národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1983 - ČÍSLO 1

OBSAH
Studie
Josef Vařeka: Lidová architektura v Československu . . . 1
Milada Mottlová: František Halas a lidová slovesnost . . . 17

Portrét
Veronika Komorovská: Majster Adam Beťko . . . 27

Živá tradice
Katarína Podobová-Trembáčová: Tradičná ľudová modrotlač a spôsoby jej využitia v súčasnosti . . .
33

ZPRÁVY

Jubileum
Pozdrav docentovi K. Fojtíkovi (Andrej Sulitka) . . . 45

Nekrology
Za Štefanom Pňáčkom (Mikuláš Mušinka) . . . 46
Odešel Jaromír Horák (Zdeněk Bláha) . . . 47

Knihy
Ju. V. Bromlej: Sovremennyje problemy etnografii (Václav Frolec) . . . 48
Orest Zilynskyj: Lidové balady v oblasti západních Karpat (Oldřich Sirovátka) . . . 50
Orest Zilynskyj: Slovenská ľudová balada v interetnickom kontexte (Oldřich Sirovátka) . . . 50
Viera Gašparíková: Ostrovtipné príbehy i veliké cigánstva a žarty . . . 50
Milan Leščák: Slovenské ľudové hádanky (Oldřich Sirovátka) . . . 50
Edícia Človek a umenie (Adam Pranda) . . . 51
Jarmila Paličková-Pátková: Ľudové kožušníctvo na Slovensku (Jiří Pajer) . . . 53
Ľubomír Slezák: Združstevněná vesnice (Irena Ochrymčuková) . . . 54
Štefan Tkáč: Ikony zo 18.-19. storočia na severovýchodnom Slovensku (Jiří Langer) . . . 55
…
Sborníky
Richard Jeřábek s kolektivem: Proměny jihomoravské vesnice (Josef Jančář) . . . 56
Výroční obyčeje. Současný stav a proměny (Lenka Tomšová) . . . 58
Národopisné informácie, Riečnica-Harvelka. Výskum zátopovej oblasti na Kysuciach (Milan Kiripolský) . . . 59

Konference
VIII. strážnické sympozium (Jana Volfová) . . . 61
Konference MKKKB v Szentendre (Václav Frolec) . . . 62
Expozice v přírodě - vztahy interiérové a exteriérové složky (Vanda Jiřikovská) . . . 62
V Čičmanoch o Čičmanoch (Milan Chlebana) . . . 64

Festivaly
Vlčnov 1982 (Josef Jančář) . . . 65
VII. národopisné slavnosti v Krumvíři (Jan Souček) . . . 67
XXVI. Kopaničářské slavnosti ( Josef Jančář) . . . 68

Na pomoc souborům
S Dušanem Holým k malému výročí rubriky - a ještě k dalšímu jubileu (Oldřich Sirovátka) . . . 70

Folklorismus
Dudy na koncertním pódiu (Jaroslav Markl) . . . 74

Výstavy
Šátky, šály, vlňáky (Jan Šťovíček) . . . 75
Výstava akvarelů Pavla Krejčího (Jan Šťovíček) . . . 76


Národopisné aktuality roč. XX. - 1983, č. 1

LIDOVÁ ARCHITEKTURA V ČESKOSLOVENSKU
(ZAMYŠLENÍ NAD STEJNOJMENNOU KNIHOU VÁCLAVA MENCLA1)) [obsah]


      JOSEF VAŘEKA, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      Menclova kniha Lidová architektura v Československu je velkolepé celoživotní dílo autora s hlubokým vzděláním a velmi širokými vědomostmi uměleckohistorickými, kulturně historickými a teoretickými, podpořenými dokonalou znalostí terénu. Autor důsledně putoval za lidovými stavbami více než půl století, za které měl možnost lidovou architekturu nejen shlédnout a zfotografovat, ale i proniknout do její problematiky a historického vývoje. A nejen to. Tyto své vědomosti systematicky utřídil, což - při tématu i oblasti zájmů tak rozsáhlých - nebylo snadné, a na základech Niederlovy i Chotkovy systematiky vytvořil dílo ohromující rozsahem i novými teoretickými poznatky; je zpracováno metodami dějin umění.
      Menclovo dílo obsahuje deset kapitol, z nichž osm pojednává o regionálních typech lidového domu na našem území, řazených v historic[/]kém sledu, poslední dvě pak hodnotí vztahy našeho lidového domu k základním evropským kulturám, podávají vývoj lidové architektury a vysvětlují její historický smysl; kapitoly postrádají podrobnější rozbory způsobu bydlení a stati o domových obyčejích. Poválečná národopisná literatura o lidovém stavitelství nebyla z velké části už do díla pojata.
      Knihu otevírá rozsáhlá kapitola Podunajský hliněný a kamenný dům na jihu Slovenska, Moravy a Čech a jeho styčná pásma (s. 9-173), který autor pokládá pro celou řadu jeho znaků (stavební materiál, žudr, sochová konstrukce, valbová střecha, půdorysné řešení připojením špýcharu k síni aj.) za nejstarší domový typ na našem území. Podle názoru badatele i chodský špýcharový dům je podunajského původu a k nám se dostal v dobách, kdy ještě za Šumavou, v dnešních východních Bavorech a v Hor ních Rakousích sídlili Slo

1

vané, případně když tyto země opouštěli, tedy ve druhé polovině 9. nebo v 10. století. Autor je přesvědčen, že špýcharový dům v Ponitří, ve středním a dolním Pomoraví, na Chodsku, Prácheňsku a Netolicku zachoval "skladebné způsoby, jež nedotčeny gotizací přetrvaly jeden tisíc let" (s. 172).
      Tyto myšlenky a teze jsou rozvíjeny v pozoruhodném logickém sledu a přinášejí celou řadu nových a bystrých postřehů, jako např. srovnání růstu jihomoravské řadové vesnice se strukturou tamější nástěnné malby, založené stejně jako půdorys vesnice na principu adice. Některé autorovy závěry je však nutno přijímat kriticky. Víme totiž - a Mencl sám pro existenci našeho hliněného lidového domu neshromáždil starší doklady nežli z 18. století -, že ve středním Podunají se domové stěny především vyplétaly a hlína byla používána druhotně k omazávání stěn. Pletení tedy k hlíně nepřistupovalo, jak soudí V. Mencl (s. 15), ale hlína přistupovala k pletené stěně. Technika pletení je doložena i odjinud. jako např. z Poohří na sídlišti v Březně u Loun u časně slovanských domů ze 7. století.2) Pletené stěny omazané hlínou se v recentním materiálu dochovaly hlavně na jižním a jihozápadním Slovensku, kde se stavělo i ze dřeva a z hlíny.3) Podobná situace byla též na jihovýchodní Moravě, kde hliněný dům - jak velmi dobře ukázal Jan Souček - se v nížinných oblastech začal prosazovat až od 15. století.4) Rovněž hliněný dům na Hané je poměrně mladý, neboť jeho hlavní obytná místnost - "jizba" byla ještě v minulém století leckde rou[/]bená. Maďarský badatel István Sztrinkó zjistil v oblasti mezi Dunajem a Tisou celkem pět domových technik: 1. pletené stěny omazané hlínou, 2. cihlové stěny z drnu, 3. stěny z rákosu a hlíny, 4. hrázděné stěny východního typu a 5. stěny z válků.5)
      Z uvedených příkladů vyplývá, že v těchto krajinách se nestavělo jen z hlíny či kamene a v některých oblastech se hlína výrazněji prosazovala až od konce středověku.
      Pokud jde o stavební techniky u hliněného domu, V. Mencl je nestratifikuje, i když je zřejmé, že vrstvení (autor používá ze slovenštiny převzatý nevhodný termín nakládání) patří do nejstaršího, zatímco nabíjené stěny do nejmladšího časového horizontu (s. 10).
      Velkou pozornost věnuje badatel hanáckému domu a jeho žudru, který je podle něho předgotický, dávného slovanského původu a patří ke struktuře bočně orientovaného domu; z toho plyne, že také boční orientace hanáckého domu je z doby dávno před 13. stoletím a že inspirace k okapové zástavbě postupovala ze severu na jih. Hanácký dům stojí nejvýše na vývojovém žebříčku slovanského lidového obydlí a ocitl se tam vlastním přičiněním, bez přispění západních gotických inspirací; východiskem tohoto spontánního vývoje byl dům moravsko-panonských Slovanů (s. 65 ad.).
      V. Mencl dospěl v teorii hanáckého domu zatím nejdále ze všech badatelů, kteří se jím podrobněji zabývali (V. Houdek, J. Kšír, V. Burian, J. Bečák, V. Frolec ad.). Některé jeho kategorické závěry, jako kupř. tvrzení, že na

2

celé Hané není dnes domu, který by byl orientován čelně (s. 58), neplatí obecně, respektive ve všech sociálních rovinách. Máme na mysli hliněná obydlí chalupníků nebo podruhů na okraji vesnic, která jsou leckde situována k cestě štítem; ba dokonce také u středních usedlostí (např. v Luběnicích č. 1, 12 ha, o. Olomouc) - odmyslíme-li si k čelní světnici přistavěný průjezd s kolnou a letní kuchyní, nad nimiž je zvýšený půdní prostor pro seno - se v podstatě dochovala hloubková zástavba domu komorového či špýcharového půdorysu. v obou případech jde však již o mladší domovou zástavbu ze druhé poloviny či z konce 19. století, u níž se už žádné žudry nebudovaly. Klasickým příkladem štítové orientace je statek č. 8 v Července (o. Olomouc).
      Neméně závažné je také autorovo tvrzení, že spodní prostor hanáckého žudru nebyl podsíní, ale zkráceným "pilířovým" panonským portikem (s. 86), táhnoucím se podél nádvorní stěny. Portikus se tedy podle Menclova názoru postupně redukoval a zkracoval (s. 84). Seznámíme-li se však s nejstaršími domovými půdorysy ve středním Podunají a na dolním toku Sávy, jmenovitě ve Slavonii a u Blatenského jezera, zjistíme, že pravý opak je pravdou: onen portikus (trjem, gádor a řada dalších názvů) je krátká, ale poměrně široká polootevřená vstupní předsíň, která tvoří nedílnou součást půdorysu, do jehož obvodu je začleněna; stará podsíň tedy nevystupuje z domu, ale lícuje s okapovou domovou stěnou. z této podsíně vedou pak dveře do zadní[/] ohnišťové místnosti, postranní světnice a komory.6)
      Obdobný domový půdorys se dochoval také v oblasti Blatenského jezera a na některých územích Balkánu.7) Všechny tyto dvojdílné a trojdílné domy se vyznačují tím, že každá místnost má samostatný vstup z této polootevřené podsíně. Arkádové loubí, táhnoucí se podél nádvorní stěny, je už vyspělejším stupněm podsíně. z recentního materiálu, získaného při výzkumu Čechů ve Slavonii, je možno sestavit třístupňovou řadu. 1. zápraží chrání námětky prodloužená střecha; 2. prodloužená střecha nad zápražím je nesena jednoduchými dřevěnými sloupky; 3. dřevěné sloupky jsou nahrazeny arkádovým loubím, provedeným v různých konstrukčních a architektonických variantách. v tomto posledním stádiu je arkádová podsíň zpětně začleňována do domového půdorysu, a to tak, že její čelo je chráněno stěnou a někde, jako např. v Bulharsku nebo v Řecku se okrajové části podsíně zcela uzavírají a mění v obytné místnosti;8) sedlová střecha si i na tomto rozšířeném domě zachovává symetrii.
      Je zde však ještě otázka existence žudra v Čechách (zv. šíje), které se Mencl dotkl při svém nálezu ve špýcharovém roubeném domě v Trhoníně č. 6 a 8 (s. 147), avšak dále se už nezabýval jeho geografickým rozšířením v této oblasti. Dnes totiž víme, že žudro se nebudovalo jen na jihovýchodní Moravě a na jižním Slovensku, ale také v jižních a jihozápadních Čechách (Blata, Strakonicko), kde chránilo vstup do mnohých špýcharů. Nelze

3

Patrové roubené domy s mansardovou střechou na náměstí v Bělé pod Bezdězem (o. Mladá Boleslav, č. 86, 85).
Na rozdíl od staré dřevěné zástavby v jiných městech a městečkách v severních a severovýchodních Čechách leží k náměstí okapovou stranou.
Foto J. Vařeka, 1978.

vyloučit jeho existenci ani u obytného domu, jak ukazuje veduta Vimperka ze 17. století.9) Konečně i na Slovensku jsme je nalezli mimo tradiční oblast výskytu, a to u zděného špýcharu v Liptovském Jáně.
      Dům jižních a jihozápadních Čech však nelze označit jako hliněný či kamenný (s. 145), neboť se tu z kamene (později z cihel) obecněji počalo stavět až od konce 18. a počátku 19. století. Archívní záznamy, týkající se chodských vesnic, přesvědčivě ukazují, jak mazaní sedláčkové ještě ve 30. letech minulého století, kdy už platila celá řada zákazů "stavěti ode dřeva", obhajují před vrchnostenskými úředníky výstavbu roubených stavení.10) Tuto sku[/]

Patrový pavlačový roubený dům s podstávkou z konce 18. století.
Velešice (o. Litoměřice).
Foto J. Vařeka, 1954.

tečnost nemění ani starší diaspory kamenného domu v jižních Čechách nebo ojedinělé solitéry, vesměs špýchary, pocházející z pozdního středověku.11) Rozsáhlá a vcelku kompaktní oblast kamenného domu, jehož tradice sahá až do 14. a 15. století, leží totiž na opačné straně Čech ve staré bezlesé krajině s jádrem ve středním a dolním Poohří.12) V. Mencl na Chomutovsku v dnes už zaniklých Chotěnicích a jinde (s. 197) objevil několik starých kamenných objektů ze 16. století, ale váže je k velkým dvorcům.

4

Roubené stavení v kožichu s předsazenou zdobenou lomenicí (plot s vročením 1860).
Křinec-Zábrdovice (o. Nymburk) č. 3.
Foto J. Vařeka, 1979.

      Některé jevy, jako tzv. výšky, velkorodinné domy se společnými dvory nebo stodoly s vjezdem v užší stěně není možno chápat jen ve spojení s jihem, neboť jsou rozšířeny i na severu - řečeno s Menclem - v oblasti černých lesů (velkorodinné dvory téměř po celém Slovensku, podélně průjezdné stodoly v horním Liptově v Pribylině atp.).
      Ke špýcharovému domu zařazuje V. Mencl také patrový zděný dům v Praze - Ruzyni č. 15 z roku 1731, který však až nápadně svou půdorysnou osnovou a stavební strukturou inklinuje ke Slánsku, nikoliv k roubeným stavbám Křivoklátska (s. 164). Zajímavé jsou ovšem Menclovy nálezy špýcharového domu v agrárních městečkách (s. 157) a ve Znojmě na Horním náměstí (č. 10, pocházející z doby kolem roku 1300 - s. 161).[/]

Špýcharový dům s odsazeným štítem s podlomením.
Horní Moštěnice (o. Přerov) č. 28/80.
Foto J. Vařeka, 1979.

      Od předgotického domu slovanského přechází V. Mencl ve 2. kapitole ke gotickému západoevropskému domu hrázděnému severozápadních Čech (s. 175-205). Správně tu vystihl, že i když v očích českého člověka se hrázděná konstrukce právem spojuje s němectvím a i když víme, že k nám byla skutečně zanášena germanizací, která vytlačovala starou stavbu roubenou, její původ a kvalita nebyly jen úzce německé, ale byla výsledkem západoevropského vývoje, jenž směřoval k hrázdění už od kolové stavby (s. 204). Po roubené konstrukci se však v severozápadních Čechách, jmenovitě na Chebsku, dochovalo více než jen přízemky domů, vyzdívané od druhé poloviny 18. století, neboť ony čtyři trámy, běžící v patře do výše podokenních parapetů (s. 182), jsou také pozůstatkem roubené konstrukce,

5

kterou hrázdění, používající se u nás s výjimkou stodol a kolen jen u patrových stěn a ve štítě, tu nikdy v této spodní části patra nevytlačilo. Nejde totiž jen o lecjaké trámy, ale o tzv. roubený věnec, pevně obepínající kromě stodoly každou chebskou stavbu, a to i přízemní. Roubený věnec je proto jedním z hlavních specifických znaků chebského lidového domu a usedlosti, která je pevně čtyřstranná. Na rozdíl od českých staveb, u nichž chrání zápraží před deštěm námětkovaná střecha, na Chebsku přebírá její úlohu roubený věnec, který nejen u přízemních domů, kde tvoří půdní nadezdívku, ale také u patrových obydlí je předsazen podél celé nádvorní strany.
      Chebský lidový dům, kterému jsme v rámci záchranných výzkumů věnovali mimořádnou pozornost,13) je dům po všech stránkách vyspělý a ve výzdobě hrázdění zvlášť výrazný a bohatý, takže i v evropském kontextu zaujímá jedno z předních míst. Jeho půdorysná osnova (s výjimkou patra) však nebývá jak se V. Mencl domnívá (s. 178) - členitější nežli u českého domu, neboť i chebský dům stejně jako obydlí na ostatním území Čech má také tři základní pásma: světnici, síň (s černou kuchyní), na kterou však v hloubce dvora nenavazuje komora či špýchar, ale chlév (chlévní typ domu); přístěnek vedle hlavní světnice vznikal až od konce 18. století stejně jako jinde v Čechách. Patrové komory se tu budovaly teprve od 16. a 17. století a později se měnily v obytné prostory. Chlebová pec vysazená z černé kuchyně, odkud se také ob[/]sluhovala (ve světnici stála kachlová kamna a krbeček k svícení), byla rozšířena nejen na Chebsku, ale též v celém Krušnohoří, částečně v Českém středohoří a zasahovala až na Slánsko (Třebíz č. 1, 12). Pokud jde o rozšíření černé kuchyně v Čechách, není možno je chápat jen etnogeograficky (s. 178), ale též sociálně, neboť neuzavřené černé kuchyně byly i v chudých chalupách na území jižních Čech, odkud černé kuchyně zasahují až do Polabí.
      V. Mencl sleduje v této kapitole také geografické rozšíření hrázděné konstrukce, která od 15. a 16. století postupovala s germanizací a zasáhla i české Kladensko a Slánsko, kde však získala slovanské rysy (lepenice). Dodáváme jen, že uvedená hranice byla národopisci sledována v sedmdesátých letech od vesnice k vesnici.14)
      Spojení špýcharu s kolnou není známo jen na Chebsku, i když pro tento kraj je zvlášť charakteristické, ale objevuje se v celém Podkrušnohoří (Bystřany č. 9., o. Teplice) a jinde. Za nejstarší špýcharovou kolnu Mencl označil objekt s vročením 1762 (s. 185), avšak před léty jsme objevili a publikovali mnohem starší, a to z roku 1699, která má krov dokonce s ležatou stolicí (Dolní Hraničná).
      Ke studiu hrázděné konstrukce v Čechách je možno také využít četných ikonografických pramenů,15) zvláště však mapy silnic z Janova u Mostu (1670), na níž je nejstarší známé zobrazení vesnice v Čechách, broumovského urbáře, který dokládá znalost této techniky v okolí Broumova v 17. století, a dalších.

6

      Václav Mencl v této kapitole výborně vystihl rozdíl mezi slovanským roubením a západoevropským hrázděním, které vycházelo z racionální aktivity lidského ducha, směřovalo k vertikalitě a bylo z hlediska použití hmoty úsporné (s. 180).
      Roubený dům je pak zpracován v dalších dvou kapitolách; ve třetí kapitole (Český a moravský roubený dům, Roubený dům slezského pohraničí - s. 207-325) jej autor rozdělil do pěti geografických oblastí (dům v severních Čechách, dům středočeský, dřevěný dům v jižních Čechách a na Plzeňsku, dům na Českomoravské vrchovině, dům slezského pohraničí), za něž přiřadil stať o stodole, jejím typu a původu. U roubeného domu v severních Čechách věnuje badatel zvláštní pozornost patru; jehož vznik tu souvisí s německým vlivem. Dodejme, že vertikální růst obydlí zde ovlivňoval i dům městský a podkrovní světnice ve styčném pásmu českého a německého domu v Pojizeří se nám nejeví jako redukce horních prostor německého patrového domu (s. 226), ale spíše jako předstupeň patra. Geografická hranice rozšíření patrového domu, kterou V. Mencl naznačuje na s. 224, byla národopisci přesně vytyčena v nedávné době.16) Určitý pokrok byl učiněn i ve výzkumu světnic s roubenou valenou klenbou (podle Mencla dnes těžko vysvětlitelnou - s. 228)), které se zjistily i na protilehlé straně Čech.17)
      Původní a přínosné je Menclovo srovnání venkovského a městského dřevěného domu, který se v severních Čechách nepoměšťoval (neměl mázhaus, ale jen sloupkové loubí)[/] a zachovával sled místností jako na venkově; zcela neporušený zůstal na okraji města (s. 233).
      Trvalým zdrojem poučení zůstanou i Menclovy slohové rozbory našich štítů a bohatě členěných lomenic. Zvlášť oceňujeme časové určení rozpadu plochy štítu do tří horizontálních pásem, v jejichž čtvercových polích se vstřícně střídají směry parketového deštění. Zatím nejstarší doklad tohoto nového řešení štítu na principu šachovnicového rozdělení našel autor v Lomnici n. Pop. - Karlově (č. 267) s vročením 1767 (s. 238). Velká pozornost je tu věnována také tesařským mistrům Pojizeří, zvláště pak Josefu Stránskému z Nové Vsi n. Pop., který ve třetí čtvrtině minulého století završil výstavbu zdejších přebohatých lomenic (s. 251). V. Mencl téměř opomněl výzdobu štítu polychromií (hlavně okřídlí a horní polovina štítu j, která zvláště ve východních Čechách byla velmi bohatá.
      Autor však zůstal jen v úrovni uměnovědného rozboru štítu, i když už třicet let víme z Pražákovy průkopnické studie,18) že jeho vznik a vývoj ovlivňovaly hlavně podmínky hospodářského a sociálního rázu; víme také, že vyzdobený štít byl i faktorem emancipačním, neboť období nejbohatší tvorby zdobených štítů a lomenic se kryje s vrcholným údobím národního obrození.19)
      Autor věnuje také velkou pozornost čtyřbokým usedlostem na Poličsku a Svitavsku. z recentního materiálu tu publikoval kromě jiného i velký uzavřený poloroubený statek z Čisté č. 12 (o. Svitavy). Stavení stojí kolem ob

7

délného dvora, do něhož se vjíždělo po úhlopříčce. Podle Mencla však bylo toto stavení porušeno tím, že před jeho čelní světnici postavili nové chlévy a celý dům pokryli novou střechou (s. 283 an.). Je možné, ba pravděpodobné, že chlév umístěný před přední světnicí byl přestavěn, avšak zřejmě na ploše starého chléva. k tomu závěru vede skutečnost, že v nádvorní stěně přední roubené světnice jsou situována celkem tři původní, symetricky rozmístěná okna, která tu zcela jistě nahrazovala chybějící okna v přední štítové stěně, obrácené do představěného chléva; v nádvorní- stěně - a to i u velkých statků bývá u světnice jedno až dvě okna. Světnice se třemi i více okenními osami ve štítě i v boku jsou známy jen ve tkalcovských chalupách v Jizerských horách a jinde. Náš výklad potvrzuje nepřímo i stáří stavby: zatímco roubený výměnek, umístěný s roubenými chlévy po svahu na delší straně dvora, má na štítě pod kabřincem vročení 1833, obytný dům byl zřejmě starší, neboť ve zdi špýcharu u dveří v patře je zazděn raně gotický architektonický článek místního kostela, přestavěného roku 1772.
      Zabýváme se tímto případem proto tak podrobné, poněvadž téměř až do zrušení nevolnictví bylo totiž v těchto končinách zvykem situovat chlév, případně špýchar před světnici, Píše o tom T. Nováková, A. Jirásek, Z. Nejedlý a jiní, avšak v terénu jsme se s tímto jevem už nesetkali.20) V. Mencl však o tom přinesl - i když neúmyslně - zajímavý doklad.[/]

Reliéfní výzdoba ve štítě zděné usedlosti z roku 1820.
Stráž n. Než. (o. Jindřichův Hradec).
Foto J. Vařeka. 1973.

      Pokud jde o roubený dům středního Polabí, zanikl podle autora příliš brzy, než aby mohl být zpracován (s. 252). Doplňujeme, že k tomu došlo koncem 18. a počátkem 19. století, ale i potom se tu udržely desítky roubených staveb, jak potvrzuje výstavba skanzenu v Přerově n. L. a dochované stavby v terénu.
      V oblasti východních Čech si autor povšiml existence kabřince a podlomení. Izoglosa, kterou vede západně od Chrudimi a Pardubic, nemůže být západní hranicí kabřince, neboť se vyskytoval v celé široké oblasti středního Polabí a v jižních i v západních Čechách (na Plzeňsku), ale hranicí podlomenice. V. Mencl ohraničuje její rozšíření linií Chotěboř - Seč

8

- Kostelec n. O. - Vamberk (s. 252-253) ; víme však, že probíhala o něco jižněji a severněji zhruba po spojnici mezi lokalitami Sázava - Nejepín (západně od Chotěboře) Seč - Heřmanův Městec - Rybitví (severozápadně od Pardubic) - Hradec Králové Solnice (severně od Rychnova n. Kn.). Tato východočeská izoglosa současně vyděluje dům s odsazeným štítem od domu se štítem předsazeným, zaujímajícím ostatní území Čech.
      V. Mencl správně vystihl, že nejstarobylejší formy českého domu v Čechách se dochovaly v zapadlých končinách středního Povltaví. Mýlí se, že tento dům dlouho unikal pozornosti národopisců a že stará vorařská hospoda s úctyhodným vročením 1617 byla objevena teprve v roce 1940 (s. 264-265). Naopak už v minulém století dne 17. května 1896 si pořídil její náčrt samotný A. Jirásek.21) Lidový dům ve středním Povltaví se stal ještě jednou předmětem zájmu národopisců při budování vodního díla Orlík, kdy byl zevrubně zdokumentován;22) živohošťskou hospodu se tehdy, bohužel, nepodařilo zachránit.
      K otázce kabřince je zapotřebí dodat, že svislé nebo vodorovné bednění ve vrcholu štítu (s. 269) nemusí být vždy důkazem absence kabřince, ale stejně tak může svědčit o jeho dřívější existenci, Badatel opomněl, že hlavně v jižních Čechách vedle kabřincových štítů existovaly i štíty s rohatinami.
      Z metodického hlediska je zapotřebí doplnit autorův postup při kontrole výsledku, nabytého rozborem, neboť samy památky lidové architektury vzhledem k svému stáří k tomu[/] neposkytují příležitost (s. 277). V. Mencl se proto obrací na obdobné památky církevní, avšak nevyužívá archívních pramenů (jmenovitě pozemkových knih) a ikonografických dokladů.23) Tak např. vyobrazení vesnických staveb z Nové Vsi (o. Kolín) v českobrodském graduálu z let 1552-1570 popírá Menclovu tezi, že venkov přijímal štítovou podsíň "teprve velmi pozdě, až v 2. polovině 18. století, kdy už se rozvíjela podobná architektonická hra v členění lomenic" (s. 305).
      Pokud jde o stodolu (s. 308-323); bylo vhodné připomenout, že ještě v 17. století se v zemědělských oblastech, jako např. na Lounsku, sláma skládala především do stohů, vytvářejících na humnech celé řady.
      V Čechách podle V. Mencla už nedohlédneme k praslovanským počátkům dřevěného domu, neboť o něm rozhodoval konec 13. a první polovina 14. století (tedy vrcholná gotika), kdy se český selský dvorec výtvarně i funkcionálně konstituoval ve své dnešní podobě. Staré jádro českého domu, jizba se síní a komora, i jeho srubová konstrukce, přetrvaly, - "gotika však vnesla do nich nové měřítko, dynamiku a tektonický vztah k hmotě a funkci. Přispěla k vývoji lidového domu však také nepřímo, tím, že k nám zavedla nový, u nás dosud nevídaný sociální útvar, totiž město..." (s. 322). Podle Mencla pro zgotizování naší vesnice patrně nejvíc vykonal cisterciácký klášter.
      Výzkum roubeného domu v Karpatech, který je náplní 4. kapitoly (s. 327-463), vedl autora k základní tezi, že toto území na roz

9

Srbská trojdílná dřevěná chalupa omazaná hlínou a obílená
v Trojeglavě (o. Daruvar) ve Slavonii, ul. Vuka Karadžiče č. 21 (9 jiter).
Charakteristický "trjem", z něhož je přístupná střední ohnišťová místnost, čelní světnice a zadní komora, je zapuštěn do půdorysu, jehož je nedílnou součástí.
Foto J. Vařeka, 1966.

díl od Alp, Pyrenejí a Skandinávie nemělo jednotnou kulturu. Je tam, jak píše V. Mencl, "jen jedna a tatáž příroda, a proto všude týž jed[/]notný stavební materiál a zčásti i technika z něho vyplývající... Kultury se svými slohy se dostávaly do Karpat vždy jen zvenčí, aby

10

tam byly dlouhým vývojem přizpůsobovány domácímu prostředí a konzervovány a uchovávány po značně delší časové údobí, než tomu bylo dole v nížinách. O kulturních poměrech v Karpatech, o jejich umění a slohové příslušnosti rozhodovaly tedy kultury přilehlých nížinných okruhů, rusko-byzantského s jádrem v krajích na severovýchod odtud, na Ukrajině, a gotického s centry v Krakově, na Spiši, ve Slezsku a v báňských městech ve Slovenském rudohoří; slohový vliv Podunají tam už nedosáhl, snad vyjma Oravu" (s. 327). Karpaty se mu tedy jeví jako mohutná horská hradba, bránící ve střední Evropě průniku byzantské kultury; gotické umění Sedmihradska se mohlo rozvíjet jen pod jejich ochranou (s. 574).
      Na této malé ploše není možno podrobněji rozebírat uvedenou Menclovu tezi, Jeví se však jako správná a zdůvodněná a nepochybně bude prověřena v nejbližší budoucnosti syntézou lidové architektury v Karpatech, připravovanou národními sekcemi Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně (MKKKB), a Etnografickým atlasem Slovenska.
      V jednotlivých podkapitolách, věnovaných ukrajinskému domu v Karpatech, domu polských goralů, valašskému domu, slovenskému domu v Liptově, Turci a na Spiši, oravskému domu, domu horního Trenčanska, domu čičmanskému a domu v Horehroní, jsou zřejmě přeceňovány slohové vlivy především na úkor jevů sociálních, zvláště velkorodinného způsobu života a jeho vlivu na strukturu domu[/] a způsob bydlení. Autor soustavně hodnotí zkoumané regiony prizmatem gotiky, na druhé straně konkrétní domové jevy místy jen málo stratifikuje a přijímá pak např. goralskou "oboru" ve Ždiaru jakoby od nepaměti danou (s. 352).
      Podlomení, které je charakteristickým znakem karpatského domu, pronikalo podle Mencla ze Slovenska do východních Čech jen severní lesnatou Moravou (s. 375); máme doloženo, že putovalo i Hanou (Horní Moštěnice na Přerovsku č. 28/80), která patří do oblasti domu s odsazeným štítem (pokud se ovšem vytvořil).
      Roubený dům Liptova, Turce a Spiše spojuje kromě jiného existence otevřeného ohniště v síni, které se tam podle Mencla umísťovalo asi už od 16. století (s. 390); na této situaci nic nezměnilo ani valašské převrstvení, které charakterizuje konzervování archaických kulturních forem. Menclovo vročení otevřeného ohniště ve středoslovenské síni, shodné s českými poměry, by však potřebovalo konkrétní doklady.
      Zdá se, že V. Mencl správně vysvětlil dům čičmanský jako obydlí slovenského původu, jehož roubené podkrovní komory vznikaly na způsob tzv. výšky; sporadicky se vyskytující dům patrový s pavlačí vznikl v Čičmanech vlivem městského domu renesančního (s. 445 an.) .
      Poměrně krátká, ale významná je 5. kapitola Dům spišských Němců a jeho vliv na dům středního Slovenska (s. 465-489), v němž objevil jeho obrovskou a dosud nedoceněnou his

