9

dárskej produkcie značné majetkové rozdiely. Na jednej strane to je veľkostatkárska držba pôdy, na druhej strane množstvo bezzemkov a poľnohospodárskych robotníkov. Pracovali ako sluhovia, bíreši a nádenníci na veľkostatkoch, majeroch a farských pozemkoch úrodnej Východoslovenskej nížiny a Košickej kotliny. Aj maloroľníci si museli často privyrábať u bohatých gazdov. Cez nárazové sezónne práce sa k nim pridávali celé zástupy sezónnych robotníkov z horských krajov, väčšinou zo Zakarpatskej Ukrajiny, od Humenného, Sniny, Medzilaboriec ap. Najpočetnejšie zastúpení boli v skúmanom kraji strední roľníci. Ich rady sa rozširovali po komasáciách za I. ČSR.
      V úrodnom zemplínskom kraji, najmä však na okolí Slovenského Nového Mesta sa dobre darilo vinohradníctvu.5) Pestovanie viniča - doložené písomne už z 13. a 14. storočia - bolo rozšírené aj po celom košickom kraji, s výnimkou chladnejších oblastí na severozápade a východe Slanských vrchov. s rozvojom továrenskej výroby v polovici 19. storočia sa v južnejších oblastiach rozmohlo pestovanie tabaku pre tabakovú továreň v Košiciach.
      Doplnkovými zdrojmi obživy za kapitalizmu bolo podľa miestnych podmienok drevorubačstvo, pálenie dreveného uhlia, povozníctvo, rybárstvo,6) včelárstvo a takmer všade rozšírená domácka výroba. Vplyvom slabo rozvinutej remeselnej výroby nadobudla domácka výroba plátna, poľnohospodárskeho náradia, košíkov ap. značné zastúpenie v živote dedinčanov. Remeselníkov zarábajúcich si výlučne remes[/]lom bolo v regióne veľmi málo. Vo väčšine prípadov sa remeslu venovali zruční roľníci. Zameriavali sa predovšetkým na remeslá súvisiace s poľnohospodárskou produkciou, ako je napríklad kováčstvo, kolárstvo, mlynárstvo ap. 7)
      V menej úrodnej Košickej kotline sa v polovici 19. storočia začali objavovať počiatky priemyslu. Priemyselná výroba na okolí Košíc sa rozvíjala ako doplnkový zdroj obživy v podobe kovoroľníctva. v porovnaní so zaostalejším a jednoznačne roľníckym Zemplínom sa košická oblasť stala priemyselnejším i kultúrne vyspelejším krajom. Na rozvoj Košíc a ich okolia nepochybne vplývalo susedstvo s priemyselným Gemerom a Spišom s rozvinutou baníckou a hutnickou výrobou, ako aj s robotníckou tradíciou. Počiatky priemyslu v košickom kraji však ľudové staviteľstvo, a ľudovú kultúru vôbec, podstatne neovplyvnili.
      Popri hospodárskych a sociálnych pomeroch vplývali na život domáceho roľnícko-vinohradníckeho ľudu v podmienkach kapitalizmu národnostné a náboženské pomery. Väčšinu miestneho obyvateľstva tvorili Slováci a Maďari. Nemci a Rusíni sa tu vyskytovali ojedinele. Po náboženskej stránke mali veľkú prevahu rímskokatolíci, hodne bolo tiež gréckokatolíkov a kalvínov. Evanjelikov sme zaznamenali v malom počte.
      Z hľadiska ľudového staviteľstva predstavoval daný región v období druhej polovice 19. a začiatkom 20. storočia prechodnú oblasť dreveného a hlineného staviteľstva. Základom konštrukcie obytných i hospodárskych budov

10

bolo drevo z listnatých stromov a prútie v kombinácii s hlinou. Na severe prevažovalo drevo, na juhu zase hlina.
      Spomedzi stavebných konštrukcií bola v sledovanom období najviac rozšírená stĺpikovo-rámová konštrukcia s drevenou výplňou. Spotrebovalo sa na ňu značné množstvo dreva. Vypĺňala sa kresanými trámami, guliačmi aj žŕdkami rôznej hrúbky; zapúšťali sa vo vodorovnom smere do kresaných žľabov nosných stĺpov. Niekde sa žliabky vytvárali pribitím dvoch zvislých latiek na okraje nosných stĺpov tak, že v strede vytvorili umelý žliabok. Stĺpikovo-rámová konštrukcia bola rozšírená na severe Východoslovenskej nížiny a Slanských vrchov. v minulosti sa toto územie považovalo často za oblasť hlineného domu, pretože pri povrchnom pohľade vyzerajú hlinou omazané drevené domy skutočne ako murované.
      V južnej časti Východoslovenskej nížiny sa stĺpikovo-rámová konštrukcia prelínala v druhej polovici 19. a začiatkom 20. storočia s rámovou konštrukciou s pletenými stenami.8) Ako výplet sa používalo prútie i dlhšie štiepané latky. Plietlo sa rozličným spôsobom, a to vo vodorovnom i vo zvislom smere. Štiepané latky sa vypletali obyčajne pomedzi vodorovne a riedko kladené pomocné žŕdky. Pletené stavby sú najvýraznejším príkladom prechodnej oblasti ľudového staviteľstva, pretože drevo a hlina sú tu takmer v rovnováhe. Torzá vypletanej rámovej konštrukcie sme zaznamenali v povodí riek. Obývali ich tu väčšinou nižšie sociálne vrstvy obyvateľstva. Najčastejšie sa však zachovali na hospodárskych stav[/]bách. Na niektorých, predovšetkým na stodolách, sa prútie neomazávalo hlinou. z toho dôvodu nadobúdala jeho výpleť estetické stvárnenie.
      Pletené domy prechádzajú do oblasti hlineného staviteľstva v južnom Zemplíne. Tam prevažovali domy stavané zo surových tehál. Pomerne kompaktná oblasť hlineného staviteľstva je evidentná na území Košickej kotliny. v Košickej kotline a v oblasti južne od Latorice sme výskyt murovaných hlinených domov zo surovej tehly a v menšom z nabíjanice zaznamenali na začiatku 20. storočia. Vytvorenie malého ostrovčeka kamenných domov na území Zemplínskych vrchov, na okolí Kráľovského Chlmca a v oblasti pod Vihorlatom podmieňoval výskyt vhodného lomového kameňa.
      Na celom juhovýchodnom Slovensku sa v sledovanom období stavali, strechy krokvovej konštrukcie spevnené kolíkmi. Najrozšírenejšou krytinou bola stupňovite kladená ražná slama. Na okolí Kráľovského Chlmca a Stredy nad Bodrogom nadobudla veľké rozšírenie trstina. Šindeľ, no najmä škridla a plech sa stali prejavom sociálneho postavenia majiteľa a zväčša nemali vplyv na územnú diferenciáciu ľudového staviteľstva. Výraznej sociálnej podmienenosti podliehala tiež zástavba dvora, ako aj dispozičné členenie obytných a hospodárskych stavieb a ich funkčné využitie.
      Najviac rozšírené za kapitalizmu boli trojdielne domy. Tradičné funkčné využitie jednotlivých priestorov, t. j. izba, pitvor a komora, pretrvávalo najmä. u stredných a nižších

11

vrstiev obyvateľstva. Jedinú obytnú jednotku obývali zvyčajne nerozdelené veľkorodiny, v ktorých panovali patriarchálne vzťahy. Nositeľmi vyššej úrovne v kultúre bývania sa stali lepšie situované roľnícke rodiny. Ich obydlia mali prednú izbu, pitvor a zadnú izbu. Komoru si postavili osobitne na dvore, alebo si ju pristavili v zadnej časti domu za maštaľ, respektíve za zadnú izbu. To však predpokladalo prestavbu maštale na komoru a prístavbu novej maštale.
      Existencia štvordielnych domov s prednou izbou, pitvorom, zadnou izbou a komorou, na ktorú nadväzoval ustajňovací priestor, bola podmienená vo väčšine prípadov stavbou nových domov. Využívanie prednej a zadnej izby záviselo od potrieb rodiny. Ak boli obidve obývané, predná izba patrila mladým a zadná izba starým rodičom. Táto situácia predstavuje počiatok narúšania kontinuity bývalých veľkorodín koncom 19., no najmä začiatkom 20. storočia. v prípade, že predná izba . plnila reprezentačnú funkciu domu, zostala jedinou obývateľnou miestnosťou domu len zadná izba. .
      Absenciu komory sme zaznamenali u bezzemkov a poľnohospodárskych robotníkov. Ich dvojdielne domy sa stavali samostatne alebo tiež v podobe dlhých domov s niekoľkými, obyčajne troma bytovými jednotkami. Dvojdomy, dvojstranná, respektíve nepravidelná zástavba dvora mali na prelome 19. a 20. storočia v sledovanom regióne menšie zastúpenie. Dlhé domy zložené z niekoľkých samostatných obytných jednotiek sa vyskytovali častejšie. Vše[/]

Dřevěný dům sloupkovitě-rámové konstrukce z roku 1778 pod slaměnou střechou. Sačurov č. 122, okr. Vranov nad Topľou. Foto J. Turzo, 1965.

obecné rozšírenie nadobudla jednostranná zástavba dvora zložená z jednotraktovej roľníckej usadlosti s ustajňovacími priestormi.
      V období rozpadu patriarchálnych vzťahov boli maštale, podobne ako ohniská v pitvore, prejavom samostatného hospodárenia jednot

12

Zděná chlebová pec s přistavěným sporákem.
Zámutov č. 115, okr. Vranov nad Topľou.
Foto J. Boďa, 1965.

livých rodín. Dve samostatné maštale konča domu dokumentovali hospodárenie dvoch samostatne gazdujúcich, i keď spoločne pod jednou strechou bývajúcich rodín. Maštale funkčne diferencované podľa druhov ustajňovaných zvierat vlastnili bohatí gazdovia. Stavali si tiež sýpky v podobe samostatných objektov na dvore. Súviselo to s prestavbou komory v dome na zadnú izbu, čo sa rozšírilo začiatkom 20. storočia, najmä však počas I. ČSR.
      Charakteristickou stavbou a identifikačným znakom roľníckych usadlostí boli stodoly. Dokumentovali rozvoj individuálneho hospodáre[/]

Chlévy rámové konstrukce s kombinovanou pletenou a vsazenou trámovou výplní.
Blatná Polianka č. 88, okr. Michalovce.
Foto J. Dérer, 1979.

nia v sociálne diferencovaných dedinách. Chudobní roľníci stodoly nemali. Gazdovia s menšou výmerou obývajúci dvojdomy alebo dlhé domy používali často spoločné stodoly. Umiestnenie stodôl na hospodárskom dvore podmieňoval charakter, tvar, no najmä. šírka pozemku. Veľkosť a dispozíciu stodôl určovali majetkové pomery majiteľov. Keďže v skúmanej oblasti bolo častým javom spoločné bývanie a gazdovanie nerozdelených veľkorodín, vyznačovali sa stodoly väčšou rozlohou. z typologického hľadiska boli stodoly väčšinou prejazdné. Dispozične sa členili na dva, častejšie na tri priestory so symetrickým pôdorysom.

13

Strechy mávali výlučne sedlový tvar a zväčša slamenú krytinu. Stavebné konštrukcie bývali obyčajne identické s technikami používanými pri obytných domoch, i keď pochopiteľne nemožno úplne generalizovať.
      Po preskúmaní ľudového staviteľstva a bývania na juhovýchodnom Slovensku sme dospeli k záveru, že všetky určujúce javy ľudového staviteľstva, t. j. stavebný materiál, konštrukcie, zástavba dvora, ako aj dispozícia obytných a hospodárskych budov, boli v podmienkach kapitalistickej spoločensko-ekonomickej formácie popri geografických podmienkach aj výrazne sociálne podmienené.
      Zámožní gazdovia si na území daného regiónu stavali domy z kameňa, zo stĺpikovo-rámovej konštrukcie s trámovou výplňou a zo surových tehál, čo záviselo od miestnych podmienok. U stredných roľníkov boli podľa surovinových zdrojov rovnako rozšírené hlinené domy zo surových tehál alebo z nabíjanice, ako aj drevené domy stĺpikovo-rámovej konštrukcie s trámovou výplňou. Tie isté konštrukcie používali maloroľníci. Stĺpikovo-rámovú konštrukciu však z nedostatku dreva častejšie vypĺňali rôznymi žŕdkami, prípadne úzkymi dlhými štiepanicami, ktoré vypletali pomedzi pomocné žŕdky. U bezzemkov `sme zaznamenali výskyt oboch typov hlinených domov i drevené domy zo žŕdok alebo štiepaníc. Okrem toho sa u chudobných vrstiev obyvateľstva najdlhšie udržali prútené stavby. Zistili sme ich aj u maloroľníkov, ale už len na hospodárskych objektoch. Kamenné domy sa vyskytovali vo väčšom meradle v podhorskej oblasti pod Vi[/]horlatom a na juhu Východoslovenskej nížiny, najviac na území Zemplínskych vrchov a na okolí Kráľovského Chlmca. Stĺpikovo-rámová konštrukcia s trámovou výplňou zaberala severnú časť Východoslovenskej nížiny. v strede Východoslovenskej nížiny, ktorá je na drevo chudobnejšia, prevládala žŕdková a štiepanicová výplň stĺpikovo-rámovej konštrukcie. v povodí riek na území strednej a juhovýchodnej časti Východoslovenskej nížiny sa osvedčila rámová konštrukcia s prútenou výplňou. Juhovýchod Východoslovenskej nížiny a územie Košickej kotliny zaberala oblasť hlineného staviteľstva.
      Týmto územným rozčlenením sme súčasne dospeli k vytvoreniu lokálnych dobových foriem ľudového staviteľstva na juhovýchodnom Slovensku, ktoré zodpovedajú sociálnej štruktúre dedinskej pospolitosti za kapitalizmu. Každá lokálna dobová forma ľudového domu je akýmsi súborom stavebných, architektonických, výtvarných a tiež sociálnych prvkov, z ktorých niektoré sa vyskytujú na viacerých miestach, iné sú úzko lokálne obmedzené a dodávajú architektúre krajový kolorit.9)
      I. Košická oblasť
      Hlinená roľnícka usadlosť stredného roľníka z druhej polovice 19. a zo začiatku 20. storočia z územia Košickej kotliny, pre ktorú je z architektonickej stránky charakteristické:
1. Hlinený trojdielny alebo štvordielny obytný dom vymurovaný zo surových tehál a z vonkajšej i z vnútornej strany obielený.

14

Krytý slamenou valbovou strechou alebo sedlovou strechou so štítmi vymurovanými v jednej úrovni s priečelím. Dispozične členený na jednu alebo dve izby, pitvor, komoru a ustajňovací priestor na konci obydlia.
2. Hlinená trojdielna stodola symetrického pôdorysu vymurovaná zo surových tehál, prípadne novšie doštená stodola dvojdielnej dispozície. v obidvoch prípadoch krytá slamenou strechou sedlového alebo valbového tvaru.
      II. Vranovská oblasť Kamenná alebo drevená roľnícka usadlosť bohatého gazdu z druhej polovice 19. a zo začiatku 20. storočia z podhorskej oblasti pod Vranovom nad Topľou na severozápade Východoslovenskej nížiny. z hľadiska ľudového staviteľstva a bývania sú pre usadlosť príznačné tieto javy:
1. Kamenný alebo drevený podpivničený trojdielny, respektíve štvordielny dvojizbový dom stĺpikovo-rámovej konštrukcie so zapustenou trámovou výplňou, obojstranne omazaný hlinou a obielený. Krytý stupňovite uloženou slamou, prípadne šindľom. Ukončený dvoma ustajňovacími priestormi podľa druhu hospodárskych `zvierat.
2. Samostatne postavená jednopriestorová kamenná alebo drevená sýpka stĺpikovo-rámovej konštrukcie, krytá tvrdou krytinou.,
3. Priestranná drevená stodola stĺpikovo-rámovej konštrukcie s trámovou výplňou, prí-[/] padne novšie obitá doskami. Krytá stupňovite uloženou slamenou strechou valbového tvaru. Dispozične s trojdielnym symetrickým pôdorysom.
      III. Sobranecká oblast Drevená roľnícka usadlosť stredného roľníka z druhej polovice 19. a zo začiatku 20. storočia pochádzajúca zo severovýchodnej časti Východoslovenskej nížiny na okolí Sobraniec, pre ktorú sú z hľadiska ľudového staviteľstva charakteristické nasledovné javy:
1. Drevený trojdielny alebo štvordielny obytný dom stĺpikovo-rámovej konštrukcie s trámovou výplňou, obojstranne omazaný hlinou a obielený. Krytý valbovou strechou so stupňovite uleženou slamenou krytinou. Dispozične členený na jednu alebo dve izby, pitvor, komoru a ustajňovací priestor.
2. Drevená trojdielna stodola symetrického pôdorysu s prístavkami. Postavená stĺpikovo-rámovou konštrukciou , s trámovou výplňou a krytá valbovou strechou so stupňovite kladenou slamenou krytinou.
      IV. Pavlovská oblasť Drevená roľnícka usadlosť maloroľníka z druhej polovice 19. a zo začiatku 20. storočia zo strednej časti Východoslovenskej nížiny v okolí Pavloviec nad Uhom a Oborína, ktorá sa z architektonickej stránky vyznačuje takýmito znakmi:
1. Drevený dom stĺpikovo-rámovej konštrukcie s výplňou stien zo žŕdok alebo z vypletených štiepaníc, obojstranne omazaný hli

15

nou a obielený. Krytý valbovou strechou so stupňovite uloženou slamenou krytinou, prípadne tiež s krytinou z trstiny. Trojdielny pôdorys obydlia členený na izbu, pitvor a komoru, za ktorou nasleduje maštaľ.
2. Rozlohou malá dvojdielna drevená stodola rámovej konštrukcie vypletená prútím. Krytá valbovou strechou zo slamy, trstiny alebo z rákosia.
      V. Trebišovská oblasť Drevené alebo prútené želiarske obydlie bezzemka, respektíve poľnohospodárskeho robotníka z druhej polovice 19. a zo začiatku 20. storočia zo strednej alebo južnej časti Východoslovenskej nížiny v povodí riek v trebišovskom kraji nasledovného vzhľadu:
1. Drevený dom stĺpikovo-rámovej konštrukcie s výplňou vypletenou zo štiepaníc, prípadne dom rámovej konštrukcie vypletený prútím, omazaný hlinou a obielený. Krytý valbovou strechou zo slamy alebo z trstiny. Po dispozičnej stránke dvojdielny pôdorys bez komory s izbou a pitvorom. Charakteristickým znakom je spájanie niekoľkých bytových jednotiek v jednej línii pod spoločnú strechu, čím vznikali dvojdomy alebo dlhé domy. Absencia stodoly.
      VI. Chlmecká oblasť Vínna pivnica stredného roľníka - vinohradníka z druhej polovice 19. a zo začiatku 20. storočia z tokajskej oblasti na okolí Kráľovského Chlmca a Slovenského Nového Mes-[/] ta v južnej časti Východoslovenskej nížiny, pre ktorú sú príznačné tieto znaky:
1. Murovaná vínna pivnica z tufového kameňa, hĺbená do zeme do tvaru strmo klesajúceho a dosť úzkeho žriedla. Do žriedla ústia vlastné vínne pivnice bochníkového tvaru s pomerne malou rozlohou, uzatvorené drevenými dverami. Situovanie v extraviláne obce vo svahovitom teréne.
      VII. Sakrálny objekt Drevená rímskokatolícka zvonica z druhej polovice 19. a zo začiatku 20. storočia z ktorejkoľvek časti juhovýchodného Slovenska s takýmto vonkajším vzhľadom:
1. Drevená zvonica jednoduchej doštenej konštrukcie s ozdobnou latkovou výplňou v hornej časti. Krytá šindľovou alebo p)echovou strieškou ihlancovitého tvaru.

      Je pochopiteľné, že pri vymedzovaní lokálnych dobových foriem ľudového staviteľstva ide vždy o vedeckú abstrakciu. No v našom prípade ich vytváranie nebolo samoúčelné, nebolo konečným cieľom našej práce, ale len prostriedkom, teoretickým východiskom pre výber charakteristických a súčasne špecifických objektov ľudového staviteľstva z vymedzeného územia i obdobia pre Múzeum slovenskej dediny. Pri hľadaní zodpovedajúcich objektov v teréne na základe vytvorených vedeckých modelov sme si v praxi overovali ich opodstatnenosť a správnosť. Nájdením požadovaných objektov sa nám naše teoretické hypotézy potvrdili.

16

Poznámky
1.
      VEREŠÍK, J.: Osídlenie Slovenska. Slovensko 3. Lud - 1. časť. Bratislava 1974, s. 459-460.
2.
      JEŘÁBEK, R.: Lidová architektura nebo lidové stavitelství? Podnět k terminologické diskusi. - In: Ľudové staviteľstvo v karpatskej oblasti. Bratislava 1974, s. 23-37.
3.
      Dotazník vypracovala dr. Eva Pančuhová s využitím Dotazníka ku kartografizácii ľudového staviteľstva v Československu; ktorý vydal EÚ SNM v Martine v roku 1968.
4.
      Získaný materiál je uložený v archíve MSD a vo fotodokumentácii EÚ SNM.
5.
      BOROVSKÝ, Š.: k rozšíreniu vinohradníctva na vý[/]chodnom Slovensku. Nové obzory 9, 1967, s. 91-103.
     
6.
      MJARTAN, J.: Príspevok k výskumu ľudového rybárstva na východnom Slovensku. Nové obzory 17, 1975, s. 233-306.
7.
      NOVOTNÝ, J.: Ke stavu řemeslné výroby a postavení řemeslníků na východním Slovensku v první polo. vině 19. století. Nové obzory 12, 1970, s. 47-90; ŠPlESZ, A.: Remeslo a domácka výroba v Zemplíne v 18. storočí. Nové obzory 5, 1963, s. 95-98.
8.
      CHOTEK, K.: Pletené stavby na Slovensku. Slovenský národopis 2, 1954, s. 237-284.
9.
      FROLEC, V.: Základní problémy klasifikace lidového domu. Národopisné aktuality 13, str. 175.

DIE VOLKSARCHITEKTUR UND IHRE LOKALEN ZEITFORMEN IN DER SÜDOST-SLOWAKEI
(Zusammenfassung)

      Die Studie behandelt den Volksarchitekturcharakter im Tieflandsteil der Ostslowakei in der zweiten Hälfte des 19. und zu Beginn des 20. Jahrhunderts. Die Volksarchitektur wird geprüft auf dem Hintergrund wirtschaftlich-ökonomischer und sozialer Verhältnisse, die nebst den Naturbedingungen ihre Entwicklung [a][A]usgangspunkt für die Studie dient ein in den Jahren 1976-1978 mittels Fragebogen gewonnenes Forschungsmaterial für die Bedürfnisse des Museums des Slowakischen Dorfes - der gesamtslowakischen ethnographischen Exposition im Freien. Der Schwerpunkt der Studie besteht darin, lokale Zeitformen der Volksarchitektur in der Südostslowakei aus der zweiten Hälfte des 19. und dem Beginn des 20. Jahrhunderts zu bestimmen. Es gehören dazu ein Lehmbauernanwesen aus dem Gebiet des Košicer Talkssels, ein Bauernanwesen von Stein und Holz aus dem Untergebirgsgebiet bei Vranov an[/] der Topľá, ein hölzernes Bauernhaus aus der Umgebung von Sobrance, ein hölzernes Bauernhaus aus der Umgebung von Pavlovice am Uh und aus Oborín, ein baufälliges Holz- oder Rutenhaus aus dem mittleren oder südlichen Teil des Trebišover Bezirks. Elemente einer regionalen Spezifität trägt der Weinkeller eines Weingärtners aus dem Tokajer Gebiet in der Umgebung von Královský Chlmec und Slovenské Nové Mesto und ein hölzerner römisch-katholischer Glockenturm. Die Bildung der erwähnten lokalen Zeitformen, welche in der Studie näher beschrieben sind, diente zum theoretischen Ausgangspunkt für die Auswahl charakteristischer und gleichzeitig spezifischer Objekte der Volksarchitektur aus der Südostslowakei für die gesamtslowakische ethnographische Exposition im Freien.
      Übersetzung: J. Švec

17

Zděný dům z konce 19. stol. z nepálených cihel krytý slaměnou krytinou. Perín-Chym č. 140, okr. Košice.
Foto I. Darula, 1979.

