národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1982 - ČÍSLO 3

OBSAH
Studie
Olga Hrabalová: k dějinám hudebněfolkloristického bádání na Moravě . . . 169
Dušan Holý: Lidoví skladatelé a písmáci z Lanžhota na Podluží . . . 179

Portrét
Dušan Holý, Oldřich Sirovátka: Mezi svou kapelou. Vítězslavu Volavému k šedesátinám . . . 201

ZPRÁVY

Jubilea
Spomienka na Katarínu Brúderovú-Matulovú (František Kalesný) . . . 215
K osmdesátinám dr. Emy Markové (Jaroslav Orel) 217
Ohlédnutí za životním výročím Jiřiny Králové (Václav Stuchlý) . . . 218
Drahomír Šajtar a počátky folkloristiky ve Slezsku (Antonín Satke) . . . 219
Pozdrav k šedesátinám Vladimíru Scheuflerovi (Josef Jančář) . . . 220
Padesátiny Štefana Mruškoviče (Josef Jančář) . . . 221
Padesátiny grafika Karla Beneše (Josef Beneš) . . . 222

Nekrology
Světa neprebyli, srdco potěšili (Dušan Holý) . . . 223
Za Boženkou Šebetovskou (Jaromír Nečas) . . . 224

Knihy
Julian Krzyżanowski: Szkice folklorystyczne, I-III (Oldřich Sirovátka) . . . 225
Jaroslav Štika: Lidová strava na Valašsku (Josef Jančář) . . . 226
Alica Elscheková - Oskár Elschek: Slovenské ľudové piesne a nástrojová hudba. Antológia. (Andrej Sulitka) . . . 227
František Všetička: Josef Štefan Kubín (Oldřich Sirovátka) . . .
V. M. Mežujev: Kultúra a dejiny (Adam Pranda) . . . 228
Soňa Burlasová: Ej, prišli sme, prišli sme na pole družstevné. Ľudová piesňová tvorba s tematikou jednotných roľníckych družstiev (Andrej Sulitka) . . . 229
Russkije narodnyje skazki o bahatyrjach (Bohuslav Bereš) . . . 230

Sborníky
Revoluční proměny jihomoravského venkova (Josef Jančář) . . . 231
Lid a lidová kultura národního obrození v Čechách (Vlasta Suková) . . . 232
Spoleczności lokalne i ich przemiany (Jarmila Pechová) . . . 233

Konference
Druhý seminář integrovaného výzkumu (Zuzana Jakubíčková) . . . 235
Problémy prezentace technických památek v muzeích v přírodě (František Synek) . . . 236
Seminár k problematike morálky v tradičnom prostredí (Marta Sigmundová) . . . 237
Smolenické dni 1981 (Adam Pranda) . . . 238

Festivaly
Šlapanické slavnosti 1981 (Jiří Pajer) . . . 240
U nás na Náchodsku 1981 (Vlasta Ondrušová) . . . 241
Nad Dolní Lomnou 1981 (Miroslav Malura) . . . 242

Na pomoc souborům
S primášem Jurou Petrů o obnově hudecké muziky na Kyjovsku. Rozmlouvá Dušan Holý . . . 243

Muzea v přírodě
Muzea v přírodě v SSSR (Jiří Langer) . . . 247
Valašská koleda (Leo Kužela) . . . 248

Vystavy
Výstava habánských fajánsí (Jiří Pajer) . . . 249
Výstava J. V. Scheybala - Národopisné kresby. Čechy, Morava, Slovensko, Slavonie (Lubomír Procházka) . . . 250
Výstava o slovanském lidovém oděvu v Brně (Josef Jančář) . . . 251

Gramodeska
Mužské sbory z Hrubé Vrbky a Petrova (Věra Šepláková) . . . 252


Národopisné aktuality roč. XIX. - 1982, č. 3

K DĚJINÁM HUDEBNĚFOLKLORISTICKÉHO BÁDÁNÍ NA MORAVĚ [obsah]


      OLGA HRABALOVÁ, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno
      V roce 1980 tomu bylo sedmdesát pět let, co byly bádání o naší lidové hudbě dány institucionální základy. Byl tak učiněn první krok k emancipaci oboru, jehož pohyb nebude napříště už jen součtem víceméně izolovaného a různě motivovaného i zamořeného badatelského úsilí jednotlivců, ale výsledkem cílevědomé, organizované a řízené, proto také k systematičnosti a jednotě tíhnoucí kolektivní práce. Souhrou okolností stalo se tak nejdříve na Moravě, v Brně a z iniciativy Janáčkovy, s mírným předstihem před Čechami, ovšem v těsné spolupráci s Prahou a Hostinským a s jeho pomocí.
      Příležitost k tomu se naskytla, když počátkem století vídeňská Univerzální edice v rámci kritického vydávání hudebních památek pojala úmysl vydat obdobně i lidové písně národů rakouské monarchie.1)
      Na jiném místě2) jsme podrobně vylíčili širokou odbornou diskusi, kterou plán Univer[/]zální edice vyvolal, jak byla při ministerstvu kultu a vyučování zřízena řídící komise (českou oblast v ní reprezentoval Hostinský), která celou akci Das Volkslied in Österreich koordinovala, jak byly z jejího popudu zřizovány postupně jednotlivé národní pracovní výbory, přičemž na Moravé zřízen nejdříve výbor německý (!), který měl svého zástupce i v řídící komisi, a teprve z Janáčkovy iniciativy a prostřednictvím Hostinského prosazen i český zástupce za Moravu, jímž byl 4. května 1905 jmenován janáček, který se této myšlenky chopil se zaujetím sobě vlastním a obratem poslal do Vídně návrh pracovního projektu i moravského výboru ve složení - L. Janáček (pro studium hudební stránky lidových písní), Fr. Autrata (pro bádání dialektologická), Dušan Jurkovič (pro studium národopisné), Jan Vyhlídal (pro studium povahy lidu, jeho života, zvyků a obřadů) a sběratelé Martin Zeman, Cyril Hrazdira a Hynek Bím; a jak byl k 27. zá

169

ří 1905 tento Pracovní výbor pro českou lidovou píseň na Moravě a ve Slezsku ministerstvem kultu a vyučování potvrzen a Janáček jmenován jeho předsedou.
      Základem, z něhož vyrůstala první institucionálně organizovaná hudebněfolkloristická práce na Moravě, se stal koncept činnosti, který janáček předložil výboru .na jeho první schůzi 7. ledna 1906. Vycházel z kritického zhodnocení stavu, ke kterému hudebněfolkloristická práce na Moravě dospěla v období BartošovyJanáčkovy práce na třetím svazku moravských lidových písní. Zmapováním sběrů se ukázalo, že řada oblastí zůstala stále ještě nedotčena. Proto také Janáček uchopil možnost, která se mu nyní vídeňskou akcí nabízela, písňový materiál systematicky doplnit a ucelit: k tomu vypracoval plán míst, sítě sběratelů i některých písňových druhů, jež měly stát v popředí sběratelského a badatelského zájmu.
      Neméně pokročilé jsou i zásady sběru a zápisu, které Janáček formuloval a v nichž požadoval jednak záznam pokud možno autentického folklórního projevu v adekvátních podmínkách, jednak objektivní textový a hudební zápis, podržující přesně dialekt i tóninu, ve kterých je píseň přednášena. Zvýšená pozornost měla být věnována lidovým tancům, které zatím stály stranou exaktního zápisu a pro něž Janáček požadoval i vyčerpávající popis choreografický, nejlépe s fotografickým záznamem jednotlivých tanečních fází. Spolu s komentářem o sociálním, přírodním a etnickém prostředí a o hudebních a charakterových vlastnostech zpěváka měl tak být získán materiál[/] ke komplexní historicko-sociologické analýze. k této moderní dokumentaci patří rovněž Janáčkovy první pokusy se zvukovým záznamem folklóru na Edisonově fonografu: dochované voskové válečky jsou unikátním souborem našich nejstarších zvukových nahrávek i dokumentem své doby.3) Celou ideu práce moravskoslezského výboru formuloval pak Janáček ještě jednou v letáku Sbíráme českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku,4) jímž se výbor obracel i k širší veřejnosti o spolupráci.
      Janáček sám zapisoval písně jen příležitostně. Zato systematicky zpracovával materiál, který rychle narůstal díky rozvíjející se plánovité činnosti i díky odezvě, kterou vyvolal leták, prováděl podrobnou analýzu každé písně a jejího zápisu, studoval zákonitosti lidové hudební tvořivosti, promýšlel způsob notace nápěvů. Již koncem roku 1907 podává do Vídně svou Zprávu o hudebním třídění písní a návrh tiskové úpravy sbírky, v níž rozvádí principy své analýzy.
      Hromadící se materiál však otevíral stále nové a nové problémy a překračoval možnosti rychlého a přitom odpovědného komplexního zpracování. Proto se také janáček rozhodl připravit k tisku písně po jednotlivých oddílech. Prvním z nich byly písně milostné. z pěti tisíc zápisů milostných písní, které byly shromážděny koncem roku 1913, bylo vybráno tisíc písní, k nimž byly zjištěny slovesné i hudební varianty a načrtnut úvod ke sbírce. v roce 1914 byla sbírka v podstatě hotova, zbývalo jen "dokončit výtah motivický, k tisku sdělat

170

registraci variantů, štočky a fotografie, překlad úvodu".5) Vydání sbírky však zabránily jednak průtahy se strany Vídně, jednak 1. světová válka. v té době se také vyhrotily spory mezi ,rakouskými a slovanskými výbory, které nakonec žádaly o plnou autonomii včetně ediční. Když pak byl v roce 1917 Janáček Vídní vyzván, aby celý rkp. fond odevzdal řídící komisi ve Vídni, odpověděl dopisem, který podává nejen přehled dotud vykonané práce, ale i Janáčkovo stanovisko k průběhu a vývoji celé akce.6)
      V únoru roku 1919 zřídilo pak ministerstvo školství a národní osvěty v novém Československu celostátní Ústav pro lidovou píseň jako pokračování "činnosti zaniklého podniku Lidová píseň v Rakousku"7) a Janáček jmenován členem ústředního výboru a zároveň předsedou pracovního výboru pro českou lidovou píseň na Moravě.
      I když osobností Janáčkovou byla dána kontinuita s etapou předchozí, období "mezi dvěma světovými válkami" nedosáhlo výsledků, které si Janáček a okruh jeho spolupracovníků slibovali od práce v samostatném státě. s jeho ustavením zde totiž lidová hudba právě tak jako snahy o její oživení, ale i studium vědecké - jakmile ztratily svůj vlastenecký aspekt, tak silný v období předchozím - ztrácely i svou celospolečenskou podporu. Se společenskohospodářským a politickým vývojem české kapitalistické společnosti mezi dvěma válkami souvisí, že zde lidová hudba přestala být reflektována jako živá součást národní kulturní tradice - což se ataké odrazilo v přístu[/]pech vědy a ní. Jejím předmětem se stává lidová hudba jako umělecký dokument, své doby, u nastupující generace pokročile myslících badatelů vztahy lidového k tzv. vysokému umění, jeho poetika, u některých, ovlivněných už materialistickou dialektikou, na nové úrovni rozvíjený aspekt sociologický. s rozvojem literární vědy a lingvistiky se také těžisko studia lidové písně přesunuje spíš na její složku slovesnou a do literární vědy, kde také vznikla řada závažných prací (Václavek, Mukařovský, Horák aj.).
      Cíl, který si kladl v té době Janáček, lze stručně definovat myšlenkou dokončit započaté dílo. "Moravská část" Ústavu pro lidovou píseň za jeho řízení proto jednak pokračovala v práci sběratelské, nedosáhla však už předválečné intenzity a soustavnosti. Zúžil se také okruh externích spolupracovníků-sběratelů: někteří, odrazováni edičními průtahy, hledali možnosti publikace svých zápisů nezávisle na ústavu, s nímž již dříve přerušili spolupráci (H. Bím aj.). Takže vedle několika drobnějších příspěvků byla v meziválečném období pořízena jen větší kolekce z Těšínska Fr. Lýskem a sbírka zlidovělých písní B. Václavkem a R. Smetanou. v neztenčené míře pokračovala ve své sběratelské práci jen Fr. Kyselková,8) která mj. koncem 30. let provedla systematický výzkum lidových písní na Kyjovsku. Kyselková se také stala Janáčkovou nejbližší spolupracovnicí v ústavu: vedla evidenci rkp. sbírek, pořizovola registr nápěvových incipitů všech rkp. zápisů i písní z tištěných sbírek a podílela se na přípravě dalších svazků lidových písní.

171

      Dovršením Janáčkovy folkloristické práce a práce ústavu v této etapě měly být ovšem kritické edice lidových písní. v prvé řadě vydání sbírky milostných písní, které v konečné fázi připravil s P. Vášou, jež však bylo z finančních i jiných důvodů opět neustále oddalováno. Zklamání nad tímto nečekaným vývojem se obráží v Janáčkově korespondenci, odrazilo se však i w jeho práci v ústavu. Přesto konal přípravy a pořizoval výběr písní pro další svazek, kterým se měla naplnit jeho dávná idea, totiž samostatná sbírka lidových tanců a tanečních písní, kterou prosazoval již v návrhu na organizaci sběru v roce 1902 a znovu se k ní vrátil i v základní koncepci práce moravskoslezského výboru.9) Sbírka zůstala nezpracována, stejně jako výhledově zamýšlený třetí svazek, který měly tvořit balady a písně epické, jejichž výběr byl prováděn souběžně s výběrem lidových tanců.10) Janáček se již nedožil ani vydání milostných písní.
      Po jeho smrti v roce 1928 se ujal vedení ústavu prof. St. Souček, po něm, v roce 1936, Vl. Helfert. Oba se snažili dát práci ústavu vědecký základ,11) jejich úsilí - stejně jako dříve Janáčkovo - bylo však omezováno zcela nepostačujícím personálním a především finančním vybavením ústavu: funkce a práce v něm byly "čestné", publikační a vydavatelské možnosti nijak nezajištěny. Takže jediným velkým výsledkem práce ústavu v tomto období bylo nakonec vydání Janáčkových-Vášových Moravských písní milostných, které vycházely postupně v letech 1930-1936. Přitom způsob zpracování sbírky byl na svou dobu, ale i[/] z dnešního hlediska, velmi průbojný a daleko přesahoval úroveň tehdejší ediční praxe. Konečný výběr 150 základních písní je několikanásobně rozšířen variantami melodickými a slovesnými a opatřen podrobnými srovnávacími komentáři. Novum představují i rejstříky, jimiž je sbírka vytavena, zvláště rejstřík nápěvů, sestavený Vl. Helfertem podle melodických incipitů, seskupených do typů na principu tonického trojzvuku. Sbírka je také dosud naší jedinou, moderně koncipovanou tematickou monografií.
      Druhá světová válka a zatčení Vl. Helferta nacisty12) znamenalo pak definitivní přerušení veškerých akcí; písňový archív musel být opět ukryt.
      Po 2. světové válce, již v červnu 1945, byla obnovena činnost ústavu, avšak rozvíjela se jen velmi pozvolna. 2. listopadu 1947 se proto nový předseda moravskoslezského výboru dr. Jan Racek obrací dopisem o pomoc k Fr. Halasovi, tehdy sekčnímu šéfovi ministerstva informací, ve kterém shrnul poválečnou situaci ústavu a zároveň vytýčil projekt jeho práce a podmínky k ní nezbytné.13) Avšak teprve od roku 1949 získal ústav stálého interního pracovníka a mohla se tak opět rozvinout válkou a prvními poválečnými lety přerušená sběratelská činnost, k níž byli získáni především posluchači filozofické fakulty a JAMU. Byla zaměřena zvláště na oblast Hlučínska, Těšínska, Vsacka, Rožnovska, Valašskokloboucka, Boskovicko a Hané. Výsledkem pětileté práce v terénu bylo přes 10 tisíc záznamů lidových písní a tanců.

172

      1. ledna 1953 byl ústav včleněn do Československé akademie věd jako Kabinet pro lidovou píseň a zároveň byl zřízen Kabinet pro národopis. v srpnu 1953 podaly oba Kabinety ve shodě s týmiž institucemi pražskými návrh na sloučení v Kabinet, později Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV od 1. ledna 1954.
      Sepětí hudební folkloristiky s oblastí národopisu, se společenskými potřebami a se změněnými společenskými podmínkami přineslo i nové pracovní podněty: jedním z nich byla potřeba vytvořit metodologii, umožňující vědecké bádání o historickém vývoji folklóru cestou analýzy a srovnávacího studia, čímž se zároveň zvýšil požadavek na heuristickou práci s folklórem jako pramenem, druhým bylo rozšíření okruhu vědeckého zájmu o nezemědělské vrstvy pracujících a o široké vrstvy obyvatel měst, což se pak odrazilo v plánech výzkumu průmyslových oblastí a průmyslových měst.14) k těmto podnětům a potřebám společnosti s.e tedy zaměřil také pracovní program hudebněfolkloristického oddělení ústavu.15)
      Nový rozvoj lidové tvořivosti po roce 1945 vyvolal nutnost zpřístupnit písňový a taneční materiál nově vznikajícím národopisným souborům, proto se i práce ústavu zaměřila tehdy, v prvním poválečném období, v prvé řadě na činnost ediční. Výsledkem byla řada krajových zpěvníků a tanečních publikací, které se staly v mnoha případech základem práce souborů, ale i podnětem k jejich vlastní sběratelské činnosti. Zároveň se však připravovalo i vědecké zpracování krajové písňové a taneční monografie, jíž byly Lidové písně a tance z Valašskoklo[/]boucka.16) Sbírka je spolehlivým a takřka vyčerpávajícím pramenem lidové hudební kultury jedné z oblastí jižního Valašska. Edičními zásadami navázala na Janáčkovy-Vášovy Moravské písně milostné, propracovává však dále strukturálně funkční analýzu a komparatistiku, s výhledy do širších kontextů sociologických, kulturněhistorických ad. Vnitřní uspořádání je přitom řízeno hlediskem slovesných druhů, rejstřík nápěvových typů vychází - na rozdíl od Helfertova incipitového - z komplexní analýzy písňové struktury, umožňuje tedy přesnější vymezení typů a soustředění variant.
      Oživení společenského zájmu o folklór, probíhající nejen u nás, ale v měřítku celoevropském, mělo nesporně vliv i na další vývoj hudební folkloristiky jako vědy. Znovu se vynořila potřeba předchozími generacemi shromážděný materiál utřídit a klasifikovat, aby výsledky mohly sloužit k syntetizujícím studiím. Aby se také umožnila širší srovnávací práce, objevily se pokusy o jednotný klasifikační postup v mezinárodním měřítku. k tomu účelu byly založeny mezinárodní komise, které měly úlohu koordinátora. Byl to opět brněnský ústav a dr. K. Vetterl, který v tomto směru převzal iniciativu.17) Ve folkloristickém oddě[/]lení se pak začal dosavadní mechanický incipitový katalog písňových textů (obsahující cca 80 tisíc záznamů z rkp. a tištěných sbírek) přebudovávat na odborný katalog obsahových variant, byl vypracován systém klasifikace nápěvů, založený na analýze metrorytmické struktury nápěvových celků a podle

173

něho pak přikročeno ke zpracování katalogu písní z tištěných sbírek (cca 10 tisíc nápěvů). Na základě těchto klasifikačních prací a jejich výsledků byla pak jednak publikována řada dílčích studií, věnovaných otázkám variability, typologie, interpretace ad., jednak brněnské hudebněfolkloristické oddělení se podílelo na konceptu zpracování lidových písní pomocí samočinných počítačů, realizovaném v SSSR.18)
      Zároveň se ovšem při studiu lidové hudby začaly rýsovat problémy, společné pro studium lidové kultury v socialistické společnosti vůbec. Ukázalo se, že dnes a v naší společnosti nepostačuje už jen shromažďovat materiál a klasifikovat jej, ale že je třeba nově, v širších kontextech než dotud, uchopit pojem lidové kultury i její postavení, význam a pohyb v současné společnosti. A ovšem, že úkolem vědy není jen registrovat proměny, kterými zde lidová kultura prochází, ale pozitivně spolupracovat na jejím vývoji, Znovu se tím otevřela otázka kritického přezkoumání cíle a s tím souvisejícího vymezení předmětu a vytváření adekvátních metod studia lidové kultury, lidovou hudbu v to zahrnuje, v procesu vytvářejícího se současného životního slohu právě tak na venkově, jako ve městech.
      Z těchto hledisek také vycházel současně probíhající, komplexně rozvržený výzkum družstevní vesnice, jehož účelem je zkoumat místo tradičních projevů, ale i srovnatelné prvky nově vytvářené, zkoumat na jedné straně úlo[/]hu, kterou mají různé oblasti tradiční lidové kultury při formování socialistického životního slohu a prostředí a na druhé straně sledovat, jak se tyto změny promítají opět ve vztahu k projevům tradičním. v oblasti lidové hudby jde tedy, stručně řečeno, o vztah k regionální písni, o její místo ve zpěvu zkoumané oblasti a o postavení jiných lidových a nelidových písní ve struktuře zpěvního repertoáru.
      Je přirozené, že kolem těchto hlavních tematických úkolů, které vyplývají z metodologického zaměření, plní ústav i řadu úkolů, které jsou s nimi spjaty, často jako jejich dočasné shrnutí a vyústění v širších významových kontextech. Syntetickými studiemi se pracovníci ústavu podíleli na velkých souborných monografiích jako byly např. Narody mira, Československá vlastivěda, na literatuře slovníkové a encyklopedické atd., od roku 1971 pracovala brněnská pobočka v kooperaci s ostatními slovanskými zeměmi a v koordinaci sovětských etnografů a folkloristů na syntetickém díle Etnografie Slovanů.
      Nástin výsledků institucionalizovaného bádání o lidové hudbě na Moravě za třičtvrtstoletí nemínil, a při své stručnosti ani nemohl, podat vyčerpávající obraz o něm. Pokusili jsme se jen v hlavních rysech vymezit a charakterizovat jeho etapy, vyhmátnout pohyb, kterým procházelo až k dnešku, a jeho současný stav a koncepci.

174

Poznámky
1.
      Prostřednictvím státního aparátu byla v říjnu 1902 rozeslána mezi odborníky výzva ke spolupráci při přípravě souborného vydání lidových písní národů tehd. rakouského státu. Janáček na ni reagoval dopisem, v němž podává jednak přehled dotud vydaných sbírek, jednak návrh na vydání dalších dvou svazků, které je ochoten připravit.
2.
      O. a F. HRABALOVI: k dějinám hudební folkloristiky na Moravě. Materiály k ustavení Pracovního výboru pro českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku; 1902-1906. v tisku.
3.
      Záznamy na voskových válečcích byly v r. 1955 přetočeny na gramofonové folie, v r. 1978 na mgf. pás a pořízen jejich přepis.
4.
      Návrh letáku vypracoval Janáček již koncem května 1906. v dopise z 28. 1. 1907 sděluje ministerstvu kultu a vyučování, že návod "Sbíráme českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku byl v 15000 exemplářích těchto dnů rozšířen po Moravě a ve Slezsku. Nemine teď dne, aby předsedu nedošly příspěvky..."
5.
      Janáčkovy poznámky ke schůzi redakčního výboru z 6. 1. 1914.
6.
      Otisk tohoto podání, dosud neznámého a nepublikovaného, viz v příloze. Rkp. uložen v ÚEF ČSAV Brno.
7.
      Z dopisu tehd. ministra školství a národní osvěty, adresovaného Janáčkovi 20. 2. 1919. Uložen v JA Brno.
8.
      Fr. Kyselková (27. 3. 1865 - 23. 7. 1951) byla členkou moravskoslezského pracovního výboru již od r. 1909. Během své spolupráce s Janáčkem a ústavem zapsala přes 4000 lidových písní.
9.
      Požadavek samostatné sbírky tanců s jejím odůvodněním je zahrnut v dopise z r. 1902, v němž mj. píše: "Tento oddíl Národní písně Rakouska mohl by býti nádhernou částí, když by ku věrné notaci,[/] ku věrnému slovu přidal se í snímek fotograficky nejvýznačnějšího pohybu tanečního, který by činil tanec srozumitelným i pochopitelným po choreografické částce. Teprve s dvěma z českých lidových tanců obeznámen svět hudební: Polkou a Furiantem, a jak bohaté literatuře hudební u všech národů daly tyto tance podnět! I v symfonii vešly. Proto horoucně toužím i po dokonalém vydání, aspoň ve výběru, našich ostatních plesových písní." v té době měl Janáček za sebou již vydání tří sešitů Národních tanců na Moravě se svými klavírními úpravami. Další zůstaly v rkp., Pět moravských tanců, jejichž - pravděpodobně poslední klavírní úprava vznikla kolem r. 1912, vydali O. a F. HRABALOVI (Praha, Supraphon 1979).
10.
      Viz O. a F. HRABALOVI: k některým Janáčkovým úpravám lidových písní z let 1908-1912. ČSM serie B, XXV, Opava 1976.
11.
      VL. HELFERT: k otázce našeho hudebního fokloru. Měsíčník Morava I, Brno 1925; nově ve sborníku Helfert a česká hudba, Praha 1957.
12.
      Vl. Helfert zemřel 18. května 1945 na následky věznění.
13.
      Kopie dopisu uložena v ÚEF ČSAV Brno.
14.
      Podrobněji viz O. SIROVÁTKA: k výzkumu folkloru na Rosicko-Oslavansku. ČL 42, Praha 1955, s. 257n. Výsledkem několikaleté práce byla pak monografie K. FOJTÍKA - O. SIROVÁTKY: Rosicko-Oslavansko. Praha 1961.
15.
      K. VETTERL - Z. JELÍNKOVA: Úkoly a výhledový plán brněnského Kabinetu pro etnografii a folkloristiku (sekce folkloristická). ČL 41, Praha 1954, s. 44 n.
16.
      Vydalo naklad. ČSAV v Praze, 1. díl v r. 1955, 2. díl v r. 1960. k vydání připravil dr. K. VETTERL, taneční část ZD. JELÍNKOVÁ.
17.
      Dr. K. Vetterl, vedoucí brněnské pobočky ústavu

175

po J. Rackovi, od r. 1962 člen výboru IFMC, jmenován v r. 1963 předsedou z jeho podnětu zřízené systematizační komise IFMC, která pak pořádala pravidelné mezinárodní semináře specialistů o pro[/]blémech klasifikace, analýzy a katalogizace lidových paní.
18.
      Blíže viz V. HOŠOVSKYJ: U pramenů lidové hudby Slovanů. Praha 1976.[/]

Příloha
Stanovisko L. Janáčka k předání písňových sběrů do Vídně
      Velectěný pane presidente!
      Jestli teprve dnes osměluji se na dopis ze dne 17. ledna 1917 odpovídati, je to důkaz velkého překvapení, jež jistě sdělení Vašeho Blahorodí všude vyvolalo.
      Chtít prostě sbalit materiál písňový a do Vídně odeslat bude snad tam možno, u koho je 1000-2000 písniček vědecky nezpracovaných, nebude tam možno, když by pracovníkům měla se vzít možnost s dílem, s nímž léta a léta byli svázáni, beze vší příčiny se rozloučiti, rozloučiti před zakončením životního díla.
      Bylo by to příkazem nutnosti, když by sebrané bohatství písňové, bylo v privátním bytu, nechráněno před nebezpečím ohně, před krádeží neb všetečností.
      Bralo by se za ponížení a podceňování členů pracovních výborů, když by svěřeného a sebraného materiálu písňového, obraz jak věcný, obsahový, tak přehledný měl býti jiným pořizován.
      Myšlenka nejistoty, obavy před nepřítelem v nynější válečné době je v mysli každého z nás prostě nepřípustna.
      Teď se jí dotýkám jen proto, abych sdělil, že ve chvílích vážného nebezpečí bylo písňové bohatství českého pracovního výboru na Moravě již bezpečně ukryto a uchráněno. Nečekali jsme v té době, a ani též nedostali zvláštního teprve pokynu.
      Pokud možno odpovídám na jednotlivé odstavce váženého dopisu.
      A. Umístění materiálu písňového.
      V budově varhanické školy (roh Giskrovy ul. 30,[/] Haberlerovy 14), v přízemí, v pokoji klenutém, nad sklepy klenutými, velký vzdušný pokoj. Velké okno, opatřeno pevnými dubovými žaluziemi, hledí do zahrady. Dvoje dveře vedou do vedlejších pokojů, jedny vedou na chodbu. z této chodby je opět trojí východ na ulici a dvůr. Není bezpečnější místnosti proti ohni a proti vloupání, ve které písňové bohatství uloženo. U stěn jest čtvero velkých skříní s trojitými přehradami; plátěné záclony chrání uložené tu rukopisy před prachem.
      Tři pracovní stoly pokryté pomocnými knihami, stůI s fonografem doplňují zařízení pokoje.
      B. Nasbírané písně.
Počet nasbíraných písní notovaných je . . . 10.200
na fonografických válcích . . . 120
      Písně sebrané do roku 1909 jsou zvlášť očíslovány, takže ztráta jediné je hned patrna.
      Pro větší ještě jistotu zamýšlíme poříditi teď duplikáty.
      C. Pokročilost vědeckého zpracování písní.
1. Ze všech 10320 písní je 6.847 písní podle obsahu textového a zároveň abecedně roztříděno. Každá část v lepenkových deskách je uzavřena.
2. z tohoto počtu 6847 písní je 2.200 písní excerpcí textové části seskupeno a písně těchto skupin podle hudebních užitých motivů seřaděny.
3. z části 2056 písní ve 314 skupinách je 1000 písní uvedeno v rejstřík a dospívá až na malou práci k čistotě pro tisk.
      D. Čistota materiálu pro tisk připraveného.
      Obraz jasný lze si učiniti jen pohledem, třeba na jediný list k tisku připravený. Na takovém listu, jehož

176

fotografický snímek přikládám, je i zřejmé majetkové právo sběratelů.
      E. Majetkové právo nasbíraných písní. Je přece známo, že ne všechny písně jsou již majetkem pracovního výboru. Tak zejména z písní nasbíraných pí F. Kyselkovou (počtem 2381) a p. H. Bímem (počtem 3000) je jen část majetkem pracovního výboru. Toto právo majetkové obou těchto sběratelů třeba šetřit, t.j. oni mají právo určit si, kde svůj majetek chtějí mít uschovaný. Při povšechné rozmluvě s nimi seznal jsem, že chtějí mít stálý přístup k svému nasbíranému bohatství písňovému z toho prostého důvodu, že na něm stále konají svoje studia.
      F. Pracovní výbor pro českou píseň na Moravě a ve Slezsku.
      Šťastnou náhodou jsou teď hlavní pracovníci přítomni ne jen na Moravě, ale v Brně samotném. Jsou to: prof. Váša, H. Bím, pí. Fr. Kyselková, ředitel Janáček. Pan Zeman má z Velké snadné železniční spojení. Mohou tudíž přípravné práce k tisku nerušeně pokračovat - když by se dostalo pracovnímu výboru aspoň nějaké zálohy peněžité. Zpracovat tak obrovskou látku zabírá času a není již práce z ochoty.
      G. Sbalit a odeslat!
      Kdo vědecky neb umělecky pracuje, ví, že nelze se vysvléci na čas z průběhu vážné práce. Bud se dokončí - vždyť myšlenky a názory průběhem práce rostou a rodí se - nebo práci odvrhnu.
      Nám žádnému v pracovním výboru této práce se zbýti nechce. Považujeme dokončení práce i za svůj životní úkol. z té příčiny nemůžeme ztratit styk s nasbíraným písňovým materiálem.
      Nechci podrobně o svém styku s tímto materiálem psáti, vím ale, že úvod sepsaný stále přebíráním písní doplňuji, fonografem písně si oživuji; vím, že nejsem definitivně s touto částí životní práce, které od roku 1885 sloužím, hotov. Rozvázat se s ní ještě nemohu.
      Kterak tedy smýšlím o sbalení a zaslání je asi jasno. Není to možno ze dvou hlavních příčin:
1. Když by majitelé písní nesvolili (a není o tom pochyby, že nesvolí k přenesení svých písní ze sídla pracovního výboru), nezbývalo by než vrátit jim jejich[/] materiál. Pohled na ofotofrafovaný list ukazuje, že vystříhat a vrátit nevlastní písně z celé práce nelze. Třeba tyto písně pracovnímu výboru si uschovat - za přijatelných podmínek vlastníků notovaných písní.
2. Složitost (válce, fonograf, roztřídění písní) a množství písní vyváží několik beden. Nehledě k tomu, že železniční i poštovní doprava nepřijímá takových zásilek, nelze přece umístit takové bedny v žádných ohnivzdorných pokladnách neb zásuvkách.
      Hromadit nasbírané písně všech pracovních 'výborů v některé místnosti c. k. akademie ve Vídni znamená společnému nebezpečí jakémukolvěk je vydávat. Uchráním 1000 písní spíše, nežli desítky tisíců. Kolik pracovních výborů, tolik strážců pokladu. Zájmu o záchranu je u pracovních výborů jistě více, nežli při služebném dozoru v c. k. akademii.
      H. Přání vysokého c. k. ministerstva osvěty a vyučování, aby bylo zpraveno o dosavadní práci vykonané po každé stránce je jistě oprávněné. Ale sbalením a odesláním nasbíraného písňového bohatství umlčují se právě povolaní činitelé, pracovní výbory, jež mohou v každém ohledu uspokojivě orientovati vys. c. k. ministerstvo. Brno je tak blízko Vídni, že není žádných potíží nejen písemně zpraviti vysoké c. k. ministerstvo, ale o důležitých věcech i osobně zprávu podati.
      Pracovní výbor pro českou lidovou píseň na Moravě a ve Slezsku osměluje se proto Vás, pane presidente, co nejuctivěji zvát shlédnout osobně provedené práce, umístění a zabezpečení nasbíraného bohatství písňového. Pracovní výbor je jist, že nabudete přesvědčení, že lépe nelze zabezpečiti sbírky nikde, než. jak tomu u nás je.
      Pracovní výbor je též ochoten podrobnější zprávu vysokému c. k. ministerstvu podati s tou prosbou, aby k tisku připravená první kniha písní mohla se skutečně již hned tisknouti.
      V dokonalé úctě
      L. Janáček
      Předseda pracovního výboru pro českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku.
      Brno, 11. března 1917.

177

ZUR GESCHICHTE DER MUSIKFOLKLORISTISCHEN FORSCHUNG IN MÄHREN
(Zusammenfassung)

      Im Jahre 1980 sind 75 Jahre vom Tage vergangen, wo der Forschung über die Volksmusik in Mähren institutionelle Grundlagen festgelegt. worden waren. Es geschah im Rahmen der Aktion "Das Volkslied in Österreich", die die Universaledition in Wien hervorgerufen hatte, und auf ihrer Grundlage wurden einzelne Arbeitsausschüsse errichtet. Dank der Initiative von Leoš Janáček wurde den 27. September 1905 auch in Brno der Arbeitsausschuss für das Volkslied in Mähren und Schlesien konslituiert, der unter seinem Vorsitz bald eine breite Sammlungstätigkeit entfaltete und zugleich auch zur Vorbereitung einer Gesamtherausgabe der mährischen Liebesvolkslieder herantritt. Die Arbeit wurde durch den. I. Weltkrieg unterbrochen. Im Jahre 1919 wurde. dann .dieser Ausschuss zum Bestandteil des neu errichteten Instituts für Volkslied, das an die vorige Sammlungs- und Editionstätigkeit anknüpfte. In seiner Leitung lösten ich nach Janáčeks Tod St. Souček, vom Jahre 1936 Vl. Helfert, und nach seinem Tode im Jahre 1945 Dr. Jan Racek ab.
      Mit der Nachkriegsrenaissance der Folklore begann sich die sammlungsbildende und wisse[n]schaftliche Tätigkeit des Instituts wiederzuentwickeln. Bis heutzutage[/] konzentrierte es mehr als 80.000 Handschriftseinschreibungen der Volkslieder und Tänze. In Jahre 1953 wurde das Institut in die Tschechoslowakische Akademie der Wissenschaften als das Kabinet[t] für Volkslied eingegliedert, zugleich wurde das Kabinett für Ethnographie errichtet; im folgenden Jahre wurden sie im heutigen Institut für Ethnographie und Folkloristik der Tschechoslowakischen Akademie für Wissenschaften vereinigt.
      Die Arbeitsauffassung des Instituts nach dem Jahre 1945 wurde grundlegend auf vier Hauptrichtungen eingestellt: Editionsarbeit, Studium der Theorie und Methodologie, Forschung der Industriegebiete und Städte und Forschung der LPG-Gemeinde. Ausserhalb einer reichen wissenschaftlichen und publizistischen Tätigkeit üben die Arbeiter des Instituts auch eine verdienstvolle pädagogische und popularisierende Tätigkeit aus. Das Institut wurde also zum Forschungszentrum über unsere Volkskultur, ihre Entwicklungsumwandlungen und über ihren heutigen Zustand vom Gesichtspunkt der Bedürfnisse unserer gegenwärtigen sozialistischen Gesellschaft aus.
      Übersetzung: J. Švec

178

Národopisné aktuality roč. XIX. - 1982, č. 3

LIDOVÍ SKLADATELÉ A PÍSMÁCI Z LANŽHOTA NA PODLUŽÍ [obsah]


      DUŠAN HOLÝ, Filozofická fakulta Univerzity J. Ev. Purkyně, Brno
      Je známé, že na Podluží se v posledních čtyřiceti až padesáti letech vlivem různých lidových skladatelů a písmáků navršila na tradiční písňové vrstvy vrstva nová, která dnes vysoko převažuje.1) Mezi těmito skladateli, z nichž dosud největší pozornost vzbudil Fanoš Hřebačka "Mikulecký" z Mikulčic u Hodonína (1912-1970), zaujímají důležité místo také lidoví skladatelé a písmáci z Lanžhota. v Lanžhotě se setkáváme s přemnoha jevy, které současná folkloristika nechce a nemůže opomíjet. A musíme hned také připomenout, že je už dlouhá léta neobchází. Je-li v této práci položen obzvláštní důraz na přímé výpovědi a postoje zkoumaných jednotlivců, je tomu tak nejen proto, že jejich upřímná spontánní stanoviska nelze nahradit žádným převyprávěním (protože by tak ztratila všechno své osobité kouzlo), nýbrž také z toho dů[/]vodu, že prostřednictvím vlastních doznání poznáváme zčásti povahové rysy těchto osobností, ale zejména, že tak nejsnáze a zároveň i nejhlouběji nahlížíme do jejich tvůrčí dílny.
      Když jsme v Lanžhotě položili otázku, zda se zpívají ještě písničky, které se zpívávaly za dětství a mládí dnešních sedmdesátníků, odpověděl například Jan Uher "Šlížek" (narozen 1907) takto: "A velice máło, to zanikło. Já už to sám považuju za zastarałé, že? Už dneskaj přeca tá doba je inačí, né? Takže idú do módy, jak sa řekne, ty pěsničky inačí."2) Podobně to vidí také jiní Lanžhoťané a rovněž lidé z okolních vesnic zde konstatují značnou oblibu nově vzniklých písní: "Já dyž dojdu do Lanžhota, tam je moře dobrých zpěváků, ale dycky začnú zpívat ty jejich - ty Rózčine!"3) Většina místních lidí si její tvorby považovala a považuje. O Rozálii Horákové -

179

-Uhrové (1912-1980) říkají, že složila spoustu nádherných písniček. - Je neoddiskutovatelnou skutečností, že po čtyři desítky let silně ovlivňovala život písně v rodné obci i v jejím okolí.4)

      1. "Narodila sem sa 14. září 1912 v Lanžhotě.5) No a była sem už ósmá, tak zřejmě už nevítaná.6) Už sestra najstarší měła céru a teprv sem došła já na ten svět. No a byli sme zpěvácká rodina. Už tatíček byli výborný zpěvák. Vodívali aj pútníků. Ten umřeli, dyž ně ešče ani nebyło pět roků, takže na jejich hłas si vůbec nepamatuju, ani na podobu, to enom tak v takovej mlze jako. Ked sem była malučká, tak že ně zpívali a že ňa měli velice rád. Mamička také zpívávali - dobře - né, teda nic vynikajícího, ale pěsniček uměli hodně. No a všecí sourozenci byli dobří zpěváci. Jožka, ten był výborný tenorista, Janoš, ten był tak, jak sa temu říká, mezi tenorem a basem? - Ale ked chceł a ked měł náladu, tak vytaheł aj - aj ten tenor, no. No a Franta, ten zas był výborný basista. A ty sestry šecky byly zpěvačky na khóře, jako sopranistky. Takže ten zpěv a tá láska k temu zpěvu aj k tej muzice była nám daná - było to vrozené prostě. Já sem była jediná altistka, no a říkávali o mně, že sem měła zvłáštní, teda, ten hłas. Už ve škole učitelé nade mnú krútívali hłavú, co se mnú, co se mnú. Že je jako škoda mojého hłasu, aby mně dali matka, už potom jako vdova, průpravu hudební. No ale,[/] bohužel, pro mňa nebyło nic. - Hospodářská krize, né? To sem vycházała ze škoły, byly třicáté roky a tak dál, no a pro mňa to było nemyslitelné.
      Mám pět tříd obecnej a ty tři měščanky. A potom sem děłała doma při hospodářství kopała. A až ně było osnást roků, tak potom sem šła do cukrovaru, do Břecłavi. Do břecłavského cukrovaru. No a chodiła sem tam devět kampaní. No a tam aj při tej práci sem była samý zpěv. První roky sem vartovała rezervy až na švŕtej půdě, ale v noci, jak? Já sem sa tam bávała sama. Ve dně tam jako byli ty dělníci, co balili ty špichy (jak indá bývávaly), a to tam był teda ohromný ruch. Ale v noci sem tam była sama. No a tak já sem si zpívała. A z tych černých papírů, jak byly na ty špichy, na ty homole, no tak sem si uděłała trúbu a do tej sem zpívała. A já sem była taková dúhá. Říkávali mně, že nikde nic, a že kde sem jako ten hłas - takové húsa - nabrała takový silný!
      Dyž sem była małá, tak na svadbách byt zvyk, že sa zpívało kołem stoła. Každý, kdo seděł, moseł si zazpívat. Aj ty děcka. No a já, takové stvořeníčko, né? Nikde nic a zpívała sem si tú "Kačenu".7) A včil z tych izbí vedlejších - šecko, ty dospělí sa nahrnúli do tej síně, kdo to zpívá. A Nešpor, ten kapelník z Kostic, ten povidá: "Čí to je? Nikde nic a takový hłas! Čí to je?" "To je po Jožkovi Uhříkovi, né? Po zpěvákovi! "
      Ked mně zpívaly svícu, tak skłádało to patnást děvčat, tři týdně to skłádaly a potom ked im to nevyšło podla melodie, tak to tam

180

aj neco řekly. A zpívaly ně tenkrát, že "Zpívałas, Rozárko". Počkajte, jak to było:

     Zpívałas, Rozárko,
     až sa rozléhało,
     jak by ani druhej
     v kostele nebyło."

