Národopisné aktuality/1983/2

Dne 11. dubna 1983 zemřel po těžké nemoci zasloužilý umělec PhDr. Vítězslav Volavý. Stál u zrodu Mezinárodního folkloristického festivalu, byl zakladatelem a v letech 1956-1983 ředitelem Ústavu lidového umění ve Strážni[/]ci. jeho odchodem ztrácí československý národopis člověka, který věnoval studiu i rozvoji lidové kultury celý svůj život - jako vědec i jako věhlasný primáš.

Redakce

Národopisné aktuality roč. XX. - 1983, č. 2

STUDIE

VLIVY FOLKLÓRU NA SOUČASNOU ČESKOU LITERATURU

[obsah]

      OLDŘICH SIROVÁTKA, Ústav pro českou a světovou literaturu, Brno
      Když mluvíme o působnosti folklórní slovesnosti na literaturu, a ještě šířeji na celé umění a kulturu národa, není to pouze nějaká vysloveně odbornická otázka. Snažíme se totiž postihnout, jaký význam a funkci měla lidová kultura, lidové umění a folklór, lidová slovesnost, v rozvoji národní kultury, jak přispěly k jejímu formování a k jejímu charakteru. To tedy znamená, že tato otázka se dotýká přímo povahy a základů národní kultury a národního umění.
      Vlivy folklóru na umění, literaturu, výtvarnictví, architekturu a hudbu lze sledovat ve vývoji národní kultury od jejích počátků a dostávají v každé etapě různou dynamiku a nejrůznější formy. v některých etapách - jako zejména v tzv. národním obrození na počátku 19. století - dostaly u mnoha umělců mimořádný význam a pomáhaly vytvářet umění a kulturu, která se opírá o lidové národní tra[/]dice: Škroup, Křižkovský, Smetana, Mánes a Aleš, Čelakovský, Erben a Němcová jsou příkladem onoho uměleckého úsilí. Folklór v jejich uměleckém zpracování se stal hodnotou celonárodní a celospolečenskou. Ale ani v dalším uměleckém a kulturním vývoji nepřestalo působení lidového umění a folklóru na národní kulturu. Pokračovaly v různé míře po celou druhou polovinu minulého století a projevovaly se u umělců - ať už literárních, výtvarných nebo hudebních - rovněž v první polovici našeho století. Obecně by se dalo mluvit o tzv. uměleckém folklorismu. Pod tímto termínem můžeme rozumět vlivy folklóru a celé lidové kultury na národní umění a jejich integraci do obecného společenského vědomí, do národní kultury. Není to jev samozřejmě pouze český nebo slovenský, ale projevuje se u všech národů evropských i po celém světě. Vlivy lidové slovesnosti, folklóru

na literaturu, písemnictví jsou tedy jenom jednou složkou celého tohoto vývoje a procesů.

      Česká literární historie se věnovala otázkám vlivů lidové slovesnosti na literaturu už odedávna. K. Dvořák napsal ve stati O předpokladech studia vlivů lidové slovesnosti na literaturu (1958): "O vzájemných vztazích lidové slovesnosti a literatury se, po pravdě řečeno, ve vědě nikdy zásadně nepochybovalo. Byla to skutečnost příliš očividná, než aby mohla nebýt nerespektována v pracích jak folkloristických, tak i literárněhistorických..." Na jiném místě své studie Dvořák říká, že dějiny české literatury mohou být vypracovány jedině s přihlédnutím k oboustranným vlivům lidové slovesnosti na literaturu, a naopak literatury na folklór.1)
      Naprostá většina českých dřívějších literárně vědeckých článků a knih se věnovala především vlivům folklóru na českou obrozeneckou literaturu, tedy na literární období, kdy se folklórní vlivy nejvíc projevovaly. Druhá polovina 19. století a počátky 20. století zůstávaly při výzkumu v pozadí, i když se rovněž k těmto obdobím najdou v českých literárněhistorických pracích některé pozoruhodné výsledky.
      Vztahy mezi písemnictvím (literaturou) a folklórem (lidovou slovesností) můžeme schématicky shrnout do několika bodů:
      (1) Jednak se od počátků národního písem[/]nictví projevují různé vlivy literatury na lidovou slovesnost; mluvíme v tom případě o "folklorizaci", "zlidovění" literárních témat, syžetů, motivů, konfliktů, figur, poetických a jazykových prostředků v lidové tradici, o jejich zdomácnění ve folklóru.
      (2) Literatura na jedné straně a folklór, lidová slovesnost na straně druhé stojí častokrát v komplementárním poměru a vzájemně se doplňují. Někdy literatura přebírá funkce, které dříve plnil folklór, dokud měl větší společenský dosah a dokud některé jeho žánry nevymizely, jindy - jako třeba v pobělohorské době v 17. a 18. století - lidová slovesnost vyplnila mezeru při pronikavém poklesu literatury a celé národní kultury v tomto období.
      (3) Za protiklad "folklorizace", zlidovění ize považovat nejrůznější vlivy, působení folklóru na písemnictví, na literární vývoj a literární procesy. Ono působení dostalo v literární vědě a ve folkloristice různé termíny. B. Václavek mluvil o "pronikání", "zužitkování", "vtělování", "integraci" a "funkci" lidové slovesnosti v literatuře, K. Dvořák a F. Vodička užili termínu "včleňování" folklóru do literatury, jiní autoři hovoří o "literarizaci" lidové slovesnosti, folklórních žánrů v literatuře. M. K. Azadovskij začal od 30. let razit termín "folklorismus literatury" a "literární folklorismus", a ten od těch dob v sovětské vědě zdomácněl.2) Jeho obdobou je označení "poetický" folklorismus, jehož užila slovenská badatelka M. Dzubáková při včleňování fol

klóru do slovenské umělé poezie, básnictví. Jak probíhaly procesy při integraci lidové slovesnosti do české literatury od počátku 19. století až do konce 30. let našeho století ukázal B. Václavek v známé rozpravě Lidová slovesnost v českém vývoji literárním (1940). Je to vlastně shrnutí výzkumů a výsledků, jež rozvíjel a formuloval v předchozích článcích, hlavně z let 1938 až 1940: k současnému zájmu o slovesné umění lidové, Lidová píseň a česká poezie, Integrace lidové písně v české poezii, Vzájemné vlivy mezi umělou a lidovou lyrikou českou v 19. století, Funkce lidové poezie v českém vývoji literárním, Tradice lidové slovesnosti a umělá literatura, Tradice lidové písně aj.3) Vlivy folklóru na literaturu Václavek spatřoval ve dvojí funkci: Předně ve funkci rezonanční, udržující, jež je rezervoárem tradice a vnáší do dějin národní literatury souvislost a kontinuitu, a dále ve funkci regenerační, jež literaturu přibližuje ke konkrétnímu životu, k umění bezprostřednímu a názornému. Václavek také poznal, že vztah literatury a celé kultury k lidové slovesnosti a vůbec k celé lidové kultuře se neustále proměňuje, že prochází výkyvy a že po období příklonu k lidovým tradicím přicházejí léta malého zájmu o folklór a odlivu od lidové poezie. Vyslovil přesvědčení, že po delším odklonu od folklórní slovesnosti se vývoj české literatury dostává do nové situace, kdy literatura bude čerpat z lidové slovesnosti, "Nemizí vlivy lidové slovesnosti, mění se jen metoda, kterou tuto lidovou slovesnost[/] umělí básníci vytěžují," napsal ve stati Funkce lidové poezie v českém vývoji literárním.4) Platí tato Václavkova slova také pro současný vývoj české literatury, zůstává folklórní linie živá rovněž pro soudobé české básníky, prozaiky a dramatiky?

Každý čtenář, jenž soustavně sleduje současnou českou literaturu, dobře ví, že mezi jejími autory se vyskytují mnozí spisovatelé, kteří čerpají z folklóru, kteří se opírají v různé míře o lidovou poezii, o píseň, říkadla, pohádky, pověsti, vyprávění ze života, lidové hry. Někteří z nich patří v české literatuře k nejznámějším jménům - jako Jan Drda, J. Š. Kubín, František Hrubín, Bohumil Hrabal, Jiří Marek, Josef Kainar, Miroslav Florian, E. F. Burian, M. V. Kratochvíl, Jaroslav Seifert, Josef V. Pleva, Josef Strnadel, Václav Čtvrtek, František Langer, Josef Kopta, Jan Werich, Karel Plicka, František Lazecký, Zdeněk Vavřík, Marie Kubátová, Miloslav Bureš, Eduard Petiška a jiní. Kromě nich lze uvést ještě další autory, jejichž dílo nedosáhlo takového významu. Pro některé z nich se stala návaznost na lidovou slovesnost hlavní linií jejich literární tvorby, pro jiné je to zase pouze jedna složka, a někdy jen okrajová, jejich literární inspirace. Vlivy folklóru na soudobou literaturu se také projevují ve všech literárních žánrech - od poezie přes prózu až po dramatickou tvorbu, v literatuře pro dospělé čte

náře až po četbu pro děti a mládež. Znamená to tedy, že už při tomto letmém pohledu se jeví vklad lidové slovesnosti do současného literárního vývoje hodně pestrý a pronikavý.
      Rovněž české literární bádání se věnovalo po druhé světové válce rozboru vlivů folklóru na starší i současný literární vývoj. Někteří autoři pokračovali ve výzkumech B. Václavka a vědomě na něj navazovali, K. Dvořák a F. Vodička, autoři statí Včleňování folklóru do obrozenecké literatury (1955) a O předpokladech studia vlivů lidové slovesnosti na literaturu (1958), nebo K. Horálek, autor knihy Folklór a světová literatura (1979) a některých dalších časopiseckých statí s touto tematikou, přinesli nové podněty a myšlenky do této problematiky. Ale nejen v domácí literární vědě jsou otázky včleňování folklóru do literatury živé. Zabývají se jimi rovněž literární historii slovenští (M. Dzubáková, V. Kochol, V. Marčok) nebo polští (J. Krzyžanowski, R. Sulima, J. Ługowska). Že otázky literárního folklorismu mají pro uplynulý i současný literární vývoj značný význam, je vidět z toho, jakou pozornost jim věnuje sovětská literární věda a folkloristika: knihy, speciální sborníky a četné časopisecké články svědčí o onom zájmu. Před několika málo roky dokonce vyšla knižní bibliografie Foľklor i literatura (1978), kde se můžeme přesvědčit, kolik úsilí se věnovalo těmto záležitostem. Také "mladá sovětská literatura často aktivně začlenila do svého arzenálu lidovou slovesnost ve všech jejích mnohotvárných formách a prostředcích",[/] napsal nedávno literární historik P. S. Vychodcev.5)
      Vlivy lidové slovesnosti na literaturu se probíraly v naprosté většině ve "vysoké", umělecké, oficiální literatuře, tedy u básníků a spisovatelů "vyšší" literatury, i když je to pouze menší část veškeré literatury. Ostatní literární okruhy zůstávaly bez povšimnutí. Tu a tam se dostalo pozornosti dětské četbě a jejím autorům, protože badatelé nemohli přejít skutečnost, že dětská literatura se v několika svých důležitých žánrech od počátku svého vzniku opírá o folklór. Mám za to, že zájem je třeba rozšířit na všecky okruhy literatury - od četby dětské a zábavné až po literaturu regionální a "vysokou", uměleckou. Jedině takto lze posoudit, jak se uplatňují nejrůznější vlivy folklóru a jejich formy při literárním zpracování. Všecky tyto okruhy navzájem souvisejí, prolínají se a vzájemně ovlivňují.[5)][6)]
      Mezi tyto okruhy patří především literatura, která je autentickým, vědeckým nebo málo upraveným zápisem lidových písní, pohádek, pověstí, humorek, memorátů, dětských říkadel a her, přísloví, pranostik, divadelních her. Náleží do ní zápisy původního folklóru od zpěváků a vypravěčů, vydané v literární podobě. Autory oněch skladeb je lidová tradice, zpěváci a vypravěči; ale podíl na nich mají rovněž sběratelé a vydavatelé, editoři, Tento "folklór v knize", jak bychom mohli říct, se vyčleňuje z folklórního procesu a stává se součástí procesu literárního.

      Jiným okruhem literatury je tvorba amatérských, "lidových" autorů a skladatelů - jako byli třeba F. Mikulecký-Hřebačka, A. Gorlová, R. Horáková, J. Bora, A. Šulová, J. Vrbka a mnozí jiní. Někteří z nich vědomě navazují na lidovou slovesnost, sbírají a napodobují písně, pohádky, humorky, divadelní hry, píší "ohlasy lidových písní" jak to vyjádřil F. Mikulecký. Jejich skladby se šíří ponejvíc písemně a tiskem, ale také někdy ústní cestou a folklórním kolováním. Většinou zůstávají tyto písně, verše, prozaické a dramatické skladby známy v místním a regionálním oběhu. Jejich význam pro studium pronikání folklórní slovesnosti do literatury spočívá hlavně v tom, že oni skladatelé čerpají z lidových tradic mnohem víc než autoři jiných okruhů literatury.
      Značná část této literatury se zapojuje do literatury regionální, krajové, která má ovšem větší rozsah i dosah. Ale pro regionální literaturu je většinou příznačný přímý a úzký vztah k lidové slovesnosti vlastního regionu. Projevuje se v několika žánrech krajové literatury - zejména v povídkách a črtách, čerpaných ze starého i současného života kraje (M. Kršková, A. Kutinková, M. Kubátová, J. Horáček, J. Buchar, B. Četyna ad.), v adaptaci a přepisu místních pověstí a pohádek (J. Prchal, V. Horyna, M. Baláš, B. Pernica, J. Adámek, J. Spáčil, J. Jech). Někteří z autorů regionální literatury se stali známými jmény v širším okruhu, v literatuře dětské nebo vysoké, umělecky hodnotné literatuře[/] pro dospělé. Poměrně méně navazuje krajová literatura na lidovou poezii (L. Hořká, F. Semeráková, L. Nezdařil), i když ona linie má v českém krajovém písemnictví starší a dlouhé tradice.
      Literatura zábavná a populární se projevuje ve více žánrových odstínech a některé její složky těží rovněž z lidové slovesnosti, zejména humorka a komické vyprávění ze života. Jako příklad lze uvést povídky a soudničky Z. Galušky, jednoho z nejproslulejších autorů onoho typu zábavné četby, ale mohli bychom uvádět ještě autory další.
      Přímé vztahy mezi folklórní slovesností a literaturou pro děti a mládež vznikly už v samých počátcích dětské literatury a některé skupiny dětské četby - zejména pohádky, pověsti a říkadla - mají svůj původ především ve folklóru. Tento bezprostřední poměr k lidové slovesnosti přetrval až do současnosti (J. Drda, F. Hrubín, V. Čtvrtek, E. Petiška, F. Lazecký, J. Kainar, J. Seifert, j. Kopta, J. Marek, M. Bureš, j. Strnadel, F. Langer ad.).
      Ale rovněž "vysoká", umělecká, oficiální literatura zůstala až do dnešních dnů v přímém, bezprostředním spojení s folklórem, a to ve všech druzích - v poezii (J. Kainar M. Bureš, V. Závada, I. Odehnal aj.), v próze i v dramatické tvorbě (J. Drda, M. Kubátová, J. Kainar, J. Jílek) pro herecké i loutkové jeviště. Pro některé autory představuje folklórní inspirace hlavní pramen jejich tvorby pro Drdu v prozaických i dramatických po

hádkách, pro J. Strnadla v některých prózách (Černá slza, Hořká tráva), pro V. Čtvrtka v pověstech pro dospělé čtenáře (Nezbedné pověsti), pro povídkovou tvorbu B. Hrabala, která osobitě stylizuje povídky ze života, nebo pro verše M. Bureše (Utkáno z pramenů)
Když vyšetřujeme vlivy folklórní slovesnosti na současnou českou literaturu, musíme se také zajímat, ze kterých folklórních žánrů tato literatura čerpá. Od počátků novodobé české literatury, tedy hlavně od počátků obrození, se postupně vytvořily potřeby i literární konvence při pronikání folklórních žánrů do literatury, a ty se jenom málo měnily. Lyrická píseň, balada, pohádka, pověst, říkadla, přísloví a lidová hra patřily už od počátku při včleňování do literatury k favorizovaným druhům lidové slovesnosti, Fodobný vývoj pokračuje i dnes, ale mezi folklórní žánry, jež soudobá česká literatura začíná využívat, se dostaly hlavně memoráty, vyprávění ze života. O tento druh folklórního vyprávění se literatura zajímala už od konce minulého století, ale zejména v době mszi válkami si jej spisovatelé začali všímat vydatněji, Vyprávění ze života zužitkoval J. John ve Večerech na slamníku (1920), J. Hašek v Dobrém vojáku Švejkovi, K. Čapek v Povídkách z jedné a druhé kapsy nebo J. Š. Kubín ve svých "jivínských rapsodiích". Literární zájem pokračoval také po osvobození. J. Marek v povídkovém cyklu Nad námi svítá (1950) a hlavně B. Hrabal v celém svém prozaickém díle prodloužili zájem o povídku ze života, memorát,[/] až do současnosti. Tyto literární procesy vlastně zrcadlí současný vývoj folklórních žánrů, v němž humorka, anekdota a memorát se staly jedinými produktivními druhy české lidové prózy a nahradily starší, klasické žánry (pohádku, pověst, legendu, demonologickou povídku).
Na českou literaturu nepůsobil však jenom folklór domácí, národní, ale také folklór jiných národů. Na tuto skutečnost se při rozboru folklórních vlivů někdy zapomínalo. Už jeden z prvních českých básníků folklórní linie F. Čelakovský, autor Ohlasu písní ruských (1829) a Ohlasu písní českých (1839) je příkladem této dvojí literární cesty - cesty za folklórem cizím i domácím. Literární zájem o národní i jinonárodní folklór se mísil také v dalším literárním vývoji, Musí se s ním počítat také v současné literatuře. Zahraniční folklór tvoř í značný díl knižní produkce, dostává se ke čtenáři hlavně v překladech a literárních úpravách a parafrázích. Ale někteří autoři navazují na jinonárodní lidovou slovesnost , také ve vlastních skladbách, v básních, próze nebo v dramatu: tak V. Závada ve sbírce Povstání z mrtvých (1946), kde použil motivů a formálních postupů jihoslovanských junáckých písní, P. Křička, který se ve sbírkách Světlý oblak (1945) a Píseň meče (1946) inspiroval ruskými bylinami a jihoslovanskou epikou, anebo Z. Nováková-Renčová, která stylizuje do veršů syžety a motivy jinonárodních pohádek.

      Procesy při včleňování folklóru do současné literatury jsou bohaté a mnohostranné a nelze je seřadit do úplného systému. Proti minulosti se postupy při integraci folklórních motivů a prostředků značně obohatily, zjemnily a zkomplikovaly. Probíhají, jak upozornil K. Dvořák, v třech hlavních rovinách literárního díla, totiž v rovině (1) ideové, (2) tematické a (3) výrazové, formální.7) Výchozí folklórní skladba se tedy při literárním využití přizpůsobuje podle záměru autora. Tyto literární adaptace, ať už ideové, tematické, kompoziční a formální, mají různý rozsah a platnost. Kolísají od imitace, ohlasu, přepisu a parafráze lidové slovesnosti až po pouhou citaci písně nebo pohádky, využití ojedinělých slov, výrazů nebo formulí. Většina procesů při integraci folklóru a folklórních prvků do literatury se projevovala už v dřívějším vývoji české literatury. Nové se jeví v současné literatuře hlavně ideologické a aktualizační záměry: zdůrazňování lidu, lidového charakteru a lidové revolty proti pánům a mocným. Folklórní motivy dostávaly v literárním zpracování aktuální a někdy přímo politické zaměření: České pohádky a Hrátky s čertem J. Drdy nebo písně A. Gorlové z 50. let reprezentují tuto linii zužitkování lidové slovesnosti.
      Nesmíme rovněž zapomenout, že folklórní elementy v literatuře se neuplatňují pouze četbou, tedy jedině literární cestou. Literatura se postupně stala spojujícím členem, svorníkem mezi ostatními prostředky hromadné[/] komunikace - mezi rozhlasem, filmem, gramofonovou deskou a televizí. v nich se objevují pravidelně pořady z literárních děl folklórního a národopisného zabarvení nebo literární autoři vytvořili náměty a scénáře k vlastním, samostatným programům v prostředcích masové komunikace. Zejména pohádky a písně, ale také pověsti a humorky se dostávají do rozhlasu, filmu, televize i na gramofonovou desku. Tyto adaptace literárních děl folklórní inspirace získávají literatuře a folklóru nové diváky a posluchače. Tak filmovou pohádku podle námětu B. Němcové Pyšná princezna (režie B. Zeman) vidělo v historii českého filmu nejvíc diváků (od r. 1952-72 ji shlédlo asi 10 milionů lidí). Podobné návštěvnické rekordy slavila také pohádka V. Vorlíčka Tři oříšky pro Popelku (1973), také podle textu jedné z největších postav české pohádkové literatury.
      Folklórní vlivy na současnou literaturu mají paralelu v jiných oblastech umění, zejména v malířství (J. Lada, A. Svolinský, A. Strnadel, J. Trnka, F. Duša) a také v hudbě (B. Martinů, E. F. Burian, K. Slavický, L. Vycpálek, P. Eben). Navíc pramenily literární snahy o využití lidové slovesnosti v kulturním ovzduší po osvobození, v orientaci kulturní politiky, která byla příznivá lidovému umění a lidové kultuře. "Návrat k folklóru", "renesance folklóru", jak se často píše, se projevily zejména v růstu profesionálních i amatérských folklórních souborů a skupin, v různých festi

valech a přehlídkách lidových písní, tanců a krojů, v publikační činnosti týkající se folklóru, lidového umění a celé lidové kultury.
      Pro vývoj literatury je závažné, že autoři mnohdy nečerpají z lidové slovesnosti bezprostředně a z určitých folklórních skladeb a žánrů přímo, ale že se v české (a samozřejmě v každé národní literatuře) zformovala tradice literatury navazující na folklórní slovesnost a že se v literárním procesu vytvořily postupy při včleňování folklórních prvků do literatury. [8)]Tak třeba se o erbenovskou literární baladu - a nikoliv přímo o baladu folklórní - opíral j. Wolker a po něm někteří autoři našich dnů (M. Kratochvílová, L. Hořká) .9) Podobně J. Drda, jak to sám přiznal, navázal na pohádkářskou linii Erbenovu.
      Proti minulosti - zejména proti obrození není folklórní linie v současné české literatuře záležitostí nějakého směru nebo školy. Je to osobní a individuální vztah každého autora, ať už v celé jeho literární tvorbě, nebo jenom v určité fázi jeho literární cesty, anebo pouze v některé části jeho literárního díla.
      Vlastní smysl rozboru folklórních vlivů na literaturu - rovněž na literaturu současnou - není a nemůže být v tom, abychom žárlivě a se zadostiučiněním sledovali, kolik vlivů lidové slovesnosti a jaké vlivy se v literárním vývoji uplatňují, abychom dokazovali, že folklórní linie je živá a vydatná. Jediný význam podobných rozborů spočívá vysloveně v tom, jak folklórní vlivy, návaznost na lido[/]vou slovesnost literatuře a jejímu vývoji pomáhají a prospívají. Totiž v tom, jak český básník, prozaik a dramatik těží z folklóru a jak tyto folklórní vlivy jeho literární tvorbu obohacují, jak a v čem ji rozšiřují ideově, myšlenkově, tematicky nebo výrazově.[/]

Poznámky
1.
      DVOŘÁK, O předpokladech studia vlivů, s. 288, 290.
2.
      GUSEV, Foľklorizm kak faktor, s. 123; HORÁLEK, Folklór a světová literatura, s. 82.
3.
      Tyto Václavkovy studie jsou shrnuty v knihách O české písni lidové a zlidovělé (Praha 1950) a O lidové písni a slovesnosti (Praha 1963).
4.
      VÁCLAVEK, Funkce lidové poezie v českém vývoji literárním (O lidové písni a slovesnosti), s. 206.
5.
      VYCHODCEV, Na styke dvuch chudožestvennych kuľtur, s. 21.
6.
      SIROVÁTKA, Folklór v dětské literatuře, s. 44.
7.
      DVOŘÁK, O předpokladech studia vlivů, s. 291.
8.
      SIROVÁTKA, k vývoji folklórních žánrů, s. 38-39.
9.
      Rozhovor s Janem Drdou o próze. Literární noviny, č. 34, 1958, s. 3. Hlavní literatura
     M. BARTOŠ: Zájmová umělecká činnost. Praha 1981.
     O. DANGLOVÁ: Folklór a literatúra. Slovenský národopis, 23, 1975, s. 125-126.
     Ľ. DROPPOVÁ: Folklór v televíznom vysielaní. In: Folklór a umenie dneška, Bratislava 1980, s. 139-146.

