188

dov v Lubeníku, kde pracuje ako baník, s prerušením celého roka 1965, kedy sa lieči v sanatóriu na Prednej hore. Práca v Slovenských magnezitových závodoch je jeho posledným trvalým pracovným pomerom, potom až do svojej smrti zostáva gemerským hrnčiarom so všetkými atribútmi súčasného remesla.
      Už v prvej etape organizovanej ľudovej umeleckej výroby na Slovensku prostredníctvom pracovníkov ÚĽUV roku 1955 boli pre tieto ciele - okrem hrnčiarov z Gemera - získaní aj Ján Frankovič z Bardejova, Jozef Koloži z Prešova, ďalej pukanskí hrnčiari Ján Moravčík, Ján Könyveš a Viliam Frank. Hrnčiar Ján Kártik po ročnej . nemoci roku 1965 ešte síce pracoval v Slovenských, magnezitových závodoch v Lubeníku, no postupne sa začína preorientovávať na hrnčiarstvo a od roku 1968 už definitívne sa stáva výrobcom ÚĽUV, a to popri iných držkovských hrnčiaroch, Jánovi Duszovi, Ľudovítovi Brázovi, neskôr aj Františkovi Molnárovi, Jozefovi Moravcsíkovi a najmladšiemu Jánovi Bajúszovi (nar. 1920), .ktorý je posledným tvorivým výrobcom ÚĽUV.
      Držkovský hrnčiar Ján Kártik bol nepochybne popri existujúcich majstroch v posledných desiatich rokoch jedným z najvýraznejších gemerských hrnčiarov. Jeho tvorba pre ÚĽUV predstavuje dvanásť rokov intenzívnej hrnčiarskej výroby. Veď ešte ako 76-ročný sedával celé dni za hrnčiarskym kruhom. Nevedela ho vyrušiť žiadna z početných návštev z okruhu odborníkov, ba častokrát pre obdivovateľov jeho remeselného umenia bol nositeľom rarity, so značnou dávkou archaizmu. Ochotne sa[/] každému venoval, stihol odpovedať na všetky otázky, rád zaviedol zvedavú návštevu ku dvom hrnčiarskym poľným peciam, ku hliniskám, skrátka, jeho životný elán a radosť z práce boli cítiť z celkového útleho vzhľadu, pramenili z jeho osobnosti. Bol múdrym, pracovitým človekom, trochu uzavretým, bol nositeľom odkazu svojich predkov. Dedinský kolektív ho považoval tak trochu za čudáka. Pre nich bol príliš veľkým výmyselníkom. Stále niečo vynovoval na hrnčiarskej peci, na mlynčekoch na hlinu a glazúru, či okolo domu, dielne. Pre svoju prácu nepotreboval impulzy, aj keď sa potešil každému názoru, pochvale, obdivu, navždy zostal držkovským hrnčiarom, nositeľom odkazu svojho otca, starého otca.
      Pri otázke, odkiaľ pramenila jeho tvorba stabilných tvarov tanierov, mliečnikov, krčahov, prirodzene s dávkou vlastného rukopisu alebo ak sme hľadali pôvod rastlinného dekoru, opakujúceho sa na novučičkom riade, odpovedal: "takto to robil môj otec, tak to robím aj ja". Na jeho svalnatých rukách bolo vidieť stopy ťažkej práce, no dlane mával veľmi jemné. Častokrát opakoval: "hrnčiar má ruky jemné ako slečna, dobrá hlina to s nimi spraví, keď sa na ne pozrie človek, ktorý sa v tomto remesle nevyzná, určite si pomyslí, že tieto ruky nikdy nepracovali".
      Lokálne výtvarné princípy ovládal dokonale. Dekor preberal od svojho otca, pričom vychádzal z charakteristickej kolmej bielej stredovej osi, po bokoch ktorej sa rozkladali dva kvietky s dvojicou žltých, zelených alebo modrých špecifických lupienkov. Stredovú čiaru písanú

189

kravským rožkom dopĺňal bielymi lístkami a trojicou hnedých bodiek v kvete a na osi. Celý dekor uzatvárali pásy a vlnovky na boku dutej nádoby: Taniere na okraji, útore, vypĺňal pásmi a vlnovkou. Len zriedkavo použil inú výzdobu. Predtým vraj mliečniky najradšej nechával nezdobené, len hrdlo oblial zelenou glazúrou, lebo ženy z Gemera ich mali najrad[rad]šej takéto nezdobené. Ale krčahy už dekoroval viacfarebne.
      Jeho výrobný sortiment z posledných desiatich rokov sa nelíšil od tradičného otcovského, len príležitostne popri bežných tvaroch tanierov, hrnčekov, mliečnikov, krčahov odovzdávaných ÚĽUV rozšíril o požiadavky svojich známych, o nízky kvetináč, pripomínajúci ikebanu, či baňatú vázičku. Dvadsaťlitrový krčah, ktorý vyrobil pri, príležitosti národopis= nej výstavy s názvom Hrnčiarstvo v Gemeri, realizovanú Gemerským múzeom v Rimavskej Sobote roku 1977, vyrobil s rovnakou starostlivosťou.
      Výrobky Kártika v posledných rokoch distribuované predajňami ÚĽUV, mohol si kúpiť každý, kto má vzťah k ľudovému umeniu dnešných dní. Vkusný, funkčne rozložený dekor na celom tele riadu bol na rozdiel od niektorých[/] gemerských hrnčiarov jeho autorstvom. Regionálne múzeá, akými sú Gemerské múzeum v Rimavskej Sobote a Banícke múzeum v Rožnave, sa značne popri výtvarníkov z ÚĽUV zaslúžili o jeho popularizáciu a podporu. Okrem spomenutej výstavy, na ktorej Ján Kártik vystavoval všetky základné tvary, popri ostatných gemerských hrnčiaroch, roku 1977 nakrútila Československá televízia v Bratislave (Hlavná redakcia literárno-dramatického vysielania, Skupina pre ľudovú kultúru) polhodinový film s názvom "Čaro gemerskej hliny", v ktorom popri Kártikovi účinkoval zosnulý držkovský hrnčiar František Molnár a Ján Vrbjar zo Šivetíc.
      Kruh okolo tvorby majstra Kártika sa pomaly uzatvára. Tento statočný človek zanechal dedičstvo svojich predkov a pričinil sa o jeho odkaz aj pre najmladšiu hrnčiarsku generáciu v mene výrobkyne ÚĽUV Agneši Törökovej, ktorá sa u neho učila držkovské hrnčiarske remeslo necelý rok, aj keď pochádza z iného kraja. Škoda len, že v Držkovciach po jeho odchode zostal už len jeden nositeľ chýrneho remesla nielen u nás, ale ďaleko za hranicami svojho regiónu, a to v minulosti, ako aj v súčasnosti.

190

Národopisné aktuality roč. XX. - 1983, č. 3

ŽIVÁ TRADICE

SLOVÁCKÉ FAJÁNSE [obsah]


      JOSEF JANČÁŘ, Ústav lidového umění, Strážnice
      Rozsáhlá hrnčířská a kamnářská výroba na Slovácku dožívala na počátku 20. století v řadě obcí. Bez "černých" látek na mléko a hrnců na povidla od Tureckého z Modré u Velehradu se neobešel žádný ze známých trhů v širokém okolí. Vždyť je bylo stále v domácnostech potřeba. Na těchto trzích bývaly nejrůznější druhy hliněných hrnců z Jalubí, ale i parádní kusy od Albína Žitného z Halenkovic, Ferdiše Petráše. z Tupes, Jana Šmigury z Březolup, zeleně glazované džbány zdobené nalepovanými motivy od Františka Achilese z Jalubí a nejrůznější hrnčířské a kamnářské zboží od desítky dalších hrnčířů ze slováckých dědin a městeček. Avšak s koncem století s nebývalým rozvojem výroby plechového a smaltovaného zboží i se stále rychlejší modernizací zemědělských usedlostí ubývalo zájmu o hrnčířské výrobky a tak si hrnčíři na počátku 20. století museli hledat nová zaměstnání: na železnici, v cukrovarech či při stavbě nových silnic místo Starých cest, po nichž ještě nedávno vozívali vysoko naložené fůry[/] svého křehkého zboží. Sběratelská veřejnost tehdy ještě neměla zájem o užitkovou hrnčinu; sběratelskou módou byla majolika, zvaná dnes častěji fajáns.
      Výrobu fajánsí přinesli do našich zemí řemeslníci náboženské sekty novokřtěnců - u nás zvaných nejčastěji habáni - kteří se uchýlili v 16. století ze západní Evropy na Moravu. Morava byla v té době zaslíbenou zemí pro různé náboženské heretiky a poměrně svobodomyslná moravská renesanční šlechta využívala bez skrupulí dovednosti různých sektářů tím, že je usazovala na svých panstvích. Proto byli na Moravě dobře přijati i novokřtěnští řemeslníci, mezi nimiž si největší slávu získali hrnčíři. Zhotovovali bíle polévané a malované keramické zboží výrazně renesančního tvarosloví, které ze šlechtických stolů vytlačil teprve barokní porcelán. Když byli novokřtěnci nuceni v 17. století opustit Moravu a když se jejich náboženská obec rozpadla, odešli mnozí dále do východní Evropy, zejména na Ukrajinu a odtud do zámoří. Velká

191

část jich zůstala v našich zemích a stali se drobnými řemeslníky.
      Výrobní monopol fajánsí měli zpočátku habáni. Když se fajánse přestěhovaly ze šlechtických sídel do měšťanských domácností a když se rodiny novokřtěnských toufarů smísily se starousedlickými rodinami, stala se toufarská či džbánkařská výroba v souvislosti s tehdejší organizací práce a společnosti nejdříve tzv. svobodným povoláním a od poloviny 18. století cechovním řemeslem. Zatímco zákaz z roku 1612 nedovoloval habánům zdobit fajánse malbami zvířat a lidí, jejich cechovně organizovaní potomci už od poloviny 18. století malovali na fajánsové džbány nejenom znaky zemědělské práce a řemeslných cechů, ale v hojné míře i dekorativní obrazy zvířat i lidské postavy, znázorňující nejrůznější povolání až po obrázky světců. Nadále se však v toufarských rodinách uchovávala výrobní tajemství ciničitoolovnatých polev a vysokožárových barev kysličníků kovů v řadě výrobních středisek, zejména na Slovensku.
      Na západním Slovensku nejdéle tuto výrobu zachovala keramická manufaktura v Modre, která sehrála hlavní úlohu v novodobém úsilí o renesanci výroby fajánsí vůbec a o zavedení její výroby na Slovácku zvláště. v Modre vznikla v roce 1883 státní džbánkářská dílna, jíž prošla dlouhá řada keramických řemeslníků i umělců. Když na počátku 20. století převzala modranskou manufakturu akciová společnost slovenských vlastenců, byla ještě zdůrazněna nutnost uchovat v Modre charakteris[/]tické rysy všech bývalých západoslovenských fajánsových výrobních středisek. z podnětu neúnavného Dušana Jurkoviče začali do Modry přicházet mladí z pražské uměleckoprůmyslové školy, mladí umělci z okruhu Artělu i absolventi keramické školy z Bechyně. Do tohoto prostředí přivedla keramička M. Vořechová-Vejvodová ze svého rodiště Malenovic Heřmana Landsfelda, který se zde vyučil malířem keramiky a později se stal jedním z' vedoucích pracovníků manufaktury. Sem přišla Alžběta Gajdová ze Strážnice, která se začala učit malovat keramiku v Telči, a dílnami v Modre prošla také řada keramiků, kteří později stáli u zrodu této výroby na Slovácku.
      Z iniciativy uherskohradišťského Františka Kretze, předsedy Svazu výtvarných umělců moravských v Hodoníně Joži Uprky, obdivovatele lidového výtvarného projevu Jano Köhlera a dalších příznivců lidové výrobní a umělecké tradice, uspořádal hodonínský Dům umění na počátku roku 1914 kurs výroby fajánsí. Kursu se zúčastnil i výborný tupesský hrnčíř Ferdiš Petráš, který přemluvil k účasti také cihláře Jaroslava Úředníčka. "Nevadí, že nejsi hrnčíř", lákal Úředníčka Petráš, "možeš nám pálit. Kurs je placený a doma v Tupesách v zímě za deň dvě zlatky nevyděláš". Po návratu z kursu právě Jaroslav Úředníček začal první zkoušet výrobu fajánsí, pro něž se však nehodil dosud používaný hrnčířský jíl. Už na počátku první republiky našel vhodný břidličnatý jíl (eocenní lupek magurského flyše) a v roce 1922 začal s výrobou. Nádoby vytáčel Ferdinand Petráš, který vyučil hrnčířem i svého syna Fran

192

tiška. Jaroslav Úředníček se zajel do Modry na Slovensku zaučit na práci s glazurami a tak mohl postupně rozšiřovat výrobu, jež se tehdy začala provozovat také ve Stanclově cihelně v blízkých Mařaticích u Uherského Hradiště.
      V roce 1932 vznikly v Tupesích dokonce dvě fajánsové dílny, když si syn Jaroslava Úředníčka - Oldřich - zřídil vlastní provozovnu. Zpočátku byl rozsah výroby malý a tak k Oldřichovi Úředníčkovi chodil vytáčet nádoby jen o sobotách a nedělích mladý František Petráš. Ten od roku 1937 nastoupil trvale do Úředníčkovy dílny, kam v roce 1944 přišel do učení ke svému otci nejmladší Petráš: Jaroslav. Jaroslav Petráš, dnešní mistr lidové umělecké výroby v oboru keramiky, vstoupil do učení v době válečné konjunktury fajánsového zboží a v období určité renesance hrnčířského řemesla. v nedalekých Buchlovicích se ve stejné době začal učit u svého otce Vladimíra Vlčka jeho syn Jaroslav Vlček, dnes rovněž nositel titulu mistr lidové umělecké výroby v oboru keramiky. Oba otcové se uradili, že chlapci budou chodit do pokračovací školy ve Strážnici, kde odborným předmětům měl učit zkušený mistr z Modry, který se v roce 1938 usadil ve Strážnici: Heřman Landsfeld. v pokračovací škole ve Strážnici byli oba keramičtí učni zařazeni do oboru cihlářů. v druhém roce učení pak začali chodit do pokračovací školy v Uherském Hradišti, kde byli zařazeni do oboru fasádníků a kde je odborné předměty učil syn Jaroslava Úředníčka - Svatopluk Úředníček, učitel keramiky na uměleckoprů[/]myslové škole v tehdejším Zlíně. Jaroslav Petráš však nejraději vzpomíná na chvíle, kdy seděli s otcem u svých kruhů proti sobě: "Dyž byla dobře připravená hlina a dílo sa dařilo, tož sme si tak vykládali o všeckém - moc sem sa při tom naučíl."
      Ale nádoby se nevytáčejí vždycky stejně dobře a mladé džbánkařské tovaryše i Úředníčkovu tupesskou keramickou dílnu čekalo po válce několik obtížných let, když válečná konjunktura poklesla a tupesské fajánse neměly odbyt. Také způsob malby přestal odpovídat nově se formujícímu společenskému vkusu. v době první republiky byl podnětem k zakládání a rozšiřování dílen na výrobu fajánsí na Slovácku hlavně zájem městského obyvatelstva o "selské" rukodělné práce a o nejrůznější doklady lidového umění a lidové výroby. Už v roce 1926 vznikla vedle Tupes a Mařatic také dílna v Ratíškovicích, již si vybudoval výborný kruhař Karel Němec, vyučený v Kunštátě, který po první světové válce vytáčel nádoby u Stanclů v Mařaticích a v roce 1922 se stal vedoucím kruhařské dílny v Modre. v dílně v Ratíškovicích pomáhala Karlovi Němcovi jeho manželka, která se vyučila malířkou keramiky v Modre. Kolem roku 1925 si založil vlastní dílnu na výrobu fajánsí ve Starém Městě u Uherského Hradiště J. Seidel, absolvent keramické školy ve Znojmě, který pracoval po první světové válce s keramikem Ludvíkem Sieglem u Stanclů v Mařaticích. Ve Stanclově keramické dílně začínala kromě jiných i vynikající malířka keramiky Žofie Šánová, která po druhé světové válce přešla spo

193

Antonín Moštěk, mistr lidové umělecké výroby v oboru keramiky. Foto J. Jančář, 1981.

lu s Ludvíkem Sieglem do Vzorkových dílen Ústředí lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti. Další výrobnou fajánsí na Slovácku se stala dílna Heřmana Landsfelda ve Strážnici, který se v roce 1938 po odchodu z Modry přestěhoval do rodiště své ženy a malířky keramiky Alžběty Gajdové. v době druhé světové války vznikly pak ještě Umělecké keramické dílny v Hroznové Lhotě, pro něž získal jejich vedoucí Jan Uprka keramiky Ludvíka Velana a Jana Znoje a hrnčíře a džbánkaře Ladislava Znoje, který se později stal mistrem lidové umělecké výroby v oboru keramiky a vedoucím keramické dílny oblastního střediska Ústředí lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti. Převážná část výroby fajánso[/]

Jaroslav Petráš, mistr lidové umělecké výroby v oboru keramiky. Foto J. Jančář, 1981.

vých dílen ze Slovácka se prodávala v době první republiky a ještě i za druhé světové války na známých hrnčířských trzích na Kampě v Praze.
      Výroba fajánsí na Slovácku byla po druhé světové válce postupně soustředěna do družstva Lidová tvorba, když vedle dílny v Tupesích se součástí tohoto družstva staly i dílny Landsfeldova ve Strážnici a Němcova v Ratíškovicích. Ještě na počátku padesátých let bylo

