85

20. století tvořili zemědělci a menšinu řemeslníci, rovněž vlastnící zemědělskou půdu a dobytek. Ve městě žila jen nepočetná vrstva měšťanů bez půdy. Výstižné tuto strážnickou skutečnost vyjádřil Vladimír Úlehla: "Nic tak vám neukáže těsnou souvislost života selského s tepem přírodním jako takové ráno v útvaru, jež jindy se tváří jako město".4) Rozdíl mezi stravou v tomto malém městě a mezi okolními vesnicemi byl vždy jen těžko postřehnutelný.
      Základním zdrojem získávání potravin bylo i ve Strážnici především polní hospodářství. Mírné klimatické podmínky a poměrně dobré půdní vlastnosti i přes rozmanitost a členitost katastru vytvářely předpoklady dostačující výnosnosti a užitkovosti hospodářství. Podél řeky Moravy a jejích přítoků byly lužní lesy a louky, směrem k podhůří Bílých Karpat sprašová území, výhodná pro pěstování obilnin i okopanin a na mírných svazích výhodná stanoviště pěstování révy vinné. z nejstarších dochovaných zpráv od konce 16. do konce 18. století můžeme poměrně dobře rekonstruovat tehdejší rozsah a skladbu pěstovaných plodin a chovaných zvířat jako potravinového základu pro všechny tehdejší obyvatele města. Na polích se pěstovaly žito, oves, ječmen, pšenice, hrách, proso, soja - zvaná zde chechrňa, na Podluží pipřica a v Moravské Nové Vsi dokonce "týnecké kafe" - dále fazole, zelí, tuřín, mák i chmel, v zahradách a štěpnicích jabloně, švestky, hrušky, ořechy, třešně, ale i meruňky a broskve, na zahrádkách u domů pak cibule, mrkev, petržel, kopr i kmín a křen,[/] který poddaní z Petrova měli dokonce za povinnost odvádět vrchnosti na strážnický zámek. Pěstovalo se konopí a len a také bér a špalda, i když o rozsahu pěstování a způsobu užití těchto plodin ve Strážnici nemáme zatím dost zpráv. Rolnické i řemeslnické rodiny věnovaly významnou pozornost pěstování révy vinné. Všeobecně na rolnických i řemeslnických hospodářstvích se chovaly krávy, prasata a ovce, z drůbeže husy, kachny a slepice. Na rolnických gruntech byli chováni voli a koně, kteří byli neoddělitelnou součástí gruntů podobně jako vůz, pluh a brány.5) Doplňkem potravinových zdrojů ve městě byl rybolov na řece Moravě a v tůních lužního lesa.6) Uvedené zdroje potravin přetrvávaly bez podstatných změn do konce 19. století a u rolnických rodin mutatis mutandis do poloviny 20. století. Tento vývoj ovšem nebyl nepřetržitý. Strážnice a její pole byla zvláště v 17. a 18. století mnohokrát zpustošena a znovu vzdělána, takže se zde střídala období nedostatku s obdobími relativního blahobytu.
      Charakter stravy do poloviny 19. století ve Strážnici můžeme zatím posuzovat především na základě druhů pěstovaných plodin a chovaných zvířat. Úvahy o sociálních konsekvencích vývoje stravy v tomto městě před polovinou 19. století by za současného stavu poznatků byly po výtce spekulativní. z heuristické práce, zejména z excerpcí pozůstalostních inventářů můžeme konstatovat, že ze Strážnice nebývají uváděny takové podrobnosti o stavu zásob, kuchyňského vybavení a stavu potravin v domě, jako je tomu v inventářích po

86

zůstalostí poddaných z rolnických obcí v okolí.7) Avšak například účet za útraty při nemoci ve městě, jaký z dokladů z okolních obcí neznáme, naznačuje, že už před polovinou 19. století byly ve městě Strážnici možnosti širšího výběru potravin a jejich nákupu než na vesnicích. Doklad uvádí, že za opatrování Doroty Chrastinové v roce 1800 opatrovníci poskytli nemocné "...rosolky 54 kr, kořalky z pálenice 45 kr, piva 24 kr, ... na cukulády 15 kr, na žemličky 12 kr, do hapateky za masť 32 kr, bíléj múky 4 misky 40 kr, od pana kupca koření 20 kr, cukru bílého 15 kr, vína červeného 36 kr, bílého vína 30 kr, na trnky suché 30 kr,..."8)
      Zdá se, že v průběhu druhé poloviny 19. století přispěla větší diferenciace peněžních příjmů mezi rolníky a řemeslníky k rychlejšímu obohacování potravinových zdrojů v řemeslnických rodinách o nákup stále rozsáhlejšího sortimentu obchodem zprostředkovávaných potravin. Řemeslnické rodiny stále častěji omezovaly vlastní zemědělské hospodaření, dávaly půdu do nájmu rolníkům a také tyto skutečnosti přispívaly k prohlubování sociální diferenciace uvnitř městské komunity. Projevovalo se to i na městském trhu, kde rolnické ženy ze Strážnice, ale i z blízkého Petrova a dalších obcí, prodávaly máslo, tvaroh, vajíčka a drůbež, aby mohly nakoupit "špicu" (homoli) cukru, sůl, cikorku a hovězí maso na nedělní oběd.
      Samozásobitelský charakter stravy ve Strážnici si stejně jako jinde v okolí vyžadoval vytváření potravinových zásob a jejich poměrně[/] dlouhodobé uchováváni v souladu s charakterem skladovacích prostor a na základě dlouhodobých zkušeností, proměňujících se v závislosti na technologických proměnách zemědělské malovýroby.
      Obilniny se po vymlácení a vyčištění uskladňovaly ještě ve druhé polovině 19. století v "bečkách na sypání", umísťovaných v komoře, seťové obilí pak ve "skřichu". Bečky mívaly nejčastěji obsah od 144 kg ("trojky") do 240 kg ("pětítky"). O velikosti a tvaru starších typů skřichů ze Strážnice nemáme doklady, ale můžeme předpokládat, že šlo o staré typy súsků, všeobecně známých a užívaných ještě v 19. století na celé východní Moravě.9) Skřichy, které jsou známy od konce 19. století, jsou vlastně velké bedny bez víka, do nichž se vejde 1000 až 1500 kg obilí. Potřeba těchto velkých skladovacích truhel, obvykle umístěných trvale v komoře, se objevila na konci 19. století, kdy nejenom vzrůstaly hektarové výnosy, ale kdy se také všechno obilí po objevení mlátiček vymlacelo najednou.
      Mouka se už od konce 19. století všeobecně ukládala do podélných truhel zvaných všeobecně "žigla", ve Strážnici také "múčnica", rovněž umísťovaných v komoře. Určitým specifikem strážnického hospodaření s obilím je, že ve druhé polovině 19. století zde mnozí rolníci neseli pšenici, nýbrž kupovali levnou "uherskou" pšeničnou mouku, dováženou ze sousedního Slovenska. Teprve po roce 1879, po rozdělení obecních pastvin Trávníku a dalších tratí, jež pak dostaly název Díle, se opět

87

Strážnický trh na dobytek na náměstí Starého Města. Foto J. Chlud, 1910.

začala pěstovat pšenice ve větším rozsahu i ve Strážnici.10)
      Do obilí ve skřichu se ukládala na zimu vajíčka a také ovoce, zejména jablka.11) Od poloviny 19. století se i zde setkáváme se stále se rozšiřujícími plochami brambor, které se po vykopání ukládaly na hromadu ve sklepě a v některých rodinách jen do mělké "jamky" v komoře. Obdobně tomu bylo i v okolních obcích. Do vykopaných jam v zahradách "prýzní" - se ukládala jen řepa na krmení pro dobytek. Po sklizni se ukládaly do sklepa hlávky zelí, které se postupně řezaly na zelných nožích. Zelí se šlapalo do beček a kon[/]zervovalo kvašením. Bečky s kvašeným zelím stávaly nejčastěji v komoře.
      Ze živočišných produktů bylo třeba nejdéle uchovat maso ze zabíjaček, které se po zauzení nechávalo viset volně na stropních trámech komory; sádlo se dříve uchovávalo v bednářsky vyrobených "faskách", později v kameninových hrncích, obdobně jako přetopené máslo. Určité zásobní prostory vyžadovalo i mléčné hospodářství, zejména pro krátkodobé skladování "látek" s mlékem, v nichž se po "ustátí" vytvářela vrstva smetany a pod ní kyška, "ohřívaná" pak na tvaroh. Sebraná smetana se uchovávala v kameninovém hrnci

88

Sklizeň švestek ve Štěpnici. Foto J. Chlud, 1930.

v chladnu a když jí bylo nejméně dva litry, stloukala se na máslo.
      Kuchyňské nářadí a náčiní se vyvíjelo v souladu s vývojem interiéru obydlí: jiné bylo potřeba k vaření na ohništi a v peci, jiné po vybourání pecí a postavení sporáků. Vždyť ještě v polovině 19. století bylo ve Strážnici přes 300 domů krytých slaměnými došky s tradiční domovou dispozicí: komora, síň s černou kuchyní a jizba. Jen výjimečně nacházíme před polovinou 19. století ve Strážnici domy s kuchyní bez pece a s více než jednou jizbou.12)[/] K proměnám způsobů bydlení docházelo od poloviny 19. století a v jeho druhé polovině se začala prudce rozvíjet nová výstavba a přestavba města včetně jeho rolnické části, To vše mělo vliv i na proměny kuchyňského nářadí a náčiní a tím i na způsoby přípravy stravy. Postupně byly odkládány spolu s bourá ním pecí pecní lopaty, ohřebla, s likvidací otevřených ohnišť mizely trajfúzy a železňáky, lívanečníky s bélešníky na nožkách a místo nich se pořizovaly litinové a plechové nádoby na vaření na sporáku, plechy na pečení do

89

pečících troub sporáků a v domácnostech se začaly objevovat mlýnky a hmoždíře na kávu a koření. Nadále však zůstaly v používání díže na mísení těsta na chleba, slaměnky, putny na vodu, máselnice, lisy na tvaroh a formy na máslo, látky z černé hrnčiny na mléko, černé hrnce na vařená povidla i srostlíky na nošení jídla na pole a koutňáky na slepičí polévku a slepici, přinášené šestinedělkám "do kouta". Tato postupná proměna kuchyňského nářadí a náčiní je jedním z projevů změn na cestě vesnice z feudalismu do novověku. Nelze doložit, že by Strážnice byla před ostatními obcemi Slovácka ve výraznějším předstihu.
      Rozdílné zvyklosti, výchova, někdy rozdílné druhy surovin stejně jako rozdílná životní úroveň nejenom mezi různými sociálními skupinami ve městě, ale i uvnitř těchto skupin způsobily nepřehlednou pestrost rodinných jídelníčků, které se navíc proměňovaly různě i v čase. Proto je značně obtížné nalézt základní společnou strukturu staršího typu stravy a odtud pak sledovat její postupný vývoj a místní specifiku. Je třeba pří tom vycházet ze srovnatelných údajů v dosavadní literatuře a tak nalézt ty místní prvky, které se odlišují od obecných norem nebo poznatků z jiných míst nebo regionů.13)
      Ve Strážnici do konce 19. století převládaly u snídaní ve všech sociálních skupinách různé druhy polévek s chlebem a mléko a teprve od konce 19. a počátku 20. století se postupně do ranního jídla zařazovaly i káva a čaj s chlebem nebo i rohlíky. Je škoda, že zatím tak jako v tomto případě, ani u mnoha[/] dalších jevů lidové kultury nebyl proveden dostatečně exaktní dotazníkový průzkum, který by umožnil přesněji klasifikovat dobu a intenzitu vývojových proměn u různých sociálních skupin ve městě, včetně nepříliš rozsáhlé městské sociální špičky. Vždyť například v rolnickém prostředí města byl rohlík z obchodu ceněn nad sebelepší domácí pečivo.
      Hlavním jídlem dne býval oběd, jehož podávání bylo v řemeslnických rodinách pravidelnější než v rodinách zemědělských, u nichž se v době náročnějších prací v poli posunoval někdy k pozdnímu odpoledni. Velmi často vařívala doma oběd stařenka nebo mladá hospodyně. Hotový oběd pak nosívaly na pole buď samy nebo odrostlejší děti - obdobně jako v dělnických rodinách nosívaly děti oběd otcům do nejrůznějších zaměstnání ve městě nebo blízkém okolí. Ještě do čtyřicátých let tohoto století bývaly všeobecně masitými dny neděle, čtvrtek, v řemeslnických rodinách někdy i úterý. v zimě a v časném jaru bývalo v rolnických i řemeslnických rodinách využíváno maso z domácích zabíjaček, na podzim pak z doma chované drůbeže. Po celý rok se kupovalo hovězí na polévku, i když v zimě se vařívaly polévky i z uzeného masa a na podzim polévky drůbeží. Maso se všeobecně připravovalo vařením, jen. o zabíjačkách, hodech, o svatbě a některých dalších významnějších příležitostech také pečením. Příprava masa smažením je známa v rolnickém prostředí Strážnice až po první světové válce,

90

protože v mnoha rodinách se například řízek pokládal donedávna za "panské" jídlo.
      K hovězímu masu se vařily různé omáčky: křenová, česneková, okurková, salátová, koprová, cibulová, rajčatová, smetanová, k uzenému i "trnková" nebo zelí. k omáčkám se vařil knedlík, převážně z ječmenné mouky, nekynutý, zadělávaný jen s vodou. Teprve v posledních desetiletích se knedlíky dělají kynuté, pšeničné, zkypřované přidáním nakrájené housky do knedlíkového těsta. v době první republiky se v neděli navíc pekla v domácnostech zámožnějších řemeslníků bábovka nebo závin, zatímco v rodinách rolníků a chalupníků prý bývaly k "zaslazení" vařené křížalky z jablek, nebo vařené suché švestky nebo hrušky.
      O bezmasých dnech se střídávaly různé druhy potravin jak podle roční doby, tak podle hospodářských možností rodiny. Polévky bývaly: fazolová, hrachová, čočková, houbová, zelná, zasmažená, vinná, mléčná, kmínová, česneková i ovocná "břečkovica" z povidel a o zabíjačkách "obarovica". Nejčastěji se ve výpovědích informátorů uvádí polévka fazolová a zelná. Moučná jídla bývala častá - buď pečená nebo vařená. Buchty bývaly dříve pečeny v peci jako velké ploché táče "pecáky", na jejichž povrch se před pečením natírala vrstva tvarohu nebo povidel, rozvařených trnek nebo hrušek, popřípadě se kladlo čerstvé ovoce od letních třešní přes meruňky až po podzimní švestky. v posledních desetiletích se pekou ve sporákových troubách malé plněné buchtičky nebo větší záviny - calty - plně[/]né mákem, povidly, rozvařenými mletými ořechy nebo rozvařenými jablky. Místo "pecáků" se pekou podobné menší táče, které se vejdou na sporákové plechy. Na očištěné holé plotně sporáků se ještě do nedávna pekly "béleše", jež bývaly častým moučným jídlem nejenom ve Strážnici. Už jsou téměř zapomenuty starodávné "trdelníky" (velké trubičky z kynutého těsta), které se pekly dříve v pecích, později i ve sporákových troubách. z vařených moučných jídel se nejčastěji připravovaly povidly plněné a mákem sypané "pěry", různě sypané a maštěné "slížky" a ovocné "gule".
      V bezmasých dnech také po některé z luštěninových nebo jiných zasmažených polévek následoval často "šumajzl" (fazole s kroupami a .se zapékanými škvarky), různé druhy lívanců ("leťáky", "lejance") a "patenty" nebo "přesňáky", připravované z bramborového těsta a pečené na sporáku obdobně jako béleše. Dále bývaly často i "pupáky", buchtičky spařené mlékem a sypané mákem, které nesměly nikdy chybět u štědrovečerní hostiny. Obdobně upravené pokrájené rohlíky se nazývaly "pekařská psota". Stejně často se ke všednímu obědu objevil i "ušubraný regiment", slížky omaštěné máslem a polité rozvařenými povidly. v létě se často vařila bramborová nebo vajíčková omáčka, v zimě . zase "chamula", bramborová kaše se škvarky, nazývaná ve Strážnici také "kalkyš" nebo "chlap", méně často "netyja", šiška z bramborové kaše, plněná pravidly. Někteří informátoři uvádějí, že "nětyja" se ve Strážnici nazývá kukuřičná kaše uvařená v mléku a pomaštěná. .Méně sy 9l tým jídlem bývala večeře, k níž se většinou dojídaly zbytky od oběda. Pokud nic nezbylo, bývaly k večeři nejčastěji brambory s mlékem nebo podmáslím či kyškou, různé druhy kaší, nověji také knedlík s vajíčkem. Na večeři, ale někdy i na oběd se ze zbytků buchet s přidáním mléka a vajíček připravovala chutná "nadívanina".14)
      Obřadní jídla ve Strážnici jsou většinou shodná s obdobnými obřadními jídly jinde na jihovýchodní Moravě. Ani u různých sociálních skupin ve městě zatím není znám podstatný rozdíl, i když podrobné dotazníky, vyplňované ve Strážnici studenty etnografie v roce 1971 a z nichž vychází některé poznatky v této práci, nezachycují sociální rozdíly uvnitř městské komunity dost důsledně.
      V masopustě "o fašankoch" se smažily ve všech rodinách "boží milostě" .a koblihy. Na Popeleční středu bývala k obědu smetanová omáčka s vajíčkem. Také o velikonočních svátcích se ve Strážnici setkáváme s bezmasými jídly: na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu. Na oběd na Zelený čtvrtek se jedl ve Strážnici nejčastěji špenát s vajíčkem. v okolních vesnicích se s tímto jídlem v minulosti nesetkáváme. O velikonoční neděli se v některých rodinách dosud světí buchta nebo mazanec a vajíčka, z nichž při obědě musí ochutnat každý člen rodiny "aby nezablúdil", tj. především aby se rodina držela pohromadě. Starší informátoři ze zemědělských rodin uvádějí, že se nosívalo světit i maso z kůzlete, jež se obvykle k velikonocům zabíjelo. Místo bábovky nebo mazance se v některých[/]

Oběd při "dělání sen" na strážnických loukách. Foto J. Chlud, 1930.

rodinách nosívalo světit pečivo ve formě ležícího beránka.
      V době vánočních svátků se obřadní jídla soustředila do štědrovečerní hostiny, již ve Strážnici odedávna tvořily oplatky s medem (pro hospodářská zvířata s petrželkou), zasmažená nudlová polévka (zatímco v okolních obcích je více rozšířena zelná polévka s houbami, zvaná "kyselica"), dále sladká krupice, v době před první světovou válkou častěji prosná kaše se zapečenými sušenými švestkami, "pupáky", lipový čaj a syrové i sušené ovoce. Kapr s bramborovým salátem se ještě do konce čtyřicátých let v rolnických rodinách nevyskytuje. Sladkým zákuskem bývaly zázvorníky, ve Strážnici značně oblíbené. Pro štědrovečerní koledníky, především obecní služebníky, se ještě do počátku 20. století chystaly tvarohové vdolky "pecáky", tj. táče, pečené

92

Lis na tvaroh, forma na máslo, černá "látka" na mléko a proutěný košík ze Strážnice. Foto J. Uherka, 1981.

v peci. Po Vánocích na svátek sv. Jana se nosívalo světit vino a na Nový rok - prý pro štěstí - bývalo k obědu vepřové maso.
      Obřadní jídla k rodinným obyčejům, hlavně ke svatbě a křtinám byla méně závazná a podléhala různým proměnám i dovednostem pozvaných kuchařek. Ke svatebnímu obědu po oddavkách bývala a dosud bývá slepičí polévka s tenkými nudlemi, po ní játrová "svajbová" omáčka s knedlíkem, "nadíté slépky" a jako pečivo byly předkládány vdolky syrníky, makovníky a podobné druhy pečiva; někdy tak jako na křtinách se podávaly i "putrové" (máslové) rohlíky. Na svatební večeři bývala[/] nejrůzněji upravovaná drůbež nebo pečené maso ze zabíjačky a opět různé druhy pečiva, v současné době výhradně cukrářského. Dřívější druhy domácího pečiva reprezentují tvarohové koláčky. Také křestní hostina se neobešla bez slepičí polévky, "nadítých slépek" a "putrových" rohlíků. Navíc se ke křtinám smažily "boží milostě" obdobně jako o masopustě.
      Velký význam v lidovém stravování nabyl v průběhu doby chléb. Autentická svědectví ze Strážnice dosvědčují, že mu byla prokazována významná úcta: nesměl být droben a nepěkně krájen, nesměl spadnout na zem a kdy

93

by se pošlapaly odrobinky, plakaly by duše v očistci a podobně; zkrátka bylo s ním třeba zacházet jako se vzácným "božím darem". Pekl se ze žitné (režné) mouky buď jednomleté (ze zrna, vymílaného na 70-75 %) nebo z bílé (ze zrna; vymílaného jen na 60 %). v čase neúrody a nedostatku, zejména v obdobích válek; se do žitné mouky přidávala mouka ječmenná, kukuřičná, prosná kaše nebo vařené brambory. Postup pečení chleba byl v domácích pecích ve Strážnici stejný jako v širokém sousedství okolních obcí: den před mísením se připravil v díži nátěstek - zbytek těsta z minulého pečení, který se přidáním teplé vody a mléka rozmísil na řídké těsto, do něhož se zamíchaly sůl, kmín a část mouky. Těsto přes noc kynulo a ráno se znovu mísilo s přidáváním zbytku mouky tak dlouho, dokud se nezcelilo a nepřestalo se lepit na kopist. Po vymísení se nechalo dále kynout a zatím hospodyně vytopila pec bukovými nebo březovými poleny.
      Otevřený oheň v domácnostech býval při neopatrnosti často i zdrojem požárů. Při výslechu po velkém požáru ve strážnickém Starém Městě v roce 1843 jedna z žen uvedla: "To já nevím jak ten oheň vyšél. Můj muž mně rozkřesál, já sem vzala z postele kúsek slámy a udělaja oheň, položila sem na ohniště otépku roždí..."15)
      Po vyhoření polen se žhavé uhlí nejdříve rozhrnulo po celé peci, aby byla stejnoměrně vyhřáta, pak se dohořívající uhlíky vyhrábly ohřeblem a podlaha pece se umetla husím brkem. Obdobně se připravovala pec i na pe[/]čení koláčů. Teprve když byla pec takto připravena a chlebové těsto bylo rozděleno do slaměněk, na nichž ještě chvilku kynulo, připravila si hospodyně dřevěnou lopatu, na niž těsto ze slaměnek vyklopila a sázela do pece. Po upečení se pecny lehce omyly vodou a uložily do komory. Po vybourání pecí se nadále ve většině rolnických rodin zadělávalo na chleba doma a ve slaměnkách se těsto odváželo upéci k pekaři,
      Stručný přehled o vývoji lidové stravy ve Strážnici ukázal, že strava je důležitou složkou kultury a způsobu života lidí. Strava ve Strážnici se nelišila od srovnatelného obrazu vývoje lidové stravy na Slovácku v 19. a na počátku 20. století. Určitý rozdíl mezi vesnickým zemědělským prostředím a zemědělským prostředím města Strážnice se projevoval spíše v asynchronnosti některých vývojových proměn samozásobitelství, daných výraznější kvalitou i kvantitou rozvoje obchodního a řemeslnického podnikání a složitější sociální strukturou městského prostředí vůbec. Ukazuje se, že bez srovnávacího studia na širším geografickém prostoru, stejně jako mezi různými sociálními skupinami obyvatelstva, které by sledovalo i časové proměny lidového stravování na základě proměn v získávání surovin a přípravě potravin, nelze získat obecnější poznatky, které by přispěly k objasnění podstaty vývojových proměn kultury a způsobu života kterékoliv národopisné oblasti, Konkrétní poznatky z jednotlivých míst však jsou k formulaci takto pojatého záměru nezbytným předstupněm.

94

Poznámky
1.
      A. PRANDA: Kategórie jedinečného, zvláštneho a všeobecného v marxistickej filozofii a etnografii. Slovenský národopis 24, 1976, 595-615.
2.
      Moravské Slovensko II, Praha 1922. Srv. dále A. VÁCLAVÍK: Luhačovské Zálesi, Luhačovice 1930; Horňácko, Blok Brno, 1966.
3.
      J. ŠTIKA: Lidová strava na Valašsku. Profil Ostrava 1980. z časopiseckých prací např. M. LUDVÍKOVÁ: k problémům stravy na Drahanské vysočině. Časopis moravského muzea 58, 1973, 259-278; J. ŠŤASTNÁ: Změny v tradiční lidové stravě a její stav v současnosti. Český lid 49, 1962, 1-8. Významným podnětem pro současný výzkum lidové stravy byla celostátní konference o lidové stravě, uskutečněná ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově p. R. Viz J. JANČÁŘ: Konference o lidové stravě. Národopisné aktuality 17, 1981, 54-55.
4.
      V. ÚLEHLA: Živá píseň. Brno 1946, str. 47.
5.
      J. JANČÁŘ: Tradiční polní hospodaření na Slovácku v 18. a 19. století. Český lid 59, 1972, 102-107. Týž: Archivní doklady k dějinám lidové kultury na Slovácku. Národopisný věstník československý V-VI, Praha 1971, 255-292.
6.
      J. MJARTAN: Ľudové rybárstvo na československom Pomoraví, Kultura a tradice 7, Slovácké muzeum Uherské Hradiště, 1967.
7.
      Například vdova Bartoškova z Lideřovic měla v roce 1809: 1,5 měřice žita, 3 štvrti prosa, 2 putny režné múky, režné výražky půl štvrti, 3 štvrti ječmenéj múky, 2 misky kaše, půl misky čučky, 1 más fazole, 2 plecka masa, 1 kúsek špeku, 1 vědro zelí, půl štvrti suchého ovoce. Chalupník z Lideřovic měl v té době kromě jiného: puténku vařených trnek,[/] 3 kopy ořechů, 3/8 suchých trnek s hruškama, 1/16 kaše, fazolí 2/8, múky žitné s turkiňovú 2/8, ječmenéj 3/8 a dále měl vidlice do pece okrúhlé a rovné, lopatu, 5 misek a 11 hrnců, nože na zelí, měděný kotel, 4 džbánky, moždíř, hrubé a malé necky, mise k vaření a zelenou bečicu. (StAB, sign. F 90, velkostatek Strážnice, inventáře pozůstalostí).
8.
      StAB, sign. F 90, krab. 300. fol. XVII/7.
9.
      J. JANČÁŘ: Zaměstnání a obživa. In: Horňácko, Blok Brno 1966, str. 56; srv. D. STRÁNSKÁ: Súsky, skřinky a škrychy na východní Moravě a ve Slezsku. Časopis Slezského muzea XI, 1962, 1-32.
10.
      Novější informace přináší dotazníkový průzkum posluchačů národopisu UJEP v Brně, uskutečněný ve Strážnici v roce 1971. Vyplněné dotazníky jsou uloženy v archivu Ústavu lidového umění ve Strážnici, bez sign. Některé údaje jsou uloženy v knize J. SKÁCEL: Čtení o Strážnici. Strážnice 1965. Na tomto místě děkuji J. Pajerovi za cenné připomínky, týkající se zejména místní terminologie.
11.
      Vajíčka se ukládala jen ta, která byla snešena po svátku narození P. Marie, tj. po 8. září.
12.
      J. SOUČEK: Vztah rolnického a měšťanského obydlí ve Strážnici. Slovenský národopis 25, 1977, 474-478.
13.
      J. ŠTIKA: Lidová strava na Valašsku. Profil Ostrava 1980 a tam uvedená literatura. Srv. M. MARKUŠ: Súčasný stav bádania o ľudovej strave na Slovensku. Slovenský národopis 17, 1969, 493-598.
14.
      V národopisném soupise Moravské Slovensko II, Praha 1922, kap. V., Strava, str. 521-536 je podán přehled o lidové stravě na celém Slovácku, včetně poznámek o přípravě některých jídel. k nejčastěji

95

připravovaným jídlům ve Strážnici patří například šumajzl: do měkké vody se dávají uvařit fazole. Až jsou zpola uvařené, zasypou se hrachem, prosnou kaší nebo nejčastěji kroupami, přidá se trochu mléka a nechá se v troubě dovařit. Uvařené se dává na talíře a polévá teplými škvarky se sádlem. Dalším častým jídlem býval ušubraný regiment: z těsta z ječmenné mouky zadělaného vodou a s trochou soli se dělají knedlíky, uvařené se pokrájí na kousky, pomastí máslem, polejí roz[/]vařenými povidly a posypou mákem. Lejance se dělají z ječmenné mouky, mléka a kvasnic. Řídké těsto se osolí, nechá chvíli kynout a pak se naběračkou nalévá na plotnu, potřenou kůží ze slaniny a po obou stranách se opeče. Upečené lejance se pomastí máslem nebo sádlem, pomazají povidly, vařenými hruškami nebo tvarohem a posypou mákem.
15.
      J. SKÁCEL: Čtení o Strážnici, c. d. str. 118.

DIE VOLKSNAHRUNG IN STRÁZNICE
(Zusammenfassung)

      Die Nahrung ist eine der Grundbedingungen für die Existenz des Menschen, und ihre Versorgung reflektierte sich namentlich in der Vergangenheit in sämtlicher Tätigkeit der Menschen. Ihrer Forschung widmen sich Ärzte und Historiker, Soziologen und Ökonomen, und eine bedeutende Stelle in dieser Erforschung hat auch die Ethnographie. Die ethnographische Nahrungsstudium ist von den anderen Disziplinen unterschiedlich vor allem darin, dass sie vom Gesichtspunkt der philosophischen Kategorien aus das Einzelne verfolgt (zum Beispiel Speisenarten, ihre Zubereitungsweisen, ihre Funktion in den Zeremoniellen usw.) als Träger der Information über das Besondere (z.B. über lokale oder regionale Varianten der Vorgänge).
      Während bisherige ethnographische Arbeiten die Entwicklung der Volksnahrung vor allem auf dem Dorf e prüften, ist der Autor bestrebt, in diesem Beitrag ihr[/] Bild aus einer kleinen Stadt - landwirtschaftlicher und handwerkstätiger Stráznice - vorzulegen. In der Vergangenheit sucht man nur schwierig Unterschiede zwischen der Nahrung in der Stadt Stráznice und in der Umgebung, da die Mehrheit der Einwohner in Stráznice noch bis Hälfte des 19. Jahrhunderts Landwirte und Handwerker bildeten, die ebenfalls Boden und Vieh besitzten. Einen gewissen Unterschied kann man ab Hälfte des 19. Jahrhunderts darin verfolgen, dass bei den Handwerkerfamilien die Selbstversorgung zurücktritt, weil in der Stadt die Qualität und Quantität der Handelsversorgung zugleich mit der Entwicklung des Handwerksunternehmens wächst.
      Der Autor führt weiter an, dass die Nahrungsgrundlage die landwirtschaftliche Produktion war, behandelt die gebauten Pflanzenarten und die Sorten des gehaltenen Viehs und Geflügels, die Produktion der Rohstoffe

96

für die Nahrungszubereitung und ihre Erhaltung und Lagerung. Die zweite Hälfte des 19. Jahrhunderts das Beitrags ist gewidmet der Beschreibung der Speisekarten und der Speisengrundtype. Verschiedenartige Gewohnheiten in den Familien, gleich wie verschiedenartiges Lebensstandard nicht nur unter verschiedenen Sozialgruppen in der Stadt, sondern auch innerhalb dieser Gruppen, brachten eine unübersehbare Buntheit der Familienspeisekarten, die sich überdies auch in der Zeit veränderten.
      Darum ist es notwendig, eine gewisse gemeinsame Grundstruktur dieser Speisekarten zu suchen. Es ist ein bis[s]chen einfacher bei den Zeremoniellspeisekarten, denn diese waren für alle sozialen Gruppen in der Stadt verbindlich, sogar in der Vergangenheit überall über[/]einstimmend. In den letzten Jahrzehnten aber verliert sich diese Verbindlichkeit, und es werden nur einige Speisearten bei den Jahresbräuchen erhalten. Bei den Familienbräuchen (namentlich bei der Hochzeit) verwandelte sich die Speisekarte völlig.
      Seine kurzegefasste Übersicht der Nahrung in der Stadt Stráznice schliesst der Autor mit der Konstatierung, dass es für die geplante Monographie über Stráznice nötig sein wird, die Erkenntnisse namentlich von den Entwicklungsveränderungen sämtlicher Bestandteile des Themas in verschiedenen Sozialgruppen in der Stadt zu vertiefen, damit es möglich wäre, den spezifischen Beitrag der Stadtumwelt und ihren Einfluss auf die traditionelle Volkskultur und ihre Umwandlungen zu beurteilen.
      Übersetzung: J. Švec

97

Ružomberok a okolí - orientační plán.