      "Ten její alt, to, to, to bylo ohromného neco," zapsali jsme od jejího synovce Josefa Uhra.8) "Ten byl slyšet, teda, přes šecky zpěvačky, kdyby tych altistek spolu s ňú zpívalo nekolik!"
      "S Fanošem Mikuleckým sme, teda, sa hodně stýkali, s tým jeho souborem sem to jezdívała. Až sem sa teda jako vdała a měła syna, tak já sem odmítła zpívat aj do rozhłasu a šecko. já sem si tenkrát řekła, že já od teho děcka nepojedu preč. Pro mja był on cełý svět a inší pro mja neznamenało nic. No tak, až už potom klukovi było ze tři roky, tak potom sem už jeła ven. Tak v Luhačovicách sem zpívała a v Brně na Zimním stadióně a v Praze, no všelikde potom až už jako był ten kluk věčí aj tá, tá cérka. A zas v tej Ostravě. Doprovázał mja - Vlastimil Musil poprvní a podruhé aj potřetí mja doprovázał Rudolf Kubín. A ty mja zrovna prosili: "Zůstaňte v Ostravě. My vám dáme hudební průpravu. Vašeho hlasu je škoda. Vy máte nádheru v hlasu. To je kov a samet!" - A já sem mysleła, že dybych išła z Lanžhota do Kostic, tak že bych steskem umřeła. Né do Ostravy!"
      Tolik řekla Rozálie Horáková o zpěvném prostředí své rodiny, tolik jsme se o ní dověděli jako o zpěvačce.9) Prostřednictvím jejího[/] vyprávění jsme však mnoho zjistili také o tom, kdy a jak tvořila písně.10)
      "A potom sem skłádała ty pěsničky. Najprv děckám na ulici při hrách a potom už veřejně. To był bratr Jožka najstarším młádencem kamarádovi Jožkovi Uhrovi "Šlížkovi", ale dvanást roků ně było, no tak sem mu šecky ty pěsničky napsała už, no. A potom sem skłádała pro ty kamarádky,11) co každá aj potřebovała k bárjakému temu chłapcovi a aj sem im dopise psávała. Protože sa každá bály, co tam majú napsat.
      V sedmatřicátém roku vypsało "Svobodné učení selské" soutěž o novú, čistě v lidovém slohu słoženú píseň. No a já sem hrabała "Na stráži" jatelinu a tak sem słožiła tú první pěsničku "Hrabe dívča drobnú jatelinu".12)

1.
Hrabe dívča drobnú jatelinu,
z jejích modrých očí slze lejú.
2.
Ach, můj Bože, srdenko mja bolí,
už mja nechce šohajek můj švarný.
3.
Nesměł k nám jíti, zbraňujú tatíček,
že je miłý chudobný chasníček.

      "A potom sem napsała ešče druhú "Oře šohaj, oře" a třetí "Około Lanžhota teče vodička".

181

1.
Około Lanžhota
teče vodička,
nedošeł k nám miłý,
zbraňujú mamička.

2.
Bráňá mu, ej, bráňá,
že su moc hrdá,
že bych nechodiła
do lesa na drva.

3.
Nejsu já tak hrdá,
to sa im tak zdá,
o nich ludé pravjá,
že sú to huba złá.

4.
Šak mja ludé znajú,
že nejsu pyšná,
opravdu bych z lásky
aj na drva išła.

      "Tak dostała první cenu tá "Hrabe dívča" a druhú cenu "Około Lanžhota".13) - Jak vznikly? ... Bylo v tom zklamání v lásce, s kterým jsem se však brzo vypořádala, jak o tom svědčí píseň Starodávný šohaj.14) A tak radosť sem měła tenkrát. Ale ošidili mja v tej Praze. No tak jako było vypsané, že[/] vítězná píseň bude odměněná tři sta korunama a druhá dvě sta. A oni ně posłali enom ty tři sta.
      To mně řekła jedna hned ked sem była mładá: "Rozo, nehněvaj sa, neuraz sa, ale ty si húpá!" "A tak ně aspoň řekni, proč?" "No tak, dybych já uměła to, co ty, tak já su za chvílku milionářka. Ale ty si húpá." - Nech su. Říkám si, že sem ten můj život nežiła nadarmo. Že sem dała temu národu hodně. Hodně! Štyrista osn pěsniček za rok! Tak sem to počítała aj v noci temu panovi docentovi.15) Kdyby to było enom po třech stách každý rok, a teda co sem začała opravdu moc psat, tak nech je štyricet roků, no tak by to było dvanást tisíc. - No a tak mja to dycky dojało, ked mja aj nekdo trošku uznał.
      Můj manžel mja ve všeckém podporovał a dyž ně chceli dysi neco dat z Místního národního výboru, řekeł: "Kdepak, ani šestku! Mamičko, esli si myslíš, že nezpíváš a toto šecko neděłáš pro radosť ludom, tak si mysli, že to děłáš mně. A já ti přeca płatit nebudu!" - "Zůstaňte tak skromná, tak prostá, jak jste!"" - mnohokrát slyšela ve svém životě kdysi, když zpívala v Hodoníně také prý od spisovatelky Gabriely Preissové. "No, dneskaj sem nemohła spat a nemohła spat. Tak sem vyzpívała tych svojich já nevím kolik, tych co ešče nemám zaznamenané. Nebyly ešče ani za vrátama.16)

182

1.
Přeletoval sivý sokol
po širokém poli,
poznał, poznal na děvečce,
že ju srdce bolí.

2.
Nepłač, dívča, nenaříkaj,
nezałamuj ruky,
odnesu já pod křídłama
tvého srdce muky.

3:
Ej, sokole, sokolíčku;
miłého sem měła,
odkázal mi, druhú lúbí,
abych zapomněła.

     
      Druhú kerú? Takovú laškovnější:[/]

1.
Neťukaj, ty, šohajíčku,
na okénko moje,
já sem dávno zadała už
to srdénko svoje.

2.
Zaťukaj si u súsedů,
tam tři céry majú;
súsedě sa tuze lúbíš,
nekerú ti dajú.

3.
Nebudu já Andulenko,
u súsedů ťukat,
otvíraj ně, spěš než búdeš
na studené fúkat.

4.
Ošidit ťa miłý míní,
to sem včéra zvěděł,
tak sa vsadil s kamarády,
ked při víně seděł.

     
      A třetí? - Posłali mja do ščepniček:

183

1.
Posłali mja do ščepniček nažat travičky,
popásał tam švarný šohaj vrané koníčky,
uviďa mja šohajíček,
běžał za mnú na1) chodníček,
kam ty, dívča, kam ty kráčáš,
čižmičky si v rosi zmáčáš.
2.
Povidał mi, já ti trávy s rosú naseču,
ale zatým zobímał mja ve svém náručú,
modré oči Janošove
slubovaly cełé nebe,
prosił on mja o huběnku,
že mja nosí v svém srdénku.
3.
Co mám děłat, co mám robit, ludé rozmilí,2)
modré oči Janošove ty mja zmámily,
druhý za mnú chodívává,
kerého mám dávno3) ráda,
dajte radu, dobří ludé,
kerý lepším mužem bude.4)

(V rkp. materiálu R. Horákové - č. 146 - jsou proti tomuto podání zpívanému zpaměti následující odchylky: 1. přes; 2. Bože rozmilý; 3. také; 4. daj mi, Bože, daj mi radu, kerého já mám byt ženú.)
      To sem čujávała, jak sa bíjávali v Lanžhotě, né? Při tej volbě teho stárka. A tak sem sło­ žiła tú pěsničku "V Lanžhotě na Ščepána"."[/]

1.
V Lanžhoťe na Ščepána
chłapci stárků volili,
dohodnút sa nemohli,
dohodnút sa nemohli,
až sa oni pobili,
dohodnút sa nemohli,
až sa oni pobili.
2.
Ty lanžhotští úřadé
posúdili v hospodě,
chłapci, ked sa bijete,
tancovat nebudete.
3.
Zarazili muziku,
vyhnali muzikantú
a hłavy rozpálené
byly hned ochładěné.
(Nebo: ...krév prudká, rozpálená,
była hned ochładěná.)
4.
Chłapci začli banovat,
že sa měli porovnat,
už ty chłapci slubujú,
že sa vjec nepobijú.

      Jiný podnět pro vznik písní daly některé historické události. Na jednu z nich vzpomněla Rozálie Horáková písemně:17) "Po válečné hrůze, když přišel mír, čtla sem v jednom časopisu, co všechno s námi zamýšleli udělat Němci. Byla to hrůza pro mne. Když byly po válce první lanžhotské hody, stála sem pod májú a v hlavě sa mi zrodila pěsnička. Posílám Vám ju. Je to i moje melodie." - Nápěv i text otiskl 3. března 1960 břeclavský "Nový život" pod názvem "Tobě, Rudá armádo".
      Rozálie Horáková skládala písně k nejrůznějším příležitostem - nejvíce však ke svatbám, a to nikoli jen v Lanžhotě, nýbrž i v sousedních obcích. Jak vzpoměla ve vyprávění citovaném shora, první písničky ke svatbě slo

184

Rozálie Horáková-Uhrová.
Na stěně obraz, který vyšila svému muži Martinovi Horákovi, na stole knihy s jejími písničkam.
Foto z konce 70. let.

žila už ve dvanácti letech, tzn. už v roce 1924. jiný údaj o tzv. svícových písních zaznamenal její synovec Josef Uher.18) Ještě v roce 1934 to prý byla taková novota, že matka nevěsty[/] nechtěla zpěváky ani do domu pustit. - Promítneme-li si tuto skutečnost na pozdější léta, kdy na objednávku musela k jediné svatbě složit někdy více než dvě desítky písní,19) pak si teprve dostatečně uvědomíme, jakým bouřlivým vývojem prošlo uplatnění nových skladeb na svatbách v Lanžhotě i v nejbližším okolí. Ke "svíci" (večer před svatbou) jsou dnes třeba čtyři písně do domu nevěsty a dvě do domu ženicha. v další svatební dny zpívá pak novou píseň mládenec, když jde pro družičku. Společně pak mládenec s družičkou zpívají jednu písničku před domem ženicha a druhou uvnitř. A stejně je tomu, když se jde pro nevěstu. Potom se zpívá při odprošování rodičů a dále zpívají družba, mládenec a družička - jeden po druhém - po návratu "ze zdavek". Další nově složené písně zpívají pak u muziky; nejdříve vážné a potom humorné.
      "Takže teho skłádáňá je moře a teho zpíváňá. Už ně říkał Francek - starý, ten Juráček - muzikant: "Rozko, já ťa zastřelím. Proč teho tolik skłádáš?" "No, ked si to přejú?" No né? - Na kerú melodiu, to si každý řekne. Nekeří by si porúčali aj bárjaké šlágry, ale ich prosím, aby to neděłali." - Objednavatelé si volí většinou nápěvy lidovkové, nebo melodie písní vzniklých a šířených na Podluží v poslední době, či dokonce nápěvy, na jejichž rozšíření má v poslední době zásluhu známá profesionální dechovka "Moravanka". Pro představu uveďme několik incipitů známých písní, na něž bývají nově tvořené texty aplikovány nejčastěji: Malý hošík černovlasý, v rychtárovej studni, Lúčka, lučina, Už mně

185

koně vyvádějí, Byla noc krásná, májová, Těžko jste mne, mamko má, těžko jste mne chovala, Zařehtali koně, Smutný večér bez měsíčka aj. Na nápěv v rychtárovej studni složila R. Horáková píseň například ke svatbě Ludmily Bartošové a Vítězslava Koska v roce 1973 pro družičku Růženu Švirgovou. Píseň byla zpívána před domem nevěsty. Úzus je takový, že po každé přezpívané sloce přehrává dechovka.20)

1.
Svatební rodičé,
tá vaša síněčka
bude zas bohatší
o teho synečka.
2.
Na prstách počítat
bude vás u stołu
opravdu zachvílu
tak, jak apoštolů.
3.
Mamičko, mamičko,
co sa navaříte,
než pro kŕdel ludí
jídła navaříte.
4.
Činčarovał vrabčák
na tej vaší trnce,
že šak máte enom
velikánské hrnce.
5.
Vy byste v malučkých
neuměli vařit,
chcete aby céry
mohly hospodařit.
6.
Jedna už má auto,
pěkně bárkam frčí,
druhá že prý hever
v mužíčkův dum strčí.
7.
Tak, mamičko, buďte
v kuchyni furt v trapu,
nech Koskových za rok
hleďá z mrakodrapu.

      "No tak, každý ně mosí prostě tú charakteristiku řéct. Jaký kdo je, kde děłał, co sa mu -, čím sa zabývá, koníčky jaké má, lebo co. No a z jakej rodiny a tak dál, abych o tem neco věděła, esli je vesełý, esli zpěvák, esli umí tancovat a pěkný esli je - fešák. A třeba, kde sa našli - jako ty, co sa berú - při jakej příležitosti. A potom obyčajně aj młádenec si to porúčá, to je obyčajně kamarád, né? Tak co prožili v tem młáďú społem. A tak to šecko sa tam mosí obrážat jako. Každý aby sa tam viděł! - Sceli by kolikrát: "A to tam dajte a to tam dajte." "Ó né, to si dajte sami." já nikdy, dybych była sto roků na světě! Abych já sa nemoseła haňbit, že sem nejakú sprostotu dała do pěsničky.
      Když sa prozradiło, že skłádám, zažiła sem za to aj dosť hořkosti a zášti. Že to moje umění je pro mja złatým a bezedným dolem! No, povidá sa, že po stromě, kerý nese ovoce, sa háže kamením. A já sem si říkała, že mosím vyrostnút nad tú złobu."
      O písničkách R. Horákové jsme zaznamenali přímo od jedné z lanžhotských zpěvaček: "Nekeré sú moc pěkné. Nekerá je mezi mládeží a vůbec na tem Slovácku oblíbená. No, záleží na tem, jak sa í kerá podaří tá pěsnička. Třeba sa í také aj nepodaří. No, když skłádá na svadbu včil když je veliká svadba a skłána ňu, tak sa ich zpívá moc tych pěsniček. Protože družička ich potřebuje nekolik, młádenec nekolik, družba nekolik a včil je svíca před svadbú. Tak na tú svícu skłádá jak pro děvčicu, tak pra ženicha, takže néni divu, že sa í třeba aj neco nepodaří."21) Podle dosa

186

vadního šetření pohybuje se počet jí složených skladeb okolo 12 000,22) což je mezi lidovými skladateli číslo zajisté úctyhodné.
      "Rózčiny pěsničky" procházejí různými síty. Některé se jen s drobnými obměnami - například po nahrazení vlastních a místních jmen - zpívají i mimo Podluží. Větší počet jich však po splnění své jednorázové převážně zpravodajské funkce zaniká, anebo zůstává jen na papíře či na magnetofonové pásce. Dalo by se tedy říci že tu jde o jistý zvláštní druh komunikace, která funguje v obci a zčásti také v nejbližším jejím okolí. Zejména je tomu tak se svatebními písněmi, jež se úzce pojí k určitým osobám. Na jejich podloží vznikají sice nové a nové cykly, ale naprostá většina se. už nikdy neopakuje. Dokresluje to následující vyprávění: "Každý v tem svatebním sóle - nech družba, nech młádenec, nech družička, jeden na druhého neco zazpívá, jeden druhého si dobírá. A to je okamžik, na kerý čekajú baby třeba do půł noci, lebo aj do jednej hodiny. Enom sú zvědavé, kdo co na koho poví! A jak je po svadebním sóle, tak jak dyž do ních střelíš. Už nemajú o svadbu zájem!"23) Tetky se z přezpívaných písní dověděly, co se dovědět chtěly, a písně splnily své. Čeká se zase na další, které přinese nová svatba, při níž se na jiné osoby složí nové písně.
      Aktualizační a humornou stránkou těchto skládání se charakterizovaná tvorba zařazuje do okruhu příležitostné poezie, k jaké patří například vyvolávky při některých obřadních obchůzkách (jízda králů aj.). Ale takový druh poezie býval dříve i součástí svateb, kde se[/] spolu odedávna potýkali zejména mládenec s družičkou, družba s družičkou apod. Jak se zdá, k současné lanžhotské písňové tvorbě vede odtud přímý směr.
      Rozsáhlá byla tvorba R. Horákové také k pohřbům. k jednomu skládala zpravidla tři písně: první se zpívá u domu, druhá v kostele a třetí u hrobu. Volila k tomu vždy nápěvy v obci známé. Psávala ve verších rovněž pohřební řeči; například k pohřbu starého muzikanta Metyna Prajky z Lanžhota (1898 až 1962), nebo k pohřbu národopisného pracovníka a skladatele Fanoše Hřebačky "Mikuleckého" (1912-1970); ta má 78 většinou dvanáctislabičných veršů. A skládala k nejrůznějším jiným rodinným i společenským událostem a příležitostem, ať už šlo o písně k vítání nových občánků, nebo o dramatická pásma pro děti i pro dospělé, o básně určené učitelům, státníkům atd. Byly to samozřejmě opět všechno skladby, které měly své jednorázové určení.
      Tvořila snadno, jak o tom svědčí následující vyprávění: Byla v nemocnici a seznámila se tam s jistou paní, kterou pak chodila navštěvovat do sousedního pokoje. A jednou, když za ní přišla, řekla jí dotyčná k jejímu překvapení: "No, pani Horáková, tak se k nám nechodí." A já že: "Boty sem si opucovała, zaklepała sem, pozdraviła sem, no a co sem sa proviniła?" Já všady dialektem, všady múvím. No a pani sa zasmíła, no že: "Naše paní sousedka má padesátiny a vy nic! " Já že: "Maličko neuzříte mně, maličko uzříte mně", no a já za dvacet minut sem była zpátky s pěsničkú.

187

Aj sem měła pastelky, aj sem to ozdobiła honem, a došła sem tam a zazpívała, a tá pani, była to spíš jako ředitelka nejakej tej škoły nevím, prostě vzdělaná žena: "Kdybych to neviděla, kdybych to neslyšela, tak tomu nemožu věřit." A že: "Co vy vlastně jste?" "Šak vidíte, co su: Já su obyčajná lanžhotská žena.""
      Ze skladeb Rózky Horákové-Uhrové se hodně zpívají například písně Zařehtali koně, Na lanžhotském poli cosi červeňá sa,24) Ked sem išeł od Lanžhota chodníčkem, Šła sem sa podívat z tej lanžhotskej věže, Kde sas túłał včeraj večér, Janíčku, Kázała ně moja milá, Ked sem išła dneskaj zrána dědinú, Ten starý lanžhotský mlýn, Dívča za huménkem aj. - "Tak rozléhajú sa prostě. Třeba v Týnci chłapci včil sú dobří zpěváci, Ten Král a ti. A já sem žasła, kolik ich umí, tych mojich!" O některých písních se v Lanžhotě a na Podluží vůbec ví dosti obecně, že jsou to výtvory R. Horákové. Ale nejsou nijak ojedinělé ani případy, že zpěváci považují leckterou Rózčinu píseň za starou, což jen dosvědčuje fakt, že její písně jsou současným generacím blízké. Zároveň se tu však obráží i skuteňnost, že v současné době se zde setkáváme pouze s malou schopností rozeznávat nové kulturní vrstvy od starých.25)
      Od roku 1971 byla vdovou. Byla dlouho těžce nemocná, ale lidé přicházeli s novými a novými požadavky, události běžely jedna za druhou a Rózka stále psala:

     "Vysokú notečku horečka mi hrála,
     zdálo sa mi, že sem k temu konci zrála.
     Čelem vzad, nazpátek kdosi řekel rtuti
     a zas v mojí hlavě cosi hravě kutí."26)[/]

      "Chuděra, zase je ve špitálu," napsal mi je jí synovec po velikonocích 1980.27) "Tentokrát ne cukrovka, ne žlučník, ne žaludek a ani chronická lymfatická leukemie (dostala snad už asi deset transfúzí), ale nějaký zánět na povrchu hlavy. Letos už tetička o pašijích nezpívala Pilátovu ženu, ač ji chtěli na khóru vynést. Zpívala ji však rok co rok přes padesát let. - To je výdrž, co? A ta věrnost! Strýc Joska Šesták28) po prvním jejím vystoupení v této roli, a to jí bylo nějakých šestnáct roků, řekl: "Ty děcko, ty děcko, tak jak ty zpíváš Pilátovu ženu, tak ju nezazpívał nikdo před tebú a tak ju nezazpívá nikdo po tebje!""
      Na další dotaz o jejím stavu dostalo se mi počátkem června 1980 odpovědi: "Je teď stále v hodonínské nemocnici, je to zápas o každou píď života, zápas, v němž slovo ani bylina tetičce máloco pomůže. Ale myslím, že pořád něco píše, protože jinak by už dávno pohasla."29)
      A tak Rózka Horáková, poslední z osmi dětí stařenky Uhříčky, se držela: psala opravdu až do smrti. Zemřela 18. července 1980 ve věku 67 let.
      2. Dalším lanžhotským skladatelem písní je synovec Rozálie Horákové Josef Uher původním povoláním úředník. Také on už jich složil hezkou řádku, také on povyprávěl, co ho k tomu přivedlo, jakým způsobem a s jakou intenzitou tvoří, jakou roli v tom hrály či hrají životní osudy i jak se některé písničky roznesly do světa. "Já su ročník 1933.30) Narodil sem sa na popeleční - na škaredú středu, takže bych měl

188

Josef Uher ve svém bytě. Foto A. Šik 1980.

mět celý život škaredý, jak sa říká", prohodil s úsměvem na začátku vyprávění o svém životě. v roce 1945 přišel při hraní s patronami, které zbyly po frontě, o pravou ruku a na le[/]vé ruce o palec. Po roce léčení v Brně se z toho dostal, složil zkoušky na gymnáziu (za Lanžhot hrával i po tak těžkém zranění úspěšně fotbal), ale v sextě (1950) musel studia přerušit, protože onemocněl těžkou plicní tuberkulózou. Ke studiu se pak po několikaletém léčení v jablunkovském sanatoriu už nevrátil. Tam v partě kluků zpíval ve volném čase při kytaře a koncem roku 1952 (1. 12.) složil svou první písničku - foxtrot "Veselý chlapec". Po návratu domů se, jak říká, trochu naučil hrát na otcovo harmonium a skládal. "Začaly vznikat maje první slovácké písničky, a ne jenom slovácké, ale i taneční nebo polodžezové: takové pološlágry. A kolem roku pětašedesát spolu s otcem sme založili tady v Lanžhotě národopisný soubor, říkali sme mu "Lanžhočan" a s tým sme nacvičili první moje pásmo čistě mých vlastních pěsniček. v děvětapadesátém roku byl založeny v Lanžhotě vlastivědný a muzejní kroužek, no a já sem byl od samého začátku jeho členem. A při temto kroužku sme začali dělat Besedy nad kronikú". Později sme rozšířili tady tyto besedy o pásma zpěvná. Jejich autorem sem byl já. Nejznámější a nejoblíbenější bylo pásmo Vojna". s tým sme také byli přespole."
      Své písničky má všechny nazpívány na magnetofonovych páscích. Má od všech pečlivě přepsány texty, melodie má však vzhledem k nedostatečné znalosti not fixovány pouze zvukově. U všech písní vede záznamy, kdy která vznikla a má je rozděleny zhruba do těchto oddílů: 1. Slovácké pěsničky,31) jichž v listopadu 1979 napočítal celkem 105 a převažují

189

mezi nimi táhlé nápěvy, 2. "Šanzony" a jiné skladby (počet 106), 3. Taneční hudba (tanga, foxtroty aj. - 61 číšel), 4: Písně pro dechovku (17); celkem tedy 289 titulů.
      "Dnes už su daleko kritičtější, než sem byl před tyma dvaceti rokama. Od teho třijapadesátého roku do roku 1960 je moje nejbohatší nejplodnější údobí. To vznikla převážná část těch mých skládbiček. No, z nich nejjednodušší je vyjmenovat ty, které hraje dechovka: No tak, třeba Juráček - strýc Juráček si ju upravili tu moju písničku "Bubnujú nám, chlapci; čujte", to je "Asenda" - pochod. Ten hrávají. Potom díky Metynovi Prajkovi - starému, ten zapsał můj valčík "Šohaj Lanžočan" a "Vinko červené",32) "Nałomená hałúzéčka" vím že sa hodně zpívá, no a jedna taková moja "Tá naša zem chlebem voní", no tak tá i přes moju jakúsi nevůli, tá sa najvíc ujímá při pohřbech, když je nebožtík spouštěn do hrobové jámy. Ináč tady mám před sebú taléřek, který mě připomíná soutěž o novou lidovou píseň. Právě před dvaceti rokama sa uskutečnila v rámci strážnických slavností. No a v této soutěži sem sa zúčastnil pěsničkú "Kača, kača, kačica" a získala druhú cenu. Byla vydaná také tiskem ve sborníku tych vítězných písniček.33)
      Řadu ostatních skladeb uplatňoval při místních "Besedách nad kronikou", kde je zpíval buď sám, anebo i jiní zpěváci, kteří se je od něho naučili. Písně totiž často přezpívával při různých vhodných příležitostech svým přátelům.
      Josef Uher zajímavě hovořil také o vlastním způsobu tvorby a dále o tom, jaké stanovisko[/] zastává k zlidovění svých písní. "Já sem žádnú písničku neskládal způsobem melodii na text. Vždycky vznikla první melodie a teprve podle charakteru melodie sem k ní složil text. No, najvíc mja jako raní, a to sem si dost pohoršil u strýca Františka Juráčka; u té dechovky. Mám písničku "Malovał malérek s malérečkú zelený v úce strom za vodičkú" a najednú oni si to začali hrát na valčík. To samé je tá smutná písnička "Nałomená hałúzečka". Tú začali Juráčci také na valčík. Sem říkal staršímu Ludvovi Prajkovi "Ludvo; prosím ťa, dyž teda nekerú tú moju písničku míníte upravit si na ten valčík, dyť ty mja znáš, víš že je to moja písnička, tak proč za mnú nedojdeš a neřekneš:" "Tý, Jožko, poslúchaj, co říkáš? Hodí sa to, nebo souhlasíš s tým?" Řeku: "Vy si to "mir niks, tir niks"; jak sa říká, upravíte a hráváte si to, a mja sa ani neoptáte, ani nic." No a tak ono, tá radost je spojená dycky i s určitým zklamáním, protože průběhem let kolikrát dozná tá písnička takových melodických nebo textových změn, že je mně to nemilé."

190

1.
Až já půjdu na tú vojnu, až já půjdu,
dalekú zem krvú zalévat já budu,
nebudeš ty, moja miłá, na mja kvítí dávat,
já tam budu pod travičkú sám spávat,
nebudeš ty, moja miłá, na mja kvítí dávat,
já tam budu pod travičkú sám spávat.

2.
Tráva suchá, nezalétá, nezalétá,
na obloze nad ňú pěkný ptáček létá,
zazpívá on, moja miłá, do tvojého spaní,
abys měła aspoň o mně, ej, zdání,
zazpívá on, moja milá, do tvojého spaní,
abys měła aspoň o mně pěkné zdání.

1.
Ej, u Prešpurka horało, horało
moje srdce,
vletěła gulička do mého srdéčka,
ej, u Prešpurka zhorało, zhorało
moje mładé srdce.

2.
Ej, u Prešpurka stavjajú, stavjajú
pro mja kameň,
vyryje dłátečko jediné słovečko,
ej, u Prešpurka v kameňu, v kameňu,
moje méno na něm.[/]
3.
Ej, u Prešpurka klekává, klekává
jedno dívča,
šak ani v nedělu nemá sa k modleňú,
ej, enom sa í na lícách, na lícách
małé slze blyščá.
      Uvedli jsme dvě písničky Josefa Uhra, z nichž první složil 16. 6. 1974 a druhou 10. 6. 1975. v posledních letech se už písňové tvorbě zdaleka tolik nevěnuje. Jen "na slováckou notu" tvoří občas písně až do současnosti.34) v ostatních žánrech už delší dobu vůbec nepokračuje.35) "Za posledních deset let sem nesložil ani tolik písniček, co v období těch let padesátých a šedesátých. To sem, teda, skládal během dne i pět. Vliv na to měl samozřejmě i život sám. Tehdá sem žil ešče u rodičů sám, svobodný. Já sem sa poměrně pozdě oženil, až v pětatřiceti. v životě sem nebyl u tancovačky, jak sa říká, nebo v hospodě. To je pro mja jako svět neznámý. A když sem sa v sedmašedesátém roce oženil, tak sme dostali do vínku tento dům ve stavu hrubé stavby, takže sem měl dva, tři roky velké starosti s dostavbú. - je v nich kus mého mladého života; takových patnáct let snění a tužeb. Mají různou tematiku, ale láska a příroda převažují."36)
      Josef Uher se po léta pilně věnuje také psaní různých národopisných črt; pravidelně přispívá do časopisu Malovaný kraj. v rukopise má však i větší práce: román, trilogii novel a řadu povídek.

191

      3. z historie obce a kraje čerpá jiný místní rodák - Bohumil Moučka, nar. 1913. Neskládá písničky, nýbrž zpracovává ve verších - zpravidla nestroficky organizovaných - místní pověsti a povídky. v některých bezprostředně navazuje na folklórní látky, v jiných se od nich odpoutává. Jako četnický strážmistr sloužil na více místech; jistou dobu například i ve Velké nad Veličkou. v roce 1945 po zranění vybuchlým granátem odešel hospodařit do pohraničí na Mikulovsko. Pak se přestěhoval do Lanžhota, stal se družstevníkem a všechny roky si v JZD odsloužil jako kočí; léta však zastával také funkci v revizní komisi, Svými básničkami přispíval do programu k MDŽ nebo na výročních členských schůzích JZD a některé uplatnil také při "Besedách nad kronikou" pořádaných lanžhotským vlastivědným a muzejním spolkem. "Není to problém složit báseň nebo povídku.37) Složil jsem jich spoustu a do dnešního dne skládám; prostě jak mne to popadne, jak je příležitost, nálada a inspirace. Do dnešního dne však nebyla vydána ani jedna moje povídka. Nikdy jsem neuspěl. Chleba to nedalo a přestal jsem to nabízet tisku. Mám však velké úspěchy u návštěvníků na archeologickém nalezišti Pohansko u Břeclavi, kde jsem teď, jako důchodce, šest roků průvodcem. A když můj hlas hřmí z balkónu zámečku: "Ach, duby sta a staleté, co všechno pamatujete?"38) mám moji náplň života."
      Bohumil Moučka je dobrý vypravěč, jak dokládají dvě pověrečné povídky citované v příloze.39) s oblibou ve vyprávění místních po[/]věstí se u něj těsně snoubí jejich písemné zpracování ve verších. Můžeme to sledovat například podle této ukázky: "Dyňa na Kyčovej.


      U nás, když se chce něco hodně zveličit, tak se říká:
      "Ó, to byl šohaj, jak dyňa na Kyčovej! To była fůra
      sena, jak dyňa na Kyčovej! To byla dívka, jak na Kyčovej
      dyňa!" A já vám povím, proč tá dyňa na Kyčovej była
      tak veliká a proč toto přirovnání vzešło:
      Dávno je to, mnohou vody propustila Morava,
      co velikou dyňu v lese ukrývala Kyčová,
      a že vskutku velká byla, možná jako stodola,
      paměť na ni, vyprávění, zapomnění odulá.
      Kyčová je krásná louka na jiklínské cestě,
      po ní kdysi jezdíval k nám Cahnovjan k nevěstě.
      A potom velikánská svatba byla, to vám bylo slávy,
      muzikanti Prajci na ní ve dne v noci celý týden hráli,
      Však bylo to tenkrát zrovna nějak před hody,
      když už, jak víme, bývají bouřky jenom snad náhody,
      jdou muzikanti Prajci ze svatby z Cahnova domů
      a poslouchají hudbu starých velkých stromů.
      V tom zatřese lesem hrom, přišla bouřka zčista jasna:
      Zatřeste se též, muzikanti, protože nikde žádná chýše spásná!
      Utrmácení týdenním hraním i stejně dlouhým nevyspáním
      i v kroku nějak vratcí jsou.
      Kam je slabé nohy zanesou?
      Dobrého truňku vypili nejeden, ach, nejednu nádobu,
      a to je jim, věřte lidé, jen na škodu!
      Rázem ztrácejí bystrost, v nohy tíha se leje,
      jak proudy deště v této chvíli, co prší do aleje.
      "Hej, bratři, přeca nás tu taká búřka nezdolá,
      vím o dyni na Kyčovej, velikej jak stodola!"
      Takto jeden z muzikantů vykřikuje nápad svůj,
      všichni za ním utíkají, i ty za ním upaluj!
      "Pane Bože, to je dyňa!", žasnou všichni v lijáku,
      potom díru dovnitř uřeže jim ostří jejich křiváků.
      Potom do ní všichni nalezou jak do búdy,
      rozehrají nástroje a kdyby měli, zahráli by i na dudy!

192

Bohumil Moučka. Foto A. Šik 1980.

      Po dyni se liják smeká, blesky nebe křižují,
      muzikanti nemusí se v dyni tisknout nijak úžeji,
      neboť ta byla by v sobě skryla více takových kapelí.
      Taková však rostla jenom na Kyčovej na poli!
      Že ta dyňa jádra měla veliké jak písty,
      v tom prý si muzikanti všichni byli jistí.
      Tu žádný žebřiňák neodvezl by z místa,[/]
      i ta je pravda pravdoucí, víc než jistá.
      A jak tedy na Kyčovej veliká ta dyně pošla?
      O tom ve vyprávění zpráva žádná nám už nedošla.
      Možná shnila, možná ji vzala velká voda,
      a že dnes už taková neroste, to je velká škoda.
      Když naši ludé na něco velkého vzpomínají,
      na dyňu na Kyčovej nikdy dopustit nedají!
      Ešče le taková skazka: Když už była búřka dávno preč, ale oni byli v zápalu tej muziky, jeł około kníže pán a slyší někde hudbu. Poručí kočímu, aby zastavil a zjistil, kde se co děje, kde tá hudba hraje! No a kočí šel po zvuku a došel až k tej velikej dyni, odkud se ta hudba linula. Nó, dojde zpátky a říká knížeti pánovi, že v dyni sú muzikanti. "Tak ich zavołajte!" A obdarovał každého z týchto muzikantů złatků. To byly veliké peníze tenkrát. A poděkovał im, že mu zahráli tak pěkně a tak dojemně."