18

Národopisné aktuality roč. XXI. - 1984, č. 1

STRAVA A JEJ ZDROJE U PASTIEROV HOVÄDZIEHO DOBYTKA NA OKOLÍ TRENČÍNA [obsah]


      MILAN CHLEBANA, Trenčianske múzeum, Trenčín
      Pasenie hospodárskych zvierat bolo sezónnym zamestnaním, ktoré zabezpečovalo pastierom príjem v naturálnej i peňažnej podobe. Peniaze dostal pastier už pri prvom výhone dobytka na pašu1) a ďalšiu sumu po skončení pasenia podľa počtu pasených zvierat. Časť platu - v niektorých prípadoch rozhodujúcu - prevzal pastier v naturálnej forme. Boli to plodiny ako surovina k príprave jedál a zároveň jedlá v stave určenom na priamu konzumáciu. Pri kolektívnom pasení platili chovatelia pastierovi peniazmi a naturáliami, pri individuálnom pasení dostal najatý pastier každý deň stravu a po skončení pasenia oblečenie i obuv podľa dohody. Menšie peňažné obnosy mali charakter nedohodnutého jednorazového príspevku, ktorý spravidla závisel od majetkovej situovanosti chovateľa, alebo ešte skôr na jeho žičlivosti, resp. skúposti.[/]
      Naturálne produkty odovzdávali chovatelia pastierovi aj v deň. prvého výhonu zvierat. v Selci a Veľkých Stankovciach to boli múka a vajcia. Vyberala ich pastierova žena v každom dome, z ktorého bol dobytok v spoločnom stáde. Zároveň počastovali pastiera pohárikom pálenky, tabakom, cigaretami. Individuálni pastieri (deti v školopovinnom veku) si odnášali surové alebo varené vajíčka, ktoré mali zároveň apotropajnú funkciu - pohládzanie zvierat, alebo gúľanie vajíčok okolo nich. Gazdiná zo Záblatia upiekla v tento deň veľký osúch a odovzdala ho pastierovi. Podľa toho, ako bol upečený, a tiež podľa toho ako mu chutil, s takou chuťou mali žrať zvieratá po celý rok.2) v Košeci dostal pastier v deň prvého výhonu jeden chlieb, jeden kilogram slaniny a liter pálenky. Odovzdanie týchto produktov mal na starosti richtár. Okrem racio

19

nálneho využitia pomáhali potravné články aj magicky zabezpečiť prosperitu a zdravie dobytka hneď na začiatku pastierskej sezóny.
      Počas celej pastierskej sezóny sa obecní pastieri starali o jedlo sami. Pripravovali im ho.manželky a bolo určené aj pre pomocníkov hlavného pastiera, či to boli vlastné deti, alebo si ich najal. Pastier jedol tri razy cez deň a konzumácia jednotlivých pokrmov bola prispôsobená dennému rozvrhu práce:
      Raňajky: zavčasu, už okolo piatej hodiny, pozostávali z polievok, spravidla zemiakovej alebo zasmaženej. Po raňajkách odišiel pastier so stádom na pašu a vracal sa napoludnie. So sebou si nebral žiadne jedlo, nanajvýš kúsok chleba.
      Obed: napoludnie, podľa návratu z paše okolo l1.-12. hodiny. Hlavným jedlom a často jediným bola opäť polievka, napr. fazuľová so zemiakmi, prípadne tekvica (gina), alebo iná omáčka. Niekedy bola d'alším jedlom cestovina - halušky, rezance.
      Večera: po návrate z paše. Jej čas bol v jednotlivých obdobiach sezóny pohyblivý podľa dĺžky denného svetla, približne od 19: do 21. hodiny. Jedlom bola polievka s chlebom, zostatky od obeda, koncom leta a v jeseni zemiaky s mliekom.
      Týmto spôsobom sa stravoval pastier vtedy, ak pásol vo svojom stáde dojné kravy a tie bolo treba priháňať do dediny k poludňajšiemu dojeniu. v inom prípade zostával pastier aj so stádom na paši po celý deň, a preto mohol varené jedlo konzumovať len na raňajky a na večeru. So sebou si vzal chlieb s tva[/]rohom, maslom, kúskom slaniny, případne ovocie - suché alebo čerstvé. v obciach, ktoré majú svoj chotár v blízkosti Váhu, nachádzajú sa rozsiahle pasienkové plochy, nazývané sigote. Využívali sa na pasenie jalového dobytka, ktorý nebolo treba každý deň prihánať do obce, ale zostával tu celú sezónu. Vtedy pastierovi i jeho pomocníkovi nosila jedlo manželka, prípadne niekto z rodiny ráno a večer. Na obed odchádzal pastier sám do obce a jedlo priniesol aj tomu, kto pásol s ním.
      Na prinášanie stravy z obce boli odkázaní tiež pastieri, ktorí zostávali s dobytkom na letných filiálnych hospodárstvach. v obciach Dolná Poruba a Omšenie mali pomenovanie šopi (sign. šopa),3) v Trebichave maštale, vo Vršatskom Podhradí salaše. Zariadenie týchto stavebných objektov nebolo prispôsobené na prípravu varených jedál, resp. len v ojedinelých prípadoch a nedostatočne.4) v Dolnej Porube, Omšení i Trebichave boli jednopriestorové a pastieri spávali na pôjde nad maštaľou. Vo Vršatskom Podhradí sa pri maštali nachádza aj obytná miestnosť so sporákom, ktorý však slúžil len na prikúrenie v chladnejších dňoch. O dobytok sa starali prevažne deti a mládež, dojili kravy, odkladali mlieko, kým dospelí mali na starosti transport mlieka a prinesenie váreného jedla pre pastierov. Nosili im najčastejšie polievku s chlebom (Dolná Poruba), bohatší i syr a maslo,5) ďalej zasmaženú polievku, kapustu naslatko. Jedlo, ktoré sa často vyskytovalo v strave pastierov, boli polesníki pripravené z na

20

strúhaných zemiakov. Cesto natreté na kapustných listoch sa pieklo v chlebovej peci. Upečené polesníky sa polievali roztopeným maslom a posypali tvarohom. Pastieri na filiálnych hospodárstvach si prilepšovali stravu zberom lesných plodín, ovocia a pitím mlieka v sladkej i kyslej podobe.6)
      Získaný terénny materiál ukazuje, že obilniny a pokrmy z múčnych jedál boli hlavnými formami odmeny pastierov, ktorí pásli hromadne hovädzí dobytok v celej obci, alebo väčšine chovateľov.7) Pastieri i . ďalší pamätníci zhodne uvádzajú, že mierou obilia bola štvrtka, ktorej veľkosť nebola jednotná. Napríklad v obci Veľké Bierovce dostal pastier od jedného kusa hovädzieho dobytka 1,5 štvrtky obilia, z toho jednu štvrtku jačmeňa a pol štvrtky pšenice alebo raži. Prevažovalo teda kŕmne obilie pred chlebovým. Jednu štvrtku obilia prirovnávajú k hmotnosti 12 kg. v susedných Opatovciach platili za pasenie jednu štvrtku, ale táto štvrtka obsahuje pre zmenu 15 kg obilia. Vo Veľkých Stankovciach bolo určené platiť pastierovi za jeden kus jalového dobytka alebo mladého žrebca pol merice obilia - asi 24 kg. To isté množstvo sa platilo za jeden pár koní, kráv alebo volov. Pastier si poznačil na papier počet kusov paseného dobytka a tiež to, koľko obilia mu jednotliví chovatelia odovzdali. Podobne ako v Opatovciach i v Zemianskom Lieskovom mala štvrtka obilia 15 kg, ktoré dostal pastier od chovateľov za jedno dobytča. Mohol to byť jačmeň, raž alebo pšenica, podľa toho, čo kto mal. v Kubre a Opatovej nad Váhom mal pas[/]tier určené od jedného kusa pol merice (niečo menej ako 30 kg). v Opatovej nad Váhom túto čiastku priviezli niektorí roľníci do domu pastiera, od iných si ju prevzal sám. v uvedených lokalitách sa za pasenie platilo približne rovnakým množstvom obilia. Malé odchýlky boli výsledkom miestnej tradície, prípadne záviseli na množstve dobytka v čriede.
      Okrem obilnín sa objavujú aj strukoviny, konkrétne fazuľa. v Opatovciach ju vyberala pastierova manželka na Jána po Vianociach v množstve pol až jeden liter za jeden pasený kus. Vo Veľkých Bierovciach informátor uviedol staršiu mieru. Bola to jedna holba fazule za jedno zviera.
      Obilie získané týmto spôsobom si dal pastier zomlieť - podľa potreby - a časť z neho predal, pretože potreboval aj finančnú hotovosť pre seba i svoju rodinu.
      Ďalšiu časť platu odovzdávali roľníci spravidla mimo pastierskej . sezóny. Pozostávala z chleba8) a koláčov. Chlieb a jeho množstvo boli vopred dohodnuté medzi majiteľmi dobytka a pastierom. Vo Veľkých Stankovciach to bol jeden chlieb za celú sezónu od jedného zvieraťa. Podobne v obciach Krivosúd-Bodovka, Nemšová. v Opatovej nad Váhom uvádzajú chovatelia štyri chleby za sezónu, v Kubre dostával dedo pastiera Jána Honečka tri chleby, ale zasa menej obilia. Ďalšiu polovicu chleba dostal pastier vtedy, ak pásol po sviatku Všechsvätých. Také isté množstvo chleba patrilo pastierovi vo Veľkých Bierovciach na celú sezónu. Podobne ako obilie, tak i chlieb

21

  odovzdávali roľníci v jednotlivých obciach v rozdielnom množstve.
      Spravidla po skončení pastierskej sezóny, resp. mimo tohto obdobia, odovzdávali pastierovi ďalšiu časť pláce, tentoraz vo forme koláča. Táto odmena bola v niektorých lokali[/]tách pravidlom, v iných nie. v Novej Vsi nad Váhom nosil obecný pastier na Martina (11. novembra) prúty9) po tých domoch, z ktorých mal zvieratá vo svojej čriede. Pri tejto príležitosti povinšoval v rodine zdravie všetkým jej členom, za čo dostal od gazdinej koláč

22

(calta) z jedného kilogramu múky. Ak sa jesenné pasenie predĺžilo do tohto termínu vo Veľkých Stankovciach, niektorí roľníci obdarovali pastiera menšou peňažnou sumou, koláčom, tabakom. Okrúhly koláč s dierou chodila vyberať pastierova žena na sviatok sv. Štefana (II. sviatok vianočný) v Kubre. Vo Veľkých Bierovciach piekli tento koláč pre pastiera na sviatok sv. Ducha a na hody 21. októbra. Koláč (cipolek) bol určený v Nemšovej pastierovi na sviatok sv. Ducha. Ten istý termín označoval v Soblahove malý chlebík, ktorý dostal pastier pri vinšovačke na Nový rok po domoch tých gazdov, ktorým pásol dobytok. v Zemianskom Lieskovom si vyberal koláč na Veľkú noc. v Drietome piekli pre pastiera koláč na sviatok Všechsvätých a nazývali ho calta.
      Strava pastierov pasúcich dobytok individuálne bola čiastočne odlišná oproti obecným pastierom. Rozdiel bol tiež v systéme stravovania. Kým v predchádzajúcom prípade sa staral o jedlo svoje i pomocníkovo pastier, resp. jeho manželka, individuálnym pastierom ho poskytoval majiteľ dobytka: vlastni rodičia, alebo pri najímaní ten, komu pásli. Ak páslo dieťa, prípadne iný člen rodiny dobytok zo svojho domu, stravu na celý deň zabezpečovali rodičia. Bolo tak i v tom prípade, ak pásol dobytok aj inému vlastníkovi. Cudzí majiteľ pasených zvierat potravu pastiera len prilepšoval. Hlavnú odmenu potom vyplatil v peniazoch, alebo odevných súčiastkach. Zaopatrenie jedlom na celý deň počas pastierskej sezóny poskytoval majiteľ dobytka vtedy, ak mal na[/]jatého pastiera len pre seba.
      Jedlom, ktoré si najčastejšie brali individuálni pastieri, ba možno konštatovať, že takmer bez výnimky, bol chlieb. v mnohých prípadoch v jeho obyčajnej podobe, tak ako ho odkrojili z bochníka, dochutený soľou.10) Samotný chlieb bol jedlom pri pasení na pol dňa, alebo v nemajetných rodinách i na celý deň. Ak bol tvrdší, pastieri si ho piekli nad plameňom alebo v žiari ohňa.11) k chlebu bývala často sprievodným jedlom tekutina: mlieko, biela káva, prípadne čierna káva z náhražkových kávovín. Pri celodennom pasení sa tekutiny objavujú pravidelne. Ďalšie jedlá k chlebu pozostávali z domácich produktov: tvaroh,12) ovčí syr, slanina, ktorú si upravovali na ohni opečením. v Omšení spomínajú tzv. hlúboví kabáč, upečený z kapustného hlúba, v Hornom Srní zasa k a b á č , upečený v rúre sporáka. Mal kruhovú podobu a bol z nekysnutého cesta. Podobne ako v deň prvého výhonu i v ďalšej časti pastierskej sezóny si nosili pastieri vajcia, niektorí varené, iní surové, ktoré v tejto podobe i konzumovali. Tieto jedlá sa opakovali s minimálnymi obmenami počas celého obdobia pasenia. Treba k nim pridať ešte sušené hrušky, slivky a polené sušené jablká nazývané ščjépki (Horné Srnie, Moravské Lieskové, Selec) . v niektorých častiach regiónu považovali sušené ovocie za núdzové jedlo.13)
      Určitú zmenu a rozšírenie sortimentu jedál pastierov prinášali letné a predovšetkým jesenné mesiace, kedy dozrievalo ovocie, lesné plody i niektoré poľnohospodárske produkty.

23

Tieto články si pastieri odnášali už z domu, alebo ich vyhľadávali na miestach pasenia. Strava pastierov sa stávala zdravšou a pestrejšou. Začiatkom leta dozrievajú jahody a to boli prvé lesné plody, ktoré pastieri zbierali. Konzumovali ich priamo na paši po odtrhnutí, alebo zhromaždili určité množstvo a zjedli naraz. Okrem toho ich nosili domov mladším súrodencom, alebo na predaj. k ďalším lesným plodinám patria červené a čierne maliny, huby a na sklonku leta i lieskovce. Obľúbenou pochúťkou pastierov boli tiež drienky, niekedy trnky a plody hlohu. Lieskovce, huby, šípky i rascu zbierali predovšetkým deti do zásoby na zimné obdobie:
      Najviac možností na doplnenie svojej stravy mali pastieri v jeseni. s obľubou piekli zemiaky, ktoré si nabrali na najbližšom poli pri pasienku, alebo cestou na pašu. Zemiaky ukladali do pahreby z uhlíkov a popola. Na dochutenie používali soľ. Velmi často nechali zemiaky v zhasínajúcom ohni, aby si ich upečené vybrali na druhý deň. Podobne ako zemiaky piekli v ohni i kukuricu, ktorú predtým zbavili šúpolia. v tomto čase poskytovali plody i ovocné stromy: hrušky, jablká a rôzne druhy sliviek. Konzumovali ich surové, s výnimkou jabĺk, ktoré skôr zo zábavy ako z potreby piekli nad plameňom ohňa, napichnuté na palici. v Dolnej Súči a Hornom Srní si deti-pastieri brávali se sebou hrniec. Pri jesennom pasení na lúkach im slúžil na varenie lekváru zo sliviek. Lekvár celkom nedovarili, ale konzumovali tzv. lizák. Je riedky a deti ho jedli ako maškrtu.[/]
      K jedlám, ktoré si pastieri tradične pripravovali na paši, patria i huby. Pastieri si vybrali len tie, na prípravu ktorých stačili oheň a soľ. v surovom stave jedli rýdzik surovičkový (LACTARIUS VOLEMUS), nazývaný surovietka (Horné Srnie), posypaný soľou. Rýdzik korenistý (LACTARIUS PIPERATUS), nazývaný mlieč konzumovali tiež na paši. Klobúk upiekli na uhlíkoch a potom vykrúcali, na dochutenie posypali soľou. Na ohni piekli pastieri aj plávku zelenkastú (RUSSULA VIRESCENS). Pred pečením stiahli šupku z klobúka, upečenú posypali soľou. Príprava húb, ako doplnok stravy pastiera, mala význam predovšetkým v období prvých desaťročí 20. storočia, aj to nie rovnako vo všetkých roľníckych vrstvách.
      Okrem jedál rastlinného pôvodu prilepšovali si pastieri svoju potravu aj rybami a mäsom. Ryby bolo možné loviť v horských pstruhových potokoch a v tokoch väčších riek, vo Váhu, Vláre. Ulovené ryby očistili, posolili a pripravili na ohni. v Hornom Srní rybu zabalili do papiera a namazali blatom. Potom ju vložili do pahreby a nechali upiecť. Mäso bolo údajne veľmi chutné a konzumovali ho samotné. Pri tejto príležitosti spomenieme aj lov rakov a ich prípravu pomocou ohňa. Jozef Ľudovít Holuby uvádza, že v lubinskej doline pastieri pečú raky na žeravom uhlí bez toho, aby ich najskôr usmrtili.14) Väčšinou však pastieri pred pečením raky usmrtili vytrhnutím chvosta. Podotýkame, že lov rýb a rakov boli činnosťou, ktorou sa zaoberali pastieri v detskom veku.

24

      Oproti tomu pytliacky lov zveri bol záležitosťou staršej mládeže a dospelých, pretože vyžadoval viacej zručnosti a skúseností.15) Pozornosť zamerali na menšiu zver - zajace, králiky, bažanty, jarabice. Bez strelných zbraní boli však výsledky lovu málo uspokojivé. Ak sa zviera podarilo uloviť, upiekli ho nad ohňom, posolili a zjedli s chlebom.
      Konzumovanie jedál sprevádzalo aj pitie tekutín; v problematike, ktorú sledujeme, je to predovšetkým voda. Na paši vždy vyhľadávali vodné zdroje, ktoré využívali pre seba, ale i na napájanie dobytka. Boli to studničky s menším alebo väčším prameňom. Pastieri ich pravidelne čistili a upravovali. Pri niektorých prameňoch sa nachádzali aj žľaby, v ktorých sa zhromažďovalo väčšie množstvo vody pre zvieratá. Ak si pastieri nenosili so sebou tekutiny z domu, zapíjali jedlá vodou. Najjednoduchším spôsobom pitia bolo priame priľahnutie k studničke. v inom prípade poslúžil hrnček či fľaša. Stávalo sa, že na vode plávala nečistota. Vtedy pastieri pili vodu pomocou slamky, alebo stebla trávy. Ak takú vodu nabrali do flaše, priložili na jej hrdlo vreckovku alebo látku z košele a len potom sa napili. Nečistota se usadila na tkanine. Starší pastieri používali na pitie vody klobúky. v letných horúčavách, ale aj inokedy si brávali pastieri so sebou vodu do zásoby. Robili tak vtedy, ak odchádzali na miesta, kde sa vodné zdroje nenachádzali. v priebehu dňa sa k nim vracali. Zvyčajne jeden pastier vzal fľaše aj svojim kamarátom, ktorí mu zasa strážili doby[/]tok. Pastieri pili aj vodu z lesných potokov, ak určite vedeli, že nie sú znečistené. Okrem vody na uhasenie smädu slúžili aj lesné plody a ovocie, ktorých zber a konzumáciu sme uviedli vyššie.
      V období po druhej svetovej vojne sa strava pastierov do určitej miery zmenila. Túto zmenu ovplyvnilo spriemyselnenie potravinárskych odvetví a rozšírenie obchodnej siete. Naďalej zostal dôležitým článkom chlieb, mlieko, biela káva, tvaroh, slanina. z obchodu sa prikupovali údeniny - salámy, klobásy, párky, mäsové konzervy, z mliekárenských výrobkov rôzne druhy syrov, bryndza. Deťom kupovali rodičia tiež cukríky i ďalšie sladkosti, pečivo. Na uhasenie smädu si deti nosili aj nápoje v práškovej podobe, rozpustné vo vode. Zo stravy pastierov sa vytratilo sušené ovocie, náhražky za chlieb, zostali však vajíčka - varené, alebo vo forme praženice.
      Pastieri -_ chlapci i muži - si nosili jedlá v plátennej kapse.16) v celom regióne ju volali kapsa, resp. pasácka kapsa, odlišné pomenovanie má napr. vo Veľkých Stankovciach, kde jej hovorili samica. Má podobu obdĺžnikového vrecka s jedným trakom, prišitým na dvoch miestach pri ústí. Okrem jedla nosili v nej pastieri aj nôž, starší fajčiarske potreby. Cestou z paše slúžila na transport lesných plodín (napr. húb, lieskovcov, prípadne ovocia). Najčastejšie sa vyskytovala v jednoduchej podobe, zriedka zdobená iniciálkami majiteľa alebo strapcami.
      Dievčatá i ženy používali na transport jedla na pašu plachtu so štyrmi koncami, tzv. ro

25

hovú plachtu.17) Bola zhotovená z dvoch pôl konopného plátna, zošitých po dĺžke. Jej tvar bol štvorcový, na rohoch s pletenými trakmi. Okrem tejto funkcie sa používala na transport objemových nákladov - sena, slamy, lístia na podstielanie. Malé die[v]čatá mali plachty prispôsobené svojej postave. Ženy ju nosili na chrbte, dva traky umiestnené pod jednu pažu, ďalšie cez plece druhej ruky a zviazané dohromady na prsiach. Cestou z paše ju využívali ženy na nosenie rasce, zeliny alebo nažatej trávy.
      Strava pastierov hovädzieho dobytka na oko­ lí Trenčína sa neodlišovala podstatne od stravy ostatného obyvateľstva. Ich pokrmy boli väčšinou nevarené, doplňované v letných a jesenných mesiacoch plodmi ovocných stromov a lesnými plodmi. Pri pasení sa niektorí jednotlivci príležitostne venovali lovu menších zvierat alebo rýb a rakov. Mäso získané týmto spôsobom spestrovalo a obohatilo stravu. Po druhej svetovej vojne, keď sa rozšírila a skvalitnila obchodná sieť, zmenila sa i strava pastierov, podobne ako strava ostatného obyvateľstva.

Poznámky
1.
      PODOLÁK, JÁN: Poľnohospodárstvo a pastierstvo. In: Horehronie. Bratislava 1969, s. 124; CHLEBANA, MILAN: Zvyky spojené s prvým výhonom hovädzieho dobytka na okolí Trenčína. Západné Slovensko, 5. Bratislava 1978, s. 162. Tento príspevok má pome[/]novanie víhonok, víhonek, víhonkové; GALO, JÁN: Obecní pastieri v Gemeri. Gemer, Národopisné štúdie, 2. Rimavská Sobota 1976, s. 244.
2.
      CHLEBANA, MILAN: c. d., s. 162.
3.
      PODOLÁK, JÁN: Pastierstvo v oblasti Vysokých Tatier. Bratislava 1967, s. 205; KOPCZYŃSKA-JAWOR­ SKA, BRONISŁAWA: Das Hirtenwesen in den polnischen Karpaten. In: Viehzucht und Hirtenleben in Ostmitteleuropa. Budapest 1961, s. 412; CHLEBANA, MILAN: Príspevok k letnému chovu hovädzieho dobytka v oblasti Spišského Zamaguria. Zborník SNM, 66, Etnografia, 13, 1972, s. 187.
4.
      BEŇUCH, JÁN: Zimné ustajnenie dobytka mimo osady v obci Devičie. Slovenský národopis, 13, 1965, s. 78.
5.
      STRÁNSKÁ, DRAHOMÍRA: Dolná Poruba: Sborník Matice slovenskej pre jazykozpyt, národopis a literárnu históriu, 5. Martin 1927, s. 38; ABELOVÁ, VIERA: Mliečne hospodárenie na okolí Trenčína (Prvá časť). Zborník SNM, 70, Etnografia, 17, 1976, s. 99, 104.
6.
      STRÁNSKÁ, DRAHOMÍRA: c. d., s. 38; ABELOVÁ, VIERA: c. d., s. 98.
7.
      Porovnaj k tomu údaje aj z iných oblastí. PODOLÁK, JÁN: Poľnohospodárstvo a pastierstvo. In: Horehronie. Bratislava 1969, s. 123; JANČÁŘ, JOSEF: Zaměstnání a obživa. In: Horňácko. Brno 1966, s. 54.
8.
      PODOLÁK, JÁN: c. d., s. 123; GALLO, JÁN: c. d., s. 222, 224.
9.
      Túto formu odmeny zaznamenal aj HOLUBY, JOZEF ĽUDOVÍT: Zvykoslovie. In: Národopisné práce. Bratislava 1958, s. 400. Ďalej JANČÁŘ, JOSEF: c. d., s. 54.
10.
      Pozri tiež VÁCLAVÍK, ANTONĺN: Luhačovské Zálesí. Luhačovice 1930, s. 212. Prípravou a pečením chleba sa zaoberá vo svojej štúdii ABELOVÁ, VIERA: Chlieb na okolí Trenčína. Zborník SNM, 65, Etnografia, 12, 1971, s. 169-202.
11.
      Porovnaj tiež BEŇUCH, JÁN: Zimné ustajnenie dobytka mimo osady v obci Devičie. Slovenský národopis, 13, 165, s. 78.

26

12.
      GERYK, JÁN: Pastieri, služobníctvo a ich zvyky v strednej časti Púchovskej doliny. Agrikultúra, 10, 1971, s. 110.
13.
      GERYK, JÁN: c. d., s. 110.
14.
      HOLUBY, JOZEF ĽUDOVÍT: Ľudová strava. In: Národopisné pr áce. Bratislava 1958, s. 160.[/]
15.
      Podobnú úpravu spomína aj BEŇUCH, JÁN: c. d., s. 78.
16.
      CHLEBANA, MILAN: Pastierske biče z okolia Trenčína. Národopismé aktuality, 17, 1980, s. 112.
17.
      Pozri údaje o formách a funkciách plachty; PARÍKOVÁ, MAGDALÉNA: Transport ľudskou silou. Slovenský národopis, 27, 1979, s. 449-473.