294

Interiér kruhařské dílny současné keramické manufaktury v Tupesích. Foto J. Jančář, 1981.

třeba překlenout pokles zájmu o keramiku výrobou kopií archeologických nálezů pro potřeby školního vyučování, výrobou okarin a podobných hraček. Teprve poměrně rozsáhlá kolekce návrhů keramických výrobků od výtvarníka Ladislava Hurta spolu s narůstajícím zájmem o lidové rukodělné výrobky od konce padesátých let přispěly k plné obnově fajánsové výroby jak v Tupesích, tak také v ostatních dílnách družstva Lidová tvorba.. v té době uzrávala točířská dovednost Jaroslava Petráše, který se stal v Tupesích dílen[/]ským mistrem; učil nové adepty hrnčířského řemesla a sám se začal podílet na tvorbě nových kolekcí tupesské keramiky. Je zajímavé, že přes to, že pracuje v dílně, zaměřené především na výrobu fajansí, jeho tvůrčí zájem ho vede k modelování a k tradiční hrnčířské práci, jaká se v rodě Petrášů hotovila odedávna. Však také komisi ministerstva kultury předložil k posouzení na mistra práce, zdobené tradičními engobami nanášenými kukačkou a polévané průhlednými glazurami, Za tato díla s přihlédnutím k dosavadní tvůrčí činnos

195

ti byl Jaroslavu Petrášovi udělen titul mistra lidové umělecké výroby v roce 1971, kdy získal tento titul i jeho bývalý spoluučeň Jaroslav Vlček, už tehdy vedoucí keramické dílny Ústředí lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti. Vedení této dílny převzal po Ladislavu Znojovi.
      Zároveň s Jaroslavem Petrášem, u něhož se učil, získal titul mistra lidové umělecké výroby v oboru keramiky o deset let mladší Antonín Moštěk, rodák z Vlčnova. Antonín Moštěk nepochází z hrnčířské rodiny, ani nebyl v mládí ovlivněn rodovou nebo místní tradicí. Ve škole rád kreslil a tak ho otec dal do učení do družstva Lidová tvorba. Začal se učit u Heřmana Landsfelda ve Strážnici a do tamější učňovské školy chodil spolu s cihláři. Do druhého ročníku přešel do dílny v Tupesích. v roce 1957 získal výuční list, podepsaný zkušebním komisařem pro keramiku, učitelem na uherskohradišťské uměleckoprůmyslové škole, Svatoplukem Úředníčkem. Antonín Moštěk pracoval pak v Tupesích, ve Strážnici i v Ratíškovicích a s vlčnovskou náruživostí se zakusoval do nových problémů keramického tvoření, neboť podmanit si hlínu a barvy a zakládat v rodině tradici nového řemesla není nikdy snadné. v roce 1967 přešel z družstva Lidová tvorba do oblastního střediska Ústředí lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti, kde začal tvořit nejenom podle návrhů výtvarníků, zejména A. Kotrbové, ale také vytvářet sám nové návrhy. Je proto přirozené, že už v roce 1971 získal titul mistra lidové umělecké výroby v oboru keramiky[/] a že mu v roce 1977 bylo svěřeno vedení nové dílny ÚLUV ve Vlčnově, zřízené jako učňovské středisko ÚLUV, v němž se už vyučilo několik mladých keramiků a keramiček. v současném čtyřletém učebním oboru s maturitou se u otce Mošťka učí i jeho dva synové. Ve Vlčnově jsme svědky zrodu nového hrnčířského rodu.
      Každá společnost usiluje integrovat minulost do současnosti; je to jev stejně přirozený a důležitý jako dýchání, neboť je základem rozvoje života společnosti. Ve snaze překonat přirozený "svár věků" ve prospěch budoucnosti dochází k tomu, že integrované prvky jsou tím více uhlazovány nebo zkrášlovány, čím syrovější a prostší byla jejich minulost. Je tomu tak v celé rukodělné výrobě, do níž zahrnujeme i keramické řemeslo. Průvodním jevem snah o obnovu tradic výroby keramiky všech druhů je nepochybně snaha dodat tomuto všelidskému výrobnímu projevu národní kolorit. Přes mnohé skeptické hlasy se zdá, že díky Ústředí lidové umělecké výroby jako instituce, zřízené státem pro zachovávání a rozvíjení lidových výrobních tradic, se v tomto ohledu nejenom podařilo obnovit a včlenit do současného života některé zaniklé nebo zanikající výroby, ale zároveň pro ně nalézt tvary a výzdobu, podtrhující regionální nebo národní kolorit výrobku. Podařilo se prosadit názor, že je třeba opustit tradiční atributiku a syžety, nalézt v lidové rukodělné výrobě soudobé výrazové prostředky, neboť jenom tak se může stát specifickou součástí tvorby soudobého životního prostředí i součástí dnešní ná

196

rodní kultury. Tomuto cíli byly podřízeny výzkumné i výrobně organizační snahy jak v oboru výroby fajánsí, tak keramiky vůbec.1) Dnes, v období vědeckotechnické revoluce, kdy rozvoj vzdělání a kultivace lidské osobnosti se staly přímo výrobní silou, nelze petrifikovat žádné strnulé formy. Naopak je třeba vystupovat proti všem formám sentimentálního historismu, produkujícímu pohodlnost a podporujícím nechuť k nové tvořivé práci, Živým odkazem generací hrnčířů a džbánkařů je především technologická kázeň, úcta k materiálu a úsilí o jeho tvořivé ztvárnění, tak vzdálené přebujelému ornamentalizování nekvalifikovaných napodobovatelů. s rozvojem civilizace[/] a automatizované výroby se prohlubuje citový i rozumový vztah lidí ke kulturním hodnotám, jejichž součástí je i dnešní lidová rukodělná práce, v jejímž současném tvarosloví se promítají prvky soudobého designu užitkových věcí, tedy současné výtvarné nazírání. Nezbytnou součástí komplexu keramické výroby je dnes i výroba kopií starobylých fajánsí, založená na Slovácku před šedesáti lety. Tento druh fajánsí však není výtvarným problémem ani nosným programem soudobé keramické výroby. Je spíše trvalým podnětem a připomínkou k hotovení takových keramických výrobků, jež by přispívaly k citovému obohacování a kultivaci našeho současného života.[/]

Poznámky
1.
      Z literatury k okruhu uvedených problémů viz například: J. JANČÁŘ: Lidová keramika na Slovácku od počátku 20. století. Český lid 52, 1965, s. 25-33; VL. SCHEUFLER: Lidové hrnčířství v českých zemích. Praha, Academia 1972; R. JEŘÁBEK: Český výtvarný[/] folklorismus slovem i obrazem. In: Lidová kultura a současnost, sv., 3, Brno, Blok 1977, s. 87-91; FR. KALESNÝ: Habáni na Slovensku. Tatran, Bratislava 1981; IRENA PIŠÚTOVA,: Fajansa. Tatran, Bratislava 1981.

197

Hrnčířská pec Jána Kártika, postavená roku 1978. Foto M. Molnár.

198

ZPRÁVY

JUBILEA

Pozdrav Karlu Dvořákovi [obsah]

S jménem Karla Dvořáka jsem se setkal poprvé jako student, když vydal Čelakovského Slovanské národní písně. Pročetl jsem je tehdy od počátku až do konce. Už tenkrát jsem byl podmaněn, jak editor tuto klasickou písňovou památku vydal, kolik píle, přesnosti, ale rovněž důvtipu oné úloze věnoval. Později, mnohem později jsem se s K. Dvořákem setkal a seznámil. Poznal jsem ho jako poutavého, podmaňujícího řečníka, jací se dnes už vyskytují tuze málo; jako vynikajícího stylistu, jehož články a knihu čteš se skutečným potěšením; jako výtečného diskutéra a polemika, který naslouchá a chápe myšlenky jiných, ale dovede je shrnout nebo rozetnout novým argumentem a změnit vlastním názorem; jako autora článků a knížek, které splňují, co od odborné práce očekáváš a co si na ní ceníš. Prožil jsem - více než před deseti roky - okamžiky, kdy spatra převáděl z ruštiny byla to tehdy přednáška prof. P. Bogatyreva - nelehkou přednášku do němčiny, ale zároveň bez přípravy ji komentoval a vysvětloval pro studenty, aby lépe chápali. A[/] poznal jsem Karla Dvořáka hlavně a především jako člověka, který považuje mladšího zase především za člověka a přítele.
      Prof. dr. Karel Dvořák, CSc., se narodil 28. 5. 1913 v Olomouci, kde také vystudoval gymnázium. Po maturitě (1932) přešel do Prahy a studoval na filozofické fakultě němčinu a češtinu. Největší vliv na něj měl Otokar Fischer; vedle něho také Jiří Horák a hlavně Václav Tille. Když skončil vysokou školu, učil - kromě doby totálního nasazení za války - na středních školách v Praze a Olomouci až do roku 1947. Pak se stal asistentem na pedagogické fakultě Karlovy university a později docentem na tehdejší Vysoké škole pedagogické. v té době měl už za sebou značnou vědeckou zkušenost, zejména znamenité kritické vydání Čelakovského, hlavně jeho Slovanských národních písní a Mudrosloví. Hlavním jeho badatelským úkolem byly otázky obrozenecké literatury a tím se dostal také k lidové slovesnosti. Tak se těžiště Dvořákova zájmu postupně přesunulo na toto pole; už na Vysoké škole pedagogické konal zvláštní přednášky o folklórní slovesnosti. v roce 1958 byl převeden[/] na filozofickou fakultu a začal budovat katedru etnografie a folkloristiky. Na ní působil od té doby jeden čas jako její vedoucí - až do svého odchodu do emeritury (1978).
      K. Dvořák patří k těm literárním vědcům a folkloristům, které jejich zájem, vzdělání a kulturní rozhled po různých oblastech umění a vědy nutí a předurčuje k mezioborovému výzkumu a bádání. Není jedno stranným odborníkem, nýbrž spojuje v sobě tradici několika disciplín, především literární vědy, folkloristiky a národopisu. Mnohé jeho významné práce náleží vysloveně do literární vědy a dějin; vydával a obíral se dílem Čelakovského, Němcové, Mrštíků, Máchovým. Jiné jeho práce se zabývají výlučně nebo převážně problémy folkloristickými, často pohádkami, pověstmi nebo baladami. Mám však za to, že nejdůležitější, nejvýraznější a překvapivé výsledky vznikly tehdy, když Dvořák sloučil problémy literární historie a vědy s otázkami folkloristickými, národopisnými nebo přímo kulturně historickými. Takové jsou mimo jiné studie o J. Butzbachovi. Tímto směrem také míří průkopnické stati o vlivu folklóru na

199

českou literaturu. Navázal v nich na odkaz B. Václavka, ale kritickým a samostatným způsobem; ukázal mj., že "včleňování" lidové slovesnosti do literárního vývoje je třeba systematicky sledovat v různých rovinách literárního díla a procesu, že literatura čerpá z různých žánrů folklóru, ale že tento výběr má vlastní dynamiku a ta odpovídá potřebám literatury v různých oka mžicích jejích dějin. Podobně knížka nejstarších českých pohádek a soupis staročeských kazatelských exempel spřahuje obě větve národ ní slovesnosti. První kniha je určena čtenářům a zájemcům o českou pohádku, zatímco druhou ocení hlavně odborníci, a nejen badatelé naši, ale rovněž cizí. v obou knížkách uložil Dvořák mnohaleté úsilí a výzkumy. Po Tillově katalogu českých pohádek, který vyšel před Dvořákovým soupisem zhruba před čtyřiceti lety, posouvá tato Dvořákova práce bádání nad českou pohádkou do nových souvislostí a dává jí další možnosti.
      Dvořákovo dílo znamená pro českou folkloristiku a literární historii závažný příspěvek. Autor ve své práci pokračuje: těšíme se na kritickou edici sběrů folklórní prózy ze známých zápisů spolku Slavia, jsme zvědavi na objevy, které přinese zápisník B. Němcové a čekáme na další práce, jimiž se K. Dvořák úsilovně zabývá. Oldřich Sirovátka

Prof. dr. Karel Dvořák, CSc., v kresbě nár. umělce Cyrila Boudy.

200

Vybraná bîbliografie folkloristických prací K. Dvořáka Úplný soupis Dvořákových prací byl otištěn ve sborníku Acta Universitatis Carolinae. Studia ethnographica IV, (Praha 1978, s. 1319). Vybírám z něho práce folkloristické a souvisící s lidovou slovesností, popřípadě s národopisem, a seznam doplňuji o tituly sepsané v posledních letech.

      F. L. Čelakovský: Slovanské národnípísně. (Krit. edice) Praha 1946(studie, aparát s komentářem).

      A. a V. Mrštíkové: Rok na vsi I-II.(Krit; edice.) Praha 1947 (ediční poznámka a aparát). Další vydání 1950, 1958, 1964, 1970.

      F. L. Čelakovský: Ohlas písní ruských, Ohlas písní českých. Praha 1948 (komentář a studie)

      F. L. Čelakovský: Mudrosloví národu slovanského ve příslovích(Krit. edice.) Praha 1949 (motivický rejstřík, komentář a studie).

      F. L. Čelakovský: Básnické spisy(krit. edice.) Praha 1951 (aparáta komentář).

      Lidová poezie hornická. (Rec.) Slovo a slovesnost 13, 1951, s. 5556.

      Nové edice Kollárova díla. (Ref.)Česká literatura 1, 1953, s. 7482.

      V. B. Nebeský. (Studie ve výboruV. B. Nebeský: O literatuře), Praha 1953, s. 255-264.

Základy teorie literatury pro gym[/]násia a vyšší odborné školy.Spolu s J. Rysovou a J. Tlustou.) Praha 1953 (odd. o lidovéslovesnosti).
     

      Pohádky, říkadla a hádanky z Bartošovy Kytice. (Výbor a jazyková úprava spolu s J. Červenkou.)Praha 1953 (ediční pozn.).

      K problému klasické pohádky. Referáty z dobříšské konference odětské literatuře. Praha 1954, s.70-74.

      F. L. Čelakovský: Ohlas písní ruských, Ohlas písní českých. (Školní vydání.) Praha 1954 (doslov,komentář).

      České pohádky. (Výbor.) Praha 1959(spolupráce na výběru textů apřípravě). - Vyšlo rovněž německy (1955, 1963) a bulharsky(1956).

      Sovětský příspěvek k poznání dílaFr. L. Čelakovského. (Ref.) Česká literatura 3, 1955, s. 194196.

      Včleňování folkloru do obrozeneckéliteratury. Česká literatura 3,1955, s. 298-324.

      Jan Jeník z Bratřic. Katalog výstavy v Národním muzeu. Praha1956, s. 3-10.

      O předpokladech studia vlivů lidové slovesností na literaturu. Česká literatura 6, 1958, s. 288301.

      K dokladu P. Bogatyrjova. IV. meždunarodnyj sjezd slavistov. Materialy disskusii, t. I; Moskva1962, s. 475.

      J. Jech: Lidové vyprávění z Kladska. (Rec.) Demos 3, 1962, s.186-188.[/]

      Folkloristická problematika u JanaButzbacha. Český lid 51, 1964;s. 72-75.

      P. J. Šafařík: Slovanské písně. (Rec.)Demos 5, 1964, s. 133-134.

      Kette und Ring als Strafe. (EinBeitrag zum vergleichendem Studium einer antifeudalen Sage.)Deutsches Jahrbuch für Volkskunde 11, 1965, s. 322-329.

      Některé otázky textologie folklóru.Věstník národopisné společnostičeskoslovenské při ČSAV, 1966,s. 3-15.

      Svět literatury I. Praha 1967 (kapitola o lidové slovesnosti), s. 5665.

      AaTh 500 in deutschen Variantenaus der Tschechoslowakei. Fabula 9, 1967, s. 100-105.

      Eine mittelalterliche Teufelsgeschichte und ihr Nachleben in dermündlichen Überlieferung. Hessische Blätter für Volkskunde 58,1968, s. 96-103.

      Pyramus a Thisbe v moravské lidové baladě. Bulletin ústavu ruského jazyka a literatury 12,1968, s. 183-188.

      Etnografie a folkloristika. - KarelChotek. - Vilém Pražák. - Drahomíra Stránská. Slovanská filologie na Universitě Karlově. Praha 1968, s. 296-300, 329-330;334, 347-348.

      Diskusní příspěvky na VI. sjezduslavistů v Praze 1968. Akta sjezdu II, Praha 1970, s. 500-501,507-508.

      F. L. Čelakovský: Ohlas písní rus-

201

      kých, Ohlas písní českých. Praha 1970 (doslov, komentář).

      Balada o podhozenci, Lidová tradice. Praha 1971, s. 39-54.

      Folklórní metatext. (Diskuse.) A.Popovič: Teória metatextov. Nitra 1974, s. 75-77, 80.

      Humanistická etnografie Čech. (Johannes Butzbach a jeho Hodoporicon.) Praha 1975.

      Nejstarší české pohádky. Praha 1976.

      F. L. Čelakovský: Přísloví - napoví. (Výbor z Mudrosloví národuslovanského ve příslovích.) Praha 1976 (doslov, vysvětlivky).

      Zur Sage vom Schangenbann. Fabula 18, 1977, s. 256-258.

      Soupis staročeských exempel. (indexexemplorum paleobohemicorum.)Praha 1978.

      Ke genezi pohádky B. Němcové JakJaromil k štěstí přišel. Studiaethnographica 4, 1978, s. 4755.

      A. Rausch: Příběhy ze staré Šumavy. B. Fišer: Třemšínský poklada jiné pověsti z kraje pod Třemšínem. (Rec.) Český lid 66, 1979,s. 176-177.

