národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1982 - ČÍSLO 4

OBSAH
Studie
Václav Frolec: Lidová obyčejová tradice a obřadní kultura. Terminologické otázky . . . 253
Vlastimil Vondruška: K problematice rozšíření obilní kosy v 19. století . . . 273

Portrét
Andrej Sulitka: Karla Pálová - osobitá sliezska ľudová speváčka . . . 279

Živá tradice
Peter Salner - Eva Salnerová: K problematike spoločenských kontaktov v súčasnom veľkomestskom prostredí . . . 285

ZPRÁVY
Jubilea
Životní jubileum horňáckého tkatce (Jan Okénka, nar. 28. 5. 1907, Malá Vrbka, okr. Hodonín) (Jaroslav Orel) . . . 329
K životnímu jubileu doc. dr. Jana Michálka, CSc., (Bohuslav Beneš) . . . 294

Nekrolog
Zemřel PhDr. Karel Černohorský (Jiří Pajer) . . . 295
Vybraná bibliografie prací PhDr. Karla Černohorského (sestavila Alena Kalinová) . . . 297

Knihy
Viliam Marčok: Estetika a poetika ľudovej poézie (Václav Hrníčko) . . . 299
Franciszek Midura: sztuka ludowa a wychovanie (Jarmila Pecková) . . . 300
Jaroslaw Lisakowski: Piesni ludowe regionu kozla (Andrej Sulitka) . . . 301
Miloš Melzer: Sbírka výšivek z jižního Kyjovska ve fondu Krajského vlastivědného muzea v Olomouci (Miroslava Ludvíková) . . . 302
M. Beranová: Zemědělství starých Slovanů (Josef Jančář) . . . 303
Josef Vařeka - Vanda liřikovská: Středočeská náves (Václav Frolec) . . . 303

Sborníky
Teoretické a praktické problémy národopisného výskumu maďarskej národnosti v Československu (Irena Ochrymčuková) . . . 304
Ethnologia Scandinavica 11 (Jiří Langer) . . . 305

Konference
12. etnomuzikologický seminář ve Valticích (Jan Krist) . . . 306

Festivaly
MFF "Strážnice 1982" (Bohuslav Beneš) . . . 308
Východná 1982 (František Synek) . . . 311
Tvrdonice 1982 (Jan Krist) . . . 312
Myjava 1982 (Jiří Pajer) . . . 314
Mladé Horňácko 1982 (Vlasta Ondrušová) . . . 316
Národopisná slavnost v Troubsku (František Synek) . . . 317

Výstavy
Evropské skanzeny. Výstava v Národopisném muzeu v Třebízi (Josef Vařeka) . . . 318
Hospodářský rok na Valašsku (Josef Vařeka) . . . 318

Rozhlas
Horácká svatba v rozhlase ( Jaroslav Markl) . . . 319

Film a televize
Etnofilm 81 (Jaroslav Orel) . . . 320
Nad Voničkami z domova (Václav Stuchlý) . . . 321

Na pomoc souborům
S Jaroslavem Krčkem na téma ars rediviva (Dušan Holý) . . . 323

Výměna
Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1981 . . . 327


Národopisné aktuality roč. XIX. - 1982, č. 4

LIDOVÁ OBYČEJOVÁ TRADICE A OBŘADNÍ KULTURA. TERMINOLOGICKÉ OTÁZKY [obsah]


      VÁCLAV FROLEC; Katedra historie a etnografie FF UJEP, Brno
      Pročítáme-li dnes už téměř nepřehlednou řadu publikací, jejichž autory jsou kulturní a sociální antropologové, sociologové, sociální psychologové, etnografové, ale také teoretici kultury, filozofové a pracovníci v dalších vědních oborech, zjišťujeme značný zájem o problematiku obyčejů a obřadů, které bývají různě pojímány, nazývány i studovány. Čím více se do této literatury vnořujeme, tím více se jeví spletitost, složitost a nedořešenost uvedené problematiky. Neudivuje proto, že se stále častěji objevují příspěvky, pokoušející se řešit terminologické, teoretické i metodologické otázky studia této důležité složky sociálního a kulturního života lidu. Úskalím všech dosavadních diskusí zůstává, že autoři vycházejí a argumentují údaji z rozdílných historických (časových), společenských, geografických i kulturních situací, které - jak je přirozené - hodnotí ze zorných úhlů svých vědních oborů. Názory, které se v této souvislosti objevují, na jedné straně se sbližují, na druhé straně se však i ostřeji diferencují.[/] A tak nezbývá, než čas od času provést jakousi "inventarizaci" postihující základní trendy a na jejím základě se pokusit o další terminologické, teoretické i metodologické upřesnění, vymezení a rozpracování dané problematiky. Tato práce vyžaduje trpělivost, hledání a neobejde se bez dalších diskusí. Každý, kdo se ujme tohoto úkolu, vystavuje se nutně kritickému pohledu ostatních. Jen tak je však možno ve vědeckém poznání postoupit kupředu. Připomínám v této souvislosti slova, která před léty vyslovil Jan Mukařovský: "Práce přichází člověku ne tak, jak by chtěl, ale jak se vyvíjí problém z problému. Téměř každá práce je pro badatele další stupeň, z něhož je vidět širší obzor než ze stupně předešlého".1)
      Náš příspěvek je pokusem o naznačenou "inventarizaci".2) Bez nároku na úplnost a konečné slovo. jeho posláním je dát další podněty pro diskusi, která byla zahájena v rámci činnosti subkomise pro lidové obyčeje československé sekce Mezinárodní komise pro stu

253

dium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně (MKKKB) a pro niž přinesli cenné impulzy zejména Kornélia Jakubíková,3) Bohuslav Beneš, Marta Sigmundová a Ludmila Tarcalová.
      Další naše úvahy budou směřovat k otázkám terminologickým. Hlavní důraz klademe na současný stav lidových obyčejů a obřadů, které chápeme jako kategorie etnografické. Snažíme se přitom respektovat tradici českého a slovenského národopisného bádání, v němž se inspirujeme a z něhož vycházíme zejména po stránce materiálové.

Terminologická východiska
      Použití různých termínů pro obyčejovou tradici a obřadní kulturu odráží především různé pojetí obyčejů, zvyků, obřadů, event. zvyklostí a návyků, s nimiž se setkáváme v pracích sociologických, sociálně a kulturně antropologických, sociálně psychologických, kulturologických, filozofických i etnografických. Někdy jsou blíže specifikovány a navzájem od sebe odlišeny, jindy jsou některé pojmy chápány jako synonyma. Příznačné pro většinu takto zaměřených prací je tedy volné operování termíny, zejména obyčej - zvyk, obyčej - obřad, zvyk - obřad, které může být odrazem vědomí o jejich významové a jiné příbuznosti, Hlavní tendence v pojetí jednotlivých kategorií se pokusíme ilustrovat na základě vybrané literatury, jejíž soupis uvádíme na konci tohoto příspěvku.[/]

Obyčej V definicích obyčeje se opakují zejména tyto charakteristiky:


- Obvyklé, ustálené jednání;
- Zděděný stereotypní způsob jednání;
- Pevný celek vzorů jednání;
- Jednání nejrůznějšího obsahu;
- Způsob chování v určitých sférách životačlověka a společnosti;
- Druh jednání, které je prostřednictvím tradice pociťováno jako správné a závazné;
- Každodenní život, životní styl.

     Ve většině definic se tedy klade důraz na vzory jednání a chování, jejichž rozsah se chápe různě: od širokého pojetí každodenního života a životního stylu, až po individuální návykové projevy. Názorným příkladem prvního přístupu je v etnografické literatuře dvoudílná kniha J. St. Bystroně Dzieje obyczajów w dawnej Polsce. Wiek XVI-XVII (Varšava 1932), kde autor v předmluvě k 1. dílu uvádí, že chce podat „obraz dávného života polského", „plastickou představu každodenního života dávného Polska".4) K tomuto širokému záběru se v poslední době hlásí i další autoři.5) Setkáváme se s ním však už mnohem dříve v Engelsově práci Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, kde autor píše: „Podle obyčejů tehdejší společnosti byl tedy muž také vlastníkem nového zdroje obživy, dobytka, a později i nového pracovního

254

edku, otroků. Podle obyčeje této společ- nosti nesměly však jeho děti po něm dědit..."6) Obyčejové modely se v dosavadní literatuře chápou v několika časově i sociálně podmíněných významových rovinách. V této souvislosti se hovoří o obyčejích prvobytné společnosti, o obyčejích šlechtických, panských, vojenských, studentských, měšťanských, řemeslnických, rolnických, pastýřských i dělnických. Mezi obyčejovými skupinami existovaly vztahy o různém charakteru, kvalitě a intenzitě. Pro jednotlivé obyčejové modely byly charakteristické nejen vnější projevy, jako oděv, mluva, etiketa, různá „savoir vivre", umění žít, ale i způsob bytí a styl života.7) V naší národopisné literatuře se obracela pozornost především k obyčejům lidových vrstev společnosti - rolníkům, pastýřům, drobným řemeslníkům a dělníkům. Mezi obyčeje se zahrnovaly projevy spojené s přelomovými chvílemi v životě člověka ( „rites de passage" ) a s ročními obdobími, s výběrem stavebníno místa, se stavbou domu a topeništěm, hospodářským životem a zemědělskou prací, úkony právního charakteru; někdy sem byly včleňovány i pověrečné představy a praktiky, lidové léčitelství a mravy.8)
     Za charakteristické znaky obyčejů se považují: tradičnost, stabilnost, normativnost, kolektivnost ( všeobecné přijetí ), sankcionovanost, synkretismus, někdy i interiorizovanost (osvojení si sociálních norem jednotlivcem a jejich přetvoření pro vnitřní potřebu). Někteří autoři kladou důraz na přesnost á stereotypnost v provedení tradičních úkonů, jiní[/] naopak tvrdí, že obyčej nemá dobře vyjádřenou vlastní morfologii.9)
     Pro naše další úvahy mají význam i teze, v nichž se odráží hodnocení obyčejů v širším sociálním a kulturním kontextu. Z nich uvádíme alespoň tyto:

- Není možno souhlasit s názorem, že obyčeje patří pouze do sféry "bytu" ( I. V. Suchanov );10)
- Pojem obyčej je užší než pojem tradice.Obyčeje můžeme nazvat tradicemi, avšakne všechny tradice jsou obyčeji ( Ju. V.Bromlej);11)
- Obyčej není částí tradice, ale regulátoremsamotné tradice ( T. I. Živkov );12)
- Obyčeje jsou tradicemi v socionormativnísféře kultury; jsou určitými stabilními modely, všeobecně přijatými normami sociálního chování ( Ju. V. Brom1ej ); 13)
- Sféra působení obyčejů spočívá v oblastiideologických společenských vztahů. Obyčeje jsou sociálním prostředkem stabilizace společenských vztahů ( I. V. Suchanov);14)
- Obyčej je princip, ne forma ( T. I. Živkov);15)
- Každý obyčej měl původně smysl, byl živým, spontánním výrazem smýšlení, etiky,víry ( R. Weiss );16)
- Obyčeje spojují projevy hmotné a duchovní kultury v jednotu. Tvoří proto jádro národopisu.17)

255

Zvyk
      Zvyk bývá nejčastěji považován za synonymum obyčeje a takto také definován a charakterizován. Německý národopisec už počátkem našeho století napsal: "Zvyk je předně také nic jiného než obyčej... Osvojení zvyku se děje stálým opakováním téhož jednání, cvičením, obyčejem."18) Kulturní historik Z. Kuchowicz konstatuje, že zvyky a obyčeje určují "vnější formu jedné z nejelementárnějších společenských potřeb, jakou je potřeba stálosti a kontinuity, a také potřeba integrace určitých společenských skupin". 19) Ztotožnění zvyku a obyčeje se v našem národopise odráží v názvech publikací,20) článků, kapitol, i v samotných pojednáních o této problematice. "Chceme-li studovati tradice našeho lidu", píše D. Stránská, "a ráz i podstatu jeho obyčejů, která skupina bude pro lid životnější než zvyky...".21) Normativní Slovník spisovného jazyka českého definuje zvyky jako "tradiční obyčeje charakteristické pro určitý společenský celek, přecházející z pokolení na pokolení".22)
      V etnografické literatuře byly učiněny pokusy odlišit zvyk a obyčej. Podle některých badatelů je zvyk plně významové, smyslové jednání, kdežto obyčej mrtvý, bezvýznamný zvyk.23) Podle J. Dünningera je zvyk pokračováním tradovaného zákona, obyčej vnějším vykonáváním tradiční formy; zvyk je neproměnný ve vnitřním smyslu, obyčej je však schopen proměny.24) Zcela opačně hodnotí tento vztah A. Václavík, který u oby[/]čeje zdůrazňuje jeho obsah, význam a závaznost; charakteristickým znakem zvyku je podle něho ztráta obsahovosti, závaznosti a ulpívání na formální stránce.25) Nově formuloval vztah mezi zvykem a obyčejem K. - S. Krammer: obyčej je výrazovou formou zvyku, přičemž se zvyk pojímá jako sociální příkaz, obyčej jako sociální jednání spojené s tímto příkazem. v tom spočívá podle Krammera metodicky nutné zúžení významového obsahu slova obyčej, jehož se v právních pramenech částečně používá synonymně se zvykem nebo dokonce právem.01_25apxfnx H. Bausinger konstatuje, že mezi oběma pojmy panuje bezprostřední vnější a vnitřní, existenční a jevový vztah. Zvyk vyjadřuje častěji podstatu, vnitřní stranu: po jazykové stránce stojí zvyk (něm. Sitte) blízko výrazu zvyklost (něm. Sittlichkeit) a odtud přejímá nárok morálního; obyčej vyvolává jazykovou asociaci "pouze obvyklého a tím banálně faktického".26) Jistá bezradnost a složitost v oddělení zvyků od obyčejů se odráží i v těchto formulacích: "Rozlišení je teoreticky zřejmé; chceme-li však užít prakticky úvodní principy," uvádí K. - S. Krammer, "je nutné případ od případu určit smysl nebo etiku obyčeje, a to se dokazuje těžko".27)
      O samostatné definování zvyku se pokusilo více autorů. Setkávají se tu hlediska sociálně psychologická, sociologická i etnografická. v psychologických vymezeních se zvyk spojuje se vzorcem chování a je definován jako naučený akt chování, produkt zkušenosti; vyjadřuje zákonitě se utvářející (vzorcované) odpovědi jedince na určité podnětové situace.28)

256

      V novějších sociologických a etnografických pracích se zvyk nejčastěji charakterizuje jako ustálený, uznaný a přijatý způsob jednání, osvojený pravidelným opakováním určité činnosti, kategorie lidského chování zahrnující široký okruh jevů;29) druh jednání, které se pociťuje jako správné a závazné, způsob chování, jehož opomíjení je kritizováno jako nemravné, mravně nepříznivé a může být postiženo vyloučením ze společnosti, spontánní a účinná společenská norma, sankcionovaná různými prostředky společenského nátlaku, způsob života bez politického nebo etického ocenění, tradičně regulované formy lidského jednání apod.30)
      Za charakteristické znaky zvyků se označují závaznost, kolektivnost, normativnost, pravidelnost konání, tradičnost, spontánnost, autoritativnost.

Zvyklost
      V jazykových a encyklopedických příručkách se tohoto termínu používá nejčastěji jako synonyma k termínům obyčej, zvyk, návyk.31) Zvyklost s návykem ztotožňuje A. Václavík, když píše: "Od obyčeje ... nutno odlišit zvyklosti či návyky jednotlivců nebo menších cechovních, spolkových a jiných společností; ty nebyly součástí starého cyklu výročních obyčejů".32) R. Weiss upozorňuje na nutnost odlišit zvyky a obyčeje od jiných pravidel lidského chování a spolunažívání. Společným znakem pro zvyklost a obyčej je podle něho[/] tradičnost. Zvyklost má však individuální charakter a tím se odlišuje od obyčeje.33) Podle H. Bausingera je u zvyklosti podstatná morální stránka. Mezi zvykem a zvyklostí existují vzájemné vztahy, ale ne identita.34) v české národopisné literatuře se tento pojem objevuje koncem 19. století u Č. Zíbrta.35)

Obřad
      Z dlouhé řady nejdůležitějších definic obřadu vybíráme takové, které mohou napomoci naší snaze o terminologické upřesnění studia obyčejů a obřadů. v literatuře, kterou jsme za tímto účelem sledovali, nacházíme tyto charakteristiky obřadu:

- Systém úkonů a praktik uplatňovaných podzorným úhlem magických a nábožensko-mytologických představ, světového názoru, etického a právního myšlení;
- Jednání spojené s náboženstvím, event. magií;
- Obyčejové jednání při významných, přelomových událostech života člověka a společnosti;
- Historicky vytvořené nebo speciálně zavedené stereotypní formy masového chování,které se projevují v opakování standardizovaných úkonů symbolického charakteru;
- Ritualizovaná forma. reálných sociálníchvztahů;
- Symbolizace sociálních vztahů;
- Osobitým způsobem organizovaný znakovýsystém;

257

- Zvyk v dramatické podobě;
- Slavnostní provádění státního, společenského, náboženského a jiného aktu, složené z řady různých úkonů, zpravidla předepsaným nebo ustáleným způsobem.36)

      Mezi znaky obřadu se uvádí symboličnost, tradičnost, slavnostnost, stereotyp, standardizace, normativnost, stabilita, identifikace s daným společenstvím, morální, právní, estetické, náboženské formy vědomí, změna sociálních rolí v obřadní role, společenská závaznost, sankcionovanost, vývojový, významový a výrazový synkretismus, zdůrazňuje se význam mytologické, náboženské, politické a jiné symboliky, znakovost prvků hmotné kultury (kroje, úpravy hlavy, krojových doplňků, úpravy obydlí, obřadních pokrmů), funkce daru a obdarování,37) obřadních masek, folklórních složek obřadu.38)
      Z teoretických tezí, které byly v této souvislosti vysloveny, považujeme za významné zejména tyto:

- Obřadový systém nabývá významnou roliv životě lidí tehdy, když se osvojuje jakoetnokulturní tradice ( T. I. Živkov );
- Obřadová kultura není sama o sobě součástí sociální kultury, ale zasahuje do nítím, že podporuje trvající instituce ( A.Václavík );
- Mezi obřadností a sociálnem existuje "intimní závislost" ( T. I. Živkov );[/]
- Obřad může, ale nemusí být obyčejem ( T.I. Živkov );
- Každý obřad je také obyčejem, ale takovým, který má schopnost vyjadřovat nějakou myšlenku nebo nahrazovat nějakýděj. Každý obřad je obyčejem, ne však každý obyčej je obřadem. Pojem obyčej je logickým rodem, pojem obřad je druhem( S. A. Tokarev );
- Základním principem folklórní obřadnostije obyčej. Obřadní kultura se tu osvojujezpůsobem, jakým se osvojuje jazyk - příkladem pokolení ( T. I. Živkov );
- Předmětový svět obřadu ( od kroje po koláč ) není ničím jiným, než obřadní projekcí jevů samotné kultury, které zde v obřadním kontextu - dostávají druhotný, obřadní smysl ( T. I. Živkov );
- Folklórní fakty patří k obřadu jako jehoorganická část, spoluvytvářejí jeho sémantickou, kompoziční a estetickou strukturu( O. Sirovátka )
- Estetická, resp. umělecká stránka jevů lidové obřadnosti nebyla jejich základnísložkou ( A. Václavík ).39)

Pokus o celkové zhodnocení problematiky
      Abychom dospěli k současné interpretaci pojmů, předběžně označených jako obyčejová tradice a obřadní kultura, bude užitečné, když shrneme znaky, které jsou pro ně společné.
      Pro pojmy obyčej - zvyk - obřad je společná tradičnost, kolektivnost, sankcionova

258

nost, normativnost, spontánnost, relativní stabilnost, vývojový, významový a výrazový synkretismus. U zvyklosti se sice projevuje tradičnost, ale vlastní jednání má převážně individuální charakter, i když je společností kontrolováno a sankcionováno; do popředí vystupuje morální stránka. Obyčeje, zvyky a zvyklosti můžeme charakterizovat jako způsob jednání (chování). Sociální význam zde tedy stojí na prvním místě, kulturní složky se mu podřizují a stávají se sociálním nástrojem sloužícím k stabilizaci společenských vztahů. U obřadu, který tvoří úkony a praktiky převážně symbolického charakteru (dochází k symbolizaci sociálních vztahů), vystupuje do popředí kulturní složka.40) Mezi znaky nabývá vedle symboličnosti, tradičnosti, kolektivnosti, normativnosti a dalších na významu slavnostnost, znakovost kulturních projevů, funkce folklóru jako organické součásti obřadu. Vztah mezi obřadním (kulturním, výrazovým) a sociálním (významovým) je velmi úzký; obřadní složka bezprostředně působí na sociální vztahy a napomáhá je upevňovat.
      Položení důrazu na sociální, významovou složku obyčejů, zvyků a zvyklostí na jedné straně a na kulturní, výrazovou složku obřadů na straně druhé, může být jistým (podle našeho soudu vhodným) metodickým východiskem pro klasifikaci uvedených sociálních a kulturních jevů. Sociální a kulturní složkou se obyčeje, zvyky a obřady včleňují do "socionormativní" kultury (morálních a právních norem a institucí), která zabezpečuje koordinaci chování a činnosti lidí spoje[/]ných jejím rámcem.41) Plnění této funkce je historicky (časově) i geograficky (místně) podmíněno a je závislé na řadě okolností. Proto je třeba obyčeje, zvyky i obřady vysvětlovat a klasifikovat v rámci určitého času a místa.42) v našem třídění a hodnocení obyčejové tradice a obřadní kultury klademe důraz na současný stav, v němž se odráží proces společenských a kulturních změn ve specifické podobě obsahových i formálních přeměn lidových obyčejů, zvyků a obřadů, i proměn jejich funkcí, jejichž škála se pohybuje od funkce právní, sociální, organizační, ekonomické, etické, reprezentační, estetické, zábavné, až po obecné funkce socionormativní, komunikativní a psychicko-emocionální.43)
      Při hodnocení současného stavu obyčejové tradice a obřadní kultury jako východiska jejich klasifikace přihlížíme zejména k těmto vývojovým tendencím:

- Změna hierarchií funkcí, které plnily a plní;
- Obsahové změny;
- Oslabení, ústup, až zánik náboženskýchfunkcí;
- Zvýraznění estetických, emocionálních a zábavných funkcí;
- Změna rolí nositelů obyčejové tradice aobřadní kultury;
- Zásahy organizátorů kulturního života aúsilí oficiálních institucí;
- Vliv zájmové umělecké činnosti a jinýchorganizovaných forem kultury;
- Privatizace obyčejové a obřadní tradice.

259

      Obyčejovou tradici a obřadní kulturu chápeme jako etnokulturní tradice obsahující zděděné sociální informace44) a tvořící jeden z pilířů mostu překlenujícího minulost se současností.45)
      Je nasnadě, že při takové klasifikaci nelze opomenout ani starší stav, bez něhož není vysvětlitelný dnešní obraz obyčejové tradice a obřadní kultury. Nezbytné je to i vzhledem ke starší literatuře a pramenům, s nimiž pracujeme. v této souvislosti by bylo užitečné důkladně zhodnotit vazby obyčejů a zvyků k právním normám a právu, mezi nimiž byl mnohdy plynulý přechod (obyčeje byly právem a právo zase obyčejem),46) vztah obyčejové tradice a obřadní kultury k módě, kterou někteří sociologové - podle našeho soudu neopodstatněně - dokonce považují za zvláštní "typ" obyčeje.47) Přehodnocení by si zasloužily také teorie o přímém vztahu mezi náboženstvím, obyčeji a obřady, které jsou stále aktuálním tématem antropologických i etnografických prací.48)
      Jak je z dosavadního výkladu a použité terminologie zřejmé, navrhujeme jako souborná označení pro řadu obyčej - zvyk - zvyklost slovní spojení obyčejová tradice, vyjadřující rozhodující sociální, významovou stránku jevů. Rovnocenným označením je obřadní ku1tura, v níž jsou dominantní kulturní, výrazové vztahy (duchovní i hmotné povahy) a kde je základní kategorií obřad. U první skupiny je tradice podmínkou; u druhé skupiny se míra tradičnosti liší u jevů "starých" (fungujících na principu tradice)[/] a "nových" (zde se působení tradice zpravidla oslabuje nebo vůbec chybí). Pro vyjádření "lidovosti" nebo "tradičnosti" či "současnosti" doporučujeme užívat u druhé skupiny přívlastků "lidový", "tradiční", "současný" (lidový obřad, tradiční svatba, současný občanský obřad apod.). Stejným způsobem lze také odlišit lidové obyčeje a lidové zvyky od obecných pojmů obyčej, zvyk, s nimiž pracují i jiné vědní obory. Mezi etnografické kategorie nezařazujeme návyk, pod nímž rozumíme jednoduchý vzorec chování individuálního charakteru.49) Respektování rovnocenných úrovní sociálních a kulturních, vyjádřených v pojmech obyčejová tradice a obřadní kultura, je v souladu s tradicemi myšlení v českém a slovenském národopise,50) umožňuje pohybovat se na vlastním badatelském poli a operovat etnografickými kategoriemi, shodnými nebo blízkými kategoriím teorie kultury. Vždyť vlastní předmět národopisného studia spočívá právě v této oblasti.

Pokus o definici jevů
      1. Lidová obyčejová tradice

Lidový obyčej: Způsob jednání různého obsahu a formy, které je působením tradice pociťováno jako správné a závazné.51) Váže se k přelomovým okamžikům v životě člověka a přírodním cyklům, k pracovním úkonům, stavebním činnostem a projevům, nepsaným právním normám. Ve významové stránce převažuje prosperita,

260

261

obsah je v souladu s formou. Jeho charakteristickými znaky jsou stabilnost, normativnost, sankcionovanost, spontánnost, pravidelnost konání, primární typ komunikace. Lidový obyčej slouží jako prostředek stabilizace společenských vztahů. Termín lidový obyčej (s event. obměnou lidová obyčejová tradice) je vhodné používat především pro starší fáze způsobu života a vývoje lidové kultury.

Lidový zvyk: jeho základní znaky jsou shodné s lidovým obyčejem. Projevuje se tendence k poklesu společenské závaznosti a oslabení nebo ztráta právního významu. Původní obsah se ztrácí, dominuje forma. Lidový zvyk se dále vyznačuje menší stabilností, normativností a pravidelností konání, je založen na primárním typu komunikace. Snižuje se také sankcionovanost. v současnosti plní lidové zvyky komunikativní funkce a přispívají k formování mezilidských vztahů. Termín lidový zvyk (s event. obměnou lidová zvyková tradice) je vhodné upřednostňovat u současných jevů, nebo jej používat jako synonyma k pojmu lidový obyčej.52)

Zvyklost: Způsob jednání převážně individuálního charakteru, kontrolovaného a sankcionovaného však kolektivem. Podstatná je morální stránka a tradičnost. Zvyklosti se projevují také v etiketě53) a jiných formách lidských kontaktů a činností54) primárního charakteru.[/]

      2. Obřadní kultura

Tradiční obřad:55) Systém úkonů a praktik převážně symbolického charakteru, jejichž nositelem jsou lidové vrstvy národního společenství. Váže se k přelomovým okamžikům v životě člověka a přírodním cyklům, k pracovním úkonům, stavebním činnostem a projevům. v obsahové a významové stránce se projevuje sepětí s náboženstvím, magií, světovým názorem, někdy i etikou a právem. Kulturní, výrazová složka, jejímiž součástmi jsou projevy duchovní i hmotné kultury, určuje celkový charakter tradičního obřadu. Významnou úlohu zpravidla hraje i estetická stránka. Dalšími charakteristickými znaky jsou tradičnost, vývojový, významový i výrazový synkretismus, normativnost, společenská závaznost, často i sankcionovanost, slavnostnost a důstojnost. Tradiční obřad si udržuje spontánní charakter a je založen na primárním typu komunikace. Symbolizace obřadních úkonů působí na sociální vztahy. v současnosti se vedle tradičních obřadů vázaných na tradici formují a uplatňují tzv. občanské obřady, spjaté s rozmezními a významnými okamžiky v životě člověka (vítání do života, občanský sňatek a pohřeb, předávání občanských průkazů aj.); jsou projevem tvořící se socialistické obřadnosti.
      Vydělení obyčejů a zvyků jako součásti sociálního systému a obřadů jako kulturního

262

komplexu má především metodický význam. U obou skupin se vyskytuje jak složka kulturní,56) tak sociální. v každodenním životě lidí se jednotlivé stránky vzájemně prostupují (např. svatba může být současně obyčejem i obřadem, stejně jako třeba "zarážení hory", "vynášení smrti" apod.).57) . Uvedené členění umožňuje při konkrétním studiu akcentovat podle zvoleného zorného úhlu tu nebo onu stránku obyčejové situace 58) (řadíme do ní obyčejovou tradici i obřadní kulturu - viz připojené schéma) a podle toho pak volit vyjadřovací jazykové prostředky (terminologii).59) Nevylučuje ovšem také komplexní pohled a tím - samozřejmě v příslušném kontextu - i souběžné užívání termínů, které jsme zařadili do uvedených skupin (např. obyčej - obřad).60)
      V současném (ale i dřívějším) společenském a kulturním kontextu jeví se potřeba vymezení i dalších termínů. Vzhledem k jejich charakteru je vyčleňujeme jako samostatné skupiny.

      3. Společenské a kulturní projevy tradičního charakteru

Tradiční svátek: Den spjatý s oslavou světců - patronů (např. svátek sv. Urbana jako patrona vinařů, pouti a posvícení připadající na svátek světce, jemuž je zasvěcen místní kostel), ročních cyklů (vánoční svátky, velikonoční svátky, letnice aj.); v dělnickém prostředí patří k tradičním svátkům také oslava 1. května jako Svátku práce. Jiné tradiční svátky jsou věnovány[/] uctění památky (zejména zesnulých). Tradiční svátky mají převážně spontánní charakter, jsou založeny na kolektivní účasti, při níž dochází k primárním kontaktům mezi lidmi. Zvláštní skupinu tvoří oficiální státní a církevní svátky, v nichž se v různé podobě a intenzitě uplatňuje lidová tradice. Jako svátky lidové kultury, lidového umění lze označit národopisné slavnosti, folkloristické festivaly a jiné podobné kulturní akce.

Tradiční oslava: Slavení spontánního kolektivního charakteru, spojené často s obyčejovými a obřadními projevy, zvyklostmi a zábavami. Tradiční oslavy se vázaly nejčastěji ke změnám v přírodě (oslavy jara, oslavy jarního a zimního novoročí) a k některým významným dnům v roce. Mladší tradici mají v lidovém prostředí oslavy jmenin; narozenin, životních a rodinných jubileí. v současném společenském a kulturním životě zaujímají pevné místo organizované oslavy politického charakteru (VŘSR, MDŽ, MDD aj.), výročí svateb, životních a pracovních úspěchů (ukončení střední a vysoké školy, společenské ocenění atd.), při nichž se někdy uplatňují prvky lidové kultury. Novodobé oslavy, stejně jako současné svátky, slavnosti a zábavy považujeme za součást formující se socialistické tradice.

Tradiční slavnost: Shromáždění lidu založené na tradici a s ním spojené kulturní projevy (tradičního i netradičního charak

263

teru), vážící se zejména k oslavě úrody (dožínky, vinobraní, dočesná aj.) a ukončení pracovní činnosti, event. pracovního poměru (např. tzv. koláčová slavnost na ukončení služby).61) Tradiční slavnosti jsou založeny na přirozené společenské komunikaci. Zvláštním druhem byly slavnosti církevního charakteru (Boží tělo, Vzkříšení aj.), v nichž se silně uplatňovaly lidové prvky světského rázu (zejména lidový kroj). Některé elementy tradičních slavností přecházejí do současných (masově organizovaných) oslav politického charakteru.

Tradiční zábava: Setkání lidu založená na tradici, spojená zpravidla s tancem, event. maskováním, oblékáním do lidových krojů (nebo kostýmů) , vážící se k některým významným dnům v roce (masopustní zábava, kateřinská zábava, posvícenská (hodová) zábava, "šlahačková" zábava aj.). Důležitou složkou tradičních zábav jsou folklórní projevy (lidová píseň, hudba, tanec).62)
      V poslední skupině je zřejmý vztah tradičních jevů k současným společenským a kulturním projevům lokálního charakteru, blízkým tradičním formám nebo alespoň s uplatněním tradičních prvků. Jejich základní struktura má centralizovaný a nadlokální charakter, avšak samotný průběh je značně ovlivněn lokálními, event. tradičními prvky. Takový charakter má většina současných svátků, oslav,[/] slavností a zábav, a také současné občanské obřady, které spoluvytvářejí tradice socialistického způsobu života a kultury.

