národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1984 - ČÍSLO 2

 
 

OBSAH
Studie
Jaroslav Štika: Dvacetiletí Národopisných aktualit . . . 73
Jan Souček: Doc. PhDr. Václav Frolec, CSc. . . . 79
Soupis prací Václava Frolce (Sestavila Věra Šepláková) . . . 84
Václav Frolec: Etnografická problematika studia venkovského města . . . 97

Živá tradice
Václav Frolec - Tomáš Sirovátka: k některým stránkám sociální funkce folklóru . . . 111

ZPRÁVY

Jubilea
Devadesát let Národopisné společnosti československé (Josef Vařeka) . . . 119
Ivo Stolařík jubilující (Jaroslav Štika) . . . 120

Knihy
G. Unverferth - E. Kroker: Der Arbeitsplatz des Bergmanns in historischen Bildern und Dokumenten (Olga Skalníková) . . . 121
Ušakov, Ju. s.: Ansambl v narodnom zodčestve ruskogo Severa (Jiří Langer) . . . 121
Michas Romanjuk: Belaruskae narodnae adzenne (Miroslava Ludvíková) . . . 122
Jana Kybalová - Jarmila Novotná: Habánská fajáns 1590-1730 (Jiří Pajer) . . . 122
Mária Varjú-Ember: Alte Textilien (Miroslava Ludvíková) . . . 124

Sborníky
Studia instrumentorum musicae popularis, VII(Jaroslav Markl) . . . 124
Studie Muzea Kroměřížska 1982 (Jiří Pajer) . . . 125

Konference
Muzeum vivum I. (Josef Jančář) . . . 126
13. etnomuzikologický seminář (Věra Šepláková) . . . 126
Dvě setkání konzervátorů (Vít Mynář) . . . 127

Festivaly
Uničov 1983 (Miroslav Válka) . . . 128
"Kraj beze stínu" 1983 (Jiří Pajer) . . . 129
Janošíkove dni 1983 (Jiří Jilík) . . . 130
Schmalkalden 1983 (Jan Krist) . . . 132
Smotra folklora - Zagreb 1983 (Jan Krist) . . . 134

Na pomoc souborům
S Josefem Režným o roli kritiky v praxi jihočeských souborů (Dušan Holý) . . . 135

Výměna
Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1983 (Ludmila Horehleďová) . . . 141


Národopisné aktuality roč. XXl. - 1984, č. 2

STUDIE

DVACETILETÍ NÁRODOPISNÝCH AKTUALIT [obsah]


      JAROSLAV ŠTIKA, Valašské muzeum v přírodě, Rožnov pod Radhoštěm
      Nebude snad nezdvořilé připomenout skepsi, provázející vznik nového časopisu. Byla ostatně v lecčems oprávněná. Zrodil se v čase, kdy časopisy tohoto druhu spíše zanikaly, jeho vydavatel, Ústav lidového umění ve Strážnici, svoji cestu za vědeckým a uměleckým poznáním tehdy teprve organizoval a redakční kolektiv až příliš oplýval mládím. Právě ono mládí - nebo spíše mladé zanícení pro dobrou věc - spolehlivě rozhodlo o zaměření časopisu, o jeho místě ve vědě, v kultuře i v celé společnosti. Vůdčím motivem koncepce časopisu se stala aktuálnost v tom lepším smyslu slova - cílevědomá reakce na velmi rozsáhlé dění v oblasti lidové kultury. O tom, že takové rozhodnutí bylo správné, svědčí dvacet ročníků časopisu i respekt a úcta široké obce čtenářů.
      Koncepční zaměření časopisu zhodnotil při prvním desetiletí Národopisných aktualitJo[/]sef Tomeš, motor i srdce časopisu. Vraťme se k jeho myšlenkám. Zaměření prvních ročníků na problematiku folkloristických festivalů a souborů nebylo nahodilé. Tato sféra lidové kultury se tehdy - v padesátých a šedesátých letech - nejmohutněji a nejživelněji rozvíjela právě na Moravě a posláním strážnického Ústavu se stala koordinace a odborné usměrnění tohoto dění. v této souvislosti byla na stránkách časopisu několikrát formulována a řešena otázka vztahu etnografie a folkloristiky "...k širší národopisné praxi" (Tomeš), otázka, ležící mimo zorné pole většiny oborových vědeckých pracovišť. Čteme fundované příspěvky o poslání tradice v dnešní společnosti, o národopisné činnosti v široké osvětové základně i o využití folklórního bohatství v rozhlase a v televizi. O tomto cílevědomém zpětném ovlivňování lidové kultury píše Tomeš snad až příliš skrom

73

ně: "A koneckonců se národopis nemůže zříci ani povinnosti působit i na objekt svého výzkumu, na lid a jeho kulturu."
      Snaha po aktuálnosti logicky vyústila v zaměření velké části příspěvků na současnost lidové kultury. v prvních deseti ročnících se hodně pozornosti věnovalo lidovému stavitelství, folklóru a obyčejům, překvapivě málo lidovému umění a velmi málo materiální kultuře. Téměř polovinu rozsahu časopisu zabraly zprávy: pravidelné rubriky o jubileích, knihách, časopisech, konferencích, festivalech a také o nové národopisné literatuře ze zahraničí, získané pro strážnický Ústav, o muzejních expozicích a výstavách. Ukázalo se, že jde o velmi potřebnou službu, velmi často přerůstající z informační funkce ve vědeckou diskusi.
      Druhé desetiletí plně navázalo na základní koncepci časopisu a dále ji rozvíjelo. Předpoklady pro tento rozvoj byly dány zkvalitněním podmínek pro vědeckou práci ve strážnickém Ústavu i rozšířením kruhu spolupracovníků časopisu. Zde je třeba vyzvednout zejména účast slovenských národopisců, jejichž zásluhou se mnohý problém dostal do relací celostátních. Tato spolupráce prospěla prestiži časopisu i české a slovenské vědě.
      Koncepce časopisu se stává součástí širších plánů. Právě v okruhu spolupracovníků Národopisných aktualit vzniká projekt "Lidová kultura v současném kulturním životě" (zpracován raku 1976 kolektivem vedeným Václavem Frolcem jako oficiální dokument MinisterStva kultury ČSR). Jako součást realizace[/] tohoto projektu jsou pořádána strážnická sympósia na téma "Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti" a materiály z těchto setkání jsou uveřejňovány v edici "Lidová kultura a současnost". Řada témat tohoto druhu se stala součástí úloh státního plánu vědeckého výzkumu, konkrétně položky plánu, zvané Včleňování progresívních tradic lidové kultury do života socialistické společnosti. Tématickou i územní šíři zájmu časopisu významně ovlivňovala také činnost Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně, soustřeďující se v posledních letech zejména na lidové stavitelství a lidovou baladu (viz projekt činnosti komise ve 13. ročníku NA). Také umělecká a odborná kvalita strážnického festivalu se dále zvyšuje a přináší nové problémy. Vysoce aktuálním tématem druhé desítky Národopisných aktualit se stávají národopisná muzea v přírodě, což vyplývá jak z výstavby Muzea vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici, tak i z rozvoje muzeí tohoto typu v celém státě a také z početnosti zcela specifických odborných problémů, spojených s konkrétními potřebami tvorby expozic.
      Také v druhé desítce ročníků Národopisných aktualit mají převahu témata folkloristická. Uvádí je Sirovátkova hodnotící a programová studie o současném stavu folklóru (1974), dokládající mimo jiné i neopodstatněnost ostrého oddělování "nového" a "tradičního" folklóru; v závěru Sirovátka cituje slova B. N. Putilova o morální povinnosti odborníků činorodě působit na osudy lidového umě

74

ní. v podobném duchu je psána i podnětná stať Dušana Holého o životnosti folklóru (1979), Benešovy studie o současném a dělnickém folklóru (1975) a o folklorismu (1981) a konečně i Sirovátkova studie o vlivech folklóru na současnou literaturu (1983).
      Při příležitosti výročí osvobození naší vlasti (1975) zařadila redakce velmi pozoruhodné příspěvky o folklóru, vztahujícímu se k časům okupace. Převládá tu vzpomínkové vyprávění, které je hodnoceno jako specifický folklórní projev i jako historický pramen (Šrámková). Oprávněnost takového hodnocení dokládá i záznam vyprávění volyňských a jugoslávských Čechů, které přináší málo známé doklady o hrdinství a utrpení našich krajanů za druhé světové války (Heroldová) . k tomuto tématu se vrací o čtyři léta později Václav Hrníčko ve studii o okupaci na Chrudimsku ve vyprávění pamětníků, doplněné zajímavou pasáží o reakci chrudimských dětí na toto vyprávění. Připomeňme ještě Sirovátkův příspěvek o protektorátní anekdotě, představující tento málo doceněný folklórní žánr jako doklad o přetrvání a zároveň i proměně lidové tradice.
      Z ostatních tradičních témat se nejvíce prosadila lidová balada (Sirovátka 75 a 81; Šrámková 79).
      Z oblasti hudebního folklóru svými dobře uváženými soudy zaujme Vetterlova práce o heuristických problémech studia nápěvů lidových písní i další studie o specifických problémech - o katalogizaci a typologii lidových[/] písní (Gelnar, Hrabalová 1979), o teoretickém přínosu Leoše Janáčka a Otakara Hostinského pro studium lidové písně (Holý 1979 a 1980) i portréty vynikajících lidových interpretů.
      Ve srovnání s touto úspěšnou bilancí je taneční folklór zastoupen jen Tomšovou studií o funkci tanců v lidových obyčejích (1974) a cennými materiálovými příspěvky Zdenky Jelínkové.
      Z etnografických témat se opět prosadily lidové obyčeje zahrnující nejméně patnáct příspěvků. Základním impulsem tohoto zájmu se stal strážnický seminář (1975) a jeho téma Mezikrajové a interetnické vztahy a regionální zvláštnosti ve výročních obyčejích československých Karpat. Kromě úvodní studie Tomšovy vzpomeňme alespoň příspěvek Oresta Zilynského o vztahu mezi karpatskými a ukrajinskými obyčeji, Komorovského úvahy o přínosu sémantiky pro studium lidových obyčejů a Frolcův příspěvek o možnostech využití etnokartografické metody při studiu výročních obyčejů v karpato-balkánské oblasti. Za dovršení této fáze studia obyčejů můžeme považovat Frolcovu teoreticky zaměřenou stať (1982), vymezující základní termíny této kulturní sféry, jako jsou lidový obyčej, lidový zvyk, tradiční obřad, tradiční zábava apod.
      Také u druhého z úspěšných témat bylo na počátku setkání odborníků, tentokráte na konferenci, nazvané Muzeum v přírodě jako forma tezaurace stavebních památek, která se konala v roce 1975 v Rožnově p. R. v druhé

75

desítce Národopisných aktualit se sešlo na patnáct studií věnovaných tomuto tématu a ještě větší počet příspěvků v samostatné rubrice, nazvané Muzeum v přírodě. Iniciátory této aktivity byly především tři instituce budující rozsáhlá muzea v přírodě - Valašské muzeum v přírodě v Rožnově p. R., Slovenské národné múzeum - Etnografický ústav v Martině a Ústav lidového umění ve Strážnici. Většina příspěvků vyšla z pera jejich pracovníků - Jiřího Langra, Jana Součka, Igora Krišteka a Josefa Jančáře, z jiných osvědčených spolupracovníků a kritiků jmenujeme Václava Frolce, Richarda Jeřábka a Josefa Vařeku. v souladu s potřebami praxe, především však vlastní výstavby, i s ideovými záměry nově budovaných expozic dostávají v časopise místo otázky poslání muzeí v přírodě v současné společnosti, metodická východiska výstavby, interiéry lidových staveb, síť muzeí v přírodě, otázky terminologické i zkušenosti ze zahraničí. O některých názorech se vedla ostrá polemika, své místo dostala také kritika, tolik potřebná u kulturní instituce tak hojně navštěvované, tak perspektivní a atraktivní.
      Také studie o lidovém stavitelství napsali znalci spolupracující s muzei v přírodě (Máčel, Vajdiš, Haroková, Frolec, Langer) a více nebo méně slouží záměrům výstavby skanzenů. U ostatních etnografických příspěvků nedošlo k tak systematickému soustředění jako u předchozích tří témat. Větším počtem studií se prosadila pouze lidová strava (Jančář,[/] Ludvíková, Lauková, Šulcová) a snad i lidové umění, i když si nemyslíme, že je mu v časopise věnována úměrná pozornost. Snad až studie z posledních ročníků - o lidové umělecké výrobě v současnosti (Jančář), o lidové kultuře a kýči (J. Beneš) a polemika o sběratelství lidového umění - naznačily problematičnost této oblasti a potřebu soustředěného odborného zájmu.
      Především zásluhou konkrétní potřeby výstavby muzeí v přírodě dostaly v časopise místo problémy lidové kultury malého města. Tak vznikla řada příspěvků o městě Strážnici (Jančář, Souček, Adámek, Nečas, Pajer a lze očekávat, že další budou vbrzku následovat.
      Konečně se dostáváme k tématu, který tak těsně souvisí se vznikem a posláním Národopisných aktualit, k strážnickým slavnostem a folkloristickým festivalům vůbec. Oficiální studie k výročí slavností se vrací k samotným počátkům a sledují jejich rozvoj a proměny až do současnosti (Frolec, Tomeš) . Mění se i témata problému. Dnes naštěstí již není nutno obhajovat existenci slavností a vysvětlovat jejich poslání, ani se bránit před tvrzením, že jde o měšťáckou podívanou na nahá kolena, jak tomu bylo při zrodu slavností. Dnes se tvůrcové jejich koncepce a jednotlivých programů dohadují o co nejpřesvědčivější ztvárnění všech skutečných hodnot lidové kultury a o jejích srozumitelné a umělecké sdělení modernímu člověku naší doby.
      Z části časopisu, věnované původní tvůrčí práci, se vyčlenily dva tématické okruhy, na

76

zvané Živá tradice (od roku 1975) a Portréty (od roku 1980). Následující ročníky prokázaly prospěšnost tohoto rozhodnutí, které přispělo k ještě výraznější profilaci časopisu.
      Ve svém druhém desetiletí redakce dále úspěšně rozvíjela a vylepšovala část časopisu věnovanou zprávám. v recenzích knih a časopisů nacházíme vedle soudů psaných zkušenými znalci i hodnocení psaná mladými odbornými pracovníky, což je jen ku prospěchu věci, neboť jejich postoje jsou často blízké názorům široké obce čtenářské.
      Další rubriky sehrávají velmi potřebnou a aktuální úlohu umělecké a odborné kritiky filmové, televizní a rozhlasové produkce, tedy oblastí, které donedávna odborné kritice příliš sluchu nepřály. Možno říci, že Národopisné aktuality přispěly k zformování kritiky i tvůrčích sil v této oblasti.
      Velmi živou rubrikou se stalo hodnocení festivalů. Není snad významnější folkloristický festival, který by unikl redakci a jejím spolupracovníkům. Nejednou se autoři těchto zpráv odpoutali od informací a hodnocení a přešli k diskusi, do níž vtáhli i autory festivalových pořadů.
      Kromě zmíněných tématických okruhů redakce podle potřeby zařadila i rubriky, které se objevily třeba jen ve dvou číslech časopisu. Také jejich názvy dokazují snahu redakce po aktuálnosti: polemika, diskuse, nové projekty, národopis na školách, folklórní soubory, folklorismus, národopisná terminologie, výzkumy, materiály a nálezové zprávy.[/]
      Mezi nekrology bohužel nacházíme dvě smutné zprávy, které těžce postihly redakci časopisu. v patnáctém ročníku se dočteme o úmrtí dr. Josefa Tomše, CSc., vedoucího redaktora časopisu, a v dvacátém ročníku stejně smutnou zprávu o úmrtí ředitele Ústavu lidového umění ve Strážnici, zasloužilého umělce dr. Vítězslava Volavého, který byl aktivním členem redakční rady Národopisných aktualit po celých dvacet let.
      Na závěr snad jen tolik, že u dvaceti ročníků časopisu již můžeme mluvit o tradici. U Národopisných aktualit o dobré tradici, postavené na správném rozpoznání trendů a potřeb naší kultury a celé společnosti, na úsilí určit lidové kultuře odpovídající místo v naší socialistické kultuře, na úsilí obohatit život naší společnosti o hodnoty tradiční kultury pomocí potřebných tradičních i méně tradičních médií, jako jsou výstavy lidové kultury v muzeích, knihy popularizující lidovou kulturu, folklórní soubory, folkloristické festivaly, lidová umělecká tvorba a v posledním čase stále více i film, televize, gramodesky a rozhlas a v neposlední řadě také národopisná muzea v přírodě. Redakce správně rozpoznala, že úspěch na těchto úsecích je podmíněn trvalým využíváním výsledků vědeckého bádání. Že tedy základní výzkum a jeho aplikace tvoří jen dvě strany jediné mince.
      U tak úspěšného časopisu je na místě vyslovit přání, aby ta další desítka byla nejméně stejně úspěšná jako ta předchozí. Za oddané čtenáře poděkujme a ještě připojme: Ať je časopis stále aktuální, ať se na něj těšíme!

77

ZWEI JAHRZEHNTE DER AKTUALITÄTEN AUS DER VOLKSKUNDE
(Zusammenfassung)
      Die Entstehung der Zeitschrift "Aktualitäten aus der Volkskunde", herausgegeben vom Institut für Volkskunst in Strážnice, ist verbunden mit dem Antritt einer jungen Volkskundlergeneration in der Mitte der sechziger Jahre. Zum Leitmotiv der Zeitschriftskonzeption wurde die Aktualität und die zielbewusste Reaktion auf eine sehr umfangreiche Tätigkeit im Volkskunstgebiet. Die Richtigkeit dieser Einstellung bezeugen zwanzig Jahrgänge der Zeitschrift und die Hochschätzung und der Respekt breiter Lesergemeinschaft.
      In den Jahren 1964-1978 leitete die Zeitschrift, war ihr Motor und Herz PhDr. Josef Tomeš, CSc. Sein vorzeitiges Ableben bedeutete für die Zeitschriftsredaktion sowie auch für die ganze Volkskundlergemeinschaft einen schweren Verlust. Das erste Jahrzehnt der Zeitschrift bewertete J. Tomeš in den Aktualitäten aus der Volkskunde XI - 1974, Seite 1-31. Für diesen Zeitabschnitt ist charakteristisch die Einstellung auf die Problematik folkloristischer Festivals und Gruppen auf die Beziehungen zwischen Ethnographie und Folkloristik und auf die Fragen der Rückbeeinflussung der Volkskultur.
      Das zweite Jahrzehnt bindet an die Grundkonzeption der Zeitschrift an und entwickelt sie weiter. Die Zeitschrift behandelt systematisch die Stelle der Volkskultur im gegenwärtigen Kulturleben, man nimmt besondere Rücksicht auf die Ergebnisse des Volkskulturstudiums in den Karpaten und in den Balkanländern, in den Gesichtswinkel tritt auch die Problematik der Frei
[/]lichtmus[s]een ein. Alles in Anknüpfung an breiteres Spektrum wissenschaftlicher und kulturbildender Tätigkeit des Strážnicer Instituts.
      Auch in diesem Zeitraum wird beträchtliche Zeitschriftsfläche gewidmet der Folkloristik, den Volksbräuchen, der Volksarchitektur, sowie auch den theoretischen und praktischen Fragen der Vorbereitung, des Aufbaus und Betriebs der Freilichtmuseen. Einen sehr bedeutenden Periodikumbestandteil bildet das Nachrichtenabteil, vor allem die Rezensionen von Publikationen, die der Film-, Fernsehen- und Rundfunkproduktion gewidme[n]ten Fachkritikrubriken, Bewertungen von Ausstellungen, Folklorefestivals usw. Im Jahre 1983 erlitt die Redaktion und das Institut für Volkskunst einen weiteren schweren Verlust. Es starb der langjährige Direktor der Strážnicer Institution, Verdienter Künstler PhDr. Vítězslav Volavý.
      Bei den zwanzig Zeitschriftsjahrgängen kann man schon von einer Tradition sprechen, im Falle der Aktualitäten aus der Volkskunde von einer guten Tradition, die auf richtigem Erkenntnis der Strömungen und Bedürfnisse unserer Kultur und der ganzen Gesellschaft beruht, auf der Bestrebung, der Volkskultur ihre entsprechende Stelle in unserer sozialistischen Kultur zu bestimmen; man geht dabei aus der Dauerauswertung wissenschaftlicher Forschung in gesellschaftlicher Praxis heraus.
      Übersetzung: J. Švec

78

Národopisné aktuality roč. XXI. - 1984, č. 2

Doc. PhDr. VÁCLAV FROLEC, CSc. [obsah]


      JAN SOUČEK, Ústav lidového umění, Strážnice
      Při zamyšlení nad řádky věnovanými první souhrnnější bilanci práce a díla dr. V. Frolce u příležitosti jeho padesátin jsem si s jistým překvapením uvědomil, že se o ně mohu pokusit, neboť je to již dvacet raků; co jsem docenta Frolce poznal. Nejprve jako posluchač katedry etnografie a folkloristiky brněnské univerzity a později jako pracovník Ústavu lidového umění ve Strážnici. Setkával jsem se s ním a setkávám až do současnosti jako s učitelem ve fakultních posluchárnách i při práci v terénu, na odborných konferencích, v řešitelských týmech výzkumných úkolů i u realizace kulturně výchovných akcí. Znám ho z pracovního prostředí, ale i poklidu jeho letního azylu v útulné chalupě na stříbrnických pasekách, z ohnivých diskusí i rozvážného koncipování a řízení vědecké práce. Setkávám se s ním při oficiálních příležitostech a jednáních, ale i v terénu, kde s citlivostí a bezprostředností sobě vlastní umí získávat[/] důvěru informátorů, či při společenských akcích, kdy v sobě nezapře muzikanta, oplývajícího znalostmi mnoha písní svého rodného kraje, navíc se zásobou historek a vzpomínek. Nemohu proto jinak, než zahájit článek věnovaný jubilantu několika osobními glosami.
      Více než u kohokoliv jiného mně připadá jubileum "abrahámovin" Václava Frolce tak trochu nečekané. Beze sporu je to dáno vitalitou a dynamikou života oslavence, které nedovolují nikomu z těch, jež jsou s docentem Frolcem v pravidelném kontaktu, se alespoň na chvíli zastavit, vydechnout, či dokonce s nějakým iluzorním uspokojením se ohlížet nazpět. Mám pocit, že on tyto pojmy vlastně ani nezná, neboť je jednou provždy škrtl ze svého jinak bohatého slovníku i způsobu života. A nejen to, je obdařen převzácným darem, získávat svým osobním příkladem široký okruh spolupracovníků i následovníků a žá

79

ků. Neutuchající píle, aktivita, iniciativa, zjevně nevyčerpatelné zdroje nápadů či inspirace, neumdlévající pracovní tempo bez ohledu na denní čas nebo roční dobu, důslednost, cílevědomost, spolehlivost - a tak bych mohl pokračovat v epitetech charakterizujících osobnost i činnost V. Frolce.
      Naprosto zákonitě se proto docentor Frolec také stal jedním z nejpřednějších československých i evropských badatelů slovanského národopisu, a co je nejcennější - v plném slova smyslu toho označení. Šíře jeho odborného zaměření je až neuvěřitelná, a to jak v předmětech studia, využívaných pracovních postupech, tak v geografických dimenzích zkoumaných otázek. Intenzívně studuje vývoj lidové architektury ve středoevropském a jihovýchodoevropském kontextu, zvlášť se zajímá o lidovou kulturu hmotnou se zřetelem k tradičnímu vinohradnictví, předmětem jeho bádání je i obyčejová tradice a obřadní kultura, specifickou pozornost věnuje etnografii současné vesnice, teoretickým i metodologickým problémům národopisu, systematickou péči věnuje národopisné balkanistice. Publikovaná bibliografie ostatně dokládá tuto skutečnost nade vší pochybnost. A proto bych mohl pokračovat v přívlastcích vystihujících doc. Frolce dalším - udivující všestranností, a to všestranností fundovanou, neulpívající na povrchu sledovaných jevů, ale vycházející z prvotního analytického poznání a ústící v syntetických, zevšeobecňujících závěrech. To vše v čase, kdy veškeré vědecké disciplíny směřují k týmové práci a stále se rozrůstá ne[/]


Doc. PhDr. Václav Frolec, CSc. Foto I. Frolec, 1984.

zbytná interdisciplinární spolupráce. Rozsah znalostí doc. Frolce mu však při týmových pracích umožňuje plnit úkoly několika specialistů.
      Pro kolektivní práci je Václav Frolec vybaven vedle odborných předpokladů a povahových vlastností i nadáním organizačním. Výčet jeho působení v tvůrčích kolektivech při

80

náší stať na jiném místě. Je však nesporné, že celá řada významných projektů vědeckých úkolů ústících v pracích syntetického charakteru a uplatňujících se ve společenské praxi, vznikla v týmech organizovaných a vedených doc. Frolcem. Ještě jeden rys je příznačný pro týmovou práci V. Frolce: průběžná péče o zapojování mladých studentů či absolventů národopisu do odborné práce, a to s kolegiálním, kamarádským přístupem a nezištnými radami.
      Snad se nedopustím zkreslení skutečnosti konstatováním, že zvlášť blízké vztahy má docent Frolec ke kolektivu pracovníků Ústavu lidového umění ve Strážnici. Kořeny této spolupráce spadají do počátku 60. let, kdy do národopisného dění vstoupila mladá generace absolventů brněnské katedry prof. Václavíka. Ve strážnické instituci začal působit blízký přítel i kolega V. Frolce doktor Josef Tomeš. Ve spolupráci s ředitelem ústavu PhDr. Vítězslavem Volavým počali formulovat koncepci činnosti strážnické instituce, která v následujících letech byla systematicky realizována. Připomeňme například rok 1964, kdy je V. Frolec jedním ze spoluzakladatelů ústavního odborného časopisu Národopisné aktuality a do současnosti aktivně ovlivňuje jeho profil v redakční radě. Od roku 1968 je V. Frolec také předsedou programové rady Mezinárodního folkloristického festivalu a s výjimkou jediného ročníku, kdy byl na zahraniční stáži, tuto funkci odpovědně zastává až do současnosti. Doc. Frolec má rovněž výrazný podíl na tvorbě ideového záměru i poz[/]dější úspěšné realizaci Muzea vesnice jihovýchodní Moravy při ÚLU ve Strážnici.
      Alespoň telegraficky připomenu další okruhy spolupráce. Organizační i odborné zabezpečení strážnických sympózií, z nichž v péči nakladatelství BLOK vychází specializovaná edice Lidová kultura a současnost, jejímž je editorem. Obdobná spolupráce je při zajištění i publikování výsledků integrovaného společensko-vědního výzkumu Jihomoravského kraje ve sbornících Socializace vesnice a proměny lidové kultury. Doc. Frolec taktéž vede autorský kolektiv připravující národopisnou monografii města Strážnice, je členem odborné nákupní komise ústavu atd.
      Kolektiv pracovníků strážnického ústavu byl v uplynulých letech citelně oslaben úmrtím dr. Josefa Tomše a dr. Vítězslava Volavého. v současnosti jsme, my etnografové pracující ve Strážnici, až na jednu výjimku, žáky Václava Frolce. Máme tedy dva velké důvody jubilantovi blahopřát. Jako jednomu z našich učitelů, kteří nás velmi dobře připravili na odborné povolání, i jako příkladnému kolegovi, jež pro nás představuje nejen kontinuitu v naplňování koncepce vědecké i kulturně výchovné činnosti Ústavu lidového umění, ale i vzor v odborné aktivitě.
      Mé zamyšlení nad jubileem doc. Václava Frolce uzavře výčet biografických dat. Jsem však hluboce přesvědčen, že se jedná o bilanci pouze částečnou, teprve vytvářející nezbytná východiska k celkovému zhodnocení tak velkoryse pojatého i rozpracovaného vě

81

deckého díla. A k tomu přeji docentu Václavu Frolcovi za sebe i všechny kolegy a přátele mnoho sil, energie a zdraví.

Doc. PhDr. Václav Frolec, CSc. je narozen 27. 9. 1934 v Ratíškovicích, okres Hodonín.

Studium:
      Gymnázium v Hodoníně, 1953-1958 filozofická fakulta brněnské univerzity, obor hudební věda - národopis, po zrušení dvouoborového studia dokončeno studium národopisu u profesora Antonína Václavíka. Téma diplomové práce HMOTNÁ KULTURA v HORNICKÉ OBLASTI HODONÍNSKO - DUBŇANSKÉ (1958). v létech 1961-1962 stáž na Univerzitě Klimenta Ochrydského v Sofii u profesorky Cvetany Romanské, v letech 1968-1969 studijní pobyt na vestfálské univerzitě v Münsteru u profesora Bruno Schiera. Krátkodobé studijní pobyty v Bulharsku, Maďarsku, jugoslávii, Sovětském svazu, Polsku, Rumunsku a Rakousku.

