národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1985 - ČÍSLO 2

OBSAH
Studie
Dušan Holý- Odřich Sirovátka: O folklóru a folklorismu . . . 73

Portrét
Milan Leščák: Na pomoc rozpamätávaniu (k jubileu doc. dr. Oldřicha Sirovátku) . . . 85

ZPRÁVY

Jubileum
PhDr. Arnošt Kubeša osmdesátilety (Jiří Langer) . . . 101

Nekrolog
Píseň v srdci doznělá (Jaromír Nečas) . . . 102

Dějiny
Osmdesát let od smrti MUDr. Norberta Mrštíka (příspěvek k národopisu Znojemska) (Zdeněk Špek) . . . 103

Knihy
H. P. Heller: Das ländliche Handwerk (Jarmila Paličková-Pátková) . . . 104
Edice lidových písní z Pelhřimovska (Jaroslav Markl) . . . 105
Viera Nosáľová: Slovenský ľudový odev (Václav Frolec) . . . 108
E. S. Markarjan: Teorija kuľtury i sovremennaja nauka. Logiko-metodoiogičeskij analiz (Věra Šepláková) . . . 107
Zoltán Ujváry: Játék és maszk (Hry a masky) (Václav Frolec) . . . 108
Hubert Boone: De doedelzak (Jaroslav Markl) . . . 109
Marta Šrámková - Oldřich Sirovátka: České lidové balady (Bohuslav Beneš) . . . 109
Poslyšte písničku hezkou. Kramářské písně minulých dob (Jaroslav Markl) . . . 110
Dovětek k recenzi Jaroslava Markla (Bohuslav Beneš) . . . 112
Jiří Langer: Mlýnská dolina 1, Tomkův mlýn (Jan Souček) . . . 112
Opolovnikov, A. V.: Russkoe derevjannoe zodčestvo (graždanskoe zodčestvo) (Jiří Langer) . . . 112
Zolota veža. Ukrajinski narodni kazky, lehendy, prytči, perekazy, zahadky ta prypovidky (Mikuláš Mušinka) . . . 113
Dušan Holý: Mudrosloví primáše Jožky Kubíka (Václav Frolec) . . . 114
Josef Janda: Prácheňský zpěvník (Jaroslav Markl) . . . 115

Konference
Konference "Metody etnografické práce", Kašperské
      Hory 11.-13. 9. 1984 (Vlastimil Vondruška) . . . 118
Tradície ľudovej slovesnosti v súčasnej literatúre (Viera Gašparíková) . . . 117
Etnofilm Čadca '84 (Václav Hrníčko) . . . 118
Etnické procesy v pohraničí po roce 1945 (Zuzana Poláčková) . . . 119

Festivaly
Zamagurské folklórne slávnosti 1984 (Jan Krist) . . . 121
Hanácké slavnosti 1984 (Jan Krist) . . . 123
Šlapanice 1984 (Jiří Pajer) . . . 124
Horňácké slavnosti 1984 (Josef Jančář) . . . 125
Folkmoot 84 (Bohumil Hlaváček) . . . 128

Folklorismus
Lukovská setkání (Ludvík Kunz) . . . 127
Makovická struna '84 (Mikuláš Mušinka) . . . 129

Výstavy
Deti a tradičná ľudová tvorba (Iveta Zuskinová) . . . 130
"Riečnica a Harvelka". Muzejní prezentace výsledků výzkumu (Eva Kunzová) . . . 131
Lidová architektura Klatovska na výstavě okresního muzea a galerie v Klatovech (Josef Vařeka) . . . 132
Výstava "Velkoměstský proletariát" v Berlíně (Miroslava Ludvíková) . . . 133

Výměna
Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1984 (Ludmila Horehleďová) . . . 139

Nálezové zprávy
Čepce z Francovy Lhoty (Eva Urbachová) . . . 138
"Zvárání" lněné a konopné příze na Horňácku (Jaroslav Orel) . . . 143


Národopisné aktuality roč. XXII. - 1985, č. 2

STUDIE

O FOLKLÓRU A FOLKLORISMU
TERMINOLOGICKÁ ROZPRAVA NA 14. ETNOMUZIKOLOGICKÉM SEMINÁŘI VE STRÁŽNICI (19.-21. 11. 1984) [obsah]


      DUŠAN HOLÝ, Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně, Brno
      OLDŘICH SIROVÁTKA, Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, Brno
- Od doby, kdy byl v Anglii v r. 1846 vytvořen archeologem Wiliamem Johnem Thomsem ze slov "folk" (lid) a "lore" (naučení, moudrost, vědomosti) termín folklore, jímž - jak se traduje - rozuměl to, co lid ví nebo zná, resp. lidovou moudrost, prošlo už hodně času. Termín se vyvíjel v jednotlivých jazycích (hlavně evropských), v různých prostředích a v různých vědních disciplínách.
Podobných úvah nad tímto termínem, jako je toto zamyšlení, vzniklo už mnoho.
- Když se u nás v 50. letech diskutovalo o obsahu a rozsahu pojmu folklór, všiml si Jaromír Jech, jak se tyto termíny vyvíjely zvláště v našich slovnících, že se např. folklórem rozuměly nejen lidové tradice, ale i vědní[/] obor - lidopis, lidověda, nauka o lidové kultuře.
Možná, že poprvé - a to Jech z nějakých důvodů dostatečně nezdůraznil - se s tímto širokým pojetím termínu folklór setkáváme u nás v rámci slovníkové literatury v Ottově slovníku naučném (1900): "Lidověda neboli moderním slovem folklore, folkloristika, něm. Volkskunde, obírá se studiem po stránce duševní, mravní i hmotné..."
- Jech však upozorňuje, že ještě František Trávníček v posledním vydání Slovníku jazyka českého interpretuje folklór jako lidovědu, národopis; folkloristika je pro něho folklór. v českých zemích měl ovšem tehdy folklór (podle Jecha) hlavně tři významy: 1. lidová

73

slovesnost (textový folklór) v ryze literárním pojetí; 2. textový a hudební folklór dohromady a 3. lidové umění (tj. pojetí příznačné pro historiky umění, jimž "lidové umění" znamená především a pouze umění výtvarné).
Koncem 50. let a počátkem 60. let diskuse pokračovala a obsah termínu folklór byl tehdy v závislosti na vývoji v jiných socialistických zemích a zejména na vývoji v Sovětském svazu vymezen na výtvory slovesné, hudební, taneční a na lidové divadlo. v českých zemích se od té doby tohoto termínu takto používá, ale musíme zdůraznit, že jen v užších národopisných kruzích, tedy mezi odborníky.
- Podle rozdílného předmětu studia přitom pokračovala další diferenciace folkloristiky. A brzy se ukázalo, že to půjde i bez přidávaných přívlastků - jako třeba "hudební" a "taneční" folkloristika. Pro snazší dorozumění na mezinárodním poli se totiž převzaly z anglosaské literatury jednoslovné termíny: etnomuzikologie, etnochoreologie a naposledy rovněž etnoteatrologie. Slovesná folkloristika podobné označení nepřijala, resp. podobný termín pro slovesnou folkloristiku nebyl vytvořen. Užívá se zpravidla prostého označení folkloristika.
Mezi historiky umění u nás ovšem nadále přežívá jiné pojetí folklóru - lidové umění, svéráz. A vyskytují se ještě další pojetí - jako třeba "lidový folklór".[/]
- Posuňme se však o kousek dál. Dosud jsme mluvili jen o situaci v českých zemích. Jak to vypadá na Slovensku?
Na Slovensku je situace zhruba podobná. U části badatelů obírajících se hudebním folklórem, kteří u nás ze všech nejdříve převzali název etnomuzikologie, převládá však spíše širší pojetí termínu folklór. v r. 1959 to přehledně shrnul Oskár Elschek. Kromě folklóru slovesného, hudebního, tanečního a tzv. složených folklórních projevů řadí sem podle původního obsahu tohoto pojmu také lidové pověry a lidové religijní představy.
- A teď se znovu podívejme na celý rodokmen termínů, který se vyrojí v souvislosti s názvem tohoto referátu složeným ze dvou pomezních slov: folklór a folklorismus (který však není poslední odnoží původního termínu). Jako mezičlánky vyvstávají - ale ne ve všech evropských jazycích - substantiva folkloristika (taky se však zavádělo folklorologie a folklorognosie), folklórnost, folklorizace, zfolklórnění, dále přídavná jména folklórní, polofolklórní, zfolklórnělý, folkloristický.
Jsou tu však ještě termíny další. Navazují na obě slova složeného termínu folklór: folk, folkový a zatím u nás nezdomácnělé fakelore.
- Nevíme přesně, jak se vyvíjel rozsah pojmu v různých jazycích a jak se vyvíjely od něho vytvořené termíny další, jakým způsobem se dělo přejímání a ovlivňování. Mnohé

74

by se k tomu možná dalo vyčíst z velkého souboru definic, jež svého času shromáždil americký folklorista Francis Lee Utley s cílem vytvořit na jejich základě tzv. pracovní definici folklóru. Ale mnohé cestičky by zůstaly i tak skryty, protože uživatelé definic málokdy uvádějí, odkud pojmy přebírají.
Málo jsme si možná uvědomovali také to, že německý termín "Volkskunde" je vlastně z hlediska čistě jazykového - stejnou složeninou, jako je anglické slovo "folklore". První slova těchto složenin se vlastně jen jinak píší a druhá dvě slova "lore", popřípadě "Kunde" jsou synonyma nebo slova synonymům blízká. Anglický slovník uvádí "naučení", "moudrost", "vědomosti" a slovník německý "znalost", "věda", "nauka". Přitom v němčině se slovo "Volkskunde" vyskytuje už od r. 1782 a v pregnantnějším významu potom od r. 1822.
- Jestliže v Německu krystalizuje termín Volkskunde stále více do významu věda o lidové (národní) kultuře, pak v Anglii označuje spíše stránku čistě jevovou a znamená určitou oblast starožitností - mravy, obyčeje, pověry, přísloví, písně ... dávných dob, jež až dosud lid zná.
Ale tak to známe jen zprostředkovaně z interpretace Thomse. Nemyslel však on tím současně nauku o tom, co lid ví? Tak bylo totiž (a místy stále ještě je) slovo folklór rovněž chápáno. Např. u Moszyńského čteme, že anglické slovo folklór bývá překládáno jako[/] věda o lidu anebo nauka o člověku a Moszyński dodává, že tedy odpovídá termínu Volkskunde, ludoznawstvo (neboli našemu i v minulosti málo rozšířenému lidověda). Moszyński rovněž poznamenává, že v Německu i Polsku je termín folklór málo užívaný, zato že je běžný v Sovětském svazu, kde zahrnuje především ústní lidovou slovesnost. A dlužno říci, že ještě v polovině 50. let tomu tak skutečně bylo.
- Slovy Viktora Guseva lze o této rozsahem značně rozdílné pojmové dvojici říci, že "jestliže první tendence v podstatě rozmělňuje folklór v etnografii, druhá jej ukládá do Prokrustova lože literárně vědných kritérií".
Než vraťme se k pojmu folklór ve významu "věda", který takto - jak jsme uvedli podle Jechova souhrnu - koloval rovněž u nás, a to u badatelů nejpřednějších. Stačí, odkážeme-li na podnětný článek Vladimíra Helferta z r. 1925 k otázce našeho hudebního folklóru, kde autor folklórem rozumí vždy výhradně vědu.
- Kde se toto pojetí u Helferta vzalo?
Těžko říct. Rozhodně to Helfert nepřevzal od svého učitele Otakara Hostinského, který pro novou disciplínu důsledně zaváděl už na počátku 90. let (tedy velmi záhy) název "hudební folkloristika". Ani z Německa, kde Helfert po jistou dobu studoval, si patrně tento význam slova folklór nepřinesl. Vezmeme-li však v úvahu, že se intenzívně obíral italskou muzikologickou literaturou a že v Itálii je ter

75

mín folklore ve významu věda užíván až do dnešních dnů, pak je možné, že jej přejal odtud. Vedle sousloví "hudební folklór" užíval ovšem Helfert paralelně též "hudební národopis", jak už předtím činil podle německé muzikologie Zdeněk Nejedlý. Když ale Helfert či Nejedlý sáhli po adjektivu odvozeném ze slov folklór, mluvili shodně s Hostinským o problémech "hudebně folkloristických".
- Zcela jinak chápal termín folklór Helfertův současník, biolog a národopisec Vladimír Úlehla. Také on studoval před první světovou válkou v Německu a pokud jde o jeho pojetí tohoto termínu, můžeme skoro neomylně říci, že si je přinesl odtud. Jak víme, němečtí národopisci se slovu folklór vyhýbali a používali ho pouze v případech, kdy šlo nikoliv o "pravé" lidové umění, nýbrž o "nepravé" formy, o imitace lidového umění. Zatímco ve většině evropských jazyků je slovo folklór neutrálním označením určitých lidových tradic, v němčině mělo a má svůj negativní nádech. A V. Úlehla termínu folklór nikdy neužíval jinak. Svou definici folklóru, jak ji nacházíme v precizní podobě v článku Co nám ukázaly národopisné slavnosti (1937), kde termín folklór staví do protikladu s lidovým životem, se přiblížil současnému chápání folklorismu; alespoň v tom původním moserovském slova smyslu jako "zprostředkování a předvádění folklóru z druhé ruky".
Úlehla píše: "Všelijaké skupiny výskajících a skákajících děvčat od Kyjova, to je už jen folklór! [...] v jejich původním životě by nikdy[/] nemohlo děvče veřejně výskat a skákat. Děvčata, která si navlékla kroj, se tomu naučila z filmu, z jiných národopisných slavností a od městských lidí, od brněnských a pražských 'šuhajek' výskajících po ulici při každé národní slavnosti. Čím dřív toto umře, tím lépe".
Tak zatím jsme se snažili aspoň letmo naznačit, v jakých významech se v historii objevovalo slovo folklór, shrnuli jsme, co si pod tímto slovem představujeme dnes v odborných národopisných kruzích, jak je toto slovo popřípadě chápáno jinde a konečně jsme se zmínili rovněž o folkloristice a její hlavní diferenciaci podle předmětu studia.
- Bylo by však neúplné, kdybychom zde neuvedli, že zcela jinak se v poslední době snaží vztahy mezi některými zmíněnými termíny - jako je např. hudební folkloristika, etnomuzikologie nebo etnochoreologie - prezentovat Volodymyr Hošovskyj. Hudební folkloristikou rozumí otevřenou soustavu, do níž zahrnuje jedenáct vědních disciplín, odvětví a oborů. Každý člen je pojat jako autonomní podsystém řešící vlastní vědecké úkoly, pracující vlastními prostředky a na vlastním teoretickém základě. Hošovskyj je si vědom, že podává koncepci svou a proti všem. Otevřeně vystupuje proti názoru, který si - jak říká v poslední době razí cestu v Sovětském svazu, podle něhož má být folkloristika vědou "syntetickou", integrující všechny vědní obory o hudebním, slovesném, tanečním, divadelním a (pozor!) také výtvarném umění lidu. Odvo

76

lává se přitom na Viktora J. Guseva. Interpretuje však jeho pojetí zcela přesně?
Pokud vím, tak Gusev nikde nezahrnuje do folklóru rovněž výtvarné lidové umění. Naopak ve své knize Estetika folklóru píše: "...termínem folklór se označuje nikoliv všechno lidové umění v celku, ale ta jeho část, kde se umělecký odraz skutečnosti realizuje ve slovesně-hudebně-choreografických a dramatických formách kolektivní lidové umělecké tvorby..."
- V běžné praxi se mluví jak o "autentickém" folklóru, tak rovněž o jeho protikladu, o folklóru "stylizovaném", i když rozdíly mezi těmito dvěma formami nebývají vždycky zcela zřetelné. Písně, obyčeje, tance, vyprávění folklórních souborů, na festivalech, na pódiích, v rozhlase, filmu nebo v televizi patří právě do této druhé kategorie, do folklóru stylizovaného. Stylizace se považuje za průvodní znak folklorismu, folklórního hnutí, folklórních skupin a kolektivů i festivalů. Když se podíváme do literatury, najdeme v ní stati, které nesou tituly - Problémy štylizácie folklóru v amatérských súboroch nebo Folklór na současné scéně a otázky stylizace.
Co tato stylizace přesně znamená, kde stylizace začíná a kam až sahá nebo může sahat, to myslím není pro nás příliš jasné. Místo stylizace se někdy užívá taky jiných termínů: úprava, aranžmá, imitace, adaptace, parafrá[/]ze, retuš, transformace, montáž a další. To všecko jsou různé modality, možnosti stylizace.
- Mám za to, že je chyba, že se těchto termínů používá bez rozlišení, že se jich používá přibližně; každý z nich však znamená určitý stupeň, nuanci, odstín stylizace. Pro zodpovědnou kritiku a pro praxi folklórních souborů a skupin je nutné, abychom vypracovali teorii adaptace, stylizace lidového umění. v loňském roce se konala v Opavě konference věnovaná vlivům folklóru na literaturu. Právě tam se ukázala stejná potřeba. Myslím si však, že tento požadavek se týká ještě dalších oborů, např. hudby, výtvarnictví současného uměleckého řemesla atd., všech oborů, pokud souvisí s lidovou kulturou a lidovým uměním.
Na druhé straně nesmíme zapomenout, že všecky způsoby úprav, od prostých imitací až po útvary prokomponované navzájem souvisejí, jedna přechází do druhé a tvoří souvislou řadu.
- A v té pomyslné řadě na jednom konci stojí "věrné" napodobeniny a kopie folklórních skladeb - písní, tanců, obyčejů pro pódium, nebo drobné úpravy pověstí a pohádek pro knížky. A na druhé straně stojí jevy, v nichž se lidová předloha "rozpustila" v suverénním, samostatném, autonomním uměleckém, autorském díle.
To tedy znamená - tvorba Janáčkova, Martinů nebo Trnkova.

77

- Myslím si, že podle toho je možné a nutné rozlišit v podstatě dvojí přístup k folklóru. Na jedné straně chce autor, soubor nebo režisér, hudebník či spisovatel "sloužit folklóru", chce co nejvěrněji tlumočit folklórní předlohu, píseň, tanec, obyčej, pohádku atd. Na druhé straně "folklór slouží autorovi": autor na základě folklóru vytváří samostatné, autonomní, výsostné umělecké dílo; třeba Jan Drda ve Hrátkách s čertem.
Je jasné, že práce amatérských folklórních souborů a skupin a celá festivalová praxe míří k tomu, co jsme označili jako první možnost, totiž tu, kdy autor, soubor nebo upravovatel "slouží folklóru", kdy chtějí folklór podat tak, aby co nejpřesvědčivěji mluvil k současnému posluchači, divákovi nebo čtenáři v jiných a nových podmínkách, v jiné komunikační situaci.
- Od "folklóru" jsme se tedy nepozorovaně dostali ke stylizovanému folklóru. Je zřejmé, že je to otázka širší a že se netýká pouze folklórních festivalů. Jde totiž o procesy, kdy současná, moderní kultura a celá společnost si přivlastňuje lidovou kulturu a folklór, kdy je přejímá, kdy je recipuje. Pro tuto recepci používáme několik termínů, synonymních nebo přibližně se stejným významem.
To tedy znamená, že budeme mluvit o termínu, který se dnes používá stejně nebo možná že i víc než folklór. Budeme tedy mluvit o "folklorismu". Jeho historii si - aspoň ti[/] starší - ještě pamatují. Název začal od počátku 60. let první užívat německý národopisec Hans Moser. Že se toto slovo rychle ujalo nejen v německé vědě, ale že zdomácnělo po celé Evropě a po světě, to spočívá, myslím si, hlavně v tom, že jde o jevy a problémy, které jsou četné, naléhavé, aktuální. O folklorismu se psalo na východě i na západě, na jihu i na severu Evropy. Vznikly nejrůznější články, rozpravy, sborníky, knihy, v Maďarsku dokonce začali vydávat časopis o folklorismu. Folklorismus definovali známí a renomovaní národopisci a folkloristé - Moser, Bausinger, Čistov, Gusev, Boškovičová-Stulliová, Voigt, Jackowski atd. atd. Až se vlastně jeho definice ztratila.
- Hermann Strobach se zastavuje u nejasnosti pojmu a říká: "Označení folklorismus se užívá na nejrozmanitější kulturní procesy a formy a proto pojem zůstává obecný, aby mohl vyjádřit velmi diferencované kulturní fenomény v jejich společenskohistorické konkrétnosti a funkci..."
Sám jsem se snažil folklorismus definovat v článku, který byl možná první naší prací o folklorismu. Dnes bych byl asi opatrnější a o definici bych se nepokoušel. Možná že by bylo dobré aspoň uvést znaky, které se považují za příznačné pro folklorismus:
     (A) Rozdíl, protiklad k autentickému, vlastnímu folklóru a k lidové kultuře;
     (B) uvědomělá, záměrná péče a pěstování

78

folklóru a lidové kultury v moderní kultuřea současné společnosti;
     (C) folklorismus probíhá v organizovanýchprostředcích a v institucionalizovaných formách;
     (D) značný význam pro folklorismus majíprostředky masové kultury (tisk, kniha, rozhlas, televize, film atd.);
     (E) jevy autentického folklóru a lidovékultury dostávají ve folklorismu jiné a novéfunkce, především zábavné, umělecké, reprezentativní, komerční.
     (F) Obecně vzato, je folklorismus neutrální:konkrétně bývá lepší a horší, špatný i dobrý.

- Někdy se zapomíná, že termín "folklorismus" se užíval už od poloviny 30. let - tedy třicet roků před Moserem - v sovětské folkloristice. Najdeme jej hlavně u známého badatele Marka Azadovského, a to ve spojení "folklorismus v literatuře" nebo "literární folklorismus". Užíval se zhruba ve stejném významu, jak jej použil Hans Moser a po něm další a další. Rozumělo se jím záměrné využití folklórních prvků a jevů v literatuře, literární zájem o folklór hlavně u ruských revolučních demokratů a pokrokových spisovatelů 19. století. Viktor M. Žirmunskij později rozšířil pojem pro označení širokého společenského jevu, s nímž je spojeno použití folklóru v ruské literatuře a kultuře. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že sovětská folkloristika omezovala tento termín pouze na literaturu, kdežto folklorismus, o kterém se mluví od počátku 60. let,[/] má platnost na všechny druhy umění a společenského života.
      Tak se dá souhrnně mluvit o folklorismu uměleckém, a do něho patří folklorismus literární, hudební, taneční, výtvarný, architektonický, souborový i festivalový, a podobně lze uvažovat o folklorismu turistickém, komerčním atd.
Aby se věci ještě trochu víc zkomplikovaly, napsal maďarský folklorista Vilmos Voigt rozpravu O neofolklorismu v umění (Vom Neofolklorismus in der Kunst). Když si článek přečteme, zjistíme, že rozdíl mezi folklorismem a "neofolklorismem" je převážně a hlavně historický, stadiální. k folklorismu řadí Voigt projevy nového zájmu umělců, básníků, spisovatelů, hudebníků, výtvarníků moderních směrů 20. století.
- Takže termín "neofolklorismus" není pro nás, myslím, příliš důležitý. Stejně jej kromě V. Voigta, pokud vím, nikdo jiný nepoužil.
Ale pojďme dál! Máme před sebou ještě dlouhou řadu dalších termínů. Ve spojení se soubory lidových písní a tanců se někdy hovoří o "druhotném", "sekundárním" folklóru, o "druhé" existenci folklóru, lidové písně, tance atd.
- To druhé, sekundární bytí nutno samozřejmě chápat v protikladu k prvotnímu, primárnímu životu písně, folklóru.
Každý dobře ví, že toto rozlišení vychází

79

z podnětné rozpravy německého etnomuzikologa Waltera Wiory Der Untergang des Volkslieds und sein zweites Dasein: Zánik lidové písně a její druhé bytí (1951). Slova o druhém bytí, sekundární existenci lidové písně se v našich projevech a článcích hodně objevují, ale mám dojem, že se už málem vytratil smysl, který dal tomuto označení Wiora. Kdo dobře přečte Wiorovu rozpravu, pozná, že Wiora úzkostlivě rozlišuje nejen mezi druhým bytím, tedy sekundární existencí písně na rozdíl od prvního, primárního života písně, ale že rozlišuje mezi bytím, existencí (tj. Dasein), a životem (tj. Leben). Život je něco víc, něco dokonalejšího, vyššího než bytí, existence. Bytí, existence se může v příznivých okamžicích stupňovat, proměnit v život. Záleží na způsobu, povaze přednesu a na přednesových okolnostech. "Píseň ve škole nebo v pěveckém spolku už není vůbec vlastní lidovou písní", říká Wiora výslovně. "Jakmile je zapsána v písmu a notách, ztratila svou živoucí proměnlivost, která náleží k její podstatě a pojmu..."
- Na jiném místě Wiora však vysvětluje: "A přece písně, které vadnou ve škole od dvanácti do jedné, v příznivé hodině rozkvétají. To se může stát při spontánním a společném zpěvu, např. při zpěvu dětí na ulici, v rodinném kruhu nebo v hostinci, při společném výletu anebo při jízdě v autobusu, ale také dokonce v příznivých okamžicích při hodinách zpěvu, na koncertech chóru a dokonce i ve škole..."
Řečeno jinak: Vlastní lidová píseň má prvot[/]ní život (Leben). Druhá, sekundární existence lidové písně už není "život" písně, nýbrž "bytí" (Dasein). Ale v určitých případech může zase nabýt vlastnosti skutečného života. Záleží tedy na způsobu zpěvu, předvádění, a ne na něčem jiném a dalším.
- To tedy znamená, že bychom měli být opatrní, když užíváme termínů druhé, sekundární bytí, existence ... Stává se, že tomuto termínu dáváme zcela jiný význam, než měl Wiora na mysli.
Anebo je ještě další možnost. "Opravit" Wiorův výklad, přizpůsobit jej tomu, jak ho někteří autoři užívají, rezervovat jej pro jevy "z druhé ruky", pro folklór naučený a stylizovaný.
- Ve slovesné folkloristice se často uplatňuje termín "vlivy" folklóru, "vlivy" lidové slovesnosti na literaturu. Bedřich Václavek, který se ve 30. letech soustavně věnoval vztahům mezi lidovou slovesností a písemnictvím, používal kromě označení "vlivy" ještě další podobné termíny - hlavně "integrace", "zužitkování" a "funkce". A v druhé polovině 50. let se otázkami vlivu folklóru na literaturu zabývali dva významní literární historikové, Felix Vodička a Karel Dvořák. Ve svých statích užívali jako hlavní, ústřední termín "včleňování" folklóru do písemnictví. Rozuměli tím všechny procesy a všecky druhy vlivů lidové slovesnosti na literaturu.

80

Je to vlastně podobný termín, který používá německý folklorista Hermann Strobach ve své programové stati Folklore - Folklorepflege - Folklorismus (1982) - totiž termín "recepce" (Rezeption) .
- Obraťme se však na chvíli ještě jinam. v některých statích čteme termín "pseudofolklór". Má zřetelně význam hodnotící, kvalifikující. Označuje jevy, v nichž nacházíme folklór ve zfalšované, podvržené, nepravdivé podobě, folklór nepravý, zdánlivý, vylhaný, zkrátka padělek folklóru, lidové kultury a umění, tedy doslova "lži-folklór".
Význam termínu "pseudofolklórní" je jasný a zřetelný. Zato užívání, jazyková praxe není vůbec jednotná a jasná. Některý divák nebo kritik považuje za folklór to, co zase druhý chápe jako "pseudofolklór"; někdo z nás se dívá na vystoupení folklórních souborů jako na ukázky pravého lidového umění, jenže jiný v nich vidí názorný příklad pseudofolklóru.
- Je tedy zřejmé, že termíny nejsou pouze a jedině otázkou jazykovou, nýbrž že je to především záležitost teoretická, hodnotící. Etnografové a folkloristé musí usilovat, aby se dopracovali k jednotným hlediskům a stanoviskům.
Máme ještě jeden termín, který znamená tolik co "pseudofolklór". Ale místo první části terminologického sousloví - folk=lid - je nahrazena slovem "fake", tedy "padělek", "napodobenina". Tento termín vymyslel a poprvé[/] razil americký bloomingtonský folklorista, sběratel lidové prózy a autor několika teoretických statí a knížek, Richard M. Dorson. Zatím se příliš nerozšířil a používá se jen tu a tam na Západě, hlavně v anglické jazykové oblasti.
- Snad se tím dostáváme na konec našich terminologických úvah. Možná jsme na některé termíny zapomněli, ale doufáme, že se objeví v diskusi.
Samozřejmě se omlouváme, že terminologické rozpravy málokdy bývají tak zábavné a poutavé jako četba ze Zdeňka Galušky.
- Mohou však vůbec k něčemu být?
Asi k tomu, abychom si uvědomili hranice pojmů a meze termínů. Sotva lze dekretovat, jak ten nebo onen termín používat. Lze však navrhnout, kam až sahá nebo měla by sahat tolerance při používání určitého termínu a měli bychom se bránit, když meze pojmů a termínů jsou překročeny.
- Myslím si, že by stálo zato uvažovat, jestli by otázky folklórních souborů, folklórních festivalů a vůbec všech forem folklorismu např. v rozhlase, televizi, filmu nebo třeba v literatuře - nezasloužily národopisnou komisi.
Při Národopisné společnosti?
- Asi právě při této instituci, Komise Národopisné společnosti jsou postaveny především

81

podle tradičních národopisných oborů. To je možná přehledné a většinou se to osvědčuje, ale někdy neodpovídá skutečným a aktuálním úkolům, které má etnografie a folkloristika řešit.
Taková komise by mohla pružně reagovat na tuto problematiku oboru, ale konference, jako je tato, nemá zřejmě smyslu v dohledné době svolávat.
- Není třeba mít mimořádně dlouhou paměť, abychom si nevzpomněli, ze podobná konference se nekoná u nás poprvé. Jedna dokonce byla zrovna tady ve Strážnici. z takových konferencí vyšly také důkladné sborníky Folklór a scéna (1976), Lidové umění a dnešek (1977), Folklór a umenie dneška (1980). Jsou vidět výsledky těchto konferencí? Neprobíhají referáty na těchto konferencích a seminářích jako osamělé samomluvy? Čtou se materiály a protokoly z těchto konferencí? Proč se musíme znovu a znovu vracet k otázkám, které by už dávno měly být vyřešené?

      (Pro náš společný referát, který trval asi hodinu, jsme zvolili formu dialogu a protože ji pořadatelé konference akceptovali, tak ji zachováváme rovněž při otištění. Není třeba snad vysvětlovat, že na dané téma by se dalo rozmlouvat mnohem a mnohem déle. Jako však bylo možné rozpravu rozšiřovat, tak ji bylo nutné pro tisk krátit, aby se její rozsah nestal pro časopis neúnosný).[/]

Hlavní literatura

      H. BAUSINGER: "Folklorismus" in Europa. Eine Umfrage. Zeitschrift für Volkskunde 65, 1969, 1-8.
      H. BAUSINGER: "Folklorismus" jako mezinárodní jev.Národopisné aktuality 7, 1970, 217-222.
      M. BOŠKOVIĆ-STULLI: O folklorismu. Zbornik za narodni život i običaje. 45, 1971, 165-186.
      J. BURSZTA: Kultura ludowa - kultura narodowa. Warszawa 1974.
      K. DVOŘÁK: O předpokladech studia vlivů lidové slovesnosti na literaturu. Česká literatura 6, 1958,288-301.
      K. DVOŘÁK - F. VODIČKA: Včleňování folkloru doobrozenské literatury. Česká literatura, 3, 1955,s. 293-350.
      O. ELSCHEK: Pojem a základné znaky hudobného folklóru. Hudobnovedné štúdie 3, 1959, 5-42.
      Folklór a scéna (Red. M. LEŠČÁK a S. ŠVEHLÁK.) Bratislava 1976 (1973).
      Folklór a umenie dneška. k štúdiu folklorizmu v súčasnej kultúre. (Red. S. ŠVEHLÁK). Bratislava 1980.
      Folklorismus. In: Slovník literární teorie. (Red. Š. VLAŠÍN). Praha 1977, 114-115.
      J. GELNAR: k obsahu folkloristického studia. In: Slovácko. Národopisný sborník pro moravskoslovensképomezí 1964, 119-122.
      V. J. GUSEV: Estetika folklóru. Praha 1967.
      V. J. GUSEV: Folklorizm kak faktor stanovljenija nacionalnych kultur slavjanskych narodov. In: Formirovanije nacionalnych kultur v stranach Centralnoji Jugo-Vostočnoj Jevropy. Moskva 1977, 127-135.
      V. HELFERT: k otázce našeho hudebního folkloru. In:Morava. Měsíčník pro život sociální, vědecký a umělecký I, Brno 1925, 230-236.
      O. HOSTINSKÝ: Česká světská píseň lidová. Praha 1906;předtím 1892-1897 časopisecky.
      V. HOŠOVSKYJ: U pramenů lidové hudby Slovanů. Studie z hudební slavistiky. Praha 1976.