Transformační procesy
      Naznačili jsme už, že složky obyčejové tradice i obřadní kultury jsou navzájem "prostupné", že mezi nimi existují oboustranné vazby. Jejich kulturní složky mohou poklesnout dokonce na úroveň dětské hry anebo se mohou předvádět na scéně, v hromadných sdělovacích prostředcích a dostat se tak jako projevy tzv. folklorismu do jiného kulturního systému.63) Proces transformací může probíhat v nejrůznějších formách i směrech. Patrná je např. rozvojová tendence tradičních obřadů výročního cyklu v lidové slavnosti (dožínky, vinobraní, dočesná, posvícení aj.), přerůstající někdy (zvláště u posklizňových slavností) v oficiální politické manifestace. v jiném společenském kontextu, jiné podobě i míře se opakují trasformační procesy, které ve vývoji obyčejové tradice a obřadní kultury zaznamenala starší národopisná literatura (např. přesuny mezi obřady výročními a rodinnými, mezi jednotlivými cykly výročních obřadů,64) obsahové i formální změny uvnitř celé obyčejové situace, zanikání některých prvků tradičního obřadu a jejich nahrazování novými, redukce obřadu).65) Vtírá se i otázka, nakolik můžeme dnes hovořit ještě o obyčejích a obřadech jako o soustavě. Oprávněně J. Tomeš konstatuje, že "obřad jako soustava úkonů se ... ve svém celku takřka nedodržuje, jako

264

soustava však existuje v kolektivním vědomí".66), v obřadní kultuře existují - dnes většinou už v oslabené formě - prvky stabilizační i prvky vyvolávající změny.67) Kolem kulminačního bodu obřadu68) dochází k stále novým seskupením obřadních úkonů (aktů). Vytvářejí se varianty, v nichž se navenek projevuje život obřadu, jeho reálná podoba v konkrétní lokální (regionální) situaci, Každá varianta jednotlivého obřadu nese hlavní znaky invarianty, zobecňující (typizující) základní rysy obřadu, odrážející jeho základní strukturu v širším prostorovém, event. etnickém záběru.69) Lidový obřad tvoří komplex úkonů obyčejových, zvykových (ve smyslu sociál[/]ním, významovém), obřadních (ve smyslu kulturním, výrazovém), zábavných, s nimiž bývají spojeny světonázorové představy, etické, sociální, ekonomické, právní názory a normy; zřetelně vystupují také estetické, dramatické a jiné prvky. Lidové obyčeje, zvyky, obřady i tradiční svátky, oslavy, slavnosti a zábavy představují jako celek komunikační akt skládající se z těchto základních složek: čas (doba konání), iniciátor - komunikátor příjemce - směr: komunikace, vůdčí postava, vyjadřovací prostředky a znaky, průvodní jevy, záměr a efekt.70) Na principu teorie společenské komunikace lze analýzovat projevy lidové obyčejové tradice a lidové obřadní kultury jako komplexy,71) i jejich jednotlivé úkony.[/]

Poznámky
1.
      MUKAŘOVSKÝ, J.: Studie z estetiky. Praha 1966, s. 11.
2.
      Příspěvek byl přednesen jako úvod do diskuse na semináři subkomise pro lidové obyčeje československé sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně, který se konal ve dnech 14.-15. dubna 1982 v Senci.
3.
      Srov. též její příspěvek Teoretické východiská ku štúdiu obyčajov. Slovenský národopis, 28, 1980, s. 612-621.
4.
      V I. díle seznamuje Bystroń s krajem a lidmi, židovským obyvatelstvem, styky se zahraničním, šlechtou, městy a městečky, sedláky, a také s vědou a vírou, náboženským životem, školou a knihou, literárním životem a medicinou. v II. díle jsou[/] kapitoly o měření a počítání, obřadním roku a rodinných obřadech, o rodině, společenském životě, bezpečnosti, soudech a trestech, vojenském životě, obydlí, kroji a toaletě, jídle, pití a kouření, hospodářství a komunikacích.
5.
      Srov. např. ŽIVKOV, T. I.: Obrednost i obredno izkustvo. In: Obredi i obreden folklor. Ed. T. I. Živkov. Sofia 1981, s 112.
6.
      ENGELS, B.: Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Praha 1950, s. 58-59.
7.
      Z. Kuchowicz v této souvislosti píše: "Rolnické obyčeje se různily od šlechtických nejen krojem, rozdíly vystupovaly také ve způsobu mluvení, chování, v dodržování jiných přátelských norem. Na tyto záležitosti se tenkrát obracela obecná pozor

265

nost, byly viditełným znakem příslušnosti k danému obyčejovému okruhu, což bylo spojeno se stavovskou příslušností. Šlechta usuzovala, že rolnické obyčeje jsou sprosté, "hrubé". (KUCHOWICZ, Z.: Obyczaje staropolskie XVll-XVIII wieku. Ľódž 1975, s. 447.)
8.
      Srov. např. PETERA, F.: Obyčeje a pověry české v Bydžovsku, jmenovitě na panstvi Bělohradském. Květy 1846; BAYER, F.: Národní pověry a obyčeje v okolí Rožnovském na Moravě. Časopis Matce moravské, 7, 1875, s. 83-96; KULDA, B. M.: Moravské národní pohádky, pověsti, obyčeje a pověry, I, II. Praha 1874, 1875; DOBŠINSKÝ, P.: Prostonarodnie obyčaje, povery a hry slovenské. Turč. Sv. Martin 1880; ZÍBRT, Č.: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní. Praha 1889; NlEDERLE, L. - CHOTEK, K.: Zvyky a obyčeje. In: Moravské Slovensko, II. Praha 1922, s. 665.
9.
      Toto stanovisko se objevuje např. v práci bulharského folkloristy T. I. ŽIVKOVA (c. d., s. 12).
10.
      SUCHANOV, J. V.: Obyčaji, tradiciji i prejemstven nosť pokolenij. Moskva 1976, s. 11.
11.
      BROMLEJ, JU. V.: Etnos a etnografia. Bratislava 1980, s. 81.
12.
      ŽIVKOV, T. I.: c. d., s. 10.
13.
      BROMLEJ, JU. V.: c. d., s. 81.
14.
      SUCHANOV, I. V.: c. d., s. 4, 151.
15.
      ŽIVKOV, T. I.: c. d., s. 11.
16.
      WEISS, R.: Volkskunde der Schweiz. Erlenbach-Zürich 1946, s. 160.
17.
      WElSS, R.: c. d., s. 155.
18.
      SARTORl, P.: Sitte und Brauch, I. Leipzig 1910, s. 2. Autor odlišuje zvyk (Sitte), který je srostlý s bytím a životními podmínkami lidu, od umělého zvyku (Kunstsitte), do něhož řadí "vše, co se nazývá etiketa nebo ceremoniel, co je vůbec dvorským zvykem nebo stavovským zvykem (tamtéž, s. 3-4). Jiní badatelé řadí tuto skupinu mezi šlechtické, panské obyčeje.
19.
      KUCHOWICZ, Z.: Obyczaje staropolskie, s. 469.
20.
      Srov. např. VÁCLAVEK, M.: Některé zvyky, obyčeje[/] a pověry výroční na mor. Valašsku, zvláště na Vsacku. Sborník Musejní společností ve Valašském Meziříčí, 1, 1884, s. 10-23.
21.
      STRÁNSKÁ, D.: Lidové obyčeje hospodářské. Národopisný věstník českoslovanský, 23, 1930, s. 380.
22.
      Slovník spisovného jazyka českého, IV. Praha 1971, s. 892.
23.
      Srov. WEISS, R.: Volkskunde der Schweiz, s. 158. Podobně vyznívá odlišení zvyku a obyčeje zformulované M. Freytagem, podle něhož je zvyk výrazem živé společnosti, naproti tomu obyčej to, co se ještě dělá bez vztahu na původní smysl; obyčej je protiklad zvyku, je mrtvý zvyk (cit. podle BAUSINGER, H.: Volkskunde. Berlin-Darmstadt, s. a., s. 125).
24.
      Cit. podle BAUSINGER, H.: c. d., s. 125.
25.
      Toto stanovisko formuloval A. VÁCLAVÍK ve svých univerzitních přednáškách v padesátých letech. 25a.
      KRAMMER, K.-S.: Brauchtum und Recht. In: Handwörterbuch zur deutschen Rechtsgeschichte, I. Berlin 1964, s. 506-507
26.
      BAUSINGER, H : Volkskunde, s. 124.
27.
      WElSS, R.: Volkskunde der Schweiz, s. 158.
28.
      HYHLÍK, F. - NAKONEČNÝ, M.: Malá encyklopedie současné psychologie. Praha 1977, s. 326-327.
29.
      "V případě zvyků" - píše K. Kwaśniewiczová - "máme co do činění s velkým rozpětím norem a vzorů chování" od fundamentálních z hlediska jejich významu pro jednotlivce nebo společenskou skupinu (např. zvyky při příchodu dítěte na svět, uzavírání manželského svazku) po celkově podřadné." (KWAŚNIEWICZ, K.: Doroczne i rodzinne zwyzcaje na tle współczesnych przeobrażeň wsi podkrakowskiej. Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1979, s. 21.)
30.
      Uvedené charakteristiky jsou převzaty z literatury, uvedené ve výběru literatury na konci příspěvku. Jejich autory jsou R. M. MAM IVER, C. H. PAGE, B. MALINOWSKl, G. A. THEODORSON, A. GENNEP, W. HÄVERNlCK, J. J. WIORA, K. KWAŚNlEWICZOVÁ, R. BEITL, Z. SZYFELBEJN-SOKOLEWlCZOVÁ, K. JAKUBÍKOVÁ aj.

266

31.
      V německé literatuře se objevují výrazy Sittlichkeit a Gewohnheit. Prvnímu odpovídá české zvyklost, druhému návyk. Toto pojetí se objevuje např. u SARTORIHO: Die Gewohnheit hat der Mensch mit dem Tiere gemein. Aus individuellen Gewohnheiten erwäscht bei beiden der blindwirkende Instinkt." Dále pak autor uvádí: Der einzelne Mensch hat "Gewohnheiten" - nämlich die von ihm persönlich in Leben und Benehmen befolgten Regeen -, aber er hat keine "Bräuche". (SARTORI, P.: Sitte und Brauch, I, s. 1.)
32.
      VÁCLAVÍK, A.: Výroční obyčeje a lidové uměn. Praha 1959, s. 48.
33.
      WEISS, R.: Volkskunde der Schweiz, s. 157.
34.
      BAUSINGER, H.: Volkskunde, s. 128.
35.
      ZÍBRT, Č.: Seznam pověr a zvyklostí slovanských z VIII. věku. Praha 1894.
36.
      Autory definicí jsou J. Komorovský, Z. Szyfelbejn - Sokolewiczová, K. Jakubíková, Ju. V. Bromlej, R. Ivanova, T. I. Živkov, C. Baudouin de Courtenay Ehrenkreutz ; poslední definice je převzata ze Slovníku spisovného jazyka českého.
37.
      J. Tomeš v této souvislostí uvádí: "V obecném vědomí vesnické společnosti bylo stejně čestné dar dát i dar přijmout za dodržení určitých zvykových norem" (TOMEŠ, J.: Společenská funkce lidových obřadů a obyčejů a její změny v životě současných generací. In: Premeny ľudových tradícií v súčasnosti, 1. Ed. M. Leščák - A. Pranda. Bratislava 1977, s. 128).
38.
      Folklórní složky nazval O. Sirovátka "stavebním kamenem obřadu" ( SIROVÁTKA, O.: Folklór a obřad. In: Masopustní tradice. Ed. V. Frolec - J. Tomeš. Brno 1979, s. 21) .
39.
      Práce uvedených autorů, z nichž jsme použili teze, jsou zahrnuty do výběrového soupisu literatury.
40.
      V tomto smyslu hovoří Václavík o "estetické, respektive umělecké stránce jevů lidové obřadnosti" (viz VÁCLAVÍK, A.: Výroční obyčeje, s. 49), ve folkloristické literatuře se píše o obřadním (ne tedy obyčejovém!) folklóru, obřadních písních svateb[/]ních, dožínkových, hodových, vánočních, masopustních, pohřebních, o obřadu koledování, obřadním umění, obřadních slovesných projevech, obřadním tanci, účastníci se označují jako "obřadníci"; doprovodné artefakty mají rovněž přívlastek "obřadní" (obřadní pečivo, poživatiny, pokrmy, obřadní masky apod.).
41.
      BROMLEJ, JU. V.: Etnos a etnografia, s. 75.
42.
      "Každý zvyk" - píše P. Bogatyrev - "je sociální fakt; takový fakt je třeba vysvětlovat jen v rámci určitého času a místa" (BOGATYREV, P.: Souvislosti tvorby. Praha 1971, s. 69).
43.
      Srov. JAKUBÍKOVÁ, K.: Teoretické východiská, s. 618-620.
44.
      ŽIVKOV, T. I.: Obrednost i obredno izkustvo, s. 8.
45.
      Srov. FROLEC, V.: Obyčejová tradice jako "služba celku". In: Muzeum a současnost (v tisku).
46.
      Srov. WElSS, R.: Volkskunde der Schweiz, s. 157; KRAMMER, K. - S.: Brauchtum und Recht, s. 506511.
47.
      Srov. např. WlATR, J. J.: Společnost. Úvod do systematické sociologie. Praha 1968, s. 51-53.
48.
      Srov. ČlČEROV, V. I.: Zimnij period russkogo zemledělčeskogo kalendarja 16.-19. vekov. Moskva 1957, s. 9-10; DĄBROWSKA, G.: Obrzędy i zwyczaje doroczne jako widowisko. Warszawa 1968, s. 8; SZYFELBEJN - SOKOLEWICZ, Z.: Plon, obrzęd i widowisko. Wroclaw-Warszawa-Kraków 1967, s. 27.
49.
      Tvrzení, že zvyky mohou za určitých podmínek klesnout na úroveň návyků, které vyslovila K. JAKUBÍKOVÁ (c. d., s. 616), nepovažujeme za správné.
50.
      "Je ... vůbec možno" - táže se A. Václavík "mluvit o nějaké zvláštní obřadové kultuře"? Jan Bystroń ji hodnotí pouze jako organizační symptom společnosti ... Takové řešení je však příliš jednostranné. Dnes je již zcela jasné, že obřady měly v převážné většině napomáhat v dobách nevyspělého hospodaření neracionálním způsobem k zabezpečení zdaru ve výrobní činnosti, i když nepřímo působily i v oblasti kultury sociální. Toto zasahování je zvláště patrné v mnohých obřadech ro

267

dinných ... i výročních" (VÁCLAVÍK, A.: Výroční obyčeje, s. 47).
51.
      L. Niederle uvádí, že na Kopanicích byl úvod tak důležitým aktem, že se bez něho nemohlo být a odepření úvodu bylo "trestem, kterého nesnese žádná žena" (NlEDERLE, L. - CHOTEK, K.: Zvyky a obyčeje, s. 673).
52.
      Někdy používaný termín zvykosloví ve významu zvyků, event. souboru zvyků (ze starších autorů jej v tomto významu používali např. K. Chotek a L. Lábek ), nepovažujeme za výstižný a vhodný. Vyjadřuje spíše nauku o zvycích (viz Slovník spisovného jazyka českého, IV, s. 892).
53.
      "Kmotrům děti líbají ruce při pozdravu a stojí k nim ve zvláštním velmi úzkém poměru. Líbání rukou trvá obyčejně do 14 let, ale místy, jako např. v Nivnici, i 50letí líbají ruce svým kmocháčkům" (NlEDERLE, L. - CHOTEK, K.: Zvyky a obyčeje, s. 672).
54.
      Patří sem např. pokřižování cestou kolem kostela, dělání kříže nad chlebem před jeho rozkrojením, trojí zvaní kmotrů při svatbě, stisk ruky při setkání, pořadí při sezení u stolu atd.
55.
      Vedle termínu obřad se v literatuře používají i názvy rituál, ceremoniel (svatební rituál, svatební ceremoniel, rodinné občanské rituály apod.). v souladu s jinými autory ( Ju. V. Bromlej), K. Jakubíková ad.) doporučujeme používat termínu rituál jako synonyma k obřadu. Od rituálu bude vhodné odlišovat ritus jako církevní způsob obřadů, "jimiž se církve navzájem od sebe liší; obřadní předpis" (Slovník spisovného jazyka českého, s. 63). Pod pojmem ceremoniel (ceremonie) chápeme souhrn ustálených formálních úkonů, vnitřní, pevným a obecným způsobem vybudovaný výraz obřadu ( obřadnost, ), který je dotvářen ustálenými zevními znaky (oděvem, symbolikou apod.). v národopisném kontextu bude vhodné doplňovat oba termíny přívlastkem" lidový", "tradiční" a tím sociálně specifikovat jejich užiti (a zároveň odlišit od nelidových sociálních vrstev).
56.
      V obecném výčtu jde především o tyto složky: hra (divadelní jednání), zápas a boj, tanec, obchůzka,[/] přeměna, žádost a prosba, oheň, jídlo, hlomoz a úder, polévání vodou a vhazování do vody, zvedání a přenášení předmětů, postav, znamení a symbolů, zpěv, vyprávění, (srov. WEISS, R.: Volkskunde der Schweiz, s. 160).
57.
      Tento vztah se pokouší vyjádřit K. Kwaśniewiczová užitím termínu zwyczaje obrzędowe (viz KVAŚNlEWICZ, K.: Doroczne i rodzinne zwyczaje, s. 25).
58.
      V diskusi, která proběhla na semináři subkomise pro lidové obyčeje, použila tohoto termínu M. SIGMUNDOVÁ.
59.
      Tyto dvě polohy se zřetelně obrážejí např. v pracích J. ST. BYSTRONĚ: Dzieje obyczajów w dawnej Polsce - Słowiańskie obrzędy rodzinne. v současné sovětské etnografické literatuře pozorujeme upřednostňování terminu obřad (např. SOKOLOVA, V. K.: Vesenne-letnije kalendarnyje obrjady russkich, ukraincev i belorusov. Moskva 1979; Russkij narodnyj svadebnyj obrjad. Ed. K. V. Čistov - T. A. Bernštam. Leningrad 1978). Tato tendence se projevuje také v bulharské etnografii (např. sb. Obredi i obreden folklor. Ed. T. I. Živkov. Sofia 1981).
60.
      Např. BIEGEL EISEN, H.: Matka i dziecko w obrzę­ dach, wierzeniach i zwyczajach ludu polskiego. Lwów 1927; nověji TOMEŠ, J.: Společenská funkce lidových obřadů a obyčejů a její změny v životě současných generací, c. d.
61.
      Srov. např. KROLMUS, W. S.: Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy. Praha 1845-1851; ZÍBRT, Č.: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní. Praha 1889.
62.
      V tomto významu používá termínu zábava např. J. SOUKUP (Staročeské výroční obyčeje, slavnosti, pověry, čáry a zábavy prostonárodní ve spisech Tomáše ze Štítného. Výroční zpráva c. k. české reálky v Plzni, 1901, č. 2, 1902, č. 3).
63.
      Srov. VÁCLAVÍK, A.: Výroční obyčeje, s. 48. O. Sirovátka označuje tento proces jako "folklorizaci a deceremonializaci obřadu". "K folklorizaci obřa

268

du" - píše autor - "běžně dochází na půdě novodobého folklorismu: obřad nebo jeho část, zbavené autentické platnosti a obvyklého kontextu, se inscenuji jako divadelní, zpěvoherní nebo taneční číslo pro cizí diváky" (SIROVÁTKA, O.: Folklór a obřad, s. 19).
64.
      A. Václavík např. vzpomíná nelogičnost obřadu vyorávání brázdy kolem vesnice v hlubokém sněhu o vánocích (VÁCLAVÍK, A.: Výroční obyčeje, s. 47). Jiný příklad uvádí J. Tomeš: Výroční koláčová slavnost, ještě na přelomu století spjatá s právním momentem změny služby, se obecným zánikem tohoto druhu zaměstnání v průběhu našeho století změnila v slavnost mládeže s vyjádřením sexuálního vztahu (Valašsko, Horňácko) nebo se obyčej vřadil do soustavy rodinných zvyků, kde koláč darovaný vnuky o novoročí prarodičům, je znakem dobrých rodinných vztahů (TOMEŠ, J.: Společenská funkce lidových obřadů, s. 131).
65.
      Srov. SOKOLOVA, V. K.: Vesenne-letnije kalendarnyje obrjady, s. 8-9.
66.
      J. Tomeš uvádí příklad svatebního obřadu z Horňácka: "V posledních letech se občas konávají svatby s větším uplatněním tradičniíh obyčejů i svatby civilní, při nichž se v omezené míře uplatní jen některé obyčeje podle stupně iniciativy svatebčanů. Všechny tyto svatby jsou z pohledu společenské normy normální. Staví-li se však organizátoři svatby k zvykovému systému záporně, a přesto použijí některé tradiční úkony s určitým záměrem, může dojít k názorovému posunu. Třeba při zcela civilní svatbě se uskutečnil obyčej házení peněžních darů do koláče. v těchto případech kolektivní norma hodnotila použití obyčeje negativně. Pociťuje se, že obřadní úkon byl vytržen ze soustavy, v níž měl své stabilní místo. Jeho užití mimo soustavu, existující sice jen v kolektivním vědomí, snížilo prestiž svatebního domu, i když se nedotklo přímo svatebčanů. Aby se tedy určité obyčeje, jichž se používá[/] k předání peněžních darů novomanželům, mohly jako normální použít, bývá pociťováno jako nutné vykonat aspoň hlavní a nejdůležitější tradiční úkony svatebního obřadu. Za této situace svatebčané sami příslušné obyčeje vyžadují, aby mohli použit nejvhodnější formu pro předávání peněžního daru." (TOMEŠ, J.: c. d., s. 134.)
67.
      Srov. KOMOROVSKÝ, J.: Tradičná svatba u Slovanov. Bratislava 1976, s. 10.
68.
      Kulminační bod obřadu se u některých obřadů měnil. Např. v tradiční svatbě jím bylo původně čepení nevěsty (přechod ze skupiny dívek mezi vdané ženy) a uložení do svatebního lože (utvrzení manželství), později církevní oddavky jako nábožensko-právní akt; dnes se stává kulminačním bodem uzavírání sňatku na národním výboru. U narozeninových obřadů procházel kulminační bod stádii: úvod (přijetí dítěte do lokálního společenství) - křest v kostele (přijetí do křesťanské obce) - vítání do života na národním výboru (přijetí za člena socialistické společnosti).
69.
      Srov. GURA, A. V.: Opyt vyjavlenija struktury severnorusskogo svatebnogo obrjada. In: Russkij narodnyj svadebnyj obrjad. Ed. K. V. Čistov - T. A. Bernštam. Leningrad 1978, s. 83; IVANOVA, 12.: Edinstvo na seinejnata obrednost. In: Obradi i obreden folklor. Ed. T. I. Živkov. Sofia 1981, s. 48-49; KOSOVÁ, M.: Nad pojmami tradícia - premeny súčasnosť. In: Premeny ľudových tradícií v súčasnosti, 1. Ed. M. Leščák - A. Pranda. Bratislava 1977, s. 117.
70.
      Srov. LAMSER, V.: Komunikace a společnost. Praha 1969.
71.
      Srov. FROLEC, V.: Masopustní obchůzka v nejzápadnější části československých Karpat. In: Masopustní tradice. Ed. V. Frolec - J. Tomeš. Brno 1979, s. 52-59; týž: Časové a sociálně významové proměny výročního obyčeje. Slovenský národopis, 27, 1979, s. 419-445.

269

Výběr literatury

      BAUDOUIN DE COURTENAY EHRENKREUTZ, C.: Studianad obrzędami weselnymi ludu polskiego, 1. Vilno1929.
      BAUSINGER, H.: Volkskunde. Berlin-Darmstadt (s. a.).
      BEITL, R.: Deutsche Volkskunde. Berlin 1933.
      BIEGELEISEN, H.: Matka i dziecko w obrzędach, wierzeniach i zwyczajach ludu polskiego. Lwów 1927.
      BOGATYREV, P.: Souvislosti tvorby. Praha 1971.
      BRITT, S. H.: Social Psychology in Modern Life. NewYork 1945.
      BROMLEJ, JU. V.: Etnos a etnografia. Bratislava 1980.
      BYSTROŃ, J. St.: Dzieje obyczajów w dawnej Polsce.Wiek XVI-XVIII. I. II. Warszawa 1932.
      CARAMAN, P.: Obręd kolędowania u Słowian i Rumunów. Kraków 1933.
      ČIČEROV, V. I.: Zimnij period russkogo zemledelčeskogo kalendarja 16.-19. vekov. Moskva 1957.
      DĄBROWSKA, G.: Obrzędy i zwyczaje doroczne jako widowisko. Warszawa 1968.
      ENGELS, B.: Původ rodiny, soukromého vlastnictví astátu. Praha 1950.
      GENNEP, A.: Manuel de folkłore français contemporain,I. Paris 1947.
      GLUCKMAN, M.: Les rites de passage. In: Essays on theritual and social relations. Manchester 1962.
      GOFMAN, A. V. - LEVKOVIČ, V. P.: Obyčaj kak formasociaľnoj regulacii, Sovetskaja etnografija, 1973, č.1, s. 14-23.
      GURA, A. V.: Opyt vyjavlenija struktury severnorusskogo svadebnogo obrjada. In: Russkij narodnyj svadebnyj obrjad. Ed. K. V. Čistov - T. A. Bernštam.Leningrad 1978, s. 72-88.
      Handwörterbuch des Deutschen Aberglaubens, I. Berlin1928.
      HIRSCHLEG, W.: Wörterbuch der Völkerkunde. Stuttgart1965.[/]
      HYHLÍK, F. - NAKONEČNÝ, M.: Malá encyklopedie současné psychologie. Praha 1977.
      IVANOVA, R.: Edinstvo na semejnata obrednost. In:Obredi i obreden folklor. Ed. T. I. Živkov. Sofia1981, s. 29-51.
      JAKUBÍKOVÁ, K.: Teoretické východiská ku štúdiu obyčajov. Slovenský národopis, 28, 1980, s. 612-621.
      KOMOROVSKÝ, J.: Tradičná svadba u Slovanov. Bratislava 1976.
      KRAMMER, K. - S.: Brauchtum und Recht. In: Handwörterbuch zur deutschen Rechtgeschichte. 1. Lieferung.Berlin 1964, s. 560-511.
      KRZYŻANOWSKI, J.: Słownik folkloru polskiego. Warszawa 1965.
      KUCHOWICZ, Z.: Obyczaje staropolskie XVII-XVIII wieku. Łódž 1975.
      KWAŚNIEWICZ, K.: Doroczne i rodzinne zwyczaje na tlewspółczesnych przeobrażeń wsi podkrakowskiej.Wrocław-Kraków-Gdańsk 1979.
      MAC IVER, R. M. - PAGE, C. H.: Society. An Introductory Analysis. London 1961.
      MALINOWSKI, B.: Szkice z teorii kultury. Warszawa1958.
      Russkij narodnyj svadebnyj obrjad. Ed. K. V. Čistov - T. A. Bernštam. Leningrad 1978.
      SIROVÁTKA, O.: Folklór a obřad. In: Masopustní tradice. Ed. V. Frolec - J. Tomeš. Brno 1979, s. 18-23.
      Slovník spisovného jazyka českého, I-IV. Praha 19601971.
      SOKOLOVA, V: K.: Vesenne-letnije kalendarnyje obrjadyrusskich, ukraincev i belorusov. Moskva 1979.
      STRÁNSKÁ, D.: Lidové obyčeje hospodářské. Národopisný věstník československý, 23, 1930, s. 380-408.
      SZYFELBEJN-SOKOLEWlCZ, Z.: Plon, obrzęd i widowisko. Wrocław-Warszawa-Kraków 1967.
      THEODORSON, G. A. - THEODORSON, A. G.: ModernDictionary of Sociology. New York 1970.

270

      TOKAREV, S. A.: Obyčaji i obrjady kak objekt etnografičeskogo issledovanija. Sovetskaja etnografija, 1980,č. 3, s. 26-36.
      TOMEŠ, J.: Společenská funkce lidových obřadů a obyčejů a její změny v životě současných generací. In:Premeny ľudových tradícií v súčasnosti, 1. Ed. M.Leščák - A. Pranda. Bratislava 1977, s. 126-136.
      VÁCLAVÍK, A.: Výroční obyčeje a lidové umění. Praha1959.[/]
      WEISS, R.: Volkskunde der Schweiz. Erlenbach-Zürich1946.
      WIATR, J. J.: Společnost. Úvod do systematické sociologie. Praha 1968.
      Wörterbuch der deutschen Volkskunde. Ed. R. Beitl. 2.Aufl. Stuttgart 1955.
      ŽIVKOV, T. I.: Obrednost i obredno izkustvo. In: Obredi i obreden folklor. Ed. T. I. Živkov. Sofia 1981,s. 7-28.

VOLKSTÜMLICHE BRAUCHTUMSTRADITION UND RITUALKULTUR. TERMINOLOGISCHE FRAGEN
(Zusammenfassung)

      Wir verstehen die Brauchtumstradition und die Ritualkultur als ethnokulturelle Traditionen, die ererbte soziale Informationen beinhalten und einen der Eckpfeiler zur Überbrückung zwischen Vergangenheit und Gegenwart bilden. Die Wortverbindung Brauchtumstradition bringt die soziale, semantische Seite der Erscheinungen zum Ausdruck; der Autor reiht hierher Brauch, Sitte und Sittlichkeit ein. Eine gleichwertige Bezeichnung ist Ritualkultur, in der kulturelle Ausdrucksbeziehungen (geistigen und materiellen Charakters) dominieren und wo das Ritual die grundlegende Kategorie ist. Bei der ersten Gruppe ist die Tradition Bedingung, bei der zweiten Gruppe ist das Mass der Traditionalität bei den "alten" (auf dem Prinzip der Tradition funktionierenden) und den "neuen" Erscheinungen (wo das Wirken der Tradition in der Regel abgeschwächt ist oder überhaupt fehlt) unterschiedlich. Für den Ausdruck "Volkstümlichkeit" oder "Traditionalität" oder "Gegenwart" empfiehlt der Autor die Verwendung der Attribute "volkstümlich", "traditionell", "gegenwärtig" (volkstümliches Ritual, tra[/]ditionelle Hochzeit, gegenwärtiges bürgerliches Ritual u. ä.). Zu den ethnographischen Kategorien zählt der Autor nicht die Gewohnheit, unter der er eine einfache Formel für das Verhalten individuellen Charakters versteht. Die Respektierung gleichwertiger sozialer und kultureller Ebenen, die in den Begriffen Brauchtumstradition und Ritualkultur ihren Ausdruck finden, ermöglicht es, sich auf dem eigentlichen ethnographischen Forschungsgebiet zu bewegen und mit ethnographischen Kategorien zu operieren, die den Kategorien der Kulturtheorie ähneln oder mit ihnen identisch sind. Die Loslösung von Bräuchen und Sitten als Bestandteile des Sozialsystems und von Ritualen als Kulturkomplex hat vor allem methodische Bedeutung. Bei den beiden Gruppen kommt eine kulturelle sowie eine soziale Komponente vor. Im Alltagsleben der Menschen überlagern sich die einzel[t][n]en Einlage[n] wechselzeitig (z. B. kann eine Hochzeit gleichzeitig Brauch und auch Ritual sein). Die angeführte Gliederung ermöglicht beim konkreten Studium, je nach dem gewählten Gesichtswin

271

kel diese oder jene Seite der Brauchtumsituation zu akzentuieren (der Autor zählt zu ihr die Brauchtumstradition und die Ritualkultur) und je nach dem dann sprachliche Ausdrucksmittel (Terminologie) zu wählen. Sie schliesst allerdings auch eine komplexe Betrachtungsweise und somit auch eine parallele Verwendung der Termine nicht aus.
      Im gegenwärtigen gesellschaftlichen und kulturellen Kontext ergibt sich nicht nur die Notwendi[n]gkeit einer präziseren Definition der Begriffe Brauch, Sitte, Sittlichkeit, Ritual (der Autor liefert ihre eigentliche Definition), sondern auch weiterer Termine. in der Gruppe der gesellschaftlichen und kulturellen Bekundungen traditionellen Charakters definiert der Autor die Begriffe traditioneller Feiertag, traditionelle Feier, traditionelle Festlichkeit und traditionelle Unterhaltung. Hier ist die Beziehung traditioneller Erscheinungen zu gegenwärtigen gesellschaftlichen und kulturelle Bekundungen lokalen Charakters in Anlehnung an traditionelle Formen oder wenigstens mit der Anwendung traditioneller Elemente offenkundig.
      Besonderes Augenmerk widmet der Autor den Transformationsprozessen. Er zeigt auf, dass die Komponenten der Brauchtumstradition und der Ritualkultur untereinander "durchlässig" sind. Ihre kulturellen Teile können sogar auf das Niveau eines Kinderspiels absin[/]ken oder auf der Szene vorgeführt werden, auch in Massenmedien vorkommen und können so a's Bekundungen des Folklorismus in ein anderes Kultursystem gelangen. Der Prozess der Transformationen kann in verschiedenartigsten Form. en und Richtungen verlaufen. Um den Kulminationspunkt.des Rituals kommt es ständig zu neuen Gruppierungen ritueller Verrichtungen. So entstehen Varianten, in denen sich nach aussen das Leben des Rituals, seine reale Gestalt in der konkreten lokalen (regionalen) Situation äussert. Jede Variante jedes einzelnen Rituals trägt in sich die Hauptmerkmale der Invariante als Verallgemeinerung (Typisierung) der Grundzüge des Rituals. Volkstümliche Bräuche, Sitten, Rituale sowie traditionelle Feiertage, Feiern, Festlichkeiten und Unterhaltungen repräsentieren als Gesamtheit einen Kommunikationsakt, der aus folgenden grundlegenden Komponenten besteht: Zeit (Zeitpunkt der Abhaltung), Initiator-Kommunikator-Empfänger-Kommunikationsrichtung, führende Gestalt, Ausdrucksmittel und -merkmale, Begleiterscheinungen, Intention und Effekt. Anhand des Prinzips der Theorie der gesellschaftlichen Kommunikation kann man die Bekundungen der volkstümlichen Brauchtumstradition und der volkstümlichen Ritualkultur als Komplexe sowie deren einzelne Verrichtungen analysieren.
      Übersetzung: A. Hubala

272

Národopisné aktuality roč. XIX. - 1982, č. 4

K PROBLEMATICE ROZŠÍŘENÍ OBILNÍ KOSY V 19. STOLETÍ [obsah]


      VLASTIMIL VONDRUŠKA, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      Kosy jsou v archeologickém materiálu doloženy již z doby železné, jednalo se však vždy o kosy travní. První písemnou zprávou o užití kosy ke sklizni obilí ve středověku je zápis Dalimila o vpádu Albrechta I. Habsburského na poč. 14. století, kde píše:

      "Sedláci jdou za ním, kosy na rameni,
      že posečou pole, v úhor nivy změní,
      že Češi jak mouchy budou padat hlady..."1)

