přišel v r. 1924 na Vysokou školu báňskou do Příbrami, kde vystudoval horní inženýrství. v Československu již zůstal natrvalo, i když jej praxe zavedla do Jugoslavie, Estonska, Francie, Holandska a Švýcarska. v r. 1936 získal v Příbrami doktorát montážních věd. Po r. 1945 jako vedoucí studijního oddělení čs. dolů si získal nemalé zásluhy o shromáždění báňských archiválií, zvl. z Jáchymova a oblasti bývalých Sudet. Byl tehdy blízkým spolupracovníkem prof. Václava Husy, jehož prostřednictvím jsem se v r. 1949, v roce 700. výročí čs. hornictví, s prof. Schenkem seznámila. Byl dobrým rádcem začínajících studentů a poskytl nám neocenitelné rady. Jiří Schenk se tehdy podílel na organizaci ústředních báňských archivů v Kutné Hoře a především v Bánské Štiavnici, Byl také profesorem na Vysoké škole technické v Košicích.
      Od r. 1949 Jiří Schenk publikuje studie a články z oblastí báňské kulturní historie, báňské techniky, rozsáhlá je jeho činnost zpravodajská a bibliografická, zvláště díky jeho širokým jazykovým znalostem. Od r. 1958 pravidelně přispívá do časopisu bochumského muzea pro umění a kulturu v hornictví Der Anschnitt, statěmi z historie československého hornictví a průběžnou rubrikou o známkách s hornickými motivy z celého světa. Soustředěnou pozornost věnuje i medailérství s hornickou tématikou. Pro montánní etnografii je v Schenkových[/] pracech mnoho cenného. Pojímá historii hornictví vždy v širších kulturně historických souvislostech, ve kterých je řada etnografických postřehů. Např. jsou pro nás přínosné Schenkovy stati o středověkém dolování v Jáchymově, v Jílovém, na Šumavě, jeho studie o vývoji názvů dolů, štol a důlních závodů ve všech českých revírech za posledních 200 let, kulturněhistorické stati z příbramského revíru. Jeho poslední práce jsou věnovány znakům horních měst v Československu po stránce heraldické a kulturněhistorické.
      Dr. ing. Jiří Schenk vykonal velmi mnoho pro poznání kulturní historie československého hornictví. Proto mu i etnografové přejí mnoho sil do dalších let a práce. Olga Skalníková

Na mužně svěží "ajfr" Jaroslava Markla [obsah]

Tolik bych chtěl ještě udělat s chutí a dobrým pocitem, že to nebude "jenom" hodnotný příspěvek k dějinám oboru, který je mi stále životním posláním a potěšením, ale že už dnes to najde uplatnění v souborech i mezi jednotlivci, kteří se k folklóru obracejí ne kvůli vrtkavé módě, ale ze skutečné lásky a obdivu." - z dopisu, který se týkal přípravy této zdravice a který Jaroslav Markl zakončil, že by se svých padesátin chtěl dožít v mužně svěžím "ajfru"; od

tud tedy název našeho příspěvku. Všichni, kdo sledujeme jeho vědeckou dráhu, ze srdce přejeme jemu a zároveň i české hudební folkloristice, aby mohl ještě dlouho s elánem pracovat a aby se mohl těšit z každého dalšího dosaženého úspěchu!

Život a práce: Narozen 14. 6. 1931 ve Dvoře Králové nad Labem - 1941-49 studuje na místním reálném gymnáziu - 1949-53 posluchačem filozofické fakulty University Karlovy v Praze, obory hudební věda a národopis; diplomová práce Realismus české lidové písně 1953-56 vědecká aspirantura na FF UK - 1956 obhajoba kandidátské disertace Počátky sběru lidových písní v Čechách - 1953-58 asistentem na katedře hudební vědy u prof. Mirko Očadlíka a prof. Antonína Sychry; zde přednáší hudební folkloristiku, v čemž pak externě na UK pokračuje až do r. 1971 - Od r. 1958 dodnes působí jako samostatný vědecký pracovník v Ústavu pra etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze. - Tolik v heslech o odborném růstu J. Markla. k tomu připojujeme, že od mládí intenzívně muzicíroval: Na gymnáziu založil a řídil několik mládežnických souborů, během vysokoškolských studií působil jako instrumentalista v řadě profesionálních a poloprofesionálních symfonických a operních orchestrů (v l. 1950-52 byl např. členem orchestru Pražské zpěvohry),[/]

napsal několik skladeb pro lesní roh a pro housle, a vytvořil také pár sborových úprav a rovněž nápěvy k některým písním. Po léta vyvíjel populárně naučnou činnost; proslovil nejméně 200 veřejných přednášek. Připomeňme však také jeho vynikající znalosti jazykové: aktivně ovládá ruštinu, němčinu, francouzštinu a srbochorvatštinu a pasivně všechny zbývající slovanské jazyky a k tomu zčásti italštinu a angličtinu. Dále nesmíme pominout jeho dlouhodobou externí spolupráci s Ústředím lidové tvořivosti (později ÚDLUT, nyní ÚKVČ-ÚZUČ), s Československým rozhlasem a televizí v Praze (kde vytvořil na 400 relací) a s denním tiskem. Působil a - pokud mu to zdravotní stav dovoluje - nadále[/] působí v programových radách některých folklórních festivalů a ve vědeckých radách různých institucí, především toho však velmi mnoho napsal. Bez čtyř stovek kratších článků, zpráv a recenzí čítá jeho bibliografie na 70 studií. Při příležitosti zaokrouhleného životního jubilea by zajisté bylo nejlépe otisknout bibliografii hlavních prací v úplnosti. Ale protože rozsah naše ho časopisu to neumožňuje, musíme přistoupit jenom ke stručné charakteristice a k výběru.
Mezi samostatnými publikacemi J. Markla zaujme kritická reedice Hostinského 36 nápěvů světských písní lidu českého ze XVI věku (1957), ale především úplně vydání sbírky rytíře Jana Jeníka z Bratřic (1959) a partitur Ludvíka Kuby pořízených na Chodsku (1962) s obsáhlou studií o české dudácké hudbě, jíž zahájil celou plejádu publikací věnovaných tomuto tématu. Kromě knižní monografie z r. 1962 Dudy a dudáci (O jihočeských písních a lidové hudbě) patří do tohoto okruhu desítka časopiseckých studii, ale také film, k němuž dodal námět a který odborně vedl (režie Petr Kudela, 1971). Vedle toho se podílel rovněž na zpřístupnění nahrávek lidové hudby. Podle Antologie autentických forem československého hudebního folklóru z r. 1962, která obsahuje 16 malých desek a kam přispěl dvěma z nich, publikoval s použitím dalších nahrávek r. 1964 v Supraphonu a ve vydavatelství Artia třídílné LP album s úvodem a texty

písní v angličtině, němčině a francouzštině. Marklovy knižní publikace do r. 1980 uzavírá monografie Lidové hudební nástroje v Československu vydaná v SPN 1979 a řadu samostatných publikací doplňují čtyři rotaprintové tisky publikované v l. 1973-77 v ÚKVČ: Využití sbírek lidových písní v souborové praxi, Dechová hudba a český hudební folklór, Dudy v české národni tradici a Písně pražských dělníků. V Marklově časopisecké a sborníkové produkci se pak objevují vedle české dudácké hudby tyto tematické okruhy: Nejstarší sbírky českých lidových písní - sbírka Jana Jeníka z Bratřic, guberniální sběratelská akce, Kolovratská sbírka, sbírka lidových písní ze Sadské z r. 1820; Charakteristické rysy nápěvů českých lidových písní objasňování instrumentálního typu, rozbory nápěvů Erbenovy sbírky atd.; Český hudební folklór a česká hudební folkloristika; Podíl houslí na lidové hudbě v Čechách; Historické notace české lidové instrumentální hudby; Česká dechová hudba a dechové nástroje; Soudobé rysy tradiční lidové hudby v Československu. Mnoho pozornosti věnoval rovněž písmácké tvorbě F. J. Vaváka a kantora Plačka, písním o nevolnickém povstání roku 1775, společenskému zpěvu v první polovině 19. století, ale také zpěvu pražského dělnictva nebo písním o lidické tragedii, Dále publikoval práce a lidových písních Čechů v Daruvarsku, o německé lidové[/] písni v Čechách, o úpravách lidových písní a o souborech, o W. A. Mozartovi a české lidové písni, o V. S. Karadžićovi ve vztahu k počátkům sbírání lidových písní v Čechách, o F. Palackém a hudbě o živém odkazu O. Hostinského, o Janáčkově nápěvkové teorii a českém písňovém typu instrumentálním, o L. Kubovi na Ukrajině a v Makedonii. Ale psal také o sbírkách belgických lidových písní, o dánské hudební folkloristice, o makedonském hudebním folklóru a o bulharském hudebním folklóru a folkloristice. A konečně neušly jeho pozornosti problémy komparačního studia lidových písní a otázky jejich hudební katalogizace.
Pouhá charakteristika základních témat dává tušit, jak významný je podíl Jaroslava Markla pro české hudebně folkloristické bádání, které navíc obohacuje svou neobyčejně plodnou, neúnavnou a zasvěcenou činností recenzní a zpravodajskou. "A propos: snad se už brzy dostane do výroby v Supraphonu můj chef d'oevre, tj. Nejstarší sbírky českých lidových písní. Původně kandidátská práce měla podle smlouvy se SNKLHU vyjít již r. 1958..." Buďme tedy optimisty, že se dostane do tisku alespoň teď, po čtvrtstoletí. To si přejeme všichni, a to také přejeme našemu jubilantovi![/]

      Připojená bibiografie podává jen stručný výběr: Neobsahuje tituly, které lze identifikovat z předchozího pojednání, anebo které lze najít v Československém slovníku osob a institucí, II, Praha 1965. Dále zde dáváme přednost článkům cizojazyčným, anebo studiím uveřejněnýmv zahraničí, popřípadě v neperiodických sbornících. Jinak připomínáme, že převážnou část u nás publikovaných prací otiskl J. Markl na stránkách těchto časopisů: Hu-dební rozhledy 1955, Miscelanea musicologica 1956-57, Český lid 1959-60,. 1964, 1966-69, 1972/73, 1975-76, 1979-80, Národopisné aktuality 19731979. - Následujících 30 bibliografických údajů je sestaveno chronologicky:

      Písňový typ instrumentální v české lidové písni. In: Rad IIIog kongresa SUFJ (v Sarajevu 1956). Cetinje 1958, s. 255-259 (česky a srbsky).
      Ljudvik Kuba na Ukrajni. In: Narodna tvorčisť ta etnografija, Kiiv1958, č. 3, s. 64-72.
      Deutsche Volkslieder in Böhmen,gesammelt im Jahre 1819. In: Beiträge zur Musikwissenschaft, Berlin 1959, č. 1, s. 23-37.
      Tradycja zbierania piešní ludowych v Czechach. In: Literatura ludowa, IV, 1960, č. 1, s. 69-74.
      Czech and Slovak Folk Song,
     Music and Dance. Report of the
     Society of Ethnography ČSAV and
     Slovak Society SAV; Praha - Bratislava 1969; 64 stran (podíl na kolektivní práci).
      Češke gajde. In: Narodno stvara

laštvo, Beograd 1962, č. 3-4, s.224-228 (francouzské resumé nas. 292).
      Janáčkova nápěvková teorie a český písňový typ instrumentální. In:
     Leoš Janáček a soudobá hudba. Praha 1963, s. 217-219.
      Některé soudobé rysy tradiční lidové hudby v Československu. In:
     Rad IXog kongresa SUFJ 1962. Sarajeva 1963, s. 445-451.
      Bohemian Folk Music: Traditionalund Contemporary Aspects. In: Journal of the International Folk Music Council, XV. Cambridge, 1963,s. 25-29 (spolu s V. K.).
      Czech Bagpipe Music. In: Journalof the International Folk Music
     Council, XV. Cambridge, 1963, s.72-73.
      Problematika obrade muzičkogfolklora u Čechoslovačkoj. In: Rad
     Xog kongresa SUFJ 1963. Cetinje1964, s. 249-253.
      Vuk Stefanović Karadžić i počeci sakuplanja narodnih pesamau Češkoj. In: Rad XIog kongresa
     SUFJ u N. Vinodolsku 1964. Zagreb1966, s. 191-195.
      Muzička katalogizacija narodnihpesama i neki njeni problemi. In:
     Zbornik XII. kongresa SUF), Celje1965. Ljubljana 1968, s. 337-342.
      Ljudvik Kuba u Makedoniji. In:
     Rad XIIIog kongresa SUFJ, Dojran1966. Skopje 1968, s. 119-123.
      Lidová a zlidovělá píseň. In: Československá vlastivěda, III. Lidová[/]kultura. Praha 1968, s. 301 - 350(spolu s V. Pletkou aj.).
      Die tschechische Volksmusik. In:
     Die Musik in Geschichte und Gegenwart. Kassel 1969, s. 902 - 906.
      Zu einigen Fragen des folkloristischen Musik-Katalog. In: Methoden der Klassifikation von Volksliedweisen. Bratislava 1969, s. 11-16.
      Typologie der tschechischen Sackpfeifen. In: Studia instrumentorummusicae popularis, I. Stockhom1969, s. 128 - 133.
      Die musikalische Folkloristik in
     Böhmen vom 19. Jahrhundert an.
     In: Jahrbudch des Österrechischen
     Volksliedwerkes, 20, 1971, s. 46-56.
      Využití lidových písní a jejichúpravy z hlesika folkloristického.
     In: Doprovody lidovch písní a jejich improvisace. Materiály z konfernce 1969. České Budějovice 1971(rotaprint), s. 11-18; diskusní poznámky na s. 46-48.
      Instrumentalensembles in Böhmen. In: Studia instrumentorum musicae popularis, II. Stockholm1972, s. 146-151.
      Aplikace tzv. taktotvého systémupři katalogizaci českých lidovýchpísní. In: Súčsný stav etomuzikologického bádania na Slovensku.
     Seminariuzm ethnomusicologicum, 1.(Rotoprint). Bratislava 1972, s.187-188.
      Kesselmundstückinstrumente unddas Hirtenblasen in Böhmen. In:
     Studia instsumentorum musicae po[/]pularis, III. Stockholm 1974, s.123-130.
      Češkijat muzikalen folklor v nastojašteto. In: Izvestija na Instituta za muzikoznanie, XVII. Sofija1974, s. 159-166.
      Hudební folklór národního obrození a dechová hudba. In: Příspěvky k etnografii národního obrozenív Čechách. Zpravodaj ÚEF ČSAV,
     Praha 1974. Příl. 3, s. 134-146.
      Prácheňský soubor - tradice a současnost. In: Almanach Prácheňského souboru 1974. Praha 1975,nepagin. (de facto s. 1-12).
      Zpěv pražského dělnictva. In:
     Etnografie dělnictva, 5. Národpisná knižnice. Praha 1975, s. 147-163(něm. resumé na s. 173-175).
      Historische Notierungen instrumentaler Volksmusik in Böhmen.
     In: Studia instrumentorum musicaepopularis, IV. Stockholm 1976, s.110-114.
      Der zeitgenössische Musikant alsein Konservator regionaler Vokskunsttradition. Ein Beispiel einestschechischen Dorfschullehrers ein
     Virtuose auf der Sackpfeife. In:
     International Folk Music Council,
     XXV. Norway 1979, s. 37-38.
      Sackpfeifer und Geiger in Böhmen. In: Stuida instrumentorum musicae ppularis, VII. Stockholm 1981,s. 30-33.
Dušan Holý

NEKROLOG

Za Zorkou Soukupovou, zasloužilou pracovnicí v kultuře. 16. 11. 1922 - 15. 3. 1981 [obsah]

