národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1986 - ČÍSLO 2

OBSAH
Studie
Jiří Langer - Jan Souček: Aktivizační programy muzeí v přírodě . . . 73
Daniel Luther: k vývinu kalendárnych obyčajov na súčasnej slovenskej dedine . . . 83
Luděk Štěpán: Doplňková zařízení mlýna na českomoravském pomezí v oblasti
      Chrudimska . . . 95

Portrét
Jaroslav Markl: Plzeňsky dudák Zdeněk Bláha . . . 103

ZPRÁVY

Jubilea
Ladislavu Štěpánkovi k osmdesátinám (Vanda Jiřikovská) . . . 113
Jubileum Heleny Šenfeldové (Ivo Frolec) . . . 114
Jiří Langer padesátiletý (Jan Souček) . . . 115
Výběrová bibliografie prací Jiřího Langera . . . 116

Nekrology
Vojtěch Holcman zemřel (Václav Frolec) . . . 120
Jaroslav Markl (1931-1985) (Dušan Holý) . . . 121

Knihy
Oskár Elschek: Hudobná veda súčasnosti (Věra Šepláková) . . . 122
Eva Studeničová spieva. z pisňovej zbierky
      Karola Plicku (Dušan Holý) . . . 123
Václav Frolec: Jihomoravské vinohradnictví. Tradice a současnost (Jan Krist) . . . 124
Nadja Velčeva:Trudova i socialna adaptacija na rabotnicite ot selo.
Dunja Rihtman-Auguštin: Struktura tradicijskog mišljenja (Bohuslav Beneš) . . . 128
Ryszard Brykowski - Marian Kornecki: Drewniane kościoly w Małopolsce Południowej (Josef Vařeka) . . . 127
Gerhart Heilfurth: Bergbaukultur in Südtirol (Olga Skalníková) . . . 128
…
Sborníky
Čas života. Rodinné a společenské svátky v životě člověka (Josef Vařeka) . . . 129
Slovenská ľudová nástrojová hudba a ľudové piesne (Věra Šepláková) . . . 129

Konference
Kulturní fórum (Václav Frolec) . . . 131
Konference o vlivu uhelného dolování na vytváření životního prostředí (Olga Skalníková) . . . 132
Seminář o lidovém nábytku (Josef Vařeka) . . . 133

Festivaly
II. ročník Folklórnych slávností pod Vtáčnikom (Hana Bílková) . . . 134
Mezinárodní festival lidových tanců v Odoornu (Jiří Jilík) . . . 135
Bergamo (Bohumil Hlaváček) . . . 136

Scénický folklór
Antológia folklóru na scéne (Mikuláš Mušinka) . . . 137

Folklorismus
Makovická struna '85 (Mikuláš Mušinka) . . . 138

Výstavy
Vodní pohon a jeho využití v minulosti Chrudimska a Hlinecka - výstava v Muzeu lidových staveb a řemesel Vysočina-veselý Kopec (Lubomír Procházka) . . . 139
Výstava prác Rudolfa Barčíka (Zora Valentová) . . . 140
Výměna
Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1985 (Připravila Ludmila Horehleďová) . . . 142

Národopisné aktuality roč. XXIlI. - 1986, č. 2

STUDIE

AKTIVIZAČNÍ PROGRAMY MUZEÍ V PŘÍRODĚ [obsah]


      JIŘÍ LANGER, Valašské muzeum v přírodě, Rožnov pod Radhoštěm JAN SOUČEK, Ústav lidového umění, Strážnice
      Jedním ze zásadních rozdílů mezi tradičním vystavováním sbírkových předmětů ve vitrínách muzejních sálů a expozicemi v přírodě je stupeň komplexnosti prezentace. Expozice v přírodě se více či méně snaží o rekonstrukci historických prostředí, vyjadřujících všechny přírodní a společenské vztahy jednotlivých předmětů. Dostává se zde do popředí jejich funkce a všechny prezentované komponenty směřují k poznání člověka a určitého reprezentačního vzorku příslušné společnosti. Tyto komponenty tedy chápeme jako prostředek k poznání a interpretování vývoje společnosti. Dokonalost expozice v přírodě měříme právě komplexností komponentů prostředí, organičností jejich skladby a schopnostmi expozice rekonstruovat historické funkce. Ty spočívají v lidské činnosti, takže potřeba muzejních ak[/]tivit vyplývá z obsahové podstaty expozice v přírodě.
      Za východiska našich úvah jsme si vzali teoretické zdůvodnění, k němuž třeba dodat, že aktivizační činnost v expozicích by měla adekvátně prezentovat pouze jevy dokonale vědecky vyzkoumané a dokumentované. k tomuto zdůvodnění se často uchylují různé teoretické postuláty muzeologických konferencí, ale praktické začátky aktivizačních tendencí mají obvykle příčiny jiné. Bývá to často snaha o zatraktivnění expozice pro návštěvníky, související i s komerčními zájmy. Ovšem i prostá existence expozice v přírodě vyžaduje údržbu, kterou je mnohdy nutné provádět tradičními formami, podobně jako je realizována vlastní výstavba muzea. je to elementární důvod k provádění historických činností v expozici, kte

73

rému se žádné muzeum v přírodě nevyhne: s výstavbou a provozem souvisí otázka míry pravděpodobnosti u vědeckých rekonstrukcí jevů, včetně ukázek technologií a jiných činností, pro něž nemáme dostatek dokumentovaných podkladů. Experimentální ověření příslušné činnosti má pak zcela vědeckou poznávací funkci. Všechny uvedené důvody přitom nemusí být v rozporu a mohou se vzájemně doplňovat.
      V posledním desetiletí se ve střední Evropě stalo téměř módou hovořit a potřebě aktivizací v muzeích v přírodě, zatímco ve skandinávských zemích jsou prováděny jako organická a nezbytná součást existence expozic od jejich vzniku. Nejde tedy o moderní světový trend, ale o obecnou vlastnost expozic v přírodě a specifičnost jejich prezentace.
      V Československu byla teoreticky rozpracována metodická východiska pro budování a provoz muzeí v přírodě v rámci úkolů státního plánu základního výzkumu v letech 1975 až 1980 1) a v 7. pětiletce byly ověřovány a teoreticky rozpracovány aktivizační formy v rámci úkolů státního plánu výzkumu "Včleňování jevů lidové kultury do systému socialistické kultury". Organizační základnou této činnosti je pracovní skupina pro muzea v přírodě subkomise pro lidové stavitelství a sídla Československé sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kultury Karpat a Balkánu, na jejichž seminářích se projednávají všechna teoretická řešení. Členy této skupiny jsou vedoucí pracovníci českých a slovenských muzeí[/] v přírodě, kteří zajišťují praktické ověřování příslušných forem v konkrétních podmínkách.
      Bylo by ideální, kdybychom mohli zcela systémovým způsobem návštěvníkovi ukázat všechny základní funkce i činnosti prezentovaného prostředí. k tomu však prakticky nemá žádná instituce dostatečné perzonální obsazení, finanční prostředky, ani dostatečný okruh starých pamětníků schopných činnosti znova rekonstruovat. z teoretického pohledu by bylo žádoucí ukázat kromě základních každodenních prací odpovídajících ročnímu a dennímu cyklu činností i kus sociálního života, bydlení, generační a sociální dělby práce a hierarchie v uspokojování rezidenčních potřeb. Nejdále v tomto smyslu prozatím pokročilo Valašské muzeum v přírodě. Zatím se však snaží jen o dosažení funkčních cyklů v areálu muzea. Např. salašnický chov ovcí výroba a konzumace sýra, stříhání ovcí zpracování vlny na přízi - tkaní - valchování huní, chov dobytka - hnojení mrvou pěstování historických obilnin - tradiční sklizeň mlácení cepy - čištění - mletí v mlýně - pečení chleba atd. Navíc v praxi obvykle konkrétní realizace předbíhá teoretickou přípravu i dokumentaci a často pak vyvstává problém pravdivosti prezentovaného jevu proti falešné romantice, k níž mají někteří interpreti sklon. Praxe jednoznačně potvrdila základní zásadu - rekonstruovat činnosti včetně jejich vzájemné návaznosti, pokud prokazatelně v určité formě skutečně existovaly v konkrétním prostředí a době, nikoliv že jen mohly existo

74

vat. Analogie nás příliš často odvádějí od vědeckého přístupu k aktivizační muzejní prezentaci.
      Prozatím jsme hovořili o teoretické potřebě komplexnosti prezentovaných komponentů i jevů. Bez jakéhokoliv omezení by tento požadavek měl platit pro sféru prezentace objektů lidového stavitelství a příkladů sídelní krajiny, samozřejmě u každého muzea v přírodě determinované objektivními danostmi jako je např. rozloha expozice, půdní i podnební podmínky atd. Poněkud jiná situace je u dokumentace funkcí a činností. Jak již bylo naznačeno, narážíme zde na těžko překonatelné překážky perzonálního i finančního charakteru. Je také základní otázkou, zda je vůbec v úkolech každého pracoviště, které muzeum vesnice provozuje, aby se touto problematikou komplexně zabývala po výzkumné, dokumentační i popularizační stránce. z praxe je zřejmé, že tomu tak není a nelze očekávat podstatné změny ani v budoucnu. Přistupuje k tomu i okolnost, že mimo sféru národopisného muzejnictví existují specializované instituce, které mají dokumentaci a případně i péči o rozvoj některých lidových technologií danou přímo zákonem, nebo tvoří součást jejich statutární náplně, jako je například Ústředí lidové umělecké výroby, Ústředí uměleckých řemesel atd. Tuto skutečnost bychom neměli pomíjet. Nemíníme zde rozebírat současné nemalé potíže, se kterými se snahy o spolupráci s těmito institucemi setkávají. Nemění to však nic na faktu, že s takovouto kooperací je nutné do[/] budoucna počítat a hledat všechny cesty, jak ji přivést na úroveň potřebnou pro muzea v přírodě.
      V tomto smyslu můžeme pracovně formulovat některé dílčí závěry obecnějšího charakteru:
1.
Již na úrovni koncipování expozičního modelu muzea v přírodě je nutno rozpracovat hlavní zásady uvažovaných aktivizačních programů. 2.
Při formulování těchto záměrů je nutno mít ujasněno několik základních hledisek:
a) jaký okruh činností bude zajišťován interními kapacitami instituce provozující muzeum v přírodě,
b) upřesnit okruh činností, jež mohou být zajišťovány externími spolupracovníky provozovatelské instituce, i především z řad aktivních nositelů tradic lidové kultury v terénu,
c,) zvážit, s jakým okruhem spolupracujících institucí je možno počítat při aktivizačních programech,
d) vyhodnotit možnosti spolupráce s kolektivy zájmové umělecké činnosti.
      Stálým koncepčním záměrem by měla být u každé instituce provozující muzeum v přírodě snaha o co největší interní kapacity pro realizace aktivizačních programů.
      Uvedené okruhy je samozřejmě nutno specifikovat podle konkrétních možností každého muzea v přírodě. Vyplývá z nich rovněž závěr, že v každém případě jde o záležitost fundamentálního významu, která velmi podstatně

75

ovlivňuje celkovou kvalitu působení a využívání hodnot prezentovaných muzei v přírodě. Při tvorbě koncepce i vlastní realizaci je žádoucí interdisciplinární spolupráce, jejíž součástí by mělo být pravidelné vyhodnocování. v koordinaci národopisců by měli úzce spolupracovat psychologové, sociologové, pedagogové a případně další příbuzné společenskovědní obory.

      V posledním období se stále výrazněji projevuje v národopisu, jako společenskohistorické vědní disciplíně, snaha po upřesnění terminologie ve vztahu k vlastnímu předmětu studia i využívání získaných poznatků v nejširší společenské praxi. v důsledku mnoha vlivů existuje do ,současnosti značně nepřehledná situace v užívání různých termínů, jak mezi veřejností, tak ve sdělovacích prostředcích, z čehož nelze vyjmout ani odborná etnografická periodika či publikace. Je běžné matení pojmů, pod nimiž se skrývají různě chápané obsahy. Tento stav je ke škodě vědeckému bádání i kulturně výchovné praxi. Úzce se to dotýká i teorie a metodologie realizace muzeí v přírodě, zvláště pak aktivizačních programů. Návrh na terminologické upřesnění forem využívání lidové kultury a folklóru byl publikován v časopise Národopisné aktuality v roce 1985.2) Pokusíme se na tento návrh reagovat z pohledu problematiky muzeí v přírodě i aktivizačních programů, včetně návaznosti k terminologii, navržené pro muzea v přírodě.3)[/]
      Není snad nejmenšího sporu o skutečnosti, že muzeum v přírodě jako celek není artefaktem lidové kultury ve smyslu předmětu studia národopisu. U každého objektu, předmětu či jevu, prezentovanému v muzeu v přírodě, došlo ke změně funkcí oproti původnímu prostředí a expozice v přírodě je pouze jistou formou dokumentace o podobě lidové kultury. v každém případě prozatím nelze o žádném muzeu v přírodě v Československu, a v něm realizovaném aktivizačním programu říci, že je integrální součástí pojmu lidová kultura. Záměrně uvádíme prozatím, nebo tuto skutečnost nelze zcela do budoucna vyloučit. Jde tedy především o různé podoby forem využívajících jevy lidové !kultury i folklóru, s celou řadou funkcí, k nimž se dále vrátíme. Bylo ostatně monohokrát oprávněně konstatováno, že právě možnosti muzeí v přírodě jsou velmi rozsáhlé a mimořádně účinné.

I. Citace jevů lidové kultury
     a) Ideální rekonstrukce
V případě expozičních objektů je totožná s pojmem vědecké rekonstrukce, v oblasti aktivizačních programů plní cíle experimentální i oživovací, především je využitelná u prezentace pracovních postupů.
     b) Translokovaný originál
V případě expozičních objektů odpovídá termínu originál. U aktivizačních programů jsou-li realizovány v autentickém prostředí, může v podmínkách muzea v přírodě jít taktéž o podobu vědeckého experimentu

76

o to cennějšího, že jej provádí autentiční nositelé z terénu.
     c) Kopie
U expozičních objektů je synonymem pro termín vědecké kopie (úplné nebo částečné), pokud plní aktivizační programy daná kritéria, mohou být taktéž případem vědeckého experimentu.
      V souhrnu všechny tři formy citace odpovídají v terminologii muzeí v přírodě pojmům pro zástavbu expozičních objektů podle typu muzea v přírodě až do úrovně skupin expozičních objektů či Skupin usedlostí. Aktivizační programy mohou při splnění určitých podmínek (např. autentické prostředí, dodržení technologie, využití původních materiálů atd.) sloužit jako vědecké experimenty, ověřující hodnověrnost pramenů či platnost teoretických předpokladů. Pro muzea v přírodě by měly být formy citace jevů lidové kultury dominujícími při aktivizačních programech probíhajících v objektech a volném prostředí i v případech, kdy nepůjde o vědecký experiment. Vědecké experimenty nemohou být pravidelnou součástí aktivizačních programů. Využívání citace jevů vytváří specifiku komplexního působení muzeí v přírodě s maximální možnou mírou autenticity i odbornosti.

II. Stylizace jevů lidové kultury
      Do této kategorie prakticky náleží u zástavby muzea i jeho zeleně celý expoziční model, neboť ve svém souhrnu je kompromisem mezi modelem teoretickým a možnými realizačními[/] podmínkami. Je tedy podobou stylizovanou. Ve sféře aktivizačních programů sem náleží všechny programy, jež nesplňují kritéria stanovená pro citace jevů, naprosto jednoznačně všechny takové akce, jež se odbývají ve speciálně přizpůsobeném prostředí (amfiteátry, ozvučení atd.). v podmínkách muzeí v přírodě by měla být stylizovaná část aktivizačních programů maximálně v rovnováze s programy využívajícími citace materiálů. Vzhledem ke společenské objednávce je však jejich existence nezbytná a v areálech muzeí v přírodě je pro ně prospěšné vytvářet zvláštní prostory, včetně náležitého doprovodného vybavení. Nutno však dodržovat zásadu, aby tyto prostory opticky nenarušovaly koncepci zástavby expozice v přírodě.
      Mezi možné prezentované jevy v oblasti stylizované patří i ukázky předváděné výroby ÚLUV, prodej některých předmětů atd. Rozhodující slovo při prezentaci stylizovaných jevů by měl mít v každém případě národopisec.

III: Ohlasová tvorba
      Jedná se o okruh využívání jevů lidové kultury, jenž by se měl dotýkat muzeí v přírodě pouze výjimečně. Neměl by vůbec přicházet v úvahu u expoziční zástavby, zeleně či u agrikulturních expozic. Ve velmi .omezené a citlivě zvažované podobě nelze ohlasovou tvorbu zcela vyloučit v aktivizačních programech ve formách možných doplňků stylizovaných programů. Totéž platí u prodeje výrobků. s ohlasovou tvorbou je možno taktéž počítat

77

při výtvarném řešení specializovaných výstav instalovaných v expozičních objektech. Mělo by ovšem rovněž rozhodovat stanovisko etnografů.

IV. Inspirovaná tvorba
      Jedná se již o úplně jinou kategorii, vymykající se úkolům muzeí v přírodě. Pouze mimořádně může vypomoci v aktivizačních programech či při výtvarném řešení specializovaných interiérů, obdobně jako ohlasová tvorba.
      Při rozboru prostředků, jimiž jsou aktivizační programy zajišťovány a při jejich kategorizaci, je nezbytné konstatovat, že se při této činnosti neobejdeme bez spolupráce s autentickými nositeli tradic lidové kultury, s kolektivy zájmové umělecké činnosti pracujícími s předlohou lidové kultury, tak s pracovníky profesionálními a uměleckými. Při aktivizačních programech se to především týká citace a stylizace jevů lidové kultury. Na základě dosavadních zkušeností je zřejmé, že právě tyto aktivizační programy jsou nejkomplikovanejší, ať již nám jde o vědeckou pravdiost či o kulturně výchovný, vzdělávací nebo umělecký účin. v obecné poloze to předpokládá nejen jasnou koncepci, ale i dlouhodobou systematickou spolupráci s interprety či demonstrátory, přičemž může u aplikace stylizovaných forem jen prospět spolupráce se specialisty na režii, scénografii atd.[/]

      V závěrečné části pojednání se pokusíme o shrnutí poznatků k problematice aktivizačních programů muzeí v přírodě, k nimž prozatím výzkum dospěl.
      Vlastním posláním aktivizace je zvýšení ideové účinnosti expozic v přírodě systematickým rozšiřováním komplexnosti pojetí, jak v rovině souborů komponentů vytvářejících rekonstruované historické prostředí, tak v oblasti historických činností s tímto prostředím spojených. Důraz kladený na komplexnost při využívání muzeí v přírodě se promítá 'v intenzívnějších emotivních prožitcích návštěvníků, což umožňuje efektivnější naplňování všech základních funkcí tohoto specializovaného kulturně výchovného zařízení.
      Aktivizační programy v kategorii citace a stylizace jevů lidové kultury plní tyto základní funkce:
     1. Experimentálně poznávací
Náleží sem výhradně činnosti charakterizované jako citace jevů lidové kultury, tj. ideální rekonstrukce, translokace originálů a kopie.
     2. Vzdělávací
Jedná se o tradiční klasickou muzejní funkci, která specifickými kulturně výchovnými a popularizačními metodami sděluje vědecké poznatky (citace i stylizace).
     3. Výchovná
Patří rovněž ke klasickým muzejním funkcím. v případě muzeí v přírodě zvlášť využívá emocionálního náboje, estetických

78

vlastností, etických hodnot a ideovosti prezentovaného materiálu i poznatků (citace i stylizace).
     4. Rekreační a zábavná
Jde o funkci, jež nesmí být podceňována a jež je nedílnou součástí působení muzea v přírodě. Potvrzují to jak dosavadní zkušenosti, tak jisté analogie s funkcemi zoologických zahrad, arboret apod.
      Samozřejmě, že se v aktivizačních programech často prolínají všechny výše uvedené funkce a v dílčích pohledech není podmínkou jejich ideální rovnováha. Zásadně by však neměla být připuštěna absolutizace rekreačně zábavní funkce bez přítomnosti funkcí dalších.
      V této souvislosti je také užitečným poznatkem, že při koncipování aktivizačních programů a naplňování jejich funkcí je nutno počítat se dvěma základními vrstvami návštěvníků:
     - obyvateli místa či blízkého okolí, kde je muzeum v přírodě umístěno, u nichž základní znalost prostředí, repertoáru i návyk na opakování prezentačních forem vytváří větší sklony k pasivnímu vnímání,
     - návštěvníky, kteří přijíždějí do muzeí v přírodě více či méně programově odjinud (organizovaně či individuálně), u nichž jsou více akceptována estetická hlediska, vykazují aktivnější vnímání experimentů a projevují větší iniciativu při zapojování do činností.
      V obecné rovině může model aktivizačních[/] programů při plnění jejich základních funkcí využívat následujících forem:

     1. průběžné úpravy, opravy a údržba expozičních objektů tradičními technologiemi (citace),
     2. údržba zeleně včetně specializovaných agrikulturních expozic v návaznosti na roční hospodářský cyklus s využitím tradičních pracovních postupů (citace),
     3. rekonstrukce historických činností
a) provoz strojů a zařízení (citace),
b) ukázky rukodělné výroby (citace),
c) tematické programy v areálu expozice (citace),
     4. tematické pořady ve zvlášť přizpůsobeném prostředí expozice (stylizace), 5. specializované naučné programy (spolupráce se školami, zájmovými skupinami atd.),
     6. spolupráce se sdělovacími prostředky,
     7. rekreační a zábavné služby
a) hudebně či tanečně zábavné programy,
b) gastronomické služby,
c) prodej předmětů lidové umělecké výroby
d) odpočinková a vyhlídková místa v areálu expozice,
e) dětské koutky.
      Další aktivity podle místních specifik. Rozhodujícím hlediskem pro realizaci všech aktivizačních programů bez ohledu na zvolené formy, jež jsou prováděny podle konkrétních možností muzeí v přírodě, je jejich pravdivost, opírající se o dokonalou znalost pre

79

zentované předlohy z lidové kultury.
      Při plnění základních funkcí s využíváním různých forem aktivizačních programů je na návštěvníky působeno těmito prostředky:
     1. prohlídka expozičních objektů a předmětů,
     2. prohlídka biologických komponentů expozice (fauna i flóra),
     3. výklad průvodce,
     4. výklad průvodce s předváděním jednoduchých činností,
     5. pozorování činností spojených s údržbou či opravami expozičních objektů nebo předmětů, případně souvisejících s ošetřováním biologických prvků,
     6. pozorování složitějších činností, technologií či zvykoslovných akcí, prezentovaných zvlášť připravenými demonstrátory či interprety s případnou možností komunikace nebo zapojením se do akce,
     7. osobní vyzkoušení některých činností ze strany návštěvníků.

      Rozsah teoretických i praktických problémů spjatých s přípravou, realizací i provozem muzeí v přírodě je značný. Zásluhou desetiletého systematického výzkumu známe již odpovědi na celou řadu otázek. Zdaleka však není vy[/]řešeno vše. v následujícím pětiletí hodláme proto výzkum soustředit do těchto okruhů:
     - průběžně ve společenské praxi dále ověřovat platnost doposud získaných poznatků a závěrů obecného významu,
     - zvláštní pozornost musí být věnována problematice systematické odborné přípravy průvodců, demonstrátorů a interpretů naplňujících funkce muzeí v přírodě včetně aktivizačních programů,
     - bude zkoumán podíl muzeí v přírodě na možnostech uchování znalostí technologií tradiční rukodělné malovýroby, včetně zemědělské,
     - taktéž bude úkolem prakticky ověřovat možnosti realizace aktivizačních programů z oblasti duchové a sociální lidové kultury.

Poznámky
1.
      Srov. Národopisná muzea v přírodě, teoretická a metodická východiska k realizaci. Rožnov pod Radhoštěm 1981, 53 s.
2.
      JAN SOUČEK: Formy využívání lidové kultury a folklóru. Národopisné aktuality 22, 1985, č. 1, s. 1-8.
3.
      Srov. c. d. Národopisná muzea v přírodě.

80

DIE AKTIVIERUNGSPROGRAMME DER FREILICHTMUSEEN
(Zusammenfassung)

      Die Studie fasst jene Erkenntnisse zusammen, zu denen die Erforschung der Aktivierungsprogramme der Freilichtmuseen in der Tschechoslowakei für die Jahre 1980-1985 gelangte. Die Ergebnisse unterstreichen die Unvertretbarkeit der Aktivierungsprogramme bei der Er[f]ülung der Ziele der [K][k]o[m]plexen Wirkung der Freilichtmuseen, die zu ihren markantesten Eigenarten gehört.
      Die Formulierung der Formen der Aktivierungsprogramme sollte einen Bestandteil der Schaffung der Konzeption eines Expositions-[m][M]odells einschliesslich einer Analyse jener Mittel bilden, mit denen sich diese Aktivitäten realisieren lassen. Wert wird auf das Streben gelegt, ein Maximum dieser Aktivitäten mit den internen Kapazitäten der das Freilichtmuseum betreibenden Institution sicherstellen zu können.
      Die Abhandlung konfrontiert ferner den Entwurf einer Terminologie für die Verwertung von Phänomenen der Volkskultur (vgl. Národopisné aktuality 22, 1985, Nr. 1, S. 1-8) in den Bedingungen der Freilichtmusen und konstatiert ihre problemlose Applikation.
      Nach den bisherigen Schlussfolgerungen erfüllen die Freilichtmuseen und die in ihnen realisierten Aktivierungsprogramme folgende Funktionen:
     1. experimentelle Erkenntnis,
     2. Bildung,
     3. Erziehung,
     4. Erholung und Unterhaltung.
      In der Praxis handelt es sich um ihre verschiedenartige Überlagerung. Keinesfalls aber sollte nur die Erholungs- und Unterhaltungsfunktion ohne die übrigen Funktionen erfüllt werden.[/]
      Im Rahmen des Modells der Aktivierungsprogramme können wir bei der Realisierung der grundlegenden Funktionen folgende Formen verwenden:
     1. Instandhaltung und Reparaturen von Expositionsobjekten in traditionellen Technologien,
     2. Instandhaltung der Expositionsgrünanlagen und der Agrikulturexpositionen in traditionellen Technologien,
     3. Rekonstruktion historischer Tätigkeiten
a) Betrieb von Maschinen und Anlagen,
b) Proben manueller Tätigkeit,
c) thematische Programme im Areal der Exposition,
     4. thematische Programme . im speziell dafür hergerichteten Teil der Exposition (ausserhalb des authentischen Milieus unter Einsatz technischer Mit[t]el),
     5. spezialisierte lehrhafte Programme (für Schulen und Interessengruppen),
     6. Zusammenarbeit mit den Massenmedien,
     7. Erholungs- und Unterhaltungsdienstleistungen
a) Unterhaltungsprogramme mit Tanz und Musik,
b) gastronomische Dienstleistungen,
c) Verkauf von Gegenständen des künstlerischen Volksschaffens,
d) Ausruh- und Aus[s]sichtsorte im Expositionsareal,
e) Kinderecken usw.
      Die Autoren der gegenständlichen Studie legen Wert auf überzeugende Echtheit der präsentierten Aktivierungsprogramme; diese Echtheit muss sich auf eine gründliche wissenschaftliche Erforschung der vorzuführenden Phänomene und auf eine vollkommene Vorbereitung der Realisierung stützen.
      Übersetzung: A. Hubala

81

Obyčejné mlecí složení na vodní pohon. Kreslil: L. Štěpán, repro: M. Plecháčková.