      Z formulace zápisu i okolností je však zřejmé, že pokosení obilí bylo spíše snahou poškodit co nejvíce protivníka, jak bývalo obvyklé v té době při vojenských výpadech, než běžný hospodářský postup při sklizni.
      Obilní kosy ("hrabice", "shrabiční kosy", "kosy s krabicemi") se vzácně objevují jak v inventářích vrchnostenských velkostatků, tak i rustikálních usedlostí od 16. stol.2) Užívaly se především v nejúrodnějších oblastech k sečení krátkých jaří, špatných ozimů a luštěnin, hlavně na velkostatcích.3) Protože se[/]čení obilí nebylo v té době v převážné většině míst obvyklé, konaly některé feudální velkostatky pokusy s obilními kosami. v omlatní zkoušce na panství Smečno se v r. 1649 rozlišovalo mezi "pšenicí žatou čistotně" a "pšenicí sekanou travně".4) v r. 1724 se v instrukci panství Kácov uvádí robota: "...tejden buď sekání ječmenů, ovsů a votav, nebo na žetí jednu osobu."5)
      Obilní kosa se však ve větší míře začala rozšiřovat až ve 2. polovině 18. století. v r. 1793 vydala správa lichtenštejnských statků oběžník, ve kterém se všem panstvím ukládalo používat ke sklizni obilí výhradně kosy. Tato hrabiční kosa se používala k sečení jaří a částečně také ozimů. I přes toto nařížení se však na lichtenštejnském černokosteleckém panství žala na počátku 19. století zhruba čtvrtina obilí srpem.6) Správci panství vysvětlují tuto situaci tak, že místní obyvatelé neumějí zacházet kosou, najímání sekáčů z jižních Čech nepomáhá, protože obvykle ani nedojdou. Rozeberou si je po cestě sedláci, kteří

273

lépe platí a dobře je stravují.7) Zpráv o hrabicích a sekání obilí kosou na konci 18. a na počátku 19. století je v různých instrukcích a inventářích velkostatků, ale i v městských a obecních pamětních knihách celá řada.
      Nicméně srp se přesto udržel při sklizni obilí v některých oblastech velmi dlouho, prakticky až do 2. poloviny 19. století. v relaci pro Vlastenecko-hospodářskou společnost v r. 1796 píše z východních Čech hospodářský úředník J. Pospíšil, že obilní srp je hospodárnější a varuje před kosením ozimů krabicí. Zdůrazňuje především nebezpečí výdrolu u pšenice.8) Řadu dokladů užití obilních srpů v 19. století přinesly i některé etnografické práce.9)
      I když bylo dosud problematice rozšíření obilní kosy věnováno především v historické literatuře poměrně málo pozornosti, lze přesto na základě zpráv, které máme k dispozici, a to nejen písemných zpráv ze 16.-18. století, ale také podle recentního materiálu z 19. a počátku 20. století shrnout, že se obilní kosa začala na velkostatcích výjimečně používat (ale pravděpodobně ne trvale, spíše jen pokusně) již v 16. a 17. století. Teprve 2. polovina 18. století přináší její větší rozšíření i do venkovských hospodářství, přičemž hlavní období procesu úplné adaptace obilní kosy jako významná inovace v tradičním zemědělství připadá až na 19. století.
      Proces rozšíření obilní kosy není sice dosud kartograficky zpracován, nicméně podle zpráv, které máme k dispozici, lze soudit, že tento proces měl v různých oblastech odlišnou inten[/]zitu. Paušálně však lze konstatovat, že se hrabice rozšířily dříve v jižních Čechách, a dále v některých úrodných oblastech (Haná, Polabí).
      Proces adaptace obilní kosy však trval různě dlouho i v rámci jedné obce. Např. v Čečovicích (o. Plzeň-jih) se uvádí, že zařízení, jež se přidělalo na kosu (hrabici) přinesli v r. 1852 záložníci z Uher. I když tato novota způsobila rozruch, již v r. 1853 měli toto zdokonalení všichni rolníci v obci.10) Jinde však probíhal proces přijetí obilní kosy mnohem pomaleji. Částečně to bylo způsobeno nedůvěrou v tuto novinku. v Miloticích (o. Hodonín) se píše: "Začali kolem r. 1840 séci nějací Šnajdři. Bylo z toho veliké pozdvižení, že kazí Boží dar, a když se po čase jeden z jejich synů oženil do Ratíškovic a začal séci obilí kosou, chtěli ho tam i zbít".11) Jinde si lidé před těmi, kteří sekali obilí kosou odplivovali, hrozili jim, smáli se apod. Nedůvěra ke kosám byla v některých místech značná,12) ale neplatilo to obecně. Výjimku tvořily ty obce, kde se obilí sekalo kosou na velkostatcích, protože se tam mohli sami přesvědčit o výkonnosti takové práce. z Trávníku (o. Kroměříž) se k tomu uvádí: "...začalo se na velkostatku ve dvoře v r. 1887. Bylo to rychlejší, když sedláci viděli výhodu, začali je také užívat."13) v Těšanech (o. Brno-venkov) se píše: "Kosou se sekalo asi od r. 1860 na velkostatku a lidé v tom viděli velkou vymoženost".14)
      Přechod od žetí srpem k sekání kosou trval obvykle ve většině vesnic od prvního použití hrabice až k jejímu obecnému rozšíření zhru

274

ba kolem 10 let, ovšem byla i místa, kde přijetí obilní kosy trvalo značně déle. Ve Skoronicích (o. Hodonín) se krabice objevila již koncem 18. stol., ale panovala k ní nedůvěra. Prosazovala se teprve po zrušení roboty a všeobecně se začala užívat teprve kolem r. 1880.15) I v obcích, kde již byla kosa ke sklizni obilí přijata, se však často polehlé ("pomrvené") obilí žalo srpem,16) příp. "holou" kosou (travní). Stejně tak se žalo řídké a nízké obilí (nebo dokonce vytrhávalo)17) v době neúrody.
      Přijetí obilní kosy nezáleželo vždy jen na zvykových normách dané obce a na chuti přijmout nebo odmítnout tuto inovaci. v místech, kde bylo jen několik větších sedláků, a zbytek tvořili domkáři a chalupníci, kteří byli ochotní pracovat v rámci tzv. "výpomoci" (jež byla pro sedláka výhodná - za den práce s potahem se někdy počítalo i 10 dní ruční práce), se srp udržel déle, protože dostatek levných pracovních sil nenutil sedláka k zavádění inovace.18) Naproti tomu v obcích, kde byl pracovních sil nedostatek, bylo zavedení obilní kosy rychlejší.
      Obilní kosa byla ve srovnání se srpem dražším nářadím, takže si ji opatřovali nejdříve větší sedláci, Pro menší domkáře se toto nářadí ke sklizni jejich malých polí vzhledem k ceně hrabice nevyplatilo, pokud ovšem nechodili pracovat jako námezdní sekáči do jiných oblastí, neboť v tom případě si museli nosit své kosy. Stejně tak vyžadovala práce s hrabicí určité zkušenosti a jistou zručnost. v Dědicích (o. Vyškov) se uvádí, že "... v r.[/] 1921 ještě zaháněla stařenka otce s kosou, že mu to nejde, že to špatně umí a že vzácnou úrodu jen ničí" a chtěla, aby se raději. žalo srpem.19)
      Na rozšíření obilních kos měl v 19. století značný podíl nejen příklad velkostatků, ale i pravidelný odchod sezónních námezdních pracovníků z jižních oblastí Čech a Moravy do Rakouska a Uher, a také dovoz kos ze Štýrska. Pracovní síly odcházely ze Šumavy do Rakouska a Bavor již v 18. století 20) a v 19. století tento pravidelný pohyb sezónních zemědplských dělníků ještě zesílil. Do Rakouska a Uher odcházeli především sekáči ze severní a jižní Moravy, v menší míře i z jižních Čech. Pohyb sekáčů však byl i v rámci českých zemí; z hor, kde byly žně později - často až o měsíc - chodili muži i s ženami (odběračkami) na žně na Hanou, do Polabí, Poohří aj.21)
      V řadě obcí se dosud zachovala paměť o tom, že zavedení obilní kosy bylo inovací, přinesenou sekáči z Rakouska, uvádějí to především informátoři z jižní Moravy, ale i z jiných oblastí.22)
      Přijetí obilních kos se však nedělo automaticky a sekáči někdy ještě žali doma obili srpem, ale v místech, kde byli najímáni ke sklizňovým pracím, sekali již kosou. v Březové (o. Uh. Hradiště) informátor uvádí, že kosy se sice znaly již dříve, protože bezzemci chodívali ve žních kosit obilí do dvorů jak do Uher a dolního Rakouska, tak také na jižní Moravu do okolí Blanska, v obci se však začala kosa u větších sedláků používat až koncem 80. let 19. století.

275

      Někde bylo zavedení hrabic zprostředkováno námezdními sekáči z jiných oblastí Moravy. v Lanžhotě (o. Břeclav) se píše, že "do r. 1883 se žnulo všechno obilí srpem. Ze severní Moravy k nám chodívali i do Rakouska na žně, a ti už sekali hrabicemi. Srpy proto u nás přestaly a začalo se kosou".
      Dva zajímavé doklady o způsobu přijetí hra­ bic jsou ze západních Čech. v Kralovicích (o. Plzeň-sever) zavedl hrabici jistý Hoch, majitel zájezdního hostince, ke kterému jezdívali formani z Uher ("bagounkáři"). Od nich se dozvěděl, že v Uhrách se obilí seče kosou. Nechal si proto od nich vyložit postup práce a kosu si u nich objednal. Když mu ji přivezli, poprvé s ní sekal na poli u silnice, ale všichni se mu smáli, že si mlátí obilí na poli. Pro svou výkonnost se však hrabice brzy vžila, především u velkých sedláků; menší chalupníci ale ještě delší dobu užívali srp. v Radčicích (o. Plzeň-město) přivezl obilní kosu Jan Šlauf (hospodařil v 1. polovině 19. století) . Jako povozník jezdil do Prahy, Chebu a Saska. Nejdříve s hrabicí pracoval sám, ostatní ho brzy následovali.23)
      O významu štýrské výroby kos pro rozšíření tohoto nářadí v tradičních žních v 19. století svědčí i terminologie železných kos, často zvaných "rakouské", "štýrské", "štajerky" apod. Rakouského původu byla rovněž oblíbená "hadovka"24) - kosa se značkou hada na nožce kosy. v katalogu štýrských železářských podniků z konce 19. století můžeme nalézt typ "česko-moravské kosy", vyráběný v délce 60-130 cm. Tyto kosy se ve značném množ[/]ství vyvážely nejen do českých zemí, ale i do Slezska, Pruska a do Ameriky.25)
      Někdy bylo zavedení obilní kosy (i když pravděpodobně zřídka) inovací autochtonního původu. v Louce (o. Hodonín) začal v poslední čtvrtině 19. století kosit Hanuš Beneš obyčejnou travní kosou. Bylo to výkonnější, než práce srpem (kosákem), teprve později byla přinesena normální obilní kosa. Stejně tak v Zděchově (o. Vsetín) se sekalo nejdříve travní kosou (kolem r. 1900), obilní přišla až později.26)
      Shrneme-li tedy poznatky získané z recentního materiálu prostřednictvím informátorů, můžeme shrnout, že obilní kosa se jako inovace v zemědělství zaváděla i na rustikální půdě ve větším měřítku ke sklizni ozimů teprve v 19. století. Tento proces vyvrcholil prakticky úplným zavedením obilních kos, ať už hrabic, nebo později obilních kos s plachtou (bachlic, lepáků, draků aj.) na konci 19. století. Cesty, kterými se obilní kosy dostávaly do venkovského prostředí, byly v podstatě trojí. Jednak to bylo prostřednictvím velkostatků, které zaváděly kosy poměrně brzy (v řadě případů od 18. století) a svým příkladem působily na venkovské prostředí. Dále to bylo prostřednictvím námezdních sekáčů, kteří kosu užívali při žních v Uhrách a Rakousku a v nejúrodnějších oblastech českých zemí a nakonec zprostředkovaně přes různé povozníky, prostřednictvím obchodů aj.
      Na konci 19. století byla kosa základním nářadím ke sklizni obilí, než začala být v řadě míst vytlačována mezi lety 1900-1940 žacími

276

stroji. I pak se ale kosa používala, a to jak k obžínání pole, kam měl žací stroj jet pracovat (musel se vysekat "první pás"), jednak ke kosení polehlého obilí. Žací stroje ostatně až do počátků kolektivizace vesnice vlastnili jen bohatší sedláci, takže kosa na středních a menších usedlostech odstraněna při žních stejně nebyla. Až do r. 1940 se udržel i srp, použí[/]valy ho jednak ženy k žetí obilí (např. když muži nebyli doma - během 1. světové války apod.) a především malí chalupníci a domkáři s nepatrnými políčky, často v kopcovitém terénu. Na konci 19. století však v důsledku obecného rozšíření kosy mizí obilní srp, a pokud se obilí žalo srpem, používalo se obvykle stejného srpu, jako k žetí trávy.[/]

Poznámky
1.
      Kronika tak řečeného Dalimila. Praha 1977, s. 170.
2.
      J. PETRÁŇ: Zemědělská výroba v Čechách v druhé polovině 16. a počátkem 17. století. AUC, Ph. et hist., Monogr, V, Praha 1964, s. 31.
3.
      Tamtéž, s. 32.
4.
      V. VONDRUŠKA: Žně na smečenském panství v roce 1649. Středočeský sborník historický 14, 1979, s. 169.
5.
      Archiv český 24, Praha 1908, s. 153:
6.
      K. BEDNAŘÍK: Srp a hrabice (Příspěvek k dějinám zemědělské techniky na Černokostelecku). Středočeský sborník historický 1, 1957, s. 120, 123.
7.
      Tamtéž, s. 122-123.
8.
      V. ŠMELHAUS: Základní problémy vývoje zemědělství v českých zemích v období 1750-1850. Vědecké práce Zemědělského muzea 19, 1980, s. 55.
9.
      K. CHOTEK: Staré způsoby práce v československém zemědělství. Žatva srpem. Československá etnografie 7, 1959, č. 3, s. 275 ad.; J. KRAMAŘÍK: Několik poznámek k článku prof. K. Chotka Staré způsoby práce v československém zemědělství. Žatva srpem", Československá etnografie, 8, 1960, č. 1, s. 87 ad.
10.
      Dotazník NSČ č. 36 - Zemědělství (Žně). Augustin Moravec, nar. 1902.
11.
      Dotazník NSČ.
12.
      Dotazník NSČ, Bykoš (o. Beroun), Silůvky (o. Brno-venkov), Násedlovice (o. Hodonín), řada dokladů též K. CHOTEK, c. d., s. 287 ad.
13.
      Dotazník NSČ.
14.
      Tamtéž.
15.
      Rkp. Dějiny Skoronic, s. 157, v dot. NSČ.
16.
      Dotazník NSČ, Kozojídky (o. Hodonín); srv. J. ŠŤASTNÝ: Tradiční zemědělství na Valašsku. AUC, Pb. et hist., Monogr. 35, Praha 1971, s. 64 ad.
17.
      Tamtéž, s. 64; J. KRAMAŘÍK, c. d., s. 87 ad.
18.
      J. KRAMAŘÍK: Etnografické problémy starých forem zemědělství v Pošumaví. Praha 1960, kandidátská dizertace; s. 221-222. v evropském kontextu srv. A. FENTON: Sickle, Scythe and Reaping Machine (Innovation Patterns in Scotland). Ethnologia Europaea 7, č. 1, 1973-74, s. 43.
19.
      Dotazník NSČ.
20.
      V. ŠMELHAUS: c. d., s. 55.
21.
      Srv. řada údajů v dotazníku NSČ uvedených v bodě č. 10.
22.
      Lipov, Louka, Hroznová Lhota; (o. Hodonín), Březová, Vlčnov (o. Uh. Hradiště), Lanžhot (o. Břec

277

lav), Přítluky (o. Vsetín), Javorník (o. Trutnov.) in dotazník NSČ.
23.
      Dotazník NSČ. Případ z Kralovic uvádí i K. Chotek, vyprávěla mu ho devadesátiletá Hochová z Hodačky, K. CHOTEK, c. d., s. 287.
24.
      Např. Kralovice (o. Plzeň-sever), Čmeliny, Třebčice (o. Plzeň-jih), Vítějovice (o. Prachatice), Bystřice n. Pern. (o. Žďár n. Sázavou).[/]
25.
      J. TOSCH: Wathnerr's Praktischer Eisen- und Eisenwaaren - kenner oder Gründliche Anleitung zur Kenntniss der Eisenwaaren und der Gattungen nach den Formen und Zeichen. Graz 1885, Tab. 22, s. 94. Za upozornění na tuto knihu děkuji dr, J. Scheuflerovi.
26.
      Dotazník NSČ.

ZUR PROBLEMATIK DER GETREIDESENVERBREITUNG IM 19. JAHRHUNDERT
(Zusammenfassung)

      Die Getreidesensen wurden zur Sommergetreideernte sowohl auf den rustikalen als auch dominikalen Feldern nach einer Reihe von Urkunden schon im 16. Jahrhundert benützt. Bis Ende des 18. Jahrhunderts jedoch wurden damit in manchen Orten Versuche gemacht, oder wurden auch schon die Sensen eingeführt auch bei der Brotgetreideernte - Winterroggen und Weizen. Die Vollendung der Getreidesensenadaptation als einer bedeutenden Innovation in der Landwirtschaft fällt ins 19. Jahrhundert. Der Getreidesensenadaptationsprozess ist zwar bisher kartographisch noch nicht verarbeitet, aber man kann vermuten, dass er in verschiedenen Gebieten eine unterschiedliche Intensität hatte. Im allgemeinen kann man feststellen, dass die Getreidesensen zum Mähen sämtlichen Getreides früher in Südböhmen und in einigen fruchtbaren Ör[t]lichkeiten (Elbetiefebene, Hanna) verbreitet wurden. Der Getreidesensenadaptationsprozess verlief in [ver][unter]schiedlicher Zei[p]tspanne auch im Rahmen einer Gemeinde. Der Übergang vom[/] Sichelschneiden des Getreides zum Sensenmähen dauerte in den meisten Dörfern von der ersten Getreidesensenanwendung bis zu ihrer allgemeinen Verbreitung im grossen etwa 10 Jahre.
      Eine Reihe von Berichten über den Getreidesensenempfang erstatten die Fragebogen der Ethnographischen Gesellschaft, diese Frage betreffend. In manchen Gemeinden erhielt sich Gedächtnis davon, dass die Getreidesenseneinführung eine Innovation war, die von den Mähern aus Österreich (haupts[ü][ä]chlich nach Südmähren) gebracht, oder von den Lohnmähern aus anderen Teilen Böhmens und Mährens vermittelt wurde. An der Getreidesenseverbreitung hatten im 19. Jahrhundert ihren Anteil auch das Beispiel der Grossgrundbesitzer und der Import steirischer Sensen nach Böhmen. Der letzte Getreidesensenadaptationsweg im 19. Jahrhundert war die Vermittlung durch Fuhrleute, Geschäftsleute, u. ä.
      Übersetzung: J. Švec

278

Národopisné aktuality roč. XIX. - 1982, č. 4

PORTRÉT

KARLA PÁLOVÁ - OSOBITÁ SLIEZSKA ĽUDOVÁ SPEVÁČKA [obsah]


      ANDREJ SULITKA, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno
      V bohatej a rozmanitej programovej náplni národopisných slávností v Dolnej Lomnej roku 1980 upútala zvláštnu pozornosť obecenstva speváčka Karla Pálová. I keď nezvykneme osobitne hodnotiť vystúpenie jedného interpreta na národopisných slávnostiach, v danom prípade prichodí predsa len porušiť túto zásadu. A dôvod? Skutočne mimoriadny interpretačný prejav vtedy sedemdesiatpäťročnej speváčky, ktorá vo svojom výrazovom registri oplýva jedinečnou farebnosťou hlasu a melodickým i rytmickým cítením.
      K. Pálová, narodená roku 1905 v Krásnom Poli (obec pôvodne patrila do opavského okresu, dnes je súčasťou mesta Ostravy), kde nepretržite býva, nie je okruhu národopiscov celkom neznáma. v uplynulých rokoch vystupovala napríklad na viacerých folkloristických podujatiach - na Medzinárodnom folkloristickom festivale v Strážnici, v rámci akcií Národopisné léto v Rožnove pod Radhoštem, samozrejme na domácich národopisných slávnostiach v Dolnej Lomnej či aj inde. Časť jej[/] repertoáru zaznamenalo tiež ostravské štúdio Československého rozhlasu, ba i televízia. Prezentácia K. Pálovej v Dolnej Lomnej roku 1980 bola však tým výraznejšia, že okrem pódiového vystúpenia (s citlivým doprovodom prof. Václava Stuchlého - husle a prof. Ludmily Zapletalovej - cimbal) sa predstavila návštevníkom slávností na vernisáži takpovediac rodinnej výstavy "Lidové ornamenty z nábytku - jejich umělecké využití v umělecké tvořivosti členů rodiny Pálů z Krásného Pole, okres Ostrava" (výstavu pripravil organizačný výbor národopisných slávností v Dolnej Lomnej v spolupráci s pracovníkmi Okresného vlastivedného múzea v Českom Těšíne), ako aj účastníkom seminára "Balada v lidové písni ve Slezsku", ktorý v rámci programovej náplne slávností organizačne pripravil vlastivedný kruh Okresného vlastivedného múzea v Českom Těšíne. Seminár viedol pracovník múzea dr. M. Malura a vo svojom úvodnom vystúpení poukázal na živú tradíciu nositeľov ľudovej piesne v Sliezsku a repertoárovú vy

279

hranenosť najstaršej generácie ľudových speváčiek A. Dřevjanej a K. Pálovej.
      Osobný profil K. Pálovej sa formoval v robotníckom prostredí. Pochádza z baníckej rodí[l]ny a sociálne pomery jej umožnili vychodiť len obecnú školu. Citlivý vzťah k ľudovej piesni zdedila po svojej matke a ak k tomu prirátame, že v živote pôsobila ako pôrodná asistentka, táto funkcia jej poskytovala vhodný priestor na poznávanie ľudových obyčajov, zvykov a piesní nielen v rodnej obci Krásne Pole, ale i v jej okolí. Popri rodinných danostiach a životnom poslaní vzťah K. Pálovej k ľu­ dovému umeniu podstatnou mierou ovplyvnil jej manžel. Vojtěch Pála patril totiž k onomu radu všestranných ľudových tvorcov, ktorí vynikali ako muzikanti, ale zručne vládli tiež štetcom a predovšetkým zbierali a zhromaždili najrozmanitejšie artefakty ľudovej kultúry. V. Pála sa napríklad pred časom rozhodol vo svojom okolí zdokumentovať ornamentiku ľudového nábytku a textílií. Ornamenty maľoval temperou a presne dodržoval pomer obrazu a pôvodiny 1:1. Vytvoril takto jedinečnú sériu obrazov, ktorá zachytáva rozmanitosť a variabilitu ornamentálnej výzdoby sliezskych truhiel a iných predmetov. Okrem toho V. Pála vynikal tiež ako fotograf - amatér a jeho citlivo komponované zábery hlavne ľudovej architektúry sú na dobrej technickej i umeleckej úrovni. Hodnota jeho fotografickej práce je napokon umocnená tým, že tejto činnosti sa systematicky venoval temer pol storočia. Ale nielen to. v jeho súkromných zbierkach nájdeme aj záznamy nárečových prejavov rodnej[/] obce, texty ľudových piesní a pod. Rodina Pálovcov je teda známa vo svojom okolí zvláštnym záujmom o ľudovú kultúru a možno povedať, že toto jej vyhranené podložie sa prejavuje i v hudobnom prejave K. Pálovej.
      V čom spočíva osobitosť speváčky K. Pálovej? Poslucháča na prvý pohľad upúta jej neobvyklá hlasová poloha, hlboký zamatový altový register. Podľa absolutného merania V. Stuchlého jej spevný hlas má rozsah od F po f 1. Treba pritom povedať, že napriek vysokému veku stále oplýva zvučne znejúcim hlasovým fondom. Piesňový repertoár, ktorý V. Stuchlý zaznamenal u tejto speváčky (ide celkom o 65 piesní, ktorých zápisy sú uložené v archíve Vlastivedného múzea v Českom Těšíne), nie je síce veľmi rozsiahly, ale cenný je hlavne z pramenného hľadiska; dokumentuje jedinečným spôsobom krajové zvláštnosti ľudovej hudobnej kultúry a spevnosti na území československého Sliezska.
      Z hudobnofolkloristického hľadiska špecifičnosť interpretácie ľudových piesní v podaní K. Pálovej sa prejavuje v tom, že jej prednes zdanlivo vyviera z mimohudobných veršových útvarov, ktoré stvárňuje do melodických fráz a rytmickú pulzáciu uspôsobuje celkovému estetickému výrazu. Inými slovami povedané, text prednáša impulzívnym spevom a tak jej interpretácia sa potom zákonite vyznačuje bohatou variabilitou melodickou i rytmickou aj v rámci jednotlivých strof jednej piesne. Charakteristickým znakom interpretácie K. Pálovej je jedinečný individuálny vokálny, prejav, ktorý sa výrazne vymyká z inštrumentálneho

280

chápania ľudovej piesne. Tento prístup k piesňovému útvaru môžeme ilustrovať napríklad na prvej strofe piesne "Nad našum dědinum", ako ju zapísal V. Stuchlý.

Aj, v tym Krasnym Polu.
Zpěvníček lidových písní z Opavska
v podaní Karly a Vojtěcha Pálových.
Ostrava 1980, s. 25, č. 16.

      Jedinečnosť individuálneho interpretačného prejavu K. Pálovej dokladá i nasledujúca pieseň "Tam v Opavě na rynečku". Uvádzame ju z toho dôvodu, lebo podľa V. Stuchlého táto pieseň zaujala speváčku v Sušilovej zbierke moravských piesní, avšak ako ju sama hudobne chápe, vidíme plasticky z paralelného uvedenia Sušilovej pôvodiny a záznamu prednesu K. Pálovej v transkripcii V. Stuchlého. Pre lepšiu orientáciu obidva nápevy sme transponovali do jednej polohy.[/]

Sušil, Fr.: Moravské národní písně.
Praha 1941 (3. vyd.), s. 332, č. 981.

2.
(:Stoji, stoji, lamentuje,:
(: bile ručky zalamuje.:)
3.
(:Dva ptačkove ju cěšili,:)
(:že už jedzě jeji mily.:)
4.
(:Jedzě, jedzě, už přijechal,:)
(:sliz s konička a zaplakal.:)

(Keďže podanie K. Pálovej má len štyri strofy, ďalší text zo Sušilovej zbierky necitujeme).

Aj, v tym Krasnym Polu . . ., s. 29, č. 20.

2.
(:Stoji, stoji, lamentuje,:)
(:bile ruky zalamuje.:)
3.
(:Tře ptačkove ju těšili,:)
(:že už jedě jeji mily.:)
4.
(: Jedě, jedě, už přijechal,:)
(:slez s konička a zaplakal.:)

      A podobných príkladov by sme, pravda, mohli vyhľadať celý rad. Ďalším charakteristickým znakom hudobného cítenia K. Pálovej je, že nijako neinklinuje k starým tonálnym

281

štruktúram. Udržuje sa dôsledne v hraniciach harmonického myslenia, a to predovšetkým durového tónorodu. Mäkkému tónorodu akoby sa vyhýbala, takže napríklad z päťdesiatich záznamov V. Stuchlého iba dve piesne sú v molovej tónine.
      Prichodí sa zmieniť tiež o jazykovom prejave speváčky. Prednes ľudových piesní v podaní K. Pálovej sa vyznačuje zvláštnou mäkkosťou, s ktorou sa stretávame u interpretov v oblasti Sliezska len vzácnejšie. Inak K. Pálová rozpráva zásadne nárečím, charakteristickým pre juhovýchodnú oblasť Opavska.
      Ak hovoríme o interpretačných špecifikách speváčky K. Pálovej, treba pri tejto príležitosti oceniť snahu Krajského kultúrneho strediska v Ostrave, ktoré v rámci svojej edičnej činnosti zabezpečilo vydanie zbierky (v posledných rokoch toto kultúrne stredisko vydalo viacero metodických pomôcok pre súbory) AJ, v TYM KRASNYM POLU. Zpěvníček lidových písní z Opavska v podání Karla a Vojtěcha Pálových. Zapsal a k vydání připravil Václav Stuchlý. Ostrava 1980, 70 strán, a to ako nepredajný materiál, určený pre poslucháčov ľu­ dového konzervatória a súbory Severomoravského kraja. Sympatické je, že organizátori národopisných slávností v Dolnej Lomnej prezentovali zbierku účastníkom spomenutého seminára o sliezskych ľudových baladách a K. Pálová sa tejto akcie osobne tiež zúčastnila.
      Tematická náplň zbierky je pomerne bohatá. Zostavovateľ V. Stuchlý uvádza v postupnosti nasledovné skupiny piesní: balady, regrútske a vojenské piesne, milostné, svadobné,[/]

Speváčka Karla Pálová
pri vystúpení na Národopisných slávnostiach v Dolnej Lomnej roku 1980.
Foto A. Sulitka.

rodinné, žartovné a tanečné, vianočné a napokon elegické piesne. Jednotlivé skupiny síce od seba osobitne neoddeľuje, no zvolené textologické kritérium sa nezdá v danom prípade najvhodnejšie riešenie. Veď vymedzenie rodinných a svadobných, žartovných a tanečných (primárne ide o tanečné piesne) a hlavne mi

282

lostných, elegických a baladických piesní je často veľmi sporné, ostatne, i keď je to koniec koncov vec osobného prístupu k materiálu, ale predsa len žánrové či funkčné východisko rozlišenia piesní sa tu javí labilné. Veľmi pozitivne treba však hodnotiť poznámkový aparát zostavovateľa k jednotlivým piesňam, ktorý pripojil na konci zbierky. Uvádza tu, o aký druh piesne ide (na základe funkčnosti a spevnej príležitosti), charakterizuje dialektologické zvláštnosti textu piesní a ich nárečové znenie, takže vytvoril istú formu diferenčného slovníčka k zbierke. Ďalšia skupina údajov sa týka porovnávacieho štúdia . jednotlivých piesní s tlačenými piesňovými zbierkami z oblasti československého Sliezska. Hoci toto porovnanie si zaiste nenárokuje na vyčerpávajúci záber, škoda je, že v tomto prípade chýba poukázanie na jednu zo základných novodobých zbierok Těšínskeho Sliezska, a to Gelnar, J. - Sirovátka, O. "Slezské písně z Třinecka a Jablunkovska". (Praha 1957) . A ešte jedna poznámka skôr technického rázu na okraj transkripcie notových záznamov. V. Stuchlý síce neuvádza absolútnu výšku prvého tónu nápevu rombickou notou, no je pochopiťeľné, že vzhľadom na hlboký altový register speváčky, musel každý nápev transponovať hodne vyššie. v prípade tohto druhu transpozície by sa mali nápevy uvádzať v jednej polo[/]he (s ohľadom na centrálny alebo finálny tón či vôbec tóninu nápevu) . Celkový melodický výzor jednotlivých nápevov zbierky tým získa vizálne zjavne na plastičnosti.
      Uvedené poznámky však nijako neznižujú hodnotu vydanej zbierky ľudových piesní v podaní K. a V. Pálovcov. Treba povedať, že zbierka má vhodnú i grafickú úpravu a sympaticky působí tiež použitie farebného ornamentu z ľu­ dového nábytku na titulnej strane - práca manžela K. Pálovej, ktorý svoju tvorbu vystavoval v rámci dolnolomnianskych národopisných slávností. Môžeme teda konštatovať, že Krajskému kultúrnemu stredisku v Ostrave sa podarila naozaj dobrá prezentácia spevného repertoáru K. Pálovej. A tak si prichodí želať, aby sme sa s takýmito repertoárovými profilmi ľudových spevákov stretávali častejšie, lebo len takto môžeme hĺbšie poznávať život ľudo­ voj piesne a zástupcov najstaršej generácie jej nositeľov v súčasnosti.
      Osobitosť speváčky K. Pálovej treba teda vidieť v jej špecifickom mikrosvete rodiny, kde všestranné záujmy a vzťah k ľudovej kultúre boli obojstranne podnecované. Rodina Pálovcov vytvorila tak pre národopisné bádanie cenný materiálový fond, ktorého etnografická i folkloristická hodnota ďaleko prekračuje lokálny rámec.

283

Fašanková obchůzka v Biskupicích v roce 1981. Foto I. Frolec.

284

Národopisné aktuality roč. XIX. - 1982, č. 4

ŽIVÁ TRADICE

K PROBLEMATIKE SPOLOČENSKÝCH KONTAKTOV V SÚČASNOM VEĽKOMESTSKOM PROSTREDÍ [obsah]


      PETER SALNER, Národopisný ústav SAV, Bratislava
      EVA SALNEROVÁ, Výskumné výpočtové stredisko, Bratislava
      Motto:
Vieme, že ľudia môžu svoju kultúru získať len od iných ľudí, ktorí si ju už osvojili a podľa nej konajú.