82

      K. CHOTEK: Národopisné slavnosti a národopis. Národopisný věstník českoslovanský 19, 1926, 17-22.
      J. JECH: Folklor. Československá etnografie 4, 1956,s. 80-82.
      V. KARBUSICKÝ: k situaci v české folkloristice. In:Zprávy Společnosti československých národopisců1959 (1-2), 7-12.
      V. KARBUSICKÝ: Nové cesty naší folkloristiky. Českáliteratura 8, 1960, 154-166.
      E. KOVÁŘ: Přehled dějin folkloristiky (do r. 1894).Národopisný sborník českoslovanský 1, 1897, 71-109.
      É. LEGROS: Sur les noms et les tendances du folklore.Liége 1962.
      Lidové umění a dnešek. (Red. V. FROLEC.) Brno 1974.
      H. MOSER: Der Folklorismus als Forschungsproblem derVolkskunde. Hessische Blätter für Volkskunde 55,1964, 9-57.
      H. MOSER: Folklorismus in unserer Zeit. Zeitschrift fürVolkskunde, 58, 1962, s. 177-209.
      K. MOSZYŃSKI: Czlowiek. Wstęp do etnografii powszechnej i etnologii. Wrocław - Kraków - Warszawa 1958.
      Z. NEJEDLÝ: Všeobecné dějiny hudby I. O původu hudby. Praha 1916-1930.
      O. SIROVÁTKA: "Autentický a stylizovaný" folklór. In:Lidové umění a dnešek (Red. V. FROLEC.) Brno1977, s. 35-42.
      O. SIROVÁTKA: Bedřich Václavek a péče o lidovoupíseň. Národopisné aktuality 10, 1973, 15-26.[/]
      O. SIROVÁTKA: Folklorismus jako jev současné kultury.In: Tradice lidové kultury v životě socialistickéspolečnosti. (Red. V. FROLEC - M. KREJČÍ). Brno1974, 42-52.
      O. SIROVÁTKA: Sieben Hauptsünde des Folklorismus.In: Le folklorisme d'hier et d'aujourd'hui, Kecskemét 1978, 224-228.
      O. SIROVÁTKA: Volkslied, Volksgesang und Liedfolklorismus. In: Musicologica Slovaca, 7, Bratislava 1978,225-237.
      H. STROBACH: Folklore - Folklorepflege - Folklorismus. Tendenzen, Probleme und Fragen. Jahrbuchfür Volkskunde und Kulturgeschichte, 25/10/, 1982,9-52.
      V. ÚLEHLA: U Hradišča na trávníčku ... Co nám ukázaly národopisné slavnosti. In: Lidové noviny, 8. 7.1937; přetištěno in: NA 15, 1978, 293-300.
      F. L. UTLEY: Folk Literature: An Operational Definition. In: The Study of Folklore. Prentice Hall 1965.(Původně otištěno in: Journal of American Folklore 74, 1961, č. 293; vyšlo též v polské mutaci (Literatura ludowa - definicja operacyjna) in: Literatura ludowa 1/1974, 45-65.
      B. VÁCLAVEK: Lidová slovesnost v českém vývoji literárním. Praha 1940.
      V. VOIGT: Vom Neofolklorismus in der Kunst. ActaEthnographica 19, 1970, 401-423.
      W. WIORA: Der Untergang des Volkslieds und seinzweites Dasein. Einseitige Ansichten vom mehreseitigen Sachverhalt. In: Das Volkslied heute. Musikalische Zeitfragen, 7, 1959, 9-25.

83

VON DER FOLKLORE UND DEM FOLKLORISMUS
(Zusammenfassung)

      Die Hauptgedanken des Aufsatzes wurden von den Verfassern an der Konferenz in Strážnice (19. 11. 1984) als eine Wechselrede formuliert; das Referat wurde in abgekürzter Form für die Zeitschrift Národopisné aktuality vorbereitet. Es befasst sich mit einigen Begriffen und Termini der Folkloristik, des Folklorismus, der Folklore-Gruppen, der Folklore-Festivals: die Folklore, die Volkskunst, die authentische" und "stilisierte"[/] Folklore, der Folklorismus und Neofolklorismus, das zweite Dasein des Volksliedes, die primäre und sekundäre Folklore, die Rezeption der Folklore in der Gesellschaft, die Pseudo-Folklore, die "Fakelore" u. a. Einige Begriffe und Termini werden in ihrer historischen Entwicklung und Verbreitung in der tschechischen und slowakischen Kultur ausführlich behandelt.
      Übersetzung: O. Sirovátka

84

Národopisné aktuality roč. XXII. - 1985, č. 2

PORTRÉT

NA POMOC ROZPAMÄTÁVANIU
(K jubileu doc. dr. Oldřicha Sirovátku) [obsah]


      MILAN LEŠČÁK, Národopisný ústav SAV, Bratislava
      Keď som redakcii (zastúpenej tými najlepšími argumentmi čo mal terajší strážnický šéfredaktor po ruke) sľúbil, že napíšem článok k šesťdesiatke Oldřicha Sirovátku, ani som si neuvedomil váhu svojho sľubu. Všetko sa mi zdalo veľmi prosté. Je to vážený kolega, priateľ, spolupracovník, ba keď sa to tak zoberie i oficiálny (i neoficiálny) školiteľ a učiteľ . . . Skrátka čo sa patrí, patrí sa. Okrem toho sľubujem rád, takmer jedným dychom, aby som potom už zadychčaný ako tak dodržal slovo. Veď napokon robotu docenta Sirovátku som zo začiatku sledovať musel, aby som sa udržal od skúšky do skúšky v lepšej časti povedomia mojich učiteľov, potom som to robil dobrovoľne a dosť systematicky v snahe, aby zo mňa niečo bolo, no a potom sa z toho stala profesionálna a priateľská zvedavosť. Ak som si to v duchu zrátal, tak to[/] vyzeralo na pomerne ľahkú záležitosť. Možno by to aj také bolo, nebyť toho, že som začal listovať v pána docenta bibliografii . . . Nie, neodstrašila ma ani jej rozsiahlosť (v prípade moravských docentov je to samozrejmosť), ani to, že o niektorých prácach som sa dozvedel až teraz, to je napokon ľudské. Dych mi vyrazila najmä šírka pracovnej orientácie, rozhľadenosti a akási nedefinovateľná systematickosť s akou sa vyvíjala vedecká cesta Oldřicha Sirovátku.
      Načrtnutie významu jeho životného diela s poukazom na priekopnické myšlienky, rozvíjanie bohatých tradícií českej folkloristiky a porovnanie výsledkov Sirovátkovej vedeckej práce v medzinárodných kontextoch, by si vyžadovalo dlhodobejšie úsilie a smelo možno povedať, že i adekvátnejšiu odbornú prípravu. Rozhodol som sa ísť cestou ľahšieho odporu

85

a dať na úbohu ľudskú paměť, ktorá je výbornou výhovorkou.
      Sirovátkovo dielo je poznačené jednoznačne situáciou, ktorá vznikla v našej vede po oslobodení. Spôsobila to najmä nová orientácia vedeckého výskumu. Skúmanie robotníckej kultúry, ktorá zaujala významné miesto výskumných programov, bolo nielen nové z hľadiska tematiky, ale poskytovalo možnosti vyskúšať i nové metodologické postupy a interpretácie. Sirovátka (mimochodom oficiálne začínajúci ako etnograf) si svoje sily oproboval v tandeme s K. Fojtíkom na výskume Rosicko-Oslavonskom. Táto historická, etnografická a folkloristická príprava dala jubilantovi príležitosť pochopiť ľudovú slovesnosť v zložitom komplexe historických, sociálnych i ekonomických faktorov, ktoré určovali špecifické podmienky existencie ľudovej kultúry a našli svoj odraz i vo folklóre. k poznávaniu ekologického pozadia ústnej slovesnosti v tomto významnom baníckom centre iste prispela skutočnosť, že spôsob života baníkov, ich prácu i spoločenské väzby poznal Sirovátka z autopsie, pretože mladé roky prežil v tomto prostredí, ba dokonca istý čas po maturite pracoval ako "behač" v bani. Ak som už pri životopisných údajoch, je dobre pre dejiny našich vied uviesť aspoň niekoľko základných biografických údajov. Oldřich Sirovátka sa narodil 8. 9. 1925 v Terezve (teraz Zakarpatská Ukrajina), svoju mladosť prežil v Oslavanoch. Jeho gymnázialné štúdium spadalo do obdobia protektorátu, čo iste ovplyvnilo životné postoje jubilanta, ktorý hoci skončil v r. 1944 reál[/]ne gymnázium, vybral si štúdium na Filozofickej fakulte UJEP v Brne, kde si zapísal češtinu, filozofiu a národopis. Ak si uvedomíme, že na fakulte vtedy pôsobili literárny vedec profesor Grund alebo etnograf-profesor Václavík, zistíme, že Sirovátka odchádzal do praxe so solídnym vedomostným základom, ktorý ovplyvnil i ďalšiu životnú voľbu - profesionálne pracovať v národopisnom výskume. Do ČSAV prichádza v roku 1953, keď ho život posúva najprv do redakcie Práce v Brne a potom do pedagogickej činnosti na stredných školách v Benešove a v Brne. Od prvých publikovaných prác sa prejavuje jeho záujem o folkloristiku. Je to jednoznačne určené jeho literárnymi záujmami a talentom, ktorý sa v mnohých podobách vedeckých i spisovateľských prejavil neskôr. Kto číta Sirovátkove štúdie, zistí, že sú napísané jednoducho, zrozumiteľne, pekným "ľudským" štýlom. Nezahmlieva problematiku špekulatívnymi prístupmi, ide k jadru problémov a snaží sa vždy uplatniť presvedčivú silu faktu. Vo vyslovovaní večných záverov a právd je opatrný a uprednostňuje skôr diskusný tón. Tak ho poznáme nielen z jeho prác, ale i z mnohých diskusných vystúpení na seminároch a konferenciach, ba i z tak obľúbených a užitočných kuloárnych debát, kde sa často zvyklo presúvať ťažisko odborných diskusií.
      Svoje literárne nadanie a štylistické schopnosti využil dostatočne i pri vydávaní početných knižiek literárnych úprav ľudovej slovesnosti. Táto oblasť by si zaslúžila samostatnú úvahu, pretože sa stala súčasťou Sirovát

86

Doc. dr. Oldřich Sirovátka, CSc. Foto Miroslav Bílek.

kovej tvorivej činnosti. Jeho edície prerozpravaného prozaického folklóru sú v mnohom inštruktívne pre túto sféru literárnej činnosti. Dominuje v nich úcta k pôvodine a snaha o prezentáciu folklórneho faktu v jeho pokiaľ[/] možno najvernejšom výraze a význame. Táto snaha nie je evidentná len zo samotnej úpravy textu, ale i z aparátu, ktorým je väčšina vydaní vybavená. Predovšetkým doslovy sú spracované čitateľsky prí[t][ť]ažlivo, hoci obsahujú celý rad informácií, z ktorých môže čerpať rovnako nezasvätený čitateľ, ako i odborník. z vydaných súborov prenikli mi hádam najviac do povedomia vydania rozprávok B. M. Kuldu, vydanie výberu českých rozprávok Plný pytel pohádek, Lhářské pohádky, Poslední permoník, Král moravských vodníků. Viaceré z jeho knižiek, ktoré pripravil sám alebo v spolupráci s E. Kilianovou či M. Šrámkovou, sa stretli s dobrým čitateľským ohlasom a boli vydané vo viacerých vydaniach alebo vyšli v prekladoch. v tejto Sirovátkovej činnosti sa odráža jeho vnútorné presvedčenie, že folklór nemôže zostať archívnou relikviou, ktorej historické poslanie je smerom k súčasnosti zúžené do zorného uhlu niekoľkých odborníkov a pedagógov, ale má svoju autonómnu životodárnu silu, ktorú možno premieňať cez určité vlastné zákony zachovania kreatívnej energie. Ak v Rosicko-Oslavansku naznačuje niektoré princípy premien vo vývine baníckeho folklóru, tieto úvahy nezanecháva ani v neskorších rokoch, ale tvorivo pracuje na nich s trpezlivosťou korektora vlastných i cudzích náhľadov. Súčasný život ľudovej slovesnosti, hľadanie jeho významu a zmyslu sa stáva jednou z ústredných tém teoretických i praktických záujmov jubilanta. Vyslovuje sa i k takým zdánlivo neakademickým problémom, ako

87

je teoretická i praktická stránka súčasného folklorizmu. Zdá sa, že na tomto poli, ako o tom svedčí posledný seminár etnomuzikológov, Sirovátka ešte nepovedal posledné slovo.
      Pokiaľ sú spory o súčasných podobách folk­ lóru a folklorizmu vecou, ktorá sa vlastne ešte iba v našich vedných disciplínach otvára, sú úlohy a problémy, ktoré súčasná folkloristika musí ešte stále mať na zreteli ako centrum svojich bytostných záujmov. Našou úlohou je podať ucelený obraz o vývine a spoločenských funkciách ľudovej slovesnosti v kultúre našich národov. v tomto smere ešte existuje veľa bielych miest na mape súčasného folkloristického výskumu. Ide napríklad o systematické a veľkorysejšie kritické vydávanie základných prameňov, o štúdium interetnických vzťahov folklóru našich národov a hľadanie ich súvislostí s kultúrnym dedičstvom národov aspoň susedných krajín, či širších kultúrnych oblastí. v tomto smere je neobyčejne potrebná práca pri príprave katalógov, ktoré by mohli byť východiskom pre seriózne historicko-porovnávacie štúdium. v tomto smere O. Sirovátka povedal zásadné slovo v práci Česká lidová slovesnost a její mezinárodní vztahy (1976) . Do popredia však vystupuje jeho práca a štúdie k ľudovým baladám, kde sa za vzorové môže pokladať skromné vydanie Lidových balad na Slovácku (1965), ktoré najmä vstupnou štúdiou a rozsiahlymi edičnými poznámkami ďaleko presahuje význam regionálnej zbierky balád. k balade a k ľudovej piesni vôbec sa Sirovátka vracia však vo viacerých svojich knižných prácach a početných štúdiach. Vý[/]sledky jeho bádania nad baladou našli živý ohlas nielen doma, ale i v zahraničí. Práca na katalógu českých balád, porovnávacie štúdium vzťahov českej tradície k baladickej tradícii slovenskej, poľskej, slovinskej a nemeckej, otázky vzťahu ľudovej a literárnej balady, poetika ľudových balád, vzťah balád k iným folklórnym žánrom atď., to sú úseky cieľavedomej a teóriou i praxou našej vedy hlboko zdôvodnenej práce. Skoro podobný prístup nájdeme i vo vzťahu jubilanta k štúdiu ľudovej prôzy. v pamäti mi utkvela veľmi priaznivá recenzia Melicherčíka na knižku K. Fojtíka a O. Sirovátku Veselosti nikdy dosti (1956), kde autor recenzie oceňuje rozšírenie pohľadu a záberu folkloristiky i na menej klasické prozaické žánre a podčiarkuje význam humoristického rozprávania vo vývine ľudovej prózy. Práve z takých aspektov vyberá uvedenú knižku ako podnet i pre vydávanie slovenskej ľudovej slovesnosti. Ak zoberieme však ďalšie vydania ako Pohádky z Moravy (1959) alebo nemecké vydanie Tschechische Volksmärchen (1969) alebo najnovšie Moravské národní pohádky a pověsti (1983, s M. Šrámkovou), zisťujeme, že Sirovátka sa oddal i na tomto poli systematickej folkloristickej práci s cieľom vytvoriť predpoklady pre porovnávacie štúdium. Okrem toho usilovne pracuje a tvorivo sa zamýšľa nad niektorými teoretickými otázkami. Ako príklad možno uviesť štúdiu Der gegenwärtige Stand der tschechischen Volkserzählung (1961) alebo štúdie o spomienkovom rozprávaní, kde nastoľuje v zovšeobecneniach základné otázky životnosti folklórnych žánrov

88

v súčasnosti a vyjasňuje otázky postavenia memoriátu v ich štruktúre. Podnetné sú i jeho práce ku katalogizácii povestí a o povesťovej problematike vôbec, pretože vo folkloristickom výskume nemá povesť tak vychodené chodníčky ako rozprávka, kde česká folkloristika vniesla svoj ozaj význačný historický vklad.
      Aby sa kruh problematiky štúdia ľudovej prózy uzavrel, jubilanta láka čoraz viac anekdota. To je hádam najlepší príklad onej "nedefinovateľnej systematickosti", o ktorej som sa už zmienil v úvode svojho článku a ktorý sa ťažko dá vyčítať z bibliografie. Porovnajte si len Sirovátkov záber v štúdiu piesní, kde nám defiluje robotnícka pieseň popri balade, lyrická pieseň popri ohlasovej poézii. Zdánlivo je táto problematika od seba vzdialená a vystupuje v názvoch jednotlivých príspevkov dosť izolovane. Pri čítaní Sirovátkových úvah a záverov ľahko nájdeme jednotiacu líniu jeho vedeckej tvorby. Jej najdominantnejším znakom je aktuálnosť problému, potreba, ktorá vychádza a citlivo reaguje na stav výskumu v našej vede. Jubilant . či už ako vedúci pracovník Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV a člen početných komisií, redakčných rád alebo ako dlhoročný pedagóg si nikdy nevyhradzoval pole svojej pôsobnosti a ani žiarlivo nestriehol na košiar svojej špecializácie. Možno i preto, že toľko košiarov sa ustrážiť ani nedá, no najmä preto, že je preňho príznačná úcta k práci iných a vyššie princípy vedeckej etiky, v ktorých je rozhodujúcim kri[/]tériom poznanie a úcta k vykonanej práci pred žiarlivosťou a konkurenčnými obavami.
      Mohli by sme pokračovať v pripomínaní si ďalších a ďalších tematických okruhov, ku ktorým sa Sirovátka ako folklorista, etnograf a literárny vedec vyslovil. Patrí sa napr. pripomenúť záujem o ľudové divadlo, alebo záujem o ohlas protifašistického boja vo folklóre či dejiny vedy. Stačí si zalistovať v bibliografii, aby sme tieto strohé výpočty neustále rozširovali a pripamätávali ďalšie a ďalšie knižky a štúdie, pričom by sme sa už vôbec nedostali napríklad k bohatej a u nás tak trochu podceňovanej recenznej činnosti. Spomeňme si, aké množstvo cenných postrehov a informácií priniesol a ako sa v nich výrazne odráža Sirovátkov vedecký a často i človečenský postoj. Veď napísať dobrú informatívnu či kritickú recenziu, to je skutočné umenie. Tu sa často ukáže reflexia, rozhľad i názor autora na aktuálne dianie vo vede.
      Mohlo by sa zdať, že v záplave štúdií a článkov pripomínať dôležitosť recenzií je vecou neprináležitou a trochu znevažujúcou. No kto si dá námahu a poprevracia všetky ročníky našich časopisov (dajme tomu Národopisných aktualít) a prinúti sa sledovať jubilantovu usilovnosť a ciaľavedomosť, mnohé sa dozvie o tom, kde možno hľadať základy autorovej sčítanosti a erudície. v tomto smere môže byť najmä mladším generáciam príkladom, ktorý by mal priťahovať. Jeho početní odchovanci z brnenskej národopisnej katedry by určite lepšie ako ja pripamätali docenta Oldřicha Sirovátku ako vysokoškolského pedagóga. (Mi

89

mochodom vedia si spomenúť na svojich pedagógov i úsmevne i klebetne, no vždy v pozadí s uznaním a úctou.) Mňa upútala od počiatkov našej už vyše dvadsaťročnej známosti ochota, s akou pán docent je ochotný vypočuť akéhokoľvek záujemcu o veci folkloristické, ako ho vie "ubezpečiť", že sú s vedomosťami približne na tom "úplne rovnako", aby mu vzápätí pomohol so svojim prehľadom, literatúrou alebo inou službou. (Ktovie, či sa mu požičaná literatúra dostáva späť do knižnice? Možno áno, všeličo sa stáva.) Ak už spomínam a usilovne kreslím obraz o zásluhách docenta, doktora, kandidáta vied, vedúceho vedeckého pracovníka ČSAV, dovoľte si mi ho pripamätať v "sociálnom kontexte človečenskej komunikácie" (parafrázujúc jednu jeho veľmi dobrú štúdiu z roku 1976). Oldřich v spoločnosti, či už s vedou alebo bez nej, je človek, s ktorým sa jednoducho nedá nudiť. Jeho osobitý utajený humor (skrývajúci v sebe i ostrie ironie) a zmysel pre usmernenie zábavy, spolu s vytrvalosťou o ňom všeobecne známou viacmenej len z práce, to sú jeho ľudské devízy, o ktorých sa žiaľ v odbornej literatúre ani nemá a ani nezvykne písať. Ja sa však rozpamätávam napr. na dlhé strážnické festivalové noci pred mnohými rokmi, keď sme sa schovávali pred dážďom a kedy Oldřich nám popri pesničkách a víne vtipne "vykladal" o najvážnejších vedeckých, ale hlavne nevedeckých problémoch. O tom by sa mohli kvalifikovanejšie vyjadriť jeho dlhoročnejší priatelia, tí, ktorí vedia dobre, kde je kedy a komu na Morave dobre (a preto tam niektorí Slováci radi[/] prichádzajú). Rozpamätajme sa, koľko dobrého, múdreho, pekného a vtipného sa povedalo, zaspievalo či zatancovalo. Rozpamätávam sa tiež na rozhovor, kedy sme sa s jubilantom ocitli v dejinách národopisu, vyzdvihujúc jednotlivé práce, diskutujúc o význame jednotlivých osobností. Pravdepodobne je to náhoda šťastnej zabudlivosti, no v pamäti mi zostal krátky rozhovor o Bedřichovi Václavkovi. Po rokoch som presvedčený, že ak treba hľadať kontinuitu Sirovátkovej vedeckej orientácie, musíme si pozornejšie všimnúť nielen tradície klasickej českej folkloristiky, ale predovšetkým Václavkov spôsob myslenia a videnia ľu­ dovej kultúry. A to platí možno nielen o Sirovátkovi, ale i o jeho ďalších kolegoch, ktorí nezabudli na pozitíva domácej vedeckej tradície (Úlehla, Bartoš, Václavík a ďalší) . Podstatou tohoto videnia je živý a pravdivý život ľudovej kultúry v jeho mnohorakých spoločenských a historických súvislostiach s vždy prítomným človekom. Nie je náhoda, že Sirovátka sa vrátil k niektorým impulzom Bedřicha Václavka. Nielen v štúdiach o ňom a v citáciach jeho diela, no najmä k problémom a možnostiam pochopenia skutočného spoločenského dosahu ľudovej slovesnosti. Práce z posledných desiatich-pätnástich rokov tomu nasvedčujú a presvedčujú. Je to napr. hľadanie hraničných oblastí výskumu biologie folklóru a biologie literatúry. Pripomeniem z pamäti aspoň podnetnú štúdiu "Populární literatura, masová literatura, paraliteratura z folkloristické perspektivy" (1976), práce o robotníckej piesni alebo práce o "hriechoch folkloriz

90

mu". Sú to veci, na ktorých môžu stavať perspektívy výskumu i ďalšie generácie folkloristov. Takáto orientácia na život a videnie života nebráni Sirovátkovi sedieť v programovej rade Strážnice, venovať sa popularizácii vedy, písať literatúru pre deti, pripravovať programy na festivaly, do rozhlasu či televízie, no a potom pracovať na realizácii projektov výskumu súčasnosti. Nuž pripamätajme si aj, že vzťah k literárnej vede nie je len vecou záujmu. Sirovátka svoju šesťdesiatku oslávi ako kmeňový pracovník Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV v Brne, kde už pekných pár rokov pracuje vo výskume a je spoluautorom takých cenných slovníkových prác ako je Slovník literárních směrů a skupin a Slovník literárních termínů. Na tomto pracovisku spracoval tak povediac "novú" problematiku dejín brakovej literatúry (počítajte si napr. v knižke Ach, ta láska . . . 1983). I na tomto pracovisku zostal predovšetkým folkloristom medzinárodného hlasu. Tieto práce sú teda komplementárne, doplňujú spomenutý vnútorný systém Sirovátkovho pracovného zacielenia.[/]
      Pri rozpamätávaní nemôžem obísť ani našu vzájomnú spoluprácu na Folklóre a folkloristike (1982). Sirovátka bol nielen inšpirátorom jej napísania, ale i tou vzornejšou a rozvážnejšou časťou nášho kolektívu. Rád mu za toto i za vyše dvadsaťročnú kamarátsku spoluprácu pri tejto príležitosti ďakujem.
      Tento článok skutočne nemôže ani nechce byť príspevkom do historiografie našej folkloristiky. Je napísaný skôr ako pomôcka pre tých, ktorí sú ochotní si pripomenúť jedno okruhlé jubileum v živote človeka. Ak by náhodou nevedeli prečo a začo si ho treba uctiť, skromne si to dovoľujeme spolu s redakciou pripamätať.
      Na záver mi prichodí, vážený kolega a milý náš priateľ, Ti úprimne povinšovať do ďalších rokov najmä veľa zdravia a životnej pohody, pretože ešte je čo robiť, aby sa folkloristické i životné plány naplnili, ešte je nejeden kút v okolí Poličky, ktorý nepoznáš a ešte sú mnohí, ktorí sa s Tebou radi stretávajú. A za tých všetkých dovoľ potriasť Ti pravicu.

91

ZUM GEDENKEN
(ZUM JUBILÄUM VON Doz. Dr. O. SIROVÁTKA)
(Zusammenfassung)

      Die Abhandlung ist dem bedeutenden tschechischen Folkloristen und Literarwissenschaftler Doz. Dr. Oldřich Sirovátka, CSc., gewidmet, der in diesem Jahr das sechzigste Lebensjahr erreicht. Er wurde in Teresva am 8. 9. 1925 geboren und verlebte seine Jugend im Kumpelstädtchen Oslavany bei Brno. Im Jahre 1944 maturierte er am Realgymnasium und beendete im Jahre 1949 das Studium der Bohemistik, der Philosophie und der Ethnographie an der Universität in Brno. Seit dem Jahre 1953 ist er Mitarbeiter der Tschechoslowakischen Akademie der Wissenschaften. Im Jahre 1959 verteidigte er seine Dissertations-Kandidatenarbeit über die Folklore im Gebiet von Rosice-Oslavany. Er gab eine ganze Reihe von Arbeiten in Buchform aus dem Bereich der Volkslieder und der Volksprose sowie auch andere methodologisch anregende folkloristische Arbeiten und[/] Studien heraus. Abgesehen von diesen zwei Bereichen der Folklore befasst sich Sirovátka mit den Beziehungen der Folklore und der Literatur, der Historiographie der tschechischen Folkloristik, mit theoritischen Problemen .des vergleichenden Studiums und mit Fragen des derzeitigen Lebens der Folklore und des Folklorismus. O. Sirovátka ist auch durch seine Ausgaben literarischer Bearbeitungen folkloristischer Prosa wie als Organisator des wissenschaftlichen Lebens, als Pädagoge an der Philosophischen Fakultät der Jan-Evangelista-Purkyně-Universität in Brno und als Berater mehrerer wissenschaftlicher Aspiranten bekannt. Der Autor spricht nach kurzer Würdigung der Arbeit dem Jubilar au f richtige Glückwünsche anlässlich seines bedeutsamen Lebensjubiläums aus. Übersetzung: A. Hubala

92

SOUPIS NÁRODOPISNÝCH PRACÍ OLDŘICHA SIROVÁTKY

Bibliografie je výběrová. Nejsou v ní obsaženy - až na několk výjimek - menší zprávy, informace a zejména četné posudky knih a sborníků. Stranou zůstaly literární adaptace folklóru, které vyšly v časopisech anebo v různých výborech našich i zahraničních. Rovněž literárněvědné práce, pokud přímo nesouvisí s folklórem a lidovou kulturou, se v soupisu nenajdou. Do bibliografie nebyly ani pojaty četné příspěvky v novi­ nách, týdenících, rozhlase a televizi. I. Knihy, knižní edice
1.
      Boskovický zpěvníček. Praha 1953.
2.
      Písně z Hané. Praha 1954 (s J. Jirouškem).
3.
      Veselosti nikdy dosti. Lidová vyprávění z Moravy. Brno 1956 (s K. Fojtíkem).
4.
      Slezské písně z Třinecka a Jablunkovska. Praha 1957 (s J. Gelnarem J.
5.
      Pohádky z Moravy. Praha 1959.
6.
      Rosicko-Oslavansko. Život a kultura lidu v kamenouhelném revíru. Praha 1961 (s K. Fojtíkem).
7.
      B. M. Kulda: Pohádky a pověsti z Rožnovska. Praha 1963.
8.
      Lidové balady na Slovácku. Uherské Hradiště 1965.
9.
      Česká lidová slovesnost a její mezinárodní vztahy. Praha 1967.
10.
      Tschechische Volksmärchen. Düsseldorf 1968.
11.
      Lidové písně na Podluží. Písně J. Turečka v zápisech F. Kyselkové. Břeclav 1975 (s K. Vetterlem).
12.
      Folklór a folkloristika. O ľudovej slovesnosti. Bratislava 1982 (s M. Leščákem).
13.
      Moravské národní pohádky a pověsti. Praha 1983 (s M. Šrámkovou).
14.
      České lidové balady. Praha 1983 (s M. Šrámkovou).
15.
      Ach, ta láska ... Průvodce po čes~ké brakové literatuře. Praha 1984.[/]

     

      II. Články, stati
16.
      Pastýřské kolední hry na Valašsku. k jejich původu a rozšíření. Naše Valašsko 14, 1950-51, 111-124.
17.
      Lidové dětské hry z Boskovicka. In: Vlastivědné listy z Boskovicka. Boskovice 1951.
18.
      Jazyk lidovýich písní na Boskovicku. Vlastivědný věstník moravský 7, 1952, 86-92.
19.
      Zlidovělé písně z 19. století na Boskovicku. Český lid 40, 1953, 128-137.
20.
      Lidové stavitelství na Opavsku. Radostná země 3, 1953, 49-59.
211.
      Zemědělské hospodářství horníků v Soběšovicích. Radostná země 4, 1954, 1-6.
22.
      K dějinám hornictví na Rosicku a Oslavansku v první polovině 19. stoietí. Časopis Matice moravské 73, 1954, 68-81 (s K. Fojtíkem).
23.
      Za dělnickou písní na Rosicko-Oslavansku. Český lid 41, 1954, 4-11.
24.
      Lidová slovesnost v literárním vyučování na naší škole. Sovětská literatura 3, 1954, 271-275.
25.
      O lidových pověstech na Boskovicku. In: Vlastivědné listy z Boskovicka. Boskovice 1955.
26.
      Vývoj hornictví a život horníků na Rosicku a Oslavansku v první polovině 19. století. Čs. ethnografie 3, 1955, 3-36 (s K. Fojtíkem).
27.
      K výzkumu folklóru na Rosicko-Oslavonsku. Český lid 42, 1955, 257-261.
28.
      Pověsti v současném lidovém podání na Boskovicku. Český lid 42, 1955, 14'5-150.
29.
      Vánoční koledy a hry, 126-131. Vánoční hry, 153-155. Písně svatební, 181-187. In: K. Vetterl: Lidové písně a tance z Valašsko-kloboucka, I. Praha 1955.
30.
      Forschungsergebnisse und Erfahrungen auf den, Gebiete der Arbeiterfolklore in der Tschechoslowakei. Acta ethnographica 5, 1956, 225-245.
31.
      Erbenovy balady v lidové tradici na Boskovicku. Vlastivědný věstník moravský 10, 1955, 138-140; 11, 1956, 10-16.

