Národopisné aktuality/1982/1

      Podle dosavadních zkušeností sovětských výzkumů je předmětem etnografického výzkumu města celá městská aglomerace se všemi sociálně profesními skupinami v mnohostranných vazbách mezi těmito skupinami uvnitř města i mezi městem a vesnicí. Národopisné studium měst v SSSR patří k významným úkolům sovětského národopisu, vyplývajícím z konkrétní aplikace závěrů XXVI. sjezdu KSSS.4) Důvodem není jenom růst měst, jejich často složitá etnická a sociálně profesní struktura, ale i nezbytnost poznat a interpretovat zvláštnosti mikroprostředí města jako regionálního, ekonomického, administrativně správního, kulturního a ideologického střediska.5) Etnografové při tomto výzkumu nesledují vývoj továren a průmyslové velkovýroby zboží, nýbrž jejich vliv na proměny kategorie "způsob života", která je důležitým prostředkem pro hodnocení dosaženého pokroku v rozvoji socialistické společnosti, Ale také jejich vliv na proměny obyčejů, životních rytmů, rodinného života, na vytváření nových jevů společenského života a nové mnohostranné svazky, vznikající z tohoto procesu.
      M. G. Rabinovič a M. M. Šmeleva předkládají na základě prvních zkušeností z dosavadních výzkumů projekt výzkumu města jako metodický návod, který se má podle konkrétních výzkumů dále upřesňovat a doplňovat. Domníváme se, že stručný nástin tohoto projektu je účelné publikovat i v našem časopise pro konfrontaci se studijními záměry Ústavu lidového umění při přípravě monografie o městě Strážnici, Projekt sovětských ná[/]rodopisců má 12 kapitol, z nichž každá obsahuje řadu hesel:6)
     1. Základní údaje (archeologické, muzejní,literární, statistické)
     2. Historická a sociálně ekonomická charakteristika (urbanizace kraje, v němž ležístudované město, jeho začlenění do struktury krajiny a průběh historických etapvývoje)
     3. Zvláštnosti formování městského osídlenív různých historických etapách (početpůvodních obyvatel, počet postupně přistěhovalých, jejich původ, sociálně profesní skupiny a jejich vztahy)
     4. Zaměstnání jako základní faktor, určující způsob života měšťanů (charakter zaměstnání, přírodní a geologické zvláštnosti, úloha trhů, řemesel, tovární výroby,hlavní a vedlejší druhy zaměstnání v různých etapách)
     5. Město jako sídliště (vývoj názvů města,historický výklad vývoje urbanistickéhoplánu města, jeho různých částí, místatrhů, kulturní střediska ve městě, kulturní a ekonomické svazky s okolím)
     6. Dům a bydlení (městský dům podle různých skupin obyvatel, podle zaměstnáníatd., způsob výstavby, jeho interiér a výbava, komunální hygiena, dílny řemeslníků, vznik průmyslových částí)
     7. Oděv (oděv v různých historických epochách a jeho typy, domácí a kupovanémateriály na oděv, způsoby jeho hotovení a jejich vývoj, otázky prestiže v odívání ve městě, stejnost a odlišnost zá-

kladních prvků odívání ve městě a okolíi uvnitř různých skupin ve městě)
     8. Strava a stolování (získávání základníchpotravin a surovin, denní a sváteční strava v různých sociálních skupinách, způsoby přípravy jídla včetně nářadí a náčiní, obřadní jídla, způsoby podávání jídel a stolování)
     9. Rodina (typy rodin, jejich početnost, život rodiny a práva jejich členů podle různých sociálních skupin, vnitřní i vnějšírodinné vztahy, svazky se selskými členy širší rodiny)
     10. Organizace domácnosti (hospodaření rodiny, představy o mužské a ženské práci,výchova dětí, účast členů rodiny na výchově a vzdělávání dětí, průběh dne v rodinách podle sociálně profesních skupin)
     11. Rodinné obřady a obyčeje (narození, svatba včetně způsobů seznamování mládeže,výběru partnerů, obřady církevní a světské v různých historických epochách)
     12. Společenský život (zvláštnosti společenského života ve městě, samospráva, sousedská výpomoc, vztah k samosprávěu různých sociálně profesních skupin,otázky společenské prestiže, rekreace,zájmy svobodné mládeže a jejich realizace, život v ulicích, transmise informací)
      Autoři projektu zdůrazňují, že v zásadě jsou metody výzkumu města stejné jako při národopisném výzkumu vesnice. Problémy vznikají hlavně v tom, že ve městech poměrně brzy dochází ke standardizaci a unifikaci bydlení, odívání a dalších jevů tradičního způsobu života a kultury. Proto je třeba provést přede[/]vším důkladný historický průzkum a objevit základní jádro vývojových vztahů jak uvnitř městské aglomerace, tak mezi městem a vesnicí a využívat při tom výsledků výzkumů i dalších společensko-vědních disciplín.
      V československých podmínkách se zdají být svazky města s vesnicí bezprostřednější a hlubší, i když i u nás docházelo ke značným etnickým přesunům, zejména ve vrcholném a pozdním středověku, kdy města byla mnohdy doosídlována německými řemeslníky a úředníky - a také německy mluvícím židovským obyvatelstvem. Pro naše města je také příznačné, že byla ekonomickými, kulturními a politickými středisky značně menších regionů než města v SSSR. A mohli bychom uvést řadu dalších odlišností. Je proto jenom přirozené, že projekt výzkumu města Strážnice má poněkud odlišnou strukturu základních kapitol, i když porovnání ukazuje, že celkové obsahové záměry obou projektů, vzniklých nezávisle na sobě, jsou v podstatě shodné. Strážnický projekt, vypracovaný autorským kolektivem pod vedením V. Frolce, má některé specifické prvky, podmíněné jednak určením pro konkrétní město, jednak částečně i rozdílnými tradicemi národopisného bádání, zejména na Moravě. Stručný nástin strážnického projektu je následující:
     1. Úvod (zdůvodnění volby města pro účelyvýzkumu, charakteristické rysy města, metody výzkumu)
     2. Urbanistický a stavební vývoj města (rozbor etap historického vývoje zástavby atd.)
     3. Sociální struktura venkovského města (rozbor statistických pramenů z různých his-

torických etap, autentický výzkum v rodinách)
     4. Zaměstnání obyvatel (zemědělství, řemeslo a obchod, ostatní zaměstnání a jejichproměny v historickém vývoji, jejich společenské zařazení)
     5. Měšťané a rolníci (psychické znaky sociálně profesních skupin ve městě, jejich vzájemné vztahy a stejnost a rozdílnost bydlení, stravování, odívání, kulturní a jazykové zvláštnosti)
     6. Rodina a rodinné obyčeje (struktura rodinpodle třídního a sociálního složení, podlezaměstnání, denní režim rodiny, postavení[/] muže a ženy v rodině, děti v rodině, dětský folklór, rodinné obřady a obyčeje)
     7. Strážničané a okolní svět (uzavírání sňatků uvnitř města mezi různými sociálně profesními skupinami, mezi obyvateli městaa okolí, trhy a obchod, sousedská výpomoc, administrativně správní otázky, církevní organizace a její vztahy k okolí, historické a kulturní povědomí obyvatel)
     8. Tradice lidové kultury ve společenskéma kulturním životě obyvatel města (tradiční organizace mládeže, organizátoři kulturního a společenského života, kulturní a společenská střediska, struktura společenské-

Dům obuvníka Roháčka v Sadové ulici ve Strážnici, asi v roce 1935. Foto J. Chlud.

ho života ve městě, tradice lidové kultury,Mezinárodní folkloristický festival)
     9. Proměny města Strážnice a života jehoobyvatel v procesu socialistické výstavby(průmyslový rozvoj města, socializace zemědělství, perspektivy dalšího ekonomického a společenského rozvoje)
      Úmysl vytvořit monografii města Strážnice nevznikl náhodně nebo živelně, nýbrž vyplynul z rozvoje studijních zájmů Ústavu lidového umění a početného okruhu jeho odborných spolupracovníků jako výraz potřeby přispět k novým soudobým úkolům národopisného-bádání.7) Volba města Strážnice vycházela nejenom z toho, že město je místem pořádání významného mezinárodního folkloristického festivalu, nebo že je sídlem Ústavu lidového umění, nýbrž zejména proto, že Strážnice byla[/] po staletí sídlem významného feudálního panství i církevní správy a bezprostředně tak ovlivňovala kulturu a způsob života velkého regionu; důležité také je, že leží ve středu Slovácka, oblasti s aktivními tradicemi lidové kultury a že město tvořily dvě vyhraněné sociální skupiny: rolnická většina a řemeslnicko-úřednická menšina, představující zároveň úzkou vrstvu městského patriciátu.
      Ústav lidového umění jako specializované národopisné pracoviště Jihomoravského krajského národního výboru reaguje tímto záměrem nejenom na praktické potřeby orgánů a institucí jihomoravského kraje na tomto úseku společenské praxe, nýbrž především na metodické podněty Státního plánu základního výzkumu, zejména na výzkumný úkol týkající se socialistické vesnice - místa a významu tradic ve způsobu života a kultuře.8) Vedle ostatní výzkumné a dokumentační práce věnují odborní pracovníci Ústavu lidového umění už několik let zvláštní pozornost výzkumu města Strážnice, zejména ve spolupráci s učiteli a posluchači národopisu Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Na základě dotazníků k otázkám hmotné, duchovní i sociální kultury byly v posledním desetiletí uskutečněny tři rozsáhlé dotazníkové výzkumy města Strážnice a jeho okolí, uskutečnila se řada individuálních výzkumů, z nichž vzniklo několik ročníkových prací studentů a také dvě diplomové práce.9) Vedle dotazníkových výzkumů se v Ústavu lidového umění soustřeďuje i archivní a fotografická dokumentace tak, aby byly vytvořeny podmínky ke skutečně fundované přípravě monografie.

      Analýza a postupné zpracovávání dosavadních výzkumů ukázalo i na některé jejich mezery. Především je stále zřejmější, že zachycují převážně předsocialistickou etapu vývoje města. Proto je třeba v současné době zaměřit výzkum na doplnění důležitých informací o proměnách a vývoji sociální struktury obyvatel Strážnice v posledních čtyřiceti letech, o různých průvodních jevech ve všech oblastech kultury a způsobu života města a zejména o revolučních proměnách v zemědělství, jež jsou pro Strážnici a její současný vývoj zvláště zajímavé. Je tedy nezbytným úkolem současných výzkumů dokumentovat především proces socializace a charakter proměn lidových tradic v současném životě města a jejich vliv na podobné procesy v okolních obcích.
      Projekt výzkumu a následné monografie města Strážnice ukazuje, že autoři budou usilovat v mnoha ohledech o nové pohledy na vývoj lidové kultury a tak i struktura monografie bude poněkud odlišná od struktury klasických národopisných monografií. Rozsáhlý dokumentační materiál bude interpretován marxistickou metodou dialektického pojetí dynamiky vývoje městského společenství, vycházející z analýzy určujících ekonomicko-společenských podmínek. Projekt sám napovídá, že materiál bude pojednán[/] v problémových okruzích odlišných od klasického členění předmětu národopisného studia, umožňujících však etnografickou interpretaci ve všech potřebných souvislostech a se snahou o co nejširší komplexnost. Půjde především o objasnění základních otázek, týkajících se formování lidové kultury ve městě Strážnici a podíl rolnické i městské pospolitosti na jejím vývoji, vlivu města na kulturu a způsob života okolních vesnic, úlohy tradice a možnosti jejího progresivního ovlivňování v současnosti včetně zhodnocení významu lidové kultury v prostředí socialistického města. Na všechny položené otázky nebude možné dát najednou vyčerpávající odpověď. Půjde o první kroky k jejich osvětlení a z tohoto důvodu také zveřejňujeme některé ze studií, které už vznikly, i když jen jako sondy, jež mají ověřit dosavadní postup výzkumů.
      Monografie města Strážnice bude patřit mezi první národopisné monografie měst u nás. Avšak teprve po vydání podobných monografií dalších měst různých oblastí našeho státu budou vytvořeny podklady pro hlubší srovnávací práci o vývojových rysech regionálních měst a jejich vlivu na vývoj lidové kultury. Je nepochybné, že přinesou nové podněty pro další výzkum a upřesnění jeho metodiky.

Poznámky
1.
      J. KADEŘÁBKOVÁ, J. PARGAČ, N. VALÁŠKOVÁ, L. VOLBRACHTOVÁ: Etnografické studium způsobu života a kultury české vesnice v období výstavby rozvinuté socialistické společnosti. Český lid 68, 1981/1, 43-49; A. ROBEK: k úkolům etnografie socialistické vesnice. Český lid 66, 1979/2, 65-66; Týž: k problematice studia způsobu života a kultury současného vesnického a městského obyvatelstva. Český lid 62, 1975/4, 189-195.
2.
      L. A. ANOCHlNA - M. N. ŠMELEVA: Byt gorodskogo naselenija srednej poloosy RSFSR v prošlom i nastojaščem. Moskva 1977.
3.
      M. G. RABINOVIČ: Gorod i tradicionnaja narodnaja kultura. Sovětskaja etnografija 1980/4, 12-23.
4.
      XXVl. sjezd KPSS i zadači sovětskoj etnografičeskoj nauki. Sovětskaja etnografija 1981/3, 3-10.
5.
      M. G. RABINOVIČ - M. N. ŠMELEVA: k etnografičeskomu izučeniju goroda. Sovětskaja etnografija[/] 1981/3, 23-34; K. FOJTÍK: Etnografické aspekty formování brněnských předměfstí - Husovice. Český lid 61, 1974/1, 17-32.
6.
      M. G. RABINOVIČ - M. N. ŠMELEVA: k etnografičeskomu izučeniju, c. d., 29-34.
7.
      J. TOMEŠ: k aktuálním problémům národopisné práce. Národopisné aktuality XI, 1974, 1-28. Srv. V. FROLEC: Vzpomínka na PhDr. Josefa Tomše. Národopisné aktuality XV, 1978, 253-259.
8.
      SPZV č. VIII-8-3/02.
9.
      J. PAJER: Řemesla a řemeslnické prostředí ve Srážnici. Dipl. práce FF UJEP Brno, 1972; D. ADAMCOVÁ: Taneční tradice ve Strážnici a okolí. Dipl. práce FF UJEP Brno, 1981. Ročníkové práce ve značném rozsahu byly věnovány otázkám rodinných vztahů, svatby, oděvu a rodinných i výročních obyčejů. Jsou uloženy na oddělení etnografie Katedry historie střední, východní a jihovýchodní Evropy FF UJEP v Brně.

DIE ETHNOGRAPHISCHE STADTFORSCHUNG
(Zusammenfassung)

Die Ethnographie als ein Bestandteil der marxistischen Gesellschaftswissenschaften ist bestrebt, die spezifischen lokalen und regionalen Züge, die an der Formung der gegenwärtigen Lebensart teilnehmen, zu beschreiben und zu begreifen, denn sie bildet sich im Zusammentreffen mit der Vergangenheit, aus der eine Reihe sowohl progressiver als auch retardierender Erscheinungen erhalten wird. Die Autoren gehen aus der Erkenntnis hervor, dass alle sozialen Gruppen und Klassen sich nicht gleichmässig entwickeln, und dass die Volkskunde Aufmerksamkeit den Kulturumwandlun[/]gen und der Lebensart nicht nur auf dem Lande widmen muss, sondern auch in der Stadt, mit der das Dorf als mit seinem natürlichen kulturellen, administrativen und ökonomischen Zentrum immer enger verbunden ist.
Deshalb schloss das Institut der Volkskunst in Stráznice in seine Pläne die Vorbereitung einer ethnographischen Monographie über die Stadt Stráznice ein. In diesem Zusammenhang nimmt es in Betracht analoge Studienabsichten in anderen Ländern, namentlich in der Sowjetunion, wo die Stadtforschung zu einem der Forschungstragprogramme der sowjetischen Et[h]nographie

wird. In der Zeitschrift "Die Sowjetische Ethnographie" legen M. G. Rabinovitsch und M. N. Schmeleva ein Projekt der Stadtforschung vor, das die Autoren in dieser Nummer der Aktualitäten aus der Volkskunde in einem kurzgefassten Auszug der Konfrontation mit den Studienabsichten des Instituts der Volkskunst willen bei der Vorbereitung des Projekts der Monographie der Stadt Stráznice veröffentlichen.
Wenn auch die beiden Projekte einige Unterschiede in der Auffassung einzelner Abteile haben, sind die Inhaltsabsichten im wesentlichen übereinstimmend. Das[/] Stráznicer Projekt, ausgearbeitet von einem Autorenkollektiv unter der Leitung von V. Frolec, hat einige spezifische Merkmale, die einerteils durch die Bestimmung für eine konkrete Stadt, anderteils teilweise durch verschiedene Traditionen der volkskundlichen Forschung namentlich in Mähren bedingt sind. Die volkskundliche Monographie der Stadt Stráznice wird eine der ersten Stadtmonographien bei uns, und die Autoren setzen voraus, dass sie neue Anregungen für weitere Forschung und Vervollkom[m]nung ihrer Methodik bri[n]gen wird.
Übersetzung: J. Švec

Národopisné aktuality roč. XIX. - 1982, č. 1

MIGRACE VE STRÁŽNICI V 17. STOLETÍ

[obsah]

      JIŘÍ ADÁMEK, Brno
      Každá válka vyvolává a má za následek velké utrpení civilního obyvatelstva. Nejinak tomu bylo i na Moravě, kde její jihovýchodní část mnohokrát pozbyla část svého obyvatelstva v důsledku válečných událostí. Přistěhovalectvím a populací místních obyvatel, kteří válku přežili, se vyrovnávaly válečné ztráty.
      Vzhledem k tomuto vývoji nelze prakticky určit strukturu obyvatelstva ve Strážnici v 15. a 16. století. Zdá se, že až na nečetné výjimky nepřežilo válečné události. z této doby také neexistuje spolehlivý pramen, který by nám podával bližší informace o obyvatelstvu a směru příchodu nových usedlíků.
      Změna nastává až se vznikem matrik. Před jejich vznikem se můžeme jen domnívat, odkud byli nahrazováni vymřelí obyvatelé jihovýchodní Moravy a z kterých končin se stěhovali.1) Jedno je - vzhledem k tomu, co již bylo řečeno - jisté: jižní Morava a především její jihovýchodní část byla územím s vel[/]mi čilým migračním pohybem. Starší dobu s jejími přistěhovalci nelze statisticky a hodnověrně podchytit, jinak je tomu v 17. století. Jsou založeny matriky, vedle matrik působí a vhodně je doplňují pukrechtní knihy, knihy sirotčí, urbář z roku 1618 a soudní odhad panství z roku 1694.
      Vzhledem k tomu, že matriky představují v tomto období prvořadý pramen, bude nutno si jich všimnout blíže a nastínit aspoň stručný rozbor po formální stránce. První matrika byla založena 13. října 1629 a dělí se na tři části: křestní, oddavkovou a úmrtní. Nejstarší záznamy, a to právě již od zmíněného roku 1629, má křestní matrika, zatímco oddavková začíná roku 1632 a úmrtní roku 1633. Křestní má také nejdelší dobu trvání, končí až roku 1663, oddavková 1662 a úmrtní 1640. Záznamy jsou psány přehledně a čitelně, ve čtyřicátých letech se kvalita zhoršuje a na počátku padesátých let se opět zlepšuje. Záznamy jsou u všech tří matrik v latině.

      Další matrika z let 1665-1725 je již úplnější a slouží jako důležitý pramen té doby. Matrika narozených sahá od roku 1665 do roku 1724, matrika oddavková od roku 1680 do roku 1724 a matrika úmrtní od roku 1679 do roku 1725. Na úvodním listě je vypsáno, o jakou knihu jde, co obsahuje a kterého kostela se týká.2) Záznamy jsou v latině, kvalita záznamů se střídá, jednou kvalitní, jindy zejména v osmdesátých letech, kvalita klesá.
      Co lze říci o matrikách všeobecně z hlediska jejich hodnověrnosti a významu? I když význam matrik pro dějiny demografie a migrace byl rozpoznán již dávno, velmi dlouho byly využívány jen jako zdroj rodopisného bádání. v poslední době však dochází k výrazné změně. Stále více se obrací pozornost k výzkumu matrik, které jsou dnes již obecně a nutno dodat, že zaslouženě, hodnoceny jako jeden z nejvýznamnějších pramenů tzv. předstatistického období.3) Matriky mají - za předpokladu, že jsou dobře vedeny - velmi výrazný pozitivní rys před druhými historickými prameny. Informují prakticky v denních intervalech o životě farního obvodu z hlediska narození, oddavků a úmrtí. Tak podrobné údaje nenajdeme v žádném jiném historickém pramenu té doby. Ze záznamů matriky se můžeme dovědět bližší údaje o nových osadnících, hlavně odkud přišli, což umožňuje určit migrační směry příchodu nových obyvatelů. Cenné jsou i kronikářské záznamy, umožňující nahlédnout blíže do života nejen obce, ale i celé farnosti, Funkce farního obvodu jako určitého centra nebyla doposud doceněna. Farní obvody, zejména tam, kde zahrnovaly[/] obce jednoho panství, a to bylo v případě strážnického panství, byly skutečnými správními jednotkami v demografickém a někdy i historickém ohledu. Tuto svou funkci plnily velmi dlouho a pokud zahrnovaly obce jednoho panství, byly důležitým článkem ve správní soustavě příslušného panství. Ale i tam, kde zahrnovaly obce více panství, je jejich funkce demografických center nepopiratelná. Toto konstatování jen zvyšuje důležitost matrik jako historického pramene.
      V tomto článku bylo nutno použít dalších historických pramenů, mezi nimiž jsou na prvním místě purkrechtní knihy,4) urbář z roku 1618,5) lánský rejstřík z roku 1669 6) a soudní odhad strážnického panství z roku 1694.7)
      Z literatury se zmiňuje o zpustošení Strážnice František Dvorský ve Vlastivědě moravské, Strážnický okres, Brno 1914, který si však neklade otázku, odkud bylo strážnické obyvatelstvo doplňováno, a Jan Skácel ve Čtení o Strážnici, Strážnice 1965, který se tohoto problému dotýká okrajově z hlediska údajů konce 16. a počátku 17. století, o konci 17. století činí stručnou narážku.
      Oblast jihovýchodní Moravy byla od pádu Velkomoravské říše více než jiná území Moravy vystavena ničivému účinku válečných střetnutí. Sousedila totiž s dvěma cizími státy, které nejednou podnikly vpády do této části Moravy. Rakousko a hlavně Uhry nebyly příliš klidnými sousedy. Teprve po vytvoření trojstátí v roce 1526, kdy všechny tři státy měly stejného panovníka, nastalo dočasné uklidnění. Po bitvě u Moháče v roce 1526 se

vynořilo turecké nebezpečí, bezprostředně zatím Moravu neohrožující, ale svou blízkostí vytvářelo stálé latentní nebezpečí. Rovněž neklidná situace ve zbytku Uher Turky neobsazených nebyla nijak příznivá klidnému životu. Situace se zostřila na počátku 17. století a trvala s malými přestávkami prakticky sto let až do počátku 18. století. Teprve pak dochází k uklidnění.
      Na otázku, jak byly likvidovány ztráty způsobené válečnými událostmi,8) které v žádném případě nemohla nahradit prostá reprodukce zbylého domácího obyvatelstva a navíc v poměrně krátké době, jak nás o tom zpravují historické prameny, zbývá pouze jediná odpověď - přistěhovalectví. A v případě přistěhovalectví se nám vynořují s velkou naléhavostí tři otázky: odkdy, odkud a v jakém počtu. Všechny jsou závažné a zajímavé, ale první dvě svým významem předstihují třetí.
      Boje Přemyslovců s Arpádovci, tažení Zikmunda proti husitům, boje Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem, nájezdy Bočkaje, třicetiletá válka, vpád Turků a Tatarů roku 1663, opět Turci 1683 a mezi tím ničivé mory roku 1645 a 1680, to všechno jistě značnou měrou hubilo domácí obyvatelstvo. Odkud přicházela náhrada? Pro starší období bohužel nemáme odpověď, ale mohli bychom ji, pochopitelně jenom ve značně hypotetické formě, vyvozovat analogicky z období, kdy už máme poměrně spolehlivé doklady, identifikující původ příchozích. Jde o období od konce 16. století do konce 17. století.9)[/]
      Bylo celkem běžné, že pokud dominium majetkového vlastníka postihla nějaká pohroma, snažil se její následky co nejdříve odstranit. Měl přitom dvojí možnost: buď lákal přistěhovalce z jiných území, nebo sem, pokud nepoškozoval sám sebe, převáděl poddané ze svých panství.
      V historii Strážnice se z hlediska držby významně uplatnily jen tři rody, reprezentované pány z Kravař, Žerotíny a Magnisy. Poprvé máme doloženo písemnými prameny přistěhovalectví na konci 16. a hlavně počátku 17. století, kdy Strážnici drželi Žerotínové. To neznamená, že za Kravař ů nebyla Strážnice osazována. O tomto osazování je však jen zmínka. Po skončení českouherských válek v druhé polovině 15. století zvala Alžběta z Kravař do Strážnice nové osadníky a slibovala jim různé výsady a výhody.10) Odkud byli noví osadníci, nevíme, ale je víc než oprávněná domněnka, že přišli i ze statků Kravařů ve Slezsku a není vyloučeno, že i z jiných slezských panství. Tak se mohl položit základ určité tradici, tzv. přistěhovaleckému povědomí, podporované i tím, že kontinuita přistěhovalectví nemusela být porušena ani v době míru. Jen její intenzita se mohla zmírnit, ale i v této formě pomáhat udržovat určité povědomí k původnímu domovu, nebo také naopak, povědomí k novému domovu.
      Od počátku 16. století drželi strážnické panství Žerotínové, rovněž spojení majetkovou držbou se severní Moravou a Slezskem. v jejich vlastnictví byly velkostatky Zlaté Hory, Losiny a řada dalších p okolí Uničova, Šternberka, Šumperka, Fulneku a Nového Jičína. l

Navíc roku 1498 získali pro sebe majestát ve Slezsku ve Svrchlenci a Bytomi, tedy v Horním Slezsku, které v pozdějších obdobích hrálo velmi významnou roli v migrační vlně směřující do Strážnice. Tím bychom měli pro nejstarší zkoumané období zodpovězeny, i[/] když v hypotetické formě, první dvě otázky odkdy a odkud. Zbývá třetí v jakém počtu; podle rychlosti osazování se zdá, že v hodně velkém. Nakolik se na tomto osazování podíleli přistěhovalci, nevíme a při nedostatku pramenného materiálu to ani nezjistíme. Pra

menný materiál začíná až na konci 16. století v období, které lze bez nadsázky označit za nejtěžší období v historii Strážnice.
Zjišťujeme-li dosah všech pohrom, pak se nám jako vůbec nejtěžší jeví období třicetileté války. Dokazují to i záznamy v lánském rejstří[/]ku,11) zachycující v přehledu zpustlé strážnické grunty z období 1620-1665. U části z nich není udáno, odkdy jsou zpustlé. Údaje jsou cenné jednak z hlediska původu obyvatelstva (označují původní bydliště příchozích) a dále dokládají fluktuaci obyvatelstva v jednotlivých obdobích.

      Největší počet zpustlých gruntů - 36 je z roku 1622, pak následuje rok 1630 s 12, rok 1655 s 9, 1640 s 8, 1650 se 7, 1625, 1628, 1635 a 1647 s 5, 1638 se 4, 1624, 1658 a 1662 se 3, 1627, 1632, 1637, 1639, 1652, 1653, 1659 a 1660 se 2 a 1620, 1634, 1641, 1645, 1646, 1,648, 1654, 1661, 1664 a 1665 s jedním zpustlým gruntem. Některé části Strážnice, např. ulice Potměchvaty (Petrovská) byly úplně zničeny a musely být znovu osazovány. U 15 gruntů nemáme udáno, odkdy byly zpustlé. Vzhledem k tomu, že je lapidárně řečeno "od nepaměti", dá se předpokládat zpustnutí již před rokem 1622. Tedy období před rokem 1622 a roku 1622 lze přičíst 51 zpustlých gruntů, které z celkového počtu 146 tvoří třetinu. Překvapuje, že v roce 1645, kdy měla podle tvrzení soudobého kronikáře vymřít značná část obyvatel Strážnice, zanikl jen jeden grunt a obdobná situace je v následujícím roce 1646.
      Zdá se, že bude třeba velké opatrnosti a střízlivosti při hodnocení lidských ztrát tak, jak nám je podávají soudobé prameny. Je otázkou, nakolik materiální ztráty, které zde bezesporu byly a jistě byly velké, neovlivnily podvědomě i hodnocení ztrát na lidských životech. Přistěhovalectví, byť sebeintenzivnější, by těžko mohlo vyvážit tak velké ztráty na lidských životech.12)
      Vraťme se však k otázce původu obyvatelstva, které se v průběhu bezmála sto let stěhovalo do Strážnice. O napojení Strážnic, na migrační proud ze severu máme doklady již na konci 16. století v purkrechtních knihách v tomto případě se musíme opřít o dědičná[/] jména, která nám mohou pomoci identifikovat příchozí.
      Z literatury je známo,13) že dědičná jména se ustalovala v nestejných dobách. O ustáleni rozhodovalo společenské postavení rodu a zakotvení jejího člena v stabilizované a dobře organizované společnosti. Pevně usazené majetné - obyvatelstvo mělo rodová jména dříve než chudina. U obyčejného a poddaného lidu nebyla příjmení v 16. století běžnou věcí a teprve v 17. století jsou už obvyklá.14)
      Platí toto obecné tvrzení i pro Strážnici? Odpověď musíme hledat v pramenech, v dochovaných purkrechtních rybářských registrech z roku 1595.15) Registra se nevztahují jen na tento rok, ale mají širší platnost. z nich zjišťujeme, že nejen k roku 1595, ale až k roku 1560 máme již příjmení ustálena. z 39 jmen zaznamenaných v rejstříku jsou všechna s příjmeními. Přitom jsou tato jména z rozpětí let 1563-1595; tedy již na samém počátku 2. poloviny 16. století mají všichni zapsaní v rejstříku ustálena příjmení. Lze se oprávněně domnívat, že obdobná situace byla i u větší části strážnických obyvatel.
      Podle jmen by bylo přistěhovalců minimálně. Nemuseli však být také označováni podle místa, odkud přišli. z 39 jmen jen 2 pozitivně ukazují na původ. Jeden příchozí Martin Kunovský je z těsného okolí Strážnice, z Kunovic, záznam o něm je již z roku 1565, a druhý, Jiřík Čech, zakoupený ve Strážnici v roku 1563 pochází - jak již jeho jméno naznačuje - z Čech. Dá se předpokládat, že do Strážnice přišli bez příjmení a teprve zde je obdrželi při zápisu. Struktura jmen by tak