     "Už vám kvinde dávám ..."
     K. J. Erben, 366, N 594

      Na usměvavou tvář, ostrovtip a nevyčerpatelný dar optimismu, které obklopovaly lidskou osobnost Zorky Soukupové, budou vždy vroucně vzpomínat všichni, jimž bylo dopřáno stát se jejími přáteli, vrstevníky, spolupracovníky a obdivovateli. Zora Soukupová byla jednou ze vzácných bytostí, které za sebou zanechávají hluboké stopy užitečného bytí všude, kam je běh života zanesl. Jen zřídkakdy se setkáváme s působností tak všestrannou, jíž se vyznačovala také tvůrčí práce Zorky Soukupové. Ač původním povoláním sochařka a keramička (absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové 1945-50, členka Čs. svazu výtvarných umělců od r. 1966), působila nejprve jako metodička v Ústředí lidové tvořivosti (1950), od r. 1951-55 jako profesionální zpěvačka v Československém státním souboru písní a tanců a řadu let jako metodička pro obory folklórního žánru a výtvarné zájmové umělecké činnosti v Krajském a Okresním domu osvěty v Českých Budějovicích (1955-61).[/] Byla dlouholetou aktivní členkou Ústředních poradních sborů pro oba obory. Od roku 1975 do r. 1981 působila opět jako metodička v Krajském kulturním středisku tamtéž. Podstatným přínosem pro etnografické a muzeologické studium znamenalo mezidobí, kdy Z. Soukupová pracovala jako odborná pracovnice Jihočeského muzea (1961-1975) a během jehož si získala autoritu vrcholných etnografických institucí - byla zvolena členem výboru Národopisné společnosti československé při Československé akademii věd.
      Celá léta odborné přípravy na různých úsecích kulturní práce Zora Soukupová bohatě rozvinula především v činnosti ve prospěch svých milovaných jižních Čech. Její jméno se také stalo takřka synonymem rozvoje folklórního dění v tomto regionu. Ať již jako zasloužilá pracovnice kulturních metodických zařízení, jako muzejní pracovnice s mimořádnými znaleckými vlohami anebo jako vynikající zpěvačka lidových písní, patří nesporně osobnost Zory Soukupové do řady novodobých postav v historii kultury jižních Čech. Nelze především docenit výsledky její sběratelské působnosti, která by si zasluhovala širší zhodnocení. Prvním zadostiučiněním je obsáhlá sbírka Jiho[/]českých tanců, dokončená v autorizované reedici Zorky Soukupové ještě v posledních měsících jejího života. Právem této ojedinělé publikaci věnujeme na stránkách tohoto časopisu také samostatnou recenzi. Vedle této sbírky bude moci být vřazeno ještě mnohé z pozůstalosti Z. Soukupové do fondu dokumentů Ústavu pro etnografii a folkloristiku. k jejím zásluhám patří například objevení interpretačního způsobu, zpracování a zveřejnění projevů nejstarších pamětníků folklóru a zejména obsáhlá dokumentace jihočeských typů tance "do kola". Nezapomenutelným poučením i zážitkem jsou "klenotnice" připravené Zorkou Soukupovou na Jihočeských slavnostech ve Strakonicích v letech 1957-9, kam přivedla řadu starých pamětníků a které si dokázala získat také svými neobyčejně vzácnými osobními vlastnostmi. Cenné filmové dokumenty těchto projevů čekají rovněž na své zpracování a zveřejnění.
      Příchod Zorky Soukupové do jižních Čech a rozvinutí její folkloristické práce byly těsně spjaty také s činností Souboru lidových písní a tanců "Úsvit" v Českých Budějovicích. 25. výročí trvání souboru v minulém roce bylo také dobrou příležitostí k první větší přehlídce záslužné umělecké práce

Zory Soukupové. (Srov. Almanach Jihočeského souboru lidových písní a tanců. Park kultury a oddechu v Českých Budějovicích 1979). Díky všestrannému uměleckému nadání Zorky Soukupové, ale i jejímu jasnému pochopení podstaty jihočeského lidového hudebního a tanečního projevu se v tomto kolektivu snad nejlépe podařilo dosáhnout ojediněle vyváženého účinku sladění obou folklórních žánrů. Je příznačné, že právě v ženské pěvecké skupině byla v podání písní vypěstována i jedinečná schopnost pro rozvinutí motivu, na jejímž základě vznikla také řada zajímavých podnětů pro taneční kreace. Byly to např. koledy, rybářské a svatební písně, ale i další svérázné jihočeské zvyky jako "rodenik donešnej" a "konopická". Proto závažnou kapitolu činností Zorky Soukupové tvoří také realizace jejích uměleckých scénických představ, které se promítly do působnosti souboru a dokázaly vtisknout širokému diváckému kruhu určitý obraz o svéraznosti jihočeských lidových tradic.
      Ani okouzlující jevištní projev Zorky Soukupové však nebyl zdaleka jen výsledkem pouhé bezprostřední živelnosti; osobitou formu mu teprve vtiskly vysoký intelekt a umělecké cítění, které interpretce dovolily vytvářet skutečné postavy v průběhu taneční .a pěvecké akce. Zorka Soukupová je dokázala dovést k takovému stupni emocionální účinnosti, že se autentickému podání nejen vyrovnaly,[/] ale v mnohém ho ještě předčily. Sama základ své jevištní realizace vyjádřila velmi prostě: "Dbali jsme na zachování a zdůraznění všech charakteristických jihočeských znaků a typů - dudáckých ozdob ve zpěvu a oné charakteristické houpavosti tanečního pohybu. Mým ideálem bylo dokázat, že se lze naučit a zažít pravý lidový projev v písni i v pohybu, navyknout si individuálně se na jeviště projevovat a zachovat si vedle jihočeského výrazu ještě i svůj osobní temperament". (Cit. sborník, s. 28).
      Zásluha Zorky Soukupové o umělecké uplatnění jihočeských lidových písní nespočívá jen v jejím podání, v němž specifické stránky výrazu dokázala vypěstovat až ke koncertnímu přednesu např. v písních s jihočeským okorováním, ale neméně i v samotné volbě repertoáru. Proto si do její tvůrčí dílny chodila pro inspiraci řada profesionálních hudebníků a často s úspěchem tyto "novinky" Zory Soukupové dodnes zaznívají nejedním dalším hlasem. Písně v její interpretaci náležejí právem do zlatého fondu rozhlasového archivu a nakolik může být jejich působnost nadále zachována, ukázala např. poslední relace Z. Bláhy vysílané k poctě zesnulé (12. 5. 1981). s povděkem i s dojetím jsme přijali její sugestivní realizaci, která dokázala vyvolat představu o živé přítomnosti Zorky Soukupové, jejíž osobnost zůstává v paměti celé folkloristické obce. Hlavní motiv této relace jsme také převzali jako[/] motto naší vzpomínky.
      Stejné tvůrčí nadšení a úsilí věnovala však Zora Soukupová také jiným oblastem lidového a profesionálního umění, které se dotýkaly aktuálního procesu kulturního dění a sledovaly zejména vývoj mezilidských vztahů v současné společnosti při příležitostech, které by měly být slavnostně zpečetěny. Dokázala ve svých příspěvcích k nejrůznějším celebritám vytvořit nekonvenční příklady společenské angažovanosti. Její výtvory a aranžmá např. při Vítání dětí do života, při Vítání učňů do dělnických řad anebo při Slavnostním předávání povolávacích rozkazů brancům aj., ji získaly také nejvyšší ocenění v celostátní soutěži, Stejně tak svůj umělecky nekompromisní postoj ukázala při nastudování ruských zpěvů pro soutěž "Píseň přátelství" v r. 1976, o čemž svědčí i další záznam z citované kroniky: "Našla jsem ve zpěvníku revolučních písní nádhernou baladu o slavíkovi, kterého zajali dva sokoli a dali do klece... Pojala jsem to jako plačky. Je to vzpjaté jako "verchovský pláč" a drmolené jako řeckokatolické litanie. Porota se ptala, jak to děláme. Já holky naučím unisono písničku a přirozeně jim naočkuji pojetí a způsob zpívání. Pak si samy děláme první a druhý hlas, kde to cítíme. Co chvíli řekne (některá): A což tam udělat tohle? Tak to zkoušíme všelijak, až se nám to líbí. A spokojené jsme až tehdy, až tomu propadneme a zníme jako varhany - až se nám

dech taji". - Před takovým jednoznačně pádným a přesvědčivým vyjádřením Zorky Soukupové bylo leckdy nutné všelijak odborně formulované a zdůvodňované výklady složit do klína. Tak tomu je ostatně vždy, zasáhne-li do tvůrčího procesu skutečná osobnost.
      Ani jako sochařka, byť omezena skromnými možnostmi svého ateliéru, koncipovaného ostatně s originálním půvabem, stejně jako vše, co ji obklopovalo, se Zora Soukupová nevzdala touhy tvořit podle své niterné představy. "Ačkoliv jsem absolvovala vysokou školu jako sochařka, je mým nejbližším tvůrčím materiálem hlína a tak se cítím být především keramičkou. I když inspirací-formou - je mi dokonalost přirozených balvanů tvarů a oblásků - zkrátka kamene - hlína mi nejvíc vyhovuje, zvláště šamotová: není uhlazená, nevolá po barvách a umožňuje mi jednoduše, jasně a trochu drsně se vyjádřit. Barva mne nikdy nelákala, jen hnědou glazurou na některých místech podtrhuji tvar. Lákala mne monumentální plastika... I v tvoření keramiky hledávám monumentální formu. Mou dávnou láskou je stará lidová hrnčina, střídmě malovaná. v jejím duchu se pokouším modelovat nejen výtvarné, ale i užitkové nádoby, ba, i některé drobné plastiky. v celé své práci sochařky-keramičky, výrazem svých plastik hledám optimismus, úsměv, radost a ty říkám spíš základní, koncentrovanou formou než detailem". - Objevem originální výtvar[/]né práce Zory Soukupové byla také její první souborná výstava v intimním prostoru atria Okresního kulturního střediska v Českých Budějovicích v r. 1973. Za ní následovala řada dalších osobitě pojatých expozic - např. "Kocouři a pajduláci" v r. 1977 v Soběslavi, kde byla také poprvé prezentována přitažlivá forma výstavy děl Z. Soukupové a vyšívaných obrázků Olgy Menšíkové. v tomto seskupení pak byla expozice úspěšně opakována ještě několikrát. Poslední z nich, ještě Z. Soukupovou připravenou v březnu t. r., již autorce nebylo dopřáno shlédnout. Tato verze byla také instalována v prvním týdnu července 1981 v Okresním muzeu v České Lípě.
      Také v této výtvarné oblasti se obzvláště projevil názor Zory Soukupové na komplexnost lidového umění a to i v plochách, další etapu jeho rozvoje předznamenávajících. Bez rozvinutí tvůrčích výtvarných schopností by nebylo ani možné, aby za sebou zanechala tak výraznou restaurátorskou a objevitelskou činnost, které jsou spojeny s jejími pracemi o jihočeském lidovém nábytku, o lidové architektuře, o lidových výšivkách a o jihočeském kroji, které publikovala na řadě vynikajících muzejních expozic i v drobnějších tiscích určených k popularizaci. Vynikající působnost Zory Soukupové jako všestranně nadané a vzdělané muzejní pracovnice čeká také ještě na zhodnocení. Na jejích výzkumných pracech byla založena nejedna odbor[/]ná studie. Své objevy Zora Soukupová obvykle publikovala až s přílišnou skromností pouze v Iapidární formě. Patří k nim zejména rešerše zveřejněné na stránkách Národopisných aktualit, z nichž připojujeme alespoň zlomek.
      Všechna vyznamenání a pocty Zorce Soukupové za života udělené za nepřetržitou mnohaletou kulturní práci - např. jmenování zasloužilou pracovnicí v kultuře v r. 1978, udělení Čestného odznaku města Českých Budějovic 1. stupně, stříbrného odznaku členky BSP a vítězných cen na několika zahraničních i domácích festivalech a v soutěžích - byly zaslouženou poctou osobnosti, jejíž ztrátu však nelze vynahradit. Úsměvný portrét Zory Soukupové, který se vryl do naší paměti, nedokázala v plné šíři vykreslit ani tato vzpomínka snažící se vyjádřit upřímný obdiv a přátelskou úctu k jejímu dílu.
      Výběr z významných prací Z. Soukupové:

     1. Jihočeská kolečka. Praha, 1960,rozmn. ÚDLUT.
     2. Masopustní doudlebská koleda.Kalendář Čs. světa 72, Praha,
     Čs. Ústav zahraniční, s. a.,111-112.
     3. Rodeník donešnej - lidová zvykna Doudlebsku. Národopisnéaktuality, 9, 1972, č. 1, s. 17-27 4. Vyvazovaná zástěra k doudlebskému kroji pro císařskou svatbu v r. 1836. NA, 13, 1976, č. 2,s. 158-159.

     5. Přínos k poznání typů malovaného nábytku v jižních Čechách.NA, 13, 1976, č. 2, s. 123-127.
     6. Jihočeské tance. Krajské kulturní středisko v Čes. Budějovicích,
     I. 1979, II. 1980.
      Z popularizačních prací:

Jihočeská lidová architektura. Památková péče, 1966. - Oblečení pro soubory písni a tanců. (1974) Motivy lidových výšivek z jižních Čech (1976) - Lidový nemalovaný nábytek z již. Čech (1977) - Lidové pečivo z jižních Čech (1978) v samostatných sešitech rozmn. Kraj. kulturní středisko v Českých Budějovicích.
      Expozice, výstavy a texty v katalozích:

Lidový nábytek ve sbírkách Jihočeského muzea v Žumberku. Libreto, instalace. (1974). Muzeum na Nových Hradech (1969), Muzeum[/] v Netolicích (1971) - Libreto, instalace a text k výstavě Jihočeské výklenkové lidové plastiky v Colombes u Paříže (1969-70). Libreto, text a výtvarná realizace zvykových rekvizit a svatby pro muzejní expozice v Belgii (1978). Výstava Narodilo se dětátko" v Jihočeském muzeu. Zprávy muzeí Jihočeského kraje, 1964, č. 1, s. 1114.
      Rekonstrukce:

Rekonstrukce a restaurace lidového nábytku malovaného pro centrální expozici v Žumberku (1974). - Restaurace stavení a štítu barokní kulturní památky v Bavorovicích (depositář Jihoč. muzea). - Štítová výzdoba a domovní plastiky na rekreační chalupě v Hartunkově (1977). - Restaurace historických slunečních hodin ve statku v Dobšicích (1966) aj. Hannah Laudová[/]