82

Národopisné aktuality roč. XXIII. - 1986, č. 2

K VÝVINU KALENDÁRNYCH OBYČAJOV NA SÚČASNEJ SLOVENSKEJ DEDINE [obsah]


      DANIEL LUTHER, Národopisný ústav SAV, Bratislava
      Kalendárne obyčaje slovenskej dediny zaznamenali v povojnovom období dynamický vývin. v ich jadre bola socialistická industralizácia a kolektivizácia poľnohospodárstva, začínajúca sa v 50-tych rokoch, so všetkými dôsledkami na život spoločenstva dediny. Odpútanie sa od pády a vytvorenie inej existenčnej základne ako tradičná roľnícka výroba vyvolali zásadné zmeny v hierarchii hodnôt dedinského spoločenstva. k nim patrilo vedomé zavrhovanie všetkého starého, čo podporovala oficiálna kultúrna politika s cieľom pozdvihnúť kultúrnu úroveň všeobecne zaostalej dediny. Tohto trendu sa chopila predovšetkým mladá generácia, ktorá sa rýchlejšie ako staršie vrstvy odpútavala od tradičného spôsobu života. Zamestnanosťou žien sa pretrhával vzťah k tradičným formám ich sebarealizácie v rámci vlastnej dediny (rodina, roľnícka činnosť), čím sa porušila väzba tohto zá[/]kladného nositeľa k tradičnej ľudovej kultúre. Zmena spôsobu zamestnanosti obyvateľov dedín znamenala i narušenie kompaktnosti spoločenských väzieb dediny (najmä mládeže). Veľkou mobilitou obyvateľstva, rozšírením informačných zdrojov a rastom vzdelania sa zintenzívnil proces preberania univerzálnych kultúrnych vzorov, do kultúry dedín prenikajú nové civilizačné prvky nadregionálnej kultúry. Popri sociálno-ekonomických činiteľoch začali teda výrazne pôsobiť ideologické (v rámci nich i ateistické) a kultúrne vplyvy. Tieto procesy najvýraznejšie ovplyvnili vývoj obyčajov v tomto období, kedy sa zavŕšil proces zániku viacerých obyčajov, u ďalších došlo k zmene ich funkcií a menilo sa aj sociálno-generačné ohraničenie obyčajov (teda ich nositeľ). z hľadiska vývoja obyčajovej kultúry ide teda o obdobie prerušenia kontinuity a výrazných transformácií.

83

      Stabilizácia ekonomických a spoločenských pomerov ad polovice 60-tych rokov, hospodársky a kultúrny rozvoj dediny v 70-tych a 80-tych rokoch spôsobil vo vývine obyčajov vytvorenie dvoch protichodných tendencií. Na jednej strane rozmanitosť a výška vzdelania, špecializácia profesií, pravidelnosť zamestnania a tým vytvorenie voľného času pre osobné záľuby, sformovali vnútorne diferencované dedinské spoločenstvo. Aj mládež ako dôležitý nositeľ viacerých obyčajov sa rozčleňuje do záujmových skupín podľa charakteru a stupňa vzdelania, zariadenia do škôl alebo praxe, v obci alebo mimo nej. Tieto dezintegračné činitele sa prejavujú kultúrnou pasivitou v spoločenskom živote, v rámci nej i vo vzťahu ku spoločensky konaným kalendárnym obyčajom. Druhé smerovanie možno nazvať ako renesanciu kalendárnych obyčajov. v mnohých obciach zaznamenávame návrat k tradícii, ktorá sa stala jednou z foriem spontánnej kultúrnej aktivity alebo záujmovej umeleckej činnosti (tieto formy sú dosť často vzájomne späté). Vykonávanie obyčajov sa presunulo na voľné dni (odklon od tradičných termínov), stali sa formou využívania voľného času. Vo všeobecnosti obyčaje sa prestávajú vykonávať individuálne, necíti sa nutnosť vykonať obyčaj. Konajú sa v určitej skupine, alebo skupina ich prezentuje v širšom spoločenstve. Ujali sa zvyky kolektívne, zapájajúce viacero ľudí do svojho priebehu, pričom sa rozšíril počet formálnych skupín ako vykonávateľov obyčaja (miestne zložky NF). Súčasne došlo k vý[/]beru obyčajov, z celoročného kalendárneho cyklu sa vyberajú dominujúce v lokálnej tradícii, vytvára sa zvláštny druh hlavného výročného zvyku (popri tradičných sviatkoch Vianoce, Veľká noc, hody). Takýto výber zvyku a vytvorenie ľudovej slávnosti je lokálne a regionálne diferencovaný podľa charakteru miestnej tradície.
      Aká je kontinuita obyčajovej tradície kalendárneho cyklu?
      Za všeobecne rozšírené obyčajové celky s prirodzenou kontinuitou možno považovať Mikulášske zvyky, vianočné a novoročné sviatky, veľkonočné sviatky, máje, dožinky, hody a dušičky. Lokálny výskyt väčšieho rozsahu majú fašiankové zvyky, obchôdzky Lucií, pálenie ohňov na Juraja a Jána, i keď sa tento obyčaj v posledných rokoch znovu oživuje (tu i nové príležitosti - najmä SNP). Menší rozsah výskytu majú obchôdzky s letkom, turíčne obchôdzkové zvyky, oživované obchôdzky s Morenou, priadky, večarky, kúdelné izby, šúpanie kukurice, páranie peria ako jednorázové spoločensko-zábavné formy.
      Tento všeobecný výpočet sa konkretizuje v jednotlivých oblastiach, lokalitách a jednotlivých zvykoch. Problémom tu je rozmanitosť miestnej tradície a jej diferencovaný historický vývin, v ktorom popri rozdielnych sociálno-ekonomických faktoroch výrazne pôsobili konfesionálne väzby.
      V súčasnosti k tomu pristupujú nové vývinové tendencie, ktoré ďalej diferencujú podmienky existencie obyčajov, akou je zužova

84

nie obchôdzkových javov len na vlastnú lokalitu, čím sa napr. pri betlehemských hrách zredukoval teritoriálny výskyt tejto tradície, ďalej zužovanie konania obyčaja na príbuzenské a susedské skupiny, čo je typické pre obchôdzky s letečkom, Mikulášov, Lucií, pre vinšovnícku a kolednícku tradíciu. v spoločenskom a generačnom ohraničení obyčaja nastala určitá voľnosť (veľkonočného polievania a šibania sa zúčastňujú všetky generácie, nedodržiava sa ohraničenie slobodní-ženatí, do intenzívneho spoločenského života sa zapája už školská mládež - napr. .ohne, zábavy). Zanikla inštitucionalizovaná forma mládeneckého života. Hoci mládež je naďalej dôležitým nositeľom obyčajovej tradície, organizačnou jednotkou sa stali nové inštitúcie dediny, najmä spoločenské organizácie SZM, TJ, požiarnici, Osvetové besedy. Vplyv na konanie niektorých zvykov, najmä detí, má aj miestna škola. Dôležitým iniciátorom sa stali členovia dedinských folklórnych skupín, ktorých je u nás do 400. Rozšírila a aktivizovala sa činnosť ZPOZ-ov, vzťah k tradíciám sa rozvíja prostredníctvom Zväzu žien, ktoré sú vôbec významným aktivizátorom kultúrneho života dnešnej dediny.
      Popri tradičných zvykoslovných príležitostiach sa súčasne vyvíjali a formovo stabilizovali kultúrne javy, ktoré sa stali novou súčasťou obyčajovej tradície. I keď niektoré nadviazali na staršie formy spoločenského života medzivojnového obdobia, predsa v rámci zmenených sociálno-triednych podmienok stali sa[/] novou kultúrnou vrstvou: Patria sem zábavy a zábavné podujatia, usporadúvané spoločenskými organizáciami, medzi ktoré patria fa­ šiangové plesy, majálesy, juniálesy, zábavy a posedenia v prírode. Tu sa aktivizujú takmer všetky inštitúcie obce, záujmové zväzy a krúžky, spoločenské organizácie, JRD a ŠM, školy a ZRPŠ, ale i priateľské a príbuzenské skupiny. Tieto inštitúcie -vytvorili i novú formu spolkových sviatkov, ktorými sú najmä výročné schôdze. Zvykovými príležitosťami sa stávajú družobné stretnutia, pravidelné športové a turistické podujatia v obci, miestne folklórne slávnosti. Do obyčajovej kultúry prenikli nové celospoločenské sviatky, z ktorých najvýznamnejšie miesto majú oslavy MDŽ, 1. mája, oslobodenia obce a SNP (tam, kde sú priame 'historické súvislosti).
      Tieto vývinové procesy komplikujú hodnotenie kontinuity a rozšírenosti tradičných obyčajov kalendárneho cyklu, pretože obyčaje sa vyvíjajú, menia, zanikajú a znovuvznikajú v kontexte kultúrneho kalendára každej jednotlivej lokality, do ktorého úzko spadajú ešte aj obyčaje rodinné a pracovné. Preto za podstatné považujeme funkčné pôsobenie obyčajov, späté s ich aktuálnou spoločenskou hodnotou.
      Základnú zmenu významu nadobudol motív daru a obdarovania, ktorý je spätý s mnohými obyčajmi výročného cyklu. v najchudobnejších vrstvách a oblastiach sa využíval tento obyčajový prvok na získavanie časti obživy, čo sa vzťahuje najmä na obdobie pred

85

mníchovskej republiky. Negatívne hodnotenie tohto javu, ktoré sa pokladalo za žobranie, viedlo najprv k zakazovaniu výkonávania týchto zvykov (koledovanie vo vianočnom, fašiangovom a veľkonočnom období), neskôr sa mení význam tohto prvku. Stáva ,sa súčasťou pohostenia, štedrosti, znakom blahobytu darcu, alebo tvorí vklad do spoločne organizovanej zábavy (obchôdzky mládencov na Vianoce, fašiangy, na máje). E!konomický stimul je naďalej dôležitým impulzom konania mnohých obyčajov.
      Dôležitým prvkom bola hospodárska a prosperitná funkcia obyčajov, tvorená prostredníctvom magických úkonov, obradových predmetov a obradovým vinšovaním. Táto funkcia stratila svoj základný význam najmä v zmysle magickom. Niektoré obyčaje tohto druhu sa však dodnes zachovávajú ako prianie úspechu v osobnom a rodinnom živote, vykonávané najmä príbuzenstvom a susedmi ako prejav dobrých vzťahov. Zmenený význam majú i viaceré obradové úkony (napr. fašiangové tancovanie "na vysoké konope", "na ľan", alebo pálenie janských ohňov atď.) i obradové predmety (kladenie slamených predmetov, obilnín a strukovín na vianočný stôl, používanie kraslíc a pod.), ktoré sa používajú buď ako určitá tradičná zvyklosť s estetickým účinkom, alebo ako zábavný moment.
      Všeobecnou črtou vývoja obyčajov je redukcia dôležitosti obradového základu a presun na spoločensko-zábavné funkcie, podstatou ktorých je emotívno-estetické pôsobenie obyča[/]jov. Tento moment nadobudol na dôležitosti po prechodnom zavrhnutí obyčajov v 50-tych a začiatkom 60-tych rokov. k renesancii viacerých obyčajov v nasledujúcich rokoch až do súčasnosti prispeli viaceré okolnosti.
      Obyčaje umožňujú vyjadriť estetické normy spoločenstva, v ktorých stále dôležitú úlohu zohráva kolektívne chápanie krásna na podklade tradície. v obyčajoch sa spájajú prvky ľudového výtvarného umenia a folklórnej slovesnej, hudobnej, piesňovej a tanečnej tvorby. Významná je tu motivácia aktívnej umeleckej tvorivosti, ktorá vyvažuje prevládajúce formy pasívneho prijímania kultúry. v postoji k tradícii došlo k ďalšej významnej zmene. Zvyky sa už nechápu ako nutnosť, od ktorej závisí úspech hospodárstva či rodiny, ale ako znak, ktorým sa môže dané spoločenstvo reprezentovať. z tohto dôvodu sa vykonávajú také obyčaje, ktoré sú buď originálne, jedinečné, schopné poskytnúť divákovi osobitý zážitok, alebo poskytujú aktérom obyčaja možnosť sebarealizácie a aktívnej zábavy. Obyčaje a obyčajové príležitosti poskytujú možnosť predviesť v spoločenstve tvorivé a interpretačné schopnosti jednotlivcov, generačných alebo záujmových skupín. Reprezentačná funkcia sa pripisuje i poskytovaniu daru, odmeny, pohostenia za vykonanie obyčaja. Obyčaje sú však i výrazným reprezentačným prostriedkom spoločenstva navonok. Pozitívne sa zhodnocuje záujem cudzích divákov, ohlasy v masovokomunikačných prostriedkoch, reportáže v tlači či televízii.

86

      Výročně obyčaje a sviatky sa vzťahujú nielen na okruh určitej sídelnej jednotky. Sú prostriedkom, ktorý pripútava k obci i rodákov žijúcich mimo nej. Vzťah k domovskej obci je vo všeobecnosti silný. Viaceré príklady ukazujú, že je tým silnejší, čím je miestna tradícia reprezentatívnejšia a honosnejšia.
      Takúto integračnú funkciu však majú i obyčaje vykonávané v rámci rodiny. Účasť členov rodiny na tradičných sviatkoch je stále platnou spoločenskou normou. Obyčaje sú prostredníctvom udržiavania príbuzenských a susedských vzťahov. Zachováva sa pri nich obradové vinšovanie, priania zdravia a šťastia.
      Ďalším dôležitým momentom vo vývoji obyčajov je atmosféra sviatočnosti, ktorú sú viaceré obyčaje schopné vytvárať. Význam tejto funkcie obyčajov narastá v rozvíjajúcej sa oslavnosti, v obľube sviatkovania v súčasnosti.
      Rozsah výskytu a funkcií kalendárnych obyčajov nás opravňuje konštatovať, že ich vklad do národnej kultúry je výrazný. Okrem autentických foriem sa sprostredkovane stretávame s mnohými ďalšími, dnes už zaniknutými obyčajmi, ktoré masovokomunikačné prostriedky používajú pri rozvíjaní národného kultúrnohistorického povedomia, ale aj pri formovaní mravných postojov, v estetickej výchove a tiež v ľahkých žánroch zábavy. Aj folklórne hnutie záujmovo-umeleckej činnosti s výrazným celospoločenským dosahom používa rozmanité formy tradičných zvykov. Kalendárne obyčaje sú teda pevne zakotvené v kultúre nášho kaž[/]dodenného života. Aký je však postoj spoločnosti k tomuto dedičstvu?
      Popri pozitívnych príkladoch musíme vidieť aj mnoho rozpačitých postojov. Sú to mylné postoje a neuvážené spôsoby narábania s kultúrno-historickou hodnotou zvykov a s ich súčasným poslaním. Tak sa stretávame i s negativistickými postojmi funkcionárov MNV, osvetárov i učiteľov k akýmkoľvek tradičným zvyklostiam dediny, v masovokomunikačných prostriedkoch s nesprávnym konštruovaním estetickej hodnoty i vo zvykoch navonok neestetických, avšak majúcich inú dôléžitú spoločenskú funkciu (napr. oblievačka - šibačka), čo často vedie ku gýčovitosti. Iný a dosť rozšírený je taký postoj, podľa ktorého všetky zvyky sú rezíduá minulosti odsúdené na zánik, ba že v dnešnej dobe už vôbec neexistujú, nevidí sa v nich to progresívne jadro, ktoré má čo dať dnešnému človeku a preto mnohé z nich sú stále živé. Tieto a mnohé iné príklady sú dôvodom zamyslieť sa nad miestom a poslaním obyčajovej kultúry v súčasnej socialistickej spoločnosti. Pristavíme sa len pri hlavných obyčajových príležitostiach.

Vianočné a novoročné sviatky
      Pretrvávanie viacerých ľudových obyčajov potvrdzuje, že starodávny zmysel sviatku, spočívajúci v zabezpečení kontinuity života, vzájomnej súdržnosti rodiny a spoločenstva, plodov ľudskej práce, nestratil dodnes svoj význam. Zanikajú obyčaje späté s individuálnym hospodárstvom, ktoré sa jednotlivo udržiavajú

87

v starších generáciách. v oblasti stredného a severného Slovenska sa udržiavajú v niektorých obciach vianočné obchôdzkové hry (betlehemské, jasličkové, s hviezdou), ktoré nadobudli význam tradičnosti a reprezentatívnosti, svojou zábavnosťou prispievajú k ľudo­ vému prežitiu sviatku. Ďalšie zvykové úkony (veštenie zdravia, šťastia, bohatstva, spievanie kolied, vinšovanie), využívanie pôvodne obradových predmetov (stromček, semená plodín, železné predmety, slama alebo slamenné viazaničky), sa už nerobia z nejakej viery, ale na základe ich silného emotívno-estetického účinku výnimočnosti, zábavnosti, umocnenej sviatočnou vianočnou romantikou. Všeobecne je zaužívané pripravovanie tradičných štedrovečerných jedál, ktoré ako pôvodne pôstne jedlá nadobudli dnes význam osobitosti, slávnosti, tradičnosti. Iný okruh zvykov sa spája s kultom zomrelých, z ktorých sa dodnes udržiava modlenie za zomrelých, zriedkavejšie stavanie stromčekov na hroby, no každý si pri tejto príležitosti aspoň spomenie na svojich blízkych príbuzných. Všeobecným zvykom je dávanie darov pod stromček, ktorým sa demonštruje vzájomná náklonnosť. Tento zvyk sa v dedinskom prostredí vyskytoval v medzivojnovom období len zriedkavo (za dary sa považovali sladkosti na stromčeku), až v povojnovom období a najmä od 60-tych rokov sa zaužívalo obdarúvanie, ktoré prerástlo do dnešnej často až neúmernej hojnosti.
      Existencia týchto zvykov je prirodzeným pokračovaním tradície. Spätosť s nábožen[/]ským základom je značne individuálna, podmienená mierou náboženského cítenia. Dnešná spoločnosť rozvíja predovšetkým všeľudské hodnoty sviatku, obsiahnuté v tradícii, oslavu pokojnej práce, mieru, šťastnej rodiny a vzájomnej ľudskej súdržnosti. Spôsoby ako formovať takéto vyznenie sviatku, sú však často iba deklamatívne. v masovokomunikačných prostriedkoch prevažujú sentimentálne reči, folklór, klasika a gýčové obrázky zasnežených dediniek. Prevláda zhon za stromčekmi a darčekmi, aby sme si pri preplnenom stole vytvárali ilúziu vonkajšieho blahobytu. Konzumnosť prevažuje nad obsahom.
      V tradícii sviatku je hlboko zakorenená idea ľudskosti, ľudskej súdržnosti. Preto rozvíjanie týchto stránok, najmä etických a estetických hodnôt, formovanie národného kultúrnohistorického povedomia a všeľudskej jednoty, by mali byť prirodzeným podtextom súčasnej tradície.
      Ľudová tradícia môže byť len časťou takého pôsobenia. z nej možno využiť a rozvíjať myšlienky spolupatričnosti rodiny a spoločenstva, vzájomnej súdržnosti. Sprístupňovaním a vysvetľovaním kultúrno-historických tradícií sa upevňuje národné a vlastenecké cítenie. Rozvíjať možno i formy estetického stvárnenia vianočných symbolov, ktoré by sa mohli využívať pre dôstojnejšiu výzdobu našich miest a takmer neexistujúcu výzdobu dedín. v spoločenskom živote je možné využiť v tradícii obsiahnutý motív bilancovania a perspektív, ktorý by mohol byť vhodným východiskom pre

88

usporadúvanie spoločných zasadnutí MNV, spoločenských organizácií a zväzov s obyvateľmi obce k zhodnoteniu práce pre obec a k plánom na budúci rok s cieľom podchytiť aktivitu ľudí pre spoločenské ciele. Pestovať z pocitu spolupatričnosti i pocit spoluzodpovednosti. Výrazne by sa mala zvýšiť kultúrna aktivita. Nadviazať tu možno na pravidelné vianočné divadelné hry, v ktorých sa striedal vážny, väčšinou citový problém so zábavnými kratšími hrami. Aktivita Osvetových besied a učiteľov tu má veľké rezervy. Vo vedomí obyvateľov obcí jestvuje v súčasnosti pocit kultúrnej nerealizovanosti, skrytej aktivity, ktorej chýba príslušný impulz a odborné vedenie.
      V takýchto intenciách sa pomocou novoformovaných zvykov môže rozvíjať a konkretizovať idea lokálnej súdržnosti, ktorej význam narastá vzhľadom na v súčasnosti v značnej miere rozšírený individualizmus.

Fašiangy
      V histórii sa fašiangy spájali s nastávajúcim pôstnym obdobím. Boli akýmsi vyvrcholením času zábav a svadieb. v tomto význame stáli v protipóle s cirkevnými príkazmi striedmosti a boli cirkvou zakazované. Konali sa tak v mestskom ako i dedinskom spoločenstve a zúčastňovali sa ich všetky vrstvy spoločnosti. v mestskom prostredí prevládali prvky karnevalové, masky umožňovali uplatňovať zaužívaný princíp parodovania spoločenského poriadku, inštitúcií a noriem, prevládala nad[/]merná veslosť, tancovanie, pitie. v dedinskom prostredí sa tieto prvky spájali s účelovosťou priniesť hospodársky úspech, keďže sa používali i masky a obradové úkony plodonosného a ochranného významu. Prevládajúcim znakom však bola veselosť a zábavnosť, ktorá v posledných desaťročiach prekryla ostatné staršie významy.
      Fašiangovanie je rozšírené na celom Slovensku. Organizujú ich miestne organizácie, najmä SZPO, SZM, TJ i SZŽ. Aktívnou spoločenskou skupinou sú dedinské folklórne skupiny. Oproti tradícii sa presúvajú na dni pracovného voľna. Obchádzanie po dedine má funkciu zaobstarávania prostriedkov pre usporiadanie večernej spoločenskej zábavy. Prepracovaný tradičný organizačný štatút je vhodným východiskom pre ďalšie oživovanie fašiangových zvykov. Popri už spomínaných funkciách napomáha rozvíjať národný a miestny svojráz, formovať súdržnosť spoločenstva, sprostredkovane cez vzťah k ľudovým tradíciám i lásku k domovine, a v neposlednom rade poskytuje i aktívne estetické vyžitie. Preto možno doporučiť aktivu zložiek NF pri ich organizovaní. Táto tradícia sa rozvíja i v mestách, kde je vhodná pre všetky zábavné a spoločenské zariadenia (karnevalové formy).

Veľká noc
      Veľkonočné sviatky sú živou súčasťou dneška. Najmä ľudová tradícia je aktívnou zložkou súčasnej kultúry v mestách a na dedinách. Rozsah tradície sa však zúžil na pripravova

89

nie a svätenie pôvodne obradových, dnes sviatočných jedál a na zvyky spojené s oblievačkou alebo šibačkou. v rezíduách a transformáciách sa stretávame i s ďalšími starými zvykmi, ktoré patrili do širšieho komplexu jarných zvykov. Patria k nim obrady vynášania Moreny (jav zanikajúci od konca minulého storočia, avšak jednotlivo vyskytujúci sa i v súčasnosti vo forme rekonštrukcií s výrazne zábavným poslaním pre deti), prinášanie letečka, leta (tak isto sa miestami udržiava v súčasnosti v detskom reperteoári a uplatňuje sa najmä vzťah k starým rodičom a k príbuzenstvu), ďalej mnohé očistné a ochranné úkony (vyskytujú sa v zvykoslovnej forme). Všeobecne je žibá šibačka a polievačka, ktorá patrí k najaktívnejším súčasným zvykom.
      Súčasný spôsob sviatkovania má s tradíciou niektoré spoločné i odlišné črty. v povedomí mladších vrstiev spoločnosti sa spájajú už len s pondeľňajším oblievaním a šibaním dievčat. Obchôdzky mládencov sa vzťahovali na všetky dievčatá obce, dnes sa tento princíp kombinuje s navštevovaním vymedzeného okruhu - spolužiačky, priateľky a ženy najbližšej rodiny a susedov, čo je typické i pre mestá.
      Obchôdzka je spojená s bohatým hostením jedlom a pitím, ktoré svojou nadmernosťou a často i neadekvátnosťou veku je negatívnym rysom. v tradícii malo ponúkanie formu obradového poďakovania. Rozšírené sú obchôdzky detí. Navštevujú okruh rodiny a známych, kde súčasťou výslužky sú peniaze. Prehnané čiastky dospelí chápu ako prejav náklonnosti i[/] vlastnej reprezentácie. Na deti to má však negatívny výchovný vplyv, pretože v tom vidia jediný zmysel zvyku.
      Súčasťou moderného života je uvedomelé nadväzovanie a rozvíjanie pozitívnych stránok tradície. Pri veľkonočných sviatkoch sú takýmito momentami jarné očisťovanie príbytkov a životného prostredia, sviatočná atmosféra, vytváraná výzdobou pomocou tradičných symbolov, oblečením, ako aj pôvodne obradovými, dnes sviatočnými jedlami. k sviatku patria koláče, ale už len málokde sa pečú veľkonočné baby a piškótové baránky, ktorými gazdiné demonštrovali svoju zručnosť. Významným prvkom sú kraslice, pri tvorbe ktorých sa výrazne rozvíjal umelecký cit a fantázia. Dnes sa prechádza na jednoduchšie formy zdobenia, alebo len na kupovanie hotových výrobkov. Zdobivosť, pohostinnosť, čistota domov a ich okolia, priateľské posedenia a veselá atmosféra, to všetko by malo zostať trvalým odkazom ľudových veľkonočných tradícií v našom živote. Obohatenom o prechádzky v prírode, o promenádne koncerty, atraktívne podujatia v zábavných strediskách, múzeách, detských ihriskách. Treba vytvárať vhodné príležitosti pre trávenie voľného času i oddychu, čerpajúce z progresívnych prvkov tradície jarných obyčajov, ako protipól jednostranného konzumného poňatia.

Máje
      Stavanie májov patrí k všeobecne rozšírenej tradícii, ktorá v súčasnosti nadobudla výraz

90

nú zmenu funkcie. Pôvod tohto zvyku nie je jednoznačný, . avšak pravdepodobne patrí k ochranným alebo žvotodarným, plodonosným praktikám predkresťanského myslenia, majúcich významový základ v magickom používaní jarnej zelene. Stavali sa slobodným dievkam v noci k 1. máju, na strednom Slovensku k turičným sviatkom. v súčasnosti sa v menšom merítku používajú máje ako symbol náklonnosti k dievčatám. Tam, kde zvyk existuje v tomto význame, spája sa s dnes už všeobecne zaužívaným stavaním spoločných obecných májov pred význačnejšie strediská obce (MNV, JRD, obchod, hostinec) . Význam týchto májov sa opiera o jeho vonkajšiu symboliku a termín, v ktorom sa zvyk vykonáva (všeobecne sa zjednotil k 1. máju). Označuje radostné privítanie podľa tradície najkrajšieho mesiaca, čím sa pripája k obyčajom jarného novoročia. Novoformujúce je spájanie mája so sviatkom 1. mája. Tak ako sa menil význam a termín stavania májov, tak sa zmenili i nositelia tohto zvyku. I keď mládenci ako tradičný vykonávateľ zostávajú hlavným organizátorom, pričlenili sa i ďalšie inštitúcie obce, najmä JRD a SZM.
      Rozšírenosť májovníckych zvykov a spätosť termínov môžu byť dobrým východiskom pre splynutie tejto tradície s tradíciou prvomájového sviatku. Pri ňom treba povedať, že chýba mu najmä forma ľudového prežitia (tak dôležitá v každej tradícii sviatku). v jeho vývoji boli pokusy usporadúvať rôzne zábavné formy, ktoré existujú v súčasnosti v mestách,[/] avšak nestabilizoval sa ich model a najmä upustilo sa od nich na našich dedinách.

Dožinky
      Ukončenie žatevných prác bolo v roľnickej kultúre vždy významným momentom. Preto sa k nemu pridružovali obradové prejavy ako magického, tak i oslavného charakteru. Rozvojom racionálneho vedomia, ale i rozdrobenosťou pôdy a malých hospodárskych výnosov sa k tejto príležitosti zredukovali ľudové obyčaje väčšinou len na sviatočnejšie rodinné pohostenie a zhotovenie viazaničky klasov ako znaku ukončenia žatvy. Okázalé dožinkové oslavy sa robili len na väčších hospodárstvách, kde mali rámec poďakovania gazdovi za poskytnutie práce (pre sezónnych robotníkov z chudobnejších krajov) a radosti z ukončenia namáhavej práce. Prvky oslavnosti b[a][o]hatých gazdov mali i negatívne spoločenské rysy. v povojnovom období zmenou spoločenských pomerov sa na tomto podklade vytvorila nová tradícia dožiniek ako spoločnej oslavy družstevnej práce. Využili sa formálne prvky tradície (,odovzdávanie venca predstavenstvu obce a družstva) a jej estetické stvárnenie (dožinkové vence, žatevné a dožinkové piesne, verše). Dožinky sa stali formou politickej manifestácie. v ďalšom vývoji sa upustilo od miestnych dožiniek a vytvorila sa tradícia okresných a celonárodných dožiniek, ktoré sú organizované politickými a spoločenskými inštitúciami do podoby reprezentačného sviatku poľnohospodárskej práce. Vy

91

užívajú sa progresívne a spoločensky aktuálne prvky tradície, zamerané na reprezentáciu výsledkov spoločnej práce, bohatosti a odlišnosti ľudových tradícií a na zábavné zložky. Týmto momentom sú podriadené aj krojové sprievody s dominantným dožinkovým vencom a využívanie folklórnych tradícií. Pri celoslovenských dožinkách v Nitre sa konajú reprezentačné scénické programy, na ktorých účinkujú dedinské folklórne skupiny. v porovnaní s programami tohto typu na folklórnych festivaloch však nedosahujú patričnú umeleckú ani odbornú úroveň, čo je na škodu. Programové komisie našich popredných folklórnych festivalov združujú rad skúsených odborníkov na túto oblasť umeleckej tvorby a zároveň tu boli uvedené i viaceré programové celky, zamerané na oslavu roľníckej práce, na bohaté formy roľníckej kultúry. Vhodné by bolo vytvoriť formu spolupráce s týmito orgánmi festivalov, aby sa ešte zvýraznila ideovo-estetická hodnota práce a umenia ľudu, sprostredkovaná na takom významnom a v povedomí ľudu úspešnom sviatku, akým sú dožinky.