svědčila proti přistěhovalectví a ukazovala na klidný stabilizovaný vývoj bez velkých demografických výkyvů. To by bylo ostatně i v souladu se zprávami o konzolidaci poměrů ve Strážnici během 16. století.
      Ke změně dochází na počátku 17. století. Na jihovýchodní Moravu vpadl Bočkaj a zpustošil nejenom Strážnici, ale i široké okolí. O vývoji osídlení v této době nám podává zprávu urbář z roku 1618. z 346 jmen zde podchycených plných 145, což je skoro polovina, ukazuje na příchod cizích osob.16) Trvalejší konzolidaci zabránily pohnuté události dalšího období, trvající bezmála 70 let.
      Probereme-li si strukturu jmen zapsaných v urbáři, dospějeme k závěru, že je můžeme rozdělit na několik okruhů. První místo zaujímá valašskolašský okruh s přilehlou oblastí Slezska s 22 jmény, na dalším místě následuje uherskohradištskostrážnický okruh s 19 jmény, z toho z farního obvodu Strážnice 5 jmen, olomouckojesenický a opavskokrnovský má po 12 jménech, pak následují okruhy přerovský s 8 jmény, bučovskokyjovský se 7 jmény, prostějovskovyškovský, uherskobrodskoluhačovický s Vizovicemi, pardubickohradecký (východočeský) a polská oblast se 6 jmény, brněnský s 5 jmény, západočeský a slovenský se 4 jmény, jižní s jihozápadní Moravou rovněž 4 jména, jihočeský 3 jména, středočeský 2 jména a z Čech (příjmení Čech) jeden případ. Neurčených, kteří mohli přijít ze Slezska, zejména Horního, či jiných oblastí je 10.
      Z uvedeného přehledu je jasně vidět, nakolik dominuje oblast severní Moravy a Slez[/]ska a v ní nejvíce oblast valašskolašská a slezská. Vytvoříme-li z těchto oblastí větší celky, pak na severní Moravu a ,Slezsko připadá 53 jmen (počítáme sem oblast přerovskou, valašskolašskou s přilehlým Slezskem, olomouckojesenickou a opavskokrnovskou), tvořících víc jak třetinu přistěhovalců. Oblasti bezprostředně související se Strážnicí, tj. uherskohradišťskostrážnická a uherskobrodskoluhačovická s přilehlými Vizovicemi mají 25 jmen, tzn. šestinu celkového počtu.
      Ostatní oblasti Moravy tvořené brněnským, bučovskokyjovským, prostějovskovyškovským a jihomoravským (jižní a jihozápadní Morava) okruhem mají 22 jmen, tvořících necelou šestinu z celkového počtu.
      Z Čech přišlo 16 osob, nejvíce z východních 6. Zde jde zřejmě o náhodné příchody a ne o systematické a plánovité osídlování. Nejvíce překvapuje malý počet přistěhovalých ze Slovenska, který je nižší než z Polska.
      Uvedená fakta ukazují až nápadně velké přistěhovalectví ze severu. Čím bylo způsobeno? Již zde byla v souvislosti s pány z Kravař a ze Žerotína zmínka o možnostech, jaké skýtala jiná panství majitele, nepostižená válečnými událostmi nebo i sousední oblasti těchto panství. Porovnáme-li hlavní směr příchodu přistěhovalců a rozsah panství Žerotínů zjistíme, že noví osadníci přicházeli z oblastí, kde měli Žerotínové své statky, případně z oblastí, které s těmito statky sousedily. Ze 176 jmen, uvedených v lánském rejstříku je prokazatelně 36 cizích. Klasickým dokladem přistěhovalecké vlny jsou noví osadníci ulice Potměchvatské neboli Petrovské, kde

z 23 obyvatel má 13 ve svých jménech cizí osady nebo území. Jsou to tito osadníci: Vracovský, Bučovský, Chorynský, Kervinský, Glivický, Lhotský, Kateřinský, Rudecký, Chorvat, Polák, Rachovský, Polučenský a Šumický.
      Po tomto, můžeme říci předmatričním období vstupují do historie Strážnice matriky. Nejvýznamnější z nich je matrika oddavková.
      Z ní se dovídáme, kolik cizích příchozích přišlo do Strážnice v letech 1632-1662. A bylo jich skutečně hodně. Číslo 896 je víc než úctyhodné a připočteme-li k němu ještě příchozí z jiných míst panství v počtu 130, pak nám vychází celková suma 1 026 příchozích. A to zde nejsou započítáni svatební svědci, u nichž bylo udáno, že nejsou ze Strážnice a kteří tím dosvědčují, že některý ze snoubenců patrně nebyl ze Strážnice.
      Z počtu 896 přišlých je 76 z území Horního Slezska, dnes území Polské lidové republiky. Území, z něhož přistěhovalci přicházeli, je vymezeno linií polské Těšínsko, uhelná pánev hornoslezská, od ní pokračuje linie na sever, pak se hranice stáčí na Opole, odtud k Vratislavi (území Dolního Slezska), směrem na Olavu a pak dolů na jih ke Svídnici, přes Kladsko až k hranicím našeho Slezska. Příchozí nejvíce migrovali z oblasti Opole, Bytomi, odtud směrem na Chřanov, Zátor, Bílsko, Skočov, Těšín a pak především z území položeného na sever od hranic Moravy a Slezska směrem na Hlohov a Opolí. Musíme předpokládat, že se hranice striktně nedržela těchto vymezených míst, ale překračovala je podstatně více směrem k severu. Máme dokonce doklady příchodu i z oblasti mezi Kališem[/] a poznaní v Polsku, sousedící se slezským územím. Uvedená fakta dokazují dvě věci, Národnostní a územní hranice, dnes tak ostře stanovená, nebyla zdaleka tak ostrá v 17. století a území dnešního našeho a polského Slezska byla považováno a také skutečně bylo jednolitým celkem po stránce geografické i po stránce národnostní. Jak jinak bychom si mohli vysvětlit asimilaci, a velmi dokonalou, obyvatel přicházejících odtud na jižní Moravu. Blízký nebo stejný jazyk, což dokazují jména příchozích (jen namátkou uvádím příjmení Sádlo, nositel tohoto jména přišel z Malého Hlohova roku 1645, Malata zase z oblasti Hlivic), a celková národnostní blízkost napomáhala vzájemnému styku těchto dvou tak vzdálených oblastí.
      I oblast Horního Slezska si z hlediska migrace můžeme rozdělit na několik menších okruhů. Byl to především okruh Bránic, položených v dnešním Polsku nad Opavou a Krnovem, hraniční oblast odtud na východ přes Ketř až k Těšínskému Slezsku, oblast Těšínského Slezska přes Zator na Hlivice a Bytom, oblast Opole, Kozlí, Ratiboře, Horního Hlohova a Malého Hlohova, Olavy až k Vratislavi, oblast Svidnice, Kladska a Nysy.
      Z Moravy se podílí na migraci vlastní oblast panství, jižní, střední a hlavně severní Morava s naším Slezskem. Poměrně značné procento zaujímá migrace z panství. Největší počet příchozích je z Lipova (47), následují Hrubá Vrbka (33), Javorník (23), Malá Vrbka (10) a Velká (8). Celkový počet 130 je velmi vysoký, vzhledem k tomu; že šlo o území jistě také postižené pohromami té doby a na

víc o poměrně malém rozsahu a vzhledem k převážně horskému charakteru také nepříliš hustě osídlené. z ostatních oblastí přicházeli přistěhovalci z Čech a z přilehlé oblasti Slovenska, především ze Záhoří. U Čechů často šlo o přistěhovalectví, spojené s určitým povoláním, např. braxator (sládek). Nejvíce se stěhovali z východních Čech.
Z let 1663-1679 nám chybí matriční záznamy sňatků, zato zde máme jako pomocný pramen lánský rejstřík, o němž byla již zmínka dříve. Zachycuje 309 usedlých. Na přistěhovaleckou éru upomínají jména Přerovský, Branický (Horní Slezsko), Kostecký, Ratiborský (Horní Slezsko), Blanenský, Kopřivnický, Malenovský, Podivínský, Dašický, Pšovský, Javornický, Bohunský, Rachovský, vdova Landecká (Horní Slezsko), Bytomský (Horní Slezsko), Sklenovský, Slováček, Kurovský, Polenský, Klogowský (Hlohovský - Horní Slezsko), Boršický, Vysacký a Prostějovský. v tomto období zažila Strážnice nápor Turků a Tatarů, ale zdá se, že ztráty na obyvatelích byly podstatně menší než v předchozích dobách.
Další pohromy se přivalily v letech 1680 a 1683: roku 1680 mor a 1683 Uhři spojení s Turky. Na Strážnici dolehla především morová rána. A zde dochází v přistěhovalectví zajímavá změna. Přistěhovalectví ze Slezska trvá, ale začíná viditelně ochabovat a obyvatelstvo je doplňováno z jiných zdrojů, patrně místních: v roce 1680 přichází do Strážnice 18 nových příchozích (všechny tyto údaje jsou čerpány z matrik), z toho jen 5 ze Slezska a zbytek z Moravy a slovenského Záhoří. Vzhledem k malému počtu záznamů patrně[/] nebyl podchycen celý migrační proud. v následujících letech není situace o nic lepší, počet příchozích se snižuje a rovnoměrně s ním klesá počet osadníků ze Slezska a vůbec ze severní Moravy. s ohledem na to, jak byl kraj neustále sužován, se ani není čemu divit, ale přece jen musel do této oblasti zasáhnout nějaký migrační vliv. Bohužel nám o něm prameny mlčí. Informační zdroj ze všech nejpovolanější - matriky, právě v období po roce 1684 nezaznamenávají místa, odkud noví obyvatelé přicházeli, a tak můžeme vyvozovat jen hypotézy na základě údajů, které máme k dispozici. Předně je si nutno uvědomit, jak se zmenšuje okruh příchozích z větších vzdáleností a začíná se stabilizovat na území panství a blízkého okolí. Přicházejí obyvatelé sousedního Záhoří, vlastního panství, či ojediněle z oblastí položených severněji, ale zdaleka už ne v takovém počtu jako dříve. Vezmeme-li v úvahu, že již v předchozích obdobích mělo panství značný podíl na doplňování prořidlých obyvatel Strážnice, musíme z těchto končin předpokládat i v této době přísun nových obyvatelů. Je to samozřejmě jen dohad, ale odpovídal by realitě. To neznamená, že by ze severu nepřicházeli noví osadníci, ale jejich počet se patrně vel mi rapidně snížil a nehrál už zdaleka tak významnou roli jako v dřívějších dobách. Pro větší uplatnění podílu panství na migraci by mluvila řada důvodů: jednoduchý přechod, žádné komplikace s propouštěním poddaných, blízkost, možnost rychlé adaptace a žádné zdlouhavé cestování. Snad právě proto nepo

Na dvoře u Jamných ve Staroměstské ulici ve Strážnici, na počátku I. republiky. Foto J. Chlud.

stupovala obnova panství a Strážnice tak rychle, protože byla prováděna vlastními silami.
Chtěl bych se blíže zastavit u problému ztrát obyvatelstva. již jsem se jednou skepticky zmínil o velikosti ztrát udávaných tehdejšími zdroji. Tyto údaje se týkaly předchozích období a zde bych je chtěl doplnit o údaje z roku 1680, jak se nám jeví v matrikách. v tomto roce jsou uváděny v literatuře velké ztráty obyvatelstva následkem moru, ale přitom matriční záznamy hovoří o něčem jiném.[/] Zápisy v úmrtní matrice z roku 1679, kdy nebyl mor ani válečné pohromy, se bohužel dochovaly jen v měsíci lednu. v lednu zemřelo 12 osob, což činí při běžném přepočtu 144 zemřelých za rok. v roce 1680, tedy v roce moru, máme 145 zemřelých, v roce 1681 zemřelo 111 lidí a v roce 1682 je jen 88 zemřelých. Rok 1680 má tedy nejvyšší úmrtnost, ale zdaleka nedosahuje tak drastických forem, jak je líčeno a nemohl tedy způsobit velké ztráty nad běžný průměr. Mohla by být sice

vznesena námitka, že všechny oběti moru nebyly v matrice zaneseny, ale počet zemřelých v následujícím roce ukazuje, že zde zbyl značný počet obyvatelstva. Lze si totiž těžko představit, že by na výzvu hraběnky Kateřiny ze Žďáru, tehdejší majitelky panství, přišly do Strážnice během krátké doby početné skupiny přistěhovalců, když hrozilo turecké nebezpečí a v Uhrách se rozhořelo Tökölyho povstání.17)
Ani záznamy matriky narozených té doby nijak nepotvrzují zprávy o velkém úbytku oby[/]vatelstva. Uvedu jako doklad jednotlivé roky. v roce 1679 se ve Strážnici narodilo 129 dětí, v roce 1680 181 dětí, v roce 1681 171 dětí, v roce 1682 179 dětí a v roce 1683 148 dětí. Pro srovnání s pozdějšími roky, kdy se situace stabilizovala: v roce 1695 se narodilo 153 dětí a v roce 1700 210 dětí; až na rok 1700 tedy žádné velké vybočení z průměru.
V období po roce 1684 se přikročilo k napravování škod, způsobených předchozími desetiletími. Šlo jistě o úkol nadmíru těžký, jak ukazuje soudní odhad panství z roku 1694.

Ve Strážnici připadá na 232 usedlých 144 poustek, tj. více jak třetina z celkového stavu. Mezi příjmeními se podstatně snížil počet těch, které označují původ (u osedlých 35 jmen, u poustek 38 jmen) a začínají převládat jména všeobecná, která nám neříkají nic bližšího k původu obyvatel.
      Doplňování obyvatelstva Strážnice pokračovalo během konce 17. a počátkem 18. století příchodem nových osadníků, zřejmě z okolí a vlastního panství, i vlastním vzrůstem počtu usedlého obyvatelstva. Zdá se, že od počátku 18. století dochází i přes zásah kuruců k uklidnění a stabilizaci obyvatelstva a tento stav se udržel prakticky až do nejnovější doby.
      Závěrem lze shrnout poznatky o procesu migrace obyvatel ve Strážnici, První doložený doklad máme v druhé.polovině 15. století, kdy Anna z Kravař lákala pod slibem úlev osadníky z jiných oblastí. Po této akci následovala dlouhá, 150 let trvající přestávka. v období poměrného klidu se panství zotavovalo a také zotavilo z pohrom. Potom však přichází 17. století, které znamená pro Strážnici období útrap a neklidného vývoje. Nejprve, v létech 1605-1606, pustoší kraj bočkajovci a po nich přichází třicetiletá válka se všemi svými pohromami. Navíc roku 1645 řádil mor, pak probíhají nejisté padesáté roky, ovlivněné zvýšeným tureckým nebezpečím a první vpád Turků a Tatarů roku 1663. Období následující je obdobím nejistoty, vrcholící roku 1680 dalším morem a roku 1683 vpádem Uhrů spojených s Turky. Teprve potom si může krajina vydechnout, ale polední epilog vytvářejí kuruci v letech 1703-1708, i když to už je[/] proti předchozím událostem jen velmi mírná dohra. Stav panství velmi dobře ukazuje soudní odhad z roku 1694: víc než třetina usedlostí byla pustých. Je to ukázka, jaké následky mělo systematické drancování kraje, trvající s přestávkami sto let.
      V období po roce 1605 začíná nastupovat první přistěhovalecký proud z východní části panství, Moravy, našeho Slezska, Horního Slezska a v menší míře z Čech, především východních, a Slovenska. Dokladem jsou četná jména, dávaná přistěhovalým, v nichž se značí původ, např. Kopřivnický, Hlohovecký, Frýdecký, Branický atd. Během třicetileté války migrace nejen pokračovala, ale ještě zesílila. Od třicátých let máme dochovány matriky a díky pečlivému zaznamenávání místa původu jednotlivých příchozích si můžeme udělat celkem plastický obraz o hlavních migračních směrech v letech 1632-1662.
      Z rozboru matrik vyplývá, že největším zdrojem přistěhovalců byla Morava se Slezskem (v jeho původním rozsahu tzn. i části, patřící dnes Polsku a předtím Německu) a Těšínsko. Čechy a Slovensko se na této migraci podílely nesrovnatelně menší měrou. Migrace cizích národů pak byla úplně zanedbatelná a zahrnovala jen několik jedinců z Německa, Polska a dalších zemí, např. Holandska.
      Z Horního Slezska přicházeli noví osadníci především z oblasti dnešní hornoslezské uhelné pánve; dále od Opolí, Kozlí, Horního Hlohova i z oblasti Dolního Slezska (viz příloha): Je to dokladem blízkosti geografického území Slezska - a nejen našeho Slezska - s Moravou, at už po stránce jazykové (blízkost

jmen) nebo etnografické. Slezané se v moravském prostředí velmi lehce adaptovali a asimilovali, protože měli zřejmě mnohem blíže k Moravanům než Polákům.
      Z oblastí Moravy měl na přistěhovalectví největší podíl sever, pak střed a velmi významné místo zaujímala i východní část panství, reprezentovaná Hrubou Vrbkou, Lipovem, Velkou, Javorníkem a Malou Vrbkou, která dodávala Strážnici hlavně v letech 1632-1662 i později značný počet přistěhovalců. Snad to bylo dáno i skutečností, že byla více skryta v horách a ušetřena aspoň částečně ničivých vpádů. Zde máme také v poměru ke Strážnici dochován podstatně menší počet příjmení, udávajících původ nového osadníka. Tento přistěhovalecký trend, i když v mírnější formě pak pokračoval až do pohnutých let 1680 a 1683.
      Zdá se, že vzhledem k údajům v matrikách budeme muset přece jenom slevit poněkud z počtu uváděných ztrát, udávaných tehdejšími kronikáři. Matriční údaje počtu naroze[/]ných z období před pohromou, v době pohromy a po ní se od sebe výrazně neliší. Obdobný doklad máme i v úmrtní matrice. I když počet zemřelých z roku 1680 převyšuje ostatní roky, přece ne tak výrazně, jak bychom při morové ráně, navíc tak ničivě vylíčené, očekávali.
      Přistěhovalci opět přicházejí ze Slezska a Moravy, ale zde už se patrně v podstatně větším měřítku prosazuje domácí přistěhovalectví z ostatních částí panství, či nejbližšího okruhu panství. Přehled o přistěhovalcích pak od poloviny roku 1684 ztrácíme vůbec, poněvadž se přestává udávat místo původu.
      Ze všech ran předchozího období se město jen těžko vzpamatovávalo a ještě v roce 1694 byla více jak třetina městských usedlostí pustá. Protože však již žádná podobná pohroma nepřišla, Strážnice se pomalu z těchto ran zotavila a ti, kteří se zde na konci 17. století usadili, či přežili předchozí období, jsou přímými předky dnešních Strážničanů.[/]

Seznam literatury

     1. JOSEF BENEŠ: O českých příjmeních. Praha 1962.
     2. FRANTIŠEK DVORSKÝ: Vlastivěda moravská, Strážnický okres. Brno 1914.
     3. Ottův Slovník naučný, 27, Praha 1908.
     4. JAN SKÁCEL: Čtení o Strážnici, Strážnice 1965.
     5. ŘEHOŘ WOLNÝ: Die Markgraffschaft Mähren, IV.Band, Brno 1838.
     6. ŘEHOŘ WOLNÝ: Kirchliche Topographie von Mähren,I. Abteilung, Olmützer Erzdiöcese, II. Band, Brno1857.

Poznámky 1.
      Zde mohou, zejména na konci 16. století, pomoci další historické prameny, mezi nimiž jsou nejvýznamnější purkrechtní knihy, ovšem jen tam, kde přímení označuje původ. Vzhledem k neúplností (chybí souvislé řady) je jejich cena značně snížena. 2.
      Matrica seu liber Baptisatorum, Copulatorum, Mortuorum Parochialis Ecclesiae Straznicensis S: Martini - Matrika neboli kniha křtů, sňatků a úmrtí farního strážnického kostela sv. Martina, fond Matriky fara Strážnice, 1665-1725. 3.
      Předstatistické období je období před systematickou evidencí obyvatelstva, tedy před polovinou 19. století. 4.
      Státní archiv Brno, Velkostatek Strážnice, Registra purkrechtní, 1594-1662, inv. č. 169-179. 5.
      Státní archiv Brno, Velkostatek Strážnice, Urbář panství Strážnice z roku 1618, inv. č. 5. 6.
      Státní archiv v Brně, D 1, Lánský rejstřík 316, z roku 1669. 7.
      Státní archiv v Brně, Velkostatek Strážnice, soudní odhad strážnického panství z roku 1694. 8.
      Tyto zprávy o ztrátách obyvatelstva se zdají být značně nadsazené. 9.
      O úbytku obyvatelstva v důsledku kuruckých nájezdů matriky nepodávají žádné důkazy. 10.
      JAN SKÁCEL: Čtení o Strážnici, Strážnice 1965, str. 24. 11.
      Záznamy jsou udělány pečlivě a domnívám se, že jsou spolehlivé.[/] 12.
      Matriky narozených a sňatků neuvádějí výrazné ztráty, viz Matriky, fara Strážnice, 1629-1663, 1665 až 1725. 13.
      JOSEF BENEŠ: O českých příjmeních. Praha 1962, str. 12. 14.
      Viz tamtéž. 15.
      Je to s výjimkou urbáře nejdůležitější historický pramen předmatrikového období. 16.
      Příjmení udávají místo příchodu, např. Kopřivnický, Frýdecký, Polák, Slovák, Slováček, Čech atd. v této době so vedle sebe vyskytují dvě jména, z nichž jedno se přeměnilo na příjmení. Tak máme Jana Vítkova alias Brichtova (1641), Martin Bartošů Jalubský (1641) - zřejmě otec se jmenoval Bartoš a pocházel z Jalubí, Jan Pražák alias Dub, Šimon Hrnčíř Líšeňský, Jakub Křenovský, jinak Kojetczký, Martin Erezym, jinak Stavinoška (1647), Řehoř Votema, jináč Libal, Jan Řehořův, jinak Krátký, Václav Suchý, alias Petrželka, Jiřík Boček Orlický, Jiří Lorenc alias Polášek, Jan arte (řemeslem), Prachař (zaměstnání, se změnilo na příjmení, proto Prachař již s velkým písmenem). 17.
      Navíc hraběnka Kateřina se chovala k panství víc než macešsky, byla ve sporu s ostatními Magnisy a odešla natrvalo ze Strážnice pro velký odpor poddaných. Myšlenka, že by povolala k osídlení poddané svého panství Litovice, položeného u Prahy, je absurdní. Stejně nepravděpodobná je její iniciativa i vůči jiné oblasti,

DIE MIGRATION IN STRÁZNICE IM 17. JAHRHUNDERT
(Zusammenfassung)

Die Migration in Stráznice im 17. Jahrhundert belegt die Besiedlungsentwicklung von Stráznice in dieser Zeitperiode und die Tendenzen, au f deren Grundlage die Besiedlung realisiert wurde. Die Studie wurde zusammengestellt auf Grund einer Matrikelforschung. Die Matrikeln sind nämlich für die vorstatistische Periode eine erstrangige Quelle.
      Südostmähren wurde nach dem Sturz Grossmährens oft ausgesetzt den zerstörenden Angriffen seiner Nachbarn. Es litt grosse Verluste an Menschenleben und Materialschäden. Hinsichtlich dessen, dass diese Verluste durch einfache Reproduktion der übrigen heimischen Bevölkerung nicht ersetzt werden konnten, und überdies in kurzer Zeit, mussten diese Unheilfälle durch Immigration ausgeglichen werden. Für die Erforschung dieser Tatsache ist ausserordentlich günstig der Zeitabschnitt des 17. Jahrhunderts, wo das ganze Südostmähren mit einem vernichtenden Angriff nach dem anderen heimgesucht wurde.
      In den Jahren 1605-1606 verwüsten die Gegend die Truppen von Bocskaj, dann der dreissigjährige Krieg, im Jahre 1645 eine Pest, der erste Ein fall der Türken und Tataren im Jahre 1663, im Jahre 1680 eine weitere Pest und im Jahre 1683 ein Angriff der Ungarn, verbunden mit den Türken. Den Epilog dieser Dramen bilden die Kuruzen in den Jahren 1703-1708.[/]
      Der erste Migrationsstrom nach der Verwüstung des Gebiets von den Bocskajer kommt aus dem Ostteil der Stráznicer Domäne, aus Mähren, Schlesien, sowohl unserem, als auch Oberschlesien, in kleinerem Mass aus Ostböhmen und aus der Slowakei. Als Dokument sind zahlreiche den Immigrierten gegebene Namen, in denen ihre Herkunft sich widerspiegelt. Während des 17. Jahrhunderts schreitet die Migration fort. Die grösste Quelle der Immigrierten ist Mähren mit Schlesien, einschliesslich seine heutigen polnischen Teile; Böhmen und die Slowakei beteiligten sich daran in ungleichbar kleinerem Mass. Aus Schlesien zog man hauptsächlich aus dem Gebiet des heutigen Oberschlesischen Kohlenbecken, weiter aus Opole, Kozle, Oberhlohow und aus dem Gebiet Niederschlesiens aus. Aus Mähren zog man vor allem aus dem Norden, aus der Mitte und aus dem östlichen Teil der Stráznicer Domäne.
      Dieser Immigrationstrend schritt dann praktisch im Lau f e des ganzen 17. Jahrhunderts vor. Man kann feststellen, dass die heutigen Stráznicer die Nachkommen der damaligen Immigrierten sind, weil mit Ausnahme des Kuruzenangriffs am Anfang des 18. Jahrhunderts kein grösserer Unheilschlag mehr vorgegangen war.
      Übersetzung: J. Švec

Současná zástavba Kovářské ulice ve Strážnici v roce 1981. Foto J. Uherka.

Národopisné aktuality roč. XIX. - 1982, č. 1

K SOCIÁLNÍ ADAPTACI CIKÁNŮ NA STRÁŽNICKU

[obsah]

      CTIBOR NEČAS, Filozofická fakulta UJEP, Brno
      Současná koncepce řešení cikánské problematiky v ČSSR usiluje o zrovnoprávnění Cikánů a jejich společenskou integraci, tj. o organické začlenění cikánského obyvatelstva do hospodářského, společenského, politického a kulturního života naší socialistické společnosti, Jen tak totiž bude možno změnit společenské postavení Cikánů a vytvořit předpoklad k překonání jejich historickospolečenské zaostalosti.1)
      Integrační úsilí nedosahuje mezi cikánským obyvatelstvem vždy stejně úspěšných výsledků, neboť proces společenské integrace postupuje rychleji u usedlých, než u tzv. olašských Cikánů, kteří až do nedávna kočovali.
      Kočovnictví jako průběžný územní pohyb souviselo se specifickými zdroji obživy cikánského obyvatelstva, jimiž byly v minulosti zejména různé typy překupnictví.
      Usazovat se naopak začali především ti Cikáni, kteří mohli nabídnout okolní společnosti[/] kovářskou práci nebo hudební služby. Zřizovali si obydlí, v nichž žili pouze v zimních měsících, zatím co po většinu roku se územně přemísťovali v souladu s požadavky kočovně provozovaných řemesel a jiných dovedností, které jim zajišťovaly existenci. Proces usazování nastával poměrně záhy, trvalejší podoby však nabýval po pokusech o násilnou asimilaci cikánského obyvatelstva v období osvícenského absolutismu.2)
      Na rozdíl od kočovných byli usedlí a polousedlí Cikáni napojeni přes veškerou diskriminaci na necikánské prostředí, jemuž poskytovali své práce a služby. Protože byli v určitém slova smyslu závislí na okruhu stálých zákazníků, vztahovala se na ně společenská kontrola stabilního sousedského okolí, jemuž se začali přizpůsobovat nejenom v jistých oblastech hospodářského života, ale i v některých rysech společenského chování. Počátky takovéto víceméně spontánní adaptace se po

kusíme sledovat u cikánského obyvatelstva na Strážnicku, kde k tomu existuje jedinečný pramenný materiál.
      Nařízením z 19. října 1842 vyzvala totiž arcibiskupská konzistoř v Olomouci jednotlivá děkanství k podávání pravidelných hlášení, která měla obsahovat údaje o kultivování cikánského obyvatelstva. Hlášení docházela v letech 1844-1845 za každé uplynulé čtvrtletí a v letech 1851-1856 za každý uplynulý rok a jsou archivována jako Zprávy o kultuře Cikánů 1844-1856.3)
      Většina děkanství podávala zprávy negativní s odůvodněním, že Cikáni do té doby neměli stálá bydliště a při převládajícím kočovném způsobu svého života se prý vymykali jakémukoliv kulturnímu vlivu. Pozitivnější zprávy byly vypracovány z obvodů holešovského a kroměřížského arcikněžství, kde se některá děkanství spokojila s obecným konstatová ním existence Cikánů, jiná se omezila na údaje o počtech cikánských rodin a jejich příslušníků a malá část shromáždila dokonce cenné charakteristiky o struktuře cikánského obyvatelstva, o zdrojích obživy a způsobu jeho bydlení i o vzdělání, náboženství a morálce Cikánů.
      Přes určitou různorodost těchto zpráv můžeme na základě jejich obsahu konstatovat proces sociální adaptace Cikánů v polovině minulého století v obvodu holešovského arcikněžství na území, spravovaném děkanstvími v Pozlovicích, Uherském Brodě, Valašských Kloboukách a ve Vizovicích, v obvodu kroměřížského arcikněžství pak na území, které spravovala děkanství v Kyjově a ve Strážnici.[/]
      Strážnické děkanství podávalo zprávy o Cikánech v průběhu let 1844 a 1845 a dále za léta 1851 a 1852.4) Podle tohoto zpravodajství se cikánské rodiny zdržovaly celkem ve 13 obcích na Strážnicku. Po celou uvedenou dobu byly doloženy v Hrubé Vrbce, Kněždubu, Lipově, Petrově, Strážnici a ve Velké nad Veličkou a v některém z uvedených roků také v Javorníku, Lideřovicích, Louce, Nové Lhotě, Radějově, Sudoměřicích a v Tvarožné Lhotě.
      Podle toho, zda se výskyt cikánského obyvatelstva v příslušných obcích opakoval nebo byl přerušen, lze usuzovat alespoň předběžně na jeho trvalost nebo dočasnost.
      Trvale pobývaly v Hrubé Vrbce rodina Jana Kubíka, v Kněždubu rodina Jiřího Kubíka, v Lipově rodina Bartoloměje Kubíka, ve Strážnici rodina Václava Kýra a ve Velké nad Veličkou rodina Josefa Kubíka. Příslušníky těchto rodin možno bez výhrad pokládat za usedlé Cikány, neboť byli hlášeni na stejném místě téměř po celé desetiletí.
      Delší nebo kratší dobu se vyskytovaly v Petrově rodiny Kašpara Daniela, Martina Ištvána a Tomáše Kýra a dále pak v Javorníku manželé Herákovi, v Lideřovicích rodina Jana Lišky, v Louce rodina Tomáše Daniela, v Nové Lhotě rodina Josefa Dychy, v Radějově rodina Martina Ištvána, v Sudoměřicích rodina Jana Dychy a v Tvarožné Lhotě rodina Šimona Danihela. Mezi těmito cikánskými rodinami nutno hledat vedle usedlých také polousedlé nebo kočovné Cikány. Téměř s určitostí se tato možnost vztahuje na cikánskou rodinu v Louce, která byla v této obci hlášena pouze ve 2. čtvrtletí roku 1845.5)

      Vymezit dělicí hranici mezi usedlým, polousedlým a kočovným životem cikánského obyvatelstva je ovšem značně obtížné a lze ji přesněji určit teprve tehdy, když vedle charakteristiky pobytu budeme zkoumat také hospodářskou a společenskou situaci Cikánů.
      Zdrojem obživy všech cikánských rodin na Strážnicku bylo kovářství, označované ve zprávách jako "die Kleinschmiedearbeit" nebo "die grobe Schmiedearbeit in kleinem". Analogicky s jinými podobnými poměry se tu jednalo o produkci zvláštních hřebíků, řetězů a jiných výrobků, které doplňovaly sortiment místních kovářů. Pouze tam, kde obec neměla vlastního kováře, zastupovali Cikáni všechnu kovářskou práci.
      Cikánské kovářství bylo sice stabilním zdrojem obživy, ale současně se neubránilo sezónním výkyvům. v létě zabíralo značnou část pracovního dne, zato v zimě trpělo nedostatkem zakázek. Navíc byly jeho výrobky většinou vyměňovány za naturálie, takže odměna byla tímto zvláštním způsobem značně znehodnocována.
      Nepravidelný a málo dostačující zdroj obživy, který poskytovalo Cikánům jejich kovářství, měl pro život jejich rodin přinejmenším dva závažné následky. Rodiny chudších kovářů byly nuceny hledat kromě kovářství vedlejší způsoby obživy, poněvadž jedna tradiční profese jim nestačila poskytnout dostatek existenčních prostředků. Stávalo se proto, že muži se naučili hrát na hudební nástroje a přivydělávali si hudbou. Činnost cikánských vesnických hudebníků není sice ve zprávách do[/]ložena, přesto ji však můžeme předpokládat. Pozdější slavná tradice cikánských primášů např. z Hrubé Vrbky, musela mít starší historické zázemí, které mohlo sahat svými počátky už do poloviny minulého století.
      Vedle předpokládaného provozování hudby bylo cikánské kovářství doplňováno posluhou u rolníků nebo nádenickou. prací. O tyto přídatné zdroje obživy se staraly výhradně ženy. Roku 1851 vyplnil strážnický děkan rubriku o zařazení rodiny Jiřího Kubíka v Kněždubu do výrobního procesu slovy: "Mit den Schmieden. Das Eheweib sich zu Feld- und andere Arbeiten gebrauchen."6) Pomocné nádenické práce bez bližšího určení byly dále uvedeny vedle cikánského kovářství také u cikánských rodin v Hrubé Vrbce, Lipově, Nové Lhotě, Petrově, Strážnici a v Sudoměřicích:
      Posluha u rolníků a nádenické práce byly ovšem příležitostné a krátkodobé. Čas od času chodily proto cikánské ženy a děti po žebrotě, zatím co nejstarší příslušníci cikánských rodin byli odkázáni na chudinskou podporu od obcí. Tyto příživnické způsoby obživy byly uvedeny vedle cikánského kovářství, resp. nádenické práce pouze ve zprávě za 1. čtvrtletí roku 1844 u cikánských rodin Václava Kýra ve Strážnici a Josefa Kubíka ve Velké nad Veličkou.7)
      Podle toho, jak byl v jednotlivých obcích trh nasycen zvláštními výrobky cikánských kovářů, hledaly rodiny některých Cikánů nová odbytiště v sousedních obcích, kam se přestěhovaly buď trvale nebo na dočasně krátkou dobu.