     " K. DVOŘÁK: O předpokladech studia vlivů lidové slovesnosti na literaturu. Česká literatura, 6, 1958, s. 288-301.
     " K. DVOŘÁK - F. VODIČKA: Včleňování folkloru do obrozenské literatury. Česká literatura, 3, 1955, s. 293-350.
     " M. DZUBÁKOVÁ: Estetické impulzy klasického folklóru a súčasná slovenská poézia. (Pokus o náčrt problematiky.) Slovenská literatura, 12, 1965, s. 573-587.
     " M. DZUBÁKOVÁ: Estetické osamostatňovanie ľudovej poézie a žánrová diferenciácia folklóru v preromantizme a romantizme. Slovenská literatúra, 12, 1965, s. 476-492.
     " V. JE. GUSEV: Foľklorizm kak faktor stanovljenija nacionalnych kuľtur slavjanskych narodov. In: Formirovanie nacionaľnych kuľtur v stranach Centraľnoj i Jugo-Vostočnoj Evropy, Moskva 1977, s. 127- 135.
     " K. HORÁLEK: Folklór a světová literatura, Praha 1979.
     " K. HORÁLEK: Konvergentní a divergentní procesy ve vývoji lidové prózy. Český lid, 67; 1980, s. 29-35.
     " V. KOCHOL: Literatúra a folklór. Slovenský národopis, 25, 1977, s. 214-224.
     " V. MARČOK: Súčasná slovenská literatura a folklór. In:
      Folklór a umenie dneška, Bratislava 1980, s. 33-37.
     " Z. NEJEDLÝ: Za kulturu lidovou a národní, Praha 1953.
     " A. M. NOVIKOVA - N. A. ALEKSANDROVA: Foľklor i literatura, Moskva 1978.
     " Roľ foľklora v razvitii literatur narodov SSSR (red. U. B.
      Dalgat), Moskva 1975.
     " A. V. POŠÁTEJEVA: Literatura i foľklor, Moskva 1981.
     " O. SIROVÁTKA: "Autentický" a "stylizovaný" folklór: In:
      Lidové umění a dnešek (red. V. Frolec), Brno 1977, s. 35-42.
     " O. SIROVÁTKA: Folklór v dětské literatuře. In: Dítě a tradice lidové kultury (red. V. Frolec), Brno 1980, s. 43-48.
     " O. SIROVÁTKA: Lidové pohádky a pověsti jako literární četba. Zlatý máj. 20, 1976, s. 78-84.
     " O. SIROVÁTKA: Současná česká literatura a folklór. In:
      Sborník z mezinárodní literárněvědné konference
      Bezručova Opava 1978, Ostrava 1980, s. 147-152.
     " O. SIROVÁTKA: k vývoji folklórních žánrů. In: Sborník prací filozofické fakulty brněnské university, Brno,
      D 27, 1980, s. 33-39.
     " J. SVOBODA: Tvorba a region; Ostrava 1974.
     " J. UHER: Kam usedl pták, Brno 1977.
     " B. VÁCLAVEK: O české písni lidové a zlidovělé, Praha 1950. '
     " B. VÁCLAVEK: O lidové písni a slovesnosti, Praha 1963.
     " F. VODIČKA: Včleňování folklórní pohádky do obrozenské literatury. Cesty a cíle obrozenské literatury, Praha 1958.
     " P. S. VYCHODCEV: Na styke dvuch chudožestvennych kuľtur. (Problema foľklorizma v literature.) In: Voprosy teorii foľklora. Russkij foľklor, 19, Leningrad 1979, s. 3-30.

DIE EINFLÜSSE DER VOLKSLITERATUR AUF DIE GEGENWÄRTIGE TSCHECHISCHE LITERATUR
(Zusammenfassung)

      Die Forschung über Eingliederung der Volksliteratur in die Literatur, also über den so[ ]genannten Literaturfolklorismus, hat in tschechischer Literaturwissenschaft und Folkloristik eine gute Tradition, besonders in den Arbeiten von B. Václavek. Ebenso in der Gegenwart wird diesen Fragen genug Aufmerksamkeit gewidmet, hauptsächlich der Zeitperiode der Wiedergeburtsliteratur.
      In der tschechischen Literatur gab es seit 1945 eine ziemlich grosse Anzahl von bedeutenden Autoren, die verschiedenartig an die Folklore sich anlehnen J. Drda, J. Š. Kubín, Fr. Hrubín, J. Kainar, B. Hrabal, E. F. Burian, J. Marek, M. Florian, J. Strnadel, V. Čtvrtek u.a. Die Einflüsse der Folklore kommen zum Ausdruck in allen Literaturgattungen und bei den Schrift[a][s]tellern verschiedenen Niveaus, in der Literatur für Erwachsene sowie auch für Kinder.
      Die Merkmale des Literaturfolklorismus wurden meistens in der "hohen", künstlerischen Literatur verfolgt. Aber es ist notwendig, sich auch auf alte übrigen Literaturbereiche einzustellen, in denen sich die Einflüsse der Folklore äussern; nur auf diese Weise kann man den ganzen Um fang und verschiedene Integrationsformen der Volksliteratur in die Literatur erweisen. Zu diesen Bereichen gehören: 1) literarische Einschreibungen der Folklore (von Liedern, Prosa, Sprächen, Sprichwörtern usw.), die als Literatur herausgegeben werden, das heisst in Zeitschriften und Büchern erscheinen; 2) die Produktion "volkstümlicher" Laienautoren und Komponisten, die ausserhalb offizieller literarischer Wege verbreitet wird; 3) regionale Literatur; 4) unterhaltende, populäre Lektüre (Paraliteratur; 5) die Lektüre für Kinder und Jugend; und 6) hohe, künstlerische Literatur.[/]
      Beim Studium der Einflüsse der Folklore auf die Literatur ist es wichtig, festzustellen, auf welche Weise die Autoren die Folklore kennenlernen (ob direkt, unmittelbar, oder vermittelt), ob sie aus heimischer, oder fremder, ausländischer Folklore schöpfen, aus welchen Volksliteraturgattungen sie schöpfen und welche Vorgänge sie bei literarischer Verarbeitung in der Ideen-, Themen- und Ausdrucksauffassung verwenden, nämlich welche Prozesse bei der Eingli[e]derung der Folklore in die Literatur verlaufen.
      Gegenüber der Vergangenheit, hauptsächlich der Literatur des 19. Jahrhunderts, ist die volkskundliche Linie keine Angelegenheit irgendeiner Richtung, sondern sie ist vor allem der Ausdruck einer persönlichen und individuellen Beziehung jedes Autors zur Folklore und zum literarischen Schaffen, sowohl in seinem ganzen Werk, als auch in gewisser Entwicklungsstufe, oder bloss in einen Teil seiner Schaffung. Der eigentliche Sinn der Analyse der folkloristischen Einflüsse auf die Literatur besteht darin, dass der Literaturwissenschaftler und Kritiker erkennt und beurteilt, wie die Folklore und die Volksliteratur der Literatur und ihrer Entwicklung behilflich und nützlich sind, was der Autor aus der Folklore gewinnt, und wie sein literarischen Werk sich mit der Folklore bereichert und ausbreitet.
      Die Einflüsse der Volksliteratur auf die Literatur haben ihre Parallele eben falls in anderen Kunstsphären, besonders in der Malerei und Musik. Sie verlaufen auch in anderen Massenkommunikationsmitteln, im Hörfunk, Film, Fernsehen, auf der Schallplatte; dabei wird die Literatur ein Verbindungsglied unter den übrigen Massenkommunikationsgebieten.
      Übersetzung: J. Švec

Národopisné aktuality roč. XX. - 1983; č. 2

SOCIÁLNÍ REALITA VE SVATEBNÍCH PÍSNÍCH

[obsah]

      PAVEL POPELKA, Muzeum J. A. Komenského, Uherský Brod
      Svatba byla jednou z nejdůležitějších událostí v životě vesnického člověka. Kromě poslání sociálně právního plnila i různé funkce zábavné a byla i vhodnou příležitostí pro společenskou komunikaci. Na různých místech svatebního veselí docházelo ke sdělování obsahů, které bylo určeno jak svatebčanům, tak široké veřejnosti. Toto komunikování se ve svatebním veselí realizovalo různou formou, prostřednictvím vyprávění, výroky, různými scénkami a dokonce i písněmi. Sdělování informací z reálného světa prostřednictvím písní je rozšířeno zejména ve Strání. Setkáváme se s ním hlavně v písních, které jsou zpívány při odchodu nevěsty z rodného domu a při jejím přivádění do ženichova domu.
      Mezníkem ve vývoji w tematické výstavby těchto písní jsou čtyřičátá léta. Zatímco až doposud se většinou opíraly o motivy z ano[/]nymních písní místního repertoáru, od této doby se v nich začínají ve stále větší míře uplatňovat útvary vlastní tvorby; popisující sociální realitu. To má za následek narůstání jejich obsahové různorodosti, která je dána už okolností, zda se jedná o písně zpívané: a) při odchodu svatebního průvodu od nevěsty, b) po příchodu svatebního průvodu před dům ženicha, c) anebo jde o svatbu, kdy je jeden z partnerů přespolní (svatby tohoto druhu významně narůstají až v padesátých letech tohoto století). Dnešní zastoupení jednotlivých motivů a rozdílnosti ve struktuře tematické výstavby jednotlivých souborů písní ukazuje ve schematickém přehledu následující tabulka (znaménko + určuje, že daný motivický okruh je zastoupen v souboru, znaménko - znamená absenci motivu v příslušném souboru).

Motivické okruhy	Písně zpívané
Motivické okruhy	u nevěsty	u ženicha	přespolní, sňatky
1. Přivítání nevěsty, (ženicha), rodičů, sourozenců, rodiny, celé svatby 2. Poděkování a rozloučení s rodiči, sourozenci, kamarádkami, rodným domem apod. 3. Informace o ženichovi a nevěstě (různá sdělení, morální ponaučení, vztahy mezi rodiči a dětmi) 4. Přijetí nevěsty ženichovou matkou	- + + -	+ - + +	+ + + (+) u přespolní nevěsty

      Z analýzy tematické výstavby těchto písní vyplývá, že písně zpívané před nevěstiným domem obsahují oproti jiným souborům bohatě rozvinutý motivický okruh (2), tj. loučení nevěsty s rodiči, sourozenci, kamarádkami a rodným domem. k nim se pak úzce řadí motiv poděkování nevěsty rodičům.
      Pro písně zpívané před vpuštěním svatebního průvodu do ženichova domu je zase charakteristický motivický okruh (1) - přivítání nevěsty, jejich rodičů, sourozenců, rodiny a všech svatebčanů. Jejich nejvýraznějším znakem je motiv přijetí nevěsty ženichovou matkou (4).
      Zvláštním případem je svatba, kdy je jeden[/] z novomanželů přespolní. Písně, které by se zpívaly s popsanými odlišnostmi jinak u ženicha a jinak u nevěsty, se v této situaci slučují. Pouze v případě, kdy je nevěsta u přespolního sňatku domácí, odpadá motivický okruh přijetí nevěsty ženichovou matkou.
      Postupem doby se k popisovaným motivům přiřadily i jiné obsahy, zejména motivy sdělující nějakým způsobem různá fakta o ženichovi a nevěstě nebo o situacích, které se k nim vztahují. Tento motivický okruh má pro nás z hlediska pronikání sociální skutečnosti do svatebních písní největší význam. Je v dnešní době tematicky nejbohatší a je zastoupen ve všech zkoumaných souborech. Popišme si podrobně konkrétní případy tak, jak se objevily v 28 zkoumaných písňových jednotkách. Předně se zde setkáváme přímo s identifikací ženicha nebo nevěsty:

      Čí, že je to svadba,
      čí je to veselí,
      to Jan Forgáčových
      už sa predca žení.

      Nad Mackových dvorem
      zasvitla hvězdička,
      rodičú opúšťá
      tá jejich Maruška.

      Často se mluví o tom, kdo jde "za ženicha" nebo "za nevěstu" (kdo se přižení či přivdá)

      Tá tvoja mamička,
      tá je eště mladá,
      predca ťa, Alenko,
      za nevěstu nedá.

      Tá nová mamička
      svoju céru nemá
      a ona na tebja
      už, Maruško, čeká.

      Rozšířené jsou i sloky vypovídající o bydlišti novomanželů:

      Hledals ju, Janíčku,
      v zeleném hájičku,
      ale sis ju našel
      tam na tem Rybníčku.

      Ani tak nevoní
      rozmarýn, růžička,
      jak ni zavoněla
      pres jedno Anička.

      V obsahu písní se odráží i zaměstnání partnera, jeho sociální status:

      Šak sas ty, Maruško,
      modlívala zrána,
      keď sis vymodlila
      muža rostlinára.

      Nesmíš ty, Aničko,
      nesmíš nadávati,
      že ti nedonese
      v sobotu výplaty.

      On půjde do Brna
      tam bude študovať
      a ty ho, Aničko,
      mosíš podporovať.

      Ty budeš, Aničko,
      v Chronotechně dělať,
      a my vám budeme
      vaše děti chovať.[/]

      Písně si všímají i takových drobností ze života, jako je např. zájmová činnost. Při jedné svatbě se např. vzpomenulo, že ženich hraje kopanou, při jiné, že ženich je letecký modelář:

      Alenko, ty nesmíš
      Jankovi nadávať
      a keď on bude chceť
      porád fotbal hrávať.

      Neboj sa, Maruško,
      u Hulínú bývať,
      Janko má eroplán,
      bude ťa vozivať.

      Keď budeš ženatý,
      mosíš lepší hrávať,
      aby nemoseli
      Straňáci prehrávať.

      Janko má eroplán
      jak vrana veliký,
      on s tebú zafrčí
      až do Ameriky.

      Vyskytují se i sloky, které si všímají věku novomanželů:

      Šak sa ty, Alenko,
      mlaďučká vydáváš,
      muzika bude hráť,
      ty mosíš kolébať.

      Pršalo, pršalo,
      ale len rosilo,
      dĺho si děvčátko
      vínka ponosilo.

A nelen děvčátko, ale aj mládenec, dĺho si šetrili svůj zelený věnec.
      Podobně se v nich připomíná i dlouhá známost:

      Trebár ťa, Janíčku,
      tak dĺho ženili,
      predca sa ty ludé
      téj svaďby dočkali,

      Hodného, dobrého,
      šaks ho už zkusila,
      šak už s ním, Maruško,
      pět roků chodilas.

      Vesnická komunita byla v minulosti citlivá na posloupnost uzavírání manželství podle věku sourozenců. Dřívější sňatek mladšího sourozence stejného pohlaví byl pokládán za nepřirozený a byl komentován poznámkami, které se obracely na staršího sourozence. Obecně se říkalo, že "mladší rozsypal staršímu mak". Tato skutečnost proniká i do svatebních písní:

      Bár ni má sestrička
      ten mak rozsypala,
      šak sem ho já za ňú
      brzo posbírala.

      Šak sem ho sbírala
      pěkně do zrnéčka
      a dneskaj si berem
      švarného synečka.[/]
      Eště máme doma
      Vaška, Frantu, Pavla
      a já sem všeckým trom
      ten mak rozsypala.

      Sbírajte ho za mňú
      pěkně do zrnéčka,
      nech sa u nás chystá
      zas brzo svaďbička.

      Písně nás také seznamují s rodinnými poměry v rodině ženicha nebo nevěsty. Vypovídají např. o počtech sourozenců. v jednom případě přímo nabádaly k lásce nevěsty ke svobodnému švagrovi:

      Dalas ju ty, mamko,
      de sú štyri syni,
      jako bys ju dala
      mezi rozmarýny.

      Švagré ťa vítajú
      aj jeho sestrička,
      nezapomeň nikdy
      na švagra Janíčka.

      Príde on navštíviť
      tatíčka, mamičku,
      buď na něho hodná,
      oper mu košelku.

      Písně komentovaly i společnou svatbu sourozenců:

     Tá naša mamička
     dostala dneskaj dar,
     dostala ona dar,
     ve snu sa ji nezdál.

     Ten dáreček je ji
     velice milunký,
     sú to dvě nevěsty,
     obě dvě Marenky.

      Nezřídka se vypovídá i o intimních osobních vztazích mezi ženichem a nevěstou:

      On celý deň chodí
      prehlédať rostliny
      a večer utekal
      na konec dědiny.

      Na konec dědiny
      k téj pěknéj kapličce,
      tam lásku vyznával
      téj svojéj Marušce.

      Ty naše srdenka
      tak sa namlúvily,
      keď sme my do Brna
      spolem jezdívali.

      Obsahově nejožehavější skutečností, které se tyto písně dotýkají, je mravní zachovalost nevěsty. v tomto případě se musí při skládání písní postupovat velmi obezřetně; aby nedošlo ke konfliktu s nevěstinou rodinou. Proto se v písních nemůže objevit aspekt hodnocení, nýbrž jen pouhé konstatování faktů:

      Odešlas ty bývať
      hore na ten Kopec
      a k vám začal chodiť
      ten Jožko Šilínek.[/]
      Chodil on na Kopec,
      tam do teho sklípka,
      a keď išél domu,
      klepal vám na dvérka.

      Já sem šla otevríť
      ty naše dvérečka,
      tak sem sa zbavila
      svojého věnečka.

      Šak sa ty, Alenko,
      mlaďučká vydáváš,
      muzika bude hráť,
      ty mosíš kolébať.

      Muzika bude hráť
      v straňanském Zámečku,
      ty mosíš kolébať
      syna či dcerušku.

      V písních se mohou novomanželé i hodnotit. Hodnocení musí být v souladu s obecným přáním šťastného manželství příznivé:

      Šak sas ty, Boženko,
      modlila velice,
      že sas ty dostala
      do naší vesnice.

      Do naší vesnice
      blízko kostelíčka,
      šak sis vymodlila
      hodného mužíčka.

      Né leda dobrého,
      ale aj hodného,
      možeš poděkovať
      rodičom za něho.

     Pocetky, Pocetky,
     hore nima járek,
     vyrostél tam šohaj
     jako marijánek.

     Vyrostél tam šohaj
     jak pěkný rozmarýn,
     zimy se nebojím,
     šak sa zahrejem s ním.

      Jiné sloky zase připomínají povinnosti vdané ženy:

      Neboj sa, Aničko,
      u Forgáčú bývať,
      budeš ty, Aničko,
      na role chodívať.

      Skoro ráno vstaneš,
      kravičky podojíš,
      mléko ty zaneseš
      a na rolu půjdeš.

      Nebudeš, Aničko,
      s kočárkem jezditi,
      budeš ty s Janíčkem
      na rolách robiti,

      Už já s vana chodiť
      do světa nemosím,
      o svého mužíčka
      starať sa já mosím.

      Starať sa já mosím,
      je to má povinnosť,
      už nám nic nechybí,
      všeckého máme dosť.

      Významným okruhem motivů jsou morální ponaučení adresovaná převážně nevěstě. Vy[/]zývají ji hlavně k poslušnosti, pracovitosti a podřízenosti ve vztahu k novým rodičům:

      Nesmíš ty, Aničko,
      nikdá odmlúvati,
      tých starých rodičů
      mosíš zastávati.

      Oni nekdy poví,
      u srdca zabolí,
      ale ty sa otoč,
      mamičko, co robiť.

      Běž, ceruškó, sbohem,
      do novéj rodiny,
      nechcem čuť o tebě
      nikdá zlé noviny.

      Eště si ty mladá,
      moc robit neumíš,
      ale ťa tá nová
      mamička naučí.

      Keď budeš mamičku
      dobre poslúchati,
      ona ťa naučí
      robiť podle chuti,

      Nikdá neodmlúvaj,
      robiť jí pomáhaj,
      máš ručenky zdravé
      nic sa jim nestane.

      V jednom případě se tato morální ponaučení prezentovala žertovnou formou:

     K holičovi nechoď,
     minisukně nenos,
     choď do kostelíčka
     a volaj Pepíčka.

Často se v těchto písních vyjadřuje lítost nad ztrátou dětí. k těmto obsahům se pak bezprostředně pojí motiv, ve kterém děti ubezpečují rodiče o své trvalé lásce k nim:

      Ti tvoji rodiče
      prevelice želí,
      že už jim, Maruško,
      z domečku odchodíš.

      Neželte, rodiče,
      neželte vy za mňú,
      šak já blízko budem,
      já k vám chodiť budem.

      Keď půjdem od mamky,
      půjdem pod věnečkem,
      mamka budú plakať,
      hleďa okénečkem.

      Neplačte, mamičko,
      já za vama prídem;
      na tu vašu lásku
      dicky si vzpomenem.

      A keď aj neprídem;
      kolem chodiť budem
      a vám lehčej bude,
      keď sa k vám ohlédnem.

      Další tematický okruh (4) se vztahuje k vítání nevěsty ženichovou matkou. Je to okruh, který se objevuje již v období do druhé světové války. Sám o sobě je diferencujícím znakem, jenž rozděluje sledované soubory písní. Je totiž příznačný pro písně zpívané před žeňichovým domem. Objevují se zde dva motivy: motiv vyzvání matky, aby šla přivítat nevěstu a pak samotné přijetí nevěsty. Na zvlášt[/]ní význam tohoto tematického okruhu poukazuje okolnost, že zatímco sloky jednotlivých tematických okruhů zpíval sbor, stává se, že sloky, které obsahují motiv přijetí nevěsty, zpívá matka.

     Ráda-jí, mamičko,
     ráda-jí nevěstu
     a jak si jí ráda,
     vyjdi ven na cestu.

      Zpívá ženichova matka)

     Ráda sem jí, ráda,
     trebár sem já mladá,
     trebár já céru mám,
     nevěstu prijímám.

     Vítám ta, nevěsto,
     do našeho domu,
     budem ťa měť ráda
     jako svoju céru.

      Tento tematický okruh se objevuje i u svateb, kdy je nevěsta přespolní. v minulosti se prostřednictvím těchto písní vyjadřovalo, do jaké míry ženichova rodina a především ženichova matka stojí o nevěstu.
      Pozitivní vztah ženichovy matky k nevěstě se projevil tím, že na vyzvání chóra (kuchařek) šla nevěstu přivítat, popřípadě svůj kladný postoj k nevěstě vyzpívala v písni:

     Ráda-jí, mamičko,
     ráda-jí nevěstu
     a jak si jí ráda,
     vyjdi ven na cestu.

     Ráda sem jí, ráda,
     lebo sem už stará,
     já robiť nemožem,
     nech zas robí ona.

      Následující ukázky jsou zase dokladem, jak ženichova matka vyjádřila svou zášť vůči nevěstě:
     Neráda, neráda,
     trebár sem já stará,
     obráťte sa kolem,
     běžte spánembohem.

     Neni sem já ráda,
     já sem eště mladá,
     obráťte sa kolem,
     běžte spánembohem.

      V těchto případech ženy z příbuzenstva nevěsty vystupovaly v úloze smírčích. Okamžitě totiž zpívaly:

     A my nepůjdeme,
     a nám sa tu lúbí,
     pretože pred vaša
     roste pěkné dubí.

     Hore háj, dolu háj,
     hore hájem cesta,
     bude-jí mať dobrá,
     bude aj nevěsta.

      Sledované písně jsou ukončeny dvojím způsobem. v případě souboru písní zpívaných u ženicha končí většinou přijetím nevěsty ženichovou matkou. Jinak se ve všech souborech písní setkáváme se slokami, v nichž se svatebčané zvou k odvíjení nevěsty nebo k večeři:[/]

     A už nám nehrajte,
     nebudeme zpívať,
     poďte všeci daléj,
     budeme odvíjať.

     Prestaňte muziko,
     prestaňte už hráti,
     lebo sme už hladní,
     poďme večerati.