      Odovzdávanie základných noriem a modelov kultúry a spôsobu života sa realizuje a aktualizuje prevažne v diachrónnej línii; w raných rokoch života najmä prostredníctvom rodiny, ktorú v neskorších obdobiach dopĺňa pôsobenie školy a skupiny vrstovníkov.1) Takto získané kultúrne vzory nositelia používajú dovtedy, kým zodpovedajú existujúcim podmienkam; kultúra sa začína meniť vtedy, keď jej predstavitelia pochybujú o tradičných riešeniach a vyhľadávajú nové riešenie pre problémy, s ktorými sa stretávajú.2) k osobitnej situácii dochádza pri zmene životných podmienok, s čím sa možno stretnúť napríklad pri presídlení vidieckeho obyvateľstva do veľkomestského prostredia. v takomto prípade zdedené normy strácajú svoju platnosť a pri ich nahradzovaní sa prejavujú vplyvy iných sku[de] pín obyvateľstva; predpokladáme, že predovšetkým v prvých obdobiach po usídlení vo veľkomestách sa prejavujú vplyvy miesta bydliska, pretože priestorová blízkosť je prvým faktorom utvárania skupiny. Iné činitele pôsobia až v ďalších fázach.3)
      Prechod do veľkomestského prostredia predstavuje vážny zásah do života jednotlivcov a ich rodín. Spája sa so zmenou bydliska, stratou spoločenských kontaktov, ktoré sa musia v novom bydlisku znovu vytvoriť, a vážne ovplyvňuje i psychiku, kultúru a spôsob života.4) v našom príspevku sledujeme rozsah a formy spoločenských kontaktov medzi obyvateľmi troch navzájom susediacich ulíc v centrálnej časti Bratislavy. Zameriavame sa hlavne na analýzu stavu problematiky v čase výskumu (koniec sedemdesiatych rokov 20. storočia) . Pre lepšie pochopenie však rozoberáme aj situáciu krátko po ukončení druhej svetovej vojny, teda v období, keď sa sem nasťahovala podstatná časť obyvateľstva.

285

      Skúmaný mikroregión predstavujú tri ulice, situované neďaleko námestia SNP a v blízkosti Dunaja. Skladá sa predovšetkým z obytných budov; hoci sú tu aj niektoré úrady a inštitúcie (z hľadiska našej témy sú najvýznamnejšie ObNV a ZDŠ), počtom zamestnancov, pracovnou náplňou i polohou na okraji daného prostredia priťahujú len malý počet návštevníkov z iných oblastí Bratislavy. Obchodná sieť je obmedzená. Tvoria ju Samoobsluha, predajňa zeleniny a ovocia, malá predajňa tabaku (v blízkej ulici mimo región je mliekáreň, Potraviny, predajňa zeleniny a ovocia, predajňa mäsa). Všetky uvedené predajne majú svojím rozsahom i výberom tovaru lokálny význam; obyvatelia z iných oblastí tu nakupujú len ojedinelo a náhodne.
      V súčasnosti tu žije približne 1000-1500 obyvateľov. Veľkú väčšinu predstavujú migranti, ktorí prišli do bytov uvoľnených v dôsledku vojnových udalostí a neskoršieho odsunu dosiaľ prevládajúcich obyvateľov maďarskej a nemeckej národnosti.5) Po roku 1945 prevažovali mladí, často slobodní jednotlivci zo všetkých oblastí slovenského vidieka.6) Prierez náhodne vybranej vzorky ukázal, že len necelých 5 % obyvateľov sú Bratislavčania druhej či tretej generácie. Zvyšok tvoria prisťahovalci, resp. ich potomkovia v prvej veľkomestskej generácii.
      Proces usadzovania sa v podstate skončil začiatkom päťdesiatych rokov. Až do konca sedemdesiatych rokov vyplývali zmeny v štruktúre obyvateľstva z prirodzených životných pochodov (narodenie, sobáš, úmrtie atď.). v tom[/]to období však došlo k asanácii niekoľkých obytných domov, resp. k postaveniu nových, čo ovplyvnilo aj zloženie obyvateľstva.
      V priebehu výskumu sme použili niekoľko spôsobov získavania materiálu. Nejlepšie výsledky sme dosiahli priamym pozorovaním. Ďalej, ako vyplýva už z charakteru sledovanej problematiky, sme vo veľkej miere využívali rôzne formy rozhovoru s informátormi, pričom sme v niektorých rozhovoroch vystupovali v úlohe výskumníkov kladúcich pripravené otázky, kým v iných zas v úlohe obyvateľa príslušného prostredia. Dôležitá bola i skutočnosť, že výskumníci mohli nezávislo od seba i spoločne dopĺňať, overovať a rozširovať poznatky.
      Zo získaného materiálu vyplýva, že prinajmenšom v sledovanom mikroregióne je potrebné prehodnotiť dodnes prežívajúce závery niektorých bádateľov o spoločenskej izolovanosti jednotlivcov, či rodín vo veľkomestskom prostredí.7) Naopak, ukázalo sa, že obyvatelia realizujú spoločenské kontakty rôznymi formami a spôsobmi; nachádzajú sa v komplikovanej sociálnej sieti zloženej z rôznych skupín mestského obyvateľstva.8)
      Na základe charakteristických formálnych znakov i obsahovej náplne môžeme rozlíšiť niekoľko typov spoločenských kontaktov. Hierarchicky najvyššie a v odbornej literatúre najväčšimi sledované sú aktivne kontakty. Chápeme ich ako vzájomné návštevy, vyznačujúce sa určitou dávkou formálnosti. Majú čiastočne obradový charakter a predpokladajú prípravy zo strany hosťa i hostiteľa.

286

Obyčajne sa na nej zúčastňujú nielen jednotlivci, ale (hlavne zo strany hostiteľa) celé rodiny či vekovo-generačné skupiny. Takáto forma kontaktov sa realizuje predovšetkým vo vzťahu k členom príbuzenského okruhu, čiastočne aj voči spolupracovníkom či príslušníkom iných skupín. Aktívne kontakty sú však menej frekventované; pravdepodobne práve uvedená skutočnosť viedla k záverom o obmedzenom rozsahu spoločenských vzťahov vo veľkomestskom prostredí vôbec.
      Termínom susedské kontakty označujeme typ vzťahov, vyznačujúci sa vzájomnými krátkodobými návštevami neformálneho charakteru; návštevy sa obyčajne nevzťahujú na celú rodinu, ale len na jej jednotlivých členov. Neraz sa spájajú so žiadosťou o pomoc či spoluprácu. Vyplývajú prevažne z faktoru teritoriálnej blízkosti.
      Presné vymedzenie pojmu "sused", "susedstvo" je v súčasnom veľkomestskom prostredí veľmi ťažké. Popri tradičných priestorových väzbách sem preniká množstvo ďalších faktorov.9) z tohoto dôvodu je nevyhnuté rozlišovať medzi susedstvom v užšom zmysle a susedstvom v širšom zmysle.
      Susedské vzťahy v užšom zmysle sa vytvárajú medzi obyvateľmi jedného domu; len ojedinelo zasahujú širšiu oblasť. Formujú sa dlhodobo a aj v rámci domu sa prejavujú rôzne stupne vzťahov. Najintenzívnejšie sú kontakty medzi bytmi v tesnej blízkosti (na jednej chodbe, nad sebou a pod.) ; i tu vidno širokú škálu prejavov. Väčšina obyvateľov však vo vzájomnom styku zachováva len základné nor[/]my spolužitia: pozdrav pri stretnutí, krátky formálny rozhovor a pod. Intenzita vzťahov vzrastá pri jednostrannom narušení noriem; v prípade potreby môže dôjsť ku krátkodobému prehlbeniu vzťahov. Sankcie v takomto prípade sa podľa miery previnenia (najčastejšie ide o robenie neporiadku, nadmernú hlučnosť, neúctivosť a pod.) pohybujú od vyslovenia nesúhlasu cez čiastočné či úplné prerušenie kontaktov až po sťažnosti na príslušných inštitúciách. Medzi normy patrí i povinnosť nových obyvateľov predstaviť sa ostatným rodinám v dome. Pri jej porušení sa vytvára neraz osobitná situácia: Starousadlíci nových nájomníkov ignorujú, neodpovedajú na prípadný pozdrav a pod. Zároveň však nemôžu reagovať na prípady nevhodného správania a narušovania noriem v iných smeroch. "Sú hluční, robia neporiadok. Ako im to môžem vytknúť, keď ich nepoznám?" "Nepredstavili sa, tak pre mňa neexistujú"... a pod.
      Význam susedských kontaktov v užšom zmysle je vysoký predovšetkým v prvých fázach po príchode do nového prostredia. Viacerí informátori zdôraznili, že spočiatku sa stýkali len s obyvateľmi domu a neskôr s inými osobami v blízkosti. Len postupne pribúdali vzťahy s inými skupinami bratislavského obyvateľstva. Priamo úmerne s ich zvyšováním klesal význam susedských vzťahov. Udržali sa predovšetkým tie, kde popri priestorovej blízkosti sa vytvorili aj iné väzby.
      Osobitný druh stykov založených na teritoriálnom faktore predstavujú vzťahy, ktoré označujeme termínom neutrálne kon

287

takty. Ide o zdanlivo náhodné stretnutia obyvateľov (predovšetkým žien) blízkeho okolia. Dochádza k nim výlučne na neutrálnych miestach, mimo bytových či domových priestorov, hlavne na uliciach, v obchodoch atď. v skutočnosti nemožno hovoriť o náhode; tieto stretnutia sú priamym dôsledkom spôsobu života a biorytmu obyvateľstva príslušného prostredia. Determinujú ich napríklad začiatok a koniec pracovnej doby, otváracie a zatváracie hodiny v predajniach, pravidelný čas dovozu tovaru, odchod detí do predškolských či školských zariadení a príchod po ne, prechádzky atď. z tohoto pohľadu život súčasných veľkomestských obyvateľov je z časového hľadiska oveľa pravidelnejší, než tomu bolo v tradičnom roľníckom prostredí.
      Hierarchicky možno neutrálne kontakty charakterizovať ako medzistupeň medzi známosťou z videnia či pozdravom10) a susedskými vzťahmi. v skúmanom prostredí predstavujú bežnú a veľmi frekventovanú formu interpersonálnej komunikácie (denne sme napočítali priemerne 15 dvoj- alebo viacstranných stretnutí s dĺžkou trvania v rozpätí 5-45 minút, čo však predstavuje len zlomok skutočného stavu). Napriek tejto skutočnosti a nepochybnému významu uvedeného druhu kontaktov pre život veľkomestského obyvateľstva sme sa v odbornej literatúre nestretli s jeho podrobnejšim zhodnotením. Bádateľov pravdepodobne ovplyvnila zdanlivá náhodnosť, povrchnosť a bezvýznamnosť tejto formy spoločenských vzťahov.
      Do neutrálnych kontaktov vstupujú v prvom[/] rade ženy. Vyplýva to z niekoľkých faktorov. Aj pri stále väčšom význame zamestnanosti žien v národnom hospodárstve zostávajú i naďalej hlavným vykonávateľom domácich prác a organizátorom života rodiny. v porovnaní s mužmi je výrazný aj ich podiel pri výchove detí.11) z toho vyplýva i množstvo spoločných záujmov a problémov, ako aj zvýšená pravdepodobnosť stretnutí na neutrálnych miestach (ulica, obchod, detské ihrisko atď.). v porovnaní s mužmi trávia ženy zároveň podstatne viac času aj v produktívnom veku mimo zamestnania, v domácnosti či v mieste bydliska (skorší odchod do dôchodku, materská dovolenka, opatera chorých detí atď.) . Všetky spomenuté činitele sa prejavujú v konečnom dôsledku tak, že ženy (popri kontaktoch s príbuzenskou skupinou) pripisujú najväčší význam vzťahom založeným na priestorovej blízkosti; naproti tomu muži uprednostňujú aj vo voľnom čase vzťahy odborného či záujmového charakteru, ktoré sa realizujú inými formami (aktívne, resp. dohovorené kontakty) a v inom prostredí.
      Neutrálne kontakty zohrávajú významnú úlohu pri formovaní kultúry a spôsobu života veľkomestského obyvateľstva. Ako sa ukazuje, obsahom komunikácie sú predovšetkým osoby a udalosti v mieste bydliska a jeho najbližšom okolí. Možno povedať, že ide vlastne o jediný zdroj informácií tohto druhu; vzhľadom na relatívne krátky čas pobytu väčšiny obyvateľov v Bratislave je zároveň dôležitým činiteľom v procese adaptácie. Rozsah i rôznorodosť neutrálnych kontak

288

tov nás vedú k záveru, že v skúmanom mikroregióne sa z náhodného zoskupenia jednotlivcov a rodin formuje otvorené spoločenstvo. Vzťahy medzi jeho členmi nie sú tak intenzívne a všestranné, ako ich poznáme z tradičného vidieckeho prostredia, no podľa získaných poznatkov ich nemožno podceňovať. Dokumentuje to i skutočnosť, že obyvatelia sledovaných ulíc majú povedomie vzájomnej spolupatričnosti, ktorú nevzťahujú (resp. len vo veľmi obmedzenej miere) na ďalšie blízke ulice. Odráža sa to i v neutrálnych kontaktoch; frekvencia vzájomných kontaktov osôb zo skúmaných ulíc je niekoľkonásobne vyššia než s obyvateľmi z iných ulíc. Zaujímavé poznatky tohto druhu prinieslo i pozorovanie procesu adaptácie obyvateľov novostavby. v priebehu krátkeho časového úseku se v jadre začlenili do otvoreného spoločenstva a stali sa jeho nedeliteľnou zložkou. Procesy adaptácie, ktoré sme mohli priamo sledovať, javia určité paralely so stavom po príchode väčšiny obyvateľov do týchto miest po roku 1945. v oboch prípadoch sa formovali najskôr vzťahy v rámci domu, resp. bezprostredného okolia, ktoré postupne prerastali a rozširovali sa. v tomto zohrávalo dôležitú úlohu sprostredkovanie vzťahov; podieľali sa na ňom dospelí, najvýznamnejšiu úlohu však zohrávali deti, najmä menšie, a to niekoľkými spôsobmi. Priateľstvo detí utváralo podmienky pre stretnutia a komunikáciu rodičov; oslovenie detí (alebo priamo rodičov, ale na tému deti) je dodnes najčastejšou formou nadviazania kontaktu; stretávanie sa v predškol[/]ských zariadeniach, na detských ihriskách, na schôdzach ZRPŠ atď. (podobnú úlohu sprostredkovateľ môžu zohrávať aj domáce zvierata) .
      Významným faktorom formovania otvoreného spoločenstva je škola. Obyvatelia týchto ulíc majú navštevovať rovnakú ZDŠ a možno konštatovať, že (či už v úlohe žiakov alebo rodičov) sa s touto inštitúciou dostali do kontaktu takmer všetci obyvatelia. A keďže pedagogický zbor sa mení podstatne pomalšie ako žiaci, učitelia sú všeobecne známi, kontrolovaní a hodnotení. Mnohí z nich sa stávajú predmetom rôznych foriem folklóru - od spomienkového rozprávania cez anekdoty až po cyklizáciu príhod okolo postáv niektorých jednotlivcov. Príbehy pritom nerozprávajú len priami účastníci, ale neraz aj osoby, ktoré príslušných pedagógov už priamo nezažili. Možno povedať, že sa stali súčasťou kolektívneho vedomia.
      Neutrálne kontakty sa môžu realizovať v podstate kdekoľvek; na niektorých miestach však ich frekvencia výrazne stúpa. v tomto prípade hovoríme o centrách neutrálnej komunikácie. Sú to obchody každodenného nákupu (najmä však prístupové cesty k nim) . Významné sú hlavne menšie predajne lokálneho významu (ktoré sú pre dané prostredie typické); vhodnejšie sú pritom obchody s obsluhou, kde neraz personál môže zohrávať úlohu sprostredkovateľa informácií. Pre mladšiu generáciu je významným komunikačným centrom detské ihrisko v blíz

289

kosti. Tu sa pravidelne schádzajú a komunikujú rovnaké skupiny ľudí.
      Do neutrálnych kontaktov sa nezapájajú v rovnakej miere všetci ženskí členovia spoločenstva; naopak, mnohí k nim pristupujú pasívne či dokonca negatívne. Neutrálne kontakty teda nie sú všeobecné a neprebiehajú v rovine "každý s každým". Majú skupinový charakter. Skupiny sa formujú podľa rôznych faktorov (vek, záujmy, časové možnosti) okolo jednej či niekoľkých osobitne činných jedincov. Pre zúčastnených nevyplývajú z takýchto vz[t][ť]ahov iné záväzky.
      Hlavnou témou komunikácie sú osoby a udalosti v mieste bydliska. Jeden z informátorov to komentoval slovami: "Veď koho by už mohli ohovárať, ak nie susedov". Rozhovory pritom analyzujú vlastnosti a správanie jednotlivých osôb či rodín, udalosti každodenného života (varenie, udržiavanie poriadku, obliekanie sa atd.) i medziľudské vzťahy v rodine a v okolí. Iný okruh tém predstavuje zásobovacia situácia v obchodoch blízkeho okolia a kvalita obsluhy, činnosť jednotlivých inštitúcií a ich funkcionárov (napríklad Obvodný národný výbor, Domová správa, škola, zdravotníctvo atď.). Predmetom záujmu sú aj jednotlivé príležitosti rodinného a kalendárneho zvykoslovia, ich význam, priebeh vo vlastných a cudzích rodinách, komentovanie zistených odchýliek a pod.[/] To vo veľkej miere prispieva k vytváraniu jednotných foriem kultúry a spôsobu života v sledovanom mikroregióne. Popri šírení informácií zohráva dôležitú úlohu v neutrálnych kontaktoch i hodnotiaca zložka. Ak berieme do úvahy skutočnos[t]ť, že aj to najvecnejšie odovzdávanie informácií, pokiaľ prebieha medzi živými ľuďmi, nesie so sebou prvky ovplyvňovania,12) potom je dosah tejto formy komunikácie vo veľkomestskom prostredí značný. Dôležité je pritom tak kvantum informácií, ako aj miera ich šírenia; hoci má selektívny charakter, postupuje takmer geometrickým radom.
      Náš príspevok nemohol vyčerpať všetky aspekty spoločenských vzťahov vo veľkomestskom prostredí; nezachytil v celom rozsahu ani vzťahy založené na priestorovej blízkosti. Domnievame sa však, že predložený materiáI v dostatočnej miere dokumentuje existenciu týchto vzťahov a ich význam pre život obyvateľstva. Hoci výsledky z iných častí Bratislavy či iných miest budú pravdepodobne v mnohých smeroch odlišné (v závislosti na dĺžke spolužit[i]a nájomníkov, charaktere potenciálnych centier komunikácie, množstve teritoriálne cudzích osôb atď.), v každom prípade sa ukazuje potreba dôkladného a všestrannejšieho štúdia tejto problematiky.

290

Poznámky

KRECH, D., CRUTCHFIELD, R. S., BALLACHEY, E. L.: Človek v spoločnosti. Bratislava 1968, s. 369.
1.
      NAKONEČNÝ, M.: Sociální psychologie. Praha 1970, s. 75.
2.
      KRECH, D.: c. d., s. 422-423.
3.
      KRECH, D:: c. d., s. 459.
4.
      SKALNÍKOVÄ, O.: Společenské vztahy v pražské dělnické čtvrti na rozhraní 19.-20. století. Etnografie dělnictva, 1. Praha, 1974, s. 99; Pozri aj FOJTĺK, K.: Problémy a metody národopisného výzkumu města a oblasti. Slovenský národopis, 13, 1965, s. 420 an.
5.
      PROVAZNÍK, D.: Národnostné pomery v Bratislave. In: Dejiny Bratislavy. Bratislava 1966, s. 350-351.[/]
6.
      SRB, V., KUČERA, M.: Stěhování a poměšťování obyvatelstva v Československu. Sociologický časopis, 1, 1965, s. 252 a n.
7.
      PFEIL, E.: Die Grosstadtfamilie. Kölner Zeitschrift für Soziologie und Sozialpsychologie, Sonderheft; 14, 1970, s. 421.
8.
      PFEIL, E.: c. d., s. 422.
9.
      FOJTÍK, K.: c. d., s. 422.
10.
      PFEIL, E.: Die Familie im Gefüge der Grossstadt. Hamburg 1965, s. 11.
11.
      Podrobnejšie SALNER, P.: Etnografické aspekty výskumu súčasnej mestskej rodiny. Bratislava 1979 (rkp. kandidátskej práce), s. 147-156.
12.
      JANOUŠEK, J.: Sociální komunikace. Praha 1969, s. 17.

ZUR PROBLEMATIK DER GESELLSCHAFTLICHEN KONTAKTE IN DER GEGENWÄRTIGEN GROSSSTADTUMWELT
(Zusammenfassung)

      Die Autoren analysieren die Problematik der gesellschaftlichen Beziehungen in drei gegenseitig benachbarten Strassen des Zentralteiles von Bratislava. Besondere Aufmerksamkeit widmen sie den Kontakten, die aus dem Faktor der Raumnähe hervorgehen; dieser[/] erweist sich als grundlegend bei der Formung der Gruppe.
      Aus dem analysierten Material ergibt sich, dass in der geprüften Umwelt verschiedenartige Formen der gesellschaftlichen Beziehungen hervortreten. Ziemlich

291

selten sind die aktiven Kontakte (gegenseitige Besuche, die bestimmte Formalität und Vorbereitung von der Seite der Gäste sowie des Gastgebers aufweisen). Die Nachbarkontakte charakterisieren Nichtformalität, kurzzeitige Besuche, verbunden oft mit der Bitte um Hilfe und Zusammenarbeit. Im grossen Aus[s]mass entstehen sie auf Grund des Faktors der Raumnähe. Interessant sind neutrale Kontakte, denen die Autoren auch die grösste Aufmerksamkeit widmen. Sie definieren diese Kontakte als scheinbar zufälliges Zusammentreffen der Bewohner der nahen Umgebung (vorwiegend der Frauen). In der. Tat handelt es sich um Ergebnisse der Regelmässigkeit und des Biorhythmus der Grossstadtbevölkerung. Sie ereignen sich grundsätzlich aus[s]erhalb der Wohnungs[/]räume, auf den Strassen, u. dgl., am häufigsten aber an bestimmten Stellen, die als Kommunikationszentrum bezeichnet sind. Die Gespräche analysieren Personen und Ereignisse in der nahen Umgebung des Wohnungsortes und stellen eigentlich die einzige Auskunftsquelle dieser Art dar. Neben dem informativen haben sie auch einen bewertenden Charakter. Durch ihren Umfang und Verschiedenartigkeit tragen sie dazu bei, dass aus einer zufälligen Gruppierung von Personen und Familien sich in den geprüften Strassen offene Genossenschaft bildet.
      Der Beitrag konnte nicht alle Aspekte der geprüften Problematik erschöpfen. Eindeutig jedoch zeigte er die Notwendigkeit einer tieferen Forschung dieser Probleme.
      Übersetzung: J. Švec

292

ZPRÁVY

JUBILEA

Životní jubileum horňáckého tkalce (Jan Okénka, * 28. 5. 1907, Malá Vrbka o. Hodonín) [obsah]

V československých tkalcovských endemitách patří Horňácko v hodonínském okrese k nejpozoruhodnějším. Lněná a konopná plátna tkaná ze "zváraných" ručně napředených niti, krojová opléčka, mužské krojové zástěry, plachetky čtyřloketky a činovatě s dominantní bílou, červenou a černou barvou a s drobným geometrickým vzorem jsou tkalcovsky cenné typy. Krojové součástky a "činovaté cíšky" do výbavy nevěsty vřazuji horňácké tkaniny mezi lidové artefakty s etnografickým obsahem. Ojedinělým technickým principem je zde tkaní "na desku".
      Ještě ve čtyřicátých letech jsem na Horňácku zaznamenal jména 21 lidových tkalců. Dnes z nich pracují ještě tři znamenití mistři: Jan Okénka v Malé Vrbce a bratři Jan Mlýnek a Bohumil Mlýnek v Kuželově. Nejstarší z horňáckých tkalců JAN OKÉNKA se v roce 1982 ve zdraví dožil 75 let. Za tkalcovským stavem pracoval od patnácti let, důkladnou znalost původních lidových[/]

kvalit se naučil od svého otce Tomáše Okénky a ten v letech okolo[/] roku 1897 od místního tkalce Jana Válka v Malé Vrbce č. 44.

293

      Jan Okénka je významným nositelem tradic lidové kultury na Horňácku. Vývoj přizpůsobující se požadavkům dnešního života přivedl na jeho stav zhotovení horňáckého stolního prostírání pro moderní domácnost. Typickým znakem jeho tkanin je harmonická jednota účelnosti a krásy. v přímé návaznosti na klasickou činovať vytvořil i vlastní návrhy. Samostatná tvorba lidových mistrů je velmi cenná. Dokládá, že tvůrčí nadání lidu nezaniká ani v éře technické civilizace. Mistrovská tvorba lidového umění je dokumentovaná ve filmu "Z pramenů vody živé", natočeném brněnskou televizí k mé přednášce na mezinárodním kongresu antropologických a etnografických věd v Tokiu v roce 1968.
      Za 60 roků práce za tkalcovským stavem vytvořil jubilant úctyhodné dílo. Jeho práce dokonale reprezentuje rodný kraj. Vyznačuje se kvalitou, dokonalým technickým provedením a širokou vzorovou rozlohou. Spojuje regionální specifičnost s požadavky současného vkusu. Přispívá k vytváření atmosféry domova. Jeho esteticky a společensky užitečná práce přispěla i ke kráse a udržení horňáckého lidového kroje. Jaroslav Orel

K životnímu jubileu doc. dr. Jana Michálka, CSc. [obsah]

Milý Jano, když se člověk dívá na tu fotografii z dávných roků, kdy ještě pro[/]

Prof. dr. Antonín Václavík s doc. dr. Janem Michálkem, CSc.

fesor Václavík přednášíval i v Bratislavě, vybavují se vzpomínky na tehdy začínajícího asistenta národopisu na bratislavské filozofické fakultě, který se právě v té době skláněl nad překladem ATh do slovenštiny. Když pak katalog v roce 1960 vyšel, končil Ti právě čtvrtý rok asistentury a začínal jsi pracovat na historické tematice v ústním podání svého rodného kraje.[/] V Brezové pod Bradlom i na širším Podjavorinsku bylo věru o čem vyprávět a není divu, že jsi na základě obsáhlého materiálu mohl získat nejen představu o předmětu vyprávění, ale zejména o procesu ústního podání vůbec. Oba problémy jsi zpracoval jednak v kandidátské disertaci Historická tematika v ústnom podaní na Podjavorinsku - Podbradlansku (1965), jed

294

nak v habilitační práci k otázke ústnej tvorby v súčastnosti (1968). v knize Spomienkové rozprávanie s historickou tematikou (1971) jsi na řadu let stabilizoval terminologii (vzpomínkové vyprávění - vyprávění ze života) a shromáždil četné materiály v obsáhlém monografickém zpracování. Těchto poznatků jsi pak metodicky využil mj. v příspěvku do sborníku Slovenské národné povstanie v ľudovej tvorbe (1975); zde je zvlášť obtížné hovořit o folklórnosti, o druhé či třetí existenci tradičního podání a sledovat nejrůznější vlivy, jež se projevují v soudobé interpretaci.
      Své zájmy ovšem neuzavřels jen do oblastí lidového historického vyprávění. Pravidelně jezdíš na všechny zajímavé semináře a konference a iniciativně pracuješ ve výzkumu dělnického folklóru, jak přesvědčivě dokládají tři specializované konference, uspořádané bratislavskou katedrou, kterou vedeš již dvanáctý rok. Tvá rozsáhlá práce organizační, výchovná a odborná byla po zásluze odměněna medailí filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě.
      Jenže člověk Tvého ražení se nespokojí jen s prací na fakultě. Řekneš-li "pracoval som vo viacerých fakultných i mimofakultných inštitúciách, v komisiách SAV, ČSAV, v Slovenskom národnom múzeu v Martine, v Slovenskej národopisnej spoločnosti (viacej rokov ako podpredseda), v SČN, vo viacerých redakčných radách a komisiách a vo vedeckých radách," není tím ještě[/] nic řečeno o stovkách hodin, ztrávených na výzkumech, konzultacích a při vlastní vědecké práci. Zvláště zde patříš k té velké skupině slovenských etnografů, kteří od samého počátku svých bádání úzce spolupracovali se svými českými kolegy - vlastně již zmíněný překlad The Types of Folk-Tale vznikl ve spolupráci s Dagmar Klímovou. A co Tvoje fotografie není i ta dokladem dobrých vztahů slovensko-českých? v řadě dalších dobrých příkladů bychom mohli pokračovat a všichni víme, že spolupráce je oboustranně výhodná, neboť se doplňujeme jak ve výsledcích terénních výzkumů z pomezních oblastí východní Moravy a západního Slovenska, tak také metodologicky.
      Nemysli si, milý Jano, že si Tě vážím pouze jako vědeckého a organizačního pracovníka. Od Tvé činností je neodmyslitelná výrazná[/] skromnost a přátelská ochota, projevující se v osobních vztazích a kolegiálních kontaktech, stejně jako houževnatá pracovitost. Při zamyšlení nad Tvým půlstoletím (jubilejní den byl 12. března 1982) se můžeš klidně ohlédnout za vykonanou prací, ale to je pro Tebe jen popud k rozvíjení dalšího úsilí jak při výchově nových studentů, tak také v oblastí současného lidového slovesného projevu. Obsáhlé příspěvky ve sbornících a regionálních monografiích stejně jako připravovaná větší práce jsou toho kladným příkladem.
      Nebudu hodnotit a bibliograficky dokládat celou Tvou práci: redakce Slovenského národopisu to pro svého redakčního kolegu již zajistila. Chtěli jsme jenom, abys věděl, že nezapomínáme na přátele, s nimiž jsme v dobrých pracovních i osobních kontaktech a jichž si vážíme. Bohuslav Beneš[/]

NEKROLOG

Zemřel PhDr. Karel Černohorský [obsah]

Dne 23. března 1982 zemřel v Brně PhDr. Karel Černohorský, jehož celoživotní badatelská činnost je spojena s poznáváním habánských a moravských lidových fajánsí. Narodil se 17. 9. 1896 v Přerově, kde vystudoval i gymnázium. v prvních letech po 1. světové válce působil načas jako úředník v Opavě a od[/] roku 1921 jako asistent tehdejšího Zemského muzea v Opavě. Při zaměstnání vystudoval na Karlově univerzitě v Praze dějiny umění a estetiku. v roce 1935 se stal ředitelem opavského muzea, roku 1938 musel však Opavu opustit a pracoval v brněnském Moravském zemském muzeu jako správce numizmatických sbírek. Pro své vlastenecké smýšlení a odmítavý postoj k ně

295

mecké okupaci byl však v roce 1942 nuceně penzionován.
      Po válce se vrátil zpět do Opavy, jeho zásluhou bylo vybudováno dnešní Slezské muzeum, které řídil až do roku 1949, pak odešel do Brna. Po krátkém vedení Moravského muzea pracoval až do důchodu v brněnské pobočce Archeologického ústavu ČSAV.
      Vědecký odkaz K. Černohorského lze rozdělit do čtyř tematických okruhů. Do prvního patří jeho objevné studie o moravských habánských fajánsích, které zaujímají dosud zásadní místo v evropské literatuře tohoto směru bádání. Jeho "Počátky habánských fajánsí" (bibliografické údaje viz v připojeném soupisu prací) přesně vymezily před mět studia, přinesly množství nových archivních zpráv i konkrétních artefaktů, roztroušených po evropských muzeích. Po dalších časopiseckých studiích podal syntetický pohled na tuto problematiku v díle "Moravská lidová keramika", který doplnil v poválečných letech ještě několika analytickými studiemi.
      Druhá námětová oblast navazovala na předchozí, její náplní jsou moravské lidové fajánse. Zde pokračoval v díle starších moravských badatelů, zejména J. Tvrdého, C. Schirka, F. Weinera a E. W. Brauna. Na základě soustavného studia archivních pramenů a soupisu dochovaných fajánsí z muzejních sbírek i soukromého majetku zveřejnil několik studií, které završil již zmíněnou syntézou. Zvláště důležité[/]

jsou - kromě množství hmotných památek - soupisy moravských džbánkářů, jimiž se značná část moravských lidových fajánsí oprostila od anonymity. Také k této problematice se ještě po roce 1945 několikrát vrátil.
      V třetí skupině se prolínala jeho profese uměleckého historika se zájmy národopisnými, tedy v oblastech jiných než keramologických. Věnoval pozornost lidové malbě na skle a plastice, které zpracoval formou tematických katalogů Slezského muzea v Opavě. z faktografického i metodického pohledu jsou přínosné jeho rozbory starých slezských map, které využíval jako pramen některých historických projevů hmotné kultury Slezska.
      Poslední zájmovou sféru K. Černoltorského tvoří středověká archeologie, především keramika, jíž se[/] zabýval během svého působení v brněnském Archeologickém ústavu. v padesátých a šedesátých letech dochází k počátkům zájmu o středověkou archeologii, jeho práce přispěly také v mnohém k formování tohoto nového vědního oboru. Byla to zvláště studie Keramika a feudalismus", která vyvolala živou diskuzi.
      Veškeré badatelské úsilí a publikační činnost K. Černohorského se vyznačovaly poctivým a cílevědomým přístupem k dané problematice. Spolehlivost kriticky zhodnocených a ověřených pramenů i množství shromážděných hmotných dokladů mají základní význam faktografický i metodický. Všestranná znalost materiálu mu umožnila formulovat řadu konkrétních poznatků i promyšlených hypotéz, které vycházely také z citlivého pozorování a v mnohém i z intuitivního pohledu. Také jeho osobní život byl založen na solidnosti, poctivém jednání a skromnosti životních potřeb. Bohatá literární pozůstalost K. Černohorského, která obsahuje velký počet závažných a většinou ještě nepublikovaných pramenů, zejména ke studiu habánské problematiky, bude uložena v Etnografickém ústavu Moravského muzea v Brně. Také tento krok výmluvně dokumentuje, že na prvním místě byl u něho všeobecně prospěšný vědecký zájem a nikoliv osobní prospěch. Jeho badatelský odkaz i celkový morální profil budou vždy vzorem i pro dnešní generace badatelů. Jiří Pajer

296

Vybraná bibliografie prací PhDr. Karla Černohorského [obsah]

1925
- Braun, E. W.
Průvodce výstavou habánských avyškovských fajánsí ( konec 16. ažpol. 19. století ).
Opava, Slezské zemské muzeum1925


1927
Muzeum Matice opavské a jeho sbírky.
Památník Matice opavské 1877-1927.Opava 1927, 62-83.

1928
Jak se vyráběly vyškovské fayense.Vyškov 1928.

Příspěvky k dějinám moravskýchfajánsí.
1. Vyráběly se v moravském Slavkově fajanse?
2. Vyškovský toufar František Prokša jeho dílo.
3. Výroba fayensí v Brodku u Nezamyslic.
Věstník Slezského zemského muzeav Opavě, 2, 1928, 1-30.

