národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1986 - ČÍSLO 1

OBSAH
Studie
Miroslava Ludvíková: Integrační proces v lidové stravě v jihomoravském pohraničí . . . 1
Vlastimil Vondruška: Renesance rádla v první polovině 19. století (Poznámka k Etnografickému atlasu I.) . . . 13

Portrét
Jaroslav Markl: Strakonický dudák Josef Režný . . . 21

Živá tradice
Karel Severin: Ústředí lidové umělecké výroby před vstupem do pátého desetiletí . . . 33

Zprávy

Jubilea
Šedesátiny Jaroslava Juráška (Dušan Holý) . . . 37
Jubilejní pozdrav Igoru Krištekovi (Josef Vařeka) . . . 37
Pozdrav Mykolovi Mušinkovi (Bohdan Zilynskyj) . . . 39

Nekrolog
In memoriam ing. Vladimíra Boučka (Karel Pavlištík) . . . 40

Knihy
Dorota Simonies: Śląski horror. O diabłach, skarbnikach, utopcach i innich strachach (Oldřich Sirovátka) . . . 42
Karel Jaromír Erben: Prostonárodní české písně a říkadla (Marta Toncrová) . . . 42
Folklór Slovákov z rumunského Banátu (Ján Michálek) . . . 43
Anna Halčak: Balady (Mikuláš Mušinka) . . . 44
Jaroslav Vaculík: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948 (Andrej Sulitka) . . . 45
Jan Janák: Hradišťský kraj v období průmyslové revoluce na Moravě (Josef Jančář) . . . 46
Lánové rejstříky Hradišťského kraje z let 1669-1671 (Josef Jančář) . . . 46
U potoka roste kvítí. Sborník dětského slovesného folklóru ze Vsetínska (Václav Frolec) . . . 47

Sborník
Lidový tanec, píseň a hudba v tradici a současné praxi (Stanislav Dúžek) . . . 47

Konference
Rokovanie európskych etnografov v Moskve (Ján Podolák) . . . 50
Seminár k 100. výročiu úmrtia P. Dobšinského (Hana Hlôšková) . . . 52
XV. etnomuzikologický seminár (Mikuláš Mušinka) . . . 53
Museum vivum II. - Agricultura carpatica IV. (Vanda Jiřikovská) . . . 54
Etnofilm Rožnov p. Radhoštěm 1985 (Josef Vařeka) . . . 56

Festivaly
Východná 1985 (Jan Krist) . . . 57
Myjava 1985 (Jiří Pajer) . . . 61
Hanácké slavnosti - Prostějov 1985 (Jam Krist) . . . 63
X. detský folklórny festival v Prešove (Mikuláš Mušinka) . . . 64

Folklórní soubor
Nová premiéra súboru Šarišan v Prešove (Mikuláš Mušinka) . . . 66

Výstavy
Výstava keramiky Marie Kotrbové (Josef Jančář) . . . 67
Výstava "Lidový textil a současný oděv" v Praze (Josef Beneš) . . . 67
Výstava Mykoly Černyša vo Svidníku (Mikuláš Mušinka) . . . 69

Folklorismus
Moravská lidová výšivka 1985 (Miroslava Ludvíková) . . . 69

Informace
Zasloužilí a vzorní pracovníci kultury (Bohumil Hlaváček) . . . 70
Vyznamenání souboru "Radhošť" (Bohumil Hlaváček) . . . 70

Gramodeska
Zazpívaj, slavíčku. Písně dětství a mládí (Jiří Pajer) . . . 71


Národopisné aktuality roč. XXIII. - 1986, č. 1

STUDIE

INTEGRAČNÍ PROCES V LIDOVÉ STRAVĚ V JIHOMORAVSKÉM POHRANIČÍ [obsah]


      MIROSLAVA LUDVÍKOVÁ, Etnografické muzeum Moravského muzea, Brno
      Cesta k integraci v lidové stravě v malém časovém úseku 35 let v jižním pohraničí (na rozhraní okresů Břeclav a Znojmo) byla složitá. Toto území bylo v základě osídleno venkovskou chudinou ponejvíce ze Slovácka a jižního Valašska, méně ze střední a západní Moravy. Strava horských obyvatel v meziválečném období obsahovala především kaše, luštěniny, zelí, brambory, mouka byla vzácnější, maso se na stole objevovalo zřídka. Strava tedy byla prostá, jednotvárná, často nedostatečně kalorická. v rovinách byl důraz na pokrmech z těsta, nastavovaného brambory, dále se vařily luštěniny, zelí; tuku i masa bylo málo, ale přitom více než v předválečném období a než v horách.[/] Pro pochopení, proč se nepřerušila vývojová kontinuita, je důležité zjištění, že se děvčata učila základům vaření od matky, která předávala to, čemu se od své matky naučila sama. Ale připojila k nim zároveň i své vlastní zkušenosti a tak byly překonávány už předešlou generací rozpaky z nových jídel a jejich zařazení do starého systému,1) ovšem nejchudší horská území Slovácka a Valašska vyjímaje. Pauperizační tlak za nezaměstnanosti a v druhé světové válce nutil využít do poslední možnosti vlastních, byť chudých samozásobitelských možností a tak zároveň udržovat staré pokrmy. Jen malá část žen mluví o tom, že dostala základy vaření ve venkovské škole. Na návštěvu tzv. rodinných škol a škol pro

1

ženská povolání, oblíbených u bohatých zemědělců, v této vrstvě prostředky nebyly. Děvčata už co nejdříve byla nucena odejít do služby do měst nebo do bohatých zemědělských statků, aby byla na rodině výdělečně nezávislá. Tam se přiučovala novým mravům v jídle a přizpůsobovala městské normě, která pro ně tenkrát v samostatném životě po provdání byla nedostižným sociálním vzorem. Ke stravě i u nich přetrvával vztah - dobrovolný nebo nucený, že se na jídle šetřilo na úkor pořizování něčeho trvanlivějšího, což v tomto případě, po poučení zkušenostmi předchozích krizových let, bylo kousek pole. Nakonec i tato vidina je přivedla do pohraničí. Heslo "do žaludku mi nikdo nevidí" bylo obecné.
      Když se pak usadili v pohraničí, snažili se zprvu čerpat ze zkušeností rodičů a sázet a sít ty plodiny, na které byli doma zvyklí. Rozhodující byl rok 1947, pro katastrofální sucho hospodářsky neúspěšný. Způsobil naprostou dezorientaci: starým plodinám, jako pohance, prosu, vodnici, tuřínu, se tu nedařilo,2) ba některé luštěniny, které byly dříve základem zdejšího blahobytu, jako čočka, se tu přestaly sít.3) Jídla z těchto plodin zmizela z jídelníčku nejdříve a nastalo určité zjednodušení stravy. z vesnic zmizely kozy, dobytek chudých.4) Od padesátých let přestává soukromé hospodaření a mění se na družstevní. Důsledek byl, že se žena plně zařadila do pracovního procesu. Nebylo už tolik času na přípravu pracných pokrmů a naopak vzrostla konzumace masa. Strava se stala jednotvárnější, ale v jiném smyslu než dříve. Postupem doby[/] se sociální postavení jihomoravských venkovanů zlepšuje, lidé nejsou odkázáni na zpeněžení vlastní produkce, neorientují se na trh a to, co dům dal, zeleninu a drůbež, neprodávají, ale snědí sami. Co jim případně chybí, to si koupí. Na jedné straně přestávají být ve vlastním slova smyslu samozásobiteli, na druhé straně v relativně drahých výpěstcích jimi zůstávají.
      Pracná jídla se přesouvají na neděle, výroční svátky a rodinné události. Ale i zde je posun: pracnost se projevuje v přípravě různých druhů masa a zjemnělého pečiva. Už to nejsou obligátní páteční buchty, ale nedělní koláče, bábovky apod. Některé význačné události nezvládnou ženy samy, ale zvou si k přípravě hostin - když se očekává mnoho účastníků - z reprezentačních důvodů vyhlášené kuchařky. Od nich se pak učí zhotovovat jemné pečivo další ženy, takže často pojem "umět (dobře) vařit" znamená umět péci cukrářské pečivo.5) k tomu přistupuje trvalý vliv osvěty, orientované na vitaminy a propagované masovými sdělovacími prostředky. v padesátých letech se na zdejším venkově pořádaly kurzy nového způsobu konzervování masa a zeleniny, které většina venkovských žen předtím neovládala. Rovněž je nutné připomenout, co je pro zdejší podmínky specifické, totiž vliv pro středí, vliv soužití lidí přišlých z území s různou ekonomickou a kulturní úrovní.
      Kromě venkovské chudiny z Moravy přicházeli sem, jak známo, v různém časovém sledu Češi a Slováci z malých a větších enkláv v cizině; česká reemigrace do tohoto prostoru má

2

trvalejší charakter. Strava u všech před návratem vycházela z domácích možností, z produktů ve vlastním hospodářství a u Čechů z tradice české kuchyně. Rozhodující bylo, zda a jak se lišila zemědělská produkce v tamějším prostředí od produkce v Čechách. Čím byla české bližší, tím více strava setrvávala na starých zvyklostech. Vlivem dlouhodobého soužití s jiným etnikem se do tohoto základu pak vsouvala jídla přejímaná od okolí, ale základ se stále udržoval. Od sousedních se odlišoval nejvíce zesíleným důrazem na moučné pokrmy a postupem a zpracováním masa při zabíjačce,6) v chuťových návycích tak, že se dávala při moučných pokrmech přednost slazeným proti slaným nebo s masovou nádivkou.
      Nejstarší z enkláv byla rumunská, pocházela z dvacátých let minulého století.7) Menšina byla skutečně malá a omezovala se na několik roztroušených, osamocených obcí se slabou vzájemnou komunikací. Od příchodu do Rumunska dodnes žije v drsných klimatických i ekonomických podmínkách. Češi se museli hluboce držet vlastního samozásobitelství i tehdy, kdy u nás už dávno na něm nebyli tak bezvýhradně závislí. Základ stravy tvořila česká jídla z počátku 19. století,8) která většinou ušla dlouhému vývoji přizpůsobování se brambor (např. nastavování mouky bramborami v moučných pokrmech), ačkoli ty byly i v Rumunsku důležitou složkou stravy. z obecně uherské kuchyně se přebíraly některé pokrmy, jako paprikáč, plněný zelný list, ze speciálně rumunské pak pokrmy z ku[/]kuřičné mouky, z plodiny, kterou zase z Čech neznali.
      V Bulharsku žila ještě menší skupina Čechů, vzniklá přesídlením z Rumunska. Byla omezena na vesnici Vojvodovo, kam přišla na rozhraní 19. a 20. století.9) Strava této generace měla ještě silný český základ, spolu s tím, čemu se naučila v Rumunsku. Integrační tlak byl však silný. Staré, ustrnulé se dále nevyvíjelo, ale překrylo některými místními zvyklostmi. Nastává odklon od vařeného těsta, Michalko se výslovně zmiňuje o tom, že se ve třicátých letech přestávají vařit knedlíky, postavení chleba jako příkrmu sílí;10) ovšem chleba pečeného podle českého způsobu.11) Zcela se upustilo od brambor, protože se jim ve Vojvodově nedařilo. Do guláše a do polévky si kupovali na celý rok malé množství od horalů, kteří brambory přiváželi, Měli naopak mnoho vlastní zeleniny a mohli si ji i levně každý den čerstvou koupit. Podle tamního zvyku pěstovali hodně ovcí, ale jejich maso nijak nepreferovali. Od Bulharů přebírali spíše mléčné výrobky běžné na Balkáně, jako podkvašené mléko a ovčí sýr. Nebyl návyk na plodiny, které se nově pěstovaly, a tedy ani zkušenost s jejich požíváním či připravováním. Více než v Rumunsku bylo proto nutné hotové stereotypy přejímat, než pracně, po vlastní linii získávat s nimi zkušenost, zvláště když samozásobitelství bylo pro stravu stále rozhodující.
      Kdybychom chtěli charakterizovat postavení stravy v žebříčku hodnot, byla opět poněkud odsunuta, její význam nebyl přeceňován; in

3

tegrace byla vynucena ekonomickými podmínkami.
      V Jugoslávii byla enkláva větší, ale vznikla poměrně pozdě, kolem roku 1880.12) z ní se do Československa vrátila malá skupina, která zůstala pohromadě ve dvou vesnicích. I u ní byla rozhodující česká strava, která byla konstantnější na venkově. k ní se pomalu přidávaly opět pokrmy z kukuřičné mouky a zelenina, přecházelo se na jiné chuťové návyky, tj. podobně jako v Rumunsku a Bulharsku na kořeněnější jídla. Avšak kontakt s Čechami byl trvalejší a hlubší než v předešlých případech.
      Ekonomické prostředí menšiny Čechů na Volyni, která vznikla v 60.-70. letech minulého století a byla početně nejsilnější,13) se od předešlých lišilo a dalo by se srovnat s nízkohorskými středoevropskými oblastmi (sami je přirovnávají k Českomoravské vrchovině). Od ukrajinského okolí se přejímaly jen jednotlivé pokrmy, ale jednou převzaté měly dosti trvalou stabilitu. Kaše, které mezitím v Čechách z jídelníčku mizely, tam zůstávaly, posíleny v oblibě příkladem ukrajinského prostředí.14)
      Slováci se v jižním pohraničí projevili jako silně fluktuační živel. Přišlí z Bulharska byli původně na Slovensku usídleni v maďarském prostředí a byli s ním nespokojeni. z jižního pohraničí opět odcházejí, a to zpět na západní Slovensko k malým městům, většinou ze zemědělství do průmyslu. Jen ti byli ze slovenských reemigrantů před příchodem do ČSR sociálně lépe postaveni. Od nich si v jihomoravském pohraničí odkupovali domy Slováci z ru[/]munského Rudohoří, kteří se sem stěhují z horských oblastí Čech a severní Moravy. Jsou to většinou zaměstnanci státních statků. Kromě nich jsou tu ještě malé skupiny Slováků z Naďlaku, Cipáru [Rumunsko) a Slovenského Komlóše (Maďarsko). Poslední zmíněné skupiny tvořili většinou bezzemci nebo malorolníci s nedostatečnou výměrou půdy.
      Jestliže se Češi při druhotné kolonizaci stále více vzdalovali od českého základu, je pak odlišnost slovenské kuchyně pochopitelná. Slováci totiž žili na Dolní zemi od 18. století a jejich kolonizace v místech, odkud k nám přišli, byla nejméně terciární. Základ stravy byl proto jiný než u Čechů a blížil se maďarské kuchyni, protože s ní byl v nejtěsnějším kontaktu. Surovinami se obě, česká a maďarská, ani tak nelišily, ba částečně ani chuťovými návyky, např. na sladké při moučných pokrmech, jako spíše při pokrmech masitých a při celkovém větším kořenění. Ve stupnici hodnot zaujímala strava význačnější místo než u Čechů. Patřila tedy svým způsobem k projevu reprezentace - "na stravě se nikdy nešetřilo". Tím ovšem není řečeno, že vždy oplývala hojností. Vývoj jídelníčku Slováků v Rumunsku a v Bulharsku se pak modifikoval podobným způsobem jako u Čechů.
      Způsob integrace s cizím okolím probíhal u všech menšin obdobně a v posledních letech před přesídlením se zrychloval. Dcery se od matky naučily vařit tradiční pokrmy, ale důraz se kladl i na další návyky získávané ve službě, která byla od 20. let dvacátého století uznávaným způsobem vzdělávání dívek na jed

4

né straně, na druhé nutností vydělat si peníze na věno.15) Na Volyni se sloužilo jen u Čechů, děvčata z ostatních menšin ráda odcházela do měst, a to k bohatým Němcům, židům, nebo Srbům či Bulharům. Právě službu u posledních dvou vedla k rychlejšímu procesu integrace s místním jinoetnickým prostředím, kdežto u prvních dvou je seznamovala s měšťanským standartem, typickým pro bývalou rakousko-uherskou monarchii a přežívajícím i po první světové válce. Proto se mohla rumunská Češka ohrazovat proti kritice svého jihomoravského okolí, že se nemá od něho čemu učit, že všechno zná z dřívějška a ještě mnoho navíc. Slovenská nebo česká děvčata sloužila také na české legaci v Sofii, takže jim nezůstal ani současný model stravy v Československu neznámý, posilovaný ještě přítomností českých učitelů.
      Kontakt všech přesídlenců v pohraničí byl zprvu založen na sousedské bázi a míval i formu svépomoci v nouzi, bez rozdílu původu a národnosti, Dnes už můžeme říci, že to byl kontakt nejhlubší a nejsnášenlivější a poučení bylo bezprostředně dáváno a přijímáno bez postranních pocitů a úmyslů, protože se dodržovalo to, co se čím dál tím víc stávalo pro stravu typickým, totiž omezení se na soukromí.16) Na tyto kontakty se také nejraději vzpomíná. Před vznikem družstev ani nebylo podmínek k tomu, aby se některé práce ženami společně vykonávaly a přitom vyměňovaly zkušenosti. Přástky z tohoto prostoru dávno vymizely a na dračky se začaly ženy scházet, teprve až byly v důchodě. Tehdy také stoupá[/] význam "chůze do obchodu" každé dopoledne, který je podle počtu prodejen v obci vlastně místem ženského setkávání z celé vesnice nebo z její části17) (podobně jako je pro muže večer nebo v určité dny shromaždištěm hostinec). Svatební hostiny; které bývají nejožehavějším místem střetu různých představ o modelu slavnostních pokrmů, dlouho byly uzavřenou záležitostí, přístupnou jen příslušníkům jedné skupiny. Ke smíšeným sňatkům z různých skupin přesídlenců docházelo totiž až po dlouhé době soužití, poté, kdy mládež měla za sebou léta strávená spolu ve škole a při dospívání. Stačila ovšem přítomnost jednoho místního hudebníka, aby o volyňské svatbě rozšířil "co tam měli - oni tomu říkají kotlet a je to obyčejná sekaná".
      Teprve od padesátých let dochází k širšímu vzájemnému styku žen zaměstnaných v JZD ať již při rostlinné nebo živočišné výrobě. Projevoval se formou rozhovoru, jehož tématem je ponejvíce vaření. "Pořád vaříme." jedna se o něčem zmíní, druhá už to doma zkouší, některá někde opíše recept a dá druhým k dispozici. Způsob přejímání novinek a integrační proces je však individuální. Ty ženy, které nezměnily bydliště nebo se posunuly jen málo, potřebu integrace většinou nepociťují a ani se jí nepodrobují, ba často se k ní staví záporně. Samy ženy to mezi sebou hodnotí tak, že "kdo je konzervativní, vaří jednotvárná jídla". Obecně platí, že kdo není komunikativní, nic nového nepřijme. A vše potřebuje čas. První generace přesídlenců se vzájemně přizpůsobovala slabě, druhá byla k novinkám

5

pasivní. "Když mi někdo nabídne sarmu, vezmu si, ale abych to vařila, to ne." Zde vyrostlí se vzájemně už snadněji přizpůsobují, zvláště ve smíšených manželstvích.18) A opět lze obecně říci, že muži neradi mění schémata, navyklá dokonce už v dětství (kromě přijetí kořeněných jídel), děti si vynucují novoty19) a ženy mezi těmito póly oscilují. v podstatě se novému nebrání, samy o sobě říkají, že se musí celý život učit. Ale stává se, že se často podrobují tomu, co muž vyžaduje, zvláště až děti odejdou z domu.
      Je rovněž rozdíl v tom, jak která skupina je schopna a ochotná přijímat nové impulzy. U všech reemigrantů českého původu byl silně vypěstovaný pocit kulturní nadřazenosti, ale přes usilovnou vůli se zde těžko prosazovali. Už fakt sám, že přišli později a k tomu z jiného kulturního prostředí, odstrkoval je do pozic nevítaných přistěhovalců. Také některé přežitky tradice, zde vymizelé, nebo přejímky z cizího prostředí vzbuzovaly pozornost. Navíc svou houževnatostí a samostatností brzy ekonomicky vynikli a vytvářeli tak nežádoucí konkurenci. Proti posměchu bojovali, chtěli se vyrovnat druhým a ženy se nestyděly přiučovat všemu, co považovaly za nutné. Samy charakterizují svou nynější kuchyni tak, že se přejinačily v jídle20) a strava se pomalu, zvláště u mladších, vyrovnává a rozdíl mezi skupinami se projevuje v různém vzájemném poměru složek stravy. Ostatně při vzájemných návštěvách příbuzných z ČSSR a např. z Rumunska je vidět za třicet pět let vývoje v růz[/]ném prostředí značný rozchod u každé složky a zesílený trend k integraci s okolím.
      Slováci ze zahraničí přišli do zcela jiného prostředí jak po stránce jazykové, tak i kulturní (např. vztah muže a ženy v manželství byl zcela rozdílný u Čechů a u Slováků). Proto jsou na reakce okolí ještě citlivější než čeští reemigranti. v jihomoravském prostředí se cítí osamocenější. Potom ze studu nebo strachu před posměchem vyprávění spolupracovnic spíše odposlouchávají a neznámé pokrmy doma několikrát tajně zkoušejí, až ke konečnému úspěchu, nebo se učí z kuchařské knížky, nebo dokonce přizpůsobení předstírají, než aby se spolupracovnic přímo vyptávaly.21) O Češkách říkají, že jsou posměvačné, ale samy se posměchu nebojí a na to, co nevědí, se bez rozpaků vyptávají. U Slováků je však vazba rodiče-děti velmi silná a tím i možnost ovlivnění rodičů dětmi, co už je dostatečný popud k integraci.
      Všichni shodně uvádějí, že změny souvisejí na prvním místě se změnou postavení samozásobitelství v jejich životě. Stírají se nejprve nezvyklá jídla, nepodpořená vlastní produkcí. Konstatuje se ústup mléka a mléčných výrobků, už nemají svůj rostlinný olej, ale kupují jej a zcela vymizelo ovčí maso. Jednak se zde ovcím, např. z Bulharska přivezeným, nedařilo (v Jevišovce na pastvinách dostávaly motolici), jednak se na Moravě ovčímu masu odvyklo až k odporu k němu, třebaže se zde ovce v první polovině 19. století pěstovaly i v rovině.22) Jsou i takové případy, jako např. čin šikovného vedoucího z Jednoty v Novém

6

Přerově, který dovedl využít zájmu bulharských přesídlenců o ovčí sýr. Protože k němu nemohli přijít z vlastní produkce, obstaral jej pro široké okolí a prosadil i do jiného prostředí. Je to však spíše výjimka.
      Dále se neuplatnily pokrmy, které v povědomí moravských obyvatel nesou pečeť bídy, jako pokrmy z kukuřičné mouky. Ty se přes italské prostředí rozšířily nakrátko i na Moravě za první světové války, kdy byl nedostatek potravin. Podle dnešního mínění "kukuřice je dobrá tak pro prasata".23) Stejný osud stihl pokrmy z mletého masa, zde považované za méněcenné, ale u reemigrantů jedené na velké svátky, např. zmíněný ukrajinský kot1et, nebo plněný zelný list - holubce či sarma z jihovýchodu. Pozorovali také, že zde jsou chuťové návyky jiné, méně na pokrmy kyselé a slané a více na sladké, jejichž spotřeba se stále rozšiřuje. Ani u Čechů vůbec a u Slováků vázaných na maďarskou kuchyni nebyl jídelníček bez slazených pokrmů, ovšem nikde si v takové míře nemohli cukr dovolit jako zde, zvláště v rovinách.24) v našich zemích byl na něj návyk vžitý, pěstování cukrovky obecně rozšířené a za její obdělávání se mimo peněžitou odměnu dostával i naturální cukr. Veřejný tlak přiměl dále aspoň částečně nahradit chléb jinými příkrmy, dokonce i houskovýmiknedlíky, tak neoblíbenými zvláště u slovenských mužů,25) připravovat maso složitějšími způsoby26) a pro sváteční příležitosti přejímat ustálená schémata sestavy jídel, uznávaná na Moravě.
      Toto přejímání nezůstalo jednostranné. Zdej[/]ší lidé se nakonec také museli učit od reemigrantů, ať chtěli nebo nechtěli, protože se nějak museli vyrovnat s tím, co se pro hospodářství zdejšího kraje stalo charakteristickým, totiž se zeleninou. Leckdy zcela překonali předsudky. Například příprava plněného paprikového lusku se převzala obecně, plněného zelného listu jen individuálně.27)
      Největší předsudky byly proti požívání syrové zeleniny. Zdejší lidé rajčata přímo nenáviděli pro jejich pach a vařili z nich asi od dvacátých-třicátých let nanejvýš omáčku a polévku.28) Někteří, kdo přišli z hor, je zde viděli poprvé. Nakonec se dali přesvědčit, že syrová jsou na žízeň v poli nejlepší. Nejpozději se naučili jíst syrovou papriku, až překonali v povědomí předsudek "copak su králík?".
      Z moravských obyvatel se přizpůsobovaly novým jídlům ženy, které v mládí sloužily (a to bylo většinou mimo rodné prostředí), lépe než ženy z vlastních, byť malých samostatných hospodářství. Ze západní Moravy a ze Slovácka pak snáze než odjinud. Moravští Slováci jsou učenlivější, protože ctižádostivější. Zeleninu už dříve ve větší míře pěstovali nebo se jejího pěstování účastnili; před druhou světovou válkou a během ní se ovšem nejedla, ale všechna prodala.29) Integrace s respektováním generačních rozdílů - dnes často tak pokročila a novinky se tak vzaly za své, že se rozdíly jako v prvních letech nepociťují.
      Moravští přesídlenci z Valašska, podobně jako Slováci z rumunského Rudohoří, žili dří

7

ve na samotách a nebyla potřeba ani možnost se komukoli přizpůsobovat. v novém bydlišti byl tento proces ve stravě nejobtížnější. Zde se dostala do rozporu veřejná a intimní sféra jejich života. v kolektivu jsou oblíbení, protože nejsou agresivní, neprosazují se na úkor druhých. Pasivní přizpůsobování nebo ustupování druhým je sice při sžívání kolektivu kladnou vlastností, ale ve stravě se to projevuje jako pouhé předstírání přizpůsobení, pro nedostatek vůle nebo až neschopnosti, a zůstává na povrchu. Říci, že Valaši už také něco jedí, představuje v pohraničí vrchol úspěchu.30)
      Výsledkem soužití v pohraničí je spojení abstraktního vlivu osvěty s konkrétními příklady, pozorovanými u sousedů. Jedni i druzí mohli vzájemně přejímat hotová, v praxi osvědčená schémata a nemuseli přecházet obdobím tápání. Za léta poválečného soužití se vytvořila určitá nová místní společná norma jako syntéza všech zkušeností a návyků.31) Nijak přitom netvrdíme, že se vždy prosadily ty pokrmy, které jsou pro zdraví nejprospěšnější. Obecný trend však nezůstal stát a pokračuje dále. Nakonec všechny nese jeden proud. Dnes matka nemá kdy předávat své zkušenosti dceři, děti v době učení a dospívání jsou v internátech odkázány po většinu roku na jiné stravování než na domácí a když přijdou domů, vyžadují jídla, na která si zvykly. Kontinuita tradice i nová místní norma se láme.
      Aktivní poměr k přípravě pokrmů a úspěchy v ní se sice u mladých oceňují, ale jsou individuální. Není kolektivního tlaku jako dříve.[/] Všechno přehlušuje vývoj kupovat polotovary a hotové pokrmy. Jejich převládnutí je závislé na tom, jak je schopen vyhovět těmto požadavkům družstevní nebo státní obchod. Ústup od pracných jídel, trvalá vysoká konzumace masa ("bez masa se neumí ani uvařit") lze pozorovat u všech. Měšťanská schémata sestavy pokrmů pro slavnostní příležitosti (starší - vepřová pečeně, houskový knedlík, zelí; mladší - smažený řízek a bramborový salát) stále ještě přežívají.