DIE NAHRUNG UND IHRE QUELLEN BEI DEN RINDVIEHHIRTEN IN DER UMGEBUNG VON TRENČÍN
(Zusammenfassung)

      Beim Wieden des Rindviehs in der Umgebung von Trenčín trafen wir zwei Hirtennahrungsarten:
      1. Nahrung der Gemeindehirten. Sie besorgten sie sich selbst jeden Tag. Die Beiträge, die sie von den Viehzüchtern - Brot, Kuchen - bekamen, konnten entweder ein im voraus vereinbarter Lohnsbestandteil sein, oder hatten den Charakter eines freiwilligen Unterhaltsbeitrages.
      2. Nahrung individueller Hirten. Sie wurde von den Viehzüchtern für ihre Kinder oder für gedungene Hirten zubereitet.
      Den Gemeindehirten brachten ihre Familienangehöri[/]gen gekochte Speisen auf die Weide jeden Tag, oder sie gingen selbst jeden Tag zum Essen ab. Individuelle Hirten brachten sich die Speisen auf die Weide mit. Meistens war [a][e]s Brot und dazu Käse, Quark, Speck; von den Flüssigkeiten Milch und Ersatzkaffee. Im Sommer lasen die Hirten Waldfrüchte - Erdbeeren, Himbeeren, Pilze. In den Herbstmonaten bereicherten sie ihre Nahrung mit Kartoffel- und Maisbacken, weiter mit Äpfel-, Pflaumen-, Birnen-, Kornelkirschenlese. Selten jagten die Hirten auch kleineres Wild und fischten in den Wasserströmen.
      Übersetzung: J. Švec

27

Letní filiální hospodářství. Vršatecké Pohradie, okr. Považská Bystrica. Foto M. Chlebana.

28

Národopisné aktuality roč. XXI. - 1984, č. 1

PORTRÉT

REZBÁR PETER SLOSIAR [obsah]


      IVETA ZUSKINOVÁ, Národopisné múzeum, Liptovský Hrádok
      V dnešnom období naša spoločnosť venuje zvýšenú pozornosť súčasnému ľudovému výtvarnému prejavu. Napomáha tomu nielen zvýšený záujem o tradičné ľudové umenie, ale aj čoraz väčší dopyt verejnosti po súčasných ľu­ dovoumeleckých výrobkoch. Tomuto javu zodpovedá snaha výrobných družstiev a najmä Ústredia ľudovej umeleckej výroby tento záujem uspokojiť. Robí to najmä širokorozvetvenou sieťou výrobcov, ktorí pracujú pre túto organizáciu a zhotovujú ľudovoumelecké výrobky rozličného materiálneho charakteru z dreva, hliny, kovu, prútia, slamy, rohoviny, textilu a pod. Zhotovujú predmety, ktoré síce čerpajú z tradičného1) ľudového umenia, avšak ich tvar, rozmery, dekor a zdobenie sú presne určené výtvarníkom a nesmú byť porušené. Tento fakt bráni výrobcom, aby sami tvorili, aby prejavili vlastný vkus, fantáziu, svoje umelecké a estetické cítenie.2)
      Aj v regione Liptova pracuje v súčasnom ob[/]dobí niekoľko výrobcov pre ÚĽUV. No uvedená skutočnosť, že musia zhotoviť pomerne vysoký počet celkom rovnakých výrobkov3) a nemožnosť prejaviť vlastnú tvorbu, spôsobuje, že značná časť týchto výrobcov zanecháva organizovanú prácu pre Ústredie a tvori len tak pre seba, hoci aj s rizikom, že za svoju prácu nedostane dostatočnú finančnú náhradu. Jedná sa tu hlavne o vyspelých výrobcov - ľudových umelcov, ktorí dokážu samostatne tvoriť z vlastného prostredia. Týmto vo veľkej miere pomáha Národopisné múzeum Liptova v Liptovskom Hrádku. Združuje ich, metodicky radí, ukážkami zo zbierok ľudové­ ho umenia, odbornými radami o výbere najvhodnejšieho materiálu a konečnej povrchovej úprave usmerňuje ich tvorbu.
      Jedným z najvýznamnejších predstaviteľov súčasného ľudového výtvarného prejavu v materiálovej oblasti - drevo, nielen regionu Liptova, ale v rámci celého Slovenska, je Peter

29

Kolekce figurálních plastik ze souboru "Práce pastýře na salaši". Foto M. Hodoš.

Slosiar. Narodil sa 1. februára 1918 v Liptovskej Porúbke. Pochádza z pastierskej rodiny. Jeho otec bačoval 56 rokov, on prežil v práci na salaši asi 35 rokov svojho života. Pôsobil najmä v rodnej obci v Liptovskej Porúbke, v Lipt. Petre a Dovalove. Keďže vždy túžil po vedomostiach a vzdelaní, ktorého sa mu v detstve nedostalo, sám už dosť skúsený odchádza sa učiť do bačovskej školy v Záblatí pri Trenčíne. Po dvoch rokoch ukončil školu s vyznamenaním v roku 1962. Ani po skončení štúdia neprerušuje kontakt so školou a navädzuje spoluprácu s Výskumným ústavom ovčiarskym v Trenčíne. Stáva sa priekopníkom strojného dojenia u nás, organizuje kurzy tejto techniky. Svojou prácou dokazuje, že[/] ovčiariť možno aj moderne. v roku 1970 utrpel na salaši úraz, následkom ktorého vážne onemocnel a odchádza predčasne do invalidného dôchodku. So svojou prácou ani dnes nestráca kontakt, spolupracuje naďalej s Výskumným ovčiarskym ústavom a príležitostne dochádza do bačovskej školy v Záblatí učiť rezbárstvo.
      Už v minulosti, v čase pôsobenia Petra Slosiara na salaši, venoval sa svojej záľube rezbárstvu. v tomto období pracoval ale predovšetkým s praktickým cieľom. Zhotovoval črpáky, ktoré boli symbolom a pýchou salaša, veľkú varechu na vyberanie syra, formy na otláčanie oštiepkov, soľničku, trepák, či palicu na chytanie oviec. v súčasnom období tvo

30

Dřevěný črpák z jednoho kusu dřeva,
na uchu postava valacha, který hraje na gajdy.
Foto M. Hodoš.

ri v duchu tradície slovenského ľudového umenia predovšetkým s estetickým cieľom. Je skutočným majstrom v odbore pastierskeho rezbárskeho umenia. Medzi najpozoruhodnejšie jeho práce patria črpáky. Východiskom pre jeho tvorbu je tradičný liptovský typ črpáka, pre ktorý je typické spojenie ucha s nádob[/]

Lidový umělec Peter Slosiar. Foto M. Hodoš.

kou pomocou zvlaku. Plocha ucha - v podobe štylizovanej konskej alebo hadej hlavy je často zdobená rytým a vruborezovým dekorom. Jeho umelecké nadanie sa však môže naplno prejaviť len pri črpákoch; u ktorých je ucho ukončené plastickou figúrkou, znázorňujúcou prácu pastiera na salaši. Zhotovuje

31

aj črpáky východoslovenského typu, u ktorých je ucho a nádobka zhotovená z jedneho kusa dreva. Dekor na uchu sa vyvinul vo figurálny motív zvierat. Umelecky vysokohodnotnými výrobkami sú formy na syr, oštiepky a na maslo, ktoré sú zdobené geometrickým, ale aj štylizovaným rastlinným ornamentom. Jedným z atribútov pastierstva je palica. Pri jej zhotovovaní a výzdobe využíva prirodzené deformáty dreva. Takto vznikajú zaujímavé palice na chytanie oviec, na ktorých je samorastlý koreň liesky opracovaný do podoby štylizovanej ľudskej či zvieracej hlavy. Zhotovuje tiež osekance a valašky.
      Vrcholnú čásť rezbárskej tvorby Petra Slosiara tvori jeho figurálna a plastická drevorezba. Vo svojej tvorbe zobrazuje to, čo mu je dôverne známe, z čoho vyšiel. v nevysokých (15-25 cm) figúrkach z lipového dreva zobrazuje celú prácu pastiera na salaši. Vidíme ho, ako sediac dojí ovcu, cedí mlieko, kľagá ho, vyberá z putere hrudu syra, odvára žinčicu. Vidíme valacha, ktorý kráča s plnými geletami nadojeného mlieka, či nesie na pleciach ovečku. Starý bača podáva ovečke na dlani hrudku soli, hrá na píšťalke, na gajdách. Tieto figurálne plastiky sú zobrazené tak jednoducho, ale zároveň tak verne, že sú aj hodnotným dokumentom tejto práce na salaši. Peter Slosiar vo svojej figurálnej tvorbe zobrazuje aj iné pracovné činnosti ľudu Liptova v minulosti. Spod jeho rúk vyšla postavička dedinského bubeníka, prostej dedinskej ženy, drevorubača, sklára, pltníka, postáv gazdov, ktorí vezú na malých saniach "spôsobniciach"[/] kláty dreva. Veľmi hodnotná je aj kolekcia plastík, ktoré nesú názov "Liptovská muzika". Nájdeme tu primáša so zdvihnutým sláčikom, dvoch huslistov, zhrbeného chlapa pri base a cimbalistu. Celú túto kolekciu vhodne dopĺna dvojpostava tancujúcich. Pri príležitosti 35. výročia SNP vytvoril aj niekoľko figurálnych plastík s tématikou protifašistického odboja. Najčastejšie zobrazil motív, ako jednoduchý človek z ľudu víta osloboditeľa - sovietskeho vojaka.
      Plastická figurálna tvorba Petera Slosiara je čistá, nesie všetky znaky ľudového neprofesionálneho výtvarného prejavu. Jeho postavičky odeté v ľudovom odeve maximálne jednoducho zobrazenom, sú vždy postavené v určitej funkcii. v jeho tvorbe nenachádzame statické sólové postavy, pri ktorých by nebol čo i len náznak vykonávania určitej činnosti. Plastiky majú hutnú, územčistú postavu a sú umiestnené na nízkom plochom podstavci. Pôsobia prirodzene, nenásilne, lebo ich tvorca dôverne pozná život ľudu, vyšiel z neho a pracuje preň. Keď vyrezáva, cíti s drevom, s prírodou. z jeho rúk vychádzajú predmety s veľkou umeleckou hodnotou, ozajstné klenoty súčasného ľudového umenia, ktoré hovoria o veľkom umeleckom a estetickom cítení prostého človeka.
      Peter Slosiar je skromný a dobrý človek. Vždy ochotne odovzdá svoje vedomosti a skúsenosti začiatočníkom v práci s drevom. Dvere jeho domu sú vždy otvorené pre každého hosťa. Peter Slosiar myslí však aj na budúcnosť. Odchoval si naozaj dôstojných nástup

32

cov. Synovia Miroslav a Peter popri svojom zamestnaní venujú sa rezbárstvu ako peknej a užitočnej záľube. v súčasnom období ešte zhotovujú črpáky pre ÚĽUV, ale vedení starostlivou rukou svojho otca obidvaja sa už samostatne vypracovali aj v plastickej figurálnej drevorezbe.
      Ľudový umelec Peter Slosiar má už za sebou bohatú výstavnú činnosť. Pravidelne sa zúčastňuje okresných a krajských výstav výtvarníkov-amatérov, ktoré poriada OOS a KOS.[/] Pri príležitosti životného jubilea - 60. rokov, vystavoval na vlastnej autorskej výstave v Národopisnom múzeu v Liptovskom Hrádku. Jeho výrobky sú exponátmi viacerých národopisných múzeí a ústavov na Slovensku. v najväčšom množstve je jeho tvorba zastúpená v zbierkach Národopisného múzea v Liptovskom Hrádku v počte 88 ks zbierkových predmetov, ktoré budú v budúcnosti tvoriť základné exponáty v galérii súčasného ľudo­ vého výtvarného prejavu.

Poznámky
1.
      Pozri: MELICHERČÍK, A.: Tradičné a netradičné v ľudovej kultúre. Slovenský národopis 14, 1966, s. 563-569; SULITKA, A.: k úlohe tradície v súčasnosti. In: Premeny ľudových tradícií v súčasnosti I., Veda, Brat.islawa 1977, s. 72-80.
2.
      Takejto možnosti sa výrobcom dostane len pri príležitosti vyhlásenia súťaže v rámci ÚĽUV, z príleži[/]tosti určitého významného historického výročia. Napr. 35. výročia SNP s. tématikou protifašistického odboja.
3.
      Napr. črpáky pre ÚĽUV výrobcovia zhotovujú len vo dvoch variantách: so štylizovanou zvieracou hlavou "koníky" a s uchom architektonicky tvarovaným "vežičky".

33

DER HOLZSCHNITZER PETER SLOSIAR
(Zusammenfassung)

      Die gegenwärtige Volksschaffung als eine der ausdrucksvollen Formen der schöpferischen Aktivität des werktätigen Menschen wurde zu einem wichtigen Glied der heutigen bildenden Kultur. Ihre Entwicklung ist das Ergebnis der Bestrebungen der Einzelmenschen, sich schöpferisch zu realisieren, nützliche Ausfüllung der Freizeit des werktätigen Menschen, aber auch der RefIex der allseitigen Fürsorge der sozialistischen Gesellschaft, die aktiven Anteil an der Bildung der Kulturwerte ermöglicht.
      Einer der bedeutendsten Vertreter der gegenwärtigen Volkskunstäusserung im materiellen Gebiet - Holz ist Peter Slosiar. Er stammt aus einer Hirtenfamilie und verbrachte selbst bei der Sennwirtschaftsarbeit 35 Jahre seines Lebens. Die Verknüpfung mit der ursprünglichen Umwelt, aus der er hergekommen ist, mit der Umwelt, in der er lebt und schafft, reflektiert sich in seiner Schöpfung. Er schafft im Sinne der slowakischen Volkskunsttradition,, vor allem mit ästhetischem Ziel. Zu seinen beachtungswertigsten Werken gehören die Krüge. Zum Ausgangspunkt dient ihm der traditionelle Liptover Krugtyp, den er so umgestaltet, dass er auf[/] das flache Gesims der Ohroberkante eine oder zwei figurale Plastiken mit einer Hirtenlebenszene setzt. Künstlerisch hochwe[r]tige Erzeugnisse sind seine Formen für Käse, Schaf käse, Butter, auch Hirtenstöcke zum Fangen der Schafe. Den Gipfelteil Peter Slosiars Holzschnitzereischöpfung bildet seine figurale Plastik. Er bleibt treu der Hirtentradition - der Walache trägt ein Schaf, spielt Dudelsackpfeife, Pfeifchen, der alte Schäfer mit Schaf, die Abbildung des ganzen Vorgangs bei der Schafmilchverarbeitung. Für Peter Slosiars Schöpfung sind charakteristisch die Plastiken 15-25 cm hoch auf niedrigem flachem Untergestell, dichte, breite Gestalten, die einen natürlichen und überzeugenden Eindruck machen. Der Schöpfer ist ein vertrauter Kenner des Volkslebens, er ist aus ihm hergekommen und, arbeitet dafür. Wenn er schnitzt, fühlt er mit dem Holz, mit der Natur. Aus seinen Händen kommen Gegenstände hervor, die einen grossen künstlerischen Wert haben, wahrhafte Kleinode der gegenwärtigen Volkskunst, die grosse künstlerische und ästhetische Fühlung des schlichten Menschen bezeugen.
      Übersetzung: J. Švec

34

ZPRÁVY

NEKROLOG

ROZKA FALEŠNÍKOVÁ (23. 2. 1900 -24. 7. 1983). [obsah]

Život lidskýna světě jako rosa na květě
(Nápis na kraslici z Vnorov u Strážnice)
      Lidová umělkyně Rozka Falešníková se narodila v Tasově (okr. Hodonín) v zemědělské rodině s osmi dětmi. Vrozené výtvarné nadání od dětství rozvíjela její matka, známá jako lidová vyšívačka, malířka kraslic a žuder, na niž Rozka s láskou vzpomínala po celý život. Po provdání starší sestry za akad. malíře Antoše Frolku (13. 6. 1877 v Kněždubě - 8. 6. 1935 .na Dúbravce u Strážnice) získala poradce rozvíjejícího její malířský talent. Její první větší tvůrčí prací byla ornamentální výzdoba budovy nádraží v Uherském Brodě (1927) a postupně v Luhačovicích, před výstavou Slovácka v Uherském Hradišti (1937), ve Vnorovách, Veselí nad Moravou, Bzenci-Přívoze. Ve výzdobě provedené technikou fresky a sgrafita použila prvků z místních výšivek a krojů. Její výtvarné dílo se stala osobitou součástí koloritu Slovácka. Málokterý umělec zaznamenal tak rozsáhlou publicitu[/]

Portrét Rozky Falešníkové od Antoše Frolky.
Poslední umělcův obraz z roku 1935.
Foto archív J. Orla.

své tvorby, jaké se dostalo tomuto dílu lidové umělkyně.
      Její talent se uplatnil i v tvorbě lidových písní. Aktivně se účastnila organizování národopisných slavností, navrhovala diplomy, spolupracovala na výstavách malířské[/]ho díla A. Frolky, v roce 1939 byla zakládající členkou družstva SLUM (Slovácké lidové umění moravské) v Uherském Hradišti, po roce 1945 přednášela o kroji a výšivce na kursech pro okresní národopisné referenty, pořádaných Zemskou kul

35

turní radou v Brně, byla všude, kde šlo o službu národu a národopisu. Těžiště její práce bylo v dokonalé znalosti slovácké lidové výšivky. Jako učitelka na škole lidového umění v Hroznové Lhotě a později i mimo školu soustředila kolem sebe kroužek mladých spolupracovnic a s nimi vytvořila skvosty výšivek, které dnes patří do klenotnice slováckého lidového umění. Přispěla tak podstatně ke kráse, národopisné čistotě a udržení kroje i k estetické výchově mládeže. Jako ojedinělé dílo zpracovala rozsáhlý vzorník horňácké výšivky, ve kterém zaznamenala rozlohu technik, morfologii, barevnosti a lidové názvy vzorů. Její vzorník je uložen v dokumentaci Ústředí lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti a ve fondu Oblastního muzea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově. Je pomníkem dnes již uzavřeného díla této slovácké umělkyně jako svědectví o stále živé práci, k níž se bude nepochybně vracet mladá generace při studiu principů výtvarného projevu horňáckých žen a jejich variačních schopností. Svým příkladem všude posilovala. Byla přesvědčena, že lidové umění je takovou potřebou, jako jídlo a vzduch. Kroj nikdy neodložila, ani když se přestěhovala do Starého Města.
      V jejím životě bylo mnoho neobyčejného. Patřila k vzácně ušlechtilým nositelkám tradic. Umělecké cítění, vroucí vlastenectví, skromnost a čestnost, laskavost a dobrota srdce vytvářejí profil té[/]to lidové umělkyně která všechny své schopnosti dała do služby ná rodopisu s cílem udržet a rozvíjet lidové výtvarné umění na Slovácku. Její život dozrál 24. 7. 1983, po[/]hřbena byla 29. 7. na hřbitově v Otrokovicích. Odešla, požívajíc úcty na rodném Slovácku, která osIavila tvůrčími činy.
      Jaroslav Orel[/]

KNIHY

Hermann Strobach: Deutsches Volkslied in Geschichte und Gegenwart. [obsah]

Berlin 1980, 168 stran
      V české hudebně folkloristické literatuře rok od roku stále citelněji chybí přehledná pojednání o základních folklórních artefaktech - jmenovitě o české lidové písni. Známé a často vynikající práce na taková klíčová témata například od O. Hostinského, J. Černíka, J. Plavce, J. Horáka ad. jsou nyní nejen těžko dostupné, ale přinejmenším také neúplné - bez nejnovějších poznatků a aktualizací. Užitečné vzory anebo aspoň podněty přitom v hojné míře nabízejí populárně vědecké monografie našich nejbližších sousedů. Například skromně nadepsaná brožura "Volkslied" z roku 1966 od Rakušana Wolfganga Suppana v podstatě neskromně charakterizuje lidovou píseň jako takovou téměř výhradně podle německo-jazyčných pramenů. Jako didaktická pomůcka je však napsána znamenitě a není divu, že byla přelože[/]na do několika jazyků včetně japonštiny; v bestseleru se světovou publicitou je i zmínka o Čechách jedná se však o poukaz na recenzentovu práci německy tištěnou a o někdejších německo-rakouských písních na českém území.
      Vzor jiného druhu skýtá hutně zformulovaná monografie o německé lidové písni kdysi a nyní z pera předního folkloristy NDR Hermanna Strobacha. Dlouholetá autorova badatelská orientace na ideologické pozadí vzniku německé lidové poezie a marxisticky konsekventní výklad této problematiky zformovaly kontury jeho závažného příspěvku k dějinám a současnosti německojazyčných písní - tj. nejen z celého Německa (tj. dnešní NDR a NSR), ale také Rakouska a zčásti i Švýcarska.
      V popředí pozornosti stojí funkce lidových (eventuálně též zlidovělých) písní, jejich umělecké poslání a farma, sociální okolnosti vzniku, artificiální kontexty atd., nahlížené ovšem přednostně z literárně histo

36

rických perspektiv. Hudební součást písní je připomínána spíše na okraj, aniž by však H. Strobach ztrácel ze zřetele synkretické důsledky slovesně hudebních a dalších vztahů; zvláštní pozornosti se přitom dočkal výklad metrické stránky německých lidových písní.
      Strobachova přehledná systematika rozlišuje žánrově a druhově osm základních skupin německých lidových písní - tradici vesnického kolektivu, balady, písně městského folklóru z údobí renesance až vyzrálého romantismu, měšťanské pěvecké hnutí, zpěv podruhů, vojáků, dělnické písně a nakonec současnou pěveckou aktivitu socialisticky organizované mládeže. Literárně vyzrálý, syntakticky ani lexikálně nekomplikovaný text umožní studium Strobachovy pozoruhodné práce i čtenářům s němčinou méně obeznámeným. Jaroslav Markl

Todor Todorov: Bălgarskata muzikalna folkloristika do 9. IX. 1944. [obsah]

Sofija 1981, 158 s.
      Úspěšný sběratel a etnomuzikolog Todor Vasilev Todorov reprezentuje v sofijském Institutu za muzikoznanie Bulharské akademie věd střední generaci, která udržuje a rozvíjí nejméně již půlstoletí prokazatelně vysokou úroveň bulharského bádání o hudebním folklóru. Todorovova knižní monografie představuje zatím nejsystematičtější vý[/]klad bulharské hudební folkloristiky od jejích nezřetelných počátků na konci 19. století až do symbolicky na den přesného mezníku: 9. září 1944 - pádu carské fašistické vlády.
      Nepočítáme-li se zkratkovitě zmíněnými nejranějšími stopami folkloristického zájmu začíná T. Todorov svůj výklad až od roku 1878, tj. od osvobození ze staleté osmanské nadvlády. Nejen mezi Slovany, ale i v celoevropském měřítku se dočkal hudební folklór v Bulharsku soustavného zájmu poměrně pozdě. Mezi rozmanitými podněty nezanikají například ani Jirečkovy Dějiny národa bulharského: poprvé byly vydány česky (1875), hned nato německy (1876), pak rusky (1878) a posléze i bulharsky (1886). Domácí proveniencí se již vyznačuji speciálně orientované, hudebně folkloristické studie v Bulharsku dočasně naturalizovaného Karla Macháně z let 1894-1902. Na relativně důkladných sběratelských zkušenostech byly založeny pokusy Ludvíka Kuby vyložit na konci 19. století některé tak principiální problémy bulharského lidového melosu, jako je například tonalita.
      Ortografické nedostatky hudebně folklórních notací obou naposledy zmíněných "cizinců" byly rozpoznány již před desítiletími (taktně na ně upozornil jmenovitě V. Stoin roku 1930). Jejich historický význam průkopnických činů a velkolepých koncepcí (konkretizovaná idea "Slovanstvo ve svých zpěvech" aj.)[/] však z řady bulharských historiografů nedocenil nejnověji ani T. Todorov. Nepřesností, nedorozumění i vyslovených omylů v zápisu a výkladu hudebního folklóru se ovšem dopouštěli nejen cizí, ale i domácí průkopníci. Nutno přitom uvážit nejméně dvě okolnosti: nedostatek kompletních a ke komparacím vhodných písňových zápisů (tj. včetně nápěvů, eventuálně i zvykoslovných, interpretačních aj. anotací) a mimořádně komplikovaná melografie. Část ojedinělých hudebně folkórních notací byla zároveň ještě ve druhé polovině 19. století zapsána v neumách - notového písma charakteristického pro evropský hudební středověk. Rychlé přisvojení "moderní" notace a její aplikace pro zápis lidových písní samozřejmě nečinily potíže školeným hudebníkům, jichž však působilo na konci 19. století v Bulharsku nemnoho - navíc většinou cizího původu. s takovými podmínkami musila počítat i výzva ministerstva osvěty ke sběru lidových písní z roku 1890, která oceňovala záznamy textů i s nápěvy jako přednost, nikoliv jako samozřejmost. Akceleraci dalšího vývoje nutno obdivovat.
      Sběratelé i teoretici se především pustili do temperamentních diskusí o metrorytmické bázi bulharského folklórního melosu. Nešlo pouze o akademický spor, neboť na vyřešení složitého, specificky bulharského problému záležela kvalita písňových zápisů a jejich způsobilost pro další využití. s nekonvenční teorií