1930
František Witter, malíř výškovskýchfajánsí. Československá lidová keramika. ( Příspěvky k dějinám moravských fajánsí).
Národopisný věstník českoslovanský,23, 1930, 169-174.[/]

Počátky habánských fajánsí.
Věstník Zemského muzea v Opavě,2, 1930, 103-143.
(Sborník k šedesátým narozeninámE. W. Brauna, Stuttgart 1931, 103104).

1931
J. W. Wielandovy mapy Slezska jakopramen národopisného studia. J. Vyhlídalovi k 70. narozeninám.
Věstník Matice opavské, 36, 1931,č. 1, 1-15.

Ľart populaire de la faience enTchécoslovaquie.
Ľart populaire. Paris 1931, I, 237240.

Novokřtěnský šál z r. 1605 ze sbírek Městského muzea v ČeskýchBudějovicích.
Výroční zpráva Městského muzeav Českých Budějovicích za léta1926-1931, 22-24.

Výroba fajánsí ve Vyškově I, II.
Národopisný věstník českoslovanský,24, 1931, 92-119, 163-202.

1932
Dnešní stav otázky habánských fajánsí.
Zprávy Čs. keramické společnosti,8, 1932, 3-19.

O výrobě fajánsí v Bučovicích.
Bučovice a okolí, Bučovice 1932;23-24.[/]
Příspěvek k dějinám fajánsové výroby v Bučovicích.
Bučovice b. r.

Vyobrazení těšínských goralů namapě knížetství Těšínského z roku1724.
Věstník Slezské muzejní společnosti v Orlové, 1932, č. 23, 1-2.

Příspěvek k dějinám fajánsové výroby ve Valašském Meziříčí.
Naše Valašsko, 3, 1932, 58-66.

Sbor pro keramické umění při Čs.keramické společnosti.
Zprávy Čs. keramické společnosti,8, 1932, 114-116.

1934
Novokřtěnský původ moravských lochů.
Lidové noviny, Brno, z 27. 9. 1934.

O hradeckém zámku a jeho sbírkách.
Hradec u Opavy. b. r.

1935
Poznámky k fajánsové výrobě v Prostějově.
Ročenka Národopisného a průmyslového muzea města Prostějova aHané, 12, 1935, 62-71.

1937
Těšínská svatební truhla lidová z r.1725.

297

Ročenka Slezské muzejní společnosti v Orlové, 10, 1937, 26-29.

Unterirdische Schutzbauten aus alterZeit.
Mennonitisches Lexikon. Sv. 2. Frankfurt a. M. 1937, 679-682.

1938
Nejstarší československá faience.
Umění, 11, 1938, 583-584.

1940
Lidová keramika Moravy a Slovenska ve sbírce H. Vavrečky.
Zlín 1940. ( soukr. výtisk ).

Moravská keramika.
Salon, 19, 1940, č. 4, 18-42.

Vlastivědné muzejnictví.
Duchovní kultura zlínské oblasti,Zlín 1940, 66-67.

Wanklovy a lidové umění.
Ženy na Moravě. Brno 1940. 145152.

1941
Jan Vranečka, první valašský tufar.
Naše Valašsko, 7, 1941, 60-63.

Moravská lidová keramika.
Praha b. r.

Moravská lidová keramika.
Katalog Výstavy lidového umění akrojů na Moravě. Olomouc 1941,B-13.[/]

O moravské keramice.
Haná, odkaz země a lidu. Sv. 1. Lidové umění na Hané. Vel. Týnec1941, 359-366.

1946
Cechovní pečeť olomouckých toufarů.
Vlastivědný věstník moravský, 1,1946, 35-36.

1948
Lidová malba na skle ve Slezsku.
Katalog výstavy v Zemském muzeuv Opavě. Opava 1948, 5-18.

Moravské archeologické výzkumy vr. 1948.
Průvodce výstavou Z moravskýcharcheologických výzkumů 1948 vZemském muzeu v Brně. Brno 1948,1-2.

Umění a lidové umění.
Katalog výstavy Lidová malba aplastika v Zemském muzeu v Opavě.
Opava 1948, 3-14.

1952
Keramika a feudalismus I.
Český lid, 39, 1952, 223-230.

K počátkům fajánsové výroby naúzemí Československa.
Český lid, 39, 1952, 21-28.[/]

1953
Keramika a feudalismus II. Značkyslovanské keramiky.
Český lid, 40, 1953, 21-31.

1956
Zapomenuté nálezy římských mincína Moravě z konce 18. a počátku19. století.
Památky archeologické, 47, 1956,70-84.

1957
Příspěvky k poznání moravské , fajánsové výroby I. Moravské fajánsestříkané mangánem.
Český lid, 44, 1957, 12-15.

Žernovy v hospodářsko-společenském vývoji časného středověku.
Památky archeologické, 48, 1957,495-548.

1961
Středověká hliněná akvamanilia zmoravských nálezů.
Památky archeologické, 42, 1961,580-591.

1962
Ein Beitrag zur mährischen Produktion von rotverzierten Fayencen.
1. Rote Fayencen in Valašské Meziříčí.
2. Die Fayencen mit der Marke L.Ethnographica, 3-4, Brno 19611962, 472-484.

298

1964
Die Anfänge der Fayenceproduktionin Vyškov ( Wischau ).
Ethnographica, 5-6, 1963-1964,75-86.

Pozoruhodný nález válcovitého poháru v Opavě.
Časopis Slezského muzea 13, 1964,série B - vědy historické, 118-126.

Zur Frage des ostasiastich-holländischen Einflusses auf die wiedertäuferische Fayenceproduktion.
Ethnographica, 5-6, 1963-1964,68-74.

K problematice Dolních Věstonicv časném středověku.
Časopis Moravského muzea, 50,1965, vědy společenské, 63-108.

Styky Moravy se Slezskem v oblasti fajánsové výroby v 18. století.
Časopis Slezského muzea, 14, 1965,série B - vědy historické, 42-52.

1970
K sedmdesátce dr. Jana Zháněla.Zprávy muzea Vyškovska 1970, č.82, 26-32.

1971
K počátkům numismatického zájmuv Opavském Slezsku. Slezský numismatik Johann Beidtel.
Časopis Slezského muzea, 20, 1971,série B - vědy historické, 97-110.

1972
Další zpráva o slezském numismatikovi J. Beidtelovi (1785-1832).
Časopis Slezského muzea, 21, 1972,série B - vědy historické, 94-95.

1974
Otisky osy a otisky disku na časněstředověké keramice.
Časopis Moravského muzea, 59, 1974,vědy společenské, 43-96.

      Sestavila Alena Kalinová[/]

KNIHY

Viliam Marčok ; Estetika a poetika ludovej poézie. [obsah]

Tatran, Bratislava 1980, 234 s.
      Předkládaná kniha není jedinou autorovou prací o folklóru. O dva roky dříve vydal v nakladatelství Mladé letá knihu "O ludovej próze", Bratislava 1978, ve které se vedle ostatních žánrů zabýval především folklórní pohádkou, druhovou diferencovaností lidové prózy, ale i jejím vztahem k současné tvorbě pro mládež a problematikou spojenou s jejím tiskovým vydáváním.
      Literárně teoretický přístup k materiálu se v této práci uplatňuje důsledně také při zkoumání lidové poezie. Jeho nové dílo jí věnované je rozděleno do dvou částí. v první se zabývá estetikou lidové slovesností vůbec a v druhé se zamě[/]řuje na vybrané otázky poetiky lidové poezie. Postavil před sebe úkol odhalit její estetické zákonitostí a poetickou strukturu. Velký význam přikládá rovněž jejich sociální motivaci.
      V první částí je mu východiskem úvah o vývoji zobrazování v lidové slovesností původní sepětí člověka s přírodou a následující postupné uvolňování těchto svazků. Opírá se vedle marxistických klasiků především o teorii A. Lommela (Prehistorické a primitívne umenie, Bratislava 1972) a dochází ke třem základním typům. Prvním je zobrazování mytologické, které dává do vztahu s prvobytně pospolnou společností, druhé hrdinsko fantastické, vycházející z potřeb patriarchální a otrokářské společnosti, a třetí folklórně realistické, formující se od 17. století a přetrvávající do současnosti.

299

      Paralelický princip pronikající lidovou poezii a jeho různé obsahové i formální projevy jsou pak logickým výsledkem tisíciletého vztahu člověka k přírodě. Je proto přirozené, že jej autor pokládá za meritum věci a že proniká dalšími jeho výklady a rozbory.
      V krátké zprávě se nelze podrobněji zabývat konkrétním přístupem k folklórnímu materiálu. Bylo by samozřejmě možné mít v některých případech výhrady nebo odlišný názor. Také bychom mohli namítnout, že není vyčerpána všechna problematika, kterou naznačuje název publikace, ale to autor vysvětluje už v úvodu. Nápadné však je, že důsledně pomíjí díla soudobých českých literárních teoretiků, kteří se obracejí k folklóru i přes to, že kladou především důraz na umělou poezii, Jistě by byla v mnohém při práci s ním podnětná.
      Závěrem můžeme říci, že je Marčokova Estetika a poetika ľudovej poezie užitečnou pomůckou, vyvolá pravděpodobně širokou odezvu a bude podnětem k dalším pracím na toto téma. Václav Hrníčko

Lidové umění a výchova

Francizsek Midura: Sztuka ludowa a wychovanie. [obsah]

Muzeum budownictwa ludowego, Sanok 1980, 135 s.
      Polská etnografická literatura byla v r. 1980 obohacena o titul z oblasti týkající se problematiky lidové kul[/]tury v současnosti. Autor se zaměřuje zejména na lidové umění, především výtvarné, a snaží se odhalit úlohu, kterou tato složka kultury může sehrát při výchově socialistického člověka.
      Celá práce je rozvržena do osmi kapitol, v nichž jsou postupně probírány terminologické otázky, význam lidových tradic v kultuře a jejich postavení v procesu kulturních proměn na venkově, prameny a metody výzkumů, na nichž je práce postavena, výchovné hodnoty lidového umění a odraz této problematiky v činnosti výchovných institucí. Své úvahy autor shrnuje v závěrečné kapitole o roli lidového umění při výchově společnosti.
      Už v úvodu jsou položeny základní otázky, na které se práce pokouší odpovědět: Co z tradice má nepomíjivou hodnotu a aktuálnost? Jak vedle sebe žije tradiční a nové, "univerzální" a lokální? Jaká je úloha a funkce tradic v kultuře? Máme o ně pečovat? Existuje ještě lidové umění? Může sloužit k výchově člověka? Autor si uvědomuje, že tyto otázky se dají řešit pouze tak, že budeme sledovat problematiku lidového umění v jednotě se studiem kulturních proměn na vesnici, přičemž bádání musí nutně mít interdisciplinární charakter. Práce samotná vznikla za použití etnograficko-sociologických terénních výzkumů, prováděných v sedmdesátých letech v kraji Mazowsze, konfron[/]tovaných s literaturou, publicistikou, statistickými údaji. Byla analyzována práce škol, knihoven, muzeí, venkovských kulturních středisek a klubů, což umožnilo autorovi získat teoretické i praktické vývody o výchovných hodnotách lidového umění, zvláště tam, kde tradice lidového umění jsou trvalé a aktuální.
      V kapitole věnované terminologickým úvahám se autor propracoval k definici kultury, kterou chápe široce jako "výdobytky lidstva při tvorbě materiálních a duchovních statků, všechny formy činnosti a chování lidí. Spadají sem různé formy činnosti (hudba, literatura, divadlo, věda, náboženství), ale také nástroje (technika) a způsoby jejich využívání (hospodaření). Patří sem též zvyky, víra, ideje, různé normy a hodnoty". v rámci takto pojímané kultury hledá F. Midura vztahy mezi kulturou národní, lidovou a masovou, z nichž každou stručně charakterizuje.
      Podrobnějšímu rozboru významu lidových tradic v kultuře jsou věnovány následující kapitoly. k nejdůležitějším poznatkům patří vývody, že lidové umění v minulosti bylo nejen formou uměleckého výrazu, ale též jedním z prvků vesnické kultury. Lidový umělec se neliší od ostatních vzděláním, vzory ani vkusem. Jeho dílo podléhalo akceptování a verifikaci kolektivem vesnice.

300

      Zatímco v první polovině své práce nás F. Midura seznamuje se současným stavem lidového umění v Polsku a poukazuje na jeho umělecké hodnoty a aktuálnost, v druhé části se zamýšlí nad jeho hodnotami společensko-ideovými a výchovnými a nad jejich využitím v praxi. Zmiňuje se o třídním charakteru lidového umění, kterým rozumí snahu různých společenských skupin v zobjektivizované a symbolické formě vyjádřit své touhy a tvůrčí možnosti, Poukazuje na společenský charakter lidového umění, na jeho integrující vliv, vedoucí k zdravému patriotismu, zvláště u dětí, které se prostřednictvím známého, domácího, učí poznávat svět. Důležitou roli hraje možnost seberealizace člověka v lidovém umění. Ocenit je třeba také ideologické a historické hodnoty lidového umění - mělo vliv na formování jazyka, národa, zprostředkovává spojení minulosti se současností, působí svými uměleckými a estetickými kvalitami na tvorbu současných profesionálních umělců i na průmyslové výrobky a dodává jim národní charakter. Značný vliv má zejména na tvorbu amatérskou. Umožňuje člověku lépe chápat umění vůbec, ovlivňuje jeho estetické cítění a vkus.
      Práce F. Midury svým obsahem a pojetím do značné míry připomíná příspěvky ze strážnických sympozic na téma Lidová kultura a současnost, které ve formě sborníků[/] referátů od r. 1974 vydává brněnské nakladatelství Blok. Je důkazem, že i v ostatních socialistických zemích jsou otázky využití tradic lidové kultury v životě současné moderní společnosti aktuální a stávají se předmětem výzkumů. Nedostatkem práce je snad pouze to, že se úzce omezuje pouze na polské prostředí a nepokouší se ani o nejmenší srovnání se situací např. v sousedních zemích; také v teoretické části cituje výhradně polské badatele. Jinak je však práce jistě po stránce teoretické i praktické velmi přínosná a dobře propracovaná. Ocenit je třeba mimo jiné i výběr fotografií, který není samoúčelný, ale dobře dokumentuje danou problematiku ukázkami využití lidových vzorů v lidové umělecké výrobě, souborů při národních slavnostech apod. Jarmila Pechová

Jaroslaw Lisakowski: Pieśni ludowe regionu kozła. [obsah]

Vydal Wojewódzki Dom Kultury w Zielonej Górze. Lubulskie Towarzystwo Kultury. Zielona Góra 1980, 151 strán
      Ak v našej recenznej rubrike upozorňujeme na rozsahom neveľkú a okrem toho i malotirážnou formou vydanú regionálnu zbierku ľudových piesní z územia západného Poľska, máme k tomu dva vážnejšie dôvody: Na jednej strane preto, že zbierka prináša reprezentatívny výber vokálnych prejavov[/] poľského etnika z územia na západnej strane niekdajšej poľsko-nemeckej štátnej hranice z roku 1939, oblasti, kde v tradičnom ľudovom hudobnom inštrumentári bol hojný výskyt gájd (zvaných "kozeł" odtiaľ i názov zbierky "Pieśni ludowe regionu kozła"), na druhej strane dokladajúc, že i vydanie malej regionálnej zbierky ľudových piesní môže splňovať náročnejšie kritériá vydávania hudobného folklóru.
      Vlastné usporiadanie zbierky vychádza z textologického hľadiska. Editor J. Lisakowski rozdeľuje pritom piesňový fond danej oblasti v zásade na dve skupiny, a to obradové piesne (výročné a rodinné) a neobradové piesne. Pokiaľ ide o obradové piesne, usporadúva ich podľa toho, v akej postupnosti sa ten-ktorý piesňový typ vyskytuje v štruktúre obradu či zvyku. Problematickejšie sa však javí usporiadanie neobradových piesní. J. Lisakowski ich totiž rozdeľuje do deviatich skupín, no úskalie je v tom, že jednotlivé celky vymedzuje buď na základe žánrového kritéria alebo tematicko-obsahového výrazu textu. Spojovanie týchto dvoch kritérií nie je šťastným riešením, pretože dochádza neraz k narušovaniu logickej spätosti jednotlivých menších celkov.
      Z hudobnofolkloristického aspektu J. Lisakowski ako editor presne dodržuje metodické zásady, ktoré v poľskej hudobnej folkloristike vypracovali v šesťdesiatych rokoch J. i M. Sobieski. Každý záznam pies

301

ne má presnú pasportizbciu a zbkladné údaje týkajúce sa melodického i rytmického výzoru nápevu.
      Je známe, že spevný repertoár sa v danej oblasti západného Poľska formoval pod vplyvom inštrumentálnej hudby, konkrétne gájd. Treba pritom poznamenať, že nejde o prvú zbierku svojho druhu v poľskej folkloristike. Po druhej svetovej vojne na základe rozsiahlej folkloristickej akcie zbierania slovesného a hudobného folklóru v Poľsku priniesli bohaté poznatky o hudobnom repertoári tejto oblasti už v päťdesiatych rokoch J. i M. Sobieski (Szlakiem kozła lubulskiego. Kraków 1954). Recenzovaná zbierka má však populárny charakter, a preto J. Lisakowski pristúpil v danom prípade na zjednodušenú transkripciu hudobných záznamov, to znamená nepostihuje interpretačné nuanse spevákov, od ktorých sú piesne zapísané, ale podáva v istom zmysle normalizovaný obraz melodickej a rytmickej stavby piesne.
      I keď v našej folkloristickej literature nemáme zbierku podobného druhu, prichodí konštatovať, že poľský piesňový materiál tejto vyhranenej folklórnej oblasti sa javí v porovnaní s tradičnou vrstvou nášho gajdošského spevného repertoáru odlišný predovšetkým z hľadiska metrorytmickej výstavby (častejšia rytmická asymetria, prevaha trojdobového metra a pod.). v tomto smere je z komparatistického aspektu uvedenb zbierka cenným prameňom poznávania hudobne j kul[/]túry ľudu v tradíciách susedných národov. Andrej Sulitka

Miloš Melzer ; Sbírka výšivek z jižního Kyjovska ve fondu Krajského vlastivědného muzea v Olomouci. [obsah]

Olomouc 1980, nestr., 27 kreseb, 19 obr. příloh.
      Katalog uvádí M. Melzer pohledem do historie sběratelského a národopisného zájmu o lidové výšivky v Olomouci a zařazuje tak do kontextu získání sbírky Václava Oharky. Do muzea v Olomouci se dostala r. 1884 a dnes, takřka po stu letech, lze z původních 65 kusů identifikovat 59. U 55 jsou místem získání i místem provenience (snad až na dva) Dubňany a 4 jsou z Moravan. Tyto výšivky mají velkou dokumentární hodnotu proto, že mají pevnou lokaci, jsou opatřeny místní terminologií (nevadí drobné nedůslednosti, plynoucí z jejího asociačního původu) a pokusem o vročení. Ani u pokusu V. Oharky určit dobu vzniku bych nebyla příliš skeptická. Jako doklad značné hodnověrnosti při datování i tak vzdáleném od jeho doby uvedu příklad obojku z Lanžhotska, který se dostal do sbírky neznámými cestami (č. katalogu 32). Je to zřejmě doposud nejstarší známá krojová součást z Podluží a lze ji opravdu klást hluboko do 18. století (Oharka ji určuje k létům 1750). Dokazuje to drobný technický detail [/]smykované kolečko, které se v 19. století už tak nevyšívá, jen vizuálně napodobuje.
      Druhý obojek, který se vymyká z kolekce a na který M. Melzer upozorňuje, je obojek vyšitý modře a žlutě velmi drobným vzorkem "píseckou formou" (č. kat. 29); má svou obdobu v černé výšivce s červeným detailem z Mutěnic, dnes s kolekcí J. Klvani v Brně.
      Přes tyto otazníky k provenienci dvou výšivek zůstává faktem, a to zdůrazňuje i autor katalogu, že sbírka podává vynikající srovnávací materiál k studiu výšivek v daném místě do roku 1884, tj. data darování do muzea.
      Všechny výšivky roztřídil autor katalogu do skupin (plachty, obojky k rukávcům, mužské košile a ženské rukávce, zástěry a vzorníky). U každé si všímá jak techniky, tak vzoru, ať již dominantního či doprovodných prvků a rohových kyticových motivů. Všímá si, co mají společného, co je rozdílné, jak je výskyt některých vzorů podmíněn možnostmi danými určitou krojovou součástí (např. na zástěrách je více plochy pro rozvoj "stromkových" motivů, proto se vyskytují zde, a ne na obojcích) a neopomene uvést ani vztah barevnosti a materiálu jednotlivých skupin i předmětů.
      Chronologicky na první místo dal autor katalogu plachty, tj. dvě antependia a zlomek koutní plachty, které zvyšují dokumentární hodnotu sbírky, protože na nich lze sledovat kontinuitu vývoje, příp. proces zlidovění, přizpůsobování vzorů

302

místnímu usu. Poslední skupinu tvoří dva vzorníky, zhotovené zřejmě na objednávku pořizovatele sbírky.
      Katalog je doplněn 27 živými kresbami se znázorněním techniky a uvedením názvu motivů (jen č. 12 výšivku poněkud zkresluje) a 19 fotografickými obrazovými přílohami.
      Tato kolekce je mezi etnografy známá; kolik se jich sbírce obdivovalo, kolik studentů, dnes již renomovaných vědeckých pracovníků, se z ní učilo, ale zveřejnění se dočkala teprve nyní. Stránkami útlý, ale obsahem bohatý svazeček bude sloužit jako nepostradatelná příručka všem, kdo se dostanou s moravskou výšivkou do styku.
      Kéž by tento příklad přiměl ostatní muzea k systematickému publikování fondů. Miroslava Ludvíková

M. Beranová:Zemědělství starých Slovanů. [obsah]

Academia Praha, 1980, 396 str. (92 obr.), 56 křídových příloh, něm. resumé
      Zemědělství jako hlavní zdroj obživy a jeho proměny v různých epochách vývoje lidstva je předmětem vědeckého zájmu nejenom technických, ale i společenskovědních oborů. Pozoruhodným přínosem československé archeologie ke studiu pravěkého zemědělství s důrazem na slovanské zemědělství ve druhé polovině 1. tisíciletí a na po[/]čátku 2. tisíciletí je kniha M. Beranové o zemědělství u starých Slovanů. Autorka sleduje vývoj zemědělství jako "veliké drama lidského poznání, důmyslu a přičinlivosti". Tato základní idea se odráží i v metodologii práce, usilující o objasnění širších souvislostí ve vývoji výrobních sil a společenských vztahů zkoumaného období, o maximální kompletnost zpracování obrovského množství často obtížně srovnatelného materiálu a dílčích výsledků dosavadního zkoumání.
      M. Beranová rozdělila knihu do dvou základních oddílů: předslovanské zemědělství a slovanské zemědělství, k nimž přiřadila kratší, ale zajímavý a potřebný oddíl o žárovém a přílohovém zemědělství u Slovanů. v prvním oddílu se v šesti kapitolách zabývá počátky zemědělství od nálezů nejstarších plodin a domestikovaných zvířat, které z tzv. úrodného půlměsíce v Přední Asii zasahovaly přes Řecko do Evropy, až po zemědělství v římských provinciích. Zvláštní pozornost věnuje zemědělství v době laténské a římské na území ČSSR.
      V druhém, obsáhlejším oddílu na základě vlastních výzkumů i bohaté archeologické literatury i konkrétních archeologických dokladů a etnografických paralel osvětluje vývoj slovanského zemědělství na území ČSSR a v závěru oddílu i na ostatním slovanském území.
      Knihu uzavírají tabulky se statistickým zpracováním nejrůznějších archeologických nálezů plodin[/] a domestikovaných zvířat na území ČSSR, více než čtyřicetistránkový seznam literatury a stručné německé resumé. Kniha M. Beranové je významným příspěvkem nejenom k hlubšímu poznání nejstarších období vývoje zemědělství, nýbrž i k pochopení proměny výrobních sil v období rozpadu prvobytně pospolného řádu a vzniku třídní feudální společnosti. Josef Jančář

Josef Vařeka - Vanda Jiřikovská: Středočeská náves. [obsah]

Třebíz 1979, 55 stran, rus., něm. a angI. resumé
      V posledním desetiletí můžeme pozorovat rozvíjející se činnost Národopisného muzea v Třebízi, a to jak v oblastí výstavní, tak i na úseku publikačním. Díky podpoře a porozumění Místního národního výboru v Třebízi vycházejí zde sice drobné, ale na vysoké odborné a vědecké úrovni vydávané publikace, obohacující naše poznatky o lidové kultuře středočeského regionu. v poslední době se k nim přiřadily studie Josefa Vařeky o vývoji středočeské návsi a její základní funkci a Vandy Jiřikovské o životě na návsi ve vesnicích Slánska. Oba příspěvky, vycházející pod společným názvem Středočeská náves, se vzájemně obsahově prolínají a doplňují.

303

      Josef Vařeka poukazuje na to, že náves je přes svou formovou variabilitu nejvýraznějším a společným znakem středočeské vesnice; je základním článkem v sídelní struktuře tradiční vesnice a zároveň i jejím společenským střediskem. Na základě terénních výzkumů, studia map a především údajů dopisovatelů Národopisné společnosti československé při ČSAV, podává autor výklad o tvarech středočeské návsi, uvádí teorie o vzniku návsi (kloní se k názoru, že vznik návesního systému spadá do období rozvitého feudalismu), upozorňuje na prameny, na jejichž základě je možno rekonstruovat vývoj návesní zástavby v našich zemích (důležité jsou např. plánky vesnic z protižidovské akce z roku 1727, uložené ve Státním archívu v Praze). Na základě analýzy mapových dokladů dospívá Vařeka k poznatku, že zástavba na obvodu i uvnitř středočeské návsi byla počátkem 18. století řidší než v 19. století. Vařekova studie obsahuje podrobné údaje o vývoji zástavby v prostranství návsi, o stavebních objektech, které sem byly situovány, o úpravě návsi (zeleň, voda) a také o společenském životě, který se zde odbýval. Závěrem autor konstatuje, že středočeská náves byla přes hluboké sociální rozdíly pozdně feudální a kapitalistické vesnice do určité míry integrujícím činitelem a z hlediska společenského jejím nejvýznamnějším centrem.[/] Význam studie Vandy Jiřikovské, tvořící druhou část publikace Středočeská náves, spočívá především v detailním pohledu na situaci ve vesnicích na Slánsku. Autorka položila důraz na společenskou a kulturní funkci návsi: náves není - jak uvádí Jiřikovská - pouze prostor vytvářející centrum vesnice, ale znamená také společenské dění. v prostoru návsi se odehrávaly a odehrávají každodenní, stále se opakující děje. V. Jiřikovské se podařilo skloubit minulost se současností, postihnout charakteristické rysy každodenního života v minulosti i proměny pracovních a životních rytmů v přítomnosti, i jejich odraz ve funkci a charakteru návsi, Základní proměny lze vyjádřit takto: v nejstar[/]ším zachytitelném období převažovala výrazně hospodářská funkce návsi. Koncem 19. století nabývá na významu funkce společenská a kulturní. v období socializace vesnice ztrácí náves funkce, které sloužily soukromému hospodaření. Postupný zánik hospodářské funkce návsi umožňuje národním výborům, aby se soustředily více na zvelebování životního prostředí a aby uplatňovaly i hlediska reprezentační.
      Středočeská náves Josefa Vařeky a Vandy Jiřikovské znamená cenný příspěvek k poznání stavebních i společenských přeměn naší vesnice. Je dobrou vizitkou vědecké a publikační činnosti Národopisného muzea v Třebízi. Václav Frolec

SBORNÍKY

Teoretické a praktické problémy národopisného výskumu maďarskej národnosti v Československu. [obsah]

Príspevky z rovnomenného seminára v Dunajskej Strede 26.-28. mája 1980. Sestavili a redakčně připravovali PhDr. Ján Botík, CSc. a prom. etnogr. Margita Méryová. Vydal Národopisný ústav Slovenskej akadémie vied a Kultúrny zväz maďarských pracujících v Československu, Bratislava 1981, 214 s.
      V počtu 800 kusů výtisků se národopiscům dostává do rukou sbor[/]ník 33 příspěvků od 35 autorů, pojednávající z mnoha hledisek o nejrůznějších jevech maďarské lidové kultury na našem území. Úlohou semináře v Dunajskej Strede v květnu 1980, kde byly tyto příspěvky předneseny, bylo řešit problémy, které se vyskytují v poznávání maďarské národnosti. Toto poznávání je důležité pro sbližování národů a jejich společný rozvoj. Na semináři hovořili účastníci o specifických projevech lidové kultury jedné národnosti, ale nezapoměli zdůraznit, že některé získané poznatky lze zo

304

becnit také pro další národnosti žijící v ČSSR a dokonce v širším rámci pro tuto problematiku v celé socialistické soustavě.
      Příspěvky obsahují výsledky dosavadních výzkumů, rozbory a teoretické úvahy. Kromě toho se mnohde objevuje konstatování nutnosti vytvoření příznivých podmínek a spolupráce mezi vědními obory pro výzkumy nové, jež by navázaly na předchozí a prohloubily je. Referenti vyjadřovali mínění různých institucí vědeckých (např. Kabinetu etnológie FFUK, Národopisného ústavu SAV, Katedry čs. dějin FFUK, Umenovedného ústavu aj.), muzejních (kromě Slovenského národného múzea i muzeí regionálních Žitnoostrovské, Tekovské) a osvětových (Výskumný ústav kultúry, CZEMADOK, městská a okresní osvětová střediska), taktéž amatérských pracovišť u nás a v MLR. Velmi konkrétně předkládali výsledky své práce, informace, své požadavky a problémy. Rozebírali např. vývoj etnického povědomí obyvatel podle historických okolností, které oddělovaly nebo spojovaly maďarskou národnostní menšinu s mateřským národem. Bylo poukázáno na úlohu jazyka jako hlavního komunikačního elementu v etnických procesech, na příčiny setrvávání zvláštnosti maďarské národnosti u nás. Analýze byly podrobeny historické počátky soužití a vzájemné vztahy mezi Slováky a Maďary, dále zájem o lid Uherska u badatelů počínaje 18. stoletím do[/] současnosti. Jeden z příspěvků pojat výzkum menšin na území SSR jako součást prací k přípravě Etnografického atlasu Slovenska.
      Na výzkumech v pohraničních okresech od Bratislavy až po Trebišov se podíleli zástupci různých vědních oborů. Zkoumány byly jevy hospodářské, sociální, předměty materiální i folklór ve vesnicích čistě maďarských, smíšených i převážně slovenských, čímž byly zachyceny specifické i společné rysy lidové kultury jižního Slovenska (lidové léčitelství, výšivka, bilingvismus, vzájemné vztahy rolníků různých národností, kroje, stavitelství, hudba, píseň, tanec). Práce pochopitelně nejsou u konce.
      Mnozí z účastníků semináře jsou amatérskými pracovníky, a proto bylo třeba také řešit úlohu amatérů ve vědecké práci, což je jistě i problém mnohem širšího významu.
      Byla odůvodněna potřeba zřízení centrálního muzea maďarské národnosti pro systematický výzkum, dokumentaci a uchování projevů její lidové kultury. Přesné požadavky byly v tomto směru vzneseny na vědecké ústavy, společností a komise, aby v celkovém úsilí pomáhaly po stránce metodické, materiální, popularizační a ediční. v závěrečném stanovisku je obsaženo doporučení zainteresovaným institucím, aby vypracovaly směrnice pro další národopisný výzkum všech národností v ČSSR.
      Účastníci semináře v Dunajskej Strede prokázali, že mají jasné cíle[/] a konkrétní požadavky, které jsou ke každé podobné práci potřebné a vedou k jejímu zdárnému splnění. Irena Ochrymčuková

Ethnologia Scandinavica 11. [obsah]

1981, 216 s.
      Jedenáctý ročník časopisu Ethnologia Scandinavica přinesl materiály skandinávské konference o výzkumu světonázorových tradic (leden 1981). Vhodně ho uvádí inaugurační přednáška prof. S. B. Eka (s. 7-13) z Gothenburgu (1980) o etnologii jako historické vědě analyzující a zdůvodňující socioekonomická společenství, jejich činnosti a postoje, společenské síly rodící se v určitých historických situacích, současně však i jako o vědě poznávající zákonitosti, podle nichž budou probíhat změny v budoucnosti. Profesor lundské university D. Löfgren (World-View): A Research Perspectiv, s. 21-36) podává přehled dosavadního bádání o světovém názoru tradičního prostředí, sám zdůrazňuje pojetí jevu jako procesu determinovaném historicky a sociálně-ekonomickými strukturami společnosti. Přesto se jeho názory na obsah pojmu odlišují od marxistických ve formulování příčinných závislostí. Studium tradičního světonázoru považuje za analytický prostředek k poznávání kulturního fenoménu určitého společenství. Rozsáhlá esej J. Frykmana z lundské university (Pure and Rational. The Hygienic Vision:

305

      A Study of Cultural Transformation in the 1930's. The New Man, s. 3663) pojednává o důsledcích proletarizace švédského venkova se sociologicky mnohostranným pohledem. K. Hastrup z university v Ârhusu (Cosmology and Society in Mediavel Iceland. A Social Anthropological Perspective on World View, s. 63-78) v sémantické studii dochází k modelu kosmologických představ Islanďanů. Metodicky podnětná práce však postrádá bližší historické určení analyzovaných jevů. To je uplatněno v důkladné studii M. Balle - Petersenové z kodaňské university (The Holy Danes. Some Aspects of the Study of Religions Groups, s. 79-112) sledující od poloviny 19. století projevy religiozity Dánů. Značná nerovnoměrnost v šíření ateismu a sektářského religiosního revivalismu na přelomu století a později souvisí s diferenciací etnickou (jinonárodní menšiny) a sociální (opoziční skupiny). Autorka poukazuje na podobnost vývojových zákonitostí skupin náboženských a etnických, avšak nevysvětluje jejich příčiny.
      Z obsahového záměru se vymykají dvě studie. A. H. Tobiassen z university v Oslo (Units of Measurement and Evaluation in the Cattle Trade, s. 112-130) v materiálovém článku popisuje užívání míry hovězího dobytka "stolpemâl" na norských trzích. J. U. E. Lehtonen, profesor helsinské university (U. T. Sirelius. Student of Finno-Ugric Ethnology, s. 13-21)[/] přináší informace o historicko-etnografických materiálech expedice ředitele etnologického odd. uherského národního muzea, Jánoše Jankó, která se uskutečnila z podnětu dvor. rady Jenö Zichyho a měla přinést z Asie doklady o původu Maďarů. J. Jankó započal svoji cestu 1897 ve Finsku, kde získal výborného průvodce Uno Taavi Sirelia. Ten přinesl do Finska mnoho materiálů o životě Ostyaků a Vogulů v povodí Obu.
      V 11. ročníku Ethnologie Scandinaviky je velmi závažná rubrika informací (s. 131-144) a zpráv o literatuře (s. 145-216). Prvá z nich seznamuje s obsahem 5. mezinárodního ugro-finského kongresu v Turku (1980), jejíž materiály vyšly na 1.411 stranách, dále s obsahem skandinávské světonázorové konference v Björsjölagârok u Lundu (1981) a 22. severského kongresu o etnologii a folklóru v severokarelském Liperi (1981), věnovaného především otázkám koncepčním a[/] metodologickým. Druhá z rubrik anotuje 32 titulů, z nichž běžný rozsah překračuje mnoho referátů: např. o trendech západoněmecké etnologie (lundská práce A. Gustavssona), o vzpomínkách na švédské Laponsko 19. stol. (edice Acta Lapponica 20. Nordiska Museet), o podnětné knize J. Frykmana a D. Löfgrena: Člověk kultivující (Lund 1979) a o švédské publikaci Bydlení a způsob života (1980), nebo o etnologické disertaci J. F. Mariné: Čekání na smrt (1981) a dalších. Pro našeho čtenáře je celá rubrika velmi přínosná svým značným rozsahem a hustotou informací, rozmanitostí specializací a aktuálností (referát se dostává do rukou čtenáře po roce od vydání u poloviny anotovaných publikací, u čtvrtiny po dvou letech a u šestiny redakce stihla vydání ve stejném roce v němž anotovaná studie vyšla). Jiří Langer[/]

KONFERENCE

12. etnomuzikologický seminář ve Valticích [obsah]

Ve dnech 17.-19. května 1982 se stalo jihomoravské pohraniční městečko Valtice místem setkání československých etnomuzikologů, kteří se tu sešli ke svému 12. etnomuzikologickému semináři. Pořadate[/]lem bylo oddělení národopisu při katedře historie a etnografie filozofické fakulty UJEP v Brně spolu s Etnografickým ústavem Moravského muzea v Brně, Ústavem pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně, Československým rozhlasem v Brně a Ostravě, Krajským kulturním střediskem v Brně a se Sekcí

306

hudební vědy Umenovedného ústavu SAV v Bratislavě. Seminář byl věnován problematice regionálního a lokálního výzkumu hudebního a tanečního folklóru a otázkám rozhlasové a televizní práce s folklórem.
      Seminář zahájil Dušan Holý, pak v úvodu Oskár Elschek seznámil přítomné s výsledky zasedání etnomuzikologů ve Výmaru, jež bylo zasvěceno otázkám analýzy a klasifikace lidové písně, a s činností karpatské etnomuzikologické komise. Vlastní část setkání týkající se otázek regionálního a lokálního výzkumu hudebního a tanečního folklóru otevřela Alice Elscheková základním referátem "Regionálne a lokálne výskumy hudobného folklóru a edičné formy", v němž plně obsáhla danou problematiku. Její příspěvek byl doplněn řadou dalších, které si všímaly různých stránek výzkumu folklóru v jednotlivých etnografických regionech: Soňa Burlasová (lidové písně v Hontě), Alexander Móži (trnavský folklór), František Matúš (projekt ovlivnění hudebního a písňového vkusu v obci Sedlice na jihozápadním Šariši), Věra Šepláková (hudební kultura a vkus v Prušánkách), Dita Marenčinová (lidová píseň v Cejkově a Malém Horeši), Viera Sedláková (regionální písňové fondy Matice slovenské), Andrej Sulitka (písňový repertoár a zpěvnost v novoosídleneckém severomoravském pohraničí), Marta Toncrová (zpěvnost v novoosíd[/]leneckém jihomoravském pohraničí). Ivan Mačák změřil svůj příspěvek k otázce modelování aktivity interpreta a výrobce hudebních nástrojů, Jaromír Gelnar k problematice fónické dokumentace hudebního folklóru se zřetelem ke Slezsku.
      Další část p:íspěvků byla věnována výzkumům lidového tance. Fundamentální význam měl referát Zdenky Jelínkové "K výzkumu lidových tanců na Moravě a ve Slezsku", v němž pojednala naznačenou problematiku od 18. století po současnost. Byl organicky doplněn několika dalšími statěmi: Jitky Matuszkové (místo, funkce a proměny lidového tance na Podluží), Františka Synka (životnost tanečního folklóru na jižním Kyjovsku), Danuše Adamcové (taneční tradice ve Strážnici v posledních 80 letech). Eva Krekovičová zaměřila svůj referát na problémy ekologického výzkumu lokálních repertoárů v současnosti, Dušan Holý zase na lokální a regionální výzkumy lidové hudby a tance, které realizovalo etnografické oddělení filozofické fakulty UJEP v Brně.
      V části semináře zasvěcené rozhlasové a televizní práci s folklórem vystoupilo jen několik odborníků. Jaromír Nečas promluvil při večerní veřejné rozhlasové nahrávce nové písňové tvorby na[/] Podluží v Hlohovci na téma "Píseň v procesu proměňování". O práci a využití hudebního folklóru v Československém rozhlase Bratislava promluvili Ondrej Demo a František Braniš. Jaromír Gelnar vystoupil s příspěvkem "Cesty rozhlasové a televizní prezentace hudebního folklóru".
      V průběhu semináře bylo dosti času k vedení diskuzí a nutno přiznat, že se diskutovalo hojně, což bylo jedním z kladů tohoto setkání. Vždyť také bylo o čem diskutovat. Na semináři byla projednána řada důležitých otázek, byly zde jak příspěvky analyticko-teoretické, tak hluboké materiálové sondy. Váha všech spočívala na regionálních a lokálních výzkumech. Seminář byl též poznamenán nástupem mladých etnomuzikologů, kteří ve svých fundovaných referátech přinesli také nové pohledy na danou problematihu. Je jistě dobře, že výsledky semináře budou ve spolupráci s Krajským kulturním střediskem v Brně publikovány ve sborníku. v diskuzi byla pro příští etnomuzikologický seminář vybrána dvě nosná a velmi důležitá témata: 1. vesnické folklórní skupiny a jejich postavení v současnosti, 2. individuální nositelé folklórních tradic. Lze tedy očekávat, že následující setkání etnomuzikologů bude přinejmenším stejně úspěšné jako seminář ve Valticích. Jan Krist

307

FESTIVALY

MFF "Strážnice 1982" [obsah]

37. mezinárodní folklórní festival Strážnice 1982, ideově zaměřený na oslavu 65. výročí VŘSR, ukázal v dostatečně reprezentativním výběru přínos, kterým se socialistický dnešek vyrovnává s tradičním včerejškem. Tento vztah je adekvátní leninské kulturní politice, neboť ve Strážnici se každoročně ukazují výsledky péče o pokrokové prvky lidové tradice, inspirují se další soubory k činné tvořivosti a ukazují hlavní tendence, které se v ní projevují. Škoda, že Strážnice 1982 nebyla také programově věnována dílu Vladimíra Úlehly, od jehož úmrtí uplynulo právě třicet pět let.
      Vztah k dnešku ukázaly hlavně dva pořady, a to pásmo "Vítej, Horácko milé" s obyčejovými výjevy, a pásmo "Z pokolení na pokolení" s vystoupeními vesnických folklórních skupin ze Slovácka. Obě regionální pásma naznačila cesty současného folklorismu na Vysočině a další pěstování tradice na Slovácku. Páteční večer patřil tedy folklóru české a moravské části Vysočiny. Horácko a Drahanská vysočina se již dlouho považovaly za oblasti, kde tradiční lidová kultura ustoupila civilizačním vlivům, avšak díky neúnavnému a systematickému výzkumu a nácviku se podařilo vytvořit obraz toho, co dnes v družstevní vesnici existuje skutečně[/]

Mezinárodní folkloristický festival Strážnice 1982.
Chlapci z Kuželova v pořadu "Zahrejme si ještě chvilku".
Foto J. Uherka.

nebo v latentní paměti nositelů. Aby nám bylo rozuměno: nejde o násilné vytvoření představy, že do dneška patří všechny předvedené lidové obyčeje, a nejde také o násilné zavádění toho, co již odumřelo. Lidová kultura v předvedení souborů z Březníku, Doubravníku, Studnice, Rokytna, Havlíčkova Brodu, Žďáru, Protivanova, Pacova, Telče, Třebíče, Boskovice a Jihlavy poskytla pestrý obraz, jemuž Z. Jelínko[/]vá poskytla své bohaté taneční zkušeností a M. Brtník své znalostí režisérské a autorské. Již dávno nebyl ve Strážnici tak ucelený pořad z jedné oblastí s tolika doslova objevy tanečními i obyčejovými: za jiné jmenujme slavení václavských hodů v podání skupiny žen a mužů z Rouchovan. Podzimní hody a Kozimberské posvícení s klibnou, zimní "předlovské" zábavy, koledy a masopust, jarní smrtky, hrkání...

308

to vše dalo v nápadité kompozici vyniknout barvité podívané. Přitom nepřišli zkrátka ani "skřipáci" a "dyndáci".
      Na festivalu je vždycky místo pro dobře míněný experiment. Tentokrát jím byl hlavní pořad "Z pokolení na pokolení", v němž J. Krist s J. Juráškem předvedli život mladého muže na Slovácku a jeho účast na současně existujících. výročních obyčejích od kolébky do nové kolébky, tedy s výjimkou posledních věcí člověka. Úvodní tlukot matčina srdce a dětský pláč byl neobvyklým vstupem do folklórního pořadu, v němž kromě závazných vystoupení bylo dostatek místa pro volné improvizace. Velmi dobrým přínosem bylo strojení krále pro obchůzkovou jízdu, které jsme ve Strážnici viděli vůbec poprvé a navíc ve znamenité scénické úpravě. Dětské hry na fašank a "na krále" dopadly velmi dobře a navíc ukázaly generační souvislosti. I ve scénách rekrutů bylo dost humoru, který je jinak ve Strážnici vzácný. Znamenitě zpívali Hlučané, Kyjovjané a Tvrdončanky, zatímco jejich mužské protějšky tvořila jen skupina známých sólistů. Kladem pásma bylo komorní zahájení a závěr, příjemně odlišný od přeplněných scén jiných autorů. Strhující podívaná byla však hrubě narušena zcela neschopnou reprodukční technikou, která již loni poznamenala hlavní pořad a je problémem festivalu již nejméně čtvrt století.[/]
      Autentičtí tanečníci a jejich následovníci se předvedli v poněkud statickém retrospektivním pásmu "Oživené tance" A. Schauerové a K. Pavlištíka za spolupráce Z. Jelínkové. Soubory jako Vycpálkovci, Kašava, Hlubina, Javorník, Mánes, Kunovjan, OB Troubsko, Brozané, Burčáci, Žerotín a Javorový předvedly své kolektivy a sólisty ve verbuňcích, točených, obracaném, kůlaných, maděře, hrozénské, palicovém, kohótku a jak se další tance jmenují. Škoda, že byly obnoveny jen pro souborovou činnost a že zřejmě nejsou součástí aktivní lidové zábavy ve svém prostředí. A také škoda, že se tyto informace dozvěděl jen majitel scénáře, zatímco divák byl vinou průvodního slova odsouzen jen k trpné podívané. Pásmo působilo vedle obou již zmíněných pořadů kompozičně monotónně, i když se kromě velké řady čísel, známých chronicky ze strážnického pódia, objevilo i několik nových nastudování (Mánes, Postřelmov atd.).
      Šedesátiny V. Volavého, ředitele ÚLU, oslavili N. Vahalíková, J. Urbášek, J. Gelnar a J. Rokyta opravdu důstojně. Kolem patnácti souborů, asi třicet zpěváků a tanečníků vysoké úrovně přišlo - vedeno patetickým slovem J. Pántika - blahopřát a předvést jak současný stav folklórního sólového a souborového umění, tak současně prameny z minulosti. Ty uvedl sám dr. Volavý: patřili k nim zasloužilí muzikanti a zpěváci z Hor[/]ňácka, Záhoří a Strážnicka včetně stařenky Procházkové. Přiznání k předchozí tradici a její současná vysoká interpretační úroveň tvořily hodnotnou náplň pásma, které nebylo jen obyčejnou oslavou, ale konkrétním tvůrčím přínosem profesionálních pracovníků. Jen technika nestačila. Výpadek proudu zapřičiněný televizí několikrát poznamenal ozvučení stadionu.
      Příjemným překvapením byla "načesto hanácká" opera Jora a Manda, uvedená v milém prostředí skanzenu. Nápad J. Nečase byl vzorně realizován I. Krobotem tedy milovníky všeho, co je zvláštní, pěkné a komorní. Tomu přesně odpovídala inscenace a celkové ladění tohoto malého pololidového skvostu. Nápadité uvedení dokonale doplňuje folklórní přehlídky, uzavírajíc je v jednotný celek lidové a pololidové tvorby; nesporně zasluhuje obdobné pokračování.
      O mezinárodním pořadu by bylo vhodnější mluvit jen v náznaku, protože tak "vypršel", že soubory z SSSR, RSR, MLR, PLR, BLR, Francie a Rakouska mohly předvést na pódiu jen něco málo z připraveného pořadu. Nicméně je jasné, že H. Laudová, J. Štika a A. Sulitka dobře spolupracovali při výběru pasteveckých tanců a písní z alpského a karpatského prostředí z připravených pořadových bloku zahraničních souborů. Potíže se sestavením pásma byly tentokrát velké, ale podařilo se předvést to, co se ve Strážnici očekává - a to je

309

velká zásluha H. Laudové. v sále ovšem bylo divákům dusno a souborům těsno...
      Pořad "Zahrejme si ještě chvilku" zdaleka nebyl tak formální, jako jeho název, nebol nešlo jen o nějak sestavené pásmo, nýbrž o "hru na hraní", tedy o nový pokus o předvedení dětského folklóru. Pokus se podařil. Hra na babičku, na pohádku, na sena a další, to vše patří k běžnému dětskému repertoáru. Zcela zvláštní místo však zaujala hra na Turky a na tatarskou princeznu; některá zpracování sice připomínala nacvičenou dětskou besídku z předškolního zařízení, ale celek i přes "dramatizace" pověsťové látky vyzněl přiměřeně. Většina dětí, zejména výborný bratislavský "Vienok", předvedla své vystoupení se skutečným zaujetím a radostí z pohybu. v pořadu vystřídala A. Maděričová soubory Jičíňáček Hanáček, Hradišťánek, soubor ZDŠ z Kuželova, ZDŠ z Velké, Soláněk, Palavánek, Olšavěnku a Vienok. Pásmo bylo výborným dokladem dalších možností pro vystoupení dětí s typickým dětským projevem, jemuž není vkládán do úst projev dospělých.
      V souvislosti se 37. ročníkem "Strážnice" se znovu vynořily obecnější otázky, jejichž řešení by se provozovatel již neměl vyhýbat. Jde zejména o zajištění fungujícího technického stavu rozhlasového zařízení, vybavení pro soubory (pořád jim prší do polévky...), o lepší organizaci pořadů tak, aby návštěvník[/] stihl dva programy po sobě, i když předchozí má neplánovaný časový skluz (zaviněný autorem, inspicienty, nekázní souborů nebo čímkoliv jiným), o lepší prostředí mimo stadióny, kamž do pianissima pořadů zaléhá pustý individuální nezpěvný projev návštěvníků, o zajištění klidu při představení ve skanzenu. To vše se nestalo jen letos. Patří sem také dostatečná a esteticky vyhovující propagace, neboť denní tisk nestačí a zvací dopisy a jiná drobná grafika se nezměnily již dvacet let, jak lze lehce srovnat. Zdá se, že to je v silách pořádající instituce. Sama programová problematika pak spočívá v zajištění nebo přidělení profesionálně dobrých režisérů pro všechny, ne jen pro některé pořady, v seriózním zajištění formově dobrého a informativně nosného průvodního slova (dnes jsou k dispozici jen asi tři základní typy a nejméně na dvě další možnosti se zapomíná) a samozřejmě v realizaci výsledků sociologické ankety na festivalu, o níž jsme už v NA psali. Bude třeba předem přesněji a podrobněji promýšlet nejen divadelní, scénickou podobu jednotlivých pořadů, ale také srovnat jejich konkrétní náplň, tj. dbát o dramaturgickou vyrovnanost jednotlivých ročníků tak, aby se vždy vzájemně lišily výrazným rysem, který by si divák mohl zapamatovat. Musí se také vymýtit dublování náplně pásem, aby divák neviděl jen pořady se svatbou, smrtkami, hody, masopustem... sice z různých kra[/]jů a s různým pojetím, ale nakonec přece jen v opakovaném podání. Musíme se vyvarovat nebezpečí šablonovitosti, které již nějakou dobu objektivně hrozí. Experimenty posledních asi pěti let, zařazování profesionálního pořadu rozhlasových a televizních pracovníků (který si získal trvalou oblibu) a uvedení jiných než jen vesnických tradičních folklórních pořadů se zdá nasvědčovat tomu, že se postupně usiluje o doplnění a o novou, ideově a umělecky nosnější interpretaci folklóru.
      Neboť nemůže být folklórem jen to, co se předvádí v masových vystoupeních s výskáním a vyskakováním, vzbuzujícím skandovaný potlesk; je přece i lyrická písnička, i "starodávný" tanec, i hodová scéna nebo obcházení ponocného. To vše chce dnes kromě znalosti materiálu také dobré profesionální základy. i tento požadavek Strážnice plní v dostatečné míře a tím dává příklad dalšímu podnikání podobného typu. Ani JAMU, ani FAMU, ani konzervatoře, ani fakulty však nevychovají profesionálně dobré autory, režiséry a skladatele průvodního slova: to vše chce pochopení, praxi, přístupnost dobrému slovu a vůli předvést tradici tak, aby bylo vidět, že je funkční součástí lidového života - nejen v jeho svátečním odění. Zde současně vystupuje do popředí požadavek lepších, přesnějších a věcných informací v programovém sborníku, kde by závazně neměly chybět vedle

310

soupisu účinkujících také scénosledy a příslušný výklad, aby se divák v pořadu mohl orientovat. Otevřených otázek ovšem zůstává více: blížící se čtyřicáté výročí festivalu by mělo zavazovat k urychlenému a aktivnímu odstranění všeho, co by i nadále mohlo ohrožovat profesionální dokonalost interpretace folklóru a technické zajištění pořadů. Jsme tím nepochybně povinni socialistickému dnešku a zejména zítřku. Bohuslav Beneš

Východná 1982 [obsah]

Dvacátý osmý Folklórní festival Východná 1982 proběhl v této podtatranské obci ve dnech 1.-4. července. Tak jako v minulých letech se ho zúčastnily vesnické skupiny, soubory lidových písní a tanců i lidové hudby ze všech oblastí Slovenska.
      Letošní festival byl zahájen otevřením výstavy "Současná výšivka ÚLUV". Kromě této expozice, která ukazovala aplikaci tradiční slovenské výšivky na současné výrobky oděvního průmyslu, měli návštěvníci možnost shlédnout ještě výstavku sestavenou ze sbírek Slovenského národního muzea v Martině "Čarovný svět šustí", dále výstavu prací dětských kroužků ZUČ nazvanou "Děti a tradiční lidová tvorba" a autorskou výstavu lidového řezbáře Ondreje Sklenky.
      Programová část festivalu byla zahájena v pátek večer přímých vy[/]síláním Československého rozhlasu Bratislava, který z kulturního domu ve Východné odvysílal program Ondreje Dema Pozdrav z Východné". Pořad měl velmi dobrou úroveň a ihned úvodní společné vystoupení vynikajících ženských sborů z Východné, Važce a Štrby navodilo slavnostní náladu, kterou dále jen umocnila vystoupení skupin z Rabčic a Těrchové, souborů Zemplín, Vršatec, Partizán a Liptov, muziky Jaroslava Čecha z Uherského Hradiště i dvou vybraných zahraničních účastníků, souborů ze Sovětského svazu a Itálie. v pátečním nočním pořadu se divákům v amfiteátru představil Poddukelský ukrajinský lidový soubor z Prešova se svým celosouborovým programem, sestaveným k 25. výročí založení souboru.
      Sobotní programová skladba byla zahájena Průvodem účinkujících a otevřením amfiteátru spojeným s vyvěšováním ornamentníků. Po tomto slavnostním zahájení začal úvodní program festivalu, nazvaný "Před muzikou". Ideovým záměrem tohoto pořadu, v němž vystoupily soubory Podpoľanec z Detvy, Gymnik z Bratislavy, Kopaničiar z Myjavy, Magura z Kežmarku, Liptov z Ružomberku, Zemplín z Michalovců, dětská lidová hudba ze Strážského, vesnické skupiny z Vráblů a Zámutova a řada sólistů, bylo při společném vystoupení tanečníků a zpěváků starších i mladších generací ukázat proces předávání a přijímání tradičních kulturních hodnot, i jejich funkci a zapojení do kulturně[/]-společenského života našich měst a obcí.
      Název dalšího pořadu "Střetnutí pod Tatrami" dává sám o sobě tušit, že v jeho průběhu se divákům představily zahraniční soubory ze Sovětského svazu, Bulharské lidové republiky, Jugoslávie a Itálie s velmi poutavými ukázkami lidových písní, tanců i zvyků své vlasti.
      Z nejlepších programových čísel uvedených dětskými folklórními soubory na osmém festivalu dětských souborů v Prešově (1981) byl sestaven pořad "Sviť, slunko, sviť". Program přibližoval symbol slunce dárce života v podobě, jakou mu dala dětská představivost ve svých hrách, říkánkách i písních. v pořadu vystoupily dětské soubory Vienok z Bratislavy, Ďumbier z Liptovského Mikuláše, Kelčovan z Horního Kelčova, Sedličan ze Sedlic, Malý Palóc z Filákovských Biskupic, Zemplínik z Michalovec, Tátika z Okoličné na Ostrove, Kopaničiarek z Myjavy a Sliačanček z Liptovských Sliač.
      Jedním z hlavních pořadů dvacátého osmého ročníku Folklórního festivalu Východná 1982 byl pořad vesnických skupin nazvaný "Při pramenech". Skladba tohoto velmi dobrého a po všech stránkách připraveného pořadu prezentovala současné formy umělecko-tvořivé práce vesnických folklórních skupin. Autoři pořadu Oskár Elschek a Stanislav Dúžek velmi správně zdůraznili skutečnost, že právě vesnické skupiny jsou prameny, pravými nositeli všech kulturních

311

hodnot v jejich přirozeném prostředí. Program měl několik samostatných celků a divákům v něm předvedla ukázku svatebního veseli skupina z Těrchové, výroba plátna byla námětem programového čísla mužů a žen z Nové Ľubovně a přástky folklorní skupiny z Parchovan. Žaškovskou svatbu a její neopakovatelnou atmosféru s písněmi, odprošováním, čepením, tradičními i novějšími projevy předvedla skupina ze Žaškova. Loučení regrútů a průběh jejich taneční zábavy bylo obsahovou náplní vystoupení skupiny z Vrábel, na Turů k muzice nás pozvali členové skupiny Kýčer z Myjavy. Dožínkovou scénu, doplněnou řadou pracovních úkonů ukázali muži a ženy z Mestečka a Zárečia. Závěr pořadu tvořilo opět číslo regrútů, tentokrát v podání skupiny ze Zámutova.
      Poslední sobotní pořad byl věnován ukázkám nejúspěšnějších programových čísel předních slovenských amaterských souborů lidových písní a tanců. Škoda jen, že se do programu, který přeplněný amfiteátr velmi zaujal, dostala vedle řady působivých a zdařilých ukázek také čísla tradičnímu folklórnímu materiálu dosti vzdálené a navíc v podtextu silně parodizující veškeré souborové i festivalové dění.
      Čtvrtý festivalový den měl na programu tři pořady. v průběhu dopoledne měli možnost diváci shlédnout hudební program lidových muzik, pěveckých skupin a sólistů nazvaný "Na sváteční notu" a po něm scénickou poemu "Rodokmen ze[/]

Folklórní festival Východná 1982.
Stavba voru v pořadu "Rodokmen zeme III".
Foto J. Uherka.

mě III. - Lidé zaniknutých řemesel a zaměstnání". v jejím průběhu autor Viliam Gruska představil divákům deset hlavních účinkujících a poutavou formou je seznámil s jejich životními osudy, prací, radostmi i zármutky. Program, jehož součástí byla také řada ukázek praktické pracovní činnosti, měl velmi dobrou úroveň a svým obsahem pozorného diváka plně zaujal.
      Bouřka a vytrvalý déšť, který se na Východnou spustil brzy odpoledne ukončil předčasně XXVIII. roč[/]ník folklórního festivalu, s jehož programy byli všichni návštěvníci jistě spokojeni. František Synek

Tvrdonice 1982 [obsah]

Ve dnech 28.-30. května 1982 proběhly ve Tvrdonicích již 29. slavnosti Podluží v písni a tanci. Páteční večer byl tradičně věnován soutěži dechových kapel, které se na Podluží těší značné oblibě už

312

Mužský sbor Slováckého krúžku z Tvrdonic při vystoupení na tvrdonických slavnostech 1982. Foto J. Uherka.

po celá desetiletí. v sobotu dopoledne se pro déšť neuskutečnil dětský průvod přes Tvrdonice. Odpolední dětský pořad "Na zelenéj lúce" připravila autorka Marie Měrocká. v úvodu sa představily děti z Tvrdonic, které předvedly hry na pastvě. Děti z Mateřské školy v Kosticích a Tvrdonicích ukázaly dětské hry a tance z Podluží. v pásmu byl však zbytečně zařazen verbuňk. Břeclavské děti svými hrami a písněmi přivítaly jaro, jejich[/] vystoupení bylo ucelené a mělo jednotnou linii. Uspávání panenek se stalo podnětem k vystoupení dětí z Velkých Bílovic. Dá se o nich říci totéž, co o dětech z Břeclavi. Dosud se každý rok koná v Josefově vynášení Smrti a přinášení Nového léta. Ve Tvrdonicích se s nimi děti poprvé ukázaly mimo svou obec a měly úspěch. Děti ze Základní školy v Tvrdonicích vystoupily se šlahačkou. v dobrém bloku pouze nebylo jasné, proč chlapci použili[/] při hrkání slova písně Keď sem išél kolem lesa a proč chlapci prováděli šlahačku vařečkami. Tančili předtím sice tanec vařejkový, ale přesto se nám to zdá málo organické spojení. Vystoupení Podlužánku z Prušánek se skládalo ze sólových zpěvů a tanců dívčí skupiny. Nijak nevybočovalo z poměrně dobré úrovně programů tohoto souboru. Dětský soubor z Podivína se pokusil vytvořit tematický blok. v pásmu nazvaném "Čí to lúka nekosená" byl tanec děvčat s hráběmi, vtipné "pochovávání tragača", vyskakovaná a hojačky. Soubor Palavánek z Dolních Věstonic předvedi za doprovodu cimbálové muziky LŠU v Mikulově velmi dobře zpracovanou pověst o tatarské princezně. Děvčata ze Základní školy v Tvrdonicích po zpěvech zatančila tanec s čepáky, který ale nebyl příliš dobře proveden. Závěrem dětského odpoledne vystoupil soubor Lipovjan z Lipova na Horňácku. Ukázal obyčeje Smrtné neděle a výborně provedené tance. Stal se příjemným překvapením dětského odpoledne. Byl jediným souborem, který nepocházel z Podluží a přilehlé nově osídlené oblasti a splnil svou úlohu hosta slavností beze zbytku. Po dětském programu vystoupila ještě řada dětských dechovek.
      Zatímco v minulých ročnících probíhala soutěž ve zpěvu, tancích a i stárka Podluží v sobotu dopoledne, realizovali pořadatelé poprvé soutěž zcela jiným systémem. Už v jarních měsících proběhla v Mo

313

ravské Nové Vsi, Lužicích a Staré Břeclavi tři okrsková kola, z nichž porota vybrala soutěžící pro Tvrdonice, kde byl ze soutěže vytvořen hlavní sobotní večerní pořad. Soutěžící doprovázela při neúčastí kapely Břeclavanu jenom cimbálová muzika Slovácko z Mikulčic a dechová hudba Juráčkovci z Týnce. v soutěži byly obsazeny kategorie: sóla ženy, ženské sbory, sóla muži, dua ženy, smíšená dua, mužské sbory; účastníci soutěže o stárka Podluží soutěžili ve vrtěné, verbuňku hošijích a zpěvu. Část večera - po soutěži před verdiktem poroty byla věnována nové písňové tvorbě na Podluží. Zazněly zde písně Fanoše Mikuleckého, Rozky Horákové z Lanžhota, Josefa Uhra z Lanžhota, Jožky Severina z Tvrdonic, Jana Kružíka z Tvrdonic a Vladimíra Hnátka z Břeclavi. Je jistě dobře, že zde této - na Podluží velmi živé záležitosti - byla věnována pozornost, ale podle našeho soudu se tak mohlo stát v jiném, třeba i krátkém samostatném pořadu. Lépe by bylo využít této doby k představení vyhlášených starších zpěváků a především tanečníků, aby si mohla mladá generace srovnat své umění se starší. Myslíme si, že není třeba se obávat této konfrontace. k samotné soutěži ještě tolik, že v jednotlivých kategoriích mělo soutěžit méně jedinců, pořad by získal větší spád. Vcelku musíme konstatovat, že myšlenka uspořádat soutěž jako večerní pořad se ukázala nosnou a hodnou dalšího rozpracování.[/]
      V nedělním dopoledni se pod májí uskutečnilo "sjíždění chasy" z různých podlužáckých obcí. Tento hodový zvyk dává slavnostem ve Tvrdonicích neopakovatelnou příchuť lidové slavnosti. Odpoledne po průvodu účinkujících obcí začal v areálu slavností hlavní pořad "V dolním konci svítá...", který připravil Jaroslav Kučera. v úvodu předvedli chlapci z Hrušek některé ze štěpánských obyčejů. Volba stárků se stala základem k vystoupení mládeže z Moravské Nové Vsi. Slovácký krúžek z Dolních Bojanovic ukázal šlahačku a "dívčí vínek". Jako host se publiku představil soubor Skaličan ze Skalice. Domácí Slovácký krúžek z Tvrdonic vystoupil s rekrutským pásmem a Lanžhoťané postavili máj. Po nich znovu zatančil Skaličan. v závěru provedla chasa z Dolních Bojanovic, Tvrdonic a Moravské Nové Vsi fašankové tance. k tomuto pořadu máme několik obecných poznámek. Zatím se podle našeho soudu nijak nezlepšila situace v souborovém folklórním hnutí na Břeclavsku. Naopak při absenci Břeclavanu sáhla programová komise po souboru Skaličan. Jistě, čas od času může přizvaný soubor přinést jisté osvěžení. Nesmíme ale zapomínat, že hlavní poslání regionálních folklórních festivalů je jiné. Že jsou především odrazem situace v regionu, že mají souborům a skupinám dát možnost k vystoupení, vzájemné konfrontaci a tím dát i perspektivu další činnosti, v tomto světle se jeví realizovaný pořad jako vrchol toho, co[/] lze na tolik opěvovaném Podluží v současnosti - bohužel - nalézt. Není to však vina účinkujících či jenom jejich vedoucích, kteří své kolektivy. vedou nebo by alespoň vést měli podle jistých metodických pokynů. Pomíjíme stranou skutečnost, nakolik jsou vedoucí ochotni se těmito metodickými pokyny řídit. Přesto se však ukazuje potřeba přehodnotit jak zaměření, tak úroveň poskytované metodické pomoci. Úspěch a tradice slavností ve Tvrdonicích k tomu všechny zavazují. Jan Krist

Myjava 1982 [obsah]

XXIII. ročník Západoslovenských folklórních slávností a Mierových slávností na Myjavě se uskutečnil ve dnech 12.-13. června 1982. Vlastně měl uskutečnit, ale pro nepříznivé počasí sobotní pořady odpadly a byly realizovány až v neděli 13. června. Sled nedělních pořadů byl tak značně zhuštěný, což kladlo nároky na diváckou veřejnost, tak také na pořadatele.
      Samotným pořadům předcházely dvě významné akce, výstavy "Turá Lúka - výtvarný profil obce" a "Deti a tradičná ľudová tvorba".
      Nedělní odpoledne začínalo prvním folklórním pořadem slavností s názvem "Náš podarúnok", v němž se představily západoslovenské dětské soubory (autor Stanislav