Poznámky
1.
      Když se začaly rozšiřovat smažené řízky jako sváteční jídlo, nevědělo se, s jakým příkrmem se mají jíst (brambory jako příkrm k masu jsou totiž mladý jev). Např. na Drahanské vrchovině je podávali s trnkovou omáčkou a knedlíky, na Horácku se zelím a knedlíky atd.
2.
      Za staré plodiny se lidé dnes většinou stydí: "Nechtěla sem to řéct, že sme měli na Velký pátek kvaku. Matka manželova to vařila, to by nebyl Velký pátek bez kvaky. Doma sme měli majetek, ale tam, jak sem se vdala, kvaka se jedla. Jak nedojily krávy, vařila se k večeři" (valašská přesídlenkyně z Pozděchova, 1892, Litobratřice).
3.
      O tom se zde často zmiňují Charváti, Němci, ale i novoosídlenci: "Zde byla čočková půda, hodně se jí pěstovalo na prodej, na tom se vydělávalo hodně peněz. Taky se hodně vařila" (Slovenka starousedlá, 1908, Pasohlávky). - "Naša chalupa (v Mackovicích - L.) je za čočku postavená, v papírech na pozemkovej knize je to zapsané" (mor. Kopanice, 1911, Mackovice).
4.
      "Dnes se přece jenom vaří jináč. Naša vesnička je malá, zde bývalo 54-60 koz, tak 5-6 let nikde

8

není koza" (Starous., 1926, Dolenice, zápis 1973).
5.
      Takovou význačnou osobností byla Anna Marková v Břežanech (1911-1974), která pekla na svatby a křtiny pro široké okolí. Do svého umění nezištně zasvěcovala neznalé ženy, ujímala se zvlášť reemigrantek z Rumunska.
6.
      To se v pohraničí doposud udržuje. Češi vepře paří, Slováci opalují, často při použití různých zlepšovacích pomůcek. Při zhotovování jitrnic, klobás a při uzení k vzájemnému individuálnímu přejímání docházívá.
7.
      URBAN, R.: Čechoslováci v Rumunsku. Bukurešť 1930.
8.
      SCHEUFLER, V. - SKALNÍKOVÁ, O.: (Kultura rumunských Čechů.) Hmotná a duchovní kultura. Český lid 49, r. 1962, s. 148-149; SKALNÍKOVÁ, O. - SCHEUFLER, V.: Základy hmotné a duchovní kultury českých kovozemědělských obcí v rumunském Banátě. Český lid 50, r. 1963, s. 336.
9.
      MICHALKO, J.: Naši v Bulharsku. Päťdesiat rokov ich života, práce, piesne a zvykov. Myjava 1936.
10.
      Cit. MICHALKO.
11.
      LUDVÍKOVÁ, M.: Chléb v životě obyvatel jihomo­ ravského pohraničí. Časopis Moravského muzea 65, r. 1980, s. 213-232.
12.
      AUERHAHN, J.: Československá větev v Jugoslávii. Praha 1930, s. 72-73.
13.
      HEROLDOVÁ, I.: Život a kultura českých exulantů z 18. století. Národopisná knižnice 5, Praha 1971, s. 4.
14.
      HEROLDOVÁ, I.: Etnografické zvláštnosti ve způsobu života a kultuře volyňských Čechů III. Český lid 44, r. 1957, s. 145-149. Sr. také HEROLDOVÁ, I. - VANČÍK, Fr.: Vytváření domova v novoosídlenecké pohraniční vesnici. Český lid 42, r. 1955, s. 193-200.
15.
      VEČERKOVÁ, E.: Svatební obřad bulharských Čechů a jeho proměny v jihomoravském pohraničí. Časopis Moravského muzea 68, r. 1983, s. 251-264.
16.
      Sr. "První jsem se učila knedlíky od sousedky... za ňákej den jsem si troufla sama. Ona měla radost, když jsem jí to nesla ukázat" (Bulh. Češka,[/] 1903, Dolní Dunajovice). - "Na severni Morave sme mali susedy od Kromeríže. Tak som ich mala rada, aspoň raz za život je chcu eště uvidět. Menovali sa Večerkovi, Oni nam pomahali, my sme nic němali. Od nich sme sa naučili variť" (rum. Slov., 1916, Břežany).
17.
      Nejvíc se vidíme v obchodě. A to hned: Co bodeš vařit? Já mám na to (...) chuť. Já take. Kuchyní sme se přizpůsobile, žensky se mezi sebó radile" (Březník, 1923, Trnové Pole).
18.
      Matka pův. z Valašska (Nedašov, 1921, Božice) vypovídá o své dceři: Děvče si vzalo rumunského Slováka. Oni vaří slovenské jídla, plněný zelný list. Když mi to nachystá, sním to, ale sama to nedělám." - Nebo manžel ze smíšené českoněmecké rodiny (1926, Dolenice) o své manželce: "Je volyňská Češka, ale vaří, jak si přeju já. Od mé matky se naučila bílé pečivo." Nejčastěji však vznikne syntéza obou způsobů vaření, je-li žena méně pasivní.
19.
      "Od druhých sem sa učila. Nejprv sem vařila jak doma, ale nebylo plodin (pohanka - L.). Tu idú masa, knedlíky, omáčky; paprika plněná - klučiska to majú rádi" (Prlov, 1901, Troskotovice). "Učily sa variť od druhých - baby, čo budětě variť vy? Ked' sa to děckám líbilo, tak sme to varívali, keď nie, tak sme vyněchali" (Maďarka z ok. Nových Zámků, 1931, Hevlín). - Tady se naučily jedna od druhý knedlíky, brambory opečené. Děti se přizpůsobujou zdejší kuchyni (například jídla s kmínem)" (bulh. Češka, 1909, Nový Přerov). - Také rumunský Slovák (1898, Břežany) říká, že jeho manželka zde vaří jinak, naučila se to od dcery, dívala se, jak to dělá, a radila se s ní.
20.
      Výpovědi Češek z Jugoslávie, dnes v Jiřicích: Zde jsme od všeho upustili. Dnes se proti roku 1945 jí třetina zeleniny a přechází se na mdlejší stravu. Taky už nejsme tak mladí" (nar. 1924). - "Odstupujeme od starých ostrých jídel, ale jak se může, udělají se" (nar. 1925).
21.
      Sr. "Styděla sem sa zeptat na knedle, nikdy sme

9

ich něvarili. Posluchala sem, jak to vykladali, a sama od sebe sem sa do toho pustila. Najprv sa mi něpodarily. Po prvý raz som ich prevarila, po druhý nědovarila, po treti už byly dobre. Udělala sem to podle svojho rozumu. Aj zeli sem zkušala dušene" (rum. Slov., 1916, Břežany). - "Tu som sa učila podla knížky, ja sa něráda spytujem, české ženy sú posmešné" (maď. Slovenka, Šanov).
22.
      ALBERT, E.: Chov ovcí na Moravě v 18. a 19. století. In: Sborník Vysoké školy zemědělské v Brně, 1960.
23.
      Např. v Jugoslávii byli zase kritizováni Češi, že jedí brambory: "V Mustafíně byli Chorváti. Když jsme tam přišli, měli jsme jeden záhon brambor. Nadávali nám Pémci, smáli se, že sázíme brambory a jíme je jako dobytek" (1898, zapsáno v Dobrém Poli r. 1974).
24.
      Nejvíce o tom mluví volyňské Češky: "Mám stále ještě raději kyselá jídla, dorty se nepekly. Cukr byl drahý, metrák obilí stál devět zlotých a kilo cukru jeden zlotý. Polévky - nejlepší je buráčkový bašt (=baršč) z červené řepy a šťovíkový. Dosud si je vaří starší ženské. Je nakyslá, dobrá. Rusi jsou zdraví, protože jedí kyselé" (1907, Damnice). Ke sladkému mají dosud záporný vztah i rumunské Slovenky: "Zákusky němam rada, ani som sa ich něnaučila dělat, len boži milostě od susedy Němky" (1906, Břežany).
25.
      "Náš děda vůbec knedlíky nejí, Češi víc vaří knedlíky a omáčky" (Rusínka, 1928, Troskotovice). Bulharský Slovák nazývá knedlíky "varenô chleba". (1898, Jevišovka.)
26.
      Maso se většinou jen vařilo. O nových úpravách, kterým se zde naučily, mluví většinou Slovenky (kromě rumunských i bulharské): "Neveděla sem, co je pečené maso, jenom husa a kačica sa pekla" (Rusínka, 1912, Dyjákovice). - "Naučila sem se: knedle k zelí, rízky a bramborový salát" (1925, Vlasatice). - Zde se naučila "knedlíky, zelí, roštěnou, svíčkovou, rízky, karbanátky" (Naďlak, 1928, Jevišovka).
27.
      Češi sa naučili: najviac guláše a segedín sa na[/]učili, oni sa něstarali, že sa im budú smiať" (maď. Slov., Šanov). - Starým jídlům učím všechny dokola. Ze začátku jsem sklízela posměch, dnes melouny, papriky a ostatní nemůžeme dostat koupit krz ně" (bulh. Češka, 1929, Drnholec). - "Rajčata a papriku sme nejedli, naučili jsme se od těchto (bulharských Čechů - L.) sarmy, vostrý jídla moc jedí, od malička sou zvyknutí" (z Horácka, ale usedlá v N. Přerově, 1900). - "Od Jugoslávců (tj. Čechů z J.-L.) jsme se naučili sarmu, nadívané zelí, ale hlavně plněné papriky. Tam nakládali papriky kadečky, nedrželi na knedle, vařili jen tvrdé, křesné, bez kvasnic" (Korouhvice, z. Morava, 1910, Litobratřice).
28.
      "Hodně se tu pěstovala cibule, za Hitlera rajčata a paprika. z rajčat se dělala jen polévka. Syrové sme je nechtěli jest. Jednou sem viděl vojáka jest rajče, bylo mně to protivné, ale jak si zvykne, jde to" (Němec, 1909, Břežany). - "Ze začátku sem nemohla syrový rajčata ani cítit. Ted' kópím jedno rajče, aj když je eště drahý, papriky si nasázím, jím syrový k chlebu" (Litovelsko, 1910, Dolenice). - "Nemohl jsem rajčata ani vidět, mně to smrdělo, papriky jedli jak králík, oni moc Rumuni paprikujú, slze jim tečú, ale přeca to musíjú jest. Jezdil sem mezi ně a viděl sem, jak jim to šmakuje. Papriky plněné děláme, ale sarmy ne" V. Ořechov, 1900, Dyjákovice). - "Čas všecko naučí. Napřed sme to nemohli ani vidět. Pak sme se to po trochách naučili, když byla žízeň" (Nedašov, 1921, Božice).
29.
      "Bulharští Češi vaří zdravě, naučili jsme se od nich jíst zeleninu, dělat paprikový salát z opečené papriky. U nás se zelenina sadila, ale všecka se prodala. Teď mám padesát sazenic papriky. Tady to lidi od nich pochytli" (Vrbice, 1920, N. Přerov).
30.
      "Na zimu se dělá protlak, z Valašska na zavaření nedbají. Syrová paprika se jedla k špeku, salámu, na pole, s rajčetem. Dnes si i Valaši na to zvykají" (rum. Češka, 1910, Hrádek). - Naučila sem se až tady jest: papriky, rajčata, kchél, květák,

10

čočku. Na poli tá řekla to, tá to" (Vysoké Pole Val., 1925, Trnové Pole). Hlavní vinu na tom nesou muži: "(Valaští) muži jsou kanzervativní, chcou pořád jenom erteple" (Val. Senice, 1916, 1917, Litobratřice). Dobré kvality valašských kuchařek jsou však uznávané: "Překládaný koláče dělajó Valašky, kuchařke só dobrý. Zkóšela sem to potom doma. Dnes se vaří aj podle knížek kuchařek, jak[/] se někeré recept povede, potom to všecke vařijó" (Senorady, 1916, Trnové Pole).
31.
      Ke všeobecně rozšířeným, pro pohraničí až typickým pokrmům patří na podzim např. bramborák ze syrových brambor, připravovaný na večeři takřka v každém domě, dříve na velké části Moravy v této formě neznámý.

11

INTEGRATIONSPROZESSE IN DER VOLKSNAHRUNG DES SÜDMÄHRISCHEN GRENZGEBIETES
(Zusammenfassung)

      Der Beitrag ist bemüht, den komplizierten Weg der Integration in einer rein Iandwirtschaftlichen Gegend zu verfolgen, die von den städtischen Zentren in dem nach dem J. 1945 neubesiedelten Grenzgebiet Südmährens ziemlich entfernt liegt.
      Für das Verständnis der Entwicklungskontinuität ist die Tatsache wichtig, dass die Mädchen die Grundlagen des Kochens von ihrer Mutter erlernen, die ihnen das, was sie selbst von ihrer Mutter erlernt hatte, zusammen mit den eigenen Lebenserfahrungen weitergibt. Der Pauperisierungsdruck wä[h]rend der Arbeitslosigkeit und im Zweiten Weltkrieg zwang zur Ausnützung der eigenen, wenngleich kärglichen Selbstversorgung und so zur Beibehaltung der alten Speisen. Die Mädchen waren gezwungen, sich möglichst bald als Mägde zu verdingen, und erlernten dort neue Gewohnheiten, die städtische Norm, die jedoch für sie nach ihrer Verheiratung ein unerreichbares soziales Vorbild darstellte. Hinsichtlich der Kost dauerte bei ihnen die Beziehung weiter, dass man beim Essen zugunsten dauernderer Verbrauchsgüter sparte.
      Seit den fünfziger Jahren hört die Privatwirtschaft auf und verwandelt sich in genossenschaftliche Wirt[/]schaftsweise. Die Frau schaltete sich vollauf in den Arbeitsprozess ein und hat keine Zeit mehr für kompliziertes Kochen. Mit der Zeit bessert sich die soziale Stellung der südmährischen Bauern, sie orientieren sich nicht auf den Markt, sondern konsumieren selbst das, was ihr Haus hergibt. Beim Essen wird nicht gespart. Arbeitsaufwendige Speisen, d. h. die Zubereitung verschiedener Fleischsorten und feineren Gebäcks, werden für Sonn- und wichtige Feiertage auf gehoben. Es zeigt sich auch der ständige Einfluss der Volksbildung mit ihrer Orientierung auf "vitam[e][i]nreiche" Kost. In den fünfziger Jahren erlernten die Frauen neue Fleisch- und Gemüsekonservierungsarten. Dazu kommt noch etwas, was für das Grenzgebiet spezifisch ist, nämlich der Einfluss des Zusammenlebens von Menschen, die aus Territorien mit einem verschiedenen kulturell-ökonomischen Niveau gekommen waren.
      Die Art der Übernahme von Neuheiten und die Unterwerfung unter den Integrationsprozess ist individuell. Jene Frauen, die ihren Wohnort nicht oder nur geringfügig veränderten, empfinden grösstenteils nicht die Notwendigkeit einer Integration und unterziehen sich ihr auch nicht, verhalten sich ihr sogar oft gegenüber

11

negativ. Allgemein gilt, dass jemand, der nicht kommunikativ ist, auch nichts Neues übernimmt. Die erste Generation der Umsiedler passte sich wenig an, die zweite verhielt sich passiv. Die hier bereits Geborenen passen sich schon gegenseitig an, besonders in solchen Ehen, wo die Partner aus verschiedenen Gruppen stammen. Und wiederum kann allgemein behauptet werden, dass die Männer nur ungern die bei ihrer Mutter angeeigneten Gewohnheiten ändern, dass die Kinder Neuheiten erzwingen und die Frauen zwischen diesen Polen oszillieren. Die Frauen lernen im wesentlichen Neues gern, unterwerfen sich aber sehr oft den Wünschen des Mannes, besonders nach dem Ausscheiden der Kinder aus dem Haushalt.[/]
      Ergebnis des Zusammenlebens im Grenzgebiet ist demnach die Verbindung des abstrakten Einflusses der Volksbildung mit konkreten, bei den Nachbarn beobachteten Beispielen. Während der Jahre des gemeinsamen Zusammenlebens hat sich dann bereits so etwas wie eine neue lokale Norm als Synthese früherer Erfahrungen und Angewohnheiten ausgebildet. Der allgemeine Trend blieb aber nicht stehen und nimmt seinen Fortgang. Das aktive Verhältnis zur Zubereitung der Speisen wird zwar bei den jungen Leuten geschätzt, ist jedoch individuell; es gibt schon nicht mehr, wie früher, einen allgemeinen kollektiven Druck.
      Übersetzung: A. Hubala

12

Národopisné aktuality roč. XXlII. - 1986, č. 1

RENESANCE RÁDLA V PRVNÍ POLOVINĚ 19. STOLETÍ
(POZNÁMKA K ETNOGRAFICKÉMU ATLASU I.) [obsah]


      VLASTIMIL VONDRUŠKA, Národní muzeum, Praha
      Kartografickému studiu lidové kultury zůstává česká etnografie stále poněkud dlužna, neboť naše země patří mezi ty, kde dosud není zpracován úplný atlas lidové kultury.1) z tohoto hlediska je nutno uvítat iniciativu některých badatelů, kteří v rámci své odborné specializace zpracovávají dílčí mapy k jednotlivým fenomenům (především z oboru lidového stavitelství a zemědělství).2) Prvým pokusem, který se snaží tuto mezeru odstranit i když ve velice omezeném rozsahu - je Etnografický atlas I.3) Kromě úvodních studií obsahuje i 3 kartogramy rozšíření tradičního orebného nářadí v Čechách, zpracované Františkem Šachem. Práce tohoto zaměření je třeba jen uvítat a následující poznámka nijak nesnižuje celkovou hodnotu díla[/] a především trend, který by snad mohla česká etnografie nastoupit.
      F. Šach užil při sestavování kartogramů nejrozmanitější materiál - od archeologických nálezů přes písemné prameny až po recentní doklady. v některých případech se také opíral o dílčí odborné práce, vycházející z podrobného výzkumu v terénu. Zatímco hmotné doklady, ať již. starší nebo recentní, jsou pro interpretaci při určování typů nesporné, je tomu jinak u dokladů písemných.
      Při kritice písemných pramenů je nutno vždy vycházet ze znalosti a hodnocení autora zprávy, stejně jako z účelu, k němuž byla zpráva sepsána.4) Teprve analýza okolností vzniku může stanovit věrohodnost pramene. Pro ověření je vždy účelné - pokud to lze provést

13

srovnání s jiným typem písemného pramene. Tak lze odstranit nesrovnalosti vzniklé tím, že mnohé starší prameny uvádějí upravené skutečnosti (ať již jde o robotní a daňové přehledy feudálního velkostatku, či o zápisy omlatních, mléčných, střižních a jiných zkoušek na poplužních dvorech apod.).5)
      Jestliže srovnáme heuristickou základnu, z níž F. Šach při sestavování kartogramů vycházel, zjistíme, že užil dvojí písemné prameny. Pro léta 1620-1800 vycházel ze zpráv pozůstalostních inventářů poddanských usedlostí a sirotčích register, pro období poloviny 19. století z údajů stabilního katastru. Zatímco pozůstalostní inventáře podávají relativně objektivní zprávy o vybaveni usedlosti, u údajů katastrů tomu tak vždy není. Úředníci, vyplňující údaje o zemědělství, neznali často užívané typy ani místní terminologii (na rozdíl od vrchnostenských úředníků, kteří na panství žili), proto užívali různá zjednodušení a často i ustálené formulace, které zapisovali u obcí bez ohledu na skutečný stav hospodaření.6) Jestliže srovnáme v odlišných časových periodách hranice rozšíření různých typů rádel v českých zemích, okamžitě nás upoutá skutečnost, že v řadě regionů jsou jednotlivé typy doloženy právě jen doklady stabilního katastru.
      Jako příklad pro analýzu věrohodnosti kartogramu, sledujícího vývoj rádel v Čechách s na Moravě, nám poslouží dva vybrané regiony - oblast jihovýchodních Čech a střední povodí Berounky.
      Ve schematické mapě, publikované ve star[/]ší práci,7) uvedl F. Šach, že v nejjižnější části Čech se symetrické plazové oradlo neužívalo, ale byl znám jen pluh. Na novém kartogramu tento předpoklad koriguje, a pro 1. polovinu 19. století uvádí z okolí Českého Krumlova z levého břehu Vltavy řadu údajů o výskytu českomoravského rádla, z pravého břehu o užití háku nedoložené konstrukce, rádla a z recentního materiálu i nákolesníku. Severovýchodně, v okolí Třeboně, zachytil na mapě rovněž nákolesník a českomoravské rádlo, stejně jako hák nedoložené konstrukce. Až na několik dokladů recentních (údaje z terénního výzkumu F. Šacha a J. Kramaříka) jde vždy jen o zprávy stabilního katastru. Protože máme pro celou oblast pro srovnání k dispozici veliké množství dalších písemných pramenů v inventářích usedlostí bývalých schwarzenberských panství Č. Krumlov a Třeboň, informujících nás o zemědělském nářadí, lze údaje stabilního katastru verifikovat.
      Z let 1780-1820 pochází z panství Český Krumlov více než 500 inventářů poddanských usedlostí,8) zhruba polovina je zapsána česky a polovina německy. Ani v jediném inventáři není zmínka o oradlu se symetrickou radlicí, bez výjimky se jako jediné uváděl pluh, obvykle s okovanými kolečky (tj. plužňaty). Naproti tomu na sousedním panství Vimperk byl téměř všude spolu s pluhem i nákolesník (Ackerhaken)9), stejně tak i na dalších severozápadněji položených panstvích (např. Chudenice, Lnáře, Libějovice aj.).10) Na třeboňském panství byla situace z hlediska absence rádla obdobná.11) Ani zde nebyla v jinak ve

14

lice podrobně vedených inventářích zpráva o jeho výskytu či o užití nákolesníku. Dokonce i na území panství položených severněji je rádlo zaznamenáno spíše sporadicky. v poměrně nečetném souboru z panství Kardašova Řečice se neuvádí vůbec,12) v rozsáhlém a reprezentativním souboru z jindřichohradeckého panství se obvykle zapisuje jen na severu a někdy i ve středu dominia (např. v lodhéřovské a bukovské rychtě)13), zatímco na jihu (např. v rychtě čímické)14) zachyceno není.
      Pokud shrneme údaje, které poskytují pozůstalostní inventáře z přelomu 18. a 19. století, lze téměř s jistotou tvrdit, že se na poměrně rozsáhlém území na jihu Čech (panství Č. Krumlov, Třeboň, částečně i Kardašova Řečice a Jindřichův Hradec) symetrická plazová oradla neužívala. I když F. Šach uvádí několik sporadických recentních dokladů, zdá se, že jde spíše o netypické výjimky (snad o nářadí, které si přinesl rolník, který se sem ve 20. století přestěhoval ze Šumavy a v rámci obce bylo ojedinělé). Jak ukázal terénní výzkum v širším okolí Českého Krumlova, stejně jako dotazníková akce Národopisné společnosti československé,15) ani v recentním materiálu se rádlo či nákolesník nedají na daném teritoriu pro starší období spolehlivě doložit. To vše nás vede k domněnce, že údaje stabilního katastru jsou nesprávné a z tohoto hlediska lze považovat prvou Šachovu variantu mapy českých rádel za přesnější.16)
      Obdobná disproporce mezi starším stavem, doloženým zápisy inventářů a údaji stabilní[/]ho katastru, existovala i v jihozápadní části středních Čech.
      Podle kartogramu F. Šacha zasahoval nákolesník (doložený jak údaji stabilního katastru, tak i recentními doklady) až téměř k Příbrami. Od Příbrami na sever k Berounce a na východ k Benešovu se rozprostíralo území užití českomoravského rádla. Ze širšího okolí Příbrami přináší zmíněný kartogram jen doklady ze stabilního katastru, naproti tomu západněji uvádí F. Šach doklady převážně recentní; na pravém břehu Vltavy je situace rovnoměrnější, síť doloženého výskytu je hustší a zahrnuje všechny čtyři sledované časové roviny. Na prvý pohled je v jižní části středních Čech v kartogramu zřejmá nerovnoměrnost dokladů z levého a pravého břehu Vltavy. Jak se zdá, není na levém břehu výskyt rádla tak intenzivní a území netvoří homogenní teritorium jako na břehu pravém. To dokládají i inventáře poddanských usedlostí z přelomu 18. a 19. století. v početném souboru z panství Křivoklát17) stejně jako v několika dochovaných inventářích z okolí Karlštejna a Zbirohu18) není rádlo doloženo vůbec. Na panství Dobříši19) bylo naproti tomu poměrně časté, především ve starších zápisech, ale ani zde nebylo na všech usedlostech a prakticky vždy se uvádělo spolu s pluhem.
      Časová disproporce ve výskytu rádla v nejzápadnější oblasti, tj. v povodí Berounky od Křivoklátu ke Kaceřovu (spočívající v tom, že na přelomu 18. a 19. století se tu zřejmě neužívalo, údaje stabilního katastru ho sporadicky dokládají a podle recentního materiálu by

15

lo poměrně časté) nelze zřejmě interpretovat jen nepřesnosti písemných pramenů. Zdá se, že českomoravské rádlo sem proniklo až v 1. polovině 19. století v důsledku jeho vhodnosti ke kultivaci okopanin, jmenovitě brambor. Tato "renesance" rádla není ve vývoji oradel ojedinělým zjevem. Analogie byla podrobně prozkoumána pro oblast Meklenburska20), kde v důsledku specifických hospodářských a sociálních podmínek na konci 18. a v 1. polovině 19. století bylo meklenburské rádlo rozšířeno i na území, kde se předtím neužívalo. s obdobným vývojem musíme v některých menších oblastech zřejmě počítat i v Čechách. Toto zjištění platí nejen o teritoriálním výskytu rádel, ale i intenzitě jejich užívání. Pokud totiž sledujeme inventáře z míst, která platí za území tradičního výskytu oradel se symetrickou radlicí a plazem, překvapí v řadě míst, že ve srovnání stavu z poloviny 18. a poloviny 19. století se ve starších údajích rádlo vyskytuje sporadičtěji než v mladších. Tento fakt by do jisté míry odpovídal předpokladu, že vývoj rádel neprobíhal rovnoměrnou cestou, tradovanou na podkladě přežitků evolucionistických schemat, interpretujících je jako primitivní oradla, která se v nejstarších obdobích užívala masově a byla postupně vytlačována oradlem dokonalejším (pluhem), takže jejich výskyt postupně klesal až do poloviny 19. století, kdy se užívala jen v archaických regionech, a i tam postupně zanikala. Toto vývojové schéma je zřejmě mylné. jak ukázaly některé rozbory, nelze v tradičním zemědělství uvažovat o primitivnosti symetrických oradel ve[/] vztahu k pluhům.21) Symetrie či asymetrie orby nebyla výrazem zaostalosti, ale odrazem specifických místních podmínek hospodářského a přírodního rázu, v některých případech vycházela i z tradice a nechuti k zavádění novinek. Do poloviny 18. století se v mnoha regionech symetrická oradla užívala, paralelně s nimi se však prakticky všude vyskytoval pluh. Každé z obou nářadí mělo svou specifickou funkci, pro určitý druh práce mělo jedno výhodu před druhým, takže v systému obdělávání půdy byla obě stejně důležitá, neboť kvalitou orby nebylo prakticky jedno zastupitelné druhým.
      Na základě specializace na kultivaci okopanin mělo z hlediska podílu k zajištění hlavních prací větší váhu užití pluhu. Situace se však na konci 18. století změnila - se zavedením pěstování brambor začal výrazně stoupat význam rádel,22) která byla pro okopaniny ideálním nářadím. To také ovlivnilo jejich relativně dlouhé užívání - není náhodou, že se symetrická oradla udržela právě ve specializovaných bramborářských krajích (podobně ve chmelařských).23) Na základě postupného pronikání okopanin na český venkov na konci 18. století a na počátku 19. století lze předpokládat, že do některých míst proniklo spolu s nimi i rádlo. Odtud zřejmě v některých místech pramení disproporce mezi doklady recentními a doklady písemnými, uvádějícími nářadí z období pozdního feudalismu.
      Pokud lze shrnout závěry stručné poznámky, Ize konstatovat, že kartogramy F. Šacha jsou cenným přínosem k poznání teritoriální

16

ho rozšíření v Čechách (v rámci etnokartografického studia svým historickým přístupem v evropské literatuře do jisté míry ojedinělé), je však nutno jim vytknout několik drobných metodických nedostatků. v prvé řadě je to nekritické přejímání údajů stabilního katastru, zkreslující v některých případech hranice rozšíření určitých typů oradel v polovině 19. století. Případ z jihu Čech není možná jediný; teprve důkladný rozbor a srovnání se skutečnými inventáři rolnických usedlostí pomůže rozřešit otázku, do jaké míry je možné se na údaje stabilního katastru spolehnout.
      Druhým menším nedostatkem kartogramu je nestejnoměrnost kartografování sledovaných typů různých časových rovin. Hustota značek v některých regionech totiž ještě neznamená maximální intenzitu rozšíření určitého typu oradla, ale je odrazem mezer v heuristice. Aby bylo umožněno kvalitní srovnávání, bylo třeba vyznačit na mapě i lokality, kde se rádla doložit nedají. Tím by odpadla nejistota při výkladu bílých míst, u nichž není zřejmé, zda pro ně neměl autor doklady nebo zda se v nich skutečně rádla neužívala.
      Navíc, jak ukazuje úvaha o zavádění pěstování brambor na dynamíku vývoje symetrických plazových oradel, probíhal jejich vývoj na českém venkově graficky vyjádřeno po vlnovce (nikoliv přímočaře) - od rozšíření k prvému vzestupu z hlediska rozsahu užití a následujícímu poklesu, po němž následoval nový vzestup ("renesance") a definitivnímu zániku. Toto časové kolísání mapa na některých místech zachycuje, ale jde o postižení[/] nesoustavné a pro historický rozbor nedostatečné.
      K tomu, aby bylo možno faktograficky bohatou mapu rádel dotáhnout i k precizování časových a místních rozdílů, by bylo třeba doplnit údaje z inventářů poddanských usedlostí tak, aby se vytvořil systematický a reálný pohled, postihující nejen rámcové nadčasové oblasti výskytu jednotlivých typů, ale současně i časové a místní kolísání ve vývoji. Pokud by se podařilo doplnit ještě tuto část kartografického studia českých oradel, byli bychom zřejmě schopni i přesněji interpretovat onu předpokládanou "renesanci" českých rádel v 1. polovině 19. století.