      Výčet obsahů, o nichž písně zpívají, není samozřejmě konečný, tak jak:. není konečná sociální realita, v níž žije a tvoří vesnický člověk. Při sledování dalších svateb by se zajisté objevily motivy nové. Udělat úplný soupis motivů z reálného světa vesnického: člověka ve svatebních písních je tedy úkol nemožný a konečně to ani nebylo cílem této studie. Záměrem bylo spíše poukázat na jejich existenci, mechanismus vzniku, tradování a funkci, jenž doposud plní ve společenském životě na vesnici.
      Po stránce formy a obsahu čerpají jednak z místních a obecně známých lidových písní, jednak jsou výsledkem momentálního nápadu a projevem osobních či kolektivních tvůrčích schopností. Právě analýza vzniku těchto písní by mohla hodně napovědět o kořenech lidového básnictví.
      Převážná většina těchto písní vzniká až v průběhu svatby. Kuchařky je společně skládají a graficky poznamenávají (např. na papírový obal od mouky) ve chvílích; volna prvního svatebního dne. I když jsou ve většině případů produktem kolektivního, úsilí, obvykle nesou pečeť autorství některé konkrétní oso

by, která se na jejich tvorbě podílí rozhodující měrou. (K nejvýznamnějším tvůrcům těchto písní patří zejména Kateřina Popelková, nar. r. 1927, bytem Strání č. 80). Někdy bývají těmito osobami dopředu připraveny. Vyskytly se i případy, že písně byly od těchto tvůrců svatební matkou nebo kuchařkami objednány.
      Písně jsou pro nás i pramenem k poznání světonázoru vesnické pospolitosti. Obecně se v nich preferují hodnoty, jako je mravní bezúhonnost ženy, pracovitost, poslušnost a úcta k rodičům, náboženská víra apod.
      Písně mají i určitou zábavnou funkci. Ženy, které písně složily, je také před domem zpívají s cílem, aby se tyto písně líbily, neboť jsou početným obecenstvem sledovány z hlediska obsahu i přednesu. Zejména od padesátých let tohoto století začíná zpívání těchto písní nabývat podoby velké svatební "show". Zpívá se před obecenstvem složeném ze .svatebčanů a náhodných diváků, kteří se ve velkém počtu účastní této podívané a oceňují vtipnost a originalitu interpretovaných písní.
      Délka sledovaných písní se pohybuje v průměru kolem 15 slok, ale objevila se i píseň čítající 34 slok.
      Pokud jde o vztah nápěvu v a textu, vyskytují se tři nápěvy (N1, N2, N3) vázané vždy na šestislabičné čtyrverší a jeden nápěv N4 vázaný na čtyrverší s dělením 4+6, 4+6. Frekvence zastoupení jednotlivých nápěvů je následující: nejrozšířenější je nápěv N1, nápěvy N2, N3 jsou zastoupeny středně a nápěv N4 se objevuje jen zřídka. Naprosto tedy převažují ná[/]pěvy vázané na šestislabičné čtyřverší, jak je tomu v oblasti východního písňového slohu obvyklé. Protože texty mají obvykle kolem 15 slok, dochází ke střídání nápěvů. Aby se zamezilo přílišné monotónnosti, vystřídají se vždy nejméně dva nápěvy. Začíná se převážně nápěvem N1, ale jinak neexistuje strohá vázanost nápěvů a textů. Každý text šestislabičného čtyrverší se může zazpívat na kterýkoliv ze tří uvedených nápěvů.

Skladateli a interprety zkoumaných písní jsou výlučně ženy. Obyčejně pocházejí z příbuzenstva novomanželů a na svatbě zastávají úlohu kuchařek. Věkové patří ke střední a

nejstarší generaci. Muži se zapojují do zpívání víceméně jen ze žertu. Vokální přednes písní je doprovázen instrumentálním doprovodem, a to tak, že každou zazpívanou sloku muzika přehrává. Do přelomu 19. a 20. století, a ojediněle až do konce dvacátých let tohoto století, hrávali na svatbách hudci, někdy i s gajdošem. Po přelomu století se začíná stále více prosazovat dechová hudba.
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let našeho století tyto písňové útvary dosáhly vrcholu ve svém vývoji. Zejména od osmdesátých let. se objevuje jev, který ukazuje na jejich zánik. Svatby, které se konaly zvlášť v domě ženicha a zvlášť v domě nevěsty (nebo v domě jednoho z nich, jednalo-li se o svatbu, kdy byl jeden z partnerů přespolní), se začínají přenášet do veřejného sálu, kde se odehrává celé svatební veselí včetně taneční zábavy. Odpadají tak průvody po vesnici, odstraňují se veřejní diváci a mizí tedy objektivní situace nutné pro uskutečnění zmíněné podívané.

Příloha Příklad písně zpívané při odchodu svatebního průvodu od nevěsty. Svatba se konala 20. 11. 1971.
1.

      Spánembohem;
      mamičko, tatíčku,
      spánembohem,
      můj milý bratríčku.[/] 2.

      Nastala mi
      prežalostná chvíla,
      abych já vás
      všeckých opustila.
      3.

      A to všecko
      pre teho synečka,
      co sa vrezal
      do mého srdéčka.
      4.

      Keď půjdem od mamky,
      půjdem pod věnečkem,
      mamka budú plakať,
      hleďa okénečkem.
      5.

      Neplačte, mamičko,
      já za vama prídem,
      na tu vašu lásku
      dicky si vzpomenem.
      6.

      A keď aj neprídem,
      kolem chodiť budem
      a vám lehčej bude,
      keď sa k vám ohlédnem.
      7.

      Běž, ceruško, sbohem,
      do novéj rodiny,
      nechcem čuť o tebě
      nikdá zlé noviny.
      8.

      Ešče si ty mladá,
      moc robiť neumíš,
      ale ťa tvá nová
      mamička naučí.
      9.

      Keď budeš mamičku
      dobre poslúchati,
      ona ťa naučí
      robiť podle chuti.

10.

      Nikdá neodmlúvaj,
      robiť jí pomáhaj,
      máš ručenky zdravé;
      nic sa jím nestane.
      11.

      Keď vezmeš stoličku,
      sedneš pod kravičku,
      ona bude ráda,
      že má nevěstičku.
      12.

      Chystajte, mamičko,
      Marušce periny,
      nebo po neděli
      bude Kateriny.
      13.

      Na vrch Javoriny
      už sú kusy ledu,
      kde našu Marušku
      do téj zimy vedú.
      14.

      Vedú ju aj, vedú,
      temu šohajkovi,
      kerý jí zavoňal
      jako květ růžový.
      15.

      Pocetky, Pocetky,
      hore nima járek,
      vyrostél tam šohaj
      jako marijánek.
      16.

      Vyrostél tam šohaj
      jak pěkný rozmarýn,
      zimy sa nebojím,
      šak sa zahrejem s ním.

      Příklad písně zpívané po příchodu svatebního průvodu před dům ženicha. Svatba se konala 4. 11. 1972.
1.

      A keď ste k nám prišli
      pres celú dědinu,[/]
      všeckých vás vítáme
      aj celú rodinu.
      2.

      Čí, že je to svadba,
      čí je to veselí,
      ten Vašek Lipušák
      už sa predca žení.
      3.

      Hledals sis, Vašíčku,
      v zeleném hájíčku,
      ale sis ju našel
      na cestě k Rybníčku.
      4.

      Pri cestě k rybníčku,
      pri bystréj vodičce, -
      nesmíš ty, Liduško,
      utekať k mamičce.
      5.

      Šak sas ty, Liduško,
      mosela modlívať,
      že sas ty dostala
      k Lipušákovom bývať.
      6.

      Vaškova mamička
      tá je starostlivá,
      vychovala syna
      jak vrch rozmarýna.
      7.

      Mosíš ty, Liduško,
      mamičku poslúchať
      a na odmlúvaní
      mosíš zapomínať.
      8.

      Snáď ste sa, Vašíčku,
      s Liduškú hledali,
      že ste sa vy spolem
      dohromady dali.
      9.

      Vy budete spolem
      pěkně gazdovati
      a já možem zaséj
      po repách choditi,

10.

      Peníze donesem,
      chalúpečku spravím,
      tak vám, děti moje,
      tatíčka nahradím.
      11.

      Ráda-jí, mamičko,
      ráda-ji nevěstu,
      a jak si jí ráda,
      vyjdi ven na cestu.[/] 12.

      A já sem jí ráda,
      bár sem eště mladá,
      robiť dobre možem,
      eště vám pomožem.

DIE SOZIALE REALITÄT IN DEN HOCHZEITSLIEDERN
(Zusammenfassung)

      Die Hochzeit war eine der Gelegenheiten, wo eine reichliche Kommunikation stattfand. Die Mitteilung verschiedener Inhalte realisierte sich in der Hochzeitslustigkeit sogar auch durch Lieder. Die Kommunikation mittels Lieder kam in der entwickeltesten Form insbesondere in der Gemeinde Strání (Bezirk Uherské Hradiště) vor, und man trifft sie hauptsächlich in den Liedern, die beim Abgang der Braut aus dem Geburtshaus und bei der Zuführung der Braut ins Haus des Bräutigams gesungen wurden.
      Anfangs enthielten diese Lieder nur einige wenige Motive, besonders das Motiv des Abschiednehmens der Braut von den Eltern, Geschwistern, vom Geburtshaus,[/] von den Gefährtinnen und Nachbarn. Seit dem zweiten Weltkrieg entfalten sie sich stetig inhaltlich, und zwar vor allem durch die aus der Realwelt hervorgehenden Motive. Die Lieder zum Beispiel bringen persönliche Informationen von dem Bräutig[en][am] und von der Braut, ihren Familien und dergleichen.
      Der Beitrag beachtet im Detail nicht nur den Motivinhalt der Lieder, sondern auch die Beziehung zwischen den Weisen und Texten, ferner die Schöpfer und zugleich Interpreten dieser Lieder, die Situationen, in den die Lieder entstehen, die Funktionen, die sie in der Hochzeitslustigkeit erfüllen, und ihre Lebensfähigkeit.
      Übersetzung: J. Švec

Národopisné aktuality roč. XX. - 1983, č. 2

PORTRÉT

SEVEROČESKÝ DUDÁK FRANTIŠEK BENEŠ

[obsah]

      JAROSLAV MARKL, Ústav pro etnografii a folkloristiku, Praha
      Když se na pódiu Ústředního kola Soutěže tvořivosti mládeže roku 1959 v Brně objevila trojice zralých čtyřicátníků, dostala se soutěžní porota poprvé do rozpaků; dodnes si na to dobře vzpomínám. Rozpaky ještě vzrostly na závěr vystoupení: v kategorii malých sestav tradičního hudebního folklóru nemělo trio dudy (F. Beneš), Es klarinet (V. Vích) a housle (F. X. Langer) z Bíliny vhodnou konkurenci. Ve své době to byl dokonce jediný stabilní soubor, udržující nejprogresivnější nástrojovou kombinaci tradiční lidové hudby v Čechách. Přitom tato "malá selská muzika" nepocházela ani z Chodska anebo třeba Prácheňska, nýbrž ze severního pohraničí Čech s přetrženou již kontinuitou folklórní tvorby.1)
      Udělení "zvláštní ceny" znamenalo v mládežnické soutěži jistý kompromis a východisko z rozpaků. Pro tehdy pouze pět let starý soubor z Bíliny však představovalo především[/] vydatné povzbuzení do další, bezmála ještě dvacetileté činnosti. Dudácké trio, často ve spojení s někdejším bílinským souborem lidových písní a tanců, zaujalo hned poté rozhlasovou dramaturgii, televizi i pořadatele různých regionálních i celostátních folklórních slavností (festivaly ve Strážnici, ve Strakonicích aj.). v souvislosti s rostoucí popularitou tohoto komorního ansámblu se širší veřejnosti představila v 60. letech konečně také další víceméně folkloristická rarita severních Čech malá dechovka lesáků z Bíliny se sólistickými dudami, Iniciátorem s hlavním interpretem těchto snah byl a dosud zůstává František Beneš - dudák a dechovkář v jedné osobě.
      František Beneš se narodil 4. dubna 1917 v prácheňské obci Jinín (8 km jihovýchodně od Strakonic).2) Spolu s dalšími osmi sourozenci poznal záhy jistou výjimečnost otcova váženého řemesla kovářského a podkovářské

ho. Vzhledem ke svým znamenitým fyzickým dispozicím i šikovným rukám mohl F. Beneš docela dobře pokračovat v otcově anebo jiném tzv. chlapském povolání. Talentové předpoklady a zájem o studium jej však odvedly v letech 1934-1935 na klasické gymnázium do Fryštáku a potom ještě na stavební průmyslovku v Českých Budějovicích. s vhodnou kvalifikací působil zprvu v administrativě okresního úřadu ve Slaném, posléze v letech 1951-1978 jako stavební technik Státních lesů v Teplicích. Od roku 1948 dodnes žije v blízké Bílině.
      Tyto životní kontury jsou od raného dětství prostoupeny lidovou hudbou - ve folklórních i širších souvislostech. s výjimkou strýce kontrabasisty a tubisty, který ve Volyni u Strakonic sestavil a vedl dechovou kapelu, z celého rozvětveného Benešova rodu se hudbě soustavně nikdo nevěnoval. Zato mohl muzikální školák F. Beneš docházet z Jinína do přespolních Cehnic. Časté cesty v letech 1925-1931 nejprve s houslemi, později i s trubkou - směřovaly ke kapelníkovi Josefu Voříškovi, jednomu z celkem 11 kapelníků v obci, jež měla tehdy 115 popisných čísel a v níž snad nebylo jediného stavení bez muzikanta.
      Na státní silnici mezi Strakonicemi a Vodňany ležící Cehnice by si už z tohoto důvodu zasloužily bližší hudebně historiografickou pozornost. v obci působilo několik kapel dechových, smyčcových i tzv. univerzálních. z jara ovšem odjížděla většina hudebníků (včetně pětice kapelníků) za svým sezónním zaměst[/]náním ve velkých evropských cirkusech. v meziválečném období měl mezi cehnickými muzikanty pravděpodobně primát zmíněný J. Voříšek. Jako polyinstrumentalista vyučoval na kdejaký běžný nástroj, s výjimkou klavíru a kytary. Míval až stovku žáků - domácích i přespolních, kteří nalézali uplatnění nejen v cirkusových kapelách, ale i ve vojenských dechovkách, jmenovitě u hudbou století již chvalné známého 11. pěšího pluku s posádkou v blízkém Písku. Své žáky vyučoval J. Voříšek jednotlivě, v malých skupinách i v cvičných kapelách; k dispozici měl sál "staré" sokolovny.
      Osobité prostředí i metodika výuky jakési lidové konservatoře v jinak ničím nevýznamné prácheňské vesnici položila základy hudební kvalifikace také Františka Beneše. "Přehrál" 10 sešitů Malátovy houslové školy a seznámil se se základy hudební teorie. Orientoval se v několika typech instrumentálních ansámblů a naučil se respektovat jak požadavky kolektivní souhry, tak mimohudební discipliny. Zvládl zde elementární techniku houslové a trompetové hry a zároveň nalezl vztah k polyinstrumentalismu - pasivnímu i aktivnímu, hlavně v oboru žesťových nástrojů. v souborové hře a v ovládání trubky se dále zdokonalil v internátě fryštáckého klasického gymnázia. k trubce in C (resp. C - B) se později přidružila ještě křídlovka, lesní roh a jeho signální formy, jmenovitě borlice. Naposledy se v Benešově instrumentáři objevil nástroj neobvyklý a ryze lidového původu a funk

ce - totiž dudy.
Sounáležitost dud s Prácheňskem vyplynula pro F. Beneše nepřímo už z jeho spontánního poznávání reliktů krajového folklóru, nezříd[/]ka transformovaného do dechovkové podoby. Netřeba ani zdůrazňovat, co všechno v těchto souvislostech znamenala pro rodilého Prácheňáka inspirativní fáma o strakonickém dudákovi Švandovi. Do elementárních tajů hry na dudy zasvětil F. Beneše na začátku války jeho. přítel Jiří Malkovský, představitel třetí generace "pravých" strakonických dudáků. Od svého učitele si mohl aspoň na čas vypůjčit jeho nástroj, jehož získání bylo za války velmi neznadné.
Svých prvních vlastních dud se F. Beneš dočkal až roku 1952. Značně poškozený exemplář po zesnulém domkáři, kostelníku a dudákovi Polenovi z Malého Boru u Horažďovic kvalitně opravil domažlický dudař Jakub Konrady. Generální oprava stála za to, vždyť se týkala "dudáckých stradivárek" - nástroje proslulého Volfganga Šteffka z chodského Újezda. jako autodidakt s konečně již vlastním nástrojem a se zažitým folklórním zázemím se F. Beneš dále zdokonaloval v nástrojové technice, rozšiřoval herní repertoár a zároveň směřoval k postižení jeho originality. Kromě literárních podnětů a konkrétní součinnosti s dalšími amatérskými hudebníky, zpěváky a tanečníky opíralo se toto průkopnické úsilí od roku 1950 především o původní Benešův sběr na severu Čech, jmenovitě v chmelařských oblastech Roudnicka, Lounska a Žatecka. Záchranný význam sběru srozumitelně vyplývá z několikerých zásadních inovací v osídlení tohoto pohraničního, národnostně smíšeného

území, jehož stabilizovanou strukturu rozrušil nejprve okupační zábor roku 1938 a následující vypuzení většiny českých obyvatel. Poválečný odsun Němců, částečný návrat českých vyhnanců a konečně nová skladba novoosídlenectví dokonale zamíchaly dlouhověkými lidovými tradicemi, či spíše jejích pozůstalými troskami.
      Benešův sběr přinesl cenné údaje zejména pro rekonstrukci zvyků při dočesné chmelu. Nejen pro praktické využití v současném folklórním revivalismu, ale i pro teorii má svůj význam Benešovo zjištění nápadné variability zvykového kánonu dočesné, jež se v řadě lokalit jako pestrý "Gesamtkunstwerk" výrazně lišila statek od statku, chmelnice od chmelnice. Rovněž nálezy krojových součástek původních českých obyvatel z národopisně sporadicky známých lokalit mají svou přínosnou hodnotu.
      Při svém národopisném zájmu si F. Beneš dokázal povšimnout také dosud nezaregistrovaného výskytiště českých granátů (Měrunice u Bíliny). Alespoň některým výsledkům této aktivity se dostalo zveřejnění v krajském tisku.3) - Zvláštní pozornost věnoval ovšem hudebně folklórní dokumentaci. Zájem o tradiční lidovou hudbu a její poslední nositele prokazuje životopisný medailón někdejšího patriarchy českého dudáctví - Františka Sklenáře z Keblic na Lovosicku.4) - Četné informace z terénu přitom zužitkoval F. Beneš ve vlastní hudební praxi. Nejpůvodnější z jeho písňových zápisů pak nalezly uplatnění - jak[/] v sólovém dudání, tak i v kolektivní souhře s dalšími bílinskými hudebníky.
      Zkušenosti se severočeskými etnomusikologickými relikty vedla v dudání daleko osamělého dudáka k hledání vhodných partnerů. Nalezl je roku 1954 v pískači Vratis1avu Víchovi a v houdkovi Františku Xaveru Langerovi. Téměř čtvrtstoletí znamenalo Bílinské dudácké trio nejpřesvědčivějšího reprezentanta pouze ve zbytcích dochovaného autentického hudebního folklóru severních Čech a premiérového interpreta seriózních pokusů o jeho soudobé repliky. Konec, či snad jenom přerušení činnosti tria přineslo úmrtí houslisty roku 1977.
      K Benešovu dudáckému základu přidal technicky zdatný a na Es klarinet po léta specializovaný V. Vích ze své bohaté dechovkové praxe vytříbený smysl pro kolektivní souhru a precisní melismatiku homofonně i quasipolyfanně pojatého herního projevu. F. X. Lenger jednak přispěl ke kontinuitě všeobecně českého typu "malé selské muziky": ve studentských letech si totiž párkrát zahrál s Janem Míchalíčkem, legendárním interpretem Zíbrtových "dudáckých besed" za první světové války. Za druhé v dudáckém triu uplatnil několik úprav lidových předloh a vlastní folklórní parafráze. Konečně díky svým výtvarnickým schopnostem položil stylový základ dnes již třídílné pozoruhodné kroniky souboru.
      Z pečlivě vedených kronikářských záznamů připomeňme alespoň několik orientačních faktů. Tak především během své čtvrtstoleté čin

nosti uskutečnilo trio přes dvěstě vystoupení, někdy samostatných, jindy ve spojení s někdejším souborem lidových písní a tanců v Bílině. Doprovod taneční skupiny anebo zpěváků pak tvořil příležitostně nástrojový ansámbl, rozšířený do podoby "velké selské muziky" tedy v 4-6členném obsazení s druhým klarinetem in B a kontrabasem. v úpravách a rekonstrukcích folklórních předloh (včetně Benešova sběru) se vhodně uplatnila také ohlasová tvorba jmenovitě zmíněného F. X. Langera a dále pak několik "nových lidových písní" od Miroslava Blechy.
      Kromě vděčného uplatnění v lázeňském prostředí Teplicka, při chmelařských a jiných slavnostech v rámci kraje účinkovala dudácká hudba z Bíliny také na festivalech celostátního významu a v konfrontaci se zahraničními protějšky, jako například ve Strážnici, ve Strakonicích, při kongresu International Folk Music Council roku 1962 v Gottwaldově aj. F. Beneš se svými partnery nahrával několikrát v rozhlase, v televizi i ve filmu.5) Tato aktivita byla častokrát glosována v krajském denním i v odborném tisku.6)
      Úmrtím houslisty přerušená činnost dudáckého tria nebyla vzdor několika pokusům dosud v plném rozsahu obnovena. F. Beneš s V. Víchem zkoušejí i jiné triové obsazení, jmenovitě s B klarinetem místo houslí (F. X. Langerem podlaďovaných o velkou sekundu níž).
      Kronikářské záznamy, vedené od roku 1977 už F: Benešem, týkají se nejen dosud trvajícího údobí několikaleté restituce dudáckého[/] tria. Nejnověji je zde registrována součinnost dudáka Beneše s jeho dechovou kapelou Lesanka z Bíliny. Zhruba desítičlenný ansámbl založil F. Beneš roku 1952 a jako kapelník jej vede od partu doprovodné trubky. Už od začátku existence personálně variabilní Lesanky se její vedoucí objevoval na jejím čele jako sólista s dudami. Mimořádnou pozornost mezi etnomuzikology z celého světa vyvolala tato "dudácká dechovka" při studijní přehrávce na 15. kongresu International Folk Music Council roku 1962 v Gottwaldově.7).
      Raritní zpestření v širším slova smyslu lidového dechovkového repertoáru na českou notu o dudácká sóla oceňují v posledním desetiletí zejména desetitisíce posluchačů z NDR. Benešova bílinská Lesanka totiž už tucet let úzce spolupracuje s kulturní sekcí cestovní konceláře Reisebüro, pro kterou uskutečnila do začátku roku 1981 přes 240 vystoupení. Německým turistům a rekreantům hrála v Podbořanech, Mostu, Žatci, Duchcově, Teplicích a jinde, v NDR pak hlavně v Drážďanech a zvláště v lužickosrbské Chotěbuzi (tam na 40 krát).
      Spojení dud s malou, obvykle desítičlennou dechovkou nemá sice v tradičním folklóru Čech konkrétní předlohu avšak jako s občasnou výjimkou je třeba s ním počítat. z několika slabin této kombinace (monotónnost jediné tóniny Es dur; harmonické znehybnění spoji T - D, tedy Es a B dur atp.) je díky současné reprodukční technice odstraněna jmenovitě dynamická nevyrovnanost sólového nástroje se zvukově průrazným doprovodem. Téže

výhody může při dechovkovém doprovodu uplatnit nejen dudák, ale i sóloví zpěváci; ostatně i ti mají v Benešově Lesance příležitost k interpretaci lidových a pseudolidových ("lidovkových") písní.
Živě aklamované dudy s průvodem malé dechovky, zejména před hojným publikem z obou stran státních hranic na severu Čech, nejsou tedy pouhou extravagancí originálního ansámblu. Zvláště při sólových vystoupeních a cappella, nezřídka s českým anebo německým komentářem, může F. Beneš názorně demonstrovat osobitost nástroje i vlastní interpretační schopnosti. Jeho hra, technicky vyzrálá, s čistou intonací a přesným rytmem, nezapírá blízký vztah k melodicky a rytmicky pregnatnímu dechovkovému projevu. Při improvizovaných rozehrávkách i nespočetněkrát vyzkoušených, zpravidla vlastních mezihrách a dohrách (respektive dudáckých "variacích") dbá dudák především na výrazný přednes melodie se zatěžkanými akcenty těžkých dob. Protože F. Beneš patří mezi zpívající dudáky vyznačují se notace jeho hry většinou poměrně střídmými interpolacemi, předrazy, odrazy, nátryly atd.8) v Čechách neobvyklé a pro hru obtížnější držení nástroje s levou rukou nahoře nemá žádnou souvislost třeba s předchozí průpravou na některý dřevěný dechový nástroj, tím méně dejme tomu s nějakým vlivem moravskoslezského gajdování. F. Beneš tak hraje z nezbytnosti od roku 1955 - po úrazu prstů na levé ruce.
K charakteristice F. Beneše jako laického[/] sběratele, kurátora pozoruhodné souborové kroniky, zkušeného dudáka, typického představitele české lidové dechovky a v neposlední řadě jako zatím ojedinělého průkopníka neobvyklých forem sekundárního folklóru (dudy s dechovkou) nutno konečně připojit činnost hudebně osvětovou. Od roku 1975 navštívil více než 70 krát všechny bílinské devítiletky, aby žákům nejnižších tříd zahrál a pověděl o svém neobyčejovém nástroji, a dopodrobna je seznámil též s jeho jednotlivými součástkami a konstrukčním uspořádáním. v poslední době připojil ke svým pedagogickým pomůckám také další příbuzné nástroje, jmenovitě staré zimostrázové klarinety, flétny atd. Nejen z řady uvedených důvodů, ale i doslova, nelze v současné dudácké hudbě Čech jen tak přehlédnout marciální zjev sošně urostlého dudáka Františka Beneše.[/]