      Exempla ve slovesné tradici. Literárna a literárno-muzejná tradícia, Acta Musei litterarii PauliOrszágh-Hviezdoslav 5, Dolný Kubín 1980, s. 171-179.

      Contes du Moyen Age. (Překlad C.Clément). Paris 1982.

      Die ältesten Märchen Europas. (Překlad I. Zpěváčková.) Erlangen1983.[/]


K nedožitým devadesátinám JUDr. Ladislava Rutteho [obsah]

Připomínáme-li dnes osobnost jednoho z nejvýznamnějších organizátorů národopisné práce na Slovácku a Valašsku rozvíjené od dvacátých do šedesátých let našeho věku, činíme tak proto, abychom znovu upozornili na nesporný význam, který měla činnost kulturních pracovníků Rutteova typu pro rozvoj moravské etnografie a folkloristiky i pro rozvoj oné rozsáhlé kulturně společenské aktivity, která si klade za cíl uchovávání hodnot tradiční lidové kultury v podmínkách soudobého společenského vývoje.
      Rutteho činnost badatelská, sběratelská, publikační a organizátorská je rozsáhlá a zasahovala téměř do všech odvětví studia lidové kultury.1) Při práci v terénu se věnoval L. Rutte převážně výzkumu lidového oděvu, lidové výroby, zvykosloví a lidové hudby. Výsledkem jeho sběratelské činnosti je sbírka lidového umění, kterou instaloval ve své "chalupě" v Uherském Hradišti-Mařaticích. Jeho stálou spolu práci při přípravě několika ročníků Strážnických slavností předcházelo uspořádání mohutné národopisné slavnosti počátkem července 1945 v tehdejším Zlíně nazvané "Slovácko opět žije". Své představy o poslání amatérských folklórních sou borů uplatňoval nejen v praktické poradenské činnosti, v publikovaných kritikách a při práci v soutěžních porotách; ve čtyřicátých letech[/] sám založil a vedl tehdy známý Krúžek Moravských Slováků ve Zlíně, který se dokonce stal střediskem protinacistického odboje. Teprve dnes, kdy je s velkým úsilím realizován skanzen ve Strážnici, vyniká Rutteova prozíravost a odborná erudice, s níž vytvořil projekt "BARTOŠOVA" - valašsko - slovácko - hanáckého skanzenu, pro nějž dokázal získat vyhovující pozemek v krásném přírodním prostředí nedaleko Gottwaldova, který však přes autorovo nezměrné úsilí nebyl nakonec - bohužel - uskutečněn. Soupis Rutteho národopisných prací čítá 151 titulů.2) Je mezi nimi i 7 vydaných knižních publikací a 6 rukopisů připravených knižní formou k tisku.
      Rutteho rozsáhlé dílo představuje trvalý a v mnohém dodnes inspirující vklad české etnografii a folkloristice. Poznámky
1.
      K. PAVLIŠTÍK: Ladislav Rutte.Národopisné aktuality, r. 4, 1967,str. 54-56.
2.
      L. KUNZ: Národopisné dílo Ladislava Rutteho. Podřevnicko, r. 31969, str. 61-69. Karel Pavlištík

202

Životní jubileum MVDr. Aloise Běhala [obsah]

I současná Haná má své výtečné znalce a nadšené propagátory, kteří pečují o další udržování lidových tradic. k nim náleží i letošní osmdesátník MVDr. Alois Běhal, jenž již téměř třicet let pomáhá při zachování hanáckého lidového tance.
      Narodil se v Přerově 6. února 1903 jako jedno z pěti dětí v rodině rolníka a hostinského. Přestože vyrůstal v prostředí průmyslového města, rodinné prostředí mu dalo poznat zemědělskou práci a vůbec život venkovského člověka s mnohými přežitky tradiční lidové kultury. Po otci, výborném muzikantu na dechové nástroje, zdědil hudeb ní nadání a lásku ke zpěvu. Rovněž s lidovým tancem se seznámil v rodinném prostředí u tetičky v Tučíně, vesnici nedaleko Přerova, kde se ještě jako chlapec naučil řadu hanáckých tanců.
      Po absolvování gymnázia v Přerově a vysoké školy v Brně se vrátil do rodného města a pracoval jako veterinární lékař. Jeho láska ke zpěvu ho přivedla již na gymnáziu do studentského pěveckého sboru, později se stává členem pěveckého sdružení "Tyrš", spojeného po druhé světové válce s pěveckým sborem "Přerub". Svou pohybovou kulturu rozvíjí v tělovýchovné organizaci Sokol, kde po absolvování potřebného vzdělání vykonával cvičitelské funkce.
      Na počátku jeho vlastní národopisné činnosti stojí školení pro zá[/]jemce o hanáckou lidovou píseň a tanec, které v roce 1954 provedla na Kopečku u Olomouce prof. Ludmila Mátlová a choreografka Zdena Kyselá. Prof. Mátlová, jako jedna z nejlepších znalkyň lidového tance oblasti Hané, dala posluchačům pevný základ pro jejich další práci a její knižně vydaná sbírka lidových tanců z Tovačovska patří k základním příručkám o hanáckém tanci.
      Zanedlouho po uvedeném školení zakládá dr. Běhal při osvětové besedě v Přerově národopisný soubor; který se již v příštím roce zúčastnil I. celostátní spartakiády v Pra ze, kde účinkoval ve skladbě "Pí-seň rodné země". Spolupracuje i s ostatními folklórními soubory, které vznikly v Přerově při n. p. Meopta a při zemědělské škole. Za jeho metodického vedení si osvojily hanácké tance i další národopisné soubory působící na Hané, jako např, v Troubkách n. B., Doloplazích, Velké Bystřici, Chropyni, Olomouci. s některými spolupracuje trvale.
      Vedle této "pedagogické" činnosti se podílel na přípravě a organizaci národopisných slavností v Náměšti na Hané nebo přehlídek v Troubkách n. B., kde jako vyni[/]kající tanečník vystupoval i sólově. Po utvoření Hanáckého poradního sboru v Kroměříži se stal jeho členem a pracuje i v krajském poradním sboru pro soubory lidovýčh písní a tanců v Severomoravském kraji. Za svoji společenskou angažovanost a vykonanou práci obdržel v roce 1978 titul "Zasloužilý pracovník kultury". Vedle tohoto ocenění můžeme uvést i řadu čestných uznání a diplomů, které získal při různých soutěžních přehlídkách za práci s hanáckým tancem.
      V současné době předává své bohaté znalosti o hanáckém lidovém tanci posluchačům dvouleté lidové konzervatoře, která byla pro oblast Hané otevřena v Přerově. Jeho duševní i fyzická svěžest mu umožňuje provádět praktický nácvik tanců podle zápisů prof. Mátlové, jež dále doplňuje o taneční varianty a choreograficky rozvádí.
      Na závěr přejeme spolu s posluchači hanácké konzervatoře MVDr. Aloisu Běhalovi hodně zdraví a radostí při práci s lidovým tancem Hané. A doufejme, že brzy připraví do tisku sbirku hanáckých tanců která doplní a rozšíří již vydanou publikaci L. Mátlové. Miroslav Válka

203

NEKROLOGY

Za Rudolfem Lužíkem [obsah]

Dřív než mohl vyjít jubilejní článek, dověděli jsme se zarmucující a nečekanou zprávu, že Rudolf Lužík zemřel 8. června 1983. Pohřeb, jak se praví v úmrtním oznámení, se konal "ve vší tichosti ve strašnickém krematoriu". Místo jubilejního pozdravu uveřejňujeme nekrolog. R. Lužík zůstane v našich vzpomínkách jako obětavý a pilný vědec, pracovník na poli knihy, překladatel - a hlavně jako dobrý a vzácný člověk.

      Málokdo udělal v posledních desetiletích pro českou lidovou slovesnost a folkloristiku tolik užitečného a prospěšného jako právě Rudolf Lužík. Jako nakladatelský redaktor, jako vydavatel, překladatel, folklorista. Jeho práce není okázalá a honosná, zato je trvalá.
      Narodil se 25. 3. 1913 v Zaječicích na Chrudimsku; otec pocházel z moravské Hané a maminka z Přelouče. Chodil na obecnou školu v Přelouči, pak na reálné gymnázium v Pardubicích. Po maturitě studoval slavistiku a národopis na filozofické fakultě UK v Praze (1933 -1939) jako žák J. Horáka, A. Pražáka, K. Chotka a J. Heidenreicha-Dolanského; jako disertační spis podal práci Matka v životě a díle I. Vojnoviče (1939). v té době také psal a tiskl verše, které později[/] shrnul do sbírky Dík životu (Praha 1941).
      Při studiích pracoval jako vědecká síla v semináři pro slovanskou filologii a v semináři pro národopis, později jako bibliograf v různých institucích; v letech 1942-44 byl tajemníkem prof. Matyáše Murka. Největší část života působil jako nakladatelský redaktor: u J. R. Vilímka (1944-45), A. Dědourka v Třebechovicích p. O. (1945-49), ve Slovanském nakladatelství (1949-51), v nakladatelství Mír-Družstevní práce (1951-52) a konečně - málem pětadvacet let - ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění - Odeon (1952-1976) jako zástupce šéfredaktora. Působil také několik let jako externí učitel nakladatelské a redakční praxe na Vysoké škole ruského jazyka a literatury. v Odeonu řídil knižnice Živá díla minulosti, Paměti, korespondence a dokumenty a především významnou edici Lidové umění slovesné, v níž vydal 46 svazků. Tato edice, kterou mnohé země záviděly, byla vědeckou i populární knižnicí i cizího folklóru. Měla promyšlený program a vycházely v ní - a často právě z Lužíkovy iniciativy - objevné knížky, ať už výbory, reedice starších sbírek, klasické knihy folklóru, ale také nové zápisy z terénu.
      Lužík byl členem několika vědeckých a literárních organizací - Ná[/]rodopisné společnosti a Literárněvědné společnosti; Sdružení českých překladatelů a mezinárodní společnosti Society for Folk-narrative Research. Kromě vlastních vědeckých prací vydával zejména pohádky a zápisy Erbenovy, Němcové, Baarovy; vybranou bibliografii podáváme zvlášť. Přeložil také asi 25 knih. Některé z nich - a jsou to právě překlady nejobsáhlejší a nejdůležitější - patří do folkloristiky. A. Něčajev - N. Rybaková, Ruské lidové pohádky (1956), A. J. Gliński, O žabce princezně (1956), V. S. Karadžič, Srbské lidové pohádky (1959), z ošatky Carevny pohádky (1969), Zlatá listina (Lidové povídky o Leninovi, 1974), významné teoretická práce V. J. Guseva Estetika folklóru (1978), překlady odborných textů a poznámek v Pohádkách a mýtech oceánie (1979), ale i jiné překlady, jako třeba v antologii Sarajevo, město poezie (1971).
      Téměř čtyřicet roků se Lužík snažil jako nakladatelský redaktor vydávat lidovou slovesnost. Snad je na místě pár otázek, které se týkají jeho zkušeností.
      Předně osobní dotaz. Co nyní chrstáš, na čem pracuješ? Dokončil jsem překlad Afanasje vových Ruských lidových pohádek, který vyjde v roce 1984 v Odeonu. Výbor 165 textů z této klasické sbírky bude nejenom českým nejrozsáhlejším výborem z Afanasjevovy sbírky, ale ruské lidové pohádky vůbec. v rukopise je soubor převyprávěných zvířecích pohádek O ve

204

selém vrabcovi a jiné pohádky z ptačí říše, čeká na své vydání v nakladatelství Albatros. Nyní se plně zaměřuji na první české souborné a kritické vydání českých lidových hádanek, mám k dispozici na 26 tisíc excerpt kromě celé řady dosud neexcerpovaných sbírek v kopiích.
      Co soudíš o současném stavu vydávání lidové slovesnosti?
      Vydávání lidové slovesnosti u nás je stále ještě okrajovou ediční záležitostí. Zcela ojedinělá je odeonská edice Lidové umění slovesné; v jejíchž třech řadách vyšlo za mé redakce celkem 46 svazků. Napříště bude tato edice vycházet za nové redakce a v nové koncepci v jediné řadě. Do jaké míry bude tato nová koncepce oprávněna, ukáže příští ediční činnost. Zatím ohlášený program naznačuje, že edice bude znamenat odklon od skutečné folklórní tvorby, k pololiteratuře. v ostatních nakladatelstvích zůstává vydávání folklórní tvorby popelkou a omezuje se ve většině případů na převyprávěné texty pro děti na reedice našich i cizích klasických pohádek.
      Co vydávat z folklórní produkce domácí a cizí?
      Je toho hodně, co by mělo být vydáno z českého i cizího folklóru. z českého folklóru by měly vyjít především díla, jež jsou bibliografickou vzácností. Mám tu na mysli Tillovy nářeční zápisy z Valašska a Polívkovy zápisy z Opavska a Hané, Slámovy Slezské pohádky a pověsti, překlad Grohmannových[/] Sagen aus Böhmen (ž roku 1863) a i některé další knihy tohoto typu. Za úvahu by stály i výbory z rukopisných a archívních materiálů (například obsáhlá sbírka textů z pozůstalostí K. J. Erbena). z písňové tvorby lidové pak by mělo vyjít například nové vydání Holasovy pětidílné sbírky, kritické vydání nebo, aspoň podstatný výbor ze sbírek Bartošových a samozřejmě sondážní svazky z rukopisných sběrů.
      Neméně široké jsou možností vydávání folklórních děl cizího folklóru. Pokračovat by se mělo ve vydávání klasických sbírek, jakou je například sbírka norských lidových pohádek P. Ch. Asbjornsena a J. Moea. Potřebovali bychom vydat reprezentativní soubory pohádek ukrajinských, polských, charvátských a slovinských. Jsem přesvědčen, že by k splnění tohoto úkolu mohlo být použito reprezentativních sbírek toho kterého národa (J. Krzyżanow­ ského, N. Boškovićové-Stulliové, A. Bolhara). Tím bychom měli v českých překladech zpřístupněny pohádky všech slovanských národů.
      Bylo by možné jmenovat další tituly jak české, tak zahraniční. Dnes snad už nikdo nebude popírat, že folklórní tvorba je základem každé literatury, a že u národů a národností, které nemají vlastní umělou literaturu, je folklórní tvorba stále živá a podněcující. To dokázala u nás např. edice romského; cikánského folklóru.
      Co udělat k poznání české a světové pohádky?
      Předním úkolem českých folklo[/]ristů by mělo být vydání katalogu českých pohádek. Tillův soupis vyplňuje tuto mezeru jenom částečně, je jednak neúplný, jednak těžko přehledný. Mým snem je český překlad S. Thompsona The Types of the Folktale. Ale to je jistě jenom utopie.
      Bylo by také dobré bohatěji využívat výdobytků sovětské folkloristiky, například vydat český překlad Proppova sborníku Folklor i dějstvitělnosť (1976) nebo některé svazky vynikající akademické sbírky Skazki i Mity narodov Vostoka. Na mysli mně leží například svazek věnovaný africkým pohádkám. Stěží bychom u nás našli odborníka, který by byl s to zvládnout tak rozsáhlou látku, jak to dokázali vynikající sovětští afrikanologové A. A. Žukov a J. S. Kotljar. Vybraná bibliografie folkloristických prací R. Lužíka

      Omezuji se pouze na práce, které týkají lidové slovesnosti; menšíčlánky, recenze, leporela, omalovánky atd. ponechávám stranou.

      Svatební zvyky Pardubicka. Krajem Perštýnů 18, 1937-38, s. 103-107.

      Kosovský motiv S. Čecha. Českojihoslovanská revue 9, 1939, s. 198-199.

      Pohádka a dětská duše. Praha1944.

      O významu dětské lidové poezie.Dnešní dětská kniha, Praha 1945, s.22-26

205

      Český lidový humor, Praha 1948.

      Příběhy Ilji Muromce. Třebechovice p. O. 1948 (doslov).

      Slovanské národní pohádky. Slovanský přehled 37, 1951, s. 120121.

      B. Němcová: Národní báchorkya pověsti, II, Praha 1954, (doslov).

      K. J. Erben: České národní pohádky. Praha 1955 (připravil, poznámky, doslov).

      Lidové umění slovesné a jeho nakladatelské osudy. Několik pohledůna vydávání klasické literatury. Praha 1955, s. 131-136.

      Publikace lidové slovesnosti vSNKLHU. Sovětská literatura 3.1955, s. 275-276.

      A. Kalyn: Zakarpatské pohádky.Praha 1958 (vysvětlivky, poznámky,doslov).

      G. Basile: Pentameron. Praha 1961(doslov).

      Chodské pohádky a pověsti, Praha 1956 (doslov).

      K. J. Erben: České pohádky. Praha 1958 (připravil, poznámky, předmluva).

      Dvě knihy P. Neda o lidové próze Lužických Srbů. Československáethnografie 7, 1959, s. 315-317.

      J. Kajer: Vo kouzelných dudách.Praha 1960 (poznámky a doslov).

      M. Nowak Njechorński: ČarodějKrabat. Praha 1961. (Slovensky)Bratislava 1962 (doslov).

      K. J. Erben: Zlatovláska a jinéčeské pohádky. Praha 1969 (textpřipravil).

      Redigentovy poznámky k Lidovému umění slovesnému. Kurýr Odeonu 1970, s. 14.[/]

      Slawische Märchen (V. Stanovský, O. Sirovátka, R. Lužík). Prag1971 (a další překlady do světových jazyků).

      Malované kvítí. Vonička z českélidové poezie. Praha 1971 (výborpřipravil).