      Jednou a jedinou z takovýchto trvale přestěhovaných cikánských rodin byla rodina Tomáše Kýra, který žil původně s ostatními svými sourozenci a s nevlastní matkou a jejími dětmi ve Strážnici, v roce 1852 se však přestěhoval se svou družkou a čtyřmi dětmi do sousedního Petrova.8)
      Přechodné stěhování cikánských rodin, které se pohybovaly ve víceméně pravidelném kočovnickém směru nebo okruhu, možno vyčíst ve zprávách o několika cikánských rodinách.
      Jednou z nich byla rodina Jana Lišky, jejíž průběžný územní pohyb byl v souladu s profesí cikánského kováře a jeho odbytovými možnostmi, Ve zprávě za druhé čtvrtletí roku 1845 o tom doslova stálo: "Hält sich bald in Lideřowitz bald in Twarožna Lhota auf, jenachdem er als Schmied Beschäftigung sucht."9)
      Podobný pohyb možno předpokládat i u rodiny Tomáše Daniela v Louce a vzdáleně také u rodin v Petrově, Radějově a v Sudoměřicích, které se sice zdržovaly v těchto obcích, ale neměly žádné pevné a trvalejší bydliště.
      Naproti tomu v Hrubé Vrbce, Javorníku, Kněždubu, Lipově, Nové Lhotě, Strážnici, Tvarožné Lhotě a ve Velké nad Veličkou si Cikáni postavili vlastní domky, které se nacházely uvnitř nebo vně jednotlivých obcí.
      Cikánské domky v Kněždubu a v Tvarožné Lhotě měly popisná čísla. Většina ostatních cikánských domků stála však mimo obecní zástavbu, např. ve Strážnici za městem nedaleko Skalické brány, kde vyrostl později celý cikánský tábor.[/]
      Kvalita stavebních a bytových podmínek byla primitivní. Výjimku představoval pouze cikánský domek v blízkosti Hrubé Vrbky, který byl dobře postaven i zařízen a k němuž patřila také rozsáhlá zahrada; způsob bydlení rodiny Jana Kubíka se zřejmě svou vnější formou v podstatě příliš nelišil od průměru ostatního obyvatelstva v Hrubé Vrbce.10)
      Usedlí a polousedlí Cikáni pozvolna přejímali nejenom některé hospodářské modely majoritní společnosti, ale začali se přizpůsobovat okolnímu prostředí i v několika málo rysech svého společenského chování.
      Široké příbuzenské a skupinové vztahy se pozvolna u cikánského obyvatelstva na Strážnicku rozpadaly. Úzká škála příjmení Cikánů už jenom naznačovala někdejší jejich příslušnost k rodům Kubíků, Kýrů a Danielů. Jak vyplývá z připojené tabulky, nebylo však možno v žádné z uvedených obcí mluvit o koncentraci, tj. o hromadném soustředění cikánského obyvatelstva.11) Míru jeho rozptylu lze spíše charakterizovat jako disperzi, tj. roztroušení jednotlivých cikánských rodin do různých míst, která bránila životu Cikánů ve větších příbuzenských celcích a skupinách.
      Současně se měnil i charakter vlastních rodinných vztahů cikánského obyvatelstva. Rodiny, které byly původně společenstvím několika i více generací, pozvolna zužovaly svou šíři a měnily svou strukturu. Vícegenerační rodiny, v nichž spolu žily rodiny dětí, rodičů a případně i prarodičů, mizely a byly postupně nahrazovány rodinami v užším slova smyslu. Na Strážnicku obývaly jeden domek a žily

ve společné domácnosti vícegenerační rodiny Cikánů pouze ve Velké nad Veličkou a dále v Lipově a v Tvarožné Lhotě. v první ze jmenovaných obcí žila v letech 1844-1852 spolu s rodinou Josefa Kubíka také jeho matka Dorota s vnučkou Annou. v Lipově tvořily více[/]generační rodinu roku 1851 rodina Bartoloměje Kubíka a jeho syn Jan s manželkou Eleonorou, v Tvarožné Lhotě žil pak roku 1852 v rodině Šimona Danihela také jeho syn Pavel s družkou Mariánou.

      Ve všech ostatních obcích na Strážnicku existovaly cikánské rodiny v úzkém smyslu, založené na svazku muže a ženy a jejich dětí.
      V manželských svazcích Cikánů doznívaly ovšem pozůstatky jejich dřívější vnitřní organizace mnohem výraznějí. Vedle zákonných manželství stále přežívalo dlouhodobé soužití druha a družky. Údaje připojené tabulky umožňují odhadnout vzájemnou proporci těchto manželských svazků u Cikánů na Strážnicku poměrem 2:1. 12)
      Cikánské manželské páry přitom pokládaly volné svazky za rovnocenné zákonným manželstvím, zatím co římsko-katolická církev usilovala o jejich případně i dodatečné legitimování. Šimon a Kristýna Danihelovi z Tvarožné Lhoty byli např. církevně oddáni teprve 25. listopadu 1851, ačkoliv v té době spolu měli už 6 dětí ve věku od 1-16 let. 13)
      Kulturní úroveň Cikánů na Strážnicku byla bezprostředně závislá na jejich vzdělání a do jisté míry i na jejich náboženství a morálce. Celková situace zůstávala však v této oblasti značně neutěšená. Podle zpráv sice cikánské děti navštěvovaly školu, jejich docházka se však v jednotlivých obcích značně lišila. Děti chodily do školy denně pouze v Nové Lhotě, velmi pilně v Lipově a ve Velké nad Veličkou a pilně v Hrubé Vrbce. v Louce, Petrově, Strážnici a v Sudoměřicích děti sice školu navštěvovaly, hodnocení jejich docházky však ve zprávách chybí. Ve zprávě o Cikánech z Tvarožné Lhoty bylo pak přímo uvedeno: "Die schulfähige Kinder kommen dann und wann in die Schule."14)[/]
      Mezi dospělými Cikány panovala zřejmě úplná negramotnost. Znalost čtení a psaní byla hlášena pouze u Bartoloměje Kubíka, hlavy cikánské rodiny v Lipově.15) Forma, jakou bylo toto hlášení podáno, svědčí o tom, že tu šlo o zcela ojedinělou výjimku.
      Všichni Cikáni na Strážnicku byli římskými katolíky. Zúčastňovali se pravidelně církevních obřadů a slavností, mj. i z toho důvodu, že rádi cokoliv slavili, hlavně ve větším sousedském kolektivu.
      Podle zpráv navštěvovalo dospělé cikánské obyvatelstvo pravidelně veřejné bohoslužby a chodilo i několikrát do roka ke zpovědi a přijímání. Tomuto pravidlu se vymykala pouze cikánská rodina v Tvarožné Lhotě, kde manželé Šimon a Kristýna Danihelovi navštěvovali veřejné bohoslužby nikoliv v Kněždubu, kam byli přifařeni, nýbrž podle vlastního doznání ve Strážnici.16)
      Z liturgických stránek akceptovali Cikáni zvláště takové, které jim přinášely nějaký prospěch. Proto zůstávala více než třetina cikánských manželských svazků církevně neoddána, zato však všechny cikánské děti byly pokřtěny, neboť s necikánskými kmotry bylo možno získat při křtech často i nejrůznější dary.
      Ačkoliv byla morálka Cikánů posuzována ve zprávách výhradně z náboženského hlediska, přesto stojí za povšimnutí konstatování strážnického děkana: "Ihr sittliches Betragen ist lebenswert, ja, man kann mit Recht sagen, musterhaft."17) I když je možná toto hodnocení poněkud nadnesené, přesto zůstává faktem, že Cikáni na Strážnicku se začali poměr

ně velmi záhy přizpůsobovat místnímu obyvatelstvu. Církevní úřady proto pokládaly za zbytečné nějak zvlášť a mimořádně působit na jejich kultivaci, a přestaly také po roce 1852 zpracovávat všechny další zprávy o této problematice.
      Z uvedeného rozboru je patrno, že v polovině minulého století bydlilo na Strážnicku několik desítek usedlých a polousedlých Cikánů. Nebyli soustředěni na jednom místě, nýbrž žili v diaspoře mezi ostatním obyvatelstvem. Svému stabilnímu společenskému okolí se začali pozvolna přizpůsobovat a míra této jejich sociální adaptace byla v porovnání s druhými oblastmi na Moravě poměrně dosti vysoká.
      Všechny rodiny měly stálý zdroj obživy v cikánském kovářství, které však muselo být doplňováno posluhou u rolníků, nádenickou prací i kořistnictvím. Dvě třetiny rodin obývaly cikánské domky, které byly stavebně i vnitřním vybavením primitivní, přesto však už zastávaly funkci trvalého bydliště.
      Příbuzenské a skupinové vztahy ztrácely na[/] extenzitě, což se projevilo zejména změnami ve struktuře cikánských rodin. Vícegenerační rodiny se staly přežitkem a byly takřka veskrze nahrazeny rodinami v úzkém smyslu. v manželských svazcích však doznívaly pozůstatky dřívějšího rodového uspořádání stále ;eště výrazným způsobem, takže třetina manželství zůstávala nezákonná.
      V oblasti kultury byla situace značně neutěšená, i když bylo dosaženo některých dílčích úspěchů ve vzdělávání cikánských dětí a v náboženské a etické výchově dospělých.
      Více než vlastní snahou cikánského obyvatelstva byla sociální adaptace vyvolána jeho ekonomickou závislostí a z ní vyplývající kontrolou sousedského okolí. Nemohla vést k překonání historickospolečensky podmíněné zaostalosti Cikánů. Přes časný nástup adaptačního procesu a některé jeho nepopiratelně kladné výsledky zůstávalo cikánské obyvatelstvo na Strážnicku i nadále ve společenské izolaci se všemi z toho plynoucími důsledky v hospodářské, sociální, politické, kulturní i sociálně-psychické oblasti.[/]

Poznámky
1.
      Usnesení vlády ČSSH č. 231/72 - Ke společenské problematice Cikánů v ČSSR. Praha 1975, s. 61 an.
2.
      Na území našeho státu žili v minulosti usedlí a polousedlí Cikáni ponejvíce na Slovensku a v českých zemích zejména na jihovýchodní Moravě - LÍPA, J.: Cikánština v jazykovém prostředí slovenském a českém. Praha 1975, s. 8 an.[/]
3.
      Státní oblastní archív Opava - pracoviště Janovice u Rýmařova, ACO, sign. L-2, č. 1, kart. 5225.
4.
      Zprávy č. 79 z 9. 4. 1844, č. 132 z 8. 7. 1844, č. 182 ze 7. 10. 1844, č. 11 z 10. 1. 1845, č. 81 ze 7. 4. 1845, č. 150 ze 7. 7. 1845, č. 229 z 9. 10. 1845, č. 29 z 15. 1. 1846, č. 309 z 15. 12. 1851 a č. 208 z 30. 13. 1852.

5.
      Zpráva č. 150 ze 7. 7. 1845.
6.
      Zpráva č. 309 z 15. 12. 1851.
7.
      Zpráva č. 79 z 9. 4. 1844.
8.
      Zpráva č. 208 z 30. 12. 1852.
9.
      Zpráva č. 150 ze 7. 7. 1845.
10.
      Tamtéž.
11.
      Tab. 1: Počet Cikánů v obcích strážnického děkanství.

	1844	1845	1851	1852
Hrubá Vrbka Javorník Kněždub Lideřovice Lipov Louka Nová Lhota Petrov Radějov Sudoměřice Strážnice Tvarožná Lhota Velká nad Veličkou	8 - 2 - 4 - 4 5 - - 10 - 4	8 2 4 5 4 4 4 6 - 4 13 - 5	9 2 4 -7 7 - - 6 4 4 14 8 3	9 2 5 7 8 - - 10 - - 9 8 5

	1844	1845	1851	1852
Zákonných manželství Volných svazků Manželských svazků celkem	6 - 6	7 3 10	9 3 12	8 4 12

13.
      Zpráva č. 309 z 15. 12. 1851.
14.
      Tamtéž.
15.
      Zpráva č. 79 z 9. 4. 1844.
16.
      Zpráva č. 309 z 15. 12. 1851.
17.
      Zpráva č. 208 z 30. 12. 1852.

ZUR SOZIALEN ADAPTIERUNG DER ZIGEUNER IM GEBIET VON STRÁZNICE
(Zusammenfassung)

Nach dem Material des erzbischöflichen Konsistoriums in Olomouc lebte in der Hälfte des vorigen Jahrhunderts im Gebiet von Stráznice einige Zehner von ansässigen und halbansässigen Zigeunern. Sie waren nicht auf einem Orte konzentriert, sondern waren zerstreut unter der anderen Bevölkerung. In Vergleich mit anderen Gebieten in Mähren begannen sie sich ihrer gesellschaftlichen Umwelt relativ bald anzupassen, sowohl durch gewisse[/] Stabilisierung der Lebensunterhaltsquellen, als auch durch einige Züge ihrer gesellschaftlichen und kulturellen Haltung. Trotz unleugbaren positiven Ergebnissen dieses Adaptierungsprozesses blieb jedoch die Zigeunerbevölkerung in einzelnen Gemeinden des Gebiets von Stráznice ein gesellschaftliches Isolat.
Übersetzung: J. Švec

Národopisné aktuality roč. XIX. - 1982, č. 1

SOUKENICTVÍ A TKALCOVSTVÍ VE STRÁŽNICI

[obsah]

      JIŘÍ PAJER, Ústav lidového umění, Strážnice
      Strážnice byla až do poloviny 19. století největším městem na Slovácku, dále důležitým střediskem školství, řemesel, obchodu, sídlem panství, okresu a dvou farností. Významnou složku zaměstnání obyvatel města tvořila kromě zemědělství - řemeslná výroba. z početných druhů řemesel má nejbohatší tradice soukenictví, které bylo nejpřednějším a nejváženějším řemeslem. Strážnice byla zároveň největším střediskem soukenické výroby na Slovácku, její proslulosti nemohly uškodit ani časté vpády z uherské strany v dobách nepokojů. Není proto divu, že "proslavené strážnické sukno", jak je nazývá J. Klvaňa,1) brzy zaplavilo celé Slovácko a bylo vývozním artiklem i do vzdálenějších míst rakousko-uherské monarchie. Druhým cechem, vyrábějícím textilní materiál pro součástky lidového oděvu, byl cech tkalcovský. Na rozdíl od soukeníků nepatřili tkalci mezi bohatší řemeslníky a obyvatele města, existovalo zde také větší prolí[/]nání se složkou rolnickou. Poněvadž byla tkalcovská výroba kromě Strážnice zastoupena po celém Slovácku, nesměřoval vývoz tkalcovských výrobků do větších vzdáleností.
      Hojné archívní doklady poskytují informace o bohaté historii strážnického soukenictví. Nejstarším pramenem je listina "V městě Strážnici základ bratrstva súkenického v létě 1450",2) která obsahuje obvyklá nařízení a ustanovení pro mistry. Druhé artikule strážnických soukeníků pocházejí z roku 1528, přivezli si je z Uherského Hradiště.3) Třetí cechovní pořádky, které lze datovat do poloviny 17. století, kdy byl strážnický cech obsazen ve větší míře německými mistry, uvádějí velké množství odborných výrazů týkajících se výrobních postupů.4) Poslední artikule jsou z roku 1720, byly přivezeny z Kroměříže; obsahují rovněž množství odborných termínů.
      Kromě uvedených památek se dochovala řada listin a cechovních zápisnic (tzv. registra),

z nichž se dovídáme nejen o cechovním životě soukeníků, ale v nich také najdeme drobné zmínky o jejich práci. z hmotných památek je třeba uvést dvě cechovní pečetě, jedna je z roku 1637, druhá z roku 1720.5) První je mosazná, druhá stříbrná, obě zobrazují obvyklé soukenické nástroje: uprostřed velké postřihačské nůžky, po stranách dvě soukenické štětky a želízka pro odstraňování uzlů z utkaného sukna.6)
      Velmi dobře jsme informováni o počtech soukeníků v jednotlivých obdobích. Ve starší historické literatuře se uvádějí čísla 40, 50, ba až 100, ničím nepodložená. Uveďme raději přesné údaje, jak jsou doloženy v archívních dokumentech. k roku 1572 se uvádí v registrech zasedací pořádek soukenického cechu, podle něhož počítá cech 15 lidí.7) v roce 1639 se mluví při osazení cechu o 21 soukenících.8) Roku 1732 jich bylo 11, 9) v roce 1780 pracovalo 30 mistrů,10) v roce 1797 22 mistrů (s 22 stavy, 5 tovaryši a 1 učněm),11) stejně tak v roce 1838.12) Pak se počty soukeníků rychle zmenšují, což zřejmě souvisí s úpadkem cechovního zřízení: v roce 1843 jich bylo 9, 13) koncem 19. století 4, 14) v roce 1912 jen jeden. O zakončení soukenického řemesla ve Strážnici máme přesné zprávy. Tak roku 1894 přestal pracovat jeden z posledních soukeníků Eliáš Sádlo, František Cikánek vyráběl do doby před první světovou válkou (zemřel 1932). Posledním pracujícím soukeníkem byl Karel Horný, který zamýšlel založit ve Strážnici dokonce továrnu na sukna. Jeho plány však nebyly uskutečněny, naopak po první světové[/] válce došlo k postupnému úpadku výroby (byl nedostatek surovin). Úmrtím Karla Horného v roce 1925 končí staleté tradice soukenické výroby ve Strážnici.
      Všimněme si nyní výrobního procesu a některých místních zvláštností. Protože soukenictví zaniklo již před šedesáti lety, nepodařilo se zachytit proces výroby v celé šíři, nemáme ani hmotné doklady nástrojů používaných při výrobě. Zjištěná fakta bylo nutno doglnit z prací již vydaných. 15)
      Technologie výroby sukna si vyžádała brzy určitou dělbu práce: známe přadláky, vlnaře, valcháře, postřihače, barvíře, kraječe sukna.16) Ve Strážnici se hovoří .v písemných pramenech nejvíce o přadlácích, postřihačích sukna,17) také valchování sukna je doloženo, barvíři patřili k samotnému cechu.18) Ostatní řemesla se neuvádějí, patrně vykonávali tyto práce soukeníci sami.
      Ve starším období, 16.-17. století, pracovali soukeníci z místní vlny, kterou kupovali od vrchnosti, zároveň byli zásobováni vlnou také od židovských obchodníků. Dokládají to některé zmínky v soukenických zápisech a v zámeckých položkách příjmů: 1582 brali vlnu ad hodonínského Arona, téhož roku brali panskou vlnu ze zámku,19) 1631 rovněž ze zámku.20) O intenzivním chovu ovcí svědčí zprávy o prodeji panské vlny do různých míst Moravy, například 1574 do Bílovic, 1631 do Třebíče.21) Po zániku chovu ovcí na Strážnicku v 19. století22) se kupovala vlna na Horňácku ("horňácká" vlna, hrubá), na slovenských Kopanicích, od slovenských Židů,23)

později se dovážela vlna i z Německa. Vlna musela být vždy jen ze stříže, prvotřídní jakosti, "Kdo by z neobyčejné vlny dělati se opovážil, jako z kožešnickéj, jirchářskéj nebo koželužskéj, ten dle uznání starších trestán býti má. "24)
      Zajímavými doklady o činnosti habánských soukeníků ve Strážnici jsou zápisy o množství odebrané vlny: před rokem 1589 bral Kašpar Křtěnec nejvíce centéřů vlny. Svědčí to o polomanufakturní výrobě habánské komunity, která byla podle ideových zásad u habánů běžná.
      Koupená vlna nebyla čistá, nacházel se v ní často ovčí trus a jiné nečistoty, proto se před upotřebením prala. Praní vlny prováděli strážničtí soukeníci v rameně řeky Moravy, které protéká na okraji města. Vlna se ukládala do velkých košů a z loďky ("čaja") se máchala na železných hácích ve vodě.
      Čistá a usušená vlna se upravovala kramplováním, česáním na železných drhlenech.25) Aby byla vlákna vlny co nejjemnější, plstila se vlna tzv. knapskou střelou nebo strunou, jakou používali při své práci i kloboučníci.26) Strážnické cechovní artikule z poloviny 17. století uvádějí tyto úkony v souvislosti s odměnami za pomocné práce: "od kramplování váhy vlny, která 2 funty s vejvažkem držeti má i s bitím na struně 1 1/2 krej., od hustej vlny bití a kramplování 2 krej."27) Teprve takto upravená vlákna se spřádala, což prováděli hlavně tovaryši nebo najímaní pomocní dělníci. v písemných pramenech jsou označováni jako přadláci, předláci, kteří pocházeli vět[/]šinou z nižších vrstev.28) Spřádání vlny se dělo ve starším období ručně, v 19. století strojem, který byl hnán koňským žentourem. Koncem 19. století se vlna spřádala v brněnských továrních přádelnách. Zpracovaná vlna se počítala na přadena, odtud se odvíjela na vratidlo soukenického stavu, čímž se vytvořila osnova. Staré artikule stanoví s neobyčejnou detailností přesný počet nití pro osnovu.29) jestliže soukeník nedodržel předepsaný počet nití, mělo sukno jiné rozměry než bylo stanoveno, což se přísně trestalo.30) Menší cívky s vlnou se vkládaly do člunků na protkávání osnovy (útek) .
      Každý soukeník vlastnil zpravidla jen jeden stav, více stavů mívali jen nejbohatší mistři, kteří zaměstnávali více tovaryšů a pomocných dělníků. Tkalo se většinou v malých dílnách ve dvorech domů, jen soukeník Karel Horný měl koncem 19. století větší dílnu. v částech města obývaných soukeníky bylo charakteristické klepání stavů, které upozorňovalo kolemjdoucí na výrobu sukna. Ze 40 funtů vlny se utkalo asi 50 loktů sukna (asi 30 metrů).
      Utkané sukno se dopravilo na trakaři do valchy. Ve Strážnici stávala valcha snad už od počátků soukenické výroby vedle panského mlýna na rameně řeky Moravy. Urbář z roku 1618 uvádí: "Při tom mlýně jest valcha o třech uncích. Dávají soukeníci strážničtí od valchování sukna od jednoho postavu 2 gr. alb. Přespolní po 3 gr. alb. a od valaskýho postavu sukna po 4 gr. alb."31) v roce 1826 v ní valchovali též skaličtí soukeníci.32) Když byla valcha koncem 19. století zrušena, jezdi

li soukeníci do valchy stojící mezi Sudoměřicemi a Rohatcem a po jejím zániku až do Bílska. Při valchování se používala i lidská moč.33) Proces valchování probíhal koncem 19. století už za pomoci parních strojů z nově upraveného válcového mlýna, starší postupy při valchování sukna byly částečně uveřejněny.34) Sukno se při valchování srazilo až o dvě pětiny. Vyvalchované a vyprané sukno se zbavilo vody na tzv. "špricmašině" a sušilo se na slunci natažené na rámech,35) ale i na vysokých půdách soukenických domů.[/]

Sukno se dále pročesávalo soukenickými štětkami (byl to zvláštní druh bodláku),36) aby vlas ležel jedním směrem. Konečnou úpravu sukna prováděli postřihači, kteří vyčesaný vlas stříhali velkými nůžkami. Sukno tím získalo hladký lesklý povrch.
Barvení sukna bylo záležitostí profesionálních barvířů, ve starším období snad barvili i soukeníci sami;37) při barvení se přidávala do roztoku lidská moč.38) Balíky sukna se nakonec opatřily pečetí mistra: "Jeden každý majstr povinen bude na svém sukně znamení

vyšíti nebo vytkati pod pokutou 1 zl."39)
V jakých barvách se vyrábělo strážnické sukno? Archivní prameny dokládají k roku 1814 výrobu modrého, karmazínově červeného a žíhaného sukna (melirte Tücher) . Ve výkazu strážnických živností z let 1838-1839 se uvádí, že místní soukeníci dělají sukna obyčejná (asi bílá), jemnější modrá (barvila se indigem) a červená karmazínová.40) Celková výroba činila toho roku 700 ks hrubšího a 40 kusů středně jemného sukna. z posledního období výroby po první světové válce známe jen sukna tmavomodrá. Větší množství sukna se zřejmě prodalo na místních trzích, část skoupili Strážničané, část se dostávala do okolních i vzdálenějších obcí Slovácka. Na vzdálenější trhy jezdili strážničtí soukeníci do Veseli, Uherského Brodu, Hustopečí a Podivína, na[/]

Cechovní truhla ("lódna") strážnických tkalců z roku 1669. Foto J. Uherka.

uherskou stranu do Pešti a Trnavy, která byla nejdůležitějším tržním místem na sukno a vlněné výrobky v celých Uhrách.41)
Velké rozšíření a uplatnění našlo strážnické sukno zejména na Slovácku, zhotovovaly se z něho hlavně součástky mužského svátečního oděvu (nohavice, lajbly a kordule) a obřadní svatební mentýky. Koncem 19. a na začátku 20. století, kdy prováděl J. Klvaňa výzkumy lidového oděvu na Slovácku, bylo tmavomodré a černé strážnické sukno rozšířeno ve straňanském, březovském, žeravickém a hanácko-slovenském jižním krojovém okrsku.42) Tyto údaje čerpal J. Klvaňa zřejmě ze zaslaných dotazníků, kde neuváděli asi všichni informátoři původ textilních materiálů. z dalších publikovaných dokladů známe použití strážnického sukna v Miloticích, Podivíně,

Stavěšicích, Věteřově a na Horňácku.43) Jeho rozšíření lze však předpokládat i v jiných krojových okrscích kromě Bojkovicka, které bylo zásobováno vlastními dílnami.44) Červené sukno našlo své uplatnění pravděpodobně v mužském kroji na Podluží a snad okrajově i v uniformách uherské armády (z vývozu sukna na uherské trhy). Podle výpovědi informátorů se prodávalo nebarvené bílé sukno na Horňácko. Je pravděpodobné, že tento vývoz nebyl tak intenzívní, protože pro tamní spotřebu dodávali bílé sukno spíše místní soukeníci (Velká nad Veličkou) a po zániku řemesla soukeníci z Bojkovic a Myjavy.45)
      V samotné Strážnici se uplatnilo modré sukno na mužské sváteční oblečení (nohavice, lajbl) v několika barevných odstínech od modročerné po světlejší tmavomodrou. Šily se z něho i mužské a ženské svatební mentýky opremované liščinou a mužské pláště s dlouhým límcem. Černé sukno se v rolnickém prostředí používalo na ženský svrchní oděv (kamizoly, kacabaje) a pro měšťany a řemeslníky na jejich civilní oděv. Měšťanská móda podléhala dobovým vlivům, soukenné součástky mizely s poslední starou generací ve třicátých a čtyřicátých letech našeho století. Rolnické prostředí bylo více závislé na tradici, mužské a ženské soukenné oblečení - kromě mentýků a plášťů; které zanikly už v minulém století - se nosilo ještě v nedávná době. Nyní se uplatňují staré soukenné součástky jen v místních souborech písní a tanců (Danaj a Žerotín), ojediněle je nosí starší a střední generace při slavnostních příležitostech (svatba, křest, hody, pouť, taneční zábavy).[/]
      Ostatní barevná sukna se ve Strážnici používala jen na ženské sukně, které se přestávaly nosit během druhé poloviny 19. století. Zdejší ženy chodívaly v minulém století na úvod v sukních z bleděmodrého sukna ("jak charpa modré"), nevěsty se vdávaly v zelených sukních olemovaných modrou pentlí.46) Na hod velikonoční oblékaly ženy sukně zvané "plamenice", které se šily z jasně červeného sukna. jak již bylo řečeno; představovala Strážnice největší středisko soukenické výroby na Slovácku. Druhým centrem byly Bojkovice, které však nevynikaly takovou intenzitou a hlavně kvalitou výroby jako Strážnice, ani jejich vývoz nesměřoval do větších vzdáleností. Ve srovnání s některými jinými výrobními středisky, například slovenskými,47) se jeví Strážnice jako středně velké výrobní centrum. ,její produkce byla charakteristická spíše svojí kvalitou než kvantitou, která přispívala k dobrému jménu strážnického sukna nejen v oblasti Slovácka, ale také za jeho hranicemi, zvláště v Uhrách.
      Na severu se setkávalo strážnické sukno se silnou konkurencí valašské výroby (Zlín, Vizovice, Vsetín, Valašské Klobouky) .48) Na slovenské straně mělo vážného soupeře ve Skalici, Skalické soukenictví však nemá tak hluboké tradice, rozvoj výroby nastává až v druhé polovině 17. století a byl do jisté míry závislý na exulantech pobělohorského období;49) podobnou situaci nacházíme rovněž v Trenčíně.50) Směrem na západ se prolínal strážnický vývoz s produkcí západomoravskou, zejména brněnskou, třebíčskou

a jihlavskou. z jihu pronikala na Moravu patrně sukna dolnorakouská.
      Soukenictví ve Strážnici patří k těm řemeslům, která byla spojena s rolnickým prostředím jen po stránce materiální (odběrem výrobků). k sociálnímu sblížení (sňatky) soukeníků a rolníků nikdy nedošlo. Soukenictví bylo doménou zámožných obyvatel města, v některých rodech se toto řemeslo udržovalo po staletí už od 17. století. Probíráme-li matriky nebo jiné archivní materiály, nenajdeme u jmen Horný, Cikánek, Sádlo, Vyskočil téměř jiné zaměstnání. Tyto rody udržovaly mezi sebou i sňatkové vztahy. Děti soukenických mistrů si brali rovněž potomky soukenických rodů nebo jiných bohatších řemeslníků (kožešníků, řezníků, mlynářů ap.). Časté byly i sňatky s panskými nebo městskými úředníky a zaměstnanci či jinými "výše" postavenými osobami.51)
      Soukeníci chodili zásadně v městském oděvu, také jejich rodiny a příbuzenstvo. Obývali domy, často patrové, ve "výsadním" okrsku města (náměstí a okolní ulice). Vlastnili řadu polností, které pronajímali nebo si je nechávali obdělávat místními rolníky. Soukeníci patřili k nejbohatším a nejváženějším občanům města, zastávali často úřad purkmistra a později starosty (Karel Horný, František Cikánek). Byli to lidé poměrně vzdělaní a vlastenecky uvědomělí.52)
      Na rozdíl od soukenictví bylo tkalcovství považováno za méně vážené řemeslo, i když bylo rovněž založeno na hlubokých výrobních tradicích. Tkalci pocházeli většinou ze středních a chudších vrstev městského obyvatel[/]stva a i svým životem se blížili více k rolnické složce. Jí byla také převážně určena produkce tkalcovského řemesla: z plátna se zhotovovaly oděvní součástky všedního dne, pracovní oděv, a doplňky interiéru a hospodářství. Pro starší období, 15.-16. století, je třeba počítat s větším podílem podomácké výroby plátna, s částečnou soběstačností, která byla později vystřídána bezprostřední závislostí na produkci profesionálních tkalců. Výjimku tvoří na Strážnicku jen Horňácko, kde se lidová podomácká výroba textilu udržela prakticky až do současnosti.
      Nejstarší tkalcovské artikule se datují ve Strážnici k roku 1528, není známo, co obsahovaly. Roku 1637 si tkalci vyžádali z Uherského Hradiště nové artikule, německé, o které přišli při tatarském vpádu 1663. Proto poslali v roce 1665 pro nové artikule do Brna, také německé; museli je však nechat přeložit, protože jim nikdo nerozumněl. v té době byl strážnický cech hlavním cechem na Dolňácku (v severní části vynikal cech uherskohradišťský), od něho si vyžádali artikule tkalci z některých menších a méně důležitých měst: z Hodonína, 1675 z Kyjova.53) Kromě těchto archívních památek se zachovala také cechovní truhlice tkalců (tzv. "lódna").54) Je natřena hnědou barvou a na přední straně nese letopočet 1669, tkalcovský znak (tři člunky) a erb hrabat Magnisů, protektorů cechu. Tkalcovská pečeť pochází asi z poloviny 18. století a zobrazuje tkalcovský znak: tři člunky, mezi nimi dva zkřížené nástroje používané snad při prohazování člunku osnovou.55) Známe ji pouze z otisku, originál se nedochoval.