Krajské kulturní středisko v Českých Budějovicích. 2. vyd. Díl 1. 1979, 2. 1980. Rozmnoženo, 243 s. Nově zpracovala a doplnila Zora Soukupová
      Druhé vydání Jihočeských tanců je, na rozdíl od vydání předešlého (Ústřední dům lidové tvořivosti[/] v Praze, 1977), samostatnou verzí. Ze 111 tanců původní sbírky bylo nově zpracováno a opraveno 51 a o tentýž počet byla sbírka rozšířena zápisy tanců z oblastí Kozácka, Blat, Doudlebska, Prácheňska a Vysočiny. Do nového vydání byly též začleněny popisy jedinečných archivních filmových záběrů z r.[/] 1955. Do regulérního stavu byla formou přesných anotací uvedena otázka autorství záznamů tanců, z nichž řada byla získána od regionálních sběratelů, kteří, až na malé výjimky, byli schopni své sběry globálně zapsat a tak je zachovat. Úvodní stať pojednávající o etnografické specifice jižních Čech byla značně rozšířena o metodicky přínosné údaje o jednotlivých regionech ( L. Soukup ) a o obsažný soupis literatury zařazený, spolu s celkovými rejstříky do 2. dílu. Je nutné ocenit příkladný čin Krajského kulturního střediska v Českých Budějovicích, které přikročilo k reeedici podkladů pro rozvoj zájmové umělecké činností tak potřebných. Nikoliv bez rozpaků poznamenáváme, že toto vydání je jedinou původní edicí, která v Čechách za 20 let vyšla!
      Podstatný podíl na reedici má spoluautorka Zora Soukupová. Díky její dlouholeté sběratelské činnosti na území jižních Čech mohla sbírka v dnešní podobě vzniknout. Bylo tak zachováno mnoho dokladů o hudebně-tanečním folklóru této oblasti, jehož první souhrnná prezentace skýtá možnost posoudit také jeho historickou skladbu. Tvořivá účast Z. Soukupové na interpretačním způsobu záznamu k tomu značně přispěla. Pro příklad uvádíme její pasáž o kolečkových tancích, mezi nimiž pozoruhodnou skupinu tvoří kolečka s furiantovým rytmem.
      Sbírka Jihočeských tanců má hod

notu věrohodného pramene, neboť zachycuje období a charakter genetické stránky materiálu. Spočívá na kontinuálním povědomí o starší lidové tradici, která se v jižních Čechách udržela do rozhraní 19. a 20. století a byla dále různými způsoby reinterpretována ve folklórních formách hnutí dalšího období.
Z 1. vydání byla přejato základní rozdělení sbírky podle hlavních radů a typů tanců a notační způsob odpovídající běžné praxi příruček určených k popularizaci. Systematická nomenklatura užívá ještě staršího pojmu "figulární" tance pro všechny druhy párových a trojícových tanců, pamatuje však na tzv. zpětnou figuraci u tanců kolových. Způsob popisů a jejich stylové stránky je osobitý a v citaci lidové terminologie inspirativní natolik, že z něho lze vyjít ve studiu psychologie lidové umělecké tvorby a dynamických stránek pohybového výrazu, pro jižní Čechy pravděpodobného. Někde se však nevyvarovala nepřesné formulaci (např. "krokem dvoudobého valčíku", s. 20). Rovněž tak bude nutné hlouběji objasnit skutečnost, že některé skupiny tanců (řezanky, šotyšky, křižáky aj.) zaujaly v některých oblastech důležité místo v repertoáru. O to se autorka komentářů pokusila částečně zmínkou o obrozenské tradici a J. Režný, sběratel převážné části tanců z Prácheňska, v doslovu, kde poukázal hlavně na důsledky vlivu dudácké hry na tyto tance. Analý[/]za hudební a pohybové stránky tanců umožnila upozornit také na osobitý jihočeský způsob variace obecně rozšířených tanců, který na jedné straně vedl k specificky ustáleným formám ("sedlák", "ráčata") a na druhé straně zůstal určitým principem (kolečka). Pro praktickou potřebu souborů by byla sice vítané, aby byl též v některém z popisů tance způsob této variace popsán, avšak autorka správně setrvala na stanovisku nahodilé improvizace a vyhnula se nebezpečí, že by mohlo dojít k nežádoucí kodifikaci u tanců, jež bylo nutné rekonstruovat. I když reedice Jihočeských tanců reprezentující první velký souhrn regionální tradice, musela být namnoze opřena o intuitivní znalost materiálu, je nutné i po odborné stránce ocenit její celkovou objektivaci uvedených forem tanců. Hannah Laudová

Systematika nástrojů lidové hudby v Bulharsku

Vergilij Atanasov: Sistemamatika na Bălganskite narodni muzykalny instrumenty. [obsah]

Bălgarska akademija na naukite, Sofia 1977, 184 s.
      Autor, hudební historik, shrnul pro bulharského uživatele knihy, nespecialistu v oblasti hudebních nástrojů, organologickou látku nástrojů lidové hudby v Bulharsku do systematické řady. Uvádí ji kapi[/]tolou z fonotechniky a historickým přehledem vývoje systematického třídění evropského hudebního instrumentáře, při čemž se opírá hlavně o Hans-Heinze Drägera a Hornbostela-Sachse a přibližuje nám i některé méně citované autory. Snad by bylo dobré, kdyby byl přihlédl také k práci Stockmannově z roku 1961, která je podnětná pro moderní pojetí nástroje lidové hudby, a terénní heuristickou práci nezavádí za vlastní hranici hudebního nástroje (na příklad mezi zvukovými hračkami jde Atanasov až k předmětům jako je destička se sestavou zobajících kuřátek a mnohým dalším, založeným na principu klepadla, čímž rozšiřuje tuto látku do bezbřehosti (str. 124-127) a oslabuje zaměření pozornosti na předměty, které mají hodnotu archetypu.
      Instrumentální zásobu (mluví o ní jako o nástrojích bulharských) člení podle svého tabulkového schématu, jež důsledně dodržuje a v záhlaví každé nástrojové skupiny podává grafické schéma fonotechniky nástroje. Je to pokus zajímavý, ovšem uplatnitelný jen v podmínkách obrysového schématu skupiny. v tom ohledu by snad bylo bývala dobré, kdyby byl přihlédl také k metodice Hans Petra Reineckeho z roku 1961.
      Pro bulharskou organologii je Atanasovo dílo svým způsobem objevné a v některých bodech má co říct i obecné organologii. Ludvík Kunz

Luční hospodaření maďarského rolnictva

Attila Paládi - Kovács: A magyar parasztság rétgazdálkodása. [obsah]

Budapest 1979, 541 strán
      Z maďarskej etnografickej literatúry sú nám známe početné publikácie, ktoré monografickou formou spracúvajú agrárnoetnografickú problematiku z územia celého Maďarska. k nim sa radí aj ďalšia obsiahla práca o lúčnom hospodárení maďarského roľníctva pracovníka Národopisného ústavu MTA A. Paládi-Kovácsa.
      Autor, ktorý už vybraným javom predmetnej problematiky venoval pozornosť vo viacerých parciálnych príspevkoch, sa v tejto práci podujal podať syste[t][m]izujúci pohľad o tradičnom lúčnom hospodarení na celom maďarskom jazykovom území. Na základe dôsledne vykonaného terénneho výskumu (viac ako 100 lokalít), anketového dotazníka rozoslaného do veľkého počtu obcí na území MĽR, spracovaním údajov získaných Maďarským etnografickým atlasom, ako aj archívnym štúdiom, Kovács získaný materiál zosystematizoval, hľadajúc ich historický vývoj, napokon aplikáciou porovnávacej metódy začlenil do širších európskych kultúrnych súvislostí.
      Z hľadiska územného vymedzenia obsiahol autor celú maďarskú jazykovú oblasť v rámci karpatskej oblasti. Pokiaľ sa týka časového vymedzenia, ťažiskom sledovania týchto javov je druhá polovica 19.[/] storočia a prvá polovica 20. storočia, čiže obdobie kapitalizmu v Maďarsku, pričom neopomenul ani staršie obdobia a zachoval tak kontinuitu z hľadiska vývoja tohto úseku ľudovej kultúry. Východiskom bolo pre autora obdobie okolo prelomu storočia a nasledujúce desaťročia, nakoľko okrem reálií a písomných prameňov dopĺňali obraz o tomto úseku ľudovej kultúry aj informácie najstaršej generácie.
      Pri koncipovaní práce nevychádzal autor len z tradičnej kultúrno-historickej koncepcie etnografie. Napriek tomu, že Kovács rešpektoval historicko-etnografický význam prostriedkov, techník, spôsobov produkcie lúčneho hospodárenia, nevyznieva jeho práca len ako štúdia ."o -nástrojoch". Popri detailnom opise pracovných nástrojov a techník, zdôrazňuje aj ekonomický význam produkcie sena a to menovite v súvislosti s otázkami foriem odmeny za prácu, s pracovnou výkonnosťou, odpredajom krmovín, cenovými reláciami na trhu atď.
      Charakteristika pracovných nástrojov, pracovných postupov a techník je úzko spätá s opisom javov, n.a základe čoho autor vypracoval ich typológiu a klasifikáciu. Autor sa zameral na zobrazenie priestorového a územného rozšírenia javov a na sledovanie procesov zmien. Za cieľom objasniť historické premeny nástrojov a artefaktov a k nim viažúcu sa terminológiu, siahol v prvom rade k výsledkom lingvistiky ako aj archeológie, ikonografie a k dejinám techniky práce.[/] V tých prípadoch, kde to umožňovala prebádanosť tohto úseku ľudovej kultúry u iných národov, poukazuje Kovács na analógie v rámci územia Európy, a to najmä na základe údajov tých národov a území, s ktorými bolo maďarské roľníctvo v bezprostrednom kontakte. Konkrétne sú to oblasti strednej a východnej Európy. Vzhľadom na západo- a severoeurópske národy zohľadňoval autor najmä dejiny a techniku práce.
      Celková štruktúra publikácie je rozvrhnutá do desiatich kapitol. Publikáciu ukončuje autor sumarizáciou výsledkov štúdia lúčneho hospodárenia v Maďarsku. Závery sú formulované predovšetkým na základe analýzy terminológie nástrojov a techník súvisiacich s lúč nym hospodarením. Porovnávajúc názvoslovie maďarského etnika sa susednými národmi usudzuje na viaceré kvalitatívne odlišné obdobia vo vývoji maďarského lúčneho hospodárenia. Existenciu primitívnej formy tohto odvetvia hospodárenia u Maďarov ešte pred 10. storočím dokladá ugrofínskymi, bulharsko-tureckými a iránskymi termínami. Napokon začlenil lúčne hospodárenie maďarského roľnictva do stredoeurópskeho kultúrneho kontextu a poukázal na slovansko-maďarské interetnické súvislosti v ľudovej kultúre na tomto úseku materiálnej kultúry. Práca A. P. Kovácsa obohatená kvalitnou fotodokumentáciou a kartografickým zobrazením jednotlivých javov lúčneho hospodárenia, ktoré sú spracované na

základe výskumov Maďarského etnografického atlasu - poskytuje cenný východiskový materiál k etnografickému štúdiu tejto problematiky aj z celoslovenského hľadiska. Magdaléna Paríková

Jaroslav Markl: Lidové hudební nástroje v Československu. [obsah]

Vydalo Státní pedagogické nakladatelstvi v edici Obrazové soubory. Praha 1979, 48 stran textu, 64 stran fotografií "Publikace o lidových hudebních nástrojích v Československu je určena především učitelům a žákům škol, poskytujících základní všeobecné vzdělání, a hudebních škol, ale též zájemcům o český a slovenský hudební folklór, zejména o lidovou nástrojovou hudbu". Úvodní věta doslovu Marklovy učební pomůcky pro hudební výchovu přesně vymezuje objednaný i realizovaný dosah příručky. Autor předvádí mládeži plejádu hudebních nástrojů zajímavě popsaných, s jejich historií, pojmoslovím, rozšířením a příklady užiti. k názornosti přispívají nákresy, notové příklady .a bohatá fotografická příloha. Naše školství se objednávkou příručky dopustilo "přepychu" velice chvályhodného pro nějž bychom ve světě jen těžce hledali paralelu. Přes všechny obtíže (rukopis byl odevzdán do tisku v polovině roku 1967 - a třináct let na aktuálností nepřidá) je dílo na světě. Nyní již záleží jen na učitelích hudební výchovy zda a jak je využijí.[/]
V publikaci však najdou mnoho podnětného i organologové. Například pokusem o definici lidového hudebního nástroje se Markl konstruktivně zúčastňuje permanentní diskuse o správností tohoto pojmenování (víme, že většina badatelů raději opatrně užívá termínu nástroje pro lidovou hudbu). Autorova definice stojí za přesnou citaci: "Za typický lidový hudební nástroj lze považovat ten, který vznikl mezi lidem, přecházel z generace na generaci a byl podle zkušeností lidových hudebníků a výrobců neustále zdokonalován v souladu s vývojem hudebního folklóru. Není při tom důležité, že souběžně s ním se v umělé hudbě vyvíjel obdobný hudební nástroj, z něhož lidový nástroj případ od případu využil nejen některé konstrukční prvky, ale též netradiční materiál a hotové jednotlivé součástky. Pro lidové hudební nástroje je naopak charakteristické, že v různých krajích byly vyráběny odlišným způsobem a nabývaly tak nejen rozmanitých podob, ale i osobitých místních jmen".
Na závěr ještě jeden citát z doslovu: "Publikace nemůže v žádném případě nahradit velkou systematickou monografii o lidových hudebních nástrojích v Československu, která dosud neexistuje". Nezbývá než s lítostí dodat, že toto autorovo konstatování z roku 1967 nepozbylo na aktuálnosti ani dnes po vydání lipské publikace L. Kunze Die Volksmusikinstrumente der Tschechoslowakei (1974). Pavel Kurfürst[/]

Jaroslav Jurášek: Písně z Brněnska. [obsah]

Městské kulturní středisko S. K. Neumanna v Brně. Brno 1979.
Ve své sbírce tištěné rotaprintem shromáždil autor celkem 103 písně úzce vymezeného regionu Brněnska - a to obcí, které jsou dnes součástí tzv. Velkého Brna nebo leží v jeho těsné blízkosti. Jsou to obce Šlapanice, Žebětín, Komín, Ochoz, Bosonohy, Židenice, Obřany, Maloměřice, Hajany, Jundrov, Kohoutovice, Ořechov, Bohunice, Ořechovičky, Prštice, Radostice, Líšeň, Žabovřesky, Silůvky, Juliánov, Medlánky. Ostatní písně jsou označeny poznámkou "od Brna". Běží vesměs o písně již dříve publikované, které autor převzal ze starších sbírek - a to z "Moravských národních písní" Františka Sušila (50 písní) a z "Voničky" Josefa Černíka, kde je publikováno celkem 16 písní ze sběru Františky Kyselkové a 16 písní sebraných Františkem Svobodou v Líšni. Po stránce folkloristické pocházejí písně z oblasti neobyčejně výrazné a zajímavé. Už jenom vybraný soubor písní je toho přesvědčivým důkazem. Najdeme tu písně náležející většinou k východnímu písňovému typu. Jsou to písně nápěvové složité, bohatých modulací, ze dvou třetin se hlásících k mollovému tónorodu. Zbývající třetina je charakteru durového a patří k západnímu instrumentálnímu typu.
Žánrově nejsilnější skupinu tvoří písně milostné, z ostatních zde najdeme písně žertovné, pijácké, ba

lady, vojenské, svatební, taneční, písně z doby roboty aj. Označení žánrů u jednotlivých písní v rejstříku na konci sbírky není příliš vhodné, používá se zde zastaralých názvů z našich klasických sbírek (např. písně hospodné), zatímco jinde se dva různé názvy kryjí, např. písně hospodné a o víně, písně pracovní a žňové (přičemž píseň č. 93 není pracovní v pravém slova smyslu) nebo písně taneční a hodové apod.
Sbírka je opatřena úvodním slovem Zdenky Jelínkové a Jaroslava Juráška. Byla vydána - jak poznamenává J. Jurášek pro okamžitou potřebu souborů města Brna a jeho okolí, kde zájem o tradiční krajový folklór v posledních letech opět stoupá. Vzhledem k tomu, že klasické sbírky našich sběratelů jsou dnes již širší veřejnosti těžko dostupné, splňuje řečená sbírka svůj účel. Závěrem však lze pouze litovat, že nebyla dosud vydána souborná sbírka tohoto vzácného regionu z dosud nepublikovaných bohatých fondů písňového archívu Ústavu pro etnografii a folkloristiku v Brně. Věra Thořová

Almanach Prácheňského souboru. [obsah]

Sestavil Josef Režný, Strakonice 1979, 34 s.
      Ve vhodné úpravě, pouze v poněkud úspornějším provedení a s jubilejní "třicítkou" na obálce, přihlásil se po pěti letech Prácheňský soubor ze Strakonic s dalším Alma[/]nachem. Kromě 30 let existence významného jihočeského souboru lidových písní a tanců připomíná současně 40. výročí založení Strakonické dudácké kapely. Úhledný účelový tisk konečně "navazuje na almanach z roku 1965 a 1974, je jejich doplňkem a pokračováním".
      Návaznost na předchozí publikace je zřejmá zejména z uváděných statistických a bibliografických údajů, které užitečně těží z pečlivé souborové evidence. v bibliografickém oddílu stojí zvláště za povšimnutí pětice diplomních prací na téma prácheňského folklóru, respektiva české dudácké hudby.
      Úvodní úvaha Josefa Režného Jak vstoupilo Prácheňsko do souboru zdůrazňuje především úzké sepětí souboru se svým krajem a jeho folklórem. Autor je ilustruje na řadě sběratelských historek, o něž za svých téměř 30 let sběru ve 40 prácheňských lokalitách se stovkou informátorů nemá pochopitelně nouzi.
      Zatím nejnovější publikace Prácheňského souboru lidových písní a tanců ze Strakonic znovu potvrzuje úroveň dokumentačního zázemí, jaké by mohlo být vzorem i leckterému tělesu profesionálnímu. Jaroslav Markl