Poznámky
1.
      Referát o účasti bilinského dudáckého tria na Soutěži tvořivosti mládeže v Brně r. 1959 jsem publikoval v čas. Lidová tvořivost 1959, č. 8, s. 176-179.
2.
      Kromě literatury a rukopisné kroniky, uvedené v dalším textu i v podčasových odkazech, uplatňuji bibliografické údaje podle Benešových ústních sdělení a jeho rukopisných memoárů.
3.
      Srv. jmenovitě okresní týdeníky - teplický. Směr z 27. 2. 1959 a lounský Hlas ze 7. 9. 1962.
4.
      Srv. Benešův článek Nejstarší dudák v ČSSR na Ústecku v krajském deníku Průboj z 18. 2. 1958.
5.
      Pomíjeje několik samostatně vysílaných snímků (sám jsem je uplatnil například nejméně v desítce svých

rozhlasových relací v pražském vysílání Čs. rozhlasu hlavně v 60. letech) připomínám jmenovitě trojici rozhlasových bloků, věnovaných na stanici Praha speciálně bílinskému souboru: 13. 12. 1961, 21. 5. 1962 a 21. 5. 1969. Přímé přenosy vysílala Čs. televize na I. programu 29. 3. 1960 a 19. 8. 1967; dále pak uvedla řadu šotů v rámci reportáží z různých folklórních festivalů a krajských slavností. Zvukový snímek tria obsahuje populárně vědecký film ČSAV Dudy a dudáci (P. Kudela, K. Slach a J. Markl), Krátký film Praha 1972.
6.
      Srv. týdeník Směr 9. 2. a 23. 9. 1960, 28. 7. 1962, 17. 5, 1967 a 28. 3. 1978, deník Průboj 4. 11. 1958, 22. 12. 1958, 22. 8. 1959, 23. 2. 1961 a 15. 4. 1976, Vesnické noviny 24. 11. 1958 a 19. 9. 1959, Rudé právo 19. 8.[/] 1967 a teplický lázeňský měsíčník Revue 5. 7. 1978. Dále viz moje folkloristické příspěvky Bílinské dudácké trio - účastník rozhlasové soutěže v čas. Lidová tvořivost 1962, č. 4, s. 86 a 20 let dudáckého tria v Bílině v čas. Český lid 1977, č. 2, s. 118-119.
7.
      Vystoupení bílinské dechovky s dudami patřilo k živým hudebním ukázkám mého příspěvku na mezinárodním semináři IFMC r. 1962 v Gottwaldově. Viz resumé Czech Bagpipe Music ve sborníku Journal of the International Folk Music Council XV, Cambridge 1963, s. 72-73.
8.
      V rámci stanovené publikační plochy časopisu jsem pro ilustraci vybral do hudební přílohy aspoň trojici typických ukázek Benešova repertoáru.[/]

Z dudáckého repertoáru F. Beneše
Trojice hudebních ukázek může pouze naznačit rozsah a rozmanitost herního repertoáru severočeského dudáka Františka Beneše, zejména jeho tří hlavních směrů: 1. sólové hry (eventuálně s vlastním zpěvem), 2. souhry v dudáckém triu (v současnosti rovněž v duu bez houslí anebo v triu s dvojicí klarinetů Es a B) a 3. sólistického uplatnění v malé dechové kapele. Notace se opírají o téměř půlstovku písemných a zvukových záznamů, jak je představují rekonstrukce autentických folklórních předloh (Já jsem z Roudnice..., U těch Hroudů na kopečku..., Čí to koníčky..., Těkavá pol[/]ka atd.) a quasifolklórní skladby jmenovitě od F. X. Langera a M. Blechy (Pošťácká polka, Dudácké melodie ad., respektive Žatecká polka, Pozlacená holubička ad.). Konečně úryvek z Jinínské polky patří do okruhu tzv. skladeb anonymních autorů; v úplnosti sestává skladba z 2taktové předehry, čtyř 8taktových period (první dvě s repeticemi) a 8taktové dohry. v repertoáru dechovky Lesanka z Bíliny je takových dudáckých sól s doprovodem malé dechové kapely několik. Jaroslav Markl

DER NORDBÖHMISCHE DUDELSACKPFEIFER FRANTIŠEK BENEŠ
(Zusammenfassung)

      Zu den hervorragenden Vertretern der in Gegenwart ältesten Dudelsackpfeifergeneration in Böhmen gehört gewiss František Beneš (geboren 1917). Als Landsmann aus dem Kreis Prácheň, wo noch heutzutage wertvolle Volkskunstrelikte erhalten sind, fand er schon in seiner Kindheit wegen seiner eingeborenen musikalischen Begabung die Stütze in der örtlichen Volksliedern und in der Musik. Die Grundbildung im Geigenspiel und bald auch im Trompetenspiel bekam er in der voilblüttgen Umwelt der Blasmusikkapellen, dann auch im Gymnasistenschulorchester. Mit einer geeigneten Qualifikation arbeitete Fr. Beneš als Bautechniker, zuletzt vom J. 1951 an einer Forstwirtschaft im Gebiet Teplice in Nordböhmen. Seine Freizeit widmete er [v][w]omöglich immer der Musik und in einer Reihe von Nachkriegsjahren daneben noch der Laiensammlung des ethnographischen Materials in den Hopfengebieten des böhmischen Nordens.
      In den Kriegsjahren begann er mit dem Dudelsackpfeifenspiel auf einem ausgeborgten Instrument. Aber erst vom Jahre 1952 spielte er mit einem endlich gewonnenen eigenen Instrument, und zwar als Solist und im kurzen auch in typischer Triobesetzung der Dudelsackpfeifenmusik aus Böhmen, das heisst mit Es-klarinett und Geige (unterstimmt tiefer um grosse Sekun[/]da!). Während eines Vierteljahres realisierte das Dudelsackpfeifertrio mehr als zweihundert Auftritte. Vor dreissig Jahren begründete Fr. Beneš und leitet bisher in Bílina eine kleine Försterblaskapelle, in deren Repertoire sich einige quasifolklo[t][r]i[s]tische Kompositionen mit Solodudelsackpfeife befinden. Zwölf Jahre arbeitet diese Kapelle "Lesanka" mit der Reisebüro in der DDR zusammen und im benachbarten Sachsen und Lausitz führte sie ab An fang 1981 über 240 Vorstellungen aus.
      Fr. Beneš gehört zu den Dudelsackpfeifern, die beim Spiel gleichzeitig singen können; sein Spiel bezeichnet sich durch eine ausdrucksvolle Interpretierung melodischer, nur mässig mit Melismen verzierter Konturen. Auch verschärfter Sinn für prägnanten Rhythmus verrät enge Beziehung des Dudelsackpfeifers zur Blasmusik. Drei beiliegende Notenproben demonstrieren einerseits Beneš[s]['] [i][I]mprovisationsfähigkeit, im zweiten Beispiel dann eines der Ergebnisse seines Terrainsammelns in der Rekonstruktion für Dudelsackpfeifertrio. Zuletzt der letzte Ausschnitt: er stammt aus einer halbvolkstümlichen, für Dudelsackpfeife und keine Blaskapelle instrumentierten Polka.
      Übersetzung: J. Švec

V polovici minulého roku sa v plnom zdraví a tvorivej pracovnej aktivite dožila okrúhleho životného jubilea, päťdesiatych narodenín, popredná slovenská muzeálna pracovníčka, etnografka, vedúca oddelenia dejín umenia Historického ústavu Slovenského národného múzea v Bratislave, PhDr. Irena Pišútová, CSc.
      Meno jubilantky; ktorá sa narodila 20. júla 1932 v Chuste (teraz Zakarpatská oblasť Ukrajinskej SSR), detstvo prežila vo Zvolene a mladosť od roku 1946 v Bratislave, kde aj maturovala, je úzko zviazaná s cieľavedomým rozvíjaním dokumentovania a propagovania prejavov slovenského ľudového výtvarného umenia najmä v štyroch základných materiáloch, v dreve, hline, skle a textile. Vysokoškolské štúdium etnografie a dejín umenia ukončila na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave roku 1955 diplomovou prácou "Remeslo modrotlače na Spiši". Titul PhDr. získala roku 1967 obhájením súboru publikovaných a do tlače pripravených štúdií o obrázkoch maľovaných na skle (najmä práce[/] "Slovenské ľudové maľby na skle v Slovenskom národnom múzeu v Martine a v Bratislave"). Titul kandidátky historických vied jej bol priznaný roku 1968 na základe obhajoby dizertačnej práce "Sklárstvo v župách Bratislavskej, Nitrianskej a Trenčianskej" (sú to príspevky o sklárni Rovina v Malých Karpatoch, Gápel, Zlatníky, Kulháň, Katarínska Huta, Sv. Sidónia a Sv. Štěpán vo Vlárskom priesmyku, Uhrovec a o sklárňach na okolí Lučenca).
      Vedecká orientácia jubilantky na ľudové výtvarné umenie je jednoznačná a priamočiara. Po krátkom pôsobení v Etnografickom ústave SNM v Martine (1955-1956) a ve funkcii redaktorky v bývalom Slovenskom vydavateľstve krásnej literatúry v Bratislave (1956-1957) jej materským pracoviskom natrvalo se stal Historický ústav SNM v Bratislave, v ktorom pôsobí od roku 1957 doteraz. Tu zásluhou vlastnej usilovnosti a erudície vyrastá na uznávanú odborníčku v problematike slovenského ľudového výtvarného umenia. Postupne jej pribúdali rôzne funkcie (napr. členky Programovej a Výtvarnej komísie Folklórneho festivalu vo Východnej,[/] členky nákupných komisií vo viacerých múzeách a galériách, členky poroty súťaže Krása životu, funkcia súdnej znalkyne v odbore ľudového a užitého umenia, externej prednášateľky na Katedre etnografie a folkloristiky FFUK v Bratislave atď.), ktoré vzorne plní.
      Činnosť jubilantky ako vedeckej muzeálnej pracovníčky sa rozvíjala niekoľkými smermi, predovšetkým na úseku vedeckovýskumnej a zberateľskej práce, v činnosti výstavnej, vedeckopublikačnej a popularizačnej. Ak činnosť zberatelskú možno vyčísliť počtom vyše 15 000 kusov získaných rôznych dokumentov ľudového výtvarného umenia, sprístupňovanie týchto dokumentov širokej návštevníckej verejnosti uskutočňovala v podobe tematických výstav. z najprogresívnejších treba spomenúť výstavu Západoslovenské džbánkárstvo (Strážnica 1967-1968). z klenotnice slovenského ľudového umenia (Bratislava 1968). Súčasná ľudová plastika (Banská Bystrica i Bratislava 1972), Slovenská keramika (Bratislava 1975), Život a dielo národného umelca Ferdiša Kostku (Bratislava 1978) atď. Pre zahraničie bola určená Výstava slovenského ľudového

výtvarného umenia, ktorá bola inštalovaná v rôznych obmenách vo viacerých krajinách (napr. vo Švédsku, Fínsku, Holandsku, Belgicku, Francúzsku atď.) i v zámorí (v Mexiku, Peru).
      Ľudové výtvarné umenie sprístupňovala však aj prostredníctvom národopisnych televíznych filmov, venovaných rezbárstvu (Matej Čupec, rezbár zo Štiavnika, 1970), figurálnej keramike (Ignác Bizmayer, 1972 a Ferdiš Kostka, 1978), obrázkom maľovaným na skle (Svet Alžbety Korkošovej, 1973, Slovenské ľudo vé maľby na skle, 1974), drevorezbe (Drevo v slovenskom ľudovom umení, 1974 a Drevené ľudové plastiky, 1978).
      Prirodzeným vyústením vedeckovýskumnej činnosti je činnosť publikačná. Vari najobľúbenejšou tematikou, ktorej jubilantka venovala najviac času a tvorivých síl, je problematika skla, presnejšie, sklárskych hút a ľudových malieb na skle. Okrem hlboko fundovaných štúdií o sklárňach, publikovaných v Zborníku SNM-História (roku 1963, 1964, 1965, 1967, 1977 a 1978), vo Vlastivednom časopise (1966, 1967, 1973 a 1977), v Krásach Slovenska (1964, 1968), v časopise Príroda a spoločnosť (1968), Art and Artist (1978) atď., svoje poznatky sumarizovala v dvoch prácach fondového charakteru, a to v práci Slovenské ľudové maľby na skle v SNM v Martine a v Bratislave (Martin 1969) a Slovenské ľudové maľby na skle v slovenských múzeách (Martin 1979) a[/] v práci monografického charakteru pod názvom Maľovaný svet (Slovenské ľudové maliarstvo na skle v 20. storočí. Bratislava 1978), ktorá vyšla iba pre zahraničného čitateľa.
      Ďalšími materiálmi, ktorým venovala osobitné štúdie a monografie, je drevo a keramika. Keďže v našom pozdrave neuvádzame bibliografiu jej prác (je publikovaná v Zborníku SNM, 76, História, 22, 1982, s. 287-292) , spomenieme iba : knižne vydanú prácu Súčasná ľudová plastika (Bratislava 1976), ktorá prehľadne a vo výstižnej skratke predstavuje tvorbu popredných rezbárskych osobností na Slovensku zo začiatku 70. rokov nášho storočia, a monografiu Fajansa (Bratislava 1981), ktorá sprístupňuje vývin a výtvarné hodnoty západoslovenských džbankárskych dielní a ich osobností od 16. storočia do prítomnosti. Okrem spomenutých knižných prác nemôžeme neupozorniť ešte na jej podnetnú štúdiu o bytovom interiéri (vyšla v druhom zväzku monografie Horehronie. Bratislava 1974) a o ľudovej keramike, o živote a[/] diele národného umelca Ferdiša Kostku a o ľudovom maliarstve (publikované boli v monograficky koncipovanom zborníku pod názvom O ľudovom výtvarnom umení roľníckeho prostredia (Bratislava 1979) .
      Jubileum I. Pišútovej nechápeme ani ako vyvrcholenie, tým menej ukončenie jej vedeckovýskumnej, publikačnej, výstavnej a popularizačnej činnosti. Pokladáme ho iba za vhodnú príležitosť pozdraviť jubilantku, ktorá sa nachádza v najtvorivejšom období realizácie svojich zámerov a cieľov. Mnohé úlohy na ňu ešte čakajú. Preto je predčasné hodnotiť prínos jubilantky pre rozvoj slovenskej národopisnej vedy a národopisnej muzeológie. Aby mohla splniť svoje ďalšie zámery a ciele, želáme jej úprimne nielen veľa pevného zdravia, ale aj tvorivých nápadov a síl. Mnoho úspechov v práci i radosti v osobnom živote. Do ďalších rokov a desaťročí všetko to, čo výstižne charakterizuje jej osobnosť, entuziazmus a rozvážnu cieľavednosť. Adam Pranda

NEKROLOG

Jaroslav Šťastný * 28. 4. 1932 v Halenkově - † 30. 11. 1982 v Praze [obsah]

Odborná obec etnografická se ve smutném prosinci r. 1982 naposled a bolestně rozloučila s PhDr. Ja[/]roslavem Šťastným, CSc., odborným asistentem katedry etnografie a folkloristiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Po krátké těžké nemoci odešel statečný člověk, dobrý přítel, obětavý

spolupracovník a učitel.
      PhDr: J. Šťastný žil věren zásadám, s nimiž vstoupil v r. 1957 na nesnadnou dráhu univerzitního učitele, odborného a posléze vědeckého pracovníka. Odešel z nedožitého života na vrcholu tvůrčích sil od rozpracovaného díla a mnoha dalších odborných plánů. - Odešel v době, kdy završil své dosavadní vědecké úsilí dokončením rozsáhlé docentské habilitační práce.1)
      Odborný zájem zaměřil J. Šťastný ke dvěma cílům. Prvým se mu stala problematika rodného Valašska, druhým problematika tradičního zemědělství. Oba odborné záměry zůstaly v jeho díle neodlučitelně spjaty. Právě Valašsko bylo klasickým terénem, který umožnil celistvý rozbor nejen tradičních forem a způsobů zemědělské výroby, nýbrž i analýzu jejich postupných proměn. v osobnosti J. Šťastného tak Valašsko získalo významného badatele v oblasti způsobu života a kultury lidových vrstev, agrární etnografie pak jednoho z nejlepších znalců široké problematiky starého zemědělství, zejména zemědělství horských a podhorských oblastí.
      Záměrně, od prvých studií směřoval J. Šťastný k vypracování syntetického díla o vývoji zemědělství na Valašsku. Archívní i terénní bádání, zahrnující zprvu druhou pólovinu 19. století, rozšířil posléze až do současnosti. Prvý díl syntézy publikoval w r. 1971 pod názvem "Tradiční zemědělství na Valašsku"2), díl druhý, nazvaný "Změny[/]

v tradičním zemědělském hospodaření na Valašsku",3) jenž pojednává o období meziválečném, je připraven k tisku. Shromažďovaný materiái k dílu třetímu o proměnách v epoše poválečné, v epoše socialismu, zůstal žel rozpracován. k projektované syntéze cílila i řada dílčích studií, které se zabývaly jednak fenomény tradičního zeměděIství, např. soustavami zemědělského hospodaření,4) pracovními postupy,5) zemědělským nářadím,6) vztahem hospodářské usedlosti k ekonomice zemědělské výroby,7) jednak činností hospodářských a kulturních spolků.8) I tyto dílčí studie zásadně obohatily etnografické poznání. Zkušeností nabytých. při studiu tradičního zemědělství na Valašsku využil pak J. Šťastný i při[/] výzkumech zátopových oblastí na Orlíku a Želivce.9)
Základní význam odborného přínosu J. Šťastného k poznání tradiční zemědělské výroby spočívá především v komplexnosti přístupu k danému tématu. Zemědělskou výrobu pojímal jako široký souhrn jevů bezprostředně ovlivňovaných vedle podmínek přírodních a historických i sídelně demografickým typem, zděděnou zkušeností, administrativně správními zásahy a hospodářskou osvětou jednotlivců i hospodářských či kulturních institucí. Ve svém díle ve vzájemných vazbách realizoval studium práce i názorů lidových vrstev Valašska,10) studium tradičního zemědělského nazírání i hospodářského pokroku propagovaného průkopníky zemědělského hospodaření, hospodářskými i osvětovými spolky. Tento zásadní dialektický přístup ho vedl k důslednému hledání vývojových momentů, příčin, podmínek a důsledků postupných změn. Odtud i hlubší studium procesu industrializace Valašska11) a s ní spjaté domácké výroby,12) jež zpracoval na základě dosud nevyužitého archívního materiálu. SmysI pro vystižení vzájemných souvislostí dal jeho analýzám plastičnost a předpoklad k formulování nových závěrů. Mistrné analýzy se tak staly vyváženým protikladem ucelené koncepce. Umožnily postihnout složitost vývoje zemědělství v chudé horské oblasti, jeho souvislost a vzájemnou vázanost se sociální skutečností.

V Jaroslavu Šťastném odešel významný odborník zabývající se problematikou agrárně-technické revoluce rodného Valašska, etnograf, který pramennou základnou, metodou práce i tematickým záběrem překročil hranice etnografické disciplíny. v jeho. pojetí se studium tradičního zemědělství stalo mezioborovým studiem etnograficko-historickým.
Optimista v životě i v práci, pracovník, který cílevědomě zůstával v pozadí a plnil s rozvahou neúnavně své povinnosti, skromný, prostý, přímý a obětavý člověk, hotov vždy pomoci, takový byl a pro nás zůstane. k jeho odbornému odkazu se budou vracet generace vědeckých i regionálních pracovníků, na jeho osobnost nikdy nezapomenou přátelé, spolupracovníci a žáci.13)

Poznámky:
1.
      Změny v zemědělském hospodaření na Valašsku na konci 19. a v první polovině 20. století. Praha 1981, 496 s. rkp.
2.
      Tradiční zemědělství na Valašsku. Acta Universitatis Carolinae. Phil. et Hist., Monographia XXXV, Praha 1971, 197 s.
3.
      Změny v tradičním zemědělském hospodaření na Valašsku, Praha 1982, 240 s. rkp.
4.
      Poznámky k problematice zániku starého zemědělství na Horním Vsacku. Český lid 46, 1980, s. 259-266; k zavádění střídavého hospodaření na vý[/]chodní Moravě počátkem 20. století. Studia etnographica IV. Acta Universitatis Carolinae, Phil. et Hist., Praha 1978, s. 119-133.
5.
      Zemědělské hospodaření a techniky na Horním Vsacku od osmdesátých let minulého stoleti do první světové války. Praha 1957, 204 s. rkp.
6.
      K otázce vývoje oradel na Valašsku. Český lid 45, 1958, s. 57-64.
7.
      Zemědělská usedlost na Horním Vsacku v období od osmdesátých let minulého století do první světové války. Český lid 45, 1958, s. 203-208; Ke studiu feudálních přežitků v držbě půdy na východní Moravě. Český lid 66, 1979, s. 156-165.
8.
      Z dějin hospodářského spolku v Hovězí. Valašsko 10, 1966, s. 68-72; k dějinám Muzejní společnosti ve Valašském Meziříčí (1883-1900). Studia ethnographica II, Acta Universitatis Carolinae, Phil, et Hist., Praha 1974, s. 87-129; k dějinám hos[/]podářských spolků na Valašsku. Studia ethnographica III, Acta Universitatis Carolinae, Phil. et Hist., Praha 1976, s. 59-84.
9.
      Tradiční zemědělství v oblasti vodního díla Orlík. Studia ethnographica I. Acta Universitatis Carolinae, Phil. et Hist., Praha 1972, s. 55-88; Zemědělské nářadí v oblasti vodního díla na Želivce. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 14, 1973, s. 223-255.
10.
      Pověrečné předpisy a praktiky spojené s chovem dobytka na Valašsku. Československá etnografie 9, 1961, s. 195-208.
11.
      K procesu industrializace středního Valašska. Český lid 69, 1982, s. 93-104.
12.
      Význam domácké výroby v malorolnickém zemědělském hospodaření. 38 s. rkp.
13.
      Úplná bibliografie prací PhDr. J. Šťastného vyjde ve sborníku Studia ethnographica VI, Acta Universitatis Carolinae, Phil. et Hist. Mirjam Moravcová[/]