Poznámky
1.
      Ve střední Evropě jsou Čechy prakticky jediným teritoriem, pro které nebyl atlas zpracován; srv. např. Polski atlas etnograficzny, zeszyt probny + I - VII Warszawa 1958-1984; Österreichisches Volkskundeatlas, Wien 1968; Atlas der deutschen Volkskunde (k němu o zemědělství viz G. WIEGELMANN; Erste Ergebnisse der ADV- Umfragen zur alten bäuerlichen Arbeit, Mitteilungen des Instituts für geschichtliche Landeskunde der Rheinlande an der Universität Bonn, 33, 1969, s. 208262) aj.
2.
      FROLEC, V.: Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. Brno 1974; VAŘEKA, J.: Lidový dům na Příbramsku. Názvoslovná hranice termínů síň" "dům" užívaných pro vstupní prostor obydlí. Vlas

17

tivědný sborník Podbrdska, 13, 1978; VAŘEKA, J.: Výsledky etnografického studia větrných mlýnů v Československu. Český lid 62, 1975, s. 1-8 + mapa O. Pokorného; FROLEC, V.: Kulturní rozhraní v povodí Moravy a Dyje ve světle studia vinařských nástrojů. Vědecká práce Československého zemědělského muzea, 8, 1968, s. 191-198; VONDRUŠKA, V.: Ruční žňové nářadí na území Čech před nástupem a v průběhu zemědělské revoluce. Vědecké práce Zemědělského muzea, 23, 1983, s. 193218, stejně jako řada dalších prací dílčího charakteru, zabývajících se hranicemi jevů na omezeném prostoru regionů.
3.
      Etnografický atlas I., Opera ethnologica 8, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV (k tisku připravšl Josef Vařeka), Praha 1978. (Počátky orebného nářadí v českých zemích - mapa č. 1, komentář s. 141 - 152a; Typy rádel v Čechách a na Moravě - mapa č. 2, koment. s. 157-206, 207216; Rozšíření ruchadla v českých zemích po jeho vynálezu ve dvacátých letech 19. století - mapa č. 3, koment. s. 153-156, 217-255).
4.
      Tzv. vnitřní kritika pramenů podrobně rozpracována především v historii a archivnictví - srv. například Úvod do studia dějepisu III., Skripta FF UK Praha 1983, s. 189 ad. - tam viz další literatura.
5.
      PETRÁŇ, J.: Zemědělská výroba v Čechách v druhé polovině 16. a počátkem 17. století. Acta Universitatis Carolinae, Ph. et hist., Monogr. 5, Praha 1964, s. 8 ad.
6.
      Uložen SÚA Praha, fond duplikát stabilního katastru. v některých oceňovacích protokolech byly odpovědi ve formulářích dokonce předtištěny se stejným textem (týká se mj. i zemědělského nářadí).
7.
      Československá vlastivěda III, Lidová kultura. Praha 1968, s. 30.[/]
8.
      Inventur- und Verteilungsbuch, SOA Č. Krumlov, f. VS Český Krumlov, sign. I 5 AU 213 - 217 (červená).
9.
      Erbtheilungs-Buch, I. Theil, SOA Č. Krumłov, f. VS Vimperk, sign. 4494.
10.
      SOA Jindřichův Hradec, f. OS Klatovy, VS PK 303, VS PK 304; SA Třeboň, f. OS Blatná, 107; SA Třeboň, f. OS Netolice, 53.
11.
      SA Třeboň, f. OS Třeboň, 1968, 1969.
12.
      SOA Jindřichův Hradec, f. OS Veselí nad Lužnicí, PK OS VaL 20.
13.
      SOA Jindřichův Hradec, f. VS Jindřichův Hradec, PK H 243, 238.
14.
      Tamtéž, PK H 240.
15.
      Terénní výzkum v letech 1979-1980, dále viz Velký dotazník NSČ č. 17, Tradiční zemědělské nářadí (aut. Vondruška), 1981. Srv. též KRAMAŘÍK, J.: Dva typy starého zemědělského nářadí a jejich severní hranice v Pošumaví, Agrikultúra, 2, 1963, s. 41-54.
16.
      Srv. pozn. 3 a 7.
17.
      SOA Křivoklát, f. VS Křivoklát, Kř 14, 22, 26 aj.
18.
      SOA Křivoklát, f. VS Zbiroh, PK 4816 (282) ; f. VS Karlštejn, PK Vráž, 1447 (B 156).
19.
      SOA Křivoklát, f. VS Dobříš, PK 2107, 2070, 2067 aj.
20.
      BENTZIEN, U.: Haken und Pflug, Berlin 1969, s. 183 ad.
21.
      Srv. GRAUS, F.: Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské I. Praha 1953, s. 113 ad.
22.
      BERAN, Z.: Nástin vývoje agrotechniky brambor v Čechách. Historie a muzejnictví, 3, 1958, s. 245264.
23.
      V podstatné části chmelařské krajiny středních, severních a západních Čech byl rozšířen percák symetrické bezplazové oradlo.

18

DIE RENAISSANCE DER ARL IN DER ERSTEN HÄLFTE DES 19. JAHRHUNDERTS (BEMERKUNG ZUM WERK ETNOGRAFICKÝ ATLAS I)
(Zusammenfassung)
      Das Werk Etnografický atlas I. (d. h. Ethnographischer Atlas I.) beinhaltet ausser den einleitenden Studien auch 3 Kartogramme über die Verbreitung des traditionellen Ackergerätes in Böhmen in der Bearbeitung von František Šach. Ihr Autor verwendete bei der Zusammenstellung verschiedenartigstes Material, u. a. auch schriftliche Quellen. Bei ihrer Bearbeitung muss man jedoch stets von einer Quellenkritik in bezug auf ihre Glaubwü[r]digkeit ausgehen. F. Šach nahm für die Jahre 1620 - 1800 seinen Ausgang von den Berichten der Inventare der untertänigen Bauerngehöfte, für die Hälfte des 19. Jahrhunderts von den Angaben des Stabilen Katasters. Während die Inventare ein relativ objektives Bild vermitteln, ist dies bei den Daten des Katasters nicht immer der Fall. Als Beispiel für die Analyse der Glaubwürdigkeit des Kartogramms über die Verbreitung der Arlen dienen uns zwei ausgewählte Regionen - das Gebiet Südostböhmens und das Einzugsgebiet der mittleren Berounka.
      Sow[i]e[i]t wir jene Angaben zusammenfassen, die die Verlassenschaftsinventare aus der Wende des 18. und 19. Jahrhunderts b[e]i[e]ten, kann behauptet werden, dass auf einem verhältnismässig ausgedehnten Gebiet im Süden Böhmens (Herrschaften Český Krumlov, Třeboň, teilweise auch Kardašova Rečice und Jindřichův Hradec) symmetrische Raupenarlen nicht verwendet wur[/]den, obwohl sie F. Šach in seiner Karte anführt. Dasselbe bestätigen rezente Belege.
      Die Disproportionen im Vorkommen der Arl im zweiten verfolgten Bereich, d. h. im Einzugsgebiet der Berounka von Křivoklát bis Kačerov (die darin beruhen, dass an der Wende des 18. und 19. Jahrhunderts die Arl nicht Verwendung fand, die Angaben des Stabilen Katasters sie sporadisch belegen und sie nach dem rezenten Material hier verhältnismässig häufig war), lassen sich offenbar nicht nur mit Ungenauigkeiten der schriftlichen Quellen erklären. Anscheinend drang die böhmisch-mährische Arl hierher erst in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts infolge ihrer Eignung zur Kultivierung von Hackfrüchten, insbesondere von Kartoffeln, ein. Diese "Renaissance der Arl ist in der Entwicklung der Ackergeräte keine vereinzelte Erscheinung. Eine Analogie wurde eingehend für das Gebiet Mecklenburgs untersucht. Die Tatsachen entsprechen der Annahme, dass die Entwicklung der Arlen nicht gleichmässig, sondern - graphisch ausgedrückt - in einer Wallenlinie verlief, angefangen von ihrer Verbreitung zum ersten Aufstieg vom Standpunkt des Einsatzumfanges und dann zu einem darauffolgenden Rückgang, wonach ein neuer Aufstieg ("Renaissance") und endgültiger Untergang eintrat.
      Übersetzung: A. Hubala

19

Vystoupení souboru "Hájek" z Velehradu v pořadu "Eště si zazpívám" na XL. ročníku MFF, Strážnice. Foto J. Uherka, 1985.

20

Národopisné aktuality roč. XXIII. - 1986, č. 1

PORTRÉT

STRAKONICKÝ DUDÁK JOSEF REŽNÝ [obsah]


      JAROSLAV MARKL, Ústav pro etnografii a folkloristiku, Praha
      Řekne-li se "strakonický dudák", ozve se "Švanda", eventuálně další echo "Josef Kajetán Tyl". Obojí je puncem kvality českého cechu dudáckého. v tomto století si toho byla vědoma celá řada generací "potulných" dudáků ze všemožných koutů Čech, kteří se za "strakonické dudáky" buď z pekuniárních důvodů přímo vydávali (r. 1945 jsem měl dokonce čest osobně poznat Švandova "prapravnuka"), nebo alespoň přitakávali dotazům pouličního publika na svou příslušnost k Švandovým Strakonicím. Avšak "pravých" strakonických dudáků bylo ve skutečnosti nemnoho. O jednom z nich, o "odrodilém" a na severu Čech naturalizovaném Františku Benešovi jsme již v naší galérii dudáckých portrétů pojednali (NA 1983, č. 2, s. 101-112). Soudobým, Strakonicím kopu let věrným reprezentantem zato nesporně zůstává Josef Režný - dudák a vlastně polyinstrumentalista, sběratel a upra[/]vovatel prácheňského hudebního folklóru, hudebně folkloristický publicista, zkušený osvětový pracovník a organizátor, dlouholetý umělecký vedoucí velkého folklórního souboru, všestranný muzeolog atd., zkrátka osobnost s tuctem odborných kvalifikací.
      Strakonický rodák Josef Režný (nar. 2. 2. 1924) maturoval r. 1943 na místním gymnáziu, aby koncem války a po ní z nezbytnosti a zčásti také podle své volby vykonával řadu zaměstnání: působil jako dělník v továrnách na nábytek i motocykly, jako úředník nemocenské pojišťovny, na osmiletce učil hudební výchovu ... Od r. 1955 - jako vedoucí poradny lidové umělecké tvořivosti (dnes: zájmové umělecké činnosti) v Domě osvěty - konečně natrvalo ustálil svůj životní kurs v oboru kulturně osvětové činnosti s akcentem na národopis a hudbu. Zároveň tak navázal na všestrannou hudebnost svého

21

otce Josefa Režného (1894), kromě jiného předního člena strakonického pěveckého sdružení "Palla ČZ", v němž v letech 1949-1952 působil Josef Režný ml. jako sbormistr.
      Dlouhodobou perspektivu a posléze vlastně celoživotní nosný program přinesla Josefu Režnému jeho aktivita při založení a dnes již 36letém vedení (1949-1985) bez nadsázky mezinárodně proslulého Prácheňského souboru lidových písní a tanců. k sbormistrovskému působení i k iniciativnímu zformování hudebně folklórního ansámblu mu užitečně přispělo kvalifikované školení i autodidaktická praxe. U různých kapelníků začínal hrou na housle, jíž se hlouběji věnoval jmenovitě u Ševčíkova odchovance K. Majera. Nejen na housle, ale i na violu a kontrabas se uplatňoval během války v místním studentském orchestru i ve smyčcovém kvartetu. R. 1943 se objevil ve strakonické dudácké kapele s kontrabasem, o 8 let později - opět jako autodidakt - již s dudami. Tento nástroj se pak stal J. Režnému osudem a on zase jeho všestranným znalcem a propagátorem.1)
      Na neobvyklý nástroj, pro Prácheňsko charakteristický nejen podle švandovské (českoněmecké) pověsti, naučil se J. Režný v pod statě sám r. 1951. Společně s Jindřichem Jindrákem, jinak známým barytonistou Národního divadla v Praze (a strakonickým rodákem), tehdy utvořili nějaký čas i mezinárodně úspěšné dudácké duo. Avšak hlavní uplatnění nalezly Režného dudy v Národopisné skupině ČSM ČZ, reorganizované na přelomu let 19491950 do podoby vynikajícího Prácheňského

Josef Režný při hře na čtyřhlasé dechové dudy z muzea v Soběslavi po provedeném zrestaurování nástroje.
Foto V. Zahrádka, 1982.

22

souboru lidových písní a tanců. J. Režný prakticky dodnes tento soubor umělecky řídí a v jeho hudební sekci zaskakuje s violou, kontrabasem, popřípadě také s dudami.
      O rozhodujícím podílu J. Režného na uměleckých úspěších Prácheňského souboru v tuzemsku i zahraničí natrvalo svědčí dlouhá řada rozmanitých dokumentů - novinové a časopisecké články, rozhlasové, televizní a filmové snímky atd. Za zvláštní zmínku stojí zejména jubilejní almanachy, které J. Režný povolaně redigoval a po letech systematické činnosti vybavil takovou dokumentací, jakou se zatím v celostátním měřítku nevykázal žádný jiný folklórní soubor, včetně profesionálních těles.2)
      Na první pohled paradoxní skutečnost, že se J. Režný - pokud mu to jeho povinnosti uměleckého vedoucího souboru dovolují - uplatňuje v souborové kapele spíše jako violista a kontrabasista než jako dudák, je docela dobře vysvětlitelná. v Prácheňském souboru si vychovává, možno říci již po desítiletí, své dudácké kolegy a nástupce. Obvykle jej proto může zastoupit vždycky aspoň na půltucet dalších "strakonických" dudáků, za optimálních podmínek tedy třeba i dostatečně sehrané dudácké sexteto. O dudáky, zdá se, tedy žádná nouze. Avšak precizních violových přiznávek a kontrabasového fundamentu není ve folklórním ansámblu nikdy nazbyt, nemluvě o možnosti nenápadně z instrumentálního pozadí korigovat na pódiu agogiku, rytmus a dynamiku, eventuálně i nástupy zpěváků, taneční sekce a podobně.[/]
      S šestatřicetiletým působením J. Režného v čele významného českého souboru lidových písní, jehož charakteristika by si vyžádala při nejmenším samostatný medailón,3) dále úzce souvisí jeho činnost pedagogická. Už nyní se mohou k J. Režnému jako ke svému učiteli hlásit přes dvě desítky dudáků domácích i ze zahraničí (z NDR, Francie a Británie), kteří se dočkali alespoň příležitostných lekcí prakticky i teoreticky vhodně fundoVaného a současně jazykově dostatečně disponovaného učitele. Po skromných pokusech Josefa Formánka ze Strakonic (už na konci 19. století) a Arnošta Koláře z Nové Včelnice-Mlýnku4) se stal až J. Režný autorem první regulérní učebnice - Školy hry na české dudy (České Budějovice-Praha 1981).
      Neobyčejná hudebně pedagogická publikace se tak konečně stala dostupnou pomůckou pro širší okruh současných i budoucích zájemců o hru na dudy. Už sama koncepce Školy prokazuje autorovu mimořádnou všestrannost. v Kutné zkratce popisuje konstrukci, funkční uplatnění, herní možnosti nástroje atd., a to jak z globálního hlediska, tak s pochopitelným akcentem na specifičnost hudebního folklóru Čech. Učitel i žák-samouk zde naleznou četné užitečné pokyny k ladění, k údržbě i drobným opravám v mnoha ohledech choulostivého instrumentu. Obligátní etudy pro nácvik herní techniky a přednesu vycházejí zpravidla z autentických folklórních předloh, J. Režnému dobře známých z jeho dlouhodobých stacionárních výzkumů a sběru lidových písní a instrumentální hudby na Strakonicku.

23

      Charakteristika sběratele J. Režného by vlastně měla představovat také samostatné pojednání. v dudáckém portrétu připomeňme alespoň sbírku Lidoví zpěváci na Prácheňsku z r. 1979 (Panton Praha). Ačkoliv obsahuje pouhý zlomek Režného asi tisícovky originálních notací z českého jihozápadu - Prácheňska s částí Pošumaví, prozrazuje sběratelovo sepětí s folklórní oblastí, vydávající stále zasunutá a dlouho opomíjená, třebas už jenom sporadická svědectví o někdejším dudáctví Švandova kraje. Své praktické i teoretické znalosti tohoto druhu prokázal sběratel ostatně i v několika dalších pramenných edicích lidových písní a tanců z jižních Čech.5)
      Sběratelský zájem o lidové hudební nástroje, pochopitelně v popředí s dudami, nalezl konkrétní uplatnění ve dvou pozoruhodných výstavách, které muzeolog uspořádal r. 1978 ve Volyni a r. 1983 ve Strakonicích. z dočasné volyňské expozice zůstal trvalým dokladem na orientační informace bohatý výstavní katalog Dudy a dudáci (Volyně 1978). Stálá expozice dudáctví v Muzeu středního Pootaví ve Strakonicích na svůj výstavní katalog dosud čeká.
      J. Režný měl v rukách samozřejmě všechny exponáty pro výstavu ve Volyni i ve Strakonicích (na 70, respektive 30 dud); ověřil si jejich autentičnost, přispěl k jejich úpravám a opravám, asistoval při stavbě replik, pořizování obrazové dokumentace atd. Při komparacích současně prohlédl později vystavené, ale i jenom deponované dudy v muzeích v Praze, Českých Budějovicích, Notolicích, Týnu nad[/] Vltavou, Horažďovicích, Plzni, Chebu, Domažlicích a samozřejmě ve Strakonicích a v Písku. Jako porotce v soutěži výrobců gajd v Dětvě poznal do podrobna četné slovenské dvoj- a trojhlasé dudy, stejně jako cizí exempláře tohoto nástroje při svých četných cestách do zahraničí i na mezinárodních dudáckých festivalech doma ve Strakonicích. Těch zblízka poznaných nástrojů bylo dohromady několik set - počet, jakým se u nás dosud nemůže vykázat žádný druhý dudák ani organolog.
      O takto důkladné a všestranné znalosti se opírá Režného odborně publicistická činnost, soustředěná na dudy, dudáky a dudání. Kromě úvodních historicko-teoretických kapitol zmíněné Školy hry na české dudy a informativního výstavního katalogu Dudy a dudáci možno připomenout zvláště příspěvky v časopisech Lidová tvořivost, Hudební výchova, Hudební rozhledy, Národopisné aktuality atd. - jako například Dudácký medailón A. Koláře, Sběratel Č. Holas, Masopust na šumavském Podlesí, Gajdy instrumentum excellens, Josef Formánek a jeho dudácké záznamy aj.6) Nejrozsáhlejší etnomuzikologickou publikací jsou Režného Lidové hudební nástroje v Čechách (rotaprint ÚKVČ, Praha 1975). Detailní příspěvky k poznání autorova oblíbeného nástroje jsou rozsety v četných článcích a zprávách regionálního tisku, v řadě televizních šotů a ve filmech.7)
      Z podrobných znalostí příslušné problematiky konečně těží početné Režného rekonstrukce a úpravy lidových písní a tanců, vytvořené hlavně pro Prácheňský soubor

24

a také dodnes většinou jím hlavně interpretované - na pódiích i prostřednictvím rozhlasových relací. Některé takové partitury se dočkaly tisku, jako například Když my jsme jednou..., Natřásaná a Prácheňská polka.8)
      Nejen pojítkem zmíněné rozsáhlé a rozmanité Režného aktivity, ale zpravidla i cílem jsou dudy - jejich teoretický výklad, muzejní uložení i názorná adjustace, instrumentální uplatnění atd. v tak mimořádně všestranném pojetí nechybí samozřejmě ani praktická a na virtuózní úroveň dovedená hra na dudy. v běžném slova smyslu je J. Režný samoukem, který pro akutní potřebu souboru zvládl sám základy hry na komplikovaný nástroj během několika týdnů. Další zdokonalování probíhalo už víceméně reflexivně s využitím vítaných možností, jaké se v poměrně bohatém výběru nalezly doma i v cizině. - Nejedná se pochopitelně pouze o techniku hry, včetně rozmanitých praktik jak udržet labilní intonaci, ekonomičnost měchování atp. Od posledních jihočeských dudáků, ale i dalších muzikantů a zpěváků se J. Režný naučil přirozeným způsobem příslušný interpretační styl, především prácheňský, jehož je v současnosti výrazným reprezentantem a který dále s přehledem a citem rozvíjí, a to nejen jako sólista.
      Originální lidové melodie, už v tradičních prácheňských notacích převážně durové, zdobí dudák zprvu pouze drobnými melismaty, aby je dále proměňoval v invenčně nové, víceméně samostatné formální variace. Sledovat bohatě kolorovanou melodickou předlohu předpokládá určitou posluchačskou spolupráci a znalost[/] příslušné lidové písně, nebo alespoň písňového typu. Charakteristickými výrazovými prostředky jsou přitom diminuce a široký trylek, uplatňované zejména ve figuracích dominantního kvintakordu (eventuálně až septakordu) .9) Celkové harmonické vyznění tak nabývá na napětí dominantních kadencí s tonickým ostinatem bordunu. Při sólové hře, po případě v duu s dobrým houslistou anebo při doprovodu zpěváků používá J. Režný z několika možností svého osobního instrumentáře nejraději nástroj v ladění E dur. Tak se hrávalo více než celé jedno století v dudáckých kapelách na Prácheňsku, Chodsku a četných dalších lokalitách Čech - v závislosti na "vysokém", "ostrém" či "tureckém" ladění dechovek a tudíž i klarinetů in Es (znějících skoro jako E) a později také in B (H), respektive in C (Cis). Ještě řadu let po válce - právě s návazností na instrumentační tradici dechové hudby hrál takto mladý Prácheňský soubor i bezprostřední předchůdci.
      Ačkoliv J. Režný patří k té elitě českých dudáků, kteří nejen dokonale ovládají hudební ortografii, ale sami též komponují anebo alespoň aranžují hudební faktury pro sebe a své dudácké soubory, sám se podřizuje notovým předlohám pouze z nezbytnosti. Dokonce i v průběhu pódiového vystoupení jmenovitě při doprovodu zpěvu - si rád v rámci závazné formy zaimprovizuje; souborové zpěvačky to už dávno nepřekvapuje a dovedou se pohotově přizpůsobit. Nejen sólistické vystoupení, ale i kolektivní souhra tak na

25

bývají na bezprostřednosti, pro hudebně folklórní projev ostatně nezbytné.
      Největší radost znamená nyní pro j. Režného domácí muzicírování, jmenovitě o prázdninách a vánocích. Kdekdo zde umí hrát, většinou na několik nástrojů: synové Vítězslav a Jan a ta[/]ké pravidelný rodinný host J. Jindrák rovněž na dudy. "Praví" strakoničtí dudáci tedy stále existují, netrpí na úbytě a v dudání se dobře vyznají. Není tudíž zatím obav, že by jejich bezmála národní hudební nástroj upadl v dohlednu do prachu zapomnění.[/]

Poznámky
1.
      Orientační bibliografické údaje cca do r. 1962 obsahuje heslo "Režný Josef" v Čs. hudebním slovníku, 2. sv., Praha 1965.
2.
      Almanach Prácheňského souboru, I, II, III (15, 25 a 30 let trvání), Strakonice 1965 (s. 56), Praha 1974 (nepag. 60 s.), Strakonice 1979 (34 s.). Srov. též J. REŽNÝ: Dudy a dudáci. In: Strakonice, č. 4, 1967, s. 1-5.
3.
      Čtvrtstoletou činnost jsem se pokusil charakterizovat ve studii Prácheňský soubor - tradice a současnost; in: Almanach Prácheňského souboru, Praha 1974, s. 1-12.
4.
      J. FORMÁNEK: Dudy ve službě písně národní. Čas. Dalibor, XVI, 1894, s. 165-168; A. KOLÁŘ: Dudy. Soukr. cyklost. tisk, Mlýnek 1958. - Své vlastní rukopisné učebnice anebo etudy vytvořili pro vlastní potřebu jmenovitě Albert Pek z Prahy, Bohumil Kraus z Chodska aj.[/]
5.
      Srov. jmenovitě: Jihočeské tance 1-2, ÚDLUT, Praha 1957-1958, resp. přepracované a rozšířené vydání Jihočeské tance 1-2, KKS, České Budějovice 1979-1980 (R. Kubeš, Z. Soukupová ad.). - J. JANDA: Prácheňský zpěvník. Písek-Strakonice 1970, pozměněné vyd. Supraphon 1983.
6.
      Srov. čas. Lidová tvořivost 10, 1959, s. 249, resp. s. 58; čas. Národopisné aktuality 14, 1977, č. 1, s. 11-28, resp. č. 4., s. 316 a 22, 1985, č. 4, s. 251-265.
7.
      Zejména srov. barevný krátkometrážní film rež. L. Rychmana Hrály dudy. Krátký film Praha 1953.
8.
      Srov. rotaprintovou edici ÚDLUT, Praha 1956, 1957 a 1970.
9.
      Podstatu takového stylu názorně dokládají Režného etudy v jeho Škole hry na české dudy - zhruba od č. 69.

26

Z dudáckého repertoáru Josefa Režného

Vlastní sólistický projev, konzervující do značné míry autentický styl tradičního dudání na Prácheňsku, melograficky dokumentoval J. Režný sám v řadě záznamů, publikovaných ve Škole hry na české dudy (České Budějovice-Praha 1981). k oblíbené součásti jeho repertoáru patří hra na E dudy s houslemi, Tento způsob interpretace dokládá první notová ukázka - úryvek z jednoho pro Pošumaví typických tanců do kolečka, který ve své mladší vývojové vrstvě adaptuje kadencování tonických a dominantních kvintakordů na způsob bavorsko-hornorakouských ländlerů.
      Druhá ukázka představuje dvojí podobu písně Turenskej zvoneček pěkně zvoní...; nejprve ve versi pro[/] zpěv s jednoduchým dudáckým doprovodem, poté v instrumentálním provedení pro "malou selskou muziku", tedy pro klasické trio Es klarinet - housle - dudy.
      Konečně zkrácená partitura instrumentálního znění univerzálně obřadní písně My jsme se k vám přišli ptáti ... charakterizuje novodobé pojetí dudácké kapely v Prácheňském souboru - v obsazení dvojice B klarinetů, dvojice dud in Es, trojice houslí (prim, sekund, přiznávka), violy a kontrabasu.
      Folklórní východisko obou posledních příkladů publikoval J. Režný ve své sbírce Lidoví zpěváci na Prácheňsku (č. 110 a 5, Praha 1979). Jaroslav Markl

Ukázka č. 1

27

Ukázka č. 2

28

29

Ukázka č. 3

30

31

Soubor Klas z Kralic na Hané v pořadu Hra na Ječmínka, krále" na Hanáckých slavnostech v Chropyni.
Foto J. Uherka, 1985.

32

Národopisné aktuality roč. XXlII. - 1986, č. 1

ŽIVÁ TRADICE

USTŘEDÍ LIDOVÉ UMĚLECKÉ VÝROBY PŘED VSTUPEM DO PÁTÉHO DESETILETÍ [obsah]


      KAREL SEVERIN, Ústředí lidové umělecké výroby, Praha
      Význam lidové umělecké výroby je nesporný jak pro současnost, tak pro budoucí generace. Jejím prostřednictvím si stejně jako u jiných kulturních odkazů minulosti uvědomujeme sami sebe, svou vlastní historii a příslušnost. z tohoto hlediska se nynější snaha o udržení životaschopnosti a rozvoj lidové výroby dostává do kategorie nadčasového kulturního činu a do výrazné polohy státní kulturní reprezentace.
      Pokusy o organizování lidové výroby jsou poměrně starého data. Na jejich počátku stojí soukromá iniciativa nespočetné řady faktorů, kteří jako překupníci zprostředkovali styk mezi lidovým výrobcem a odběratelem. Vyšší organizační stupeň jíž představují výrobní sdružení typu švédského "hemslöjdu" a norského "husfildu", ze srovnatelných českých institucí můžeme jmenovat například Artěl, Zádruhu, Družstevní práci a Dorku. Úsilí těchto svazů však bylo vesměs vedeno pouze sna[/]hou po umožnění obchodního uplatnění produkce lidových výrobců nebo tendencemi povznesení a zušlechtění této výroby.
      Z těchto praktických základů vzešel také náš první pokus státem řízené péče o lidovou uměleckou výrobu. Dekret presidenta republiky z října 1945 o organizaci lidové a umělecké výroby si však již kladl vyšší cíle. Stanovil, že založením Ústředí lidové a umělec{ké výroby má být vytvořeno silné, jednotně organízované a technicky dokonalé výrobní odvětví, prostředek sociálního povznesení pracujících lidí a tvořivý nástroj lidového i vyššího umění.
      Vlivem společenského vývoje i vlivem rychlého zprůmyslnění výroby však stávající forma volného sdružení výrobců záhy pozbyla opodstatnění a bylo nutné předchozí dekret nahradit zákonem o umělecké řemeslné práci a lidové umělecké výrobě z roku 1957. Tento zákon již oprávněně konstatuje, že tradiční li

33

dová výroba tvoří důležitou část našeho života a současně přispívá k zvyšování hmotné i kulturní úrovně společnosti.
      ÚLUV jako instituce, která dostala do vínku úkol pečovat o rozvoj lidové výroby, je tedy stará již čtyřicet let, ideové normy, kterými se řídí, však pocházejí z roku 1957. Kvalitativní proměnou a ustálením představ o postavení lidové umělecké výroby v moderní společnosti byl trvale prosazen názor, že zánikem této výroby by došlo k ochuzení naší národní kultury, je proto třeba vytvořit takové podmínky pro její zachování, aby i nadále plnila své společenské poslání.
      Základní teoretické a ideové zásady činnosti ÚLUV jsou obsaženy ve znění zákona a v důvodové zprávě, doprovázející vládní návrh tohoto zákona. Především je zde vytýčena povaha lidové výroby jako zhotovování převážně užitkových předmětů z přírodních materiálů takovými pracovníky, kteří při své tvůrčí činnosti pokračují v lidové tradici a uplatňují při ní zkušenosti rukodělné výroby minulosti, Hlavní cíl této aktivity spočívá v zachování a rozvoji tvořivé schopnosti jednotlivých pracovníků při respektování čistoty bohatého dědictví lidového výtvarného projevu. Zákonem je rovněž stanoven požadavek organického spojení této výroby s místem její původní existence, čehož se má dosáhnout ponecháním pracovníků ve venkovském prostředí. Prvořadou podmínkou pro další trvání lidové výroby je zajištění ochrany před důsledky specializace výrobních postupů a zejména před me[/]chanizací, protože tyto tendence jí nutně ódnímají tvůrčí povahu a uměleckou hodnotu.
      Prozíravé je rovněž zdůraznění potřeby jednoty všech složek ÚLUV v rovině ideové, výrobní a odbytové. Přímo se určuje, že lidová umělecká výroba žádá zvláštní formy distribuce, aby její hodnotné výrobky byly začleněny do okruhu spotřebních předmětů dnešních lidí a tak se společensky uplatnily. Prostřednictvím vhodné obchodní nabídky je třeba výchovně působit na veřejnost a konečně také plnit úkoly státní reprezentace.
      Záměry zákona jsou stále aktuální a jako by byly myšleny přímo pro nynější dobu plnou proměn. Jednoznačné je varování před zprůmyslněním. Zákon byl dokonce přijat právě proto, aby lidová výroba byla uchráněna od negativních vlivů industrializace. Pokud připustíme jistý stupeň mechanizace, pak to je možné jen do té míry, aby došlo k ulehčení namáhavé práce, ale nebyla tím zastřena rukodělnost a snížen výrazový a kvalitativní rejstřík původní lidové výroby.
      Za požadavkem užitné hodnoty předmětů, vzniklých záměrnou tvůrčí činností ve vazbě na tradici a rukodělných zkušenostech se skrývá nárok na komplexní kvalitu takového předmětu, který by měl mít jednoznačně soudobou užitnou funkci, ideově by měl vycházet z hmotné kultury lidu, a to především využíváním a současně ctěním původních technologií, svou jakostí by měl demonstrovat dřívější úroveň řemeslné výroby a hodnotou výtvarnou by měl odpovídat nárokům moderní společnosti. Tím by bylo v plné míře dosaženo