      A. Sedláček: Historické pověstilidu českého. Praha 1972 (připravil;doslov).

      J. Š. Baar: Chodské písně a pohádky. Praha 1976 (připravil, uspořádal, předmluva).

      Slovník spisovatelů Jugoslávie.Praha 1979 (hesla).K. J. Erben: Pohádková kytice.

      Praha 1980 (vybral a upravil).Tiermärchen. Märchen der weisenEule. Hanau M. 1981 (vypráví).

Připravil a otázky kladl Oldřich Sirovátka

Zemřel malíř horáckých krojů [obsah]

(František Řehořek * 26. 11. 1890 v Boskovicích na Moravě, † 21. 11. 1982 v Kořenci.)
      Boskovický rodák František Řehořek studoval na pražské Akademii výtvarných umění u profesora Hanuše Schwaigra (1854-1912). Jeho realistické malby, zejména z období pobytu ve valašské obci Rusavě u Bystřice pod Hostýnem po roce 1891 a jeho plenéristicky pojatá tvorba hluboce zapůsobila na Řehořkovo životní dílo. Patřil k slavné generaci výtvarníků, soustředěné od roku 1907 ve Sdružení výtvarných umělců moravských (SVUM) v Ho[/]doníně, jejíž hlas originálně zazněl v národním kontextu. Jejich programem bylo umělecky žít ze svého, na svém pracovat a setřást se sebe škodlivé vlivy ciziny, udržovat, zachovávat a pěstovat zásadu národnosti v umění, pracovat na základě tradic a dokladů moravské kultury k umělecké osobitosti a hledat kořeny v lidových tradicích minulosti. Akademický malíř František Řehořek tento ideový záměr neopustil po celý život, naplněný rozsáhlou malířskou tvorbou, zachycující a zobrazující práci a život lidu na Drahanských horách, kam do Kořence jako třicetiletý odešel z rodných Boskovic. Maloval horáckou krajinu, její lid a jeho zvyky, udržované pevným řádem tradice. Jeho dílo nese výraz hluboké a opravdové lásky k rodnému kraji. Lidové prostředí umělec dokonale znal a procítil, byl jeho součástí. v evropských galeriích poznal vrcholná díla umělecké tvorby, nikdy však nekriticky nepřejímal myšlenky, odtrhující umělecké tvoření od smysluplných lidových tradic, od domova, od lidové kultury, kterou chápal jako prazáklad národní kultury. Jeho tvorba byla důsledně realistická. Po celý život mu byl inspiračním zdrojem lid a krajina na Drahanské vrchovině. Jako před ním Josefa Mánesa na Hané jej zaujal horácký lidový kroj, dochovaný v Kořenci. s vrcholným mistrovstvím zaznamenal jeho střih, souhru barev, umělecky působivé kontrasty, výzdobu, nevšedně krásné lidové tkaniny, z nichž byl ženský kroj ho

206

toven, zachytil jeho regionální rysy. Vepsal se tak nesmazatelně do moravského národopisu. Jím vytvořené obrazy lidových krojů jsou ve sbírkách Okresní galerie v Hodoníně (např. Babička Ščudlova, 1924), v Etnografickém muzeu Moravského muzea v Brně a v mnoha sou[/]kromých sbírkách. Do krematoria v Brně se s ním přišli 27. 11. 1982 rozloučit jeho spoluobčané z Kořence a z Boskovicka v počtu, který dokládal velikou úctu k jeho dílu a vzácným charakterovým vlastnostem. Jaroslav Orel[/]

KNIHY

Ondrej Demo: Z klenotnice slovenských ľudových piesní. Bratislava 1981, 408 stran [obsah]

Mnohaletá systematická práce rozhlasového redaktora Ondreje Dema v oblasti hudebního folklóru přinesla značné rozšíření informovanosti všech vrstev posluchačů i zvýšení zájmu o tuto oblast hudby. z tohoto zájmového okruhu vzešel také podnět k uspořádání sbírky, která by fixovala alespoň část bohaté fonotéky bratislavského rozhlasu získané převážně terénními výzkumy i studiovými nahrávkami. Tak se milovníkům slovenského folklóru dostává do rukou sbírka té měř pěti set slovenských lidových písní natočených a zapsaných v průběhu šedesátých a sedmdesátých let v 58 lokalitách, určených pro cyklus rozhlasových pořadů Klenotnica ludovej hudby. Výběr představuje asi 15 % získaného materiálu. Vzhledem k určení a zaměření knihy vycházel autor při se[/]lekci především z hlediska umělecké hodnoty folklóru a ve snaze rovnoměrně prezentovat specifické folklórní projevy v územní diferenciaci respektoval také hledisko lokální a regionální. To je též klíčem k uspořádání písní ve sbírce; jsou seřazeny od západního a jižního Slovenska k východoslovenským regionům. Uvnitř jednotlivých oblastí postupuje pak od písní funkčně pevně vázaných (obřadních aj. k ostatním písním, volněji spjatým s příležitostí. Technika zápisu respektuje zpěvákovu původní tóninu, v rámci transkripčních možností konvenční notace se autor snaží zachytit intonační a rytmické nuance přednesu písně. Tempo určuje italské hudební názvosloví a zejména důležitý metronomický údaj. Pokud to píseň vyžaduje, jsou uvedeny také interpretační poznámky (sólo; sbor, vícehlas; vzhledem k různým typům vícehlasého zpěvu je tu i potřebné rozlišení "cantu firmu" termín aplikovaný O. D. - a dru[/]hého či ostatních hlasů). Každý zápis je náležitě pasportizován; obsahuje místo a dataci sběru, jméno a věk interpreta (případně určení skupiny zpěváků).
      Vedle písňových záznamů, které představují těžiště práce, najde čtenář také kapitoly informující o minulosti a dosavadním vývoji sběratelské aktivity technikou zvukového dokumentu a komentáře k písním (škoda, že se v textu nepodařilo odstranit tiskové chyby a některé neúplné údaje). Snadnější orientaci v materiálu umožňuje závěrečný rejstříkový aparát; nářeční výrazy; abecední seznamy písní a lokalit s datací zápisu, rozdělení písní podle regionálního a lokálního hlediska, rozdělení funkční a tematické.
      Demova sbírka písní je jistě přitažlivá pro všechny, kteří se k odkazu lidové písně hlásí a navracejí. A ohlédneme-li se zpět, je třeba ocenit aktivitu vydavatelství OPUS, které věnuje slovenské lidové písni značnou pozornost. Nabízí se otázka, zda by nebylo možné i na Moravě najít cesty k vydávání písňových sbírek; například reedice Bartošových sběrů by bezesporu našla velký ohlas jak mezi odbornou, tak mezi početnou laickou obcí zájemců o lidovou píseň. Věra Šepláková

207

Severní Čechy v lidové písni. [obsah]

Vydali J. Oliva, J. Pazderka a F. Koblenc. Ústí nad Labem 1980, 208 s.
      Z národopisného hlediska nesnadno definovatelný region severních Čech se před nedávnem dočkal vlastně své první písňové monografie. Autorská trojice Jan Oliva, Josef Pazderka a Felix Koblenc využila poměrně bohatý sbírkový fond a vybrala z něj půldruhé stovky zápisů, rozdělených do tří oddílů na Pod krušnohoří, Podřipsko a Podještědí-Pojizeří. Pohraniční pásmo českého severu zde není zastoupeno z pochopitelných, leč vydavateli ani slovem nezmíněných důvodů.
      Většina zápisů představuje varianty k běžně známým a kdysi všeobecně po Čechách rozšířeným iidovým, kramářským a dokonce i umělým písním. Zpravidla se vyznačují durovými nápěvy, pohybem giusto a přehlednou formou s nekomplikovanými metro-rytmickými vztahy. Už sama datace četných záznamů do 50. let našeho století signalizuje, že se jedná hlavně o fragmenty spontánní tradice a o sekundární podobu lidového zpěvu, ovlivňovaného po řadu desítiletí hromadnými sdělovacími prostředky zpěvníky, rozhlasem atd.
      Publikované písně jsou pasportizovány jmény zpěváka a sběratele (nejčastěji F. Koblenc, P. Krejčí a V. Havel), lokalitou a datem zápisu (ponejvíce 1910 a 1948-1957), nikoliv již komparačními odkazy a někdy velmi potřebnými vysvětliv[/]kami a anotacemi (například o původu několika dělnických a vojenských písní atd.). Ani převážně poeticky laděný úvod s několika pochybenými výklady písňové provenience laikům příliš neusnadní praktické využití jinak nápaditě a pečlivě vypravené publikace. Jaroslav Markl

Národopisná muzea v přírodě. [obsah]

Teoretická a metodická východiska k realizaci. Redakce: J. Langer. Kolektiv autorů: Dr. l. Krištek, CSc., prom. hist. J. Langer, CSc., dr. J. Souček, dr. J. Štika, CSc., dr. P. Šuleř, ing. V. Tetera. Rožnov p. Radhoštěm 1981, 55 stran (včetně 33 fotografií v textu)
      Odborníkům i zájemcům se do stala do rukou jedinečná příručka, v níž kolektiv expertů u nás poprvé na vědeckém základě shrnul, utřídil a definoval hlavní pojmy užívané při výstavbě muzeí v přírodě (s. 15-19), stanovil metodická a teoretická východiska pro výstavbu těchto muzeí (s. 21-26), v pěti bodech charakterizoval postavení muzeí v přírodě (s. 27-28), určil zásady pro správu sbírek (s. 29-32), pro vytváření kopií a vědeckých rekonstrukcí expozičních objektů (s. 33 -35), pro koncipování expozic v přírodě (s. 37-39) a pro vytváření informačních systémů v muzeích v přírodě (s. 41-44). Závěrečná část obsahuje Návrh sítě muzeí v přírodě (s. 45-46), soupis muzeí v přírodě v ČSR a SSR (s.[/] 48-50) a výběrovou bibliografii k tomuto tématu (s. 51-53).
      Recenzovaná práce má vysokou metodologicko-teoretickou úroveň a jako součást státního plánu byla průběžně oponována a po přijetí se stala pro příslušné orgány i pro nás v definicích základních pojmů závaznou. Je zapotřebí zdůraznit, že autoři při řešení některých problémů, jako otázky použití netradičních technologií při výstavbě kopií a vědeckých rekonstrukcí přihlíželi k metodickým doporučením ICOMU z roku 1971 (dodáváme, že použití moderní technologie se netýká jen zděných, ale běžně též hrázděných staveb).
      S autory nemůžeme souhlasit v jednom bodě, v němž považují' "označení objektů nápisy případně vysvětlujícími texty nebo i schéma ty ... za nevhodné" (s. 43). Snad to platí pro domácího návštěvníka, ale rozhodně nikoliv pro cizince; který v cizím jazykovém prostředí je téměř výlučně odkázán na popisy a schémata, poněvadž zdaleka ne všichni průvodci ovládají některý ze světových jazyků včetně odborné etnografické terminologie.
      A závěrem ještě připomínku k počtu skanzenů v ČSR; podle autorů se jich v českých zemích buduje pět (s. 11), avšak podle našeho názoru patří do této skupiny i Zubrnice, které nejsou "v přípravě podkladů", ale ve výstavbě. s výjimkou Zubrnic jsou v provozu tedy všechna česká muzea v přírodě, a to celkem šest: Třebíz, Přerov n. L., Kouřim, Vysočina, Strážnice a Rožnov

208

p. R. Pokud jde o soubory památek lidové architektury, v Příkazích se už nejedná jen o stodoly, ale vytváří se tu celý areál lidových staveb. Nemělo by se zapomínat v této souvislosti ani na městskou rezervaci Štramberk, neboť její jádro tvoří roubená architektura lidová.
      Rozvoj muzeí v přírodě v ČSSR přináší celou řadu nových a závažných problémů, na jejichž základní otázky dává tato graficky pěkně upravená instruktivní publikace přesnou a spolehlivou odpověď. Josef Vařeka

Ignacy Tłoczek: Polskie budownictwo drewniane. [obsah]

Ossolineum. Wrocłav 1980, 201 stran, 60 náčrtů v textu a 130 fotografií v příloze
      U nás známý autor prací o lidovém stavitelství předkládá knihu o stavitelství ze dřeva nejen lidovém a tradičním. Naopak, celá koncepce práce cílevědomě směřuje k závěrům obohacujícím přednosti dřeva jako stavebního materiálu pro použití v současných podmínkách průmyslového stavebnictví. Nicméně přesto převahu materiálu v knize čerpá z tradiční architektury lidové. Technické hledisko analýzy s akcentem na konstrukci nevyužívá společenských hodnot staveb pro objasnění vývoje forem. Jinak se struktura knihy neodlišuje od nejužívanějšího modelu. Jedině snad kapitola "Drzewno jako budulec"[/] (s. 14-30) přináší mnohoaspektový rozbor s množstvím důležitých technických poznatků, jaké v etnografických pracech obvykle chybí. Nejrozsáhlejší je kapitola "Nakrycie pomieszczeń" (s. 40-76) a nejlépe ilustruje problémy (i když autorem nevyřčené) prolínání a obohacování slohového vývoje a lidové tradice. Autor totiž zcela správně obě formy neodděluje a interpretuje vývoj forem jako jednolitý a souvislý. Rovněž zájem o domy městské, panské, radnice, pošty, hospody, papírny aj. je v těchto souvislostech u nás vzácný.
      V celku čtenář pocítí, že je práce příliš stručná (např. kovárnám[/] je věnováno jen 6 řádek), zvláště "Systémy konstrukcyjne ścian" (s. 31-39) si jistě zaslouží více alespoň základních informací. Namísto regionálních zvláštností autor charakterizuje různé formy obytných staveb a nedůsledně kombinuje hle disko regionální s formálním a funkčním. Rovněž vůči označování některých jevů jako výhradně polských by možná měli výhrady i polští etnografové. v knize zcela postrádáme pasáž o topeništi. Práce je doplněna obsáhlým slovníkem technických výrazů a příliš stručnou bibliografií (34 titulů). Jiří Langer[/]

SBORNÍKY

Ethnologia Scandinavica 12, [obsah]

1982, 207 s.
      Úvodní studie Nils - Arvid Bringéuse analyzuje vliv Komenského díla Orbis pictus na švédskou lidovou malbu (zvláště nástěnnou, s. 7-29). Vedle motivů biblických a moralitních byla jihošvédská interiérová dekorativní malba poprvé obohacena o motivy profánní až kolem poloviny 18. stol. (Komenského Orbis pictus se švédským textem vyšel roku 1683 nejprve v Rize, 1684 ve finském Turku a až roku 1716 ve Stockholmu.)[/] Laura Mauninenová z finské university v Jyvăskylă se pokouší postihnout vztahy mezi subjektivní a objektivní realitou za pomoci analýzy změn identických projevů v životních postojích obyvatel malých zemědělských obcí rozdílných sociálních prostředí (průmyslová příměstská jihofinská aglomerace, kulturní periferie v severní Karelii a finská imigrantská obec v severním Norsku, s. 29-41). Autorka dospívá k funkčně strukturálním schématům a sleduje sociální a generační zvláštnosti a rozdíly ve stadiálním vývoji. v závěru do

209

spívá k formulování společenských a přírodních determinantů, neumožňujících svobodu jednání. Prof. Âke Daun prezentuje studii etnologického výzkumu dětí (s. 42-52) stejně metodicky podnětnou, jako obsáhlý rozbor problematiky etnomediciny (s. 53-85) Brigity Rorbyeové z university v Kodani, Asbjorn Klepp z etnologického ústavu university v Oslo ve ve stručném článku (s. 85-93) navazuje na studii Helge Norddoluma v ES 10, 1980 a řeší otázky ekonomické reciprocity systému sousedské výpomoci zv. dugnad v Norsku v předindustriálním období. Lovem, využitím a prodejem okatic (malé úhořovité rybky) v rámci Evropy se zabývá studie (s. 96-108) lektora odd. ekologie přírodních národů švédské university zemědělských věd v Umeâ, Kjell Sjöberga. Lov a prodej okatic vyvolával významné interetnické kontakty zejména v baltské oblasti, méně v západní Evropě a řídce ve volžsko-kaspické a podunajské oblasti. Docentka finské university v Turku Maija-LiisenHeikinmäkiová (s. 109-117) ve stručném příspěvku postihuje historicky rozsáhlou genezi a regionální diferenciaci svatebních obřadů ve Finsku. Problémy jazykové adaptace židů ve Finsku a jejich mnohoznačné kulturní příslušnosti řeší Mary-Ann Elfving-Owensová z massa chusettské university v Amherst (s. 118-125). Autorem poslední studie sborníku je Anders Gustavsson, vedoucí Vědeckého středis[/]ka etnologie náboženství lundské university. v rámci projektu interdisciplinárních výzkumů kulturního vývoje 19. a 20. stol. (realizuje se převážně na malých pobřežních kulturních enklávách a je objasněn na s. 143-145 sborníku) analyzuje rozšíření, sociální a ekonomické vztahy, ideologii a kontakty příslušníků náboženské sekty "de frie venner" (svobodní přátelé) na jižním norském pobřeží. Snaží se objasnit společenské příčiny tohoto revivalistického hnutí. v biografické rubrice (s. 133-142) zaujme u nás nezvyklé jmenování Âke Dauna profesorem etnologie v Nordic Museum ve Stockholmu, což je jedním z příkladů zvláštností vědeckého badatelského a pedagogického poslání skandinávských muzeí a jejich sepětí s universitami. Mezi informacemi (s. 143-150) je zpráva o založení interdisciplinárního střediska pro výzkum etnologie náboženství při universitě v Lundu a pohotovostí vydavatel udivuje naše čtenáře zprávou o 2. kongresu Mezinárodní společnosti pro evropskou etnologii a folklór v Moskvě, otištěnou zde dva měsíce po jeho konání. Tradičně bohaté zpravodajství o novinkách skandinávské etnografické literatury (s. 151-207) přináší tentokrát obsáhlejší referáty k 29 titulům, z nichž chci upozornit na norský metodologický sborník o využívání interview (s. 153-155), na monografii o polské imigraci v Dánsku (s. 162-164), na dánskou knihu Námořníci a ženy (s. 170-172), dále na švédskou metodologickou[/] práci Ethnologie a dogmatismus (s. 193-196) a na rozsáhlou monografii Inga Arnö-Berga a Arne Biörnstada o stavbách ve stockholmském Skansenu (s. 199-201). Jiří Langer

Die Frau in der Bauernkultur Pannoniens. [obsah]

V. Symposium Ethnologica Pannonica. In: Etnološka tribina, Sonderausgabe, Zagreb 1982. Strán 159
      V zvláštnom čísle zborníka Etnološka tribina, ktorý vydáva Hrvatsko etnološko družtvo, sú uvedené príspevky V. sympózia Ethnologica Pannonica. Toto podujatie sa uskutočnilo v dňoch 18.-21. novembra 1980 v slavónskom meste Vinkovci.
      Témou stretnutia, na ktorom sa zúčastnili vedci z Juhoslávie, Maďarska a Rakúska, bola žena, jej situácia a úlohy v tradičnej roľníckej kultúre jedného regiónu.
      Východiskom pre Väčšinu bádateľov bol všeobecne známy "model ženy, v minulých spoločenských systémoch utláčanej, snúbenice a nevesty, ktorá musela stáť ako svieca zatiaľ čo muži jedli a musela starším (ale aj mladším) mužom umývať nohy, ženy, ktorej postavenie charakterizuje mužský výrok "prepáčte, to je moja žena . . ." (s. 5). Analýza konkrétnych údajov o rôz­ nych aspektoch osobného, pracovného a spoločenského života mali preveriť mieru platnosti tohto modelu.