314

      Kohútek ). Jejich úroveň byla rozdílná, vycházela z různého odborného i zřizovatelského zázemí souború. Městský typ s výraznějšími sklony pro stylizaci materiálu představovaly soubory Radosť z Trenčína, Vienok z Bratislavy a soubor z Tomášova, autentičtější, ale mnohdy i skladebně roztříštěnější byly vesnické soubory Sekulánek ze Sekul, Tátika z Okoličné na Žitném ostrově a místní Kopaničiarik z Myjavy. Celek však vyzněl příznivým dojmem, sympaticky působilo i motto pořadu - dar dětí k roku UNESCO, který byl vyhlášen za rok úcty ke starým lidem.
      Pořad "Rolnícka kuchyňa", který připravila Oľga Danglová za režijní spolupráce Daniela Luthera, byl tematicky zaměřen na lidovou stravu, způsoby jejího zaopatřování, uskladňování, připravování v kuchyních, jejího uplatnění v životě lidu ap. Tyto aspekty vyjadřovalo i členění pořadu na části: "O tom, aké potraviny sa uskladňovali v komore", "O zariadení kuchyne, varení a pečení", "Ako sa prenášala potrava", "Svadba alebo koláčová slávnost". z hlediska odborného šlo o pečlivě vybraný a scénicky připravený etnografický materiál, za což vděčíme oběma autorům pořadu, erudovaným etnografům. Počet účinkujících byl nemalý, vystupovaly zde vesnické folklórní skupiny z Borského Mikuláše, Brodského, Čataje, Dolní Poruby, Dolní a Horní Súče, Ľuborče, Pobedíma, Salky, Sekulí, Selce, Sobla[/]hova, Šulekova, Vajnor, Trenčianské Teplé, Turé Lúky, Zohora a Záblatí. Pořad byl v mnohém poučný, zejména v tom, jakým způsobem lze prezentovat tento - zdálo by se divácky a režijně málo přitažlivý folklórní žánr. Význam lidové stravy zde byl, podán nejen ve své účelové a tedy prvotní podobě, ale i v jejím symbolickém významu, který vyzníval zejména z obřadových prvků. Za dobrý nápad považujeme vyhotovení "Receptára roľníckej kuchyne", obsahujícího několik návodů k přípravě lidové stravy, jež si mohli návštěvníci vyzvednout při vstupu do amfiteátru. Pořad o lidové stravě lze právem považovat za jeden z nejúspěšnějších programů letošní Myjavy. Další pořad poněkud navazoval na předcházející, zvláště v tom, že také prezentoval vesnické folklórní skupiny. Přiléhavý název "Človek a tanec" (autoři Ján Blaho a Ján Quittner ) vyjadřoval zaměření pořadu na lidový tanec a jeho mnohotvárné podoby. v první části diváci shlédli kolové tance, charakteristické zejména pro jižní část západního Slovenska (skupina z Jelky), následovaly tance s nářadím nebo náčiním ("metlová", "širákový", "ponadflašový", "husárský" z Vráblí, fašankový tanec z Drážovců ad.). Třetí část byla věnována mužským tancům, zejména verbuňku, čtvrtá část byla chronologickým zachycením vývoje párových tanců od "sedláclrého" typu ("sedliacky", "pomalý", "križka" z[/] Kozárovců) až po tance figurální, které v mnohém vyjadřují vliv městského prostředí ("krútená", "židovská" z Dražovců, "reznícká" z Vráblí ad.). Pořad byl ukončen závěrečným čardášem všech zúčastněných skupin.
      Pořad "Z nížin, viníc a kopaníc", jehož autorem byl zasloužilý umělec Jaroslav Ševčík, byl věnován činností folklórních souborů. Šlo tedy vesměs o stylizovaný folklórní materiál, který. zřetelně kontrastoval s předchozím pořadem. O to zřejmě i šlo pořadatelům, jejichž záměr byi naplněn. v úvodu vystoupil maďarský soubor Hajósz z Komárna za doprovodu nevšední kapely. Nevšední v dobrém slova smyslu co do instrumentální stránky (byly zde zastoupeny i grumle, dnes už zcela vymizelé z našeho instrumentáře), nevšední z horší stránky a to týkající se oblečení hudby, která mohla najít snad vhodnější úbor než ošoupané rifle. Nicméně vystoupení maďarského souboru bylo po technické stránce vysoce kvalitní. Ani ostatní zúčastněné soubory tuto vysokou úroveň nijak nenarušovaly. Vatra z Timačů předvedla "Tance varovčíkov" a pásmo "Z čajkovských viníc". Severní část západoslovenské oblasti zastupovaly soubory Družba z Trenčína a Ponitran z Nitry. Závěr pořadu patřil souboru Brezová z Brezové pod Bradlom s pásmy "ldú furmani" a "Zábavy na Brezovej". Pořad byl dobrou přehlídkou západoslovenských souborů,

315

z nichž některé jsme zvyklí vídávat i na jiných folkloristických slavnostech a festivalech.
      Poslední pořad měl název "Posolstvo na krídlach piesne" (autor Cyril Zálešák, byl příspěvkem souborů k 65. výročí VŘSR. Sešly se zde folklórní soubory z moravskoslovenského pomezí (soubory Danaj ze Strážnice, Velička a Velké nad Veličkou, doplněna mužským sborem z Hrubé Vrbky a skupinou žen z Velké; soubor Skaličan ze Skalice a Kopaničiar z Myjavy), ale i hosté z Maďarska (soubor ze župy Györ Sopron) a východního Slovenska Kalina z Humenného). Na vzájemná setkání z obou stran hranic vzpomínali zasloužilý umělec dr. Vítězslav Volavý, dr. Vladimír Klusák, Zdenka Jelínková a František Buchta ze Skalice. Společné prvky moravskoslovenského tanečního, hudebního i zpěvního podání se projevily v tancích podobného rázu (starosvětská z Horňácka, starobabská z Myjavy, sedliacka z Mokrého Háje, danaj ze Strážnice). Ukončení pořadu patřilo místnímu souboru, který se představil v námětově i technicky dobrém pásmu "Pri muzike pod lipkami".
      V příjemném prostředí přírodního amfiteátru v Trnovci shlédli návštěvníci západoslovenských folklórních slávností pět hodnotných národopisných pořadů, prezentujících autentické podání vesnických skupin i stylizovaný folklór městských souborů, domácí tvorbu i folklórní[/] projev okolních oblastí. Citlivá programová skladba, pečlivý výběr účinkujících, různorodost folklórních žánrů - to jsou atributy, které každoročně přitahují početnou diváckou obec. A nejinak tomu bylo i v XXIII. ročníku. Jiří Pajer

Mladé Horňácko 1982 [obsah]

Desátý ročník festivalu Mladé Horňácko se uskutečnil ve dnech 17.-18. dubna 1982 ve Velké nad Veličkou. Tato přehlídka dětských souborů z celého regionu má za cíl obohatit citové projevy dětí, chránit a rozvíjet bohatost lidové tradice, uchovávat v obecném povědomí písně, hudbu a širokou oblast zvyků.
      V pořadu, jehož autorkou byla již tradičně Zdenka Jelínková, vystoupily dětské národopisné soubory a skupiny ze všech škol na Horňácku. Na organizaci festivalu se podíleli kromě učitelů i pracovníci Okresního kulturního střediska a odboru školství ONV v Hodoníně.
      Hra, která je typickým projevem dítěte, v níž dokazuje sobě i svému okolí schopnosti a dovednosti a specifický způsob vnímání světa, byla v pořadu jubilejního desátého ročníku nejvíce zastoupena. Živým a bezprostředním způsobem předváděly menší děti ze ZDŠ ve Velké n. Vel., z Javorníka, Hrubé[/] Vrbky, Lipova a Louky pásma her, říkadel a rozpočítadel.
      Zajímavě koncipovaným pásmem se představily děti z Nové Lhoty. Hlavním dějištěm jejich pásma se stala tradiční jizba v zimním období při draní peří a přástkách. Zcela přirozeným a nenapodobitelným způsobem dokázaly navodit atmosféru předmikulášského večera, včetně vyprávění pověrečných povídek, dětských her i příchodu koledníků a mikulášských masek.
      Na vystoupení dětí z vyšších ročníků ze ZDŠ v Lipově a Velké bylo patrno, že hra dostává kvalitativně jinou podobu, mění se v taneční, hudební a zpěvní projev, který stojí na samé hranici mezi světem dětí a dospělých.
      Pásma byla doprovázena dětskými cimbálovými muzikami z Lipova a Velké nad Vel., je však škoda že většina muzikantů již změnila školní lavice za jiné působiště, aniž by za sebe hledala náhradu mezi dětmi.
      Pořadem provázel zasvěceným a poetickým komentářem František Okénka, jehož původní slovo mohli diváci slyšet téměř na všech ročnících.
      Festival Mladé Horňácko svým jubilejním ročníkem dokázal, že lze úspěšně pracovat s dětskými folklórními skupinami takovým způsobem, aby děti měly živelnou radost z pobytu, zpěvu i nástrojové hry, aby nepředváděly jenom stereotypní nacvičený program, který by byl pouhou imitací projevu dospělých. z celého pořadu bylo patr

316

no, jak velká pozornost je věnována folklórnímu projevu dětí a tím i udržování tradice. Je nesporné, že ve všech základních školách na Horňácku mají dětské folklórní skupiny ty nejvhodnější podmínky k úspěšné činnosti a stávají se jednou z nejpřitažlivějších zájmových oblastí.
      V pořadu již desátého ročníku festivalu jsme viděli reprezentativní ukázky systematické, nadšené a obětavé práce učitelů a vedoucích souborů, kteří cílevědomě rozvíjejí v dětech smysl pro hudební, taneční a estetické cítění, pro rytmus, zpěvnost i vřelý vztah k tradicím rodného kraje. Vlasta Ondrušová

Národopisná slavnost v Troubsku [obsah]

"Pojďme spolu a zaposlouchejme se do písní a říkadel, do obřadů a zvyků, do tanců a nápěvů onoho kraje, kde prý folklór, kde prý lidová kultura už dávno přestala žít - a přece žije a udržela se až do dnešních dnů. Pojďme spolu na Brněnsko a do jeho dědin".
      Tímto prologem byla v neděli 30. května 1982 zahájena národopisná slavnost v Troubsku. Prologem velmi výstižným, neboť po realizaci pořadu "Ta brněnská brána" na Mezinárodním folkloristickém festivalu Strážnice 1980, připraveného a realizovaného za obětavé pomoci nositelky vyznamenání Za[/] vynikající práci Zdeny Jelínkové, Brněnsko opět ožilo v plné své nádheře a podmanivosti. Řada skupin, založených právě před zmíněným vystoupením ve Strážnici, začala pravidelně pracovat a spolupodílet se na místním kulturně-společenském životě jednotlivých obcí okresu Brno-venkov.
      Historie troubské slavností je spojena s rokem 1894. Tehdy se pod vedením Leoše Janáčka, Lucie Bakešové a Konstantina Sojky uskutečnily slavností poprvé a jejich součástí byla také výstavka krojů a výšivek. v roce 1895 se skupina z Troubska zúčastnila Národopisné výstavy českoslovanské v Praze a velký úspěch, vyvolal zvýšený zájem o lidovou kulturu Brněnska a její uchování. Tím byl dán základ pro rozvíjení kulturního dědictví tohoto kraje také v dnešní době.
      Slavnost v roce 1982 byla zahájena průvodem účinkujících skupin a souborů ulicemi Troubska. Po přivítání hostů byl zahájen v přírodním prostředí troubské sokolovny téměř tříhodinový program, v němž postupně vystoupily skupiny z Troubska, Omic, Komína a Žatčan.
      V prvním vstupu divákům předvedly děti z mateřské a základní školy v Troubsku pásmo dětských tanců. Druhý domácí kolektiv, národopisný soubor Podskalák, se v průběhu pořadu představil divákům s několika, velmi dobře připravenými čísly. Zaujaly nejen královničky, nacvičené podle zápisu L. Bakešové z roku 1894, ale i[/] obřadní tanec kohótek, který pro soubor rekonstruovala Zdena Jelínková, nebo hodová scéna stínání berana a jízda králů s vtipným vyvoláváním šerhy, které představovaly nejúspěšnější programová čísla odpoledne. Druhou obcí, kterou v programu zastupovaly dva kolektivy, byl Komín. Nejmenší děti souboru Komíňáček předvedly nejprve husopasecké hry, říkadla a popěvky. Jejich starší kamarádi pak pásmo "královničky" v podobě, jak se podle zápisů tancovaly v Komíně koncem 19. století. Členové národopisného souboru z Komína vystoupili s pásmem táhlých rekrútských písní, v němž uvedli také tance hanácké, třasák a tajč a při svém druhém programovém vstupu s ukázkou hodového veselí a tanci šotyš - polkou a řeznickou tak, jak se tančily dříve na návsi pod hodovou májí. Troubské národopisné slavností se také zúčastnil dětský soubor Cézava ze Žatčan (vystoupil s pásmem dětských tanců a her, v němž nechyběla brněnská kola) a národopisný soubor Rákosník z Omic, který předvedl horácké tance štác, kohótek, trojky, hulán a hoptajč z Protivanova, Benešova, Štěpánova a Velkých Opatovic. Slavnost byla zakončena lidovou veselicí.
      Na přípravě a organizaci letošní národopisné slavnosti v Troubsku se společně podílelo Okresní kulturní středisko Brno-venkov, TJ Sokol a Osvětová beseda Troubsko. Pracovníkům těchto organizací patří

317

především dík všech návštěvníků za hodnotný program i příjemné odpoledne, které jim připravili. Věříme, že úspěšně započatá a dobře se rozvíjející práce souborů a skupin na Brněnsku bude i dále po[/]kračovat a že i v následujících letech se s jejími výsledky seznámíme nejen při národopisné slavnosti v Troubsku. František Synek[/]

VÝSTAVY

Evropské skanzeny. Výstava v Národopisném muzeu v Třebízi [obsah]

(červen-říjen 1982)
      Pracovníci vlastivědného muzea ve Slaném a oddělení lidové architektury Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů v Praze připravili komorně iaděvou výstavu fotografií evropských skanzenů v patře špýcharu Cífkova statku v Třebízi, Instruktivní snímky šesti autorů (J. Langer, M. Nováková, J. Škabrada, Z. Tempír, J. Vajdiš, J. Vařeka) zachycují sídelní situace, selské usedlosti, různé objekty (včetně interiérů) a jejich stavební detaily z vybraných muzeí v přírodě v Belgii, Bulharsku, Holandsku, Jugoslávii, Maďarsku, NDR, NSR, Norsku, Polsku, Rakousku, SSSR, Švédsku a Švýcarsku. Výstava zároveň ukazuje dynamický růst muzeí v přírodě v posledních desetiletích, jejich tematické zaměření a urbanistické řešení. Doplňkem této jedinečné přehlídky jsou publikace a katalogy muzeí v přírodě,[/] které třebízské muzeum získává výměnou za vlastní tisky. k přesné orientaci návštěvníkům slouží mapa Evropy s vyznačenými lokalitami těchto muzeí. k výstavě byi vytištěn informativní leták a počítá se s vydáním katalogu.
      Třebízské muzeum svou další úspěšnou výstavou znovu potvrdilo, že je muzeem živým a činorodým, které pro každou sezónu připraví nový a zajímavý program. k otevření výstavy Evropské skanzeny si pořadatelé zvolili zvlášť vhodnou dobu, neboť v roce 1982 se v maďarském Szentendre uskutečnil sjezd Svazu evropských muzeí v přírodě a v roce 1983 spolu se Švédskem vzpomíná celý kulturní svět 150. výročí narození zakladatele stockholmského muzea v přírodě dr. A. Hazelia.
      Muzeím v přírodě v ČSSR bude v Třebízi věnována samostatná expozice. Josef Vařeka[/]

Hospodářský rok na Valašsku. [obsah]

Národopisná výstava v Okresním vlastivědném muzeu na Vsetíně v létě 1982
      Pod názvem "Od jara do jara" připravili pracovníci vsetínského muzea v přízemí zámku poutavou výstavu, zachycující trojrozměrnými předměty a výstižnými fotografiemi celoroční pracovní a obyčejový cyklus na valašské vesnici za kapitalismu i současné proměny v oblasti obyčejů a obřadů: zatímco v minulosti mělo praktikování obyčejů zajistit chudému horalovi v těžkých přírodních podmínkách úrodu a užitkovost chovaného dobytka, v období socializace vesnice se tyto zvyky změnily ve společenskou zábavu, na které se podílí téměř celá dědina (vynášení zimy - maska Mařeny, hody - chození s baranem, mikulášské obchůzky - maska čerta, masopustní průvody - slaměná maska medvěda). Tematicky autoři rozvrhli výstavu do tří částí, z nichž první zachycuje předsklizňové období (příprava pole, setí a sázení, vyhánění dobytka na pastvu, práce na salaši, jarní obyčeje s tím spojené, hlavně velikonoční), druhá období sklizně (senoseč, žně, "letina", sklizeň okopanin, uskladňování plodin, zužitkování ovoce - sušení, výroba povidel, v zimě pálení slivovice, zpracování lnu a konopí, obyčeje - zvláště dožínky a hody) a poslední období zimního klidu (draní peří, předení vlny a lnu, tkaní lněného plátna, pletení košů i punčoch, mletí, zabíjačka, obyče

318

je zimního cyklu - lucky, mikulášské obchůzky, vánoční úprava stolu, masopust). Staré instruktivní fotografie, pořizované od počátku našeho století (např. sázení a okopávání brambor v Zubří, ohrnování brambor lidským potahem v Lužné, první vyhánění dobytka na pastvu, čechrání vlny v Novém Hrozenkově, sečení míšeniny kosákem, příprava zelí, sušení česneku, zimní hnojení a svážení dříví, lucky, zavěšování dožínkového věnce na strom pro ptáky ve Velkých Karlovicích o vánocích aj.), vhodně doplňují záběry obyčejů ze současné valašské vesnice. z řady vystave[/]ných exponátů vedle již zmíněných masek zaujmou např. velikonoční "rapače" (trakaře), palice na tlučení másla, kamenná závaží 4 a 5 funtů, polní kolíbka. ("kolebač"), přeslice s vročením 1813, novohrozenkovský hák, pluh škobrták z údolí Stanovnice, kde byl proveden záchranný národopisný výzkum pracovníky muzea před více než pěti lety (srovn. Vařekův referát v Českém lidu 66, 1979, s. 49), žňové a salašnické nářadí, krmítko pro husu ad. Výstavu provázejí naučné texty, doplněné příslušnými tematickými úryvky z valašských lidových písní. Josef Vařeka[/]

ROZHLAS

Horácká svatba v rozhlase [obsah]

Mezi rozmanitými soudobými kreacemi svatebního folklóru by neměla zaniknout čtveřice pořadů, vysílaných pod názvem "Horácká svatba" na stanici VKV Vltava (1. a 14. 4., 16. a 23. 5. 1982). s řadou spolupracovníků je připravil Štěpán Charvát (nar. 1921), shodou okolností pracovník hudebního vysílání Čs. rozhlasu v Praze, avšak především všestranný hudebník, zkušený znalec horáckého folklóru a v neposlední řadě pamětník a aktivní účastník "pravých" svatebních obřadů na Horácku před druhou[/] světovou válkou. v dětství se seznámii s lidovými písněmi z jihu Čech i Moravy, jednou od otce (Jindřichohradecko), podruhé od matky (Velkobítešsko). Na Horácku vyrůstal a působil řadu let na česko moravském pomezí. Již ve svém mládí hrával Š. Charvát s řadou tehdy vážených kapel "štrajchových", dechových a eventuálně také "skřípáckých". Uměl tedy nejen na "normální", ale i na skřípácké housle, na klarinet a další nástroje. Během studií se na Novoměstsku věnoval folklórnímu sběru, později působil jako poradce souborů lidových písní a tanců, jmenovitě po tři desít[/]ky let ve "Vysočanu".
      Po dřívějším rozhlasovém zpracování horáckých koled připravil nyní Š. Charvát dvojí verzi (kratší a širší) stylizované horácké svatby, vždy rozdělené podle obou hlavních dnů vlastního obřadu. Nepočítáme-li s obligátním, někdy i dlouhodobým zásnubním prologem, zachycuje Charvátova zkratka jmenovitě pozvání na svatbu, příchod ženicha a jeho kortéšů do domu nevěsty, vyžádání nevěsty a průvod k oddavkám "zatahování brány", zvyky při svatební hostině a při taneční zábavě v hospodě, čepení a nokturno pod okny novomanželů. Druhý den svatby patřil podle tradice loučení s rodiči, nakládání výbavy na vůz, cestu k ženichovu domu - to vše opět spojeno s regionálně variabilními zvyky, písněmi a tanci.
      Charvátova horácká svatba, stylizující minimálně dvoudenní obřad do 60 minutové respektive 50 minutové zkratky, dovoluje pochopitelně připomenout pouze podstatnou část svatebního "ordinaria". Výběr z četných "offertorních" vsuvek pak spíše než z folklórního a později též písemně kodifikovaného kánonu (jmenovitě v tiscích F. J. Vaváka) těží z místní improvizace, jak ji autor empiricky poznal na Poličsku, na Jihlavsku i na "moravské straně".
      Hudebně literární formu Charvátova pásma si vynutily rozhlasové prostředky, pro něž bylo vytvořeno. Avšak jednohodinová zkratka

319

horácké svatby se přímo nabízí k dramatickému pódiovému provedení, ať již v původním rozměru; zkrácená, či naopak rozšířená o ještě další interpolace. Celá práce tak nabývá na několikerém významu: jednak jako dílčí příspěvek k dokumentaci svatebního obřadu z česko-moravského pomezí, dále jako fundované kreace autentických i převzatých kulturních předloh, vhodná k několikerému praktickému využití, a konečně jako příklad zdařilé rekonstrukce a stylizace zvláště po hudební stránce původních a cenných předloh.[/]
      Hudebnímu folklóru Horácka se dostalo zasloužené pozorností několika badatelů (A. Pek, F. Dobrovolný ad.). Etnoorganologickou součást této problematiky zpracoval systematicky P. Kurfürst. Charvátův příspěvek konečně prakticky doplňuje dosavadní poznatky o horáckých skřípácích natolik, že může být v rozmanitých podobách využit ve folklórních stylizacích jak na pódiích letních amfiteátrů, tak i v interiérech, na filmovém plátně, na televizní obrazovce a podobně. Jaroslav Markl[/]

FILM A TELEVIZE

Etnofilm '81 [obsah]

Třetí ročník celostátní soutěžní přehlídky amatérských národopisných filmů Etnofilm '81 v Rožnově pod Radhoštěm (22.-24. 10. 1981) potvrdil kulturně společenský význam této akce, soustředěné okolo Valašského muzea v přírodě. Jejím cílem je zachytit filmovou kamerou hodnoty lidové kultury v jejich hmotných, duchovních i sociálních projevech. Třicet festivalových snímků zaslaných do soutěže svědčí o zájmu amatérských filmových tvůrců dokumentovat svět lidové kultury.
      Podstatné zlepšení soutěžních filmů přinesl metodický seminář o zvu[/]kové dramaturgii. Ve srovnání s předešlými ročníky obraz, etnomuzikologický aspekt a tvůrčí záměr vytvářely stylovou jednotu. v mezidobí přípravy IV. ročníku bude proto uspořádán další seminář o dramaturgii a scénáristice amatérského národopisného filmu. Je to základní metodická pomoc, kterou by filmovým amatérům měla poskytovat i muzea a osvětová střediska v krajích a okresech.
      Vznik Etnofilmu Čadca v roce 1980, který je festivalem profesionálních národopisných filmů, postihuje s Etnofilmem v Rožnově celou oblast lidové kultury, dokumentované profesionální i amatérskou[/] filmovou tvorbou. Rožnovský Etnofilm, který vznikl v roce 1976, svými festivalovými přehlídkami v roce 1977, 1979 a 1981 průkopnicky položil základy k systematické dokumentaci současné lidové kultury a k vytváření jejího archívu ve Valašském muzeu pro vědecké i popularizační účely. Na prvé tři ročníky rožnovského ETNOFlLMU bylo přihlášeno přes 100 soutěžních snímků a jeho kritéria se stále zvyšují. Verdikty poroty a semináře mu dávají pevný teoretický základ. Stejně jako minule, měl i Etnofilm '81 programový rámec vymezený těmito soutěžními kategoriemi: I - Člověk, jeho životní a sociální prostředí, II - Způsoby hospodaření, výroba, řemesla, III Lidové umění, IV - Národopisná dokumentace současného života. Osmičlenná odborná porota složená z národopisců a profesionálních filmařů za předsednictví dr. Martina Slivky, režiséra Slovenské filmové tvorby v Bratislavě, ve smyslu statutu rozhodla udělit rezultativním filmům tyto ceny: Velkou cenu Etnofilmu "Cena Valašského muzea" filmu ,;Pred narodením chladniček" (autor ing. Michal Mačička, Liptovský Hrádok). Zvláštní cenu poroty obdržel film "Oj, Starina..." (ing. Boris Voroňák a Michal Kuzemka, Humenné). v jednotlivých kategoriích byly uděleny tyto hlavní ceny: I. ex aequo filmům "Pod horou Gazdoráň" (Miroslav Smolák) a "Zpráva o jedné obci" (Rudolf Mihle, Praha). II. "Kde voda roztáčela

320

mlýnská kola", "Architektonické památky v Příkazích", "Tak, podívéte se ..." (Lubomír Chytil, Litovel). III. "Čipky" (Slavomír Chmela, Žilina). IV. "Batika v tvorbě Anny Orlové" (ing. Josef Stromšík, Rožnov pod Radhoštěm). Čestné uznání: film "Švanda by se divil" (František Pavlík, Lázně Kynžvart), "Díla neznámých mistrů" (Václav Tichý, Praha), "Paní Králová" a "Ruce voníci dřevem" (Leo Golasovský a Jiří Dittman, Český Těšín), "Masopust na Valašsku" (František Potočný, Vsetín). Diplom udělila porota filmům "Kde žil a maloval" (Jaroslav Doleček, Dlouhá Ves) a "Člověk" (Jan Křivý, Žatčany u Brna). Po rozdání cen byly promítnuty tři nejúspěšnější 16 mm snímky Etnofilmu '81: "Pred narodením chladniček" (7,5 minut, černobílý, dokumentace dnes již zaniklého lámání ledu na zamrzlém Váhu a jeho svážení k chladírenským účelům na saních tažených koňmi), "Oj, Starina..." (7 minut, černobílý, filmový záznam baladického lidového projevu o zániku východoslovenské obce Starina při budování přehrady) a "Batika v tvorbě Anny Orlové" (12 minut, barevný, dokumentace životního díla brněnské mistryně lidové umělecké výroby). Rožnovský filmový festival Etnofilm '81 se vyznačoval sledováním kulturních cílů, vzornou přípravou, dobře organizovaným průběhem a srdečnou atmosférou, která je charakteristická pro kulturní akce Valašského muzea. Jaroslav Orel[/]

Nad Voničkami z domova [obsah]

Z produkce ostravského studia Československé televize jsme shlédli již nejeden hodnotný a aktuální pořad, který významně obohatil dramaturgii našeho televizního vysílání. Takovým je i seriál Vonička z domova, jehož cílem je objevovat krásu našich lidových písní, šířit jejich znalost a pomáhat oživení lidové zpěvnosti. Na jeho přípravě se podílí skupina folkloristů a interpretů spolupracujících s ostravským studiem, kterým je lidová píseň věcí osobní záliby a uměleckého zájmu a kterým leží na srdci i současný neutěšený stav lidové písně.
      Přesto, že je náš život přeplněn reprodukovanou hudbou a zpěvem, jsou v něm dosud chvíle, kdy člověk cítí potřebu sám si zazpívat. Nejlepší předpoklady k tomu má svojí jednoduchostí a krásou lidová píseň. s lítostí však zjišťujeme, nejen že znalost lidových písní klesá, ale že se zpívají v úpadkové podobě, tak jak nám je ve formě polek a valčíků prezentují dechové kapely a různé taneční skupiny. Současně si uvědomujeme, jak málo již slyšíme lidové písně v jejich původním znění, jehož udržovatelem byla v minulosti ústní tradice. A právě zde jsme lidové písni mnoho dlužni. Stala-li se dnes uměním pěstovaným, je třeba o ni všestranně pečovat. Zaslouží si to nejen pro svoji uměleckou hodnotu, ale[/] vede nás k tomu i povinnost předávat toto vzácné kulturní dědictví mladším generacím. Vždyť lidová píseň jako umění typicky národní nás reprezentuje a získává obdiv v mezinárodním měřítku. z tohoto pohledu vyznívá pořad Vonička z domova jako příkladný čin hodný následování i v jiných oblastech našeho kulturního života.
      První Vonička byla vysílána 1. února 1981. Diváci ji přijali velmi kladně, jak o tom svědčí Ohlasy na první Voničku z domova, které vydalo tiskem Valašské muzeum v přírodě ve své Hudební edici jako 3. svazek řady D (Rožnov 1981). Od října téhož roku zařazovala televize Voničky do programu již pravidelněji, přibližně jednou za měsíc. Hodnotíme prozatím sedm pořadů sestavených z písní valašských, slováckých, slezských, slovenských i českých, z nichž některé byly uspořádány tématicky s náměty O vojně a verbování, O zpěvu a písních v rodině, O chutích v lidových písních aj. Slovem a odborným výkladem všechny Voničky provázel zasloužilý umělec dr. V. Volavý. Vystoupili v nich vynikající zpěváci zasloužilá umělkyně J. Šuláková, M. Holý, dr. L. Holý, Fr. Okénka, E. Porubová, J. Laža aj. Slyšeli jsme skupinu sester Žabkových, ženy z Petrovic u Bytče, ženský sbor Polajka z Rožnova a další. Doprovázely cimbálové muziky Technik z Ostravy, muzika M. Hrbáče z Veselí n. Mor. a soubor starých nástrojů Musica Bohemica. Do každé

321

      Voničky byl přizván jako host význačný představitel naší kultury, převážně z řad národních a zasloužilých umělců. Jako odborní poradci na pořadech spolupracovali dr. I. Stolařík, dr. J. Gelnar, N. Vahalíková aj. k jednotlivým relacím Voniček vydalo rožnovské muzeum pečlivě vybavené zpěvníčky, řada E Hudební edice, dosud 7 svazečků, v nichž jsou otištěny písně zpívané v pořadech, některé s partiturkou cimbálové muziky a klavírním doprovodem.
      Pozastavme se nad Voničkami z domova poněkud blíže, jak se nám jeví, do jaké míry se jim daří plnit své poslání a co by se dalo zlepšit, aby jejich efekt byl co nejvyšší. Vysílací čas vymezený jedné Voničce je z pohledu diváka rozdělen do tří částí: poslech písní, společný zpěv a doplňující složky (průvodní slovo a ilustrativní filmové záběry). Dosavadní průběh Voniček ukazuje, že nejvíce času připadá na poslech a nejméně na kolektivní zpěv. Voničky vyznívají jako hodnotné klenotnicové pořady, které nám předvádějí lidové písně ve vynikajícím provedení, avšak aktivní zpěvnosti pomáhají značně málo. Bylo-li úmyslem autorů Voniček naučit v každé relaci dvěma písním, byla to dosud zpravidla pouze jedna, v jednom případě (dne 1. 1. 1982) dokonce žádná. Voničky klenotnicového typu ocení milovníci lidové písně z řad starší generace, mladé diváky více upoutá živý spontánní zpěv.[/]
      Zde však nutně přichází v úvahu i vhodný výběr písní. Dosud nám Voničky přinášely písně po stránce textové i hudební velmi cenné, avšak málo atraktivní, z nichž některé jsou již značně vzdáleny myšlení a cítění člověka současné doby. Více by zaujaly písně, které i dnes neztratily na své aktuálnosti, jako písně milostné, společenské, žertovné, taneční, s pěkným nápěvem, rytmicky svěží apod. Neměli bychom se vyhýbat ani písním obecněji známým, u nichž si můžeme upřesnit správné znění nápěvu nebo doplnit zapomenuté slohy á na něž můžeme snadněji navázat i písně málo známé. Je možno pochybovat, že posluchače Voniček si získaly písně "Což tak těm zálinskejm pěkně vyrávajou" nebo "Aj, zelé, zelé". Jak naproti tomu kontrastně vyzněly "Otvírajte sa strážnické brány" a "Dyž sa buček zeleňá". s chutí si je zazpívali nejen posluchači ve studiu, dá se předpokládat, že zněly i doma u televizorů.
      Při výběru zpěváků by stálo za úvahu, nebylo-li by přesvědčivější a lidovému zpěvu bližší, kdyby místo vynikajících interpretů zpívali dobří lidoví zpěváci s opravdovým prožitkem a výrazem. k instrumentálním doprovodům písní ve Voničkách se lépe osvědčují muziky lidovějšího zaměření, jejich projev je přirozenější a muzikantsky vřelejší. Podle tématického zaměření Voničky by bylo možno místo cimbálové muziky, která má v běžném životě přece jen omezenou působnost, po[/]užít k doprovodům i jiných nástrojů, na příklad klavíru, kytary či harmoniky.
      Role hosta ve Voničkách je poněkud formální. Dodává Voničkám pouze vnější závažnosti, samotné lidové písni však příliš neprospěje. Na mladší diváky by působilo přitažlivěji, kdyby ve Voničkách vystupovalo více mladých zpěváků, hudebníků i studiových posluchačů. Zpěvníčky k Voničkám jsou vítaným doplňkem k vysílaným pořadům. Mají-li však sloužit k opakování nebo samostatnému nacvičení písní, pak by měly být notové zápisy některých volných písní jednodušší a srozumitelnější, zvláště po stránce rytmické.
      Na závěr těchto úvah bychom si přáli, aby seriál Vonička z domova se stal ještě působivější a. oblíbenější, zvláště u mladých lidí. Prospělo by mu, kdyby se více přiblížil ke skutečnému životu a k situacím, při nichž se dříve zpívalo a dosud se ještě zpívá. Vonička s - klenotnicovým programem by mohla být vystřídána besedou u cimbálu nebo u klavíru, bylo by možno navodit zpěvní situace při rodinné oslavě (s klavírem), u táborového ohně (s kytarou), při setkání mládeže, mezi rekreanty (s harmonikou), v přírodě u chaty, o hodech, a jinde. Posluchači by tak poznali, že i v současném životě má lidová píseň své místo, že ji potřebujeme. Zpěvnost neoživíme poslechem písní, ale zpíváním. Nejsilněji na nás píseň zapůsobí ve