34

podmínky, aby současná lidová výroba nejen obohacovala hmotnou a kulturní úroveň společnosti, ale také přispívala k jejímu růstu.
      Zákon sice stanovil, že je nutné pečovat o správné zaměření lidové výroby, výslovně však neurčil, z jakých ideových zdrojů vycházet. Protože ale tradiční uměleckou výrobu označuje za důležitou součást naší kultury, přirozeně spojuje její ideové prameny s nynější populací. Poněvadž na Slovensku působí sesterská organizace ÚLUV, musí se česká větev zaměřit výhradně na podněty z historického území Čech, Moravy a Slezska. Vzhledem k dějinnému vývoji však můžeme i zde snadno narazit na úskalí etnicky cizího projevu. Ten mohl být dokonce v některých případech částečně přijat českým obyvatelstvem, nezdomácněl ale natolik, aby se stal běžný. Při směrování náplně nynější lidové výroby se nemůžeme opírat o projevy pro českou kulturu neobvyklé nebo dokonce typicky jinonárodní. Opačný přístup by zpochybnil otázku, čí lidovou kulturu chceme vlastně uchovávat a rozvíjet. Vřazením jednoznačně cizích prvků do výroby ÚLUV bychom neprospěli ani myšlence státní reprezentace.
      S otázkou tradice a etnicity dnešní výroby do jisté míry souvisí i volba surovinové základny. Ta původně vycházela hlavně z místních zdrojů, nejčastěji se užívaly přírodní produkty lehce dostupné a cenově přijatelné nebo i bezcenné. Ovšem to, co bylo lehce dostupné a cenově přijatelné v minulosti, nemusí dnes již platit. Nedostatky je proto nutné někdy řešit dovozem, což můžeme ospravedlnit v pří[/]padě takových materiálů, jaké se dříve v tradiční české výrobě běžně užívaly. Zcela deformujících účinků bychom dosáhli zpracováním surovin v minulosti nepoužívaných, například exotických dřevin. Znalci současné výroby ÚLUV mohou namítnout, že třeba bavlna, nebo perleť k domácím produktům nepatří. Obě suroviny se však uplatnily - jedna výrazněji, druhá skromněji - ještě v době, kdy plně působily funkční struktury naší lidové kultury. Ta totiž nebyla - jak se mylně vykládá - konzervativní, ale pružně se přizpůsobovala novým podnětům a obohacovala svůj obsah myšlenkovými, materiálovými a technologickými novinkami. Současně se však také vzdávala zásad, které z různých důvodů přestaly být důležité. Obrazem této skutečnosti je ostatně postupný zánik charakteristických projevů lidové tradice, který probíhal pod vlivem proměn výrobních, společenských, kulturních, ekonomických i světonázorových.
      S tímto předpokladem je třeba vymezit inspirační rovinu pro hmotnou a výtvarnou náplň současné činnosti ÚLUV. Od té zákon žádá, aby plnila svou kulturní a společenskou funkci, byla správně ideově zaměřena a dosahovala vysoké úrovně, přispívala k rozvoji hmotného a kulturního života, začleňovala se do souboru spotřebních předmětů dneška a zároveň působila výchovně.
      Těmito pokyny se zákon snaží o aktualizování projevů lidové kultury v podmínkách moderní společnosti. I když se problematika rukodělné výroby pohybuje v okruhu kultury hmotné, není ke škodě poučit se na zkuše

35

nostech soudobé folkloristiky. Ta již dávno rozlišuje mezi folklórem označovaným za autentický, tedy dosud ve svém původním prostředí aktivně žijícím, a folklórem stylizovaným, to je rekonstruovaným nebo adaptovaným. Tak jako se hovoří o druhé a dokonce třetí existenci folklóru, je nutné i celou činnost ÚLUV označit za odvozenou nebo novou existenci hmotné kultury našeho lidu.
      Aktivní podoba většiny druhů tradiční lidové výroby již zcela pominula se zánikem jejich společenské potřeby. Pouze menší část se dochovala do současnosti a s některými obnovenými obory trvají vlastně jen díky péči ÚLUV. Každý návrat k zmizelým formám výtvarného projevu lidu by nás zavedl do slepé uličky střetu moderní skutečnosti s dnes již neplatnými normami lidové estetiky. Je nemyslitelné, že bychom výrobu, která má obohacovat a zvyšovat nynější kulturní úroveň, měli po stránce výtvarné a funkční podřídit překonaným estetickým představám, že bychom měli obnovovat takové jevy, které sama lidová kultura třeba již před stoletím odmítla jako nepotřebné. Požadavek na kopírování výtvarných projevů minulosti by nás v karikované podobě mohl zavléci až k imitování prehistorických hliněných idolů a pěstních klínů. Stejně jako stylizovaný folklór, i nynější odvozená podoba hmotné kultury lidu se může[/] lehce dostat na hranici kýče nebo ji dokonce překročit.
      Nastíněná situace však nevylučuje možnost, aby se velké množství tradičních výtvarných prvků nemohlo po citlivě provedené estetické a funkční úpravě znovu uplatnit, ovšem v názorově proměněné, moderní podobě. Některé relikty výtvarných projevů, zejména ty, které se dochovaly díky své společenské potřebě jako účelový prvek až do současnosti, lze dokonce přijmout zcela, ostatní je třeba podrobit přiměřené tvarové nebo estetické adaptaci. Někdy je vhodné respektovat původní výtvarný názor a výrobek uzpůsobit technologicky v takové míře, aby vyhověl moderním požadavkům. Jindy je všák na místě tradiční zdobný princip bezezbytku odmítnout a v nové tvorbě se soustředit výhradně na využití původních technologií výroby.
      Od soudobé lidové výroby zákon vyžaduje zhotovování především užitkových předmětů, které mají být v plném souladu se stylem moderního života. Předměty, které archaickým rázem svého výtvarného projevu tuto podmínku porušují, není možné do programu ÚLUV zařadit. Jen tímto diferencovaným způsobem lze vyhovět požadavku zákona na zachování a současně rozvíjení tradiční lidové výroby v duchu potřeb naší společnosti.

36

ZPRÁVY

JUBILEA

Šedesátiny Jaroslava Juráška [obsah]

Náš "Carda" - tak mu všichni kamarádi (starší a někdy i docela mladí) běžně říkáme, oslavil své jubileum jak se sluší a náleží! Aby to všechno stihl, nemohl jinak, než začít s předstihem. Šedesátín se dožil 25. 9. 1985, ale už 19. 9. mu v brněnském Besedním domě zahrál BROLN - těleso, které založil v roce 1952, a zazpívat mu přišli ti, s nimiž toho prožil nejvíce. Dalších oslav bylo nečítaných: například s Jánošíkem - vojenským souborem z Brna, který Jurášek po léta umělecky vede a který pod jeho vedením dosahuje jeden úspěch za druhým, potom v Klubu přátel lidového umění v Brně, u jehož zrodu rovněž před lety stál, a mimo Brno oslavoval bohatě zvláště 26. 10. v Lukově. Sjelo se tam do zdejšího kulturního domu celé okolí jeho rodného kraje; narodil, se totiž v Újezdě u Vizovic. Bylo zde zpěváků ne na jeden, ale nejméně na dva, ne-li na tři takové večery, a muzikantů od nejstarších po nejmladší, kteří by určitě na střídačku vydrželi hrát i týden. Karel Pavlištík - pracovník zdejšího JZD [/]kladl během večera otázky a Cardovi nezbývalo než se zpovídat: jak třeba za Milana Švrčinu zaskakoval na cimbál, na který nikdy před tím nehrál, jak po jedné veselé noci prožité ve Zlíně při muzice Samka Dudíka vyskočil z vlaku (naštěstí do závěje), když se mu zdálo, že se vlak srazí, jak potom kamaráda plísnil, že mu neuhlídal věci (housle a kufr), které zůstaly ve vlaku a jak ten mu pohotově opáčil: "Tož šak vlak sa mňél sraziť a tys ně ani nic neřekl, tož co ně to vyčítáš?!" Ale vedly se i řeči vážné: o písňových sběrech, o vztahu k lidové písni, k jejím nositelům apod. Místní soubor Kašava pak jubilantovi v závěrečném "štandrle" připil tím nejznámějším vizovickým mokem, a to i přesto, že v tištěném programu přísně stálo: "Po celý večer platí zákaz konzumace lihovin!" (Ale šak symbolicky sa može...) v lukovském programu jsou vedle všech hlavních jubilantových životopisných údajů vyjmenovány televizní pořady, jež vznikly pod jeho dramaturgií od r. 1982 a je zde připojen i úplný soupis gramofonových desek, které připravil od[/] r. 1964 do r. 1985. v našem časopise chceme navíc vyzvednout Juráškovu těsnou a plodnou spolupráci s Ústavem lidového umění ve Strážnici. Je členem programové rady Mezinárodního folkloristické­ ho festivalu a patři k úspěšným autorům i režisérům celé řady zdejších pořadů. Je dobře, že tato spolupráce trvá nadále. Dušan Holý

Jubilejní pozdrav Igoru Krištekovi [obsah]

V letošním roce se dožívá padesáti let přední slovenský etnograf a muzeolog PhDr. Igor Krištek, CSc., ředitel Etnografického ústavu Slovenského národného múzea v Martině. Narodil se 27. dubna 1936 v Bartošově Lehôtce (o. Žiar n. Hronom), roku 1955 maturoval na střední škole v Banské Bystrici a o čtyři roky později úspěšně ukončil studium národopi­ su na filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Od té doby - s výjimkou prezenční služby - pracuje v martinském muzeu, o jehož současný rozvoj má mimořádné zásluhy. Jako mu

37

zeolog a etnograf se v teoretické i praktické rovině zabýval problémy osvětové muzejní práce (in: Národopisná práca v múzeách na Slovensku, Martin 1966, s. 81-89), otázkami postavení a poslání národopisu v muzeu (Slovenský národopis 26, 1978, s. 383-370) a hodnocením nových muzejních expozic (Ľud 60, 1976, s. 61-70; Zborník SNM 71 - Etnografia 18, 1977, s. 207-223; Sprievodca po expozíciách Slovenského národného múzea v Martine, Martin 1981, 26 stran - jako spoluautor). Současně je autorem nebo spoluautorem několika významných projektů. Vypracoval ideový záměr a podílel se na libretu a scénáři národopisných expozic Človek a pôda, Človek a materiál a Človek a odev, dále napsal libreto a scénář Galérie ľudového výtvarného umenia, literární scénář Slovenské národné múzeum v Martine pro film ČST Bez koreňov strom nerastie, libreto a scénář výstavy Ľudové umenie na moravsko-slovenskom pomedzí (Kluž 1968 - ve spolupráci s J. Peškem), libreto a scénář výstavy z klenotnice slovenského ľudového umenia (Bratislava 1968 - s I. Pišutovou) a spolupracoval na dalších muzejních expozicích a textových podkladech pro film ČST (např. na libretu a scénáři stálé expozice v Múzeu vývoja spoločenského vedomia - SNM Bratislava).
      Roku 1975, kdy se stal po doc. dr. Š. Mruškovičovi ředitelem ústavu, dostal do vínku nejen celou[/]

horu organizačních povinností, ale také náročné muzejní úkoly včetně konzolidace vědeckovýzkumné činností a její podřízení potřebám ústavu a rozestavěné Múzeum slovenskej dediny. Avšak Igor Krištek díky svým schopnostem, píli a houževnatosti dobře zvládl tyto nové úkoly a ústavu vtiskl jednotnou koncepci. Zvláštní pozornost věnoval od prvopočátku výstavbě celoslovenského skanzenu. Zkušenosti s výstavbou muzeí v přírodě získal nejen doma, ale i na studijních pobytech v zahraničí, jmenovitě v Polsku, Maďarsku a Rumunsku.[/] Jako zodpovědný řešitel úlohy státního plánu VIII - 4 - 8/1d (Národopisná múzea v prírode - výskumná a teoretická príprava, podklady pre realizáciu) spolu s M. Benžou připravil Projekt vedecko-výskumnej úlohy Múzeum slovenskej dediny - tvorba národopisnej expozície v prírode, pro řídící orgány vypracoval podklady k uskutečňování kulturní politiky při budování muzeí v přírodě a ochraně památek lidového stavitelství v SSR a s J. Langrem a J. Součkem napsal z hlediska metodiky a teorie muzeí v přírodě dosud naši nejlepší publikaci Národopisná muzea v přírodě, teoretická a metodická východiska k realizaci (Rožnov p. R. 1981). k tomu pak přistupují další studie a články, týkající se speciálně Múzea slovenskej dediny, respektive budování skanzenů na Slovensku (Zborník SNM 68 Etnografia 15, 1974, s. 300-305; Zborník SNM 73 - Etnografia 20, 1979, s. 17-20; Materiały Muzeum Budownictwa Ludowego w Sanoku, 1979 (č. 25), s. 25-28; in: Místo a poslání muzeí v přírodě v socialistícké kultuře, Ostrava 1979, s. 47-59 ad.).
      Vědecký zájem a společenská potřeba vedly I. Krišteka v oblasti včdeckovýzkumné činnosti také k postupnému zpracování vesnického kovářství na Slovensku. v sedmi základních pracích se podrobně zabýval touto tematikou,1) přednášel o ní na vědeckých konferencích a odborně spolupracoval

38

na filmu Kováčstvo, natočeném ČST Bratislava v rámci cyklu Slovenské ľudové umenie.
      Jubilant svými pracemi zasáhl také do jiné národopisné tematiky, kupř. do oblastí agrární etnografie (Zelinárstvo na Záhorí, Zborník SNM 56 - Etnografia 3, 1962, s. 7-32) a zasloužil se o aplikaci badatelských výsledků v praxi v oblastí lidové architektury, muzejnictví a při uplatňování textilních tradic v inovačním výrobním procesu bavlnářského průmyslu. k náplni Krištekova národopisného programu patří i členství v různých odborných komisích, redakčních a vědeckých radách časopisů a muzeí. v neposlední řadě oceňujeme i jeho intenzívní spolupráci s českými národopisnými institucemi, zvláště s Ústavem lidového umění ve Strážnici, Valašským muzeem v přírodě v Rožnově p. R. a Národopisným muzeem v Praze.
      Jménem celé československé národopisné obce přejeme Igoru Krištekovi do dalších let pevné zdraví a další úspěchy v práci pro slovenský národopis. Josef Vařeka
1.
      Varínske previeracie pluhy. (Prí­ spevok k štúdiu kováčskej výroby previeracích pluhov.) Zborník SNM 62 - Etnografia 9, 1968, s. 199-216; Zrubové kováčske vyhne na Orave. (Príspe­ vok k štúdiu kováčskych výrob­ ných stavieb.) Zborník SNM 63 - Etnografia 10, 1969, s. 87[/]108; Dedinské kováčstvo na Orave a v Turci od polovice 19. storočia do súčasnosti. (Príspe­ vok k poznaniu miesta a funkcie kováčstva v tradičnej ľudo­ vej kultúre na Slovensku.) Martin 1971, 180 stran rkp. + obr. příl.; Diferenciácia a organizačně základy kováčstva. (So zreteľom na územie severozápadného Slovenska.) Zborník SNM 66 - Etnografia 13, 1972, s. 31-44; Produkcia dedinských kováčov na Orave a v Turci v období druhej polovice 19. storočia a v 20. storočí. Zborník SNM 71 - Etnografia 18, 1977, s. 28-62; Techniky kováčskej práce na Orave a v Turci od polovice 19. storočia do súčasnosti. Zborník SNM 74 - Etnografia 21, 1980, s. 142-172; Poznatky o kováčstve v Turci a na Orave v druhej polovici 19. a prvej polovici 20. storočia. Zborník SNM 74 - Etnografia 21, 1980, s. 173-183.

Pozdrav Mykolovi Mušinkovi [obsah]

Jeden z předních etnografů a folkloristů československých Ukra­ jinců, PhDr. Mykola Mušinka, CSc., se dožívá 20. února t. r. padesáti let. Narodil se v ukrajinské vesnici Kuriv (Kurov) severně od Bardějova v rolnické rodině. Po maturitě studoval od roku[/] 1954 na Institutu ruského jazyka a literatury v Praze. Pod vlivem významného ukrajinského vědce, docenta pražské university Ivana Paňkevyče se začal zajímat o folk­ lór Ukrajinců východního Slovenska, kterému věnoval už svou dip­ lomní práci.
      Od r. 1960 pracoval jako asistent na prešovské filosofické fakultě University P. J. Šafaříka. Další jeho vědecký růst umožnila vědecká aspirantura, uskutečněná na FF UK v Praze pod vedením prof. K. Dvořáka a doprovázená tříletou vědeckou stáží v SSSR. Výsledkem se stala kandidátská práce o jednom z nejvýznamnějších ukrajinských folkloristů Volodymyru Hnaťukovi (1871-1926) a o jeho zpracování folklóru Ukrajinců Zakarpatska a Prešovska. Po ukončení aspirantury se Mušinka stal tajemníkem Výzkumného kabinetu ukrajinistiky při katedře ukrajinského jazyka a literatury prešovské FF, kde pracoval do r. 1972.
      Toto období Mušinkovy odborné činnosti bylo spojeno zvláště se zkoumáním různých složek současného folklóru Ukrajinců východního Slovenska (Duklja 1957, Nové obzory 1962) a dějin jeho výzkumu a zpracování před r. 1914 (Naukovyj zbirnyk Muzeju ukrajins'koji kul'tury 1, 1965). Následovaly dvě cenné knižní publikace. Komentovaná antologie ukrajinského folklóru východního Slovenska "Z hly­ byny vikiv" (Prešov 1967) přináší ukázky všech žánrů místní lidové

39

slovesnosti. Neméně důležitý je sborník písňových a jiných folklórních textů lidové zpěvačky Anci Jaburové, nazvaný "Sribna rosa" (Prešov 1970).
      Nelze opomenout Mušinkovu redaktorskou činnost, jejímž výsledkem byly první svazky už citovaného sborníku svidnického Muzea ukrajinské kultury. Velmi rychle se zde podařilo vytvořit společenskovědní periodikum o vysoké odborné úrovni, na němž se autorsky podíleli i významní čeští a zahraniční odborníci.
      Především prostřednictvím jmenovaného sborníku upozorňoval Mušnka na zapomínanou činnost těch českých vědeckých pracovníků, kteří vykonali záslužnou práci pro poznání dějin a lidové kultury Zakarpatska, popř. Ukrajiny vůbec. Jedná se o Františka Tichého, Františka Hlaváčka a Floriána Zapletala.
      Ještě větší význam má série Mušinkových článků, věnovaných dějinám česko- (slovensko-) ukrajinských folkloristických a etnografických vztahů a zpřístupňujících cenný pramenný materiál (Český lid 1968; Slavistika - národopis, Bratislava 1970; Slovanský přehled 1971; Národopisný věstník československý 7, 1972 aj.). Hlavní osobou zde zůstává V. Hnaťuk ukrajinský vědec, který nepřestává Mušinku zajímat. Studium jeho života a díla se snaží postupně dovést k syntéze.
      Do obrazu Mušinkových odborných zájmů je třeba začlenit ješ[/]tě programový článek o národopisném výzkumu východoslovenských Ukrajinců (Slovenský národopis 1969) a komentáře ke každoročnímu Svátku ukrajinské písně a tance ve Svidníku (Národopisné aktuality 1970 a 1971).
      I po roce 1972, kdy Mušinka ukončil své působení na FF UPJŠ, zůstal nadále v kontaktu s rozvojem disciplíny a pokračuje ve vědecké práci. v centru Mušinkova zájmu zůstává lidová slovesnost Ukrajinců východního Slovenska (Slovenský národopis 1981 a 1984), přibývají však na základě odborné práce v terénu i nové náměty (srv.[/] sborník Výroční obyčeje. Současný stav a proměny, Brno, 1982). Za sebrané a k archivování předané sbírky etnografického materiálu byl Mušinka několikrát odměněn Slovenskou národopisnou společností SAV. Že jeho činnost v oboru naprosto nezůstává jen vějí teorie, dokazuje i úspěšné odborné vedení folklórního souboru v rodné vesnici (srv. Národopisné aktuality 1981, str. 92).
      Do dalších let přejeme jubilantovi co nejpříznivější podmínky pro další odbornou práci a mnoho elánu. Na vse dobre, Mykolo. Bohdan Zilynskyj[/]

NEKROLOG

In memoriam ing. Vladimíra Boučka [obsah]

Dne 21. 7. 1985 zemřel v Uherském Hradišti ve věku 84 let (nar. 19. 1. 1901) ing. arch. Vladimír Bouček, nositel vyznamenání Za vynikající práci a vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, dlouholetý vedoucí vzorových dílen Ústředí lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti a do odchodu z aktivní činností vedoucí úseku "výzkumvývoj-výroba" v pražském ústředí téhož podniku. jeho dílo přispělo v poválečných letech významnou měrou k rozvoji českého národo[/]pisu v oblasti studia lidové hmotné kultury - zejména lidové výroby.
      Bouček nebyl školený etnograf. Jeho široký kulturní rozhled, jeho důsledné chápání jednoty kulturních jevů v jejich vzájemné souvislosti a podmíněnosti jak v národním, tak v evropském kontextu ho však při soustavném úsilí o řešení problémů moderního životního slohu k vážnému zájmu o lidovou kulturu brzy přivedly. Osobité aspekty tohoto zájmu se u Boučka začaly formovat již při studiu ar

40

chitektury na brněnské technice u profesorů E. Králíka, A. Liepschera a J. Krohy, jimiž byl spolu s ostatními posluchači veden nejen k důkladnému zvládnutí vlastního studijního oboru, ale i k aktivnímu zájmu o vše, co v moderním kulturním vývoji doma i ve světě se studovaným oborem jakkoli souviselo.
      Plnění praktických úkolů po skončení studia - nejprve ve funkci projektanta v Městském stavebním úřadě v Brně u arch. B. Fuchse, později při samostatné práci vedoucího Městského stavebního úřadu v Hodoníně - přivedlo Boučka k dodržování zásady, podle níž se v teoretických úvahách vždy snažil vycházet z maximálního množství důkladně ověřených a střízlivě hodnocených faktů. Věcný přístup k tvorbě a její výraznou orientaci na řešení praktických otázek humanizace životního prostředí moderní společností uplatňoval Bouček i ve své pedagogické činnosti v době, kdy působil jako učitel ornamentiky a vedoucí školních dílen ve Zlíně, později jako profesor zlínské Umělecko-průmyslové školy.
      Přesvědčení o mimořádném kulturním významu citlivého včleňování prvků tradiční lidové kultury do soudobé hmotné kultury přivedlo Boučka k tomu, že se začal intenzívně věnovat výzkumu a dokumentaci jednotlivých odvětví lidové výroby a že výsledky tohoto úsilí využíval při formování koncepce činnosti unikátní kulturní instituce, jakou bezesporu stále je[/] Ústředí lidové umělecké výroby. V uvedeném duchu přijímal i dával podněty na svých zahraničních cestách - zejména ve Vietnamu a v Africe.
      Z publikovaních studií a článků je zřetelný Boučkův důraz na prá­ ci v terénu, na důkladné poznání všech aspektů jednotlivých disciplin lidové výroby, na zjišťování a formulaci zákonů vazeb charakteru technologických procesů na charakter a vlastnosti zpracovávaného materiálu, na souvislost formování tvarů výrobků s jejich užitnou funkcí i s vlastnostmi použité suroviny atd. I když byl Boučkův způsob vyjadřování při výkladu těchto problémů někdy komplikovaný, jeho teoretické úvahy i praktické závěry v oblasti moderní aktualizační práce s lidovou uměleckou výrobou byly vždy logické a přesvědčivé. Známý je i Boučkův odpor k romantizujicím a mytologizujícím konstrukcím lehkovážně či naivně uplatňovaným při výkladu nebo při hledání aktualizačních aplikací zkoumaných jevů lidové kultury. Nelítostná ironie a sarkas[/]mus, s nimiž je potíral, jsou jeho blízkým spolupracovníkům dostatečně známy. Naproti tomu Bouček upřímně obdivoval činorodost, zruč­ nost a řemeslnický fortel svých informátorů, ctil jejich odborné vědomostí i životní moudrost. Díky jeho systematičnosti a důkladnosti, které uplatňoval při budování rozsáhlého dokumentačního fondu ÚLUV, nám dodnes slouží řada krásných tradičních rukodělných výrobků z produkce ÚLUV, jež bychom jinak mohli vídat už jen v muzejních sbírkách.
      Osud dopřál ing. Vladimíru Boučkovi dlouhá léta života. Zesnulý je dokázal vrchovatou měrou naplnit činorodou prací završenou dílem, jehož význam je zřejmý nejen v oblasti studia lidové výroby a uměleckých řemesel, ale i v oblasti studia problémů celé současné hmotné kultury. Lze doufat, že se dílo ing. Vladimíra Boučka - vynikajícího odborníka a dobrého člověka - brzy dočká důkladného monografického zpracování. Karel Pavlištík

41

KNIHY

Populární knížka o pověrečných pověstech

Dorota Simonides: Šląski horror. O diabłach, skarbnikach, utopcach a innich strachach. [obsah]

Śląski institut naukowy, Katowice 1984, 143 s.
      Pověrečné povídky, tzv. demonologické pověsti, se v našem současném bádání dostaly až na sám okraj zájmu, třebaže u starší generace vypravěčů patří dodnes k nejrozšířenějším druhům. Tyto povídky uchovávaly v lidu některé praktické a etické normy chování, mají velký význam pro poznání obsahu starých lidových názorů a nalézáme v nich důležité kritérium při posuzování etnických i národních diferencí mezi různými národopisnými oblastmi, neboť jsou z jednotlivých druhů folklórních vyprávění snad nejvíc svázány s celou lidovou kulturou. Navíc je třeba si uvědomit, že staré pověry a demonologické látky vymizely z podání jen zčásti a někdy pouze zdánlivě a že místo nich vznikají a šíří se v dnešní době nové jevy, předsudky a vyprávění a ty nahrazují jevy starší.
      D. Simonidesová, známá folkloristka z Opole, napsala populární přehled slezských pověrečných po[/]vídek. Ve dvou úvodních kapitolách mluví o stavu bádání nad touto problematikou v polském Slezsku, sleduje pověrečné povídky v systému celé lidové prózy a probírá různé formy, v jakých se tyto pověsti ve vyprávění a v zápisech vyskytují. (Rozeznává 1. syntetickou formu, tj. vyprávění s plnou fabulí o daném jevu, 2. vyprávění v první osobě, tedy podané jako vlastní zážitek, 3. vyprávění převzaté od druhých vypravěčů.)
      Mezi demonologickými pověstmi Simonidesová rozlišuje čtyři okruhy: 1. zlo, ďábel, čert, 2. smrt a její personifikace (znamení smrti a života, pověsti o mrtvých, upír), 3. nadpřirozené bytosti a úkazy (vodník, skarbnik, tj. slezský důlní skřítek čili permoník, bílá paní, fajermoni a světýlka, skřítci a jiná strašidla) a posléze 4. lidé s nadpřirozenými schopnostmi a vlastnostmi (čarodějnice, můry, tj. po slezsku "zmory"). To znamená, že rozsah a galérie postav pověrečných povídek z polského Slezska není příliš veliká, že se vyprávění redukovalo pouze na několik námětů, ale zato se tyto pověsti vyprávěly intenzívně, vydatně.
      V poslední kapitole autorka probírá ještě parodie pověrečných pověstí, tedy jejich obsahové repliky a využití v žertovných povídkách.[/] Škoda, že Simonidesová nesrovnala slezské demonologické pověsti s pověstmi z jiných polských území, s pověstmi českými a německými, že je tedy nezasadila do širšího etnického a kulturního rámce.
      Kniha je napsaná čtivě, jasně, přístupně. Věcné výklady jsou proloženy mnoha a mnoha ukázkami ze starších i nových sběrů. Myslím, že takto by se mělo psát o lidové kultuře a o folklóru. Pak by se naše knížky a časopisy četly, nemuseli bychom si stěžovat na nezájem, pak by měly náklady jako tato knížka - třicet tisíc výtisků. Oldřich Sirovátka

Karel Jaromír Erben: Prostonárodní české písně a říkadla. s nápěvy vřaděnými do textu. [obsah]

1. svazek. Panton, Praha 1984, 284 str.
      V nakladatelství Panton vyšlo v minulém roce šesté vydání písňové sbírky K. J. Erbena, kterou připravil do tisku Z. Mišurec. Je třeba ocenit, že se vydavatelství ujalo tohoto ne zrovna snadného úkolu. Nejde o kritické vydání, ale spíše o populární edici. Podtitul naznačuje, že vydavatel upustil od obvyklého způsobu vydávání Erbenovy sbírky a připojil nápěvy přímo k textům. Na rozdíl od sbírky z roku 1864, která se stala základem nového vydání, provedl Z. Mišurrec v edici některé změny. Vedle drobných úprav směřujících ke sjednocení zkratek, se rozdíly mezi oběma sbírkami týkají zejména rytmické stavby nápěvů, které bylo

