Národopisné aktuality/1983/4

tura, psaná duchovními, byly zpočátku kulturním majetkem především vzdělaných příslušníků vládnoucích vrstev. Lid (a jemu sociálně blízké složky společnosti) si nadále uchovával pohanské věrské představy, zachovával obyčeje a obřady předkřesťanského původu, zpíval vlastní písně a měl osobité slovesné projevy udržované ústním podáním. Postupně se tak vydělily dva druhy kultury, odlišné svou genezí i celkovým charakterem, které se však v historickém procesu dostávaly do neustálých mnohostranných kontaktů a vzájemně se ovlivňovaly.
Po pádu Velké Moravy se v duchovní kultuře lidu nadále udržovaly předkřesťanské prvky,5) předávané z generace na generaci, Už tehdy se však začaly mísit s jevy, které přinášelo křesťanství, a prosazovaly se vlivy přejímané z kultury vládnoucích vrstev v zahraničí. v oficiální sféře docházelo k soupeření tvorby staroslověnské a latinské.5) z literatury psané latinsky mohl se lid seznámit jen s tím, co mu zprostředkovávali kněží při svých kázáních a výkladech.6) v Kosmově kronice se už dovídáme o lidových pěvcích, hudebnících a recitátorech, kteří působili v panském, později i v měšťanském a lidovém prostředí. O charakteru ústní lidové tvorby si můžeme učinit představu na základě legend z 10. století a následujících období, a především pak pozdějších kronikářských záznamů.
Důležitým. mezníkem v historickém vývoji našeho území bylo 13. století, kdy prudký rozvoj společenské dělby práce připravil také podmínky pro nový systém kulturních hod[/]not. Kultura vládnoucích tříd se začala diferencovat na kulturu šlechtickou a městskou, osobité rysy si uchovávala kultura poddaného lidu. Podněty, které dalo kulturnímu vývoji na našem území 13. století (v oblasti hmotné kultury např. ve způsobu hospodaření, uspořádání plužiny, zavádění orebného nářadí, ve výstavbě vesnic, organizaci rolnického dvora, formě domu atd.),7) staly se základem kultury celého středověkého období. Působení oficiálního kulturního proudu spjatého s pronikáním, křesťanství zesílilo ve 14. století. Jeho výrazem byla pravidelná návštěva kostela, bohoslužeb, kázání, církevních slavností, procesí a poutí, která se stala součástí kultury všedního a svátečního dne. Na způsob života ve středověku je proto nutno nazírat přes tehdejší hodnotový systém.8) z jednotné křesťanské ideologie pak vychází celkový kosmopolitní ráz oficiální kultury v období vrcholného feudalismu. v kontrastu s ní stojí spontánní formy lidové kultury vyznačující se diferenciací, jejíž počátky a příčiny můžeme hledat ve feudální rozdrobenosti (panství, církevní organizace, omezené kontakty se vzdálenějšími oblastmi), přírodních podmínkách, ovlivňujících zejména charakter hmotné kultury lidu. Místní a regionální tradice - na rozdíl od převážně univerzálních a internacionálních rysů kultury oficiální - se projevují ve všech složkách lidové kultury hmotné, sociální i duchovní, včetně folklóru. Pro lidovou kulturu příznačná kulturní identifikace a suicentrismus se projevují ve vztahu ke kroji, jazyku, antropologickému vzhledu,

psychickým zvláštnostem, náboženství i celkovému způsobu chování.9)
      Z oficiální kultury se ve středověku do lidového prostředí rozšířily výtvory a projevy náboženského charakteru (modlitby, evangelia, jiné části bible, které byly lidu v mateřském jazyce zprostředkovávány kázaními a dlouho se udržovaly ústním podáním, duchovní písně,10) náboženské divadlo). Součástí kultury lidu byl smích, uplatňující se při nejrůznějších svátcích, slavnostech a jiných příležitostech.11) Specifickou podstatu tohoto lidového smíchu - jak ukázal M. M. Bachtin 12) - nelze pochopit na základě představ o smíchu v mladších obdobích. Lidovou kulturu středověku, zejména její duchovní část, známe bohužel jen málo. Nebudila u lidí, kteří uměli psát, pozornost a nestála jim za písemné zaznamenání.
      Zvláštního charakteru nabyl kontakt obou kulturních proudů v době husitské, která obohatila naši národní kulturu zejména ve zpěvu a písni. Zpěv duchovních a válečných písní se stal v husitském revolučním hnutí majetkem nejširších vrstev lidu. Husitská píseň pomáhala rušit přehradu mezi ústní slovesností, kterou si vytvářel lid sám, a mezi slovesností, kterou pro něj tvořili vzdělanci.13) Řada husitských písní žila v lidové tradici po celá staletí. Husitství bylo v oblasti kultury určujícím činitelem jak ve smyslu negace předchozího stavu, tak i ve smyslu formování následujícího vývoje.14)
      Doposud málo víme o vztazích spontánního proudu lidové kultury k oficiálnímu kulturní[/]mu dění v období renesance, jejíž intenzívní prosazování po polovině 16. století znamenalo v našem kulturním vývoji výraznou asimilaci cizích vlivů, na jejichž šíření měla zásluhu především šlechta. v tomto procesu sehrály svou úlohu i domácí tradice měšťanské kultury. Průvodním jevem bylo zaristokratičtění životního stylu a nezájem o život lidových vrstev, jejichž kultura si zřejmě udržovala rysy předchozího vývoje. Rostoucí smysl pro komfort a luxus, projevující se u vyšších společenských vrstev v reprezentační architektuře, honosném vybavení interiérů, bohatém oděvu, nejrůznějších zábavách i celkovém životním stylu, začal záhy narůstat i v zámožných vrstvách venkovského obyvatelstva. Jen tak si vysvětlíme, proč právě v této době přibývalo zákonů zakazujících poddaným nosit luxusní části oděvu, a proč sněmovními usneseními se jim zapovídalo slavit příliš mnoho koled.15) Častěji se také objevují kritiky prostopášného života venkovského lidu.
      Bělohorská porážka násilně přerušila rozmach české kultury. v nové společenské situaci upevnila své pozice katolická církev, v jejíž rukou byly také školy, tiskárny, vydavatelská činnost. Oficiální literatura, orientovaná na městský a venkovský lid, oživovala náboženskou mystiku, legendy, víru v zázraky.16) Barokní kultura pronikala do celé kulturní sféry a ovlivňovala myšlení, cítění i způsob života všech vrstev národního společenství. z hlediska vzájemného vztahu lidové a oficiální kultury jde o období značně komplikované a názory vědců se mnohdy diametrálně

rozcházejí (zejména v otázce hodnocení vztahu lidového a tzv. vysokého umění, nejvyhroceněji zformulovaného v pracích zastánců Naumannovy teorie o pokleslých kulturních hodnotách). Výrazný příklad kulturních kontaktů mezi lidovým a panským prostředím z té doby uvádí Vladimír Helfert z Jaroměřic, kde hrabě Jan Adam z Questenberku koncem dvacátých let 18. století měl kapelu složenou z místních obyvatel a nechával v zámku provozovat pro své poddané operní a divadelní představení v českém jazyce.17) O sto let později povolávala zase strážnická vrchnost na svůj zámek lidové hudce, zpěváky a tanečníky, aby "zápasili" ve zpěvu, tanci a hře na hudebních nástrojích.18)
      Nové bádání ukázalo neopodstatněnost kategorického vyhrocování otázky ve smyslu teorie pokleslých kulturních hodnot. Dnes už by se těžko asi našel seriózní badatel, který by popíral jakýkoli vliv a význam oficiální kultury a vysokého umění na lidovou kulturu a lidové umění, anebo který by upíral lidové kultuře osobité rysy a lidu tvůrčí schopnosti. Bedřich Václavek upozornil v této souvislosti na dvě protikladné tendence v lidu: na sklon k nezměněnému udržování starých tradic a pud k napodobení. "Když pud napodobení je silnější než konservativnější sklon a když je těsnější styk mezi lidem a vyšší kulturou, tu lid přebírá, snad nevědomky, výtvory vyšších vrstev a měří je. A pouze tam, kde tento dialektický boj odporu k novému a současnému tíhnutí k němu se probojuje, vznikají z dotyku obou sfér nové hodnoty.[/] Neboť přijímaje jen to, co se hodí do jeho soustavy, a odmítaje, co ji může rozvrátit, lid již tvoří."19)
      I když diskuse o významu baroka v životě lidu a pro vývoj lidové kultury nejsou uzavřeny, jedno je jisté: v procesu postupného odnárodňování v době pobělohorské zůstal venkovský lid uchovatelem mateřského jazyka a jeho kultura si podržela osobitý český charakter. v tomto smyslu můžeme lidovou kulturu v období baroka považovat za specifickou součást české barokní kultury. Široké lidové vrstvy se projevily jako nejstálejší složka národního společenství a jejich zásluhou přežil český národ období hlubokého úpadku národní kultury.
      Situace v dotyku obou kulturních proudů lidového a oficiálního - se vyhranila v období doznívání baroka a nástupu nových směrů. "Zatímco vysoké umělecké baroko" - píše Josef Válka - "odešlo ze scény přirozeným uměleckým a civilizačním vývojem, zatímco stát postupoval v 2. pol. 18. století tvrdě proti barokní tradici, udržovalo se baroko nejdéle ... jako masová kultura v maloměstském a vesnickém prostředí, kde přežívala její rezidua zejména v církevní sféře dlouho do novověku v kuriózní symbióze s folklórem, což je, zdá se, typickým jevem pro všechny oblasti, které prošly v 17. a 18. století "barokní civilizací" a barokním katolicismem."20) Podnětný je rovněž názor, že masová barokní kultura, zahrnující širokou škálu jevů - od náboženských slavností, procesí, poutí až k výtvarným, slovesným a hudebním projevům - za

tlačovala ve venkovských městech a vesnicích autentické formy lidové kultury a nahrazovala je svými produkty,21) které mnohdy v daném prostředí zdomácněly natolik, že se v pozdějším názoru a historickospolečenském kontextu začaly jevit jako "tradiční" a "lidové". z tohoto zřetele bude žádoucí přehodnotit někdy se vyskytující hlasy o religijním charakteru některých projevů lidové tradice, a to jak ve vztahu k minulosti, tak k současnosti.
      Nové základy, na nichž se naše vesnice začala vyvíjet od poloviny 18. století a které se po mnoha stránkách udržely až do poloviny 19. století, nalezly svůj výraz také v kontaktu námi sledovaných kulturních proudů. Svou roli tu sehrála i reformní osvícenská opatření josefinské vlády (toleranční patent, rušení a omezení různých náboženských procesí a poutí, rozpuštění literátských, zpěváckých a kostelních bratrstev, pokusy o zavedení jednotného termínu pro slavení posvícení, stavební a protipožární nařízení atd.), která přispěla též ke vzniku lidových pověstí o "dobrém panovníkovi".22) Kulturu lidu značně ovlivnily osvícenské školské reformy, jimiž byly položeny základy obecné gramotnosti venkovského lidu.
      V první polovině 19. století dochází v našich zemích k rozvoji průmyslové revoluce. Dřívější feudální uzavřenost a vázanost hospodářské činnosti nahrazuje podnikatelská volnost a všestranná vynalézavost. v souvislosti s tím se mění mezilidské vztahy v nejširším[/] slova smyslu, a také ráz krajiny, způsob života a kultura lidu.
      S ekonomickým rozvojem, s růstem vzdělanosti i novou společenskou situací a kulturní atmosférou se oslabovalo místo tradičních jevů v kultuře lidu. Počátkem našeho století Otakar Hostinský píše: "Avšak není-li zcela přirozeno, že každý pokrok kulturní bývá zakoupen něčím, co vyplynulo z poměrů pokrokem tím překonaných? "23) Život lidu pronikavě ovlivnil revoluční rok 1848. Vzestup měšťanstva znamenal i upevnění pozice měšťanské kultury a její pronikání do vesnického prostředí. Město se stalo vzorem pro vesnici. Osvobozený sedlák, u něhož sílilo osobité sebevědomí, se chtěl svou kulturou i způsobem života přiblížit městu. Budoval si okázalá stavení, přijímal městské manýry, často odkládal i svůj tradiční kroj, který mu připomínal dobu roboty. Relativně uzavřená feudální vesnice se rychle rozkládala a tradiční formy lidové kultury začaly prodělávat krizi. Ve vzdělaneckých kruzích se stále častěji objevují výroky o úpadku a zanikání lidové písně, lidových tanců, tradičních obřadů. I když situace byla v jednotlivých regionech různá a zprávy o zániku tradičních jevů lidové kultury někdy přehnané, je nesporné, že v druhé polovině 19. století došlo k zhroucení zdrojů, z nichž tato kultura doposud čerpala. Masová výroba, doprovázející průmyslovou revoluci, pronikala do městského i vesnického prostředí. Tovární výrobky vytlačovaly rukodělnou produkci. Tradiční řemesla a podomácká vý

roba ztrácely okruh zákazníků a upadaly. Vliv města se intenzívně prosazoval ve výstavbě vesnic, způsobu bydlení, stravování, v přijímání technických novinek, v módě odívání i v šíření moderních tanců.24) Postupně se oslabovaly i tradiční sociální vztahy a instituce, představované sousedstvím, sousedskou výpomocí, kmotrovstvím aj. Celkový charakter lidové kultury narušovala i prohlubující se sociální diferenciace vesnického obyvatelstva. Stále širšího uplatnění nabývala masová kultura, založená na individuální tvorbě, pronikající do všech prostředí, šířená prostředky masové komunikace, často pasívně a bez výběru. Tento proces měl dialektický charakter. Na jedné straně docházelo k značné kulturní uniformitě a fádnosti, na straně druhé se prohlubovaly rozdíly mezi majetnými a sociálně slabšími vrstvami společnosti. Vyhranily se také zvláštnosti ve způsobu života a kultuře rolníků a dělníků, kteří vytvářeli vlastní písňovou a slovesnou tvorbu folklórního i umělého charakteru, i své zvyky, slavnosti, zábavy a další kulturní tradice. Oficiální kultura a masová kultura začaly v kultuře lidu nabývat dominantní postavení. Tradiční kulturní formy se oslabovaly a pevnější postavení zaujímaly především ve spojitosti s obyčejovými a obřadními složkami života venkovského lidu. Postoj lidu k nim se někdy (a v některých krajích) pohyboval v rovině nezájmu, podceňo[/]vání, až pohrdání.25) v životě lidu se prosazovaly nové kulturní aktivity. Do popředí se dostávalo ochotnické divadlo.26) Souběžně s ním se ve městech i na vesnicích rozvíjela činnost zpěváckých a čtenářských spolků, politických, zájmových i tělovýchovných organizací, které využívaly kulturních akcí (včetně lidových obřadů a slavností) k propagaci svých ideových a jiných cílů, a pro něž byla kulturní činnost také zdrojem finančních příjmů. Oblíbenou formou zábavy se staly tzv. výlety do přírody, jejichž tradice se v řadě míst udržuje dodnes. Pod kulturním tlakem města se v 19. století rozšířil na vesnici společenský zpěv.27) v růstu vzdělanosti, šíření informací a celkové kulturní orientace lidu hrály stále větší úlohu noviny a literatura nejrůznějšího obsahu, zaměření a kvality. Zatímco spontánní projevy lidové kultury prodělávaly útlum, narůstal uvědomělý zájem vzdělanců o tuto kulturní oblast a sílily snahy o zachování a obnovu lidových tradic. Tradiční lidová kultura překračovala svůj sociální rámec a dostávala se do jiného kulturního systému. Tento proces probíhal v různé intenzitě a podobě i po celou první polovinu našeho století a v nových podmínkách pokračuje dodnes.
Letmý nárys vztahů sledovaných kulturních proudů naznačuje některé zákonitosti vývoje lidové kultury v minulosti i současnosti. Pokusme se alespoň o formulování některých tezí:

1.
Dotyk lidové kultury s kulturou oficiálníje průvodním jevem od vydělení oboudruhů kultur, po celé historické období ažpo dnešek.28) Jeho výsledkem jsou zvláštnosti, jimiž se lidová kultura jedné historické epochy odlišovala od druhé. Koncem každého dějinného období byly zpravidla prvky oficiální, event. masové kultury v lidové kultuře přetaveny natolik,že se v nové epoše jevily jako "tradiční".
Celkový obraz lidové kultury v jednotlivých historických etapách byl do značnémíry udáván mírou a formou kontinuitního předávání prvků předtřídního a předkřesťanského původu, stupněm závislostina oficiální kultuře pozdějších období,na charakteru přijímaných inovací a především pak intenzitou spontánního tvůrčího rozvoje lidové kultury. Každá dobahodnotila některé stránky života lidu ajeho kultury jako přežitkové a vedla s nimi zápas z hlediska vládnoucí ideologie.
Úbytek starších jevů doprovázela snahao prosazení nových prvků, čerpaných zpravidla z oficiální kultury a ideologie, mimo vlastní území lidové kultury. Zaváděnínovot se ve všech dějinných obdobíchv počátečních fázích zpravidla setkávalos odporem a konzervativním postojem lidu.29) Tento zápas starého s novým sejeví jako trvalý dějinný dialektický proces. 2.
Každá historická epocha měla vedle spontánní lidové kultury a "vysoké" kulturyi druh kultury, který bychom v moder[/]ní terminologii označili jako "masová kultura", vyskytující se většinou v jinýchformách, ale obdobných funkcích. Tatočást kultury silně působila v lidovém prostředí a mnohdy se dostávala do symbiózy s lidovou kulturou. Tento aspekt máznačný význam pro přehodnocování tradic lidové kultury ve vztahu k dnešku. 3.
Ubývání tradičních projevů v kultuře lidumá z hlediska celého historického procesurelativní charakter.30) Jestliže ve středověku a raném novověku probíhal pozvolna, s pádem feudálního řádu a zejménapak s pronikáním vědeckotechnické revoluce se prudce zrychlil. 4.
Historická kontinuita ve vývoji lidové kultury se jeví především v obecně lidskýchhodnotách a základních principech (společenská komunikace, předávání etnokulturních informací, zajištění mezigeneračních vazeb, slavnost jako nezbytná součást života, obřady a slavnosti spjatés přelomovými okamžiky v životě člověkaa s přírodními cykly, emocionální a estetické působení atd.). v historickém vývoji dochází k přesunům v jejich obsahua formě, někdy také ve funkcích. Vlastnípodstata a základní principy mají všelidskou platnost a zdůvodnění až do současnosti. 5.
V dotyku obou kulturních sfér se jevízvláštnosti jak z hlediska kulturního času, tak zejména ve vztahu ke kulturnímuprostoru. Lidová kultura vyrůstala z jed-

noduchých forem středověku a dosáhlana sklonku feudalismu největší pestrostia různorodosti. Vývoj v období vědeckotechnické revoluce směřuje k oslabenílokální a regionální diferencovanosti, k nivelizaci a šíření nadlokálních forem. 6.
Trvalým rysem lidové kultury je její fungování na základě tradice a přirozené komunikace v rámci malého lokálního společenství. Přijímání prvků oficiálního kulturního proudu znamená vstřebávání dalších tradic, které se podřizují zákonitostem vývoje lidové kultury a v závěrečnéfázi spoluvytvářejí celkový charakter lidové tradice. Do tohoto procesu vstupujíselekcí další nové prvky, později častohodnocené jako tradiční. v tom se jevíi složitost, a někdy i protikladnost lidové tradice. Proměny lidové kultury jsouzákladním předpokladem jejího fungovánív nových společenských podmínkách. Lidovou kulturu proto nelze považovat zakategorii historicky uzavřenou. 7.
Současné změny v lidové kultuře jsou pokračováním dlouhého historického procesu rozvoje kultury. v nových podmínkách probíhají v mnoha aspektech jinak,než tomu bylo v minulosti. Tradiční kulturní projevy se stávají součástí celéhosystému obecně chápané kultury lidu,obsahující různé složky a vazby na širokou škálu současné struktury kulturníhoživota (viz tabulku).31) I když se obecnězaznamenává oslabení životnosti a zúžení[/] rozsahu projevů tradiční lidové kultury,objevují se v některých regionech náznaky spontánního oživování; zároveň probíhá proces formování nových tradic, plnících už mnohdy stejné funkce. Jaká budejejich výsledná forma, ukáže teprve budoucnost. 8.
Lidová kultura sama vytváří v současnosti osobitý druh tradice, chápané jako kulturní dědictví. v tomto významu můžemehovořit o tradicích lidové kultury, syntetizujících dějinný odkaz i tvůrčí úkol zároveň, sepjetí minulosti se současností.
Jejich využívání a včleňování do současného kulturního života se stává v našíspolečnosti programem.32) 9.
Každé využívání tradic lidové kultury prospolečenské a kulturní potřeby současného člověka vyžaduje selekci a přehodnocení tradice. Jde tedy o tvůrčí proces33) závislý na celkových proměnáchspolečnosti,34) směřující k obohacení dnešního života, k překonání hrozící kulturnínivelizace, k formování současného životního stylu a kultury lidu, využití obecnělidských hodnot pro dobro člověka.35) 10.
Studium kontaktů mezi lidovou kulturoua oficiálním kulturním proudem i procesu formování současné lidové kulturyklade stále náročnější úkoly před národopisný výzkum. Je také zřejmé, že určitmísto, jaké zaujímají tradice lidové kultury v dnešním kulturním životě je možné pouze v konfrontaci a ve vztahu k celkové lokální, nadlokální i centrální kul-

turní struktuře. To nijak neznamená opustit vlastní badatelské pole, které byloetnografii a folkloristice vymezeno vespolečenských vědách.36) Zároveň to vybízí i k přehodnocení některých vědeckých kategorií a pojmů, třeba dnes užbezbřehého folklorismu, který je možnos ohledem na výše uvedené aspekty docela dobře nahradit pojmem tradicelidové kultury ; právě pro selektivní, kritický a tvůrčí přístup k nim.37)

Současná kultura lidu je hledání a tvoření, stálý vývoj. A právě v tom neustávajícím tvoření - jak napsal Karel Čapek38) - "je nejhlubší kontinuita kultury".

Poznámky
1.
      Vanda Jiřikovská-Tůmová v této souvislostí správně poznamenává: "Hovoříme-li o "ryzosti" a "původnosti", jde nám především o to, abychom neidealizovali a tím nezkreslovali skutečnost. Stejným zkreslením by však bylo apriorní odmítání současných kulturních forem jako nepravé" tradice." ( Tůmová, v .: Konec masopustu na Ostravsku. Národopisné aktuality, 8, 1971, s. 132.) Srov. též Jeřábek, R.: "Malá" a "velká" tradice na současné vesnici. In: Současná vesnice. Ed. V. Frolec. Brno 1978, s. 74.
2.
      Hostinský, O.: Česká světská píseň lidová. In: Hostinský o hudbě. Praha 1961, s. 310.
3.
      V současném kontextu je můžeme označit jako tradiční lidovou kulturu.
4.
      Ve vztahu k výtvarným projevům (výtvarná kultura lidu) srov. Jeřábek, R.: Lidové umění a[/] výtvarná kultura lidu. Slovenský národopis, 26, 1978, s. 409; týž: Výtvarná kultura lidu. Umění a řemesla, 1979, č. 2, s. 4-6.
5.
      Svědectví o tom vydává Kosmas ve své kronice z počátku 12. století v souvislosti s líčením zásahu knížete Břetislava I. ve prospěch křesťanství.
6.
      Do tohoto období se také datuje vznik počeštěné podoby písně Hospodine, pomiluj ny, jejíž počátky se kladou do 10. století, a která se uchovala v paměti lidu dodnes. (Srov. Dějiny české literatury, I. Praha 1959, s. 55-56.)
7.
      Srov. Přehled dějin Československa, I. 1. Praha 1980, s. 236-237.
8.
      A. J. Gurevič v této souvislostí píše: "Ignoruje ne-li hodnotový systém, který je základem světového názoru středověkých lidí, nemůžeme pochopit ani jejich kulturu. Nejrozšířenějším a nejpopulárnějším žánrem jsou v té době legendy..., nejtypičtější ukázkou architektury chrámy, v malířství převládají obrazy světců, v sochařství biblické postavy. Středověcí mistři, literáti i výtvarníci, pohrdají zřetelnými konturami pozemského světa, který je obklopuje..." ( Gurevič, A. J.: Kategorie středověké kultury. Praha 1978, s. 10.)
9.
      Pěkné příklady projevů kulturní identifikace a suicentrismu zaznamenala Augusta Šebestová (Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky. Olomouc 1900, s. 168-193).
10.
      Velké obliby dosáhla druhá naše nejstarší duchovní píseň Svatý Václave, vévodo České země, jejíž nejstarší záznam pochází ze sedmdesátých let 14. století.
11.
      Atmosféru lidového smíchu provozovaného v středověkém chrámu sugestivně líčí M. Jan Hus jako jeho přímý účastník (viz Nejedlý, Z.: Dějiny husitského zpěvu, I. Praha 1954, s. 280).
12.
      Bachtin, M. M.: François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Praha 1975, s. 7. Autor tuto myšlenku dále rozvádí: "Protože byly... obřadní a mimetické formy založeny na smíchovém principu, odlišovaly se neobyčejně ostře - možno říci principiálně - od vážných oficiálních cere

moniálů a kultovních forem, ať už církevních, nebo spjatých s feudální státností. Tlumočily docela jiný, výrazně neoficiální, mimocírkevní a nestátotvorný aspekt světa, člověka a lidských vztahů; vytvářely jakoby na druhé straně vší oficiality jiný svět a jiný život, na kterém se ve středověku ve větší nebo menší míře podíleli všichni lidé... Jde o jakousi současnou existenci dvou světů a bez zřetele k ní nelze pochopit ani kulturní povědomí středověku, ani kulturu renesance. Ignorovat nebo nedocenit smějící se lidový středověk znamená také zkreslovat obraz celého dalšího historického vývoje evropské kultury" (tamtéž, s. 8).
13.
      Dějiny české literatury, I, s. 198.
14.
      Důkladnou analýzu kulturní situace v době husitské v námi sledovaném kontextu podává zejména Zdeněk Nejedlý ve svých Dějinách husitského zpěvu (srov. zvl. sv. I, II (Praha 1954), v (Praha 1955).
15.
      Srov. Přehled dějin Československa, I, 1, s. 71; Šmahel, F.: Humanismus v době poděbradské. Praha 1963.
16.
      Srov. Horák, J.: Naše lidová píseň. Praha 1946, s. 25-26.
17.
      Helfert, v .: Hudební barok na českých zámcích. Praha 1916, s. 87.
18.
      Bartoš F.: Národní písně moravské v nově nasbírané. Brno 1889, s. XII.
19.
      Václavek, B.: Písemnictví a lidová tradice. Olomouc 1938, s. 45.
20.
      Válka, J.: Manýrismus a baroko v české kultuře 17. a 1. pol. 18. století. In: Studia comeniana et historica, 8, 1978, č. 19, s. 204.
21.
      Tamtéž, s. 194.
22.
      K otázce dvojí tradice vztahu lidu k období vlády Josefa II. viz Robek, A.: Lidové zdroje národního obrození. Praha 1974; týž: Městské lidové zdroje národního obrození. Praha 1977.
23.
      Hostinský dále pokračuje: "Ale pokroky kulturní nesmíme měřiti a vážiti podle toho, co jimi ztrácíme, nýbrž tím, co získáváme nebo lépe řečeno: podle poměru mezi ziskem a ztrátou. Chceme míti[/] rolníka vzdělaného, který by v zápasu hospodářském se ctí obstál, žádáme na něm, aby zakládal záložny a účastnil se podniků průmyslových, voláme ho na bojiště politické ve spolcích, úřadech samosprávných i sborech zákonodárných. Jeho mysl nemůže býti již výhradně vyplněna tím úzkým třeba v sobě bohatým - kruhem myšlenek, tužeb, citů, kterým vyplněna bývala před časy, nemůže se již navrátit k bývalému dětsky naivnímu nazírání na přírodu, na lidi, na sebe. A to jsou ony nezbytné podmínky, za kterých lid své písně sám si tvoří. Přestává-li pak sám je tvořiti, přestává také nenáhle je zpívati; neboť jednak ubývá mu interesu na písních těch, jednak nedostává se mu nových, když staré - jak vždycky bývalo - časem se opotřebují a zanikají." ( Hostinský, O.: Česká světská píseň lidová, s. 306.)
24.
      František Bartoš koncem 19. století uvádí, že "starodávní tanec slovácký vrtěná" se v tomto období tančil již jenom jako vložka mezi jinými tanci módními" ( Bartoš, F.: Národní písně moravské s nápěvy do textu vřaděnými. Brna 1882, s. 48).
25.
      Touto otázkou se podrobněji zabývám v 1. kapitole knihy Prostá krása. Deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě (Praha 1984).
26.
      O uvědomovací funkci divadla v dělnickém prostředí viz Fojtík, K.: Revoluční dělnické hnutí a utváření lidové kultury v 19. a 20. století. Časopis Matice moravské, 94, 1975, s. 236 n.
27.
      Analýzy repertoáru z 2. poloviny 19. století ukazují, že se vedle vlastních ("klasických") lidových písní, které byly na ústupu, zpívaly společenské zlidovělé písně vlastenecké i lyricko-sentimentální, vlastenecké písně folklórního typu, kuplety. Svou oblibu si udržela i kramářská píseň (srov. Karbusický, v .: Vývojově rysy novodobé zpěvnosti. Hudební věda, 1962, č. 1, s. 26; Beneš, B.: Světská kramářská píseň. Brno 1970, s .24).
28.
      Ve středověku vytlačuje oficiální kultura z kultury lidové předkřesťanské prvky, masová barokní kultura zatlačuje autentické farmy lidové kultury; ana

logickou a ještě výraznější "službu" tohoto druhu plní masová kultura v období vědeckotechnické revoluce.
29.
      Nesnadnost pronikání křesťanských představ a s nimi spojených kulturních projevů, prvotní neuznávání církevních oddavek aj.; v současnosti počáteční nedůvěra k zavádění nových občanských obřadů vítání do života, uzavírání sňatku na NV atd.
30.
      Např. nářky na pokles zpěvnosti lidových písní se objevují od 15. století. Tak latinská báseň z první poloviny 15. století obviňuje husity, že potlačili zpěv při práci, ony staré písně, které si prospěvoval oráč jda za pluhem. Stejně pak píše v roce 1883 Fischer Konický v časopise Vesna: "Rolník kráčející za pluhem, nevzpomene na píseň." (Srov. Horák, J.: Naše lidová píseň, s. 21, 38.)
31.
      Při sestavování tabulky jsme vycházeli z podnětů obsažených v práci Kłoskowska, A.: Społeczne ramy kultury. Warszawa 1972, s. 60-61, a z vlastních terénních výzkumů současné vesnice. k některým aspektům srov. též Kłoskowská, A. : Masová kultura. Praha 1967, s. 241; Čistov K.: Tradicionnyje i vtoričnyje formy i problemy sovremennoj kuľtury. In: Premeny ľudových tradícií v súčasnosti, II. Red. M. Leščák - A. Pranda. Bratislava 1978, s. 23-32.
32.
      Srov. Lidová kultura v současném kulturním životě. Projekt jejího včlenění a využití. Red. V. Frolec. Brno 1976; Frolec, V.: Tradice lidové kultury v socialistickém způsobu života a kultuře. In: Sbor[/]ník vystoupení z mezinárodní vědecké konference Socialismus a kulturní dědictví, II. Praha 1983, s. 56-62.
33.
      Bohumil Mathesius (Možnosti, které čekají. Praha 1944, s. 42) výstižně napsal, že "tradice nehromadí předlohy, nýbrž tvůrčí zkušenosti".
34.
      Připomeňme v této souvislosti výrok Zdeňka Nejedlého: "Hlavní podmínkou životnosti kultury, jako i všeho jiného, je její poměr ke skutečnosti. Skutečnost to je, která se především mění. A proto i kultura se mění především se změnami skutečnosti." ( Nejedlý, Z.: Za kulturu lidovou a národní. Praha 1953, s. 11.)
35.
      J. St. Bystroń už před léty napsal, že zahynula lidová kultura v podobě, jakou jsme jí přisoudili, a že nová lidová kultura nemůže být přejata z města ani z ciziny, nemůže být kopií či rekonstrukcí, ale musí být výsledkem tvůrčího úsilí ( Bystroń, J. St.: Kultura ludowa. Warszawa 1947, s. 442).
36.
      K této otázce srov. Sirovátka, O.: Populární literatura, masová literatura, paraliteratura z folkloristické perspektivy. Slovenský národopis, 24, 1976, s. 401.
37.
      Srov. Skalníková, O. - Fojtík, K.: k teorii etnografie současnosti. Praha 1971, s. 10, 34. Pro zneužívání, event. necitlivé a neústrojné využívání lidového umění můžeme - jako tomu bylo dříve - používat pojmu svéráz.
38.
      Čapek, K.: Místo pro Jonathana. Praha 1970, s. 132.