98

Národopisné aktuality roč. XIX. - 1982, č. 2

PŘÍSPĚVEK KE STUDIU TOPENIŠŤ, KUCHYŇSKÉHO INVENTÁŘE A PŘÍPRAVY POKRMŮ V DOLNÍM LIPTOVĚ [obsah]


      HANA LAUKOVÁ; Ružomberok
      Mnohé informace o tradičním způsobu života v dolnoliptovských obcích (z nichž si povšimneme Černové, Martinčeka a Liptovských Sliačí v okrese Liptovský Mikuláš) můžeme získat z vyprávění nejstarších informátorů a z hmotných pramenů.1) Všímáme-li si vybavení domácností a způsobu přípravy pokrmů, lze zachytit vývoj od přípravy poměrně jednoduchých, zpravidla vařených pokrmů připravovaných na otevřených ohništích až po současnou bohatou škálu počátkem tohoto století neznámých jídel připravovaných různými technologiemi v kuchyních vybavených elektrickými spotřebiči. Tento vývoj proběhl za život jedné generace, tedy za poměrně krátkou dobu zachytitelnou terénním výzkumem.
      Jako cely způsob života i příprava pokrmů souvisí s mnoha objektivními podmínkami, jsou to v první řadě podmínky geografické a hospodářské, které určují možnosti obživy a škálu pěstovaných plodin. Dolní Liptov, jako chladná hornatá oblast, měl málo výnosné zeměděl[/]ství. Hlavními tradičně pěstovanými plodinami zde bylo žito, ječmen, zelí a od 70. let 18. století brambory, které tu rychle zdomácněly a staly se základní potravinou. Vlastní hospodářství svým malým rozsahem a výnosem k obživě obyvatel zpravidla nestačilo a bylo proto nutné je doplňovat vedlejším zaměstnáním. Tradičním doplňkovým zaměstnáním bylo v této oblasti vorařství a dřevorubectví. Častá byla i sezónní práce mimo domov.
      K některým změnám ve způsobu života obyvatel dolnoliptovských obcí docházelo v souvislosti s rozvojem místního průmyslu. Koncem 19. století vznikla v Ružomberku textilka a papírna,2) kde nacházelo pracovní příležitosti postupně stále více mužů i žen z Ružomberka a okolních vesnic. Na práci v průmyslu se brzy začali zaměřovat i obyvatelé obcí, kterými se zabývám. Jednalo se tedy o obce z převážné části kovorolnické.
      Rozsah vlastní zemědělské produkce a míra využívání pracovních příležitostí v průmyslu

99

byla v období před 2. světovou válkou v jednotlivých sledovaných obcích různá. Obyvatelé Černové, obce s nejmenší výměrou půdy a ležící nejblíže od města Ružomberka, se orientovali na práci v továrně (především v textilce) mnohem dříve a ve větší míře než obyvatelé více zemědělsky zaměřených Sliačí. Tato odlišnost se odrazila v celém způsobu života obyvatel těchto obcí. Tradiční způsob života byl rozrušován dříve tam, kde bylo více osob činných v průmyslu, kde muži i ženy přicházeli do styku s dělníky z města i z jiných vesnic a v našem případě i s dělníky z jiného etnika, neboť v nově. založených továrnách v Ružomberku pracovalo ve funkci mistrů mnoho kvalifikovaných dělníků z Čech a Moravy.
      Pro změny ve způsobu přípravy pokrmů a rozšíření jejich druhů měla význam zvláště zaměstnanost žen, které se tímto způsobem vymaňovaly z uzavřeného prostředí vesnice a měly možnost získávat stykem se ženami z jiného prostředí nové poznatky a zkušenosti.
      Zaměstnání v průmyslu zajišťovalo rovněž pravidelnou mzdu a tím jednak možnost modernizace domácnosti a jednak možnost obohacení jídelníčku kupovanými potravinami.
      Příprava pokrmů a vybavení domácností tedy závisela na zaměstnání obyvatel. Povšimněme si nyní vzájemných souvislostí mezi typem topeniště, kuchyňským inventářem, způsobem přípravy pokrmů a jejich druhy.
      Ve sledovaných obcích se velmi dlouho v konzervativnějších Sliačích nezřídka až do konce 2. světové války - udržovalo používání otevřeného ohniště. Bylo ovšem již asi od[/] konce 19. století doplňováno sporákem "šparheltem" z nepálených cihel omazaných hlínou. Sporák byl postaven v jizbě a sloužil především na přípravu pokrmů v zimě, kdy současně i vyhříval místnost. Otevřené ohniště bylo v síni, "pitvoru", a vařilo se na něm zejména v létě.
      Černá kuchyně s otevřeným ohništěm byla v zadní části pitvora a od vstupní části nebyla oddělena buď vůbec, nebo jen lehkou příčkou z latěk, či snížením hliněné podlahy kuchyně.3) Při stěně mezi pitvorem a jizbou bylo stolové ohniště, pod nímž případně bývala chlebová pec. Dvířka pece pak byla těsně u země, a proto se před nimi hloubila jamka, do které si hospodyně při obsluhování pece sedala. Celé ohniště bylo v hlubokém vyzděném výklenku, do jehož oblouku bylo vodorovně zasazeno břevno, "polienica", na které se zavěšoval kotlík nebo se za něj zasunovalo dřevo. Dým z ohniště odcházel otevřeným stropem volně na půdu.4)
      Na otevřeném ohništi se vařívalo v hliněných nádobách, z nichž nejdéle přežíval baňatý hrnec s jedním uchem, vysoký nejčastěji kolem 30 cm. Byl běžný v celém Liptově, jak dokládá i jeho bohaté zastoupení v depozitu Národopisného muzea Liptova v Liptovském Hrádku. Hrnec byl ve zkoumaných obcích označován jako "várnik", "rimavec ", "mošovec", "hliněňák" nebo "hliněný". Uvedené hrnce kupovaly hospodyně z dolnoliptovských obcí ještě v letech kolem 1. světové války. Prodávaly se, tak jako i všechno ostatní kameninové a keramické nádobí, na trhu v Ružomber

100

ku, kam je přiváželi na vozech řemeslníci a obchodníci. Podle názvu "rimavec" lze soudit, že tyto nádoby pocházely z oblasti Rimavy, nejspíše z muráňské hrnčířské manufaktury, která zásobovala nádobím i oblasti severního Slovenska.5)
      Hliněné hrnce se stavěly ze strany k ohni a užívaly se na vaření polévek, zejména masových a zeleninových. Byly vhodné na přípravu pokrmů, které se měly vařit pomalu a dlouho. Všechny ostatní nádoby používané při přípravě jídel na otevřeném ohništi se stavěly přímo nad oheň na třínohou podložku "drajfus". Výjimkou byly jen litinové kastroly s třem nožkami a dlouhou rukojetí, tzv. "pavnice". Počátkem tohoto století, to znamená v nejstarším období zachytitelném terénním výzkumem, byl "várnik" jedinou hliněnou nádobou sloužící k přípravě pokrmů na ohni, Ostatní nádoby používaně na otevřeném ohništi byly litinové, zpravidla uvnitř smaltované. Jednalo se o velké dvojuché hrnce na vaření brambor a těstovin, kastroly různých velikostí na vaření kaší a malé kastroly s rukojetí, tzv. "rajnice", používané zpravidla na rozškvaření tuku. Nádoby na ohništi bývaly přikryté dřevěnými poklicemi, které na okrajích sice ohořely, ale svůj účel plnily, nebo doma vyrobenými plechovými přikrývkami.
      Rošty ani "koníky" s rožněm ve studovaných obcích neznali a vzhledem k tomu, že se nádoby nezasunovaly nad oheň v peci, nepotřebovaly hospodyně ani "vozíky" či zvláštní držáky na zasunování hrnců. Příležitostně se nad ohniště věšel kotlík, ve kterém se vařilo[/] při slavnostních hostinách, kdy bylo potřeba připravit větší množství jídla najednou.
      Nejvhodnějším a nejobvyklejším způsobem přípravy pokrmů na otevřeném ohništi bylo vaření a preferované byly zejména pokrmy, které se mohly vařit v jediném hrnci, Důvodem byla patrně jednoduchost této přípravy, úspora paliva i nádobí a spolupůsobil snad i nedostatek místa nad ohněm, protože nezřídka vařila na jednom ohništi matka s dcerou či snachou, nebo dvě i více švagrových. Tak se v jednom hrnci vařilo maso společně s bramborami a kyselým zelím nebo kroupami či luštěninami a zeleninové pokrmy byly husté zavářkou z těstovin. Vaření bylo také téměř jediným způsobem úpravy všech druhů masa až do 30. let tohoto století. Hovězí maso vařené v polévce bylo nejoblíbenějším svátečním jídlem, polévka se připravovala i ze skopového a vepřového masa. Vařily se nejen slepice, ale příležitostně i husy. Také pokrmy z vařeného těsta byly v dolnoliptovských obcích častější než z těsta pečeného. Většina starších pokrmů měla charakter husté polévky, ať už se připravovala z luštěnin, krup, brambor, zelí nebo jiné zeleniny. Zahušťování bylo velmi důležitým postupem při přípravě vařených pokrmů, neboť zvyšovalo míru jejich sytivosti. Ve slovenské lidové kuchyni patří k postupům nejstarším a nejrozšířenějším.6) Zahušťovalo se obvykle buď "zatrepaním" nebo "zasmažením". Starším a na Slovensku rozšířenějším způsobem bylo "zatrepanie" "zátrepkou" z mouky rozkvedlané v mléce nebo ve vodě, tj. způsob nevyžadující tuk. "Zásmažka" se

101

připravovala nejčastěji z rozškvařené slaniny. v chudších rodinách se pokrmy zahušťovaly někdy jen opraženou moukou nebo jemné nastrouhanými bramborami. Zahušťování moukou se používalo také při přípravě kaší, které byly dalším nejfrekventovanějším tradičním druhem pokrmů připravovaných v minulosti na otevřených ohništích.
      Dokud se používala otevřená ohniště, udržoval se i starý způsob pečení v horkém popelu a na rozpálených kamenech. v popelu se pekly především brambory a nekynuté placky "pahrebníky". Placky se kladly na odmetenou plochu ohniště a zahrnovaly se popelem.
      Opékání masa na kovových rožních ve sledovaných obcích obvyklé nebylo, ale běžně se nad ohněm opékala na rožni z prutu slanina nebo houby.
      Jen zřídka se na otevřeném ohništi připravovaly smažené pokrmy. Jedním z důvodů byla patrně pro zdejší chudé rodiny příliš velká spotřeba tuku. Maso se nesmažilo vůbec, výjimkou bylo jarní smaženi žabích stehýnek. Při slavnostních příležitostech se smažily koblihy "šišky" a boží milosti "krapně, vyjímečně bývala vajíčka na slanině. Zajímavá je příprava "velké praženice", která patřila k tradičním pokrmům nošeným šestinedělce "do kúta". Na ohništi se připravovala ve velké trojnohé litinové "pavnici" z většího množství vajec (podle možnosti 15-50 kusů) nalitých na rozpálený tuk. Pokrm se nemíchal a aby se současně pekl i svrchu, přikrývala se nádoba plechem, na který se kladly žhavé uhlíky.

102

Dřevěná udírna, Stredný Sliač č. 211. Foto H. Lauková, 1979.

      Po první světové válce se začaly pitvory s otevřeným ohništěm přestavovat na kuchyně se sporákem zděným z pálených cihel a natíraným olejovým nátěrem. Sporák měl vždy plechovou pečící troubu "bagróň" a často také vestavěný kotel na ohřívání vody. Chlebová pec se někdy ponechávala na místě a byla[/]

Cihlový sporák v původní kuchyni ve zděném domě, Stredný Sliač č. 248. Foto H. Lauková, 1979.

zabudována do spodní části sporáku. Ze zkoumaných obcí se sporák s chlebovou pecí nejčastěji vyskytoval ve Sliačích, kde se nejdéle udržovalo i pečení chleba. v domech stavěných po 1. světové válce se již budovala samostatná kuchyň s cihlovým sporákem. Pec se v některých případech (opět zejména ve

103

Sliačích) stavěla v suterénní letní kuchyni. Proces výměny ohnišť za sporáky probíhal v celém meziválečném období. Podle údajů informátorů se přestala poslední ohniště používat počátkem 50. let, přičemž všeobecně déle přežívala ve Sliačích, více orientovaných na zemědělství než ostatní zkoumané obce.
      Při systému letního vaření na otevřeném ohništi a zimního na sporáku se nejlépe osvědčovalo litinové nádobí, vhodné k použití na obou topeništích. Po konečném nahražení otevřeného ohniště sporákem se zaměňovalo a doplňovalo litinové nádobí lehčími smaltovanými hrnci a kastroly a typy nádob se rozšiřovaly například o dříve neobvyklé mělké pánve "palacinkáre". Potřebné nádobí si obyvatelé sledovaných obcí nakupovali v obchodech v Ružomberku.
      Po zrušení ohnišť ztratilo některé nádobí v kuchyni svou funkci, Převzali je muži vařící si na ohních v lese, kterým tak i nadále sloužily "várníky", kotlíky a "drajfusy".
      Mnohé tradice vytvářené po generace při přípravě jídel na otevřeném ohništi se udržovaly i po změně typu topeniště. I na sporáku se nejčastěji pouze vařilo a jen pomálu hospodyně ustupovaly od zvyku vařit vše v jednom hrnci. Přípravu vařených. tekutých a polotekutých pokrmů nadále preferovaly i ženy pracující v továrnách, které v jiných případech první narušovaly tradice. Tekuté pokrmy, které dělnice připravovaly časně ráno nebo večer, se totiž mohly v poledne nejsnáze ohřívat.[/]
      Příprava některých pokrmů se přizpůsobila novému typu topeniště. Placky pečené dříve v popelu se počaly péct na plátech sporáku; bramborové placky se někdy smažily i na pánvích.; Významná byla také změna chuti pokrmů, které už nepřicházely do styku s dýmem ohniště.
      Změna zasáhla i přípravu pokrmů pečených v peci. v troubě sporáku se sice mohly vyjma podplameníků péci prakticky všechny pokrmy pečené dříve v peci a místní ženy pekly v troubě i chléb, odlišné bylo ovšem množství pokrmu, které se mohlo péci v malé troubě a rovněž jeho kvalita. Sálavé teplo dřevem vytopené pece má jiný charakter než teplo v průběžně zahřívané plechové troubě a všichni pamětníci se shodují v tom, že chléb i ostatní pokrmy pečené v peci byly chutnější a voňavější než pečené v troubě. Pečicí trouba měla ale jednu podstatnou výhodu - byla vytápěná současně se sporákem, ve kterém se po zrušení ohniště topilo denně a umožnila tedy častější a rychlejší přípravu pečených pokrmů. Velice často se například na plechu v troubě pekla "baba" ze strouhaných syrových brambor. Její předchůdkyní byla v peci zřídkakdy pečená "chudobnica".
      Nové způsoby úpravy masa smažením, dušením a pečením,, ani příprava zapékaných pokrmů a omáček v lidové kuchyni nezdomácněly hned se zavedením sporáků s pečícími troubami, ale až s rozšířením znalostí žen a zvýšením životní - úrovně. Existence uzavřených topenišť byla ovšem jednou z podmínek

104

Várniky z depozitáře Liptovského múzea v Ružomberku. Foto H. Lauková, 1980.

pro to, aby mohly být nové způsoby přípravy pokrmů přijímány.
      Vývoj topenišť se dotkl také způsobu tradiční konzervace masa - uzení. Dokud dým z otevřeného ohniště odcházel volně na půdu, udilo se maso zavěšené na tyči pod střechou, kde mohlo zůstat až do jara. Když se po 1. světové válce začaly stavět komíny ústící nad střechou, udilo se maso buď v komíně, kde údajně nemělo potřebný přístup vzduchu, nebo častěji v samostatné dřevěné udírně, ve které se oheň rozdělával v plechové nádobě přiklopené plechovou děrovanou pokrývkou zachycující jiskry. Rozdíl byl především v délce uzení, protože v samostatné udírně se topilo jen tak dlouho, jak bylo k vyuzení masa nezbytně nutné.[/]
      Po druhé světové válce se kuchyně začaly postupně vybavovat smaltovanými kovovými sporáky. Ale nezřídka se nadále stavěly i v nových domech zděné sporáky v suterénních letních kuchyních. Díky celkovému zvyšování životní úrovně a rozšiřování kuchařských znalostí žen se po druhé světové válce urychlilo pronikání nových technologií do lidové kuchyně a některé dříve málo užívané způsoby přípravy pokrmů, jako např. smažení a pečení masa, se začínaly užívat stále častěji. v poválečném období podstatných sociálních a hospodářských změn se výrazně vyhraňovaly rozdíly ve způsobu života jednotlivých generací. I v současností ještě můžeme zachytit značné rozdíly ve způsobu života příslušníků nejstarší a mladé generace žijících v téže obci, Velmi nápadné odlišnosti jsou právě v oblasti stravy, která patří k nejkonzervativnějším složkám života obyvatel vesnice. Staří lidé často dosud zachovávají ve vybavení domácností, druzích pokrmů a způsobech jejich přípravy své zvyklosti z mládí. Stále používají zděné sporáky a omezený počet druhů kuchyňského nádobí a náčiní, mezi které dosud patří i litinové a dřevěné nádoby. Jejich strava se skládá především z vařených pokrmů připravovaných převážně z rostlinných produktů, hlavně z druhů zde tradičně pěstovaných. Mnohé pokrmy, které jsou pro mladé lidi běžné, staří buď vůbec neznají nebo je znají, ale nepřipravují. (Např. sekaná masa, španělské ptáčky, rolády, moučníky z jiného než kynutého těsta).
      Domácnosti mladých lidí jsou většinou moderně vybavené a i když se ještě někde po

105

užívají smaltované sporáky vytápěné uhlím, ve velké míře se objevují v kuchyních elektrické a plynové spotřebiče.7) Mladé ženy používají při přípravě pokrmů všech technologií běžných ve městě, včetně zapékání a grilování.
      Období, ve kterém ve zkoumaných dolnoliptovských obcích probíhaly hlavní změny ve vybavení domácností a ve způsobech přípravy pokrmů, nemůžeme přesně ohraničit. Lišilo se podle majetnosti rodin a podle jejich konzervativnosti, jako výraznější předěl označují informátoři první světovou válku a vznik Československé republiky. Přejímání nových forem stravy a změny v zařízení kuchyně, tj. hlavně v typu topeniště, byly po 1. světové válce zčásti umožněny zvyšováním úrovně vzdělání ve školách zbavených maďarského vlivu. Nejenže čeští a slovenští učitelé vyučovali děti v jazycích jim srozumitelných, ale mnozí z nich se zasloužili i o šíření osvěty na slovenských vesnicích. Na rozšiřování kuchařských znalostí žen měla zásluhu i odborná škola pro ženská povolání založená v Ružomberku pobočkou Živeny v r. 1920. Škola jednak šířila znalosti o vaření mezi svými žačkami, jednak vychovávala sociální pracovnice, jež se částečné staraly i o osvětu v dolnoliptovských obcích.8) Vliv na změny topeniště a stravy měla rovněž již zmiňovaná proletarizace vesnice, tak jak to dokládá i zjištěný rozdíl mezi Černovou a Sliačemi. v jednotlivých případech přispěl k modernizaci domu a tedy i kuchyně návrat muže s vydělanými penězi z Ameriky.
      Zatímco v období první republiky probíhaly všechny změny jen pozvolna, po druhé světo[/]vé válče zjišťujeme změny zásadnějšího rázu. Definitivně zaniklo používání otevřených ohnišť a chlebových pecí, obce byly elektrifikovány a v domácnostech se tudíž mohly začít používat elektrické vařiče. Zvýšení životní úrovně v socialistickém státě spolu s osvětovým působením hromadných sdělovacích prostředků se projevilo v rozšíření škály připravovaných pokrm, a zdomácnění dříve nepoužívaných nebo málo obvyklých technologií jejich přípravy. k seznamování s novými pokrmy přispěly také stále častěji užívané kuchařské knihy, společné stravování a vzájemný styk žen na pracovištích. Přijetí nových pokrmů souvisí rovněž se změnami v druzích používaných surovin. Zvýšení životní úrovně například umožnilo větší konzumaci masa, které se začalo připravovat více způsoby, z nichž některé byly dříve neznámé nebo vyjímečné, jako mletí, dušení nebo smažení a grilování.
      Srovnáme-li vývoj topenišť a přípravy pokrmů v Černové, Martinčeku a Sliačích v dolním Liptově s jinými oblastmi Slovenska, nezjistíme žádné význačné odlišnosti, Systém otevřeného ohniště a sporáku se vyskytoval na celém území Slovenska. Vše, co jsme řekli o frekvenci vařených pokrmů a o zahušťování bylo rovněž charakteristické i pro ostatní oblasti Slovenska.9) v jednotlivých krajích a obcích se ovšem lišila délka přežívání jednotlivých jevů. Horské oblasti severního Slovenska byly v důsledku své chudoby konzervativnější než bohatší kraje jižního Slovenska. v rámci severního Slovenska ovšem nepatří dolnoliptovské obce z okolí Ružomberka k nijak zaosta

106

lým, neboť byly pod vlivem města a jeho průmyslu.
      Základní tendence, která se ve sledovaném období projevuje v Černové, Martičenku a Slia[/]čích ve vybavení kuchyně stejně jako ve způsobu přípravy pokrmů, odpovídá všeobecnému trendu přizpůsobování vesnice městu a unifikace.[/]

Poznámky
1.
      V obcích dosud existují nepoužívaná otevřená ohniště.
2.
      V r. 1894 byly v Ružomberku-Rýbárpoli založeny Mautnerovy textilní závody, roku 1899 vznikla Ružomberská továreň na celulozu a papier, r. 1908 Uhorská papireň.
      Viz Ružomberok, historicko-vlastivedná monografia. Zost. ZD. HOCHMUTH. Banská Bystrica 1969, str. 116-117, 121-122.
3.
      Černá kuchyně netvořila v dispozici domu samostatný prostor. Její existence zde pro to neměla dostatečně dlouhou tradici. Umístění otevřeného ohniště v pitvoru předcházelo kladení ohně před čelustě pece v jizbě, což byl způsob vyskytující se ve sledovaných obcích ještě koncem 19. století.
4.
      Černá kuchyně tohoto typu se zachovala např, v Černové č. 221/156 a v Martinčeku č. 22.[/]
5.
      Viz PLICKOVA, E.: Výroba kameniny v Muráni, Slovenský národopis, 1962, s. 353. Výroba neglazovaných hrnců na vaření ovšem není výslovně uváděna.
      Název hrnce "mošovec" vybízí ke spojení s městečkem Mošovce v Turci, Souvislost ale nelze podložit, neboť v Mošovcích není doložena hrnčířská výroba ani prodej hrnčiny. Srv. JEKELFALUSSY, J.: Namensund Wohnungs- Verzeichniss Gewerbe- und Handeltreibanden Ungarns. Budapest 1887.
6.
      MARKUŠ, M.: Stranovanie. In: Slovensko 3/II. Bratislava 1975, str. 848.
7.
      V r. 1970 bylo v Černové z celkového počtu 450 domácností vybaveno 85 elektrickými sporáky, 28 plynovými sporáky a 251 chladničkami, Údaje MNV v Ružomberku.
8.
      Ružomberok, c. d., stř. 187.
9.
      MARKUŠ, M.: c. d., str. 847, 848, 857.[/]

Literatura

      VÁCLAV FROLEC: Lidová architektura na Moravě a ve
     Slezsku. Brno 1974.

      KAROL KŇAVA: Ľudový dom Liptova. Pamiatky a mú-zeá 1960, str. 183-184.

      MICHAL MARKUŠ: Starodávne kuchynské nástroje. Vý-živa a zdravie 1962, str. 240.

      MICHAL MARKUŠ: Strava. In: Československá vlastivě-da III. Praha 1968.

      MICHAL MARKUŠ: Strava. In: Horehronie II. Bratislava1974.

      MICHAL MARKUŠ: Stravovanie. In: Slovensko 3/II. Bra-tislava 1975

     

     

     

     

107

      JOŽA ORSÁG-VRANECKÝ: Vaření na otevřeném ohništi.Valašsko 6, 1957, str. 22-25.

      ALENA PLESSINGEROVÁ: Vývoj topeniště, jeho využí-vání a význam ve slovenských obcích pod Javorníky.Sborník Národního muzea v Praze, Ř. A, XVII, 1963,str. 151-236.

      VILÉM PRAŽÁK: Vývojové epochy a stupně topeništěv českém a slovenském obydlí. Český lid 1966, str.321-348.

      Ružomberok, historicko-vlastivedná monografia. Zostavil
     ZD. HOCHMUTH s kol. Banská Bystrica 1969.

EIN BEITRAG ZUM STUDIUM DER FEUERLÖCHER, DES KÜCHENINVENTARS UND DER SPEISENZUBEREITUNG IN DOLNÝ LIPTOV
(Zusammenfässung)

      Wir beachten die Lage in Dolný Liptov in der Umgebung der Stadt Ruzomberok in der Periode vom Ende des 19. Jahrhunderts bis zur Gegenwart. Das Kochen auf den, offenen Feuerlöchern erhielt sich in den Gemeinden von Dolný Liptov stellenweise bis zum 2. Weltkrieg. Die schwarze Küche war im Hinterteil der Vorhalle, unter dem Tischherd war der Brotofen. Der Rauch ging frei auf den Boden hin. Auf den offenen Herden gebrauchte man kugelförmige Tontöpfe, "várniky", die zum Feuer gestellt wurden, auf einen Dreifuss gestellte Giesseisentöpfe und Kasserollen und Giesseisenpfannen auf drei Füssen. Die Speisen wurden auf dem Feuerloch in der Regel nur gekocht, oft alles in einem Topf. Fladen und Kartoffeln wurden mit heisser Asche übergeschüttet und so gebacken. Geschmorte Speisen waren selten.
      Vom Ende des 19. Jahrhunderts an baut man in der Stube gemauerte, weissgetünchte Sparherde, die besonders im Winter gebraucht wurden, die schwarze Küche diente im Sommer. Ab Ende des 1. Weltkrieges bis in die fünfziger Jahre wurden die Vorhallen mit offenem Feuerloch nach Möglichkeit zu Küchen mit lakiertem[/] Ziegelsparherd und Hackröhre, und eventuell mit eingebautem Ofen, umgebaut: Giesseisengeschirr wurde auf dem Sparherd durch Emailgeschirr ersetzt. Allmählich verwandelte sich die Technologie der Speisenzubereitung, die Backröhre ermöglichte häufigeres Backen; infolge der Aufklärung und Steigerung des Lebensstandards dringen neue Speisenzubereitungsarten ein.
      Fleisch wurde auf dem Boden unter dem Dach geräuchert, nach der Einführung der Schornsteine wurden hölzerne Selchkammern auf dem Hofe gebaut.
      Nach dem 2. Weltkrieg führt man Metall- und Emailsparherde ein. Gesamte Erhöhung des Lebensstandards nach der Entstehung der sozialistischen Republik beschleunigte das Eindringen neuer Technologien und neuer Speisenarten in die Volksküche. Die Kücheneinrichtung wird nach, und nach modernisiert.
      Bis heutzutage jedoch erhalten sich beträchtliche Lebensartunteschiede (einbegriffen die Speisenzubereitung). zwischen der jungen und der- ältesten Generation.
      Übersetzung: J. Švec

108

Národopisné aktuality roč. XIX. - 1982, č. 2

PORTRÉT

STAŘENKA MARYŠKA PROCHÁZKOVÁ ZE STRÁŽNICE [obsah]


      JIŘÍ PAJER, Ústav lidového umění, Strážnice

Ej, hájek, hájek,
zelený hájek,
Rybářské dívky
jak marijánek...


      Budiž mně prominuto, že používám stařenčina dívčího křestního jména, jakým ji nazýval už Vladimír Úlehla. Ale nic případnějšího mě nenapadá - a snad i Úlehlovi to tak přišlo, když spatřím stařenku Procházkovou a uslyším její hlas. A skutečně: kdykoliv jste ji potkali v ulicích města, jak si hbitě vykračovala, a uslyšeli její příjemný melodický hlas, museli jste být okouzleni její bytostí na první pohled. Její čilá chůze se už sice vytratila stářím, ale hlas si stále uchovává svoji svěžest, z níž cítil Úlehla závan věčného oparu mládí.
      Na své stáří, které označují lékaři termínem "kmetský věk", je stařenka obdivuhodně čilá. Také ve Strážnici se říká, že "tá á tá je[/] ešče jak dívka" a myslí se tím fyzická a duševní svěžest v pokročilém stáří. Přes týden chodí vždy v místním všedním oděvu, ve svátek v "parádním" kroji, jehož součástky schraňuje s úctou po mamičce ještě dodnes. v postním období v "barveníckých" sukních "pentlových", "pěrových", "emových", či jak se všechny ty modrotiskové vzory jmenovaly. v létě v jupce nebo kacabaji, v zimě v krátkém dubenném kožíšku.
      A jak se měnil její vnější vzhled, šlo-li právě o všední den nebo svátek a jednotlivé proměny ročního období či církevního kalendáře, jedna vlastnost u ní zůstávala stále stejná: její životní optimismus. Vídávali jsme ji vždy s úsměvem na tváři a porozuměním pro život spolubližních v srdci. Dovedla potěšit v zármutku a sdílet radost s tím, kdo byl obšťastněn přízní osudu. Když jsem ji skoro denně potkával, většinou mě nenapadlo, že je jí osm

109

desát, pětaosmdesát, devadesát a nyní pětadevadesát let. Ale ozvala se i otázka: měla stařenka skutečně důvod být stále veselá? Seznámíme-li se s během jejího života, zjistíme, že často tomu bylo právě naopak.
      Narodila se 1. prosince 1886 v rodině starousedlého rolníka Jana Možnara jako nejmladší dítě. Vyrůstala v Rybářské ulici, "v Rybářoch", jak se po strážnicky říká.
      Byla to zvláštní část města. Dožívaly v ní tenkrát bohaté tradice strážnických rybářů, po nichž dostala ulice své jméno, se starým cechovním zřízením, společenskou pospolitostí v čele s plesníkem a starodávnými výsadními právy rybolovu na okolních tocích. Bydleli zde a pracovali staří řemeslníci, kožešníci, ševci, krejčíři, tkalci, bednáři, vyznavači starých řemeslných zvyklostí a měšťansko-řemeslnického způsobu života. jejich zapřisáhlý konzervatismus v té době už pomalu odumíral, protože cechy byly zrušeny a do řemeslné výroby i celkového měšťanského života pronikal pokrokový duch a stále sílící národní uvědomění. Druhou složku obyvatel tvořili rolníci, "sousedé", jak se říkalo středně majetným zemědělcům, starých rodových jmen a hlubokých osídleneckých kořenů. Také oni měli svoji výraznou kulturu, založenou na staletých tradicích a předávanou z generace na generaci. Obě složky zde žily v dobré shodě, snad i proto, že majetkově byly podivuhodně jednotné. Každá zachovávala svoji kulturu, jak ji určovala tradice jednotlivých složek města, a k sociálnímu sbližování v podobě sňatků docházelo jen výjimečně.[/]

Marie Možnarová se svým snoubencem. Foto J. Relich, 1905.