Hody
      Patria k všeobecne rozšíreným sviatkom spoločenstva obce. Ich rozšírenosť a obľuba má nepretržitú kontinuitu, k výrazným zmenám došlo len v niektorých formálnych prvkoch.
      K hodom sa viaže viacero obyčajových foriem. v prvom rade je to príprava obce, ku ktorej patrí všeobecné čistenie, upratovanie,[/] maľovanie domov. Zvyčajne prichádzajú do obce zábavné zariadenia (kolotoče, strelnice a pod.), ktoré sú očakávanou atrakciou. Negatívne sa hodnotí, ak do obce neprídu, pretože to bola v minulosti významná súčasť tradície (rozvinuté jarmočné formy kultúry komedianti, stánky, bábkoherci atď.). Ústup týchto foriem v súčasnosti, resp. jeho rôzne nahrážky sa považujú za ochudobnenie tradície.
      K hodom sa pripravuje bohaté pohostenie, ktoré sa nevzťahuje len na vlastnú rodinu, ale na širší okruh príbuzných, susedov, známych, spolupracovníkov i náhodných návštevníkov. Hody sa využívajú na predstavovanie snúbencov a ich rodičov, na vzájomné zoznamovanie. Obľuba hodových zábav priťahuje návštevníkov zo širšieho okolia, čo prispieva k rozširovaniu spoločenských kontaktov. Dôležitá je záväznosť zúčastniť sa hodov v rodnej obci, čo sa vzťahuje na rodákov žijúcich mimo obce. Hody tak prispievajú k upevňovaniu rodinných zväzkov, vzťahu k rodisku. Okázalosť a reprezentatívnosť je tu významným motivačným stimulom, keďže súčasný vývin ukazuje, že z hodov sa stávajú slávnosti rodákov.
      Pre rozvoj tejto dôležitej tradície je potrebné formovať ich kultúrno-zábavnú zložku. Tu sa ukazujú ako vhodné predovšetkým scénické umelecké formy (prakticky v každej obci jestvuje divadelná scéna), využívajúce buď produkciu amatérskych divadiel a súborov, ale tiež domácu kultúrnu aktivitu a to nielen vo folklórnej oblasti. Folklór však zostáva znakovým prvkom obce, je jeho reprezentan

92

tom a stimulátorom vzťahu k obci cestou osvojenia miestnej tradície.

      Etnografia je veda o kultúrnych a spoločenských procesoch. Jej prvotným poslaním je ich[/] štúdium, určovanie vývinových zákonitostí. To nás však nabáda vyjadriť sa k vývinu, navrhnúť možný spoločenský dosah vedomého formovania ľudových tradícií. Postup to zďaleka nie je nový, len je znovu aktuálny. Táto práca chce byť tomu príspevkom.

Použitá literatúra 1.
      FROLEC, V.: Výroční obyčeje a jejich životnosť v českých zemích. In: Výroční obyčeje. Současný stav a proměny. Brno 1982, s. 18-54. 2.
      FEGLOVÁ, V.: Súčasné podoby obyčajov v kultúrnom systéme Slovenska. In: Výroční obyčeje, c. d., 55-66. 3.
      KAHOUNOVÁ-DRÁBIKOVA, E.: Odraz poľnohospodárskej ekonomiky v zmenách ľudovej kultúry družstev­ nej dediny. Slovenský národopis 27, 1979, 2, s. 230242. 4.
      LEŠČÁK, M.:Organizačný štatút a súčasné podoby fašiangov v Sebechleboch. Slovenský národopis 27, 1979, 2, s. 292-298. 5.
      NOSÁĽOVÁ, V.: Kontinuita tradícií a ich zmeny v sú­ časnom odeve. Slovenský národopis 27, 1979, 2, s. 254-287. 6.
      POPELKA, P.: Zvykové tradice a jejich nositelé na Uherskobrodsku. In: Revoluční proměny jihomoravského venkova. Brno 1980, s. 187-191. 7.
      Súbor štúdií "Včleňovanie pokrokových tradícií ľu­ dovej kultúry do systému socialistickej kultúry a spôsobu života pracujúcich". Slovenský národopis 33, 1985, 2-3, s. 304-572. 8.
      TOMEŠ, J.: Společenská funkce lidových obřadů a obyčejů a jejich změny v životě současných generací. In: Premeny ľudových tradícií v súčasnosti. I. Československo. Bratislava 1977, s. 126-138. 9.
      RUSNÁKOVÁ, Z.: Spoločenstvo obce a rodiny. FEGLOVÁ, V.: Kalendárne obyčaje. In: Etnografický atlas Slovenska, zv. 5, Bratislava 1981 (rkp.).

93

ZUR ENTWICKLUNG DER KALENDERBRÄUCHE IM GEGENWÄRTIGEN SLOWAKISCHEN DORF
(Zusammenfassung)

      Die Kalenderbräuche des slowakischen Dorfes verzeichneten in der Nachkriegszeit eine dynamische Entwicklung. In den fünfziger Jahren, die für die sozialistische Industrialisierung und die Kollektivierung der Landwirtschaft charakteristisch sind, kulminierte der Prozess des Untergangs mehrerer Bräuche, bei weiteren trat eine Änderung ihrer Funktion ein und es wandelte sich auch die sozio-generationsbedingte Determination der Bräuche. Unter dem Aspekt der Entwicklung der Brauchtumskultur geht es also um eine Periode der Unterbrechung der Kontinuität und ausgeprägter Transformationen. Die Stabilisierung der ökonomischen und gesellschaftlichen Verhältnisse von der Mitte der sechziger Jahre an, der wirtschaftliche und kulturelle Aufschwung des Dorfes in den siebziger und achtziger Jahren, bewirkten in der Entwicklung des Brauchtums das Aufkommen zweier gegensätzlicher Tendenzen. Einerseits formten Vielfalt und Höhe der Bildung, Spezialisierung der Professionen, Regelmässigkeit der Beschäftigung und damit Schaffung von Freizeit für persönliche Hobbys die intern differenzierte ländliche Ge[/]sellschaft. Diese desintegrierenden Faktoren sind im einem Teil der Gemeinden ausgeprägt und äussern sich in kultureller Passivität im gesellschaftlichen Leben und demnach auch in den gesellschaftlich geübten Bräuchen. Die zweite Richtung kann als Renaissance der Kalenderbräuche bezeichnet werden. In vielen Gemeinden verzeichnen wir eine Rückkehr zur Tradition, die eine der Formen spontaner kultureller Aktivität und auch künstlerischer Interessentätigkeit wurde (diese Formen sind oft miteinander verbunden). Dabei drangen in die Kultur des modernen Dorfes neue Brauchtumsformen politischer und Vereinsfesttage ein, die mit der heimischen Tradition verschmelzen. Von den funktionellen Veränderungen zeigte sich in der Brauchtumskultur am markantesten eine Reduktion der Bedeutung des Ritenfundamentes, ein Schwinden der magischen Komponenten und eine Verschiebung hin zu gesellschaftlich-unterhaltenden Funktionen, deren Wesen die emotionell-ästhetische Wirkung der Bräuche ist.
      Übersetzung: A. Hubala

94

Národopisné aktuality roč. XXIII. - 1986, č. 2

DOPLŇKOVÁ ZAŘÍZENÍ MLÝNA NA ČESKOMORAVSKÉM POMEZÍ V OBLASTI CHRUDIMSKA[1)] [obsah]


      LUDĚK ŠTĚPÁN, Soubor lidových staveb a řemesel, Vysočina
      Poznání všech výrobních funkcí vodních mlýnů nám umožňuje získat představu o jejich celé úloze v jednotlivých místech. Ve svém příspěvku se pokusím přiblížit především situaci devatenáctého a začátku dvacátého století, kdy ještě převažovalo vodní kolo jako pohonná jednotka. Je to období největších změn ve vybavení mlýnů a v technologii výroby. Ve sledované oblasti se zaváděla "umělecká" složení po roce 1850 a válcové stolice o dalších třicet let později. Ještě v roce 1900 však obyčejná česká složení převažovala, a to především na malých mlýncích ve vyšších polohách Českomoravské vrchoviny a Železných hor.
      Vedle obyčejného složení stávaly stoupy na výrobu krup, postupně nahrazované dokonalejšími krupníky. Stoupy i krupníky byly uvá[/]děny do chodu pomocí přistrkovací hřídele s pastorkem ("trejbem"), který po přistrčení a zaklínování zapadal do ozubení palečního kola. Zavádění transmisí postupně umožnilo výrobu krup modernizovat loupačkami domácí nebo tovární výroby.
      V nižších polohách Chrudimska se pěstovalo proso a bylo zpracováváno na jahelkách, které byly dalším zařízením mlýnic této oblasti. Původně se proso olupovalo mezi lehkým pískovcovým kamenem. - běhounem a jílovým spodkem. Roztřídění zajišťoval větrák, uložený pod mlecím zařízením. Poslední taková jahelka na Chrudimsku stála v bětnickém mlýně, kde větrem rozdělované jáhly, zlomky a slupky padaly na vál. Kosinkou byly smetány do příslušnýčh otvorů ve válu, pod kterým stály nízké násypky. Také zde teprve

95

Schéma krupníku. Kreslil: L. Štěpán, repro: M. Plecháčková.

96

Schéma jahelky. Kreslil: L. Štěpán, repro: M. Plecháčková.

97

zavádění transmisí umožňovalo umístění výkonnějších jahelek. v Cukrově mlýně v Rosicích u Chrasti je jahelka postavená sekerníkem tak, že proso se loupalo mezikamenem s vodorovnou hřídelí a koženým řemenem, který jej v dolní polovině obepínal a dal se seřizovat.
      Nepostradatelným doplňkem mlýnic vybavených českým obyčejným složením, stoupami a krupníkem byly ruční třídicí a čisticí mlýnky. Na nich se také oddělovala krupice od hrubého pšeničného mletí. To vyžadovalo velmi citlivé otáčení větrákem mlýnku, což prý se stalo výsadou mlynářek.
      Z nemlynářských výrobních zařízení známe při mlýnech Českomoravské vrchoviny a Železných hor nejčastěji pily. Mezi nejstarší patřila pila v pozdější osadě Lány u Kameniček, uváděná při mlýně v roce 1485.2) Pily stávaly poblíž mlýnů jako samostatné objekty s vlastním vodním kolem, avšak současně se mlýnem mohly pracovat jen při vyšším stavu vody. Neobvykle situovaná pila je při mlýně Králova Pila, kterou v roce 1796 obnovili v přístavku podél roubené mlýnice.3) Pila u mlýna na Veselém Kopci byla postavena kolem roku 1830 tak, že ji pohánělo jediné vodní kolo mlýna a to až do roku 1909, kdy celé zařízení vyhořelo.
      Při Korábově mlýně v Klešicích stál stupník na drcení kůry pro koželuhy a varna povidel s míchadly na vodní pohon. Obě tato zařízení neměla vlastní vodní kola, proto stupník byl napojen zvláštním řetězem na[/]

Stoupa na kroupy. Mlýn Vysočina-Veselý Kopec. Foto M. Plecháčková.

hlavní hřídel mlýna a varna povidel důmyslnou soustavou dřevěných transmisí s řemenicemi a palečními koly (z hlavní hřídele mlýn

98

Čisticí a třídicí mlýnek. Všeradov - mlýn Králova Pila. Foto M. Plecháčková.

ského vodního kola). Výroba třísla ze smrkové kůry byla zavedena také při mlýnech v Krouné, Svídnici, pod Klokočovem, u Jeřišna, v Chrudimi a na dalších místech.
      V některých mlýnech zařídili mlynáři olejny k výrobě lněného oleje (Lány, Hlinsko, Zaječice, T. Kamenice, Slatiňany). v dolanském mlýně v Železných horách lisovali olej z bukvic. První zpráva o olejně při mlýně je z roku 1581 (mlýn Bořetice u Bylan).4) v olejnách této oblasti byla využita vodní síla k pohonu soustavy okovaných stup (nejčastěji čtyři), které lněné semeno rozdrtily. Vlastní lisování oleje se pak provádělo v ručních vřetenových lisech obvyklých i v jiných oblastech.
      Při chrudimských mlýnech bývaly především soukenické valchy. Nejstarší zpráva[/] o nich je z roku 1460, kdy se připomínají při mlýně Vavřincově, Kopanickém a proti Dlážděné ulici. Výsady cechu chrudimských soukeníků dokonce zajišťovaly, že vodní kolo soukenické valchy při mlýně proti Dlážděné ulici muselo být spouštěno přednostně před mlýnskými koly.5)
      Další valchy při chrudimských mlýnech měli koželuzi (mlýny Pod fortnou a Valcha). Ze 16. století máme zprávy o chrudimských brusírnách ("šlajfernách"). Při čtyřech mlýnech pronajímali mlynáři brusičům po jednom vodním koles.6)
      Před rozšířením výbušných a elektrických motorů se vodní energie mlýnů využívala k pohonu některých zemědělských strojů a to převážně mlátiček a řezaček na přípravu krmiva. Proto část mlýnů měla důmyslná zařízení přenášející pohyb od vodního kola na dvůr nebo do stodoly. Používalo se dřevěných hřídelí a řemenic, kovových tyčí, lan i řetězů. Tato zařízení byla dílem místních kovářů a někdy sekerníků. Majitel mlýna ve Svobodných Hamrech si nechal po roce 1900 zhotovit pohon mlátičky lanem ve stodole vzdálené asi 50 m. v některých mlýnech (Otradov, Nové Hrady a jinde) mlátili takto poháněnými mlátičkami obilí pro drobné zemědělce celého okolí.
      V první polovině 20. století patřily mezi nemlynářská výrobní zařízení při mlýnech generátory různých typů k výrobě elektrického proudu. První dynamo bylo pravděpodobně nainstalováno ve Štulíkově mlýně v Dolech

99

Schéma vodní varny povidel. Kreslil: L. Štěpán, repro: M. Plecháčková.

100

u Luže č. 12, odkud je manželka vynálezce ing. Fr. Křižíka. v období před elektrifikací obcí z veřejné sítě (podle jednotlivých míst v letech 1922 až 1950) měla generátory většina mlýnů. Rozsah výroby elektrického proudu však byl různý a to od osvětlení vlastního mlýna až po elektrifikaci celých osad. Čmelíkův mlýn ve Svídnici vyráběl elektřinu na začátku čtyřicátých let jen pro část vsi, později do celé a postupně ještě do sousedních vsí[/] Trpičova a Výsonína. Při tom mlýn stále plnil svou hlavní funkci výrobce mouky.
      Využití vodotechnických zařízení a "sílotvorných děl"7) k pohonu dalších strojů mimo vlastní mlýn dokládá úzkostlivé hospodaření vodní energií v minulosti. Dokládá také schopnost místních řemeslníků zvládnout s tím spojená technické řešení, která přes všeobecné rozšíření měla svoje místní specifika.[/]

Poznámky
1.
      Tento příspěvek využívá poznatků uvedených v pětidílné práci autorů F. HORÁČEK - L. ŠTĚPÁN: Atlas vodních děl Chrudimska. Strojopis.
2.
      K. V. ADÁMEK: Sborník okresu hlineckého. Praha 1897, s. 78.
3.
      SOA Zámrsk, fond Vs Nasavrky, PozK inv. č. 2117.
4.
      Sborník Chrudimsko a Nasavrcko, díl IV. Chrudim 1926, s. 359.
5.
      Sborník Chrudimsko a Nasavrcko, díl IV. Chrudim 1926, s. 314. Zde je uvedeno prohlášení mlynáře Mlejnka z roku 1459: "...že vždy nejprve fedroval valchovnu pp. soukeníků a že vždy nejprve jejich[/] kolo pustil, aby sobě valchovali a když vody bylo málo, že nemohla všechna kola mlýti, tehdá ponechal obecního díla a pp. soukeníkům jich kolo pustil..."
6.
      J. CAPOUŠEK: Vodohospodářské stavby na řece Chrudimce ve staré Chrudimi (strojopis).
7.
      Tento výraz pro objekt s vodním motorem používá Hydrologická mapa země české pro vodní knihy. Měř. 1:400 000. Mapa je tabulkou VII ke spisu Ing. Dr. JAR. ČERNÉHO: Vodní knihy, vodoprávní technika a vodohospodářská správa.

101

ERGÄNZUNGSVORRICHTUNGEN VON MÜHLEN IM BÖHMISCH-MÄHRISCHEN GRENZGEBIET UM CHRUDIM
(Zusammenfassung)

      Die Wassermühlen im Gebiet von Chrudim zeichneten sich durch eine verschiedenartige Nebenproduktion aus, die die Wasserenergie der zahlreichen Wasserläufe des Böhmisch-Mährischen Höhenzuges und des Einseigebirges verwertete. Bis an das Ende des 19. Jahrhunderts dominierten Wasserräder und gewöhnliche Mahlanlagen. Sie fanden ihre Ergänzung durch mechanische Pochwerke zur Herstellung von Graupen; die Pochwerke wurden nach und nach zu Graupenstampfen in Trommelkonstruktion umgebaut. In der Niederung hatten die meisten Mühlen auch Vorrichtungen zur Erzeugung von Hirse aus Hirsefennich, der ursprünglich zwischen dem Stein und dem tonhaltigen Grund geschält wurde. Diese Anlagen zur Herstellung von Graupen und Hirse mussten durch verschiedene handbetriebene Säuberungsmühlen erg[a][ä]nzt werden.
      Von den Vorrichtungen ausserhalb der Mühlen gehörten zu den Getreidemühlen Sägewerke, Pochwerke zur Zerkleinerung von Baumrinde sowie Ölmühlen, die die Wasserkraft zum Zerkleinern von Flachssamen verwerteten. Bei den Mühlen in Chrudim werden b[a][e]reits i. J. 1460 Tuchwalken, im 16. Jh. Schleifwerkstätten[/] und seit dem 18. Jh. Gerberwalken erwähnt. Bei der Mühle in Klešice stand eine Pflaumenmuskocherei, wo die Rührwerke in drei Kesseln durch ein Wasserrad angetrieben wurden.
      Oft verwertete man die Wasserräder zum A[n]trieb von Landmaschinen (Dreschmaschinen, Futterhäcksler). Die Übertragung der Wasserkraft von Rad in die entfernten Scheunen wurde durch Taue, Ketten, hölzerne oder später metallische Transmissionen bewerkstelligt.
      Seit dem 20. Jh. gehörten oft zur Ausstattung der Mühlen Generatoren, die elektrischen Strom lieferten. So erzeugte z. B. die Mühle in Svídnice in den vierziger Jahren elektrischen Strom für vier Siedlungen, wobei ihre Hauptfunktion in der Getreidevermahlung bestand.
      Die Verwertung der Wassermotoren der Getreidemühlen für eine andere Produktion beweist, wie bedachtsam man mit der Wasserene[r]gie früher wirtschaftete. Sie erinnert auch an die beträchtlichen Fähigkeiten der lokalen Handwerker bei der Bewältigung der damit verbundenen technischen Probleme.
      Übersetzung: A. Hubala

102

Národopisné aktuality roč. XXIII. - 1986, č. 2

PORTRÉT

PLZEŇSKÝ DUDÁK ZDENĚK BLÁHA [obsah]


      † JAROSLAV MARKL, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Praha
      K elitním představitelům soudobého dudáctví v Čechách, jemuž jsme v Národopisných aktualitách věnovali už trojici příslušných portrétů,1) nutno bez zaváhání počítat Zdeňka Bláhu. Rodák z Horní Břízy na Plzeňsku (27. 12. 1929), známé výrobou stále vážených kamen na tuhá paliva a osobitým souborem písní a tanců Úsměv, zdědil muzikantskou krev po tatínkovi. Karel Bláha (1900-1959), původem z hornických Nýřan, získal hudební základy ve vojenské hudbě (působil také v Jugoslávii v dechovce i v Záhřebské opeře), aby se posléze na Plzeňsku uplatnil jako houslista, violoncellista či klarinetista, a nakonec také jako kapelník a sbormistr hornobřízských muzikantů a zpěváků.2)
      Při ledasčem už asistoval školák Zdeněk Bláha, zvláště pak na otcově pracovišti v holičské oficíně, v době předválečné a za války pro mnoho kluků nemálo přitažlivé. Tam[/] se výhradně mezi muži vedly všelijaké řeči, avšak především muzikantské. Jako 8-14letý jezdil Zdeněk Bláha "do houslí" na hudební školu B. Smetany v Plzni. Kořením takto zatím jen přibližně nasměrovaného hudebního fondu osudu však nepochybně zůstávala osobitě muzikantská atmosféra v holírně na hornobřízské návsi.
      Po ordinárně zvládnutých houslích přišla do Bláhových rukou kytara a kontrabas a s nimi i hra v tanečních kapelách dobově univerzálního typu. k této rané hudební praxi patřilo současně sbormistrovské vedení mládežnického pěveckého sboru (1948 až 1951). z tehdejší doby však už pocházejí Bláhovy první zápisy lidových písní, jako třeba "krásná a divoká varianta Hulána od starého dragounského trubače Václava Pecháta", k tomu plzeňské kolečko aj., notované kde jinde - v tatínkově holičství. Poté přišla

103

vojenská služba (1951-1953) vylepšovaná muzicírováním v tehdy úspěšném vojenském souboru Plamen. Po vojně následovaly dvě existenční epizody tělovýchovného referenta v Klatovech a v rodné Horní Bříze. A poté od roku 1955 nastala dlouhodobá a zřejmě už trvalá etapa plzeňského rozhlasového redaktora v oboru hudební folklór.
      Dnes se to už zdá být dávno samozřejmé, že ze všech rozhlasových stanic Čech je nejvýrazněji zastoupen původní či alespoň odvozený hudební folklór právě v Plzni. "Hrají a zpívají Plzeňáci" (stanice Praha), jako dlouhodobý stabilní pořad si získal v pravidelném vysílání hudebního folklóru absolutní primát: podle statistických rešerší Čs. rozhlasu v Praze z roku 1984 jej poslouchá průměrně jeden a čtrvrt miliónů posluchačů. Na úspěšné poslechovosti se pochopitelně podílí celý kolektiv spolupracovníků3) a samozřejmě i specificky rozhlasové podmínky,4) avšak závažný podíl na všem má bez pochyb Z. Bláha. Mimořádný ohlas v Čechách5) i v cizině6) oblíbeného pořadu připomíná samozřejmě pouze součást Bláhovy folkloristické rozhlasové činnosti, zahrnující v rozpětí tří desítek let přes 500 samostatných rozhlasových pořadů. Řadě z nich předcházelo studium a sběr v terénu, jmenovitě na Plzeňsku, Žinkovsku, Kralovicku, Plasku, Klatovsku, Přešticku aj.7) Východisko folkloristického zájmu Z. Bláhy představuje ovšem národopisně nejživější oblast západočeského kraje - Chodsko; k jeho poznání přispěl několika závažnými pracemi,[/] jmenovitě gramofonovou Antologii chodské lidové hudby.8)
      Prostřednictvím Chodska lze nejsnáze pochopit význam dud, které tvoří přirozené pojítko Bláhovy rozmanité činnosti rozhlasového redaktora, sběratele, publicisty, praktického hudebníka, uměleckého vedoucího souboru Úsměv, upravovatele, skladatele atd. Na dudy se Z. Bláha - podobně jako strakonický Režný - naučil hrát sám a z nutnosti, jako záskok za onemocnělého dudáka někdejšího klatovského souboru. Denně cvičil tělocvikář Pracovních záloh až 8 hodin ve sklepě, aby za pár týdnů uspokojivě zvládl hru i potřebný repertoár. To bylo zjara 1954. Pak několikrát zajel do Dolní Bělé za Františkem Bíbou, tehdejším nestorem západočeských dudáků.
      V letech 1960-1964 se Z. Bláha věnoval studiu hry na dudy na oficiálně nejvyšší úrovni: na oddělení lidových nástrojů pražské konservatoře. Všestranně vzdělaný hudební folklorista, sběratel, skladatel a před tím sám rozhlasový redaktor Albert Pek hlavně vštěpováním elementárních zásad hudební interpretace dovedl svým vnímavým žákům nabídnout také četné podněty k hlubšímu poznávání hudby lidové i umělé, domácí i cizí v rozmanitých vztazích a někdy i v originálních úhlech pohledu. Jenom na dudy Bláhovi sám nikdy nezahrál.9)
      Problematiku stylové hry na české dudy poznával Z. Bláha po léta při terénním sběru a na něj navazujících transkripcích zvukových snímků - ať již se sólisty dudáky anebo ce

104

Plzeňský dudák Zdeněk Bláha.

lými kapelami - Friškolcovou, Kdyňskou, Konradyho ad. Mimořádně těžký úkol, ale zároveň také unikátní pramen studia tradiční dudácké hry z Blat, znamenala pro Z. Bláhu transkripce i ve světovém měřítku ojedinělých fonogramů z roku 1909 s výběrovým reper[/]toárem kdysi věhlasného dudáckého virtuóza Františka Kopšíka.10)
      Svůj největší dudácký vzor spatřuje Z. Bláha v "králi českých dudáků", v Bohumilu Krausovi, v současnosti patrně nejlepšímu praktickému znalci tradičního instrumentálního stylu chodské lidové hudby. Od B. Krause převzal Z. Bláha také jeho pověstné "dudácké stradivárky" - vynikající nástroj v ladění G od dosud bezpečně nezjištěného dudaře (relativně nový měch zhotovil západočeský dudař K. Janeček z Vejprnic).11)
      Nepochybně nejlepší možné praktické podmínky pro vývoj dudácké hry skýtá Z. Bláhovi jeho dlouholeté spojení s Konradyho dudáckou hudbou z Domažlic. Tento přední český soubor založili Z. Bláha a A. Konrady roku 1955. Vyjmenovat pouze nejhodnotnější ceny, čestná uznání, medaile atp., které "Konradyovci" získali za 30 let své existence doma i v zahraničí, znamenalo by vyplnit několik odstavců technickými údaji. Avšak nepochybně významnější než oficiální pocty jsou minimálně dvě závažná fakta: 1. Konradyovci organicky navazují na tradici chodského hudebního folklóru a jsou již po desítiletí jeho prvořadým reprezentantem. 2. Konradyovci jsou nejen obecně v Čechách, ale i na Chodsku uznáváni za nositele nejlepších hudebně folklórních tradic. z tohoto pohledu není potom důležité, že v takové - módně řečeno "tvůrčí dílně" hraje Z. Bláha především na kontrabas a nikoliv na dudy.