93

32.
      Obraz Josefa Hybeše v lidové tradici na Rosicko Oslavansku. Český lid 43, 1956, 49-56.
33.
      Rok 1920 v písních a vyprávěních dělníků na Rosicko-Oslavansku. Časopis Matice moravské 75, 1956, 119-130.
34.
      Pověsti v současném lidovém podání na Boskovicku. Český lid 43; 1956, 145-150.
35.
      Nejstarší hornické písně na Rosicko-Oslavansku. Československá ethnografie 5, 1957, 43-56.
36.
      K problematice folklóru charvátské menšiny v Československu. In: III. kongres foklorista Jugoslavije, Cetinje 1958, 21-27.
37.
      Příspěvek k studiu našich lidových balad. České a polské varianty písně Zbojník loupí. Český lid 46, 1959, 242-247.
38.
      Vzpomínkové vyprávění a jeho místo ve folklóru. Čs. ethnografie 7, 1959, 308-314.
39.
      Neznámá sbírka valašských pohádek a pověstí J. Kutzera. Český lid 46, 1959, 158-161.
40.
      O jedné hornické písni z Oslavanska. Vlastivědný věstník moravský 14, 1959, 42-46.
41.
      Důlní duch zkouší horníka. Radostná země 9, 1959, 61-67.
42.
      Některé otázky studia lidové prózy. Poznámky k mezinárodnímu kongresu badatelů o lidovém vyprávění. Český lid 47, 1960, 68-71.
43.
      Jak katalogizovat textové varianty lidových písní? Radostná země 10., 1960, 97-105.
44.
      Nad lidovou milostnou poezií z Horácka. In: M. Bureš: Vysočina milostná. Praha 1960, 135-146 a komentáře, 123-134.
45.
      Písně milostné a rodinné, 11-14. Písně žertovné a popěvky, 61-64. Písně řemeslnické, 85-87. Písně z historickosociálními náměty, 97-99. Balady, 117-120. Písně k tancům, 133-138. In: K. Vetterl Z. Jelínková: Lidové písně a tance z Valašsko-kloboucka, II. Praha 1960.
46.
      O soupisu textových variant lidových písní. Zprávy Společnosti čs. národopisců, č. 1-2, 1961, 9 -12.
47.
      Píseň oslavanských horníků o prosinci 1920. Vlastivědný věstník moravský 15, 1960, 74-81.[/]
48.
      Teoretické a metodologické otázky studia dělnických písní. Radostná země 11, 1961, 65-70.
49.
      Der gegenwärtiga Stand der tschechischen Volkserzählungen. In: Internationaler Kongress der Erzählforscher in Kiel und Kopenhagen. Vorträge und Referate. Ber1in 1961, 470-474.
50.
      Vzpomínkové vyprávění jako druh lidové prózy. Český lid 50, 1963, 114-120.
51.
      Bemerkungen zum Katalog der tschechischen Bergmannssagen. In: Tagung der "International Society for Folk-Narrative Research" im Antwerpen. 1963, 75-77.
52.
      Moravská balada o ztraceném synu-janičářovi. Slovenský národopis 11, 1963, 379-389.
93.
      Vyprávění a dramatická řeč v lidové baladě. In: Slovácko 1964, Uherské Hradiště 1964, 43-52.
54.
      Hranice českých a polských verzí balady o sirotkovi, Český lid 51, 1964, 267-271.
55.
      Lidová pověst a její výzkum na Moravě. In: Slovácko 1962-1963. Uherské Hradiště 1964, 58-66.
56.
      Severomoravské pověsti v podání Anežky Šulové. In: A. Šulová: Obr na Šošole. Ostrava 1964, 153158.
57.
      Zur Morphologie der Sage und Sagenkatalogisierung. Acta ethnographica 13, 1964, 231-238 = Vergleichende Sagenforschung. Darmstadt 1969, 326-336.
58.
      Zur Erforschung der nationalen Eigenarten des Märchens. In: IV. Internationial Congress for Folk-Narrative Research in Athens. Athens 1965, 517-526.
59.
      Die Erforschung der tschechischen Volksballade. Jahrbuch für Volksliedforschung 10, 1965, 153-161.
60.
      Die Erle - Die verwünschte Tochter. Zur deutsch-slawischen Vonksliedbeziehung. Deutsches Jahrbuch für Volkskunde 11, 1965, 300-308.
61.
      Stylizace postav v české lidové baladě. Narodího stvaralšstvo - Folklor, 15-16, 1966, 1139-1143.
62.
      Literární panoptikum německého života v 16. století. In: Dobrodružství paní Anežky. Výbor z německých švanků. Praha 1966, 7-15.

94

63.
      Hranice typů balady o Turkově nevěstě na Moravě. In: Slovácko 8-9, 1966-67, 31-40.
64.
      K poměru slovenské a české pohádkové tradice. Slovenský národopis 14, 1966, 361-377.
65.
      Vypravěčský styl v české a ruské baladě. Národopisný věstník československý 1 (34), 1986, 102-118.
66.
      Naše lidové divadlo jako předmět studia. Český lid 53, 1966, 65-70.
67.
      Některé otázky srovnávacího studia lidové slovesnosti. In: Strážnice 1946-1965. Brno 1966, 315-326.
68.
      Faktory variačního procesu v lidové písni. Národopisný věstník československý 2 (35), 1967, 183-198 (s J. Gelnarem).
69.
      Volkskundliche Forschungen in der Tschechoslowakei seit 1945. Hessische Blätter für Volkskunde 58, 1967, 119-216 (s K. Fojtíkem).
70.
      U zpěvačky Z. Martynkové. Národopisné aktuality 4, 1967, č. 1, 18-25 (s J. Gelnarem).
71.
      K současné situaci mezi slovesnou folkloristickou a literární vědou. In: Zpravodaj koordinované sítě vědeckých informací pro etnografii a folkloristiku. Praha 1967, č. 1-2, s. 2-7.
72.
      Stoff und Gattung - Volksballade und Volkserzählung. Fabula 9/1-3, 1967, 162-168.
73.
      K poměru české a německé balady. In: Čs. přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů. Praha 1968, 445-452 = Die deutsche und tschechische Volksballade. Handbuch des Volksliedes, II. Historisches und systematische - Interehnische Beziehungem - Muskethnologie. München 1975, 359-376.
73.
      Slovanská historická balada a její studium. Český lid 55, 1968, 352-356.
74.
      Rozšíření balad s tureckou tematikou v české a slovenské tradici, Český lid 55, 1968, 102-108.
75.
      Nad současným vztahem slovesné folkloristiky k literární vědě. Národopisné aktuality 5, 1968, č. 2, 81-87.
76.
      Pověst (269-274). Povídka ze života (280-281).[/] Lidové divadlo (292-300). In: Československá vlastivěda III. Lidová kultura. Praha 1968.
77.
      Sujet und "Akklimatisierung" als Kategorien der vergleiahenden Fosschung. Lětopis-Jahresschrift für sorbische Volksforsachung. Bautzen 1968-69, 221-227.
78.
      Influence and Reception in the Inter-ethnic Relations of Folk Belles-lettres. In: Man and Culture 2, Praha 1969, 62-69.
79.
      Die zwischenslawischen Beziehungen in der Volksdichtung und die Kontaktzonen. Ln: Ethnologia slavica 1, 1969, 157-169.
80.
      Czech Ethnology and Folklore: A Short Outline of their Development. In: Man and Culture 2, Praha 1969, 1-12 (s K. Fojtíkem).
81.
      Východisko studia lidových balad. Národopisné aktuality 6, 1969, 1-15.
82.
      Lidová slovesnost a regionální výzkum. Slovenský národopis 17, 1969, 623-627.
83.
      Historická tematika v pověsti a baladě. Narodno stvaralšstvo-Folklor, 29-32, 1969, 67-76.
84.
      Deutsch-tschechische Bezichungen in der Volksdichtung. In: Kontrakte und Grenzen. Göttingen 1969, 87-92.
85.
      "Komedie o svaté panně Dorotě" a lidové dorotské hry. Český lid 57, 1970, 129-134.
86.
      Zdrobněliny jako poetický prostředek lidové balady. Český lid 57, 1970, 199-202.
87.
      Lidové balady v Čechách a Erbenova sbírka epických písní. Národopisný věstník československý 5-6, 1970-71, 119-139 (s M. Šrámkovou).
88.
      Dějiny a lidové podání. Slovenský národopis 29, 1971, 534-546.
89.
      Dvě vstupní formule v českých baladách. In: Lidová tradice, Praha, 1971, 207-223.
90.
      Balada o nešťastné svatbě v západoslovenské tradici, Český lid 59, 1972, 11-52.
91.
      K interpretaci zbojnické pověsti. In: Ľudová kultura v Karpatoch. Ethnographia Carpatica. Bratislava 1972, 337-345.
92.
      Zur regionalen Gliederung der Volksdichtung auf der Grundlage der tschechischen Verhältnisse. In:

95

      Festschrift Matthias Zender. Studien zur Volkskultur, Sprache und Landesgeschichte. Bonn 1972, 169-173.
93.
      (Doslov). L. Mašínová: Ze slovanských legend a pověstí. Praha 1972.
94.
      Rukopisné prameny k poznání severomoravské lidové písně. In: Severní Morava. Vlastivědný sborník 24, 1972, 31-40.
95.
      Textové stavební jednotky v lidové lyrické písni. Národopisné aktuality 9, 1972, 169-187 (s M. Šrámkovou).
96.
      Tradiční způsoby katalogizace písňových textů a perspektivy zpracování písní na samočinných počítačích. In: Lidová píseň a samočinný počítač, Brno, 1, 1972, 11-123.
97.
      Bedřich Václavek a péče o lidovou píseň. Národopisné aktuality 10, 1973, 15-25.
98.
      K variabilitě balady. Proměna balad v lyrické písně. In: O životě písně v lidové tradici, (Variační proces ve folklóru). Brno 1973, 77-91.
99.
      Kronika lidského osudu. Národopisné aktuality 10, 1973, 161-164 (s M. Šrámkovou).
100.
      Katalogizácia textov lyrických piesní. In: Súčasný stav etnomuzikologického bádania na Slovensku. Bratislava 1973, 165-167.
101.
      K současnému stavu folklóru. Národopisné aktuality 11, 1974, 85-97.
102.
      O uporednom izučavanju narodnih balada. In: Naučni sastanak slavista u Vukove dane. Referati i saopštenja. MS~ 4/1, 1974, 245-252.
103.
      Folklorismus jako jev současné kultury. In: Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti, Brno 1974, 48-52.
104.
      Místa lidové slovesnosti v pojetí literatury u Bedřicha Václavka. In: Bedřich Václavek a úkoly marxistické kritiky. Praha 1975, 137-141.
105.
      Die Alltagserzählungen als Gattung der heutigen Überlieferung. Im: Miscellanea Prof. Em. Dr. K. C. Peeters. Antwerpen 1975, 662-669.
106.
      Členění písňového textu. In: Lidová píseň a samočinný počítač III. Brno 1975, 107-119.
107.
      Rumunské pohádky a sbírka Petra Ispiresca. In:[/] P. Ispirescu: Rumunské pohádky. Praha 1975, 7-15 a komentáře.
108.
      Motivy partyzánského odboje v lidovém vyprávění z Moravy. Vlastivědný věstník moravský 27, 1975, 135-140 (s M. Šrámkovou).
109.
      Folklór v kulturním životě dnešní vesnice: místo, funkce, proměny. In: Životní prostředí a tradice. Brno 1975, 201-207.
110.
      Srovnávací studium lidové balady v díle Jiřího Horáka. Národopisné aktuality 12, 1975, 23-30.
111.
      Úloha interpretace ve folklóru. Slovenský národopis 23, 1975, 415-54.
112.
      Nad lidovou protektorátní anekdotou. Národopisné aktuality 12, 1975, 189-198.
113.
      Ohlas protifašistického odboje a Slovenského národního povstání v lidové slovesnosti. In: Slavica Pragensia 18, 1975, l66-169.
114.
      (Doslov.) L..Mašínová: Ze slovanských legend a pověstí. Praha 1975, 361-367.
115.
      (Úvod.) L. Mátlová-Uhrová: Ukolébavky, houpačky a hry s batolaty na Hané. Brno 1975, 5-8.
116.
      Aufbau, Elemente und Formen der Volkssage. Acta ethnographica 25, 1976, 173-176.
117.
      Lidová kultura, folklór a folklorismus. In: Folklór a scéna. Bratislava 1976, 41-49.
118.
      Sociální kontext folklórní komunikace. Slavica slovaca. Literatura a folklór, 11, 1976, 329-335.
119.
      Lidové vyprávění na scéně. In: Folklór a scéna. Bratislava 1976, 103-108.
120.
      Populární literatura, masová literatura, paraliteratura z folkloristické perspektivy. Slovenský národopis 24, 1978, 397-404.
121.
      Látkové shody mezi českou a slovinskou folklórní baladou. In: Studia balkanica bohemoslovaca, II. Brno 1976, 264-273.
122.
      Die Jánošík - Sagen im der tschechischen Tradition. In: Ethnologia slavica 6, 1976, 177-200.
123.
      Lidové pohádky a pověsti jako literární četba. Zlatý máj 20, 1976, 78-84.
124.
      Německé pohádky Grimových následovníků. In: Německé lidové pohádky, Praha 1976, 7-13 a komentáře.

96

125.
      Existencialismus lierární (60-62). Folklórní tvorba (68-70). Kramářské písně (115-116). Ohlasová poezie (193-195). Písmácká literatura (210-211). Pololidová tvorba (217-218). In: Slovník literárních směrů a skupin. Š. Vlašín a kol. Praha 1976, 2. vyd. 1983.
126.
      Martinkův přínos k vývoji české literární pohádky. In: Vojtěch Martínek. Sborník příspěvků k nedožitým devadesátinám. Frýdek-Místek 1977, 23-30.
127.
      "Autentický" a "stylizovaný" folklór. In: Lidové umění a dnešek Brno 1977, 35-42.
128.
      Anekdota a její vypravěč. (Humorista H. Malchárek). Národopisné aktuality 14, 1977, 99-106 (s M. Šrámkovou).
129.
      Václavkovo pojetí lidové kultury v kultuře společnosti. In: Bedřich Václavek - spolutvůrce pokrokové kulturní politiky. Brno 1977, 75-81.
130.
      Vzpomínkové vyprávění v dnešním vypravěčském podání. In: Prameny ľudových tradícií v súčasnosti, I. Bratislava 1977, 261-276.
131.
      Od literatury k braku. Cesty a mechanismy české konzumní četby ve 20. letech. Česká literatura 25, 1977, 210-224.
132.
      Literatura a ústní slovesnost. Tvorba č. 35, 31. 8. 1977.
133.
      Otázky a úkoly srovnávací folkloristiky. Slovenský národopis 25, 1977, 392-405.
134.
      Česká dělnická a revoluční píseň dvacátých a třicátých let. Česká literatura 25, 1977, 431-433.
135.
      Četba pro dlouhou chvíli, literatura na výdělek. O české brakové literatuře mezi válkami, Časopis Matice moravské 97, 1978, 98-119.
136.
      Folklórní kontakty, kulturní výměna, srovnávací folkloristika. Slavia 67, 1978, 419-425.
137.
      Balady v Bezručově poezii. In: Frigickou čapku mám ... Brno 1978, 24-30.
138.
      Volkslied, Volksgesang und Liedfolklorismus. In: Musicologica slovaca 7, 1978, 225-237.
139.
      Nejedlý a Václavek o funkci lidové kultury v současné společnosti. In: Václavkova Olomouc 1975. Praha 1978, 135-139.[/]
140.
      Lidová kultura v díle Zdeňka Nejedlého. Národopisné aktuality 15, 1978, 287-293.
141.
      Sieben Hauptsünde des Folklorismus. In: Le folklorisme d'hier et d'aujourd-hui, Kecskamét 1978, 224-228.
142.
      Potřeba a předpoklady dokumentace a zpracování lidové prózy na samočinných počítačích. In: Musicologica slovaca 6, 1978, 243-251.
143.
      K pramenům pohádkářství. Nad slezskými pohádkami Františka Lazeckého. Zlatý máj 22, 1978, 381-387.
144.
      Literatura, folklór, paraliteratura. Vztahy populární literatury k folklóru. In: Čs. přednášky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebu. Praha 1978, 155-162.
145.
      Zdeněk Nejedlý a lidová kultura. In: Zdeněk Nejedlý, klasik naší vědy a kultury. Praha 1978, 295-299.
146.
      Svět valašských pověstí. In: E. Kilianová: Chlapci v zelené hoře. Lidové pověsti z Valašska. Brno 1978, 80-82.
147.
      Zur Analyse des lyrischen Volksliedes. In: Strutture e generi delle letterature etniche. Palermo 1978, 219-228.
148.
      Folklór a obřad. In: Masopustní tradice. Lidová kultura a současnost. Brno 1979, 18-23.
149.
      Die vergleichende Volksproseforschung. In: Artes populares. Budapest 4-5, 1978-79, 230-246.
150.
      Počátky hanáckého regionalismu. In: L. Mátlová-Uhrová: Lidové tance a taneční hry z Hané, I. Prostějov 1979, 10-14.
151.
      Lidové pověsti v dětské literatuře. Zlatý máj 24, 1980, 79-81.
152.
      Moravské a slezské balady se zbojnickou tematikou. In: Interetnické vzťahy vo folklóre karpatskej oblasti, Bratislava 1980, 171-191 (s M. Šrámkovou).
153.
      Místo české dělnické a revoluční písně v literárním a kulturním vývoj mezi válkami. Slovenský národopis 28, 1980, 268-272.
154.
      K vývoji folklórních žánrů. In: Sborník prací fil.

97

      fakulty Brněnské univerzity, D 27. Brno 1980, 3339.
155.
      Folklór a lidové umění v tisku, rozhlasu a televizi. In: Umění a kritika. Brno 1980, 82-85.
156.
      Současná česká literatura a folklór. In: Sborník z mezinárodní literárněvědné konference Bezručova Opava 1978. Ostrava 1980, 147-152.
157.
      Folklór a vydavatelská situace. In: Folklór a umenie dneška. k štúdiu folklorismu v súčasnej kultúre. Bratislava 1980, 54-57.
158.
      Wolkrův přínos k vývoji české balady. Štafeta. Kulturně politický časopis Prostějovska 12, 1980, 9-12.
159.
      Folklór v dětské literatuře. In: Dítě a tradice lidové kultury. Brno 1980, 43-48.
160.
      Obrázky ze starého venkovského života. In: J. Hais Týnecký: Domov. Praha 1980, 161-164.
160a
      Komunikační proces. (Vypravěč, posluchači, prostředí.) Národopisné informácie 2, Bratislava 1980, 66-79.
161.
      Dělnické písně o prosincové generální stávce v r. 1920. Česká literatura 29, 1981, 352-362.
162.
      Česká a polská lidová balada. Národopisné aktuality 18, 1981, 1-10.
163.
      Schriftliche Formen der Folklore. Folklore and Oral Communicatiom. - Folklore und mündliche Kommunikation. Narodna umjertnost 1981, 137-145 = Pisani folklorni oblici. Narodna umjetnost 19, 1982, 151-161.
164.
      Funkce folklóru v životě vesnice. In: Revoluční proměny jihomoravského venkova. Brno 1981, 198204.
165.
      Lidové vyprávění, In: Proměny jihomoravské vesnice. Národopisné studie z Brumovic. In: Brno 1981, 119-152 (s M. Šrámkovou).
166.
      Proměny a stav místního folklóru. In: Náš kraj. Red. O. Sirovátka. Brno 1982, 84-102.
167.
      Perspektivy místního folklóru. In: Náš kraj. Red. O. Sirovátka. Brno 1982, 249-252.
168.
      Účast folkloristiky na českém národním obrození. In: Pocta Josefu Dobrovskému. Václavkova Olo[/]mouc. k demokratickým a internacionálním tradicím slavistiky. Praha 1982, 121-124.
169.
      Proposition de coorditation international de recherches des text des chansons populairis dans le carde de IFMC. In: Artes populaires 7, Budapest 1981, s. 17 n.
170.
      Nad českými lidovými pohádkami. In: Vývoj teorie a kritiky literatury pro mládež. Praha 1982, 138-152.
171.
      Vlivy folklóru na současnou českou dramatickou tvorbu. In: České drama v epoše socialismu (1945-1981). Opava 1982, s. 50-53.
127.
      Otázky výzkumu svatebních obyčejů. In: Svatební obřad. Současný stav a proměny. Brno, 1983, 22-30.
173.
      K vývoji lidové kultury v současnosti. In: Socializace vesnice a proměny lidové kultury, II. Uherské Hradiště 1983, 27-34.
174.
      Úloha folklóru v současném literárním vývoji. In: Čs. slavistika; Praha 1983, 231-241.
175.
      Divadelní výjevy v lidových obyčejích. In: Strážnice 1983. Programový sborník. Strážnice 1983, 35-36 (s F. Synkem).
176.
      Vlivy folklóru na současnou českou literaturu. Národopisné aktuality 20, 1983, 79-88.
177.
      Literatura bez kritiky. In: Úloha literární a divadelní kritiky v socialistické společnosti. Opava 1983, 37-40.
178.
      Kdo udržuje současný folklór? Slovenský národopis 31, 1983, 30-36.
179.
      K poměru mezi českou a slovenskou lidovou baladou. Slovenský národopis 32, 1984, 93-102 (s M. Šrámkovou).

     

      III. Recenze, jubilea, nekrology a jiné
180.
      V. Úlehla: Živá píseň. Praha 1949. Listy filologické 73, 1949, 280-282.
181.
      B. Václavek - R. Smetana: O české písni lidové a zlidovělé. Listy filologické 75, 1951, 305-309.
182.
      Mezi jugoslávskými folkloristy. Český lid 44, 1957, 135-137.

98

183.
      Za J. Š. Kubínem. Národopisné aktuality 4, 1966, č. 1, 58-59.
184.
      Bartoš národopisec. Zprávy Oblastního muzea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově. Gottwaldov 1966, 107.
185.
      G. Heilfurth: Bergbau und Bergmann in der deutschprachigen Sagenüberlieferung Mitteleuropas. Český lid 54, 1967, 306-308.
186.
      Strážnice 1973. Národopisné aktuality 10, 1973, 313-318.
187.
      Nad národopisným dílem Anežky Šulové. Sto roků od narození severomoravské sběratelky. Severní Morava. Vlastivědný sborník 34, 1977, 68-70.
188.
      Objevitel moravské lidové písně. k 110. výročí úmrtí F. Sušila. Kam za kulturou 16.-31. 5. 1978, 11-12.
189.
      Dík a přání. (K. Vetterlovi k osmdesátinám). Národopisné aktuality 15, 1978, 171-172.
190.
      Bengt Holbek: Formal and Structural Studies of Oral Narrative A Bibliography. Copenhagen 1978 (české a slovenské příspěvky).
191.
      K. Horálek: Folklór a světová literatura. Praha 1980. Slavia 49, 1980, 417-419.
192.
      Strážnice 1981. Národopisné aktuality 18, 1981, 316-320.
193.
      Mezi svou kapelou. Národopisné aktuality 19, 1982, 201-214. (s D. Holým).
193a
      S Dušanem Holým k malému výročí rubriky a ještě k dalšímu jubileu. Národopisné aktuality 20, 1983, 70-74.
194.
      Pozdrav Karlu Dvořákovi, Národopisné aktuality 20, 1983, 199-202.
195.
      Za Rudolfem Lužíkem. Národopisné aktuality 20, 1983, 204-206.
196.
      Odešel malíř Aleš Černý. Malovaný kraj 20, 1984, 4.

     

      IV. Literární adaptace folklóru
197.
      Byly časy, byly. Lidové pověsti z Moravy. Praha 1960. (Doslov:) O pověstech, 169-172.[/]
198.
      Na Veveří devět věží. Pověsti z Brněnska. Brno 1962 (s E. Kilianovou). (Doslov:) Brněnsko a jeho pověsti, 105-108.
199.
      Kdo nevěří, ať tam běží. Praha 1963.
200.
      Kdo nevěří, ať tam běží. (Vybrala a upravila G. Weigeltová). Recitujeme. Repertoárový sborník. Praha 1974, 196-203.
201.
      Zvonová studna. Brno 1964 (s E. Kilianovou). (Doslov:) Pověsti z Drahanské vysočiny, 91-97.
202.
      Poslední permoník. České hornické pověsti. Praha 1965. (Doslov:) Horníci a dolování v našich pověstech, 86-89.
203.
      Čarovné ovoce. Lidové pohádky z Moravy. Praha 1965, 2. vyd. 1982 (s E. Kilianovou).
204.
      B. M. Kulda: Zakletý vrch. Brno 1965, 2. vyd. 1982.
205.
      Čertova tanečnice. Pověsti ze západní Moravy. Brno 1969 (s E. Kilianovou). (Doslov:) Nad pověstmi západní Moravy, 105-108.
206.
      Švec hrdina. (Edice pohádek B. M. Kuldy.) Praha 1970.
207.
      Slawische Märchen. 1971, 2. vyd. 1973, 3. vyd. 1975 (s R. Lužíkem a V. Stanovským). (Soubor vyšel rovněž rusky, anglicky, francouzsky, švédsky, finsky, japonsky atd.).
208.
      Zlatý cop. Polské pohádky. Praha 1972. (Doslov:) O polských pohádkách a jejích sběratelích, 145147.
209.
      Král moravských vodníků. Pověsti z Horácka a Podhorácka. Brno 1974 (s E. Kilianovou).
210.
      Běžel z lesa zajíček. Praha 1975, 2. vyd. 1981.
211.
      Byl jeden pes. Praha 1976, 2. vyd. 1983 (omalovánka).
212.
      (Překlady bulharských lidových pověstí.) In: Víla nedbá o domácnost. Pověsti, písně, pohádky a vyprávění z Bulharska. Brno 1976, 5-74.
213.
      Jak čerti ukradli lidem smích. Pohádky z Valašska. Praha 1978.
214.
      Státní hrad a zámek Boskovice - pro děti. Brno 1978 (s E. Kilianovou).
215.
      Plný pytel pohádek. České pohádky. Praha 1978, 2. vyd. 1984. (Doslov:) Nad českými pohádkami, 298-307.

99

216.
      Čarovná stolička. Pohádky z Hané: Ostrava 1979 (s M. Šrámkovou). (Doslov:) O hanáckých pohádkách, 215-217.
217.
      Lhářské pohádky, Praha 1972, 2. vyd. 1983.
218.
      Kráľ moravských vodníkov. Bratislava 1979 (s E. Kilianovou). (Doslov:) z povestí západnej Moravy, 177-179.
219.
      Pověsti. Im: Šestipatrový den. Příběhy polských chlapců a děvčat. Brno 1980, 405-436.[/]
220.
      Devětkrát les, třikrát ves. Lidové pověsti z Hané, Ostrava 1982 (s M. Šrámkovou). (Doslov:) Haná a její pověsti, 152-155.
221.
      Brněnské kolo a drak. Pověsti z Brna. Brno 1982 (s M. Šrámkovou). (Doslov:) Brno a jeho pověsti, 152-195.
222.
      Pod brněnským hradem. Pověsti z Brna. Brno 1984.
223.
      Klamárské rozprávky. Bratislava 1984.

100

ZPRÁVY

JUBILEUM

PhDr. Arnošt Kubeša osmdesátiletý [obsah]

Jen vzácně je umožněno profesionálnímu etnografovi stát se vedle zkoumatele a znalce lidové kultury současně i jejím nositelem. Zájem PhDr. Arnošta Kubeši o způsob ži­ vota generace jeho dědů, která žila na Valašsku ve 2. polovině 19. století, byl tak hluboký, že se v některých projevech, postojích a řešeních životních situací s ním zto­ tožňoval. A proto také zcela intutiv­ ně v každodenním životě přesně a přísně rozlišuje tradiční od netradičního. Nekladl si za cíl vědecky formulovat své poznání, považoval za své poslání šířit tradiční jevy li­ dové kultury v současné společnosti, bránit inovacím, a to mnohdy i prostředky adekvátními poznané generace 19. století. Proto se nesetkával vždy s plným pochopením svých současníků jak národopisců, tak nezainteresovaných spoluobčanů. Jako gymnaziální profesor (Kunovice u Uh. Hradiště, Praha, Hranice, Ban­ ská Bystrica, Košice, Vsetín, Valašské Meziříčí) podněcoval své žáky k osvojování si lidové kultury a ke sběratelství. Především u něho na[/]cházeli odborné poučení členové nnohých souborů písní a tanců, které zakládal všude, kde působil. Zejména ve Val. Meziříčí v tomto směru do jisté míry ovlivňoval i spole­ čenský život ve městě. Nezapomí­ nejme ani na skutečnost, že v po­ válečných - letech byli jeho meziříčskými žáky i naši dnešní přední etnografové R. Jeřábek, J. Štika a J. Vařeka. Arnošt Kubeša pocházel z učitelské rodiny (nar. 26. 1. 1905 ve Vidči, mládí prožil v loučce v Hostýnských vrších), studoval na filosofické fakultě brněnské university zeměpis a dějepis (1923-28), doktorát získal v r. 1953 na Filosofické fakultě Karlovy university v Praze u prof. K. Chotka disertací "Kunovice - národopisný obraz valašské dědiny". Stal se znalcem lidového oděvu a lidové písně na Valašsku. Společně s J. N. Poláškem vydal 5 dílů Valašských pěsniček (1939-46) a samostatně 6. díl (1958). Tyto zpěvníčky obsahují 949 písní, což je asi pětina nasbíraného materiálu. Dále publikoval ve Zprávách KVU v Gottwaldově (1958-65), v Českém lidu (1975), Valašsku (1971) aj. o M. Kašlíkovi, B. Kramolišovi, M.[/] Šérové, o lidovém oděvu, o zbojnících a o Valašském muzeu v přírodě. Rožnovské muzeum spravoval v letech 1953-65, tedy v době, kdy se měnila koncepce a kladly se základy nové sběratelské činnosti. Po celý život se podílí na práci Národopisné společnosti českosloven­ ské a zúčastňoval se i mezinárod­ ních vědeckých kongresů (Moskva 1964, Stuttgart 1977). Pro naši generaci je Arnošt Kubeša spojen s praktickým nošením valašského kroje při svátečních příležitostech. Nechyběl v průvodech moravských a zahrančních folkloristických festivalů. v běžném osobním styku užívá dialektu a jeho životní postoje jsou obrněny prostým a nezdolným optimismem. Cítíme to vše jako časový posun střípků života našich předků a rádi bychom, aby vše, co dr. Kubeša načerpal od těch nejstarších generací, mohl předat dál formou nám nejpřístupněj­ ší - lierárním vzpomínkovým svědectvím. k tomu mu přejeme zdraví, sílu a vytrvalost. Jiří Langer

101

NEKROLOG

Píseň v srdci doznělá [obsah]

V úterý 11. 12. 1984 se Kyjov rozloučil s primášem - zakladatelem kyjovské cimbálové muziky Jurou Petrů. Narodil se 21. 1. 1922 v Borském Sv. Juru, zemřel náhle 6. 12. 1984 ve věku nedožitých 63 let. Byl poslední žijící z tří velkých slováckých primášů narozených v roce 1922 a nebyl v příměru k nim - zasloužilému umělci Slávkovi Volavému a hradišťskému Jaroslavu Staňkovi - větší ani menší. Byl jiný, svojský a byl jim roven. Rostl jako košatý dub zvolna, ale v každé své životní fázi byl uznáván. "Žiju v krajině dálnéj a kolikrát si říkám, že bych dal půl života "ausáckého" cimbalisty za jednu noc pod vedením tvých primášských tristašedesátinek..." čteme v listu z roku 1954. Psal jej tehdy Jurovi Petrů dnešní dramaturg BROLNu Jaroslav Jakubíček. v té době už měl Jura za sebou roky muzicírová.ní ve Bzenci, v Uherském Hradišti a především v Brně. Tam je od roku 1946 členem Moravského sboru písní a tanců vedeného prof. Vladimírem Úlehlou. Po Úlehlově smrti se stává členem Frolko[/]va souboru, přímého rozhlasového předchůdce BROLNu. Od roku 1948 primášuje ve Slováckém krúžku v Brně, kde se v té době sešla na studiích řada pozdějších osobností: jmenujme alespoň strážnického Slávka Volavého, Horňáka Luboše Holého, Podlužáka Jožku Kobzíka. v té době už Jura Petrů dojíždí také do Slováckého krúžku v Kyjově - Nětčicích, pomáhá zakládat krúžek v Ježově, hostuje v krúžku ve Svatobořicích a Hovoranech a nakonec v roce 1951 natrvalo přesídlí do Kyjova. v Kyjově se Jura Petrů šťastně oženil a dočkal dvou synů. A od toho momentu začíná nová etapa jeho života, která nebyla snadná - tak jako vyzrávání Jurova muzikantství a pochopení principů kyjovské písně nebylo věcí okamžiku. Nějakou dobu jako by se odmlčel a teprve, když synové Jura a Petr vzali do rukou hudební nástroje, k nimž je vedl, začal organizovat svou kapelu. Dnes je na Kyjovsku několik výrazných muzik, ale byla doba, kdy si tam zpěvumilovní chlapci neměli před kým zazpívat, kdo by jejich notu dobře pochytil a rozehrál. A byl to právě Jura Petrů, kdo vyplnil ono trapné[/] vákuum a dal impuls k růstu nového hudectví na Kyjovsku. Byl to spontánní muzikant, který nejraději hrál lidem, jak se říká "přímo do ucha". v jeho rozmluvě s dr. Dušanem Holým, která byla otištěna v roce 1982 ve 3. čísle Národopisných aktualit, čteme: "Nejlépe se mám vždy hrálo někde mimo jeviště, ale pro poučené a dychtivé publikum - ať už to byly noci po Kyjovských rocích nebo noci ve Strážnici. To nám přinášelo vnitřní uspokojení a vnímavým posluchačům také...". Naposledy před publikem, jemuž tak rád a po chuti hrával, stál Jura Petrů 5. listopadu, když vedl svou kapelu na Dnech Slávka Volavého v Břeclavi. Měřilo si tam síly 8 slováckých cimbálových muzik a hlas jeho houslí zněl plně jako kdykoliv předtím. Oddaně sloužil lidové písničce a v podstatě písni radostné, neboť sám byl robustní, vyrovnaný a radostný člověk. Tak je také zachycen ve svých muzikantských nahrávkách - a takového si jej v mysli uchovají všichni, kdo jej znali. Jaromír Nečas

102

DĚJINY

Osmdesát let od smrti MUDr. Norberta Mrštíka (příspěvek k národopisu Znojemska) [obsah]

18. února 1985 uplynulo osmdesát let od smrti MUDr. Norberta Mrštíka, nejmladšího z rodu diváckých Mrštíků, výborného pozorovatele přírody i lidí, včetně jejich zvyků a obyčejů.
      Jako lékař působil Norbert ve Višňové na Znojemsku v letech 1901-1904. Poprvé do Višňové přijel panským povozem ze železniční stanice Miroslav na velikonoce v roce 1901. Cestou nejen obdivoval přírodu, ale všiml si i toho, že za tehdy německými "Hostěradicemi na vysoké mezi kolem boží muky stádo školáků s trakaři ... a řehtačkami ... čekalo, až bude dvanáct",1) aby "hrkáním", jak se říkalo v českých vesnicích, oznámili místo zvonů poledne.
      Začátkem června 1901 se mladý lékař oženil se svou bytnou v Brně. Potom novomanželé odjeli do Višňové. Norbert o tom, jak jej ve Višňové vítali, napsal do Divák: "Byla už tma. Když jsme vyjížděli do kopečka před samou Višňovou, zalikovala nás chasa lampionama. Zavdali nám vína, pořečňovali, já jim dal pětikorunu a pak jsme jeli, doprovázeni z obou stran lidstvem a šňůrou hořících lampionů krokem[/]

MUDr. Norbert Mrštík
(z knihy B. Mrštíkové, Vzpomínky)

k domu. Dům byl osvětlen dvěma lampama, před domem zase zástup lidí - to baby přišly s jedličkou ověšenou cukrovím se "štěstím". Vinšování ve verších, pětikoruna v ručku a konečně jsme si mohli oddechnout".2)
      Za měsíc nato MUDr. Mrštík poprvé bedlivě sleduje pouť ve Višňové a napsal pak o ní Vilémovi v dopise: "Byla tu pouť. Dvě máje až do oblak (před každou hospo[/]dou jedna - každá z obecních partají jednu). Když je chlapci z lesa vezli, sedělo jich na ní jako maku a s láhví v ruce zpívali, zatímco koně tryskem s mrtvou dosud máji ujížděli. O pouti samé přespolních lidí houfy, vítání, uvádění, ale všechno už bez barvy, bez poezie, tak jako jejich zevnějšek. I v tom jsou to Ostravačice. Kdepak Slovácii!"3)
      V ukázce o vítání novomanželů a i v ukázce o pouti se zdůrazňuje pití. MUDr. N. Mrštík nebyl sice žádný abstinent, ale byl proti přemíře pití - alkoholismu.4) Podle Vlastivědy moravské bylo tehdy v této krajině rozšířeno pití kořalek, ne piva nebo domácího vína. Vinařství zde bylo na začátku století v úpadku a pivo Višňovským tak "nesloužilo".5) Bylo tedy "častování" MUDr. Mrštíka vínem pro něj určité "vyznamenání".
      Škoda jen, že v dalších dopisech napsaných Norbertem do Divák se už o národopisu ve Višňové nepíše. Bylo to zřejmě proto, že mladý lékař měl dosti práce s léčením paciei1tů. Také jeho zákeřná nemoc chronický zánět ledvin - tomuto pozorování a psaní nepřála a nakonec donutila MUDr. N. Mrštíka vzdát se na konci roku 1904 místa ve Višňové.