O počtu tkalců ve starším období nemáme žádné zprávy, první uváděný počet je až z roku 1732. Tehdy pracovalo ve Strážnici 10 mistrů, zatímco na venkově (strážnické panství)[/]

bylo jen 5 tkalců.56) Roku 1797 zde bylo 13 tkalců s 13 tkalcovskými stavy, roku 1800 zde pracovalo 14 mistrů s 1 tovaryšem, 2 učni a jedním pomocníkem.57) Roku 1814 se uvádí

10 mistrů s 1 tovaryšem a 2 učni,58) G. Wolny se zmiňuje k roku 1838 o 10 tkalcích,59) což je ve srovnání s většími slováckými městy podle téhož pramenu největší počet. v druhé polovině 19. století nastává úpadek tkalcovství vlivem dovozu lacinějšího továrního plátna. Staleté tradice tkalcovského řemesla ve Strážnici zakončuje tkadlec Josef Junec, který pracoval do roku 1925, pak odjel do Ameriky.
Výroba plátna byla závislá na pěstování textilních rostlin. Ve Strážnici a v celém historickém Hradišťském kraji se pěstovalo jen konopí, len se ve zdejším podnebí neuplatnil; odtud se konopí a konopné výrobky vyvážely na rakouské a uherské trhy.60) Konopí se selo podle potřeby, buď každý rok nebo přesrok, výměra pozemku určeného pro konopí nebyla velká. Nejdříve se sklízelo, poskoné konopí, hlavaté se nechávalo na semenec. Poté následovaly známé úkony při zpracování konopí: močení ve vodě, lámání na trdlici, mňadlici, hachlování. Při spřádání vláken na kolovratu se zvlášť pracovalo s podřadnější koudelí a zvlášť s kvalitním konopným vláknem. z cívky kolovratu se nitě navíjely na motovidlo, přičemž se počítaly otáčky: kopa měla 60 otáček, na utkání jednoho lokte plátna bylo potřeba 8 kop, na utkání jednoho lokte koudelného plátna jen 6 kop. Tyto počty byly zavedeny snad z praktických důvodů, ale též pro kontrolu, zda tkadlec neubírá z donešeného přediva. Když se nesla přadena ke "kadlcovi", bylo potřeba vzít s sebou mísu režné mouky na "šlichtu", kterou se škrobily osnovy. Někdy sbírala přadena po domech tkalcova žena ("kadlc[/]

ka") a místo mouky se jí dávalo sádlo, fazole nebo jiné potraviny. s jemným bavlněným předivem se chodilo do tovární tkalcovny ve Skalici na Slovensku. Po zániku tkalcovského řemesla ve Strážnici se dávalo tkát do Pet

rova nebo "na Horňáky" (Hrubá a Malá Vrbka).
      Technologii tkalcovské výroby se - kromě několika zmínek - nepodařilo zachytit. Vzhledem k tomu, že tato výroba byla již v naší literatuře několikrát detailně popsána,61) zaměřím se v dalším textu na konečné výrobky strážnických tkalců a jejich uplatnění v rolnickém prostředí.
      Z historie tkalcovství známe rozsáhlé spory tkalců se soukeníky o šíři vyráběného sortimentu.62) Také tkalci chtěli totiž zavést do své kompetence výrobu polovlněných a dokonce i vlněných tkanin jako soukeníci. Tyto spory byly rozhodnuty ve prospěch tkalců a k výrobě plátna se pak přidala zejména výroba polovlněného mezulánu. Soukeníci proto neudržovali s tkalci žádné styky, což se jim zakazovalo i v cechovních artikulech: "neslušná věc jest, aby majstři tohoto poctivého řemesla aneb jejich čeládka s punčocháři, mezuláníky jaké společenstvo, neb tovaryšství měli, když oni tomuto řemeslu velice odporní a škodliví jsou."63) Ve Strážnici měli tkalci společný cech s mezuláníky.
      O druzích výrobků se hovoří v tkalcovských artikulech z roku 1665: jako cizí je uveden "cvilich" a "podnožní dílo", za domácí dílo se považoval "barchan", "mezulán", ,,cvidrát", "sprostá polouvlněná štuka", "tuplovaná pětišafní štuka". Některé výrazy se dají vysvětlit, jiné jsou nejasné.64)
      Ve výkazu řemesel z roku 1814 se uvádí, že tkalci tkají jemné i hrubé plátno.65) z posledního období činnosti strážnických tkalců zná[/]me tři druhy konopného plátna: hrubé, prostřední a tenké. Hrubé plátno se vyrábělo z koudelové příze a používalo k výrobě pytlů, travních plachet ap. Nejvíce hledané bylo prostřední plátno, které sloužilo ke zhotovování součástek všedního pracovního oděvu: mužské třaslavice a košile, ženské rubáče a v minulosti i všední sukně a rukávce. Šily se z něho i koutní a úvodní plachty, ubrusy ("stolůvky"), plachty na postele, oltářní plachty aj. Tenké plátno bylo o něco jemnější než prostřední. Nejjemnější plátno (lněné, bavlněné) kupovaly místní ženy od Kopaničářů nebo se jezdilo přímo na slovenské jarmaky do Vrbovců (okr. Senica) a na Myjavu, kde pracovali známí plátenkáři. Po roce 1918 se obstarávalo tenké bavlněné plátno už v obchodě. Zhotovovaly se z něho mužské i ženské košile, rukávce, "stánky" k rukávcům a používalo se také pro modrotisk.
      Většina vyrobeného plátna se zřejmě prodala na místních trzích a v bližším okolí. Řemeslnou výrobu plátna doplňovali podomácky pracující tkalci v okolních vesnicích. Proto nelze říci, že strážnické tkalcovství mělo význam pro širší oblast Slovácka jako soukenictví.
      Tkalcovské řemeslo se neudržovalo v jednotlivých rodech v tak bohatých tradicích jako soukenictví, přesto je však možno jmenovat rody se 100-150letou tradicí: Vavříci, Mlýnci, Tvrdoni, Maršálci, Hrbatí aj. Po stránce sociální patřili tkalci ke střední a chudší vrstvě řemeslníků, i mezi jednotlivými tkalci byli dosti velké sociální rozdíly. Zámožnější

si brali dcery středně majetných řemeslníků, méně majetní se ženili třeba s dcerami obuvníků nebo rolníků, domkářů, hoferů ap.66)
Charakteristickým rysem tkalcovské výroby ve Strážnici bylo, že tkalcovství nikdy nepřekročilo hranice malořemeslné výroby venkovského města. Nevytvořily se ani zárodky ma[/]nufakturní výroby, jako ostatně u všech zdejších řemesel, která až do svého zániku udržovala staleté tradice výroby. Velký podíl při výrobě plátna mělo rolnické prostředí, které připravovalo polotovar - přízi, Rovněž tento rys patří ke zvláštnostem tkalcovské výroby ve Strážnici.[/]

Poznámky
1.
      KLVAŇA, J.: Lidové kroje na Moravském Slovensku. In: Moravské Slovensko 1. Praha 1922-23, str. 252. v novější historické ani národopisné literatuře nebyla věnována - kromě regionálních prací - strážnickému soukenictví žádná pozornost.
2.
      SKÁCEL, J.: Čtení o Strážnici. Strážnice 1965, str. 23 (dále citováno zkráceně jako SKÁCEL, J.: Čtení).
3.
      DVORSKÝ, F.: Strážnický okres. Vlastivěda moravská. Brno 1914, str. 123-127, publikuje celé artikule.
4.
      NOPP, L.: Obrázky z dějin města Strážnice a řemeslných cechů. Strážnice 1922, str. 68-72, ve zkrácené podobě publikuje celé artikule.
5.
      Obě jsou uloženy v ÚLU ve Strážnici, bez inv. č.
6.
      Jsou to nástroje běžně se vyskytující v ikonografických pramenech. Srov. např. HUSA, V.: Homo faber. Praha 1967, str. 63-66.
7.
      NOPP, L.: c. d., str. 62.
8.
      NOPP, L.: c. d., str. 62; byli to většinou mistři německého původu, ostatní mají poněmčelá jména. v 2. polovině 17. století byli ve strážnickém cechu organizováni i přespolní soukeníci ze Skalice, Senice a Velké (SKÁCEL, J.: Čtení, str. 62).
9.
      DVORSKÝ, F.: c. d., str. 131.
10.
      SKÁCEL, J.: z dějin města Strážnice 1, rukopisná kronika, str. 640 (dále citováno zkráceně SKÁCEL, J.: kronika). Podle téhož pramenu bylo roku 1747[/] 17 soukeníků (str. 536). Děkuji J. Skácelovi za laskavé poskytnutí nepublikovaných materiálů.
11.
      SKÁCEL, J.: kronika 1, str. 683. k roku 1814 se uvádí 10 soukeníků a 2 učni (tamtéž, str. 752).
12.
      WOLNY, G.: Die Markgra f f scha f t M~ihren 4. Brno 1838, str. 385.
13.
      SKÁCEL, J.: kronika 1, str. 777. Byli to Horní: Jan, Josef, Kašpar, Martin, František, Konstantin; Karel a Jan Cikánkové, Vincenc Baader. Vyrobili toho roku bez pomocníků 180 ks obyčejného sukna po 30 loktech, k tomu spotřebovali 120 centů vlny z Uher.
14.
      Byli to Eliáš a Hynek Sádlovi, František Cikánek, Karel Horný. Eliáš Sádlo byl v mládí na vandru v Brně, Mölku, Vídni, Budějovicích, Novém Jičíně, Krnově a naposledy v Uherské Skalici. Roku 1840 se usadil v Trnavě a vozil sukna až do Pešti. Pak udělal bankrot, odstěhoval se do Strážnice, vzal si vdovu po soukeníkovi Horném a byl přijat do cechu. Koupil dům ve Veselské ulici, opravil ho a postavil barvírnu a prádelnu. Barvírnu odkoupil v roce 1906 barvíř Cyril Joch.
      Hynek Sádlo byI posledním soukenickým mistrem zapsaným v roce 1877 do cechovních register.
15.
      Nejúplnější popis výroby uveřejnil ŠPAČEK, K.: Ruční výroba suken. Radostná země, 8, 1958, str. 120 ad. (Brušperk); dále ŠERÝ, V.: Soukenictví na Va

lašsku. Naše Valašsko, 7, 1941, str. 63 ad.; MAINUŠ, F.: Vlnářství a bavlnářství na Moravě a ve Slezsku v 18. století. Praha 1960.
16.
      Dělba práce existovala již ve 14. století. Srov. WINTER, Z.: Dějiny řemesel a obchodu v XlV. a XV. století. Praha 1906, str. 71.
17.
      V roce 1814 pracovali ve Strážnici 2 postřihači, kteří stříhali jen zde vyrobená sukna. k roku 1838 se uvádějí 2 postřihači (WOLNY, G.: c. d., str. 385). Patřili k cechům ve Vizovicích a Novém Jičíně (SKÁCEL, J.: kronika 2, str. 3-4). Sociální prostředí postřihačů bylo podobné jako u soukeníků.
18.
      Poněvadž nebyli barvíři ve Strážnici zastoupeni nikdy ve větším počtu, patřili k cizím cechům (Kroměříž). Koncem 18. století se vyčleňuje zvláštní obor barvířství, tzv. černobarvíři (Schwarzfärber), kteří vyráběli modrotisk.
19.
      SKÁCEL, J.: kronika 1, str. 144.
20.
      NOPP, L.: c. d., str. 23.
21.
      SKÁCEL, J.: kronika 1, str. 143-144; NOPP, L.: c. d., str. 23.
22.
      Sestupné tendence při chovu ovcí lze nejlépe sledovat z přehledné tabulky počtu ovcí z let 1834 až 1900, srov. JANČÁŘ, J.: Chov dobytka na jihovýchodní Moravě v 19. století. Český lid, 58, 1971, str. 214.
23.
      ŠOUPAL, R.: Minulost Masarykova kraje II/2. Hodonín 1938, str. 153.
24.
      NOPP, L.: c. d., str. 72.
25.
      Srov. ŠPAČEK, K.: c. d., str. 120, 122.
26.
      Podobná knapská střela kloboučníků je vyobrazena v HÁLOVÁ-JAHODOVÁ, C.: Vergessene Handwerkskunst. Praha 1955, obr. 28.
27.
      SKÁCEL, J.: kronika 1, str. 402.
28.
      Srov. WINTER, Z.: Dějiny řemesel a obchodu, str. 430-433; WINTER, Z.: Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách. Praha 1909, str. 614. Také ve strážnických matrikách se mluví o přadlácích: roku 1867 se žení František Hrdlička, syn Antonína Hrdličky, přadláka ve Strážnici (Traungsbuch der Stadt Stražnitz 1841-1889, str. 173; dále citováno zkráceně Traungsbuch). Jejich materiální a sociál[/]ní poměry nebyly ani zdaleka takové jako u soukeníků nebo postřihačů.
29.
      Z artikulí z poloviny 17. století: "hrubec, to jest podšívka, má být snovaný 44 chodů, každý chod 24 nití. Padesátní, aneb Karasije, má být snovaná 44 chodů, každý chod 30 nití". (SKÁCEL, J.: kronika 1, str. 402). z artikulí 1720: "nejprve má osnova 40 loket dluhá býti a šestičtvrtní sukno šiřú s 66 chody s 24 niťami, a sedmičtvrtní široké s 76 chody nasnované býti. Dlúhost sukna 24 loktův na rámě držeti má." (SKÁCEL, J.: kronika 1, str. 494.)
30.
      V nejstarších artikulech 1528 se stanoví šířka postavu: nehrubší sukno 30 loket, prostřední 31 loket, nejlepší postav 32 loket (NOPP, L.: c. d., str. 61). Pokuty za nedodržení půl chodu 1/2 mor. zl., za celý chod 1 mor. zl. (z artikulí z poloviny 17. století, SKÁCEL, J.: kronika 1, str. 402).
31.
      SKÁCEL, J.: kronika 1, str. 254. v německém papisu města z roku 1694 se připomíná také Walchmühl (valcha) a barvírna (tamtéž, str. 461).
32.
      ŠPIESZ, A.: z dejín obchodu. In: Skalica v minulosti a dnes. Bratislava 1968, str. 170.
33.
      Potřeba lidské moče při valchování je doložena také v jiných střediscích. Srov. ŠPAČEK, K.: c. d., str. 123.
34.
      PEŠEK, J.: Valchovnictví v Nové Lhotě. In: Slovácko 1961, str. 90-92; PÁTKOVÁ, J.: Zaríadenia na konečnú úpravu domáceho textilu na Horehroní. Slovenský národopis, 12, 1964, str. 225-266; LANGER, J.: Oravské valchy dnes. Vlastivedný časopis, 12, 1963, str. 94-95.
35.
      NOPP, L.: c. d., str. 72; ŠPAČEK, K.: c. d., str. 123.
36.
      HUSA, V.: c. d., str. 91.
37.
      V soukenických zápisech se k roku 1583 píše: "vydali sme tesařovi na barevňu 1 zl." (SKÁCEL, J.: kronika 1, str. 147.)
38.
      Moč prý dodávala suknu zvláštní lesk, který byl charakteristický pro strážnickou výrobu, proto prý bylo sukna tak vyhledávané. Soukeník František Cikánek měl na dvoře železnou káď, do níž přinášeli sousedé moč. Jeho služky také obcházely každé pondělí místní hospody s plechovými konvemi na moč. Tyto okolnosti vynesly strážnickým souke

níkům, přestože byli bohatými řemeslníky a váženými měšťany, nepříliš lichotivou přezdívku "scánkaři". Upotřebení lidské moči při barvení kůží dokládá i URBACHOVÁ, E.: Slovácké kožichy ve sbírkách Moravského musea. Časopis Moravského musea, 39, 1954, str. 106.
39.
      NOPP, L.: c. d., str. 21. Značení suken bylo obvyklé více v minulosti, z posledního období výroby sukna už není známé.
40.
      SKÁCEL, J.: kronika 1, str. 752; SKÁCEL, J.: kronika 2, str. 3.
41.
      ŠPlESZ, A.: Remeslo na Slovensku v období existencie cechov. Bratislava 1972, str. 105.
42.
      KLVAŇA, J.: c. d., str. 188, 192, 225, 245-246, 248.
43.
      NOHÁČ, J.: Břeclavský okres. Vlastivěda moravská. Brno 1911, str. 143; KOUTNÝ, J.: k vývoji slováckého kroje miloticko-dubňanského. Časopis Moravského musea zemského, 13, 1913, str. 182; SVOBODOVÁ, V.: Lidový kroj z okolí Kyjova v pozůstalosti Josefa Klvani, In: Slovácka, 10-11, 1968-69, str. 34; FROLEC, V.: Lidový oděv. In: Horňácko. Život a kultura lidu na moravsko-slovenském pomezí v oblasti Bílých Karpat. Red. V. Frolec - D. Holý - R. Jeřábek. Brno 1966, str. 165.
44.
      K roku 1838 se uvádí v Bojkovicích 26 soukeníků a 3 postřihači (WOLNY, G.: c. d., str. 423). J. Klvaňa jmenuje Bojkovice jako dodavatele sukna pro slovácký lidový oděv (viz pozn. 1). Srov. také MIKULÁŠEK, F.: O řemesle soukenickém. Úprkův kraj, 2/4, 1943, č. 10-11, str. 13-15.
45.
      JANČÁŘ, J.: Zaměstnání a obživa. In: Horňácko, str. 83; FROLEC, V.: c. d., str. 165.
46.
      Všeobecně je známá píseň "Zitra sa já vydávat mám, na zelenú sukňu nemám (srov. FROLEC, V.: c. d., str. 191). k zanikání zelených svatebních sukní docházelo ve Strážnici v 80. letech 19. století.
47.
      Na západním Slovensku patřily k významným soukenickým střediskům kromě Skalice a Trenčína (viz pozn. 49 a 50) hlavně Modra a Pezinok, kde bylo v 18. století 20-40 mistrů. z Pováží vynikala Žilina, Ilava a Púchov, který byl v 18. století největším soukenickým centrem této oblasti (až 100 mistrů). Největší centra horního Ponitří představovaly[/] Německé Pravno, Prievidza, Bánovce a Oslany (100 až 160 soukeníků). Srov. ŠPlESZ, A.: Remeslo na Slovensku, str. 121-139.
48.
      O valašském soukenictví srov. např. ŠERÝ, V.: c. d.,; ČIŽMÁŘ, J.: Kolik bylo soukeníků ve Vizovicích? Valašsko, 2, 1952, str. 121; CHYLÍK, J.: Soukenictví východomoravské. Naše Valašsko, 14, 1951, str. 14 až 23.
49.
      MACŮREK, J.: České země a Slovensko (1620 až 1750).Brno 1969, str. 27. v 17. století, kdy byl strážnický soukenický cech "otcovským" cechem na Slovácku, přijimali ve Strážnici hodně mistrů ze Skalice a Senice. Soukeníci se organizovali ve Skalici až roku 1698 (ŠPIESZ, A.: z dejín obcchodu, str. 160).
50.
      HORVÁTH, P.: Remeslo a obchod v Trenčianskej stolici v druhej polovici 17. storočia. Vlastivedný časopis, 13, 1964, str. 36.
51.
      Roku 1844 si bere Karel Soltán, městský účetní, syn Jana Soltána, purkmistra, Annu, dceru Kašpara Horného, měšťana a soukeníka, a Františky, dcery mlynáře Mazala z Lipova (svědci: purkmistr a syndikus) - Traungsbuch, str. 17.
      Roku 1846 se žení František Horný, soukeník, syn Josefa Horného, soukeníka, a Kateřiny, dcery Martina Pechy, řezníka, s Františkou, dcerou Ignáce Durraye, krejčího, a Alžběty, dcery Josefa Horného, soukeníka (svědci: měšťané) - Traungsbuch, str. 26. Roku 1871 si bere Karel Horný, soukeník, syn Jana Horného, soukeníka, a Rosálie, dcery Jana Lechnera, panského sluhy, Antonii, dceru Jana Kellnera, panského zahradníka (svědci: měšťané Horní) Traungsbuch, str. 201.
52.
      Na fotografii českého Čtenářsko-pěveckého spolku Beseda vidíme v roce 1868 4 soukeníky: Horný, Cikánek, Sádlo, Bouchal.
53.
      ŠOUPAL, R.: c. d., str. 151; DVORSKÝ, F.: c. d., str. 129.
54.
      Je uložena ve sbírkách ÚLU ve Strážnici, inv. č. 410.
55.
      SKÁCEL, J.: Čtení, str. 73.
56.
      DVORSKÝ, F.: c. d., str. 131.
57.
      SKÁCEL, J.: kronika 1, str. 682-683.
58.
      SKÁCEL, J.: kronika 1, str. 752.
59.
      WOLNY, G.: c. d., str. 385.

60.
      MAINUŠ, F.: Plátenictví na Moravě a ve Slezsku. Ostrava 1959, str. 13-14.
61.
      Srov. např. JAKUBCOVI, J. a A.: České tkalcovství rukodílné. Český lid, 4, 1895, str. 34-41; STAŇKOVÁ, J.: LIdové tkalcovství v Čechách a na Moravě. In: Tvořivost českého lidu v tradiční umělecké výrobě. Praha 1953; STAŇKOVÁ, J.: Ruční tkalcovství na Horňácku. Československá ethnografie, 1, 1953, str. 4-12; JANOTKA, M.: Tkalcovská ruční výroba na Frenštátsku. Radostná země, 6, 1956, str. 71-86; ŠPlESZ, A.: Plátenníctvo na Spiši koncom 18. storočia. Slovenský národopis, 9, 1961, str. 243 až 258.
62.
      MAINUŠ, F.: Plátenictví; str. 82-83, 153.
63.
      NOPP, L.: c. d., str. 72-73.
64.
      Cvilich, z něm. Zwilich, dvojnitná tkanina (MACHEK, V.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1968, str. 91). O rozšíření na západní Moravě srov. STAŇKOVÁ, J.: Lidové tkaniny v tradičním oděvu a interiéru. Československá ethnografie, 8, 1960, str. 400. Mezulán, z italského mezzolana (= polovlna), bavlněná tkanina se čtyřniťovou kep[/]rovou vazbou (Ottův slovník naučný, 17. Praha 1901, str. 244). Technologii keprové vazby popisuje STAŇKOVÁ, J.: Lidové tkaniny na Žďársku koncem 19. a počátkem 20. století. Český lid, 46, 1959, str. 206, pozn. 3; také SVOBODOVÁ, V.: Nové nálezy tkanin na západní Moravě. Český lid, 54, 1967, str. 50 až 52.
65.
      SKÁCEL, J.: kronika 1, str. 752.
66.
      Roku 1845 se žení Jan Vavřík, tkadlec, syn Jana Vavříka, tkalce, a Anny, dcery Josefa Vávry, kožešníka, s Františkou, dcerou panského drába Polehni (svědci: tkadlec a krejčí) - Traungsbuch, str. 20.
      Roku 1868 si bere František Maršálek, tkadlec, syn Františka Maršálka, tkalce, a Marianny, dcery Jana Oky, hrnčíře, Františku, dceru Antonína Kuče, kupce v Miloticích, a Anny, dcery Pavla Svobody, měšťana (svědci: měšťané) - Traungsbuch, str. 183. Roku 1880 se žení František Mlýnek, syn Františka Mlýnka, tkalce, a Kateřiny, dcery Jana Dobroše, souseda, s Kateřinou, dcerou hofera Brožka (svědci: hofer a chalupník) - Zdavková kniha města Strážnice 3 (1862-1903) , str. 114.

DIE TUCHMACHEREI UND WEBEREI IN STRÁZNICE

Die beiden Textilhandwerke zählten zu wichtigen Handweksproduktionsfächern in der Stadt. Sie lieferten für die Bauernwelt Material für Erzeugung der Volkstrachtbestandteile und Wohnungstextilien. Die Tuchmacherei hat tiefe Produktionstraditionen, sie war das angesehenste Handwerk in der Stadt. Reiche Archivurkunden bezeugen ein intensives Zunftleben in der Vergangenheit und bieten Auskunft über die Tuchmacher[/]nummer in einzelnen Zeitabschnitten (die Nummer schwankte von 15 bis 30 Meister). Der Tuchmachereiuntergang in Stráznice datiert sich zum Jahre 1925. Als Absatzmarkt von Produkten war das ganze "Slovácko"; fast in all seinen Gebieten trug man aus Stráznicer Tuch erzeugte Kleidungsbestandteile. Mittels Handels kam das Tuch auch auf fernere Ungarnmärkte (Trnava, Pest) und wahrscheinlich auch zur ungarischen

Armee. Im Norden hatte das Stráznicer Tuch eine starke Konkurrenz in der walachischen Produktion, au f der slowakischen Seite hatte es einen ernsten Gegner in Skalica. Im Westen stiess die Ausfuhr auf westmährische Produkte, aus dem Süden drangen nach Mähren vielleicht die Tücher von Niederösterreich. Stráznice stellte das grösste Tuchmachereizentrum in "Slovácko" dar, das mehr durch seine Qualität als Quantität hervorragte. Sie zählte zu den mittelgrossen Produktionsstädten.
Die Weberei hat nicht so reich belegte Produktionstraditionen, aber sie gehört all[e]gemein zu den ältesten Arten der menschlichen Berufstätigkeit. Sie zählte zu den minderangesehenen Handwerken, die Weber stammten aus den mittleren und ärmeren Schichten der[/] Stadtbevölkerung. Die Nummern der Weber bewegten sich um 10 bis 15 Meister. Der Webereiuntergang in Stráznice kam eben falls im Jahre 1925. Gegenüber der Tuchproduktion hatte die Leinwandausfuhr einen kleineren Um fang. Ein grösserer Teil der erzeugten Leinwand wurde auf den örtlichen Märkten und in der nächsten Umgebung verkauft. Die Handwerksproduktion in der Stadt ergänzten heimarbeitende Weber in den Dörfern. Ein charakteristisches Merkmal der Leinwandproduktion war ihre Zusammenarbeit mit dem Bauernmilieu, das das Halbfabrikat - den Garn - lieferte. Die Produktion verlief bis zu ihrem Untergang in traditionellen Handwerksformen, es wurden nicht einmal Keime einer Manufakturproduktion geschaffen.
Übersetzung: J. Švec

Loňského roku se dožil životního jubilea, 75 let, RNDr. Jan Pavelčík, CSc. Narodil se 1. října 1906 v Rjece v Jugoslávii, kde jeho otec, důstojník rakouské armády, přechodně sloužil. Povolání jeho otce způsobilo, že dětství prožil na různých místech bývalého mocnářství. Až třetí třídu obecné školy začal navštěvovat v rodišti svého otce, ve Vlčnově. Do reálky chodil v Uherském Brodě a ukončil ji maturitou v Brně roku 1924. Poté vystudoval přírodovědeckou fakultu brněnské univerzity, obor zeměpis, tělesnou výchovu a antropologii. Po skončení studia pracoval jako asistent antropologického ústavu v Brně u prof. Vojtěcha Suka. Od této doby se začíná zabývat především antropologií. Od roku 1929 až do roku 1952 (vyjma válečných let působí jako středoškolský profesor na školách ve Valašském Meziříčí, Lipníku, Bučovicích a Uherském Brodě.
Na svém posledním učitelském působišti v Uherském Brodě od ro[/]

ku 1940 úzce spolupracuje s místním muzeem, kde vede jako dobrovolný pracovník archeologické oddělení. Antropologii se však věnuje i nad; le, v roce 1947 obhajuje disertační práci "Městýs Nivnice z hlediska plemenné sestavy". Od roku 1952 se stává profesionálním muzejním pracovníkem a to jako vedoucí nově založeného společenskovědního oddělení krajského muzea v Gottwaldově. v tomto městě se podílel i na zřízení národo[/]pisné sekce Socialistické akademie. v roce 1954 se zapojil do komplexního výzkumu Moravských Kopanic (odpovídal za demografický výzkum oblasti), jehož výsledky jsou však uloženy neznámo kde.
V roce 1956 se znovu vrací do Uherského Brodu a stává so ředitelem Muzea J. A. Komenského a začíná se věnovat vedle antropologie a archeologie i komeniologii. Ředitelem muzea je až do svého odchodu do důchodu v roce 1970. v této funkci se zasloužil zejména o založení komeniologického dokumentačního střediska s celostátní působností, komeniologické knihovny, fotoarchivu Uherskobrodských dnů Komenského a navázal významné mezinárodní komeniologické styky, jichž muzeum využívá dodnes. Muzeu věnoval veškerý svůj čas, znal snad v depozitářích každý sbírkový předmět. Za jeho činnost na poli komeniologie mu holandská vláda udělila Řád práce.
Jako člověku rodově spjatému s Vlčnovem a působícímu ve funkci ředitele muzea v národopisně čilém regionu Uherskobrodska a Moravských Kopanic se mu vedle vzpo

mínaných oborů stává koníčkem i národopis, kterému se spíše než teoreticky věnuje prakticky. Především obohacuje fond muzea o početné sbírky krojů, výšivek, textilií a zemědělského nářadí. Výsledkem jeho sběratelského úsilí jsou tři zpěvníčky lidových písní s erotickým obsahem a výzkum lidového jídelníčku. Jeho zásluhou začíná vycházet časopis Zprávy muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě. Na stránkách časopisu publikuje své národopisné výzkumy z regionu, z nichž k nejvýznamnějším patří: Vyvolávání v Hradčovicích, Výroční zpráva za rok 1956, s. 14 až 16, Pokus o výklad jízdy králů, Zpráva za třetí čtvrtletí 1957, s. 3 až 4, Skakúni v Komni, Zpráva za 1. čtvrtletí 1961, s. 13-14, Malování prstem v komíně, Zpráva za 1. čtvrtletí 1961, s. 15, Štandrlování v Těšově, Zpráva za 3. čtvrtletí 1961, s. 24. v poslední době publikuje řadu drobných příspěvků na stránkách časopisu Malovaný kraj a současně působí i v jeho redakční radě.
      Jeho polyhistorická orientace mu umožňuje, aby od roku 1963 přednášel na Univerzitě Komenského v Bratislavě "Antropologické aspekty etnografie". Antropologickou kvalifikaci si v roce 1967 zvyšuje obhájením kandidátské disertační práce "Výška obyvatelstva z výkopů ve Starém Městě". Jeho vědeckou všestrannost dokládá i členství ve vědeckých společnostech. v roce 1961 byl zvolen předsedou tehdejší antropologické sekce Čs. biologické společnosti při[/] ČSAV v Brně a členem hlavního výboru Čs. společností antropologické při ČSAV v Praze. Je členem následujících společností: archeologické, národopisné, zeměpisné, demografické a dějin práce. Čestné členství mu bylo uděleno antropologickou společností ČSAV v Praze a antropologickou společností SAV v Bratislavě.
      Při všech vědeckých zálibách našel dr. Pavelčík i čas ochutnat plnými hrstmi i ze společenského a kulturního života. Je autorem řady uměleckých výstav, stál u zrodu folklórního souboru písní a tanců Olšava a podílel se na řadě programů mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici. Je vítaným společníkem a poutavým vypravěčem na vernisážích, konferencích i všedních setkáních.
      Rozdávat pohodu, bavit lidi a umět moudře přecházet svízele lidského života jsou vlastnosti, které oslavence provázejí dodnes. Přejme mu pevného zdraví, aby mu vydrželo i do let příštích.
      Sto let, sto let, nech žije nám! Pavel Popelka