Bratislava (Tatran) 1981, 47 stran textu, 293 černobílých a barevných fotografii, katalog s popisy a zmenšenými fotografiemi, ruské, anglické, německé a francouzské resumé[/]
První část publikace tvoří stručný informativní text, seznamující čtenáře s historií fajánsové výroby, s habánským osídlením a habánskou fajánsovou výrobou na západním Slovensku. Na začátku 18. sto

letí dochází k postupnému zlidovování habánských fajánsí a k formováni lidového džbánkářství. Tato problematika tvoří vlastní část publikace. Autorka uvádí přehledně jednotlivé džbánkařské lokality a nejvýznamnější výrobce, jejichž jména známe z písemných pramenů, zejména matrik, které podrobil soustavnému studu H. Landsfeld. Džbánkařská střediska by bylo možno doplnit ještě o další (Čachtice, Budmerice, Horné Orešany, Kuchyňa, Moravský Ján aj.), jež uvádí odborná literatura.)de většinou o lokality buď zaniklé už v 17. století (Čachtice) nebo doložené pouze písemnými prameny, ale jejichž produkce není dosud identifikována. Zcela neznámou zůstává dosud i výroba bratislavských džbánkařů, doložených v písemných pramenech, a zvláště fajánsová výroba na středním či jižním Slovensku (Banská Bystrica?, Rimavská Sobota?), k níž patří zřejmě výrobky s modrou polevou a barevným dekorem, spadající vesměs do. 1. poloviny 18. století a v odborné literatuře dosud připisované západoslovenským habánům.
      Také jména výrobců by bylo možno rozhojnit zejména pro 17. století, jak jsou obsaženy v habánských kronikách i jiných písemných pramenech. Jejich působení v určitých lokalitách je spolehlivě doloženo také autorskými značkami ve vykopávkovém fondu H. Landsfelda. Uvádím jen některá jména: Paul Wentzel, Hans Müller, Matyáš Müller,[/] Benjamin Poley, Jakub Weiss, Salomon Stauder, Josef Lochmair, Wilhelm Bachman (Sobotište); Jakub Miler, Hainrich Schmid, Imrich Odler (Dechtice); Hans Donner, Krištof Spanner, Jakub a Jan Kristové (Moravský Ján); Andreas Seilinger, Izák Lampl, Jakub a Jiří Hansové (Košolná); Benedikt Hueber, Efrehem Hueer, Eliáš Kettenacker, Jakub Penkert, Ondřej a Petr Prukové, Josef Lampl (Veľké Leváre, z těchto se mnozí vystěhovali na Moravu a do Čech); Josef Lochmair (Farkašin-Vlčkovce) ad. I pro další období, 18. a 19. století, lze v mnohém doplnit uveřejněné seznamy. Kromě matrik je možno v tomto směru vycházet i z jiných písemností, jako jsou seznamy obyvatel habánských dvorů z poloviny 18. století (Veľké Leváre), cechovní zápisnice ap. Zde vidíme ještě skryté rezervy, na něž by se mělo další bádání zaměřit. To je cesta. která spolu s identifikací výrobních značek a rozborem charakterstických dekorů z dochovaných fajánsí i vykopávkového fondu, povede ke komplexnímu pohledu na tuto problematiku.
      Podstatná část publikace je věnována obrazové dokumentaci lidových fajánsí, kterou doprovází stručný popisný text katalogu. Do výběru fajánsí bylo zařazeno nejen reprezentační zboží a zakázkové práce, ale zejména běžná produkce słovenských dílen, což nebývalo obvyklé v dosavadní literatuře. Více ukázkami je také doložena poslední fáze[/] tradičního slovenského džbánkářství (Dechtice, Dobrá Voda), jíž také nebyla dosud věnována zasloužená pozornost. Je jen škoda, že kvalita některých barevných reprodukcí není valná.
      Při časovém a provenienčním zařazování dokladů autorka úspěšně zvládla mnohá úskalí této složité problematiky. I když bývá zboží opařeno letopočty a autorskými značkami, přece je mnohdy ztěží identifikovatelné. Potíže zde způsobuje zejména migrace tovaryšů, rovněž řada mistrů se často stěhovala, a tyto skutečnosti se odrážejí také v dekoru fajánsí, jejich tvarové náplni a jiných speciálních projevech. O to složitější je identifikace nijak neoznačených exemplářů, jejichž zařazení je možné jen pomocí komplexního srovnávacího studia.
      V této částí upozorňujeme na některé možné souvislosti a doplňky. Džbán židovského spolku Chevra kadišša (42) je možno na základě dekoru lokalizovat spíše do Veľkých Levárů a datovat do 1. poloviny 18. století. U džbánů č. 29 odpovídá spíše lokace do Sobotiště a u č. 32 do Stupavy, oba lze podle analogií datovat až do konce 18. století. Džbány č. 46 a 60 jsou identické, oba směřují spíše do Stupavy, u č. 46 je krejčovský emblém, ne postřihačský, a zkratky v nápisu znamenají "starší dikan" a "mladší dikan" (funkcionáři tzv. "malých" cechů). Džbán č. 203 s architektonickými motivy se hlásí spíše k So

botišti (viz analogie s 204, 205, 206), v různých značkách se odráží zřejmě migrace džbánkařů. U džbánu č. 40 je zobrazení jiného cechu, nikoliv džbánkařského (lazebnický, stylizovaný kožešnický?).
Publikace o lidové fajánsi podává souhrnný obraz tohoto fenoménu slovenského lidového umění. Poslouží stejně dobře odborníkům jako zájemcům o tento obor. Zvláště v dnešní době lze sledovat zvýšený zájem o některé projevy lidového umění, nimž patří zejména keramika, a z tohoto důvodu je podobných publikací v naší odborné literatuře stále nedostatek. Jiří Pajer

Jaroslava Zastávková: Technologie stehů lidové výšivky. [obsah]

Zájmový náklad Ústředí lidové umělecké výroby, Praha 1981. 148 stran, 85 obrázků
      Pátou příručkou v řadě "Technologie lidové výroby" je Technologie stehů lidové výšivky. Proto také je těžištěm práce oddíl obsahující rozbor a třídění stehů, při kterém se vychází z jejich provedení a jejich vzhledu na lícní i rubní straně. Přihlíží se rovněž k podkladu, na kterém se stehy šily; a k jeho úpravě. Podle toho se také nazývají kapitoly - stehy elementární (rovné obtáčené a smykové), které jsou, jak název napovídá, základními stavebními prvky každého stehu, a stehy složené (na neupraveném a na upraveném podkladu). Stehy složené vznikají opakováním základních[/] stehů a jejich kombinací. Najdeme tedy sem zařazeny i takové, které podle dosavadních, značně neustálených zvyklostí byly počítány mezi jednoduché.
      Tato část je doprovázena tabulkou; ta však není dostatečně graficky odlišena od souvislého textu, takže může vést k dezorientaci v něm.
      V dalších, přehledných kapitolách se autorka zabývá, kromě stručného uvedení do historie, materiálem a vztahem techniky k materiálu, a tedy výšivkou v odpočítávané niti a pracovanou podle předkreslení; dále její realizací - barevností a umístěním v ploše. Přehledně pak charakterizuje i výšivku v jednotlivých národopisných oblastech Čech a Moravy. Jejím zájmem. není jen výšivka na plátně, ale i na síti a tylu a výšivka krejčovská na koženém a soukenném svrchním : oděvu. Práce končí zhodnocením uplatnění výšivky v současnosti a seznamem prověřených mistrů v oboru lidové výšivky (pro zajímavost: průměný rok narození je 1911).
      Text doplňuje fotografická příloha o 85 obrázcích, kde jsou rovnoměrně zastoupeny práce jak z Čech, tak. z Moravy. Pro všechny, komu tato příručka bude sloužit, by bylo vhodné fotografie číslovat, takto se ztěžuje jejich citace. Myslím, že z téhož - důvodu by bylo důležitější uvést, kde, v kterém muzeu jsou výšivky uloženy, místo evidenčních čísel fotoarchivu. pracovišť ÚLUV. Miroslava Ludvíková

Jozef Klimko: Vývoj územia Slovenska a utváranie jeho hraníc. [obsah]

Vydavateľstvo: Obzor. Bratislava 1980. 154 strán, 10 mapových príloh (vypracoval Juraj Žudel)
      Kniha Jozefa Klimku je určená predovšetkým právníkom a histori[c]kom, no nemožno opomenúť ani. jej význam pre etnografov. Veď vývoj územia, na ktorom sa ľudová kultúra utvárala úzko korešponduje s predmetom nášho štúdia.
      Prácu rozvrhol J. Klimko do dvoch častí (Medzníky historickej genézy etnicko-územnej organizácie Slovákov; Politické a právne dejiny hraníc z roku 1918 vo svetle vojnových a povojnových rokov), nás zaujíma najmä prvá, v nej se venuje vývoju územia Slovenska, jeho hraníc, i formovaniu Slovákov ako národnosti. Zachytáva obdobie porozpade Veľkej Moravy až po koniec 19. storočia. Sleduje proces stmeľovania a utvárania slovenskej feudálnej národnosti, pričom feudálnu národnosť ako historicko-etnickú kategóriu viaže na tú spoločenskú epochu, pre ktorú v je charakteristické už dožívajúce kmeňové zriadenie. Feudálne výrobné vzťahy kladie:.ako základnú podmienku formovania národnosti.
      Územie slovenskej národnosti sa niekoľkrát menilo tieto fakty najlepšie: postihuje v mapovej prílohe a sprievodným textom Juraj Žudel. (Jednotlivé mapy postupne obsahujú územie Veľkej Moravy, Stolice od 13. storočia do roku 1848

Jozefínské dištrikty a stolice (17861790), Správne členenie za Bachovho absolutizmu (1850-1860), Župy v rokoch 1867-1918, Horné a Dolné Uhorsko, Preddunajsko a Predtisie, Slovenské vojvodstvo v roku 1849, Československo-maďarskú hranicu po jej konečnom stanovení a Slovensko v roku 1920.)
Každej mape venuje zasv[ě][e]tený výklad, v ktorom stručne po historicko-právnej stránke charakterizuje to ktoré územie. Predovšetkým v prípade "druhej mapy adresuje zvýšenú pozornosť jednotlivým stoliciam Uhorska. Bohuš Bodacz

Viera Gašparíková ; Povesti o zbojníkoch zo slovenských a poľských Tatier. [obsah]

Klenotnica slovenskej ludovej kultúry, zv. 11. Vyd. Veda, Bratislava 1979, 355 s. + fotografické přílohy
      Zbojnický folklór patří k problémům, které slovenská folkloristika studuje již tradičně; práce A. Melicherčíka, J. Horáka, K. Plicky, V. Gašparíkové aj. přinesly již řadu studií a sbírek. Nynější kniha V. Gašparíkové podává syntézu poznatků nejen z jejího vlastního výzkumu, ale i předchozích bádání vůbec. Kniha je po stručném úvodu rozdělena do těchto kapitol: l. Živá tradícia, II. Povestí o zbojníkoch ako interetnický problém, Charakteristika povestí o zbojníkoch z obidvoch strán Tatier. Pak následuje vlastní "Zbierka" dělící se na[/] dvě části, na slovenskou a polskou, ediční poznámky, komentáře, seznam lokalit, seznam informátorů a sběratelů, seznam textů podle číselného zařazení, slovníček nářečních a málo známých slov, literatura a obsáhlé resumé ruské a německé. Knihu doprovází 29 barevných a 106 černobílých fotografii zbojnických, převážně jánošíkovských lidových obrazů a motivů, které pocházejí nejen z minulého století, ale také ze současné lidové a umělecké tvorby.
      Srovnávací studium nechápe Gašparíková jen jako popis shod a rozdílů, ale především jako zkoumání souvislostí, které dělí na kontaktové a typologické. Sama ačkoliv stanovisko typologické nevylučuje - zdůrazňuje hledisko kontaktologické. - Autorka upozorňuje na to, že zbojnická tradice není jen specifikem Slovenska nebo Karpat vůbec, ale že se zbojnické látky vyskytují i jinde v Evropě. Slovensko-polský kontaktní prostor však vyniká velkou intenzitou rozšíření. zbojnické tematiky, takže se vytváří vlastně relativně integrovaný celek, jehož vznik a existenci nezastavily ani hory, ani státní hranice. V. Gašparíková zdůrazňuje dále, že je třeba zbojnické pověsti zkoumat nejen z hlediska jejich ideověspolečenského významu, jak se správně stalo ve slovenské folkloristice již v letech minulých, ale že je třeba věnovat pozornost pověstem i ,jako složkám vypravěčského procesu a přihlédnout ke stu[/]diu vypravěčských situací a vypravěčů samých.
      V analytické části publikace se autorka zabývá rozborem postav nejtypičtějších zbojníků, především Juraje Jánošíka. Tato legendární osobnost zbojnického hnutí, která přešla do folklórní tradice i mimo Slovensko a k níž se vážou i cyklické pověsti mající i pohádkové motivy, shrnuje v sobě všechny znaky zbojnictví. Ostatní postavy Mičhal Vdovec, "zvaný též Vdovčík, Karolicek, Martin Šimko a další nedosáhly takové popularity. Gašparíková podrobně charakterizuje jednotlivé hrdiny, popisuje jejich vlastnosti a stanovuje dějové motivy, které se vážou k pověstem o nich, a to z hlediska polsko-slovenských diferencí i shod. Poukazuje i na větší rozvinutí jánošíkovských pověstí u Slováků, na jejich motivickou výstavbu i na vztah k jiným folklórně slovesným útvarům; to vše je ve slovenských pověstech pestřejší a rozmanitější než v polských variantách.
      Cenná je i kapitolka o folklórní poetice: poetická vlastnost textů, morfologická výstavba, podíl volného a vázaného slova, rozsah epických a lyrických složek.
      Kniha V. Gašparíkové je jednou z dalších publikací, které rozšiřují naše .znalosti o zbojnickém folklóru a přispívají k poznání tohoto významného interetnického jevu z jiných stránek. Představuje však i přínos v oblasti metodologie kontaktologického folkloristického vý

zkumu, což dobře vynikne srovnáním s paralelní publikací polskou Zbójnicki dar. Polskie a słowackie opowiadania Tatrzańskie, kterou vydala v roce 1976 ve Varšavě Teresa Komorowska a Viera Gašparíková. Marta Šrámková

Miloš Jůzl: Otakar Hostinský. [obsah]

Praha 1980, 380 s.
      Je vlastně až s podivem, že teprve 70 let po skonu vynikajícího vědce, pedagoga a organizátora Otakara Hostinského (1847-1910) dočkala se tisku náležitě fundovaná monografie. Pochází z pera hudebního estetika Miloše Jůzla a těží hlavně z četných hudebních historiografií dosud nedostatečně využitých, ba i neznámých archivních pramenů. Autor tak často nově interpretuje Hostinského přínos pro českou filozofii, estetiku, obecnou i literární, divadelní a zejména hudební historii, pro teorii výtvarného umění i pro zvýšení úrovně dobové uměnovědné publicistiky. Není přitom samozřejmě zapomenuta ani dlouholetá činnost v Umělecké besedě, ani spolupráce při zakládání Národního divadla, veřejná přednášková aktivita, výuka na Karlově univerzitě atd.
      K výkladu Hostinského přínosu pro teorii hudebně folkloristického výzkumu a badatelově iniciativě při rozsáhlé sběratelské akci musily Jůzlovi stačit pouhé tři podkapitoly: Národopisná výstava r. 1895, Studie o lidové písni a český pra[/]covní výbor pro lidovou píseň v Čechách. četné etnomuzikologické floskule ovšem prostupují celou monografií jako integrální součást uceleně syntetického díla O. Hostinského. Potřeba poznat zákonitosti české hudební deklamace, nezbytnost vyložit samy základy české hudebnosti a konečně nevyhnutelnost instruovat amatérské přispěvatele Národopisné výstavy i dobrovolné spolupracovníky na celorakouské sběratelské akci přivedly O. Hostinského od povšechného zájmu o prameny hudebního folklóru z čech (jmenovitě o tzv. sbírku Rittersberkovu a Erbenovu) až k jejich soustavnému studiu a principiálnímu kritickému zhodnocení.
      V půltuctu svých publikací podal O. Hostinský systematický rozbor dostatečně širokého pramenného výboru, sestavil průkopnickou edici 36 nejranějších notací lidových písní z čech z 15. a 16. stol., rozpoznal a výstižně charakterizoval základní zdroje české hudebně folklórní tvorby, zformuloval v podstatě dodnes platnou definici lidové písně atd. z rozsáhlé organizační činnosti nutno připomenout zvláště moderní pojetí hudebního folklóru, které se neuzavíralo - na rozdíl od většiny předchozích a bohužel i některých novějších koncepcí před tvorbou nevesnického a neanonymního původu. Na nesporném úspěchu rozsáhlých sběratelských podniků pro Národopisnou výstavu i pro pozdější celorakouský sběr se[/] O. Hostinský výrazně podílel nejen díky své vysoké odborné kvalifikaci a organizátorským zkušenostem, ale i ušlechtilému osobnímu jednání a neformálně noblesnímu společenskému taktu. Obě vlastnosti, ne tak jasně zřejmé v nešťastném smetanovsko-dvořákovském "boji", byly zvláště užitečné při jednání jak s národopisnými laiky, tak i s kolegy různých temperamentů a koncepčních záměrů s folkloristickou dokumentací a popularizací. Jaroslav Markl

Vladimíra Furyová: Lidový kroj v Hroznové Lhotě a Ratíškovicích. [obsah]

Hodonín 1981
Záhy nedostatkovou slibuje být brožura "Lidový kroj v Hroznové Lhotě a Ratíškovicích", kterou vydalo počátkem roku 1981 Muzeum Hodonínska nákladem 600 výtisků. Jde o práci etnografky tohoto ústavu Vladimíry Furyové, o její terénní průzkum v obou uvedených obcích. Autorka se při něm opírala o široký aktiv informátorů, které si dovedla svým upřímným zájmem o věc plně získat. z jejich seznamu uvedenému v práci je zřejmé, že je volila vhodně jak co do různých věkových, tak i co do sociálních skupin. Častý bezprostřední kontakt s nimi umožnil i upřesnění užívané místní krojové terminologie a z toho vyplývající shrnutí výrazů do samostatného slovníčku. Rovněž výběr dvou rozdílných slováckých obcí byl podnětný a činí

zmíněnou práci ještě zajímavější: tradičně zemědělská Hroznová Lhota a proti ní obec Ratíškovice, sousedící s průmyslovým Kyjovem a mající proto ve sledovaném časovém úseku již určitý počet obyvatel vysloveně dělnických profesí; ze starší vrstvy pak část obyvatel s dělnicko-rolnickým profilem. Již tyto uvedené rozdílnosti jsou zdrojem četných variant v tradičním lidovém oděvu.
Práce je přehledně členěna do kapitol o mužském, ženském a dětském kroji, o kroji svatebním a o postupu pentlení. z uvedených poznámek i ze seznamu literatury je zřejmé i hluboké studijní zázemí textu, konfrontovaného se závěry autorů jako byli josef Klvaňa nebo Rudolf Hurt, ale např. i sovětský badatel a národopisec Petr Bogatyrev, který měl v období před druhou světovou válkou vřelý vztah k našemu regionu. Při tvorbě celé práce přispěl cennými metodickými radami i doc. dr. Ludvík Kunz, CSc.
Brožura má vedle barevné obálky s děvčaty v obnoveném typu kroje z Hroznové Lhoty a vedle barevného prostředního dvojlistu se svatbou z Ratíškovic i čtyřiadvacet černobílých dobových fotografií, názorně dokumentujících některé vývody autorčiny. Můžeme ji právem považovat za přínosný ediční počin Muzea Hodonínska. Josef Šolc[/]

Zdenka Jelínková: Tance z Horňácka II., Lipov, Louka. [obsah]

Hodonín 1981, 62 stran
      V pořadí druhá sbírka lidových tanců z Horňácka, která je součástí připravovaného pětidílného cyklu, je tematicky zaměřena na obce Lipov a Louku. Autorka sbírky v ní publikuje výsledky svého dlouhodobého studia lidového tance ve jmenovaných lokalitách.
      Podobně jako sbírka "Tance z Horňácka I., Velká n. V., Javorník" (viz zpráva v NA 2/81, s. 136) , obsahuje i recenzovaná publikace velmi podrobný a obsáhlý úvodní výklad, v němž autorka uvádí zájemce do problematiky lidového tance v obou horňáckých obcích. Vypočítává příležitosti zápisů, podává informace o publikování tanečních písní a posléze stručně charakterizuje ráz gopisovaných tanců a tanečních her. Po tomto úvodu následuje pojednání o jednotlivých etapách provádění zápisů lidových tanců v Lipově, v němž autorka také vyjmenovává své hlavní informátory a poukazuje na seznam tanců z Lipova ze[/] Šoupalovy pozůstalosti (uložena v OA Hodonín), který jí byl výchozím vodítkem při výzkumech.
      Vlastní sbírka je rozdělena podle místa zápisu na dvě části. Zdenka Jelínková v ní uvádí 31 zápisů tanců z Lipova a 25 z Louky. Tance nejsou ve sbírce řazeny tematicky, ale abecedně podle svých názvů. Druh tance je vždy uveden v záhlaví notového zápisu. Jak jsme si již u předcházejících publikací Zdenky Jelínkové zvykli, jsou i zde uváděny, kromě pečlivě provedených notových zápisů, velmi podrobných a přehledných popisů jednotlivých tanců a schematických nákresů tanečních držení či postavení tanečníků, také taneční varianty podle sdělení jiných informátorů a autorčiny vlastní postřehy a poznatky, které dokreslují prostředí zápisů. U mnohých popisů je uveden též odborný výklad osvětlující původ či charakter daného tance nebo taneční písně. Nedílnou součástí této publikace je pěkně řešená grafická úprava obálky, kterou připravil akademický malíř Aleš Černý. František Synek

SBORNÍKY

Lidová stavební kultura v československých Karpatech a přilehlých územích, [obsah]

sb. Lidová kultura a současnost, sv. 7, Brno 1981, s. 372
      Sedmý svazek sborníku "Lidová kultura a současnost", který pravidelně vydává na základě příspěvků "strážnického vědeckého sympozia" brněnské nakladatelství BLOK, byl věnován otázkám lidového stavitelství a bydlení, jejich architektonickým i výzdobným prvkům.
      V rámci dvaceti tří pojednání z uvedeného sympozia, které pro publikaci sestavil Václav Frolec, získá čtenář (laik i odborník) ucelený přehled o problematice studia, historiografii, vývojových fázích i současném stavu lidového stavitelství. Již úvodní referát F. Hejla nastínil otázky a hlavní úkoly současného studia lidové stavební kultury v karpatsko-podunajské oblasti. A. Ruttkay věnoval svůj příspěvek problematice lidového stavitelství vesnických sídel v období raného i vrcholného feudalismu, které objasnil na základě archeologických výzkumů prováděných na Slovensku. Historickými prameny a terminologií se zabývali ve svých studiích P. Horváth a I. Ripka zatímco S. Kovačevičová věnovala svou pozornost stavebnímu materiálu a technice konstrukcí stěn a krovů lido[/]vých staveb na Slovensku. Podobnou problematiku (vývoj stavebního materiálu) sledovali na příkladech z moravské strany Karpat O. Máčel a J. Souček. Vertikální členění objektů se stalo základem pojednání hned čtyř autorů ( S. Horváth, E. Pančuhová, J. Langer a O. Máčel ), kteří je objasňovali na příkladech materiálů ze Slovenska; Myjavské pahorkatiny, z oblasti západních Karpat a jihovýchodní Moravy. J. Botík věnoval svůj příspěvek otázce rodiny, jako určujícího činitele jednotlivých forem obydlí a V. Valentová využívání jednotlivých prostor objektů ke spaní. Umístěním kultovních koutů a ohnišť v obytných prostorách domů se zabývali J. Olejník a J. Turzo. Otázku lidové nástěnné malby v Karpatech sledoval ve své studii R. Jeřábek. V. Kovářů poukázala na architektonické a výtvarné prvky lidového domu v oblastí slezských a moravských Karpat. Typologii dřevěných domů na rožnovském náměstí věnoval svůj referát J. Sedláček. M. Medvecká osvětlila z výtvarného hlediska místo hontského domu v lidovém stavitelství na Slovensku. Problematiku tradičních obytných staveb Ukrajinců žijících na východě naší země přiblížil ve své studii M. Sopoliga. Pracovník Etnografického ústa[/]vu Rumunské akademie věd v Bukurešti, N. Dunăre, zpracoval příspěvek zabývající se typy rolnických dvorů v prostoru rumunských Karpat a polygonálními stodolami v oblastí rumunských západních Karpat. Lidovou architekturu v bulharské vesnici na Gabrovsku přiblížilo pojednání B. Georgievy ze Sofie.
      Publikace "Lidová stavební kultura v československých Karpatech a přilehlých územích" je doplněna řadou nákresů a situačních mapek, nechybí ani příslušné fotografie, popř. přehledné tabulky. Škoda jen, že výběr barevných fotografií je tentokráte omezen pouze na obálku publikace. Přesto však sedmý svazek sborníku "Lidová kultura a současnost" se svým obsahem, úpravou i uvedenými materiály řadí k významným etnografickým publikacím, zachycujícím obraz naší současnosti následujícím generacím. František Synek

Malá E. a kolektiv: Kultúra v každodennom živote. [obsah]

1. vyd., Obzor, Bratislava 1982, 184 stran
Otázky úlohy kultury, ve vytváření hodnotových systémů, významu tradic při rozvíjení socialistické kultury a vztahu volného času a kultury v procesu utváření soudobé osobnosti jsou předmětem obsáhlého bádání, jehož garantem je Výskumný ústav kultúry v Bratislavě. Autorky velmi potřebné pub

likace o kultuře v každodenním životě (zřejmě většinou vědecké pracovnice tohoto ústavu) přehledně a srozumitelně osvětlují význam kulturní úrovně člověka pro život v rodině i na pracovišti ( E. Malá ), podstatu kulturních hodnot ( E. Bodnárová ), utváření vztahu člověka k umění á význam krásna pro formování lidské osobnosti ( T. Kuklínková ), význam tradic v životě člověka a celé společnosti ( E. Horváthová ), funkci a využití volného času v socialistic[/]ké společnosti ( E. Bakošová ) i podmínky a předpoklady formování socialistického způsobu života vůbec ( K. P. Podoláková ).
Texty jsou doprovázeny pěknými fotografiemi, které doplňují nebo i zvýrazňují hlavní myšlenky publikace, určené vlastně každému z nás. Vždyť rozvoj kultury a potřeba kultivace člověka jsou jedním ze základních podnětů dalšího rozvoje celé naší společnosti. Josef Jančář[/]