103

Višňové ze začátku tohoto století (podle prodejné fotografie).

Poznámky a odkazy na prameny a literaturu

1.
      J. JANÁČKOVÁ: Nedosněné sny. Praha 1978; dopisy N. Mrštíka do Divák a dr. Ant. Štolcovi do Prahy z 5. dubna 1901.
2.
      Tamtéž; dopis N. Mrštíka do Divák z 5. června 1901.
3.
      Tamtéž; dopis N. Mrštíka Vilémovi z 3. července 1901. "Kdepak Slováci!" - myslí se mo[/]ravští Slováci. - O pouti ve Višňové se lze více dočísti v týdeníku Ochrana z 21. června 1928 nebo v týdeníku Znojemsko z 23. června 1928. Autorem obou je jedna osoba.
4.
      Moravská orlice z 1. března 1901.
5.
      Vlastivěda moravská, díl 34, Brno 1913, s. 56; v místním dialektu by mělo být "neslóželo". Zdeněk Šípek

KNIHY

H. P. Heller: Das ländliche Handwerk. [obsah]

Vydavateľ: Georg Höltl, Museumsdorf Bayerischer Wald. Vydavateľstvo Morsak, Grafenau 1380, 116 strán, 71 ilustrácií
      Georg Höltl, ktorý v r. 1972 zaIožil múzeum dediny v Bavorskom lese okolo podedeného zreštaurovaného mlyna, je i iniciátorom publikácie o dedinských remeslách a zamestnaniach. Ide o prvú publikáciu plánovanej edície, ktorú múzeum hodlá vydávať, vychádzajúc zo svojich exponátov, zberateľskej a výskumnej činnosti.
      Publikácia sa stručným opisom, načrtnutím vývinu, pôsobenia, zániku či premien prípadne i citáciou fofklórneho materiálu venuje 43 pracovným a výrobným činnostiam, ktoré boli určované základnými potrebami obyvateľstva a miestnymi prírodnými podmienkami. Viazali sa teda predovšetkým na ťažbu a spracovanie dreva ako napr. debnárstvo, tokárstvo, rezbárstvo, drevorubačstvo, uhliarstvo, dehtárstvo, píliarstvo, šindliarstvo, stolárstvo, sitárstvo, tesárstvo, pokrývanie striech trstinou, výroba metiel, drievok na zápalky, lubov na koše a krabice, hrablí a ďalšieho dreveného náradia. Len pomerne malú časť činnos­ tí mohol autor ilustrovať súčasnou

104

fotografiou, pretože ide väčšinou o práce, ktoré v regione dávnejšie zanikli. H. P. Heller teda po­ užil v texte celý rad starých fotografií a dobových tlačí, žiaľ bez bližšieho určenia ich pôvodu.
      Nakoľko múzeum za pomerne krátke obdobie svojho jestvovania zhromaždilo doklady vývinu staveb­ ných foriem od 14. do 19. storočia, artefakty roľníckej kultúry i bohatú zbierku pracovných nástrojov, možno predpokladať, že i ďalšie publikácie edície budú príspevkom k poznávaniu kultúrnej minulosti obyvateľov Bavorského lesa. Jarmila Paličková - Pátková

Edice lidových písní z Pelhřimovska [obsah]

K národopisným regionům, které se tradičně i v současné zájmové umělecké činnosti právě nehřejí na výsluní pozornosti a péče, nesporně patří Horácko. Nejstarší odtud známé sběratelské kolekce představují významy Jeníka z Bratřic a K. J. Erbena z české strany, z moravské pak hlavně notace F. Sušila. s dostatečným důrazem připomněli tyto historické příspěvky už více než před půlstoletím jmenovitě L. Procházka, K. Jun a A. Tomíček ve Vlastivědném sborníku českého jihovýchodu (VIII, 1929-1930, s. 6-9, 17-19 a 129-131).
      Také přehled speciálních písňových a tanečních sbírek z Horácka vyhlíží na první pohled uspokojivě. Monografické podoby se v tisku dočkaly jmenovitě práce K. Konva­[/] linky a J. F. Svobody (1940), A. Kubašty a F. Hávy (1940), B. Pernici (1951), V. Bílka (1954), Z. Jelínkové (1956), kolektivu (3 svazky 1959), V. Norka (1969), L. Fučíka (1978), A. Lipperta (1981) ad. Důležité předchůdce a doplňky samostatných sbírek přitom navíc představují hojné otisky v časopisech a sbornících, zvláště v Českém lidu (F. Kotoun již r. 1906), ve Vlastivědném sborníku českého jihovýchodu, Zálesí, Od Horácka k Podyjí, z minulosti do přítomnosti Kamenicka ad. (například příspěvky V. Bílka, Z. Horkého, A. Hrbka, J. Maláta, J. Mančala, K. Melzocha, K. Vašáka, T. B. Zobora ad.). Konfrontační doplněk přináší konečně poměrně rozsáhlá tzv. vlastivědná literatura někdejšího německého jazykového ostrůvku na Jihlavsku.
      Kvalita některých zápisů, zvláště s ohledem na dobu vzniku, je sice na výši (K. J. Erben, F. Sušil, Č. Holas aj.), zato kvantitativně je tato národopisně jinak výrazná oblast zastoupena patrně nejslaběji mezi srovnatelnými protějšky. Lido­ vá instrumentální hudba ve své autentické podobě zde nebyla vlastně nikdy in extenso zachycena, nepočítáme-li ovšem s česko-německou exluzivitou - se skřípáckou (dyndáckou) hudbou.
      Prameny hudebního folklóru nejsou samozřejmě reprezentovány jenom publikacemi. v několika institucích i v privátních kolekcích jsou dosud tezaurovány další prameny, jejichž zveřejnění by mohlo eventuálně dále podpořit seriózní[/] pokusy a systematizaci a charakteristiku lidových písní, hudby a tanců českomoravského regionu. Autor této zprávy se soustředil na rekognoskaci hlavně rukopisných lidových písní z Okresního muzea v Pelhřimově, reprezentujících podstatnou část zhruba západní (české) poloviny Horácka - tj. Pacovsko, Pelhřimovsko, Kamenicko, Žirovnicko, Počátecko a Humpolecko, respektive širší Pelhřimovsko.
      Za zvláštní zmínku stojí jmenovitě čtveřice poměrně obsáhlých a při nejmenším aspoň z dílčích aspektů cenných rukopisů. Podstatnou část (na 120 zápisů) dlouholetého sběru z kraje pod Javořicí od F. Jandové již nedávno publikoval J. Trojan. Dvojici dalších písňových kolekcí z Pacovska alespoň předběžně připravili k eventuálnímu tisku sami sběratelé - S. Kouba a J. V. Kratochvíl. Obě sbírky zahrnují dohromady ke třem stovkám celkem kvalitních notací, jež jako životní dílo vznikaly během několika desítiletí a podobně jako v případě F. Jandové těží z paměti zpěváků s datem narození ještě v minulém století. Podstrážišťské písničky si r. 1958 J. V. Kratochvíl vlastními prostředky vydal jak o osmerkovou cyklostylovou brožuru (141 stran). Čtveřici vytipovaných kolekcí uzavírá dvoudílný sborník, který r. 1953 na sklonku života - uspořádal F. Dvořák (nar. 1874), světem sběhlý muzikant a bystrý pozorovatel soudobého života (objektivní popisy řady hudebních příležitostí včetně horácké svatby, regulí tanečních

105

zábav, muzikantských praktik při hrách za úplatu, zákulisí vojenských hudeb atd.). Na podzim 1983 byla v Pelhřimově ustavena ediční rada, jejímž aktuálním úkolem je připravovat k vydání lidové písně (zjednodušeně řečeno) z širšího Pelhřimovska. Vícesvazková práce má představovat hlavně pohotovou splátku nejširšímu okruhu zájemců o horácký folklór, jmenovitě z řad souborů lidových písní a tanců. Jaroslav Markl

Viera Nosáľová: Slovenský ľudový odev. [obsah]

Osveta, Martin 1983, 220 stran. Rus., něm., angl. a franc. resumé
      Počátky zájmu o lidový oděv na Slovensku se datují do konce 18. století. Od té doby bylo publikováno mnoho informací o této významné složce kultury slovenského lidu. Modernímu bádání udaly základní směr regionální monografie vzešlé z okruhu pracovníků Národopisného ústavu SAV v Bratislavě (S. Kovačevičová, J. Pátková, V. Nosáľová). O celkové zhodnocení lidového kroje v celostátním měřítku se pokusilo jen několik autorů. Vedle starší práce Ľudmily Reichlové-Kuchárikové (1941) a meziválečné krojové expozice ve Slovenském národním muzeu v Martině, jejímiž autory byli Antonín Václavík a Rudolf Bednárik, má zásadní význam kniha Jozefa Markova Slovenský ľudový odev v minulosti (1956) a zejména pak syntetizující stati Viery Nosáľové v dílech Československá[/] vlastivěda 3. Lidová kultura (1968) a Slovensko-Ľud 2 (1975).
      Pozornost, kterou po celou dobu své vědecké činnosti věnuje studiu lidového kroje na Slovensku Viera Nosáľová, zkušenosti i znalosti, které při tomto výzkumu nabyla, ji plně opravňují k tomu, aby se ujala náročného zpracování celkového obrazu o slovenském lidovém oděvu. Výsledkem této snahy je reprezentační monografie Slovenský ľudový odev, vydaná Osvetou v Martině.
      Koncepce díla je založena na reglonální diferenciaci a. variabilitě lidových krojů na Slovensku, a to v období od konce 19. století po současnost (starší vývojové fáze autorka stručně charakterizuje v úvodní kapitole). Při vymezení krojových regionů bere Nosáľová za základ bývalé uherské župní dělení, které na Slovensku krystalizovalo už v 10. - 12. století a s jistými územními změnami přetrvalo do roku 1922, kdy zaniklo. Autorka vychází z hypotézy, že župa jako hospodářsko-administrativní celek měla integrující vliv na některé jevy lidové kultury. Dochází k poznatku, že "odevný materiál sám dokazuje. že hranice žúp i odevných oblastí sa väčšinou kryjú, teda tieto územné celky ovplyvnili historický vývoj ľudového odevu". Přednost uvedeného hlediska vidí autorka i v tom, že toto dělení umožňuje uplatnit další doplňky a opravy, které přinesou nové výzkumy. Ve svém členění bere Nosáľová v úvahu pouze[/] lidový kroj slovanského obyvatelstva.
      Při vydělení krojových oblastí na Slovensku postupuje autorka ve směru západ - východ: Bratislav­ ská župa (4 krojové varianty), Nitranská župa (15 krojových variant), Trenčanská župa (8 krojových variant), Tekovská župa (5 krojo­ vých variant), Honťanská župa (5 krojových variant), Novohradská župa (2 krojové varianty), Zvolenská župa (5 krojových variant), Turčanská župa (1 oblast), Oravská župa (4 vairianty), Liptovská župa (5 variant), Gemerská župa (2 varianty), Spišská župa (7 variant), Šarišská župa (6 variant), Abovská župa (2 varianty), Zemplínská župa (3 krojové varianty). Každou krojovou oblast charakterizuje autorka základními znaky ženského a mužského kroje (základní součásti, vrchní součásti, účes a pokrývka hlavy, obuv, event. krojové doplňky valašky, šatky apod.). Textovou část vhodně doplňují fotografická vyobrazení krojových celků i detailů a vynikající kresby krojových součástí (autorka Radoslava Mikulová). Každému oddílu předchází mapa příslušné župy s vyznačením její polohy v rámci Slovenska. Čtenář tak získává dokonalý přehled o krojové diferenciaci v celoslovenském měřítku. z charakteristiky krojo­ vých oblastí vydělených podle někdejšíiho župního členění je zřejmé, že v jejich rámci existují větší ceIky, které lze označit jako krojové oblasti, a také menší podoblasti, event. krojové okrsky. Navíc ně

106

které krojové varianty přecházejí z jedné župy do druhé. Nedořešena zůstává otázka příčin vzniku regionálních a lokálních variant lidového kroje (např. ve vztahu k církevní organizaci, náboženskému vyznání obyvatel). Detailnější pohled by si zasloužily současné funkce lidového kroje i některé další otázky.
      Autorka sleduje tedy lidový oděv na Slovensku především v kulturně prostorovém pojetí (tomuto záměru slouží i závěrečná část knihy věnovaná rozšíření názvů krojových součástí). I když jde z obecného hlediska o zúženou koncepci, výsledek znamená základní přínos k poznání regionální diferenciace lidové kultury na Slovensku. Hodnotu knihy zvyšuje i její vynikající obrazová část (škoda, že u každé fotografie není uvedena doba jejího v niku), sličná grafická úprava i polygrafická úroveň. Monografie Viery Nosáľové se řadí mezi nejlepší národopisné publikace poválečného období. Václav Frolec

E. S. Markarjan: Teorija kuľtury i sovremennaja nauka. Logiko-metodologičeskij analiz. [obsah]

Moskva 193, 284 stran
      Markarjanova teoretická monografie je postavena na široké znalosti vědecké literatury východní i západní. Je pro ni charakteristická deduktivní metoda zpracování poznatků. Základním předpokladem je interdisciplinární přístup, a to[/] nejen v rámci společenskovědního bádání, ale též snaha o jeho propojení s přírodovědnými a technickými obory (projevuje se např. v posuzování funkčních analogií některých biologických a společenských procesů a v diskutabilní aplikaci přírodovědné terminologie). Zásadní význam v celé koncepci má princip adaptace, adaptivní interpretace kultury. Tato výrazně teoretická práce si klade za cíl poukázat na význam společenskovědního bádání pro široké sféry sociální praxe.
      Formování teorie kultury jako vědy je věnována první část knihy. z úvodních kapitol vyznívá problém dvojího pojetí kultury, v podstatě koncepce západní a východní vědy: je to otázka kultury jako objektivovaných forem nezávislých na vůli člověka, a kultury jako lidské činnosti, První pojetí, rozpracované L. Whitem (který jako první formuloval požadavek celostního studia kultury jako kategorie společenských jevů), vede až ke kulturologickému fatalismu. Jeho podstatou je nezávislost procesů rozvoje kultury a společnosti, nezpůsobilost člověka řídit je. Marxistické pojetí staví oproti tomu jako východisko lidskou činnost, práci, Pro socialismus nestačí živelný charakter rozvoje ku tury, ale důležitá je jeho vědecká regulace; uplatňuje se princip plánování a prognózy (zpracování alternativních modelů kulturních procesů). Základním úkolem vědy je pak zhodnotit narůstání role subjektivně-osobnostního fak[/]toru jako bezprostředního výrazu přírodně historického charakteru rozvoje společnosti. s tím souvisí nutnost studia dvou aspektů kultury - osobnostního a skupinového. Promítneme-li tyto požadavky z hlediska metodologie etnografických výzkumů, znamená to propojení kvalitativních a kvantitativních metod.
      Markarjanovo pojetí kultury jako celostního systému obsahuje tři podsystémy: 1. přírodně ekologická kultura (způsob adaptace společnosti k biofyzickému okolí; určující podsystém), 2. společensko-ekologická kultura (kultura společenských vztahů v sociálně historickém kontextu), 3. socioregulativní kultura (udržení sociálního systému jako integrovaného celku). Celý tento komplex kultury má dvě základní funkce: negentropijní, organizující (uvádí již M. S. Kagan) a adaptivní, kterou Markarjan pojímá jako generální funkci kultury, podstatu a základ společenských a kulturních procesů. Odtud jeho pojetí kultury jako celostního adaptivního mechanismu. v okruhu problematiky kultury jako objektu vědeckého zkoumání je z hlediska etnografického studia zajímavá polemika axiologického a desaxiologického směru v kulturologii. Autor zdůrazňuje pojetí kultury jako protikladného jevu; nestačí studovat jen pozitivní hodnoty (a zvlášťě ne v lidové kultuře). Koneckonců hodnotové orientace jsou značně historicky proměnlivé (kladné hodnoty se v nové epoše mohou stát zápornými apod.).

107

Značnou pozornost pak autor věnuje rozpracování vztahu kultury a lidské činnosti, kde jsou též sféry dotyku společenských a přírodních věd.
      Druhá část knihy je zaměřena na problematiku teorie směřující k vědecké řídící praxi. z hlediska formování kultury je nutná teoretická syntéza invariantních a adaptivních vlastností samoorganizujících se systémů s jedinečnými adaptivními vlastnostmi lidí. Významnou úlohu v těchto procesech sehrává mechanismus kulturní tradice. Markarjan rozlišuje skupinový a individuální stereotyp kultury, zdůrazňuje jejich variabilitu a význam inovací pro dynamiku tradice.
      V širokém komplexu otázek kulturologického studia je pro národopisné bádání důležité pojetí lokálně historických typů kultury s důrazem na specifika lokálních tradic. Jejich zkoumání přísluší etnokulturologickým výzkumům (kulturologie v součinnosti s etnografií). Empirickým výzkumům připisuje Markarjan zásadní význam; jsou také předpokladem globálního modelování. Úvahy o možnostech prognózy vede až za hranici zemských civilizací.
      Markarjanova práce dává řadu teoretických podmětů, které je možno realizovat při konkrétních terénních výzkumech. Právě etnografie může široce koncipovanému bádání o kultuře značně přispět. Věra Šepláková[/]

Hry a masky

Zoltán Ujváry: Játék és maszk [obsah]

I, 360 s.; II, 356 s.; III, 342 s. Něm. a slov. resumé. Bihari Múzeum, Debrecen 1983
      Pod souborným názvem Hry a masky, s podtitulem Dramatické lidové zvyky, vydal Zoltán Ujváry třísvazkové dílo, v němž se zabývá lidovou obyčejovou tradicí s uplatněním her a masek.
      První svazek je věnován hrám a maskám ve zvycích kalendářního cyklu: maska lucky a postavy zahalené do bílé plachty, hry s průvodem vyvolávajícím hluk na Silvestra a Nový rok, hry a masky v období masopustu, tahání klátu a nepravá svatba na konci masopustu, soudní parodie a popravní hry a maškary u příležitosti výročních svátků, hry v masce kozy, hry masek o vánocích, chodění s Turkem v Sedmihradsku a u Rumunů v Maďarsku, interetnické kontakty her v masce kozy a Turka, hry v masce koně a medvěda o masopustě. Z. Ujváry považuje dramatické prvky za integrální složku lidové obyčejové tradice. Ve výročním obyčejovém cyklu mají hry a masky nejdůležitější postavení v zimním období, začínajícím před vánočními svátky a končícím masopustem. Zvláštní místo tu zaujímají obyčeje v den sv. Lucie. Výskyt analogických obyčejových projevů u slovan­ ských národů a Němců nepovažuje autor za projev kulturních vlivů, ale za výraz paralelního vývoje.[/] Zimní průvody spojené s hlomozením spojuje s okruhem pastýřských tradic. Nejbohatší z hlediska uplatnění her a masek se jeví masopust, v němž se uplatňují jak individuální úkony (magické přivolávání úrody a hojnosti), tak kolektivní veřejné hry. Masopustní obyčeje podléhaly po staletí silným obsahovým i formálním změnám.
      Druhý svazek sleduje hry a masky při svatbě: pozdravné a vítací projevy, bavení hostí, nepravá nevěsta, hry založené na dialogu, výstup pasáka vepřů, hospodáře a pomocníka, výstup "čikóša", hospodá­ ře a pandura, výstup myslivce, kočího a policajta, výstup opilého a jeho manželky, parodie pohřbu a sňatku, hry napodobující řemesla, zaměstnání (výstupy vandrovního dráteníka, brusiče, ševce, kožušníka, mlynáře, hra na holiče, imitace holení, výstup hospodského, kominíka, porodní báby, lékaře, prodavače na jarmarku, prodavače ryb, obchodníka s vrátky, žebráka; hra na němého, na čmeláka, na výrobce houn, na kosce, na soudce, na páva; turecký paša na svatbě, verbování, poprava otroka a stínání kohouta, maska koně, medvěda, býka a čápa při svatbě. Z. Ujváry zdůrazňuje, že svatba je nejvýznamnější příležitost k předvádění lidových divadelních výjevů a sama o sobě je typickou obřadní formou lidových divadelních her. Svatební hry vyděluje autor do dvou skupin, a to podle toho, zda v ní vystoupí pozvaní hosté nebo nezvané osoby.

108

Za základ dnešních žertovných her považuje Ujváry kult předků, agrární kult, plodnostní magii, obětiny, preventivní a produktivní obřady.
      Závěrečný třetí svazek zaměřil Ujváry na hry a masky při pracovních příležitostech. v popředí jeho zájmu jsou hry a masky při přást­ kách, výstupy napodobující řemeslo, zaměstnání, žánrové postavy, hry při žních, loupá~ní kukuřice, vinobraní, maskované postavy při zabíjačkách a hry u mrtvého. Hry při pracovních příležitostech, jak zjišťuje autor, vykazuji úzké souvislosti s okruhem výročních obyčejů a se zvyky charakteru divadelních her o svatbě. Na základě bohatého maďarského materiálu a široce založeného srovnávacího studia (svědčí o tom i rozsáhlá citovaná evropská literatura) dospívá Ujváry k závěru, že Maďaři v karpatské kotlině byli po více než tisíciletí v úzkých kulturních kontaktech se svými sousedy i dalšími evropskými národy. Dokazuje to i bohatá tradice maďarských lidových divadelních her.
      Dílo Hry a masky, vybavené obsáhlou fotografickou a kresebnou dokumentací, představuje moderně pojatý komplexní pohled na danou problematiku. Autor svým dílem potvrdil, že patří k nejlepším evrop­ ským badatelům v této oblasti národopisného studia. Václav Frolec[/]

Hubert Boone: De doedelzak. [obsah]

Brussel 1983, 116 s.
      Etnoorganologická literatura byla před nedávnem obohacena o další přitažlivý příspěvek. v rámci edice Lidové hudební nástroje v Belgii a Nizozemí publikoval spolupracovník bruselského Muzea hudebních nástrojů Hubert Boone své Dudy = flámsky De Doedelzak. Jeho nerozsáhlá, zato skvěle vypravená mono­ grafie se v šesti kapitolách přehledně zabývá dudami v Belgii (hlavně v její flámské části) a v Nizozemí.
      Úvodní výklad terminologie obsahuje dvě desítky výrazů, odvozených hlavně z kmenů "muse", "pijp" a "zak" (nikdy z arabského "ghajda"). Erkologická kapitola přináší popis 9 výchozích nástrojových typů podle druhu vývrtů melodických píšťal (kónických a cylindrických) a počtu bordunů (žádný až tři). Herní technika a výrazové možnosti byly podle Booneho dokladů značně široké už u nejstarších, pouze literárně a obrazově doložených nástrojů (při vyšším ladění v dvoučárkové oktávě až s 12-15 tónovou polochromatickou řadou). Desítka hudebních ukázek znamená pochopitelně pouhý úryvek z rozsáhlého herního repertoáru několika století; českého hudebníka zaujme jmenovitě notace napoleonovského "mateníku" a úryvek typicky české polky. Podčarový aparát čítá 182 položek, bibliografie 137 titulů.
      Nejpřitažlivější součást knížaty představuje ovšem 35 obrazových[/] příloh v černobílém, zato dokonalém provedení. Setkáme se zde nejen s již populárními, ale i prakticky neznámými reprodukcemi děl H. Bosche, H. Hemlinga, P. Brueghela st. a dalších západoevropských Mistrů z přelomu středověku a novověku. Bohatství ilustrací zpřístupňuje tuto poučnou a zároveň pohlednou publikaci bez nároků na nějaké zvláštní jazykové znalosti (monografie vyšla současně v holandské a francouzské mutaci).
      A propos festivalů ve Strakonicích: několikatisícovému publiku zde nedokážeme nabídnout ani jedinou pořádnou dudáckou pohlednici anebo leporelo, nemluvě už o aspoň skrovné brožurce s jakýmkoliv z řady dudáckých námětů, o nekomer­ ční gramofonové desce, o nekýčovitém suvenýru a podobně. Jaroslav Markl

Marta Šrámková - Oldřich Sirovátka: České lidové balady. [obsah]

Melantrich, Praha 1983, 251 stran
      Je opravdu až s podivem, že zatímco slovenským baladám se jen po druhé světové válce věnovala ediční pozornost nejméně čtyřikrát, objevily se české balady až v r. 1965 (Plicka-Volf), slovácké v témže roce (Sirovátka) a katalog balad s rodinnou tematikou až v r. 1970 (Šrámková). Nemáme tím na mysli např. práce Zilynského z konce 70.

109

let, které ovšem nebyly věnovány specificky českým textům. Je tedy třeba uvítat graficky i edičně pěkně upravený soubor 71 textů českých a moravských balad, čerpaný jednak ze starších tištěných pramenů, jednak (a to zejména) z rukopisných zpěvníků a ústavních sbísek, což je známý obvyklý specifický přínos obou autorů. Je jen škoda, že nemohly být otištěny také nápěvy, takže o některých složkách hudební stránky balad najdeme v závěrečné studii jen výklad D. Holého, umístěný porůznu v textu.
      Kniha je tematicky rozdělena do oddílů z válečných časů (7-33), Poddaní a páni, spory a násilí (3568), Pouto lásky (69-96), Vášeň, násilí, smrt (97-130), Rodina, manželství, zrada a zločin (131-175) a Čáry, osud, záhrobí (177-199) . Již z uvedeného je patrné čtenářské zaměření antologie, které ovlivnilo jak výběr textů, tak i vynechání nápěvů. Avšak i v literární formě pomáhaji České lidové balady k získání obsažného přehledu o folklórním žánru, který se od dob Erbenových sice zevrubně tematicky a komparatisticky studoval (srov. bohatý výběr literatury, s. 220-222), zato však k jeho kritickému vydání v českých zemích dosud nedošlo.
      Výběr baladických textů je programově motivován snahou o reprezentaci jednotlivých tematických celků a o co největší teritoriální zastoupení (Poznámky, s. 200-201). Folkloristický aspekt sestavovatelů[/] se projevuje ve výběru zejména takových variant, jejichž náměty jsou sice obecně známé, ale v uvedeném příkladu vždy něčím novým zajímavé: tak jsou publikovány balady v chodském znění nebo několik málo známých textů ze Slezska. Jiné opět ukazují různost kompozičního ztvárnění téže látky (vraždy při hodech nebo o zábavě, s. 102, 104, 106, 108; sestra vražednice, s. 152, 155) nebo varianty obecně známé z evropské baladiky (turecké látky, zavraždění nepoznaného syna - vojáka, revenantské látky). v obsáhlých Poznámkách (200-217) vysvětlují autoři zaměření edice a uvádějí provenienci textů, bibliografické údaje, případně poznatky o zpěvních příležitostech a rozšíření ve folklórním repertoáru. Nechybí ani slovníček nářečních výrazů (218-219) a seznam písní podle incipitů (250-251).
      Edice českých a moravských lidových balad je pozoruhodná i po stránce teoretické. v obsáhlém Doslovu (223-249) se mj. hodnotí výsledky odborného zájmu o českou baladu v evropských souvislostech, sleduje se pronikání folklórní balady do české literatury a uvádějí se základní rysy poetiky balady (postavy a děje, dramatická řeč, veršové zvláštností...) včetně údajů o stáří některých skladeb a jejich mezinárodních látkových souvislostech. Značná pozornost se věnuje mezižánrovým souvislostem a zpěvním příležitostem.
      Kniha, která byla neobyčejně[/] rychle rozebrána, by měla vzhledem ke svým kvalitám a čtenářskému zájmu vyjít v dalším vydání. Bohuslav Beneš

Poslyšte písničku hezkou ... Kramářské písně minulých dob. [obsah]

Sestavil, úvodem a poznámkami opatřil Bohuslav Beneš. Obrázky nakreslil Jiří Šalamoun. Praha 1983, 160 s.
      Od tehdy, kdy jmenovitě B. Václavek a R. Smetana s příkladnou vědeckou akribií a K. Čapek z pohledu nad jiné povolaného umělce vlastně znovuobjevili kouzlo jinak formálně všelijak kostrbatých kramářských písní, nemusí se žádná jejich novodobá a alespoň trochu nápaditá edice obávat o ;nezájem čtenářů. To se týká i publikace B. Beneše a J. Šalamouna - Poslyšte písničku hezkou... Stylově quasiinfantilní kresby, inspirované naivním půvabem jarmarečních dřevorytů, dovedou zaujmout už děti předškolního věku a samozřejmě potěšit kdejakého dospělého.
      Některé písně pocházejí z konce 18. století, většina však z 19. století, čímž podle záměru editora představují zatím postrádaný širší výbor materiálu z doby postupného rozkladu základních funkcí kramářské tvorby. Antologie akcentuje náměty vojenské, o lásce dojímavé i nešťastné, syžety vypjatě sociální, jakož i pozoruhodné novinky, za něž