210

Na základe historického a tematického zamerania boli prihlásené príspevky zaradené do troch okruhov: 1. panónska žena v minulosti; 2. sociálne postavenie roľníckej ženy; 3. folklór.
      1. Panónska žena v minulosti
      Do tejto skupiny zahrnuli organizátori tri práce. Už prvé z nich naznačili, že spomínaný model možno aj z historického pohľadu považovať za prinajmenšom zjednodušený. M. Dekanovič - Helebrantová ("Slavónska žena vo svetle niektorých historických a literárnych prameňov 18. storočia") kriticky prehodnotila dostupné dobové údaje. Dospela k záveru, že "keď spojíme všetky informácie ako kamienky mozaiky do jedného obrazu, tak v druhej polovici 18. storočia stojí pred nami veľmi voľná, sebavedomá a zodpovedne konajúca žena, ktorá síce v tom čase bola v dôsledku platných sociálnych a náboženských kritérií hodnotenia kritizovaná a hanená, zo súčasného hľadiska ju však treba označiť za pokrokovú alebo obdivuhodnú" (s. 11).
      Podobné poznatky vyplývajú aj z materiálov ďalšej juhoslovanskej bádateľky M. Kožičovej ("Manželský život žien zo slavónskeho pohraničia vo svetle dobových správ"). Na základe údajov zo 16.-19. storočia o výbere partnera, manželských a majetkových vzťahoch vo veľkorodine, deľby práce atď. sa žena nejaví ako podriadená a mužmi utláčaná bytosť. Naopak, jej prí[/]nos a vplyv na rodinu bol značný, veď "mnohí súčasníci pripisovali práve ženám zodpovednosť za premeny, ktoré v tej dobe v tomto regióne nezadržateľne prebiehali" (s. 17).
      Iné aspekty problematiky analyzoval v príspevku "Úloha ženy v tradičnej majerovej kultúre" rakúsky etnograf K. Gaál. Všímal si život stálych a sezónnych majerových robotníkov v období 18.-20. storočia. Ako uvádza, v porovnaní s roľníckym obyvateľstvom bolo postavenie majerských sluhov, ich žien a detí všestranne lepšie.
      2. Sociálne postavenie roľníckej ženy
      V úvodnom referáte tejto časti nazvanom "O subkultúre žien v slavónskej veľkorodine" rozoberá D. Rihtman-Auguštinová rozpory medzi jednotlivými bežnými výrokmi o postavení žien v rodine: Ide v prvom rade o nasledujúce vyjadrenia: "Žena vykonáva vo veľkorodine ženské práce"; "Žena je v rodine podriadená" a na druhej strane "ženy nesú zodpovednosť za konflikty vo veľkorodine. Ženy vo veľkorodine najčastejšie kradnú" (s 35) . Bádateľka konštatuje, že uvedený rozpor je dôsledkom rozdielov medzi tým, čo C. Levi - Strauss označil ako "ordre conçu" a "ordre veçu", teda ideálnym obrazom a reálnym stavom.
      Výsledky vlastných výskumov v rakúskej obci Gerersdorf bei Güs­[/] sing prezentovala vo svojom vystúpení "Zmeny rodinnej organizácie v malej roľníckej obci"S. Engelová. Na základe informácií osôb rôzneho veku sa zaoberala zmenami v medzigeneračných vzťahoch a organizácii práce v priebehu 20. storočia.
      Z rakúskeho vidieckého prostredia čerpala aj G. Liesenfeldová. v práci "K situácii ženy v Auersthale (Dolné Rakúsko)" si všímala rozdiely v spôsobe života a spoločenskom postavení vydatých žien, resp. osôb žijúcich bez mužského partnera.
      V príspevku Rozbor postavenia žien v spoločnosti a rodine (Na príklade oblasti Pakrac)" sledovala V. Čulinovič - Konstantinovičová zmeny v postavení ženy v období socialistickej prestavby slavónskej dediny.
      E. Kerescényiová ("Uvedenie mladej ženy do veľkorodiny v chorvátskych obciach na Mure") analyzovala tie aspekty svadobnej obradovosti, prostredníctvom ktorých prijíma nová rodina nevestu za svojho člena. MateriáI podkladá poznatkami o sobášoch čerpaných z matriky obce Tótszentmárton a jej filiálok.
      Budapeštianska bádateľka I. Nagyová sa v príspevku "Osudy sedliačok vo svetle autobiografií" zaoberala možnosťami využitia životopisných prác pri výskume sledovanej problematiky.
      Ideálny obraz a reálnu- situáciu vo vzťahov medzi pohlaviami si vší

211

mala E. Kiszbánová v príspevku Hospodárstvo a autorita v roľníckom rodinnom hospodárení".
      3. Folklór
      Do posledného tematického okruhu sú zaradené referáty, ktoré sledujú postavenie ženy na základe rôznych prejavov ľudovej slovesnosti a umenia.
      M. Boškovič - Stulliová ("Ženy v slavónskych ľudových piesňach") hľadala formy, akými sú v ľudových piesňach vyjadrené životné osudy žien a ktoré životné udalosti sú najčastejšie ospievané. Východisko analýzy predstavovali tri piesňové zbierky z prelomu 19. -20. storočia.
      Úlohu žien v tvorbe a šírení ľu­ dových piesní si všímal J. Bezič v referáte "Žena ako nositeľka ľu­ dovej hudby v Medzimurí (Murinsel, Muraköz").
      Z. Lechnerová v stati "Tkáčky v severovýchodnom Chorvátsku" analyzuje tradičné ženské zamestnanie a zmeny jeho významu v živote rodiny v troch časových úsekoch (1880-1914; 1918-1941; 1945-1980) .
      V príspevku "Tradičné ženské účesy v panónskom Chorvátsku" si autorka J. Radauš - Ribaričová všímá jav, ktorého výskyt možno na danom území sledovať až do 6. storočia nášho letopočtu: špeciálny účes chorvátskych žien.
      Maďarská etnografka J. Knézyová (Maďarské a chorvátske ženy ako nositeľky tradície v južnom Somogy") sleduje úlohu žien[/] pri udržiavaní tradícií v etnicky a religiózne diferencovanom prostredí.
      Už názov "Tehotenstvo, narodenie a šestonedelie v ľudovej viere a zvykoch" naznačuje, že B. Römer venuje pozornosť obyčajovým a magickým úkonom, prostredníctvom ktorých spoločenstvo vymedzuje rôzne stupne materstva.
      Rozdiely v postavení maďarských nemeckých a juhoslovanských žien v rodine a spoločenstve v druhej polovici 19. storočia analyzoval v príspevku "Postavenie žien v rôznych etnických skupinách v Baran[/]ji" maďarský bádateľ B. Andrásfalvy. Zameral sa na tri tematické okruhy: a) Sloboda žien pri výbere manželského partnera; b) Vlastnícke právo a úloha ženy pri deľbe práce; c) Žena a potomstvo.
      Príspevky, ktoré odzneli na V. sympóziu Ethnologica Pannonica mali rozdielnu odbornú úroveň, rôzne tematické, lokálne a časové zameranie. Vo svojom súhrne však predstavujú cenný prínos k spoznaniu kultúry a spôsobu života v tradičnom roľníckom prostredí. Peter Salner

KONFERENCE

Seminář o lidové baladě [obsah]

Cyklus tematicky zaměřených seminářů z oblasti folkloristiky, pořádaný Národopisným ústavem SAV v Bratislavě, pokračoval žánrem lidové balady. Seminář se uskutečnil v Dolní Krupé ve dnech 9.-11. 11. 1982. Přínosem byl jeho interdisciplinární charakter: vystoupení slovenských a českých folkloristů a slovenských literárních vědců dávala možnost vzájemných teoretických a metodologických podnětů.
      Prakticky žádný folklórní žánr neexistuje ve své "čisté" podobě, je dán určitou proporcionalitou, a zvláště to platí o lidové baladě, ty[/]pickém žánru na pomezí epiky, lyriky a dramatiky. Program jednání, orientovaný na slovesnou stránku balady, se proto nesl především v rovině terminologické a klasifikační. Východiskem byl referát S. Burlasové, která vypracovala klasifikaci epických písní založenou na principu dramatickém, Iyrickém a principu epickém: Převaha jednoho z těchto aspektů pak charakterizuje žánrové rozpětí balady, romance a novelistické písně. Pro starší vrstvy epických písní je typická strohost, lakoničnost vyjádření, směrem k mladším vývojovým vrstvám sledujeme tendenci k lyrizaci až sentimentalitě. Reflexivní složka, symbolika a alegorie na úkor

212

dramatické složky je zjevná především u romance, narativní ráz a funkce dominuje u novelistických písní. z hlediska literární vědy hodnotil modální vlastnosti žánru J. Hvišč. Na rozdíl od lidové balady nepatří umělá balada k primárním literárním žánrům; značně odlišný vývoj umělé balady je dán její závislostí na literárních směrech (např. symbolická balada). k perspektivám bádání patří v této souvislosti vztah folklórních a literárních impulsů. To předpokládá znalost materiálu z obou kulturních proudů, odlišných zákonitostí literárního a folklórního procesu a jednotnou metodu analýzy. Právě z oblastí metodiky může také vycházet vzájemný interdisciplinární přínos.
      O současném stavu zpracování sběrů balad na Slovensku detailně informovala G. Lunterová, která charakterizovala fond a katalog epických písní v Národopisném ústavu SAV. v návaznosti hodnotila E. Krekovičová slovenské epické písně z hlediska regionálního a lokálního kontextu (výskyt žánrů a frekvence zápisů), obojí do značné míry závislé na rozložení sběratelské aktivity, z časového hlediska poukázala zejména na redukci textů, narůstání fragmentů a obecný ústup balad do latentního a individuálního repertoáru vedle upřednostňování lyrických až sentimentálních písňových útvarů (hlavně v ženském repertoáru). Vztahy mezi slovenskou a českou baladou charakterizovala M. Šrámková.[/] Poukázala na to, že ke slovenské tradici se nejvíce přibližuje balada z oblasti jihovýchodní Moravy; komparatistické studium dokládá směr této orientace na Ukrajinu, ale též k Maďarům a jihoslovanským národům, méně spojitostí nacházíme s polskými typy balad. Pro výzkum slovanských lidových balad vyzdvihl základní přínos O. Zylinského M. Mušinka. Upozornil na rozsáhlou třísvazkovou syntézu o ukrajin ských baladách (nevyšla tiskem), všestranně teoreticky pojatou i materiálově obsažnou. Se stavem bádání o baladě v Maďarsku seznámila I. Kriza.
      Další okruh patřil analytickým příspěvkům. Vedle teoretického modelu postaveného na semiotickém základě (A. Popovič) vypracovali rozbory konkrétních baladických typů P. Liba a M. Kerulová. k otázkám životností balady v současnosti hovořila J. Kováčová z oblasti Podpolania (předvedla též ukázky nové tvorby) a S. Švehlák, který věnoval pozornost baladě v životě Slováků v Jugoslávii.
      Krátký přehled neobsáhl celý program semináře, na němž odezněly i další příspěvky a četná diskusní vystoupení. Dominovali zde slovenští odborníci a lze jen - litovat, že do Dolní Krupé nepřijelo více českých folkloristů. Jednání přineslo mnohé nové podněty a vyvolalo řadu otázek. Byl otevřen problém lidové a umělé balady, víco pozornosti. je v budoucnu třeba věnovat tematické a motivické stav[/]bě založené na konkrétních analýzách, jak na to poukázal M. Leščák. s tím souvisí otázky vývoje žánru, vztahu slovesné a hudební stránky epických písní, které předpokládají další srovnávací rozbory jako základ širší komparatistiky. A je možné připomenout také ekologický a komunikační aspekt studia balad. Vedle značného teoretického přínosu semináře a možnosti vzájemného srovnávání názorů je třeba ocenit i tyto podněty, které jsou výzvou k další práci. Věra Šepláková

ETNOFILM ČADCA '82 [obsah]

- súťažná prehliadka filmovej a televíznej tvorby o ľudovej kultúre - retrospektívna prehliadka filmového diela K. Plicku - seminár o žánroch tejto oblasti tvorby - výstavy diel inšpirovaných ľudovým umením
      Keď v našom časopise (Národopisné aktuality XVIII, 1981, 3) hodnotili prvú prehliadku filmovej a televíznej tvorby o ľudovej kultúre - Etnofilm Čadca '80, recenzenti V. Hrníčko a A. Pranda zhodli sa v tom, že nielen projekcia vybranej súťažnej kolekcie tvorby z posledných dvoch rokov, ale aj všetky ostatné "sprievodné" podujatia sú novou osožnou príležitosťou pre stretnutie československej národopisnej obce so špecialistami z iných profesií. Tých s etnografmi a folkloristami spája spoločný predmet

213

záujmu - súčasný stav a perspektívy sekundárnych foriem života prejavov ľudovej kultúry, kvalita, pravdivosť a umeleckosť výpovede o tejto kultúre šírená vskutku masovými prostriedkami komunikácie. V. Hrníčko vtedy úspešnej a prínosnej akcii zaželal aj budúce úspechy a splnenie plánov nadšených poriadateľov.
      Dva roky nie sú veľa pre tvorbu. Aj organizácia podujatia, ktorého význam vari stále predstihuje možnosti a podmienky, si vyžiadala viac, tentokrát už nielen nadšenia, ale aj odovzdanosti a obetavosti. Etnofilm Čadca nebol vždy a všade freneticky prijatý podnet. Mnohí radšej publikujú diaľkami cudziny voňajúce ocenenia, ako by priznali neúspech v domácej konfrontácii. s tým však treba rátať a zdá sa, že v prípade Etnofilmu Čadca subjektívne podľahlo objektívnemu. Na druhý ročník Prehliadky bolo v stanovenom čase prihlásených 47 filmových a televíznych diel z 11 inštitúcií, štúdií a organizácií z celej ČSSR. Pripravovatelia mohli s potešením konštatovať, že "Čadcu" oboslali všetci súčasní výrobcovia filmov a TV programov z tejto tematickej oblasti v Československu. Výberová komisia doporučila prijať do súťažnej prehliadky 27 diel. z nich 25 filmov a TV programov bolo napokon do súťaže dodaných.
      Samotný fakt kvantity tejto tvorby (opäť za dva posledné roky) ak predpokladáme, že výrobcovia už interne svoju produkciu selektovali,[/] potvrdzuje opodstatnenosť a časovú aktuálnosť tejto prehliadky.
      Porota v zložení: Boris Hochel, dramaturg, ČST Bratislava, PhDr. Milan Leščák, CSc., folklorista, NÚ SAV (predseda), PhDr. Juraj Lexman, CSc., muzikológ a hudobný skladateľ, PhDr. Peter Mihálik, CSc., filmový teoretik a historik, VŠMU, Milan Milo, kameraman, SFT, PhDr. Adam Pranda, CSc., etnograf, NÚ SAV; Leo Štefankovič, scenárista, ZSDU, po zhliadnutí všetkých súťažných diel rozhodla sa udeliť: Veľkú cenu Etnofilmu Čadca '82 filmu ČST Košice Medovnikár; režiséra Martina Slivku, za etnograficky fundovaný a umelecky vyvážený obraz o tradičnom ľudovom remesle. Osobitnú cenu poroty filmu ČST Bratislava Sila, režisérky Evy Štefankovičovej za portrét prostej vidieckej ženy vyjadrený sugestívnou a kultivovanou filmovou rečou. Hlavnú cenu v kategórii diel vedeckovýskumných, dokumentačných a inštruktážno-výukových neudeliť. Hlavné ceny v kategórii diel dokumentárnych filmu ČST Brno Železo železem se ostří, režiséra Kuba Jurečku, za umelecky pôsobivé stvárnenie kováčstva - jednej z najstarších činností človeka a filmu SFT Bratislava Gajdoš Antalík, režisérov Mariana Urbana a Dezidera Ursínyho, za emotívne zobrazenie človeka, nositeľa ľudovej hudobnej tradície v jeho prirodzenom sociálno-kultúrnom prostredí. Hlavnú cenu v kategórii inscenovaných foriem filmu ČST Ostrava O kurucké[/] vojně, režisérov Alexandra NavrátiIa a Jana Urbáška, za pokus o originálnu inscenačnú formu inšpirovanú prvkami ľudovej kultúry. Cenu Kysúc filmu UMÚ SAV Bratislava Píšťaľkár Vincent Jantoš, režiséra Oskara Elscheka, za adekvátne fundované dokumentárne zaznamenanie faktu ľudovej hudobno inštrumentálnej kultúry.
      Mohol by nastať dojem, že sa porota sústredila na diela zobrazujúce nositeľov tradičnej ľudovej kultúry. Ak sa však pozrieme na tematickú skladbu súťažných filmov zistíme, že z 25 premietnutých nemenej ako 15 bolo koncipovaných ako pohľad na ľudovú kultúru cez jej nositeľa (výrobcu, remeslníka, nositeľa folklórneho prejavu apod.). Roku 1980 to bolo z 30 filmov iba 8 pohľadov cez nositeľov. Je pravda, že tri z nich boli na prvej prehliadke ocenené (Sanitrárovci, Fujarista Kubinec, Gajdoš - Hrčava) a mohol by opäť vzniknúť dojem, že aj tento fakt mohol ovplyvniť orientáciu tvorby v práve uplynulom období. Pravdou však bude vari skutočnosť, že v druhom ročníku bola prezentovaná omnoho viac tvorba, ktorá aj cez prítomnosť špecialistov, etnografov a folkloristov vo funkcii scénáristov, či odborných poradov (v 20 filmoch) sa bližšie primyká k súčasnej orientácii výskumov národopiscov.
      Série nesúťažných projekcií na Etnofilme Čadca '82 tvorili mimosúťažné premietania (najmä cyklus Spievanky ČST Ostrava a Bratisla