      S Rybářkou ulicí sousedila rozsáhlá židovská obec, jejíž zvyklosti, zachovávající snad ještě ohlasy středověkého způsobu života, byly obestřeny pro okolní obyvatele nepochopitelnou a tajuplnou atmosférou. Přístupy do židovské obce byly v té době podle starých zvyklostí ještě symbolicky uzavřeny řetězy. A jen pár

110

Marie Procházková při Mezinárodním folkloristickém festivalu ve Strážnici v roce 1975. Foto J. Maršálek.

kroků bylo odsud ke starému pivovaru a říčce Moravě, tehdy ještě hluboké a plné zrádných tůní s podvojnou postavou zeleného mužíčkadémona, přátelsky nakloněného k sousedům, ale i mstícího se za zrádné jednání.
      V takovém prostředí vyrůstala stařenka Procházková a toto okolí jí vtisklo nesmazatelné rysy. Dodnes ráda vzpomíná na bradaté židy[/] a dodnes v jejích vzpomínkách žije třeba "pantáta" Hrbáč, jeden z posledních mistrů tkalcovského řemesla, jak dovedl poutavě vyprávět o vodníkovi od pivovarského mostu. Také od svých rodičů - zejména matky - zná mnoho starobylých příběhů ještě z "prajské" vojny (1866) a dovede zajímavě vyprávět o starém strážnickém kroji, zvycích a celém tehdejším, téměř patriarchálním životě rolnické pospolitosti.
      Protože byla Maryška poslední ratolestí rodu - od nejstaršího Josefa ji dělilo právě dvacet let - a jedinou dcerou, věnovala jí matka všechnu svou lásku a starostlivost. Maryška byla jejím potěšením. O jejich vzájemném poměru říká: "Nebyly sme ani jako matka s cérú, ale jak kamarádky!"1) Už od časného dětství ji učila písničkám, jichž znala bezpočet od svých rodičů, a tak jí postupně odevzdávala celý nashromažděný rodový písňový poklad. Také s otcem při práci na poli a ve vinohradě zpívávala. Ze sourozenců byl nejvíce zpěvný Tomáš, který i skládal písničky. Od něho pochází píseň "Ej, hájek, hájek", "Enom jednu sestru mám" a jiné. Otcův bratr František byl také mimořádně zpěvně nadán a působil jako kostelní zpěvák. Sledování těchto rodových a příbuzenských projevů zpěvného nadání přispívají ke zjištění, že některé rody byly mimořádně zpěvné, zatímco jiné se vyznačovaly částečnou nebo i úplnou nezpěvností. v této záležitosti se uplatňovaly zajisté i zděděné genetické vlastnosti, ale zřejmě rozhodující bylo prostředí a uvědomělá výchova ke zpěvu, o čemž nás přesvědčuje více příkla

111

dů jen ze strážnického prostředí. Tato vlastnost se ještě násobila, pokud se brali zpěvně založení partneři. A také zde je zákonité, že se tyto vlastnosti vzájemně přitahovaly. Pří[/]klad najdeme opět v rodokmenu stařenky Procházkové, kde můžeme identifikovat i pozdější projevy zpěvného nadání v dalších generacích.[/]

Kursiva = nadprůměrné zpěvné nadání

112

      Kromě "rodinného" zpěvu, můžeme-li tuto kategorii tak nazvat, existovalo v té době mnoho příležitostí i k pěstování "společenského" zpěvu. Vždyť v dobách stařenčina dětství a mládí byla lidová kultura ve Strážnici en málo narušená a obsahovala ještě mnoho prvků z dob dávno minulých. Zpěv byl věrným a nezbytným průvodcem rolníkova života. Zpívalo se při práci na poli, ve vinohradě, štěpnici a zvláště na loukách při sečení a hrabání sena. Je to zvláštní, ale související nějak s vnitřním spojením člověka a přírody, že právě rovinné rozlehlé louky plné voňavých bylin působily podvědomě na psychiku člověka a formovaly i charakter písně. Sama luční práce - byť fyzicky náročná - byla nejoblíbenějším zaměstnáním rolníka, snad právě pro svou "voňavost" i zvláštnost ročního období, časného léta a začínajícího podzimu. A není bez zajímavosti, že tato radostná práce i neobvyklé prostředí potláčely v lidech jejich špatné stránky: soudil-li se rolník o majetek. pak to bylo skoro vždy pole nebo dům, ale louka zřídkakdy.
      Také při domácích pracích se zpívalo a hodně. Byly to zejména podzimní a zimní práce, kdy se scházelo více lidí: "šústání" kukuřice, vaření trnek, draní peří, přástky, loupání fazole. Ale ani při řídkých chvílích odpočinku něchyběl zpěv. Stařenka vzpomíná na oblíbené besedy, které se odbývaly před domy. Jejich častými návštěvníky byli nejen příslušníci rodiny a příbuzenstva, ale i sousedé, "uličáné", pospolu rolníci i řemeslníci. Obvyklým místem letních besed byl "plácek" u chalupy ševce[/] Roháčka, sousedící se zámeckým parkem, kam často chodíval i Úlehlův Jan Neumann-Zajíc. Vrcholnou příležitostí pro prezentaci lidové písně byly však taneční zábavy a především svatby. Platilo zde, co řekli kdysi už Úlehlovi: "Počkajte, dyž chcete slyšet opravdu staré pěsničky, tož to mosíte jít negde na svajbu, tam ích uslyšíte až do boha! "2) Písně se uplatňovaly už při samotném svatebním obřadu a zejména při svatebním veselí. Zde také mohla i nejedna píseň vzniknout, což dokládají některé strážnické zápisy. k udržování a rozkvětu písně přispívala i přítomnost hudců, kteří mnohým písním nedali zapomenout a byli i jakýmsi regulátorem nejen obvyklého řádu svatby, ale i živnou půdou pro písňovou vegetaci celého svatebního ovzduší.
      Zpívalo se při úvodě, ba i po pohřbu, zvláště zemřel-li svobodný člověk. Připočteme-li k těmto všem příležitostem zpěv kostelní, který rovněž v mnohém ovlivňoval lidovou píseň, a zpěv "národní" ve školách, dostaneme plastický obraz zdrojů stařenčiny zpěvnosti.
      Stařenka už v raném mládí - po strážnicky se řekne "dívčí sa" - velice ráda tancovala. Naproti přes cestu byla hospoda žida Mandlera, která byla místem častých tanečních zábav rolnické i měšťansko-řemeslnické mládeže. Obraz těchto tancovaček dokreslovaly i za okny přihlížející děti, mezi nimiž nechybívala ani Maryška. Tancovat se naučila na svatbách, jako ostatně většina tehdejší mládeže. Od šestnácti let chodila už na taneční zábavy, ale její matka to nerada viděla. Říkala; že má ještě čásu dost a jednou jí dokonce zamkla čižmy

113

do truhly; stařenka šla k muzice tedy bosky. Říká: "Já sem velice ráda chodila k té muzice a k tancu, a to bylo moje. Já sem myslela, bez tanca že nebudu."3) Kromě obvyklého párového danaje začaly pronikat v té době už i "moderní" tance: "tajč" (valčík) a "ceprla" (druh polky). A právě jedna tancovačka na novém Černém orle jí byla osudnou: poprvé na ní spatřila svého pozdějšího manžela, tehdy četnického závodčího. Ráda na to vzpomíná, jak ji cosi jako bleskem zasáhlo a projelo celým tělem, jak jí padl hned do oka i do srdce a ona se do něj na první pohled zamilovala. Nechtěla slyšet o žádném jiném, i když jí ho rodiče často rozmlouvali, Nakonec přece zvítězila vzájemná láska a 24. dubna 1907 byla oddána ve farním kostele s četnickým strážmistrem Františkem Procházkou, rodákem z Rosic u Brna. Na svatebním obrázku od strážnického fotografa Josefa Relicha vidíme mladé, líbezně se usmívající děvče v městských šatech a strážmistra s vojenským držením těla a šavlí po boku.
      S novým stavem začaly i rodinné starosti, které souvisely s přemísťováním na "štace", nejprve do Hroznové Lhoty, pak do Lužic a naposledy do Rapotic na Vysočině. Přišly i děti, František a Vladimír. A pak přišla i osudná rána: po šestiletém radostném manželství zemřel v roce 1913 manžel a ona zůstala sama, sama na zaopatřování životních potřeb, sama na výchovu malých dětí, na všecko sama... Začala jí cesta odříkání, která pro sedmadvacetiletou ženu, vlastně ještě pořád děvče, byla zpočátku nepředstavitelná.[/]

Marie Procházková při nedělní odpolední besedě. Foto J. Pajer, 1968.

Aby poněkud zmírnila své těžké postavení, přestěhovala se zpět do Strážnice (otec byl ještě naživu), kde měla po rodičích kousek pole a světničku v rodném domě. Statečné bojovala s nepřízní osudu (navíc byla ještě první světová válka) a když bylo nejhůře, pomohl vždy jediný lék: písnička. Jedině s ní překonávala všechny životní strasti a získávala brzy - její vrstevnice ještě tancovaly při muzikách - základy obdivuhodného životního přesvědčení a moudrosti, jimiž si podmaňovala své okolí. Je ostatně známou skutečností, že hluboké životní údery zocelují jedince a po

114

Marie Procházková v den svých 95. narozenin. Foto J. Uherka, 1981.

kud jsou překonány a správně pochopeny, vedou vždy k takovému uvědomění. Ale buď jak bud - skrytý smutek, aspoň jeho nejemnější stín zůstává ukryt v největší hloubce srdce až do konce života.
      Stařenčinou první a největší starostí byla péče o řádnou výchovu svých dětí. Na svůj[/] život nemyslela a ráda pracovala u cizích lidí, jen aby mohla dát syny na studie. Vychovala z nich nejen čestné a spravedlivé muže, ale i vysokoškolsky vzdělané právníky. Za to se jí dostalo později odvděku v lásce dětí a vnuků.
      S přibývajícími léty a zbavena tíhy vlastních starostí se začaly opět probouzet nejvlastnější rysy její povahy: přirozená veselost, živý zájem o život svého okolí a zvláště o zpěv. s písničkou překonávala všechny životní útrapy, snad proto se k ní tak pevně přimkla a považovala ji za nejvěrnější průvodkyni svého života.
      Začátkem čtyřicátých let začal do Strážnice dojíždět z Brna Vladimír Úlehla, veden zájmem o lidovou píseň, kterou zde zapisoval už v dobách svého mládí. Od místních obyvatel se dověděl i o Marii Procházkové, tehdy šestapadesátileté, a hned při prvním setkání byl zaujat její osobou a podáním písní. Překvapila ho nejen velká zásoba písní nejrůznějšího druhu, ale zejména zpěvaččin starý způsob podání s obalovými tóny a četnými glisandy a bohatá invence při ztvárňování písně. Píše: "...skoro každá strofa chtěla by notační poznámku, nápěv je v jejích ústech cosi tak živého jako sochařská hlína v prvním náporu tvůrčího nápadu... Vlní se, přiklání se k slovům, splývá s nimi v naprostou jednotu, dlouze doznívá a pyšně se zas nadnáší."4) Také Vítězslav Volavý se zabýval jejím zpěvem a charakterizoval jej takto: "...zpívá středně otevřenými ústy jako při hovoru a tak také i artikuluje. Intonuje čistě, tón tvoří bez

115

Zapsal 18. 5. 1968 J. Pajer.

      1.
(: Na strážnickém širém poli :)
      (: šuhaj na vojnu sa strójí: :)
      2.
(: Strojí, strójí, strójit bude, :)
      (: všecko vojsko na ňu půjde. :)
      3.
(: Všecko vojsko, všecí páni, :)
      (: šuhajíček malovaný. :)
      4.
(: Pošlete mně pro tatíčka, :)
      (: že už sedám na koníčka. :)[/]
      5.
(: Tvůj tatíček tady néni, :)
      (: on už leží v čérnéj zemi. :)
      6.
(: Pošlete mně pro mamičku, :)
      (: že mně dávajú šavličku. :)
      7.
(: Tvá mamička doma néni, :)
      (: ona leží v čérnéj zemi. :)
      8.
(: V černéj zemi nekopanéj, :)
      (: sedn roků nehrabanéj. :)

viditelné námahy, vydechuje i nadechuje mezi logicky uzavřenými frázemi."5) k těmto výstižným charakteristikám je možno dodat, že tento styl podání si uchovala stařenka dosud, ani nevymizel z jejího hlasu onen opar mládí. Je to skutečně zvláštní a pozoruhodný jev, související patrně s nevyzpytatelnými procesy stárnutí, které je založeno v tomto směru snad i na psychice jedince.
      Úlehla byl svým objevem velmi nadšen a v jejím podání spatřoval starý způsob přednesu písně, který považoval za nejstarší dochovaný styl, v minulosti rozšířený všeobecně. Zapsal od ní 62 písní o 56 nápěvech, tedy nejvíce po stařečkovi Machálkovi-Rakušanovi.[/]
      Kolem roku 1943 se začala formovat cimbálová muzika mladých Strážničanů, jejíž počátky jsou spojeny se jménem Slávka Volavého, tehdy mladého maturanta a vysokoškoláka-čekatele, protože vysoké školy byly za okupace uzavřeny. Ideově navazovala na střední generaci strážnických muzikantů pod vedením dr. Janka Horného, která byla pokračováním starých strážnických hudců, jejichž původní styl podání i písňový repertoár odevzdávala zprostředkovaně také začínající mladé muzice. Její primáš hledal vzory i jinde. Myšlenkově a později i osobně spřízněn s horňáckými muzikanty, především Jožkou Kubíkem, Janem Ňorkem, Martinem Miškeříkem a další

116

Zapsal 18. 5. 1968 J. Pajer.

      1.
Ešče si zazpívám na strážnickém poli,
      hlas můj sa uderí o martinské zvony.
      2.
Ešče si zazpívám na huménku stoja,
      učuje mňa milý, ale mňa nepozná.
      3.
Neviděla sem ťa, ale sem ťa čula,
      potěšila sem sa jak bych s tebú byla.[/]
      4.
Šuhajku, duša má, leluja voňavá,
      dyž ťa deň nevidím, su celá bolavá.
      5.
Šuhajku, duša má, zelená ratolest,
      pro tvé černé oči nemožu sa najest.
      6.
Nemožu sa najest, ani vody napit,
      šuhajku, duša má, nenech sa mňa trápit.

mi, a okouzlen podáním legendárního Samka Dudíka, uplatňoval také tyto prvky při vytváření vlastního stylu hry. Výběrem repertoáru však zůstávala muzika ryze strážnická. Tehdy bylo ještě z čeho vycházet a čerpat. Dožívala stará generace z let šedesátých minulého století a také mezi mladšími se našlo mnoho znamenitých zpěváků i tanečníků. Byli to především František Vajčner-Plaček a bratři Frolkové, Antoš a Jožka, zpěváci i hudebníci, pomocníci Úlehlovi i inspirátoři začínající muziky.
      Při hledání písňových zdrojů v prvních poválečných letech, spojených se začínajícími strážnickými slavnostmi, začala také spolupráce muziky se stařenkou Procházkovou, která trvá prakticky až doposud. Stařence tak[/] přibyly nové nesnáze, dosud nepoznané: veřejné vystoupení na jevišti. Nebylo lehké překonávat vrozenou skromnost a jakoby stále dívčí ostýchavost. "Dyž sem vystupovala poprvní na Čérném orle, to bylo pro mňa hrozné! Já sem se ani nemohla podívat na lidi, velice sem se haňbila, co lidé řeknú: Co tá se tam čapoří! Vénku už sem se tak nehaňbila, tam mňa nikdo neznál."6) Počáteční ostych byl však překonán, ale její přednes zůstal vždy - ať to bylo v soukromí nebo na veřejnosti - skromný a cudně zdrženlivý.
      S muzikou dr. Slávka Volavého pak pravidelně vystupovala na strážnickém festivalu, naposledy ještě v roce 1978, a absolvovala desítky vystoupení v různých místech naší republiky. Byla také pevnou oporou pro začína

117

jící taneční soubor Danaj, jimž předávala písně ze svého bohatého repertoáru. O její podání se začal zajímat i brněnský rozhlas, který má ve svém archivu mnoho jejích nahrávek, hudební vydavatelství Supraphon (je zachycena na třech deskách, poslední "Lidové balady ze Strážnice" je věnována jenom jí) a později i Čs. televize. Také sběratel Jan Poláček od ní zapsal některé písně, z nichž mnohé jsou publikovány v jeho "Slováckých pěsničkách". Tak se její jméno dostávalo do povědomí široké veřejnosti a stávalo se symbolem obdivuhodné zpěvnosti, ojedinělého písňového podání i nevšední životní vitality.
      Pro své "chlapce" ze strážnické muziky složila i písničku, z niž vyznívá láska ke zpěvu a jíž odkazuje své písničky dalším generacím:

      Snáď si, chlapci, vzpomenete,
      až mě tu mět nebudete,
      až budete pěsničky hrát,
      keré sem já zpívávala,
      keré sem já vám zpívala,
      dyž sem s vama chodívala.
     
      Já vám, chlapci, sbohem dávám,
      pěsničky vám zanechávám,
      abyste je rádi měli,
      nikdy jich nezapomněli,
      abyste je rádi měli,
      při nich si na mě vzpoměli.

      Srovnáme-li stařenku Procházkovou jako zpěvačku, ale i výraznou lidskou osobnost, s jinými, literárními příklady, nacházíme obdobné individuality v Kateřině Hudečkové a Anně Žalmánkové z Velké na Horňácku, v Plickově Evě Studeničové z Moravských Já[/]nů, také Táborský píše ve své "Rusavě" o podobných typech, bereme-li jen oblast Slovácka, přilehlého slovenského Záhorí a Valašska. Všem byla společná povahová ušlechtilost, hluboká životní moudrost a především nepřekonatelná láska k lidem a písni, která jim byla vždy oporou v období těžkých životních zkoušek. Když se zamyslíme nad životem a způsobem jeho prožití, jistě dáme za pravdu Anně Žalmánkové, jejímž životním přesvědčením bylo: "Smít sa či puakat je za jedny peníze! ", tedy radši být veselý a rozdávat lidem radost. v tomto přesvědčení se dožila i stařenka Procházková tak vysokého věku. Může být "návodem" pro dlouhověkost?
      V posledních letech žije stařenka Procházková poklidným životem nikoliv "unaveného" stáří. Chodí na procházky do zámeckého parku, se zájmem sleduje život okolí. Je pravidelnou návštěvnicí výstav Ústavu lidového umění i každoročních festivalů, vystoupení obou národopisných souborů, oslav. Okolní život hodnotí očima svého mládí: dovede se spravedlivě rozhorlit, že současná svatba nemá už onen závazný charakter s obřady a zvyky, že mizí kroj a písně, což ji trápí nejvíce. Dobře ví, že život nelze zastavit a svůj postoj omlouvá slovy: "Víte, já su ešče z minulého století!" Proto má ráda velkou obec zpěváků, muzikantů a tanečníků a aspoň v duchu žije stále s nimi na jejich vystoupeních, zájezdech, zkouškách, oslavách.
      Ráda si pobeseduje se sousedy i s kolemjdoucími na ulici. Za pěkných dnů postává před vraty, opírá se o hůl a vyhlíží listonoše,

118

zda jí nenese dopis z Ameriky. Jednoho dne se dopisu také dočkala, ale jeho ořízka byla černá: mladší syn v Americe zemřel. Byla to poslední osudová rána. Ale stáří už nepřijímá - tyto bolestné zprávy jako dříve. Poplakala si, ale zase nabyla duševní rovnováhy a klidné životní vyrovnanosti. Snad si ani neuvědomila, že ona sama přežívá svoji generaci a pomalu nastává čas, kdy začínají odcházet i příslušníci generace jejích dětí. Od té doby se snad trochu více zahloubala do duchovního světa.
      Je stařenka spokojena s prožitým životem? Zajisté ano, i když byl mnohdy těžký a neradostný. Nebyla ostatně sama, podobných příkladů by bylo možno. uvést desítky. Nikdy si[/] ale na svůj životní úděl nestěžovala a dnes už na svůj život vzpomíná úsměvně, byť cítí posluchač i jemný přídech smutku. Synové i vnuci ji mají rádi, okolí také. Co více schází k pocitu životního uspokojení?
      Jen málokterému lidskému jedinci dopřeje život tak bohatá léta, jako dopřál stařence Procházkové. A opět jen málokdo se z nich může těšit v takové fyzické i duševní svěžesti. Je-li to dopřáno lidem, jejichž životní poslání se neminulo účelem a jejichž životní jednání nezkalilo spolubližním ani jeden den jejich života, pak v tom můžeme spatřovat, že je klidné stáří snad náhradou za přestálé zkoušky a věřit, že je osud přece jen spravedlivý.[/]

Poznámky:
1.
      ÚLEHLA, V.: Živá píseň. Praha 1949, str. 85.
2.
      ÚLEHLA, V.: c. d., str. 120.
3.
      VOLAVÝ, V.: Lidová zpěvačka Marie Procházková. Národopisné aktuality, 3, 1966, str. 19.[/]
4.
      ÚLEHLA, V.: c. d., str. 83.
5.
      VOLAVÝ, V.: c. d., str. 22.
6.
      Při návštěvě dne 2. 12. 1981.

119

Marie Procházková s muzikou Slávka Volavého, Strážnice - zámek. Foto L. Polášek, 1962.

120

Národopisné aktuality roč. XIX. - 1982, č. 2

ŽIVÁ TRADICE

O MASOPUSTNÍCH MAŠKARÁCH Z BISKUPIC VYPRÁVÍ MARIE SKOVAJSOVÁ [obsah]



      "...istě ste si odvézli od nás podobenky naších maškarů a toš si myslím, že bych vám měla o nich povyprávjat věcéj..."

Pohřebenář
      "Je o něm pověsť stará nekolik storočí. Vyprávjál to děd dědovi mého děda a ten to počúl od svého děda.
      Tady v kraju stála tvrz a říkalo sa í Pod hřebeněm. Tito zemani měli jediného syna. Byl to člověk zlý, bohaprázdný a smilný. Jeho otec ešče mladý pošel haňbú nad svým synem. Po jeho smrti byla zemanka na svého syna bezmocná a tento byl ešče horší. Každá mladá robka aji cérka sa ho bála, ale kerú si upřél, žádná sa mu neubránila a na tvrz ju dovlékl a zprzníl. A tak při tom obžerném životě nakonec zprzníl aji svoju matku a tá ho[/] hrůzú zaklnúla v netvora božím tvoru nepodobném a pošla do zemi také. Protože mladý zeman při prostopášnictví vyřváňál "starú babu na rožeň, mladú cérku pod hřebeň!", tak mu také pravívali podhřebenář. Tak ho ludé čujávali aj po smrti a začali ho menovat pohřebenář. Viděli v něm příšeru bohem potrestanú a báli sa ho.
      Třeba na tom neco pravdy bude, protože na ludkovském kotáře až do združstevnění sa jedným rolom říkalo Na tvrzisku."

Lucka
      "O ní bude říkání také moc staré. Podle katolíků byla trpitelka a v noci na 13. prosinec chodila a koho potkala, tož ho pobila. Najrači bíjala po rukách. Ten deň měl být dněm

121

Maska pohřebenáře, Biskupice, okr. Gottwaldov. Foto I. Frolec, 1981.

Detail masky pohřebenáře.

jejího umřítí. Pro iných ludí byl symbol zimy. Ale proč chodila toho 13. prosinca a byla zlá sem od starých ludí nepočula."

122

Maska lucky v masopustním průvodu v Biskupicích. Foto I. Frolec, 1981.

Smrťák
      "Smrťák, spíšéj by sa mělo říkat smrtka. Lebo každý, kdo viděl smrť, nikdy neviděl chlapa, ale dycky vychrtlú, vyzíblú robu. Říkání o ní néni starší sto roků. Naší babjénka nám mockráť pravívali, že jejich tatíček vezli smrť do Zvarového mlýna, jak jeli do Vizovic na jarmek. Za Luhačovicama ich stavila a u Zvarového mlýna ju ani neviděli jak hépla z voza. Enom že ím začalo byt zima a koně začali utěkat, že ich nemohli ani udržať. Podruhéj zaséj naši dědáček šli k půnoci na čekanú. Najrači chodívali do ludkovského hájka. Bylo to tak v zátiší a téklo přes to nekolik potůčků, tož tam bylo aji bažantů aji králíků lebo zajíců a oni byli ukrutný pytlák. Dyž[/]

Maska Kohúta, Biskupice. Foto I. Frolec, 1981.

by jednu noc nemohli ít ven, tož snáď by byli aji nemocní. Tedová také vyšli k jedenáctéj hodině. Dyž došli na Vrbjecka, šli po hraničkách, až došli na třúhranicu. Byla to křížná cesta a dělila tři kotáry - Ludkovice, Biskupice a Luhačovice. Na téjto křížnéj hranici

123

stálá vyzíblá, vychrtlá na kosť baba s kosú a huhňala, ledvá i dědáček rozuměli: "Vrať sa dóm, lebo tam bude zle!" - Jak to zahuhňala, tož sa hneďkaj stratila, ale zbúřil sa hrozný větr, bylo počut kňučání psů a piščání jak dyby hviždali na domfových oračkách. Na dědáčka došla hrůza a takový strach, že doletěli málo živý dóm a měli z toho horkú nemoc. Ležali dlúho a fantazírovali o smrti. A to ích zachránilo. Lebo v tú noc sa tam střetli pytláci s hajnýma z Láčovského panství a hrábě Serenyj tam pozvál na pomoc žandáry a tož tam bylo aji postřílaných. Dyž ale ráno vpadli na naších dědáčka, babjénka řekli, že už kolik dní majú horkú nemoc. Žandáři nevěřili, dovédli dochtora a ten ím to potvrdíl a ešče napsál dědáčkovi léky, aby neumřéli, lebo měli zapáleninu. Až sa vykulirovali, tož nám mockrát vyprávjali jak mu smrť zachránila život. Umřéli, dyž mněli 76 roků. A tedová, co viděli smrť, měli 26 roků. Aji dědáček Charvátovi viděli smrt, aji s ňú řečnovali, dyž došla pro jejich tatíčka. Že ju prosili, aby ich ešče nechala chvílu, že sú ešče všeci nezaopatření. Smrť sa préj velice rozmýšlala a nakonec že řekla, dyž za oca prosíš, tož vám ho tu nechám ešče pár roků. Umřeli tedy za pět roků."

Hastrmanští manželé
      "Žili u nás tak v šedesátých rokoch minulého století v rybníku brockých pánů. Okolo rybníků byla pastva. Ve dňe tam pásali ovca a krávy, v noci koně. A za pasákama koní chodíl hastrman. Nebyl zlý a neublížil ani lu[/]dom, ani dobytku a celé leto tam sedával s pa cholkama u ohňa. Až jednúcky přišel do panského dvora nový pacholek a milého hastrmana od ohňa zahnál. Hastrman že mu enom řekl, že to nemněl dělat a stratil sa a na druhý deň jak brodili koně, tož toho, co ho zahnál, utopíl v zátočině. A řekl, že potopí všecky za to, že sa ho nezastali, dyž ho od nich zaháňál. Hastrmance ich bylo lúto, tož ím řekla, jak budú brodit koně; aby dávali pozor. Dokáď půjdú pěny po vodě bílé; aby byli ve vodě, až ale začnú ít krvavé, aby honem vylézli na břeh. A tak sa aji stalo Hastrman poznál, že už to víja, tož ju utékl do rybníka na Březůvky. Protože už byl podzim a sušilo sa ovoce, tož sa skamarádil v sušírňách a ešče dlúho že tam byl, než ho zabíl třeščák (blesk). Protože byl dobrý a Ludé ho měli také rádi, dochovalo sa o něm moc dobrých spomínek, jak ze Březůvek, tak z Ludkovic, Újezda a Kaňovic, koré vydal František Müller, farář na Provodově v roce šedesátosm."

Šašci a kašpárek
      "Sú to maškary staré tak dvacetpět až třicet roků. Začalo sa to oblékat až po válce. Připomínalo to jak cirkuse, tak pohádky a také nadávku. Často sa říkalo ludom veselým, až divokým "šašku počmáraný". A v tož dyž sme po válce chystali fašaňk, tož sa udělali aji tyto maškary. Lúbilo sa to jak tým, co v tom chodili, tak aji tem, co sa na ně dívali, tož od téj doby chodívajú."

124

Hadrář
      "Také začál chodit až po válce. Připomínál agenta s látkama. Bylo to takové zaměstnání tychto ludí, lebo nebylo na ně moc dobrých zpomínek. Skoro žádný nedostál, co si objednál."

Hadrník
      "Byl takový překupník. Ale byl o to lepší, že staré hadry vyměňovál za nádobí. Měly ho rády hospodyně. Lebo měl věčinú to, co potřebovaly a prodával to tři věci za pět korun. Byl takovýto výměnný obchod, on zaplatíl hadry a dyž si vybrál zboží, tak doplácál ten, na kom byla řada, aby sa to vyrovnalo. Tito překupníci byli do prvních roků války a tož sa na ně po válce zpomínalo. z toho také je táto maškara.

Cigáni
      "Byli u nás nekolik rodin. Bývali v búdách mezi Biskupicama a Luhačovicama. Byli všelijací, pracovití, zlodějščí a lenošní. Cigánky chodíly po dědinách na ptaní a chlapi nekeří chodili do práce,. nekeří, po sedlákoch, ale věčina ich sa živila jak kerý byl šikovný a chytrý, zlodějnú alebo šizuňkem. Protože válku z nich prožili enom čtyři, tož aji ti sa odstěhovali a tož sa také na ně zpomínalo při fašaňku. Néni to zpomínka smutná. Spíšej veselá a humorná. z toho také sú tyto maškary."

Ozembúch
      "Připomíná potulné muziganty, šumaře a také mynářské krajánky. Ti donášali do dědiny všelijaké báchorky a pěsničky. Přesto, že ludom vyprávjali hlúpoty a vymyšlačky, přeca ich měli rádi. Lebo tam, kam vpadli, bylo dycky veselo. Nájvěc chodili tam, de sa drhlo péři lebo klepál mak. Do sušírní na zápečky. Víte i, kam přišli, tam bylo hneď veselo, proto sa aj táto maškara hodila na fašaňk."