Vědecko-pedagogický růst:
- odborný pracovník pro národopis v Okresním muzeu v Hodoníně (1958-1960),
- asistent a odborný asistent na odděleníetnografie filozofické fakulty brněnské univerzity (1961-1968).
- kandidát historických věd, téma kandidátské dizertace LIDOVÉ STAVITELSTVÍ v SO[/]FIJSKÉ OBLASTI v 19. A POČÁTKEM 20.STOLETÍ (1963),
- habilitace pro obor slovanský národopis,habilitační spis KULTURNÍ SPOLEČENSTVÍA INTERETNICKÉ VZTAHY v LIDOVÉMSTAVITELSTVÍ STŘEDNÍ A JIHOVÝCHODNÍEVROPY (1968). Pedagogická činnost:
      Přednášky a cvičení z materiální kultury (lidové stavitelství, zemědělská zaměstnání lidu), sociální kultura, etnografie Slovanů, teorie a metodologie evropského národopisu, metody a techniky národopisného výzkumu, etnografie socialistické společnosti, národopis Balkánu, oborové praxe v terénu. Vedoucí diplomových prací, školitel aspirantů, člen zkušebních komisí při rigorózním řízení a státních závěrečných zkouškách, oponent kandidátských dizertačních prací. Vědecké a odborné funkce:

- hlavní vědecký tajemník Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně (MKKKB), předsedačeskoslovenské sekce MKKKB, vedoucí subkomise pro lidové stavitelství a bydleníčeskoslovenské sekce MKKKB, člen subkomise pro lidové obyčeje československésekce MKKKB,
- člen rady hlavního koordinátora Státníhoplánu základního výzkumu VIII-08-03 přiNárodopisném ústavu SAV v Bratislavě,

82

odpovědný řešitel dílčího úkolu SPZV Socialistická vesnice - místo a význam tradic ve způsobu života a kultuře pracujících, řešitel úkolu Lidová architekturav Karpatech a na Balkáně,
- vedoucí mezinárodního autorského kolektivu a hlavní redaktor syntézy o lidovéarchitektuře v karpatsko-balkánské oblasti,
- člen hlavního výboru Národopisné společnosti československé při ČSAV, vedoucíkomise pro lidovou architekturu NSČ přiČSAV,
- člen výboru Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně,
- člen Rady pro vědecko-výzkumnou činnostv rezortu kultury Jihomoravského kraje,vedoucí společensko-vědní sekce krajskéhovýzkumného úkolu Revoluční proměny Jihomoravského venkova,
- člen vědecko-výzkumné komise děkanafilozofické fakulty UJEP,
- člen vědeckých rad Etnografického ústavuSlovenského národného múzea v Martiněa Valašského muzea v přírodě v Rožnověpod Radhoštěm,
- člen poradních sborů pro lidovou architekturu Státního ústavu památkové péčea ochrany přírody v Praze a Ústavu lidového umění ve Strážnici,
- člen nákupních komisí Moravského muzeav Brně a Ústavu lidového umění ve Strážnici,
- člen ediční rady nakladatelství Blok v Brně,[/]editor řady Lidová kultura a současnost,Socializace vesnice a proměny lidové kultury,
- vedoucí redaktor Národopisného věstníkučeskoslovenského (1966-1972) a VěstníkuNSČ při ČSAV a SNS při SAV (1965-1968).
- redakční práce v edici Bibliographia ethnographica carpatobalcanica,
- člen redakčních rad Slovenského národopisu, Národopisných aktualit, ZborníkuSNM - Etnographia, Universitas, Vlastivědného věstníku moravského, sborníkuSlovácko, pravidelná spolupráce s deníkyRovnost a Lidová demokracie.

Společenská aktivita:

- člen Ústřední rady pro kulturně výchovnou činnost ministerstva kultury ČSR,
- člen komise kultury Jihomoravského krajského národního výboru,
- člen ideově řídícího výboru a předsedaprogramové rady Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici(od roku 1968).

Ocenění:

- Uznání rady Jm KNV (1975)
- Cena Českého literárního fondu (1975)
- Vzorný pracovník kultury (1975)
- Cena Bedřicha Václavka (1975, 1978)
- Zasloužilý pracovník kultury (1980)
- Cena ústředního ředitele Československéhorozhlasu (1981)

83



SOUPIS PRACÍ VÁCLAVA FROLCE [obsah]



I. Knižní publikace, bibliografie
A. Autorské (samostatné)
1.
Die Volksarchitektur in Westbulgarien im 19. und zu Beginn des 20. Jahrhunderts. Spisy UJEP - fakulta filozofická, 108. Brno 1966, 161 stran. Res.: čes.
2.
Vinohradnické stavby na Slovácku. Kultura a tradice, sv. 5. Uherské Hradiště 1966, 55 stran. Res.: něm.
3.
Bulharské lidové pohádky. Praha 1970, 311 stran.
4.
Kulturní společenství a interetnické vztahy v lidovém stavitelství v Podunají. Rozpravy ČSAV, řada společenských věd roč. 80, seš. 3. Praha 1970, 89 stran. Res.: něm.
5.
Bulgarische Volk märchen. Köln-Düsseldorf 1971, 293 stran.
6.
Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. Brno 1974, 400 stran. Res.: rus., angl., něm , franc., špaň.
7.
Tradiční vinařství na Moravě. Brno 1974, 256 stran. Res.: franc.
8.
Jihomoravské vinohradnictví. Tradice a současnost. Brno 1984. Res.: něm.
9.
Prostá krása. Deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě. Praha 1984.

B. Spoluautorské
10.
Podluží. Kniha o lidovém umění. Brno 1962, 196 stran. Res.: rus., angl. Spolu s D. Holým a R. Jeřábkem.
11.
Horňácko. Život a kultura lidu na moravskoslovenském pomezí v oblasti Bílých Karpat. Kapitoly Stavitelství (s. 99-151), Oděv (s. 155-196). Brno[/]
1966, 616 stran. Res.: rus., angl., něm. s kolektivem.
12.
Lidové povídky ze Slovácka. Praha 1967, 252 stran. Spolu s D. Holým.
13.
Dotazník ke kartografování lidového stavitelství v Československu. Martin 1968 nestr. s kolektivem.
14.
Lidová kultura v současném kulturním životě. Projekt jejího včlenění a využití. Brno 1976, 120 stran. s kolektivem.
15.
Lidová architektura. Encyklopedie. Praha 1983, 360 stran. Spolu s J. Vařekou.
16.
Horní Věstonice. Společenské a kulturní proměny jihomoravské vesnice. Brno 1984, 628 stran. Res.: něm. s kolektivem.
17.
Bibliographia ethnographica carpatobalcanica, 1. Lidová architektura, Brno 1981, 119 stran. s kolektivem.

II. Redakce, edice (+ předmluva)
18.
Strážnice 1946-1965. Národopisné studie. Brno 1966, 407 stran. Res.: rus., něm , angl. Spolu s D. Holým a J. Tomšem.
19.
Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti. Lidová kultura a současnost, sv. 1. Brno 1974, 153 stran. Res.: rus. Spolu s M. Krejčím.
20.
Životní prostředí a tradice, Lidová kultura a současnost. sv. 2. Brno 1975, 282 stran. Res.: rus. Spolu s M. Krejčím a J. Tomšem.
21.
Lidové umění a dnešek. Lidová kultura a současnost, sv. 3. Brno 1977, 192 stran. Res.: rus.
22.
Současná vesnice. Teoretické, metodologické a kulturně politické problémy integrovaného společenskovědního výzkumu. Lidová kultura a současnost, sv. 4. Brno 1978, 254 stran. Res.: rus., něm.
23.
Masopustní tradice. Lidová kultura a současnost, sv. 5. Brno 1979, 191 stran. Res.: rus., něm. Spolu s J. Tomšem.
24.
Dítě a tradice lidové kultury. Lidová kultura a současnost, sv. 6. Brno 1980, 183 stran. Res.: rus., něm.

84


25.
Lidová stavební kultura. Lidová kultura a současnost sv. 7. Brno 1981, 371 stran. Res.: rus., angl., něm.
26.
Výroční obyčeje. Současný stav a proměny. Lidová kultura a současnost, sv. 8. Brno 1982, 360 stran. Res.: rus., angl., něm.
27.
Svatební obřad. Současný stav a proměny. Lidová kultura a současnost, sv. 9. Brno 1983, 320 stran. Res : rus., angl., něm.
28.
Čas života. Společenské a rodinné svátky v životě člověka. Lidová kultura a současnost, sv. 10. Brno 1985. Res.: rus., angl., něm.
29.
Revoluční proměny jihomoravského venkova. (Doslov.) Brno 1981, 273 stran. Res.: rus., něm..
30.
Socializace vesnice a proměny lidové kultury 1. Uherské Hradiště 1981, 321 stran. Res : rus., něm.
31.
Socializace vesnice a proměny lidové kultury, 2. Uherské Hradiště 1983, 164 stran. Res.: rus., něm.

III. Studie a články
32.
Pověst v lidovém podání na Hodonínsku. ČL, 45, 1958, s. 220-226. Spolu s M. Mackovou.
33.
O chovu dobytka na Hodonínsku v 19. století. VVM, 14, 1959, s. 68-75.
34.
Pracovní oděv v obcích na jih ad Kyjova od poloviny 19. století. ČL, 46, 1959, s. 69-77. Res.: něm.
35.
Vinařství na Hodonínsku. In: Lidová kultura východní Moravy I. Gottwaldov 1960, s. 63-75. Res.: něm.
36.
K aktuálním otázkám národopisného studia na Slovácku. In: Slovácko, 1961 s. 125-130. Spolu s J. Jančářem
37.
Zánik některých starších forem zemědělské práce a nářadí na Hodonínsku, In: Slovácko, 1961, s. 78-84.
38.
Z výzkumu hornického obydlí na jižní Moravě. Věstník NSČ, 1961, č. 1, s. 1-2.
39.
Lidový oděv v Nově Lhotě na Horňácku od 18. století. Příspěvek k vývoji lidového oděvu na moravsko-slovenském pomezí. ČE, 10, 1962, s. 330-363.[/]
40.
Profesor Cvetan Todorov zemřel. ČE, 10, 1962, s. 313-315.
41.
Sídla v sofijské oblasti v 19. a počátkem 20. století. In: SPFFBU, 1963, F 7, s. 117-137. Res.: něm.
42.
Narodnata kăšta v Sofijsko prez XIX i načaloto na XX v. In: Izvestija na Etnografskija institut i muzej BAN, 7, 1964 s. 107-144. Res.: franc.
43.
Národopis jako historická věda. NA, 1, 1964, č. 1, s. 2-9. Res.: něm. Spolu s D. Holým.
44.
On the Question of Ethnic Origin and Ethnical Traditions in the Development of Settlements. In: Referáty čsl. delegace na VII. mezinárodním kongresu antrolpologických a etnografických věd v Moskvě. Praha 1964.
45.
Půdorysný vývoj lidového, domu v sofijské oblasti, ČL, 51, 1964, s. 93-99. Res.: rus.
46.
Razvoj narodne architekture u jugoistočnoj Moravskoj. NS, 1964, sv. 11, s. 831-835.
47.
Úvod. In: Slovácké etnografické muzeum v Uherském Hradišti (katalog). Uherské Hradiště 1964.
48.
Boľšaja semja i jejo žilišče v zapadnoj Bolgarii, SE, 1965, č. 3, s. 40-58. Res.: angl.
49.
Lidový dům ve východní části jihomoravského pohraničí. Příspěvek k otázce interetnických vztahů. In: Slovácko, 7, 1965, s. 39-61. Res.: něm. Spolu s M. Náplavovou.
50.
Předmluva. Věstník NSČ a SNS, 1965, č. 3-4, s. 3-4.
51.
Simboličeskoje pochiščenije nevesty v svadebnom obrjade čechov i slovakov. In: Zbornik kongresa Saveza udruženja folklorista Jugoslavije. Celje 1965, s. 195-199.
52.
Vliv rozkladu velkorodiny na vývoj lidového obydlí v západním Bulharsku. ČL, 52, 1965, s. 164-175. Res.: franc.
53.
Za profesorem Václavem Machkem. NA, 2, 1965, č. 3-4, s. 43-44.
54.
Christo Vakarelski sedmdesátiletý. NA, 3, 1966, č. 3-4, s. 35.
55.
K etnografické diferenciaci na jihovýchodní Moravě. In: Strážnice 1946-1965. Národapisné studie.

85


Brno 1966, s. 167-181. Res.: rus., něm., angl. Spolu s D. Holým.
56.
On the Question of the Irregular Nuclead Village. NVČ, 1 (34), 1966, s. 64-77. Res.: čes.
57.
Příspěvek k moravsko-sbavenským vztahům v lidovém stavitelství na území Bílých Karpat. SN, 14, 1966, s. 293-326. Res.: něm.
58.
Předmluva. NVČ, 1, 1966, s. 5-6.
59.
La communauté culturelle en architecture populaire dans la région limitrophe bulgaro-serbe. NVČ, 2, 1967, s. 65-106. Res.: čes.
60.
Vinařské lisy na Moravě. ČL, 54, 1967, s. 31-49. Res.: něm. Spolu s J. Petrákem.
61.
Historické pozadí vývoje lidového stavitelství v moravskopanonské oblasti. ČL, 55, 1968, s. 285-307. Res.: něm.
62.
K problematice česko-německých vztahů v tradičním vinařství na Moravě. VVM, 20, 1968, s. 228241.
63.
Kulturní rozhraní v povodí Moravy a Dyje ve světle studia vinařských nástrojů. In: Vědecké práce Československého zemědělského muzea, 1968, s. 191-198.
64.
Kulturní vztahy v lidovém stavitelství v Karpatech. SN, 16, 1968, s. 169-201. Res.: něm.
65.
Perspektiva regionálních národopisných monografií na Moravě a ve Slezsku. SN, 16, 1968, s. 574-577. Res.: něm.
66.
Vinařský obyčej "zarážení hory" na Moravě. NA, 5, 1968, s. 14-31. Res.: něm.
67.
K otázce vlivu kolonizačních proudů na vývoj lidového domu v Podunají. NS, 8, 1969, sv. 29-32, s. 377-384.
68.
Národopis Břeclavska. In: Břeclavsko. Vlastivěda moravská. Red. V. Nekuda. Brno 1969, s. 261-269.
69.
Relations interethniques dans les cultures populaires du Moyen-Danube. EE, 2-3, 1968-1969, s. 127-132.
70.
Uzemnite žilišča v južnoslavjanskata dunavska oblast. Prinos kăm văpros za interetničnite otnošenija v naradnata architektura. In: Izvestija na[/] Etnografskija institut i muzej BAN, 12, 1969, s. 69-109. Res.: franc.
71.
Česká národopisná balkanistika a její úkoly. NA, 7, 1970, s. 85-96. Res.: něm.
72.
Das Rebmesser in den tschechischen Ländern und seine europäischen Parallelen. RJV, 20, 1970, s. 257-274.
73.
Die gemeinsamen und differenzierenden Elemente in der Volksbaukunst des Donaugebietes. ES, 2, 1970, s. 7-59. Res.: čes.
74.
Die tschechischen volkskundliche Balkanistik und ihre Aufgaben. In: Studia balcanica bohemo-slovaca. Brno 1970, s. 445-451.
75.
Interetnické vztahy a národopis. Universitas, 1970, č. 3, s. 37-46.
76.
Lidová kultura. In: Hurt, R. a kol.: Kyjovsko. Vlastivěda moravská. Brno 1970, s. 184-242. Spolu s V. Svobodovou, K. Vetterlem a M. Bimkovou.
77.
Národopisná výstava českoslovanská a Morava. NA, 7, 1970, s. 185-204. Res.: něm.
78.
Problematika interetnických vztahů v Podunají. Národopisné informácie, 2, 1970, s. 12-26.
79.
K charakteru sídelní krajiny na Moravě a ve Slezsku. NA, 8, 1971, s. 317-326. Res.: něm.
80.
Směry a metody v evropském bádání o lidovém stavitelství. NVČ, 5-6, 1970-1971, č. 2, s. 141-173. Res.: něm.
81.
Das Rebmesser in den tschechischen Ländern. In: Origine et débuts des Slaves VII. Praha 1972, s. 243-273.
82.
Ján Mjartan sedmdesátiletý. NA, 9, 1972, s. 201-202.
83.
K problematice karpatsko-balkánských vztahů v lidovém stavitelství. In: Ľudová kultúra v Karpatoch. Bratislava 1972, s. 153-160. Res.: něm.
84.
Michal Markuš šedesátiletý. NA, 9, 1972, s. 287-288.
85.
Předmluva. Carpatica, 4, 1972, č. 1-2, s. 5-8. Res.: rus., franc.
86.
Společenská funkce jizby lidového domu na Moravě. NA, 9, 1972, s. 85-98. Res.: něm.

86


87.
Stodoly na Moravě a ve Slezsku. NS, 11, 1972, sv. 41-43, s. 111-120.
88.
Formen des Hofes in Mähren und Schlesien. ES, 5, 1973, s. 97-118. Res.: čes.
89.
Kulturní společenství a diferenciace v lidové architektuře na Moravě. Universitas, 1973, č. 1, s. 23-36.
90.
Muzeum lidových staveb jihovýchodní Moravy ve Strážnici, NA, 10, 1973, s. 3-14. Res.: něm.
91.
Předmluva. Carpatica, 5, 1973, č. 1, s. 5-8. Res.: rus., franc.
92.
Rolnický dvůr v horských karpatských a balkánských oblastech jako společenská jednotka. Agricultura carpatica, 1, Rožnov pod Radhoštěm 1973, s. 59-65. Res.: něm.
93.
Stavební materiál a střecha lidového domu na Moravě a ve Slezsku ve světle etnokartografického studia. SN, 21, 1973, s. 627-633.
94.
Sveti Gjorgji vo narodnata tradicija na slovenskite narodi. MF, 6, 1973, č. 12, s. 87-91. Res.: franc.
95.
Vinařský nůž - symbol vinařovy práce. In: Vinohradnictví. Kapitoly z dějinného vývoje od minulosti do současnosti na Moravě a v Čechách. Ed. !M. Zemek. Brno 1973, s. 171-174.
96.
A paraszti lakcsság és a paraszti kultura regionalis tagolódása a cseh és morva vidékeken. In: Paraszti társadalom és müvltség a 18-20. szazadban, I. Faluk. Szolnok 1974, s. 113-126.
97.
Der Grundriss des Bauernhauses in Mähren und Schlesien im europäischen Kontext. NVČ, 8-9, 1973-1974, s. 9-28. Res.: čes.
98.
Die Westgrenze des Karpatenhauses in der Tschechoslowakei. In: Acta Ehnologca Slovaca, 1, Bratislava 1974, s. 85- 109. Res.: čes.
99.
Jubileum bulharského vědce (Ivan Koev). NA, 11, 1974, s. 216-217.
100.
Lidová kultura a socialistický životní styl na družstevní vesnici. In: Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti. Brno 1974, s. 27-30. Res.: rus.
101.
Směry a metody v evropském bádání o lidovém stavitelství a jejich aplikace na karpatskou proble[/]matiku. In: Ľudové staviteľstvo v karpatskej oblasti. Bratislava 1974, s. 9-21. Res.: něm.
102.
Pozdrav Oldřichu Sirovátkovi, NA, 12, 1975, s. 287-289.
103.
Štěpán Sukop šedesátiletý. NA, 12, 1975, s. 285-286.
104.
Tradiční kánon v bydlení na vesnici a jeho současné proměny. In: Životní prostředí a tradice. Brno 1975, s. 49-52. Res.: rus.
105.
30 let strážnických folkloristických slavností. NA, 12, 1975, s. 85-114. Res.: něm., rus. Spolu s J. Tomšem.
106.
Větrné mlýny jako součást kulturní krajiny. In: Sborník materiálů ze semináře o větrných mlýnech. Brno 1975, s. 51-58.
107.
Die Internationale Kommission zum Studium der Volkskultur in den Karpaten und auf dem Balkan (MKKKB). EE, 9, 1976, č. 2, s. 214-218.
108.
Etnická teorie a interetnické vztahy při studiu lidového stavitelství. SN, 24, 1976, s. 223-230. Res.: rus.
109.
Etnokartografie a studium výročních obyčejů v karpatsko-balkánské oblasti. NA, 13, 1976, s. 35-44. Res.: něm.
11.
0.
Christo Vakarelski osmdesátiletý. NA, 13, 1976, s. 289-290.
111.
Lidová kultura a její místo v národním obrození Bulharů. In: Studia balcanica bohemo-slovaca. Brno 1976, s. 186-194.
112.
Mezinárodní souvislosti lidových obyčejů v karpatských zemích. NA, 13, 1976, s. 1-3. Spolu s J. Tomšem.
113.
Muzea v přírodě a stavební památky. NA, 13, 1976, s. 169-170. Res.: něm.
114.
Pokus o etnografickou interpretaci archeologických výzkumů středověké zemědělské usedlosti. AH, 1, Brno 1976, s. 49-52. Res.: něm.
115.
Poznámky národopisce k BROLN. In: Dramaturgie rozhlasového orchestru lidových nástrojů z hlediska potřeb hudebního vysílání Československého rozhlasu. Praha 1976, s. 29-32.

87


116.
Předmluva. Carpatica, 6, 1976, č. 1, s. 5-8. Res.: rus., něm.
117.
Základní problémy klasifikace lidového domu. NA, 13, 1976, s. 171-177. Res.: něm.
118.
Zapadnaja granica rasprostranenija tradicionnogo doma karpatskogo tipa v Čechoslovakii, In: Karpotskij sbornik. Moskva 1976, s. 31-34.
119.
Zvyková tradice v životě jihomoravské pohraniční obce. JM, 1976, s. 91-103. Res.: rus., něm.
120.
Ad multos annos! (Josefu Vařekovi) NA, 14, 1977, s. 123-124.
121.
Lidová kultura v současném kulturním životě. In: Lidové umění a dnešek. Brno 1977, s. 19-34. Res.: rus.
122.
Některé problémy studia vztahů mezi městským a vesnickým domem. SN, 25, 1977, s. 435-441. Res.: rus.
123.
Osmdesátiny Christa Vakarelského. SN, 25, 1977, s. 339-341.
124.
Vesnické obydlí jako komunkační systém. UŘ, 1977, č. 4, s. 8-12.
125.
Bulharské národní hnutí a lidová kultura. NA, 15. 1978, s. 87-96. Res.: něm.
126.
Cíle a hranice etnografického výzkumu současné vesnice. In: Současná vesnice. Brno 1978, s. 45-49. Res : rus., něm.
127.
Československo-polské vztahy a styky v lidové kultuře. In: Československo-Polsko. Stáročia susedstva a priateľstva. Krakov-Varšava-Bratislava 1977-1978, s. 41-46.
128.
Čtvrtstoletí časopisu Slovenský národopis. SN, 26, 1978, s. 3-38. Res.: rus , něm.
129.
Etnografické aspekty tradičního a současného vinařství - cíle a metody výzkumu a dokumentace. NA, 15, 1978, s. 13-20. Res.: něm.
130.
Formální a sociálně významové modely - jejich aplikace v etnokartografickém výzkumu. Národopisné informácie, 1978, č. 1, s. 42-47.
13'1.
Integrace vědeckého výzkumu v Jihomoravském kraji. Universitas, 1978, č, 5, s. 20-24.
132.
Jubileum bulharského etnografa Vasila Marinova. SN, 26, 1978, s. 362-363.
133.
Karel Fojtík šedesátníkem. NA, 15, 1978, s. 41-42.
134.
Kulturní diferenciace Moravy ve světle dosavadního etnokartografického výzkumu. SN, 26, 1978, s. 150-152.
135.
Muzejní dokumentace revolučních přeměn zemědělské práce. Informační bulletin Moravského muzea, Brno 1978, č. 1, s. 6-8.
136.
Narodnaja architektura Karpat i prilegajuščej balkanskoj territorii, Carpatobalcanica, 8, 1978, č. 1, s. 5-11. Něm. překlad.
137.
Slovácko a jeho pověsti, In: Rybí drahokamy. Brno 1978, s. 204-205.
138.
Stavební vývoj a bydlení na vesnici v oblasti Ždánického lesa. In: Slovácko, 20, 1978, s. 33-47. Res.: rus., něm.
139.
Syntéza o lidovém stavitelství v karpatskobalkánské oblasti. SN, 26, 1978, s. 347-350.
140.
Terminologie dvora. NA, 15, 1978, s. 326-328.
141.
Tradiční vesnický dům na Slovácku v historickém vývoji. In: Slovácko. Kapitoly z dějin Slovácka. Red. M. Zemek. Praha 1978, s. 172-182.
142.
Vzpomínka na PhDr. Josefa Tomše. NA, 15, 1978, s. 253-260. Res.: něm.
143.
Časové a sociálně významové proměny výročního obyčeje. SN, 27, 1979, s. 419-448. Res.: rus., něm.
144.
Dítě v tradici a současnosti lidu na Slovácku. Katalog výstavy Slováckého muzea. Uherské Hradiště 1979, 27 stran.
145.
K metodickým otázkám etnografického terénního výzkumu současné vesnice. SN, 27, 1979, s. 315-336.
146.
La continuité culturelle et la tradition dans 1' évolution de instruments de vigneron. In: Rapporfis, communications tchécoslovaques pour le IVe congrés de l' association internationale d' etudes du sud-est européen. Praha 1979, s. 461-473.
147.
La maison rurale et la ferme comme unite sociale du parallelisme entre Slaves du sud et Slaves de l' ouest. In: Etnografski i folkloristični izsledvanija. Sofia 1979, s. 85-90.

88


148.
Malorolnické a záhumenkové hospodaření v jihomoravské pohraniční vesnici, JM, 1979, s. 81-89.
149.
Masopustní obchůzka v nejzápadnější části československých Karpat (ve světle teorie společenské komunikace). In: Masopustní tradice. Brno 1979, s. 52-61. Res.: rus., něm.
150.
Proměny tradičního rolnictví a socializace vesnice v oblasti Ždánického lesa. VVM, 31, 1979, s. 160-176. Res.: něm.
151.
Životní jubileum Soni Švecové. NA, 16, 1979, s. 218-219.
152.
Dvacet let Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně (MKKKB). SN, 28, 1980, s. 373-383. Res.: rus., něm.
153.
Dva jubilanti (O. Máčel - J. Vajdiš). NA, 17, 1980; s. 217-219.
154.
Folklór a škola. In: Folklór a umenie dneška. Ed. S. Švehlák. Bratislava 1980, s. 158-161.
155.
Formování kolektivu dětí v nových částech obcí. In: Dítě a tradice lidové kultury. Brno 1980, s. 78-83. Res. Res.: rus., něm.
156.
"Kolibarská" sídla ve východní části Balkánského poloostrova. SN, 28, 1980, s. 64-68. Res.: něm., rus.
157.
Krevní knihy jako pramen etnografického studia. In: SPFFBU, 1980, C 27, s. 315-325.
158.
Lidový kroj jako znak lokální příslušnosti obyvatel současné jihomoravské vesnice. NA, 17 1980, s. 205-216. Res.: něm.
159.
Ľudová stavebná kultúra na Slovensku a jej význam pre poznanie kultúrneho vývoja v Karpatoch. Pamiatky a príroda, 1980, č. 4, s. 6-9. Res.: něm., rus.
160.
Proměny pracovních rytmů na jihomoravské vesnici. In: Mikulovská sympozia, 9, 1979. Praha 1980, s. 65-71.
161.
60 let profesora PhDr. Františka Hejla. VVM, 32, 1980, s. 231-233.
162.
Tradice lidové kultury, její funkce a proměny v lokální společnosti. In: Społecznośi lokalne i ich przemiany. Red. J. Luma - A. Szyfer. Olsztyn 1980, s. 38-43.[/]
163.
Tradition of Culture in the Life of the Young Generation. In: Culture in the Life of Young People. Praha 1980, s. 79-83.
164.
Architektura ludowa w Karpatach i przyległej części Bałkanów (problematyka syntezy). EP, 25, 1981. č. 2, s. 97-102.
165.
Bydlení. In: Jeřábek, R. a kol.: Proměny jihomoravské vesnice. Brno 1981, s. 59-84.
166.
Dwadzieścia lat działalnošci Międzynarodowej Komisiji do Badań Kultury Ludowej w Karpatach i na Balkanach (MKKKB). EP, 25, 1981, č. 2, s. 35-45. Res.: něm.
167.
K některým teoretickým a metodologickým otázkám syntézy o lidové architektuře v karpatsko-balkánské oblasti. SN, 29, 1981, s. 189-199.
168.
Sociologický výzkum "Strážnice 1980". NA, 18, 1981, s. 93-105. Res.: něm. Spolu s T. Sirovátkou.
169.
Tradice rolnické práce a života v procesu kolektivizace zemědělství a sociální transformace. In: Revoluční proměny jihomoravského venkova. Brno 1981, s. 97-105. Res.: rus., něm.
170.
Tradice sousedských vztahů v procesu společenských proměn na současné vesnici. In: Socializace vesnice a proměny lidové kultury, 1. Uherské Hradiště 19,81, s. 157-170. Res.: rus., něm.
171.
Životní juibileum akademika Bromleje. SN, 29, 1981, s. 648-650.
172.
K interpretaci geneze trojdílného komorového domu. AH, 7, 19812, s. 67-77. Res.: něm.
173.
Kulturní život dnešní vesnice na Slovácku. In: Slovácko, 24, 1982, s. 23-36. Res.: něm., rus.
174.
Lidová obyčejová tradice a obřadní kultura. Terminologické otázky. NA, 19, 1982, s. 253272. Res.: něm.
175.
Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy. VVM, 34, 1982, s. 216-217.
176.
O masopustních maškarách z Biskupic vypráví Marie Skovajsoivá. NA, 19, 1982, s. 121-128.
177.
Socialistická vesnice - místo a význam tradic ve způsobu života a kultuře pracujících. SN, 30, 1982, s. 17-39. Res.: něm.

89


178.
Výroční obyčeje a jejich životnost v českých zemích In: Výroční obyčeje. Současný stav a proměny. Brna 1982, s. 18-54. Res.: rus., něm , angl.
179.
Autentický a stylizovaný folklór jako fenomén kulturního života současné vesnice. In: Československá slavistika. Praha 1983, s. 243-251.
180.
Etnokulturní procesy v jihomoravském pohraničí. Universitas, 1983, č. 2, s. 15-19.
181.
Ke genezi a počátkům historického vývoje lidového domu v oblasti moravsko-slovenského pomezí. ZSNM, 77, Etnografia, 24, 1983, s. 87-119. Res.: něm., rus.
182.
Kulturní a společenské změny v jihomoravském pohraničí. JM, 19, 1983, s. 7-18. Res.: rus., něm.
183.
Lidová kultura v historické retrospektivě. VVM, 35, 1983, s. 238-241.
184.
Obyčejová tradice jako "služba celku". In: Muzeum a současnost, 1983, s. 71-91. Res.: něm., rus.
185.
Současný stav a perspektiva výzkumu přeměn vesnice v Jihomoravském kraji. In: Socializace vesnice a proměny lidové kultury. 2. Uherské Hradiště 1983, s. 15-23. Res.: rus., něm.
186.
Súčasný stav výskumu ľudového domu v československých Karpatoch. ZSNM, 77, Etnografia, 24, 1983, s. 49-72. Res.: rus., něm. Spolu s J. Botíkem.
187.
Svatební obřad a životní způsob. In: Svatební obřad. Současný .stav a proměny. Brno 1983, s. 39-44. Res.: rus., něm., angl.
188.
Svatební obřad v současnosti. In: Svatební obřad. Současný stav a proměny. Brno 1983, s. 280-307. Res.: rus., něm., angl.
189.
Tradice lidové kultury v socialistickém způsobu života a kultuře. In: Sborník vystoupení z mezinárodní vědecké konference Socialismus a kulturní dědictví, II. Praha 1983, s. 56-62.
190.
Čas života a obyčejová tradice. In: Čas života. Rodinné a společenské svátky v životě člověka. Brno 1985. Res.: rus., něm., angl.[/]
191.
Obřady a svátky "času života" v současnosti. In: Čas života. Rodinné a společenské svátky v životě člověka. Brno 1985. Res.: rus , něm., angl.