DOPPELTER STROM IN DER VOLKSKULTUR
(Zusammenfassung)

Der Strom spontaner Volkskultur und der Strom offizieller Kultur näherten und entfernten sich, drangen durch und bereicherten einander im Laufe der historischen E[n]twicklung. Das Ergebnis dieses Prozesses ist ein bisher wenig bekanntes Bild der Volkskultur der betrefflichen Zeitperiode, veränderlich in Zeit und Raum. Der Autor verfolgt die Kontakte beider Ströme vom Mittelalter zur Gegenwart. Er kommt zu folgenden Verallgemeinerungen:
1. Der Kontakt der Volkskultur mit der offiziellen Kultur ist eine Begleiterscheinung seit der Absonderung beider Kulturgattungen. Das Gesamtbild der Volkskultur in einzelnen historischen Etappen wurde bedeutsam bestimmt durch das Maass und die Form kontinuierlicher Übergabe der Elemente vorklassigen und vorchristlichen Ursprungs, durch die Stufe der Abhängigkeit von offizieller Kultur späterer Zeitabschnitte, vom Charakter der angenommenen Innovationen und vor allem durch die Intensität spontaner Schöpfungsentwicklung der Volkskultur. Jede Zeit bewertete einige Seiten des Volkslebens und der Volkskultur als Überlebsel und kämpfte mit ihnen vom Gesichtspunkt der herrschenden Ideologie aus. Der Kampf des Alten mit dem Neuen zeigt sich als ein ständiger dialektischer geschichtlicher Prozess.
2. Jede historische Epoche hatte neben der spontanen Volkskultur und der "hohen" Kultur auch noch eine Kulturgattung, die man in moderner Terminologie als "Massenkultur" bezeichnen würde, welche meistens in anderen Formen, aber in analogischen Funktionen vorkommt. Dieser Kulturbestandteil wirkte stark im Volksmilieu und trat manchmal in Symbiose mit der Volkskultur ein.[/]
3. Der Rückgang des Traditionalismus in den Volkskulturäusserungen hat vom Gesichtspunkt des ganzen historischen Prozesses aus einen relativen Charakter. Historische Kontinuität in der Volkskulturentwicklung zeigt sich vor allem in den allgemein menschlichen Werten und Grundprinzipien, die allmenschliche Geltung und Begründung bis zur Gegenwart haben.
4. Beim Kontakt beider Kultursphären erscheinen Besonderheiten vom Standpunkt der Kulturzeit aus und namentlich in bezug au f den Kulturraum. Die Entwicklung in der Periode der wissenschaftlichen-technischen Revolution zielt auf die Schwächung lokaler und regionaler Differenzierung, auf die Nivel[l]i[si]erung und Ausbreitung überlokaler Formen hin.
5. Ein ständiges Merkmal der Volkskultur ist ihr Fungieren auf Grund der Tradition und natürlicher Kommunikation im Rahmen einer kleinen Lokalgemeinschaft. Die Aufnahme der Elemente des offiziellen Kulturstroms bedeutet das Absorbieren weiterer Traditionen, die sich den Gesetzmässig[k]eiten der Volkskulturentwicklung fügen und in der Schlussphase den Gesamtcharakter der Volkstradition mitbilden. In diesen Prozess treten durch Selektion weitere neue, später oft als traditionell bewertete Elemente ein. Darin zeigt sich die Kompliziertheit und manchmal sogar die Gegensätzlichkeit der Volkstradition. Die Umwandlungen der Volkskultur bilden eine Grundvoraussetzung ihres Fungieren in neuen gesellschaftlichen Bedingungen. Die Volkskultur kann deshalb nicht für eine historisch abgeschlossene Kategorie gehalten werden.
6. Die gegenwärtigen Umwandlungen in der Volkskultur sind die Fortsetzung eines langen historischen Kulturentwicklungsprozesses. Unter neuen Bedingungen

verlaufen sie in manchen Aspekten anders als in der Vergangenheit. Die traditionellen Kulturäusserungen werden zum Bestandteil des Gesamtsystems der allgemein aufgefassten Volkskultur, welche verschiedene Komponenten und Verbindungen mit einer breiten Skala der gegenwärtigen Struktur des Kulturlebens enthält (siehe die Tabelle).
7. Die Volkskultur bildet selbst in der Gegenwart eine eigenartige, als Kulturerbe gehaltene Traditionsart. In dieser Bedeutung kann man von Volkskulturtraditionen sprechen, die das geschichtliche Vermächtnis und gleichzeitig die schöpferische Aufgabe synthetisieren. Jede Ausnützung der Volkskulturt[r]aditionen für gesellschaftliche und kulturelle Bedürfnisse des zeitgenössischen Menschen erfordert eine Selektion und Umwertung der Tradition. Es handelt sich um einen von den Gesamtumwandlungen der Gesellschaft abhängigen schöpferischen Prozess.
8. Das Studium der Kontakte zwischen der Volks- und[/] offiziellen Kultur sowie auch des Bildungsprozesses der gegenwärtigen Volkskultur stellt immer anspruchsvollere Aufgaben vor die volkskundliche Forschung. Es ist möglich, die Stelle der Volkskulturtraditionen im gegenwärtigen Kulturleben nur in der Konfrontation und in der Beziehung zur gesamten lokalen, überlokalen und zentralen Kulturstruktur zu bestimmen. Das bedeutet keinesfalls, das eigene Forschungsfeld der Ethnographie und Folkloristik zu verlassen. Das fordert auch auf, die üblich gebrauchten wissenschaftlichen Kategorien und Begriffe umzuwerten. Der Autor schlägt vor, statt des uferlosen Begriffes "Folklorismus" den Begriff "Volkskulturtraditionen" einzuführen, und gerade für einen selektiven, kritischen und schöpferischen Zutritt zu ihnen. Den Missbrauch, bzw. eine unempfindliche und unorganische Ausnützung der Volkskunst kann mit dem in der älteren tschechischen Literatur gebräuchlichen Begriff "Eigenart" ("svéráz") bezeichnet werden.

Národopisné aktuality roč. XX. - 1983, č. 4

SLEZSKÁ MUSEJNÍ SPOLEČNOST A JEJ DOTAZNÍKOVÁ AKCIA PRED OTVORENÍM KRAJINSKEJ VÝSTAVY ROKU 1926 V ORLOVEJ

[obsah]

      ANDREJ SULITKA., Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno
      Slezská musejní společnost v Orlovej (ďalej len SMS) a jej rozmanitá národopisná a vlastivedná činnosť nie je doposiaľ komplexne kriticky zhodnotená, hoci počas svojho trvania od roku 1912 do 1938 plnila na teritóriu československého Sliezska viacero funkcií v spoločenskom, kultúrnom i politickom živote. Ako vyplýva z názvu príspevku, nie je však našou úlohou v danom prípade zaoberať sa celkovou činnosťou tejto inštitúcie, no sústredíme pozornosť len na jednu jej akciu, ktorá predchádzala veľkej krajinskej výstave roku 1926 v Orlovej. Vo fondoch Okresného archívu Karviná sa totiž dochovala časť dotazníkového materiálu, ktorý podáva jedinečný obraz o snažení kuratória SMS na úseku národopisnej, vlastivednej i vlastnej zbierkotvornej činnosti niekdajšieho orlovského krajinského múzea.
      Úvodom načim uviesť niekoľko základných údajov o SMS. Roku 1910 vzniklo v Orlovej[/] krajinské múzeum, pri zrode ktorého stál vtedajší riaditeľ českej mešťanskej školy v Orlovej A. Klvaňa. Založenie tohto múzea má súvis už so staršími snahami o vybudovanie samostatného českého múzea na Těšínsku, pretože zemské i mestské múzeum v Opave, ako aj Šeršníkove múzeum, v Těšíne nezabezpečovalo v plnom rozsahu účasť českej kultúry v dejinách Těšínska. Orlová nebola vybraná náhodne. Už po prvej úspešnej národopisnej výstave v tomto meste roku 1894 a hlavne potom spoločenskom ruchu na Těšínsku v súvislosti s prípravami na Národopisnú výstavu českoslovanskú v Prahe roku 1895 začali sa objavovať názory, že práve v Orlovej ako vtedajšom spoločenskom, kultúrnom, školskom a osvetovom stredisku Těšínska by sa malo zriadiť osobitné české múzeum. Táto myšlienka sa naplnila roku 1910 a A. Klvaňa položil vlastnými zbierkami základy nového krajinského

múzea. v počiatkoch A. Klvaňa s okruhom spolupracovníkov vstupoval do vedomia širšej verejnosti predovšetkým prostredníctvom týždenníka Obrana Slezska, kde uverejňoval výzvy k českému obyvateľstvu, aby sa zachraňovali a zbierali historické a národopisné pamiatky těšínskeho ľudu.
I keď sprvu orlovské krajinské múzeum pôsobilo ako odbor Matice osvěty lidové v Orlovej, otázka jeho správy sa dokonštituovala v nasledujúcich dvoch rokoch. Konkrétne 30. XI. 1912 Slezská zemská vláda schválila správny orgán múzea pod názvom Slezská musejní společnost a rovnako jej poslanie: napomáhať vedeckému, literárnemu a umeleckému bádaniu v Sliezsku, a to formou zberov a nákupov, budovaním muzeálnych a archívnych zbierok, knižnice, usporadúvaním výstav, prednášok, besied a vlastivedných vychádzok. Ostatne, v nových stanovách, ktoré SMS predložila na schválenie po vzniku ČSR (roku 1924) sa presne uvádza: § 3 - "Účelem jejím (tj. SMS, pozn. autora) jest správou a uzpůsobením, tak zužitkováním napomáhati vědeckému probádání přirozených poměrů země a vnitřního i zevního života všech tří kmenů v zemi, jakož i vědeckému, literárnímu a uměleckému vzdělání ve Slezsku", a ďalej § 4 - "Prostředky ku dosažení účelu jsou: 1. pořádání členských schůzí, 2. pořádání poučných přednášek a odborných vycházek, 3. vykopávání starožitností, ohledávání míst a budov památných, prohledávání archivů, vypisování listin a důležitých rukopisů, jakož i studie[/] místopisné a národopisné vůbec, 4. kupování všelikých památek lidových, archeologických, numismatických, uměleckých, historických, archivních a podobných; jakož i přijímání všech darů takových i jiných k účelu vytknutému sloužících, 5. zřizovati knihovnu musejní, sbírky přírodnické, národopisné, průmyslové, umělecké, obrazové a jiné do oboru působnosti spadající, 6. pořádání výstav všemu obecenstvu přístupných, 7. vésti správu musea v Orlové i jinde".
Zo spisového materiálu kuratória SMS sa dozvedáme, že A. Klvaňa spolu s J. Zahradníkom (ten vykonával funkciu jednateľa SMS) pristúpili už pred prvou svetovou vojnou k vypracovaniu pokynov vo forme dotazníka na zber muzeálneho a archívneho materiálu v teréne. Prvá svetová vojna síce prerušila ich činnosť, no nový ruch v živote spoločnosti sa rozvinul po vzniku ČSR, presnejšie až po rozhodnutí parížskej konferencie veľvyslancov zo dňa 28. VII. 1920 o rozdelení Těšínska, Oravy a Spiša medzi Československo a Poľsko. Je známe, že na Těšínsku vznikla týmto aktom medziiným na úseku múzejníctva zvláštna situácia, pretože niekdajšie těšínske Šeršníkove múzeum s mimoriadne bohatými zbierkami pripadlo k poľskej časti mesta Těšín a tak na českej strane bolo nevyhnutné urýchlene vyplniť vzniklú medzeru. A táto úloha pripadla práve orlovskému krajinskému múzeu, ktoré rozšírilo svoju zbernú oblasť i na Jablunkovsko a v Jablunkove sa položili tiež základy filiálneho múzea.

      Zámery kuratória SMS spred prvej svetovej vojny zmapovať súdobý stav ľudovej kultúry na Těšínsku a v okruhu pôsobnosti múzea vytvoriť si pomocou dotazníka isté východisko pre zbierkotvornú činnosť sa podarilo realizovať začiatkom roka 1926. Podnetom boli rozsiahle prípravy na veľkú krajinskú výstavu, ktorá sa mala uskutočniť v júli 1926 v Orlovej. Mali k tomu tlačou vydaný dotazník, ktorý kuratórium vyexpedovalo (so sprievodným cyklostylovým dopisom zo dňa 15. II. 1926) v nasledovnom množstve: 42 ks na Těšínsko, 44 ks na Frýdecko a 30 ks na Fryštátsko, a to na jednotlivé české obecné školy, resp. i aktívnym spolupracovníkom SMS z radov ľudových pismákov. Podľa dochovaného adresára išlo o 116 lokalít, no aká bola návratnosť vyplnených dotazníkov, to sa už zrejme nepodarí zistiť, pretože v spisovom materiáli kuratória chýba kontrolná evidencia. Nevieme teda, či 37 spracovaných dotazníkov, ktoré sme mali pri štúdiu fondu SMS k dispozícii, treba chápať ako reálnu návratnosť, alebo ide len o torzo materiálu.
      Pozrime sa teraz bližšie na výsledky, ktoré akcia priniesla. Respondenti mali odpovedať na 27 otázok, žiaľ, hodnota informácií je veľmi rozdielna. Presné znenie dotazníka uvádzame v prílohe nášho príspevku, z čoho vidno, že k formulácii jednotlivých otázok i vlastnej koncepcii dotazníka možno mať celý rad kritických pripomienok. Nechávame nateraz túto stránku veci bokom a sústredíme sa len na konkrétne údaje, ktoré dotazníková akcia priniesla.[/]
     (1) Prvá otázka sa týkala kroja. Kompletný opis ženského i mužského ľudového kroja nachádzame v materiáloch z Hrčavy, Bukovca, Jablunkova, Nýdku a Nýdku-Gluchovej (pri týchto lokalitách je poznámka, že kroj sa v tom čase ešte aktívne nosí). Početnejšiu skupinu predstavujú obce, v ktorých nosili kro j už len ženy. Ide o lokality Chotěbuz, Hrádek, Ropice, Návsí, Tyra, Mosty u Č. Těšína a Vendryně. v ďalších lokalitách ako Marklovice, Horní Suchá, Polská Lutyně, Raškovice a Skřečoň nosili v tom čase kroj len staršie ženy, stredná generácia obliekala kroj iba sporadicky. A negatívny výskyt ľudového kroja uvádzajú respondenti v dedinách: Albrechtice, Bystrá u Frýdku, Č. Těšín, Dětmarovice, H. Bludovice, H. Datyně, Malenovice, Nošovice u Frýdku, N. Bohumín, Petrovice, Petřvald, Poruba u Orlové, Prstná u Fryšt., Pržno u Frýd., Pudlov, Rychvald, Šebišovice, Tošonovice H., Trlíčko H., Volovec-Domaslovice, Vrbice.
     (2) Podľa dochovaných dokladov temer naprázdno vyšla autorom dotazníka otázka o krojových zvláštnostiach. v Chotěbuzi sa uvádza nosenie zvláštnej šatky na slávnostné príležitosti, ktorá sa uväzovala "na žurek", v Tyre sa spomína "špencer", inde u bohatších sedliačiek nosenie strieborných pásov a "orpantov" (náhrdelníky) .
     (3) Pomerne skúpe odpovede dostalo kuratórium o dochovaní krojových súčiastok v tých dedinách, kde sa kroj už prestal nosiť. Kladne reagovali iba respondenti z Albrechtíc, Rychvaldu a Pudlova. v ostatných prípadoch je bud záporná odpoveď, alebo otázka nie je vyplne

ná, čo možno chápať, pravda, i ako negatívne zistenie.
     (4) Odpoveď na možnosť kúpy, darovania alebo požičania kroja prišla len z obci: Albrechtice, Jablunkov, Hrčava, Marklovice, Návsí, Pudlov, Raškovice, Skřečoň a Tyra. Odpovede sú však veľmi rezervované. k otázke kroja treba všeobecne uviesť, že nikde sa nespomína valašský alebo lašský kroj, ale len těšínsky. To svedčí, že povedomie "lašského" kroja v dedinskom prostredí zrejme neexistovalo.
     (5) Evidentné precenenie síl respondentov sa prejavuje v odpovediach na otázku o historických údajoch o obci. Podávané informácie sú totiž príliš kusé na to, aby ich mohol použiť historik. Okrem toho vo viacerých dotazníkoch sú poznámky, že historické materiály už pred časom pozbierali J. Vochala a A. Adamus (obidvaja skutočne súkromne zbierali historické dokumenty o jednotlivých obciach) .
     (6) Otázka o "zvláštnych slávnostiach, inde neobvyklých" vyšla tiež bez očakávaného efektu. z Hrčavy na moravsko-slovensko-poľskom pomedzí respondent uvádza opis mikulášskeho maskovaného sprievodu, z Chotěbuzi svadobný tanec "bioły" a z Raškovíc opis slávnosti školskej a dospievajúcej mládeže na sviatok Petra-Pavla (ide však o slávnosť, ktorá nepatrí do okruhu výročných obyačoj[o]v).
     (7) Pomerne dobré výsledky prinášajú dotazníky o frekvencii výročných obyčajov. Nevyplnená otázka je len v materiáli z H. Trlíčka, Petřvaldu, Vendryně a Pudlova. Opisy jed[/]notlivých javov sú sice stručné, no pre súčasné etnografické bádanie je táto evidencia mimoriadne cenná, pretože poskytuje obraz o životnosti obyčajovej tradície na širšom teritóriu v jednom časovom bode. (Túto otázku sme vyhodnotili v osobitnej štúdii "Výsledky dotazníkovej akcie SMS z roku 1926 a súčasný stav výročných obyčajov na Frýdecku a na Těšínsku", in: Výroční obyčeje. Současný stav a proměny. Brno 1982, s. 280-286). .
     (8) Nedostatočná metodická pripravenosť dotazníkovej akcie sa výrazne javí najmä z folkloristického hľadiska. Respondenti zrejme všeobecne nepochopili, čo sa od nich žiada pod "průpovídkami" a "říkankami". Vo väčšine je táto otázka buď nevyplnená alebo sa uvádza záporná odpoveď, ba v niektorých prípadoch ešte s poznámkou, že nič také nepoznajú. Celkový výsledok sa rovná iba niekoľkým záznamom pranostík,`, prísloví a porekadiel.
     (9) Spôsob, akým autori dotazníka chceli získať obraz o ľudovej piesni, nepriniesol rovnako nijaké výsledky. Pýtali sa totiž na "rázovité" ľudové piesne a odpovede dostali dosť frapantné, tj. že v obci nie sú rázovité piesne. Respondent z Pudlova napríklad píše: ". . . rovněž neslyšel jsem žádných písní zvláštních. Je tu známa řada slezských písniček "Okolo Frýdku" atd. Nelze však zjistiti, není-li to dnes již vliv české kultury nynější doby". v materiáli z obce Petrovice namiesto piesní sa uvádzajú ľudové tance ("zahradnik, druťoř, kačor, kovoľ, blahoslovjan"), v hrčavskom sa zasa spomína, že piesne už zozbieral J. Vochalala a J. Mojžíšek atď. Zdá sa, že príčina ne

zdaru tkvie v nevhodnej formulácii otázky. Ak by sa nezdôrazňovala rázovitosť, ale požadovalo zaznamenanie piesní napríklad pri svadbe či pri iných príležitostiach, mohli autori dotazníka získať nepochybne pozitívne výsledky.
     (10) Pokiaľ ide o listinný materiál, v odpovediach nachádzame podobné poznámky ako pri otázke č. 5, t. z. že historické dokumenty už zozbierali J. Vochala a A. Adamus. Iba z Návsí hlásili, že na evanjelickej fare je bohatá pozostalosť J. Winklera.
     (11) Výskyt starých pečiatok potvrdil Jablunkov, Malenovice, Rychvald a Marklovice. v ostatných prípadoch sa uvádza, že majú len obtlačky obecných a školských pečiatok, ktoré sa používali ešte donedávna.
     (12) Je dosť prekvapujúce, že aj výskyt starých spolkových zástav respondenti potvrdili sporadicky. v Jablunkove šlo o zástavu spolku "vyslúžilých vojínov", v Dětmaroviciach školskú zástavu asi z roku 1880 a v Poľskej Lutyni o cirkevnú zástavu bývalej poľskej školy.
     (13) Bohatý materiál zhromaždilo kuratórium vo forme fotografickej dokumentácie. Až na pár výminiek totiž každá obec poslala v prílohe fotografie alebo pohľadnice významnejších objektov, resp. prisľúbila, že v krátkom čase zabezpečí fotografickú dokumentáciu obce. Žiaľ, táto fotografická príloha dotazníkov sa už vo fonde SMS nedochovala.
     (14) z folkloristického hľadiska viacero pozoruhodných údajov nachádzame pri otázke o krížoch a božích mukách. v dotazníkoch sa uvádzajú regesty povesťových podaní o stavbe cirkevných objektov a potom o výskyte lesných útočišť Českých bratov. Osobitnú skupinu predstavuje vojenská tematika, napríklad o vojenskom ťažení proti Kossuthovi, o ruských i švédskych vojákoch, o vojákoch z prusko-rakúskej vojny ap.
     (15) Zistenia o cintorínových náhrobkoch sú veľmi všeobecné. Spomínajú sa len náhrobky významnejších dejateľov.
     (16) Pokým bol v obci kostol, uvádzajú sa základné údaje o jeho stavbe, ale o inventári sú len sporadické zmienky.
     (17) Rovnako veľmi stručné zmienky sú aj o zvoniciach, resp. o zvoničkách v tých lokalitách, kde nemali kostol.
     (18) Snaha autorov postihnúť etnografické zvláštnosti skončila viac-menej tiež nezdarom. Podobne ako v prípade ľudových piesní formulovali otázku o "rázovitých chalupách". Väčšina respondentov odpovedala, že v obci nie sú rázovité domy, ale len malé drevené domky, miestami aj s maľovaným nábytkom, starodávnym interiérom. Bezradnosť pri vyplňovaní otázky ilustruje napríklad údaj z Raškovíc: "... rázovité chalupy nejsou a o almarách není nic známo". Inak dobovú spoločensko-politickú situáciu dokresľujú zmienky v tom smysle, že i keď existujú predmety z minulosti, no Čechovi ich nikto nepredá (Marklovice a i.). z hospodárskych stavieb sa spomínajú staré stodoly elipsovitého tvaru s osemuhoľníkovým pôdorysom, postavené bez použitia železných klincov.
     (19) Že české knihy boli na Těšínsku v mi

nulosti hojne rozšírené i na dedinách, dokladajú odpovede na otázku o starých knihách v domácnostiach v každom z dochovaných dotazníkov. Okrem náboženských kníh (kancionálov Třanovského, Onderku a i.) to boli školské, ale sporadicky i zábavné knihy. Vo viacerých dotazníkoch znova sú zmienky, že knihy zozbieral už J. Vochala. Otázka získania kníh do zbierkových fondov múzea bola, pravda, zložitejšia. Respondenti uvádzajú, Že občania sú veľmi nadôverčiví a keďže sú poľského zmýšľania, českej strane ich nevydajú.
     (20) Prekvapuje, že autori zaradili do dotazníka aj otázku o zámockých archívoch.
      Kladná odpoveď prišla iba z obce Ropice, Chotěbuz a Horní Trlíčko.
     (21) Archeologické nálezy v lokalitách potvrdili dve obce: Dětmarovice a Rychvald.
     (22) s vyššie uvedenou otázkou súvisí i dotaz o numizmatických zberateľoch. Kladná odpoveď prišla zo šiestich lokalít.
     (23) O štruktúre zamestnania obyvateľov jednotlivých dedín roku 1926 nám podľa dochovaných dokladov podáva obraz nasledovná prehľadná tabuľka. Žiaľ, údaje v dotazníkoch sú len približné, bez percentuálneho vyjadrenia:

	Roľníci	Robotníci	Chalupníci	Remesel.	Baníci	Hutníci	Les. rob.
Albrechtice Bukovec Bystrá u Frýd.1	+ + väčšina +	- + Třinec -	- - -	- - -	+ + +	- - +	- - -
Český Těšín - respondent uvádza priemysel a obchod
Dětmarovice2 Hor. Bludovice Hor. Datyně Hor. Suchá Hrádek Hrčava3 Chotěbuz Jablunkov Malenovice4 Marklovice Mosty u Č. Těšína Návsí5 Nošovice u Frýd. Nový Bohumín Nýdek Petrovice Petřvald Pol. Lutyně Poruba u Orlovej Prstná u Fryšt. Pržno u Frýd.8 Pudlov7 Raškovice6 Ropice Rychvald Skřečoň Šebišovice Tošonovice Dol. Trlíčko Hor. Tyra Vendryně Volovec-Domasl. (?) Vrbice	+ + málo + + drobní + drobní + + + + + na predm. + drobní + + málo + + + málo drobní + - + málo + málo len ženy + hlavne + + málo	- - + + Třinec + - rôzni + železnica + železnica Frýdek želez. + Třinec + železnica - - + + pradiar. + + textil. + tovaren. + tovaren. + železnica + + + Třinec + tovaren. železnica	- - + - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -	- - + - + - - - - - - - - - - - - - - + + - - - - - - -	- + väčšina + - - + - + + + - - - - + väčšina + väčšina + - - - - + + hlavne - + hlavne + + + hlavne	- - + - - - - . - _ - - - - + - + - - - + - - + - + - - + -	- - - - - + - + + -[//] - + - - + - - - - - - - - - - - - + hlavne + -

V lokalitách označených č. 1, 3, 6 a 8 bolo rozšírené tkáčstvo a ďalej č. 3 furmanstvo, č. 4 dobytkárstvo, č. 5 zamestnanci v dreváren[/]skom priemysle, č. 7 štátni zamestnanci a obchodníci.
(24) Okrem miest a potom obce Pudlov a

Albrechtice respondenti potvrdili vo všetkých lokalitách hojný výskyt starého poľnohospodárskeho náradia, ktoré sa ešte aktívne používalo: pluhy, náradie na ručné rezanie slamy, stupy, kolovraty, tkačské stavy a ostatné náradie na spracovanie ľanu, stolce "na tahání štíp", mažiare ap.
     (25) Otázku o dochovaní pamiatok na doby robotovania na panskom respondenti nevyplňovali. Spomína sa iba "ondrášov stôl" (Bystrá u Frydku a Skřečoň), ktorý vraj uchovávajú v obci Janovice (rodina Šebestova).
     (26) Je dosť nepochopiteľné, z akých dôvodov sa do dotazníka zahrnula i otázka o šachtách a priemysle. Odpovede sú veľmi povrchné a všeobecné.
     (27) Vieme, že školské pomery vzhľadom na česko-poľské národnostné spory boli na Těšínsku i Frýdecku značne komplikované už od druhej polovine 19. stor. Respondenti zrejme preto uvádzali iba stav po vzniku ČSR.
      Z heuristického hľadiska hodnota uvedeného dotazníkového materiálu, ak ho posudzujeme z etnografického, vlastivedného či prípadne i historického pohľadu, nie je vysoká. Objektívnosť nášho úsudku je však komplikovaná tým, že z celkového objemu materiálu sme mali k dispozícii iba 32 % dochovaných (vyplnených) dotazníkov. Negovať však tento materiál, pravda, i keď ide len o torzo, by bolo zaiste nespravodlivé. Otázky č. 1, 7, 14, 19, 23 a 24 prinášajú z národopisného aspektu nepochybne celý rad cenných poznatkov. Pri spracovávaní fondu sme sa však zámerne neobmedzili iba na vybrané etnografické okruhy[/] otázok, aby sme mohli ukázať na celkové zámery kuratória SMS, čo očakávalo od svojej "pionierskej" dotazníkovej akcie, ktorá bola zrejme vôbec prvá svojho druhu na území československého Sliezska. Vedenie SMS načerpalo z nej mnohé skúsenosti a tie sa kladne prejavili v ďaľšej činnosti. Konkrétne pri prípravách národopisných slávností v Dolní Lomné-Kamenitém roku 1935 a hlavne národopisných slávnostiach v Orlovej roku 1937 pri príležitosti osláv 25. výročia trvania SMS, v rámci ktorých sa uskutočnila i výstava těšínskych krojov a výšiviek. Aj tu kuratórium v prípravnej fáze podujatia zisťovalo v teréne pomocou dotazníka či anketovej dopisujúcej akcie stav dochovania ľudových krojov a krojových súčiastok, no v tomto prípade zvolili inú formu kladenia otázok. Aký bol cieľ týchto podujatí? v súdobom spoločensko-politickom dianí ukázať československej kultúrnej verejnosti krojové a obyčajové zvláštnosti Těšínska a demonštrovať tým jeho prináležitosť k českému národu.
      Nadšenecký regionalizmus a snaha o obsiahnutie čo najširšieho záberu spoločensko-kultúrnych procesov ovšem ďaleko prekračovali vlastné možnosti SMS. Avšak za daných pomerov tato inštitúcia plnila nepochybne pozitívnu úlohu predovšetkým v tom smere, že v špecifických národnostných podmienkach Těšínska s výrazne diferencovanou sociálnou štruktúrou obyvateľstva pôsobila ako integrujúci činiteľ českého etnika v tejto oblasti. A z tohto zorného úhla prichodí dnes posudzovať i činnosť SMS v medzivojnovom období.