110

byly kdysi pokládány i písněmi zvěstované zprávy několikaletého stáří.
      Dostatečně podrobný a přitom i pro laiky srozumitelný výklad o obecných vlastnostech kramářského zpěvu s poukazy na konkrétní příklady z vlastního výboru zformuloval specialista na lidovou slovesnost, autor závažné monografie Světské kramářské písně z r. 1970 Bohuslav Beneš. I ve své nejnovější, popularizačně orientované práci obohacuje jak teorii pololidové písňové tvorby, tak hlavně relativně nečetné soudobé publikace příslušných pramenů. Většina písní pochází z editorovy soukromé sbírky a dočkala se tak zpravidla své původní knižní publikace.
      Úvodní a závěrečné pojednání, včetně edičních poznámek, splňují v podstatě hlavní zásady vědecky fundované edice. Zvláštní význam má přitom výklad jazykových úprav textů, na nichž spolupracovala Věra Michálková. Zejména uvedení hlavních edičních zásad soudobého vydávání historických textů všeobecně a pololidové literatury zvláště může znamenitě posloužit nejen jako klíč k interpretaci kramářských textů, ale zároveň jako určitý návod k moderní transkripci těchto a podobných tisků.
      Zatímco textům se dostalo příkladné péče, ležérnost a diletantství v zacházení s nápěvy mají ve srovnatelných edicích u nás i jinde sotva kde obdobu. Počtem dvaceti otištěných nápěvů a odkazem na[/] půltucet dalších ve sbírce Dělnické písně z r. 1958 mohla se edice vlastně stát nejrozsáhlejší antologií textů a nápěvů českých kramářských písní (dosud nejkompletnější výbor z dvaceti tisíc předloh od B. Václavka a R. Smetany z r. 1937, resp. 1949 obsahuje 72 textů se 7 nápěvy). Avšak jakmile chce uživatel edice interpretovat písně v úplnosti, ke svému zděšení zjistí, že ze dvacítky nápěvů se k odkazovaným textům hodí pouze jediný (z nečíslované řady třetí). Po přiměřené reakci prvních kupujících se začátkem r. 1984 odhodlalo nakladatelství aspoň něco napravit. Na kusech papíru nevalného vzhledu, neúměrných k výpravné publikaci za 48 Kčs, dodalo do vybraných knihkupectví následující errata: "Sdělení čtenářům. Technickým zaviněním se stalo, že nápěvy kramářských písní, uvedené na str. 149-151 knihy "Poslyšte písničku hezkou...", neodpovídají příslušným textům. Zachováme-li pořadí nápěvů, jak je uvedeno, pak k nim ve skutečnosti patří texty písní č. 49, 28, 3, 2, 8, 39, 9, 31, 1, 32, 24 (to je např. nápěv "Na hranicích města německého", nikoliv "Nedaleko Zborovice"), 76, 62, 52, 51, 11, 16, 13, 10, 47 (tento nápěv patří k písni o kanonýru Jabůrkovi). - Prosíme uživatele sbírky, aby se laskavě řídili tímto pokynem a současně měli na paměti známý fakt, že počet slabik ve verších kramářských písní nebývá ustálený a ne vždy plně odpovídá nápěvu, takže musíme užít[/] legata nebo jiného postupu, abychom dosáhli propojení nápěvu s textem. - Nakladatelství Mladá Fronta".
      Je pravděpodobné, že se tento návod k použití nápěvů dostane do rukou pouze malé části vlastníků sedmi tisíc výtisků. Ve stručnější podobě poskytl zase odběratelům Lidové demokracie podobnou službu Václav Frolec (24. 3. 1984). Avšak takové a eventuální další reprodukce nakladatelského pokusu o opravu mohou pomoci pouze částečně.
      Především: oprava chyb je nedůsledná. 13. nápěv nelze zpívat s textem č. 32, nýbrž s č. 62 (49 not s 65 slabikami "nepropojí" ani eskamotér). k nápravě však stačí přečíst si u textu č. 62 doporučení původního kladenského vydavatele a zpívat "jako Na hranicích města německého", tzn. v reedici 11. nápěv. Jinak k 13. nápěvu mohu se zárukou doporučit text č. 63 Přijde jaro, bule válka. - Oprava odkazuje texty č. 49 a 28 k nápěvům č. 1 a 2; oba nápěvy jsou prakticky totožné (oba dokonce shodně v C dur), zejména po škrtu nepatřičných obloučků v 6. a 8. taktu 2. nápěvu. Nápěv č. 4 nelze taktovat na 6/4, nýbrž valčíkově na 3/4. v pořadí 7. nápěv je svými celotatovými 2/4 pauzami pro hudebnka přímo recesistický; totéž platí o 8. taktu 10. nápěvu. v nápěvu č. 19 ať si čtenář laskavě opraví tóninu C dur na G dur, neboť teprve takto mu při eventuálním nástrojovém doprovodu vyjde správné stří

111

dání toniky a dominanty nikoliv jako C dur a G dur, nýbrž jako G dur a D dur. U téhož nápěvu je nutno dále opravit původní fiktivní odkaz na text č. 62 na č. 63. Taktové určení posledního nápěvu při střídání 4/4 a 3/4 je nemožné; je zde navíc další chyba melografa v 7. taktu, v němž dodatečně zjistil svůj omyl v notované osmině h1, takže ji přeškrtal a jako glosu vtlačil do taktu správné a1.
      Místo závěru: na str. 19, 22, 27 a 31 zejí velké bílé mezery, více než půlstránkové; byly vyhrazeny pro ilustrace č. 8, 11, 13 a 16 o celkové ploše 1 166 cm2. Jaroslav Markl

Dovětek k recenzi Jaroslava Markla [obsah]

Děkuji za kritické připomínky .a uvedení nedostatků na pravou míru. Rád bych dodal, že nápěvy kramářských písní jsem převzal ze zápisů Poláčkových (srov. poznámky na s. 147), které jsem ani dále neupravoval, ani - bohužel - nedal přehlédnout. Maje na paměti populární zaměření edice, považoval jsem nápěvy spíše za dovětek než za adekvátní součást. Když se pak dnes už nezjistitelnou cestou navíc nápěvy zpřeházely, bylo potřebí se nějak s věcí vyrovnat, což opět vedlo k dalším zmatením. k těm dvěma stránkám edice jsem se zachoval opravdu macešsky a bude-li možnost reedice, budu přirozeně trvat na opravě. Pokud jde o ilustrace, je to v plné míře věc nakla[/]datelství a nezodpovědnosti tiskárny. Autor zde trpí stejně jako čtenář, navíc je považován za šarlatána, když posílá darem "vadné výtisky". Tolik na vysvětlenou. Bohuslav Beneš

Jiří Langer: Mlýnská dolina 1, Tomkův mlýn. [obsah]

Valašské muzeum v přírodě, Rožnov pod Radhoštěm 1983, ruské a německé resume, 46 s.
      Z proponované edice průvodců po Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, vyšel z pera Jiřího Langera první svazek věnovaný Tomkovu mlýnu v areálu Mlýnské doliny, který byl veřejnosti zpřístupněn v roce 1983.
      Autor vědomě zvolil neobvyklý postup při formulaci obsahu i vnitřního členění průvodce muzejní expozicí. Na omezené ploše se pokusil vytvořit plastický obraz života i práce ve mlýně na vodní pohon v propojení s valchou a pilou, včetně informací o mlecí i valchovací technice a technologii, vykreslení osudů majitelů mlýna i jejich hospodářského a sociálníh o postavení. Text je doplněn fotografiemi a kresbami.
      Jiří Langer se pokusil o osobitě pojednaného tištěného průvodce, který si klade za cíl doplnit co nejpřístupnější formou sumu informací obsaženou v objektech muzea v přírodě i jejich interiérovém vybavení o další důležitá fakta i souvislosti, na které není při běžné[/] prohlídce dostatečný časový prostor, v neposlední řadě i o konkrétní životní osudy doložených majitelů či nájemců.
      Svým charakterem se publikace značně blíží populárně naučným pojednáním, v kombinaci s literaturou faktu, se všemi výhodami i výhradami z řad odborných pracovníků. Správnost autorského přístupu a zvolených jazykových i stylizačních prostředků ověří až sledovaný kulturně výchovný dopad u návštevníků muzea v přírodě. Jan Souček

Opolovnikov, A. V.: Russkoe derevjannoe zodčestvo (graždanskoe zodčestvo). [obsah]

Moskva, Iskusstvo 1983, 286 s., 327 náčrtů a fotografií v textu
      Jestliže se sovětská památková péče (a v návaznosti na výsledky její práce i knižní publicistika) věnovala v minulosti převážně monumentální architektuře a lidové stavitelství interpretovala jen z hlediska estetických hodnot výtvarných detailů, v současnosti se množí publikace o hodnotách vesnických sídel. Velké demografické pohyby obyvatelstva k průmyslovým centrům a změny životního prostředí ruské vesnice vyvolávají v současnosti naléhavou potřebu studia tradiční lidové architektury, zakládání dalších muzeí v přírodě a ochranu výjimečných soliter. Nejméně pozornosti bylo v minulosti věnováno

112

ruskému Severu (bibliografie Pamjatniki architektury - derevjannoe zodčestvo russkogo severa vydaná MK RSFSR 1983 obsahuje jen 266 titulů včetně novinářské publicistiky, referátů z konferencí a metodiky výzkumu), proto se dnes pozornost sovětských badatelů obrací s velkorysou koncepčností do oblastí od Karelie při finských hranicích k povodí Pečory, přičemž hlavní jádro tvoří široce rozvětvené povodí Severní Dviny. Iniciativu ve výzkumech i v prezentaci výsledků mají architekti. I A. V. Opolovnikov (známý pracemi o lidové architektuře Karelie) se snaží postihnout zákonitosti sídel, jejich vnitřního členění, architektury dvorů, domů (zejména jednotných), hospodářských objektů, mostů, výrobních objektů a pro nás velmi cenných funkčních detailů (pece, dymníky, podsíňové a portikové vstupy v okapové stěně, okna, detaily trámů a střech). Text je doplněn krátkým terminologickým slovníkem a velmi stručnou bibliografií. Na rozdíl od předcházejících reprezentačních převážně fotografických publikací (K. Žegaleva: Poema o dereve, Leningrad 1966; B. Fodorov: Architecture of the Russian North, Leningrad 1976) se zde neopakují objekty již známé ze starí literatury, ale autor textem, plánovou dokumentací a fotografiemi zpřístupňuje rozsáhlý materiál z oblastí téměř nedotčených dosavadní odbornou literaturou a mnohde ani populární publicistikou (časopisy Ogoněk a Pamjatniki otečestva otiskují články z této oblas[/]ti). Kromě dokladů charakterizujících funkční sídelní zákonitosti se autor podrobněji zabývá 14 konkrétními unikáty usedlostí. Rozsáhlý geografický záběr od Baltu po severní Ural budí dojem zhuštěné syntézy. Autor se však snaží naplnit pojem Severu i pro asijskou část Ruska několika příklady z Irkutské oblasti, Ostatně z asijského Zauralí dosud nebyla vytvořena skutečná syntéza a i vynikající Aščepkova monografie (1953) zůstává torzem.
      Nejnovější Opolovnikovova kniha poskytuje mnoho nového srovnávacího materiálu pro poznání geneze severoruské kultury pramenící ze starých a vývojově pokročilých základů rozvíjejících se i ve velmi nepříznivých přírodních podmínkách. Umožňuje nám srovnávat kulturní souvislosti s národy celé severní Evropy a představit si geograficky snad nejrozsáhlejší kulturně homogenní útvar na světě. Tyto otázky však neřeší a je jen škoda, že v tak nákladné a graficky výborně řešené publikaci chybí hledisko etnografické. Jiří Langer 113

Zolota veža. Ukrajinski narodni kazky, lehendy, prytči, perekazy, zahadky ta prypovidky. [obsah]

Peredmova, uporjadkuvanňa, zapys ta pidhotovka tekstiv, slovnyk S. H. Pušyka. Vyd. Karpaty, Užhorod 1983, 224 strán, 6 celostránkových farebných ilustrácií
      Je to prvá zbierka v ukrajinskej folkloristike, venovaná ľudovej pró[/]ze jedinej rozprávačky. Je ňou Doňa Jurčáková (1901-1979) z obce Polyk, Ivano-Frankovskej (Stanislavskej) oblasti na západnej Ukrajine. Časť jej bohatého repertoáru (viac ako sto rozprávok, legiend a povestí, desiatky anekdôt, takmer dvetisíce kolomyjek a niekoľko stoviek koľadiek, ščadryviek, hajiviek, balád a iných piesní, hier, zaklinadiel atď.) v r. 1975-79 zachytil na magnetofónový pas spisovateľ S. H. Pušyk. Je to už jeho štvrtá folklórna zbierka. Tri predošlé ("Pero zolotoho ptacha", "Čarivne horňatko", "Kazky Pidhirja") boli kladne hodnotené aj na stránkach československej odbornej tlače. Do recenzovanej zbierky bola zaradená iba časť repertoáru tejto vynikajúcej nositeľky ľudových tradícií: 36 fantastických rozprávok, 5 onomatopoických poviedok, 29 realistických rozprávok, 16 demonologických povestí a legiend, 13 hádaniek a 970 prísloví.
      V úvodnej štúdii zostaviteľ zbierky podal výstižný obraz tejto ľudovej umelkyne, ktorá väčšinu repertoáru si ešte v detstve osvojila od starých rodičov. Pochádzala z biednej rodiny, do školy vôbec nechodila, čítať a písať sa naučila až v 70. roku života, aby mohla korešpondovať so svojou vnučkou, vydatou na Sibíri. Veľa v živote vytrpela a toto utrpenie našlo odraz aj v jej rozprávkach.
      Jej rozprávačky štyl je pozoruhodný. Doňa Jurčáková väčšinou sa pridržiava medzinárodného rozprávkového sujetu, avšak stvárňuje ho

113

originálnym spôsobom. Do svojich fantastických rozprávok často vplieta prvky z reálneho života, čim ich akoby "zosúčasňuje". Okrem rozšírených medzinárodnych rozprávok (Zlatý vták, Kráľovič so zlatou hviezdou a zlatý kôň, Smelý vojak, Dvanásti "zlabutelí" bratia a sestry, Baba-Jaga, Zlaté čižmičky ai.) v repertoári Doni Jurčákovej nachádzame i nové, doteraz neznáme rozprávky: Štefanko a Mana, Pastierik a zakľaté dievča, Sirota a lesný kráľovič, Matkine srdce ai.
      Podobné sú aj realistické rozprávky: O Biede, Ivanko a Paraňka, Zakopané zlato, Pop a ďak, Kováčova dcéra atď. Do nich rozprávačka často vplieta vlastné zážitky.
      Veľmi zaujímavé sú demonologické poviedky: Mrtví na svadbe, O hudcovi a nebožtíkovi, Čuhajster. z historických legiend a povestí pozornosť si zasluhujú predovšetkým povestí o Turkoch a Tataroch, o Dovbušovi a o panštine.
      Texty sú zapísané pomerne presne so zachovaním nárečovej lexiky i keď na mnohých miestach cítime redaktorskú ruku zapisovateľa pri úprave rozprávok, určených širokej verejnosti. Bolo by zaujímave, vydať tieto rozprávky v "pôvodnom znení", tj. presne tak, ako boli zachytené na magnetofón.
      Najväčší význam recenzovanej knihy spočíva v tom, že v ucelenej zbierke podáva repertoár jednej významnej nositeľky folklórnych tradícií, pritom z regiónu (Bohorodčanský rajón), z ktorého doposiaľ nebolo takmer žiadnych záznamov.
      Aj keď kniha je určená masovému čitateľovi, určite zaujme aj odborníkov, predovšetkým folkloristov a literárnych vedcov. Mikuláš Mušinka

Dušan Holý: Mudrosloví primáše Jožky Kubíka. [obsah]

Supraphon, Praha 1984, 142 s., ruské, německé a anglické resumé
      Dlouho očekávaná knížka o legendárním hrubovrbeckém primáši Jožkovi Kubíkovi konečně vyšla. s podtitulem Přátelům a ctitelům Jožky Kubíka (1907-1978) k obveselení, k pobavení i k rozjímání. A dodal bych, že především k poučení. Vede mne k tomu úvodní studie Dušana Holého, z níž přímo vyzařuje důvěrná znalost muzikantské i lidské stránky osobnosti Jožky Kubíka, poučenost v etnomuzikologickém bádání i dovednost kritického pohledu a literárního zpracování.
      Dušan Holý nás zavádí na Horňácko, kde v deseti obcích kolem Velké nad Veličkou se zhruba od poloviny 19. století vystřídalo přes dvěstěpadesát lidových hudců. z toho na dva nejpočetnější hudecké okruhy - velický a vrbecký - připadá kolem osmdesáti muzikantů. Ne každý z velkého počtu muzikantů na Horňácku však byl nebo je vynikající hudec. Holý zjišťuje, že těch nejrázovitějších a nejvýznamnějších bychom tu napočítali kolem desítky. A k nim patřil i primáš Jožka Kubík, který se narodil 9. dubna 1907 v Hrubé Vrbce v cikánské rodině, jejíž rodové kořeny spadají[/] na Horňácku už do první poloviny 19. století. Dušan Holý sleduje detailně muzikantský rod Kubíků, muzikantské počátky Jožky Kubíka, zabývá se cizími vlivy v jeho hudebním umění. v kapitole o stylu Kubíkovy hry autor uvádí, že "v tom, co Kubík hrál horňáckého, byl Horňákem při všech svých zvláštnostech mentálního i čistě muzikantského rázu". Holý srovnává Kubíka s dalším vynikajícím muzikantem na Horňácku Janem Ňorkem (mezi oběma muzikanty existovala zdravá muzikantská rivalita). Zjišťuje, že v jejich hře není zásadních odlišností v rytmizaci, ani v "cifrování". v této souvislosti připomíná Kubíkův výrok: "Co sa ně lúbiło, tak sem si to doma zkúšał, a co sa ně nelúbiło, tak sem to necháł." Ve své hře vycházel Kubík z melodického myšlení starých horňáckých hudců. v rytmice písní k horňáckému tanci sedlácké představuje Kubík podle Holého přímo prototyp. Samostatnou kapitolku věnuje Dušan Holý Kubíkově výrazu a repertoáru. "Když hrál", - píše autor - "bylo skoro vždy vidět v jeho tváři plné soustředění. Snažil se pokaždé o nejlepší výkon celé muziky". Kubíkův primášský postoj ani gesta nebývaly okázalé a vymyšlené pro obdiv obecenstva (jak je tomu často u dnešních souborových primášů, kteří ukazují především sebe); o to víc byly přesvědčivé a pravdivé. Holý ukazuje Kubíka jako široce založeného muzikanta, který ovládal prim i kontry, hrál na housle, violu, basu, seznamoval se

114

s hrou na cimbál i klavír. Necítil se zpěvákem, ani nebyl tanečníkem. Jeho repertoár odhaduje Holý hodně přes dvěstě nápěvů. Při vší popularitě, jíž se mu za života dostalo, zůstal prostým, čestným a moudrým člověkem, jemuž se dostalo v okruhu jeho přátel označení Majstr.
      V úvodní pasáži k vlastnímu Mudrosloví hovoří Dušan Holý o způsobech, jakými získával a shromažďoval výroky o Jožkovi Kubíkovi. Upozorňuje také na to, že jeho některá slova nebudou plně srozumitelná pro každého a že je třeba rozlišovat mezi tím, co se stalo humorem pro druhé a co sám Kubík mínil vážně, a mezi tím,, co dlouho promýšlel, a co byla naopak okamžitá improvizace.
      Takto je třeba přistupovat k čtení vzpomínek a dojmů Kubíkových přátel a ctitelů. Stejně bychom se měli začíst do Mudrosloví, v němž se Kubík vyslovuje o svých muzikantských začátcích, uvažuje o hudecké estetice, vzpomíná na myjavského primáše Samka Dudíka i houslového virtuosa Jana Kubelíka, pronáší moudrá slova o nástrojích, muzikantech i zpěvácích, vydává své představy o hudební nauce ("Nauka je to, co sa čłověk naučí"), vypráví o životě i příběhy ze života, vyjadřuje se kriticky k souborům, hovoří o pravdivosti hudby, která "nesmí byt pretvárená". Závěrem připojuje Holý vysvětlivky k textu Mudrosloví i poznámky k notovým ukázkám. Obsah pěkně graficky upravené knížky ústrojně doplňují[/] četné barevné a černobílé fotografie, partitury, notové záznamy a kresby.
      Mudrosloví je nejen osobitým svědectvím o životě, názorech, postojích a muzikantském talentu Jožky Kubíka. Je znamenitým vědeckým dílem, které by mělo najít další pokračovatele. Václav Frolec

Josef Janda: Prácheňský zvěvník. Supraphon, Praha 1983, 132 s. - Prácheňský zpěvník. [obsah]

ONV Písek a Strakonice 1970, 138 s.
      Když před čtvrtstoletím nabídl Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze zcela mimořádný honorář za pouhé právo opsat si a archivovat sbírku cca dvou tisíc lidových písní z Prácheňska, neznamenalo to ani velkorysé gesto, ani důsledek nereálného odhadu. Písecký sběratel Josef Janda (1892-1980) shromáždil totiž v letech 1929-1935 a 1942-1959 tak hodnotný folkloristický soubor, pro nějž stálo za to přistoupit (poprvé, ale také naposledy) na neobvyklé podmínky, jaké se v centralizaci českých písňových sběrů od r. 1891 ještě nevyskytly. Takto třeba rozumět několikerému sběratelovu altruistickému prohlášení, že svůj celoživotní sběr "uložil" v ÚEF ČSAV. Stejně tak sběratelův jmenovitý dík "za povzbuzení a pomoc" patří těm, kteří měli s celou věcí společné jen své ředitelské podpisy. Tolik glosa pamětníka k budoucí realisticky po­ jaté historiografii českého sběratelství lidových písní.[/]
      Další věcné sdělení patří písňové bibliografii: 1. vydání Jandova Prácheňského zpěvníku z r. 1983 je první pouze pro Supraphon. Ve skutečnosti však tento úryvek z obsáhlého rukopisu vyšel v podstatě shodně již r. 1970, kdy jej malotirážní technikou publikovaly ONV v Písku a ve Strakonicích - s tímtéž názvem, avšak s podtitulem navíc: "Lidové písně z okolí Paračova na Strakonicku a z okolí Písku". Je zde obsaženo 125 zápisů; náklad 2 000 ks po 15 Kčs. O tři roky později pak ONV v Písku vydal ještě "20 lidových písní z Prácheňska Dodatek k Prácheňskému zpěvníku"; náklad 500 ks gratis.
      Nedávná pražská verse Prácheňského zpěvníku v podstatě krátí svou předlohu asi o pětinu (107 písní) včetně jinak rovněž shodných předmluv a doslovů; dále vypouští fotopřílohy; náklad 1000 ks po 25 Kčs. Vzhledem k opakování škoda promarněné příležitosti: z týchž nakladatelských prostředků mohlo být dnes z objemného rukopisu veřejnosti zpřístupněno podstatně více aspoň o stovku dalších zápisů. Navíc by nebylo třeba znovu šířit desinformace - kromě již zmíněných třeba i sběratelův poukaz na fiktivní romantické básníky z druhé poloviny 18. století, na prvenství Němců v raném ocenění a sběru lidových písní, na "neodpovědnost" kramářských veršovců ve vztahu k folklóru atp.
      Jandův sběr, včetně retuší, doplňků, srovnávacích odkazů atd. vznikal za stacionárních podmínek v údobí

115

bezmála půlstoletém. Sběratel znal výborně své rodné Prácheňsko a požíval zde jako rodák a učitel-profesor potřebnou důvěru a chvalnou známost. (Ještě na konci 50. let mohl např. mně a kolegům, kteří jsme právě zahajovali záchranný výzkum v dolním Pootaví, poskytnout aktuálně užitečné rady a sběratelské tipy).
      Ačkoliv jednostranně zaměřen na písně dokumentoval nejdůkladněji zvyk "konopická". Dostatečně podrobná pasportizace (hlavně v rukopisu) provází většinou příkladně přesné, stylově "erbenovské" notace. Díky průběžným komparacím (v obou tiscích nevyužitým údajně "z časových a úsporných důvodů") nepřivedly J. Jandu do rozpaků ani metro-rytmicky a melodicky aenigmatické "fexírky" a další speciality hudebního folklóru jižních Čech.
      S výrazným sběratelským přispěním J. Jandy se zdá být nesporné, že Prácheňsko patří po hudebně folkloristické stránce spolu s Chodskem a Blaty k nejlépe autenticky dokumentovaným oblastem Čech. Řadu nejvýznamnějších prácheňských pramenů tvoří od r. 1819 do současnosti jmenovitě sběr tzv. guberniální, K. J. Erbena, Č. Holase, K. Weise, J. Jandy a J. Režného. A propos: naposledy jmenovaný sběratel, vynikající dudák, muzeolog atd. Josef Režný ze Strakonic má rozhodující zásluhu na nesnadné přípravě a konečném prosazení obou podob Prácheňského zpěvníku do tisku. Jaroslav Markl[/]

KONFERENCE

Konference "Metody etnografické práce", Kašperské Hory 11.-13. 9. 1984 [obsah]

Konference "Metody etnografické práce" pořádaná v Kašperských Horách Národopisnou společností československou při ČSAV spolu s Ústředním muzeologickým kabinetem Národního muzea v Praze a Muzeem Šumavy v Sušici, se konala spolu s volebním valným shromážděním NSČ. Jednání se zúčastnili i zástupci Slovenské národopisné společnosti,
      Prvý blok konference byl věnován metodám práce v terénním výzkumu. Problém studia současností byl rozebrán z hlediska etnických procesů ( I. Heroldová, V. Kristen ), výzkumu dělnictva ( M. Moravcová ), socialistické vesnice ( E. Večerková ) i současné teoretické úrovně etnografie ( A. Navrátilová ). Zajímavou částí byly referáty věnované činnosti ÚLUV a aplikaci terénního výzkumu na jeho činnost ( H. Šenfeldová, H. Kotulová, A. Vondrušková, J. Zastávková ). Několik referátů upozornilo na praktické problémy, související s terénním výzkumem ( L. Soukup, V. Šolc ) a na možnost komparace materiálu s písemnými prameny ( J. Krba, O. Čomajová, J. Vařeka [/] spolu s L. Petráňovou ). Kriteriemi, na jejichž základě byl prováděn výzkum jedné lokality, se zabývali ve společném referátu J. Rychlík a M. Rychlíková.
      Druhý jednací blok konference byl věnován etnografické práci v muzeích. Důraz byl položen na práci z hlediska tvorby sbírek ( J. Beneš, F. Ledvinka ) a jejich zpracování ( J. Langhammerová, V. Jiříkovská, H. Jetmarová ). Rozebrána byla i otázka muzeí v přírodě ( J. Souček ), zpracovávání pozůstalostí ( J. Šťovíček ) a podílu dokumentace lidové kultury na znovuobnovení určité tradice ( H. Szabová ). Doplňkem této muzejní částí byl rozbor otázek souvisejících s názvoslovím ( J. Hlavsová, V. Vondruška ).
      V rámci konference byla uspořádána za odborného vedení J. Vařeky tématická exkurze za šumavskou lidovou architekturou. Kromě ní shlédli účastníci v doprovodu ředitelky Muzea Šumavy I. Kratochvílové novou zajímavou expozici muzea v Kašperských Horách. Na závěr celého jednání proběhl seminář pro muzejní pracovníky, věnovaný otázce zavádění nových Směrnic o správě, evidenci a ochraně sbírek do praxe, řízený T. Grulichem.

116

      Nedílnou součástí jednání bylo i volební valné shromáždění NSČ, na němž byly projednány zprávy o činnosti za uplynulé období, vytýčeny hlavní směry činnosti pro období následující a zvolen nový hlavní výbor (předsedkyní se stala opět H. Johnová, místopředsedou S. Švehlák, vědeckým tajemníkem J. Vařeka, hospodářem V. Vondruška ).
      Konference přinesla řadu zajímavých podnětů pro další práci a její odborné výsledky by měly být publikovány jako samostatné číslo Národopisného věstníku československého. Jednání v Kašperských horách lze považovat za další úspěšnou akci Národopisné společnosti československé, k jejímuž zdaru přispěla i pomoc ÚMK a spolupráce s MŠ v Sušici. Vlastimil Vondruška

Tradície ľudovej slovesnosti v súčasnej literatúre [obsah]

Týmto názvom bola tematicky vymedzená celoštátna konferencia, ktorá sa konala 12. a 13. septembra 1984 ako súčasť festivalového programu 27. Bezručovej Opavy, orientovanej tentokrát na tradície ľudovosti v modernom umení. Usporiadali ju Slezské muzeum - Památník Petra Bezruče v Opave a brněnské pracovisko Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. Bola koncipovaná ako literárnovedné zasadanie, ale aktívne sa na nej zúčastnili aj slovesní folkloristi. Opro[/]ti literárnym vedcom boli síce v menšine, ale i tak z celkového súhrnu referátov dostatočne vysvitlo, že pre príslušné objasňovanie relácie folklór-literatúra nie je možné vystačiť s jedným aspektom a že k skúmanej otázke treba pristupovať z pozícií oboch vedných disciplín.
      Zahajovací referát predniesol Oldřich Sirovátka, ktorý vo svojom vystúpení "Současná česká lituratura a folklór", správne a presvedčivo poukázal na šírku, mozaickosť problematiky. k jej čiastkovým úsekom sa potom vracali mnohí autori ďalších príspevkov z českých krajín i zo Slovenska. Pozornosť bola dosť rovnomerne rozložená na všetky hlavné druhy a žánre ľudovej slovesnosti, predovšetkým na pieseň a prózu v širokom slova zmysle, a neraz hranice folklóru prekračovala, či už išlo napríklad o jarmočnú piseň či poloľudovú literatúru vôbec alebo o oblasť zvykoslovia. Približne tretina referátov sa sústreďovala na vzťah vždy jedného spisovateľa či básnika k folklóru (J. Skalička, M. Blahynka, M. Uhlířová, A. Hájková, J. Poláček, J. Skutil, S. Bartůšková, J. Urbanec, V. Gašparíková, P. Liba), zriedkavejšie sa zorné pole rozšírilo na viacerých autorov (J. Fiala, D. Vlašínová). Inokedy sa orientovali na konkrétny folklórny druh (žáner) a sledovali jeho odozvu či impulz v súčasnej literárnej tvorbe (C. [/]Kraus, Z. Bastlová, Š. Vlašín, B. Dokoupil) alebo presun "včlenenia" do inej sféry, napríklad do bábkového divadla alebo do kníh pre mládež (Z. Smejkal, E. Doupalová, N. Sieglová). Bokom nezostal ani akcent na tvorivé princípy, na metodologické problémy a iné teoretické, medzi nimi i terminologické otázky (J. Hájek, V. Kudělka, K. Horálek, D. Klímová). Tieto otázky nestáli v pozadí ani v príspevkoch zameraných regionálne (A. Satke, M. Mušinka, J. Jech, S. Urbanová). Okrem toho sa tematika rozširovala o problematiku prekladu ľudových štylizácií a o pohľad na širšiu históriu českej literatúry (K. Kardyni-Pelikánová, J. Hošna).
      Všetkým referátom, okrem zahajovacieho, bola stanovená veľmi krátka doba iba päťnásť minút inak by neboli mohli odznieť v jednom dni a v jednom poldni. Dôsledok "časovej tiesne" sa premietol negatívne do diskusie, pre ktorú takmer neostal priestor, i do tvaru jednotlivých vystúpení, ktoré sa nevyhnutne museli obmedzovať len na torzá či resumé. Treba však privítať, že všetky referáty budú v plnom znení publikované. Len potom bude možné plne zhodnotiť význam konferencie. Avšak už i dnes sa dá povedať, že napriek rôznosti postupov a prístupov súbor referátov výrazne prispeje k poznaniu charakteru súčasnej literatúry. Treba si teda len priať, aby stretnutie literárnych

117

vedcov a folkloristov nezostalo jednorázovou akciou a aby sa v budúcnosti vytvorili predpoklady pre vzájomný dialóg, dialóg skutočne živý a časovo príliš neobmedzený. Viera Gašparíková

Etnofilm Čadca '84 [obsah]