37

"prodloužených dob" ("protegnato" čili "udălženo vreme") se záhy přihlásili dnes již klasikové bulharské folkloristiky a hudby - Dobri Christov (1875-1941) a Vasil Stoin (1880-1939). z vážných oponentů jejich originálního řešení vynikl Angel Bukorešliev (1870-1950), který se na vyšší úrovni než jeho předchůdci (včetně L. Kuby) marně pokoušel přizpůsobit osobitosti vztahů metra a rytmu konvencím umělé (respektive západoevropské) hudby.
      Rozluštění zprvu .nepochopitelných metro-rytmických zvláštností umožnilo vznik dokonalých folklórních notací vokálních i instrumentálních, a to jak přímo podle sluchu, tak na základě raných mechanických nahrávek na Edisonově fonografu. Bohatství většinou dostatečnou pasportizací vybavených záznamů se tak stalo podkladem černých speciálních rešerší specificky bulharských hudebně folklórních forem, melodiky, rytmiky atd. Za všechny badatele generace po Stoinovi jmenujme aspoň Stojana Džudževa, ze sběratelů pak Rainu Kacarovovou.
      Todorovova monografie se zabývá bulharskou hudební folkloristikou do roku 1944 v nejužším slova smyslu, totiž jak se jeví v zrcadle domácí odborné literatury v této disciplině. Autor se tudíž vzdává předem takových kapitol jako pojednání o vědeckých institucích, o udržení živé tradice v činností folklórních souborů s bezmála již stoletou tradicí, o odborných periodi[/]kách atd. v abecedním (azbukovém) pořádku obsahuje Todorovova výběrová bibliografie 606 titulů, jež se týkají převážně do roku 1944 bulharsky publikovaných knižních a časopiseckých studií. Při takové přísné selekci se až na výjimky nedostalo nejen na stati otištěné v zahraničí, ale zvláště pak na rozsáhlé písňové sbírky, jež rozhodně představují nejefektivnější vizitku bulharské hudební folkloristiky před i po roce 1944.
      Dvoustránkový závěr práce přináší překvapení. Očekávali bychom zde oprávněně uspokojivé konstatování, že hudební folkloristika v Bulharsku svůj opožděný start po roce 1878 dohnala v tak rychlém tempu, k němuž po celé Evropě nalezneme jen nemnoho obdob. v brilantní notační technice, v kvantu přesných zápisů, v detailních .analýzách atd. se už ve 30. a 40. letech našeho století mohla s Bulharskem měřit málokterá země, Čechy z toho nevyjímaje. Namísto takového bilancovámí věnoval autor ve své zkratce hlavní pozornost cizincům, což byli "na prvním místě Češi", kteří zejména v začátcích bulharského bádání o lidových písních a hudbě vyvíjeli značnou aktivitu, byli přemrštěně ambiciózní, vytvářeli atmosféru profesionální řevnivosti a jsouce odtrženi od lidu, nenabyli jeho důvěru. Jen jediné jméno se objevilo v tomto závěrečném souhrnu: Karel Macháň. Této nezáviděníhodné cti se dostalo východočeskému rodákovi (nar. 1867[/] v Holicích), který v letech 18911902 působil v Bulharsku jako univerzálně činný a současníky respektovaný hudebník, při čemž podle Todorova - "neměl ani nezbytné všeobecně hudební vzdělání, pouze škodil tehdejší bulharské vědě" (s. 106). Údajně pro nematné ambice a kvůli pohrdání lidem, jemuž prý upíral jeho historická práva, musil opustit zemi (asi roku 1902 emigroval do Ruska, zastával řadu kvalifikovaných zaměstnání, posléze v sovětském rozhlase v Moskvě; pravděpodobně zahynul na začátku Vlastenecké války - J. M.). Taková příkrá a na příslušných místech monografie ničím nepodložená charakteristika je v rozporu jak s dosavadním výkladem bulharských muzikologů, tak se základními; spolehlivě doloženými fakty. K. Macháň (podle A. Balarevové, citované T. Todorovem, absolvent pražské konzervatoře!) již od svých 24 let působil jako kapelník, sbormistr, hudební pedagog, sólový houslista a kytarista, všestranný skladatel (orchestrální suity na bulharská témata, Bulharské capriccio pro symfonický orchestr, opereta Choro podle předlohy K. Christowa aj.), sběratel lidových písní, hudební historiograf, kritik a folklorista (11 etnomuzikologických, poměrně rozsáhlých statí z lept 1894-19021) v Silistře, Lomu, Šumenu, Varně, Kjustendilu a posléze v Sofii. Je autorem nejranějších bulharských učebnic hudby (všeobecně elementárních i speciálních pro housle, ky

38

taru a zpěv) a vůbec prvního bulharského hudebního slovníku. Založil a redigoval Kaval, což byl podle bulharské hudební encyklopedie z roku 1967 "jeden z nejserióznějších a nejkompetentnějších z bulharských hudebních časopisů před 9. IX. 1944". Přinejmenším pro kvantitativní stránce vytvořil K. Macháň v Bulharsku za tucet let podivuhodně rozsáhlé průkopnické dílo, které je ke cti bulharské i české kultuře. Donedávna to veřejně nikdo nepopíral.
      Todorovu monografii lze doporučit jako důkladný a pozitivisticky solidní popis zhruba půlstoletí vývojové etapy bulharské hudební folkloristiky v zrcadle příslušné odborné literatury domácího původu. Hlavní pozornost je přitom soustředěna na problematiku náročné notační techniky. v závěrečném shrnutí autor konstatuje, že vývoj hudebně folkloristického bádání probíhal do roku 1944 úspěšně, ačkoliv ve svém počátku musil překonávat škodlivé vměšování cizinců, většinou Čechů, jmenovitě K. Macháně. Jaroslav Markl

Elena Jakešová: Vysťahovalectvo Slovákov do Kanady. [obsah]

Veda, Bratislava 1981, 160 strán
      Poličku historiografickej literatúry o slovenskom vysťahovalectve a dejinách zahraničných Slovákov, ktorá sa potešiteľne napĺňa nový[/]mi pôvodnými prácami, obohatila prednedávnom kniha približujúca príčiny a následky vysťahovalectva Slovákov do Kanady. Historička E. Jakešová zaradila sa do plejády autorov osvetľujúcich sociálnopoli­ tické príčiny, ktoré slovenské vysťahovalectvo, po emigrácii Írov ,a Talianov (podľa počtu príslušníkov etnokultúrneho spoločenstva) radí v Európe .na smutné tretie miesto. Okrem obecne známych údajov o vývine záujmu našej vedy o fenomén vysťahovalectva prináša autorka viacero nie celkom všeobecne známych poznatkov o zaraditeľnosti a časovosti prác o migrácii Čechov a Slovákov do trendov a smerovaní výskumov svetovej historickej vedy. Myslíme tu najmä na stockholmský kongres v roku 1960 a nasledujúce svetové rokovanie historikov v San Franciscu, ktoré sa práve venovali p,ríčinám a dôsledkom migrácií početných spoločenstiev.
      E. Jakešová sleduje vysťahovalectvo Slovákov do Kanady od jeho počiatkov v 70. rokoch minulého storočia až po rok 1938. Určuje periodizačné medzníky a najmä charakterizuje dve historicky rozdiel­ ne obdobia: prvé v rokoch 1870­ 1914 a druhé v rozmedzí rokov 1922-1938. Vysťahovalectvo do Kanady (a to nielen slovenské) je obecne označované ako second chance - náhradné, druhé riešenie, ktorého intenzita stúpla najmä po vydaní známych imigrač­ ných zákonov v USA. Kanada, napriek vlastným diferenciačným zá[/]konným opatreniam triediacim imigrantov z preferovaných a nepreferovaných krajín - v snahe uchovať anglo-francúzsky charakter populácie v prevahe - poskytovala ešte v medzivojnovom období relatívne priaznivé možnosti pre zárobok aj nekvalifikovaným námezdným robotníkom a dostatok pôdy pse poľnohospodárov. Jakešová teda svoju prácu rozdelila do dvoch častí (dovedna do 8 kapitol), v ktorých okrem genezy vysťahovalectva a osnovania významnejších početnejších ostrovov slovenského života v Kanade (najstaršie boli ostrovy sústredeného osídlenia v lokalitách Lethbridge, v provincii Alberta, kde; sa usadili baníci, a v lokalite Hun's Valley v Manitobe, kde si založili vlastnú poľnohospodársku osadu - obe roku 1885), osvetľuje funkciu slovenských krajanských spolkov a úlohu nimi vydávanej tlače. Pozoruhodné sú poznatky o pomerne veľkom obojsmernom pohybe slovenských vysťahovalcov medzi USA a Kanadou.
      Obsahovej náplni činnosti početných krajanských spolkov, z ktorých najmä robotnícke mali pokrokovú orientáciu, čo by zaujímalo pracovníkov viacerých spoločensko­ vedných disciplín, sa autorka nevenuje. Neznamená to však, že by tieto disciplíny nemali knihu Vysťahovalectvo Slovákov do Kanady prijať ako vzácnu východiskovú monografickú prácu. Autorka ju okrem svojich úvah doplnila i bohatým zoznamom prameňov a literatúry, zo

39

znamom archívov, v ktorých sa nachádzajú dokumenty k predmetnej problematike, zoznamom slovenskej a českej krajanskej tlače vychádzajúcej v Kanade, ako aj ruským a anglickým resumé, miestnym a menným registrom. Svetozár Švehlák

Tri zbierky slovenského folklóru z Maďarska

Štefan Lami: Slovenské ľudové balady v Maďarsku. Tankönyvkiadó, Budapest 1981, 337 strán. Pre Demokratický zväz Slovákov v Maďarsku, náklad 1500 výtlačkov
István Lami - Imre Olsvai: Za horámi, za dolámi . . . Ľudová hudba Slovákov v Maďarsku. Hungaroton, Budapest 1981, SLPX 18064, stereo
Štefan Lámi: Rozprávky spod Pilíša. Tankönyvkiadó, Budapest 1982, 145 strán. Publikácia Demokratického zväzu Slovákov v Maďarsku, náklad 1 600 výtlačkov
[obsah]

      Už v nedávnej minulosti sme v našej odbornej i širšiej kultúrnej ve,rejnosti privítali viaceré rozsiahlejšie či drobné zbierky slovenských ľuduvých piesní, rozprávok, prísloví zapísaných medzi Slovákmi žijúcimi v Maďarsku. Tie drobnejšie sme stretávali na stránkach ročenky NÁŠ KALENDÁR, ktorú vydáva Demokratický zväz Slovákov v Maďar[/]sku. Tie rozsiahlejšie vyšli v starostlivosti uvedenej inštitúcie aj samostatne, knižne. z celého početného radu spomeňme aspoň dve najvýznamnejšie, zbierku slovenských ľudových piesní z Maďarska Vyletel vták (z roku 1955) a zbierku slovenského folklóru z okolia Esztergomu, ktorú jej z;berateľ a zostavovateľ B. Kálmánfi nazval Rozmarín zelený (z roku 1973).
      Tri edičné tituly, ktoré k nám prišli s vročením 1981-1982 hoci sú dosť rôznorodé, majú viacero spoločných znakov. Prvým je opäť zadávateľ, Demokratický zväz Slovákov v Maďarsku, druhým je odraz nevšednej kultúrno-spoločenskej aktivity Slovákov v Maďarsku v sedemdesiatych rokoch podnietenej poriadaním celokrajinského kultúrneho festivalu Slovákov, prebiehajúceho pod názvom "Vyletel vták"; trienale festivalu národnostnej hudby poriadaného Maďarským rozhlasom; najmä však priamo hnutie spevu, ktoré po celom Maďarsku, teda aj medzi Slovákmi tu žijúcimi, vyvolalo vysielanie folklórneho cyklu Maďarskej televízie, aj u nás známej "Röpüľj Páva". Tretím spoločným znakom "Slovenských ľudových balád v Maďarsku" (1981), LP gramoplat­ ne ľudových spevov a hudby Slovákov v Maďarsku "Za horámi, za dolámi . . ." (1981) a monografickej zbierky rozprávok sedemdesiatsedem ročnej rozprávkárky Márie Jánskej "Rozprávky spod Pilíša" (1982), je obetavosť, neúnavnosť a láska ku kultúre slovenských predkov, ktorá[/] sa prejavuje v práci zberateľa všetkých troch edičných činov, Štefana Lamiho.
      Do zbierky Slovenské ľudové balady v Maďarsku, ktorú vydalo Vydavateľstvo učebníc v Budapešti vybral Š. Lami 145 ľudových balád zapísaných v dvadsiatich piatich obciach štyroch charakteristických oblastí, v ktorých v Maďarsku žijú Slováci. Zastúpenie balád v ľudovom speve je najrozšírenejšie v Zadunajsku, v okolí Budapesti a vo východných župách Maďarska. Prekvapujúco najmenej balád zaznamenal zberateľ na Dolnej zemi. Spomedzi 48 spevákov zaujali nás rozsahom baladického repertoáru najmä Roza Pavelková z Kestúcu a Mária Gubová z Mlyniek, ktoré zberateľovi naspievali po dvadsať piesní-balád, patriacich medzi skutočné klenoty tohto folklórneho žánru.
      Zbierka je rozdelená do jedenástich tematických skupín. Táto klasifikácia je najbližšia u nás známemu členeniu Horákovmu. Obsahuje však - ako to materiál určoval aj niektoré skupiny balád na Slovensku zvlášť nevyčleňovaných. Takou je napríklad skupina piesní o prespánkach, či skupina žalôb v cintoríne. Potreba vyčlenenia piesní tohto typu je asi odrazom ich početnejšieho výskytu v danom prostredí. Tak ako aj balady-legendy udržali sa v prostrediach slovenských menšín dlhšie ako na materskom území. Treba však pripustiť aj možnosť čiastočne autonómneho vývinu, tj. vzniku a existencii aj takých skladieb, ktoré sú odra

40

zom života v novom prostredí, v nových hospodársko-spoločenských a kultúrnych vzťahoch a podmienkach.
      Slovenské balady v Lamiho zbierke nie sú "prespievané". Zberateľ všetky piesne nahrával na magnetofónovú pásku a prepisoval foneticky rešpektujúc do veľkej miery zásady stanovené Štolcom. Poznajúc neprekonateľnú "prax" našich úzko špecializovaných vydavateľstiev obdivovať musíme okrem fonetického zápisu textov autentických .balád aj vzorne spracovanú aparátovú časť zbierky. v nej na prvom mieste vyzdvihujeme notopisný záznam melódií a prehľadný hudobný register zbierky. Ich autorom je Lamiho spolupracovník Ferenc Sára. Zbierku, určenú širokej čitateľskej verejnosti Slovákov žijúcich v Maďarsku budú isto vyhľadávať aj folkloristi a literárni historici. Zberateľ ju totiž vybavil pozoruhodným katalógom sujetov, ktorý okrem základnej látkovej osnovy motívov obsahuje odkazy na zastúpenie tej, ktorej balady vo všetkých základných zbierkách slovenského a ak sú paralely aj maďarského folklóru. Vari najväčší prínos však vidíme v tom, že skrz odkaz na prácu L. Vargyasa o európskych príbuznostiach maďarských balád a O. Zilynského o interetnickom kontexte balád slovenských, zbierka Štefana Lamiho Slovenské ľudové balady v Maďarsku sa stala nezastupiteľnou pre súčasnú i budúcu folkloristickú komparistiku v európskych etnokultúrnych priestoroch.[/]
      Incipit jednej z balád - "Za horámi, za dolámi, jest tam kaštéľ maľovaní . . ." stal sa aj názvom vzorne pripravenej a kvalitne vydanej dlhohrajúcej stereofonickej gramoplatne vydavateľstva Hungaroton. Podtitul predsevzal si predstaviť: "ľudovú hudbu Slovákov v Maďarsku". Dielo zamerané v prevahe na prejavy vokálne, vskutku v závere uvádza aj dve zaujímavé ukážky inštrumentálnej hudby: päť piesní výborných citaristov Michala Hanzóa a Štefana Litavca zo Sarvaša a úryvok zo suity "Komlóšska svadba" v spracovaní Antona Farkaša, ktorý hrá dychovka zo Slovenského Komlóša.
      Prevahu vokálneho prejavu, to znamená, tridsaťpäť piesní spievaných sólistkami, detskými, ženskými i miešanými speváckymi skupinami a s.pevokolmi vysvetľuje nielen základná myšlienka príhovoru na prebale gramoplatne: "Ľudová pieseň chráni jazyk a kultúru toho ktorého národa", ale aj skutočnosť, že gramoplatňa bola vydaná na počesť stého výročia narodenia veľkého maďarského skladateľa a zberateľa ľudových piesní mnohých národov, Bélu Bartóka.
      O tom, že ľudové balady, vo vyššie spomenutej knižke, žijú aj v súčasnom spoločenskom (či správnejšie spolkovom speve), svedčí zaradenie ôsmych balád do tohto reprezentatívneho výberu. Reprezentatívnosť by mohla mapovať súčasnú aktivitu ochotníckych kolektívov. Mimochodom, práve slovenské patria[/] v Maďarsku medzi najlepšie. Reprezentatívnosť však vidíme najmä v tom, že vskutku mapuje všetky základné ostrovy Slovákov v Maďarsku, pilišský, pešťiansko-novohradský, borsódsko-zemplínsky a tzv. dolnozemský, rozumej sarvašsko-totkomlóšsky. Sprístupňuje teda živú ľudovú pieseň v troch základných slovenských nárečiach. Podobne ako v zbierke ľudových balád, aj na tejto gramoplatni počujeme piesne rozšírené všeobecne medzi Slovákmi, rovnako ako piesne charakteristické len pre Záhorie, Pohronie, Zemplín. Počujeme však aj piesne, opäť ako v zbierke, ktoré si predkovia dnešných maďarských Slovákov, (nech tento jazykový tvar znie akokoľvek prekvapujúco, treba ho myslím si, užívať tak ako užívame označenie "juhoslomanskí Slováci" či "americkí Slováci"), vytvorili už v novom prostredí ako odraz života v citovom prejave jednotlivca, čo sa stotožnil s pocitovým milié skupiny a tá jeho vyjadrenie prijala za svoje. Nielen prijala. Stotožnila sa so stanoviskom a bola ochotná ho šíriť ako spoločné.
      Keď gramoplatňu Hungarotonu (SLPX 18064) vítame ako reprezentatívnu ukážku, objektívny pohľad na aktivitu slovenských spolkov, resp. miestnych zložiek Demokratického zväzu Slovákov v Maďarsku, musíme ju s potešením privítať ako prvú lastovičku. Veríme totiž, že v tejto "mapovacej" činnosti bude edícia pokračovať. Želali by sme

41

si - a s nami isto aj viacerí spomedzi ľubiteľov - aby sa takéto významné činy maďarského hudobného vydavateľstva Hungaroton dostali aj na československý gramotrh.
      Veľmi presvedčivo uvádza zberateľ Š. Lami tretí z edičných titulov, ktoré nás zaujali, slovami: "V zbieraní slovenských ľudových tradícií sa ťažko doháňa to, čo sa za viaceré generácie zameškalo." Dobehnúť, aspoň čiastočne, zameškané, znamenalo pre neho už pri zaznamenávaní ľudových balád všímať si aj to, čo mu ochotní informátori vedia a chcú rozprávať! Tak si začal značiť - bez predchádzajúceho zámeru - aj povesti, legendy, ľudové rozprávky, všímal si trpezlivo obsah rozprávaní zo života ľudí, s ktorými sa stretával. Priam huncútsky si vyakcentoval v úvode k zbierke "Rozprávok spod Pilíša" príhodu, ktorá sa mu, údajne, stala pri zbieraní balád. Zmeškal autobus z Kesztölca do Budapešti. Čakajúc na nasledujúci, rozhodol sa navštíviť Domov dôchodcov v tejto, na maďarské podmienky kopcovitej obci . . . Tak akosi sa to všetko začalo. Keď starenkám povedal, čo ho do ich domova priviedlo, zoznámil sa s viacerými. No "vipráfki" Márie Ágfalviovej, rodenej Jánskej, sa bez ohľadu na odchod autobusov a na tú "dvanástu hodinu", ktorú folkloristi s obľubou spomínajú v súvislosti so životom predmetu ich záujmu - rozhodol nielen vypočuť, ale s pochopením svojho pracoviska,[/] Demokratického zväzu Slovákov v Maďarsku a vydavateľstva učebníc Tankönyvkiadó v Budapešti aj vydať.
      Pri výbere, inštruktáži skupín a pri zostavovaní gramoplatne spolupracoval Štefan Lami s muzikológom Imre Olsvaiom. k veľmi úspešnému prepisu ľudových rozprávok zadunajského či bližšie kestúckeho a diferencovane mlynkárskeho nárečia prispel mu nielen staťou "Pripomienky k mlynskému nárečiu", ale aj jazykovou úpravou textov, Gregor Papuček.
      Zbierka obsahuje tridsaťosem obdivuhodne ucelených "čarovných" rozprávok. Špecifické však je, že viaceré "vipráfki" Mária Jánská podáva spôsobom osobne zainteresovaným. Spôsobom: "Šak stalo sa to opravďive na Huťi . . ., Ešče sem len taká malá bola a viďela sem, jako jeden drotár drotuval hliňenú misu . . .", a pod. Na Slovensku sme poznačení nielen my, ale aj naše deti, permutáciami vydania rozprávok v podaní Pavla Dobšinského a jeho generačných druhov. Prosto povedané: romantici pôsobia. Život však, ten sa menil. Aj "život" rozprávky. Aj tej najčarovnejšej. A tu, zrazu - keď na Slovensku nevychádza ani kapitálny korpus, ktorý vznikol jednotnou zberateľskou a transkripčnou metódou, dielo medzivojnovej generácie známe vo svete len podľa metody zberu, žiaľ nie podľa výsledku ako "Wolmanovský archív" - na svetlo vyšla monografická zbierka repertoáru[/] jednej výnimočnej rozprávačky od zberateľa, ktorý o tomto diele vari ani nepočúl. Nehodnotíme však vydavateľskú politiku na Slovensku, ale progres maďarských editorov, do koncepcií ktorých sa vtesnal aj systém náročných edícií folklóru národností žijúcich v Maďarsku.
      Iste, že so všetkým, čo ako je v recenzovaných troch edičných činoch maďarského vydavateľstva učebníc a vydavateľstva gramoplatní nemožno súhlasiť bezvýhradne, upozorniť treba najmä na zásadu potreby druhej korektúry, tj. korektúry už vysádzaného textu, v ktorej vznikajú jazykové chyby, ktoré by iste neprešli vzdelaným jazykovým lektorom. Konštatovať však možno, a to s potešením, že aj na košatom strome súčasnej slovenskej kultúry majú všetky tri recenzované edičné diela našich Slovákov v Maďarsku svoje nevyschnuté konáre. Svetozár Švehlák

Technické památky v Německé spolkové republice

Reiner Slotta: Technische Denkmäler in der Bundesrepublik Deutschland. [obsah]

Díl I., Bochum 1975, 648 s., díl II., Bochum 1977, 588 s., díl III., Bochum 1980, 780 s.
      Hornické muzeum v Bochumu se ujalo úkolu vydat soupis technických památek v Německé spolkové republice. v úvodu I. dílu jsou cha

42

rakterizovány technické památky jako movité a nemovité předměty, které vznikly v uplynulých historických a kulturních epochách, jako charakteristické doklady stavu průmyslu, obchodu a dopravy své doby a umožňují porozumět složitosti vývoje lidské práce a zasluhují proto péči a ochranu. Mnohé technické památky jsou zároveň pro svoji architekturu, výzdobu sochařskou, malířskou nebo řemeslnou památkami uměleckými. Vydaný soupis není zatím definitivní, zahrnuje nejdůležitější památky, většinou in situ, s různým způsobem využití. Od udržovaných a chráněných objektů, mnohdy zařazených do areálů různých typů muzeí, zvláště v přírodě, až po dosud provozu schopných a využívaných.
      První díl je věnován hornictví, lomům a vápenkám, hutím, průmyslovým a zemědělským stavbám, železnicím, poštovním a dopravním budovám, mostům, kanálům a vodovodům, plynárnám, vodárnám a mlýnům. Každá památka je přesně historicky popsaná, vyfotografovaná a je uveden její současný stav a využití. Druhý díl zahrnuje památky a zařízení elektráren, plynáren, vodáren a vodních čističek, třetí díl se zabývá chemickým průmyslem, zvl. dobýváním a výrobou draselné soli.
      Dílo, které dosud má rozsah kolem 2 000 stran, bude pokračovat dalšími soupisy. Zvláště první díl publikace obsahuje popisy řady objektů zajímavých kulturně-historicky[/] a etnograficky, které mohou sloužit jako srovnávací materiál. Olga Skalníková

sp] Marie Maderová: Lidové výšivky na Plasku. [obsah]

Plzeň 1981, 75 stran, 4 černobílé a 12 barevných příloh
      Mladá pracovnice plzeňského muzea tu podává přehled vývoje výšivek na Plasku, tj. na bývalém dominiu plaském, krašovickém, manětínském a kralovickém. Po nezbytném historickoetnografickém úvodu zhodnocuje nejprve výsledky předchozích badatelů, především Marie a Ladislava Lábkových. Opírá se o cenné ikonografické doklady, jejichž význam je mnohem širší než jen místní. První z nich je epitaf šestinedělky z Kralovic z roku 1665 s výšivkou na úmrtním polštáři. Druhý z let 1716-1720 tvoří dva obrazy z Manětína, obsahující výjevy z panské prádelny a kuchyně s ven[/]kovankami se zajímavými krojovými detaily. Hlavní pramen Maderové poskytly muzejní sbírky, vlastně jediný, protože v terénu se už nic zachytit nedalo (výšivka tu zanikla k létům 1870) a archivy k danému tématu mlčí.
      Získané poznatky se snaží roztřídit, zařadit do kontextu vývoje českých výšivek a ukázat na nich i rozvoj oblasti, Výšivku rozděluje do tří vývojových etap. První barevná - trvala do sklonku 18. století a soustřeďovala se převážně na úbory hlavy, druhá z let 1800-1830 prováděná karmazínovým hedvábím rozšiřovala se i na fěrtuchy a krejzlíky a na široké škále krojových součástí přetrvala i v třetí etapě z let 1830-1870, kdy se vyšívalo bíle.
      Knížka s láskou napsaná by zasloužila větší počet ilustrací a lépe reprodukovaných a pro větší názornost rozkreslení technik a schémat vzorů. Miroslava Ludvíková[/]

SBORNÍKY

Socialismus a kulturní dědictví. [obsah]

Sborník vystoupení z mezinárodní vědecké konference. Praha 1983. I. 184 stran, II. 230 stran
      Otázka kulturního dědictví proniká do široké oblasti společensko[/]vědních oborů. Konfrontaci názorů badatelů různých disciplin v mezinárodním kontextu umožnila 5. konference multilaterální komise socialistických zemí k problémům teorie kultury a věd o literatuře a umění, pořádaná ve dnech 16.

