národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1986 - ČÍSLO 3

OBSAH
Studie
Ján Komorovský - Pavol Hamžík: k otázke vymedzenia mágie a symboliky v procedúrach obyčajového práva . . . 145
Jaroslav Vajdiš: Dřevěné stavby na Šumpersku . . . 155

Portrét
Václav Frolec: Univ. docent PhDr. Ján Podolák, Drsc. . . . 169
Bibliografia prác Jána Podoláka (1951-1985) (Zostavila Magdaléna Paríková) . . . 174

ZPRÁVY

Jubilea
Jubileum české folkloristky (Bohuslav Beneš) . . . 187
Jubilující Helena Johnová (Alena Plessingerová) . . . 189
Jubilejní pozdrav Ivě Heroldové (Josef Vařeka) . . . 190

Nekrolog
Za doc. PhDr. Vilémem Hrubým, DrSc. (Jana Vignatiová) . . . 192

Knihy
Jefimenkova, Borislavna Borisovna: Severnorusskaja pričeť (Dušan Holý) . . . 193
Maďarské národopisné publikácie z roku 1985 (Soňa Švecová) . . . 194
Matej Bel - slovenský geograf (Peter Podolák) . . . 198
Miloš Šolle: Staroslovanské hradisko (Pavel Vařeka) . . . 199
V. Ja. Propp: Russkaja skazka (Bohuslav Beneš) . . . 200
Vachtang M. Šamiliadze: Chozjajstvenno-kuľturnye i sociaľno-ekonomičeskie problemy skotovodstva Gruzii;
Bachva V. Gamkrelidze: Aľpijskoe skotovodstvo gorcev centralnogo Kavkazu (Ján Podolák) . . . 201
Soňa Švecová: Lazy v 19. a 20. storočí. Vývoj roľníckych chotárnych sídiel v oblasti Krupinskej pianiny (Josef Jančář) . . . 203

Sborníky
Ethnologia slavica 14. (Josef Jančář) . . . 203
Kajdalova, O. N. - Maksimov, V. N. (red.): Narodnoje tvorčestvo v kulture razvitogo socialističeskogo obščestva (Bohuslav Beneš) . . . 204
Vlastivedný zborník SPIŠ, č. 5 (Mikuláš Mušinka) . . . 205

Konference
seminář o obřadních obchůzkách (Helena Bočková) . . . 206

Náš rozhovor
Univerzitní docent PhDr. Ján Podolák, Drsc. (Připravil Václav Frolec) . . . 207

Gramodeska
Kouzlo písně (Karel Pavlištík) . . . 210

Výstavy
Didaktická výstava Zanikající řemesla (Helena Bočková) . . . 211
Bedřich Havránek v Národní galerii v Praze (Josef Vařeka) . . . 211
Výstava o lidovém léčení na Slovensku v Praze (Lubomír Procházka) . . . 212
Výstava lidových betlémů v Třebechovicích pod Orebem a v Jilemnici (Alena Plessingerová) . . . 213
Současný život a obyčeje ve fotografiích Daniely Sýkorové (Alena Plessingerová) . . . 215


Národopisné aktuality roč. XXIII. - 1986, č. 3

STUDIE

K OTÁZKE VYMEDZENIA MÁGIE A SYMBOLIKY V PROCEDÚRACH OBYČAJOVÉHO PRÁVA [obsah]