Vzápětí po prvním festivalu profesionální dokumentární filmové a televizní tvorby s národopisnou tematikou v roce 1980 v Čadci se ozvaly hlasy odborné kritiky volající po pravidelných setkáních tohoto druhu. Od té doby uplynula řada let a konaly se další dvě přehlídky v letech 1982 a 1984. Nápad spojit předvádění filmů s odborným seminářem a každý večer věnovat dostatečné množství času věcné diskuzi k promítnutým snímkům a odeznělým referátům se osvědčil a byl opakován i v následujících letech. Ve volných tribunách měli totiž možnost všichni, tj. porotci, filmaři, odborní poradci, novináři ap. konfrontovat svoje názory, upozorňovat na klady, ale také na nedostatky této tvorby, kterých je - jak ukázal i třetí ročník - nemálo a neustále si udržují dobyté pozice.
      Některé závažné slabiny národopisné filmové dokumentární tvorby odhalila a precizovala už první přehlídka, která rozdělila filmy a videozáznamy do tří kategorií: 1 díla sloužící výzkumu, odborné dokumentaci a instrukčně výchovným clům, 2 - dokumentární tvorba a 3 - inscenované formy. Rozhod[/]ně odmítla například statické záznamy vystoupení folklórních amatérských souborů, které jsou určeny především k vnímání na prknech pódií. Přeneseny na filmové plátno nebo televizní obrazovku beze stop tvůrčího profesionálního přístupu působí nepřesvědčivě a nudně. Podobně je tomu i s netvůrčím přístupem k autentickým projevům dosud existujícím v lidovém prostředí. Nelze předvádět na filmovém plátně holý záznam zvykového jevu, který má třeba i vysokou dokladovou hodnotu, avšak postrádá základní formální znaky žánrového zvládnuţí materiálu. Takové snímky mohou sice posloužit odborníkům (etnografům a folkloristům), pro veřejnost jsou však těžce stravitelné.
      Odborníci, ať etnografové, folkloristé nebo filmoví a televizní pracovníci, se rovněž shodli při seminářích, které probíhaly spolu s přehlídkami filmů, a při následujících živých diskusích na tom, že by tvůrci národopisných dokumentárních filmů neměli přistupovat k natáčení dříve, než se důkladně seznámí s problematikou, o které chtějí vypovídat, a než své vlastní poznatky, získané ať už studiem odborné literatury nebo osobně v prostředí, ve kterém chtějí pracovat, konzultují se specialistou v tomto oboru. Zdá se, že i přes těch několik let, které nás dělí od prvních diskuzí o filmové a televizní tvorbě s národopisnou tematikou, se kritické připomínky v nových dílech prosazují jen pozvolna a ojediněle.[/]
      Při třetí přehlídce v září 1984 vybrala porota z přihlášených 66 děl 28 a rozdělila je do čtyř kategorií na filmy a videozáznamy: 1) dokumentární, 2) vědecké a populárně vědecké, 3) zpravodajsko-publicistické a 4) inscenované. Nejsilněji byla zastoupena první kategorie, ve které bylo 17 děl. Další skupiny byly počtem vyrovnané (4, 3, 4). Oceněno bylo 7 filmů z prvních tří skupin. v kategorii inscenovaných forem se porota rozhodla neudělit Hlavní cenu a ani jiné ocenění nebylo těmto filmům přiznáno. Nejvíce cen si odnesly filmy první skupiny.
      Velkou cenu Etnofilmu Čadíce 1984 získal snímek Slovenské filmové tvorby Jan Hála režiséra Jana Kubenky za autorsky zaujatý a emotivně působivý obraz inspirativních zdrojů lidové kultury Vážce vyjádřených v malířské tvorbě umělce českého původu. Zvláštní cenu udělila porota filmu Československé televize v Bratislavě Prázdné hniezda režisérky Evy Štefankovičové za apelativní etnosociální autorskou výpověď o etnických důsledcích přeměn tradičních rodinných vztahů v současném vesnickém prostředí. Cenu Kysúc dostal film Československé televize v Ostravě Po struně přidávané režiséra Jana Urbáška za obraz současného uchovávání tradic moravskoslovenského pomezí. Cenu časopisu Televízia za díla přibližující odkaz lidové kultury mládeži dostal film Československé televize v Bratislavě

118

Vnuk režiséra Jána Doláka, který předvedl způsob interpretace lidové hudební tradice osobností profesionálně školeného hudebníka. Hlavní cenu v této kategorii pak dostal snímek filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze Piemule režisérky Jany Ševčíkové za filmově účinné a dokumentaristicky cenné zobrazení života etnické skupiny v cizím prostředí. Dodejme jen, že se málokdy setkáváme na filmovém plátně s tak přesvědčivě zpracovanou tematikou. Ze snímku bylo zřejmé, že se autorka předem dokonale seznámila s prostředím, o kterém se rozhodla pravdivě a přesvědčivě vypovídat, a že svůj filmařský postřeh sladila s výsledky dlouholetého odborného výzkumu. Bylo to vůbec poprvé, kdy byly do soutěže zařazeny práce studentů a absolventů vysokých škol, a je příznačné, že právě jejich autoři se nejvíce přiblížili požadavkům, které kladou odborníci na dokumentární filmový žánr. Obhájili tak právo zúčastňovat se přehlídek profesionální filmové tvorby i soutěží o ceny a přinutili mnohé k zamyšlení. Hlavní cena v kategorii vědeckých a populárně vědeckých filmů a videozáznamů byla udělena filmu Československé televize v Ostravě Haná režiséra Jaromíra Večeři za vyváženou a odborně fundovanou výpověď o vybraných jevech lidové kultury Hané v jejich vývojových proměnách a formách uchovávání v současnosti a v kategorii zpravodaj[/]ských a publicistických filmů a videozáznamů filmu Československé televize v Bratislavě Bola raz jedna dedinka režiséra Emila Fornaya za kritický příspěvek k diskusi o aktuálních problémech ochrany lidové architektury na příkladu památkové rezervace lokality Vlkolinec.
      Přes všechny technické nedostatky, těžko překonávaný stereotypní přístup k jevům lidové kultury, přes ignorování celých tematických oblastí a nedostatečné využívání současných vědeckých poznatků etnografie a folkloristiky byla na přehlídce předvedena díla, která se zabývala aktuálními etnografickými problémy a byla také po zásluze ohodnocena. Cesta k tvorbě "o lidech a pro lidi", použijeme-li výroku jedné autorky na přehlídce, která se svými slovy také řídí, je obtížná a náročná, a proto nebude lehké ji prosazovat, ani po ní jít.
      Sluší se ještě připomenout perfektní organizaci a maximální informovanost účastníků jednak stálou službou a jednak denně vydávaným bulletinem, který seznamoval vedle programu festivalu také s paralelně probíhajícími kulturními akcemi, Václav Hrníčko

Etnické procesy v pohraničí po roce 1945 [obsah]

Rekreační středisko na zámku v Sobotíně (okr. Šumperk) se stalo ve dnech 5.-8. listopadu 1984 místem konání konference s meziná[/]rodní účastí na téma Etnické procesy v pohraničí po roce 1945. Množství přihlášených referátů a živý zájem zahraničních hostí podtrhly závažnost diskutované problematiky.
      Úvodní referáty ukázaly různé cesty, jimiž se ubíralo dosavadní bádání o etnických procesech ve společnosti a kultuře našeho pohraničí. Základními otázkami teorie etnických procesů v ČSSR se zabýval A. Robek. Zhodnotil dosažené výsledky v českých zemích a zaměřil se zejména na práci pražského Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. O úloze tradičních institucí sociálního života v souvislosti s výzkumem etnických procesů hovořil K. Fojtík. Zdůraznil přitom potřebu spolupráce etnografie a sociologie a možnosti využití metod obou vědních oborů při dalším bádání. O zkušenostech oddělení etnografie a folkloristiky filozofické fakulty UJEP v Brně při výzkumech etnických procesů v jihomoravském pohraničí hovořil V. Frolec. Důraz kladl zejména na rozbor socioprofesionální struktury obyvatel jedné vybrané lokality, při němž je možno využít interdisciplinární spolupráce několika společenskovědních oborů.
      Zahraniční hosté z Bulharska, Německé demokratické republiky, Polska a Sovětského svazu seznámili účastníky konference se stavem bádání o vztazích mezi jednotlivými etniky a etnickými skupinami ve

119

svých zemích. D. Todorov zhodnotil výsledky rozsáhlé ankety, jejímž cílem bylo získat obraz o rozsídlení jednotlivých etnik na území Bulharska. M. Kasper se zabýval otázkami vzájemného vztahu Lužických Srbů a Čechů po druhé světové válce. A. Szyferová hovořila o výzkumu procesu adaptace a integrace obyvatelstva v západním a severním Polsku, na územích nově osídlených po roce 1945. N. Gracijanskaja referovala o výsledcích výzkumu české menšiny, žijící od druhé poloviny 18. století na území RSFSR.
      Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze ve spolupráci s českými muzei zaměřil v minulých letech pozornost na vývoj etnické skladby obyvatel v některých pohraničních oblastech Čech, dosídlených nově po roce 1945. Těmto otázkám byl věnován rozsáhlý okruh referátů, které ukázaly různé možnosti přístupu k sledované problematice a přinesly řadu zajímavých podnětů. Patřilo k nim využití písemných pramenů různé provenience ( S. Brouček, N. Valášková ), vztahy etnicity a stavebního vývoje ( J. Vařeka ) a především přínosné příspěvky z terénních výzkumů z pohraničních oblastí západních a severních Čech ( I. Heroldová, T. Haišman, V. Matějová, M. Mrkosová, T. Grulich, A. Jiráček, J. Kadeřábková a J. Pargač ).
      Brněnské pracoviště ÚEF ČSAV se spolu s Etnografickým ústavem Mo[/]ravského muzea orientovalo na výzkum novoosídleneckých obcí v pohraničí jižní a severní Moravy. Otázkami přínosu bádání o obyčejové a obřadní tradici ve spojení s etnickými vztahy se zabývala A. Navrátilová. Výsledky výzkumu v obcích na Šumpersku přiblížil posluchačům A. Sulitka. Jihomoravským novoosídleneckým obcím v okresech Břeclav a Znojmo věnovaly ve svých příspěvcích pozornost M. Šrámková, V. Svobodová, J. Pospíšilová, M. Toncrová, E. Večerková a M. Ludvíková. V. Šepláková využila archívních pramenů a vlastních terénních výzkumů k sledování etnických procesů v bývalé německé obci Moravanech u Brna.
      Se stavem výzkumu etnických procesů na Slovensku seznámili přítomné J. Botík, M. Sigmundová, M. Méryová, Z. Beňušková a Z. Škovierová. Ve svých příspěvcích se zaměřili na otázky vztahu minoritních skupin, především Maďarů a Chorvatů, k domácímu slovenskému etniku.
      Řadu zajímavých poznatků z výzkumu pohraničí přinesli ve svých referátech pracovníci muzeí a dalších institucí, které v poslední době věnují zvýšený zájem problematice etnických procesů. Otázkám právního zabezpečení reemigrantů a dalším úředním dokumentům se vztahem k osídlování pohraničí se věnovali J. Vaculík a S. Šisler. Část přednesených příspěvků čerpala materiál přímo v hostitel[/]ském okrese Šumperk ( F. Spurný, E. Maděra, H. Hošková ). Další pohraniční oblasti Severomoravského kraje, zejména jeho průmyslová centra, byly středem zájmu D. Lasovského, G. Sokolové a Š. Hernové.
      V Jihočeském kraji získaly materiál pro své příspěvky E. Davidová a V. Mašková. z výzkumu Čechů a Slováků - reemigrantů z Rumunska usídlených v jihočeském pohraničí, čerpaly příspěvky D. Lipavské, J. Hrdé, O. Skalníkové a H. Noskové. z oblasti vztahů národnostních menšin k českému etniku námětově vycházeli rovněž L. Kroupová, J. Šplíchalová, L. Satava, M. Kašparová a J. Procházka. Sídelní typy a jejich ochrana v bývalém německém jazykovém ostrůvku na Vyškovsku byly námětem příspěvku R. Zemanové.
      Poslední skupina referátů věnovala pozornost otázkám vzhledem k diskutovanému tématu zdánlivě okrajovým, avšak neméně závažným. Společným námětem příspěvků I. Vasilijeva, O. Kašpara a V. Kristena, které vzbudily zaslouženou pozornost, byl vztah české majoritní společnosti k zahraničním dělníkům, přechodně pracujícím na našem území. Přínosem pro zkoumání vztahů s mimoevropskými etnickými skupinami byl i referát F. Šity, zabývající se etnickými procesy v pohraničních oblastech Indočíny.
      Výsledky konference shrnul Anto

120

nín Robek. Zhodnotil přínos přednesených referátů a určil hlavní otázky, kterým bude nutné věnovat pozornost v další fázi výzkumu etnických procesů. Patří k nim zejména vypracování jednotné typologie etnických společenstev a výzkum historického vědomí jednotlivých skupin, dále pak sledování podílu lidové kultury a tradice na formování tohoto vědomí. Současně[/] bude třeba objasnit důsledky působeni lidové kultury v tomto procesu, ať už půjde o jevy integrující či desintegrující. Celkově konference prokázala, že se etnografie může a současně musí otázkami etnických vztahů v pohraničí zabývat, a že je schopna v tomto směru přinést mnoho podnětného i pro potřeby dalších společenskovědních oborů. Zuzana Poláčková[/]

FESTIVALY

Zamagurské folklórne slávnosti 1984 [obsah]

Ve dnech 15.-17. června se v Červeném Klášteře na okrese Poprad uskutečnily poosmé "Zamagurské folklórní slavnosti". Uspořádal je společně Okresní národní výbor a Okresní osvětové středisko v Popradě, Městský národní výbor ve Spišské Staré Vsi a Místní národní výbor v Červeném Klášteře na počest 40. výročí Slovenského národního povstání. v překrásném prostředí Pieninského národního parku, pod monumentální dominantou Tří korun na břehu divokého Dunajce, vznikl malý amfiteátr, na němž odeznělo několik pořadů.
      V pátek 15. června proběhlo v zamagurských obcích "Ohrávanie májov", které vyvrcholilo ve Spišské Staré Vsi (autor a režie Viktor Majerík ). Vystoupily v něm sou[/]bor Maguranka ze Spišské Staré Vsi a Lomničan z Velké Lomnice, jež měly za úkol pozvat všechny zájemce na slavnosti do Červeného Kláštera. Škoda, že tato akce nebyla pojata jako jednolitý tematický pořad. Takto účinkovaly pouze dva soubory, z nichž zejména Lomničan předváděl na volném prostranství různé silně choreograficky zpracované tance. Oběma kolektivům by prospělo, kdyby větší péči věnovaly i náležitému obutí, úpravám hlavy a vůbec čistotě kroje. Tento typ programu je v našich zemích ojedinělý, snad by v budoucnu mohl posloužit k oživení a udržení folklórních tradic i v jiných obcích; mohl by se stát inspirujícím momentem pro vznik vesnických folklórních skupin v těchto lokalitách. Chce to jen zapojit do něj více lidí.
      Sobotní program byl zahájen po[/]řadem "Na pltiach vezeme mierovú pohodu" (scénář a režie Kornel Jurčo ), dalším z ojedinělých typů pořadů. Na pltích přijely po Dunajci všechny zúčastněné skupiny se svými muzikami do přístaviště v Červeném Klášteře, kde proběhlo krátké uvítání, a skupiny průvodem odešly do amfiteátru. Tento pořad byl poprvé použit jako prolog slavností a třeba říci, že tato myšlenka byla šťastná. Jen je nutno dodržet časový harmonogram, řádně zabezpečit pořadatelské služby a dát pořadu jasnější koncepci. Co tak tematicky navázat na páteční "ohrávání májů" a z těchto dvou pořadů vytvořit jeden z oživujících a profilujících typů pořadů Zamagurských folklórních slavností? Přitom by vůbec nevadilo, kdyby jedna část proběhla v pátek a druhá v sobotu.
      Hlavní program "Ozveny slávnych dní" (scénář Eduard Kocúr, režie Eduard Kocúr, Pavol Rapco ) spojil v sobě dva programy - klenotnicový a souborový. Byl však označen jako klenotnice "Od Gala po Krivú stredu". Program vesnických folklórních skupin byl podle programového buletinu "rámcově vhodně obohacen folklórními soubory". Tematicky vycházel z atmosféry zimních večerů na tradiční vesnici, Samostatný prolog tohoto pořadu byl přímo věnován 40. výročí SNP a představily se v něm vesnické skupiny ze Šuňavy a z Vernáru a soubor Vagonár z Popradu. Škoda, že průvodní slovo nepodávalo ani ty nejzákladnější informace, bylo příliš patetické a navíc

121

jeho účinnost byla silně umenšena nepříliš kvalitním ozvučením. Vlastní klenotnici zahájil soubor Magura z Kežmarku předvedením scházení bačů a juhásů na Gala. Při zpracování tohoto čísla vycházel z materiálu obce Lendak, dobře stylově provedeným tancům a rozkazovačkám by však prospěl lepší kontakt s hudbou. Folklórní skupiny ze Štrby, Hranovnice, Liptovské Tepličky, Šuňavy a soubor Vagonár z Popradu ve svých vystoupeních vycházely vesměs ze zpracování konopí a lnu. Lišily se od sebe pouze obyčeji a tanečními zábavami, které se do těchto pracovních příležitostí promítaly. Např. skupina ze Štrby předváděla také věštění na Ondřeje, jiné zase zábavy v koudelných jizbách (Hranovnice, Liptovská Teplička, Šuňava, Vagonár). Folklórní skupina Batizovce ukázala vánoční obchůzku se stromkem, skupina z Liptovské Tepličky štědrovečerní hostinu, skupina z Vernáru obchůzku pastýřů s obřadním bitím maškary starého pastýře. v závěru pořadu vystoupily s fašankem soubor Maguranka ze Spišské Staré Vsi, skupina ze Ždiaru a soubory Vagonár z Popradu a Magura z Kežmarku. Myslíme si, že zařazení souborů do klenotnice nebylo šťastným řešením. I když tematicky byly snad někdy přínosem, přispěly více k opakování některých scén, které před nimi - samozřejmě na jiném stupni scénického ztvárnění - předváděly vesnické skupiny. Brzdily tím spád pořadu, z nějž svou stylizační úrovní příliš vyčnívaly.[/]

Ukázka z pořadu "Ratolesti slobodného života" na Zamagurských folklórnych slávnostiach v Červeném Kláštore.
Foto J. Uherka 1984.

Noční program quot;Taká to svadba bola" (scénář Augustin Kuchár, režie Karoł Purtz, Vlado Benco ), který se uskutečnil na Zadním nádvoří Červeného Kláštera, byl zasvěcen 40. výročí Slovenského národního povstání a byl pravděpodobně ideovým vrcholem celého festivalu. Autoři se opřeli o literární povídku, zachycující dění v kraji od srpna 1944 do osvobození v lednu 1945. Vše se promítá do osobního vztahu mladého slo[/]venského vojáka a jeho milé, jejichž svatbu přerušil vpád Němců a mohla se tedy dokončit až po osvobození. Na tomto prostém podkladě vystavěli autoři program, v němž vystoupily folklórní skupiny ze Šuňavy, Hranovnice a Vernáru a soubor Magura z Kežmarku. Režijně bylo využito členité přírodní scenérie, dobrá byla práce jak s osvětlením, tak se zvukem. Připočteme-li k tomu výbornou úroveň vystupujících kolektivů i vhodně podané průvodní

122

slovo, vyjde nám, že tento pořad beze sporu náleží vůbec ke špičce těch programů, které se v naší vlasti hlásily k odkazu SNP. Vytknout se mu dá snad pouze to, že obsahoval příliš mnoho písní, takže některé scény působily poněkud sťaticky. Na druhé straně je divák mohl vnímat více emotivně.
      V nedělním dopoledni vystoupily děti z okresu Poprad v pořadu "Ratolesti slobodného života" (scénář a režie Eduard Kocúr, Vladimír Majovský ), program vycházel z tradičních dětských her, písní a tanců. Maguráčik z Kežmarku předvedl vánoční koledy, vinše a tanec s maskou kozy z materiálu obce Lendak. Vagonárik z Popradu vystoupil s jarními dětskými hrami z horního Liptova, Tatranka z Vrbova s hrami dětí při pasení dobytka a opět Maguráčik s pásmem her "Jar pod Kysucou". Štrbianček ze Štrby uvedl praní prádla a další hry, Tatranček z Kežmarku hry "Pri starom mlyně" a Pieniny ze Spišské Staré Vsi ve svém programu vycházely z jánských ohňů. Program byl vyvážený, ale opakovala se v něm řada her a tanců (medvěd aj.), což mu ubíralo na gradaci. Svůj cíl vyjádřit dětskou radost ze života v míru - však splnil beze zbytku.
      Odpoledne v závěrečném pořadu slavností "Znej pieseň vďaky - znej pieseň mieru" vystoupil soubor Lúčnica z Bratislavy se svým programem "Pieseň a práca" (umělecký vedoucí Štefan Nosáľ ), se kterým sklidil u zaplněného areálu zasloužilý úspěch.[/]
      Zamagurské folklórní slavnosti si za podpory nadřízených orgánů vydobyly důležité postavení v kulturně politickém kalendáři kraje. Vedle všeobecně rozšířených typů pořadů (průvod, klenotnice, dětský, souborový pořad) se zde setkáme i s pořady, které jsou u nás ojedinělé (ohrávání májů, sjíždění Dunajce na pltích). Na těchto by se mělo ještě více programově stavět, protože nejen obohacují dramaturgii československých festivalů, ale hlavně dodávají slavnostem neopakovatelný kolorit a mohlo by se jich využít především k oživení kdysi tak bohatých tradic tohoto krásného kraje. Jan Krist

Hanácké slavnosti 1984 [obsah]

Ještě před nedávnou dobou jsme v našem časopise poukazovali na potřebu obnovení Hanáckých slavností, které se konaly naposled v Kroměříži roku 1978. Iniciativy se chopil okres Prostějov a tak se 16. září 1984 v Kolářových sadech v Prostějově uskutečnil 2. ročník Hanáckých slavností. Pořadatelé Okresní národní výbor, odbor kultury a Okresní kulturní středisko v Prostějově - jej věnovali 40. výročí Slovenského národního povstání.
      V pořadu "Sviť nám, slunce, na náš kraj", který připravila Eva Flašarová, se představily dětské hanácké soubory Ječmínek z Chropyně, Barvínek z Určic, Hrušováček z Hrušek, Klásek z Kralic na Hané[/] a soubory Lidové školy umění a Mánes z Prostějova. Ve svých vystoupeních děti předváděly rozmanité dětské hry, ale ty starší se docela úspěšně pokoušely zatančit některé tance či předvést ukázky vybraných zvyků. Program byl dobře sestaven, i když se některé pasáže, zvláště u her, opakovaly. Ukázal i tematickou šíři a rozmanitost způsobů práce dětských hanáckých souborů.
      Ještě v průběhu dopoledne se v pořadu "Hosté Hanáckých slavností" uvedl slovenský soubor lidových písní a tanců Železiar z Leopoldova. I když chápeme, proč byl v tomto roce pozván slovenský kolektiv, musíme zdůraznit, že volba Železiaru byla jasným omylem. Soubor byl při zpěvu intonačně velmi nečistý, hudební doprovod obstarávala kapela hrající vyloženě kavárenským stylem, včetně džezování basisty atd. Výběr písní byl regionálně volný, od Ukrajiny až po jihomoravské Podluží a tomu samozřejmě odpovídal i přednes. v tanečních číslech měli diváci možnost vidět východoslovenské karičky, tance z Myjavy, Detvy a jiné. O krojové čistotě nemůže být ani řeči, Zdá se, že tento soubor byl pozván, aniž by jej kdo předtím viděl.
      Polední přestávka byla vyplněna koncerty dechové hudby z Pivína a pak dechové hudby Vřesovanka z Vřesovic. Obě měly v repertoáru jak skladby hanáckých, tak i slováckých a jiných skladatelů a pomohly úspěšně zaplnit přestávku, jejíž závěr tvořila "Přehlídka ha

123

náckých krojů. Připravili ji Mario Buzzi a Věra Možná za choreografické spolupráce Evy Flašarové a vydatné pomoci souboru Mánes z Prostějova. Ten poskytl totiž k přehlídce své krojové fondy. v úvodu zazněl výklad o kroji a pak členové souboru předváděli pracovní kroj, sváteční kroj mladých a starších manželů a kroj svatební. Ve druhém oddílu ukázali rekonstruovaný kroj z 18. století, poté kroj rekonstruovaný podle kreseb J. Mánesa a dětský kroj vytvořený z pracovního kroje dospělých. Tento pořad měl velmi dobrou úroveň a poskytl o kroji spoustu základních informací.
      Hlavní pořad slavností připravil pod názvem "Jsem strom, jenž košatí a roste" Jan Kadlec. Vystoupily v něm hanácké soubory společně s hostujícím slovenským Železiarem. v úvodu pořadu vystoupil Klas z Kraslic na Hané s číslem "svatba", v němž stály vedle materiálu za povšimnutí velmi dobré choreografie hanáckých tanců. Klas tak nastavil ostatním souborům laťku dosti vysoko. Hanácká beseda z Kojetína za doprovodu dechovky zatančila několik hanáckých tanců, soubor Hanák z Troubek nad Bečvou vystoupil s vtipným číslem "obrázky z jarmaku". Pak Hanácký soubor železničářů z Brna a Hanácká beseda z Kostelce na Hané zatančily další z hanáckých tanců. Milým překvapením bylo zejména výborné vystoupení kolektivu z Kostelce, na jehož vyznění měl velký podíl jeho umělecký vedoucí a cho[/]reograf Jan Kadlec mladší. Soubor Železiar z Leopoldova se představil písněmi a tanci ze Zemplína a z Detvy a platí o něm to, co jsme pověděli dříve. Soubor Olešnica z Doloplaz se uvedl také tanci a soubor Haná z Velké Bystřice vystoupil s dožatou. Závěrečné vystoupení náleželo domácímu souboru Mánes, jenž se představil blokem "písně a staré hanácké tance". Využil v něm rekonstruovaných krojů z 18. století a podobně jako v úvodu Klas, naznačil, jak je možné také směrovat úsilí folkloristických kolektivů. v závěru měl být společný nástup všech souborů, ale prudký a vytrvalý déšť se postaral o urychlený rozchod jak diváků, tak účinkujících. Pořad měl dobrou gradaci a byl vyvrcholením celých slavností.
      Co říci závěrem? Přesto, že Haná je největším moravským regionem, postrádala jistá léta svůj regionální folkloristický festival. Projevovalo se to i v určitém poklesu výkonnosti hanáckých souborů. v současností již festival existuje, je doplněn řadou stabilizovaných přehlídek jak dospělých, tak dětských kolektivů. Zanedbatelné není ani to, že zde proběhla tzv. lidová konzervatoř, jejíž absolventi už začínají působit mezi soubory. A dnes jsme překvapeni prudce se zvedající úrovní hanáckých souborů. Usilovná, nenápadná práce nese zasloužené ovoce. I když v tomto rozlehlém regionu není takové množství souborů, jako třeba na Slovácku, musíme přiznat, že některé z nich - jako třeba Mánes, Klas i jiné - mohou být v jis[/]tém smyslu i určitým vzorem pro jiné kolektivy i z více "atraktivních" regionů. Řada vesnických souborů na Hané se zabývá intenzivně hanáckými tanci a vše se to zákonitě odráží ve vyšší úrovni tanečního provedení. Na Hané to tedy "kvasí". v tomto snažení by se měly inspirovat i jiné oblasti, aby nezůstaly daleko zpět. Když před několika lety bylo rozhodnuto podle dlouhodobé programové koncepce Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici zařadit na rok 1986 pořad regionálního folklóru Hané, ozývaly se hlasy, co se tam bude předvádět a kdo to bude "vykopávat". Hanáci - na rozdíl od příslovečné pomalostí - vhozenou rukavici ihned zvedli a dali se do boje sami. s výsledky jejich snažení mohli být na Hanáckých slavnostech spokojeni jak diváci, tak odborníci, A nám nezbývá, než se těžit na další setkání s nimi, a očekávat, čím nás překvapí příště. Jan Krist

Šlapanice 1984 [obsah]

Ve dnech 11.-12. srpna 1984 se uskutečnil již 52. ročník slavností ve Šlapanicích. Jde o rozsáhlou společenskou akci, spojenou každoročně se sjezdem rodáků, na níž se uplatňují různé zábavní žánry a rozmanité formy osvětové i kulturně výchovné činností (např. výstavy).
      Vystoupení národopisných souborů je věnován pouze nedělní odpolední pořad, v němž převažuje folklórní projev Brněnska. Každoročně

124

jsou zvány také hostující soubory, ponejvíce ze Slovácka. Hostem letošních šlapanických slavností byl soubor Břeclavan s Jožkou Severinem a dechová hudba z Blatničky s lidovým vypravěčem Františkem Okénkou.
      Pořad, který začal po průvodě účinkujících obcí, byl však hned po úvodních číslech přerušen prudkým a dlouhotrvajícím deštěm, takže pořadatelé další pokračování programu odvolali. Jiří Pajer

Horňácké slavnosti 1984 [obsah]

Organizátorům národopisných slavností ve Velké nad Veličkou v roce 1894 se ani nesnilo o tom, že jejich práce bude vzpomenuta ještě téměř po stu letech, a že program tehdejších vystoupení bude v řadě dalších desetiletí stále ještě vzorem pro pořádání podobných slavností - i když ve zcela změněných společenských podmínkách a na nesrovnatelně vyšší úrovni.
      Výstava v sále ČSPO ve Velké dokládá, že Horňácké slavnosti 1984, konané ve stejné datum jako v roce 1894: 21. a 22. července, měly téměř stejnou programovou skladbu: tehdejší zpěv šohajů v sobotním podvečeru byl letos nahrazen vystoupením všech dnešních hudců z Horňácka, v neděli dopoledne se opět uskutečnil jarmark (i když dnes už značně užší) a v neděli odpoledne byla opět předvedena Slovácká svatba i s odvozem ne[/]věstinných duchen, s úvodnicemi a muzikantskou večeří. Právě pro toto připomenutí byla organizátory letošních Horňáckých slavností za spolupráce odborných pracovníků Ústavu lidového umění ve Strážnici V. Ondrušové a J. Pajera instalována uvedená výstava o prvních velických slavnostech před devadesáti lety. Jak už se stalo ve Velké zvykem, bývá kulturní program obohacován každoročně výstavkou výšivek a výstavou výtvarných prací regionálních malířů.
      Srovnání letošních Horňáckých slavností se slavnostmi před devadesáti lety umožňuje poukázat na neobyčejné zrychlení života ve Velké i v dalších obcích: vyrostla zde velká továrna, revolučně se změnily způsoby zemědělského hospodaření a neobyčejně také vzrostla vzdělanost obyvatel celého Horňácka. To vše proměnilo i vztah lidí ke kulturnímu dědictví tohoto kraje, jak to ostatně ukázala sobotní vzpomínková slavnost ve Filipově údolí, kam se sjel v šestsettřináctkách, obyčejných škodovkách i v autobuse značný počet diváků, aby si s velickou muzikou Ležhory a muzikou souboru Kopaničiar z Myjavy připomněli zdejší schůzky vlasteneckých Čechů a Slováků. Letos si zde už nebylo možno zazpívat; bylo nutno jen shlédnout umělecký pořad. A nejinak tomu bylo večer při všestranně pozoruhodném setkání horňáckých hudců na Horňáckém stadionu a při ještě delším nedělním předvádění svatebních zvyků.[/] Autoři pořadů, zejména Zdenka Jelínková v nedělním odpoledni, protaženém do podvečera, shromáždili z horňáckých dědin všechny, kdož umí zpívat, tančit a hrát, aby předvedli přeplněnému stadiónu velký pestrý obraz, jaký by namaloval spíše Antoš Frolka než Cyril Mandel.
      Horňácké slavnosti patří k vyhledávaným regionálním slavnostem; mají neopakovatelnou atmosféru jak pro zatvrzelé milovníky folklóru vůbec, tak pro všechny ostatní návštěvníky a obdivovatele lidových tradic Horňácka, protože si přece jen jakoby zachovaly bezprostřednost, již obvykle očekáváme u lidového pěveckého, hudebního nebo tanečního projevu. Možná, že primáš Martin Hrbáč má pravdu, když říká, že horňáčtí hudci a zpěváci ve svém projevu nikoho nenapodobují, Avšak většina zdejších mladých hudců jsou absolventy lidových škol umění, konzervatoří a nejrůznějších jiných škol, denně slyší z rozhlasu jiné stejně vzdělané nebo i hudebně vzdělanější cimbálové muziky, a proto toto tvrzení asi nebude přesné. A doufám, že není, neboť úkolem hudebníka ať hraje profesionálně nebo v souboru zájmové umělecké činností je dobře hrát, hrát jako ti nejlepší a proto se i od nich učit. Řekl bych kacířsky, že to platí i o zpěvu a o tanci, ale nevím, jestli se tím neprohřeším proti pravdě všech, kdož od 19. století stanovují apodikticky co je a co není lidové a pro něž jsou umělecké nejen las

125

civní písničky, ale i sklenky alkoholu - alespoň na jevišti. Kultura plní jen tehdy plně své poslání, jestliže přispívá ke kultivaci našeho myšlení i jednání a pod tímto zorným úhlem je třeba hodnotit všechny typy kulturní aktivity včetně slavností lidových písní a tanců. Josef Jančář

Folkmoot 84 [obsah]