11

torickou hodnotu.24) Výklad spočívá v odvážné, ale přesvědčivě formulované tezi, že spišský dům pokračoval ve vývoji, jenž započal prehistorickým kolovým domem. Elementárním východiskem konstrukce domu na Spiši byla střecha, nesená soustavou štenýřů s vodorovnými překlady a pásky. Pod střechu byl pak vložen srub nebo zdivo přední světnice, která - jako jediná v domě - nesla svůj vlastní strop, avšak s konstrukcí střechy neměla nic společného. Střecha, rozšířená nad celý dvůr, se dotýkala země jen svými základními štenýři; srub či zdivo světnice bylo vloženo pod střechu nezávisle na ní (s. 466 an.).
      V další části pak autor ukazuje, jak "dufart" (zastřešený průjezd sloužící jako síň) pronikl z kežmarské části Spiše do širokého okolí (s. 470 an.) a v druhotné oslabené formě zasáhl v okrajovém území i dům Liptova, k jehož typicky slovenskému půdorysu (izba, pitvor, komora) byl tento průjezd, zde zv. dvor (přístřešek zabírající jen část dvora) připojován v zadní části dispozice k nádvorní domové stěně (s. 486) .
      Alpský dům v Pošumaví je název další, 6. kapitoly (s. 494-511), v níž V. Mencl zevrubně osvětlil dům z Volar a okolí; pronikl k nám z alpské oblasti patrně až v 16. století za Rožmberků a podobně jako dům spišských Němců má obytné i hospodářské prostory včetně dvora pod společnou střechou; ta je zde nízká sedlová a nese ji krov s hřebenovou, střední a okapovou vaznicí. Autor ji právem řadí do středomořské kulturní oblasti. Ke spojení domu se stodolou však nedošlo jen ve[/] Volarech (s. 506), ale i na vesnici (Dobrá Podle Mencla tento dům zatím popsal jako jediný J. Schramek (s. 493), avšak už v minulém století mu věnoval nemalou pozornost německý architekt B. Grueber.25)
      V 7. kapitole vysvětlil V. Mencl původ habánského domu (s. 513-516), v němž se spojila stavební tradice moravsko-slovenského jihu (bloková stěna, žudro) s lehkým způsobem hornoněmecké stavby (gotická střecha), a vznik a vývoj patrového roubeného domu hornického na Kremnicku (s. 516-521), jehož počátky klade před rok 1527.
      Zděný dům v oblasti jižních Čech, Strakonicka a Prácheňska, Plzeňska a středních Čech stejně jako slezského pohraničí představuje novodobé překryvy, kterým je věnována 8. kapitola (s. 523-559). V. Mencl v ní jako historik umění analyzoval především slavné blatské štíty a Bursovu architekturu na Volyňsku. z jeho perfektních rozborů, v nichž snad jen dostatečně nezdůraznil starou polychromii blatských štítů, vyplývá, že vesnice měla stavební vzor ve městě (v jižních Čechách bylo již od dob Karla IV. zděné!), avšak tvořila zcela samostatně (s. 548). v širokém pásu od dolní Šumavy podél česko-rakouské hranice se rozšířila čtyřboká usedlost (Mencl ji nazývá hornorakouskou), která pronikla až do jižní části Českomoravské vrchoviny; roubený dům tu byl vytlačen zděnou stavbou nejpozději v minulém století, v některých okrscích i dříve (podle Mencla je celá Českomoravská vrchovina dřevěná - s. 524). v těchto uzavřených usedlostech nešlo "o nový slohový člá

12

nek, o barokní tvar, který by se líbil, jako např. na Blatech", ale o novou stavební a půdorysnou strukturu funkčně artikulovaného dvorce; barokní štít, vytvářející bohatou, oslnivou kulisu, tu nikoho nezajímal (s. 558). Upozorňujeme, že i tu se objeví drobný štuk, ba dokonce i freska ve štítě (Kuří č. 8).
      K Menclovu rozboru "hornorakouského" statku zbývá ještě dodat, že hranice jeho rozšíření je ostrá jen proti volarskému domu, kde probíhá v místě napojení hraniční rakousko-německé čáry na naši státní hranici.
      V. Mencl si v této kapitole povšiml i pozdně středověkých kamenných staveb na Strakonicku a Horažďovicku, kde byly zděné domy "bez jakéhokoliv průčelí, jejich štíty stály v nejrůznějších směrech a polohách tam, kde mají být z vnitřní logiky dispozice... Taková skladba, jejíž tvary narážejí na sebe přímo a bezprostředně, bez optického sladění a vzájemných ohledů, tím prudčeji, čím jsou samy dynamicky mohutnější, ovládala v tom kraji všechna architektonická řešení plošná i prostorová" (s. 551). V. Mencl zde skvěle vystihl složitou zástavbu vesnic v této oblasti Čech.
      Poslední dvě kapitoly jsou vyvrcholením Menclových úvah o oblastech lidového domu a jejich vztahů k základním evropským kulturám (s. 561-585) a o vývoji lidové architektury a jejím historickém smyslu (s. 587-611). Autor v nich přímo filozoficky rozvíjí na široké historicko - srovnávací základně své pojetí lidové architektury, kterou chápe jako projev oné složky národa, jež - stejně jako řeč - "nejdůsledněji donesla i tradici ostat[/]ních jeho prvotních specifických znaků, zakládajících jeho identitu, přes všechny časy do naší doby. Když však tuto úlohu splnila, rozplynula se v obecné nivelizaci technického věku a její dějiny se uzavřely" (s. 610). Pregnantně, jako dosud asi nikdo, také formuloval základní problematiku lidového umění a jeho vztahu k umění slohovému.
      Z věcných nedostatků je ještě zapotřebí upozornit, že jedna z nejvýznamnějších evropských izoglos, vymezujících rozšíření dolnoněmeckého halového domu, neprobíhá v linii mezi řekou Maas a Rostockem, ale mnohem jižněji a východněji zhruba po čáře spojující města Krefeld - Siegen - Kassel - Hildesheim - Wittenberg - Swinemünde (s. 562). v zobrazení základních domových typů v ČSSR (s. 573) není jasné, z jakých kritérií autor vyšel a jsou-li časově srovnatelná.26)
      Velmi poučné je Menclovo srovnání našeho domu s lidovým domem ostatních slovanských národů, zvláště s obydlím Poláků a Slovinců; dům ukrajinský měl podle autora na rozdíl od domu goralského, v němž se navíc zaváděla "bílá" světnice už od 16. století, jen černou jizbu (s. 574).
      Neúplná jsou půdorysná schémata základních domových typů v Československu (s. 582), v nichž postrádáme především nejrozšířenější půdorys typu světnice, síň + černá kuchyně, komora. A konečně nesouhlasíme s volným užíváním slova jizba v případech, kdy už jde o světlou světnici (s. 154, 179 atd.), a se znovuzaváděním termínu francký.

13

      Knihu uzavírá pouze rejstřík obcí (s. 612627), který sestavil P. Dvořáček. Škoda, že okresy nebyly uvedeny u všech obcí a že jedinečné fotografie lidových staveb, z nichž už většina zanikla nebo byla přestavěna, nejsou označeny datem vzniku.
      K Menclově uměnovědné koncepci, která skrz naskrz prolíná celou jeho rozsáhlou knihu o lidové architektuře, není zapotřebí ani v závěru nic dodat. Menclův pohled na naši lidovou architekturu je - přes vyslovené připomínky - pronikavý a zcela originální a národopisu přináší mnoho inspirací a impulsů.
      Litujeme, že doc. dr. ing. arch. Václav Mencl se již nedožil vydání své krásné knihy, a proto už není možno rozvinout s ním - jako představitelem uměleckohistorické školy - diskusi, I když jsme však z národopisných pozic vyslovili kritické poznámky, víme dobře, jak velké a obdivuhodné dílo o lidové architektuře stačil V. Mencl zpracovat. Patří k největším a nejvýznamnějším, které byly u nás z oblasti lidové hmotné kultury napsány.[/]

Poznámky
1.
      Doc. dr. ing. arch. VÁCLAV MENCL: Lidová architektura v Československu. Vydala Academia, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1980, 632 stran, 927 fotografií a 485 pérovek v textu, 32 stran barevných příloh.
2.
      IVANA PLEINEROVÁ: Březno. Vesnice prvních Slovanů v severozápadních Čechách. Praha 1975, s. 37, 49.
3.
      Srovn. ŠTEFAN MRUŠKOVIČ: Stavebné tradície v ľudovej kultúre Záhoria vo vzťahu k susedným etnic[/]kým oblastiam. Zborník Slovenského národného múzea 69, 1975, Etnografia 16, s. 20 an. Viz také KAREL CHOTEK: Pletené stavby na Slovensku. Slovenský národopis 2, 1954, s. 237 an.
4.
      JAN SOUČEK: Lidové stavitelství na Slovácku a Záhoří. Slovenský národopis 24, 1976, s. 259 an. OTAKAR MÁČEL - JAN SOUČEK: Vývoj stavebního materiálu a jeho formující funkce v lidovém stavitelství na moravské straně Karpat. In: Lidová stavební kultura v československých Karpatech a přilehlých územích. Brno 1981, s. 82 an. (zvláště s. 86).
5.
      ISTVÁN SZTRINKÓ: Primitív faltechnikák az illancsi tanyák népi építkezésében. Cumania, Ethnographia 5, 1978, s. 143 an.
6.
      Viz např. srbskou zádruhovou "kuču" ve slavonské obci Trojeglava č. 21 (9 jiter, majitel V. Krajinović), dále v Brestovci, Horním Daruvaru a jinde na Daruvarsku (výzkumy J. VAŘEKY v letech 1966 až 1971).
7.
      Srovn. též VÁCLAV FROLEC: Kulturní společenství a interetnické vztahy v lidovém stavitelství v Podunají. Praha 1970, s. 53.
8.
      Pirinski kraj. Sofija 1980, s. 158 an. GEORGE A. MEGAS: The Greek House. Athens 1951, s. 10 an.
9.
      JlŘÍ ŠKABRADA: Sýpky domů v Pfaffenschlagu ve světle struktury vesnického domu jihočeské oblasti. Archaeologia historica 3, 1978, s. 360, 365. ALENA PLESSINGEROVÁ - JOSEF VAŘEKA: Nejstarší známý ikonografický doklad žudra a rozbor lidových staveb na vyobrazení Vimperka z roku 1684. v tisku.
10.
      JAROSLAV KRAMAŘÍK: Stavební poměry na chodské vesnici v 30. a 40. letech 19. století. Československá etnografie 1, 1953, s. 136 an.
11.
      JIŘÍ ŠKABRADA - ZDENĚK SMETÁNKA: Architektura zemědělských usedlostí pozdního středověku v Čechách. Archeologické rozhledy 26, 1974, s. 236 an. JOSEF VAŘEKA - ALENA PLESSINGEROVÁ: k otázce architektury zemědělských usedlosti pozdního středověku v Čechách. Vlastivědný sborník Podbrdska 8-9, 1974-75, s. 218 an.

14

12.
      JOSEF VAŘEKA: k otázce vývoje a geografIckého rozšíření kamenného domu v Čechách. Český lid 60, 1973, s. 86 an. JOSEF VAŘEKA: Lidové stavitelství Slánska. Třebíz 1976.
13.
      JOSEF VAŘEKA - VILÉM PRAŽÁK: Chebský statek a jeho vztahy k středoevropskému lidovému domu hrázděnému. Český lid 58, 1971, s. 90 an. VILÉM PRAŽÁK - JOSEF VAŘEKA: Domový půdorys chebské usedlosti, její interiér a topeniště ve světle nového rozboru Butzbachovy zprávy. Český lid 58, 1971, s. 193 an. JOSEF VAŘEKA - VILÉM PRAŽÁK: Hospodářské stavby Chebska se zvláštním zřetelem k věžovitým špýcharům. Český lid 58, 1971, s. 265 an. JOSEF VAŘEKA: Chebský hrázděný statek. Minulostí Západočeského kraje 10, 1974, s. 135 an.
14.
      JOSEF VAŘEKA: Rozšíření hrázděného domu v severozápadních Čechách. Památková péče 31, 1971, s. 111 an. JOSEF VAŘEKA - JOSEF SCHEYBAL: Hrázděný dům v Čechách a jeho vztah k oblastem patrové lidové architektury. Český lid 63, 1976, s. 4 an. - Vedle izoglosy hrázdění byla v Čechách přesně vytyčena hranice názvů "síň"/"dům" pro vstupní prostory domu (JOSEF VAŘEKA: Lidový dům na Příbramsku. Názvoslovná hranice termínů "síň -dům" užívaných pro vstupní prostor obydlí. Vlastivědný sborník Podbrdska 13, 1978, s. 87 an.).
15.
      JOSEF VAŘEKA: Lidové stavby v Janově na Mostecku ve světle archívních pramenů. Český lid 47, 1960, s. 173 an. JOSEF VAŘEKA: Grafické listy a akvarely z 18. a 19. století jako pramen ke studiu lidových staveb na Teplicku a Chomutovsku. Český lid 50, 1963, s. 7 an.
16.
      JOSEF VAŘEKA - JOSEF SCHEYBAL: Hrázděný dům v Čechách a jeho vztah k oblastem patrové lidové architektury, c. d., s. 5 an.
17.
      JIŘÍ ŠKABRADA: Roubená valená klenba ve vývoji středověkých obytných staveb. Acta polytechnica Práce ČVUT v Praze, 1, 1974. JIŘÍ ŠKABRADA: Sýpky s roubenou klenbou na Vlašimsku. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 21, 1980, s. 255 an.
18.
      VILÉM PRAŽÁK: Vliv sociálně-hospodářského faktoru na vznik štítu v lidové architektuře. Národopisný věstník českoslovanský 31, 1949-50, s. 217 an.
19.
      JOSEF VAŘEKA: Lidová architektura, interiér a domové zvyky Čech v epoše národního obrození. Český lid 68, 1981, s. 133 an.
20.
      JOSEF VAŘEKA: Lidová architektura, interiér a domové zvyky Čech v epoše národního obrození, c. d., s. 134-135.
21.
      Srovn. JIŘÍ ŠKABRADA: Objev a zánik domu č. p. 22 z Živohošti. Český lid 65, 1978, s. 233 an. Viz také JIŘÍ ŠKABRADA:Význam domu č. p. 22 z Živohoště pro poznání vývoje obytné místnosti pozdního středověku. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 18, 1977, s. 175 an.
22.
      VILÉM PRAŽÁK: Lidové stavby v oblasti vodního díla Orlík na středním Povltaví. Český lid 52, 1965, s. 215 an.
23.
      VĚRA TRKOVSKÁ: Iluminace v rukopisech 11.17. století jako národopisné prameny. Český lid 50, 1963, s. 263. VRATISLAV ŠMELHAUS: Ikonografie krajiny a života lidu. Český lid 52, 1965, s. 352 an. ALENA PLESSINGEROVÁ - JOSEF VAŘEKA: Objev vyobrazení českého roubeného domu z konce 15. století. Český lid 69, 1982, s. 210 an.
24.
      Dosavadní názory na dům spišských Němců viz JOSEF VAŘEKA: Kulturní vztahy v lidovém stavitelství slovenských Karpat se zřetelem k bývalé německé diaspoře. In: Ľudové staviteľstvo v karpatskej oblasti, Ethnographia Carpatica, Bratislava 1974, s. 57 an.
25.
      BENEDIKT GRUEBER: Die natürlichen Baumaterialien Böhmens in ihrer praktischen und geschichtlichen Bedeutung. Mittheilungen des Architekten und Ingenieur - Vereins für Böhmen 4, 1869, s. 35 an.
26.
      JOSEF VAŘEKA: Typy a oblasti lidového domu v českých zemích. Český lid 66, 1979, s, 149 an. Kromě prací citovaných v poznámkách chybějí v Menclově díle odkazy na studie V. FROLCE (Li

15

dová architektura na Moravě a ve Slezsku, Brno 1974), O. DOSTÁLA, J. VAJDIŠE, O. MÁČELA, J. SOUČKA, J. LANGRA, V. KOVÁŘŮ, S. KOVAČEVIČOVÉ, J. BOTÍKA, J. TURZA, M. SOPOLIGY, S. HOR[/]VÁTHA a dalších badatelů. v tisku je také slovníkpvá encyklopedie Lidová architektura z pera V. FROLCE a J. VAŘEKY.

VOLKSARCHITEKTUR IN DER TSCHECHOSLOWAKEI
(Bedenken über dem gleichnamigen Buch von Václav Mencl)
(Zusammenfassung)

      Vařekas Studie enthält eine ethnographische Analyse des Buches von Mencl "Volksarchitektur in der Tschechoslowakei" (Praha 1980), die mit Anwendung kunsthistorischer Methoden verarbeitet wurde. Der Autor schätzt Mencls originellen Zutritt und auffassungseinheitliche und klare Verarbeitung dieses Themas, aber gleichzeitig weist er auf die Klippe hin, die aus einer einseitigen Einsicht hervogeht (hauptsächlich Unter[/]lassung wirtschaftlich-sozialer Faktoren), und ergänzt seine Schlussfolgerungen mit neusten Erkenntnissen des ethnographischen Studiums des Bauernhauses. Auch trotz kritischen Bemerkungen ist das Buch Václav Menzels ein grosser Beitrag zur Erkenntnis der Volksarchitektur in der ČSSR. Übersetzung: J. Švec

16

národopisné aktuality roč. XX. - 1983, č. 1

FRANTIŠEK HALAS A LIDOVÁ SLOVESNOST
(PŘEDNÁŠKY A JINÉ PRÁCE O LIDOVÉ SLOVESNOSTI) [obsah]


      MILADA MOTLOVÁ, Praha
      Vystopovat první podložený zájem básníka Františka Halase o lidovou slovesnost můžeme již v roce 1923, kdy spolu s Arnoštem Vaněčkem vydává Kalistův překlad Středověkých legend v edici Mys dobré naděje.1)
      Podstatnější datace Halasova vztahu k lidové poezii však pochází až z let třicátých. Jeho první ozvěny najdeme ve známém eseji O poezii, který v první podobě vzniká v roce 1932, avšak zachovaná verze je z roku 1937. v této zpovědi básníka se kromě jiných vyznání dovídáme: "Mám rád lidové písně, je to jako léčba přírodní proti chirurgii umělé lyriky. Jak jsme tu daleko od rozumářských hader řečí a sklerotických slov, máčených žurnalismem. Jak je to velké v té prostotě..."
      V následujících letech nejde již pouze o sympatie a zájem, ale přímo o studium lidové slovesnosti, které u básníka podnítila situace českého národa v době okupace a války, kdy p okrokově orientovaná česká kulturní fronta upřela svou pozornost k tradičním hodnotám svého národa.[/]
      Součástí Halasovy aktivity v této době byla přednášková, publicistická a editorská činnost, jež velkou měrou vycházela z širokého tématu lidové poezie. Jedním z dokladů je antologie české lidové poezie Láska a smrt, kterou vydává v roce 1938 s Vladimírem Holanem. Při výběru básníci čerpali z dvaceti sbírek lidové slovesnosti.2) v 260 číslech antologie jsou nejčetněji zastoupeny sbírky F. Sušila (45) , F. Bartoše (45) a K. J. Erbena (40). Sestavovatelé se snažili vybrat méně známé texty s motivy lásky a smrti. v úvodu píší: "Při práci jsme si uvědomovali nepochopitelný fakt, že národ nechává ležet ladem toto bohatství, a že nebýt sběratelů, jimž nemůžeme být dost vděčni, bylo by toto všechno zapomenuto a poztráceno...". Výběr textů je řízen vkusem básníků. Stačila třeba půvabná metafora, aby byla do antologie zařazena píseň, která by z jiných hledisek zajímavá nebyla. z výčtu pramenů je zřejmé, že omezenost rozsahu antologie sestavovatelům nezabránila v důkladném obeznámení s lidovou poezií Čech, Moravy

17

a Slovenska. Jejich pozornosti neunikly ani cenzurní zásahy, "které zatlačovaly či opravovaly písně, jejichž pudová smyslnost tryskala bez zábrany...".3)
      Práce na antologii je prvním tvůrčím činem Františka Halase s materiálem české lidové slovesnosti, Jeho hluboká znalost lidové poezie se záhy projevila v rozhlasových přednáškách a recenzích dramatizované lidové poezie na scéně D ... E. F. Buriana. První prací tohoto druhu byla recenze, otištěná v Programu D 39 pod názvem Lidová poezie (20. 1. 1939), která je hodnocením Burianových adaptací a dramatizací lidové slovesnosti (Vojna 1935, První lidová suita 1938, Druhá lidová suita 1939). v červnu téhož roku byla v Programu D 39 publikována druhá Halasova recenze Burianovy tvorby pod názvem Zjevení sv. Doroty, byla to první ze tří částí Druhé lidové suity. v recenzích Halas akcentoval společenský kontext Burianových dramatizací, poetiku lidové poezie i její schopnost regenerovat síly národa i umělecké tvorby v krušných dobách. A ani na tomto místě neopomene vyzvednout zásluhy našich sběratelů, jejichž práce je kromě jiného zhodnocována i uměleckými počiny E. F. Buriana.
      V letech 1938-1941 spolupracoval František Halas úzce s rozhlasem. Mezi dosud známými 23 pracemi se nachází 10 inspirovaných lidovou slovesností. Jsou to: Láska v lidové poezii (28. 5. 1939), Smích lidu v písních (11. 5. 1939), Moudrost lidová (16. 5. 1939), Zdravíme českou píseň (15. 9. 1939), Stará a nová říkadla (24. 9. 1939), Svatý Václav v lidovém[/] vyprávění, legendách a poezii (29. 9. 1939), Madona různých dob (19. 12. 1939), Nad Alšovým Špalíčkem (1939), Kvítí milodějné (21. 5. 1941).
      V roce 1945 byla publikována v Programu D 47 Halasova úvaha o lidových písních pod názvem Písniček se držte!4) a v Programu D 48 recenze představení E. F. Buriana Láska, vzdor a smrt, které bylo montáží z české lidové poezie. v úvaze se Halas zamýšlí nad spontánní citovostí lidové písně. Jsou to slova básníka, který porozuměl poetice lidové slovesnosti. v recenzi pak Halas srovnává mistrovství Burianova představení s jeho neméně úspěšnými dramatizacemi lidové poezie z let třicátých.
      V souhrnu prací Františka Halase, vycházejících z tématu lidové poezie, je třeba se zmínit ještě o úvodu ke knize Josef Mánes - Květiny, kterou uspořádal V. Novotný (Orbis 1941) 5) a o spolupráci s Otonem Berkopcem na překladech z epické lidové poezie jižních Slovanů.6)
      Přehlédneme-li celý soubor těchto Halasových prací, zjistíme, že jeho zájem upoutala lidová píseň, říkadlo, přísloví, legenda i žánr divadelní. je třeba podotknout, že ze všech Halasových přednášek, rozhlasových pořadů a úvah vyplývá hluboká znalost lidové poezie. Cituje-li ve svých pracích, pak to nebývá text běžně známý. Jeho vytříbený vkus básníka a úcta ke slovu mu nedovolily profanovat lidovou poezii způsobem podbízivého folklorismu, s nímž není vzácností se setkat v době, která se obrací k tradičnímu životu národa a jeho kultuře.

18

      Milostné písni je věnována přednáška Láska v lidové poezii. Téměř na třiceti ukázkách si Halas všímá různých podob lásky, vyskytujících se v písňových textech (něha, touha, žalost, vzpurnost, naděje, krása, zklamání furiantství, smrt, ale i humor a vtip). Vlastní básníkův text je víceméně komentářem k lidovým písním s tématem lásky, které jsou řazeny v logickém sledu vývoje milostného vztahu.
      Humor a vtip je tématem druhé přednášky Smích lidu v písních. Text je obohacen i citacemi přísloví, které doplňují autorův záměr ukázat, "jak lid měl u nás jazyk dobře namaštěný". Vtipný popěvek, posměšek, anekdotu považuje Halas za "ventil přetlaku" a znamení "národního zdraví". Humorné texty lidové slovesnosti jsou v přednášce koncipovány do několika tematických okruhů: stav milenecký, stav manželský, zamilovaní vdovci a vdovy, staří milenci, hospoda, sociální rozdíly, panská služba, krajové a sousedské popichování a posmívání. v tomto duchu jsou zlidšťovány i náboženské představy a postavy světců.
      Halasovu pozornost přilákalo blíž přísloví, ono "nedogmatické a zkratkové vyjádření životních zkušeností". Jemu věnuje přednášku nazvanou Moudrost lidová. v úvodu cituje z úvah o přísloví Karla Čapka7) a sám dodává své pojetí. Halas vybíral pro svou přednášku taková přísloví, která jsou "utěšující formulí, lišáctvím i říznou zbraní proti odevzdanosti", která mají "obrazivost, bystrost,[/] vtip". Celek citovaných přísloví lze podle kompozičního postupu zhruba rozdělit na tyto okruhy: přísloví o přísloví, práci, bohatství, pýchu, zbabělost, rodinnou a milostnou problematiku, relativnost pravdy, řeč, jídlo a pití, smrt. Závěrem jsou citována přísloví o českém národě.
      Tyto tři práce, sestavované jako rozhlasové přednášky, jsou spíš malými antologiemi, Láska v lidové poezii obsahuje 28 citací, Smích v písních 36, v Moudrosti lidové je na 60 citací. Jak lze vypozorovat, každý celek má logickou kompozici, budovanou na charakteru lidové slovesnosti. Uváděné tematické okruhy jsou logickým odvozením z textů a jsou řazeny v postupu, který odpovídá textům přednášek. Významným shodným kompozičním prvkem je ideovost závěrů všech prací. Ať již Halas píše o lásce, či o smíchu v lidové písni, nebo se zamýšlí nad českou lidovou moudrostí, závěr je aktualizací myšlenky národní samostatnosti a vyznívá jako výraz víry ve změnu neutěšené společenské situace třicátých let.
      Zdravíme českou píseň a Stará a nová říkadla jsou koncipována jako rozhlasová pásma pro děti. Na prvním z nich, Zdravíme českou píseň, se podíleli ještě další autoři B. Pěkný a L. Vachulka, kteří upravovali text do vysílané rozhlasové podoby. Pásmo obsahuje i nefolklórní citace, např. verše Ant. Sovy. Podíl Františka Halase je hlavně na spojovacím textu, který je obecnou úvahou o písni, zvlášť o písni lidové. Seznamuje posluchače s dobou a způsobem vzniku, tradováním, varírováním a sběrem, též i s druhy písní.

19

Autor se neopomene zmínit o inspiraci umění lidovou písní. Výběr zpívaných textů, na rozdíl od recitovaných, není pravděpodobně výběrem Halasovým.8) z našeho hlediska je práce významná tím, že je jedním z vyznání Halase o vztahu k lidové písni.
      Rozsáhlejší a z hlediska použitého citovaného materiálu i zajímavější jsou Stará a nová říkadla. Hlavní funkcí průvodního slova je navození situace jednotlivých říkadel nebo jejich skupin (citováno na 50 říkadel). Lze je rozdělit do skupin: říkadla dětských her, říkadla o zvířatech, říkadla charakterizující ptačí řeč, rozpočitadla s významovými slovy, rozpočitadla s nevýznamovými slovy, škádlivá říkadla na jména, abecedu, modlitbu, posvícení, říkadla ukolébací, hádanková a říkadla ortoepická.
      Citace a parafráze říkadel o zvířatech a říkadel napodobující ptačí řeč výrazně ovlivnily poetiku a styl Halasovy básnické prózy Já se tam vrátím.9) Tento druh říkadel zaujal Halase natolik, že měl v úmyslu napsat dramatizovanou skladbu Ptačí sněm,10) pro niž mu J. Zaorálek vypisoval lidové interpretace ptačí řeči, s tímto Halasovým úmyslem koresponduje i jeho záměr napsat básnickou prózu Kameny, stromy, ptáci Vysočiny.11)
      Přednášku Svatý Václav v lidovém vyprávění, legendách a poezii přednesl František Halas v září 1939. Zpracování tématu bylo reakcí na atmosféru doby, konkrétněji na nacistické pojímání a interpretaci některých postav české historie. František Halas představuje sv. Václava nejen jako vý[/]razně českou historickou osobnost a patrona země, ale ukazuje ho na textech lidové i umělé slovesnosti jako vojevůdce a ochránce ohrožené země a národa. Jak byl sv. Václav vstřebán lidovou slovesností a národní kulturou, dokládá Halas staročeským chorálem, latinskou hymnou Jana z Jenštejna, anglickou svatováclavskou koledou, pověstmi, jedna z nich je zapsána V. V. Tomkem, dále Kosmovou kronikou, legendou tzv. Kristiána, básní B. Kamenického, Nerudovou povídkou a také zobrazením sv. Václava českým výtvarným uměním. v této souvislosti si připomeňme podobný význam svatováclavského motivu v básni Praze ze sbírky Torzo naděje (Kůň bronzový kůň Václavův / se včera v noci třás / a kníže kopí potěžkal / Myslete na chorál / Malověrní / Myslete na chorál...).
      Madonu různých dob zpracoval František Halas za spolupráce své ženy Libuše Halasové, která je autorkou části týkající se výtvarného zobrazení P. Marie. Vlastní Halasův text, který je evokací tématu Madony v lidové poezii, přibližuje některá z tradičních oslovení: Hvězda mořská, Panna ustavičná. Věž, Brána nebe, Lilie, Paní světla, Matka, Rodička, Panna, Matka boží, žena Nejvyšší, dárkyně Naděje. Na textech lidové poezie a mariánských písní je ukázáno, jakým způsobem si lid Madonu přibližoval, jak zesvětštil její božskou vznešenost. Básník akcentuje pojmenování Matka a doba sama aktualizuje apostrofu dárkyně Naděje. v podobném smyslu je transponováno mariánské téma do pojetí osob

20

nosti Boženy Němcové ve sbírce Naše paní Božena Němcová.
      Nad Alšovým Špalíčkem je přednáška, jejíž text vychází formulačně z Halasova alšovského medailonku Poslední list, který byl publikován v roce 1936 v časopise Život č. 5-6. Text však je rozsáhlejší a obohacen o citace lidových písní (34 ukázky), které motivovaly Alšovy kresby. Kompozice přednášky vychází ze sledu písní od ukolébavek přes sociální, milostné, škádlivé, písně s motivy koní a nakonec písně o stáří. Tato práce má snad nejvýraznější podobu přednášky. Kromě upozornění a doložení malířovy lásky k lidové písni je objektivně posuzována a hodnocena Alšova umělecká osobnost.
      V přehledu písní Františka Halase o lidové slovesnosti byla jmenována přednáška Kvítí mi1odějné. Kvítí milodějné má dvě části, v první se Halas zabývá nejprve etymologií lidových pojmenování květin, "křtěním", které považuje za jeden z výrazných znaků lyrického cítění lidu, posléze uvažuje o funkci bylin v zaříkáních, hádankách, pověrách, květomluvách, pohádkách a ovšem i v písních. První část přednášky je identická s úvodem k Mánesovým Květinám. Druhá část je soustředěna nejvíc na kvítí "milodějné", jemuž je určena výsostná role čarovného prostředku v milostné magii, Kromě písní, kde funkce květin tkví v erotické symbolice, obrazném pojmenování či významovém paralelismu, jsou citovány milostné písně a zaříkání s příznakem obřadnosti, u kterých je popis adekvátního úkonu.
      Úvod Františka Halase k Mánesovým Květi[/]nám nazvaný O jedné Mánesově lásce s Kvítím milodějným úzce souvisí tématem i dobou vzniku.12) Vedle Mánesovy malířské osobnosti věnuje Halas pozornost lidové etymologii květinového názvosloví a funkci květin ve všech žánrech lidové slovesnosti. Obdobně jako v přednášce Kvítí milodějné akcentuje jejich funkci erotického a estetického symbolu, magického a léčivého prostředku.
      Františka Halase zaujala lidová etymologie pojmenování rostlin natolik, že měl v úmyslu napsat drobné etymologické pohádky či báchorky o původu některých květinových názvů.13) Dokladem jeho znalosti je např. citace mnoha různých krajových pojmenování pro pomněnku (rybí očka, žabí kvítka, žabí oči, žabí korálky, žabí panenky, kašička, hastrmaní šaty aj.) a na tři desítky jiných krajových názvů rozličného kvítí, z nichž jarní bída, podvečírka a kukačka, spolu se žabími korálky, se vyskytují rovněž v básnické próze Já se tam vrátím.
      Jsou před námi ještě čtyři práce, které lze přiřadit k Halasově publicistické tvorbě, i když by bylo možné pojímat je rovněž jako tvorbu uměleckou. Protože byl básník vázán námětem díla jiného druhu, což ovlivnilo i styl, řadíme je do těchto souvislostí.
      Nejstarší z nich, z roku 1939, je původní návrh průvodního slova, nazvaný Zpevanky zpevanky, k filmu Karla Plicky Věčná píseň.14) Jeho vznik tedy spadá do období Halasova intenzivního zájmu o lidovou slovesnost. Text komentáře je poetickým zamyšlením nad písní a tancem, nad jejich funkcí v živo

21

tě člověka a národa, nad jejich sepětím s charakteristickými regiony. Tanec s písní pojímá Halas jako výraz lidové spontaneity a temperamentu, který demonstruje na strážnickém danaji, lanžhotském verbuňku a sedlácké z Velké. Srovnáním zjistíme, že motivicky i formulačně souvisí scénář do určité míry s básnickou prózou Já se tam vrátím.
      České kvítí a Vodníkova zahrada byly napsány v roce 1947 jako průvodní slovo k filmům J. V. Staňka.
      České kvítí je koncipováno podle přírodního rytmu od předjaří do počátků zimy. (Obdobné časové rozvržení viz též Já se tam vrátím). Látkou tohoto filmového komentáře jsou pranostiky a opět lidová poezie s motivy květin, vystihující charakter přírodních proměn. Pranostiky, vázané na dny a jména svatých, doplňují pranostiky a symboly šiřšího rozsahu. Vyjmenovat všechny květiny v textu, by znamenalo uvést na 40 pojmenování, která vycházejí z lidového názvosloví. Některé z rostlinných motivů a motivů pranostik scénáře rezonují v Halasově básnické tvorbě.
      Čas Vodníkovy zahrady je rytmizován plynutím jednoho dne. Atmosféru vodní říše a jejího bezprostředního okolí vyvolává básník především obrazy, soustředěnými k rostninám a květinám. Vedle lidového pojmenování typu vodanka žabí, šmel aj., je ale také uváděna Hottenie bahenní a Viktoria regia. Neobvyklost odborných botanických názvů je vysvětlována15) zásahem autora filmu. Svět květin je oživen jeho obyvateli a návštěvníky skutečnými (žáby, ryby, lyšaj, šídlo, zlatohlá[/]vek aj.) i imaginárními (rusalky, vodník, duch země aj.), k jejichž oživení inspirovala básníka lidová slovesnost. Vyprávění o vodní říši zvýrazňují úryvky lidové poezie, které akcentují dění a jeho časový rozvrh.
      Zpevanky, zpevanky..., České kvítí a Vodníkova zahrada jsou nevelké rozsahem (2-3 strany tištěného textu). Tvář domova, název dodatečně vytvořený editorem, je rozsáhlejší. Původně osm dílů (Domove, domove, Praha-matka měst, Dědictví minulosti, Města a chrámy, Práce, Krása léčivá, Ve chvíli sváteční, Kouzla přírody)16) je určeno jako doprovod ke knize fotografií J. A. Palouše Tvář Československa (1948). Tvář domova má širší a obecnější téma než jmenované přednášky a scénáře. Její souvislost s tématem lidové poezie je patrná toliko v oddíle Ve chvíli sváteční, za kterou básník považuje tu, jež v člověku vyvolává touhu přikrášlit, zdůraznit a oslovit věci s ním žijící. Jsou to chvíle, v nichž jsou vytvářeny výtvarné, slovesné i myšlenkové hodnoty kolektivem i jedincem. "Znepokojováním ticha" nazývá básník moment zrodu lidových malůvek, výšivek, řezby, tance, hudby, písně, poezie. Vědom si toho, že krása a půvab těchto věcí bude ve svém vzniku a obrodě náležet postupně časům minulým, sám se snaží o zadržení jejich zániku, abychom si mohli uvědomit dostatečně hodnoty a podržet je ve své paměti, Nejen úvahou o podstatě lidového umění, ale i vzdáním holdu tvůrčímu potenciálu lidu, jeho výtvarným, slovesným a hudebním schopnostem, je tato část Tváře domova. Halasův povzdech "Bývávalo!"