105

Ukázka č. 1

      Doklady Bláhovy hlavně na reflexi založené dudácké hry představují zvláště nesčetné zvukové nahrávky magnetofonové i gramofonové, domácí i cizí, se snímky interpretace sólové i v kolektivní souhře. Podle Bláhova odhadu existuje s jeho spoluúčastí (sólo i v ansáblu) v rozhlasovém fondu tzv. trvalek asi 40 titulů ve stanici Praha, na 30 titulů z Brna a pochopitelně nejvíce z Plzně - na 350 snímků (nejvíce s Konradyho muzikou, s kapelou Úsměv, s Plzeňským lidovým souborem, s Malou muzikou atd.).
      Další nahrávky s Bláhovými dudami jsou rozptýleny nejméně na 15 dlouhohrajících deskách, zveřejněných zhruba v uplynulém čtvrtstoletí v Československu i v zahraničí.12) Některé z desek konkrétně ilustrují Bláhovy[/] úspěchy na folkloristických soutěžích doma i v zahraničí. Na Prix Bratislava 1982 získal v Bláhově podání Krčkův Tanec pro dudy první cenu v příslušné kategorii stylizací a interpret se zároveň stal pro vydavatelství Opus nejlepším sólistou soutěžního ročníku. Nemenší zmínku zaslouží mezinárodní dudácká soutěž ve Francii, v zámku Saint Chartier 1976, kterou Z. Bláha vyhrál. Mezinárodního uplatnění dosáhlo krátce předtím už belgické gramofonové album evropských dudáků a niněristů, zahrnující půltucet Bláhových nahrávek z festivalu v Nederokkerzeelu roku 1974.13) Samozřejmě, že na základě desek i rozhlasových provedení vznikl značný počet víceméně privátních magnetofonových nahrávek. Interpretačně nejnáročnější je mezi nimi skladba,

106

Ukázka č. 2

kterou skladatel J. Málek Bláhovi věnoval Koncert pro sólo dudy, smyčce a bicí; kromě rozhlasových provedení zaznělo dílo vícekráte také živě - ve spolupráci nejen s obligátním Plzeňským rozhlasovým orchestrem, ale i se symfonickými orchestry v Mariánských lázních a v Karlových Varech.
      Specifičnost Bláhova dudání lze snad stručně charakterizovat takto: Technicky dokonale zvládnutá hra se vyznačuje intelektuálně kontrolovaným úsilím po rytmické a zejména intonační přesnosti. Zvláště v ladění dosahuje[/] Z. Bláha vysoké úrovně. Vede ho k tomu především (každodenní rozhlasová praxe, k jejímž výchozím kritériím patří dodržet základní parametry hudební interpretaci a která ovšem umožňuje mimořádnou akustickou kontrolu s náležitými konsekvencemi při "výrobě" zvukových snímků.
      Nároky na intonační přesnost a nezbytný způsob ukládání Bláhových dud v rozhlasové budově s převládající nízkou relativní vlhkostí vzduchu přivedly dudáka k aplikaci pověstných "šroubků", tzn. skutečných kovových

107

Ukázka č. 8

vrutů na přední melodické píšťale, sloužících k relativně snadnému a uspokojivě přesnému doladění každého jednotlivého tónu "děravé" dudácké řady (místo použití obvyklého jediného dolaďovacího šroubku a eventuální aplikace vosku, pryskyřice atp., na úpravu jednotlivých hmatových otvorů.).14) v podstatě vlastně už historickou inovaci ladění uskutečnil Z. Bláha společně se svým dlouholetým dudáckým partnerem Antonínem Konradym, při čemž byla současně nezbytná spolupráce se zkušeným nástrojařem, kterým je domažlický Jakub Konrady (strýc zmíněného Antonína Konradyho). Úprava ladění šroubky á la Bláha-Konrady má zvláštní význam pro intonační dokonalost trvalkových zvukových snímků gramofonových i rozhlasových. Ve svých důsledcích představuje taková radikální konstrukční úprava (zatím ovšem obecně nerozšířena)15) vlastně další historickou událost ve vývoji českých dud, i když je nestylová.[/]
      V posledních letech hraje Z. Bláha na troje dudy. Dvoje v ladění Es a D jsou se šroubky (z dílny J. Konradyho), původ Krausových "stradivárek" in G je nejasný. Několikeré ladění standardně přesně intonujících nástrojů potřebuje rozhlasová praxe, nutící Z. Bláhu hrát nejen společně s "domácími" soubory a sólisty, ale také často zaskakovat v rozmanitých hostujících ansámblech, nevyjímaje třeba ani dechovku s exkluzívním dudáckým partem.
      Za těchto podmínek se vytříbila další příznačná vlastnost Bláhovy hry, totiž schopnost pohotově improvizovat, přizpůsobovat se v podstatě bez zkoušek různým zpěvákům, instrumentalistům a podobně, to vše s ohledem na všudypřítomného neúprosného kritika - mikrofon a magnetofonový pás. Východiskem Bláhova sólistického repertoáru a stylu hry (včetně melodických ozdob, eventuálně i rytmizace, frázování atd.) je chodský folklór, jak

108

Ukázka č. 4

to názorně dokládají připojené hudební ukázky.
      Jakkoliv objektivně formulovaný slovní portrét předního českého dudáka etc. Zdeňka Bláhy by byl neúplný bez důrazné připomínky jeho příslovečného optimismu a vzácného smyslu pro humor. Obě neocenitelné vlast[/]nosti vyzařují z celé Bláhový různotvárné činnosti, nevyjímaje ani hru na dudy. Na konci eventuálních komplikovaných rozborů Bláhovy dudácké dramaturgie, přednesu, uplatnění herní techniky atd. by nepochybně mohlo stát docela jednoduché konstatování: Bláha dudá výborně a vesele.

109

Z dudáckého repertoáru Z. Bláhy
      Čtveřice připojených hudebních ukázek ilustruje Bláhovy dudácké kreace chodských variantů jinak v Čechách všeobecně rozšířených lidových písní. Všechny jsou výrazně tanečního charakteru. Typicky chodské "zelené kúsky" (tance s proměnlivým taktem čili mateníky) představují písně Furiant - Vosy, vosy, sršáni, vyletěli na mne ze skály ... a Bavorák - Sýkorka Chytila má milá sýkorku, nechtěla mi ji dát za stovku... Rozmanité podoby tohoto písňového základu lze relativně snadno nalézt podle textových incipitů (Haž purú = Až půjdou atp.) prakticky ve všech základních sbírkách lidových písní z Čech, ve výběru jmenovitě: Erben (Hynek) 186, náp. 735; 306 - Slavia II, 15 a 222 - Holas I, č. 49; č. 242 a, b - Jindřich I, 4, 10, 23, 60 a 60D; III, 41 atd.
      Dudácké party představují hlavně první základní variaci nápěvů. Jsou notovány v nejobvyklejší dudácké tónině Es dur a pro úsporu místa se zkráceným záznamem prodlevy Es. Jaroslav Markl

Poznámky
1.
      O dudácích B. Krausovi z Chodska, o Severočechovi F. Benešovi a o J. Režném ze Strakonic viz v Národopisných aktualitách z r. 1979 (č. 1., s. 1-15), 1983 (č. 2., s. 101-112) a 1986 (č. 1., s. 21-31) .
2.
      Příslušné životopisné údaje čerpám hlavně z osobních sdělení a z korespondence se Z. Bláhou. Některé orientační údaje publikoval už[/] D. Holý jako úvod svého interview Se Z. Bláhou o jukač[/]kách, lendleru a štajdyši, Národopisné aktuality 1983, č. 3, s. 219-223.
3.
      Z řady těch, kteří se spolupodílejí na Bláhově rozhlasové dramaturgii, třeba připomenout alespoň dlouholetého souputníka Z. Lukáše, o něco později bratry Krčky, etnografku M. Ulčovou a z četných interpretů přinejmenším ty, kteří zpívají už jenom z magnetofonových pásů a desek - Z. Soukupovou a J. Horáka. - v historických análech Čs. rozhlasu bude jako počátek nejen po technické stránce pozoruhodných experimentů figurovat společné nahrávání propojených rozhlasových stanic: v Bratislavě D. Laštiaková, v Plzni ji na dudy doprovázel Z. Bláha.
4.
      Na dalších místech zmíněné interní rozhlasové statistiky figurují samostatné folklórní pořady Vonička lidových písní a Na pěknú notečku. Získané údaje ovšem úzce korespondují s dobou vysílání (den, čas), se slyšitelností jednotlivých stanic (omezený dosah VKV Vltava!) atd.
5.
      Před řadou let nemohl časopis Český lid otisknout jistou studii o zpěvnosti na Chodsku hlavně proto že autorka vůbec nerozpoznala při sledování současné lidové zpěvnosti na Chodsku nemalý podíl rozhlasového vysílání z Plzně.
6.
      Při výzkumu mezi jugoslávskými Čechy na Daruvarsku jsem si v letech 1967-1969 ověřil, že nejposlouchanějším pořadem z dávno již opuštěného domova je u tamější menšiny naprosto bez pochyb vysílání Hrají a zpívají Plzeňáci. Slavonští Češi, udržující dodnes tradiční lidový zpěv z doby dejme tomu Erbenovy, přejímají do svého repertoáru ochotně písně "Plzeňáků" a dokonce si je v poměrně ještě folklórně živém prostředí adaptují.
7.
      Celkem zde bylo zaznamenáno na 250 lidových písní a tanců.
8.
      Dvoudeskové album vydal roku 1972 Supraphon v Praze. Již roku 1958 publikoval ÚDLT v Praze Bláhova skripta Chodská muzika a lidová píseň. Pro interní potřeby BROLNu sestavil Z. Bláha další skripta - Česká lidová hudba; původní poznatky

110

o jukačkách, lendlerech a štajdyších se opět vztahují především k chodskému regiónu (nedat.).
9.
      A. Pek byl typickým představitelem dudáckého interpreta umělé, resp. stylizované folklórní hudby. Svým hudebním přátelům, leč nedudákům, hrával ve svém žižkovském soukromí často rád a dobře.
10.
      Část obtížných přepisů technicky nekvalitních fonografických snímků O. Zicha obsahuje monografie J. MARKLA: Dudy a dudáci - O jihočeských písních a lidové hudbě. České Budějovice 1962, s. 6186.
11.
      Pozoruhodnou rozhlasovou akci Dudparáda se podařilo Z. Bláhovi uskutečnit v letech 1969-1970, totiž soutěž o titul krále českých dudáků. Vítězem se stal zcela zaslouženě právě B. Kraus. - Srov. Marklovu zprávu Soutěž o krále českých dudáků. Národopisné aktuality 1970, č. 3-4, s. 271-273.[/]
12.
      Například chodská, jihočeská a strážnická hudebně folklórní antologie, gramofonová monografie Hrají a zpívají Plzeňáci, Písničky s Úsměvem ad.
13.
      Viz dvoudílný gramofonový komplet fy Alpha 5016-17 Draalier an doedelzakmuziek uit Europa.
14.
      Zmíněná modernizace klasické melodické píšťaly dud (tj. otvorů bez klapek) je neustále předmětem diskusí a sporů (naposledy např. na semináři českých dudáků a dudařů ve Strakonicích 19.21. 4. 1985) .
15.
      Z. Bláha dobře ví, že i přední čeští dudáci (B. Kraus, J. Režný aj.) odmítají dolaďovací šroubkový systém údajně pro horší zvuk; avšak v jednom z řady dopisů mi sdělil: "Já si to nemyslím, v rozhlase především koukáš na dobré ladění. Dobrý plátek má i dobrý tón a šroubky ho nezkazí."

DER DUDELSACKSPIELER ZDENĚK BLÁHA AUS PLZEŇ
(Zusammenfassung)

      Zu den führenden Dudelsackspielern in Böhmen gehört bereits lange Jahre hindurch Zdeněk Bláha (geb. 1929). Er stam[m]t aus Westböhmen, aus Horní Bříza bei Plzeň. Das Musiktalent ererbte er von seinem Vater einem beim Militär allseitig ausgebildeten Instrumentalisten. An der Musikschule in Plzeň erwarb Z. Bláha solide Grundlagen des Violi[e]n[e]spieles, wozu er als Autodidakt alsbald des Gitarren- und Kontrabasspiel erlernte. Im Jahre 1954 begann er mit dem Dudelsackspiel, und dies[s]es Instrument bildete rasch die Grundlage für seinen Lebensberuf als Rundfunkredakteur mit Spezialisierung auf der Volksmusik.[/]
      Mit dem Eintritt in die Rundfunkstation in Plzeň i. J. 1955 war bereits damals das ernste Interesse Z. Bláhas an Volksliedern, Volksmu[z][s]ik- und -tanz Westböhmen, namentlich aus dem Chodenland, verbunden. Zu den frühen Aufzeichnungen Bláhas gesellten sich immer weitere, besonders aus der folkloristisch noch heute lebendigen Region des Chodenlandes, die sich durch beachtenswerte Tradition im Dudelsackspiel auszeichnet. Aufgrund dieser entstanden zahlreiche Bearbetitungen, Rekonstruktionen Bláhas u. a. mehr. Von den professionellen Rundfunkaufnahmen (hauptsächlich in der Station Plzeň) weisen etwa 500 eine Beteiligung

111

Bláhas als Dudelsackspieler auf - sei es als Solist, bei der Begleitung der Sänger oder im Ensemblespiel. Weite-zahlreiche Einspielungen sind auf mindestens 15 Langspielplatten- enthalten, die im abgelaufenen Vierteljahrhundert in der Tschechoslowakei und im Ausland e[t]n[t]standen. Z. Bláha beteiligt sich nämlich erfolgreich an verschiedenen Folklorefestivals, Dudelsackpfeiferwettbewerben u. a. Im In- und Ausland ist insbesondere sein Zusammenwirken mit der sog. Dudelsackkapelle Konradys aus Domažlice (d. h, aus dem Chodenland) bekannt.
      Aus den zahlIosen Tonaufnahmen ist die Entwicklung der Dudelsackkunst Bláhas ersichtlich. Er vertiefte zunäch[t]s[t] seine autodidaktische Grundlage durch Lektionen beim Nestor der westböhmischen Dudelsackspieler F. Bíba, ferner sodann durch Konsultationen mit zahl[/]reichen hervorragenden Musikanten im Chodenland (besonders mit dem Dudelsackvirtuosen B. Kraus) und schliesslich noch durch ein Fernstudium am Prager Konservatorium bei A. Pek. - Das haup[t]sächlich auf der Reflexion beruhende schöpferische Dudelsackspiel Bláhas zeichnet sich durch aussergewöhnlich entwickelten Sinn für vollendete Intonation aus, wie eigentlich Z. Bláha tagtäglich durch die Anforderungen an perfekte Tonaufnahmen genötigt wird. Wegen präziser Stimmung entstand die "Erfindung" Bláhas und Konradys, die sog. Feinabstimmungsschrauben an den einzelnen Grifflöchern der melodischen Pfeife (konkret beim Instrumentenpaar in der Stimmung Es- und D-dur; es sind dies Instrumente böhmischen Typs - mit einem Behelfsbalg und einem einzigen Bordun in der Tonika).
      Übersetzung: A. Hubala

112

ZPRÁVY

JUBILEA

Ladislavu Štěpánkovi k osmdesátinám [obsah]

Všem, kdo známe arch. Ladislava Štěpánka osobně a obdivujeme se jeho činorodosti, elánu a zájmu o obor, se zdš téměř neuvěřitelné, že mu v tomto roce blahopřejeme již k osmdesátým narozeninám. Ale je tomu tak, léta nezadržitelně běží. Ladislav Štěpánek se narodil v Praze 28. července 1906.
      Původním povoláním byl Ladislav Štěpánek stavitelem, po druhé světové válce však začal spolupracovat s doc. V. Pražákem při dokumentaci lidového stavitelství - a lidová architektura se stala jeho osudem, hlavním zájmem a životní náplní, které věnoval všechnu svou energii. Prováděl rozsáhlé výzkumy pro NSČ, jejichž výsledky publikoval hlavně v Českém lidu (54, 1967, s. 199-200; 56, 1969, s. 121123; 57, 1970, s. 116-118). Velmi odpovědně a soustavně plnil funkci konzervátora lidové architektury ve Středočeském kraji. s tím úzce souvisí jeho podíl na vzniku a rozvoji středočeských muzeí v přírodě. Dovedl probudit zájem široké veřejnosti i kompetentních institucí,[/] zaangažovat odborníky. Stále s těmito muzei spolupracuje, at již se jedná o Třebíz, Přerov nad Labem či Kouřim. Napsal bezpočet propagačních článků o těchto muzeích v časopisech i denním tisku, podrobněji se jim věnoval v článcích uveřejněných ve Vlastivědném zpravodaji Polabí, v Dějinách a současnosti, ve Zpravodaji středočeské vlastivědy a kronikářství. Je autorem brožury Národopisné muzeum Třebíz (1975) a textů pro průvodce přerovského muzea v přírodě (1976, 1979).
      Jeho zájem o lidovou architekturu je široký tematicky i teritoriálně. Uveďme jeho studie o významných postavách lidových stavebníků z jižních Čech a Písecka (ČL 53, 1966, s. 89-94; ČL 48, 1961, s. 166-170), o hrázděných stavbách (Vědecké práce Zemědělského muzea 9, 1969, s. 167-182), o kabřinci (ČL 55, 1968, s. 223-231), o formách lomenic (ČL 57, 1970, s. 141-148), o výzdobě štítů lidového domu na Hradecku (Hradecký kraj, 1957, s. 127-136; ČL 45, 1958, s. 130-156), o domě s podsíní (ČL 56, 1969, s. 295-300), o typologii lidového domu v Čechách (VPZM 15, 1975, s. 117-I62), o rodném[/] domě J. Jungmanna v Hudlicích (ČL 58, 1971, s. 239-241), o slovenském domě s podlomením (Slovenský národopis 14, 1966, s. 436-447) . Zabývá se jednotlivými oblastmi českého lidového domu - Polabí (ČL 59, 1974, s. 29-40; 61, 1974, s. 4549; Vlastivědný zpravodaj Polabí 16, 1976, s. 108-110; 17, 1977, s. 76-78, 115-117; 23, 1983, s. 23-25), Orlické hory (ČL 47,1960, s. 19-23; VPZM 10, 1971, s. 119-142), Mladoboleslavsko (ČL 53, 1966, s. 243245; VPZM 8, 1968, s. 199-212), střední Čechy (ČL 62, 1975, s. 4041; Zpravodaj středočeské vlastivědy a kronikářství 8, 1976, č. 1-2, s. 59-61; Středočeské muzejnictví, 1983, č. 1, s. 5-15). Píše o nejrůznějších dílčích otázkách - o kornoře (VPZM 16, 1977, s. 135-143), o datování lidových staveb (VPZM 16, 1977, s. 169-179), o stodolách (ČL 57, 1970, s. 16-19; Československá etnografie 9, 1961, s. 297-300; VPZM 5, 1966, s. 117-138; 12, 1972, s. 261-285; Vlastivědný zpravodaj Polabí 22, 1982, s. 29-31), o chlévech (Vlastivědný zpravodaj Polabí 17, 1977, s. 29-31; VPZM 18, 1978, s. i95-215), o pastouškách (ČL 66, 1979, s. 166-169J, o starých stavebních předpisech

113

(Vlastivědný sborník Polabí 20, 1980, s. 105-108). Uvažuje o perspektivách bydlení na vesnici (ČL 47, 1960, s. 130-136; 49, 1962, s. 80-87); zabývá se sociálním rozvrstvením vesnice (VPZM 15, 1975, s. 59-80). Věnoval se též studiu dělnictva, zabýval se způsobem života horníků na Mostecku - (Krušnohorský historický sborník 8, 1968, s. 127-137), ve Svatavě na Sokolovsku (ČL 58, 1971, s. 7689) a na Chomutovsku (ČL 67, 1980, s. 93-102), nouzovými koloniemi a pavlačovými domy v Praze (ČL 52, 1965, s. 189-191; Pražský sborník historický, 1969-70, s. 106-116; 1978, s. 139-153), píše o dělnické domkářské čtvrti v Praze-Střešovicích (ČL 57, 1970, s. 257 -266), sleduje přechod zemědělského obyvatelstva do městského prostředí (Etnografie dělnictva 10, Praha 1983, s. 124-139). Přednášky, propagační články v. nejrůznějších časopisech (např. Chatař, Magazín Květů aj.) i v denním tisku nelze vyjmenovat ani vyčíslit. Více než právem byl arch. Ladislav Štěpánek jmenován v roce 1981 čestným členem Národopisné společností československé při ČSAV a v roce 1983 se stal nositelem titulu Zasloužilý pracovník kultury.
      Za celou národopisnou obec tedy díky za vše - a mnoho zdraví, dobré pohody a dalších úspěchů. Vanda Jiřikovská[/]

Jubileum Heleny Šenfeldové [obsah]

Se jménem Heleny Šenfeldové, dlouholeté výzkumné pracovnice Ústředí lidové umělecké výroby, je již nerozlučně spjata problematika lidové rukodělné výroby.
      Helena Šenfeldová, která letos slaví své životní jubileum, se narodila 8. dubna 1936 v Praze. v letech 1954-1959 absolvovala studium na katedře etnografie a folkloristiky filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Po promoci zahájila svoji práci ve Vlastivědném muzeu v Humpolci, kde působila do roku 1961. Vyhraněný zájem o lidové umění ji zavedl do Ústředí lidové umělecké výroby, do funkce výzkumné pracovnice oblastního závodu v Praze. Od roku 1972 působí jako pracovnice výzkumu celého centra ÚLUV v Praze.
      Široké pole jejího bádání zabírají teoretické práce o lidové výrobě, kde se soustřeďuje na problematiku využívání lidového výtvarného umění v minulosti i v současnosti a na celkové postavení lidové umělecké výroby v současnosti. Zabývá se otázkou péče o uchování a rozvoj lidové umělecké výroby a rovněž podchycuje krajkářskou výrobu v tradičních krajkářských oblastech Čech. Podnětné jsou její studie o lidovém textilu, lidovém oděvu a výšivce v jižních, severních, západních i východních Čechách. Pro potřeby ÚLUV zpracovává klasifikaci lidových tkanin. Sušicka, materiál o lidových spínad[/]lech, lidovém šperku, kůžích a kožešinách v lidovém oděvu.
      Zásluzná činnost jubilantky zasahuje i do metodické práce při scénářích výstav Kanafas v minulosti a dnes, muzeum Domažlice, 1975, Lidová umělecká výroba a současnost, 20 let ÚLUV, Uherské Hradiště, 1977, 35 let ÚLUV v Uherském Hradišti, Uherské Hradiště, 1980, Košíky a košíkářství, Národopisné oddělení Národního muzea v Praze, 1981, Současná lidová umělecká výroba v ČSSR, Maďarsko, 1981.
      Velkým přínosem pro československý národopis jsou svazky Technologie lidové výroby, v nichž Helena Šenfeldová podává ucelený přehled o výrobě předmětů ze slámy, o pletení z loubků (zde detailně rozebírá druhy materiálu, jejich kombinace, jednotlivé druhy výrobků i další možnosti rozvoje této výroby).
      Do této oblastí spadá i publikace Lidové techniky zdobení dřeva, v níž podává přehled o technikách a formách zdobení dřevěných předmětů v lidovém, převážně vesnickém prostředí v minulosti.
      S výsledky práce Heleny Šenfeldové se národopisci seznamují řadu let v jejích příspěvcích na konferencích a seminářích Komise .pro výtvarné lidové umění Národopisné společnosti československé při ČSAV. Její badatelská činnost má velký význam nejen pro ÚLUV, ale pro celou odbornou veřejnost.
      Heleny Šenfeldové si vážíme nejen po stránce odborné, ale i jako

114

člověka. Člověka usměvavého, příjemného a vždy přichystaného poradit a pomoci, Přejeme jubilantce hodně zdraví, síly a neutuchajícího elánu do další práce. Ivo Frolec

Jiří Langer padesátiletý [obsah]

Již samotný titulek mi připadá krajně nepravděpodobný. Obvykle se tímto či podobným konstatováním uvádí článek k poctě jubilanta. Nicméně, ať to zní jakkoli nepůvodně, mně se opravdu jeví padesátiny Jiřího Langera trochu neskutečně. Mám pro to hodně důvodů, pominu-li i fakt, rovněž obligátně užívaný, že na tento věk oslavenec nevypadá.
      Faktům se však odporovat nemá, a ta praví, že Jiří Langer se narodil v Brně dne 27. 4. 1936, takže tu jeho první padesátku vzpomínáme ve správném termínu.
      Stručný výčet biografických dat je následující: maturita na gymnáziu v Praze v roce 1954, absolvování filozofické fakulty University Karlovy v oboru historie v roce 1960, působení v Oravském muzeu (1960-1963), v Okresním osvětovém domě v Dolním Kubíně (19631965), ve funkci ředitele Oravské galerie (1965-1971), zástupcem ředitele - a vedoucím národopisného odboru Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm je jubilant od roku 1971 doposud. I tento schematický přehled částečně něco napovídá o okolnostech, cha[/]rakterizujících dosavadní činnost jubilanta. Neříká však nic například o fanatickém nadšení pro pěší turistiku, výrazných vlohách kreslířských, smyslu pro důslednou analýzu každého jevu, která však napomáhá k plastickému postiženi celku i fundovaným zobecněním, ale především nic o tom, jakým je Jiří Langer kolegou, kamarádem, přítelem, který je vždy připraven pomoci s obětavostí nerozlišující čas pracovní od doby volna, věci odborné teorie od praktické aplikace, neváhající se s aktivitou jemu vlastní zapojit do žádné práce, přispívající k rozvoji oboru, kulturně výchovné činnosti i veřejného a politického života.
      Jakkoliv se snažím o holá fakta, vyznívají v tomto sledu nepřirozeně, a tedy v nejlepším případě jako záměrně vybraná, aby člověka vykreslila v optimální podobě. I když to tedy tak vypadá, jsem o nich plně přesvědčen a určitě toto přesvědčení nesdílím sám.
      Jirka Langer však není žádný suchopár, žádný osamělý podivín běhající po terénu či vysedávající v archívech a chrlící učená pojednání. On sice všechny uvedené činnosti dělá, jenže tak nějak samozřejmě, že si jeho okolí snad ani dost dobře neuvědomuje, o jak pracovitého člověka s obrovským zaujetím pro každou věc se jedná. I to je jedna z příznačných vlastností jeho povahy. A přitom všem si velmi rád mezi kamarády zazpívá, ocení pohár dobrého vína či[/] "poldeci" páleného, s velkou energií si zatancuje odzemek i čardáš.
      Opravdu patrně neumím přiblížit Jirku Langera v plnosti a bohatosti celé jeho osobnosti, aby to neznělo vyumělkovaně. Radě ji se tedy vrátím k postřehům osobním. Poprvé jsem se s ním setkal před dvaceti lety (je to vůbec možné?) v neopakovatelné atmosféře strážnického parku při folkloristickém festivalu, kdy on spolupracoval s Jaromírem Gelnarem na klenotnicovém programu inspirovaném goralským folklórem a já teprve začínal pronikat do národopisu i dění kolem něj. No a od té doby jsme v kontaktu neustále, což já považuji za své štěstí a čest. Kdybych měl sám za sebe vyjádřit, čeho si u Jirky Langera nejvíce vážím, vypadalo by to asi následovně: především rozsahu jeho vědomostí načerpaných studiem a prověřených osobním poznáním terénního materiálu. v této kombinaci patří podle mne bezesporu k nejlépe disponovaným národopisným odborníkům v Československu. k těmto předpokladům neodmyslitelně patří jeho cílevědomost, koncepčnost a systematičnost. Neméně obdivuji jeho neutuchající píli, se kterou se snaží své poznatky uplatňovat v kulturně výchovné i obecně společenské praxi.
      Opět to sice vyznívá jako uměle vykonstruovaný kádrový posudek, který jsem však ochoten kdykoliv podepsat. Osobnost člověka vždy vytváří mozaika dílčích poznatků, a tak upozorněme alespoň -na ně

115

které. Nevím, který ze současných národopisců může říci, že mnohokrát prošel pěšky celou oblast moravskoslovenského pomezí od Strážnicka na jihu až po Kysuce a pak i velkou část slovenských Karpat. Jirka Langer má bohaté znalosti z botaniky, dějin umění, shromáždil rozsáhlé folklórní záznamy a dokumentaci lidové kultury hmotné, včetně výtvarného projevu lidu, k čemuž mu velmi napomáhá kreslířská zručnost a výtvarný cit.
      Jeho v mnoha směrech takřka encyklopedické znalosti o lidové kultuře jej patrně zákonitě přivedly k problematice muzeí v přírodě, jak v teoretické rovině, tak při jejich realizaci, Již od počátku šedesátých let úzce spolupracuje se Štátnym ústavom pamiatkovej starostlivosti v Bratislavě a Krajským strediskom pamiatkovej starostlivosti v Banské Bystrici. Od roku 1962 patří k hlavním tvůrcům oravského skanzenu a dodnes spolupracuje na realizaci expozičního modelu. v roce 1977 zpracoval etnografickou studii pro liptovský skanzen, který je stavěn u Pribyliny a s realizátory úzce spolupracuje. Po nástupu do Valašského muzea v přírodě rozhodující měrou přispěl ke tvorbě teoretického modelu Těšínské dědiny i areálu Mlýnské doliny. Od poloviny sedmdesátých let je řešení otázek teorie i praxe muzeí v přírodě součástí státního plánu základního výzkumu a Jiří Langer je nejpovolanějším vedoucím týmu řešitelů. Získané poznatky jsou po[/]pularizovány publikační činností, ale i metodickým působením rožnovského muzea. v první polovině osmdesátých let získal Jiří Langer na pražské filozofické fakultě doktorát a v Národopisném ústavu SAV v Bratislavě úspěšně obhájil kandidátskou práci na téma Lidové stavební tradice moravsko-slovenského pomezí v severozápadních Karpatech.
      Rozsah odborného záběru Jiřího Langera alespoň v náznaku přibližuje výběrová bibliografie. z celkového pohledu však považuji za nejpodstatnější dva rysy jeho práce. Především důsledný historický aspekt u každé zpracovávané problematiky s využíváním všech dostupných pramenů, včetně archiválií. Tento přístup je předznamenán vystudovanou specializací Jiřího Langera a je pro národopisnou metodologii stejně přínosným jako doposud nedostatečně využívaným. Druhý rys se týká jeho přístupu k uplatňování teoretických poznatků v praxi, a to především u muzeí v přírodě, kde vedle důrazu na vědeckou pravdivost usiluje o maximální komplexnost funkcí a prezentovaných forem. Společným jmenovatelem jeho práce je poctivost člověka, odborníka a komunisty.
      Když už tedy ty padesátiny Jiřího Langera musíme přijmout jako nezvratnou skutečnost, učiňme tak s konstatováním, že jubilant má za sebou již úctyhodné výsledky, jimiž zaujal významné místo v československé etnografii i národopisném[/] muzejnictví, ale že to vše je pouze dílčí bilancí na jeho další životní i vědecké dráze. A k tomu mu přejeme mnoho zdraví, osobní i pracovní pohody. Jan Souček

VÝBĚROVÁ BIBLIOGRAFIE PRACÍ JIŘÍHO LANGERA [obsah]

STUDIE
1.
K problémům pauperizace uherskobrodských kopaničářů ve druhé polovině 19. století. Zprávy Krajského vlastivědného ústavu v Gottwaldově 1959, č. 2-3, s. 36-41.
2.
Polaření na horní Oravě. Český lid 47, 1960, s. 80-83.
3.
Počátky podomácké výroby na uherskobrodských kopanicích (ve 2. polovině 19. století). Zprávy Oblastního muzea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově 1962, č. 1-2, s. 20-26.
4.
Predohra k SNP na Orave. In: Orava v SNP. Dolný Kubín 1964, s. 2-18.
5.
Slovanská imigrace v USA koncem 19. století. Slovanský přehled 1966, č. 1, s. 14-20.
6.
Spolupráca a pomoc oravských ilegálnych pracovníkov pri budovaní partizánskej brigády Čapajev. Nové obzory 8, 1966, s. 5-14.
7.
K problematike insitného a ľudového umenia. Národopisné aktuality 4, 1967, s. 23-26.