43

až 19. 11. 1981 na Vysoké škole politické ÚV KSČ v Praze. Dvousvazkový sborník z konference přináší referáty a studie vědců z deseti socialistických zemí včetně mimoevropských (byla tu zastoupena Kuba, Vietnam a Mongolsko).
      Pojítkem prvního dílu sborníku, kde najdeme obecně teoreticky zaměřené příspěvky, je myšlenka aktuálního významu kulturního dědictví pro socialistický způsob života. Její realizace je v popředí oficiální kulturní politiky socialistických států. Pojem kulturní dědictví je tu chápán komplexně; zahrnuje jak hodnoty duchovní, tak také hmotnou součást životního prostředí člověka. Ve smyslu marx-leninského pojetí kultury analyzují autoři v konkrétních podmínkách své země "dvojí kulturní dědictví" - jednak progresívní, živé a perspektivní, jednak dědictví mrtvé, obrácené k minulosti. Při formování socialistické kultury prolínají se dva okruhy kulturního dědictví: národní a světové, v jejichž ústrojné symbióze je třeba hledat současnou podobu kultury. Zvláštního významu v procesu formování národní kultury se dostává hodnotám lidové kultury. Poukázali na to zejména bulharští badatelé (T. I. Živkov, A. Stojkov); oslavy 1300letého výročí vzniku bulharského státu značně podnítily činnost zaměřenou na využití a adaptaci kulturního dědictví, v němž přední místo připisují folklórním tradicím. Nejde o přenášení způsobu života minulosti, ale především o umělecké je[/]vy a obřadní kulturu. v tamto smyslu je také třeba pojímat umělecké hodnoty, které vytvořilo náboženství; např. ikonu proto nelze zavrhovat jako náboženskou propagandu, ale cenit jako umělecké dílo. (Tutéž myšlenku vyjádřili i badatelé sovětští, rumunští, vietnamští ad.) Názor bulharské oficiální kulturní politiky podnítil i národopisné bádání: počaly tu např. vycházet rozsáhlé edice folklóru.
      V zemích, kde vývoj nepřinesl dvojí kulturní proud (lidový a oficiální), stávají se folklórní tradice základem národní kultury. v tomto smyslu vystoupil C. Chasbator z Mongolska, který poukázal na význam lidového eposu a malířství pro současnou kulturu. Zvláštního postavení se folklórním tradicím dostalo v zemích, které bojovaly za svoji nezávislost. Vietnamští badaleté (H. X. Hrúong, N. thu Linh) poukázali na klíčovou úlohu folklóru v zachování národního povědomí, M. Sanchez z Kuby hodnotil práci v oblasti kultury jako nezbytnou podmínku dokončení procesu dekolonizace. z toho vychází i značná aktivita na poli výchovném.
      Evropští badatelé věnovali pozornost otázkám kulturního dědictví z hlediska vývoje literatury a architektury. Československou etnografii reprezentoval na konferenci V. Frolec. Ve svém příspěvku zhodnotil poválečný zápas za kulturu národní a lidovou, poukázal na dvojí proud ve vývoji tradic lidové kultury (spontánní a v tzv. dru[/]hé existenci J. Úlohu tradice v současném životě nelze chápat jen ve smyslu dekorativním, zábavném nebo uměleckém, ale společenském v plném slova smyslu. k tomu směřuje aktivita na poli vědeckém (etnografické, folkloristické a sociologické výzkumy) i kulturně politickém.
      Přesto, že národopisná problematika neudávala hlavní obsah mezioborové konference, její výsledky jednoznačně poukázaly na význam tradic lidové kultury jako jedné ze složek národního kulturního dědictví, a také zdroje současné kultury. Věra Šepláková

Náš kraj. Folklór, obyčeje, historie, nářečí a jména v tradici a současnosti družstevních vesnic Moravská Nová Ves, Hrušky, Týnec a Tvrdonice. [obsah]

Vydala Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ve spolupráci s JZD Jana Černého v Moravské Nové Vsi v roce 1982 v řadě Vlastivědná knihovna Moravská, svazek 39, 252 stran, ruské a německé resumé
      Nejjižnější části Slovácka - Podluží - je věnován sborník Náš kraj. Kolektiv autorů pod vedením J. Janáka se snažil čtenáři nastínit současný stav folklóru ve čtyřech podlužáckých obcích. Celá monografie je rozdělena do jedenácti kapitol.
      V úvodní kapitole předseda sloučeného družstva J. Studénka

44

seznamuje čtenáře s minulostí a přítomností JZD Jana Černého. v následující obsáhlé studii, rozdělené do čtyř podkapitol, podává A. Verbík ucelený obraz historie obcí od nejstarších dob přes období feudalismu a kapitalismu až po současnost. Pozornost věnuje vzniku a založení vesnic, způsobu hospodaření, sociálnímu složení obyvatelstva a v neposlední řadě i kulturně politickému dění. Využívá k tomu řady archivních dokladů, které prezentuje formou tabulek. Současné postavení a funkci nářečí na Podluží a jeho proměny sleduje R. Šrámek v oddíle o nářečích a jménech. Celkem do devíti skupin je roztříděn obsáhlý soubor o jménech, kde autor objasňuje jejich význam a původ. O. Sirovátka si povšiml proměn a současného stavu lidové kultury. Uvádí hlavní procesy v jejím vývoji (urbanizace, adaptabilita, teatralizace apod.). Vyzvedl i nynější stav folklóru a jeho funkce, z nichž některé nabývají na významu, jiné se postupně vytrácejí nebo úplně mizí. Lidové vyprávění je zpracováno ve stati M. Šrámkové. Autorka všeobecnou část doplnila četnými ukázkami od různých vypravěčů. Problematiky tradičních obyčejů se dotýká J. Pospíšilová. Pozastavuje se především u výročních obyčejů, které se na Podluží nejvíce udržují a mají kolektivní charakter (hody, vinobraní, velikonoce aj.). z rodinných obyčejů poukazuje především na svatbu. Zpěvu a hudbě ve zkoumané lokalitě věnuje pozornost M.[/] Toncrová. Vyjmenovává zpěvní příležitosti (hody, svatby atd.), analyzuje písňové druhy a žánry (např. písně k obyčejovým příležitostem, písně taneční a milostné). U hudeb vzpomíná těch, které na Podluží hrávaly nebo dosud hrají (Láníčkova, Juráčkova kapela). Rozebírá hudební charakteristiku písní, místní zpěváky a skladatele. Sleduje perspektivu dnešní lidové písně a zpěvu a nastiňuje jakým směrem se asi bude nadále ubírat. Kapitola je doplněna řadou písňových ukázek ze zkoumaných obcí. Lidový tanec podrobně rozebírá Z. Jelínková. Vypočítává taneční příležitosti, taneční repertoár a rozděluje tance na figurální a kolové. Největší pozornost věnuje nejtypičtějším tancům pro Podluží - vrtěné, hošijím a verbuňku. v závěru studie je tabulka se seznamem zapsaných tanců v lokalitě. Dětskými hrami, říkadly a hádankami se v monografii zabývá O. Hrabalová. Vyjmenovává činnost dětských národopisných souborů a závěr kapitoly je doplněn četnými ukázkami her. Průřez uplynulými ročníky tvrdonických slavností udělala Z. Jelínková. Analyzuje jednotlivé pořady, nastiňuje problé[/]my a dává návrh pro další orientaci v budoucích ročnících. Perspektivy místního folklóru rozebírá O. Sirovátka. Oceňuje předevší práci ve slováckých krúžcích, přínos tvrdonických slavností a v neposlední řadě i snahu časopisu Malovaný kraj na poznání a udržování lidové kultury. Klade důraz zejména na práci s nejmladší generací, neboť ta je zárukou další kontinuity ve vývoji folklóru na Podluží. Závěr monografie tvoří seznam hlavních informátorů.
      Je chvályhodné, že opět po dvaceti letech (po Podluží, knize o lidovém umění, vydané v roce 1962) se objevuje "monografie" o Podluží, které je jednou z nejživějších národopisných oblastí Slovácka. Bylo by dobré, kdyby se v publikaci objevily i kapitoly pojednávající o výtvarném projevu lidu, o lidovém stavitelství, o kroji apod. Přesto si myslíme, že autorský kolektiv se svého úkolu zhostil výborně. Je však ke škodě věci, že tato publikace se nestala prodejnou, což by umožnilo daleko většímu množství čtenářů seznámit se se současným stavem národopisného dění na Podluží.
      Josef Rampáček

45

KONFERENCE

Závěry semináře o problémech lektorské činnosti v muzeích v přírodě [obsah]

Ve dnech 14. a 15. 4. 1983 uspořádala pracovní skupina pro muzea v přírodě MKKKB v Ústavu lidového umění ve Strážnici seminář o problémech lektorské činnosti v muzeích v přírodě, kterého se zúčastnilo 27 zástupců 9 institucí, provozujících expozice v přírodě. Referát J. Langra byl zaměřený na vzdělávání průvodců muzeí v přírodě, koreferáty a diskusní příspěvky seznamovaly účastníky se zkušenostmi dosavadní praxe v jednotlivých zařízeních. Výsledkem semináře bylo formulování zásad pro vzdělávání průvodců muzeí v přírodě a osnov základního školení. Přítomní se dohodli rovněž na periodické výměně informací o provozu expozic. Jiří Langer Program základního školení průvodců muzeí v přírodě
Vysvětlivky:
S - společné všem muzeím,
M - nutné aplikovat na příslušnouexpozici,
J - jednorázové,
R - každoroční.[/]

      1. (SJ)
Zákonitosti společenského vývoje (základy historického materialismu, argumenty z oblasti lidové kultury vyvracející idealizování představ o životě lidu v minulosti).
      2. (SJ)
Pedagogická psychologie (základy pedagogické psychologie s důrazem na vnímání a modelové typy jednání návštěvníků s návodem na řešení krajních situací při usměrňování návštěvníků).
      3. (SR)
Styk s cizinci (současná mezinárodní situace, cíle ideového působení na cizince, pokyny pro praktický styk).
      4. (SJ)
Bezpečnost sbírek (provozní řád expozic obsahující dělbu osobní zodpovědnosti, systém uzamykání a uložení klíčů, evidenci exponátů, systém kontroly a běžného dozoru, postup při zjištěné závadě nebo ztrátě exponátu, spolupráce s VB, informace o konzervaci a působení konzervačních prostředků použitých v exponátech, pokyny k manipulaci s před[/]
     
měty při demonstracích nebo úklidových pracech).
      5. (SR)
Bezpečnost práce (Nařízení vlády ČSR 54/75, Vyhl. 174/68 Sb. Směrnice ÚRO 124/73, Vyhl. ČÚBP 110/75, Směrnice MK 33/78).
      6. (SJ)
Kurz první pomoci.
      7. (MJ)
Minimální program (základy muzeologie, organizační struktura muzea a pracovní náplň jednotlivých úseků, dějiny muzea, výklad expozice).
      8. (MR)
Požární ochrana (požární směrnice, požární plán, praktická ukázka hasících prostředků, jejich rozmístění a modelové situace zásahu průvodce).
      9. (MR)
Školení 3. stupně bezpečností práce (aplikace bodu 5 na podmínky expozice se zaměřením zejména na povinností při zajišťování bezpečnosti průvodců a bezpečnosti návštěvníků, pokyny pro odstraňování závad, hlášení a vyřizování úrazů a jiných případů).
      10. (MJ)
Vzorová prohlídka expozice. Kurz vybraných činností.
      11. (MJ)
Prověrka znalostí (test).
      12. (MR)
Prověrka schopností (praktická prohlídka expozice s korektivními připomínkami školitele).

46

Zásady pro vzdělávání průvodců muzeí v přírodě

      1.
Východiskem pro vzdělávání průvodců muzeí v přírodě jsou Zásady pro vytváření informačních systémů v muzeích v přírodě, zejména informační systém prezentační.
      2.
Hlavními úkoly průvodce muzea v přírodě jsou:
     
a) ideově působit na návštěvníka formou odborně poučeného společníka,
     
b) provádět jednoduché demonstrace historických činností podle povahy příslušného návštěvního programu,
     
c) provádět dozor sbírek (zajišťovat bezpečnost sbírek v expozici - denní vizuální kontroly, měsíční, a roční podrobné evidenční kontroly),
     
d) provádět péči o expozice (samostatné odstraňování drobných závad a zajišťování odstranění dalších závad, drobná údržba).
      3.
Ideová složka muzea připravuje jednotlivé návštěvní programy formou scénářů (vytýčení návštěvní trasy, odborné studijní podklady pro výklad prezentovaných jevů s metodickým návodem na jejich použití, scénáře demonstrací historických činností, metodické pokyny pro zajištění bezpečnosti návštěvníků a sbírek, případně další). Rozeznáváme tyto typy programů:
     
a) minimální (provádí průvodce se základním a specializovaným školením),
     
b) specializovaný na zemědělství (provádí průvodce se základním a specializovaným školením).
     
c) specializovaný na lidovou výrobu,
     
d) specializovaný na sociální vztahy a rodinný život,
     
e) specializovaný na zvykosloví,
     
f) specializovaný na stavitelství a architekturu,
     
g) specializovaný ria další oblasti lidové kultury,
     
h) maximální (provádí průvodce se základním školením a se specializovaným školením na typy programů b-g),
     
i) vyučovací pro ZŠ (vytváří se ve spolupráci s Okresním pedagogickým střediskem podle příslušných osnov pro ZŠ, provádí odborný pracovník s vysokoškolským vzděláním společenského oboru, nebo oboru vyučovaného předmětu, vždy však pedagogického směru, nejlépe s praxí na ZŠ),
     
j) vyučovací pro SVŠ a SOŠ (vytváří se ve spolupráci s KPS, ostatní jako u i),
     
k) seminární pro VŠ (provádí odborný pracovník ideové složky muzea, vysokoškolsky kvalifikovaný v příslušném oboru),
     
l) speciální odborný (na základě zvláštního požádání, provádí jako k).
      4.
Základní školení pro minimální program zajišťuje vedení muzea prostřednictvím interních i externích specialistů, některé části
     
lze školit pro pracovníky více muzeí společně (viz program základního školení). Školení pro speciální program provádí obvykle ideová složka muzea, nebo jí vybraní externí specialisté. Součástí každého školení jsou praktické náslechy, prověrkové testy a kontrola praktických schopností v návštěvním provozu, kterou provádí ideová složka muzea. Kontrola praktických schopností má funkci prověřovací a korigovací.
      5.
Vedení muzea při posuzování kvalifikačních předpokladů průvodců může zvýhodnit odměňování absolventů speciálních školení v rámci tarifního rozsahu příslušného zařazení a tím zvýšit zájem na prohlubování odborných znalostí a praktických schopností průvodců.
      6.
Návštěvníka možno připravit na vnímání expozice těmito způsoby;
     
a) informační a populárněodbornou propagací ve veřejných sdělovacích prostředcích,
     
b) úvodní informací o expozici ve vstupním areálu,
     
c) školením vedoucích zájezdů cestovních kanceláří a rekreačních zařízení,
     
d) školením učitelů ZŠ spolupracujících při pedagogických programech,
     
e) školením dalších aktivů činitelů pracujících s návštěvníkem,
     
f) návštěvou jiných muzeí v pří-

47

     
rodě, nebo předcházející návštěvou vlastní expozice.
      7.
Přípravu průvodce na činnost a organizaci návštěvního provozu ovlivňují zpěvné informace o návštěvním provozu a o složení a zájmech návštěvníků. Tyto informace mají povahu:
     
a) okamžitě využitelnou (informace organizačního pracovníka při vstupu nebo přímo odpověď člena skupiny na přímý dotaz průvodce umožní volbu programu a formu přístupu ke skupině, lépe a přesněji lze program upravit podle přání a zájmů skupiny)
     
b) dlouhodobého využití (informace průzkumu návštěvnosti lze využít pro plánování kapacity návštěvních služeb v průběhu sezóny (denní hodiny, dny v týdnu, měsíce, období špiček apod.),
     
c) koncepčně strategickou (informace průzkumu návštěvnosti různých muzeí, z nichž jsou
     
patrny zájmy o různé expozice, přeskupování těchto zájmů a jejich závislosti na vnějších společenských jevech).
     
Informace o návštěvním provozu jsou přínosné jedině pokud se rychle aplikují, a proto je potřebná jejich včasná mezimuzejní výměna, případně dohodnutá struktura.
      8.
Jádro kolektivu průvodců tvoří stálí zaměstnanci provozující instituce.[/]


Socializace vesnice a proměny lidové kultury [obsah]

V pořadí třetí seminář věnovaný otázkám socializace vesnice a proměnám lidové kultury v současnosti se uskutečnil ve dnech 31. 3 až 1. 4. 1983 v reprezentačních prostorách státního zámku v Kroměříži. Spolupořadateli semináře byly Muzeum Kroměřížska, Ústav lidového umění ve Strážnici, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti a Společenskovědní komise krajského integrovaného: výzkumu.
      Po slavnostním uvítacím projevu ředitele Muzea Kroměřížska Zd. Fišera a pozdravném projevu zástupce Odboru kultury ONV Kroměříž, zahájil jednání V. Frolec hodnotícím příspěvkem k současnému stavu plnění výzkumného úkolu ve vybraných obcích Jihomoravského kraje. Důraz položil hlavně na kulturně výchovné využiti výzkumem získaných poznatků při besedách, přednáškách, v tisku, rozhlase či televizi. Zprávu o průběžném plnění resortního úkolu NM R1, jehož řešiteli jsou pracovníci šesti odborných ústavů, podal P. Kurfürst. Referáty k historické problematice zahájil P. Mates pojednáním o významu práce MNV při provádění pozemkové reformy na Moravě v letech 1945-1947. A. Burget se ve svém příspěvku zabýval historickým přehledem zakládání JZD na střední Moravě v letech 1949-1956 i jejich prvními hospodářsko-společenskými úspěchy.[/] Charakteristikou etnických procesů se zabývala E. Večerková na příkladu pohraniční obce Troskotovice. Poukázala na hlavní etapy osídlování jihomoravského pohraničí i na další charakteristické znaky novoosídleneckých obcí. Faktory společenského života v jednotlivých obcích novoosídleneckých skupin jihomoravského pohraničí z hlediska bydlení, kulturní aktivity, turistického ruchu i udržování tradic lidové kultury podala V. Svobodová. M. Toncrová referovala o významu souborové činnosti v životě novoosídlenců. Problematiku okresu Český Krumlov charakterizovala E. Davidová. Poukázala na menší intenzitu osídlování po válce v závislosti na méně úrodné půdě tohoto okresu. Shromážděný badatelský materiál z posledních 80 let zhodnotila ve svém příspěvku o přežívání tradičního nádobí a nářadí při domácích pracích L. Tarcalová. J. Jančář osvětlil problematiku vlivu budování JZD na proměny způsobu života ve Strážnici. Oblast společných rysů lidové kultury ve Strážnici popsal ve svém příspěvku J. Pajer. J. Souček přiblížil účastníkům semináře otázky spojené s přípravou monografie města Strážnice. Poukázal na rozsah připravované práce i její důležitost z hlediska kulturního, etnografického i celospolečenského. Srovnání záhumenkového hospodaření dnes a koncem 19. století v příspěvku Proměny zemědělského hospodaření

48

v Kobylí sledovala Z. Poláčková. I. Melkus provedl rozbor krejčovství na Boskovicku jako jednoho z hlavních způsobů obživy obyvatel tohoto kraje Moravy. Socializací - venkova a architektonickými změnami tradiční rolnické usedlosti na východní Hané se zabýval M. Válka. Ochranou památek lidové kultury, zejména památek lid. stavitelství bývalého jazykového ostrůvku na Vyškovsku, se zabývala ve svém pojednání R. Zemanová. Charakteristiku moravské lidové výšivky ve 20. století podala M. Ludvíková. B. Beneš referoval o lidových literárních projevech současnosti. Na řadě konkrétních příkladů objasnil tezi, že kromě slovesného vyjadřování folklóru je v současnosti rozšířena také forma jeho neprofesionálního literárního zachycení. J. Volfová provedla rozbor vyprávění o odboji a II. světové válce na jižním Valašsku. Seminář příspěvkem Folklórní povědomí strážnických dětí uzavřela V. Šepláková. v referátě, podloženém výzkumem z května 1982 u 108 dětí nejmladší věkové generace (11-15 let), prokázala důležitost předávání vypravěčských látek v rodinném prostředí, v němž se vytváří kladný vztah k folklóru i jeho hodnotám.
      Rozsáhlá tematika III. semináře k socializaci vesnice a proměnám lidové kultury, kterou můžeme podle charakteru příspěvků rozdělit do šesti skupin (referáty hodnotící, historická problematika, výzkum[/] novoosídlenců, lidová kultura a zaměstnání, lidový dům a současnost a lidové umění a folklór) přinesla řadu hodnotných referátů i podnětných diskuzních příspěvků. Všechny prokázaly důležitost sledování proměn lidové kultury v naší současnosti i zaznamenávání všech poznatků získaných podrobným místopisným studiem. František Synek

O lidovém stavitelství středověkých Čech [obsah]

3. husitologické sympozium v Táboře (pořádalo Muzeum husitského revolučního hnutí) konané 12.-16. 9. 1983 za účastí 160 specialistů věnovalo tři dny svého interdisciplinárního jednání problematice městského a venkovského domu raného a vrcholného středověku. J. Petráň hodnotil možnosti využití historických písemných pramenů (podrobněji rozebral některé termíny Klaretova slovníku) a přinesl řadu nových impulzů pro badatelskou orientaci, zejména zdůraznil mimořádně silné inovační možnosti v kolonizačním období a význam trhu v inovačním působení měst na lidovou tradici ve 13.-15. století (též se vztahem k šíření komor a formování třídílných půdorysů). Na tuto teoretickou linii tematicky navazoval diskusní příspěvek J. Macka o sémantice domových termínů ve středověku. z etnografů hovořil J.[/] Vařeka o etnografické interpretaci středověkých historických pramenů, rozebíral význam žirovnické fresky se znázorněním domu a pokusil se historicky zařadit vznikání jednotlivých stavebních komponentů a základního inventáře domu. J. Langer upozornil na úskalí analogií recentních dokladů pro předrecentní období v souvislosti se sociálně podmíněnou nerovnoměrností šíření inovací, stagnací a regresů u vývoje otopných zařízení. v další tematické linii můžeme z obsahu sympozia sledovat zaměření architektonické a uměleckohistorické, soustředěné na genezi měšťanských domů (5 referátů a 3 diskusní příspěvky interpretovaly mnoha ikonografického a recentního materiálu). z hlediska etnografického bylo zajímavé vystoupení Jana Muka, odmítající Škabradův výklad pyramidovitého seskupení otvorů štítové stěny jako atributu dymné jizby. Přinesl mnoho materiálu o účasti tohoto seskupení ve vývojově pokročilých městských domech, čímž jen naznačil jiné funkční možnosti tradování tohoto seskupení, ale nepodal přesvědčující důkaz o absenci jizby vedle světnice v městském vývoji 14. století. M. Drda, ředitel Muzea husitského revolučního hnutí, se zabýval věrohodností zobrazených reálií v ikonografických pramenech, tradováním motivů (jejich aktualizací a sociální příslušností), dále poukazoval na analogie s recentním etnografickým materiálem.