22

se týká spontánní lidové tvořivosti. Věří však, že hodnoty, koncentrované v lidovém umění, jsou dost silné k tomu, aby nezanikly a žily v nových ústrojenstvích. Tak, jak je tato část oslavou tvořivého génia lidu, je celá próza Halasovým vyslovením lásky k zemi,, člověku, krajině a řeči.
      Práce Františka Halase o lidové slovesnosti nejsou pouze dokladem básníkova zájmu a znalosti lidové poezie. Neboť nelze odhlédnout od souvislosti, které se ukazují mezi výchozím materiálem těchto prací a vlastní Halasovou básnickou tvorbou. Na některé z nich, motivy rezonující v básníkových verších, jsme již upozornili. Avšak souvislosti Halasovy poezie s poezií lidovou jsou podstatně hlubší. Po Bedřichu Václavkovi17) i další recenzenti a editoři Halasova díla poukázali na ovlivnění Halasovy poezie lidovou slovesností, zvlášť pak jejími gnómickými útvary, říkadlem, rčením, úslovím. Avšak analýzou básnických textů zjistíme nejen aktualizaci slovesných útvarů, ale i četné spojitosti motivické, lexikální a stylistické, identifikujeme i konkrétní citace a parafráze písní ze sbírky K. J. Erbena,18) motivy z tvorby B. Němcové.19) Zajímavých výsledků se dobereme srovnáním motivů tradiční duchovní kultury, motivů legend, pověstí a pohádek, rostlinných a ptačích motivů i srovnáním motivů barev s barevnými motivy lidové a barokní poezie. Ve verších, které stojí motivicky a výrazově nejblíž lidové poezii, zjistíme i některé symboly, příznačné pro poetiku lidové slovesnosti.
      Halasovo zanícení lidovou poezií nikdy ne[/]přerostlo do sebemenšího náznaku jejího napodobování. Prvky lidové slovesnosti se v Halasově poezii projevují jako detail, spoluvytvářející osobitost jeho básnického rukopisu. Na Halasově vztahu k lidové poezii se promítá jeho trvalá snaha proniknout do zázemí řeči, proniknout pamětí slova k momentu jeho stvoření. jednu z možností svého usilování našel František Halas i v lidové slovesnosti.[/]

Poznámky
1.
      Z. KALISTA: František Halas, in: Tváře ve stínu, Č. Budějovice 1969, str. 279
2.
      F. BARTOŠ: Nové národní písně moravské (1882); týž: Národní písně moravské v nově nasbírané (1889); F. BARTOŠ - L. JANÁČEK: Národní písně moravské v nově nasbírané, I-II (1901); F. BARTOŠ - L. JANÁČEK: Kytice písní národních (1901); F. L. ČELAKOVSKÝ: Slovanské národní písně, IIII (1822-1827); J. ČERNÍK: Zpěvy moravských kopaničářů (1908); K. J. ERBEN: Prostonárodní české písně a řikadla (1864); Č. HOLAS: České národní písně a tance (1908); J. KOLLÁR: Národnie Zpievanky, I-11 (1834-1835); F. J. KOŽELUHA: Kytice z národních písní moravských Valachů (1873 V. KROLMUS: Staročeské pověsti, zpěvy, hry..., IIII (1845-1851); J. Š. KUBÍN: Kladské písničky (1925); VALES LÍSA: Slovácké a lidové písně z Uh. Hradištska (1919); E. PECK: Valašské písně a řikadla (1884) ; Písničky Modloslužebníků" (1919) ; "Slavia" - Národní pohádky, písně, hry a obyčeje (1873-1874); Slovenské zpevy (1890-1907); F. SUŠIL: Moravské národní písně (1860); P. J. ŠAFAŘÍK: Písně světské Iidu slovenského v Uhřích, III (1823-1827) ; J. VYHLÍDAL: Naše Slezsko (1903).

23

3.
      F. HALAS a V. HOLAN: Láska a smrt, 1. vyd. Praha 1938, 2. rozš. vyd. Praha 1947, použito 2. rozš. vyd. v předmluvě sestavované upozorňují: "Vynechali jsme písně příliš známé a téměř celého Erbena...". Avšak v 1. vyd. je publikováno z Erbenovy sbírky 13 čísel, což je asi jedna třetina čísel sb. Bartoše, v 2. rozš. vyd. je již Erbenových písní téměř tolik jako ze sb. Bartoše a Sušila. Předmluva je však publikována ve stejném znění jako ve vyd. prvním.
4.
      Úvaha Písniček se držte!, která byla pravděpodobně koncipována původně jako přednáška, tvoří určitý epilog H. přednášek a úvah. Krátký text (2 str.) neobsahuje z našeho hlediska nic podstatného, co by již H. dříve nevyslovil.
5.
      F. HALAS: Obrazy, Praha, ČS 1968.
6.
      O. BERKOPEC - F. HALAS: Zpěvy hrdinství a lásky. Praha 1954.
7.
      K. ČAPEK: Marsyas. Praha ČS 1971.
8.
      F. HALAS: Imagena. Praha ČS 1971.
9.
      F. HALAS: Já se tam vrátím. Praha 1947 (vyd. verze z r. 1939).
10.
      Imagena, str. 32-33.
11.
      F. HALAS: Tvář rodné země. Praha ČS 1972, doslov F. X. Halase.
12.
      F. HALAS: O jedné Mánesově lásce, in: Obrazy.
13.
      Obrazy, str. 24.
14.
      F. HALAS: Zpevanky, zpevanky... 1. vyd. jako příležitostný tisk k 20. výročí básníkova úmrtí v r. 1969, Blok Brno.
15.
      Tvář rodné země, doslov F. X. Halase.
16.
      V Tváři rodné země vypuštěny oddíly Práce a Krása léčivá.
17.
      B. VÁCLAVEK: Lidová slovesnost v českém vývoji literárním, in: O české písni lidové a zlidovělé, Praha 1950.
18.
      K. J. ERBEN: Prostonárodní české písně a říkadla, Praha 1937, srovnej: Lámejte chvojku zelenou / pokryjte krev červenou / aby vrány nekrákaly... (Dorna vražednice)
      Lámejte chvojku zelenou / pokryjte tu krev červenou / aby vrány nekrákaly... (Dobrý den Brno, sb. A co).
19.
      B. NĚMCOVÁ: Babička. Praha 1905 srovnej: Konečně, ať se stalo jak stalo, dost zle, že se stalo. (Kap. X., str. 169)
      Ať se stalo co se stalo / dosti zlé je že se stalo... (Ať se stalo ze sb. Naše paní Božena Němcová).

24

FRANTIŠEK HALAS UND DIE VOLKSLITERATUR
(Zusammenfassung)

      Die Volksliteratur war eine der Inspirationsquellen für die Schaffung des Dichters František Halas. Die erste Bewertung der Volkspoesie treffen wir in seinem Essay "O poezii" - "Über die Poesie". Die Okkupa tions- und die Kriegszeit verstärkte diese Tendenz, und der Dichter verbreitete seine Wirkung auf die Tätigkeit als Vortragsmeister, Publizist und Herausgeber.
      Die Zusammenarbeit mit Vladimír Holan auf der Anthologie der tschechischen Volkspoesie "Láska a smrt" - "Liebe und Tod" ist Halas' erste, aus dem Volksliteraturmaterial hervorgehende Schöpfungstat. Seit dem Jahre 1938 arbeitete Halas eng mit dem Rund f unk mit. In einer Reihe von Rundfunkprogrammen besitzen bedeutende Stelle gerade diejenigen, die aus einem Volksliteraturthema entspringen, z. B. "Láska v lidových písních" - "Die Liebe in den Volksliedern", "Smích lidu v písních" - "Das Lachen des Volkes in Liedern", "Moudrost lidová" - "Die Volksweisheit", "Zdravíme českou píseň" - "Wir grüssen das tschechische Lied", "Stará a nová říkadla" - Alte und neue Sprüche", "Svatý Václav v lidovém vyprávění, legendách a pověstech" - "Der heilige Wenzel in den Volkserzählungen, Legenden und Sagen" - "Madona různých dob" "Madonna verschiedener Zeiten", "Nad Alšovým Špalíčkem" - Über dem Špalíček (Stöckel) von Aleš", "Kvítí milodějné" - "Li[e]benswirkende Kräuterblüten". Alle Vorträge, bunte litera[t][r]ische Programme und Betrachtungen, die manchmal mit zahlreichen, für einen breiteren Zuhörerkreis entdeckenden Textenanführungen begleitet sind, weisen auf tiefe Materialkenntnis und auf das Gefühl für Volkspoesie hin. Der wesentliche Zug dieser Arbeiten ist deren gesellschaftliche Aktualisierung und des Autors Bewusstsein der Regenerationsfunktion des Volkes in der Zeit seiner Existenzbedrohung. Ausser dem Lied, Spruch, Sprichwort und epi[/]schen Genres fesselte Halas'Interesse auch das Theater. In seinen Rezensionen beurteilte er die Dramatisierungen und Adaptierungen der Volksliteratur von E. F. Burian in dem D 34. Das Schaffen Halas' in diesem Bereich ergänzt seine Zusammenarbeit mit O. Berkopec auf der Übersetzung der Volksepik der Südslawen und die Einleitung zu dem Buch J. Mánes' "Květiny" - "Die Blumen". Die Volksliteraturmotive beeinflussen ausdrucksvoll auch Halas' Handschrift der Drehbücher und der Begleitungskommentare zu den Filmen K. Plickas ("Zpěvanky, zpěvanky" - Liedchen, Liedchen"), J. V. Staněks ("České kvítí" - Tschechische Blüten", "Vodníkova zahrada" - Wassermanns Garten") und die Wortenbegleitung des Fotografienbuches von J. A. Palouš Das Angesicht der Tschechoslowakei."
      Halas' Interesse für die Volksetymologie, vor allem für die Blumenterminologie, fand seinen Ausdruck in seiner Poesie, sowie auch in seinen publizistischen Arbeiten, und endlich in seinen weiteren schöpferischen Plänen, die er jedoch nicht zu Ende brachte.
      Die Werke František Halas' über die Volksliteratur sind in Zusammenhang mit seinem dichterischen Schaffen, und zwar nicht nur durch Aktualisierung gnomischer Formen, sondern auch durch tiefere motivische, lexikale und stilistische Bezüge. In den Versen kommen auch konkrete Zitate und Paraphrasen der Volkslieder vor. Interessant sind sowohl Relationen in den Motiven der traditionellen Geisteskultur, in den Farben- und Naturmotiven, als auch einige Anknüpfungen in der tropischen Schicht. Aber die Eingliederung der Volkspoesieelemente ist bei Halas kein Nachahmungsmerkmal, im Gegenteil, diese Details tragen zur Gestaltung der individuellen Dichterhandschrift Halas' bei.
      Übersetzung: J. Švec

25

Švermovo, 1957. Foto F. Šach.

26

Národopisné aktuality roč. XX. - 1983, č. 1

PORTRÉT

MAJSTER ADAM BEŤKO [obsah]


      VERONIKA KOMOROVSKÁ, Ústredie ľudovej umeleckej výroby, Bratislava
      V odvetví ľudovej umeleckej výroby často obdivujeme hotové výtvory človeka, ktorého nepoznáme. Tvorca zostáva skromne ukrytý, neznámy, hoci pri pohľade na dokonalý výrobok sa nám neraz natíska otázka, čie ruky boli schopné vytvoriť toľkú krásu.
      Jedným z nich je aj Adam B e ť k o , výrobca kožených predmetov, ktorý už bezmála pol storočia sa venuje svojej záľube, ktorá sa stala jeho každodennou prácou, jeho povolaním.
      Adam Beťko sa narodil 15. 12. 1909 v Závažnej Porube (okr. Liptovský Mikuláš). Prvý podnet k výrobe kožených predmetov našiel u remenára Jozefa Beluša v Liptovskom Mikuláši, kam chodieval ako obuvnícky učeň za svojím priateľom remenárskym učňom Jánom Kostkom z Demänovej. Tu mal možnosť vidieť spôsob zdobenia kože,vybíjanie liptovských opaskov. Práca ho tak zaujala, že si doma zhotovil raznice ("štancňički") a skúšal, či by aj on také niečo nedokázal. Keď videl, že mu to ide, zhotovil si prvý výrobok. Sám naň spo[/]mína takto: "Ja som fšak vibil remeňec, ale na hoďinki som ňemal. Len som ho nosil pre tú parádu. Viďeli to ľudia, no tak keď mal ktosi takí remeňec, že sa dal vibiť, tak som mu ho vibil. Po šestáku som to robil." To boli prvé začiatky práce s kožou. Po vyučení sa za obuvníka-zvrškára u majstra Petra Medvedského v rokoch 1926-1928 bol nútený prejsť na iné remeslo, lebo Baťove továrenské výrobky vytlačili ručnú obuvnícku prácu. Vyučil sa v rokoch 1929-1931 u Jozefa Šačinku v Poprade za murára. Potom v lete pracoval ako murár, v zime sa zas venoval obuvníctvu. Popri tom, keď mu to čas dovoľoval, zo zvyškov kože urobil aj niečo pre vlastné potešenie, či už to boli vybíjané remienky na hodinky, púzdra na nožíky alebo perá atď.
      Výzdoba kožených predmetov sa stala jeho hlavným zamestnaním až po základnej vojenskej službe (1931-1932). Raz, keď hľadal prácu vo Vysokých Tatrách, všimol si vo výklade jedného obchodu so suvenírmi na Štrbskom

27

Plese maľované kožené výrobky. Podľa jeho názoru sa na kožu lepšie hodí vybíjaná výzdoba než maľovaná. Preto doma zhotovil zopár vybíjaných remienkov na hodinky a pošvičiek na nožíky a ponúkol ich v spomínanom obchode, ktorého majiteľom bol pražský rodák Alois Chytil. Výrobky považovali za prínos a obohatenie sortimentu a Adama Beťku prijali do zamestnania na výrobu kožených predmetov. To bolo prvé zamestnanie, v ktorom mal A. Beťko možnosť uplatniť svoju záľubu v práci s kožou. Pracoval tu od roku 1933 až do roku 1945, kedy sa firma A. Chytila na Štrbskom Plese rozpadla. Po druhej svetovej vojne pracoval ako murár na opravách vojnou poškodených budov. Výrobe kožených predmetov sa venoval len popri zamestnaní. Až od roku 1950, kedy bol prijatý ako výrobca kožených predmetov do výrobného družstva "Javorina" v Spišskej Belej, sa mohol znovu plne venovať záľube, ktorej zostal dodnes verný. Prijatie do družstva mu sprostredkovala dr. E. Okályová-Marková, ktorá ako tajomníčka Spolku pre zveľaďovanie domáckej výroby na Slovensku mala kontakty i s firmou A. Chytil a Beťkovu prácu dobre poznala.1) Po desiatich rokoch práce v družstve Javorina prešiel roku 1960 do ľudového výrobného družstva "Ďumbier" v Liptovskom Mikuláši, v ktorom zotrval až do roku 1971, kedy odišiel do dôchodku. Súčasne bol jedným z prvých výrobcov Ústredia ľudovej umeleckej výroby (od roku 1955), pre ktoré dodnes pracuje. Postupne naučil tejto práci aj svoju manželku Hanu Beťkovú (nar. roku 1920), ktorá je tiež výrob[/]

Kožený remeň na zvonec. A. Beťko, záv. Poruba (okr. Lipt. Mikuláš).
Foto V. Komorovská, 1979.

kyňou ÚĽUV. Roku 1964 mu bol priznaný titul majstra ľudovej umeleckej výroby v odvetví výroby z kože.
      Na rozdiel od väčšiny výrobcov, ktorí budovali svoju prácu na osvedčených, generáciami overených predmetoch tradičnej ľudovej kultúry, ktoré dôverne poznali zo svojej mladosti,

28

Kožené krpce. A. Beťko, záv. Poruba (okr. .Lipt. Mikuláš). Foto V. Komorovská, 1979.

Adam Beťko nevychádzal z tradičného sortimentu. Od začiatku vyrábal predmety nové, v tradičnej ľudovej kultúre sa nevyskytujúce, ako púzdra na nožíky alebo plniace perá, peňaženky, remienky na hodinky, náprsné tašky, dámske kabelky a opasky, písacie mapy, obaly na knihy, okrúhle kožené dózičky na bižutériu atď. Vedel však vhodne použiť tradičnú techniku a prispôsobiť dekor na tvarom i funkciou nových predmetoch. Nemožno však poprieť, že[/] sa mnohé jeho vyrobky zo začiatku tvorby u A. Chytila nezhodujú so súčasným estetickým cítením. Badať na nich vplyv vkusu a požiadaviek vtedajšej doby. Zákazníci uprednostňovali bohatosť farieb, tvarov i ornamentálnych vzorov, ktoré snáď mali vyjadriť ich podvedomú túžbu po blahobyte. Na výrobu u A. Chytila mali vplyv aj vzorníky ornamentov od Štefana L. Kostelníčka, ktorý bol aj Beťkovým dobrým priateľom a pochopiteľne, v mnohom aj inšpirátorom v jeho tvorbe. A. Beťko však priamo jeho ornamenty nikdy nekopíroval.
      Prirodzene; u A. Chytila išlo predovšetkým o finančný zisk, preto sa vyrábalo to, čo išlo dobre na odbyt. Výrobca sa v plnej miere prispôsoboval vkusu zákazníka bez snahy menil a zdokonalovať jeho estetické cítenie. Preto sa do výrobného sortimentu dostali aj . veci, ktoré po umeleckej stránke boli na veľmi nízkej úrovni (napr. ornamenty vytvorené vybíjaním raznicami, ktoré sa vymaľovávali textilnými farbami). A. Beťko ich však iba vybíjal, pracovníčky vymaľovávali: Diskutabilnú umeleckú hodnotu mali aj výrobky s podkla­ danou plastickou výzdobou (do teľacej kože podloženéj voskom sa vyrýval vzor), ktorá navzhľad budí dojem reliéfnej rezby na dreve. Takýmto spôsobom sa vytvárali rôzne kvetinové motívy naturalistického charakteru, ba často i celé výjavy z prírody a póužívali sa najmä na dámskych kabelkách. Tento spôsob výzdoby je netradičný a po technickej stránke nedoriešený.

29

      Väčšiu výtvarnú hodnotu mali tzv. dierkované vzory vytvorené zostavou dierok rôznych tvarov a drobných motívov vybitých raznicami z ruba podložené kožou.
      A. Beťko mal možnosť lepšie rozvinúť svoje nadanie až v ľudovom družstve Javorina, kde sa viac dbalo na výtvarnú a štýlovú čistotu výrobkov.
      Maximálne podmienky pre rast našiel v Ústredí ľudovej umeleckej výroby, pre ktoré pracoval od jeho vzniku. Musel si však vyjasniť niektoré zásady zdobenia, aby sa výzdoba stala prehľadnejšou, jednotnejšou, aby boli zvýraznené jednotlivé motívy a aby nezanikali v množstve ostatných. Pomoc a usmernenie našiel u výtvarníkov ÚĽUV, najmä Václava Kautmana, Adama Prandu, Anny Stančíkovej a Jany Menkynovej. Bola mu umožnená prehliadka tradičných ľudových výrobkov z kože v zbierkach ÚĽUV a v múzeách.2) z vlastnej iniciatívy študoval odbornú literatúru3) a tak si skoro uvedomil, v čom má správne prvky svojej tvorby ďalej rozvíjať a čoho sa má vystríhať. Redukoval používanie razníc, ktoré mali veľké, honosné a zložité vzory, získal cit pre proporcie zdobenej a nezdobenej plochy a pre vzťahy jednotlivých motívov,4) ktoré svojím rytom oživujú a spríjemňujú zdobený predmet. v ÚĽUV obohatil svoj sortiment aj o tradičné predmety, najmä krpce, menej robil pastierske kapsy.
      Tvorivý prístup k práci, cit pre materiál i estetické vlohy najlepšie dokumentujú práce, s ktorými sa A. Beťko zúčastnil na súťažiach ľudových umeleckých výrobcov o najlepší ľu­[/] dovoumelecký výrobok, ktoré ÚĽUV vypisovalo pri príležitosti rôznych významných výročí ČSSR. Roku 1960 získal odmenu za album na gramofónové platne, roku 1962 za písaciu mapu, pri ktorej rozšíril škálu svojich zdobných techník tým, že funkčné zošívanie úzkym remienkom uplatnil aj ako prvok výzdoby. Roku 1965 získal cenu za koženú obuv, pri ktorej využil strihové i zdobné ľudové prvky a roku 1971 za aplikáciu tradičnej kožiarskej techniky na dámskej kabelke.5)
      A. Beťko pristupuje k výrobe každého jedného predmetu s pocitom zodpovednosti. Svojou prácou chce dobre reprezentovať slovenskú ľudovú umeleckú výrobu doma i v zahraničí. Preto z jeho rúk vychádzajú predmety vysokej technickej i estetickej hodnoty.
      Jeho kladný vzťah k slovenskému ľudovému umeniu vidno aj z toho, že nemá žiadne výrobné tajomstvá a všetky svoje skúsenosti s radosťou odovzdáva každému, kto prejaví záujem o prácu s kožou. v družstve Ďumbier vyučil päť svojich nasledovníkov, ktorí sú zárukou pretrvania tejto ojedinelej výroby v ďalších desaťročiach. Učil ich nielen spôsobom výroby a zdobným technikám, ale viedol ich aj k precíznosti, presnosti a dôslednosti v práci a ceneniu si prírodného koženého materiálu, ktorý sa snaží aj sám využiť do posledného kúska. Preto vždy robí popri rozmerných širokých opaskoch, pastierskych kapsách a krpcoch aj drobné predmety, ako remienky na hodinky, púzdra na perá atď. Na každom výrobku cítiť prejav jeho tvorivej individuality.

30

Poznámky
1.
      MARKOVÁ, E.: činnosť Spolku pre zveľaďovanie domáckej výroby na Slovensku. (Rkp. výskumnej správy. Bratislava 1957. Archív ÚĽUV, inv. č. 28.)
2.
      OKRUCKÝ, J.: Posudok o odbornej spôsobilosti pracovníka ľudovej umeleckej výroby Adama Beťku, nar. 15. 12. 1909 v Závažnej Porube (okr. Lipt. Mikuláš) k priznaniu titulu Majster ľudovej umeleckej výroby v odvetví výroby z kože. (Rkp. 164. Archív ÚL'UV.)[/]
3.
      Čerpal najmä z týchto publikácií: POLONEC, A.: Slovenské opasky, kapsy a spínadlá. Bratislava-Martin 1960. KALESNÝ, F.: Ľudové umenie na Slovensku. Martin 1954.
4.
      OKRUCKÝ, J.: c. c.
5.
      Archívne materiály ÚĽUV zo súťaží ľudových umeleckých výrobcov.

31

Adam Beťko pri práci. Foto V. Komorovská, 1979.