Pozdrav Richardovi Jeřábkovi k päťdesiatinám [obsah]

Ako plynie čas, tak sa dni a týždne navzájom striedajú a so zákonitou pravidelnosťou sa spájajú do mesiacov a rokov, aby sa[/] postupne zaokrúhľovali na desaťročia a desaťročia odmeriavali život človeka, neprestajne napĺňaný výsledkami jeho každodennej práce. Človek v mladosti si tento kolobeh času a rokov ani neuvedomuje. Jednoducho ho nevníma, lebo nechce pripustiť, že každému z nás roky rovnako pribúdajú. Nahovára si to obyčajne dovtedy, kým sa mu nezačnú zabronievať prvé sivejúce vlasy na sluchách.
Vtedy človek obvykle už završuje piate desaťročie svojho života. Päťdesiatiny sú pre okruh priateľov a známych vďačnou príležitos ťou čo len na chvíľku sa v behu života pristaviť. Jednak sa obzrieť dozadu a pripomenúť si, čo všetko jubilant už stihol v uplynulých rokoch vykonať a čo tu, ako trvalá súčasť rozvoja spoločnosti, vývinu vedy, umenia a kultúry, ostáva ako dokument jeho tvorivého úsilia a práce. Jednak umožňuje však zahľadieť sa aj ďaleko dopredu. v priemernom ľudskom veku päťdesiatiny sa nachádzajú kdesi v dvoch tretinách života, preto mnohé predsavzatia a zámery jubilanta nie sú ešte realizované. Niektoré ,z nich treba ešte uskutočniť, iné vytýčené ciele dosiahnuť, viaceré plány a predstavy v rámci daných predpokladov a možností naplniť konkrétnym, skutočným obsahom.
Päťdesiatiny Richarda Jeřábka" univerzitného profesora, kandidáta historických vied, vedúceho oddelenia etnografie a folkloristiky Katedry histórie a etnografie stred

nej, juhovýchodnej a východnej Európy Filozofickej fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brne, nás akosi[/] prekvapili. Napriek briadke, ktorá mu dodáva na vážnosti a úcte, všetko ostatné akoby vyvracalo skutoč[/]nosť, že jubilant sa narodil 14. mája 1931. No kalendár je v tomto smeru nezmeniteľný. Rožnov pod Radhoštem je miestom jeho narodenia a Valašské Meziříčí miestom gymnaziálneho štúdia. Po maturite odišiel na Filozofickú fakultu univerzity v Brne, kde u profesorov zvučných mien: A. Václavíka, A. Kutala, V. Richtra a A. Friedla, študoval kombináciu etnografia a dejiny výtvarného umenia, . aby pomocou ich znalostí, rád, ale aj osobného príkladu realizoval predstavu o svojej budúcnosti. Kultúra a umenie ľudu jubilanta totiž zaujali už počas gymnaziálnych rokov; už vtedy sa zúčastňoval na terénnych národopisných výskumoch a aktívne pracoval aj vo folklórnych súboroch. Preto neprekvapuje, že už v treťom ročníku vysokoškolského štúdia sa na návrh prof. A. Václavíka stáva asistentom etnografického seminára.
Po skončení štúdia na základe obhajoby monografie "Život a práce lidu při vodách Moravského Valašska" získal titul kandidáta historických vied a roku 1962 sa habilitoval prácou "Karpatské vorařství v 19. století" (Praha 1961). v tomto období, najmä v rokoch 1964-1970, keď stál na čele samostatnej Katedry etnografie a folkloristiky, v rámci internej deľby práce sa zameriaval prednostne na niekoľko tematických úsekov materiálnej, duchovnej a výtvarnej kultúry ľudu. Išlo predovšetkým o problematiku štúdia zaniknutých spôsobov nitenia ohňa, získavania vo

dy, niektorých prežitkov, v roľníckom hospodárení, rybárstva, pltenia dreva, a dlabania či pletenia, zásobníc na obilie atď. Šírku a hĺbku bádateľskej zainteresovanosti môžeme dokumentovať napríklad príspevkami o pltníctve. Monografické spracovanie problematiky dopĺňa štúdiami "Przyczynek do studiów nad flisactwem i žeglugą w zachodniej Galicji na początku XIX w." (Etnografia Polska, 5, 1961, s. 200 až 276J, Vorařství na Popradu a Dunajci. Příspěvek ke studiu slovensko-polských styků na přelomu 18. a 19. století" (Sborník SNM, 56, Etnografia, 3, 1962, s. 44-60), "Rekonstrukce tzv. valašského typu plti. Příspěvek ke studiu vorařství na moravsko-slovenském pomezí v 19. století" (Český lid, 51, 1964, s. 154-162) i štúdiou "L'importance des communications, du transport et du commerce dans la formation de la culture populaire carpatique" (ln: Trudy VII Meždunarodnogo kongressa antropologičeskich i etnografičeskich nauk, tom 11. Moskva 1971, s. 322-325) .
      Už uvedené názvy týchto publikovaných príspevkov naznačujú, že jubilant k výskumu každej problematiky pristupuje zo širokých porovnávacích, historicko-regionálno-etnických súvislostí. Táto orientácia vyplýva nielen z tradícií, ktorú budoval už A. Václavík, ale aj z koncepcie, ktorú presadzuje jubilant i niektorí ďalší moravskí národopisci. Reprezentovala sa predovšetkým viacpredmetovým štúdiom na vysokej škole, ale aj prednost[/]ným zameriavaním sa na výskum kultúrnych vzťahov československých, česko-nemeckých, českopoľských atď. i súvislostí medzi kultúrami iných národov v oblasti Karpát a na Balkáne (najmä v rámci MKKKB - Medzinárodnej komisie pre štúdium ľudovej kultúry v oblasti Karpát a Balkánu).
      Túto orientáciu presvedčivo potvrdzuje celá doterajšia vedeckovýskumná a publikačná činnosť jubilanta. z úseku materiálnej kultúry ľudu môžeme ju dokumentovať napríklad týmito štúdiami: "Tři příspěvky k ikonografickému studiu lidových krojů" (Český lid, 56, 1969, s. 317-324, v spolupráci s A. Jeřábkovou), "Unterlassene Bilddokumente zur Volkstrachtforschung in Ungarn aus der Mitte des 19. Jahrhunderts" (In: Studia ethnographica et folkloristica in honorem Béla Gunda. Debrecen 1971, s. 489 až 498), "Podzemní obydlí ve Středomoří. Stáří - typy - rozprostření" (In: Acta ethnologica slovaca 1. Kultúrne spoločenstvo a diferenciácia v strednej a juhovýchodnej Európe. Bratislava 1974, s. 137 až 163), "Lidová architektura nebo lidové stavitelství? Podnět k terminologické diskusi" (In: Ľudové staviteľstvo v karpatskej oblasti. Bratislava 1974, s. 23-37) atď.
      V tomto smere príznačné sú však aj príspevky z iných úsekov ľud.ovej kultúry, napr. "K otázce vzniku poutnických míst a jejich vlivu na život a kulturu venkovského li du" (Český lid, 48, 1961, s. 145 až 152), Masken und Masken[/]brauchtum in den tschechischen Ländern" (In: Masken und Maskenbrauchtum aus Ost- und Südosteuropa. Basel 1968, s. 114-134), "Masopustní maska pohřebenáře" v mezinárodním kontextu" (Náro[do]pisné aktuality, 5, 1968, s. 89-100), "Objížďkový obyčej "chytání Kuruců" v Bojkovicích v 18. století" (In: Lidová tradice. Přátelé k 85. narozeninám akademika Jiřího Horáka. Praha 1971, s. 111-125) a pod.
      Pravda, okruh vedeckých záujmov jubilanta je podstatne širší, ako sme ho doteraz naznačili. Základný význam majú napríklad viaceré jeho príspevky z ľudového výtvarného umenia a jeho ikonografie. z materiálového hľadiska pozoruhodné sú najmä state v monografii "Podluží" (Brno 1962) a "Horňácko" (Brno 1966; za túto monografiu získal kolektív autorov Krajskú cenu B. Václavka, cenu nakladateľstva Blok i čestné uznanie Vedeckého kolégia histórie ČSAV).
      Podstatne širší dosah majú príspevky zo spomenutej problematiky, ktoré tu uvedieme v chronologickej postupnosti: "Dvě zbojnické bagatel y" (Český lid, 52, 1965, s. 1-13),"Identifikace obličejových česen z východní Moravy" (Český lid, 53, 1966, s. 95-102), The Oldest Documentary Evidence of Folk Textile Art from the Region of the White Carpathians" (Sborník prací FFBU, řada F, 10, 1966, s. 83-99), Valašské malované betlémy" (Český lid, 54, 1967, s. 333 až 342), "A propos du probléme de l'influence culturelle de la colonisation croate sur la culture po

pulaire en Moravie" (Sborník prací FFBU, řada F, 11, 1967, s. 59 až 72), "Hercule, Daniel oder Samson? Ein Beitrag zur Ikonographie sowie zum Problem der Volkstümlichkeit und ethnischen Herkunft figürlicher Bienenstöcke" (Deutsches Jahrbuch für Volkskunde, 13, 1967, s. 288-301), "La théorie de l'art populaire dans l'oeuvre d' Antonín Václavík" (Národopisný věstník československý, 2, 1967, s. 3-20), "Der Ursprung einer volkstümlichen Darstellung der Hl. Dreifaltigkeit" (In: Kontakte und Grenzen. Probleme der Volks-, Kultur- und Sozialforschung. Göttingen 1969, s. 279 až 288), "L'ethnologie et 1'histoire de l'art. Sur les corrélations dans le domaine des manifestations plastiques populaires" (Ethnologia Europea, 2-3, 1968-1969. Arnhem 1970, s. 197-202), "Unbekannte volkstümliche Trinitätsbilder mit dem Dreigesicht aus Böhmen und Mähren" (Národopisný věstník československý, 7, 1972, s. 165-186), "Motív "jízdy na kohoutu" v mezinárodní tradici" (In: Sborník prací FFBU, řada F, 13, 1973, s. 125-140) , Wielkopolska czy Morawy? z badań nad grafiką ludową" (Polska Sztuka Ludowa, 27, 1973, s. 33 až 38), Volkstümliche Wandmalerei bei den südmährischen Kroaten im 19. Jahrhundert" (Ethnologia Slavica, 7, 1975, s. 131-140), "Lidové umění a výtvarná kultura lidu. Pojmoslovné úvahy" (Slovenský národopis, 26, 1978, s. 405-414), Výtvarná kultura lidu. Miniterminologie" (Umění a řemesla, 1979, č. 2, s. 4 až 7), "Determinanty vývoje lidové[/] malby a grafiky v Karpatech" (Sborník prací FFBU, řada C, 27, 1980, s. 305-313) alebo podnetná monografia "Plastika lidových tvůrců" (Praha 1981), ktorá vyšla v edícii Soudobé české umění.
      Teoretický a metodologický význam majú aj príspevky jubilanta z problematiky výskumu kultúry súčasnej dediny, predovšetkým "K metodě regionální a lokální národopisné monografie" (Slovenský národopis, 16, 1968, s. 561-569), "K některým základním teoretickým, metodologickým a metodickým problémům národopisného studia družstevní vesnice" (Etnološki pregled, 12. Ljubljana 1974, s. 101 až 106), "Proměny estetických norem na současné družstevní vesnici" (In: Životní prostředí a tradice. Brno 1975, s. 111-115), "Rub a líc současných proměn lidové kultury na Valašsku" (Časopis Matice moravské, 94, 1975, s. 97-110), "Lidové tradice v dnešním Československu" (Lud, 63, 1979, s. 187-194) atď.
      V krátkom pozdrave jubilantovi nemožno vymenovať všetky doteraz uverejnené práce. Je ich vyše 260 titulov. Neraz teda ani také, ktoré analyzujú najaktuálnejšie problémy, a sú preto v centre pozornosti a bádania celej národopisnej vedy. Stručne však možno povedať, že väčšina z nich boli vyvolané základnou bádateľskou orientáciou jubilanta i brnenskej katedry. Iné vyplynuli z početných funkcií, ktoré jubilant zastáva. Je členom nielen niektorých zahraničných organizácií (napr. Société Internationale ďEthnologie et de Folklore, Union[/] Internationale des Sciences Anthropologiques et Ethnologiques, Current Antropology, Comité International pour l'Etude des Figures de proue), ale aj početných domácich (napr. členom Hlavného výboru Národopisnej spoločnosti československej pri ČSAV, Vedeckej rady Slovenského národného múzea - Etnografického ústavu v Martine, Krajského vlastivedného múzea v Olomouci, Odbornej komisie pre etnografiu a folkloristiku ČSAV, predsedom komisie pre obhajobu kandidátskych a dizertačných prác, vedúcim subkomisie pre ľudový výtvarný prejav MKKKB atď). Mnohé príspevky sú výsledkom referátov, ktoré jubilant predniesol na početných domácich i zahraničných sympóziách, seminároch, konferenciách alebo kongresoch, neuvádzajúc už jeho popularizačné články z ciest po Európe a severnej Afrike (napr. zo Zakaukazska, Škandinávie, Grécka, Portugalska, Tuniska atd.).
      Vymenovať všetky jeho práce nebolo ostatne ani naším cieľom. Podrobnejšie o vedeckovýskumnej, publikačnej a pedagogickej práci jubilanta referujú jednotlivé zväzky Ročenky UJEP (napr. z roku 1964, 1964-1968, 1968-1975 atď.) i Slavica na UJEP (z roku 1973). Nám išlo skôr o upozornenie, na ktorých úsekoch vedeckého bádania je podiel prof. Richarda Jeřábka rozhodujúci a v ktorých svojou výpovednou (faktografickou, vecnou) i teoreticko-metodologickou (filozofickou) hodnotou je organickou, neodmysliteľnou súčasťou rozvoja československej etnografickej

vedy povojnového obdobia.
Ak ešte spomenieme jeho zásluhy o rozvoj národopisnej bibliogra fie (už desať rokov prispieva za české krajiny do zväzkov Internationale volkskundliche Bibliographie), ale aj o výchovu mladého vedeckého dorastu, najmä o každoročné organizovanie zahraničnej odbornej praxe poslucháčov, v rámci ktorej oboznamuje študentov nielen s ľudovou kultúrou susedných národov, ale aj s jej dokumentmi zhromaždenými v múzeách a s roz[/]vojom hádania na univerzitách, sme presvedčení, že náš pozdrav, ale zároveň aj blahoželanie pri tomto jubileu upozorňuje na všetky základné, rozhodujúce úseky, v ktorých jasne cítiť podiel a vplyv Jeřábkovej vedeckej osobnosti.
Preto mu do ďalších rokov a desaťročí úprimne želáme rovnako veľa nových pracovných a osobných úspechov, ako aj doterajšiu výdrž, mladícke nadšenie a elán. Ad multos annos! Adam Pranda

Učitel ZDŠ, vynikající cimbalista a národopisný pracovník jižního Valašska, Milan Švrčina z Valašských Klobouk, zemřel náhle 4. září 1981 ve věku 54 let.
Narodil se 27. srpna 1927 v Brně, ale své dětství, léta dospívání i dospělý věk prožil na jižním Valašsku a na sousedním Slavičínsku.
Milan Švrčina se naučil hrát na housle u svého otce, ve 14 letech již hrál na cimbál. Vynikající školu cimbálové hry dostal od Aloise Fabiána z Jablůnky u Vsetína, cimbalisty kdysi slavné Macalíkovy muziky, a od slováckého cimbalisty Otakara Jiříka. Byl také sběratelem lidových písní, tanců, zvy[/]

kosloví, zajímal se o lidové pověsti a vyprávění. Získaný materiál pak upravoval pro veřejná vystoupení a koncerty cimbálových muzik a národopisných souborů a skupin, které sám zakládal a vedl. Sám skládal také lidové písně, přísně v tradičním lidovém tónu.
      Svoji první "Švrčinovu cimbálovku" sestavil ze svých spolužáků na učitelském ústavu ve Valašském Meziříčí v letech 1945-1947. Hráli po celém Valašsku, i v Praze na sjezdu ČSM, vystupovali v čs. rozhlase a v roce 1947 získali 2. místo na národopisných slavnostech ve Strážnici.
      Na prvním učitelském působišti ve Valašských Kloboukách založil Švrčina na osmiletce svůj první dětský soubor, který získal za dva roky při dětském vystoupení ve Strážnici 1. cenu za zpěv a za provedení tance čardáše. "Švrčinova cimbálová muzika" z Valašských Klobouk vyhrála v roce 1949 1. místo v soutěži cimbálových muzik na Vsetíně a tvořila také první muziku "Valašského krúžku" ve Valašských Kloboukách, z něhož vznikl později národopisný soubor "Dúbrava".
      V letech 1949-1951 hrával Švrčina v době své vojenské služby v AUSu Víta Nejedlého a založil tu osmičlennou cimbálovku. Se souborem projel téměř celou republiku a koncertoval i v Maďarsku.
      V 50. letech pomáhal vystupovat národopisné skupině v Bylnici, vystupoval se svou cimbálovkou v rozhlase. v letech 1951-1953 založil

na osmiletce ve Štítné nad Vláří, na novém učitelském působišti, dva soubory, národopisnou skupinu žáků i soubor dospělých, mládežníků. Žákovská skupina vyhrála ve Strážnici v roce 1953 se svými zbojnickými tanci.
      Od roku 1953 působil Švrčina na osmiletce ve Slavičíně, kde uvedl do života ve spolupráci se ZK Družba Valašských strojíren a Svitu národopisný soubor "Slavíček", jehož byl po léta uměleckým vedoucím, i vedoucím cimbálové muziky, v níž hráli místní učitelé a lidoví muzikanti, Podílel se i na rekonstrukci slavičínského kroje pro potřeby souboru.
      Na osmiletce založil i žákovský soubor "Slavíček", nazývaný "Malý". z řad jeho odchovanců doplňoval a obnovoval soubor mládežníků a dospělých, když se dostával na přelomu let 1959/1960 a později do krize a ochaboval ve své činnosti.
      Ve Slavičíně oslavil Švrčina deset let (1953-1963) úspěšné národopisné práce, ale po roce 1965 se odstěhoval do Valašských Klobouk, do domku po rodičích. Se Slavičínskými a jejich opět obnoveným "Slavíčkem" však stále intenzívně spolupracoval, s ním vystupoval, radil a pomáhal svým bývalým odchovancům.
      Ve Valašských Kloboukách vedl v letech 1971 až 1974 úspěšně žákovský soubor "Skřivánek" - pionýrský soubor při ZK Radost. Při něm založil i žákovskou cimbálovku, jíž primášoval; hráli v ní oba jeho synové. Když zanikl místní[/] soubor "Dúbrava" a při místní LŠU byla založena nová cimbálovka, kterou vedl Švrčinův odchovanec Ant. Bařinka ml., hrával s ní na cimbál.
      Na svém posledním učitelském působišti ve Francově Lhotě (od 18. 11. 1974) založil opět žákovský soubor "Skřivánek", od roku 1978 i soubor dospělých. Nakonec tu vybudoval soubor tří věkových kategorií, který ročně uskutečňoval na 60 vystoupení. Soubor vedl až do své smrti v roce 1981 a vystupoval s ním za doprovodu vlastní, již poslední "Švrčinovy cimbálové muziky", ,v níž hráli a hrají odchovanci jeho cimbálovky klobouckého "Skřivánka", i jeho oba synové. Dnes jí primášuje jeho syn Květoslav.
      Jako výborný cimbalista, houslista a zpěvák byl Milan Švrčina často zván od spřátelených souborů muzik, zvláště, když se připravovaly na zájezdy do zahraničí. Byly to soubory: Slovácký krúžek ve Strání (1948), soubor Olšava (1963), muzika z Havřic (1966), soubor Vsacan ze Vsetína (1971 ad.) , soubor Kyčera ze Vsetína, Lipta z Liptálu, Světlovan z Bojkovic, Karolinka ze Vsacka aj. s nimi koncertoval ve Francii, Belgii, Švédsku, Dánsku, NSR, Švýcarsku, Rakousku, dvakrát v Itálií a v řadě míst v ČSSR. Se svým souborem, francolhotským i valašskoklobouckým "Skřivánkem", úspěšně vystupoval v PLR a NDR.
      Za úspěšná vystoupení svých cimbálovek a národopisných souborů a skupin dostal řadu čestných u[/]znání a diplomů. v dubnu 1979 obdržel medaili ONV a NF ve Vsetíně "Za zásluhy o budování vlasti" a v roce 1980 "Čestný odznak vlády ČSSR a ÚRO".
      Milan Švrčina byl výborným pedagogem, dobře rozuměl dětem menším i dorostlejším, byl nesmírně trpělivý a pracovitý, s velikou láskou k lidem a k milovanému Valašsku. Při své národopisné práci se nijak nezlobil, když jej i jeho soubor občas "strhali" odborníci, např. při soutěžích ZUČ. Měl před sebou vlastní vytyčenou cestu, při které nikdy nezatrpkl a stále po ní šel, vždy znovu a znovu, když začínal s novými dětmi, mládežníky i dospělými, Bedřich Havlíček

Památce lidové umělkyně z Vizovic [obsah]

(V. Pšenčíková 27. 9. 1912-26. 6. 1981)
Nenadálý odchod Viktorie Pšenčíkové je velikou ztrátou československého lidového umění. Byla známou a uznávanou tvůrkyní vizovského figurálního pečiva.
Zdroj její tvorby byla tradice a rodné Valašsko. Ve svém oboru se propracovala na přední místo. Navazovala na místní lidové tvůrce Alfonse Lutonského, jeho manželku Annu, rozenou Jančíkovou, a na jejich figurální tvorbu, inspirovanou přírodou (např. veverka, holubice, ježek, liška, rak atd.) na 30 typů by obsáhl výčet ztvárněných motivů, odpozorovaných z

nejbližšího okolí. Vrozeným talentem rozvíjela V. Pšenčíková tradiční lidové pečivo i ve větších figurálních kompozicích: strom života,[/] betlém, Valach a Valašska v kroji. Vytvářela je z volné ruky a dotvářela postřihováním nůžkami (na fotografii). Její umění jí otevřelo[/] cestu do zahraničí, kde svým mistrovským výkonem se ctí reprezentovala naši lidovou tvorbu a svou vlast. Ve Vizovicích se účastnila národopisného života jako zakládající členka Valašského krúžku. Po léta patřila k předním spolupracovnicím Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, kde před očima statisíců jeho návštěvníků oblečena ve vizovickém kroji, doslova podmaňovala virtuozitou při hotovení lidového pečiva. Stejně tomu bylo na výstavních trzích v Brně, na kursech hotovení vizovského pečiva, kde vychovávala dorost, všude jsou po ní stopy. s důstojností jí vlastní uměla tato ušlechtilá valašská žena nevšedního výtvarného nadání budit zájem o lidové umění.
Lidová umělkyně Viktorie Pšenčíková požívala všeobecné úcty pro vzácnou ušlechtilost. Její život byl prodchnutý vlídností a laskavostí. Děkujeme ji těmito řádky, které jsou kytičkou na její hrob ve Vizovicích od všech, kdo ji znali, měli ji rádi a vážili si jí pro uměleckou tvorbu, charakterové vlastnosti a lásku k rodnému Valašsku. Jaroslav Orel

(z ruštiny do slovenštiny přeložil A. Pranda.) Bratislava, Veda, 1980, 334 stran
      Práce koncipovaná podobně jako Bromlejova stěží může vzniknout v jednonárodním prostředí. Předpokládá asi takové zázemí, jaké má sovětský národopis v možnosti, ba spíš v nutností obírat se problematikou studia vysokého počtu etnických pospolitostí různých kategorií na území vlastního státu, popř. dalších etnických společenství za jeho hranicemi. Tato okolnost významně ovlivňuje všechny autorovy úvahy, a to od samé základní otázky o fenoménu etnosu jako objektu etnografického studia.
      Kniha je rozdělena do dvou částí, z nichž první pojednává o etnosu jako dynamickém systému a druhá o etnografii jako vědě o etnických společenstvích. První část je hutným souhrnem nesčetných dílčích studií, které této problematice věnovali Bromlej i mnozí jiní sovětští národopisci, demografové, filologové, filosofové, psychologové, sociologové, teoretikové kultury a jiní specialisté v odborných časopisech, a přihlíží též k zahraniční produkci, téměř bez výjimky západní provenience. Jednotícím činitelem učinil Bromlej etnos a sleduje jeho místo v systému lidských[/] společenství, jeho vztah k etnosociálnímu organismu, zabývá se etnickými funkcemi kultury a etnickými aspekty psychiky, endogamií jako stabilizátorem etnosu a etnickými procesy. Naproti tomu druhá část knížky sleduje převážně metodologické problémy současného národopisu v souvislostí s vymezováním objektu a předmětu (tyto dva pojmy Bromlej rozlišuje) vědy, jakož i s delimitací národopisu vzhledem k historii, sociologii, demografii, antropologii, geografii a jiným disciplínám.
      Nechybí tu snad žádný z aspektů, které sleduje současná sovětská věda pod hlavičkou národopisu. Kromě běžných problémů, s nimiž se vyrovnává etnografie též v některých jiných zemích (např. interdisciplinární vztahy a otázka předmětu etnografického bádání), přináší publikace nové postuláty zejména o teorii etnosu, typologizaci etnických společenství a o charakteristice současných etnických procesů. Naproti tomu autor pomíjí otázky, které si v sovětském pojetí národopisu nenašly místo: nesetkáváme se tu např. s pojmem akulturace, s teorií inovací, ale ani s poněkud módním folklorismem. Přitom jistě nejde o záměr tyto tendence ignorovat; Bromlej totiž přistupuje velmi tolerantně k některým jiným choulostivým problé[/]mům, např. ke kulturní antropologii, k etnopsychologickému bádání nebo k existenci kulturologie.
      Velkou pozornost věnuje autor interdisciplinární problematice. Folkloristiku označuje za příbuznou vědní disciplínu etnografie, podobně jako např. sociologii nebo geografii (s. 9), ač je si vědom toho, že se folkloristika chápe někdy jako odvětví etnografie (s. 244 a 256), a to též v sovětské vědě (S. A. Tokarev), a sám vyslovuje názor, že "vyčleňování folklóru z duchovní kultury národů, které se nacházejí v raných stadiích společenského vývoje, je samo o sobě velmi formální" (s. 255). s tím lze plně souhlasit a můžeme dodat, že toto vyčleimvání folklóru z lidové kultury společnosti na kterémkoliv vývojovém stupni je nesprávné a neospravedlnitelné. Folklór, jehož obsah se chápe - jak upozorňuje i Bromlej - velmi různě a rozporně, je nedílnou součástí lidové kultury a jeho podstata je vysvětlitelná jen z jejího širokého kontextu. A folkloristika je pouze odnož národopisu, právě taková jako třeba agrární etnografie nebo etnoiatrie (či einomedicína) aj. Podle Bromleje bychom je mohli označit za "odvětvové" disciplíny (s. 244). Chápání vztahu mezi nimi a samou etnografií se nám však jeví poněkud jinak. Bromlej totiž v souvis

Iosti s pochybnostmi nad tím, zda je lidová kultura specifickým předmětem etnografických bádání, klade otázku, "čím se etnografie při studiu lidové kultury odlišuje od takových disciplín, jako jsou např. dějiny lidové architektury, dějiny lidové hudby, folkloristika apod." (s. 234). Na jiném místě uvádí příklady disciplín, které se zabývají studiem jednotlivých oblastí tradiční kultury každodenního života: folkloristika, historie jednotlivých odvětví lidového umění (např. architektury, divadla), historie materiální kultury atd. Kdybychom prý považovali folkloristiku za odvětví etnografie, padle podobné logiky bychom si etnografii mohli snadno představit jako jednoduchý souhrn všech "odvětvových" disciplín, které studují tradiční kulturu každodenního života národů. Současně vyslovuje nesouhlas s takovým chápáním etnografie, už i proto, že vede v konečném důsledku k popírání jejích vlastních poznávacích úloh (s. 243-244). Dodejme, že etnografie přirozeně není pouhým souhrnem všech "odvětvových" disciplín, protože ty vznikly posteriorně proto, aby se v prohloubenější míře věnovaly speciálním problémům, a to též ze zřetele jiných vědních oborů a za pomoci zvláštních metod, nejednou odvozených z příbuzných věd (z historie, sociologie, uměnovědných oborů apod.). Tak tedy etnografie vskutku nemůže být pouhým mechanickým součtem těchto dílčích disciplín, nýbrž je a musí i nadále zůstat kardi[/]nální vědou o lidové kultuře, o všech jejich odvětvích, jejichž vztahy a souvislosti zkoumá na široké historické a srovnávací bázi a jako jediná společenská věda je vysvětluje. To je její výsadou a v tom je etnografie nezaměnitelná a nezastupitelná. Toto poslání ji nezbavuje možností či nutností zabývat se též jinými problémy, tj. např. studovat lidovou kulturu v rámci etnických procesů, popř. i z jiných zřetelů. Na tento úkol etnografie snad stačí a je s to splňovat i požadavek studia etnické specifičnosti, etnických funkcí kultury, což Bromlej označuje za nevyhnutelnou podmínku etnografických bádání (s. 245).
Vnucuje se však otázka, zda může být doménou národopisu studium etnosů, a to jak teorie etnosu a etnických společenství, tak i aplikované studium etnických procesů, jak ukazují dosavadní pokusy a jejich výsledky právě v Sovětském svazu. To jsou problémy povýtce interdisciplinární. Etnografie hraje při jejich řešení významnou roli jakési koordinující a snad též integrující vědy, ale nemůže učinit tuto nesmírně širokou a složitou problematiku svou specifickou pracovní náplní. Bromlej vychází z premisy: etnos = národ, etnické uvědomění = národní uvědomění (s. 9, 12, 110 aj). Musí však být etnos opravdu jen národem a ničím méně a ničím víc? Co by pak byl etnos v době po rozpadu starověkých národů a před vznikem národů novodobých? Ale hlavně - je etno[/]grafie vskutku vědou o národech, které se v třídní společnosti skládají z antagonistických elementů, z nichž některé jsou zjevně nelidové, popř. protilidové? Nemá-li etnografie zase suplovat "státovědu", nebude pro ni vhodnější a pro společnost přínosnější, když zůstane spíš "lidovědou", tj. vědou o lidu, který sice tvoří podstatu národa, ale není s ním identický, a o lidové kultuře, která sice do značné míry určuje charakter národní kultury, ale představuje jen jednu její část vedle kultury vládnoucích vrstev, eventuálně též vedle nelidové kultury masové a subkultury? Ostatně Bromlej v souladu s klasiky zdůrazňuje existenci dvou kultur v jedné kultuře národní (s. 72 až 73), ale nevymezuje do jaké míry se má etnografie zabývat tou kulturou, která se v kapitalistické epoše označuje za buržoazní; snad považuje za kritérium ty rysy kultury, které jsou charakteristické pro celý etnos (s. 83).
Na závěr připojme ještě několik faktografických poznámek. Od ruského originálu přes německou a maďarskou verzi až po překlad do slovenštiny táhnou se knížkou četné chyby, hlavně ve jménech citovaných autorů a v bibliografických citacích. Nelze vypočítávat všechny do důsledku, ale užitečné bude připomenout, že autor pojmu folk-lore se jmenoval William John Thoms (nikoli Thomes - s. 205 a 319, ani Toms - něm. překl. s. 166) , že na s. 209 má být správně A. Bastian, na s. 211 J. Haekel,

na s. 213 a 314 E. Evans-Pritchard, na s. 216 a 317 J. J. Bachofen, J. F. McLennan, E. R. Leach, M. Gluckman, na s. 219 a 317 E. Mogk, na s. 246 A. Kutrzeba-Pojnarowa, na s. 304 a 314 R. Biasutti, na s. 261 a 314 V. Diószegi atp. Nesrovnalostí jsou ve všech vydáních v citaci práce A. L. Kroeber - C. M. Kluckhohn, Culture (zde s. 23 a 78); nejasná je poslední citace na str. 86, pozn. 108, místo níž se v ruském originálu i v německém překladu uvádí práce W. Steinitze. Kniha H. Naumanna Primitive Gemeinschaftskultur vyšla v roce 1921 (s. 86), v odkazech ke stranám práce V. von Geramba (s. 218-219, pozn. 57 a 59) se smísily údaje z originálního vydání v Zeitschrift für Deutschkunde a z příručky Volkskunde, u níž na straně 204, pozn. 6, vypadlo jméno editora G. Lutze.
      Pro naši vědu není příliš lichotivé, že citace českých a slovenských prací se v této knížce vyskytují v zanedbatelné míře, ale pro autora zase není lichotivá náhodnost a nesoustavnost výběru bibliografických citací též z jiných národních produkcí. Postrádáme jména a práce významných teoretiků národopisu, k nimž se řadí na různém stupni vývoje vědy a na rozličné úrovni například W. H. Riehl, E. Hoffmann-Krayer, K. Birket-Smith, S. Erixon, N. A. Bringéus, W. Hirschberg, G. Ortutay,). Burszta, H. Bausinger a mnoho dalších. v této souvislosti je třeba poznamenat, že Bromlej pomíjí - možná záměrně - některé problémy, jež[/] přinášejí světová kompendia národopisu a sociální i kulturní antropologie.
      Bromlejova příručka je dílem základního významu: po dlouhé době a pravděpodobně i na dlouho sumarizuje nejdůležitější teoretické výdobytky sovětského národopisu. Ač je činem autorským, hlásí se ke kolektivnímu přispění četných spolupracovníků, jejichž podíl lze ostatně měřit studiemi otiskovanými po léta v žurnálu Sovětskaja etnografija. Přitom neváhá s některými z nich nesmlouvavě polemizovat. Též v našich poměrech vy[/]koná tato práce své: především konečně nahradí kompilát A. Melicherčíka Teória národopisu, který za pětatřicet let notně zastaral, ale též poněkud pozvedne naše pohledy z perspektivy, jež se z hlediska světové vědy může jevit jako žabí.
      Je to knížka náročná na čtení i na porozumění, sympatická novými pohledy a nedogmatickým přístupem i k takovým problémům, které se čas od času a místo od místa zbytečně tabuizují. Je to knížka, která otevírá okno do světa, třebaže rozděleného. Richard Jeřábek[/]