Pramene a literatúra

     Okresní archiv Karviná, fond "Slezská musejní společnost Orlová", fasc. č. 15 - Dotazníková akce 1926.
     Okresní archiv Karviná, fond "Slezská musejní společnost Orlová 1912-1938", č. 58.
     Paměti Jaroslava Zahradníka z let 1910-1929. Historické sbírky Slezského muzea v Opavě, inv. č. E 72 -E 78.
     Rebrová, A.: Slezská muzejní společnost v Orlové v letech 1912-1938. Stručný nástin činnosti a správního vývoje. Těšínsko, 1976, č. 1, s. 31-34.
     Sborník Orlová 1923-1973. Ostrava 1973, s. 135-139.

Príloha
      Obec: čís. Dotazník "Slezské musejní společnosti v Orlové"
      Abychom byli informováni o všech památnostech v obcích ve Slezsku, zvláště na Těšínsku, abychom měli v evidenci vše, co by k účelům musejním býti získáno a tím opatřili si potřebný materiál, ze kterého by bylo možno přistoupiti k probádání krajin po stránce archeologické i po stránce přirozených poměrů, rozhodli jsme se sáhnouti k akci dotazníkové. Obracíme se na Vás, vážený pane, abyste buď sám nebo přičiněním Vaším utvořeného kroužku z Vaší obce tyto otázky zodpověděti se neobtěžoval.

      1. Nosí se dosud ve Vaší obci kroje ? Nosí-li, račtepopsati kroj mužů, žen a dívek.
      2. Jsou u vás nějaké krojové zvláštnosti ?
      3. Jestliže se kroj nenosí, zachovaly se dosud nějaké?[/]
      4. Nedal by se získati původní kroj těšínský, valašský nebo lašský koupí, darem nebo jinak?
      5. Nemohl byste uvésti některá historická data o své obci? (Snad máte vypracovanou již historickoustať o vaší obci? Pošlete nám ji, otiskneme ji v Musejním věstníku, jenž míníme brzo vydati.)
      6. Konají se u vás nějaké zvláštní slavnosti, jinde neobvyklé? Pojmenujte a popište je!
      7. Zachovaly se u vás nějaké pozoruhodné zvykya obyčeje? (Příchod jara, pálení ohňů, máje, sv.Barbora, sv. Mikuláš, koledy, Štědrý den, Sylvestr, Novýrok, Tři králové, Hromnice, velikonoce, pomlázka, kúpačka, šmigrust atd.).
      8. Neznáte nějaké průpovídky, říkánky u vásrozšířené? Napište je!
      9. Zpívají se u vás nějaké rázovité písně ? Které?Napište je!
      10. Nejsou ve vaší obci nějaké listiny, které bybuď mohly býti museu darovány nebo opis jejich v museu uložen? Školní vysvědčení, různá uznání jsou vítána.
      11. Nejsou u vás stará úřední razítka, pečetítka obecní, školní, razítka spolková, kterých se již neužívá? Nejsou-li, nejsou ani jejich otisky?
      12. Nemáte u vás odložené spolkové prapory, ježmožno zachovati muzeu? Také různé stuhy bývajíuloženy ve spolcích, kde významu nemají. Jsou takéu vás?
      13. Nebylo by možno některému majetnějšímu spolkuopatřiti na svůj náklad fotografické snímky četných budov v obci? (Kostel, škola, kaple, zámky,radnice apod.). Fotografické snímky račte vždy opatřiti slovným doprovodem! Za tyto dary kuratorium vždyveřejně poděkuje. v případě, že by žádný spolek u vásnemohl náklad ten nésti, vyšle kuratorium k vám svéhofotografa.
      14. Není ve vaší obci nebo v okolí památných křížů, obrázků, božích muk, starých stromů, míst, k nimžváží se různé pověsti?
      15. Není u vás na hřbitově starých náhrobků, krypts nápisy a polovypuklými ozdobami?
      16. Kdy byl kostel vystavěn? Nezachovaly se v něm[//] nějaké staré obrazy, dřevěné řezby, křtitelnice, kadidelnice, oltáře, kropenky, vyřezávané lavice, svícny,bohoslužebná roucha, kostelní pokrývky, varhany aj.?Snad architektura je zajímavá? (Není u vás kostel dřevěný?) Jaké staré jsou zvony? Jaké na nich nápisya rytiny? Bohoslužebné knihy.
      17. Jsou u vás zvonice ? Jak staré? Fotografie.
      18. Není u vás rázovitých chalup ? Všimněte si štítů! Není ve štítech nápisů a kreseb? Jsou-li, neopomeňte nás o tom zpraviti, nebo opatřte laskavě snímky!Nezachoval se ve vaší obci nebo v okolí starý slezskýnábytek (stolica, truhly, almary apod.).
      19. Nemají někde v domácnosti staré knihy,hlavně modlitební, kancionály (Třanovský), snad světské, školní knihy učebné, zábavné atd.
      20. Je u vás archiv zámecký? Komu patří zámek?U koho nutno vyžádati si do něho přístup?
      21. Byl u vás nějaký nález starožitností nebo věcípraehistorických? Kam byly nalezené předměty odvezeny? Nezachoval se obrázek naleziště?
      22. Nesbírá u vás někdo staré mince ? Neprodalby jich nebo nevyměnil?
      23. Čím zaměstnává se obyvatelstvo vaší obce?
      24. Nezachovaly se různé potřeby s hospodář -
      stvím souvisící ? (Kolovraty, stupy, pluhy, svícny, pohrabače, kleště aj.).
      25. Nedochovaly se ve vaší obci nějaké upomínky nadobu panských robot ? (lavice, osel, koza atd.).
      26. Jsou u vás šachty nebo jiný průmysl ?Nemohl byste zjistiti, kdy která jáma byla založená?Nemáte obrázky starých šachet?
      27. Kdy byla zřízena u vás škola? Který jazyk vyučovací? Fotografie staré školy a nové školy žádoucna.

      Máte-li nějaká sdělení, která v těchto otázkách obsažená nejsou, račte je napsati také. Širší sdělení račte psáti na arch papíru kancelářského formátu, abychom mohli všechny dotazníky dáti svázati v příruční knihu.
      Račte přijati předem naše díky! Každá vydání vzniklá zjišťováním těchto údajů rádi hradíme, jakož i veškerou korespondenci.
      V Orlové, dne 19 Za kuratorium
      "Slezské musejní společnosti v Orlové" předseda jednatel
      Poznámka: Na všetkých dotazníkoch je dátum 15. februára 1926 a faksimile predsedu (Ant. Klvaňa) a jednatel SMS (Jar. Zahradník).

DIE SCHLESISCHE MUSEALGESELLSCHAFT UND IHRE FRAGEBOGENAKTION VOR DER ERÖFFNUNG DER REGIONALAUSSTELLUNG IM JAHRE 1926 IN ORLOVÁ
(Zusammenfassung)

Die Schlesische Musealgesellschaft entstand im Jahre 1912 als ein Verwaltungsorgan des Regionalmuseums von Orlová, dessen Grundlagen im Jahre 1910 A. Klvaňa festgelegt hatte. Obwohl die Tätigkeit dieser Institution gewaltsam durch die Münchner Ereignisse im Jahre 1938 unterbrochen wurde, erfüllte sie in der Zwischenkriegsperiode auf dem Gebiet des tschechoslowakischen Schlesiens mehrere Funktionen im gesellschaftlichen,[/] kulturellen, aber auch politischen Leben. Der Beitrag bringt Ergebnisse, die die Gesellschaft auf Grund einer vor der Eröffnung der Regionalausstellung in Jahre 1926 in Orlová durchgeführten Fragebogenaktion ge[v][w]onnen hat. Im Bezirksarchivs Karviná ist zwar nur ein Teil des erwähnten Fragebogenmaterials erhalten (bisher wurde es noch nicht ver[ä][ö]ffentlicht), aber trotzdem bietet es uns ein einzigartiges Bild von dem Bestreben

des Gesellschaftskuratorium auf dem Abschnitt der ethnographischen, heimatkundlichen und der eigenen sammlungsbildenden T[ö][ä]tigkeit des ehemaligen Kreismuseum in Orlová dar. Die Fragebogen wurde[m][n] in folgender Menge expediert: ins Gebiet von Těšín 42 Stück, von Frýdek 44 Stück und von Fryštát 30 Stück. Sie wurden adressiert an einzelne tschechische Volksschulen und ausnahmsweise auch persönlich an einige Mitarbreiter der Gesellschaft (zum Beispiel Volkschronisten - "písmáci").
      Vom heuristischen Gesichtspunkt aus ist der Wert des Fragebogenmaterials, wenn man es gemäss den einzelnen thematischen Kreisen beurteilt, nicht hoch, und zwar darum, dass die Respondenten fachlich den geforderten thematischen Umkreis nicht umfassen konnten. Die Fragen wurden auf folgende Probleme eingestellt[/] (in der Ordnung, wie sie im Fragebogen eingeführt sind): Volkstrachten, historische Angaben über die Gemeinde, Bräuche und Festlichkeiten, Sprüche und Sprüchlein, charakteristische Volkslieder, historische Urkunden, alte Amtsstempel, Vereinsfahne[u][n], Kreuze an den Wegen, Martersäulen, Grabmäler, Kirchen und Glockentürme, Volksarchitektur, alte Bücher und Altertümlichkeiten, Bevölkerungsberufe, Landwirtschaftsgeräte, lokale Industrie, Schulverhältnisse in der Gemeinde.
      Das Ziel der Fragebogenaktion war, vor allem Dokumente der geistlichen und materiellen Kultur zu erfassen und nach zu versammeln und so kulturelle Angehörigkeit des Těšíner Gebiete zum tschechischen Volk zu präsentieren.
      Übersetzung: J. Švec

Vystoupení gruzínského souboru Mchedruli na MFF Strážnice 1983. Foto J Uherka.

Národopisné aktuality roč. XX. - 1983, č. 4

PORTRÉT

MICHAL ŽITNÍK
PROFIL VALASSKÉHO LIDOVÉHO ŘEZBÁŘE Z VELKÝCH KARLOVIC-SOLÁNĚ

[obsah]

JAROSLAV OREL, Brno
Michal Žitník se narodil 12. 2. 1915 ve Velkých Karlovicích, okres Vsetín. Jeho otec byl valašský pasekář Michal Žitník (1882-1950). Rod Žitníků pochází z Prostřední Bečvy. Matka Rozálie rozená Plánková z Malých Karlovic (1888-1962) vychovala děti v duchu valašských lidových tradic. Michal byl z devíti dětí, z nich vyrostly čtyři, tři sestry a "ogar". Po ukončení obecné školy se odborně vzdělával ve dvou kurzech zimní hospodářské školy v Rožnově pod Radhoštěm. Jeho životním údělem mělo být hospodaření na horském gruntě a od malička se na tuto práci připravoval, "život sa však všelijak otočí". Od mládí se učil zpracovávat dřevo. v šestnácti letech se naučil tesat dřevo, v osmnácti již pracoval na stavbách "dřevěnic" od "stínání" stromů, jejich otesání, zhotovení vazby, dělání šindele, pokrytí střechy, naučil se postavit nejen chalupu, ale i pec a komín, a vykopat k ní studnu.[/] Dovedl zhotovit ze dřeva všechno do hospodářství: hrábě, vidle, kosiska, sáně atd., a vždycky byly tyto předměty nejen užitné, ale i krásné správnou volbou dřeva a jeho zpracováním. Dokonale zvládl práci sekyrou, pantokem, toporem, širokou pilou ("břuchaňa") a dlouhou rovnou pilou zvanou "ušatka". Michal Žitník vytváří dřevořezby nebo plastiky z lípy, javoru, břízy, olše, topolu, osiky a dubu. Vysušuje je ve stínu nejméně tři roky. Každý z těchto listnáčů má dřevo jiných vlastností. Topol, bříza a javor mají dřevo bílé, bříza má tvrdý řez. Olšové dřevo je narůžovělé, upotřebitelné jen na plastiky, stejně jako z osiky s dřevem krásně bílým. Dub je tvrdý, dobře se však řeže. Topol má nevýhodu, že na močáře saje písek a je řidší než lípa. Prvním nástrojem při poznání dřeva mu byl kapesní nůž ("křivák, zíbák"), jímž při pasení dobytka zhotovoval drobné figurky a zdobil pastýřské palice. Po

Na salaši.
Valašské muzeum v přírodě Rožnov pod Radhoštěm 1969.
Foto archív.

stupně se naučil ovládat sekeru, která je od pravěku základním nástrojem k opracování dřeva štípáním a tesáním. Tvar se vytváří hlavně dlátem.
V koloběhu prací v hospodářství, v lese a na stavbách prožil Michal Žitník své mládí až do roku 1939, kdy po sňatku s Marií Zbrankovou (nar. 12. 2. 1916) se přestěhoval z Miloňova na Soláň do chalupy č. 599. Na soláňské horské pasece hospodařil až do roku 1960, kdy předal pozemky a dobytek do JZD ve Velkých Karlovicích. jako tesař pracoval v té době na stavbách dřevěných chalup na Soláni a s Ludvíkem Holčákem z Velkých Karlovic pokrýval šindelem památkově chráněné stavby (Štramberská trúba, Buchlov aj.). v letech 1963-1975 praco[/]

Lidový řezbář Michal Žitník z Velkých Karlovic-Soláně. Foto V. Korčák, 1972.

val jako mistr v oboru lidových staveb ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. jeho prvním úkolem po nástupu do práce bylo rozebrání "Mališovy kule" (seskupení dřevěných obytných a hospodářských budov, které patřily několika rodinám) v Lužné č. 28, převezení do Rožnova a postavení ve

Michal Žitník dotváří monumentální reliéfní sloup ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.
Foto B. Přikryl, 1970.

Valašské dědině rožnovského skansenu. Celkem tak ve Valašském muzeu postavil na 25 lidových staveb.
Rozhodnutím komise pro posuzování odborné způsobilosti pracovníků lidové umělecké výroby v Praze byl 19. 6. 1964 prověřen na mistra v oboru lidových staveb a 30. 9. 1969 na mistra v oboru valašské lidové plastiky. Vrchol[/]

Valašský oráč. Karlovské muzeum ve Velkých Karlovicích.
Foto Z. Hartinger, 1974.

ným Žitníkovým řezbářským dílem a trvalou životní stopou je reliéfní sloup ve vstupní hale Valašského muzea v Rožnově pod Radhoštěm. Topol na toto monumentální dílo lidového umění vyrostl na Prostřední Bečvě. jeho stáří podle letorostů je asi 150 roků. Po skácení jej přivezli suchý do Valašského muzea, kmen 6,80 m vysoký, s průměrem 1,25 m a obvodem vespod 3,10 m. Zrodil se nápad vytvořit na něm něco, co by zachytilo od kolébky život na Valašsku. Michal Žitník úkol přijal. Odmítl pohodlné řešení tím, že by do dřeva ztvárnil návrh profesionálního výtvarníka. Celé týdny, večer, v noci, při probuzení, cestou do práce a z práce "aj při krájaní chleba" mu uzrávaly myšlenky na reliéfní výzdobu sloupu, na níž "podle svého rozumu" začal "od země" pra

covat v červnu 1969 a pokračoval v roce 1970 plných 86 dní, celkem 900 hodin "deň ze dňa" mezi jinou prací, za slunce, ale i za větru a deště vstoje i vleže na lešení kolem mohutného kmene. Dejme nyní slovo lidovému tvůrci o koncepci díla a jeho výkladu valašským nářečím: "Nárys sem provédł dłátem. První práca była v jednéj třetině od spodu, co sem dostáł bez lešení. U samého spodku je, jak po těžkéj dřině sa vałašský lud uměl pobaviť, zatančiť si točený: sú tam třé muziganti na husle, na píščału a na basu, staří seďá při pivě, dvá mładí sa tam kúsek daléj v háji namłúvajú. Mezi stromy je koryto, pocestný pije vodu, na horách vzácnú. Gazda z paseky přišéł do nížiny, našéł pěknú studňu, chtěł by si ju vyrvať ze země a donésť k svéj chałupě. z hrče na stromě vylézá zmija, tych bývało na horách dosť. Dostáváł sem sa vyšéj, pase tam ogar se psem ovce, ešče vyšéj je sałaš, sú tam ovce v oboře, ukázka dójení, střihání oveček, vałach nese ztracené jahňa ke kolibě. Na druhéj straně teše tesař dřevo, strúže šindeły, srnky sú tam, ogaři pasú krávy, jeden leží dołu břuchem a pije ze studánky vodu, druhý spí. Na poli hospodář kosí zboží, žena odbírá, kolebač s malým děckem majú při sobě. Na druhéj straně je koliba, bača sedí a míše vařachů sýr ve škopku. Kúsek dál na mýtině sú zbojníci, spravedlivý Ondráš a zrádný Juráš. Chłapi dělajú šindeł, sú tam dva páry dřevařů: jední stínajú, druzí sedá u svačiny při ohni, Od nich ide myslivec se psem, v jamě klečí pytlák a míří na srnca. Potom sem sa dostáł navrch do konárúch, tam było práce nájvěc. Spěš bývały[/] na Vałašsku samé hory, znázorňuje to les smrkový a bučník a v nich moc zvěře: medvěď, divočák, jeleň, łaň, vlk, liška, jezevec, je tam hłava sovy. Při kapličce je matka s děckem. Navrchu je kamenný kříž na památku neščestí - v hoře připadł strom čłověka".
Ve Valašském muzeu reliéfní sloup postavili k 1. 5. 1971. Kromě doprovodných reliéfů vystupuje z plochy sloupu 40 lidských figur.
V roce 1976 vytvořil Michal Žitník na kmeni lípy z Rožnova (v = 3,80 m, obvod 1,30 m) další řezbářský monument určený pro Galerii výtvarného umění v Litoměřicích. Nazval jej Rok na Valašsku a ztvárnil v něm základními atributy život a práci valašského lidu ve čtyřech ročních dobách, na "vesno", v létě, na podzim a v zimě. k těmto dvěma jeho nejvýznámnějším řezbářským dílům se druží dlouhá řada figurálních artefaktů vysokých od 8 do 40 cm a provedených většinou z lipového dřeva: vałašský oráč, chudobná večeřa, "v zemjákoch", tesaři, zabíjačka, odzemek, kráva živitelka, pasáček s píšťalkou, žena s děckem, vodník aj. Jeho plastiky z let 1960-1980 jsou v Karlovském muzeu ve Velkých Karlovicích (35), ve Valašském muzeu v Rožnově pod Radhoštěm (20), v Oblastním muzeu jihovýchodní Moravy v Gottwaldově (10), v Galerii výtvarného uměni v Litoměřicích (3), v soukromých sbírkách v ČSSR a v zahraničí. Zachytil v nich výjevy ze života lidu a doslova rozezvučel svou tvorbou melodii rodného kraje na horských pasekách pod Javorníky a pod mohutnou dominantou Radhoště. Jeho rozcestníky podle návrhu Jana Kobzáně jsou roztroušeny na mno

ha místech v Beskydách. Vytvořil i dřevěné náhrobníky. Ve valašském Slavíně v rožnovském skansenu jsou nad místem posledního odpočinku národopisných pracovníků Miloše Kulišťáka (1896-1970), Jaroslava Žíly-Lipjana (1892-1970) a nejnověji nad hrobem Žitníkova souseda na Soláni zasloužilého umělce Františka Podešvy (1893-1979).
      Výtvarnou činnost Michala Žitníka za posledních dvacet let dokumentuje řada cen a diplomů, které mu byly uděleny za účast na výstavách a v soutěžích zájmové umělecké činnosti: Brno 1966, Uničov 1967, Malenovice 1969, AMO Šumperk 1970, 1976, 1979, Valašské Meziříčí 1970, 1975, Praha 1971, Vsetín 1958, 1975, 1979, Velké Karlovice 1973, Čadca 1978, Turzovka 1978, Frýdek-Místek 1979. Doplnilo je čestné uznání MNV ve Velkých Karlovicích a čestný odznak Rady SM KNV v Ostravě. Talent po něm zdědil i jeho syn Oldřich (nar. 23. 10. 1942).[/]
      Lidový řezbář Michal Žitník projevil v tvorbě smysl pro výrazovou různorodost dřeva při mistrovském vytváření plastik a reliéfů. Je v nich zemitá krása jeho valašské domoviny vonící dřevem, jemuž ponechává přírodní vzhled. Plastiky vytváří v zjednodušených tvarech a v námětech, které prožil a procítil. Po celý život setrval u předmětu svého zájmu v cyklu prací, zaměřených na Valašsko a ztvárněných jednoduchou technikou s řezem napříč, vyjadřujícím valašskou krajinu a její lid.
      K jeho základním charakterovým vlastnostem patří čestnost, skromnost a naprostá zakotvenost v rodném Valašsku. Představuje kvalitativní posun v našem lidovém umění. Zachytil tep svého kraje, který od mládí inspiroval nadaného chlapce a stal se jediným zdrojem jeho tvorby v zralém věku. v roce 1978 ostravská televize natočila o jeho práci film "ABY DŘEVO USLYŠELO".