32

Národopisné aktuality roč. XX. - 1983, č. 1

ŽIVÁ TRADICE

TRADIČNÁ ĽUDOVÁ MODROTLAČ A SPÔSOBY JEJ VYUŽITIA V SÚČASNOSTI [obsah]


      KATARÍNA PODOBOVÁ, Ústredie ľudovej umeleckej výroby, Bratislava
      Problematike modrotlače je v našej odbornej literatúre venovaná značná pozornosť. Otázkami pôvodu, rozšírenia, výroby, umeleckého stvárnenia i využitia modrotlače sa zaoberali nielen etnografi, ale aj historici a výtvarní teoretici.1) Modrotlač sa v súčasnosti dostala do pozície inovovaných a modifikovaných ľudo­ vých prejavov. Podiel na tom má Ústredie ľu­ dovej umeleckej výroby, výrobné družstvá a od konca 70. rokov aj textilný priemysel. v príspevku poukážeme na miesto modrotlače v životnom prostredí súčasníka a podrobnejšie rozoberieme predovšetkým priemyselnú aplikáciu ľudovej modrotlače.
      K základným kultúrnym prejavom, ktoré sa v minulosti v značnej miere podieľali na vytváraní osobitých charakteristík vidieckych, mestských či profesijných spoločenstiev, patrí textil, v užšom zmysle slova odev. Hlavným východiskom pri jeho stvárnení a formovaní boli kolektívne vkusové normy. Vkus vystupuje ako[/] subjektívna veličina, a tým aj ako veličina veľmi premenlivá. Vychádza z určitých estetických zážitkov a zásad či už kolektívnych alebo individuálnych. Členovia dedinského kolektívu boli ovplyvňovaní rovnakými, resp. podobnými estetickými zážitkami, ich vkus vychádzal z tej istej estetickej platformy, čo sa odrazilo v existencii jednotných estetických a hodnotových noriem. Obyvatelia miest prijímali viac nových kultúrnych prvkov v kratšom časovom rozpätí, čo vyplýva aj z rôznorodosti štruktúry mesta ako konglomerátu. v tomto prostredí záležalo tiež na relatívnej spätosti členov určitého kolektívu, do akej miery boli schopní pridržiavať sa vlastných estetických vzorov, alebo do akej miery mali snahu priblížiť sa cudziemu estetickému ideálu.
      Obliekanie mestských vrstiev obyvateľstva bolo pod priamym a dá sa povedať, neustálym vplyvom dobových módnych vĺn. Módna vlna sa javí ako rýchla zmena, vytvorenie relatívne

33

krátkodobého estetického ideálu, ako masová sugescia, prekračujúca sociálne hranice.2) Harmónia estetickej a úžitkovej stránky ktoréhokoľvek predmetu, harmónia materiálu a jeho stvárnenia podľa vopred určenej účelovosti sú základnými činiteľmi pre vytvorenie estetického vzoru. Estetický vzor s týmito vlastnosťami bol príznačný pre ľudové prostredie najmä v období, kedy hospodárska sebestačnosť bola jednou zo základných ekonomických znakov. Požiadavka harmónie tohto druhu bola dôležitou nielen pre domácku ľudovú tvorbu, ale aj pre výrobu remeselnú a neskôr priemyselnú. Bolo len otázne, v ktorom vývojovom období daného spôsobu výroby došlo k uvedomeniu si potrieb umelecky stvárniť úžitkové predmety. Okrem prístupnej surovinovej základne to záviselo od zloženia skupiny, ktorej boli výrobky určené, od vplyvu iných sociálne, spoločensky a kultúrne odlišných skupín, od dobových záľub a v neposlednej miere od samotného výrobcu a konečného cieľa výrobku.
      V minulosti bol ľudový výrobný celok aj celkom spotrebiteľským. Predstavoval jednotnú organickú štruktúru, zodpovedajúcu potrebám a názorom prostredia, v ktorom existoval. Kolektívny názor podporoval snahu výrobcu uspokojovať potreby okolia. Aj textil bol pôvodne produktom samého nositeľa alebo jeho blízkeho okolia, a tak aj vzťah k nemu bol iný ako neskôr, keď bol ponúkaný trhom. Pri remeselnej produkcii výrobca zhotovuje predmety väčšinou na objednávku a podriaďuje sa požiadavkám spotrebiteľa.
      Strojová priemyselná veľkovýroba vychádza[/] z odlišných aspektov. Nie je určená úzkemu spotrebiteľskému kruhu a usiluje sa o univerzálny sériový charakter. Jej kvantitatívna stránka určuje, že má rozhodujúci podiel na formovaní súčasnej hmotnej kultúry. Je preto veľmi dôležité, do akej miery a ako usmerňuje estetické cítenie širokej spotrebiteľskej verejnosti.
      Pre súčasníka, obklopeného mnohými kladmi a nedostatkami technickej doby, je príznačné, že siaha za rôznymi predmetmi z prírodných materiálov s evidentným podielom ručnej práce. Týka sa to predovšetkým predmetov tvoriacich bezprostredné životné okolie človeka. Textil, či už odevný alebo bytový, je jeho nevyhnutnou súčasťou. Dnešný človek má eminentný záujem na tom, aby textil, ktorý používa a ktorý ho obklopuje, spĺňal predovšetkým jeho fyziologické potreby a požiadavky, no zároveň aj jeho estetické predstavy. Pri zaujatí vlastného hodnotiaceho stanoviska k predmetom každodennej a príležitostnej potreby rozhodujú mnohé subjektívne činitele, ako je vek, pohlavie, vzdelanie, sociálne zaradenie a individuálne záľuby človeka. Do úvahy však musíme zobrať, že pri dnešnej bohatej textilnej priemyselnej produkcii a sortimente má spotrebiteľ oveľa väčšie možnosti výberu, a tým aj väčšie možnosti individuálnej realizácie.
      Jedným z kultúrnych prvkov, ktorý vďaka svojim estetickým a úžitkovým vlastnostiam, odhliadnuc od časového historického zadelenia, prenikol postupne do všetkých sociálnych vrstiev spoločnosti a udržal sa až do súčasnosti, je modrotlač. Vo vývinovom procese pri

34

jímania modrotlače jednej sociálnej vrstvy druhou došlo k obohateniu jej umeleckej stránky. Pod vplyvom regionálnych vkusových noriem sa postupne dotvárala novými výtvarný mi prvkami a nadobúdala determinačný charakter. Vieme, že sa stala neoddeliteľnou súčasťou ľudového odevu a ľudového bytového interiéru v mnohých častiach Slovenska, Čiech a Moravy. Možnosť farbenia indigom, poznanie spôsobov, ako dosiahnuť negatívny jedno- a viacfarebný vzor, podmienili vznik nového výrazového i motivického bohatstva, ktoré do druhej polovice 19. storočia nebolo známe. Svojská a hlboká estetická pôsobivosť, prednosti praktického využitia modrotlače spôsobili, že napriek nevyhnutným spoločenským, ekonomickým a kultúrnym zmenám v historickom vývoji sa udržala a existuje dodnes.
      V období po druhej svetovej vojne nastal markantný pokles v produkcii modrotlačiarskych dielní na Slovensku, ktorých bolo v polovici 20. storočia ešte pomerne veľa. Príčinou boli najmä ekonomicko-spoločenské faktory, ako je odsťahovanie sa mnohých modrotlačiarskych majstrov nemeckej národnosti,3) nedostatok mladých vyučených modrotlačiarov, zmena spôsobu organizovania výroby a orientácia spotrebiteľskej verejnosti na nové, priemyselne vyrábané textílie, ktoré začali zaplavovať trh. Napriek tomu sa tradičná modrotlač vyrábala v remeselníckych dielňach ďalej. Stala sa však súčasťou organizovanej ľudovej výroby v Ústredí ľudovej umeleckej výroby a v družstve Kroj. Spôsobila to jednak ekonomická podmienenosť historického vývoja, t. j.[/] zánik rozhodujúceho podielu remeselnej výroby v spoločenskej produkcii, jednak technologická a materiálová náročnosť výroby modrotlače. Tradičná ľudová modrotlač dnes neexistuje samostatne ako niektoré iné druhy tradičnej ľudovej výroby, ktoré sa aj na začiatku 80. rokov rozvíjajú spontánne a mimovoľne. Je zložkou organizovanej výroby v ÚĽUV a vo výrobnom družstve Detva.
      Používanie pojmu modrotlač je pomerne široké. Za modrotlač sa považuje tkanina zafarbená prírodným modrým farbivom (indigom) s použitím určitej chemickej alebo technickej rezervy na vytvorenie negatívneho vzoru. Týmto pojmom sa označuje aj samotný technologický proces farbenia. v súčasnej dobe vzniklo ďalšie významové označenie. Modrotlačou sa nazývajú aj priemyselne vyrábané tkaniny s aplikovanými vzormi tradičnej ľudovej modrotlače. Výrobcom sú Bavlnárske závody V. I. Lenina v Ružomberku (ďalej BZVIL). Modrotlač vyrábaná tradičným spôsobom v ÚĽUV a vo výrobnom družstve Detva síce vychádza z rovnakého inšpiračného zdroja ako priemyselne aplikovaná "modrotlač"4) v BZVIL,- no tvorí technologicky úplne odlišnú kategóriu s rozdielnymi kvantitatívnymi i kvalitatívnymi znakmi.
      Modrotlač v Ústredí ľudovej umeleckej výroby v Bratislave je súčasťou výrobnej produkcie od začiatkov existencie tejto inštitúcie. Problémy technického a materiálového charakteru spôsobili, že v jednotlivých časových obdobiach došlo k obmedzeniu alebo až preru

35

šeniu výroby. Napriek tomu kontinuitná náväznosť nebola porušená. ÚĽUV má pri výrobe modrotlače, v porovnaní s výrobnými družstvami, špecifické postavenie. Venuje zvýšenú pozornosť výskumu tradičnej ľudovej modrotlače na území celého Slovenska, čím vzniká predpoklad, že po dôkladnom poznaní zákonitostí jej vývoja v dedinskom prostredí bude ju tvorivo a organicky rozvíjať. Potvrdzuje sa to v konkrétnych výsledkoch.
      Modrotlač ÚĽUV možno rozdeliť do troch skupín, ktoré sa však navzájom prelínajú. Do prvej skupiny zaraďujeme metráž a bytový textil (prikrývky, prestierania, závesy, vankúše a pod.). Druhú skupinu tvorí produkcia určená pre potreby folklórnych súborov. Modrotlač je robená buď na objednávku, podľa požadovanej predlohy, alebo sa na zhotovenie súčiastok tradičného ľudového odevu využíva metráž, zaradená do prvej skupiny. Poslednú skupinu tvorí výroba modrotlače pre potreby oddelenia módneho odievania. Okrem metráže výtvarníčka využíva vlastné realizované návrhy, vytvorené podľa vopred určeného uplatnenia. Nemožno zovšeobecniť, čo zostáva z tradičnej ľudovej modrotlače nezmenené, čo je štylizované a do akej miery a v ktorých prípadoch využíva vlastný nový vzor. Vzory sú vyberané tak, aby so strihovým riešením odevu tvorili jednotný celok. Veľkosť vzoru, ktorá určuje pomer medzi farbou indiga a farebnosťou vzoru, zohráva pritom významnú úlohu. Produkcia oddelenia módneho odievania má z kvantitatívneho hľadiska doplnkový význam. Kolekcie sú rozsahovo obmedzené na[/]

Dekoračná metráž. Návrh E. Kováčová.
Zhotovil S. Trnka, ÚĽUV, 1982.
Foto E. Nováková.

niekoľko kusov. z modrotlače vyrábanej tradičnou technológiou sa zhotovujú predovšetkým odevy na každodenné nosenie, odevy na oddych a malé spoločenské oblečenie.
      Po druhej svetovej vojne sa hľadanie nových výrazových prostriedkov uberalo niekoľkými smermi; ktoré záviseli hlavne od vplyvu módnych tendencií. Začiatkom 50. rokov sa použí

36

Závesy a obrus.
Návrh E. Kováčová. Zhotovil S. Trnka, ÚĽUV, 1982.
Foto E. Nováková.

vali napríklad vzory inšpirované ľudovou výšivkou, kombinácie negatívneho a pozitívneho vzoru a pod. Neskôr sa výtvarníci zamerali na techniku vyväzovania. v období koncom 60. a začiatkom 70. rokov boli vytvorené nové vzory s jednoduchými geometrickými alebo štylizovanými rastlinnými motívmi. Koncom 70. a začiatkom 80. rokov sa využívajú vzory tradičnej ľudovej modrotlače bez zásadnej štyli[/]zácie. Štylizácia sa prejavuje len vo forme nového uplatnenia vzoru a vo funkčnosti výrobku, prípadne v novom farebnom prevedení. Tak sa napríklad bordúra zo zástery prenáša na okraj prikrývky, alebo je jedným z motívov preneseným do stredu a pod. Dnešné tendencie využívania tradičných vzorov ľudovej modrotlače sa umocňujú aj novými spôsobmi uplatnenia v rámci kolekcií bytového textilu (prikrývky, závesy, vankúše), vo využití na tvarovo nových prikrývkach a pod., čím sú dané možnosti širšieho uplatnenia v súčasnej bytovej kultúre. Pri všetkých vyvzorovaných sériách bol zjavný podiel výtvarníka, ktorý hľadal buď nové výrazové prostriedky, alebo preniesol motivickú a tvarovú bohatosť tradičných ľudových vzorov do novej funkčnej polohy.
      Jediným výrobcom tradičnej modrotlače v Ú[s]tredí ľudovej umeleckej výroby v Bratislave je Stanislav Trnka z Púchova. Tradícia modrotlačiarskej výroby so udržiava v rodine Trnkovcov už niekoľko generácií5) a S. Trnka je majstrom, ktorý dokonale ovláda remeslo svojich predkov. Vyrába modrotlač na vysokej úrovni s precíznou technickou dokonalosťou. On sám sa aktívne podieľa na tvorbe niektorých nových vzorov. Je to veľký prínos, pretože skúsený farbiar najlepšie vie, čo je po technickej stránke možné, a tak nedochádza k disharmónii medzi výtvarným návrhom a hotovým výrobkom. Skutočnosť, že S. Trnka je jediným výrobcom, podmieňuje aj obmedzený počet vyvzorovaných kusov.
      Ako podkladový materiál sa na jednotlivé kusové výrobky využíva ľanové plátno, na bež

37

nú metráž bavlnená zástavovina, na šatovky bavlnené vlákno v iných úpravách, ako je žoržet, batist, tzv. indické plátno a pod. Jednotlivé výrobky (tzv. kusovky) sú tlačené pomocou foriem, metráž predovšetkým perotinou. Pri starých vzoroch tradičnej ľudovej modrotlače sa využívajú jednak staré formy z púchovskej dielne S. Trnku, jednak formy zo zbierok ÚĽUV.
      Modrotlač vyrábaná na princípoch tradičnej ľudovej modrotlače je významným a stále vyhľadávaným výrobkom sortimentu ÚĽUV. Záujem je o všetky spomenuté funkčné uplatnenia, samozrejme, okrem súčiastok ľudového odevu pre potreby súborov, ktoré nie sú v predaji. Okrem toho sa modrotlačová metráž druhotne využíva aj na výrobu bábik a zvieratiek v rôznych tvarových prevedeniach.
      Druhým výrobcom modrotlače na Slovensku s využívaním a uplatňovaním tradičných technologických postupov je výrobné družstvo Detva. : Výrobou sa zaoberá od roku 1953, kedy bolo začlenené do Zväzu slovenských výrobných družstiev. Po zániku družstva Kroj prevzalo roku 1963 jeho zbierku foriem, ktoré dodnes využíva.
      Produkcia modrotlače je v porovnaní s ÚĽUV oveľa väčšia. Predstavuje jednu tretinu celkovej produkcie výrobného sortimentu družstva. Zabezpečuje ju prevádzkáreň vo Vrbovom. Vo Vrbovom pri Piešť[o][a]noch bola veľká dielňa, ktorej majiteľom bol do roku 1944 Karol Mišurec. Po jeho smrti dielňu viedla jeho manželka a roku 1951 bola dielňa začlenená do družstva Kroj.6) v súčasnosti pracuje vo Vrbovom 10 až 12 ľudí. Spočiatku sa využívali formy[/] z vrbovskej dielne, neskôr boli doplnené výkupom z celého Slovenska. Niektoré formy si Detva vypožičala z múzeí, prípadne pre ďalšie potreby boli vyrobené kópie.
      Výber a použitie vzorov sú podmienené funkčnému využitiu modrotlače, rovnako, ako tomu bolo aj v ÚĽUV. Detva sa zameriava predovšetkým na konfekciu dámsku a detskú. z toho vyplýva, že pri výbere vzoru sú určujúce požiadavky daného módneho vývinu. Použitie je vo väčšine prípadov podmienené samej odevnej forme a vzor sa vyberá až po vytvorení modelu. Vzor je väčšinou jednofarebný, buď biely alebo podľa pôvodnej farebnosti použitého materiálu, prípadne vyfarbený chemickým pôsobením indiga s rezervou. Dvojfarebné vzory sú ojedinelé, pretože ich zhotovenie si vyžaduje okrem potrebných technických pomôcok aj väčšiu pracnosť. Pri jednotlivých odevných súčiastkach sa využívajú aj kombinácie s jednoduchou výšivkou či strojovou čipkou.
      Vo výrobnom družstve Detva môžeme od konca 70. rokov sledovať rovnaké snahy, ako tomu je v ÚĽUV, t. j. pridržiavanie sa tradičných vzorov ľudovej modrotlače a ich uplatňovanie v súčasnej dámskej a detskej konfekcii.
      Výtvarná štylizácia sa prejavuje predovšetkým v skupine bytového textilu, ktorý kvantitatívne tvorí druhú kategóriu. Pri využití tradičných vzorov, v tomto prípade hlavne bordúr, rieši sa ich úprava v rohoch prikrývok, prestieraní a pod. k inej štylizácii v posledných rokoch nedochádza. Vlastné výtvarné návrhy boli realizované v 60. rokoch, kedy sa - po

38

dobne ako v ÚĽUV - vytvárali nové vzory. v tom čase boli výtvarníci oboch inštitúcií nútení hľadať nové výrazové prostriedky, aby udržali záujem o modrotlač.
      Pri výrobe metráže, v ktorej sa uplatňujú predovšetkým malé vzory, využíva sa perotinová tlač, pri jednotlivých kusoch tlač z foriem. Na metráž je používaná bavlnená zástavovina, pre potreby stolovania aj ľanové plátno. Na jednorazové vyvzorovania bol napríklad použitý tesil a veľmi úspešne hodváb. v súčasnosti sa na tlač metráže používa tzv. indické plátno.
      Samostatnú skupinu tvoria modrotlačové obrázky. Prameň inšpirácie zostáva rovnaký ľudová modrotlač. Využívajú sa tu výrazné motivické prvky, ktoré sa osamostatnia a prenesú do polohy čisto dekoratívnej, čím vzniká nový monofunkčný predmet.
      Základ využívania tradičnej ľudovej modrotlače v Detve je v konfekcii. Pri porovnaní produkcie ÚĽUV a Detvy na úseku odievania sú zjavné určité rozdiely. Detva vychádza už z uznávaných módnych smerov a je na nich priamo závislá. v ÚĽUV je situácia iná. Je tu zjavná snaha o vytvorenie akéhosi vlastného štýlu, ktorému zodpovedá aj ornamentálne stvárnenie textilu.
      Je užitočné, že na Slovensku existujú aspoň dve inštitúcie, zaoberajúce sa výrobou tradičnej modrotlače. Máme tak možnosť porovnať, ako možno tradičnú ľudovú modrotlač v súčasnosti využiť, modifikovať a inovovať. Iný stupeň využitia tvorí priemyselná aplikácia ako súčasť sériovej výroby.[/]
      Už od pradávna existuje vzťah medzi prácou a umením. Priemyselná výroba ako nová forma produkcie si vyžiadala nové prístupy aj pri riešení tohto vzťahu. Súčasná textilná priemyselná tvorba využíva každú možnosť, aby rozšírila škálu svojich hodnôt o nové prvky a zvýšila svoj podiel na obohatení súčasnej hmotnej i výtvarnej kultúry. A tak badať u textilných dizajnérov snahu nadväzovať a čerpať z historicky overených umeleckých prameňov, k akým patrí aj ľudová kultúra. Bohatým inšpiračným zdrojom sa stali tradičné ľudové textílie. Priemyselnou aplikáciou sú zaradené do kategórie úžitkových textílií so svojskými, niekedy otáznymi, umeleckými hodnotami. Priemyselne aplikovaná tradičná ľudová modrotlač je hlavnou zložkou inovačného procesu v Bavlnárskych závodoch V. I. Lenina v Ružomberku.
      Záujem o modrotlač vyplýva aj z technológie výroby samotného druhu. Tlač sa dá v priemyselnej produkcii aplikovať najvýhodnejšie. v BZVIL tomu vyhovoval aj použitý materiál, t. j. bavlnená tkanina s plátnovou väzbou. Výroba tradičnej ľudovej modrotlače má v oblasti Liptova staré tradície. Je preto pochopiteľné, že záujem podniku sa v tomto smere orientoval v prvom rade na domáci región. s výrobou "modrotlačí" sa začalo roku 1976. Pre prvé dezény bol použitý dokumentačný materiál z depozitov Liptovského múzea v Ružomberku. v tom istom roku boli vyvzorované aj dezény z foriem, ktoré si podnik vypožičal z múzea v Oravskom Podzámku. v nasledujúcom roku (1977) boli použité formy z detašovaného pra

39

coviska Liptovského múzea v Liptovskom Hrádku a formy Tekovského múzea v Leviciach. Po podpísaní zmluvy s Etnografickým ústavom SNM v Martine roku 1978 múzeum poskytlo ďalšie formy. Boli to formy z Pukanca, Slanickej Oravy, Štrby a Spišskej Belej. Použili sa aj formy zo súkromnej zbierky v Kežmarku. v posledných rokoch sa takto spracováva oblasť Piešťan a východného Slovenska.
      Stupeň štylizácie vzorov tradičnej ľudovej modrotlače možno rozdeliť do dvoch skupín. Prvú tvoria dezény, ktoré majú s pôvodnou formou totožný vzor. Zhodujú sa veľkosťou, tvarom ornamentov i kompozíciou. Pri všetkých dezénoch s tzv. autentickými vzormi je zjavná určitá štylizácia. Jej charakter určujú dva aspekty. Prvý je výtvarný. Ide pri ňom hlavne o technické spresnenie ornamentu, jeho výrazné ohraničenie. Všetky prvky sú rovnaké, symetrické a pravidelné, pričom niekedy dochádza aj k malým zmenám v ich usporiadaní. Druhý aspekt vyplýva z parametrov samej výroby. Prejavuje sa zmenšením ornamentu. Obvod tlačiarenskeho valca je 470 mm a tak napríklad ornament, ktorý bol pôvodne široký 30 mm, musí sa zmenšiť na 28 mm. Dezény s tzv. autentickými vzormi tvoria 97 % celkovej produkcie "modrotlačí" BZVIL v Ružomberku.
      Do druhej skupiny patria dezény, pri ktorých dochádza k úplne novému zoradeniu ornamentov, k vytvoreniu bordúr, ku kombináciam pôvodne nespojených motívov a pod. Vždy však ide o ornamenty z tradičnej ľudovej modrotlače.[/]
      Významnou zmenou oproti tradičnej ľudovej modrotlači je okrem zásadnej zmeny v technológii farebnosť. Tradičný spôsob výroby bol východiskom pre zhotovenie textílií s modrým podkladom. Odtiene základnej farby neboli vždy a všade rovnaké, ale ani používanie rôznych prísad nezmenilo ich podstatu. Spôsob strojovej priemyselnej výroby s novými výrobnými postupmi, s požitím rôznych chemických prípravkov umožnil obohatiť farebnú škálu na 16 farebných prevedení. Princípom hĺbkotlače sa zhotovojú tkaniny s negatívnymi vzormi na modrom, červenom a čiernom podklade. Je to biely, žltý, oranžový, ružový a svetlomodrý vzor na modrom pozadí, biely a žltý vzor na červenom pozadí a biely a červený vzor na čiernom pozadí. Pri priemyselne aplikovaných "modrotlačiach" sa využíva aj priama tlač, čím vzniká pozitívny vzor. Na biele pozadie sa tlačia modré, červené, žlté, oranžové, hnedé a čierne vzory. Ide vždy o kombináciu dvoch farieb. Zatiaľ len v jednom prípade bol dezén vyvzorovaný vo dvojfarebnom prevedení.
      Bavlnené textílie s modrotlačovými dezénmi sa využívajú buď ako šatovky a zásteroviny alebo ako košeľoviny. Šije sa z nich posteľná bielizeň a využívajú sa aj vo funkcii dekoračného bytového textilu. Princíp tlače plochými šablónami umožňuje výrobu jednotlivých kusov, ktoré sa uplatňujú ako prikrývky a úsporné prestieranie. Pri nich dochádza k väčšiemu stupňu štylizácie. Aplikujú sa predovšetkým bordúrové vzory. Najbohatšie vy

40

užitie má metráž. "Modrotlač" sa využíva jedna[d][k] na sériovú výrobu odevov v závodoch Makyta a Zornica, jednak ako materiál na zhotovovanie návrhov odevných oddelení textilných vývojových stredísk a redakcií módnych časopisov. Možnosť použitia negatívnej a pozitívnej obmeny toho istého vzoru, prípadne jeho farebných kombinácií, sa prejavuje v tvorbe rôznorodých odevných variantov. Dezény sa uplatňujú vo všetkých formách odevného využitia. Často podnecujú využiť aj strihovú inšpiráciu z ľudového odevu. Vyznačujú sa jednoduchosťou strihu, farebnou harmóniou a celkovou jednoduchosťou odevného štýlu. .
      Bavlnárske závody V. I. Lenina v Ružomberku sa prezentujú dezénmi "modrotlačí" na výstavach a veľtrhoch, nielen u nás, ale aj v zahraničí (napríklad na Lipskom veľtrhu spotrebného tovaru bola BZVIL roku 1977 udelená zlatá medaila za tkaninu so štylizovaným modrotlačovým dezénom).
      "Modrotlač" zhotovená na nových technologických princípoch sa stala dôležitou súčasťou sortimentu. Je dostupná vo všetkých predajniach s textilom a podmieňuje m[o][a]sovosť jej využitia. Produkcia BZVIL je adekvátna požiadavkam trhu. Napríklad roku 1977 bolo vyvzorovaných približne 20 tisíc metrov "modrotlače" Liptov, roku 1979 to už bolo ,582 tisíc metrov. Skutočnosť, že bolo vyvzorovaných okolo 200 dezénov, dokazuje, že nešlo o náhodné využitie bohatých inšpiračných zdrojov tradičnej ľudovej modrotlače. Najbližší program v tomto smere je pomerne rozsiahly. Určuje využiť v plnej šírke depozitné fondy[/] slovenských múzeí, čo je približne šesť tisíc vzorov.
      Záujem spotrebiteľov o priemyselne aplikovanú ľudovú modrotlač a ocenenia, ktoré boli podniku za tieto druhy udelené, dokazujú, že sa plnohodnotne zaradili do kategórie úžitkového textilu.
      Je zrejmé, že sa nedá bez zohľadnenia niektorých faktorov porovnávať produkcia "modrotlače" v Bavlnárskych závodoch a produkcia modrotlače, vyrábanej tradičnou technológi[n]ou v Ústredí ľudovej umeleckej výroby a vo výrobnom družstve Detva. Priemyselne aplikovaná modrotlač má niekoľko výhodnejších úžitkových vlastností. Textílie sú farbené tak, že nie je badateľné nijaké otieranie, charakteristické pre tradičnú modrotlač. Význam má tiež ornamentálna a motivická rôznorodosť ponúkaných dezénov a v neposlednej miere škála farebných prevedení. v porovnaní s tradičnou modrotlačou priemyselne aplikovaná má síce menšiu životnosť, no je cenovo veľmi výhodná a vďaka rozsahu priemyselnej produkcie a bohatej distribučnej sieti preniká medzi široké vrstvy spotrebiteľov. Uplatnením vzorov v novej technologickej postupnosti došlo však k akémusi univerzálnemu výtvarnému prevedeniu. Stratil sa badateľný zásah ľudskej ruky. Pri priemyselnej aplikácii sa neraz stáva, že použitý ľudový vzor stráca svoju totožnosť, a to najmä vtedy, ak je aplikovaný buď negatívne na inej než modrej podkladovej farbe, alebo pozitívne v rôznofarebnom prevedení na bielom pozadí. Predovšetkým však vtedy ak ide o vzor menej výrazný bez zjav

41

ných výtvarných prvkov určitého regiónu. Takto sa dezény vyčleňujú z "modrotlačí" a spotrebitelia na ne reagujú Jen ako na bavlnené textílie. Priemyselne aplikovaná modrotlač rovnako ako konfekcia z nej zhotovená - sa zaradila medzi bežný textilný sortiment.
      Nevyhnutný podiel ručnej práce pri tradičnom technologickom postupe zaraďuje modrotlač z produkcie ÚĽUV a výrobného družstva Detva do kategórie inej, hodnotovo vyššej. Zvlášť modrotlač vyrábaná S. Trnkom predstavuje vrchol technickej úrovne. Vo svojej dokonalej farebnosti a ornamentálnej čistote patrí modrotlač medzi predmety s výsostne umeleckým stvárnenín, s hlbokým estetickým účin[/]kom, no so zachovanou požadovanou viacúčelnosťou. Tieto vlastnosti motivujú aj záujem dnešného náročného spotrebiteľa.
      Vidíme, že ľudová modrotlač našla v súčasnosti v rôznych inovovaných a modifikovaných podobách svoje uplatnenie. Štylizácia sa pritom preniesla do rôznych polôh. Využíva sa jednak tradičná technologická postupnosť, jednak motivické bohatstvo. Nový spôsob využitia v textilnom priemysle predstavuje samostatnú hodnotovú skupinu. v súčasnosti sú priemyselne aplikované ľudové modrotlače vítaným obohatením trhu. Je len otázne, či ich obľuba nepoklesne, keď sa stratí pôsobenie "folklórnych" tendencií v odievaní.

Poznámky
1.
      Problematika je rozpracovaná jednak v regionálnych monografiách a v monografiách o ľudovom odeve, jednak v tematicky zameraných príspevkoch. Modrotlač sa sledovala ako súčasť tradičného ľudového odevu a bytového textilu, ako produkt farbiarskeho remesla a ako súčasť výroby v Ústredí ľudovej umeleckej výroby a vo výrobných družstvách. Sú to napríklad tieto práce: BOUČEK, V.: O povaze a vývoji modrotisku Pražského ústředí lidové umělecké výroby. Umění a řemesla, 1959, č. 4, s. 137-143. ČAPLOVIČOVÁ, Z.: Ľudová modrotlač na Orave. Vlastivedný zborník Považia, zv. 8, 1966, s. 102-122. HÚSKA, M.: k dejinám vývoja modrotlače v Liptove. Tvorivosť, 1956, č. 6, s. 31-44. - JANČÁŘ, J.: Modrotisková tvorba ÚLUV. Umění a řemesla, 1964, č. 6,[/] s. 225-230. - JOHNOVÁ, H.: Modrotisk v českých zemích. Umění a řemesla, 1973, č. 2, s. 4-8. KALESNÝ, F.: Ľudová modrotlač v družstve Kroj. Místní průmysl, 1961, č. 5, s. 140-141. - Martinský modrotlačiar Milan Andrej Lilge. Věci a lidé, r.III, 1951, č. 5-6. - Modrotlač včera a dnes. Ľudová tvorivosť, r. 10, 1960, č. 10, s. 472-474. - LÍČE­ NÍKOVÁ, V.: Modrotlač v odevníctve. Věci a lidé, r. III, 1951, č. 5-6, s. 258-261. - MARKOVÁ, E.: Činnosť družstva "Kroj". Věci a lidé, r. III, 1951, č. 1-2, s. 51-54. - Modrotlač. Revue Tvar, 1949, č. 7, s. 214-216. - MELZER, M.: Modrotisk na Moravě. Umění a řemesla, 1978, č. 3, s. 25-29. MRUŠKOVIČ, Š.: Tradícia a súčasný textilný dizajn. Vlastivedný časopis, r. XXIX, 1980, č. 3, s. 111-

42

113. - PÁTKOVÁ, J.: Modrotlač ako súčasť komplexu ľudovej a národnej kultúry. Umění a řemesla, 1973, č. 2, s. 8-10. - PIŠÚTOVÁ, I.: k histórii farbiarstva na Spiši. Sborník SNM, Etnografia 7, r. LX, 1966, s. 101-114. - POLACH, J.: Barvení a tisk bavlněných látek. Dolina Urgatina, 1950, s. 68=69. STANO, P.: Ľudová umelecká výroba na Slovensku. (Vývoj záujmu, výskyt, súčasný stav), 3. časť. Slovenský národopis, r. XIX, 1971, s. 83-148. - STAŇKOVÁ, J.: Minulý a současný vývoj modrotisku. Umění a řemesla, 1973, č. 2, s. 18-28. - STRÁNSKÁ, D.: Lidové barvené a tištěné tkaniny. Národopisný věstník československý, r. XXXI, 1949-50, č. 3-4, s. 249-271. - Lidový modrotisk v Čechách a na Moravě. Věci a lidé r. III, 1951. - Vzory lidových modrotisků. Český lid, r. 38, 1951, č. 1-2, s. 18-23. TRNKA, S.: Záriečska a púchovská farbiareň modrotlače. Slovenský národopis, r. VII, 1959, č. 1, s. 55 až 88. - VYDRA, J.: Lidovost a užitkovost modro[/]tisku. Český lid, r. 37, 1950, s.- 170-179. - Ľudová modrotlač na Slovensku. Bratislava, 1954. - Návrat modrotisku. Revue Tvar, 1954, č. 5, s. 156-161. Zmizelý modrotisk na Spiši. Český lid; r. 37, 1950, s. 170-1979.
2.
      ZÍTEK, O.: Ľudia a móda. Bratislava, 1962, s.`:17.
3.
      Takto zanikla dielňa v Dobšinej, Rajci, Veľkej pri Poprade, Spišskej Sobote, Brezne, v Lúkach pod Makytou, v Gelnici (MARKOVÁ, E.: Činnosť družstva "Kroj". Věci a lidé, r. III., 1951, s. 52).
4.
      Priemyselne aplikovanú modrotlač označujeme úvod­ zovkami, pretože doteraz nebol použitý nový adekvátny termín.
5.
      Píše o tom TRNKA, S.: Záriečska a púchovská farbiareň modrotlače. Slovenský národopis, r. VII, 1959, č. 1, s. 55-88.
6.
      VYDRA, J.: Ľudová modrotlač na Slovensku. Bratislava, 1954, s. 25.

43

Modrotlačový vzor podľa starej výšivky. Návrh E. Marková, ÚĽUV, 1951.