Lubomír Soukup: Úsvit 25. Almanach jihočeského souboru písní a tanců 1954-1979. [obsah]

České Budějovice 1979, 56 s.
      Pořadatel antologie a autor úvodního přehledu historie souboru Lu[/]bomír Soukup mohl nejen využít souborové kroniky a memoárů zakládajících členů, ale především vlastní bohaté empirie. s Úsvitem prožil snad všechno nejdůležitější jako poradce s vynikajícími znalostmi kulturní historie jižních Čech, ve funkci rozhlasového redaktora zvukových dokumentů i jako nejbližší spolupracovník umělecké vedoucí souboru - Zorky Soukupové-Kořánové.
      Výstižná Soukupova charakteristika národopisného zázemí českobudějovického souboru názorně poukazuje na doudlebskou a blatskou specifičnost s interferenčními prvky z Netolicka. Výchozí prameny a inspirační podněty nalezl Úsvit v řadě folkloristických sbírek a v regionálních muzejních exponátech. Pro četné detaily, nezbytné k životaschopné rekonstrukci tradičních reliktů, bylo ovšem nezbytné získat z terénu vzácné zprávy posledních pamětníků tanečního i osobitého zpěvního projevu.
      V takovém tvůrčím ovzduší vznikala nejúspěšnější programová čísla Úsvitu, například Voklepáky z Táborska, Jihočeská a Doudlebská kolečka, Dřeváčkový tanec, Šavlová masopustní koleda, Výlovy rybníků, Rodeník donešnej, Konopická anebo naposledy Vyhánění do stáda a hejkání pasáčků.
      Pražská i českobudějovická rozhlasová stanice věnovaly Úsvitu na tři desítky speciálních relací; jsou připomenu mezi závěrečnými soupisy Soukupovy antologie. Zájemci o gramofonové snímky souboro

vých sólistů a hudebního ansámblu mohou konečně využít seznam s tuctem publikací Supraphonu, Opusu a Pantonu. Ke kvalitě jubilejního tisku přispívá půldruhá desítka černobílých fotografií. Jaroslav Markl

Soubor lidových písní a tanců Hradišťan, laureát státní ceny, 1950-1980. [obsah]

SZK ROH, Uherské Hradiště 1980, 48 str. vč. foto
      Soubor lidových písní a tanců Hradišťan náleží od svého vzniku v roce 1950 k předním amatérským souborům v Československu. k 30. výročí tohoto souboru vydal Sdružený závodní klub ROH v Uherském Hradišti publikaci, kterou zpracoval Josef Jančář.
      Ukázal názorně, že předvádění folklóru má v Uherském Hradišti více než stoletou tradici, že mělo vždy pokrokový ráz, ať už v souvislosti se vznikem českých spolků v poněmčeném městě nebo v období příprav a realizace Národopisné výstavy československé v Praze roku 1895. Podtrhl vliv, jaký mělo na národopisný ruch ve městě nově založené české gymnázium, jehoabsolventi a známé sjezdy pokrokové mládeže v Hodoníně, Strážnici a v Uherském Hradišti v období těsně před 1. světovou válkou, kdy také v roce 1912 vznikl na krátkou dobu slovácký krúžek. Všímá si též významu různých národopisných akcí ve městě v období 1. republiky, založení spolku Slovácký svéráz, vlivu Sokola, kladné úlohy,[/] kterou sehrál JUDr. Ladislav Rutte, což vše vedlo až k obnově slováckého krúžku v roce 1939. Ten však pracoval jen krátce, protože byl již následujícího roku okupačními úřady zakázán. Muzika se však scházela po celou dobu okupace i s mládeží a v roce 1944 spolu vystoupili v Květné. Další vystoupení se konalo až při příležitostí oslavy Dne vítězství 9. května 1945.
      Další kapitoly se zabývají činností obnoveného slováckého krúžku po válce, společných vystoupení se staroměstskou a mařatickou mládeží, což po sloučení obcí s Uherským Hradištěm do jedné aglomerace v roce 1949 vedlo ke spojení všech tří krúžků v jeden velký kolektiv, který byl nazván slovácký krúžek Hradišťan. Hned v počátcích narazil Hradišťan na názorové rozdíly mezi jednotlivými členy na vhodnost choreografických úprav tanců, na úpravu kroje pro jevištní vystoupení, na aktivitu děvčat při tanci a zpěvu a především ma ideovost programů. Postupně ustupoval "krúžkařský" styl práce do pozadí a v roce 1950 začal Hradišťan vystupovat s komponovanými pořady, v nichž uplatnil i řadu nových písní složených v lidovém duchu (pře[/]devším na texty A. Gorlové). Úspěch se odrazil jak ve spolupráci s hromadnými sdělovacími prostředky, tak v řadě vystoupení, jež byla zaměřena především na budování JZD, jakož i na vystoupení na strážnických slavnostech. v roce 1952 bylo souboru uděleno státní vyznamenání II. stupně "za tvůrčí činnost v oboru lidových písní, zejména na texty A. Gorlové".
      Autoru se podařilo zasvěceným způsobem podchytit nejen dosavadní historii předvádění folklóru v městě Uherské Hradiště, ale především prokázat, z jakého podhoubí vyrostl a čerpal soubor Hradišťan, jak to přesvědčivě dokládají dějiny souboru v uplynulém třicetiletí, úspěchy i období stagnace, za nimiž pokaždé následovaly další úspěchy podložené obětavou prací a nadšením. Hradišťan stál vždy v popředí, protože folklorní materiál nejen umělecky ztvárňoval pro jeviště, ale snažil se i o zachování jeho regionálního či místního charakteru. Doufáme, že bude stát v popředí i nadále.
      Publikace je doplněna jmenným seznamem členů Hradišťanu v uplynulých třiceti letech. Jan Krist

SBORNÍKY

Slovácko. Společenskovědní sborník pro moravsko-slovenské pomezí. [obsah]

Roč. XX, 1978, 70 stran; roč. XXI, 1979, 68 stran. Vydává Slovácké muzeum v Uherském Hradišti
Se zpožděním se dostaly do rukou veřejnosti dva svazky sborníku Slovácko, vydávaného Slováckým muzeem v Uherském Hradišti, Ve 20. ročníku jsou tři ze čtyř studií zaměřeny historicky. Jana Vignatiová si v článku Zemědělské nástroje z výzkumu velkomoravských sídlišť na Pohansku u Břeclavi (s. 9-14) všímá nálezů radlic, krojidel, motyk, kos, srpů, vinařského nože, hliněných pražnic, kamenných žernovů apod., které souvisejí s obděláváním půdy, sklizní a dalším zpracováním rozmanitých zemědělských plodin. Lubomír Havlík ve studii Velké pozemkové vlastnictví na Moravě v IX. století (s. 15-20) rozebírá staré písemné prameny. Vývoj pozemkové držby zařazuje do širšího vývoje evropského feudalismu. Robert Snášil ve stati Ekologie a zdroje stravy v Záblacanech do poloviny 13. století (s. 21-32) věnuje svou pozornost ekologickým poměrům, stravě rostlinného a živočišného původu a její přípravě na základě archeologických vykopávek zaniklé středověké vesnice.[/] Čtvrtá základní studie Stavební vývoj a bydlení na vesnici v oblasti Ždánského lesa (s. 33-48) z pera Václava Frolce rozebírá archivní prameny, zejména sčítací operáty, a konfrontuje je se současným stavem a názory obyvatel. v oddíle Kronika jsou publikovány vzpomínky a nekrology na význačné moravské vlastivědné pracovníky F. B. Zvěřinu, J. B. Svrčka, prof. dr. Ladislava Hosáka a dr. Rudolfa Hurta. Sborník je doplněn krátkými recenzemi publikací, výstav a zprávou o práci s kronikami ve Slováckém muzeu. 21. ročník je věnován problematice socializace vesnice a zemědělství. Lubomír Slezák zaměřil úvodní stať Třicet let socialistických přeměn zemědělství a vesnice (s. 9-13) na obecnější pohledy na tuto tematiku. Konkrétní rozbor podávají J. Hapák a B. Rašticová v článku Příspěvek k dějinám socializace zemědělství v okrese Uherské Hradiště (s. 1428). Kapitolu studií uzavírá práce Ludmily Tarcalové Zanikání starých forem zemědělského hospodaření v obci Ostrožská Lhota (s. 29-36). Nejrozsáhlejší část tohoto svazku sborníku Slovácko tvoří oddíl Jubilea, v němž se věnuje pozornost moravským vlastivědným a kulturním pracovníkům: Heřmanu[/] Landsfeldovi, Josefu Konečnému, doc. dr. Bořivoji Dostálovi, CSc., Janu Habartovi, dr. Karlu Ludikovskému, CSc., Josefu Klvaňovi, Františku Kretzovi, prof. Antonínu Václavíkovi, Vilému Gröglerovi, Alfonsu Muchovi, Jakubu Obrovskému a J. L. Červinkovi. Po následujících recenzích výstav jsou publikovány v rubrice Bibliografie seznam publikací a katalogů vydaných ve Slováckém muzeu za rok 1978-1979 a seznam přírůstků zahraniční literatury v knihovně Slováckého muzea v Uherském Hradišti za léta 1977-1979.
Oba sborníky jsou doplněny fotografiemi. Škoda však, že v obsahu nejsou uvedena čísla stran, na nichž jednotlivé tituly začínají. Přispělo by to ke snazší orientaci ve sborníku. Jinak můžeme jen doufat, že pro moravsko-slovenské pomezí tak důležitý sborník nebude vycházet se značným zpožděním. Jan Krist

Studia instrumentorum musicae popularis VI, redakce [obsah]

Erich Stockmann, Stockholm 1979
Po Německé demokratické republice, Československu, Švédsku, Maďarsku a Švýcarsku se konalo VI. sympozium studijní skupiny pro lidové hudební nástroje při spo

lečnosti UNESCO International Folk Music Council r. 1977 v Polsku (Kazimierz Dolny). Výrobně nákladný a náročný sborník s četnými notovými příklady, nákresy, fotografiemi atd., redigovaný Erichem Stockmannem z NDR, vyexpedovalo stockholmské Hudebně historické muzeum o dva roky později. Je v něm německy, anglicky a francouzsky publikováno 26 referátů, přednesených a diskutovaných v plénu asi 60 členů etnoorganologické studijní skupiny ze 17 evropských zemí.
      Hlavním námětem sympozijního jednání byli lidoví instrumentalisté (respektive zároveň s nimi také lidoví nástrojaři) ve vztahu k instrumentu (jmenovitě k jeho technického ovládání) a vzhledem ke konečnému výsledku, tzn, hudební produkci. Stručně řečeno: hráč nástroj - hudba. Největší pozornosti se přitom těšilo zjišťování, nakolik je struktura a forma lidové hudby podmiňována na jedné straně samotným hráčem a jeho specifickou herní rutinou, a na druhé, straně technickými možnostmi jednotlivých nástrojů.
      Do celé řady nejen společenských, ale i přírodovědných disciplin zasahující tematika byla probírána z několika metodických aspektů v referátech Heinze Beckera, Christiana Ahrense, Ludwika Bialawského, Oskára Elscheka ad. Většinou je spojovalo úsilí využít kvantitativních metod výzkumu, dovolujících zpracovávat různorodá a četná data[/] mechanickou cestou. Ostatně kybernetický přístup se již po léta stává nedílnou součástí etnomuzikologických rešerší tohoto druhu.
      Speciálním analýzám herní techniky v konfrontaci s hudebníkem pak byly podrobeny nástrojové rody chordofonů a erofonů. Zvláštnímu zájmu se přitom těšily smyčcové nástroje, jímž věnovali své příspěvky Bálint Sárosi, Reidar Sevăg, Julijan Strajnar, Gunnar Larson a Cvjetko Rihtman. z aerofonů pak nadále vyvolává zvýšenou pozornost nejsložitější z nich - dudy. Jejich herní technice, akustickým konsekvencím ed. patřily často až minuciózně podrobně rešerše Christiana Kadena, Ann Buckleyové, Vergilije Atanasova a Alice Trojanowiczové.
      Ve výběru naposledy zmíněný příspěvek polské badatelky patří již do skupiny referátů, věnovaných folklóru hostitelské země. Všechny prozrazují úroveň polské etnoorganologie s vyspělou metodologií, dobrým technickým vybavením a hlavně stále rostoucími dokumentárními fondy s čilou publikační činností. z polské série sedmi referátů připomeňme jmenovité aspoň stať Adolfa Dynacze o nemálo kuriózních lidových dechových nástrojích, vyráběných ze skla v tradiční i neobvyklé podobě a přitom zcela způsobilých ke hře (píšťaly, rohy, trubky, okariny aj.).
      Příkladně aktivní etnorganologická skupina IFMC uskutečnila r. 1980 v Rakousku (Seggau) již své další,[/] sedmé zasedání; jeho referáty jsou právě v tisku. Nabídku uspořádat osmé sympozium podala Jugoslávie. Jaroslav Markl

Ethnologia Slavica, X-Xl, [obsah]

Zborník Filozofickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave, Bratislava 1980, 244 str., texty rusky, anglicky, německy a francouzsky
Ve zprávě o prvním ročníku sborníku Ethnologie Slavica na stránkách tohoto časopisu před deseti lety jsme uvedli, že jeho vydává ním navazuje Komenského univerzita v Bratislavě na bohatou tradici této vysoké školy v oboru národopisného bádání a že úroveň sborníku je dobrým příslibem do budoucna. Dnes při zprávě o 10. a 11. svazku Ethnologia Slavica můžeme s potěšením konstatovat, že mezinárodní redakční rada udržuje i přes řadu potíží, provázejících každý nový počin, dobrou úroveň sborníku, který se dnes řadí mezi nejvýznamnější periodika slovanského národopisu.
Recenzovaný svazek - jak píše v úvodu vedoucí redaktor Ján Podolák - měl být věnován na počest osmdesátých narozenin předního badatele v oboru slovanské etnografie a folkloristiky: Christa Vakarelského z Bulharska. Oslavenec se však nedočkal tohoto vydání, jež je nyní věnováno jeho památce. Svazek je monotematicky zaměřen na studium lidové kultury v současnosti a jejích současných proměn. Pro toto téma výzkumu byI

ustaven mezinárodní komitét a koordinátorem jeho činnosti jsou vědečtí pracovníci bulharské akademie věd, i když samozřejmě sborník Ethnologia Slavica sleduje toto téma v rámci studia etnických procesů u slovanských národů. Právě z tohoto hlediska přináší podnětné studie, opínající se o výsledky studia lidové kultury v socialistické společnosti: Ju. V. Bromlej, Das Internationale und das Nationale beim Aufbau des Sozialismus, K. V. Čistov, Ethnographisches Studium der gegenwärtigen geistigen Kultur in theoretisch -informatorischen Aspekt, Józef Burszta, Die Bedeutung der Volkskultur in der polnischen Gesellschaft einst und jetzt. Zajímavou skupinou příspěvků jsou práce bulharských badatelů o inovacích v lidové kultuře: V. Hadžinikolov, Probleme der Tradition und Innovation in der Volkskultur, B. Tumangelov, Über die ethnographische Interpretation des Problem "Tradition und Innovation", St. Genčev, Existenzformen und ethnische Funktionen der traditionellen Volkskultur in der Gegenwart a D. Todorov, Über die Kontinuität der Traditionen im modernen System der Festbräuche. k tematickému záměru sborníku Ethnologia Slavica přispěli zajímavými studiemi i slovenští etnografové A. Pranda (The Process of Building up Socialism as Reflected in Value Orientations of the Slovak Village), E. Horváthová (Stellung und Bedeutung[/] der Zeremonien im Leben der sozialistischen Gesellschaft und des Menschen), K. Podoláková Ján Podolák (Some Aspects Cooperation between Ethnography and Sociology within the Research of the Way of Life in Contemporary Villages in Slovakia), k nimž patří i příspěvek A. Robka (The Ethnographic Study of Bulgaria in the Light of Czech Archive Documents), i vědecké sdělení B. Kopczyńské - Jaworské (Polnische Erforschungen eines kollektivierten Dorfes) a Franka För[/]stera (Sorbische ethnographische Gegenwartsforschung). Závěr sborníku tvoří zhodnocení etnografického bádání Christa Vakarelského ( A. Primovski ), jeho badatelského přínosu folkloristice ( Stefana Stojkova ), bibliografie jeho hlavních prací, sestavené K. Krastanovovou, informace o mezinárodních konferencích, recenze vybraných knih a anotace článků z vybraných etnografických časopisů. Josef Jančář[/]