IV. Publicistika
192.
Několik úvah nad Kyjovem. LT, 8, 1957, s. 228-229.
193.
Ještě o folklóru. Kulturní tvorba, 22. 8. 1963.
194.
Lidová kultura v oblasti Chřibů a Ždánického lesa. In: Chřiby a Ždánický les. Praha 1965, s. 40-44.
195.
Předmluva. In: Programový sborník Strážnice 1968, s, 3-4.
196.
Smrt horníka. NA, 7, 1970, s. 254-255.
197.
Strážnice jubilující. In: Programový sborník Strážnice 1970, s. 3-5.
198.
Deset zamyšlení o lidové tradici a současné kultuře. LM, 4, 1975, č. 8, s. 96-101.
199.
Lidové umění. In: Brno-Plovdiv. Brno 1975, s. 251-256.
200.
Od římských vinohradů po družstevní vinice. In:Brno-Plomdiv. Brno 1975, s. 145-151.
201.
Staré plovdivské domy. In: Brno-Plovdiv. Brno1975, s. 115-120.
202.
Úvodem k XXX. mezinárodnímu folkloristickému festivalu ve Strážnici. In: Programový sborník Strážnice 1975, s. 3-9.
203.
Haná a tradice lidové architektury. Štafeta, 8,1976, č. 2, s. 20-23.
204.
Tradice lidové kultury a dnešek. In: Programový sborník Strážnice 1977, s. 3-5.
205.
Dělnická čtvrt. Rovnost 22. 5. 1978, sobotní příloha.
206.
Kulturní dědictví a vědecký výzkum. Rovnost 12. 12. 1978, s. 5.
207.
Lidová kultura a současnost. Rovnost 24. 5. 1978,s. 5.
208.
Radost Martina. Lidová demokracie 11. 11. 1978, s. 1.
209.
Současná vesnice. Zemědělské noviny 14. 10. 1978,s. 3.

90


210.
Vrcholná přehlídka lidového umění ve Strážnici. Lidová demokracie 22. 6. 1978, s. 5.
211.
Dítě a tradice lidové kultury. Rovnost 22. 6. 1979, s. 5.
212.
Jaro do vsi. Lidová demokracie 7. 4. 1979, s. 1.
213.
35 let Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici. In: Programový sborník Strážnice 1980, s. 3-4.
214.
"Strážnice" ve světle sociologického výzkumu. In: Programový sborník Strážnice 1981, s. 3-4.
215.
Strážnice do roku 1985. TL, 20, 1982, č. 7, s. 13-15.
216.
Tradice v dnešku. LM, 11, 1982, č. 5, s. 106-107.
217.
Živé dědictví lidového umění. Rudé právo 3. 4. 1982, s. 5.

V. Recenze
218.
Máčel, O. - Vajdiš, J.: Slovácko. In: Slovácko, 1959, č. 3, s. 27-29.
219.
Sbornik Muzeja antropologii i etnografii XVII. Ethnographica, 1, 1959, s. 302-305.
220.
Slovenská národopisná monografie. ČL, 46, 1959, s. 235.
221.
Studii şi comunicari 1-6. Ethnographica, 1, 1359, s. 295-297.
222.
Historie sklářství v Dubňanech. ČL, 48, 1961, s. 43.
223.
Húsek, J.: Zrod a vývoj moravského Slovácka. In: Slovácko, 1961, s. 153-154. Spolu s D. Holým.
224.
Od Hradské cesty. In: Slovácko, 1961, s. 154-155.
225.
Komplexní vědecké expedice v Bulharsku. ČL, 49, 1962, s. 230-231.
226.
Kultura ludowa Wielkopolski. RZ, 12, 1962, s. 57-58.
227.
Národopisný výzkum ruské menšiny v Bulharsku. ČL, 49, 1962, s. 229-230.
á28.
Petrov, S.: Bălgarskata narodna pesen prez vekovete. ČE, 10, 1J62, s. 426-427.
229.
Sovjetskaja etnografija 1960. Ethnographica, 3-4, 1962, s. 605-610.
230.
Ljubenova, I.: Češmite v Bălgarija ot Văzraždaneto. ČL, 50, 1963, s. 360-361.[/]
231.
Nové příspěvky k poznání slovanského obydlí v Pomoraví. SN, 11, 1963, s. 615-617.
232.
Slovácko v diplomových pracích z národopisu. In: Slovácko, 1962-1963, s. 169-170.
233.
Švecová, S.: Ľudowé stawiteľstvo v obci Kostice. In: Slovácko, 1962-1963, s. 164-166.
234.
Zlatev, T.: Bălgarsikite gradove po r. Dunav prez epochata na Văaraždaneto. ČL, 50, 1963, s. 360.
235.
Bednárik, R.: Slováci v Juhoslávii. In: Slovácko, 1964, s. 153-155.
236.
Havlik, L.: Staří Slované v rakouském Podunají v době od 6. do 12. stol. ČL, 51, 1964, s. 177.
237.
Izvestija na Etnografskija insitut i muzej BAN VI. NA, 1, 1964, č. 1, s. 53-54.
238.
Kiliánová, E. - Sirovátka, O.: Na Veveří devět věží. NA, 1, 1964, č. 1, s. 47.
239.
Ľudowé staviteľstvo a bývanie na Slovensku. SN, 12, 1964, s. 547-550.
240.
Moravské pohádky. NA, 1, 1964, č. 1, s. 47.
241.
Štika - J.: Vývoj salašnického chovu dobytka na východní Moravě. Ln: Slovácko, 1964, s. 155-156.
242.
Burian, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. NA, 2, 1965, č. 3-4, s. 35.
243.
Havlík, L.: Slované ve Východní marce v 9.-11. století. ČL, 52, 1965, s. 105-106.
244.
Jeřábek, R. s kolektivem: Bibliografie národopisných příspěvků v regionálních časopisech Moravského Slovácka. In: Slovácko, 7, 1965, s. 148.
245.
Koev, L: Bălgarskata vezbena ornamentika. NA, 2, 1965, č. 3-4, s. 36.
246.
Lietuviu etnografijos bruožai. NA, 2, 1965, č. 1-2, s. 69-70.
247.
Narodna umjetnost 1962-1963. NA, 2, 1965, č. 3-4, s. 38.
248.
Narodno stvaralaštvo 1963. NA, 2, 1965, č. 1-2, s. 87-88.
249.
Romanska, C.: Bălgarsko narodno poetično tvorčestvo. NA, 2, 1965, č. 1-2, s. 70-72.

91


250.
Zemek, M. - Zimáková, A.: Bibliografie historickovlastivědné literatury okresu Břeclav. In: Slovácko, 7, 1965, s. 135-136.
251.
Davidová, E.: Bez kolíb a šiatrov. NA, 3, 1966, č. 2, s. 35-36.
252.
Freudenreich, A.: Narod gradi na ogoljenom krasu. NA, 3, 1966, č. 3-4, s. 43-44.
253.
Georgieva, B. - Mateev, S.: Plondivski tavani. ČL, 53, 1966, s. 239.
254.
Plessingerová, A.: Vývoj topeniště, jeho využívání a význam ve slovenských obcích pod Javorníky. SN, 14, 1966, s. 359-360.
255.
Rheinisch-westfälische Zeitschrift für Volkskunde XI. NA, 3, 1966, č. 2, s. 49.
256.
Vakarelski, Ch.: Dobrudža. ČL, 53, 1966, s. 317-318.
257.
Vakarelski, Ch.: Etnografia Bułgarii, NVČ, 1 (34), 1966, s. 119-120.
258.
Veleva, M.: Bălgarskata dvuprestilčena nosija. NA, 3, 1966, č. 2, s. 39-40.
259.
Zemek, M. - Zřídkaveselý, F. - Kukulka, J. - Pavelcčík, J.: Vlčnov. NA, 3, 1966, č. 3-4, s. 39-40.
260.
Ethnologia Europaea. NA, 4, 1967, č. 2, s. 34.
261.
Kuľtura i byt narodov zarubežnoj Evropy. NA, 4, 1967, č. 3-4, s. 43-45.
262.
Mjartan, J.: Ľudové rybárstvo v československom Pomoraví. SN, 15, 1967, s. 600-601.
263.
Národopisná práca v múzeách na Slovensku. NA, 4, 1967, č. 3-4, s. 46-47.
264.
Výroční konference Slovenské národopisné společnosti. NA, 4, 1967, č. 1, s. 51-52.
2.
65.
Zprávy komise pro dějiny a vývoj evropského zemědělství. NA, 4, 1967, č. 1, s. 51.
266.
Nekuda, V.: Zmizelý život. NA, 5, 1968, s. 139-140.
267.
Vařeka, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. ČL, 55, 1968, s. 366.
268.
Podolák, J.: Pastierstvo v oblasti Vysokých Tatier. NVČ, 3-4, 1968-1969, s. 247-249.
269.
Kahounová, E.: Ľudowé vinohradnícke stavby a lisy. SN, 18, 1970, s. 555-556.
270.
Sirovátka, O.: Tschechische Volksmärchen. NA, 7, 1970, s. 248.
271.
Horehronie. NVČ, 5-6, 1970-1971, č. 2, s. 295297.
2T2.
Urbancová, V.: Počiatky slovenskej etnografie. NVČ, 5-6, 1970-1971, č. 2, s. 293-295.
273.
Macůrek, J.: České země a Slovensko (1620-1750). NA, 8, 1971, s. 65-66.
274.
Etnogenezis i kulturno nasledstvo na bălgarskija narod. NVČ, 7, 1972, č. 1-2, s. 273-275.
275.
Freudenreich, A.: Kako narod gradi na području Hrvatske. NVČ, 7, 1972, č. 1-2, s. 260-261.
276.
Chloupek, J.: Aspekty dialektu. NA, 9, 1972, s. 219-220.
277.
Bibliografie československé balkanistiky za léta 1969-1971. NA, 11, 1974, s. 230-231.
278.
Fél, E. - Hofer, T.: Geräte der Átányer Bauern. NA, 11, 1974, s. 297-299.
279.
Hähnel, J.: Hauskundliche Bibliographie, Band 1. NA, 11, 1974, s. 231.
280.
Jestřábský V. B.: Vidění rozličné sedláčka sprostného. NA, 11, 1974, s. 64-66.
281.
Kramařík, J.: Kozina a Lomikar v chodské lidové tradici. NVČ, 8-9, 1973-1974, s. 112-115.
282.
Tara Birsei I. NA, 11, 1974, s. 296-297.
283.
Aktuální lidová tradice. LM, 4, 1975, č. 10, s. 112.
284.
"Bălgarski folklor" - časopis nového folkloristického ústavu. NA, 12, 1975, s. 298.
285.
Bosković - Stulli, M.: Usmena književnost kao umjetnost riječi. NA, 12, 1975, s. 291-292.
286.
Dobrudža. Etnografski, folklorni i ezikovi proučvanija. NA, 12, 1975, s. 289-291.
287.
Dorovský, I.: České země a Balkán. NA, 12, 1975, s. 292-293.
288.
Chloupek, J.: Knížka o češtině. NA, 12, 1975, s. 49-50.
289.
Mladenović, O.: Kolo u Južnih Slovena. NA, 1.2, 1975, s .140-142.
290.
Mladenović, Ž.: Rukopisi narodnih pesama Vukove zbirke i njihovo izdavanje. NA, 12, 1975, s. 138-139.

92


291.
Polevyje issledovanija Instituta etnografii 1974. NA, 12, 1975, s. 296-297.
292.
Filová, B. a kol.: Slovensko 3. Ľud II. časť. Ľudová kultúra. SN, 23, 1976, s. 135-137.
293.
Macůrek, J.: Pod Hostýnem a Křídlem. NA, 13, 1976, s. 230-231.
294.
Nekuda, V.: Pfaffenschlag. NA, 13, 1976, s. 231-233.
295.
Nekuda, V.: Pfaffenschlag. VVM, 28, 1976, s. 226-229.
296.
Švecová, S.: Kopanicové sídla a dedina. NA, 13, 1976, s. 229-230.
297.
Tara Birsei II. NA, 13, 1976, s. 136-138.
298.
Verbík, A.: Černé knihy práva loveckého na hradě Buchlově. NA, 13, 1976, s. 304-307.
299.
Drevnjeje žilišče narodov Vostočnoj Jevropy. NA, 14, 1977, s. 300-301.
300.
Filová, B. a kol.: Slovensko. BE, 3, 1977, č. 1, s. 88-90.
301.
Folkloristické dílo J. Š. Baara. LM, 6, 1977, č. 1, s. 113-114.
302.
Gilyén, N. - Mendele, F. - Tóth, J.: A Felsö - Tiszavidék népi épitészete. NA, 14, 1977, s. 60-61.
303.
Komorovský, J.: Tradičná svadba u Slovanov. NA, 14, 1977, s. 58-60.
304.
K.:Moszyński, K.: Życie i twórczość. NA, 14, 1977, s. 128.
305.
Čerešňák, B. - Jančář, J.: Lipov. Revoluční proměny vesnice. NA, 15, 1978, s. 126-127.
306.
Premeny ľudových tradícií v súčasnosti 1. Československo. SN, 26, 1978, s. 379-381.
307.
Suchanov, I. V.: Obyčaji, tradiciji i prejemstvennosť pokolenij. NA, 15, 1978, s. 121-122.
308.
Vařeka, J.: Česko-německý a německo-český slovník vybraného názvosloví lidového domu a bydlení. SN, 26, 1978, s. 661.
309.
Vařeka, J.: Lidové stavitelství Slánska. NA, 15, 1978, s. 49.
310.
Premeny ľudových tradícií v súčastnosti 2. Socialistické krajiny. SN, 27, 1979, s. 655-657.[/]
311.
Svědectví o folklóru. LM, 8, 1979, č. 2, s. 107-108.
312.
Georgieva, B.: Narodnata architektura v Boženci ot kraja na XVII do načaloto na XX v. NA, 18, 1981, s. 45-46.
313.
Interetnické vzťahy vo folklóre karpatskej oblasti. SN, 29, 1981, s. 430 -432.
314.
Vařeka, J. - Jiřikovská, V.: Středočeská náves. NA, 19, 1982, s. 303-304.

VI. Zprávy
315.
Podluží v písni a tanci. LT, 9, 1958, s. 173-174.
316.
Výstava "Velkomoravské hradiště Valy u Mikulčic". ČL, 45, 1958, s. 280.
317.
Národopisná výstava českoslovanská v Klvaňově korespondenci. ČE, 7, 1959, s. 106-107.
318.
Okresní muzeum v Hodoníně. ČL, 46, 1959, s. 45.
319.
Horňácká klenotnice. In: Slovácko, 1961, s, 145-146.
320.
Národopisný materiál v okresním archívu v Hodoníně. Věstník NSČ, 1961, č. 1, s. 39.
321.
Národopisný výzkum Horňáčka. In: Slovácko, 1961, s. 141.
322.
Ustavující schůze etnografické sekce Ústřední muzejní rady. In: Slovácko 1961, s. 142.
323.
Souborná výstava malířského díla Joži Uprky. ČL, 49, 1962, s. 48.
324.
Mistr - keramik Karel Němec zemřel. In: Slovácko, 1962-1963, s. 144.
325.
Ustavení pobočky Společnosti československých národopisců v Brně. ČL, 50, 1963, s. 54-55.
326.
Zpráva o studijním pobytu v Bulharsku. ČL, 50, 1963, s. 58-61.
327.
Zahraniční praxe brněnských posluchačů národopisu. ČL, 51, 1964, s. 126-128.
328.
Etnografický výzkum jihomoravského vinohradnictví. In: Slovácko, 7, 1965, s. 154.
329.
Nové karpatské subkomise. NA, 2, 1965, č. 1-2, s. 67.
330.
Slovácké muzeum ústavem národopisným. ČL, 52, 1965, s. 125.

93


331.
Valné shromáždění NSČ za rok 1964. Věstník NSČ, 1965, č. 3-4, s. 45-47.
332.
Archív pro vestfálský národopis. NA, 3, 1966, č. 1, s. 66.
333.
XII. kongres jugoslávských folkloristů. NA, 3, 1966, č. 1, s. 50-51.
334.
Zasedání komise pro mapování lidových staveb v ČSSR. Věstník NSČ, 1966, č. 1-2, s. 72.
335.
Kalendář a jesličky. NA, 4, 1967 č. 1, s. 57.
336.
Zasedání subkomise pro lidové stavitelství Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech (MKKK). SN, 16, 1968, s. 437-438.
337.
Lidové umění Moravy v Bulharsku. NA, 8, 1971, s. 404.
338.
Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti, Universitas, 1973, č. 2, s. 83-84.
339.
II. balkanistické sympozium. NA, 11, 1974, s. 236-238.
340.
Konference o středověké archeologii, NA, 11, 1974, s. 154-155.
341.
Krása lidové tvorby. NA, 11, 1974, s. 331-332.
342.
Seminář o etnografickém atlasu Slovenska. NA, 11, 1974, s. 235-236.
343.
XXI. kongres jugoslávských folkloristů. NA, 12, 1975 s. 58-59.
344.
Interetnické vztahy v lidové architektuře. Universitas, 1975, č. 1, s. 84-86.
345.
Lidová kultura v současném kulturním životě. NA, 12, 1975, s. 298-300.
346.
Životní styl a kulturní proměny v jihomoravském pohraničí. NA, 12, 1975, s. 300-301.
347.
Folkloristická Strážnice. Universitas, 1976, č. 5, s. 98-99.
348.
Konference o architektuře. Universitas, 1976 č. 5, s. 99-100.
349.
Strážnice 1976. NA, 13, 1976, s. 316-319.
350.
Výzkumný projekt MKKK. NA, 13, 1976, s. 80-81.
351.
Milotice 1977. NA, 14, 1977, s. 324-325.
352.
Seminář o etnokartografii. NA, 14, 1977, s. 145-146.
353.
Zasedání předsednictva MKKKB. SN, 25, 1977, s. 165-167.[/]
354.
Integrace národopisného výzkumu. Rovnost 9. 1978, s. 5.
355.
Mezinárodní etnografické sympozium o socialistickém způsobu života. NA, 15, 1978, s. 138.
356.
Národopisné Smolenice. Universitas, 1978, č. 5, s. 92-93.
357.
Konference o lidové architektuře, Universitas, 1979, č. 2, s. 90-92.
358.
Malebné vesnice 1978. NA, 16, 1979 s. 58-59.
359.
Mezinárodní seminář o lokálních společnostech. NA, 16, 1979, s. 67-68.
360.
V. strážnické sympozium. Universitas, 1979, č. 6, s. 75-76.
361.
Výstava k jubileu Josefa V. Scheybala. SN, 27, 1979, s. 611-612.
362.
Jubilejní karpatologická konference. Universitas, 1980, č. 1. s. 87-88.
363.
Mezinárodní sympozium o horských sídlech. Universitas, 1980, č. 6, s. 89-90.
364.
Sympozium MKKKB. NA, 17, 1980, s. 304-305.
365.
Zasedání předsednictva MKKKB. NA, 17, 1980, s. 136-137.
366.
Karpatsko-balkánská konference. Universitas, 1981, č. 2, s. 86-87.
367.
Mezinárodní konference MKKKB ve Smolenicích. SN, 29, 1981, s. 411-412.
368.
Moskevské porady MKKKB. Universitas, 1981, č. 6, s. 82-83.
369.
Smolenické dny. NA, 18, 1981, s. 52-54.
370.
Mezinárodní konference "MKKKB". Universitas, 1982, č. 5, s. 88-89.
371.
Moskevská zasedání MKKKB. SN, 30, 1982, s. 117-118.
372.
První mezinárodní bulharistický kongres. NA, 19, 1982, s. 60-61.
373.
Socialismus a kulturní dědictví, Universitas, 1982, 1982, č. 2, s. 86-87.
374.
Strážnické sympozium. Universitas, 1982, č. 1, s. 77-78.
375.
Kongres evropských etnologů. NA, 20, 1983, s. 123-124.

94


VII. Rozhlasové a televizní pořady

1.
Živá tradice. Rozhlasový cyklus 1975-1980.
Scénáře dokumentárních televizních filmů:
2.
Už je nevěsta začepená. ČT Brno 1980.
3.
Vinohrady, vinohrady. ČT Brno 1980.
4.
Fašank v Biskupicích. ČT Brno 1981.
5.
Parádnice. Lidové kroje na Kyjovsku. ČT Brno 1981.
6.
Zpěvačky z pomezí. ČT Brno 1981.
7.
Dar nejvzácnější. ČT Brno 1982.
8.
Jaro do vsi, ČT Brno 1982.
9.
Mistřínští regruti. ČT Brno 1982.
10.
Slavnosti v Tvrdonicích. ČT Brno 1982.


Seznam zkratek

AH Archaeologia historica
BE Bălgarska etnografija
ČE Československá etnografie
ČL Český lid
EE Ethnologia Europaea
ES Ethnologia Slavica
EP Etnografia Polska
JM Jižní Morava
LM Literární měsíčník
LT Lidová tvořivost
MF Makedonski Folklor
NA Náradopisné aktuality
NS Narodno stvaralaštvo
NVČ Národopisný věstník československý
RJV Rheinisches Jahrbuch für Volkskunde
RZ Radostná země
SE Sovjetskaja etnografija
SN Slovenský národopis
SPFFBU Sborník prací filozofické fakulty brněnskéuniverzity
TL Taneční listy
UŘ Umění a řemesla
Věstník NSČ Věstník Národopisné společnosti československé
Věstník NSČ a SNS Věstník Národopisné společnostičeskoslovenské a Slovenskej národopisnej spoločnosti
VVM Vlastivědný věstník moravský
ZSNM Zborník Slovenského národného múzea
      Sestavila Věra Šepláková (k 1. 9. 1983)

95

Doz. PhDr. VÁCLAV FROLEC, CSc.
(Zusammenfassung)

      Doz. PhDr. Václav Frolec, CSc., feiert am 27. 9. 1984 seinen fünfzigsten Geburtstag. Er gehört zu den führenden tschechoslowakischen und europäischen Spezialisten für den Bereich der sla[v][w]ischen Volkskunde. In den Jahren 1953-1958 absolvierte er die Philosophische Fakultät der Universität Brno und an derselben Fakultät wirkt er als Lehrer seit 1961 bis heutzutage. Er hält Vorlesungen an dem Katheder der Geschichte und Ethnographie des Mittel-, Ost- und Südeuropas. Für seine wissenschaftliche und pädagogische Tätigkeit. ist charakteristisch die Interessenallseitigkeit im Studiumfach sowie auch in territorialer Ausbreitung der geforschten Objekte. Von den Kreisen seiner Fachwirkung
[/] erwähnen wir mindestens die Entwicklung der Volksarchitektur in der Mitte Europas und im südosteuropäischen Kontext. die materielle Volkskultur mit spezialer Rücksicht auf traditionelle Weingärtnerei, Sittentraditionen, Zeremoniellkultur und Ethnographie des gegenwärtigen Dorfes, theoretische und methodologische Probleme der Volkskunde und die volkskundliche Balkanistik. Er ist bekannt als ein fundierter Konzeptionsarbeiter, der bei der Geburt mancher Forschungsprojekte steht, ein begabter Organisator, erfolgreicher Autor und aktiver Editor. Den Umfang seiner Fachinteressen bezeugt die publizierte Bibliographie.
      Übersetzung: J. Švec

96

Národopisné aktuality roč. XXl. - 1984, č. 2

ETNOGRAFICKÁ PROBLEMATIKA STUDIA VENKOVSKÉHO MĚSTA [obsah]


      VÁCLAV FROLEC, Katedra historie a etnografie FF UJEP, Brno
      Město má pro etnografické studium více dimenzí. v komplexním pohledu vystupuje jeho územní vymezení, historické a právní postavení, velikost, hmotná a prostorová podoba i vybavenost, specifické funkce, které plní. Město je také osobitým sociálním útvarem1) a kulturním prostorem. To platí o každém sídelním útvaru městského typu. Města však zároveň vytvářejí složitou hierarchii sídel, jejíž specifičnost se projeví v historické retrospektivě. v tamto kontextu můžeme také dobře sledovat etnografickou problematiku venkovského města.
      Pojem venkovské město nabývá v etnografickém smyslu výraznější obrysy vlastně až od období průmyslové revoluce, kdy dochází k formování měst různých kategorií, s různým vztahem k předchozímu vývoji. Zvláštní význam v této souvislosti má vztah města k zemědělské výrobě a okolnímu vesnickému osídlení.2) Venkovské město směřu[/]je v etnografickém pojetí k městu středověkému, které mělo proti dnešnímu městu řadu zvláštností. Městem v pravém slova smyslu bylo ve středověku vlastně jen město královské, jehož obyvatelé patřili k osobně svobodným složkám tehdejší společnosti. Poddanské město bylo jakousi jeho napodobeninou. Mělo menší práva, měšťané podléhali své vrchnosti stejně (nebyla-li jim udělena zvláštní práva) jako poddaní na vesnici, Byli vázáni i některými robotními povinnostmi, nebyli tedy lidmi svobodnými.3) Tato skutečnost zákonitě vedla k formování některých shodných kulturních znaků poddanských měst a vesnic. Jedním z nich byla malá zevní odlišnost obou sídelních forem ve středověku, přetrvávající mnohdy až do nedávné minułosti (event. do současnosti).
      Specifické postavení středověkých měst se jeví v jejich sociální struktuře a sociálních funkcích. Rozhodující význam tu měla řemesla

97

a obchod, vyskytující se v bohaté škále specializace.4) Tradiční formy řemeslné malovýroby zůstaly hospodářskou základnou i pozdně feudálních měst. Od 16. století do poloviny 18. století se řemeslná výroba mnoho nezměnila a její hospodářský význam dozníval ještě v pozdějších obdobích. v této sféře se také formovaly důležité vztahy mezi městem a vesnicí, udávající do značné míry vzhled hmotné kultury venkovského lidu. Obapolnost těchto kontaktů se projevovala v tom, že městští řemeslníci se svou výrobou mnohdy přizpůsobovali vkusu a zájmům vesničanů (zvláště patrné to bylo v řemeslech oděvních, textilních a kožedělných), kteří byli jejich stálými zákazníky.
      Z etnografického hlediska je významné, že městští řemeslníci a obchodníci byli často majiteli pozemků, na nichž vedli zemědělské hospodářství. Ve velkých městech žila silná skupina rolníků, zvláště v předměstích, která svým celkovým habitem tvořila přechodný stupeň mezi městem a vesnicí. Rolníci byli nejpočetnější sociální skupinou ve venkovských městečkách, u nichž agrární charakter zcela převažoal.5) v sociální hierarchii agrárních měst stáli v čele osedlí měšťané (sousedé), kteří vedle domu vlastnili lánové pozemsky náležející k městu, dále tu žili podsedníci, kteří existovali především z řemesla a zemědělství mělo u nich doplňkový charakter a význam;6) obě skupiny se řadily mezi měšťany. Početná byla také městská chudina (hofeři), u níž hlavním zdrojem obživy byla ná[/]denická práce a která bydlila většinou v podnájmu.7) Rolnický živel ve městech zvýrazňoval příliv obyvatel z vesnic, který zjištujeme po celá staletí.
      Poměrně malou část obyvatel měst tvořila šlechta8) a vzdělanecké vrstvy (především duchovní).
      Naznačená sociální situace se odrážela i v hmotném uspořádáni středověkého a pozdně feudálního města. Bohaté patricijské rodiny a jejich výstavné domy zaujaly pevné místo na náměstích, jímž vévodila budova radnice a kostel jako symboly politické a duchovní moci. Pocit jistoty dodávaly zámožné vrstvě měšťanů hradby, obklopující vnitřní část města. Na tyto obyvatele se také vztahovala řada výnosných práv a výsad (např. vaření a čepování piva), které byly ostatním obyvatelům odpírány. Odtud pramenilo sociální napětí a neklid mezi vnitřním městem, bočními ulicemi a předměstími,9) jejichž obyvatelé, ať už to byli řemeslníci, malí obchodníci, rolníci nebo chudina, stáli sociálně níže a tvořili v etnografickém významu vlastní vrstvu městského lidu, velmi blízkou lidu vesnickému. Tato diferenciace se odraziła v pojmenováních měšťané, velkoměšťané, uličníci, předměšťané, maloměšťané. v městském organismu probíhaly složité procesy integrační i diferenciační, jejichž charakter měl své zvláštnosti v městech královských a poddanských.10)
      Královská města se honosila řadou práv a výsad, nedostupných venkovským městům

98

poddanským.11) Hlavním znakem poddanského města bylo právo tržní, udělované zeměpánem, k jeho výsadám patřilo mílové právo, které bránilo usazování cizích řemeslníků (kromě kovářů) v blízkosti města. Význačným právem poddanských měst bylo právo vaření a šenkování piva a další. Důležitou institucí středověkého města byl městský soud, v němž zasedali zástupci měšťanů. Ekonomická i kulturní úroveň obyvatel městských sídel byla do značné míry určována celkovými výrobními a obchodními podmínkami, mezi nimiž hrály důležitou úlohu surovinové zdroje, poloha města vzhledem k dálkovým cestám,12) počet trhů, pouti aj. Při formování etnografického obrazu oblasti plnila významnou funkci města, která byla sídlem panství a kde docházelo k častým stykům mezi vesničany a měšťany i obyvateli vesnic navzájem.
      Vztah venkovského města a vesnice představuje jeden ze stěžejních problémů etnografického studia. Bez jeho řešení nelze dospět k poznání samotné podstaty lidové kultury a způsobu života lidu. Tento význam někdejšího poddanského města vyplývá už z toho, že stanulo "tak na půl cesty mezi českou vsí a královským městem".13) Kořeny tohoto vztahu však spadají mnohem hlouběji do minulosti. Města nebyla zakládána jen v místech do té doby neosídlených ("na zeleném drnu"), ale mnohdy se utvářela pozvolným vývojem z prvotní vesnické zástavby (často trhové vsi)14) nebo byla budována v její bezprostřední blízkosti.15) Zde je také[/] třeba hledat počátky tradice rolnické kultury v městském prostředí, i odlišnosti kulturního obrazu měst různého způsobu svého založení. Čím dále do minulosti, tím více byly město a vesnice úžeji spjaty. "Až do 16. století" - píše Zdeněk Nejedlý - "jsou obojí jeden svět, i právně nedělený. Teprve poddanství, u selského lidu daleko těžší a hrubší než u měšťanů, počíná mezi nimi vytvářet rozdíl. Venkov upadá, město se zvedá. Ale ani tu nevzniká propast. I ve městě je kus venkova, zejména na předměstích, a na vsích kus města, zejména řemeslníci..."16)
      Městotvorným činitelem, jak jsme už konstatovali, byli ve středověku a v pozdně feudální době především řemeslníci, pracující pro místní i krajové trhy, v menší míře i pro vzdálená místa. Výnosná řemesla, mezi něž patřilo například barvířství, hodinářství, zlatnictví, knihtiskařství, zvonařství, kožešnictví,. koželužství, udávala do značné míry sociální status měšťanů (mistři těchto profesí zaujímali ve společenském žebříčku zpravidla přední postavení),17) který se odrážel i ve společenských kontaktech mezi jednotlivými skupinami městských obyvatel (např. ve výběru manželských partnerů a ve spolkové činnosti) i v jejich vztahu k vesničanům. Důležitou roli v životě řemeslníků i celého města sehrávaly cechy, v nichž se sdružovali mistři jednoho, event. více druhů řemesel. Cechy