Požadavek adekvátní terminologie, užívané badateli určitého oboru v jednotném smyslu, patří k základním podmínkám objektivní interpretace jevů a možnosti jejich srovnání. Sám vývoj zkoumané reality otevírá otázky hranic a obsahu pojmů ve všech oblastech národopisného zájmu; zvláště při studiu lidových obyčejů naráží národopisci na svár terminologického úzu a obsahové adekvátnosti pojmů, na korelace teoretického vymezení a aplikace termínů na konkrétním materiálu. Tato problematika na[/]plňovala diskusi na semináři členů subkomise pro lidové obyčeje československé sekce MKKKB, který proběhl pod vedením Andreje Sulitky dne 22. 4. 1981 ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Jako podklad k diskusi zazněl příspěvek Bohuslava Beneše, který vedle výkladu termínů z hlediska jazykovědy věnoval pozornost několika rovinám společenského života, které propojují analogické prvky (hra, divadlo - zábava - slavnost obyčej), a to z hlediska semiologické analýzy. k otázkám klasifikace konkrétních jevů přednesly příspěvky Ludmila Tarcalová

(na příkladě zimního obyčejového cyklu z hradišťského Dolňácka) a Marta Sigmundová (na příkladě svatby z oblasti jižního Tekova). Jednotlivá vystoupení evokovala řadu problémů; jako klíčový bychom mohli uvést vztah pojmů obyčej - zvyk. z hlavních názorových tendencí v diskusi uvádíme: z jazykového hlediska jsou oba pojmy natolik blízké, že jejich používání je často pouhou tautologií. v slovníkových heslech jejich hierarchie chybí, vyznívají v jedné rovině. Není vyloučeno, že dichotomie obyčej - zvyk souvisí i s překladem německého Sitte und Brauch.
      Další diskusi vyvolal problém genetický. Starší generace národopisců, (například A. Václavík) zdůrazňovala obsahovou a věrskou stránku jevů, kterou považovala za původní, starší významovou vrstvu. v tomto smyslu proto rozlišovala závazný obyčej od nezávazného, více méně mechanicky tradovaného zvyku. Je však nesporné, že jeden a tentýž jev může mít u různých věkových kategorií, dokonce i u jediné generace různé významové poiohy, a nelze podcenit ani vztah obecně známé normy a vlastní praxe. To klade zvláštní nároky na metodiku výzkumu, který by měl detailně postihnout nejen samotný jev, ale také jeho reflexi a hodnocení v povědomí více generací. Otázky přenosu významu jevu na další generace lze ovšem postihnout jen při současných výzkumech; pro starší období je možné vyjádření spíš v hypotézách. Je otáz[/]kou, nakolik se můžeme spokojit s přímočarou interpretací životnosti obyčejových jevů od závazností konání, věrskosti jeho obsahu k úbytku těchto aspektů, a nakolik připustit návraty, umělé impulsy apod., jak o tom ostatně svědčí analogické životnosti jevů ve dvacátých, třicátých letech minulého století, po roce 1848 a zejména v období Národopisné výstavy českoslovanské.
      Jednání v Rožnově si kladlo za cíl nalézt společný jazyk, který by jednak stavěl na terminologických tradicích oboru, jednak reagoval na současnou realitu. Ukázalo se, že samo teoretické vymezení pojmů a dimenzí mezi různými polohami jevu neobstojí; aplikace totiž často nevyhovuje konkrétnímu materiálu. Vzhledem k jeho povaze není ovšem možná přísná kategorizace, jako vhodnější se jeví určité zjednodušení terminologického slovníku, a to však do té míry, která dovoluje v textu hlubší interpretaci jevu. z diskuse nad pojmy obyčej - zvyk vyplynul příklon k termínu obyčej (i přes značné oslabení až zánik věrských a obsahových stránek jevů v současnosti), a to vzhledem k analogiím pojmu ve slovanských jazycích a etnografické literatuře. Členové subkomise se shodli na tom, že pro národopisnou klasifikaci lze v celku počítat s pojmy obřad - obyčej - zvyklost (navrhl Václav Frolec); svůj význam pro etnografické studium má rovněž pojem ceremoniel jako kodifikovaná[/] norma, organizační plán, který udává řád celkovému průběhu obřadu. Jako nevhodný se jeví pojem zvykosloví, a to zejména ve spojeních "zvykoslovné projevy", "zvykoslovný repertoár" aj., vyjadřující spíše studijní stránku jevu.
      Terminologická diskuse není uzavřena. Jednání v Rožnově pod Radhoštěm bylo užitečným stupněm poznání, východiskem dalšího studia této specifické složky národopisného bádání. Věra Šepláková

První mezinárodní bulharistický kongres [obsah]

U příležitosti oslav 1300 let bulharského státu uspořádala Bulharská akademie věd I. mezinárodní bulharistický kongres, který svým rozsahem, obsahem i zahraniční účastí byl velkolepou vědeckou akcí světového významu. Ve dnech 25.-30. května 1981 jednaly stovky bulharistů, kteří se sjeli do Sofie z celého světa, o bulharských dějinách, jazyku, literatuře a kultuře z nejrůznějších aspektů a zorných úhlů společenských věd. v plenárním zasedání, které zahájil představitel bulharského státu Todor Živkov, odezněly referáty hodnotící historii bulharského národa od nejstarších období po dnešek, vznik a vývoj bulharského jazyka, přínos Bulharů do duchovního života Evropy, vztah bulharské kultury ke kultuře světové, národní a internacionální rysy v socialis

tickém způsobu života, bulharistiku jako komplex vědních oborů.
      Těžiště kongresu spočívalo v práci sekcí: 1. Bulharský stát po staletí (středověký bulharský stát, bulharský stát v období kapitalismu, Bulharsko v mezinárodních vztazích po roce 1878, socialistické Bulharsko), 2. Historický vývoj bulharského jazyka (historický vývoj bulharského jazyka, současný vývoj bulharského jazyka, srovnávací jazykověda, dialektologie, překlad), 3. Bulharská literatura a světový literární proces (dějiny bulharské literatury, současná bulharská literatura, bulharská literatura v evropském a světovém kontextu), 4. Sociální a revoluční hnutí v Bulharsku a jejich místo ve světovém revolučním procesu (národně osvobozenecká hnutí 15.-20. století, dělnické, komunistické a rolnické hnutí), 5. Bulharská kultura a její vzájemné působení se světovou kulturou (kultura středověkého Bulharska, kultura národního obrození, etnografie a folklór, bulharská kultura 1878-1944, současná bulharská kultura), 6. Dějiny a současný stav bulharistiky, 7. Rozvoj vědy a vzdělání v Bulharsku. v rámci kongresu proběhlo také několik speciálních sympózií.
      Etnografická a folkloristická problematika byla projednávána v sekci Bulharská kultura a její vzájemné působení se světovou kulturou". Referáty bulharských i zahraničních účastníků byly zaměřeny na tyto otázky: folklór a historický vývoj bulharské kultury, lidová a profesionální kultura v procesu[/] formování bulharské národnosti, historická skutečnost v bulharských historických písňových žánrech, bulharské národní hnutí a lidová kultura, vývoj hmotné kultury v období národního obrození, lidová architektura, lidový kroj, junácké písně, rodinné a výroční obyčeje, velkorodina, odchod za prací, hudební folklór, lidové divadlo, mytologie, lidové slovesné projevy, etnografický atlas Bulharska, etnolingvistická situace v Bulharsku v období socialismu, etnografické aspekty urbanizace aj. Národopisná problematika se objevila také v 6. sekci, zabývající se dějinami a současným stavem bulharistiky. Příspěvky československých účastníků byly orientovány na dějiny bulharistického studia ( Z. Urban, A. Robek, J. Havránek ) a na postavení lidové kultury v národ[/]ním hnutí Bulharů ( V. Frolec ). Průběh jednání etnografické a folkloristické podsekce ukázal, že záběr byl až příliš široký a že by bylo účelnější zaměřit se na vybrané otázky národopisné bulharistiky, umožňuji detailnější výměnu názorů.
      Zahraniční účastníci kongresu měli možnost navštívit památná místa po celém Bulharsku a při setkáních s oficiálními představiteli politického, vědeckého a kulturního života seznámit se s bohatou současností této podmanivé země. I. bulharistický kongres ukázal velký rozvoj zájmu o dějiny, jazyk a kulturu bulharského národa, pro jehož historickou existenci a vývoj bylo založení bulharského státu před 1300 lety událostí prvořadého významu. Václav Frolec[/]

Ve dnech 3.-5. července 1981 se v podtatranské vesnici Východná uskutečnil 27. ročník Folklórního festivalu Východná. Tak jako v minulých letech byi celý festival doplněn několika úspěšnými výstavami, jejichž vernisáže proběhly v pátek 3. července odpoledne.
      Ve staré škole ve Východné byla otevřena výstavně prodejní síň,[/] v níž ÚLUV už řadu let představuje práce lidových výrobců v tematických výstavách. I když byla vystavena celá řada lidových artefaktů dobré úrovně, přesto však do jisté míry zájemce zaráží příliš vysoké ceny některých výrobků.
      V Mateřské škole ve Východné byla zahájena výstava Premeny remesla", kterou připravila Elena Tomaníková. Představila návštěvníkům dva současné mladé 6l tvůrce, kteří se ve své práci opírají o tradiční řemesla - kovářství (Vladimír Janiga z Dolního Kubína) a drátenictví (Štefan Mlich ze Žiliny). Úspěšná výstava seznámila s technologickými postupy, tvorbou a jejím využitím v současných interiérech.
      V Kulturním domě ve Východné byla uspořádána výstava ze sbírek Slovenského národního muzea v Martině "Ľudové zvukové a hudobné nástroje", kterou připravil dr. Karol Strelec s kolektivem pracovníků Etnografického ústavu SNM v Martině. Více než sto exponátů pocházejících z druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století patřilo do tří skupin: samoznějící nástroje, strunné a vzduchové nástroje. Velmi dobře připravené výstavě však chyběla lepší informovanost návštěvníků. I když každý z nich dostal do ruky seznam vystavených děl, přece jen informace v něm obsažené byly nedostatečné. Vůbec všechny výstavy by potřebovaly katalogy.
      Čtvrtá výstava "Z tvorby Štefana Siváňa" (připravila dr. Irena Pišútová, CSc.) byla zpřístupněna v areálu amfiteátru. Předvedla několik plastik, jejichž autor náleží mezi starší generaci oravských řezbářů. Sám původem rolník, zaměřil svou tvorbu na různé výjevy z vesnického života. Navíc v akci "Kresané do dreva" se vedle Štefana Siváně představili další čtyři řezbáři, aby svými pracemi obohatili galerii plastik v amfiteátru. Náš názor je však takový, že velké plastiky by bylo třeba z amfiteátru pře[/]místit do jiného, tomuto účelu lépe vyhovujícímu prostředí, a vůbec celou myšlenku galerie přehodnotit.
      Večer se v přímém vysílání československého rozhlasu uskutečnil první program "Pozdrav z Východnej" (dr. Ondrej Demo ). Úvodem se představily táhlými písněmi tři vynikající ženské sbory (Východná, Važec, Štrba). Další část pořadu byla vyhrazena goralům ze Ždiaru a ze Suché Hory, po kterých folklórní skupina z Važce s dobrým mužským sborem tanči la choreograficky příliš souborově upravené tance. Je to škoda, když dobrá folklórní skupina se snaží o souborové show. Po rozhovoru dr. Ondreje Dema se členkou korespondentkou SAV Boženou Filovou a předsedou programové komise Igorem Kovačovičem předvedly ukázky svého umění soubor Poljana z Čerkasského kraje USSR a španělský soubor Castello. Po nich zahrála muzika souboru Stavbár ze Žiliny spolu s píšťalkovou skupinou písně z Terchové. Závěrem pořadu se představily soubory Šarišan z Prešova a Partizán ze Slovenské Ľupče. Tečku za pořadem vytvořily ženy z Východné. Celý pořad měl velmi dobrou úroveň, dramaturgicky byl dobře vystavěn a splnil veškeré na něj kladené požadavky.
      Novinkou v letošním roce bylo to, že po ukončení pořadu v Kulturním domě proběhl v amfiteátru ještě jeden noční pořad. Podle dlouhodobé koncepce byl vyhražen profesionálnímu tělesu. Divákům tedy ukázal výsledky své práce Slovenský ľudový umelecký kolektív. Ne[/]budeme se však zabývat rozborem tohoto programu, neboť v něm SĽUK předvedl celou řadu svých osvědčených čísel. v souvislosti s nimi se však vynořily další otázky jednak nad vhodností účinkování profesionálních těles na folklórním festivalu vůbec, jednak nad způsobem stylizování folklórního materiálu. Jsme přesvědčeni, že záměr pořadatelů - konfrontovat navzájem práci profesionálního souboru s výsledky snažení amatérských folklórních souborů - nevyšel. Totiž, ani vyjít nemohl, protože oba způsoby práce a jejich výsledky jsou zcela odlišné. Faktem zůstává, že práce amatérských folklórních souborů často poslouží jako základ pro tvorbu nového programového čísla profesionálního tělesa, ale naopak to může vést, a často i vede, ke vzniku naprosto nepovedeného čísla. Amatérským souborům chybí jak profesionální vedení (choreograf atd.), tak i vyspělost tanečníků, a proto svůj záměr nemohou dotáhnout do konce, aby nový programový blok měl patřičnou úroveň. Kladem vystoupení profesionálního souboru je, že si členové amatérského folklórního kolektivu musí uvědomit, jak jsou důležité hodiny poctivého nácviku a odborné taneční přípravy. Postupovat stejným způsobem při stylizování folklórního materiálu by však neměly. Vždyť i ve Východné se u některých čísel programu SĽUKu ukázalo, že je diváci - přes závěrečný bouřlivý dlouhotrvající potlesk - přijímali dost chladně. Přílišná stylizace folklórního umě

ní vyžaduje jinou scénu, vůbec jiné prostředí, ale především jinak připraveného diváka. Samostatným problémem se jeví využiti audiovizuální techniky. Po pravdě řečeno, není to žádná novinka, ale dosud se na žádném festivalu nedocílilo patřičného účinku. Na jedné straně napomáhá oživení scény, může určité věci zdůraznit, zesiluje jak emotivní, tak estetické působení programu. Na druhé straně, tak jako tomu ve Východné často bylo, může působit dost rušivě. Promítací panely umístěné po stranách scény rozptylovaly zbytečně pozornost a navíc málokdy korespondovaly s dějem na scéně nebo alespoň s průvodním slovem, které bylo příliš nadnesené a v patetické podobě.
      V sobotním dopoledni se v Kulturním domě ve Východné uskutečnila "Sútaž sólistov tanečníkov", kterou připravil Štefan Zima. Podle Programového bulletinu je jejím cílem podnítit talentované interprety lidového tance, ale i choreografy, k vyhledávání a důvěrnějšímu poznání tradičního folklórního materiálu, k objevné a osobité umělecké tvorbě, prezentující se v nejkomornější, sólové interpretaci. Soutěž probíhala ve dvou kategoriích. v kategorii A soutěžili interpreti z folklórních souborů a v kategorii B interpreti z řad členů vesnických folklórních skupin, přičemž pro každou kategorii byla stanovena zvláštní kritéria. Východňanská soutěž sólových tanečníků je vyvrcholením celoslovenské soutěže, má tedy i na tomto[/] festivalu své opodstatnění. Obzvlášť když se vítězové z jednotlivých kategorií představují publiku v samostatném programu, jako tomu bylo v neděli ráno, a lze jen litovat, že podobná soutěž se nekoná i v českých zemích.
      Odpoledne prošel vesnicí do areálu festivalu slavnostní průvod všech účinkujících ( Pavol Bútor ). Již před příchodem průvodu vyhrávaly na přehlídkovém pódiu lidové hudby. Dechová hudba Drietomanka však měla nejen většinu repertoéru moravského, ale navíc jej přejala i s úpravami. Jinak k samotnému průvodu není připomínek. Spíše se podle našeho názoru nepodařil akt symbolického otevření bran amfiteátru a vyvěšení ornamentníků na "věnec tiché krásy". Zvláště vyvěšení ornamentníků proběhlo před zcela prázdným hledištěm. Pořadatelé totiž do amfiteátru nechtěli nikoho vpustit, dokud prý své místo nezaujmou čestní hosté. Ti však mají svá místa vymezena a tak nebyl objektivní důvod pro toto pořadatelské stanovisko. Výsledek byl ten, že když byly konečně brány otevřeny, visely již ornamentníky na svých místech. Proč tedy tento akt ohlašovat v propagačních a programových materiálech jako samo statný pořad?
      V 15.00 hodin byl projevem ministra kultury SSR Miroslava Válka zahájen program folklórních souborů, nositelů hlavních cen IV. československého festivalu folklórních souborů Košice 1980, nazvaný "Z rodného kraja" ( Igor Kovačo[/]vič a Cyril Zálešák ). Představily se v něm soubory Technik z Bratislavy a Partizán ze Slovenské Ľupče. Soubor Technik v bloku "Obrázky zo Záhoria" se zabýval vztahy mezi chlapci a děvčaty. v první části pořadu děvčata přivítala jaro (Morena a létečko), pak chlapci předvedli luční hry (sporné zůstává, zda hra "na koncert" vychází z tradičního lidového prostředí, zda není jen úspěšnou paralelou jiných her) a společně ukázali vzájemné škádlivky. v bloku taneční zábavy bylo mnoho materiálu z moravsko-slovenského pomezí, včetně tanců, které známe v podobě úspěšných čísel moravských souborů (židovka, Trnava, hošije aj.). Otevřenou otázkou zůstává stylizace např. mužských sólových tanců (verbuňk). Podle našeho soudu by tanečníci neměli tančit souběžně shodné cifry, protože to odporuje skutečnosti, Verbuňk je záležitostí vyloženě variační a improvizační, kdy každý verbíř má své vlastní cifry a tančí je podle okamžitého nápadu. Ze svatebních obyčejů předvedl Technik zkratkovité čepení, tanec s nevěstou a sólo ženicha s nevěstou. I závěrečný tanec dokladoval, že Slovácko tvoří spolu se Záhořím jedinou kulturní oblast. Folklórní soubor Partizán předvedl blok "Slávnost ovčiarov na Mitra". v rámci tohoto zvyku ukázal příchod ke gazdovi, odevzdání darů, různé tance (odzemek, hajduch, rozkazovačky atd.) a vyplácení pastýřů. Toto pásmo bylo lépe dramaturgicky

i režijně zvládnuto než program souboru Technik. Vcelku je však nutno konstatovat, že pořad nijak nevybočil z průměru. Nebyly to ani medailony, ani homogenní pořad.
V 16.00 hodin začal program zahraničních souborů "Pozdravme sa piesňou" autorů dr. Svetozára Švehláka a Jaroslava Ševčíka. Mimo hostitelskou domácí folklórní skupinu Kriváň z Východné v něm účinkoval Ruskopolanský folklórní amatérský sbor Poljana z Čerkasskéha kraje USSR, folklórní soubor Les Zacheos z Grone ve Švýcarsku a tanečně pěvecký sbor Castello z města Castello de la Plana ve Španělsku. Dále se měly festivalu zúčastnit soubory z Jugoslávie a Finska, jež však nepřijely. Do popředí vystupuje proto otázka, jaké výhody skýtá Československu účast v ClOFFu, nevládní organizaci pořadatelů folklórních festivalů při UNESCO, když neexistuje reálná možnost ovlivnit výběr zahraničních souborů podle požadavků jednotlivých festivalů. Autoři programu zahraničních souborů jsou tím vystaveni značnému časovému tlaku, což do velké míry zvyšuje nároky na tvůrčí schopnosti a uměleckou i odbornou invenci autorů. Autoři letošního pořadu zahraničních souborů ve Východné vyšli z tohoto klání se ctí. Výborný interpretační výkon podal nejen ukrajinský soubor, který patřil mezi nejlepší sovětské soubory posledních let u nás, ale i španělský soubor, u něhož navíc do velké míry působil na diváky i rytmus, exotika,[/] avšak i dobrá technika především starších tanečníků. Nejslabší výkon odvedl švýcarský soubor. Bylo vidět, že mu chybí systematická taneční příprava.
Program vesnických folklórních skupin "On a ona v tanci" ( Cyril Zálešák, Igor Kovačovič a kol. ) zahájil v 18.30 hodin taneční pár z Liptovských Sliačů. Pořad se snažil ukázat bohatství tanečního folklóru na Slovensku a to se mu v plné míře podařilo. Byl rozčleněn do tří základních oddílů. v prvním ukázal ženské tance, v druhém mužské tance a ve třetím společné a párové tance. Část ženských tanců, které jsou téměř vždy kolektivní, zahájily halekačkami a hrami při pasení děvčata z Oravského Veselého. Ženy z Poruby pod Vihorlatem předvedly jarní chorovod "Ženieme kačky" a karičky, chorovodní tance "Na rováš", "Kačor" a "do kolesa" zase ženy z Rejdové. Velmi dobrý dojem zanechaly ženy a děvčata z Važce (cindruška, čuchom) a ženy z Jakuban (do kola). Část mužských tanců otevřeli chlapci z Oravského Veselého hrami. Folklórní skupina z Krivan zatančila tance "zbijana, krivačka, pokutovy, olavska", skupina z Važce tanec "medved", muži z Kokavy nad Rimavicou "redikaný, kokavská, odzemok", skupina z Hriňové tanec "hajduch", Važce tance "hajduch, cukrovanie". Muži z Brodského a Gbelů skoky a verbuňk. František Buchta s chlapci ze Skalice ukázal hru "na ševca", folklórní skupina z Turé Lúky tance "cepový, sečkársky a žabák", sóloví[/] tanečníci z Krivan, Poruby pod Vihorlatem a Parchovan zatančili tanec "bašistovská" a "čapáše". Lidová muzika Jána Hrončeka z Hriňové doprovodila zpěváky a tanečníky z Podpolaní při velmi dobrých rozkazovačkách a závěrem folklórní skupina ze Šumiace zatančila "šorový" tanec. Společné a párové tance mají na rozdíl od předchozích tanců za hlavní motiv vzájemný kontakt tanečníka a tanečnice, ať už se jedná o taneční hry či o sedlácké tance a čardáše. Výborný "šatkovec" zatančila folklórní skupina z Hriňová, taneční hru "kotka" zase skupina ze Ždiaru, "ponad flašu" skupina ze Zamutova a taneční hru "káčer" skupina z Turé Lúky. Dětský pár z Kopaničiarku z Myjavy předvedl tanec "ukľakovaná", tance "starobabská" a "uklekaná" skupina z Turé Lúky. s goralskými tanci postupně vystoupily skupiny ze Suché Hory a ze Ždiaru. Tanec "kruta" zatančila skupina z Margecan, tance "do šaflika" a "krucana" skupiny z Krivan a Kojšova, tanec "horu" skupina z Jakuban. Horehronský čardáš ukázala skupina ze Šumiace a tance "renč, rozpolka" a "Vzal som sebe mladů ženu" skupina z Krivan. Závěrem zatančila zemplínské čardáše skupina z Parchovan. Tečku za pořadem vytvořil společný čardáš všech účinkujících. Dobrý pořad měl sice poněkud rozvláčný průběh, ale plně to vyvážil naučný, téměř encyklopedický charakter programu. Drobným, skoro komorním číslům by

lépe svědčilo osvětlení než denní světlo.
      Večerní pořad "Z najlepších" ( Melánia Nemcová, Milan Hvižďák ) byl tak jako odpolední souborový pořad vytvořen z programových celků IV. československého festivalu folklórních souborů v Košicích 1980. Podle autorů do něj byly zařazeny nejúspěšnější choreografické bloky, které soubory v posledním období vytvořily. Po úvodním představení souborů jednotlivými páry děvčata ze souboru Technik z Bratislavy zatančila jarní chorovody, pak chlapci na píseň Fanoše Mikuleckého "Ej, ľudé sa mně divjá, že já smutný bývám" zaverbovali a spolu s děvčaty zatančili řadu tanců z moravsko-slovenského pomezí. Taneční pár souboru Šarišan z Prešova předvedl tance mazurka a "cofana" a chlapci zazpívali parobské písně.
      Soubor Železiar z Košic zatančil párový zemplínský tanec "tresčak" a pak děvčata souboru Dimitrovec z Bratislavy zazpívala a předvedla taneční obrázek "S plátnom". Chlapci z Dimitrovce a potom ze souboru Stavbár ze Žiliny ukázali zbojnické tance. Po dívčím zpěvu sólistky Trenčanu se tento soubor představil mazurkami a moravský soubor Kašava z Lukova s pásmem dožínek. Zemplínské písně jsme slyšeli v podání dívčího sboru souboru Zemplín, zemplínské karičky jsme viděli v podání tanečnic Železiaru, pastýřské tance v provedení souboru Zemplín. Pa rozkazovačkách Trenčanu vystoupil opět soubor Zemplín s cikánskými tan[/]ci, soubor Stavbár zase s tanci z Terchové. Soubor Partizán ze Slovenské Ľupče ukázal podpolanské rozkazovačky a na závěr Zemplín zatančil čardáš. Vcelku dobrý souborový pořad byl vytvořen osvědčeným skládačkovým způsobem z jednotlivých programových čísel různých souborů. Přesto se však nevyhnul zbytečným nedostatkům. Především, průměrný divák se jen domníval, že ví, který soubor zrovna vystupuje. Průvodní slovo bylo tedy naprosto nedostatečné, nepodávalo ani ty nejzákladnější informace. Dále zastoupení souborů bylo zcela disproporční. Jediný soubor zastupující české země, Kašava, vystoupil jednou s krátkými dožínkami, jiné, především východoslovenské, soubory se představily vícekrát (např. Zemplín měl čtyři vstupy). Jestliže pořad chce ukázat nejlepší choreografie souborů za poslední léta na základě výsledků z Košic, pak autoři musí vytvořit obdobný prostor pro všechny pozvané soubory, jinak se tyto nemohou prezentovat na patřičné úrovni, Přitom ponecháváme stranou zastoupení českých zemí ve Východné vůbec.
      Posledním sobotním programem byla pro pozvané hosty, programové pracovníky a účinkující "Východnianská zábava" v Kulturním domě ve Východné ( Vladimír Majerčík, Nada Gilániová ). Vedle písní a tanců se účastníci měli možnost zúčastnit se na ní i různých soutěží a her. Jinak v areálu amfiteátru se konaly pro návštěvníky letní zábavy (připra[/]vil Bohuslav Žitňan ). Vcelku překvapila nízká úroveň lidových hudeb snažících se interpretovat populární melodie.
      V neděli v 9.30 hodin se návštěvníkům představili vítězové soutěže sólových tanečníků (škoda, že pořad byl málo propagován) a v 10.00 hodin začal "Rodokmeň zeme II. Ludia rolí", scénická poéma, kterou připravil ing. Viliam Gruska. Představilo se v ní devět mužů a žen, jejichž životní osudy a vzpomínky tvořily základní spojovací nit celého pořadu. Organicky je doplňovalo vystoupení obyvatel osmi obcí, dvou souborů a osmi vesnických skupin. Pro hlavní účinkující bylo charakteristické to, že jsou původem všichni rolníci, že jejich .vztah k půdě určoval nejen jejich chování, ale i názor na život. Program byl rozdělen do devíti základních oddílů (např. predkovia, detstvo, dievoctvo a mládenectvo, svatby, zárodky staroby, premeny života a myslenia atd.), v nichž každý z účinkujících se jistým způsobem prezentoval. v průvodním slově bylo kombinováno živé slovo s využitím playbacku, často však byl text příliš nadnesený a patetický. Pořad jako takový působil do jisté míry rozvláčně, neměl žádnou dominantu. Dramaturgie zdůrazňovala v životních osudech a vzpomínkách vždy ty nejdramatičtější, nejtěžší okamžiky v životě jednotlivce (nemoc, neštěstí, smrt atd.), kdy se jednotlivec nepoddává, ale dále bojuje o život svůj a svého rodu. Této heroizace zde bylo také příliš. Tím nesnižujeme nijak skutečnost, že