KONFERENCE

Tradiční a současná kultura obce Čičmany (seminář k přípravě komplexního národopisného výzkumu v Čičmanech, Čičmany 23.-24. IV. 1981) [obsah]

Dnes už nezjistíme, který badatel jako první vkročil do Čičman. Dovedeme si však představit, jak hluboce musela zapůsobit tato dědina, hluboko skrytá pod Strážovskou hornatinou, na cizího člověka svou impozantní lidovou architekturou, krojem a patriarchálním způsobem života. Ačkoliv v celém širokém okolí leží desítky neméně zajímavých obcí, badatelé se už od konce minulého století soustřeďovali především na Čičmany, které jakoby je magicky přitahovaly specific[/]kými rysy své lidové kultury. Není divu, že bibliografie Čičman, vydaná v roce 1972 k sedmistému jubileu obce (první zmínka o Čičmanech pochází už z roku 1272), obsahuje téměř sto bibliografických údajů; nejvíce prací se týká lidového stavitelství, kroje, společenského života a zvyků. A přesto - i když to zní neuvěřitelně - dosud nemáme národopisnou či národopisně-historickou monografii Čičman, ačkoliv - jak uvedl v hlavním referátě A. Pranda (Význam národopisného bádania tradičnej a súčasnej kultúry vybraných lokalít a oblastí) - dnes existuje asi padesát monografií slovenských dědin. Plánovaný komplexní národopisný výzkum obce má tento vážný ne

dostatek odstranit. A. Pranda ve svém referátě teoreticky zdůvodnil význam komplexního výzkumu jako základní etnografické metody k poznání způsobu života a kultury lidu v jedné lokalitě, a to ve vzájemných souvislostech. Zvláště pak zdůraznil studium nejen zaniklých a zanikajících jevů, ale i dokumentaci současných projevů a jejich zapojení do procesu vývoje socialistické kultury.
J. Vařeka ve svém vystoupení informoval a fondu "Čičmany" v ÚEF ČSAV v Praze a o dosud nepublikovaném rukopisu V. Pražáka, který z jeho pozůstalosti právě připravil pro tisk. Otázkou rezervace lidové architektury v Čičmanech, která byla vyhlášena v roce 1977 na základě usnesení vlády SSR č. 21, se zabýval J. Kantár. Ochranné pásmo, jehož jádro leží severně od farního kostela, zahrnuje až 270 objektů, rozdělených z památkového hlediska do tří kategorií (I. kategorie 39 staveb + 6 objektů mimo rezervaci, II. kategorie 35 staveb + 12 objektů mimo rezervaci, III. kategorie 52 staveb jen v rezervaci, v nichž však už byly provedeny závažnější úpravy). E. Munková podrobně seznámila přítomné se zajištěním komplexního národopisného výzkumu Čičman, s jeho cílem, programem, tématy, autorským kolektivem (celkem 17 členů pro 13 základních témat), časovým rozvrhem (1981-1984), farmou zpracování a využitím získaného materiálu k muzejně-expozičním účelům[/]

Rezervace lidové architektury. Čičmany, okres Žilina.
Foto Josef Vařeka 1981.

ve vybraných objektech památkové rezervace. Hlavním cílem je ovšem vypracování odborných studií a etnografické monografie. Účastníci semináře obdrželi tento projekt i v písemné formě.
Zvlášť je potěšitelné, že semináře se aktivními vystoupeními hlavně v rámci bohaté diskuse účastnil zástupce ONV v Žilině (M. Lipnická, vedoucí odboru kultury), předseda MO KSČ a MNV v Čičmanech (Fr. Greguš, V. Pieš). Organizačním centrem výzkumu je Považské múzeum v Žilině (E. Munková), finančně výzkum zajišťuje Slovenská[/] národopisná spoločnosť pri SAV v Bratislavě, jejíž zástupce A. Pranda bude vykonávat také ideový a odborný dozor.
Velmi úspěšný pracovní seminář byl následující den ukončen exkurzí v Čičmanech (návštěva vyšívačky M. Joklové, prohlídka vybraných čičmanských domů, návštěva výrobního družstva Rajčianka, prohlídka zdařilé národopisné expozice žilinského muzea v patrovém roubeném domě a návštěva MNV, kde je kronika obce a album starých fotografií Čičman). Josef Vařeka 314

Interetnické vzťahy v ľudovej architektúre v kontaktných zónach karpatskej časti Československa [obsah]

V hoteli Dukla vo Svidníku sa v dňoch 12.-14. 5. 1981 konala vedecká konferencia Interetnické vzťahy v ľudovej architektúre v kontaktových zónach karpatskej časti Československa". Uvedená konferencia prebiehala pod záštitou československej sekcie Medzinárodnej komisie pre štúdium ľudovej kultúry v Karpatach a na Balkáne a Múzea ukrajinskej kultúry vo Svidníku. Otvoril ju riaditeľ Múzea ukrajinskej kultúry Ivan Rusinko. Slávnostný prívet predniesol tajomník pre ideologickú prácu OV KSS vo Svidníku s. Viľas.
      Vlastná konferencia začala úvodným príhovorom predsedu Subkomisie pre ľudové staviteľstvo a sídla MKKKB Václava Frolca. Prvý, obsiahly príspevok od autorov Jána Botíka a Václava Frolca "Súčasný stav výskumu ľudového domu v československých Karpatoch" sa zaoberal históriou bádania o ľudovom staviteľstve od prvých vedeckých prác až po súčasnosť. v referáte "Etnokartografické podklady k štúdiu ľudového domu na Slovensku" autorka Soňa Kovačevičová hovorila o etnokartografických podkladoch pre štúdium tradičného ľudového domu. Vyšla z porovnania dokumentácie, vypracovanej V. Menclom v 30. rokoch 20. storočia s výsledkami atlasového výskumu na Slovensku v 70. rokoch. Igor Krištek a kolektív boli autormi tretieho referátu pod[/] názvom Dokumentácia ľudového domu na Slovensku v EÚ SNM v Martine". O všeobecných problémoch hovoril Igor Krištek. Doplnil ho Jozef Turzo v časti o kresbovej a fotografickej dokumentácii.
      O doposiaľ málo prebádanej problematike hovoril referát Jana Součka "Moravsko-české vzťahy v ľudovom staviteľstve". Odlišný charakter mal príspevok Jaroslava Sedláčka "Výskyt dvojdomu zrubovej konštrukcie v ľudovom staviteľstve východnej Moravy". Ďalšie tri referáty sa týkali moravsko slovenských vzťahov v tradičnom staviteľstve. v referáte "Ku genéze a historickému vývoju domu v oblasti moravsko-slovenského pomedzia" vyšiel autor Václav Frolec z rozsiahleho archeologického, historického i recentného etnografického materiálu. Príspevok Juraja Podobu "K niektorým problémom interetnických vzťahov v tradičnom staviteľstve v slovensko-moravskej kontaktovej oblasti" sa zakladal na porovnaní staviteľstva dvoch obcí. O výtvarnej stránke domu hovorila Věra Kovářů v referáte "Výtvarné riešenie ľu dového domu na moravskej a slovenskej strane Javorníkov". Podnetný príspevok Jiřího Langra, nazvaný "Ľudový dom v moravsko-poľskej a západoslovensko-poľskej kontaktovej oblasti" vychádzal z historického a etnografického materiálu. Prvý deň rokovania uzavrel Jozef Ušak referátom Mor f ológia sídel na Záhorí".[/]
      Druhý deň konferencie otvoril Ján Botík referátom "Ľudový dom v slovensko-maďarskej kontaktovej zóne". Celkovej koncepcii konferencie sa tematicky vymykal príspevok Jána Olejníka "Reprezentatívnost bývania lesných robotníkov v oblasti Vysokých Tatier". Problematikou kúreniska sa zaoberal Miroslav Sopoliga v práci "Ohniskové zariadenie v ľudovom obydlí vo východoslovensko-ukrajinskopoľskej kontaktovej oblasti". Do rámce rokovania bola zahrnutá aj problematika ochrany pamiatok tradičného ľudového staviteľstva. Zaoberal sa ňou referát Jána Kantára a Věry Kovářů "Ochrana pamiatok ľudového staviteľstva v slovenskej a moravskej časti Karpát" a referát Igora Krišteka "Súčasný stav výstavby múzeí ľudo vého staviteľstva v prírode na Slovensku". Rokovanie uzavrela plodná diskusia, ktorú obohatil aj príspevok Andreja Kaputu, ktorý riešil problém využitia archívnych dokumentov pri štúdiu sakrálnej architektúry.
      Po odprednášaní referátov sa účastníci konferencie odobrali do priestorov Múzea ľudového staviteľstva v prírode vo Svidníku, kde sa oboznámili s jeho výstavbou. Ďalší deň bol venovaný exkurzii do okolitých lokalít, kde sa účastníci oboznámili s. miestnou tradičnou i sakrálnou architektúrou. Exkurzia sa zakončila v Bardejove prehliadkou Múzea ľudovej architektúry v prírode a muzeálnych expozícií. Juraj Podoba

Konec dobrý, všecko dobré, dalo by se říct podle přísloví. Začátek letošního, už 36. ročníku folkloristického festivalu (26.-28. 6. 1981) začínal hodně nešťastně. Už v pátek od odpoledne začala bouřka a až do noci vytrvale pršelo. Tak nezbývalo nic jiného, než aby se první, zahajovací pořad Hoš, Podluží, přeložil do sálu (připravila jej Zdenka Jelínková, režii měl Jaroslav Jurášek. Žádnému pořadu - neboť strážnické programy jsou koncipovány pod širé nebe - taková změna neposlouží, tím méně mohla posloužit "podlužácké" přehlídce, která se opírala hlavně o hromadné scény tanečníků, zpěváků a zvykosloví. Ale už v pátek zanechal přes stísněné poměry v sále příznivý dojem, a ten se ještě umocnil zejména při sobotním opakování na stadióně. Proti "předpremiéře" na podlužáckých slavnostech v Tvrdonicích před měsícem se vystoupení zbavilo rozvleklosti, mělo větší spád, kázeň a přehlednost, i když některé menší závady v něm ještě zůstaly. Zkušená a zasloužilá autorka pracovala (obdobně jako v loňském programu z Brněnska) s pěti samostatnými bloky, v nichž ve zkratce představila obyčeje, písně a tance. Nej[/]větší místo dala hodovým zvykům, po nich následovaly táhlé luční písně žen, pak svatební obyčeje, mužské zpěvy o víně při víně a konečně fašankové obyčeje a hry. Kromě masopustního pásma vycházel program z Podluží z živého repertoáru a tradice, takže lze skutečně mluvit o autentickém folklórním pořadu. Autorce a všem dalším, kteří se na programu podíleli, se podařilo připravit a představit všecko nejlepší, co dnes na Podluží ještě žije. Myslím, že je důležité, že se také vyplatila soustavná péče o lidové tradice v celé oblasti, totiž dlouhá péče jak o nejrůznější vesnické skupiny, o vynikající soubory (Břeclavan), i o dechové kapely (Juráčkova muzika z Týnce, která se v tomto pořadu výborně uplatnila).
Hlavní pořad festivalu nesl název Lid své země. Připravil jej a režíroval Petr Novák, který už působil v programech strážnických slavností v několika posledních ročnících. Novákův autorský a režijní "rukopis" se liší od jiných autorů hlavně v tom, že klade důraz na promyšlenou kompozici celé skladby, že se snaží o důslednou režii představení a o velkou míru autorské i režijní stylizace. Novák usiluje, aby zvyky, písně, tance inscenoval jako důmyslné folklórní divadlo na scéně, tedy nikoliv jako[/] pouhé pásmo, ale jako skladbu a "báseň". Rovněž letos pojal svůj úkol jako trojdílnou kompozici (režijní spolupráce J. Maděrič, hudební režie J. Krček, text P. Cmíral, choreografická spolupráce A. Skálová, odborná spolupráce B. Beneš ). v první části zazněl Hlas pražského lidu; je to v podstatě baletní divadlo s historickým námětem, provedené souborem Chorea bohemica. Druhá část se vracela do časů roboty a vystoupily v ní soubory Škoda Plzeň, Úsměv z Horní Břízy, Kašava z Lukova, Kunovjan z Uherského Hradiště a Žerotín ze Strážnice. Třetí díl tvořilo působivé, brilantně zatančené pásmo Pravda u zbojníka, založené na tanečním a zpěvním folklóru souboru Partizán ze Slovenského Lupči, i když, popravdě řečeno, s ostatním tématem pořadu souviselo nejméně.
Divákovi se mohlo zdát, že mezi jednotlivými díly triptichu vznikají rozdíly v pojetí, ale to lze přičíst režijnímu záměru, aby lépe vynikly odlišností a kontrasty mezi oddíly. Především však zůstává, podle mého názoru, dost problematické, zda vystoupení souboru Chorea bohemica, jakkoli zajímavé a na nejvyšší profesionální úrovni, vůbec patřilo na strážnický festival. Mám za to, že tato skladba

MFF Strážnice 1981. Pořad "Lid své země". Soubor Partizán ze Slovenské Lupče. Foto Jaroslav Uherka.

souvisí s folklórem jen málo, folklórní základ je tu rekonstruován, přetvořen, v nejvyšší míře stylizován. Toto taneční divadlo může být a jistě je ozdobou na jiné scéně ale na strážnickém festivalu pů[/]sobilo cizorodě. Divák při pořadu zůstal chladný (to se zčásti týkalo rovněž pásma o robotě). Rovněž nadměrné používání reprodukovaného hudebního a zpěvního doprovodu bylo málo šťastné. Proto pořad[/] Lid své země vyvolal rozpaky a otázky: Jak daleko mohou a mají sahat stylizace lidových písní, tanců, obyčejů, ale i krojů, co náleží na scény strážnických slavností a jaké je vlastně jejich hlavní po

slání? v těchto otázkách není ve všem jasno a potřebují citlivé a v mnohém nové a současné řešení. k takové diskusi by mělo dojít dříve, než nám tyto problémy přerostou hlavu. Myslím, že program Lid své země by mohl být aktuálním podnětem.
Jako první program z Podluží, rovněž pořad Člověk a práce (autoři Pavel Popelka a Daniel Luther, režie P. Popelka ) se opíral o vesnické skupiny a o autentický folklór. Měl celostátní rozměr, uplatnilo se v něm více skupin ze Slovenska (Krásno n. K., Krivany, Parchovany, Selec, Skalité), z Moravy (Kudlovice, Nedašov, Nová Lhota, Ratíškovice) a z Čech (Mrákov). Všechny vystupovaly s opravdovým nadšením a zaujetím, které se přenášelo taky na diváky. Nová a nosná se ukázala hlavní myšlenka pořadu - ukázat zvyky, tance, praktiky, scény, spojené s lidskou prací. Autoři nás přesvědčili, že programy ve Strážnici nemusí vycházet jenom a vždycky ze svátečních chvil v lidském životě, ale že obyčejná a všední práce skrývá v sobě mnoho zajímavého a přímo dramatického. Pořad měl kulturně výchovné a poučné poslání v tom nejlepším smyslu. Pro diváka bylo poutavé a napínavé sledovat, jak se česá vlna, nebo když viděl masopustní "skákání na konopě", přástky, dračky, strouhání loučí, různé lesní práce, dusání nové podlahy v domě, žně, žňové písně, dožínky atd. Autoři spojili vystoupení skupin a ucelené scény krátkými vy[/]

MFF Strážnice 1981. Pořad "Hoš, Podluží". Skupina z Tvrdonic. Foto Jaroslav Uherka.