      JÁN KOMOROVSKÝ - PAVOL HAMŽÍK, Trenčín
      Za podstatné znaky obyčajového práva sa obvykle pokladá jeho ustálenosť, trvácnosť, a presvedčenie kolektívu o právnej záväznosti obyčaje.1) k tomu sa pripája ešte ďalší znak, a to je procedurálnosť a formalizmus obyčajového práva. Pravda, táto procedurálnosť je v rôznych systémoch obyčajového práva a v rôznych časoch zastúpená v nerovnakej miere. Tie symbolické úkony, ktoré sa do poslednej doby uchovali, ako zmluvné akty vo forme plieskania po rukách, pohostenia (oldomášu) a pod.; sú iba biednym zlomkom z tých rozmanitých úkonov aké sa všeobecne pra!ktizavali v ranom stredoveku, aspoň ak môžeme súdiť z dokladov, ktoré nám poskytujú najmä barbarské zákonníky. v tomto[/] ohľade významný príspevok k poznaniu procedurálnosti obyčajového práva predstavuje štúdia A. J. Gureviča "Individ i obščestvo v varvarskich gosudarstvach".2) v nej autor ukázal, ako sa v barbarských zákonníkoch právne normy stelesňovali v procedúrach, úkonoch, gestách, slovných formulách a pod. Taká procedúra nemá o nič menší význam než sama norma, a v tomto zmysle môžeme hovoriť o krajnom formalizme či obradnosti barbarského práva. Narušenie predpísaného ceremoniálu, odchylka od šablony stanovenej raz navždy, anuluje platnosť právnej normy. v abstraktnej podobe, mimo tejto procedúry taká právna norma v barbarskej spoločnosti nebola mysliteľná. Ba čo viac, možno pove­

145

dať, že procedúra hrala ešte väčšiu úlohu než sama norma. Lnáč povedané, právna norma nejestvovala bez príslušného symbolického aktu. Norma a symbol tvorili nerozlučnú jednotu. v kódexoch obyčajového práva sa rad radom vykladajú ani nie tak právne normy, ako skôr tie úkony a rituály, do ktorých sa tieto normy vteľujú. Jednako procedúry zafixované v archaických zákonníkoch neraz je ťažké jednoznačne vysvetliť a vyložiť. Ich symbolika je niekedy zjavná; niekedy skrytá, inokedy v nich hrá úlohu mágia, sakrálne predstavy, znamenie, zaklínania a pod.
      Jedným zo základných problémov procedurálnosti obyčajového práva je rozhraničenie čisto symbolických úkonov právneho obsahu od prvkov magických a kultových. Mnohé procedúry totiž neraz pripomínajú magické praktiky do takej miery, že to aj takého skúseného vedca ako bol J. G. Frazer zvádzalo k mýlnym záverom, čo v podstate vyplývalo z nedostatočného rozlišovania rôznych sémantických polí vo vnútri rady úkonov so spoločnými vonkajšími znakmi.
      Vo svojej "Zlatej ratolesti" médzi úkony imitatívnej mágie Frazer zaradil praktiky, ktoré používali Dajakovia na Kalimantane v prípadoch, keď na uľ,ahčene pôrodu bolo treba privolať čarodejní!ka. Tento sa pokúšal uľahčiť pórod racionálne, masážou a pod., zabal' čo iný čarodejník, nachádzajúci sa vnútri miestnosti, zároveň sa usiloval dosiahnuť ten istý efekt prostriedkami naprosto iracionálnymi. Predstieral ťarchavosť a veľký kameň priviazaný k jeho bruchu šatkou ovinutou okolo[/] tela, predstavov al dieťa v Tone matky, pričom v súlade s pokynmi, ktoré naňho vykrikoval jeho kolega, pomáhajúci pri skutočnom pôrode, posúval z brucha imitované dieťa až do chvíle, keď saskutočné nemluvňa ukázalo na svete.3) v danom prípade máme skutočne do činenia s úkonom imitatívnej mágie, lebo simulovanie pôrodu sledovalo dosiahnutie magického účinku jeho napodobením. Ďalej však k týmto magickým úkonom Frazer priradil aj praktiky, ktoré už venkoncom nemajú s mágiou nič spoločného.
      Napríklad u Bulharov a Bosniakov, keď žena chcela adoptovať chlapca, strčila si ho pod sukňu a od tej chvíle sa pokladal za jej vlastného syna. U domorodcov Saravaku (severný Kalimantan) keď má žena v úmysle adoptovať dospelého muža -alebo dospelú ženu, pozve sa väčší počet hostí .na hostinu. Adoptívna matka, sediaca na vyvýšenom sedadle pokrytom látkou, tak, aby ju všetci videli, nechá adoptovanú osobu preplaziť sa odzadu pomedzi jej nohami. Iren čo sa táto osoba vynorí pred adoptujúcou ženou, uderia ju voňavým palmovým kvetom a priviažu k žene. Takto zviazaná adoptívna matka s adoptovaným dieťaťom prechádzajú na koniec domu a nazad pred očami všetkých prítomných. v sta= rovekom Grécku ak sa niekto omylom pokladal za mŕtveho, takže sa zaňho odbavovali aj posmrtné obrady, tak dlho bol v očiach spoločnosti mŕtvy, kým neprešiel procedúrou simulovaného narodenia. Posúvali ho po lone ženy, umývali ho, zavinuli do plienok a odo