44

ZPRÁVY

JUBILEUM

Pozdrav docentovi K. Fojtíkovi [obsah]

Pred piatimi rokmi boli publikované v odborných časopisoch články k šesťdesiatinám doc. dr. K. Fojtíka, CSc. (nar. 21. februára 1918), v ktorých autori prezentovali osobný i vedecký profil jubilanta (pozri Národopisné aktuality, 15, 1978, s. 41-42; Český lid, 65, 1978, s. 108-109), a tak pri dnešnom krátkom pozastavení chceme nášho jubilanta - päťašesťdesiatnika hlavne pozdraviť a želať mu, aby v pohode tvorivých síl naplňoval vytýčené vedecké predsavzatie. A keďže sviatočná jubilejná príležitosť núti poohliadnuť sa i dozadu, zhodnotiť výsledky každodennej práce, prichodí nám na tomto mieste aspoň stručne pripomenúť doterajší osobný prínos a vklad jubilanta pre rozvoj československej etnografie.
      Je známe, že vedecký záber a bádateľská orientácia K. Fojtíka je neobyčajne široká. Korene to má na jednej strane vo všestrannejšej univerzitnej príprave (štátna skúška z češtiny a ruštiny,, doktorát z etnografie a porovnávacieho indoeurópskeho jazykospytu, aktívny záujem o sociológiu, históriu ap.), na druhej strane v osobnej odvahe pristupovať k rešeniu nastolených[/] vedeckých problémov nie izolovane z pozície úzko vymedzenej jednej disciplíny, ale z komplexného interdisciplinárneho pohľadu. To sa jasne odzrkadľuje v doterajšej vedeckej práci K. Fojtíka, a to či už ide o historickú etnografiu, etnografiu robotníckych oblastí alebo etnografiu súčasnosti. Lenže v rámci týchto troch základných okruhov by sme už dosť ťažko vymedzovali konkrétny úsek ľudovej kultúry, ktorý by zaujímal v jeho práci dominantné postavenie. K. Fojtík sa totiž neobmedzuje len na jednu oblasť klasického delenia predmetu etnografie (t. j. materiálnu, duchovnú či spoločenskú ľudovú kultúru), pretože východiskom je mu homo faber v jeho socioekonomických a sociokultúrnych danostiach, v celom komplexe bytu, každodenného obrazu života. A to ho vedie i kliesniť cestu náročnému štúdiu metodologických problémov súčasného národopisu, teda tej oblasti vedeckého poznania, v ktorej môže bádateľ obstať len so širokou interdisciplinárnou erudíciou.
      Ak sa pozeráme na vedeckú činnosť K. Fojtíka, môžeme sa ľahko presvedčiť, že je mu cudzí takpovediac spôsob "byť všade pri tom", proklamatívne zasahovať do každé[/]ho národopisného podujatia. Neznamená to, pravda, vonkoncom absenciu tam, kde ide o zásadné riešenie aktuálnych problémov súčasného národopisu. A pokiaľ ide o brnenské etnografické pracovisko ČSAV, ktoré formuje ako dlhoročný vedúci, znamená to u neho presadzovanie štúdia premien tradičnej ľudovej kultúry v súčasnej socialistickej spoločnosti, problematiky, ktorú etnografia rieši v rámci štátneho plánu základného výskumu.
      Osobitnú kapitolu v činnosti K. Fojtíka predstavuje spolupráca na príprave II. zväzku Etnografie Slovanov v úzkom kontakte s Inštitútom etnografiji AN ZSSR v Moskve, ako aj spolupráca s ďalšími zahraničnými vedeckými ústavmi na základe dlhodobej mnohostrannej spolupráce na poli spoločenskovedného výskumu. v tejto nadväznosti široký bádateľský záujem K. Fojtíka sa v poslednom desaťročí sústreďuje na štúdium probiematiky spoločenských a rodinných inštitúcií v historickom súvise ich pôsobnosti v 16. až 19. storočí. v danom prípade ide o rozsiahle monografické dielo, v ktorom sa zračí isté vyústenie mnohoročného bádateľského úsilia jubilanta.

45

      Charakteristickou črtou vedeckej orientácie K. Fojtíka je angažovaný marxistický postoj, ktorý vyplýva z konkrétnej politickej práce. A to mu umožňuje i formulovať vymedzenie postavenia a úlohu etnografie v súčasnom ideologickom boji. Stojí tak v čele onej fronty, ktorá dáva súčasnému národopisu[/] smer angažovanej spoločenskovednej disciplíny. Nášmu jubilantovi prajeme teda v ďalšej práci veľa síl a tvorivú pohodu pri zavŕšovaní rozpracovaných vedeckých prolémov.
      Ad multos annos! Andrej Sulitka

NEKROLOG

Za Štefanom Pňáčekom [obsah]

Dňa 2. augusta 1982 v Hornej Lipovej na Morave zomrel jeden z najvýznamnejších slovenských rozprávkarov 83 ročný Štefan Pňáček.
      Štefan Pňáček sa narodil 13. augusta 1899 v Harmaš-Potoku v Bihorskej obl. na území dnešného Rumunska, kam sa jeho starí rodičia presťahovali v polovine 19. storočia "z Horniak", avšak ťažké a neradostné detstvo prežil v neďalekej slovenskej dedine Magurič. Nakoľko rodičia nemohli uživiť početnú rodinu (11 detí), Štefan už od šiestich rokov slúžil u bohatých sedliakov: pásol ovce a kravy, neskoršie vykonával aj ťažké poľnohospodárske práce. Od 12 rokov pracoval v lese ako drevorubač. Do školy vôbec nechodil, takže čítať ani písať nevedel. Na začiatku prvej svetovej vojny zomrel mu otec a starší brat, takže 16 ročný Štefan sa stal živiteľom početnej rodiny.[/]

      Čoskoro aj on narukoval na vojnu a bol ťažko ranený. Po piatich rokoch vojenskej služby (po skončení vojny slúžil ešte dva roky ako občan novoutvoreného Rumunského[/] štátu) sa vrátil domov, oženil sa a ďalej pracoval v lese u firiem Doroszy a Latorica.
      V roku 1947 s manželkou a desiatimi deťmi (medzi ktorými boli dve adoptované dcéry) reoptoval do Československa. Usídlil sa v Hornej Lipovej, okr. Šumperk, kde do roku 1960 pracoval ako lesný robotník. Od roku 1960 do roku 1966 bol zamestnaný ako robotník v jesenickej nemocnici. Po odchode do dôchodku ďalej príležitostne pracoval v lese a na JRD v Hornej Lipovej.
      Celý život Š. Pňáčka bol spätý s prírodou. Poznal každú bylinku a dokázal dokonale napodobiť každého vtáka. Podľa ľudových pranostík vedel predpovedať počasie a málokedy sa mýlil. Bol vynikajúcim spevákom a od detstva miloval rozprávky, povesti, legendy, anekdoty a iné žánre ľudovej prózy. Najviac rozprávok si osvojil od ľudového rozprávača Jána Juríčka, ktorý zomrel vo veku 108 rokov a od svojej babičky, pochádzajúcej z Moravy, ktorá sa dožila 115 rokov. Rozprávkový repertoár dopĺňal aj cudzími vzormi, ktoré vždy prispôsoboval miestnej ľudovej tradícii. Svojim rozprávačským umením si čoskoro získal lásku a úctu spoluobčanov. v Rumunsku najčastejšie rozprával po práci v drevorubačských kolibách, v Československu - na večerných susedských posedeniach alebo v úzkom rodinnom kruhu - deťom a vnukom.
      Koncom 50. rokov repertoár Š. Pňáčka zaujal českého zberateľa

46

folklóru Č. Krátkeho, ktorý upózornil na tohoto vynikajúceho rozprávača K. Plicku. Ten už v roku 1961 asi 20 jeho rozprávok nahral na magnetofónový pás. Časť z nich podľa informácie Ing. Jána Novenka bude uverejnená v prvom zväzku folklórnych zápisov K. Plicku.
      Nezávisle na týchto dvoch bádateľoch, roku 1974 navštívil Š. Pňáčka autor týchto riadkov a v priebehu dvoch krátkych výskumných ciest zachytil od neho na magnetofónový pás 100 rozprávok a iných žánrov ľudovej prózy a niekoľko 'desiatok ľudových piesní. Strojopisný prepis týchto materiálov (736 strán) je uložený v rukopisnom archíve Slovenskej národopisnej spoločnosti (SNS) pri SAV v Bratislave a roku 1980 bol odmenený prvou cenou SNS v kategórii zozbieraného materiálu.
      Ďalšie materiály, medzi iným aj niektoré opakované záznamy, boli zapísané od Š. Pňáčka v oktobri 1981. Je medzi nimi aj podrobný popis betlehemskej obchôdzkovej hry, prevádzanej pod jeho vedením v Maguriči až do optácie Slovákov do Československa. (v obci Hošťka na Tachovsku, kam sa usídlila prevažná časť optantov z Maguriča sa táto betlehemská hra traduje dodnes.)
      Rozprávkový repertoár Š. Pňáčka vyniká originálnosťou stvárnenia rozprávkovej látky. Jeho rozprávky sú podložené bohatou životnou skúsenosťou: reálne prvky sa v nich harmonicky prelínajú s ľudovou fantáziou. Mikuláš Mušinka

Odešel Jaromír Horák [obsah]

Člověk a zpěvák, který byl po celý svůj život mírou lidské skromnosti a čistoty, umělec, kterého jsme měli upřímně rádi. Narodil se a vyrostl na Chodsku, zpívat začal v pěveckém sboru Čerchovan, ale k hudbě byl veden již od dětských let. Jak šla léta vystudoval učitelský ústav v Plzni a jeho pěvecký talent vybrušovali nejlepší domažličtí učitelé. Velkou školou byly pro něj i taneční zábavy v okolí Domažlic, kde pilně prozpěvoval před dudáckými kapelami. To byla ta pravá učebna pro lidového zpěváka, kterou nemohl získat nikde jinde, protože druhá taková prostě neexistuje. A pak přišla druhá světová válka s velkou životní zkouškou. z odbojného Chodska vybrali Hitlerovci 150 lidí a odvezli je do tábora ve Flossenbürgu jako rukojmí. Jaromír Horák byl mezi nimi. v koncentráku člověk buď zpevněl a vydržel, nebo zradil. Jaromír patřil mezi ty první a tak díky svému charakteru pomohl překonávat nesmírnou lidskou bídu i svým druhům. Byly to kruté dva roky a jedinou potěchou zde byly chodské písničky; které připomínaly vzdálený domov a rodiny.
      Po návratu z koncentráku se začal věnoval sólovému zpívání a v krátké době dokázal vyhrát v Praze národní soutěž zpěváků, aby ihned potom úspěšně složil konkurs do Národního divadla. Nakonec si však vybral za hlavní působiště pražský rozhlas, kde v přímých pře[/]nosech zpíval umělé písně, operní arie, kantáty i lidové písně. Koncem pětačtyřicátého roku přešel z Prahy do Plzně a již tehdy pomáhal plnit úkol, který si mladé plzeňské rozhlasové studio předsevzalo - propagovat lidové písně v krajových národopisných pásmech. Byla to vlastně jen taková ouvertura k později slavným pořadům "Hrají a zpívají Plzeňáci", ve kterých J. Horák vystupoval jako zpěvák číslo jedna. A protože se narodil a vyrostl pod bájným Čerchovem, jeho srdce vždy zpívalo tím, čím žil a zpíval jeho rodný kraj. Jeho krásný, barevný tenor připomínal hlas zvonu z nejušlechtilejšího kovu a jeho písně dovedly zahřát v samotě, tišily bolest, probouzely z únavy, dovedly se smát i s těmi, kteří trošičku přebrali. A všude tam, kde znělo hodně zvonů najednou, jeho lahodný tenor zvon vynikal nad všechny ostatní a právě jemu člověk naslouchal.
      Kolik by se toho dalo ještě napsat... Že byl kultivovaným interpretem komorních písní nár. umělce J. Jindřicha; B. Smetany či A. Dvořáka, anebo písní od současných českých skladatelů - jenom v rozhlase jich natočil přes 300. Vedl si přesné zápisky, ve kterých je uvedena pěkná řádka natočených operních arií a duet, více než 600 lidových písní atd. Na jeden lidský život je to neuvěřitelné, když uvážíme, že tohle všechno dělal vedle svých, kantorských povinností.
      Když jsme v polovině července

47

natáčeli pořad k jeho sedmdesátinám, nikdo z nás netušil, jak záhy ho budeme vyprovázet na poslední cestě. Netušili to jeho přátelé z Postřekova, Mrákova, z Klenčí a Domažlic, když mu blahopřáli ke vzácnému jubileu na jednom z pořadů Chodských slavností v polovině srpna. Netušili to, protože Jaromír zpíval jako za mlada a všude rozdával optimismus a dobrou náladu. Zemřel po kratičké nemo[/]ci 5. září 1982 a za týden jsme se s ním rozloučili v plzeňském krematoriu. Stáli jsme tam všichni, kteří měli to štěstí s ním spolupracovat, kteří jsme se od něho tolik naučili. Odešel trvale zapsán do našich myslí, vždyť s lidovou písní dokázal mnoho. Naštěstí je jeho hlas trvale zapsán na desítkách rozhlasových trvalek a na několika gramofonových deskách. Zdeněk Bláha[/]

KNIHY

Ju. V. Bromlej: Sovremennyje problemy etnografîi [obsah]

(očerki teorii i istorii). Nauka, Moskva 1981, 390 stran
      Teoretické práce akademika Juliana V. Bromleje významným způsobem ovlivňují pojetí etnografického studia v současnosti. Po jeho úspěšné knize "Etnos i etnografija" vychází v nakladatelství "Nauka" v Moskvě sborník studií pod názvem "Současné problémy etnografie".
      V úvodu publikace Ju. Bromlej poukazuje na důležitost studia způsobu života všech národů světa, v němž se projevují specifické znaky, jejichž pochopení má značný význam pro formování mezinárodních kontaktů a usnadňuje porozumění. Velká zodpovědnost připadá[/] na tomto úseku etnografii, vědě, která odedávna věnuje hlavní pozornost studiu obecných i zvláštních rysů ve způsobu života a kultuře národů. Bromlej se jednoznačně staví za pojetí etnografie jako vědy o národech ve všech etapách jejich vývoje. v této souvislosti se objevuje jako základní termín etnos, na jehož vymezení má právě Ju. V. Bromlej největší zásluhu.
      Není náhodou, že Bromlej se vrací k problematice etnosu a etnografie jako vědy zabývající se jeho studiem. Doba, která uplynula od vydání jeho monografie "Etnos a etnografija", potvrdila aktuálnost problémů, které autor ve své knize nastolil. Zároveň se však ukázala nutnost jejich dalšího teoretického rozpracování. Ve své nové práci Ju. V. Bromlej tedy nejen[/] shrnuje své dosavadní názory, ale dále je rozvádí a upřesňuje. v této souvislosti má k uvedeným otázkám přímý vztah první oddíl Bromlejovy knihy, nazvaný "K charakteristice výzkumných objektů etnografie". Zde, v kapitolách "Etnos a jeho základní druhy" (s. 10-45), "Hierarchie historicko-kulturních společenství: hlavní rysy a tendence dynamiky" (s. 45-63), "Etnické procesy: obecná charakteristika" (s. 63-80), vymezuje autor základní pojmy, rozvádí hlavní druhy a úrovně etnosu, jeho dynamiku; podrobně sleduje problematiku etnických procesů (mimo jiné upozorňuje na jejich nejednoznačné - širší a užší - pojetí).
      Druhý oddíl nové Bromlejovy knihy nese název "Předmět etnografické vědy a její současný stav". Autor zde vychází z teze, že současný rozvoj společenskovědních disciplín, v nichž se projevují integrační i diferenciační tendence, vyvolává nutnost jejich přesné profilace a přehodnocení jejich styčných ploch a zorných úhlů. v této souvislosti klade Bromlej důraz na vztah mezi etnografií, historií a sociologií (s. 81-97); pozornost věnuje také analýze badatelského pole etnografie, kulturní a sociální antropologie (s. 98-113). v této části své práce pojednává autor rovněž o hlavních směrech poválečných etnografických výzkumů v Sovětském svazu (s. 114-151). První poválečná léta charakterizuje Bromlej jako období aktivizace a rozšíření rámce činnosti sovětské etnografie (studium

48

kulturního dědictví národů Sovětského svazu, zájem o národy mimo území sovětského státu, zformování etnografických institucí a výchova nové generace etnografů ve svazových a autonomních republikách, expedice, publikace). Značný význam pro rozvoj teoretického myšlení v sovětské etnografii měly četné konference v druhé polovině 60. a počátkem 70. let. Do popředí zájmu sovětských etnografů se dostává studium etnosu. Základním směrem vědecké činnosti sovětských etnografů je historicko-etnografické studium národů světa a etnografický výzkum současných společenských a kulturních procesů v Sovětském svazu. Tento oddíl vhodně uzavírá stať o současné etnografii ve světle mezinárodních kongresů (s. 152-175), kde Bromlej hodnotí stav etnografické vědy v širokém mezinárodním kontextu.
      Třetí oddíl zaměřil autor na etnografické studium archaických společenských forem. Sem zařadil hodnotící přehled "Otázky sociální historie prvobytné společnosti v současné sovětské etnografii" (s. 176 -201) a studii "O archaické formě rodinné občiny" (s. 202-210).
      Čtvrtý oddíl je věnován tradiční kultuře ("Tradicionnaja kuľtura v etnografii"). Úvodní studie sleduje lidovou medicinu jako předmět etnografického studia (s. 211-232). Autor upozorňuje na malou rozpracovanost této problematiky v etnografii a všímá si lidového Iékařství z různých aspektů (geneze, vztahy mezi lidovým a profesionál[/]ním lékařstvím, odvětví lidové medicíny, odraz věrských představ v lidovém lékařství, etnické a etnoregionální zvláštnosti aj.). Bromlej upozorňuje, že analytické a historickosrovnávací studium této složky lidové kultury může přispět k řešení kulturních vlivů etnických společenství a poskytnout cenný materiál k řešení etnogenetických problémů. Ju. V. Bromlej začlenil do tohoto oddílu také zvláštní kapitolu o komplexním studiu tradiční kultury Karpat (s. 233-244). Zdůrazňuje, že výzkum tradiční kultury a etnické historie obyvatel Karpat zaujímá zvláštní místo v etnografii národů Evropy. Zahrnuje široký okruh problémů, jejichž řešení vyžaduje komplexní přístup a mezinárodní badatelskou spolupráci, Bromlej v této souvislosti vysoce hodnotí činnost Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně (MKKKB) a uvádí výsledky sovětského etnografického bádání. Uvedením etnografického výzkumu v oblasti Karpat a Balkánu do publikace zařadil Ju. V. Bromlej etnografické karpatologické a balkanistické studium mezi aktuální problémy současné evropské etnografie. Oddíl o tradiční kultuře uzavírá studie o etnických aspektech ekologie lidstva (s. 245 -256).
      Předposlední oddíl své knihy nazval Ju. V. Bromlej "Etnické procesy: uzlové otázky etnografického studia". Autor zde rozpracovává teorii výzkumu geneze národností (národnost považuje za základní[/] etnické společenství předkapitalistických třídních společností; s. 257 -282), pojednává o klasifikaci etnických procesů spojených s formováním buržoazních národů (s. 283 -293), analyzuje hlavní tendence etnosociálních procesů v současném světě (s. 293-329) a etnické aspekty současných národních procesů v Sovětském svazu (s. 329-354).Místo závěru uvádí Ju. V. Bromlej úvahu o etnografickém studiu současnosti (s. 355-373). Autor zde mimo jiné píše o různých a dobových parametrech tradic (archaických a nových), o vlivu vědeckotechnické revoluce na etnické procesy (etnická specifika přecházejí z oblasti hmotné kultury do sféry duchovní a psychické), jejichž studium považuje za prvořadý úkol současné etnografie. Bromlej zdůrazňuje význam kvantitativních údajů pro studium současnosti. Staví se za široce rozvinutý etnografický výzkum etnokulturních aspektů současného způsobu života, jeho tradičních složek a rodiny jako základní buňky mezigenerační transmise. Přitom upozorňuje, že tradici nelze chápat pouze jako "živou starinu", ale jako organickou část současné kultury.
      Nová kniha akademika Juliana V. Bromleje přináší mnoho pozoruhodných poznatků a podnětů do teorie etnografického studia. Nepochybně se zařadí mezi základní práce současné etnografie. Václav Frolec

49

Základní práce o lidové baladě

Orest Zilynskyj: Lidové balady v oblasti západních Karpat. Interetnická skupina. [obsah]

Praha 1978, 139 s.

Slovenská ľudová balada v interetnickom kontexte. [obsah]

Bratislava 1978, 438 s.
      Česká a slovenská folkloristika má ve výzkumu lidové balady významné tradice (J. Máchal, J. Horák, K. Medvecký, M. Kosová), na něž rovněž v současnosti navazuje. v posledních desetiletích stoupá zájem o tento druh lidové slovesnosti a písně také v zahraničí, ať už na Západě nebo v socialistických zemích, kde se věnují baladě zejména v Sovětském svazu, Polsku, Jugoslávii, Maďarsku, Rumunsku atd. Je to pochopitelné, protože v baladě se promítají mezinárodní a etnické spoje a svazky, podobně jako v pohádce. Ale zatímco pohádka má více obecné, univerzální rysy, v baladách se projevují větší rozdíly, baladická tradice je více diferencovaná - v námětech, prostředí, postavách, výrazových prostředcích. Je tedy vhodným objektem mezinárodního srovnávacího bádání. Mimo to balada patří k nejkrásnějším výtvorům lidové básnické a hudební tradice.
      Orest Zilynskyj náležel mezi ty badatele, kteří se baladě věnovali po dlouhá léta. Odkazem předčasně zemřelého autora jsou tyto dvěknížky, jež obě vycházejí ze stejného záměru. Česká verze (Lidové[/] balady v obłasti západních Karpat) míří především k odborným čtenářům a v rozvinuté formě shrnuje výsledky dlouholetého bádání (autor podává rozbor 51 balad, které označuje jako "interetnické"). Slovenská publikace je určena hlavně širšímu publiku. Největší část této knihy tvoří ukázky, tedy texty a nápěvy balad (je jich celkem 40); úvodní studie (s. 9-89) a ediční poznámky a komentáře k baladám mají menší rozsah. Kromě toho kniha obsahuje ještě gramofonovou desku s ukázkami 6 baladických písní. Obě verze si našly své čtenáře, byly brzy rozebrány a těžko se sháněly, i když slovenská sbírka v Klenotnici vyšla v nákladu 5000 výtisků.
      Zilynskyj se zaměřil na baladickou tradici, která je společná západním slovanským národům žijícím na území Karpat, tedy na baladickou tradici českou (moravskou a slezskou), polskou, slovenskou a ukrajinskou. Ponechal stranou písně, jež se vyskytují pouze v písňovém fondu jednoho nebo dvou příslušných národů (tedy balady; jež mají pouze bilaterární vztahy). Za "interetnickou" skupinu balad pokládá ty písně, jež žily v tradici nejméně tří národů. (Zde se mi zdá problematické, že Zilynskyj několikrát počítá k polské písňové tradici písně zpívané na českoslezském Těšínsku a navíc je převádí do polské písemné grafiky. Je to proto; že se tyto písně jinde na polském území neobjevují?) Ale i některé jiné téze a- závěry Zilin[/]ského se zdají sporné; ale to je při vědecky náročném zaměření samozřejmé.
      Práce Zilynského vycházejí z vlastních sběrů a výzkumů, z velikého materiálu shromážděného v různých archívech a z početné mezinárodní, hlavně slovanské literatury. Jsou nabity podněty, zkušenostmi a teoretickými závěry. Znamenají pro výzkum písňového folklóru a především balady neocenitelný přínos. Ten se neomezuje pouze na českoslovanskou folkloristiku nebo na bádání polské a ukrajinské - ale má mnohem širší význam. Na základě jejich podnětů už vznikly další studie, takže iniciativa bádání Zilynského nad "interetnickými" baladami Karpat zůstala využita. To je myslím nejlepší úsudek, který je možno o vědecké knize pronést. Oldřich Sirovátka

Čtyři sta humorek a na tisíc hádanek ze slovenského folklóru

Viera Gašparíková: Ostrovtipné príbehy i veliké cigánstva a žarty. Humor a satira v rozprávaniach slovenského ľudu. [obsah]

Bratislava 1980, 291 s.

Milan Leščák: Slovenské ľudové hádanky. [obsah]

Bratislava 1981, 149 s.
      První dva svazky nové edice Tatranu Ľudové umenie na Slovensku

50

napovídají, že tato knižnice by se mohla stát čtenářskou, populární encyklopedií slovenského folklóru a umění. Navíc bude zřejmě edicí čtenou; na to ukazují vysoké náklady těchto prvních titulů. Knížka Gašparíkové vyšla v nákladu 20 000 výtisků, ale ty nestačily a vzápětí vyšlo nové vydání, Leščákovy hádanky dosáhly rovněž mimořádného nákladu 15 000 exemplářů. z toho je vidět, že slovenský čtenář má o lidovou slovesnost zájem a že nakladatelství zvolilo vhodný způsob, jak tyto hodnoty prezentovat. Snad má na tom zásluhu také to, že oba první svazky jsou atraktivní a objevné.
      V. Gašparíková vybrala do své sbírky z mnoha literárních i archivních pramenů 408 žertovných a satirických vyprávění a rozdělila je podle tematiky a postav do deseti oddílů: najdeme anekdoty, humorky, žertovné pohádky a pověsti, legendy i vyprávění ze života. Snahou pořadatelky bylo, aby představila lidový humor a satiru v celé rozloze a ve všech žánrových odstínech i v historickém a časovém průřezu, od starých, tradičních projevů až po projevy nejsoučasnější. Právě v tomto vyčerpávajícím záběru spočívá myslím největší přínos této edice. Autorka doprovodila výběr větším doslovem; v němž si všímá vymezení této kategorie lidové prózy a zejména starších dokladů a historie sběru. Méně se už věnuje jiným aspektům, jako je poetika, tematika, vztahy slovenské tradice k jiným ná[/]rodům atd. v obšírném vydavatelském aparátu najde čtenář všecko, co slouží i odbornému poznání (poznámky k textům, odkazy na příslušné katalogy aj.). Grafická úprava knihy je dost neúsporná: podívejte se třeba na strany 151-154 nebo 243-246.
      Leščákova záslužná edice slovenských lidových hádanek je věnována folklórnímu žánru, který má dlouhou historii, ale v slovenském a českém bádání vzbudil jen okrajový zájem. Až teprve v posledních desetiletích odborná pozornost o tento druh značně stoupla. v knize najdeme 1104 lidových hádanek, rozdělených podle tematiky a typologie do deseti oddílů, a důkladný doslov, v němž pořadatel rozebírá tento druh slovesnosti z folkloristického hlediska a upozorňuje zejména na nové výzkumy hádanek.
      Edice Ľudové umenie na Slovensku může vykonat velkou práci pro poznání lidové kultury a slovesnosti. Myslím, že nakladatelství správně usilovalo o populární knižnici, která se dostane mezi nejširší okruhy čtenářů. I když každý svazek je především autorský, individuální počin, mám za to, že bude třeba; aby pořadatelé přísně dodržovali hlavní společné ediční zásady: v proporcích, v nichž se jednotlivé žánry představují, ve výběru a přípravě materiálu (přepisy a úpravy zapsaného znění), edičním aparátu, ve studiích, v doslovu atd.). Zdá se mi, že např. vydavatelský aparát a hlavně doslovy se trochu dostávají do rozporu s populárním[/] posláním edice: jsou totiž spíše určeny pro odborného čtenáře.
      Ještě poznámka na závěr: možná by edice Ľudové umenie na Slovensku mohla být přípravou na budoucí vědecké vydání památek folklóru; v mnoha zemích - ve slovanských i jiných - je už mají nebo na nich pracují. Oldřich Sirovátka

Edícia Človek a umenie [obsah]

Už niekoľko rokov vydáva nakladateľstvo Pravda v Bratislave edíciu pod názvom Človek a umenie. Ročne v nej vychádza obyčajne päť až šesť prác, z ktorých si viaceré zasluhujú pre svoje teoreticko-metodologické prístupy a množstvo konkrétneho historického porovnávacieho materiálu pozornosť zo strany etnografov, folkloristov a muzeálnych pracovníkov. v našej poznámke upozorníme aspoň na niektoré z nich. v stručnej anotácii uvedieme aspoň základné informácie o ich zameraní a význame pre národopisnú vedu.
      Zo starších prác nemôžeme obísť pre dejiny vedeckého poznania podnetné a aktuálne dielo A. F. Loseva a V. P. Šestakova, Dejiny estetických kategórií (1978, 368 strán) . Jeho význam spočíva najmä v dvoch skutočnostiach. Na rozsiahlom historickom materiáli rozpracúva otázky a vývin takých základných pojmov a kategórií, ako je miera, harmónia, katar

51

zia, kalokagatia, krásno, grácia, napodobňovanie, alegória, ideál, irónia a groteska, pričom nepriamo podnecuje, aby sa podobným spôsobom v širokých ekonomicko-sociálnych a kultúrnych súvislostiach analyzovali gnozeologické a sociálne korene vzniku a vývinu pojmov a kategórií aj iných spoločenskovedných disciplín, vrátane etnografie.
      Základný poznávací význam má aj dielo M. F. Ovsiannikova, Dejiny estetického myslenia (1980, 496 strán). Poskytuje zasvätený pohľad o vzniku a vývine umenia a umeleckého myslenia od najstarších čias až do konca 19. storočia. v priamej nadväznosti na ekonomicko-sociálne a kultúrno-spoločenské podmienky analyzuje základné východiská učenia gréckej a rímskej otrokárskej spoločnosti, estetické myslenie stredoveku, renesancie, klasicizmu, osvietenstva a realizmu západnej Európy 19: storočia až po vznik a počiatky pôsobenia marxistickej estetiky.
      Etnografa zaujme aj práca L. I. Novikovovej, Umenie a práca (1978, 168 strán), ktorá po analýze podmienok vzniku estetickej činnosti, spočiatku bezprostredne spojenej s prácou a neskôr vyčlenenej ako umenie, objasňuje zložitý dialektický vzťah práce a umenia, a to na pozadí ľudovej umeleckej výroby, umeleckého remesla a manufaktúry i priemyslu až po dnešný dezign ako estetickú činnosť v podmienkach vedecko-technickej revolúcie.[/]
      Z diel, ktoré v edícii Človek a umenie vyšli roku 1981, pozornosť vzbudzujú nielen dve domáce, ale aj tri preložené práce. Kým kniha M. Hruškoviča, Zápas o socialistický charakter kultúry (280 strán), je súborom autorových článkov a prejavov k aktuálnym otázkam teórie kultúry, umeleckej kritiky a tradície, práca M. Šarafína, O kráse architektúry (168 strán), sa zamýšľa nad poslaním a významom architektonických diel vo formovaní životného prostredia človeka v meste a na dedine. Osobitnú pozornosť venuje obdobiu revolučných premien ľudového staviteľstva a bývania na dedine a otázkam, ktoré sú spojené s budovaním nových dominánt dediny, kultúrno-spoločenských zariadení, zariadení občianskej vybavenosti, ako aj vplyvu poľnohospodárskej veľkovýroby na celkové životné prostredie a obraz poľnohospodárskej krajiny.
      Z prekladov medzi pozoruhodné práce treba zaradil dielo sovietskeho psychológa A. N. Luka, Psychológia tvorivosti (152 strán), ktoré rozpracúva problematiku vedeckej a umeleckej tvorby z hľadiska tvorivých schopností človeka, prameňov jeho nadania, tvorivého prostredia, stimulov, osobnosti, intuície a tvorivého myslenia. z hľadiska vedeckého poznania zaujme aj dielo bulharského sociológa K. Gorana, Umenie a spoločenský život (448 strán) . Východiskom jeho úvah je interpretácia problému umeleckého obrazu a vnímania, obsahu a formy v umení, umeleckej metódy[/] a estetickej výchovy v podmienkach socialistickej spoločnosti. Podobné zameranie má aj práca sovietskeho filozofa A. V. Gulygu, Umenie vo veku vedy (192 strán), ktorá .sa zamýšľa nad vývinom umenia a nad jeho postavením v živote človeka a spoločnosti v období vedecko-technickej revolúcie.
      Roku 1982 v edícii už vyšlo takisto aktuálne dielo, a to od litovského umenovedca L. K. Šepetisa, Umenie a životné prostredie (192 strán). Po analýze úlohy estetického vkusu pri formovaní životného prostredia autor sa osobitne zameriava na objasnenie významu ľudového a profesionálneho výtvarného umenia v živote človeka, predovšetkým architektúry, keramiky; textilu, nábytku, maliarstva, monumentálneho sochárstva, vitráže, rôznych pamätníkov atď. Hoci konkrétny materiál, o ktorý autor opiera svoje závery, je litovský, má teda svoje národné špecifickosti, hoci sa teda nemusí zhodovať s našimi pomermi a predstavami, predsa autorove závery majú aj širší, všeobecný poznávací význam. Majú ho najmä v tom, že problematiku jednotlivých druhov výtvarného umenia rieši v zložitých vzťahoch človeka k prírode, k spoločnosti a ku všetkým formám a druhom jeho tvorivej činnosti v konkrétnom životnom prostredí.
      Zo stručných charakteristík vybraných prác, ktoré v posledných rokoch vyšli v edícii Človek a umenie, jednoznačne vyplýva, že sa zameriavajú a rieša aktuálne otázky