214

va a film M. Slivku o, prof. P. Tonkovičovi), tematické premietanie súčasnej sovietskej dokumentárnej tvorby s národopisnou tematikou (v spolupráci s Domom sovietskej vedy a . kultúry v Prahe zostavil PhDr. P. Maráky), nočné premietania hraných filmov: Z.eiri, režiséra A. Dovženku a Opera ve vinici režiséra J. Jireša. Pochopiteľne každý film bol uvedený z iných dôvodov. Medzi delegovanými odborníkmi a hosťami, ktorých bolo akreditovaných 176, ako aj medzi návštevníkmi v kine Domu kultúry ROH P. Jilemnického a v kine Palárik, ktorých bolo počas Etnofilmu dovedna 4314 (!), sa s veľkým ohlasom stretli aj dve retrospektívne prehliadky. Prvú tvorila prehliadka filmovej tvorby národného umelca Karola Plicku (Po horách, po dolách časť Hry slovenskej mládeže, Štefan Hoza spieva slovenské piesne, Zem spieva, Jar na Podkarpatskej Rusi, Stará kultúra slovenská, Za Slovákmi od New Yorku po Mississippi, Věčná píseň a filmu Národný umelec profesor Karol Plicka rež. M. Slivku). Kolekcia bola uvedená k 50. výročiu uvedenia filmu Zem spieva: Druhou bol tematicky upravený hrací profil kina Palárik - na uvedenie hraných filmov- o Jánošíkovi (z rokov 1921, 19-36, 1962 -63). Oba cykly pripravil, a- uviedol. Št. Vřaštiak. Prekvapenie i potešenie vyvolalo uvedenie vybranej kolekcie filmov z prehliadky amatérskej tvorby Etnofilm Rožnov ;'81 (Oj, Starina, autorov B. Voroňáka[/] a M. Kuzemka, Pod horou Gazdoráň, aut. M. Smoláka, Čipky, aut. S. Chmelu, Batika v tvorbě Anny Orlové, aut. J. Stromšíka). Pre úplnosť uvedieme i vybranú projekciu kolekcie filmov pre najmenších divákov "Etnofilm deťom". Po nej môžeme konštatovať, že v dňoch 29. 11. až 3. 12. 1982 videli účastníci Etnofilmu Čadca '82 dovedna 56 filmov a televíznych programov o ľudovej kultúre.
      Pre odborný seminár na druhom Etnofilme vybrali poriadatelia tému: Žánre etnografického a folkloristického filmu. PhDr. Peter Mihálik, CSc., hovoril "K filmovej a televíznej tvorbe o ľudovej kultúre", PhDr. Milan Leščák, CSc., predniesol úvahu "O kritériach vnútornej diferenciácie filmov a televíznych programov o ľudovej kultúre z pohľadu etnografa". Koreferáty predniesli PhDr. Vlasta Svobodová, CSc., "Film jako prostředek analýzy kulturního stylu", PhDr. Mária Prasličková "Programové typy národopisných filmov a televíznych folklórnych relácií", a Martin Slivka, CSc., "O problémoch, ktoré predchádzajú žánrom." v referátoch odznelo veľa podnetov, názorov, stanovísk, návrhov. Žiaľ, v Čadci ako n-a mnohých iných .. seminároch či konferenciách odznejú monológy referujúcich. a to nemenej podstatné, diskusia, sa pre časovú tieseň nekonala vôbec: Semináre na festivale v Čadci vychádzajú z koncepcie témy "Úloha filmu, televíznych pro[/]gramov a videozáznamov v informatívnom, systéme o ľudovej kultúre", ktorá, je súčasťou hlavnej úlohy ŠPZV, pre, československý národopis v 7. 5RP Včleňovanie pokro-kových tradícií ľudovej kultúry do systému socialistickej kultúry. k jej realizácii sa prihlásila početná skupina etnografov z našich múzeí a kultúrno-výchovných inštitúcií. Skúsenosti z doterajších seminárov a voľných tribún ukazujú, že sa v budúcnosti treba venovať vytvoreniu prostredia pre diskusie mladých etnografov s mladými filmármi a televíznymi tvorcami. Etnografov sa do Čadce zišlo potešiteľne požehnane. Záleží na vedeniach filmu a televízie, či svojim mladým pracovníkom umožnia stretnúť sa s názormi rovesníkov pracujúcich vo výskumných a kultúrnospoločenských pracoviskách. Neradi pripomíname, ze práve televízni tvorcovia radi citujú frekventovanú myšlienku, že "dokumentárny film je rovnako hodnotný ako vedecká štúdia". Zabúdajú však, že starší skúsený tvorca mnohých doma i v zahraničí ocenených filmov povedal ďalej aj to, čo už necitujú, ze ."dobrý dokumentárny film je priamo závislý od počtu a úrovne absorbovaných informácií obsiahnutých najmä vo vedeckých štúdiach a článkoch".
      Príležitosť konania, Etnofilmu ,využili regionálne kultúrne inštitúcie na zdôraznenie významu troch výstav otvorených v Kysuckom múzeu a Kysuckej galérii. Ku chvále tých

215

to inštitúcií treba prirátať, že všetky tri výstavy tematicky komunikovali s podujatím. Umelecký fotograf Ivan Köhler sa predstavil tematickým výberom svojej tvorby nazvaným "Zima v maskách". Komisárka výstavy Ľuba Sýkorová vybrala z Köhlerovej tvorby cyklus fotografií ľudí v maskách používaných dodnes v čase od Lucie po Fašiangy v Rajeckej doline. Súčasnú ľu­ dovú výtvarnú kultúru v rezbe a maľbe" (zo zbierok Slovenskej národnej galérie), obrázky a rezby neškolených ľudových tvorcov sa podujali prezentovať Katarína Čierna a Zuzana Štefániková. Prvá z výstav bola verejnosti prístupná do 18. decembra 1982, druhá do 15. januára 1983. Obe v Kysuckom múzeu v Čadci. O vskutku veľkolepý zážitok sa postarali Slovenská národná galéria a Kysucká galéria v Čadci-Oščadnici sprístupnením výstavy maliarskej tvorby umelcov, čo v dvadsiatom storočí tvorili inšpirovaní slovenským ľudom: Pieseň o ľude", ktorú komisársky koncipoval doc. dr. Štefan Mruškovič, CSc., prezentovala 62 obrazov 33 najvýznamnejších maliarov, autorov umeleckých výpovedí o slovenskom ľude. Prístupná verejnosti bola od decembra 1982 do februára 1983.
      Nesporným oživením náročného programu Etnofilmu Čadca '82 boli vystúpenia folklórnych súborov. Detský folklórny súbor "Kelčovan" uchvátil účastníkov na slávnostnom otvorení festivalu. Zaradenie jeho[/] vystúpenia bolo viac ako zdôvodnené. Malí Kysučania, žiaci ZŠ v Hornom Kelčove, osade obce Vysoká nad Kysucou, vedení svojími učiteľmi manželmi Kužmovcami, vrátili sa roku 1981 zo Svetových hier detí, z francúzskeho mesta Matha, s najvyšším ocenením za svoje vystúpenie, so "Zlatým Ajhassom". Slávnostný akt vyhlasovania výsledkov, uvedenia víťazného filmu dôstojne doplnilo vystúpenie Valašského souboru "Kašava" pôsobiaceho pri JZD Podhoran v Lukově. Súbor vedený A. Bařinkom, manželmi Perůtkovcami a PhDr. K. Pavlištíkom uviedol dve zo svojich najúspešnejších pásiem, "Vitajte na valašském bále" a suitu "O práci, láské a radosti", za ktorú mu roku 1980 na IV. československom festivale folkIórnych súborov v Košiciach udelili hlavnú cenu. Neodmysliteľ[/]nou súčasťou pobytu účastníkov Etnofilmu na Kysuciach je a malo by byť aj v budúcnosti navštívenie Múzea kysuckej dediny v Novej Bystrici - Vychylovke. Veď touto úspešnou expozíciou ľudovej architektúry a interiéru sa právom pyšní jeden z hlavných poriadateľov Etnofilmu v Čadci, Kysucké múzeum.
      Precizovanie súťažných kategórií; doplnenie poroty o odborníkov z ČSR, vytvorenie priestoru pre výraznejšie zastúpenie názorov a. tvorby zahraničných odborníkov a štúdií, to sú iba niektoré z úloh, ktoré si pripravovatelia tretej prehliadky filmovej a televíz[n]ej tvorby Etnofilm Čadca '84 vytýčili.
      Zaželajme im i celej našej kultúre úprimne - Nech sa naďalej darí! Svetozár Švehlák

SCÉNICKÝ FOLKLÓR

Národní přehlídka SLPT v Třinci [obsah]

Společenský dům ROH Třineckých železáren VŘSR přivítal ve dnech 29.-30. října 1982 deset nejúspěšnějších souborů lidových písní a tanců ze sedmi krajů České socialistické republiky a hlavního města Prahy na Národní přehlídce folklórních souborů, která byla vyvrcholením soutěžního cyklu v oboru li[/]dového tance, zpěvu a hudby vyhlášeném Ministerstvem kultury ČSR v rámci Festivalu zájmové umělecké činnosti. Posláním soutěže byla nejen aktivizace činnosti folklórních kolektivů, rozvíjení tvůrčí iniciativy významných tradic lidové kultury a jejich včleňování do současného života. Kromě uvedených hlavních cílů vyhlášené soutěže, přispěla tato ve všech okresech a krajích ČSR

216

k obohacení kulturně-společenského života a v neposlední řadě umocnila také poznávací a výchovný proces v jednotlivých soutěžících kolektivech.
      Odborné porotě, zasedající ve složení H. Laudová, Z. Jelínková, E. Rejšková, J. Langhammerová, J. Jakubíček, J. Rokyta, Z. Jírový a J. Hošková, se ve dvou soutěžních pořadech postupně představily všechny zúčastněné soubory, které předvedly tři různé interpretační roviny zpracování folklórního materiálu, z nichž všechny měly charakter ucelených tematických bloků. Rovinu první vyznačující se uvedením pásma písní, tanců a her bez většího dramaturgického záměru, zastupovaly soubory "Górale" z Mostů u Jablunkova s pořadem goralských her a tanců ("Na pasiónku", "U muziky") a soubor "Čtyřlístek" z Nového Strašecí s žánrovým obrázkem"Jinač není v posvícení". Goralský soubor se způsobem zpracování a interpretace nejvíce ze všech zúčastněných kolektivů přiblížil svému původnímu regionálnímu materiálu, který předvedl v přirozené, minimálně upravené podobě. Soubor Čtyřlístek čerpal z bohatého folklórního materiálu středních Čech a jeho pásmo mělo již některé znaky choreografické i režijní úpravy, ne vždy však myšlenkově a funkčně dotažené v rámci celého soutěžní ho bloku. Oba soubory však účastí na této vrcholné folklórní akci získaly řadu teoretických poznatků i praktických zkušeností, které jistě plně využijí ve své další práci.[/]
      Nejpočetněji zastoupená byla interpretační rovina druhá, kterou charakterizoval jasný dramaturgický záměr uváděných soutěžních vystoupení, zdůrazněný výstižnou režijní zkratkou a úměrnou stylizací folklórního materiálu. Jihomoravský kraj v soutěži zastupovaly tři soubory lidových písní a tanců pracující při Sdruženém závodním klubu ROH v Uherském Hradišti, které postoupily z celkového počtu 37 souborů soutěžících v tomto kraji v okres ních kolech. Tato skutečnost svědčí o dobrých kvalitách a vysoké umělecké úrovni všech tří hradišťských souborů, jejichž soutěžní vystoupení byla v Třinci očekávána s velkým zájmem.
      Jako první se odborné porotě před stavila "Muzika Jaroslava Čecha" se svou taneční skupinou a programem "Muzikantské zpovídání". Ucelený soutěžní blok, výborně režijně připravený, byl založen na výtečných individuálních vlastnostech tanečníků i tanečnic, z nichž každý v rámci programu vystoupil se svým charakteristickým tanečním výrazem umocňujícím pestrou podívanou. Vokální i taneční projevy byly výborně doplněny hudební složkou, která v průběhu pořadu využila několika možností doprovodu; od samotného kontrabasu, přes skupiny hudecké hudby, až po ucelený a vytříbený projev cimbálové muziky.
      Obhájce prvenství z roku 1979 soubor "Kunovjan", přijel soutěžit s pásmem tematicky vycházejícím z fašaňkového "skákání na konopě". Soutěžní vystoupení bylo dů[/]kladně a do všech detailů připraveno. v jeho průběhu měli diváci možnost shlédnout nejen nevázanou fašaňkovou zábavu mládeže, ale také ve stylizované rovině vedené zpracování konopí s funkčním využitím různých forem magie slova zabezpečující zdar pracovního úsilí, až k závěrečné taneční mozaice točivých tanců uherskohradišťského Dolňácka. Bezvadnou krojovou výpravou, kterou byla ostatně charakterizována vystoupení naprosté většiny soutěžících souborů, množstvím účelně využitých rekvizit, vysokou úrovní režijního zpracování celého pořadu i kvalitou hudebního doprovodu přineslo vystoupení souboru "Kunovjan" silný umělecký zážitek, v němž snad jen sborové zpěvy chlapců zůstávaly mírně v některých momentech za celkově velmi vysokou uměleckou úrovní.
      Třetí zástupce Jihomoravského kraje, soubor "Hradišťan" se představil soutěžním blokem "Nevěsto, vítej", v němž se plně projevily všechny kvality tohoto předního souboru lidových písní a tanců. Pořad měl tři částí (svíca, čepení nevěsty, svatební veselí), které byly citlivě vzájemně skloubeny. Vynikl vytříbený taneční projev, dramaturgicky i režijně pečlivě připravená skladba celého pořadu i výborný hudební doprovod. Škoda jen, že se muzikanti nestali skutečnými svatebními hosty a pořad jen nezúčastněně "doprovázeli".
      Poslední moravský zástupce, sou bor "Javořina" z Rožnova pod Radhoštěm vystoupil s pásmem "Rekru