stoupeními podomních prodavačů a řemeslníků (handrlák, prodavač oharků, zemědělského nářadí atd.). Ty vnášely do programu taky rytmus a oživení. Myslím, že pořadu trochu uškodilo, že se jej nepodařilo udržet pod dvě hodiny a že trval podstatně déle. Zdá se také, že celý program by potřeboval zasvěcené průvodní slovo, neboť velká většina toho, co diváci na scéně viděli, byla pro ně už málo známá nebo přímo nepochopitelná, hlavně pro diváky s mladším datem narození. Dlouhé úvodní slovo sotva stačilo splnit takovou funkci. Neseme, neseme májíček nazvala[/] symbolicky Alena Schaueravá program dětských souborů, který proběhl na stadiónu Zahrada v jediném termínu v sobotu odpoledne. Režii měla J. Ryšánková a průvodní slovo - řekněme rovnou velice dobré a poetické, ale n.a druhé straně i věcné a vysvětlující - napsala básnířka a spisovatelka Zuzana Nováková. Program byl koncipován jako tradiční pásmo her, zvyků, tanců a písní od jara do zimy. (Jen mimochodem připomínám, jakou péči věnovali rodiče, vedoucí souborů i děti oblečení a úpravě: mnohé soubory a skupiny dospělých by si mohly z dětí vzít

MFF Strážnice 1981. Pořad "Hoš, Podluží". Soubor Břeclavan z Břeclavi. Foto Jaroslav Uherka.

příklad!). Jednotlivá roční období byla rámována verši a průvodním slovem. Autorka pozvala do Strážnice jedenáct dětských souborů hlavně z Moravy a Slezska (Rokytno, Holešov, Vlčnov, Uherské Hradiště, Prušánky, Brno, Orlová, Starý Hrozenkov, Luhačovice) a z Čech a Slovenska (Jičín a vynikající slovenský soubor z Keľčova). Některé soubory mají už značnou zkušenost tradici a velké zázemí práce, jiné však pracují na malých vesnicích a s velikou obětavostí, jako třeba Horáček ze školy v Rokytnu u Nového Města n. M.
Vynášení zimy a přinášení nové[/]ho léta, chození po pomlázce, čištění studánek, svatodušní obyčeje (jízda králů, královničky), masopustní zvyky, blažejská obchůzka aj, tvořily základ celého pásma. Je sice pravda, že tu a tam v pořadu vznikly některé zbytečné prodlevy, že některé číslo zůstalo pod průměrem (masopust v podání souboru z Jičína) nebo že byly poněkud zdlouhavé (Horáček z Rokytna). Ale ve svém celku patřil dětský program k úspěchům letošní Strážnice. Škoda, že nebyl navštíven, jak by si to zasloužil. Zůstává tedy otázka; kam s "dětskou" Strážnicí, jaké místo jí dát a kde ji v celé[/] skladbě festivalu umístit, že dětské soubory a skupiny do jejího programu patří, o tom nikdo nepochybuje.
Hudební pořad se znovu objevil na posledních ročnících Strážnice; stal se obohacením festivalu a jedním z nejvíce sledovaných programů. Ukázalo se, že hodně návštěvníků přichází do Strážnice zejména proto, aby si poslechli lidové písně, hlavně z Moravy a Slezska, v interpretaci nejlepších muzik a zpěváků. Letošního hudebního programu se ujal zkušený Jaroslav Jurášek a nazval jej prostě Hudci (režie J. Maděrič ). Autor pořadu jej sám také uváděl a právě toto průvodní slovo, nebo spíš jakási improvizovaná beseda, přispělo k tomu, aby se diváci -sešlo se jich na Zahradě opravdu mnoho - cítili jako doma, mezi svými. Jurášek pozval cimbálové muziky hlavně z Valašska a Slovácka: nové muziky Písečan (založena r. 1973) z Veselí n. M. a Kašavu (1976) z Lukova, a zkušené hudebníky, většinou cimbálové muziky s třicetiletou tradicí z Frýdku-Místku (Ostravica), Javorník z Brna a Olšavu z Uherského Brodu. s nimi vystupovali sólisté a některé taneční skupiny pozvaných souborů. Pořad byl proložen vyprávěním známého vypravěče G. Imrýška (četl J. Laža) a ukázkami z knihy o Jožkovi Kubíkovi (četl a vyprávěl D. Holý). Po letošním úspěchu se zdá jisté, že hudební pořad má o své posluchače i do budoucna po

staráno a že si získal na strážnickém festivalu pevné místo.
Zájem diváků o vystoupení zahraničních souborů ve Strážnici je příslovečný. Problémy a různé potíže, které vznikají při tvorbě zahraničního pořadu, jsou už notoricky známy: chybí totiž důsledný vliv Ústavu lidového umění ve Strážnici a programové rady na to, jaké zahraniční soubory jsou zvány, takže málem až do posledního okamžiku neví autor programu, které soubory a skupiny přijedou. Navíc vznikají pro autora a režiséra svízele také v tom, že soubory mají různou úroveň, najdou se mezi nimi vesnické skupiny s autentickým folklórem, ale i městské a velké soubory s velikou mírou stylizace. Tyto potíže vznikly taky letos, neboť některé soubory, plánované do Strážnice, nemohly z různých důvodů přijet. Tak nezbylo Hannah Laudové, autorce programu, si poradit, jak nejlépe uměla. Nazvala svůj pořad Písně a tance přátelství (hudební režie J. Pergl ). Přes všecky uvedené potíže se autorka snažila pojat pořad nikoliv jako pouhou snůšku nebo pásmo zajímavých písní a tanců, nýbrž mu dala jednotící linii. Chtěla ukázat aspoň v malé zkratce tradiční jarní lidové obyčeje, tance a zpěvy. Záměr se jí podařil: soubory, které do Strážnice přijely, se snažily respektovat vůdčí myšlenku, jednak v tom, jaká čísla do Strážnice přivezly, ale rovněž v režijní skladbě celého pořadu. z Bulharska přijel dětský soubor Severňáček, který reprezen[/]toval "koncertní", vysloveně scénické pojetí a stylizaci tanečního folklóru. z Německé demokratické republiky vystupoval taneční soubor kulturního domu horníků z Gery. Nejzajímavější soubory přijely z Polska a ze Sovětského svazu. Polská skupina od Krakova z vesnice Mietňova patří k vesnickým souborům. Vynikala zejména krojovým oblečením a předvedla zajímavé jarní kolední obchůzky. Rovněž ukrajinský lidový soubor z SSSR náležel k nejlepším, které jsme v posledních letech na strážnických slavnostech viděli; zaujal zejména dobrou pěveckou složkou. Jako "hostitelský" soubor se uplatnila Olšava z Uherského Brodu, která provedla hélské hry a pásmo tanců. Zůstává však otázka do budoucna, jak definitiv[/]ně předejít potížím, které při sestavování zahraničních programů vznikají.
Strážnice 1981 začínala v dešti, ale na hlavní programy už svítilo palčivě slunko. Většina pořadů měla - měřeno jinými ročníky - dobrou, až nadprůměrnou úroveň. To platí taky o průvodních programech, rovněž o krojovaném průvodu skupin a souborů, který připravila V. Ondrušová ; měl velkou účast a nebývale mnoho diváků. Úspěch letošního ročníku festivalu by měl pobídnout programovou radu a všecky ostatní spolupracovníky, aby se zabývali zkušenostmi z letoška a odpovědně připravovali další plány. Oldřich Sirovátka[/]

Ústředním tématem kraslicové soutěže ve Veselí nad Moravou bylo vychovat dorost. Uskutečňovala myšlenku soustředit okolo nejlepších lidových tvůrců zájmové kroužky mládeže ve věku od 6 do 25 let a vytvářet tak jejich školy. Podala přesvědčivý důkaz o přetrvávajících etických a estetických hodnotách kraslic, o jejich endemitách1) v ČSSR a o metodě, jak toto lidové umění v naší vlastí udržet a rozvíjet v podmínkách současného života.[/]
Soutěž obeslalo 246 účastníků 1576 kraslicemi. Kritériem jejich posuzování2) byla kontinuita s tradicí, etické a estetické hodnoty, vytvářené v řádu základních principů lidové tvorby. Ceny byly uděleny za výtvarně a technicky dokonalé zvládnutí plochy vejce, za využití přírodních barviv a dodržení místních tradičních vzorů, za obnovu v oblasti, kde vlastní tradice byla již přerušena (Libotenice, okr. Litoměřice, Velká nad Veličkou, okr. Hodonín), za výtvarně citlivé rozvíjení tradičních vzorů, za dokonalé ztvárnění rostlinných motivů na

kraslicích zdobených vyškrabováním.
      Mladí nastupující nositelé lidových výtvarných tradic získali 15 cen, udělených porotou do Uh. Brodu, Jarošova nad Nežárkou, Libotenic, Vizovic, Roudnice nad Labem, Domaniže, Blanska, Přemyslovic, Mikulova, Vnorov, Kľúknavy, Žižic, Nedakonic, Krumvíře, Prahy. Čestné uznání, zvláštní cenu a velkou cenu poroty obdrželi mladí tvůrci z Veselí nad Moravou, Mníchovy Lehoty, Dolního Němčí, Rudimova, Ostrožské Nové Vsi, Archlebova, Suchova, Klobouk u Brna, Rokycan, Prahy, Vnorov, Vyškova, Libotenic, Netolic, Nučniček, Žádovic, Borkovan, Dubné, Těmic, Uh. Brodu, Velké nad Veličkou. Lidovým tvůrcům, které se do soutěže zapojili, byl udělen diplom. z nich na prvním místě byla lidová umělkyně Františka Poláčková z Archlebova (o. Hodonín), odkud se soutěže účastnil největší počet mládeže - 21 děvčat a chlapců, jimž porota nevyřadila ani jedinou kraslici. z dalších obětavých lidových učitelů obdržela diplom Marie Gavalová z Ostrožské Nové Vsi, Marie Pachtová z Vyškova, Anežka Studničková a Ludmila Kočišová z Vnorov, Danuše Lapčíková z Veselí nad Moravou, Marie Neumannová z Dolního Němčí, Květa Malcová z jihočeské Dubné, Pavla Masaříková z Blatnice, Františka Svobodová z Moravské Nové Vsi a Miroslav Kubišta z Libotenic.
      Na slavnostním ceremoniálu s cimbálovou muzikou, kroji a s nevídanou účastí několika set návštěv[/]níků z ČSSR zahájil vkusně instalovanou výstavu dr. Antonín Seménka, místopředseda ONV v Hodoníně a Josef Malík, předseda ZV ROH Železáren ve Veselí nad Moravou. Návštěvníci viděli soustředění pozoruhodné krásy, vytvořené s pílí a nadšením mladou generací. Seminář o genesi a současnosti kraslic vedl dr. Jaroslav Orel z Brna a výtvarnice Květa Holečková z ÚDPM v Praze. z ozdobovacích technik prokázala soutěž existenci batikování voskem, vyškrabování, plastické zdobení voskem, obtáčení duší z jezerní sítiny, polepování slámou a ovazování rostlinnými částmi. Soustředěné artefakty doložily, že v mládeži vedené zkušenými lidovými tvůrci je budoucnost kraslicového lidového umění. Metodicky je to cesta k iniciativní účastí na tvořivé činnosti a ušlechtilé využití volného času v úseku, který je navíc důležitý tím, že navazuje na živou tradici.
      Za velkorysý čin pořadatelů je třeba označit darování soutěžních kraslic s orientačními údaji muzejním fondům. Jde o závažný dobový dokument, který by měl být zpracován v celostátním měřítku jako monografie.
      Je třeba přiložit ruku k dílu. To se v deseti dosavadních kraslicových soutěžích stalo. Kraslice se vynořily i v místech, kde jsme je ani netušili. Na společném díle bude v roce 1982 pokračovat celostátní soutěž o nejkrásnější kraslici mládeže v Domaniži (o. Povážská Bystrica), po Slovensku je další soutěž[/] vyhražená pro Čechy, v roce 1984 bude jejím garantem Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.[/]

Poznámky
1.
(řec. endémos = místní, domácí). Jako endemity označujeme kraslice, vyskytující se výhradně v určitém území, např. slámou zdobené kraslice na Hané.
2.
Odborná porota pracovala 2. a 3. 4. 1981 ve Veselí nad Moravou ve složení: Arnoštka Eberhardová-Ludmila Hermanová (Uh. Hradiště), Květa Holečková, předsedkyně poroty (Praha), Vlasta Ondrušová (Strážnice), dr. Jaroslav Orel - dr. Vlasta Svobodová, CSc. - dr. Eva Večerková (Brno), Josef Holčík - Věra Šmídová (Veselí nad Moravou). Náročnou soutěž vzorně organizoval Závodní klub ROH Železáren ve Veselí nad Moravou v čele s ředitelem Josefem Přibylem. Jaroslav Orel

NA POMOC SOUBORŮM

S Oskárem Elschekem o folklórních skupinách a souborech [obsah]

Rozmlouvá Dušan Holý
V bodech o našem hostu: Narozen 16. 6. 1931 v Bratislavě, kde r. 1950 maturuje na reálném gymnáziu - 1950-54 studuje hudební vědu a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě; diplomová práce Rozšírenie tónového materiálu v stredoveku - 1970 předkládá k obhajobě kandidátskou disertaci Hudobná veda súčasnosti, jej systematika a teória - 1978 PhDr. na FF UK v Bratislavě; disertace Hudobná systematika a jej študijno-výchovné zameranie - Zaměstnání: Od r. 1954 pracuje na Oddělení etnomuzikológie Umenovedného ústavu SAV, sekcia hudobnej vedy (dříve Ústav hudobnej vedy SAV); od r. 1974 vedoucím oddělení - 1963-71 vykonává externě funkci šéfredaktora časopisu Slovenská hudba Soubory: 1946-50 Hudobnospevácky súbor Ozve na - 1950-55 Vysoky súbor Ozvena - 1950-55 Vysokoškolský umelecký súbor Bratislava Odborná činnost: Člen výboru International Folk Music Council (IFMC); předseda Studijní skupiny pro systematizaci a klasifikaci lidové hudby při IFMC. Kromě toho, že napsal mnoho odborných recenzí,[/] zpráv a kritik, mnoho prací redigoval, připravil řadu rozhlasových a televizních relací, gramofonových desek, festivalových pořadů, že se autorsky podílel na několika národopisných filmech, samostatných programech SĽUKU a jiných souborů, publikoval na 100 obsáhlých studií s tematikou: Slovenská lidová píseň a hudba, Teorie etnomuzikologie, Organologie, Systematická hudební věda - Hlavní práce: Pojem o základně znaky hudobného folklóru. In: Hudobnovedné štúdie, 3, 1959, s. 5-42; Úvod do štúdia slovenskej ľudovej hudby. Bratislava 1962, 3 sv., spolu s A. Elschekovou); Porovnávacia úvodná štúdia k európskému ľudovému viachlasnému spevu. In: Hudubnovedné štúdie, 6, 1963, s. 79-116; Hudobnovedecká systematika a etnoorganológia. In: Musicologica Slovaca, 1, 1969, s. 5-41; Piesne a hudba. In: Slovensko, 3. Ľud, 2. Ľudová kultúra, Bratislava 1975, s. 1069-1098; Archaické typy bezdierkových hranových píšťal v severnom Gemeri, In: Gemer, Národopisné štúdie, 3, 1978, s. 303-383; Ľudové hudobné nástroje a nástrojová hudba. In: Podpoľanie. Tradícia a súčasnosť. Bratislava 1979, s. 73-92; Repertoárová a hudobnoštylistická diferencovanosť pastierskych bezdierkových píšťal v Euró[/]pe. In: Interetnické vzťahy vo folklóre karpatskej oblasti, Bratislava 1980, s. 227-300; Slovenská ľudová pieseň a ľudová hudba. Bratislava 1980 (375 stran, spolu s A. Elschekovou).