Hofer s tragačem
      "Připomíná chudobu a starost o manželku, v době tak těžkéj a bídnéj, kdy nebylo peněz na dochtora, ani na povoz zavést ju k něm."

Kohút
      "Že brzo ráno budíl kokrháním, připomínál panského drába jak chodíl po barákoch a nutil na robotu."

Slépka
      "Připomíná starostlivú hospodyň a vajcama připomíná blížící sa velikonoce. Lebo budú chodit mrskáčé a bude ich moc potřeba."

Jura s cepem
      "Je také maškara až po válce. Připomíná chudobu ludí, keří v zímě chodili po sedlákoch mlátit za trochu obilí a jídla."

125

Policajt
      "Byl obecní sluha. Ve dně chodíl s bubnem a dával na vědomosť nařízení obecního výboru a v noci chodíl s rohem a trúbíl hodiny. Za to dostával peníze, ale na svátek svatého Jána dvacátéhosedmého prosinca dostával obilí. Říkalo sa tom sypaná výplata. U nás sa měl dobře. Lebo v dědině bylo hodně sedláků a platilo sa z měřice, tož vybrál nekolik metráků. Tento policajt začál chodit po fašaňku, jak sa zavédl do dědiny moderní diktátor (rozhlas). Nebyl to výsměch, ani zpomínka, chtěl si zopakovat to: na vědomosť sa dává."

Dochtor
      "Mosél byt šprýmař a mosel umět prohlédnút hlavně roby tam, kam vpadly maškary. Mosél ukázat, že léčí lepší jak baba kořenářka."

Holič
      "Byla připomínka, že aj na fašanku je třeba břitva a mydlo a chlapi budú oholení jak z fúsú, tak aj z peněz."

Manželé s děckem
      "Byl takový výsměch, že žádný malý chlap si nemá brat za ženu velikú robu. je to né enom směšné, ale aji hlúpé. O takovém sa pravívala, že mosí poslúchat. Lebo je žabě po kúby a proto mosí chodit v sukňách."[/]

Maska kohúta, Biskupice. Foto I. Frolec, 1981.

Kartářka
      "Lebo také věštkyňa, kerá hádala z karet minulosť a předpovídala budúcnosť. Bylo dosť ludí, co věřili tom, co ím nabalamútila a ešče í za to zaplatili. Bylo ale věcéj tech, co říkavali, že dyby neco věděla, že by si načarovala, aby sa měla dobře, proto také sa chodilo za takovú maškaru. Snáť to byl výsměch z tych, co í spiš věřívali. Po válce sa to bralo jak připomínka, že takové plesmery opravdu byly."[/]

Baba kořenářka
      "Byla robečka, kerú měl každý rád. Znala léčivú moc bylin a každému, kdo za ňú došél,

128

Jura s cepem v masopustním průvodu v Biskupících. Foto I. Frolec, 1981.

neodepřela pomoc. Věřila v čarovnú moc zelin a proto ich chodila trhat na svatojanskú noc. To mosela ít na lúku alebo do rubiska a nesměla s nikým mluvit a než začala sbírat, tož mosela řéct: "Svatojánská noci tajemná, v tobě je moc čarovná, daj, nech nasbírám bylin léčivých pro záchranu nemocných." - Jak tato opakovala na všecky světové strany, tož mohla začat sbírat a do svítání mosela byt doma, než vyšlo slunko mosela dat zeliny sušit na hůru. Na slunku stratily léčivú moc. To opakovala po tři noci, až měla tech bylin devět druhů. Než zeliny sa usušily, tož si našila malých pytlíčků z konopného plátna. Dyž potom šla k nemocnému, tož do toho pytlíčka otřela trochu tych bylinek a zbytek[/] vzala sebú. U nemocného eščě trochu otřela tech vršků a uvařila čaj a to ostatní dala na žhavé uhlí a tým nemocného okuřovala. Moc ludí poléčila, ale zlé jazyky tvrdily, že víc než nakuřování léčil čaj s medem a v něm dobrá slivovica. Tož naši maměnka nás léčívali enom tu slivovicú a čajem. Na okuřování a noséní pytlíčka s bylinkama na krku nevěřili. Zapoměla sem, že ten pytlíček mosel byt ušitý jednú niťú a na šňůrce ho mosél mět nemocný na krku. Třikráť za deň sa mosél modlit za uzdravení nemocných a k tom přidat, že věří v čarovnú a lečivú moc svatojánských zelin, že sú čarovné a vyháňajú z těla všecko zlé."

Zaříkávačka
      "Byla baba zlá a mstivá, proto í také pravívali čarodenica. Ludé sa í báli a račí sa í každý hleďél vyhnút. Uměla přivolat nemoc, neščestí do domu alebo nedójivosť kráv a hynutí dobytka. Dyž ju chťél nekdo chytit, tož v pátek, jak zvónily tři hodiny, tož mosél na křížnéj cestě v poli uřezat šípovú halúzku ze křa s hrubýma trnama a příďa dom, mosél rozpálit radlicu z pluha, položit ju před dveřa do chléva, položit na ňu křížem halúzky z březe od svatodušního oltáříka a tým trnem do kříže šlahat po radlici a modlit sa pod ochranu boží. Dyž to všecko udělál a s nikým nepromluvíl, tož čarodenica došla na dvůr a nevěděla, co chce. Dyž chtěl nekdo vědět, kolik takových čarodenic je v dědině, mosel dávat pozor na půnoční mši na Štědrý večer.

127

Při pozdvihování při mši svaté sa každá čarodenica obrátí k oltářu zádama. Ten, kdo ich vidí, mosí vydržat v kostele až po jednu hodinu z půnoci alebo si vzít svěcenú křídu a trochu maku. Vyďa z kostela, nestihne i to do jednej hodiny byt v kostele, tož mosí za sebú rozsýpat mak a dyž doběhne dom, tož přede dveřima pokropit svěcenú vodú a udělat svěcenú křídú čáru. Čarodenice přes ňu nepřekročíja. Dyby né toho, tož by bylo s každým zle. Lebo ony v kostele poznajú, kdo ich viďél. Nedostál i by sa dom, stačilo sa dostat na křížnú cestu a udělat okolo sebe kruh křídú a pokropit sa svěcenú vodú. Jejich moc trvá enom hodinu po půnoci."[/]

Kominík
      "Je odjakživa znaméní ščestí. Proto také chodíl s fašankářama, aby to dobře dopadlo. Aby sa moc vybralo, aby všeci ve zdraví vydržali a aby sa na budúcí fašaňk zaséj všeci zešli."
      Poznámka:
      Marie Skovajsová, nar. 18. 1. 1919, je po léta organizátorkou masopustní obchůzky v Biskupicích na Luhačovicku a sama také zhotovuje masky, o nichž vyprávěla o fašanku v roce 1981. K uveřejnění připravil Václav Frolec.

128

ZPRÁVY

JUBILEUM

K osmdesátce PhDr. Jána Mjártana, Drsc. [obsah]

Rozvoj každé vědy je spjat s konkrétními osobnostmi, s těmi vědci, kteří mají zvláštní schopnost vytvářet atmosféru pracovní pohody, vyzařovat optimismus, inspirovat i metodicky usměrňovat činnost ostatních vědeckých pracovníků svého oboru. Příkladem takové osobnosti je budovatel a dlouholetý ředitel Národopisného ústavu Slovenské akademie věd, dlouholetý předseda Národopisného odboru Matice slovenské a později Slovenské národopisné společnosti - PhDr. Ján Mjartan, DrSc., (nar. 5. 5. 1902 v Sebedražie) - jemuž dnes upřímně blahopřejeme k osmdesátinám.
      Pro obdivuhodné znalosti, laskavý humor pracovní píli a živý zájem o vše nové si získal mnoho upřímných přátel. Zvláště pro nás mladší je osmdesátník dr. Ján Mjartan stále vzorem pracovní aktivity a autorem prací, v nichž hledáme nejenom vzácné informace, ale i cenná metodická poučení. Jeho dílo, jímž se zapsal do dějin slovenského, československého, ale i vůbec slovanského národopisu, je do[/]kladem významu osobností pro rozvoj vědy.
      PhDr. Ján Mjartan, DrSc. po ukončení vysokoškolských studií u profesora K. Chotka, na filozofické fakultě University Komenského v Bratislavě působil řadu let jako středoškolský profesor na gymnáziích v Prievidzi, Trenčíně, Michalovcích a v Žilině. Po celou dobu své pedagogické činnosti se soustavně věnoval národopisným, výzkumům i organizátorské práci v oboru národopisu, zejména ve funkci předsedy Národopisného odboru Matice slovenské. Nebylo proto překvapením, když byl v roce 1949 odvolán z funkce ředitele gymnázia v Žilině a pověřen řízením nově zakládaného Národopisného ústavu SAV v Bratislavě. Vědecká erudice a zkušenosti z dosavadní činnosti i osobní vlastnosti řídícího pracovníka mu pomohly vytvořit z nového ústavu hlavní badatelské středisko slovenského národopisu.
      Život a obsáhlé dílo PhDr. Jána Mjartana, DrSc. zhodnotí obsáhleji jeho žáci a pokračovatelé hlavně ve slovenském odborném tisku. Zde chceme především ocenit, že svým širokým historicko-etnografic[/]kým zaměřením důsledně prosazoval úzkou spolupráci slovenského a českého národopisu a v tomto duchu vychovával i své spoluprácovníky. Zejména na půdě národopisných pracovišť na Moravě především v Brně, Uherském Hradišti a ve Strážnici - se vyvinula neobyčejně vřelá a úzká spolupráce slovenských a českých národopisců s dosud někdy ještě nedoceněnými vědeckými výsledky. Jubilant sám byl například zván jako oponent doktorských a kandidátských dissertačních prací, obhajovaných na universitě v Brně, v Uherském Hradišti vydal vzácnou práci Ľudové rybárstvo na československom Pomoraví, je stále vítaným účastníkem strážnických národopisných sympozií a patří k těm, kdož na Slovensku pravidelně informují o významných akcích v českém národopise.
      Při veškeré pilné práci vědecké i organizátorské byl vždy hluboce humanisticky cítícím člověkem, vážícím si práce druhých, milujícím i milovaným manželem a otcem. Přejeme mu za všechny pracovníky Ústavu lidového umění ve Strážnici, i za okruh čtenářů á autorů Ná

129

rodopisných aktualit, ať je podzim jeho života i nadále prosluněn láskou a úctou všech přátel, jichž si tak mnoha získal svým laskavým a[/] čestným jednáním i obdivuhodným dílem nejenom na Slovensku, ale v celé naší vlasti. Josef Jančář[/]

KNIHY

Zdenka Jelínková: Lidový tanec v Brně a na Brněnsku v pramenech 19. století. Metodicky materiál pro potřeby vedoucích a instruktorů souborů lidových písní a tanců. [obsah]

Brno 1980. 186 stran + fotografická příloha
      Od konce padesátých let, kdy vyšly první práce Zdenky Jelínkové o lidovém tanci na Brněnsku, můžeme sledovat výsledky jejího trvalého zájmu o brněnskou taneční kulturu, a to jak v publikační činnosti, tak v praxi. Brněnsko patří k regionům, které se i v minulosti těšily pozornosti moravských sběratelů lidových písní a tanců; v nové práci Jelínková soustředila původní, dosud vesměs nepublikovaný archívní materiál a tištěné záznamy tanců regionu od nejstaršího pramene na Moravě - Guberniální sbírky (1819), přes materiál Sušilův, Bartošův a jejích spolupracovníků až k plodům zvýšeného národopisného zájmu kolem Národopisné výstavy českoslovanské. Vedle těchto původních pramenů nelze zcela podcenit ani druhotné zápisy (opisy, přepisy pro praktické účely aj.). Ačkoliv z heuristického[/] hlediska značně ztrácejí na hodnotě, svůj význam mají jako doklady o existenci a životnosti starších tanečních druhů v určité době. Jednotlivé kapitoly práce podávají přehled o starších a mladších vrstvách lidového tance na Brněnsku a jejich diferenciaci.
      Guberniální sbírka obsahuje nejstarší záznamy "hanácké" a "skočné", které se jako tradiční taneční fond objevují i v novějších sběrech. Vedle těchto hlavních typů starší vrstvy jsou zde zaznamenány i módní tance (dajč, lendler, uherská), které se šířily z jiných prostředí.
      Bohatý materiál z Brněnska najdeme v Sušilově sběru. Záznamy jsou lokalizovány a často opatřeny cennými poznámkami o příslušném tanci. Na základě typologických analogií autorka rozšiřuje Sušilův taneční repertoár z Brněnska o další písně, sběratelem jako taneční neoznačené. Vedle charakteristiky základních tanečních typů jsou uvedeny popisy jednotlivých forem choreografického provedení tanců a jejich výčet ze Sušilova sběru. Tento materiál rozšiřuje dále anonymními záznamy v Bartošově pozůstalosti, které Zdenka Jelínková iden[/]tifikovala jako Sušilovy. Jejich přehled s citacemi pramene opatřila poznámkami.
      Brněnsko zasáhlo velmi intenzivně do období příprav na Národopisbou výstavu českoslovanskou, a to zejména díky Lucii Bakešové, která se pokusila též o první choreografické záznamy tanců. Jelínková otiskuje podstatnou část materiálu Bakešové a jejích spolupracovníků.
      Závěrem najde čtenář vyčerpávající soupis archívních pramenů (včetně inventárních čísel a stručných anotací) a literatury, připojen je též abecední rejstřík tanců.
      Heuristický přínos souborné práce Zdenky Jelínkové, která pomáhá orientaci v poměrně bohatém, avšak poněkud roztroušeném materiálu, ocení jak badatelé, tak i vedoucí souborů lidových písní a tanců, jimž především byla publikace určena. Věra Šepláková

Jozef Mistrík: Dramatický text. [obsah]

Vydalo Slovenské pedagogické nakladatelství v Bratislavě 1979, 221 stran
      Dílem Jozefa Mistríka se nám dostává do rukou teorie široce chápaného dramatického textu. Autor nejprve specifikuje obsah základních terminologických pojmů. Začíná u rozdílů mezi věcnou a umělec

130

kou literaturou, zabývá se vztahy mezi látkou, obsahem, fabulí a syžetem, sleduje základní rozdíly mezi lyrikou, epikou a dramatikou, upozorňuje i na přechodné druhy a seznamuje se svým pojetím termínů drama, dramatický text a divadlo. Po následujícím historickém přehledu od nejstarších stop divadla v lidské společností až po dnešní dobu rozebírá základní výrazové prostředky dramatického textu. Kromě všestranného rozboru textu v užším slova smyslu, kterým sleduje slovo, výpověď a promluvu jako nositele dramatičností (tedy v konotačních souvislostech), si všímá i mimojazykových prostředků. Rozděluje je na dvě skupiny. Do první řadí zvukovou a pohybovou složku dramatického textu - paralingvistické prostředky a do druhé dekorace, rekvizity, světlo a zvuk bez přímého vztahu k textu, tj. hudbu a hluk. Nezůstává však jen u jejich rozboru, ale zabývá se i problematikou jejich písemné fixace, tj. scénickými poznámkami. Samostatnou kapitolu věnuje kompozici. Zaměřuje se opět na prostředky charakteristické pro dramatický text, jako jsou např. dialog, replika, výstup, obraz a dějství. Poslední kapitolu věnuje klasifikaci dramatických žánrů. Sleduje je opět v historickém vývoji, který promítá i do samostatných hesel, která pojímá v širokých evropských i mimoevropských souvislostech.
      I když není Mistríkova práce věnována lidovému divadlu, přece jen se ho na mnoha místech dotýká.[/] Dává je do souvislostí především se středověkými náboženskými hrami jako jsou např. betlémové a tříkrálové obchůzky, pašijové hry, mystérie, frašky apod., a dokonce je s nimi i ztotožňuje. Říká, že je možné "stredoveké divadlo vcelku nazvať ľudovým alebo svetským. Dnes ho chápeme už iba ako skanzenový dramatický útvar, ktorý sa konzervuje v odľahlých obciach a usadlostiach." Autor nebere vůbec v úvahu současný lidový divadelní projev, který je mnohem bohatší, než abychom o něm mohli říci, že se vyskytuje pouze "sporadicky vo forme zvykov" a že "jeho produktívnosť je už malá". Stačí uvést příklad současných masopustních obchůzek - (i na Slovensku), které jeví vysokou životnost, aktualizují se a mají tendenci šířit se i do regionů, kde nebyly už v terénu v posledních desítiletích zaznamenány.
      Dále upozorňujeme ještě alespoň na to, že autor nerozlišuje primární a sekundární existenci jevů lidové kultury. Jako příklady potom zákonitě uvádí projevy profesionálních respektive poloprofesionálních lidových vypravěčů, zatímco pomíjí lidové vypravěče v původním prostředí, jejichž klasickým příkladem je v českých zemích hlučínský Josef Smolka.
      Kniha však může být, i přes nepřesnosti, kterých se autor - literární teoretik - dopustil při práci s folklórem, cennou pomůckou při zkoumání výrazových a kompozičních prostředků lidového divadla[/] i při zápisu lidových divadelních projevů v terénu. Václav Hrníčko

Michail Michajlovič Bachtin: Formální metoda v literární vědě. [obsah]

z ruského originálu Formaľnyj metod v literaturověděnii, Leningrad 1928, přeložil J. Honzík. Vydalo Lidové nakladatelství v Praze 1980, 315 stran
      Autor knihy zahájil svou vědeckou práci ve dvacátých letech literárněvědnými sudiemi. Svoje teoretická a metodologická stanoviska formoval v konfrontaci s tehdy kulminující tzv. ruskou formální školou. Pracoval v kruhu vědeckých přátel ve Vitebsku a společně s nimi vydal řadu teoretických děl. Předkládaná práce je vyvrcholením tohoto období. Jde v ní především o zevrubnou kritiku formální literární metody v Rusku. Autor nejprve seznamuje s naléhavými problémy a úkoly postavenými před literární vědu jako jednu z disciplín zabývajících se ideologiemi (mézi ně počítá i literaturu) a teprve potom přistupuje k dějinám formální metody a její kritice jako v té době dominujícího literárněvědného směru v Sovětském svazu. Nezůstává však jen u negace, ale konfrontuje zavrhované názory a postupy formalistů nejen se svými stanovisky, ale i s dobovou sovětskou marxistickou literární vědou. Jeho představy o metodě literárního studia nebo přesněji teoretické závěry pracovní skupiny, jejímž byl

131

mluvčím, jsou shrnuty v následující studii Slovo v životě a slovo v poezii. Stručně můžeme říci, že chápe literární a umělecké dílo vůbec jako specifickou formu společenské komunikace. Literární dílo je podle něj jakýmsi scénářem estetické komunikace autora a posluchače (1) ve vztahu k zobrazovanému. Pro folkloristiku jsou podnětné zejména pasáže o vztahu tvůrce (ve folklórní komunikaci by to byl interpret) a vnímatele, o úloze mimojazykových prostředků, zejména intonace a mimiky, o úloze "mimoslovní" (komunikační) situace jako nezbytné konstruktivní součásti významové výstavby promluvy apod.
      Už jsme upozornili na to, že jde o práce staršího data, které vznikaly v bezprostřední reakci na metodologický postup a program ruské formální školy. Na první pohled by se zdálo, že jde o neaktuální spory, o další oživování a kritické vyrovnávání se s dnes už stejně překonanou formální metodou. Vezměme však v úvahu, že od roku 1914 od data vydání Šklovského Vzkříšení slova, které autor považuje za manifest ruské formální školy díla ruských formalistů ovlivňují a inspirují nově vznikající metodologické, myšlenkové proudy nejen doma, ale i v zahraničí. - z folkloristických prací je to např. Proppova Morfologie pohádky: poprvé vyšla v Leningradě v r. 1928, od padesátých let v řadě překladů, slovensky v Tatranu v Bratislavě 1971. [/]Na ruský formalismus navazuje meziválečný Pražský lingvistický kroužek, který přerostl v strukturalistickou školu, a v mnohém se jím inspiruje i dnes tak populární sémiotika. Metodologické výsledky jsou využitelné a také využívané i v současném folkloristickém výzkumu.
      Pro folkloristiku je stejně podnětná i Bachtinova koncepce literárního díla a metodologický přístup k jeho vědeckému výkladu. I jeho dílo bude mít jistě v odborných kruzích příznivou odezvu. Václav Hrníčko

E. M. Meletinskij: Paleoaziatskij mifologičeskij epos. Cikl vorona. [obsah]

Nauka, Moskva 1979, 228 stran
      Nová práce prof. Meletinského vychází jako výsledek detailního výzkumu a obsáhlého srovnávání mytologických představ devíti sibiřských a aljašských etnik, jakož i Indiánů ze severozápadního pobřeží Ameriky. Autor srovnává funkci havrana v mytologickém panteonu paleazijců a jeho zpracování v lidovém eposu, a to jak v synchronickém, tak i v diachronickém pohledu. Na první pohled by se zdálo, že tyto výzkumy jsou vzhledem ke středoevropskému folklóru poněkud odtažité, ale je třeba především upozornit na metodologickou stránku Meletinského práce, která je příkladem kombinovaného sémiotického a strukturního pří[/]stupu, spojeného se základními postupy teorie informace.
      U jednotlivých etnik srovnává Meletinskij obraz havrana různě podle dominant, které jsou pro ně příznačné. U Čukčů je typický rozsáhlý cyklus mýtů o vzniku jevů, takže srovnávání je vedeno po línii činitel - vysílající, protagonista, způsob tvoření, materiál, výsledek tvoření, což vše je uspořádáno do přehledné tabulky (s. 25-26.) . Pro mytologii a epos u Korjaků a Itelmenů jsou naopak příznačné varianty syžetů, proto je autor sleduje v rozvíjení vypravěčské struktury textů a specielně v analýze paradigmatické a syntagmatické syžetové struktury mytologických anekdot o Havranovi. Kromě toho jsou srovnány představy o Pánu nebes a Havranu jako "kulturních hrdinech". U Evenků, Jukagirů, Eskymáků a Aleutů se z havraního cyklu zachovaly jenom jednotliviny; totéž se týká mýtů o Havranovi u severních Athabasků a Ejaků, kde jsou legendy a mýty o Havranovi jako tvůrci původní. Srovnáním výskytu tohoto eposu u severozápadních pobřežních Indiánů na americkém kontinentě lze říci, že domovem eposu o Havranovi je území omezené Kamčatkou, Čukotkou a Aljaškou, zatímco za touto hranicí můžeme podle Meletinského hovořit pouze o typologických paralelách.
      Při zkoumání sémantické struktury mytologického eposu o Havranovi dochází Meletinskij na základě třiatřiceti podrobných schémat postupného narůstání motivů k zá

132

věrečné úvaze, že tlinkitský hrdinský mýtus se rozvíjí jako zobrazení boje hrdiny a nepřítele (povrchová úroveň) a na druhé straně (hlubinná úroveň zkoumání) jako formování hrdiny kontra formování světa, což je vyjádřeno bojem mezi chaosem a uspořádaným kosmem. Při výkladu o typologických paralelách a o původu a vývoji mytologického eposu o Havranovi se Meletinskij dostává do rozsáhlých souvislostí azijsko-americko-evropských, a to nejen eposu samotného, ale také vyprávění, pohádek, anekdot a dalších. v každém prostředí se přitom mění představy o Havranovi jako o nositeli jistých vlastností a jako o představiteli tu šamana, tu podvodníka, tu nositele zlých znamení. Na různých územích se samozřejmě mýty nerozvíjely jako geneticky spojité jevy; sbližuje je pouze žánrový princip, nikoliv syžety. Kniha je doplněna řadou tabulek a schémat, bibliografií (210-219) a anglickým resumé. Vychází jako 18. svazek známé řady Issledovanija po foľkloru i mifologii Vostoka, vydávané Institutem světové literatury A. M. Gorkého v Moskvě. Bohuslav Beneš

Na Mijave na rínečku. [obsah]

Zbierka ľudových piesní. Zozbieral Miloš Smetana. Vydal OPUS, Bratislava 1979, 215 strán
      Hudobné vydavateľstvo OPUS vydává v posledných rokoch v rám[/]ci svojich širších edičných plánov popri základnej zbierke slovenských ľudových piesní - druhého doplneného, kritického a dokumentovaného vydania Slovenských spevov (zatiaľ vyšli 4 zväzky a kompletné dielo majú doplniť ešte ďalšie 3 zväzky) - sporadicky i regionálne zbierky. Sp,oradickosť (či skôr náhodnosť?) tu treba chápať v plnom význame toho slova. Takto sa dostáva do rúk záujemcov o ľudové piesne i recenzovaná zbierka myjavských ľudových piesní. Jej autor, niekdajší člen temer legendárnej muziky Samka Dudíka, prezentuje v nej vyše 200 myjavských ľudových piesní.
      Je všeobecne známe, že situácia na úseku vydávania piesňových fondov je u nás neutešená. Príčiny sú, pravda, rozmanité a na tomto mieste ani neprichodí sa o nich zmieňovať. Musíme preto v súčasnosti osobitne privítať každú piesňovú zbierku, ktorá sa objaví na knižnom trhu. Paradox je však v tom, že z hľadiska dnešných hudobnofolkloristických kritérií ide neraz takpovediac o krok naspäť. Otázka je, aké sú v tomto prípade dôvody tohto stavu, keď by sme mohli oprávnene predpokladať pravý opak. Lenže predpoklady obracia na ruby i uvedená zbierka. Rozpaky vzbudzuje rovnako samotný vydavateľský zámer, do akej kategórie publikáciu zaradiť. Konkrétne, sedemstránkový úvod recenzovanej zbierky oplýva iba romantickými obrazmi o ľudovej piesni a neprináša nijaké nové poznatky. Okrem toho s celým radom vecných chýb. Napríklad obra[/]dové piesne, viažúce sa k úzlovým bodom kalendárneho cyklu - k letnému a zimnému slnovratu, patria nepochybne k najstaršej piesňovej vrstve, ale v tomto kontexte nemožno medzi ne zahrňovať veľkonočné či iné piesne (s. 3), ďalej namiesto terminologického vymedzovania "myjavské hudobné etnikum" adekvátnejšie by bolo hovoriť o myjavskom hudobnom dialekte (s. 3), alebo tvrdenie o "originálnej príležitosti chodenia k frajerke", pri ktorej sa spievali piesne s ľúbost­ nou tematikou (s. 5), vzbudzuje u čitateľa predsa len trocha úsmev, pretože v tradičnom materiáli ide o jav natoľko všeobecne rozšírený (nielen na Slovensku, ale .aj v iných krajinách), že ho zaiste nemožno považovať za nejakú svojráznosť atď. Svojim spôsobom ako istý folkloristický rébus vyznieva usporiadanie zbierky, ale hlavne ak hudobné vydavateľstvo vydáva piesňovú zbierku, ktorá je vzhľadom na formu vydania pomerne dosť drahá (jej cena je 47 Kčs .a pritom ide o neveľkú brožovanú knižôčku), udivuje, že jednotlivé záznamy piesní nemajú základné metrorytmické údaje, chýba určenie funkčnosti, o aký druh piesne ide ap. Ostatne, poznámky o tempe "mierne, pomaly, rýchlo" (či azda ta.k medzi tým "mierne rýchlo") skutočne neodpovedajú súčasným hudobnofolkloristickým kritériám uvádzania hudobných záznamov. Veď slovenská hudobná folkloristika zaznamenala po druhej svetovej vojne veľký krok dopredu, a že práve hudobné vyda

133

vateľstvo to neguje či nevyžaduje, je dosť nepochopitelné.
      Z hľadiska dnešných potrieb slovenskej folkloristiky pozitívne môžeme hodnotiť len fakt, že zbierka vyplňuje medzeru v doterajšej hudobnofolkloristickej literatúre západného Slovenska a podáva nám v celku reprezentatívny výber piesňového repertoáru na Myjave. Andrej Sulitka

Miloslav Baláš: Kouzelný kvítek. Vyprávěnky z Valašska. [obsah]

Nakladatelství Blok, Brno 1979, 176 stran
      Podtitul "vyprávěnky" plně vystihuje obsah knihy, která je zpracováním lidového vyprávění z okolí Valašského Meziříčí. M. Baláš je důvěrným znalcem tohoto prostředí, kde se narodil a vyrůstal. Jak uvádí v ediční poznámce, vypráví příběhy odposlouchané v dětství od lidových vypravěčů. A vypráví je s citem i s jemným humorem.
      V epických příbězích (pohádkách, pověrečných povídkách a pověstech), které jsou vždy přesně lokalizovány, a v nichž se prolínají jednotlivé motivy, vystupují hlavně prostí valašští lidé. Nejsou to hrdinové v pravém slova smyslu, mají své starosti, přání, sny, dobré i špatné vlastnosti, Třebaže jim mnohdy k dosažení cíle pomůže kouzelná moc, přece zůstávají pevně na zemi: Často ke štěstí přispěje ná[/]hoda, většinou je to však odvaha. chytrost a láska, které přemáhají zlo a nadpřirozené síly. Vyprávění - přes častou nadsázku - vychází z reálného života a stejně jako v něm, tak i ne ve všech vyprávěnkách končí vždy děj jednoznačně dobře. Někdy kompromisem, jindy velmi racionálním řešením.
      Autorova snaha převyprávět přesvědčivě a co nejvěrněji povídání slýchané v mládí, Je zvýrazněna a umocněna logickou kompozicí i užíváním výrazů v dialektu. Dynamiku dodávají ději zvláště krátké věty, otázky, zvolání a téměř úsečné dialogy - typické znaky zdejšího vyprávěni. k estetické stránce přispívají úsměvné ilustrace Václa[/]va Houfa, které jsou prosty příkras, avšak tím více dokumentují a podtrhují epickou stránku díla. Podařilo se tak vytvořit knihu, která citlivě, nenásilně, s porozuměním a formou přístupnou dnešnímu čtenáři zachycuje už skoro zapomenuté příběhy, které jsou obdařeny lyrikou, fantazií, humorem i etickými hodnotami.
      Kouzelný kvítek je určen pro starší děti, ale s chutí si jej přečte i dospělý čtenář. Tato půvabná knížka, doplněná slovníčkem valašských výrazů, je bezesporu přínosem pro literaturu vycházející z tradic lidové slovesnosti. Jana Volfová[/]

SBORNÍKY

Stará dělnická Praha, Život a kultura pražských dělníků 1848-1939, [obsah]

Academia Praha 1981, 311 stran
      Na počest 16. sjezdu KSČ vydalo nakladatelství Academia publikaci Stará dělnická Praha - kolektivní dílo pracovníků Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, věnované způsobu života pražských dělníků v letech 1848 až 1939. Na redakci obsáhlé syntézy se podíleli Antonín Robek, Mirjam Moravcová a Jarmila Šťastná. Autorský kolektiv (D. Klímová, J. Markl, M. Moravcová, A. Ro[/]bek, V. Scheufler, O. Skalníková, J. Svobodová, J. Šťastná, J. Vařeka) podal na základě rozsáhlého národopisného výzkumu etnografický obraz o procesu formování dělnictva ve svébytnou společenskou třídu v podmínkách specifického velkoměstského prostředí.
      Úvodní stať (Pražské dělnictvo) charakterizuje dělnictvo Prahy od doby předbřeznové až po období masového rozmachu dělnického hnutí. Kapitola druhá (Proces emancipace dělnictva v první polovině 19. století) sleduje proces emancipace dělníků prostřednictvím společenských