Národopisné aktuality roč. XX. - 1983, č. 4

ŽIVÁ TRADICE

K PROBLEMATIKE SÚBOROV, SKUPÍN A KRÚŽKOV ZÁUJMOVEJ UMELECKEJ ČINNOSTI

[obsah]

      JÁN OLEJNÍK, Múzeum Tatranského národného parku, Tatranská Lomnica
      Medzi účinné formy, najčastejšie používané a pôsobiace na človeka, je estetická výchova a v jej širokom rámci aj to, čo je v spôsobe života a kultúre ľudu najkrajšie, jeho umelecký prejav. v súčasnosti se s ním stretávame častejšie, ako donedávna. Napríklad v súboroch a skupinách, ktoré pod transparentom záujmovej umeleckej činnosti, načierajú do zdedených tradícií a rozvíjajú ich. Myslím na hudbu, spev, tanec a výtvarno-umelecký rámec, ktorý vytvárajú v spolupôsobení umocne[ne]ný obraz a umelecký` zážitok (s ľudovým odevom alebo štylizovaným kostýmom, trojrozmerným materiálom, potrebným k dokresleniu javu apod.).
      Skutočnosť, s ktorou sa stretávame v posledných rokoch na tomto úseku záujmovej umeleckej činnosti, je dôkazom veľkej zainteresovanosti organizátorov.
      Dôležitú funkciu pri organizácii záujmovej umeleckej činnosti nášho ľudu majú kultúrne a spoločenské inštitúcie, osvetové zariadenia,[/] ZK ROH, Kluby mladých apod. Kultúrno-osvetový pracovník, ktorý tieto a mnohé iné zariadenia reprezentuje v rámci svojej pracovnej náplne (vedúci oddelenia, metodik, vedúci súboru, skupiny apod.), je sprostredkovateľom - prostredníkom kultúrnych hodnôt. Medzi nich patrí nesporne aj taký organizátor, taký metodik alebo taký vedúci súboru (rozličného žánru) a či skupiny, ktorý spolupracuje s odbornými a vedeckými pracovníkmi. Keď chceme, aby to, čo sme si zaplánovali, aj realizovali a realizovali čo najlepšie, taká spolupráca je nevyhnutná. Domnievam sa, že každému kultúrnemu a osvetovému pracovníkovi ide (alebo by mohlo ísť) o to, ako čo najhutnejšie pôsobiť na spôsob života človeka a jeho kultúru prostredníctvom takých účinných foriem, ktoré ho povedú k zdokonaľovaniu a dokonalému typu socialistického človeka.
      Toto by som mohol doložiť konkrétne na získaných skúsenostiach a materiále z okresných prehliadok, súťaží, kde som bol predse

dom alebo členom poroty (posudkovej komi sie), vychádzam zo seminárov, školení apod., ktorých som sa zúčastnil ako prednášateľ. Opieram sa aj o materiály, ktoré som získal v kontaktoch s vedúcimi súborov a skupín v rámci poradenskej činnosti nášho pracoviska. v priebehu posledných dvadsať rokov (1958-1978) som poskytol osvetovým zariadeniam (v pôsobnosti Ministerstva kultúry SSR) 288 expertíz, súborom a krúžkom ZUČ 223 expertíz, individuálne 172 expertíz, atď. Počas akcií sa stýkam s pracovníkmi odborov kultúry pri ONV, s pracovníkmi Závodných klubov, kultúrnych komisií ROH, členmi SSM, najviac však s pracovníkmi okresných, a mestských kultúrnych a spoločenských stredísk. Od nich počujem relácie o skupinách, súboroch a jednotlivcoch, ktorí pred nami vystupujú na javiskách. Mám rád tieto prehliadky a im podobné akcie (Bardejov, Stará Ľubovňa, Spišská Nová Ves, Poprad, Košice, Smižany, Studenec apod.). Len škoda, že také okresné prehliadky, aké sú v Bardejove a Starej Ľubovni sú bez obecenstva. Kontakty, ktoré tu nadväzujem predovšetkým s jednoduchými ľuďmi - členmi folklórnych skupín a súborov a s ich vedúcimi, majú pre mňa neobyčajný osobný, spoločenský zážitok a ako pre etnografa pozitívny, spätný odraz v bádateľskej vedeckej práci. s mnohými sa potom stretávam v priebehu roka, počas terénneho výskumu. Stávajú sa mi spoľahlivými informátormi v mojej práci. Pritom sa snažím byť im samotným a vedúcim súborov a skupín, spoľahlivým, dobrým poradcom. Takto mám mož[/]nosť poznať široký aktív profesionálnych a dobrovoľných kultúrnych a osvetových pracovníkov, koncentrovaných okolo prehliadky, súťaže, folklórneho festivalu apod. Po roku, keď sa medzi nich vraciam, nachádzam ich na tom istom pracovisku. Na iných pracoviskách sú už zase noví ... Fluktuácia pracovníkov v oblasti záujmovej umeleckej činnosti v osvetových zariadeniach je nie malá. Azda aj to je príčinou, že v práci niektorých súborov a skupín panuje živelnosť, improvizácia, snaha po imitácii programu preferovaných súborov, snaha po grandománii a prvenstve v okresnom meradle, prvenstve v etnografickej oblasti Spiša, Šariša, Zemplína, kraja, SSR, ČSSR apod. Mám dojem, že väčšina skupín a súborov prichádza na prehliadky a súťaže a tiež festivaly bez toho, aby si uvedomila cieľavedomosť určitej složky záujmovej umeleckej činnosti (spev, tanec, hudba a výtvarný prejav), jej poslanie a význam, jej kultúrne, spoločenské a politické poslanie. U mnohých je to často snaha získať "prvú cenu" za každú cenu, ocitnúť sa pred televíznou kamerou a na obrazovke, v publicistickom filme v zahraničí apod. Často skupina a súbor nemá k tomu ani predpoklady, pretože nevyhovuje požadovaným kritériám. Zo skúsenosti viem, že pripomienky a odborná spolupráca i rada sú často márne, zbytočné. Skupiny a súbory prichádzajú o rok na okresnú prehliadku so starými chybami. Pred pätnástimi rokmi som vyhotovil návrhy na ľudový odev zo Spiša pre istý súbor piesní a tancov. Okrem kresieb (kolorovaných) a sprievodného textu, som osobne realizoval konzul

tácie s vedúcim súboru. A predsa, tento súbor (ktorý si vzal za úlohu reprezentovať ľu dový spev, tanec, hudbu a odev Spiša) používa už od svojich začiatkov štylizovaný odev, ktorý predovšetkým u žien, je strihom s koloritom blízky viac Zemplínu ako Spišu. Nereprezentuje etnografickú oblasť Spiša a jej mnohé zaujímavé podoblasti. Pritom však, reprezentoval ČSSR v roku 1979 aj v zahraničí!
      V práci mnohých skupín a súborov sme svedkami, že nie každý vedúci pristupuje k tak citlivému miestu, ako je spôsob života ľudu a jeho kultúra, konkrétne oblasť záujmovej umeleckej činnosti, citlivo, zodpovedne a opatrne. Mnohí vedúci skupín a súborov nielen že sa neopierajú o bohaté skúsenosti a rady odborných a vedeckých pracovníkov, ale často ich obchádzajú. Už aj na našom vidieku (mimo Bratislavy) máme dosť etnografov, folkloristov, historikov umenia a sociológov, ktorí sú ochotní spolupracovať v oblasti záujmovej umeleckej činnosti.
      Ten, kto je dlhoročným choreografom, vedúcim súboru a skupiny, krúžku, muzikantom, spevákom, tanečníkom apod., nemusí byť dokonalým znalcom spôsobu života a kultúry svojej obce, regiónu, jeho minulosti a súčasnosti (čo i len v speve, tanci, hudbe a materiálnej kultúre - napríklad odeve-).
      V poslednej dobe sa zúčastňujem regionálnych slávností piesní a tancov, ako aj folklórnych festivalov, menej. Jednak z časových dôvodov a možností. Okrem toho na jednu sobotu a nedeľu pripadá niekoľko akcií (Zama[/]gurské slávnosti, Slávnosti vo Svidníku, Slávnosti v Detve, Medzinárodný folklórny festival v Strážnici, Folklórny festival vo Východnej, Spišské slávnosti piesní a tancov v Spišskom Podhradí, Spišské výstavné trhy v Spišskej Novej Vsi, Mierové slávnosti v Kežmarku apod.). Ak má etnograf (aj folklorista) poznať, sledovať, skúmať a porovnávať kvalitu programov (robiť analýzu a syntézu v určitých umeleckých zložkách ľudového prejavu), môže tak robiť len s odstupom určitého času, sporadicky. Výsledkom takých pozorovaní a skúseností z programov sú závery, nad ktorými často visí otáznik ... Napríklad, či autor scénára, režisér, choreograf, vedúci súboru dobre pozná terén (obec, región), z ktorého si vzal námet na spracovanie a rozpracovanie (štylizáciu), v akej forme mu bola poskytnutá odborná (metodická) pomoc zo strany zodpovedného osvetového zariadenia (kultúrneho a spoločenského strediska apod.). Napríklad dňa 26. apríla 1980 som sledoval (na Okresnej prehliadke folklórnych a nefolklórnych skupín a súborov v Bardejove) súbory, medzi nimi "Topľan" z Giraltoviec. O schopnostiach vedúceho súboru (aj choreografa) nepochybujem. Avšak program súboru, ktorý mal v priereze ukázať spevnú, tanečnú, hudobnú kultúru a ľudový umelecký prejav v odeve, bol nepremyslený, nepresvedčivý, miestami pod žiadúcu úroveň. z druhej strany poznám skupiny a súbory (Orlov, Čirč, Plaveč, Kamjenka, V. Lipník, M. Lipník, Hraničné v okrese Stará Ľubovna, Kojšov, Bystrany, Kľuknava, Marge

cany, Letanovce, Poráč, Smižany v okrese Spišská Nová Ves), ktoré majú dobré skúsenosti s metodickou pomocou zo strany osvetových zariadení v okrese. To isté by sa dalo povedať o súboroch a skupinách v okrese Poprad (Vrbov, Kežmarok, Svit apod.).
      Negatívny postoj osvetových zariadení k práci súborov sa často prejaví ešte aj na reprezentačných celoslovenských, celoštátnych a medzinárodných akciách - festivaloch. v roku 1978 som pozoroval vo Východnej v rámci jubilejného festivalu (25. výročie) v programe "Detskou rečou", detské súbory. Chlapci zo súboru pri ZDŠ v Sekuliach "Sekulánek" mali okuté čižmy od dospelých, klobúky s pierkami ako regrúti. To isté som spozoroval u chlapcov zo súboru z Myjavy. Chlapci zo súboru "Pieniny" zo Spišskej Starej Vsi po celý čas programu neodložili valašky z rúk. Vyzeralo to tak, ako keby s nimi rástli a žili od narodenia (podobne aj deti z Liptovských Sliačov). Školáčky - dievčatá zo Šarišských Draviec mali vlasy prikryté čepcami, ktoré v Š. Dravciach nosili len vydaté ženy. I napriek tomu, že vedúcemu súboru bola táto vážna chyba vytknutá na Krajskej prehliadke detských súborov v marci v roku 1978 vo Svite, dovolil dievčatám takto vystúpiť, aj v televízii a zase na nasledujúcich akciách. Pri tomto detskom programe som pozoroval celú radu chýb a nejasností aj vo vokálnom prejave. Deti z Východnej mali v .repertoári pieseň "Ozývaj sa hora, hrom ti do frajera". Predviedli scénku "Lúbosť, ľú[/] bosť, ľúbostníček", v ktorej sa jedná o milostné magické praktiky dospelej mládeže. Deti z Komjatíc prevádzali "bunkošový tanec", deti z Mojmíroviec sa predstavili pásmom o dožinkách s cigánskou hudbou. Pritom predstavovali družstevné dožinky s takými pracovnými nástrojami, ako je na dolnej zemi dnes už zastaralá kosa a kosáky. Párové tance a čardáše do programov detských súborov nepatria. Taký program je síce atraktívny pre často nepodarené imitovanie a napodobňovanie dospelých deťmi, ale vo výchovne-náučnej práci nie je nijakým kladným prínosom. Ba naopak, skresľuje niekdajšiu minulosť i skutočnosť. Pri štvrťstoročnici Východnej bolo zjavné, že mnohí vedúci detských skupín a súborov, ba ani režiséri, si túto dôležitú výchovno-náučnú stránku prípravy programu neuvedomili a nerobia rozdiel čo deti môžu, majú, smú a nesmú v rámci záujmovej umeleckej činnosti robiť.
      Domnievam sa, že nie každý z vedúcich súborov bol pred výberom programu v kontakte s odborným pracovníkom, alebo vedeckým pracovníkom (etnografom, folkloristom, etnomuzikológom apod.).
      Nedostatočná pozornosť zo strany vedúcich súborov bola citeľná aj v práci v súboroch pre dospelých.
      Pozoroval som to napríklad aj v programe "Drevo v mojej zemi". Účinkujúce ženy a dievčatá (napr. z Oravy Krivan, Ražňan apod.) mali nepomerne skrátené sukne, čím narušili

zákonitosť strihu a architektúry regionálneho ľudového odevu. Ba mnohé účinkujúce dievčatá si upravili sukne na "mini" s ponechanými dobovými účesmi. v programe nebola venovaná pozornosť pracovnému odevu (ženy, ktoré niesli z hory čačinu boli ve sviatočnom odeve) apod.
      Tu sa dostávam k spolupráci medzi vedúcim súboru alebo skupiny s "niekým", s vedeckým a či odborným pracovníkom v oblasti ľudového odevu, spevu, hudby a tanca a v súvislosti s prácou detského súboru s pedagógom. Keby si boli vedúci týchto súborov, ktoré tu spomínam, prizvali na pomoc práve týchto znalcov, nemuselo dôjsť v programe k takým veľkým a vážnym omylom a nedostatkom. k spolupráci by malo dochádzať už pri vypracovaní akéhosi pracovného plánu súboru a skupiny, teda ešte pred výskumom v terénu (na dedine, na lazoch, na JRD, v archíve apod.). s doneseným materiálom z výzkumu je potrebné sa poradiť, pretože ide o jeho prehodnotenie a určitú prípravu (aj úpravu) pre potreby nácviku v súbore. Do terénu je potrebné prizvať takých spolupracovníkov, ktorí terén dobre poznajú nielen preto, že odtiaľ pochádzajú, tu vyrástli, ale poznajú jeho historicko-etnografické a geografické danosti a problémy. Nie každý tanec, každá pieseň, melódia a odevná súčiastka je preto pôvodná, že sme ju našli na dedine a že nám ju človek žijúci na dedine opatril a dal k dispozícii. Nie každý, kto žije na dedine, je dedinčan v pravom slova zmysle a znalcom niekdajšej tradičnej kultúry ľudu. Kritické stano[/]visko k "objavenému" materiálu môže zaujať len na ozaj slovo vzatý vedecký pracovník a dlhoročný zberateľ.
      Domnievam sa, že v práci našich súborov sú práve v tomto základnom prístupe k materiálu najväčšie nedostatky.
      Poznám však aj také súbory a skupiny, ktorých vedúci sa radia ako napríklad obliecť svoj súbor (v okrese Stará Ľubovňa, Poprad, Spišská Nová Ves, Trebišov, Michalovce, atď.). Podľa pokynov, inštrukcií a rád, ktoré dostanú (obyčajne náčrty s popisom odevu a návrhy na jeho štylizáciu), dá zhotoviť odev. Poznám žiaľ aj takých vedúcich súborov, ktorí sa prídu poradiť, ale našu poradenskú činnosť nerešpektujú a idú svojou cestou, azda ľubšou "štylizovanou" . . . Pritom zabúdajú, že reprezentujú regionálny folklór svojej obce alebo okolia.
      Aj tu je badať veľmi negatívny jav vo vytvárajúcej sa atmosfére novo sa zakládajúcich súborov a skupín - snahu po grandióznosti v tanečnom a odevnom prejave (najmenej sa prejavuje po stránke hudobnej a speváckej). Pri kritickom poukázaní (na seminároch, školeniach, kurzoch apod.) na tieto skutočnosti, mnohí vedúci súborov a aj členovia poukazujú na to, že na zahraničných zájazdoch sa ich kroje a program celkove veľmi páčili. O tom nepochybujem, pretože v Dijone vo Francúzsku, v Agrigente v Taliansku a všade inde obecenstvo sledujúce program nepozná ľudový odev etnografických oblastí Československej socialistickej republiky. Tak ako často nepozná odev a jeho zákonitosti z okolia Dijonu a Agri

genta. Ani náš občan žijúci v Poprade, nepozná ľudový odev z Vernéra alebo Štôly. Ten, ktorý žije v Trnave nemusí poznať ľudový odev z Hrnčiaroviec apod. Poznajú ho tí, ktorí ho nosili, prípadne ešte nosia, alebo tí, ktorí sa štúdiom ľudového odevu zaoberajú odborne a vedecky.
      Je na škodu veci, že pred takými vážnymi akciami, ako sú súťaže, prehliadky, celoslovenské a celoštátne folklórne festivaly, umelecko-výtvarná stránka súborov (myslím zase konkrétne na ľudový odev) sa popri iných umeleckých zložkách zanedbáva. Ako potom chceme, aby sa ľudový odev udržal v súboroch záujmovej umeleckej činnosti, keď pri jeho voľbe a príprave je až taký povrchný prístup. Veď ak vieme, že v Ražňanoch sa obliekal ženský odev "nadluho" napríklad ako v Medzanoch a Jarovniciach, tak si ho členky súboru z Ražnian (okres Prešov) musia aj obliecť. To platí o Krivanoch, o Cíferi (pri Trnave), o súboroch z Oravy, Spiša, od Zvolena apod. Berme si príklad od skupiny z Liptovských Sliačov, ktorá je už tridsať rokov žiarivým príkladom, ako si zachovávať a strážiť krásu ľu dového umeleckého projevu aj v ľudovom odeve. Preto ich umelecký prejav vo všetkých zložkách (hudba, spev, tanec, odev) je tak harmonicky vyvážený.
      Príkladom nám môžu byť mnohé súbory z Čiech, ktoré si odev rekonštruktuujú podľa archívnych a historických predlôh. Takisto mnohé skupiny na Valašsku a Sliezsku. Pritom na slovenských dedinách je ešte vždy toľ[/]ko materiálu, že rekonštruovať ešte netreba. Žijú aj živí pamätníci, ktorí poradia ako obliecť mladuchu, širokú, oddavača, morenu, dedka, šmertku, ako vyzdobiť voz pre regrútov, ako sa obliekali deti apod.
      Slovenské porekadlo hovorí: "Nikto múdry z neba nespadol". A ani ten, kto sa narodil na dedine, prípadne tam vyrástal, nevie o svojej obci všetko. Často vie toho menej, ako zanietený občan pre ľudové umenie, ktorý sa narodil v meste. Pri získavaní informácií nám nemôže byť smerodajným jeden informátor, často ten nepravý, ale nadviažeme kontakty s niekoľkými a v tom, čo nám poskytli nájdeme spoločného menovateľa, ktorý nám bude východiskom pri príprave určitej zložky programu v súbore.
      V posledných rokoch sme svedkami toho, že regionálne slávnosti strácajú svoj regionálny charakter, protože v programe sa objavujú súbory a skupiny z iných oblastí (Zamagurské slávnosti apod.), že kvôli atraktívnosti sa pozývajú hostia z iných umeleckých profesií (činoherci apod.), že sa na nich prezentuje napríklad umelecky výtvarný prejav inej etnografickej oblasti apod. Bolo by načim prestať diferencovať skupiny a súbory (aj na pozvánkach, ako to bolo na posledných Spišských slávnostiach) na vyspelé a nevyspelé, detské a dospelé. Často sa jedná len o nesprávny gramatický výraz, pretože nesprávnosť výrazu zkresľuje význam a obsah slova. Nepozdáva sa nám manipulácia (aj slovná), keď počujeme, že choreograf "postavil" tanec, ze sa jedná o "blok" a nie poradie programu a program ako

taký apod. Domnievam sa, že sa tu začína okolo záujmovej umeleckej činnosti objavovať čosi, čo zaváňa profesionálnosťou, čo zbavuje program, predovšetkým súbory a skupíny, ľu dovosti, dobrovoľnosti a amatérstva.
      Súbory, skupiny a krúžky záujmovej umelec kej činnosti majú v súčasnosti plnú podporu zo strany štátnych orgánov. Je však otázka, či investície, ktoré sa do nich vkladajú; majú pozitívny vplyv na spôsob života po kultúrnej a spoločenskej stránke v mieste ich vzniku a pósobenia. Domnievam sa, že nie vždy 3 všade. Na mnohých miestach na Slovensku sa doteraz udržali mnohé ľudové zvyky a obyčaje. Je prirodzené, že v minulosti sa viazali na povery, predstavy a úkony spiate cyklicky so zmenami v ročných obdobiach v súvise s poľnohospodárskou prácou na poli. Roľníkova práca bola už v dávnych dobách hybným momentom v cyklickom sa opakovaní mnohých povier, zvykov a obyčajov. Časom sa ich zmysel stratil a mnohé z nich sa stali už len súčasťou spoločenskej zábavy bez pôvodného významu. A práve tieto zvyky a obyčeje by mali súbory, skupiny a krúžky udržiavať. Mali by byť nositeľmi ľudových tradícií, aby tie najmladšie generácie ich mohli od nich odpozorovať. v okrese Spišská Nová Ves sa začalo s iniciatívou, aby mnohé zvyky a obyčaje, ktoré súbory, skupiny a krúžky majú v programe, predviedli doma, na dedine pred dedinským kolektívom. A tak dňa 26. apríla sme boli svedkami renesancie Jurských zvykov v Bystranoch a dňa 25. mája zase v Kojšove počas turíčneho chorovodu, chodenia s Uľjanou.[/] Tento spôsob je aj možnosťou pre starších obyvateľov dediny, vidieť, porovnávať a preveriť si schopnosti mladej generácie, ako zvyk a obyčaj dozrieva podľa požadovaných kritérií.
      Dnes už na väčšine dedín je vážnym problémom doplňovanie kroja. Mnoho je takých záujemcov, niekdejších nositeľov kroja, ale aj nových, ktorí by kroj radi mať. Mnohí krajčíri, krajčírky, kožušníci, tkáčky, vyšívačky, čipkárky apod. by vedeli zhotoviť súčiastky, doplnky a celé komplety. Problém je so zaobstaraním základného materiálu. Uvažujem (mohol by to byť aj návrh), či by nebolo možné v každom kraji SSR zriadiť predajne doplnkov a súčiastok, potrebných pre ľudový odev. Nie je to nič nového, keďže na Morave existuje podobná predajňa v Uherskom Hradišti a v Čechách v Domažliciach. To by bola praktická pomoc jednotlivcom a súborom. Takto by sme zabránili prehnanej štylizácii ľudo vého odevu, ku ktorej došlo v poslednej dobe, pretože ľudoví výrobcovia na dedine by jeho originalitu (v materiáli, strihu, farbe a funkcii) sami chránili. Tradičná kultúra nášho ľudu patrí medzi vzácne poklady, ktoré sme zdedili po otcoch a matkách. Aj keď sa v určitých nových formách transformovala do súčasného života a v súčasnosti našla svoje uplatnenie, narábajme s ňou s úctou, opatrne a citlivo. Veď ešte žijú pamätníci a nositelia tradícií. Majme k nim úctu a chraňme si ich. Čerpajme od nich čo najviac, aby sme od nich nabrali do seba krásy a pestovali ju ďalej pre tých mladých, ktorí idú a prídu po nás...
      Neklasifikujme, nediferencujme spev, tanec,

hudbu a kroj podľa môstika a stupňov na ňom (ako na športovom zápolení) na prvé, druhé, tretie miesto. . . Toto, čo náš ľud vytvoril často v nežičlivých ekonmických a sociálnych podmienkach v minulosti, nemôžeme takto posudzovať. Takisto sa nedá klasifikovať umelecký prejav v už spomínaných zložkách v súčasnosti, na súčasných interpretoch. Každá etnografická oblasť má svoje špecifiká, má svojich reprezentatov, ktoré pramenia v špecifičnosti geografického prostredia, ekonomických a sociálnych podmienkach a ešte iných zvláštnostiach.
Všetko, čo sa zrodilo v minulosti v prostredí robotného človeka, nech to bolo na dedine, v lesoch, v manufaktúre, neskoršie v drevospracujúcich, potom vo veľkých priemyselných podnikoch v oblasti kultúrneho a spoločenského života, je naším vzácnym kultúrnym[/] dedičstvom. Slovenská príroda bola kráse, ktorú stvoril človek, nádherným rámcom. Mali by sme sa snažiť aj v súčasnosti o to, aby naša slovenská príroda ostala tým nádherným javiskom, kulisou, rámcom aj naďalej.
Sme však svedkami opaku. Po slávnostiach, festivaloch, ostávajú amfiteátre a priestory okolo nich ešte dlho smetiskami. A okolitá príroda žaluje prostredníctvom došliapanej, na blato premenej trávy a dolámaných drievín. Malo by byť našou snahou, aby sme aj pri týchto podujatiach dostali programy na javiskách do kontinuity s našou prírodou a práve pri nich učili milovať prírodu a chrániť ju. Nerobili by sme nič nové, len pokračovali v šlapajách našich matiek a otcov. Chránené klenoty našej ľudovej a tým aj národnej kultúry, s chránenou prírodou, by malo byť naším trvalým heslom.

Jméno neúnavného, obětavého a nadšeného pracovníka Jaroslava Vlacha, který se v plné svěžesti a uprostřed rozsáhlé činnosti dožil svého významného životního jubilea, je už nerozlučně spjato s rozvojem poválečné moravské vlastivědy.
      Vlachova životní cesta nebyla lehká. Narodil se 30. září 1913 v Žarošicích, v rodině dělníka. I když zájem o literaturu, historii a vlastivědu v něm vzbudil jeho učitel, historik Strážnice Jan Skácel už na měšťanské škole ve Ždánicích, neměl Jaroslav Vlach štěstí dále pokračovat ve studiu. Učil se typografii v Židlochovicích a v Brně pak navštěvoval odbornou pokračovací školu typografickou. Brněnské prostředí ho ovlivnilo natolik, že se individuálně vzdělával a věnoval kulturnímu dění, zejména amatérskému divadlu v rodných Žarošicích. Vlachovým životním zájmem se stala kniha. Řadu let byl knihovníkem v rodné obci a zkušenosti, jichž nabyl, mohl později plně uplatnit a rozvinout v tehdejší Zem[/]ské a univerzitní knihovně v Brně a od roku 1947 v knihovně filozofické fakulty obnovené Univerzity Palackého v Olomouci, kde působil přes dvacet let.
      V poválečném období zahajuje Jaroslav Vlach rozsáhlou organizátorskou práci a publicistickou činnost. v roce 1950 zakládá sborník Dopisy od Hradské cesty (s podtitulem Prameny k dějinám Žarošic a okolí), který za jeho redakce dodnes vychází pod názvem Od Hradské cesty a patří k nejlepším našim vlastivědným publikacím pramenného charakteru. v roce 1945 dal Jaroslav Vlach podnět k založení Kroužku rodáků a přátel Žarošic (od roku 1955 nese název Vlastivědný kroužek při Osvětové besedě v Žarošicích), který je pořadatelem známých Vlastivědných Žarošic.
      Neobyčejně obsáhlá, pestrá a bohatá je také Vlachova publikační činnost z oblasti kulturní historie i současného dění. Jeho články, vycházející v časopisech, sbornících i denním tisku, se vyznačují především faktografickym bohatstvím a původností. Odbornou veřejností[/] byly oceněny i jeho samostatné práce, zejména Materiály k vývoji průmyslu, obchodu, živností a řemesel v Žarošicích v letech 1654-1948 (Žarošice 1976) a Ochotnické divadlo, hudba a zpěv v Žarošicích 1747-1970 (Brno 1977), které jsou cenným pramenem poznání i pro národopisce. Vydal také řadu turistických průvodců, do tisku má připraveny práce Majitelé žarošických gruntů a chalup od roku 1650 do 1950 a Kulturní místopis Slovácka. Neobyčejně záslužné jsou Vlachovy bibliografické soupisy (Bibliografie okresu Uherské Hradiště vyšla v roce 1982, další svazek, věnovaný okresu Hodonín, je v tisku). Jaroslav Vlach je také hlavním iniciátorem připravované kolektivní monografie obce Žarošice. Je členem řady vědeckých společností, mimo jiné též Národopisné společnosti československé při ČSAV.
      Rád připomínám životní jubileum Jaroslava Vlacha, vzácného a skromného člověka, přítele - jako projev úcty k jeho osobnosti i dílu. Václav Frolec

V letošním roce se k jubilantům připojuje i další etnografka - odbornice na lidový oděv a lidovou výšivku - PhDr. Miroslava Ludvíková, CSc., vědecká pracovnice národopisného oddělení Moravského muzea v Brně.
      Řada členů souborů, ale také laiků a odborníků ji znají jako obětavou pracovnici, k níž si již po léta chodí pro pomoc a radu, získat nové vědomostí a zkušenosti, Nikdy a snad také nikdo neodešel od dr. Ludvíkové s prázdnou; pokud nebyla k zastižení, jistě připravovala výstavu nebo odjela na výzkum či opět někomu radila a pomáhala. A jaká byla vůbec cesta Mirky Ludvíkové (jak my, bližší spolupracovníci, jí říkáme) k oboru, jsme často slyšeli z jejího vyprávění.
      "Své dětství jsem prožila na různých místech Slovenska (nar. 4. 10. 1923 ve Švermově na Horehroní) podle toho, kam právě byl můj otec jako státní zaměstnanec přeložen. Do dvanácti let jsem střídavě chodila do maďarské a slovenské školy, což se mi později hodilo právě v odborné práci při řešení otázek přesídlenců. Od roku 1935 jsme žili na Moravě, na Drahanské vysočině. Většinu tříd gymnázia jsem absolvovala v Jevíčku, ale maturovala jsem v roce 1942 v Boskovicích, protože nacisté naše gymnázium zavřeli. v roce 1943 jsem maturo[/]vala na obchodní akademii v Brně. Po dva a půl letém protektorátním úřednickém intermezzu jsem studovala v letech 1945-1949 na Masarykově univerzitě v Brně své oblíbené předměty - češtinu a francouzštinu, později jsem k nim připojila ještě ruštinu. Po skončení studia jsem vyučovala na druhém stupni základní školy blízko bydliště (ve Zbraslavi a Střelicích), neboť mi zemřela maminka, a tím na mne připadla starost o rodinu.
      Když si dnes, jako členka poroty ZUČ, vzpomenu na rok 1952, kdy jsem se svou chlapeckou třídou nacvičovala pásmo o Jánošíkovi a nebo v roce 1953 s děvčaty, jak babička vypravuje o starých časech, mám sama pro sebe útrpný úsměv. Ale přesto mohu sem klást začátky svého zájmu o lidový oděv, protože právě při vymýšlení kostýmu pro děvčata k tomuto vystou pení jsem se poprvé setkala se střelickým krojem. Ve Střelicích jsme bydleli již sedm let, ale že nějaký místní kroj existuje, jsem neměla ani tušení.
      Střelický kroj mě nadchl. Začala jsem se o něm poučovat kde se dalo, hledala v knihách, archívech, muzeu, ptala se na něj informátorů. Lidový oděv mě tak zaujal, že jsem odešla ze školství a nastoupila do Moravského muzea v Brně, kam jsem přišla "s věnem" 150 kusů nasbíraných krojových součástek. Bylo to v roce 1956. k muzejní práci jsem neměla žádné průpravy, proto jsem se dala do studia ná[/]rodopisu na Karlově univerzitě v Praze, kde jsem hodně získala od doc. Drahomíry Stránské. Druhá žena, od které jsem se hodně naučila, byla doc. Edit Félová z Budapešti. Během prvních desíti let v muzeu jsem postupně vystudovala, pak získala na UJEP v Brně titul kandidát věd a doktorát filozofie.
      U kroje jsem zůstala, přestože od padesátých let psát o něm není populární. Avšak v tomto období se naskytly právě poslední příležitostí k zachycení některých jevů, po mně v mnoha případech "voda zalila stopy". Zaměřila jsem se na opomíjená témata v neatraktivních oblastech. A lidová strava, to je můj druhý obor, kterému věnuji své výzkumy od šedesátých let. Vděčně vzpomínám na jedny starší manžele z Dědic, kam jsem přišla na výzkum výrobců pracovních sukní "trajd". Byla třeskutá zima. Své dotazy jsem vyčerpala, už jsem se neměla na co ptát a do zimy se mi nechtělo. Sami mi vyšli vstříc tím, že mě začali hostit a vyprávět o tom, jak se dříve vařilo. Tak jsem se začala zajímat také o lidovou stravu, přesto že jsem se ve své práci neměla čím řídit, nebylo ani teoretických, ani metodických pomůcek. I tu jsem si musela nějak poradit sama".
      Tolik z vyprávění dr. Ludvíkové o svém životě. Odbornou práci dr. Ludvíkové je možné shrnout do několika okruhů. Ve středu pozorností M. Ludvíkové vždy byl a zů

stává muzejní sbírkový fond, především lidový textil; systematické doplňování tzv. bílých míst ve vývojové řadě a rozšiřování o doklady současného nebo nedávno minulého vývojového stadia lidového odívání na Moravě bylo jejím prvořadým úkolem v sbírkotvorné činnosti. Právě její zásluhou patří sbírka lidového textilu v Moravském muzeu k nejúplnějším u nás. Na hluboké znalostí muzejního materiálu staví oprávněně také svou vědeckou práci. Mimo mnoha drobných článků a studií shrnula - své poznatky o výšivce a síťování do větších syntetických prací, v posledních letech Lidová výšivka na Podluží, 1981 a Moravská lidová výšivka, 1982. z řady konferencí a seminářů znají čsl. etnografové její zajímavé referáty na netradiční ba i průkopnická témata, v posledních letech z nově osídleného pohraničí jižní Moravy.
      V rámci muzejní práce je třeba vzpomenout i výbornou metodickou a konzultační práci dr. Ludvíkové, která jako člen nákupní komise působí v NM v Praze, v Uh. Hradišti, Prostějově, Ivančicích ap. M. Ludvíková byla sama autorkou několika národopisných výstav, z nichž jmenujme alespoň výstavu Tisíc kraslic, 1964, Malby na skle, 1968-1969, v Brně, v Marseille, Moravská lidová výšivka, 1979-1980, Brně, Praze a Uh. Hradišti, a spoluautorkou výstav Lid v pěti generacích, 1961 a Dítě v tradici a současností lidu na Slovácku. 1979.[/]
      Samostatnou část tvoří spolupráce M. Ludvíkové se soubory lidových písní a tanců (častý člen porot ZUČ, vydání tří příruček o kroji a výšivce, hlavně pro práci středomoravských souborů). Jako člen subkomise pro lidovou stravu MKKKB se podílí na řešení problematiky lidové stravy.[/]
      K dosavadní činnosti jubilantky lze dodat, že výsledky práce, které dosud odvedla, jsou pro nás mładší spolupracovníky vzorem píle a houževnatosti, která je jí vlastní. Nechť se po další léta ve zdraví s námi těší z vlastní i společné dobře vykonané práce. Ludmila Tarcalová[/]