Na I. kongresu Mezinárodní společnosti pro etnologii a folklór Evropy (SIEF), který proběhl v roce 1971 v Paříži, bylo přijato usnesení o konání dalšího setkání v některé socialistické zemi. Uspořádání II. kongresu se ujal Ústav etnografie N. N. Miklucho-Maklaje AV SSSR v Moskvě.
      Jednání II. kongresu Mezinárodní společností pro etnologii a folklór Evropy se uskutečnilo ve dnech 30. září až 6. října 1982 v historickém městečku Suzdalu nedaleko Moskvy za účasti více než 150 etnografů a folkloristů z většiny evropských států i ze zámoří. Československo zastupovali prof. dr. Antonín Robek, DrSc. (Ústav pro[/] etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha), prof. dr. Richard Jeřábek, CSc. a doc. dr. Václav Frolec, CSc. (katedra historie a etnografie filozofické fakulty UJEP, Brno), dr. Jaroslav Štika, CSc. (Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm), dr. Soňa Kovačevičová, CSc. a dr. Milan Leščák, CSc. (Národopisný ústav SAV, Bratislava).
      Kongresové jednání zahájil předseda organizačního komitétu akademik Julian V. Bromlej, který ve svém vystoupení podtrhl vědecký a společenský význam mezinárodní spolupráce v oblasti studia lidové kultury v Evropě. Na plenárním zasedání odezněly pak zprávy o činnosti SlEF za období od I. kongresu (prof. dr. C. Cuisenier, Francie), o práci mezinárodního časopisu[/] Ethnologia Europaea (prof. dr. N. A. Bringéus, Švédsko), o chystaném vícesvazkovém díle Etnografie Slovanů (akademik Ju. V. Bromlej, Sovětský svaz), o činností Mezinárodní komise pro studium lidové kułtury v Karpatech a na Balkáně-MKKKB (doc. dr. V. Frolec, Československo) a o koncepci mezinárodního referativního žurnálu Demos (dr. R. Weinhold, NDR). Těžiště kongresových jednání spočívalo v sympoziích na následující témata: 1. Stabilita a změna v současných kulturních systémech evropských zemí; 2. Etnografie města; 3. Lokální a regionální evropské pospolitosti; 4. Etnokulturní a etnodemografické procesy v poválečné Evropě; 5. Etnologický atlas Evropy; 6. Kulturní vlivy v Evropě; 7. Výroční a rodinné obyčeje a obřady; 8. Problémy obecné etnologie; 9. Etnogeneze a etnická historie Evropy; 10. Současný folklór evropských národů. Českosłovenští účastníci vystoupili se svými referáty v první sekci (M. Leščák), ve třetí sekci (R. Jeřábek, J. Štika, V. Frolec), ve čtvrté sekci (A. Robek) a v páté sekci (S. Kovačevičová). Podíleli se také na řízení dvou sympozií (R. Jeřábek, A. Robek).
      Na kongresu se potvrdila opodstatněnost historické koncepce národopisu, která je teoreticky i metodologicky rozpracována především zásluhou badatelů zemí socialistického společenství. Byl zaznamenán pokrok ve vymezení základních vědeckých kategorií a pojmů, zejmé

na z oblastí teorie etnických pospolitostí. Ukázala se ovšem nutnost pokračovat v řešení četných teoretických, metodologických i terminologických otázek v širokém mezinárodním měřítku. z přednesených zpráv o výsledcích vědeckovýzkumných programů v oblasti evropské etnologie vyplynulo, že v současné době se řeší několik významných projektů, do nichž je zapojena většina evropských zemí. Mezi nimi stojí v popředí etnosociologický výzkum rodiny organizovaný z Vídně a studium lidové kultury v karpatsko-balkánské oblasti realizované v rámci MKKKB.
V průběhu kongresu došlo k volbě nového výkonného výboru SIEF. Předsedou se stat prof. N.-A. Bringéus, místopředsedy akademik Ju. V. Bromlej a prof. C. Cuisenier. Československým zástupcem ve výboru byl zvolen prof. A. Robek. Příští kongres se plánuje ve skandinávských zemích. Václav Frolec

O rodine medzinárodne [obsah]

Už niekoľko rokov, pravidelne vždy v jeseni, Národopisný ústav SAV organizuje v Domove vedeckých pracovníkov SAV v Smoleniciach stretnutie etnografov a folkloristov, nazývané Smolenické dni. Tieto stretnutia sú venované prerokovaniu niektorých aktuálnych problémov, ktoré vyplývajú buď zo štátneho plánu základného výskumu alebo ktoré nastoľujú potreby[/] spoločenskej praxe. Najčastejšie sa takto do popredia dostáva prerokovanie prípravy alebo hodnotenie prvých poznatkov, prípadne záverečných výsledkov niektorej vedeckovýskumnej úlohy, ktorú treba z hľadiska teoretických a metodologických pozícií marxistickej vedy hlbšie, všestrannejšie posúdiť alebo ktorej výsledky štúdia treba týmto spôsobom sprístupniť širšiemu okruhu odborných bádateľov i osvetovo-kultúrnych pracovníkov.
      Roku 1982 boli Smolenické dni nazvané Úloha rodiny v etnokultúrnych procesoch v podmienkach socializmu. Stretnutie na úrovni medzinárodného sympózia organizačne pripravil Národopisný ústav SAV a Slovenská národopisná spoločnosť pri SAV v rámci činnosti Medzinárodného komitétu pre etnografické štúdium súčasnosti. Iba mimochodom pripomíname, že nielen tento komitét, ktorého sekretariát bol do roku 1975 v Bratislave, v rokoch 1976-1980 v Sofii a ód roku 1981 pôsobí v Prahe, ale aj tradícia Smolenických dní boli založené pred desiatimi rokmi. Roku 1972 sa v Smoleniciach uskutočnila medzinárodná konferencia pod názvom Premeny ľudových tradícií v súčasnosti. Jej výsledky boli publikované pod názvom konferencia v podobe dvojzväzkového zborníka, ktorého prvý zväzok bol venovaný Československu a druhý socialistickým krajinám a vyšli vo Vydavateľstve SAV v Bratislave roku 1977 a 1978.
      Medzinárodné sympózium o rodi[/]ne sa v Smoleniciach konalo v dňoch 11. až 15. októbra 1982. Zúčastnili sa na ňom zástupcovia národopisných pracovísk zo Sovietskeho zväzu (3), Poľskej ľudovej republiky (2) , Nemeckej demokratickej republiky (1) , Maďarskej ľudovej republiky (1), zo Socialistickej federatívnej republiky Juhoslávie (4) a z Bulharskej ľudovej republiky (2) a vyše tridsať pracovníkov slovenských a českých inštitúcií (etnografov, folkloristov, sociológov, antropológov atď.). Keďže referáty budú ako celok, resp. vo výbere publikované v čas. Slovenský národopis, v našej správe ich nemienime ani vymenovať ani kriticky analyzovať. Pokúsime sa iba vystihnúť základné tendencie výskumu rodiny ako základnej biologickej, sociálnej a kultúrnej jednotky, zložky, súčasti organizácie ľudskej spoločnosti, ako sa javia v reláciách výskumov slovenských, českých i širších, v rámci socialistických krajín.
      Je známe, že rodina sa ako spoločenská inštitúcia stala predmetom bádania viacerých vedných disciplín už koncom 19. storočia. Od polovice 60: rokov 20. storočia sa v záujme objasnenia tendencií jej vývinu a hľadania optimálnych variantov jej ďalšieho rozvoja začali uskutočňovať medzinárodne koordinované výskumy. v ZSSR prebiehali podľa projektu "Smery a tendencie kultúrneho rozvoja v súčasnej spoločnosti, vzájomné pôsobenie národných kultúr" (tento projekt bol

orientovaný na výskum spotreby kultúry v rodine). Okrem toho sa realizoval aj projekt "Meniace sa charakteristiky rodiny", ktorý usmerňuje viedenské centrum pod patronátom UNESCO (jeho cieľom je koordinovať výskumy a dokumentáciu v oblasti spoločenských vied). v rámci tohto projektu sa najväčšia pozornosť v socialistických i kapitalistických krajinách venuje možnostiam koordinácie etnografických výskumov súčasných etnických procesov, vrátane problémov rodiny.
      Ak z týchto náročne postavených projektov hodnotíme prednesené referáty, treba povedať, že širšie orientované zámery a ciele sledovali najmä prvé dva vstupné referáty, a to L. M. Drobiževovej z Moskvy (Skúsenosti etnosociologických výskumov rodiny u národov ZSSR, k otázke o možnostiach porovnávacieho štúdia problému v socialistických krajinách) a B. Filovej z Bratislavy (Súčasná rodina ako miesto pôsobenia tradícií, teoretické východiská a ciele československej výskumnej úlohy). Referáty ostatných zahraničných účastníkov sa poväčšine zameriavali na oboznámenie s výsledkami bádania rodiny v jednotlivých krajinách, a to či už z hľadiska štruktúry a intenzity kultúrnej spotreby, zväzkov rodiny a procesov jej zmien v rámci lokálneho spoločenstva, alebo z hľadiska kultúrnych tradícií a ich inovácií v rodinných vzťahoch, z hľadiska transformácie obradov atď.[/]
      Ďalšia skupina referátov bola zameraná na rodinu ako prostredie odovzdávania a preberania etnokultúrnych tradícií. Túto problematiku analyzoval J. Kandert (z hľadiska štruktúry rodiny), I. Herol dová (z hľadiska homogenných a heterogenných rodín), A. Pranda (z hľadiska výchovy, učenia a socializácie ako základných činiteľov transmisie etnokultúrnych tradícií), D. Ratica (z hľadiska rodinnej výchovy), E. Krakovičová (z hľadiska miesta rodiny v mechanizme transmisie ľudových piesni), G. Kiliánová (z hľadiska významu medzigeneračných vzťahov v existencii ľudového rozprávania), R. Stoličná (z hľadiska udržiavania tradičných prvkov v stravovaní), K. Rusnáková (z hľadiska významu rodinného stola ako symbolu rodiny v hodnotovom systéme) a ďalší.
      A nakoniec tretia skupina referátov sa zamýšľala nad niektorými špecifickými problémami, súvisiacimi s výskumom rodiny. Tak na niektoré metodologické problémy v interdisciplinárnom výskume upozornil D. Provazník. Vplyv rodiny na kultúrny vývin dieťaťa analyzovala E. Malá, faktory integrácie a dezintegrácie A. Robek, medzigeneračné vzťahy P. Salner a J. Čukan, problematiku. neúplných rodín T. Štibrányiová, systém jedného dieťaťa M. Sigmundová, postavenie žien v dôchodkovom veku M. Rychlíková apod.[/]
      Problematiku rodiny možno však skúmať aj z hľadiska ďalších okruhov, či už máme na mysli vzťah rodiny k lokálnemu spoločenstvu alebo jeho kultúru ako tvorivú činnosť, z hľadiska formy a štruktúry rodiny alebo vnútorných vzťahov a väzieb jej jednotlivých členov. Je nesporné, že výskum rodiny má svoju vedeckú i spoločenskú opodstatnenosť a oprávnenosť. Je perspek[t]ívny nielen z príčin čisto vedeckých, ale predovšetkým spoločenských. Keďže rodina bude aj v budúcnosti plniť úlohy biologickej a kultúrnej reprodukcie každého spoločenstva, jej výskum bude naďalej patriť medzi základné úlohy, nielen etnografie, ale aj niektorých iných spoločenskovedných disciplín. Adam Pranda

Muzikologické dialogy 1982 v Českém Krumlově [obsah]

Česká hudební společnost a Svaz českých skladatelů, jako pořadatelé po několik let již úspěšných pracovních zasedání, situovaly své obligátní podzimní tzv. Muzikologické dialogy tentokrát do Českého Krumlova. První téma jednání Josef Haydn a jeho doba - neformálně reagovalo na 250. výroční narození světového Mistra; druhé bylo soustředěno na hudbu jižních Čech. v průběhu třídenního konferování zaznělo na čtvrtstovku referátů i několik

desítek rozsáhlých diskusních připomínek a faktografických glos. Zdaleka ne vždy se vztahovaly pouze k hudební historii 18. stol. a k hudebnímu místopisu českého jihu. Vztahu Haydnovy tvorby k folklórnímu zázemí věnoval například již před lety speciální monografii M. Poštolka, aniž by tím samozřejmě studium příslušné problematiky uzavřel.
Růst znalostí o hudbě evropského i českého baroka a kIasicismu profituje z prakticky každoročních závažných a dlouho ještě nevyčerpatelných pramenných nálezů. Zvláště české hudební fondy se zdají být přímo nepřeberné a slibují další překvapující objevy zpravidla nejenom domácího významu. Konfrontace umělé, respektive stylové a folklórní tvorby, projekce lidových elementů v dílech skutečných mistrů i jejich nezřídka pozoruhodných epigonů, akcelerace vývoje výrazových prostředků i samého instrumentáře lidové hudby podle obdivovaných vzorů... - takové a další podobné úkoly neztratí pro české hudební historiky a etnomuzikology patrně nedlouho svou aktuálnost. In extenso či aspoň na okraj se tato problematika objevila například v referátech R. Pečmana, Z. Pilkové, M. Poštolky, M. Kopecké, O. Čechové, M. Fraňka, J. Bužgy, J. Snížkové, L. Tyllnera ad.
Diskusní jednání v round-table. připomnělo vícekrát hudební specifičnost jižních Čech, včetně jejich inspirativního folklórního zázemí.[/] Příslušné poznatky o tom by se v průběhu několika příštích let měly objevit ve velkoryse mnohadílné Jihočeské vlastivědě, jmenovitě ve svazku hudebním a národopisném. Jejich garanty se staly před nedávnem Pedagogická fakulta v Českých Budějovicích a Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze. Příští Muzikologické dialogy - v etnomuzikologické oblasti s pochopitelným důrazem na region Chodska - jsou plánovány do Západočeského kraje. Jaroslav Markl

Vlastivědná konference v Žarošicích [obsah]

V pátek 21. ledna 1983 uspořádala Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ve spolupráci se známým a aktivním Vlastivědným kroužkem klubu MNV v Žarošicích 7. konferenci moravských vlastivědných kroužků. Konference v Žarošicích se zúčastnili nejenom zástupci těchto kroužků, ale i historikové a národopisci z University J. Ev. Purkyně z Brna, Palackého university z Olomouce, ČSAV z Brna a Ústavu lidového umění ze Strážnice.
Zajímavé a podnětné referáty první části konference ( L. Slezák, J. Vlach, M. Trapl, V. Frolec a J. Skutil ) vycházely z badatelských výsledků, získaných při přípravě monografie obce Žarošic, jejíž vydání se připravuje na rok 1985. v další části o historii, vlas[/]tivědě a současnosti v souvislosti s potřebou překračování bariéry mezi vědeckým a laickým poznáváním přírody a společnosti přednesl přínosný referát Josef Bartoš. O problémech odborné metodické pomoci vlastivědným kroužkům promluvil vedoucí odboru kultury ONV v Hodoníně K. Dvořák a o současné činností vlastivědných kroužků na Moravě podal zevrubnou zprávu J. Zelík. První část konference uzavřel referát ředitele Muzea Hodonínska J. Šolce o osmdesátiletém vývoji této instituce.
Všestranně zdařilá konference byla odpoledne završena prohlídkou pozoruhodného místního Památníku obce a obsáhlou diskuzí jak k problematice monografie Žarošic, tak i k obecným otázkám vlastivědné činnosti na Moravě. Josef Jančář

Pohostinná Detva přivítala po sedmnácté účastníky Folklórních slavností pod Poľanou. Již úvodem můžeme předeslat, že setkání milovníků folklóru od 9. do 11. července 1982 patřilo opět k velmi úspěšným.
      Festival uvedly pořady v pátek odpoledne a večer. Jednak to bylo Pozvanie pod Poľanu (příprava a režie V. Tátoš ) přímo vysílané ze sálu detvanského Domu kultury ROH, a pak profilový program obce Poniky - Ponické obrázky (námět, scénář a režie I. Kovačovič ), který se pokusil ve scénické zkratce seznámit diváky s lidovou kulturou další obce z Podpoľaní. Poslední páteční pořad, zaměřený na vybranou národopisnou oblast Středoslovenského kraje, byl po loňské kysucké svatbě věnován dalšímu regionu. Pod názvem Svadba v Honte a Novohrade jej připravil V. Gruska.
      Sobotní programový maraton zahájila premiéra a následná repríza pořadu, který je nejen jedním z nejzajímavějších detvanských tvůrčích počinů, ale i veřejným zakončením akce, která patrně nemá obdobu v celé Evropě. Jde o soutěž výrobců lidových hudebních nástrojů o cenu dr. Ladislava Lenga Instrumentum[/] exellens, která letos měla již svůj osmý ročník. Tentokrát byla zaměřena na tři skupiny nástrojů - pracovní zvukové nástroje, dětské zvukové hračky a obřadní zvukové nástroje. Čtyřicet výrobců ji obeslalo 226 nástroji. Pořad Nástroje a ich majstri (námět, příprava, scénář a režie I. Mačák ) představil nejen nejúspěšnější výrobce s jejich lidovými hudebními nástroji, ale byl zásluhou autora i zážitkem navýsost uměleckým a naučným.
      Pak nás již folklórní soubory z Detvy a Hriňové pozvaly opět do festivalového amfiteátru pořadem Privítanie pod Poľanou (námět, příprava, scénář a režie A. Ostrihoňová ). v podání souborů Podpoľanec, Detva, Hriňovčan, folklórní skupiny a dětského souboru Ratolesť z Detvy jsme zhlédli zvyky vážící se k fašankovému období. Domácí soubory potvrdily svou velmi dobrou úroveň ve výběru i zpracování folklórního materiálu. Taktéž účinkující, kteří věkem náleželi k několika generacím, jednoznačně potvrdili, že lidová kultura na Detvě má nejen pevné kořeny a zázemí, ale i nadané pokračovatele.
      Od roku 1976 je stálou součástí středoslovenského folklórního festivalu v Detvě pořad Hudáčkovia věnovaný dětským lidovým hudbám a sólistům. Pořad v roce 1982 (ná[/]mět, příprava, scénář a režie M. Kočišová ) byl věnován záslužné práci dospělých, kteří se zabývají výchovou nejmladší generace nositelů lidové tradice. Program, ve kterém vystoupilo sedm dětských kapel a řada sólistů, patřil bezesporu k nejlepším z celého festivalu, a to jak autorským zvládnutím, tak výtečnými výkony účinkujících.
      Sobotní podvečer uzavřely medailóny souborů Považan z Povážské Bystřice a souboru Rozsutec ze Žiliny - pod společným názvem Po popradniansky a po terchovsky (námět, scénář a režie V. Kyseľ ). Soubory se představily svými úspěšnými programovými bloky, dokumentujícími práci kolektivů s autentickým materiálem. Poděkování se dostalo i starším, zasloužilým členům souborů.
      Hlavní program sobotního večera připravil (vedení přípravy, námět, scénář a režie) V. Gruska. Pokračoval ve své systematické snaze po uměleckém ztvárnění prezentace lidové kultury jednotlivých národopisných oblasti Středoslovenského kraje. Pro rok 1982 si zvolil úkol nad jiné obtížný - a to regiony Hont a Novohrad. Autorský i odborný přístup V. Grusky by zasluhoval samostatnou analytickou studii. My se můžeme omezit jen na základní konstatování. Nesporná je autorova snaha po cílevědomém hledání nových prezentačních a interpretačních forem lidové kultury. Je nutno objektivně ocenit, že je to snaha

záslžná a úspěšná. Potvrdila to i scénická freska o lidové kultuře lidu jižných svahů Štiavnických vrchů, Krupinské vrchoviny a výběžků Slovenského rudohoří. Divákům byla předestřena široká paleta ze života lidu sedmnácti obcí obou regionů, pro něž je charakteristické těsné sousedství, a v některých aspektech í prolínání s lidovou kulturou maďarského obyvatelstva. Autor tuto záplavu materiálu v podstatě zvládl, i když s jistými obtížemi. Je nutno vyzvednout jeho inscenační nápaditost, jako např. vyřešení informovanosti diváků o tom, kdo vystupuje, pomocí zadní projekce s označením lokalit účinkujících, zdařilou prezentaci tradičního trhu, expresivní pojetí loučení odvedenců i odvážně a originálně pojaté uvedení pohřebních obyčejů, včetně obřadního naříkání. Musíme však opakovat připomínky vznesené již k některým dřívějším autorovým pořadům. Až přemíra materiálu, včetně laviny rekvizit, což musí zákonitě rozmělnit pevnou dramaturgickou kostru pořadu (volné prolínání výročního a rodinného zvykosloví s dalšími motivy pracovního charakteru) a má svůj dopad v délce pořadu i v problémech s udržením dynamiky a gradace pořadu až do finále, jež pak nemohou: zachránit masové závěrečné scény, působící až příliš uměle a nadbytečně. Účin celého pořadu byl po umělecké, estetické i naučné stránce pozitivní. Nemůžeme se však stále zbavit otázky, zda by i tento[/]krát o něco méně efektů- nepřinesI ještě výraznější divácký dojem.
      Třetí den detvanského festivalu zahájil v nedělním dopoledni pořad Prišli hostia noví (námět, příprava scénář a režie K. Ondrejka, R. Uhrín ). Taktéž tento pořad patří v Detvě ke kmenovým. Představují se v něm nově vzniklé vesnické folklórní skupiny.V roce 1982 to byly kolektivy ze Smrčan, Vrbovky, Petrovcú, Štiavnika-Hvozdnice, Klenovce, Bušince a Čebovce. Předvedly ukázky ze svatebních zvyků, dožínkových obyčejů, přijímání mládenců mezi chasu, a to vše s doprovodem tanců, zpěvu a hudby. Pořad vytčené cíle splnil a setkal se s příznivou diváckou odezvou.
      Specifikou Detvy je program sólistů, skupin a souborů Slováků a Čechů žijících v zahraničí. Pod názvem Naša pieseň zo sveta jej připravili O. Demo, S. Dúžek a S. Švehlák. Cílevědomá práce s krajany, jejíž výsledky se v Detvě prezentují již patnáct ročníků, přináší oboustranný užitek a má svůj pozitivní dopad na kvalitu festivalových programů. v roce 1982 vystupovalo pět kolektivů. Jugoslávii zastupoval soubor z Josipovace (Chorvatsko) a soubor spolku Šafárik z Vojvodiny (autonomní oblast Srbska). z Maďarska tentokrát přijela skupina obce Pilisszentkerest-Mlynky, která zaujala výborným zpěvem. z Francie opět vystupovala zpěvácká a taneční skupina souboru Naděje z Paříže a polské[/] krajany reprezentovala folklórní skupina z Niediedze. Průvodní slovo připomělo i historii vystěhování předků těchto krajanů za hranice. Je patrně nejvyšší čas se zamyslet nad možností realizace tohoto druhu pořadu na některém z českých festivalů.
      Závěrečný program festivalu nesl symbolický název - Premeny prameňov (námět, příprava, scénář a režie V. Urban, J. Jamriška ). Hlavní ideu pořadu - ukázat formy využívání autentického folklórního materiálu v činnosti souborů lidových písní a tanců se autoři pokusili ztvárnit ve dvou rovinách. s autentickým podáním materiálu vystoupila skupina z Važce, muzikanti z Habovky a Anton Ľupták z Veľkého Krtíše. Svá scénická pojetí pak předvedly soubory Stavbár a Rozsutec ze Žiliny, Partizán ze Slovenské Ľupče, Považan z Povážské Bystřice, Liptov z Ružomberka, soubory Detva a Podpoľanec z Detvy a Hriňovčan z Hriňové. v kontextu širokého zastoupení souborů ZUČ však nebyl počet autentických nositelů folklórní tradice dostatečný, aby tyto skutečné prameny přeměn byly zdůrazněny jak náleží. Jinak byl pořad jiskřivou přehlídkou prakticky toho nejlepšího, co na poli souborů písní a tanců je ve Středoslovenském kraji k vidění, a dokumentoval jak vysokou úroveň péče o rozvoj lidové kultury, tak i veliký zájem mládeže o aktivní podíl na uchovávání

kulturního dědictví předcházejících generací. Jan Souček

Milotice 1982 [obsah]