42

nutno přizpůsobit tak, aby se shodovaly s rozměry textů. k písním připojil vydavatel metronomické údaje podle současného podání písní, v jakém žijí v souborech. Nově je do sbírky zařazen regionální rejstřík písní zařazených do prvního svazku a v obsahu doplnil editor soupis jednotlivých písní a říkadel.
      Nové vydání má sloužit zejména "hudebně-pěvecké a ostatní kulturní praxi". Z. Mišurec měl dobrou snahu podstatně zjednodušit práci se sbírkou. Spojení textů s nápěvy je však dosti závažným zásahem do koncepce sbírky. v úvodu poznamenává autor, že Erbena vedly k oddělení obou složek především důvody typografické a finanční. v předmluvě z roku 1861 k vydání nápěvů však zdůvodňuje odtržení textů a nápěvů sám Erben takto: "Že pak jsem nápěvův nepoložil hned při textu písní samých, nébrž je spůsobem přílohy, a však v témže formátě jako písně, zvláště vydal, stalo se mimo jiné podstatné příčiny dílem pro lepší úpravu typografickou jak nápěvů tak i textu, dílem pak i pro větší pohodlí zpívajících, zvláště v případech, jichž u nás nemálo jest, kde totiž k jednomu nápěvu několik písní se hlásí." Výběr nápěvů pro svou sbírku provedl Erben na základě srovnání; autorovým sítem prošel ten nápěvný variant, který považoval za lepší a původnější. Nápěv v jeho pojetí není částí jedinečného spojení slovesné a hudební složky, jde spíše o typizovaný tvar.[/]
      V Erbenově přístupu se odráží jak stav poznání lidové písně, tak tehdejší ediční praxe. Domnívám se, že i nové vydání mělo toto pojetí respektovat a spíše by bylo potřebnérozšířit a doplnit původní materiál komentáři a podrobnějšími srovnávacími poznámkami.
      Grafická úprava nového vydání naznačuje, že se rozsah značně rozroste, protože jeden nápěv se objeví několikrát (zde by bylo možno použít odkazů) a dále tím, že se upustilo od sázení textu ve dvou sloupcích. Až marnotratně se zachází s místem, kterého by bylo možno využít, aniž by utrpěla úprava textu.
      I nad tímto problémem je třeba se zamýšlet, zvláště nyní, kdy se rýsuje možnost reedice Bartošových sbírek. Požadavek kritického vydání klasických sbírek vystupuje naléhavě už po řadu let. Nedostupnost Bartošových sbírek pociťují nejen zájemci z řad souborů, ale i odborníci. Při stejném způsobu vydání, o němž právě nakladatelství Panton uvažuje, by však tato edice, doplněná komentáři, dosud nepublikovaným materiálem s uvedením zásahů, které editor v zápisech provedl, zaplnila při stejném rozsahu jednotlivých dílů dvanáct i více svazků. Každý sám může odhadnout, jak dlouho bychom čekali na celou sbírku. Přitom lze přistoupit k výběru z tohoto klasického fondu, stejně jako by nemělo smyslu jiné než kritické vydání. Pouze kompletní materiál kriticky zhodnocený podává svědectví o sta[/]vu písňové kultury v určité době a o koncepci jedné sběratelské a badatelské generace. v takové podobě by se měl znovu objevit před veřejností, aby sloužil odborníkům i ostatním zájemcům. Marta Toncrová

Folklór Slovákov z rumunského Banátu. [obsah]

Zozbieral, pre vydanie pri;pravil a úvod napísal Pavel Rozkoš. Bukurešť 183, 266 s.
      V pomerne dobre rozvinutom národopisnom štúdiu zahraničných Slovákov sa vo výsledkoch objavuje málo čo aj drobnejších prác z prost.redia našich krajanov žijúcich v Rumunsku. Je preto veľmi potešiteľné, že v roku 183 vyšla v Bukurešti samostatná a rozsiahla publikácia o folklóre Slovákov z rumunského Banátu.
      Autor knihy, dr. Pavel Rozkoš, je tamojší rodák, pracovník bukureštskej univerzity. Kniha vznikla v súvise s prípravou jeho doktorskej dizertácie z oblasti dialektológie. Na podnet aj ů nás známeho slovakistu prof. PhDr. P. Olteanu zbieral P. Rozkoš pri svojich dialektologických terénnych výskumoch aj folklórny materiál, ktorého rozsah a hodnota prerástla do uceľeného obrazu o veľkej časti duchovnej kultúry Slovákov z rumunského Banátu, pričom pod tento termín zahrňuje aj obyvateľstvo na sever od rieky Mureš. Podstatnú časť takto získaného materiálu

43

publikoval P. Rozkoš v tejto publikácii. Zaradil do nej okrem piesní a ľudovej prózy aj príslovia a porekadlá, pranostiky a opisy niektorých ľudových zvykov. Lokálne sa publikovaný materiál viaže na slovenské osady Nadlak, Mokrá, Cipár, Semlek v Aradskej župe a Butín, Morava, Vuková, Brestovec a Teč v Timišskej župe.
      V úvode a v krátkých vstupoch k jednotlivým častiam vybraných textov (ľudové piesne, ľudová próza, príslovia a porekadlá, pranostiky, obyčaje) autor okrem snahy charakterizovať materiál, naznačuje aj niektoré odborné problémy súvisiace s jeho národopisným štúdiom. Je to napríklad otázka archaickosti početných textov, jazyka, štýlu, porovnanie so slovenským materiálom (z jazykovedného hľadis­ ka ide tu podľa P. Rozkoša o stredoslovenské nárečie južného typu), vplyvy okolia (najmä rumunské a maďarské). Upozorňuje tiež na podmienky šírenia a existencie folklóru v tomto prostredí, spočívajúce na tradičných kontaktoch ľudí a z toho vyplývajúcich aktívnych priležitostí pre jeho šírenie. Celkový pohľad na. piesňový repertoár (výber prináša vyše sto textov piesní - najmä ľúbostných, žartovných, regrútskych a vojenských a balád - bez záznamu nápevov) napríklad ukazuje, že je v ňom uchovaných a aktívne vystupuje veľa slovenských zľudovelých pies­ ní.
      Pri ľudovej próze P. Rozkoš zdô­ razňuje existenciu početných roz[/]právačských príležitostí, ktoré dávajú priestor aj pre ústnu realizáciu rozprávkových žánrov ešte v súčasnosti. Poukazuje pritom na význam škôlky v tých:o konkrétnych podmienkach, kde sa rozprávky a povesti čítajú i rozprávajú.
      Príslovia a porekadlá sú v prostredí Slovákov z rumunského Banátu bežne dodnes rozšírené, pričom podľa zberateľa ich prevažná väčšina sa zhoduje s fondom prísloví známym a jestvujúcim na Slovensku. Len v malej časti takéto zhody nenachádza, čo vysvetľuje ako dôsledok pôsobenia okolitého, najmä rumunského prostredia. Cenné materiály sú obsiahnuté aj v časti o obyčajoch. Aj tu je treba si všimnúť upozornenie na význam kontaktovosti Slovákov vo vnútri uvedených lokalít i medzi nimi, čo má veľký význam pre uchovávanie konkrétnych sledovaných javov. v tomto zmysle P. Rozkoš okrem iného vyzdvihuje a opisuje zabíjačku ako pravidelne sa opakujúcu situáciu a príležitosť pre uplatnenie rôznych foriem ľudového umenia.
      Knižka o folklóre Slovákov z rumunského Banátu zachytáva piesňový, rozprávkový a sčasti i zvykoslovný repertoár z posledných desaťročí. Je teda takrečeno jeho súčasným obrazom. Dáva tak nazrieť do duchovného života slovenského ľudu v tomto prostredí v súčasných podmienkach. Tento význam publikácie je trvalý, má historický dosah, pričom jej podnety pre národopisný výskum sú početné a nepochybné. Ján Michálek[/]

Anna Halčak: Balady. [obsah]

Slovenské pedagogické nakladateľstvo v Bratislave, odbor ukrajinskej literatúry v Prešove, 1984. Nákalad 400, 104 strán
      Anna Halčáková nie je profesionálnou spisovateľkou, i keď vydala už štyri knižné publikácie v ukrajinčine, a s jej básňami, poviedkami a publicistickými príspevka­ mi sa často stretávame aj v slovenskej periodickej tlači. Umelecká kritika ju zaraďuje medzi tzv. "ľudových básnikov".
      Posledná jej zbierka Balady je pozoruhodná tým, že je celá písaná v lemkovskom nárečí okolia Medzilaboriec na východnom Slovensku a obsahuje 24 veršovaných skladieb baladického charakteru. Základné sujety balád A. Halčakovej sú nasledujúce: rozzúrená krava usmrtí nevestu v deň jej svadby; otec zabije mládenca, ktorý znásilnil jeho dcéru; snúbenci, ktorým rodičia bránia sa pobrať, volia dobrovoľnú smrť; matka, ktorej doviezli z vojny mrtvého syna, sa zo žiaľu hodí pod vlak; neposlušný syn najde v cudzine smrť; manželka čajom z otrávenej byliny usmrtí manžela - pijana a vzápätí sa aj sama otrávi; mládenec hodí do priepasti (v inej balade zadusí, v ďalšej - zareže) svoju tehotnú milenku; malé dieťa sa nešťastnou náhodou utopí v Laborci; zamilovaný mládenec kvôli nedorozumeniu s milou hodí sa pod vlak; syn-pijan zabije pre peniaze matku; fašisti oslepia ženu, pomáhajúcu

44

partizánom; matka nepoznáva dokaličeného syna-partizána.
      Ako vidíme, nie sú to sujety ľudových balád, avšak ľudovej poézii sú veľmi blízke. Ich poetická štruktúra je takmer totožná s poetikou ľudovej piesne. Po obsahovej stránke balady A. Halčakovej nadväzujú na zakarpatskú literatúru národného obrodenia, avšak majú niektoré spoločné prvky aj s kramárskymi piesňami a západoukrajinskými "piesňami-kronikami". Adresované sú súčasnému čitateľovi a takmer všetky sú situované do autorkinho rodiska - Medzilaboriec a jeho okolia.
      Niektoré sujety sa opierajú o skutočné udalosti, väčšina z nich je vymyslená. Medzi čitateľmi, predovšetkým staršími, sa tešia značnej obľúbe.
      Kniha je zaujímavým pokusom nadväznosti na ľudové tradície a ako taká zaiste stretne sa so záujmom aj u folkloristov. Mikuláš Mušinka

Jaroslav Vaculík: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v letech 1945-1948. [obsah]

Vydala Univerzita J. E. Purkyně. Brno 1984, 223 s.
      Otázka osídľovania pohraničia českých krajín po druhej svetovej vojne, ktorá vystúpila do popredia bádateľského záujmu historikov od polovice sedemdesiatych rokov, po podnetných štúdiách i knižnej publikácii o poľnohospodárskom osídľovaní z pera L. Slezáka (Země[/]dělské osídlování pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno 1978], sa najnovšie prezentuje spracovaním histórie českej minority na Volyni a procese jej :reemigrácie naspäť do vlasti. J. Vaculík pristupuje k danej téme z hľadiska komplexného kritického hodnotenia doterajšej literatúry a rozsiahlej analýzy archívnych prameňov. z dôsledne marxistických pozícií ukazuje na miesto reemigrácie volyňských Čechov v československo-sovietskych vzťahoch v rokoch 1945-1948 a na prínos reemigrantov tak vo sfére hospodárskej, ako aj význam v spoločensko-politickej oblasti.
      Recenzovaná práca J. Vaculíka pozostáva z dvoch celkov. v prvom (1. kap., s. 13-50) podáva náčrt temer osemdesaťročnej histórie českej minority na Volyni (1869-1945), t. j. jej postavenie v carskom Rusku a potom v medzivojnovom období v sovietskej i poľskej časti Volyne. Ťažisko práce spočíva však v druhej časti knihy (kap. 2-4, s. 51-124), kde najprv sleduje usídľovanie sa demobilizovaných volyňských vojakov a hlavne prípravu i realizáciu organizovanej reemigračnej akcie. Postihuje zložitosť reemigračného postupu volyňských Čechov, a to z hľadiska národohospodárskych potrieb povojnového Československa i v súvislostiach vtedajších politických zápasov v procese národnej a demokratickej revolúcie. Keďže upriamuje pozornosť na obdobie rokov 1945-1948, v záverečnej kapitole[/] už iba stručne naznačuje počiatky zžívania sa volyňských Čechov s vlastným národom. Diskutabilne sa tu, pravda, možno postaviť k vyslovenej otázke asimilácie (s. 125 an.) volyňských Čechov, pretože naspäť do vlasti optovala tretia-štvrtá generácia pôvodnej emigrácie a problém tu spočíva v prvom rade v subjektívnych i objektívnych okolnostiach integrovania sa skupiny v nových sociálno-ekonomických i kultúrnych pomeroch povojnového vývoja, a nie v asimilácii (veď z hľadiska národného povedomia, jazyka či vôbec korpusu kultúrnej tradície prichádzali ako Česi).
      Práca J. Vaculíka o reemigrácii volyňských Čechov je cenným príspevkom k problematike novodobých dejín povojnového osídľovania pohraničia českých krajín. Historik i etnograf ocení v práci zvlášť rozbory doteraz nespracovaných archívnych fondov, konkrétne pokiaľ ide o početnosť a rozmiestnenie demobilizovaných volyňských vojakov, neskôr rozčlenenie ich kompletných rodín podľa záujmových skupín v jednotlivých okresoch v Čechách i na Morave, prehľady o privezenom živom i mŕtvom inventári atď. Na základe systematických výskumov od okresných archívov až po archívy centrálnych orgánov autor prináša takto celý rad nových pohľadov a spresňuje doterajšie poznatky o volyňských Čechoch v našich krajinách. Súčasťou práce je tiež rozsiahly zoznam prameňov a literatúry k predmetu báda

45

nia, texty vládnych uznesení a malá fotografická príloha. Andrej Sulitka

Jan Janák: Hradišťský kraj v období průmyslové revoluce na Moravě. [obsah]

Slovácké muzeum, Kultura a tradice, sv. 17. Uherské Hradiště 1984, 184 str., 3 mapové přílohy
      Průmyslová revoluce nebyla donedávna v národopise příliš frekventovaným pojmem. Teprve novější etnografické bádání objevilo, jak důležité je toto období od konce 18. století do sedmdesátých let 19. století pro pochopení proměn vývoje kultury a způsobu života společnosti, zejména rolnické pospolitosti. Výrazně to dokládá i nová práce historika tohoto období na Moravě Jana Janáka o charakteristických rysech procesu průmyslové revoluce v zaostalém zemědělském regionu jihovýchodní Moravy. Autor vychází z metodických podnětů akademika J. Purše a na základě pozoruhodně obsáhlé heuristické práce podává podrobný rozbor vývoje všech výrobních odvětví v jednotlivých okresech tehdejšího Hradišťského kraje.
      Vymezuje nejdříve vývoj územního rozsahu kraje do roku 1861, kdy bylo zrušeno krajské zřízení a vytvořeno nové administrativní členění jihovýchodní Moravy, v dalších kapitolách pak přináší mnoho závažných poznatků o stavu řemeslné a manufakturní výroby v tomto kraji do počátku 19. sto[/]letí. Na základě soupisů výroby, které byly od roku 1767 zpracovány pro potřeby merkantilistické politiky státu, podává výrobní charakteristiky jihovýchodní Moravy, závažné i pro etnografický výzkum této oblasti. Zajímavý je i přehled výrobků dodaných z této oblasti pro Kabinet rakouských továrních produktů ve Vídni z roku 1808, mezi nimiž vynikal početný soubor výrobků sklářských.
      Hlavní kapitolu knihy tvoří přehled vývoje jednotlivých výrobních odvětví v tehdejším Hradišťském kraji do konce sedmdesátých let 19. století: soukenictví a vlnařství, plátenictví, sklářství, dřevařství, košíkářství, cukrovarnictví a další výroby, spjaté bezprostředně se zemědělstvím a těžbou nerostů. Výmluvné je zjištění, že na jihovýchodní Moravě připadala v polovině 19. století jedna živnost na 50 obyvatel, zatímco na ostatní Moravě to bylo v průměru 25 obyvatel. Práce obsahuje kromě jiného také řadu dosud nepublikovaných údajů, jako například o továrně na sukno v Petrově u Strážnice.
      Etnograf není metodicky dostatečně vyzbrojen pro hodnocení teoretického přínosu práce pro historiografická bádání; na Janákově knize jej zaujme především bohatost materiálu, umožňující prohloubit národopisné poznatky získané z autentických svědectví v terénu. Josef Jančář[/]

Lánové rejstříky Hradišťského kraje z let 1669-1671. [obsah]

k vydání připravil František Matějek. Vydalo Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. Uh. Hradiště 1984
      Přední moravský historik a zkušený badatel období konce feudalismu a počátků kapitalismu František Matějek zpracoval pro Slovácké muzeum významný dokument starších hospodářských dějin: lánové rejstříky. Autor stručně uvedl nejdříve podmínky vzniku moravského lánového rejstříku, popsal způsob zpracovávání tohoto dokumentu pro vydání a osvětlil způsob práce lánových komisí v letech 1669-1671, i záměrů, které konečnému zpracování rejstříků předcházely.
      Těžiště vydávaných rejstříků hradišťského kraje je v tabulkách lánových rejstříků jednotlivých panství a obcí a především v doprovodných komentářích, které sice Matějek podává v uvážené stručnosti, ale zachycuje velmi potřebné údaje, jež může využít nejenom historik, ale i etnograf. Právě etnograf, studující nejenom hmotnou, ale i sociální kulturu obcí na jihovýchodní Moravě, může tak hlouběji nahlédnout do života tehdejších obcí. Pro národopisce se zde otevírá obraz rušného života vesnice, v níž se majetek různě proměňoval a vyměňoval v souladu s proměnou sociálních struktur, které byly vyvolány jak poválečnými událostmi, tak proměnami

46

panského hospodaření, jež postupně přecházelo z extenzivních feudálních způsobů hospodaření k intenzivnějším formám velkostatkářského hospodaření, provázeného zábory poustek i další půdy k nově se tvořícím dvorům, zřizováním panských podniků, hlubším vykořisťováním vesnice a prohlubováním její sociální diferenciace.
      Lánové rejstříky Hradištského kraje jsou proto významnou publikací, která naplňuje jeden z hlavních cílů ediční činnosti Slováckého muzea: přispívat k podrobnějšímu poznání a pochopení procesů historického vývoje regionu. Je to i zásluhou autora Františka Matějky, který připravil vydání hradišťských lánových rejstříků s příkladnou badatelskou erudicí a přispěl tak k dalšímu bádání o vývoji kultury a způsobu života společnosti na jihovýchodní Moravě. Josef Jančář

U potoka roste kvítí. Sborník dětského slovesného folklóru ze Vsetínska. [obsah]

Sestavila Jana Volfová. Vydal Okresní sbor pro občanské záležitosti Vsetín, 1984, 84 strany
      Sborník dětského slovesného folklóru ze Vsetínska zaujme nejen sličnou grafickou úpravou (Břetislav a Božena Dadákovi) a pěkným polygrafickým provedením, ale i svým obsahem. Vzbudí pozornost i tím, že jej vydal okresní sbor pro občanské záležitosti.[/]
      Sestavovatelka publikace U potoka roste kvítí Jana Volfová vybrala ukolébavky, říkadla při hrách s malými dětmi, cvičení řeči, otloukání píšťalek, rozpočítávadla, posměšky na jména, říkanky a popěvky o řemeslech a povoláních, žertovné říkanky a popěvky, vyprávění, říkanky a popěvky o muzice, tancích a hudebních nástrojích, dětský humor, hádanky, jména zvířat a volání na ně, ptačí řeč, napodobování řeči věcí, halekačky a dětské hry z doposud nepublikovaných rukopisných záznamů, které jsou uloženy v archívu Okresního vlastivědného muzea Vsetín. Pocházejí od učitele a kronikáře Jana Rouse, který za pomoci svých žáků shromažďoval[/] v letech 1911-1912 popisy her a říkanky v Bystřičce a Jablůnce, učitele Zelinky v Johanové (valašské hry z roku 1894), lidového básníka Josefa Kašpara z Valašské Polanky (1871-1947; sbírali halekačky); část materiálu byla čerpána z nevydaného slovníku valašského nářečí od regionálního spisovatele Jana Misárka-Slavičínského (1861-1932).
      Sborník je určen především praco,vníkům sborů pro občanské záležitosti a vedoucím dětských folklórních souborů. Je užitečný také pro národopisce, kteří v něm mohou vidět i pobídnutí k podobné ediční práci a praxi. Václav Frolec[/]

SBORNÍK

Lidový tanec, píseň a hudba v tradici a současné praxi. [obsah]

Sborník příspěvků z 12. etnomuzikologického semináře (Valtice, 17.-19. května 1982). Redigovali a k tisku připravili Dušan Holý a Andrej Sulitka. Krajské kulturní středisko, Brno 1983, 193 strán
      Po 11. ročníkoch poriadaných počnúc rokom 1970 každoročne etnomuzikologickým pracoviskom Umenovedného ústavu SAV v Bratisla[/]ve, 12. etnomuzikologický seminár pripravili moravskí folkloristi. Hlavný usporiadateľ - oddelenie etnografie a folkloristiky na filozofickej fakulte Univerzity J. E. Purkyně v Brne za spolupráce ďalších inštitúcií z Brna, Ostravy a Bratislavy, pozvali na rokovanie do Val­ tíc nielen odborníkov špecializovaných národopisných a muzikologických pracovísk z celej republiky, ale - ako sa to osvedčilo už pri predchádzajúcich seminároch - aj

47

profesionálne zainteresovaných pracovníkov masovokomunikačných médií a kultúrno-osvetových pracovní:kov. Takéto vzájomné stretnutia, poznávanie stanovísk, výmena ná­ zorov, skúseností z praxe totiž významne prospievajú poznaniu a prezentácii polôh folklóru v súčasnom živote.
      To vzácne pochopil a plne si uvedomil i vydavateľ zborníka príspevkov zo seminára - Krajské kulturní středisko v Brne. v podobe malotirážnej tlače ich sprostredkoval záujemcom a predovšetkým svojej klientele: vedúcim činiteľom folklórnej záujmovej činnosti, ktorí v okruhu jeho pôsobnosti, práve tu, na južnej Morave prejavujú obdivuhodný záujem o vzdelanie sa a aktivitu v pestovaní súčasných podôb múzického folklóru. s ich záújmom korešponduje základná obsahová náplň publikácie vymedzená hlavným tématickým okruhom seminára Regionální a lokální výzkum hudebního a tanečního folklóru (19 príspevkov) i vedľajšia, menej petraktovaná téma Rozhlasová a televizní práce s folklórem (3 príspevky) . Referáty zväčša skúsených, ale i začínajúcich odborníkov tu napospol predstavujú pestrú paletu informácií z územne rozdielne vymedzených výskumov na Morave a Slovensku, rôznosť metodologických východísk, ale hlavne konkrétnych prístupov k poznávaniu hudobného a tanečného folklóru v jeho súčasných, behom života stále komplikovanejších[/] reláciách. Náplň zborníka rámcujú poznámky jeho vydavateľa na cestu k súborom a osvetovým zariadeniam, charakterizácia poriadaného seminára od jeho osnovateľa D. Holého a záverečné zprávy O. Elscheka o práci štúdijnej skupiny pre analýzu a systematizáciu ľudovej hudby pri Medzinárodnej rade pre tradičnú hudbu a o medzinárodnom projekte syntetickej práce Ľudové piesne a ľudové hudobné kultúry Karpát a Balkánu vypracovanom na pôde Medzinárodnej komisie pre výskum Karpát a Balkánu jej subkomisiou pre hudobný folklór.
      Vstupný príspevok A. Elschekovej sa zaoberá regionálnymi a lokálnymi etnomuzikologickými výskumami zo širších aspektov: ich cieľmi a formami, rajonizáciou i formami realizácie a publikovania ich výsledkov. Pritom zhŕňa všeobecnejšie skúsenosti, ale vychádza predovšetkým zo situácie na Slovensku. Súdi, že finalizácie, lokálne a regionálne vydania by mali byť nielen materiálové, ale mali by sa stať monografickými štúdiami.
     Z. Jelínková charakterizuje vývinové stupne a materiálie výskumov ľudových tancov na Morave a v Sliezsku od prelomu 18. a 19. storočia. Podrobnejšie si všíma predovšetkým staršie, menej známe etapy (fondy Guberniální sbírky z r. 1819, Sušilove zbery z 20. a 30, rokov 19. storočia, činnosť F. Bartoša z konca 19. a začiatku 20. storočia a obdobie okolo[/] Národopisnej výstavy českoslovanskej s aktivitou L. Janáčka, L. Bakešovej), novodobý, odbornejšie fundovaný výskum a konečne rozmach rozsiahleho moravsko-sliezskeho etnochoreografického bádania v rokoch 1950-1980 iba okrajove. Lokálnymi a regionálnymi tanečnými tradíciami na južnej Morave, hlavne ich súčasnými premenami sa zaoberajú tri príspevky čerstvých absolventov národopisné[né]ho štúdia v Brne, ktorí príslušnú tématiku podrobnejšie spracovali vo svojich diplomových prácach. D. Adamcová sa zamerala na repertoár, príležitosti a nositeľov v meste Strážnici v posledných 80. rokoch, F. Synek na životnosť tanečného folklóru v šiestich tanečne príbuzných obciach južného Kyjovska a J. Matuszková na miesto a kontexty ľudového tanca v regione Podluží. Ich - najmä v ekologických vzťahoch: tanec, prostredie (príležitosť), nositelia podnetné príspevky a interes naznačujú určitú nádej, že by sa mohla vyplniť hroziaca generačná medzera v našej, hlavne českej tanečnej folkloristike.
      Najviac príspevkov sa týka ľudovej piesne a spevnosti, a to z rozmanite zameraných, prevažne súčasných terénnych, lokálnych aj regionálnych výskumov na Morave a Slovensku. v nich autori poväčšine približujú čitateľom pestré, rôzne modifikované metodologické východiská i konkrétne prístupy a stručne ich oboznamujú ponajviac

48

s parciálnymi poznatkami. V. Šepláková v rozmernom, kombinovanom výskume hudobnej kultúry a vkusu v podlužáckej obci Prušánky na základe porovnania miestneho, regionálneho folklóru i populárnej hudby zisťuje, že estetické normy spoločenstva obce sa značne viažu predovšetkým k regionálnej hudobnej kultúre. E. Krekovičovú pri výskume ekologických problémov piesní v 4 stredoslovenských lokalitách zaujali negatívne i pozitívne vplyvy Folklórneho festivalu Východná na existenciu spevnosti v obci. Na rozvrstvenie druhov a charakterizáciu tzv. novouhorských piesní, ktoré v prevažne nížinnej roľníckej kultúre regionu Hont objemove tvoria pendant starších predharmonických typov piesní, sa sústreďuje prednostne S. Burlasová pri výskume ľudových piesní tohto regiónu a upozorňuje na ne ako na aktuálnu, ale ako vieme niektorými folkloristami rozpačite prijímanú štýlovú vrstvu, značne rozšírenú i v iných krajoch. Prednostne hudobnou analýzou ľudových piesní sa zaoberá v širšom okolí Trnavy A. Móži a kvantifikuje hudobné danosti početnej reprezentatívnej vzorky zberu uskutočňovaného adeptami pedagogiky. Obdobne tak činí v slovenskej a maďarskej obci v okrese Trebišov D. Marenčinová, avšak iba na príklade malej vzorky, ktorá neoprávňuje k zovšeobecneniam. Čiastkové poznatky a skúsenosti z výskumov spevnosti v novoosídlenom[/] pohraničí prinášajú A. Sulitka z Milotic nad Opavou (okr. Bruntál), kde sa usadili Rusíni-Ukrajinci hlásiaci sa k Slovákom a M. Toncrová zo 4 obcí v okolí Znojma a Mikulova s pestrou skladbou dosídlencov z Valašska a Čechov a Slovákov z Balkánu. Situácia je podľa miestnych pomerov značne variabilná, spevnosť v zrovnaní so staroosídlenými obcami nižšia; Slováci sa bohemizujú, čo sa prejavuje napr. v hybridnom repertoári, adaptáciami piesní k trojdobosti, ap. s prebiehajúcim experimentom usilujúcim o zachovanie hudobnofolklórnych tradícií cez počuvanie a vnímanie miestnej hudby z výskumu v obci Sedlice (okr. Prešov) nás oboznamuje F. Matúš. M. Sedláková podáva informáciu o najvzácnejších piesňových fondoch akými sú napr. zbierky A. D. Svobodu, E. Hulu, J. Kolarčíka, J. Stolza z celku obnášajúceho takmer 100 000 inventovaných zápisov piesní uchovávaných v Matici slovenskej v Martine. Inšpirovaný dlhodobým, široko koncipovaným výskumom interprétov a výrobcov ľudových hudobných nástrojov pri Folklórnych slávnostiach pod Poľanou v Detve sa zamýšľa I. Mačák nad otázkami súvisiacimi s vytváraním všeobecnejších modelov umelecky činnej osobnosti, k čomu nachádza podnety v koncepte teórie systémov.
      Zhrnutie niektorých skúseností z folkloristickej i rozhlasovej praxe obsahujú dva príspevky vedca[/] i rozhlasového pracovníka v jednej osobe - J. Gelnara a v následnosti tvoria prirodzené premostenie k druhej téme zborníka: rozhlasovej a televíznej práci s folklórom. Pozornosť venuje najprv fó­ nickej dokumentácii hudobného folklóru, problematike výberu, situácie ,i technickým prostriedkom, potom otázkam prezentácie folklóru hlavne v rozhlase, charakteru rozhlasových archívnych fondov a typom, formám programov. Štatisticky doložené sumarizácie reálnej situácie vo vysielaní folklórnej hudby v rozhlase na Slovensku sú podstatou správy O. Dema a týkajú sa folklórnej hudby vo vysielacej štruktúre, hlavných typov hudobnofolklórnych programov a výsledkov prieskumu počúvanosti niektorých programov. Nová píseň, teda laická tvorba nových piesní v tradičnom duchu, ktorá sa práve na Podluží rozvinula do takej šírky ako nikde inde u nás, je témou spoločného príspevku J. Nečasa a M. Ondráškovej. Jeho živá podoba, ako verejný rozhlasový koncert, odznela pri príležitosti seminára v Hlohovci. Koncert zaujal nielen ako súčasná prehliadka a retrospektíva nositeľov a autorov nových piesní z Podlužia, ale aj komentárom k obsahu, preto je na mieste, ak ho zostavitelia zborníka akceptovali vo forme rozhlasového scenára.
      Zborník Lidový tanec, píseň a hudba je na svete, k dispozícii a na osoh širokej obci záujemcov pôso