Mám před sebou pohlednici datovanou v Basileji 12. července 1982: "Milý pane kolego, mohu Vám předběžně jenom tímto Iístkem srdečně poděkovat za skvělou organizaci a milé setkání... Jsem se srdečním infarktem v nemocnici a napíši Vám pak po návratu. s přátelskými pozdravy Váš Robert Wildhaber." O několik dnů později jsem obdržel smuteční oznámení, že Robert Wildhaber v pátek 16. července zemřel. Nedočkal se svých osmdesátin, které měly připadnout na 3. srpna.
Vzpomínám si, jak mně při prohlídce Slováckého muzea, na stříbrnické chalupě a pak znovu ve strážnickém zámku s nadšením vyprávěl o svém rodném kraji ve Švýcarsku, s nímž byl bytostně spjat. Prohlásil o sobě, že je "Basler aus dem Sargenserland". Po maturitě na kantonální škole v St.-Galenu studoval[/] Robert Wildhaber na univerzitách v Curychu, Heidelberku, Londýně a Basileji. v roce 1928 promoval a získal titul doktora filozofie. Po delším pobytu v Anglii působil na gymnáziích jako učitel angličtiny. Životním smyslem a posláním se mu však stalo budování a vedení Švýcarského národopisného muzea v Basileji, jehož se ujal v roce 1944. Zde mohl navázat na vynikající sběratelskou a vědeckou práci svého učitele Eduarda Hoffmanna-Krayera. Podařilo se mu vytvořit jednu z nejlepších národopisných sbírek v Evropě. s bohatstvím etnografického materiálu ve Švýcarském národopisném muzeu systematicky seznamoval formou tematických výstav. Katalogy, které k těmto příležitostem vydával, mají charakter vědecky fundovaných monografií. Robert Wildhaber se trvale zapsal do dějin evropského národopisu i dalšími vědeckými pracemi, a ze

jména pak jako editor (od roku 1948) Internationale volkskundliche Bibliographie a redaktor časopisu Schweizerisches Archiv für Volkskunde, na jehož stránkách pravidelně referoval také o nových českých a slovenských národopisných publikacích. Významně se podílel na činnosti národopisných spoIečností nejen ve Švýcarsku, ale i v jiných evropských zemích. Jeho vědecká proslulost a autorita se odrazily v tom, že byl po dlouhá léta hostujícím profesorem na univerzitách ve Velké Británii, na Indiana University v Bloomingtonu a Oneonta University v Copperstownu. Za své zásluhy o rozvoj švýcarského národopisu byl jmenován čestným docentem na univerzitě v Basileji.
Robert Wildhaber měl neobyčejně vřelý vztah a sympatie k Československu a českému i slovenskému národopisu, který všestranně v evropském měřítku propagoval a prosazoval. k naší zemi ho vázala i četná osobní přátelství. Když v červnu 1982 přijel Robert Wildhaber do Brna, aby předal Evropskou cenu[/]

za lidové umění souboru lidových písní a tanců Javorník, vyzvedl uměleckou práci tohoto kolektivu a jeho zásluhy o citlivé pěstování folklóru ve velkoměstském prostředí, a také vysoce hodnotil (na širokém fóru přeplněného brněnského divadla) úroveň československé etnografie a[/] folkloristiky i jednotlivých badatelů, z nichž někteří - k jeho lítosti - nebyli přítomni. Tehdy netušil, že přijel do Československa naposled. Byla to také poslední cesta vynikajícího evropského národopisce. Václav Frolec

Vydalo MKS S. K. Neumanna, Brno 1981
      K publikacím "Kroj brněnského venkova", Brno 1979 a "Lidová výšivka na Podluží", Uh. Hradiště 1981 přibyla další kniha pojednávající o výšivce na Brněnsku. Zdálo by se, že z oblastí Brněnska se nám mnoho nezachovalo, avšak nejen publikace M. Ludvíkové, ale i celovečerní pořad brněnského folklóru na strážnických slavnostech v roce 1981 jsou důkazem, že tomu tak není. Je pravdou, že Brněnsko není atraktivní národopisnou oblastí, o to více si pak chceme povšimnout nově vydané knihy o výšivce z Brněnska.
      Autorka začíná své pojednání o výšivce studiem nejstarších zlomků pokrývek ze 17. a 18. století, pracovaných podle počítané niti a podle předkreslení. Výšivek z 18. století si Ludvíková všímá na koutních plachtách, kde se snaží rozebrat kompozici, motivy a techniku vyšívání. První skupinu koutnic řadí do počátku 17. století, jsou ovlivněny renesančním slohem. Přesně popisuje materiál, motivy a způsob pracování u pozdějších koutnic již s čistě barokní výzdobou. O výšivkách na síťovaných vložkách u koutnic z počátku 19. století, vyšívaných vlnou nebo barevným hedvábím, pojednává autorka v dalších drobných[/] kapitolách. Klade si otázku, jak se dostalo síťování na Brněnsko, a zároveň si na ni odpovídá.
      Výšivky na krojových součástkách sleduje Ludvíková od 18. století. Vzpomíná nejstarší vyšívané šátky pracované podle předkreslení červenou a bílou výšivkou v jednotlivých časových úsecích. Důraz klade na stavbu motivu, řešení okrajů, vyšívání monogramů, výplní ap. Zvláštní kapitoly věnuje autorka mladším krojovým součástkám, jako byly půlky, a historii tuřanských vyšívaček. v přibližně stejném rozsahu pojednává i o šlapanické výšivce, která již byla předtiskovaná, rozšířené na Brněnsku asi od roku 1880, a jejích třech etapách vývoje.
      Autorka se neopomněla zmínit ani o vlivu Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895, která našla na Brněnsku velký ohlas. Vliv spatřuje především ve větším rozmachu ručního vyšívání krojových součástek s přebíráním "národních" vlivů.
      Miroslava Ludvíková svou publikaci končí návodem, jak využívat výšivku na Brněnsku k moderním potřebám a jak rekonstruovat krojové součástky, čímž určila poslání své knihy. Poklady lidového umění je třeba hledat tam, kde se zdá, že nejsou a to se Miroslavě Ludvíkové podařilo. Ludmila Tarcalová[/]

R. Brykowski: Drewniana architektura kościelna w Malopolsce XV. wieku. [obsah]

Wydawnictwo PAN, Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk 1981, 325 s., 40 náčrtů v textu, 229 fotografií a 6 přiložených kartogramů, anglické resumé
Ryszard Brykowski je znám naší etnografické veřejnosti typologií kostelů východního obřadu, přednesenou a živě diskutovanou na konferenci MKKKB r. 1971 ve Smolenicích. Jeho v podstatě etnické kulturně historicko-geografické pojetí je uplatněno i v nové objevné knize o pozdně gotických dřevěných kostelích v Malopolsku. v úvodních kapitolách (stav bádání - s. 14-37, dřevěné kostely v Evropě - s. 3849, dřevo ve středověkém Polsku s. 50-81) důkladně a kriticky posuzuje dosavadní názory na problematiku, ale současně prozrazuje slabou znalost našeho materiálu a naší literatury o vývoji architektury. Jeho interpretace se zdá být metodickým protipólem Menclova pojetí, (viz V. Mencl: Dřevěné kostelní stavby v zemích českých. Praha 1927) proto je pro nás podnětná svojí neobvyklostí. Je jí těžiště spočívá ve 4. kapitole (s. 82-173), analyzující 26 nejstarších malopolských dřevěných kortelů, pocházejících z 15. století. 5. kapitola, nazvaná Gotické a pozdněgotické dřevěné kostely v Malopolsku (s. 174-205), je syntézou tématu. Kniha je doplněna výborným katalogem 25 staveb (s. 206-241), dvěma přílohami (soupis kostelů krakovské diecéze Jana

Długosza z r. kol. 1470 (s. 242248) a tabulka rozměrů jednotlivých 60 polských kostelů z 15. a zač. 16. století - s. 249-253), rejstříkem (s. 254-281) a 229 názornými dokumentačními fotografiemi.
      Objevnost Brykowského práce spočívá ve stanovení konstrukčních znaků a architektonických detailů určujících typ kostela, který nazývá "więźbowo-zaskrzynieniowy". Jde v podstatě o vyspělé řešení vysokého halového dvojdílného prostoru se společnou hřebenovou vaznicí, společnými podkrokevnicemi a se stropem na stejné výškové úrovni v obou dílech. Rozšíření lodě je pod pultovými stříškami v dolních třetinách roubení. Někdy tato konstrukce vytváří skutečné basilikální trojlodí. R. Brykowski vymezil výskyt uvedeného typu historicky s poukazem na jeho další vývoj a geograficky s charakterizováním shodných a rozdílných typotvorných prvků, vyskytujících se v sousedních oblastech (velkopolské halové stavby a slezsko-podhalanské typologicky jednodušší, jimž připisuje "zlidovění"). s výskytem tak vyspělé architektonické formy ve dřevěném materiálu spojuje růst farní sítě v 15. stol. a značný rozvoj tesařských cechů, na rozdíl od jiných oblastí, jako vhodné podmínky pro investorskou činnost. Pokud se v té době vyskytly mimo Malopolsko, byly obvykle spojeny se zednickým řemeslem, které realizovalo progresivnější úkoly nežli tesařské řemeslo. Autor rovněž opravuje starší názory o gotizaci dřevěných kostelů[/] v Polsku a posouvá tento proces ze 16. stol. až na přelom 14. a 15. stol.
      Výsledky Brykowského práce nám umožňují upřesnit hodnocení některých našich dřevěných kostelů (zejména Hrabůvka, Hodslavice, Hervartov aj.) a porovnávat je s rozsáhlým polským materiálem. Nedostatkem však je, že autor dostatečně nevyužívá poznatků o vývoji slohové architektury pro hlubší poznání genetiky prvků dřevěných kostelů. z historického hlediska by jistě bylo možné sledovat souvislosti při šíření halových staveb vrcholné a pozdní gotiky od poloviny 14. stol. (parléřovský impuls) od Prahy na východ - do Krakova a Przemyszlu (srov. V. Kotrba: Architektura. In: České umění gotické 1350-1420. Praha 1970, s. 56-111.) Tato diecézní města budovala ve 14. století moderní halové kostely a byla centry šířícími progresívní formy mezi silné investory, užívající ještě výhradně dřeva jako stavebního materiálu. Horní Slezsko a jižní svahy našich Karpat podobná střediska neměly, tam dospěla tradice pozdně ogtických halových staveb až na začátku 16. století a realizovala se rozptýleně jen ve zděné architektuře. To, co Brykowski nazývá gotizací, my považujeme již za pozdní gotiku (srov. K. Kahoun: Neskorogotická architektúra na Slovensku a stavitelia východného okruhu. Bratislava 1973). Jeho velkým přínosem je, že prokázal homogénní existenci halového typu roubené architektury v tak včasné době a v tak vyspělé formě. v jeho pojetí lidový typ slez[/]ský (presbytář je pravoúhle uzavřen, má klenutý strop a samostatnou střechu nižší než loď) považujeme za raně gotickou formu retardovanou do 15. století, značně rozšířenou právě v našich Karpatech (Guty, Trnové; Tvrdošín ap.). Ve světle Brykowského práce můžeme nově zkoumat hervartovský pokus o halové řešení, avšak vždy s ohledem na blízkou zděnou architekturu té doby.
      Kniha o monumentální dřevěné architektuře Malopolska nás nutí k zamyšlení i nad tím, jak je rozsahc:n malá naše odborná literatura zabývající se touto problematikou proti polské a jak potřebný je interdisciplinární přístup téměř všech společenských vědních oborů k řešení této složité problematiky. Jiří Langer

Múzeá ľudovej architektúry na Ukrajine

Z. S. Hudčenková: Muzeji narodnoji architektury na Ukrajini. [obsah]

Vyd. Budiveľnyk, Kyjiv 1981, 177 strán
V poslednom období nadobudlo veľkého rozmachu zriaďovanie múzeí v prírode na Ukrajine. Podrobne sa o tom dozvedáme z knihy Z. S. Hudčenkovej, ktorá vyšla v Kijeve. Múzeá tohto typu vznikají na Ukrajine takmer vo všetkých národopisných zónach, no predovšetkým tam, kde sa zachovalo najviac pamiatok.
Ukrajina sa delí na niekoľko re

giónov, pre ktoré sú charakteristické zjavne odlišné zvláštnosti ľudového staviteľstva: Stredné Naddneprovie (pravý breh, ľavý breh); Polesie (východné, centrálne, západné) ; Karpaty (teritórium osídlené Huculmi, Bojkami a Lemkami; Bukovina, Prikarpatsko, Zakarpatsko); Podolie; Slobožanská oblasť (východná, západná) ; Juh Ukrajiny (východná časť, Nižné Podnepravie, západná časť).
      V múzeách, ktoré sa v súčasnosti v republike zriaďujú, sú zastúpené všetky architektonicko-etnografické skupiny. O tom sa dočítame v ďalších štyroch kapitolách publikácie; v ktorých sa podáva podrobná charakteristika súčasných najväčších ukrajinských múzeí v prírode a ktoré nasledujú po kapitole venované všeobecným zásadám organizácie múzeí ľudovej kultúry.
      Múzeum ľudovej architektúry a bývania v Kijeve patrí k najväčším v Európe. v čase sprístupnenia jeho prvej časti bolo tu sústredených okolo 150 staviteľských pamiatok. Okrem toho múzeum sa pýši rozsiahlym fondom národopisných zbierok, ktorý je bohatým zdrojom poznávania kultúrnej histórie ukrajinského národa. Formovanie múzea sa započalo vo februári r. 1969 na území o výmere 150 ha, ktoré sa nachádza vo vzdialenosti 500 m od mestskej výpadovej automagistrály v lesoparkovej zóne Kijeva, neďaleko od Výstavy úspechov národné ho hospodárstva USSR. Urbanisticko-organizačná idea Kijevského múzea spočíva v tom, že objekty sú[/] exponované v jednotlivých zónach. Nad nimi dominuje skupina veterných mlynov, ktoré sa nachádzajú na najvyššom mieste neďaleko od vstupu do expozície. Hlavná etno grafická zóna "Stredné Naddneprovie" zoznamuje návštevníka s typickou ukrajinskou dedinou, základom osídlenia ktorej sa stala ulica a náves ("majdan"). Súbor bielych domčekov pod slamenou krytinou uzatvára pravoslávny kostol - "cerkva". Ďalej sa postupne vynárajú slobožanská zóna, "Polesie", "Karpaty" a iné. Každá z týchto zón vytvára dojem dokonalej kompozície vzájomne súvisiciacich stavieb. Muzeálna zástavba v podstate pozostáva z dedinských usadlostí. v nich sú predstavené hlavné typy obytných a hospodárskych stavieb, oplotení, brán, studní ako aj typy usporiadania dvorov. Expozícia je doplnená aj ďalšími pamiatkami ako sú olejáreň, sýpka, vyhňa, drevená krčma a pod. Väčšina objektov pochádza z XIX. stor., niektoré sú aj staršieho dáta. v každej zóne návštevník má možnosť vytvoriť si predstavu o podmienkach života chudobných, stredných a bohatých roľníkov. Sociálna diferenciácia je zvýraznená počtom stavieb, veľkosťou obydlia a hospodárskych budov, interiérovým vybavením a celkovým vzhľadom usedlostí.
      Múzeum vo lvove sa rozprestiera v severovýchodnej časti mesta v Ševčenkovom háji, neďaleko Kniažej hory, kde v XIII. stor. Danylo Helyckyj založil zámok. Pozemok expozície zaberá 60 ha, kde od[/] r. 1972 bolo inštalovaných 74 pamiatok ľudovej architektúry. Expozícia pozostáva z nasledujúcich zón: Bojkovščina, Lemkovščina, Huculščina s Pokutím, Podolie, Volynsko, Polesie, Staré mestečko. Teritoriálne zastúpenie expozície je pomerne široké a zložité najmä z aspektu etnického. Avšak architektonicnicko-urbanistickú tvár múzea určuje predovšetkým karpatská skupina objektov a to vďaka svojej kľúčo vej pozícii na teritóriu ako aj množstvu zastúpenych stavebných typov. Charakteristickou črtou Ľvovského múzea ľudovej architektúry a bývania je to, že v ňom prevažujú stavby z dreva. Medzi nimi je oveľa menej kópií než v Kijevskom alebo Perejaslav - Chmeľnickom múzeách. Rozmanitosť expozičného fondu je zabezpečená rôznymi typmi stavieb (kultových, obytných, hospodárskych, výrobných), ich variabilnosťou, architektonicko-urbanistickým usporiadaním.
      Myšlienka o zriadení múzea v prírode v Perejaslav - Chmeľnickom vznikla v r. 1964 súčasne s vytvorením párku pri príležitosti 150. výročia T. H. Ševčenka. v priebehu nasledujúcich rokov tu vyrástla "dedina", ktorá pozostáva zo 140 stavebných objektov. Popri pamiatkach ľudového staviteľstva a bývania sa tu exponujú aj jednotlivé stavby a predmety domácej potreby, reprezentujúce panujúce vrstvy spoločnosti (poľovnícky dom, dva pánske obytne domy, altánok). Napokon sú tu inštalované aj archeologické pamiatky najdené na území múzea

alebo prevezené z iných miest regiónu. Samostatnú kolekciu tvoria veterníky (14 stavieb), ktoré pochádzajú z oblastí Stredného Podneprovia, Polesia, Bukoviny a Slobožančšiny. Podľa charakteru je expozičný materiál sústredený v štyroch oddeleniach: archeológia, dedinské remeslá, veterníky, podneprovská dedina.
      Zakarpatský skanzen v Užhorode je funkčný už od r. 1970. Nachádza sa v centre mesta na svahu Zámkovej hory v úpäti bášt stredovekého zámku. Na ploche 3,5 ha je naplánované doinštalovať okolo 20 ukážok ľudového staviteľstva rôznych etnických skupín zakarpatského obyvateľstva. Okrem ukrajinských etnických skupín sú tu zastúpené aj iné národnosti Zakarpatska (Rumuni, Maďari). Dnes sa v múzeu nachádza 12 domov, "hražda", vyhňa, vodný mlyn, stupa na postav, "cerkva", zvonica, krčma a iné menšie stavby. Sociálna diferenciácia obyvateľstva je odzrkadlená predovšetkým v interiéroch jednotlivých pamiatok. Pri vstupe do expozície sa nachádza hlavný korpus múzea, kde okrem administratívno-pracovných priEStorov sú aj výstavné plochy.
      Posledná kapitola knihy je venovaná lokálnym múzeám v prírode na Zakarpatsku, ktorých vedecko-metodickým centrom je Užhorodské múzeum ľudovej architektúry a bývania. Jedná sa o jednotlivé pamiatky ľudovej architektúry alebo ich súbory, ochrana ktorých je zabezpečovaná buď na pôvodnom mieste alebo premiestnením pamiatky na[/] iné miesto v rámci pôvodnej lokality. Zaužíva sa aj kombinácia obidvoch vyšespomenutých prípadov. Sieť takýchto múzeí na Zakarpatsku je veľmi rozsiahla a nejedno z nich by mohlo poslúžiť vzorom pamiatkovej starostlivosti aj pre nás.
      Publikácia okrem toho, že popularizuje najväčšie ukrajinské skanzeny, má aj veľký význam pre ďalší rozvoj národopisnej vedy. Podrobné popisy inštalovaných pamiatok a iných exponátov, ich typologické určenie poskytujú etnografom vynikajúce podklady pre porovnávacie štúdium ľudovej kultúry Slovanov vôbec. Iným záujemcom o pamiatky ľudovej tvorivosti ako aj turistom môže poslúžiť ako vynikajúci sprievodca.
      Kniha je bohato ilustrovaná čiernobielymi a farebnými snímkami a schematickými plánmi múzeí. Na vysokej úrovni je aj grafická a polygrafická úprava. Miroslav Sopoliga

František Kalesný: Habáni na Slovensku, [obsah]

Bratislava 1981 (nakladatelství Tatran), 374 stran, 227 černobílých a barevných fotografií a kreseb, ruské, anglické a německé resumé
      Do rukou čtenářů se dostává reprezentační publikace o habánech na Slovensku, v kvalitní úpravě a technické dokonalosti, Podívejme se blíže na její odborné zázemí.
      V první části, nazvané "Vznik, pôvod habánov a ich rozšírenie" sleduje autor otázky vzniku novokřtěn[/]ců v alpských zemích a jejich rozšíření od roku 1526 na Moravě. v nejdůležitějších momentech jejich historie uvádí i počátky pronásledování, které vedly k rozšíření jejich kolonizace i na Slovensko (od roku 1545). Císařským ediktem z roku 1622 končí jejich osídlení na Moravě, po tomto datu se habáni vyskytují jen na Slovensku. Podle archivních údajů uvádí autor, že v roce 1620 bydlelo na Moravě a Slovensku kolem 25.000 habánů (někteří autoři docházejí až k počtu 60.000, což se zdá být extrémní množství). Na mapce (str. 45) vymezuje jejich sídla, která jsou pro Moravu značně neúplná: Podle jiných pramenů, jež jsou však v mnohém problematické, lze doplnit počet lokalit ještě o 60. Bude zřejmě zapotřebí provést kritické zhodnocení publikovaných materiálů a s konečnou platností stanovit skutečný rozsah habánského osídlení Moravy, aby se stále neopakovaly stejné nesrovnalosti. Při této činností bude nutno rozlišit skutečné habánské dvory (zejména podle kronik) a lokality, které mohou být spíše jen přechodným sídlem některých příslušníků habánské sekty.
      Dále autor podrobně rozebírá osídlení na západním Slovensku (Sobotište, Brodské, Velké Leváre, Moravský Ján, osady v bývalé Trenčanské stolici), sleduje jejich osudy za třicetileté války i v období tureckých nájezdů. Pokračující rozklad habánské obce vyvrcholil v roce 1686 vydáním zákona o zrušení společného hospodaření a majetku, což zname

nalo zásadní zvrat v dosavadním životě habánů. v 18. století podléhali habáni postupnému procesu katolizace a asimilace s domácím obyvatelstvem.
      Druhá kapitola pojednává o životě habánů a organizaci jejich řemeslné výroby. Autor si všímá vnitřní organizace a struktury, výchovy mládeže a jejího uplatnění v praktických povoláních, popisuje stravu a oděv habánů, charakterizuje povinnosti správce dvora, rozebírá pracovní pořádky. Na závěr se uvádí směs zvykoslovných a obyčejových údajů, ukázky folklórního podání a drobnosti z jejich života.
      Dostáváme se nyní k třetí kapitole, nazvané "Habánská keramika na Slovensku", která je nejproblematičtější částí celé knihy. Zatímco v obou předcházejících kapitolách vychází autor ze záslužného překladu písemných pramenů, vstupuje zde na značně vratkou půdu vlastních nekritických úvah. Na základě znění keramického pořádku z Veľkých Levárů (1588) dochází k závěru, že "fajansová výroba vznikla v osemdesiatych rokoch 16. storočia najprv na Slovensku, potom na Morave" (str. 197). Jeho rozbory a výklady nejsou vůbec přesvědčivé, navíc se pořádek týkal zřejmě celé habánské obce, jak to bývalo obvyklé. Nutno uvážit, že v roce 1588 byly Veľké Leváre teprve budovány, nelze tedy předpokládat, že by se hned od počátků lokality zavedla výroba fajánsí. Další hrnčířské pořádky byly vydávány na Moravě (1594, 1612).[/]
      Výklady dalších historických zpráv o výrobě moravských fajánsí jsou zcela osobité a místy až zarážející. Nedůsledným citováním a záměrným zamlčováním některých citátů se snaží autor získat prvenství fajánsové výroby pro Slovensko. v tomto snažení doslova "nezná hranic": Některé moravské lokality jsou přiřazovány ke Slovensku, jejich fajánsová výroba se pokládá za slovenskou atd. v této jednoznačně ovlivněné atmosféře zapomíná autor i na nejdůležitější skutečnost, že totiž doklady fajánsové výroby na Slovensku (Sobotište, Košolná) jsou známy až od 30. let 17. století. Bývá někdy prospěšnější a užitečnější vycházet z hmotných dokladů než ze spekulativních hypotéz, jejichž uváděním se nic nevyřeší.
      V otázce lokalizace habánské fajánsové výroby na Moravě redukuje Kalesný Černohorského údaje o Strachotín, Šakvice a Dambořice. Opět zde uvádí nepřesné a zkomolené citace. Zapomíná také na 20-30 let staré výzkumy H. Landsfelda, podle nichž je bezpečně prokázána výroba fajánsí v Ostrožské Nové Vsi, Vacenovicích, Staré Břeclavi, Tavíkovicích a Trstěnicích. v této souvislosti poukazuji na archeologické výzkumy, které nejlépe ozřejmí rozsah fajánsové výroby na Moravě i Slovensku.
      V další části publikace se hovoří o periodizaci fajánsové výroby do dvou úseků (1580-1700 a 18. století). Při hledání inspiračních zdrojů habánských keramiků se dává do souvislosti moravsko-slovenská kraj[/]ka (1599) a aplikace uherských kožichů (1609) s habánskými fajánsemi, což je časově zcela nesrovnatelné. v této otázce jde o přirozený vývoj elementárních rostlinných motivů a jejich skladbu a nikoliv o přímou závislost na předlohách. Podobně je tomu i u výzdobných okrajových vlysů a motivu slunečních paprsků (tzv. "ozáření"), které nelze spojovat až s tureckou kulturou.
      Kresebná dokumentace uvedené publikace je dosti nesourodá a navíc ne zcela vyčerpávající, mnohé tvary zde chybí; totéž platí i pro výběr fotografií. Ve výběru materiálu se objevují některé exempláře nehabánského původu (161, 166-169, 218-219, 221), jejichž provenienci by bylo možno hledat spíše v oblasti středního Slovenska. Na řadu drobnějších nedostatků i vyložených omylů nelze zde poukazovat, jejich výčet by zabral mnoho místa.
      Co říci na závěr? Ačkoliv má publikace název "Habáni na Slovensku", zabývá se jen fajánsovou výrobou, zatímco hrnčina a kamnářství - uvedeme-li jen keramické obory - jsou zcela opomenuty. Mohla být tak vytvořena syntéza celkové habánské keramické výroby na Slovensku, ojedinělá v oblastí evropského i světového bádání. Ale kniha nepřináší mnoho nových poznatků, ba ani solidně neprezentuje dosud známé. Její třetí část nevnesla mnoho světla k řešení otázky původu a lokalizace habánské výroby fajánsí, spíše ji notně zkomplikovala. Je to velká škoda, protože

k vydání podobné publikace takového reprezentačního charakteru sotva dojde v dohledné době. Užitečnost recenzované publikace vynikne jen v prvních dvou částech. které dosti zasvěceně informují o dějinách a životě habánů. Odečte[/]me-li sumu uvedených nedostatků, můžeme považovat publikaci za informativní pro širokou čtenářskou veřejnost, která na ní jistě ocení nejvíce vysokou technickou i výtvarnou úroveň barevných fotografií. Jiří Pajer[/]