      Charakterizovali jsme tři různé lanžhotské autory, z nichž každý představuje zcela osobitý typ. Ale v Lanžhotě žijí anebo odtud pocházejí ještě další: Marie Petrlová-Straková (nar. 1938, povoláním úřednice), která - tím že "píše svíce" a jiné svatební písně - pokračuje ve šlépějích R. Horákové; Vojtěch Bartoš "Kocián" (nar. 1913, povoláním krejčí, nyní bytem v Břeclavi), který skládá pro dechovku, podobně jak s tím kdysi v Lanžhotě začal kapelník Metoděj Prajka (1898-1962),40) nebo Jiřina Uhrová-Ševčíková (nar. 1940, řidička z povolání), která kromě toho, že se pokouší o převyprávění tradičních lidových povídek41) píše také písňové texty.42) Ale k tvorbě písní se přiznal také zpěvák Jan Uher "Šlížek" (nar. 1907, povoláním rolník): "Třebas můj syn był

193

za družbu a ty pěsničky sem mu šecky naskládal já, abyste věděli."43) Františka Uhlíře "Anděla" (1897-1977) zhodnotil pak jako písmáka Josef Uher.44) Kdybychom však zjišťovali dopodrobna, kdo všechno kdy v Lanžhotě něco složil, mohli bychom asi jmenovat dlouhou řadu bývalých svatebních družbů, mládenců nebo družiček.
      Závěrem: Prohlížíme-li jenom zběžně novou písňovou tvorbu lanžhotských autorů, zjišťujeme; že vůbec není tak těsně spojena se starou vrstvou podlužáckých písní, jak se někdy ukvapeně soudí. Písně skladatelů dnešní doby a jejich způsob tvorby nelze mechanicky metodou analogie promítat na minulé generace, které žily, myslily i jednaly docela jinak.45) Podrobný rozbor zajisté poodhalí mnohé rysy nových skladeb a průzkum četby jednotlivých autorů může hodně vypovědět o vzorech, podle nichž snad v mládí zkoušeli psát. v nové tvorbě vystupují do popředí daleko silněji znaky individuální, zatímco u tradiční písně znaky kolektivní. Když se svého času pokoušel charakterizovat lidovou píseň Ludvík Kuba, trochu sice idealizoval, když napsal, že "lid tvořil vždy souborně", ale přesto je v této jeho charakteristice skryt velký kus pravdy: "Jednotlivec bezděky a dobrovolně utápí své jméno v celku, každý tu tvoří beznáročně, se zapřením sebe sama, pro všechny a v duchu všech. Byly to sice lebky jednotlivců, v nichž se zablýsklo, když se rodil geniální nápad. Ale tvořili všichni za jednoho a jeden za všechny, vždy jen pako součást celku, nikdy jako jednotlivci."46)[/]
      Bude úkolem dalšího podrobného studia zjistit přesně formotvorné a obsahové znaky nové tvorby, dále poměr, v jakém jsou skládány nové písňové texty na známé nápěvy, do jaké míry na melodie tradičních nápěvných vrstev, do jaké míry na nápěvy lidovkového typu apod. Bude úkolem určit i relace písní, u kterých vznikl současně text i nápěv a k jakým vrstvám se nová hudební tvorba přimyká. A bude nutno popsat též přesný stav životnosti nově složených písní: v jakých komunitách se ujaly, jak jsou hodnoceny, kam až se rozšířily a proč, i jaký další vývoj lze asi v tomto směru předpokládat? Do jaké míry kolektiv pozměnil přejaté písně, jak probíhá proces obrušování a krystalizace? (To všechno jsou základní znaky, bez nichž si nedovedeme představit zlidovění.) A do jaké míry zůstávají některé písně v surovém stavu, jaké procento z nich zaniká s jedinou příležitostí, pro niž jsou jednorázově určeny?47)
      Po této stránce skýtá Lanžhot mnoho práce. Pěkné práce se zajímavými lidmi, kteří produkují, vyžadují a přijímají nové písně šířící se málem už půl století na ostatní Podluží, do některých jiných koutů Slovácka a nejen Slovácka! Pěkné práce i pokud jde o estetickou stránku, i když v tomto směru nebude v žádném případě možno ve speciálních pracích obcházet přísnou analýzu, po které nezazní jenom slova planého a nekritického obdivu, nýbrž i slova méně lichotivá.48) Ne všechno z toho, co se nově rodí, je totiž zlato. Ani stříbro, ba ani drahé kamení to vždycky nebývá!

194

Poznámky
1.
      Srov. kap. D. HOLÉHO o písni, hudbě a tanci na Podluží. In: JEŘÁBEK R. - FROLEC V. - HOLÝ D.: Podluží. Kniha o lidovém umění. Brno 1962, s. 123160.
2.
      Připomeňme, že informátor je ze selského rodu a výborný zpěvák, který starší vrstvu lanžhotských písní celkem dobře pamatuje. Písně u něho zapisovala V. Šepláková v r. 1978 v rámci výzkumu organizovaného na oddělení etnografie FF UJEP autorem této studie. Mezi materiálem, který u něj byl zaznamenán jsou např. písně: Počúvajte, rádní páni, máło, Nad Myjavú sú dvě vězdy jasné, Studená rosička padá, Pri brecłavskej pile, v Hodoníně jarmek był, v súsedových dvori zaspała Anička, Okolo Trnavy krvavý chodníček, Stojí hruška v poli, vrch sa í zeleňá, Svitaj, Bože, svitaj, aby skoro deň byl aj. - Bylo by však neúplné, kdybychom o tomto zpěváku zároveň neřekli, že rovněž patří mezi autory nových písní.
3.
      Podle Josefa Rampáčka, nar. 1918 zapsal D. Holý (dále jen D. H.).
4.
      O R. Horákové-Uhrové bylo od r. 1939 napsáno několik menších článků, z nichž k nejpozoruhodnějším patří: UHER J.: Tichá pěšina. In: Malovaný kraj, 8, 1972, č. 5, s. 20. (Připomínám, že při zkrácení jména "Uher J." jde vesměs o Josefa Uhra z Lanžhota, nikoli o Jindřicha Uhra.) Dále srov: KRŮTA J.: Cesta do hlubin ornamentu, 3. Kronika. In: Mladý svět, 19, 1977, č. 45, s. 20 n: Zejména však upozorňuji na studii THOŘOVÁ V: Písně současných skladatelů v Poláčkově sbírce Slovácké pěsničky". In: Národopisné aktuality, 8, 1971, s. 243-262, kde je R. Horákové věnována pozornost na s. 246-248 a na s. 257. z nekrologů srov. UHER J.: Lanžhotská Rózka. In: Rovnost, 1. srpna 1980, s. 5. Konečně připomínám, že o R. Horákové vznikla obsáhlá monografie inspirovaná touto studií. Srov. RAMPÁČEK J.:[/] Lidová skladatelka Rozálie Horáková-Uhrová z Lanžhota (1912-1980). Diplomová práce FF UJEP, oddělení etnografie, Brno 1981, vedoucí práce D. H., 135 stran + přílohy s ukázkami tvorby, rukopisu, abecedním seznamem textů, abecedním seznamem použitých nápěvů a fotografiemi.
5.
      Sestaveno z dlouhého rozhovoru, v němž bylo mnohé sděleno "na přeskáčku" a který neobsahoval pouze údaje životopisné. - Na magnetofon zaznamenali J. Rampáček a V. Trachtulec v r. 1978 v rámci výzkumu oddělení etnografie FF UJEP. Přepsal V. Trachtulec.
6.
      Blíže o tom R. Horáková vypověděla v dopise adresovaném V. Thořové; srov. THOŘOVÁ V.: o. c. s. 257. Srov. též KRŮTA J.: o. c., s. 20.
7.
      Jde o píseň Kačena divoká, letěła z vysoka.
8.
      Josef Uher, nar. 1933; zápis J. Rampáčka z r. 1978. Další pochvalná vyjádření o zpěvu R. Horákové uvádí podle jejího vyprávění KRŮTA J.: o. c., s. 20.
9.
      Připomínám, že R. Horáková patřila rovněž k významným lanžhotským vyšívačkám.
10.
      Doplňuje se zde mnohé proti stručnému písemnému sdělení, které otiskla V. Thořová: "Skládám písně různě. Nejvíce slova i melodii zároveň: Někdy slova, pak melodii, také opačně. Nejlepší jsou ty, které mne obudily ve spánku." Srov. THOŘOVÁ V.: Problematika nových písní. In: Český lid, 47, 1960, s. 182. - Uvedená informace skladatelky se týká jen těch písní, k nimž vytvořila i nápěvy. A těch je, jak sama odhadla, asi kolem 150. Jak však uvidíme dále, je to pouze nepatrný zlomek její písňové tvorby; naprostou většinu písní skládala totiž na hotové nápěvy.
11.
      Z uvedených výpovědí vyplývá, že skladatelka netajila příliš autorství ani v době, kdy se svou tvorbou začínala. k tomu srov. THOŘOVÁ V.: Písně..., o. c., s. 248.

195

12.
      Obě oceněné písně však zřejmě nevznikly na bezprostřední popud vypsané soutěže, nýbrž o rok dříve; plyne to z dopisu R. Horákové adresované D. H. z října 1979. k písni "Hrabe dívča" srov. UHER JINDŘICH: Žijí mezi námi. In: Malovaný kraj, 11, 1975, č. 3, s. 22. - Obě písničky nejsou nikde publikovány přesně a v úplnosti; proto jsem je zařadil do výběru v rámci této studie.
13.
      Písně jí tehdy zapsal do not lanžhotský kapelník Metyn Prajka (1898-1962). Později další skladby notoval její bratr Josef Uher (1905-1970). Notový sešit, v němž jsou písně zaznamenány, je v majetku jeho syna (Josef, nar. 1933), o jehož tvorbě se zmiňujeme na dalších stranách. (Po porovnání některých zápisů s živým podáním R. Horákové vystihuje jej daná notace jen velmi přibližně.) - Téměř ke všem nápěvům, k nimž se R. Horáková hlásí jako autorka, by se našly starší lidové nebo jiné předlohy. Ale nezabývám se tím, a to nejen z nedostatku místa, nýbrž i proto, že některé paralely hledal už J. Rampáček v cit. diplomové práci.
14.
      Text začínající slovy "Jak vznikly" a končící "Starodávný šohaj" je citován podle dopisu R. Horákové určeného V. Thořové; srov. THOŘOVÁ V.: Písně ..., o. c., s. 248. Svou odpověď na otázku, jak vznikly, doplnila R. Horáková později J. KRŮTOVI, o. c., s. 20: "První tři písně jsem složila v duševní bolesti a z jakéhosi boje mého nitra proti hroznému pocitu méněcennosti ... Když mi nebylo dáno lásky a krásy, dostala jsem do vínku dar zpěvu a tvořivosti."
15.
      Jednalo se o odkoupení jejích písní do archívu Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně a za tím účelem ji D. H. počátkem r. 1979 vyzval, aby spočítala, kolik jich vlastně až dosud napsala. Písně z prvních období jsou krasopisně přepsány do památníků formátu A4, kdežto z pozdější doby jsou už zachovány jen první náčrty v sešitech formátu A5. A v poslední době si písně psané na objednávku ani nezaznamenávala. Rkp. materiál R. Horákové vlastní nyní pozůstalí.[/]
16.
      Rozuměj: nikomu je ještě nezpívala.
17.
      Podle dopisu z října 1979 adresovaného D. H.
18.
      Srov. UHER J.: Rózčiny "sfíce". In: Malovaný kraj, 14, 1978, č. 1, s. 12. Rané záznamy těchto písní najdeme v prvním ze tří silných památníků formátu A4, vázaných v červeném sametu. Poslední skladba zapsaná v páté knize má číslo 1892; srov. KRŮ­ TA J., o. c., s. 20.
19.
      Za písničky ji objednavatelé dobrovolně odměňovali penězi i naturáliemi.
20.
      Podle dokumentárního magnetofonového snímku svatebčanů zapsala Z. Vomáčková v rámci výzkumu oddělení etnografie FF UJEP v r. 1978.
21.
      Podle Marie Ciprysové, nar. 1924 zapsala B. Kramolišová; výzkum oddělení etnografie z r. 1978.
22.
      Podle J. Rampáčka mI.
23.
      Podle Josefa Rampáčka st., nar. 1918, zapsal D. H.
24.
      Je to jediná píseň, která byla z bohaté tvorby R. Horákové publikována v Poláčkově sbírce Slovácké pěsničky; srov. THOŘOVÁ V.: Písně..., o. c., s. 247.
25.
      O tom, že některé písně R. Horákové byly místními zpěváky označovány za písně staré, píše THOŘOVÁ V.; tamtéž, s. 248.
26.
      Z dopisu R. Horákové adresovaného D. H.; únor 1979.
27.
      Podle dopisu J. Uhra ze dne 23. 4. 1980 adresovaného D. H.
28.
      Srov. o něm UHER J.: Odešel podlužský tenorista. In: Malovaný kraj, 12, 1976, č. 6, s. 23.
29.
      Podle dopisu J. Uhra ze dne 6. 7. 1980 adresovaného D. H.
30.
      Na magnetofon zaznamenali J. Rampáček, V. Trachtulec a I. Daneš v r. 1978 v rámci výzkumu oddělení etnografie FF UJEP. Materiál přepsal J. Rampáček.
31.
      "Moje pěsničky na slováckú notu jsou převážně táhlé. Pouze ty nejposlednější jsou veselejší a rozvernější. Prostě došel jsem na to, že do nich musím dát trochu krve a rytmu." Podle dopisu J. Uhra ze dne 6. 11. 1979 adresovaného D. H.
32.
      "Valčík Vinko červené má tento osud: Ve skutečnosti jde o dvě moje pěsničky: Připijme si, chłapci

196

a Vinko červené. První jsem melodií i textem složil v roce 1954 a druhou 1955. Obě se ujaly a zpívaly... Tenkrát, jako důchodce s 350 korunama příjmu, živen rodiči, jsem dal oba valčíky strýcovi Metynovi (bydlili jsme na stejné ulici a Metyn chodil za mým otcem, byli to velcí kamarádi), aby to rozepsal pro dechovku mého strejdy Francka Uhra-Uhříka. Metyn to rozepsal a já mu za to musel zaplatit tuším 200 korun! Bylo to tenkrát pro mne hodně peněz, ale říkal jsem si, že se mi peníze vrátí zpátky. Ó, jak jsem byl bláhový a hloupý! Metyn další rozpisy prodával dechovkám na Slovensko ... Strejdova dechovka a po ní další, včetně Juráčka, mé valčíky hrávaly, ale já nikdy nedostal ani korunu honoráře. No a nakonec se notové knížky od strejdy Uhříka, v nichž byl i valčík Vínko červené, dostaly jednak Bojanům a jednak Moravance. Bojané valčík už nahráli na gramofonovou desku (přitom jej hrávali i v rádiu a v televizi, zrovna jako Mistříňanka jiný můj valčík Sbohem buď, frajárko, nebo na Slovensku Brodčané a spol. další valčík Maloval malérek) a já už třičtvrtě roka čekám, že mi bude přece jen přiznán honorář. Akci za toto moje právo rozjeli a vedli Ladislav Hnátek a Stanislav Pěnčík. Zatím bez úspěchu. Byl to Laďa Hnátek, který upozornil na to, že Vinko červené je moje." ... Podle dopisů ze dne 22. 11. 1980 a ze dne 17. 5. 1981; oba byly adresovány D. H.
33.
      Píseň publikovala také THOŘOVÁ V.: Problematika..., o. c., s. 185.
34.
      Od listopadu 1979 do počátku r. 1981 složil J. Uher, jak mi napsal v dopise ze dne 4. 2. 1981, "na slováckou notu" další desítku písní. Takže v této své tvorbě pokračuje stále dál, i když ne v takové intenzitě jako v minulosti. "Psát a především pak skládat pěsničky," napsal mi v dopise ze dne 29. 11. 1980, "nelze bez motivu. Ten jsem před léty měl, silný a ne jeden. Ale jak ubíhala léta, vytrácel se ze mne jako hladina spodní vody v našich lužních lesích. A tak jako staré kořeny starých dubů neměly a nemají už sílu stíhat tu ustupující[/] hladinu níž a níž, neměl jsem ji ani já. v posledním čase se však, kupodivu, častěji vracím k harmoniu ve večerních chvílích, kdy jako by do mne vstupovala spolu se soumrakem a tmou hořkost nad uprchlým časem a bolest nad lidmi, které si navždy vzal sebou. Nad lidmi, kteří mi byli lesem mého dětství a mládí i jinošství. Les řídne a můj kmen obrůstá pocitem stárnutí a že vše je marnost nad marnost ... Včera večer vznikla baladická pěsnička Husaříček; pokud mne ovšem nepodvedlo moje podvědomí a nepodstrčilo mi motiv, který jsem třeba už někdy někde slyšel. Takže teprve někdo druhý bude muset povědět, jestli je moje nová pěsnička melodicky vskutku originální ... Dnes se mi zdá pěkná, ale vím, že za týden o ní začnu pochybovat a nakonec na ni budu chtít třeba vůbec zapomenout. Pokud ovšem nezapomenu ještě dřív, protože mi můj magnetofon nechce nahrávat ... Mám ji uloženu jen v paměti. Vydrží v ní?"
35.
      Např. ve skupině "Šanzony a jiné písně" je poslední titul datován rokem 1967.
36.
      Poslední věty jsou z dopisu ze dne 6. 11. 1979 adresovaného D. H.
37.
      Z dopisu B. Moučky ze dne 20. 10. 1979 adresovaného D. H.
38.
      Z básně "Duby na Pohansku", která má 90 veršů a jejíž úvodní refrén se v ní opakuje celkem 9 X, uvádím alespoň krátký úryvek:
      Ach, duby, sta a staleté,
co všechno pamatujete?

     Stín vašich větví padá na hlínu,
     v níž věčný sen spí Mojmír a pluky jeho vojínů.
     Anebo Svatopluka? Či snad Metodějovi žáci?
     Nebo oni sami tu nad ním samým klekávali v pláči?
     Zde, na Pohansku, nebo v kterou světa stranu
     jít nutno hledat hrob a myslit na smuteční hranu? Že někde tady Metod učil víry chtivé Slovany,
     toť však pravda je, jak říká větví dubů kývání...

197

Ach, duby, sta a staleté,
co všechno pamatujete?
     Otakarův železný ramen sval
     pod vámi v kaši rozbil divoký kumánský val....

O dalších zveršovaných pověstech, popřípadě jiných básních B. Moučky si lze učinit představu z následujícího výčtu názvů: Raubšická búda, O hrúdě Bojku, Dunajovický sluneční vrch, Lanžhotský prales, Čápi na Pohansku, Moje koně, Daněk, Koloušek, Žlůna.
39.
      Z obou vyprávění B. Moučky zapsaných v r. 1978 Blankou Kramolišovou proznívá, že lanžhotští chlapci si nemají brát dívky "na přespole". Toto varování jde ruku v ruce s bývalou značnou sňatkovou uzavřeností Lanžhota. Srov. pojednání D. Holého a R. Jeřábka o lidové kultuře Lanžhota ve vlastivědné práci Lanžhot (v tisku).
40.
      Hrával v muzice od jedenácti let: "Ešče měł chodit do škole a už hrávał s nima. Aj płatili zaňho pokutu. Je školák a ešče nemá hrát! Tak on był velice dobrý muzikant - nadaný! A za války potom sa dostał k vojenskej hudbě, tak tam sa vycvičił a ten zahráł na kdeco, na každý nástroj. Také skłádał noty, kuse. Má nejaké skladby. Co vzał do ruky, na to zahráł." - Podle vyprávění Václava Prajky (nar. 1907) zapsal J. Rampáček. (Dále srov. UHER J.: "Metyne, uder!" In: Malovaný kraj, 8, 1972, č. 1, s. 12 n., č. 2, s. 12 n.)[/]
41.
      Několik jich publikovala v čas. Malovaný kraj. Přesný, nepřibarvený zápis lidového vyprávění by však byl z folkloristického hlediska mnohem větším přínosem. (Připomínám, že J. Uhrová, jako jediná z uváděných lanžhotských autorů, není místní rodačkou. Pochází z Moravské Nové Vsi.)
42.
      Nápěvy k některým textům jejích písní složil Vladimír Hnátek, rodák z Tvrdonic (nar. 1927).
43.
      Zapsala V. Šepláková v r. 1978.
44.
      Srov. UHER J.: Za písmákem. In: Malovaný kraj, 14, 1978, s. 23.
45.
      K tomu srov. THOŘOVÁ V.: Problematika..., o. c., s. 192. Dále viz HOSTINSKÝ O.: Česká světská píseň lidová. Úvahy národopisné a hudební. Praha 1906, s. 4 n.
46.
      Srov. Jugosłávské zpěvy. Praha 1958, s. 297. (KUBA L.: Dovětek písničkářův.)
47.
      Na všechny tyto otázky se pokusil hledat odpovědi J. Rampáček v diplomové práci cit. v pozn. 4, ale většinou stále ještě zůstaly otevřené.
48.
      Srov. HOLÝ D.: Jindřich Uher, Osud člověka?, Literární noviny, 35, 1967. In: Národopisné aktuality, 4, 1967, s. 57 n. - Nakonec ještě podotýkám, že všechny výpovědi, které byly zapsány podle magnetofonových nahrávek zásadně nepřevádím do archaické nářečové podoby. Pokud jde o citace úryvků z korespondence, nebyly rovněž nijak upravovány.[/]

Přílohy
      1. Był v Lanžhotě velice šikovný šohaj a mamička nechceli, aby chodił k frajířce do Tvrdonic. Našeł si frajířku ve Tvrdonicách. A už byli tá mamička z teho velice neščastná, že když si nevezne odtáto děvčicu, že prostě, kdo ich doopatruje. A tak temu nepřáli, tej jeho lásce. A říkali mu:
      "Ba, Francku, ná posúchaj, ná mosíš do tych Tvrdonic chodit? Šak je tady takových pěkných děvčat malovaných, ty mosíš ít přespole?"
      "Ale, mamičko, ked já tam mosím ít!" "Ale proč tam mosíš ít?"
      "No, já tam mosím ít, já ju mám velice rád!

198

No, ale tá mamička si nedali, tak išli ke starej Mirce, oni věděli různé takové ty čáry. Taková vědma to byli obecní, různé věci byli věděli.
      "Posúchaj, ty stará, ked máš s ním takové trampoty, poptaj sa ho, teho Františka, esli mu tam dávajú jest, ked dojde do tych Tvrdonic."
      A tak miłý, teda, František z tych Tvrdonic došeł od tej frajířky, ale už był takový zondaný. Přes deň děłat, na noc ít k frajířce do Tvrdonic - je to šikovný kúšček odtáto aj zpátky! No, a tak sa ho ptali tá mamička: "Aj ti dávajú jest?"
      "No pravdaže! Ked dojdu, dycky mi dajú." "Tak, prosím ťa, ked ti dajú jest, tak tam nejez!" "Proč, mamičko?"
      "Nejez! Ked ti neco dajú, rači si to vezni dom."
      A tak ten Francek došeł do tych Tvrdonic k tej frajířce a dali před něho misu zelňáků. Ty zelňáky enom voňaly. (To sú takové placky, esli znáte, nadívané takovým ocukrovaným - zelím.) A ten Francek nejedeł, povidá:
      "Víš co, Mařko, já včil nemám chuť, šak mi to zabal do papíra. Jak půjdu dom, tak si to potom veznu."
      No, Francek ked išeł od frajířky, Mařa mu zabaliła ty zelňáky do papíra, on si ich dał za košelu. Ked došeł dom, było to v létě, tak pravda, nešeł spat do ložnice lebo do světnice lebo do hrubej izby, jak sa to u nás říkało, ale zrovna šeł do stodole a tam si leheł na voňavé seno. A jak sa tak překulovał, zelňáky sa mu z tej košele vysypaly a doběheł ten pes jejich Sultán - a pěkně si na zelňákoch pochutnał. Ale co[/] sa stało: Od tej doby už Francek nechodił do Tvrdonic k frajířce, ale běhał do Tvrdonic každý deň jejich pes Sultán.

      2. Také chodił ten Jan do Kostic k frajířce a u kostickej kapličky, tam na něho čekała jednú koza a začała ho miłého Jana tŕkat a tŕkat. On doběheł dom bez duše:
      "Mamičko, žene ňa koza. Od kostickej kapličky až sem dom."
      A mamička říkajú:
      "Šak nemáš v Kosticách co děłat. Šak je tady děvčat šikovných dost. Bodaj by ťa aj natŕkała!"
      No, ale on był takový šikovný, kúmavý, zašeł si k tej tetce Mirce, povidá:
      "Tetko Mirko, mňa tam dycky straší taková koza." Povidá:
      "Chłapče, nic sa neboj, bude dostrašené! Vezni si plnú kapsu soli a jak ťa začne tŕkat, enom buď tak šikovný a enom í mýkni tej soli pod ocas!"
      A tak on był tak šikovný a jak tá koza přiběhła od kostickej kapličky a na něho, tak si ju přistrčił a mýk tej soli tej, tej pod ocas. Nó, nepomohło nic. Sůł páliła, ščípała, a tak jak sa tak po tej zemi šúrała, z kozy sa naráz stávała baba. A tá baba mýk sa důle ke Kyjovce a tam sa začała myt, umývat, jak była od tej soli doščípaná. A jeł tam akorát hastrman, chytał tam ryby. Dvě veliké ščuky ho tahly. Tak jak viděł babu, že mu to tam ten jeho lov kazí, tak ešče vesłem ju smýkeł přes kříža.
      "Na," povidá, "máš dobosorované!"

199

DIE VOLKSKOMPONISTEN UND VOLKSSCHRIF[T]STELLER VON LANŽHOT IM GEBIET VON PODLUŽÍ
(Zusammenfassung)

      Es handelt sich um Charakteristik von drei Persönlichkeiten aus einer einzigen Gemeinde in Südostmähren, die eng mit Unterösterreich grenzt - Lanžhot im Gebiet von Podluží (Umgebung von Břeclav).
      1. Rosalie Horáková-Uhrová (1912-1980), eine einfache Ortsfrau, schuf ab Hälfte der dreissiger Jahre eine riesige Menge von Liedertexten und gelegentlicher Poesie - mehr als 8000 Kompositionen. Thematisch und funktionell knüpft sich ihre Schaffung namentlich der Hochzeit an (zu einer einzigen Hochzeit musste sie manchmal bis zwanzig Lieder komponieren), dem Begräbnis, und dann überwiegen stark vor allem verschiedene Glück[k]wunschtexte. Zu einem Hunderter ihrer Texte komponierte sie auch die Weisen.
      2. Josef Uher (geboren 1913) ist ihr Neffe. Seine Schaffung hat einen ganz anderen Charakter. Selbst hat er sie eingeteilt in die Lieder aus "Slovácko", Chansons, Tanzlieder (das heisst Tangos, Foxtrotte u.a.) und die Lieder für die Blasmusik. Zu allen Texten, etwa 300, komponierte er auch die Weisen. Er bekleidet einen Beamtenberuf in der örtlichen Landwirtschaftlichen Produktionsgenossenschaft. Er ist sehr belesen, gebildet (er besuchte das Gymnasium, das er nur aus ernsten Gesundheitsgründen nicht bee[n]den konnte), publiziert viel und vielleicht noch mehr Arbeiten hat er in Handschrift; unter anderem auch Novellen und einen Roman.[/]
      3. Bohumil Moučka (geboren 1913) komponiert keine Lieder, sondern versetzt in Verse - in der Regel unstrophisch - lokale Sagen und Erzählungen. Es sind bekannt etwa dreissig seine Kompositionen, von denen einige mehr als hundert Verse haben. In jüngeren Jahren war er Gendarmeriewachmeister, später arbeitete er in der örtlichen LPG; als Pensionist hilft er als Touristenleiter auf dem archäologischen Findeort "Pohansko" bei Břeclav.
      Die neue Schaffung der drei charakteris[t]ier[t]en Autoren von Lanžhot ist keinerlei eng mit der Tradition verbunden, wie man manchmal übereilt urteilt. Die Lieder der Komponisten von heutzutage und ihre Schaffungsarten kann man nicht mechanisch nach der Analogiemethode in vergangene Generationen projektieren, die ganz anders lebten, dachten und handelten. In der neuen Schaffung, von der nur ein winziges Prozent von Kompositionen volkstümlich wurde, treten in den Vordergrund individuelle Merkmale hervor, unterschiedlich von dem traditionellen Volkslied, in welchem kollektive Merkmale überwiegen. Der Studienautor lässt sehr oft die er forschten Persönlichkeiten in direkter Rede sprechen. Die der Naivität nicht losgewordenen Aussagen ermöglichen, tief in die Schaffurngswerkstätte dieser Komponisten einzusehen.
      Übersetzung: J. Švec

200

Národopisné aktuality roč. XIX. - 1982, č. 3

PORTRÉT

MEZI SVOU KAPELOU
VÍTĚZSLAVU VOLAVÉMU K ŠEDESÁTINÁM [obsah]


      DUŠAN HOLÝ, Filozofická fakulta Univerzity J. Ev. Purkyně, Brno OLDŘICH SIROVÁTKA, Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, Brno
      Od roku 1946 o něm byla napsána spousta článků a reportáží. Novinových bezpočet: Nejlepší verbíř Slovácka je ve Strážnici, Úspěch mladé strážnické muziky, Zvládnutá lidovost - psalo se například po prvních strážnických slavnostech (1946) .1) Přišly další soutěže, další vítězství, jubilea jak osobní, tak i muziky, vyznamenání i ocenění. A nejenže se rodily další a další novinové články, jež není možné všechny vypočítat, ale točily se i filmy.2) Rovněž někteří básníci jej spolu s celou muzikou zatoužili pozdravit: Ivo Odehnal - Noc ve Strážnici (Vítězslavu Volavému); Václav Hons - Návštěva ve Strážnici (Věnováno Slávkovi Volavému a jeho kapele).3) - Zahrejte mi muziku podle mého jazyku (1973),4) Slovácký primáš z Vysočiny (1974),5) Doktor lidového umění (1979) 6) - to jsou některé další reportáže. k poslednímu jeho jubileu vyšly například příspěvky Primáš a ředitel, Strážnický primáš, a jeden také s docela prozaickým názvem Ži[/]votní jubileum Vítězslava Volavého.7) Najdeme v nich alespoň v kostce zhodnocenu i ostatní část jeho činnosti, která je zajisté neméně významná.8) Nechceme jmenované články rozebírat, ani sumarizovat, a zcela záměrně se nehodláme vracet ani k výčtu jubilantových životopisných dat. Ostatně v roce 1981 byla přehledně shrnuta právě na stránkách našeho časopisu.9)
      Formování osobnosti
      V tomto článku jsme si položili za cíl poukázat jednak na některá zasunutá fakta, ale především se tu snažíme podat některé informace nové. - Když se na prvních strážnických slavnostech (1946) předvedl obecenstvu a porotě se svou muzikou, byly jí teprve tři roky a Slávkovi 24 let. Měl však v tě době za sebou sice krátkou, ale podle našeho názoru - pro formování osobnosti - neobyčejně důležitou epizodu, tj. působení v Moravském sboru písní

201

Cimbálová muzika Slávka Volavého v pořadu "Hudci, milí hudci, dlúho-li hrajete".
Mezinárodní folkloristický festival Strážnice 1980. Foto I. Nováček.

202

a tanců, který založil a vedl Vladimír Úehla: "Jak jsme se hledali? v lednu nás bylo pět mužů, vesměs až na Volavého už starších a s dlouholetou zkušeností v lidovém umění, zvláště hudebním," vzpomíná v článku Zvládnutá lidovost10) V. Úlehla. Ocitáme se tu u samého zrodu našich organizovaných souborů lidových písní a tanců: "Že to znamená kázeň? Pane, o tom by se dalo mluvit. Ukáznit Slováky! Kolikrát jsme se div nepoprali k vůli každé choreografické úpravě, každému sjednocování živelného a jaksi do kořene improvizovaného i spontánního projevu jednotlivých zpěváků a tanečníků! s dívkami toho problému není. Ve slováckém tanci žije stále ještě starodávná zásada o naprosté aktivitě a činorodosti muže, zatím co žena má zůstávat prvkem obletovaným, dobývaným a proto cudně zdrženlivým. s dívkami rozřešila tedy paní Maryna poměrně snadno základní úkol jevištní: vyladit výkon jedinců do vyšší jednoty výtvarně pohybového útvaru. Ale chlapci? "Kdo mi rozkáže, abych já včil zpíval nějakú pěsničku, dyž si chcu zazpívat toť tuto," rozohní se jeden. "A co si já budu stúpat kdesi, dyž si včil chcu stúpnút před muziku," přizvukuje druhý ... A nejeden šuhaj odpadl, jeden i s trpkými výčitkami, že prý jsme ho ošálili, on že prý si přišel pěkně pro sebe zazpívat, a místo toho má dělat jakousi komedii pro druhé. Nebyl to právě nejhbitější tanečník, naše instruktorky se s ním nadřely až běda, tak se zařekly, že bez slavnostního vyznání víry ve sbor a jeho právo ukázňovat už mezi nás nikdo nesmí vstoupit."11) Volavý tuto kázeň měl a dovedl[/] ji přenést i do své strážnické muziky. A kdo v ni snad neměl "potřebnou víru", ten nutně odpadl anebo odešel. Další "věřící" se pak vždycky snadno našli. Pokračujme však ještě citací Vladimíra Úlehly - místem, kde charakterizuje mladého Volavého a kde lituje, že s nimi (s Moravským sborem) nemůže vystoupit: "Hudci bez primáše! A vůbec, celý sbor bez Slávka Volavého ... To byste ho musel vidět, jak husle vymění za tanec v chorovodu, ve dvojici, za cifru chlapeckou, za odzemek, a zas za zpěv i tanec ..., abyste pochopil, jaká to byla pro nás rána, když namísto do Náměště hrát a cifrovat si lehl s prostřelenou nohou do hradištské nemocnice ... Jak se to stalo? Copak vím? Vím jen, že o strážnických závodech dne 6. a 7. července to vyhrál Slávek Volavý v cifře chlapců a jeho hudci strážničtí to také vyhráli, a v noci po slavnostech ho pak někdo postřelil, a je mně vedlejší, jak sa to stalo!"12)
      A jak to bylo s prvními strážnickými soutěžemi? I o tom podává Úlehla zajímavé svědectví a zároveň i podnětnou úvahu: "Nepřipravili tím pořadatelé lehký úkol ani sobě, ani soudcům. Nejednu mrzutost bylo třeba uhladit, a se vznětlivými Slováky je snazší mrzutost nadrobit než odstranit ... Pracovní komise organizací tělovýchovných ... pracují po léta, aby si pro soutěž vytvořily přesný bodovací řád. Ale vy zde stojíte před úkolem, který nikdo nepředepsal, nikdo školně nebo spolkově nenacvičoval, stojíte před záplavou nových pohybů neboli cifer, před nezvyklým útvarem výtvarným, dynamickým, hudebním. Čemu v takovém případě dát přednost? ... A komu dat před

203

nost při soutěži hudců? Čtyřlístku cikánů z Važce ..., který strhává shromáždění karpatskou rytmičností ..., či těm mladistvým strážnickým hudcům primáše Volavého, kteří za dva roky dovedli z hrobu a z paměti hrstky zasvěcenců vylákat tajemství harmonie i kontrapunktu ve hře starých hudců Ráčkových, obdivované před lety Janáčkem jako zdroj nové nauky o spojích?" ...13) - Prvenství porota přiřkla těm mladým hudcům, kteří je dovedli obhájit ještě i na dvou dalších ročnících strážnického festivalu. Potom se dva roky soutěže ve Strážnici nekonaly a v roce 1951 přišlo něco neočekávaného. Muzika V. Volavého vystoupila v neobvyklém počtu: 5 primů, 6 konter, 2 basy, cello, cimbál a klarinet - tedy celkem v počtu šestnácti muzikantů, tj. v podobném obsazení, v jakém v roce 1946-1947 vystupoval i orchestr Úlehlova Moravského sboru. A jak to dopadlo? O tom najdeme přesné údaje v kronice. (Srov. Dokumenty a historky, č. 9.) Tehdejší zpravodaj Naší pravdy (Stanislav Havlíček) vyslovil o tamto obsazení muziky Slávka Volavého následující soud: "Bez spojení s tanečníky a zpěváky se ocitá v nebezpečí, kdy ustrne ve stavu bezvýchodné samoúčelnosti, třebaže je až artisticky dokonalá."14) Byla to slova tvrdá a stanovisko zajisté přehnané. Volavého muzice dnes rozhodně nikdo neupře, že svým ukázněným a zvláštním uchopením materiálu razila tehdy cestu. Ale vývoj posléze dostatečně jasně ukázal, že ani tato přísná kritika nebyla marná. Muzika totiž na ni zareagovala velmi pohotově tím, že už koncem měsíce září téhož roku (1951) vy[/]

šla s návrhem celovečerního programu, do něhož byli zapojeni rovněž zpěváci: stařenka Maryška Procházková, paní Kateřina Mastná, JUDr. Jožka Frolka a František Jamný, který se od té doby začal v muzice V. Volavého uplatňovat též jako houslový kontráš. Program sestavil a průvodní slovo napsal Slávek Volavý, který také pořad uváděl. (Jako uvaděč se potom uplatnil mnohokrát a většinou velmi úspěšně; pokud mu jde slovo z duše a nemusí

204

se nutit do žádné jiné role, bývá výborný!) Premiéra se uskutečnila na Černém orle ve Strážnici 27. 10. 1951 pod názvem Beseda u cimbálu. Byl to pro muziku mezník. s tímto programem projela celou republiku a byl to impuls k podobným programům jak u této kapely, tak i u jiných souborů.
      Velké obsazení však V. Volavého nepřestalo vzrušovat ani poté, kdy s ním neuspěl ve strážnické soutěži 1951. Už v roce 1953 přišel s nápadem spojit o strážnických slavnostech v rámci klenotnicového pořadu (28. 6.) tři muziky: svoji, muziku Hradišťanu a muziku Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky. (Srov. Dokumenty a historky, č. 10.) Psalo sa tehdy nadšeně o dosud[/] neslýchané umělecké podobě, v jaké se ukázala lidová píseň: "Teď máme cymbálovou muziku, radost poslouchat! "15) Pak - v letech 1954 až 1959 - to zkoušel s Orchestrem lidových nástrojů kraje Gottwaldov. v roce 1955 vystoupil tento orchestr na strážnických slavnostech v počtu 27 muzikantů: primy - 8, terce - 4, klarinety - 2, cimbály - 2, kontry - 7, basy - 2. Bylo to však jen dobové opojení ovlivněné určitě do značné míry též existencí Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů, který byl založen v roce 1952. A byl to zase Slávek Volavý, který se v soutěži s jiným velkým "orchestrem" vrátil k malému obsazení, aby tak znovu ob jevil sílu a hodnotu malé kapely. (Srov. Dokumenty a historky, č. 14.)
      Na každého, komu o něco skutečně jde; dolehne občas pochybování o správnosti vyšlapané cesty, o jeho vlastním uměleckém růstu i a růstu jím vedeného kolektivu. A že si toto stadium musel prožít i strážnicky primáš Volavý, dá se sledovat v rámci Dokumentů a historek, č. 23 a-d.
      Muzikantské sestavy
      Vývoj muziky Slávka Volavého bylo by možno podrobně sledovat podle sestav, o nichž podává kronikář muziky velmi pečlivé záznamy. První ustálené obsazení z léta roku 1943 vypadalo takto: Vítězslav Volavý - prim, Rudolf Trn - terc, Jan Ráček - obligát, František Můčka, Martin Tománek a František Hořák kontry, Jiří Mrenka - klarinet, Antoš Frolka