146

vzdali dojke. Až po vykonaní fiahto obradu sa mohol slobodne pohybovať medzi živými.4)
      Z uvedených prípadov ani v jednom- nemôžeme hovoriť o magických úkonoch jednoducho z toho dôvodu, že pri ich vykonávaní sa neočakáva nijaký magický účinok, lež účinok čisto právny,5) lebo osobu, s ktorou sa simuloval pôrod, po vykonaní symbolického úkonu adopcie pokladajú za člena rodiny, čo majú dosvedčiť privolaní hostia ako svedkovia aktu. Ak v prvom prípade (u Bulharov a Bosniakov) svedkov môžeme iba predpokladať, v .doklade zo Saravaku sa vyslovene uvádzajú ako dôležitý právny činiteľ. A je to prirodzené. Bez svedkov by sa formálny akt adopcie zo strany kolektívu vôbec nemusel brať na vedomie.
      K podobným omylom dochádza aj pri výklade takej obyčaje, ako je kuváda, rozšírená po celom svete. Ako je známe, pod ňou sa rozumie rad príkazov a zákazov zaväzujúcich otca alebo oboch rodičov v o.bdobí samodruhosti matky, pôrodu a prvých rokov dieťaťa. k najpodstatnejším znakom kuvády patrí symbolický odpočinok otca novorodeniatka, ako aj zachovávanie príkazov a zákazov, medzi ktorými osobitnú úlohu hrali zákazy pokrmové. Jestvujú rôzne výklady kuvády. Niektorí etnológovia zdôrazňujú magickú stránku kuvády a vidia v nej zmýšľanie, vyjadrujúce jestvovanie telesného i duchovného pojiva medzi rodičmi a novorodeniatkom a prejavujúce sa v určitých pravidlách, ktorých dodržova-nie má mať vplyv na ďalší osud dieťaťa.6) v jednotlivých prípadoch obyčaje a obrady spojené s kuvádou skutoáne môžu obsahovať prvky mágie.[/] Napríklad u južnoamerických Bororav otec užíva lieky, keď je jeho malý syn chorý, akiste v domnení, že ich účinok sa magicky prenesie z otca na syna. Vcelku však obyčaj kuvády postráda magický obsah. Všetky úkony sú iba symbolickým aktom, ktorý má upevniť otcovo právo na dieťa.7)
      V tradičnej svadbe sa stretáme s celým radom obradov sprevádzajúcich prechod nevesty z rodičovského domu do domu ženíchovho. Medzi nimi je veľa skutočne magických obradov, napríklad všeobecne rozšírené posýpanie mladého páru vegetáliami, sladkosťami a pod. (plodonosná mágia), alebo používanie apotropajných predmetov, ako železo, ostrý nástroj, cesnak, oheň a pod. Niektoré obrady vyplývajú z rodového kultu, ako uctievanie kozuba, prahu a pod.8) Vyskytujú sa však aj také úkony, ktorým sa pripisuje význam čisto symbolický, ako je miešanie vína, ktoré vypije ženích s nevestou, ich spoločné jedenie z jednej misy, jednou lyžicou, spájanie rúk a pod.9) Na druhej strane J. G. Kagarov takéto obrady chápal ako magické.10) v týchto prípadoch vskutku je ťažké stanoviť deliacu čiaru medzi mágiou a čírou právnou symbolikou. Synchrónny Pudový výklad je obvykle magický. Týka sa to najmä spoločného jedenia z jednej misy, spoaočného pitia a pod., ktoré podľa tohto vysvetlenia mali utužiť manželský zväzok. Rímsky sobášny obrad confarreatio spojený s obeťou koláča z tenkeľa a rozdelením koláča medzi sobášených, mal rovnako symbolickorprávny; ako aj sakrálny významu11) a je možné, že jeho pôvodný obsah bol magický.