99

plnily funkce ekonomické (monopolizovaly výrobu, regulovaly její rozsah), udávaly organizaci práce v třístupňové hierarchii mistrů, tovaryšů a učňů (učební doba, tovaryšská etiketa a zkoušky, pracovní doba a řád, odměňování), určovaly a kontrolovaly jednání a chování svých členů v osobním, rodinném i veřejném životě,18) plnily náboženské i další funkce.19) Jestliže v královských městech měly cechy své řády a organizaci už ve 14. století, v poddanských městech a na vesnicích se tyto formovaly převážně až v 15. a 16. století. Nakonec se staly brzdou hospodářského rozvoje a byly v roce 1859 zrušeny a nahrazeny řemeslnickými společenstvími, Jejich vliv však dále přežíval a zanechal své stopy i v lidové kultuře (zejména v obyčejové tradici).
      V době rozkvětu řemesel udávala rytmus každodenního života měšťanů práce v dílnách a obchodech, předměstí žila i rolnickou prací na poli a v hospodářství. v tom se venkovské město v mnohém podobalo vesnici. v době týdenních a výročních trhů, které se konaly zpravidla několikrát do roka a patřily k hlavním znakům a výsadám měst, žilo touto událostí nejen město, ale i široké vesnické okolí. Měšťané tu nabízeli své výrobky, vesničané prodávali především zemědělské produkty. Do města přicházeli lidé z více panství ( cizopanští ) i obchodníci ze vzdálených míst. Měšťané a vesničané se tak dostávali do hospodářských, společenských i kulturních kontaktů, plnících integrační funkce (ve smyslu formování společných kulturních znaků a vy[/]tváření etnografických cełků)20) a přispívajících k šíření kulturních hodnot různého charakteru, kvality i původu. v tuto dobu patřili i vesničané k městskému organismu. Město a vesnice se tak setkávaly na rovnocenné základně. v tomto ohledu mělo blízké venkovské město pro vesnici větší význam než fyzicky i společensky vzdálené město velké.21)
      V kulturním životě venkovských měst se uplatňovaly tři kulturní vrstvy: tradice lidové (převážně rolnické) kultury, masová kultura náboženského zaměření a specifická měšťanská kultura. Ve svém celku představovaly lokální kulturu města.
      Tradice lidové kultury měly ve venkovském městě v podstatě stejný charakter jako na vesnici. Vedle sousedských besed v domech, na ulici nebo v hospodách měly spontánní průběh především obyčeje výročního cyklu: štědrovečerní, štěpánská, tříkrálová a dorotská koleda, masopustní průvody maškar, velikonoční hrkání a klepání, obřadní zastrkování křížků ze dřeva posvěceného živým ohněm o Bílé sobotě ( pálení jidášů ), pomlázka, svatojánské ohně, posvícení, kateřinská zábava, mikulášské průvody. Počet a skladba těchto obřadů nebyly ve všech městech stejné, různá byla také doba jejich zániku.22) Šlo zřejmě o proces, který ve výročních obyčejích probíhal po celá staletí.23) Podobná situace byla v rodinných obřadech, v nichž se i v měšťanských rodinách udržovala řada tradičních prvků.24) I když lze obecně předpokládat (zatím nám chybí důkladná etnografická analýza tohoto jevu) rychlejší

100

zánik obyčejové tradice ve městě než na vesnici, nechybějí ani doklady o opačném postupu. Vesnice a město nestály tedy v udržování tradic lidové kultury v protikladu.25)
      V duchu náboženské ideologie, vládnoucí v období středověku a pozdního feudalismu, byly součástí společenského a kulturního života měst (stejně jako na vesnicích) slavnosti a průvody spojené s církevními svátky, jichž se účastnili bez rozdílu všichni obyvatelé města. Takový charakter mělo především Boží tělo, při němž občané města obcházeli náměstí. Vedle kněží a ministrantů šli za doprovodu hudby představitelé města,26) řemeslnické cechy se svými prapory a korouhvemi,27) družičky, ostrostřelci, veteráni a hasiči, kteří někdy vytáhli na náměstí i stříkačku. Baldachýn, pod nímž šel kněz, nesli vybraní měšťané. Podobný slavnostní průběh měla slavnost Vzkříšení na Bílou sobotu. Četné účasti se těšila procesí do poutních míst (v některých městech byly pouti významným zdrojem příjmů měšťanů). k projevům zbožnosti měšťanů a cechovních mistrů patřila účast na pohřbech a uctívání památky zesnulých,28) stejně jako kult cechovních a řemeslnických patronů.29) Při nedělních bohoslužbách, na nichž účast byla pod obecnou kontrolou města, měla každá sociální skupina i jednotlivá řemesla ustálená místa v kostele.30) Náboženské slavnosti a projevy - vzhledem k jejich sociálnímu rámci a ideologickému zaměření - bychom v dnešní terminologii mohli považovat za kontinuitně pokračující masovou kulturu středo[/]věku a pozdního feudalismu, přežívající i v dalších stoletích a v reziduích doznívající dodnes.
      Vlastní, specifickou kulturou měšťanů, pronikající v pozdějších obdobích (často v modifikované podobě) i na vesnici, byly od středověku cechovní slavnosti, zvyklosti a zábavy. k nim náležela lidová slavnost střílení na ptáka, doložená v českých městech už v 16. století; konala se zpravidla jednou v roce (v červnu). Kromě měšťanů přicházela k této zábavě i okolní šlechta.31) Slavnostním okamžikem bylo pro cechy přenášení matky pokladnice od starého cechmistra k nově zvolenému staršímu cechu (někdy se tato cechovní zvyklost konala při přemísťování cechu z jedné hospody do druhé, a také o druhém svátku vánočním).32)
      Velmi starou tradici (od 14. století) měla ve městech literátská bratrstva, která se věnovala kostelnímu zpěvu a hudbě. Činnost v nich považovali měšťané za otázku společenské prestiže. Literáti byli organizováni po cechovním způsobu (měli své artikuly, o výročních schůzích volili svého cechmistra a starší, kteří někdy vykonávali dozor nad městskou školou). Tato bratrstva se podílela na průběhu Božího těla, o vánocích chodila po koledě a také se účastnila pohřbů, jimž dodávala společenského lesku. Podobně tomu bylo s tzv. ostrostřelci, jejichž původní poslání (obrana města) bylo už dávno anachronismem a smyslem se stalo nejméně jednou do roka se v "plné parádě" ukázat před městskou veřejností.

101


      Politické, ekonomické a společenské změny v 19. století, zejména po roce 1848, vyvolaly vzestup měšťanstva, rozvoj spolkového i kulturního života ve městech, motivovaného často vlasteneckými snahami, v některých městech vznikají už ve třicátých a čtyřicátých letech divadelní spolky,33) jejichž počet v dalších desetiletích vzrůstá. Divadlo, zakončované často taneční zábavou, se vlivem studentů šíří z velkých městských center do venkovských městeček a nalézá uplatnění i na vesnici. Národní život se probouzí zvláště po pádu Bachova absolutismu v šedesátých letech. Jeho součástí jsou zpěvácké spolky,34) středisky českého národního života a osvětového působení ve vlasteneckém duchu se stávají měšťanské besedy,35) organizující koncerty, divadelní představení, literární večery, přednáškovou činnost, zábavy. Po založení tělovýchovné jednoty Sokol v Praze roku 1862 se rychle zakládají sokolské jednoty po celé zemi. Vedle svého tělovýchovného poslání zasahují i do společenského a kulturního života měst (divadlo, přednášky, zábavy). Podobnou společenskou a kulturní činnost vyvíjejí sbory dobrovolných hasičů, jejichž členové se často v uniformách objevují i při nejrůznějších místních, státních a církevních oslavách (hasičské sbory začaly významně ovlivňovat také život na vesnici a dodnes patří k hlavním organizátorům tradičních kulturních akcí v obcích). Zájem o knihu vzbuzují čtenářské spolky. O zvelebení životního prostředí pečují tzv. okrasné spolky. Sociální i osvětovou čin[/]nost provádějí různé podpůrné spolky. Významnou úlohu ve společenském a kulturním životě měst začínají hrát dělnické spolky36) a organizace. Pod společenským a kulturním vlivem Prahy se šíří do městských center i venkovských městeček osobité společenské zábavy: výlety do přírody, plesy, besedy s tancem i recitací, a také domácí bály v měšťanských rodinách. Po příkladu venkovských měst se tyto formy měšťanského a kulturního živo ta záhy prosazují i na vesnici a získávají tu stabilní místo.
      V historickém procesu se v prostředí venkovských měst formovalo osobité maloměšťanské sebevědomí, v mnoha rysech shodné s měšťanstvím obyvatel velkých městských center. To spočívalo v uvědomění si své osobitosti a projevovalo se zvláště ve vztahu k jiným sociálním vrstvám, především k šlechtě a vesničanům. Zejména měšťané královských měst si zakládali na tom, že jsou příslušníky třetího stavu. Pyšně a s despektem pohlíželi na rolnické obyvatelstvo předměstí, venkovských měst a vesnic, na lidi poddané, netěšící se svobod a výsad, které měli ani. Měšťanské sebevědomí formovalo a upevňovalo i to, že žili v bezpečí městských hradeb, které spoluvytvářely moc a sílu města. Toto stavovské sebevědomí bylo silně vyvinuto také u členů stavu panského a rytířského, kteří zase svrchu pohlíželi na měšťany, jež v podstatě ztotožňovali se sedláky. Tento společenský žebříček postupoval až do venkovských měst, kde zdejší řemeslník i rolník se pova

102

žoval za něco více než byl řemeslník a rolník žijící a pracující na vesnici. Stav tedy pohrdal stavem, přitom však nižší se opičil po vyšším ve způsobu života, chování, jednání, v módě (ze jména v odívání a zařízení domu) .37) A tak se měšťan viděl v šlechtě, která zase koketovala s cizí módou. Uvolnění, k němuž došlo v bývalých poddanských městech a vesnicích, pak nutkalo osvobozeného sedláka, jehož ekonomické postavení se podstatně zlepšilo a u něhož narůstalo výrazné selské sebevědomí, aby se co nejvíce společensky (i kulturně) přiblížil měšťanům. Vůči chudobnějším spoluobčanům pak dával často dosti tvrdě najevo svou hospodářskou a společenskou převahu.38)
      Maloměšťanské tradice byly patrny ve vnějších projevech (znak sociologický) i v osobité mentalitě obyvatel venkovských měst (znak sociálně-psychologický).39) Projevovala se především snaha reprezentovat se, a to co nejvíce a nejokázaleji (nápadně to vystupovalo zvláště při příjezdu vzácného hosta do města). Svou roli ve společnosti demonstrovali měšťané zapojením se a aktivní činností ve spolcích i sportovních organizacích, kulturními zájmy a také účastí na nejrůznějších kulturních programech. Maloměšťanskými tradicemi se řídil i rodinný život, který byl úzce spjat s dílnou a obchodem, kontakty s lidmi stejného (event. vyššího) společenského postavení. Jim se podřizoval i výběr životního partnera dětí v měšťanských rodinách,40) založených - podobně jako ve vesnické rodi[/]ně - na patriarchálním principu (s nejvyšší autoritou otce jako vlastníka dílny, obchodu či zemědělského hospodářství).41) Základní životní hodnotou byl majetek a jeho zveličování, šetrné nakládání s ním, jeho demonstrace navenek. Měšťanské rodiny si zakládaly na poctivosti své práce, na svém uhlazeném chování a vystupování, na dobré výchově svých dětí, k níž patřily nejen všeobecné a odborné znalosti, ale i hudební vzdělání (u dívek také ovládání domácích a ručních prací, společenských tanců apod.). Rodiče dávali před ostatními najevo, že jsou svým dětem (a také spoluobčanům) vzorem pořádnosti, důslednosti a slušnosti. Měšťané venkovských měst - na rozdíl od velkých městských center - se znali navzájem, vzájemně se respektovali, ale i kontrolovali (po této stránce byl život venkovského města velmi blízký poměrům na vesnici).
      Průmyslová revoluce začala neúprosně bortit společenské přehrady mezi městem a vesnicí. Feudální pořádek se kácí pod tlakem nových kapitalistických vztahů, založených na třídních rozporech. O slovo se hlásí dělnictvo jako nová složka lidových vrstev. Nastupují velké přesuny venkovského obyvatelstva do měst, kde se rozhodujícím prvkem ekonomického života stávají průmyslové závody. Poněmčelá města nabývají v důsledku toho českou podobu. z mnoha dřívějších agrárních sídel se stávají významná průmyslová střediska.42) Stará městská práva upadají a města se podrobují nové politické a správní organi

103

zaci. Stále více se stírá dřívější zemědělský ráz venkovských měst, měšťané zabývající se zemědělským hospodařením ustupují z náměstí do bočních ulic. Na jejich místa nastupují kapitalističtí podnikatelé.43) s tím se také mění stavební a urbanistický vzhled venkovských měst. Městská zástavba se nebývale rozšiřuje přes dřívější hranice, které jsou pro industrializované město nepostačující.44) Industrializace bourá dřívější sociální i duchovní podstatu městského společenství. Dělnictvo, které se zde formuje, je většinou vzdáleno někdejšímu společenskému životu s náboženskými slavnostmi, procesími, poutěmi, nic mu neříká ani "rituál velkých výročních trhů", k němuž lnuli starousedlíci, ani jiné události, rytmizující všední běh života města.45) Dělníci zůstávají dlouho "cizinci mezi zdejším starousedlickým měšťanstvem i zdejšími starousedlými proletáři" (Z. Kalista). Tato situace byla zvláště vyostřena v poněmčelých městech, která měla své vlastní tradice a zvyklosti, zcela cizí dělníkům, kteří sem přicházeli z českého venkova. Kapitalistická industrializace působila i na psychiku lidí. Tovární prostředí formovalo dřívějšího venkovského obyvatele v příslušníka průmyslového proletariátu. Diktovalo mu zcela jiné rozvržení času, než jakým disponoval starousedlý měšťan, ať už byl řemeslník, obchodník nebo zemědělec, zcela jiný postoj k práci i rytmus každodenního života.46) s narůstajícími sociálními[/] rozpory se vyhraňovaly rozdíly ve způsobu života a chování městské společnosti. Průvodním jevem bylo zvýrazňování negativních stránek měšťanského života a jejich přerůstání až v maloměšťáctví.
      Zatímco města zasažená industrializací se dále rozvíjela a rozrůstala, venkovská města setrvávající na převažující zemědělské výrobě a už jen málo početných řemeslech, stagnovala. Stala se sídly bez dalšího vývoje. Kulturní tradice se tu jakoby zastavily, obyčeje byly mnohdy důležitější a závažnější než móda. Nezřídka se tato malá venkovská města jeví "tradičnějšími" než obklopující je okolní urbanizované vesnice.
      Proces změn, jímž prochází město v období průmyslové revoluce, nastoluje nové problémy etnograficky zaměřenému vědeckému výzkumu. Velká městská centra a průmyslová města se stávají předmětem etnografického studia současnosti. Studium venkovského města se ztotožňuje s koncepcí výzkumu malého města,47) které má většinou polyfunkční charakter a tvoří přechodný typ mezi současným městem a vesnicí; má společné znaky s kulturou vesnice a současně podléhá velkoměstským vzorům života.[48)] Teoretické i metodologické problémy výzkumu současného malého města se tak ztotožňují se studiem malé sociální skupiny, lokálního společenství, u něhož dnes pod vlivem globální společnosti ustupují spontánní, kolektivní formy způsobu života nezdravé a nežádoucí uniformitě a atomizaci,

104

Poznámky
1.
      Srov. Bláha, I. A.: Sociologie. Praha 1968, s. 116.
2.
      V německé literatuře se v tomto kontextu užívají termíny Dorfstadt, Ackerbürgerstadt.
3.
      Hosák, L.: k počátkům měst na jihovýchodním Opavsku vůbec a města Bílovce zvláště. In: 650 let města Bílovce. Bílovec 1971, s. 14-15.
4.
      Ještě v polovině 18. století se v českých městech vyskytovalo minimálně 150 řemesel, živností, služeb a 26 obchodních oborů, které byly v širším sortimentu zastoupeny v období maximální řemeslné specializace v 16. století. ( Míka, A.: Řemesla a obchod v českých městech ve světle tereziánského katastru. In: Pražský sborník historický, 11. 1978. s. 108.)
5.
      Srov. Marek, J.: Společenská struktura moravských královských měst v 15. a 16. století. Praha 1965, s. 41.
6.
      Např. v městečku Fryštáku žilo v r. 1724 25 měšťanů a 27 podsedníků. ( Jadrníček, L.: Městečko Fryšták. Brno 1933, s. 19.)
7.
      V některých městech, např. v Berouně, patřili tzv. nájemníci, kteří směli provozovat řemeslo, k měšťanům; za podruhy byli považováni lidé pocházející z vesnice, kteří se živili nádenickou prací. ( Vávra, J.: Paměti královského města Berouna. Beroun 1899, s. 117.)
8.
      Usazování šlechtických rodin, které se vyhýbaly platům a berním, dovolávajíce se zemských zvyklostí, bylo neseno s nelibostí. Bzenecká vrchnost koncem 16. století dokonce zakazovala šlechtickým osobám svobodně se usazovat ve městě ( Hanák, J.: Paměti města Bzence. Bzenec 1919, s. 45). Měšťané v Jevíčku si v roce 1614 stěžují svému pánu, že ve městě jsou čtyři osoby rytířského stavu a nechtějí platit městské dávky a zemskou berni ( Mackerle, J.: Letopis města Jevíčka. Brno 1958, s. 99).[/]
9.
      Např. město Chotěboř mělo v 16. století dvě předměstí. Na Horním předměstí žili měšťané, kteří měli rolnická hospodářství, na Dolním předměstí se soustřeďovala drobná stavení městské chudiny a některých řemeslníků. (Chotěboř. Edit. O. Smrček. Hradec Králové 1981, s. 25.)
10.
      V samotných Čechách mělo v polovině 18. století z celkového počtu 214 měst 49 statut královského, resp. věnného města (k nim patřila dvě měst hor ní). Ostatních 165 městských obcí náleželo mezi města poddanská. Feudální vrchnosti vlastnily také přes 300 městeček vybavených nižším stupněm městských práv ( Míka, A.: Řemesla a obchod v českých zemích, s. 107). v historickém vývoji docházelo někdy k přesunům v hierarchii měst. Např. Jindřichův Hradec se stal z města poddanského městem královským, oproti tomu Jevíčko z města královského městem poddanským.
11.
      Poddanství města znamenalo, že měšťané podléhali vrchnostenskému úřadu vojenskou konskripcí, hlášením sňatků, povolováním živností, revizí obecních účtů. Poddanost města se vyjadřovala i formálně. Např. v Chotěboři se při ohláškách sňatků v kostele muselo uvádět "poddaný měšťan X a poddaná měšťanka Y poddaného města Chotěboře". Teprve 15. června 1815 vydal krajský úřad v Čáslavi výnos, podle něhož se mělo nadále uvádět pouze "měšťan X a měšťanka Y poddaného města Chotěboře". (Chotěboř, s. 41.)
12.
      Např. při zakládání města Hustopeče bylo významné, že se v těchto místech napojovala na zemskou cestu vedoucí z Brna do Břeclavi jiná silnice směrem k Mikulovu. (Hustopeče. Dějiny města. Red. M. Zemek. Hustopeče 1972, s. 25.)
13.
      Winter, Z. : Zlatá doba měst českých. Praha 1913, s. 12.
14.
      Ve falsifikátu listiny přisuzované markraběti Vladislavovi se uvádí: "Proto já Vladislav, z boží milosti markrabě moravský, chtěje tržní osadu jménem Bizince pevnou zdí ohraditi a tak povznésti, aby cti a přednosti ostatních našich měst se těšila..." ( Hanák, J .: Paměti města Bzence, s. 7.)

105


15.
      Svědectvím toho jsou i názvy částí města. Např. v Hustopečích (a také v Rosicích, Miroslavi, Mikulově a dalších jihomoravských městech, vzniklých za německé kolonizace ve středověku) je Česká Ves, která si ještě v 16. století podržovala postavení samostatné politické obce (Hustopeče, s. 22-23). v Bílovci na Opavsku, v Bruntálu, Frýdku, Fryštáku nacházíme v blízkosti města pojmenování Stará Ves, Staré Město (srov. Hosák, L.:počátkům měst, s. 16-17). v předměstí Pelhřimova je Česká ulice ( Dobiáš, J.: Dějiny královského města Pelhřimova a jeho okolí, I. Pelhřimov 1927, s. 111-112). Předchůdcem nového města Břeclav byla Stará Břeclav ( Zemek, M.: a kol.: Břeclav. Dějiny města. Břeclav 1968, s. 68).
16.
      Nejedlý, Z.: Litomyšl. Tisíc let života českého města. Praha 1954, s. 128. - Ve všech městech a vesnicích bylo 5 základních řemesel: řezníci, pekaři, ševci, krejčí a kováři, Jejich produkce se zaměřovala téměř výhradně na úzkou oblast místního trhu. Šestým nejčastěji se vyskytujícím řemeslem bylo tkalcovství; následovalo bednářství a truhlářství, hrnčířství, zámečnictví, kolářství, zednictví, koželužství. Poměrně často pracovali ve městech kloboučníci, provazníci, tesaři, sedláři a kožešníci. ( Míka, A.: Řemesla a obchod v českých městech, s. 109-110.)
17.
      Míka, A.: C. d. s. 108-109.
18.
      V artikulích soukenického cechu ze 17. století v Humpolci se např, uvádí, že mistr smí mít jediného učně, musí být ženatý, smí pracovat nejvýše na třech stavech, nesmí si na práci půjčovat peníze, nesmí se o práci doprošovat. Tovaryš je povinen mít v úctě všechny mistry, jejich manželky a představitele města. Během procházky po městě nesmí na své druhy stříkat vodou z louže, ani s nimi zápasit. Za práci dostává stravu a třetí peníz ( Kobliha, G.: Humpolec a jeho okolí. Humpolec 1896, s. 42).
19.
      Srov. Rybicki, P.: Społeczeństwo miejskie. Warszawa 1972, s. 252-254.
20.
      Aktivita měst byla v tomto směru rozdílná. Můžeme hovořit o městech etnograficky aktivních (přispívajících k formování etnografických celků) a etnograficky pasívních (neovlivňujících kulturní vývoj ve svém okolí). Srov. Frolec, V.: Tradice lidové kultury, její funkce a proměny v lokální společnosti. In: Społeczności lokálne i ich przemiany. Olsztyn 1980, s. 38-43.
21.
      O analogické situaci v Polsku viz: Szyfer, A. Społeczność i kultura małego miasto. Studium na przykładzie Rynu. Olsztyn 1982, s. 9.
22.
      Srov. např. Stangler, B.: Česká Třebová minulá a dnešní. Česká Třebová 1947, s. 37-43; Šubert, F. A.: U nás U Dobrušce. Praha (s. a.), s. 85-86; Muk, J.: Život v Jindřichově Hradci před 100 lety. Jindřichův Hradec 1949, s. 94; Winter, Z.: Zlatá doba měst českých, s. 238.
23.
      V roce 1568 prosí kněz Kryštof Slánský obyvatele města Hranice, aby zastavili hříchy při přástkách a tancích. Poněvadž to nepomáhalo, byla scházení na přástky a tance ve městě i předměstí zakázána ( Hosák, L. a kol.: Hranice. Dějiny města. Hranice 1969, s. 89-90). v městském řádu Krnova se v roce 1551 zapovídaji noční tance, zvláště pak točivé a honivé ( Blucha, V.: Historie města Krnova. Krnov 1969, s. 20). v Jindřichově Hradci v roce 1610 pronásleduje rychtář Žádný dnem i nocí zpěváky nenáležitých písni ( Teplý, F.: Dějiny města Jindřichova Hradce, I, sv. 3, s. 69).
24.
      V městském řádu Krnova z poloviny 16. století se ve 4. článku uvádí: "Kdo by o svatbách (podtrhl V. F.) při tanci se točil, zohýbal, skákal - propadne nech žena nech muž 12 grošů, anebo na tři dny do klády přijde. Mladík tančící, který by se svlékl, propadne kabát a dán bude do vězení." Městský řád Krnova z roku 1551 obsahuje ustanovení: "O svatbách (podtrhl V. F.) smí jen dvanáct a dvanáct pár tančit najednou. O pohřbech (podtrhl V. F.) nemá se choditi jak stádo běží, nýbrž napřed mužové, pak ženy ... Zlořád, že ženy po kostele hromadně navštěvují šestine

106

dělky (podtrhl V. F.), u nich po celý den vysedávají, se krmí a napájejí, přičemž své duchovní, měšťany a měšťanky poklepávají, se staví; i ukládá se kmotřičkám, aby to opatřily, kolik a které osoby připustili". ([del] Blucha, V. : Historie města Krnova , s. 20.)
25.
      Srov. Rabinovič, M. G.: Gorod i tradicionnaja narodnaja kuľtura. Sovetskaja etnografija, 1980, č. 4, s. 12-24; Rabinovič, M. G. Šmeleva, M. N.:etnografičeskomu izučeniju goroda. Sovetskaja etnografija, 1981, č. 3, s. 23-34.
26.
      V roce 1677 se městská rada v Litomyšli usnáší, že její členové budou nosit o Božím těle nebesa ( Nejedlý, Z.: Litomyšl, s. 85).
27.
      Účast v průvodu o Božím těle byla pro příslušníky cechů povinná. v artikulech ševcovského cechu ve Bzenci z roku 1537 se uvádí: "... aby každý na den Božího Těla s svou svící na procesí ke cti Pánu Bohu všemohoucímu byl, pokud by který nebyl, ten aby dal do cechu jeden věrtung vosku..." ( Hanák, J.: Paměti města Bzence, s. 46).
28.
      Třináctý artikul ševcovského cechu v Bzenci z roku 1537 přikazuje: "... aby každý z řemesla v suché dni a na den Pamatování dušiček při ofěře byl a svou ofěru poctivě dal ..." a čtrnáctý artikul téhož cechu praví: "... kdyby všemohoucí Pán Bůh koho z řemesla našeho z tohoto světa povolati ráčil, tehdy povini jsou všichni tělo jeho k pohřebu prováděti..." ( Hanák, J.: Paměti města Bzence, s. 46-47).
29.
      Patronem ševců byl svatý Kryšpín, tkalci uctívali svatého Severína. O jejich svátcích chodil v České Třebové po městě průvod s hudbou, v jehož čele šli tovaryši s konví a pohárem, kteří zvali na večerní taneční zábavu. Nejdříve šli k cechovnímu představenému a potom k ostatním mistrům a předním občanům města. Po přípitku dostávali příspěvek na muziku ( Stangler, B.: Česká Třebová, s. 41).[/]
30.
      Ve Fryštáku na východní Moravě byla pravá strana kostelní lodi určena mužům, levá ženám. Děti byly u oltáře (vpravo chlapci, vlevo děvčata). Za nimi u křtitelnice a kazatelny měla místo chasa z obou městských částí odděleně. U prvního oltáře napravo stáli mladší učni, mezi lavicemi a zdí byli starší učni. Prostor mezi druhým oltářem a poslední lavicí (tzv. výminek) byl vyhražen tovaryšům. Pod kůrem bylo vykázáno místo čeledínům. Hospodáři seděli v lavicích, roztříděni podle cechů. Každý cech měl svůj postavník, umístěný na kraji lavic uprostřed kostela a pod ním seděli příslušníci cechu. Uprostřed mezi lavicemi stáli obyvatelé města, kteří nepatřili k žádnému cechu. v posledních lavicích seděli výměnkáři. Na oratoriu bylo vyhraženo místo pánům, na kůru hudebníkům a domkářům. Při vchodu do kostela stáli obecní chudí. v témže pořádku byly po levé straně rozestaveny dívky, mladé ženy a starší hospodyně. Každý měl své stálé místo a byl pod veřejnou kontrolou celého města. ( Jadrníček, L.: Městečko Fryšták, s. 63.)
31.
      Srov. Vávra, J.: Paměti královského města Berouna, s. 182.
32.
      Slavnost se nazývala kasát. Její podrobný popis viz Kobliha, G.: Humpolec a jeho okolí, s. 49.
33.
      Např. v Čáslavi byl divadelní spolek založen v roce 1841 (Čáslav město a okres: Rejd. J. Spáčil. Brno 1940, s. 9). Studentské české divadlo se v Čechách rozmohlo už v letech 1813-1819.
34.
      Mezi nejstarší patří mužský sbor Jaromír v Jaroměři, založený v roce 1856. v roce 1860 vzniká v Pelhřimově zpěvácký spolek Záboj, v Berouně v roce 1862 pěvecký spolek Slavoš, v témže roce v Pelhřimově pěvecký spolek Kovář (pozdější Hlahol), v Chotěboři Doubravan, v Bučovicích Hvězda, v Prostějově Orlice; v Hustopečích v roce 1863 byl založen mužský pěvecký spolek atd.
35.
      Např. v Českých Budějovicích byla měšťanská beseda založena 1862, v Jindřichově Hradci v roce 1867, v Berouně v roce 1868. Za povšimnutí stojí, že v Novém Městě na Moravě už v roce 1850 za

107

hájila svou činnost čtenářsko-pěvecká beseda Horák.
36.
      Např. v roce 1891 byl založen Dělnicko-čtenářský vzdělávací spolek pro Beroun a okolí. Srov. Fojtík, K.: Revoluční dělnické hnutí a utváření lidové kultury v 19. a 20. století. Časopis Matice moravské, 94, 1975, s. 233 n.
37.
      Zdeněk Nejedlý o tom píše: "Měšťané se zcela přizpůsobili duchu baroka. k pánům jsou ponížení až otrocky, ale tím více napodobují pány, když jsou mezi sebou. I oni si chodí v parukách, sice o něco menších, než nosila vrchnost, ale přece jen i tak dostatečných, aby myslili, že jejich hlavy vypadají též důstojnější... A i obřadní stejně jsou k sobě. Kde pak mají moc, primas s pány z rady a vůbec měšťané nad poddanskými městy, jsou i stejně pyšní a krutí, ano krutější než páni." ( Nejedlý, Z.: Litomyšl, s. 86.) Srov. Winter, Z.: Zlatá doba měst českých, s. 221-222.
38.
      Srov. Klimeš, V.: Česká vesnice v roce 1848. Praha 1949, s. 430.
39.
      Bláha, I. A.: Sociologie, s. 117.
40.
      Bylo např. obvyklé (a předepisovala to měšťanská a cechovní hrdost), že v případě sňatku měšťanského syna se selskou dcerou bylo nutno nevěstě dohodnout na zámku za nemalé peníze tzv. výhost (uvolnění z poddanství).[/]
41.
      Srov. Beba, B.: Tradycja drobnomieszczańska w społeczności małomiasteczkowej Lidzbarka Welskiego. Olsztyn 1982, s. 163-164.
42.
      "Tam, kde se dříve nerušeně popásávala stáda dobytka a ovcí" - píše dějepisec o Karviné - "tam k nebi ční dnes vysoké šachetní komíny a těžní věže" ( Šlachta, F.: Dějiny hornického města Karvinné. 2. vyd. Karvinná 1937, s. 84).
43.
      Srov. Zemek, M. a kol.: Břeclav, s. 138.
44.
      "Zatímco urbanismus středověku a na něj navazující stavba měst v století XVI.-XVII. hleděly uchovat jednotlivé složky městského útvaru co možná při sobě, vytvářejíc v nich jakousi srostlici domů a domečků těsně na sebe nahloučených a sevřených městskými hradbami či aspoň městskou ohradou, mimo něž ponecháváme jen nevelká předměstí pro chudáky - nemůže se století budující velké objekty tovární a další stavby s nimi související spokojit tímto těsným prostorem..." ( Kalista, Z.: Město mezi horami. Liberec 1969, s. 110).
45.
      Kalista, Z.: Město mezi horami, s. 111-112.
46.
      Kalista, Z.: C. d., s. 112.
47.
      Malým městem se dnes rozumí městské sídlo od 2000 do 5 až 10 000 obyvatel.
48.
      Srov. Láznička, Z.: Funkční klasifikace obcí České socialistické republiky. Praha 1974, s. 53; Beba, B.: Tradycja drobnomieszczańska, s. 36.