život dělného lidu byl vždy těžký a lopotný, že na něj nejdříve doléhaly různé starosti, těžkosti a strádání. Zvláštní otázku navozuje použití velkého počtu rozličných rekvizit. Nejsme si zcela jisti, zda je pro zdůraznění dramatičnosti nutné, aby, když se mluví o tom, že jistý rolník jezdil na traktoru, dotyčný na něm vjel do amfiteátru, zda jsou tam nutné vozy s koňmi či voly, když se s nimi jen vjede do brány amfiteátru, něco se složí nebo naloží, s potížemi se vůz otočí a odjede, zda jsou tam nutná živá zvířata atd. Jistě je názornost nejlepší pomůckou k rozšíření vědomostí či prožitku, ale stojí to skutečně za to? Na jedné straně autor stylizuje některé věci do určité scénické podoby, na druhé straně to doplňuje celou řadou realistických až naturalistických detailů. Při tom všem je však třeba přiznat, že autoru nechybí ani znalost materiálu, ani tvůrčí potence při práci s ním. Chce to jen, aby se oprostil od jisté nadnesenosti a dal více promlouvat samotnému folklór nímu materiálu.
Odpoledne byl v přímém vysílání Intervize prezentován závěrečný pořad "Generácie" ( Vladimír Kyseľ, Igor Kovačovič ). Vystoupily v něm folklórní skupiny, soubory a jednotlivci z vybraných rodin, které se vyznačují intenzivním předáváním folklórních tradic z generace na generaci. Samotný pořad se dělil do pěti oddílů. v oddíle Minulost vystoupily vesnické skupiny (!), v oddíle Přebírání zkušeností vybrané rodiny,[/] v oddíle Budoucnost dětské folklórní soubory, v části Přátelství zahraniční soubory a v oddíle Současnost folklórní soubory. Blok Minulost zahájila dožínkami folklórní skupina z Raslavic, která zatančila i čardáš, a pak folklórní skupina ze Šumiace, v níž dominoval mužský sbor, předvedla horehronský "dupák". v části Přebírání zkušeností se představili členové několika generací rodin z Terchové, Raslavic, Šarišských Dravců, Krivan, Gbel a Očové. Zde také byla lze nalézt nejvíce výborných interpretů lidových tanců a zdá se, že podobný námět by byl nosný i do budoucnosti. v oddíle Budoucnost vystoupily dva dětské soubory. Pilsko z Oravského Veselého znázornilo klepání a hry s klepači, Kopaničiarik předvedl v dětském plášti tance dospělých z Myjavy. I když tanečně byl Kopaničiarik dobrý, je otázkou do diskuze, zda tento styl práce s dětskými soubory ponese v budoucnosti zdravé ovoce. v pásmu Přátelství vystoupily s krátkými ukázkami všechny tři zahraniční soubory. Část slovenských souborů otevřel Dimitrovec z Bratislavy pásmem "V tom tekovskom kolese". v nejlepším světle se prezentoval soubor Gymnik z Bratislavy hrou "na Jánošíka", která byla vtipná, měla spád, nechyběla jí lehkost a hravost, a přitom si zachovala jistý nadhled. Soubor Kopaničiar z Myjavy ukázal cifrovačky, soubor Trenčan taneční obrázek s peřinami, Stavbár ze Žiliny sahal při svém vystoupení opět do Terchové, Zemplín z Michalovců zatančil tanec[/] "šarkanťový". Závěr pořadu vytvořili všichni účinkující spolu s hlavními protagonisty programu Rodokmeň zeme. Domníváme se, že proto, aby se zvýraznila úloha předávání lidových tradic z generace na generaci. Domníváme se tak, protože jsme viděli předchozí program. Ale ti, co jej neviděli, a sem je třeba započítat i televizní diváky, nevěděli, proč tam ti lidé vůbec jsou. Závěrečný pořad byl typicky profilovým pořadem festivalu, navíc se do jisté míry podřizoval televizní dramaturgii. 27. ročník Folklórního festivalu ve Východné prokázal, že se přes proklamované koncepce a programová vyhlášení nepokročilo příliš kupředu, ale naopak, že festival v některých svých parametrech ztrácí své charakteristické črty a stagnuje. Krokem vpřed není ani zařazení samostatných pořadů profesionálních folklórních těles, ani vazba souborových pořadů a dokonce i pořadů vesnických folklórních skupin na výsledky soutěží zájmové umělecké činnosti. Zásadní chybou je, že se ve Východné, na hlavním slovenském festivalu, neuskutečnil samostatný pořad dětského folklóru. Narušení této kontinuity se může v budoucnu neblaze projevit. Omluvou není ani řada jiných dětských folklórních akcí. Stávající situace je o to složitější, že festival ve Východné se stal vzorem pro celou řadu regionálních folklórních festivalů na Slovensku, a proto je třeba řešení navozených problémů věnovat veškeré úsilí. Jan Krist

Po šestnácté ožila Dětva ve dnech 10.-12. července 1981 zpěvem, tancem a hudbou. Probíhal další ročník Středoslovenského folklórního festivalu, který je po Východné druhou nejvýznamnější přehlídkou tohoto druhu na Slovensku. Celoslovenský festival ve Východné spojují s Dětvou nejen koncepční záměry a tím i jistá programová návaznost, ale i mnozí programoví pracovníci, působící při obou akcích. Slavnosti pod Poľanou si však uchovávají svůj vyhraněný charakter, atmosféru i specifiku.
      Dětvanský festival otevřela rozhlasová pozvánka, vysílaná přímým přenosem z Domu kultury ROH A. Sládkoviče v Dětvě. Autorem pořadu byl V. Tátoš. Zarámoval jej muzikou Ďatelinka a v jeho průběhu představil zástupce účinkujících ze Středoslovenského kraje i hostujících krajanů ze zahraničí. O festivalu v krátkých vstupech informoval předseda Přípravného výboru I. Kovačovič a předseda Organizačního výboru M. Konôpka.
      V amfiteátru byl vlastní program zahájen pásmem Zo svatby, které připravila Veronika Golianová. Symbolicky, motivy z průběhu svatebních obřadů - Pytačky a Odobierka nevesty - byli přivítáni návštěvníci festivalu. Samotný nepříliš dynamický sled pásma ještě poškodil špatný zvuk.
      Následoval další program věnovaný svatebnímu obřadu. Pod ná[/]

Folklórní slavnosti pod Poľanou 1981. Vystoupení souboru z Detvy. Foto A. Maňák.

zvem Kysucká svatba jej za odborné spolupráce Valérie Marákyové připravil V. Gruska. Přes pozdější začátek, zdůvodňovaný nutností počkat na setmění, zcela upoutal pozornost diváků a stal se nesporným přínosem programované skladby festivalu. Jedním z profilových koncepčních záměrů festivalu v Dětvě je každoroční představení některého z národopisných regionů Středoslovenského kraje. Letos po zásluze dostaly příležitost Kysuce a s úspěchem se jí chopily. Návštěvníci spatřili ucelený obraz zvyků, písní a tanců, které provázely vrcholné okamžiky v životě dvou lidí - při[/] jejich svatbě. Účinkovali obyvatelé 13 kysuckých obcí a prokázali, že i když byl jejich rodný kraj ještě nedávno jedním z nejchudších na. Slovensku, vůbec to neplatí o bohatství lidové kultury. Materiál, který je pro širokou veřejnost vlastně neznámý, s chutí a bez ostychu předváděli prostí lidé z Kysuc, neškolení v tanci, zpěvu a hudbě a přesto uchvacující silou a pravdivostí svého zemitého projevu. Pořad opět prokázal, jaký nesmírný účin má na diváky folklórních festivalů prezentace autentického materiálu, bez velkých umělých úprav a kam je tedy nutno profilové pořady slavností směrovat.

      Nelze nepřipomenout, že k úspěchu pořadu výrazně přispěl autor a režisér V. Gruska, který tentokrát nepřekročil míru užívání doprovodných rekvizit a scénických efektů na úkor vlastního materiálu. v mnohém mu napomohl i večerní čas konání, kdy způsob nasvícení, opět však nestydatě narušovaný televizí, přispěl k sevření podoby pořadu i k podtržení potřebných komorních výstupů. Autor však nedokázal v sobě potlačit touhu předvést z Kysuc, i v rámci vymezeného času, maximum, čímž však programu neprospěl. Zůstane otázkou, proč nebyl pořad ukončen společným čardášem všech účinkujících skupin v závěrečném obraze ze svatby a po spojovacím slově se rozvinula další dějová linie narození dítěte. Program ztratil gradaci a dynamiku, kterou až do jeho konce se nepodařilo obnovit.
      Posledním pátečním programem byl profilový program obce Priechod, který autor I. Kovačovič nazval z priechodskej doliny. Byl tak naplněn další z dlouhodobých cílů festivalu - systematické představování lidové kultury obcí z Podpoľaní. Zhlédli jsme přástky, vynášení Moreny, pásmo Na salaši, ale i u tohoto pořadu byla větší polovina věnována svatebním zvykům. Pokud se podíváme na celý páteční večer souhrně, jeví se dost nepochopitelné, proč programová rada schválila trojí obdobné zaměření programů během jednoho večera. Byl-li to záměr, tak velmi neuvážený, neboť zbytečně uškodil[/] všem třem programům - nejvíce samozřejmě poslednímu, kdy již těch svateb bylo dost i pro nejnáročnějšího.
      Jednou z nejvýraznějších specifik dětvanského festivalu je soutěž výrobců lidových hudebních nástrojů o Cenu dr. Ladislava Lenga. Vedle udělení ceny Instrumentum excellens a plakety, někteří účastníci i vítězové předvedli návštěvníkům festivalu své umění v pořadu Nástroje a ich majstri, který připravil I. Mačák. Premiéra i repríza proběhly v sále kulturního domu. Letošní zaměření soutěžení pořadu bylo na různé druhy signálních nástrojů. Celé soutěže se zúčastnilo dvacet šest výrobců se 141 nástroji. Autor pořadu připravil zájemcům opravdový zážitek - odborný, estetický i naučný. Průvodní slovo i ukázky byly navíc doplněny diapozitivy. Kdo pořad neviděl, může jen litovat. Přišel o ukázky hry na trombity, signály gondášů, pastýřů krav, různé způsoby práskání bičem, hru na gágalkách i na kůrových troubách, hrkání kuľagou, zvonění zvonců i ukázky hry na píšťalky v držadle kosy či rukojeti biče nebo zvuk různých vábniček zvěře. Úspěch autora pořadu i účinkujících byl více než zasloužený.
      Uvítací pořad slavností nazvala Anna Ostrihoňová Vitajte v Detve a tradičně jej vytvořily dětvanské soubory. Letos pro to měly ještě další závažný důvod. Soubor Detva slavil desáté a soubor Podpoľanec patnácté výročí svého založení. Hodnotné pásmo vycházejí[/]cí z práce obou souborů potvrdilo jejich dobrou úroveň i péči, kterou zachování svých tradic věnují obyvatelé Podpoľaní. Pro rámec celého pořadu si vybraly stavění a kácení májů, které bylo vždy provázeno veselím, zpěvem, tancem a zvyky. Další medailónový pořad byl věnován souboru Poľana, pracujícímu při VŠLD ve Zvolenu, který rovněž letos vzpomíná 25 roků vzniku. Autor programu - V. Kyseľ jej zaměřil na charakteristické ukázky z činnosti souboru, zachycující různé oblasti Slovenska. Zhlédli jsme písně a tance z Terchové, Hrochoti, Horehroní, pastevecké hry atd. Soubor i na dětvanském podiu prokázal oprávněnost ocenění, která doposud získal.
      Hlavní pořad sobotního večera nesl název Kysuce, s podtitulem scénická freska o lidu, jeho zápasech, jeho kultuře, vytvořená účinkujícími z osmnácti obcí okresu Čadca. Tento pořad můžeme charakterizovat obdobně jako obraz kysucké svatby prezentovaný v minulém večeru. Množství neznámého materiálu podaného neopakovatelným způsobem autentickými nositeli, a to vše umocněno profesionálně dobrým přístupem autora a režiséra V. Grusky (odborná spolupráce Valéria Maráková ). Základní osnovu pořadu vytvořily výroční obyčeje v koloběhu od novoročního vinšování s turoněm, přes zvyky jarní, letní, podzimní až k vánocům a obchůzce maškar na Silvestra. Do tohoto základního

schematu pak byly vsazeny pásma s motivací odlišnou (např. odchod na vojnu, zvyky při stavbě domu, zbojnický tanec a jiné), které však pevnou linii pořadu tříštily a navíc se přičinily o neúměrné prodloužení celého programu. Obě tyto negativní skutečnosti byly naprosto zbytečné, neboť šly odstranit pouhým omezením snah o zahrnutí neúnosně velké šíře prezentovaného materiálu. Tak zkušený, osvědčený a úspěšný autor, jakým V. Gruska bezpochyby je, by si to již měl jednou uvědomit, tím spíše, že nástrahy ohledně délky pořadu jsou v přípravě pořadů s autentickým materiálem, přeneseným z terénu, notoricky známé. Přes tyto výhrady, jež jsou spíše formálního rázu, se pořady Kysuc (páteční i sobotní) zařadily k největším úspěchům Dětvy 1981. v pozdních nočních hodinách se podia festivalového amfiteátru i sál kulturního domu zaplnily při lidových zábavách.
      Nedělní dopoledne nabídlo divákům pořad Prišli hostia noví, který připravil a režíroval K. Ondrejka. v jeho rámci se představily vesnické folklórní skupiny, které ještě nejsou v širším povědomí a v Dětvě doposud nehostovaly. Tentokrát autor přivedl do Dětvy kolektivy z Ďurčiny, Hronseku, cikánskou skupinu Jakubko z Martina-Záturčia, dále skupiny z Terchovej, Veľkého Krtíše a z Fačkova. I tento pořad splnil kladené cíle umožnil divákům i odborníkům seznámení s novými skupinami, a jim[/] napomohl získat nové zkušeností z vystupování na festivalovém pódiu, kladoucí i na vesnické kolektivy jiné požadavky než prostředí vlastní vesnice nebo uzavřeného sálu.
      Stretnutie - to je název pořadu, který je po mnoho roků jedním z nejspecifičtějších pořadů podpoľanských slavností, pořadu sólistů, skupin a folklórních souborů Slováků a Čechů žijících v zahraničí. Autoři pořadu - S. Švehlák, S. Dúžek a O. Demo - pozvali letos k hostování sedm kolektivů. Po úvodním představení všech skupin se v prvním větším bloku prezentoval kulturně umělecký spolek F. Strapač z obce Markovec v Chorvatsku. Vystřídal jej soubor Li Tchena z města Huy v Belgii. z Polska přijela folklórní skupina z obce Nedeca, francouzské krajany zastupoval soubor Naděje z Paříže. Druhým souborem z Jugoslávie byl Detvan z obce Vojlovica ve Vojvodině, a z Maďarska hostoval soubor Demokratického svazu Slováků z města Tardosbanyia. Tento pořad nelze hodnotit obvyklými kritérii národopisných programů, a to ani pořadů zahraničních souborů, neboť se v mnoha případech jedná o hudebníky, tanečníky i zpěváky interpretující lidovou kulturu svých předků, kteří odešli ze své vlasti před dlouhou dobou a udržovali si lásku a vztah ke staré vlasti právě prostřednictvím folklóru, i když byl postupně poznamenáván vlivy okolníoh etnik. Vedle cílů poznávacích a výměny kulturních hodnot, půso[/]bí tyto kontakty se zahraničními krajany i v oblasti ideově výchovné a prohlubují spolupráci a přátelství mezi státy i národy. Proto je příprava těchto pořadů nejen velmi náročná po odborné a organizační stránce, ale i nesmírně záslužná v kulturní a politicko-výchovné oblasti, Po všech těchto stránkách zaslouží autoři i účinkující za letošní pořad absolutorium, a jsme přesvědčeni, že tento pořad zůstane i nadále jedním ze základních pořadů zdejšího festivalu, protože nemá v Československu obdoby.
      Závěrečný program festivalu v Dětvě 1981 nesl název Premeny prameňov a připravil jej P. Bútor. Za základní téma si autor zvolil "...souvislosti vyhledávání, třídění a uměleckého zpracování hodnot lidového umění do výsledných scénických tvarů..." (citace textu programové brožury) a jako celek jej připsal 60. jubileu KSČ. Scénosled pořadu rozčlenil do čtyř částí a o jednotlivé výstupy se podělilo deset renomovaných souborů: Vršatec (Dubnica nad Váhom), Partizán (Slovenská Lupča) , Marina (Zvolen), Urpín (Bánská Bystrica), Považan (Povážská Bystrica), Turiec (Martin), Stavbár (Žilina), Podpoľanec (Detva) , Hriňovčan (Hriňová a Rozsutec (Žilina) . Ze sólistů vystoupil padesátiletý jubilant M. Chvastek, Martin Sanitrár, Juraj Čupka, Dušan Holík, Juraj Kubinec a další.
      V pestrém sledu i s náležitou dynamikou se střídala pásma jedno

tlivých souborů prostřídaná vstupy muziky a sólistů. Takto pojatý souborový pořad nemohl sledovat žádnou jednotící tematickou linii, ale v plném rozsahu naplnil cíle ideové - uvedení špičkových souborů ZUČ, které díky péči socialistické společnosti ústrojně, s úctou a na vysoké úrovni rozvíjejí bohatství lidové kultury zděděné po předcích. Tento úspěšný vývoj byi dokumentován i konfrontací se "živými prameny" - doposud žijícími pamětníky a nositeli cenného folklórního dědictví, ale i s nejmladšími pokračovateli tohoto bohatství lidu, kteří převezmou péči o lidovou kulturu v dalších generacích.
XVI. ročník Folklorních slavností pod Poľanou byl ročníkem úspěšným ve všech rozhodujících hlediscích. Cílevědomou a systematickou přípravu autorského i pořadatelského a organizačního štábu po zásluze ocenily desítky tisíc návštěvníků ve stále přeplněném amfiteátru. Pořady festivalu věnované Kysucím a lidovým hudebním nástrojům velmi vhodně doplnily výstavy instalované v prostorách kulturního domu a dalšího kulturního zařízení v Dětvě. Byla to výstava Drotári v umení a umenie drotárov (připravená ve spolupráci Oblastní galerie v Banské Bystrici s Kysuckým muzeem v Čadci, Povážským muzeem v Žilině a pořadateli festivalu) a výstava Ľudové hudobné nástroje z výběru exponátů dokumentujících 6. ročníků soutěže o Cenu dr. L. Lenga (připravená pořadateli festivalu a His[/]torickým ústavem SNM v Bratislavě). Do dalších ročníků festivalu přejeme pořadatelům nejméně tolik úspěchů, kolik zaznamenal ročník 1981. Jan Souček

XXVllI. národopisné slavnosti "Podluží v písni a tanci 1981" [obsah]

Ve dnech 29.-31. května 1981 se ve Tvrdonicích uskutečnil 28. ročník známých folkloristických slavností. Tradičně byly zahájeny páteční soutěžní přehlídkou dechových hudeb. Těžko bychom u nás našli oblast, kde jsou dechovky tak dlouho a v takové oblibě, jako na Podluží. Proto je již před lety programová komise zařadila na pořad slavností. v soutěži se utkalo šest dechovek, každá s pěti skladbami, z nichž jedna musela být lidový tanec. Je dobré, že dechovky mají povinnost jít do soutěže s lidovým tancem, protože se jej musí naučit správně reprodukovat.
      V sobotním dopoledni se uskutečnily soutěže ve zpěvu, tanci a o "stárka Podluží 1981". Opětovně upozornily na nebezpečí, jež hrozí písňové a taneční tradici na Podluží. v pěveckých soutěžích byla značná část písní nových, navíc často posazených příliš nízko. v táhlých písních bylo cítit nejisté a nepřesné frázování, písně byly zpívány vůbec příliš rozvláčně. Nebyl ohlašován ani hudební doprovod a na[/] adresu některých cimbalistů je třeba poznamenat, že nepochopili, že mají soutěžící doprovázet a ne sami soutěžit. Tak jako v pátek u dechovek a jejich zpěváků, tak také zde se objevily prohřešky proti krojovému oblečení: chyběly pokrývky hlav, kordulky atd.
      Odpoledne začalo průvodem dětí přes Tvrdonice do areálu slavností, kde se pak konal dětský pořad, v němž se opět ukázala celá řada negativních jevů. Nejen že některé děti byly i při hrách na pastvě oblečeny ve slavnostních krojích, ale často zpívaly písně naprosto nevhodné jejich věku. Zásadní připomínky lze mít např. k vystoupení dětí ze ZDŠ v Lanžhotě a také k některým číslům dalších souborů. Dětským projevem a hravostí upoutaly děti z Mateřské školy v Kosticích, děti z Moravské Nové Vsi, Břeclavi, Krumvíře, Tvrdonic i Prušánek. Pořadu, jenž byl koncipován jako skládačka, vytvořily závěr dětské dechovky. Celý program byl navíc negativně ovlivněn hrubým zásahem televizních pracovníků, kteří vypnuli ozvučení celého areálu, aby se mohli sami napojit na síť. Dosud jsme se s ničím tak závažným nesetkali, a to můžeme říci, že s pracovníky Československé televize máme už celou řadu špatných zkušeností.
      Večer se konal pořad "Podlužáci, podlužačky a generace". Tvořily jej programové bloky tří souborů: Břeclavanu z Břeclavi, Pálavy z Horních Věstonic a muziky Slovácko z Mikulčic se zpěváky. Soubor Břeclavan vystupoval v úvodu s blokem

Dětské odpoledne při XXVIII. národopisných slavnostech "Podluží v písni a tanci 1981" ve Tvrdonicích.
ZDŠ Tvrdonice - královničky. Foto Jan Krist.

"vítání Janíčka", "furianti" a po zpěvu J. Severína s J. Kučerovou předvedl hody. Muzika Slovácko se sólisty se představila ve dvou blocích, v nichž návštěvníkům připomněla písně Fanoše Mikuleckého. Soubor Pálava vychází při své práci z folklóru oblastí, z nichž pochází většina obyvatel Horních Věstonic. Předvedl "skákání na konopě" z Ratíškovic, podšable, vrtěnou, verbuňk a kopaničářský čardáš. v závěru pořadu Břeclavan zatančil tance z Myjavy, v nichž sice prokázal svou taneční vyspělost, ale přesto se nám zdá, že závěr pořadu podlužáckého folklóru nemuselo tvořit jinak výborné pásmo tanců z Myjavy. Navíc není jasné,[/] proč pořad nesl název, s nímž obsah souvisel pouze okrajově.
Slavnosti pokračovaly v neděli 31. května dopoledním sjížděním chasy, hodovým zvykem, který vytváří v Tvrdonicích vynikající atmosféru a patřívá tradičně k nejsilnějším zážitkům. O to, že se tak stalo i letos, se postarali chlapci z Lanžhota, Tvrdonic, Lužic, Charvátské Nové Vsi a Poštorné, Staré Břeclavi, Moravské Nové Vsi, Hrušek a Týnce. Součástí je také vyhodnocení nejlépe připraveného ověnčeného vozu a koní, což přispívá k úspěchu celé akce.
Odpoledne po průvodu všech souborů a skupin vesnicí "Hore Tvrdonicama" začal hlavní pořad slav[/]ností "Hoš, Podluží", který s kolektivem spolupracovníků připravila Zdenka Jelínková pro Mezinárodní folkloristický festival ve Strážnici a který měl ve Tvrdonicích předpremiéru. Seznámil diváky s hody na Podluží, s písněmi žen a mužů, dále některými částmi svatby a fašanku. Hlavní podíl na úspěchu pořadu měla z účinkujících především muzika Břeclavanu s primášem dr. Jožkou Kobzíkem a muzika Slovácko z Mikulčic s primášem ing. Přemkem Líčeníkem. Juráčkova dechovka z Týnce tentokrát příliš neuspokojila. Vedle tanečníků Břeclavanu na sebe výrazněji upozornily skupiny z Tvrdonic, Mikulčic a Dolních Bojanovic, i když některým částem jejich vystoupení by prospělo zkrácení. Jinak pořad měl vzestupnou úroveň i gradaci, ukázal reálně možnosti vzestupu i určité stagnace podlužáckých folklórních skupin, jimž chybí systematická, dlouhodobá taneční a pěvecká příprava. Živelná účast na hodech, krojových plesech a navíc jen na slavnostech ve Tvrdonicích naprosto nepostačuje. Toto platí pro účinkující ve všech pořadech slavností, ukazuje to však také cesty vedoucí k zabezpečení neustálého vzestupu tohoto známého regionálního folklórního festivalu. Jan Krist

Poznámky k soutěži ve Tvrdonicích [obsah]

žáckých slavnostech svou tradici, I když téměř každoročně vzbuzují rozhodnutí poroty určitý rozruch mezi jednotlivci, popřípadě i u některých skupin, konají se ona klání, jak se rok s nokem potká, vždy znovu. Mají v kraji svůj značný aktivizační význam a v tom také spočívá jejich hlavní přínos. Vidíte-li každoročně vedle několika účastníků z předchozích ročníků především mnoho nových mladých tváří, slyšíte-li zpívat neznámé anebo neoposlouchané písničky, nebo má-li najednou v některých lokalitách pod vlivem soutěže vzestupnou tendenci sborový zpěv, to jsou zajisté obrovské klady a v tom také mohou být Tvrdonice vzorem mnoha jiným regionálním slavnostem. Přece se však dá ještě leccos zlepšovat a k tomu právě moje poznámky směřují. 1. Aby se lépe poznaly kvality zpěváka, měl by každý nejméně jednu sloku písně zazpívat bez doprovodu a měl by také k táhlé písni přidat i píseň taneční. Vzhledem k počtu soutěžících musel by se ovšem přísně vymezit čas vystoupení. 2. Instrumentální doprovody by měly sloužit soutěžícím zpěvákům, neměly by je utápět. Na jedné straně by se instrumentalisté neměli chlubit vším, co dovedou, jak se stalo jinak jistě vynikajícímu, leč pro Podluží málo stylovému cimbalistovi Danielovi. Na druhé straně by však neměli podceňovat přípravu, jak zase bylo možno pozorovat na muzice z Kostic, která některé doprovody nezvládla.[/] Neakceptovala rytmus zpěváků a místy nebyla ani harmonicky jednotná. Především však této kapele chybí invence. Bude proto úkolem primáše nejen se nad tím pořádně zamyslet, ale také z toho vyvodit patřičné závěry. Obecně pak pro doprovody platí: Šetřit předehrami! 3. U nově vzniklých písní by se vždy mělo ohlašovat autorství; alespoň pokud je bezpečně známo. Ty tam jsou na Podluží doby, kdy se autoři ke svým výtvorům nehlásili. Dnes jsou na ně pyšní, někdy až moc. 4. Zpěváci by se měli snažit o niternější, pravdivější a naturálnější výraz. Pryč s unylostí, která se zpěvem starších generací na Podluží nemá nic společného. 5. Při soutěži v hošijích měl by být zachován přirozený ráz a řád tance (= správné předávání předku a také vybírání za hošije). Funkci prvního a druhého stárka by mohli zastávat někteří ze soutěžících, například ti, kteří se dobře umístili v minulých letech. 6. Soutěžím chybí zveřejnění připomínek, třeba formou diskuse s účastníky: vytknutí kladů i záporů. Znamenalo by to mnoho pro jejich budoucí vývoj. A nejen pro vývoj soutěží. Dušan Holý

Troubsko 1981 [obsah]

V neděli 7. června 1981 uspořádala Osvětová beseda spolu s TJ Sokol v Troubsku za pomoci dalších institucí národopisnou slavnost, která se stala místem setkání folklórních skupin z Brněnska.[/] Již několikrát jsme v našem časopise psali o nutnosti vytvořit pro rozsáhlý region širšího Brněnska vlastní regionální folklórní festival. Zdá se, že nejschůdnější řešení by bylo možno realizovat právě v Troubsku, obzvlášť když přetrvá současný zájem pořadatelů, garantujících institucí i samotných účinkujících skupin.
Slavnosti zahájil průvod všech účinkujících skupin obcí do areálu TJ Sokol, kde se odbývalo vystoupení. Program otevřely děti z Mateřské školy v Troubsku pásmem lidových tanců, které vycházely z Moravské besedy. I když tanců byla celá řada a jejich nácvik vyžadoval velké úsilí, stejně jako krojové vybavení dětí, je nutno poznamenat, že úspěch by byl ještě větší, kdyby děti vystupovaly s folklórním materiálem, jenž by byl odpovídal jejich věku a mentalitě. Neopakovatelným zážitkem však bylo vystoupení děvčat folklórní skupiny Podskalák z Troubska s královničkami. Jak krojové vybavení, tak provedení bylo na patřičné úrovni. Jen trochu rušivě působil pomocný doprovodný zpěv žen. Je škoda, že celé pódium nebylo ozvučeno. Pak by mohla děvčata zpívat sama bez pomoci, Skupina Rákosník z Omic předvedla divákům celou řadu tanců z Brněnska. Jednalo se hlavně o figurální tance, především řemeslnické, ale objevila se i kola, šotyš, štajeryš atd. Chybou je, že skupina nemá vlastní doprovodnou hudbu. Použitá nahrávka byla špatné úrovně a zbytečně snižovala dobrou úroveň vy

Troubsko 1981. Skupina Podskalák z Troubska při ukázce hodů. Foto Jan Krist.

stoupení teprve tři roky existující folklórní skupiny složené ze samých manželských párů. Při absenci muziky se jen těžko může výrazněji prosadit zpěv mužů, kde jsou - především v projevu - jisté rezervy. Skupina z Tuřan vystoupila se zahájením hodů. Předvedla zvedání stárků, dívčí kolo a tance pod májí, především opět figurálního charakteru. Na ně navázala ženská skupina z Ostopovic předvedením "babských" hodů, scénkou, s níž už slavila řadu úspěchů.[/] Do jejich vystoupení zasáhl značně rušivě déšť. Po vynucené přestávce pokračoval program ukázkou hodů z Troubska. Domácí skupina předvedla tanec pod májí, stínání berana a sóla. Pro déšť se nemohla uskutečnit jízda králů na koních a tak pořadatelé přistoupili k řešení, kdy vyvolavač jízdy králů předčítal texty do mikrofonu. Protože se však na pódiu jinak nic nedělo; působila celá scéna staticky a zdlouhavě. Pak již jen dechovky vyhrávaly k tanci pod májí.[/] K pořadu jako takovému je nutno poznamenat, že se jednalo o skládačku z programových bloků jednotlivých folklórních skupin, že konference byla realizována v obecně oznamovací rovině, a že i když v druhé polovině pořadu zasáhl rušivě prudký déšť, je škoda, že závěr pořadu nevyzněl. Mezi jednotlivými programovými bloky byly určité časové rezervy, avšak nejistota při vystupování se projevila i v časových mezerách uvnitř bloků, kdy tanečníci často čekali na hudební doprovod.
Jinak pořadatelům je třeba připomenout, aby lépe a bohatěji organizovali služby pro návštěvníky, a zejména aby větší pozornost věnovali ozvučení celého pódia. Zásadní otázkou je, kde tubo slavnost konat v Troubsku příště. Jistě, rozsáhlý areál TJ Sokol je místem v obci nejvhodnějším. Je třeba zvážit, zda slavnost nekonat místo pod lípami za Sokolovnou, kde se konala letos, raději na sousedním hřišti, kam se vejde daleko více návštěvníků.
Přes těchto několik výtek je nutno zdůraznit, že slavnost v Troubsku se stala významnou kulturně politickou akcí, na níž měly folklórní skupiny z Brněnska možnost vzájemně srovnat výsledky své činnosti. Troubsko tak značnou měrou přispělo k další aktivizaci folklórního dění na Brněnsku. Jan Krist