52

teórie, metodológie a spoločenskej praxe všetkých druhov výtvarného umenia. Sú podnetné aj pre bádanie etnografickej vedy, a to nielen svojím porovnávacím materiálom. ale aj závermi a poznatkami. Môžeme ešte pripomenúť, že sú písané živým a pútavým spôsobom. Práce sú na dobrej štylistickej úrovni. Terminologický aparát preložených prác sa používa v chápaní blízkom alebo totožnom s chápaním etnografie (až na niektoré prípa­ dy v diele A. N. Luka; pojem tvorivosť by sme nahradili pojmom tvorba, ktorý je podstatne širší, kým termín tvorivosť v našich pomeroch má svoje špecifické chápanie; umelecký pôžitok zas termínom umelecký zážitok atď. Podobné menšie terminologické nezrovnalosti sa vyskytujú aj v iných prekladoch).
      Záverom možno však konštatovať, že diela publikované v edícii Človek a umenie prinášajú pre etnografické bádanie bohatý faktografický materiál a mnoho plodných podnetov pre širšie chápanie významu umenia v živote človeka. Preto náš záver, že edícia má premyslenú koncepciu a že v nej vychádzajú diela, ktoré si právom zasluhujú širšiu pozornosť, nie je ani nadnesený, ani nesprávny. Adam Pranda

Jarmila Paličková-Pátková: Ľudové kožušníctvo na Slovensku. [obsah]

Bratislava 1981 (nakl. Veda), 330 stran, 181 černobílých a 37 barevných vyobrazení, ruské, německé a anglické resumé
      Vydaná publikace tvoří 13. svazek edice Klenotnice slovenské lidové kultury. Obsahuje souborné zpracování lidového kožešnictví na Slovensku, které přibližuje na základě etnografických výzkumů, starší vlastivědné literatury a studia ikonografických dokladů.
      Úvodem rozebírá autorka nejstarší prameny k dějinám kožešnictví na Slovensku a zmínky o kožešnících ve starší vlastivědné a historické literatuře. Okrajově se zabývá vzájemnými kontakty moravských obcí na moravsko-slovenském pomezí se Slovenskem, kdy část slovenské produkce byla určena pro spotřebitele na východní Moravě (hlavně mužské a ženské bílé kožichy). Uvádí z literatury i východomoravská výrobní centra (Strážnice, Podivín, Lanžhot, Hodonín), která jsou však neúplná. Autorka opomněla důležitý článek E. Urbachové (Slovácké kožichy ve sbírkách Moravského muzea, Časopis Mor. musea XXXIX-1954, str. 98124), podle něhož lze kožešnická střediska rozšířit o Uherský Brod, Veselí nad Moravou a Velkou nad Veličkou. Ze všech středisek byla nejdůležitější Strážnice, kde se dokládá kožešnická výroba už od 16. století.
      V první kapitole si autorka všímá[/] forem a organizace kožešnické výroby. Uvádí střediska výroby v jednotlivých částech Slovenska, která byla rozšířena poměrně rovnoměrně. Mezi největší patřilo Brezno, Banská Bystrica, Rimavská Sobota, Halič, Kremnica, Mošovce, Brezová pod Bradlom a Liptovský Mikuláš. Na začátku 20. století lze zaznamenat všeobecný úpadek výroby kožichů, která znovu ožívala v meziválečném období. Tradiční vývoj lidového kožešnictví končí v padesátých letech, kdy dochází k zániku a likvidaci malých dílen. Kožešnická velkovýroba průmyslového charakteru se soustředila v Liptovském Mikuláši, který je největším kožařským centrem na Slovensku. Na závěr první kapitoly rozebírá autorka hospodářské a společenské postavení kožešníků.
      Druhá kapitola je věnována výrobě kožešin a kůže. Autorka sleduje chov ovcí na Slovensku a jeho pozvolný úpadek. Technologie používaná při výrobě kožešin je společná všem slovanským a evropským národům. Vyčiněné kůže se barvily pomocí hnědého barviva z houby choroše, zatímco například na Slovácku bylo používáno duběnkového barviva (odtud název dubeňák). v třetí kapitole je uveden seznam kožešinových součástek a jejich rozšíření v jednotlivých částech Slovenska. Jmenují se zde kožíšky, kožichy, bundy, mentíky a čepice. Čtvrtá kapitola se zabývá šitím a výzdobou kožešnických výrobků. Výzdoba byla zhotovována buď aplikací z barevných kůží (má převáž

53

ně lineární charakter) nebo výšivkami převážně rostlinného stylu, které jsou vývojově mladší než aplikace. v některých oblastech se vyskytoval obojí druh výzdoby společně. v závěrečné páté kapitole rozebírá autorka zařazení kožešnických výrobků v životě lidu. Sloužily většinou pro sváteční oděv majetnějších vrstev v zimním období, významná je i jejich obřadní funkce (mentíky jako svatební oděv). Kožichy a jiné kožešinové součástky se dále uplatňují i při zvykoslovných projevech během roku (masopust, vánoce, velikonoce aj.).
      Publikace je doplněna černobílými a barevnými kresbami, které přibližují výzdobné motivy kožešinových součástek a jejich střihy. Barevně jsou znázorněny i slovenské kožichy a kožíšky podle obrazů Joži Uprky. v černobílé obrazové části jsou uvedeny ikonografické doklady kožešinových součástek z 18.-19. století, výrobu a použití dokládají terénní fotografie od začátku 20. století.
      Monografie lidového kožešnictví na Slovensku souhrnně a uceleně informuje čtenáře o tomto oboru lidové výroby. Zasvěcený text doplňuje bohatá barevná a černobílá dokumentace. Publikaci přivítají nejen vědečtí pracovníci, ale i příznivci národopisu z řad široké čtenářské obce. Jiří Pajer[/]

Lubomír Slezák: Združstevněná vesnice (K historii socialistické přestavby zemědělství Brněnského kraje v letech 1949-1959.) [obsah]

732. publikace nakl. Blok, Brno 1981, 184 s.
      Čtenáři se dostává v publikaci Lubomíra Slezáka Združstevněná vesnice do rukou velmi užitečný soubor fakt, úvah a číselných údajů o postupu přeměn zemědělské výroby na specifickém území jednoho kraje v časovém období 1949 -1959. Autor se zabývá vztahy v rovině majetkové, sociální, politické a morálně kulturní, které se pozvolna přetavily ve zcela nové socialistické výrobní a jiné vztahy. Ukazuje, jak se dařilo komunistické straně uvést, prosadit a upevnit program socializace vesnice.
      Práce je rozdělena do čtyř kapitol podle hlavních časových úseků v družstevním hnutí. v první kapitole najdeme historické opodstatnění jednání o dalším vývoji zemědělství po Únoru 1948, dále seznámení s podmínkami pro zemědělství a sociálními skupinami obyvatel v tehdejším Brněnském kraji. Je zde zachycen časový postup zakládání prvních JZD a situace v nich. Autor se nevyhýbá ani kritice negativních jevů, které se v přípravné práci i později vyskytly. Druhá kapitola obsahuje rozbor let 1951-1953, typy JZD, podíl družstev na celkové zemědělské výrobě, situaci v oblasti pracovních sil, investiční politiku, rozpory a problémy, které se nahromadily[/] v tomto období. v třetí kapitole se dovídáme; jak se chyby analyzovaIy v průběhu let 1954 a 1955. Náprava těchto chyb se stala předpokladem pro dokončení socializace vesnice. Rok 1957 byl nejúspěšnějším rokem ze sledovaného hlediska združstevňování z celého období padesátých let. Byl přelomem sociálním, z něhož vyplynuly přeměny majetkové, kvalitativní a přeměny celkového plánování v zemědělství. Usilovnou prací vyvstaly dalekosáhlé perspektivy zemědělské velkovýroby. Těmito jevy se zabývá autor ve čtvrté kapitole své knihy.
      V celé práci je kladen důraz na politický moment, dominující v procesu združstevňování svou působností na sociální vrstvy venkova v kraji, měnící jejich složení a podrobující tradiční vztahy k půdě zásadním změnám.
      Kompozice publikace je velmi sevřená a pečlivě propracovaná k co možná největší přesnosti. Kromě 27 tabulek v závěru vypovídají o každém faktu i tabulky v textu. Autor nestaví žádnou tezi jen na osobní úvaze, doslova každá věta je podepřena čísly. Přes tato mnohá číselná data neztrácí publikace na přehledností a živosti slova.
      Lubomír Slezák považuje zkoumané desetileté údobí 1949-1959 také za základní zdroj poučení pro další rozvoj našeho zemědělství v budoucnu a požaduje regionální studie se zvláštnostmi průběhu kolektivizace. Tato kniha přispívá svým dílem k obrazu současné ves

54

nice a můžeme ji zařadit k seriózním společenskovědním pracím. Irena Ochrymčuková

Štefan Tkáč: Ikony zo 16.-19. storočia na severovýchodnom Slovensku. [obsah]

Tatran, Bratislava 1980, 276 s., 182 obr. detailů ikon a 14 obr. objektů v textu, 143 celostranových obr. ikon s katalogem, ruské, anglické a německé resumé
      Kniha Štefana Tkáče o slovenských ikonách je naší prvou monografií o tomto jevu, která svou komplexní obsažností, kritickým po: jetím, dokumentačními hodnotami a estetickou úrovní předčila všechny předcházející syntetické pokusy.1) Badatelské zaměření autora je především umělecko-historické a vychází z díla Josefa Myslivce. Projevuje se již od prvé objevné výstavy Ikony na Slovensku, kterou Š. Tkáč připravil ve Slovenské národní galerii roku 1968 a zorganizoval k této problematice seminář.2) v monografii analyzuje především ikonografii, vývoj výrazových prostředků a technologii malby, genezi ikonologie a snaží se postihnout hlavní malířské dílny a jejich okruhy s přihlédnutím k vývoji ikonopisu v celé jihovýchodní a východní Evropě. Analýze předcházejí velmi stručné informativní kapitolky "O podstate ikony" (s. 11-12) a "Z histórie ikon" (s. 13-14). Vlastní rozbor je dělen historicky: "Ikony na severovýchodnom Slovensku v[/] 16. storočí" (s. 15-50) a "Premena ikon v 17.-19. storočí" (s. 51-74). Za stručným závěrem (s. 75 -78) je obrazová část (s. 81-223), katalog (s. 226-256), slovníček (s. 258-260), literatura (s. 261 -265) a resumé (s. 267-276).
      Tkáčova monografie je přínosná komplexností svého pojetí a některými novými poznatky o širších geograficko-historických kulturních kontaktech mezi východoevropskými a balkánskými středisky se severovýchodním Slovenskem. Osvětlila i proces laicizace tvorby, tzv. rustikalizaci slohových projevů a jejich tradiční formovou modifikaci. Autor též formuloval zvláštnosti karpatských oblastí v ikonopise, které jsou pro poznání lidové kultury nejcennější. z provenienčního určení a ze soudů o genezi jednotlivých prvků ikon nepřímo vyplývají i geografické vztahy mezi tvůrcem a užívatelem v celých severovýchodních Karpatech od Moldávie a Maramureše v Rumunsku přes Zakarpatí a východní Halič až po severovýchodní Slovensko. Š. Tkáč soustředil jako jeden z mála autorů3) doklady pro poznání severoa východokarpatských kulturních vztahů, pro něž nemáme dosud dostatečné běžné archivní prameny historické. Umělecko-historické badatelské zaměření řeší dataci, provenienci, tvůrčí okruhy a případně i genezi výrazových prostředků ikon. Úvodní kapitoly (O podstate ikony, z histórie ikon a Charakteristika etnika) a průvodní aparát knihy (slovníček, katalog) jsou[/] koncipovány jako nezbytná co nejstručnější informace.4) Proto kniha plně uspokojí neinformovaného čtenáře, kterého velmi dobře seznamuje s celou problematikou hodnot. Avšak pro náročnějšího odhorníka, který oceňuje autorů v přínos ve vývoji poznání ikonopisných projevů výtvarné kultury, zůstává řada nezodpovězených otázek spojených s konkrétními příčinami vzniku a užívání těchto děl v našem společenském prostředí. Ve starší literatuře se zjednodušené spojovalo působení východních církví s valašskou kolonizací, jejíž interpretace pro uvedenou oblast též nebyla uspokojivě vyřešena. Š. Tkáč naznačuje složitost etnické heterogenity osídlení, avšak příliš stručně. Domnívám se, že jeho dílo je nejen současným umělecko-historickým monografickým shrnutím dosavadních poznatků, ale současně klade etnografům a historikům úkoly pro další badatelskou činnost zaměřenou ke komplexnímupoznání ikonopisné výtvarné kultury na našem území. z trojúhelníku historických vztahů mezi konzumentem, tvůrcem a investorem ikon Š. Tkáč nejvíce osvětlil vztahy investorsko-tvůrčí. Etnografy však budou nejvíce zajímat vztahy investorsko-uživatelské, a proto by měli pokračovat v badatelském zaměření, které autor recenzované monografie podnítil.
      Vynikající je grafická úprava Milana Veselého a to nejen z hlediska estetického, ale i z hlediska vědeckého. Množství studijních fotografii v textu s číselným označe

55

ním odpovídajícím celostránkovým vyobrazením děl a heslům katalogu, jakož i poznámky na margu neobyčejně usnadňuje studium hlavního textu. Jiří Langer[/] Poznámky
1.
      MYSLIVEC, J.: Východoslovenské ikony, Umění 17, 1969, s. 404424; FRICKÝ, A.: Ikony z východného Slovenska, Košice 1971, aj.
2.
      Bezprostředně nato následovalo několik podobných výstav připravených Národní galerií v Praze: 1969 - Staré bulharské umě[/]ní, 1970 - Ikona (ze sbírek NG a ČSAV) aj.
3.
      Pro poznání uvedených souvislostí je cenná též práce KAHOUN, K.: Neskorogotická architektúra na Slovensku a stavitelia východného okruhu. Bratislava 1973.
4.
      Například edice nakladatelství Vyšehrad z roku 1981 známé Lazarevovy monografie o Andreji Rublevovi má mnohonásobně bohatší slovník pojmů a jmen (s. 132-171), který je velmi solidní encyklopedií ikonopisu, zejména jeho ikonografie. Sestavili ho HANA HLAVÁČKOVÁ a VÁCLAV KONZAL.[/]

SBORNÍKY

Richard Jeřábek s kolektivem: Proměny jihomoravské vesnice. Národopisné studie z Brumovic. [obsah]

UJEP Brno 1981. Spisy filosofické fakulty č. 237.
      Národopis v povědomí mnoha našich spoluobčanů - a to i vysoce vzdělaných - je mnohdy ještě spojován s poklidným studiem romanticky starodávného života zemědělce. A přece právě národopis jako první společensko-vědní obor začal konkrétní výzkum procesu tak bouřlivého a rozporuplného, jakým jsou revoluční proměny vesnice a především kultury a způso[/]bu života jejích obyvatel. První výzkumy na počátku padesátých let však mohly jen zaznamenat některé jevy, neboť symptomy proměn teprve dostávaly obrysy a pro jejich výklad bylo třeba získat dostatečný časový odstup. Pozoruhodný pokus o postihnutí proměn obce Brumovic v jihomoravském kraji uskutečnilo brněnské vysokoškol ké národopisné učiliště pod vedením prof. PhDr. R. Jeřábka, CSc. Výsledkem výzkumu učitelů a posluchačů národopisu, započatého v roce 1969, je knížka národopisných studií, kterou R. Jeřábek uspořádal a vydal pod názvem Proměny jiho[/]moravské vesnice. Jak hodnotit dosažené výsledky, zejména když autoři měli mimořádně příznivou možnost konfrontace s minulostí zejména prostřednictvím díla Jana Herbena a Augusty Šebestové?
      Předem je nutné si uvědomit, že zatím nemáme vybudovanou takovou metodiku národopisného výzkumu současnosti, která by umožnila zpracovat nové výzkumy v komplexnosti, obdobné klasickým národopisným monografiím. Vedoucí autorského kolektivu knížky o současných Brumovicích v předmluvě píše, že jde o dílčí, zcela realistické pohledy do kultury a způsobu života obce, jak se jevily v době výzkumů, při nichž se posluchači národopisu učili získávat poznatky jak formou vyplňování dotazníků, tak neformálními rozhovory, popřípadě rozborem konkrétních artefaktů. Je sympatické, že autoři některých studií neopomněli studentské spolupracovníky jmenovitě uvést, i když jejich zásluhy byly většinou skromné.
      Všechny studie v knížce o Brumovicích usilují o širší věcné zařazení zkoumaných jevů i o jejich systematický výklad. Kapitoly J. Krista (Obyvatelstvo a jeho sociální struktura 1869-1930) a J. Lidmilové (Obyvatelstvo a životní úroveň v současnosti) jsou přes všechny klady preciznosti při výzkumu demografických dat či při statistických zkoumáních životní úrovně a dalších jevů ve vývoji Brumovic mezi ostatními národopisnými studiemi poněkud cizí. Není to

56

mu tak pro malou zkušenost obou mladých autorů, kteří jak při vlastním výzkumu, tak při zpracování studií odvedli dobré dílo. Zdá se, že je tomu tak spíše proto, že uvedením vedle ostatních studií se v nich nejpregnantněji odráží problematická plodnost sociologických metod v národopise. Tímto problémem se ostatně zabývá R. Jeřábek v úvodní teoreticko-metodologické studii (Národopisné studium dnešní vesnice) a na otázku, zda má národopis zůstat věrný historickému pojetí, které si po desetiletí vydobýval v protikladu k zastaralým koncepcím, nebo zda při složitém výzkumu současné vesnice používat metody a techniky oborů, které si nekladou za cíl odhalování historických zákonitostí ve vývoji společnosti a její kultury, připouští, že ve studiu sociálních procesů asi bude národopis inklinovat k metodice etnosociologické, ale při bádání nad reáliemi bude využívat především metodu historickosrovnávací. v metodicky podnětné kapitole si klade R. Jeřábek otázku, co z hlediska národopisné vědy a jejího společenského poslání je cílem bádání o současné vesnici, a konstatuje, že právě v hledání odpovědi na tuto otázku lze hledat i odpovídající metodologii a metodický aparát pro národopisný výzkum této problematiky. Jeřábek uzavírá tuto kapitolu konstatováním, že chce-li národopis zvýšit svůj společenský význam i pro budoucnost, musí umět předložit rozsáhlou a pestrou fresku o životě a kultuře[/] vesnice v současnosti, v době jejího největšího historického přerodu.
      Závažným otázkám bydlení a jeho přeměn v současnosti se v další kapitole zabývá V. Frolec. Autor využívá zejména etnosociologických metod nejenom v této kapitole, ale i v řadě jiných prací a správně zdůrazňuje v oddílu o metodice výzkumu v Brumovicích, že je nezbytné postihnout především sociální aspekty bydlení na vesnici, vztahy člověka mezi domem a rodinou, která v něm žije svůj život. Upozorňuje, že se zánikem regionálních znaků obydlí zaniká i zájem etnografie o obecné stavitelské techniky a materiály. Snad má V. Frolec pravdu v tom, že národopis řešil sociální problematiku bydlení jen okrajově, i když Václavíkovo Luhačovské Zálesí je dokladem, že národopisná monografie, neoddělující striktně výzkum budování lidového obydlí od způsobů života v něm, dosáhla historickosrovnávací metodou už dříve pozoruhodné výsledky. Jde o to, že způsob vědeckého národopisného výkladu by měl přinést v současnosti obdobný plastický obraz změn, jaký pro svou dobu naznačil uměleckou prózou Jan Herben (pozn. 59) nebo A. Šebestová (pozn. 55). V. Frolec o to usiluje formou podrobné analýzy vybraných vzorků současných obydlí, Jejímž prostřednictvím podává obraz domu v Brumovicích jako společenské jednotky a komunikačního systému. Závěrem rozebírá způsob života v domě jako v bytové jednotce a všímá si[/] podrobně i proměn dřívějších a současných mezilidských vztahů jak v rodině, tak i mezi sousedy. Zdá se mně, že by bylo třeba věnovat konkrétnější pozornost proměnám, vyplývajícím z onoho velkého zlomu, kdy v rolnických rodinách zůstaly prázdné stáje a začalo se "chodit do družstva".
      V případně nazvané kapitole Kroj a odívání se zabývá Alena Jeřábková proměnami odívání v obci v posledních desetiletích. Podává nejdříve obraz kroje v Brumovicích z období přelomu 19. a 20. století a odtud sleduje, jak se vyvíjel kroj sám i jeho užívání. Už za první republiky chodili v mužském kroji v Brumovicích jen stárci o hodech, pro slavnostní občanské nebo církevní příležitosti se už v době první republiky půjčoval kroj v těch rodinách, v nichž se dochoval. Autorka pak přináší zdánlivě paradoxní poznatek, že kroje se pořizují teprve v současné době, a protože není původní materiál, využívá se toho, který je k dostání: brokátů i látek ze syntetických materiálů. Autorka zpracovala kapitolu o lidovém oděvu přehledně a výstižně a z rozboru současné situace dochází k přesně formulovanému závěru, že lidový kroj dnes v obci vystupuje příležitostně ve svých tradičních formách jako symbol téměř vymizelé tradiční kultury. A to neplatí, myslím si, jen pro Brumovice.
      R. Jeřábek ve své druhé studii (Lidová estetika a výtvarná aktivita) poukazuje na to, že roman

57

tický národopis se snažil zachytit jen sváteční stránky lidového života a že přeceňoval úlohu výtvarného umění v lidovém životě. Předmětem výzkumu Brumovic nebylo jen tradiční lidové umění, ale celá oblast lidové estetiky v historickém vývoji s cílem poznat všechny stránky výtvarného nazírání obyvatel současné vesnice. Jeřábek, který se touto problematikou zabýval už v řadě dílčích studií, zde popisuje metodiku výzkumu a podává přehled jeho výsledků, zejména pokud jde o výzdobu obydlí a vztah lidí k výtvarnému umění vůbec. Jeho výzkum znalostí například národních i světových malířů, stejně jako výzkum současné výtvarné aktivity, přináší zjištění značně varovná.
      Kapitoly z folkloristiky napsané O. Sirovátkou a M. Šrámkovou (Lidové vyprávění) a D. Holým (Zpěvnost) používají při zpracování národopisného výzkumu i propracované literárněvědné a hudebněvědné metody, které jim umožňují hluboký rozbor této oblasti lidové kultury. O. Sirovátka a M. Šrámková si po přehledu pramenů, vývoje vzdělanosti a kulturních poměrů všímají zejména změny ve vypravěčských příležitostech spolu s proměnami vypravěčského repertoáru. Daří se jim podat přesvědčivý obraz vývoje lidového vyprávění v obci, jehož živé formy stále více nahrazuji a vytlačuji četba, poslech rozhlasu, televize i návštěva kina. Svůj pečlivý rozbor lidového vyprá[/]vění v obci uzavíraji metodicky podnětným závěrem, že budeme-li chápat folklór jako specifickou formu společenské a kulturní komunikace v malých sociálních skupinách a přestaneme-li jej spojovat jen s tradičními formami a obsahy, pak nelze ani dnes mluvit o jeho zániku. D. Holý ve své kapitole analyzuje dosavadní výzkum zpěvnosti v obci, který zde vlastně uskutečnil jen Hynek Bím, a na základě 650 nových zápisů rozebírá charakteristiku brumovických písní v současné době. Dochází k závěru, že v obci žijí dvě písňové vrstvy: současná různorodá všehochuť a stará, tradiční, ke zvykovým příležitostem. Zpěvnost je v obci stále vysoká a z tradičních písní jsou nejrozšířenější písně k tanci zavádka, charakteristickém pro celý kraj hanáckých Slováků. Publikace je opatřena ruským a německým resumé, které jsou pro použitelnost pro zahraniční badatele nezbytné.
      Národopisná knížka o současných Brumovicích je jednou z prvních skutečně národopisných publikací o výzkumu současných proměn jedné lokality. Proto se jí také zabýváme šířeji, než bývá v tomto časopise obvyklé. Tím, že současný národopis věnuje tak výraznou pozornost výzkumu revolučních proměn kultury a způsobu života lidu, dotýkají se metodické podněty, které knížka přináší, způsoby práce s materiálem i mnohé závěry téměř všech - badatelů v oboru národopisu. Josef Jančář[/]

Výroční obyčeje. Současný stav a proměny. [obsah]

Lidová kultura a současnost, sv. 8. Editor Václav Frolec. BLOK, Brno 1982, 360 stran
      V návaznosti na projekt ministerstva kultury České socialistické republiky "Lidová kultura v současném kulturním životě" a v duchu zaměření strážnických sympózií na otázky vztahu lidové kultury k dnešku, bylo výročním obyčejům, jejich životnosti a proměnám věnováno VI. strážnické sympozium (červen 1980). Příspěvky, které zde byly předneseny, vycházejí souborně jako osmý svazek edice "Lidová kultura a současnost". Jsou převážně zaměřeny na současný stav obyčejové tradice výročního cyklu nebo na některé její složky v jednotlivých oblastech českých zemí a Slovenska a ve svém celku podávají synchronní obraz o výročních obyčejích v Československu v osmdesátých letech našeho století. z příspěvků je zřejmé, že výroční obyčeje prodělávají v souvislosti s ekonomickým, společenským a kulturním vývojem společnosti mnohdy základní funkční změny. Dochází ke změně hierarchie funkcí. Nový obsah dostávají sociální funkce obyčejů, oslabují se funkce náboženské, do popředí se dostávají funkce estetické, emociální, zábavné, komunikační, společenskointegrační a socionormativní. Mění se role současných nositelů obyčejové tradice, zvláště směrem k mladé generaci.

58

      Úvodní studie V. Frolce upozorňuje na intenzitu a tempo změn, které prodělávají tradiční i současné formy lidové kultury v dnešní době, a které značně komplikují jejich vědecké studium. Toto platí zejména o kulturních jevech, které jsou bezprostředně spjaty s životem člověka, jeho světovým názorem, zkušenostmi a postoji. V. Frolec ve své studii poukazuje také na to; že dosavadní bádání se zaměřovalo pouze na popis a rekonstrukci staršího stavu, avšak přesnější datování jednotlivých obyčejových jevů bylo často opomíjeno. Chybí nám tedy informace pro vytvoření obrazu o životnosti lidových obyčejů v jedné časové rovině.
      Další příspěvky umožňují srovnání forem výročních obyčejů v jednotlivých oblastech: na Slánsku ( V. Jiřikovská ), ve středočeských obcích Zálezice, Zátvor a Kozárovice ( M. Turková ), v současné nymburské vesnici ( J. Pargač ), na Svitavsku ( L. Volbrachtová ), na jihu a západě Českomoravské vrchoviny ( H. Bočková ), na okrese Blansko ( I. Melkus ), v obci Rostěnice-Zvonovice ( R. Zemanová ), v obcích na severních svazích Chřibů ( M. Válka ), v okrese Uherské Hradiště ( L. Tarcalová ), na kyjovském Dolňácku ( J. Krist ), v oblasti jihomoravského pohraničí ( E. Večerková ), na Novojičínsku ( E. Jelínková ), na Frýdecku a Těšínsku ( A. Sulitka ), v Bratislavě ( P. Salner ), na Spiši ( J. Olejník ),[/] u východoslovanských Ukrajinců ( M. Mušinka ).
      Ve sborníku je také skupina příspěvků zaměřených na současný stav některých složek obyčejové tradice. Společenské úloze dnešních hodů na Podluží se věnují M. Toncrová a J. Pospíšilová; Ľ. Neufeld obrací pozornost na otázky přeměn a současného stavu velikonočních tradic v oblastí Stariny, vánočním obchůzkám a betlémským hrám. slovenských přesídlenců z Rumunska v Čechách a na Moravě se věnuje M. Mušinka. Současné podoby obyčejů v kulturním systému Slovenska ukazuje V. Feglová. Problematiku stárkovství sleduje ve svém příspěvku V. Šepláková. Podobnou problematiku se na Slovenském materiálu zabývá Z. Apáthyová-Rusnáková. V. Hrníčko se věnuje atributům, proměnám a funkcím některých tradičních masek ve výročních obyčejích. Obřadní jídla na Slovensku, hlavně vánoční a velikonoční, zaznamenává R. Stoličná. O proměnách obyčejové tradice na družstevní vesnici pojednává J. Jančář. Tradičnímu a současnému cyklu výročních obyčejů z hlediska časových představ se věnuje D. Luther, P. Popelka zase sociální realitě ve výročních obyčejích. Tato je nejvíce zastoupena v masopustu při pochovávání basy, kdy sociální kritika bývá někdy velmi ostrá a nezřídka zasahuje i do soukromého života. L. Buzek se věnuje střetnutí autenticity a[/] inovace v předvánočních obchůzkách na moravsko-slovenském pomezí.
      Folkloristika je ve sborníku zastoupena příspěvkem B. Beneše o výročním zvyku jako hře, divadlu a zábavě, kde mimo jiné rozděluje zvyky podle způsobu inscenace a základních funkcí na obchůzkové, pohyblivé projevy (betlémářské, tříkrálové obchůzky, vynášení smrtky, mikulášská, štěpánská pochůzka) a stacionární (zarážení hory, pálení ohňů, stavění, kácení máje, hody dožínky). Vánoční obchůzkovou hru slovenských reemigrantů z Rumunska a její proměny na Tachovsku rozebírá H. Nosková.
      Údaje, na nichž jsou jednotlivé studie založeny, vycházejí z nejnovějších terénních výzkumů a dotazníkových akcí. Součástí dokumentace jsou četné kartogramy a fotografie. Sborník Výroční obyčeje. Současný stav a proměny považujeme za cenný příspěvek k poznání lidové obyčejové tradice a obřadní kultury v současném Československu. Lenka Tomšová

Národopisné informácie, Riečnica - Harvelka. Výskum zátopovej oblasti na Kysuciach). [obsah]

Informačný bulletin NÚ SAV a SNS pri SAV. Zväzok pripravený v spolupráci s Kysuckým múzeom v Čadci. Zostavova

59

teľ PhDr. A. Pranda, CSc. Roč. 1981, číslo 2, 269 str.
      Národopisné informácie č. 2 - ostatné číslo zborníka NÚ SAV a SNS pri SAV - sú venované materiálom z národopisného výskumu v kysuckých obciach Riečnica a Harvelka. Zborník bol vydaný v spolupráci s Kysuckým múzeem v Čadci a jeho zostavovateľom je dr. A. Pranda, CSc. Hneď na úvod treba povedať, že zborník sa radí k základným prácam o Kysuciach, čo tiež vyplýva z komplexnosti výskumu, z ktorého materiály vzišli.
      V úvodnej štúdii nazvanej "Výskum tradičnej kultúry ľudu v zátopovej oblasti na Kysuciach" zostavovateľ uvádza zámer a ciele realizovaného výskumu. Hodnotí výsledky, ku ktorým sa kolektív bádateľov dopracoval. Komplexnosť výskumu, koncentráciu síl a prostriedkov na jeho realizáciu, si vyžiadala naliehavosť, s akou bolo treba riešiť z celospoločenského hľadiska aktuálnu tému. Výskum, ktorého gestorom bola SNS pri SAV a ktorý organizačne zabezpečovalo Kysucké múzeum, sa uskutočňoval etapovite a nedotýkal sa len Riečnice a Harvelky, ale i niektorých susedných obcí. Okrem etnografov a folkloristov sa ho zúčastnili aj predstavitelia archeológie, histórie; antropológie, sociológie, lingvistiky a právnej vedy. Cieľom tejto interdisciplinárnosti bolo postihnúť určité vybrané kultúrne javy metódami príbuzných spoločenskovedných disciplín.[/]
      Príspevky, publikované v podobe záverečnej správy, sú utriedené do troch skupín. s materiálnou kultúrou oboznamujú príspevky Petra Slavkovského "Tradičné formy žatvy a mlatby v obci Riečnica",Milana Chlebanu "Tradičné spôsoby chovu hovädzieho dobytka v obciach Harvelka a Riečnica", Nelly Rasmunssenovej "Získávání a zpracování dřeva v obci Riečnica". Ľudovú stravu v Riečnici a v Harvelke spracovala v zaujímavom príspevku Viera Ábelová. Pozornosť venuje celej škále tradičných jedál v skúmaných obciach, pričom skúma nielen ich prípravu, ale i zaradenie v kultúrnom kontexte tradičného spoločenstva. Osobitne zaujímavý je jej prínos k poznaniu kašovitých jedál, pečeniu chleba a spracovaniu mlieka a mliečnych výrobkov.
      Pozoruhodným prínosom je príspevok Anny Kocourkovej "Pří­ spěvek k lidovému stavitelství v Riečnici", v ktorom vychádzajúc z bohatého materiálu podáva komplexný obraz o vývoji osídlenia, konštrukcie obytných a hospodárskych objektov, vývoja členenia obytného domu a jeho priestorového využitia. Recentný materiál jej umožňuje sledovať vývojové zmeny tak stavebné, ako aj vo vybavení interiéru.
      V druhej skupine príspevkov; ktoré skúmajú spoločenskú kultúru, sa riečnickou rodinou zaoberá Peter Salner. Sleduje vývoj štruktúry rodiny, charakterizuje jej formy,[/] zhodnocuje ekonomické a sociálne vplyvy na jej vývoj.
      Niektorými javmi spoločenských a interlokálnych vzťahov sa zaoberajú Marta Sigmudová a Zita Škovierová. Osobitnú problematiku nastoľuje vo svojom príspevku Arne B. Mann, ktorý sa na príklade obcí Riečnica a Harvelka zaoberá kysuckým vysťahovalectvom do zámoria. Príspevok, vzhľadom na použitý materiál, podáva pomerne ucelený obraz o vysťahovalectve nielen zo skúmaných obcí, ale z celých Kysúc, objasňuje jeho sociálny a kultúrny význam. .
      O komplexnosti výskumu svedčí príspevok Augustína Dobrovodského, ktorý v Riečnici skúmal vzťah obyvateľov k obci a ich motivácie pri výbere nového bydlis­ ka. Zaujímavé poznatky prináša príspevok Petra Mozolíka o právnej kultúre v skúmaných obciach.
      Analýzou repertoáru miestneho tvorcu a nositeľa-rozprávača z Riečnice sa zaoberá príspevok v tretej tematickej skupine, ktorého autorkou je Gabriela Kilianová. Ďalší z folkloristických príspevkov skúma textové a kontextové zložky fungovania spevnosti v Riečnici a v Harvelke. jeho autorkou je Eva Krekovičová.
      Zborník je ukončený prehľadom o výskumných elaborátoch a publikovaných správach z výskumu, ktorý zostavil Peter Maráky a zoznamom pracovísk, ktoré sa výskumu zúčastnili.