108

DIE ETHNOGRAPHISCHE PROBLEMATIK DES STUDIUMS DER ACKERBÜRGERSTADT
(Zusammenfassung)

      Der Begriff Ackerbürgerstadt nimmt im ethnographischen Sinn markantere Umrisse erst seit der Epoche der industriellen Revolution an, wo es zur Formung von Städten verschiedener Kategorien, mit einer verschiedenen Beziehung zur vorgängigen Entwicklung, kommt. Besondere Bedeutung hat in diesem Zusammenhang die Beziehung der Stadt zur landwirtschaftlichen Produktion und zur umliegenden bäuerlichen Besiedlung. Die Ackerbürgerstadt tendiert in der ethnographischen Auffassung zur mittelalterlichen Stadt, die gegenüber der heutigen Stadt eine Reihe von Eigenheiten aufwies. Die Beziehung zwischen der Ackerbürgerstadt und dem Dorf stellt eines der Kardinalprobleme des ethnographischen Studiums dar. Ohne seine Lösung kann man nicht zur Erkenntnis des unmittelbaren Wesens der Volkskultur und der Lebensweise des Volkes gelangen.
      Im kulturellen Leben der Ackerbürgerstädte gelangten drei Kulturschichten zur Geltung: die Tradition der volkstümlichen (vorwiegend bäuerlichen) Kultur, der Massenkultur mit religiöser Einstellung und die spezifische Bürgerkultur. In ihrer Gesamtheit repräsentierten sie die lokale Stadtkultur.
      Die Traditionen der Volkskultur hatten in der Ackerbürgerstadt im wesentlichen denselben Charakter wie auf dem Lande. Neben den geselligen Unterhaltungen der Nachbarn hatten vor allem die Gebräuche des Kalenderzyklus spontanen Verlauf und ihre Anzahl und Zusammensetzung waren nicht in allen Städten gleich, wobei auch der Zeitpunkt ihres Erlöschens verschieden war. Das Dorf und die Ackerbürgerstadt standen bei der Aufrechterhaltung der Traditionen der Volkskultur nicht im Gegensatz.
      Im Geiste der in der Epoche des Mittelalters und des
[/] Spätfeudalismus herrschenden religiösen Ideologie gehörten die mit den kirchlichen Feiertagen verbundenen Feste und Umzüge zum gesellschaftlichen und kulturellen Leben der Städte und an ihnen beteiligten sich unterschiedslos alle Einwohner der Stadt. Wir können die religiösen Feste und Bekundungen - im Hinblick auf ihren sozialen Rahmen und die ideologische Einstellung - in der heutigen Terminologie als kontinuierlich fortgesetzte Massenkultur des Mittelalters und des Spätfeudalismus ansehen, die in den weiteren Jahr hunderten fortdauerte und in Überbleibseln noch bis au f den heutigen Tag fortlebt.
      Eigentliche, spezifische Kultur der Stadtbürger, die in den späteren Zeilen auch auf das Land vordrang, waren seit dem Mittelalter Zunftfestlichkeiten, Gebräuche und Unterhaltungen. Die politischen ökonomischen und gesellschaftlichen Veränderungen im 19. Jahrhundert, insbesondere nach dem Jahre 1848, riefen einen Auf stieg des Bürgerstandes, eine Entfaltung des oft mit patriotischen Bestrebungen motivierten Gesellschafts- und Kulturlebens hervor.
      Im historischen Prozess formte sich im Milieu der Ackerbürgerstädte ein eigenständiges kleinbürgerliche[n]s Selbstbe[v][w]usstsein. Es beruhte darin, dass man sich seiner Eigenständigkeit bewusst wurde und diese besonders in der Beziehung zu anderen Sozialschichten, vor allem zum Adel und zu den Landleuten, hervorkehrte. Die kleinbürgerlichen Traditionen waren in den äusseren Bekundungen (soziologisches Merkmal) sowie in der eigenständigen Mentalität der Bewohner der Ackerbürgerstädte (sozio-psychologisches Merkmal) erkennbar.
      Die industrielle Revolution begann unerbittlich die

109

gesellschaftlichen Barrieren zwischen Stadt und Land niederzur[e]issen. Das soziale und geistige Wesen der städtischen Gemeinschaft wird abgebaut. Hand in Hand mit den anwachsenden sozialen Widersprüchen kristallisierten sich Unterschiede in der Lebens- und Verhaltensweise der städtischen Gesellschaft aus. Begleiterscheinung war die Akzentuierung der negativen Seiten der bürgerlichen Lebens und deren Übergang geradezu zum Kleinbürgertum. Während die von der Industrialisierung betroffenen Städte sich weiterentwickelten, stagnierten die bei der landwirtschaftlichen Produktion und bei den bereits wenig zahlreichen Handwerken beharrenden Ackerbürgerstädte. Sie wurden zu Städten ohne Entwicklungsperspektive.[/]
      Der Prozess der Veränderungen, die die Stadt in der Epoche der industriellen Revolution durchmacht, gibt der ethnographisch eingestellten wissenschaftlichen Forschung neue Probleme auf. Die grossen städtischen Zentren und Industriestädte werden zum Objekt des ethnographischen Studiums der Gegenwart. Das Studium der Ackerbürgerstadt wird mit der Konzeption der Erforschung einer Kleinstadt (von 2 000 bis 5-10 D00 Einwohnern) identifiziert, die grösstenteils polyfunktionellen Charakter hat und einen Übergangstyp zwischen der modernen Stadt und dem Dorf bildet. Sie hat gemeinsame Merkmale mit der Kultur des Dorfes und unterliegt gleichzeitig den grossstädtischen Lebensmustern.
      Übersetzung: A. Hubala

110

Národopisné aktuality roč. XXI. - 1984, č. 2

ŽIVÁ TRADICE

K NĚKTERÝM STRÁNKÁM SOCIÁLNÍ FUNKCE FOLKLÓRU [obsah]


      VÁCLAV FROLEC, Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně, Brno
      TOMÁŠ SIROVÁTKA, Brněnské výstavy a veletrhy, Brno
      Cesty za poznáním místa, významu a funkce folklóru v životě dnešního člověka jsou různé. Jednou z nich může být sledování současných funkcí folklóru ve specifickém společenském kontextu lidí, kteří se účastní folkloristických festivalů. v našem příspěvku vycházíme z výsledků sociologických výzkumů návštěvníků Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici, realizovaných v letech 1980,1) 1981 a 1983.2)
      V souvislosti s námi sledovanou otázkou jsou důležitá zjištění demografického a sociálního charakteru. v zastoupení pohlaví návštěvníků festivalu se ukazuje jistá převaha mužů nad ženami, zejména v prostředích masového shromáždění lidí (náměstí a ulice města, festivalový parkový areál).3) Folklórní akce je tedy přitažlivá pro obě pohlaví. Ve věkové skladbě návštěvníků převažují mladí[/] lidé (ve věkových skupinách do 25 let je 60 %, nad 40 let pouze 15 % návštěvníků).4) Podle sociálního postavení výrazně převládá kategorie zaměstnanců (duševní, techničtí, provozní a administrativní pracovníci) a za nimi hned studenti a učni. s tím koresponduje silný podíl návštěvníků se středním a vysokoškolským vzděláním. Tato skutečnost patrně signalizuje růst uvědomělého zájmu o folklór se vzestupem vzdělanosti, který provází folklórní dění od období národního obrození. Malá účast družstevních rolníků se dá vysvětlit možností vidět folklór při jiných příležitostech v domácím prostředí. Je však velmi pravděpodobné, že zemědělci upřednostňují zájezdy s jiným zaměřením (v Jihomoravském kraji pak i cesty do vzdálenějších míst v Československu). Folklórní slavnosti navštěvují také častěji obyvatelé města než lidé,

111

kteří žijí na vesnici.5) Na festival přijíždějí většinou rodiny, manželské dvojice, mladí partneři, přátelské a jiné neformální skupiny. v tomto ohledu má účast na festivalu pozitivní vliv na upevňování mezilidských vztahů.
      Společenská funkce folklóru souvisí mimo jiné též s jeho významem pro současného člověka. Folklór může skýtat citový prožitek, společenský a slavnostní zážitek, aktivní zábavu, může působit esteticky, obohacovat kulturní rozhled i dávat zvláštní a zajímavou podívanou.6) Ve světle našeho výzkumu v roce 1983 nejsou diferenciace mezi funkcemi nijak výrazné. Návštěvníci strážnického festivalu kladou zvláštní důraz na emotivní, obřadní a zábavné funkce folklóru.7)
      Samotné pojetí folklóru se u dnešních lidi pohybuje v značně široké škále jevů; od lidové písně, lidové hudby, lidového tance a folklórního vyprávění, obřadních jevů a příležitostí, až po vystoupení souborů lidových písní a tanců. Největší zájem je o projevy, při nichž se každý může aktivně zapojit: zpěv lidových písní při víně, tradice vánočních a velikonočních svátků, vyprávění, účast na obřadních a obyčejových příležitostech (hody, masopust apod.). Blízko k nim stojí recepce stylizovaného folklóru při vystoupeních souborů lidových písní a tanců, čtení knih lidových pohádek a pověstí, poslech lidových písní v rozhlase, televizi. Za povšimnutí stojí i to, že návštěvníci folkloristického festivalu upřednostňují programy vesnických skupin před stylizací folklóru městskými soubory;8) lido[/]vá hudba vesnických amatérských skupin je ve větší oblibě než zábava při dechové hudbě, živé vyprávění upoutává více než např. četba povídek Zdeňka Galušky, karikujících lid a lidové prostředí na Slovácku. I když tedy konzumní vztah dnešního člověka k folklóru projevuje sílící tendenci, stále se udržuje určitá úroveň folklórního vkusu. Projevuje se to rovněž v preferenci druhu zábavy. Při našem výzkumu upřednostňovali dotazovaní tanec a zpěv při cimbálové muzice a volnou zábavu s přáteli před taneční zábavou při dechovce a dalšími formami společenské zábavy. Konzumní vztah k folklóru není tedy ani dnes určující. Současný člověk si hledá k folklóru vztah aktivní. v různém sociálním prostředí v rozličné podobě a intenzitě.
      Z výsledků našich výzkumů vyplynulo, že značná část strážnických návštěvníků má hlubší vztah k folklóru; jen zanedbatelný okruh návštěvníků přichází do Strážnice, aniž by měl o folklór vůbec zájem (u MFF 1983 to činilo 6 % návštěvnosti). z celkového pohledu můžeme rozlišit návštěvníky, kteří se aktivně zapojují do folklórní činnosti (21 %), pravidelné zájemce o folklór a folklórní akce (27 %) a příležitostné zájemce nebo lidi bez zájmu o folklór (52 %). Návštěvníci s aktivním přístupem k folklóru a pravidelní zájemci o folklórní slavnosti netvoří tedy ani celou polovinu návštěvníků strážnických slavností. Vezmeme-li však v úvahu, že osob, které přijíždějí do Strážnice v době festivalu z jiných zájmů než za folklórem je pouze malé pro

112

cento, je zřejmé, že folklór alespoň občas přitahuje i lidi bez vyhraněného vztahu k tradicím lidové kultury. z hlediska společenských funkcí folklóru má tedy toto zjištění pozitivní význam.
      Mezi lidmi s aktivním přístupem k folklóru stojí na prvém místě (41 %) pravidelní návštěvníci nejrůznějších folklórních slavností a pořadů, z nichž část se také účastní obřadních a obyčejových příležitostí. Menší skupinu tvoří členové folklórních souborů (23 %).9) Skutečnost, že největší část návštěvníků MFF shlédne během jedné sezóny více národopisnýeh slavností, svědčí o tom, že tito lidé mají vyhraněný zájem o folklór a většinou také aktivní vztah k němu.
      Poměrně vysoký počet (více než čtvrtina) návštěvníků MFF však nemá během jedné sezóny jiný přímý kontakt s folklórem v této podobě.
      Uvedené vrstvy návštěvníků se svým vztahem k folklóru v řadě znaků odlišují. Předně je to korelace vztah k folklóru a místo bydliště.10) Nejsilnější vztah k folklóru mají návštěvníci ze Slovácka (vrstvu aktivních ve folklórní činnosti představuje 42 % souboru, vrstvu s pravidelným zájmem 24 % a s příležitostným zájmem 34 % podsouboru). v pořadí následují návštěvníci z jiných částí Jihomoravského kraje, u nichž jsou vrstvy návštěvníků ve stejném poměru jako u celkové návštěvnosti (27 % aktivní, 21 % pravidelný, 52 % příležitostný zájem). Malý podíl vrstvy aktivních je u návštěvníků z města Strážnice (12 % aktivních, 30 % pravidelný a 58 % pří[/]ležitostný zájem) a rovněž u návštěvníků ze západního Slovenska (18 % aktivních, 32 % pravidelný a 50 % příležitostný zájem).
      Dále jsme sledovali vztah k folklóru v souvislosti s věkem návštěvníka.11) k čemu jsme dospěli? U věkových skupin do 30 let je asi 23-28 % návštěvníků aktivních ve folklórní oblasti. Ve vyšším věku je to již pouze 14 % podsouboru. Oproti tomu pravidelných zájemců je ve věkových skupinách do 30 let jen 18-29 % (méně u mladších), zato ve skupinách nad 30 let 43-49 % (více u starších). Příležitostní zájemci o folklór jsou častější ve věkových skupinách do 25 let (55 %) než u skupin nad 30 let (44 %). Je zřejmé, že v mladším věku jsou návštěvníci podle vztahu k folklóru více diferencováni (je vyšší počet aktivních, ale i příležitostných zájemců, u nichž se zřejmě vztah k folklóru teprve formuje a stabilizuje). Po třicátém roce věku podstatně roste skupina neaktivních, ale pravidelných zájemců o folklór.
      V souvislosti s otázkou sociálního významu folklóru v životě dnešního člověka je zajímavé sledovat vztah návštěvníků MFF k folklóru v souvislosti s jeho funkcemi (citový prožitek, slavnostní a společenský zážitek, zábava, estetické a poznávací funkce). Citový a estetický prožitek je nejdůležitější pro pravidelné zájemce o folklór, méně významný pro osoby aktivní ve folklórní činnosti (což stojí za povšimnutí!) a nejnižší u příležitostných zájemců. Funkce folklóru jako zábavy roste úměrně s tím, jak sílí vztah k folklóru. Nejvýznamnější je u lidí aktivních ve folklórní

113

činnosti, pak u pravidelných zájemců a nejrižší u příležitostných návštěvníků folklórních slavností.12)
      Zapojení do folklórní činnosti patří dnes ke způsobu trávení volného času. Zajímalo nás, zda se projevují v tomto ohledu závislosti s místem bydliště návštěvníků MFF. Výsledek je následující:13) Nejvíce zapojených do folklórních činností v souborech nacházíme mezi návštěvníky ze Slovácka (44 %), méně mezi návštěvníky z jiných oblastí Jihomoravského kraje, ze středního a východního Slovenska (27 %). Potvrdila se známá skutečnost, že členy souborů lidových písní a tanců jsou především mladí lidé (73 % osob zapojených v souborech je ve věku do 25 let), mezi nimi mírně převažují ženy. Členové souborů mají spíše vyšší vzdělání. Nejvíce se do souborů zapojují studenti (39 %) a zaměstnanci (37 %); dělníci tvoří 14 % (mezi nimi jsou 3 % zemědělských dělníků a 0,5 % družstevních rolníků) . Značná část členů souborů (63 %) navštíví do roka více folklórních slavností, účastní se zvyků v místě svého působení (57 %); patří také (ze 42 %) mezi pravidelné návštěvníky strážnického festivalu.
      Sociologické výzkumy návštěvníků Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici nebyly specielně zaměřeny na otázky společenských funkcí folklóru. Přinesly však i z tohoto hlediska některé důležité poznatky, které bude třeba dalšími výzkumy prohloubit a rozšířit.14) I dílčí pohledy ukazují, že folklór a tradice lidové kultury vůbec jsou důležitým faktorem společenského a kulturního života [/] dnešního člověka, významným článkem společenské a kulturní komunikace. A je také zřejmé, že se změnou struktury společnosti a s růstem jejího vzdělání sílí uvědomělý zájem o folklór jako o faktor, který umožňuje aktivní zapojení do společenského a kulturního dění a napomáhá odstraňovat bariéry stavící se v prudkém civilizačním procesu mezi lidi, Proto je folklór přitažlivý pro mladé lidi, proto i dnes plní důležité společenské funkce.

Poznámky
1.
      Srov. Frolec, V. - Sirovátka, T.: Sociologický výzkum "Strážnice 1980". Národopisné aktuality, 18, 1981, s. 93-105.
2.
      Výběrový soubor v roce 1980 čítal 2.500 dotazníků, tj. 18,7 % publika základního souboru 13.391 platících návštěvníků jednotlivých pořadů na stadiónech festivalového areálu. v roce 1981 bylo sledováno publikum na stadiónech (1.064 dotazníky), krajovaném průvodu na náměstí a vystoupeních souborů ve městě (celkem 628 dotazníků). Výzkum v roce 1983 byl zaměřen na soubor všech návštěvníků festivalového areálu (byl proveden při vstupech do areálu u 872 návštěvníků).
3.
      Skladba návštěvníků podle pohlaví:

 

 
MFF 1983
MFF 1981
areál
stadióny
město
Muži
Ženy
56 %
44 %
51 %
49 %
54 %
46 %


114


4.
      Nízký průměrný věk návštěvníků je hlavním rysem celkové návštěvnosti a vynikne v porovnání s věkovou strukturou dospělé populace ČSSR a s věkovou skladbou návštěvníků pořadů a průvodu (v %):


Věková skup.
MFF 83 areál
MFF 81
ČSSR 80*)
stadióny
město
M
Ž
Do 18 let
19-25 let
26-30 let
31-40 let
41-50 let
51 a více let
23
37
12
13
7
8
11
21
17
22
15
13
14
21
12
23
18
14
21
21
11
20
15
33
18
18
10
18
14
39

 

*) Statistická ročenka 1982, s. 95.


5.
      Návštěvníci MFF podle velikosti bydliště (v %)

 

Velikost bydliště
MFF 83
MFF 81
ČSSR 80
areál
stadióny
město
Do 2 tisíc obyv.
2-10 tisíc obyv.
10-100 tisíc obyv.
Nad 100 tis. obyv.
22
40
28
10
26
31
29
14
24
38
25
14
27
32
33
18



6.
      Význam folklóru pro sebe samého hodnotil dotazovaný ve vymezených charakteristikách uvažovaných funkcí s nucenou volbou pořadí (dotazovaný vytvářel pořadí uvažovaných funkcí do šestibodové stupnice, kde teoretický průměr hodnocení každého významu-funkce je 3,50).

 

Funkce-význam
Pořadí získané v hodnocení (%)
 
1.
2.
3.
4.
5.
6.
celk.
prům.
Citový prožitek
Společenský a slavnostníprožitek
Aktiv. zábava
Estetický zážitek
obohacení kult. rozhledu
Zvláštní a zajímavá podívaná
26
21
30
15
15
17
18
20
16
19
14
33
15
18
11
18
13
15
14
14
8
18
11
10
10
11
6
14
19
13
18
16
29
16
28
32
100
100
100
100
100
100
3,18
3,20
3,30
3,44
3,82
3,87


[/]


7.
      Tato zjištění koresponduje se zjištěním motivace návštěvy v noce 1981 (publikum pořadů na stadiónech):


Motiv
Procento návštěvníků
Město
Stadióny
Citový prožitek
Poznání lidového umění
Estetický zážitek
Slavnost. a společen. zážitek
Zábava, rekreace
59
50
47
51
44
65
53
49
43
37


Analogická situace byla zjištěna také při anketním průzkumu ve Východné v roce 1980 (citový zážitek 78,5 %, slavnostní zážitek 45,4 %, rekreace a zábava 21,3 %). Viz Jedenástik, M.: Anketa Východná '80. Rytmus, 31, 1980, č. 12, s. 12-13.
8.
      Zájmy publika o typy pořadů na MFF 1980, 1981:


Typ souboru
Průměr hodnocení
Hodnocení zájmu (publika na stadión.)
1980
1981
silný
střed.
malý
Vesnické skupiny
Zahraniční soubory
Městské soubory
1,52
2,03
2,09
1,37
2,06
2,14
69 %
13 %
14 %
25 %
68 %
58 %
6 %
19 %
28 %

 


9.
      Návštěvníci MFF podle zapojení do folklórní činnosti:

 

Forma zapojení
MFF 83
MFF 81
areál
stadióny
město
Člen souboru nebo vesnické folklóní skupiny
Účast při místních obřadních a obyčejových příležitostech
Pravidelná návštěva lokálních a regionálních slavností a folklórních pořadů
23 %
10 %
31 %
14 %
9 %

13 %
10 %



115


10.
      Souvztažnost mezi znaky vztah k folklóru - místo bydliště je vyjádřena korelačním koeficientem
      PE N = 0,33.
11.
      Souvztažnost charakterizující koeficienty PE N = 0,32 a Sp = - 0,05 při hladině významnosti 0,01.
12.
      Závislost funkce folklóru jako zábavy a vztahu k folklóru (SP = 0,27 při HV = 0,01, PE N = 0,38):

 

Význam folklóru jako zábavy
Vztah k folklóru
Aktiv. ve folk. činnosti
Pravidelný zájem
Příležitost. zájem
Celk.
podíl volby na 1. a 2. místě na stupnici 1 až 6 průměr hodnoc.
71%
2,08
41%
3,55
37%
3,64
46%
3,30



[/]


13.
      Souvztažnost je dána korelačním koeficientem mezi zapojením do folklórní činnosti a místem bydliště návštěvníka - PE N = 0,32.
14.
      V další fázi počítáme s výzkumy zaměřenými na postoe obyvatel města Strážnice k MFF a k návštěvníkům ostatních folklórně laděných kulturních akcí v areálu města a folkloristického festivalu, dále pak s celostátním výzkumem motivací zapojení mladých lidí do činnosti v souborech lidových písní a tanců, jejich zájmu o folklór, názory a postoje k tradicím lidové kultury, hodnocení vztahu folklóru k dnešku apod.

116

ZU EINIGEN SEITEN DER SOZIALFUNKTION DER FOLKLORE
(Zusammenfassung)

      Die Wege zum Erkennen der Stelle, Bedeutung und Funktion der Folklore im Leben des heutigen Menschen sind verschiedenartig. Einer won ihnen kann sein, die zeitgenössischen Funkfiionen der Folklore im spezifischen gesellschaftlichen Kontext der Leute zu ver folgen, die an den folkloristischen Festivals teilnehmen. In ihrem Beitrag gehen die Autoren aus den Ergebnissen soziologischer Forschungen der Besucher des Internationalen Folkloristischen Festivals in Strážnice hervor die in den Jahren 1980, 1981 und 1983 realisiert wurden.
      In der Vertretung der Geschlechter zeigt sich bei den Festivalbesuchern eine gewisse Überlegenheit der Männer vor den Frauen. In der Altersstruktur der Besucher überwiegen junge Leute. Der sozialen Stellung nach überlegt markant die Angestelltenkategorie, und nach ihnen gleich die Studenten und Lehrlinge. Damit korrespondiert ein starker Anteil der Besucher mrit Mittelschul- und Hochschulbildung. Die Folklorefeste werden mehr von den Stadtleuten als von den Dorfbewohnern besucht. Zum Festival kommen grösstenteils die Familien und andere unformale Gruppen.
      Die Festivalbesucher legen besonderes Gewicht auf emotive, zeremonielle und unterhaltende Funktionen der Folklore. Selbst die Folkloreauf fassung schwankt bei ihnen in einer ziemlich breiten Skala. Das grösste Interesse besteht für die Programme, bei welchen sich jedermann aktiv äussern kann. Obgleich das Konsumverhältnis des heutigen Menschen zur Folklore stärkende Tendenz hat, erhält sich immer ein gewisses Niveau des Folkloregeschmacks. Der gegenwärtige Mensch sucht eine aktive Beziehung zur Folklore, in verschiedener sozialer Umwelt und in veschiedenartiger Form und Intensität.
[/]
      Die meisten Besucher des Strážnicer Festivals haben eine tiefere Beziehung zur Folklore. Von Gesamtangesicht aus kann man unterscheiden die Besucher, die sich aktiv der Folkloretätigkeit anschliessen (21 %), regelmässige Interessenten für die Folklore und Folkloreaktionen (27 %), unregelmässige Interessenten oder Leute ohne Interesse für Folklore (52 %). Unter den Leuten mit aktivem Zutritt stehen an erster Stelle regelmässige Besucher veschiedenartigster folkloristischer Festlichkeiten und Programmfolgen, von denen sich ein Teil an Zeremoniell- und Sittengelegenheiten beteiligt. Eine kleinere Gruppe bilden die Volkstanzgruppenmitglieder. In Zusammenhang mit der Frage sozialer Bedeutung der Folklore im Leben des heutigen Menschen ist interessant, die Beziehung der Festivalbesucher in Hinsicht zu seinen Fun[k]tionen zu verfolgen (gefühlvolles, festliches und gesellschaftliches Erlebnis, Unterhaltung, ästhetische und erkennende Funktionen). Das gefühlvolle und ästhetische Erlebnis ist am wichtigsten für regelmässige Interessenten für Folklore, von kleinerer Bedeutung für aktive Personen in der Folkloretätigkeit, bei denen die unterhaltende Funktion überlegt.
      Soziologische Forschungen unter den Besuchern des Internationalen Folkloristischen Festivals in Strážnice waren nicht speziell auf die Fragen der gesellschaftlichen Funktionen der Folklore eingestellt. Sie brachten aber auch von diesem Gesichtspunkt aus einige wichtige Erkenntnisse, die durch weitere Forschungen vertieft und erweitert werden müssen.
      Übersetzung: J. Švec

117


Mužský sbor z Horňácka z pořadu "Muzikantská večera" na MFF Strážnice 1983. Foto J. Uherka.