49

biacich na najrôznejších postoch nášho diferencovaného kultúrneho, vedeckého a umeleckého života. Ostáva priať si, aby aj poznatky vyslovené na budúcich etnomuzikologických podujatiach sa bez dlhých prieťahov dostávali ďalej, za kuloáre týchto podujatí, ako sa to stalo, nezvykle promptne, v prípade 12. etnomuzikologického seminára vo Valticiach. Stanislav Dúžek

KONFERENCE

Rokovanie európskych etnografov v Moskve [obsah]

Inštitút etnografie Akadémie vied ZSSR z iniciatívy svojho riaditeľa akademika Ju. V. Bromleja organizoval v Moskve (v čase od 30. septembra do 6. októbra 1985) medzinárodnú konferenciu na tému "Etnokultúrne procesy v Európe - Dejiny a súčasnosť". Na konferenciu boli pozvaní členovia Medzinárodnej redakčnej rady časopisu Ethnologia europaea a členovia Prezídia Medzinárodnej spoločnosti európskych etnografov a folkloristov (SIEF). Okrem toho sa na konferencii zúčastnili vybraní pracovníci z centrálnych i republikových etnografických inštitúcií ZSSR. Spojenie troch zámerov do jedného premyslene organizovaného vedeckého podujatia medzinárodného charakteru je pre sovietsku etnografiu príznačné. Charakteristická je aj snaha organizátorov využiť rokovania medzinárodných vedeckých or[/]ganizácií na území Sovietskeho zväzu na sprístupnenie čo najširšieho okruhu domácich pracovníkov, aby sa umožnili v príslušnej vednej disciplíne medzinárodné vedecké kontakty.
      Rokovanie sa začalo na .pôde Inštitútu etnografie pracovným zasadaním Prezídia SIEF, ktoré trvalo pol dňa. Okrem členov preďsedníctva a sekretariátu spoločnosti zúčastnili sa na tomto rokovaní aj členovia redakčnej rady Etnologia europaea a prizvaní sovietski pracovníci. Zasadnutiu predsedali prezident SIEF prof. Nils A. Bringeus a viceprezident Ju. V. Bromlej. Náplň rokovania tvorilo hodnotenie činnosti Medzinárodnej spoločnosti európskych etnografov a folkloristov za uplynulé tri roky, t. j. od II. kongresu SIEF, ktorý sa konal v Sovietskom zväze roku 1982. Podrobnú správu o činnosti podal predseda spoloč[/]nosti N. A. Bringeus. Druhú časť tohto rokovania predstavovali niektoré otázky súvisiace so zmenou štatútu. Predsedníctvo spoločnosti sa usiluje o vytvorenie organizačnej základne pre združenie všetkých významnejších národopisných organizácií v Európe, ktorých pôsobnosť - orientovaná či už regionálne alebo tematicky - má medzinárodný charakter. Plneniu tohto cieľa je prispôsobená celá organizačná štruktúra SIEF a najmä zastúpenie jednotlivých krajín v orgánoch spoločnosti. Na čele SIEF stojí sedemčlenné predsedníctvo volené z členov Administratívnej rady (t. j. výboru spoločnosti). Počet členov Administratívnej rady SIEF môže mať najviac 35 reprezentantov etnografie a folkloristiky z jednotlivých európskych krajín (pričom z jednej krajiny môžu byť členmi najviac dvaja zástupcovia). Predmetom moskovského rokovania bolo okrem iného doplniť Administratívnu radu o národopiscov z niektorých krajín, ktoré v tomto európskom orgáne ešte nemajú svoje zastúpenie (ako napr. Dánsko, Španielsko, Portugalsko, Švajčiarsko a iné). Všetky návrhy prijaté na tomto rokovaní budú však definitívne schvaľované na nasledujúcom kongrese. Posledným bodom rokovania Predsedníctva SIEF bola príprava III. kongresu SIEF, ktorý sa plánuje roku 1987 vo Švajčiarsku. v tejto súvislosti sa diskutovalo najmä o vedeckej náplni kongresu, ktorú navrhovala generálna sekre

50

tárka SIEF Ulla Brücková (Štokholm).
      Dva dni moskovských rokovaní boli vyhradené na vedeckú konferenciu, zameranú na etnokultúrne procesy v Európe. Časove i tematicky bola konferencia rozdelená na štyri poldňové rokovania. Na každom rokovaní odzneli jednak hlavné referáty (v rozsahu 20-30 minút), jednak pripravené diskusné príspevky v rozsahu cca 10 minút) a voľné vystúpenia v diskusii k predneseným problémom. Pre členov Predsedníctva SIEF a členov Etnologia europaea (prítomných na konferencii) bolo vystúpenie formou referátu alebo diskusného príspevku záväzné. Vstupné referáty predniesli Ju. V. Bromlej (Miesto etnografie v systéme vied - podľa najnovších hľadísk sovietskej vedy) a N. A. Bringeus (Symbolizmus v kultúre každodenného života). Problematika etnických a etnokultúrnych procesov odznela predovšetkým v referátoch sovietskych etnografov; L. Čižikova hovorila na tému "Rusko-ukrajinské etnokultúrne procesy v kontaktových etnických zónach", K. Čistov a M. Rabinovič sa zamerali na "Hlavné zvláštnosti etnických dejín východných Slovanov", N. Šlygina rozoberala tému "Súčasné etnokultúrne procesy u národov ugro-fínskej jazykovej skupiny v Sovietskom zväze" a Ju. Ivanova a A. Kožanovskij v spoločnom vystúpení hovorili na tému Niektoré tendencie súčasného[/] etnokultúrneho vývoja v západnej Európe".
      Zo zahraničných účastníkov vyvolalo mimoriadnu diskusiu vystúpenie O. Löfgrena (Univerzita v Lunde) na tému Kultúrna konštrukcia a národná identita". Autor poukázal na príklade novodobých švédskych dejín, aký podiel mali etnografi (a im príbuzní vlastivední pracovníci) na formovaní národného povedomia v najširších vrstvách roľníckeho obyvateľstva a akými cestami sa zásluhou intelektuálov "ľudové" povyšovalo na "národné". Autor dospel k záveru, že ak teraz švédski etnografi a folkloristi skúmajú stupeň národného povedomia u obyvateľov Švédska, hodnotia tým aj výsledky vlasteneckej činnosti národopiscov 19. storočia. z iných zahraničných referátov vzbudili pozornosť najmä vystúpenia B. Stoklunda (Kontinuita a zmeny), ktorý dokumentoval zachovávanie tradícií v kultúre a spôsobe života na príklade jednej osady za obdobie od roku 1300 do 1900, T. Hófera (Vývoj agrárneho mesta na Uhorskej nížine) a B. Bratanića (Etnológia a etnické procesy v minulosti a prítomnosti).
      Osobitnú skupinu predstavovali referáty zamerané na problematiku rodiny. Pozoruhodné bolo predovšetkým spoločné vystúpenie Ju. Arutjunjana a I. Grišaeva (Rodina a jej kultúra), v ktorom sa podávali výsledky široko koncipovaného medzinárodného výskumu[/] rodiny v niekoľkých európskych krajinách. Do tejto skupiny patrili aj príspevky, ktoré predniesli: M. Ustinova (Rodina u národov sovietskych pribaltických krajin), M. Kašuba a O. Ganckaja (Etnosociálne aspekty štúdia rodiny) a K. Roth a J. Rothová (Bulharskí pismovnici 19. a 20. storočia). Niektoré z prednesených príspevkov boli vopred uverejnené a rozdané účastníkom konferencie formou separátnych vytlačkov, iné sa pripravujú na publikovanie v sovietskych a iných európskych národopisných periodikách.
      Tretiu časť moskovských rokovaní tvorila 13. pracovná konferencia Ethnologia europaea. Konferencie sa konajú pravidelne každé dva roky. Na každej z nich sa koná jednak zasadnutie medzinárodnej redakčnej rady časopisu Ethnologia europaea (Journal o f European Ethnology), jednak vedecká konferencia o vybraných etnografických problémoch, ktoré sú spoločným predmetom bádania viacerých krajín. Keďže vedeckú časť programu spĺňala konferencia o etnokultúrnych procesoch v Európe, moskovské zasadnutie EE sa obmedzilo na prerokovanie redakčných a vydavateľských otázok tohto oficiálneho orgánu európskych etnografov. Na konferenciách EE sa zúčastňujú iba členovia redakcie EE a prizvaní hostia. Na . moskovskom rokovaní EE sa zúčastnili z členov redakčnej rady: B. Stoklund ako predseda (Dánsko), ďalej B. Bratanić

51

(SFRJ), N. A. Bringeus (Švédsko), K. V. Čistov (ZSSR), T. Hófer (MĽR), K. Kolsrud (Nórsko), O. Löfgren (Švédsko), J. Podolák (ČSSR), N. Stora (Fínsko) a A. Viires (ZSSR). Na zasadnutí sa zúčastnili aj novozvolený člen redakcie EE Ju. V. Bromlej (ZSSR) a K. Roth (NSR).
      Na rokovaní redakčnej rady Ethnologia europaea sa predovšetkým zhodnotila činnosť novej redakcie EE za obdobie uplynulých dvoch rokov, t. j. odkedy sa sídlo redakcie prenieslo z NSR (od G. Wiegelmanna) do Dánska (k B. Stoklundovi). Ďalej sa hodnotil obsah posledných dvoch ročníkov EE a prerokoval sa edičný plán redakcie do roku 1987. Konštatovalo sa, že etnografi niektorých krajín nevyužívajú možnosť publikovať v tomto európskom odbornom časopise. Prerokovali sa možnosti zvýšeného odberu tohto časopisu národopisný[mý]mi inštitúciami i jednotlivými záujemcami. Diskutovalo sa o niekoľkých návrhoch nových členov do redakcie EE, ktorí sú registrovaní ako kandidáti. Značná časť rokovania bola venovaná otázkam zintenzívnenia spolupráce medzi časopisom EE a SIEF. Nasledujúca 14. pracovná konferencia EE bude roku 1987 v Zürichu v rovnakom čase ako III. kongres SIEF.
      Moskovské rokovania európskych etnografov boli organizátormi svedomito pripravované, koncepčne premyslené a organizačne úspešne zvládnuté. Vedecká časť rokovania[/] znamená prínos k štúdiu etnokultúrnych procesov v Európe; vďaka obsadeniu hlavných referátov poprednými sovietskimi etnografmi mali zahraniční účastníci príležitost dozvedieť sa o najnovších poznatkoch sovietskej vedy na tomto bádateľskom poli. Na kvalitatívne vyšší stupeň sa dostáva aj práca SIEF; po druhom kongrese tejto vedeckej spoločnosti sa aj medzikongresové rokovanie predsedníctva uskutočnilo na pôde Sovietskeho zväzu. Prerokovali sa niektoré otázky štatútu a dotvoril sa program tretieho kongresu. Napokon redakcii oficiálneho orgánu európskych etnografov umožnilo prvý raz uskutočniť rokovanie v ZSSR. Prvý raz v povojnových dejinách európskej etnografie sa podarilo zorganizovať spoločné rokovania vedenia spoločnosti SIEF s redakciou európskeho časopisu. Priebeh i výsledky moskovských rokovaní naznačujú smer, akým by sa mala rozvíjať medzinárodná spolupráca európskych etnografov. Ján Podolák

Seminár k 100. výročiu úmrtia P. Dobšinského [obsah]

22. októbra 1985 uplynulo sto rokov od smrti Pavla Dobšinského, ktorého dielo a životné osudy si dal za cieľ zhodnotiť seminár "Život a dielo Pavla Dobšinského". Seminár sa konal 7. októbra v Bra[/]tislave a poriadateľmi akcie boli Literárnovedný ústav SAV, Národopisný ústav SAV v spolupráci so Slovenskou literárnovednou spoločnosťou a so Slovenskou národopisnou spoločnosťou pri SAV.
      Výročie bolo aktuálnou príležitosťou na zhodnotenie vkladu do teoretického bádania o ľudovej rozprávke (v Dobšinského terminológii "povesť"), ako i na posúdenie inšpiratívnosti jeho práce s folklórnym textom.
      V otváracom prejave členka korešpondentka B. Filová, riaditeľka NÚ SAV, zdôraznila význam konania seminára ako príležitosti pre komplexnejšie zhodnotenie celého záberu Dobšinského pracovných záujmov. M. Leščák vo svojom referáte, ktorý tvoril úvod dopoludňajšieho rokovania, a mal názov "Kultúrnohistorický význam Dobšinského diela", zaradil folkloristickú prácu P. Dobšinského do širších dobových historicko-politických súvislostí a do kontextu dobového filozofického prúdenia. Tak vyznieva jasne i orientácia Dobšinského práve na žáner rozprávky, na edičnú prácu s textom i na funkčné súvislosti vydávania Slovenských povestí, či neskôr Prostonárodných slovenských povestí. M. Leščák zhodnotil prístup Dobšinského k ľudovej rozprávke z hľadiska folkloristiky s poukázaním na cieľ - vydať národnoreprezentatívnu zbierku rozprávok. "Pomedznosť" charakteru Dobšinského spracovania slovenských ľudových rozprávok bo

52

la príčinou doterajšieho hodnotenia na jednej strane vo všeobecnej rovine, na druhej strane z partikulárneho pohľadu. Na to poukázal vo vystúpení "Literárne hodnoty Dobšinského rozprávok" V. Marčok. Pri pohľade na Dobšinského vklad do prerozprávania slovenskej ľudovej rozprávky zdôraznil nutnosť poznať vývin poetiky a tvaru ľudovej rozprávky, ako aj dobový literárny kontex[t]. Oproti základnému významu práce s rozprávkou sa ostatné Dobšinského aktivity javia ako okrajové, no M. Eliáš, C. Kraus a J. Hvišč vo svojích príspevkoch dotvorili plastický obraz Dobšinského ako autora cestopisov, prekladateľa, ako kritika i ako autora s literárnymi ambíciami, ktorý čerpal podnety pre svoju tvorbu zo svetovej literatúry, predovšetkým z poľskej. Zo všetkých príspevkov sa jasne črtala dobová podmienenosť Dobšinského tvorby historicko-politickými súvislosťami i súdobou filozofickou orientáciou. Ku komplexnejšiemu obrazu P. Dobšinského ako neúnavného pracovníka na poli kultúrneho povznesenia slovenského národa prispela príspevkom "Dobšinský a etnografia" V. Urbancová. Príspevok vyzdvihol Dobšinského zmysel pre komplexné vnímanie života ľudu, ktorý sa odrazil jednak v jeho cestopisoch, jednak v špeciálnych prácach etnografického charakteru. Do kontextu pôsobenia súdobých významných osobností (B. Němcová, K. J. Erben, A. N. Afanasiev, V. S.[/] Karadžić, Grimmovci) zaradila význam diela P. Dobšinského vo svojom vystúpení V. Gašparíková. Stručne charakterizovala i prienik Dobšinského rozprávok do rozprávačského repertoáru v minulosti a doznievanie týchto vplyvov v súčasnosti. Poukázala na málo prebádaný dosah vplyvu Dobšinského podaní na rozprávačský fond na územiach mimo Slovenska. J. Doruľa vo vystúpení "O jazyku Dobšinského rozprávok" poukázal na úskalia prerozprávaní súčasnému čitateľovi, a to z hľadiska jazykového výrazu textov Dobšinského rozprávok v súvislosti s poetikou tohoto žánru. Aké miesto vyčlenil vo svojej práci s folklórnym materiálom prísloviam a porekadlám a o aké teoretické východiská sa opieral Dobšinský pri ich spracovaní osvetlila v príspevku "Dobšinský a paremiológia"Z. Profantová.
      Na záver informácie o seminári, konanom pri príležitosti 100. výročia úmrtia Pavla Dobšinského vyslovujeme prianie, aby prednesené príspevky boli v edičnej podobe čo najskôr prístupné širšej kultúrnej i odbornej verejnosti. Veď Prostonárodné slovenské povesti Pavla Dobšinského prenikli od čias, kedy v rokoch 1858-61 začali vychádzať, hlboko do kultúrneho povedomia slovenského národa. A hoci reedície Dobšinského rozprávok svedčia o kvalite a význame jeho práce, aj špeciálne zhodnotenie jeho tvorivých záujmov pomôže splatiť podlžnosť voči komplexnejšiemu po[/]znaniu významných osobností našej národne j minulosti. Hana Hlôšková

XV. etnomuzikologický seminár [obsah]

Etnomuzikologické oddelenie Umenovedného ústavu SAV v dňoch 22.-24. októbra 1985 zorganizovalo už 15. etnomuzikologický seminár, tentokrát v Domove hudobných skladateľov v Dolnej Krupej. Oproti minuloročným seminárom, z ktorých každý bol venovaný jednej úzkej téme, program 15. etnomuzikologického seminára bol pomerne voľný. Obmedzoval sa na tri tematické okruhy: 1. reedícia etnomuzikologických zbierok v Československu, 2. najnovšie výsledky v etnomuzikologickom bádaní, 3. využívanie strojovej techniky v etnomuzikológii.
      V prvom tematickom okruhu odzneli iba dva referáty. D. Holý (referát bol prečítaný v neprítomnosti autora) informoval o edičných problémoch okolo pripravovaného piateho vydania Sušilovej zbierky Moravské národní písně a druhého vydania Bartošovej zbierky Národní písně moravské. M. Mušinka poukázal na celoslovanský význam zbierky ľudových balád východoslovenských Ukrajincov O. Zilynského a podal návrh na jej reedíciu.
      Najviac príspevkov odznelo v druhom tematickom okruhu, venovanom výsledkom v etnomuzikologických výskumoch. St. Dúžek vo svojom referáte poukázal na problematiku

53

tzv. "zbojníckeho" tanca, jeho variability a geografického rozšírenia na Slovensku. Akoby pokračovaním tohoto príspevku bol referát S. Burlasovej o slovenských zbojníckych piesňach a ich interetnických súvislostiach. Klasifikácii piesňových žánrov bol venovaný referát A. Elschekovej. Tej istej problematike bol venovaný aj príspevok A. Móžiho, pojednávajúci o klasifikácii piesní v novej učebnici hudobného folklóru, pripravovanej do tlače. Návrh na novú klasifikáciu detských hier načrtol vo svojom referáte K. Ondrejka. E. Krekovičová zamerala svoj príspevok na kalendárne piesne Oravy a J. Kováčová na úzku skupinu týchto piesní, tzv. "jurské" pisne. Mimoriadne cenným bol príspevok L. Kunza Cimbál v českých zemích, podávajúci stručnú informáciu o výskyte tohoto nástroja už v stredoveku, jeho takmer úplnom zániku v Čechách koncom XIX. st. a renesanciu po druhej svetovej vojne v súboroch ZUČ. L. Blahová priblížila prítomným súčasný výskyt gajdošskej tradície v Pohronskom Inovci.
      Celkový prehľad etnomuzikologického výskumu na Slovensku podal O. Elschek. Vo svojom referáte zdôraznil naliehavú potrebu dokumentovať etnomuzikologické javy všetkými dostupnými technikami. Tri príspevky boli venované súčasnému etnomuzikologickému výskumu na východnom Slovensku: F. Matúš podal celkový prehľad to[/]hoto výskumu, J. Hrúšovský rozobral mnohostrannú zberateľskú činnosť J. Lazoríka a Ján Lazorík na príkladoch z vlastnej zberateľskej práce poukázal na ťažkosti, ktoré musí súčasný zberateľ prekonávať v záujme záchrany kultúrneho odkazu našich predkov.
      M. Toncrová a M. Šrámková sa podelili so svojmi skúsenosťami z folkloristického výskumu veľkomesta - konkrétne Brna a jeho najbližšieho okolia, V. Šepláková porozprávala o použití zvukového dotazníku pri etnomuzikologickom výskume a Ľ. Balová o evidencii etnomuzikologických materiálov v múzeach.
      Posledný tematický okruh etnomuzikologického seminára bol zameraný na využívanie modernej techniky v etnomuzikologickom výskume. Je potešiteľné, že jednotlivé referáty tohoto okruhu nemali iba teoretický charakter, ale vychádzali z konkrétnej praxe. Najviac pozornosti vyvolal referát E. Muntága o využití samočinného počítača pri spracovaniu ľudových piesní v hudobnom archíve Matice slovenskej v Martine. M. Šolcová a L. Ukropcová podali informáciu o strojovom spracovaní piesňových fondov SAV a I. Mačák o spracovaní dokumentácie o výrobcoch ľudových hudobných nástrojov v hudobnom oddelení Slovenského národného múzea v Bratislave. Súčasťou posledného referátu bola prehliadka novozriadeného depozitára hudobných nástrojov v Dolnej Kru[/]pej, v ktorom po jeho konečnom dobudovaní bude umiestnených niekoľko tisíc nástrojov.
      O využivaní videozáznamu v etnomuzikologickej praxi hovoril M. Ruttkay. Súčasťou jeho referátu bola prehliadka nahrávacieho "štúdia", umiestneného v jedinom vozidle. Obidva večery boli vyhradené premietaniu najnovších videofilmov z archívu etnomuzikologického oddelenia Ústavu hudobnej vedy SAV.
      XV. etnomuzikologický seminár splnil svoje poslanie po každej stránke. Bolo to podujatie, na ktorom sa slovenskí a moravskí etnomuzikológovia vzájomne informovali o svojej vedeckovýskumnej práci a vymenili si názory na mnohé aktuálne otázky vedeckého bádania. Škoda len, že organizátorom sa nepodarilo zabezpečiť vydanie príspevkov, ktoré tu odzneli.
      Organizátorom budúceho seminára, tematicky zameraného na miesto, funkciu, druhovú a žánrovú klasifikáciu hudobného folklóru, bude Ústav etnografie a folkloristiky ČSAV v Brne. Mikuláš Mušinka

Museum vivum II. - Agricultura carpatica IV. [obsah]

8.-10. října 1985, Rožnov pod Radhoštěm
      Zatímco konference Museum vivum I, uspořádaná v roce 1983, řešila problematiku aktivizace muzeí

54

v přírodě prostřednictvím prezentace nezemědělských technik a technologií, program konference Museum vivum II byl věnován základnímu oboru lidské činnosti - zemědělské výrobě. Proto tedy spojení s konferencí Agricultura carpatica a pořadatelská spolupráce, na níž se podíleli: Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, Subkomise pro agrikulturu a pracovní skupina pro muzea v přírodě Mezinárodní komise pro studium lidové kultury Karpat a Balkánu.
      Konferenci zahájil ředitel Valašského muzea v přírodě Jaroslav Štika referátem Agrikultura a její perspektivy v muzeích v přírodě, vytýčil úkoly, které má jednání řešit, zdůraznil jejich význam. Referát Jiřího Špéta Kultura všedního dne a muzeum se zabýval metodickými zásadami, z nichž je třeba při aktivizačních programech muzeí vycházet. Cenný přínos pro jednání konference představují referáty hostí z Polska (stejně jako jejich dlouholetá spolupráce s našimi muzei v přírodě). Franciszek Midura přednesl precizní a podrobný informativní referát Muzea v přírodě v Polsku a dokumentace tradičního způsobu života rolnictva. Jerzy Czajkowski patří k předním znalcům rozvoje muzeí v přírodě v celé Evropě. Jeho referát Agrikultura v muzeích v přírodě naznačil základní principy prezentace agrikultury, které by bylo třeba pokládat za závazné a obecně platné.[/]
      Odpolední jednání se soustředilo ke speciální tematice vegetace, pěstování rostlin a dřevin. Referovali odborníci věnující se danému oboru: Marie Sedláčková (Výsledky průzkumu vegetace ve Valašském muzeu v přírodě), Antonín Pyšek (Možnosti uchování ohrožených ruderálních společenstev v muzeích v přírodě), Emanuel Opravil (Nejstarší doklady o pěstování užitkových rostlin na severní Moravě), František Kühn (Mizející okrasné a léčivé rostliny venkovských zahrad), Václav Tetera (Vývoj sortimentu ovocných dřevin na Valašsku), Jan Souček (Amperografická sbírka v Muzeu vesnice jihovýchodní Moravy), Milan Petráš (Tradičná výroba rostlinných olejov na Slovensku). Referáty středečního dopoledne byly zaměřeny na faunu a chov hospodářských zvířat. Hovořili Jaroslav Štika (Tradiční chov dobytka v muzeu v přírodě), Danuše Bartošová (Výsledky orientačního průzkumu fauny v areálu Valašského muzea v přírodě) a Jozef Vontorčík (Možnosti uchovania tradičných plemien dobytka na Slovensku). Navázala živá diskuse. Ředitel Souboru lidových staveb a řemesel Vysočina hovořil o zkušenostech s využíváním zemědělských staveb a o pokusech s chovem hospodářských zvířat. J. Czajkowski poukázal na problémy konzervace objektů určených k chovu zvířat. F. Midura informoval o přípravě Ekomuzea Za[/]glębia Staropolskiego, o jeho pojetí a odlišnosti od muzeí v přírodě. Zajímavý diskusní příspěvek o možnosti zachování starého plemene ovcí "valašek" přednesl pracovník JZD Staré Hamry Petr Šimeček. O významu pěstování tradičních rostlin z hlediska archeologie hovořil Jiří Pavelčík.
      Obecnější teoretické a vědeckoorganizační otázky řešily referáty Jiřího Langera (Studium zemědělského dvora a otázky jeho prezentace) a Jána Podoláka (Návrh etnografickej syntézy poľnohospodárstva v Karpatoch a na Balkáne). Prohlídka Valašské dědiny, speciálně oživené zemědělské usedlosti, spojená s diskusí navazující na přednesené referáty byla ukázkou prezentačních možností, ale ukázala i obtíže, které sebou prezentace přináší. v usedlosti se chová domácí zvířectvo, skupina pracovníků mlátila obilí cepy, na přilehlém políčku se provádělo ruční setí. Účastníci se zájmem prohlédli výstavu 60 let Valašského muzea v přírodě, informující o práci všech oddělení muzea, o jeho úspěších a snahách. Večerní promítání filmů doplnilo bohatý pracovní program dne.
      V dopoledním jednání 10. října přednesla Marie Brandstettrová referát navazující na prohlídku minulého dne Expozice provozu zemědělské usedlosti ve Valašském muzeu v přírodě. Vanda Jiřikovská v referátě Francouzská ekomuzea informovala o tomto

55

zajímavém typu muzeí, která se metodami práce velmi přibližují současným tendencím rozvoje našich muzeí v přírodě. Po referátu Václava Tetery Ekologické problémy areálu Valašského muzea v přírodě ve vztahu k výstavbě, provozu a prezentaci byla otevřena diskuse. Obsáhlý diskusní příspěvek o vztahu muzea v přírodě k přírodnímu prostředí přednesla Wanda Terlecka z Muzea Wsi Lubelskiej. O činnosti Polabského muzea v přírodě v Přerově nad Labem informovala Jana Hrabětová. z další diskuse a z výsledků celého jednání konference pak byly zformulovány a všemi účastníky schváleny následující závěry:

1.
Základem každého sídelního prostředí v historickém období byla zemědělská výroba, výrazněovlivňující i charakter lidovýchstaveb. Proto její prezentace byse měla stát součástí muzeív přírodě včetně rekonstrukcezaniklých činností historických.
2.
Ráz a rozsah této činnosti jedán zaměřením každého muzea(expozičním modelem) a taképrovozními i přírodními podmínkami. Např. těžko je možnotuto činnost rozvíjet v muzeíchumístěných v parkovém prostředí.
3.
Z hlediska sociálního a sídelního je třeba hospodářský dvůra polnosti prezentovat jako součást sídelní jednotky a tyto vazby vytvořit na základě vědeckédokumentace.
4.
Prezentaci tradičního chovu do-[/]bytka a domácích zvířat se doposud nevěnovala taková pozornost jako oblastí rostlinné.
     V tomto směru je nutno nejdříve získat podklady o druzícha rasách dobytka a jejich chovua poté vytvářet podmínky projejich chov a prezentaci v muzeu. I v tomto případě může dojít k historickým rekonstrukcím, tj. k vyšlechťění zanikléhodruhu či rasy.
5.
Úspěšné výsledky záměrů v oblasti prezentace rostlinné a živočišné výroby předpokládají další rozvoj spolupráce s několikavědními disciplínami.
6.
Spojení obou tematických řadkonferencí (Agricultura carpatica a Museum vivum) prospěloúrovni konference. Témata sevhodně překrývala a doplňovala,názory se korigovaly. Obě řadyse opět rozdvojí. v roce 1987se uskuteční III. ročník konference Museum vivum se zaměřením na demonstraci obyčejůa folklóru v muzeu v přírodě.
     Konference Agricultura carpaticase opět bude zabývat interdisciplinární spoluprací. Na samostatném jednání této konference budou podány konkrétní návrhy o tradičních druzích a rasách dobytka a o možnostechjejich uplatnění v muzeu v přírodě.
7.
Po těchto konferencích budesvoláno jednání o ekomuzeích,jejich možnostech a perspektivěv ČSSR. Jednání se uskuteční[/]v podobném složení jako mělanaše konference.
      Tolik tedy o konferenci Museum vivum II - Agricultura carpatica IV. Do jaké míry se podaří závěry a podněty konference uvést v život, ukáže příští vývoj muzeí v přírodě. Vanda Jiřikovská

Etnofilm Rožnov p. Radhoštěm 1985 [obsah]

Počátkem října 1985 se v Rožnově p. R. konal už popáté festival amatérských národopisných filmů, na němž bylo promítnuto celkem 27 soutěžních filmů a tři filmy mimo soutěž. Na plátně rožnovského biografu ožily zapomenuté obyčeje, kroje, ožila zanikající lidová výroba a řemesla, lidové výtvarné umění i obyčeje a slavnosti současné vesnice. Etnofilm 1985 obohatil etnografii o nové poznatky a další filmové dokumentární snímky, kterých je v národopisných institucích stále velmi málo. Soutěžní filmy čerpaly ze čtyř tematických okruhů, nazvaných Člověk, jeho životní a sociální prostředí, Způsoby hospodaření, výroby, řemesla, Lidové umění a Národopisná dokumentace současného života. Velkou cenu Etnofilmu 1985 obdržel film Pavla Lukeše z Uherského Hradiště Dědeček Mitáček, podávající z hlediska filmového i etnografického emotivní výpověď a hodnotnou dokumentaci člověka - krojového krejčího z Hluku - v jeho tvořivém rozvíjení tradice. Zvláštní cena poroty byla udělena filmu