147

Tak isto zväzovanie rúk mohlo mať imit.ačno-magický význam utuženia, upevnenia manželského zväzku, lebo na právny akt vyjadrenia vôle a záväznosti uzavretia manželstva vo všeobecnosti stačilo "dextrarum iunctio", pros­ té podanie si rúk,12) pravda, pred svedkami.
      Vari najviac sa procedúry vyvinuli v záväzkovom a zmluvnom práve. k tejto skutočnosti prihliadal aj A. Ráth pri zostavení "Otáznika k sbieraniu slovenského obyčajového práva" v časti "Záväzky a zmluvy". Medziiným sú tu zaradené aj takéto otázky:
      235. Aké sú formule a symboly pri konaní zmluvy?
      245. Aké sú obyčaje a zvyky pri kúpe a odpredaji, pri požičiavaní a dlžení, zastavovaní atď.?
      250. Kedy majú kúpnu zmluvu za skončenú (perfectus contractus)? (Keď si dajú ruky, vypijú oldomáš, do tretieho razu odpovedia na otázku... atď.).
      253. Aké sú zvyky pri jednanke?
      254. Aké bývajú pravidlá na trhoch a jar mokoch? Aké obyčaje majú priekupci?
      278. Bývajú pri darovaní nemovitého majetku nejaké zvláštne symboly alebo obrady?13) Zaiste nie je vecou náhody, že procedurálnosť sa v takej veľkej miere viaže práve na záväzkové a zmluvné právo. Je to podmienené hlavn,e tým, že tento inštitút si zvlášť vyžaduje uzavretie hmatateľného, viditeľného aktu dohody dvoch alebo viacerých strán. v spoločnosti, ktorá nemá písomnosti, a vzdelanosť je rozšírená len v minimálnej miere, symbolická procedúra nahradzovala písomný doku[/]ment. Aby však taký akt mal platnosť písomného dokumentu, musel sa vykonať verejne pred svedkami.
      Keď hovoríme o symbolických procedúračh v obyčajovom práve, prirodzene nás zaujíma ich zmysel. Bolo však vôbec nutné, aby strany zúčastnené na procedúre chápali jej symboliku? Zdá sa, že jej výklad bol naprosto vedľajší a nijaké vysvetlenie a pochopenie procedúry nebolo nutne potrebné. "Dôležité bolo, aby rituál pochádzal z pradávnych čias, že ho používali predkovia, že bol nemeniteľný a nepodliehal nijakým zmenám. Čo najprísnejšie dbať o zachovanie podrobných predpisov bolo naprosto záväzné. Najmenšia odchýlka od štandartu mohla spôsobiť neúspech a fiasko celého aktu".14)
      Ale tradícia vo vedomí barbarov temer nevyhnutne nadobúdala sakrálny ráz. A. J. Gurevič poukázal na spätosť súdnych a iných právnych aktov s pohanským náboženstvom, ktorá je v mnohých prípadoch zvlášť zjavná, a to napriek tomu, že záznamy barbarských súdnych zákonov pochádzajú už z kresťanských čias. Potvrdzuje to aj posvätný charakter miesta súdneho zhromaždenia, prísahy magického obsahu, obrady, v ktorých právo a mýtus splývali vedno, i vykonávanie súdnych funkcií kňazmi. Magický ráz starých právnych noriem čiastočne nadobudol sankciu nového náboženstva. Niektoré procedúry ako pohanské boli zrušené, iné sa zachovali.15)
      Náboženský systém takého roľníckeho spoločenstva ako boli Rímania ukazuje na neustály kontakt so zemou, o ktorú sa treba usta