118

ZPRÁVY

JUBILEA

Devadesát let Národopisné společnosti československé [obsah]

V minulém roce uplynulo již devadesát let od chvíle, kdy skupina čelných představitelů české kultury a vědy založila v Praze Národopisnou společnost českoslovanskou. Podobné společnosti vznikaly koncem 19. století i v jiných zemích Evropy. Hlavním důvodem k založení společnosti u nás byla příprava a realizace Národopisné výstavy, jak ji navrhl František A. Šubert, tehdejší ředitel Národního divadla. (Podrobně o tom viz Stanislav Brouček, Devadesát let od vzniku Národopisné společnosti československé. Český lid 70, 1983, s. 105 an.). k zachování nejvzácnějších předmětů z výstavy, jež se s mimořádně velkým úspěchem uskutečnila v Praze v letních měsících roku 1895, vzniklo z podnětu společnosti Národopisné muzeum českoslovanské, které také společnost až do doby sloučení s ostatními velkými národopisnými celky a připojení pod vedení Národního muzea spravovala. NSČ si dala do vínku i publikační činnost založením Národopisného sborníku[/] českoslovanského (od roku 1906 Národopisného věstníku českoslovanského) a vydáváním národopisných příruček, vybraných titulů a krajových monografií. I když se pro nepřízeň doby nepodařilo vydat tzv. "Národopis lidu českoslovanského" v zamýšleném rozsahu, společnost položila pevné základy české národopisné vědě.
      K podstatným změnám v organizační struktuře a náplni činnosti NSČ došlo až po druhé světové válce, kdy založením Národopisného kabinetu koncem roku 1951, později Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV se výzkumné práce společnosti soustředily na záchranné výzkumy v zátopových a poddolovaných oblastech. Tyto výzkumy realizovala NSČ až do roku 1963, kdy splynula s výběrovou vědeckou národopisnou společností pod názvem Národopisná společnost československá při ČSAV; tehdy byl předán i její archív z terénních výzkumů do ÚEF ČSAV.
      V nových podmínkách se NSČ při ČSAV soustřeďuje především na 1) osvětovou činnost (přednáška, propagace ap.), 2) dopisovatelskou akci (soustavné rozesílání a shro[/]mažďování národopisných dotazníků, vyplňovaných více než 250 dopisavateli NSČ z různých míst ČSR; dotazníky vytvářejí bohatý fond pro .základní výzkum) a 3) na práci v odborných komisích. v letošním roce se podařilo hlavnímu výboru NSČ opět obnovit Národopisný věstník československý, který sice už nemá tak velký rozsah jako v minulosti (Národopisný věstník českoslovanský vycházel do roku 1956 a pod názvem Národopisný věstník československý byl obnoven v letech 1966-1974), ale bude i nadále uveřejňovat studie především z dotazníků NSČ a poskytovat cenné informace o práci společnosti, jednotlivých členech a národopisných akcích. NSČ dnes také velmi úzce a úspěšně spolupracuje se Slovenskou národopisnou společností při SAV a v ČSR je vlastně jedinou národopisnou organizací, sdružující etnografy a folkloristy z národopisných pracovišť ČSAV, univerzit, muzeí památkové péče a ostatních institucí. Na úspěšné činnosti Národopisné společnosti československé při ČSAV se vedle řádných členů podílejí také dopisovatelé. Od doby vzniku NSČ až do

119

současnosti v ní pracovali a pracují nejvýznamnější osobnosti českého a slovenského národopisu. Josef Vařeka

Ivo Stolařík jubilující [obsah]

O Ivovi se dobře nepíše. Snad je to pro jeho dvě charakterové vlastnosti - v slengu muzikantů a kupodivu také botaniků bychom řekli pro jeho dvě trvalky - pro skromnost a poctivou preciznost. Zejména pisatel jubilejního článku musí předpokládat jeho kritickou reakci na jakékoliv pochvalné hodnocení, byť i oprávněné. Zůstaneme proto jen u nezvratných faktů. k tomu prvnímu patří skutečnost, že PhDr. Ivo Stolařík, CSc. již patří mezi šedesátníky (nar. 17. 10. 1923).
      O svých životních osudech sám toho nikdy mnoho nepověděl. (A vůbec už nic o své účasti v odboji a o věznění za časů okupace.) Respektujme proto jeho soukromí a vzpomeňme jen věci neutajitelné. Takovými jsou jeho dvě velké lásky - láska k lidové písni a k muzice vůbec.
      Jako redaktor Čs. rozhlasu v Ostravě - bylo to jeho první zaměstnání a začal tam pracovat již v roce 1945 - prosadil cílevědomé nahrávání a vysílání hudebního folklóru a velkou měrou se zasloužil o věhlas některých cimbálových muzik a lidových zpěváků. Připomeňme alespoň Vsacan a Jarmilu Šulákovou i ony průkopnické časy, kdy se souborová kapela nejdříve musela naučit respektovat požadavky[/]


PhDr. Ivo Stolařík, CSc.

rozhlasu - Ivo hojně zajížděl na zkoušky kapel, radil, komponoval a až poté se v Ostravě natáčelo, a bylo to tzv. živé vysílání. Byl u zrodu velmi populárních nácviků lidových písní, na kterých se podílela všechna česká a slovenská rozhlasová studia. Přitom stačil vystudovat etnografii a hudební vědu, napsat vynikající disertační práci o jedné slezské obci, nasbírat stovky lidových písní na Valašskokloboucku a podílet se na jejich edici.
      Ve Slezském ústavu ČSAV v Opavě, kam přešel v roce 1953, založil archív lidových písní a sám jej obohatil o početné zápisy z opav[/]ské i těšínské části Slezska. Nelze opomenout ani mimořádnou kvalitu těchto zápisů, kdy precizuje a domýšlí Úlehlovu kvantifikační techniku. To platí i o textové části zápisu, v níž ve spolupráci s dialektologem uplatňuje velmi náročný a věrohodný přepis tak složitých slezských nářečí. v roce 1958 vychází v Ostravě jeho monografie o těšínské horské obci Hrčava. Na více než třech stech stránkách je v ní popsána a vysvětlena lidová kultura této svérázné obce tak kvalitně, že doposud slouží jako příklad etnografické monografie jedné obce. Zajímavou součástí knihy je pokus o monografii jedné osoby,

120

v tomto případě věhlasného dudáka Pavla Zogaty.
      Z Opavy přešel zpět do Ostravy (1964) a stal se ředitelem Janáčkovy filharmonie, od roku 1975 pracoval v Supraphonu v Praze a zanechává po sobě rozsáhlé dílo, zvané Generální katalog vážné hudby.
      Ke studiu lidové kultury se vrátil až v roce 1979, už jako vědecký pracovník Valašského muzea v přírodě v Rožnově p. R. Plně tu využívá svých zkušeností s popularizací folklóru. Podílí se na programech Národopisného léta, spolupracuje s Čs. televizí v Ostravě na cyklu Vonička z domova, připravil[/] na 20 sborníčků lidových písní a pro SUPRAPHON edici lidových písní na gramodeskách. Svých znalostí lidové kultury Těšínska i edičních zkušeností využil jako vedoucí redaktor tvůrčího kolektivu, který nakladatelství Profil v Ostravě odevzdal rozsáhlé dvousvazkové dílo, etnografickou monografii těšínského kraje.
      A tak je jubileum vlastně jen malým ohlédnutím a zastavením na cestě za poznáním lidové písně i duše lidu. Na další cestu přejeme Ivovi hodně štěstí a radosti. Jaroslav Štika[/]

KNIHY

G. Unverferth - E. Kroker: Der Arbeitsglatz des Bergmanns in historischen Bildern und Dokumenten. [obsah]

Il. vyd. Bochum 1981, 257 s.
      Druhé vydání knihy o pracovišti horníka prokazuje, že se setkala s nevšedním zájmem nejen pro výjimečnost svého tématu, ale i pro svou odbornou a technickou úroveň. Druhé, rozšířené a přepracované vydání je převážně prací E. Krokerové, která získala pro knihu další významné dokumenty z míst, která v prvním vydání nebyla zastoupena.
      Kniha vznikla na základě archivní sbírky hornického muzea v Bochumu, které po desítky let věnuje[/] péči nejen sbírání a vystavování památek z hornických revírů v Německu a Rakousku, ale které také vedle podílu na časopise pro hornickou kulturu Der Anschnitt, se ujalo úkolu vydávat a popularizovat prameny k dějinám hornictví. Předložená kniha je druhou v archivní řadě.
      Publikace Der Arbeitsplatz des Bergmanns hovoří doklady a fotografiemi. Hovoří natolik výmluvně, že podává plastický obraz o hornické práci v podzemí i na povrchu. Popisy a doprovodné údaje jsou podle potřeby dostatečně obsáhlé, přesně určené místně i časově. Technická úroveň snímků i starých, je velmi dobrá. Publikace, čerpa[/]jící z různých německých revírů, může sloužit dobře jako srovnávací materiál pro dějiny hornictví i montánní etnografii. Zároveň je i inspirací, neboť i v našich montánních archivech a na důlních podnicích by se našlo dostatek materiálů, které by mohly ozřejmit a oslavit záslužnou hornickou práci. Olga Skalníková

Ušakov, Ju. S.: Ansambl v narodnom zodčestve ruskogo Severa. [obsah]

Strojizdatelstvo, Leningrad 1982, 167 stran, 117 náčrtů a fotografií
      Autor v knize shrnuje mnohaleté analýzy výrazových prostředků architektonicko-prostorových sídelních prostředí jako celků vytvářených v historickém působení člověka na přírodu. I když podmínky přírodní byly omezujícím faktorem, přece se v utváření životního prostředí projevovaly především potřeby sociálního života člověka. Autor si všímá i zpětné vazby - ideově emocionální výchovy člověka architektonickým prostředím. Objasňuje principy organizovanosti souboru komponentů příslušných prostředí, typologizuje jejich strukturu a začleňuje do historického vývoje kulturního společenství. Analýza obsahuje především výběr místa v krajině, seskupování usedlostí, řešení dominant, objemové a vertikálně prostorové vztahy, hlavní výhledy ze sídla a přístupových cest, siluety. v poslední kapitole autor formuluje hodnoty urbanistických

121

lidových tradic, které je třeba uplatňovat při řešení současných venkovských sídel. Náčrty z terénu (některé jsou vědeckou rekonstrukcí) a fotografie z 1. poloviny 20. století dokládají teoretický rozbor. Soupis literatury čítá 104 titulů. Ušakovova práce může být pro naše pracoviště příkladem, neboť jeho metody se u nás neuplatňuji při poznávání tradic lidové architektury a v plné míře ani při koncipování expozic muzeí v přírodě. Podnětná Máčelova a Vajdišova analýza sídelního mikroprostředí Slovácka, vydaná již před čtvrtstoletím, dosud nemá adekvátního pokračování v dalších geografických souvislostech. Jiří Langer

Michas Romanjuk: Belaruskae narodnae adzenne. [obsah]

Minsk 1981, 473 ilustrací barevných i černobílých
      Kniha o běloruských krojích obsahuje stručný úvod v jazyku země, o které pojednává, a ještě stručnější résumé v cizích jazycích (angličtině, francouzštině, němčině a španělštině): najdeme tu hlavně nejnutnější výčet krojových součástí a rozdělení na pět regionů s 22 typy krojů ve středním Bělorusku, Němensku, Dvinsku, Podněpří, v západním a východním Polesí.
      Protože důraz je na vyobrazeních, kniha se poprávu nazývá albem krojů. Současná obrazová dokumentace byla získána na výzkumných[/] cestách v letech 1967-1980, starší byla pečlivě vyhledávána v archivech ústavů Akademie věd, místních i centrálních muzeích a knihovnách. Protože jde o album, objekt je fotografován většinou staticky. Kdyby bylo vzato více dokladů přímo z přirozené akce, snad by se byl zájemce o věc soustředil více na akci samu a méně na kroj, ale výsledek by byl přesvědčivější. Ale i tak čtenáři nedá než vnímat v kroji člověka. Na starých fotografiích je výborně zachycena atmosféra doby, např. společné besedy mužů, pracovní skupina, přadlena apod. U statických fotografií z této éry je možné pozorovat určitou nechuť nebo až odpor venkovského člověka nechat se fotografovat jako jev. Tento vztah se v současností změnil: fotografovaní se tím naopak baví, jsou v kroji mnohem sebevědomější než dříve, v obličeji starých lidí se pak bez zábran zračí bezúsměvná nostalgie minulého života; rušivost oblečení kroje na nevenkovskou manekýnku se v celku ztrácí.
      Pokud se týká kroje, na vyobrazeních jsou nejnápadnější starobylé úbory hlavy, změna v údržbě tradičních materiálů (staré plátno nebylo asi mandlováno ani žehleno) a rychlý obecný vývoj výzdoby od geometrického k naturalistickému vzoru. Nelze však spoléhat jen na pozorovací schopnost čtenáře, který vnímá ne detaily, ale celek. Očekával by před každou z pěti oblastí úvod s geografickou cha[/]rakteristikou krajiny a hlavního zaměstnání obyvatelstva, aby pochopil vývoj, s nejschematičnějším znázorněním střihů a aspoň výčtem starých textilních technik (tkaní na destičkách, na rámu apod.). Pak by se z tématu více zapamatovalo.
      Poctivý přístup k němu se však vždy vyplatí. I přes výhrady, které ke knize máme, můžeme říci, že výsledek je mnohem lepší, než co vykazují naše současné publikace o moravských krojích ušité horkou jehlou. Miroslava Ludvíková

Jana Kybalová-Jarmila Novotná: Habánská fajáns 1590-1730, [obsah]

katalog stejnojmenné výstavy v Praze a v Brně (prosinec 1981 - duben 1982), 253 stran, 12 barevných a 533 černobílých fotografií, německé resumé
      U příležitosti výstavy habánských fajánsí v pražském Královském letohrádku a v brněnském Domě umění byl vydán katalog, který obsahuje 553 položek (pod některými čísly je uvedeno více exemplářů). Je to počet zajisté úctyhodný, v takto shromážděném a uceleném souboru se habánská fajáns prezentovala veřejnosti vůbec poprvé. v tomto směru je zapotřebí vyzvednout a náležitě ocenit badatelské úsilí obou autorek, zahrnující i velký kus poctivé heuristické a organizační práce. Výstavu i katalog tak lze považovat za důstojné shrnutí a završení téměř stoletého

122

období činnosti badatelských generací, které se zabývaly studiem habánské otázky. Byla to cesta v mnohém složitá, posázená drobnými i velkými úspěchy, ale také - bohužel dodnes - četnými omyly, ba vyloženými spekulacemi. Od archivního, umělecko-historického a zčásti etnografického pohledu na fenomén habánské fajánse se v průběhu vývoje orientovalo bádání i na archeologické výzkumy habánských výrobních center, které byly většinou předmětem neprofesionálního podnikání. Mnohé otázky byly úspěšně zodpovězeny, ale ještě mnoho problémů zůstává nevyřešeno. Jaké zásadní okruhy poznání přináší předložená syntéza a jaké rezervy jsou v ní ještě ukryty?
      Soupis, obsažený v katalogu, je důslednější pro Čechy. Pro Moravu a Slovensko by se dal doplnit četnými doklady ze socialistického i soukromého vlastnictví. z rozsáhlé sbírky manželů Landsfeldových ve Strážnici byla vybrána jen její malá, veskrze reprezentativní část, z muzejních sbírek bylo opomenuto například Uherské Hradiště a Hodonín. Ve slovenském materiálu je mezera citelnější: nejsou zastoupena muzea v Banské Bystrici, Bojnicích, Kežmarku, Komárně, Kremnici, Košicích, Novém Městě nad Váhom, Piešťanech, Popradě, Rimavské Sobotě, Tatranské Lomnici, Trenčíně, Žilině, Farmaceutické múzeum v Bratislavě a soukromá sbírka národního umělce I. Bizmayera v Modre-Harmónii. Tyto doplňky[/] uvádíme hlavně pro kompletizaci samotného soupisu všech habánských fajánsí, pro náročná a přísná kritéria výstavních podmínek mnohé exempláře neodpovídaly, takže nebyly ani záměrně zařazeny.
      Popisy v jednotlivých položkách katalogu jsou vesměs stručné, výstižné a obsahují všechny nezbytné údaje. Při sjednocování terminologie by bylo prospěšné vycházet ze společných základů, pro tuto oblast přihlédnout možná i k tvarosloví italských majolik. U vykopaných předmětů ze sbírky manželů Landsfeldových není mnohde uvedena lokalita nebo je označení mylné. v textu je několikrát uváděna moravská výrobní lokalita Mikulčice, která je totožná s osadou Nové Mlýny (ves Mikulčice u Nových Mlýnů zanikla už v 15. století).
      Ve výčtu barevné palety základních polev (str. 9) se zdůrazňují nově objevené památky s měděnkově zelenou polevou, která je však známa už z vykopávek H. Landsfelda a objevuje se i při archeologických výzkumech měst, např. ve Strážnici. Také levandulová bleděmodrá i sytě kobaltová, kromě toho i světle fialová jsou zastoupeny v archeologickém materiálu. Údaj o poměrně chudém tvarovém repertoáru habánských fajánsí (str. 9) platí jistě jen pro dochovaný materiál, z archeologických výzkumů výrobních středisek známe velkou tvarovou různorodost fajánsí, které v tomto směru napodobují mnohdy i předlohy z jiných výrobních materiálů.[/]
      Při identifikaci řemeslnických emblémů se na některých místech neuvádí vůbec či nepřesně, někde i chybně správná interpretace. Například: 57 - řeznický (neuvedeno; je to vůbec první doklad zobrazení řemeslnického znaku na habánské fajánsi, které je v tomto období - 1638 - zcela výjimečné), 142 - zednický, popř. kamenický (mylně tesařský), 177, 228 - spíše kloboučnický, popř. soukenický (uvedeno kožešnický), 181 - obuvnický (mylně zednický), 226 - provaznický (mylně kolářský), 232 kovářský (nepřesně podkovářský; k vydělení samostatného podkovářského řemesla došlo až daleko později), 274 - asi prýmkařský (neuvedeno; podobnou kompozici má i svíčkařský, popř. knoflíkařský znak).
      Za velmi užitečné a prospěšné lze považovat chronologické uspořádání exponátů, které je u nedatovaných kusů provedeno na základě jejich charakteristického dekoru, popř. tvarových analogií. Při takovém řazení vyniknou mnohdy i na první pohled zřejmé souvislostí v produkci jednotlivých dílen, v tvarové i ornamentální příbuznosti výrobků. Zvláště pozoruhodná je skupina z 30.-40. let 17. století, kterou můžeme podle určitých indicií lokalizovat do Sobotiště (16, 53-58, 63, 65, 66, 68), také na konci 17. a začátku 18. století vystupuje z materiálu opět jednotná skupina, pro jejíž slovenskou (nikoliv moravskou) provenienci hovoří více

123

předpokladů (352, 440, 441 484, 485, 488 ad.).
      Námětů k úvahám o provenienci některých fajánsí poskytuje tento vzorně sestavený katalog hodně. Ukazuje zároveň i skryté rezervy a cesty, jakými by se mělo ubírat další bádání, například rozbor výtvarné stránky. Také ve studiu dochovaných písemností, zejména majetko,vých inventářích, důchodových účtech a podobně, vidíme ještě bohaté prameny poznání. k těmto metodám nutno v budoucnosti přiřadit rovněž dva směry: exaktní přírodovědecké zkoumání výrobního materiálu, polev a barev fajánsí, kde se dá dojít také k určitým výsledkům, a zvláště archeologické výzkumy habánských výroben. v současné době je to nejvšestrannější cesta, která vede k objasnění počátků výroby fajánsí i k jejímu dokonalejšímu poznání a provenienčnímu zařazení. Jiří Pajer

Mária Varjú - Ember: Alte Textilien. [obsah]

Budapest 1981, 68 stran, 79 černobílých a 8 barevných ilustrací
      Autorka zveřejňuje historicky nejvzácnějši a esteticky nejkrásnější předměty textilní sbírky Národního muzea v Budapešti, která po těžkých ztrátách za druhé světové války zaznamenala v následujících letech velký rozmach, z několika set kusů na deset tisíc sbírkových předmětů. Od textilního umění stře[/]dověku a renesance především s mešními rouchy, později s interiérovými tkaninami a textiliemi vztahujícími se k význačným postavám uherských dějin přechází k výšivkám a krajkám 16.-17. století a ke kobercům.
      Nás v této souvislosti zajímá výšivka na plátně ze 16.-17. století. Autorka se jí ve své vědecké práci věnovala hlouběji. Kromě časopiseckých článků ji knižně zpracovala pro zahraničí r. 1963 a souběžně s knihou Alte Textilien vydala roku 1981 knihu Úrihímzés - Šlechtická výšivka ve sbírkách Národního muzea v Budapešti, která bohužel mnohým je pro jazykovou neznalost nepřístupná. Obsahuje vedle historických a bytových údajů, oběma pracím společných, podrobnější rozbor motivů, kompozice a techniky výšivky.
      Jistě vyvstane otázka, proč nás zajímá šlechtická výšivka. Celý pro[/]blém má paralelu i u nás. Ze šlechtické domácnosti byly vzácné, ale z užívání vyšlé textilie darovány do kostelů nebo se přímo pro ně zhotovovaly při význačných životních příležitostech a odtud je už jen krůček k venkovskému selskému obyvatelstvu. Velmi dobře si to uvědomujeme, studujeme-li výborné reprodukce výšivek, ať již černobílé či barevné. Rozeznáme v nich vliv východu, přicházející ve vlnách od byzantských dob, i západu. Obdobně tomu bylo totiž u nás, jen staré maďarské tradice jsou nám cizí a bezprostřední turecké vlivy se u nás neprojevily.
      A máme ještě jeden důvod. Citelně postrádáme podobnou knihu z našeho, českého a moravského prostředí. Dokud nebudeme mít solidní historický základ, budou i naše etnografické studie stavbami na písku. Miroslava Ludvíková[/]

SBORNÍKY

Studia instrumentorum musicae popularis, VII, [obsah]

Stockholm 1981, s. 180, editor E. Emsheimer uspořádal E. Stockmann
      Nejnovější sborník etnomuzikologických studií, vydávaný s příkladnou péčí Hudebně historickým muzeem ve Stockholmu v 2-3letých[/] intervalech od r. 1969, publikuje podstatnou část referátů, které byly předneseny etnoorganologické sekce International Folk Music Council při UNESCO (nyní: International Council for Traditional Music). Za účasti půlstovky badatelů ze 17 evropských zemí a USA se konference uskutečnila v květnu 1980

124

v rakouském Štýrsku - v zámku Seggau poblíž slovinských hranic. Hlavní téma jednání - "hráč na lidové hudební nástroje" - předstawuje výchozí součást třídílného systému hudebník - nástroj hudba. Problematika předpokládá důkladně všestrannou dokumentaci analýzy z řady hledisek nejen hudebních, ale i sociálně historických, lokálních, konfesijních atd.
      Ve čtvrtstovce publikovaných příspěvků (další pětice přednesených referátů od F. Liebermana, B. Geiserové ad. nebyla z různých důvodů do tisku zařazena) nalezneme zpravidla zcela konkrétně doložené výklady z hudebně folklórní praxe. Reprezentuje je například polarita spontánní i zprofesionalizované lidové hudebnosti, podíl individuálního přínosu pro kolektivní syntézu instrumentálního projevu, funkční mnohostrannost hry pro zábavu, k tanci, ke zpěvu i jenom pro poslech během tradičních obřadů, uplatnění signalizace při pastevecké práci a lovu, hra pouze pro sebe anebo pro druhé - za rozmanitou úplatu i gratis, udržování tradice stejně jako zavádění novinek atd.
      Obecným problémům lidových hudebníků, nazíraným z všestranných hledisek dobových i místních, byly určeny příspěvky z Jugoslávie Z. Kumerová, C. Rihtman a J. Strajnar, z NSR - E. Hickmanová, R. M. Brandl a W. Salmen, ze Švédska a Dánska - J. Ling a B. Traerupová, z Maďarska - B. Sá[/]rosi, z Polska - L. Bielawski, z ČSSR - I. Mačák. Hráčům na aerofony - tj. na píšťaly, dudy, grumli a helikónovou harmoniku v příslušných národních kulturách, věnovali zvláštní pozornost M. Bröckerová, M. P. Baumann, Ch. Ahrens a G. Habenicht z NSR, O. K. Ledang z Norska, D. Dević a A. Gojkovićová z Jugoslávie a A. Mauerhofer z Rakouska. Problematiku hráčů na strunné nástroje světlili O. Elschek z ČSSR a T. Kvifte z Norska, V. Atanasov z Bulharska a J. Rimmerová z Holandska; J. Markl charakterizoval osobitost dudáků a houslistů v Čechách. Teoretickou abstrakci přinesla práce Ch. Kadena z NDR.
      Jednotlivé referáty představuji zpravidla výsledky dlouholetých výzkumů a ve svém souhrnu podávají výklad základní problematiky z různých aspektů zkoumané praxe folklórního muzicírování zhruba z poloviny kontinentální i ostrovní Evropy. - Až na dvě anglické výjimky jsou zmíněné práce zveřejněny německy; v moderně fundované etnomuzikologické literatuře znamenají příspěvek prvotřídní kvality. Jaroslav Markl

Studie Muzea Kroměřížska 1982 [obsah]

Sborník Muzea Kroměřížska, vycházející v sympatické grafické úpravě a technické dokonalosti, publikuje - kromě dvou studií histo[/]rických - referáty ze semináře o lidové keramice, který muzeum uspořádalo v květnu 1981.
      Úvodní příspěvek R. Jeřábka (Pár slov o keramice, zvláště lidové) si všímá některých teoretických a metodologických aspektů studia keramiky. Byť by byl jen poznámkami na okraj problematiky, jak autor konstatuje, přesto v mnohých pasážích nastiňuje metodologii zásadních otázek oboru. Obšírnější studie V. Scheuflera (Lidová keramika) podává v obsažném přehledu nástin technické a kulturně historické specifikace lidové keramiky, a to z obecnějšího pohledu i pro podmínky českých zemí.
      Nový pohled na studium habánských fajánsí přináší příspěvek P. Kurfürsta (K problémům identifikace moravských křtěnských fajánsů z let 1580-1622), který usiluje o přesnější provenienční zařazení některých výrobků do konkrétních lokalit jižní a jihovýchodní Moravy. k jeho obsahu lze říci, že je to určitě jedna z cest, jíž by se mělo ubírat bádání nad habánskou fajánsí. Ovšem problematika se jeví mnohem složitější než naznačuje příspěvek. Bude nutno vyčkat na hlubší srovnávací základnu, která je prozatím pro tyto rozbory nedostačující. Tyto okolnosti přispěly k některým předčasným závěrům, faktografickým omylům i metodickým nepřesnostem. Archeologické výzkumy, prováděné v jednotlivých výrobních centrech habánů, se k této otázce vyjádří určitěji.

125


      Další referát byl věnován ikonografii severomoravských fajánsí (Ikonografie olomoucké a šternberské keramiky). Jeho autor M. Melzer poukazuje na dochovaný pramenný fond a vyděluje příznačnou dobovou motiviku, vycházející z náboženských a světských námětů.
      Dva zajímavé příspěvky se zaměřují na keramická centra s manufakturním a továrním charakterem výroby. Rajnochovickou produkci spolu s okolními menšími dílnami charakterizuje M. Válka (Rajnochovická keramika). Všímá si archívních údajů o vzniku, vývoji a zániku jednotlivých výroben, podává přehled o jejich produkci. Druhý příspěvek (Olomučanská keramika a její místo v lidové kultuře), jehož autorkou je A. Kalinová, se zabývá tovární výrobou měkké kameniny v Olomučanech u Blanska. Identifikuje výrobní profil továrny a zboží hodnotí z hlediska námětového a morfologického. v oblibě olomučanské produkce ve spotřebitelském prostředí, zvláště u širokých lidových vrstev, spatřuje autorka opodstatnění "lidovosti" tohoto zboží. Obdobný charakter měla rovněž keramika rajnochovická.
      V závěru sborníku podává L. Tarcalová informaci o tvorbě hrnčíře Albína Žitného, zastoupené ve sbírkách Slováckého muzea v Uh. Hradišti. Jde sice o zajímavou výrobu, nicméně pro region netypickou, která hraničí s nevkusností až kýčem a nezřídka toto rozmezí překračuje.[/]
      Zveřejnění referátů ze semináře o lidové keramice přispělo k poznání mnohých tematických směrů keramické výroby, jíž zůstává naše národopisné či jiné bádání prozatím hodně dlužno. Jsou zpracovány pře[/]devším některé atraktivní obory, ale mnohotvárné podoby lidové hrnčiny zůstávají stále v ústraní zájmu. Lze si přát, aby se podobná setkání pořádala častěji, ba pravidelně. Jiří Pajer[/]

KONFERENCE

Muzeum vivum I. [obsah]

U příležitosti zahájení provozu vodního mlýna, valchy a pily ve Valašském muzeu v přírodě se v Rožnově pod Radhoštěm uskutečnila ve dnech 28.-30. 9. 1983 celostátní konference o prezentaci výrobních technologií ve skansenech a o oživování náradopisných muzeí v přírodě dalšími výrobními i společenskými činnostmi a o jejich ideově výchovném působení.
      Ve čtrnácti přednáškách a v dlouhé řadě diskusních příspěvků byla věnována pozornost smyslu a společenské potřebě aktivizačních programů skansenů (J. Špét, J. Štika), otázkám studia dějin a způsobů ochrany technických vodních staveb (J. Hanušin, Fr. Kropáček, J. Závada), uplatňování technických staveb ve skansenech jako prostředků poznávání kultury a způsobu života lidu (J. Langer, L Štěpán, E. Kladivík) a problémům organizace lidové rukodělné výroby ve skansenech (J. Maléř, A. Kocourková, J. Souček). Zajímavý referát o zkuše[/]nostech z aktivizačních programů v polských skansenech přednesl J. Czajkowski, ředitel skansenu ze Sanoku.
      Cílem konference bylo shrnout dosavadní zkušenosti a poznatky o oživovacích programech ve skansenech a formulovat zásady vzájemné spolupráce mezi skanseny i nutnost hlubší teoretické přípravy aktivizační činnosti. A tento cíl byl splněn. Rožnovské konference o činnosti ve skansenech se vyznačují dobrou organizací i hodnotným obsahem, přispívajícím k řešení aktuálních badatelských i prezentačních úkolů. Bylo tomu tak i na letošní konferenci Muzeum visum I. Josef Jančář

13. etnomuzikologický seminář [obsah]

Stará Ľubovňa byla ve dnech 27. 9. - 2. 10. 1983 místem vydařeného setkání slovenských a moravských folkloristů na semináři o nositelích a tvůrcích folklórní tradice. Věcné diskuse k předneseným příspěvkům přinesly cenné podněty