116

8.
Hľadanie politickej orientácie pred SNP na Orave (19381944), In: Langer, J. - Mlynarčík, J.: Protifašistický odboj na Orave. Banská Bystrica 1969, s. 6-35.
9.
Proces prechodu valašského hospodárstva na rastlinnú výrobu na Orave koncom. 16. storočia a na začiatku 17. storočia. Agrikultúra 9, 1970, s. 3951.
10.
Gotický drevený kostol Tvrdošín. Martin 1968.
11.
(společně s J. Svobodovou) Oravské kamenné reliéfy. Slovenský národopis 18, 1970, s. 310-322.
12.
(společně s J. Svobodovou) Kamenné reliéfy na Orave (obdobie 1749-1770). Umění a řemesla 1969, s. 280-285.
13.
(společně s J. Svobodovou) Ľudový výtvarný pre jav na Slovensku (úvodní text) In: Krása v dreve zakliata. Bratislava 1971.
14.
(společně s J. Svobodovou) Dva typy ľudových betlehemov na Orave. Slovenský národopis 19, 1971, s. 11-28.
15.
Rodové korene slovenského sochára Alexandra Belopotockého. Vlastivědný časopis 20, 1971, s. 190 n.
16.
(společně s P. Šuleřem) Starší forma domu z Košařisk na Těšínsku. Národopisné aktuality 9, 1972, s. 117-122.
17.
Diferenciačná funkcia- zvláštností hospodárskeho a sociál[/]neho vyvoja severovýchodných Karpát v regionálnom formovaní ľudového domu. In: Ľudové staviteľstvo v Karpatoch; Bratislava 1974, s. 191-202.
18.
Zvláštnosti tradičného ľudového domu v Liptove. Slovenský národopis 20, 1972, . s. 572-600.
19.
Stavební materiál a konstrukce v lidovém stavitelství na Těšínsku. Slovenský národopis 21, 1973,- s. 636-646.
20.
Formovanie tradičného ľudového domu v oblasti Trstenej. In: Trstená 600-ročná, Martin 1973, s. 378-416.
21.
Dvě tradice valchářství na výehodní Moravě. In: Moravsko-slovenské vztahy v lidové kultuře. Ostrava 1974, s. 91-102.
22.
Problémy ľudovej tradície v architektúre Hruštína na Orave. Zborník SNM - Etnografia 16, 1975, s. 85-102.
23.
Muzeum v přírodě jako forma tezaurace památek lidového stavitelství. Národopisné aktuality 13, 1976, s. 179-184.
24.
Interetnické vztahy lidového domu v moravsko-slovensko-polské kontaktové zóně. Slovensky národopis 24, 1976, s. 266279.
25.
Oravské kúrie ako typologický mezičlánok. Slovenský národopis 25, 1977, s. 480-494.
26.
Stroje v lidové kultuře I (stoupa, valcha, hamr). Muzejní a vlastivědná práce 15, 1977, s. 11-20.
27.
Stroje v lidové kultuře II (vod[/]ní mlýny). Muzejní a vlastivědná práce 16, 1978, s. 73-80.
28.
Stroje v lidové kultuře III (plátenické mandly). Muzejní a vlastivědná práce 17, 1979, s. 68-72.
29.
Revolučný rok 1848 a jeho dôsledky na Orave. Archivár 2/3, Dolný Kubín 1978, s. 46-52.
30.
Požadavky na péči o technický stav sbírek muzeí v přírodě. In: Konzervace památkových objektů ze dřeva; VŠCHT Pra1979, s. 19-24.
31.
(společně s J. Součkem) Problémy rozvoje muzeí v přírodě v Československu. Národopisné aktuality 17, 1980, s. 1-10.
32.
Stavební forma sezónních a stálých sídel z hlediska historického a sociálního. Slovensky národopis 28, 1980, s. 51-63.
33.
Projevy sociální diferenciace v lidovém stavitelství na Valašsku ve světle systémové analýzy. Národopisné aktuality 17, 1980, s. 99-107.
34.
(společně s M. Brandstettrovou) Věrohodnost a pravdivost prezentování lidově kultury v expozicích muzea v přírodě. Národopisné aktuality 17, 1980, s. 321-327.
35.
Zvláštnosti a proměny rezidenční jednotky na Valašsku. In: Lidová stavební kultura v československých Karpatech a přilehlých územích. Brno 1981, s. 193-211.
36.
Příspěvek k problematice vertikálního vývoje tradičního li-

117

dového domu v západních Karpatech. In: Lidová stavební kultura v československých Karpatech a přilehlých územích. Brno 1981, s. 131-143.
37.
Rzeźba kamienna na Orawie. Polska sztuka ludowa 35, 1981, s. 45-54.
38.
Protipožární nařízení á vývoj lidového stavitelství na Těšínsku. Národopisné aktuality 18, 1981, s. 263-271.
39.
Funkcie tradičných vokálnych prejavov pri zbere sena na Orave. Slovenský národopis 30, 1982, s. 289-285.
40.
O historické etnografii. Národopisné aktuality 18, 1981, s. 144-146.
41.
Společenské souvislosti prezentace technických památek v muzeích v přírodě. Rozpravy NTM v Praze č. 87, 1982, s. 142145.
42.
Včleňování progresívních jevů lidové kultury do socialistické kultury v muzeích v přírodě. Slovenský národopis 30, 1982, s. 603-606.
43.
Kulturně vychovné působení expozic v přírodě: In: Tvorba muzejních expozic a výstav. Opava 1982, s. 90-92.
44.
Jednota interiérové a exteriérové složky jako předpoklad ideového působení expozice v přírodě. In: Spravodaj Oravského múzea č. 1, 1983, s. 75-79.
45.
Proměny lidových stavebních tradic v severozápadních Karpatech. Zborník SNM - Etnogra[/]fia 24, 1983, s. 121-135.
46.
(společně s J. Vařekou) Naše lidové stavby. Albatros Praha 1983.
47.
Kvantové hodnoty lidových staveb. Národopisné aktuality 21, 1984, s. 145-152.
48.
Proletarizace horských agrárních prostředí na východní Moravě. Český lid 71, 1984, s. 200208.
49.
Problematika svobodných matek ve vztahu k homogenitě komunity. Národopisné informácie NÚ SAV 3, 1984, s. 77-83.
50.
Sociální aspekty geneze forem bydlení dělnické a řemeslnické rodiny ve venkovském prostředí. Zborník SNM - Etnografia 26, 1985, s. 135-15I.
51.
Hospodářský dvůr venkovské usedlosti. Národopisné informácie NÚ SAV 1985, č. 2, s. 312.
52.
Uplatnění tradiční techniky ve společenských souvislostech. Museum vivum - I, Rožnov p. R. 1985, s. 81-92.

RECENZE, POLEMIKY A ZPRÁVY
1.
Na okraj článku V. Pražáka, K studiu lidové architektury a způsobu bydlení na Oravě. Český lid 48, 1961, s. 276 n.
2.
Mária Jeršová, k dejinám pestovania ľanu a konopí na Slovensku. Slovenský národopis 14, 1966, s. 498 n.
3.
Oravské valchy dnes. VIastivedný časopis 12, 1963; s. 94 n.[/]
4.
Oravské kamenárstvo. Vlastivedný časopis 14, 1965, s. 86-88.
5.
Pozoruhodná novinka o podmalbách na skle. Umění a řemesla 1969, č. 1, s. 49.
6.
Koncepcia oravského regionálneho múzea ľudovej architektúry. Zborník SNM - Etnografia 11, 1970, s. 233-244.
7.
G. Aldea, Sculptura tărănească in piatră. Umění a řemesla 1971, č. 2, s. 63 n.
8.
S. Szymański, Wystroje malarskie kościolów drewnianych. Slovenský národopis 20, 1972, s. 313.
9.
Vodní stavby a řemeslné dílny ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově p. R. Zborník SNM - Etnografia 15, 1974, s. 292-294.
10.
Nová koncepce Valašského muzea v přírodě v Rožnově p. R. Národopisné aktuality 11, 1974, s. 333 n.
11.
Dánské muzeum starého města v Ârhusu. Národopisné aktuality 12, 1975, s. 235-237.
12.
K problémům vztahů lidové výroby k tradičnímu zemědělskému prostředí. Národopisné aktuality 12, 1975, s. 279-284.
13.
Experiment s lidovou stravou v muzeu. Národopisné aktuality 12, 1975, s. 327 n.
14.
A. Steensberg: Den danske bondegârd. Národopisné aktuality 13, 1976, s. 227-229.
15.
Dvě muzea v přírodě sovětského severu. Národopisné aktuality 14, 1977, s. 73-75.

118

16.
Nové polské muzeum v přírodě. Národopisné aktuality 14, 1977, s. 75-77.
17.
K. Tihase: Eesti talurahvaarhitektur. Národopisné aktuality 13, 1976, s. 308 n.
18.
Suitsutare, Vabaôhusmuuseumi uurimused, Tallin 1976. Národopisné aktuality 14, 1977, s. 301 n.
19.
Bednárik, R.: Cintoríny na Slovensku, Národopisný věstník čsl. 8-9, 1974, s. 131 n.
20.
Pokropek, M.: Budownictvo ludowe w Polsce. Národopisné aktuality 14, 1977, s. 211 n.
21.
Makušenko, P. I.: Narodnaja děrevjannaja architektura Zakarpaťja. Národopisné aktuality 14, 1977, s. 210 n.
22.
Joža Ország Vranecký (19131977). Národopisné aktuality 14, 1977, s. 209 n.
23.
Tři regionální muzea v přírodě z norského vnitrozemí. Národopisné aktuality 16, 1979, s. 161-164.
24.
Čaplovič, P.: Čarokresaného dreva. Slovenský národopis 26, 1978, s. 158-160.
25.
Tři norské příklady současného vznikání muzeí v přírodě. Národopisné aktuality 15, 1978, s. 163-165.
26.
Zkušenosti s dokumentací současnosti v Rožnově p. R. Metodický zpravodaj pro vlastivědu v Severomoravském kraji. Opava 1977/3, s. 61-62.
27.
Baranowski, B.: Polskie młynarstwo. Národopisné aktuality 16,[/] 1979, s. 223 n.
28.
Slavjanovološskie svjazy. Národopisné aktuality 16, 1979, s. 297-299.
29.
Strážnická konference o lidové stavební kultuře v československých Karpatech. Národopisné aktuality 16, 1979, s. 147 n.
30.
Dvořáková - Krása - Stejskal: Středověká nástěnná malba na Slovensku. Národopisné aktuality 17, 1980, s. 40-42.
31.
Ethnologia scandinavica 8, 1978. Národopisné aktuality 16, 1979, s. 300-302.
32.
Konference o polských muzeích v přírodě. Národopisné aktuality 17, 1980, s. 138 n.
33.
(společně s J. Součkem) Příspěvek ke sjednocení významu nejčastějších pojmů užívaných při výstavbě muzeí v přírodě. Národopisné aktuality 16, 1979, s. 75-77.
34.
(společně s J. Součkem) Metodická a teoretická východiska pro výstavbu muzeí v přírodě. Národopisné aktuality 16, 1979, s. 77-80.
35.
Aplikace zahraničních zkušeností. In: Rožnovská konference, Ostrava 1979, s. 70-78.
36.
Gładyszowa, M.: Górnośląskie budownictwo ludowe. Národopisné aktuality 17, 1980, s. 221222.
37.
(společně s P. Šuleřem) Zásady o vytváření kopií a rekonstrukcí expozičních objektů. Národopisné aktuality 16, 1979, s. 309 n.[/]
38.
Seminář subkomise pro lidové stavitelství a sídla MKKKB o terminologii, Národopisné aktuality 17, 1980, s. 139.
39.
(společně s J. Gelnarem) k problémům gramoedice tradičního písňového materiálu. Národopisné aktuality 17, 1980, s. 241
40.
Tyłkowa, D.: Zdobywanie i użytkowanie wody we wsiach Beskidu Śląskiego. Národopisné aktuality 18, 1981, s. 46 n.
41.
(společně s P. Šuleřem a V. Teterou) Zásady pro správu sbírek muzeí v přírodě. Národopisné aktuality 17, 1980, s. 242-244.
42.
(společně s P. Šuleřem) Návrh metodiky, jak koncipovat interiérové instalace v muzeích v přírodě. Národopisné aktuality 17, 1980, s. 244-245.
43.
Jakimovič, Ju. A.: Drauljanae dojlidstva Beloruskogo Polesja. Národopisné aktuality 17, 1980, s. 296-297.
44.
(společně s I. Krištekem) Informační systém v muzeích v přírodě. Národopisné aktuality 18, 1981, s. 74 n.
45.
Ethnologia scandinavica 10, 1980. Národopisné aktuality 19, 1982, s. 135 n.
46.
Tkáč, Š.: Ikony ze 16.-19. stol. na severovýchodnom Slovensku. Národopisné aktuality 20, 1983, s. 55-56.
47.
Muzea v přírodě v SSSR. Národopisné aktuality 19, 1982, s. 247 n.

119

48.
Brykowski, R.: Drevniana architektura kościelna w Małopolsce XV. wieku. Národopisné aktuality 20, 1983, s. 273 n.
49.
Ethnologia scandinavica 12, 1982. Národopisné aktuality 20, 1983, s. 209 n.
50.
Tłoczek, I.: Polskie budownictwo drewniane. Národopisné aktuality 20, 1983, s. 209.
51.
Vařeka, J.: Větrné mlýny na na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1982. Národopisné aktuality 21, 1984, s. 266 n.
52.
Čtyři zastavení nad karpatskou problematikou v práci Václava Mencla. Národopisné aktuality 21, 1984, s. 180-182.
53.
Ušakov Ju. S.: Ansambl v narodnom zodčestve russkogo Severa. Národopisné aktuality 21, 1984, s. 121 n.
54.
Podroháčske folklórne slávnosti. Národopisné aktuality 21, 1984, s. 197-199.
55.
O lidovém stavitelství středověkých Čech. Národopisné aktuality 21, 1984, s. 49 n.
56.
Seminář o prezentaci lidové kultury Ukrajinců v karpatských muzeích v přírodě. Národopisné aktuality 21, 1984, s. 189.
57.
Frolec - Vařeka: Encyklopedie lidové architektury. Umění a řemesla 1984, č. 4, s. 75.
58.
Závěry semináře o problémech lektorské činnosti v muzeích v přírodě. Národopisné aktuality 21, 1984, s. 46-48.
59.
Skandinávská národopisná literatura 1981-1983. Národopisné[/] aktuality 22, 1985, s. 36-39.
60.
Seminář o čtyřbokém dvoru. Národopisné aktuality 22, 1985, s. 54.
61.
Seminář o vývoji rodiny. Národopisné aktuality 22, 1985, s. 54.
62.
PhDr. Arnošt Kubeša osmdesátiletý. Národopisné aktuality 22,[/] 185, č. 2, s. 101.
63.
Seminář o hospodářských stavbách. Národopisně aktuality 22, 1985, s. 200 n.
64.
Czajkowskij, J.: Muzea na wolnym powietrzu w Europie. Umění a řemesla 1985, č. 4, s. 7275.[/]

NEKROLOGY

Vojtěch Holcman zemřel [obsah]

Mám před sebou poslední dopis Vojtěcha Holcmana, skoro[/]nického historika, vlastivědného a národopisného pracovníka, obětavého veřejného činitele, a především dobrého člověka. Psaní je datováno 24. dubnem 1985. Vojtěch Holcman v něm děkuje za blahopřání k šedesátce, vyslovuje naději na vydání svého rukopisu dějin Skoronic a informuje mě o přípravě skoronické jízdy králů pro jubilejní 40. ročník "Strážnice", pro niž skládal texty vyvolávání. Už v té době prodělával těžké zdravotní potíže, ale věřil v život ("... syn Vám jistě řekl, co jsem prodělal. Ale žiju, zatím chodím, myslím, prostě ego sum! I když problémy se zdravím zůstavají"). Více dopisů jsem od svého dlouholetého přítele, jehož jsem si moc vážil a měl ho rád, nedostal. Zemřel náhle v pondělí 22. července 1985 ve věku 60 let, krátce po strážnických slavnostech, kde byl se skoronickými chlapci.

120

Pochovali ho na skoronickém hřbitově za účasti celé obce a mnoha lidí z okolí i z daleka.
      Vojtěch Holcman se narodil 19. dubna 1925 v rolnické rodině. Od mládí se zajímal o historii. Byl dlouholetým kronikářem Skoronic u Kyjova, shromažďoval historické materiály v archívech, vedl rodopisný kroužek, byl v kontaktu s historikem Ladislavem Hosákem a dalšími badateli. Ve svých příspěvcích, publikovaných v odborném i denním tisku (uveřejnil přes 200 článků), zachycoval minulost rodné obce i jihokyjovského kraje (skoroničtí "pudmistři", z minulosti obcí Hýsel a Vacenovic, dějiny cukrovaru v Kelčanech, různé události každodenního života zdejšího lidu, typické postavy aj.). v rukopise zůstalo jeho zpracování skoronických příjmení, slovníček zanikajících slov ve Skoronicích, dějiny ochotnického divadla, domů, dobrovolné požární ochrany, kostela a křížů v rodné obci, historie zdejšího vinařství a vinných sklepů, paměti občanů atd. v rukopise jsou jeho rozsáhlé a fundovaně zpracované dějiny Skoronic, které by si zasloužily urychleného vydání tiskem.
      Druhou životní láskou Vojtěcha Holcmana bylo ochotnické divadlo, jímž obohacoval kulturní život Skoronic i jiných obcí. v jedné osobě byl režisérem, hercem, scénografem, divadelním kronikářem a archivářem. Sám se také pokusil napsat několik divadelních her (velký úspěch sklízela zejména jeho hra[/] "Zrušení roboty"). Své výtvarné vlohy projevoval ve sgrafitech s vinařskými a "slováckými" motivy na sklepech a rodinných domech ve Skoronicích, Vlkoši, Ždánicích a Kyjově. Ve volných chvílích vyřezával figurky, psal nápisy o víně a vinařství na dřevo, kreslil, zdobil pamětní knihy, diplomy, maloval plakáty. k jeho zálibám patřilo také sběratelství známek, mincí, medailí, starožitností, hospodářského nářadí. Usilovně a cílevědomě pečoval o udržování tradičních zvyků v obcí, zejména jízdy králů (složil mnoho textů vyvolávání), hodů, "šlahačky", "fašanku". Pro zachovávání tradic lidové kultury dovedl nadchnout místní mladé lidi i ostatní obyvatele vesnice.
      Vojtěch Holcman byl ve Skoronicích autoritou a těšil se obecné vážností a úctě. Už jeho otec, pokrokový rolník, byl starostou obce (i poslancem Národního shromáždění) a Vojtěch Holcman v této tradici pokračoval. v roce 1957 byl zvolen předsedou národního výboru (tuto funkci vykonával téměř 20. let), zasloužil se nejen o výstavbu Skoronic, ale také o rozvoj společenského a kulturního života obce (např. už v roce 1957 zorganizoval I. sjezd rodáků). Pracoval v JZD (dálkově vystudoval střední zemědělskou technickou školu v Kyjově), působil v Okresním výboru Svazu družstevních rolníků v Hodoníně. Byl příkladným hospodářem, vinařem, dobrým otcem rodiny i oblíbených společníkem. Proto ho měli[/] lidé rádi (sám se kdysi o tom vyjádřil: "Já měl jenom štěstí, že lidé za mnou šli, že mně důvěřovali a že jsme všichni poznali, jak společná práce nese velké a dobré ovoce").
      Když uzavírám tuto vzpomínku na Vojtěcha Holcmana, vybavuje se mně jedno setkání s ním, jeho otcem a manželkou u nich doma. Hovořili jsme o rytmu tradičního rolnického života a o přeměnách na vesnici. Onoho pěkného zimního večera na mne dýchal vánek rodové soudržnosti, rolnických zkušeností, tradice, lásky k rodné zemi. Václav Frolec

Jaroslav MarkI (1931-1985) [obsah]

V roce 1981 oslavil padesátiny. Napsal jsem pro náš časopis k tomuto jubileu článek se zdravicí, aby ještě dlouho s elánem pracoval a

121

těšil se z každého dosaženého úspěchu... Se smutkem v srdci a se ztěžklou rukou píši teď nekrolog na přítele, který odešel plný plánů.
      Podávat zde po pěti letech znovu souhrnné informace o životě a díle Jaroslava Markla? Našla by se zajisté jiná forma i jiná slova. Ale sáhnu raději k další možnosti, Zdaleka ne všechno, co napsal, vyšlo za jeho života. Především mu nebylo dopřáno, aby se dožil svého chef d' oeuvre - knihy Nejstarší sbírky českých lidových písní, která měla podle smlouvy vyjít v SNKLHU už v roce 1958. Mohl se radovat pouze z toho, že dokončil stránkové korektury této velké a záslužné práce, která v dohledné době vyjde v Supraphonu. Posmrtně byla v Českém lidu otištěna studie Lidová hudba na Národopisné výstavě českoslovanské roku 1895 v Praze, kterou pročítám právě při psaní těchto řádků, a budou se porůznu objevovat ještě i další jeho práce; vyplývá to z našich vzájemných informací. "Ta Tvoje Kubíkova mudrosloví jsou báječná," napsal mi k poskytnutému pětistránkovému průklepu recenze odevzdané 14. 12. 1984 do redakce Českého lidu. "Tady v Praze snad už ani nejsou t. č. k mání. Sám jsem k tomu před pár týdny trochu i přispěl - celou jednu přednášku jsem o té líbezné knížce a tématech s tím souvisejících povídal; poté si ji šli snad všichni studenti koupit, někteří i více exemplářů - k vánocům pro své muzikantské přátele."[/]
      Vanitas vanitatum, dílo Jaroslava Markla je však definitivně uzavřeno. Až letos vyjde bibliografie našeho časopisu za uplynulých 20 ročníků, bude si každý moci dostatečně uvědomit, jak těžkou ztrátu utrpěly jeho odchodem jenom Aktuality. A možná si aspoň několik čtenářů bude oprávněně klást otázku, jak tuto ránu zacelit? Tolik je jisté, že odpovídající náhrada není[/] a že ani hned tak nebude. Je ovšem třeba hledat možnosti, aby i zde život zvítězil nad smrtí. Vítězí jistě tím, že přetrvává dílo. Bylo však vždy přáním Jaroslava Markla, aby i obor žil plným životem. Vzato objektivně - vzhledem k dávným a vynikajícím jeho tradicím - nelze se k dané situaci stavět nevšímavě, ani zůstávat stát s rukama v klíně. Dušan Holý[/]

KNIHY

Oskár Elschek: Hudobná veda súčasnosti, [obsah]

Veda, Bratislava 1984, 386 stran, ruské a německé resumé
      Specializace oborů jako důsledek rozmachu vědeckého bádání posledních desetiletí vyvolává potřebu integrace a systematiky vědních disciplin. Syntéza jako postulát doby stává se tak úkolem každé vědecké generace. Ukazuje to i současný stav muzikologie, rozštěpené na řadu specializací charakteru historického, psychologického a antropologického, sociologického aj. A přece je hudba jeden fenomen kultury člověka a tedy i věda o hudbě představuje celistvou kategorii. Smyslem a cílem Elschekovy knihy je proto "ukázať integritu a utvoriť aktuálnu syntézu súčasnej hudobnej vedy". Teorie a systemati[/]ka oboru je východiskem a prvním svazkem syntetického díla, které bude mít celkem tři svazky. Druhý bezprostředně naváže na první metodami hudební vědy, trilogii uzavře geografie hudebních kultur. Právě hledisko místa bylo v tradici hudebněvědného bádání zastíněno hlediskem času; srovnávací hudební věda a etnomuzikologie podnítily zájem o horizontální aspekty hudebních kultur.
      O. Elschek kriticky hodnotí dosavadní všeobecné i speciální definice hudební vědy s cílem dospět k syntetické definici muzikologie. Obtížnost takového úkolu ukazuje analýza hudebněvědných systematik v minulosti a předmět hudební vědy sám, který se různým způsobem vztahuje k vědám přírodním, antropologickým a společenským. v úsilí o komplexní pojetí tohoto oboru

122

sehrály pozitivní úlohu diskuse etnomuzikologů v padesátých a šedesátých letech, které se distancovaly od autonomního pojetí hudební struktury a vedly k chápání hudby v dimenzích lidských a sociálních. Na s. 16 pak autor předkládá vlastní definici hudební vědy, která zaujme nejen komplexním systémovým pojetím, ale také rovnováhou stránky ontologické (bytí, formy existence hudby) a gnoseologické (logická soustava poznání o hudbě).
      Klíčové je Elschekovo pojetí systematiky hudební vědy. Právě vývoj muzikologie je od počátků zatížen systematikami, které staví především na principech historičnosti a evropocentrismu. k překonání rozporů, které v takto pojatých systémech vznikaly, využívá Elschek dosud opomíjené regionální kritérium. Logika tří alternativních modelů Elschekovy originální hudebněvědné systematiky směřuje k integraci euromuzikologie (výzkum evropské umělé hudby) a etnomuzikologie jako aplikované muzikologie vedle trvalého základu systematické, teoretické hudební vědy. Koncepce pak vrcholí v pojetí I. Systematická muzikologie, II. Regionální muzikologie s více subdisciplínami, danými kulturními okruhy (euromuzikologie, sinomuzikologie, indomuzikologie, orientomuzikologie a afromuzikologie). Elschekovo pojetí, které předpokládá regionální determinanty hudebních kultur, překlenulo problém plynoucí z nesprávného roz[/]poru historičnosti a ahistoričnosti různých hudebních kultur (aspekt historický náležel v podstatě jen bádání o evropské umělé hudbě). Dělit výzkum umělé a lidové hudby s ohledem na historičnost jedné a ahistoričnost druhé kategorie je koneckonců nelogické, neboť "niet kultúry bez histórie". Regionálnost Elschekovy systematiky také nevylučuje dosavadní praxi speciálních studií umělé a lidové hudby. Zvláště je pozitivní, že zamezuje zobecňování dílčích poznatků o hudbě jako univerzálně platných.
      V Elschekově systematice, která obsahuje dvanáct muzikologických disciplín charakteru přírodovědného, sociálně filozofického a hudebně technického, zaujme etnografa vedle hudební estetiky a sociologie zejména hudební filozofie. Výsledky takového bádání mohou mít bohaté vypovídací možnosti o myšlení člověka, o lidové duchovní kultuře vůbec. Metodologicky zásadní je vztah univerzálnosti a regionálnosti kulturních jevů.
      Elschekova syntéza, která vyžaduje dlouhé studium, je vzorným příkladem komplexního systematického pojetí vědy. Dává podněty mnoha vědním oborům. Věra Šepláková