60

      Aj keď nechceme preceňovať úroveň príspevkov, ktorých prínos až na niektoré práce - je najmä (vzhľadom na publikovaný stav) materiálový, prínos zborníka a výskumu ako celku nie je len v komplexnosti obrazu o progresívnych hodnotách ľudovej kultúry v tejto oblasti v minulosti a tesne pred vy, sídlením skúmaných obcí. Získané poznatky sú prezentované v budo[/]vanom Múzeu kysuckej dediny a celá rozsiahla akcia sa prejavila na rozšírení zbierkových fondov Kysuckého múzea. Výskum i zborník vytvárajú bázu k ďalšiemu, tentoraz porovnávaciemu výskumu v mieste nového bydliska obyvateľov obcí zátopovej oblasti, k čomu vlastne celý výskum bol zameraný. Milan Kiripolský

KONFERENCE

VIlI. strážnické sympozium [obsah]

V řadě strážnických sympozií, která již mají svou tradici a pevnou koncepci, zaujme významné místo i v pořadí osmé, konané ve dnech 19.-21. října 1982 v Ústavu lidodového umění, pod názvem Čas života. Třídenní jednání etnografů se tentokrát soustředilo na rodinné a společenské svátky v životě člověka.
      Úvodní referát Václava Frolce teoreticky vymezil téma i jednotlivé pojmy. s prací SPOZ v okrese Hodonín seznámil přítomné místopředseda ONV Antonín Seménka. Příspěvek Bohuslava Beneše byl zamyšlením nad přežíváním tradice v současné socialistické obřadovosti ve vesnicích Jihomoravského kraje.
      Zajímavé a podnětné byly referáty[/] zahraničních hostů. Zofia Staszczaková seznámila účastníky sympozia s novými výzkumy cyklu rodinných obyčejů v Polsku a Krzysztof Kwaśniewski, rovněž z Polska, se věnoval otázkám posloupnosti pokolení a obřadu. Ute Mohrmannová z NDR podala přehled o současných svátcích a obřadech ve své zemi. Maďarský etnograf Péter Niedermüller se ve svém referátu zabývai svátky a obřady v životě Maďarů.
      Přehledům rodinných obyčejů, společenských svátků a oslav v konkrétních lokalitách se věnovali: Eva Večerková (novoosídlenecké obce jižní Moravy), Zuzana Poláčková (Kobylí), Daniel Luther (Lutišie), Vanda Jiřikovská se zamýšlela nad formami současných oslav jmenin a na[/]rozenin a Jana Volfová nad vlivem rodiny Orsáků na lidovou kulturu Nového Hrozenkova.
      Narození dítěte a s ním spojené obřady a obyčeje byly námětem největšího počtu referátů: Pavel Popelka (moravské Kopanice), Ludmila Tarcalová (Uherskohradišťstko), Marie Šotolotová (jižní Čechy), Věra Šepláková (Prušánky), Anna Kramolišová (Rožnov p. Radhoštěm), Katarína Gellenová (okres Levice), Jaroslav Čukan (narození dětí v dělnických koloniích), Mikuláš Mušinka (narození dítěte u ukrajinských přesídlenců z Rumunska na Tachovsku), Judita Křivdová (kmotrovství v Prušánkách).
      Obyčejům při úmrtí, pohřbu a uctívání památky zesnulých věnovali své příspěvky: Andrej Sulitka (novoosídlenecké pohraničí), Hana Bílková (Turčianska Štiavnička), Jan Krist (Kyjovsko). O kultu zemřelých v SNP v oblasti spišských Tater hovořil Ján Olejník.
      František Synek (Kyjov sko) a Renata Jurčáková (Strážnice) se v referátech zabývali zvyky spojenými s odvody.
      V referátu Petera Salnera a Viery Feglové byly shrnuty poznatky o současných obyčejích středoškolských studentů. Arne Mann referoval o výzkumu obřadů při přijímání členů do trampské osady.
      V příspěvcích, které v průběhu sympozia odezněly, byla shromáž

61

děna řada materiálů týkajících se narozeninových, pohřebních obřadů a obyčejů, současných forem rodinných i společenských oslav. Referáty, které budou publikovány v dalším svazku edice "Lidová kultura a současnost", vycházející v brněnském nakladatelství Blok, se stanou jak shrnutím dosavadních poznatků z výzkumů, tak východiskem pro další studium této problematiky. Jana Volfová

Konference MKKKB v Szentendre [obsah]

Maďarská sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně (MKKKB) uspořádala ve dnech 1.-4. června 1982 v městečku Szentendre mezinárodní konferenci, jíž se účastnili představitelé Bulharska, Československa, Jugoslávie, Maďarska, Polska a Sovětského svazu. Téma konference "Výsledky a úkoly studia lidové kultury v Karpatech a na Balkáně" vycházelo z plánu činnosti MKKKB a z úkolů, vyplývajících z plnění dlouhodobého programu vícestranné spolupráce vědeckých institucí socialistických zemí v obiasti společenských věd na léta 1981-1985 (nosný směr 22.12.3. Dějiny vědeckého a kulturního rozvoje člověka).
      Na plenárním zasedání vystoupil ředitel Etnografického ústavu Madarské akademie věd Tibor Bodrogi a představitelé města Szentendre. Úvodní referáty přednesli ve[/]doucí maďarské sekce MKKKB Béla Gunda a hlavní vědecký tajemník komise Václav Frolec. Další jednání probíhalo v sekcích lidové architektury, pastýřství a folklóru. Pozornost byla soustředěna na kontrolu plnění úkolů vyplývajících z přípravy syntetických prací a stanovení úkolů pro nejbližší období. Nejdále pokročila realizace projektu syntézy o lidové architektuře. Bylo dosaženo shody v teoretických a metodologických východiscích a zpracována metodika díla. Pro přípravu podkladů mezinárodní syntézy byla v první fázi zvolena forma zpracování jednotlivých kapitol podle dohodnutých zásad v národních (státních) rámcích. Byly už také napsány a podrobeny oponentuře první kapitoly národních syntéz Bulharska, Československa, Jugoslávie, Maďarska, Polska a Sovětského svazu, na jejichž základě bude v nejbližší době zpracována první verze úvodních kapitol mezinárodní syntézy. Přes všechno vynaložené úsilí se nepodařilo získat pro tuto spolupráciRumunsko. Konkrétním výsledkem činnosti je rovněž vydání 1. svazku edice Bibliographia ethnographica carpatobalcanica, věnovaného lidové - architektuře. Autorský kolektiv díla o pastýřství se soustřeďuje na ustálení svých členů, dokončení výběrové bibliografie a monografické zpracování pastýřství v jednotlivých členských zemích MKKKB podle schváleného projektu. Kolektiv autorů syntézy "Folklór národně osvobozeneckých hnutí 16.-19.- století"[/] uzavřel diskusi o teoretických a metodologických otázkách a přistoupil k zpracování úvodních kapitol. v nejbližší době bude také odevzdána do tisku výběrová bibliografie.
      V rámci konference v Szentendre se uskutečnilo zasedání prezidia MKKKB. Zprávu o činnosti sekretariátu za období 1979-1982 přednesl Václav Frolec, o činnosti národních sekcí referovali Ján Botík (Československo), Bagra Georgieva (Bulharsko), Mieczysłav Gładysz (Polsko), Natalia N. Gracianskaja (Sovětský svaz), Béla Gunda (Maďarsko) a Petar Vlahovič (Jugoslávie). Byl zpracován plán činnosti MKKKB na roky 1983 a 1984, v němž se klade důraz na řešení projektů syntéz o lidové architektuře, pastýřství a zbojnickém folklóru; národní sekce Československa byla pověřena zahájením prací na projektu o hudebním folklóru a maďarská sekce byla požádána o zpracování projektu o obyčejové tradici. Hlavními akcemi MKKKB budou v tomto období zasedání autorských kolektivů v Jugoslávii (1983) a mezinárodní konference k 25. výročí Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně v Sovětském svazu (1984). Václav Frolec

Expozice v přírodě - vztahy interiérové a exteriérové složky [obsah]

(26. zasedání pracovní skupiny pro muzea v přírodě při subkomisi pro li 62 dové stavítelství, sídla a bydlení MKKKB, současně komise pro muzea v přírodě NSČ, uspořádané ve dnech 23.-24. 9. 1982 v Múzeu oravskej dediny v Zuberci-Brestové).
      Jednání bylo uspořádáno ke slavnostní příležitostí 15. výročí založení oravského muzea v přírodě. Spolupořadatelem bylo Krajské stredisko štátnej pamiatkovej starostlivostí v Banskej Bystrici, Oravské múzeum v Oravskom Podzámku a n. p. Pamiatkostav Žilina.
      Úvodní referát nazvaný "Jednota interiérové a exteriérové složky jako předpoklad ideového působení expozice v přírodě" přednesl J. Langer. Zdůraznil, že při budování muzeí v přírodě je vždy třeba usilovat o vytvoření modelu sídla. Detailní příprava exteriérových expozic je pro dosažení komplexního, obsahově i formově jednotného působení na návštěvníka stejně závažná jako příprava expozic interiérových. s tím souvisí promyšlená dramaturgie návštěvních programů počítající jak s uvědomělými, tak neuvědomělými vjemy, aktivizace návštěvníků, diferenciace programů podle úrovně návštěvníků atd. Koreferát J. Jančáře a J. Součka "Poznámky k ideovému působení muzeí a přírodě" zdůraznil specifiku muzeí v přírodě, kde jsou předměty instalovány jako součást celého sociálního prostředí, a rozdílný - přístup k lidovým stavbám z hlediska památkářského a muzejního. Při přípravě tzv. "oživovacích programů" je třeba se vyhnout la[/]ciné banalizači. P. Marák přednesl příspěvek o specifice komunikace v muzeích v přírodě. V. Tetera hovořil o významné roli, kterou při rekonstrukci historického prostředí a vytváření exteriérových expozic sehrává vegetace a vůbec sbírky biologické povahy. v diskusi hovořili účastníci o zkušenostech a námětech z vlastních pracovišť i z muzeí v zahraničí. Po polední přestávce spojené s prohlídkou výstavy dokumentující patnáct let budování oravského muzea v přírodě pokračoval program, zaměřený na muzea Středoslovenského kraje. S. Dúbravec hovořil o zásadách spolupráce památkové péče a muzeí, M. Slováková, autorka projektu Múzea oravskej dediny seznámila účastníky s jeho architektonickým řešením. Z. Čaplovičová přednesla úvod k prohlídce muzea, týkající se především interiérových expozic. v průběhu prohlídky pak informovala společně s  M. Daňovou o jednotlivých objektech, interiérech a detailech vybavení. Účastníci ocenili především precizní instalaci obytných interiérů se snahou o maximální uchování autentického stavu. Díky pečlivému udržování působí dojmem živého prostředí. Podobného dojmu nelze pochopitelně docílit při instalaci hospodářských prostor, např. chlévů, které nejsou prakticky používány k svému účelu. Díky dokonalé odborné a projektové přípravě působí silným dojmem též exteriérové řešení, využití terénu pro charakteristiku krajinných oblastí[/] dolní a horní Oravy, umístění jednotlivých staveb s citlivým zřetelem na jejich formy a proporce.
      V pátek dne 24. září pokračovalo jednání v sále restaurace Milotín v Zuberci. Mělo slavnostní ráz, zaměřený k 15. výročí založení Múzea oravskej dediny. S. Dúbravec, ředitel Krajského strediska štátnej pamiatkovej starostlivosti v B. Bystrici zhodnotil dobrou spolupráci všech institucí, které se na budování muzea podílely, a předal zasloužilým pracovníkům pamětní medaile. Dále hovořil V. Frola, vedoucí projekce n. p. Pamiatkostav o zkušenostech získaných v průběhu výstavby. Ředitel Oravského múzea P. Škrabák zhodnotil kulturní a společenský význam muzea, poděkoval vzorným pracovníkům a předal jim děkovné listy. k ocenění obětavé práce budovatelů muzea se připojil též ředitel Štátneho ústavu pamiatkovej starostlivostí v Bratislavě. Vystoupení lidové muziky J. Vidiečana se skupinou zpěvaček z Habovky a sedmdesátiosmiletého F. Fileka ze Zuberce zaujalo všechny přítomné jako živý odkaz lidové kultury Oravy v oblastí folklóru.
      V závěru shrnul J. Langer výsledky dvoudenního semináře. Znovu se potvrdilo, že nelze stanovit formální předpisy pro postup budování muzea v přírodě. Muzeum je živý organismus, žijící problémy lidové kultury. Výsledky diskuse bude třeba prodiskutovat v užším kolektivu a formulovat zásady pro budování interiérových a exteriéro

63

vých expozic. Diskuse přinesla řadu podnětů k tématu, které bude předmětem jednání příštího semináře v roce 1983 - a sice k rekonstrukci činností v muzeích v přírodě. J. Langer vyslovil jménem všech účastníků poděkování těm, kdo zajistili vzornou přípravu semináře, který přinesl nejen mnoho odborných podnětů, ale také silné citové a estetické zážitky. Vanda Jiřikovská

V Čičmanoch o Čičmanoch [obsah]

Už po druhý raz sa stretli v Čičmanoch členovia výskumného kolektívu, ktorý pripravuje monografiu o tejto zaujímavej národopisnej lokalite. Podobne, ako v uplynulom roku i teraz bol program rozvrhnutý na dva dni, 29.-30. apríla 1982. Seminár zahájil Adam Pranda, privítal účastníkov a viedol jeho ďalšie rokovanie. Nasledovalo vystúpenie členiek miestnej folklórnej skupiny, ktoré zaspievali niekoľko čičmanských piesní. Slávnostné príhovory predniesli: Ema Drábiková, predsedníčka Slovenskej národopisnej spoločnosti pri SAV v Bratislave; Milan Badík, riaditeľ Považského múzea v Žiline a Viliam Šlopek za Odbor kultúry ONV v Žiline.
      V pracovnej časti referovala Eva Munková z Považského múzea v Žiline o priebehu a stave komplexného národopisného bádania v Čičmanoch. Konštatovala, že práca[/] v teréne sa sľubne rozbieha, o čom svedčilo deväť, dovtedy vykonaných výskumov. Niektorí výskumníci však materiál pomalšie spracovávali a neodovzdali do Vedeckého archívu SNS a archívu Považského múzea v Žiline. Poznamenávame, že výskum v Čičmanoch je zaradený do Štátneho plánu základného výskumu v rámci úlohy "Včlenovanie progresívnych tradícií ľudovej kultúry do systému socialistickej kultúry" (č. 8-VIII-3/1).
      O práci v teréne, jej výsledkoch i problémoch spojených s ňou hovorili prítomní bádatelia. Výskumnú prácu sa zaviazali ukončiť do určitého času, podľa toho, ako to komu individuálne vyhovuje, samozrejme v súlade s celkovým plánom projektu.
      Referát "Koncepcia využitia národopisných materiálov komplexného výskumu tradičnej a súčasnej kultúry obce Čičmany" predniesol A. Pranda. Vymedzil v ňom tri problémy, ktoré bude výskum riešiť:
      1. tezauráciu materiálu - zozbieraný materiál spracovať a odovzdať originál do Vedeckého archívu SNS, kópiu do archívu Považského múzea v Žiline,
      2. expozičné možnosti - bádatelia si budú všímať i konkrétny trojrozmerný materiál, ktorý sa môže využiť priamo v Čičmanoch (expo[po]zícia Považského múzea) a v Múzeu slovenskej dediny (Slovenské národné múzeum - Etnografický ústav v Martine),
      3. publikačné využitie - materiálové, prípadne syntetické príspev[/]ky bude možno uverejniť v bulletine Národopisné informácie; v časopisoch Slovenský národopis, Národopisné aktuality a Vlastivedný časopis; v zborníkoch Vlastivedný zborník Považia, Zborník SNM Etnografia. Nakoniec v monografii o Čičmanoch, ktorá prehľadne zachytí a priblíži čitateľovi jednotlivé javy aj celé časti tradičného i súčasného života a kultúry obyvateľov Čičmian.
      Po tomto referáte sa rozprúdila diskusia, v ktorej Ján Kantár informoval o ďalších možnostiach publikovania prác, týkajúcich sa Čičmian: Študijné zvesti, Pamiatky, Monumentorum Tutela. J. Kantár tiež odporúčal všímať si počas výskumu tie javy ľudovej kultúry, ktoré je možné oživiť vzhľadom na ich progresívnosť a zaradiť ich do života obce - pamiatkovej rezervácie. Členovia výskumného kolektívu sa počas diskusie dohodli, že bude treba vykonať porovnávací výskum najmenej v dvoch susedných lokalitách - vo Fačkove a Zliechove.
      Aj v .súčasných Čičmanoch ešte možno pozorovať niektoré prejavy tradičného ľudového života a kultúry. Na druhý deň sa účastníci seminára vydali na exkurziu, ktorú viedla Eva Munková. Starobylý spôsob pletenia na vertikálnych krosienkach videli u Kataríny Kotercovej. Tu im tiež ochotné čičmianske ženy predviedli účes vydatých žien pod čepiec a zavitie do podviky. Kedysi rozšírené pletenie vlnených pančúch je ešte stá

64

le živé zásluhou Ondreja Radenu. Obdivuhodná je práca jeho prstov s vlnou a ihlicami i kombinovanie farieb. Bývalý bača, dnes invalidný dôchodca Martin Pieš trávi voľný čas pri práci s drevom. Vyrába niektoré ľudové hudobné nástroje, jeho ruky dokážu vyčariť i figurálnu plastiku. Črpáky s výjavmi zo[/] života na salaši sú reminiscenciou na roky mladosti, strávené v tomto romantickom, zároveň však namáhavom a zodpovednom povolaní. Prehliadka obce a jej niektorých pozoruhodností bola záverečnou časťou dvojdňového seminára. Milan Chlebana

FESTIVALY

Vlčnov 1982 [obsah]

Jízda králů - starodávný obyčej, vyrůstající z dávných kořenů lidové obřadnosti - vykrystalizovala ve Vlčnově v národopisnou slavnost, která je dnes projevem výrazné kulturní aktivity této moderní slovácké dědiny. Ve vkusně připraveném programovém sborníku, informujícím o pořadech národopisných slavností ve Vlčnově 28., 29. a 30. května 1982 se píše, že Vlčnov vítá návštěvníky symbolickým bochníkem chleba, který "je upečený z lásky a úcty k rodné zemi, solený písničkami veselé chasy a podávaný na šátku, vyšívaném vlčnovskými děvčaty".
      Už v pátek se v moderní hale Klubu sportu a kultury uskutečnilo místní kolo populární okresní soutěže zpěváků lidových písní "O slovácký koštéř", zpestřené vystoupením vitězů předchozích pěti ročníků. v sobotu po poledni se odbývala zvláštní slavnost: vernisáž ex[/]pozice o lidovém bydlení v památkově upraveném domku č. 57. Přestože se zde podařilo shromáždit poměrně mnoho dokladů a předmětů, dokumentujících zaniklé způsoby bydlení ve Vlčnově, zbývá ještě dořešit některé důležité odborné i společenské detaily záměru MNV ukázat návštěvníkům Jízdy králů doklady o minulém životě Vlčnova, které by ještě zvýraznily výsledky socialistické přestavby obce. Předseda MNV Karel Křapa, vedoucí odboru kultury ONV Marie Pavlusíková i ředitel Muzea J. A. Komenského Zdeněk Vrba v projevech při otevření expozice vyjádřili snahu tyto detaily společně dořešit. Reálným východiskem by mohla být solidní odborná expertíza, která by komplexně řešila problém pamětní síně či jiné formy muzejní expozice o vývoji Vlčnova vůbec, neboť návštěvníci obce mohou vidět ve Vlčnově i závažnější doklady než jsou soustředěny v domě č. 57.
      V sobotu odpoledne - po úspěšné rovince minulého roku - proběhl i letos pořad estrádního typu pod názvem Vitajte ve Vlčnově. Jeho hosty byli zasloužilý umělec M. Horníček, doc. PhDr. V. Frolec, CSc., PhDr. S. Bimka, spisovatel J. Uher a zpěvák z Horňácka František Okénka. Úspěšným režisérem a moderátorem pořadu byl Miroslav Potyka. v pořadu vystoupil soubor Vlčnovjan a muzika Viléma Zahradníka. Vystoupení Vlčnovjanu jakoby se poněkud ztrácelo pod dojmem brilantních koncertních čísel hradišťské muziky.
      Novinku sobotního podvečera připravili pod patronací Klubu sportu a kultury ing. A. Pavelčík a František Koníček: setkání všech žijících vlčnovských králů od nejstaršího až po letošního krále: jedenáctiletého Františka Kováře. O historii a významu Jízdy králů promluvili doc. PhDr. V. Frolec a místní rodáci PhDr. Josef Beneš a PhDr. Metoděj Zemek.
      Zatímco pátek a sobota patřily především Vlčnovjanům a hostům z blízkého okolí, v neděli od rána se do obce sjíždělo tisíce diváků z celé republiky, aby shlédli to každoroční a přece neopakovatelné divadlo, kdy "legrúti" - chlapci z ročníku 1964 - se představují obci jako mladí muži, vstupující do společenského života. A vůbec nevadí, že návštěvníci tento základní podtext (který většina obce stále ještě intenzívně prožívá) nechápou a vidí Jízdu králů jen jako okouzlu

65

jící, romantickou, barevnou hru, jako Uprkův živý obraz.
      Avšak než vyjede Jízda králů, probíhá v ulicích obce a před Klubem sportu a kultury onen pouťový ruch, provázející každé podobné slavnosti: vedle dobrého medového pečiva nebo vlčnovských vdolečků za vyhrávání obou místních dechových hudeb a dechovky Rozmarýnka z Ostrožské Lhoty si návštěvníci mohli zakoupit i obvyklé dřevěné výrobky, zdobené vypalovaným ornamentem, jejichž prodej se kupodivu stále ještě povoluje. Je potěšitelné, že ve Vlčnově stály mnohem větší fronty u stánku Krásné jizby ÚLUV než u stánků s těmito kýči.
      Zatímco v ulicích obce vyhrávaly dechové hudby, jimž tvrdě a nekompromisně konkuroval kolotoč a ještě jedno lunaparkové zařízení přímo u seřadiště průvodu (to s úspěchem přehlušovalo pokyny pořadatelů i vyvolávání jezdců královské družiny a prostě Jízdu kralů nebralo na vědomí), probíhaly na pódiu na stadionu dva národopisné pořady: okresní přehlídka dětských souborů lidových písní a tanců v komponovaném pořadu Přišlo jaro (Dolinečka Staré Město, Hradišťánek, Děcka z Kunovic, Olšavěnka a Veleťánek) a pořad o lidových hudebních nástrojích, v němž se výrazně uplatnil ve výkladu i při hře na gajdy PhDr. Pavel Popelka. Oba pořady připravila a režírovala Anna Maděričová. Programem jaksi navíc byly zvykoslovné pořady v ulicích obce, probíhající souběžně s pořadem o li[/]

Král s pobočníky při vlčnovské Jízdě králů. Vlčnov 1982.
Foto J. Jančář.

dových hudebních nástrojích. Avšak implantovat do atmosféry čekání na Jízdu králů souborové fašanky (Brozané) nebo hody (Dolina), je možné jen za předpokladu, že budou odstraněny hlasité pouťové atrakce z ulic, kde soubory obyčeje předvádějí. Bylo by účelné zvážit i potřebu průvodu účinkujících; možná, že dechovka, která by prošla ve vhodném intervalu před vlastní Jízdou králů ulicemi obce, by vytvořila vhodnější atmosféru pro tento zvyk, který je základem národopisných slavností ve Vlčnově. Podobných národopisných slavností (i[/] průvodů) jsou v republice desítky, ale vlčnovská Jízda králů je jen jedna. Škoda, že výzdoba koní je už tak bohatá, že koně sami se pod ní ztrácejí.
      Po ukončení Jízdy králů a po průvodě účinkujících tvoří závěr vlčnovských národopisných slavností hlavní pódiové vystoupení národopisných souborů a skupin z Vlčnova a přizvaných souborů lidových písní a tanců. Autor pořadu, věnovaného jarnímu zvykosloví Jiří Jilík - věnoval správně největší pozornost malým i velkým Vlčnovjanům a podařilo se mu pří

66

Dětský soubor Pantlička z Krumvíře. Krumvíř 1982. Foto J. Khýr.

kladně spojit všechna vystoupení jednotícím prvkem přípravy výzdoby koně se závěrem, který byl pěknou ozvěnou, připomínající Jízdu králů v ulicích obce.
      Národopisné slavnosti ve Vlčnově ukázaly, že se zde zrodil zkušený tým pořadatelů a programových pracovníků, který nejenom dovede připravit programy dobré úrovně, ale i dobře zvládnout náročné pořadatelské úkoly, spojené s vysokou návštěvností slavností, které patří k nejvýznamnějším na Moravě. Josef Jančář[/]

VlI. národopisné slavnosti v Krumvíři [obsah]

Osvětová beseda při MNV v Krumvíři uspořádala 13. června 1982 sedmé setkání národopisných souborů i skupin jihozápadní části hanáckc-slováckého pomezí, pro které se již vžilo označení Kraj beze stínu. Slavnosti se přidržely osvědčeného schématu posledních ročníků. Nedělní dopoledne bylo vyhraženo dětským souborům, po poledni následoval krojový průvod účinkujících obcí a pořad dospělých.
      V dopoledním dětském pořadu[/] "Zima, zima zlá" účinkovaly kolektivy z Krumvíře, Velkých Bílovic, Čejkovic, Horních Věstonic a Brna-Líšně. Cílevědomá snaha pořadatelů poskytovat každoročně dostatečný prostor prezentaci dětského folklóru, přináší své zasloužené ovoce. Dotvrdil to i pořad v roce 1982. Domácí - krumvířské děti souboru Pantlička - upoutaly především zdařilým pásmem vyprávění, zvyků, her se zapojením masek, ústrojně propojeným postavou babičky. Ocenění si zasloužila i krumvířská dětská cimbálová muzika se svými sólisty. Ucelený blok hudby, zpěvu i tanců předvedly děti z Čejkovic. Nosným motivem jejich pásma byly řemeslnické hry a tance. Soubor z Velkých Bílovic přispěl vystoupením Na Martina husa nejlepší zpívá, které bylo sestaveno z předvánočních obyčejů, včetně hádanek, rčení a martinských, kateřinských i barborských pranostik. k pravidelným hostům dětského pořadu patří soubory Pálavánek a Líšeňáček. Děti z Horních Věstonic potvrdily své kvality v pásmu Na mlatě a interpretací pověsti Tatarská princezna. Činnost tohoto kolektivu je názorným příkladem velmi dobrého přístupu k rozvíjení folklórního dědictví v doosídlených oblastech jižního moravského pohraničí, za což patří poděkování především vedoucím souboru. Líšeňáček z Brna-Líšně obohatil program pásmem Ptáci v zimě a blokem Vánoce. Oba jeho vstupy přispěly k velmi dobré úrovni celého dětského pořadu, který svým pojetím i obsahem beze sporu pře

67

kročil požadavky obvykle kladené na programy regionálních slavností.
      Odpolední pořad scénář rozděloval do třech oddílů. První, pojmenovaný Oj, vy milé Čejkovice, byl jakýmsi medailonem souboru Zavádka. Úvod bloku patřil k informacím o domovské obci, jež však mohly být o poznání stručnější. Pak již následovaly tance zavádka, funty, čejkovská skočná, doškářská a tanec šiml. Soubor Zavádka se představil jako kolektiv dobré úrovně, který systematicky hledá cesty nejen k udržení bohaté domácí folklórní tradice, ale nevyhýbá se ani obtížnému hledání nových forem interpretace folklóru. Pásmo bylo zakončeno hodovou zábavou za účasti přespolní chasy, v rámci které se schází mladý pár, který má před svatbou.
      Další dvě třetiny programu vyplnila Slovácká svatba, zkomponovaná z vystoupení hostujících souborů a skupin. Spojovací linii programu vytvářela postava družby, jenž jednotlivé vstupy uváděl. Svicové písně jsme vyslechli v podání dívčí skupiny z Divák. Následoval příchod ženicha (z Velkých Bílovic) pro nevěstu (z Krumvíře), její vyžádání a odprošení rodičů. Zatahování - zalikování svatebního průvodu i svatební škádlení družiček s mládenci předvedla skupina z Velkých Pavlovic. Čepení nevěsty i zvyky s vykupováním a licitováním nevěsty shlédli diváci v podání krumvířského kolektivu. v závěrečné části pořadu nazvaném Svatební[/] fiškuntálie a veselí účinkovaly soubory Pálava z Horních Věstonic, muži z Klobouk u Brna, Zavádka z Čejkovic, kolektiv z Líšně a skupina z Velkých Bílovic.
      Pořad jako celek nevybočil z průměru. k jeho přednostem patřila snaha po tématicky i dramaturgicky sevřenějším tvaru. Zůstává otázkou, proč byl program nazván Slovácká svatba. Samozřejmě, že základní schéma svatebního obřadu i zvyků je pro celé Slovácko obdobné. Je však nedobrou tendencí používat tak obecných názvů, které navíc nelze podložit konkrétním obsahem. Slovácká svatba v Krumvíři 1982 byla zajímavá právě proto, že prezentovala průběh svatebního zvykosloví z konkrétní oblasti hanácko-slováckého pomezí, a to včetně velkého bohatství svátečních i obřadních krojů, na nichž je zdejší prolínání obou národopisných oblastí obzvlášť patrné. Právě v konkrétnosti uváděných lokálních, či regionálních variant lidové kultury je jeden z významných úkolů regionálních folklórních slavností. Tento fakt by měl nacházet své vyjádření jak v názvech pořadů, tak v průvodním slově.
      Dynamiku výstavby programu částečně narušily některé zbytečně dlouhé vstupy účinkujících i nechtěné přestávky, zapříčiněné zaváháním inspice. Vzpomenuté nedostatky však vyplývají z objektivních podmínek, za kterých jsou obdobné akce realizovány a jejichž řešení se většinou vymyká možnostem pořadatelů. I počasí se drželo[/] tradice a odpolední pořad musel být přerušen pro prudkou přeháňku. Organizátoři zaslouží pochvalu za dobrou kvalitu ozvučení, a to i při dopoledním dětském pořadu.
      Jako celek je možno VII. ročník Kraje beze stínu hodnotit pozitivně. Nepřinesl sice žádná výrazná překvapení v dobrém i špatném slova smyslu, ale o to více vyniká dlouhodobá, náročná a obětavá práce desítek dobrovolných pracovníků, bez jejichž Iásky k lidové kultuře by nebylo možné každoroční krumvířské slavnosti realizovat. Všechny tyto skutečnosti, včetně podtržení nezastupitelnosti úkolů plněných regionálními národopisnými slavnostmi vysoce ohodnotil náměstek ministra kultury ČSR dr. Josef Švagera i vedoucí odboru kultury Jihomoravského KNV dr. Drahomír Hausner, CSc., kteří byli čestnými hosty festivalu a zúčastnili se i jeho předběžného hodnocení. Jan Souček