148

vične starať pomocou verejných odvodňovacích prác, chrániť ju pred zabahnením, ktorú treba obrábať a pomocou obradov a formúl predpísaných rituálom, ochrániť ju pred pohromami, ku ktorým by mohlo dôjsť v každom ročnom čase.16) Len posvätnosťou brázdy, ktorú Romulus vyoral dokola na vymedzenie rozlohy Ríma sa dá vysvetliť mýtus podaný u Livia (I,7), podľa iktorého Romulus zabil svojho brata Réma, keď tento preskočil "nové hradby", čím zjavne porušil sacrum. A keď podľa tradície Romulus pritom zvolal: "Takto nech v budúcnosti zahynie každý, ktokoľvek preskočí moje hradby", ukazuje to, že vlastníctvo sa sakralizovalo.
      Početné symbolické procedúry sú spojené so zemou. Ich pôvod je zjavne náboženský a odvodený z pradávneho kultu Matky zeme (Tellus Mater) . Početné kozmogonické mýty hovoria o nebesiach a zemi ako prvom božskom páce, zo zväzku ktorého vznikol život a vzišli bohovia. Symbolom takého zväzku bol dažď, dávajúci život rastlinstvu a preto chápaný ako plodivá sila, blesk, ba i pád meteoritu, od ktorých sa odvodzoval pozemský oheň. Miesto, kde udrel blesk, pokladalo sa za posvätné.17)
      Jednou z prvých kratofanií zeme ako takej bolo jej "materstvo", jej nevyčerpateľná plodnosť. Prv než sa zem začala pakladal' za bohyňu-matku, božstvo plodnosti, vystupovala proste ako matka, Tellus Mater. Neskorší vývin agrárnych kultov čoraz viac zvýrazňujúcich postavu veľkej bohyne rastlinstva a úrody, zatlačil do úzadia kult Matky Zeme. v starove[/]kom Grécku na miestu Gaie nastúpila Demeter, ale vo všeobecnosti zbytky a prežitky starobylého kultu Matky Zeme neraz vystupujú v archaických i etnografických dokladoch.18)
      Prísaha na zem, používaná napríklad v Afrike od Guiney až po Kongo, je v podstate magickou praktikou, v ktorej, podobne ako pri vodných a ohňových ordáliách, Zem vystupuje nielen v úlohe božstva zaručujúceho pravdomluvnosť prísažníka, lebo vie všetko a pozná aj tie najskrytejšie myšlienky, lež aj ako vykonávatel' trestu. Krivaprísažník sa vystavuje -nebezpečenstvu, že sa mu zem rozstúpi pod nohami a pohltí ho.19)
      U Homéra nachádzame značný počet dokladov prísahy na Zem, vystupujúcu vedno s Diom, Heliom a inými božstvami. Napríklad v Iliáde (3,278) sa dočítame:

Slávny a veliký Zeus, ty otec náš, vládnúci z idy, Hélios jasný, čo vidíš všetko a počúvaš všetko, taktiež vy, rieky a zem a božstvá, čo pod zemou mŕtvych trestáte Pudí, ak .niekedy prísahu zložili krivú, buďte nám svedkami teraz a posvätnú prísahu strážte. . .20)

      U Bulharov v minulosti na fudowom súde svedok počas výpovede držal v hrsti trochu zeme, čo plne nahradzovalo slovnú formulu prísahy.21)
      Presvedčenie, že Zem môže zaručiť pravdivosť prísahy pochádza akiste z predstavy o vševidúcnosti Zeme, ktorá sa podiela na vševidúcnosti Slnka. Ak Zem vidí, tak nie sama od seba, lež skrze Slnko, "per quem videt omnia tellus" (Ovid. Premeny, 4, 227).