217

ti", na jehož stavbě i ideovém záměru byla patrná odborná spolupráce a podíl pracovníků Valašského muzea v přírodě. Pořad mět charakter komponovaného pásma písní a tanců tematicky souvisejících s rekrutskou taneční zábavou, v níž hrál prim výborný taneční i vokální projev všech chlapců. Škoda jen, že se muzika, podobně jako v případě souboru "Hradišťan", více nezapojovala do průběhu celého soutěžního pořadu. Otázkou zůstává také interpretace "beskydského čardáše", v jehož provedení i choreografickém zpracování byly příliš patrny osvědčené taneční prvky a postupy z podání předních slovenských souborů.
      Soubor "Hořeňák" z Horní Nové Vsi se představil odborné porotě soutěžním programem sestávajícím[/] ze tří samostatných částí (hry a písně na pastvě, řemeslnické tance a taneční mozaika východočeských tanců), které byly vhodně propojeny a oživeny informativním průvod ním slovem podaným působivou a nerušivou formou. Soubor předvedl řadu zdařilých režijních prvků i aranžmá jednotlivých tanců (např čtverylka) a na jeho práci se projevila dlouhodobá a cílevědomá příprava i spolupráce s naším předním tanečním odborníkem, prof. Františkem Bonušem. Domnívám se však, že tento velmi sympatický mladý soubor má ještě rezervy hlavně v kondici, jejichž odstraněním by také finální, technicky velmi nároč nou část s řadou vysokých zvedaček všichni dobře zvládli.
      "Masopustní radovánky hornobřízské" byl název pořadu, který si pro své třinecké soutěžní vystoupení připravil soubor "Úsměv" z Horní Břízy. Bezprostředností, výrazným tanečním i hereckým projevem a silným satirickým podtextem jednotlivých předváděných čísel si soubor získal sympatie všech diváků i členů ostatních soutěžících kolektivů. Doslova všechny strhl a v souladu se svým programovým záměrem diváky dobře pobavil. Při hodnocení odbornou porotou se však ukázalo, že v tomto případě byla uvedenému záměru podřízena veškerá příprava i stavba soutěžního bloku.
      Soutěžní pořady posledních dvou českých souborů představovaly třetí interpretační rovinu: určitý okruh tanečního divadla (Chorea Bohemica) a profesionálně vedenou taneč ní kompozici souboru Škoda Plzeň. Oba uvedené soubory se svým pojetím výrazně odlišily od ostatních soutěžících kolektivů i jejich pořadů. Zajisté je to i díky velkým zkušenostem choreografek Libuše Hynkové a Aleny Skálové i skladatelů Josefa a Jaroslava Krčkových. Otázkou však zůstává, zda-li hlavně v případě souboru Chorea Bohemica, jehož projev se zřetelně blíží k výrazovému tanci s řadou baletních prvků a vystupující ve stylizovaných oděvech s pořady nepředvádějícími přímo folklórní materiál určené (lokálně pokud možno přes[/]ně) oblastí, patří do této soutěžní kategorie.
      Odborná porota po shlédnutí ocenila šest z deseti zúčastněných souborů lidových písní a tanců diplomy. Soubor "Škoda" Plzeň získal uvedením pásma "Husaři, husaři" diplom za "vysoce umělecké ztvárnění závažného tematu", soubor "Hořeňák" (pásmo "Rok pod horami") ocenění za "působivé rozvíjení českého folklóru", soubor "Kunovjan" za "vynikající podíl hudební složky", "Hradišťan" za "citlivé a přesvědčivé ztvárnění původního folklóru", "Muzika J. Čecha" za "režijní zpracování soutěžního vystoupení" a soubor "Javořina" za "dramaturgii soutěžního čísla".
      Přehlídka byla ukončena rozborovým seminářem, jehož se zúčastnili zástupci všech souborů i přítomní pracovníci KKS a OKS. Závažné podněty i rady, které zde na adresu všech zúčastněných souborů odezněly, by měly být výchozí pro jejich další uměleckou práci i růst. Národní přehlídka folklórních souborů "Třinec 1982" splnila všechny své významné funkce, vysokou celospolečenskou hodnotou obohatila kulturní život v našem předním hutnickém městě a přinesla řadu uměleckých zážitků všem účastníkům. František Synek

218

NA POMOC SOUBORŮM

Se Zdeňkem Bláhou o jukačkách, lendleru a štajdyši [obsah]

Rozmlouvá Dušan Holý
      V bodech o našem hostu: Narozen 27. 12. 1929 v Horní Bříze (jíž zůstal dodnes věrný) Tamtéž osmiletka (pod heslem: Neuč se, život tě naučí!) - Hudební škola B. Smetany v Plzni (co by dítě houslové) - 1943-47 Státní obchodní škola v Plzni (jako jinoch, včetně totálního nasazení ve Škodovce) - 1960-64 (po zmoudření) soukromé studium harmonie a instrumentace u Zdeňka Lukáše a konzervatoř Praha, oddělení lidových nástrojů; absolvoval u prof. Alberta Peka (dudy) - Zaměstnání: Od 1. února 1955 hudební redaktor Čs. rozhlasu v Plzni - Soubory a ostatní činnost: "Šumava" Klatovy, "Technik" Praha, Vycpálkův soubor Praha. v roce 1958 založil v Horní Bříze soubor Úsměv, který vede již ... - nu, počítej, čtenáři! - Tyhle soubory prošel s puklíkem, houslemi, violou a kontrabasem, a když bylo potřeba, zastoupil i choreografa. Je dlouholetým členem programové rady Chodských slavností, Mezinárodního dudáckého festivalu Strakonice a Ústředního poradního sboru pro lidovou hudbu. Nedávno byl přijat do řad Svazu českých skladatelů,[/]

z čehož vyplývá, že i komponuje; napsal např. jen na 800 úprav lidových písní. Také sbírá a všechno; podobně jako rytíř Jan Jeník z Bratřic. A má s tím, stejně jako on, také velké problémy s mravokárci! - Jako dudák nahrál v rozhlase a v televizi tolik věcí, že už si je ani nepamatuje. Hudební skladatel Jan Málek pro něj dokonce napsal Koncert pro sólo dudy, smyčce a bicí, který je archivován v plzeňském rozhlase, ale několikrát se již hrál i na veřejnosti. v Čs. roz[/]hlase Plzeň asistoval u zrodu pěveckého sboru Česká píseň a Plzeňského lidového souboru; nejprve zde působil jako dudák pod Miroslavem Šmídem a Zdeňkem Lukášem a od roku 1955 zde pracuje jako redaktor, který si vymyslel bájný pořad Hrají a zpívají Plzeňáci, za jehož "nečeský název" byl nejprve kritizován a později oslavován. Jeho redakce folklóru se stala "folklórním centrem" západních Čech a měla od samého počátku jediné krédo - obklopovat se moudrými a schopnými lidmi, Bláhu získal do rozhlasu Lukáš, Bláha zase Jaroslava Krčka, a ten svoje spolužáky z kompoziční třídy Kabeláčovy - Svobodu, Slimáčka a Málka. Tak vznikla "plodná líheň plzeňská". Bláha, zprvu za dirigentským pultem zaskakující, je tam čím dál častěji, byť nerad. Ví však jednu důležitou věc, že má-li dirigent nahrát lidovou píseň či tanec, nesmí to být jen dirigent. v krvi mu musí klokotat vedle umu i vědění a láska k věci.

      Ano, Zdeněčku, je to tak: Nesmí to být jen dirigent, v krvi mu musí klokotat vedle umu i vědění a láska k věci. A že tobě klokotá, o tom svědčí nejen tvé jadrné, niterné a láskyplné muzikantství, ale i tvá činnost publikační: o chodské muzice a lidové pisni, o české lidové hudbě, o souboru Úsměv aj.

219

      Já mám spíše dojem, že po této stránce toho po mně moc nezbude, protože z 99 % jsem svou plodnost psavce věnoval rozhlasu, což znamená, že všechny ty popsané papíry leží zaprášeny v našem archívu. Připomínám, že ty mnohaleté rozhlasové cykly se jmenovaly Země zpívá, Klenotnice lidové hudby, Píseň v srdci zrozená a Cesty za folklórem.
      Ale teď už pojďme k našemu tématu. Je naprosto pregnantně vytyčeno, takže mi nezbývá, než klást ti ty nejjednodušší otázky. Proč sis vybral právě jukačky, lendlery a štajdyše?
      Jsou to totiž takové hudební projevy, které sběratelé minulosti opomíjeli. A zřejmě neprávem. Vezměme nejdříve jukačky, které se dodnes udržují v Postřekově, v Klenčí a na Dílích. Překrásně je zpívají Oldřich Heindl s Albertem Švecem, Barbora Kuželková se svým synem, tetička Beranová, Jakub Kuželka a další.
      Co se ale vlastně tím jukáním rozumí?
      Je to něco jako jódlování. Jukání sem přinesli z Bavor zemědělští dělníci a světáci. Když cizí, tvrdá melodika neodpovídala vypěstovanému hudebnímu vkusu zdejších lidí, pokoušeli se roubovat zajímavé jódlování na domácí písničky. A jak vidno a slyšno, povedlo se to. Chodské jukání oproti bavorskému jódlování je daleko střízlivější, používá falzetu (juknutí) mnohem řidčeji, a to jen pouhým naťuknutím[/]

s okamžitým návratem do normálního rejstříku. Jódlování i jukání se tvoří stejným způsobem. Zpěvák přestupuje na tyto vyšší tóny z hlasového rejstříku hrudní rezonance částečným stisknutím hrdla a zúžením hlasové štěrbiny tak, že se rozechvěje jen část hlasivek.
      Tak to by bylo o jukání po stránce - řekněme - technické. Jak by se však asi jukačky daly charakterizovat co do stránky skladebné?
      Většina jukaček má svou vlastní zpívanou dohrávku, kterou si obvykle zpěváci sami vymýšlejí. Pokud ji od někoho převezmou, po čase ji změní tak, že by ji sám autor nepoznal. Délku a hodnotu dohrávky určují tvůrčí schopnosti lidového umělce. Někdy také bývá dohrávka pouhým opakováním melodie písně; jen text se zamění za různé dobře[/] znělé slabiky - tjétlatý, holadatydaty, holdakůkůků, holtarádyjáda atd. Některé jukačky bývají dosti obsáhlé, například Naše Káče pláče (Antologie chodské lidové hud by. Supraphon 1971), a jejich zápis bývá i pro zkušeného sběratele těžkým oříškem. Časté zrychlování, či zvolňování, koruny, přírazy - to vše znesnadňuje sběratelovu snahu vtěsnat rychle plynoucí melodii do určitých taktů.
      A ještě nám prozraď, kdy se jukačky zpívají?
      Jukačky nepatří mezi taneční písně, zpívají se většinou ve společnosti, zanotují si je - strýčkové v šenkovnách, mladí o přestávkách u muzik. Prostě řečeno všude tam, kde zpěvák na sebe chce upozornit a ukázat kus zdravého furiantství.

220

      A nyní pár slov k písním tanečním, nejdříve k lendleru. O něm se například v Malátově slovníku můžeme dočíst, že je to tanec do kola v tříčtvrtečním nebo tříosminovém taktu klidného pohybu, oblíbený u obyvatelstva v Horních Rakousích. Je to tak?
      Maláta v tomto případě poněkud doplníme: Lendler patřil k nejoblíbenějším tancům ve střední Evropě. Je také důkazem, že zejména starší formy hudebně tanečního folklóru měly v tomto prostoru značně univerzální charakter. Obecně řečeno: lendler je starším typem třídobých - původně improvizovaných tanců, jejichž četné obměny[/] najdeme v Rakousku, v Bavorsku, ve Švýcarsku, v Čechách i jinde. Slezsko může být pokládáno za nejvýchodnější oblast výskytu těchto tanců - tvrdí František Bonuš, o čemž lze možná diskutovat. Po stránce pohybové lendlery vždy provázely bohaté krokové variace, různé obcházení, proplétání rukou a obtáčení tanečníků. Tančily se do výšky i v podřepu. To záleželo na fantazii a technické dovednosti tanečních párů. Bohužel, postupem času docházelo ke zjednodušování tanečních figur, a to zejména pod vlivem valčíku, popřípadě u nás sousedské. Dá se však říci, že hudba přežila tanec a zachovala se v ži[/]vé lidové tradici dodnes. Jinak byl lendler vlastně předzvěstí vše zaplavující vlny valčíku.
      Měli bychom se to pokusit nějak datovat: Kdy a jak se k nám lendlery dostávaly?
      Lendlery k nám postupně pronikaly v průběhu 19. století, rychle zde však nacházely živnou půdu. Hrály je všechny druhy muzik hudecká, štrajchová, dudácká a později samozřejmě i dechová. Lendlery byly pro venkovské hudební prostředí něčím zcela novým. Českému sluchu libě zněly a český temperament sváděla jejich vervní rytmika a virtuozita k bujnému veselí. Muzikanti si je rychle osvojovali a předávali jeden druhému. A tak ještě dnes hrají klarinetisté, houslisté, trumpetisté a další instrumentalisté "ze svých" zvláštních sešitů. Tyhle sešitové party přecházejí z generace na generaci. Je samozřejmé, že venkovští muzikanti bez znalosti not byli odkázáni na paměť. Ti, kteří prošli vojenskými císařskými kapelami, si je však opisovali. Lendlery, které nastoupily po našich zemích variabilní pouť, se neustále omílaly, vybrušovaly; melodicky i rytmicky proměňovaly. Tímto složitým procesem dostávaly také nový, počeštělý charakter. Ovšem nechci tvrdit, že se u nás nehrají také bavorské nebo tyrolské lendlery. Vždyť je jich po notýscích a sešitech muzikantů nespočetně. Vedle nich najdeme však stovky takových, které nikoho nenechají na pochybách, že vyrostly

221

z české půdy. I když tyto instrumentální skladbičky čerpají z původní cizí formy (berou si například předtaktí), přece jenom jsou melodicky jiné, - vyrůstají z jiných kořenů. Většinou se jimi chce lidový muzikant blýsknout před svými spoluhráči a tanečníky. v minulosti měla každá muzikantská parta svoje lendlery a obrátky, které žárlivě střežila. Obrátka je mezihra kterou hraje celá kapela (někdy v melodických nástrojích unisono) mezi jednotlivými nebo několika za sebou jdoucími lendlery.
      Všiml jsem si, že obrátka bývá zpravidla rovněž předzvěstí jiné tóniny anebo přechodem do jiné tóniny.
      Ano, a má svůj význam pro dynamické zpestření. Svým fortissimem stojí v kontrastu proti sólové hře lendlerů u jednotlivých nástrojů. Obrátkou se zpravidla vždy začíná další série lendlerů. A není snad dobrého tanečníka, který by nepocítil při lendlerech živelnou radost, touhu zatancovat si, zadupat či zavýskat. To štajdyš je něco jiného, i když mnoho muzikantů si často plete lendlery se štajdyši. Štajdyše však snadno poznáme podle toho že na naší české straně se vždy zpívají. Jsou to tedy melodie podložené textem, kdežto lendlery jsou po hudební stránce ryze instrumentální projevy. Po stránce hudební je sice mezi štajdyši a lendlery blízká příbuznost (velké melodické intervaly, předtaktí apod.), ale svou vazbou ke slovu se navzájem ostře odlišují.

222

      Zdeňku, a ještě pár slov na závěr - třeba k interpretaci a charakteru lidové hudby západních Čech.
      Jako dudáka mne velice mrzí, že se dnes pěstuje převážně velká dudácká muzika - dvoje dudy, dva klarinety,, housle hrající harmonickou přiznávku a kontrabas. Vždyť takové spojení jako jsou dudy a housle zní překrásně a oba instrumentalisté zde mohou bravurně ukazovat svoje umění. Vzpomínám na vzácné spojení dudáka Josefa Režného s houslistou Milanem Švecem, jejichž báječné nahrávky vlastní plzeňské rozhlasové studio. A co małá selská muzika? Es klarinet housle a dudy - obsazení datující se na Chodsku od třicátých let minulého století až do začátku druhé světové války. Naštěstí i dnes tuto lidovou polyfonii selského tria pěs[/]tují například domažličtí Konrádyovci. Klarinet zde hraje nejvyšší první hlas a základní melodii zdobí průchodnými tóny, obaly, nátryly, přírazy a někdy i rychlým opakováním téhož tónu. Houslista neboli houdek vede druhý hlas v terciích, sextách, nebojí se ani kvarty či kvinty, nevyhýbá se ani sekundovým či septimovým postupům. Dudák se svou prodlevou dudáckého huku harmonicky zaokrouhluje výsledné souznění a na melodickou předničku variuje svým vlastním způsobem základní melodii písně. Je to polyfonní předivo svobodně vedených nástrojových hlasů, které zvláště vyniká při rychlejších kolečkách a tancích s proměnlivým taktem, jimž se na Chodsku říká zelený kúsky. Pěkná muzika! Šilhat po velkém obsazení není vždy ku prospěchu.