XXVI. Kopaničářské slavnosti [obsah]

Kopaničářské slavnosti bratrství Čechů a Slováků vstoupily 26. ročníkem do druhého čtvrtstoletí své existence. v hodnocení 25. ročníku (Národopisné aktuality XVII, 1980, s. 314-315) bylo konstatováno, že jsou nejenom kulturně společenskou, ale i politickou událostí značného významu a že jak v hlavním nedělním programu,

68

tak i v sobotních programech by se měly objevovat především nejlepší soubory lidových písní a tanců obou pořádajících okresů: Trenčína a Uherského Hradiště. Avšak nemusí to být vždy jen soubory lidových písní a tanců, ale i soubory jiných oblastí zájmové umělecké činnosti. Kopaničářské slavnosti bratrství nejsou totiž typickými národopisnými slavnostmi, jako jsou například Jízda králů ve Vlčnově nebo národopisné festivaly v Tvrdonicích a Miloticích. Jejich perspektiva je v tom, že v rámci svého kulturně společenského poslání mohou svou programovou koncepci rozšiřovat do všech sfér zájmové umělecké činností dospělých i mládeže.
      V posledních letech značnou část programové náplně zajišťují dětské soubory. Nedalo by se uvažovat i o přeměně těchto slavností na slavnosti především dětí a mládeže, jež by začínaly tradičním setkáním českých a slovenských pionýrů u Lípy bratrství a končily třeba dvěmi festivalovými přehlídkami nejlepších dětských souborů ZUČ?
      Letos proběhly sobotní pořady bez problémů a s poměrně velkou návštěvností (jak ukázal "pořádek" v hledišti ještě před hlavním odpoledním pořadem). Nedělní hlavní program však postihl déšť. z toho, co bylo možné shlédnout, lze konstatovat, že šlo o dobře připravený pořad se zřejmou převahou velmi dobrých slovenských skupin (Selec, Turné, Záblatie). Odpolední pořad zahájily dětské soubory ze[/] Slovenska (Selčianka, Drietomáčik), které byly velice dobře přijaty naplněným hledištěm. Vystoupení dětských souborů z Uherskohradišťska (mimo vynášení Mařeny Veleťánku), stejně jako vystoupení souborů Světlovan a Rozmarýn z Újezdce u Luhačovic znemožnil déšť.
      Snad by bylo účelné dodat několik poznámek k průvodu: jeho délka od kulturního domu do amfiteátru bez většího zájmu občanů Starého Hrozenkova, ale zato v plném automobilovém provozu na hlavní silnici mezi Moravou a Slovenskem mě vede k závěru, že jde o akci, která se přežila, unavuje účinkující a způsobuje dopravní zmatek. Protože stejně většina účastníků odpoledního programu slavností je v době průvodu už sou[/]středěna v amfiteátru, mohl by průvod vlastně projít jen přes amfiteátr od brány přes podium do prostoru pro účinkující. Autobusy se soubory by nemusely projíždět vesnicí, členové souborů by nebyli unaveni dlouhým pochodem po silnici a pořadatelé by tak měli méně starostí.
      Výbor slavností i jeho odborní spolupracovníci z obou pořadatelských okresů by měli tyto náměty zvážit a především vypracovat dlouhodobou koncepci programové náplně. Bez ní by se Kopaničářské slavnosti družby a bratrství Čechů a Slováků mohly stát jen jakýmsi běžným typem meziokresních slavností a to by bylo škoda. Josef Jančář

69

NA POMOC SOUBORŮM

S Dušanem Holým k malému výročí rubriky - a ještě k dalšímu jubileu [obsah]

Rozmlouvá Oldřich Sirovátka
      Měli bychom začít, jak je zvykem, body o hostu". Hostem tě v našem časopise nazývat nemůžeme, když od samého počátku působíš v jeho redakční radě, a v této rubrice už vůbec ne, když jsi zde během dvou ročníků už osmkrát vedl různé rozhovory. Ale protože ses zapomněl představit, tak tě ty "body" úvodem stejně neminou.
      Narozen 25. 4. 1933 v Hrubé Vrbce - 1943-51 gymnázium ve Strážnici - 1951-52 činoherní oddělení JAMU v Brně - 1952-56 filozofická fakulta v Brně, obory národopis a hudební věda; diplomová práce Folklor na Horňácku - 1964 obhajoba kandidátské disertace Horňácko - důležité středisko lidové hudby na Moravě - 1967 PhDr. na základě kandidatury 1968 habilitace; spis Problémy vývoje a stylu lidové hudby. Lidová taneční hudba na moravské straně Bílých Karpat; brzy na to ustanoven docentem etnomuzikologie Zaměstnání: 1956-59 Čs. rozhlas v Brně, odborný poradce a zpěvák BROLNu - Od roku 1959 na oddělení etnografie a folkloristiky filozofické fakulty UJEP v Brně Skupiny a soubory: 1945[/]

72 příležitostně účinkuje jako zpěvák a tanečník se skupinou z Hrubé Vrbky, s muzikami Jana Ňorka a Jožky Kubíka - 1951-53 Moravský soubor lidových písní a tanců v Brně - Od roku 1952 externí sólista Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů - 195966 kmenový zpěvák Brněnské cimbálové muziky pod vedením Antonína Jančíka - v padesátých a šedesátých letech občas též účinkoval (více než j. h.) s muzikou Vítězslava Volavého ze Strážnice; j. h. s mnoha jinými kapelami - Se všemi těmito soubory vystupoval po republice a zúčastnil se i řady zahraničních zájezdů - Odborná[/] činnost: Vedoucí etnomuzikologické komise při Národopisné společnosti československé - Člen studijní skupiny pro systematizaci a. klasifikaci lidové hudby při lnternational Council for the Traditional Music aj. - Od svých vysoko-" školských studií systematicky spolupracuje s Čs. rozhlasem v Brně a vytvořil desítky různých pořadů z oblasti lidové hudby - Od roku 1964 pracuje v programové komisi Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici, kde se vícekrát uplatnil jako autor, režisér anebo spoluautor festivalových pořadů; řadu programů vytvořil od počátku šedesátých let rovněž pro regionální Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou - Kromě další okrajové práce, například na koncepci některých gramofonových desek, na filmu o hudci Jožkovi Kubíkovi (režie Rudolf Adler) zaujímá v jeho činností od roku 1959 přední místo práce vědecká, v níž lze odhalit mezi množstvím studií, recenzí a zpráv zhruba tyto tematické okruhy: 1. regionální a lokální výzkum hudebního folklóru, 2. otázky vývoje a stylu lidové hudby 3. využití měřicích metod při zkoumání hudebního rytmu, 4. rozhlasová a televizní práce s folklórem, 5. monografické studium instrumentalistů a zpěváků, 6. příspěvky k dějinám české etnomuzikologie (Hostinský, Janáček, Nejedlý, Zich, Vetterl), 7. variační postupy v lidové písni, 8. analýza a klasifikace lidové písně a problémy jejího strojového zpracování; k poslednímu tematickému

70

okruhu zorganizoval počátkem sedmdesátých let dva celostátní semináře a byl i hlavním redaktorem obou sborníků. - Výběr z publikační činnosti: Zbytky pohřebního naříkání na Horňácku. Český lid, 46, 1959, s.60-68; Podluží. Kniha o lidovém umění. Brno 1962 (spolu s R. Jeřábkem a V. Frolcem; samostatně část O lidové písni, hudbě a tanci); Instrumental and Vocal Performance of Dance Music in the Horňácko District of South East Moravia. Journal of the International Folk Music Council, 15, 1963, s. 65-72; Primečanja k sootnošenjam muzikalnogo i slovesnogo ritma i metričeskogo razmera v narodnojpesne. In: Zbornik kongresa SUFJ 1965. Ljubljana 1968, s. 279-284; Horňácko. Život a kultura lidu na moravsko-slovenském pomezí v oblasti Bílých Karpat. Brno 1966 (spolu s V. Frolcem a R. Jeřábkem redakce celé práce; samostatně kapitola Hudební umění); Probleme der Entwicklung und des Stils der Volksmusik. Volkstümliche Tanzmuzik auf der mährischen Seite der Weissen Karpaten. Brno 1969; Samočinný počítač - pomocník při analýze a klasifikaci lidových písní. Opus musicum, 2, 1970, s. 155-164 (spolu s A. Bartošíkem a S. Zabadalem); Variační postupy v lidové písni a jejich proměřování. In: O životě písně v lidové tradici. Brno 1973, s. 15-43; Zpěvnost. In: R. Jeřábek s kolektivem: Proměny jihomoravské vesnice. Národopisné studie z Brumovic. Brno 1981, s. 153174.[/]

      Osm různých rozmluv v rámci této rubriky není mnoho. Přece však je to dost, aby se její iniciátor a redaktor nad ní zamyslel a řekl si, zda splňuje, co se od ní čekalo, a jak dál. Jisté je, že se touto rubrikou zvyšuje čtivost časopisu a že přitahuje zájem lidí z řad souborů nebo osvětových zařízení.
      Projevuje se v ní značná názorová tříšť a problémy jsou tu spíše naznačovány, než aby byly řešeny do hloubky. Na to je však místo ve speciálních studiích. Myslím, že snad největším kladem této rubriky je přimět různě zaměřené lidi k tomu, aby zde upřímně prezentovali své vlastní názory na práci našich souborů.
     
      Dosud ses ovšem zaměřil pouze na hudební stránku. Podle toho jsi také vybíral všechny dosavadní respondenty.
      Máš pravdu. Jak plyne z úvodní rozmluvy s Vítězslavem Volavým, plán byl od počátku širší. První výběr byl ale ovlivněn tím, k čemu mám osobně nejblíže. Pokusím se to brzy napravit. Jinak by bylo dobré, kdyby se lidé sami začali s některými náměty hlásit.
      Vyjdu-li z ustáleného názvu rubriky, zeptám se tě: Co by podle tebe pomohlo nebo prospělo našim souborům v současné době nejvíce?
      Budu mluvit slovy některých jejich vedoucích. Loni jsem se v Uherském Hradišti zúčastnil Krajské přehlídky zpěváků lidových písní[/] a folklórních muzik, kterou pořádalo Krajské kulturní středisko v Brně a byl jsem zde neobyčejně mile překvapen živou diskusí. Kromě jiného se tu ozvalo velmi naléhavé volání po sbírkách lidových písní. Zřetelně se ukázalo, že mezi vedoucími i členy souborů je celá řada zapálených a přemýšlivých lidí, kteří nejen hledají nové cesty, ale kteří se pídí i po nových materiálech. Ostatně jedno bez druhého není ani možné. Potřebovali by soupisy tištěných sbírek a zajímali se rovněž o rukopisné fondy. Považuji za velký úspěch, že pod vlivem této plodné diskuse vyjde péčí Krajského kulturního střediska v Brně obsáhlý průvodce písňovými fondy Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně a že široká veřejnost se bude konečně moci alespoň rámcově seznámit s písňovými sběry, s nimiž se v Brně systematicky začalo už v roce 1905 pod vedením Leoše Janáčka. Katalog připravuje Olga Hrabalová. - Ale vedoucí souborů volali především po samotných sbírkách - těch publikovaných - a vůbec ne jenom po těch nejpopulárnějších. Jsou pro ně dnes naprosto nedostupné zejména sbírky Bartošovy. Ale ani Sušilovu sbírku si dnes už nelze snadno opatřit, přestože ta přece jen byla dvakrát vydána i, v našem - dvacátém století. Bartošova sbírka to štěstí neměla - nebo spíš je neměla generace našich souborů. O nedostatku písňových sbírek nehovořím v tomto časopise poprvé

71

(viz ročník 16, s. 127). Je to však věc natolik vážná, že ji musíme znovu opakovat. Klasické sbírky, jako například Erbenova, Sušilova, nebo Bartošova či Holasova měly by být na trhu neustále. Patří ke kulturnímu dědictví - a ne zrovna tomu nejmenšímu!
      Právě probíhající reedice Slovenských spevů pečlivě připravená Ladislavem Galkem dokazuje tento zájem. Vždycky se jenom zapráší po každém novém dílu. Vyšlo jich dosud pět; dva z toho jsou už dodatky k původnímu třídílnému vydání. Jestliže konečně i česká hudební vydavatelství začínají uvažovat o reedicích některých písňových sbírek, je to třeba nejen uvítat, ale také všemožně podpořit! Reedice jsou však věc jedna a nové původní sbírky věc druhá. Vzpomínám si, že již počátkem padesátých let probíhala subskripce na Černíkovy Zpěvy moravských Kopaničárů ne na reedici jeho dvou menších sbírek stejného názvu, nýbrž na úplnou sbírku čítající přes půl druha tísíce písní. Jejího vydání se Joža Černík nedočkal. Dočkáme se ho alespoň my? To však je jenom jeden příklad. k neobyčejně cenným fondům mezi rukopisnými sběry ÚEF ČSAV v Brně patří dále záznamy Hynka Bíma nebo Františky Kyselkové. A našly by se i sbírky novější, které by stály za vydání; například monografie jednotlivých zpěváků.
      Ty sám máš, jak vím, některá podobná témata rozpracována.
      Mám. A některé práce mám do[/]

1.
Když sem šéł přes Petrovdo Strážnice,
psi na mně roztrhli nohavice,
nohavice, lajbl, vestu,
už nikdy nepůjdu túto cestú.
2.
Když se šéł z jarmakuze Skalice,
propił sem širáček aj střevíce,
gořalenka dobrá była,
měsíc sa hněvała moja miłá.
3.
Když sem šéł z jarmakuze Skalice,
propił sem širáček aj střevíce,[/]
širák, střevíce, čižmičky,
bosky včíl chodijú mé nožičky.
4.
Když sem šéł s kosenkú pod tyhatě,
prasku ně konopňák, spadlygatě,
gatě spadly až na paty,
už nikdy nepůjdu za děvčaty.

Text i nápěv vytvořil Jan Míša ze Sudoměřic (nar. 1921). Píseň vznikla v roce 1979.

konce i hotovy. Monografie o primáši Jožkovi Kubíkovy měla podle nakladatelské smlouvy už dávno vyjít. Nejdříve dlouho ležela v brněnském BLOKU, až mi ji odtud jednoho krásného dne vrátili s přípi[/]sem, že se práce vymyká z okruhu jejich zaměření. Přiznám se, že mne tato argumentace jihomoravského vydavatelství s ohledem na tematiku práce (vynikající hudec z Jihomoravského kraje, jeden z nejzají

72

Odchod ze Lhotek

1.
Lež sa já s týmto svetem rozúčím,
šecko to, co mám, tak odporučím.
2.
Andełom dušu a teło zemi
a nohavice Abrahámovi.
3.
Ujčinéj Sári krpců dva páry,
aby mała v čem pásávat krávy.
4.
Nedelný kŕby nech má Roch Svatý,
aby si nedžgał tŕna do paty.
5.
Dávidovi dám zelá půł hrnka,
nech na tú harfu hłasitéj brnká.
6.
Čertom nedám nyc, lem takú radu,
nescú-li skapat, nech si nakradú.
7.
Po mne zostane lem prázdná misa,
nech si upečú na nej Mágnisa.[/]
8.
Do nebe puójdem bosky a "cu fús",
jak sem chodjévał na žna do Rakús.
9.
Ej, kamarády, už na čekajte,
trochu šumajzlu ne nachystajte.
10.
Trochu šumajzlu, žejdlík pálenky,
aby sem nemał tažké noženky.
11.
Smiłuj sa, Pane, nad mojú dušú,
jak sa smiłuje kocúr nad myšú.
12.
Ludom povezte, že už na neny,
že sem odešéł nepoškvrnený.
      Na nápěv sedlácké Nad Javornýčkem zpjévá hrdlička složil text Martin Holý z Hrubé Vrbky (nar. 1902). Píseň vznikla v roce 1966.

mavějších z okruhu tradičních muzikantů) moc nepřesvědčila, ale řekl jsem si: Když není zájem v Brně, zkusím to v Praze v Supra[/]phonu. A tam zájem byl a je, jenže se zase vydání z roku na rok z různých důvodů přesunuje. Když se mne lidé ptají, kdy už koneč[/]ně knížka o Kubíkovi vyjde, odpovídám podobně jako on o svém klavíru: "Tož každú chvílu." - Každou chvíli čekal ladiče a ta "chvíle" trvala dobrých dvacet let, až se ho nakonec nedočkal. Věřme, že s vydáním monografie o něm to snad dopadne lépe. Mám však nachystány i jiné podobné práce: monografii o jednom zpěváku z Nové Lhoty na Horňácku a mám taky v plánu zpracovat písňový fond svých předků - babičky a otce. Od Kateřiny Holé (1879-1963) mám podchyceno na 600 písní a od Martina Holého (nar. 1902) na 1000 písní. Ale když vidím, jak se táhne vydávání takové drobností jako je Mudrosloví primáše Jožky Kubíka, zdá se, že nejspíše půjde jen o práce do šuplíku.
      I když všechny třeba nevyjdou, zůstanou tu pro budoucí pokolení alespoň sběry. Sběratelská práce by neměla ustrnout, mělo by se v ní pokračovat. Ale jak?
      Sběratelská práce by neměla být podceňována. Měla by se však náležitě usměrnit, koordinovat a plánovat. Jak to vytyčil už Bedřich Václavek, bylo by třeba odstranit bílá místa na sběratelské mapě, neboť některé oblasti byly vysbírány poměrně podrobně nebo dobře, zatímco jiné regiony nebo lokality nedostatečně. Dále by se měly opakovat sběry v místech, kde se sbíralo před delší dobou, neboť taková časová konfrontace objasní změny, jež se odehrávají v lidovém zpěvu. Měl by se plánovitě pořizovat obraz současného repertoáru,

73

věnovat objektivní pozornost nově vznikajícím písním (a vzniká jich zvláště v některých regionech nemálo), měl by se více zkoumat repertoár jednotlivých společenských vrstev, což umožní hlouběji nahlédnout do života písně a poznat její sepětí se životem. Současně by však bylo třeba znovu uvažovat, jak zajistit dostatečné hmotné prostředky na nákup starších sbírkových fondů. Ani na nové rozvinutí amatérského sběru lidové písně, bez něhož si staré fondy vůbec nelze představit, by se však nemělo zapomínat. Nepochybuji o tom, že právě členové souborů by v tom mohli udělat neocenitelné služby. Dále by se měly zcela systematicky posbírat (přefotografovat, oxeroxovat) zpěvníčky, které si pořizují různí místní nadšenci snad v každé lokalitě. Dobře by se tu dalo využít například rozhlasové relace, jak to už v třicátých letech s jiným cílem provedli Bedřich Václavek a Robert Smetana.
      Mluvili jsme ve vztahu k souborové práci o vydávání sbírek lidových písní i o potřebě jejich stálého sbírání. Dokud se nepřestane zpívat, a to doufejme, že se nepřestane, nebude stále vysbíráno. Ale co tvá práce teoretická, jež by se dotýkala praxe souborů?
      Spolu s Pavlem Kurfürstem z Ústavu lidového umění ve Strážnici chystáme práci o lidové písni a nástrojové hudbě z Čech, Moravy a Slezska. Chceme v ní probírat píseň, hudební nástroje a instrumentální hudbu ve vzájemných souvislostech.[/] Plyne to z tohoto rozvržení práce: 1. Základní pojmosloví a soumezné vědní disciplíny, 2. Stav pramenů a přehled bádání, 3. Metody studia, 4. Stavba a sloh, 5. Typologie a systematika, 6. Historické vrstvy, 7. Regionální zvláštnosti, 8. Sepětí s prostředím, 9. Zpěváci a instrumentalisté, 10. Soubory lidových písní a tanců, 11. Místo české lidové písně a hudby v národním a mezinárodním měřítku. - Práce má mít 250 rukopisných stran, 40 fotografií, 70-80 kreseb a 150200 notových ukázek. Připravujeme ji pro nakladatelství Supraphon a měla by vyjít nejpozději v roce 1986 v nákladu 6000 výtisků.
      Bylo by ještě o čem mluvit, ale už tak jsme trochu překročili stanovený rozsah. Teď už zbývá jen vysvětlit, čeho se týká to druhé jubileum: Až budeš v dubnu oslavovat ty své padesátiny, vyhýbej se pokud možno strážnickému nádraží, protože - jak s oblibou vykládal náš společný přítel Jožka Tomeš dvě deci červeného ti tam v roce 1964 prodat nechtěli a o jízdenku jsi prý neměl žádný zájem.[/]
      To je lež jako věž! Ale kdyby stále nevznikal folklór, čím by se pak folkloristé živili! A tak se vlastně musím těšit z toho, že jsem svou hřivnou také přispěl do jeho pokladnice.

      Kdo četl dobře data v úvodní navštívence, jistě si povšiml, že odpovídal "host", který se letos dožívá padesátky. Data a údaje, které jsme četli, by ještě potřebovaly malý a osobní dodatek. Asi by bylo správné mluvit nejen o tom, kde se Dušan Holý narodil, na které školy chodil, kde pracoval a pracuje, co a kolik toho napsal atd. Ale mělo by se mluvit o tom, jaký je a jak ho známe. Že mu jde vždycky o věc a že umí za každou práci zatáhnout, že je skromný a že málo stojí o pocty (třeba jubilejní) a o funkce, že se na něj můžete spolehnout... Že není obojetná ryba, ale že se umí o své názory prát a poprat, že nikoho nezarmoutí a že o něho stojíme, když si nalijeme pohárek... To není jubilejní pochlebování, to je holá pravda - a proto ho máme rádi.[/]

FOLKLORISMUS

Dudy na koncertním pódiu [obsah]

Krátce po zakončení festivalu Pražské jaro došlo 11. 6. 1982 v Domě umělců k události, jež stojí za pozornost i v národopisném tisku. Ve 171leté historii pražské hudeb[/]ní konzervatoře se sice již vyskytlo na tucet žáků ve hře na dudy. Stalo se tak ovšem až v posledních desetiletích - jmenovitě za vedení profesorů A. Peka a L. Vachulky. Avšak až teprve nyní získal řádný titul absolventa MUDr. Karel

74

Krasnický. Dudácký absolvent je hned v několika ohledech atypický: zralý čtyřicátník, specializovaný lékař-rentgenolog, polyinstrumentalista, korepetitor, zakladatel a vedoucí několika folklórních souborů, nápaditý a přitom seriózní upravovatel lidových písní a tanců, jmenovitě z jižních Čech atd.
      Hru na řadu lidových nástrojů, především na dudy, schopnost vokálního projevu, jakož i úpravy a rekonstrukce někdy vzácných předloh (Rittersberkův prvotisk, Hartlův rukopisný Partibus aj.) předvedl K. Krasnický posluchačům na několika folklórních festivalech, v pražském Národopisném muzeu, v rozličných rozhlasových a televizních pořadech atd. Krasnického dudy se přitom uplatnily nejen v jeho souborech Blaťan (resp. Blaťani) a v Komorní folklórní skupině, ale též v činoherním orchestru Národního divadla (Trojanův dudácký part Tylova Strakonického dudáka). Absolventské vystoupení tak už jenom potvrdilo hudebníkovu interpretační zralost - lehkost melismatického zdobení, trylky s efektem terciové diafonie (vidličkový přehmat dudákova dlouhého malíku levé ruky až na ladící dírku!), hru s nakrátko vyřazenou bordunovou píšťalou atd. Ani dokonalost ladění všech 8 tónů ve vztahu k prodlevě nelze u nástroje s pověstně labilní intonací pokládat za samozřejmost.
      Za zvláštní zmínku pak stojí a punc originality si zaslouží absolventská skladba - Koncert Es dur[/] pro dudy a komorní orchestr. Ve spolupráci s Františkem Xaverem Thurim jej zkomponoval sám sólista, a to víceméně důsledně v klasickém slohu. Mezi českými historickými hudebninami sice chybí protějšky koncertů zejména francouzských skladatelů 18. století, komponované pro šalmajové dudy typu -"musette" - s hobojovou mechanikou, cizelované zlatem a intarzované perletí i diamanty. Přesto však drobných i rozsáhlejších skladeb pro dudy byla v Čechách zvláště v posledním půlstoletí zkomponována už celá řada (Bláha, Formánek, Maudr, Málek, Míchalíček, Pek,[/] Pok, Režný aj.). Zatím žádná z nich se tak bezvýhradně nepřiklonila ke stylovým předlohám hudby 18. století - zhruba od Händla do Mozarta - a vzdala tak dudácký hold nejen skutečným Mistrům, ale i plejádě jejich českých napodobitelů, "kleinmeistrů", většinou venkovských kantorů.
      Výkon víceméně ad hoc sestaveného orchestru s dirigentem F. X. Thurim byl výtečný. Vhodný zvukový snímek by nalezl uplatnění v rozhlase i na gramofonové desce - například v sestavě s vánočními pastorelami. Jaroslav Markl[/]

VÝSTAVY

Šátky, šály vlňáky [obsah]

Vlastivědné muzeum ve Slaném uspořádalo v prosinci 1981 až v březnu 1982 příležitostnou výstavu "Šátky, šály, vlňáky", v níž prezentovalo výběr ze své sbírky textilu, která byla v posledních letech vydatně rozmnožena akviziční činností v terénu, především v okolí Třebíze, sídla Národopisného muzea Slánska. Tato specifická součást zimního oděvu žen tu byla představena nejhodnotnějšími exempláři z různých údobí 19. století, kdy také tato součást zimního odívání byla nejvíce a v nejrůznějších obměnách užívána. Zastoupeny tu byly nejrůznější typy kašmírových šátků, žinilkových šátků i vlněných[/] šátků s jednoduchou výzdobou, a to od šátků s bohatým květinovým dekorem hýřícím přírodními barvami, které dodnes neztratily svou barevnost, přestože byly již vyrobeny v 1. polovině minulého století, až po šátky z počátků a první poloviny tohoto století, kde už vzory jsou odbyté a syntetické barvy vybledlé, což demonstruje jak pokles vkusu továrních výrobců, tak velkosériovou produkci, která ovšem svou lácí výrobek prostému spotřebiteli přibližovala. Hodnotné starší kusy kašmírových a žinilkových šátků také dlouho vydržely a byly často děděny a užívány o nedělích a o svátcích, zatímco laciný vlněný šátek z tohoto století byl užíván v denním oděvu, dokládal úzus star

75

ší generace, v níž se tato součást odívání na vesnicích ještě udržuje. Hmotné exponáty byly doprovázeny ilustrativním a ikonografickým materiálem - dobovými fotografiemi z 2. poloviny 19. a 1. poloviny tohoto století, reprodukcemi dobových ilustrací, betlémovými figurkami "daraček" s vlňáky apod., a to až po soudobou fotografii starších žen ze Třebíze ve vlňácích, dokumetující životnost této oděvní součástí na venkově dodnes - byť vesměs jen ve starší generaci, Na výstavě byl učiněn také pokus o rekonstrukci zimního oděvu ženy ze Slánska, a to na figurině, jejíž stylizovanou hlavu pokrýval jeden žinilkových velkých šátků. Výstava byla zaměřena především na ženský (popř. dívčí) oděv, neboť v zimním odívání mužů bylo i šál užíváno málo (popř. byly užívány vlněné šátky žen na způsob šály). Nebyla však opominuta skutečnost, že v interiéru domácnosti - ovšem z novější doby (od 2. poloviny 19. století) - nacházely využití též materiálem i zpracováním příbuzné vlněné přehozy, a to povýtce jako přehozy přes postel. Několik kusů z nich (s kašmírovými vzory) bylo tu také na dop lnění prezentováno. Dotčená výstava vhodně v zimním údobí připomenula tradiční součást zimního odívání žen a zároveň vhodným způsobem takto širší veřejnosti ukázala, že lidový oděv je nutno chápat šíře než zúžené omezování lidového oděvu na "lidový kroj", jehož užívání na Slánsku vzalo za své již před ro[/]kem 1848 a to, co zbylo, je projevem umělým, vyvolaným jednak svérázovým hnutím z počátků tohoto století, jednak baráčníky. Tomuto pohledu na lidový oděv napomáhaly i stručné informativní texty provázející celou výstavu, která tak vhodně prezentovala muzejní sbírky i napomohla k širšímu pohledu na lidovou kulturu v řadách veřejnosti. Jan Šťovíček

Výstava akvarelů Pavla Krejčího [obsah]

Nedožitých pětašedesátin Pavla Krejčího, předního znalce hudebního a tanečního folklóru Podještědí a Zaodkrkonoší, si připomenuli jeho přátelé na vernisáži akvarelů Pavla Krejčího, která se konala 22. května 1982 ve foyeru Naivního divadla v Liberci, ve městě, kde tento folklorista po dlouhá léta žil a působil. Nevelká výstava, která zde byla otevřena do konce června, připomenula méně známou část uměleckého odkazu Pavla Krejčího - výtvarnou tvorbu, která byla spojena s jeho profesí středoškolského profesora kreslení, pro niž se připravil v Praze u prof. O. Blažíčka a C. Boudy. Představeny tu byly zejména krajinářské motivy z jeho rodné Ostroměře a vůbec z celého Podkrkonoší, v nichž dominovala lidová architektura, v jejímž prostředí P. Krejčí vyrostl a byl s ní důvěrně spojen po celý život. - Kreslířské schopnosti P. Krejčího jsou ostatně známy z jejeho ilustrací k vlastní práci "Po[/]jizerské a podještědské písně a tance", vydané v Liberci roku 1963. Ta spolu s jeho prací Podkrkonošské tance" z roku 1956 náleží k stěžejním hodnotám české hudební folkloristiky, která se k hudebně folkloristickému dílu P. Krejčího neustále vrací, jak nasvědčuje i sborník "Severní Čechy v lidové písni", vydaný v Ústí n. L. 1980 (autorský kolektiv: Jan Oliva - Josef Pazderka - Felix Koblenec), kde z pozůstalostí P. Krejčího bylo publikováno 19 písní.
      Pavel Krejčí, který se narodil 2. 6. 1917 v Ostroměři u Nové Paky, byl na folkloristickou dráhu přiveden za 2. světové války stařičkým sběratelem J. E. Jankovcem. Tvořivé nadání Pavla Krejčího se však mohlo uplatnit až po válce, a to v úzkém sepětí s jeho učitelským povoláním, které od roku 1947 až do náhlé smrti 13. června 1967 bylo realizováno v Liberci na několika typech škol. P. Krejčí založil povícero studentských národopisných souborů. Neznámější z nich byl Zichův podještědský soubor písní a tanců, který působil při libereckém pedagogickém gymnáziu v 50. letech.
      Odkaz Pavla Krejčího je na Liberecku stále živý. Dokládají to např. relace o něm a o jeho sbírkách v krajském vysílání Čs. rozhlasu (studio Ústí n. L.), z jeho sběrů čerpá Podještědský soubor písní a tanců v Liberci atd. Jan Šťovíček

76