134

a rodinných institucí. Následující kapitola (Společenský život dělnictva v Praze) se kromě dělnických spolků zabývá rovněž profesionálními a sousedskými vztahy. Sociální tematiku ve zpěvu pražských dělníků, sledování rozmachu dělnického zpěvu a revoluční písně obsahuje část čtvrtá (Zpěv pražského dělnictva). Jednotlivým aspektům života rodiny ve chvílích všedních i svátečních a problematice dětí, jejich volnému času a hrám se věnu je další stať (Rodina a rodinný život pražského dělnictva). Šestá kapitola (Způsob bydlení a bytová kultura) charakterizuje jednotlivé formy dělnického bydlení, zaměřuje pozornost na interiér a bytovou kulturu a závěrem shrnuje specifické rysy způsobu bydlení pražského dělnictva. Následující stať (Strava a stravování pražských dělníků) se soustřeďuje na možnosti nákupu potravin a způsobů stravování a současně na pokrmy všední a nedělní i na jídla připravovaná při rodinných a výročních svátcích. Oděv v pražském dělnickém prostředí je námětem osmé části (Oděv pražského dělnictva), která se zabývá dělnickým oděvem jako typem, specifikou a diferenciací dělnického odívání a rovněž významem oděvu v dělnické společnosti. Závěrečná kapitola (Život dělnictva a proletářská kultura v buržoazní republice) sleduje jednotlivé charakteristiky způsobu života v rozvinutých kapitalistických výrobních vztazích v období dvacetileté existence buržoazní republiky.[/]
      Práce je doplněna bohatým dokumentačním materiálem, dokreslujícím výstižně problematiku jednotlivých prvků způsobu života dělnictva Prahy.
      Vědecká monografie pražského dělnictva - Stará dělnická Praha - představuje významnou práci v dějinách československé etnografie a folkloristiky. Soustředí se na ni nejen pozornost odborníků, nýbrž dává možnost i široké veřejnosti seznámit se na příkladu pražského dělnictva s problematikou vytváření proletářského způsobu života. Miloslava Turková

Ethnologia Scandinavica 10, [obsah]

Lund 1980, 215 stran
      Desátý ročník časopisu Ethnologia Scandinavica je uveden studií šéfredaktora prof. Nills Avrid Bringéuse: "Die Kunst wieder jung zu werden" (s. 5-30). Autor analyzuje skandinávské texty a švédské lidové malby s námětem omlazovacího "babského mlýna" pocházející z první poloviny 19. stol. a porovnává je se staršími holandskými, saskými a jinými (nejstarší kol. r. 1600). Poukazuje na starší funkční paralely námětu "omlazovací pec" a "omlazovací lázeň" z německé pozdněgotické produkce 15. a 16. století (vč. dramatické literatury) a její tradice v masopustních lidových hrách. Analýzou odhaluje změny v symbolice a osvětluje[/] symbiózu ideových protikladů lidové religiozity a lidového humoru stejné doby. Závěrem se pokouší o rekonstrukci tradičního vývoje představ o omlazovacích prostředcích po stránce formální, funkční a strukturální. Jedině struktura zůstává nezměněna, funkce a forma se mění podle změn společenských. Podle tohoto schématu autor předpokládá, že by se i v současnosti mohla objevit představa omlazovacího mlýna elektrického. Nový profesor Gottenburgské university Sven B. Ek: Cultural Encounter in Industrial Sveden" (s. 30-45) přispívá do diskuse o interpretaci současných změn v lidové kultuře. Pojímá je jako neustálé konfliktní střetávání tradiční kultury s kulturou prezentující kapitalizaci venkova. Na základě analýzy ze švédské Ângermanland diferencuje typy inovací a z nich vyplývající principy změn. Přínosné jsou závěry o prestižním symbolismu tříd ve vývoji sociální stratigrafie. Velmi zajímavá je polemika s P. O. Christiansenem (navazuje na jeho studii v 8. roč. tohoto časopisu) v níž autor zastává historickou orientaci sociálně antropologické etnografie proti názorům tzv. marxistů proklamujících výzkum současnosti a přecházejících ve skutečnosti na sociálně antropologické pozice s dvacetiletým zpožděním za tzv. liberální etnologií. Anders Gustavsson (doc. university v Lund): "Cultural Contacts and Conflicts in Western Swedish Coastal Villages" (s. 46.-82)

135

zkoumá přemény vztahů mezi obyvateli pobřeží jihozápadního Švédska a letnímu rekreanty, kteří se mění v podnájemníky a nájemníky. Jejich počet přibýval zejména po r. 1940, současně se množily konflikty, po r. 1960 začalo vykupování domků pro rekreační bydlení a domácí živel se dostal do menšiny, do opozice a počal ustupovat. Studie je metodicky přínosná i pro řešení výzkumu současnosti u nás.
      Profesor etnologie z Oslo Knut Kolsrud: "The Settlement Process. A Norwegian Example" (s. 83-101) neadresně osvětluje kolonizační procesy v okolí Rana fjordu v Helgelandu od 16. do zač. 20. století. Formuluje modely osídlovací expanse, charakter styků a "kolonizační nasycenost" prostoru (proces tam však nedospěl k relativnímu přelidnění a byl značně jednodušší než kdekoliv u nás). Zajímavá je analýza dělení farem. Použitá metoda postupného stanovení hypotéz a jejich ověřování historickým materiálem sice umožňuje komplexnější pohled, avšak trpí přílišnou dávkou spekulativnosti. Poprvé v tomto časopise byla mezi studiemi předních reprezentantů oboru otištěna studentská práce Helge Norddoluma, který v r. 1977 tragicky zahynul při etnografickém výzkumu: "The Dugnad in the Preindustrial Peasant Community" (s. 102-112). Zabývá se tradiční institucí sousedské výpomoci, která existovala na základě reciprocity a měla pevný řád. Studie se opírá o rozsáhlé výzkumy z vnitrozemské[/] oblasti Valdres a srovnání s dalšími regiony. Příspěvek kodaňského profesora Bjarne Stoklunda "Houses and Cultural in the Nord Atlantic Isles", (s. 113-132) je základním úvodem do problematiky studia lidového stavitelství na ostrovech nacházejících se mezi Skotském a Islandem, doprovázeným bohatým dokumentačním materiálem. Je to vlastně kriticky pojatý vývoj názorů na tuto problematiku s množstvím metodických podnětů přínosných i pro naše výzkumy stavitelství. Zdůrazrňuje nutnost nejprve formulovat hypotézy podle výsledků důkladného studia změn v ekonomice, sociální struktuře a v sociální organizaci a až potom přistoupit k interpretaci vztahů mezi člověkem a domem. Poslední studií se časopis loučí s nedávno zemřelým (1980) profesorem helsinské university Kustaa Vilkunou: "Pearl Fishing in Finland and Surrounding Areas" (s. 133-151). Autor s bohatou argumentací objasňuje historický vývoj lovu perel, jeho techniky a zpracování pro výzdobu zejména částí oděvů.
      Biografická rubrika obsahuje jmenování dvou nových profesorů etnologie (S. E. Ek v Gottenburgu a Juham U. E. Lehtonen v Helsinkách) a nekrology B. Hanssena (19171979), J. Nicolaisena (1921-1980) a K. Vilkuny (1902-1980). Tradičně bohatá recensní rubrika obsahuje 29 titulů (s. 161-215). Jiří Langer[/]

Populární obraz slovinské lidové kultury

Slovensko ljudsko izročilo. Pregled etnologie Slovencev: [obsah]

Red. Angelos Baš. Ljubljana 1980, s. 279
      Kniha, která vyšla péčí Slovinského národopisného ústavu, je určena především pro veliký okruh čtenářů, pro všecky, kteří se aspoň trochu zajímají o lidovou kulturu a folklór a o jejich význam v celé kultuře. Napsalo ji 17 předních národopisných odborníků, kteří se zabývají slovinskou lidovou kulturou. Prvotním podnětem byl plán Akademie věd SSSR vydat národopisný obraz slovanských národů: tato publikace je právě příspěvkem slovinských národopisců. Pracovali na ní poměrně krátkou dobu, asi jen rok, a vydali ji pro vlastní čtenáře ještě dřív, než bude celé zamýšlené dílo hotovo a dostane se na knižní trh.
      Celý rozvrh knihy je v podstatě tradiční: výklad začíná od přehledu slovinského národopisného bádání a od hmotné kultury, pak se mluví o společenských jevech a končí folklórem, výtvarným uměním a lidovou partyzánskou tvorbou. Jednotlivé příspěvky jsou psány hutně a dávají jen hlavní obrysy a linie celého problému. Tu a tam se stává, že výklad se drobí do příliš malých plošek nebo že jsou některé výklady zařazeny neústrojně. Zdá se, že u většiny kapitol by bylo třeba přidat několik dalších stránek, aby se předešlo dojmu mezerovitosti a kusosti. Auto

136

ři se snažili vybrat a ukázat všecko nejdůležitější, co by každého čtenáře zajímalo a co by měl vědět o lidové kultuře vlastního národa. Obraz, který podávají, není pouze tradiční, staromilský a nečasový. Snažili se - samozřejmě v různé míře - přihlížet k novým a současným jevům. Moderní výprava knihy, množství obrazových příloh (je jích dohromady 263) doplňují zdařilou publikaci. Tento pře[/]hled slovinské lidová kultury není ve slovinské národopisné literatuře první. Ale na rozdíl od předchozích se liší v tom, že chce byt příručkou pro všecky, nejen pro odborníky. v tiráži čteme, že kniha vyšla v nákladu 10 000 výtisků. Nebyl by podobný přehled o české lidové kultuře užitečný také pro české čtenáře? Oldřich Sirovátka[/]

KONFERENCE

VlI. strážnické sympozium [obsah]

Koncepce strážnických sympozií, která vychází z požadavků a potřeb současné orientace etnografického bádání, umožňuje zhodnocení a analýzu životností vybraných jevů lidové kultury na našem území. Tematické zaměření dává těmto akcím možnost srovnávání analogických a specifických prvků určitého okruhu problémů v širším geografickém záběru. Sympozium, které se konalo ve dnech 28.-29. září 1981 v Ústavu lidového umění, bylo zaměřeno na současný stav a proměny svatebního obřadu. Více než čtyřicet národopisců z našich zemí, ale též z Polska a Maďarska, předneslo ve Strážnici příspěvky směřující k ucelenému pohledu na současnou svatbu ve venkovském i městském prostředí.[/]
      První část jednání patřila obecným pohledům na svatbu mezi minulostí a současností ( Oldřich Sirovátka ) a vztahům mezi svatebním obřadem a způsobem života ( Václav Frolec ). Na oba programavé referáty, které evokovaly problémy společenských, obřadních a obyčejových jevů vážících se k přelomovým okamžikům v životě člověka, navázaly příspěvky o některých charakteristických stránkách svatby; patří k nim divadelní prvky ( Bohuslav Beneš, Václav Hrníčko ), sociální a hospodářské aspekty na příkladě svatební hostiny ( Jaroslav Štika, Rostislava Stoličná, Lia Ryšavá ), a v neposlední řadě doposud neprávem opomíjené erotické prvky ve svatebním veselí ( Pavel Popelka ): Vystoupení zahraničních hostů umožnilo srovnat[/] analogické svatební jevy u polského ( Anna Szyferová, Krystyna Kwaśniewiczová ) a maďarského etnika ( Zoltán Ujváry, Erzsébet Bödiová ). v dalším jednání došlo k zmapování obřadních a zejména obyčejových jevů v současnosti v jednotlivých regionech i vybraných lokalitách na Slovensku: v Bratislavě ( Peter
      Salner ), v Borském Mikuláši ( Daniel Luther ), na Myjavě ( Marta Turzová ), v Sebechlebech ( Viera Feglová ), v oblasti Tekova ( Katarína Rényiová, Marta Sigmundová ), v v kysucké oblasti ( Ľubica Chorváthová ), na Oravě ( Kornélia Jakubíková ), v dělnické kolonii Rybárpole ( Jaroslav Čukan ) a u Rusínů - Ukrajinců východního Slovenska ( Mikuláš Mušinka ). Příspěvky moravských národopisců pokryly hradišťské Dolňácko ( Ludmila Tarcalová, Libuše Straková ), Kyjovsko ( Jan Krist ), Podluží ( Jana Pospíšilová, Jana Havlíková ), Horňácko ( Danuše Adamcová ), brněnské prostředí ( Zuzana Jakubíčková, Věra Šepláková ), novoosídlenecké pohraničí ( Alexandra Navrátilová, Eva Večerková, Andrej Sulitka ) a Valašsko (Ladislav Buzek, Jana Volfová, Anna Kramolišová ). Čechy byly zastoupeny příspěvkem z jihočeské oblasti ( Marie Šotolová ).
      Vedle obecně lidských společenských a estetických hodnot, které

137

svatební obřad bez ohledu na regionální či lokální původ obyvatel nebo časové relace, poukázaly předneseně referáty na značnou pestrost obyčejových jevů, které se váží k významnému mezníku v životě mladých lidí a jejich novému postavení ve společnosti, Jestliže některé z nich patří k tradičnímu kulturnímu dědictví, které váže jednotlivé generace, zaznamenali jsme i nové jevy, které charakterizují model současného způsobu života (na vesnici i ve městě), v němž mají prvky obřadnosti a její estetiky, společenské normy a zábavy svoje nezastupitelné místo.
      Výsledky letošního strážnického sympozia budou publikovány již v devátém svazku edice "Lidová kultura a současnost", která vychází v brněnském nakladatelství Blok zásluhou Václava Frolce, jehož osobnost vtiskla pečeť i strážnickým sympoziím. Hodnotu jednotlivých svazků edice ocení zejména příští generace, kterým v nich zůstává fixován konkrétní obraz lldové kultury druhé poloviny 20. století jako nezbytný stupeň pro studium kontinuity a diskontinuity kulturních jevů v našern prostředí. Věra Šepláková

Lidová kultura v socialistické současnosti III [obsah]

Odborný seminář pod názvem Lidová kultura v socialistické současnosti III byl uspořádán ve dnech[/] 8. - 10. září 1981 v Roztokách u Prahy. Na uspořádání v pořadí třetího semináře (v r. 1975 v Komárně, v r. 1978 v Roztokách u Prahy) se již tradičně kromě hostitelské instituce podílelo oddělení historie a etnografie filozofické fakulty UJEP v Brně.
      Úkolem těchto seminářů je dát možnost mladým odborným pracovníkům, převážně absolventům oddělení etnografie filozofické fakulty UJEP v Brně, vzájemně konfrontovat výsledky bádání a práce v terénu, možnost porovnání systému práce ve specializovaných institucích, muzeích i kulturně politických institucích.
      Letošní seminář byl uveden několika teoretickými příspěvky, týkajícími se znakového systému etiky ( M. Leščák ), směry poválečného folklorismu v naší vlasti ( B. Beneš ) a zvykové tradice v kontextu společenského a kulturního života vesnické společnosti ( V. Frolec ). v ostatních referátech byly obsaženy výsledky etnografického zkoumání lidového výtvarného vnímání a jeho proměn ( A. Líšková. V. Hrníčko, M. Říha ), současného stavu zvykosloví ( V. Jiříkovská, J. Krist, L. Tarcalová ), výsledky etnografického zkoumání společenskopolitických přeměn ( I. Lázničková, J. Zlínská, M. Benža, J. Jaroš ) i poznatky z oblasti folkloristiky ( M. Krupková, I. Vojancová ). Ve vzájemných a dlouhých diskusích byla vyjasněna řada problémů a předáno množ[/]ství poznatků a praktických zkušeností.
      Součástí seminářů bývají také společné prohlídky výstav a expozic hostitelské instituce. Středočeské muzeum v Roztokách uspořádalo výstavu lidových hraček v nově upravených prostorách zámku, která neobyčejně poutavým způsobem vypovídala o světě dětí kdysi i dnes. Středočeské muzeum na závěr semináře uspořádalo pro jeho účastníky odbornou exkurzi do muzeí iidové architektury v Kouřimi a Přerově nad Labem.
      Vlasta Ondrušová

Seminář o lidové keramice [obsah]

Již tradicí se staly pracovní semináře pořádané Komisí pro lidové výtvarné umění Národopisné společnosti československé a Subkomisí pro lidový výtvarný projev Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně vždy v některém muzejním zařízení a věnované problematice lidového umění.
      Seminář proběhl ve dnech 19.20. května 1981 v Muzeu Kroměřížska a byl zaměřen na problematiku studia lidové a zlidovělé keramiky pří příležitosti výstavy "Rajnochovická keramika", která v muzeu právě probíhala. Akce se zúčastnilo přes 30 odborníků z různých muzejních pracovišť, ČSAV, ÚLUV a pracovnice keramických dílen v Luhačovicích a Ivančicích.

138

      Jednání zahájil předseda obou komisí Richard Jeřábek (FF UJEP Brno) a připomněl některé momenty a problémy při studiu lidové keramiky. z referentů jako první vystoupil V. Scheufler (ÚEF ČSAV Praha) s obsáhlým a zásadním referátem na téma "Lidová keramika. Nástin technologické a kulturněhistorické specifikace". Po úvodní historické pasáži provedl rozbor jednotlivých druhú lidové keramiky tj. hrnčiny, majoliky, fajánse, mezzomajoliky, kameniny a bělniny.
      Další příspěvky byly věnovány jednotlivým výrobcům nebo výrobním okruhům. Keramickou produkcí moravských novokřtěnců se zabýval P. Kurfürst (EM MM Brno) v referátu s názvem "K problémům identifikace moravských křtěnských fajánsů z let 15801622". Na základě střepového materiálu získaného ve dvou habánských střediscích v Podivíně a Vacenovicích a srovnáním malířského rukopisu se podařilo blíže identifikovat 28 výrobků moravských novokřtěnců, tedy téměř čtvrtinu ze všech známých habánských výrobků z přelomu 16. a 17. století.
      S rozborem keramického materiálu, který byI objeven v zasypaném sklípku při opravě vsetínského zámku seznámila účastníky semináře V. Urbachová (OVM Vsetín) v příspěvku "Nález keramiky při opravě vsetínského zámku". Jde o různorodé keramické střepy z období 18.-19. staletí, z nichž je patrná i místní keramická produkce.[/]
      O výrobcích fajansérů v Olomouci a Šternberku na přelomu 18. a 19. století hovořil M. Melzer (KVM Olomouc) v práci "lkonografie olomoucké a šternberské keramiky". Po úvodní části, kde autor charakterizoval výrobky a zároveň poukázal na diferenciační znaky obou středisek, uvádí jednotlivé ikonografické okruhy zobrazené na výrobcích. Základní členění na duchovní a světské dále specifikuje u světských na život a práci člověka, zoomorfní motivy, architekturu, florální motivy a cechovní emblémy. A. Kalinová (EM MM Brno) referovala v příspěvku "Olomučánská keramika a její místo v lidové kultuře" o produkci keramické továrny v Olomučanech u Blanska. Její výrobky, tzv. selské nádobí, pronikly v 2. polovině 19. století do lidových vrstev a nahradily zde tradiční hrnčinu a fajánse zejména v oblasti stolování, popřípadě měly funkci dekorační a reprezentační. "Hrnčířské výrobky Albína Žitného ve sbírkách Slováckého muzea v Uherském Hradišti" byl název referátu L. Tarcalové (SM Uh. Hradiště). Na základě sbírky, kterou muzeum získalo od MNV v Halenkovicích, podala rozbor díla keramika-hrnčíře A. Žitného (18361914) z Halenkovic u Napajedel. Pro jeho tvorbu - hlinkami barvenou hrnčinu - jsou charakteristické figurální a dekorativní výtvory.
      V širších srovnávacích hlediscích byl koncipován příspěvek L. Buzka (VM Rožnov p. R.). "Poznámky[/] k proměně slohového ornamtu v lidové keramice". Současným stavem a problémy výroby tzv. lidové keramiky se zabývala H. Šenfeldová (ÚLUV Praha), která hodnotila současnou keramiku Ústředí lidové umělecké výroby, a M. Sýkorová (SZUD Bratislava) v referátu "Inovačné tendencie keramickej výroby na Slovensku" hovořila o stejné problematice na Slovensku.
      Součástí prvního dne jednání byla prohlídka výstavy "Rajnochovická keramika" s odborným výkladem autora. Druhý den semináře vyplnila exkurse do keramické dílny K: Hausera ve Valašském Meziříčí, kde si účastníci prohlédli zařízení a seznámili se s technologií výroby a produkcí dílny.
      Z diskuse na semináři vyplynulo, že i v oblasti lidové keramiky je dosud řada nevyjasněných problémů, zejména v otázce Iidovosti a jejích kritérií a dále v systematice. Zvláště současné keramické produkci hlásící se k lidové keramice bude třeba věnovat větší pozornost na zvláštním semináři. Některé z příspěvků budou publikovány ve Studiích Muzea Kroměřížska 1982. Miroslav Válka

Vědecké zasedání Československé demografické společnosti při ČSAV "Problémy studia rodiny v minulosti [obsah]

Dne 7. 10. 1981 v Praze zasedala Čs. demografická společnost s pro

139

gramem zaměřeným na historickou demografii. Tato vědní specializace pomezí dvou oborů je poměrně mladá. Její metodologie byla přesněji formulována až v 50tých letech našeho století (Henry L., Mols R., Valentěj D. J.). Předmětem svého zkoumání zasahuje sice na pole historie, avšak její výsledky a specifické. metody přinášejí obohacení i práci etnografické, což se plně projevilo na uvedeném zasedání. Jiří PresI (Biologie rodiny ve společnosti lovců a sběračů) z hlediska lékaře posuzoval hominizační proces na základě materiálů z výzkumu Křováků. I přes kritiku Preslova chybného metodického přístupu ke společenskému vývoji zkoumaného kmene (etnograf afrikanista J. Kandert a archeolog doc. Pavlík ) jeho analýza biologického vývoje přinesla nové pohledy na výzkum rodiny. Antropolog a archeolog Evžen Strouhal (Pokus o rekonstrukci rodin na základě archeologických a antropologických pramenů) objasnil podle vlastních výzkumů 520 mohyl z 3.-5. stol. v Nubijské poušti nejen rodinné, ale i sociální struktury. Eduard Maur (Technika rekonstrukce rodin v historické demografii) vyložil původem francouzskou metodu excerpce matrik za účelem získání informací o sňatečnosti a porodnosti, intervalů těchto jevů a jejich společenských závislostí. Eliška Čáňová (Archivní prameny pro studium rodin v Čechách v 17. a 18. století a některé zkušenosti z jejich rozboru) kromě[/] výkladu o základních pramenech upozornila na obtížnosti při rekonstrukci širších rodin, s nimi spojených neúplných familierních jednotek a nepříbuzných rodin a jednotlivců žijících společně v jedné usedlost, jakož i na osoby neosedlé (žebráci, potulní obchodníci, herci aj.). Pavla Horská (Rekonstrukce rodin podle historicko-demografické metody a studium socíálního vývoje) informovala o problémech prezentovaných na posledních mezinárodních kolokviích v Belgii a v Norsku, které se při demografickém výzkumu rodiny stále více orientují na odhalování sociální determinace biologických struktur (zejména anomálie-celibát, druhé sňatky, nemanželské děti, neprovdané ženy apod.).
      V posledním referátu Josef Kandert (K výzkumu rodiny na středním Slovensku v druhé polovině 19. a ve 20. století) přednesl závěry svého výzkumu rodin z 22 vesnic severního Hontu, mezi nimiž bylo až do začátku 20. století velké množství rozšířených rodin. Vyvolal diskusi konfrontující rozdílný přístup dvou oborů a současně odhaIující jejich některé metodické nedostatky. Etnografická argumentace je obvykle omezena na obsahově široké subjektivní svědectví informátorů a demografická se soustřeďuje převážně jen na společné, statisticky měřitelné a značně omezené jevy velkých skupin. Domnívám se však, že krajní metody obou oborů lze kombinovat k dosažení komplexnějšího poznání. Proto by byla[/] jistě přínosná těsnější spolupráce a vzájemná informovanost o výsledcích bádání etnografů a historických demografů. Jiří Langer

Tradice a současnost [obsah]

Vědecká konference "Tradice a současnost", kterou připravila Slovenská národopisná společnost ve spolupráci s Národopisnou společností československou při ČSAV a Podtatranským muzeem, proběhla ve dnech 14.-17. 9. 1981 v Popradě. Součástí konference bylo také řádné valné shromaždění SNS a NSČ.
      Konferenci zahájila přivítáním představitelů stranického a veřejného života okresu Poprad, zahraničních hostů a všech účastníků Ema Drábiková.
      Úvodní referát přednesla poté doc. dr. E. Horváthová na téma "Funkce tradice v podmínkách socialistické společnosti". v rozsáhlém příspěvku definovala pojem "tradice" a zkoumala otázky její aplikace v podmínkách současnosti. Následující vystoupení zahraničních hostů, doc. dr. B. Bazielichové z Polska a prof. dr. Z. Ujváryho z Maďarska, sledovali všichni přítomní s velkým zájmem. Náplní jejich statí byla problematika současného stavu lidové kultury v oblasti Slezska a otázka proměn tradice z hlediska folkloristiky v maďarském prostředí. Zajímavý příspěvek na téma "Změny myšlení

140

a postoj člověka na slovenské vesnici" přednesl dr. A. Pranda, Doc. dr. B. Beneš rozpracoval v referátu "Pojeti funkce a funkčnosti folklóru u P. Bogatyreva a současný stav bádání" Bogatyrevovu teorii funkcí a naznačil možnosti jejího dalšího rozšíření a využití při dnešním bádání. Zájem badatelů o problematiku lidové kultury na Spiši účastníkům konference. přiblížil ve stati "Historiografie Spiše se zřetelem na lidovou duchovní kultura", dr. A. Sulitka. Životností tradičních obyčejů na Slánsku na základě výzkumů z roku 1976 se zabývala ve svém příspěvku dr. V. Jiřikovská. Otázky tvorby životního prostředí a změny funkčního využití dvorů na východoslovenských vesnicích charakterizovala prom. etn. G. Králiková, dr. F. Kalesný zpracoval problematiku tradičního a současného bydlení v předměstských obcích Bratislavy a v závěru poukázal na skutečnost postupného mizení lidového domu v této oblasti. Dr. G. Kiliánová ve svém pojednání osvětlila otázky formování repertoáru lidových vypravěků, vznik nových vypravěčských příležitostí i životnosti této folklórní tradice na příkladě materiálů z Kysuc. Zajímavý referát o "Morfologické analýze pověrečného vyprávění ze slovenských Kopanic", citlivě doplněný ukázkami z vlastních sběrů, přednesla prom. hist. M. Krupková. Dr. S. Švelilák charakterizoval ve svém vystoupení folklórní tradice fungující u Slováků žijících v jižní nebo zá[/]padní Evropě a v severní Americe Ve formě zájmové uměIecké činnosti a poukázal na formy zpracování a způsoby prezentace slovenského folklóru zde pracujícími soubory lidových písní a tanců. Svým referátem na téma "Folklórní tradice rumunských přesídlenců v českém a moravském pohraničí" i obsáhlostí a podrobností předloženého rukopisného materiálu všechny přítomné plně zaujal dr. M. Mušinka. Velmi zajímavý výklad se týkal životnosti některých jevů lidové kultury u Slováků, kteří přesídlili v letech 1947-49 z Rumunska do okresů Tachov, Chomutov, Znojmo a Šumperk.
      Další den zasedání vědecké konference zahájil velmi hodnotným příspěvkem doc. dr. L. Kunz. Na příkladě píšťalky a štěbence, předchůdců klarinetu v lidových hudbách, charakterizoval tři základní formy kontinuity hudebních nástrojů v těchto muzikách. "Působením tradic při formování stylů užitkové tvorby v současnosti" se zabývala dr. J. Paličková. Referentka, vycházející z výzkumů ÚLUVu, objasnila jednotlivá tvůrčí období tohoto výrobního družstva a charakterizovala vliv a postavení tradice při výběru, dokumentaci, zpracování návrhů i výrobě nového užitkového předmětu. Současnou tvorbu lidových řezbářů a hlavně jejich vztah k tradicím lidového řezbářství ve svém referátě naznačil doc. dr. Š. Mruškovič. Prom. etn. K. Trebáčová přednesla příspěvek "Lidové tradice a současný textilní di[/]zejn" a H. Szabová referovala na téma "Lidové šperky z Gemeru". Dopoledne tohoto jednacího dne uzavřely pak referáty vztahující se k rodinnému či výročnímu zvykosloví. Nejprve dr. P. Popelka osvětlil společenské funkce svatebního veselí na příkladech výzkumů svatby v obci Strání na Uherskabrodsku, poté prom. etn. Ľ. Neufeld hovořil k otázkám přeměny výročních zvyků v městském prostředí a posléze se dr. M. Šotolová zabývala přeměnou struktury obyčejů a obřadů v jihočeské vsi.
      V odpoledních hodinách pak probíhalo nejprve zasedání hlavníhó výboru NSČ a poté valná shromáždění SNS a NSČ, která zvolila nová předsednictva a projednala řadu důležitých otázek týkajících se odborné činnosti společnosti.
      Poslední den konference odeznělo sedm referátů. Dr. V. Svobodová hovořila o problematice využití filmové techniky při výzkumech a dokumentaci proměn lidové kultury v současnosti, dr. J. Koma [speznámil účastníky konference se současným stavem národopisného výzkumu na východním Slovensku a dr. J. Olejník přednesl velmi zajímavý příspěvek o vlivu vzrůstajícího turistického ruchu na projevy lidové kultury v oblasti Vysokých Tater. Prom. etn. Ľ. Kútnik pojednal o záchraně a využití objektů lidové architektury v oblasti Liptova a prom. hist. Jan Souček charakterizoval výzkumnou a dokumentační činnost Ústa

141

vu lidového umění ve Strážnici při studiu současnosti. Závěr konference tvořily příspěvky prom. etn. M. Benža, který se zabýval výzkumem a hmotnou dokumentací jevů lidové kultury v období socialismu a dr. I. Krištek a pojednávající o aspektech muzeální dokumentace. Rozšířením definice pojmu tradice navázal rámcově na úvodní referát a tím jednání vhodně uzavřel.
      V průběhu konference "Tradice a současnost" odeznělo celkem 28 referátů vesměs velmi dobré úrov[/]ně, které se svým obsahem vztahovaly k různým jevům lidové kultury a jejich aplikaci v prostředí dnešní společnosti, Byla vyslovena celá řada podnětných myšlenek a úvah, přispívajících k pochopení změn funkcí těchto jevů ve vztahu k současnosti. Konference svým průběhem mnohé otázky osvětlila, ale také naznačila možnosti a směry dalšího bádání v oblasti dané problematiky. František Synek[/]

FESTIVALY

Mladé Horňácko 1981 [obsah]