SBORNÍKY

Nová ediční činnost Středočeského muzea v Roztokách u Prahy [obsah]

S jistým zpožděním se koncem roku 1982 dostal do rukou veřejnosti další ze sborníků Muzeum a současnost. První svazek této nové řady vyšel v roce 1977, druhý byl již označen za ročenku a proto číslován 1/1978, následovaly ročníky 2/1979, 3/1980 a posledním je r. 4/1981. Úkolem edice je nahradit sborník Vlast (1967-1976) a časopis Zpravodaj středočeské vlastivědy a kronikářství (1969-1976), jejichž vydávání bylo roztockým muzeem ukončeno.
      Existence alespoň jednoho z těchto periodik byla završena sympatickým činem, na který se zpravidla v takových případech zapomíná. v posledním dvojčísle 3-4 osmého ročníku Zpravodaje z roku 1976 byl zveřejněn "Soupis příspěvků Zpravodaje středočeské vlastivědy a kronikářství". Bibliografii zpracovali Věra Uhlířová s Václavem Hrníčkem a obsahuje celkem 436 abecedně řazených záznamů. Orientaci napomáhá tématický rej[/]střík, který pod heslem etnografie a folkloristika registruje 35 titulů.
      Nedávno vzniklý sborník se stal v souladu se změněným posláním roztockého muzea, které je od roku 1974 krajským muzeem, jeho tiskovým orgánem. Program periodika je do značné míry dán novým přístupem k úkolům muzeí, jejichž činnost nespočívá pouze v dokumentaci, ale také v kulturním působení na veřejnost. Dosud vydané svazky proto naplňuje řada statí z nejrůznějších vědních oborů. Snahou muzea je tématicky usměrňovat náplň jednotlivých čísel k aktuální problematice zúčastněných disciplín.
      Z národopisných příspěvků se objevily již ve svazku z roku 1977 články Bohuslava Beneše "Studium folklóru v současnosti" (str. 81-107), Václava Hrníčka "Masopustní maškarní obchůzky v českých zemích, jejich vývoj a proměny zvláště po 2. světové válce" (str. 109-123) a Ladislava Buzka a Vlasty Ondrušové "Muzeum v přírodě - skanzen - v našich podmínkách" (str. 135-147).[/]
      Ročník 1/1978 přinesl mimo materiálů jiných vědních odvětví také sdělení Vandy Jiřikovské "Předměty pletené ze slámy a proutí" (str. 157-167), z mezních oborů etnografa zaujme studie Petra Čorneje "Geneze Nejedlého pojetí regionalistiky jako součást kulturní historie" (str. 77-98).
      Následující ročník 2/1979 je mezi dosud vydanými svazky výjimečný svým převážně etnograficko-folkloristickým obsahem. Jeho náplní se staly příspěvky ze dvou seminářů, konaných pod názvem "Lidová kultura v socialistické společnosti" v roce 1975 v Komárně a v roce 1978 v Roztokách u Prahy. Vedle muzeologických informací Jiřího Špéta a Idy Šťastné jsou zde články Ladislava Buzka "Národopisný film a tradiční zvykosloví" (str. 41-50) a Vlasty Ondrušové "O úloze skanzenů v socialistické společnosti" (str. 51-58). "Vliv demografických procesů na utváření tradice se speciálním zřetelem k vlivům migrace" (str. 61-76) je předmětem studie Jarmily Zlínské, přehled o "Postavení lidové umělecké výroby v současnosti" (str. 79-85) připravila Helena Šenfeldová. Hana Hubíková zpřístupňuje úvahy "Lidový výtvarník v socialistické společnosti" (str. 87-93) a "Tradiční zvykosloví a občanské obřady" (str. 117-125). Nositelé tradic v současné družstevní vesnici" (str. 97106) jsou námětem sdělení Pavla Popelky a Helena Bočková podala zprávu "Výroční obyče

je v oblasti Jihlavských vrchů" (str. 107-115). Milan Leščák se zamýšlí nad Problémy literárného spracovania folklóru" (str. 129-138) a Jiří Jaroš zveřejňuje "Základní otázky výzkumu dělnického písmáka ve vztahu k dílu bratří Mrštíků" (str. 139-155). Václav Hrníčko mimo článku "Proměny vypravěčských příležitostí" (str. 157 -169) otiskl také "Poznámky k možnostem folkloristického výzkumu u děti ZDŠ" (str. 187-195). "Vypravěčka Marie Slámová. Portrét průměrné vypravěčské osobnosti" (str. 171-186) je relací Ilony Lázničkové a sborník uzavírá Bohuslav Beneš statí "K současným směrům a metodám ve folkloristice, zejména sovětské" (str. 197-211).
      Ve svazku 3/1980 národopis zastoupen není, ročník 4/1981 však opět přináší titulů více. Helena Šenfeldová zde hodnotí "Třicet pět let činnosti Ústředí lidové umělecké výroby" (str. 23-33), Vanda Jiřikovská publikuje materiálovou práci Děti a tradice lidové kultury ve středních Čechách" (str. 117-139) a Bohuslav Beneš studii "Bogatyrevovo pojetí teorie lidového divadla a dnešní stav bádání" (str. 141-166).
      Ročenka má vedle oddílu rozsáhlejších článků také rubriku z činnosti muzeí, ve kterých se rovněž objevují informace o národopisných akcích. Všechny příspěvky jsou opatřeny resumé v ruském a německém jazyce.[/]
      Zcela nenápadně se tak objevila nová tisková základna, kterou by právě národopisci při malém okruhu svých publikačních možností měli vřele uvítat. Karel Severin

Glomdalsmuseet ârbok 1982 - Nytt om gammalt [obsah]

Ročenka Glomdalsmuseet z norského Elverumu na rok 1982 v nás zanechává stejně dobré pocity, jako většina publikací skandinávských muzeí. Je skutečně s podivem, jak kvalitní publikace lze vydávat v tak skromných podmínkách personálních i finančních, jako je tomu u těchto muzeí. Publikace je menšího formátu, obsahuje 114 stran textu ve vzorné typografické úpravě, doplněného řadou kreseb a fotografií, některých barevných. Kromě drobnějších zpráv přináší pět zásadnějších studií, kterých si alespoň letmo povšimneme.
      Úvodní studie Siri Sanda přináší uměleckohistorický rozbor římské plastiky ve sbírkách Glomdalsmuseet. Další studie Ingeborg Reitana obsahuje rozbor práce lidového řezbáře P. Kastruda a jeho vlivu na vytváření tzv. květinového stylu ve výzdobě lidového nábytku v oblasti Osterdal v počátcích 20. století.
      V zajímavé studii Anne - Lise Svendsenové je detailní roz[/]bor jedné součástí mužského kroje z oblasti Osterdal - pletené vlněné čepice. Autorka sleduje vývoj této součásti od počátku 18. století až po století 20., přičemž se snaží rozlišovat produkci domáckou od produkce manufakturní. Zvláštní péči věnuje srovnávání různých pramenů v poznání tohoto jevu.
      Burny Iverson seznamuje ve své studii čtenáře se škodami, které vznikly v městečku Rena při bombardování v roce 1940.
      Nejvíce však českého čtenáře upoutá studie Steinara Sorensena Lyže a lyžování v Osterdalu. Autor sleduje vývoj tzv. Osterdal ských lyží od 6. století až po současnost, přičemž největší pozornost věnuje exemplářům z 19. století. Osterdalské lyže byly pro nás předmětem velmi kuriózním - levá lyže byla velmi dlouhá a úzká, pravá krátká a potažená losí kůží. Lyžař se při jízdě odrážel pravou lyží, jel pouze po levé. Tyto lyže měly mimořádný význam v norské zimě, kdy vlastně neexistoval jiný způsob transportu sena z odlehlých seníků - pouze jezdec, vybavený lyžemi a malými ručními saněmi byl schopen pohybovat se v krajině bez cest. Těmito lyžemi byly rovněž vybaveny oddíly norského vojska v 18. a 19. století.
      Ročenka Glomdalského muzea nás opět přesvědčuje o kvalitě muzejní práce ve Skandinávii i o pozornosti, kterou je jí třeba věnovat. Petr Šuleř

Dne 9. 3. 1983 proběhl v Brně na půdě Technického muzea seminář "Technické stavby a jejich využití k expozičním účelům". Pořadatelem byla Komise pro muzea v přírodě NSČ ve spolupráci s pracovní skupinou pro muzea v přírodě MKKKB a Technickým muzeem v Brně. Za účastí 23 pracovníků z muzeí v přírodě, krajských středisek státní památkové péče a Technického muzea byl projednán návrh katalogu kulturně využívaných technických objektů ve správě státních institucí na území ČSR, pojmosloví a třídění technických objektů a dále byla přednesena informace o přípravě konference Museum vivum v Rožnově p. R. Prvé dva body programu úzce navazovaly na závěry semináře "Problémy prezentace technických památek v muzeích v přírodě", který proběhl 20.-21. 10. 1981 v Dolním Bradle. Zde bylo v pracovní diskusi přikročeno k další precizaci některých dosud nejasných okruhů pojmoslovných a terminologických, přičemž závěry semináře v Dolním Bradle vytvořily příznivou platformu pro další rozvoj spolupráce zainteresovaných složek. Na základě přijatého ter[/]mínu "historicky výrobní objekt ", kterým chápeme "výrobní prostředek nezemědělské povahy pozůstávající ze stavby a technického inventáře, zejména strojního zařízení" byl navržen další postup při postulování termínů technika, technické zařízení, technologie, technologický postup atd. Byl dohodnut další postup při sjednocování pojmosloví a členění materiálu, který bude podřízen základnímu kriteriu - technice zařízení a jejím konstrukčním principům s přihlédnutím ke zvláštnostem technologií jednotlivých výrobních oborů. Základ vytvoří pracovníci TM Brno a přednesou jej formou návrhu na konferenci Museum vivum v září 1983 v Rožnově p. R.
O přípravě této konference informoval přítomné J. Langer, předseda komise pro muzea v přírodě NSČ. Účastníci semináře byli seznámeni se základními okruhy připravovaných témat i s předpokládanou strukturou hlavních referátů.
Jednání semináře proběhlo - jak se stalo již dobrou tradicí - v pracovní atmosféře, která si i přes dělnou diskusi udržela vytyčený rámec a přispěla tak k formulování dalších zásad tvorby našich expozic v přírodě. Petr Šuleř[/]

Seminář o počátcích vědeckého národopisu [obsah]

Subkomise pro lidové výtvarné umění MKKKB ve spolupráci s Krajským vlastivědným muzeem v Olomouci (čerstvým nositelem vyznamenání Za vynikající práci) uspořádala ve dnech 17. a 18. května 1983 u příležitosti 100. výročí založení Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci pracovní seminář pod názvem Počátky vědeckého národopisu a studium českého a slovenského lidového umění. Členové subkomise, převážně pracovníci českých a slovenských muzeí, přednesli 18 referátů, jež budou publikovány v samostatném sborníku KVMO.
Pracovní část semináře zahájil předseda subkomise Richard Jeřábek referátem o počátcích národopisné práce na Moravě před vznikem olomoucké národopisné družiny a zařadil vznik olomouckého muzea do širších evropských souvislostí vývoje národopisného muzejnictví. Na úvodní referát bezprostředně navazoval pečlivě zpracovaný příspěvek M. Melzera, hodnotícího význam olomouckého muzejního spolku a jeho členů pro moravský národopis na konci 19. století. Sugestivní vyznání muzejníka nad sbírkami lidového umění v olomouckém muzeu přednesla M. Ludvíková a předpoklady vzniku organizované péče o lidovou rukodělnou výrobu na Moravě se zabýval J. Jančář.
K hodnocení národopisné činnosti různých osobností českého a sloven

ského kulturního života v poslední čtvrtině 19. století, zejména pokud jde o vznik muzejních sbírek a počátky výstavní činnosti, přinesli podnětné příspěvky H. Šenfeldová, E. Večerková, J. Volfová, Vl. Scheufler, M. Válka, V. Hrníčko, K. Severin, A. Kalinová, A. Gazdíková, A. Oláhová, M. Kaňová, M. Felberová a J. Veselská. Součástí programu semináře byla také prohlídka výstavy národopisných sbírek olomouckého muzea, zachycující nejstarší doklady lidového výtvarného projevu, především výšivky a kraslice, které muzeum v Olomouci získalo na počátku své činnosti. Výklad k výstavě přednesl její autor Miloš Melzer. Seminář ukázal, že v českých a slovenských muzeích vznikají dobré práce, přispívající k rostoucí úrovni dnešního vědeckého národopisu. Josef Jančář

Konference MKKKB v Prijepolje [obsah]

Město Prijepolje, ležící v jižní horské části Srbska, uvítalo ve dnech 1.-5. července 1983 účastníky mezinárodní konference, věnované problematice studia lidové kultury v karpatsko-balkánské oblasti. Konference se ufskutečnila podle plánu činnosti Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně (MKKKB) na rok 1983, na základě usnesení porady autorských kolektivů mezinárodních syntéz o lidové kultuře[/] v karpatsko-balkánské oblasti, schváleného na moskevském zasedání v roce 1981, v rámci plnění nosného směru 22.12.3 "Dějiny vědeckého a kulturního rozvoje člověka", pojatého do Dlouhodobého programu vícestranné spolupráce vědeckých institucí socialistických zemí v oblasti společenských věd na léta 1981-1985.
      Konferenci v Prijepolje uspořádala jugoslávská sekce MKKKB ve spolupráci s Etnografickým ústavem Srbské akademie věd a umění v Bělehradě a za pomoci občiny kraje Prijepolje a dalších institucí působících v tomto městě. Jednání se účastnili představitelé členských zemí MKKKB z Bulharska, Československa, Jugoslávie, Maďarska, Polska a Sovětského svazu. Na plenárním zasedání vystoupili s úvodními projevy a referáty prof. dr. Petar Vlahović, vedoucí jugoslávské sekce MKKKB, dr. Milka Jovanovićová, ředitelka Etnografického ústavu SAVU a doc. dr. Václav Frolec, hlavní vědecký tajemník MKKKB. Další jednání probíhala v sekcích lidové architektury, pastýřství a folklóru národně osvobozeneckých hnutí 16.-19. století. Všechna jednání se vyznačovala věcností a měla vysloveně pracovní charakter.
      V sekci lidové architektury byla provedena kontrola plnění úkolů obsažených v protokole ze zasedání autorského kolektivu syntézy o lidové architektuře v karpatsko-balkánské oblasti v Szemtendre (1982). ByIo konstatováno, že první tři[/] kapitoly národních syntéz odevzdali členové autorského kolektivu z Bulharska, Československa, Jugoslávie, Maďarska, Polska a Sovětského svazu. Ve stádiu dokončení jsou také kapitoly IV. a V. Termín zpracování zbývajících kapitol byl určen do poloviny roku 1984. Do ,této doby bude zpracována také první verze kapitoly o stavebním materiálu a konstrukcích mezinárodní syntézy. Předpokládá se, že příprava díla bude ukončena v roce 1986.
      V sekci pastýřství bylo oznámeno odevzdání rukopisu výběrové bibliografie o pastýřství do tisku (vyjde jako druhý svazek edice Bibliogra phia ethnographica carpatobalcanica). Bylo stanovena, aby do poloviny roku 1984 byla zpracována první část národních syntéz. Po diskusi se doporučilo, aby mezinárodní syntéza o pastýřství zahrnovala pouze území Karpat a Staré planiny. k ostatním regionům může být podle potřeby a zvážení autorů přihlédnuto srovnávacím způsobem. Jednání sekce ztěžovala skutečnost, že do Prijepolje nepřijeli všichni členové autorského kolektivu.
      Malá účast byla také na jednání sekce folklóru národně osvobozeneckých hnutí. Zvláště citelně se projevavala absence vedoucího autorského kolektivu. Přes tuto nepříznivou okolnost pracovala sekce velmi intenzívně a její jednání přineslo řadu pozitivních výsledků. Účastníci požadovali zúžení autorského kolektivu, aby se zvýšila jeho operativnost a pracovní kázeň.

Konference poukázala na nezbytnost dodržování plánů zpracování mezinárodních syntéz z hlediska obsahového i časového, dořešení pravidelné účasti členů autorských kolektivů na plánovaných zasedáních, aktivnější a iniciativnější přístup ke kontrole plnění úkolů a usměrňování práce autorských kolektivů ze strany jejich vedoucích. Bylo doporučeno, aby prezidium MKKKB projednalo zařazení, zpracování a vydání syntéz do Dlouho[/]dobého programu vícestranné spolupráce vědeckých institucí socialistických zemí v oblastí společenských věd na období 1986-1990.
Konference v Prijepolje, jejíž součástí byla i exkurze po památkách jižního Srbska a Černé Hory, se vyznačovala skvělou organizací a neobyčejně přátelskou atmosférou. Jugoslávská sekce se po všech stránkách zhostila svého úkolu a přispěla k dalšímu rozvoji činnosti MKKKB. Václav Frolec[/]

Postihnout profil strážnického mezinárodního folkloristického festivalu není vůbec snadná záležitost už pro jeho ustálenou, poměrně složitou strukturu standartních pořadů i přidružených programů, výstav, setkání - a to si už člověk odmýšlí i ryze osobní motivy, až po to legendární strážnické "Tož, vítaj...", kterým se častují nespočetní návštěvníci, když po roce potkají toho, jehož mají rádi a do jehož blízkosti je každoročně přivede jen a jen Strážnice.
I letošní, v pořadí už 38. ročník MFF Strážnice '83 ve dnech 24.-26. června 1983 byl takovým bohatým kaleidoskopem pódiových vystoupení, přípravných zkoušek, spontánní[/]ho zpěvu a vyhrávání, posezení u vína a kdovíčeho ještě - to vše v kulise tradičně krásného letního počasí, které se letos obrátilo až na závěr všeho festivalového dění v nedělní podvečer. Skoro se vnucuje myšlenka, že je to kaleidoskop až přebohatý - přebohatý do té míry, že už mnohdy nelze z ryze technických ohledů divácky stihnout všechny programy. Naskytá se otázka, zdali by nebylo vhodné pomýšlet napříště na jistou redukci pořadů, anebo aspoň na takové uspořádání, aby bylo opravdu možno stihnout pořady všechny. (Takto zůstal letos ve stínu "vekých" pořadů konaných na hlavních stadiónech pořad J. Košíka "Jarmark řemeslnických písní", popř. též "předprogramy" průvodu na náměstí Svobody a dal[/]ší.) Též na jiné důsledky nevhodné časové návaznosti programů je třeba napříště pamatovat: to v případech, začíná-li na určitém pódiu pořad v hodinu, kdy na jiném stadiónu program s očekávaným diváckým zájmem končí. Letos takto narušil příchodem velkého zástupu diváků vstupní část dětského pořadu na Zahradě televizní pořad - pozvánka "Otvírajte sa, strážnické brány", v sobotu po 15. hodině.
Přímý televizní přenos - pozvánka na festival v první hlavní den je vskutku dobrou myšlenkou. Ozývaly se připomínky k volbě programu, z hlediska reprezentativnosti výběru čísel pro zachycení celkového profilu festivalu. Na druhé straně však přenos prokázal, že televizní technika střihu, režie záběrů apod: může v mnohém vykompenzovat nedostatky v kompozici, dramatičnosti, výrazu a jiných složkách při přímém diváckém vjemu v hledišti živě předváděného programu. Bude však třeba napříště si ujasnit reálnou funkci živého televizního přenosu ze Strážnice: je-li vskutku pozvánkou pro potencionální návštěvníky (v tom případě by nebyly nároky na reprezentativní výběr čísel tak vysoké) - anebo televizním pořadem zrcadlícím příslušný ročník festivalu pro nejširší okruh diváků: v takovém případě by bylo záhodno věnovat kromě výběru čísel větší pozornost i průvodnímu textu. (Sled obrazů na obrazovce vyvolává postupně jistým způsobem rozvíjenou imaginaci - a např. návraty civilního ohlašovacího textu

na rozhraních sekvencí tento záměr značně lámou. Atd.)
Televizní pozvánka však nebyla opravdovým vstupním pořadem festivalu. Tradičně se už strážničtí věrní sjíždějí v pátek, kdy na stadionu Bludník zahajuje sled programů celého ročníku pořad regionální. Letošní páteční pořad nesoucí název Muzikantská večera (Veselost - koření nejvzácnější) byl očekáván se značným zájmem: jednak proto, že byl věnován regionu ve Strážnici tak populárnímu, jako je Horňácko a pak s ohledem na autorskou záruku v osobě docenta Dušana Holého. Dušan Holý, jedinečně spojující v sobě odborníka-hudebního folkloristu prvého řádu s nositelem tradice v plném významu toho slova, vytvořil pořad osobnostní. Díky jeho erudici měli jsme na scéně parafrázi historického záznamu svatebního obyčeje z pera Martina Zemana - ale v tak aktivní podobě, že divák byl od samého začátku až neúprosně vtažen do celého toho kaleidoskopu písní, hudby, tance a vyprávění, s pocitem nesmírně aktuálním a provokujícím. v pořadu se objevila spousta momentů, které se trvale vryly do paměti diváka - ať už to byla síla podání Horňácké cimbálové muziky Martina Hrbáče i dalších interpretů, zejména též celé řady proslulých sólistů, počínajíc bratry Prachařovými - až po nezapomenutelné lidské momenty, jako když třebas autor a průvodce pořadem při zpěvu podpořil svého otce-horňáckou legendu Martina Holého. Na pozadí[/] původních horňáckých interpretů-nositelů tradice se s citlivým odstupem odrazily i tóny sekundárního podání v polohách souborových. Ten posun jsme si snad nejzřetelněji uvědomili na odzemku Petra Jelínka: technicky dokonale provedeném i se stylovostí cifer, skladby, vazby na hudbu atd. - jen ve funkčním ohledu ta charakteristická proměna od původního nositelství k zprostředkovanému. Na Horňácku samém jak se ukázalo - není situace pro udržování primárních tradičních vazeb tak kritická jako v řadě jiných oblastí: přirozené nositelství se uplatňuje dost vytrvale a silně, řada opravdových osobností-sólistů i hráčů v kapelách má dobré předpoklady udržet kontinuitu horňáckého muzikantského, pěveckého i tanečního umění v jednotné a logické vývojové linii, Holého letošní páteční horňácký program bude patřit k těm strážnickým pořadům, na něž se po léta nezapomíná.
Na prahu festivalového dění se ocitl v ohnisku pozornosti diváků i pořad dětských interpretů. Nesl název Děti a výroční obyčeje a autorka Zdenka Jelínková za spolupráce Aleny Schauerové jej pojala spíše jako odborné okénko, s fundovaným výkladovým textem na začátcích jednotlivých sekvencí, s vybranými verši z říkadel a písní - a pak se záplavou ukázek jednotlivých výročních obyčejů seřazených na pozadí průběhu celého roku od jara do jara (resp. do předjarního fašanku), každý většinou ve více variantách z různých[/] míst. Právě volba takových konfrontací se stala malým kamenem úrazu celého pořadu: souřadné opakování více podob jednoho obyčeje, kde se často opakovaly celé pasáže, mnohdy i v provedení slabší úrovně, působila značně retardačně. Řešením by bylo buď simultánní předvádění obyčejů (třebas po dílčích částech) v různých prostorách jeviště, vždy s podtržením jediné dominanty pro diváka: taková koncepce by však kladla velké nároky na odzkoušení a při způsobu, jak se dětské pořady realizují, s jedinou několikahodinovou zkouškou, by asi ve Strážnici byla sotva možná. Druhý způsob redukce by předpokládal ještě další, podstatné krácení pořadu a náročnější výběr účinkujících - až po únosnější mez opakování variant. I takto byl však pořad pochoutkou pro odborně zasvěceného diváka, který měl před očima dostatečně vyčerpávající výčet verzí a variant různých jarních koled a vítání jara, jarních chorovodových her, zejména králenských, obyčejů a her vrcholného léta, včetně letních hodů, dále her, besed a koled zimních až po okruh fašankový. z bohatého výčtu účinkujících utkvělo v paměti několik souborů, zejména těch, jejichž způsob práce přesáhl polohu přepisu a zachytil další stylizační rozměr, kde divák už zapomene na čas a vnímá jenom autonomní rozvíjení jevištní akce. Za všechny, komu se tato iluze dařila, jmenujme aspoň soubor Kelčovánek z horních Kysuc, který dosaženými výsledky už přesáhl hranice běžné

práce dětských skupin a svými poetickými obrazy dovádí výchozí písňový, hudební a taneční materiál do nových souznění.
Středem zájmu na strážnickém festivalu bývá pořad vesnických skupin. Letošního roku byl zároveň oficiálním hlavním pořadem festivalu a autor Pavel Popelka (za spolupráce Daniela Luthera a Miloslava Brtníka ) si postavil za úkol představit tance, hry, písně a zvyky spjaté s taneční zábavou - odtud i výsledný název pořadu U muziky (Zábavy venkovského lidu). Byl to mohutný proud tanečních písní z vícero druhů zábav z území celého státu. Skupina z Postřekova, soubor Hořeňák z Podkrkonoší, blaťácký soubor ze Ševětína, Vysočan z Jihlavy, Lúčka z Mistřína, cimbálová muzika Jaroslava Čecha z Uherského Hradiště a Rozmarýn z Uherského Brodu, jakož i slovenské skupiny z Oravy (Žaškov a Suchá Hora) a ze Zemplína (Zámutov) - to je výčet účinkujících, který už sám o sobě sliboval hodnotnou podívanou. A vskutku, návštěvníci nebyli zklamáni, počínajíc výměnou místních označení nad šenkem, což umožnilo vtipným způsobem orientovat se v programu. Diferenciace na různé typy zábav, inscenační propojení jedinou (a dodejme, že opravdu krásnou a výstižnou) postavou hostinského-mluvčího (Míla Brtník z Jihlavy), pestré napojení jednotlivých skupin na základní situační schéma rozličnými motivacemi vstupu - to všechno dalo pořadu punc vynikajícího[/]

Vystoupení mužského sboru z Horňácka na MFF Strážnice 1983. Foto J. Uherka.

programu, který téměř neměl slabých míst - snad jen míst zastíněných silnějšími výrazovými vzepětími po klimaktických zvratech. To, že měl pořad několik vrcholů (Prohůdky a voračky postřekovské skupiny se spontánním aranžmá, Odvedenecká zábava v Zámutově s dynamikou zemplínských čapášů a kariček, Štefanská zábava v Suché Hoře s pradávnými, ke kořenům života jdoucími kontexty tance "goralský" a podkrkonošský šejdovec souboru Hořeňák (při němž jsme zaznamenali v publiku povzdech,... oni tan[/]cujou jako o život!) - to všechno přispělo ke gradaci a jednoznačnému, účinnému vyznění. U pořadu, v němž hrály takovou roli vesnické skupiny, namnoze s prvotním typem nositelství tradice, jsme si uvědomili sílu podání, za nímž stojí celá osobnost nositele - i ona citlivá pole rozhraní mezi "vlastním" a "naučeným" či "převzatým", kde každé ojedinělé gesto nepůvodního, napodobeného, neřku-li plagovaného může mít obrovskou váhu. Měla by to být "škola života" pro naše souborové interprety a tvůrce.