205

cimbál, Vojtěch Šafařík - basa. z této devítičlenné sestavy zůstali až dodnes v muzice Volavého jen dva hráči - František Hořák a Jiří Mrenka. v listopadu 1945 přistupuje do muziky cellista Zdeněk Tašl, cimbalistu Frolku střídá Janina Sladký a druhý prim hraje vedle Volavého František Vajčner-Plaček. Jinak se obsazení plně kryje s první jmenovanou sestavou.
      Téměř u všech nástrojů se za celou dobu existence kapely vystřídalo množství muzikantů. Například u cimbálu to byl po Janinovi Sladkém Jaroslav Jakubíček, Dušan Sedlář, Jožka Vajčner, Radek Bass, Josef Trachtulec, a to ještě .do roku 1968 občas zaskakoval Jožka Kýr z Hrubé Vrbky. Místo nedovoluje, abychom zde sledovali podrobně všechny změny u každé nástrojové skupiny. Až. se však bude psát historie této muziky, pak bude nutno podat výčet sestav co nejpřesněji, ale zároveň i co nejpřehledněji spolu s abecedními seznamy muzikantů, s jejich daty narození (popřípadě úmrtí), s vročením ve kterých letech s muzikou hrávali atd.
      Když muzika slavila své třicetileté jubileum (15. 12. 1973), předváděla program v těchto sestavách, jež zhruba skutečně odpovídají vývoji do té doby. Sestava z let 1943-1948: primy - Slávek16) Volavý, Franta Vajčner, klarinet - Jurka Mrenka, kontry Franta Můčka a Fera Hořák, cimbál - Janina Sladký, basa - Vojta Šafařík. 1951 - 1960 primy - Slávek Volavý, Miloš Slováček, Franta Koštuřík, Lojza Svoboda, Jenda Hořák, klarinety - Jurka Mrenka a Janoš Holubík, kont[/]ry - Mirek Hudeček, Jarda Vyoral, Franta Jamný a Fera Hořák, cimbál - Jožka Vajčner-Plaček, basa - Vojta Šafařík. Muzika "současnosti": primy - Slávek Volavý, Miloš Slováček, Franta Koštuřík, Jenda Hořák; klarinety - Jurka Mrenka a Jarin Čajka, kontry - Martin Hřešil, Franta Jamný a Fera Hořák, - cimbál - Radek Bass, basa -Lojza Kristoň. - Dá se říci, že poslední sestava trvá v podstatě dodnes, ovšem s tím rozdílem, že od roku 1976 vystřídal natrvalo veselského cimbalistu Radka Basse Josef Trachtulec - rovněž Veselan.
      Kronika
      Muzika Slávka Volavého má vynikající kroniku, kterou po celou dobu vede stálý člen kapely - houslový kontráš František (Fera) Hořák: Dosud popsal celkem 9 knih formátu A4 a jejich celková "tloušťka" je asi 30 cm. Kroniku začal psát systematicky v roce 1951.17) Léta 1943-51 zachytil však zpětně tak, jak si na jednotlivé události všichni společně povzpomínali. Velkým kladem jednotlivých záznamů je, že jsou psány objektivně - bez přibarvování do růžova a bez zamlčování některých i méně příjemných událostí. je zde podchycen nejen vývoj sestav, ale především jednotlivé příležitosti, při kterých muzika účinkovala. Jsou zde jmenováni zpěváci i vypravěči, kteří kdy s muzikou spolupracovali. A poměrně přesné údaje zde najdeme též o repertoáru - alespoň při nejdůležitějších vystoupeních, nehle

206

dě už k častým záznamům o ohlasech obecenstva na předváděný program. Čteme zde o vydaných gramofonových deskách, o účinkování ve filmech, v televizi, o natáčení v rozhlase, o spoustě zájezdů po republice a samozřejmě o zájezdech zahraničních, jaké kdy muzika absolvovala zejména od roku 1955, kdy zvítězila v ústředním kole LUT a byla za odměnu vybrána na měsíční zájezd do Moskvy při příležitosti výstavy Deset let lidově demokratického Československa. Také o spolupráci s taneční skupinou a posléze od roku 1960 se souborem Danaj skýtá kronika mnohý cenný zdroj poznání. z kronikářových záznamů by se daly pořídit nejrůznější přehledy: například o počtu všech možných vystoupení, o vystoupeních ve Strážnici při slavnostech a při jiných příležitostech, v nejbližším okolí, v českých zemích, na Slovensku, v zahraničí atd. Dále lze podle těchto záznamů do značné míry sledovat reprízy jednotlivých programů i frekvenci některých programových čísel, a to jak v průběhu celého období, tak během určitých vývojových etap. A jako je zde podchyceno přijímání nových členů, tak jsou tu zaznamenány také rozmíšky i rozchody, které se naštěstí skončily většinou smírně. Muzika, to je ovšem nějaký kolektiv: žije svým životem a má své zákony, které nikdo nesmí často beztrestně překračovat. - Ne, nebyl to žádný kostelní sbor! O nejedné lidské slabůstce se zde dovídáme. Ale co bylo, bylo! Vedle řady veselých historek je tu občas zapsáno i smutné vzpomínání na ty, kteří si "už vzpomněli zemřít".[/]
      Podáváme výběr DOKUMENTŮ A HISTOREK, na které se nezapomíná, popřípadě, na něž by se zapomenout nemělo. Snadno by je bylo možno roztřídit podle různých hledisek: například na veselé a vážné, na příhody, z nichž některé vyznívají pro muzikanty kladně a jiné záporně, nebo na takové, které se váží k tradičním příležitostem (svatby, pohřby, hody, šlahačka atp.) a na historky vztahující se k různým současným slavnostem a vystoupením. Ale k podobnému rozdělení jsme nesáhli. Naopak záměrně ponecháme přirozený chronologický sled tohoto malého výběru, který jsme očíslovali, abychom se na jednotlivé příhody mohli snadno odvolávat. Jestliže převažují spíše humornější texty, je tomu tak i vzhledem k povaze osobnosti, jíž je tento příspěvek věnován.
1 Činnost muziky v letech 1943-1944
     "Začíná se pravidelně zkoušet ve "spolku" nebo v tiskárně u Mirka Veselého. Hrává se tajně, protože za protektorátu byly jakékoliv projevy veselosti a schůzky k zábavě zakázány. Přesto se hraje a dosti často. Tak hrajeme na zabijačce u Šafaříků a Mrenků. Hrajeme při vaření trnek, "šústání turkyně" a podobných příležitostech. Často se hrává u Nováků v Americké ulici, kde mají zařízenou vinárnu na šenkování vína. Odbývají se zde hody, sjezdy študáků, maturitní večírky a podobně. O vánocích chodíme po koledě, hrajeme v kostele na půlnoční. Na velikonoce chodíme po šlahačce."
2 Strážnice, únor 1945
     "Rok 1945 nezačal pro nás dobře. v únoru jsme hráli na večírku u Graubnerů, který byl povolen německými úřady a bylo na něm přítomno několik německých pohlavárů. Po půlnoci bylo všechno pořádně namazané včetně Němců. Jeden z nich se pořád motal ko

207

lem naší muziky tak nešťastně, že si sedl na housle Slávka Volavého. Ten ze vzteku vzal housle a několikrát jimi praštil Němce přes hlavu, až housle úplně rozbil. Došlo k tahanici a bitce, ve které se tomu Němci ztratila pistole. Byl z toho pořádný průšvih, ale pistole se nenašla. Na štěstí to nemělo žádné další následky. (Po frontě se přiznal Milan Mastný, že pistoli vzal a schoval.)"
3 Strážnice, 9. 4. 1945
     "Chodíme po šlahačce s dlouhou žilou. Nálada je ohromná - k večeru je již slyšet od hor střelbu blížící se fronty. s heslem Dvakrát mírně, pětkrát silně jsme obešli a vyšlahali děvčata a paničky v celé Strážnici. Odpoledne jsme podle toho i tak vypadali. Poslední šlahání u Obrtlíků na Újezdě mladé ženy Martina Petráše skončilo málem bitkou. Martin se cítil dotčen, že jsme chtěli jeho paničce vyšlapat, a pustil se do nás pěstmi s kovovými prsténky. Podařilo se nám ho povalit na trávník a uklidnit."
4 Osvobození Strážnice Sovětskou armádou, 13. 4. 1945
     "Přechod fronty přežila celá muzika bez úhony."
5 Strážnice, 30. 4. 1945
     "Muzika uspořádala odpoledne stavění máje ve Starém městě. Večer pak májovou zábavu na Černém orle. Byla to po několikaleté přestávce první zábava a zorganizoval ji především Slávek Volavý a Fera Hořák ve vlastní režii. Muzika hrála v Besedě a bylo to její první vystoupení na veřejnosti."
6 Strážnice, 30. 9. 1945
     "Hrajeme na Černém orle na zábavě odcházejících rekrutů na vojnu. z muzikantů odchází Fera Horák. Na této zábavě došlo ke rvačce mezi Ferou Hořákem a Silvou Lakosilem za vydatné pomoci muzikantů na jedné straně a kamarádů Lakosila na straně druhé. Odnesl to dřevěný futrál Franty Můčky, který rozbil o hlavu Silvy, a lajbI Fery Hořáka, který zase Lakosil roztrhl od vrchu až dolů. Končili jsme rozlučkou ve "spolku"."[/]
7 Národopisné slavnosti ve Strážnici, 5.-7. 7. 1946
      ..."Po průvodě jsme hráli na Šancích u zámku. Došlo k bitce mezi muzikou a študáky, kteří měli spadeno především na Slávka Volavého. v sobotu večer jsme měli družbu se souborem Maryny Úlehlové. Došlo opět ke rvačce Slávka Volavého s jedním ze študáků. v neděli večer hrajeme v družstevním sklepě, kde se bavíme společně se strážnickým krúžkem. v pondělí ráno se dovídáme, že Slávek Volavý byl v noci postřelen voj. Králíkem pod návratím u Obrtlíků, kde si na něj kamarádi kluka, se kterým se Slávek pobil, počíhali." (Slávek rád dává při různých příležitostech k dobru humorný výrok Martina Holého, když ho po postřelení navštívil v hradišťské nemocnici: ... "Víš, jaký to mohéł byt veliký a pěkný pohreb? Druhé strážnické słavnosti!")"
8Svatba Slávka Volavého a Lidy Obrtlíkové, 30. 12. 1949
8a
      "Svíca u Obrtlíků! Přišli na ni také varhaníci B. Mališka a Turza. Již pořádně podroušeni, Po najezení a přikrmení "opíce" slivovicí a vínem najednou varhaník Turza zbledl, povstal za stolem a povídá: "He, tuším jsem se akorát posral." A bylo pro něho po svíci."
8b 31. 12.
     "Na svatbu přijel i Franta Vajčner-Plaček ze semináře v Olomouci a primášoval střídavě s Rudou Trnem. Hráli jsme v kostele a pak až do rána u Obrtlíků, kde se celá svatba odbývala. O půlnoci bylo i tradiční strážnické čepení se všemi zvyky."
9 Strážnické slavnosti, 30. 6. 1951
     "Zúčastňujeme se soutěže cimbálových muzik. Obsazení muziky je pro porotu i posluchače překvapením. Vystoupili jsme v obsazení, v jakém ještě žádná cimbálová muzika nevystoupila - tj. v počtu 16 muzikantů... Primy: Sl. Volavý, M. Slováček, L. Svoboda, Fr. Vajčner, J. Šelepa; klarinet: J. Holubík; cello: Ruda Trn; cimbál: Slávek Jakubíček; kontry: J. Meindl, Fr. Procházka, J. Kaluža, M. Hudeček, Fr. Hořák, Fr. Postřehovský; basa: Vojta Šafařík a Osvald Celman.

208

Naše vystoupení mělo u publika velký úspěch. Jiného názoru však byla porota v čele s Jaroslavem Juráškem z Brna. Klasifikovala nás až na posledním místě. Důvod: Odklon od původního stylu a orchestrální úpravy písní. v muzice nastalo zděšení a rozladění. Večerní hraní ve Slovácké búdě však nám vrátilo opět sebevědomí. Tolik vděčných a vytrvalých posluchačů, jako jsme měli tento večer, jsme snad ještě neměli."
10 Strážnické slavnosti, 28. 6. 1953 -
     "Vystoupení spojených cimbálových muzik - Hradišťanu, Jožky Kubíka a naší muziky: ... Na myšlenku tohoto vystoupení přišel Slávek Volavý. Několik zkoušek stačilo k tomu, aby se muziky docela dobře sehrály. - Při zkoušce na Černém orle se zrodila tato perlička: Jožka Kubík chtěl v programu hrát nějaké složité písničky v d moll. Slávek Volavý mu však řekl, aby nevymýšlal a hrál něco v C dur. Jožka Kubík na to odpověděl: "Máš pravdu, Slávku. Keby dobre płatili, tak bysme zahráli aj do dé mol. Ked ale nepłaťá, tak stačí enom do Cé dur."."
11 Hodonín, 21. 4. 1954
      ..."Nový program sestavený Sl. Volavým se nepovedl. Rovněž Vašek Mlýnek neměl svůj den a k tomu zoufalá akustika sokolovny, takže výsledek tohoto vystoupení téměř tragický. Málem nám při závěru ani nezatleskali."
12 Strážnice, 1. 5. 1954
     "Tradičně jsme se zúčastnili májového průvodu na platonku taženém koňmi pana Surého. Namlsaní z minulého roku jsme začali cestou vymáhat litry u každého známého domu. A tak nebylo divu, že jsme do parku přijeli v dobré náladě. Nechtělo se nám ani domů, jen Slávek Volavý spěchal. Čekala ho doma manželka, aby s ním vystěhovala nábytek, protože mají zítra malovat. Vojta Šafařík usoudil, že by se tedy mělo primášovi pomoci a nábytek mu vystěhovat. A tak za chvilku bylo slyšet mohutné prrr před domem Volavých a muzika vtrhla do baráku a začala stěhovat. Za chvilku zůstala v bytě v koutku Lida Volavá, naříkající nad tou spouští. Vystěhovali jsme i to, co by normálně zů[/]stalo v bytě. Bylo slyšet jen supícího Vojtu: "Dyž vystěhovat, tak vystěhovat!" s pocitem dobré kamarádsky vykonané práce jsme se v 18 hodin rozcházeli domů. (Pozn.: Trvalo to dva půldny, než se polovině chlapů z Újezda podařilo nábytek nastěhovat zpět do místností.)"
13 Gottwaldov, hotel Moskva, 13. 11. 1954
      ..."Vystoupení nedopadlo moc dobře. Obě vystoupení se konala již za povznešené nálady obecenstva, takže programu nevěnovali žádnou pozornost a hlasitým bavením pořad rušili." (Podobných záznamů je v kronice celá řada: např. ze dne 25. 4. 1953, 9. 5. 1953, 13. 11. 1954 atd. Mělo by to být poučení pro všechny možné pořadatele. v tomto výběru srov. též č. 25 a 30a, s nímž zajímavě kontrastuje následující č. 30b.)
14 Strážnice, Černý orel, 19. 2. 1955, Okresní kolo LUT
     "Soutěže se zúčastnila malá muzika v obsazení 7 muzikantů a orchestr lidových nástrojů ... Cimbálová muzika Prespolanu z Veselí n. M. chtěla naši muziku v soutěži porazit. Na soutěž se také důkladně připravovala pod vedením absolventů hudební konservatoře a rovněž obsazení muziky zvýšili na 18 členů. Naproti tomu byla naše příprava zaměřena výhradně na orchestr ... Slávek Volavý přišel však s návrhem, aby proti silnému obsazení muziky Prespolan, nabité předpokládanými efekty, bylo postaveno malé sedmičlenné obsazení muziky a hrály se písně s jednoduchou harmonizací a podáním. Jak dobrý to byl nápad, ukázal výsledek soutěže. Vystoupení malé muziky bylo velmi vysoce hodnoceno celou porotou ... Vystoupení muziky Prespolanu bylo naopak kritizováno a odsouzeno pro naprosté nepochopení podání lidové muziky. Bylo to pro muziku Prespolanu zdrcující, až nám jich bylo líto."
15 Rohatec, 9. 7. 1958
15a
      "Byli jsme navštívit Osvalda Celmana, který v polovině května těžce onemocněl. Nemoc se Osvaldovi stále zhoršovala, takže byl z nemocnice propuštěn domů jako beznadějný případ. Nyní leží Osvald doma a je

209

ho život se pomalu chýlí ke konci. Přijeli jsme ho proto potěšit muzikou ... Zahráli jsme mu pod oknem Zvečera je jasno a jeho zamilovanou Chodila Andulka. Ve světnici, kde Osvald ležel, nás uvítal slovy: "Mojí zlatí chlapci!" Každému podal ruku a omlouval se nám, že nás musí uvítat "leža", že by aj vstál, ale žena ho akorát namazala a zabalila, tož sa nemože z teho zas znova vybalovat. To mluvil pravý Osvald. Obestoupili jsme postel a začali hrát sedlácké. Osvald si juchl, poručil přestat hrát a kázal si podat violu. Slávek mu ji podal, Osvald přezkoušel ladění a povídá, že to má nízko. Poprosil Slávka, aby mu to naladil podle nás. Nechal si také řádně namazat smyčec a dal se s námi do hraní, tak jak ležel na posteli. Byla to jedna z dojemných chvil, na které se nezapomíná. Dalo nám to všem velké přemáhání, aby se nám nevyhrnuly slzy do očí. Osvald chvilku hrál, pak si zase pozpěvoval a opět se snažil hrát. Viděli jsme, jak se namáhá z posledních sil. Skončili jsme a chtěli odejít. Osvald však nechtěl dopustit, abychom odešli bez pohoštění. Kázal přinést alespoň slivovici, když jsme rázně odmítali, aby jeho žena donesla salám a rohlíky. Připili jsme si tedy s Osvaldem na zdraví a chtěli se loučit. Osvald však povídá, že to není žádný konec, že jsme ještě nehráli pochod Bánovce. Dohráli jsme a začali jsme se s ním loučit. Osvald děkoval, a těšil se, že až mu Vojta Šafařík donese ty veliké broskve, že sa uzdraví a bude si moct s námi zahrát..."
15b
      ... "K rakvi Osvalda jsme položili věnec a u rakve chvíli postáli, Na hřbitově jsme ... zahráli píseň Zvečera je jasno. Slávek Volavý se s Osvaldem nad hrobem velmi dojemně rozloučil... Dali jsme Osvaldovi poslední sbohem" a rozešli se domů." (14. 7. 1958.)
16 Strážnice, 23. 11. 1958
     "Další členka dívčího tria se vdává. Tentokrát je to Máša Hauptfoglavá a bere si našeho klarinetistu Janoša Holubíka. Ráno jsme se sešli u Sl. Volavého a šli do kostela. Po oddavkách jsme hráli na choře Akos ty Janošku a Viděla sem mého holúbka sivého. Před hraním - v tichu kostela - se najednou ozvala[/] hromová rána. To Gula Postřehovský mohutně kopl do basy, když si šel pro violu. z kostela jsme šli se svatbou k Holubíkům na oběd. Večeře byla u Hauptfoglů se všemi obřadními úkony. Po začepení nevěsty si ženich zazpíval Už sem sa já, můj tatíčku, oženíl a nevěsta Už sem sa já, má mamičko, vydala a společně si zatancovali danaj. v rozpustilém svatebním veselí jsme pokračovali až do sedmi hodin ráno. Při hře na fanty musel Jura Mrenka přinést od Kalužů z Nové ulice hrnek kyselého zelí a zvonit u Sv. Rocha klekání. Sl. Volavý líbal krávu u Příkazských mezi rohy..."
17 Žatec, slavnosti Dočesná, 3.-4. 9. 1960
      V neděli "odpoledne se dalo drobně pršet, ale program pokračoval dál... Závěr pořadu měl efektní číslo - verbuňk. Začal Jožka Vajčner. v polovině mu najednou ujela noha a Jožka si sedl na zadek. Jaroš Hrbáč chtěl zachránit situaci a pokračovat v cifrování. Stačil však jen vyskočit, dopadl na mokré pódium... Oba dva pokračovali v cifrování již velmi opatrně. Vrcholem však byl verbuňk Sl. Volavého. Chtěl všechno napravit, ale marně. Trvalo to sice chvilku déle, než se mu podařilo uklouznout a spadnout, ale osud měl stejný. Ještě štěstí, že všechny pády skončily bez nějakých následků. - Po vystoupení jsme se dlouho nemohli rozloučit u sloupu na náměstí s našimi přáteli z Žatce. Korbel s pivem nebylo možno dopít do dna."
18 Myjava, oslavy 80. narozenin Samka Dudíka, 28. 10. 1960
      ... "Zahrál si s námi ... Při debatě nám vytýkal, že hrajeme čardáše příliš rychle. Když není jasně slyšet odrážky basy a kontrášů, tak už to prý není žádná hra."
19 Strážnice, 27. 5. 1961
     "Hrajeme na MNV při Vítání dětí do života. Vítána je také dcera Slávka Volavého Zuzanka. Její narození oslavujeme chvilku u Sl. Volavého při dobrém víně."

210

20 Strážnice, Černý orel, oslava 75. narozenin stařenky Procházkové, 30. 11. 1961...
     "Stařenka poděkovala všem písničkou, kterou sama složila a zazpívala za doprovodu muziky. Při této písničce, ve které se stařenka loučí s muzikanty a ptá se, zda si na ni vzpomeneme, až už s námi nebude, se dojetím nejedno oko zalilo slzami. Stařenka dozpívala až do konce a řekla na dotaz, jak to mohla vydržet, že si to odplakala několikrát doma. Po písničce poděkoval stařence jménem muziky Slávek Volavý a předal jí album s fotografiemi z našeho společného putování světem... O celém večeru řekla stařenka při cestě domů: "Já sem měla z teho takový strach, ale že ta bude jeden z mojích najpěknějších večerů v životě, sem netušila. Škoda, že si to ti naši (rodiče) nezmysleli v létě, mohla tá oslava byt na stadióně v parku.""
21 Strážnické hody, 11.-12. 11. 1961
      ..."V neděli odpoledne se konal průvod s dechovkou a naší muzikou od mladšího stárka B. Zdražila k mladší stárce Zd. Dudíkové. Pak se šlo k stárkovi Jožkovi Vajčnerovi a stárce A. Baňařové. U každého stárka a stárky jsme byli pohoštěni vínem, koláči a cukrovím. Poslední zastávka byla ještě u předsedy MNV... Úspěch hodů byl veliký. Nově zavedený způsob chodění pro stárků se všem líbil a průvod byl provázen velkým zájmem občanů."
22 Zájezd na Sardinii, cesta lodí z Itálie, 29. 4. 1965
..."Jak se loď dostala na širé moře, bylo zle. Zvedl se vítr a s ním se tvořily vlny, které začaly i tak velkou lodí, jako byla "Arborea" nepříjemně pohupovat. A to byl začátek naší noční tragedie. První nevydržel Janek Gajda ... Pak se účinky začaly projevovat u dalších ... Čest zachránila skupina nezmarů, a to Jenda Hořák, Loutchan, J. Vajčner a J. Majkut, na které žádné houpání neplatilo. Dvanáct připravených večeří zmizelo v jejich žaludcích bez jakýchkoli potíží ... k půlnoci dosáhly vlny výšky až pěti metrů a začaly se převalovat přes palubu ... Hrůzu noční plavby vystihují nejlépe slova Slávka Volaného...: "Proč až sem jsem musel dojít umřít!""[/]
23 Rozkol...
23a Strážnice, 20. 9. 1968
      "Přítomní členové cimbálové muziky projednali na této schůzce oznámení primáše Slávka Volavého ze dne 13. 9. 1968, že zanechává činnosti v muzice. Jako důvod uvedl, že nevidí u sebe možnost dalšího uměleckého růstu a že odchází na vrcholu svých možností po 25 letém působení ... Cítí se natolik vyčerpán, že není schopen cokoliv nového v muzice tvořit. Nechce tím brzdit další vývoj muziky a dává takto možnost ostatním členům muziky působit na její další rozvoj...
      Členové muziky projednali vážnost rozhodnutí primáše Slávka Volavého a rozhodli se takto: 1. Přijat rozhodnutí primáše Sl. Volavého, přestože nepovažují jeho důvody za tak závažné, aby musel zanechat činnosti. 2. Nepokračovat dále v činností jako cimbálová muzika Sl. Volavého..."
23b Strážnice, 21. 2. 1969
     "Večer ve 20 hodin jsme... hráIi pro hosty a účastníky slavnostního otevření v zámecké vinárně. Byl přítomen i Sl. Volavý a s obavami jsme čekali, zda nedojde k nějakému střetnutí. Nic se však nestalo, naopak Slávek se s námi přátelsky přivítal a docela, jakoby se nic nestalo, se s námi bavil."
23c Strážnice, 7. 6. 1970, vystoupení při výstavě obrazů V. Fridrichové...
     "Před vystoupením jsme měli zkoušku, do které přišel za námi Slávek Volavý s požadavkem, abychom s ním hráli na letošních slavnostech ve Strážnici. v debatě se zase probraly důvody, proč odešel z muziky. Znovu opakuje, že nemohl v muzice umělecky růst, že potřebuje někoho, kdo by ho táhl, a to se mu právě dostává v BROLNu." - Na to kronikář zaznamenal hlasy některých přítomných muzikantů i zpěváků, z nichž všechny směřovaly ke smíru, až na jeden: ""Kdybys začal hrávat, dodržel bys naši podmínku o zanechání činnosti v BROLNu?" "Rozhodně ne." odpověděl Volavý a dodal, že je členům BROLNu zavázán za to, že když mu bylo po odchodu z muziky nejhůř, tak se ho chlapci z BROLNu ujali a proto je teď nemůže opustit..."

211

23d MěNV Strážnice, 12. 12. 1972
      ..."Schůzi svolal MěV KSČ a řešila se na ní otázka další činnosti souboru Danaj, muziky, vztah Sl. Volavého k muzice a souboru. Schůze trvala čtyři hodiny a byla velmi bouřlivá a ostrá. Výsledek: Slávek Volavý se vrací do muziky..." - Na úterý 19. 12. je svolána zkouška muziky a kronikář poznamenává, že hrají, "jakoby ani mezí jejich rozkolem nebyly uplynuly čtyři roky."
24 Strážnice, Zámecká vinárna, 7. 2. 1973
      ..."Povyražení jsme měli se Slávkem Volavým, kterému několikrát během hry vypadl falešný zub a byl pak hledán buď pod cimbálem, nebo mezi tančícími..."
25 Slavkov u Brna, restaurace U Napoleona, 26. 4. 1974
     "Prostředí bylo velmi špatné - stolové zařízení, pozornost obecenstva otupena celoodpoledním schůzováním; rušení programu roznášením piva a kávy prostě všechny nectnosti stolového zařízení."
26 Krajská přehlídka národopisných souborů ZUČ, Dům kultury Kyjov, 19. října 1974
26a
      ..."Po vyhlášení výsledků soutěže se v šatnách a na chodbách rozproudila živá debata o správnosti rozhodnutí poroty. Nechtě jsme vyslechli jeden názor starší členky souboru z Třebíče: "Tam, kde v soutěži vystupuje Danaj, nemusí ostatní jezdit. Tomu stačí, aby vystoupil Slávek Volavý, zavrtěl několikrát zadkem, a porota mu dá první místo.""
26b
      ... "Zdá se nám opravdu těžké určit spravedlivé pořadí jednotlivých souborů. Každý byl svým způsobem dobrý a dokonalý. Sebekriticky jsme si přiznali, že jsme měli štěstí a že naše vystoupení nebylo takové, jakého jsme schopni v plném obsazení muziky."
27 Národopisné slavnosti v Dolní Lomné, 14. 9. 1975
     "Při řazení průvodu jsme se dali do kupy se souborem z dolu Hlubina. Společně jsme hráli, tancovali a bavili se. Děvčata z ostravského souboru z ničeho nic udělala najednou kolem Slávka Volavého kolečko a poslední z nich upustila jakoby náhodou kapes[/]ník. Slávek se pro něj sehnul, ale v tom momentě zmizel pod dlouhými sukněmi děvčat, která ho jimi přikryla. Bylo ta nečekané a vtipné. Zpod sukní se musel Slávek vykoupit od každé pusou..." (s trochou závisti dodáváme: Ten se ale měl! A jak ho známe určitě jej ty sukně ani trochu nerozházely!)
28 Reakce televizního diváka z Vracova po odvysílání pořadu natáčeného 15. 12. 1977 ve Strážnici.
      Jan Můčka zde zpíval píseň:
      Co sa stalo kdysi v tem strážnickém lesi, zabili tam myslivečka vracovští raubšíci.
      Zabil ho tam jeden, Laga ho menujem ... atd. Slávek Volavý dostal tehdy dopis s touto adresou na obálce: "Pan DiriKENT VOLAVÝ STRÁŽNICE". Pisatel v něm zakazoval muzice a zpěvákovi provozovat tuto píseň slovy: "Pane! Kdo Vám složil tu písničku! Na jakém základě si dovolujete někoho jmenovat. Laga žádného nikdy nezabil. Zpívejte si o strážnických raubčíkách máte jich tam dost!... A žeravják zabil mladého mislyvce tak zpívejte o něm, z rodiny."
29 Hodonín, Beseda u cimbálu v sále Dělnického domu, 14. 4. 1978
     "Beseda měla mimořádně velký úspěch a měl na tom zásluhu především Slávek Volavý. Svým bezprostředním uváděním dosáhl v sále takové nálady, jakou už dlouho při našem vystoupení nepamatujeme. v takovém prostředí se nám i dobře hrálo. Prostě - bylo to moc fajn."
30a Hodonín, 25. 5. 1979, vystoupení pro uzavřenou společnost
      ..."A tak ve 13 hodin jsme vystupovali v sále Maryny ... s hodinovým programem. Pořad se snažil uvádět Slávek Volavý, ale brzy toho nechal a snažil se program rychle ukončit. Naší snaze nevěnoval totiž nikdo pozornost. Věnovali ji zabíjačce a 120 vzorkům vína z okresních JZD a vinařských závodů. Pořad jsme ukončili téměř bez povšimnutí."

212

30b Gottwaldov
      Týž den muzika vystupovala ještě v sále hotelu Moskva v Gottwaldově pro zaměstnance ČSAD, kteří oslavovali předání Rudého praporu vlády a v kronice čteme o reakci publika pravý opak ve srovnání s předešlým záznamem: ... "Obecenstvo bylo výtečné - moc pěkné vystoupení. Na vystoupení při podobných příležitostech opravdu výjimečně pěkný úspěch. Přispělo k tomu jistě i bezprostřední průvodní slovo Sl. Volavého."
      Závěr
      Téma jsme nevyčerpali. v rámci kapely bylo by třeba Volavého blíže charakterizovat především po stránce ryze hudební. Ale v krátkém příspěvku jsme se do toho pouštět nemohli a po pravdě řečeno ani nechtěli. Toto téma bylo v letošním roce obhájeno jako diplomový úkol na pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Trnavě.18) Autor práce Ladislav Obrtlík si dal - jak jsme se mohli přesvědčit19) - nemalou práci především s přepisem a rozborem hry našeho primáše. Zůstal však prozatím na samém počátku studia. Aby se přesně zjistilo, v čem a do jaké míry se Volavého hra opírá o místní a okolní tradice, bylo by třeba porovnat ji zevrubně se hrou hudců, k jejichž odkazu se sám vědomě hlásí: Strážnice - MVDr. Jan Horný, Horňácko - Martin Miškeřík, Jan Ňorek, ale zejména Jožka Kubík, Myjava - Samko Dudík. jen za pomoci přesných srovnávacích postupů bude možno poodhalit kořeny primáše Volavého a jen tak lze rovněž podrobně ukázat, co do interpretace vnáší svého osobitého. Pouze tak zjistíme, v čem na tradici úzce navázal, co převzal, nebo co zcela jinak rozvíjel, i v čem se v jeho[/] hře proti hře tradičních hudců projevuje odborné houslistické školení. O tom, že to v ní je, není nejmenšího sporu a Vítězslav Volavý si to dobře uvědomoval už jako žák konzervatoře, když se občas stavěl před cimbálovou kapelu.20) A v témže duchu se jeho osobnost formovala i později - zejména v Úlehlově Moravském sboru. Ano, ve své muzice zavedl pevnou kázeň. Při vystoupeních nic neponechával náhodné improvizaci, vše bývalo nazkoušeno do nejmenšího detailu. Nově začal v rámci cimbálových kapel uplatňovat zejména bohatou škálu dynamiky, nezřídka přicházel s neobvyklými nápady harmonickými a ani ve způsobu zdobení nápěvu nikdy nezapřel školeného hráče; o tónové stránce nemluvě. Zvlášť vysoko je třeba ocenit jeho jemný cit pro doprovod zpěváka: vždycky se mu snažil sloužit bez toho, aby jakýmkoli způsobem ovlivňoval jeho osobitý projev. Všem těmto otázkám bude jednou třeba věnovat speciální pozornost.

      Na sklonku minulého roku prodělal Slávek v brněnské fakultní nemocnici složitou operaci kyčelního kloubu. Není tedy divu, že většina účastníků oslavy jeho šedesátých narozenin (10. 3. 1982) vzpomíná jako na vrchol celého večera, když si zde - obklopen svou kapelou, kolegy z Ústavu lidového umění, mnoha dalšími muzikanty a nejrůznějšími jinými hosty - zatančil čardáš. - Tož, ať si jej, Slávečku, zatancuješ ještě i při dalších svých životních a muzikantských jubileích!

213

Poznámky
1.
      Srov. Slovo národa, 9. 7. 1946; Svobodné noviny, 28. 7. 1946.
2.
      Československá televize Brno, 1975; Československá televize Ostrava 1982.
3.
      ODEHNALOVA báseň vyšla v jeho sbírce Tiché bubnování, Brno 1977, s. 36 (původně in: Rovnost 1966) a HONS ji publikoval in: Rudé právo, 21. 5. 1977.
4.
      Napsala E. DVOŘÁKOVÁ a vyšlo in: Svět práce, 25. 7. 1973.
5.
      Napsal J. UHER a vyšlo in: Rovnost, 23. 3. 1974. Přetištěno též ve dvojím vydání knihy Kam usedl pták, Brno 1977, 1981.
6.
      In: Květy 32, 1979. "Se zasloužilým umělcem dr. Slávkem Volavým vzpomínal, cestoval a trochu i notoval Karel Uhlík."
7.
      Autorem prvního příspěvku je J. JANČÁŘ (Rozhlas, 8.-14. 3. 1982), druhý článek napsal J. NEČAS (Rovnost, 10. 3. 1982) a třetí D. HOLÝ (Lidová demokracie, 10. 3. 1982).
8.
      K tomu srov. též brožuru 25 let Ústavu lidového umění ve Strážnici, Strážnice 1981 (36 stran) a stejnojmenný článek D. HOLÉHO publikovaný téhož roku v našem časopise, s. 297.
9.
      S Vítězslavem Volavým k zahájení nové rubriky. Rozmlouvá DUŠAN HOLÝ. In: NA 18, 1981, s. 70. Jinak srov. zvl. cit. článek UHER J.: Slovácký primáš z Vysočiny.
10.
      Srov. článek ze Svobodných novin, cit. v pozn. 1.
11.
      Tamtéž.
12.
      Tamtéž. Jak tenkrát došlo k tomu postřelení, srov. Dokumenty a historky, č. 7.
13.
      ÚLEHLA V.: Strážnické Oberammergau. In: Svobodné noviny, 14. 7. 1946.
14.
      HAVLÍČEK S.: Národopisné soubory, jak nyní po Strážnici dále kupředu? In: Naše pravda 1951, s. 10.
15.
      Srov. STUCHL V.: Veselo bylo ve Strážnici, In: Práce, 30. 6. 1953.
16.
      Tvary jmen ponecháváme podle kronikářova záznamu. Odpovídají danému úzu v muzice.
17.
      Impuls k tomu dala zmiňovaná Beseda u cimbálu ze dne 27. 10. 1951.
18.
      OBRTLÍK L.: Profil huslistu a folkloristu zaslúžilého umelca PhDr. Vítězslava Volavého. Trnava 1982, 120 stran.
19.
      D. HOLÝ práci oponoval.
20.
      Srov. jeho odpověď prof. Černušákovi cit. na stránkách našeho časopisu 1981, s. 71.

IM KREIS SEINER MUSIKKAPELLE
[Dem] Vítězslav Volavý zum sechzigsten Geburtstag
(Zusammenfassung)

      Der Beitrag ist gewidmet dem Direktor des Volks kunstinstituts in Strážnice - Primas der hiesigen Zimbelmusik, Verdienter Künstler PhDr. Vítězslav Volavý. Die Autoren befassen sich mit der Formung seiner Persönlichkeit und mit der Entwicklung seiner Musikkapelle, die im Jahre 1943 begründet wurde. Auf Grund[/] der vom Kontergeiger František Hořák gut geführten Chronik legen sie eine Auswahl von Dokumenten und Geschichten vor, die man nicht vergisst, bzw. nich[t] vergessen soll. Zum Schluss bedenken sie einige Stilmerkmale des Spieles dieses Vorgeigers.