Devátý ročník festivalu dětských souborů a skupin Mladé Horňácko, který se konal 10. a 12. dubna ve Velké nad Veličkou, byl jako mnoho jiných významných kulturních akcí spojený s oslavou 60. výročí založení KSČ. Na organizaci festivalu se podíleli pracovníci Okresního kulturního střediska v Hodoníně, odboru školství ONV v Hodoníně, vedení ZK ROH ve Velké nad Veličkou, především však pedagogové působící ve školách na Horňácku.
      Festival Mladé Horňácko není akcí výběrovou, diváci tedy mají možnost seznámit se s činností dětských souborů a skupin, s výsledky jejich práce v průběhu jednoho[/] roku. Příjemným překvapením letošního ročníku byla vystoupení dětí z nižších ročníků základních škoI. Živým a bezprostředním způsobem předváděly děti pásma her a písní, jejich projev byl zcela přirozený s citem pro scénu a prostor. Zajímavým způsobem bylo koncipováno pásmo dětí z Louky, v němž byl zklouben zpěv i hra v dramatické ilustraci písně o uherském králi Matyáši. Neméně upoutalo pozornost diváků vystoupení dětí z Javorníka, v němž bylo vhodně použito hry na zobcovou flétnu, která je v této škole povinným hudebním nástrojem. Děti z Nové Lhoty již tradičně přispěly do programu výrazně choreograficky zpracovaným pásmem s nápaditě použitými rekvizitami. Hry na pastvě jim daly[/] příležitost ukázat nejen pěvecké a pohybové nadání, ale také smysl pro divadelní projev a prostorové cítění. v Lipově v současné době pracují dvě skupiny dětí, z nichž především ty mladší s chutí a vervou, s dobrým hlasovým projevem předvedly pásmo her a tanců. z vystoupení skupiny starších bylo zajímavé zpracování lipovské sedlácké za doprovodu cimbálové muziky, na jejímž projevu však bylo vidět, že nepracuje pravidelně a nedosahuje proto dřívější úrovně.
      Systematická a promyšlená práce s dětskými kolektivy byla hlavním znakem vystoupení dětí z Kuželova a Hrubé Vrbky, především však z Velké nad Veličkou.
      Máme-li porovnat letošní ročník Mladého Horňácka s předcházajícími, musíme konstatovat, že díky péči, která je dětským skupinám věnována, je zřetelná zvyšující se úroveň dětských kolektivů, které jsme měli možnost letos vidět. Úkolem festivalu je zapojit stále více dětí do folklórního dění, rozšířit hudební, taneční i rytmickou výchovu a vztah dětí k tradicím rodného kraje. Téměř deset let soustavné, promyšlené a obětavé činnosti učitelů a vedoucích souborů přináší každoročně stále výraznější výsledky. Vlasta Ondrušová

Horňácké slavnosti 1981 [obsah]

Programová náplň Horňáckých slavností (25.-26. července) byla

142

koncipována podobně jako v minulých letech. Sobotní večerní pořad pod názvem v dobrém sme sa zešli byl věnován česko-slovenské vzájemnosti. Autorka pořadu Zdenka Jelínková koncipovala pořad z vystoupení skupin a souborů pouze jediné horňácké obce - Velké nad Veličkou a hostů ze Slovenska souboru Novobošáčan z Nové Bošáce a muziky St. Cibulky z Kostolného. Autorce pořadu s kolektivem spolupracovníků se podařilo přivést na scénu skupiny i jednotlivé sólisty, kteří přestože nejsou průběžně připravováni na vystoupení před veřejností, dokázali, že region s neobyčejně bohatou hudební, taneční i pěveckou tradicí má dostatek interpretů, kteří toto umění dovedou rozvíjet i dnes. Na scéně se představil soubor mladých muzikantů, zpěváků a tanečníků ze ZDŠ ve Velké nad Veličkou, dívčí skupina souboru Velička i skupina chlapců z téhož souboru s doprovodem muziky J. Miškeříka.
      Zajímavým přínosem bylo vystoupení souboru Novobošáčan z Nové Bošáce, který temperamentním způsobem předvedl část svatebních zvyků - "perinárky". I další host ze Slovenska - cimbálová muzika St. Cibulky z Kostolného dokázala, že mistrovství hudců z moravsko-slovenského pomezí nezůstalo zapomenuto a má své nadšené pokračovatele.
      V letošním pořadu nebylo opomenuty ani to, co bývá předmětem největšího obdivu ze strany diváků - sborové zpěvy mužů a žen[/] i vystoupení sólistů. I letos dokázali navodit neopakovatelnou atmosféru návratu někam daleko do minulosti.
      Svatební zvyky, písně a tance z Velké, pásmo U muziky z Nové Bošáce tvořily závěr letošního horňáckého večera, byly však dobrým úvodem k lidové veselici, která pa skončení pořadu následovala.
      Již téměř tradiční součástí Horňáckých slavností se stává jarmark, konaný ve spolupráci s ÚLUV v Uherském Hradišti. Na jarmarku měli návštěvníci možnost si koupit řadu výrobků lidových tvůrců, ale viděli i způsob zdobení kraslic, výrobu figurek z kukuřičného šustí, pletení košíků, zdobení perníku a jiné. Během konání Horňáckých slavností probíhala výstava obrazů B. Sani a hojně navštívená výstava horňáckých výšivek.
      Domníváme se, že letošní ročník Horňáckých slavností byl dobrým příkladem v rámci regionálních festivalů a ještě lepším vykročením do příštího jubilejního dvacátého ročníku. Vlasta Ondrušová

Jízda králů ve Vlčnově 1981 [obsah]

Programová struktura Vlčnovských národopisných slavností s jízdou králů,, pořádaných každoročně poslední květnovou neděli, byla v roce 1981 obohacena o několik nových programových prvků, které se ukázaly jako perspektivní i pro příští roky.
      Pořady slavností byly zahájeny v pátek 29. května 5. ročníkem místního kola soutěže O slovácký koštéř. Za doprovodu dechové hudby Vlčnovjanky a cimbálové muziky Burčáci z Míkovic zpívali nejen dospělí, ale mimo soutěž také dětští zpěváčci do 12 let. Tato soutěž amatérských zpěváků se stala v posledních letech aktivizujícím činitelem v oblasti lidového zpěvu a to nejen ve Vlčnově, ale v celém okrese Uh. Hradiště, kde má již šestiletou tradici.
      Sobota před jízdou králů bývala dosud "volným" dnem, určeným především ke generálkám nedělních pořadů. Letos poprvé zařadil pořadatel slavností, kterým je Klub sportu a kultury ve Vlčnově, na sobotní odpoledne dva nové pořady. Neusiloval o vytvoření protiváhy nedělní slavnosti, vrcholící vlastní, jízdou králů ale šťastně vsadil na pořady komornějšího typu pro menší okruh diváků, spíše hlubších zájemců o poznání lidové kultury regionu. Prvním z nich byl pořad "Vlčnovské disputace", koncipovaný jako vzdělávací pořad, ve kterém odezněly přednášky dr. Metoděje Zemka a dr. Josefa Beneše zaměřené k regionálně historické a národopisné tematice. Populárněji laděný byl pořad "Vitajte ve Vlčnově", vlastně "beseda u kulatého stolu s lidmi, kteří si zamilovali Slovácko". Autoři pořadu Miroslav Potyka a Jan Maděrič pozvali mezi návštěvníky Klubu dr. Vítězslava Volavého, dr. Věru Kovářů, dr. Josefa Beneše, žurnalis

143

tu ing. Josefa Velka a kreslíře Vladimíra Jiránka (oba z redakce Mladého světa), kteří se podělili o své zkušenosti a zážitky nabyté při každodenní praxi či náhodném střetávaní s lidovou kulturou a folklórem. Svěží a vtipný pořad, který nejen připouštěl, ale i předpokládal jistou míru nadsázky a nadhledu v přístupu jednotlivých aktérů ke sledované tematice, pobavil; současně zde však byly humornou formou řečeny mnohé závažné a hluboké myšlenky, jež každého z diváků přiměly k hlubšímu zamyšlení nad hodnotami tradiční lidové kultury. v pořadu spoluúčinkovala cimbálová muzika J. Čecha při SZK Uh. Hradiště se svojí taneční skupinou.
      Nedělní dopolední pořad patřil již tradičně okresní přehlídce dětských folklórních souborů, připravené ve spolupráci s Okresním kulturním střediskem. v pořadu, nazvaném autorkou Annou Maděričovou "Co mi vyprávěla pohádka", vystoupily soubory Hradišťánek SZK v Uh. Hradišti, Olšavěnka ZKP v Uh. Brodě, Veleťánek při OB Veletiny, Světlovánek při ZK Zeveta Bojkovice a soubor při ZDŠ Buchlovice.
      Pořad dokumentoval cílevědomou péči o dětské soubory na Uherskohradišťsku, která směřuje k potření komerčních přístupů v práci souborů, a naopak zdůrazňuje osobité projevy dětského světa - fantazii, hravost, bezprostřednost projevu apod.
      Dalším novým programovým prv[/]kem vlčnovských slavností bylo předvádění ukázek lidového zvykosloví v obci v době, kdy tudy projíždí jízda králů, tedy mezi 12. a 14. hodinou. Pořadatelé pozvali dva soubory, které mají s tímto typem pořadů již své zkušenosti - Brozany při JZD Poolšaví Havřice (fašanek) a Dolinu při ZV ROH Barvy-Laky St. Město (hody s právem). Oba soubory se posléze napojily na krojovaný průvod a jízdu králů, které jsou dominantou nedělní slavnosti. Po příchodu na stadión byl zde zahájen hlavní pořad slavností "Nejkrásnějši co znám, je domov" (autor Jiří Jilík ). v pořadu kromě domácích souborů Čerešničky, Šohajek, Vlčnovjánek a Vlčnovjan, hostující dětské cimbálové muziky Kohútci z Bánova, souboru Lúčka při OB v Kudlovicích a folklórní skupiny ze Záblatia na trenčínském okrese, vystoupily i skupiny krojovaných Vlčnovjanů předvádějící ukázky obřadních obyčejů a zanikajících pracovních postupů, např. nosení do kúta, předení na kolovratech, mlácení cepy apod. Pořad byl poměrně široce komponovaným obrazem zvykosloví Vlčnova, hostující soubory vstupovaly do programu pouze tam, kde nebylo možné folklórní jevy dokumentovat na místním materiálu. Závažným dramaturgickým momentem, perspektivním i pro příští roky, bylo uvedení samotné postavy vlčnovského "krále" na scénu v sice stylizovaném, ale působivém bloku souboru Vlčnovjan. Došlo tak k promyšlené návaznosti vlastní jízdy králů a hlav[/]ního pořadu do jednotného dramaturgického rámce, v němž prvek jízdy králů sehrává dominující roli, I přes některé nedostatky, např. v režii, ozvučení - pořad nebylo možno vzhledem k sobotním pořadům uceleně generálkovat - je možné jej považovat za jeden z nejlepších v posledních deseti letech a současně i inspirující pro další ročníky vlčnovských slavností.
      Pořady doplňujícího charakteru rovněž splnily své poslání, ať již jde o Setkání s písničkou při dechové hudbě Vlčnovjanka, koncerty dalších dechových hudeb a cimbálových muzik, výstavy artefaktů lidového umění apod.
      V závěru nutno ocenit, že se pořadatelům těchto slavností podařilo ztvárnit pevnou koncepci vycházející z domácího folklórního zázemí, což je konečně nejvlastnějším posláním tohoto regionálního festivalu. Jiří Jilík

Myjava 1981 [obsah]

Příjemné prostředí amfiteátru v Trnovcích přivítalo ve dnech 20. a 21. června 1981 diváky 22. Západoslovenských folklórních slavností, spojených s mírovými slavnostmi. První den byl vyhrazen krajské soutěžní přehlídce vesnických folkIórních skupin. První místo získala skupina Javorinka z Miškech-Dedinky. v dalším pořadí se umístil soubor Kýčer z Turé Lúky a skupiny ze Šulekova, Kozárovců a Vráblů.

144

Sólisté souboru Družba z Trenčína při vystoupení na Západoslovenských folklórních slavnostech, Myjava 1981. Foto J. Uherka.

Všechny tyto kolektivy postoupily i do celoslovenské soutěže.
      Hlavní pořady festivalu probíhaly v neděli. Profilový program letošních slavností Na besedě měl podtitul střetnutí nejlepších dětských folklórních souborů a muzikantů, zpěváků a tanečníků roku 1981 ze Západoslovenského kraje. Připravil jej autorský kolektiv ve složení Stanislav Dúžek, Helena Jurasová, Svetozár Švehlák a Ondrej Demo. Podařilo se jim v sevřené scénické podobě a prakticky s malým počtem účinkujících předestřít divákům uce[/]lený profil folklórního bohatství Západoslovenského kraje. Mezi hostujícími kolektivy byli i nejlepší muzikanti, tanečníci a zpěváci z krajských soutěží, které se konaly 28. února 1981 ve Skalici a 5. dubna 1981 v Hronských Klačanech.
      Pořad otevřely dvě hudby z hostitelského města - Myjavy - Kapaničiar a Kopaničiarek. Na podiu se shromáždili všichni účinkující a představila je konferenciérka Jana Francová. Následoval blok pěvecké skupiny žen z Gerové, která má bohaté zkušenosti z působení ve Sboru pro občanské záležitosti. Výbor[/]ný sólový. zpěv jsme vyslechli od Zuzany Vachulovej z Turé Lúky. Pak autoři naši pozornost přesunuli z moravsko-slovenského pomezí na Nitransko. Manželské páry Duchoňů z Dražoviec a Husárů z Vráblů předvedly ukázky tanců svého mládí - polotáš, frišskou a čardáše.
      Další část putování za folklórem Západoslovenského kraje vedla jeho jižní částí, okresy, kde žijí občané maďarské národnosti, a kde působí Csemadok - Kulturní svaz maďarských pracujících v Československu. Na Myjavě se představil výborný hudebník Štefan Katona, který nejen na niněru a gajdy výborně hraje, ale sám hudební nástroje i vyrábí. Sólisté souboru Hajós z Komárna - Marta Simonová a Tibor Horváth zatancovali Gajdovou z Jelky.
      Sekulánek z Moravského Jána (obec Sekule tvoří nyní jeho součást) nás pozval na Záhoří. Pod vedením Julianny Kučerkové nás dětský kolektiv zavedl do zimního podvečera s ukázkami tanců, zvyků, písní a vyprávění. Pak se představil Pavel Poustka písněmi ze Skalice.
      Folklórní bohatství Trenčanska nám autoři přiblížili s využitím konfrontace různých jeho nositelů. Manželé Punovcovi ze Selce předvedli tance lašung a sellácku. Sólisté souboru Družba z Trenčína Alena Porubanová a Jaroslav Straka zatančili choreografickou úpravu tanců uklakovaná a sedliacka. Taneční ukázky doplnila pěvecká skupi

145

na souboru Družba písněmi z Myjavy a Lubiny.
      Následovalo vystoupení dvou dalších dětských souborů. Bezesporu upoutalo nápadité pásmo kolektivu s Dětského výchovného ústavu v Tomášovcích (nazvané Pri ovciach) a soubor Tátika z Okoličnej na Ostrove (tance z vesnice Martovce).
      Zasloužený potlesk sklidil za své umění jeden z posledních věhlasných primášů staré generace Petrucha z Brezové. Skupina z Turé Lúky pak zatančila sečkářský, verbunk a uklakovaný. Cimbálová muzika souboru Skaličan přišla s ukázkou interpretace písní rodného kraje, tanečníci ze Šenkovic pak s tancem hruška a lendner. Šotyš, tlieskanou a kovárskou předvedla skupina ze Zohoran. Svatební písně ze Šulekova pak zazpívala pěvecká skupina z Hlohovce. Závěr celého pořadu, při kterém se na scéně opět setkali všichni účinkující, uvedly děti dalšího trenčínského souboru Radost pásmem v Honkoviech stodole.
      V souhrnu můžeme konstatovat, že tímto pořadem se myjavský festival důstojně přiřadil k předcházejícím ročníkům. Prokázal neobyčejnou důležitost existence slavností jako místa celokrajského setkání, srovnání a úspěšného bilancování rozvoje lidové kultury. Podle našeho názoru by bylo jen ku prospěchu festivalu, kdyby jednotlivým žánrům folklóru, stále v současnosti živým a rozvíjejícím se, byly na myjavském festivalu poskytnuty širší prezentační možnosti, a to ve[/] specializovaných poř0adech například dětského folklóru, vesnických skupin, či samostatný pořad hudebního folklóru apod. Západoslovensky kra j má pro realizaci těchto návrhů materiálu nepřeberně. Letošní Myjava to jen potvrdila.
      V nedělním odpoledni dostal amfiteátr k dispozici soubor Lúčnica. Představil se dvouhodinovým programem, který v sedmnácti číslech prošel velkou část folklórních oblastí Slovenska. Profesionální úroveň choreografie, tanečníků a hudebního doprovodu snese nejpřísnější kritéria. Je však otázkou, zda tato tělesa, která s folklórní předlohou zacházejí již velmi volně a vlastně ji přetavuji do jiných uměleckých žánrů, je vhodné uvádět na slavnostech, jejichž výhradním a jediným posláním je prezentace lidové kultury ve formách a proporcích žijících v současném kulturním životě venkova i měst zásluhou nadšených amatérských nositelů a obdivovatelů. Srovnání může, a také často přináší, zbytečné rozpaky i pochybnosti, které u nepoučených diváků pramení z neznalosti či nepochopení rozdílných přístupů ke zpracování folklórního materiálu a ústí až v nežádoucím prosazování paralel či dokonce kopírování metod profesionálních těles. Letos to nebyl jen problém festivalu na Myjavě a přes důvody uváděné na podporu hostování profesionálních kolektivů na folklórních festivalech jsme i nadále názoru, že přináší více záporných důsledků, než pozi tiv.
      Perspektivy celokrajského folklórního festivalu na Myjavě jsou značné. Přejeme pořadatelům, aby tyto možnosti nezůstaly nevyužity. Byla by to nenahraditelná škoda jak pro velké folklórní dědictví, které jsme povinni ochraňovat, tak pro další kvalitativní i kvantitativní rozvoj celé socialistické kultury Západoslovenského kraje. Jan Souček

Rožnovské slavnosti 1961 [obsah]

Rožnovské slavnosti se během posledních let staly kulturní událostí, která svým významem přesahuje hranice Valašska. v loňském roce se konaly ve dnech 4.-5. července na počest 60. výročí založení KSČ, sobotní pořady byly navíc spojeny s oslavou Mezinárodního družstevního dne.
      Programová náplň Rožnovských slavností byla jako již tradičně bohatá a pestrá, počasí však příliš nepřálo sobotním pořadům. Sobotní odpolední pořad v komorním amfiteátru Valašského muzea v přírodě připravila Zdenka Jelínková. Pořad s názvem Na Radhošti při salaši byI věnován 225. výročí narození Josefa Heřmana Agapita Gallaše, lékaře, obrozeneckého básníka a spisovatele. Autorka při přípravě pořadu prostudovala jeho pojednání "O Valaších v kraji Přerovském" z něhož vybrala úryvky a použila je jako průvodního sIova, doprovázejícího obrázky ze života Valachů, které na pódiu před

146

Rožnovské slavnosti 1981. Pořad Na Radhošti při salaši, Foto M. Langer.

váděly soubory Jasénka, Vsacan, Javořina, Polajka a Ostravica se svými muzikami a sólisty. Textové pasáže z díla J. H. A. Gallaše posloužily jako osnova této scénicky dotvořené kompozice. z repertoáru souborů si autorka vybrala čísla, která korespondovala s jeho sdělením o životě Valachů, způsobu obživy, oblečení, informacemi o hudebním instrumentáři a tanečním projevu. Diváci přijali tento netradičně koncipovaný pořad příznivě, pro odborníky představoval zajímavý tvůrčí experiment při hledání nové tematiky prostudováním pramenů, které mohou přinést nejen cenné informace z hlediska národopisného, ale také připravit divákům nový a zvláštní pohled na prezentaci folklóru na scéně.
      Zahraniční hosté slavností s hostitelským souborem Radhošť z Rožnova p. Radhoštěm se představili[/] v pořadu Pozdravy přátel (autor Václav Bradáč ). Diváci měli možnost vidět průřez repertoárem lužickosrbských souborů Schmerlitz a Sprjewjan z NDR, Béri Balog Ádam z Körmendu z Maďarska a bulharského souboru Atanas Mančev z Burgasu.
      Hlavním večerním pořadem byla Vonička z domova (s podtitulem O jídle v lidových písních), která byla připravena ve spolupráci se studiem Československé televize v Ostravě. Tento pořad, jehož autorkou byla Naďa Vahalíková, byl vlastně pokračováním právě uváděného televizního cyklu se stejným názvem. Zajímavým způsobem koncipovaný pořad, v němž účinkovala cimbálová muzika Technik se solisty, se odvíjel vlastně jako vyprávění o lidové stravě a jejím vyjádření v písňové tradici. Diváci měli možnost se v průběhu pořadu[/] naučit (stejně jako při televizním vysílání) píseň ze zpěvníčku, který vydalo Valašské muzeum v přírodě.
      V závěru večera se v pořadu Javořina ve svatebním (scénář PhDr. Jaroslav Štika, režie J. Mikulenka ) představil rožnovský soubor Javořina, který v roce 1981 oslavil 20. výročí vzniku.
      V neděli dopoledne po slavnostním průvodu účinkujících městem byl v komorním amfiteátru Valašského muzea v přírodě připraven pořad Kasanečka samé vrapy (autoři Marie Salichová a PhDr. Jaroslav Štika ). Tento klenotnicový pořad byl prezentován jako přehlídka krojů z Rožnovska a jižního Valašska s ukázkami zpracování materiálu a tradiční textilní výroby. Diváci měli jedinečnou příležitost uvidět nejcennější a nejstarší kroje a krojové součástky ze sbírek Valašského muzea v přírodě, měli možnost se poučit o vývoji lidového oděvu na Valašsku, viděli oděv pracovní, všední i sváteční, mužský, ženský i oblečení dětí. Pořad, který byl doprovázen cimbálovou muzikou souboru Javořina, starými i méně známými písněmi v podání členek souboru Polajka, byl opravdovým zážitkem pro zcela naplněné hlediště.
      Rožnovské slavnosti vyvrcholily hlavním pořadem, který pod názvem Valašsko pracuje a zpívá připravil Jiří Pospíšil. Pořad byl záležitostí především valašských souborů a sólistů (Jasénka a Vsacan ze Vsetína, Radhošť, Javořina a Polajka z Rožnova pod Radhoštěm),

147

představily se všák i zahraniční soubory z Bulharská a Maďarska a soubor Kysučan z Čadce. Autoru se v tomto vyjímečným způsobem nakomponovaném pořadu podařilo zajímavým způsobem využít plochy pódia, především v úvodní a závěrečné scéně rozehrál celý rozsáhlý prostor jeviště i hlediště.
      Rožnovská slavnosti si během let získaly množství návštěvníků, kteří mají rádi atmosféru festivalu, v jehož programech se specifickým způsobem spojuje minulost tradičního valašského folklóru s jeho dnešní aktualizací. Vlasta Ondrušová

Národopisné Milotice 1981 [obsah]

Amfiteátr v milotických vinohradech Šidlenách už po sedmé přívítal národopisné skupiny a soubory z Kyjovska i početný okruh obyvatel okolních obcí a obdivovatelů lidového umění z různých koutů naší vlasti, Programová komise Okresního poradního sboru pro soubory lidových písní a tanců při OKS v Hodoníně připravila pro sedmý ročník národopisného festivalu v Miloticích pořad zvýků, písní a tanců, vážících se jak k některým rodinným obyčejům, tak převážně k letnímu období hospodářského roku.
      Úvod náradopisného odpoledne, jehož letošní menší návštěvnost nepochybně ovlivnilo tropické vedro, patřil především dětem. Po dvou[/]

Ženy z Milotic při vystoupení na Národopisném festivalu v Miloticích v roce 1981. Foto J. Jančář.

zajímavých písních, zazpívaných "jihokyjovským" dívčím sborem doprovázeným muzikou J. Varmuže z Mistřína, vystoupil dětský soubor Kyjovánek z Domu kultury z Kyjova. Přirozený projev, dobře zvládnutý dětmi i režií, doprovázela muzika J. Slaměny. Zdařilé vystoupení svědčí o dobré práci - s dětmi v Kyjově, stejně jako ve Věteřově, odkud přijel dětský soubor s pěkným oblečením i se zajímavým blokem her nazvaným Koně, kde upoutala zvláště hra Na Žalmana.[/]
      Mezi obě vystoupení dětí byla vsunuta scéna Úvodnice, předvedená skupinou žen z Ratíškovic a uvedená výborně zazpívanou písní H. Varmužové: Milo je mně, milo. Ženy, z Ratíškovic byly v Úvodnicích stejně bezprostřední jako v jejich známém fašankovém pásmu a opět výrazně oživily prograrn festivalu. Začátek pásma byl poznamenán určitou nervozitou a potřeboval by dobrý režijní zásah, zéjména pokud jde o nešení úvodní plachty a některé další momenty. Část scény

148

s přáními i závěrečný průvod byly všestranně zdařilé.
      Hlavní část milotického festivalu však tvořily zvyky, písně a tance, odbývané v letním období na zemědělské vesnici. Slovácky krúžek z Vracova zvládl scénu "Zarážání hory" bez zbytečného přehrávání a vytvořil tak pěknou atmosféru pro další blok sólového i sborového zpěvu a tance mlynářskou a skočnou, které předvedl národopisný soubor Domu kultury z Kyjova, doprovázený známou cimbálovou muzikou J. Petrů. Kyjovjáci však tentokrát neopakovali loňský úspěch svého mužského sboru a verbířů. Bylo ovšem potěšující, že měli větší konkurenci v muzikách, protože proti minulosti se výrazněji uplatnila jak vracovská muzika, primovaná M. Vlkojanem, tak i cimbálová muzika ze Svatobořic-Mistřína vedená j. Varmužou a hudecká z Kyjova, primovaná ing. J. Slaměnou. Úspěch měla i píseň Belegrad, Belegrad v podání bratrů Kolečkářových, doprovázených Varmužovou muzikou.
      Po "Otevírání hory", předvedeném Slováckým krúžkem z Mistřína, uzavřely pořady národopisného festivalu v Miloticích dva soubory, které patří na Kyjovsku k nejlepším: soubor Lúčka ze Svatobořic-Mistřína a soubor z Vracova. Lúčka předvedla výborně zpracované chlapecké hry v dožínkové scéně a soubor jako celek svým projevem na jevišti převyšoval jiné soubory a skupiny vypracovanou taneční technikou a choreografií. I vracovský soubor, se scénou stavění mandele[/] prokázal, že od loňkého milotického vystoupení se zařadil mezi ty národopisné soubory, s nimiž se musí počítat nejenom v rámci regionálního festivalu. v závěru odpoledne milotický Slovácký krúžek pře dáváním dožínkového věnce a následujícím tancem ukázal, že dohání vyspělé soubory v jistotě i kázni vystoupení. v letošním ročníku jsme postrádali účast Vacenovic a Svatobořic.
      Vcelku by bylo možné konstatovat, že v Miloticích se podařilo díky usilovné práci Okresního poradního sboru pro soubory lidových písní a tanců ve spolupráci s Klubem místního národního výboru vytvořit dobrou a potřebnou tradici kulturní aktivity, jejíž význam daleko přesahuje region Kyjovska. Je však třeba uvést, že součástí festivalu je také okolí amfiteátru i vlastní jeviště. A zde pořadatelé ještě mnohé dluží. Především je nutné upravit scénu přírodního jeviště, jak jsme se o tom zmiňovali při hodnovení minulého ročníku. Jde zejména o zklidnění horizontu scény, jež by umožnilo jednak vyniknout barevné i střihové zvláštnosti krojů, jednak zastínilo pohled na "zábavu" účinkujících před vystoupením nebo po něm v prostorách kolem jeviště.
      Tyto nedostatky nelze odstranit najednou, ale je třeba se jimi zabývat při přípravě dalších ročníků, stejně jako úrovní propagace, protože ta nepřináší jenom ideový, ale i ekonomický efekt. Vytvořenou tradici je třeba nadále rozvíjet, pro[/]tože zřetelně přispívá k výraznější kulturní aktivitě na vesnicích Kyjovska. Josef Jančář

XI. mezinárodní festival folklóru o Alatri [obsah]

Ve dnech 8.-16. srpna 1981 se v městečku Alatri, ležícím asi 85 km na jihovychod od Říma uskutečnil 11. ročník mezinárodního folkloristického festivalu. Zúčastnily se jej soubory z Belgie, Bulharska, Izraele, Řecka, Itálie a Československa. Festival byl organizován způsobem, s jakým se u nás nemůžeme setkat. Již délka jeho konání naznačuje, že denně se konalo jediné představení. Na pódiu postaveném na náměstí před radnicí se pozdě večer představila. vždy dvojice souborů. Jedině československý soubor Konopa z Ratíškovic na Kyjovsku dostal pro veliký úspěch příležitost vystoupit s celovečerním programem. Ostatní soubory vyjížděly k vystoupení do bližších, ale i vzdálenějších městeček. Vedle úvodního vztyčení státních vlajek a představení všech souborů, závěrečného spuštění vlhjek. a rozloučení souborů, vystoupila Konopa dvakrát v Alatri (jednou spolu s, Řeckem a jednou s celovečerním programem). Dále se v Alatri zúčastnila dvakrát průvodu a dvakrát se představila na náměstí dopoledne. Jinak vystupovala s ce

149

lovečerním programem ještě v Patrice, Arpinu, Veroli a Mante Porziu.
      Repertoár Konopy se opíral výhradně o folklórní bohatství Slovácka a většinou se jednalo o tance a písně z kyjovského Dolňácka. Jak tanečníci, tak zpěváci a cimbáLová muzika tvořili jediný sehraný a naprosto kompaktní celek. Tanečníci vděčí za svou vytancovanost nejen poctivému přístupu ke zkouškám, ale projevuje se tu i to, že tančí v souboru od dětských let. Úspěch podtrhly i citlivé a přitom nápadité choreografie lidových tanců a podíl na úspěchu měl vedle cimbálové muziky i velmi dobrý zpěv jak chlapců, tak dívčího sboru či sólistů. Československý soubor Konopa byl totiž jediný, který k tanci zpíval. Ostatní soubory pouze tančily při doprovodu svých hudeb hrajících z not více či méně zdařilé choreografie lidových tanců. Velké sympatie diváků si získal i bulharský soubor z Razgradu, jež svá kola předvedl estrádním způsobem ve vysokém tempu, jak jsme na to u bulharských kolektivů ostatně zvyklí. Úspěch měl též řecký soubor z Katarini. v Thesalii, jemuž fandilo velké v množství italských Řeků. Předváděl řecká kola a jiné tance chorovodního charakteru a proti Bulharům se více držel tradičních lidových předloh. Belgický soubor z provincie Liege, jehož členy byli příslušníci středních městských vrstev; ukázal řemeslnický a dělnický folklór. Ke způsobu prezentace tohoto materiálu je třeba mít zásadní připomínky. Členové sou[/]boru totiž vše "přehrávali" a nutili se do zbytečné a nepatřičné obhroublosti, cizí pojednávanému materiálu. Také provedení tanců kvapíkového a čtverylkového rázu tím bylo negativně poznamenáno. Navíc se projevila značná nevytancovanost tanečníků a nesoulad mezi jednotlivými tanečními páry. Izraelský studentský soubor z Jeruzalema měl na pódium uvádět izraelské lidové tance. Zatančil jích ale málo. Spíše se diváci dívali na tance kavkazských, ale i východoslovanských národů (včetně melodií) v provedení izraelských studentů. Ti prostě tančili tance, které si jejich předci sebou přinesli do Palestiny při návratu z diaspory. Připomínky lze mít i k baletnímu projevu tanečníků, ale vysoce je třeba hodnotit jak hudebníky, tak vyspělé tanečníky a tanečnice a výborné choreografie. Bylo vidět, že soubor má profesionální vedení. Velmi přirozeně působilo vystoupení italských soubo[/]rů z Grunuovy, Normy a Alatri, které byly na poměrně dobré úrovni a lidové tance předváděly pouze s minimálními choreografickými úpravami.
      Mezinárodní folkloristický festival v Alatri nemá žádnou programovou koncepci. Jeho úkolem je především poskytnout návštěvníkům atraktivní podívanou. Soubory dostanou časový limit a v jeho rámci mohou vystoupit s čím chtějí. Také organizační a pořadatelský štáb není takový, jak jsme na to zvyklí u nás. Pořadatelem tohoto festivalu je město a turistická kancelář, která se však příliš nevěnuje ani propagaci festivalu, jež byla minimální. Přesto však festival má svou atmosféru a své publikum, jež pozorně sledovalo veškeré festivalové dění. Tím více těší úspěch, jehož zde dosáhl československý soubor Konopa z Ratíškovic. Jan Krist[/]