149

Zem sa používala aj pri tzv. očistnej skúške, ktorá mala človeka podozrievaného z klamstva, priestupku a pod. očistiť od podozrenia. v starej islandskej rodovej Ságe o ľuďoch z Lososieho údolia sa uvádza procedúra, podľa ktorej na očistenie z podozrenia človek podozrievaný z klamnej výpovede mal prejsť pod pásom mačiny oddelenej od zeme. Zem sa pod pásom mačiny vykopala do takej hĺbky, aby sa podeň mohol postaviť človek. Ten, čo sa podroboval skúške, musel prejsť pod ním, a za čistého sa pokladal ten, kto pod pásom prešiel tak, že naň nespadol. Teda bola to procedúra na spôsob ordálie, "božieho súdu", ktorá mala ukázať, či sa podozrievaný dopustil protiprávneho alebo nemorálneho skutku.
      Ako ukazujú magické zaklínania, prísahy a kult, zem mala sakrálny význam. Preto nemáme dôvod nepredpokladať, že tento význam sa uchoval aj v právnych procedúrach. Lebo nešlo len o to, aby sa vonkajšími znakmi pred svedkami zvýraznil a uzatvoril akt dohody, lež aj o to, aby tento akt mal v sebe dostatočnú donucovaciu silu a účinnosť. v takýchto prípadoch procedúra. sa zakladala na symbolike právnej i na magických prvkoch, prípadne samé magické zložky dostávali symbolický význam.
      Medzi elementárne symboly u Germánov patrila zem ako strážkyňa a dárkyňa magických síl hlavne pri symbolickom prevode pozemku, neskoršie majetku vôbec. Procedúra tohto aktu sa konala tak, že pôvodný majiteľ hádzal do podolku košele nadobúdateľa trávou obrastenú hrudu zeme, mačinu, alebo mu[/] ju podal do rúk.22) Symbolika úkonu sama o sebe je dostatočne výrečná. Hruda zeme, mačina, predstavovala pars pro toto, zastupovala celý pozemok, a jej odovzdanie nadobúdateľovi, prirodzene, pred svedkami, bolo vlastným symbolickým odovzdaním pozemku.
      Inde procedúra prevodu pozemkového vlastníctva mala odlišné formy. Na Kaukaze u Chevsurov sa vyžadovalo, aby sa obe strany, t.j. predávajúci a kupujúci, vybrali spolu na pole, a tu, v prítomnosti aspoň jedného svedka predávajúci ukázal kupujúcemu nohou na pozemok, načo ňou dupol o zem so slovami: "Nech ti kúpa tohto pozemku poslúži na šťastie". Bez tohto tradičného aktu dohoda o kúpe a predaji by sa nepokladala za platnú.23)
      Zložitejšie sa veci majú v prípade procedúry chýrnej Chrenecrudy, 58. kapitoly Lex Salica, t.j. zákonníka salických Frankov:
      "Ktokoľvek by zabil človeka, a zo všetkého svojho majetku by nemohol zaplatiť celú pokutu (Wergeld) prislúchajúcu z dôvodu toho zločinu, má priviesť 12 osôb, ktoré by prísahou potvrdili, že ani na zemi, ani pod zemou nemá nič viac, než to, čo už dal. Potom sa vráti do domu a vezme .do hrsti zem zo štyroch kútov svojho domu. Nato sa postaví do dverí, a na prahu, tvárou obrátený do stredu domu, ľavou rukou prehodí tú zem ponad plece na svojho najbližšieho príbuzného. Keď už jeho otec, jeho matka alebo jeho bratia dajú všetko čo majú, má tú zem hodiť na sestru svojej matky alebo na svojich synov, alebo na