214

ZPRÁVY

JUBILEA

Spomienka na Katarínu Brúderovú-Matulovú [obsah]

Dňa 1. marca 1982 by sa bola dožila 100 rokov od svojho narodenia významná slovenská vlastenka, ľudová vyšívačka, maliarka a poétka, Katarína Brúderová, rodená Matulová. Pochádzala z Vajnor pri Bratislave zo starého roľníckeho rodu. Na jej tvár a postavu sa ešte poniektorí jej krajania dobre pamätujú, veď umrela len v roku 1964.
      Vzbudila pozornosť roku 1909, a to nielen ako vyšívačka, kresliarka, ale aj príkladná vlastenecká žena oddane milujúca svoj slovenský národ.
      Za svoje objavenie ďakuje Skalickému družstvu pre ľudové umenie, na čele ktorého stáli významní slovenskí vlastenci, ako boli dr. Pavel Blaho, jeho manželka Anna Blahová, ale aj známa rodoľubka Ľudmila Markovičová a ďalší.
      Skalické výšivkárske družstvo vzniklo ako protiváha v tom čase už fungujúceho a roku 1894 v Bratislave založeného vyšívačského spolku, ktorý niesol meno po manželke arcivojvodu Fridricha Habsburgského, Izabelle, meno IZA[/]BELLA-HÁZI IPAR, a z ktorého vyšívačského spolku po vojne vzniklo aj dnes jestvujúce vyšívačské družstvo DETVA.
      Skalické družstvo účinkovalo výborne. Stalo sa čoskoro protiváhou Izabellinho spolku. Aj Skalica si našla svojich priateľov. Skalické družstvo nemalo síce mocných protežantov, malo však za sebou oddaný slovenský ľud. Družstvo v snahe získať si dôveru tohto ľudu a slúžiť verne jeho národným záujmom, vytýčilo si vznešený cieľ: povzniesť národné povedomie v širokých vrstvách ľudu.
      Preto roku 1909 vypísalo v skalických Ľudových novinách súbeh "na slovenské pomaľovanie omšového rúcha", "aby ľud sa mohol dívať vo dňoch sviatočných a nedeľných na svoje ľudové umenie".
      Vyslovovali sa pochybnosti, že by slovenské dedinské ženy, zaoberajúce sa ťažkou poľnou prácou, boli schopné vyhotoviť tak náročné umelecké dielo. Napriek tomu sa výzva stretla s neočakávanou veľkou ozvenou.
      Do 14 dní prišlo do Skalice 23 veľkých a 24 menších návrhov. Najväčšiu pozornosť vzbudil návrh Kataríny Brúderovej-Matulovej z Vajnor, sprevádzaný rýmovaným lis tom, v ktorom oduševnenými optimistickými slovami sprevádzala svoju zásielku.
      Katarína Brúderová potom z poverenia Skalického družstva vyšila nádherné slovenské omšové rúcho, ktoré roku 1911 bolo vystavené medzi inými dokladmi umeleckého nadania slovenského ľudu a moravskoslovenských umelcov v Londýne ako o tom píše Alojz Kolísek vo svojom dielku Ľudové umenie slovenské, Bratislava, 1921. Týmto spôsobom Brúderovej umelecký výtvor, jej vlastné umelecké dielo, ktoré navrhla aj realizovala, vzbudzovalo pozornosť Londýna súc vystavené spolu s dielami Joža Úprku a ďalšich moravských a slovenských ľudových umelcov.
      Roku 1913 sa v Hodoníne pri príležitosti otvorenia "Domu umelcov" znova uskutočnila výstava prác slovenských ľudových umelcov, medzi ktorými sa znova osobitnej pozornosti tešili práce Kataríny Brúderovej.
      Taký istý úspech zožala aj na výstave v hoteli Post vo Viedni, kde sa výstava realizovala v roku 1913 za podpory "slovenského grófa" z Moravy, Seilerna, obetavého národovca moravského, ako ho charakterizoval A. Kolísek.

215

      Katarína Brúderová si veľké umelecké meno získala už splnením podmienok súťaže a vyhotovením spomínaného umeleckého diela. Toto ju sprevádzalo potom celý je j život, - dávalo jej nevšednú silu a rozmnožovalo je j umelecké nadanie, obdivované doma i cudzincami a odborníkmi.
      Vynikla ako všestranne nadaná ľudová umelkyňa, vyšívačka, čipkárka, ľudová maliarka a v neposlednom rade a j ako ľudová poétka, takže strhla na seba obdiv a pozornosť národopisných bádateľov, ktorí ju s radosťou vyhľadávali ako vďačnú a pohotovú informátorku.
      Navštevovali ju však nielen profesori, ale i ľudia národne politicky angažovaní, ako napríklad Svätozár Hurban Vajanský, P. O. Hviezdoslav, baťko Jozef Škultéty a iní, aj zahraniční návštevníci, medzi nimi Angličania, Francúzi, Taliani, ai.
      Po prvej svetovej vojne sa jej dostalo osobitne j cti, bola poverená ornamentami vymalovať novostavbu Slovenského národného muzea v Martine. Toto svoje poverenie si pokladala za osobitnú česť a osobné vyznamenanie. Podobne chápala aj svoje menovanie do funkcie učiteľky ručných prác na vajnorskej ľudovej škole, v ktorom pôsobení odchovala celý rad ľudových umelkýň z Vajnor.
      Nech je nám dovolené v tejto súvislosti spomenúť aspoň niektoré mená, ako napr. Hedvigu Krišto

216

fičovú, Zemanovú, Polákovú, Feketovú, alebo aj vlastnú dcéru, Škvorcovú a i.
      Katarína Brúderová patrila k najvýznamnejším ľudovým umelcom na Slovensku. Svojou tvorbou šírila krásu slovenského ľudového umenia nielen v rodnej obci, ale aj za hranicami, kam sa jej práce dostali či už na výstavu alebo ako štátne dary a suvenýry. Na rozdiel od iných jej podobných ľudových umelcov, nielen že sama tvorila, ale aj iných naučila tvoriť podľa zákonov krásy v duchu írečítých slovenských ľudových tradícií. v tom je jej veľký význam.
      Preto sa skláňame v skromnej spomienke pri jej nedožitých stých narodeninách v obdive jej diela pred jej skvelou a dosiaľ živou pamiatkou. František Kalesný

K osmdesátinám dr. Emy Markové [obsah]

(* 22. 11. 1902 ve Važci, nositelka státního vyznamenání Za zásluhy o výstavbu)
      Dr. Ema Marková zaplnila celý život prací, jejímž cílem bylo, aby nadčasové hodnoty lidové kultury, vzácné hodnoty mysli, citu a virtuózních rukou nezanikly v civilizační povodni. Jejich bohatství poznávala v mládí doma i ve škole v národopisně intaktním prostředí rodného liptovského Važce.
      Její zájem o lidové výtvarné umění nezanikl ani po skončení práv[/]

nických studií a po nástupu do Obchodní a průmyslové komory v Bratislavě (1925) pečovala o kroje a výšivky, stejně jako v Detvě a (1936) a ve Spolku pro zvelebování domácké práce na Slovensku, kde byla od roku 1939 tajemnicí. Lidovou kulturu chápala jako součást národní velikosti, jako základní národní poklad.
      V roce 1945 byla s prof. Julií Kováčikovou-Horovou jmenována za Slovensko do předsednictva Ústředí lidové a umělecké výroby, zřízeného dekretem prezidenta republiky č. 110/45 Sb., stala se jeho místopředsedkyní a v létech 1947 až 1952 vykonávala funkci předsedkyně ÚLUV v Praze. Zároveň budovala s dr. F. Májkem pobočku ÚĽUV v Bratislavě, kde v období 1947 až 1959 kromě výzkumných a doku[/]mentačních úkolů spolupracovala na zřízení 11 družstev lidové a umělecké výroby a jejich obchodní centrály SLOVAKlE.
      Ke kořenům lidové tvorby pronikala na základě terénních výzkumů. z nich základní význam má několikatýdenní výzkum slovenské lidové výroby ve stovkách obcí od východoslovenských hranic až po Trenčín, vykonaný týmem V. Bouček - E. Marková - J. Orel. Lidové artefakty, zakoupené v jeho průběhu z velkorysé finanční dotace generálního tajemníka OŽK a předsedy Zemské rady ÚLUV v Brně dr. Jindřicha Mayera, jsou základem dnešní jedinečné dokumentace obou ÚLUV.
      Kromě činnosti organizační, přednáškové, návrhářské, výstavní a kromě spolupráce s dokumentárním filmem publikovala dr. Marková závažné průkopnické studie hlavně z oboru slovenských lidových krajek, výšivek, tkanin, pletení na kro-sienkách, tkaní kartičkami, hotovení gub. Bibliografie jejích prací z let 1947-82 má 49 jednotek (výběr z nich je v NA XV, 3, 1978). Základní význam mají objevné knižní monografie Slovenské čipky (Bratislava 1962) a Slovenské ľu­ dové tkaniny (Bratislava 1976). Kodifikovala v nich do té doby málo známé a neutříděné typy lidových krajek a tkanin, systematicky zpracovala jejich technologii, morfologii a barevnosti. Neustávající zájem o budoucnost lidové hmotné kultury ji vedl k účasti na kolektivním zpracování MEMORANDA o

217

zjištění zdravých vývojových předpokladů lidového výtvarného umění a lidové umělecké výroby v ČSSR, které národní umělkyně Elena Holéczyová předložila v roce 1978 a 1979 odpovědným státním orgánům. Po analýze současného nevyhovujícího stavu jsou v memorandu vyjádřeny obavy, že dnešní výhradně ekonomické zaměření a sériová výroba v této důležité kulturní oblasti vyústí v tragédii zániku lidového výtvarného umění.
      V krátkém příspěvku k jubileu lze těžko plně zhodnotit fundamentální životní dílo dr. Emy Markové. Jako významná osobnost slovenských kulturních dějin by si zasloužila sborník nebo monografii, Máme jí být za co vděčni! Jaroslav Orel

Ohlédnutí za životním výročím Jiřiny Králové [obsah]

Dne 9. prosince 1981 se dožila svých sedmdesátin známá národopisná pracovnice Jiřina Králová z Českého Těšína. Narodila se v Orlové-Lazích a poznala život zdejšího lidu v jeho tradičních formách i proměnách. Její vlastní zkušenosti a zážitky jsou jí bezpečným vodítkem, ať již popisuje lidové zvyky, zvláštnosti slezské kuchyně nebo tance. Středem jejího zájmu je však lidový oděv, zvláště jeho krojová stránka.
      V poválečném období zvýšeného zájmu o lidové umění a jeho pěsto[/]

vání v národopisných souborech se J. Králová s nadšením pouští do výzkumné práce. Sbírá krojové součásiky, zkoumá jejich textilní materiál, jeho užití, zdobení, celkovou estetickou stránku kroje i jeho funkci v životě lidu. Svým citlivým přístupem, vytříbeným vkusem a dovednýma rukama obnovuje krásu těšínského lidového kroje, kterou již v minulosti obdivovali a umělecky ztvárnili naši přední malíři J. Mánes, A. Liebscher aj. Vytváří věrné rekonstrukce kroje orlovského, těšínského nížinného typu, městského kroje jablunkovských Jacků a kroje goralského z Hrčavy a okolí. Rekonstruuje také[/] kroj hlučínský, opavský i kroje sousedních oblastí Moravského Lašska a Čadecka. Pomáhá s krojovým vybavením souborům v a skupinám v celém kraji. Jsou to především jí nejbližší soubory Slezan z Českého Těšína a Javorový z Třince, dále Dombrovan z Orlové, jackové z Jablunkova, Mjonší z Dolní Lomné a Hlubina a Opavica z Ostravy. k nim se druží skupina Bejatky ze Štítiny u Opavy v bohatých hlučínských krojích. Nechybí ani soubory základních a pedagogických škol.
      J. Královou můžeme zastihnout ve stálé pracovní aktivitě. Dosud pracuje v těšínském Vlastivědném

218

muzeu, studuje vzácné krojové exponáty v muzeích slovenských i polských. Své poznatky publikuje ve vlastivědných časopisech Radostná země, Těšínsko a ve Zprávách okresního muzea v Českém Těšíně. v roce 1978/79 přednášela o slezských krojích posluchačům lidové konzervatoře v Ostravě. Je členkou souboru Javorový, s nímž každoročně vystupuje na Národopisných slavnostech v Dolní Lomné. Pro tyto slavnosti připravila J. Králová v letech 1969 a 1970 přehlídky slezských krojů, v roce 1979 byla autorkou pořadu "Píseň života" k Mezinárodnímu roku dítěte. Častěji vystupuje i v programech folkloristických slavností ve Strážnici, v Rožnově p. R. a jinde.
      Umělecká práce J. Králové a její důvěrná znalost života slezského lidu našly své uplatnění při zpracování četných dokumentárních filmů. Ostravská televize s ní natočila film Ruce pro krásu (1972), dílčích scén a záběrů použila ve filmech Janáček a lidová píseň (1974), Koledníci z Těšínska (1975), Pojďte chlapci k nám, koledu vám dám (1977) a Poslední gajdoš (1978). Televize Brno zařadila J. Královou do svého pořadu Moravský rok (1979).
      Za bohatou kulturní a uměleckou činnost se dostalo J. Králové u příležitosti jejího jubilea řady poct a uznání. Na podzim roku 1981 byla ve Vlastivědném ústavu v Českém Těšíně a o měsíc později i ve Společenském domě v Třinci instalována výstava jejích prací[/] s názvem Ruce pro krásu. Téhož roku jí předala rada MěNV v Českém Těšíně čestný odznak města Českého Těšína za zásluhy o rozvoj města a předsednictvo KSČ a rada ONV v Karviné jí udělily pamětní medaili, v únoru 1982 obdržela čestné uznání krajské rady ZUČ v Ostravě. Jubilantka si velice váží čestného členství v Národopisné společnosti československé při ČSAV v Praze, které jí bylo uděleno v roce 1981.
      J. Králová se dožila svého jubilea v plné svěžesti a pracovní pohodě. Bude pokračovat ve výzkumech, láká ji srovnávací práce v okrajových oblastech Těšínska, zvláště na slezsko-slovenském pomezí a chce ještě hodně publikovat. Je nositelkou lidových tradic rodného Těšínska a bohatými výsledky své práce v oblasti lidové kultury patří k výrazným osobnostem kraje. Do dalších let jí přejeme hojně zdraví a spokojenosti v životě i v práci. Václav Stuchlý

Drahomír Šajtar a počátky folkloristiky ve Slezska [obsah]

Jméno PhDr. Drahomíra Šajtara je nerozlučně spjato s počátky folkloristiky ve Slezsku a bez nadsázky je možno říci, že on položil folkloristickému bádání, které se zde začalo opět po sedmileté přestávce po skončení druhé světové války rozvíjet, pevný vědecký základ. Až do té doby to byla téměř výhradně jen práce sběratelská.[/] Přišel sice do tehdejšího Slezského studijního ústavu jako vyškolený literární historik (nar. 17. 6. 1922 v Záblatí u Bohumína, gymnasium v Příboře a v Mor. Ostravě, fil. fak. Karlovy university 19451949), projevoval se hned od počátku jako podnětný organizátor literárního života a literární kritik a údobí, v němž byl postaven do čela folkloristického bádání, bylo poměrně krátké - trvalo necelé tři roky -, ale hned na počátku badatelské a organizátorské práce vytýčil folkloristice ve slezské oblasti jasný směr, formuloval odvážně, ale nikoli nereálně úkoly, které by měla řešit, a co je zvlášť důležité, dovedl kolem sebe shromáždit široký okruh spolupracovníků z řad odborníků i lidových sběratelů, takže se mu podařilo brzy zajistit solidní materiál, který se hned v počátcích mohl uplatnit v publicistní podobě v časopise Radostná země, u jehož zrodu stál a jemuž také vtiskl v prvních dvou ročnících pečeť odborného a přitom redakčně výborně vedeného národopisného časopisu, jenž daleko přesahoval rámec regionálního čtvrtletníku.
      V prvním ročníku Radostné země, kterou spolu s Janem Rohlem redigoval, uveřejnil tři studie, z nichž každá řeší jeden z nejvážnějších problémů slezské ústní slovesnosti. v 2. čísle tohoto ročníku (1951) podal zevrubný a zasvěcený přehled dosavadní vykonané práce na poli slezského písňového a prozaického folklóru ("Stav a úkoly

219

české fokloristiky ve slezské oblasti", s. 49-59), přičemž kriticky zhodnotil vykonanou práci od počátků bádání a nastínil všechny stěžejní úkoly, které badatele na tomto poli čekají. Nepřestal při tom jen na holém výčtu, nýbrž všude naznačuje složitost problematiky, vidí ji ve světle národnostních, politických a sociálních vlivů, upozorňuje na úskalí, které se zde mohou vyskytnout a zdůrazňuje, že na tomto národnostně promíchaném území bude třeba postupovat citlivě a neukvapovat se v závěrech. Stať je i dnes pro práci ve slezské oblasti vodítkem a také další badatelské generace budou z ní muset vycházet.
      Ještě progresivnější je druhý jeho příspěvek v dalším čísle tohoto ročníku ("Otázky nad dělnickým folklórem", s. 105-109). Šajtar jako první u nás ukázal na důležitost studia dělnického folklóru v poválečné době. Pojal jej zde příliš široce - zahrnul do něho i epochu zbojnického odboje a venkovské čeledě za feudalismu, což se v řadách folkloristů, kteří se pak zabývali touto problematikou, nesetkalo vždy se souhlasem, ale jeho pokus o definici dělnického folklóru můžeme přijmout ještě dnes: podle ní je dělnickým folklórem folklór vzniklý nebo přijatý v příslušném folklórním společenstvu..., touto společenskou třídou nesený, z této společenské třídy se šířící a vyznačující se znaky této společenské třídy, plynoucími z jejího poměru k výrobním pro[/]středkům v tom kterém stadiu svého historického vývoje.
      Třetí tématický okruh, jehož studium jej přitahovalo, vyplynul rovněž ze specifiky slezského folklóru. Byla to tematika zbojnická, která poskytla vděčnou a bohatou látku dvěma Wollmanovým žákům na Slovensku A. Melicherčíkovi a ve slezské oblasti A. Sivkovi, Šajtar však hodlal jít dál a chtěl ve zbojnickém folklóru uplatnit srovnávací hledisko - v tom byl blíže Jiřímu Horákovi než F. Wollmanovi. Bohužel zde jeho snažení zůstalo nerozvinuto (ve 4. č. Radostné země uveřejnil dva články se zbojnickým námětem - "Lidové povídky o zbojnících", s. 163-164 a Lidové písně zbojnické", s. 175 až 177, celé číslo bylo koncipováno jako zbojnické) a Šajtar se v poslední době k této problematice opět vrací.
      Podobně jako na poli literárněvědného bádání i v oblasti folkloristiky Šajtar rozvinul širokou organizátorskou práci - snažil se, aby si lidoví sběratelé osvojili moderní sběratelské metody, pořádal pro ně kursy, začal budovat archív písňové i prozaické ústní slovesnosti a pojal i široce založenou akci v oblasti kramářské písně - shromáždil všechna dostupná silesiaca kramářských písní, roztroušených po muzeích v českých zemích.
      V prvních dvou ročnících Radostné země se jubilant kriticky vyslovoval v mnoha recenzích knih s folkloristickou tematikou, ale i později si všímal otázek ústní slo[/]vesnosti, i když už v mnohem menší míře. v dalších letech se věnoval již stále více a více literárně -vědnému bádání, na jehož pole přešel již definitivně, cele jej zaujalo bádání bezručovské, ale neopustil jej ani zájem o literární kritiku, nevyjímaje ani kritiky divadelní.
      Přejeme jubilantovi, aby mohl v příštích letech uskutečnit všechny své plány, v nichž folkloristika zaujímá stále ještě své místo. Antonín Satke

Pozdrav k šedesátinám Vladimíru Scheuflerovi [obsah]

Je-li jmenován vědecký pracovník vědeckým konzultantem ústavu, v němž pracoval téměř od jeho vzniku, je to pocta i uznání úrovně vykonané práce. Dostává se jí významným vědeckým pracovníkům nejčastěji při závažných životních jubileích, jako je tomu i u PhDr. Vladimíra Scheuflera, CSc., který 17. dubna 1982 oslavil šedesátku.
      Vladimír Scheufler - po meči Moravan, po přeslici - Jihočech prožil většinu svého života v Praze, kde chodil do základních škol a kde také v roce 1941 maturoval. Po válečných strastech, jež dost krutě poznamenaly jeho mládí, vystudoval na filozofické fakultě Karlovy university národopis a hudební vědu a do vědeckého života

220

vstoupil dizertací o tancích s proměnlivým rytmem. Avšak jeho mnohostranné zájmy, jeho příslovečná pracovitost a vědecký entuziasmus ho přivedly k bádání o rozsáhlém souboru otázek lidové kultury. Věnoval se výzkumům lidové architektury i zvykosloví, problémům lidové kultury Čechů v zahraničí, lidové výrobě a řemeslům, speciálním otázkám voroplavby na českých tocích a zejména keramice, především lidové hrnčině. Do povědomí národopisců se výrazně a dobře zapsal i jako redaktor Českého lidu.
      Rozsáhlá heuristická práce v muzeích mu umožnila soustředit množství konkrétních poznatků a vytvořit na jejich základě významné teoretické závěry o charakteru a rozsahu lidové hrnčiny v českých zemích. Prvním významným výsledkem této práce byla realizace celostátní výstavy Lidová hrnčina v Československu, jejíž scénář vypracoval s. E. Plickovou a J. Jančářem. Výstava se uskutečnila v roce 1966 ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti a pro její rozsáhlý katalog vytvořil Vladimír Scheufler také své první kartografické záznamy. Závažnou etapu studia lidové keramiky ukončil reprezentativní publikací Lidové hrnčířství v českých zemích, vydanou nakladatelstvím Academia v roce 1971.
      Zvláštní místo v jeho díle zaujímá konspekt monografie města Nuslí, který uveřejnil v časopise Český lid už v roce 1971, kdy se u nás začaly objevovat požadavky na nezbytnost rozšířit národopisný vý[/]

zkum i na městské aglomerace. Okruh jeho studijních zájmů označuje i obsáhlá recenzentská činnost, svědčící o stálém kritickém sledování všeho nového. Téměř 700 bibliografických údajů dokazuje Scheuflerovu pilnost i šíři pracovních badatelských zájmů. Badatelským přínosem - a pro mnohé vědecké pracovníky i příkladem - je jeho spolupráce s regionálními muzei. Závažné práce o mezzomajolikách a českých majolikách vznikaly právě ve spolupráci s těmito muzei.
      PhDr. Vladimír Scheufler, CSc., se výrazně zapsal do historie československého a slovanského národopisu. Přejeme mu, aby ve funkci vědeckého konzultanta Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze mohl ještě dlouho zpracovávat výsledky své heuristické práce a aby mu zbylo času i na jeho milovanou muziku, aby byl dlouho příklad'em vědecké pracovitosti pro nastupující generaci národopisců. Josef Jančář[/]

Padesátiny Štefana Mruškoviče [obsah]

Mezi tvůrčími pracovníky bývá mnoho lidí, kteří nemají čas stárnout, v padesáti nejsou velebnými kmety, nýbrž by se o nich dalo napsat, že se dožili úctyhodného stavu v mladém věku. k takovým mladým padesátníkům patří vědecký pracovník, vysokoškolský učitel, cílevědomý, výkonný a náročný ředitel Slovenské národní galerie, docent PhDr. Štefan Mruškovič, CSc. Obdivuhodnými výsledky své angažované práce se zařadil mezi přední osobnosti slovenského i československého národopisu a slovenského kulturního života vůbec.
      Narodil se 10. září 1932 jako nejstarší z deseti dětí v rodině dělníka - komunisty Josefa Mruškoviče ve Smolenicích. Už jako malý chlapec vypomáhal otci při práci v lese a po absolvování měšťanské školy pracoval dva roky jako lesní dělník. v tomto raném období svého aktivního života se stal v šestnácti letech členem Komunisticky strany a funkcionářem ČSM. Vítězná únorová revoluce vyvolala potřebu rozšířit počet mladé komunistické inteligence a tak i mladý Štefan Mruškovič uposlechl výzvy a odešel v roce 1949 studovat na Vyšší školu uměleckého průmyslu v Bratislavě. Po maturitě v roce 1953 byl přijat na filozofickou fakultu Univerzity Komenského, na níž studoval národopis a po absolutoriu v roce 1958 se stal asistentem na katedře archeologie, dějin umění, etnografie a folkloristiky. Řádným členem ka

221

tedry byl až do roku 1963, kdy byl tehdejším Poverníctvem školství a kultury jmenován ředitelem Slovenského národného múzea v Martině.
      Jeho vynikající organizátorská, vědecká i politicko-společenská aktivita, již projevil už v době studia na univerzitě, přinesla pod jeho vedením výrazné oživení činnosti významné instituce, jejímž řízením byl pověřen. v krátké době nejenom dokončil a obhájil kandidátskou disertaci (Záhorie - vývoj ľudového staviteľstva a bývania, NÚ SAV, 1967), ale vypracoval i dlouhodobý program vědeckého a společenského rozvoje etnografického ústavu Slovenského národného múzea v Martině. s vědeckým entuziasmem rozpracoval ideovou koncepci Múzea slovenskej dediny, která se začala realizovat pod jeho vedením už v polovině sedmdesátých let a napsal dlouhou řadu studií a článků k otázkám vývoje lidové architektury na Slovensku, k problematice výstavby muzeí v přírodě a k problémům národopisné muzeologie a výstavní činnosti. Za knihu Obilné zásobnice získal v roce 1974 odměnu Slovenského literárního fondu. Při tom patřil mezi aktivní funkcionáře Komunistické strany a mezi vědecky aktivní členy mnohých národních i mezinárodních vědeckých organizací. Bohatou činnost Štefana Mruškoviče ocenil ÚV KSČ v roce 1973 udělením Pamětní medaile k 25. výročí vítězného Února.
      Jubilant má zásluhy také o spolupráci českých a slovenských národopisců jak v rámci Národopisné[/] společnosti, tak zejména v rámci národopisné muzeologie. Vždyť právě například ve spolupráci Slováckého muzea v Uherském Hradišti a Etnografického ústavu SNM v Martině byla v roce 1966 zahájena realizace společného cyklu úspěšných mezinárodních výstav Lidové umění slovanských národů.
      Životem lze projít poklidně jakoby hlubokým úvozem, nebo jako širokým prostorem s nepohodlím otevřené krajiny, umožňujícím však plně zachytit skutečný život. Docent PhDr. Štefan Mruškovič si vybral onen široký prostor dalekých obzorů, v němž se mohly projevit kvalita i rozsah jeho práce. Společensky i vědecky úspěšná činnost ve Slovenském národném múzeu v Martině ho neukolébaly do poklidu vědecké práce v dobře fungujícím ústavu. Na výzvu ministerstva kultury Slovenské socialistické republiky nastoupil v roce 1975 do vědecky i politicky odpovědné funkce ředitele Slovenské národní galerie, kde dále rozvíjí nejenom svůj organizační talent a budovatelskou aktivitu, ale i své odborné zájmy o otázky lidové a národní kultury, řešené na konkrétních poznatcích vývoje slovenského lidového umění. Za odborné i politicko-organizátorské výsledky v této funkci mu byla kromě mnoha uznání udělena i Cena Martina Benku.
      Vypočítat všechny doklady jubilantovy aktivity společenskopolitické, nebo téměř stovku vědeckých studií a článků, přesahuje možnosti časopisu Národopisné aktuality.[/] Několika větami jsme chtěli spíše naznačit inspirativní obraz života národopisného vědeckého pracovníka, kamaráda a spolupracovníka, popřát mu pevné zdraví, radost i potěšení z dobré práce, štěstí a pohodu v rodinném životě. Ad multos annos! Josef Jančář

Padesátiny grafika Karla Beneše [obsah]

Vzpomínáme-li v tomto časopise jubilea výtvarného umělce, není to vinou nějakého omylu, protože Karel Beneš je pozoruhodným tvůrcem i z hlediska lidové kultury, nejen výtvarného umění. Jako vlčnovský rodák - vstoupil do života 1. máje 1932 - měl možnost již od dětství bezprostředně prožívat lidové tradice, které hrály v této obci odjakživa významnou roli v životě vesnické pospolitosti. A měl štěstí, že na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze byl jeho profesorem národní umělec Antonín Strnadel, který mu vtiskl úctu i vážnost k podstatě lidové kultury tak, aby umělecký zájem nebyl ovlivňován jen malebným povrchem lidových výtvorů. Od dob studií se Karel Beneš věnoval problematice lidové kultury a od počátku s osobitým zaujetím vyjadřoval její neopakovatelnou hodnotu i pro nás, nejen pro ty generace, jež se podílely na její tvorbě. Již jako ročníkovou práci uplatnil knihu Vlčnovjané, věnovanou tradicím rodné obce. Jeho diplomová práce s názvem Šohajek švarný by

222

la věnována lidovým baladám a tradicím rekrutů, tak živě platné a významné tematice v jeho rodném kraji.
      I v ilustrační tvorbě pro děti a mládež, jíž se profesionálně věnuje, uplatnil lidovou baladičnost a výtvarnou zkratku, podloženou nejen citlivým přístupem k lidové tvorbě vůbec, ale i studiem lidových obrázků na skle, výšivek a dalších výtvorů lidové kultury na Slovácku. Ve volné tvorbě, kde vzbuzují pozornost především šestibarevné litografie, uplatnil již na velké výstavě grafiky v Moravském muzeu v Brně v roce 1961 cyklus grafických listů na námět lidových balad, jež ho neustále okouzlují poetičností obsahu í podání, takže je nejen zná a studuje, ale i rád zpívá. Stovky novoročenek a ex libris, jež sbírají a obdivují sběratelé drobné grafiky, odrážejí tento jeho niterný zájem o lidové tradice, přetavované ve výtvarném zpodobení ovšem do současné výtvarné řeči, a to se snahou o proniknutí k podstatě lidového projevu, nikoli pouze o postižení vnějškové líbivosti, jíž podléhají umělci jen Slováckem procházející a proto zachycující jen ornamentální dekor v atraktivním podání. Grafik Karel Beneš jde vážně a opravdově za svým cílem a ačkoli žije a působí v Praze, je svázán s rodným krajem natrvalo. Proto z několika desítek výstav, kde veřejnosti předložil své grafické dílo, jich řada připadá na rodný kraj. Tak např. v roce 1981 uskutečnil výstavy své grafiky v Hodoníně a v Uher[/]ském Brodě, aby prezentoval v rámci celkového grafického díla i náměty, odrážející to, co na Slovácku prožil a co pro něj lidová kultura "malovaného kraje" znamená. Znalci výtvarného umění oceňují v jeho projevu baladičnost, danou duchem lidových písní a melodiemi primášů hudeckých kapel, jakož i barevnou pohádkovost, umožňující využít možností barevné litografie, jíž se nejraději vyjadřuje. Ale obdivuhodně se vyjadřuje i citlivou linií kamenorytin, jež tlumočí půvab dívek v lidovém kroji i bohatýrské tradice hrdinů lidových písní, ptáky ve stromech jako vykouzlené z lidových balad a pohádek, podané pevnou rukou, vedenou okouzleným srdcem, nejen zkušeným okem vý[/]tvarníka. Proto se zajímají tolik o jeho drobné grafické práce, vystavené např. v roce 1981 v Praze na výstavě užité grafiky a v roce 1982 na výstavě novoročenek, sběratelé grafiky oceňují osobitý půvab zrcadlící z lidových tradic to nejpodstatnější, za čím šli umělci už od dob Mánesových. Ve sbírkách galerií a muzeí jsou zastoupeny jeho velké šestibarevné litografie s baladickými a pohádkovými náměty jako doklad trvalého významu a dosahu tradic lidové kultury. Ty se ostatně odrážejí i v desetitisících knížek pro děti a mládež, zvláště v knížkách pohádek, jež ztvárnil právě díky hluboké znalosti lidových tradic s osobitým přínosem. Josef Beneš[/]

NEKROLOGY

Světa neprebyli, srdco potěšili [obsah]

(Za čtyřmi muzikanty)
      Odešli všichni na podzim roku 1981.
      30. srpna zemřel ve věku 75 let podlužácký cimbalista Jožka Ščuka ze Staré Břeclavi. Rázovitý člověk, vynikající vypravěč a hlavně osobitý a zanícený muzikant! Vzpomeneme-li drobného detailu, že na druhých národopisných slavnostech ve Strážnici v roce 1947 získal mezi technickými cimbalisty cenu "za nejlepší výkon v lidovém podání", uvádíme to proto, že toto ohodnocení bylo přesné a spravedlivé. V[/] posledním období jsme ho pak řadu let vídali zejména za cimbálem muziky souboru Břeclavan. Tvořil v ní jeden z jejích pilířů až do doby, kdy těžce onemocněl. Byl solí krajového stylu v této kapele a plným právem si na celém Podluží vysloužil titul "Majstr". Tohoto čestného označení se mu dostalo jako jen málokterému hudci.
      23. září zesnul v požehnaném věku 89 let myjavský cimbalista Štefan Dudík - bratr primáše Samka (1880-1967) a basisty Pavla (1878-1960). Ještě v roce 1970 jsme s ním v brněnském rozhlase nahráli řadu pěkných a sugestivních

223

snímků. Hrál bez zbytečných kudrlinek a efektů. Byl častým oponentem Samkovým, když ale sedl za cimbál, pak si zpravidla rozuměli dokonale. Uměl podržet muziku!
      6. října zvonily hrany klarinetistovi Otynu Horkému, jemuž bylo pouhých 61 let. Pocházel z Veselí nad Moravou, studoval na gymnáziu ve Strážnici a potom na vysoké škole v Praze. Po absolutoriu se dostal do Uherského Hradiště, kde v roce 1951 stál u zrodu souboru Hradišťan; v této muzice jsme rádi poslouchali i jeho zajímavou - jednoduchou, ale vytříbenou hru. Měl své lásky: Rád navštěvoval třeba hudce Jožku Kubíka, jemuž v době svého zaměstnání v brněnské televizi věnoval film. Miloval poezii, na jejíž struny sám také několikrát zahrál:

     Za městem hřbitov
     nadbíhá podzimu.
     Budu i já jednou
     pochován tady?...

      25. října skosila smrt ve věku ještě nižším - 57 let - primáše Jožku Peška. Hrával od mládí s velickými hudci a tím, že se přiženil do rodiny nejlepšího horňáckého "píščeláka" - klarinetisty Tomáše Kohúta, byl s nimi i mnohonásobně spřízněn. Se zármutkem pochoval dva ze své pětičlenné kapely - kontráše Leoše Zemana a rok před svou smrtí i Jana Šáchu. Těžce se mu tehdy nad rovem drala z úst slova: "janku, už hrávat nebudeme, nemáme kontrášů!" Po vyučení strojním zámečníkem vystudoval filozofickou fakultu v[/] Brně - národopis a hudební vědu. Za studií i po absolutoriu prošel jako primáš několika soubory a vyměnil vícekrát zaměstnání. Pěkně na něj vzpomínají zejména z jeho posledního působiště - z Lidové školy umění v Uherském Hradišti: Svými kolegy, rodiči i samotnými dětmi byl zde označován za výtečného pedagoga. - Odchod Josefa Peška citelně zasáhl nejen velické hudce, ale i horňáckou muziku Martina Hrbáče z Veselí nad Moravou.