SCÉNICKÝ FOLKLÓR

Krajská přehlídka zpěváků lidových písní a folklórních muzik 1981 [obsah]

Uherské Hradiště se stalo místem konání Krajské přehlídky folklórních muzik a zpěváků. Přehlídka se uskutečnila ve Slováckém divadle v sobotu 7. listopadu odpoledne a večer v rámci Festivalu zájmové umělecké činnosti -1981 a na počest[/] 64. výročí VŘSR. I když byla poněkud utajena před veřejností i před některými kulturně výchovnými institucemi v okresech Jihomoravského kraje, bylo - hlavně večer - divadlo zaplněno vděčným i diváky, kteří rádi zatleskali pestrému a většinou i nečekaně kvalitnímu programu přehlídky.
      Odpolední blok vystoupení zahá

150

jila cimbálová muzika souboru Písečan ze ZK ROH Železárny Veselí nad Moravou. Sympatický pro jev muziky zaujal, trošku rozpačitější byl zpěv děvčat. Vystoupení Písečanu vytvořilo dobrou atmosféru a tak bylo dobře přijato i pásmo muziky souboru Drahan z Blanska, i když působilo jako vystoupení žáků lidové školy umění za dozoru učitele. Zcela jinak si počínala cimbálová muzika Šabla z Uherského Brodu, jejíž živé vystoupení i výborný zpěv sólistky Marty Turzové byly pro přehlídku přínosem. Trochu zklamáním bylo vystoupení starobřeclavské cimbálové muziky a mužského sboru, jež přece jen odrazilo současnou situaci folklórních souborů ZUČ na Podluží.
      Poněkud vyjímečné bylo vystoupení souboru Kapela z muzea, pracujícího při ZK ROH Zetor Brno. Hra na rekonstruovaných nástrojích, zejména niněrové kvarteto, podnětně obohatilo program přehlídky a ukázalo i jednu z nových cest v dalším vývoji ZUČ. Dobrou úroveň měla i další cimbálová muzika - Litava - reprezentující dosud málo uváděnou oblast hanác­ kého Slovácka a jižního Brněnska. Muzika přijela s vynikajícími sólisty J. Kachyňovou a J. Šmukařem, který byl nepochybně nejlepším zpěvákem letošní přehlídky. Dobře se představila i hudecká muzika a ženský a mužsky sbor souboru Třebíčan. Jejich vystoupení mělo všechny znaky práce zkušeného souboru, který patří mezi přední amatérská umělecká tělesa Jihomoravského[/] kraje. Nejinak tomu bylo i při vystoupení cimbálové muziky J. Čecha, pracující při ZK ROH v Uherském Hradišti. Tato muzika se už zařadila mezi nejlepší cimbálové muziky v kraji a potvrdila to i svým vystoupením na závěr odpoledního programového bloku.
      Večerní blok přehlídky zahájila Horňácká cimbálová muzika a mužský sbor ze ZK ROH Kordárna z Velké n. V.. Přes všechny složitosti, provázející její vývoj od roku 1964, kdy vznikla, je stále vynikajícím interpretem především horňáckých sedláckých, pro něž nachází ve svém okolí i stále nové a dobré zpěváky. Druhým vystoupením večera byly hudební motivy a písně z Protivanova a Kořence v podání muziky a sólistů souboru Velen ze SKP ROH z Boskovic, u něhož se projevuje snaha o interpretaci lidového projevu soudobými výrazovými prostředky, jak to ukázal i zpěv sólistů se školenými hlasy. Velké sympaticky bylo přijato i vystoupení cimbálové muziky souboru Radovan ze ZK. ROH Fatra Napajedla. Hra muziky i zpěv hudců potvrdily dobrou pověst tohoto souboru. ze slovácko-valašského pomezí. Po nepříliš výrazném dvojzpěvu děvčat z Lanžhota nastoupila na jeviště. velká skupina mužů z Hluku, doprovázená cimbálovou muzikou souboru Dolňácko, pracující při SKP ROH v Hluku. Působivý zpěv čtyřicetičlenné skupiny mužů tří generací byl trochu zlehčen zbytečnou nekázní dvou nebo tří zpěváků. Závěr večera á celé přehlídky patřil[/] muzice a dívčímu sboru úspěšného souboru Kunovjan, který pracuje při SZK ROH v Uherském Hradišti, Vystoúpení chlapců á děvčat z Kunovic jenom potvrdilo skutečně dobrou úroveň, jíž celý soubor dosahuje už několik let.
      Důležitou součástí přehlídky byl seminář vedoucích folklórních muzik, uskutečněný v neděli 8. 11. dopoledne, vedeny uměleckou radou přehlídky, složenou z významných osobností zabývajících se lidovou hudbou: předseda - doc. dr. Dušan Holý, členové - Jaroslav Jakubíček; dramaturg BROLNu, Jaroslav Jurášek, Pavel Čech a redaktor Čšl. rozhlasu Jaromír Nečas. k dramaturgii přehlídky by byla možné uvést některé výhrady, avšak spíše je třeba vyzvednout zaměření programu na muziky a zpěváky - nejenom proto, že menší kolektivy účinkujících se snadněji zvládnou organizačně, ale zejména proto, že v oblasti folklórních muzik a především v lidovém zpěvu v souborech je řada nedostatků. Přehlídka s následujícím seminářem se jeví i jako dobrá metodická pomoc souborům lidových písní a tanců v Jihomoravském kraji. Pro další rozvoj lido­ vého zpěvu v Jihomoravském kraji by možná prospělo využít zkušeností okresů Uherské Hradiště a Hodonín z vyhledávacích soutěží zpěváků a muzik O slovácký koštéř a Malovaný džbánek. Josef Jančář

151

Krajská přehlídka vesnických a zemědělských folklórních souborů a skupin - Čejkovice 1981 [obsah]

      V sobotu 14. listopadu 1981 uspořádala řada spolupořadatelů v Čejkovicích v okrese Hodonín krajskou přehlídku vesnických a zemědělských folklórních souborů a skupin z Jihomoravského kraje. Jako první se početnému publiku představil soubor. Lúčka při Osvětové besedě v Kudlovicích na Uherskohradišťsku. Jeho vystoupení zcela vycházelo z dobré, znalosti místního v folklórního dědictví. Vedle cimbálové muziky na sebe upozornila taneční složka tohoto mladého souboru předvedením tanců s jednoduchými a vtipnými choreografickými úpravami. v programu byl vhodně využit. i výborný mužský sbor. Celému vystoupení uškodilo, že soubor použil vlastní konferencí, protože ta byla v příliš historizujícím a romantizujícím stylu a spíše odváděla pozornost diváka, než aby jej věcně informovala o charakteru předváděného folklórního materiálu. Zásadní chybou bylo, že soubor překročil délku svého vystoupení o téměř sto procent.
      Valašský krúžek Rusavjan při Osvětové besedě v Rusavě se opíral o důvěrnou znalost místních lidových tanců, které tančil bez velkých choreografických úprav, ale zato stylově velmi čistě. Také Rusavjan nedodržel stanovený časový limit, což se mu nevyplatilo, protože kdyby některé tance (např. křižáky) zkrátil, program by měl větší spád. Škoda, že vyborní tanečníci byli[/] velmi málo využiti jako zpěváci; vždyť se mohli opírat o muziku, v níž vypomáhalo několik muzikantů kapely Brněnští gajdoši. v záplavě různých valašských tanců se mohli diváci jen s obtížemi orientovat. Konference jim to nijak neusnadnila, což bylo jejím hlavním nedostatkem. Přesto však Rusavjan zanechal velmi dobrý dojem, zejména svou vytancovaností a stylovou čistotou tanečního projevu.
      Poprvé se takovéto akce zúčastnila folklorní skupina z Brněnska, kde folklórní hnutí doznalo velkého rozmachu zvláště v posledních letech. Významnou vzpruhou pro tuto aktivitu se stal pořad regionálního folklóru Brněnska na Mezinárodním folkloristickém festivalu ve Strážnici v roce 1980. Řada[/] skupin, které vznikly před Strážnicí, pracuje dosud. Jednou z nich je Podskalák při Osvětové besedě v Troubsku, který se krajské přehlídky zúčastnil a vystoupil ve svých bohatých a pečlivě upravených krojích přesto, že se u nich na druhý den konaly hody. Do Čejkovic přivezl tance, jež v Troubsku zdomácněly koncem 19. století v období příprav Národopisné výstavy českoslovanské, kdy se místním národopisným pracovníkům zdálo, že v Troubsku mají málo vlastních lidových tanců, a proto do obce přinesli znalost tanců z širšího Brněnska, Horácka, Podhorácka, ale i Slovácka. Skupinu poprvé doprovázela vlastní hudba, nemusela se opírat o dechovku, takže i tato skutečnost by měla mIt pozitivní vliv na[/] její další růst. Nejistota a nezkušerrost skupiny se při vystoupení projevila v tom, že tanečníci málo zpívají, a z toho důvodu jim musí pomáhat pěvecký sbor, a že často pasivně čekají na hudbu, místo aby sami byli aktivnější a hudba je doprovázela. Vystoupení tvořilo přes jistou různorodost materiálu krátký, ale pevně sevřený blok, který měl dobrý spad.
      Velmi dobrý dojem zanechal místní soubor Zavádka při ZO SSM JZD v Čejkovicích. v krátkém vystoupení vycházel pouze z místního matériálu, který měl velmi jednoduše, ale působivě choreograficky upravený a navíc stylově dobře předvedený. Do programu byl úspěšně zapojen i zpěv, v němž vynikl zejména Jaroslav Kovařík. Soubor předvedl zavádku, funty, skočné a verbuňk. Pevně vystavěný program byl dobře zvládnut i režijně.
      Národopisný soubor při JZD v Čejči se opírá o folklorní bohatství jak kyjovského Dolňácka, tak i hanáckého Slovácka. v programu měl skočné, slámkový, vrťák a slovenskou z Kyjovska. Ukázalo se však, že tanečníci netančí přesně ani vrťák (není to vrtěná), ani slovenskou z Milotic. Také je třeba mít výhrady ke krojové čistotě (krátké sukně, světlé punčochy, hodinky, v muzice děvčata prostovlasá atd.). Muzika v úvodu použila zbytečně melodie z jiného kraje, naopak se vhodně uplatnily místní starší zpěvačky.
      Slovácký krúžek při Osvětové besedě v Moravské Nové Vsi předvedI

152

fašankové pásmo, které připravil pro regionální pořad Podluží na Mezinárodním folkloristickém, festivalu ve Strážnici v roce 1981. Vedle dobrého sólového dívčího zpěvu ukázal fašankové tance, zápas o kosířek, hošije, vrtěnou a verbuňk. Přesto, že pásmo má již delší dobu nacvičeno, příliš neuspěl, protože celé vystoupení ovlivnil negativně výkon vlastní muziky.
      Jako poslední vystoupil soubor Brozané při JZD v Uherském Brodě s cimbálovou muzikou Burčáci z Míkovic. I když soubor překročil časový limit, na úrovni programu se to nijak zvlášť neprojevilo. v první části dominoval vedle palicového především blok brezovských sedlckých, nové programové číslo velmi dobře zatančené, k němuž využil rekonstruovaných krojů. Po bloku pijáckých písní muziky ukázal své umění ženský sbor a závěr pořadu tvořili "babkovníci" - fašanek z Bystřice pod Lopeníkem. Soubor Brozané prokázal, že patří mezi přední folklórní soubory a to především tím, že se snaží neustále hledat věci nové a neotřelým, citlivým způsobem je předkládat divákovi.
      Přehlídka splnila svůj účel. Na závěrečné besedě s vedoucími jednotlivých kolektivů rozebrala umělecká rada, která pracovala pod vedením Zdenky Jelínkové, podrobně jednotlivá vystoupení, jejich klady i zápory. v diskusi se věcně objasnila řada stanovisek a problémů. v tom spočívá hlavní význam a smysl takovéto akce. Jan Krist[/]

MUZEUM V PŘÍRODĚ

Národopisné múzeum v prírode v Szentendre [obsah]

Szentendre je ústredným maďarským národopisným múzeom v prírode. Budovatelia múzea, s ktorého výstavbou sa začalo v roku 1967, sa na výstavbu tohto diela pripravili dôkladne. Naväzujúc na staršie zámery, ktorých korene možno hľadať už na Svetovej výstave vo Viedni roku 1873 a na milenárnej výstave v Budapešti roku 1896, rozvíjali v Maďarsku myšlienku budovania múzea dediny aj v medzivojnovom období. Po roku 1945 už projekt národopisného múzea v prírode bol v plánoch .budapeštianského Néprajzi múzeum. Jeho prípravu sledovali nielen odborné inštitúcie, ale aj štátne orgány, vrátane Ministerstva stavebníctva. Medzi osobnosťami, ktoré spolupracovali a pomáhali zdôvodňovať myšlienku múzea v prírode bol aj popredný predstaviteľ maďarského národopisu akademik Ortutay a ďalšie vedúce osobnosti maďarskej národopisnej vedy (Gunda, Bodrogi, Balassa, Csilléryová, Hoffmann, Tálasi ai.). Od roku 1966, kedy za lokalitu múzea bol vybratý priestor neďaleko mesta Szentendre (30 km od Budapešti) sa niekoľkokrát upravovala koncepcia celej expozície. v zásade však nedošlo k vážnejším zmenám, kto[/]ré by boli narušili priebeh prípravných prác. Na budování múzea od počiatkov, výstavby úzko spolupracovali etnografi, muzeológovia a pracovníci pamiatkovej starostlivosti. Od roku 1972 je Szabadtéri Néprajzi Múzeum samostatnou inštitúciou s celoštátnou zbernou oblasťou.
      Súčasná koncepcia výstavby predpokladá, že areál múzea, v prírode bude pozostávať z 10 skupín - regiónov (tájegység) so 78 usadlosťami a ďalších .23 väčších objektov. Celkove má byť v areáli postavených 332 objektov ľudového staviteľstva z celého Maďarska, z nich vyše 250 s interiérovými expozíciami.
      Sprístupnená čásť múzea, roku 1974 dobudovaný región Horné Potisie, obsahuje štyri usadlosti s 34 objektami a tzv. doplnkovou architektúrou. Návštevnícky program významne obohacujú ďalšie sprístupnené objekty - "Suchý" mlyn, pravoslávny a reformačný kostol, zvonica, včelín a pozoruhodný areál reformačného cintorína so 40 drevenými náhrobníkmi z 18.-20. storočia. Kultúru a spôsob života ľudu jediného regiónu tu reprezentuje ďalej 2500 zbierkových predmetov.
      Úloha szentenderského múzea v prírode - spoločne s regionálnymi skanzenmi v Zalaegerszegu -(Göcse

153

ji Múzeum), Szombathelyi (Vasi Múzeum), Sóstó (pri Nyíregyháze) a v Szenne (Somogyská župa) - je prezentácia obrazu maďarskej dediny a vidieckého mesta z obdobia 18.-19. storočia. z takto formulovaného poslania vidno, že už v počiatkoch budovania maďarských múzeí (expozícií) v prírode koncepcia súbežnej výstavby regionálnych a celoštátneho múzea v prírode neboli prekážkou, naopak pri koncepcii výstavby ústredného múzea sa s ich existenciou už programovo počítalo. Tvorcovia múzea v Szentendre jednoznačne zdôrazňujú, že ich cieľom nie je prezentácia ľudového staviteľstva, ale ide im o budovanie národopisného múzea, v ktorom ľudové stavby a ostatné exponáty spoločne reprezentujú spôsob života.
      Skutočnosť, že budovanie múzea v Szentendre chápu maďarskí etnografi ako spoločnú významnú úlohu . (na jeho odbornej príprave sa podieľajú všetky významnejšie národopisné pracoviská v MĽR), iste napomáha k rozvoju bohatej odbornej a kultúrno-výchovnej práce múzea. Dokumentuje to aj rozsiahla edičná činnosť orientovaná smerom k odborníkom i radovému návštevníkovi. Popri odbornom zborníku (ročenke) vychádzajúcom od roku 1980 pod názvom Ház és ember (Človek a dom), v ktorom sú publikované štúdie venované problematike "skanzenového" múzejníctva, yydáva múzeum edíciu populárnych publikácií venovaných jednotlivým regiónom múzea v prírode. Cenovo[/] dostupné publikácie približujú návštevníkom región a zároveň sú kvaIitným dokumentom pripomínajúcim návštevu v múzeu. Menej náročným návštevníkom je k dispozícii orientačná skladačka. Samostatný propagačný bulletin je venovaný unikátnym cintorínom. Všetky publikácie i ďalší propagačný materiál majú vysokú odbornú, výtvarnú i typografickú úroveň. Rozvoju kultúrno-výchovnej a náučno-vzdelávacej práce napomáha tlačený informátor Téka, určený osvetovým pracovníkom, s ponukou špeciálnych návštevníckych programov a zamestnaní.
      Návštevníkom múzea (prevádzka je sezónna od 1. 4. do 30. 10.) je v pravidelných termínoch ponúkaný rad špeciálnych programov a zamestnaní (ukážky historických činností, výrobných techník, folklórne programy, trhy ap.) a výchovno-vzdelávacích podujatí, ktoré sú diferencované podľa veku a záujmov návštevníkov. Účastníci múzejných zamestnaní sa v stanovených termínoch osobne môžu oboznámiť s tradičnými pracovnými technikami a nástrojmi. Všetky kultúrno-výchov[/]né aktivity a ďalšie oživovacie akcie v areáli múzea sú pod prísnym dohľadom odborníkov a napomáhajú ku komplexnosti expozičného zámeru.
      Značná pozornosť je venovaná kvalite konzervácie exponátov a z nášho pohľadu až obdivuhodné je protipožiarne zabezpečenie a fyzická ochrana objektov a zbierok. Každá usadlosť má niekoľko dozorcov, ktorí sú schopní poskytovať špeciálny odborný výklad.
      Exteriérové a interiérové inštalácie sú živé, vieryhodné, pritom v plnom súlade so zásadami ochrany zbierok i celkovou etnograficko-muzeologickou koncepciou.
      Záverom len toľko: kto príde zo Szentendre a prizná, že sa poučil, určite sa za to nemusí hanbiť. A ak predsa nájde nedostatky, potom bude dobré ak ho získame pre spoluprácu pri budovaní našich múzeí v prírode. Je to celkom iste dobrý odborník. v každom prípade však pIatí, že Národopisné múzeum v prírode v Szentendre budujú práve takíto odborníci. Peter Maráky

154

NA POMOC SOUBORŮM

S Jaromírem Nečasem o rozkošatění folklórního musikantského živlu v rozhlase [obsah]

Rozmlouvá Dušan Holý
      V bodech o našem hostu: Narozen 21. 2. 1922 v Kyjově - Dětství prožívá ve Strážnici - 1935-42 gymnázium v Bučovicích a v Brně - 1942-49 Státní konzervatoř hudby v Brně, obor hudební skladba 1945-49 filozofická fakulta v Brně, obory angličtina a hudební výchova - 1947-48 studium angličtiny na Polytechnice v Londýně a na University College v Nottinghamu Zaměstnání: s výjimkou roku učitelování na Berlitz school v Brně (1949-50) a pár let svobodného povolání hudebního skladatele (1950-52) na různých postech v Československém rozhlase Brno (od r. 1952) Folklórní muziky a souborová činnost. Někdy v r. 1940 přišel do brněnského Slováckého krúžku, zpíval ve sboru, účinkoval v rozhlase, s pomocí Jaromíra Běhunka, vedoucího tehdejší krúžkařské muziky, začal hrát na cimbál. - Od r. 1949 cimbalista Úlehlova Moravského sboru písní a tanců; současně poradce a vedoucí cimbálové muziky mládežnického souboru Radost - Od založení BROLNu v r. 1952 je spolu s J. Běhunkem až do příchodu Štefana Čikoše a Jána Gašpara[/] "Hriska" (1954) externím cimbalistou orchestru - s BROLNem je spojena převážná část jeho skladebné a upravovatelské práce Od r. 1960 stálý poradce souboru Břeclavan - Od r. 1972 cimbalista Brněnských gajdošů - Jiná činnost: 1948-52 externí pracovník Ústavu pro lidovou píseň v Brně; účast na velkých sběratelských expedicích na Hlučínsku a Valašskokloboucku - 1966-69 výuka etnomuzikologie na JAMU v Brně pro posluchače skladby - 1977-82 nauka o lidové písni pro oddělení lidových nástrojů na brněnské konzervatoři - 1971-78 přednášky o hudebním folklóru v Malém divadle hudby Vyznamenání: Zasloužilý pracovník Československého rozhlasu (1977).

      Zřejmě ze skromnosti, nebo pro šetření místem jsi neuvedl ceny v Prix de musique folklorique de radio Bratislava a zejména několikerá vysoká ocenění své práce v rozhlasové Žatvě.
      V rozhlasové Žatvě se mi vskutku podařil "hattrick" - jak se říká ve sportovní hantýrce. Během posledních pěti let jsem pokaždé pobíral cenu, přičemž loni (1981) dokonce tři. Ale to je asi tím, že můj život je laděn na rozhlasové vlny.[/]
      Zapomněl jsi však i na svou práci v programové radě strážnického festivalu a ani slůvkem jsi se nezmínil o své jiné publikační činnosti než rozhlasové. v rámci rubriky Na pomoc souborům nelze neuvést alespoň Hlučínský zpěvníček z r. 1951 - výbor padesáti písní převážně ze sbírek bývalého Státního ústavu pro lidovou píseň. Všechny tyto podrobnosti vzpomínám proto, že k tomu je opravdu pádná příležitost - tvé šedesátiny! Není to málo, není to moc. Každopádně ti k nim však musím - za všechny milovníky rozhlasového vysílání lidově písně a hudby a za všechny soubory, které navštěvuješ a jejichž nahrávky posíláš po rozhlasových vlnách tisícům posluchačů - stisknout upřímně ruku a popřát mnoho zdraví, pohody, osobního štěstí a především další tvůrčí úspěchy. Chceš toho jistě ještě hodně udělat!?
      Sloužím, dalo by se říci slovy Jana Lucemburského, aniž jsem jako on slepý.
      Chceš tím snad říct, že nesloužíš slepě? To je jistě dobře. Jsi však i tak srdnatý, jako ten vzpomínaný český král, jehož výrok "Toť, bohdá, nebude ..." zná každé malé dítě?
      Snažím se aspoň být. Ne sice v boji se šavlí, ale v boji za nové

155

v souladu s tradicí. Nemám rád nářky nad mizejícím světem", byť je toto sousloví spjato s člověkem, jehož si hluboce vážím - Vladimírem Úlehlou. Nedbám varovně zdvižených prstů, třeba by patřily i mému starodávnému a stálému příteli Slávkovi Volavému.
      Co máš na mysli? Čtenáři by ti nerozuměli. To musíme vysvětlit.
      No přece rozhovor k zahájení této rubriky (NA 1981, viz zvl. s. 70 n.) - Slávkovo stanovisko k názorům folkového zpěváka Pete Seegera, které ho, jak se tam dočítáme, přímo pobouřily. Ale nic nového pod sluncem: Na přelomu padesátých let jsem u vytržení poslouchal rozhlasové relace Antoše Frolky. I na něho tenkrát někteří varovně zdvíhali prsty, protože nekopíroval, nefotografoval, ale rozvíjel. A byl svůj! Když to ale domyslíme dál, tož dobře víme, že i Slávek Volavý si vytvořil v návaznosti na tradici svůj osobitý styl. "Poezie lidu se mění, protože lid celý vstupuje do okruhu vzdělanosti; mění se tedy výraz duševního života jeho" - píše již v roce 1921 Bedřich Václavek.
      Trochu jinými slovy to ovšem v souvislosti s lidovou písní vyjádřil shodně už na konci minulého století Otakar Hostinský. Mysl lidí - říká, jejichž celý životní styl se mění, nemůže být již výhradně vyplněna tím úzkým - třeba v sobě bohatým okruhem myšlenek, tužeb, citů, kterým vyplněna bývala před časy. Nemůže se již navrátit k bývalému dětsky naivnímu nazírání na přírodu, na lidi, na sebe.

Jaromír Nečas o přestávce koncertu v rozhovoru s Jožkou Severinem.

156

      NenechaIs mne domluvit! Václavek totiž k předchozí myšlence optimisticky dodává, že "píseň lidová budoucnosti ovšem bude jiná než píseň minulosti a přítomnosti". A toto hledisko sdílím...
      Dej Bože, abyste měl pravdu, Bedřichu Václavku!" - poznamenává v Živé písni Tebou vzpomínaný Vladimír Úlehla k Václavkovu závěru, že lidová píseň žije a bude žít dál, že lidová tvořivost nemizí a že je a bude pouze jiná. Podle tvého názoru i podle názoru mnoha jiných je v tomto ohledu Úlehla překonaný. Nejsou však pravdivé jeho argumenty, že není jedno, co kde žije, co kde roste, běhá a lítá i co se kde zpívá? A jsou snad nepravdivá jeho slova o úbytku zpěvnosti, jak o tom píše v Živé písni na s. 178 a následující?
      Úbytek zpěvnosti je obecný a je dán rytmem, životními podmínkami a úklady našeho věku.
      Takže ona optimistická teorie někde kulhá. Či ne?
      Očima rozhlasového praktika to vidím asi takto: Rozoraly se meze a téměř vyhynuly koroptve - nemají přirozená sídliště. Ale kuřata se pěstují na běžícím páse. A tak jako mnoha lidem slouží dnes nohy pouze k tomu, aby je donesly k autu, tak také mnozí necítí potřebu si zazpívat, když přece stačí stisknout knoflík a uslyší píseň z reproduktoru.
      Moment, moment, to by vypadalo, jako by nám snad mělo stačit ke štěstí, máme-li plná břicha, čerta záleží na tom čeho, a že bychom vůbec neměli toužit například po hejnu čiřikajících koroptví žijících ve volné přírodě, které při naší procházce beze zbraně vyletí odněkud z brázdy a které nás po malém úleku nakonec vždycky potěší; aniž by nám přišlo v tu chvíli třeba jen v nejmenším na mysl, že nám mohou někdy posloužit též jako vynikající pokrm -vezdejší.
      I v tomto - jak vidět - se náš pohled zromantizoval.
      Myslíš? No ano, zastara bylo přece koroptví dost a naše předky těšily především na hodovní tabuli. Ale vraťme se k písni a buďme optimisty. Jako se v odpověď na přehnaný motorismus rozvíjí pěší turistika, tak existuje i nové hnutí za živou píseň. Když jsem kdysi začínal v brněnském Slováckém krúžku, cimbálové kapely člověk spočítal na prstech jedné ruky. Dnes? - Jenom v Uherském Hradišti je jich pět nebo šest.
      Je to ještě trochu jinak: Cimbálové kapely jsou totiž na mnoha místech inovace. Jejich dnešní vývoj na půdě souborů nelze v žádném případě slučovat s vývojem v širokém lidovém prostředí. To jsou dvě věci. A z rozdílného vývoje v obou těchto společenstvích plynou také často přímo diametrálně se lišící závěry o životnosti lidové písně nebo hudby. Zanechejme však raději teoretizování, které v tomto rozhovoru nejsme s to dovést ke zdárnému konci, a pojďme k našemu základnímu tématu: Co můžeš pro všechny ty nově vzniklé kapely[/] udělat jako "rozhlasák"?
      Dát jim prostor, aby se navzájem slyšely. A osobně se snážím, aby jihomoravské kapely měly své místo ve vysílání našeho rozhlasu a aby se v přirozené soutěži protlačovaly k slunci. Jeden příklad z poslední dogy: v Aktualitách folklóru - stálém vysílacím čase Hlasu Jihomoravského kraje - jsme odvysílali prakticky všechny soubory, které se zúčastnily krajské přehlídky muzik konané v listopadu 1981 v Uherském Hradišti. Domnívám se, že tato poslechová škola má svůj značný vliv na nebývalé - a především v Jihomoravském kraji markantní - rozkošatění folklorního muzikantského živlu.
      "Rozkošatění folklórního muzikantského živlu" - to zní přímo hrdě!
      Ve své redakční dramaturgické praxi jsem vždycky vítal myšlenkový pohyb, nové pohledy na tradicí a také nové generační tvarování zvukového materiálu. Nakonec i ty jsi vždycky podporoval pokusnictví s lidovou písní: například u svých posluchačů na JAMU. A správně! Co je ukryté brizance třeba v Sušilových Moravských národních písních? Kdo ji uvolní? Může se pokusit kdokoliv. Aby to však byla energie životodárná! Tolik z hlediska přístupu k materiálu. Jinak pokud jde o vysílání mohu prozradit, že pod tlakem množství souborových muzik, které nestačíme všechny objet anebo pozvat do studia, začínáme uvažovat o nové formě, jak je uvádět do vysílání. Za

157

čínající soubory požádáme o zaslání vlastní nahrávky (kvalitní magnetofon má totiž dnes spousta jednotlivců i souborů), a bude-li projev nápaditý a snímek zvukově vyhovující, odvysíláme jej. Tak se to ostatně mnohde ve světě už dělá.
      Tak to chce v současné době uskutečnit pro muziky z řad amatérů. Ale do Tvé kompetence spadá také vysílání BROLNu. Plánuješ t rozkošatění tohoto muzikantského živlu?
      V únoru 1982 dovrší BROLN 30 let umělecké činnosti. Je za ním práce nemalá a pionýrská. Pamatují - neboť i můj rozhlasový život začal před třiceti lety - na počáteční nedůvěru folkloristů k tomuto tělesu. BROLN to neměl lehké, začínal z ničeho a téměř s nikym. Pár (doslova!) vlastních muzikantů! Předlohou k hudebnímu výkonu jim ze začátku byly "telegramy" Jaromíra Běhunka - prosté harmonizace písniček na jednom řádku rozepsané do nástrojů. Dnes je orchestr obsazen vlastními dobře technicky vybavenými hráči poučenými o žánru, kterým žijí.
      Těšil bych se upřímně z toho, kdybys měl pravdu.
      Jsem a tom přesvědčen. Také poměr BROLNu k zázemí se vyrovnal. Kdysi se poučoval u těch několika kapel v terénu, které byly vrostlé do tradice. Zval primáše Jožku Kubíka, Slávka Volavého, jezdil za hrochoťskými hudci. Dnes žije v oboustranně prospěné symbióze s hudebním zázemím kraje a jako dřív čerpá i ze vzdálenějších zdrojů.[/]

Píseň z Moravských Kopanic v zápisu Jaromíra Nečase.