56

Okolo žudra (autor Rudolf Mihle z Prahy) za výrazný a osobitý přístup filmového zpracování soudobých proměn vesnické architektury v Dolních Bojanovicích na jižní Moravě a s přihlédnutím k autorově další tvorbě prezentované na Etnofilmu 1985 (Masopust nafilmovaný s M. Ondrovou v Benešově n. Č. a Rožnovské hodiny a starodávný jarmark - rovněž s M. Ondrovou ).
      V I. kategorii získal hlavní cenu film s názvem Starec a topoľ, jehož autor Milan Stano z Bratislavy zachytil poutavou formou výrobu dřeváků v dílně Alexandra Vala. Čestné uznání udělila porota známému filmu Jak se dělá trpaslík (autor Vladimír Kunc z Havlíčkova Brodu) a diplom spíše lyricky laděnému filmu z prostředí jihoslovenského mlýna ...Ale já mám dvere zatklé (autoři Vladimír Tomek a Pavel Driečny ze Senice).
      Ve II. kategorii obdržel hlavní cenu film Kolo, pojednávající o koláři Janu Bomberovi (autor Jiří Hrozek z Litovle), čestné uznání získal film Hanácký svatební koláč (autor Lubomír Chytil z Litovle) a diplom za film Slaměnky převzal Jan Kolář z Prostějova.
      V kategorii lidového umění porota dala hlavní cenu Karlu Pfeifferovi z Police n. M. za film o loutkách Večery bez televize, čestné uznání Miroslavu Procházkovi z Českých Budějovic za film Dřevěná historie (o řezbáři[/] Vojtěchu Mrázovi) a diplom Slavomíru Chmelovi ze Žiliny za snímek o vyšívačce nazvaný Paní Betka. Hlavní cenu ve IV. kategorii porota udělila ex aequo filmům Čí je to svajbička (autor Petr Chmela z Přerova) a Hanácká svatba (autor Ivo Zbožínek ze Senice na Hané), čestné uznání filmu Vlčnovské rozpaky (myslí se současná jízda králů, zfilmovaná ing. Ladislavem Františem z Kroměříže) a diplom obdržel film Maškara, kterou J. Stojan a L. Stojanová natočili při masopustním veselí v Bohouňovicích na Kolínsku.
      Předváděné filmy byly vesměs barevné a velmi dobré úrovně. Kromě jiného je zvlášť třeba zdůraznit, že proti jiným ročníkům rožnovského Etnofilmu se zvýšil zájem o národopisnou dokumentaci současného života. Zvláště cenné byly filmové snímky z Hané, kde tradiční lidová[/] kultura zanikla před více než sto lety.
      S velkou pozorností byly přijaty mimosoutěžní filmy Piemule (o životě Čechů v rumunském Banátě), Muzea v přírodě a ekofilm věnovaný záchraně beskydských lesů.
      Rožnovský Etnofilm 1985, pořádaný Valašským muzeem v přírodě, ČST, kulturními středisky, klubem pracujících ROH a rožnovským kinem Panorama přinesl cenné výsledky amatérské filmové práce, které obohacují národopis i společnost. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově p. R. se za deset let systematické a zodpovědné práce v oblasti etnofilmu stalo jeho hlavním střediskem. Škoda jen, že o etnofilm neprojevují větší zájem etnografové a že mezi účastníky této přehlídky amatérského národopisného filmu chybějí vysokoškoláci. Josef Vařeka[/]

FESTIVALY

Východná 1985 [obsah]

Ve dnech 5.-7. července 1985 se ve Východné uskutečnil 31. ročník Folklórního festivalu. Program otevřela v pátek odpoledne soutěž tanečníků v Kulturním domě v Liptovském Hrádku. v samotné Vý[/]chodné programovou strukturu začaly naplňovat slavnostní vernisáže výstav. Výstava "Podoby šatky" byla připravena ze sbírek SNM-EÚ v Martině, "Současnou keramiku ÚĽUV" připravily pracovnice Ústředí lidové umělecké výroby v Bratislavě, výstava "Pre radosť a úžitok"

57

byla věnována zájmové umělecké činnosti dětí. v amfiteátru byla autorská výstava řezbáře Mikuláše Kurpaše "Kresané do dreva". Všechny se těšily, stejně jako prodejní stánek ÚĽUV, velké pozornosti návštěvníků.
      Večer se v Kulturním domě ve Východné uskutečnil v přímém vysílání Československého rozhlasu Bratislava pořad "Pozdrav z Východnej". Jako každoročně přinesl ukázky hudebního folklóru našich i vybraných zahraničních kolektivů. Scénář napsali Ondrej Demo a Ivan Dubecký, režii měl Ondrej Demo. Materiál byl do pořadu vcelku dobře vybrán, lze mít výhrady pouze k zařazení některých hromadných tanečních scén na malé jeviště kulturního domu (např. Šarišan z Prešova, Marína ze Zvolena ap.). Pořad měl vzestupnou tendenci, na velmi dobré úrovni bylo průvodní slovo i jeho přednes.
      V amfiteátru se představil samostatným programem Slovenský ľudový umelecký kolektiv. Program se jmenoval "Výber z tvorby", scénář napsal a režii měl Juraj Kubánka. Jednalo se ve skutečnosti o celosouborový reprezentační program, v němž byla zařazena nejúspěšnější čísla z různých typů programů uvedených v předchozích letech a v nichž lze spatřovat nejvýraznější umělecké počiny SĽUKu. Diváci měli možnost vidět řadu možných přístupů k uměleckému zpracování lidových tanců, písní, hudby i krojů ve scénickém projevu. Pořad jako celek byl velmi kont[/]

Záběr z pořadu "Korene a výhonky" na Folklórním festivalu ve Východné.
Foto J. Uherka, 1985.

rastní (v kladném smyslu slova) a byl dobře gradován. Průvodní slovo bylo na úrovni běžných reprezentačních programů, zato režie byla nápaditá a využívala velmi dobře členitého prostoru scény. Materiál byl choreograficky zpracován na vysokém stupni umělecké stylizace, jak je ostatně u tohoto profesionálního tělesa obvyklé. Tomu samozřejmě odpovídala i interpretace. Diváci to ocenili. Přesto se však nemůžeme ubránit dojmu, že profesionální kolektivy nemají na amatérských festivalech co pohledá[/]vat. Mohou být jistě zdůvodněné výjimky, občas, kdy profesionální tělesa přispějí k dramaturgickému obohacení festivalu. Ale nemělo by to být pravidlem. Kde je hranice, který kolektiv s kterým číslem ano a který ne? Podle některých čísel SĽUKu by tam mohlo vystoupit např. i Národní divadlo s Krútňavou. Tak vysoká byla umělecká stylizace těchto čísel.
      Sobotní dopoledne bylo v kulturním domě vyplněno pořadem "Hudba priateľov", který autorsky a režijně připravil Stanislav

58

Dúžek za spolupráce Mariána Veselského. Pořad si vzal za cíl seznámit diváky podrobněji s hudební interpretací, s nástroji a písněmi pozvaných zahraničních souborů. v pořadu tedy vystoupili hudebníci, zpěváci i někteří tanečníci ze všech zahraničních kolektivů. Hudebníci podrobně popsali své nástroje, vysvětlili, jak se na ně hraje, vedoucí těchto ansámblů vyprávěli o způsobech práce s folklorem. Průvodní slovo bylo pojato odborně, ale na jistém stupni popularizace, takže bylo informující, zajímavé jak pro diváky, tak i pro odborníky. Pořad dosáhl značného účinku.
      Odpolední program začal průvod účinkujících vesnicí, na který navázalo otevření amfiteátru (obě akce připravil a režíroval Ladislav Bačinský ) a pak vyvěšování ornamentníků (připravila Jarmila Paličková ). Poté se v amfiteátru uskutečnil pořad amatérských folkloristických souborů "Pieseň domova" (scénář a režie Milan Hvižďák a Zora Bazovská ). Seznámil nás s výběrem z tvorby těchto kolektivů za poslední tři roky. Opíral se o výsledky kvalifikačních přehrávek slovenských souborů kategorie A. Dramaturgická výstavba pořadu nebyla nijak nápaditá, soubory se svými čísly řadily volně za sebou bez výrazné gradace. Zcela chybělo průvodní slovo s informacemi o dění na scéně, jeho místo zaujímala poezie. Režijní zpracování bylo na dobré úrovni, rovnoměrně a nápaditě[/] byla využívána plocha jeviště. v pořadu vystoupily soubory Zemplín z Michalovců, Kopaničiar z Myjavy, Trenčan a Marína z Trenčína, Partizán ze Slovenské Ľupče, Čučina ze Spišské Nové Vsi, Šarišan z Prešova a Ponitran z Nitry.
      V podvečer se představily zahraniční soubory v pořadu "Vitajte, priatelia", jenž připravil zase Stanislav Dúžek za spolupráce Mariána Veselského. Na rozdíl od pořadu předchozího byl zaměřen více na tanec. Vybrat materiál se autorskému kolektivu nepodařilo už tak, jako dopoledne. Např. u mongolského souboru se objevilo číslo o tahu velbloudů, které tam být nemělo, a u kolektivu z NDR zase choreografie bavorského tance. Průvodní slovo bylo napsáno zasvěceně a poučně, režie se však omezila na základní prostor scény. Bulharský soubor Dunav z Vidinu upoutal pozornost milostnými písněmi ženského sboru, tanci z Trakije a zvláště oslavou prvního dojení ovcí. Budapešťský soubor Béla Bartók strhl diváky palockými kolesy, verbuňky, mládeneckými tanci ze župy Nógrad a "rezkými" ze Sedmihradska. Mongolský kolektiv Bajan Chongor předvedl v úvodu kabaretní tanec o tahu velbloudů, ale pak následovala vynikající interpretace lidových písní v podání sólistky souboru a tradiční tanec pastevců s děvčaty s využitím obřadního zápasu. Soubor Technické university z německých Drážďan po vlajkových signálech ze 17. století uvedl renesanční písně ze 16. sto[/]letí, pak choreografii tance z Bavorska. Jeho taneční číslo však bylo příliš dlouhé. Stejně jako fašanky v podání velkopolského souboru ze Szamotuł. Technická a intonační úroveň tohoto kolektivu byla slabší. Pořad nabral na gradaci vystoupením souboru Strugurelul z rumunských Dragašan. Jak výkonem muziky, tak i tanečníků. Estonský kolektiv Tarvanpjae z Rakvere se představil pěveckým sborem a závěrečnými tanci výrobců dýmek a tancem z estonských ostrovů. Pořad měl nenáhlou gradaci plnou kontrastů a mírného zvolnění uprostřed pásma.
      Večer byl zasvěcen vesnickým folkloristickým skupinám a jejich ukázkám v pořadu "Nositelia tradícií". Připravil jej Jozef Majerčík za spolupráce Oskára Elscheka a Klimenta Ondrejky. Program materiálově vycházel ze III. celoslovenské přehlídky vesnických skupin v Žilině v roce 1985. Šlo o výběr nejen z vesnických skupin, ale i z jejich čísel, jež se pro pořad také zkracovala. Skupina ze Suché Hory předvedla rekrutskou "rozlúčku", v níž dominoval především dobrý stylový projev. Skupina ze Smolenic nazvala své pásmo "V orešanskej pivnici", některé pasáže scénky však působily dojmem nepříliš úspěšného ochotnického divadla. Kolektiv z Komjatné se inspiroval pracemi při zpracování lnu, za zmínku stojí hlavně dobrá taneční zábava. Podobně účastnice z Kalné Roztoky předvedly loupání kukuřice se závěreč

59

nou zábavou s maškarami. Naopak Terchovanci ve svém vystoupení zachovali jistou míru komorní vánoční atmosféry (příprava stolu, kolední obchůzky). Skupina z Pukance předvedla řemeslnický bál v období masopustu. Jejich číslo bylo provedeno na dobré úrovni, stejně jako následující tance maďarských obyvatel Jelky u Galanty. Známá skupina z Liptovských Sliačů vystoupila s velikonoční částí svého programu "Od bursy po kúpačskú muziku", nebála se ani scénických úprav a jejich číslo vyznělo výborně. z nedělního májového podvečera vyšla folkloristická skupina ze Selce u Trenčína, skupina z Parchovan zase z čepení nevěsty a tance s nevěstou. I to mělo velmi dobrou úroveň. Pořad jako celek byl vystavěn dobře, využíval kontrastů a postupně gradoval.
      V nedělním ránu v pořadu "Na sviatočnú notu a víťazi súťaže tanečníkov" autorů Rastislava Uhrína, Juraje Dubovce a Štefana Zimy se představili zpěváci, lidové hudby a víťězové taneční soutěže. Podařilo se jim divákům zpříjemnit čekání na hlavní dopolední program. Škoda, že průvodní slovo neobsahovalo více informací o tom, kdo a co hraje. Pořad plynul v poklidné atmosféře bez velkých vzruchů a dramaturgických dominant. Lze jej řadit mezi úspěšné.
      Mária Kočišová za spolupráce Jozefa Bakšaye, Eleny Kubalové a Rudolfa Veselovského připravila pořad "o mi[/]nulosti, současnosti i perspektivách" tradování slovenského folklóru "Korene a výhonky". Materiál byl do programu vybrán vcelku dobře. Vystoupily tu jak vesnické skupiny, tak i soubory. Navíc, aby se ukázalo vlastní tradování folklóru, byl důraz položen i na vystoupení různých generací jednotlivých rodin ze Selce, Očové, Krivan, Suché Hory a Veľké Lehoty. Tato vystoupení rodin a vesnických skupin, kde je vícegenerační zastoupení, se ukázala být pro zvolené téma programu nejpřínosnější. Ze souborů do pořadu nejvíce zapadly ty, co do svého pásma zařadily výrazné nositele tradic lidové kultury (Radost z Trenčína) nebo v pořadu toto tradování nejvíce postihly a tak se přiblížily co nejvíce "autentické" formě lidové kultury (Ponitran aj.). Také v tomto programu se ukázalo být na závadu, že průvodní slovo toho o vlastním tradování folklóru řeklo velmi málo. Pořad měl vcelku dobrou gradaci, ale jeho vyznění bylo poznamenáno deštěm. v první části vystoupily vesnické skupiny, především s tradičními podobami tanců, stejně tak i ve druhé, jenže tu se odbývala i vystoupení věkově rozčleněných rodin. Třetí část byla vyhrazena souborům lidových písní a tanců. Zdá se nám, že ne vždy je správné gradovat takto zaměřený pořad amatérskými soubory. Vždyť k tomuto tématu vypovídala nejvíce pásma vesnických skupin s rodinami. Tato čísla byla dobrá a mohla pořad vygradovat přinejmenším stejným způsobem.[/]
      Diváci v amfiteátru i v televizi (přímé vysílání Intervize) měli možnost zhlédnout odpoledne pořad "Pozdravme ten deň", k němuž scénář napsal Svetozár Švehlák, režii měl Jaroslav Ševčík. Na pořadu dále spolupracovali Marián Veselovský a Mária Prasličková. Pořad věnovali 40. výročí osvobození a svůj záměr naplnili na velmi dobré úrovni. Dramaturgicky pořad postupoval od vesnických skupin a dětských souborů k našim amatérským kolektivům. Poslední část vytvořily přítomné zahraniční soubory. Průvodní slovo se omezilo na několik vstupů, mohlo být více informativnější.
      Úroveň pořadů na festivalu ve Východné byla celkem vyrovnaná, ale soudíme, že nižší než v minulosti. Všechny pořady splývaly navzájem do jednotvárné šedi, neobjevil se ani jediný, který by nějak výrazně upoutal pozornost. Nejslabší složkou pořadů bylo zcela neinformující průvodní slovo. v programové koncepci ročníku nebyl věnován náležitý prostor dětskému folklóru. Samostatný pořad dětského folkloru nebyl, zčásti jej suploval pořad "Korene a výhonky". Jan Krist

60

Myjava 1985 [obsah]

26. ročník Západoslovenských folklórních slavností se uskutečnil ve dnech 15.-16. června 1985 v areálu PKO Trnovec a byl věnován oslavě 40. výročí osvobození naší vlasti. Jejich součástí byly i dvě výstavy, "Ľudová maľba na skle a plastika od roku 1945 do roku 1985" (autorky I. Pišútová a B. Landová ) a "Cífer - výtvarný profil obce" (autorka J. Paličková ).
      Začátek slavností byl poznamenán nepříznivým počasím, takže připravený úvodní pořad Pozdravme sa piesňou" (autor J. Lehocký ) se nekonal. Diváci, kteří se po dešti shromáždili na mokrých lávkách trnovského amfiteátru, zhlédli až program zahraničních souborů, nazvaný "Hostia" (autoři P. Popelka a D. Luther ). v pořadu vystoupili účinkující: maďarský soubor Rába z Györu, polský soubor Maki ze Zieloné Góry, dále domácí soubory Ekonom z Bratislavy, Olšava z Uherského Brodu a hostitelé - folklórní skupina z Miškech-Dedinky. Přestože některé z plánovaných zahraničních souborů nepřijely, podařilo se - díky pohotové improvizaci autorů - vytvořit ucelený a divácky úspěšný pořad. Obohacením pořadu byla i krojová přehlídka, kterou předvedly oba zahraniční soubory.
      Sobotní večerní pořad klenotnicového zaměření "Zo Záhoria a Predhoria" (autorky L. Ukropcová a M. Šelcová ) patřil ves[/]nickým skupinám z obou stran Malých Karpat. Úvodem vystoupila citerová skupina z Vydran a ženská pěvecká skupina z Rovinky. Obec Kuklov se představila pásmem odvedeneckých zvyků a rekrutských písní, soubor Labian z Lábu předvedl scénicky pojaté pásmo z přástek. Na dožínkovou tematiku se zaměřil soubor Záhoran ze Zohoru. Pak následovalo scénicky dobře sestavené pásmo skupiny ze Smolenic, nazvané "Z orešanského sklepa". Folklór obyvatel maďarské národnosti Záhorí, především verbuňky a čardáše, prezentovala skupina z Jelky, jejiž vystoupení se vyznačovalo živostí a temperamentem, který vyvolal ohlas u diváků. Skupina ze Šenkvic předvedla pozoruhodný a dosud málo známý zvyk, volbu vesnického krále, který se dochoval z období charvátské kolonizace západního Slovenska.
      Pořad, který lze označit vcelku za dobře zkomponovaný, ukázal několik význačných kladů i jistých nedostatků současného folklórního dění, na západním Slovensku i obecně. Předně je velmi potěšitelným jevem, že se folklórním tradicím začíná věnovat stále více příslušníků mladé generace, takže pod pojmem "vesnická skupina" si už nemusíme představovat jen dospělé nebo stařečky a stařenky. Tak dostává tento pojem novou podobu a pokračování folklórních tradic má své plné opodstatnění a praktické naplňování. k nedostatkům bychom mohli zařadit zvláště stereotypní používání akordeonového[/] hudebního doprovodu těchto vesnických skupin, který navíc mnohdy nebývá příliš kvalitní. Stálo by za úvahu zrekonstruovat původní muzikantské sestavy a obnovit hudecké, popřípadě cimbálové muziky. Vždyť hudebně vzdělané mládeže třebaže ne v tradičním pojetí, ale pomocí lidových škol umění - u nás stále přibývá! Lze říci, že právě využití terénních i archívních písňových a hudebních materiálů patří k aktuálním otázkám současné souborové práce a je jejím podstatným obohacením.
      Následující program stylizovaného folklóru "Pýtam sa Vás, pani mladá" (autor J. Blaho ) byl zaměřen na svatební tematiku. Účinkovaly v něm soubory Csalló ze Šamorína, Družba z Trenčína, Ponitran a Iktus z Nitry. Pořad byl koncipován jako průřez svatebním obřadem, jeho stěžejními obřadními momenty. I přes regionální různorodost materiálu se podařilo vytvořit poměrně ucelený obraz západoslovenské svatby, umístěný do stylizované, zčásti ideové roviny.
      Prvním nedělním pořadem byla soutěžní přehlídka "Z najlepších tanečníkov Západoslovenského kraja" (připravil V. Kyseľ ), v níž účinkovali tanečníci - vítězové oblastních soutěží, které v roce 1985 uspořádalo Krajské osvetové stredisko v Bratislavě a osvětová střediska jednotlivých okresů Západoslovenského kraje. Při výběru byla zdůrazňována hlediska osobitosti lidových tanců a regionální čistoty jejich provedení. Vítězem myjavské

61

přehlídky se stala osmdesátiletá E. Benčaťová a její jen o málo mladší partner L. Smrtka z Kozárovců, kteří přesvědčivě i podmanivě zatančili "hopcuvanou" polku a "trasený" čardáš. Soutěž byla neobyčejně zajímavá a výběr tanečníků skutečně pečlivý. Přitažlivost tohoto pořadu zvyšovala i divácká anketa, která byla zakončena slosováním 'anketních lístků a cenami v podobě dvaceti gramofonových desek "Myjavské muziky".
      Dalším pořadem byl regionální program "U nás taká obyčaj" (autoři M. Kamenská a V. Suchomer ), věnovaný folklórním kolektivům z okolí Levic. v tomto pozoruhodném kraji, který byl v minulosti součástí Tekovské a Hontské stolice, se uchovalo mnoho starobylých prvků obřadní kultury a zvykosloví. Pořad byl rozvržen důsledně podle výročního kalendáře od jara do zimy a rozčleněn do ucelených tematických bloků. Patřil bezesporu mezi nejzdařilejší programy letošních myjavských slavností. Byl dobře sestaven a působivost jednotlivých zvykoslovných celků byla umocněna vhodným průvodním slovem, jež bylo bezprostředně přednesené v nářečové podobě (konferenciér Ladislav Mráz). Tyto typy pořadů ma jí své plné opodstatnění jak z hlediska odborného, národopisného, tak také pro diváky.
      Vyvrcholením slavností byl pořad "Sme deti slnka" (autor S. Švehlák ). Byl sestaven z bloků vesnic[/]

Závěr pořadu "Sme deti slnka" ze Západoslovenských folklórních slavností na Myjavě.
Foto J. Uherka, 1985.

kých skupin domácích a zahraničních souborů, které většinou účinkovaly už v jednotlivých pořadech slavností, navíc byly zařazeny dva dětské kolektivy, Vienok z Bratislavy a Kopaničiarik z Myjavy. Výběr čísel a sestavení bloků bylo pečlivé, což přispělo k divácké přitažlivosti pořadu i jeho náležité gradaci.
      Pořady letošního myjavského festivalu přinesly množství pozoruhodného folklórního materiálu a zdůraznily závažný moment - regio[/]nální prezentaci na rozdíl od tematicky pojatých pořadů, převažujících v programové skladbě minulých ročníků. Regionální pořady přispěly také k aktivizaci vesnických skupin. Délka jednotlivých pořadů byla únosná a nepřekračovala hranice, kdy začíná být divák nepozorný. Je potřeba vyzvednout i dobrou organizační stránku a technické zabezpečení slavností. Jiří Pajer

62

Soubor Mánes z Prostějova v pořadu "Krásy naší Hané" na Hanáckých slavnostech v Prostějově.
Foto J. Uherka, 1985.

Hanácké slavnosti - Prostějov 1985 [obsah]

Dne 15. září 1985 uspořádal odbor kultury Okresního národního výboru a Okresní kulturní středisko v Prostějově spolu s Kulturním zařízením Městského národního výboru v Kostelci na Hané pod záštitou JZD 1. máje v Nezamyslicích v prostějovských Kolářových sadech u příležitosti místních hodů III. přehlídku národopisných souborů oblasti Hané - Hanácké slavnosti Pros[/]tějov 1985. Konala se v rámci oslav 40. výročí osvobození vlasti Sovětskou armádou.
      Programová struktura ročníku byla totožná s rokem 1984. Dopoledne se v programu dětských hanáckých souborů "Mír je, když si děti hrají" představily kolektivy z prostějovského okresu a Hanáček z Brna. Scénář pořadu napsala a režii měla Eva Flašarová. Dramaturgická výstavba pořadu byla dobrá, od začínajících městských[/] či venkovských souborů k nejvyspělejším, což se výrazně projevilo na celkové gradaci pořadu. Postupně vystoupily Hanácký soubor LŠU z Prostějova, Hrušováček z Hrušky s hudbou LŠU v Němčicích na Hané, Klásek z Kralic, Barvínek z Určic, Mánes z Prostějova a Hanáček z Brna. Proti minulému ročníku se zaměřily více na taneční materiál z Hané, méně už na dětské hry apod. Jistotou vystoupení překvapil Hanácký soubor z Prostějova, obě jeho skupiny. Na nedostatečné ozvučení scény doplatil Klásek z Kralic na Hané i Barvínek z Určic. Dobře zatančil Mánes z Prostějova a zvláště brněnský Hanáček. Folklórní materiál Hané byl do pořadu vhodně zařazen. Režie však měla zasáhnout do pořadu výraznějším způsobem, mohl být využíván lépe také scénický prostor. Záměr pořadu byl však naplněn beze zbytku.
      Pro nemoc vedoucího souboru odpadlo vystoupení souboru Rotor vojenského útvaru z Prostějova. Poledne vyplnily koncerty dechových hudeb z Pivína a Markovice z Postřelmova. Po nich následovala "Přehlídka hanáckých krojů". Připravili ji Mario Buzzi, Eva Flašarová a Věra Možná za přispění souboru Mánes z jeho krojových fondů. Seznámila diváka s mužským a ženským odíváním od pracovního po obřadní doplňky v historickém vývoji od 18. století. Měla výbornou úroveň, proto je škoda, že celkový dojem z ní byl hrubě stírán nešetrným pohyhem foto

63

grafů mezi účinkujícími přímo na scéně. To by se stávat nemělo.
      Hlavní pořad slavností se jmenoval "Krásy naší Hané". Scénář napsal a režii pořadu měl Jan Kadlec. v koncepci pořadu vycházel v podstatě z čísel hanáckých souborů, která si připravily pro národní soutěž souborů lidových písní a tanců 1. a 2. kategorie. Soutěžními bloky se představily soubory Mánes z Prostějova, Skalák z Protivanova, Hanácká beseda z Kostelce na Hané, Markovice z Postřelmova, Haná z Velké Bystřice a Klas z Kralic na Hané. Protože se předváděly soutěžní bloky bez zkrácení, byl celý pořad o něco delší než bylo vhodné. Pozornost početného publika si však udržel. Soubory byly dramaturgicky dobře vybrány a správně seřazeny. Komentář přednášela na dobré interpretační úrovni v dialektu Marie Pachtová z Vyškova, mohl být ale kratší. Režie měla možnosti dost omezené, protože nemohla zasáhnout podstatněji do jednotlivých soutěžníchbloků. Celkový dojem z tohoto pořadu byl velmi dobrý.
      Pořady by měly být po organizační a technické stránce lépe zajištěny. Ozvučení nebylo nejlepší, protože zvuk se v Kolářových sadech značně ťříštil. Zadní polovina Scény, kde se odbývala pásma především méně zkušených kolektivů, nebyla ozvučena vůbec a tyto na to doplatily. Protože na slavnostech se nevybírá vstupné, není tu ani patřičný počet pořadatelů. Avšak provoz scény si je nutně[/] vyžaduje. Jsou tu potřeba, aby například udržovali volný prostor kolem scény, aby vypomáhali jako rekvizitáři či inspicienti, To nemůže zvládnout sebeschopnější metodik s několika málo pomocníky. Nehledě na to, že tyto záležitostí nutně odvádějí pozornost metodika od jeho vlastního poslání. Práce by tu měly být rozlišeny a specializovány jako je tomu jinde.
      Těchto pár kritických připomínek nijak nesnižuje celkový dojem z Hanáckých slavností v Prostějově. Naopak je nutno přiznat, že umělecká úroveň pořadů byla ve srovnání s minulým ročníkem vyšší. Jan Krist

X. detský folklórny festival v Prešove [obsah]

Jubilejného X. detského folklórneho festivalu, ktorý sa uskutočnil v Prešove 20.-22. septembra 1985 sa zúčastnilo 20 súborov zo Slovenska a hosťujúci súbor zo Vsetína na Morave. Program hlavnej súťažnej prehliadky Hrivny v detskom folklóre ukryté bol rozdelený do dvoch častí, pričom v každej časti deti boli zadelené do dvoch vekových kategórií.
      Prvá časť tejto súťažnej prehliadky bola zameraná na autentický folklór. Deti tu predvádzali dávne zvyky, zabudnuté piesne a tance v ich prirodzenej podobe. Cenu festivalu v 1. vekovej kategórii získal súbor Jadlovček z Margecian za pásmo detských hier na vojakov.[/] Základ pásma tvorili miestne regrútske piesne vo virtuóznej hlasovej interpretácii a hra na kráľov, zahrňujúca "palicovanie" porazeného kráľa. Hry, piesne a tance v podaní súboru Jadlovček tvorili ucelený harmonický celok. Odmenený bol aj maďarský súbor Pitypang z Galanty.
      V druhej vekovej kategórii ceny za oživenie miestnych folklórnych tradícií získali súbory Krôčik z Dolných Plachtiniec a Briezka z Brezovice. Prvý predviedol niekoľko autentických ľudových tancov v pásme Po večerni na mostikach, druhý - pásmo ľudových zvykov spojených s jarným vyháňaním oviec na pasienky. v náročnom programe Brezovčanov diváci sa mali možnosť zoznamiť s najímaním juhasov na službu, značením oviec, dojením "na mieru", pastierskou mágiou (zaklínanie baču, umývanie zvoncov v žinčici, vylievanie mlieka na sekeru a na štyri svetové strany).
      V druhej časti súťažnej prehliadky Hrivny v detskom folklóre ukryté, zameranej na štylizovanejšie scénické spracovanie folklórneho materiálu, vystúpilo 13 detských súborov. Cenu festivalu v 1. kategórii si z Prešova odniesol súbor Sekulánek z Moravského Jana za Svätojanský jarmok. Bola to pestrá paleta živých obrázkov z niekdajšieho jarmoku v ich meste, spojená s tradičnými hrami, piesňami a tancami. v druhej vekovej kategórii zvíťazili dva súbory: Maguráčik z Kežmarku pásmom jarných chorovodných hier z Lendaku a Kelčo