V neděli 8. srpna 1982 ožil nově rekonstruovaný areál v MiloticíchŠidlenách osmým národopisným festivalem, na němž jsou pravidelně konfrontovány výsledky práce národopisných souborů i skupin z jižního Kyjovska, a to mezi jednotlivými ročníky kyjovského Slováckého roku. Úvod k hlavnímu pořadu vytvořila dětská dechová kapela z. Milotic a dětský soubor Rozmarýnek z Ratíškovic. Oba kolektivy se po právu řadí k předními dětským souborům ZUČ v okrese Hodonín a jsou příslibem dalšího života i rozvoje lidové kultury své oblasti.
Hlavní pořad milotických slavností připravil František Synek, pracovník Ústavu lidového umění Strážnice. Podle schválené koncepce byl program zaměřen na podzimní a zimní zvyky a obyčeje. Vstup do programu vytvořily skupiny odvedenců z Milotic, Mistřína, Ratíškovic a Vracova při nápaditém využití plochy amfiteátru i přilehlého okolí. Následovaly písně při senoseči v podání chasy z Vracova a skupiny z Kyjova. Dlužno poznamenat, že vracovský kolektiv patřil k nejlepším vystupujícím skupinám a příjemně překvapil diváky i odborníky. Volbu stárka ve Svatobořicích-Mistříně předvedli verbíři z[/]

tamnějšího souboru Lúčky. Rovněž s využitím okolí amfiteátru zazpívaly ženy z Milotic písně při polních pracích. Odvody jsme shlédli v podání druhého kolektivu z Mistřína.
Podzimní výroční obyčeje zahájila milotická a svatobořická skupina svými hody, včetně hodového průvodu a scénky povolení hodů. Celé pásmo bylo proloženo tanci a zpěvem, který však tentokrát nepatřil k nejsilnějším stránkám chasy ze Svatobořic. Jak vypadala hodová[/] zábava, předvedla skupina z Dubňan. Zdařilým autorským nápadem bylo následné zařazení dětského' souboru Rozmarýnek z Ratíškovic, který se prezentoval hrou na muziku; včetně volby stárky a imitace podoby taneční zábavy. Hodové mlácení káčera pak předvedla na dobré úrovni skupina z Kostelce.
Zimu a vánoční období v obřadech a obyčejích záhájil §soubor Konopa z Ratíškovic kvalitním pásmem přástek s Lucou. Vedle vyváženého hudebního, pěveckého i ta

nečního provedení je u tohoto kolektivu sympatické široké věkové spektrum účinkujících, zachycující takřka všechny věkové skupiny. Konec služby nazval své pásmo kolektiv z Vracova, který ztvárnil hospodářsko-sociální zvyklosti na vesnici před koncem roku. Zde měla jinak perspektivní vracovská skupina několik slabších míst ve zpěvu i v hudebním doprovodu. Muži z Milotic připravili další akt ze života vesnice před koncem roku - volbu obecního pastýře. Komplex těchto zvyků uzavřel opět Vracov pásmem Chodění po službě, kdy se mládenci ucházeli o zaměstnání pro příští hospodářský rok.
      Závěr celého pořadu vytvořily zvyky ukončující období zimního novoročí - fašanky. Obyčeje předvedl soubor z Kyjova. Je však otázkou, proč v jinak dobrém pásmu bylo nutné interpretovat straňanský ostatkový tanec Pod šable. Tečkou za celým pořadem byl společný tanec vybraných párů ze všech účinkujících kolektivů.
      Na scénu milotického amfiteátru pak přišli zasloužilí pracovníci o rozvoj zájmové umělecké činnosti z této částí hodonínského okresu a bylo jim předáno ocenění z rukou ředitele Okresního kulturního střediska Ivana Maloška.
      V souhrnu můžeme být s národopisnými Miloticemi 1982 beze sporu spokojeni. Mohli bychom poukazovat na přílišnou délku - pořadu trvajícího přes tři hodiny, na nedostatky v kvalitě ozvučení, i na[/] některé nedotaženosti režijní, nebo na nedisciplinovanost účinkujících při dodržování určeného programu i časového rozsahu. k hodnocení však musíme přistupovat z aspektu, který je pro tyto regionální národopisné akce rozhodující. To je především konfrontace práce s folklórním materiálem daného regionu za uplynulý rok, prezentace i nového materiálu, pokud možno v uceleném scénickém tvaru a obohacení diváků laiků i odborníků o estetické zážitky, ale i poznatky. Tyto úkoly byly díky účinkujících i pořadatelům v Miloticích 1982 splněny bez jakýchkoliv pochyb. Mnohé ostatní drobné nedostatky, jež přináší sám charakter těchto často improvizovaných akcí, při kterých není dost prostoru na zkoušky, či kde někteří účinkující vystupují před širokým publikem vlastně poprvé, je nutno posuzovat se znalostí problémů a s porozuměním. Všechny tyto skutečnosti vytváří i atmosféru regionálních folklórních slavností, bez nichž si další pokrok v pěstování naší lidové kultury nemůžeme vůbec představit. A že zůstávají některé otázky k řešení a zamyšlení? Je to jen dobře, protože nás čekají další ročníky národopisných slavností, a to nejen v Miloticích. Jan Souček

Jubilejní Horňácké slavnosti [obsah]

25. ročník Horňáckých slavností ve Velké nad Veličkou znovu po[/]tvrdil kulturně společenský význam dobře organizovaných místních národopisných slavností, které nejlépe mohou podněcovat rozvoj místní tvůrčí aktivity. Ve Velké nad Veličkou to dokládá celá programová skladba slavností, obsahující nejenom hudební, pěvecké a taneční kreace souborů, skupin a jednotlivců z horňáckých obcí, ale také výtvarné a národopisné výstavy, jejichž součástí je také stále populárnější Horňácký jarmak na náměstí.
Tradice národopisných slavností ve Velké však nemá jen 25 Iet. Vždyť už v roce 1894 z iniciativy místních učitelů Karla Klusáka, Aloise Fialy a dalších se zde uskutečnila lidová slavnost s národopisnou výstavou a do Velké tehdy přijelo mnoho členů přípravného výboru Národopisné výstavy Českoslovanské: Leoš Janáček, František Bartoš, Josef Klvaňa a další. Díky sběratelské práci Martina Zemana, aktivitě "Súchovských republikánů" i díky zmíněné akci v roce 189 a úspěchu Horňácka na Národopisné výstavě v Praze v roce 1895, se stalo Horňácko magnetem; přitahujícím mnoho malířů, hudebníků i básníků ze všech koutů naší vlasti, kteří na Horňácku čerpali inspiraci pro mnohá závažná díla.
Tradice slavných hudeckých muzik Jana Ňorka a Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky, každoroční úspěch zpěváků, verbířů a tanečníků na prvních ročnících strážnického me

Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou 1982.
Skupina z Lipova s cimbálovou muzikou ing. Martina Hrbáče. Foto J. Uherka.

zinárodního folkloristického festivalu, i snaha o oživení lidových hudebních a pěveckých tradic byly v roce 1957 podnětem k uspořádání prvních Horňáckých slavností po druhé světové válce. Většinu pořadů odborně a umělecky připravovali Zdenka Jelínková a hrubovrbecký rodák docent PhDr. Dušan Holý, CSc., který byl autorem i sobotního večerního pořadu letošního jubilejního ročníku. Holého zvláštní autorsky přístup je[/] dán nejenom důvěrnou osobní a vědeckou znalostí materiálu, ale i vlastní uměleckou aktivitou. v pořadu nazvaném Muzikantská večera vytvořil vědecky erudovaný a citově úzkým vztahem k rodnému kraji zabarvený program, v němž se objevilo vše nejlepší, co se na Horňácku v lidové hudební tradici nejenom udržuje, ale i rozvíjí. Název pořadu Muzikantská večera byl převzat ze zvyků o svatbě; muzikanti obvykle večeřívali odděleně od[/] ostatních svatebních hostů a obsluhovali je mládenci. Tato mužská sešlost prováděla při večeři řadu drobných humorných akcí. Obnovený soubor Velička z Velké předvedl na úvod a závěr pořadu ukázky "muzikantské večere" s bravurou i vkusem. Ukázky jakoby rámovaly ostatní vystoupení mužských i ženských souborů, sólistů a muzik, jichž se podařilo shromáždit hned několik. Byla tu muzika Martina Hrbáče, Martina Kučery z. Hrubé Vrbky, Josefa Kubíka z Velké i muziky souborů Radošov a Velička. v souvislostí s vystoupením tradičně výborných pěveckých sborů je nutno konstatovat, že přírodní prostředí slavností svádí často k efektům nástupu zpěváků za zády diváků. Autorovi však nešlo o efekt, ale o vyvolání zvláštní atmosféry mužského zpěvu ve volné přírodě. A to se letos skutečně zdařilo. Dušanovi Holému se povedl opět jeden dobrý pořad s úsměvnou pohodou, který ukázal, že na Horňácku pramen tvořivé síly dosud nevyschnul, ale naopak jakoby mohutněl, jak ukázala účast mladých na pořadu Muzikantská večera a zejména na nedělním odpoledním pořadu Zdenky Jelínkové, nazvaném Pod Javorinú, horú zelenú. Tři a půl hodiny trvající odpolední pořad Zdenky Jelínkové předvedl trpělivým a nadšeným divákům téměř monumentální obraz lidové hudební a taneční kultury na moravskoslovenském pomezí. Vytvoři

ly jej soubory a skupiny nejenom z Horňácka, ze Strání a ze Staré ho Hrozenkova, ale i z blízkých slovenských dědin, nejčastějších hostů minulých ročníků Horňáckých slavností: Myjavy, Turé Lúky, Brezové pod Bradlom a Nové Bošáce. Střídmým průvodním slovem ředitele hrubovrbecké školy Františka Okénky byly uvedeny hlavní oddíly pořadu: Fašank, mužské a ženské sbory (zejména "trávnicové"), přehlídka zpěváků a verbířů, přehlídka krojů, ukázky svatebních obyčejů a taneční pásmo Pod lipami, za lipami, v pořadu snad, přes jeho dlouhé trvání, nebylo hluchého místa. Už v úvodu překvapila nejmladší generace hudců 'a zpěváků z Velké. Pěkný byl i kaleidoskop fašankových zvyků Veličanů, chlapců- i děvčat z Turé Lúky, ze Súchova, ze Strání a z Nové Bošáce. Je dobře, že se autorka nevyhnula ani doprovodu "muziky", již tvořila jen hormonika a trubka, ani svérázné dechovce fašančárů z Turé Lúky.
      Všichni účinkující jakoby se chtěli na jubilejním 25. ročníku představit v nejlepším světle: hráli, zpívali a tančili s chutí a vervou, i když se vše vždy nepodařilo k úplné autorské spokojenosti. Je myslím přirozené, že vynikl dobře vedeny soubor Kopaničiar z Myjavy, tak jako v sobotu večer soubor Velička, dobře byl přijat i soubor Lipovjan; a je škoda, že slibně započatá tradice souborové práce se v Lipově dál nerozvíjí. Právě v těchto[/] souvislostech by bylo možné upozornit, že známost lidového umění Horňácka šíří nejvíce sólisté jako jsou bratři Holí, Franta Okénka, plejáda mladších zpěváků jako například Martin Hrbáč, Martin Zálešák. Jura Prachař, Jan Pavlík a mnoho dalších, ale základem rozvoje lidových uměleckých tradic v současnosti jsou i na vesnicích skupiny a soubory, jimž se na Horňácku jaksi málo daří. A to je škoda, protože právě v nich se rodí i noví sólisté.
      K výrazným aktivům jubilejních Horňáckých slavností patří i řada výstav, uskutečněných zásluhou spolupráce různých složek, zejména pracovníky Sdruženého závodního klubu n. p. Kordárna. Nejatraktivnější z akcí mimo Horňácký stadion byl ovšem tradiční jarmak, který měl sice i letos dobrou úroveň, ale i některá úskalí. jeho podrobné hodnocení se však vymyká možnostem této zprávy.
      Jubilejní 25. ročník Horňáckých slavností bude patřit dlouho k výrazným kulturním zážitkům mnoha tisíc diváků nejenom z Horňácka, ale i z jeho hodně širokého okolí a bude nepochybně i podnětem k přípravě dalších ročníků, jejichž úspěch je závislý především na dalším rozvoji kulturní aktivity všech horňáckých obcí. Josef Jančář[/]

Haná dětem [obsah]

Jubilejní 10. přehlídka dětských národopisných souborů Hané proběhla dne 23. května 1982 již tradičně v SZK ROH Uničovských Strojíren v Uničově a byla věnována Mezinárodnímu dni dětí a Mezinárodnímu roku úcty ke stáří. v programu vystoupily dětské soubory okresů Brno-město, Gottwaldov, Kroměříž, Olomouc, Prostějov, Přerov a Vyškov. Autorka scénáře a režisérka Věra Haluzová pořad rozdělila do čtyř oddílů a každý z nich věnovala jednomu z přírodních živlů, "z nichž utkán celý tento svět" vodě, vzduchu, zemi a ohni a jejich transformaci v dětské poezii, hrách a zvycích.
Úvod patřil Hanáčku Brno a jeho dramatizaci pohádky o Ječmínku a přadénku. Následovalo vyprávění. Josefa Zhébala ze Slatinic O Hané a Romži. Tato veršovaná pověst O. Přikryla uvedla první část programu, věnovanému dětskému folklóru se vztahem k vodě. Vystoupily čtyři soubory a v jejich podání diváci zhlédli dětské hry u vody (Zrníčko Holešov, Malá Rusava Bystřice p. H.), pásmo s motivem deště (Malý Mánes Prostějov) a taneční pásma Husy (Hanáček Brno). Nechyběla ani hra na hastrmana.
Druhý blok pořadu otevřela píseň Komáři se ženili (LŠU Prostějov) a předznamenala vystoupení dětí z Lutína s pásmem dětských her Čížeček. "Vzduch je království ptáků...." a ptačí řeč je zajímavou

součástí dětského folklóru. Do svého pásma ji ztvárnily děti souboru Ječmínek Chropyně a Klebetníček Vyškov.
      Hudební předěl uvedl třetí část zaměřenou na zemi, dárkyni života. Vedle pásma Jahodníci jdou (Malá Hanačka Slatinice) a pásma Na dvoře (Klásek Kralice) byly předvedeny dívčí hry s panenkami (Záhoráček Pavlovice) a vítání jara v podání souboru Studánka z Mysločovic. Blok uzavřelo pásmo tanců, předvedených souborem Olešnicí Doloplazy.
      Mnohotvárný obraz v dětské představivosti vytváří i oheň, který chrání před zimou, osvětluje dům, pomáhá při přípravě pokrmů. Pásmo Pečení na svatbu (Mánes Prostějov), bohatě doplněné rekvizitami, spojilo prvky slovesné, taneční i hudební v jeden výrazný celek. Oheň patřil vždy k radostem pasáků a na pastvě se odehrávaly různé hry. Chlapci ze souboru Malá Rusava z Bystřice p. H. předvedli ogarské hry tak, jak se dělaly na valašských horách. Oheň pomáhá člověku při různých řemeslnických pracech a řemeslníci měli i svébytné tance. Jeden z nich - Vápenickou - spolu s dalšími hanáckými tanci ukázaly děti souboru Hanáček Brno a LŠU Prostějov.
      Závěr pořadu patřil ukázce vázání lipského šátku, které předvedla Božena Langová z Příkaz. Děti předaly upomínkové předměty prof. V. Bradovi a B. Langové při příležitosti životních jubileí za práci,[/] jež vykonali pro udržení tradic lidové kultury Hané.
      Přehlídka dětských folklórních souborů "Haná dětem" splnila svou funkci a můžeme ji pokládat za úspěšnou. Jako jedna z mála akcí umožnila dětským hanáckým souborům prezentovat svou práci na veřejnosti a vzhledem k tomu, že neměla přísně výběrový charakter, mohly zde vystoupit i vesnické soubory, které nemají takové podmínky pro svou práci a možnost veřejného vystupování. Uničovská přehlídka je pro ně příležitostí ke srovnání výsledků a získání nových zkušeností. Pořadateli Okresnímu kulturnímu středisku v Olomouci a SZK Uničovských strojíren patří poděkování za zorganizování akce a vytvoření vhodného prostředí. Miroslav Válka

Košické kvety priateľstva [obsah]

V dňoch medzi 8. a 13. júnom už po ôsmy raz sa v Košiciach hralo, spievalo, tancovalo. Festival mieru a priateľstva 1982 dal k tomu podnet. v stredu 9. júna predstavili sa košickej verejnosti súbory z NDR, Poľska, Bulharska a Maďarska. Uskutočnila sa vernisáž výstavy súboru výtvarných diel a keramiky Michala Parikrupu z Pozdišoviec a výstava obrazov slávneho pevocu Zemplína, maliara Jozefa Teodora Moussona, ktorý žil v [v] Michalovciach. Zahraničné súbory vo štvrtok sa rozišli do okresov Východoslovenského kra[/]ja, aby pobavili a potešili občanov Bardejova, Popradu, Rožňavy, Sp. Novej Vsi, Trebišova a Vranova n. Topľou.
V sobotu 12. júna prišli do Košíc folklórné skupiny z Východoslovenského kraja. v programe, ktorý mal názov "Veniec krásy vekmi uvitý" vystúpili v Dome kultúry ROH VSŽ folklórné skupiny z Kojšova, Halcmanoviac, Margecian, Sloviniek, Richnavy, Závadky, Batizoviec, Ždiaru, L. Tepličky, Plavča n. P., Krivian, Šarišských Draviec, Kyjova, Záhradného, Zamutova, Parchovian, Poruby pod Vihorlatom, Rakovca n. O. a Silickej Brezovice. Réžisérka programu, zasl. umelkyňa M. Nemcová skĺbila folklórné bohatstvo týchto dedín donesené - pripravené skupinami do programu, z ktorého vyrástali ozajstne, pestrofarebné kvety uvité do venca. Ten jeden, symbolicky visel nad plochou javiska, ten druhý - ozajstný defiloval pred nami ako pestrofarebný film ozvučený ľudovým spevom a hudbou.
Seminár sa predĺžil do noci. Účastníkov bolo poriedku, takisto aj diskutujúcich. A bolo by bývalo o čom referovať, hovoriť, diskutovať. k téme referentov, k práci a programu skupín, no najviac k prognóze do budúcnosti. Nakoniec všetkým čo prišli do Košíc v rámci festivalu išlo, ide a pôjde o realizáciu čo najúspešnejšiu pri estetickej výchove nášho obyvateľstva: Dobrá realizácia si vyžaduje kooperáciu a kordináciu folklórných skupín, ich

vedúcich s osvetovými zariadeniami, metodickými strediskami. Bolo by načim začať uvažovať o dobrej metodickej pomoci prostredníctvom metodických materiálov, tvorbu . osnov a programov v ich práci. Existencia a práca folklornych skupín a súborov v rámci estetickej kultúry je dôležitým komponentom sociálneho a hospodárského rozvoja nielen Východoslovenského kraja, ale SSR a ČSSR.
      Počas sprievodu folklórných skupín a súborov mestom, myslel som práve na estetickú kultúru a jej pôsobenie na pochodujúcich i divákov.
      Jedno nám v tejto kráse chýbalo. Koncepcia, téma, metodika. Sprievod mal byť koncipovaný buď tematicky vychádzajúc z programu a náplne festivalu, alebo podľa etnických oblastí kraja. Sprievod je súčasťou masovej propagandy. Pôsobenie takej propagandy má byť orientované žiadaným smerom nielen esteticky, ale n[a][e]priamym pôsobením podmieneným úrovňou a spôsobom estetickej nasýtenosti žánrov publicistických vzdelávacích, výchovných, propagačných apod.
      To platí aj o záverečnom programe pod názvom Kvety priateľstva v nedeľu 13. VI. o 14.00 hod. v amfiteátri. Na škodu programu bolo, že bol zostavený len z programu folklórných súborov. Už pri otvorení - úvodnom obraze boli prezentované len štylizované kroje (okrem súborov z NDR - Slepo, PĽR - Sanok a ZSSR - Zakarpaťanin). Väčš[í][i]na obecenstva hlavne z radov mla[/]dej generácie pomaly už ani nepozná originálny ľudový odev. Mnohí Košičania nevedia, že obce Myslava, Klatov Vyšný a Nižný, Sokoľ, Kojšov, K. Belá atď. sú ešte v súčasnosti klenotnicami ľudového odevu. Bolo potrebné uvažovať o tom, ako vsunúť niektoré programové číslo zo sobotnajšieho klenotnicového programu do záverečného programu. v devätnástich číslach sa prechádzalo zo štylizovaného, do druhého ešte technického vyštylizovaného, z vypočítaného tanečného efektu do druhého ešte technicky vyrovnanejšieho. Nebolo oddychu na javisku, nebolo ho ani medzi nami, nebolo by času oddýchnúť si, nebyť Lužických Srbov z NDR, dievčat zo súboru Vagonár z Popradu, alebo súboru Šarišan z Prešova. Aká škoda, že v nedeľu nebola daná možnosť vystúpiť folklórnym skupinám.
      Zdalo sa mi, akoby nebolo bývalo uvážené a prehodnotené - autentické a štylizované, ako keby nebolo dbané na konkrétne proporcie v estetickej a umeleckej výchove prostredníctvom toho, čo je autentické a čo je z neho štylizované. Tento fakt bol na úkor ceľkového výsledku estetického zážitku po dvojhodinovom programe. Je pravdou, že autentický folklór potrebuje svoje komorné prostredie. Lenže: východoslovenský autentický folklór - v speve, tanci, hudbe, slovesnosti, odeve a všeobecne umelecko-výtvarnom prejave má mnoho takých predností (jeho specifič[/]nosť, výrazovosť, dynamika, kolorit apod.), ktoré vyznejú rovnako dobre v interiéri a na javisku. Predovšetkým tie formy, javy a scénky, ktoré patria na preddomie, ulicu, na pole, lúky, do lesa a podobne.
      Pre budúcnosť bude potrebné venovať zvýšenú pozornosť predovšetkým folklórnym skupinám po stránke odievania. Medzi odevom folklórnych skupín a súborov sú veľké disproporcie čo sa týka vybavenosti. Často sa folklórné skupiny priamo zanedbávajú, zatiaľ čo sa do folklórnych súborov preinvestuje. Príkladom nech sú folklórné skupiny z Moravy a Čiech, ktorých odev, obuv a prikrytie hlavy je v rovnováhe, na úrovni odbornej a umeleckej. O mnohých folklórných skupinách, ktoré sa zúčastnili festivalu v Košiciach to tvrdiť nemôžeme (Závadka, Batizovce, Š. Dravce, Krivany, Kyjov, Záhradné, Silická Brezovica) .
      V procese estetickej výchovy nášho ľudu záujmová umelecká činnosť zohrala významnú úlohu. Aby sme túto úlohu a jej význam umocnili čo najviac, bude potrebné uvažovať o tom, ako sa do nastavajúceho ročníka festivalu mieru a priateľstva v Košiciach vyvarovať chýb, ktoré by pri dobrej vôli nemuseli byť. A nemali by byť, pretože košické kvety priateľstva patria medzi tie, ktoré kvitnú a rozvoniavajú vo východoslovenskom kraji, sú doteraz najkrajšie. Ján Olejník

Československý folklórní soubor Konopa z Ratíškovic se zúčastnil v holandském městečku Raalte 6. mezinárodního folklórního festivalu, který se konal ve dnech 21.-27. srpna 1982 při příležitosti tradičních dožínek. Tím bylo dáno i hlavní motto veškeré výzdoby ve městě i propagace festivalu jako takového. Škoda jen, že pořadatelé nevyužili tohoto momentu více v programové skladbě festivalu. Zde předváděla dožínkové zvyky včetně tradičních žňových pracovních postupů i pohoštění pouze místní folklórní skupina Ralda. Ostatní zúčastněné soubory vystupovaly s tanečními bloky různé časové délky, často značně převyšujícími stanovené limity, což jim bylo vždy jen na škodu. Soubor Konopa předváděl lidové tance z moravského Slovácka, převážně z oblasti kyjovského Dolňácka.
      S folklórním bohatstvím svého kraje se pak představila pouze rakouská skupina Stochenboi, Za doprovodu harmoniky bez zpěvu, tančili v kolečku šotyše, štajeriše a řadu jiných tanců. Dobrému folklórnímu materiálu by prospělo, kdyby tanečníci zpívali a nebáli se drobných choreografických zásahů do tanců. Takto jejich vystoupení působilo příliš staticky a téměř nudně.
      Polský soubor Anilana z Lodže byl velmi dobře vytancován. Jeho[/] vystoupení však vypadalo jako baletní či operetní kreace na folklórní téma. Soubor střídal řadu převleků, mezi nimiž nechyběly ani oděvy nižších šlechtických vrstev, ve kterých zatančil úvodní polonézu. Jinak měl soubor ve svém repertoáru tance z okolí Lodže, Řešova a Krakova, mazurky, kujaviaky a krakoviaky. Škoda, že měl všechna taneční, ale i pěvecká čísla pojata jako různé žertovné scénky a škádlivky, které byly na lidový tanec ve většině případů značně neústrojně naroubovány. Tanec jako takový nebyl téměř poznat pod nánosem choreografických klišé.
      Rumunský soubor Resiteana tančil chora z oblasti Benátu, Olténie i jiných krajů. Ve značné míře se opíral o poloprofesionální muzikanty a jejich bravurní přednes rumunských lidových melodií. Nutno však přiznat, že i velká taneční skupina byla na vysoké interpretační úrovni, Záporem jejich vystoupení byla neúměrná délka jednotlivých tanečních bloků, která podstatně převyšovala délku bloků ostatních souborů, čímž se podobně jako u polského souboru zbytečně snižoval dopad jejich programu na diváka.
      Součástí festivalu bylo několik vystoupení v sále, průvody městem s krátkým vystoupením venku, řada dalších akcí jako výstavy, soutěž ulic ve výzdobě, soutěž zemědělců 'v ovládání zemědělských strojů, sportovní soutěže atd. Soubory vystupovaly i jinde v Rotterdamu,[/] Zwolle a Heinu, kde všude mimo vystoupení ve městě byly též průvody či účinkování v domovech důchodců. Během několika dnů mimo průvody vystoupil soubor Konopa celkem jedenáctkrát a vždy s úspěchem.
      Festival v Raalte je organizován poněkud jiným způsobem, než jsme na to u nás zvyklí. Pořadatelem je město Raalte. Pro zajištění řádného průběhu festivalu pracuje řada dobrovolných pracovníků. Soubory jsou ubytovány v rodinách, s nimiž výbor uzavírá dohody o ubytování. Propagace je různorodá, ale místo plakátů spočívá v různých drobných tiskových materiálech a především ve výzdobě ulic, mezi nimiž probíhá soutěž. Každá ulice si zvolí určitou ideu a podle ní se vyzdobí. Používá se zásadně přírodních materiálů jako obilí, kukuřice, květiny a různá semena k lepení obrazů. Náklady nesou jednotlivé rodiny, pouze vítězná ulice dostane náklady nazpět. Přitom příprava výzdobných prvků trvá až půl roku. k atmosféře festivalu náleží i oslavy, na nichž se spolu baví jednotlivé ulice po skončení výzdoby, kdy obyvatelé města si po celou noc chodí prohlížet osvětlenou výzdobu ulic. Pro nás je zajímavé, že hlavní festivalový den byl čtvrtek, a že si celé město i s okolím vzalo dovolenou, děti se ke stolu doma (ale i ven ke hrám) oblékly do krojí. Vše to přispívá k celkovému svátečnímu pocitu. Vždyť místní obyvatelé chápou festival jako svůj tradiční svátek - dožínky,

které s nimi přijely oslavit i soubory ze zahraničí. Že k tomu výrazným podílem přispěl i soubor[/] Konopa z Ratíškovic, je potěšující a pro samotný soubor zavazující. Jan Krist[/]