     Byli hudci, byli,
     světa neprebyli,
     a my také budem,
     světa neprebudem.
Dušan Holý

Za Boženkou Šebetovskou [obsah]

Když se 21. února 1982 sešli na Dostaveníčku moravských cimbalistů pamětníci, jeden z nich v hovoru naznačil: "Přátelé, jsme v prostoru, kde rúbajú les!" Nenadáli jsme se, že ten vesmírný rubač setne Boženku Šebetovskou, která v ten den také zpívala. A zpívala ještě týden nato v přímém vysílání k jubileu BROLNu - snad jako by chtěla udělat výraznou tečku za svým k písni předurčeným životem. Zemřela po těžké operaci v úterý 13. 4. ve věku 62 let. Pocházela z Lanžhota. v době její největší popularity se jí říkalo "slovácký slavíček" a její třpytivý soprán přitahoval posluchače více než 40 let. v historii Čs. rozhlasu a jeho brněnského studia je Boženka Šebetovská zapsána výraznými literami.[/] Svého času vzpomínala v reportážním rozhovoru na své první vystoupení: "...to bylo tak. Náš tatíček dojeli z Lanžhota do Brna do rozhlasu. Řekli - mám doma céru, ta zpívá - no a dostali odpověď: ,Tož ju doveďte!' - Bylo mně tenkrát 15 let a psal se rok 1934." O dva roky později nazpívala Boženka Šebetovská - tehdy ještě Králová lidové písně z Podluží na desku Československé akademie věd č. 0185/0176. v té době začala zpívat s cimbálovou muzikou brněnského Slováckého krúžku, který vedl cimbalista Jaromír Běhúnek. v době nesvobody, za těžkých dob protektorátu, měly její písně prodchnuté vůní země cenu zlata. Vrcholné roky nastaly Božence Šebetovské po založení BROLNu. Toto těleso jí vděčí za mnohé, prošlapávala mu cestu k posluchačům. Byla v druhé polovině let šedesátých spolu s tenoristou Jožkou Severinem na vrcholu posluchačské pozornosti. Redakce folklóru byla zavalena přáním, aby Boženka zazpívala - Tulipán, tulipán - Nechoď k nám šohajku - populární dueta s Jožkou, třeba Červená růžičko - Stokrát sem sa zaríkala a další. s BROLNem a později s programem Zdeňka Galušky "Pod slováckým nebem" projela patrně několikrát celou republiku. Byla zakořeněna doma, na Moravě. Zpívala sice s BROLNem několikrát v zahraničí, ale její písně byly určeny a libě zněly především českým uším a lidé to cítili, Ještě nedávno právě po onom posledním vysílání, které

224

ho se Boženka Šebetovská zúčastnila, vzpomínala jedna z posluchaček v dopise, jak kdysi při koncertě vletěl do sálu motýl právě když Boženka zpívala, sedl jí na hruď a tam jako zářivý šperk seděl a lze-li tak říci - celou píseň doposlouchal. Je to symbolika trochu[/] pohádková, ale k Božence Šebetovské slušela. Byla to velice jemná žena, ztělesnění vlídnosti, pohody a jasu. A takovou ji uchovávají její písně, které patří do zlatého fondu Čs. rozhlasu takovou si ji v mysli uchovají všichni, kteří ji znali. Jaromír Nečas[/]

KNIHY

Folkloristické dílo J. Krzyżanow­ ského

Julian Krzyżanowski: Szkice folklorystyczne, I-III. [obsah]

Kraków 1980
      Zemřelý věhlasný polský vědec J. Krzyżanowski, jenž patří ještě ke generaci minulého století (nar. 1892), náležel k těm znalcům slovesnosti, jež zajímá stejně literatura i lidová slovesnost. Jako známý a význačný odborník na staropolskou literaturu napsal kromě mnoha prací z tohoto oboru (Romans polski wieku XVI nebo Ludowość w poezji Kochanowskiego) rovněž ceněnou teoretickou knížku Nauka o literaturze, jež vyšla v novém vydání asi před deseti roky. Ale stejně důležité a významné knihy a články napsal i o slovesném folklóru. Pro Krzyżanowského tvořilo písemnictví, literatura i lidová slovesnost a folklór dvě větve jednoho stromu. v tom připomíná i některé naše české vědce J. Polívku, V. Tilla, J. Horáka, K.[/] Horálka a zejména B. Václavka. Hlavní práce Krzyżanowského o folklóru vyšly už dříve knižně (Byliny, Paralele, Polska bajka ludowa, Słownik fokloru polskiego, Mądrej głowie dość dwie słowie, W świecie bajki ludowej), ale značná část jich zůstávala roztroušena po časopisech, sbornících jako samostatné stati, úvody ke knihám, recenze, zprávy o kongresech atd. Ještě za svého života je autor shrnul do třísvazkového souboru Szkice folklorystyczne: kniha obsahuje 106 textů na více než tisíci stranách. Většina z nich byla už publikována, nejvíce v polských časopisech, ale některé z nich i v časopisech a sbornících zahraničních. Ale v souboru se objevuje 11 nových článků, jež autor nikde nepublikoval. Všechny tři svazky obsahují z největší části práce a stati vědecké a odborné, ale některé stati zcela populárního zaměření. Trojsvazkový soubor Szkice folklorystyczne představuje výtěžek více než čtyřicetiroční práce autorovy: první práce[/] vyšla v roce 1933 a poslední se objevila asi před pěti roky (1975).
      Teprve z tohoto souboru si uvědomujeme, co znamenal J. Krzyżanowski pro polskou a vůbec pro celou - bez přehánění - evropskou a světovou folkloristiku. z knihy vysvítají encyklopedické znalosti a obrovské vědomosti autorovy. Krzyżanowski se věnoval téměř všem odvětvím folklóru, ve všech se důkladně vyznal a o všech mohl psát - ale jeho hlavními obory byly svazky mezi literaturou a folklórem, dále folklórní pohádka a přísloví. Svazky jsou uspořádány tematicky: v prvním díle čtenář najde stati z teorie foklóru (např. Folkloristika v nauce o literatuře, s. 43-57 nebo Folkloristická textologie, s. 58-72), a další články z dějin polského a slovanského folklóru (Slovanská lidová slovesnost, s. 75-96, Polská folkloristika, s. 97-106, Dvě stě roků polské folkloristiky, s. 418-426, Folklór v literatuře z let 1864-1918, atd.). v druhém svazku nacházíme jednak práce o písni (populární a kramářské písně, jihoslovanské epické písně), ale hlavně články a stati o pohádce (s. 133-395: o systematice polské pohádky, o lidové pohádce jako výrazu slovanské vzájemnosti, o slezských pohádkách a pověstech, o jánošíkovských pověstech atd.). A konečně třetí svazek obsahuje články o legendě a o hádance (s. 7-15, 1636), ale z největší části je tento díl věnován příslovečné problematice (dějiny polského příslovnictví

225

v průběhu pěti století, středověké prameny polských přísloví a stati o sběratelích a vydavatelích přísloví - o S. Adelbergovi, H. Goldsteinu, J. S. Bystroňovi, Erasmu z Rotterdamu atd.).
      Jen z tohoto pouhého výčtu je zřejmé, že Krzyżanowského kniha je opravdové kompendium lidové slovesnosti a že svým obsahem dává poučení nejenom o polské folkloristice a polském folklóru, ale rovněž o celém folklóru slovanském: tak encyklopedická stať Słowiańska literatura ludowa, psaná pro polský Slovník slovanských starožitností z roku 1967, patří k tomu nejlepšímu a nejhodnotnějšímu, co bylo o této problematice vůbec napsáno. Ale takových příkladů bychom mohli uvádět více. Krzyżanowski má dar psát o záležitostech folklóru a literatury se skutečnou kulturou slova, umí podat složitou problematiku jakoby jednoduše a zajímavě, dovede zhutnit své výklady do koncízního a panoramatického výkladu. Myslím, že to umí jenom takový autor, jenž mnoho ví a zná, a jenž dovede o těchto problémech psát.
      Třídílná kniha je vybavena nejrůznějšími rejstříky, jež mají usnadnit používání: index autorů, názvů, institucí a titulů anonymních děl, index folklórních postav, písní, vypravěčských motivů a syžetů a téměř padesátistránkový tematický seznam přísloví, o nichž se v práci mluví.
      Soubor Juliana Krzyżanowského významně doplňuje vědecký profil[/] tohoto polského vědce, jenž se po druhé světové válce zapsal do světové folkloristiky jako málokterý jiný folklorista ze slovanského světa. Pro vědeckou veřejnost je významné, že všecky tyto články, stati, recenze a jiné práce se dostaly do rukou zájemců v jedné přístupné formě. Oldřich Sirovátka

Jaroslav Štika: Lidová strava na Valašsku. [obsah]

Profil, Ostrava 1980, 176 str., ruské, polské, německé a anglické resumé, volná příloha ( M. Habustová, z  Valašského jídelníčku) 16 str.
      Významnou součástí poznávání kultury a způsobu života každého národa je i studium lidové stravy, v jejímž vývoji se odráží i vývoj materiální, sociální a duchovní kultury našeho lidu. Ostravské nakladatelství Profil vydalo v pěkné grafické úpravě A. Stanovského monografii o lidové stravě na Valašsku, která je první skutečně etnograficky zpracovanou regionální prací o vývoji lidové stravy v naší literatuře. Jejím autorem je známý badatel v oboru hmotné lidové kultury, ředitel Valašského muzea v přírodě, Jaroslav Štika, který se ve své knize neopírá jen o autentická svědectví pamětníků, ale využívá i archivních pramenů a literárních záznamů, jimiž koriguje výsledky terénního výzkumu.
      Autor rozdělil knihu do čtyř základních kapitol: 1 - Osídlení a zúrodnění kraje, zemědělská pro[/]dukce, 2 - Vývoj lidové stravy, 3 - Příprava jídla, vaření, pečení, stolování, 4 - jídelníček dne všedního a svátečního. Tyto kapitoly jsou doplněny úvodní a závěrečnou statí, resumé ve čtyřech jazycích a přiměřeným vědeckým aparátem. Do knihy je volně vložen malý receptář vybraných valašských jídel, sestavený M. Habustovou. k přehlednosti a tím také větší užitnosti publikace přispívají hesla, provázející text a tvořící zároveň náznak systematiky tohoto oboru studia lidové kultury.
      Je sympatické, že autor pojal svou práci jako dílo spíše populárně vědecké a nelze mu proto vyčítat některé příliš literární formulace nebo absenci obecnějších teoretických závěrů.
      Z tohoto zorného úhlu se Štikovi podařilo podat podrobný, historickými prameny i autentickými svědectvími podepřený obraz vývoje lidové stravy na Valašsku zejména v 19. a v první polovině 20. století. Správně položil důraz na její samozásobitelský charakter, zachytil vliv sociálních a společenských proměn i vliv přežívajících věrských představ na charakter stravy vůbec a při nejrůznějších obřadních a zvykových příležitostech na Valašsku zvláště. Avšak kniha nepodává jenom obraz o lidové stravě v jednom národopisném regionu, ale může se stát i metodickým návodem pro podobný výzkum v ostatních regionech naší vlastí. Josef Jančář

226

Alica Elscheková - Oskár Elschek: Slovenské ľudové piesne a nástrojová hudba. Antológia. [obsah]

Vydal Osvetový ústav v Bratislave ako účelovú (nepredajnú) publikáciu pre krajské a okresné osvetové zariadenia. Bratislava 1980, 375 strán
      Od vydania základného hudobno folkloristického diela J. Kresánka "Slovenská ľudová pieseň zo stanoviska hudobného" (Bratislava 1951) uplynuli tri desaťročia a hoci medzičasom vyšli viaceré monografické práce o slovenskej ľudovej piesni, tancoch či nástrojovej hudbe (ide však o rozmanité vydania, ktoré nie sú často dostupné), recenzovaná publikácia predstavuje v istej nadväznosti na dielo J. Kresánka nový prínos v našej folkloristickej literatúre. Predovšetkým v tom smere, že v rámci antológie autori urobili vedeckú analýzu jednotlivých piesňových typov i tematických skupín piesní a tým poskytujú čitateľovi ucelený obraz o. súčasnom stave poznania a úrovni štúdia slovenského hudobného folklóru.
      Celková koncepcia práce je rozdelená do dvoch väčších celkov. v prvom prinášajú autori všeobecnú charakteristiku slovenskej ľudoej piesne, a to z hľadiska štýlovej genézy, dnešného rozvrstvenia a jej miesta v stredoeurópskej a slovanskej hudbe. Ďalej charakterizujú regionálnu diferenciáciu, funkčné a žánrové členenie a napokon poukazujú na interetnické[/] vzťahy slovenskej ľudovej hudobnej kultúry, ako aj vzťahy medzi ľudovou a umeleckou piesňovou a hudobnou tradíciou. v rámci týchto charakteristík sú osobitné kapitoly venované tiež ľudovým hudobným nástrojom a ich hudobnému repertoáru, ľudovým tancom, funkcii a významu ľudových piesní, ľudovej hudby a tanca pre dnešnú národnú kultúru a v neposlednom rade historickým prameňom ľudových piesní, hudby a tanca či rovnako i doterajším výsledkom na úseku zbierania a výskumu piesní, hudby a tanca na Slovensku.
      Ťažisko práce spočíva v druhej časti - antológii, analýzach a komentároch. Ide konkrétne o 190 piesní a 30 záznamov inštrumentálnej hudby. Okrem materiálu z dnešného územia Slovenska autori uvádzajú aj ukážky folklóru dolnozemských Slovákov z Maďarska, Juhoslávie a Rumunska. Do akej miery je zvolený vzorček reprezentatívny, to dokladá skutočnosť, že vychádza z mimoradne rozsiahlych zbierkových fondov Oddelenia etnomuzikológie Sekcie hudobnej vedy Umenovedného ústavu SAV (archív ráta vyše 100 000 piesňových textov, 60 000 melodických zápisov a rovnako okolo 60 000 zvukových záznamov piesní. a nástrojovej hudby).
      Usporiadanie antologickej časti práce vychádza z obsahovo-funkčných kritérií. Piesňový repertoár je rozdelený do šiestich tematických skupín a po nich nasleduje samostatná časť nástrojovej hudby[/] (strunné i vzduchozvučné nástroje a muziky). Vieme, že otázka klasifikácie piesňového repertoáru je stále živým problémom vo folkloristike a tak svojím spôsobom sa s ním museli vyrovnať i autori antológie. v tomto prípade jednotlivé tematické skupiny vymedzili nasledovne: 1. detstvo, 2. výročné dni, 3: rodinné slávnosti, 4. práca a zamestnanie, 5. láska, žiaľ, radosť, 6. tanec a muzika. Vnútorné členenie v rámci týchto skupín jasne ukazuje na úskalia, ktoré museli autori prekonať pri usporadúvaní antológie, hlavne pokiaľ ide o obsahové i funkčné spojitosti medzi jednotlivými skupinami.
      Vzhľadom na celkový rozsah antológie výber ukážok je pomerne úsporný. Napriek tomu autorom sa podarilo prezentovať charakteristické piesňové typy, ktoré sa spájajú so zvykoslovnými prejavmi rodinného či výročného obyčajového cyklu, ako aj v rámci ostatných vymedzených skupín. Sporné sa však miestami javí regionálne zastúpenie ukážok. Napríklad v prípade svadobných piesní dominuje východné Slovensko (konkrétne reprezentované len oblasťou Spiša, odkiaľ je celkom 20 piesní), západné Slovensko je zastúpené v menšej miere oblasťou Nitrianska a stredné Slovensko úplne chýba. v malo[v][m] rozsahu sú zastúpené tiež piesne, ktoré sa spájajú s dramatickými či divadelnými prejavmi atď.
      Antológia je doplnená základnou literatúrou, zoznamom oblastí a

227

obcí, zoznamom spevákov a muzikantov, zberateľov aj zapisovateľov piesní a napokon registrami tonalít, hudobno-formových útvarov, veršových útvarov, motivických prvkov textu a melodickými a textovými incipitmi. z tohto hľadiska, i keď ide o účelovú publikáciu pre krajské a okresné osvetové zariadenia, antológia splňuje náročné vedecké kritériá vydávania hudobnofolklórneho materiálu. Keďže je však toto vydanie určené širokému okruhu amatérskych záujemcov o hudobný folklór, z metodického aspektu by sa žiadalo inštruktívnejšie vysvetliť zásady analytických postupov, ktoré prispievajú jedinečným spôsobom k hlbšiemu poznaniu nielen ľudovej piesne, ale slovenskej ľudovej hudobnej kultúry vôbec.
      Záverom môžeme konštatovať, že recenzovaná práca ďaleko prekračuje sféru amatérskych záujemcov o ľudovú hudbu, a preto treba len dúfať, že antológia sa dostane do rúk i širšej kultúrnej verejnosti v novom (knižnom) vydaní. Andrej Sulitka

František Všetička: Josef Štefan Kubín. [obsah]

Praha 1980, 127 s.
      Národní umělec J. Š. Kubín, velký sběratel lidové prózy na Kladsku, v Podkrkonoší a na Hlučínsku, vypravěč pohádkových knížek pro děti a autor povídkových próz pro dospělé, jichž si vážil a obdivoval mimo jiné V. Vančura, našel bohužel málo vykladačů svého rozvětveného a bohatého díla. Do[/] dnešních dnů máme jen vlastně dvě monografie, které se zabývají jeho prací. Tu druhou před dvěma roky vydal literární historik a vědec František Všetička a vyšla v Čs. spisovateli v edici Portréty spisovatelů. Není to žádný rozsáhlý a náročný rozbor, nýbrž pouze menší populární výklad života a hlavně díla. Čtenář v knížce najde v několika kapitolách přehled Kubínova folkloristického díla, tvorby pro děti a povídek pro dospělé a interpretaci autorova svérázného stylu, a vedle toho najde rovněž bibliografické údaje - od Kubínových knížek až po články o Kubínovi. Je to všechno přehledně uspořádáno; jen národopisec se tu a tam diví, když čte formulace jako "lidový folklór". Ale bohužel tato monografie nepodává nic jiného, než nejnutnější a skromný přehled. Kdo před několika lety četl obdobnou monografii Otakara Chaloupky Vypravěč J. Š. Kubín (Východočeské nakladatelství Hradec Králové 1966), ví, že všecko a navíc ještě mnohé jiné, je obsaženo právě v této knize a že monografie Všetičkova je pro čtenáře základní informací o díle tohoto umělce. Oldřich Sirovátka

V. M. Mežujev: Kultúra a dejiny. [obsah]

z ruštiny preložil V. Andrísek. Bratislava (Pravda) 1980, 212 strán
      Problematikou kultúry sa najmä v posledných desaťročiach zaoberá nielen filozofická, ale aj etnogra[/]fická, sociologická, kultúrologická a ďalšia literatúra. Zo známych autorov v ZSSR je to napríklad E. S. Markarjan, A. I. Arnoľdov, S. N. Artanovskij, L. N. Kogan i M. S. Kagan, E. Ion i J. V. Bromlej, J. R. Višnevskij atď., v Bulharsku K. Popov, L. T. Živkova a iní; v Československu i Poľsku sa problematike kultúry takisto venuje veľká pozornosť. Do tohto úsilia organicky zapadá aj preklad práce V. M. Mežujeva, ktorá s podtitulom Problémy kultúry vo filozoficko-historickej teórii marxizmu vyšla roku 1977 v Moskve a v odborne i čitateľsky dobrom preklade Vladimíra Andríska roku 1980 vo vydavateľstve Pravda (v rámci edície Filozofické aktuality).
      Problematiku vzťahu kultúry a dejín alebo presnejšie, chápania kultúry v dejinách V. M. Mežujev rozpracúva v štyroch kapitolách. v prvej, nazvanej Pri zrode problému, si všíma kultúru v súvislostiach rodiaceho sa buržoázneho vedomia. Ukazuje, ako k riešeniu tohto problému pristupovali myslitelia rôznych období predmarxistickej filozofie (francúzski osvietenci, I. Kant, G. W. F. Hegel atď.). z hľadiska etnografie je vari najpodnetnejšia kapitola o princípoch prístupu, v ktorej autor analyzuje kultúru ako činnosť človeka, ako sebarozvoj človeka i ako významnú historickú kategóriu, doteraz najčastejšie definovanú ako súhrn materiálnych a duchovných výsledkov (hodnôt, úspechov atď.) ľudskej činnosti, dosiahnutých ľud

228

mi počas spoločensko-historického procesu. Obsah po jmu kultúry sa v tomto prípade určuje jednoduchým vyčíslením jednotlivých úsekov spoločenského života, ktoré navzájom vytvárajú kultúru (predovšetkým úsek výroby, spôsobu života, morálky, umenia, vedy atď.). Tento empirický prístup bol už skôr vystriedaný, hoci nie u všetkých bádateľov, prístupom axiologickým (hodnotovým) a historickým (celostným), ktorý podčiarkuje chápanie kultúry ako všeobecnej, samostatnej a špecifickej stránky historického procesu, neoddeliteľnej od chápania základných stupňov tohto procesu.
      V ďalšej kapitole sa autor usiluje objasniť reálny vzťah kultúry k prírode a spoločnosti, vo štvrtej zas vývin kultúry od buržoáznej k socialistickej a vzťah socialistickej kultúry k osobnosti človeka. Tu zdôrazňuje, že súčasné buržoázne teórie odrážajú, ale nedokážu riešiť existujúce protirečenie medzi človekom a okolnosťami, medzi jeho prirodzenosťou a sociálnosťou (kultúrou). Teoretické a praktické rešenie tohto protirečenia prináša až marxisticko-leninská veda.
      V. M. Mežujev hlboko načiera do problémov, ktoré treba objasňovať z hľadiska všetkých spoločenskovedných disciplín, a to tým skôr, že pojem kultúra patrí do ich terminologického fondu a že bez neho sa nezaobíde nijaký úsek spoločenského poznania. Adam Pranda[/]

Soňa Burlasová: Ej, prišli sme, prišli sme na pole družstevné. Ľudová piesňová tvorba s tematikou jednotných roľníckych družstiev. [obsah]

Vydalo vydavateľstvo Príroda pre Ministerstvo poľnohospodárstva a výživy SSR. Bratislava 1980, 234 strán
      S prestavbou poľnohospodárstva a plánovitým rozvojom socializácie slovenskej dediny po prijatí čsl. zákona o jednotných roľníckych družstvách roku 1949 sa spájajú i nové vývinové procesy ľudovej kultúry. Na podporu kolektivizácie začali totiž v päťdesiatych rokoch vznikať nové družstevné piesne agitačného charakteru. Ich prvými autormi boli buď učitelia alebo vedúci novovznikajúcich súborov ľudovej umeleckej tvorivosti. Po počiatočnej vlne týchto agitačných piesní nastúpilo však zakrátko -v súvise s hospodárskym i politickým prerodom slovenskej dediny i obdobie spontánnej piesňovej tvorby s družstevnou tematikou.
      Ak pri príležitosti 30. výročia kolektivizácie slovenskej dediny vychádza z pera poprednej slovenskej folkloristky knižná publikácia, dostáva sa nám do rúk doklad, že výskyt piesní s družstevnou tematikou nebol v spevnom repertoári slovenskej dediny náhodný a hlavne, že ide o jav stále živý a aktuálny aj v súčasnosti. Treba pritom povedať, že slovenská folkloristika sa začala zaujímať o túto piesňovú tvorbu už v päťdesiatych rokoch a viaceré výskumné akcie[/] kontinuujú dodnes. Uvedená knižná publikácia je teda istým vyústením doterajšieho štúdia družstevných piesní na Slovensku.
      Jedným zo základných problémov, ktorý S. Burlasová rieši v rozsiahlej úvodnej štúdii; je otázka folklórnosti družstevných piesní. Vychádza pritom zo širšej konfrontácie kritérií folklórnosti diela a dokládá predovšetkým významovú dynamičnosť tohto fenoménu. Demonštruje to na doterajšom chápaní takých znakov folklórneho diela ako je ústnosť, kolektívnosť, variabilnosť, anonymnosť, štýlové nadväzovanie a tradovanie. A to jej umožňuje vymedziť i postavenie družstevných piesní v spevnom repertoári súčasnej dediny, hoci - ostatne, ako tiež správne v úvode upozorňuje - onen prívlastok "ľudové" ešte neznamená, že medzi nové družstevné piesne a tradičné ľudové piesne možno dať znamienko rovnosti: Existujú medzi nimi, pravda, viaceré odlišnosti, no nepochybné je, že v danom prípade ide o isté ideové vyvrcholenie ľu­ dových piesní so sociálnou tematikou. A z tohto hľadiska piesňová tvorba s tematikou jednotných roľ­ níckych družstiev sa stáva celkom oprávnene predmetom folkloristického výskumu. .. ,
      Charakteristickou črtou piesňovej tvorby s tematikou JRD je, že ide o osobitý konglomerát starých ľudových melodií s novým textom, ktorý je nositeľom špecifického výrazu. Celý súbor piesní preto autorka rozdelila na základe tematicko

229

-žánrových skupín textu: 1. zakladanie družstiev, 2: upevňovanie družstiev, 3. zlučovanie družstiev, 4: výročné družstevné členské schôdze, 5. družstevné dožinky, 6. život v družstvách. v tejto postupnosti je usporiadaná i zbierka, v ktorej autorka sprístupňuje výber materiálu z rokov 1951-1978. z doterajšieho fondu vyše 400 jednotiek piesňovej tvorby s tematikou JRD (fond je sústredený v archíve piesní Národopisného ústavu SAV) prezentuje 162 piesní. Každá ukážka je opatrená pasportizačným údajom, poznámkou o podnetoch vzniku piesne a jej konkrétnom príležitostnom určení.
      Práca S. Burlasovej je určená ši­ rokej kultúrnej verejnosti, žiaľ, ako nepredajná účelová publikácia (i kecl vydaná v 5 000 náklade a v peknej grafickej úprave) sa nedostáva na pulty kníhkupectiev. Je to naozaj škoda, pretože v našej národopisnej spisbe je to priekopnícke dielo, ktoré z folkloristického hľadiska dáva odpoveď na viaceré 'otázky vývinu ľudovej kultúry v období socializácie vidieka. Andrej Sulitka

Russkije narodnyje skazki o bogatyrjach. [obsah]

Uspořádala, úvodní stať a komentáře napsala R. P. Matvejevová, za redakce N. V. Novikova, Je. V. Pomerancevy a L. Je. Eliasova. Izdateľstvo Nauka, Sibirskoje otdelenije. Novosibirsk 1979, 303 stran
      První svazek plánovaného více[/]svazkového díla o kouzelných pohádkách Sibiře přináší třicet textů látek typu "Vítěz nad saní" (ATh 300) kontaminovaného s dalšími dvaceti sedmi typy kouzelných pohádek. (Typizace přinášených textů je provedena podle katalogu N. P. Andrejeva Ukazateľ skazočnych sjužetov po sisteme A. Aarne, Leningrad 1929.) z hlediska pasportizace textů kouzelných pohádek jsou zde publikovány látky zaznamenané v oblastech západní i východní Sibiře a na Dálném Východě od 20. do 70. let našeho století. Metodologicky je obsah sborníku zaměřen na úkol vytvořit co nejucelenější představu o složité skladbě ruských sibiřských pohádek těchto oblastí s přihlédnutím k vlivu podání neruských národností.
      Při třídění sebraného materiálu editoři používají vlastní klasifikace podle příbuzných skupin látek ("sjužetnyje gnězda"). R. P. Matvejevová odůvodňuje tento přístup k problematice možností snadno srovnávat jednotlivé látky navzájem, dále vyjasnit kompoziční postupy vypravěčů, a konečně možností studovat záměnu jednotlivých motivů v rámci určité látky a tím vysledovat zákonitosti variačního procesu podání látek.
      R. P. Matvejevová v široce založené, bohatě příklady dokumentované úvodní stati podává nejenom literárně historický nástin procesu vývoje ruských sibiřských pohádek, nýbrž i podrobný folkloristický průřez prostředí, ve kterém žijí vypravěči.[/]
      Závažnou otázkou výzkumu sibiřských pohádek všeobecně je otázka odrazu kontaktů ruských a neruských národností v pohádkových látkách. R. P. Matvejevová hledá genezi těchto kontaktů již u prvních ruských osadníků Sibiře; za typický jev považuje případ kozáků, kteří si často brali místní ženy. Autorka hovoří o burjatsko-ruských a o jakutsko-ruských vztazích. Tytéž závěry dokládá rovněž L. Je. Eliasov z bajkalské oblasti, Neméně zajímavou problematikou je také sledování zbytků magických a pověrečných praktik v podáních sibiřských pohádek; tato otázka ostatně souvisí se studiem etnických kontaktů.
      Samostatnou část své zasvěcené studie věnuje R. P. Matvejevová otázce dějin výzkumu sibiřských pohádek; na tomto místě autorka uvádí poměrně podrobnou charakteristiku jednotlivých vývojových etap folkloristického bádání o sibiřské pohádce, počínaje prvními sběry počátku a první poloviny 19. století (S. Guljajev, I. A. Chuďjakov), přes období systematických výzkumů etnografů i geografů 90. let 19. století (sem spadají akce organizované například východosibiřským oddělením tehdejší Ruské zeměpisné společností) a neopomeneme ani zdůraznit velký a dosud nedoceněný přínos sběrů a prací tehdejších politických vyhnanců (A. A. Makarenko, A. B. Adrianov, A. V. Žilinská a řada dalších). Tato část je bohatě faktograficky doložena citacemi nejvýznačnějších

230

badatelů, monografií a nejdůležitějších periodik, ve kterých vycházely pohádkové látky. Zvláštní místo v této části studie je pak věnováno novým etapám vývoje dokumentace a prezentace ruských sibiřských pohádek v období sovětského státu. Sem patří etapa dvacátých až třicátých let, kdy poprvé došlo k systematickému studiu repertoáru vynikajících vypravěčů (Šelichová, Aslamov, Sorokovič-Magaj a další), a to dokonce metodami návratných výzkumů. Dále sem spadá etapa Velké vlastenecké války a 50. let, kdy byly studovány zejména aktualizace hrdinské pohádky (zápisy L G. Parilova a Omského institutu A. M. Gorkého v letech 1951-1953). Konečně sem nutno zařadit etapu 60. a 70. let našeho století, kdy se znovu rozvíjí intenzívní zkoumání vynikajících vypravěčů.
      Co do technické vybavenosti má sborník značné výhody ve vhodně uspořádaných rejstřících a v abecedním seznamu textů látek. Seznam publikovaných třiceti textů kouzelných pohádek má rovněž odkazy na předchozí publikace spolu s příslušným typovým označením ATh. Editoři používají čtenářského přepisu textů, které by při přesné dialektické a fonetické citaci byly širší čtenářské obci, jíž je sborník určen, těžko srozumitelné. Na první pohled nenápadná publikace takto přináší cenný soubor pohádek; cenný nejenom obsahem, nýbrž také pojetím a zpracováním. Jiří Jaroš[/]

SBORNÍKY

Revoluční proměny jihomoravského venkova. [obsah]

Sborník příspěvků z konference o integrovaném společenskovědním výzkumu současné vesnice a malého města. k vydání připravil V. Frolec. Vydalo nakladatelství Blok, Brno 1980
      Výzkumy vývojových tendencí v kultuře a způsobu života obyvatelstva jsou důležitým zdrojem podnětů pro společenskou praxi, pro praktickou činnost řídících složek ve všech společenských systémech. Takové výzkumy se uskutečňují v nejrůznějším rozsahu od kontinentálních projektů přes různé regionální akce až po stacionární výzkumy jednotlivých lokalit a je samozřejmé, že jsou předmětem zájmu společnosti a výsledky mají (nebo by měly mít) všestrannou podporu řídících složek. Pokus o realizaci dlouhodobého a široce založeného projektu společenskovědního výzkumu u nás se uskutečňuje v Jihomoravském kraji a jeho první výsledky přináší sborník Revoluční proměny jihomoravského venkova, vydaný s podporou jihomoravského KNV v krajském nakladatelství Blok v Brně a sestavený docentem národopisu na Univerzitě J. Ev. Purkyně v Brně PhDr. V. Frolcem, CSc.
      Sborník je sestaven z referátů, přednesených na první konferenci[/] o integrovaném výzkumu jihomoravského kraje a zahrnuje 9 pří spěvků historiků; 3 sociologické a 5 literárněvědných a jazykovědných prací a 23 referátů národopisných. Na tomto místě nelze podrobně rozebírat těchto čtyřicet příspěvků. z hlediska národopisu lze spíše jen konstatovat, že z národopisných referátů vyplývá výrazný obsahový posun ve studiu lidové kultury k hlubšímu zájmu o současné proměny v kultuře a způsobu života jihomoravského venkova. v úvodu národopisné části sborníku upozorňuje V. Frolec správně, že oproti vlastnímu združstevňování představují proměny v životě rolníků složitejší a především dlouhodobější proces, který združstevněním vlastně teprve začíná. v souvislosti s informacemi o mezinárodních projektech národopisných výzkumů, jako například výzkumu úlohy lidové kultury v životě evropské společnosti, nebo proměn vztahů rodiny a společnosti a dalších poukazuje K. Fojtík v následujícím referátě na nutnost využívání výsledků integrovaného výzkumu kraje v bezprostřední praxi. Je třeba se ovšem při tom vyhnout nebezpečí úzkého prakticizmu.
      Z množství dalších národopisných informací, jež byly na konferenci předneseny a v nichž se někdy projevila teoretická neujasněnost, upou

231

tává pozornost referát R. Jeřábka o proměnách lidového umění, o soudobé tvorbě komunálního a rodinného životního prostředí na současné vesnici a o škodlivosti přežívajících nevědeckých interpretací projevů lidové kultury, nebo stejně erudovaný příspěvek O. Sirovátky o tom, že tradice nejsou statickým jevem; například folklór není jen světem zanikajícím, nýbrž i stále vznikajícím, který má a bude mít v malých sociálních skupinách stále důležitou integrující funkci. Takové referáty jsou příkladem odpovědného a vědecky seriózního přístupu k plnění úkolů výzkumného projektu v Jihomoravském kraji, a jsou bezprostředně využitelné pro společenskou praxi.
      Sborník přináší řadu zajímavých a potřebných zjištění, avšak vychází-li do určité míry jako protokol konference shrnující první výsledky závažného výzkumného projektu, měl by přinést více pokusů o zobecnění sledovaných problémů a mělo by z příspěvků všech vědních oborů být znát, jak tyto problémy řeší na svých pracovištích.
      Shromáždění a utřídění soustavy poznatků, jež lze aplikovat do praxe nebo vědecky dále využívat, je prvním předpokladem plnění přijatého úkolu. Ku prospěchu každého zúčastněného vědního oboru, i samého výzkumného projektu, by byla oponentura výsledků každého dílčího úkolu, jíž by se zúčastňovali i odborníci těch složek, které výsledků výzkumu využívají nebo[/] budou využívat v praxi. Přispělo by to nepochybně k lepší koordinaci jednotlivých úseků integrovaného výzkumu kraje i ke konkrétnější náplni výzkumného programu na účastnických pracovištích.
      Pro tato poučení je sborník Revoluční proměny jihomoravského venkova nepochybně výrazným podnětem pro další práci na projektu výzkumu, který je třeba pokládat za potřebný a důležitý. Josef Jančář

Lid a lidová kultura národního obrození v Čechách. [obsah]

Maketa sv.1-6. Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Praha 1980
      Ústav pro etnografii a folkloristíku ČSAV v Praze vydává od roku 1980 jako maketu rozsáhlé studie, které jsou vstupním zpracováním souborného díla Lid a lidová kultura národního obrození v Čechách". Celkem třináct autorů této syntézy přináší novou faktografii a hodnocení etnografie a historie hmotné i duchovní kultury (folklórní fakta nevyjímaje) a sociálních vztahů. Epocha národního obrození vzbuzovala a dosud poutá zájem pracovníků mnoha vědních oborů. Vyvolává respekt a zavazuje i etnografy doplnit mezery své vědní discipliny. Etnografie tohoto období vychází poprvé v rozsáhlé reprezentaci výsledků dlouhodobých heuristických studií, sběrů pramenů a dokumentů o životě venkovského i městského lidu na přechodu od feudalismu ke kapitalismu.[/]
      První svazek makety "Rozvoj školství, osvěty a vzdělanosti v Čechách v době národního obrození" z pera I. Heroldové je věnován významu vzdělávání nejširších lidových vrstev, při němž nemalou úlohu sehráli lidoví buditelé, kteří vedle emancipace společenské usilovali o emancipaci národní a tak, poplatni své době a své sociální příslušnosti, přispívali k naplnění objektivního zákona rozvoje společnosti, Studie člení látku pracovně do pěti období, a to: na období před rokem 1800, prvá dvě desetiletí 19. stol., léta dvacátá, třicátá a čtyřicátá s přesahem do 60. let.
      Druhý svazek V. Scheuflera pojednává o rukodělné výrobě, kde autor v osobitém pojetí rozlišuje a rozebírá tři tzv. ekonomické stupně rukodělné výroby v době národního obrození: domácí a domáckou výrobu a řemeslo. Přesné hranice mezi jednotlivými kategoriemi nelze vymezit. Značná pozornost je věnována řemeslu, které bylo produktem třídní společnosti jako organizace městská a jako organizace, usilující od počátku svého vzniku o společenské zařazení a právní uznání spolu s městským stavem.
      Třetí svazek makety čerpá z oblasti hudební folkloristiky. Autor studie, J. Markl, věnuje pozornost českým tradičním lidovým písním. Snaží se přinést nové poznatky a zdůrazňuje některé ze základních dosud sporných otázek s úmyslem vyvolat diskusi. Práce vychází z autorových předchozích díl

232

čích jíž publikovaných studií i z rukopisných monografií - jmenovitě "Nejstarší sbírky českých lidových písní".
      Pokračováním těchto monografií je již čtvrtý svazek makety věnovaný lidovým slavnostem a zábavám. Autorka studie H. Laudová se zde zabývá procesem kulturní emancipace, uskutečňujícím se v celém rozsahu národního obrození, neodvratně spojeným s nutností řešit především poměr tradice k soudobému životu. jednou z oblastí života venkovského lidu, ve kterém v této době docházelo k přeměně hodnot, byla soustava zvyklostí a výročních obyčejů, spojená s dalšími lidovými uměleckými projevy (zpěv, hudba, tanec, dramatické projevy atd). Středem autorčina zájmu jsou především ty, ve kterých také venkované dostali příležitost vystupovat jako činitelé veřejného dění.
      Pátý svazek makety je věnován lidovému vyprávění. Autorka studie D. Klímová si klade za cíl objasnit přínos slovesnosti pro národní kulturu dané epochy z hlediska folkloristiky a nově tak osvětlit známý fakt, že ve speciální situaci, kdy český literární vývoj byl oslaben nepříznivým politickým stavem země, měl právě folklór důležitý a v mnohém hlavní podíl na vytváření českého národního povědomí, na vědomí kulturní kontinuity a na tvorbě literárního stylistického kánonu, zejména v období tzv. romantismu. Pokouší se dokumentovat a hodnotit vliv tehdejší[/]ho hodnocení folklóru a zájem o folklór sám a pro lidovou kulturu jako takovou. Autorka věnuje velkou pozornost pohádce, jejímu místu v badatelském programu české vědy, jejím nositelům a jejímu sociálnímu pozadí. Zvláštní kapitolu studie tvoří humor tohoto období, žánr, který je znám nedostatečně, neboť jeho jadrnost odrazovala zjemnělé, v podstatě maloburžoazní vzdělance, odchované dobovými ideály romantismu. Poslední část makety zaujímají žánry pověstní. D. Klímová třídí lidovou prózu a v jejím rámci lidové žánry pověstní. Řadí sem lokální pověsti, lidové legendy, etiologické povídky, jejichž protějškem je pověst erbovní či heraldická, dále kronikářská pověst, která je také základem pro vznik pojmu národní pověst.
      Lidové výtvarné umění od J. Staňkové uzavírá dosud vydané svazky makety. Autorka v něm sleduje vývoj projevů lidového umění v oblasti kroje, výšivek, krajek a tkanin vůbec, v oblasti architektury, keramiky, nábytku, plastik, dřevořezů, maleb na skle apod. Dochází ke zjištění, že v období národního obrození dochází v celé Evropě, i u nás, k přesunu výrazných společenských hodnot ve hmotné kultuře, z kultury panské a měšťanské na kulturu lidovou. Lidová kultura výtvarná reprezentovala tvůrčí sílu, ukazovala vkus a byla důsledkem změn společensko ekonomických a jistým odrazem myšlení. Nabyla živého výrazu a jednoty, vyspěla ve svých nej[/]lepších artefaktech i technicky. Vytvořené a používané předměty nejrůznějším způsobem zdobené žily a obohacovaly člověka, posilovaly jeho individuální i společenské vědomí v diferenciačním procesu.
      V tisku je dalších devět svazků ke kapitolám vědeckého díla: česká společenská skladba národního obrození (V. Suková), bydlení (J. Vařeka), zemědělství (V. Vondruška), strava (J. Šťastná), oděv a národní kroj v roce 1848 (J. Svobodová a M. Moravcová), lidové kronikářství (A. Robek), výroční obyčeje (A. Robek), rodina (I. Heroldová) a tanec (H. Laudová). Vlasta Suková

Społeczności lokalne i ich przemiany. [obsah]

Materiały z seminarium 10-13 czerwca 1978. Wydawnictwo Pojezierze, Olsztyn 1980, 276 s.
      V edici Rozprawy i materiały Ośrodka badań naukowych im. Wojciecha Kętrzyńskiego w Olsztynie vyšel sborník referátů ze semináře, věnovaného otázkám lokálních společností. Jedná se o jubilejní X. seminář, pořádaný olsztýnským vědeckým centrem. Tak jako u předchozích seminářů (pořádaných každoročně od roku 1969) i zde usilovali pořadatelé o interdisciplinární přístup, který zajistili účastí etnografů, demografů, ekonomů a sociologů z celého Polska i ze zahraničí (Praha, Brno, Bratislava, Budyšín).