49

Sám v muzeu soustředil bohatou sbírku fotokopií a faksimilií tohoto druhu. v diskusi Drdův referát upřesnil L. Daniel výkladem lineárního zkreslení ve středověkém malířství při znázorňování architektury. J. Škabrada (po analýze raněstředověkých sklepů provedené M. Radovou) vyslovil hypotézu, že v části městských sklepů se stavěla klenba proto, že nesla těžkou pec v jizbě nebo černé kuchyni. Dále se věnoval vertikalitě raněstředověkých domů a pyramidálnímu sdružování tří oken v arkádu ve štítové stěně. k řadě ikonografických dokladů přispěl Z. Haselbauer interpretací znázornění architektury na středověkých kachlích.
      Do třetího okruhu bychom mohli zařadit nejrozsáhlejší referáty archeologů, které byly přehlídkou bohatého nálezového materiálu zemnic a polozemnic (M. Richter: Most, Praha, Hradec Králové, Davle, Sezimovo Ústí a Tábor; I. Pleinerová: Březno u Loun; V. Nekuda: Pfaffenschlag, Mstěnice, Bystřec a Konůvky; P. Michna: Rýmařov, Olomouc, Uničov, Uher. Hradiště). Etnografických problémů se dotýkal především V. Nekuda, který zdůraznil velké vývojové skoky na moravské vesnici ve 2. polovině 13. století, což značně odlišovalo stavitelství raného a vrcholného středověku. Připustil inovační vliv města Slavonic na vývoj Pfaffenschlagu a prvý položil několik otázek o městsko-vesnických vztazích. Po jeho referátě totiž vyzní[/]valo paradoxně, že vedle vyspělých vesnických usedlostí se ze soudobých měst prezentuji hlavně zemnice. V. Nekuda připomenul moment ekonomický (způsob výroby a jeho funkční potřeby) a právní (emfyteutické právo), neztotožnil se s J. Petráněm v názoru na sílu a sociální podmíněnost vlivu města. Velmi jasně syntetizoval celou problematiku městských zemnic P. Michna (m. j. uvedl doklady o užívání nabíjené hliněné techniky ve 14. století v Rýmařově) jako "technický atribut" kolonizační fáze v období výstavby města nebo vesnice. Jejich funkce končila u nás ve 14. století. Jednání konference se vymykal přínosný příspěvek I. Pleinerové, která v řadě diapozitivů a dvěma krátkými filmy ukázala, jak lze k poznání dospět metodami experimentální archeologie. Měla totiž zdokumentované stavění domu ze 6. a domu z 9. staletí (podle konkrétní nálezové situace), v nichž prověřuje jejich základní funkce. Velmi zajímavé bylo i srovnání s interdisciplinárním výzkumem středověkého domu v Rakousku. Referát na toto téma přednesl G. Jaritz, vedoucí pracovník muzea v Kremsu, které se tímto úkolem celostátně zabývá. v jeho výkladu heuristických zásad se vedle běžných hledisek uplatňovalo i funkční a sociální. Infommoval konferenci o výsledcích této práce a hlavních výzkumných lokalitách.
      Táborské sympozium mělo tak bohatý program, že nejen nezbyl[/] čas na volnou diskusi bezprostředně reagující na referáty, ale některé z připravovaných příspěvků nebylo možno přednést z časových důvodů. Celé jednání o středověkém obydlí ukázalo nedostatky úzké specializace našich společenských věd, jejich zatíženost omezeným druhem pramenů a metod zkoumání. Snad největší od tup se projevil právě od etnografie, jejíž výsledků příbuzné obory téměř nevyužívají. Ale i na druhé straně nutno přiznat, že ani etnografie není dostatečně připravena na interdisciplinární spolupráci podobného druhu. Teprve začíná s výzkumem lidové kultury předrecentního období a teprve formuje své specifické heuristické zásady pro studium historických pramenů. Interdisciplinární tématika spolupráce vyžaduje i několikaodborové školení pro její realizaci a to v současnosti chybí. Druhou podmínkou úspěšné spolupráce při poznávání geneze lidové kultury je metodické formování spbcializace historické etnografie. Jiří Langer

50

FESTIVALY

Jubilejní Tvrdonice 1983 [obsah]

Ve dnech 27.-29. května 1983 se ve známé podlužácké dědině, ve Tvrdonicích, uskutečnily potřicáté regionální folklórní slavnosti "Podluží v písni a tanci". Páteční večer byl tradičně věnován okresní soutěžní přehlídce dechových hudeb, která přesvědčivě ukázala vysokou interpretační úroveň dechovek na Podluží.
      V sobotním odpoledni prošel obcí nejprve průvod dětských účinkujících a potom v národopisném areálu proběhl pořad dětského folklóru "Vyjdi, vyjdi slunéčko" (autorka Marie Měrotská). Nejdříve se v něm představily děti z MŠ v Kosticích a ve Tvrdonicích s říkadly a různými tanečními hrami, po nich vystoupily děti z tvrdonické základní školy s pásmem tanečních her a děti z Hrušek s tanečky, jejichž jednotícím tématem bylo kvítí. Tematickým číslem dětí z Břeclavi bylo pásmo podzimních her, které sice dopadlo vcelku dobře, ale nejsme si jisti, zda patří dětem tančit např. tanec "holúbek", navíc v předvedení děvčat a bez šátku. Děti z Tvrdonic zatančily "slámkový", který byl choreograficky upraven. Dětský soubor z Podivína vystoupil s blokem "A já mám koníčka vraného", jenž byl obdobně ja[/]ko u Břeclavi tematicky zpracován a předveden na dobré úrovni. Každoročně se v dětském pořadu objevuje jako host kolektiv děti, který nezpracovává oblast Podluží. v jubilejním ročníku to byl soubor Tanečnica z Nového Jičína, který za použití playbacku zatančil řadu valašských tanců. v závěru celého pořadu se divákům představila nejstarší děvčata ze základní školy ve Tvrdonicích krátkou ukázkou vyžínání a hrabání trávy a pak silně stylizovaným a choreograficky nedobře ztvárněným čepákovým tancem. Je nutno zvážit, zda vyvrcholením celého pořadu mělo být právě toto číslo. Pořad měl průměrnou úroveň. Projevily se v něm tak jako i na jiných slavnostech potíže s ozvučením dětských pořadů. Děti nebylo často ani slyšet, zato v některých okamžicích bylo slyšet jenom doprovázející cimbálové kapely. A nakonec otázka: Musí dětem hrát vždy plně obsazený orchestr, nestačilo by někdy spíše obsazení kapel obměňovat podle potřeb tohokterého čísla a muzikanty účelněji zapojovat do dění na scéně? Dále by bylo vhodné vystříhat se v programových blocích přednášení básní málo souvisejících s folklórním materiálem a navíc podmalovaných hrou cimbálové muziky. Ať mluví samotný materiál![/] Totéž lze říci také o průvodním slovu, jež obsahovalo příliš romantizmu a sentimentu.
      Po přestávce vyplněné koncertem dětské cimbálové muziky z Tvrdonic a dětských dechovek začal večer pořad "Podlužácký stárku, bud' veselý..." (autorka Marta Ondrášková ). Po zkušenostech z minulého ročníku a v souladu s programovou koncepcí se před porotou a zaplněným amfiteátrem utkali soutěžící z devíti podlužáckých obcí, které do soutěže doporučila porota po shlédnutí dvou výběrových předkol. Soutěž ve zpěvu, tanci a o stárkovské právo doprovázely cimbálová muzika Břeclavanu s primášem J. Kobzíkem, cimbálová kapela Slovácko z Mikulčic s primášem P. Líčeníkem a dechová hudba Juráčkovci s vedoucím M. Hakalou. v první části pořadu účinkující soutěžili v těchto kategoriích: sólo žen, dua žen, ženské sbory, sóla muži, dua muži, smíšená dua, mužské sbory, dále tance hošije, vrtěná a verbuňk. v další části večerního pořadu, zatímco se porota radila, doprovodila cimbálová kapela Břeclavanu vystoupení vybraných zpěváků a tanečníků, většinou vítězů minulých ročníků slavností. Jako "novum" se tu objevila i štrajchová muzika. Současná generace mladých zpěváků a tanečníků mohla tudíž porovnat své umění s předchozí generací. A nám nezbývá, než konstatovat, že ano srovnání nedopadlo pro mladé nejlépe. Obzvlášť patrný byl rozdíl

51

v tanci vrtěná a ve verbuňku, kde starší tanečníci ukázali větší bohatství cifer a kupodivu i větší dynamičnost. Ostatně, o nižší úrovni tanečního umění mladých svědčí i to, že v soutěži o stárka Podluží, kde se body z jednotlivých, kategorií sčítají, se představili pouze tři účinkující. A to je věru málo, i když je jasné, že při množství soutěžních kategorií nemůže být zastoupení zúčastněných ve finále příliš velké. Pořad jako celek, i přes svou délku trvání téměř čtyř hodin, dokázal přesvědčivě, že lze i ze soutěže připravit poutavý, kvalitní a poučný celovečerní pořad, obzvlášť když zde v nesoutěžní retrospektivní přehlídce ukážeme vybrané zpěváky a tanečníky, kteří mohou sloužit i jako určitý vzor.
      V nedělním dopoledni se konalo tradiční sjíždění chasy, kdy se na náves pod vysokou máji sjíždí chlapci z okolních obcí na ozdobených vozech tažených koňmi, Tento původně hodový zvyk dodává slavnostem jistou specifičnost a přispívá k vytvoření celkové slavnostní atmosféry. Odpoledne - po průvodu všech účinkujících vesnicí - začal hlavní pořad slavností "Néni lepší jak v nedělu..." (autoři Jaroslav Kučera a Josef Janulík ), který stejnojmennou písní uvedl mužský sbor z Tvrdonic za doprovodu cimbálové muziky souboru Podlužan, jenž poté předvedl pásmo "Vítáme tě na svět" věnované problematice vítání nových občánků. Šlahačku ukázala chasa z Moravské Nové Vsi, vino[/]

Čepení nevěsty v podání souboru Břeclavan z Břeclavi.
Tvrdonice 1983. Foto J. Uherka.

braní zase chasa z Hrušek. Tato pásma opírající se o zvyky působila místy příliš zdlouhavě a romanticky. v protikladu k nim proto vystoupení souboru Pálava z Horních Věstonic, který přišel jubilejní Tvrdonice pozdravit, působilo osvěžujícím dojmem. Jejich program měl spád a byl předveden na vysoké úrovni, v posledních letech jsme byli svědky formování se dalšího podlužáckého souboru, souboru Spojař z Břeclavi. Vznikl rozší[/]řením z pěveckého sboru a spolupracuje s muzikou Slovácko z Mikulčic. Ve Tvrdonicích se uvedl blokem "Asenda". Vysoce stylizované číslo, i když bylo předvedeno na velmi dobré interpretační úrovni, přece jen nevyznělo tak, jak by se dala očekávat. Hodovou zavádku provedla skupina z Klobouk za dopravodu cimbálové kapely Litava. Jedná se o kolektiv, který aktivně pracuje teprve pár let, zato se důsledně opírá o folklór hanácko-slo

52

vácké oblasti a na jejich vystoupení to byla znát. Obdobně se v dobrém světle ukázal soubor z Prušánek, který rovněž předvedl ukázku hodových zvyků a tanců. v obnovené podobě vystupuje teprve od roku 1980 a za tuto dobu dosáhl už dobrých výsledků. Hostem slavností byl tentokrát soubor Konopa z Ratíškovic, který se představil typicky souborovým pořadem, v němž nechyběla ani pěvecká čísla, ani čísla taneční z oblastí kyjovského Dolňácka. Soubor Břeclavan vystoupil se svatebními zvyky. Ukázal čepení nevěsty, vrtěné, žertovné písně a hlavně svatební veselí, kdy se konají různé hry a zábavy. v závěru ukázal domácí krúžek z Tvrdonic dožínky. Pořad jako celek byl zase o něco delší než bylo únosné. Kdyby byla programová čísla jednotlivých kolektivů prokrácena, získal by ;na gradaci. I tak je však možno označit jej za úspěšný.
      V programech slavností bylo lze vypozorovat tendence k neustálému zvolňování v přednesu lidových písní. Zde zpěváci musí respektovat určité meze. Vždyť i táhlé písně maji svůj rytmus. Zarážející je také to, kolik zpěváků se snaží ať vědomě, či nevědomě - napodobovat zpěv např. Jožky Černého a kolik jich dává přednost novým současným písním před tradičními.
      Program jubilejního 30. ročníku slavností "Podluží v písni a tanci" byl doplněn výstavou výrobků lidové umělecké tvořivosti v základní škole a sborníkem k výročí tohoto[/] regionálního festivalu. A nám nezbývá, než Tvrdonicím popřát, aby i v dalších desetiletích si uchovaly svou podlužáckou tvář a aby nadále sehrávaly kladnou úlohu v uchování folklórního dědictví našeho národa. Jan Krist

Vlčnovské národopisné slavnosti 1983 [obsah]

Vlčnovské národopisné slavnosti s jízdou králů se už staly jaksi samozřejmou součástí československého kulturního kalendáře, i když jejich pořadatelem je "jen" vesnický Klub sportu a kultury v obci, která má necelých 3 500 obyvatel. Na mladičkého krále a jeho královskou družinu se poslední květnovou neděli přijelo do Vlčnova podívat dvacet tisíc diváků a dokonce jeden filmový a dva televizní štáby. Slavnosti byly zahájeny už v pátek večer místním kolem okresní soutěže zpěváků lidových písní, nazvané O slovácký koštéř. v závěru soutěžního večera předal loňský král letošnímu králi symbolicky vládu nad královskou družinou, již tvoří od nepaměti vždy rekruti. Proto je každoročně odvodní ročník chlapců vlastně spolupořadatelem vlčnovských národopisných slavností.
      Protože do Vlčnova přijíždí mnoho příznivců a obdivovatelů vlčnovského folklóru už v sobotu, připra[/]vují pořadatelé pro ně i pro Vlčnovjany sobotní dopolední "Vlčnovské disputace" a odpolední pořad "Vitajte ve Vlčnově". Při letošní "disputaci" vyprávěli vědečtí pracovníci o Jožovi Uprkovi a jeho vztahu k Vlčnovu v prostředí výstavy Uprkových obrazů, připravené hodonínskou galerií. Přínosem byla účast spisovatelky Běty Turečkové-Čambalové, která bystře vzpomínala na svá setkání s Uprkou a jeho přáteli a přiblížila tak velice plasticky dobu Uprkova pobytu ve Vlčnově. Odpolední pořad Vitajte ve Vlčnově se konal už po třetí a opět se vydařil. Za účasti herečky Jiřiny Štěpničkové se především vzpomínalo na natáčení filmu Maryša ve Vlčnově téměř před padesáti lety, ale zbylo dost prostoru i na výborné vystoupení muziky souboru Olšava, na zajímavé postřehy dramaturga BROLNu Slávka Jakubíčka i šéfredaktora okresních novin a dřívějšího učitele ve Vlčnově Jiřího Jilíka. Úspěšnými moderátory pořadu byli Miroslav Potyka a Jan Maděrič. v podvečer se pak ještě uskutečnil pozoruhodný koncert dechové hudby Vlčnovjanky a zábavychtiví návštěvníci Vlčnova si kromě obvyklého karnevalu mohli přijít na své v prostředí vlčnovských vinohradů, kde mezi "búdama" vyhrávala i cimbálová muzika.
      Avšak tak, jako každý rok, i letos byla hlavním programem vlčnovských národopisných slavností jízda králů. Uprkův obraz zde kaž

53

doročně znovu ožívá nepředstavitelně barevněji a živěji než na jeho slavném obraze. Koně se však stále více ztrácejí pod papírovou záplavou pestrobarevných růží a umně formovaných stuh a nad stále nepřehlednějšími davy návštěvníků lze spíše jen zahlédnout hlavy a praporce vyšňořených rekrutů na koních. Jestliže ještě nedávno se zdálo, že většina občanů Vlčnov a prožívá jízdu králů jakoby aktívně, jako dávný neporušitelný obřad, jako nezbytnou součást duchovního života obecního společenství, o letošní atmosféře to tvrdit nelze. Jízda se stala pestrobarevným divadlem bez oné úzké vazby mezi jezdci královské družiny a hospodáři a hospodyněmi ve dveřích domů, důstojně věnujících výběrčím "něco na krála", když vyvolavač zpěvavě zarecitoval trefné "říkání".
      Tento stav předváděného obyčeje nelze ani odsuzovat, ani chválit; recenzentův úkol je upozornit, že obřad se tak vyvinul a že pořadatelé musí reálně uvažovat o tom, jak tento obyčej co nejlépe prezentovat stále většímu počtu návštěvníků. I tak zkušený kolektiv pořadatelů, převážně dobrovolných pracovníků, jaký se ve Vlčnově vytvořil za roky pořádání slavností, může stále obtížněji zvládat narůstající organizační úkoly. Začínají se zde také objevovat skupinky společensky nepřizpůsobivých mladých lidí, projevujících svou nonkonformnost způsobem často odpudivým i[/] pro tolerantní občany. Bylo by chybou, kdyby se tento jev měl začít objevovat na regionálních národopisných slavnostech. Zbytečně velký úkol na sebe berou pořadatelé příliš bohatým programem, který začíná vlastně už před polednem vystoupeními souborů v ulicích obce, pokračuje jízdou králů, průvodem a obvyklým souborovým pořadem na stadiónu, trvajícím do 18.00 hodin. Tento téměř sedmihodinový národopisný maraton vydrží nakonec jen účinkující; vždyť pěkné závěrečné vystoupení Hradištanu po bloku vlčnovských souborů a po vystoupení souboru z Těrchové a Brozanů se konalo už před vyprázdněnými tribunami. A to jsme k tomu nepřipočetli dopolední průvod a přehlídku dětských souborů a pořad cimbálové muziky z Osvětiman na stadiónu. Tak jako v minulém hodnocení i letos je třeba si položit otázku, zda je účelné a nakonec i správné, aby šlahačku nebo jiný zvyk ukazovaly ve vlčnovských ulicích soubory z jiných koutů Moravy, nebo třeba ze Slovenska. Vlčnov je v republice jenom jeden, jezdí se sem především za jízdou králů, k níž by měla být upřena vždy hlavní pořadatelská pozornost.
      Odpolední pódiová vystoupení souborů na vlčnovském stadiónu, jímž za průvodem účinkujících projela i část jízdy králů, měla vlastně dvě části: v prvé vystoupili malí i velcí Vlčnovjané v dobře komponovaném pořadu z vlčnovského zvy[/]kosloví, v němž se projevily různé formy i různá úroveň souborové práce v obci. Pořad měl však vrcholit scénicky zajímavě podaným obrazem oblékání krále, nikoliv vystoupemím dalších souborů, které byly sice vynikající, ale přesto byly v pořadu jaksi navíc. Ostatně dokazovalo to i skutečnost, že po vystoupení Vlčnovjanů podstatná část obecenstva začala odcházet. v této souvislosti je třeba upozornit pořadatele, že svérázná promenáda mezi hledištěm a jevištěm je prostě nepřijatelná a že organizaci hlediště nelze podceňovat.
      Jízda králů a vlčnovské národopisné slavností 1983 byly přes všechny kritické připomínky opravdu zdařilé, příprava tištěných programů a ostatních materiálů byla na vysoké úrovni a organizace tak velké akce byla vcelku dobře zvládnuta. Nejinak tomu bude i příští rok; je však třeba opravdu zvážit, zda někdy méně není více. Josef Jančář

Troubsko 1983 [obsah]

V neděli 22. května 1983 uspořádaly v Troubsku Okresní kulturní středisko Brno-venkov, Osvětová beseda a Tělovýchovná jednota Sokol v Troubsku okresní národopisnou slavnost. Tak jako v minulých ročnících se zde vedle domácích sešly i soubory a skupiny z okolí Brna. Je nezvratnou skutečností, že hudební a taneční folklór prožívá na

54

Královničky z Troubska. Troubsko 1983.
Foto J. Uherka.

Brněnsku v současné době renesanci. Některé kolektivy navazují na místy ještě dosud živé regionální tradice, jiné se opírají o sběry a spolupráci odborníků. Vše se to promítá do folklórního života celého Brněnska. Nasnadě je, že to nachází i svůj odraz ve zvyšující se úrovni práce souborů a skupin.
      Program těchto zajímavých regionálních slavností otevřel průvod všech účinkujících obcí, který skončil v areálu u sokolovny. Ten se nachází v příjemném prostředí pod lípami, jeho nevýhodou je stísněnost a nedostatečný prostor pro nástupy, odchody a pro pohyb účinkujících vůbec. To do jisté míry[/] ovlivňuje i scénické uvádění folklóru.
      V pořadu "Na dědině a za humnama" se nejprve představily všechny skupiny slavnostním nástupem, k němuž hudební skupina Moravští niněristé z Brna pod vedením J. Košíka zazpívala a zahrála jednu místní píseň. Nástup a odchod skupin byl poznamenán dlouhými časovými odstupy, na nichž se podílelo už zmíněné stísněné prostředí této přírodní scény. Pak děti z mateřské školy v Troubsku vystoupily s pásmem tanečků za doprovodu dechové hudby Bobravanky. Jejich vystoupení působilo samozřejmě více opravdovostí a citovostí dětského projevu, pouze doprovázející hudba by se pro. příště měla vystříhat delších časových prodlev při změnách tanců. Domácí soubor Podskalák nejvíce doplatil na zcela nedostatečné ozvučení pódia. Místní děvčata předvádí totiž každoročně tradiční královničky. I nyní byla pečlivě připravana a ustrojena, avšak nevýrazný pěvecký výkon spolu se zmíněným ozvučením zapříčinily, že jejich provedení královniček nevyznělo tak, jak by mělo. Skupina ze Střelic za doprovodu cimbálové kapely ze Žatčan předvedla ukázky některých tanců. Nedostatky v ozvučení se snažila odstranit tím, že jim pomáhaly zpívat ženy přímo do bočního mikrofonu. Soubor Cézava ze Žatčan zatančil dobře brněnská kola, soubor Rákosníček z Rosic za doprovodu hudební skupiny M. Horkého uká

55

zal dětské hry, říkadla a tanečky z Brněnska. Domácí Podskalák v pásmu, podle nějž byl nazván celý pořad, znázornil malování vápnem pod okny děvčete a pak celou řadu místních variant lidových tanců. Skupina Líšňáci za playbackového doprovodu Brněnských gajdošů zatančila čtyři tance, po ní Moravští niněristé zazpívali a zahráli tři písně z Brněnska a pak taneční pár ze skupiny Líšňáci ukázal tanec "vénešná". Skupina Babe z Ostopovic za pomoci několika tanečníků z Troubska předvedla martinské hody a Líšňáci za playbackového doprovodu líšeňské dechovky další čtyři tance. Vůbec Líšňáci působili velmi dobrým dojmem, mají vytancované tanečníky a jistotu pohybu po jevištu. Domácí skupina Podskalák vystoupila dále s pořadem horáckých řemeslnických tanců, jimiž se snaží obohatit svůj taneční repertoár. Jejich provedení bylo výborné a i stylovější než u některých horáckých souborů. v závěru proběhla ukázka vyvolávání šerhy při jízdě králů v Troubsku, jemuž uškodila přílišná délka. Je třeba si uvědomit, že se jedná o součást pořadu, který by měl v závěru gradovat. Proto by bylo lépe toto číslo přesunout jinam, snad hned do úvodu, kde by mohlo ústrojně navázat na předchozí průvod.
      Celý pořad měl až na závěrečné vyvolávání šerhy vzestupnou tendenci, tanečně upoutala skupina z Troubska a Líšňáci, s tanci oboha[/]ceným programem vystoupila skupina Babe z Ostopovic, jež by měla obdobným způsobem pokračovat v činnosti i do budoucna. v programu byla patrna také nízká početnost kapel na Brněnsku, které jsou schopny doprovázet soubory a skupiny. Zde je třeba zvýšit úsilí při poskytování metodické pomoci ze strany státních kulturních institucí. Jinak je nutno tyto regionální folklórní slavnosti, které se konají v nejtěsnější blízkostí průmyslového centra a velkoměsta, jen vítat a podporovat. Přispívají totiž nemalou měrou ke zvyšování aktivního kulturního vyžití obyvatelstva a zanedbatelná není ani jejich výchovná a obecně poznávací funkce. Jan Krist

Svidník 1983 [obsah]

Program XXIX. ročníka slávností kultúry ukrajinských pracujúcich ČSSR (predtým Slávnosti piesní a tancov) bol rozvrhnutý do troch dní.
      V piatok 17. júna v Mestskej osvetovej besede vo Svidníku bola otvo­ rená výstava detských výtvarných prác s mierovou tematikou a v Múzeu ukrajinskej kultúry výstava kraslíc. v ten istý deň bola spristupnená verejnosti ďalšia časť expozície ľudovej architektúry - päť objektov s kompletným vnútorným vybavením.[/]
      V sobotu 18. júna w budove renovovaného kaštieľa vo Svidníku bola slávnostne otvorená Galéria Dezidéra Millyho. Je to prvá galéria výtvarného umenia Ukrajincov Československa. Okrem bohatej zbierky výtvarných prác D. Millyho (rodáka z ukrajinskej dediny Kyjov pri Sabinove) v galérii je exponováno niekoľko desiatok ľudových ikon a obrazy mnohých ukrajinských a slovenských maliarov XIX. a XX. storočia. Najväčšim počtom prác je zastúpená tvorba pražského ukrajinského maliara I. Kulca. Tento nový stánok kultúry československých Ukrajincov slávnostne otvoril predseda vlády SSR P. Colotka.
      V sobotnom poobedňajšom programe Verní odkazu Februára výstúpilo 18 súborov a folklórnych skupín. Väčšina z nich predviedla na scéne autentické ľudové zvyky, piesne a tance z miesta svojho pôsobenia: priadky (Stakčín), vitie vencov pred svatbou (Šarišské Jastrabie) , jarné chorovody (Medzilaborce), pranie na potoku (Veľký Lipník) atď.
      Vo večernom programe Melódie Karpát sa svidníckemu publiku predstavili štyry moderné vokálno-inštrumentálne skupiny (Fórum z Medzilaboriec, Centrum zo Svidníka, Optimista a Duha z Prešova) s ukrajinskými populárnymi piesňami alebo originálnou štylizáciou ľudových piesní. U skupín bolo vidieť snahu hľadania vlastného spôsobu interpretácie, avšak žiadnej z nich sa nepodarilo vymaniť spod

56

Folklórní skupina z Porača v pásmu Pranie na potoku".
Svidník 1983. Foto D. Vaško.