150

svojich troch najbližších príbuzných po ženskej linii. Nato má bosý a v košeli preskočiť o žrdi plot, ktorým je dom obkolesený. Keď tieto predpisy splní, traja príbuzní musia zaplatiť to, čo chýbalo do plnenia pokuty. Ak však niektorý z príbuzných je chudobný. . . , má hádzať tú istú zem pozberanú v štyroch kútoch domu na príbuzného bohatšieho než je sám, a boháč bude musieť (pokutu) zaplatiť. "24)
      A: J. Gurevič pokladá za plodné pokusy vysvetliť procedúru Chrenecrudy sakrálnymi predstavami, znameniami a magickými zaklínaniami.25) Už sám fakt, že celý akt sa vykonával na prahu domu, teda na mieste, ktoré sa všeobecne pokladalo za posvätné, hovorí o sakrálnosti úkonov koreniacich v pohanských náboženských predstavách. Hádzaním zeme pri právnom akte svedectvo získava na pevnosti a účinnosti. v podstatě to bol akt, ktorý mal platnosť prísahy, spečatenia dohody o prenesení záväzkov a povinností na iné osoby. Je však treba poznamenať, že v detailoch je symbolika Chrenecrudy ťažko dešifrovateľná a všetky pokusy o jej výklad boli sporné, hypotetické a nedokazateľné.
      Zaujímavá procedúra uzavretia mierovej zmluvy medzi Rímanmi a Albanmi, s použitím zeme, je doložená u Tita Livia (Dejiny I, 24). Fetiál, t.j. kňaz uzavierajúci zmluvy, vykonal akt splnomocnenia tak, že sa mačinou dotkol hlavy a vlasov splnomocnencových, a ten potom vykonal zmluvnú prísahu, čiže stvrdenie zmluvy.[/]
      Ako hruda zeme, mačiny, tak aj steblo, prút, vetev alebo konár slúžili na symbolické uvedenie do vlastníctva či postúpenia vlastníctva inej osobe. Majetok odovzdávaný do rúk druhej osoby symbolizovalo steblo. Pôvodný majiteľ ho hodil do lona dohodcu, sprostredkovateľa, a ten zas do lona dediča.26) Veriteľ, ktorý sa uchádzal o pomoc grófa pri vymáhaní dlhu od človeka, ktorý ho tvrdošíjne odmietal vrátiť, musel držať v rukách steblo.27) Zdá sa, že na rozdiel od zeme, ktorá symbolizovala nehnuteľnosti, steblo sa používalo hlavne pri procedúrach, týkajúcich sa peňažných transakcií a hnuteľností. Rovnako procedurálny význam akiste mala aj rímska stipula (steblo, slamka), ktorá v rímskom práve dala názov formálnemu kontraktu: stipulatio.28)
      Symbolika procedúr obyčajového práva je neobyčajne široká, rozmanitá a zložitá. Okrem uvedených symbolov a symbolických úkonov zahrnuje aj použitie palice, brady, vlasov, ruky, obuvi, mincí, kameňov a veľa iných. v našom článku sme sa obmedzili na tie . procedúry obyčajového práva, na príklade ktorých bolo možné vymedziť magické a kultové prvky od symboliky čisto právneho obsahu. Na druhej strane pevná väzba právno-procedurálnej symboliky s mágiou a kultom privádza k záveru, že v takomto syn!kretickom útvare mágia a kult vystupovali ako prostriedok sankcie, zabezpečujúci splnenie normy obyčajového práva a obsah právneho aktu, najčastejšie na úseku plnenia zmluvných záväzkov.

151

Poznámky
1.
      Š. LUBY: Obyčajové právo a súdna prax. Bratislava 1939, s. 55; Š. LUBY: Základy všeobecného súkromného práva. Bratislava 1944, s. 25.
2.
      A. J. GUREVIČ: Individ i obščestvo v varvarskich gosudarstvach. In: Problemy istorii dokapitalističeskich obščestv, I. Moskva 1968, s. 384-424.
3.
      J. G. FRAZER: Zlatá ratolesť. Praha 1977,s. 24, 27.
4.
      Tamže, s. 28.
5.
      M. MAUSS: Socjologia i antropologia. Warszawa 1973, s. 12-13; S. A. TOKAREV: Suščnosť i proischoždenie magii. In: Issledovania i materialy po voprosam piervobytnych religioznych vierovanij. Trudy Instituta etnografii AN SSSR, LI, Moskva 1959, s. 16.
6.
      R. H. NOCOŃ: Kobieta w życiu Indian Ameryki Poludniowej. Katowice 1967, s. 276-277.
7.
      S. A. TOKAREV, c. d., s. 16.
8.
      J. KOMOROVSKÝ: Tradičná svadba u Slovanov. Bratislava 1976, s. 167-171.
9.
      Tamže.
10.
      J. G. KAGAROV: Sostav i proischoždenie svadebnoj obrjadnosti. Sb. MAE, VIII, 1929, 182-184.
11.
      Antický Rím. Bratislava 1975, s. 52-53; M. BARTOŠEK: Encyklopedie římského práva. Praha 1981, s. 115.
12.
      J. KOMOROVSKÝ, c. d.[/]
13.
      A. RÁTH: Otáznik k sbieraniu slovenského obyčajového práva. Slovenské pohľady 1907, 175-177; J. KOMOROVSKÝ - P. HAMŽÍK: Univ. prof. JUDr. Augustín Ráth a jeho dotazník k zbieraniu slovenského obyčajového práva. Slovenský národopis 32/1984, č. 4, s. 619-625.
14.
      A. J. GUREVIČ, c. d., s. 400.
15.
      Tamže, s. 397.
16.
      N. TURCHI: Religia Rzymu. In: Religie świata. Warszawa 1957, s. 253.
17.
      Mify narodov mira, I. Moskva 1980, s. 466-467.
18.
      M. ELIADE: Traktat o historii religii. Warszawa 1966, s. 244.
19.
      R. PETTAZZONI: Wszechwiedza bogów. Warszawa 1967, s. 17.
20.
      HOMÉROS: Ílias. Prel. M. Okál. Bratislava 1962.
21.
      K. MOSZYŃSKI: Kultura ludowa Słowian, II/1, vyd. 2. Warszawa 1967, s. 512.
22.
      JAKOB u. LUDWIG K. GRIMM: Deutsche Rechtsaltertümer, I. Leipzig 1899, s. 157; E. WOHLHAUPTER: Rechtssymbolik der Germanen. In: Handbuch der Symbol-Forschung. Symbolik der europäischen Urzeit und der germanischen Völker. Leipzig 1941, s. 132.
23.
      M. KOVALEVSKIJ: Zakon i obyčaj na Kavkaze, II. 1890. s. 110.
24.
      Lex Salica. Herausgegeben von J. Fr. Behrend. BerIin 1874, s. 76.
25.
      A. J. GUREVIČ: Individ i obščestvo..., s. 397.
26.
      Lex Salica XLVI, s. 60-61.
27.
      Lex SalicaL, s. 66-67.
28.
      M. BARTOŠEK, c. d., s. 300-302.