VÝSTAVA

Ilustrácie Petra Hulyna. [obsah]

Výstava v Dome sovietskej vedy a techniky v Prahe (apríl 1983) a Dome československo-sovietskeho priateľstva v Bratislave (máj 1983)
      Užhorodský maliar Petro Hulyn patrí medzi popredných ukrajinských ilustrátorov. Ilustroval už tak[/] mer tridsať kníh, z ktorých mnohé boli odmenené na republikových a všezväzových výstavách. Zameriava sa takmer výlučne na ilustráciu detských kníh s folklórnou tematikou.
      Folklórna tematika dominovala i na jeho dvoch výstavách v Československu - v apríli v Prahe a v máji v Bratislave. Na týchto výstavách bolo exponované viac ako 150 ilustrácií P. Hulyna z posledných rokov jeho tvorby, medzi iným aj 22 ilustrácií k Českým ľudovým piesňam, riekankam a hádankám (Kyjev 1979) a 16 ku Slovenským ľudovým rozprávkam (Kyjev 1982).
      Svojimi prácami sa autor predstavil nielen ako umelec svojrázneho štýlu, ale 'aj ako dobrý znalec národopisných reálií. Jeho ilustrácie prekypujú národopisnými detailami, avšak tieto detaily nikdy nie sú samoúčelné, vždy tvoria iba pozadie zobrazovaného deja, zdôrazňujúc národnú alebo regionálnu špecifiku diela. Ilustrujúc rozprávky národov sveta, autor sa nikdy nesnažil kopírovať odbornú národopisnú a inú literatúru, ale cestou umeleckého stvárnenia podal jej vlastnú interpretáciu, harmonicky skĺbenú s interpretáciou ilustrovanej rozprávky.
      Je pochopitelné, že v ilustráciach P. Hulyna sú najlepšie stvárnené ukrajinské národopisné reálie, dôverne mu známe z útlého detstva. Sú to akoby živé spomienky na detské roky.
      Veľmi zaujímavé sú Hulynove reminiscencie na národopisné mate riály ukrajinských folkloristov V. Hnaťuka a F. Potušňaka.
      Hulynove výstavy v Československu sa stretli s veľkým záujmom verejnosti a prispeli k lepšiemu poznaniu sovietskeho moderného umenia. Mikuláš Mušinka

223

NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

Nález pamětní listiny z roku 1849 v Petrově (okr. Hodonín) [obsah]

V červnu 1981 byla při bourání starého rodinného domku v Petrově č. 51 (nynější majitel Miroslav Vašek) nalezena pamětní listina z roku 1849. Listina byla uložena v hliněném hrnku přikrytém pokličkou, který byl zazděn do uličního traktu hliněné pěchované zdi široké 50 cm, asi 100 cm nad úrovní ulice. Nalezené zbytky textilie na vnějším povrchu hrnku svědčí o tom, že byl před uložením zavinut do lněného nebo konopného plátna. Listina byla zapečetěna v archu nepopsaného papíru pečetidlem s inciálami A W (Antonín Vepřek). Jde o dvojarch, v místě přeložení značně poškozený vlhkem a nečitelný. Text listiny je psán latinkou, některé údaje v závěru jsou psány česky švabachem.
      "Pochválen bud Ježíš Krystus! (další text je poškozený)
Tato chalupa je založená od majetníka Jiříka Kroutila, dobrého gajdoše a poctivého a wěrného muže, w roce po nar. Krysta 1849 w měsíci kwětnu. Takowouto nabijeli následující Znorowané jménem: Jan Tomek, Frant. Ben..., Anton Knotek, Ant. Bílek, Anton Zajíček, Josef Čunčík a Jan Káčerek s Petrowa N 41.
      Za panowání císaře Františka Josefa který jsa 18 lety po swém strýcowy Ferdinandowy tohoto roku císařstwí přijal. Za arcibiskupa Maxmiliana Domerau, Děkana Strážnického Ignáta Práta a našeho faráře od Panny Marie.... (dále následuje téměř nečitelný text se jmény radních, obecního písaře) .... sáčích Ondřeje Harašty N 50 a Josefa Šebesty N 53, plesníka mého souseda Jána Martinka N 39, Mináře Frant. Lasaka N 67 a kowáře Ján Swobody. Zwolenowských předstawených Tomáše Kočwary jakožto pudmistra N 40, úřadu Jozef Stránskýho N 3 a Jana Krše N 4. Tato obec se jmenovala až do roku 848 Bobalow.
      Pan hrabě se jmenowal Filip z Magnis jenž roku 848 po swém strýčkowy Franz Magnis toto panstwý přijal a roku 849 z Oktawijou hraběnkou z .... w staw manželstwí wstoupil. Toho času je wrchní Jozef Ganser, Duchodní Pitch.... (dále jména panských úředníků: Obora, purkrabí Čermák, "Misliwec v bažantnici", hajný). Další text pojednává o revolučním roce 1848 ve Vídni- (svolání sněmu, udělení konstituce - "Konstitucý jménem Oktroirka") .... Toho roku přestala poddannost, robota, desatky atd. za náhradu malou w penězých. Ten samý rok nebylo ani wydet střibrných peněz, a málo kupráku jen šli sa[/]

Hrnek s pokličkou. Petrov, okr. Hodonín. Foto J. Uherka 1981.

me Banknoty a z tech 1 rýnskowé se museli na čtwrtky trhat, ponewádž drobných nebylo. Wšady bylo powstáni .... (poškozený text mluví o zřízení republiky ve Francii, popisuje revoluci v Německu a Itálii, pokus o svržení papeže Pia, revoluci za Košutova vedení v Uhrách; dále následují nečitelné údaje o cenách obilí, vína a piva) ....
Roku 848 byla Praha bombardowana i Widen.
Totoho majetníka tej chalupy manželka se jmenuje Anna rozená .... ze Zwolenowa. Tito manželé zanechali dítky Jana, Pawla a dceru Bětu. (následuje odporučení do boží ochrany, mrtvým věčné odpočinutí) W Petrowě dne .... srpna 849. - Ant. Vepřek, Učitel."

224

Pamětní listina z roku 1849. Petrov, okr. Hodonín. Foto J. Uherka, 1981.

      Listina uvádí z hlediska národopisného několik zajímavých údajů a názvů. Jméno majitele domu se vyskytuje dosud v Petrově i v sousedních Sudoměřicích (nářečová podoba Krůtil). Důležitý je údaj o jeho - snad vedlejším - zaměstnání gajdoše. Existence gajdošské hudby na Strážnicku a vůbec širším Slovácku je sice všeobecně známá,1) ale o konkrétních nositelích v Petrově se prameny nezmiňují. Jde pravděpodobně o jednoho z posledních představitelů, ne-li posledního (pokusíme se příležitostně ověřit jeho nacionálie v matríce). Další zajímavostí je údaj o stavbě domu pomocí pěchování (nabíjení). Tato technika je na Slovácku rovněž všeobecně doložená,2) ale důležité je její přesné datování k roku 1849. Podle dochovaných zbytků zdí tvořila stavební materiál černohnědá ornice bez příměsi slámy nebo plev, v tomto případě ne tedy více obvyklá žlutá nabíjenice. Při stavbě domu nešlo patrně o sousedskou výpomoc, ale o práci námezdních, snad profesionálních dělníků z nedalekých Vnorov.3) Stavení v podobě písmene L představuje běžný rovinný typ domu v okapové zástavbě ulicovky. Dispozičně je uspořádáno tak, že do ulice vede jedna místnost se dvěma okny a průjezd. Připomíná dělený typ domu, ale v tomto případě jde patrně o šířku závislou na velikosti parcely v tehdejší okrajové části osady.
      V části o zřízení obce a jejím "úřadu" jsou zajímavé zmínky o

225

"sáčích" a plesníku. Sádčí patřili mezi důležité obecní funkcionáře: určovali ("sadili") ceny a rozhodovali o mezních sporech - zasazovali mezní kameny, tzv. sády.4) Plesník byl představený rybářů na vesnici, v městech cechmistr rybářského cechu. v Petrově bylo početné společenství rybářů - jako ostatně ve všech pomoravních vesnicích a městech - u udrželo se ještě do nedávné doby (část obce má dodnes název Rybáře)5)
      O názvu obce se dočteme ve Vlastivědě moravské: osada Zvolenov byla založena roku 1514 bratřími Janem a Bartolomějem ze Žerotína, majiteli strážnického panství. Během 1. poloviny 16. století byla přejmenována na Bobalov. Teprve ministerským výnosem z 5. května 1848 byl změněn název Bobalov na původní Zvolenov a osada byla později sloučena s Petrovem.6) v lidovém podání se však dosud objevuje název Bobálov. Pisatel listiny učitel Antonín Vepřek působil v Petrově v letech 1835-1872.7)
      Údaje o robotě a revolučním roce 1848 jsou všeobecně známé a mají charakter soudobých kronikářských záznamů.
      Nalezený jednouchý hliněný hrnek má mírně hruškovitý tvar, okraj vně vyhnutý se žlábkem, dno odsazeno patkou. Na podhrdlí má tři rýhy, okraj je uprostřed opatřen hubičkou. Vnější povrch je režný, uvnitř je poléván žlutě, na okraji zeleně (rozměry: výška = 10,5 cm, průměr okraje = 9,5 cm, průměr dna = 6,5 cm). Hliněná poklička[/] je režná, uprostřed má nízkou válcovitou úchytku (rozměry: výška = 3 cm, průměr = 9,5 cm). Oba výrobky představují běžný inventář tehdejších domácností, svým provedením a materiálem jsou shodné s keramikou 19. století ze Strážnice, kterou známe z příležitostných archeologických nálezů.8) Místem výroby bude pravděpodobně blízká Strážnice, která byla až do poloviny 19. století důležitým hrnčířským střediskem.
      Při datování keramiky se můžeme opírat o mezní datum 1849 a stav opotřebovanosti hrnku, který nese stopy poměrně intenzívního používání v domácnosti, Domnívám se, že dataci obou nálezů můžeme klást do desetiletého období 1840-1849.

Poznámky
1.
      O petrovském a vnorovském gajdoši se zmiňuje V. ÚLEHLA: Živá píseň. Praha 1949, str. 219.
2.
      Srov. O. MÁČEL - J. VAJDIŠ: Slovácko. Praha 1958, str. 36 ad.
3.
      Profesionální pěchování uvádí J. JANČÁŘ: Zemědělská usedlost na Slovácku v 18. století. Český lid 51-1964, str. 76 ad.; týž, Archívní doklady k dějinám lidové kultury na Slovácku. Národopisný věstník československý VVI, 1970-71, str. 268-9.
4.
      Srov. J. SKÁCEL: Čtení o Strážnici. Strážnice 1965, str. 77.[/]
5.
      Srov. J. MJARTAN: Ľudové rybárstvo na československom Pomoraví. Uherské Hradiště 1967, str. 16-17, 107.
6.
      Srov. F. DVORSKÝ: Strážnický okres. Brno 1914, str. 479-80.
7.
      Byl to "ryzí vlastenec, muž všeobecně vážený". Srov. F. DVORSKÝ, c. d., str. 392.
8.
      J. PAJER: Nález keramiky z 19. století ve Strážnici. Strážnice 1982. Jiří Pajer

Vystěhovalci ze Skalice, okres Znojmo [obsah]

Skalice je nevelká zemědělská vesnice. Podle sčítání z roku 1890 měla 522 obyvatel, v roce 1921 pak 573 obyvatel. v poslední třetině 19. století se ve Skalici rozšířila výroba perleťových knoflíků po domácku. Tato výroba odčerpávala dost pracovních sil především z chalup, a tak jen menší část chudiny pracovala jako zemědělští dělníci v místním velkostatku nebo u středních rolníků, popřípadě si našla práci ve Vídni, v Brně, ve Znojmě, aj.
      Do ciziny se proto vystěhovali jen jednotlivci, kteří si pozorně všímali života v novém prostředí. O svých poznatcích a dojmech psali svým příbuzným ve Skalici, z jejich korespondence, z pozůstalostního řízení, z fotografií i z vyprávění skalických občanů víme nejednu zajímavost z národopisu cizího i domácího.

226

Obyvatel kmene Masango.

      Na konci minulého století se do obce Rabčaně u města Derventa v Bosně odstěhovala početná rodina Josefa Jaši (pocházel ze sousedních Morašic) a jeho manželky Žofie Semotamové, pocházející ze Skalice. Po jistě nesnadných začátcích a usilovné práci měli Jašovi v roce 1910 statek o výměře 36 hektarů polí, luk a lesů v odhadní ceně 15 000,- korun. Pro srovnání uvádím, že v té době stála např. motorová mlátička na obilí 1910,- korun (v roce 1932 stála 20 000,- Kč).[/]
      Jen dva nejstarší Jašovi synové se věnovali zemědělství, tři další byli řemeslníky (obuvník, kovář, tesař); čtyři děvčata byla ve službě ve městech, a proto se chtěla dobře oblékat. Jedna z nich, Terezie Jašová, psala proto svému strýci Matěji Semotamovi do Skalice č. p. 98 toto: "Vyřiťte tetičce Alžbětě ... jestli má po naší babičce posud ten velký šátek modré barvy s červeným prošíváním, by byla tak laskava a mě jej po tatínkovi zaslala, neboť ona zajisté ... ho nenosí a u nás v Bosně bychom si ho vážili ... (v Bosně) se může nositi móda třeba sto let stará. Zde je vidět kroje z celého světa."
      Před pivní světovou válkou byl dokonce jeden z Jašových synů ve Skalici na dovolené v uniformě příslušníka bosenského pluku. Byla to jistě pro skalické senzace vidět rakouského vojáka s červeným fezem a přitom česky mluvícího.
      Během druhé světové války přestaly styky Jašových se starou vlastí pro složité vnitropolitické poměry v zahraničí i u nás. Až několik let po druhé světové válce se snažili příbuzní Jašovy z Jugoslávie navázat osobní spojení se svými příbuznými v Morašicích, ale bezúspěšně. Je to jistě škoda pro obě strany.
      Těsně před první světovou válkou se do Skalice přistěhovala rodina pekaře Jiřího Kučery, mající dva syny a dceru. Starší ze synů Jan se vyučil v Moravských Budějovicích zámečníkem. Sotva se vyučil, musel na bojiště první světové války.[/] Po jejím ukončení "vojákoval" ještě nějaký čas na Slovensku, na Dunaji, kde se nejraději prodíral pobřežními houštinami s karabinou v ruce a slídil po jelenu. Jeho druh, Gabriel Vančura ze Skalice, mi o něm napsal, že byl stále někde v křovinách. Uvedené prostředí jako by předznamenalo jeho pozdější pobyt v tehdy polofeudální a mnoho národnostní Habeši.
      Ve sčítacích operátech z roku 1921 je uváděn Jan Kučera jako "toho času nezaměstnaný", proto není divu, že odešel do ciziny po poradě s tehdejším skalickým vládním komisařem a řídícím učitelem Karlem Kořínkem. Jan odejel nejdříve do Egypta a pracoval tam ve strojírnách. v Egyptě se mu nelíbilo, a proto odešel do Adis Abeby, kde žil od roku 1923 do 1966.
      V hlavním městě polofeudální země neměl Jan Kučera záviděníhodné postavení: řemeslníci zde nebyli v žádné vážnosti. z fotografií víme, že z koníčků provozoval včelařství a lov, např. v okolí jezera Abaya, které také jen náhodou se na poštovní známce dostalo Kučerům do Skalice. Na ní jsou vidět krásně domorodé (galské) loďky s rybáři i okolní kopcovitou krajinou. Přesnější údaje o Janově pobytu v Adis Abebě byly jistě v dopisech, které do Skalice zasílal svému bratrovi Josefovi. Ty však byly v létě 1979 zničeny.
      Je však zachováno 18 dopisů zaslaných do Skalice v souvislosti s pozůstalostním řízením (nebyl ženatý) po smrti Jana Kučery, který

227

zemřel v nemocnici v Adis Abebě v roce 1973 na zápal plic. z těchto dopisů víme, v jaké krajině žil a pracoval Jan Kučera od roku 1966, jaké byly jeho hmotné poměry i příčina smrti, a konečně i důvod, proč se do staré vlasti nevrátil (nedostatek peněz), ač po tom nejednou toužil. Chtěl podzim svého života prožít ve Skalici.
      Podle těchto dopisů ani nejbližší jeho přátelé nevěděli, proč se Jan Kučera v roce 1966 odstěhoval z Adis Abeby do divočiny vzdálené od hlavního města Etiopie 600 kilometrů, proč odešel do kraje na rozhraní dnešních států Etiopie, Súdánu a Keni, Jisté je, že Jan Kučera bydlel a tvrdě pracoval na pronajaté kávové plantáži v obci Fanika, okres Mizan Teferi, správní kraj Kaffa, v pravlasti to dnešní kávy. Obyvateli vesnice byli příslušníci černošského kmene Mazongo, kteří se dodnes živí tropickým zemědělstvím, lovem a sběrem lesních plodů včetně divoce rostoucí kávy.
      Podle dochovaných fotografií zaslaných do Skalice víme, jak domorodci klacky vytloukají kávu, na fotografii je vedle rozlehlého přístřešku "farmáře" vidět, jak se suší káva. Další dvě fotografie zachycují černošského obyvatele ve "svátečním". Jan Kučera na druhou stranu fotografie poznamenal: strojí se stejně jak ženy, tak muži skleněnými perličkami". Na druhé fotografii lze vidět jiného obyvatele[/]

Kafičo na trhu, na hlavě má paruku z kozí kůže proti slunci a dešti.

Etiopie; na zadní straně je Kučerova poznámka: "Kafičo na trhu s přilbou (parukou) z kozí kůže proti dešti a slunci jako klobouk!"
      V takovém tedy kraji žil Jan Kučera, v kraji plném lesů a travin, jehož největší nevýhodou (podle dopisů) bylo, že sem nevedla žádná silnice, jen jedna polní cesta špatně sjízdná, po většině roku bahnitá, po které jen v době sucha jezdila těžká nákladní auta, která svážela do Adis Abeby do pražíren a skladů cennou kávu. Káva se ovšem také každý rok neurodila stejně v roce 1973 byla sklizeň kávy minimální.[/]
      Jan Kučera jako chudý do Etiopie odešel, tam relativně slušně žil, pokud mohl pracovat. Jakmile přišlo stáří a nemoci, veškeré sny a naděje vzaly za své.
      Před první světovou válkou se poznali v městečku Miroslavi na okrese Znojmo Jindřich Pražák, obuvnický tovaryš z Biskupic (okres Třebíč) a služebná Marie Löfflerová ze Skalice, nar. 1894. Marie Löfflerová byla dcerou Františka Löfflera, soustružníka perletě, majícího ve své chalupě č. p. 85 ještě šest synů.
      Jindřich Pražák odejel před první světovou válkou do Kanady na pozvání svého bratra Jana, který měl v okolí hlavního města provincie Alberta Edmontu farmu. Podle vyprávění, které jsem nedávno slyšel od Otakara Löfflera ze Skalice, odejela jeho sestra Marie do Kanady v roce 1925, vdala se tam a měla dvě dcery. Celá rodina žila na farmě spokojeně až do doby, než je, drobné farmáře, banky zlikvidovaly. Marie Pražáková-Löfflerová dodnes žije v Edmontu u své dcery zaměstnané na poště. Korespondence s ní není dochována.
      Závěrem bych chtěl poukázat na důležitost využití korespondence i obrazového materiálu k poznání života našich krajanů v zahraničí včetně národopisu cizího i našeho. Je myslím, nejvyšší čas tuto korespondenci zpracovat nebo ji aspoň získat pro archívy. Zdeněk Šípek

228