V průběhu let, ale zejména v posledních desetiletích vykrystalizovala u nás dvě různé formy aktivního pěstování lidové hudby, zpěvu a tance. Jednak jsou to folklórní skupiny a jednak folklórní soubory. v čem spatřuješ jejich hlavní charakteristické znaky, jimiž se od sebe navzájem odlišují?
Predovšetkým v rozdielnom stupni organizovanosti. U folklórnych skupín je organizovanosť prostá. Vzniká napríklad takto: Ženy sa poschádzajú na svatbe a spievajú. Niekto ich počuje a potom ich aktivizuje. Povie dajme tomu: "Ženičky, my by sme boli radi, aby ste tie piesne zaspievali aj verejne!"; či už pri príležitosti prvého mája, pri nejakom výročí, alebo na výročnej schôdzi JRD. Táto forma organizácie vyvstává z takého rudimentárneho základu. Pokračujme však ďalej v našom príklade: Ženy počuje v ich dedine napr. okresný funkcionár, páči sa mu to, doporučí ich ako tzv. skupinu na okresnú

prehliadku alebo súťaž. Tam ich počujú folkloristi a tak sa skupina dostane možno až na celoslovenský folklórny festival. A naraz sa tieto ženy ocitajú v istých organizačných problémoch. Keď tak pätkrát-šesťkrát do roka vystupujú, hľadajú si nikoho; kto ich povedie, s akým repertoárom budú vystupovať, či sa skôr hodia svadobné, či tanečné piesne. Začnú uvažovať, ako naplniť program - dochádza k istej vedomej dramaturgickej práci. A nevyhnutný je tiež organizačný vedúci: kto bude zháňať autobus, kto zabezpečí nocľahy atď. Postupne vzniká folklórna skupina. Nemá pevné zloženie - členovia sa striedajú podľa toho, kto má čas. Účinkovanie nie je pre žiadneho z členov skupiny záväzné. Raz ide ten, raz ten, keď nemôže staršia žena, nahradí ju mladšia.
      Často se ovšem v těchto případech setkáváme s otázkou: A je to ještě původní folklór, nebo to už s autentickým folklórem nemá co společného? Anebo jak to s ním vlastně souvisí? Jak se na to díváš?
      Pokiaľ ide o spoločenské funkcie, ktoré folklórne skupiny napľňajú, sú v porovnaní s prirodzenými pôvodnými väzbami rozdielne. Hovorí sa, že je to druhý život, druhá existencia folklóru. Interpretuje sa v inom prostredí, s inými funkčnými väzbami a je organizovaný vonkajší rámec vystúpenia; na jednej strane sú tí, ktorí počúvajú, a na druhej tí, ktorí spievajú. Ale[/] v mnohých prípadoch nie je podstatný rozdiel medzi samotným spevom: či žony spievajú v prirodzenom domácom prostredí na svatbe, na schôdzi JRD, alebo či účinkujú na folklórnom festivale. Sekundárny život folklóru začína tam, keď napr. mladé dievčatá, ktoré majú doplniť staršie ženy, nepoznajú z autopsie to, čo tie ženy spievajú, a keď sa piesne učia vlastne až pri skúškach na vystúpenie. A tu sa často hovorí: "Vidíte, tí mladí to už nezažili, museli sa to naučiť!" Ale veď v minulosti sa to dialo podobne. Učili sa tiež predovšetkým počúvaním a napodobňovaním. Sú tu skúsenosti z našich folkloristických výskumov; ženy zaspievajú a potom povedia: "Nuž, pozrite sa, tie mladé, tie žaby, tie už nevedia nič. Všetko to zomrie s nami." Za tridsať rokov sa vrátime do obce, staré ženy sú mŕtve, tie žaby sa stali ženami a spievajú to isté, čo spievala staršia generácia. Odpočúvali a naučili sa to, sú prirodzenými pokračovateľkami tradície.
      U nás, na Moravě, se značně potýkáme s otázkou podchycení a podpory vesnických folklórních skupin, mnoho se zanedbalo a náprava místy nebude nijak snadná. Jak je tomu na Slovensku?
      Podľa môjho názoru je možno ľutovať, že niektoré dedinské folklórne skupiny nemajú väčšiu podporu. Poznám množstvo veľmi kvalitných folklórnych skupín, ale veru ani Miestny národný výbor, ani družstvo ich nijako nepodporujú,[/] ba často im dokonca v práci prekážajú. Síce radi si vypočujeme piesne a hudbu, páčia sa nám krojovaní ľudia na javiskách, ale aby sa im pomohlo, aby im niekto poskytol aspoň tie elementárne existenčné pracovné podmienky, to sa stáva málokedy. Často sa členovia skupín stretávajú ešte aj so závisťou: "No, vidíte, ako je im dobre, oni si chodia pospevovať po svete..." Tí, s ktorými sa stretávame na rôznych prehliadkach, chodia tam však preto, že tam nájdu ľudí podobného zmýšľania, ktorí majú radi to isté, čo oni: radi si zaspievajú, radi sa pobavia. A je to tak, že ten, čo si rád zaspieva, zahrá, alebo zatancuje, je aj iný typ človeka. Vieme, že spravidla ide o pozitívne typy ľudí, so spoločenským zmyslom, s kolektívnym cítením, citlivejším vzájomným prístupom, s vyvinutým estetickým zmyslom pre krásu umenia i života. Keď doma nenájdu ocenenie, ostáva pre nich aspoň istý morálny kredit, že poskytujú mnohým radosť a potešenie.
      Mluvil jsi o tom, že skupiny postrádají často oficiálnější podporu ze strany MNV anebo JRD apod. Domníváš se, že by bylo správné usilovat o nějakou nápravu, a když, tak v jakém smyslu?
      Čo by skupiny podľa môjho názoru potrebovali? Nie mnoho. Priestor, aby sa členovia mohli nerušene schádzať a pracovať, aby im zainteresované organizácie poskytli napr. bezplatne autobus a aby dostali aspoň jedlo a nocľah, aby si

to nemuseli hradiť z vlastného. A samozrejme ukázať aj v obci, že si vážia činnosť folklórnej skupiny. v poslednej dobe sa v niektorých obciach uplatňujú tieto skupiny pri[/] spoločenských obradoch. Miestne národne výbory si konečne uvedomujú, že činnosť skupín má významný spoločenský dosah. Pri Zboroch pre občanske záležitosti do[/]stávajú pevnú a vyhľadávanú spoločenskú funkciu.
Povídali jsme poměrně hodně o folklórních skupinách. Vzhledem k celkovému zaměření této rubriky

by bylo načase podívat se trochu i na problematiku souborů.
      Kedysi sa u nás označovalo folklórnym súborom všetko, aj folklórne skupiny. Aké sú medzi nimi rozdiely? Čo súbory robia, je vedomá forma naučeného, pestovaného, upraveného, pretaveného folklóru. Jadro folklórnych súborov na Slovensku tvorili a teoria ľudia z dedín. Tak je tomu napríklad aj u poloprofesionálneho súboru, akým je Lúčnica; utvára sa prevažne z vysoko školákov, ktorí prišli do Bratislavy z dedinského prostredia. Našli a nachádzajú v meste priestor pre tradičné kultúrne vyžitie sa, aké im bolo a je blízke. Keď chlapec prišiel povedzme z Michaloviec, bol v súbore vyhľadávaným interprétom čísiel vytvorených z materiálu jeho rodného kraja. Ale zároveň sa musel aj prispôsobovať. Musel sa učiť aj tance alebo pesničky z iných oblastí. Prišlo k zlomu: k tomu repertoáru, ktorý si priniesol z rodnej dediny, postupne pripájal široký repertoár celoslovenský. Tak je tomu aj u iných folklórnych súborov, hoci v poslednej dobe sa správne presadzuje názor, že súbor musí mať regionálny a niekedy dokonca lokálny charakter. Vieme, že unifikácia folklórnym súborom neprospieva.
      S tím velmi souhlasím.
      Folklórne skupiny majú prednosť v tom (a budú ju mať pred súbormi zrejme vždy), že sa pridržiavajú predovšetkým komorných foriem, ktoré sú aj základom existencie ľudovej hudby alebo spevu. Oproti[/] tomu folklórne súbory inklinujú obvykle k veľkému javiskovému obsadeniu, a to často vedie k zotreniu základného charakteru pôvodného folklóru. Sú ale aj súbory, ktoré sa snažie komponovať čísla z menších komorných foriem. Ba snažia sa niekedy rekonštruovať pôvodnú funkčnú polohu a žáner. Myslím, že je to veľmi vhodná cesta, ako dosiahnuť požadovanú vernosť prejavu. U mnohých piesňových žánrov sa totiž vždy uplatňovala istá intimita, subjektívnosť a individuálnosť. Vo veľkých ansámbloch dochádza k jej ztrate. Záleží na tom, ako poctivo sa v súboroch pracuje, ako sa pripravuje program, do akej miery sa súbor opiera o hlbokú znalosť materiálu, tj. nielen o samotné znenie piesne či o samotné pohybové stvárnenie tanca, ale aj o pochopenie toho, v akých funkčných väzbách sa tieto prejavy uplatňovali, čo bolo ich zmyslom. Priliehavo to vyjadril Vladimír Úlehla: Nedajú sa študovať motýle, keď sa budeme pozerať ako sú pripichnuté pod sklom. Musíme ich vidieť lietať, musíme vidieť ako žijú, kde a v akom prostredí, za akou kvetinkou idú a podobne. Čiže elementárne východisko je: Čo vyberať a ako s tým pracovať? Či sa pridržiavať ducha toho čo spracovávam, tj. základných štýlových znakov, alebo či ísť len po povrchu, po efekte a do polôh, ktoré stierajú základné vyjadrovacie prvky a umeleckú silu pôvodného folklóru. Je potešitelné, že v súčastnosti sa stretávame so súbormi, ktoré[/] k nám do ústavu nechodia len pre materiál, ale nás sami ešte aj na mnohé zaujímavé tradičné hodnoty upozornia. Nájdu sa opravdiví poctivci, ktorí sa snažia ísť na koreň vecí. Nielen rýchlo, lacno niečo napodobiť, ale s láskou a znalosťou, s vnútorným vzťahom a cieľavedome sa zmocniť tradičných hodnôt. A my vieme, že pre súbory je kontakt s terénom ich životnou miazgou. My súborom, a to ako amatérskym, tak profesionálnym, umožňujeme - pokiaľ nám to dovoľuje čas - odpočúvanie nahrávok, prehliadnutie filmov a štúdium v rukopisnom archive. Náš archív nechápeme tak ako niečo, čo by malo slúžiť len pre tzv. čistú vedu.
      Bylo by jistě dobré, aby totéž mohli říci i pracovníci ostatních podobných archívů! Jak vím ze zkušenosti, není to zdaleka všude samozřejmé.
      Své poslední věty povím, jako ve starých divadelních hrách, "stranou" - do publika. Netýkají se už problematiky folklórních skupin a souborů, nýbrž samotného Oskára Elscheka. Jak plyne z uvedených. osobních dat, oslavil v r. 1981 své abrahámoviny. Není proto možné zakončit naše rozmlouvání jinak, než zdravicí tomuto našemu přednímu etnomuzikologa světového jména (což vůbec není nadsázka), fenomenálnímu diskutéru s obrovskými jazykovými znalostmi: Ať si na dlouhá léta zachová svůj nezdolný životní optimismus, potřebný kliď k práci a nadále pokračuje vevšech svých - pro naši společnost tolik potřebných - činnostech!

VÝMĚNA

Seznam knih a časopisů a mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1980 [obsah]

      BULHARSKO



      Sofia



      Bălgarska etnografija V, 1980, 1-4Bălgarska akademija na naukiteEtnografski institut s muzej, Sofija 1980 (Bălgarska akademijana naukite, Biblioteka)

      Bălgarski folklor VI, 1980, 1-4Bălgarska akademija na naukiteInstitut za folklor, Sofija 1980(Bălgarska akademija na naukiteBiblioteka)

      Etnografija na Bălgarija, tom IUvod v etnografskata nauka i socialno-normativna kultura, Bălgarska akademija na naukite, Etnografski institut s muzej, Sofija1980 (Balgarska akademija na naukite, Biblioteka)

      Etnografski i folkloristični izsledvanija. v čest na Christo Vakarelski po slučaj 80-godišninata otroždenieto mu. Izdatelstvo naBălgarskata akademija na naukite, Sofija 1979 (Bălgarska akademija na naukite, Biblioteka)[/]



      FINSKO



      Âbo



      Budkavlen 58, 1979, Âbo 1979 (Etnologiska och Folkloristiska institutionerna vid Âbo Akademi)



      Helsinky



      Folklore and Folklife Research inFinland. Suomen Perinnetieteellinen Bibliografia. Haltsonen, S. Heikkilä, P.: Ethnological bibliography 1935-1970. Ilomäki, H. Kaivola, T.: Ethnological bibliography 1975-1976. Studia Fennica, Review of Finnish Linguisticsand Ethnology, 23, Helsinki 1980(Suomalaisen Kirjallisuuden Seura)

      Iisalo, Taimo: The Science of Education in Finland 1828-1918, Helsinki 1979 (Societas ScientiarumFennica)

      Zilliacus, H. - Frösén, J. - Hohti,P. - Kaimio, J. - Kaimio, M.:Fifty Oxyrhynchus Papyri (P.Oxy. Hels). Commentationes Humanarum Litterarum 63, SocietasScientiarum Fennica, Helsinki 1979(Library of the Scientific Societies, International Exchange Service)[/]



      FRANCIE



      Tours



      Musée du Compagnonnage. Guide duvisiteur, Tours (1975 ?) (RogerLecotté, Musée du Compagnonnage)



      JUGOSLÁVIE



      Bělehrad



      Glasnik Etnografskog muzeja u Beogradu 43, Beograd 1979; 44, Beograd 1980 (Etnografski muzej uBeogradu)

      L'art populaire Yougoslave, Belgrad1980 (Etnografski muzej u Beogradu)



      Daruvar



      Jednota, orgán Svazu Čechů a Slováků v SR Chorvatsku, SFR Jugoslávie, roč. 35, 1980, č. 1-39,45-50, Daruvar 1980 (Novinskoizdavačka ustanova "Jednota")



      Nový Sad



      Etnološka gradja o Romima - Ciganima u Vojvodini I, Vojvodjanskimuzej, Novi Sad 1979 (Vojvodjanski muzej)[//]Rad Vojvodjanskih muzeja 25, 1979,Novi Sad 1979 (Vojvodjanski muzej)



      Skopje



      Autorský kolektiv: Makedonski pesni za narodnoosloboditelnata borba. Makedonsko narodno tvoreštvo, Narodni pesni, kniga 3,Skopje 1980 (Institut za folklor"Marko Cepenkov")

      Karovski, Lazo - Bicevski, Trpko:Makedonski pečalbarski narodnipesni, Makedonski narodno tvoreštvo, Narodni pesni, kniga 2,Skopje 1979 (Institut za folklor"Marko Cepenkov")

      Makedonski folklor X, 1977, 19-20,Skopje 1977; XI, 1978, 21-22,Skopje 1978 (Institut za folklor)

      Vroclavski, Krištof D-r: Makedonskiot naroden raskažuvač DimoStenkoski, I. Folkloristička monografija. Posebni izdanija, kniga 5, Skopje 1979 (Institut zafolklor)



      Škofja Loka



      Blegoš. Vodniki po loškem ozemlju3, Škofja Loka 1980 (Muzejskodruštvo v Škofji Loki)

      Loški razgledi 27, 1980, Škofja Loka 1980 (Muzejsko društvo v Škofji Loki)



      Záhřeb



      Narodna umjetnost 17, 1980, Zagreb1980 (Zavod za istraživanje folklora Instituta za filologiju i folk[/]loristiku, prije Institut za narodnu umjetnost)

      Zorić, Snježana: Folklor i mi. Izložba fotografija. Zavod za istraživanje folklora, Zagreb (Zavod zaistraživanje folklora)



      MAĎARSKO



      Békéscsaba

      A Békés Megyei Múzeumok Közleményei 5, 1978, Békéscsaba 1978(Munkácsy Mihály Múzeum)



      Budapešť



      Acta et studia Academiae Scientiarum Hungaricae, Index 1977,Akadémiai Kiadó, Budapest (Ungarisches Aussenhandelsunternehmenfür Bücher und Zeitungen)

      Gémes, Magda S.: A Magyar Néprajztudomány Bibliográfiája 1978(Bibliographie der ungarischenVolkskunde 1978). Néprajzi Hírek, A Magyar Néprajzi TársaságTájékoztatója, VIII, 5-6, Budapest 1979 (Néprajzi Múzeum Könyvtára)