64

van z Čadce pásmom kysuckého ovčiarskeho folklóru, v ktorom boli zastúpené aj zriedkavé ľudové hudobné nástroje - trembita, drumbľa, pastierska trúba ai.
      Odmenené boli aj súbory Turiec z Martina (za tvorivé spracovanie detských hier z Blatnice), Sliačanček z Liptovských Sliačov (za šty­ lový tanečný prejav), Radosť z Trenčína (za inscenáciu pracovného námetu - žatvy) a maďarský súbor Kisbojtár zo Štúrova (za spracovanie a interpretáciu verbungu).
      Je treba podotknúť, že aj neodmenené súbory predviedli veľmi pekné programy, hýriace nápaditosťou a detským temperamentom. Súbor Vretienok z Kozaroviec prišiel do Prešova s tradičnými vianočnými koledami a vinšami, Malý Vtáčník z Prievidze predviedol fašiangové obchôdzkové hry, deti z Oravského Veselého ukázali jarné hry (na chrobáka, sadenie švábky, na kozu a takmer zabudnuté tance -matušovská, šustaná, odzemok a lup­ ták). Posledný tanec opisala a predviedla deťom priamo na scéne babička Sameľákova. Aj ďalší súbor - Sliačanček (2. kategória) zaradil do svojho vystúpenia babičku - Helenu Geelovú-Ondrejkovú, ktorá zaspievala niekoľko nadherných uspávaniek. Zaradenie do detských súborov starších žien ako by, symbolizovalo kontinuitu pri pestovaní folklórnych tradícií medzi najstaršiou a najmladšou generáciou. Je potešiteľné, že aj "veľkomestské" súbory (Klnka a Trávniček z Bratislavy, Železiarik z Košíc) vo svo[/]jich programoch vychádzajú z tradičného "dedinského" folklóru.
      V sobotu večer najlepšie súbory festivalu vystúpili v galaprograme Ohnivká krásy, ktorý scénicky a režijne perfektne stmelil v jednoliaty celok Kliment Ondrejka.
      Celkove možno konštatovať, že jubilejný prešovský festival detského folklóru splnil svoje poslanie po každej stránke. Každý z dvadsiatich súborov doniesol na festival niečo nové, originálne, pričom všetky vychádzali z ľudových tradícii svojho regiónu, zozbieraných priamo v teréne v ramci mládežníckeho hnutia Pri prameňoch krásy. Dominujúcou zložkou festivalu boli ľudové piesne, často neznáme z doterajších publikovaných zbierok. Úroveň spevu vo väčšine súborov bola veľmi dobrá.
      Drobné nedostatky boli v koncepčnej zladenosti jednotlivých programov. Niektorí vedúci ako by sa medzi sebou predháňali v otázke zaradenia čo nejväčšieho počtu folklórnych prvkov v jednom programe. Takto ich programy boli pre[/]ťažené drobnými folklórno-etnografickými javmi, ktoré niekedy bránili pochopeniu podstaty vystúpenia.
      Slabšou strankou festivalových vystúpení bol i hudobný doprovod. Väčšina súborov dávala prednosť harmonike, resp. heligonke. Menej známe nástroje u niektorých vystúpení mali viac-menej dekoratívny charakter.
      Súčasťou festivalu bol aj seminár o detskom folklórnom hnutí na Slovensku a jeho perspektívach, na ktorom si vedúci detských folklórnych súborov vymenili názory s organizátormi festivalových podujatí.
      Po organizačnej stránke prešovský detský folklórny festival bol pripravený vzorne. Boli na ňom využité aj niektoré technické novinky, napríklad farebný viodezáznam každého vystúpenia, ktorý účastníci mali možnosť uvideť už v priebehu festivalu. Pre účastníkov festivalu boli vydané dva informačné buletiny, podávajúce vyčerpavajúci prehľad o festivale a jeho výsledkoch. Mikuláš Mušinka

65

FOLKLÓRNÍ SOUBOR

Nová premiéra súboru Šarišan v Prešove [obsah]

Folklórny súbor Šarišan, založený roku 1967, je v súčasnosti najvýznamnejším reprezentantom ľudového umenia na východnom Slovensku. Od r. 1972 pracuje pri výrobnom družstve Pleta v Prešove. Je držiteľom niekoľkých vyznamenaní. Vystupoval na mnohých folklórnych festivaloch v Československu, Sovietskom zväze, Bulharsku, Maďarsku, Poľsku, Taliansku, Francúzsku, Grécku, ba aj vo vzdialenom tuniskom Kartágu.
      Od r. 1982 je jeho vedúcim Vincent Fedor, ktorému sa podarilo sústrediť v súbore, predovšetkým v jeho umeleckej rade, skutočných znalcov a milovníkov šarišského folklóru. Dušou súboru je Jozef Príhoda, dlhoročný sólista Podduklianského ukrajinského ľudového súboru v Prešove. Tento vynikajúci interpret šarišských ľudových piesní je aj autorom námetu a scenára poslednej premiéry Šarišana Vítaj, život (máj 1985), ktorá je vyvrcholením doterajšej činnosti súboru.
      Celovečerný program "Vítaj, život" bol koncipovaný ako oslava života, práce a sviatočných chvíľ východoslovenskej dediny. Vychádzal z autentického folklóru, ale tento bol podaný v štylizovanej úprave.[/] I keď miera štylizácie jednotlivých čísiel bola rôzna (od autentických vinšovačiek po takmer baletnú kompozíciu Na poli), predsa len celý program tvoril jednoliaty uzavretý celok. Začínal sa ľúbostným obrázkom, pokračoval tancami, piesňami a zábavami mládeže a odchodom mládenca na vojenčinu (regrútska odberačka). v kompozícii Na poli bývalý vedúci a choreograf súboru J. Marušin v expresívnych tanečných obrázkoch stvárnil tradičnú sejbu, žatvu, orbu a mlatbu na šarišskej dedine bez toho, aby použil akýkoľvek poľnohospodársky nástroj. v programe súboru tohto charakteru bol to smelý experiment, ale zdá sa, že experiment úspešný, o čom svedčí aj nadšené prijatie tohto čísla obecenstvom. Troma číslami boli v programe zastúpené svadobné zvyky Šariša.
      Druhá časť programu bola venovaná predovšetkým výročným zvykom tohoto regiónu. Videli sme tu ľubozvučné koledy z Kendíc, novoročné vinšovačky (pravdepodobne z Jakubovian a nie z Jakubian ako je uvedené v tlačenom programe), fašiangové zvyky. Celý program sa končil obradovým pásmom z okolia Bardejova - krstinami a uspávankou. Cyklus je uzavretý, život pokračuje ďalej - taký bol záver dvojhodinového programu.[/]
      Lyrické piesne sa v ňom striedali s temperamentnými tancami, všetko tu bolo y pohybe, scéna sa neustále menila. Nezabudnuteľnú atmosféru dávala programu hudba, vedená J. Salokom a V. Fedorom. Títo dvaja muzikanti boli aj hudobnými upravovateľmi všetkých piesní a tancov.
      Režisérom celého programu bol J. Bakšay. Svoju úlohu zvládol znamenite. Jemu patrí aj premyslená choreografia úvodnej a záverečnej scény, ako aj niektorých iných čísiel.
      Okrem J. Bakšaya a J. Marušina ako choreografi na príprave programu "Vitaj, život" sa podieľali zasl. umelkyňa M. Nemcová, A. Marušinová, J. Piroh, ale aj mladá štu­ dentka A. Pitoňáková. Táto sa predstavila obecenstvu Regrútskou odbierkou a pásmom žartovných piesní a tancov Klebetnice. Šarišský kolorit dávali programu nielen melodické piesne, temperamentné tance, rezká hudba a krása ľudových zvykov, ale aj pestrofarebné kroje s bohatou výzdobou. Tieto presne zodpovedali príslušnému regiónu. Zhotovilo ich výrobné družstvo Vzorodev v Spišskom Podhradí podľa námetov etnografov J. Komu a T. Krafčíkovej.
      Konferenciérom programu bol jeho autor J. Príhoda. Jeho slovný do[p]rovod bol však viac než skromný a obmedzoval sa iba poetickým úvodom a záverom. Autor vychádzal zo zásady, že krása folklórneho prejavu nepotrebuje komentár. U niektorých čísiel komentár konfe

66

renciéra by však umocnil ich umelecký dojem na divákov.
      Ako je známe, územie Šariša pozostáva z dvoch častí - slovenskej a ukrajinskej. Obidve národnosti sú zastúpené aj medzi členmi súboru Šarišan. Škoda, že ukrajinský folklór nebol v premiére Vítaj, život zastúpený ani jediným číslom.
      Premiérový program Vítaj, život bol dôstojnou oslavou 40. výročia oslobodenia Československa Soviet[/]skou armádou. s niektorými časťami tohoto programu sa mali možnosť zoznámiť aj návštevníci tohoročnej Spartakiády v Prahe a Folklórneho festivalu vo Východnej. Na súťažnej prehliadke amatérskych súborov Východoslovenského kraja v Poprade týmto programem si Šarišan obhájil svoje umiestnenie v najvyššej kategórii (kategória A). Mikuláš Mušinka

VÝSTAVY

Výstava keramiky Marie Kotrbové [obsah]

Absolventka uherskohradišťské střední uměleckoprůmyslové školy a sochařského ateliéru prof. Jana Kavana na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, výtvarnice ÚLUV Marie Kotrbová, vystavovala ve výstavní síni Ústředí lidové umělecké výroby ve Strážnici výsledky své dvacetileté návrhářské práce v oboru keramiky v ÚLUV.
      Tato nadaná a také pilná výtvarnice, když se v roce 1963 stala návrhářkou ÚLUV, se pustila s nevšedním elánem do řešení keramického programu této organizace. Věnovala se soustavně studiu tradičních technologií a možností jejich využívání pro soudobou keramickou tvorbu, i možnostem tvůrčích proměn tradičního keramického tvarosloví pro soudobý interiér. Ze zá[/]kladních prvků: talíře, hrnku a džbánu začala vytvářet nápojové a jídelní sestavy v měkké hrnčině zdobené engobami, ve fajánsi i v kamenině. Pracovala nejenom pro dílny ÚLUV, ale navrhla mnoho vzorů i pro družstevní výrobu jako například vzory fajánsí pro Lidovou tvorbu v Tupesích nebo vzory pro výrobky z kameniny pro dílnu družstva Jihotvar v Hrdějovicích.
      Strážnická přehlídka výsledků více než dvacetiletého působení Marie Kotrbové v ÚLUV ukázala, že dnešní keramika ÚLUV je keramikou Marie Kotrbové.
      Výstava ukázala, jak Kotrbová postupně přechází od měkkých hrnčin a fajánsí ke kamenině, v níž si ověřila soudobé výrobní možnosti už v roce 1966 v dílně ÚLUV ve Vřesovicích na keramickém souboru, zaměřeném funkčně na jeden z programů ÚLUV nazvaný Květina v by[/]tě, později na návrzích pro dílnu družstva Jihotvar v Hrdějovicích. Navázala také na první pokusy Vzorkových dílen ÚLUV z konce čtyřicátých let ve výrobě fajánsí a v sedmdesátých letech vytvořila vzory pro komplexní program současné fajánsové výroby v ÚLUV. Avšak výtvarnice se dnes, na vrcholu své tvůrčí aktivity, obrací převážně ke kamenině, která umožňuje lépe naplňovat základní poslání ÚLUV: přispívat k vyšší úrovni životního prostředí naši doby. Nehledejme v tradicích rukodělné výroby umělecké poselství, nýbrž odkaz poctivé a kvalitní práce. Je to možná málo, ale to málo dnes nejvíce potřebujeme - napsal už před třiceti lety zakladatel katedry národopisu na brněnské universitě, univ. prof. Antonín Václavík. A závažnost tohoto poznatku, který si stále více uvědomujeme, vyzařovala i z výstavy keramiky Marie Kotrbové ve strážnické výstavní síni Ústředí lidové umělecké výroby. Josef Jančář

Výstava "Lidový textil a současný oděv" v Praze [obsah]

Zájemci o oděvní tvorbu měli od května do října 1985 příležitost vidět v pavilónu Národního muzea národopisného muzea v Petřínských sadech pozoruhodnou výstavu, kterou připravilo Národopisné muzeum a Ústředí lidové umělecké výroby. Prezentace lidového oděvu z hlediska lidové kultury je v našich mu

67

zeích běžná, v tomto případě šle o uplatnění lidového oděvu jako inspiračního zdroje pro současnou módní tvorbu. Fakt sám není nový, protože už od dob Mánesových byl lidový kroj v této specifické roli uplatňován, v různém přístupu k využití materiálů, střihů, výzdobných technik a motivů ovlivňoval především ženský oděv v rozpětí od krátkodobě aktuální tzv. svérázové tvorby až po seriózní modely špičkových hodnot na módních přehlídkách, kde prokazoval trvalou platnost hodnot lidové kultury pro ozvláštnění módního odívání tak, aby nebylo úplně internacionálně kosmopolitní. Lidové kroje mohly a mohou současné odívání plodně ovlivňovat a posuzovaná výstava tak činí ze současného hlediska, tj. bez retrospektivních zájmů.
      Výstavní pavilón o ploše 300 m2 umožnil uplatnit lidové kroje z Čech, Moravy a Slovenska v roli inspiračních podnětů pro tvorbu současných modelů, jež vzešly z pražského a brněnského oděvního ateliéru Ústředí lidové umělecké výroby v posledních letech. Na mnoha výstavách ÚLUV se objevovaly i v minulosti jednotlivé oděvní návrhy a modely, ale tentokrát jde o celkové podání této zajímavé problematiky. Jiřina Langhammerová z Národního muzea a Helena Šenfeldová z ÚLUV, které připravily vynalézavě scénář výstavy, a výtvarník Josef Flejšar, který navrhl výstavní řešení, spojili znalosti i nápady osobitého podání do výstavního vyjádření problemati[/]ky, jež zaujala návštěvníka jak celkovým podáním, tak i vynalézavým členěním tématiky. Aby bylo možno podat výstavně odraz lidové oděvní tvorby v současné módní tvorbě, rozčlenili autoři tématiku na 5 oddílů, v nichž konfrontovali současnou oděvní tvorbu ÚLUV s příslušnými součástkami lidových krojů, jejichž prvky byly inspiračně při oděvní tvorbě uplatněny. Každý oddíl byl uveden dvěma kresbami Flejšarovými, který již na řadě dřívějších výstav Národopisného muzea v Praze prokázal osobitý cit pro lidový projev i v grafických projevech reprezentujících současné umění v nejvyšších kvalitách. Členění výstavního materiálu je založeno na konkrétních prvcích, nikoli tedy na krojích v geografickém výskytu. Tak např. první oddíl ukazuje uplatnění prvků lidového krajkářství na 13 modelech ženských šatů, vedle nichž je pro konfrontaci vystaveno na dvě desítky součástek českých a slovenských krojů. Podobně jsou v dalších oddílech uplatněny primitivní techniky pletení, dále batikování (modrotisk), uplatnění kanafasu, sukna, jakož i uplatnění starých pravoúhlých střihů atd. Celkem se na výstavě objevilo víc než 5 tuctů ženských šatů nebo součástek, které vyhovují vysokým nárokům současné módní tvorby a současně prozrazují osobitost tvorby v uplatnění mnohdy docela nenápadných prvků, určujících ráz modelu. Jedno čelo sálu zdobila monumentální růžice, aranžovaná z lidových kanafasů, druhé tři volně aranžované fi[/]gury s dokreslením stylizovaných hlav. Závěr ukázal i tvůrčí postupy v oděvní tvorbě ÚLUV fotografickou dokumentací práce.
      Výstavní podání respektovalo dvojí rovinu tvorby tím, že současný ženský oděv z ateliérů ÚLUV byl výstavně adjustován způsobem, jaký známe z výkladních skříní obchodních domů, zatímco tradiční lidové součástky byly vystaveny prostě a v přirozených situacích tak, jak se nosily. k tomu je třeba ještě uvést péči restaurátorek Národopisného muzea, aby staré součástky byly vystaveny v dokonalé úpravě, jak už je to v tomto muzeu tradicí, přestože jde o práci mimořádně náročnou a odpovědnou, jež nebývá vždy doceňována, jako by šlo o samozřejmost.
      Za hlavní problém výstavy považuji rovnocenné podání obou druhů výtvorů, z nichž současná oděvní tvorba má jiné nároky než tradiční oděvní součástky nejen z muzejního, ale obecně prezentačního hlediska. Za úspěch považuji, že se oba tyto momenty podařilo uplatnit, aniž jeden by poškozoval ten druhý, resp. ve vzájemném umocnění. Při prohlídce výstavy si přišly na své ženy, sledující především aspekty současné módní tvorby, stejně jako obdivovatelé lidových krojů. Uvedu-li jako příklady účinného vystavení lidových krojů např. mužský kabát či mužskou halenu z Horňácka, nebo srovnání dvou zástěr kyjovského kroje z vyvazovaného modrotisku s rozdílným vyšíváním ze dvou vývojových období, ukazuje se

68

fakt, že opravdové dílo s výraznou hodnotou nepotřebuje k docílení žádoucího dojmu žádných aranžérských triků. Působí monumentalitou tradicí prověřené harmonie materiálu, střihu i výzdoby tak věrohodně a intenzivně, že si toho jen trochu citlivý divák nemůže nevšimnout. v lidovém oděvu máme opravdu jedinečný doklad mnohostranné tvořivé síly lidu, takže je správné i potřebné ukazovat jeho význam nejen z hlediska dochovaného kulturního dědictví, ale i z hlediska inspirační síly pro současnou tvorbu. Je třeba poděkovat pracovnicím ÚLUV za tento tvořivý přístup k hodnotám lidového oděvu, jímž se překračují parametry běžné prezentace lidového oděvu v muzeích. Proto je příklad této výstavy podnětem k hledání možností ukázat trvalou platnost hodnot lidové kultury v socialistické společnosti uplatněním i těch výtvorů, jež nejsou lidové v tradičním smyslu, ale na lidovou tvorbu navazují a její hodnoty pro obohacení našeho životního prostředí a způsobu života uplatňují. Josef Beneš[/]

Výstava Mykoly Černyša vo Svidníku [obsah]

Súčasťou 31. slávností kultúry Ukrajincov Československa vo Svidníku bola aj výstava z tvorby M ykoly Černyša.
      Tento 44ročný ukrajinský umelec, absolvent Umeleckej vysokej školy
      Stroganova v Moskve (1964), r. 1975 sa natrvalo presťahoval do Československa. Žije a pracuje v Žiline. Jeho monumentálne reliéfy v dreve zdobia významné budovy v Kyjeve, Chersone, Ivano-Frankivsku, ale aj v Považskej Bystrici, Žiline, Vrútkach, Liptovskom Mikuláši a v iných mestách. Mal niekoľko samostatných výstav v Sovietskom zväze a Československu. Pre jeho tvorbu je príznačná bezprostredná spätosť s ukrajinským ľudovým výtvarným umením svojej vlasti. Tento akademický umelec nekopíruje ľudové umenie, ale stvárňuje ho svojským spôsobom. Jeho tvorba je svojráznym prejavom vnútorných citov, niekedy nežne lyrická, inokedy expresívne výbušná.
      Na svidníckej výstave sa M. Černyš predstavil 16 reliéfmi a 30 ilustráciami k tvorbe najväčšieho ukrajinského básnika Tarasa H. Ševčenka. Je to rozmerovo neveľká, ale obsahovo bohatá výstava.
      Všetky reliéfy sú v dreve, pričom rezbár obľubuje tvrdé drevo, s ktorým sa môže lepšie "popasovať". Umelcovi sa v nich podarilo nielen ilustrovať, ale aj .umocniť hlboké myšlienky Ševčenkovej tvorby. Stretávame tu postavy kobzárov, banduristov, hajdamákov, kozáka na stráži, Perebenďu, nezabudnuteľnú Katerinu, ale aj abstraktné motívy. Všetky tieto obrazy nachádzame aj v ukrajinskom folklóre, kam často prenikali práve prostredníctvom Ševčenkovej tvorby. Vo svojich reliéfoch M. Černyš znamenite vystihol spätosť Ševčenkovej poézie s ľu[/]dovou kultúrou, ale vyjadril aj svoje vlastné pocity. Je to tvorba moderná, adresovaná súčasnému divákovi.
      V tomto duchu sú ladené aj jeho ilustrácie k základnému Ševčenkovmu dielu Kobzar. Autor akoby vychádzal z ľudového ikonopisného maliarstva. Je veľmi skromný vo výrazových prostriedkoch, obľubuje metafory a symboly. Aj v Černyšových ilustráciach je citiť svojský rukopis rezbára. Navonok tieto ilustrácie pôsobia ako škice k reliéfu, ale pri ich pozornejšom vnímaní nájdeme v nich majstrovské vyjadrenie Ševčenkovho odkazu.
      Tvorba M. Černyša, reprezentovaná na výstave vo Svidníku, si po každej stránke zaslúži, aby bola sprístupnená aj širšiemu kruhu milovníkov výtvarného umenia. Mikuláš Mušinka

FOLKLORISMUS

Moravská lidová výšivka 1985 [obsah]

V květnu roku 1985 proběhlo v závodním klubu ROH Železáren n. p. ve Veselí nad Moravou vyhodnocení třetí soutěže moravské lidové výšivky. Přes název se netykala výšivky na krojích, ale jejího využití v současném životě. Byla obeslána 209 pracemi od 67 vyšívaček.

69

      Soutěž dokázala, že doposud je v širokých vrstvách nejživější geometrická výšivka na Horňácku. Vděčí za to tomu, co je jí vlastní: vzorově nepodléhá změnám doby, kompozičně se lehce přizpůsobuje současným požadavkům. Kořeny toho, že se dokázala prosadit na interiérových textiliích, nutno hledat především v kurzech, které se tu konaly v první čtvrtině 20. století. Tehdejší pojetí, které se neustále traduje, však poněkud zastaralo, dnes se dává přednost méně přeplněným pracím. Vlivem ÚLUV se objevují i velkorysejší práce na konopném plátně.
      Soutěž dále prokázala, že nepředstavitelně mnoho vykonala domácí organizace v oboru výšivky výřezové. Dlouhodobá práce s místním materiálem přinesla ovoce. Dnes můžeme říci, že její příslušnice jsou na úrovni vyhlášených venkovských specialistek minulých dob. Hlavní cena byla podle toho příznačně připsána komplexu prostírek s variacemi na jedno téma, které dokázaly, že jejich autorka vnikla do zákonitosti místní výšivky.
      Zato předkreslená vyšivka je dosud popelkou, jak to opět vyplývá z jejího charakteru. je individuálnější a mnohotvárnější a tíž se jí porozumí. Živá rovněž zůstala tam, kde byly v 1. čtvrtině tohoto století pořádány kurzy a kde se výšivka na určitou dobu stala výdělečným zaměstnáním, aniž podlehla jinému dobovému vkusu, totiž v Zubří. Soutěže se začínají účastnit ve větším[/] počtu také ženy z Brněnska a trvale se setkáváme s pracemi, inspirovanými výšivkami z Hané a luhačovického Zálesí. Stále se postrádá aspoň nějaký zástupce z tak živého výšivkového střediska, jakým bylo do nedávna Podluží.
      S nejlepšími pracemi 37 účastnic (tedy více než poloviny) se mohla veřejnost seznámit na výstavě, která trvala od 19. května do 2. června.[/]
      Dalším kladem těchto opakovaných soutěží je snaha o udržení tradice a pokračování v ní, která se projevuje v ocenění čestným uznáním uděleným účastnicím soutěže, které mají zásluhy o výchovu dětí a mládeže v oboru lidové výšivky. Patřily mezi nejlepší vyšívačky: dvě z nich získaly první cenu ve své kategorii, jedna třetí. Miroslava Ludvíková[/]

INFORMACE

Zasloužilí a vzorní pracovníci kultury [obsah]

Ministr kultury ČSR Milan Klusák ocenil při příležitosti 40. mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici práci jeho organizátorů, působících v ideově řídícím výboru a programové radě.
      Čestný titul zasloužilý pracovník kultury udělil a 13. července osobně předal v historické knihovně Ústavu lidového umění ve Strážnici člence programové rady Zdence Jelínkové, členu ideově řídícího výboru a programové rady Bohumilu Hlaváčkovi, členu programové rady Jaromíru Nečasovi členu ideově řídicího výboru Antonínu Seménkovi[/] a členu programové rady Oldřichu Sirovátkovi za mimořádné zásluhy o rozvoj socialistické kultury.
      Dále udělil čestný titul vzorný pracovník kultury za mimořádné pracovní úspěchy při rozvíjení socialistické kultury místopředsedům ideově řídícího výboru Svatopluku Bimkovi a Karlu Dvořákovi, členu programové rady Janu Kristovi a místopředsedovi ideově řídícího výboru Janu Součkovi.
      Jménem oceněných poděkovala zasloužilá pracovnice kultury Zdenka Jelínková, nositelka vyznamenání Za vynikající práci. Ujistila ministra kultury, že všichni vynaloží veškeré své síly a zkušenosti k prosazování

70

kulturní politiky KSČ a k uskutečňování projektu Lidová kultura v kulturním životě současné socialistické společnosti. Bohumil Hlaváček

Vyznamenání souboru "Radhošť" [obsah]

Prezident ČSSR propůjčil státní vyznamenání "Za vynikající práci" souboru valašských písní a tanců "Radhošť" ze Sdruženého závodního klubu pracujících v Rožnově pod Radhoštěm. Ocenil tak jeho obětavou činnost při výstavbě socialistické společnosti a při oživování tradic lidové kultury.
      Již od roku 1948 rozdává "Radhošť" svými vystoupeními radost a pohodu divákům v ČSSR i v zahraničí. Má za sebou po čtyřech uměleckých zájezdech do NDR, Polska a Rakouska, dva do Švédska a po jednom do Belgie, Bulharska, Francie a Španělska. Od roku 1972 jezdí pravidelně každé dva roky do Maďarska. Šedesátičlenný kolektiv zájmové umělecké činnosti mívá každoročně kolem 80 vystoupení. Dobrovolní aktivisté z řad členů "Radhoště" pečují o dětský soubor "Malý Radhošt" s vlastní cimbálovou muzikou. Bohumil Hlaváček[/]

GRAMODESKA

Zazpívaj, slavíčku. Písně dětství a mládí. [obsah]

Sestavil Jaroslav Jurášek, hudební režie Jaroslav Krček. Vydal Panton; č. Stereo 8117 0420
      Poslední dobou se věnuje značná pozornost dětské písni, jako bychom chtěli splatit dluh, který v této oblasti máme. Televizní cykly Zazpívej, slavíčku a každoroční koncerty BROLNu Děti a píseň objevují nejen dětské zpěváky, mnohdy vynikajících kvalit, ale přinášejí také množství písní, které dnes obohacují zpěv dětí ve školách i v rodinách.
      Výběr z těchto písní, které často slýcháme také ze sdělovacích prostředků, obsahuje gramofonová deska Zazpívaj, slavíčku. Písně jsou vhodně voleny, povětšině spadají do oblasti dětského repertoáru nebo není násilné, když je slyšíme z dětských úst. Pro větší přehlednost jsou jednotlivé písně rozčleněny do devíti skupin s poetickými, "pohádkovými" názvy, podle toho, o čem se v nich zpívá. Zřejmě záměrně je uváděn původ písní v širším regionálním označení, ačkoliv je známo jejich přesnější místo zápisu. v této souvislosti je to snad i případnější, stejně jako dětští interpreti volili vesměs písně regionu a nikoliv místa svého bydliště.[/]
      Na první straně desky doprovází zpěváky cimbálová muzika J. Čecha z Uherského Hradiště. Úpravy písní jsou vesměs zdařilé, jen pojetí úvodní písně (Zazpívaj, slavíčku) se zdá být málo výstižné; mohla více podporovat harmonii písně, která je právě zde zajímavá. Naproti tomu lze vyzvednout zvláště zdařilé úpravy písní č. 3, 7, 9, 11, jež zpracovali J. Maděrič a L. Málek. Uprostřed první strany se rozsvětlí oduševnělým podáním dětské písně Poščajte ně sekerenky Dušanem Holým v citlivé úpravě J. Juráška.
      Zpěv na druhé straně desky doprovází BROLN. Profesionální úpravy, jak je známe z rozhlasu či z televize, jsou citlivé, ale dětská píseň v doprovodu velkého hudebního tělesa zní trochu jinak, monumentálněji. Snad právě k dětské písni patří i jednodušší doprovod, pak se zdá i projev přirozenější. Na druhé straně lze však právě u vícenástrojového obsazení postihnout lépe rozmanitost výrazových prostředků pro zdůraznění úpravy. Nejpůsobivější úpravy jsou zvláště u písní č. 1, 2, 5, 6, 9, 11, jejichž autory jsou J. Jakubíček, J. Jurášek a F. Dobrovolný. Dětské zpěváčky vhodné doplňují písně v podání Luboše a Dušana Holých, Vlasty Grycové a zasloužilé umělkyně Jarmily Šulákové.

71

      Autorům i editorům se podařilo vytvořit přitažlivý titul a doufejme, že desky s podobným zaměřením budou následovat. Jakkoliv je však tato práce potřebná a záslužná, nelze být jen pasívními nositeli a spoléhat na produkci sdělovacích pro[/]středků. Za čas tyto písně zobecní, ba už dnes se stávají - v dobrém smyslu - šlágry dětského světa a setkáváme se s nimi na každé přehlídce dětských zpěváčků. Je to potěšitelný zjev, ale pro další činnost bude zapotřebí vycházet z pří[/]slušného regionálního repertoáru, objevovat nové a neotřelé písně ve sbírkách, v archívech i v terénu. To se týká především výchovy dětí ve školách a v rodinách, dětské folklórní soubory z regionů jsou v tomto směru více originální. Jiří Pajer

72