Eva Studeničová spieva. z piesňovej zbierky Karola Plicku. [obsah]

Martin 1984, 88 stran
      Druhé vydání naší první monografie zaměřené na repertoár jedi[/]ného zpěváka vydalo Vydavateľstvo Osveta, n. p. Martin k 90. narozeninám jejího autora. Sestavil je Eugen Lazišťan a je doplněno o předmluvu, doslov a obrazovou přílohu. Předmluvu napsal národní umělec Vladimír Mináč ("Vladimír Mináč Karolovi Plickovi", s. 7 n.), doslov zasloužilý umělec doc. PhDr. Milan Rúfus ("Pocta Karolovi Plickovi", s. 83). Jinak je ještě rozšířeno pojednání "Zberatel rozpráva o Eve Studeničovej" (s. 79-81) datované Moravský Ján 1924 - Martin 1928, 1984. "Sú ľudoví speváci azda šťastnejší zo stránky hlasovej, možno navonok i temperamentnejší, ale v zdobenom, cifrovanom speve a vzorne vokálnom prednášaní piesní bola len jedna Eva Studeničová ... Bývala veselá, družná a vtipná. v dobrom rozmare ma žartom nazývala svojím galánom. Môj príchod oznamovala susedkám: Príde mi môj galán, ale je falošný. Samozrejme, že falošný. Veď ako inak! Ten veľký, štyridsaťpäťročný vekový rozdiel bol predsa len trochu na zváženie. Ale to nijak neškodilo nášmu priatieľstvu. Kedykoľvek som pobudol za jej života na Záhorí, odskočil som do Moravského Jána, teda ako opravdový galán. A tú stokorunu, ktorú som jej odovzdal od Štefana Krčméryho, okúzleného jej piesňami, uložila si ako relikviu do modliacej knižky. Myslím, že ju možno nikdy ani nerozmenila."
      Nové vydání je vypraveno velmi honosně. Začneme-li však listovat

123

sbírkou (jde o výběr 43 písní z celkového počtu 250 zápisů, jak tomu bylo už v prvním vydání) a srovnáme-li autorova faksimile notovaných zápisů s tištěnými texty, překvapí na první pohled - četné nesrovnalosti. Pro ukázku stačí vzít hned první sloku první písně, abychom se o tom přesvědčili. Pod notami je např. Plickou zapsán text takto: "Išuo dzífča na trávu g zelenému háju, postreteu ju vývoda, na koníčku vývoda, hej, na koni!" Kdežto v tištěném textu ,nového vydání je táž sloka přepsána s pěti odchylkami: Išlo dzífča na trávu k zelenému háju, postretel ju vývoda, na koňíčku vývoda, hej, na koňi!" Přitom k jazykovým úpravám nacházíme na s. 78 pouze tuto jednovětou poznámku: "Texty piesní nie sú upravené podľa súčasných dialektologických zásad, ale s prihliadnutím na široké čitateľské určenie podla želania autora". Možná bychom některé úpravy pochopili, i když bychom si odmysleli malý náklad nového vydání, s nímž se dost divně snoubí inzerované čtenářské určení sbírky. Pochopili bychom např. háčky nad souhláskami, které jsou pro slovenského čtenáře důležité, aby daná slova vyslovoval podle norem příslušného dialektu. (Jen aby byly připsány pouze tam, kam skutečně patří!) Ale když už se v tamto směru naznačuje příklon k fonetické transkripci, proč se od této tendence (k níž Plicka sám bezděčně směřo[/]val) upouští např. v takovém případě jako je "g zelenému háju"? (Tak totiž vypadá původní Plickův zápis.) A proč se ve všech tištěných textech, včetně vlastního životapisu zpěvačky ("Speváčka Eva Studeničová zo Svätých Jánov rozpráva o svojom živote", s. 25 n.) zcela pomíjí obalované "l", jež Plicka už ve dvacátých letech poučeně přepisoval známým fonetickým znakem s obloučkem pod "u"? Tím se přece podoba textů hrubě zkresluje! Přitom místy je "ł" doplňováno i do slov, kde v tomto nářečí nezní (podobně jako v sousedních moravských dialektech); např. "rozúčení, rozmúvaua, úky" (tiskne se "rozlúčení, rozmlúvala, lúky", viz písně č. XV, XVI, XVIII). Za mnohem lepší řešení bychom považovali, kdyby se nepatrně rozšířila poznámka o Plickově zápisu dialektu, na jehož grafice by pak už nebylo nutno měnit ničeho; učinil by se tak konec všem nedůslednostem. Srovnáváme-li totiž texty v obou vydáních podrobněji, docházíme k závěru, že zásahy, kterých je v novém vydání na desítky, jsou zcela svévolné a postrádají jakýchkoli pravidel. Uvedu namátkou jen několik příkladů: Mění se třeba kvantity (namísto "vouačí šuhajek" se tiskne "voláčí šuhájek" - srov. č. XII), ale dochází i k závažnějším změnám (namísto "vojanščí husarové" nacházíme "vojánskí husárové" - srov. č. X), a to už nemluvíme o tom, že jsou vynechávána i celá slova (srov např. č. XXI, kde mís[/]to "co by mi on šil" mělo být "co by mi on šaty šiu").
      Jak už jsme řekli, nové vydání Plickovy Evy Studeničové se honosí krásným hávem. Aby vynikly Plickovy fotografie, jichž je zde proti prvnímu vydání 18, tedy o 17 více (z toho na pěti je zachycena zpěvačka Studeničová), je volen na rozdíl od původního vydání velký formát. Text spolu s faksimile Plickových zápisů je vytištěn na nádherném papíře, a to přitom knížka stojí pouhých 20 korun! Představíme-li si, jak těžko se dnes v různých nakladatelstvích prosazuje vydávání písňových sbírek nových i reedice těch starších, uvítal jsem, stejně jako mnozí jiní, nové vydání Evy Studeničové s neskrývaným nadšením a po prvním zběžném prohlédnutí jsem chtěl recenzi zakončit slovy: "Škoda, že monografie vyšla v tak malém nákladu (pouhých 1 000 výtisků!); stane se opět brzy knížkou jen těžko dostupnou." Ale vzhledem k vytčeným editorským přestupkům je spíše dobře, že náklad nového vydání je nízký, protože kdo bude chtít s touto sbírkou pracovat odborně, bude nutně muset sahat k vydání Matice slovenské z roku 1928 - sice mnohem skromnějšímu, ale zato svým způsobem přesnějšímu. Dušan Holý

Václav Frolec: Jihomoravské vinohradnictví. Tradice a současnost. [obsah]

BLOK, Brno 1984, 220 stran + přílohy
      V roce 1974 vyšla ve Spisech

124

University J. E. Purkyně v Brně jako svazek č. 198 národopisná monografie o tradičním vinařství na Moravě z pera Václava Frolce. v našem časopise ji recenzoval Josef Tomeš (NA, roč. XII, 1975, č. 1, s. 43-44). Jestliže ji hodnotil jako výsledek patnáctileté systematické badatelské činností autora, nám nezbývá než konstatovat, že Václav Frolec se sledovanou problematikou zabýval i nadále. Čtvrtstoletí soustavného zájmu o vinařství a jeho kulturní tradice našlo svůj výraz ve druhém, přepracovaném monografickém vydání, jehož se tentokrát ujalo brněnské nakladatelství BLOK.
      Při vydání v roce 1974 podal Václav Frolec výstižný národopisný obraz tradičních podob vinohradnictví včetně s ním souvisejících kulturních a společenských jevů v historickém kontextu. Využil poznatků archeologie, historie, ikonografie, bohatých recentních dokladů a rozsáhlých terénních výzkumů. Významnou pomůckou mu bylo také důvěrné poznání života vinařů na jižní Moravě. v novém, přepracovaném vydání mohl tento národopisný obraz více rozšířit a osvětlit. Pomůckou mu bylo, že ani osnova práce, ani její obsah se nezměnil.
      První kapitola si všímá vinařské krajiny poznamenané prací člověka, jeho sídel, plužiny včetně názvů vinohradnických tratí, popisuje průběh celého vinařova roku. Důraz klade na pracovní nářadí a nástroje, jež umožňují zařadit jihomorav[/]ské vinohradnictví do širších interetnických souvislostí. Stranou zájmu nezůstaly ani vinohradnické stavby. v druhé kapitole hledá Václav Frolec historické kořeny soustavy právních a obyčejových vztahů a norem, které se projevují ve vlastnických a sousedských poměrech, v horenských právech, střežení vinohradů, ve vinařském obyčeji "zarážení hory" i v existenci práva volného výčepu vína "pod víchem". Třetí kapitola je zasvěcena životu vinařů a jejich folklórní tradici, jak se dosud projevuje v pracovních i ve slavnostnějších příležitostech, a uvádí některé její projevy (výtvarné umění, pranostiky, přísloví, věrské představy, lidové vyprávění a písně atd.). Všímá si i vývoje organizovanosti vinařů, jejich vzdělávacích snah a slavnosti vinobraní.
      Vedle nejnovější literatury jsou přínosem rozsáhlé výzkumy vinařských obcí na jižní Moravě (Žarošice, Prušánky a Petrov na okrese Hodonín, Horní Věstonice na okrese Břeclav). Tu zaujmou především do tabulek zpracované údaje o názorech samotných vinařů a vůbec obyvatelstva těchto lokalit na nejrůznější sledované jevy. Celá problematika tak dostává poněkud jiný, "lidštější" rozměr. v práci je též výrazně poukázáno na propojení tradičních malorolnických forem vinohradnictví, majících stále své uplatnění u drobných vinohradníků a záhumenkářů, se socialistickou státní a družstevní velkovýrobou[/] vín. Kniha není a ani nechce být nějakou praktickou příručkou pro vinaře, i když se tu ve skrovné míře setkáme při popisu vinařova roku s nejzákladnějšími agrotechnickými poznatky a informacemi. Tyto se však vztahují spíše ke starší fázi zemědělské výroby.
      Obrazové přílohy jsou menšího rozsahu, jsou zaměřeny hlavně na vazbu mezi tradicí a současností jihomoravského vinohradnictví. Publikaci doplňuje obsáhlý poznámkový aparát, seznam literatury, seznam vyobrazení, resumé ve čtyřech světových jazycích a věcný rejstřík.
      Frolcova kniha o jihomoravském vinohradnictví se zaměřila na prostředí vinařské krajiny a především na kulturní projevy související po staletí s pěstováním vinné révy. Je napsána tak, že dokazuje autorovy znalosti problematiky, nezapře však ani jeho osobní vztah k vinohradnickým tradicím a jejím nositelům. Jan Krist

Nadja Velčeva: Trudova i socialna adaptacija na rabotnicite ot selo. [obsah]

Profizdat, Sofia 1984, 203 strán
      V bulharskej etnografii sa venuje v posledných rokoch zvýšená pozornosť štúdiu spôsobu života a kultúre robotníckej triedy. Jedným z príspevkov k tejto problematike je aj kniha pracovníčky sofijského etnografického ústavu N. Velčevej o pracovnej a spoločenskej adaptácii vidieckých robotníkov v mes

125

te. Úvodom treba však povedať, že autorka presúva vo svojej práci ťažisko viac do sociologického výkladu. Hlavný dôraz kladie pritom na postihnutie súčasného procesu zmien vo sfére spoločenského života predovšetkým s ohľadom na možnosť pracovnej adaptácie dedinských robotníkov v mestskom prostredí na pozadí ekonomických, demografických, sociálnych či spoločensko-politických faktorov.
      Po vstupnej úvahe N. Velčeva načrtáva v prvej kapitole problémy a úlohy štúdia vidieckých robotníkov v meste a ukazuje na príčiny mobility obyvateľstva do mesta. Na jednej strane ide o skupiny obyvateľstva, ktoré bývajú na dedine a denne dochádzajú do zamestnania v meste, na druhej strane prevažne mladé obyvateľstvo, ktoré odchádza z vidieka a trvale sa usídľuje v sídlištných aglomeráciách mesta. A z tohto hľadiska sa snaží postihnúť aj diferencie v sociálno-profesionálnej štruktúre pôvodne dedinského obyvateľstva v meste.
      Je zrejmé, že adaptácia dedinského obyvateľstva v pracovnom prostredí mesta a postavenie robotníckej rodiny z dediny v meste, najmä pokiaľ ide o naplňovanie spoločensko-kultúrnych potrieb, je jednou z kľúčových otázok etnografického štúdia súčasnosti. N. Velčeva jej venuje tiež osobitné kapitoly, v ktorých podrobnejšie osvetľuje súčasnú štruktúru spoločenských vzťahov v pracovných kolektívoch hlavne so zreteľom na významové[/] postavenie rozmanitých inštitúcií, ktoré podmieňujú pracovnú integráciu a sociálnu adaptáciu vidieckých robotníkov v meste. A pokiaľ ide o sféru uspokojovania kultúrnych potrieb a záujmov v podmienkach života v novom prostredí mesta, k analýze pristupuje s ohľadom na obyčajovú tradíciu predošlého domova a jeho sociálne zázemie, z ktorého vyšli dané skupiny robotníkov. Keďže sa však autorka opierala hlavne o výsledky anketových výskumov, socionormatívnosť tradičných obyčajových prejavov postihuje v mikrosvete rodinného života iba v synchrónnej rovine.
      Recenzovaná kniha zachycuje široký komplex problematiky štúdia spôsobu života robotníkov v Bulharsku. N. Velčeva síce viaceré problémy iba naznačuje, no pozitívne treba oceniť jej snahu o uplatnenie bádateľských poznatkov v spoločenskej praxi. Príznačné je preto i určenie práce, a to pracovníkom mestských orgánov, vedúcim hospodárskym pracovníkom, odborárskym funkcionárom ap. Tomu odpovedá na záver aj pripojená bibliografia, ktorá prináša k predmetu bádania vedľa užšieho výberu etnografických titulov rozsiahlejší výber sociologickej i politologickej literatúry. Andrej Sulitka

Dunja Rihtman-Auguštin: Struktura tradicijskog mišljenja. [obsah]

Zagreb 1984, 198 str., bibl., tab., jmenný rejstřík
      Ředitelka záhřebského Zavoda za[/] istraživanje folklora vyšla ke svému etnografickému zkoumání z historického, sociologického a kulturologicko-etnologického hlediska a podle nich rozdělila do kapitol svou knihu, která je jedním z výstupů plnění dlouhodobého plánu výzkumů institutu. Auguštinová kriticky hodnotí současný vztah společností k projevům tradice, která v prostředí balkánských Slovanů vychází v podstatě z vesnického způsobu života, a konfrontuje názory jihoslovanských etnografů (Radić 1897, Bratanič 1957) se zahraničními názory (Baumann, Bausinger, Lévi-Straus, Weber-Kellermannová...) o vztahu mezi kulturologii a etnologií, o abstraktních strukturách lidského života a o jejich konkrétním naplnění, o struktuře generativních pravidel o tom, co je a co není pro dané společenství vhodné a o kultuře jihoslovanské "zadrugi" (s. 7-19).
      Ve II. kapitole (s. 21-71), věnované modelu lidového života v historickém vývoji, si retrográdně všímá popisu ("modelování") jednotlivých jevů, z nichž se skládá "zadruga". Začíná prací O. Utješenoviće (Vídeň 1859), který podal "popisný model" ekonomických, společenských, politických a hodnotových složek, a přechází k dotazníku "Družtva gospodarskoga hervatsko-slavonskoga" z r. 1850, zaměřeného na ekonomickou problematiku "zadrugi", na vnitřní vztahy členů rodiny v ní, na postavení hospodáře (domaćin) a na rozklad

126

"zadrugi" směrem k profeudálnímu konzervativismu na jedné straně a směrem ke kapitalistickým vztahům na druhé straně. Autorka se vrací k popisům "zadrugi" z pera M. Pillera a L. Mitterpachera (1783), jejichž "model" je podstatně skromnější, všímá si i satirického obrazu společenských poměrů u M. A. Reljkoviće (1762) a Lovrićových poznámek z Putování po Dalmácii z poloviny 18. století, které jsou zajímavé mj. analýzou motivovaností hajductví v té době (zločinnost, lakota, touha ukázat svou statečnost). Exkurs do minulosti, ukazující stále zúženější obsah "zadrugi", skončí rozborem středověkého právního dokumentu "Poljički statut", v němž je mj. řeč o rozpadu "zadrugi" při rodinných neshodách. Pak se D. Auguštinová vrací k anketě B. Bogišiće z r. 1874, věnované speciálně právním otázkám uvnitř "zadrugi". Odpovědi byly velmi konkrétní a svědčí o řadě historicky vzniklých problémů. Výkladem o dotazníku "Osnova za sabiranje i proučavanje gradže o narodnom životu" A. Radiće (1897), který byl vzorem i pro práci na etnologickém atlasu SFRJ před čtvrt stoletím, končí všestranný pohled na pestré proměny "modelu" lidového života v historických souvislostech posledních dvou století.
      III. kapitola (s. 73-164) obsahuje zevrubný výklad obsahu sedmi monografií o lidovém životě Slovinců (Otok a Trebarjevo), Dalmatinců (Bukovica, Poljica) a Char[/]vátů (Prigorje, Lobor, Varoš). Základní údaje jsou srovnány se stavem v r. 1981, monografie byly publikovány na přelomu století ve Zborniku za narodni život i običaje Južnih Slavena. Obsahují vždy informace o majetkových poměrech a ekonomice vůbec, o životní úrovni, mužské a ženské práci, o postavení ženy a služebných, o řemeslnické práci, o společenské hierarchizaci, vztazích s okolím a o vztazích v rodině. Někde nejsou k dispozici úplné informace, jinde je uvedený soupis ještě rozšířen. Výsledky jsou stručně srovnány s výchozím "modelem" O. Utješenoviće.
      IV. kapitola (s. 165-188) je věnována závěrům z konkrétních materiálů předchozích kapitoI. Řeší se otázka vztahů ke kolektivnímu a individuálnímu vlastnictví "zadrugi" a protikladnost jejich vývoje na přelomu 19. a 20. století, problematika otcovské autority, v 7 podrobných bodech se podává charakteristika ženské subkultury, způsob řešení sporů uvnitř rodiny a navenek a proměny původně uzavřené komunikace v otevřenou. Závěrem Auguštinová srovnává zmíněný Utješenovićův model, vzniklý pod vlivem Riehlovým, s modelem Radićovým a Sicardovým (Paříž 1976) a sama předkládá vlastní model "pro a proti", vybudovaný na zmíněné dvojici Lévi-Straussově ("ideální-skutečně realizované"). Na základě materiálu zařazuje do svého modelu pět základních jevů, a to ma[/]jetkové společenství, pracovní společenství, společný způsob života, stav společenské autority a obecné společenské vztahy. Ukazuje jejich ideální stav a současně jejich vnitřně protikladnou realizaci v přehledné tabulce.
      Velkým kladem práce je metodologická přesnost, která ostatně charakterizuje i jiné autorčiny příspěvky z posledního desetiletí, snaha nezamlčovat záporné jevy, ale vysvětlovat jejich nezbytnost, a marxistické traktování kladných složek současného antropologického strukturalismu při aplikaci na ekonomické, historickospolečenské a kulturně politické jevy lidového života vesnického typu u Charvátů a Slovinců - ostatně v širším pohledu nejenom u nich. Bohuslav Beneš

Ryszard Brykowski - Marian Kornecki: Drewniane kościoły w Małopolsce Południowej. [obsah]

Ossolineum, Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk - Łodž 1984, 176 stran, 10 kreseb v textu, 140 foto na křídě + 1 mapa v příl. Angl. a něm. resumé
      Odborníkům i obdivovatelům staré dřevěné sakrální architektury se dostala do rukou pěkná knížka o dřevěných kostelích a zvonicích v jižním Malopolsku. Publikace je rozdělena do pěti kapitol, z nichž první dvě (s. 10-30) zpracoval R. Brykowski, zbývající tři napsal M. Kornecki (s. 21-62). Násle

127

duje soupis základní odborné literatury (s. 63-64) a katalog památek (s. 65-98) ze 301 lokalit, v nichž autoři zjistili dřevěné kostely a zvonice.
      Po stručném úvodu se R. Brykowski, známý expert na středověkou dřevěnou architekturu, zabývá otázkou existence nejstarších dřevěných kostelů v Polsku. Na základě západoevropských analogií autor usuzuje, že v Polsku zřejmě existovaly dřevěné kostely vedle kamenných nejpozději na konci 10. století. Konkrétní doklady uvádí z 11. až 13. století podle archívních dokladů. Archeologie nedala na otázku prvních dřevěných kostelů v Polsku dosud jednoznačnou odpověď.
      Ve druhé kapitole, nazvané Gotické a pozdně gotické kostely do poloviny 16. století, provedl R. Brykowski rozbor těchto svatyň z hlediska technického, architektonického a slohového. Autor analyzoval konstrukci stěn, krovu a střechy, rozmístění oken a dveří, strop a půdorys. Na území historického Malopolska zjistil z této doby celkem 206 dřevěných kostelů (z toho se čtyři už nedochovaly), z nichž nejstarší z roku 1459 stojí v obci Zborówek v severní části Malopolska.
      Třetí kapitola z pera M. Korneckého pojednává o kostelích druhé poloviny 16. a ze 17. století, které si sice plně zachovaly gotický charakter, avšak byly budovány s věží (sloupovo - rámové konstrukce, zatímco kostely se převážně stavěly roubené) a s podsíněmi, obepína[/]jícími kostel kolem dokola. Barokní formy se objevují na dřevěných kostelích z 18. století, kterými se M. Kornecki zabývá ve čtvrté kapitole. Závěrečnou kapitolu autor nazval Epilog církevního dřevěného stavitelství, v níž charakterizuje dřevěné kostely postavené spíše jako nouzové či dočasné v 19. a první polovině 20. století. Zároveň věnuje pozornost zániku četných dřevěných svatyň i snahám o jejich záchranu.
      Velmi cenný je už zmíněný katalog dřevěných kostelů a zvonic v jižním Malopolsku se základními daty o každé lokalitě (též v anglické a německé verzi), dále pak instruktivní kresby v textu s fotografickou přílohou a v neposlední řadě také mapa, názorně ukazující, že nejvíce dřevěných kostelů se udrželo v široké oblasti Krakova, Nového Sączu a Krosna.
      Zdařilá publikace R. Brykowského a M. Korneckého se snaží odpovědět i na otázku lidovosti dřevěných kostelů a zvonic (převahu mají kostely postavené vyučenými řemeslníky z měst) a zároveň vybízí k srovnání s poměry na území Československa, kde vývoj dřevěné sakrální architektury probíhal obdobně jako v sousedním Polsku. Josef Vařeka

Gerhart Heilfurth: Bergbaukultur in Südtirol. [obsah]

Athesia-Bozen 1984, 376 str.
      Známy západoněmecký odborník[/] v dějinách hornické kultury vydal zajímavou knihu o hornické kultuře v jižním Tyrolsku. Toto území na rakousko-italském pomezí bylo od středověku jednou z nejznámějších stříbrorudných důlních lokalit. Jeho dějiny začínají od 13. století, podobně jako našeho jihlavského hornictví. Zvláště město Schwaz se zapsalo do dějin hornictví svými proslulými ilustrovanými horními knihami z poloviny 16. století.
      Heilfurth sleduje dějiny zdejšího hornictví, jeho význam pro horní zákonodárství, organizaci hornictva a organizaci a způsoby důlní práce. Zvláštní pozornost věnuje životním podmínkám horníků, sídlům a stavbám, oblečení a stravě, sociálním problémům. Vždyť z této oblasti pocházel legendární Michal Gaismair, syn horníka, vůdce selských povstání.
      Autor si dále všímá religiosity horníků v této tradičně katolické oblastí, uctívání hornických patronů, pojmenování dolů a štol a v protikladu k religiositě projevů lidové víry, pověstí. Hornické pověsti třídí na okruhy pověstí o uložení zemních pokladů, na pověsti o bohatých nálezech i o potrestaných pyšných nálezcích, o mytických jevech a magických silách, o tajemných cizincích, hledačích pokladů. Další kapitoly jsou věnovány hornickým zvykům, slavnostem a hrám, hornickým písním a symbolice. Autor věnuje pozornost i hornické mluvě.
      Kniha čerpá z bohaté a pozoru

128

hodné ikonografie této oblasti ať už to jsou výše jmenované horní knihy, vyzdobené miniaturami nebo malby a plastiky církevního umění s hornickou tematikou. Řadu z nich reprodukuje barevně. Rozsáhlý po[/]známkový aparát a literatura činí z této knihy, která má i kulturně propagační poslání, bohatou studnici materiálu k montánní etnografii jižních Tyrol. Olga Skalníková[/]

SBORNÍKY

Čas života. Rodinné a společenské svátky v životě člověka. [obsah]

Lidová kultura a současnost 10, řídí Václav Frolec. Blok, Brno 1985, 263 s., rus., angl., něm. resumé
      V letech 1974-1985 vydalo brněnské nakladatelství Blok v edici Lidová kultura a současnost deset svazků, systematicky sledujících současné proměny lidové kultury a její místo v socialistické společnosti. Desátý svazek je jakoby završením této řady, neboť je věnován životu člověka, jeho začátku i konci, provázenému obřady, oslavami, svátky a slavnostmi. Kniha přináší k tomuto tématu jednak teoretické úvahy i zobecnění poznatků o životním cyklu člověka, obyčejové tradici a jejím přežívání, současných rodinných a společenských obřadech i svátcích ( V. Frolec, B. Beneš, A. Navrátilová, K. Kwaśniewski, Z. Staszczaková, P. Niedermüller ), jednak příspěvky k jednotlivým rodinným svátkům, zvláště k naroze[/]ní dítěte ( M. Šotolová, V: Šepláková, J. Kučerová, L. Tarcalová, P. Popelka, A. Kramolišová, M. Mušinka, K. Jakubíková, K. Gellenová, J. Čukan ). Pohřební obyčeje zpracovali jen tři autoři, a to J. Čukan v kolonii textilních dělníků v Rybárpoli (v prvé části pojednal o narození), J. Krist na Kyjovsku a A. Sulitka u Ukrajinců-Rusínů v novoosídleneckém severomoravském pohraničí. Svatebním obřadům byl věnován 9. svazek této edice; k tomuto tématu se zde však vrátila U. Mohrmannová, která z výzkumů způsobu života v hlavním městě NDR ukázala, jak se dělá svatba v Berlíně. z nových témat jsou zpracovány rodinné oslavy a společenské svátky ( E. Večerková, Z. Poláčková, V. Jiřikovská, D. Luther ), odvody branců ( Fr. Synek ), maturita bratislavských studentů ( V. Feglová - P. Salner ), beánie ( M. Sigmundová ) a obřady přijímání nových členů do trampské osady ( A. B. Mann ).[/]
      Studium současných proměn lidové kultury je na počátku, a proto pokládáme za logické a správné, že ve sborníku převažují analytické příspěvky vycházející z malého území nebo jen z jedné lokality. Je ovšem škoda, že Čechy jsou z celkem 28 titulů zastoupeny jen třemi, Ale i tak je "čas života"; interpretovaný nejen v kategorii historického, ale i sociálního času, velmi dobrým obrazem současného stavu bádání této národopisné tematiky a pramenem poznání rodinných a společenských svátků především v období budování a na počátku epochy socialismu. Josef Vařeka

Slovenská ľudová nástrojová hudba a ľudové piesne. [obsah]

Red. O. Elschek. Musicologica Slovaca, 10, 1985, 175 stran
      Bádání o lidové nástrojové hudbě bylo věnováno méně pozornosti než lidové písni. A zvláště pak vzájemnému vztahu instrumentálního a vokálního projevu. Slovenská etnomuzikologie, která v této oblasti vykazuje zhruba čtvrt století systematické práce, předkládá ve sborníku formou rozsáhlých syntetických studií další výsledky.
      Elschekova úvodní studie věnovaná stylovým vrstvám a typům slovenské nástrojové hudby přináší jedinečné autorovy transkripce a především pak jejich funkční a hu