Pořad českých a slovenských souborů Divadelní výjevy v lidových obyčejích (autor František Synek za odborné spolupráce docenta Oldřicha Sirovátky ) byl prvním strážnickým shrnutím scénických zpracování dramatických prvků, které obsahují lidové výroční i rodinné obyčeje a obřady. Bylo to shrnutí reprezentativní výběrem (co do typů her - snad jen zařazení svatebního čepení v podání kežmarského souboru Magura bylo problematické) i fundovaným a vzácně srozumitelným komentářem.[/] Byly to hry uzavřené, relativně autonosnalí, i ustálené výstupy s dramatickými prvky, volně začleněné do obyčejových obchůzek apod. - jako třebas závěrečný Fašanek uherskobrodského souboru Olšava, kde se takto z celého obrazu vyděluje výstup stráňanských "fašančárů" s tancem Pod šable, a zejména pak závěrečné "pochovávání basy". - Honění kuruců v podání bojkovského souboru Světlovan předváděné v minulosti o hodové neděli neslo některé znaky letnicového "vyvolávání", resp. "jízdy králů", včetně prv[/]ků iniciačních. Masopustní Salička byla rekonstruována podle zápisu z konce minulého století členy brněnského ochotnického divadla Svatoboj za doprovodu Kapely z muzea. Nastudování tří vánočních her (Pastuši, Hra tříkrálová, Hra o svaté Dorotě) od souboru Kašava podtrhlo sociální kontexty jejich přednesu. Neobvyklý divadelní výjev Rodenik donešnej v padání českobudějovického souboru Úsvit byl ukázkou užité formy sociálního práva, vížícího se k narození dítěte před svatbou: odbýval se před domem otce nemanželského dítěte. Konečně také zmíněné čepení (v podání kežmarské Magury) je možné považovat za sled výstupů ustálených dramatických postav (svatební pár, družbové a družičky, rodiče, vdané ženy ap.). Škoda, že nastudování kežmarského souboru potlačilo celou řadu základních znakových charakteristik přesunem do jiných, netradičních poloh. Srovnejme jenom podání úvodní "nuty" ("Mamušenko moja, muši vum čensko byč)", pravděpodobně Sabalowy

jako táhlé písničky oděnkud z dolin! (I zpěvačce na té podobě docházel dech!) A podobných popření nosných znaků byla u kežmarských celá řada. Signalizuje to pouze jedno: jen poučený přístup při

sekundárním tradování materiálu nás uchrání před nivelizací celého znakového systému ve folklóru!
      Pořad zahraničního folklóru ve Strážnici dělal a dosud dělá pořadatelům a zejména autorům těžkou hlavu. Jen obtížně se prosazuje s dostatečným předstihem plánovaný a s monotematickým zřetelem v programové skladbě koncipovaný výběr zahraničních účastníků festivalu. Teprve poslední dva ročníky začaly slibovat, že dojde k obratu. Letošní Písně a tance přátelství nesly v podtitulu Mečové tance v lidové kultuře evropských národů. Ukázky v programu pocházely ze tří okruhů: 1) ve vazbě k tzv. "morrisdancům" a jejich kontextům s jarními zvyky (Anglie-Oxford); 2) jako součást koledních obchůzek ve spojení s archaickým typem řetězového mečového tance (Anglie-York, jižní Čechy, Uherskobrodsko) a 3) v souvislosti s odbojovými tradicemi národů (Baskové, Jugoslávie, Gruzie). Pořad přinesl ucelený a poučný pohled na kontexty skupiny tanců, o nichž už před víc než 70 lety psal moravský etnolog František Pospíšil. Mečové tance vábily i autorku letošního pořadu Hannah Laudovou, že jim už dříve věnovala odbornou pozornost - a letošní strážnické setkání mohlo přinést o to hlubší pohled, oč byl poučenější z autorčiných předchozích studií. Pořad byl dost rozlehlý a kladl značné nároky na diváka, už proto, že čísla zejména západoevropských účastníků (z Anglie, Belgie, od Basků) byla navenek poměrně málo[/] diferencovaná. Bez dechu však sledovalo publikum dvě čísla gruzínského amatérského (!) souboru Mchedruli (mužský tanec obratnosti "laškruli" s krátkými noži a tanec s námětem zápasu o dívku); amatérského, avšak jednoznačně s profesionální úrovní. Byl to jeden ze strhujících zážitků z celého festivalu!
      Z hlavních pořadů festivalu se zbývá zmínit o pořadu hudebním. Vešel už pevně do struktury festivalových programů a každou strážnickou neděli láká před polednem na stadión Zahrada velké zástupy nadšených posluchačů. Letos se v takovém rozsahu a vyčlenění konal po páté - a jeho titul Písně žijí dál naznačoval, oč brněnským autorům Jaromíru Nečasovi a Jiřímu Pavlicovi půjde. Chtěli v něm ukázat kontinuitu lidové písně na její cestě generacemi a pořad byl koncipován trochu á la thése: odrazit se od nářků romantické a poromantické generace nad zánikem lidové písně - postavit proti tomu pokrokový, dodnes aktuální náhled Bedřicha Václavka o trvalé existenci lidové písně - potvrdit stanovisko Václavkovo. Největší plochu pořadu zaujala sama hudba (už s ohledem na rozhlasové kontexty: vysílací ohledy a zaměření autorů - rozhlasových redaktorů) - pořad měl však více rovin: základní text (naznačené téze), prosté ohlašování čísel a pak rozhovory s některými účinkujícími, zejména populárními osobnostmi ze světa folklórní hudby. Bylo by jich[/] tam dost - a pocit nad tím, jak přechází umění takových osobností jako je Jan Múčka, Lubomír Málek, Jan Rokyta, Václav Švík, na jejich děti, je opravdu uspokojivý. Ještě více snad proto, že to nejsou jenom oni, ale že generačních posunů, při nichž se mezi mladými objevují skutečné talenty, je mnoho a že se všem věnuje potřebná péče v rodinách, ve škole i v kolektivech ZUČ. Mohli by o tom ostatně ještě víc vyprávět pracovníci zainteresovaní na akci BROLNu "Děti a píseň", která už přinesla krásné ovoce v desítkách podchycených talentů. Škoda, že toto všechno se v pořadu "Písně žijí dál" většinou jen proklamovalo, že očekávané shrnutí Vladimíra Klusáka v posledním interwiew se rozplynulo do množství prázdných vět: pořad takto promarnil kus dobré příležitosti.
      Strážnice '83 zahrnovala do sebe ještě více akcí. Byl to především průvod účinkujících, před nímž se na náměstí Svobody odbývaly ještě další programy (vystoupení zahraničních souborů a pořad souborů a skupin z Horňácka spojený s krojovou přehlídkou), dále dva pořady brněnské Kapely z muzea (Jede Kudrna okolo Brna a Jarmark řemeslnických písní), volně vystoupení zahraničních souborů a pak celou řadu pořadů zábavních, organizovaných na více střediscích. Sebepečlivěji připravovaný a narežírovaný program však nenahradí ono legendární strážnické "Tož vítaj..." zaznívající po programech a mezi nimi na tisíci místech ve strážnic

kém parku, kde jen stačí vytáhnout housle a pár dalších nástrojů a připojit se zpěvem, který tam asi opravdu nikdy neumlkne. Jaromír Gelnar

XXIX. Folklórní festival Východná 1983 [obsah]

Od 1. do 3. července 1983 ožila podtatranská obec Východná již dvacátým devátým ročníkem celoslovenského festivalu. v jeho skladbě jsme mohli zaznamenat několik programových změn, jež se ukázaly přínosnými.
      Prvním z nových pořadů byla Soutěž tanečníků a sólistů, která pod autorským vedením Štefana Zimy proběhla v pátek odpoledne v kulturním domě v Liptovském Hrádku. Vítězové této soutěže pak vystoupili v samostatném pořadu ve festivalovém areálu. z jeho průběhu byla zřejmá nesporná užitečnost takového typu pořadu v celkové programové struktuře festivalu, která vyplývá z aktuální potřeby neustálého ověřování dosud známých a intenzívního hledání nových principů scénického zpracování folklóru. z tohoto důvodu by však bylo vhodnější pořádat i soutěžní přehlídku ve stejnou dobu přímo v amfiteátru a začlenit ji tímto způsobem zjevně do programu festivalu.[/]
      Tradiční rozhlasovou pozvánku Pozdrav z Východné připravili v sále kulturního domu ve Východné o pátečním večeru Ondrej Demo a Ivan Dubecký. Stavba pořadu i výběr interpretů poskytly posluchačům Československého rozhlasu prostřednictvím přímého přenosu spolehlivou orientaci v programu Východné 1983. Přímé vysílání ukázek programů z místa konání festivalu je pro pořadatele neocenitelným prostředkem k uplatňování účinného vlivu na širokou veřejnost, jak z hlediska dlouhodobé programové koncepce, tak v intencích ideových záměrů jednotlivých pořadů daného ročníku festivalu. Navíc je přímé vysílání výrazným osobitým rysem atmosféry předvečera hlavních festivalových událostí, bez něhož by si stálý návštěvník festivalu Východnou už asi těžko představil. Již k tradičním rysům programu patří také páteční večerní koncert některého z profesionálních těles. Tyto programy mají v rámci festivalu jistě své opodstatnění,, chápeme-li festival také jako zdroj podnětů k tvorbě uměleckých pracovníků amatérských folklórních souborů, přičemž pod pojmem "podnět k tvorbě" rozumíme i možnost konfrontace a kritického přístupu. Za hojné účasti nadšených diváků předvedla letos Ľúčnica premiérový program Píseň a práce, v němž dominovala všestranná a zralá tvorba zasloužilého umělce Štefana Nosáľa.
      Za dramaturgický přínos letošního ročníku folklórního festivalu ve[/] Východné lze pokládat první sobotní pořad, který se konal v sále kulturního domu ve Východné a měl název Vítejte přátelé (autor Svetozár Švehlák ). Šťastný nápad s autokonferencí vedoucích uměleckých pracovníků jednotlivých zahraničních hudebních skupin skýtá možnost posunout komornost tohoto zatím informativního pořadu k intimitě pořadu autorského, poznamenaného aktivní účastí osobnosti, schopné vést zasvěcený dialog s účinkujícími a případně i s diváky.
      Průvod s následným vyvěšováním ornamentníků (autoři Peter Švorc a Jarmila Paličková ) má ve Východné svou neopakovatelnou atmosféru a taktéž patří k charakteristickým rysům festivaiu. Řazení účastníků průvodu podle jednotlivých programových bloků přispívá k lepší orientaci diváků v programové struktuře festivalu. Sympatická jsou krátká - ve většině případů předem dobře připravená vystoupení na pódiu před amfiteátrem i pozdravné vytrubování trombit.
      Souborový program Dny sváteční (autoři Vladimír Kyseľ a Igor Kovačovič ) byl dramaturgicky determinován zvykoslovnou tématikou z okruhu vánočních, novoročních, masopustních a jarních obyčejů. Autorům se podařilo prezentovat mnohotvárnost činnosti folklórních amatérských souborů na Slovensku i různorodost jejich přístupu k zpracovávanému materiálu, odrážející se v úrovni jeho jevištní stylizace. Přesvědčivějšími byla ta

Soubor Ekonóm z Bratislavy při vystoupení v pořadu Dni sviatočné", Východná 1983. Foto J. Khýr.

programová pásma, která respektovala mnohostranné a různorodé funkční vazby zvykoslovného materiálu a v jevištní zkratce tento materiál neredukovala pouze na stylizaci jeho pohybové stránky. Různorodost velkého počtu účinkujících souborů kladla značné nároky na udržení jednotící režijní koncepce i na gradaci tempa celého programu.
      Pořadatelé obou našich velkých folklórních festivalů - Strážnice i Východné - mají obdobné potíže při koncipování programů zahraničních souborů v podmínkách, kdy sami nemohou jejich výběr předem ovlivnit. Situace je v tomto směru o to komplikovanější, že na všech festivalech patří pořady zahraničních souborů k divácky nejatraktivnějším a nejvyhledávanějším. A tak se zřejmě museli i autoři letošního pořadu Vítejte přátelé (autoři Stanislav Dúžek, Svetozár Švehlák ) spokojit s realizací koncepce dobře vygradovaného estrádního pořadu, provázeného obecně informativním průvodním slovem, ve kterém předložili divákům výběr toho nejlepšího, co měly zahraniční hostující kolektivy ve svém repertoáru k dispozici.
      Zasloužený úspěch přinesl svým tvůrcům program vesnických folklóních skupin Slovenská zima (autoři Oskár Elschek, Jozef Majerčík, Kliment Ondrejka ). Množství vzácného zvykoslovného materiálu, přesvědčivost jeho interpretů - interprety dobrého prů[/]vodního slova nevyjímaje - dynamika a spád celých bloků i jednotlivých výstupů, to vše patří k výrazným kladům tohoto pořadu, který byI i bohatou studnicí námětů pro souborovou scénickou tvorbu a výzvou k hledání nových přístupů jejich zpracování.
      Pořad Na sváteční notu (autoři Rastislav Uhrín, Juraj Dubovec ) sestavený z vítězů celoslovenské soutěže lidových zpěváků, hudeb a hudebníků Senec 1982, je možno charakterizovat obdobně jako soutěžní pořad tanečních sólistů. I tento program do skladby festivalu rozhodně patřil a přesto, že se v[/] něm "jenom" hrálo a zpívalo, výkony malých, mladých i dříve narozených zpěváků a muzikantů přesvědčily, že budoucí osudy lidové písně a hudby nejsou vzdor překotnému nivelizujícímu tempu současného přetechnizovaného světa, nijak chmurné.
      Čtvrtý díl scénické poemy Rodokmen země s názvem Lidé zaniklých řemesel a zaměstnání s následnou přehlídkou lidových krojů a scénickým zamyšlením Dílo lidu a staletí patřil jistě pro každého vnímavého diváka k vrcholným zážitkům Východné 1983. Autor obou pořadů Viliam Gruska dokázal v te

rénu objevit a na scénu přivést nositele, či pamětníky těch tradic a forem způsobu života, o nichž se mohlo vcelku právem předpokládat, že nenávratně zanikly, a že již existují jen jako dokumentace odborných publikací, či jako exponáty v muzeích. Velká kvalita a přesvědčivost pořadů vyplynula z mimořádné vědecké i umělecké erudovanosti autora, který navíc nesmírně dobře rozumí a váží si práce a života lidu.
      Nedělní odpolední pořad Dědictví nad zlato vzácnější" autorů Cyrila Zálešáka, Igora Kovačoviče a Ladislava Bačinského program festivalu úspěšně uzavřel.
      Nedílnou součástí festivalu byly i čtyři výstavy z nichž tři byly instalovány přímo ve Východné a svým způsobem ústrojně propojily dění v obci s festivalovými programy.
      Ke kladům letošního ročníku patřila i kvalitní programová brožura a gramofonová deska Ozvěny z kotárů, věnovaná tvorbě devíti vesnických folklórních skupin.
      Programová náplň 39. ročníku folklórního festivalu ve Východné splnila po všech stránkách ideové záměry proklamované v programové brožuře. Karel Pavlištík

Západoslovenské folklórne slávnosti a mierové slávnosti Myjava 1983 [obsah]

V nezvyklém termínu - 4. a 5. června 1983 - proběhl 24. ročník Západoslovenských folklórnych slávností na Myjavě. Počasí tentokrát[/] pořadatelům konečně přálo, sluníčko po oba dny dokonce svítilo až mnoho, ale to není rozhodující důvod, proč považuji letošní myjavské slavnosti za velmi úspěšné. Programové radě pod vedením Vladimíra Kyseľa společně s autorskými kolektivy se zdařilo vytvořit vyvážený festivalový celek, který uspokojil návštěvníky i náročné odborníky.
      Amfiteátr v Trnovcích poprvé ožil v sobotu 4. června v sedmnáct hodin programem dětských folklórních souborů Pod slnkom mieru, který připravily J. Kučerková s A. Rösslerovou. Hudební vstup do programu obstaraly kapely souborů Radost z Trenčína a Kopaničiar z Myjavy. Ve vlastním programu vystoupilo sedm kolektivů. Sekulánek z Moravského Jána s pásmem dětských her, soubor Rozárka z Častej, který se líbil hrou na svatbu. bratislavský Vienok předvedl zdařilé a nápadité pásmo Remeslníci, vandrovníci, trenčínský soubor Radost uvedl dva své kolektivy. Nejmenší děti vystoupily se hrami na pastvě a dorůstající mládežnický kolektiv s pásmem Nedeľné popoludnie. Tito tanečníci již prokázali dobrou kulturu i techniku pohybu. Nejsem si však jistý, zda je nezbytné, aby v tomto pořadu mládež z Trenčína tancovala vedle dobrého klbového také východoslovenské karičky a čapáše. Milým hostem dětského pořadu z Čech byl soubor Špindleráček ze Špindlerova Mlýna. Celkový dojem z programu byl velmi příznivý.[/]
      Sobotní podvečer byl vyplněn pořadem Vladimíra Kyseľa Z najlepších. Byl koncipován jako soutěž tanečníků Západoslovenského kraje. Za doprovodu cimbálové muziky souboru Ponitran vystoupilo devatenáct dvojic, v jejichž podání diváci shlédli řadu lidových párových tanců a jejich variant. V. Kyseľ suverénně překonal všechna úskalí, která přináší pořad soutěžního charakteru, v čemž mu byli velmi nápomocni i všichni účinkující. Proto také měl pořad u diváků mimořádně dobrou odezvu.
      Sobotní pořadový sled myjavských slavností pokračoval programem Tanec v deň sviatočny i všedný, autorské dvojice Jozef Lehotský, Igor Medlen s odbornou spoluprací Daniela Luthera. Celkem účinkovalo devět vesnických folklórních skupin. Autoři program rozčlenili do čtyř rámcových tématických okruhů - přástek, dožínek, obchůzkových zvyků a svatby. Toto členění však vytvářelo jen formální rámec hlavnímu motivu pořadu prezentaci různých druhů a variant lidových tanců, a to s náležitým akcentem na příležitosti, při nichž plnily svá poslání v rámci života vesnické society. I když nemůžeme hovořit o objevném autorském přístupu, vytýčený cíl programu splnil na výborné úrovni, a to přes všechny nástrahy, jež prezentace vesnických folklórních skupin na otevřené scéně přináší. Po tomto programu pokračovala v Trnovci volná zábava při lidových hudbách dlouho do noci.

V překrásném nedělním dopoledni zaplnily jeviště amfiteátru soubory a skupiny ze středního Ponitří v regionálním pořadu z okolia Zobora, který připravili Irena Štefková a Kliment Ondrejka. I tento pořad byI postaven především na účinkování vesnických národopisných skupin. z prezentované oblasti se jich představilo šest. Doplnil je dětský soubor ze Zlatých Moravců a folklórní soubor Ponitran z Nitry. Vesnické skupiny vystupovaly většinou s pracovními motivy. Upoutal kolektiv z Nové Vsi nad Žitavou pásmem v sušiarni tabaku a skupina z Hostie zvykoslovným pásmem Jánske ohne. Ze sólistů bylo výborné trio ve složení Marian Járek s dcerou Máriou na housle a gajdošem Bernardem Garajem. V okénku zahraničních hostů myjavského festivalu vystoupil s hodinovým programem Kalmycký státní soubor písní a tanců Ťuľpan. Ve výstižném průřezu představil divákům charakteristickou hudbu, písně a tance své vlasti. Programový výběr připravil Svetozár Švehlák.
Tentýž autor vytvořil závěrečný program slavností a nazval jej Spoločným hlasom. Představily se v něm špičkové amatérské soubory lidových písní a tanců prakticky z celého Slovenska. Citlivou rukou zasvěceného znalce přizval S. Švehlák k účinkování soubor Dimitrovec z Bratislavy, Stavbár ze Žiliny, trenčínskou Družbu a košický Železiar. Sousední Moravu více než důstojně reprezentovala cimbálová[/]

Vystoupení souboru Ponitran z Nitry na Západoslovenských folklórnych slávnostiach na Myjavě. Foto J. Uherka, 1983.

muzika Jaroslava Čecha se svou taneční skupinou z Uherského Hradiště. Hostitelský region zastupoval domácí soubor Kopaničiar. v působivě pojatém úvodu i závěru pořadu účinkoval koncertní mistr Orchestru lidových nástrojů Československého rozhlasu v Bratislavě Miroslav Dudík. Žádný z vystupujících kolektivů ani sólistů nezůstal nic dlužen své pověsti, takže byly beze zbytku naplněny odborné, umě[/]lecké a ideové záměry autora. Pro gram byl zdařilým finále a tečkou celého festivalu.
Jak jsem naznačil úvodem, patřila Myjava 1983 k nejúspěšnějším za poslední léta. Nezbývá, než pořadatelům popřát, aby příští - jubilejní, dvacátý pátý ročník Západoslovenských folklórních slavností byl nejméně tak úspěšný, jako ten letošní. Jan Souček

Stalo se již tradicí, že v měsíci dubnu se setkávají soubory a skupiny ze všech horňáckých škol na dětském folklórním festivalu Mladé Horňácko. Letos se uskutečnil 22. a 24. dubna v sále Kulturního domu ve Velké nad Veličkou již jedenáctý ročník festivalu, jehož organizátory byli kromě učitelů také pracovníci Okresního kulturního střediska a odboru školství ONV v Hodoníně.
      Festival Mladé Horňácko není výběrovou akcí; jeho cílem je snaha o účast dětí ze všech škol na Horňácku, tedy i z těch obcí, v nichž folklórní tradice zdánlivě zanikla. Úkolem této přehlídky dětských souborů je udržování kontinuity, objevování nových pěveckých talentů i mladých muzikantů. Je třeba zdůraznit, že tato cílevědomá snaha přináší každoročně překvapující výsledky.
      V pořadu letošního ročníku byly v šestnácti programových blocích prezentovány výsledky práce dětských souborů za uplynulý rok. Pozoruhodným rysem tohoto setkání dětí byla překvapivě dobrá úroveň malých zpěváků - sólistů i sborů (především z Kuželova, Javorníka, Velké nad Veličkou, Lipova a Louky) stejně jako muzik, v nichž se kromě již zkušených muzikantů objevily i děti, které s hrou na hudební nástroje teprve začínají. Jestliže jsme si ještě v loňském roce posteskli, že za dospívající muzikanty není vychovávána nová ge[/]nerace, je až neuvěřitelné, že během tak krátké doby vyrostlo tolik nových a nadějných muzikantů.
      Během minulých let se velmi zřetelně projevil význam pedagogické práce s dětmi. Vyžaduje si specifický přístup, který zdůrazňuje dětskou psychiku, především však odstraňuje hraní si dětí na dospělé a přejímání choreografických úprav od dospělých souborů. Domníváme se, že v současné tvorbě dětských souborů na Horňácku je nejprogresívnějším rysem dobré poznání materiálu v jeho původním prostředí a jeho scénické zpracování, které respektuje myšlení a cítění dětí. Právě v tomto pořadu se objevila řada dobrých nápadů, především v pásmech předváděných mladšími dětmi z Javorníka, Velké, Lipova, Louky, Nové Lhoty. Zajímavé bylo i srovnání obřadního průvodu královniček ze Suchova a Javorníka, stejně jako[/] pásma sedláckých, prezentovaných staršími dětmi z Velké nad Veličkou a Lipova za doprovodu vlastních cimbálových muzik s celou řadou výborných zpěváků.
      Je škoda, že festival Mladé Horňácko je jednorázovou akcí; s výjimkou několika větších souborů nemají ostatní děti možnost předvést výsledky své práce i jinde, než na pódiu velického kulturního domu během tohoto festivalu.
      Závěrem bychom chtěli zdůraznit význam práce pedagogů s dětskými folklórními skupinami a soubory. Vždyť právě tyto děti se stanou v budoucnosti nositeli tradice rodného kraje a naším úkolem je vzbudit v nich takový zájem, aby lidová píseň, tanec i krása lidového oděvu natrvalo zůstaly v povědomí i generací budoucích. Vlasta Ondrušová[/]

Pořad písní Traxlerových Žáků, Praha, duben 1983
Považoval jsem za čest i za ruce svazující zodpovědnost, když jsem byl jako novopečený CSc. vyzván někdejším nakladatelstvím SNKLHU k rychlé přípravě reedice proslulého klasického dílka Otakara Hostin[/]ského z r. 1892 - 36 nápěvů světských písní českého lidu z XVI. století. Tato reedice z r. 1957 se symbolickou tiráží pouhých 500 exemplářů byla rozebrána v několika dnech a dnes už je podobnou bibliofilií jako originál - četnými novými a dalšími zájemci aspoň pilně opisovanou, faksimilovanou apod. Písně z útlé monografie, většinou

po textové stránce neúplné, objevují se v rozmanitých podobách stále častěji na podiích, v rozhlasové reprodukci i jinak.
      S novějším provedením těchto písní z údobí "husitského krále" se ve své premiéře v pražském Radiopaláci 13. dubna 1983 přihlásili Žáci (bývalý Český skiffle) - Jiří a Petr Traxlerové s Hedou Hoškovou. Stylové zařazení tohoto typu vystoupení do příslušného "proudu" náleží znalcům "popu". Jinak lze prokázat, že tak zasvěcený přístup k soudobě využitým památkám vzácně dochovaného folklórního odkazu může být příkladem četným na folklór specializovaným souborům nejen amatérským, ale i profesionálním.
      Zpracování O. Hostinským objevených a do moderní notace transkribovaných úryvků světských písní z 15.-16. stol. trvalo Žákům řadu let. Prostudovali (ne jen prolistovali!) na tisíce písní, shledávali informace v odborné literatuře, zkoušeli optimální varianty jednotlivých nových veršů, celých strof, harmonizací, rytmických iktů... Tak vznikla z textových úryvků a víceméně stylizovaných notací Hostinského kolekce ke dvěma desítkám českých lidových (a eventuálně pololidových) písní, jež by nebylo většinou nesnadné vpašovat do nějaké velké sbírky "pravých" lidových písní z Čech. Taková tematická, formální i stylová vytříbenost kreací, vytvořených vlastně na základě stručných nápovědí, nebyla ovšem cílem reflexivní tvorby Žáků. Avšak jak jinak opravdu "tvořit v duchu lido[/]vého umění" než jeho důvěrným poznáním a sžitím se s jeho staletími prověřenými a dodnes životnými principy?
      Sloganem "volná inspirace lidovým uměním" lze zaštítit ledacos: pohodlnost, neumění, lacinou líbivost i orientální (doslova) kořeněnost apartně chromatizované české barokní melodiky na podkladě arabských makámů i mimoevropských rytmů atp. Ani tentokráte se Žáci (známí rovněž jako interpreti obrozenských, dělnických aj. písní) nevydali takovou efektní, ale falešnou cestou. Své dokomponované lidové písně zpívají - dejme tomu - erbenovsky, se znaleckým a přitom umělecky fundovaným vztahem k českému lidovému humoru, ironii a satiře, k neokázalé lyrice, realismu, epigramatičnosti a dalším typickým vlastnostem českých písní. v několika případech je až k nevíře, jak lze pragmatickým studiem a o něj se opírající uměleckou intuicí dojít k výsledkům, které plně souhlasí s poznatky náročných badatelských rešerší v internacionálních kontextech. (Například rozpracování fragmentu Dcerko má, chceš-li za sedláka ... ze Zázvorkova kancionálu z r. 1602 koresponduje s českými a moravskými varianty, s nimiž se J. Traxler mohl seznámit, nikoliv však již s interetnickým rodokmenem písně, jehož východisko souvisí se středověkým exodem Židů ze Španělska Evropou až někam do Přední Ásie; souvislost novodobé písničky Žáků se starobylými protějšky francouzskými,[/] italskými, chorvatskými, makedonskými ad. je podivuhodně frapantní a zasloužila by si monografickou pozornost).
      Hudební stránka písní z "doby Jiříkovy", v níž Traxlerovci poněkud "urychlili" jinak ovšem folkloristicky prokazatelnou anticipaci moll-durového myšlení ve světském (předharmonickém) zpěvu a ve které také rytmizaci přiblížili instrumentačním možnostem, přináší sice několik subtilních problémů. Některé by zkušený folkloristický "restaurátor" mohl před laiky hájit poukazem na souvislosti (v podstatě neexistující) s "lidovou" hrou na loutny či na "lidové harfičky". Ale ani takových a dalších úskoků nemají Žáci zapotřebí, pokud potencionální posluchači (a je jich hodně, a to nejen mezi mládeží) přistoupí na licenci nástrojového základu - italské mandolíny a španělské kytary (s koloristickým doplňkem zobcové flétny, tamburiny, trianglu apod.).
      Průvodní slovo - jakýsi pohled do tvůrčí dílny souboru - nabízí vlastně podobné informace o českých lidových písních, jaké získávají posluchači národopisu a hudební vědy na vysokých školách. Univerzitní lekce však postrádají podpory názorných živých ukázek a nemohou si dovolit vtipná zjednodušování, která jsou zase nezbytnou součástí uměleckého pořadu s devizou především pobavit a potěšit, byť na příkladně seriózním podkladu. - Přídavkem nezištný tip pro naše nakladatelství: se sto

procentní zárukou (nejen) komerčního úspěchu publikovat dvoudílnou knížečku proslulých Hostinské[/]ho historických excerpt a z nich odvozených traxlerovských kreací. Jaroslav Markl[/]

Maďarská pošta překvapila naše filatelisty i etnografy vydáním čtyřznámkového aršíku s náměty lidových krojů národnostních menšin, žijících v MLR. Nás zajímá přede[/]vším první krojovaná dvojice na známce s nominálem 1 Ft, vedle níž je nápis SLOVENSKÝ KROJ v MAĎARSKU. Další dvojice tvoří páry německé, chorvatské a rumunské národnosti. Josef Šolc

      1. Charakteristika javu ako celku z hľadiska funkci a názvoslovia



      A. Stodola



      Samostatná alebo kumulovaná hospodárska stavba slúžiaca na uskladnenie nevymláteného obilia, krmiva pre dobytok a na mlátenie obilia cepami. Medzi vedľajšie funkcie stodoly patria: a) pracovný priestor na čistenie obilia a prípravu krmiva, b) uskladňovací priestor na prechodné uloženie voza, žatevného a mlatebného náradia, c) miesto prechodného odpočinku v letnom období pre hospodára, slobodných členov rodiny a sluhov, d) miesto na usporiadávanie svadobných a iných tanečných zábav v niektorých oblastiach.



      B. Lokálne názvy pre sto-

      dolu:



      Čechy: stodola, stodůlka, storola, Scheune, Stedel (u českých Nemcov).