Severoanglické hrabství Tyne and Wear bylo od 7. do 14. července dějištěm 10. mezinárodního festivalu lidových tanců a hudby Folkmoot 84. Československým kolektivům zájmové umělecké činnosti otevřel cestu na tento festival v roce 1983 Valašský krúžek z Brna. Na Folkmoot 84 byl pozván slovácký soubor Brozané z JZD Poolšaví se sídlem v Uherském Brodu - Havřicích s cimbálovou muzikou Burčáci ze základní organizace SSM v Uherském Hradišti - Míkovicích. Dalšími účinkujícími bylo 11 souborů z Británie a po jednom z Belgie, Francie, Itá[/]lie, Jugoslávie, Švédska a Turecka. v souladu s tradicí byl festival zahájen společným vystoupením na prostranství před památníkem obětem obou světových válek na Old Eldon Square v Newcastle upon Tyne. Dějištěm vystoupení pak byla veřejná prostranství, přírodní hlediště, kluby, školy, ústavy sociální péče i sportovní haly nejen v tomto městě, ale i v Sunderlandu, Gatesheadu, North Tyneside, South Tyneside, Washingtonu a dalších místech. Brozané a Burčáci se představili sedmnáckrát a zhostili se svého reprezentačního poslání se ctí. A pokud jde o jejich národní večer v Claude Gibb Hall, byl nesporně nejzdařilejší.
      Vedoucí funkcionáři festivalu se netajili upřímným zájmem o účast dalších folklórních souborů z ČSSR v příštích letech. Rádi by navštívili festivaly v Československu, které má s jejich pořádáním přece jen větší zkušenosti. Folkmoot má v severovýchodní Anglii popularitu a získal si i mezinárodní věhlas díky vyso[/]ké úrovni britských i zahraničních účinkujících. Úctyhodná je rovněž úroveň péče o ubytování a stravování souborů, zabezpečené s příkladnou pečlivostí. Vstup na všechny festivalové programy je volný. Pořádající rada hrabství zajišťuje dostatek vkusných plakátů, programových brožur a skládanek, samolepek a odznaků. v závěru festivalu předával předseda rady hrabství Archie Potts osobně všem zahraničním souborům jejich barevné fotografie s pozdravnou adresou a všem členům těchto souborů symbol Folkmootu 84 - hornický kahan.
      Za důležitou považuji informaci, že zakladatel festivalu a předseda jeho programové rady Alan Brown v září 1983 náhle zemřel a tajemník festivalu Alan Rooks přešel v radě hrabství Tyne and Wear na jiný pracovní úsek - věnuje se péči o děti nezaměstnaných. Novým předsedou festivalového výboru je Barry Scorer a tajemníkem tohoto výboru se stal Keith Richardson. Bohumil Hlaváček

126

FOLKLORISMUS

Lukovská setkání [obsah]

V rozpětí posledních pěti let (1979-1984) proběhlo v Kulturním domě Jednotného zemědělského družstva Podhoran v Lukově u Gottwaldova patnáct folkloristických akcí Valašského souboru Kašava.
      Jednotlivě i v časovém sledu přinesly poučení z historie lidové kultury, vědy o ní a ve scénickém ohledu jsou kreacemi, jež nepostrádají kvalitu práce profesionálních folkloristických scén. Spojovacím prostředkem tohoto cyklu je erudovaná folkloristická aktivita, znalost psychologie kulturní práce s masami a praxí nabytá zkušenost s užíváním prostředků, jimiž lze učinit látky lidové tradice zajímavé i pro návštěvníky, kteří s ní nepřicházejí často do styku.
      Již ve svém prvém uvedení stály tyto akce vysoko nad obvyklými hudeckými představami a "besedami u cimbálu", jež hoví nenáročnému a se strany diváka pasivnímu poslechu hudby a slova, poutají sledováním děje, který se odvíjí na pestré scéně krojů, kapely, zpěváků tanečníků.
      Autor a režisér většiny pořadů Karel Pavlištík vybudoval na Lukově nad touto značně ujednocenou a větším dílem už nevynalézavou kulturní kreací nadstavbu his[/]torického pohledu na lidové látky, na osobnosti českého národopisu a jejich dílo v regionu a v práci s choreografickou i hudební složkou realizačního kolektivu uplatnil zkušenosti z vlastního působení v profesionálním souboru.
      Na Lukově vstoupil tradiční tanec na scénu v podobě souborové aktivity jak formou nastudovaných a cílově zaměřených výstupů, tak i volným sledem starých tanců, jež vedou návštěvníci při hudbě sami, přirozeným spádem zábavy. Pro cizího návštěvníka je až nepochopitelné, že po skončení folklórního programu naváží na něj málem všichni lidé z hlediště a vytvoří tak mohutný ansámbl, který pokračuje spolu s hudci v mnohotvárném toku hudby a zpěvu, přednášeného v jeho vícesloké úplnosti po starém způsobu směrem k hudcům.
      Kdyby se na Lukově nenašlo více hodnot než tato zobecnělá znalost zpěvního a tanečního odkazu, byla by sama o sobě úspěšným výsledkem kvalifikovaně vedené vzdělávací činnosti, schopné být vzorem dalším souborům.
      Lukovská setkání vytvořila nový vzdělávací model. Návštěvníci ho naplňují aktivitou a jsou schopni aplikovat hodnoty tradice do kultivované společenské zábavy. Autor akcí to vyjádřil precizněji: "Je po[/]třeba přiblížit mladé generaci morální hodnoty těch, kdo se svou obětavou prací zasloužili o zachování pokrokových tradic lidové kultury. Je žádoucí zdůraznit hodnotu jejich společenských zásluh, rozšířit znalosti publika o regionální historii a přispět tím k utváření pevného vztahu lidí k rodnému kraji, k vlasti, prezentovat estetické i etické hodnoty folklóru a vykládat jeho aktuálnost pro život jednotlivce v soudobé společnosti".
      A o to v kulturní politice současné doby vskutku jde.
      Úspěch folklórních večerů na Lukově roste nejen z autorovy znalosti rejstříku lidových látek, ale ze zkušenosti ve výběru těch jejich jednotlivostí, které obsahují prvky aplikovatelné ve společenském životě lidí naší doby. Tuto úroveň večerů folklórního souboru Jednotného zemědělského družstva Podhoran lze měřit i tím, že z 600-800 hostí nikdo během dvouhodinového programu nekouří a že dobrý společenský tón návštěvníci udržují až do skončení akce. I pro tento standard se lukovská setkání stala na Gottwaldovsku kulturním pojmem a pro mnohé účast na nich i věcí osobní prestyže. Pro toto vše bývá o ně obvykle více zájemců než má hlediště k dspozici míst.
      Úspěch scénického tvaru spočívá ovšem na pevném základu organizace práce, která zajišťuje scénu, vybavení účinkujících a společenskou pohodu návštěvníků. Tvoří ji zevrubný, písemně zpracovaný tech

127

nický scénář, pomůcka pro početný kolektiv pořádajícího souboru, využívající zkušeností z divadelní, výstavní a muzejní praxe, která by měla vyjít tiskem na pomoc práci v zájmových souborech folkloristického zaměření.
      Akce JZD Podhoran probíhají pod patronací Svazu družstevních rolníků a Okresního kulturního střediska. Do neformální spolupráce zapojují také další organizace. Tak na příklad Lidová škola umění v Gottwaldově byla společným tvůrcem programu předneseného k 50. výročí její působnosti. Věcný důvod této spolupráce spočíval v tom, že škola vede dětskou cimbálovou muziku a taneční přípravku, vychovávající bezpochyby budoucí členy folklórních souborů. Navíc někteří učitelé této školy jsou aktivními členy cimbálové muziky souboru Kašava. Mezi souborem a Lidovou školou umění se uskutečňuje úsilí za trvalé spojení výukové a výchovné činností školy s formováním aktuálních potřeb společenské kultury. Tímto způsobem demonstrují obě organizace neformální patronátní spolupráci mezi kulturní organizací družstevní vesnice a školou umění v průmyslovém městě.
      K podobné součinnosti došlo také s Oblastní galerií. Zde se spojily dvě zdánlivě tolik si vzdálené organizace k literárně-hudebnímu a výtvarnému pásmu "O Janíčkovi-malérečkovi". Bylo poctou akademickému malíři Janu Kobzáňovi, autoru poutavých a znovu vydávaných lite[/]rárních prací se vztahem ke zvyklostem a lidové próze Valašska.
      Poetické tituly stály v záhlaví i dalších lukovských folkloristických akcí: "Kytice pro Jarmilu Šulákovou" a "Čarovné květy paprádky", pořad věnovaný choreografickému dílu Zdeňky Jelínkové a dále "Omyl pana školního rady". Toto bylo dramaturgickým zpracováním hodnot Bartošovy první sbírky lidových písní moravských a dobového postoje českého vzdělaného světa k lidové písni vůbec. Dokumentaristické dílo, jež vytvořil v oblasti materiální kultury Valašska profesor Karel Langer kresbou a výtvarnou ilustrací, poskytlo námět a náplň pořadu "Nechopiv se sekery, chaloupky nezroubíš". Podobný večer odezněl na téma "Kdo hledá - najde!". Resumoval vědeckovýzkumnou práci v oboru materiální a hudební kultury na Valašsku. Úctu jednomu z prvních velkých sběratelů lidových písní na Valašsku, učiteli a historiku Eduardu Peckovi, vyjádřila beseda z 27. října 1984.
      Vedle zmíněné zde společenské hodnoty a naučného obsahu, dotkly se lukovské večery také palčivého problému - stereotypu instrumentálních sestav folkloristických muzik. Augmentace smyčcového ansámblu z historické dvojice: housle a baset na dvoje housle a baset (od let 1860-1870 kontrabas) a posléze na dvoje housle, klarinet, cimbál a kontrabas je základem složení všech dnes existujících cimbálových muzik. Tyto se spokojují s kvanti[/]tativními změnami, se zvyšováním počtu hráčů v jednotlivých hlasech, ale vyhýbají se každé diminuci, která by se přiblížila k předchozím sestavám, k návratu komorně znějících máločetných nástrojových ansámblů. Současné šesti až osmnáctičlenné kapely plní zajisté dobře svou úlohu ve velkých sálech. Poslouchají-li se však často, jsou svojí stejností a přitom ne příliš bohatou paletou repertoárových čísel pro dnešního posluchače jevem i dosti jednotvárným.
      Tvárnosti instrumentalistického skladu českého lidového muzikantství by prospělo, kdyby alespoň interpretačně vyspělé muziky vkládaly do svých programů také některé ze zmíněných malopočetných sestav a interpretovaly (v partiturách dochovanou) lidovou hudbu 18. a 19. století.
      Muzika souboru Kašava se o to s úspěchem pokusila. Provedla na příklad Weismannovu pastorelu pro smyčce, dva hoboje a dudy (z poloviny 18, století). v programu besedy "Kdo hledá - najde!" zazněly v podání Moravských cinkenistů i skladby v lidovém tónu pro cinky (kdysi nástroj obecného, tedy i lidového použití) a uplatnila se i rekonstruovaná dudácká šalmaj.
      Archívní zabezpečení kulturních akcí na Lukově se děje zvukovými záznamy na profesionální úrovni a tiskem čtyř - až šestnácti stránkových programů, které obsahují podle výčtu interpretovaných látek také profily tvůrčích osobností. Je

128

jich edici zajišťuje s pozoruhodnou péčí Okresní kulturní středisko v Gottwaldově.
      Setkání s lidovou muzikou, zpěvem a tancem na Lukově jsou tedy v plné šíři svého obsahu a formách jeho interpretace počinem kvalitativně novým, zasluhujícím pozornosti etnografické vědy i tvůrců a metodiků živé folklórní práce. Ludvík Kunz

Makovická struna '84 [obsah]

XII. ročník prehliadky interpretov ukrajinskej ľudovej piesne Makovická struna, konanej 1.-2. decembra 1984 v Bardejove, sa zúčastnilo 44 spevákov-amatérov, ktorí pred viac než 2.400 divákmi (vypredaná športová hala Mier) odviedli vysoko hodnotný program. Organizátorom podujatia bol Kultúrny zväz ukrajinských pracujúcich v Prešove v súčinnosti s ďalšími 15 institúciami.
      Táto prehliadka každý rok nadobúda na vážnosti a popularite. Zásluhu na tom má predovšetkým Orchester ľudových nástrojov Československého rozhlasu v Bratislave, ktorý ju pod umeleckým vedením O. Demu tretikrát za sebou sprevádzal. Je obdivuhodné ako toto pomerne mladé umelecké teleso s minimálnými možnosťami predbežnej prípravy a skúšok dokáže vystihnúť charakter ukrajinskej piesne a nadviazať prirodzený kontakt so spevákmi a obecenstvom.
      Program XII. ročníka Makovickej struny (na rozdiel od Svidníka a[/] Kamienky) mal ucelenú dramaturgiu a premyslenú réžiu. v programe dominovali tradičné ľudové piesne Ukrajincov východného Slovenska. Pozitívne treba hodnotiť skutočnosť, že to boli väčšinou málo známe piesne, ktoré sa takto dostali do povedomia nielen prítomného obecenstva, ale aj širokej verejnosti, pretože podstatnú časť programu v priamom prenose vysielal československý rozhlas. Na záverečnom gála-koncerte porota udelila vecné ceny Márii Bartkovej, Márii Čokynovej, Anne Chyrovej, Márii a Viere Pituchovej (duo).
      Obohatením programu bolo vystúpenie profesionálnych spevačiek zo Zakarpatskej Ukrajiny K. Labikovej, O. Poliakovej a N. Kochanovej, ako aj vystúpenie populárnych solistov Poddukelského ukrajinského ľudového súboru z Prešova M. Mačoškovej a J. Príhodu. Novým prvkom XII. ročníka bolo zaradenie do programu ukrajinských piesní v interpretácii solistky Opery Divadla J. G. Tajovského v Banskej Bystrici M. Morozovej-Murgašovej.
      Súčasťou prehliadky bol aj seminár, venovaný problematike ľudového spevu, ktorý sa konal 3. decembra. Na tomto seminári odborná porota dôkladne rozobrala a zhodnotila jednotlivé vystúpenia a na konkrétnom materiáli poukázala na klady a nedostatky interpretácie ľudovej piesne.
      Aj z organizačnej, aj z programovej, aj z režijnej strany Makovická struna '84 splnila svoje poslanie. Avšak neujasnenou i naďalej zostá[/]va jej celková koncepcia. Podľa štátutu Makovická struna je "prehliadkou interpretov ukrajinskej ľudovej piesne", cieľom ktorej je aktivizácia interpretov a poskytovanie možností pre ich samorealizáciu, objavovanie nových talentov a nových piesní, predovšetkým "dávno zabudnutých". Prehliadke predchádzajú okresné súťaže v okresoch s ukrajinským obyvateľstvom - v Prešove, Bardejove, Humennom, Svidníku a Starej Ľubovni, pričom víťazi týchto súťaží získávajú právo zúčastniť sa na Makovickej strune. Vychádzajúc z tejto skutočnosti Makovická struna by mala byť finálnou súťažou v interpretácii ukrajinských ľudových piesní. Súťažou však nie je, i keď sa na nej udeľujú hodnotné vecné ceny, ktoré priťahujú interpretov. Aj otázka "vyhľadávania nových talentov" je spornou, pretože na prehliadke už niekoľko rokov vystupujú takmer tí istí účastníci, s odlíšnymi piesňami, na vyšej umeleckej úrovni, ale v podstate tí istí. Prax pomaly prekonáva aj "folklórny" charakter prehliadky, pretože do jej programu sa dostávajú aj umelé piesne, predovšetkým populárne piesne zo sovietskej Ukrajiny.
      Podľa môjho názoru Makovická struna by mala zostať súťažou (resp. "súťažnou prehliadkou") zameranou na interpretáciu ukrajinskej piesne vôbec (ľudovej aj umelej), pričom organizátori by mali hlavný dôraz sústrediť na vyhľadávanie nových talentov. Mikuláš Mušinka

129

VÝSTAVY

Deti a tradičná ľudová tvorba [obsah]

je názov výtvarného hnutia detí, ktoré v stredoslovenskom kraji organizuje Krajské osvetové stredisko v Banskej Bystrici. Už dvanásť rokov metodicky usmerňuje výtvarné krúžky, aby bolo splnené poslanie, ktoré toto podujatie dostalo do vienka už pri svojom zrode - aby deti vo svojej tvorbe čerpali z tradičnej[/] kultúry, uplatňovali a využívali prvky ľudového výtvarného prejavu a tak vytvárali vkusné, výtvarne pôsobivé dielka, ktoré vyjadrujú kontinuitu medzi súčasným detským výtvarným prejavom a medzi tým, čo bolo v minulosti tesne späté s každodenným životom človeka, čím sa obklopoval, čo tvoril.
      Každé dva roky prezentujú deti výsledky svojho snaženia na výsta[/]ve formou bienále vo výstavných priestoroch Liptovského múzea v Ružomberku. v roku 1984 (jún-júl) bol to už v poradí VI. ročník tohoto výstavného podujatia. So svojimi prácami sa ho zúčastnili deti takmer z celého stredoslovenského kraja mimo okresov Veľký Krtíš, Čadca, Lučenec, Rimavská Sobota. Súťaže sa zúčastnilo 55 detských kolektívov so 710 prácami. Odborná porota vybrala pre inštaláciu 560 prác od 370 detských autorov. Zároveň navrhla odmeniť 16 jednotlivcov a 12 kolektívov. Za vzorné pedagogické vedenie porota navrhla udeliť ocenenie deviatim vedúcim krúžkov.

Ukázka z výstavy "Deti a tradičná ľudová tvorba". Foto Iveta Zuskinová.

130

      Deti pri svojej tvorbe vychádzajú z toho, čo im je najbližšie - zo svojej prirodzenej hravosti. U nás sa v minulosti hrávali s drevenými a textilnými vysoko účelne a esteticky vypracovanými hračkami. Na výstave ich reprezentovali handričkové bábiky, ktoré zhotovili deti z DPaM zo Žiliny a Liptovského Mikuláša. z hliny tvarujú tie najrozmanitejšie rozprávkové bytosti, s akými sa napr. predstavila aj Jaroslava Bochníčková z LŠU Martin. Deti z krúž­ ku LŠU z Dolného Kubína, ktorý vedie Mária Sojčáková, najväčší úspech dosiahli kolekciou figurálnych plastík s motívom matky a dieťaťa. Zaslúžený obdiv patril sklomaľbám. Boli to najmä správne rámované a tématicky zaujímavé od detí z Bojníc, ktoré vedie ľudový umelec J. Papco. Deti z Liptovskej Teplej sa pri námetovom spracovaní inšpirovali textami ľudových piesní. z materiálov na výstave dominoval textil. Vo vyšívaných prácach bola zjavná snaha o uplatnenie ľudového motívu v novom poňatí - vyšívané kabelky, obaly na knihy od detí z Lietavskej Lúčky, netradičné obrázky s vyšívanými motívmi z Cerova a Budče. Príjemným prekvapením bola kolekcia úžitkovej, odevnej a dekoračnej modrotlače, ktorú vyhotovili deti z Púchova v spolupráci s ručným modrotlačiarom Trnkom. Veľmi esteticky pôsobila kolekcia obrázkov z paličkovanej čipky z LŠU Detva, vysokú úroveň mali aj dielka zhotovené technikou šitej čipky z LŠU Lipt. Mikuláš,[/] Prievidze a Martina. Novinkou boli cigánske tkanice a odevné doplnky vytvorené z nich od detí z Lietavskej Lúčky. Zapästkovú techniku tkania oživili deti z Domaniže a vyskúšali si ju pri pletení papúč. z množstva prác zhotovených technikou batiky zaujal najmä cyklus "Vynášanie Moreny a prinášanie leta", ktorý vytvorili deti z Liptovskej Teplej pod vedením Miroslavy Škvareninovej. v tomto ročníku do súťaže deti poslali množstvo rôznych vystrihovaniek, blaženičiek, ozdobných pozdravov a vianočných ozdôb. z drobnejších výtvarných prác vhodným oživením výstavy boli kraslice zdobené najrozličnejšími technikami, šúpolienky a medovníčky.
      Najhodnotnejšie exponáty z predchádzajúcich piatich ročníkov podujatia "Deti a tradičná ľudová tvorba" boli postupne odkupované od svojich detských autorov do zbierkového fondu Liptovského múzea. Takto sa za obdobie desiatich rokov vytvorila hodnotná kolekcia výtvarných prác, ktorá okrem umeleckej hodnoty je aj dokumentáciou vývoja výtvarnej tvorby detí stredoslovenského kraja. Táto bohatá kolekcia bola vystavená na samostatne j výstave v Národopisnom múzeu v Liptovskom Hrádku v dňoch 13. VI. - 15. VII. 1984. Iveta Zuskinová

"Riečnica a Harvelka". Muzejní prezentace výsledků výzkumu [obsah]

V rámci několikaleté spolupráce Kysuckého muzea v Čadci a Okresního vlastivědného muzea ve Frýdku-Místku byla v srpnu 1984 ve výstavních síních frýdeckého zámku otevřena výstava pod názvem "Riečnica a Harvelka".
      Výstava Je muzejní prezentací poznatků, materiálů a předmětů shromážděných při dlouhodobém záchranném národopisném výzkumu, který se uskutečnil na základě usnesení stranických a státních orgánů ve dvou obcích okresu Čadca. Cílem výzkumu bylo dokumentování kulturních hodnot vytvořených početnými generacemi obyvatel Riečnice a Harvelky - obcí, které zaniknou v důsledku výstavby vodní nádrže Nová Bystrica.
      Odborným gestorem výzkumu byla SNS SAV, v řadách členů výzkumného kolektivu byli pracovníci 18 institucí z celého Slovenska. Zdokumentovány byly téměř všechny úseky způsobu života a kultury lidu Riečnice a Harvelky, kromě národopisného výzkumu proběhl současně výzkum historický, právní, sociologický a antropologický. Získané poznatky byly zveřejněny v desítkách odborných článků a studií, postupně se využívají při výstavbě a zpřístupňování Muzea kysucké vesnice ve Vychylovce, kam bylo v l. 19751983 přemístěno 12 obytných a hospodářských budov. Muzejní prezentace výsledků výzkumu měla své

131

specifikum ve zpřístupnění trojrozměrného materiálu.
      Autorem libreta je Petr Maráky, etnograf, který věnoval přípravě a organizaci výzkumu mnoho času.
      Výstava využívá několika výrazových rovin - fotografií, dokumentů, trojrozměrných materiálů, autentických záznamů písní, vyprávění. Člení se na 8 relativně samostatných celků. Úvod výstavy seznamuje návštěvníky s charakteristikou obcí Riečnice a Harvelky po stránce historické, geografické a demografické. Druhý okruh prezentuje tradiční zemědělskou výrobu - nářadí k orbě, sklizni obilí (pluhy, jařmo, vidle, cepy, kosisko aj.), předměty k chovu drobného domácího zvířectva - ovčí zvonce, nůžky na stříhání vlny, gelety na dojení, vše také doplněno fotodokumentací.
      Třetí celek se zabývá způsobem obživy Kysučanů - lesním hospodářstvím, doloženým nářadím k těžbě a zpracovávání dřeva (sekerami, hoblíkem, pilami, dlabákem, strouhacími lavicemi apod.) a podomáckou výrobou, ilustrovanou jak nářadím, tak výrobky (košíkářské, kovářské), nezapomíná však ani na dopravu a transport, které dokumentuje fotografiemi.
      Dokumentace bydlení, půdorysy staveb, využití jednotlivých místností, zařizovací předměty a předměty denní potřeby tvoří čtvrtý okruh výstavy. Na něj bezprostředně navazuje pátý okruh zabývající[/] se stravou obyvatel, bohatě dokladovanou kuchyňskými potřebami (formami na sýr, vánočku, máselnicí, solničkou, ošatkou aj.). Odívání kolekce lidových oděvních součástek, doplněná kresbami výzdobných motivů tvoří šestý tematický oddíl výstavy se snad návštěvnicky nejpřitažlivějšími exponáty. Předposlední sedmá část je věnována problematice formování sociálních skupin v obcích, odchodu částí obyvatel za prací mimo obce s vystěhovalectvím do ciziny a postihuje také rozsáhlou oblast literárních, hudebních a výtvarných projevů lidu. Závěrečná část výstavy ukazuje využití výsledků výzkumu při realizaci výstavby Muzea kysucké dědiny ve Vychylovce.
      Výstava se setkala s velmi živým zájmem návštěvníků, a to nejen pro bohatou škálu vystavených trojrozměrných předmětů, ale také proto, že řada obyvatel Frýdku-Místku a jeho okolí pochází z Kysuc a má k tomuto regionu trvale úzký vztah. Pro muzejní praxi byla přínosná jako úspěšný pokus o výstavní ztvárnění výsledků komplexního národopisného výzkumu malého regionu. Eva Kunzová

Lidová architektura Klatovska na výstavě Okresního muzea a galerie v Klatovech [obsah]

Klatovsko náleží z hlediska vesnických sídel a lidového stavitelství k nejpozoruhodnějším oblastem[/] v Čechách. Na nevelkém území se stýká návesní sídelní typ s horským rozptýleným osídlením s větší sídelní koncentrací v jádru obce, podhorská rolnická usedlost zpravidla třístranné formy s horským (šumavským) jednotným roubeným domem, komorový a špýcharový dům s chlévním a řada lokálních domových forem, projevujících se hlavně ve výtvarném řešení horského dřevěného štítu s pavláčkou a zděných, zednickými mistry bohatě vyzdobených štítů štukem a tvarováním obvodu v minulém století. v severovýchodní částí Klatovska zaujmou mohutné empírové zděné brány, předsazené domovému průčelí (Petrovice u Měčína), v okolí Horažďovic zděná zástavba už vůbec nerespektuje stavební čáru, ale vystupuje z ní nebo zase ustupuje do pozadí. Vedle typologické a formové variability pozorujeme na tamějších lidových stavbách i řadu archaických prvků, jako zbytky po dýmné jizbě ze 16. století (Lučice č. 2) , dvoutraktové domy s dochovanou černou kuchyní, krov s hřebenovou vaznicí a zděné patrové špýchary pocházející už ze 16. či 17. století a typologicky starší dřevěné sýpky v kožichu s roubenou valenou klenbou; v terénu se ojediněle dochovaly i tradiční interiéry s minimálními současnými zásahy (Zvíkov č. 3). To vše a ještě mnohem více, jako hospodářské a technické stavby, drobné sakrální objekty, žudra, samostatně stojící chlebové pece, rozšířené v Pošumaví ještě na přelomu 19. a 20.

132

století k bývalé etnické hranici, rekonstrukci Křižíkova rodného domu v Plánici, dokumentaci k návrhům na dvě památkové rezervace (Dobršín, Břežany) a na výstavbu skanzenu v Mouřenci u Annína ukázala klatovská výstava fotografiemi, technickou dokumentací, kresbami a obrazy Otakara Adamce, Josefa Čejky, Karla Němce, Jana Paroubka, Karla Poláka, Jana Prouska, Karla Rozuma a Josefa V. Scheybala, dále pak kartogramy, modely staveb i celých usedlostí (vesměs z roku 1913, kdy se v Klatovech uskutečnila výstava na toto téma) i dobovými články. Výstavu doplňuje vedle interiérových prvků i tesařské nářadí, forma na výrobu nepálených cihel, "vepřík", ale i archívní ukázky a odborná literatura. Autor výstavy Jan Benedikt si dal práci se sháněním materiálu po různých institucích i v terénu a tato námaha se vyplatila. Leckdy k jednomu objektu získal fotodokumentaci z několika časových rovin, takže formou konfrontace vytvořil zajímavé vývojové řady jednotlivých staveb až po jejich dnešní stav. Některé z těchto dokumentů varují před nedomyšlenými přestavbami lidových staveb stejně jako před skutečností, že památky lidové architektury se z terénu vytrácejí a jejich záchrana je proto příkazem doby. A k tomu nepochybně posloužila i tato poutavá a úspěšná výstava, otevřená od 28. listopadu 1984 do konce února 1985. Josef Vařeka[/]

Výstava "Velkoměstský proletariát" v Berlíně [obsah]

V národopisném muzeu Státních muzeí v Berlíně končí letos výstava, která přibližuje život a prostředí německého velkoměstského proletariátu z let 1900-1914. Její hluboká etnografická sonda je první tohoto druhu. Ostatní středoevropské výstavy byly brány z jiného hlediska nebo se spokojovaly jen s náznakem.
      Získání sbírkových předmětů k výstavě bylo obtížné a nebylo by možné bez předchozích přednášek v klubech lidové solidarity, bez porozumění správců pozůstalostí, pomoci individuálních sběratelů a výpůjček z jiných muzeí. Ani tak nejsou všechny exponáty originály, v krajních případech se muselo sáhnout k rekonstrukci nebo doplňkům z pozdější doby. Tvůrkyně výstavy Erika Karasek si byla vědoma také toho, že po uvedení např. nábytku do původního stavu vypadá vše poněkud sterilně přikrášlené. Rovněž jí bylo jasné, že při výběru z tak obsáhlého materiálu se nemohla ubránit nutnému zevšeobecnění, nepostihujícímu veškerou mnohotvárnost problému; ale to je koneckonců úskalí každé výstavy, dané omezeností prostoru i kapacity vnímání návštěvníka.
      Výstava je uvedena příchodem venkovského, práci hledajícího proletáře do města - přivítá ho drtivost velkoměstské ulice, představované velkoplošnou iluzivní fotogra[/]fií v zadním plánu. Krátce je zachyceno začlenění do práce, diferencované u mužů a u žen, s výkyvy nezaměstnanosti. Co do důležitosti bylo na druhém místě získání možností přístřeší. Svobodný dělník se musel spokojit s pronajmutím postele v bytě spoludělníka, ani služka nemívala vždy komůrku pro sebe. Nájem bytu dělnické rodiny polkl až 20 % ročního výdělku. Na výstavě jako by se otvíral pohled do dělnického obydlí - nejprve do mnohofunkční kuchyně, s prvním a nejdůležitějším zařízením mladých manželů. Následuje reprezentační pokoj, pořizovaný na splátky, snažící se dosáhnout měšťácký standart, kde na stěnách svorně vedle sebe visí domovní požehnání s portréty dělnických vůdců. Jako třetí je vystaven nejchudší suterénní interiér ševce-příštipkáře, spojující funkci dílny, kuchyně i ložnice.
      Na protilehlé straně jsou umístěny vitriny s autentickými drobnými předměty a dobovými fotografiemi. v oddíle "Rodina" a "Domácnost" je znázorněno postavení ženy, na jejíchž bedrech spočívala největší tíha, a život dětí. Žena a děti se uskrovňovaly vůči preferovanému živiteli rodiny, ale ta se nemohla obejít bez jejich přivýdělků. Na stravě se všemožně šetřilo. Různá povolání měla různě ustálený pracovní oděv, v pondělí vždy čistě vypraný a vyžehlený. v čem se pracovalo v továrně, v tom se šlo i domů. Důležité místo mělo oblečení

133

sváteční s reprezentační funkcí, pořizované často s velkými obětmi.
      V dalších vitrinách se sleduje růst politické uvědomělosti dělnictva, které souvisejí s růstem jeho organizovaností nejen v politické straně, ale i v dělnických spolcích na poli kultury, sebevzdělání a sportu. Tu měla jako místo pro schůze velký význam tzv. "zadní místnost" v hostinci, zatímco v šenku musel vysedávat dělník, který měl sice pronajatou postel, ale ne denní. pobyt (obě místnosti jsou vystaveny v protější řadě interiérů). Souvislost s hostincem sváděla k alkoholismu. Jeho hrozba se zmírnila se stavbou dělnických domů, které se staly organizačním střediskem veškeré společenské činnosti, určené už nejen pro muže, ale které se mohly účastnit už celé rodiny.
      Výstavu uzavírá oddíl věnovaný volnému času - v předválečných letech se teprve uzákoňoval nedělní pracovní klid, právo na pravidelnou dovolenou a požadovalo se zkrácení pracovní doby. Setkáme se s projevy kutilství a zahrádkaření s oblíbenými nedělními výlety do přírody, lidovými zábavami, Vrcholný význam měly prvomájové slavnosti.
      Výstavní způsob je střízlivý, tématu adekvátní. Na jedné straně tvrdá realita - na druhé úporná snaha se s ní vypořádat. Není zde rušivých popisek, výstavní exponáty mají samy vysokou vypovídati hodnotu. k pochopení souvislostí byl vydán obsáhlý katalog, čerpající z dobové politické i memoáro[/]vé literatury, bohatě doprovázený starými fotografiemi i záběry z expozice. Obojí vypadá jako z jedné[/] doby - právě přitom si uvědomíme přesvědčivost zpracování tématu. Miroslava Ludvíková[/]

VÝMĚNA

Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1984 [obsah]

      BULHARSKO

     

      Sofia

      Bălgarska etnografija IX, 1984, 1-4, Sofija 1984 (Bălgarska Akademija na Naukite, Biblioteka)

      Bălgarski folklor X, 1984, 1-4, Bălgarska Akademija na Naukite, Institut za folklor, Sofija 1983 (Bălgarska Akademija na Naukite, Biblioteka)

     

      FINSKO

     

      Âbo

      Budkavlen 62, 1983, Âbo 1983 (Âbo Akademii, Etnologiska Institutionen)

     

      Helsinky

      Equality and Inequality of Man in Ancient Thought, Commentationes Humanarum Litterarum 75, 1984, Helsinki 1984 (Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echan[/]ge des Publications Scientifiques)

      Hällström, af Gunnar: Fides Simpliciorum according to Origen of Alexandria, Commentationes Humanarum Litterarum 76, 1984, Helsinki 1984 (Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange des Publications Scientifiques)

      Lilja, Saara: Homosexuality in Republican and Augustan Rome, Commentationes Humanarum Litterarum 74, 1983, Helsinki 1983 (Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange des Publications Scientifiques)

      Trends in Nordic Tradition Research; Studia Fennica, Review of Finnish Linguistics and Ethnology, 27, Helsinki 1983 (Suomalaisen Kirjallisuuden Seura)

     

      Turku

      Asola, Anu: Ruskon asuinrakennuskanta vuonna 1921, Turku 1984 (Institute of Ethnology University of Turku)

      Teinonen, Markku: Porilainen perhe 1881-1931, Turku 1984 (Institute of Ethnology University of Turku)[//]

     

      HOLANDSKO

     

      Leiden

      Kooijman, Simon: Art, Art Objects, and Ritual in the Mimika Culture; Mededelingen van het Rijksmuseum voor Volkenkunde, No. 24, Leiden 1984 (Rijksmuseum voor Volkenkunde)

     

      JUGOSLÁVIE

     

      Bělehrad

      Glasnik Etnografskog muzeja u Beogradu 47, 1983, Beograd 1983 (Etnografski muzej u Beogradu)

     

      Daruvar

      Jednota, orgán Svazu Čechů a Slováků v SR Chorvatsku, roč. 39, 1984, 1-50, Daruvar 1984 (Novisko izdavačka ustanova "jednota")

     

      Sarajevo

      Glasnik Zemaljskog muzeja Bosne i Hercegovine u Sarajevu, Etnologija, nova serija, 37, 1982, Sarajevo 1982 (Zemaljski muzej Bosne i Hercegovine u Sarajevu)

     

      Škofja Loka

      Dražgoše (Vodniki po Loškem ozemlju 4), Muzejskodružstvo v Škofji Loki 1982 (Muzejsko družstvo)

      Loški razgledi 30, 1983, Škofja Loka 1983 (Muzejsko družstvo)

     

      Záhřeb

      Bošković-Stulli, Maja: Šingala-mingala, Zagreb 1983 (Zavod za istraživanje folklora Instituta za filo[/]logiju i folkloristiku, prije: Institut za narodnu umjetnost)

      Etnološka istraživanja 2, Zagreb 1983 (Etnografski muzej u Zagrebu)

      Narodna umjetnost 20, 1983, Zagreb
1983; Izvanredni svezak, Zagreb
1981; Izvanredni svezak, Zagreb
1984 (Zavod za istraživanje folklora Instituta za filologiju i folkloristiku, prije: Institut za nasodnu umjetnost)

      Narodni vez na starom i novom ruhu, Zagreb 1984 (Etnografski muzej u Zagrebu)

     

      MAĎARSKO

     

      Budapešť

      Acta et studia Academiae Scientiarum Hungaricae, Index 1980, Budapest (Akadémiai Kiadó)

      Néprajzi Hírek, A Magyar Néprajzi Társaság Tájékoztatója, XI, 1-0, Budapest 1982; XII, 1-6, Budapest 1983; XIII, 1-6, Budapest 1984 (Magyar Néprajzi Társaság)

     

      Debrecín

      A Debreceni Déri Múzeum Évkönyve 1980, Debrecen 1982 (Déri Múzeum)

     

      Jager

      Agria - Az Egri Múzeum Évkönyve XIX, 1982-1983, Eger 1983; XX, 1984, Eger 1984 (Dobó István Vármúzeum)

      Sugár, István: Bornemissza gergely deák élete, Studia Agriensis 4, Eger 1984 (Dobó István Vármúzeum)[/]

     

      Segedín

      A Móra Ferenc Múzeum Évkönyve 1978/79, 1, Seged 1980 (Zentralbibliothek der Attila Józef Universität) .