129

debně stylové analýzy. Vedou od rozmanitých signálních forem k hudbě osvobozené od praktických a komunikačních vazeb. Za jímavé výsledky přinášejí srovnávací analýzy vokální a nástrojové formy. Autor dospívá k tezi, že jak píseň, tak její nástrojová verze mají svoji vlastní tradici; instrumentální verze rozličných písní jsou si bližší než píseň a její nástrojová realizace. Vedle etnomuzikologických výsledků přináší studie i mnohé podněty obecnějšího významu, např. vztah lidového a panského prostředí, problém individuálního a kolektivního ve folklóru ad. Studie L. Ukropcové je věnována heligonce jako nástroji hojně rozšířenému v lidovém prostředí, vědecky však na okraji zájmu. v komplexně po1atém příspěvku jsou podnětné mj. pasáže o vztahu. vokální a hrané podoby písně, práce s rytmem a nápěvem. Podrobný obraz současného centra gajdošské tradice v oblasti Pohronského Inovce přináší příspěvek L. Blahové. Poznatky o mechanismu životnosti tradice, o jejím úpadku a nových návratech nabízejí analogická srovnání i v dalších oblastech tradičních kulturních jeví.
      Monografie zpěvačky Márie Zajacové je výsledkem podrobného dlouhodobého výzkumu J. Kováčové. Mnohostranně podaný obraz nositelky tradice staví vedle klasických hudebně folkloristických metod i na experimentálním psychologickém šetření osobnosti, s nímž se v tomto[/] pojetí setkáváme u nás poprvé. k úvaze vede záměr vyhnout se při výzkumu opakování stejných nápěvů a dosavadní zaužívané způsoby studia nositelů folklóru, založené převážně na "laboratorní" zpěvní situaci (vede k tomu obvykle snaha zachytit maximum repertoáru), k nimž by bylo žádoucí připojit výzkumy při přirozených zpěvních příležitostech (sama píseň, např. její metrorytmická stránka, dostává tak někdy jinou podobu). Volba metodiky závisí na ekologii písně v rodině zpěvačky, v lokalitě, popřípadě v okolí. Primární výzkumnou technikou zůstává v národopise bezprostřední pozorování a dokumentování života.
      Přínosem příspěvku M. Šelcové o pohřebních plačkách na Slovensku je zmapování záznamů pláčů ve fonotéce Umenovedného ústavu SAV (zajímavá by tu byla navíc poznámka o situaci pořízení záznamu a jeho datace) a především pak v moderních měřících metodách zápisu, jako je melogram a spektrální ana[/]lýza. Náhodné působí analogie starověkých pláčů ve vztahu k slovenskému materiálu. Počítačovému zpracování hudby je věnována studie J. Klimeše, který předkládá vlastní program automatizovaného kreslení notového záznamu. Jeho realizace by měla široký praktický dopad. U podobných příspěvků by bylo vhodné uvést pracoviště, kde se experiment provádí.
      Sborník nepřináší jen dílčí výsledky, ale rozsáhlé ucelené studie. Hodnota publikace spočívá především v metodologických podnětech: vedle základních metod a technik se uplatňují moderní exaktní přístupy, které v oblasti evidence, dřídění a transkripce materiálu mohou mít primární význam, pro vlastní vědeckou práci etnomuzikologa se však jeví převážně jako pomocné a verifikační. Sborník je také jednou z prvních prací, která nestuduje hudební nástroje a lidovou nástrojovou hudbu jako samostatný jev, ale ve vztazích k hudbě vokální. Věra Šepláková

130

KONFERENCE

Kulturní fórum [obsah]

V době od 15. října do 25. listopadu 1985 probíhalo v souladu s odpovídajícími ustanoveními Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Helsinkách a podle Mandátu stanoveného Výsledným dokumentem Madridské schůzky "Kulturní fórum". Během šesti týdnů se v budapeštském sjezdovém paláci vystřídalo osm set umělců, pracovníků kultury, vědců .a diplomatů z třicetipěti zemí Evropy, Ameriky a Kanady. Členy jednotlivých delegací jmenovaly vlády signatářských států helsinského Závěrečného aktu. Účastníci "Kulturního fóra" hovořili jménem země, kterou zastupovali. Měli možnost vyjádřit také svá osobní stanoviska k projednávaným otázkám.
      Mandát "Kulturního fóra" se vztahoval na otázky tvorby, šíření a spolupráce signatářských zemí KBSE. Jednání probíhala v plénu a ve čtyřech pracovních orgánech. První pracovní orgán se zabýval otázkami výtvarného a užitého umění (malířství, grafika a umělecká fotografie, sochařství, design, architektura, ochrana kulturních a historických památek). v popředí diskusí tohoto pomocného pracovního orgánu bylo město jako příznačný[/] organismus dnešní doby a životní prostředí. v druhé skupině bylo projednáváno dramatické umění (divadlo, tanec, hudba, film, kulturní programy rozhlasu a televize). Značný prostor byl v této sekci věnován folklóru. Literatura byla předmětem zájmu třetího pomocného orgánu. Pozitivním rysem bylo projednání konkrétních návrhů na možnosti zintenzívnit spolupráci v oblasti vydavatelské a překladatelské. k ostře vyhrocené polemice vedly otázky ideologického a politického rázu. Široký okruh otázek výzkumu, uměleckého vzdělávání a výchovy, knihoven, kulturního dědictví, zachování a respektování různorodosti a originality kultur účastnických států, muzeí a výstav, sledoval čtvrtý pomocný orgán, nazvaný Vzájemné kulturní poznávání. Pracovali v něm vedle sociologů, kulturologů, uměnovědců a dalších specialistů také etnografové.
      Na "Kulturním fóru" se mnoho hovořilo o kosmopolitismu v kultuře a o charakteru evropské kultury, jejíž celkový obraz byl vždy historicky podmíněn. Účastníci fóra se shodovali v názoru, že nezastupitelnou součástí evropského kulturního společenství i kulturního bohatství jednotlivých evropských národů je kulturní dědictví. O je[/]ho ochraně a využívání hovořila řada delegátů. Pro národopisce bylo příjemným překvapením vysoké hodnocení, jehož se v této souvislosti dostalo tradicím lidové kultury jako hmotným a duchovním hodnotám, jejichž nositeli jsou lidé žijící z práce svých rukou. Bylo zde zdůrazněno, že lidová kultura jako integrální složka celoevropské kultury i jednotlivých národních kul tur je bezprostředně spjata s etnokulturními tradicemi. Je na nich přímo založena. v dnešním evropském kulturním kontextu je zřejmé, že etnokulturní tradice jsou důležitým faktorem identity národních kultur, o jejichž uchování a rozvíjení se zasazovaly delegace většiny evropských zemí a také Kanady. Proto se jako aktuální úkol v rámci spolupráce účastnických států KBSE jeví výzkum etnokulturních procesů v rámci celoevropských výzkumných projektů i programů ve vztahu k určitým regionům Evropy. Akademik J. V. Bromlej uvedl jako dobrý příklad mezinárodní spolupráce výzkumnou a publikační činnost Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně.
      Během "Kulturního fóra" podaly jednotlivé delegace účastnických států KBSE kolem 120 návrhů, z toho bylo 21 iniciativ československých. Mezi nimi jsou i návrhy z oblasti etnografie a folkloristiky i příbuzných oborů, jako uspořádání mezinárodní konference o perspektivách národních kultur v Evro

131

pě, řešení společných projektů ochrany památek, konání konferencí o tradicích lidové kultury a jejím místě v současném způsobu života a kultuře evropských národů. Dále bylo navrženo vyhlašovat mezinárodní soutěž o nejlepší studentské vědecké práce o vývoji kultury, etnokulturních procesech a dalších speciálních otázkách ve vztahu k Evropě a evropskému kulturnímu dění. Další iniciativy směřují k požadavku, aby vlády účastnických zemí KBSE podporovaly rozvoj lidového umění, umožňovaly krátkodobé výměnné pobyty umělců a vědců. Mezi ostatními iniciativami jsou například návrhy na zřízení speciálních institucí, jako Evropské asociace pro výzkum kultury, Celoevropského kulturního fondu, Evropského folkloristického ústavu Bély Bartóka v Budapešti, Ediční spolupráce se mimo jiné týkají návrhy na Soupis památek historie a kultury v evropských zemích a vydání vícejazyčné antologie studií o etnokulturních procesech a současném stavu lidové kultury v Evropě. I když "Kulturní fórum" nepřijalo žádný závěrečný dokument, existuje reálná možnost (po dalších dvoustranných i mnohostranných ujednáních) uskutečnění lady návrhů, které byly předloženy delegacemi účastnických států KBSE. Evropské kulturní fórum přispělo k rozvoji vzájemného pochopení, mezinárodní spolupráce a výměny v kultuře. Důležitou pozici zde získala etnografie (národopisci[/] byli členy delegací Sovětského svazu, Spojených států amerických, Maďarska a Československa), jíž se poprvé dostalo příležitosti vyslovit se k zásadním kulturně politickým otázkám v Evropě. O výsledcích "Kulturního fóra", včetně iniciativ, které tu byly předloženy, má být informována následná schůzka států Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která se sejde na podzim letošního roku ve Vídni. Václav Frolec

Konference o vlivu uhelného dolování na vytváření životního prostředí [obsah]

Pod názvem "Górnictwo węgla kamiennego w procesie kształtowania środowiska ludzkiego" byla uspořádána v Sobótce u Vratislavi Institutem historie architektury, umění a techniky vratislavské polytechniky mezinárodní konference. Za účasti odborníků z Polska, Československa, NDR, NSR, Velké Británie, USA a Francie se zabývala problematikou ekologie krajiny s kamenouhelným průmyslem a především vytvářením muzeí zaniklé techniky. Trend zachovávání technických památek in situ a jejich využití pro účely vědecké i osvětové nachází odezvu ve stále širším okruhu a tzv. průmyslová archeologie má už řadu let i svou mezinárodní organizaci.
      Konference v Polsku byla pořádána u příležitosti 550. výročí dolování v oblasti Wałbrzychu, jednoho z nejznámějších a nejstarších ka[/]menouhelných revírů. Vedení podniku také poskytlo konferenci překrásné prostředí svého rekreačního střediska v zámečku v Sobótce, jehož historie sahá až k dominikánskému klášteru z 11. století. v zasedací síni se po tři dny rokovalo o zásadních otázkách vytváření tzv. Ekomuzeí (prof. Pazdur PLR: Ekomuzea - formy a cíle, J. Majer, ČSSR: k povaze současných hornických muzeí, S. Januszewski, PLR: Ochrana technických památek dolnoslezského důlního revíru), o zkušenostech s ochranou technických památek v revírech v západních zemích ( M. Mende, NSR: Kamenouhelný revír u Hannoveru, J. Brown, V. Británie: Rekultivace terénu a vytváření ekomuzeí ve Walesu, O. Hardy Francie: Technické památky ve Vallenciennes a Pas-de-Calais).
      Další skupina referátů byla věnována změnám a ochraně prostředí v průmyslových oblastech, ( J. Matějíček, ČSSR: Změny prostředí v hornických a hutnických oblastech českých zemí od počátků průmyslové revoluce do r. 1918, Z. Piątek, PLR: Ochrana přírodního prostředí v dolnoslezských revírech od 15. do 18. století, J. Jaros, PLR: Specifický charakter vývoje hornického průmyslu v dombrowském revíru). A konečně několik referátů se zabývalo lidským faktorem v uhelném dolování. E. Wächtler, NDR, hovořil o vytváření charakteru horníků jako průmyslových dělníků, W. Kro

132

ker a E. Kroker, NSR, o technickém pokroku a dělnických zkušenostech v kamenouhelném hornictví a O. Skalníková, ČSSR, o tradicích lidové kultury mezi horníky na Ostravsku.
      Referáty zahraničních účastníků většinou velmi přiblížily projednávanou problematiku diapozitivovým materiálem, polští hostitelé pak v denních exkursích umožnili poznání způsobu a objekty ochrany přímo z vlastního pohledu. Ke konferenci byl předem vydán obsáhlý sborník, takže podnětů k živé disxusi a vzájemnému informování bylo dostatek.
      Přítomnost představitelů horního závodu byla nejen hostitelskou pozorností, ale i důležitým a zasvěceným pramenem pro konkrétní dotazy a informace. Zájem ředitelství dolů a především finanční a materiální podpora umožní v brzké době dobudování vynikajícího muzea techniky s původním zařízením, doplněným o velmi za jímavou instalaci 600 m dlouhé důlní chodby se všemi způsoby důlní práce a výdřevy, kterou na místě budou předvádět učni zdejšího hornického učliátě. Není to sice turistická vycházka, ale náročná prohlídka umožňuje vytvořit si obraz o skutečné povaze hornické práce. Olga Skalníková

Seminář o lidovém nábytku [obsah]

(Uherské Hradiště 22.-23. X. 1985)
      Seminář byl dobře připraven a[/] zorganizován Ústředím lidové umělecké výroby ve spolupráci s komisí pro lidové výtvarné umění NSČ při ČSAV. Tři úvodní referáty měly obecný a syntetizující charakter, další referáty byly zaměřeny k rozboru lidového nábytku a výzdobných technik, dále pak vycházely z terénních výzkumů a muzejních sbírek a z nábytkové tvorby ÚLUVu.
      Blok úvodních referátů byl věnován celkovému přehledu lidového nábytku v českých zemích ( H. Johnová ), otázkám terminologie, lidového a zlidovělého nábytku ( R. Jeřábek ) a vývoji mobiliáře vesnického domu v Čechách od konce středověku do počátků národního obrození ( J. Vařeka - L. Petráňová - A. Plessingerová ). z těchto referátů je zapotřebí vyzvednout úsilí po interpretaci lidového nábytku nejen z hlediska výroby a výzdoby, ale i ze zorného úhlu bydlení, požadavek přesného názvosloví a pokus o zachycení vývoje mobiliáře vesnického domu od počátku 16. století (kdy se také v zámožném vesnickém interiéru objevují první kusy malovaného nábytku) až do poloviny 18. století.
      Z lidového nábytku byla největší pozornost věnována židli, vyvolaná úspěšnou výstavou na toto téma v národopisném oddělení HM Národního muzea v Praze roku 1985. Lidová židle se stala předmětem výzkumu jak z hlediska vývoje a techniky ( M. Turnský ),[/] tak z etnografického a sociologického pohledu jako součást vesnického interiéru ( A. Plessingerová ). K. Severin se ve svém vystoupení zaměřil hlavně na poměrně vzácné zdobené lidové paravány a J. Langhammerová přednesla výsledky svých terénních výzkumů o využití tradičních kusů lidového nábytku na chodské vesnici ve 20. století; s lidovým nábytkem z Myjavské pahorkatiny seznámila účastníky semináře A. Oláhová. z technik používaných při výzdobě lidového nábytku byla největší pozornost věnována vykládání slámou ( B. Minaříková ). Nábytek z velkoměstského prostředí zajímavě zpracoval Vl. Scheufler (Mobiliář malých bytů nájemných domů v Praze a jejích předměstích).
      Největší blok příspěvků byl zpracován z muzejních sbírek a přinesl instruktivní a pozoruhodné informace o lidovém nábytku, jeho dokumentaci a prezentaci v muzeích v Brně ( E. Večerková ), Českých Budějovicích ( K. Cichrová - pojednala o kresebné dokumentaci lidového nábytku), Českém Těšíně ( V. Tomolová ), Gottwaldově ( Z. Marhoulová ), Frýdku-Místku ( J. Veselská ) a Uherském Hradišti ( L. Tarcalová M. Náplavová ); V. Žitník z rožnovského muzea informoval o konzervaci lidového nábytku v muzejních sbírkách.
      V závěru tohoto poučného semináře přednesli pracovníci ÚLUV re

133

feráty k otázce nábytkové tvorby v Ústředí lidové umělecké výroby ( K. Severin z ÚLUV Praha a B. Krištofová z ÚLUV Bratislava). Většina referátů byla doplněna obrazovou dokumentací a během semináře probíhala bohatá diskuse.[/] I když přednesené referáty nevyjdou společně tiskem, alespoň některé z nich se objeví v národopisných, muzejních a vlastivědných časopisech. Josef Vařeka[/]

FESTIVALY

II. ročník Folklórnych slávností pod Vtáčnikom [obsah]

Región Horná Nitra sa k svojim folklórnym tradíciám cieľavedome hlási ešte len tretí rok. Je preto o to sympatickejšie, že napriek tomuto krátkemu časovému obdobiu sa zodpovedným pracovníkom po prvom impulze, ktorým bola účasť folklórnych skupín okresu Prievidza na Folklórnych slávnostiach pod Poľanou v Detve, podarilo v dňoch 20.-21. júla 1985 zorganizovať v poradí druhý ročník regionálnych Folklórnych slávností pod Vtáčnikom.
      Program slávností bol bohatý a rôznorodý a prezrádzal veľké zanietenie organizátorov. Prvým podujatím, časovo predchádzajúcim samotným slávnostiam, bolo otvorenie výstavy "Tradície a súčasnosť v textilnej a odevnej tvorbe" v miestnom osvetovom stredisku v Kamenci _ pod Vtáčnikom. Na túto problematiku nadväzovalo aj prvé po[/]dujatie spadajúce už do rámca slávností - esteticko - výchovné podujatie "C)tudobní na tradície?", v ktorom odpoveď na uvedenú otázku dávali výpoveďami svojich spomienok, poznatkov, ale aj prostredníctvom piesní, folklórne osobnosti okresu a odborným slovom etnografka Zora Zubercová, pracovníčka SNM - EÚ v Martine, odborníčka na textilnú tvorbu. Záver podujatia tvorilo premietanie filmu, venovaného prvému ročníku slávností.
      Na námestí v Kamenci pod Vtáčnikom sa potom konali ďalšie podujatia prvého dňa - vyhodnotenie súťaže vo výzdobe domov (hoci výzdobu domov a dvorov, dotvárajúcu atmosféru sviatočnosti nemali návštevníci nedeľnej časti slávností možnosť vidieť pre nepriazeň počasia), program "Veselo, že" - vystúpenie spevákov, tanečníkov a muzikantov okresu, i záverečná akcia prvého dňa - ľudová veselica.
      V hlavný deň slávností, v nedeľu 21. júla, sa podujatia preniesli do[/] priestoru amfiteátra Píly. Predznamenalo ich kladenie vencov pri pamätníku padlým v doline. Nepriazeň počasia ohrozila aj realizáciu výstavy "Veselé klopkanie", ktorá vďaka neustále hroziacemu dažďu temer doplatila na svoju nápaditú inštaláciu. Vodné hračky - mlynčeky boli inštalované v potoku a drevené plastiky, výsledky činnosti žiakov Jána Škrabana, učiteľa ĽŠU v Bojniciach, v plenéri pod holým nebom. Autorkou oboch výstavných podujatí bola Mária Mišúnová.
      V hlavnom programe slávností pod názvom "Stretnutie" sa predstavilo 12 folklórnych skupín okresu Prievidza a hosť, folklórny súbor pri SOU poľnohospodárskom v Beladiciach.
      Oproti prvému ročníku slávností sa výrazne zmenila programová skladba - úplne prevládla pracovná tematika. Kým prvý ročník bol ešte pod vplyvom FSP v Detve (mnohé skupina sa predstavili rozšírenou verziou programu, ktorý uviedli v Detve), tohoročná sklad­ ba čísel už predstavila výsledky vlastných snáh, hoci tematicky azda príliš jednotne usmerňovaných. Toto a niektoré ďalšie začiatočnícke problémy (výber piesní, úprava hláv) boli však zanedbateľné oproti celkovému významu a vyznerniu slávností.
      Prvé dve účinkujúce skupiny uviedli ukážky zo svadobného cyklu. FS Poluvsie prevážanie perín a FS Valaská Belá svadobné zvyky. Súčasťou jej vystúpenia bola. ukáž

134

ka špecifického zavíjania žien, děmonštrovaná príslušníčkami staršej generácie priamo na javisku. Ukážku viažúcu sa ku kalendárnemu zvykoslovnému cyklu predviedla jediná folklórna skupina. Program FS Kamenec pod Vtáčnikom vychádzal z miestnej dodnes živej tradície fašiangov, pričom sa snažil uviesť ich čo najstaršiu formu. Ako už bolo spomenuté, väčšina folklórnych skupín si za námet zvolila pracovné príležitosti. Popri skupinách, ktoré ešte prekonávajú problémy s výberom spevného repertoáru sprevádzajúceho pracovné úkony, respektíve oslavy ich zavŕšenia, si pochvalu zaslúžil FS z Rudnianskej Lehoty, nápadito v skratke uvádzajúca činnosti "okolo konope" a FS Nitrianske Pravno s programom "Išli dvaja súkenníci". Program, hoci inklinujúci k súborovému poňatiu, úspešne sa vyhol statickosti, čo sa časti kolektívov nepodarilo. Suverénnym prejavom zaujala FS z Horných Vesteníc (Varenie lekváru), no chybou jej vystúpenia bolo použitie spevného materiálu "zapožičaného" z oblasti moravsko-slovenského pomedzia. Celkovej úrovni sa v dobrom slova zmysle vymykala FS z Chrenovca (ktorá reprezentovala okres na krajskej prehliadke folklórnych skupín v Dobrej Nive) rozšírená o detskú zložku. Jej vystúpenie bolo najucelenejšie a najsuverénnejšie, bez problémov vo výbere folklórneho materiálu a interpretácii.[/]
      Na "Stretnutie"; ktoré pripravil a režijne viedol S. Malega, nadväzoval program "Pieseň v mojom živote", pripravený Anastáziou Kubovou. Autorka v ňom predstavila tri z najvýraznejších speváckych a rozprávačských osobností hornonitranskej oblasti. Margita Struhárová, Anna Keratová a Ján Žiak spievali "svoje" piesne a prostredníctvom nich i spomienok sa vyznávali zo vzťahu k ľudovej kultúre.
      Hosťom 2. ročníka Folklórnych slávností pod Vtáčnikom bol folklórny súbor Stavbár zo Žiliny. Pre výdatný dážď, ktorý prerušoval jeho vystúpenie; uviedol len skrátenú verziu svojho programu, no doslova nadchol premočené publikum.
      Doplnením diania slávností bol prehľadný a po obsahovej i formálnej stránke veľmi kvalitný bulletin, pripravený pracovníkmi Okresného osvetového strediska v Prievidzi. Hana Bílková

Mezinárodní festival lidových tanců v Odoornu [obsah]

Ve dnech 4.-10. srpna 1985 se uskutečnil v Odoornu v provincii Drenthe v Holandsku Mezinárodní festival lidových tanců (International volksdansfestival Odoorn). Pořádal se sice poprvé, nicméně pořadatelům z organizace S.I.V.O. (Stichting Internationale Volksculturen Odoorn) se podařilo zabezpečit bohatou zahraniční účast. Kromě místního holandského sou[/]boru, který však účinkoval pouze při oficiálním zahájení, přijali pozvání soubory z Polska, Rakouska, Německé spolkové republiky, Irska, Finska, Itálie, Francie, Řecka, Rumunska, Československa a po dvou souborech z Anglie a Portugalska, přičemž jeden z obou anglických souborů složený z potomků ukrajinských porevolučních emigrantů předváděl ukrajinské lidové tance. Naši lidovou kulturu na odoornském festivalu reprezentoval soubor lidových písní a tanců Rozmarýn ze základní organizace SSM při JZD Uherský Brod a cimbálová muzika Šabla téhož zřizovatele.
      Festival byl oficiálně zahájen 5. srpna průvodem všech účinkujících ulicemi Odoornu a setkáním souborů, které přivítali starosta Odoornu dr. J. J. van Zorge, prezident festivalu A. Huizing a královský komisař provincie Drenth dr. A. P. Oele. v následujících dnech festivalu účinkoval každý soubor samostatně na vyhrazeném prostranství v uzavřené části obce, která se na týden změnila ve festivalový areál. Konala se obvykle dvě vystoupení denně, od čtrnácti do sedmnácti a od devatenácti do jednadvaceti hodin. Četní návštěvníci tak měli možnost při volné procházce ulicemi Odoornu shlédnout postupně vystoupení všech souborů, případně se každý den setkávat se svým oblíbeným souborem.
      Ke společnému vystoupení se soubory sešly až při závěrečném

135

galakoncertu 9. srpna. Festival byl nesoutěžní a nebyly na něm udělovány žádné ceny, pořadatelé však připravili - pro všechny členy souborů malé suvenýry v podobě festivalových vlaječek a cibulek pravých holandských tulipánů, které jim v průběhu galakoncertu csobně předával prezident festivalu.
      Rozmarýn se od počátku zařadil mezi nejpopulárnější kolektivy, jeho pořad z tanců a písní Uherskobrodska, moravských Kopanic a luhačovického Zálesí návštěvníky mimořádně zaujal, stejně jako se rádi účastnili improvizovaných besed u cimbálu po vystoupení, spojených s nácvikem slováckých tanců, tanečních her apod. Proto byl také náš soubor vybrán k účinkování do posledního mimořádného pořadu v sobotu 10. srpna, v němž dva nejoblíbenější soubory zopakovaly svůj repertoár. v pořadu společně s naším souborem vystoupil francouzský soubor Lous cigalouns, který zaujal diváky zejména náročnými tanečními kreacemi na metrových chůdách. To bylo poslední srdečné rozloučení s publikem tohoto sympatického holandského festivalu, jehož 1. ročník se má stát základem nové tradice. Rozmarýn i Šabla na něm vzorně reprezentovali svoji vlast i její lidovou kulturu. Jiří Jilík

Bergamo [obsah]

Itálie byla po Anglii, Belgii, Bulharsku, Maďarsku, NDR, Nizozemí,[/]

Nástup vlajkonošů účinkujících souborů v Bergamu. Foto M. Holzapfel, 1985.

Polsku, Rakousku a SSSR už desátou evropskou zemí, kde vystupoval soubor lidových písní a tanců Tanečnica Valašského krúžku ze sdruženého klubu ROH železničářů v Brně. Představil se na III. mezinárodním folkloristickém festivalu v Bergamu společně se šesti soubory z Itálie, se souborem z Waldburgu (NSR), Lembranza z La Coruňy (Španělsko) a Gehem z Ankary-Emeku (Turecko).
      Tanečnica byla stejně jako v roce 1983 v Newcastle upon Tyne na[/] Folkmootu 83 i v Bergamu vůbec prvním folklórním souborem z ČSSR. v Anglii tehdy otevřela cestu k účasti dalším kolektivům z ČSSR - Brozanům z Uherského Brodu-Havřic a Burčákům z Uherského Hradiště-Míkovic. Ani v Bergamu nezůstala nic dlužna své pověsti, když ji organizátoři festivalu shodně označovali za perlu festivalu.
      Bergamský festival má nesoutěžní charakter a zatím patří k těm skromnějším. Počet účinkujících ze všech 10 souborů byl kolem 300.