vplyvu popredných českých a slovenských profesionálnych skupín. Určitým spestrením a obohatením tohto programu bolo vystúpenie víťazov nedavnej súťaže v sólovom speve M.akovická struna v Bardejove.
      Nedeľný program (19. júna) Venček priateľstva patril hosťujúcim súborom. Zahájil ho súbor Vychodniar z Košíc pásmom východoslovenských piesní a tancov. Po ňom nasledovalo vystúpenie súboru Verchovina zo Zakarpatskej Ukrajiny, ktorý medzi iným predviedol aj niekoľko autentických ľudových tancov z okolia Iršavy. Zvýšenú po[/]zornosť publika si získali predovšetkým zakarpatské kolomyjky a chorovody. Nedeľný, dopoludňajší program bol prerušený slávnostným mítinkom, na ktorom prehovoril predseda vlády SSR P. Colotka a sovietsky generálny konzul v Bratislave V. Stepanov. Po mítingu program pokračoval precíznou ukážkou temperamentných gruzínskych tancov v podaní folklórneho súboru Mchedruli z Gruzínskej SSR. Folklór maďarských pracujúcich Československa reprezentoval súbor Csemadoku zo Sene Rozmaryng. v záverečnej časti vystúpil Poddukelský ukrajinský ľudový súbor z Prešova[/] s časťou programu svojej poslednej premiéry.
      PUĽS a hosťujúce súbory zo Zakarpatskej Ukrajiny a Gruzínska vystúpili aj v odpoludňajšom programe Kvety domova. Spolu s nimi sa takmer 15 tisícovému obecenstvu predstavili miestne folklórne súbory: Kalina z Humenného, Makovica zo Svidníka, Minčol z Kyjova, Dúbrava z Prešova, Chemlon z Humenného a folklórne skupiny z Jakubán a Poráča. Najväčšia pozornosť publika aj tentokrát bola upriamená na vystúpenie PUĽSu, v programe ktorého tentokrát dominoval folklór východoslovenských Ukrajincov, štylizovaný so skutočným umeleckým citom do nádherných kompozičných obrazov. Zdá sa, že toto profesionálne umelecké teleso po dlhých rokoch hľadania a experimentovania konečne našlo svoju vlástnu tvár. . Nemalú zásluhu na tom má mladý choreograf a režisér celého programu P. Širák.
      Celková úroveň XXIX. slávností kultúry Ukrajincov Československa vo Svidníku bola uspokojivá. Jednotlivé súbory odviedli kús poctivej práce, avšak aj tentokrát sa výrazne prejavil chronický nedostatok svidníckého festivalu - bezkoncepčnosť dramaturgie jednotli[n][v]ých programov. I keď každý zo štyroch programov mal svojho scénáristu (menovite uvedeného), scenára ako takého vôbec nebolo bádať, pretože žiaden program nepredstavoval jednotný celok, ale bol mechanickým radením náhodného repertoáru jednotlivých folk

57

lórnych súborov a skupín. Ani text konferencierov nebol pojitkom medzi jednotlivými vystúpeniami a väčšinoU sa obmedzoval iba na predstavenie vystupujúceho kolektívu.
      Časť nedeľného programu vysielala Československá televízia v priamom prenose, avšak do hodinového televízneho programu sa nedostal ani jeden spevák, súbor či skupina z ukrajinských lokalít východného Slovenska, čím diváci získali úplne skreslenú predstavu o slávnostiach kultúry ukrajinského obyvateľstva. Neveríme, že by ani jeden amatérsky súbor z ukrajinských lokalít nebol na takej umeleckej úrovni, aby aj v televízii mohol reprezentovať kultúru svojho ľudu. Mikuláš Mušinka

Kamienka 1983 [obsah]

Dvojdenný festival ukrajinského folklóru a zborového spevu v niekdajšej drotárskej dedine Kamienka (okr. Stará Ľubovňa) stal sa už neodmysliteľnou súčasťou kultúrneho života východoslovenských Ukrajincov. Toho roku konal sa už osemnástykrát.
      V sobotu 4. júna v miestnom kultúrnom dome sa konala už tradičná prehliadka zborového spevu, ktorej sa zúčastnilo šesť najvyspelejších súborov rôznych kategórií: Kamienka, Humenné, Medzilaborce, zbor učiteľov a Karpaty zo Svidníka a Družba zo Starej Ľubovne.[/] Tie isté súbory vystúpili aj vo večérnom programe, venovanom 35. výročiu víťazného Februára.
      V nedeľu 5. júna po slávnostnom sprievode účastníkov dedinou, nasledovalo folklórne pásmo z ľudo­ vej studnice, v ktorom vystúpilo 11 folklórnych súborov a skupín a piati sólisti - víťazi súťažnej prehliadky Makovická struna v Bardejove. Milým prekvapením programu bolo vystúpenie novozaloženej folklórnej skupiny z Poráča s pásmom Pranie na potoku. Zo starších súborov najväčšej pozornosti obecenstva sa tešili vystúpenia miestneho Barvinku, folklórnych súborov a skupín z Udola, Jakuban, Čirča, Šarišského Jastrabia, Veľkého Lipníka a Svidníka. v závere programu vystúpil Spevácky súbor profesorov a zamestnancov Užhorodskej univerzity.
      Poobedňajší program Víťaznou cestou, ktorý zhliadlo takmer päť tisíc divákov, patril predovšetkým hosťujúcim súborom. Okrem už spo[/]mínaného speváckeho súboru z Užhorodu, v tomto programe sa obecenstvu predstavili: súbor Jasénka zo Vsetína, Šarišan z Prešova a profesionálny Poddukelský ukrajinský ľudový súbor z Prešova. Vystúpenie týchto troch umeleckých telies bolo názornou ukážkou stvárnenia autentického folklóru na scéne.
      Súčasťou kamienskeho festivalu bola aj výstava výtvarných prác ľudových rezbárov Greša a Ružbárskeho z fondov Okresného vlastivedného múzea v Starej Ľubovni.
      Celkovo možno konštatovať, že technická úroveň jednotlivých vystúpení bola veľmi dobrá. Organizátori by mali väčšiu pozornosť venovať stmeleniu programu do jednotlivých celkov pod.ľa predom stanoveného dramaturgického zámeru, čim by unikli roztrieštenosti programu. Na príprave programov by sa mali vo väčšej miere podieľať folkloristi. Mikuláš Mušinka

NA POMOC SOUBORŮM

S Karlem Pavlištíkem o tom, že scénické zpracování folklóru není jen zpívání a tancování [obsah]

Rozmlouvá Dušan Holý
      V bodech o našem hostu: Narozen 12. 3. 1931 v Uher[/]ském Brodě, kde ukončil základní vzdělání a odešel studovat na tehdejší Obchodní akademii do Uherského Hradiště; 1951 maturita 1956-60 externí studium etnografie na filozofické fakultě University Karlovy v Praze; diplomová práce Obraz lidové kultury v díle Vác

58

lava Beneše Třebízského - 1967 doktorát na téže fakultě na základě stejnojmenné práce - 1965-70 externí vědecká aspirantura na FF KU se závěrečnou prací Domácká výroba dřevěného nářadí na Podřevnicku - Zaměstnání: v roce 1952 programový tajemník Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici (tehdy Slavností lidového zpěvu a tance ve Strážnici) - 1953-62 tanečník Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého - 1962-70 vedoucí oddělení společenských věd Oblastního muzea jihovýchodní Moravy w Gottwaldově - Nyní pracovník úseku sociálních služeb JZD Podhoran v Lukově u Gottwaldova - Souborová činnost: Všechno se začalo ve folklórní skupině na brodském Pořádí - Za studií v Uherském Hradišti aktivní člen studentského Slováckého krúžku a souboru Hradišťan - 1952-53 umělecký vedoucí amatérského útvarového souboru písní a tanců vojenského učiliště v Hradci Králové - 1953-62 "se mu stal koníček zaměstnáním" - 1957 bronzová medaile v soutěži lidových tanečníků na 6. mezinárodním festivalu demokratické mládeže a studentstva v Moskvě 1965-68 choreograf gottwaldovského souboru písní a tanců Vesna 1968-74 umělecký vedoucí Slováckého krúžku Vonica, který s jeho Čepením nevěsty na Horňácku získal roku 1974 v Popradě hlavní cenu II. Československého festivalu folklórních souborů - 1975-81 externí spolupráce s Valašským sou[/]borem Kašava, který s programovým blokem O práci, lásce a radosti, jehož je dramaturgem a režisérem, získal roku 1980 v Košicích hlavní cenu IV. Československého festivalu folklórních souborů - Střední část tohoto bloku, který nese název Svatba a jehož je také choreografem, získala na Národní přehlídce v Třinci 1979 uznání za scénicky působivé zpracování svatebního obřadu - Od roku 1981 uměleckým vedoucím Valašského souboru Kašava JZD Podhoran v Lukově u Gottwaldova, kde jako autor a režisér uskutečnil řadu objevných tematických Besed u cimbálu a vytvořil další zdařilá jevištní čísla (např. programový blok Vitajte na valašském bále nebo Triptych vánočních her z Vizovic) - Spolupracuje též s jinými soubory; např. se souborem Světlovan vytvořil v poslední době pozoruhodnou rekonstrukci starobylého obchůzkového obyčeje Honění Kuruců v Bojkovicích (oceněno titulem "laureát" na MFF ve Strážnici 1983) - Od roku 1981 člen programové rady Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici - Výběr z publikační činnosti: Vypravěči Iidového podání v díle Václava Beneše Třebízského. Československá etnografie, 10, 1962, s. 376-387; Nad dílem Josefa Čižmáře. Český lid, 50, 1963, s. 312-314; Dvacet let práce cimbálové muziky Slávka Volavého. Zprávy Oblastního muzea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově (dále jen OMG), 1964, č. 1-2,[/] s. 1-2; Podomácká výroba dřevěného nářadí na Podřevnicku. Katalog ke stálé etnografické expozici. Gottwaldov 1964; Die monothematische Forschung in engeren ethnographischen Regionen. Ethnographica, V-VI, 1963-4, Brno 1966, s. 303-307; Lidové pověry na Slánsku v literárním díle V. B. Třebízského. Vlast, 1, 1967, č. 1, s. 30-39; Bibliografie národopisných příspěvků v časopisech Luhačovské listy lázeňské a Lázeňský zpravodaj luhačovský. Bibliografická příloha Zpráv OMG, č. 1, 1965; Luhačovické Zálesí a Podřevnicko - přechodové oblasti na rozhraní Slovácka, Hané a Valašska. Zprávy OMG, 1966, s. 136-140. (Referát z mezinárodní konference, kterou pomáhal organizovat k poctě díla F. Bartoše); v letech 1967-68 vydal v Gottwaldově několik katalogů k různým expozicím a výstavám (např. Pamětní síň Františka Bartoše, Lidové umění Luhačovického Zálesí, nebo Mährische Volkskunst); 30 let Vonice, Slováckého krúžku ZK Svit, ZPS a RŘ v Gottwaldově. Taneční listy, 9, 1971, s. 28-29; Inovace tradičního zvykosloví. Taneční listy, 18, 1980, č. 5, s. 13-16; Zdeňce Jelínkové k šedesátinám. Program besedy u cimbálu Čarovné květy paprádky. Gottwaldov 1980.

      Po desítce muzikantů, kteří se už vystřídali v této rubrice, míříme v naší rozmluvě konečně k širší problematice, která se dotýká všech

59

složek souborů Iidových písní a tanců. A to je dobře. Jak čteme "v bodech o hostu", prošel jsi, Karle, za těch více než 35 let několika soubory - od skupiny šohajů a děvčic z brodského Pořádí v chlapeckých letech, přes profesionální soubor, až po Valašský soubor Kašava, v němž plodně působíš posledních osm let. Můžeš tedy zajisté čerpat z nesmírně bohatých zkušeností.
      Nakonec ovšem - po tak dlouhé době - zjišťuji, že základní otázky kolem tzv. druhé existence folklóru zůstávají jaksi stále tytéž.
      Jak to myslíš a proč se ti zdá, že je tomu tak?
      Podívej: Tisíce lidí - mladých i starších - se už desítky let snaží aktivně pěstovat folklór - hudbu, zpěv, tanec, slovesné umění. Ale přes mohutnost celého toho hnutí, které v evropském měřítku znamená pozoruhodnou kulturní aktivitu, necháváme téměř vše na pospas více méně živelnému vývoji. Vzdor veškerému soudobému technickému pokroku jsou na tom současní členové folklórních souborů - pokud jde o získávání širších vědomostí o lidové kultuře - snad hůř než jejich předchůdci v krúžcích a spolcích. Málo se většinou daří usměrňovat vývoj na cesty k vyšším kvalitám. Dnešní členové souborů umí sice většinou dobře hrát, zpívat a tančit, mají vymyšlené přesné metodické řady pro nácvik pohybů a kroků, ale vědí jen málo o tom, co tančí, co zpívají, co hrají, jak vznikaly a žily písně a tance, jaká[/]

PhDr. Karel Pavlištík při zkoušce souboru "Kašava". MFF Strážnice 1982. Foto M. Pokorný, 1982.

byla jejich původní funkce. Dostal se mi do rukou letáček, který zval před čtyřiceti lety zájemce o folklór na cyklus přednášek pořádaný vizovickým Valašským krúžkem. Přednášejícím nebyl nikdo jiný než PhDr. Antonín Václavík. A byli zde také PhDr. František Pospíšil, PhMr. Josef Čižmář, Jan Kobzáň, PhDr. Karel Svoboda a další. Tak se tehdejší adepti souborové či krúžkařské práce učili chápat lidovou kulturu jako komplex jevů vzájemně souvisejících a vzájemně se podmiňujících. Tak poznávali,[/] proč a kdy se která píseň zpívala a proč a kdy se zpívat nemohla, proč se ten který tanec tančil právě tak, jak se tančí a ne jinak, jak souvisel s obřady a zvyky, s mentalitou, zaměstnáním či krojem jeho interpretů. Slovem - vědělo se a cítilo se, že kdo chce oživovat lidovou píseň a tanec na scéně, musí toho skutečně mnoho znát o jejich životě. Kdo jenom vybírá písničky a tance ze sbírek a upravuje je pro jeviště, produkuje nutně formální věci, které mohou být na první pohled sice líbivé

60

Triptych vánočních her z Vizovic "Třékrálé". Foto M. Pokorný, 1982.

a efektní, ale nakonec vždy končí v bezobsažném závozu, byť měly některé i jakýs takýs děj nebo příběh.
      O tvé práci v souborech jsme v životopisných datech mohli číst, že byla nejednou vysoko oceněna. Prozraď tedy něco "ze své kuchyně". Jak asi na to?
      Přiznám se, že velice nerad produkuji tak zvané čisté úpravy tanců, nebo chceš-li "choreografie". Raději hledám cesty, jak dostat na jeviště logiku života, život člověka, jehož osudem byla fortelná práce, který měl rád matku Zemi a všech[/]no, co zrodila, a který se cítil součástí toho všeho, co Země poskytovala. Snažím se jednak poznat zákony života těch, kteří lidovou píseň, hudbu a tanec vytvářeli a jednak též zákony jeviště, a z toho pak dostat něco, co divákovi přináší jak estetický, tak etický zážitek. Jinak řečeno, znalost způsobu života lidu určitého regionu umožňuje vybrat z lidové kultury obsahově závažné jevy, a znalosti zákona jeviště umožňují pak tyto jevy přesvědčivě scénicky ztvárnit. Formálnost a bezobsažnost nemám rád.[/]
      Formálnost a bezobsažnost jsou také bytostně cizí podstatě lidovéno umění.
      No, právě! v lidové kultuře a v lidovém umění mělo všechno své místo, svůj důvod k existenci, své poslání. Nic nebylo samoúčelné, všechno k něčemu sloužilo a "o něčem bylo". Vesnická pospolitost měla svou strukturu (nikoli jednoduchou!) a pevný řád. Lidová kultura byla logickou a přirozenou součástí této struktury. Nositelé lidové kultury tento řád spoluvytvářeli a za všech okolností respektovali. Ani dnes by se nemělo jenom prozpěvovat, vyhrávat a tancovat jen tak - skrze pěkné řady, kruhy a jiné jevištní obrazce, skrze pěkné dívky stejného vzrůstu a mrštné mládence vyskakující v železném rytmu do nevídaných výšek. Stará svatba - například byla sice velké divadlo, ale zároveň to bylo jedno velké školení pro oba hlavní aktéry o tom, jaká je jejich mravní odpovědnost za uchování rodu, udržení rodiny, v péči o rodiče, jaké je jejich místo v pospolitostí obce. Byly tam návody k milování, rady do života pro všechny situace, bylo tam veselí, byla bujarost a byly i slzy. A to všechno se dělo kvůli něčemu: kvůli tomu, aby člověk byl člověkem. Smrskne-li se nám obrovský živý organismus lidové kultury jen na pár melodií a kroků úhledně seřazených, počínáme si jako ti, kteří pauze lisují květiny do herbářů a napichují motýly na špendlíky,

61

domnívajíce se, že uchovávají živou přírodu. Ne, scénické zpracování folklóru není, či nemělo by být, jen pouhé zpívání a tancování.
      Jistě. Bez náležitého poučení a bez znalosti sepětí písně, hudby a tance se životem vznikají nutně jen bezbarvé a plané výtvory.
      Zpívání a tancování bez hlubšího obeznámení s těmi složkami lidové kultury, s nimiž bezprostředně souvisí a k nimž se váže, resp. vázalo, je opravdu hodně povrchní a vede do slepé uličky. Jsou zde složky a jejich vazby, které je potřeba znát, protože jsou od zpěvu a tance neoddělitelné, tak jako je v našem prostředí od sebe neoddělitelný zpěv a tanec. Považuji za zcela nepřirozené, když se zpěv odtrhuje od lidového tance. Kdo si sám dovede zatancovat verbuňk nebo sedláckou, nemusí mít vysoké vzdělání přes folklór, aby nepoznal, že umlčování zpěvu při lidovém tanci na scéně je popírání podstaty našeho lidového tance. Jednota hudby, zpěvu a pohybu je tu přece evidentní a zřetelná i pro laika.
      Ovšem při jevištních produkcích v souborech se vychází především z technických a talentových předpokladů jednotlivců. Jsou dobří tanečníci, kteří neumějí zpívat a jsou zase dobří zpěváci, kteří neumějí tancovat.
      Ta je sice pravda, ale zdá se mi kategoricky pojatá. Kde považují zpěv za neodlučitelnou součást li[/]dového tance, tam si také vybírají děvčata a chlapce disponované nejen pohybově, ale i hlasově. A potom už je to věcí pojetí nácviku a souborové páce vůbec. Jak může muzika hrát podle chuti tanečníků, když při ní tanečníci ani nehlesnou? A muzika přece vždycky hrála podle chuti zpěváků a tanečníků, protože vždycky hrávala ke zpěvu a tanci, nikdy pro mlčící posluchače. Současné koncertování cimbálovek pro poslech je novotvar a nejsem si jist, zda zrovna nejšťastnější.
      Plyne to - zdá se - do značné míry z přemírné komercializace muzik.
      Mám také pocit, že úspěchy práce v souborech písní a tanců se měří jen počtem cen v soutěžích a tyto se zase považují hlavně za prostředek k získání atraktivních zahraničních zájezdů. Díky překotnému tempu uvádění nových čísel a programů se ze souborů vytrácí družnost a zpěvnost. Není čas na to učit jiné písničky než ty, které se zpívají v programu, není čas na to učit jiné tance nebo dokonce krokové variace téhož tance než ty, které se používají v jevištní úpravě. A tak se často stáváme svědky - třeba při různých festivalech, že omladina, která čacky juchala na pódiu při pečlivě secvičených tancích, sedí schlíple a .bez zájmu ve chvíli, kdy dobrá muzika hraje pro každého, kdo si umí zazpívat sám pro sebe. Nezapomenu na to, když jsem tě ve čtyři ho[/]diny ráno doprovázel někdy v padesátém roku z našeho Slováckého plesu v Uherském Hradišti na nádraží a tam jsem tě přinutil na nástupišti k tomu, abys mi ukázal další cifry k sedlácké jenom proto, že jsem ji chtěl sám pro sebe umět co nejlépe tancovat. Nezapomenu na chvíle prozpívané a protancované před usmívajícím se Joženkou Kubíkem, nebo před pohledem podpichujícím Slávkem Volavým. Nezapomenu, jak kdysi na kterémsi fašanku ve Velké - to ještě žil Jožena - ke mně přišel strýc ve šňurkovici a pravil: "A čí si ty?" Když jsem mu pověděl, potřepal hlavou a pravil: "Ale to néni méno odtád." "Néni." "Ale zpíváš skoro, jak dybys był odtád!" Každá taková chvíle při písničce zpívané s kamarády - pro ně a pro sebe je propadákem do stavu povznášející a posilující blaženosti. O to všechno je, bohužel, mnoho z těch, které považujeme za nastupující souborovou generaci, ochuzeno.
      A co se dá dělat pro to, aby mladí ochuzeni nebyli?
      Ve vlastním souboru to řeším úpornou snahou, aby se v kolotoči soudobé souborové praxe našly chvíle pro rozšiřování pěveckého a tanečního repertoáru jednotlivců a aby se vytvářely příležitosti pro zpěv k potěše i radostí vlastní. Rád také vidím, když naše souborová omladina navštěvuje různé festivaly, bály, besedy u cimbálu, nebo fašanky, hody a podobně, a tam se snaží do vůle vyzpívat a vytanco

62

vat. Je pro mne opravdu životním zadostiučiněním, když vidím, jak se z děvčátek a chlapců, které do souboru často přivedla jen zvědavost, ponenáhlu stávají nejen zralí tanečníci a zpěváci, ale i opravdoví milovníci a znalci, kteří hledají a pak zpívají krásné písně s požitkem vinařů chutnajících vzácný révotok, kteří poznávají cenu života v písni a cenu písně v životě.
      Určitě se najdou i jiné soubory, které mají podobné cíle a zhruba stejné výsledky. A ostatním poraďme, ať rovněž vyzkoušejí tuto cestu. Na závěr bych se ještě vrátil k začátku naší rozmluvy - k tomu, že vývoj souborů lidových písní a tanců není dostatečně usměrňován. Snah o to je ovšem možno jmenovat nemálo.
      Vím, trochu jsem to možná vyhrotil a jsem rád, že se k tomu vracíš. Bylo by krajně nespravedlivé nepřipomenout zde přímo vzorné taneční kursy Zdenky Jelínkové, která vždy dbá nejen na stránku čistě pohybovou, ale i na to, aby se účastníci dověděli co nejvíce o funkcích a vazbách jednotlivých tanců v životě společnosti a jejich celkových kulturně historických souvislostech.
      Byly k tomu však zaměřeny i různé konference a vyšly publikace; více ovšem na Slovensku než u nás - v českých-zemích. Ale pokud, jde o tanec, vydal Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti a potom na něj navázavší Ústav pro kulturně výchovnou činnost rovněž řadu[/] publikací určených jmenovitě pro soubor. Vezměme například Taneční bibliografii. Přitom musím konstatovat, jak málo lidí ze souborů ví, že něco takového vůbec existuje. A někdy o tom nemají nejmenší tuchu ani vedoucí souborů a jejich metodikové. Zřejmě je tu nějaká chyba v propagaci. Informace se nedostávají k adresátům. Mám dokonce nepříjemný pocit, že ani ta[/]to - už třetí rok v našem časopise existující - rubrika není v souborech nějak zvlášť sledována. Jinak by musel už někdo napsat do redakce, protože tu byly výzvy, aby se nám lidé ze souborů ozvali a sdělili, co je trápí a bolí, popřípadě na které otázky by chtěli znát odpovědi.
      Co nebylo, může být. - Ozve se někdo?[/]

VÝSTAVY

Výstava Berounské zboží v Okresním muzeu v Berouně
Keramika 16. a 17. století ve světle archeologického výzkumu v Berouně. 26. VII. - 11. IX. 1983 [obsah]

Při likvidaci starých středověkých předměstí a jednotlivých budov a bloků v historickém jádru měst se nachází bohatý věcný, především keramický materiál, jenž v některých případech zabírá i novověk, tj, konec 16. století a století další, především 17. a 18. století. Tak tomu je i v Berouně, kde při moderní výstavbě v místech bývalého hrnčířského předměstí (dnes sídliště Cetrum) se narazilo na zbytky hrnčířských dílen, především na odpadový materiál z dílen a při likvidaci středověkých domů v České ulici na zásyp stro[/]pů, tvořený hlavně střepovým materiálem, výpadkem z hrnčířských dílen, které v místech České ulice pracovaly již od středověku. Výběr materiálů z obou lokalit a další ukázky materiálu ze středověké studně na předměstí tvoří náplň zajímavé výstavy. Materiál ze sídliště Centrum a ze studny je časově určen termínem ad quem, rokem 1639, kdy při švédském vpádu bylo předměstí zcela zničeno, byl částečně publikován ve Vlastivědném sborníku Podbrdska 18, 1980, s. 53 ad. a představuje ukázky hrnčířské berounské výroby kolem roku 1600. Převažují v něm polotovary, zboží režné i zdobené, ve své době běžných morfologických typů. Totéž platí i o zásypu studně. Materiál z České ulice se jeví jako mladší, z 2. poloviny 17. sto

63

letí, jak ukazují některé časově zařaditelné zborníky cizí provenience (mezzomajoliky). v tomto materiálu se hojně vyskytuje bílé mramorované zboží na modrém podkladě, hotové výrobky a zejména předžah, které tedy svědčí, že se tento typ zboží vyráběl v Berouně. Semikvantitativní spektrální analýza, praváděná na obdobných výrobcích z muzejních sbírek, ukázala, že jde o majoliky. Tomu nasvědčuje v berounském materiálu i typ střepu (tenkostěnné nádoby jemného bělavého střepu) a morfologie (tordované džbány, misky s plasticky pojednanými držáčky). Semikvantitativní spektrální analýza potvrdila skutečně přítomnost kaliva (Sn) v glazuře. v materiálu se nalezly i zlomky (polotovary a hotové výrobky) zboží s hnědým nástřepím, s čirou glazurou a tupováním do glazury v podobě bělavých terčíků. I u tohoto typu zboží, dosud provenienčně nezařaditelného, se ukázal Beroun jako výrobní středisko. Materiál na výstavě je uspořádán podle nálezových lokalit, doplněn plánky nálezových situací, plánkem středověkého Berouna s vyznačením nálezových lokalit, fotokopií Willenbergova prospektu Berouna z roku cca 1598-1602 a pro názornost návštěvníkům i ukázkami dnešního výrobního procesu. Keramický materiál je doplněn i ukázkami kovů a skla, jež byly v jednotlivých lokalitách rovněž nalezeny. Výstava tak přehledně seznamuje s výsledky práce a činnosti muzea a je zá[/]roveň i významným příspěvkem ke keramologickému bádání u nás. Vladimír Scheufler