SCÉNICKÝ FOLKLÓR

XlI. národní přehlídka mládežnických folkloristických souborů [obsah]

Péčí pracovníků ÚV SSM proběhla ve dnech 26.-29. srpna 1982 v Šumperku XII. národní přehlídka mládežnických folkloristických souborů, jejíž součástí byl také odborný seminář. Přehlídky se zúčastnily čtyři soubory lidových písní a tanců a téměř stovka seminaristů z 27 národopisných souborů z Čech a Moravy.
      Úvodní přednáška semináře, kterou poutavou formou přednesl Bohuslav Beneš, docent katedry historie a etnografie FF UJEP z Brna, se zabývala definicí pojmu "folklór", jeho obsahovou náplní, dnešním chápáním i možnostmi uplatnění jednotlivých folklórních žánrů při práci SLPT. Stranou výkladu nezůstala ani otázka dělnického folklóru a možností jeho scénického zpracování a uvádění. Problematikou zřizování, organizace, řízení a hospodaření souborů sledoval ve své přednášce pracovník KKS z Brna Vladimír Pokora Na příkladu materiálů "Zásady rozvoje ZUČ" (vydalo MK 1974) a "Zásady činností řízení ko[/]lektivů ZUČ v ROH" (ÚRO 22. 4. 1981) objasnil řadu otázek spojených s činností národopisných souborů.
      Po těchto dvou teoretických přednáškách měli možnost seminaristé prohloubit také své praktické znalosti v oblastí základní pohybové přípravy a základů techniky lidových tanců pod odborným vedením Jiřího Pospíšila z Prahy a Zdeny Kyselé z Ostravy. s velkým zájmem všech zúčastněných se setkaly hlavně "hodiny" prof. Kyselé. Škoda jen, že z takto na vysoké úrovni vedených praktických cvičení nejsou pro účastníky předem zpracovány a namnoženy alespoň základní materiály k probírané problematice. Pod vedením Jaroslava Juráška, Jaroslava Jakubíčka a Jana Maděriče souběžně probíhal také hudební seminář, jehož se účastnili členové doprovodných hudeb SLPT.
      Sobotní dopoledne i přes nepřízeň počasí patřilo vystoupení zúčastněných souborů v ulicích města. Součástí "Roztančené ulice" byl také první "šumperský jarmark" s řadou stánků a prodejem věcí, nad[/] jejichž výběrem by se však pořadatelé v budoucností měli zamyslet tak, aby se dobrý úmysl nezměnil v pouhou pouťovou atrakci. Odpoledne pak pokračoval seminář v taneční i hudební sekci opakováním a prohlubováním znalostí získaných v průběhu pátečního nácviku.
      Pozvané soubory lidových písní a tanců "Lúčka" z Kudlovic, "Paprsek" z Jeseníku, "Máj" z Nýřan a "Markovice" z Postřelmova se představily seminaristům i divákům v sobotu večer při galakoncertu, jehož režii vedl Jan Maděrič. v poutavé programové skládačce měl každý soubor možnost ukázat několik čísel ze své tvorby. v programu byla předvedena čísla velmi zdařilá a po dramaturgické, obsahové i režijní stránce pečlivě připravená (český tanec nebo starosedlácké v podání souboru "Máj", pásmo řemeslnických tanců souboru "Lúčka"), ale i čísla, která budou potřebovat ještě úpravy a další režijní zásahy (čísla studentského souboru "Paprsek" J. Po programu se v prostorách DK ROH Pramet rozvinulo neformální setkání všech účastníků přehlídky, připomínající svou atmosférou pravou "besedu u cimbálu" v některém ze slováckých měst a vesnic.
      Nedělní dopolední seminář, v jehož průběhu byla hodnocena přehlídková vystoupení jednotlivých souborů, byl důstojným zakončením této úspěšné a celospolečensky velmi významné akce. František Synek

NA POMOC SOUBORŮM

S Janem Rokytou o potřebě "fundovaného fandovství"

[obsah]

Rozmlouvá Dušan Holý
V bodech o našem hostu: Narozen 16. 4. 1938 v Jasenné u Vizovic - 1953 ukončil měšťanskou školu ve Vizovicích a odešel studovat na Vyšší průmyslovou školu horní do Ostravy; 1957 maturita 1958-61 studium na Vysoké škole báňské ("Možná jsem mohl být slušným inženýrem, ovšem to, co v muzice bych určitě nedokázal.") - Zaměstnání: 1961-69 důlní technik v ostravských dolech; nejdéle na. dole Hlubina; 6 let provozu přímo v dole. - Od 1. 1. 1970 nastoupil jako komorní hráč a upravovatel (realizátor historické hudby v souboru Pražských madrigalistů. Od 1. 1. 1980 pracuje jako odborný hudební redaktor v Čs. rozhlase Ostrava. - Hudební průprava a nástroje: První impulsy získává v rodině: otec Karel R. (19001972) působil jako "sólokřídlovák" u plukovní hudby v Mukačevě a byl nadprůměrně hudebně nadaný; tamtéž působil i otcův bratranec Karel Mikuláštík, později dlouholetý šéfdirigent Ústřední hudby ČSLA; Janův starší bratr Břetislav (nar. 1932) je kapelníkem dechovky ve Vsetíně a hraje na flétnu v souboru Jasénka. Prostředí tedy veskrze muzikantské, i když ve hře na všech[/]ny nástroje, které dnes J. R. ovládá, je v podstatě samouk; vice se o tom dovíme v průběhu rozhovoru. - Souborová činnost: Zakladatel a umělecký vedoucí cimbálové muziky Vysoké školy báňské, od r. 1963 zvané Technik, která nepřestala pod jeho vedením pracovat asii po dobu jeho desetiletého působení v Praze. - Hlavní bilancí práce J. Rokyty je nepřeberné množství úprav lidových písní a dále to, že muzika Technik nebyla ani v jedné soutěží horši než první. Třikrát zvítězila v Ústředním kole STM (1958, 1960, 1961), dvakrát na festivalu ve Strážnici (1961 a 1964) a v r. 1962 přivezla dvě zlaté medaile z 8. světového festivalu demokratické mládeže v Helsinigách; jednu za "interpretaci folklórní hudby Evropy" a druhou za hudební zpracováni evropského folklóru."

      Nejdříve, jak tomu bylo i v jiných případech, musíme vysvětlit to zvláštní téma našeho rozhovoru: "Fundované fandovství" - jak tomu vlastně rozumět?
      Začnu malou oklikou: v době studií na Vysoké škole báňské jsem v říjnu 1958 dostal jako "konkrétní svazácký úkol" založit cimbálovou muziku. Předsevzal jsem si tehdy, že taková kapela, která chce dobře[/] interpretovat tradiční a původem výlučně vesnický hudební folklór a která je přitom složena převážně z městských lidí, musí nutně splňovat dvě podmínky, aby byla dokonalá: Za prvé musí hrát intonačně čistě a rytmicky přesně - zkrátka na co nejvyšší profesionální úrovni - a současně musí co nejdůvěrněji poznat materiál, který chce v různé míře stylizace šité sobě na míru interpretovat. Stručně by se to dalo charakterizovat jako systém "ff", což v tomto případě neznamená "fortissimo", nýbrž "fundované fandovství". Kapela složená z městských lidí, která jedno z těchto "f" postrádá, kulhá a bude stále kulhat na jednu či druhou nohu. Nic na světě není ideální, ale myslím, že takové lidi v kapele Technik mám: pět důlních inženýrů, rozpočtáře NHKG, moji maličkost a čtyři muzikanty z povolání, z nichž žádný nehraje ani nehrál folklór jako své zaměstnání.
      Před lety jsem na popud tehdejšího dramaturga BROLNu Emana Kuksy dělal analýzu rozhlasových pořadů brněnského orchestru. Už tehdy jsem poznamenal, že v "rozhlasové folklórní výrobě" nestačí být pouhým "fundovaným zaměstnancem". A jenom zaměstnancem to už vůbec ne! Každé takové těleso musí mít "fundovaných fandů" většinu. Je-li jich v něm jen pár a zbytek tvoří pouzí "fundovaní zaměstnanci", nebo dokonce jenom "zaměstnanci", pak tu není něco v pořádku. To samozřejmě

nemá být a také není polemika kolem BROLNu. Je to pouhá prezentace mého osobního názoru na možnosti tvorby špičkové folklórní muziky. Na druhé straně mohu z praxe říci, že v odvětví staré vokálněinstrumentální hudby to jde lépe bez "amatérského elementu"; dělal jsem to deset roků! Ovšem v oblastí hudebního folklóru je v zásadě ten faktor možností tvořit ve volném čase - bez zaměstnaneckých tlaků, ze záliby, amatérsky (přesně podle amo, amare - milovat) faktorem determinujícím vytváření nejhlubších hodnot a zážitků. To nejlepší, co jsem ve svém životě z hudebního folklóru slyšel, vytvořili vždycky "fundování fandové". Nejmarkantnější je to u folklórních zpěváků. Ani jeden z těch opravdu "velkých", nedělá "folklórní zpívání" z profese. - Ovšem teď už mám pocit inflace slova "folklór a folklórní"! Mluvme raději o hudebním dědictví. Přece jenom je tohle sousloví dějinami prověřenější a ošlehanější než slovo folklór, které je jednak relativně velice mladé, jednak si ho dnes každý užívá, jak se to hodí (ostatně sám se při tom přistihuji také).
      Ale jak je to vlastně s těmi fundovanými fandy?
      Žádný se takovým nenarodí. Musí se jím postupně stát a musí jím chtít být!
      Tebe, jak jsme se dověděli ze životopisných dat, k tomu zřejmě nikdo nutit nemusel.
      Základní vliv tu mělo rodinné pro[/]středí. Můj staříček Antonín Rokyta (zemřel 1934) byl prý velice zpěvný a v celém okolí oblíbený člověk. Často prozpívaI celý den od rána do večera. Byl tak trošku bohém, ale krátký čas byl v Jasenné i starostou. Na občasné stařenčiny výtky stran ekonomické situace rodiny odpovídal zpravidla slovy kralické bible - 1. kniha Mojžíšova, kapitola 22, verš 14: "Hospodin opatří!" - Vypravoval mi o něm můj otec, zejména však otcova starší sestra Anna, provdaná Kutějová (1893-1963). Tetička Kutějová byla vynikající zpěvačka a naučil jsem se od ní prakticky všechno, co uměla. Uchovávala v paměti na 450 písní, které si sama zapisovala a po jejím odchodu připadly její zápisy mně. Samozřejmě je opatruju jako oko v hlavě, ale nejenom to. Většinu jejích "pěsniček" jsem už také natočil a pustil po rozhlasových vlnách znovu do světa. Tetička si byla dobře vědoma různé hudební kvality písní, uměla rozlišovat domácí autochtonní vrstvy od přinesených a navíc nenápadně obohacovala písňový fond rodné obce vlastní tvorbou. (Výrazní nositelé tradice to dělávají téměř všichni. Ostatně zajisté to dobře znáš a dokonce od svého otce.)
      Takže to zakotvení v tradici, to je jedna věc.
      No a potom jsem se pustil do studia. Milá byla komparace s materiálem obsaženým ve sbírce Peckově (sbírka se mi ovšem dostala do rukou poměrně pozdě - až v roce[/] 1970). Byl jsem velice překvapen a zároveň potěšen, jak vyhraněné byly v tetiččině podání písňové typy, které Peck na Vizovsku zapisoval v sedmdesátých letech minulého století. Mé Jasenné se ovšem Peck vyhnul; možná z důvodů náboženských - byla to totiž dědina téměř výhradně protestantská. Měla ta Jasenná vůbec smůlu na sběratele: Bartoš skončil v sousedním Uble, Sušil nic, něco málo se najde v Poláškovi a Kubešovi, což je ovšem zpěvník mladý a myslím, že dosti nekriticky pojatý. Také v rukopisném archívu Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně není situace růžová. První zápisy zde pocházejí z roku 1948 a poslední byly pořízeny o deset let později. Deset sběratelů zde zapsalo v tomto období jenom něco kolem stovky písní, což zdaleka nepostihuje bohatství, které tu bylo.
      Vzpomněl jsi studia písňových sbírek. Jak jsi uvedl, k těm ses však dostal až později. Myslím, že bude užitečné vrátit se k tvým začátkům hudeckým. Každý tě zná především jako vynikajícího cimbalistu.
      Nebohý Jano Hrisko mi na pohlednice ze svých zahraničních cest psával vždy dokonce "bravůrny cimbalista" ... Škoda ho! Na cimbál jsem se vlastně naučil sám, podobně jako na všechny ostatní nástroje; a platí to vlastně o všem, co umím. Stačilo mně jen poslouchat, zapamatovat si a zařadit do příslušného kontextu. Je pravda, že na cimbál jsem začal hrát už v patnácti

Jan Rokyta při hře na tympanon, v letech, kdy působil v souboru Pražských madrigalistů.

letech; ovšem současně s tím jsem už v sedmnácti zabíral jako kontráš v cikánské kapele Kalmána Didiho v Ostravě-Kunčičkách. To byla - jak by řekl Jožena Kubík univerzita pres harmóniju! A pak už přišly soubory: moje vlastní kapela a madrigalisté. Tam jsem dostal zabr at co do techniky hry. Psal pro nás Petr Eben, Václav Kučera, Viktor Kalabis a další. Zejména Ebenova Pragensia jsou technicky řádně namaštěná! Hrál jsem také vlastní transkripce doprovodného partu Bartókových Čtyř slovenských lidových písní, určených původně pro klavír, a to bylo technicky peklo! v této práci mi nesmírně pomohla paměť vypěstovaná a rozvíjená ve folklórní muzice. Mé kolegyně cimbalistky-notistky - se se mnou shodly v tom, že nejpřesvědčivěji se hraje na cimbál zpaměti. Proto ještě dnes umím více než dvacetiminutového Ebena; totiž musel jsem se jej zpaměti naučit, abych to vůbec mohl zahrát. - Nejsem duší žádný "virtuoz", spíše doprovazeč, nebo řekněme šafář jakéhosi kontinua v kapele. (Asi bych zbytečně podotýkal, že i v horňácké muzice existuje jistá fixní relace mezi pří nosem a škodou, jež tento nástroj přinesl původní selské hudecké muzice.)
Později jsem začal hrát taky na basu, což mi umožňuje při hře víc přemýšlet; vzpomeň na Úlehlovo "kormidlo na hudecké lodi" - (Živá píseň). Cimbál je totiž - svou zátěží na mozkově pohybový stereo

typ a také vzhledem k tomu, že je proti ostatním instrumentům dosti nedokonalý - svazujícím nástrojem. (A nesmí sa tolik pit! Každý cimbalista, který při hře pije tolik co ostatní, hraje slušně tak hodinu, pak už je pouze směšný.)
      Vzpomínám, že si tě jako cimbalisty velice považoval hrubovrbecký primáš Jožka Kubík: "Zavołáme Rokytu a hotovo", měl pohotově vždy na jazyku, když po Kýrově smrti bylo třeba doplnit obsazení. A snad každý, kdo tě zná, ví, že už po léta spolupracuješ s Martinem Hrbáčem. Nechceš k tomu povědět pár slov?
      Horňáci a Horňácko: Dnes už méně, ale ještě donedávna nejživější učebnice toho, co musí každý, kdo chce s folklórem nakládat, vědět: tj. důvěrně poznat, pamatovat si, hodnotit a rozlišovat. - "Co sa plev nachodí, než sa zrno nahodí!" Díky své nezasloužené, ale rozvíjené paměti jsem tento region hudebně dosti poznal. Snad toho ještě někdy využiju. Ona totiž dnes ta dožívající tradice působí jako jakási "ostychová brzda" a podvědomě se od ní bojíme vzdálit, neřku-li stylizovat. Zatím tedy sleduju a učím se dál, pořád a pořád to jde. - Líbí se mi práce s Martinem Hrbáčem; mám totiž rád lidi svrchovaně hrdé a přitom beze stínu pýchy. Velice mne zajímá sedlácká jako hudební tvar, i když je mnohdy stavěna na piedestal výlučností a zapomíná se na její kontexty (a to velice silné) s podobnými typy tanců v oblasti Karpat. Uchvátily mne před lety[/] zvukově dokumentované literácké projevy z Hrubé Vrbky a jak si jistě vzpomeneš, vyžádal jsem si je od tebe v době pražského působení pro jisté nutné komparace s kancionálovou literaturou. - Toto vše (a zdaleka to není všechno) je pro mne Horňácko; dá se říci nejsesterštější oblast té, ze které pocházím.
      Když se tak dívám na tvé curriculum vitae, nelze se nedotknout Prahy. Strávil jsi tam celých deset let, a to mezi vynikajícími hudebními kolektivy a muzikanty.
      Praha pro mne byla velmi cenná! Jednak jsem po letech horečnatého "hudectví" mohl vidět folklór trochu z odstupu - nechat mírně zaniknout detaily a uvidět více z celku, byť různorodého, nehomogenního (což si řada lidí o folklóru nepřipouští). Dále se mi tu dostalo také potřebného "hození do vody": hned po nástupu jsem u madrigalistů dostal totiž ,,na triko" realizace historických tanců ze slovenských zámeckých kodexů: Vietoris, Pestrý sborník, Lányi, Kajóni, Lin, Lubeník, Szirmay-Keczer a tak dále úplná fronta na maso. Byla to ďábelsky tvrdá škola (bylo vyloučeno neodvést dobrou práci), ale přitom zároveň ohromně účinná zejména na rozvoj fantazie omezené limitujícími informacemi. Že odbočuju tohleto má něco do sebe - totiž rozvíjet fantazii na půdorysu omezených, popřípadě předem vymezených výrazových prostředků. Zasahuje to i do naší folklórní oblasti, a to dost. (Povídávali jsme si o tom,[/] s Mirkem Dadákem i s mým bývalým šéfem Miroslavem Venhodou.) Dále - musel jsem se v Praze do čtrnácti dnů po nástupu naučit na tenorový křivý roh. Patnáctý den už byl koncert, na kterém jsem musel troubit latinskou středověkou píseň "Sophia nasci fertur". Ten prudký osobní rozvoj se nedá zaplatit penězi; a nedá se zaplatit rozšíření obzoru, výsledky komparací (a mnohdy krásných) našeho materiálu se zmíněnými slovenskými zámeckými sborníky. Ostatně - máš u mne ještě (jako v rajfajzence) svůj tehdejší dopis na mou podporu při nástupu... s těmito tvrdě získanými zkušenostmi, informacemi a myšlenkovými hostinami při tvorbě historických podob muziky se pak přece jenom svobodněji pracuje i s naším materiálem. Daleko lépe se dá chápat třeba znakový systém i sémantika, automaticky přestává člověk sestavovat nesmyslné pásmové šarády, folklórní estrády i čísla typu "šari-vari".
      V současné době pracuješ jako rozhlasový redaktor. Co bys radil muzikám z hlediska své nynější profese?
      Rozhlas by měla každá kapela pěstovat jako své "zrcadlo pravdy", které nelže a neomylně ukazuje, co muzikanti už umí a co ještě nikoliv. Učí slyšet fakturu (lépe než ucho!), barvy, dynamické poměry, prostě všechno. Dělám u nás v Ostravě částečně i jako režisér (taktéž v televizi), takže právě tato manka mám možnost pozorovat i u tzv.

lepších kapel. Rozhlas dále dává velkou možnost uchování okamžiku, když stojí zato jej uchovat. A často je rozhlas i důkazem toho, že lakota, představovaná houslemi za 200 korun, se nevyplácí. Mnoho muzikantů to nechápe, ale kvalitní nástroj se vyplatí mnohonásobně nejenom svou vlastní hodnotou neklesající s časem, ale také požitkem ze hry a celkovým dopadem. v nástrojích spočívá velký díl toho známého: "Zní jim to!" Někdy jsme v tom u nás na Moravě o něco horší, než - jak říkával Slávek Volavý - Pšované a Lemuzové.
Nakonec jsem si nechal otázku do pranice: naši gramofonovou produkci z oblasti hudebního folklóru.
No, to už se dnes zdá být otázka spíš do hospody, než do pranice. Ony totiž folklórní ediční linie jak Pantonu, tak Supraphonu (pokud vůbec existují!) připomínají tzv. Brownův pohyb molekul... Dluží se tu hodně zejména Moravě. Těžko se smířit s tím, že neexistuje profilovka muziky Jury Petrů, Martina Hrbáče a dalších. Přitom vidím ročně nejméně jednu novou desku skupiny Musica Bohemica. Nic proti tomu. Sám jsem s Jardou Krčkem dlouho spolupracoval a na celé řadě nahrávek účinkuju. Ovšem přesto se mi to zdá být jednak poněkud bezohledná preference jednoho jediného pohledu ze sta, jednak jakási nevšímavost (z pohodlnosti?) k tomu, co vzniká mimo Řím - v provinciích. Za sebe a za svou kapelu si[/] stěžovat nemohu, za své přátele mohu a dokonce musím. Tolik o kvantitativní stránce gramofonové produkce folklóru: Je naprosto nedostatečná a nesystematická. A o kvalitě? Když už vznikne deska (například Horňácké pěsničky ke koštu vína, Vyšívané písničky atd.), zpravidla se zhrozím nad její zvukovou stránkou - absolutně neprofesionální, a to je eufemismus! Nezbývá, než být optimistou a doufat... Sám jsem totiž optimistou[/] i pokud jde o budoucnost našeho milovaného "žánru". Hodně se o tom dnes mluví. (Myslím si a už jsem to také měl možnost poznat, že dnešní dvacátníci dovedou rozlišit poctivé od vyumělkovaného, předstírané od prožitého opravdovou poezii textu od kýčovité hrůzy. A v tom dnes vedou některé z dechovek. Bohužel!) Nezahyne to, když to budou poctivě dělat fundovaní fandové a když se to nebude nikomu vnucovat.[/]

Sedlácká v podání Martina Hrbáče (zpěv, prim, houslové kontry) a Jana Rokyty (violové kontry a basa). Jednotlivé hlasy byly postupně natočeny playbackovým způsobem. Transkriboval Jan Rokyta, který k přepisu dodává: "To vlastní hraní na tomto snímku je plné[/] různých drobných zvláštností, běžnou notací jen těžko fixovatelných. Především však z partitury nepoznáváme, že je to "kapela", kde se nesčítá sedm či dokonce osm různých muzikantských názorů. Jsou zde pouze názory dva, a to jaksi "bratrské".

Znění dalších slok:
2.
Až po Žabokreky,
až po Topolčany,
ej, ešče ludé pravjá,
že je vypoščaný. [/]
3.
Neni vypoščaný,
Sama sem ho prádua,
ej, ešče ludé pravjá,
že sem ho ukradua.