Dne 14. června 1981 se v Krumvíři pošesté sešli členové folklórních souborů, vesnických skupin a zájemci o folklórní odkaz minulých generací, aby dali zaznít lidovým písním a předvedli tance z oblasti hanáckého Slovácka.
Dětský dopolední program, který sestavila Ludmila Požárová, nesl název "Podzim". Po úvodu, jenž obstarala dětská cimbálovka z Čejkovic se svými zpěváky, započal první oddíl nazvaný "Babí léto". v něm nejprve vystoupil soubor Palavánek z Dolních Věstonic s dětskými hrami na školu a kopaničářským čardášem. Děti z Tvrdonic se ukázaly ve dvou věkových kategoriích. Mladší děti předvedly pásmo tanečků (Sil Petr proso, "klobúkový", "užičkový" aj.), starší děvčata zatančila "slámkový". Ukázalo se však, že neznají přesně původní podobu tohoto tance. Děti z Hrušek vystoupily s taneční hrou "Já su malý ptáček", které - ač byla provedena dobře - by neuškodilo jisté zkrácení. Potěšitelné je, že děvčátka měla nové, rekonstruované čepečky a ne různé, často nevhodné šátky. Dětský soubor Pantlička z Krumvíře ukázal celou řadu dětských her. Druhou část pořadu s názvem "Podzimní pastva" zahájila opět dětská cimbálová muzika z Čejkovic se zpěváky. Soubor Ždáničánek ze Ždánic předvedl celou řadu her na pastvě. Chlapci z Hrušek upoutali hrou na Turky, soubor Líšeňáček z Líšně dětskými hrami, Soubory z Čejkovic a Pala[/]vánek z Dolních Věstonic měly svá programová čísla zaměřena více na taneční hry. Závěr patřil všem účinkujícím za doprovodu dětské cimbálovky z Čejkovic. Pořad jako takový měl dobrou úroveň, škoda, že jej vidělo tak málo dětí. Pořadatelům by určitě stálo za námahu nějakým způsobem, např. ve spolupráci s odborem školství ONV, zvýšit účast dětí i pedagogů na pořadu.
Odpoledne, po průvodu účinkujících a hostí vesnicí, začal hlavní pořad slavností "Klobouckem křížem - krážem" (autor Jan Novenko ). Po představení všech souborů a skupin a projevu předsedy MNV s. Borovičky folklórní skupina z Klobouk zahájila program ukázkami písní a vybraných tanců. Stala se pravděpodobně největším překvapením slavností. Na tomto úspěchu má největší podíl mužský sbor. Skupina z Krumvíře, která se snaží každoročně přijít s novými programovými čísly, předvedla štěpánskou obchůzku a najímání pacholků do služby. Další blok vytvořil společně soubor Zavádka z Čejkovic a skupina z Krumvíře. Fašankou pochůzku a řadu tanců ukázala Zavádka, na závěr fašankové zábavy skupina z Krumvíře provedla velmi dobré "pochovávání basy". Dobrý dojem zanechala také dívčí skupina z Divák svými ukázkami písní. Růžena Vlčkové z Klobouk se osvědčila jako vypravěčka. Vyprávěla různé zajímavosti z historie Klobouk, místní pověsti atd. Chlapci z Klobouk předváděli dětské hry při pastvě koní.[/] V další části pořadu zazněla celá řada písní. Nejprve se představili sólisté Jan Svoboda z Klobouk a Josef Šmukař z Krumvíře. Dívčí sbor z Divák zazpíval písně o přírodě. Poté se diváci zaposlouchali do vojenských a rekrutských písní. Po velmi dobrém mužském sboru z Klobouk zazpívali společně chlapci z Klobouk a Krumvíře. Škoda, že chlapci nebyli označeni jako rekruti, Jaroslava Prokopová a Josef Šmukař opětovně potvrdili pověst dobrých sólových zpěváků. Všichni rekruti poté nastoupili při doprovodu dechové hudby Starohorka na scénu, aby se pochlubili svým uměním ve verbuňku. Lépe dopadlo vystoupení chlapců z Krumvíře a Klobouk než chlapců z Velkých Bílovic a Čejkovic, kde se projevil jistý nesoulad ve zpěvu, který poznamenal i tanec. Po "třasáku" rekruti odešli za společného zpěvu. Závěrečná část pořadu byla vyhrazena ukázkám z přípravy na jarmak v Kloboukách a z jeho průběhu. Svými pracemi se představil hrnčíř z Krumvíře, výrobce košťat z Archlebova, výrobkyně slaměnek z Věteřova, výrobce hraček z Archlebova a malířka kraslic z Kašnic. Do rámce jarmaku zapadlo vystoupení páru z Líšně s tancem "cófavá" a skupiny z Krumvíře s tancem "metlařská". Soubor z Velkých Bílovic zatančil řemeslnické tance a Antonín Bílek povyprávěl a klobouckém jarmaku. Také skupina z Líšně ukázala několik tanců z Brněnska. Pak soubor z Velkých Bílovic předvedl tanec "bednářský" a tanec s cepy. Obě čísla byla po

dána v příliš stylizované podobě a nijak neupoutala. Navíc zazpívaný verbuňk náležel k nejnovější písňové vrstvě. v závěru pořadu předali účinkující čestným hostům upomínkové předměty.
Regionální folklórní festival hanácko-slovácké oblasti v okresech Břeclav a Hodonín potvrdil oprávněnost svého konání. Sice, tak jako v posledních letech vždy, dopolední dětský pořad byl vyšší úrovně než odpolední pořad dospělých, ale vcelku lze zaznamenat opět krok kupředu. Dále se ukazuje potřeba lépe organizačně zabezpečit účast dětí i pedagogů na dětském pro[/]gramu, aby se zvýraznila výchovná úloha lidového umění. Odpolední pořad byl poněkud rozvláčný, režijně se jej autoru nepodařilo sevřít do pevného tvaru. Svůj díl na tom má i nezkušenost vesnických skupin při vystupování na scéně, i když s tím autor musí počítat. Jinak je třeba vyzvednout práci v tomto pozapomenutém koutu hanáckého Slovácka, který dosud ležel mimo zorné pole národopisců a kulturních pracovníků a který se vlastně v tomto rozsahu představil veřejnosti poprvé. Jan Krist[/]

Expozice Etnografického muzea v Záhřebu. Koncepce výstavy Alexandra S. Lazarević a Mario Petrič
      V letních měsících roku 1981 realizovalo Etnografické muzeum v Záhřebu ve spolupráci s tamnějším Francouzským institutem pozoruhodnou výstavu 164 barevných fotografických studií z let 19121913 pocházejících z unikátní sbírky Alberta Kahna a deponované v Planetárním archivu v Départementu des Hauts-de Seine. Expozice představuje výběr z více než 500 fotodokumentů týkajících se jugoslávského území. Reprezentativní katalog vydaný v dvojjazyčné verzi (Zagreb-Paris, 1981) poskytuje informaci o vzniku a charakteru[/] této obsáhlé sbírky zahrnující 72.000 jedinečných autochromních fotografických dokumentů a 140.000 metrů filmových záběrů systematicky shromažďovaných osobitým alsaským anthropogeografem Albertem Kahnem (1860-1940) a známým profesorem geografie Jeanem Brunhesem v období 1910-1931. Reálie snímané z hlediska antropologického, antropogeografického a etnografického studia v 37 zemích Evropy. Afriky, Asie a Ameriky mají hodnotu nenahraditelných archivních dokumentů. Oba badatelé významně přispěli k prosazení nové koncepce sociálně geografického studia, který po mnoha stránkách vyhovuje také způsobům studia etnografického. Svědčí o tom i vystavené autochromní fotodokumenty zachycující[/] přírodní prostředí tak, aby bylo zvýrazněno působení člověka na ně a vice versa vypovídalo něco o člověku-obyvateli, Toto pojetí A. Kahn také výrazně proklamoval ve svých publikacích. (Např. "Boures autour du Monde", 1898, le "Comitée National d'Études Sociales et Politiques", 1915, v 13 svazcích informačních bulletinů ekonomických, společenských a politických otázek ad.).
      Vystavené dokumenty z jugoslávského území svědčí také o tom, že autochtomní technika*), první přímý způsob barevné fotografie, použitý poprvé bratřími Lumiéry v r. 1907, se nejen dokonale uchovává, ale dokáže sugestivně dodat zachyceným objektům žádoucí emocionálně působící přesvědčivost. Její tlumeně barevný charakter vyvolává přímo dojem stereoskopické projekce, jíž se vyznačují díla malířská.
      Výběr autochtonních záběrů záhřebské expozice se přirozeně řídil především etnografickou hodnotou dokumentů. v části zahrnující fotografie zvětšené z původních autochromních desek o rozměru 9x12 cm (autorem zvětšenin je Jean-Paul Gandolfo), věnovaných Bosně-Hercegovině (č. 1-64), se střídají snímky lidové architektury, obyvatelstva různých vrstev zachycených v původních oděvech a v nejrůznějších životních situacích s fotografiemi pozoruhodných architektonických památek a historické visáže krajiny. Oddíl zahrnující Srbsko, Kosovu Metochii, Černou Horu a Makedonii (č. 1-100) se rovněž soustředil

na doklady o specifickém způsobu bydlení, zejména pokud jde o interiér, na dění na městském trhu, postavy prodavačů a na různé typy etnických skupin obyvatelstva v rozličných životních projevech. Jedním z nejsugestivnějších "obrazů" je také např. záběr prastarého zařízení na lov úhořů ze Strugy.
Závažnost dobových dokumentů pro jugoslávské publikum podtrhu[/]je také skutečnost, že snímky mají původ v době, kdy se významně začala formovat sebeurčení balkánských národů proti turecké nadvládě. To jest v době, kdy 1. balkánská válka signalizovala zánik středověké východní Evropy a 2. balkánská válka dospěla k zániku tzv. Balkánského svazu, předznamenávajíc tak sice ještě strašnější kataklisma 1. světové války, ale[/] také počátek samostatného státu Jugoslávie.

*)
Skleněná deska natřená tenkou tříbarevnou vrstvou směsi škrobových bramborových zrnek a překrytá emulsí želatiny bromidu stříbrného. Hannah Laudová

Rozmlouvá Dušan Holý
      V bodech o našem hostu: Narozen 22. 4. 1923 v Brně Gymnázium v Brně Husovicích (1934 až 1942) - Totální nasazení v Říši (1943-1945) - Konzervatoř v Brně, skladba a dirigování (1945-1950) - Hudební skladatel (1950) Zaměstnání: Československý rozhlas v Brně (1952-1972) - Od roku 1974 učitel na Lidové škole umění ve Strážnici.
      To představení své osoby jsi ale hezky odbyl! Kde zůstala Tvá spolupráce s Brněnskými gajdoši, s nimiž jsi léta hrával na dudy? Ani zmínky tu není o stovkách Tvých instrumentací a úprav pro BROLN! A kde je výčet Tvých skladeb, přestože mnohé zůstaly na papíře? Co na tom, že prozatím? Ani slůvkem ses nezmínil též o svých publikovaných úvahách, jako například Duvaj na generátoru, které mluví i k amatérským souborům lidových písní; zmíněná studie vyšla počátkem sedmdesátých let v časopise Opus musicum ... (Musím vysvětlit, že Eman Kuksa mé pokyny, žádosti a prosby většinou nerespektoval, zato si však v jednom z dopisů postěžoval, že ho vyhubím, jak Hašek špeditérské koncipienty. Před sdělením těchto málo osobních dat mi[/] totiž napsal dvě různé verze svého curriculum vitae. Lituji, že první je pro Aktuality nepoužitelná, tu druhou musím však chtě nechtě otisknout, protože jinak bychom Kuksu dostatečně nepochopili.)
      Již v mládí jsem měl smysl pro historické disciplíny a proto jsem napodoboval rané vývojové fáze lidstva lezením po stromech ve školní zahradě v Brně-Juliánově, kde byla moje matka řídící učitelkou. To byla starší doba kamenná mého dětství. Tehdy jsem vyráběl rytmické útvary na obrácený kastrólek maminčinou vařečkou. v neolitu jsem dával přednost zvonivému dunění fotbalového míče a v lyričtějších chvílích prý pěkně a čistě zpíval, především svoje melodie. Do klavíru jsem chodil nerad. v chalkolitu se moje hudební představy blýskaly sluneční září velikých klasiků, v jejichž řemeslu se mne pokoušeli vyučit moudří a trpěliví učitelé na brněnské konzervatoři, Pak nastala doba železná. Vysvědčení nejsou k ničemu. Pravé učení teprve začne. Na vlastních chybách a omylech. I když jsem absolvoval půlhodinovou symfonií, dnes spíše tuším, než bezpečně vím, jak těžké je sestavit několik tónů ve smysluplný celek.
      V roce 1952 jsem asistoval Jaroslavu Juráškovi při zrodu Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů, ačkoli jsem neměl v této[/] disciplíně ani potřebné znalosti, tím méně umělecký program. Ten teprve kvasil a krystalizoval během dvacetileté práce v brněnském rozhlase při dirigování, zvukové režii a činnosti dramaturga. Pro potřeby BROLNu a rozhlasu jsem lidovou píseň a hudbu sbíral, zapisoval, z terénního záznamu přepisoval, harmonizoval, aranžoval a upravoval. Nejvíc mne vždycky trápilo, jak sloučit stabilizované dědictví minulosti s prudce se odvíjejícím vektorem času. Ani ne tak pro technickou stránku věci. Snažil jsem se vynalézt nějakou rovnici - či chceš-li algoritmus - nejlépe s jediným kořenem. Přiznám se, že se mi to nepodařilo. A je to snad dobře, protože úvaha zůstává otevřena: "Majitel nezemře, dokud dům není postaven", praví indická moudrost.
      Staroindická moudrost to říká opravdu moudře. Jenže náš námět to zrovna není.
      Tak tedy pojďme k lidové písni a lidové hudbě. Zabývám se tím už asi třicet let. Jednou soustavně, jindy příležitostně, jindy ji pouštím ze zřetele, nebo se jí dokonce bráním. A to zejména tehdy, hledám-li při komponování samo statnou a soudobou formulaci. I když ta neberu tak doslova, mám v této chvíli na mysli Schönbergův výrok o Bartókovi, když ho "politoval, že tak velký hudebník se

trval po celý život ve sféře folklóru". - Sakrifikace, mýtus, opiát.
      Přehnané stanovisko. Ale ani to není předmětem našeho rozhovoru.
      Půjdu tedy už k hlavnímu tématu: Umění zpívat si nebo dělat hudbu je aktivita, kterou v hlubinách podvědomí nelze dost dobře dohlédnout a vysvětlit. Prostě je tady. Bylo tomu tak vždycky, a bude tomu tak dlouho, dokud lidé zůstanou lidmi, dokud se budou umět smát, popřípadě plakat.
      Doufám, že nezačneš zase od paleolitu, jako svůj vlastní životopis.
      Nezesměšňuj! Postačí úplně, začnu-li v minulém století, abych ukázal, že nejen historie, ale i folklór je pohyb. Už při velmi zběžném srovnání sbírek Sušilových se sbírkami Bartošovými (rozmezí zhruba 50 let) je nápadný posun hudebního materiálu. Velká část písní Sušilových jeví vývoj od modality k tonalitě, prozatím nedokončený. Jsou to jakési hybridní útvary, jejichž starší základ se nachází ve stádiu harmonizování ve smyslu funkční harmonie. Odtud časté například poloviční závěry na dřívějších finálách, které neměly ještě čas stát se tonikami; tzv. moravské modulace 1. a 2. stupně aj. Hledání harmonických vztahů se ještě podřizuje melodickému materiálu, i když nechybí příkladů zpětného vlivu. Ve sbírkách Bartošových zasahuje funkční harmonie do melodické stavby tak nekompromisně, že "hybridů" valem ubývá ve prospěch dur - moll. Je to analogický vývoj, jaký probíhal v umělé hudbě evropské od pozdní[/] gotiky přes renesanci a ukončen byl ve vrcholném baroku.
      Pochopitelně, že ani v lidové hudbě není stability. Mění se hudební materiál, zvukové zdroje, způsob interpretace. Příčiny a následky si proměňují pořadí.
      V pozadí hudebního tvaru stojí ovšem umělecká výpověď. Varianty, změny, novotvary, samostatnou tvorbu neprováděl "kolektiv", nýbrž schopní jedinci, tvůrčí osobnosti, beroucí na sebe riziko vytváření historie. (Ostatní užívají zvolený tvar v rovině interpretace.) I v lidovém hudebním díle je přítomen tvůrčí moment vytvořit z ničeho nebo z mála něco, přičemž právě tento stupeň aktivity se mi jeví rozhodující. Na pozadí uměleckého tvaru se promítá portrét osobnosti, čímž dílo dosahuje intenzity "skutečnější než skutečnost sama", jak kdysi pěkně řekl hudební skladatel - náš společný přítel - Josef Berg. Lidový tvůrce minulostí prováděl ovšem změny a posunoval vývoj spíše "nevědomky", přitom však "nutně". Hnací silou tu byla jedině vlastní tvůrčí mohutnost. Důkaz je nasnadě: Josef Kubík (1907-1978) byl poslední nepochybně "naivní" hudebník na Moravě. Porovnej jeho tvůrčí podíl na modifikaci "horňáckého stylu" s hrou starších generací, například Ňorků. Společenská situace dnes nepřipouští, aby kdokoli zůstal "nedotčen". "Nevědomky" už nepřichází v úvahu, naštěstí zůstává "nutně" a k tomu přistupuje "vědomě" jako jedině možná alternativa člověka 20. století.[/]
      Konečně jsme se ocitli ve žhavé současnosti a můžeme se zaměřit přímo na praxi souborů.
      Na východní Moravě je dnes nejzaužívanější cimbálová muzika. Jak si asi kapely počínají? Vezme se píseň, obestaví se lešením harmonické kadence subdominanta dominanta - tonika, a pokud to materiál ještě unese, užijí se mollové subdominanty (v dur), popřípadě mimotonální dominanty. Vodítkem k této aplikaci je latentní harmonie materiálu. Množství a hustota harmonických funkcí jsou limitovány představivostí a vzděláním členů "cimbálky". Zpracování tématu v melodické sekci nepřesahuje nižší stupeň formálních variací, omezující se nejčastěji na poprstné cifrování. Tato praxe je neobyčejně oblíbená pro jednoduchost a pohotové uplatnění. Spočívá na dosud živé tradici nejmladšího vývojového období se zakotvením v harmonickém novoromantismu (doslova i přeneseně). Zůstává však praxí řemeslně interpretační. Kromě technické dokonalosti už není schopna uměleckého vývoje zevnitř.
      Zajímavý názor. Myslím však, že současná praxe mladých - skutečně tvůrčích - kolektivů jdoucích pod povrch hudecké tradice jej vyvrací. v každém případě je ovšem třeba uznat, že v cimbálových kapelách docházelo a v mnoha případech stále ještě, bohužel, dochází k bezhlavému užívání oněch šablon, o nichž jsi hovořil. A není tomu tak jen v muzikách amatérských!

      Na druhé straně, abych pokračoval ve své úvaze dále, odklon umělecké hudby 20. století od melodicko-harmonického systému posílil tendence k úniku od trvalého akustického tlaku "cimbálek" s jejich harmonickým klišé. Vedlo to k návratu k hudebnímu materiálu starších slohů, v prvé řadě k modálně formovaným melodiím renesance. Nejznámějším představitelem této aktivity v oblasti, o kterou nám jde, je Jaroslav Krček se souborem Musica Bohemica. Aplikované hudební prostředky jsou v tomto případě zdánlivě ještě jednodušší, dá se říci primitivnější. Místo harmonického pnutí - prodleva, místo cifer - témbry. Dobrý hudebník ovšem ví, že musí zajistit určité množství hudební informace. Vybaví tudíž hudební tvar dosud neobvyklými barvami, pro které (často na koleně) konstruuje originální nástroje, popřípadě zvukový materiál vyrábí a míchá na režijním pultu rozhlasového studia. Taková činnost předpokládá nesrovnatelně vyšší stupeň hudební kvalifikace, znalostí hudebních i technických a větší fantazii, neboť musí samostatně vyplnit mnohem větší úsek hudebního prostoru. Tato aktivita má nesporně povahu tvůrčí a na soudobé úrovni je velice blízká lidové intenci něco dělat a něco vymyslet. Užití elektroakustických prostředků, jdoucí v souladu s rozvojem technické společnosti nemusí být ovšem vyhrazeno jen profesionálům, jak ukazuje rozšiřující se praxe. A ještě in margine:[/] vrátily se nám do oblasti folklórní hudby bicí nástroje.
      Takže Krčkovi a jiným podobným kolektivům - jak se zdá - fandíš. Já taky, ale zároveň i muzikám jinak zaměřeným a také cimbálovým kapelám, jimž rozhodně není odzvoněno, pokud v nich bude vládnout skutečný tvůrčí duch.
      Velká slova, v nichž nezapřeš trochu romantismu; ostatně měl jsi k tomu vždycky sklony. Zůstaňme však u země. Nakonec bych ukázal na třech příkladech, jak se asi pracuje; anebo jak lze pracovat s písní v cimbálových muzikách. Vybral jsem úmyslně oblíbenou "všenárodní" Zaleť sokol biely fták zpívanou a hranou "na táhlo".
      Ad A: Táktové členění 2/4 nerespektuje významové, deklamační a motivické buňky. Důsledné vytercování melodie vynucuje přesun harmonií na lehké doby. Mimotonální dominanta v 8. "taktu" - zbytečný efekt! Na druhé straně zůstává harmonický obsah nevyužit. Příliš mnoho korun posunuje celek do bezbřehého kýče.[/]
      Ad B: Zápis písně do 4/4 taktu odpovídá významovým, deklamačním a motivickým částem. Lze připustit jedinou korunu - na hlavní césuře. Příklad funkční a logické harmonizace, která se zásadně vyhýbá mimotonálním vztahům. Nevýhoda: působí klasicky až školometsky.
      Ad C: Zápis písně jako B. Doprovod počítá s nezastupitelným zvukem a technikou cimbálu. Píseň je motivicky krátce uchopena. Rytmická figura je permutována a uplatněna na místech, kde končí dílčí fráze. Jde zde o využití netotálních funkcí s oporou na prodlevě.
      No a jak teď z kaše ven? Co z toho všeho vyplývá?
      Varovat se všech klíšé a přicházet k písni poučen. A jestliže jsem řekl na začátku našeho rozhovoru, že se folklóru v poslední době někdy i bráním, je ta z úcty a respektu před autorsky originálním a komplexním tvarem. Trvalá intence folklóru - sám něco dělat a vymyslet - zůstává.

NÁLEZOVÁ ZPRÁVA

Národopisná problematika v ročenkách Prírodovedného spolku župy Trenčianskej [obsah]

V roku 1977 sme oslavovali 100. výročie vzniku Prírodovedného spolku župy Trenčianskej, jednej z nejstarších kultúrno-výchovných inštitúcií svojho druhu na Slovensku, predchodcu terajšieho trenčianského múzea. z názvu Spolku by sa zdalo, že sa zameriaval výlučne na výskum a propagáciu prírodných vied. Avšak už pred vznikom Spolku v roku 1873 sa nastoľuje požiadavka, aby sa pozornosť zamerala aj na spoločensko-vedné disciplíny. v rámci nich má osobitné miesto národopis, čo sa odzrkadlilo aj v 33 ročníkoch ročienek Spolku, ktoré vychádzali v nemčine a v maďarčine. Nemožno nespomenúť túto skutočnosť, pretože sa o nej málo vie a málo sa vydané ročenky prírodovedného spolku župy Trenčianskej využívajú ako študijný materiál pri sledovaní národopisnej problematiky.
      V súvislosti s dejinami Spolku župný archivár L. Pazmány v článku Vývoj Spolku neskôr roku 1914 píše, že už prví členovia Spolku zdôrazňovali, ". . . aby sa pamiatky skvelej minulosti, rarity plodín zeme, pestrý kroj ľudu zachovali pre budúcnosť". k myšlienke zastúpenia národopisu na pôde Spolku sa vracia roku 1880 trenčiansky gymnaziálny profesor Anton Pfeiffer. Navrhuje, aby sa formoval taký ústav ako základ budúceho múzea, ktorý by mal mať tri oddelenia: národopisné, remeselnícke (oddelenie historicko-hospodárskeho vývoja Trenčianskej župy) a prírodovedné. Na záujem získavať národopisný materiál a zveľaďovať ľudovú výrobu poukazuje z praktických dôvodov: cudzinci, ktorí prichádzajú na Považie, najmä tí, čo chodia do kúpeľov v Trenčianskych Tepliciach, majú záujem o ľudové výšivky, o odev a vkus ľudu, a nie sú zvedaví na viedensky priemyselný tovar, vyložený vo výkladoch. Záujem o sústreďovanie, výskum a propagáciu muzeálnych predmetov z oblasti národopisu vstúpol najmä potom, čo splynul Prírodovedný spolok župy Trenčianskej roku 1912, s nedávno vzniklou Muzeálnou spoločnosťou župy Trenčianskej. v roku splynutia oboch spolkov do jedného sa dozvedáme, že župné múzeum ako ich pokračovateľ vlastní 148 národopisných predmetov, získaných prevažne od drobných darcov. Na niektorých sa dosiaľ vyskytujú nálepky s príslušným základným lokalizačným textom, ktoré vyhotovil zakladateľ a prvý riaditeľ župného múzea, MUDr. Karol Brančík.
      Národopisná problematika v ročenkách spolku vystupuje buď samostatne, aIebo je súčasťou inej problematiky. Uverejnené príspevky netýkajú sa len Trenčianskej župy, ale majú širšiu platnosť a rozsah. Nechýbajú tu príspevky so vzťahom k územiu dnešnej Juhoslávii, Maďarska, Rumunska, Nemecka, Afriky a iných krajín.
      Národopisnými faktami ovplývajú početné príspevky dr. Karola Brančíka. Tieto tendencie má príspevok Cesta po pobreží Dalmácie v roku 1885 (Reise die Käste Dalmatiens im Jahre 1885). Článok prináša početné postrehy zo života. Je ilustrovaný Brančíkovými kresbami, ako napr. prístavu a ostrova Gravosa, hospodárskeho dvora Krivošči, v Omblji a i.
      Podobné momenty sa odrážajú v ďalšom čIánku Zberateľská exkurzia do Bosny v roku 1888 (Sammelausflug nach Bosnien im Jahre 1888, XI-XII/1888-1889, s. 36-67). Tu sú napr. zábery z dediny Miljačka a i. v tomto duchu sa nesie tiež príspevok Šesť týždňov cez Dalmáciu, Hercegovinu a Bosnu, dodatok (Sechs Wochen durch Dalmatien, Hercegovina und Bosnien Anhang, XXVI-XXVIII, 1904-1905).
      V iných Brančíkových Príspevkoch k poznaniu Nossibé a jeho

fauny podľa zásielok a oznámení P. Freya, I. a II. (Beiträge zur Kenntniss Nossibés und dessen Fauna nach Sendungen und Mittheilungen des Herrn P. Frey, XIII-XIV, 1890-91, s. 123-167, XVXVI) 1892-93, s. 202-253) sa stretávame okrem popisov fauny aj so spôsobmi liečby medzi domorodými kmeňmi v Afrike, s tamojšími ľudovými jedlami, zvykmi, s ukážkami konverzácie v sakalavštine a v svahilištine, ukážkami znotovanej ľudovej piesne a pod.
      Rovnako zaujímavý je jeho príspevok O talizmanoch kmeňa Mahafaly a výsledok jednej cesty (Ueber Talismane der Mahafaly und Ergebnisse einer Reise, XVII-XVIII/1896-1897, s. 108-131). v ňom nás zasväcuje do duchovného života jedného z afrických kmeňov, pričom hodnotí krásu ich umeleckého prejavu. Úroveň príspevku zvyšujú početné kresby kultovných predmetov.
      Najvýraznejšie vystupuje národopis v príspevkoch druhej nejvýznamnejšej osobnosti Prírodovedného spolku župy Trenčianskej dr. Jozefa Ľudovíta Holubyho, evanj. farára zo Zemian. Podhradia. v článku O niektorých kultúrnych prisťahovalých rastlinách Trenčianskej župy (Ueber einige Kultur- und Wandergewächse der Flora des Trencsiner Komitates, 1/1878, s. 3452) nachádzame zaujímavé historické údaje o pestovaní šafránu, pestovaní a rozšírení vinnej révy, pestovaní jedlých gaštanov a ich využívaní v ľudovej liečbe a i. v inom[/] príspevku Floristické údaje zo župy Trenčianskej s vedľajšími poznámkami (Floristisches aus dem Trencsiner Comitate, nebst nebensächlichen Excursen, XV-XVI/1895-90, s. 115-166) okrem početných historických údajov v článku najdeme súčasné pozorovania zo života ľudu, ľudové porekadlá, príslovia a povesti. Napr. si všíma ľudovú povesť o hraničnom vrchu Lopeník, o ktorom sa povráva, že stojí na zlatých stĺpoch a vchod do neho je zdobený drahými kameňmi a zlatom.
      V článku k flóre Nitranskej župy; spolu s rôznymi poznámkami (Zur Flora des Neutraer Comitates, nebst diversen Notizen, XXI-XXII/1898-99, s: 43-94) nechýbajú ani dobové údaje o ľudovej architektúre, ľudových porekadlách a iných zaujímavostiach kraja.
      Iný Holubyho článok Cesta zo Zemianského Podhradia na Malý Kriváň s vedľajšími poznámkami (Reise von Nemes-Podhragy zum Klein-Kriváň, mit beigemischten nebensächlichen Bemerkungen, XXV-XXVI/1902-1903, s. 29-62) obsahuje zaujímavé údaje o pestovaní a spracovaní ovocia, o obchodovaní s ním a pod.
      Za povšimnutie stojí aj ďalší jeho príspevok Rozmanité údaje z Bošáckej doliny (Miscellen aus dem Bosácz-Thale, XXVII-XXVIII, 1904/ /5, s. 207-250). Zmieňuje sa o poverčivosti ľudu a v tejto súvislosti spomína ľudové čarodejníčky - bohyne na Starom Hrozenkove. Cenné sú tiež údaje o zamestnaní[/] miestneho cigánskeho obyvateľstva, o poľnohospodárstve a i.
      Župný úradník Imrich Hajdin uverejnil Príspevky k dejinám horniackych Cigánov (Adalékek a felvidéki czigányok történetéhez, XV-XVI/1892-1893, s. 160-174), v ktorých si všíma nielen ich históriu, ale najmä zvyky a spôsob ich života.
      Vyslovene národopisný charakter majú články Adolfa Pecháňa, ilavského rodáka, ktorý sa po I. svetovej vojne usadil v Budapešti. Ide o príspevky Úloha živočíšnej ríše v ľudových výšivkách Horniakov (Az állatvillág szerepe a felvidéki néphinzésekben, XVII-XVIII, 1894-1895, s. 198-208) a Niečo o hornouhorských ľudových výšivkách (Einiges über die oberungarische Volksstickerei, XVII-XVIII, 1894-1895, s. 265-268).
      Profesor tešínskeho gymnázia D. J. Günter, spolupracovník Spolku, uverejnil článok Prázdninová cesta na Rujanu (Eine Ferienreise auf Rujana, XXIII-XXIV, 19001901, s. 18-48). v ňom okrem iného prináša fakty a údaje zo života tamojšieho ľudu (ľudové kroje, strava a pod.) .
      P. Frey, obchodník na Madagaskare, napísal dva zaujímavé príspevky Ostrov Mosambik a výlet na najbližšiu pevninu (Die Insel Mocambique und ein Ausflug nach nächstliegenden Festland, XV-XVI, 1892-93, s 109-115) a Návšteva v krajine Mahafaly (Ein Besuch im Lande der Mahafaly, VII-XVII, 1894-95, s. 55-66). v oboch sú

opisy života tamojšieho ľudu, ukážky slov z jazyka mahafaly a sakalavy.
Podobné zameranie majú príspevky Roberta Sohra, obchodníka na juhovýchodnom pobreží Madagaskaru, pod názvami Východné pobrežie, jeho pôda, príroda a obyvatelia (Madagascars Ostküste, dessen Boden, Natur und Einwohner, XVII-XVIII/1894-95, s. 229-242), Niečo o dnešnom Madagaskare (Etwas über das jetzige Madagascar, XIX-XX, 1896-97, s. 19-37), Mauritius (XIX-XX, 1896-97, s. 102107) a Život a činnosť na jednej technickej správe na Madagaskare (Das Leben und Treiben auf Factorei Madagaskars, XXI-XXII/1898-99, s. 186-191). v pos[e]l[e]dnom článku sú zaujímavé údaje o prenikaní nemeckej kolonizačnej politiky a civilizácie v európskom ponímaní (vplyv pálenky, cigariet a pod.) do Afriky.[/]
Náš stručný exku[t][r]z do výskumnej a publikačnej činnosti Prírodovedeckého spolku župy Trenčianskej chce poukázať na dalšie zdroje dosiaľ málo známej literatúry s národopisnou problematikou. Milan Šišmiš

Použitá literatúra a pramene:
1.
      I. HRABOVEC: Prírodovedný spolok župy Trenčianskej (1877-1911), SAV Bratislava 1960.
2. Pamätnica Mestského múzea (1877-1937) Dr. Karola Brančíka v Trenčíne, zredigoval Dr. Ján Mjartan, Trenčín 1937.
3.
      J. NOVÁK: Anton Pfeiffer (Príspevok k dejinám múzea). Informačné správy Okresného múzea v Trenčíne r. 1956, č. 9, s. 4-5.
4.
      Etnografická muzeológia. Národopisná činnosť trenčianského[/] múzea od jeho vzniku. Zborník SNM LXVI, Etnografia 13, 1972, s. 211-225.
5.
      Archív Trenčianského múzea v Trenčíne a inventárne knihy muzeál. predmetov.
6.
      A Trencsénvármegyei Természettudományi egylet Évkönyve. (Ročenky Prírodovedného spolku župy Trenčianskej, roč. 1878-1910) .
7.
      Berichte des Museumvereines für das Comitat Trencsén (Správy Muzeálnej spoločnosti župy Trenčianskej, r. 1914).
8.
      M. ŠIŠMIŠ: Prírodovedný spolok župy Trenčianskej a jeho záujem o spoločenskovedné disciplíny. Zborník referátov zo seminára k 100. výročiu založenia Prírodovedného spolku župy Trenčianskej a múzea v Trenčíne, Trenčín 1977, s. 69-79.