Zachovávanie prameňov a cestičky k žriedlam. (Z histórie folklórnych súborov a skupín okresu Banská Bystrica.) [obsah]

Pripravili Drahomíra Dubovcová a Vlasta Čvančarová. Literárne a hudobné múzeum Banská Bystrica. December 1982 - január 1983
      Rozvoj záujmovej umeleckej činnosti v posledných rokoch ukazuje, že je nevyhnutné venovať sa tomuto kultúrno-spoločenskému javu v celej jeho štruktúre. z rôznych odborov ZUČ zvlášť folklórne hnutie dosiahlo takú kvantitatívnu i kvalitatívnu úroveň, že nie bezdôvodne sa stáva predmetom umenovedných, antropologických i muzeálnych inštitúcií. Niet sa preto čomu čudovať, keď Literárne a hudobné múzeum v Banskej Bystrici pripravilo výstavu z histórie folklórneho hnutia okresu.
      Príprave výstavy predchádzala po­ merne rozsiahla výskumno-dokumentačná práca, ktorá zhromaždila množstvo faktografického materiálu predovšetkým z terénu, ale i z archívu Okresného osvetového strediska v Banskej Bystrici, archívov jednotlivých k'olektívov, miestnych kroník i archívov celoštátnych festivalov (Východná, Strážnice).
      Autorky determinované výstavnou plochou, ktorú má múzeum k dis[/]pozícii sa v prezentácii folklórnéhohnutia obmedzili na jeho významných predstaviteľov: sedem folk­ lórnych skupín a tri folklórne súbory. Je to len o niečo viac ako štvrtina kolektívov okresu. Otázka významu toho ktorého folklórneho kolektívu zostala na hypotetickej úrovni,, resp. na štruktúre vonkajších znakov, prejavujúcich sa v prezentácii kolektívu navonok; v prípade súborov na konkrétnych výsledkoch kvalifikačných prehrávok. Vnútorná štruktúra kolektívov a ich funkcia v lokalite zostali pripravovateľkám utajené. Aj keď tento fakt navonok čiastočne znižuje hodnotu výstavy, je ospravedlniteľný nedostatkami v sume faktografických údajov, ich klasifikácii, porovnaní i hodnotení.
      Z folklórnych skupín banskobystrického okresu predstavili autorky folklórne, skupiny z Bacúcha (v zátvorke uvádzam rok vzniku, 1937), Hrochote (polovica 40. rokov), Čierneho Balogu (1933), Po­ník (1947), Priechodu (1968, ojedinelé vystúpeuia už predtým), Šumiaca (prvý záznam o vystúpení 1935), Švermova (1935). Zo súborov predstavujú Mostár z Brezna (1954), Partizán zo Slovenskej Ľupče (1958) a Urpín z Banskej Bystrice (1958).
      Schéma, v ktorej sa prezentujú jednotlivé kolektívy je jednotná. Uvádzajú sa prvé zmienky o organizovanom vystúpení, vedúcich kolektívov - pri súboroch i vedúci jednotlivých zložiek - dokumentárne fotografie z vystúpení a ži

64

vota kolektívov, významné programové čísla, ocenenia (diplomy, medaily, spomienkové predmety, uznania, vyznamenania), nahrávky kolektívov (pre rozhlas, TV i gramofónove spoločnosti), významnejšie vystúpenia, programové bulletiny kolektívov i folklórnych festivalov. Ako sekundárne výstavné prvky sú použité súčasti ľudového odevu - a hudobné nástroje. Atmosféru výstavy dotvárajú záznamy niektorých vystúpení kolektívov zhrávané z MG pásov.
      Prologom výstavy je informácia o postavení folklórneho hnutia v spoločnosti a jeho chronologické začlenenie. Sumu konkrétnych informácií z okresu zhrnuli autorky do prehľadnej, úmerne komentova­ nej mapy.
      Súčasťou výstavy je skromný tlačou, no bohatý obsahom, katalóg (18 s.) informujúci o funkcii výstavy, histórii folklórnych skupín a základnych otázkach folklorizmu u nás. "Zachovávanie prameňov a cestičky k žriedlam" je prvou výstavou tohto druhu u nás. Nepoznajúc vzor, na ktorom by sa dalo poučiť, zhostili sa pripravovateľky svojej úlohy nad očakávanie nielen v informatívno-dokumentárnej polohe, ale i v kvalitách edukatívnych, reprezentatívnych i výtvarných kvalít. Významný počin Literárneho a hudobného múzea v poznaní a prezentácii folklorizmu na Slovensku je nasledovania hodný. Miloslav Šípka

POLEMIKA

Problém karpatských húslí [obsah]

Karpatskými húslemi rozumíme všechny smyčcové nástroje "da braccio" lidového hudebního instrumentáře, jejichž výskyt je vázán na oblast Karpat na území Československa a Polska a které vycházejí ze základního modelu (obr. 1), pro jehož oblastní varianty a místní variety bývalo užíváno názvů housle, húsle, ochlebky, korábky, ochábky, korýtka, oktávky, optávky, žlobčoky, gęśle, skrzypce a dalších. Jde o nástroje s člunkovitým obrysem korpusu, symetrickým podél delší i kratší osy víka. Bezlubá dutina korpusu je vydlabána z jednoho kusu dřeva spolu s krkem, hlavicí a žaludem. Dutina je přikryta víkem rovným nebo jednostranně či oboustranně klenutým. Víko je nejčastěji opatřeno dvěma zvukovými otvory, většinou formovanými vioIinovým způsobem. Krk je kryt rovným nebo rozšířujícím se hmatníkem a může svírat s rovinou víka různé úhly, většinou s ní však splývá. Kolíčková hlavice je vždy opatřena žlabem s frontálně vetknutými ladicími kolíčky. Téměř pravidelně je ukončena violinovým závitem. Většina nástrojů má jednoduchý struník. Počet strun se pohybuje od tří do čtyř.
      Podle našich výzkumů se těchto[/] nástrojů z Moravy zachovalo v soukromých sbírkách a muzejních sbírkách nejméně osm, ze Sloven ska asi dvacet a z Polska přibližně osmdesát, přičemž nejstarší exempláře pocházejí z počátku devatenáctého a nejmladší z počátku století dvacátého, s vyloučením všech nástrojů vzniklých vlnou folkloristického hnutí a kopií, vyrobených na objednávky různých souborů a muzeí. Několik exemplářů se nachází také ve sbírkách kanadských a amerických muzeí, kde bývají identifikovány jako renesanční rubeby italské provenience (Young 1980). Ve skutečnosti jde o nástroje přivezené v minulém století slovenskými nebo polskými emigranty.
      Typickým představitelem valašské varianty karpatských húslí je nástroj dovozený do Prahy na výstavu v roce 1895 (NM-NO Praha, inv. č. 4463) a nástroj z Valašské Bystřice ve sbírkách valašskomeziříčského muzea (inv. č. 1963). z oblasti moravsko-slovenských Kopanic se zachovaly jen dva exempláře karpatských húslí, z nichž jeden je v soukromém vlastnictví a druhý v uherskohradišťském muzeu. Tento nástroj je ojedinělý jediným zvukovým otvorem ve tvaru široce rozevřeného písmene v (Kunz 1974). Jen v jediném exempláři se

65

zachovaly tzv. korýtkové húsle z Nižňanských Sliač (SNM-EÚ Martin, inv. č. 34016), jež díky hmatníku, rozšířenému souběžně s víkem nástroje, mají velmi starobylý vzhled. Druhá slovenská varianta karpatských húslí - žlobčoky je v muzejních sbírkách na Slovensku zastoupena poměrně bohatě. Závislost na violinové předloze dokládá zcela neorganicky přičleněná patka krku (Leng 1967). Tato varianta se stala vzorem současné suvenýrové výrobě karpatských húslí ve Ždiaru. Ždiarské nástroje jsou lépe než ostatní uzpůsobeny ke hře tím, že mají víko ve středu korpusu zkosené, čímž vzniká více místa pro hru smyčcem na obou krajních strunách.
      Na polské straně Karpat se setkáme s obdobnými variantami karpatských húslí jako na našem území. Dokládá to nástroj z Bieleho Dunajce z roku 1879 (muzeum v Zakopaném, inv. č. E 969 MT), sada húslí ze sbírky zakopanského muzea, húsle z Witówa z roku 1878 (Muzeum Narodowe Poznań, inv. č. MNP 1196) s hraněným korpusem, který se v polských modifikacích často vyskytuje (Kunz 1979) a nástroje z okolí Czorsztyna (Chybinski 1924). z poměru počtů nástrojů zachovaných v Polsku a na našem území můžeme poměrně spolehlivě předpokládat jejich někdejší výskyt a rozšíření. Zdá se, že karpatské húsle byly v lidovém instrumentáři Slovenska a Moravy jen okrajovou záležitostí vzhledem k Polsku.[/]

Obr. 1 Kresba Karla Langra

      Problémem karpatských húslí se již zabývala řada organologů. z oblastí někdejšího Uherska publikovali významnější práce Nyáry (1874) a Bartalus (1888). z Polska Gołebiowski (1831), Simon (1916), Chybiński (1924), Szulc (1953), Sobieski (1964) a Kamiński (1971). z našich zemí Leng (1967), Elschek (1968), Vetterl (1968), Mačák (1976) a Kunz (1974, 1979). Většina badatelů dochází k názoru, že jde o přežívající středověké rubeby, i když někteří (Nyáry, Bartalus, Mačák, Kunz 1979, Szulc) nevylučují jejich možnou spojitost[/] s tzv. polskými houslemi, známými z děl Agricoly (1528) a Praetoria (1618).
      Existují tedy dvě hypotézy: první o přežívající rubebě a druhá o přežívající variantě polských houslí. Na základě studia ikonografických dokladů víme, že rubeby ze středověkého instrumentáře vysoké hudební kultury nepřežily ve střední Evropě konec patnáctého století (Kurfürst 1982). je velmi nepravděpodobné, že by valašští kolonisté a zbídačelí slovenští rolníci, kteří v té době osídlovali Karpaty, přinášeli s sebou rubebovité nástro

66

je, které byly navíc pro ně zcela nedosažitelné. Proti hypotéze o přežívající rubebě hovoří také fakt, že podobnost karpatských húslí s rubebami je daleko menší než jejich podobnost s nástroji violinovými, z nichž mají húsle količník, hlavici, zvukové otvory, struník a hmatník; rubebu pak připomínají jenom vnějším obrysem korpusu. Nezdá se pravděpodobné, že by se eventuální violizace rubeby neprojevila rovněž na korpusu nástroje.
      Hypotéza o přežívajících polských houslích se jeví pravděpodobnější. První zprávu o nich přináší Martin Agricola (Agricola 1528, 204): "... (folget) das Fundament der Polischen Geigen und kleinen Handgeigelein..." (217) "...wie die griffe der Polischen oder kleinen dreyseitign und ohnbündischen Geigen..., ... Polsche Geigen ... welche in Poleraand gemein sind". O polských houslích se zmiňuje také Michael Praetorius (Praeotorius 1619, 44): "...Die viole de bracio (Geigen oder Polnische Geigeln) ...". Těchto zmínek by se nedalo jednoznačně použít, kdyby se nezachoval nástroj z roku 1570 (Szulc 1953) v krakovském muzeu od jednoho z nejstarších polských houslařů Marcina. Groblicze I. (nar. před 1550, zemř. po 1609 v Krakově). Jde o dlabané bezlubé housle stejné konstrukce a podobného vzhledu jako u karpatských húslí. Domníváme se, že je to jediný dochovaný exemplář polských houslí, o nichž se zmiňuji Agricola a Praetorius. Dalším dokladem - tento[/]krát ikonografickým - je sgrafito z Fričovců z konce šestnáctého století. Nástroj na něm zobrazený se již od karpatských húslí podstatně neliší, ovšem podle oděvu hudebníka je zřejmé, že byl v užívání vyšších společenských vrstev. Po dlouhé časové mezeře se s karpatskými húslemi setkáme až na slovenském ikonogramu z počátku devatenáctého století (SNM HO, nesignováno), kde jsou v rukou ves nického muzikanta. Pro zbývající období devatenáctého a dvacátého století jsou zachovány v dostatečném množství samotné nástroje.
      Naše verze hypotézy o přežívajících polských houslích vychází z prokazatelného faktu, že zmíněný nástroj byl v Polsku vyráběn profesionálními houslaři nejpozději již v druhé polovině šestnáctého století, že se téměř nelišil od dochovaných karpatských húslí a že byl rozšířen v jižních oblastech Polska, kde byl v užívání vyššíchspolečenských tříd. Dále podléhal vývoji běžnému u všech nástrojů pro lidovou hudbu, převzatých z instřumentáře vysoké hudební kultury. Někdy v sedmnáctém nebo osmnáctém století byl převzat do lidového instrumentáře, kde našel uplatnění pravděpodobně pro značnon mechanickou pevnost, malé rozměry a tím i možnost jednoduchého přenášení, ale především pro jednoduchou výrobu, která nevyžadovala ohýbání a klížení lubů. Tyto výhodné vlastnosti zatlačily do pozadí i zvukovou nevydatnost nástroje, pro kterou byl zřejmě nu[/]cen opustit instrumentář vysoké hudební kultury.
      Avšak z lidového instrumentáře začaly být húsle vytlačovány violinovými nástroji a jejich vlastnosti je udržely jen v horkých oblastech, kde našly uplatnění u obyvatelstva živícího sa pastevectvím, s nímž se dostaly i na druhou stranu Karpat - na naše území. Zde byly užívány až do konce minulého století, kdy je nahradily laciné a dokonalejší výrobky houslařských manufaktur.
      Karpatské húsle tedy nepovažujeme ani za přežívající rubeby, ani za rustifikované housle. Jejich původ je zřejmě v samostatném violinovém nástroji da braccio - v polských houslích druhé poloviny šestnáctého a první poloviny sedmnáctého století. Použitá literatura AGRICOLA, M.: Musica instrumentalis deudsch. Wittemberg 1528, Neudruck Leipzig 1896. BARTALUS, I.: Die ungarische "Plastmusik" und die Volkslieder. In: Dis österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild. Ungarn I. Wien 1888. ELSCHEK, O.: Lidová nástrojová hudba. In: Československá vlastivěda III. Praha 1968. GOŁEBIOWSKI, Ł.: Gry i zabawy różnych stanów w kraju całym łub niektórych tyłko prowinciach. Warszawa 1831. CHYBIŃSKl, A.: Instrumenty muzyczne ludu polskiego na Pod-

67

      halu. In: Prace i materiały an-tropologiczne a etnologiczne III.
     Kraków 1924.
      KAMIŃSKI, W.: Skrzypce polskie.Kraków 1971.
      KUNZ, L.: Die Volksmusikinstru-mente der Tschechoslowakei,Teil 1. Handbuch der europäi-schen Volksmuzikinstrumente.
     Serie I, Band 2. Leipzig 1974.
      KUNZ, L.: Husle und Housle. In:
     Časopis Moravského muzea LXIV.
     Brno 1979.
      KURFÜRST, P.: Die Entwicklung der
     Streichinstrumente "da braccio"auf Ikonogrammen aus den Böh-mischen Landern und der Slo-wakei vom dreizehnten Jahrhun-dert bis in die Gegenwart. In:
     Časopis Moravského muzea
     LXVII. Brno 1982.
      LENG, J.: Slovenské ľudové hudob-né nástroje. Bratislava 1967.
      MAČÁK, I.: Zoznam slovenských ľu-dových hudobných nástrojov.Bratislava 1967.
      NYÁRY, A.: A Modenai Hyppolit -
     Godexek. In: Századok 8, 1874.
      PRAETORIUS, M.: Syntagma musi-cum II, Organographia. Wolfen-büttel 1620. Neudruck Kassel1958.
      SIMON, A.: Polnische Elemente inder deutschen Musik. Zürich1916.
      SOBIESKI, M.: z zagadnień polskie-go instrumentarium muzycznego(mazanki, serby, skrzypce). In:
     Studia Hieronymo Feicht sep-tuagenuario dedicata. Kraków1964.[/]
      SZULC, Z.: Słownik lutników pol-skich. Poznań 1953.
      VETTERL, K.: Lidová nástrojováhudba. Československá vlastivěda[/]
      III. Praha 1968.
      YOUNG, P. T.: The Look of Music.Vancouver 1980.
Pavel Kurfürst[/]

INFORMACE

Slavnosti bratrství Čechů a Slováků [obsah]

Dne 17. července 1983 se uskutečnily na nejvyšší hoře Bílých Karpat - Javořině - Slavnosti bratrství Čechů a Slováků. Tuto tradiční akci manifestačním způsobem oslavující vzájemnost našich bratrských národů obohatily v kulturním programu soubor Danaj s cimbálovou muzikou Michala Miltáka, pracující při Ústavu lidového umění ve Strážnici a soubor Brozané z Uherského Brodu. Vystoupení obou souborů vycházelo z jejich kmenového repertoáru a mělo dobrou úroveň. Jan Souček

Seminář k hodnocení festivalu Východná 1983 [obsah]

V Modre - Harmomii se ve dnech 18. a 19. října sešel seminář k hodnocení folklórního festivalu Východná 1983. Účastníci podrobně vyhodnotili programovou, technickou i organizační úroveň tohoto celoslovenského festivalu s mezinárodní účastí. Pozitivní bilance i[/] získané zkušenosti vytvořily východisko k pečlivé přípravě jubilejního - 30. ročníku tohoto festivalu, jež proběhne od 6. do 8. července 1984 ve Východné. Festivalu bude předcházet odborná konference, jež se bude zabývat dosavadní historií těchto slavností i vývojem, společenským dosahem a perspektivami folklórních festivalů v kultuře socialistické společnosti. Jan Souček

Tradicionnyje i novyje obrjady v bytu narodov SSSR. [obsah]

Moskva 1981, 182 str.
      Sovětští etnografové se v současnosti aktivně podílí na řešení problematiky nových obřadů, které vznikají v oblasti společenského a rodinného života. Sborník obsahuje příspěvky všeobecně teoretického obsahu postihující otázky rozšíření obřadovosti v životě lidu, národní specifiky v nové obřadnosti a obřadové symboliky. Materiály regionálního charakteru se zabývají zvláštnostmi obřadů z Rjazanské oblasti, z Estonské SSR, Litvy ap.

68

Cílem sborníku je předložit etnografům materiál k posouzení a[/] srovnání s materiálem národním i internacionálním. Ludmila Tarcalová[/]

NÁLEZOVÁ ZPRÁVA

Formy na máslo z dílny Josefa Šilingera ve Velkém Meziříčí [obsah]

Výroba forem na odměřování a zdobení másla sahá u nás zejména do druhé poloviny 19. století[/] a souvisí s rozvojem produkce másla pro trhy. Různé typy těchto forem, korýtkové, kruhové, konstrukčně složitější vysouvací a rozkládací, válečky i jednoduché desky na ornamentování másla, byly obdob[/]

Rozkládací forma na máslo z bukového dřeva.
Autor řezbář J. Šilinger z Velkého Meziříčí, kolem roku 1920.
Foto L. Brázdilová, 1979.

ně jako pernikářské farmy nebo tvořítka na pečivo či na sýr řezány do hloubky dřeva. Na jejich zhotovování se podíleli především řemeslníci zabývající se obráběním dřeva, jako stolaři, soustružníci, bednáři, městští i vesničtí řemeslníci. v naší národopisné literatuře najdeme o nich jen příležitostné zmínky. O to cennější jsou poměrně četné doklady v muzejních sbírkách. Ve fondech etnografického oddělení Moravského muzea v Brně je uloženo 6 zvláštních rozkládacích forem na máslo signovaných výrobcem. Pocházejí z dílny Josefa Šilingera, řezbáře z Velkého Meziříčí.
      Josef Šilinger (1853-1929) pocházel ze Žďáru nad Sázavou, kde se patrně i vyučil. Koncem osmdesátých let minulého století se usadil ve Velkém Meziříčí a oženil se s dcerou místního mlynáře Marií Jarolímovou. v roce 1899 si zakoupil a přestavěl patrový dům v jedné z nejstarších částí města, v Podhradí. Šilingerovi zde bydleli ve skromných podmínkách v přízemí, kde si v největší místnosti zařídili dílnu ("verkštat"), zatímco byt v poschodí pronajali rodině inspektora velkomeziříčského gymnázia. Krátký čas zaměstnával J. Šilinger jednoho pomocníka. Řezbářství a soustružení dřeva se vyučil i jeho syn Josef (1887-1914). Své výrobky měl J. Šilinger vyloženy v hlavní místnosti domu ve výIoze ("auslágu") do ulice. To byla dílna, v níž měl dvě hoblice a sou

69

struh a v níž pracoval. k ní přiléhala jen světnice, malá kuchyň a světnička, kde mívali Šilingerovi každoročně na bytě dva gymnazijní studenty.
      Josef Šilinger byl znám především jako soustružník a řezbář. Vyráběl ve své dílně drobné kuchyňské náčiní, vařečky, kvedlačky, rozličné formy, ale jako maloměstský řemeslník zhotovoval i domovní dveře, specializoval se na vyřezávání rámů, které pozlacoval a dodával do velkomeziříčského zámku, do kostelů, do domů bohatých obchodníků, a podle dobového vkusu a požadavků zákazníků zhotovoval a zdobil vypalováním rámy na obrazy, paravany, závěsné poličky aj. Vývěsní štít Josefa Šilingera, který je uložen ve sbírkách Muzea Velkomeziříčska, inzertuje "práce moderně soustruhované a vyřezávané, jakož i vypalované, řezby galanterní všeho druhu... práce z jeleních, daňčích, srnčích parohů, též i štítky parohové atd.".
      Výzdoba na rozkládacích formách J. Šilingera se soustřeďuje do základní obdélníkové desky a spočívá v rozvinutí symetrických rostlinných motivů. Čtyři destičky zasunuté do čepů a upevněné mezi čtyřmi rohovými kolíky základní desky jsou z vnitřní strany žlábkovány pomocí vrtáku nebo dlátka. J. Šilinger vyráběl formy na máslo hlavně z lipového, topolového, ale i bukového a javorového dřeva. Vzory na dřevěnou desku si předkresloval podle "mustrů" tuž

Vyřezávané desky rozkládacích forem na máslo z břestového (nahoře) a javorového (dole) dřeva.
Z dílny řezbáře J. Šilingera ve Velkém Meziříčí, kolem roku 1920.
Foto L. Brázdilová, 1979.

70

kou nebo je z nich přenášel na plochu pomocí kopírovacího papíru. k řezbě používal různých druhů dlátek. První dvě formy ze sbírek Moravského muzea nesou velký symetrický motiv pětilisté šípkové růže s listy a poupaty (ev. č. 98, 152), podobný motiv dvou stonků šípkové růže s listy je vyřezám na další, která byla určemna objednavateli M. M. Čís. 1. (ev. č. 134). Stejný košík, z něhož vychází pět symetricky rozložených šestiplátkových květů a dva kapraďové listy, je na další formě (ev. č. 151); výzdobu doplňuje monogram majitele formy M. V. Čís. 5. Pátá forma na půI kilogramu másla nese často se vyskytující motiv vinného hroznu s listy (ev. č. 150), na šesté z javorového dřeva je vyřezán motiv[/] dvou ptáčků s hnízdem (ev. č. 99). To byly zřejmě nejobvyklejší výzdobné motivy na máslových formách Šilingerovy dílny. v dekoru se projevuje mj. tendence k realistickému podání motivů a nejspíše i závislost na dobových předlohách (forma č. 99). Na výběr motivů i jejich zpracování působily také požadavky zákazníků. Rozkládací formy umožňovaly jednak snazší vyklopení ztuhlého másla a poskytovaly zřejmě i možnost výměnou podélných destiček upravovat rozměry pro máslovou hmotu. v muzejních sbírkách jsou méně časté než jiné běžné typy, např. korýtkové formy. Náležejí do pozdní fáze výroby tvořítek na másla a souvisejí i s technickým zdokonalením výroby.[/]
      Vedle rozkládacích forem na máslo, cennějších, zhotovovaných často na objednávku, vyráběl J. Šilinger i obvyklé formy korýtkové, známá byla jeho tvořítka na pečivo, nejčastěji ve tvaru uvázané stuhy a rohlíčku, a formy na velikonoční beránky. Farmy si k němu chodili nakupovat zemědělci z širokého okolí, kteří pak ornamentované máslo prodávali na trzích. Formičky na pečivo značkoval J. Šilinger svým jménem razítkem, na máslových formách bývá jeho jméno vyryto.
      Podrobnosti o životě J. Šilingera jsme zjistili od jeho současníků a od L. Pišína, archiváře pobočky Okresního archivu ve Velkém Meziříčí. Eva Večerková

71

Lidový umělec Peter Slosiar při práci. Foto I. Zuskinová.

72