126

na otevřeném fóru odborníků různých specializací (etnomuzikologů, etnochoreologů, slovesných folkloristů).
      Jednání řídil O. Elschek, který ve svém úvodním vystoupení zdůraznil význam nositele folklóru jako klíče k pochopení dynamiky rozvoje folklórní tradice; kolektivnost jako anonymní kategorie byla totiž v dosavadním bádání často přeceněna na úkor konkrétních přínosů vynikajících jednotlivců (muzikantů, tanečníků, zpěváků), kteří mnohdy udávají tón estetické normě, určují podobu tradice. O. Elschek poukázal proto na potřebu zkoumání umělecké geneze folklórního tvůrce a dopadu individua na kolektiv. Elschekovy podněty a myšlenky našly svoji odezvu druhý den jednání, věnovaný portrétům zpěváků, tanečníků a muzikantů. Výjimečný typ zpěvačky M. Zajacové ze Záblatí s repertoárem přes 1300 písní, který obsahuje všechny tonální i žánrové vrstvy, představila J. Kováčová. Vedle etnomuzikologických metod využila i psychologického šetření osobnosti, jež poukázalo na vysokou mentální úroveň zpěvačky i přes absenci domácí stimulace a vyššího vzdělání. Jiný typ nositelky zpěvní tradice, založený na symbióze pěveckého, tanečního, vypravěčského a tvůrčího talentu, analyzovala E. Krekovičová. M. Mezovská z Liptovské Tepličky nevyniká zvláštní pamětí a šíří repertoáru, ale jeho značnou otevřeností, schopností re[/]cepce hudebních projevů i vlastní invencí značně různorodého obsahu. Generační vrstvy nositelů zpěvní tradice na Horehroní konfrontovala S. Burlasová z hledisek žánrových, tonálních, interpretačních a funkčních. Zvláštní typ tvůrčího nositele motivovaného vystěhovalectvím do Argentiny představil M. Mušinka, který též upozornil na korespondenci jako jeden z pramenů poznání člověka a geneze jeho tvorby. J. Olejník věnoval pozornost lesním dělnicím jako nositelkám vypravěčských tradicí a písňové tvorby. Vyhraněný lokální styl tří generací terchovských muzikantů prezentoval O. Demo ; zajímavé bylo srovnání diametrálně odlišného mužského a ženského sborového zpěvu. Poslech ukázek vyvolal diskusi o otázkách geneze a především vlivů, prolínání prvků etnických hudebních kultur. Další referující věnovali pozornost lidovým tanečníkům ( S. Dúžek, K. Ondrejka, H. Hlôšková ): představili typy spontánní a impulsivní bez schopnosti analyzovat a naučit vlastní projev i nositele s kognitivním a racionálním zájmem. Zvláštní okruh představovala problematika folklórních skupin ( Z. Jelínková, V. Sedláková, F. Matúš ) a folklór na scéně ( B. Beneš, C. Zálešák ), další tematický blok referátů patřil slovesné tradici a jejím nositelům. Účastníci semináře měli možnost srovnat typ vypravěče - pohádkáře z Horehroní s uměleckým projevem zejména v syžetové stavbě ( M.[/] Kosová ) s odlišným postavením a podáním vypravěče - humoristy ze Spiše ( M. Leščák ), reprodukční a selektivní typy nositelů přísloví ( Z. Profantová ).
      Seminář, který charakterizovala rovnováha teoretické a praktické části (zvuková dokumentace, exkurze, vystoupení zpěváků, tanečníků a skupin z východního Slovenska), poukázal na značně různé typy nositelů folklóru a jejich postavení v okolním světě. Zdůraznil potřebu jejich studia pro poznání tradice. Věra Šepláková

Dvě setkání konzervátorů [obsah]

Celonárodní seminář muzejních konzervátorů pořádaný Ústředním muzeologickým kabinetem v Praze a Moravským muzeem v Brně, který se konal v Brně pod záštitou Jm KNV ve dnech 4.-6. 10. 1983, byl pokračováním pravidelných setkání nejen konzervátorů v muzeích, ale i ostatních pracovníků kulturních institucí, pečujících o kulturní hodnoty státu, které jim byly svěřeny.
      Cílem první části semináře bylo seznámení s úkoly muzejní konzervace v 7. pětiletém plánu, s vědeckovýz.kumnou činností na úseku konzervace a s výchovou konzervátorů u nás i v zahraničí. Druhou částí byly přednášky zaměřené na konzervaci jednotlivých druhů sbírek a materiálů, které měly být doplněny o prohlídku brněnských konzervačních pracovišť. Je škoda, že se exkurze z provozních důvodů

127

neuskutečnila, poněvadž poznatky získané přímo z pracoviště jsou vždy velkým přínosem. Ve třetí části si účastníci semináře mohli vyměnit zkušenosti ze svých pracovišť, seznámit se se závěrečnými pracemi pomaturitního studia konzervátorství, teprve nedávno zahájeného v Praze, i s novými konzervačními prostředky, včetně odborné literatury.
      Celonárodní seminář konzervátorů v Brně jednoznačně potvrdil nutnost těchto setkání ke sjednocení jejich činnosti, k prohloubení práce Ústřední komise konzervátorů i krajských sekcí. Zdůraznil potřebu základní informovanosti prostřednictvím publikací o činnosti jednotlivých pracovišť, nových konzervačních prostředcích a pomůckách, o nových technologiích i poznatcích z výzkumů. Není pochyb o tom, že Ústřednímu muzeologickému kabinetu za pomoci pracovníků z jednotlivých institucí se podaří postupně všechny úkoly realizovat. Druhou důležitou akcí byla 6. konference o ochraně dřeva ve Zvolenu, kterou pořádal Dům techniky ČS VTS v Bratislavě a Státní dřevařský výzkumný ústav v Bratislavě. Tyto konference o ochraně dřeva jsou setkáním hlavně výzkumných pracovníků a zabývají se převážně ochranou dřeva v průmyslu. Díky velké iniciativě Státního dřevařského výzkumného ústavu v Bratislavě jsou na tyto konference zařazovány také přednášky, týkající se ochrany dřeva historických[/] objektů a lidové architektury. Některé impregnační prostředky, vyvinuté pořádajícím ústavem, jsou určeny právě k impregnaci těchto objektů. Konference se zúčastnili i pracovníci Státní památkové péče, státních ateliérů a muzejní pracovníci.
      Účast zástupců z osmi evropských zemí dala konferenci vysokou od[/]bornou úroveň. Setkání bylo organizačně velmi dobře připraveno včetně exkurze v n. p. Bučina Zvolen, za což patří organizátorům poděkování. Konference se vyznačovala mimořádnou pracovní aktivitou a byla velkým přínosem pro každého odborníka, který se jí zúčastnil. Vít Mynář[/]

FESTIVALY

Uničov 1983 [obsah]

Již tradiční 11. přehlídka dětských folklórních souborů Hané proběhla 22. května v severohanáckém Uničově. Jako pořádající instituce se na ní podílelo Okresní kulturní středisko Olomouc, SZK ROH Uničovských strojíren a Česky svaz družstevních rolníků. Autorka a režisérka Věra Haluzová se v pořadu, nazvaném "Vítej jaro líbezné", zaměřila na jarní dětské zvykosloví a s ním spojené hry, písně a tance.
      V úvodu děti přivítaly dr. A. Běhala a V. Hladkou a poděkovaly jim při příležitosti životních jubileí za práci, vykonanou pro dětské hanácké soubory. Vlastní program začal masopustem, který je vlastně už předzvěstí jara. v pásmu "Maškare dó" se Malý Mánes (Prostějov) pokusil přiblížit masopustní[/] veselí s různými maskami, tanci, hudbou a zpěvem. Masopustní "Slamák" zůstal na scéně a svými monology vytvářel spojovací článek mezi jednotlivými vystoupeními.
      Vlastní jaro začíná v dětském světě vynesením smrti a přinesením létéčka. Proto toto téma nemohlo chybět ani v uničovském pořadu. Do svého vystoupení si ho zpracovaly soubory Ječmínek Uničov a Zrníčko Holešov. Většina ze šestnácti účinkujících souborů se pak představila pásmy dětských jarních her u rybníka, na trávě, na pastvě či v jiné podobě. Přirozené vyznění celého pořadu a patřičnou gradaci vytvořilo "Honění krále" (Olešnica Doloplazy) a "Královničky" v podání LŠU Prostějov.
      Uvážíme-li značné množství vystupujících souborů, jejichž nacvičená pásma nebylo možno nějak zásadně upravovat, podařilo se autorce

128

pořadu V. Haluzové vhodně voleným průvodním slovem i scénou a rekvizitami spojit jednotlivá vystoupení do uzavřeného přirozeného celku. Kromě některých nedostatků v krojovém oblečení dětí se v pořadu neprojevily žádné závažnější problémy takže můžeme uničovskou přehlídku dětských hanáckých souborů považovat za úspěšnou. Miroslav Válka

"Kraj beze stínu" 1983 [obsah]

V sobotu 11. června se uskutečnil v Krumvíři osmý ročník národopisných slavností "Kraj beze stínu", který prezentuje folklór hanácko-slovácké oblasti. Odpolední pořad, jemuž předcházel průvod účinkujících obcí, patřil dětským souborům. Autorka Ludmila Požárová jej nazvala "Jaro", jarní tematika prolínala celým pořadem. v první části vystoupil místní soubor Pantlička s vítáním slunce a ptáků a předvedl zajímavé tematické pásmo z řehořských obchůzek. Soubor z Velkých Bílovic se zaměřil na jarní dětské hry, z nichž zaujala zvláště taneční hra Sil Petr proso. v druhé části předvedl soubor Komíňáček z Brna předvelikonoční obchůzky ("Chození ze smrťó") , s podobnou tematikou vystoupil i soubor Ždáničánek ze Ždánic, dále jsme viděli velikonoční zvyky v podání souboru z Velkých Bílovic a jarní hry dětí ze souborů Velké Pavlovice a "Líšňáček" z Líšně. Třetí část pořadu byla věnována dět[/]


Vystoupení souboru "Komíňáček" z Brna na národopisných slavnostech v Krumvíři 1983.
Foto J. Uherka.

skému folklóru jarního a přechodného letního cyklu. Diváky zaujaly chlapecké hry souboru Palavánek z Dolních Věstonic, scénicky komponované a pečlivě připravené pásmo "A já mám koníčka" souboru Travnička z Podivína, "Králky" se starobylými písněmi, vybranými zřejmě z písňových sbírek, ve zpraco[/]vání souboru Komíňáček z Brna. v závěru pořadu vystoupil Palavánek s méně známou variantou královniček z Rakvic. Dětský pořad krumvířských slavností Ize považovat za velmi zdařilý, což s uspokojením ocenilo i plné hlediště místního amfiteátru.
      Naproti tomu večerní pořad do[/]

129

spělých nebyl tak početně obsazen návštěvníky, máme-li začít jeho hodnocení od divácké složky. Ale i zde bylo mnoho, co stálo za shlédnutí. Měl název "Dyž sem já šel na hody" a autoři Zlatislava Krůzová a Miroslav Jestřabík jej koncipovali jako průřez dvou hodových dnů na hanáckém Slovácku. Toto náznakové členění přispělo ke stylizaci i jisté nevyváženosti obou částí, z nichž druhá byla sice časově kratší, ale programově méně ucelenější a rozvleklejší.
      Úvodem pořadu vystoupil trochu neorganicky soubor z Dolních Věstonic s pásmem slováckého folklóru. v dalším sledu pořadu se uplatnily předhodové zvyklosti: volení stárků, stavění máje, pečení koláčů a předhodový úklid, které předvedly soubory z Klobouk, Krumvíře a Kobylí. Nejpestřejší a scénicky nejživější část představovala vlastní hodová zábava, symbolický hodový průvod, zavádka pod májí, příjezd přespolních, kde se kromě uváděných souborů představily skupiny z Velkých Pavlovic, Velkých Bílovic a host pořadu, soubor z Líšně. Jako jediný používal playbackového doprovodu, což nevyznělo příliš příznivě ani přesvědčivě. Repertoár líšeňských tanců tvoří však zajímavou tematickou skupinu a jejich provedení bylo po technické stránce dobře nastudováno. v závěru první části odezněla dvě pěkná sóla, dívčí Kobylská dědina a mužské Ej, vínečko ryzlinkový. v druhé částí byla solidně provede[/]na volba starých stárků v podání krumvířských mužů. Dále zde vystoupil soubor z Dolních Věstonic.
      Z hlediska odborného lze ocenit úsilí místních organizátorů o zachování původní myšlenky slavností na důslednou a cílevědomou prezentaci folklóru tohoto kraje. Tento ráz byl letos doplněn přítomností souborů z novoosídleneckých obcí jižní Moravy, což však neznamená změnu orientace na folklór břeclavského okresu jako takového. Tyto obce systematicky rozvíjejí a pěstují folklórní projevy různých regionů Slovácka, jak jej zastupují noví osídlenci. To lze označit za velmi příznivý jev, svědčící o kulturní aktivitě těchto oblastí. z hlediska diváckého jde snad o zpestření programové skladby, jak dosvědčoval i ohlas krumvířského pořadu. Se zařazováním tohoto druhu folklóru se však budou muset pořadatelé každé podobné akce vypořádat vhodným a odpovídajícím způsobem. Je zcela zřejmé, že i těmto souborům je nutno dát náležité pole působnosti a odpovídající způsob prezentace, aby neúčinkovaly jen při významných výročích roku či podobných akcích. v této souvislostí se nabízí vhodné objektivní řešení, totiž myšlenka samostatných tematických slavností a přehlídek folklórních souborů, které působí v novoosídleneckých oblastech, a to v podmínkách jižní Moravy i v širších souvislostech.
      Dojem z festivalu "Kraj beze stínu" byl příznivý. Drobné nedo[/]statky programové skladby, které se vyskytovaly u večerního pořadu, nemohly narušit celkové vyznění krumvířských slavností. Na druhé straně nutno ocenit organizační zajištění celé akce. Jiří Pajer

Janošíkove dni 1983 [obsah]

Již po jedenadvacáté se v přírodním amfiteátru ve Vrátné dolině a z části též v Terchové konaly ve dnech 24.-26. června 1983 "Janošíkove dni", pořádané na bázi folklórních slavností okresu Žilina. Specifickým posláním tohoto festivalu, jak uvádí v programovém sborníčku předseda programové rady Marián Prievozník, je "návrat k pravej janošíkovskej tradícii so zámerom jej oživenia a systematického uvádzania", současně s prezentací skutečných nositelů folklórních tradic.
      Jedinou páteční kulturní akcí bylo otevření výstavy "Krása v drôte zakliata" v klubu ZSM v Terchové, připravená Povážským muzeem v Žilině a věnovaná již zaniklému drotárskému řemeslu, jeho artefaktům užitkového i uměleckého charakteru.
      Sobotní pořady byly zahájeny v dopoledních hodinách v kulturním domě v Terchové soutěžní přehlídkou malých lidových hudeb a soutěží všestrannosti jednotlivců s názvem "Hrám - spievam - tancujem". v režii Lubomíry Klin

130


Malí hudci z Terchové na "Janošíkových dnech" ve Vrátné dolině 1983.
Foto J. Jilík.

cové se představily hudecké muziky z Terchové, Lutíše, Dolnej Tižiny, Ďurčiny, Novej Bystrice, Belej, Horného i Dolného Vadičova a jednotlivci, především sólisté ze souborů Slovenár, Rozsutec, Stavbár a Terchová.
      V podvečerních hodinách se festival přesunul do přírodního amfiteátru ve Vrátné dolině, kde byl zahájen uvítacím pořadem "Čo dolina, iná pieseň" (autor Rudolf Patrnčiak ), jehož jediným aktérem byla padesátičlenná vesnická skupina z Terchové. Následovalo[/] veřejné vyhodnocení dopoledních soutěží a tradiční pořad "Okienko jubilanta" (autorka Alžbeta Lalková ), ve kterém se představiti pětadvacetiletí jubilanti - vesnická folklórní skupina Petrovičan z Petrovic a soubor Jedlovina z Kysuckého Nového Mesta.
      Kolem jedenadvacáté hodiny zahájený pořad "Janošíkovská tradícia v speve a tanci" (autoři Vladimír Urban a Rudolf Patrnčiak ) se jako jediný názvem, ale především svým obsahem, obracel k janošíkovskému mýtu a umě[/]lecky velmi přesvědčivě odhaloval jeho sepětí s lidovým prostředím. Jeho autorům se podařilo vyhnout historizujícímu přístupu a vnější ilustraci, ke které samo téma svádí. Naopak zdařile využili ohlasů janošíkovské legendy v lidové tradici k vyjádření mravní síly, odvahy, vzdoru a hrdosti lidu, tedy vlastností, jichž je Janošík sám po staletí symbolem. Zdařilému záměru odpovídala i pevná dramaturgie a promyšlená režie. Zbojnické písně a tance Terchovanů, vyprávění pětaosmdesátiletého Alojza Chvasteka o Janošíkovi, to vše dokázalo přesvědčit diváka o tom, že se Janošíkovská legenda nemohla zrodit nikde jinde, než právě zde.
      Další večerní pořad "Fašiangy, fašiangy" (autoři opět Vladimír Urban a Rudolf Patrnčiak ) byl takřka dvouhodinovou přehlídkou masopustního zvykosloví v podání vesnických skupin. Na rozdíl od janošíkovského pořadu trpěl tento od poloviny rozvláčností, chyběla mu patřičná gradace. Autoři v dobré snaze uchovat dojem maximální autenticity omezili svoji tvůrčí účast pouze na vytvoření rámcové kompozice (začátek fašanků, dlouhé zimní večery, fašankové zábavy apod.) a tak byla vystoupení některých skupin poznamenána až přílišnou živelností a z ní pramenící nepřehledností, které byly tomuto zajímavému pořadu na újmu. Nutno ocenit především bohatství soustředěného materiálu a samozřejmě uchvacující spontaneitu, vnitřní

131

zanícení všech interpretů. v pořadu účinkovaly skupiny z Terchové, Belej, Lutíše, Dolnej Tižiny, Nededze, Fačkova, Ďurčinej a Povážského Chlmca.
      Nedělní slavnosti byly otevřeny v dopoledních hodinách kladením věnců k Památníku padlých v Terchové a vozovým průvodem krojových družin "Hore tiesňavami" (autoři Filip Komačka, Vincent Synák, Rudolf Patrnčiak ). Prvním pořadem v amfiteátru bylo "Okienko hostí", v němž předvedl pořad svatebního zvykosloví hostující soubor Vlčnovjan z Vlčnova v okrese Uherské Hradiště. Program dětských folklórních souborů, zpěváckých skupin a sólistů instrumentalistů "Na lúčke zelenej" (autorka Mária Kočišová ) ukázal bohaté zázemí, které maji dospělé skupiny a soubory v dětech. v pořadu vystoupily soubory a skupiny Stavbárik a Plamienok ze Žiliny, Belinka z Beléj, Malý Rozsutec z Terchové, Brodnianka z Brodna a Cibulníček ze Svinné.
      Hlavní a současně závěrečný pořad Janošíkových dní "Pod Rozsutcom žijem" (autorka Alžbeta Lalková ) byl reprezentativní přehlídkou zdejšího folklóru, ale i rozmanité škály forem, v nichž žije a je znovu zhodnocován generace mi velkých i malých zpěváků, tanečníků a hudců. Vedle vesnických skupin v něm dostaly výraznější prostor přední soubory regionu Stav!bár, Rozsutec a Jedlovina.
      Ve všech pořadech XXI. ročníku Janošíkových dní se odráželo to,[/] co je pro přístup k hudbě, písni, tanci v regionu příznačné, že totiž jsou přirozenou životní potřebou lidu, nikoliv jen více či méně zdařilou snahou o udržování či oživování lidových tradic. Logickým důsledkem je i ona "všestrannost" vepsaná do podtitulu sobotní soutěže. s mnoha účinkujícími jsme se setkávali současně jako s hudci, tanečníky i zpěváky, což platí nejen o dospělých, ale i o dětech. Tyto skutečnosti jsou předpokladem toho, že i příští ročníky Janošíkových dní budou jiskřivým setkáním s autentickým plnokrevným folklórem kraje pod Velkým Rozsutcem, v němž janošíkovská legenda žije jako krásný květ lidové poezie. Jiří Jilík

Schmalkalden 1983 [obsah]

Durynské městečko Schmalkalden, jež si dosud uchovalo architektonický půvab středověku, se stalo místem konání dvou významných akcí. Ve dnech 1.-3. července 1983 se zde uskutečnil II. folklórní festival NDR, na který ve dnech 4.-5. července navázalo mezinárodní kolokvium na téma "Folkloristické dědictví z oblasti života práce, jeho recepce v umělecké lidové tvořivosti a jeho začlenění do socialistické kultury slavností a oslav".
      Folklórní festival se konal go pěti letech a představilo se při něm mnoho souborů a skupin. Úvodní program "Jsou to staré písně, které[/] se v nás opět rodí" v pátek večer byl vytvořen způsobem, s jakým se u nás setkat už nemůžeme. Byl sestaven z volných bloků jednotlivých folklórních kolektivů, mezi nimiž byli oceňováni nejlepší pracovníci různých oborů. Upoutal materiál z Meklenburska, Dolní Lužice, Harzu a Durynska, výhrady je však nutno mít k jeho scénickému provedení, jež nebralo zcela zřetel na podstatu folklórní předlohy.
      V sobotu dopoledne ožilo v pravém smyslu slova celé městečko písní a tancem. Na malých náměstích a v ulicích byl uspořádán historický trh, vystupovaly zde vesnické skupiny, hrálo se lidové divadlo, kapely různých sestav od tradičních po zcela současné, hrající lidové písně v nejrozmanitějších úpravách. Zájemci se při nich mohli naučit nejen písně, ale i tance, dále se mohli seznámit s řadou řemesel a vůbec výrob, jež zde byly prezentovány atd. Vlastně se dá říci, že akce pořádané ve městě vyzněly lépe a spontánněji než pořady na scéně amfiteátru. Programy byly rozděleny zčásti podle etnografických regionů, přičemž pořady větší délky se konaly na pódiu, menší délky i různě ve městě či na vedlejších pódiích. Zájemci si mohli vybírat podle svého zájmu. Večerní pořad měl, stejně jako v pátek, vyloženě estrádní charakter. Za zmínku stojí "Estrádní program kraje Suhl" (pořad regionálního folklóru Durynska), dále pořad regionálního folklóru z Meklenburska

132

"Naše pobřeží - náš domov", pořad hudebního folklóru "Muzikanti, hrejte!" v podání kapely z Gery. v tento den se na zámku Wilhelmsburgu ve Schmalkaldenu uskutečnil program k výročí Martina Luthera "Buřič proti vůli", k němuž zde byla ostatně otevřena ještě výstava "Luther ve Schmalkaldenu". Z nedělních pořadů stojí za pozornost pokračování historického trhu, "Srbský svatební průvod" s navazujícím pořadem srbského souboru ze Slepa-Schleife a některá vystoupení ansámblů v ostatních typech estrádních programů. Ze všech zastoupených regionů NDR zanechaly nejpříznivější dojem soubory a skupiny z domácího Durynska, pak z Meklenburska, Harzu a Lužice.
      Paleta různých menších pořadů nejširšího pojetí byla opravdu bohatá. Uskutečnila se krojová přehlídka, různé soutěže, módní přehlídka, na níž byly předváděny modely s využitím lidových materiálů, technik a vzorů atd. Nejsilnější dojem ale zanechalo muzicírování a tanec, jež se provozovaly po celém městě za velkého zájmu a aktivního přispění obecenstva. Tuto část festivalu pořadatelům může závidět celá řada renomovaných evropských folklórních festivalů, naše nevyjímaje. Zde se můžeme učit. Je sice pravda, že k tomu neopakovatelnou kulisu vytvořilo svou architekturou město, v němž byla pro tato vystoupení a výuku lidových tanců využita snad všechna zákoutí, ale podstatné je, že tyto kapely vystu[/]povaly a aktivně muzicírovaly celé dny a noci zcela zdarma a dobrovolně, že je to zjevně bavilo a že měly ze své hry radost. Byli jsme překvapeni s jakou vehemencí se davy mladých lidí učily nejen lidové tance německé, ale i jiných národů. Působilo to silným dojmem, když celé náměstí tančilo při lidové či folkové muzice různé kalupy, dokonce trampské polky nebo tance s národním koloritem jako např. finský letkis a podobně. Stali jsme se svědky skutečně nenásilného, přirozeného včleňování tradice do socialistické současnosti. Přispěla k tomu také celková výzdoba města, v níž důležité místo zaujímaly obchodní výlohy s vystavenými etnografickými dokumenty ze sbírek různých německých národopisných muzeí.
      Mezinárodní kolokvium "Folkloristické dědictví z oblasti života práce, jeho recepce v umělecké lidové tvořivosti a jeho začlenění do socialistické kultury slavností a oslav" bylo pořádáno v rámci akce "Učíme se od přátel". Zahájil jej náměstek ministra kultury NDR Siegfried Wagner, který zdůraznil souvislost mezi materiální činností a mezilidskými vztahy a zabýval se sociálními funkcemi lidových obyčejů, u nichž položil důraz na pracovní obyčeje, které pomáhají upevňovat vztah k práci a jež by bylo třeba využít k obohacení současných obřadů. Zásadní referát Zvyky a obyčeje při využívání folklórního dědictví v NDR" před[/]nesl dr. Leichsenting. Podle něj je nutno hledat historické kořeny, zpracovávat je, stylizovat a rekonstruovat pro potřeby současného života. To, co je na scéně, nesmí však být v rozporu s prameny. Zabýval se také regionálními slavnostmi, poznatky z jejich pořádání v Meklenbursku a průběhu celostátního festivalu zájmové umělecké činnosti v NDR, jichž bylo využito při organizaci festivalu ve Schmalkaldenu. s řadou referátů potom vystoupili zahraniční účastníci. Příspěvek "Lidská práce věčné téma a inspirační zdroj lidové tvorby a nejvýznamnější motiv lidových oslav a obřadů" přednesla Vanda Jiřikovská z Třebíze. Jan Mikulski z Varšavy v referátě "Folklórní dědictví v oblasti pracovní kultury a jeho převzetí a zapojení do socialistické kultury" věnoval pozornost ideologickým aspektům nových svátků a využiti obyčejů v občanských obřadech. Jordanka Koceva ze Sofie si všimla postavení folklóru v pracovní činnosti staré bulharské vesnice. Významným příspěvkem "Současné formy a společenské funkce pracovních zvyků na Slovensku" se o celkové vyznění kolokvia zasloužil Milan Leščák z Bratislavy. János Tóth z Budapešti se v referátě "Lidová tradice a lidová hnutí v Maďarsku" zabýval vztahem tradičního a nového umění, hnutím domů lidového tance a domů her, jakož i výchovou a vzděláváním členů zájmové umělecké činnosti. Ninel Poli

133

ščuková z Moskvy v příspěvku "Odraz starých zvyků předrevolučního Ruska v současném životě" se zabývala cílevědomým procesem vytváření socialistických obřadů, Joan Meitoiu z Bukurešti zase vývojem folklórního hnutí v Rumunsku od vítězství socialistické revoluce. s praktickými poznatky z práce s folklórem pro potřeby souboru seznámil přítomné Ivan Veretnikov z Belgorodu. Daniel Luther z Bratislavy nazval svůj příspěvek "Pracovní obyčeje v programu vesnických folklórních skupin" a Jan Krist ze Strážnice "Folklórní dědictví a jeho prezentace na festivalech v Československu." z domácích se zmiňme především a referátu Beno Šołty z Budyšína, který se zabýval tradicemi Lužických Srbů, a o referátu Heide Münzové, jež si povšimla dějin a vývoje hudebního archivu v Berlíně a podílu jeho pracovníků na pomoci souborům a skupinám při přípravě vystoupení na scéně. Bohužel, na pořad jednání kolokvia se už nedostala další velká skupina referátů jak některých zahraničních, tak především domácích německých kolegů. Čas nevybyl ani na oficiální diskuzi. O to více se diskutovalo neformálně po celou dobu festivalu a kolokvia. Důležité je, že výsledky jednání budou i se všemi referáty publikovány formou sborníku, takže žádný z podnětů by neměl zapadnout. Jan Krist[/]

Smotra folklora - Zagreb 1963 [obsah]

Ve dnech 24.-.27. července 1983 se konal v Záhřebu 18. ročník festivalu Smotra folklora. Mimo čtyřiceti domácích jihoslovanských souborů a skupin se zde představily i soubory z Československa, Rakouska, Řecka, Itálie, Maďarska, Norska, Spojených států amerických, Španělska a Turecka. Československo zastupoval slovácký soubor Lúčka Osvětové besedy v Kudlovicích z okresu Uherské Hradiště.
      První den se všechny zúčastněné kolektivy představily početnému publiku průvodem městem na náměstí Republiky, kde bylo pro představení souborů postaveno velké pódium. Jinak po všechny dny probíhala vystoupení současně na několika místech: na Jezuitském náměstí, na Květinovém náměstí, v Koncertní dvoraně Vatroslava Lisinského. Zde soubory vystupovaly ve dvacetiminutových pásmech. Dále zajížděly k vystoupení do závodů a městeček v okolí, kde měly samostatné velké programy.
      Důraz byl vždy položen na typický regionální folklórní projev a na krojovou čistotu. Oproti československým festivalům měl tento formu prosté přehlídky, nesetkáme se s monotematicky pojatým společným pořadem. I večerní vystoupení v Koncertní dvoraně měla takovýto charakter. Představily se v nich vždy domácí skupiny a v závěru dva zahraniční kolektivy. Protože se současně vystupovalo na něko[/]lika pódiích, nebylo možno, aby zájemce shlédl všechny soubory a skupiny. Celkový dojem z festivalu je přesto velmi dobrý, protože jihoslovanské folklórní skupiny předváděly svůj program bez větších scénických úprav a diváci tak měli možnost jej poznat takřka v autentické podobě. Zahraniční kolektivy měly svá čísla více stylizovaná, na diváky působily hlavně svou atraktivností. Potěšující je, že československý soubor Lúčka z Kudlovic zde patřil k nejlepším a že byl srdečně přijat na všech svých vystoupeních jak odborníky, tak diváky. Ukázalo se opětovně, že není třeba, aby si soubor pro cestu do zahraničí připravoval nějaká "atraktivní" čísla z vybraných a osvědčených regionů, ale že vystačí bohatě i se svým repertoárem z místa svého působiště. Dá ta samozřejmě více námahy. Soubor Lúčka upoutal vedle zpěvu mužského sboru a hry cimbálové muziky především provedením tanců bílovská sedlcká a častkovská sedlcká, tedy tanci ze svého působiště. A tuto cestu je možno doporučit k následování i některým renomovaným souborům. Jan Krist

134

NA POMOC SOUBORŮM

S Josefem Režným o roli kritiky v praxi jihočeských souborů [obsah]

Rozmlouvá Dušan Holý
      V bodech o našem hostu: Narozen 2. 2. 1924 ve Strakonicích - 1935-43 gymnázium ve Strakonicích - k odborné činnosti folkloristické se dopracoval vlastním úsilím; teprve později (1952-54) prošel odborným školením v kursech, jež pořádal někdejší Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti, Praha - Zaměstnání: 1945-50 úředník národní pojišťovny - 1951-53 pomocný dělník v továrně ČZ - 1953-55 učitel hudební výchovy na osmileté střední škole ve Strakonicích (žákovský orchestr, pěvecký a taneční soubor) - 1955-70 vedoucí okresní poradny LUT v místním Domě osvěty; po reorganizaci této instituce metodikem pro hudbu, zpěv, tanec a loutkové divodlo; současně 1958-64 učitel hry na dudy v rámci hudebních kursů Osvětové besedy, později Domu kultury ROH - Od r. 1971 vedoucí Městského muzea ve Volyni; současně 1971-74 externí učitel hry na dudy na LŠU ve Volyni - Hudební průprava, nástroje, souborová, odborná a organizátorská činnost: 1933-39 se učil na housle u Karla Majera (žák O. Ševčíka, dlouholetý člen Píseckého kvarteta, sbormistr[/] a dirigent Zvonu), později též na violu a kontrabas - 1940-45 se uplatňoval jako muzikant ve studentském orchestru a ve smyčcovém kvartetu - Od r. 1943 kontrabasista ve strakonické dudácké kapele - 1949-52 sbormistr mužského sboru Palla ČZ ve Strakonicích (dělnický mužský sbor založený 1922) 1949 se ujal vedení místní Národopisné skupiny ČSM závodu ČZ a r. 1950 uskutečnil její reorganizaci v Prácheňský soubor lidových písní a tanců, v němž pracoval jako umělecký vedoucí, choreograf, sbormistr, vedoucí dudácké hudby, jako první dudák, violista, popřípadě kontrabasista - Hru na dudy si osvojil v r. 1951 a tento "ze Strakonic dudáček Švandovic" patří od té doby k našim předním dudákům; spolu s Jindřichem Jindrákem (pozdějším barytonistou Národního divadla v Praze) vytvořil dudácké duo, které r. 1953 v náročné soutěži různých lidových nástrojů bylo poctěno na IV. Mezinárodním festivalu demokratické mládeže a studentstva v Bukurešti čestným uznáním - 1957 získal za hru na dudy 1. cenu v celostátní soutěži ROH v Hradci Králové - Napsal množství úprav lidových písní z nichž některé vyšly též tiskem (ÚDLUT 1956, 1958, 1970) - 1955-70 člen okresních, krajských a celostátních[/] porot soutěží LUT a ZUČ - 1955-61 organizátor Jihočeských slavností písní a tanců ve Strakonicích 1955-61 člen a později předseda Ústředního poradního sboru pro lidovou hudbu a zpěv ÚDLUT 1967-69 vedoucí programové rady Mezinárodního dudáckého festivalu ve Strakonicích - 1969-70 člen hudebně folkloristické sekce ÚDLUT (nyní ÚKVČ) - Od r. 1976 předseda Jihočeského krajského poradního sboru pro soubory lidových písní a tanců - Dlouholetý spolupracovník ÚEF ČSAV v Praze - Spolupráce s rozhlasem, televizí a filmem - Výběr z publikační činnosti: Kromě řady příspěvků o Prácheňském souboru, o práci souborů lidových písní a tanců v jižních Čechách, o jihočeských sběratelích lidových písní, hudebnících, dále studií v NA 1977 aj. viz zejména: Lidové hudební nástroje v Čechách. Praha 1975, rotaprint ÚKVČ; Dudy a dudáci. Katalog k mezinárodní výstavě dud. Městské muzeum Volyně, 1978; Lidoví zpěváci na Prácheňsku. Sborník lidových písní z Prácheňska. Panton, Praha 1979; Jihočeské tance I, II. (Spolu se Z. Soukupovou, H. Laudovou a L. Soukupem.) Krajské kulturní středisko České Budějovice 1979, 1980; Škola hry na české dudy I. II. Krajské kulturní středisko České Budějovice a ÚKVČ Praha 1981.