233

      Referáty jsou rozděleny do tří skupin. První okruh, nazvaný "Teoretické a metodologické problémy bádání nad lokálními společnostmi", je uveden článkem J. Burszty, nastiňujícím problematiku lokálních společností od tradičních po současné. Zabývá se pojmy Gemeinschaft, Gesellschaft, společenská skupina, lokální společnost, společenská struktura, organizace, integrace, společensko-kulturní vzory apod. Další příspěvky jsou věnovány tvoření společensko-hospodářských struktur v krajině ( J. Suchta ), demografickým strukturám migračních procesů, vlivům urbanizace, způsobujícím, že se vesnice mění v městečka či předměstí velkých měst ( E. Pietraszek ), změnám hodnotových orientací vesnického člověka ( A. Pranda ), trvalým a proměnným vlastnostem lokálního společenství ( A. Kutrzeba-Pojnarowa ), funkcím a proměnám tradic lidové kultury v lokální společnosti ( V. Frolec ), metodologickým aspektům bádání ( J. Bednarski ) a zkušenostem lužicko-srbských badatelů ( P. Nowotny, M. Kasper ).
      Konkrétní materiál přináší druhá skupina referátů pod společným názvem "Vesnické lokální společnosti. Teritoriální venkovská pospolitost." Je založena zejména na terénních výzkumech lodžských badatelů ( M. Kowalski, E. Psyk, B. Orlik-Racięcka, W. Falecki, P. Starosta, J. Kopias, M. Frykowski, E. Malinowska ), zastoupeni jsou však též[/] vědci z Varšavy ( M. Biernacka, E. Regulska, M. Świetlik ), Koszalina ( A. Moniak Olsztyna ( B. Saluda ) a Opole ( S. Jalowiecki, A. Pasierbiński, J. Woźniacki ). Československá etnografie je reprezentována v této částí referátem J. Svobodové o současných přeměnách lokálních společností české vesnice, zapříčiněných zejména změnou výrobních vztahů. Polské příspěvky se zabývají kulturními tradicemi ve venkovské společnosti, otázkou autorit, migrace, etnickou problematikou, vlivem zprůmyslňování, institucionálními formami organizace života venkova a osobnostmi funkcionářů, sociologicko-psychologickými problémy identifikace, vztahy mezi vesnicemi, otázkami lokálního patriotismu, projevujícího se mj. ve znalosti lokální historické tradice apod.
      Třetí okruh otázek, řešených olsztýnským seminářem, je nazván "Lokální společnost městečka a velkého města." Jak ukazuje ve svém příspěvku A. Szyferová, naskýtají se zde etnografii nové možnosti bádání, neboť také malé město tvoří lokální společnost a v určitém smyslu se dá o lokálních společnostech mluvit i ve velkoměstě. Toto tvrzení podporují ve svých referátech též O. Skalníková a H. Murawska-Kop[/]rowska (zabývají se kulturními proměnami malého města pod vlivem průmyslu), B. Beba a B. Januskiewicz (píší o společenských tradicích v malém městě), B. Chmielewska (věnuje se činitelům přeměn společnosti v městě Koszalin).
      K základním otázkám a podnětům z referátů se znovu vrátila diskuse, publikovaná na konci sborníku. Výsledky semináře krátce shrnuje J. Burszta. Sborník je doplněn též několikastránkovým anglickým resumé a seznamem účastníků semináře. Postrádáme však obsah, který by umožnil snadnější orientaci ve velkém množství příspěvků.
      I když nastíněná problematika vyžaduje další výzkumy a zobecňování získaných poznatků, můžeme podněty z olsztýnského semináře považovat za přínosné, neboť ukazují směr dalšího postupu svým závěrem, že chceme-li zkoumat současné lokální společnosti vesnice či města, nesmíme se omezovat na charakteristické znaky společností tradičních (uzavřenost, izolovanost. soběstačnost), ale brát v úvahu celospolečenské přeměny a na jejich základě stanovit nová kritéria hodnocení lokálních společností. Jarmila Pechová

234

KONFERENCE

Druhý seminář integrovaného výzkumu [obsah]

Již podruhé se sešli etnografové a historici ze společenskovědní sekce integrovaného výzkumu Revoluční přeměny jihomoravského venkova, aby zhodnotili výsledky své práce za uplynulý rok. Ve dnech 26. až 27. ledna 1982 rokovali v prostorách Ústavu lidového umění ve Strážnici na téma Socializace vesnice a proměny lidové kultury v Jihomoravském kraji. Po pozdravných projevech představitelů pořádajících organizací - Muzea Hodonínska, ONV Hodonín a ÚLU ve Strážnici zahájil pracovní část jednání předseda společenskovědní sekce doc. dr. Václav Frolec. Ve svém úvodním referátu zhodnotil výsledky, kterých se během dosavadní činnosti sekce dosáhlo, a charakterizoval jednotlivé etapy, jimiž se integrovaný výzkum doposud ubíral. Metodické a teoretické otázky projektu řešila první konference, pořádaná v Brně v roce 1979: Dílčím problémům a hloubkovým sondám prováděným na jednotlivých pracovištích jsou věnovány pravidelně pořádané semináře. První z nich proběhl v listopadu 1980 ve Slováckém muzeu v Uherském[/] Hradišti, Výsledky terénního výzkumu ve vybraných lokalitách jsou shrnuty v právě dokončovaných monografiích Horní Věstonice a Prušánky, které připravuje k vydání katedra historie a etnografie filozofické fakulty UJEP v Brně. Současně se na tomto pracovišti počítá s vydáním syntetizující práce o přeměnách jihomoravské vesnice. Poslední etapou by mělo být vypracování scénářů a libret výstav nebo expozic věnovaných výsledkům integrovaného výzkumu.
      Jednotlivým fázím vývoje socializace zemědělství na jižní Moravě byly věnovány některé historicky zaměřené úvodní referáty. Jejich autoři - Lubomír Slezák (Průběh a výsledky kolektivizace zemědělství na Hodonínsku), Miroslav Dvořáček (Socializace vesnice na Hodonínsku na pozadí revolučních přeměn v Mutěnicích) a Adam Pranda (Socializácia dediny a zmeny jej myslenia) citlivě zhodnotili kladné i záporné momenty tohoto dějinného procesu a poukázali na jeho přínos pro rozvoj všech stránek života na venkově. Na ně tematicky navázaly příspěvky, věnující pozornost kulturním proměnám vesnice v průběhu socializace a nové funkci lidové[/] tradice ve změněném prostředí. Patří k nim referáty Karla Dvořáka (Uplatnění některých prvků lidové kultury v kulturně výchovné činnosti na okrese Hodonín), Oldřicha Sirovátky (Hlavní znaky současného vývoje lidové kultury) a Bohuslava Beneše, který věnoval svůj příspěvek činnosti sborů pro občanské záležitosti v Jihomoravském kraji. Jan Souček se zabýval aktuálními otázkami vývoje lidové kultury na strážnickém Dolňácku. Stejnou problematiku si pro svůj výzkum na Kyjovsku zvolila i Vladimíra Furyová. Josef Jančář poukázal na činnost JZD jako důležitého faktoru, ovlivňujícího rozvoj kulturní aktivity v hodonínském okrese.
      Odpolední jednání soustředilo pozornost na některé dílčí otázky z oblasti hmotné a sociální kultury. Různým formám zemědělského hospodaření a metodám jejich zkoumání byly věnovány příspěvky autorské dvojice Ludmila Tarcalová - Judita Křivdová a Zuzany Jakubíčkové. Vlasta Svobodová, Juraj Podoba a Hana Dvořáková shrnuli své zkušenosti z výzkumu vesnického bydlení na jižní Mora

235

vě. Eva Večerková přednesla příspěvek z oblasti současného zvykosloví v novoosídlenecké obci Dolní Dunajovice.
      Poslední část semináře byla věnována problematice folklóru. Vliv folklórních festivalů a slavností na kulturní život Hodonínska byl obsahem referátu Jana Krista. Marta Toncrová, Jana Volfová a Věra Šepláková se zaměřily na současné folklórní projevy v životě dětí ve zkoumaných obcích v jihomoravském pohraničí, na jižním Valašsku a v Prušánkách.
      Závěrečná diskuse zhodnotila přínos semináře pro další etapu práce v rámci integrovaného výzkumu. Úkoly společenskovědní sekce formuloval pro další období doc. dr. Václav Frolec, CSc. Patří k nim další spolupráce autorského kolektivu na připravované syntéze a na monografii věnované městu Strážnice. Všechny přednesené příspěvky z druhého semináře integrovaného výzkumu budou v průběhu roku publikovány formou sborníku. Činnost jednotlivých pracovišť, zapojených do výzkumu, by se měla v příštím období zaměřit převážně na sledování současného stavu a struktury života na jihomoravské vesnici v souvislosti s tradicí, organlzaci kulturního života, především v soustředěných obcích, a na zjištění funkce školy v systému udržování tradice. Další setkání společenskovědní sekce integrovaného výzkumu se bude konat v lednu 1982 v Kroměříži. Zuzana Jakubíčková[/]

Problémy presentace technických památek v muzeích v přírodě [obsah]

Členové Komise pro muzea v přírodě Národopisné společnosti československé při ČSAV ve spolupráci s Krajským střediskem státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích připravili pracovní seminář, jehož hlavním cílem bylo stanovit zásady spolupráce pracovníků muzeí v přírodě a státní památkové péče. Dvoudenní jednání, které proběhlo 20. a 21. října 1981 v obci Dolní Bradlo (okr. Chrudim) a jehož se zúčastnilo 41 zástupců sedmi muzeí v přírodě z ČSR i SSR, obou českých technických muzeí, tří vlastivědných muzeí, tří krajských památkových středisek, dvou národních výborů, Správy CHKO Žďárské vrchy a VŠT Bratislava, zahájil P. Šuleř hlavním referátem prvního jednacího dne. Stanovil v něm základní pojmy (památka, kulturní památka, technická památka, technický objekt) podle dosavadních teorií památkové péče, určil jejich rozlišovací znaky a v závěru řešil otázky vážící se k vytipování, dokumentaci, ošetření i přenesení určených technických objektů do expozice muzea v přírodě. Nastínil také stupeň stávajících vzájemných vztahů pracovníků obou zájmových sfér.
      V rámci koreferátů pak vystoupila nejprve I. Vojancová, která referovala o problematice výstavby souboru Lidových staveb Vysočiny a charakterizovala úroveň spolupráce pracovníků - Okresního[/] muzea v Chrudimi nejen se středisky státní památkové péče, ale i se zástupci technických muzeí. J. Souček ve svém vystoupení rozebral problematiku realizované spolupráce Ústavu lidového umění ve Strážnici a Státní památkové péče v Brně a obecně stanovil některé základní nedostatky působící negativně v současné praxi pracovníků památkové péče. Zdůraznil však velmi dobrou úroveň probíhající spolupráce v podmínkách Jihomoravského kraje, která se pozitivně odráží v úspěšné realizaci Muzea vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici. Dále v rámci koreferátů vystoupil J. Langer, který v zastoupení informoval účastníky o pracovní činnosti památkového střediska v Banské Bystrici i o jejich rozpracované koncepci výstavby regionálních muzeí v přírodě na Slovensku. v rozsáhlé diskusi, která pak následovala, postupně se svými stanovisky vystoupila V. Kovářů, J. Merta, O. Máčel, M. Zárybnický, J. Souček, P. Šuleř, J. Turzo, J. Jiřikovský a řada dalších účastníků semináře. v odpoledních hodinách navštívili všichni hosté expozici Lidových staveb Vysočiny v osadách Možděnice, Svobodné Hamry, Dřevíkov a na Veselém Kopci. v průběhu této prohlídky měli možnost seznámit se podrobně ne jen se všemi instalovanými objekty, ale u některých i s jejich provozuschopným technickým vybavením. První jednací den byl ve večerních hodinách zakon

236

čen neformální společenskou besedou všech přítomných.
      Program druhého jednacího dne zahájil J. Langer pojednáním o o problematice prezentace technických objektů v expozici muzea v přírodě vzhledem k jejich funkčním typům. s koreferáty pak vystoupil nejprve L. Štěpán, referující o dokumentaci vodních staveb v povodí Chrudimky a Svratky (zdokumentováno 254 vodních mlýnů a téměř 100 pil), poté J. Hanula charakterizoval otázky spojené s instalací vodních staveb v expozici Muzea slovenské dědiny, J. Turzo seznámil přítomné s plánem výstavby tohoto záměru a A. Maňák pojednal o připravované koncepci instalace a využití technických staveb v Muzeu vesnice JV Moravy ve Strážnici. v posledním koreferátu M. Zárybnický seznámil všechny účastníky s praxí pracovníků Národního technického muzea v Praze při ochraně a využití památkových objektů. Jednání bylo ukončeno diskusí.
      Seminář národopisných pracovníků a zástupců státní památkové péče i technických muzeí z celého Československa byl první tohoto druhu. Svým průběhem i úrovní všech příspěvků i obou rozsáhlých diskusí prokázal plně svou důležitost a oprávněnost, z níž v závěru vyzněla jako hlavní myšlenka nutnost vytvářet interdisciplinární týmy, které by se při dodržování platných zásad podílely na výstavbě muzeí v přírodě. Konkrétní zá[/]věry z jednání semináře budou zveřejněny v NA i v některých dalších našich periodikách. František Synek

Seminár k problematike morálky v tradičnom prostredí [obsah]

Subkomisia pre spoločenské vzťahy pri Československej sekcii MKKKB usporiadala v dňoch 23.25. 11. 1981 v Senci seminár na tému Morálka v tradičnom ľudovom prostredí. Už pri príprave seminára sa ukázala podnetnosť tejto myšlienky, ktorá priviedla na rokovanie ináč počtom neveľkej subkomisie viacerých odborníkov z oblasti všeobecnej etnografie, folkloristiky i práva.
      Prerokúvaná téma nepredstavuje síce špecificky karpatologický problém, jej rozpracovanie má však nemalý význam. Je nesporné, že javy ľudovej kultúry neboli doteraz (ak, len okrajovo) hodnotené z hľadiska etických, morálnych noriem. Pritom sa ukazuje, ako to doložilo rokovanie na seminári, že ide o dôležité hľadisko, ktoré by vo svojom konečnom dôsledku mohlo priniesť vyjadrenia k najvšeobecnejším súvislostiam spôsobu života a kultúry.
      Jednotlivé referáty a diskusné príspevky, prednesené na seminári, sa pohybovali v škále od konkrétnych analýz materiálu, cez rôznu mieru zovšeobecnenia až k metodologickým rozborom. Takéto boli[/] úvodné vystúpenia J. Kanderta s M. Leščáka. Vstup do problematiky predstavil J. Kandert zamyslením nad nositeľmi morálky, kde stredom etnografického záujmu zostáva jedinec v jednote i protiklade so spoločenstvom, a to konkrétne s malou skupinou, s ktorou sa identifikuje. v referáte bolo upozornené na mnohosť hľadísk pri hodnotení správaní sa, ich triednosociálnu, náboženskú i generačnú podmienenosť. Podnetný bol v závere prednesený "námet výskumných metód". Popri výskume napr. morálneho vývoja v procese výchovy sa naskytá možnosť zisťovania priamych hodnotení, analýza verbalizovaných podôb, predstavenie morálnej dilemy, porovnanie konkrétnej činnosti s morálnym vzorom. Naznačenie určitých ciest rozboru spomenutných verbalizovaných hodnotení, konkrétne v prísloviach, prinieslo vystúpenie Z. Profantovej.
      M. Leščák sa vo svojom príspevku snažil o zaradenie ľudovej etiky do systému všeobecnej etiky. Upozornil na prepojenosť morálneho vedomia, ktoré funguje v rovine abstraktnej, s konkrétnou morálnou praxou, teda mravnosťou. Táto v sebe obsahuje ciele, motivácie, vzťahy a ideály, pri jej rozbore nemožno opomenúť všadeprítomný vzťah konotatívnosti. M. Leščák vytypoval z hľadiska etnografického výskumu hierarchicky usporiadaný systém noriem, zahŕňujúci okruh medzigeneračného a spoločenského styku, narušovanie spoločenských

237

pravidiel a normy, regulujúce základnú kultúru správania sa - etiketu.
      Sociálnu podmienenosť vytvárania hodnotiacich postojov zdôraznil vo svojom referáte aj J. Ordoš.
      Nové hľadiská vyplynuli z vystúpenia P. Mozolíka, ktorý ako právnik ukázal súvislosti právnej kultúry spoločenstva v jeho konkrétnych vzťahoch. Právo je proti morálke relatívne objektivizovanejší systém noriem, preto sú zaujímavé príklady svojskej aplikácie tohto v ľudovom prostredí.
      Problém akulturácie v súvislosti s morálkou riešil vo svojom referáte J. Novotný. Rôzne stupne i spôsoby akulturácie predpokladajú rôznu mieru zmeny či prispôsobenia systému morálnych noriem. Podobne otázok akulturácie, ale najmä sociálnej regulácie sa týkal referát A. Manna. Tento materiálovo vychádzal z výskumov slovenského vysťahovalectva do Ameriky na prelome storočí.
      Vystúpenie J. Komorovského sa sústredilo na osvetlenie vzťahov morálky a náboženstva. Prevaha autoregulatívneho princípu, vo forme svedomia, nad spoločenskými sankciami, odlišuje podľa autora tieto dva systémy noriem.
      V istom zmysle ucelený blok referátov sa zaoberal morálnymi normami v neroľníckom prostredí. M. Sigmundová sa pokúsila ukázať na rozbore materiálu robotnícke j partizánske j obce, ako spôsob zamestnania i konkrétne historické prežitia majú určujúci charakter[/] pri formovaní postojov v oblasti morálky.J. Čukan dospel k podobným výsledkom na podklade výskumov v robotníckej kolónii - rozoberajúc vzájomné vzťahy a hodnotenia medzi roľníkmi a robotníkmi. Referát A. Kramolišovej čerpal materiál z prostredia malého mesta, kde autorka podrobila analýze rôzne obyčajové prejavy z hľadiska etikety.
      Ďalšie referáty rozoberali konkrétne javy sociálnej kultúry v roľníckom prostredí. v referáte D. Raticu, ktorý sa zaoberal procesom výchovy, zvlášť zaujalo konštatovanie o pomere (resp. nepomere) repertoáru trestov a odmien. P. Popelka, na základe širokého poznania obyčajovej tradície v konkrétnej oblasti, hovoril o morálnych normách dedinského spoločenstva vo vzťahu k svadbe a manželstvu. Cesty riešenia krajných životných, resp. hospodársko-spoločenských situácií, ako exekúcie a dražby, boli predmetom analýzy v príspevku S. Švecovej. Autorka ukázala, že v takýchto prípadoch sa všetky aktivity a ich hodnotenia podriaďovali cieľu zachovať fungovanie rodiny. T. Štibrányiová, ako aj Z. Škovierová si zvolili za predmet rozboru širokú oblasť javov, súvisiacich všeobecne so životom mládeže, zvlášť s predmanželskými sexuálnymi vzťahmi, ich reálnou a manifestnou rovinou existencie. Tematicky s uvedenou problematikou súvisí aj výskum postavenia slobodných matiek v dedinskom spolo[/]čenstve, ako sa to ukázalo v referátoch M. Rychlíkovej a P. Salnera.
      Popri obsažných referátóch, aj bohaté a plodné diskusie prispeli k precizovaniu predmetnej problematiky. v závere sa . konštatovalo, že výskum. morálnych noriem poskytuje nielen nové možnosti z hľadis­ ka národopisnej vedy, ale je tiež vyjadrením aktuálnych spoločenských potrieb, ktoré je etnografia schopná napĺňať. v súvislosti s týmto na pracovnej porade subkomisie bola sformulovaná požiadavka naďalej a koncepčne pracovať na uvedenej problematike. k tomuto nepochybne prispeje aj pracovné stretnutie, ktoré sa uskutoční v budúcom roku, a kde by mal byť predstavený náčrt koncepcie budúceho syntetického diela. z vedeckého hľadiska je potrebné ďalej rozpracúvať aj pojmovú kategorizáciu. v rovine teoretickej sa sústredí pozornosť na rozbor morálky vo vzťahu k iným systémom noriem ako právo, náboženstvo, na morálku ako prostriedok kultúrnej kontinuity a potom konkrétne na morálne hodnoty diferencovaných skupín (etnických, profesionálnych a i.) . Marta Sigmundová

Smolenické dni 1981 [obsah]

Stretnutia etnografov a folkloristov pod názvom Smolenické dni začal Národopisný ústav SAV organizovať a ich tradíciu cieľavedome

238

budovať už pred dvoma desaťročiami. Tieto stretnutia sa uskutočňovali predovšetkým v súvislosti s potrebou spoločne prerokovať problémy, koordinovať a spresniť úlohy alebo vyhodnotiť ich plnenie v rámci päťročných plánov vedeckovýskumnej činnosti obidvoch vedných disciplín na Slovensku. v ďalšom období, keď sa ústav stal koordinátorom celoštátne záväzného plánu základného výskumu na úseku etnografického a folkloristického bádania, na poradách v Smoleniciach sa začali pravidelne zúčastňovať aj predstavitelia národopisných inštitúcií z Čiech a Moravy, ktorí sa svojimi témami prihlásili k plneniu jeho jednotlivých čiastkových úloh.
      Tak tomu bolo aj v dňoch 9. až 12. novembra 1981 na sympóziu, ktoré v Smoleniciach pod názvom čiastkovej úlohy ŠPZV č. VIII-8­ -3/1, Včleňovanie progresivnych tradícií ľudovej kultúry do systému socialistickej kultúry, usporiadal Národopisný ústav SAV. Táto čiastková úloha sa v období siedmej päťročnice v rokoch 1981-1985 rieši v rámci hlavnej úlohy, nazvanej Ľudová kultúra v etape výstavby rozvinutej socialistickej spoločnosti - miesto a význam tradícií.
      Už sám názov úlohy naznačuje, že ide o, úlohu značne zložitú, vo svojom obsahu a náplni náročnú, vedecky a spoločensky vysoko aktuálnu, a teda angažovanú. k jej úspešnému riešeniu treba preto pristupovať z viacerých hľadísk, z pozícií viacerých úsekov materiálnej,[/] duchovnej a umeleckej kultúry ľudu. Progresívne tradície ako jedna zo základných kategórií národopisnej vedy budú sa skúmať nielen z hľadiska hodnotových orientácií vidieckeho obyvateľstva a kultúry robotníkov, ale aj z hľadiska miesta a pôsobenia súčasných tvorcov a nositeľov umeleckých hodnôt, inštitucionalizovaných a voľne vznikajúcich foriem zvykov a obyčajov i spôsobov ich aktívneho pestovania. Preto bolo nevyhnutné po otvorení sympózia členkou korešp. SAV B. Filovou a po prednesení hlavného referátu M. Leščákom o teoretických východiskách riešenia danej úlohy pod jej oficiálnym názvom venovať sústredenejšiu pozornosť viacerým aspektom jej výskumu.
      Tieto, aspekty objasňovalo sedem koreferátov, ktoré predniesli A. Pranda (Hodnotové orientácie vidieckeho obyvateľstva a faktory formovania progresívnych lokálnych a regionálnych tradícií), Ľ. Droppová (Tradície kultúry a spôsobu života robotníkov na Slovensku a ich miesto v súčasnej socialistickej spoločnosti), V. Feglová (Vzťah tradičných, voľne vznikajúcich a inštitucionalizovaných foriem obyčajov), S. Burlasová (Teoretické a metodologické otázky štúdia nositeľov ľudových tradícií), S. Švehlák (k inšpiračnej úlohe ľudového umenia vo vývine socialistického umenia), B. Beneš (Lidové umění a současné institucionální a organizační podmínky) a l. Krištek (Úlohy a problé[/]my národopisného múzejníctva v súčasnosti). v rámci týchto širšie chápaných problémov odznelo potom v dvoch samostatne prebiehajúcich sekciách spolu 3l) pripravených vystúpení, ktoré tu aspoň v názvoch uvedieme.
      Do problematiky hodnotových orientácií možno zaradiť príspevok O. Danglovej (k metodike výskumu súčasných foriem ľudovej výtvarnej kultúry), J. Botíka (Súčasné obydlia vo vidieckom prostredí), E. Drábikovej (Zahradkárstvo ako forma záujmovej činnosti) a J. Paličkovej (Ľudová výroba v súčasnej kultúre; jej formy, prejavy a štýly; základné problémy výskumu). v rámci okruhu kultúry robotníkov odznel príspevok K. Fojtíka (k východiskům a badatelským cílům etnografického studia dělnické kultury a bytu), vystúpenie S. Konečného (Zmeny diferencií v priestorovom rozložení triednej štruktúry a homogenizačno-diferenciačné procesy v kultúre a spôsobe života obyvateľstva), S. Mentelovej (Sociologické aspekty zmien ľudovej kultúry v kultúre "voľného času") a Ľ. Falťana (Sociálno-priestorové aspekty kultúrnej aktivity na dedine).
      Ak k problematike obyčajov odzneli iba dva príspevky, a to A. Sulitku (Štruktúra obyčajov a sviatočných príležitostí slovenského etnika na severnej Morave) a D. Luthera (Vývin tradičných sviatkov kalendárneho cyklu a konštituovanie súčasných foriem rodin

239

ných a spoločenských sviatkov; náčrt problematiky), podstatne viac pozornosti sa venovalo rozpracovaniu otázok výskumu nositeľov ľudových tradícií, úlohy ľudového umenia a jeho aktívneho pestovania. v podstate ide o okruh problémov, ktoré sú navzájom úzko spojené a ktoré neraz možno iba ťažko diferencovať.
      Ak problémy výtvarného prejavu rozpracúvali R. Jeřábek (Současná neprofesionální plastika v českých zemích; inspirace a stimulace), l. Pišútová (Súčasní nositelia hodnôt ľudových umeleckých tradícií; oblasť maľby na skle) , Š. Mruškovič (Súčasní tvorcovia hodnôt ľudových výtvarných tradícií a ich vzťah k úlohám socialistickej kultúry), I. Zuskinová (Súčasný ľudový výtvarný prejav v Liptove; jeho usmerňovanie pre potreby socialistickej kultúry), J. Kandert (Vesničtí specialisté), E. Plicková (Ľudové umenie ako zdroj inšpirácie v diele Jána Kulicha) a Z. Profantová (Výtvarné stvárnenie folklóru v diele akademického maliara Ondreja Zimku), zatiaľ otázkam významu folklórnych prejavov pozornosť venovali O. Sirovátka (Kdo udržuje současný folklór?), M. Kosová (Niekoľko poznámok k metóde výskumu tvorivej osobnosti rozprávača), V. Gašparíková (Rozprávač a inovácie v súčasnom sociálnom dosahu jeho repertoáru) a E. Krekovičová (Piesne "pod muziku" a ich dnešní nositelia).[/]
      Dobre bola obsadená aj problematika informačného systému a národopisného múzejníctva. v jej rámci príspevky predniesli S. Kovačevičová (Význam výsledkov Etnografického atlasu Slovenska pre poznávanie súčasných procesov ľudovej kultúry), M. Benža (Národopisné múzejníctvo a formovanie socialistického spôsobu života), P. Maráky (Skúsenosti z overovacej prevádzky Múzea kysuckej dediny vo Vychylovke), F. Kalesný (Podiel Mestského múzea v Bratislave na národopisnej prezentácii ľudu Velkej Bratislavy), J. Jaroš (Technické muzejnictví v informativním systému o lidové kultuře), J. Langer (Včleňování progresívních tradic lidové kultury do systému socialistické kultury v muzeích v přírodě) a J. Souček (Vědeckovýzkumná činnost Ústavu lidového umění ve Strážnici a úko[/]ly Státního plánu základního výzkumu) .
      Nielen názvy referátov, koreferátov, jednotlivých príspevkov a vystúpení, ale najmä ich odborná úroveň ukazuje, že toto stretnutie splnilo stanovený cieľ. Podarilo sa mu vo viacerých prípadoch formulovať teoretické a metodologické východiská a zámery. Prejavilo úprimné úsilie jednotlivé témy a okruhy čiastkovej úlohy riešiť v širokom zábere, ale takisto obsiahnuť a j ich hĺbku, význam a potrebu objasnenia a riešenia. Keďže ide o kategóriu tradícií, ktoré sú bytostnou podstatou predmetu etnografického i folkloristického bádania, veríme, že riešitelia tejto čiastkovej úlohy i jej početných tém vyvinú maximálne úsilie o ich úspešné objasnenie a vyriešenie. Adam Pranda

FESTIVALY

Šlapanické slavnosti 1981 [obsah]

Již 49. ročník Šlapanických slavností se konal ve dnech 14.-16. srpna 1981 a byl věnován významným politickým událostem tohoto roku. Hlavním pořadatelem této kulturní akce je kroužek Náš domov při Osvětové besedě MěstNV ve Šlapanicích. Jejich součástí jsou sjezdy jubilantů, občanů a přátel města. Návštěvníkům se nabízejí po tři[/] dny bohaté kulturně osvětové programy a výstavy, v nichž se představují místní zájmové organizace Národní fronty, zejména Svaz chovatelů drobného zvířectva a Svaz zahrádkářů (výstava exotického ptactva, králíků, holubů a drůbeže, výstava květin). Zájmovou činnost v rámci ZUČ přibližovala výstava keramiky Jiřího Seky a fotografií Jana Šlancara. Doklady lidového života v minulosti prezento

240

vala výstava Ze skříní a komor našich babiček.
      Pevné místo mezi kulturními programy má také národopisný pořad, kterému je věnováno vždy nedělní odpoledne. Před vlastním pořadem se uskutečnil průvod účastníků městem, jehož se zúčastnili místní děti, jubilanti ročníků 1921 a 1931 a oba hosté slavností, národopisné soubory Podskalák z Troubska a Rákosník z Omic. Pořad v přírodním amfiteátru v parku zahájili místní rodáci v krojích tancem se zaváděním některých hostů slavností. Po nich patřilo jeviště prvnímu hostujícímu souboru Rákosník, který vznikl z tanečního kroužku při nácviku Besedy; zpracováním folklórního materiálu se zabývá teprve tři roky. v prvním pásmu se představil dívčími koly (Eliška ráda tancuje, Šel zahradník do zahrady, Široký, hluboký), společným tancem s muži a figurální řeznickou (Vy řezníci, řemesníci) , která byla ukončena půvabnou mazurkou. Jako doprovod sloužila reprodukovaná nahrávka cimbálové muziky, jejíž spojení s tanečním projevem nebylo však vždy synchronní. v druhém pásmu účinkoval soubor Podskalák z Troubska, který předvedl lidové tance z brněnského okolí a ukázku hodů s právem se sólem stárků. Hudební doprovod obstaral akordeon a zpěvy netančících členů souboru.
      Třetím číslem programu bylo pásmo šlapanických tanců, které zatančili místní rodáci za doprovodu šramlu. Viděli jsme tance Milá[/] Marjánko, Já mám nový pantalóne a Zahrejte mně muzikanti. Nácviku tanců byla jistě věnována velká pozornost, nicméně projev jednotlivých tanečníků nebyl vždy jednotný; jednoduchá taneční choreografie se soustředila na kolo uprostřed parketu. Velké potíže činilo i nedostatečné ozvučení pódia, takže většině zpěvů nebylo rozumět. Stejnými nedostatky trpěla ostatně i všechna další čísla se zpěvem. Doprovodný šraml byl umístěn až v pozadí jeviště a byl dobře ozvučen, jeho kontakt s tanečníky nebyl vždy stoprocentně spolehlivý. Nicméně pásmo bylo podáno s temperamentem, o čemž svědčil živý ohlas obecenstva. s podobným přijetím se setkávalo i ostatní vystoupení místních rodáků. Následující pásmo patřilo opět souboru Rákosník. Úvodem zazpívali chlapci dvě písně Stupaj, stupaj můj koníčku vrané a Háj, háj, háječko, z nichž zvláště první zaujala svým molovým melodickým nápěvem. Následovaly tance bublavá, šotyška, štajeryš, kanafaska a závěrečný figurální tanec kovářská. Po nich vystupovali místní rodáci, kteří předvedli improvizované stavění máje a ukázky ze šlapanických hodů. Děvčata ze souboru Podskalák předvedla Královničky (Neseme, neseme májíček). Tento zvyk vymizel na Brněnsku už v šedesátých letech minulého století, o jeho znovuuvedení se zasloužila koncem 19. století sběratelka Lucie Bakešová. Předvedené pásmo, které bylo rekonstrukcí podle těchto zápisů, patřilo[/] k nejkrásnějším folklorním zážitkům celého šlapanického odpoledne. Tanec byl podán skutečně citlivě, jeho dojem byl umocněn i pěkným krojem dívek.
      K závěrečným číslům pořadu patřily společenské tance mazurka a polka souboru Rákosník při reprodukované dechové hudbě a šlapanickým tancům Tancujó, tancujó a Zahrejte mně kanafasko, které za doprovodu dechové hudby zatančili místní rodáci.
      Národopisné pořady v rámci šlapanických slavností se vyznačují nenáročností programové skladby, jejich hlavním cílem je pobavit návštěvníka a zpříjemnit mu nedělní odpoledne. Jiné cíle si zřejmě nekladou. v této souvislosti by bylo možno uvažovat o větší systematičnosti v prezentaci folklórního projevu brněnského okolí.
      I přes drobné nedostatky (již zmíněné ozvučení, nedostatky pořadatelské služby), které jsou obvyklým průvodním jevem menších přehlídek a slavností, splňují jistě každoročně pořádané šlapanické slavnosti své poslání. O zájmu veřejnosti svědčila také bohatá účast návštěvníků. Jiří Pajer

U nás na Náchodsku 1981 [obsah]

27. ročník folkloristického festivalu "U nás na Náchodsku" vyvrcholil v neděli 30. 8. 1981 hlavním pořadem. v pořadu autorsky připraveném Jiřím Novákem se zcela zaplněnému hledišti pří

241

rodního amfiteátru na Rýzmburku představilo téměř 240 účinkujících, převážně členů folklórních souborů z Východočeského kraje. Po oficiálním zahájení hlavního pořadu festivalu jako první vystoupil soubor Hadař z Červeného Kostelce s tanečním pásmem za doprovodu vlastní muziky, jejíž dobrý výkon poněkud zastírá fakt, že muzikanti hráli z partu. Dětský soubor Jičíňáček předvedl rozmanité chlapecké a dívčí hry a tance. Dobrý hlasový projev dětí a cit pro prostor byl umocněn zajímavou choreografií a působivým oblečením dětí. Členové souboru Český ráj z Jičína zaujali párovými tanci z oblasti východních Čech, doprovodná muzika tohoto souboru však rovněž hrála z not. Další reprezentant východočeského kraje soubor Lipka DK ROH v Pardubicích - si připravil pásmo písní a tanců, zarámovaných do scénky, představující situaci při vesnické taneční zábavě v hostinci. Scénka však v komorním prostředí amfiteátru vyzněla příliš zdlouhavě a diváci cítili její nadnesenou polo hu.
      Prvním hostem hlavního pořadu byl soubor Olšava z Uherského Brodu, který předvedl blok čerpající z fašankové tradice na Uherskobrodsku. Diváci měli možnost vidět ve zkratce fašankovou obchůzku i s tancem podšable. Fašank i sedlácké v podání tohoto souboru měly velký ohlas u publika. Druhým hostem festivalu byl soubor Magura ZK ROH Tatraľan z Kežmarku.[/] Jeho vystoupení bylo postaveno na ukázkách párových tanců z regionu a několika mužských sólech. Sólový zpěvák se předvedl jako zpěvák mimořádných hlasových kvalit, výběr a především značná délka písní však vedla k tomu, že vystoupení souboru Magura nemělo potřebnou gradaci, stávalo se pro diváky příliš dlouhou a pomalou podívenou.
      Hlavní pořad folkloristického festivalu měl vzestupnou tendenci až do konce, který dynamicky gradoval nástupem všech účinkujících kolektivů na pódium, neměl však jednotící vazbu a pevnou linii. Soubory zařazené do programu se střídaly se svými ucelenými tanečními pásmy. Autorský záměr naznačovalo pouze průvodní slovo, které však bylo v mnoha případech příliš poetické a postrádalo jakékoliv informace o tom, co se bude v příštích okamžicích na pódiu odehrávat. v nástupech některých souborů na pódium nastaly kratší či delší pauzy, způsobené zřejmě nedokonalou souhrou inspicientů, což nijak nepřispívalo ke zvyšování gradace pořadu.
      Přes tyto nedostatky převážně organizačního charakteru byI letošní již 27. ročník folkloristického festivalu dobrou ukázkou toho, jakým způsobem se dá již více než čtvrt století každoročně organizovat národopisná akce. Potěšitelná byla účast mnoha domácích souborů a jejich vystoupení, která měla dobrou úroveň a divácky byla přitažlivá. Festival "U nás na Náchod[/]sku" si za dobu svého trvání našel své vděčné obecenstvo a našel si i místo v rámci vyhraněných regionálních festivalů. Vlasta Ondrušová

Nad Dolní Lomnou 1981 [obsah]

Nad folklórním festivalem, který má již svou tradici, je možno se zamýšlet několikerým způsobem. Je možno prostě napsat recenzi jednotlivých složek jeho programové náplně. Je ovšem také možné se zamýšlet nad jeho problémy, jestliže jsou to právě ony, které se opakují pravidelně a jejichž překonávání je trvalou složkou úsilí pořadatelů a organizátorů po dalším zkvalitňování a programovém upřesňování takového specifického hudebního festivalu. z uvedených hledisek lze také nazírat na národopisné slavnosti v Dolní Lomné, které vznikly spontánně na Jablunkovsku, v údolí říčky Lomné. Pro naši krátkou úvahu zvolíme postup druhý.
      V roce 1981 se opět vyskytla otázka, zda lomňanském festivalu je ve správném poměru typ pořadů komponovaných a sestavovaných z programových bloků. v roce 1981 převažoval opět nekomponovaný typ pořadů. Jeho nevýhodou je, že se daří jen velmi obecně spojovat průvodními slovy silně diferencované soubory. Jde o to, aby byla zachována správná míra. Rozdíly v pojetí jednotlivých bloků mohou na jedné straně způsobovat potřebné scénické napětí, na druhé straně

242

(a právě to se často stává) mohou způsobovat nejednotné, vyznění pořadů.
      Velkou výhodou lomňanských národopisných slavností je komorní přírodní prostředí. Do něho byl také v roce 1981 zasazen tzv. slezský jarmark. Výborný záměr není však zatím vždy důsledně naplněn a stánkový prodej ve stylově zaříze[/]ných stáncích., značně z koncepce vybočuje.
      Minulý ročník národopisných slavností v Dolní Lomné znamenal výrazný krok kupředu v akustickém řešení obou pódií. Konečně se návštěvníci dočkali sluchového vjemu, který by měl podnítit pořadatele k trvalému stabilnímu řešení ozvučení v Dolní Lomné.[/]
      Výstavka řezbářských prací z okruhu zájmové umělecké činnosti na staré pile při vstupu do areálu slavností byla snad nejlepší výstavou všech dosavadních ročníků. Nejen pro vlastní exponáty, ale také pro výtečné sladění s charakterem výstavní prostory. Miroslav Malura[/]

NA POMOC SOUBORŮM

S primášem Jurou Petrů o obnově hudecké muziky na Kyjovsku [obsah]

Rozmlouvá Dušan Holý
      V bodech o našem hostu: Narozen 21. 1. 1922 v Borském Sv. Juru, okr. Senica - Dětství od pěti do devíti let prožívá na Slovácku ve Starém Městě u Uherského Hradiště - Od devíti do jedenácti let žije opět na Slovensku v Brodském, avšak navštěvuje české školy v Břeclavi a později v Hodoníně (obecná, měšťanská, veřejná obchodní) - v letech 1939-1945 žije a je zaměstnán střídavě ve Bzenci a v Uherském Hradišti - 1946 přichází do Brna (zaměstnán jako administrativní pracovník ve Státním ústavu pro výrobu rostlin) Od roku 1952 trvale už v Kyjově - Hudební průprava, nástroje a souborová činnost: Silné pěvecké a muzikant[/]ské zázemí v rodině (otec i matka zpěváci, starší bratři muzikanti: Antonín - housle, František - violoncello) - Základ hry na housle získává u učitele Jana Chovance v Městské hudební škole v Břeclavi - 1931-1939 poznává v Brodském místní cimbálovou kapelu (primáš Arpád Fanto, někdy také Kliment Čulen - syn známého Marka Čulena, cimbalista Ján Apaka-Dujsík) - v roce 1942 zakládá ve Bzenci cimbálovou kapelu, která existovala do roku 1945 (cimbalista Mirek Kinzel, violoncellista František Petrů a další tři muzikanti) - v Uherském Hradišti se zhruba v téže době seznamuje s cimbálovou muzikou, kterou vedl Vilém Zahradník a později Jaroslav Staněk (hrává v ní nejdříve jako kontráš a potom v primech) Koncem 40. let navštěvuje horňáckého primáše Jožku Kubíka - Od roku 1946 je v Brně členem Morav[/]ského sboru písní a tanců vedeného Vladimírem Úlehlou (uplatnil se zde jako jeden z primášů) - Po Úlehlově smrti (1947) stává se členem Frolkova souboru, kde zpočátku působil jako primáš, později při profesionalizaci kapely jako zpěvák - 1948-1950 primášuje ve Slováckém krúžku v Brně - Aby získal harmonizační základy, doplňuje si v té době hudební vzdělání studiem hry na kytaru u prof. Vojtěcha Tukače (1 rok) a školí se rovněž v houslové hře, a to u prof. Leopolda Hiera (2 roky) 1964 primáš souboru Dubina v Hodoníně (spolu s Josefem Peškem) - Působnost na Kyjovsku: Od roku 1947 dojíždí do Slováckého krúžku Kyjov-Nětčice (sestava kapely: na cimbál zpočátku Mirek Kinzel, pak Janina Sladký, později Slávek Jakubíček, kontry ing. Píro, Mirek Stuška, bzenecký Goldman, terc František Topinka, později ve

243

 

 

selský Miroň Majkut, violoncello František Petrů a prim Jura) v padesátých letech pomáhá zakládat krúžek v Ježově (primáš Otakar Dostál, Jura zde hraje na cimbál) - Hostuje v krúžku ve Svatobořicích a v Hovoranech (jako primáš a někdy i jako cimbalista) - Průběžná spolupráce s kyjovským krúžkem a později se souborem SZK Kyjov - 1966-1977 sobotní hraní v kyjovském Radničním sklepě - Jiná veřejná a odborná činnost: Několik let členem Okresního poradního sboru LUT v Hodoníně - Úpravy kyjovských písní pro BROLN a pro kyjovské ochotnické uvedení zpěvohry Hejtman Šarovec - Účinkování v Čs. rozhlase a televizi Brno [/]1979 příprava natáčení gramofonové desky vydané v roce 1980 ÚLU ve Strážnici (sestava kapely uvedena na obalu; deska byla recenzována v našem časopise, roč. 17, 1981, s. 161).