      Morava a Sliezsko: stodola, stodůlka, homno (Litovelsko), mlat, mlatevňa, mlatoveň, mlatisko.

      Slovensko: stodola (oblasť západného Slovenska od hranice s Moravou po rieku Váh; severovýchodné Slovensko - oko-

      lie Spišskej Novej Vsi, Prešova a Bardejova), pajta (oblasť západného a južného Slovenska od pravej strany Váhu až po rieku Ipeľ), humno (oblasť Turca, východnej časti Kysúc, Oravy, Liptova a horného Pohronia), pleveň (oblasť východného Slovenska až po štátnu hranicu so ZSSR), kolešňa (malá oblasť v okolí Rimavskej Soboty), csür (obce s maďarským osídlením v južnej časti východného Slovenska), Scheune a Stadl (obce s bývalým nemeckým osídlením).



      C. Návrh termínov



      Ako názov na označenie tejto stavby navrhujeme používať v českej i slovenskej odbornej literatúre spoločný termín STODOLA.



      2. Základné priestorové prvky stodoly



      Medzi základné priestory stodoly patria: a) priestor na mlátenie, b) priestor na uskladňovanie nevymláteného obilia alebo slámy, c) podstrešný priestor na uskladňovanie krmiva pre dobytok.



      A. Priestor na mlátenie



      Určujúcim znakom tohoto priestoru je podlaha z ubitej a plevami premiešanej hliny, ktorá spravidla prevyšuje okolitý terén minimálne o 5 cm. v ojedinelých prípadoch býva táto podlaha vyložená tiež doskami (napr. niektoré obce na[/] Orave). Jeho pôdorys vymedzuje spravidla priestor medzi vjazdovými bránami. Steny a priečky zo strany mlatu bývajú (najmä v zrubových a pletených stodolách) vymazané blatom do výšky 1 až 1,5 m.



      Lokálne názvy:



      Čechy: humno (východné Čechy); mlat, mlát, Tenne (u českých Nemcov).

      Morava a Sliezsko: mlat a odvodeniny "mlatisko", "mlatevňa", "mlateveň" (Malá Haná od českého pomedzia k Jevíčku, východný okraj Hanej a Valašsko na severovýchod od čiary Přerov - Kroměříž - Gottwaldov - Valašské Klobouky, východne od Brna medzi Vyškovom, Kyjovom a Hustopečami), humno a odvod. "homno" (severná Haná a Lašsko), hoňák (Znojemsko), Tenne (obce s bývalým nemeckým osidlením).

      Slovensko: mlat a odvodeniny "mlatovňa", "mlatoveň", "muat", "muatoveň", "mlatebňa" (západné Slovensko od hranice s Moravou až po pravy breh Váhu a ojedinele na strednom Považí), mlacareň (oblasť južne od Košíc), bojisko a odvod. "zbojisko", "zbožisko" severná časť Oravy, severovýchodné a východné Slovensko), holohumnica a odvod. "holomnica", "holovnica", "holovnic", "holobnica", "holovňa" (oblasť Považia od Trenčína po Liptovskú Tepličku, oblasť Hornej Nitry a Strážovskej horna[/]tiny, oblasť medzi Hronom a Ipľom), humno (severozápadná časť Kysúc, Dolná Orava, horné Pohronie a oblasť medzi Spišskou Novou Vsou - Košicami a Bardejovom), tok (okolie Rimavskej Soboty), stodola (ojedinele v južnej časti západného Slovenska), pajta (ojedinele na južnom Slovensku), tlo (malá oblasť juhozápadne od Topoľčian), pleveň (okolie Sniny na východnom Slovensku), Ten a Tent (bývale nemecké obce v okolí Kremnice, na Hornej Nitre a Medzev), csür (malá oblasť juhovýchodne od Rimavskej Soboty), szerü (obce s maďarským osídlením v južnej časti východného Slovenska od Rimavskej Soboty po štátnu hranicu so ZSSR).



      Návrh termínov



      Ako názov na označenie tohoto priestoru navrhujeme používať v českej i slovenskej odbornej literatúre spoločný termín MLAT.



      B. Priestor na uskladnenie nevymláteného obilia



      Je to druhý základný priestor stodoly, ktorý sa rozkláda po jednej alebo po oboch stranách mlatu. Od mlatu býva zvyčajne oddelený polopriečkou alebo priečkou s oknom



      Lokálne názvy:



      čechy: oploteň, parna, páreň, parník, párnik, perna, pereň, pí-

      reň, plevník, plíveň, přistodolek, přistodůlek, voploteň, zádeň, záděn, Banse (u českých Nemcov).

      Morava a Sliezsko: paža (Slovácko), perna (juhozápadná Morava), párníka odvodeniny "parník", "párnik" (západná Morava), přistodolek a odvod. "přistodůlek", "přistodulko", přistodůlka" (stredná a východná Morava vo vnútri línie Litovel - Prostějov - Kroměříž - Uherské Hradište Veselí nad Moravou - slovenská hranica - Horná Bečva Hranice), stodola (stredná Morava vo vnútri línie Brno Boskovice - Litovel - Prostějov - Kroměříž - Kyjov Hustopeče - Brno), homno (ojedinele na Hanej), humeňica (-ce) (Opavsko), súsek (východná Morava), somšek sumšek (Jablunkovsko, okolie Frýdku) , štvrť (Lašsko, Podluží).

      Slovensko: záčina odvodeniny "záčinok", "záčinek", "zaocin", "zocin" (oblasť Turca, Oravy a Liptova) , stodola (oblasť Považia od Trenčína po Žilinu, oblasť Strážovskej hornatiny, oblasť medzi Prešovom - Bardejovom - Stropkovom, oblasť Zamaguria a Slovenského Rudohoria), pričulek a odvod. "pričulok", "pričolok", "pričalek" (severná časť východného Slovenska), stránka (oblasť medzi Spišskou Novou Vsou Prešovom a Bardejovom) , štál a odvod. "štadov", "štadle" (oblasť medzi Hronom a Ipľom), kut (malá oblasť v okolí Košíc a Královského Chlmca), kolešňa (okolie Rimavskej Soboty) , úrebria a odvod. "úrebrí", "úrebrá", "prírebrá" (oblasť Záhoria), boky, "príbožky" (severná časť Záhoria), štvrce (severná časť Záhoria) , štvrce (severná časť Záhoria) , konec -e (oblasť v okolí Michaloviec od Laborca po hranice so ZSSR), zápustok (malá oblasť v okolí Levíc) , jata (severná časť Kysúc a Oravy), súsek, somšek (severozápadná časť Kysúc), plevinec a odvod. "plevník", "pleveň", "pelevňa", "plievňa", "plevien", "plevnica", "pelyvas" oblasť Ponitria, okolie Zvolena a na východnom Slovensku oblasť povodia Torysy a oblasť juhovýchodne od Bardej ova) .



      Návrh termínov:



      Ako názov na označenie tohoto priestoru navrhujeme používať v českej odbornej literatúre termín PER NA a v slovenskej ZÁČIN.



      C. Podstrešný priestor



      Tretí základný priestor stodoly, ktorý sa rozkladá nad mlatom a záčinom (pri stĺpových stodolách s predsunutými nízkymi stenami iba nad mlatom). Od záčinu a mlatu býva oddelený žrďovinou, prútený[/]mi lesami alebo doskami, ktoré sú volne poukladané na stropných hradách. Prístup do podstrešia býva z mlatu alebo u stodôl so sedlovou strechou tiež dvierkami umiestnenými v štíte. Podstrešný priestor slúžil hlavne na uskladnenie sena, ďateliny a vymlátenej slamy (v prípade nedostatku miesta v záčinoch i nevymlátené obilie).



      Lokálne názvy:



      Čechy: hambalek, hambálek, hambálka, hambalky, na hambálkách, oder, patro; vodr.

      Morava a Sliezsko: hambálek, hambálky, lešení, nad lešením, patra, patro, pátro, pjatro.

      Slovensko: patro -a- (oblasť Záhoria), húra (ojedinele v západnej časti Záhoria), lešenie a odvodeniny "lešení", "polešení", "polešenje" oblasť Myjavy, okolie Trenčína, Bánoviec nad Bebravou a Prievidze), poval (v oblasti Trnavy a širšie okolie Nitry), pentro a odvod. "plantre", "plentro", "pientro", "pienterko", "petrov" oblasť Kysúc a severná časť východného Slovenska v línii Liptovská Teplička - Košice Prešov - Bardejov - štátna hranica s PĽR), vôdor a odvod. "voder", "vuoder", "udrov", "loder" (Turiec, Orava, Liptov), kopec (malá oblasť na juhozápad od Bánoviec nad Bebravou), padláš (okolie Lučenca).

      Návrh termínov:



      Ako názov na označenie tohoto priestoru navrhujeme používať v českej odborne j literatúre termín PAT RO a v slovenskej POVALA.



      D. Priečka oddelujúca mlat od záčinu



      Lokálne názvy:



      Čechy: bedlení, líšně, oplotek, oploteň, oplotna, parnice, plůtek, rychel, římsa, voplotek, voploteň, záprseň, záteň, zátina, zátyna, zátyň.

      Morava a Sliezsko: hambálky, humenice, humeniční dřevo, humeník, oplocovňa, oplot, oplota, oplotek, oploteň, oplotňa, příbedří, sousečnice, srub, stěny, vopltňa.

      Slovensko: prielaz, prilaz, prilazek, stena, bočná stienka, stena s oblokom, stina, ščana, záčinová stena, priečka, príčka, preprečenie, oplotňa, kalander, parkan, rigel, rigeň, roštovňa, slak, karmentov, gaterfall, borito, valasztal, zrub.



      Návrh termínov:



      Ako názov na označenie tejto priečky navrhujeme používať v českej odbornej literatúre termín OPLOTEŇ a v slovenskej PRIE LAZ.



      3. Terminológia stodôl z hľadiska[/] stavebného materialu, konštrukcie nosných stien, konštrukcie krovu, tvaru strechy, pôdorysu, umiestnenia mlatu, počtu priestorov



      A. z hľadiska použitia stavebného materiálu stodôl navrhujeme používať termíny: stodola drevená, prútená, hlinená (nabíjaná a vykladaná, čes. termín vrstvená) , z váľkov, zo su rovej tehly, pálenej tehly, z kameňa, zo škvárobetonových tvárnic a betónová.



      B. z hľadiska konštrukcie nosných stien navrhujeme používať dva základné termíny: stenová a kostrová. Pozn. Obidva druhy stodôl sa od seba odlišujú v spôsobe nesenia strešnej konštrukcie. Pri stenových stodolách je celá váha strechy nesená kompaktne uzatvorenými stenami. Pri kostrových stodolách je vála strechy nesená úplne alebo čiastočne rôznymi druhmi stĺpov.

      B-1. z hľadiska bližšieho určenia (podľa použitia stavebného materiálu a stavebnej techniky) navrhujeme pri STENOVÝCH stodolách používať termíny: stodola zrubová (z mäkkého alebo tvrdého dreva), nabíjaná, vykladaná (v češtine vrstvená), z váľkov, zo surovej tehly, pálenej tehly, z kameňa, zo škvárobetonových tvárnic, z betónu.[/]

      Pozn. Pri kombinácii vyššie uvedených techník a stavebných materiálov navrhujeme v termíne uvádzať všetky druhy stavebného materiálu a techník, ktoré boli použité pri stavbe stien stodoly: stenová zo surovej tehly a kameňa; stodola z rubová s nadkládanými stenami (v tomto prípade sa jedná o kombináciu zrubovej a stĺpikovej konštrukcie, pričom jednotlivé trámy stien sú v uhloch viazané zrubovou technikou a v strede bočných stien sú zaprávané do stĺpika).



      Pri KOSTROVÝCH stodolách navrhujeme z hľadiska konštrukcie ich stien používať štyri základné termíny:



      a) Stodola stĺpikovo-rámovej konštrunkcie



      Pozn. Tektonickým základom stien tohoto druhu stodôl sú stĺpy, ktoré sú dolnym koncom zapustené do podvalových hrád a hore sú taktiež uzatvorené vencom hrád, čím vytvárajú základnú kostru (rám) stien. Medzipriestor medzi stĺpmi sa vypĺňal výpletom, drevom, doskami, hlinou, tehlami alebo kombináciou týchto materiálov, takže vznikli úplne uzatvorené steny. Materiál, ktorý vypĺňal medzipriestor medzi stĺpmi nemal však žiadnu statickú úlohu, váha strechy bola nesená stĺpmi s pomocou prepojených horizontálnych hrád.

      Z hľadiska bližšieho určenia (podľa použitia materiálu na výplň medzipriestoru) navrhujeme pre tieto stodoly používať nasledovné termíny: STODOLA STĹPIKOVO-RÁMO VEJ KONŠTRUKCIE s prútenou výplňou, drevenou v., doštennou v., tehlovou v., s kombinovanou výpl. dreva a váľkov apod.



      b) Stodola hrázdená



      Základom konštrukcie stien je rám (kostra), ako u predchádzajúceho druhu stodôl. Na rozdiel od nich sa celá kostra hrázdených stodôl stuží vzperami, ktoré bývajú šikmo začapované do podvalových hrád (prahov) a horného venca (lyžín). Medzi vertikálnymi stĺpikmi a vzperami sú zhotovené ešte trámce, ktoré rozdeľujú konštrukciu na menšie polia. Výplň kostry býva zhotovená najčastejšie zo surového tehlového materiálu. z hľadiska bližšieho určenia (podľa použitia materiálu na výplň kostry) navrhujeme používať nasledovné termíny: STO DOLA HRÁZDENÁ s výplňou pálenej tehly apod.



      c) Stodola pilierová



      Základnú kostru týchto stodôl tvorí 6 až 8 pilierov, ktoré nesú celú váhu strešnej konštrukcie. Priestor medzi piliermi vypĺňajú drevené trámy alebo dosky zapravené do žliabkov stĺpikov zamurovaných do pilierov. Na stavbu pilierov sa používala surová a pálená[/] tehla, kameň, škvárobetónové tvárnice a železobetón. Z hľadiska bližšieho určenia (podľa materiálu používaného na stavbu pilierov a výplň) navrhujeme používať tieto termíny: STODOLA PILIEROVÁ zo surovej tehly s drevenou výplňou; z kameňa s doštennou výplňou apod.



      d) Stodola stĺpová



      Základným znakom týchto stodôl je nosná stolicová konštrukcia pozostávajúca z dvoch radov 3 až 5 m vysokých stĺpov osadených vo vnútry stodoly, ktoré sú v hornej časti pospájané priečnymi a pozdĺžnymi hradami. Hlavnou funkciou takto vzniknutej kostry je nesenie váhy krovu a strešnej konštrukcie. Vo vzdialenosti 1,5 až 2 m od týchto vnútorných stĺpov sa budovali nízke steny, vysoké 1,5 až 2 m. Čelné steny sa budovali v líci s vjazdovými bránami. Týmto vznikla základná šírka stodoly, ktorá však bola väčšia ako základ strechy. z toho to dôvodu sa musela strecha predlžovať na obe pozdĺžne steny pomocou kratších krokiev. Steny týchto stodôl mali funkciu predovšetkým izolačnú a iba čiastočne spĺňali funkciu statickú. Ich steny boli zrubové, nadkladané, zo surovej a pálenej tehly, z kameňa, stĺpikovo-rámovej konštrukcie s prútenou, drevenou a doštennou výplňou. Z hľadiska bližšieho určenia navrhujeme (podľa materiálu a konštrukcie stien) tieto termíny: STO[/]DOLA STĹPOVÁ zo surovej tehly apod.



      C. z hľadiska konštrukcie krovu navrhujeme používať termíny:



      a) stodola s krokvovou konštrukciou,

      b) stodola so sochovou (čes. termín: s hřebenovou vaznicí) konštrukciou.



      D. z hľadiska tvaru strechy navrhujeme termíny:

      a) stodola so strechou valbovou,

      b) stodola so strechou polovalbovou,

      c) stodola so strechou sedlovou.



      E. z hľadiska pôdorysu navrhujeme termíny:

      a) stodola pravouhlá (obdĺžniková alebo štvorcová),

      b) stodola polygonálna (s päť až štrnásťuholníkovým pôdorysom) .



      F. z hľadiska umiestnenia mlatu a vjazdov navrhujeme termíny:

      a) stodola priečne prejazdná (mlat býva umiestnený v strede dlhších strán alebo býva asymetricky posunutý na jednu stranu priečelia),

      b) stodola pozdĺžne prejazdná (tieto stodoly majú mlat umiestnený po dĺžke a brány umiestnené na čelných, užších stranách stodoly).

      G. z hľadiska počtu záčinov v stodole navrhujeme termíny:

      a) stodola s jedným záčinom,

      b) stodola s dvomi začinmi,

      c) stodola s viacerými záčinmi.

Poznámky
1.
Nárečové názvy slovenské zostavil autor podľa dotazníkov EAS uložených v NÚ SAV a na základe vlastných výskumov.
2.
České nárečové názvy zostavil J. Vařeka podľa dotazníka NSČ pri ČSAV č. 28, vlastných výskumov a údajov v článku S. Utěšeného v časopise Slovo a slovesnosť 27, 1966, s. 40 a n.; jednotlivé nárečové názvy (až na výnimočné prípady) bližšie neurčuje, nakoľko ich geografické rozšírenie bolo spracované v Ústave pre jazyk český ČSAV.

Základná literatúra:
1.
      BALÁŠ, E.: Vznik a vývoj polygonálních stodol. Československá etnografie 9, 1961, s. 301-309.
2.
      BARABÁS, J.: Scheunen auf ungarischen Sprachgebiet. Deutsches Jahrbuch für Volkskunde 13, 1967, s. 1-15.
3.
      FROLEC, V.: Stodoly na Moravě a ve Slezsku. Narodno stvaralašstvo 11, 1972, č. 41-43, s. 111-120.
4.
      HYČKO, J.: Hospodársky dvor a hospodárske stavby v oblasti Myjavskej pahorkatiny. Zborník SNM - Etnografia 19, 1978; s. 44-84.
5.
      CHOTEK, K.: Pletené stavby na Slovensku. Slovenský národopis 2, 1954, s. 348-385.
6.
      KŠĺR, J.: Lidové stavitelství na Hané. Československá etnografie 9, 1961, s. 135-174, 222-256.
7.
      MRUŠKOVIČ, Š.: Príspevok k štúdiu Pudových hospodárskych stavieb na Záhorí. Slovenský národopis 8, 1960, s. 431-467. Stanislav Horváth

INFORMACE

Už při vydání prvního svazku slovníku L. Hosáka a R. Šrámka Místní jména na Moravě a ve Slezsku [obsah]

(Academia, Praha 1970) jsme napsali, že knížka je vynikající pomůckou rovněž pro národo[/]pisce a folkloristu. Dva tři roky už používáme obsáhlý druhý díl, který shrnuje hesla pod písmeny M-Ž a další dodatky, doplňky a přehledy (Praha 1980, s. 962). Co bylo řečeno už u prvního svazku, platí[/] beze zbytku také o svazku druhém. Autoři uvádějí nejen historické doklady a etymologii místních jmen, ale rovněž lidové názvy, některá pomístní jména částí obce a tu a tam lidovou etymologii, tedy toponymické pověsti, které žijí v tradici. Knížka L. Hosáka a R. Šrámka (ten se nejvíc zasloužil o národopisné a folkloristické údaje) není tedy jenom základní národopisnou příručkou, ale také důležitým pramenem. Oldřich Sirovátka

J. Malina - R. Malinová: Vzpomínky na minulost. [obsah]

Profil, Ostrava 1982
Autoři sledují případy odhalování některých nejasností z života prehistorického člověka pomocí vědeckého experimentu. Jde o záslužný čin, protože český čtenář dosud neměl možnost být seznámen s programy zahraničních středisek experimentálních modelovaných sídlišť. Neznáme blíže ani další experimenty z této oblasti, kde se úzce dotýká archeologie a národopis. Musíme ocenit erudici autorů v oblasti archeologie, současně je však třeba poznamenat, že právě znalost české a slovenské lidové kultury by mnohdy přinesla zásadnější doklady o některých tradičních technologiích, než je tomu u pracně shledávaných analogií z daleké ciziny. Nemile působí zjevná neznalost našich muzeí v přírodě; které stojí částí svého programu velmi blízko právě vzpomínaným

zahraničním experimentálním vesnicím. Chápejme proto tuto publikaci, určenou široké veřejnosti, jako výzvu našim etnografům k doplnění této zjevné mezery. Petr Šuleř

Urban, O.: Česká společnost 1848-1918. [obsah]

Svoboda, Praha 1982, 694 s.
Úctyhodné díla jak rozsahem, tak formou (autor "neztrácí dech" v živém stylu udržujícím napětí) determinuje společenské podmínky pro emancipaci českého národa a jeho kultury. I když se zaměřuje spíše na vývoj národní politiky, pojednává o době neobyčejně významné pro formování lidové kultury, neboť tradiční systémy se tehdy rozpadaly a česká společnost řešila vzájemné inovační obohacování kulturních tradic jejich obou krajních sociálních složek. Autor (na rozdíl od starších zpracování jiných autorů) nevčleňuje postavy do produkce po litických zájmů tříd a vrstev ve společenských hnutích, ale mnohem bohatěji vyjadřuje subjektivní snahy osob a skupin a jejich společenské důsledky ve složité komplexnosti vzájemných vztahů, aniž by sociální determinaci jednání porušil. Daří se mu argumentovat citací nebo parafrázováním velkého množství pramenných dokladů. I když v knize postrádáme sledování vztahů ke slovenské společnosti (byť i v rámci uherské politiky) a stručnou charakteristiku vývoje ekonomické síly české buržoazie z hle[/]diska národního hnutí, přece stojí za pozornost etnografů. Jiří Langer

Volodymyr Ľubymov: Jurij Jurijovyč Kosťuk. [obsah]

Naukovo popuľarna biblioteka CK KSUT č. 16, Prešov 1982, 120 strán
      Ide o bohato ilustrovanú monografiu, venovanú 70. výročiu narodenia najvýznamnejšieho bádateľa hudobného folklóru Ukrajincov východného Slovenska - doc. dr. Juraja Kosťuka.
      V kapitole "Životná cesta" autor podal stručný životopis jubilanta (narodenie na Zakarpatskej Ukrajine, štúdium hudby na pražskom konzervatóriu a Karlovej univerzite; účasť vo vojenskej hudbe 1. armádneho zboru v ZSSR, povojnová práca v Prahe a Prešove).
      V druhej kapitole "Hudobný profil" V. Ľubymov predstavil J. Kosťuka ako zberateľa a upravovateľa ľudových piesní, skladateľa, interpréta, dirigenta, zbormajstra, pedagóga a vedeckého .pracovníka.
      Kniha sa uzatvára bibliografiou publikovaných a rukopisných prác J. Kosťuka a článkov o jeho činnosti. z rukopisných prác pozornosť si zasluhujú predovšetkým dve jeho monografie: Zborová kultúra na Zakarpatskej Ukrajine a východnom Slovensku v rokoch 1918-38 (280 str.) a Zakarpatoukrajinská hudobná renesancia v rokoch 1918-38 (600 str.). v obidvoch monografiach je zvýraznená úloha českých hudobníkov a pedagógov pri formovaní[/] hudobného života Ukrajincov najvýchodnejšieho cípu Československa. Mikuláš Mušinka

Pjotr Leonidovič Kapica: Experiment, teorie, praxe. [obsah]

Vydala Mladá fronta ako 95. zv. edície Kolumbus. Praha 1982, 488 strán
      So zámerom popularizovať vedu vyšla kniha, ktorá v priereze informuje o činnosti a názoroch P. L. Kapicu (nar. 1894), nositeľa Nobelovej ceny za fyziku pre rok 1978.
      Súbor štúdií a referátov z obdobia piatich desaťročí možno rozčleniť do viacerých tematických cel kov: prvý odráža Kapicovu teoretickú a pedagogickú činnosť, druhý prináša portréty popredných ruských, sovietskych a svetových fyzikov, z ktorých mnohých poznal autor osobne.
      V poslednom problémovom okruhu nachádzame predovšetkým úvahy o otázkach organizácie a rozvoja vedy. Hoci vychádzajú najmä zo stavu a problémov fyziky, mnohé závery majú všeobecnú platnosť.
      Z hľadiska spoločenskovedných disciplín sú zaujímavé predovšetkým state venované tzv. "globálnym" problémom. Pri ich riešení sa popri zákonitostiach prírodných, vied "musia zohľadniť zákonitosti, ktoré zistili vedy o štruktúre a vývoji ľudskej spoločnosti".
      Napriek zdanlivej odťažitosti prináša kniha Experiment, teorie, praxe dostatok podnetov, aby sa oplatilo po nej siahnuť. Peter Salner

Vydalo Krajské osvetové stredisko; Banská Bystrica 1982
Slovenský národopis získal pozoruhodnou pracovní pomůcku i svérázné vědecké dílo knihou Martina Slivky, jejíž počátky předznamenaly autorovy studie v Národopisných aktualitách už v roce 1970 a 1973. Martin Slivka podává národopisnou filmografii Slovenska od počátků filmu až do roku 1975. Tato filmografie obsahuje bez televizních filmů 1450 jednotek filmů hraných; dokumentárních, školních a zpravodajských, zachycujících různé stránky lidové kultury Slovenska. Převážná část snímků (1178) je uložena ve Slovenském filmovém ústavu, značná část, především vědeckých filmů, je uložena v Umenovedném ústavu SAV (218) a menší počty pak v dalších odborných a osvětových institucích na Slovensku.
Autor zpracovává anotace filmů a přináší zdůvodnění této náročné práce v úvodních teoretických kapitolách. Vychází z poznání neobyčejného významu filmové dokumentace národopisných jevů, ale i z poznání zatím nedostatečné exploatace těch filmů, které už byly natočeny. Josef Jančář

Miroslava Ludvíková: Lidová výšivka na Podluží. [obsah]

Kultura a tradice sv. 15. Slovácké muzeum, Uh. Hradiště 1982[/]
V záslužné edici Slováckého muzea, založené už v roce 1965, vyšla jako 15. svazek pěkná práce M. Ludvíkové, vědecké pracovnice Moravského muzea, o vývoji výšivky v obcích z bezprostředního okolí Břeclavi, Autorka na základě rozboru způsobů vyšívání, vyšívacích materiálů i užití výšivky v posledních dvou stoletích přináší řadu cenných postřehů, platných pro vyšívání v lidovém prostředí vůbec. Po podrobném rozboru vývoje vyšívání v 19. století věnuje autorka správně velkou pozornost i proměnám tradiční lidové výšivky v první polovině 20. století: proměně materiálů i vzorů, vztahům mezi bílým a barevným vyšíváním a výšivce hotovené pro získání chudobných výdělků. Důležité jsou i postřehy o životě a osobnostech vyšivaček, zaznamenané ponejvíce přímou řečí, i pasáž o strojovém vyšívání a jeho funkci v novodobé obnově podlužáckých krojů.
Práce M. Ludvíkové o výšivce na Podluží je zajímavá nejenom pro národopisce, zejména v muzeích, ale i pro osvětové pracovníky a pracovníky družstev lidové výroby. Patří k těm pracím, jež jsou nezbytné pro metodologicky náročnější zpracovávání národopisných jevů do širších společenských souvislostí. Josef Jančář

Aagot Noss: Adolph Tidemand og folk han motte. [obsah]

Universitetsforlaget og Norsk Folkemuseum, Oslo-Bergen-Tromso, 1981, 248 stran, barevné i černobílé reprodukce[/]
      Význačná norská badatelka A. Nossová věnovala velkou pozornost vývoji kroje na podkladě studia děl výtvarného umění.
      Adolph Tidemand (1814-1876), kterému je věnována tato, v pořadí čtvrtá kniha, považoval jako malíř každodenního života svou práci stejně tak za sociálně historickou jako uměleckou. Zaznamenal věrně - a s detaily oblečení způsob života lidu celkem na 150 studiích. v mnoha případech je jeho kresba jediným dokladem jevu. Každá skica je doprovázena poznámkou o místě vzniku a často nechybí ani jméno modelu. Protože A. Nossová znala místo, získala za pomoci potomků, at již žijících v Norsku nebo vystěhovalých do Ameriky, přesné údaje o lidech, kteří byli malováni nebo zachyceni kresbou. Dobrými pomocníky jí byly archivní materiály a místní rodinné kroniky. Podařilo se jí dokonce získat fotografie některých modelů, ovšem z doby až o 60-70 let pozdější. Jsou zajímavé ze dvou hledisek, za prvé že dokazují spolehlivost malíře, za druhé že mnozí jsou fotografováni v takovém oblečení a v takové úpravě jako na Tidemandově obrázku, což je opět dokladem věrohodností jeho práce.
      Kniha je dokonale vypravená jak po stránce reprodukcí kreseb i obrazů, tak po stránce obsahové. Pro nás má význam nejen svou zajímavou metodou, ale i proto, že přináší mnoho srovnávacího materiálu pro vývoj kroje v 19. století vůbec. Miroslava Ludvíková

Skupina ze Ševětína v pořadu "U muziky" na MFF ve Strážnici 1983. Foto J. Uherka.