      A Móra Ferenc Múzeum Évkönyve Supplementum, Szeged 1983 (Zentralbiblithek der Attila Józef Universität)

     

      NDR

     

      Berlin

      Jahrbuch für Volkskunde und Kulturgeschichte, Band 27 (Neue Folge Band 12), Jahrgang 1984, Berlin 1984 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Zentralinstitut für Geschichte)

     

      Budyšín

      Lětopis, Jahresschrift des Instituts für sorbische Volksforschung, Reihe C - Volkskunde, Nr. 27, Bautzen 1984 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Institut für sorbische Volksforschung beim Zentralinstitut für Geschichte)

     

      NSR

     

      Brémy

      Mitteilungen, Verein für Niedersächsisches Volkstum e. v. Bremen, 59, Jahrgang, Frühjahr 1984, Heft 113, 114, Bremen 1984 (Verein für Niedersächsisches Volkstum e. v. Bremen)

     

      Münster

      Rheinisch-westfälische Zeitschrift für Volkskunde XXVIII, 1983, 1-4,[//] Bonn und Münster 1983 (Volkskundliches Seminar der Universität Münster)

     

      POLSKO

     

      Krakov

      Prace Etnograficzne, zeszyt 19, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego DCCXXII, Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa-Kraków 1984 (Uniwersytet Jagielloński, Katedra Etnografii Słowian, Bibliotek)

      Rocznik Muzeum Etnograficznego w Krakowie, tom VIII, Kraków 1983; tom IX, Kraków 1984 (Muzeum Etnograficzne w Krakowie)

      Załuska-Brylak, Maria: Maziarska wieś Łosie, Wydawnictwo Polskiej Akademii Nauk, Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdaňsk-Łodź 1983 (Academie Polonaise des Scienges-Bibliotheque, Section des Echanges Internationeux)

     

      Lodž

      Polski stroj ludowy - katalog wystawy, Łodź 1983 (Muzeum Archeologiczne i Etnograficzne)

      Prace i Materiały Muzeum Archeologicznego i Etnograficznego w Łodzi, Seria Etnograficzna, Nr. 21, 1980, Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa-Łódž 1983; Nr. 22, 1981, Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa-Łódź 1984; Nr. 23, 1982, Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa Łódź 1984 (Muzeum Archeologiczne i Etnograficzne w Łodzi)

      Stroje stangreckie i akcesoria podróżne XIX/XX w. ze zbiorów Mu[/]zeum-Zamku w Łańcucie, Łodź 1974 (Muzeum Archeologiczne i Etnograficzne w Łodzi)

     

      Varšava

      Folk Crafts, Guide to the Permanent Exhibition, National Museum of Ethnography in Warsaw, Warsaw 1981 (Państwowe Muzeum Etnograficzne w Warszawie)

      Kohutnicka, Barbara: Zbiory pozaeuropejskie w Państwowym Muzeum Etnograficznym w Warszawie, Warszawa 1982 (Państwowe Muzeum Etnograficzne w Warszawie)

      Malarstwo na szkle Krzysztofa Okonia, (katalog wystawy), Warszawa 1983 (Państwowe Muzeum Etnograficzne w Warszawie)

      Malowanki Powiśla Dąbrowskiego (katalog wystawy), Warszawa 1982 (Państwowe Muzeum Etnograficzne w Warszawie)

      Szacki, Piotr: Dawne pszczelarstwo (katalog wystawy), Warszawa 1980 (Państwowe Muzeum Etnograficzne w Warszawie)

      Świąteczne zdobnictwo wnętrza (katalog wystawy), Warszawa 1982 (Państwowe Muzeum Etnograficzne w Warszawie)

      Włoskie złotnictwo ludowe, katalog wystawy, Warszawa 1982 (Państwowe Muzeum Etnograficzne w Warszawie)

      Zeszyty Państwowego Muzeum Etnograficznego w Warszawie XVI-XVII, 1975-1976; XVIII-XIX, 1977-1978, Warszawa (Państwowe Muzeum Etnograficzne w Warszawie)[/]

     

      Vratislav

      Lud, Organ Polskiego Towarzystwa Ludoznawczego LXVII, 1983, Wrocław-Poznań 1983; LXVIII, 1984, Wrocław-Poznań 1984 (Polskie Towarzystwo Ludoznawcze)

     

      RAKOUSKO

     

      Graz

      Hinterglasbilder (Ausstellungskatalog), Graz 1982 (Landesmusseum Joanneum Steirissches Volkskundemuseum)

      Steirische Eisenvotive (Katalog), Graz 1984 (Landesmusseum Joanneum Steirissches Volkskundemuseum)

      Steirisscher Lebenslauf, Geburt Hochzeit Tod (Katalog und Ausstellung, Graz 1975) (Landesmusseum Joanneum Steirissches Volkskundemuseum)

      Stickerei, Vorlag und Amwendung (Katalog), Graz 1983 (Landesmusseum Joanneum Steirissches Volkskundemuseum)

     

      Linec

      Oberösterreichische Heimatblätter 1984, Jahrgang 38., Heft 1-4, Linz 1984 (Landesinstitut für Volksbildeng u. Heimatpfleg in Oberösterreich)

     

      Trautenfels

      Bauen - Wohnen - Gestalten, Festschrift für Oskar Moser, Trautenfels 1984 (Steiermärkischen Landesmuseum Joanneum, Landschaftsmuseum Schloss Trautenfels)[//]

      Kreuzstichmuster, Teil 2, Kleine Schriften des Landschaftsmuseums Schloss Trautenfels am Steiermärchen Landesmuseum Joanneum Heft 8, Trautenfels 1984 (Steiermärkischen Landesmuseum Joanneum, Landschaftsmuseum Schloss Trautenfels)

      Marko, Eva - Wlasak, Helga: Alte Stickereien aus steirischen Sammlungen, Kleine Schriften des Landschaftsmuseums Schloss Trautenfels am Steiermärkischen Landesmuseum Joanneum Heft 7, Trautenfels 1984 (Steiermärkischen Landsmuseum Joanneum, Landschaftsmusem Schloss Trautenfels)

      Suppan, Wolfgang: Volksmusik im Bezirk Liezen, Trautenfels 1984 (Steiermärkischen Landesmuseum Joanneum, Landschaftsmuseum Schloss Trautenfels)

     

      RUMUNSKO

     

      Brašov

      Fulga, Ligia: Contacte culturale în ceramica transilvăneană a secolelr XVIII si XIX, Sibiu 1983 (Muzeul Judetean Brasov)

     

      SSSR

     

      Ašchabad

      Ataev, M.: Narodnochozjajstvennyj agropromyšlennyj kompleks Turkmenskoj SSR, Ašchabad 1983 (Centralnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR)[/]

      Izvestija Akademii nauk Turkmenstroj SSR, serija obščestvennych nauk, 1984, 1-6, Izdatelstvo "Ylym", Ašchabad 1984 (Centralnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR)

     

      Leningrad

      Savinov, D. G.: Narody Južnoj Sibiri v drevnetjurskuju epochu, Izdateľstvo Leningradskogo universiteta, Leningrad 1984 (Naučnaja biblioteka im. M. Gorkogo pri LGU)

      Sovetskaja etnografija, 1984, 1-6, "Nauka", Moskva 1984 (Naučnaja biblioteka im. M. Gorkogo pri LGU)

     

      Moskva

      Sovetskaja etnografija, 1984, 1-6, "Nauka", Moskva 1984 (Akademija nauk SSSR, Institut etnografii im. N. M. Miklucho-Maklaja)

     

      Tartu

      Laugaste, Eduard: Kui ma pääsen moisast, Tallin 1983 (Eesti NSV TA Fr. R. Kreutzwaldi nim. Kirjansusmuuseum)

      Literaturnyj muzej imeni F. R. Krejcvaľda SPRAVOČNIK, Tallin 1984 (Eesti NSV TA Fr. R. Kreutzwaldi nim. Kirjansusmuuseum)

      Paar sammukest eesti kirjanduse uurimise teed, Uurimusi ja materjale X, Tallin 1984 (Eesti NSV TA Fr. R. Kreutzwaldi nim. Kirjandusmuuseum)

      Vóti, Tiina: Talutoa sisustus, Tallinn[/]

      1984 (Eesti NSV TA Fr. R. Kreutzwaldi nim. Kirjandusmuuseum)

     

      ŠVÉDSKO

     

      Stockholm

      Allmogekulturen i Estland, Uddevalla 1980 (Nordiska museet)

      Sydsvenska bonadsmâlare 1750-1850, Göteborg 1979 (Nordiska museet)

     

      Uppsala

      Culture History and African Anthropology, Uppsala Studies in Cultural Anthropology 6, Uppsala 1983 (Universitesbiblioteket)

      Identity: Personal and Socio-Cultural; Uppsala Studies in Cultural Anthropology 5, Uppsala 1983 (Universtitetsbiblioteket)

     

      ŠVÝCARSKO

     

      Basilej

      Freimaurer, Begleitpublikation des Museums für Völkerkunde und Schweizerischen, Museums für Volkskunde, Basel 1984 (Schweizerisches Museum für Volkskunde)

     

      Ženeva

      Bulletin annuel, Nos 25-26, 19821983, Genéve (Musée d'ethnographie)

     

      USA

     

      Pittsburgh

      Ethnology, An International Journal of Cultural and Social Anthropo[//]logy, XXIII, 1984, 1-4, Pittsburgh 1984 (Ethnology, Department of Anthropology, University of Pittsburgh)

     

      VELKÁ BRITÁNIE[/]

     

      Holywood

      Ulster Folklife, Volume 30, edited by Alan Gailey, Holywood 1984 (Ulster Folk and Transport Museum)

      Připravila Ludmila Horehleďová[/]

NÁLEZOVÉ ZPRÁVY

Čepce z Francovy Lhoty [obsah]

Tři čepce pocházející z Francovy Lhoty, rozlehlé obce nedaleko moravsko-slovenské hranice v jižní části okresu Vsetín, byly prvním darem z oboru lidového textilu do sbírek muzea ve Valašském Meziříčí, založeného v roce 1884. Byly zde zařazeny do fondu označeného "nynější domácí průmysl". s čepci byla postupně dodána i kresebná dokumentace dvou z nich s uvedením názvů jednotlivých motivů, čehož si členové tehdejší Musejní společnosti obzvlášť cenili. "Takové popisy spolu s nákresem i s čepci, jako z Francovy Lhoty jsme obdrželi, buďtež laskavě i z jiných míst valašských posílány, aby názvosloví domácí bylo náležitě seznáno", píše tehdejší správce meziříčského muzea Ed. Domluvil v pátém "Výkazu darův sbírkám naší musejní společností poskytnutých."1)
      Čepce daroval muzeu francolhotský farář Josef Fajstl. Autor jednoho nákresu, časově staršího[/] (vznikl před rokem 1887), není uveden, druhý nákres provedl v roce 1896 syn francolhotského učitele, studující II. třídy valašskomeziříčského gymnázia Adolf Merlíček, jehož podpis je na nákresu zadní části čepce.2) Kromě názvů jednotlivých motivů uvedl Ad. Merlíček i další údaje. Text nad kresbou přední části čepce uvádí, že jde o "čepec žen vdaných z doby dávné ve Francové Lhotě", že jej zhotovila Anna Lalochová a že stojí 1 korunu. v textu pod nákresem jsou bližší údaje k výrobě a nošení čepce: "Osoba nahoře jmenovaná, nyní již 60 letá, naučila se té práci od své matky za mlada, kdy čepce toho druhu ve Francově Lhotě a okolí obecně se nosily. Dobou dnešní nosívají je již toliko starší osoby, kdežto mladší mívají, jsou-li zámožnější, čepce sametové korály skleněnými vyzdobené, ženy chudobnější nosívají barevné šátky kvitkované neb čisté, ale bez korálků, na způsob čepců upravené".[/]
      Kronika Francovy Lhoty3) a L. Sušilová s B. Havlíčkem v Jubilejní čítance z Valašskokloboucka4) píší, že čepce byly vystaveny na národopisné výstavě na Vsetíně v r. 1892 a na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze v r. 1895; ve zprávách a publikacích o těchto výstavách však jmenovitě uvedeny nejsou.5)
      Čepců toho typu, jako jsou tři čepce ve valašskomeziříčských sbírkách, je v muzeích poměrně málo: v národopisném oddělení Národního muzea v Praze je pět kusů6), v etnografickém oddělení Moravského muzea v Brně dva7), v Krajském vlastivědném muzeu v Olomouci jeden8), v Slováckém muzeu v Uherském Hradišti jeden9), ve sbírkách etnografického pracoviště gottwaldovského muzea ve Valašských Kloboukách dva kusy.10) Podle kusých inventárních údajů pocházejí většinou z Francovy Lhoty a Valašské Senice, ojediněle z okolních obcí.
      Charakteristickým znakem těchto čepců je tmavý základ a barevná výzdoba, prováděná vyšíváním v síti. Na zjištěných exemplářích je vyšíváno silnější bavlnkou v barvě bílé a karmínově červené, často i rezavě žluté, a silnější vlnou ostrých, ve valašské výšivce jinak neobvyklých tónů barvy zelené, červené, oranžové, modré a fialové. Materiálem síťoviny je tmavomodrá bavlněná nit. Pozoruhodné je, že tento malý počet zachovaných čepců je zhotoven dvěma různými výrobními technikami: sedm kusů je pleteno na rámu, sedm kusů je síťovaných.

138

      Starobylou textilní technikou pletení na rámu, na Valašsku zvanou "vázání na stativkách", se ve velkém rozsahu vyráběly bílé čepce v nedalekém, s Valašskou Senicí sousedícím Zděchově, kde rodina Šimkova udržovala její znalost a využití v současné výrobě v rámci Ústředí lidové umělecké výroby donedávna. Touto technikou dovedla Františka Šimková, mistryně lid.umělecké výroby, vytvořit na třicet různých vzorů - "formiček". Čepce z Francovy Lhoty a okolí však mají - aniž využívají možností této techniky - na rámu upletenou pouze základní nevzorovanou síť zvanou "sítko", která je na rozdíl od sítě vytvořené síťováním pružná, a do ní je vzor vyšit. Čepce síťované mají všechny síť diagonální.
      Oběma technikami byl vytvořen stejný tvar čepce z jednoho kusu síťoviny: nad čelem má čtvercovou "předničku" (podle staršího nákresu se ve Francově Lhotě na rozdíl od Zděchova nazývala "čepetka"), a k ní přišité boční strany zadní rozšířené části. v týle jsou našita bílá, ojediněle i režná nitěná poutka - "stopky" na provlečení stahující šňůrky. Okraj čepce je lemován proužkem bílého plátna zvaným "obšívka"; přední okraj je někdy ještě zdoben užší bílou strojovou krajkou, ojediněle bílou prolamovanou výšivkou na plátně (Praha i. č. 22 237). Výsledný dojem vyšívaného barevného dekoru je u čepců pletených na rámu i čepců síťovaných[/] shodný. Kolem vnitřních okrajů předničky je bílou bavlnkou vyšit "chodníček", který se opakuje souběžně na druhé straně švu a temeni. Ve středu předničky je jednou nebo dvakrát nad sebou vyšit hlavní motiv, který se pak ještě třikrát nebo šestkrát opakuje i na zadním díle. Nejpozoruhodnější a také nejčetněji doložený je motiv nazvaný v Merlíčkově nákresu "kohútky", na starším nákresu rozložený na jednotlivé části s názvy "postament", "kostečka", "papoučka", "žeberka" a "ptačí hlavičky". Na jiných čepcích jsou hlavním motivem čtvercové "kopky" nebo "muštranci", srdčité trojlístky a další, jejichž názvy se nedochovaly. Ojedinělý je bíle vyšitý motiv "rybička" s "hlavičkou" (Val. Meziříčí, i. č. N 288, N 289) a "motýl" (Val. Meziříčí, i. č. N 287). Doplňující drobnější motivky jsou geometrické: hvězdičky zvané podle počtu ramen "dvoječka", troječka", "čtverka", "šestinka", "sedmina", "osmička", kolečka s názvy "hrach", "fazolky", dále čtvercové motivky "jablúčka", "kostečka", "kopka", trojúhelníková "půl kopka", pásky šikmých proužků "příčkovaný chodníček" a různé druhy "křížků". Okrajové řady drobných plných trojúhelníčků mají stejně jako na jiných valašských výšivkách - název "pilka", "pilečka". Hlavní motivy jsou obvykle konturovány silnější nití, která vybíhá do smyček zvaných - podobně jako u šňůrování nohavic "hundsvúty".[/]
      Čepce je možno datovat především pro jejich výzdobní materiál do posledních desítiletí 19. století, kdy i do vyšívání na rukávcích v Lužné, Francově Lhotě a okolí pronikla barevná výšivka s použitím vlněné niti. Přestože pestrost výšivek na rukávcích nedosahovala barevností dekoru na čepcích, reaguje na ni Matouš Václavek v článku o vsetínské národopisné výstavě v roce 1982 takto: "V Lužné a Francově Lhotě, jež vůbec mají mnoho společného se vzorky už slováckými, jsouce v jejich blízkosti, vyšívají většinou vlnou, mají barvy rozmanité, prozrazují poněkud (ovšem proti čistě valašským) jakýsi nelad, nevkus zelená barva s modrou a žlutá třeba k tomu)."11)
      Bavlněná nit síťoviny - "pamuk", obarvená indigem na tmavomodro, se prodávala na jarmacích.12) Světlé skvrny v rozích čepců pletených na rámu však vedou k domněnce, že čepce byly asi barveny až po upletení síťoviny, ale ještě před jejím sešitím do tvaru čepce (nit, spojující boční strany předničky se zadní částí, je bílá). Síťované čepce světlé skvrny v rozích nemají.
      Jak uvádí text na Merlíčkově nákresu čepce z valašskomeziříčských sbírek, byl čepec zhotoven podle čepců nošených ve Francově Lhotě a okolí dříve obecně, koncem 19. století už jen staršími ženami. Je to zatím jediný údaj o nošení tmavých čepců na tomto území. Čepce totiž nejsou doloženy z Francovy Lhoty a Valašské Senice ani v jednom pozůstalostním spise z 1. polo

139

viny 19. století. Při terénním výzkumu v roce 1959 si na čepce nepamatovaly, ani o jejich nošení neslyšely ani nejstarší informátorky. Pro nejstarší jim známou fázi úpravy hlavy vdaných žen znaly především červené "šatky naspodek" (srv. údaj z nákresu o šátcích upravených na způsob čepce).
      Značná podobnost výzdoby většiny zjištěných exemplářů tmavomodrých čepců z Francovy Lhoty a okolí ukazuje na to, že pravděpodobně pocházejí od jednoho výrobce. Jak uvedl Ad. Merlíček na nákresu z roku 1896, je autorkou čepců ve valašskomeziříčských sbírkách šedesátiletá Anna Lalochová. Pod tímto jménem nebo ještě více jako "Laloška" byla známa Anna Františová z Francovy Lhoty č. 170. Narodila se 4. dubna 1840 ve Valašské Senici, kde její otec Jiří Františ hospodařil na zemědělské usedlosti č. 110. v roce 1850 jí zemřel otec, v roce 1871 matka Kateřina Františová, rozená Lalošáková, pocházející rovněž z Valašské Senice. v roce 1877 se Anna Františová odstěhovala do dřevěné hoferské chaloupky č. 170 ve Francově Lhotě, kde bydlela se svou starší sestrou Kateřinou a její dcerou Rozálií. Kolem přelomu století měla u sebe Rozaliiny malé děti Annou a Jana a jejich jediným hospodářským zvířectvem byly dvě slepice (podle sčítacích operátů z roku 1910). v chaloupce také zemřela - sešlostí věkem, jak je zapsáno v úmrtní matrice - 23. listopadu 1915 ve věku 75 let.[/]

Čepec pletený na rámu ze Střelné (zadní část).
Sbírky Slováckého muzea v Uherském Hradišti, i. č. E 8421.
Foto Miroslav Langer.

      Anna Františová byla od mládí těžce tělesně postižená. Podle jejího vyprávění jí ochrnuly nohy potom, když jako děvče usnula při pasení krav na vlhké trávě. Pohybovala se jen těžce o dvou berlích. Zůstala svobodná a přes svůj zdravotní stav byla velmi zručná, měla chuť k práci a dobrou náladu. Jako známou zpěvačku a vyšívačku ji navštívili i sběratelé Frant. Bartoš a Frant. Kretz.13) Žila v úzkém kontaktu s velmi početnou a hudebně nadanou rodinou francolhotského[/] učitele Josefa Merlíčka, u níž se přiživovala zašíváním prádla. Merlíčkovy děti ji naučily číst a psát, ona jim vyprávěla pohádky a různé příběhy a učila také Merlíčkovy dcery vyšívat.14)
      Ve sčítacích operátech z roku 1880 a 1890 je Anna Františová zapsána jako nádenice. To bylo v době, kdy ji podporovala rodina Merlíčkova a snad i farář Fajstl, který daroval její čepce do valašskomeziříčského muzea. Ten však v roce

140

Čepec síťovaný z Valašské Senice - přední část.
Sbírky národopisného odd. Národního muzea v Praze, i. č. 22 311.
Foto Miroslav Langer.

1893 zemřel, rodina Merlíčkova se v roce 1900 odstěhovala do Brna; už od sčítání v roce 1900 až po zápis v úmrtní matrice v roce 1915 je Anna Františová vedena jako žebračka a almužnice.15) A tak několik tmavomodrých, barevně vyšitých čepců v muzejních sbírkách je památkou na vyšívačské umění a těžký život Anny Františové, zvané Laloška.
      Zachovalost těchto čepců, které nenesou stopy nošení, vzbuzuje domněnku, že byly vytvořeny už pou[/]ze k účelům výstavním a sběratelským v období čilého národopisného ruchu koncem 19. století. Poznámky
1.
      Valašské hlasy, roč. II. č. 7 z 1. ledna 1887, s. 76-77, Val. Meziříčí. Zde jsou uvedeny i názvy výšivkových motivů z prvního nákresu.
2.
      Oba nákresy jsou v současné době ve Valašském muzeu v pří[/]rodě v Rožnově p. R. Starší má kresbu provedenou tuší červenou, popisy černou. Obě strany čepce jsou nakresleny na jednom listě papíru vel. 34x42 cm. Nákres Ad. Merlíčka je proveden černou tuší na dvou listech tenčího papíru vel. 38x27,6 cm.
3.
      Rukopisná kronika Francovy Lhoty, sepsaná JANEM BLASÍKEM v roce 1965, s. 299 rukopisu.
4.
      LlBUŠE SUŠILOVÁ - BEDŘICH HAVLÍČEK: Co víme o lidovém oděvu na Valašskokloboucku? Jubilejní čítanka o Valašskokloboucku, Val. Klobouky 1956, s. 92.
5.
      Zmínka o čepcích černých nebo tmavomodrých, vystavených v oddělení valašských výšivek, je v článku JANA BERÁNKA: Výšivky a kroje na Národopisné výstavě českoslovanské. Světozor 29, 1895, s. 539.
6.
      Snad jen čepec i. č. 8124 byl předán do sbírek přímo z Národopisné výstavy v roce 1895. Ostatní (i, č. 22237, 22309, 22310), 22311) byly zaevidovány až v letech 1941 a 1942, s proveniencí Francova Lhota a Valašská Senice.
7.
      Oba čepce (i. č. 12614 a 14911) byly získány od rodiny Frant. Moravčíka, bývalého starosty brněnského Valašského krúžku, rodáka z Brumova u Val. Klobouk. Je těžko určit, nejsou-li oba čepce, zařazené do sbírek

141

Starší nákres přední části čepce Anny Františové z Francovy Lhoty,
uloženého v OVM Vsetín, pracoviště Valašské Meziříčí, i. č. N 287.
Foto Miroslav Langer.

v letech 1966 a 1969, novějšího původu, zhotovené podle čepců starých. Libuše Sušilová z Valašských Klobouk zhotovila po 2. svět. válce asi patnáct takových čepců pro potřeby valašských souborů (všechny jsou však vyšívány na černé síťovině). Jejím výrobkem je i čepec[/]i. č. 32245 ve sbírkách Valašského muzea v Rožnově.
8.
      Čepec (i. č. E 11) je publikován v díle ANT. VÁCLAVÍKA a JAR. ORLA: L'art populaire du textile. Praha 1956, fot. č. 107a, b. Do sbírek olomouckého muzea jej získala Vlasta Havelková údajně v obci Seninka.
9.
      Čepec (i. č. E 8421) předal do muzea v roce 1941 prof. Ant. Václavík s provenienčním údajem Střelná.
10.
      Jeden z nich darovala v roce 1947 do muzea rodina Merlíčkova z Brna, druhý Josef Ondruš z Francovy Lhoty v roce 1933 (i. č. VK 172 a 173).

142

11.
      MATOUŠ VÁCLAVEK: Národopisná výstava ve Vsetíně. Český lid r. 2, 1893, s. 228.
12.
      Výzkum v rodině posledního vsetínského barvíře Jos. Michny.
13.
      Blesíkova Kronika Francovy Lhoty, s. 299-300; LUDMILA PORTLOVÁ: Ze vzpomínek sourozenců Merlíčkových na Francovu Lhotu. Zprávy Vlastivědného kroužku Osvětové besedy ve Francově Lhotě č. 2, 1964, s. 1-3.
14.
      Merlíčkovi měli sedmnáct dětí. LUDMILA PORTLOVÁ: O dvou učitelích - muzikantech na Valašskokloboucku. Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka 1968, s. 54-56.
15.
      Sčítací operáty z Francovy Lhoty a Valašské senice jsou uloženy v Okresním archivu v Uherském Hradišti, matriky ve Státním oblastním archivu v Opavě a na MNV v Horní Lidči, Děkuji pracovníkům muzeí a archivů a kronikáři obce Francova Lhota Jos. Václavíkovi za pomoc při získávání materiálu k tomuto článku. Eva Urbánková

"Zváraní" lněné a konopné příze na Horňácku [obsah]

Zvláštností Horňácka je "zvárané" lněné nebo konopné plátno nazlátlé barvy, docilované při bílení[/] příze dřevěným popelem, do něhož se přidávala ovesná sláma. Tento způsob barevného zušlechťování plátna již na Horňácku zanikl. Udržel se v sousedním slovenském Brestovci u Myjavy v rodině lidového tkalce Černáka. Jeho technologie je archaická a je třeba zaznamenat ji, neboť jinak je nevysvětlitelný původ decentní nazlátlé přírodní barvy na lněných a konopných horňáckých plátnech. Je to přírodní barvivo, vyluhované z ovesné slámy. Lidová vyšívačka Běta Kovářová z Hrubé Vrbky popsala v roce 1965 "zváraní" lněné a konopné příze takto:
      Klubka ("kubka") přediva se namočí na dva dny do vlažné měkké vody. Mezitím se "preosívá" dřevěný popel z bukového dřeva, získaný při topení v kamnech nebo při vytápění chlebové pece. Popel musí být "prepálený" v kamnech nebo v peci, případně přepalovaný na plechu. Poleje se vřelou vodou a udělá se "zoła" ("máčka"). Klubka se do této popelové "zoły" namáčela jednotlivě, "aby sa na fšecky niti ušuo", tj. aby "máčka" prostoupila všechny niti. Každé klubko příze se tak namočilo, zhruba vymačkalo a uložilo do dřevěného korýtka s ovesnou slámou na dně. Klubka příze se kladla na slámu jednotlivě, několik řad na sebe, ovesná sláma se dávala také nahoru. Po uložení klubek se sláma zamazala "zołú" a po upečení chleba se dalo korýtko do horké pece a nechalo se pařit dvě hodiny až dva[/] dny, podle teploty pece. Správný odhad byl velmi důležitý, protože přehřátá vlákna jsou "zemdlená" a při dalším zpracování se trhají. Příze se pak vymáchala v potoce v měkké vodě a zbavila "zoły". Takto připravená "kubka" se dávala do "zvaradla" ("pajchovně") tj. do škopku s otvorem u dna. Na dno "zvaradla" se dávala ovesná sláma, "navrch" se prostřela čtvercová plachetka "popeluša" z hrubého konopného plátna a na ni se dal prosetý popel. Přes popel a klubka se prolévala vřelá voda. Pod "pajchovňú" se voda chytala, znovu ohřívala a prolévala tak dlouho, až vytékala horká. "Ozváraná" příze se vyprala v potoce pístem a dala se vymrznout. Důležité bylo sušení na mrazu, který měkčí příze i plátna. Příze sušené na větru jsou "ostré". Po usušení se příze namotala na vál, potřela se mýdlem a válela se, aby změkla. Pak se "ponatahovala" pomocí "drevek" na stropě, každá nit zvlášť.
      Po usušení se klubka dávají tkalci. Za den je možno "ozvárat" asi 40 klubek lněné nebo konopné příze, jedno klubko váží 25 až 30 dkg. Váha je podle síly příze, od nejtěžší "desetní" přes dvanáctní a čtrnáctní o váze 30 dkg až po velmi jemnou přízi "šestnáctní". Ze čtrnáctní příze se tkaly rubáče, z dvanáctní povlaky na postele, z desetní měchy a trávnice. "Ozvárat" lze lněnou a konopnou přízi i z tovární výroby. Jaroslav Orel

143

Vystoupení souboru "Stražišťánek" z Pacova v pořadu "Otvírání studánek" na XXXIX. MFF ve Strážnici.

144