      30. ledna 1982 to bylo v Kyjově veliké. Slyšel jsem o tom a lituji, že jsem se nemohl zúčastnit a vychutnat celý ten pěkný večer, na němž bylo přítomno tolik dobrých muzikantů a zpěváků, kteří přijeli oslavit tvé šedesátiny a 35 let tvé muzikantské činnosti na Kyjovsku.
      To víš, potěšilo mne to a jsem rád, že jsem pro Kyjovsko něco málo udělal.[/]
      Něco málo? Jsi skromný, Jurko. Vždyť tobě vlastně připadá lví zásluha na obnově zdejší hudecké muziky.
      Nejen mně. Mne k tomu vlastně přivedli moji kyjovští a nětčičtí kamarádi. Byla to shoda mnoha náhod. Než jsem se dostal ke Kyjovu a Kyjovsku, chvíli to trvalo. Rodinné zázemí bylo zpěvné, ne však kyjovské. Otec byl z Českomoravské vysočiny od Pelhřimova a učil mne znát písně české a matka, která byla neobyčejně zpěvumilovná, pocházela od Starého Města. Ta mne vedla k písním moravským. Podobně dětské a jinošské roky mi otevíraly oči různými jinými směry. Ale rád vzpomínám jak na zážitky z Brodského - na muziku

244

Cimbálová muzika Jury Petrů.
Foto z ledna 1982. Zleva doprava: Jura Petrů st. - prim, Petr Petrů - 2. prim, Ivo Pavlík (vypomáhající za tercáše Jiřího Kinzla), Milan Míša - klarinet, Jura Petrů ml. - cimbál, Vlastimil Křápek - basa, Josef Munka - kontrová viola.

primáše Arpáda Fanto a na zdejší zpěváky, tak na své zpěvné a temperamentní spolužáky z Lanžhota, Tvrdonic, Kostic a Staré Břeclavi. No a potom přišel na řadu hradišťský krúžek, kde jsem se seznamoval s jejich dolňáckým, ale i horňáckým repertoárem. Tehdy jsem si poprvé osvojoval i způsob kontrášského doprovodu sedláckých. k návštěvám u Jožky Kubíka došlo až o něco později. Teprve tam jsem však poznal bezprostřednost oné zvláštní rytmizace a sílu těchto písní.[/]
      A tam, v Hrubé Vrbce - mém rodišti, jsme se také spolu setkali. ponejprv. Nevím už přesně, kdy to bylo. Podruhé - to bylo už v Brně - a na to vzpomínám, jako by to bylo dnes. Celá parta nás tehdy šla (v květnu 1951) po jednom vystoupení zahrát a zazpívat na Botanickou pod okna bytu dr. Frolky. Antoš spouštěl pěkně po provázku z prvního patra několikaposchoďového domu litrovky s výtečným dúbravským vínem, vzpomínáš?
      Jak by ne? I na to, jak na nás z posledního poschodí vylili z kte[/]réhosi bytu kbelík vody. Ale takových zážitků bylo v mém muzikantském působení nečítaných.
      To věřím, i já jsem jich zažil dost. Vraťme se však raději k tvému muzikantskému vývoji. První kapelu jsi měl ve Bzenci.
      Bohužel, nebylo tam dostatečné zázemí. Bzenec nemá vlastní kroj a nemá ani nijakých místních hudeckých tradic. Proto i repertoár muziky byl velmi různorodý a poměrně plytký. Stojí však za zmínku, že ve zdejším krúžku jsme občas hrávali také písně, které skládal místní učitel Antonín Pojeta.
      Myslím, že velkou školou byly pro tebe nově se zrodivší brněnské soubory - Úlehlův a Frolkův. Poznal jsi zde zcela jiné "pracovní metody", než jaké byly do té doby běžné v krúžkařských kapelách.
      To samo o sobě nejlépe demonstrují slova duchovního otce Moravského sboru písní a tanců prof. Vladimíra Úlehly, která si můžeme ocitovat z programu Morava tančí a zpívá: "Hudební doprovod obstarávají technicky vyspělí členové komorního učitelského orchestru, kteří se ochotně přizpůsobili starodávné hře venkovských muzikantů, ale dovedou stejně dobře předvésti, bude-li si toho obecenstvo žádati, kteroukoliv moderní skladbu skladatelů evropských..." Úlehlův i pozdější Frolkův soubor začaly totiž hrát úpravy z not. v Úlehlově souboru, jehož hudební složka sestávala ze šestnácti muzikantů, jsem jeden čas primášoval kyjovské "skočné", velické "sedlác

245

ké" a strážnické "danaje". v čem byla metoda práce jiná - proti tomu, jak jsme byli zvyklí hrát v krúžku? Nejen v tom, že byl dán nepřekročitelný sled písní, ale že celá výstavba se zafixovala do stálého a pevného tvaru. Čili nastoupila zde tvrdá kázeň.
      Tuto praxi znají dnešní soubory vełmi dobře a svou práci si bez toho dost často ani nedovedou už představit. Do Úlehlova souboru jsi však zároveň přenášel něco, co je mimo notový part - zvláštní přednes a rytmizaci. Jinak by tě zřejmě Úlehla nestavěl na ona speciální čísla na místo primáše.
      Vybral si mne asi proto, že jsem se uměl lépe přizpůsobit starodávné hře vzpomínaných venkovských muzikantů, než technicky vyspělí členové komorního orchestru. Ale abych se vrátil k tomu, čím jsem začal: v Úlehlově souboru jsem se poznal s kyjovskými vysokoškoláky - Klimentem Navrátilem, tehdy vynikajícím vedoucím kyjovského krúžku, Vladimírem Horákem bohužel, nedávno zemřelým kamarádem, docentem pedagogické fakulty v Brně, Laďou Poláškem a jinými. A ti dali popud k tomu, že jsem od roku 1947 začal pravidelně dojíždět do Slováckého krúžku Kyjov-Nětčice. Měl jsem to tehdy "na poloviční cestě": Buď jsem dojížděl z Brna, z místa tehdejšího svého zaměstnání, anebo od rodičů z Bzence. Tehdy jsem ovšem uměl jen několik "skočných" z Úlehlova souboru, a kyjovskou skočnou jako tanec jsem do té doby znal rov[/]něž pouze odtud. Ostatně není žádné tajemství, že manželé Úlehlovi si přičítali jisté zásluhy na jejím znovuobjevení a provozování. Později "skočné" pěkně upravil Antoš Frolka pro svůj soubor; jejich prvního natáčení jsem se zúčastnil jako zpěvák. Teprve v Kyjově se mi však rozsah písní ke "skočné" rozšířil a tehdy také začalo velké hledání: Jak vlastně tu "skočnou" hrát? Na Kyjovsku byla totiž hudecká tradice už narušena a přehlušena rozšířením dechových hudeb. A že by Slovácký krúžek, který byl v Kyjově už za války, provozoval v muzice "skočné", to mi není známo. Při tom hledání jsme vyšli především ze srovnání tanců - z odlišností "skočné" proti "sedlácké" nebo "danaji", k jejichž doprovodu tu byly vzory. A už ten první výskok ve "skočné" nás jaksi vedl k obměně rytmického doprovodu konter a basy a na základě toho jsem pak začal i primášské cifry rozvíjet poněkud jinak - odlišně od cifer horňáckých nebo strážnických. Dnes snad každý mezi různými slováckými muzikami rozpozná tu naši.
      Rozpozná, protože našla svou vlastní řeč, svůj osobitý výraz a styl. Je to dnes kapela skutečně na úrovni - soubor tvůrčích individualit, jak jsem ostatně řekl už v recenzi na vaši desku vydanou 1980.
      Lidová muzika kyjovského regionu se mi stala koníčkem. Repertoár jsem si rozšiřoval poslechem písní od různých zpěváků, ale získával jsem jej také výběrem ze[/] zpěvníků - hlavně ze sedmi dílů Poláčkových Slováckých pěsniček, později ze Sušila a ze sbírek Bartošových, ale i z rukopisných sbírek uložených v Ústavu pro etnografii a folkloristiku v Brně, k nimž jsme si kdysi našli cestu.
      Máš tedy za sebou málem odborné studium. To je však jen jedna stránka mince. Ta druhá, to je tvé hraní v kyjovské vinárně Radniční sklep. Jak se to spolu snoubilo?
      Tož, na zdraví mi to rozhodně nepřidalo. A stěží asi toto účinkování prospělo k oživení písně na Kyjovsku, i když kdoví! Snažili jsme jsme se totiž i na tomto "pracovišti", pokud to jen trochu šlo, hrát především dobrou slováckou muziku. Záleželo vždy na vkusu přítomných hostí. v takové vinárně platí totiž zásada vyhovět hostu, protože jsi za to placený; takže v našem repertoáru se objevovaly i věci, které bychom jinak nikdy nehráli. Bez mučení se však přiznávám, že jednu dobu to pro mne byl vítaný a prospěšný příjem do domácnosti. Bavilo mne na tom, že v tomto sklepě bylo dovoleno zpívat. Kdo chtěl, došel před muziku a zanotil si jakoby byl na nějaké venkovské zábavě. Tyto okolnosti vysvětlují, proč jsem jako "folklorista", jak to vyjádřil kterýsi člen souboru, vydržel v takovém prostředí tak dlouho. Myslím, že se zde získává muzikantská rutina, pohotovost a improvizační hbitost. z těchto hledisek byla tedy hra ve vinárně přínosem, nehledě k tomu, že našeho odchodu "ze sklípku" litovalo mnoho

246

dobrých a "folklóru milovných" návštěvníků, kteří si zde na nově zavedenou elektronickou muziku nemohli pak zvyknout. Když však začal u vinárenských hostí zcela převládat repertoár Moravanky (neblahý vliv našich masových prostředků), přestalo nás to docela bavit a skončili jsme s tím. s odstupem času uznávám, že těch jedenáct roků v Radničním sklepě bylo až příliš dlouho, myslím však, že tímto hraním jsme se nijak zvlášť neprohřešili, zejména uvážíme-li, že lidoví muzikanti všech dob byli vždy také "hospodskými hráči".
      Byli. Ale jak plyne z tvé výpovědi, všechno má své meze.
      Nejlépe se nám vždy hrálo někde mimo jeviště, ale pro poučené a dychtivé publikum - ať už to byly noci po Kyjovských rocích, nebo noci ve Strážnici. To nám přinášelo vnitřní uspokojení a vnímavým posluchačům asi také. Kdybychom se drželi striktně smlouvy, hráli bychom do jedné hodiny po půl noci a ne až do ranního kuropění. Každému jsme se snažili vyhovět - Moravákům, Slovákům, stejně jako Čechům - a v nejrůznějších tóninách. v tom se asi hodně lišíme od starých hudců.
      Nakonec ještě nějaké dobré rady pro tvé mladší následovníky a souborové muzikanty:
      Přiznám se, že pro mou osobní mentalitu, vnitřní vyžití a radost ze hry by mne práce čistě souborová neuspokojovala. Připadá mi to jako náhražka originálu. Ovšem chápu, že ne každý příznivec folk[/]lóru měl možnost poznat a prožít jeho původní formu. Vždy by si však členové souborů měli klást za cíl poznat některou ze zachovalejších folklórních oblastí, aby si co nejvíce a skutečně do hloubky uvědomili vzájemné souvislosti a aby si vážili odkazu svých předků.
      Tak jako jsi to sám naučil řadu lidí na Kyjovsku a především své[/] dva perfektně hudebně vyškolené syny - houslistu Petra a cimbalistu Juru. Osud kyjovské cimbálové muziky je tedy v dobrých rukou! A tak, jak jsi to kdysi říkával o svých synech, když ještě ani nebyli, tak to zase říkám já o tvých vnucích: První bude primáš a druhý cimbalista. A potom jak to vyjde.[/]

MUZEA V PŘÍRODĚ

Muzea v přírodě v SSSR [obsah]

Mezi pracovníky našich muzeí jsou poměrně dobře známá muzea v přírodě polská, rumunská, alespoň z literatury skandinávská, ale o sovětských muzeích tohoto typu (kromě několika málo nejstarších v pobaltských republikách) nevíme téměř nic. A přece některá z nich jsou starší než většina našich muzeí a v posledních letech vzniká řada nových ve velmi příznivých podmínkách jak přírodních, tak kádrových a ekonomických. Podobně jako v jiných evropských zemích expozice v přírodě maji dvojí zaměření: jednak záchranné a jednak muzejní. Prvé se soustřeďuje na budování památkových areálů kolem významnějších souborů monumentální architektury (obvykle kláštery), kam se přenášejí i stavby venkovského roubeného stavitelství a jsou prezentovány jako solitery z hlediska jejich architekto[/]nických hodnot. Je to např. areál známého ostrova Kiži na Oněžském jezeře v Karelii, Vladimirsko-suzdalské historicko-architektonické muzeum, Kirilo-běloozerské muzeum, památkové areály v Kostromě, Kolomenském u Moskvy, na okraji Novgorodu, ve Staročerkaské u Rostova při ústí Dněpru a v Berezovce u Ulan-Ude v Zabajkalí.
      Druhým typem jsou skutečná muzea v přírodě založená obvykle "na zeleném drnu" ve volné přírodní krajině a často velkoryse urbanisticky koncipovaná a rekonstruující celá sídla. Některá z nich známe z referátů našich etnografů v odborném tisku: Kijev, Tallin, Riga, Kaunas, Užgorod. Většinu z novějších a moderněji koncipovaných sovětských muzeí v přírodě naši odborníci neznají a ztěží si lze vytvořit představu o jejich síti z velmi vzácných poznámek v sovětské publicistice. Jmenujme zde alespoň několik: Jedním z nejnavštěvova

247

nejších v SSSR je Šušenskoje s expozicí Leninova pobytu ve vyhnanství na horním Jeniseji v Krasnojarské oblasti, Rozsáhlé muzeum u Archangelska na délném severu se již dokončuje (referát přinesly NA 14, 1977, s. 73-75). Rozestavěná jsou muzea v přírodě u Minska (BSSR), u Vologdy, v Bratsku na Angaře, v Chochlovce u Permu a v Solikamsku na horní Komě (obě na západních svazích Uralu). z dalších lze uvést muzeum v přírodě v Šelkovském chutoru u Gorkého na střední Volze, severovýchodně od Gorkého u Kirova na horní Vjatce, v Istře asi 50 km západně od Moskvy, v ukrajinském Lvově a v Pereslavu-Chmelnickém, v gruzínském Tbilisi a na východě u Irkutska (na 47. kilometru Bajkalského traktu).
      Celkem tedy lze v SSSR zatím napočítat 27 expozic v přírodě. Jejich cílevědomý rozvoj je důsledkem záměrů sovětské kulturní politiky, která považuje tuto formu prezentace za progresívní a vysoce účinnou. Je jen škoda, že naše poznání výsledků práce sovětských soudruhů je tak malé a že naše muzejnictví nejeví dostatečný zájem o vzájemnou výměnu zkušeností. Jiří Langer

Valašská koleda [obsah]

Tradičné jarmoky, ktoré poriada Valašské múzeum v prírode v Rožnove p. R., sa stali magnetom pre mnohých návštevníkov. Divácky záu[/]jem vyvolali nielen bohaté ukážky ľudovej výroby, tradičných zvykov, jarmočných atrakcií, ale aj "úzkoprofilový" spotrebný tovar v stánkoch Jednoty. Zrejme i to dalo popud usporiadateľom postaviť do popredia osvetovú stránku pred ekonomickou. "Vánoční jarmark" vystriedala "Valašská koleda" s ukážkami zimných ľudových zvykov a obyčajov, konaná v dňoch 9.-12. decembra 1981.
      Valašské múzeum pripravilo na stredu 9. decembra v kostole vernisáž výstavy Firmanovho betlehema. Hostinec "Na posledním groši" privítal členov "Sdružení přátel Valašského muzea" na besede na tému Vianoce minulosti.
      Vo štvrtok dopoludnia sa vo fojtstve konala Predvianočná besiedka - stretnutie rožnovských detí spojené so zdobením stromčeka, štedrovečernými zvykmi a koledami. Výrobca Irisa Vsetín predviedol ukážky maľovania sklenených ozdôb. Popoludní bola na radnici vernisáž výstavy Nádielka valašských hračiek. v starej "hospode" potom pripravili ženy z Hutiska ukážky štedrovečerného stolovania, ktoré uvádzal PhDr. J. Štika, CSc.
      Piatok bol dňom verejných skúšok vianočných programov v areáli múzea. Večer patril obchádzkam Lucie.
      V sobotu ráno zazneli z pavlače fojtstva vianočné motívy hornistov, ktoré otvorili ťažiskový deň Valašskej koledy. Riaditeľ Valašského múzea v prírode PhDr. Jaroslav Štika, CSc. pripravil Komorné vianoč[/]né programy v kostole, v ktorých účinkovali hornisti z Rožnova; pastuši z Frenštátu, súbor piesní a tancov Ostravica, národopisná skupina Meziříčan a domáci spevácky zbor Polajka.
      Veľkému záujmu dospelých aj detí sa tešil alegorický sprievod v priestoroch "mestečka".
      V objektoch múzea mohli návštevníci sledovať priadky, páračky, šúlanie pečiva a ukážky rezbárov. Nakúpiť si mohli vianočné spomienkové predmety, hračky, zabíjačkové špeciality, medové pečivo a medovinu.
      Cimbalová muzika z Frenštátu a Giňovci z Opavy hrali do tanca na ľudových zábavách vo valašských "hospodách".
      Program rozložený na viac dní, obmedzený počet jarmočných atrakcií a predajných stánkov so spotrebným tovarom spôsobili zmenu štruktúry návštevníkov Valašskej koledy. Stúpol počet záujemcov o folklórne tradície a ubudlo tzv. nakupovačov nedostatkového tovaru. Akcent na zvykoslovnú stránku vianočného obdobia bol rozhodne krokom vpred a zámer usporiadateľov skvalitniť osvetové a kultúrno-spoločenské využitie múzea si zaslúži naše uznanie. Leo Kužela

248

VÝSTAVY

Výstava habánských fajánsí [obsah]

Koncem roku 1981 a začátkem 1982 uspořádaly Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze a Moravská galerie v Brně výstavu "Habánská fajáns 1590-1730", která byla instalována nejdříve v pražském Královském letohrádku a poté v brněnském Domě umění. I když nelze srovnávat obě prostředí - pražské prostory mají větší výstavní plochu a jsou i prostornější, šlo v obojím případě o velkolepou záležitost, po odborné stránce pečlivě připravenou a výtvarně i instalačně do detailů promyšlenou. v tomto směru je nutno ocenit jak dlouhodobé přípravné práce, spojené se soupisem výstavních exponátů, tak také vlastní tematické uspořádání fajánsí podle. jejich jednotlivých vývojových fází (autorky dr. Jana Kybalová, CSc., a dr. Jarmila Novotná ). v takto shromážděném souboru, který zahrnoval většinu exemplářů ze socialistického majetku i mnohé soukromé sbírky, byla habánská fajáns prezentována veřejnosti vůbec poprvé (přes 550 exponátů).
      Habánská fajáns byla rozčleněna do šesti skupin: 1. 1590-1620, 2. 1620-1650, 3. 1650-1670, 4. 1670 až 1685, 5. 1685-1710, 6. 1710 až 1730 a v posledním sedmém souboru byly zařazeny kachle, obkládačky, dlaždice a keramická mo[/]zaika. v první skupině byla soustředěna fajáns z počátečního moravského období, výrazně renesančního charakteru a vysoké umělecké hodnoty. Jejich motivika se zaměřovala pouze na zobrazování rostlinných a geometrických, většinou stylizovaných námětů. Počet těchto inkunábulí, jak označil všechnu fajáns do roku 1620 K. Černohorský, je nevelký, dosahuje množství kolem 100 kusů. Druhá skupina je už zcela slovenskou záležitostí, vznikla po vystěhování habánů z Moravy na Slovensko. Počátky slovenské výroby jsou dosud neobjasněny: slovenští badatelé míní, že fajánsová výroba je zde staršího data a nebyla závislá až na přílivu moravských keramiků. Dochované fajánse však zřetelně hovoří pro přípravné období, vyplněné výrobními zkouškami, hledáním vhodného výrobního materiálu i jinými složitými problémy (neklidné období válečných událostí). Mění se také ornamentální paleta a motivická skladba dekoru. z veškeré počáteční slovenské produkce vyniká pouze jedna skupina svou dokonalostí, technologickou i výtvarnou (16, 52-58, 63, 65, 66, 68). Její provenienční zařazení nebylo sice na výstavě uvedeno, ale podle neklamných indicií (výrobní značky, konfrontace s vykopávkovým materiálem H. Landsfelda) lze tuto skupinu s určitostí lokalizovat do Sobo[/]tiště a spojit se jménem Hanse (?) Müllera (značky H M, I M). v této otázce Ize předpokládat koncentraci moravských keramiků v novém výrobním středisku, vyzbrojených sumou technologických znalostí i značnou dávkou řemeslné zručnosti, což - spolu s vhodným výrobním materiálem a surovinami pro polevy a barvy - vyústilo od 30. let 17. století v nový výrobní proud, který byl v dalším vývoji napodobován a rozvíjen i ostatními slovenskými dílnami. Je tak spolehlivě lokalizována první a dosud nejstarší skupina slovenské fajánsové výroby, která - na rozdíl od dosavadních smělých předpokladů a nepodložených hypotéz - eliminuje i konkrétní hmotné doklady.
      V dalším období (3. skupina) se už plně začíná produkovat bohatá škála konzolidované habánské obce na Slovensku. Objevují se i první zoomorfní a figurální motivy, dosud zakazované. Fajánse nesou i kobaltové polevy, což umožnila těžba této suroviny při cínových dolech na Slovensku. Závěr tohoto období se vyznačuje hlubokým úpadkem křtěnské obce, decimované turecko-tatarskými nájezdy. Vyslaná delegace k holandským bratřím přinesla sice dočasnou podporu, ale nezabránila rozpadu křtěnské obce, realizovanému v roce 1685.
      Po zániku společného vlastnictví a přísného kolektivního řádu (5.

249

skupina) se výrobci osamostatnili, fajánsová výroba se rozšířila také zpět na Moravu. Ve vývoji dekoru probíhá znatelná rustikalizace, používá se ve velké míře zoomorfních i architektonických motivů, začínají se uplatňovat nové vyzdobné techniky (mramorování). z tohoto období známe rovněž některé cechovní výrobky vynikající úrovně, provedené mistrnou malbou s textovým doprovodem (440, 441, 484, 485, 488, 501 ad.). Také zde je možno lokalizovat určité exempláře do některých výrobních center.
      Poslední vývojové období habánských fajánsí (6. skupina), označované také jako "posthabánské", představuje přetrvávání habánských tradic a další rustikalizaci tvarů i dekoru. Do původně monopolní produkce proniká ve větší míře slovenský a moravský živel. Nastává také velký rozkvět figurálního dekoru, který je dále rozvíjen v následujícím období už lidových fajánsí.
      Sedmá skupina prezentovala ukázky z bohaté sbírky manželů Landsfeldových ze Strážnice, které byly získány pomocí archeologických výkopů výrobních středisek na Moravě a na Slovensku.
      Závěrem lze říci, že výstava bezezbytku splnila své poslání. Vysoce odborné hledisko přispělo k charakterizaci této výstavy jako ojedinělé a významné akce celoevropského významu, o čemž svědčí i četné zápisy v pamětní knize. Ne[/]pretržité proudy návštěvníků z řad široké veřejnosti, zastoupené početně i mladou generací, která zde hledala a nacházela inspiraci pro svůj výtvarný projev; jsou jistě nejlepší známkou kvalitní práce a úspěšnosti celé akce. k výstavě byl vydán vzorně sestavený katalog. Jiří Pajer

Výstava J. V. Scheybala - Národopisné kresby. Čechy, Morava, Slovensko, Slavonie. [obsah]

Okresní vlastivědné muzeum Ústí nad Labem. Prosinec 1981 - únor 1982
      Na přelomu minulého a letošního roku byla otevřena v Okresním vlastivědném muzeu v Ústí nad Labem další z výstav národopisných kreseb J. V. Scheybala, která navazovala tematicky i výběrem exponátů na výstavy z posledních let (Liberec 1978, Český Dub 1979, Železný Brod 1979, Třebíz 1980). v letošním roce byla uspořádána výstava autorových kreseb v Malé Skále a v roce 1983 se bude konat v Lomnici nad Popelkou.
      Těžiště celého Scheybalova kresebného díla, jenž tvoří zároveň osu výstavy, představují náměty z horního Pojizeří a Podkrkonoší i ze širší oblasti Českého ráje. Tato část výstavy je zastoupena kresbami lidové architektury z Benecka a Lomnicka, kresbami - rekonstrukcemi již neexistujících lidových staveb (bývalý Votočkův mlýn[/] v Poniklé nad Jizerou - Přívlace, Podkostelní mlýn v Nové Vsi nad Popelkou) i tužkovými a barevnými kresbami, typických horáckých chalup Podkrkonoší (okolí Vysokého nad Jizerou,okr. Semily).
      Značnou dokumentární hodnotu mají kresby prací lidových sochařů a kameníků ze severních a severovýchodních Čech (zejména práce Jana Zemana ze Žernova, který působil ve druhé čtvrtině 19. století v okolí Jičína, Turnova a Železného Brodu). k této části výstavy se váží i kresby lidových dřevěných chalup z Jizerských hor z Bedřichova a Černé Říčky.
      Samotnou oblast Severních Čech reprezentují kresby dvorů a statků i interiérů obytných stavení z Podještědí, Teplicka a Ústecka (Záskalí-Buřín, Hudcov u Teplic, Telnice, Varvažov). Hrázděný lidový dům Chebska je zastoupen barevnými kresbami statků z Milhostova a Horních Loman.
      Slovensko je zastoupeno kresbami z Horehroní a Šariše, jež pocházejí z národopisných výzkumů, které autor realizoval v těchto etnografických regionech Slovenska ve druhé polovině padesátých let. Tyto kresby a akvarely zachycují nejen lidovou architekturu, ale i bydlení, nábytek a zemědělské nářadí (jde především o lokality Brezovička, Polomka, Šumiac, Zavádka nad Hronom). Několik kreseb připomíná autorův výzkum realizovaný spolu s J. Vařekou pro ÚEF Praha týkající se vesnické zástavby a

250

bydlení jugoslávských Čechů ve Slavonii a Chorvatsku.
      Vystaveny jsou i skicáře z některých národopisných výzkumů J. V. Scheybala: Ašsko (1963), Sokolovsko (1964), Turnovsko-Sobotecko (1961-1962), Teplicko (1963 až 1964) a povodí Ostravice - Staré Hamry (1964-1965) z výzkumu zátopové oblasti údolní nádrže Šance.
      Technické stavby jsou zastoupeny na výstavě kresbami dřevěných mandlů z Pohorelé a Šumiace (okr. Banská Bystrica), větrných mlýnů z Litultovic-Choltic (okr. Opava) a Borovnice (okr. Trutnov).
      Kromě kreseb a akvarelů lidové architektury byly na výstavě instalovány autorovy kresby zachycující lidový podkrkonošský nábytek z Trutnovska a lidový kroj Podještědí, Podkrkonoší a Broumovska. Vystavena je i část podkladů pro encyklopedii Lidová architektura autorů J. Vařeky a V. Frolce (v tisku), na kterých se J. V. Scheybal svými kresbami podílel. Výstava je doplněna ukázkami z odborné publikační činnosti autora a ukázala dokumentární hodnotu kreseb a akvarelů i šíři tematického a regionálního záběru autora. Lubomír Procházka

Výstava o slovanském lidovém oděvu v Brně [obsah]

Ve výstavní síni Etnografického ústavu Moravského muzea v Brně byla letos v dubnu otevřena zajímavá výstava, jejíž velký národo[/]pisný a kulturně historický význam je dán především navázáním nové spolupráce československých a sovětských národopisných muzeologů, jež vlastně začala už před 120 lety. Pracovníci Státního muzea etnografie národů SSSR v Leningradě, které je ústředním národopisným muzeem Sovětského svazu, a Etnografického ústavu Moravského muzea v Brně, vytvořili výstavu Slovanské lidové kroje, jejímž základem jsou kroje nebo jejich části, které byly vystaveny na První všeruské výstavě v Moskvě v roce 1867. Spojeným úsilím významných vzdělanců a představitelů mladých národních buržoazií byly na této výstavě soustředěny doklady lidové kultury nejenom slovanských národů v tehdejším Rusku, ale i Bulharů, Makedonců, Srbů, Chorvatů, Poláků, Čechů i Slováků.
      Sbírku krojů pro První všeruskou výstavu z našich zemí připravili básník K. Jaromír Erben a ředitel evangelického gymnázia v Těšíně Jan Kalinčák. Kromě krojových součástek, sesbíraných Erbenem a Kalinčákem jsou v Brně na výstavě instalovány i kroje, jež byly součástí kolekce, připravené pro národopisné muzeum v Leningradě pod vedením Lubora Niederla v letech 1906-1909. Některé součástky pro nynější výstavu byly doplněny ze sbírek Moravského muzea. Návštěvník tak měl vzácnou příležitost shlédnout závažné a vývojově cenné doklady lidového oblékání nejenom českého, moravského a slovenského lidu, ale i krojů ruských,[/] ukrajinských, běloruských, polských, jugoslávských a bulharských. Scházela alespoň malá ukázka odívání Lužických Srbů.
      Výstava Slovanský lidový oděv, instalovaná v Brně, byla zajímavá i tím, že i když nebylo záměrem tvůrců ukazovat širší vzájemné vazby ve slovanském lidovém odívání, jak je studuje současný národopis, exponáty samy naznačily zejména neobyčejnou materiálovou i výzdobnou podobnost krojů karpatských oblastí a krojů balkánských, na nichž bylo lze vidět vlivy středomořského a předoazijského typu odívání jak u mužů tak u žen. Podobné "srovnávací" typy výstav by se měly realizovat častěji, neboť pomáhají na konkrétním materiálu odhalovat nebo potvrzovat zajímawé souvislosti, důležité pro studium vývoje lidové kultury na velkých územích.
      Výstava byla instalována skromně a vkusně, byla zaměřena spíše odborně než jako výstavní atrakce, jak někdy bývají výstavy - nejenom národopisné - pojímány. Hlavní autorky - dr. Ljudmila B. Urickaja z Leningradu a PhDr. M. Ludvíková, CSc. z Brna - odvedly spolu se spolupracovníky či spíše spolupracovnicemi z Etnografického ústavu Moravského muzea dobrou práci, jejíž odborný i společenský efekt je skutečně přínosný. Josef Jančář

251

GRAMODESKA

Mužské sbory z Hrubé Vrbky a Petrova. [obsah]

10. gramofonová deska zájmového nákladu Ústavu lidového umění ve Strážnici. Snímky ze 27. února 1981 byly pořízeny ve spolupráci s Čs. rozhlasem v Brně, připravili zasl. um. PhDr. Vítězslav Volavý, doc. PhDr. Dušan Holý, CSc. a prom. hist. Jan Krist. Vydal Supraphon 1981.
      Význam zvukové dokumentace hudebního folklóru, jež je jeho nejvěrnějším a nejcennějším dokladem, není třeba naší odborné veřejnosti zdůrazňovat. Už proto nemůže uniknout pozornosti edice malých gramofonových desek, vydávaná iniciativou pracovníků ÚLU ve Strážnici, která sleduje cíl fixovat zejména autentické formy živé lidové písně a hudby na Slovácku.
      Desátá gramofonová deska této edice prezentuje mužský vícehlasý sborový zpěv z dvou lokalit; horňácké Hrubé Vrbky a Petrova ze strážnického Dolňácka. Už při prvním poslechu zaujme odlišný charakter podání (hlasového projevu), hodnotný doklad dvou různých interpretačních zpěvních stylů. Charakter interpretace se zde ukazuje jako důležitý znak diferenciace písňové kultury. Horňácký zpěv mužů starší generace (nar. 1907 až 1924) je přirozený, nestylizovaný, zachycený bez předběžného ná[/]cviku. Dobře to dokládají i individuální projevy jednotlivých zpěváků, nijak neomezované zákony sborové interpretace a současně však nijak nerušící normy a styl písňového celku. Vysoko položené, otevřené, vesměs rovné hlasy hrudní resonance, výběr písní i nápěvná realizace (připomeňme alespoň kolísavou malou - velkou tercii ve vedení druhého hlasu v písni A tam hore pri urbíně) jsou živým dokladem tradičního horňáckého mužského zpěvu. Jinou hlasovou barevností vyznívá zpěv Petrovjanů. Roli hraje nejen to, že zpěváci jsou zhruba o generaci mladší (nar. 1923-1950), ale především odlišný způsob jejich hlasového projevu, méně otevřený tón s přirozeným tremolem na dlouhých rytmických hodnotách, vcelku kompaktnější. Místy zde přeznívá druhý hlas, vedený převážně ve spodní paralelní tercii, což může vyvolat dojem, že jde o hlas vedoucí.
      Netradiční je zařazení různých vybraných strof jednotlivých písní, jak nás o tom v konkrétní podobě informuje komentář na obalu desky. Tento záměr, vedený v prvé řadě hudebním hlediskem, je vzhledem k malé ploše, kterou deska poskytuje, zcela opodstatněný. Nezbytné jsou pak jednotlivé písňové incipity uvedené na obalu. Pro dokumentační hodnotu záznamů by[/] snad nebylo zbytečné najít prostor i pro otištění zbývajících textů písní. Důležité údaje o situaci a příležitostech natáčení i o interpretech najde posluchač a čtenář na obalu desky. Škoda jen, že chybí popisy fotografií, provedených dodatečně po natáčení. Doplňujeme, že zpěvácí z Hrubé Vrbky stojí na fotografii zleva doprava: Jan Miklošek, Jan Halíček, Martin Hrbáč, Jiří Janás, Martin Miškeřík, Emil Tomešek, Martin Tomešek, Jiří Hudeček; Petrovjané: Jan Koštuřík, Josef Tomeček, František Podrazil, František Koštuřík st., Jan Janeček, František Gavlik, Josef Martínek, Josef Gavlik, František Koštuřík mI.
      Dosavadní výsledky posledního desetiletí vybízí k dalšímu pokračování edice. Vždyť gramofonové desky tohoto druhu se nerodí běžně. Máme mnohem více studiových nahrávek a záznamů stylizovaného folklóru. Je třeba ocenit i to, že se podařilo - v návaznosti na předchozí gramofonovou desku udržet dobrou technickou úroveň nahrávky. Zejména pro budoucí generace, které budou starší autentické formy folklóru zřejmě hledat více v archívech a hudebních fondech, tak zůstávají cenné dokumenty "živé písně" a nositelů jejich tradice. Věra Šepláková

252