136

Organizátoři festivalu jsou nadšení a nesmírně obětaví lidé, nevšedně pozorní. Předsevzali si přispět k oživení často zapomenuté krásy lidového umění a přiblížit ji současné generaci, Cílem účastí zahraničních souborů bylo podle záměru organizátorů přispět k rozvoji mírové spolupráce cestou vzájemného poznávání kulturních hodnot. Tento záměr se jim vrchovatě zdařil.
      Festivalu věnoval pozornost bergamský denní tisk a viděl jsem při práci i televizního kameramana. Město bylo doslova zaplaveno křiklavými velkými plakáty, zvoucími na vystoupení proslulého cirkusu Medrano. Nenápadných festivalových plakátů jsem viděl poskrovnu. Více už bylo v ulicích transparentů. Programové sborníky, letáky ani festivalové odznaky či suvenýry s festivalovými motivy v Bergamu neměli. Všechna vystoupení byla volně přístupná, bez placení vstupného. Péče o stravování a ubytování účinkujících měla solidní úroveň.
      Festivalový program začal v sobotu 24. srpna 1985 v 16 hodin průvodem všech krojovaných účinkujících městem a pro Valachy i krátkým vystoupením na pódiu na Via Piave. Téhož dne ve 20.30 hodin se na Piazza Vecchia představily všechny soubory společným vystoupením. Tanečnica přišla na řadu čtvrtá a byla na jevišti od 21.45 do 22.25 hod. Podala obraz o folklóru prakticky z celého Valašska v pořadu,[/] který byl dílem umělecké vedoucí souboru zasloužilé pracovnice kultury Jany Pokorové, choreografů Aleny Schauerové a Vladimíra Adámka a uměleckého vedoucího a primáše cimbálové muziky Ewalda Vallazzy. s nejspontánnějším ohlasem se setkaly Adámkovy chlapecké hry. Nesporný úspěch souboru by byl ještě pronikavější, kdyby se se svým posláním bezchybně vyrovnali bergamští zvukoví technici, pro něž bylo správné umístění mikrofonů nepřekonatelným problémem. v neděli dívčí sbor a cimbálová muzika souboru účinkovaly v katedrále sv. Alexandra a odpoledne všechny soubory vystupovaly na pódiu na Piazza Pontida. Festival končil v pondělí odpoledne opět průvodem a vystoupením na Via Piave. Brněnské Valachy vidělo na bergamském festivalu přes 25 000 lidí a lze jim za bez nadsázky důstojnou reprezentaci kultury socialistického Československa vyslovit absolutorium. Se ctí obstáli v konkurenci italských souborů; tanečně perfektních Turků a Španělů a po hudební stránce zajímavých švábských Němců z Waldburgu.
      Tečkou za účastí souboru Tanečnica na festivalu bylo ještě zdařilé vystoupení na Čs. večeru ve Vídni-Vössendorfu, na jehož přípravě se podílela s rakouskými pořadateli vídeňská pobočka Čedoku, a na nedělním matiné na zámku Rotmühle ve Schwechatu. Bohumil Hlaváček[/]

SCÉNICKÝ FOLKLÓR

Antológia folklóru na scéne [obsah]

K doterajším folklórnym podujatiam na Slovensku pribudla nová prehliadka - Antológia východoslovenského folklóru. Vznikla podľa vzoru rovnomenného podujatia v Budapešti a je venovaná scénickému stvárneniu autentického folklóru v rôznych štylizačných rovinách. Jej hlavným organizátorom bolo KOS v Košiciach. Prvý ročník sa uskutočnil v Prešove v dňoch 23.-24. novembra 1985 pod názvom Konfrontácie. Vystúpili na nej tri detské folklórne súbory (Jadlovček z Margecian, Maguráčik z Kežmarku a Železiarik z Košíc), päť dedinských folklórnych skupín (Šarišské Dravce, Margecany, Parchovany, Viťaz, Petrovany) a päť folklórnych súborov dospelých (Šarišan a Torysa z Prešova, Vranovčan z Vranova, Zemplín z Michaloviec; Železiar z Košíc).
      Program prehliadky bol rozdelený do troch častí, pričom v každej časti boli zastúpené všetky typy súborov. v prvej časti venovanej scénickému stvárneniu ľudovej svadby bola predvedená detská hra na svadbu a rôzne výseky zo svadobného obradu: vitie vencov, pierkový večer, vykupovanie svadobného sprievodu, príchod nevesty do ženíchovho domu, snímanie party, če

137

penie, redový tanec, lúčenie mládencov s mladoženichom, predvádzanie výbavy ai. Každý súbor či folklórna skupina predviedli zvyk vyskytujúci sa v danej lokalite, avšak z rozdielnou mierou štylizácie.
      V druhej časti podobným spôsobom boli konfrontované štylizačné roviny pri spracovaní ľudového tanca. Zaujímavým bolo výstúpenie 75-ročného Mikuláša Vasiľa z Poše s tancami "cifrovanie", a ten istý tanec v podaní sólistov súboru Vranovčan. Tanec "krutá" bol takto interpretovaný troma súbormi (Jadlovec, Jadlovček a Zemplín).
      V tretej časti boli predvedené zaujímavé choreografické spracovania. Boli to už náročné choregrafické kompozície, často dosť vzdialené od autentického folklóru, i keď folklórne prvky boli zachované v každom vystúpení. Každá časť mala odborný komentár, sústreďujúci sa na zaujímavé momenty v jednotlivých výstúpeniach (autori komentára - Z. Bazovská a J. Bakšay).
      Antológia východoslovenského folklóru v Prešove bola teda výberovou prehliadkou najlepších súborov a folklórnych skupín na východnom Slovensku. Mala viacmenej metodický charakter a bola do určitej miery školou hľadania nových foriem scénického spracovania folklóru a treba zdôrazniť, že školou úspešnou. Škoda len, že toto podujatie nebolo náležite propagované, a že okrem samotných vystu[/]pujúcich takmer nemalo obecenstva.
      Súčasťou a[u][n]tológie bol aj odborný seminár, na ktorom odznelo sedem referátov o rôznych aspektoch spracovania tradičného folklóru (M. Nemcová, H. Laudová, J. Koma, M. Mešša, F. Matúš a M. Mušinka). Podľa ubezpečenia usporiadateľov referáty vyjdú tlačou v samostat[/]nom zborníku, ktorý vydá KOS v Košiciach.
      Prvý ročník Antológie východoslovenského folklóru dokázal, že toto podujatie má všetky predpoklady pre ďalší úspešný rozvoj. Bude sa opakovať každoročne a dúfame, že čoskoro sa stane celoslovenským podujatím. Mikuláš Mušinka

FOLKLORISMUS

Makovická struna '85 [obsah]

Súťažná prehliadka interprétov ukrajinskej ľudovej piesne Makovická struna je jedným z najúspešnejších podujatí kultúrneho života východoslovenských Rusínov-Ukrajincov. Koná sa každoročne v najväčšej krytej budove mesta Bardejova - Sportovej hale Mier, ale ani táto nemôže uspokojiť záujem obecenstva. XIII. ročník prehliadky, ktorá sa konala 6. decembra 1985, usporiadatelia boli nútení zopakovať dvakrát - o 15. a 19. hod., ale aj tak obidve predstavenia (nehľadiac na vysoké vstupné -20 Kčs) boli vypredané už niekoľko týždňov pred jej zahájením. Čím si Makovická struna získala takúto nevšednú popularitu a obľubu obecenstva?
      Predovšetkým výbornou organizá­ ciou a ucelenosťou programu. Poslednej prehliadky sa zúčastnilo 32[/] spevákov - amatérov (sólisti, duá a triá), ktorí súťažili v štyroch vekových kategóriách, pričom každý účastník až na nepatrné výnimky prišiel do súťaže s novým programom. Väčšinou to boli neznáme piesne z bohatej klenotnice tradičného folklóru Ukrajincov východného Slovenska. Napriek tomu, že medzi jednotlivými vystúpeniami nebolo žiadnej nadväznosti (repertoár prehliadky nie je obmedzovaný ani žánrovo ani tematicky) program pôsobil ako jednoliaty celok. Zásluhu na tom má predovšetkým profesionálna réžia Ivana Ivanča, ktorý na jednu stranu "scény" umiestnil sprevádzajúci orchestr (t. r. to bol orchestr Poddukelského ukrajinského ľudového súboru z Prešova) a na druhú stranu všetkých účinkujúcich. Takto veľká plocha športovej haly bola po celú dobu zaplnená. Divák mal dojem ako by bol účastníkom

138

Trio zpěvaček z Kyjova, okr. Stará Ľubovňa. Foto J. Vaško, 1985.

skutočných "večornyc". Tento dojem bol umocnený aj tým, že lavice, stoličky, stôl, boli vypožičané z múzea, ba aj koláče, ktorými najstaršia speváčka (gazdiná večierku) hostila ostatných účinkujúcich, boli pôvodné. Všetci speváci (ba aj členovia orchestru) vystupovali v krojoch.
      Na XIII. Makovickej strune excelovali predovšetkým speváčky zo západnej časti ukrajinského etnika - trio zo Šambrona (A. Miková, H. Bobuľská a H. Kopčáková), trio z Kyjova (Z. Chovancová, Z. Angelovyčová a H. Farkášová) a trio z Jarabiny (M. Kaňová, A. Derevjaniková a A. Drenčková). Všet[/]ky trojhlasne spievali ťahavé "poľné" piesne bez hudobného sprievodu, pričom ich hlasy boli tak pri rodzené a harmonicky zladené, že dokázali doslova fascinovať obecenstvo. Mimoriadne dobre sa uviedli aj sólistky A. Cuperová z Mlynaroviec, M. Kyjovská z Bardejova, M. Buhajová zo Stakčína a najmladšia účastníčka prehliadky S. Fujdalová. z dvojhlasov to boli sestry Sikorjakove z Litmanovej a J. Demčová a E. Berezná zo Strop kova.
      Hlavnú cenu Makovickej struny získala Anna Šuťáková-Poráčová za piesne "Pryšli mi Rusaľa" a "Ej, do kola, do kola".[/]
      Hosťami prehliadky bola aj trojčlenná skupina sólistov zo Zakarpatskej Ukrajiny, ktorí zaspievali ruskú ľudovú pieseň Sudaryňa-baryňa a niekoľko zakarpatských ľudových a súčasných umelých piesní. Ďalšími hosťami bolo mužské trio z Humenného (M. Petrašovyč, I. Myhalyč, a M. Horňák) a zaslúžilá umelkyňa M. Mačošková z Prešova.
      Za nedostatok koncepcie programu možno považovať odtrhnutosť sprievodného textu od spievaných piesní. Sprievodný text by mal byť prostredníkom medzi interprétmi a hľadiskom, mal by priblížiť divákovi program. Na XIII. Makovickej strune sprievodný text konferenciérov bol oslavou ľudovej piesne ako takej, avšak nemal nič spoločné s konkrétnymi piesňami, ktoré odzneli na scéne i keď texty a melódie všetkých piesní boli známe dopredu, aby ich mohol naštudovať orchester. Mikuláš Mušinka

VÝSTAVY

Vodní pohon a jeho využití v minulosti Chrudimska a Hlinecka - výstava v Muzeu lidových staveb a řemesel Vysočina - Veselý Kopec [obsah]

Studium technických staveb, jako nedílné součásti problematiky našeho lidového stavitelství přiná

139

ší stále nové poznatky a nové pohledy na řešenou problematiku. Jde přitom nejen o konstrukční řešení, technologické principy a možnosti využití zařízení, ale i o sociální faktor a úlohu člověka při vzniku a provozu těchto staveb.
      Jedním z pracovišť, která se v posledních letech věnují systematicky studiu a dokumentaci památek techniky a řemesel, jakož i sběru hmotných dokladů, je Muzeum lidových staveb a řemesel Vysočina - Veselý Kopec v okrese Chrudim (byl proveden transfer vybraných technických staveb z české části Českomoravské vrchoviny). Výsledky výzkumu a dokumentační materiál byly prezentovány ve stručné a přitom přehledné formě na výstavě "Vodní pohon a jeho využití v minulosti Chrudimska a Hlinecka", instalované ve výstavní síni zámku ve Svobodných Hamrech ve dnech 29. 6. - 30. 9. 1985. Autorem námětu a scénáře výstavy je Luděk Štěpán, který se této problematice věnuje již dlouhou dobu.
      Cílem výstavy bylo ukázat možností vodního pohonu a rozmanité formy jeho využiti v oblasti Chrudimi a Hlinska v Čechách a to v období od středověku (od doby, kdy se určité technické zařízení začalo na sledovaném území uplatňovat - respektive, kdy bylo zachyceno - ať přímo v terénu nebo v archivních pramenech) až po současnost. Kromě trojrozměrných předmětů (kupř. model stoupy - drtiče kostní mouč[/]ky, šroub lisu olejny v Mezném, nářadí na křes mlýnských kamenů) tvořily hlavní část výstavy plošné exponáty (fotografická dokumentace, dále plány, mapy, fotokopie archivních pramenů, kresby) vhodně doplněné stručnými popisky a výstižnými úvodními texty k jednotlivým panelům. Výstava byla instalována přehledně a dobře výtvarně vyřešena.
      K obsahové náplni výstavy lze uvést, že začátek byl věnován vývoji vodních kol a turbín (včetně mechanizmu převodových zařízení), vodním mlýnům a obilným mlýnům, dále též samotnému mlynářskému řemeslu (zejména mlynářům a sekerníkům). Další část výstavy byla zaměřena na železářskou výrobu a kovovýrobu - hamry, železné hutě, šlajferny (brusírny) představují nejstarší kovoobráběcí zařízení; rovněž tak i na sklářskou a papírenskou výrobu a dřevovýrobu nádobí a hraček. Soustředila i doklady k využití vodní síly při zpracování zemědělských produktů (olejny, tírny lnu, varny povidel) a v zemědělské výrobě (pohon mlátiček, výroba řezanky, odstředivky mléka). Expozice pojednala i o zařízeních spojených s výrobou a zpracováním textilních surovin (soukenické a kožedělné valchy, mandlovny, tkalcovny, stupníky na tříslo). Závěr výstavy pak zachytil novější etapu ve využívání vodních zdrojů a energie - vznik vodáren a elektráren.
      Odbornou stránku i výtvarné po[/]jetí výstavy je třeba hodnotit vel mi kladně. Je pochopitelné, že přes nevelký rozsah výstavy a přitom při zachování koncepčního záměru, tj. ukázat v různých formách a podobách využití vodního pohonu, nebylo možno některé pasáže výstavy více rozšířit, tak jak by si jistě přáli i sami autoři, Kromě již vzpomenutého významu výstavy z hlediska odborného zájmu je nutné vyzdvihnout i přínos pro nejširší návštěvnickou obec. Lubomír Procházka

Výstava prác Rudolfa Barčíka [obsah]

Keramikár Rudolf Barčík, narodený 3. 9. 1924 v Žiline-Závodí, od roku 1944 učeň v terajšej Slovenskej ľudovej majolike v Modre so špecializáciou na maľovanie keramiky, po vyučení dlhoročný pracovník toho istého závodu, v rokoch 1956-1957 návrhár, ďalšie dva roky vedúci výroby, neskôr vedúci maliarne, roku 1969 vyznamenaný Ministerstvom kultúry SSR za dlhoročnú prácu v slovenskej keramike, roku 1973 vyznamenaný za statočnú prácu v Slovenskej ľudovej majolike v Modre, od roku 1983 spolupracovník Ústredia ľudovej umeleckej výroby v Bratislave, od toho istého roku nositeľ titulu majster ľudovej umeleckej výroby, roku 1985 náhle ochorenie, zároveň príprava samostatnej výstavy prác v Múzeu Ľudovíta Štúra v Modre, 14. 5. 1985 úmrtie R. Barčíka, 17. 5. 1985 pohreb a otvorenie výstavy.

140

To je stručná a v závere veľmi smutná faktografická bilancia životných a pracovných etáp R. Barčíka. Práce, ktoré dokladajú jeho dráhu keramikára, predstavila práve spomínaná výstava, ktorá sa nechtiac a neplánovane stala výstavou prác už uzavretého životného diela. Pôvodne bola plánovaná ako ďalšia zo série výstav zameraných na keramické tradície Modry, ktorá sa začala usporiadaním výstav pri oslavách 100. výročia založenia Slovenskej ľudovej majoliky v Modre, a to výstavou starších i novších prác dielne, výstavou diel národného umelca Ignáca Bizmajera a diel Jozefa Franku. Výstava majoliky Rudolfa Barčíka bola otvorená do 11. novembra a prehliadlo si ju vyše 30 000 návštevníkov. Na záver celej akcie usporiadateľ - Múzeum Ľudovíta Štúra v Modre - zorganizoval spomienkovú slávnosť na počesť umelca.
      O práci a diele R. Barčíka sa začalo intenzívnejšie hovoriť až v posledných rokoch jeho keramikárskej praxe. Plnenie pracovných povinností podľa výrobného programu Slovenskej ľudovej majoliky neumožnilo mu toľko tvorivej voľnosti a samostatnosti, ako si to jeho talent vyžadoval. Na druhej strane dlhé roky maliarskej praxe, poznávanie, odhaľovanie a osvojovanie si odkazu habánskych a slovenských džbankárskych tradícií, usilovnosť a pracovitosť, vybrusovanie vlastného názoru a predstáv o súčasnej majolike a silná tvori[/]vá fantázia, to všetko zúročil najmä v poslednom desaťročí pri tvorbe prekvapujúco prepracovaných, zrelých, neopakovateľných majstrovských diel. Ako nový čistý prameň vyvrela v prúde súčasnej tvorby majoliky jeho maliarska práca, ktorá sa naplno rozvinula práve v poslednom období jeho života. Roz-.let, ktorý veľmi zreteľne vyznieva z "obrazov" R. Barčíka, mal silu niesť sa v jeho tvorbe po ďalšie roky. Majster Barčík mal rozpracované ďalšie výzdobné motívy a taktiež staré habánske techniky, ktoré zatiaľ len v súkromí dielne skúšal realizovať a chcel ich doviesť na úroveň rovnajúcu sa ostatným svojim dielam.
      Výstava majoliky R. Barčíka predstavila diela od konca štyridsiatych rokov do roku 1984. Väčšina z nich pochádzala zo sedemdesiatych a osemdesiatych rokov, najmä z rokov 1978-1984. Okrem prvých maliarskych prác zaujali z najstarších exponátov drobné figurálne plastiky, vyjadrujúce živosť, pohyb a prirodzenosť všetkých Barčíkových postavičiek. Neskôr sa k modelovaniu sporadicky vracal. Avšak ťažisko jeho tvorby spočívalo v maľovaní.
      R. Barčík sa spočiatku zameral na jemne kreslený rastlinný ornament s habánskymi a modranskými motívmi. Umiestňoval ho na tanieroch so širokým okrajom, ktorý poskytoval dostatočný priestor na rozvitie dekoru. v inej stavbe poznáme jeho rastlinný dekor na rovných stenách štvorbokých a šesť[/]bokých fliaš. Osobitosť maliarskeho nadania keramikára sa najvýraznejšie prejavila vo figurálnej výzdobe majoliky. Predovšetkým nádoby väčších rozmerov - taniere, džbány a vázy - dovolili umelcovi rozvinúť pohyb a výraz jednotlivých zvieracích alebo ľudských postáv alebo dej celých tematických celkov - vinohradníckych a hrnčiarskych prác, zbojníckej spoločnosti, prostredia hudobníkov. Autor obdivuhodne vedel , skĺbiť jadro výzdoby s ostatnými ornamentálnymi zložkami. Táto schopnosť sa pri pohľade na celok javí samozrejmá a len pri podrobnom štúdiu výzdoby prekvapí jemnosť, nenápadnosť a rozmanitý výber motívov dokresľujúcich plochu okolo figúr.
      Ľahkosť a originalitu kresby vyzdvihuje pastelová farebnosť dekoru, vychádzajúca zo štyroch zá­ kladných farieb fajansy, a tlmená biela alebo zelená glazúra, pri pálení mäkko pavučinkovo popraskaná. R. Barčík často tónoval celú výzdobu do jednej farebnej škály, najmä zelenej. Použitie kombinácie viacerých farieb vždy prispôsobil námetu, ktorý mal v zámere realizovať. Ako prvý z tvorcov majoliky v ÚĽUV sa vrátil k starému habánskemu vzoru bielej výzdoby na tmavomodrej glazúre.
      Okrem tanierov, džbánov, fliaš a váz sa na výstave prezentovali aj menej známe druhy výrobkov R. Barčíka, kalamáre a plakety - obrázky zbojníkov.

141

Múzeum Ľudovíta Štúra v Modre, priatelia a priaznivci R. Barčíka urobili zorganizovaním výstavy záslužný čin nielen preto, že predstavili tvorbu človeka, ktorý vo svojom odbore vynikol, ale aj preto, že zhromaždili na túto príležitosť výstavné exponáty pokiaľ možno z celoživotného diela. Pochádzali z muzeálnych i súkromných zbierok. Vzhľadom na okolnosti, ktoré sprevádzali prípravu a otvorenie výstavy a ktoré potom uzavreli životné dielo R. Barčíka, sa nakoniec[/] ukázalo byť toto snaženie cenné a významné aj z iného hľadiska. Spomienková slávnosť prispela k zdôrazneniu obsahu výstavy. Dielo, ktorého vysoká úroveň sa prezentovala na výstave mlčky tu zhodnotili odborníci a priatelia tohto majstra. R. Barčík sa svojím nenapodobiteľným a ojedinelým umeleckým prejavom právom dostal na popredné miesto medzi tvorcami ľudovej majoliky na Slovensku. Zora Valentová

VÝMĚNA

Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1985

      BELGIE

      Liége

      Enquëtes du Musée de la Vie Wallonne, Tome XV-57-58e annés, No 169-172, 1980-81; Tome XV-59-60e annés, No 173-176, 1982-83, Liége

     

      BULHARSKO

      Sofia

      Bălgarska etnografija X, 1985, 14, Sofija 1985 (Bălgarska Akademija na Naukite, Biblioteka)

      Bălgarski folklor XI, 1985; 1-4, Bălgarska Akademija na Nau[/]kite, Institut za folklor, Sofija 1985 (Bălgarska Akademija na Naukite, Biblioteka)

     

      FINSKO

      Âbo

      Budkavlen 63, 1984, Âbo 1984 (Âbo Akademi, Etnologi ka Institucionen)

      Turku

      Talve, Ilmar: Turun yliopiston kanstieteen laitos (1958-1983, -Scripta Ethnologica 34, Turku 1984 (Institute of Ethnology, University of Turku)

     

      JUGOSLÁVIE

      Daruvar

      Jednota, orgán Svazu Čechů a Slováků v SR Chorvatsku, SFR Jugoslávie, roč. 40, 1985, č.[/] 1 - 50, Daruvar 1985 (Novinsko izdavačka ustanova "Jednota")

      Lublaň

      Bogovič, Alenka-Cajnko, Borut: Slovenci v Franciji, Ljubljana 1983 (Oddelek za etnologijo, Filozoiska fakulteta v Ljubljani)

      Glasnik slovenkega etnološkega družstva, 23, 1983, št. 1 - 4; 24, 1984, 1, Ljubljana 1983, 1984 (Oddelek za etnologijo, Filozofska fakulteta v Ljubljani)

      Na poti k etnologiji, Ljubljana 1982 (Oddelek za etnologijo, Filozofska fakulteta v Ljubljani)

      Slavec, Ingrid: Slovenci v Mannheimu, Ljubljana 1982 (Oddelek za etnologijo, Filozofska fakulteta v Ljubljani)

      Sulič, Nives: Thank god I'm slovenian, Ljubljana 1983 (Oddelek za etnologijo, Filozofska fakulteta v Ljubljani)

      Šprajc; Ivan: O razmerju med archeologijo in etnologijo, Ljubljana 1982 (Oddelek za etnologijo, Filozofska fakulteta v Ljubljani)

      Zgodovinske vzporednice slovenske in hrvaške etnologija - 1, Ljubljana 1982 (Oddelek za etnologijo, Filozofska fakulteta v L jubljani)

      Slovenski etnograf, XXXII letnik, 1980-1982, Ljubljana 1983 Slovenski etnografski muzej)

      Nový Sad

      Bosić, Mila: Božični običaji Srba[//] u Vojvodini, Novi Sad (Vojvodjanski muzej)

      Maluckov, Mirjana: Rumuni u Banatu, Novi Sad 1985 (Vojvodjanski muzej)

      Rad Vojvodjanskih muzeja 28, 1982-1983; 29, 1984-1985; Novi Sad 1982-1985 (Vojvodjanski muzej)

      Skopje

      Cimrevski, Borivoje: Čalgiskata tradicija vo Makedonija, Skopje w 1985 (Institut za folklor)

      Kotev, Ivan: Čerešnica rod rodila, Skopje 1984 (Institut za folklor)

      Popov, Slave: Narodni umotvorbi, Skopje 1983 (Institut za folklor)

      Makedonski folklor XVI, 1983, 32 XVII, 1984, 33, 34; Skopje 1983, 1984 (Institut za folklor)

      Samowiły i pasterze, Warszawa 1981 (Institut za folklor)

      Vroclavski, Kšištof: Makedonskiot naroden raskažuvač Dimo Ctenkocki, Skopje 1984 (Institut za folklor)

      Škofja Loka

      Loški razgledi 31, 1984, Škofja Loka 1984 (Muzejsko družstvo)

      Záhřeb

      Narodna umjetnost 21, 1984, Zagreb 1984 (Zavod za istraživanje folklora Instituta za filologiju i folkloristiku, prije: Institut za narodnu umjetnost)

     

      MAĎARSKO

      Debrecín

      A Debreceni Déri Múzeum Évköny[/]ve 1981, Debrecen 1983; A Debreceni Déri Múzeum Évkönyve 1982, Debrecen 1984 (Déri Múzeum)

      Segedín

      A Móra Ferenc Évkönyve 1980/81, 2, Szeged 1983 (Zentralbibliothek der Attila Józef Universität)

      Szentendre

      Vác története I., Studia Comitatensia 13, Szentendre 1983; Vác története II., Studia Comitatensia 14, Szentendre 1983; Tápió mente néprajza, Studia Comitatensia 15, Szentendre 1985; Tápió mente néprajza, Studia Comitatensia 16, Szentendre 1985 (Ferency Múzeum)

     

      NDR

      Berlín

      Jahrbuch für Volkskunde und Kulturgeschichte, Band 28 (Neue Folge Band 13), Jahrgang 1985, Berlin 1985 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Zentralinstitut für Geschichte)

      Budyšín

      Lětopis, Jahresschrift des Instituts für sorbische Volksforschung, Reihe C - Volkskunde, Nr. 28, Bautzen 1985 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Institut für sorbische Volksforschung beim Zentralinstitut für Geschichte)[/]

     

      NSR

      Bonn

      Jahrbuch für Volksliedforschung, 29. Jahrgang, 1984, Berlin 1984 (Deutsche Forschungsgemeinschaft, Bibliotheksreferat)

      Brémy

      Mitteilungen, Verein für Niedersächsisches Volkstum e. v. Bremen, 60, Jahrgang, Frühjahr 1985, Heft 115, 116, Bremen 1985

      Münster

      Rheinisch-westfälische Zeitschrift für Volkskunde XXIX, 1984, 1 - 4, Bonn und Münster 1984

     

      POLSKO

      Krakov

      Prace Etnograficzne, zeszyt 20, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego DCCLI, Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa - Kraków - 1985

      Varšava

      Etnografia Polská, XXVII, 1 - 2, Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk - Łodž 1983; XXVIII, 1 - 2, Wrocław Warszawa - Kraków - Gdańsk Łodž 1984; XXIX, 1 - 2, Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk - Łodź 1985 (Polska Akademia Nauk, Instytut Historii Kultury Materialnej, Biblioteka)

      Řešov

      Archiwum do dziejów kultury ludowej, Rzeszów 1984 (Muzeum[//] Okręgowe w Rzeszowie)

      Bartosz, Adam: Sztuka ludowa Powišla Dąbrowskiego, Rzeszów (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)

      Karczmarzewski, Andrzej: Sztuka hucułów, Rzeszów 1985 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)

      Linette, Bogusław: Obrzędowe pieśni weselne w Rzeszowskiem, Rzeszów 1981 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)

      Rzeszowska teka folklorystyczna, Rzeszów 1985 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)

      Współczesny ekslibris polski, Rzeszów 1983 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)

     

      RAKOUSKO

      Graz

      Blätter für Heimatkumde 57, 1983, 1 - 4, Historischer Verein für Steiermark, Graz 1983; 58, 1984, 1 - 4, Historischer Vereih für Steiermark, Graz 1984; 59, 1985, 1 - 4, Historischer Verein für Steiermark, Graz 1985 (Universitätsbibliothek Graz, Tauschstelle)

      Trautenfels

      Binder, Christoph Heinrich: Paula Grogger, Trautenfels 1985 (Landschaftsmuseum Schloss Trautenfels)

     

      RUMUNSKO

      Sibiu

      Cibinium 1979-1983, Studii şi ma[/]teriale privind Muzeul technicii populare, Sibiu 1984 (Muzeul Brukenthal)

      Temešvár

      Folklor literar VI, 1985, Timişoara 1985 (Universitatea din Timişoara, Biblioteca Centrală Universitară)

      Frăţilă, Vasile-Goicu, Viorica-Sufletęl, Rodica: Disţionarul toponimic al Banatului, Timişoara 1984 (Universitatea din Timişoara, Biblioteca Centrală Universitară)

     

      SSSR

      Ašchabad

      Izvestija Akademii nauk Turkmenskoj SSR, 1985, 1 - 6, Izdateľstvo "Ylym", Ašchabad 1985 (Centraľnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR)

      Stančin, I. M.: Razvitie agropromyšlenogo kompleksa Turkmenstroj SSR, Izdateľstvo "Ylym", Ašchabad 1985 (Centraľnaja naučnaja biblioteka Akademii nauk Turkmenskoj SSR)

      Leningrad

      Sovetskaja etnografija, 1985, 1 - 6, "Nauka", Moskva 1984 (Naučnaja biblioteka im. M. Gorkogo pri LGU)

      Moskva

      Sovetskaja etnografija, 1985 1 - 6, "Nauka", Moskva 1985 (Akademija nauk SSSR, Institut etnografii im. N. N. Miklucho-Maklaja)

     

      ŠVÝCARSKO

      Ženeva

      Bulletin annuel, Nos 27, 1984 (Musée d'ethnographie)

      Le visage multiplié du monde, Quarte siécle d'ethnographie Genéve 1985 (Musée d'ethnographie)

     

      USA

      Pittsburgh

      Ethnology, An International Journal of Cultural and Social Anthropology, XXIV, 1985, 1 4, Pittsburg 1985 (Ethnology, Department of Anthropology, University of Pittsburg)

     

      VELKÁ BRITÁNIE

      Holywood

      Ulster Folklife, Volume 31, edited by Alan Gailey, Holywood 1985 (Ulster Folk and Transport Museum)

      Připravila Ludmila Horehleďová

144