Čtvrtý ročník koncertu "Děti a píseň", stejně jako ty předešlé, přivedl nové sólisty a mnoho dalších dětí naučil zpívat. Touto akcí odpovídáme po našem na Úlehlovo konstatování úbytku zpěvnosti. Dlužno ovšem dodat, že v závěru své Živé písně, kterou dokončoval v roce 1947, pohlíží tento badatel do budoucnosti s vírou, že mizející svět se mění ve svět podchycený a spolehlivě studovaný. A to je právě i naší snahou. Jarní koncert k třicetinám BROLNu chce ukázat to[/] blahodárné proudění kumštýřské mízy mezi orchestrem a regiony, jež reprezentuje. Takže snad brka kritiků BROLNu, jichž je stále dost, zůstanou suchá a změní se v palmové ratolesti.
      To by snad mělo záležet jedině na výsledku, jaké kritiky se na tento koncert objeví. Dopředu se psát nedají a pevně věřím, že za každou cenu nechceš lámat hroty kritikům, jimž o něco jde a jichž na poli souborů lidových písní, hudby a tanců vůbec není dost. Mám

158

Píseň z Moravských Kopanic v zápisu Jaromíra Nečase.

na mysli takové kritiky, kteří skutečně rozumí věci, jimž o něco jde a kteří se nesnaží jenom bezhlavě vychvalovat. Zasvěcených kritiků nemá dostatek ani BROLN, jehož práci jsme naposled poměrně podrobně rozebírali na semináři v roce 1975. Vyšel tehdy dokonce i sborník a také tys tam přispěl, a to článkem Quo usque tandem ... Vzpomínám-li dobře na římské reálie, zněl tak začátek známé řečnické invektivy Ciceronovy proti dobovému spiklenci[/] Catilinovi. "Quo usque tandem" znamenalo: "Kampak až! Jak dlouho budeš zneužívat naší trpělivosti! Takhle to už dál nejde!" Takový byl původní smysl oné věty. A jak ty jsi to myslel v souvislosti s BROLNem?
      Nejinak, než jak psáno jest: "Být stylově a technicky dokonalý; propagovat estetické i etické hodnoty, být klasicky vyrovnaný; podporovat experiment. Není možné, aby umělecké těleso přestalo tvořit, aby pouze fotografovalo starší cizí umě[/]lecké činy; abý v nevzrušivé a neangažované poloze předstíralo hodnoty. To by se stalo krásnou nabalzámovanou mrtvolou - a kdoví, zda krásnou".
      No a kolik z těchto tezí bylo splněno? A kolik jich na své splnění teprve čeká? Přitom na onom semináři nebyl tvůj příspěvek zdaleka jediný, který seriózně a konstruktivně provokoval ke zlepšení práce. Je tam vysoko položená laťka. Nedá se nic dělat, jedině podle výsledků se budou volit slova chvály anebo hany. Anebo alespoň by tomu tak mělo vždycky být; u BROLNu stejně jako u ostatních souborů a všude, kde je kritiky třeba jako soli.
      Podívej se, kamaráde. Kritici jsou kritici a muzika je muzika. v roce 1975 jsem patrně oprávněně na BROLN zareagoval zvoláním Quo usque tandem, ale ve stejné době i dnes bych mohl - když seberu dohromady pár latinských slov, co si pamatuji - zvolat na adresu kritiků: "Hic Rhodus, hic salta!"
      Myslíš snad, když přeneseně ta latinská slova znamenají "ukaž co dovedeš", že kritik má předvést, jak se to či ono dělá anebo má dělat, a že když to sám nedovede, nemá se do kritiky pouštět?
      Ne, nechci zlehčovat. Ale nikdo neupře, že svár duše s tělem nový pohled na kulturní dědictví našich otců - každopádně nevyřeší sebelepší kritici, ale především samotné činy tvůrčích osobností. A na ty si počkejme.
      Počkejme.

159

VÝSTAVY

Kouzlo lidové výšivky [obsah]

Ústředí lidové umělecké výroby vypisuje v určitých časových intervalech vyhledávací soutěže ve snazě podchytit ještě v poslední čtvrtině dvacátého století nadané lidové tvůrce. Poslední takovou soutěží je "Kouzlo lidové výšivky" z r. 1981, kterou uspořádalo ve spolupráci se závodním klubem ROH Železárny, n. p. ve Veselí nad Moravou. Zde se konalo vyhodnocení soutěže a pak ve dnech 20. 9. - 11. 10. výstava z nejlepších prací, kterou zhlédlo 4.000 diváků. Na zakončení byl k tématu uspořádán seminář.
      Soutěž probíhala ve dvou paralelních kategoriích, v jedné byly hodnoceny vyšívačky z povolání, organizované ve družstvech nebo v ÚLUV, ve druhé vyšívačky ze záliby, zvlášť pak výšivky pracované podle počítané niti, zvlášť podle předkreslení. Prací se sešlo na 660 od 220 autorek.
      Soutěž byla přímo zavalena výšivkami z Horňácka nebo "na horňácký způsob". Je to výsledek takřka nepřetržitého zájmu o výšivku tohoto území od počátku století á pokusy aplikovat ji, a to většinou úspěšně, potřebám té které doby. Zvláště dobře je využívána výtvarníky od vzniku ÚLUV, se zaměřením na rustikálnější, "režnější" inspi[/]race. Tomu se vděčí za to, že vyšívačky z ÚLUV dosáhly takového úspěchu v kategorii profesionálních vyšívaček. Stane-li se však, že ženy opovrhnou domácí výšivkou, která se dá rovněž přizpůsobit nejrůznějším účelům, ve prospěch horňácké, protože ta nyní "jde", vidíme v tom něco nezdravého. Proto porota zvlášť kladně ocenila práci kroužku při domácím ZK ROH, že sáhla k výřezové výšivce z místa a nejbližšího okolí. Jeho členky za ni právem obdržely většinu cen ve své kategorii. Po zásluze byla oceněna i jemná křížková výšivka na mužské košili z Horňácka, provedená příslušnicí nejmladší generace.
      Větší územní pestrost předvedly výšivky podle předkreslení, i když jich bylo do soutěže zasláno podstatně méně. Ovšem jen v kategorii amatérských výšivek - ty druhé ji obeslaly málo. Proto ani první a druhá cena nebyla udělena, třetí získala výšivka z Podluží a čestné uznání slezská výšivka, která při převodu na interiérové textilie utrpěla na lokální i technické srozumitelnosti.
      Ve skupině amatérských vyšívaček jsme našli osvědčenou výšivku ze Zubří (které byla po dlouhou dobu rovněž věnována péče zvenčí), a to v nejrůznějších podobách - na krojových součástech, na ka[/]pesníčcích i na textiliích interiérového použití. Byly ve své technické dokonalosti ohodnoceny pa zásluze. Objevem byly původní krajové součásti i kolekce prostírání ve stylu slezské výšivky a kolekce prostírání ve stylu hanácké. Uznání došla i bílá výšivka ze Strážnice. Jak je patrné, je paleta sice bohatší, ale stále ještě nepokrývá celé území Moravy. Měla by se uplatnit ještě výšivka z Horácka a z Brněnska, která v sobě tyto možnosti má.
      Soutěž svůj úkol splnila. Získal se přehled současného stavu vyšívání v českých zemích a poskytla ÚLUV podklady k navázání kontaktu s pracovnicemi v terénu. Na značném počtu prací se však projevila dezorientovanost vyšívaček, které neuměly navázat na domácí tradice a využít jich a tak nesplnily základní podmínky soutěže. Týká se to prací zaslaných - z Čech; odtud byla jen jediná výšivka ohodnocena čestným uznáním a i u ní byl inspirační zdroj sporný.
      Všechny omyly však nelze vklást jen na vrub vyšívaček samých; je nutno přiznat i nedostatek vhodných podkladových a vyšívacích materiálů a ne vždy snadný přístup k domácí tradiční výšivce. Miroslava Ludvíková

160

Ruské lidové obrázky 17.-19. století [obsah]

      Tak nazvali výstavu lidové grafiky "lubku" pracovníci Státního ruského muzea v Leningradě. Toto odvětví lidového výtvarného umění si nemůže stěžovat na nezájem odborníků - těší se mu už 150 let a v.. posledních dvacíti letech mu byly věnovány tři výstavy, všechny v Moskvě. Leningradské sbírky zůstaly v tomto komplexu neznámé. Proto tato výstava, uspořádaná z fondů muzea, ale i St. ústředního archivu a St. veřejné knihovny. Jejím cílem je seznámit veřejnost s vývojem lubku za dvě stě let jeho života v lidu, od 17. století do let kolem r. 1880. Na dvou stech listech můžeme sledovat jednotlivé syžety a jejich transformace (např. Myši pohřbívají kocoura), změny v tématickém zpracování i uměleckém pojetí v souvislostí s dobou.
      Na výstavě je vystaven lubok stejně se světskou jako s náboženskou tématikou - ta byla. od počátku trnem v oku církevní cenzuře, protože dávala přednost nekanonické, volné interpretaci a kladla na první místo divy a zázraky před moralizujícím smyslem.
      V první části výstavy nás zaujme kolekce 40 dřevořezů z 2. poloviny 17. století, z nichž nejstarší, obrázek archanděla Michaela, nese letopočet 1669 a poslední není mladší než z r. 1731. Jsou podivuhodné svou nedotčeností, protože až donedávna byly skryty v archivu. Tam se dostaly r. 1731, kdy byl u Voz[/]něsenského kláštera zadržen Grigorij Černyj a rytiny, které měl u sebe, mu byly zabaveny. Tak čekaly na svou objevitelku, mladou pracovnici Ruského muzea J. A. Mišinovou. Málokdy se stane objev tak zásadního významu, aby mohl posunout historii lidové grafiky až o půl století zpět.
      Soudí se, že jejich autoři byli blízcí profesionálním malířům ikon a obrázky samy představovaly levnou náhražku za ně. Do dnešních dnů se jinak nedochovaly proto, že sdílely osud jizeb, na jejichž zdi se lepily - podlehly požárům, při přestavbách, zkáze z vlhkosti. Zpodobují témata velkoryse, bez zbytečných podrobností a někdy nám připomínají naše dřevořezy té doby (např. Anděl Strážce, Ježíš Kristus Emanuel, Svatá veliká mučednice Kateřina); je to zde dáno snad spíše funkcí - odstupem diváka od nich - než slohovou podobností. Jsou kolorovány a text je na nich součástí kompozice.
      V druhé polovině 17. století a na počátku 18. století ještě nebylo rozdílu v tom, kdo obrázků užíval. Teprve po r. 1730 se rozšiřuje mědirytina a od poloviny 1.8. století jí dřevořez ustupuje. Na obrázcích se projevuje vliv profesionálních rytců, nejsou už tak monumentálně lineární a prosté, témata jsou zpracována méně konvenčně a dekorativně. Některá se opakují neustále, zobrazují vedle religiózních námětů i světské, svět lidových zábav, posměch z honby za módními výstřelky, z lichvářů apod. Od[/] dob Petra a zvláště Kateřiny Veliké je patrný silný vliv západoevropských tisků. Koncem 18. století nabývá lubok stále důležitější místo v lidovém životě. Obzor konzumenta se dále rozšiřuje - objevují se témata aktuální i agitační a to neušlo pozornosti vlády. v mědirytině narůstá text, stává se s ilustrací rovnocenným a zprostředkuje rčení, přísloví a pořekadla z lidového prostředí do spisovného jazyka.
      V 19. století, po r. 1839 a 1851, stále více zasahuje carská cenzura. z lubků se vytratila anonymnost autora a výrobce (na výstavě jsou zachyceny hlavní autorské osobnosti té doby) a asi od r. 1820 střídala mědirytinu litografie. Výhodou byla jednodušší a levnější výroba a tím se umožnilo masové rozšíření v lidu. Estetická hodnota ovšem klesá. Konvence ve zpracování témat je nahrazována postupujícím realizmem, ale určitá naivnost projevu zůstává, protože výrobci jsou blízcí konzumentům. Lubok v té době seznamoval lid s dílem Puškina, Lermontova, Krylova. Neuspokojoval jen estetické požadavky, ale i touhu po novinkách: mnohá odlehlá území se seznamovala s událostmi jen prostřednictvím Iubků.
      Lubky zanikly s pokračující tiskařkou technikou na konci 19. století. z ruského života však nezmizely: po celé 19. i 20. století inspirují umělce, a to nejen výtvarné. U nás takovou obdobu nenajdeme. Proto na nás tato výstava působí hlubokým a nesmazatelným dojmem. Miroslava Ludvíková

161

GRAMODESKY

Samko Dudík. Nahrávky z archívu Čs. rozhlasu v Brně 1957-1958. [obsah]

Vydal OPUS, Bratislava 1981. Mono 9017 1128. Připravil Dušan Holý
      Kdo by neznal slavného myjavského primáše, od jehož narození uplynulo v roce 1980 sto let! Jeho jméno se stalo synonymem pro virtuozní hudecký projev a on sám vzorem pro celou plejádu muzikantů. Jednou z hlavních akcí, jíž si kulturní veřejnost připomněla toto jubileum, bylo vydání gramofonové desky s nahrávkami, které z archívu Čs. rozhlasu v Brně vybral a vůbec v celou desku sestavil Dušan Holý. O její přípravě a potřebě se sestavovatel zmínil ve vzpomínce Sto let od narození Samka Dudíka (NA 17, 1980, č. b, s. 288289). Není proto třeba se o ní dlouze rozepisovat. Zbývá jen konstatovat, že cíl, který si sestavovatel i editor stanovili, byt naplněn v plné míře. Na gramofonové desce, již vydalo bratislavské hudební nakladatelství OPUS, je zachyceno vedle řady táhlých písní i několik tanců (starobabská, hustý, verbunk, čardáš, odzemek) , přitom se nejedná vždy pouze o folklórní materiál z Myjavy. Samko Dudík znal a také často hrával i písně z jiných oblastí. z nich jsou na gramofonové desce uvedeny písně zbojnické a ba[/]čovské. Řada z prezentovaných snímků je navíc zajímavá tím, že je na nich zaznamenán zpěv Samka Dudíka. Škoda jen, že se do popisku k fotografii členů Dudíkovy kapely z roku 1927 otištěné na zadní straně obalu vloudily nepříjemné posuny. z interpunkce (tečka uprostřed textu a čárka na konci) jasně plyne, že jde o chyby tisku. Zleva doprava stojí hudci v tamta pořadí: "Anton Šaray - obligátista, Ondrej Baláš - druhý primáš, Pavol Dudík - basista, Samuel Dudík basista, Samuel Dudík - primáš, Jozef Kopas - violoncellista, Ignác Döme st. - violový kontráš, Ignác Döme ml. - houslový kontráš, Štefan Dudík - cimbalista. Foto Jan Mikota."
      Nová gramofonová deska s nahrávkami kapely Samka Dudíka má význam nejen pro pamětníky, ale především pro mladší generaci ctitelů lidového umění, která je navyklá většinou jen na souborové hudby a se skutečně lidovou muzikou se setká jen výjimečně. Tím více vyniká význam celého tohoto edičního počinu, jímž nakladatelství OPUS připomnělo výročí legendárního primáše Samka Dudíka z Myjavy. Škoda jen, že v českých zemích se s ní zájemci téměř nesetkali. Jan Krist[/]

Písně a lidová hudba z Československa

Helmut Tschache: Lieder und Volksmusik aus der Tschechoslowakei, Materialen für den Musikunterricht in den Sekundarstufen. [obsah]

- Gramofonová deska Schott-Wergo, č. T 203, ED 6749. Mainz - London New York - Takyo (B. Schott's Söhne, Mainz) 1978
      Čirou náhodou se na naše pracoviště (oddělení etnografie FF UJEP) dostala výměnou LP deska Písně a lidová hudba z Československa. Jak plyne z podtitulu, je určena pro hodiny hudební výchovy (v 7. a 8. třídě). k desce je přiložena obsáhlá 58 stránková brožura, v níž nalezneme - kromě didaktických komentářů - informace o českém, moravském a sIovenském folklóru s četnými ukázkami (s. 9-32), výňatky z historie našich národů (s. 33-37), poznámky ke čtení českých textů, klavírní doprovody k vybraným písním, identifikaci nahrávek použitých na desce a seznam literatury. Dále brožura obsahuje mapy, kresby a fotografie, takže na první pohled by se dalo říci: Vybaveno s německou důkladností. Jenže zdání klame. Začíná to fotografií na titulní straně desky a brožury, která se opakuje ještě i na s. 342, a je určená popiskem "Eine

162

Instrumentalgruppe aus Frenštát": Přitom jde o muziku ze Strážnice. A což teprve pohlédneme-li na seznam zvukových ukázek! Zde odhalíme, že do výběru, který má charakterizovat moravský folklór je zařazen "Myjavský tanec" (úprava Jaroslava Juráška podle kapely Samka Dudíka v podání BROLNu) a že do Moravy jsou zařazeny i písně hrané muzikou Eugena Farkaše a zpívané Františkem Zvaríkem a Štefanem Lessayem z Bratislavy; snímek převzatý z desky "Slovenský folklór". Naproti tomu mezi slovenskými ukázkami je zase verbuňk Aj, vy páni zemanové v podání muziky souboru Břeclavan.
      Tři desítky ukázek velmi různé kvality vybral Helmut Tschache ze šesti desek vydaných na naší půdě, jež sice všechny poctivě cituje, které však dostatečně nepochopil. Vznikla pestrá směska, která neznalého posluchače hezky zmate. Ano, musíme připustit, že u desky i publikace, které vznikaly mima naše území, neměl autor možnost snadno ověřovat určení a roztřídění materiálu. To by se mu také dalo odpustit, zvláště když podobné nesmysly v zařazování písní nacházíme i v naší (české) produkci. (Například na desce s názvem Moravský folklór vydané Supraphonem v roce 1968, St 1117 9025 F, hraje Cimbálová muzika Hynka Bíma tyto banální příklady slovenských písní: Prijdi, Janík premilený, ráno k nám, Sobotěnka ide, ja čo je ma po nej, Tancuj, tancuj, vykrúcaj, len mi piecku nězrúcaj, Šeci ludia poveda[/]jú, že ja lúbim mynárku aj.) Německému vydavateli bychom zajisté odpustili i řadu chyb v přepisu českých a slovenských písňových textů, nebo některých jmen, stejně jako třeba málo vypovídající mapku o našich horstvech. Mysleli bychom si své o tendenční interpretaci historických událostí a zasmáli bychom se jako nechtěnému humoru některým překladům, jako třeba přetlumočení textu Mala som já rukávce, dala som ích cigánce - Ich[/] gab der Zigeunerin ein Paar schöne Handschuh hin. (Rukávce nejsou přece rukavice!) Ale to, že Tschache, který vůbec neovládá českou a slovenskou výslovnost a přitom sám texty recituje a zpívá a tak chce učit písně "Jestli mně, sedláčku, červenej šátečku kolem se toč" a "Ej, čo to, Bože, za strom", to mu odpustit nemůžeme. To není jenom směšné, to přímo bolí do ucha! Dušan Holý[/] NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

"Zalikování" při svatbách ve východním okolí Brna před osmdesáti lety [obsah]

Několik zaznamenaných vzpomínek pamětníků ze Šlapanic, Jiříkovic a Kobylnic doplňují obrázek svatebních obyčejů na Brněnsku na počátku 20. století.
      Ve Šlapanicích bylo "zalikování" až do první světové války obvyklé při všech selských svatbách, tj. při svatbách příslušníků selského stavu, kteří se zúčastňovali tradičních zábav v hospodě "na Radnici". Připomeňme si, že vedle selského stavu, k němuž náleželo ve Šlapanicích starousedlé zemědělské obyvatelstvo, se v této obci vyhranil v průběhu 19. století řemeslnicko-živnostenský stav s vlastním "řemesl[/]nickým" krojem a samostatné organizovaným společenským životem.
      Vzpomínky starousedlíka Metoděje Řičánka ze Šlapanic (1886-1963) zaznamenávají "zalikování" o svatbě Jana Chlupa z Ponětovic a Marie Hanzlové ze Šlapanic, která se konala 6. června 1899. Když prošel svatební průvod z kostela náměstím, zastavilo jej u Rožkovy usedlosti "zalikovadla" svobodné chasy; na dlouhém popruhu byly zavěšeny květované šátky ("hózlendry"), půlky, věnečky. Řečník svobodné chasy novomanželům blahopřál a předával nevěstu ženichovi jako spořádané děvče. Jednou stranou se uvolněním "zalikovadla" svatebčané propouštěli. Museli se však nejprve vyplatit "propustným". Za tyto peníze si pak chasa uspořádala "zalikovadlovou hostinu". Po

163

dobným způsobem "zalikovaly" také vdané ženy, obvykle v ulici, kde se nacházel dům nevěsty (nebo ženicha, při jiných příležitostech). Buď průvod do ulice přijímaly nebo ho z ulice propouštěly. Při odjezdu nevěsty na druhý den do Ponětovic jelp vpředu banderium mládenců; svatebčané na košinovém voze a na posledním povozu pak peřiny a výbava nevěsty. Vzadu. na oji bylo upevněno kolo s figurinami stárka a stárky, které se při jízdě otáčelo ("páté kolo u vozu"). Při svatební hostině byl umístěn na stole - poblíž okna, aby ho bylo pěkně vidět z ulice - nevěstin koláč zvaný ve Šlapanicích i v okolních vesnicích "hřebec". Byl vyzdoben praporky a perníkovými figurkami na špejlích, zapíchnutých do hranaté buchty. Takové "hřebce" dělala ve Šlapanicích pro selské svatby nejlépe tetička Marie Sekaninová (1859-1933).
      Další podrobnosti, o "zalikování" uvádějí i jiné vzpomínky pamětníků. Ve Šlapanicích "zalikovala" svobodná chasa na určitých komunikačně důležitých místech, obvykle v okruhu centra městečka, kudy se ubíraly svatební průvody: "u Hrdličkového" a "u Radnice" nebo na mostě "u Stražovské" aj. Dívky držely přes cestu "pant", na němž byly zavěšeny hedvábné šátky a věnečky, které si sejmuly z hlavy. K. Plotěný (1889) připomíná, že "zalikování" řídili stárci a z vybraných darů si mladá chasa uspořádala malou hostinu zvanou "vrngačka".
      Podle vzpomínek A. Charvátové[/]-Fröhlichové (1895) prováděly "zalikování" ženy obvykle po předběžném upozornění. Poblíž nevěstina domu natáhly až tři metry dlouhé "zalikovadlo". Veršované říkání při tom začínalo: "Vítáme vás od slova božího. Vážený pane ženichu, jak jste si dovolil utrhnout růžičku z naší zahrádky?" - Jedna žena s talířkem vybírala příspěvek od svatebčanů, jiná dávala ze sklenice zavdat. Ženy "zalikovaly" často na "husích loukách" (dnes Lidická ulice). z toho, čím se ženich vykoupil, uspořádaly si pak v hostinci "babskou merendu". Popily, a pohostily se párkem a rohlíky. v "zalikování", které organizovaly vdané ženy, proslula ve Šlapanicích svými vtipnými proslovy písničkářka Marie Zastávková, roz. Čičatková (zemřela v roce 1914), která při "zalikování" zpívala také mnoho písní. s odchodem M. Zastávkové ve Šlapanicích zvyk zanikl. Podle šlapanické, tradice se poslední takové "zalikování" provádělo na svatbě Jindřicha Hanzla a Marie Hlaváčkové 29. 6. 1918. Později se konalo jen výjimečně na přání rodin. Informátorka Marie Spieglová (1892) si vzpomíná, jak při "zalikování" předváděla "husara". Oblékla se do staré vojenské uniformy a posadila se na dřevěného houpacího koníka. "Páté kolo u vozu" s figurinami muže a ženy (stárka a stárky) připevněné na rozvoře vozu, se přidávalo do průvodu při bohatších svatbách, zejména přespolních. Jaroslav Dvořáček (1870-1953), hostinský a rolník v Jiříkovicích,[/] si zapsal v roce 1949 na památku pro své potomky průběh své svatby, která se konala 30. května 1899. Trvala tři dny a zúčastnilo se jí 130 osob. Kolem 10. hodiny dopoledne po rozloučení s rodiči se nasedlo do třinácti vozů v pořadí: nevěsta vedle staršího družby, ženich vedle starší družičky, pak následovali ostatní mládenci a družičky, dětská drobotina a vdané ženy. Na rohu u hospody v Jiříkovicích byla jízda zastavena "zalikovadlem" svobodné chasy za zvuku hudebních intrád. Dívky držely přes silnici natažený - provaz, na němž bylo zavěšeno: několik "tybetových" a bílých šátků, stárkovské kytice aj. Mládenci za výskotu a střílení obcházeli s vínem a s talíři - zavdávali, nejprve ženichovi a nevěstě a potom ostatním svatebčanům, a vybírali peníze. Ženich musel nevěstu chase vyplatit a ta si pak uspořádala za vybrané peníze "merendu" v hostinci. Po "zalikování" se jelo vozy na oddavky do Šlapanic za doprovodu dechové hudby. Při jízdě se střílelo. v Jiříkovicích se říkalo "až pojede svatba, musí to bóchat jako vo hraběcím honě".
      Při zpáteční cestě zase "zalikovaly" vdané ženy, které tak přijímaly nevěstu mezi sebe. Také ony měly na provaze připevněné velké šátky, kytice a věnce. v Jiříkovicích prosluly v "zalikování" dvě vtipné ženy - tetičky Andresíková a Panáčková. Jedna z nich svatebčanům ve verších blahopřála. Byla ta dlouhá říkanka, v níž bylo něco o pokutě nebo o jakémsi vkladu za

164

vstup novomanželky mezi panimámy. Při tomto obřadním uvítání ženy zavdávaly a vybíraly "propustné". Za ně si pak uspořádaly odpoledne "babskou merendu" shromáždění vdaných žen z celé vesnice. v jiříkovické kronice se také uvádí, že se při ní snědlo 2-3 kopy tvarůžků, dva pecny chleba a pivo. Také ostatní svatebčané se museli vyplácet.
      V pamětní knize Kobylnic popsal "zalikování" někdy kolem roku 1924 tamější učitel-kronikář Josef Vašíček podle vyprávění (jak sám uvádí) tetiček Dobrovolné a Hodové roz. Svobodové. Když se svatebčané vraceli z kostela, býval "zálik". "Zalikuvadlo" byly "koperdeky", zástěry a šátky pověšené na provaze. Před "zalikovadlem stál stůl a dvě židle a na stole víno. Hosté byli uvítáni, novomanželům se popřálo štěstí a připilo na zdraví. Každý ze svatebčanů ovšem musel dát těm, kteří "zalikovali", nějaký peníz. Už když se svatební průvod přibližoval k "zalikovadlu", vyběhly ze skupiny dvě starší ženy s červenobílými praporky a výskaly před svatebčany. Ženy, které držely "zalikovadlo", zpívaly při zavdávání obyčejně žertovný popěvek:

      Mařenko, Mařenko,
      stalo se ti po vůli,
      dostalas Honzička
      v červené korduli.
     
      V červené korduli
      v bílé košulence
      můžeš poděkovat
      té jeho maměnce.[/]
      Mařenko, Mařenko,
      počké bodeš ráda,
      až ti tvůj Honziček
      párkrát zmaže záda.

      Podává Eva Večérková

Obchůzky po hranicích katastru v okolí Brna [obsah]

Zaznamenané zprávy a vyprávění pamětníků v několika obcích na východním okraji Brna podávají inforznace o obchůzkách po hranicích katastru na den sv. Jiří (24. dubna) a jejich přežívání do nedávné minulosti. Zúčastňovali se jich představitelé obce ("hóřad") a sedláci, Až do poloviny minulého století byli u hranečníků biti výrostci, aby si pamatovali, kde leží. Podle sdělení V. Štěpánka (1920) z Jiříkovic byl podle rodinné tradice na hranečníku jiříkovickém bit jako výrostek jeho děd Augustin Štěpánek (1846-1924) z Blažovic. Vzdálenosti mezi hranečníky se kontrolovaly obecní mírou. Při obchůzce se také mezníky opravovaly a bílily a po skončení práce se konala hostina účastníků na obecní účet. v obecních počtech Šlapanic se roku 1824 uvádí vyplacení 36 zlatých "šesti vyvolencům při hranicích za jejich pochůzky". v druhé polovině 19. století se obchůzky po hranicích katastru udržovaly nadále, ale už jen jako ohlas starých právních[/] zvyklostí. Ztratily (jako jinde po obecním zavedení katastrálních map) bývalý účel a právní význam. Obchůzku vykonávali obyčejně starosta s obecními služebníky a sedláci. Údržba mezníků a hlavně pak příležitost k sousedskému posezení, při němž se pilo "na obecní řád", se stala hlavní náplní zvyku. K. Plotěný (1889) ze Šlapanic vyprávěl, že zvyk ustal před první světovou válkou, ale po ní se opět obnovil - jako slavnost sedláků. Obcházeli katastr rozděleni do několika skupin a na závěr obchůzky si uspořádali hostinu; nikoliv však už na obecní, ale na společný účet. Zprvu se konala v hospodě "na Radnici", která byla ve Šlapanicích střediskem společenského života příslušníků selského stavu, později v hospodě "u Janíčků". Chalupníci se obchůzek nezúčastňovali. Ve Šlapanicích se obchůzky vyhranily jako slavnost sedláků (hlavně bohatých), kteří tvořili spolu s ostatním starousedlým zemědělským obyvatelstvem svéráznou složku obyvatelstva Šlapanic a byli nositeli a udržovateli starší tradice ve společenském životě. Také obchůzky sedláků se staly jednou z příležitostí k manifestování těchtó tradic. Podobné obchůzky sedláků po hranicích katastru končící společnou "trachtou", se konaly v Ponětovicích, Bedřichovicích, Tvarožné aj. Podle H. Partlové (1904) z Kobylnic to býval svátek celé obce. Při obchůzkách hranic ka tastru vozil obecní sluha putýnky s vápnem, líčil hranečníky a za ním

265

šli v průvodu všichni představitelé obce. Zvyk se udržoval až do padesátých let. J. Franc (1895) vyprávěl, že v Tuřanech až do roku 1913 se obcházel celý katastr (ve výměře 720 ha, kde bylo 77 hraňečníků). Obecní sluha (pastýř nebo hlídač) při tom odkopával a líčil mezníky. Tuřanští hospodáři mívali pak slavnost, na niž určil vrchnostenský úřad 25 čtvrtek piva. Přijímali se při ní noví hospodáři. k obnovení zvyku došlo nakrátko koncem třicátých let.[/]
      K obchůzkám ne den sv. Jiří se na Brněnsku připojovalo přijímání mladých hospodářů mezi sousedy, které se konalo jako obecní slavnost až do první světové války. V "Knížce pro znamenání nastupujících Sousedů Jiříkovských" jsou uvedeny zápisy přijímání nových hospodářů v letech 1828-1904. Založil ji v roce 1828 Jan Daněk (1805-1862), jiříkovický čtvrtláník a pudmistr. Např. v roce 1831 je zapsáno, že dně 10. 6. byl přijímán za souseda Josef Dvořáček, který[/] zaplatil "příjmu" - jedno vědro piva a dva mázy kořalky, chléb a tvarůžky. Podle obecních počtů Ponětovic se při hostinách na sv. Jiří v letech 1866-1888 spotřebovalo po osmi až deseti kilogramech masa na obecní účet. Také v Bedřichovicích platil nový sedlák "příjemnou" v naturáliích (klobásy, párky, bečka piva), kterou dal na společnou hostinu. Bohatší platili v penězích. Při hostině podával nejstarší sedlák novému uchazeči ponaučení o tom, jak má hospodařit.
      Podává Eva Večerková

166