      Katona, Imre: Dammarbeiter im Pound Theisstal (EthnographischeParallele) (separatum). In: ActaEthnographica Acadamiae Scientiarum Hungaricae 28, 1979. Akadémiai Kiadó, Budapest 1979(Folklore Tanszéke)

      Manga, János: Das Treiben mit demgrünen Zweig zu Palmsonntag imungarischen und slowakischenSprachraum (separatum). In: ActaEthnographica Academiae Scien-[/]tiarum Hungaricae 28, 1979. Akadémiai Kiadó, Budapest 1979(Folklore Tanszéke)

      Martin, György: Die Kennzeichenund Entwicklung des neuen ungarischen Tanzstiles (separatum).In: Acta Ethnographica Academiae Scientiarum Hungaricae 28,1979. Akadémiai Kiadó, Budapest1979 (Folklore Tanszéke)

      Muensterberger, Werner: In Searchof Human Origins: Géza Róheim'sLegacy (separatum). In: ActaEthnographica Academiae Scientiarum Hungaricae 28, 1979. Akadémiai Kiadó, Budapest 1979(Folklore Tanszéke)

      Néprajzi Közlemények XXII, Budapest 1979; XXIII, Budapest 1980(Néprajzi Múzeum Könyvtára)

      Schmidt, Éva: Úlilap, popytka kopedeniko chanrovych otnošenijsevero-maňsijskogo teksta pesni(separatum). In: Acta Ethnographica Academiae Scientiarum Hungaricae 28, 1979. Akadémiai Kiadó, Budapest 1979 (Folklore Tanszéke)

      Tálasi, István: Néprajzi tanulmányok, Írások I., DissertationesEthnographicae 3-4, 1979-80, Budapest 1980 (Magyar NéprajziTársaság)



      Debrecín



      A Debreceni Déri Múzeum Évkönyve 1978, Debrecen 1979 (Déri Múzeum)

      Dankó, Imre (text): Diószegi Balázskiállítása, ? (Dr. Dankó Imre,Debrecen)[//]Hortobágyi Galéria, Debrecen. 1980(Dr. Dankó Imre, Debrecen)

      Múzeumi -Kurír 24-25, Debrecen1977; 26-28, Debrecen 1978; 2930, Debrecen 1979 (Déri Múzeum)

      Vezetö a Déri Múzeum kiállításaihoz, Debrecen 1978 (Déri Múzeum)



      Jager



      Az Egri Múzeum Évkönyve XVIXVII, 1978-1979, Eger 1980 (Dobó István Vármúzeum)



      Segedín



      A Móra Ferenc Múzeum Évkönyve1976/77 - 1, Szeged 1978 (JózsefAttila Tudományegyetem KözpontiKönyvtára)

      Ungarische Volkskunstartikel, Artex,Budapest (József Attila Tudományegyetem Központi Könyvtára)



      Szentendre



      Fejezetek Pest megye történetébölI. Studia Comitatensia 7, Szentendre 1979 (Musée Ferenczy)

      Fejezetek Pest megye történetébölII. Studia Comitatensia 8, Szentendre 1979 (Musée Ferenczy)



      NDR



      Berlín



      Jahrbuch für Volkskunde und Kulturgeschichte, Band 23 (Neue Folge Band 8), Jahrgang 1980, Berlin 1980 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Zentralinstitutfür Geschichte)[/]



      Budyšín



      Lětopis, Jahresschrift des Institutsfür sorbische Volksforschung, Reihe C - Volkskunde, Nr. 23, Bautzen 1980 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Institut fürsorbische Volksforschung beimZentralinstitut für Geschichte)



      NSR



      Bonn



      Jahrbuch für Volksliedforschung, 24.Jahrgang, 1979, Berlin 1979; 25.Jahrgang, 1980, Berlin 1980 (Deutsche Forschungsgemeinschaft, Bibliotheksreferat)



      Brémy



      Mitteilungen, Verein für Niedersächsisches Volkstum e. V. Bremen, 55. Jahrgang, Frühjahr 1980,Heft 105, 106, Bremen 1980 (Verein für Niedersächsisches Volkstum e. V. Bremen)



      Münster



      Rheinisch-westfälische Zeitschrift fürVolkskunde XXV, 1979/80, 1-4,Bonn und Münster 1979/80 (Volkskudliches Seminar der UniversitätMünster)



      POLSKO



      Białystok



      Zabytek archeologiczny i środowisko. Problemy zagospodarowania[/]obiektów archeologicznych w aglomeracjach miejskich i kompleksach leśnych. Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa 1980(Muzeum Okręgowe w Białymstoku)



      Krakov



      Kantor, Ryszard: Recepcja i funkcja plastycznej twórczości ludowej na Polskiej Orawie w drugiejpołowie XIX i w XX wieku. Zeszyty naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego DCVIII, Prace Etnograficzne, zeszyt 13, Warszawa Kraków 1980 (Uniwersytet Jagielloński, Katedra etnografii Słowian, Biblioteka)

      Łodziński, Jacek: Malarstwo Ketarzyny Gawłowej, Kraków 1978 (Muzeum Etnograficzne w Krakowie)

      Rocznik Muzeum Etnograficznegow Krakowie, tom VII, Kraków1979 (Muzeum Etnograficzne wKrakowie)

      Szewczyk, Zdzisław: Zegary ludowe. z kolekcji Ludwika Ostrogii Muzeum Etnograficznego w Krakowie, Kraków 1978 (MuzeumEtnograficzne w Krakowie)

      Waligóra, Edward: Bogactwo jest tunic. O rzeźbach i wierszach Józefa Janosa, Kraków 1979 (MuzeumEtnograficzne w Krakowie)

      Wieś Rudawa i jej okolice. Zeszytynaukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego DLXXXVI, Prace Etnograficzne, zeszyt 12, Kraków 1980(Uniwersytet Jagielloński, Katedra etnografii Słowian, Biblioteka)[//]



      Lodž



      Prace i Materiały Muzeum Archeologicznego i Etnograficznego wŁodzi, Seria Etnograficzna, Nr. 20,Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa - Łódž 1979 (Muzeum Archeologiczne i Etnograficzne w Łodzi)



      Varšava



      Etnografia Polska XXIII, 1-2, Wrocław - Warszawa - Kraków Gdańsk 1979 (Polska AkademiaNauk, Instytut Historii KulturyMaterialnej, Biblioteka)

      Etnografia Polska XXIV, 1-2, Wrocław - Warszawa - Kraków Gdańsk 1980 (Polská AkademiaNauk, Instytut Historii KulturyMaterialnej, Biblioteka)



      Vratislav



      Lud, Organ Polskiego TowarzystwaLudoznawczego, LXIV, 1980, Wrocław - Poznań 1980 (Polskie Towarzystwo Ludoznawcze)



      RAKOUSKO



      Graz



      Blätter für Heimatkunde, 54. Jahrgang, 1980, Heft 1-4, Historischer Verein für Steiermark, Graz1980 (Universitätsbibliothek Graz,Tauschstelle)[/]



      RUMUNSKO



      Bukurešť



      Romanoslavica XIX, Bucuresti 1979(Biblioteca Centrală Universitară)



      Sibiu



      Expoziţie de "Etnografie şi artă populară din Africa, America, Asia,Australia şi Oceania" din colecţiile muzeelor din R. S. Romănia.Catalog 1979-1980, Sibiu - Bucureşti 1979 (Muzeul Brukenthal)



      SSSR



      Ašchabad



      Izvestija Akademii nauk Turkmenstroj SSR, serija obščestvennychnauk, 1980, 1-6, Izdateľstvo"Ylym", Ašchabad 1980 (Centraľnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR)



      Kyjev



      Sistemnyj analiz promyšlennogo proizvodstva, Institut kibernetiki ANUSSR, Kijev 1979 (Centralnaja naučnaja biblioteka Akademii naukUkrainskoj SSR)



      Leníngrad



      Sovetskaja etnografija, 1980, 1-6,"Nauka", Moskva 1980 (Naučnajabiblioteka im. M. Gor'kogo priLGU)[/]



      Moskva



      Sovetskaja etnografija, 1980, 1-6,"Nauka", Moskva 1980 (Akademija nauk SSSR, Institut etnografiiim. N. N. Miklucho - Maklaja)



      Tartu



      Hiiemäe, Mall: Kodavere pajatused.Kujunemine ja koht rahvajututraditsioonis. "Esti Raamat", Tallinn1978 (Eesti NS v TA Fr. R. Kreutzwaldi nim. Kirjandusmuuseum)

      K stoletiju russko-tureckoj vojny1877-1878 godov, pod redakciejakademika AN ESSR V. Maamjagi, Akademija nauk EstonskojSSR, Institut istorii, Tallinn 1977(Eesti NSV TA Fr. R. Kreutzwaldinim. Kirjandusmuuseum)



      ŠVÉDSKO



      Lund



      Scripta Academica, Doctoral thesespublished at the University ofLund, Academic year 1979-1980,Lund 1980 (Lunds Universitet,Universitetsbiblioteket)



      ŠVÝCARSKO



      Basilej



      Geformtes Wachs. Ausstellung 1980//81. Basel 1980 (SchweizerischesMuseum für Volkskunde)[//]



      Ženeva



      Bulletin Annuel 21-22, 1978-1979,Genéve 1979 (Musée d'Ethnographie)

      Cameroun. Arts et cultures des peuples de 1'Ouest, Genéve 1980 (Musée d'Ethnographie)



      USA



      Amherst



      Moore, James A.: Proceedings ofthe Conference on NortheasternArchaeology. Research Reports,Number 19, Amherst 198D (Department of Anthropology University of Massachusetts)



      Ann Arbor



      Ethnomusicology, Journal of the Society for Ethnomusicology, XXIV,1980, 1-2, Ann Arbor 1980 (Society for Ethnomusicology, Inc.)

      S. E. M. Newsletter XIV, 1980, 1-6,Ann Arbor 1980 (Society for Ethnomusicology, Inc.)



      Pittsburgh



      Ethnology, An International Journalof Cultural and Social Anthropology, XIX, 1980, 1-4, Pittsburgh1980 (Ethnology, Department ofAnthropology, University of Pittsburgh)



      Washington




      Fowler, Don D. - Matley, John F.:Material Culture of the Numa.[/]The John Wesley Powell Collection, 1867-1880. Smithsonian Contributions to Anthropology, Number 26, Washington 1979 (UnitedStates Government Printing Office)

      Laughlin, Robert M.: Of Shoes andShips and Sealing Wax. Sundriesfrom Zinacantán. Smithsonian Contributions to Anthropology, Number 25, Washington 1980 (UnitedStates Government Printing Office)



      VELKÁ BRITÁNIE



      Holywood



      Ulster Folklife, Volume 26, Holywood 1980 (Ulster Folk and Transport Museum)



      Londýn



      Folklore, The Journal of the Folklore Society, Vol. 91, 1980 I, London 1980 (The Folklore Society,University College)

      Připravil Dušan Vlach[/]

GRAMODESKA

GIück auf. Deutsche Bergmannslieder aus 5 Jahrhunderten. [obsah]

Gramofonovou desku uspořádal dr. ing. Gunther Schulze, vydal t-e-a-m- vier, Saarbrüken 1980
Hornické písně jako součást dělnického kulturního dědictví se studují jak z hlediska historického a folkloristického, tak muzikologic[/]kého. Doposud byly většinou shromažďovány ve zpěvnících, pouze některé s nich se dostaly do gramofonových nahrávek, většinou v úpravách pro dechový orchestr. v loňském roce vyšla v NSR dvojdeska hornických písní v reprezentačním výboru i vybavení.
Závodní sbor a orchestr dolu Consolidation v Poruří nahrál a

nazpíval průřez hornických písní, pochodů a tanců od nejstarších ze 16. století až po dnešní: Písně, u nichž se většinou zachoval pouze text a jednoduché melodie byly převážně zpracovány sbormistrem Walterem Führerem. Výběr obsahuje 20 ukázek hornických písní, šest orchestrálních čísel, pochody, menuet a hornické tance, dále krátké popěvky a verše. z nejstarších písní byla vybrána ve všech německých revírech známá Glück auf, der Steiger kommt, dále jáchymovská - z r. 1558 Mit Gnad sieh unser Bergwerk an, krušnohorský hornický chorál a píseň z r. 1668, dále pak z 18. a 19. století zlidovělé hornické písně a básně Novalise; Döringa, Körnera, Weisse. z obecně známých hornických melodií je zpracován Hornický stav budiž velebený jako orchestrálka. Již opět z věže zaznívá z r. 1827 zpívá sbor.
Výběr se omezuje na stavovské písně a novější tvorba je psána v tomto duchu. Desky jsou doprovázeny dvojlistem se základními údaji o jednotlivých číslech, s texty písní a básní, s údaji o autorech, upravovatelích a hudebních a pěveckých tělesech. Dvě velké barevné fotografie zachycují sbor a orchestr dolu Consolidation v tradičních hornických krojích. Na přední straně přebalu je použito grafiky H. Kätelhöna, na zadní straně je krátké pojednání o významu hornických písní v životě horníků od G. Heilfurtha. Olga Skalníková[/]

Valašské múzeum v prírode v Rožnove pod Radhošťom sústavne buduje expozíciu ľudového staviteľstva Valašska, v rámci ktorej sú prezentované nielen cenné objekty, ale aj sídelné formy, pričom naznačujú aj historické, hospodárske a sociálne vzťahy, odrážajúce sa v tradičnej architektúre a bývaní. Koncepcia múzea zohľadňuje etnograficko-muzeálne hľadisko, ktoré sleduje nielen problémy záchrany ľudových stavieb, ale aj ich vedecko-osvetového a kultúrno-spoločenského využitia.
      Roku 1975 vznikla pekná tradícia jarmokov, ktoré sa poriadajú v starej časti múzea (v "drevenom mestečku"), tvoriacej vhodnú kulisu. "Starodávné jarmarky" sa konali vždy v auguste aj v rokoch 1976, 1978 a 1980. Vyznačoval sa bohatými ukážkami ľudovej výroby, spevom jarmočných piesní; pozornosť pútali rôzne jarmočné atrakcie a samozrejmosťou bol predaj spotrebných predmetov. Súčasťou jarmokov boli alegorické sprievody, vystúpenia folklórnych súborov, "rožnovskí kúpeľní hostia za starých čias" v dobových odevoch atď.
      Poslednú sobotu pred Vianocami roku 1980 sa konal druhý "Vánoční jarmark". Hoci nemá ešte za sebou toľko ročníkov ako letný, môže sa pochváliť bohatou účasťou výrob[/]cov i návšťevníkov. v mnohých stánkoch na "námestí" sa predávali metly, modrotlač, obradové pečivo, perníky, medovina, drevené hračky a bižutéria, maľované sklo, kapry, mohli sme vidieť i sedliaka predávajúceho kravu. v stánkoch Jednoty nechýbal ani spotrebný tovar. Na dvore fojtstva z Veľkých Karlovíc bola tradičná zabíjačka. v porovnaní s minulým rokom bol chuodbnejší sprievod masiek. Predstavili sa iba čerti zo Štítnej.
      Priamo v objektoch múzea predvádzali svoje umenie ľudoví výrobcovia z Valašska, či už to boli priadky z Nedašova alebo tkáči z Nového Hrozenkova. Záujem pútala aj výroba obradového pečiva (Vizovice), fajkár z Rožnova p. R., páračky peria z Hutiska, sedlár z Valašského Meziříčí a pod.
      V kostole bola inštalovaná výstava betlehemov, ktorú autorsky pripravil Ladislav Buzek a kol. Veľkú návštevnosť mal i spev kolied v podaní súboru Polajka pri Valašskom múzeu. Treťou akciou v kostole bola vianočná hra "Pastuši" v naštudovaní spevákov z Frenštátu p. R.
      Myslím si, že zámer pracovníkov Valašského múzea v prírode zachoval tradíciu starých valašských jarmokov sa podaril, navyše prispel i k oboznámeniu širokej verejnosti s folklórnymi tradíciami Valašska v období Vianoc. Anna Kramolišová - Leo Kužela