135


      Pepíčku, jestlipak vzpomínáš, kde a kdy jsme se spolu viděli poprvé? - Nevíš? Bylo to v roce 1950 na ústředním kole soutěže tvořivosti mládeže v Brně.
      Tys tam byl, vážně, taky? Na tu soutěž já totiž hrozně rád vzpomínám, protože pro mne znamenala první velkou lekci a základní poučení. Byli jsme tam se začínajícím Prácheňským souborem, jehož jsem byl tehdy uměleckým vedoucím. Brno - to byla zkouška zralosti souboru, byla to maturita, kterou jsme sice absolvovali s několika nedostatečnými, ale po níž nastal obrat v celé naší další práci.
      Čím to bylo dáno? Co vlastně ten obrat způsobilo?
      V porotě byla tehdy řada odborníků, jejichž konkrétní kritické připomínky a dobré rady jsme doslova hltali, zejména když promluvil profesor Karel Plicka. Říkal nám asi toto: "Mladí přátelé, jděte mezi lidi do terénu, jděte na venkov s otevřenýma očima, ušima a hlavně s otevřeným srdcem. Poslouchejte, dívejte se a budete překvapeni. Najdete jistě i ve vašem kraji ještě mnohé písně v živé tradici, poznáte, jak je lidé u vás zpívají, najdete snad i pamětníky tanců, pochopíte atmosféru lidového umění svého kraje a začnete chápat, jak s tímto vzácným odkazem minulých generací asi pracovat. Sbírejte, vybírejte a hledejte správnou formu interpretace. Nevzdávejte se! Uvidíte, že vám to přinese mnoho radosti, užitečného poznání a úspěš[/]


Josef Režný se zpěvákem Karlem Járou z Virtu. Foto A. Bílý, 1953.

nější perspektivu." - Vstali jsme tentokrát před hledištěm zaplněným účastníky soutěže (a snad i diváky) a s neskrývanou úctou a vděčností jsme poděkovali porotě za hodnocení, poučení a neocenitelné rady. Potlesk, který následoval, nás zprvu polekal, ale pak nás těšil více, než potlesk po vlastním vystoupení. z dnešního pohledu to byla drzost, že jsme tam tenkrát jeli. Byla to však drzost, která přinesla požehná[/]ní v podobě nekompromisní, ale především velmi podnětné kritiky.
      A tak by se jedině měla konstruktivní kritika přijímat a ne se hned urážet za každou připomínku, anebo být otrlý vůči všem dobře míněným radám! Bohužel, stává se to a dosti často.
      Pochopili jsme, že musíme mnoha prostudovat, poznat, že se musíme rozjíždět do terénu a pokusit se zde i o vlastní sběry.

136


      Chopil ses toho s płnou vervou a výsledky se neprojevily pouze v souborové praxi. Dovedl jsi z toho vytěžit také pro svou činnost publikační, jejíž rozsah i kvalita zahanbí leckterého graduovaného národopisce.
      Nepřeháněj.
      Nepřeháním ani v nejmenším. Komu čest, tomu čest!
      Plickova slova se mi hluboce vryla do paměti a ještě téhož roku jsem začal s výjezdy do terénu. A vzpomínky na všechny ty informátory, u nichž jsem zapisoval, patří dnes k mým nejkrásnějším a nejmilejším. Tak třeba dědeček Járů z Virtu: Narodil se v roce 1859 a sešel jsem se s ním poprvé 18. září 1950, tedy těsně po brněnské sou[/]těži. Byl to neobyčejně moudrý člověk. Neměl například rád lidi, kteří se vynášeli. Říkával o nich: "Je to taková chudá pejcha. Já řikám, že se má natahávat, než jak se může přikrejt!" Jednou, když jsem za ním přijel, ležel v posteli a postonával; to už mu táhlo na šestadevadesátý rok. Dělal jakože spí, ale jakmile domácí odešli ze světnice, mrkl na mne a povídal: "Hale šahněte mi tůle pod polštář, mam tam medicínu!" Nahmatal jsem láhev. Byla to pálenka. Děda v tu ránu seděl na posteli, spiklenecky se usmíval a pobízel mne, abych se napil: "Lepší zaživa kapka, nežli po smrti celá várka." s chutí si přihnul a začal si zpívat Skleničko ty skleněná... A po písničce dodal:[/] "Nejčko sme se napili, zejtra začnem znova."
      Kolika let že se dožil?
      Narodil se 1859 a zemřel v roce 1955, takže šestadevadesáti. A to ještě dva roky předtím utrpěl poměrně těžký úraz při pasení krav. Kravička ho povalila a on byl s bolestivými pohmožděninami dopraven do nemocnice. Ale stařík odtud hned příští den utekl a belhal se tři kilometry pěšky domů. v nemocnici z toho byl samozřejmě poprask a když ho našli doma, vysvětloval prý s odzbrojujícím úsměvem: "Cožpak můžu ležet ve špitále, když má přijít ten dudák Režný a já mu slíbil další písničky?"
      To byl ale odpovědný přístup k věci! I ty jeho rady do života musí byt zřejmě dostatečně účinné, když se dožil tak vysokého věku. Jakže to říkal? "Nejčko sme se napili, zejtra...? Lepší zaživa kapka, nežli..." Musíme ty dobré zkušenosti přenášet dál! - Vzpomeňme však ještě na někoho jiného, třeba zase na některého z tanečníků.
     
Snad nejstarším mým informátorem o lidových tancích byla babička Anna Koubková v Novosedlech. Narodila se 1862. Jednou jsme za ní zajeli s rozhlasovým natáčecím vozem. Zatímco já jsem si s babičkou vyprávěl, pracovníci českobudějovického rozhlasu natáhli kabel, dali mi do ruky mikrofon a odešli do vozu. Babičce bylo zprvu divné, co to pořád držím v ruce: "Voni ty páni už vodešli? Že nedali pozdravení? A co to máte furt v tej

137

ruce za bambuli?" "To nic, babičko," uklidňoval jsem ji, "to tady ty páni zapomněli, ale voni ještě přídou se rozloučit. Mohla byste si zatím vzpomenout na nějakou veselou nebo rozpustilou písničku?" Babička se zamyslela a pak se začala usmívat: "No jó, to zpívala nebožka Kačena Barborková v Novosedých v hospodě dycky jednu takovou; vona si stoupla s půllitrem před muziku, všecko mušelo kušovat a vona měla sólo." A babička se dala zpívat A vy páni muzikanti...
      Tak si tu písničku zazpívejme hezky spolu a třeba i se čtenáři; však na to ji zde také notujeme. - Je to jedna kůže! Vy Čechové, žádní mravokárci u vás nic nezmohli, ani nezmohou! (Že je to tak. Jeníku z Bratřic a Zdeňku Bláho.) No, ale pojďme konečně k jihočeským souborům.
      Většina jihočeských souborů nemá již příležitost navázat na živou autentickou lidovou muziku, ani na někdejší proslulou lidovou zpěvnost. Tím více potřebují pro svoji práci - a v budoucnosti to bude ještě naléhavější - dostatek publikovaného materiálu.
      Tvůj podíl na vydání Prácheňského zpěvníku Josefa Jandy (Supraphon 1983) je dokladem, že to ani na chvíli nespouštíš ze zřetele.
      Jinak se - aspoň v naší oblasti - projevuje zmlkání zpěvu v rodinách a nedostatečnost aktivního zpěvu ve školní výchově. Stoupá počet mladých lidí muzikálně zanedbaných, zakomplexovaných, kte[/]

ří se stydí nealkoholizovaně aktivně pěvecky projevit. Nejsou většinou schopní ani spontánního, radostného a uvolněného tanečního projevu. Většina jihočeských souborů se s tímto faktem setkává a musí vynakládat velké úsilí o získání mladého člověka a jeho přetavení ve schopného a platného člena souboru. První krůčky jsou mnohdy vratké a trvá nějaký čas, než se například muzikantské novorozeně dokáže postavit na vlastni nohy a naučí se chodit. Ale je tu paralela s lidským mládětem: každý nový pokus a pohyb je přijímán s nadšením a radostí celé rodiny - souboru. Záleží pak na správné a cílevědomé výchově v rodině, zda se muzikant nebo celá muzika vyvine v dospělého a plat[/]ného člena, zda je v rodině více méně hostem, anebo se stane uznávanou hlavou rodiny.
      To je pěkně řečeno. Mnohem důležitější však je, že se u vás podle těchto slov zřejmě skutečně postupuje. Dokazují to některé výsledky: většina jihočeských souborů si jak známo - postupně dokázala vytvořit vlastní muziku.
      A z toho mám právě tu největší radost. Vždyť nejeden soubor začínal při magnetofonu nebo gramofonu a byli jsme rádi, že vůbec začal - ať už to bylo v pohraničním Frymburku, nebo ve vnitrozemí. Dnes máme v kraji několik souborů s dobrou vlastní převážně dudáckou muzikou, a to je slibné pro další vývoj navzdory tomu, že v jižních Čechách výchova muzikantské

138

ho dorostu se vztahem k folklórnímu muzicírování stále pokulhává za zájmem o ekonomicky atraktivnější uplatňování v jiných hudebních žánrech. Trpělivý přístup k souborům se však nakonec vyplácí. Ještě se Zorkou Soukupovou a nyní většinou s Evou a Radkem Rejškovými jsme vždy byli vedeni snahou souborům pomáhat při všech setkáních, se[/]minářích a v tomto duchu i při hodnocení práce dvouletých období. Odměnou nám je stabilizace většiny souborů.
      Jak asi při těch hodnoceních postupujete?
      Zhruba stejně jako někdejší "brněnská" porota, o níž jsem se zmínil na začátku. Prospěšnost kritiky, přátelského rozhovoru a rozboru je[/] nedocenitelná! v tomto směru se snažíme ovlivňovat průběh soutěží a přehlídek v našem kraji a mám dojem, že to naše soubory takto také přijímají a chápou. v porotách nás vždy velice těší, když se hodnocení stává podnětnou pracovní poradou nad výsledkem práce dvouletého období. v našem kraji se totiž konají přehlídky souborů písní

139

a tanců vždy po dvou letech. Mezidobí je věnováno metodickým kontaktům, seminářům, studiu a přípravě nového repertoáru, pracovním setkáním atd.
      Děkuji za shrnutí těchto zkušeností a na závěr dovol ještě jednu otázku: s jakým zájmem se setkala tvá Škola hry na české dudy?
      Pokud jde o dudáckou školu, musím se přiznat, že se těším z toho, podnítila-li zájem o stavbu vlastního nástroje. Podle technických nákresů a poznámek si začalo stavět svůj nástroj několik nadšenců u nás, ale co je překvapující i v NDR, NSR, v Anglii a snad i jinde. Nejvíc si píší o školu z NDR, kde se zájem o tuto publikaci šíří současně se silným hnutím v oblasti revivalizace dudácké hudby, jehož zárodky jsou v inspiracích a kontaktech se zájemci při dudáckých festivalech ve Strakonicích asi od roku 1976. Byl jsem u toho, když se zrodilo nadšení pro dudy u několika tehdejších berlínských studentů, kteří pak za mnou jezdili, popřípadě korespondovali se mnou o svých plánech. Rodily se zárodky toho, co lze dnes považovat za reálnou velkou vlnu zájmu o rozvoj dudácké hudby nejrůznějších modifikací v rámci již oficiálního uznání a s reálnými plá-ny do nejbližších let. Je v tom kousek takové neformální internacionální muzikantské pomoci a v tom je ten půvab.


      Tož takový je Josef Režný. Po té, co zapisoval u dědečka Járů se -

140

jak dokazují fotografie - mnoho změnilo. Jedno však přece ne: zůstala touha odvést pro jižní Čechy co nejvíce dobré práce. Jeho rukopisná sbírka z Prácheňska a Pošumaví obsahuje přes 1000 zápisů písní, přes 50 tanců, záznamy pověstí, pověr, popisy lidových zvyků. Výzkumem a dokumentací dudáckých tradic a dudáků na Prácheňsku se podařilo shromáždit unikátní materiál o osudech více než sta dudáků. Záznamy vyprávění[/] pamětníků - muzikantů "světáků a cirkusáků", studium archívních pramenů, fotodokumentace, notové zápisy hry některých dudáků, výsledky mnohaletého studia hudebních nástrojů, loutkářských tradic - to vše je zahrnuto v dokončených rukopisech, které čekají na ediční příležitosti...
      K tvým šedesátinám ti přejeme, Pepíčku, aby ses určitě dočkal jejich vydání!
[/]

VÝMĚNA

Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1983 [obsah]



      BULHARSKO

      Sofia

     
Bălgarska etnografija VIII, 1983, 1 - 3, Sofija 1983 (Bălgarska Akademija na Naukite, Biblioteka)

      Bălgarski folklor IX, 1983, 1 - 4, Sofija 1983 (Bălgarska Akademija na Naukite, Biblioteka)

      Etnografija na Bălgarija, tom II., Izdatelstvo na Bălgarskata Akademija na Naukite, Sofija 1983 (Bălgarska Akademija na Naukite, Biblioteka)

      Janakijeva, Tatjana: Petăr Dinekov, Izdatelstvo na Bălgarskata Akademija na Naukite, Sofija 1982 (Bălgarska Akademija na Naukite, Biblioteka)[/]

     

      DÁNSKO

      Kodaň

     
Folk og Kultur, Ârbog for Dansk Etnologi og Folkemindevidenskab 1983, Kobenhavn 1983 (Nationalmuseet)

      MtM Meddelelser til Medlemmerne, Udgivet af Foreningen Danmarks Folkeminder, VIII, 1982, 2, 3; IX, 1983, 1,2, Kobenhavn 1982, 1983 (Nationalmuseet)

     

      FINSKO

      Âbo

     
Budkavlen 61, 1982, Âbo 1982 (Âba Akademi, Etnologiska Institution nen)

     

      Helsinky

     
Ahlquist, Anders: The Early Irish Linguist, Commentationes Humanarum Litterarum 73, 1982, Hel[/]sinki 1982 (Societas Scientiarum Fennica)

      Galit Hasan - Roxem: Proverbs inIsraeli Folk Narratives: a Structural Semantic Analysis, FF Communications, Vol. XCVIIs, No. 232, Helsinki 1982 (Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange des Publications Scientifiques)

      Haring, Lee: Malagy Tale Index, FF Communications Vol. XCVIII, No. 231, Helsinki 1982 (Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange des Publications Scientifiques)

      Krogerus, Gunvor: Bezeichnungen für Frauenkopfbedeckungen und Kopfschmuck im Mittelniederdeutschen, Commentationes Humanarum Litterarum 72, 1982, Helsinki 1982 (Societas Scientiarum Fennica)

      Nenola-Kallio, Aili: Studies in In-grian Laments, FF Communications No. 234, Helsinki 1982 (Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange des Publications Scientifiques)

      Siikala, Jukka: Cult and Conflict in Tropical Polynesia, FF Communications, No. 233, Helsinki 1982 (Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange des Publications Scientifiques)

     

      Turku

     
Manila-Lahtinen, Lotta: Tivoliyh-teisö sariola, Turku 1983 (Turun yliopiston kansatieteen laitoksen)

      Vehmas, Jukka: Sytyttävät sävelet, Tutkimus Laitilan torvisoittokunnista ennen toista maailmansotaa,[//] Turku 1983 (Turun yliopiston kansatieteen laitoksen)

      Vilppo, Marja-Liisa: Nokian työväenasutus 1868-1939, Turku 1983 (Institut of Ethnology University of Turku)

     

      FRANCIE

      Rennes

     
Le mariage en Bretagne, Association Buhez-Rennes 1980 (Musée de bretagne)

     

      JUGOSLÁVIE

      Daruvar

     
Jednota, orgán Svazu Čechů a Slováků v SR Chorvatsku, roč. 38, 1983, 1-50, Daruvar 1983 (Novinsko izdavačka ustanova "Jednota")

     

      Nový Sad

     
Bosić, Mila: Ribarske sirave i alaši u Vojvodini, Novi Sad 1982 (Vojvodjanski muzej)

      Rad Vojvodjanskih muzeja 27, 1981, Novi Sad 1981 (Vojvodjanski muzej)

     

      Sarajevo

     
Glasnik Zemaljskog muzeja Bosne i Hercegovine u Sarajevu, Ethnologija, nova serija, XXXV/XXXVI, 1980/81, Sarajevo 1981 (Zemaljski muzej Bosne i Hercegovine u Sarajevu)

     

      Skopje

     
Jakoski, Voislav: Baladite i baladnite motivi vo makedonskata i vo albanskata narodna pesna, Biblio[/]teka na spisanieto "Makedonski folklor" 10, Skopje 1980 (Institut za folklor)

      Jakoski, Voislav: Folklorot vo makedonskata drama, Posebni izdanija, kniga 10, Skopje 1983 (lnstitut za folklor)

      Karovski, Lazo: Klasifikacija na makedonskata narodna pesna, Biblioteka na spisanieto "Makedonski folklor" 11, Skopje 1981 (Institut za folklor)

      Kitevski, Marko: Vodičarski običai, veruvanja u pesni od Debarca (Ochridsko), Biblioteka na spisanieto "Makedonski folklor" 12, Skopje 1982 (Institut za folklor)

      Makedonski folklor XIII, 1980, 26; XV, 1982, 27-28; XV, 1982, 2930; XVI, 1983, 31; Skopje 1980, 1981, 1982, 1983 (Institut za folklor)

      Makedonski narodni chumoristično satirični pesni, Makedonsko narodno tvoreštvo, Narodni pesni, kniga 4, Skopje 1982 (Institut za folklor)

      Organdžieva, Cvetanka: Karakteristikite na epskite pesni na makedonskite-muslimani od Delčevsko (Pijanec), Biblioteka na spisanieto "Makedonski folklor", 9, Skopje 1981 (Institut za folklor)

      Popvasileva, Aleksandra: Tipološko podreduvanje na prikazite od zbopnikot na Lavrov-Polivka, Biblioteka na spisanieto "Makedonski folklor" 13, Skopje 1983 (lnstitut za folklor)

      30 godini Institut za folklor "Mar[/]

      ko Cepenkov", Skopje 1980 (Institut za folklor)

      Vražinovski, Taras: Socijalno klasnite odnosi vo makedonskite narodni prikazni, Prosebni izdanija, kniga 9, Skopje 1982 (Institut za folklor)

     

      Škofja Loka

     
Loški razgledi 29, 1982, Škofja Loka 1982 (Muzejsko družstvo)

     

      Tuzla

     
Članci i grada za kulturnu istoriju istočne Bosne XIV, Tuzla 1982 (Muzej istočne Bosne)

     

      Záhřeb

     
Narodna umjetnost, 19, 1982, Zagreb 1982 (Zavod za istraživanje folklora Instituta za filologiju i folkloristiku, prije: Institut za narodnu umjetnost)

     

      MAĎARSKO

     

      Budapešť

     
Néprajzi Értesítő, A Néprajzi Múzeum Évkőnyve, LXI, 1979, Budapest 1982 (Néprajzi Múzeum Kőnyvtára)

      Néprajzi Kőzlemények XXVI, 1983, Budapest 1983 (Néprajzi Múzeum Kőnyvtára)

     

      Jager

     
Magyarországi végvárak a XVI-XVII. században, Studia Agriensis 3, Eger 1983 (Dovbó István Vármúzeum)[//]

     

      Szentendre

     
Vankóné Dudás Juli: Falum Galgamácsa, Studia Comitatensia 12, Szentendre 1983 (Ferenczy Múzeum)

     

      NDR

      Berlín

     
Jahrbuch für Volkskunde und Kulturgeschichte, Band 26 (Neue Folge Band 11), Jahrgang 1983, Berlin 1983 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Zentralinstitut für Geschichte)

     

      Budyšín

     
Lětopis, Jahresschrift des Instituts für sorbische Volksforschung, Reihe C - Volkskunde, Nr. 26, Bautzen 1983 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Institut für sorbische Volksforschung beim Zentralinstitut für Geschichte)

      Schneider, Erich-Balke, Lothar: Die Tracht der Sorben um Hoyerswerda. Sorbische Volk trachten, 3. Band, Bautzen 1983 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Institut für sorbische Volksforchung beim Zentralinstitut für Geschichte)

     

      NSR

      Brémy

     
Mitteilungen, Verein für Niedersächsisches Volkstum e V.Bremem, 58. Jahrgang, Frühjahr 1983, Heft 111, Bremen 1983 (Verein für Niedersächsisches Volkstum e. V. Bremen)

     

      POLSKO

      Białystok

     
Musianowicz, Krystyna: Drohiczyn cd VI do XIII wieku, Pojezierze Olsztyn - Białystok 1982 (Mu Lud, Organ Polskiego Towarzystwa

      Rocznik Białostocki, XIV, XV, Warszawa 1981 (Muzeum Okręgowe w Białymstoku)

      The Balts - the Northern Neighbours of the Slavs, Warsaw 1981 (Muzeum Okręgowe w Białymstoku)

     

      Krakov

     
Prace Etnograficzne, zeszyt 18, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego DCXCVII, Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa - Kraków 1983 (Uniwersytet Jagielloński, Katedra etnografii Słowian, Biblioteka)

      Prace z Historii Sztuki, zeszyt 17, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego DCXLII, Warszawa - Kraków 1983 (Uniwersytet Jagielloński, Biblioteka Jagiellońska)

     

      Varšava

     
Etnografia Polska, XXVI, 1-2, Wrocław - Warszawa - Kraków Gdańsk - Łodź 1982 (Polska Akademia Nauk, Instytut Historii kultury Materialnej, Biblioteka)

      Czekanowska, Anna: Główne kierunki i orientacje etnomuzykologii współczesnej, Wydawnictwo Uniwersytetu Warszawskiego 1983 (Uniwersytet Warszawski, Wydzial Historyczny, Katedra Etnolo[/]gii i Antropologii Kulturowej)

      Zadrożyńska, Anna: Homo faber i homo ludens, Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa 1983 (Uniwersytet Warszawski, Wydzial Historiczny, Katedra Etnologii i Antropologii Kulturowej)

     

      Vratislav

     
Lud, Organ Polskiego Towarzystwa Ludoznawczego, LXVI, 1982, Wrocław-Poznań 1982 (Polskie Towarzystwo Ludoznawcze)

     

      RAKOUSKO

      Trautenfels

     
Biedermann, Gottfried-Wolsetchläger, Kurt-Wlasak, Helga: Alte Kunst im Bezirk Liezen, Liezen 1982 (Steiermärkischen Landsmuseum Joanneum, Landschaftsmuseum Schloss Trautenfels)

      Eribacher, Maria: Überlieferte Strickmuster aus dem Steierischen Ennstal, Teil 2, Liezen 1982 (Steiermärkischen Land museum Joanneum, Landschaftsmuseum Schloss Trautenfels)

      Kreuzstichmuster, Teil 1, Kleine Schriften des Landschaftsmuseum Schloss Trautenfels am Steiermärkischen Landsmuseum Joanneum Heft 4, Liezen 1983 (Landschaftsmuseum Schloss Trautenfels, Landesmuseum Joanneum)

     

      Linec

     
Oberösterreichische Heimatblätter, 1983, Jahrgang 37, Heft 1-4, Linz 1983 (Landesinstitut für Volk bildung u. Heimatpflege in Oberösterreich)[//]

     

      RUMUNSKO

      Temešvár

     
Folklor literar V, 1983, Timişoara 1983 (Universitatea din Timisoara, Biblioteca Centrală Universitară)

      Onciulescu, Dimitrie: Pedagogia tradiţională populară bănăteană Bukurešť 1983 (Universitatea din Timişoara, Biblioteca Centrală. Universitară)

      Rozkoš, Pavel: Folklór Slovákov z rumunského Banátu, Vydavateľstvo Kriterion, Bukurešť 1983 (Universitatea din Timişoara, Biblioteca Centrală Universitară)

     

      SSSR

      Ašchabad

     
Džikiev, A.: Tradicionnyje turkmenskije prazdniki, razvlečenija i igry, Izdateľstvo "Ylym", Ašchabad 1983 (Centraľnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR)

      Izvestija Akadimii nauk Turkmenskoj SSR, serija obščestvennych nauk, 1983, 1-6, Izdateľstvo "Ylym"; Ašchabad 1983 (Centraľnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR)

     

      Leningrad

     
Sovetskaja etnografija, 1983, 1-6, "Nauka", Moskva 1983 (Naučnaja biblioteka im. M. Gorkogo pri LGU)

     

      Lvov

     
Šapoval, Ju. G.: v jedinij radjanskij děržavi, "Višča škola", Ľviv 1980[/] (Naukova biblioteka Ľvivskogo ordena Lenina deržavnogo universitetu im. Iv. Franka)

      Zapasko, Ja. - Isaevič, Ja.: Pamjatki knižkovogo mistectva 1, "Višča škola", Ľviv 1981 (Naukova biblioteka Ľvivskogo ordena Lenina deržavnogo universitetu im. Iv. Franka)

     

      Moskva

     
Sovetskaja etnografia, 1983, 1-6, "Nauka", Moskva 1983 (Akademija nauk SSSR, Institut etnografii im. N. M. Miklucho-Maklaja)

     

      Kijev

     
Narodna tvorčisť ta etnografija, 1983, 1-6, "Naukova dumka", Kiiv 1983

     

      ŠVÉDSKO

      Lund

     
Scripta Academica, Doctoral Theses published at the University of Lund, Academic Year 1981-1982, Lund 1982 (Lunds Universitet, Universitetsbiblioteket)

     

      ŠVÝCARSKO

      Ženeva

     
Bulletin annuel, Nos 23-24, 1980-[/] -1981, Genéve 1982 (Museé d'ethnographie)

      Les Bochiman, Peuples oubliés de l'Afrique australe, Genéve 1983 (Musée d'ethnographie)

     

      USA

      Amherst

     
Salzmann, Zdenek - Scheufler, Vladimír: Komárov - A Czech Farming Village, Case studies in cultural anthropology, New York 1974 (prof. Z. Salzmann, Department of Antropology University of Massachusetts)

     

      Pittsburgh

     
Ethnology, An International journal of Cultural and Social Anthropology, XXII, 1983, 1-4, Pittsburgh 1983 (Ethnology, Department of Antropology, University of Pittsburgh)

     

      VELKÁ BRITÁNIE

      Holywood

     
Ulster Folklife, Volume 29, edited by Alan Gailey, Holywood 1983 (Ulster Folk and Transport Museum)
Připravila Ludmila Horehleďová

144