322

chvíli, kdy ji zpíváme a bezprostředně prožíváme. Nebudeme si oživení lidové písně nikterak idealizovat. Musíme mít stále na mysli, že vedle přemíry moderní písňové produkce bude lidová píseň žít, budeme-li ji stále pěstovat, aby se[/] stala trvalou součástí našeho života. Nejlepší odměnou těm, kteří Voničky připravují bude, budou-li lidové písně z Voniček v co největší míře znít v našich domovech. Václav Stuchlý[/]

NA POMOC SOUBORŮM

S Jaroslavem Krčkem na téma ars rediviva [obsah]

Rozmlouvá Dušan Holý
      V bodech o našem hostu: Narozen 22. 4. 1939 ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic - 1954-59 pedagogické oddělení Hudební školy O. Jeremiáše v Českých Budějovicích - 1959-62 Státní konzervatoř v Praze, obory skladba (prof. Miloslav Kabeláč) a dirigování (prof. Bohumil Liška) - Zaměstnání: 1961-67 hudební režisér v Čs. rozhlase Plzeň - 1967-73 hudební režisér v n. p. Supraphon Praha Od té doby jako svobodný umělec - Soubory: Úsvit České Budějovice (po dobu studií na Hudební škole) - Spoluzakladatel a umělecký vedoucí souboru Chorea Bohemica (vznikl v r. 1967) a Musica Bohemica; jako samostatná složka se MB konstituovala v r. 1976 (podrobněji srov. publikaci Musica Bohemica - komorní soubor Symfonického orchestru hlavního města[/] Prahy FOK, Praha 1981) - Umělecká činnost: Skladatel a dirigent vážné hudby symfonické a komorní (napsal na 50 opusů) Upravovatel a zpracovatel lidových a pololidových písní (nepřeberné množství titulů) - Vynikající zpěvák a hráč na velkou škálu různých hudebních nástrojů (podrobně rozvedeno v rámci rozhovoru) Ocenění: Cena města Ženevy za elektronickou operu Nevěstka Raab (1971) - množství cen v různých ročnících Prix de musique folklorique de radio Bratislava.
      Už Eman Kuksa navodil to naše dnešní téma (ars rediviva - umění obnovené - obživlé), když tě v rozhovoru "o folkłóru v pohybu" spolu s celým souborem Musica Bohemica, který vedeš, označil za nejvýraznějšího představitele nových proudů v prezentaci lidové písně. Jak se to všechno asi rodilo, kde hledat kořeny?
      Začnu od začátku: Já když jsem chodil v Budějovicích na tzv. peda[/]gogickou hudební školu - to byla taková jako konzervatoř pro učitele hudby - tak už si nepamatuji, kdo mne zatáhl do souboru Úsvit za účelem, abych tam vedl dívčí pěveckou složku. A když už jsem tam byl, tak jsem se rozhlížel okolo. Tam jsem taky začal hrát na basu a tady jsem v lidové písni našel zalíbení jako mladý kluk. Nejprv šlo jen o vyžití přirozeného temperamentu, ale taky samozřejmě o zaujetí pro věc. Už jsem takový, že by mne to nebavilo dělat něco bez zaujetí. A protože mne vždycky přitahovalo komponování a už jsem v té době psal, tak jsem se tam pokoušel dělat i nějaké úpravy. Tam to tedy asi začalo.
      Jací lidé v souboru Úsvit tehdy působili? Mohl bys o tom říci pár slov?
      Byla tam tenkrát výtečná konstelace lidí. Vyrůstala tam například Iva Janžurová, vyrůstal tam Jindřich Pecka - to je znamenitý nejen člověk, ale byl to vždycky také koumák, který vymýšlel choreografie a texty a znal historii a byl takovým dobrým duchem souboru a mým přítelem a učitelem zároveň, i když byl jenom o tři roky starší. A bylo zde mnoho dalších, kteří to v daném oboru dotáhli hodně daleko.
      Potom jsi z Budějovic přišel na studia do Prahy.
      Když jsem přišel na pražskou konzervatoř, dostal jsem se k profesoru Kabeláčovi a učil jsem se u něj skladbu a instrumentaci, vzpo

323

mínám na to s dojetím nejen proto, že už nežije, ale především z toho důvodu, že to bylo moje největší štěstí, že jsem toho člověka poznal a že jsem se stal jeho žákem. Ohromně miloval lidové umění veškeré - jako takové. v principu! Byly to šťastné náhody a velké štěstí, že se všechny střetly. Jako když zasadíš semeno přímo do humusu. On sám dával úkoly zpracovávat třeba lidové texty. Ukazoval nám, jak to dělal Janáček, jak to dělal Bartók, rozebírali jsme to a šel na to s takovým zaujetím a tak zdravě - to teď vidím, že to pro mne prostě byla obrovská škola. Pak jsem jenom tříbil. Tříbit s určitým osobním růstem tak, že se člověk už nedívá jenom na muziku, ale taky trošku do života. Otesáván životními problémy, nebo chceš-li určitými příhodami života, jsem zjistil, že lidové umění je pravda života. A proto se mi stalo naprostou tvůrčí potřebou. Samozřejmě vedle toho souběžně jsem dělal normální muziku vážnou - jako dirigent i jako skladatel - a dělám ji dodnes. A zrovna dneska s Pavlem Smetáčkem, který tam o mně docela výstižně řekI a dokonce to i vizuálně předvedl: "No jo, Krček je ten, který stojí na štítě jednou nohou tady a druhou tam. A štít má takhle mezi nohama".
      I ten jeden! Rád bych tě tak viděl vyfotografovaného. Ale pojďme k věci: Mnohokrát jsem tě slyšel i viděl hrát na nejrůznější nástroje.[/]

      Na kolik instrumentů vlastně hraješ? Sám jsem se nedopočítal.
      Tak hraju na dost nástrojů. Když jsem šel studovat na pedagogickou hudební školu, byl jsem tam přijat na lesní roh. Ale tenkrát jsem neměl docela zdravé srdce, tak mi to lékaři rozmluvili a přešel jsem na[/] violoncello. Nicméně už jsem na lesní roh něco uměl a časem jsem si to obnovil. Vyškolen jsem tedy ve hře na violoncello jako učitel hudby; to byla taková moje první profese. Samozřejmě jsem dělal klavír, neboť býval povinný, ale protože jsem začínal hrát na harmoniku,

324

tak mi klavír byl velice blízký, takže jsem jej dotáhl asi nejdál; což se mi samozřejmě hodí pro komponování, korepetice a podobné záležitosti potřebné k praxi, kterou dělám. Souběžně jsem jako violoncellista hrál na basu - to byl vždycky můj koníček - a naučil jsem se i na další smyčcové nástroje jako jsou gamby: tenorová, altová, basová. No a dál to samozřejmě byly nástroje, které vyžadovala práce[/] s folklórním materiálem. Později jsem si totiž některé začal sám vyrábět. A samozřejmě nebylo nikoho, kdo by na ně hrál, tak jsem se na to musel také naučit. To jsou například různé harfičky, dále niněra, tromba marina, žaltář, nebo i různé drnkačky, z nichž některé jsem si přivezl také ze zahraničí třeba i některé exotické nástroje. Anebo v Paříži jsem si koupil bombard, což je vlastně takový krátký[/] šalmaj, tak jsem se na něj taky musel naučit sám. A nepřeberné množství je bicích nástrojů, na které hraji, a to je konec konců můj koníček nejen hráčský, ale i kompoziční. To je asi tak všechno.
      Z toho tedy u tebe roste to ohromné pochopení pro jednotlivé nástroje. Je vždy cítit z každé tvé skladatelské práce. Jako komponistovi a zároveň jako hudebnímu režisérovi bych ti teď položil trochu jinou otázku: Co vidíš na současném vývoji souborových muzik interpretujících lidovou píseň kladného a co se ti eventuálně nezamlouvá?
      Já si myslím, že v současné době to jde dopředu. Před nedávnem jsem natáčel Vyšívané písničky - desku, která už jak známo vyšla. Byly to mladé moravské muziky a já se ti přiznám, že jsem z toho měl vítr z toho hlediska, že jsem si říkal: To budou zase dojáky a kreace tak trochu do Maďarska včetně těch kýčovitých harmonií. Ale já jsem byl moc mile překvapen několika věcmi. Za prvé: Nános romantické harmonie, která se do moravských písní dost často cpe, už se tam objevuje jenom minimálně; většinou jen ve vžitých věcech, které už se staly jakousi konvencí a ty člověku nějak přestávají vadit. A druhá věc, která mne moc potěšila je, že ty kapely všecky měly úroveň hráčskou, až na některé výjimky, kde to bylo takové, že hráči neměli ani dobré nástroje, že měli špatné struny atd. Většinou však byly všechny kapely na výši jak intonačně, tak harmonicky a samozřejmě ryt

325

micky při zachování toho opravdického - tradičního regionálního koloritu. A vůbec nejvíc mne potěšilo, jak všechny ty kapely výtečně zpívaly. Bylo tam pár znamenitých sólistů, ale zpívali všichni bezvadně. To je takový dobrý znak současných moravských kapel. v těch českých - zase se mi zdá, že to šlo dolů. Ještě nedávno zde pracovali v souborech profesionální hráči, kteří je drželi. To teď dost opadlo a tak se to někdy hudlá velice špatně. Nejspíš se buď něco samo přežilo, anebo přestaly existovat podmínky. v jednom amatérském souboru sám pracuji - Chorea Bohemica - a já vím, že podmínky, které provázejí soubor - hlavně pokud jde o uplatnění - nejsou dobré. To nemyslím, že by o tento soubor nebyl zájem. Spíše je tomu naopak. Ale není ze strany zřizovatelů vyřešena třeba možnost najmout si sál. Takže ty soubory nehrají, a to hyne strašně, když se nehraje! Pak je ta práce planá. Proto také vznikla Musica Bohemica. My jsme to už jednoho krásného dne nemohli unést. Profesionální soubor tyto problémy nemá.
      Našli jste řešení pro hráče, bohužel ne pro tanečníky. Ale vraťme se ještě trochu: Lidová piseň se dnes nepěstuje jenom v souborech lidové umělecké tvořivosti, jak jsme si je zvrkli nazývat, nýbrž začala se pěstovat také třeba ve skupinách, které dělají tzv. pop music.
      A tam to také někdy bývá moc sympatické. A vůbec nejsympatičtější je, že mladí lidé si teď našli[/]

Záběr z vystoupení pro mládež ve velkém sále pražského Žofína v červnu 1981.

tu píseň sami a milují ji, což ti mohu dokázat, protože Musica Bohemica má teď takových šedesát koncertů ročně a na každém jsou tři[/] čtvrtiny mladých lidí. A to se týká celé republiky. My hodně děláme pro Hudební mládež: zvou si nás a máme vždycky plno. Mladí lidé to

326

baští. Cítím to jako ohromnou renesanci.
      Než uzavřeme, dovol jednu malou poznámku: Všiml jsem si, že se občas vracíš k písním, které jsi už jednou zpracoval.
      To vracím. Někdy dokonce třikrát čtyřikrát. Proč? Poněvadž se mi to nezdálo být dobré nebo dokonalé. Chtěl jsem to udělat lépe. Ale to je jenom jeden důvod. Druhý spočívá v tom, že k některým věcem mám takovou lásku, že najednou po čase mi přijde, že se k tomu musím vrátit. Samozřejmě vždycky jinak, protože je to zpravidla i pro jiný účel.
      V tom se skrývá poučení pro každého upravovatele. Jsou totiž takoví, kteří jednou upravenou písničku už vyřazují z dramaturgie souboru, což je pochopitelně zcela scestné. - Zbývá poslední otázka: Jakými směry by se měl asi podle tebe ubírat další vývoj v oblasti prezentace lidové písně?
      Já si myslím, že všecko by mělo směřovat k důslednému a důkladnému očišťování, protože prameny, které nám dochovala historie nebo které ještě přežívají, já osobně považuji za doklad krystalicky čistého umění. To, co nebylo dobré se prostě nedochovalo, anebo si to nevybereš. To už cítíš. Je to umění čisté a velmi rozmanité. Plýtké se mi zdá, všímají-li si soubory jenom těch materiálů, které tíhnou k zábavným formám, nebo které jsou určeny jenom pro taneční kreace. Je třeba více se zaměřit na sloves[/]nou stránku z toho lidového odkazu, vybírat si věci, které mají hlubší význam a které jsou třeba výpravného rázu, jako například legendy, nebo baladické žánry, v nichž je často obrovská moudrost. Prostě přál bych si, aby se to vedlo jednak směrem očišťování a jednak směrem hlubšího ponoru do materiálu - po všech druzích i historických vrstvách. Většina souborů, a to jak v Čechách, tak i na Moravě, si totiž všímá jen posledních histo[/]rických vrstev. Ale uvědomme si, že jsou i vrstvy starší a že je i tam třeba hledat. A tam je ten tvůrčí přístup třeba daleko víc rozvinout, protože je to už tak vzdálené, že nemáme nějaké přesnější doklady, jak se to provádělo, na co se to hrálo apod. Čili je to třeba vytvořit. Tím vznikají nové hodnoty. A tím se soubor stává hlavně živým tou tvůrčí žilou. A v tom si myslím, že je ještě veliká budoucnost. Vlastně neomezená.

VÝMĚNA

Seznam knih a časopisů a mezinárodní výměny publikací stavu lidového umění ve Strážnici za rok 1981 [obsah]

      BULHARSKO

     

      Sofia

     

      Bălgarska etnografija VI, 1981, 1-4,Sofija 1981 ( Bălgarska Akademijana Naukite, Biblioteka )

      Bălgarski folklor VII, 1981, 1-4,Sofija 1981 ( Bălgarska AkademiJa na Naukite, Biblioteka )

      Koleva, Tatjana: Gergjovden u južnite slavjani, Sofija 1981 ( Bălgarska Akademija na Naukite, Biblioteka)

     

      DÁNSKO

     

      Kodaň[/]

     

      Folk og Kultur, Ârbog for DanskEtnologi og Folkemindevidenskab,1981, Kobenhavn 1981 ( Nationalmuseet)

      MtM Meddelelser til Medlemmerne,Udgivet at Foreningen DanmarksFolkeminder, VI, 1980, 4, Kobenhavn 1980; VII, 1981, 1, Kobenhavn 1981 ( Nationalmuseet )

      1800-tallet, Kulturhistorisk Magasinfra Stranderbergs Forlag, 1980, Nr.1, Birkerod 1980 ( Nationalmuseet)

     

      FINSKO

     

      Âbo

     

      Budkavlen 59, 1980, Âbo 1980; 60,1981, Âbo 1981 ( Âbo Akademi,Etnologiska Institutionen)

     

      Helsinky[//]

     

      Aalto, Pentti: Classical Studies inFinland 1828-1918, The Historyof Learning and Science in Finland 1828-1918, Helsinki 1980(Societas Scientiarum Fennica )

      Abrahams, Roger D.: Between theLiving and the Dead, FF Communications; Vol. XCV2, No. 225, Helsinki 1980 ( Suomalainen Tiedeakatemia )

      Baer, Florence E.: Sources and Analogues of the Uncle Remus Tales,FF Communications, Vol. XCVI3,No. 228, Helsinki 1980 ( Delegation des Societes Savantes, Centre d Echange des PublicationsScientifiques )

      Barakat, Robert A.: A ContextualStudy of Arabic Proverbs, FF Communications, Vol. XCVI1, No. 226,Helsinki 1980 ( Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange des Publications Scientifiques )

      Elfving, Gustav: The History of Mathematics in Finland 1828-1918,The History of Learning andScience in Finland 1828-1928,Helsinki 1981 ( Delegation des Societes Savantes, Centre d Echange des Publications Scientifiques)

      Ericsson, Christoffer, H.: RomanArchitecture expressed in sketches by Francesco di GiorgioMartini, Studies in Imperial Roman and Early Christian Architecture, Commentationes Humanarum Litterarum 66, 1980, Helsinki1980 ( Societas Scientiarum Fennica )

      Heutige Wege der finnischen Dialektologie, Studia Fennica, Re[/]view of v Finnish Linguistics andEthnology, 24, Helsinki 1980 (Suomalaisen Kirjellisuuden Seura)

      Chydenius, Johan: The Friendshipof God and the Two Ends of Man,A Study in Christian Humanism1100-1321, Commentationes Humanarum Litterarum 68, 1981,Helsinki 1981 ( Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echangedes Publications Scientifiques)

      Julkaisuluettelo 81. Publications.Helsinki 1981 ( Suomalaisen Kirjallisuuden Seura )

      Kabell Aage: Skalden und Schamanen, FF Communications, Vol.XCVI2, No. 227, Helsinki 1980 ( Delegation des Societes Savantes,Centre d'Echange des Publications Scientifiques)

      Kaimio, Jorma: The Romans and theGreek Language, CommentationesHumanarum Litterarum 64, 1979,Helsinki 1979 (Exchange Centrefor Scientific Literature )

      Katermaa-Ottela, Aino: Le casetorri medievali in Roma, Commentationes Humanarum Litterarum67, 1981, Helsinki 1981 ( Delegation des Societes Savantes, Centre d Echange des PublicationsScientifiques )

      Väisänen, Maija: Su una gens Romana: gli Ulpii, dei ceti superiori e ia questione delle originidei portatori del gentilizio, Commentationes Humanarum Litterarum 65, 1979, Helsinki 1979 ( Societas Scientiarum Fennica )

     

      Turku[/]

     

      Hilpinen, Leena: Pihtirasvaa ja vetolaastaria - Suomen teollisuustyöväestön tulokastavoista 1900 luvun ensimmäisellä puoliskolla,Scripta Ethnologica 33, Turku1981 (Insitute of Ethnology, University of Turku )

      Kallberg, Ulla: Kustavin talonpolkaispurjehduksesta 1860-1915, Summary: Peasant sailing in Kustaviduring the years 1860-1915, Turku 1981 ( Institute of Ethnology,University of Turku )

      Kotivuori, Salme: Juuan Nunnanlahden vuolukivityöstä ja kyläelämästä, Turku 1981 (lnstitute ofEthnology, University of Turku )

      Mattila, Matti: RadanrakentajastaRakennusmestariksi, Tutkimus rautatierakennusmestarien työ- jaelämänolojen kehityksestä 19001940, Turku 1981 ( Institute ofEthnology, University of Turku )

      JUGOSLÁVIE

     

      Bělehrad

     

      Glasnik Etnografskog muzeja u Beogradu 45, 1981, Beograd 1981( Etnografski muzej u Beogradu )

     

      Daruvar

     

      Jednota, orgán Svazu Čechů a Slováků v SR Chorvatsku, roč. 36,1981, č. 1-17, 19-29, 32-50, Daruvar 1981 ( Novinsko izdavačkaustanova "Jednota")

     

      Nový Sad[//]

     

      Narodna umetnost Vojvodine, Kulturno blago Vojvodine - Etnologija, Novi Sad 1980 ( Vojvodjanski muzej )

      Vojvodina od praistorije do ranogsrednjeg veka, Kulturno blagoVojvodine - Arheologija, NoviSad 1980 ( Vojvodjanski muzej )

      Vojvodina u grafici, Kulturno blago Vojvodine - Grafika, NoviSad 1980 ( Vojvodjanski muzej )

     

      Sarajevo

     

      Glasnik Zemaljskog muzeja Bosne i Hercegovine u Sarajevu,Etnologija, nova serija, XXXII,1977, Sarajevo 1978; XXXIII, 1978,Sarajevo 1979; XXXIV, 1979, Sarajevo 1980 ( Zemaljski muzej Bosne i Hercegovine u Sarajevu )

     

      Skopje

     

      Makedonski folklor XII, 1979, 2324, Skopje 1979; XIII, 1980, 25,Skopje 1980 (lnstitut za folklor"Marko Cepenkov")

     

      Simitčiev, Kole: Marko Krale vomakedonskata narodna epika ( vosporedba so srpski i bugarskimotivi). Posebni izdanija, kniga7, Skopje 1981 ( Institut za folklor"Marko Cepenkov")

      Vražinovski, Tanas: Ilindenski prozea revolucioneren folklor I. Posebni izdanija, kniga 8, Skopje1981 (lnstitut za folklor "MarkoCepenkov")

      Vražinovski, Tanas: Makedonskitepredanija za mesta. Biblioteka na[/]spisanieto "Makedonski folklor"8, Skopje 1979 ( Institut za folklor "Marko Cepenkov")

     

      Škofja Loka

     

      Loški razgledi 28, 1981, Škofja Loka 1981 ( Muzejske društvo)

     

      Tuzla

     

      Članci i grada za kulturnu istorijuistočne Bosne, XIII, Tuzla -1980(Muzej istočne Bosne)

     

      Záhřeb

     

      Etnološka istraživanja 1; Zagreb1981 , ( Etnografski muzej u Zagrebu)

      Folklore and Oral Communication,Narodna umjetnost, izvanrednisvezak ( Special Issue ), Zagreb1981 ( Zavod za istraživanje folklora Instituta za filologiju i folkloristiku, prije: Institut za narodnu umjetnost)

     

      MAĎARSKO

     

      Budapešť

     

      Artes Populares 7, A Folklore Tanszék Évkönyve, szerkesztette: Voigt Vilmos, Budapest 1981 ( EötvösLoránd Tudományegyetem, Folklore Tanszék)

      Néprajzi Értesitő, A Néprajzi Múzeum Évkönyve, LIX, 1977, Budapest 1980 ( Néprajzi Múzeum Könyvtára)

      Néprajzi Hírek, A Magyar Néprajzi Társaság Tájékoztatója,
VIII,1979, 1 - 6 Budapest 1979;
IX,1980, 1-6, Budapest 1980;
X,1981, 1-6, Budapest 1981 (Magyar Néprajzi Társaság)

      Néprajzi Közlemények XXIV, 1980,Budapest 1981 ( Néprajzi MúzeumKönyvtára)

     

      Debrecín

     

      A Debreceni Déri Múzeum Évkönyve 1979, Debrecen 1981 ( Déri Múzeum)

      Ethnographica et Folkloristica Carpathica, Tom. 2, redigit ZoltánUjváry, Kossuth Lajos Tudományegyetem, Debrecen 1981 ( Néprajzi Tanszék, Lehrstuhl fürVolkskunde, Lajos Kossuth Universität)

     

      Szentendre

     

      Régészeti tanulmányok Pest megyeből, Studia Comitatensia 9,Szentendre 1980 (Ferenczy Múzeum )

     

      Zalaegerszeg

     

      Szentmihályi, Imre: Körmend települése és népi építkezése a XVII.század derekán I., II., Körmend1980 ( Dr. Szentmihályi, Imre, Zalaegerszeg)

     

      NDR

     

      Budyšín[//]

     

      Autorenkollektiv: 30 Jahre Institut für sorbische Volksforschung1951 - 1981, Bautzen 1981 ( Akademie der Wissenschaften derDDR, Institut für sorbische Volksforschung beim Zentralinstitut fürGeschichte).

      Lětopis, Jahresschrift des Institutsfür sorbische Volksforschung, Reihe C - Volkskunde, Nr. 24, Bautzen 1981 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Institut fürsorbische Volksforschung beimZentralinstitut für Geschichte )

     

      POLSKO

     

      Krakov

     

      Kowalska-Lewicka, Anna: Hodowlai pasterstwo w Beskidzie Sądeckim, Wrocław - Warszawa Kraków - Gdańsk 1980 ( PolskaAkademia Nauk, Biblioteka)

      Prace Etnograficzne, zeszyt 14, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego DCXIV, PaństwoweWydawnictwo Naukowe, Warszawa - Kraków 1981 ( UniwersytetJagielloński, Katedra EtnografiiSłowian, Biblioteka)

      Prace z Historii Sztuki, zeszyt 16,Zeszyty Naukowe UniwersytetuJagiellońskiego DCII, Warszawa Kraków 1981 ( Uniwersytet Jagielloński, Biblioteka Jagiellońska)

     

      Řešov

     

      Informator działalności oświatowejMuzeum Okręgowego w Rzeszo[/]wie na rok 1981, Rzeszów 1981 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie )

      Szetela, Tadeusz: Dzieje Dobrzechowa. Opowieść o rodzinnej wsi,Rzeszów 1981 ( Muzeum Okręgowe w Rzeszowie )

      Targońska, Anna: Ludowa plastykaceramiczna w zbiorach MuzeumOkręgowego w Rzeszowie, Rzeszów 1981 (Muzeum Okręgowew Rzeszowie)

     

      Sanok

     

      Acta scansenologica, tom I, Sanok1980 ( Muzeum Budownictwa Ludowego w Sanoku )

     

      Toruň

     

      Haft ludowy. Ogólnopolska wystawa pokonkursowa, związek Spółdzielni rgkodzieła ludowego iartystycznego "Cepelia", Toruń1979 (Muzeum Etnograficzne wToruniu)

      Klimaszewska, Jadwiga: Kujawy.Stan badań etnograficznych - bibliografia, Toruń 1981 (MuzeumEtnograficzne w Toruniu)

      L'enfant dans l'art populaire polonais, Catalogue de l'exposition,Toruń 1978 (Muzeum Etnograficzne w Toruniu)

      Polakiewicz, Maria: Tradycyjne pożywienie ludowe w Północnej Polsce ( Wybrane zagadnienia ), Toruń 1980 ( Muzeum Etnograficznew Toruniu )

      Polakiewicz, Maria: Tradycyjne wiej[/]skie naczynia i sprzęty do przygotowywania i przechowywaniapokarmów z obszaru Polski Północnej w zbiorach Muzeum Etnograficznego w Toruniu, katalog( wybór ), Toruń 1980 ( MuzeumEtnograficzne w Toruniu )

      Sobieska, Jadwiga: O notowaniu muzyki ludowej, Wskazówki dla zbieraczy, Toruń 1975 ( Muzeum Etnograficzne w Toruniu )

      Zabytkowy sprzęt pożarniczy wiejskich placówek ochotniczych straży pożarnych, wystawa 25 V 31 VIII 1979, Toruń 1979 ( MuzeumEtnograficzne w Toruniu)

     

      Varšava

     

      Etnografia Polska XXV, 1-2, Wrocław - Warszawa - Kraków Gdańsk - Łódż 1981 ( Polska Akademia Nauk, Instytut Historii Kultury Materialnej, Biblioteka)

     

      RAKOUSKO

     

      Graz

      Blätter für Heimatkunde 55, 1981,1-4, Historischer Verein fürSteiermark, Graz 1981 ( Universitätsbibliothek Graz, Tauschstelle )

     

      RUMUNSKO

     

      Cluj - Napoca

     

      Anuarul de folclor I, Cluj - Napoca 1980 ( Biblioteca Centrală Universitară )[//]

     

      SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKA

     

      Bonn

     

      Jahrbuch für Volksliedforschung, 26.Jahrgang, 1981, Berlin 1981 ( Deutsche Forschungsgemeinschaft, Bibliotheksreferat )

     

      Brémy

     

      Mitteilungen, Verein für Niedersächsisches Volkstum e. V. Bremen,56. Jahrgang, Frühjahr 1981, Heft107, 108, Bremen 1981 ( Verein fürNiedersächsisches Volkstum e. V.Bremen )

     

      Kiel

     

      Lanz, Josef: Krippenkunst in Schlesien, N. G. Elwert Verlag, Marburg 1981 ( Kommission für ostdeutsche Volkskunde in der Deutschen Gesellschaft für Volkskunde e. V.)

     

      SSSR

     

      Ašchabad

     

      Achmedjarov, E. K., Gandymov, Š.,Filjušina, V. N. i dr. (sostaviteli):Turkmenskaja literatura i literatura narodov SSSR ( Annotirovannyj bibliografičeskij ukazateľ),"Ylym", Ašchabad 1980 ( Centraľnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR)

      Izvestija Akademii nauk Turkmenskoj SSR, serija obščestvennych[/]nauk, 1981, 1-6, "Ylym", Ašchabad 1981 ( Centraľnaja naučnajabiblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR )

      Kuraeva, Kurbandžamal: Sovremennaja turkmenskaja skuľptura(1960-1970 ) ( Istoričeskij očerk ),"Ylym", Ašchabad 1980 ( Centraľnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR)

      Saurova, Galina I.: Proroda realizma v turkmenskom izobraziteľnom iskusstve ( po materialam živopisi), "Ylym", Ašchabad 1980( Centraľnaja naučnaja bibliotekaAkademii nauk Turkmenskoj SSR)

     

      Leningrad

     

      Sovetskaja etnografija, 1981, 1-6,"Nauka", Moskva 1981 ( Naučnaja biblioteka im. M. Gor'kogo priLGU)

     

      Moskva

     

      Anikin, Vladimir P.: Teorija foľklornoj tradicii i jejo značenije dljaistoričeskogo issledovanija bylin,Moskva 1980 ( Naučnaja biblioteka im. A. M. Gor'kogo Moskovskogo gosudarstvennogo universiteta,Meždunarodnyj knigoobmen )

      Sovetskaja etnografija, 1981, 1-6,"Nauka", Moskva 1981 ( Akademija nauk SSSR, Institut etnografiiim. N. N. Miklucho - Maklaja )

     

      Tartu

     

      Estonskij foľklor, "Eesti Raamat",Tallin 1980 ( Eesti NSV TA Fr. R.[/]Kreutzwaldi nim: Kirjandusmuuseum )

      Rjujtel, Ingrid (sost.): Finno-ugorskij muzykaľnyj foľklor i vzaimosvjazi s sosednimi kuľturami,"Eesti Raamat", Tallin 1980 ( EestiNSV TA Fr. R. Kreutzwaldi nim.Kirjandusmuuseum)

     

      ŠVÉDSKO

     

      Lund

     

      Scripta Academica, Doctoral Thesespublished at the University ofLund, Academic Year 1980-1981,Lund 1981 ( Lunds Universitet,Universitetsbiblioteket )

     

      Uppsala

     

      The Alaska Seminar. Edited by AnnaBirgitta Rooth. Acta UniversitatisUpsaliensis, Studia EthnologicaUpsaliensia 6, Uppsala 1980 (Uppsala Universitet, Universitetsbiblioteket)

     

      ŠVÝCARSKO

     

      Basilej

     

      Baer, Gerhard: Bericht über dasBasler Museum für Völkerkundeund Schweizerische Museum fürVolkskunde für das Jahr 1979; Seiler-Baldinger, Annemarie: "Hängematten-Kunst": textile Ausdrucksform bei Yagua- und Ticuna-Indianern Nordwest-Amazoniens;Hauser-Schäublin, Brigitta, Mann[//]und Frau, Versuch einer Standortbestimmung aus kulturanthropologischer Sicht; Birkhäuser AG,Basel 1981 ( Museum für Völkerkunde und Schweizerisches Museum für Volkskunde)

      Baer, Gerhard: Bericht über dasBasler Museum für Völkerkundeund Schweizerische Museum fürVolkskunde für das Jahr 1980;Baer, Gerhard: Weitere Materialien zu den Matsigenka- und Shipibo-Masken (Ost-Peru); Bankmann, Ulf: Zwei Skulpturen ausdem Callejón de Huaylas, Peru,im Museum zu Basel; HauserSchäublin, Brigitta: mai-Maskender Iatmul, Papua New Guinea;Birkhäuser AG, Basel 1981 ( Museum für Völkerkunde und Schweizerisches Museum für Volkskunde)

      Truhen und Kästchen. Ausstellung1981/82. Führer durch das Museumfür Völkerkunde und Schweizerisches Museum für VolkskundeBasel, Basel 1981 ( Museum fürVölkerkunde und SchweizerischesMuseum für Volkskunde )

     

      Ženeva

     

      Collections du Musée d'ethnographie de Genéve, Numéro spécialdu Bulletin annuel, Genéve 1981( Musée d'ethnographie )

     

      USA

     

      Amherst

      Schwertz, Marc J. - Jordan, David K.:Anthropology. Perspective on Hu[/]manity. John Wiley and Sons, Inc.,1976, New York - London Sydney - Toronto ( Departmentof Anthropology, University ofMassachusetts)

     

      Ann Arbor

     

      Ethnomusicology, Journal of the Society for Ethnomusicology, XXIV,1980, 3, Ann Arbor 1980; XXV,1981, 1-3, Ann Arbor 1981 ( Society for Ethnomusicology)

      S. E. M. Newsletter XV, 1981, 1-3,Ann Arbor 1981 ( Society forEthnomusicology )

     

      Pittsburgh

     

      Ethnology, An International Journalof Cultural and Social Anthropology, XX, 1981, 1-4, Pittsburgh1981 (Ethnology, Department ofAnthropology, University of Pittsburgh)

     

      Washington

     

      Murie, James R.: Ceremonies of thePawnee. Part I: The Skiri, Smithsonian Contributions to Anthropology, Number 27, Washington1981 ( United States GovernmentPrinting Office )

      Murte, Jumes, R.: Ceremonies of thePawnee. Part II: The South Bands.Smithsonian Contributions to Anthropology, Number 27, Washington 1981 ( United States Government Printing Office)

      Ortner, Donald J. - Putschar, Walter G. J.: Identification of Patho[/]logical Conditions in Human Skeletal Remains, Smithsonian Contributions to Anthropology, Number 28, Washington 1981 ( UnitedStates Government Printing Office)

      Ubelaker, Douglas H.: The AyalánCemetery. A Late Integration Period Burial Site on the SouthCoast of Ecuador. SmithsonianContributions to Anthropology,Number 29, Washington 1981 ( United States Government PrintingOffice)

     

      VELKÁ BRITÁNIE

     

      Holywood

     

      Ulster Folklife, Volume 27, editedby Alan Gailey, Holywood 1981( Ulster Folk and Transport Museum )

      Připravil Dušan Vlach

332