152

ZUR FRAGE DER BEGRENZUNG DER MAGIE - UND SYMBOLIK FESTLEGUNG IN DEN GEWOHNHEITSRECHTSPROZEDUREN
(Zusammenfassung)
      Die Symbolik der Gewohnheitsrechtsprozeduren ist außerordentlich um fangreich, mannigfaltig und in Hinsicht des Inhalts sehr kompliziert. Viele Rechtshandlungen erinnern häufig die magischen Praktiken soweit, daß auch J. G. Frazer in seinem Werk The Golden Bough" sie irrtümlich in eine semantische Ebene gelegt hat. In dieser Studie die Autoren betrachten solche Gewohnheitsrechtsprozeduren, auf Grund welcher wird es[/] möglich die Magie- und Kultelemente von Symbolik des rein rechtlichen Sinnes unterscheiden. Anderseits, die Verknüpfung der rechtlichen Symbolik zur Magie und Kult führt zum Schluß die Magie und Kult in solchen synkretischen Form als Mittel der Sanktion am häufigsten im Bereich der Erfüllung von Vertragsverpflichtungen hervortraten.
      Übersetzung: B. Urbanová

153

Interiér domu č.14. Lesnice, okr. Šumperk. Foto J. Vajdiš.

154

Národopisné aktuality roč. XXlll. - 1986, č. 3

DŘEVĚNÉ STAVBY NA ŠUMPERSKU [obsah]


      JAROSLAV VAJDIŠ, Praha
      Při zkoumání vývoje a hodnocení charakteru vesnické výstavby v našich zemích vyšly některé jejich části až dosud dosti zkrátka. k nim patří i území Šumperska, povšimnuté zatím jen okrajově drobnými pracemi staršího data. Výjimku představuje monografická práce Josefa Kšíra "Lidové stavitelství na území horní Hané", která poprvé přinesla ucelený popis forem obytných a hospodářských staveb v níže položené části okresu. Kšírova pozornost se upíná především na zděné stavitelství. Roubené objekty zaznamenává jen jako obydlí níže postavených sociálních vrstev a jako hospodářské příslušenství usedlostí. To vcelku souhlasí i s poznatky, získanými novějším terénním výzkumem. Dnešní budovy v nižších polohách jsou všeobecně zděné z kamene, cihel i vepřovic. Dřevěné budovy se nezachovaly s výjimkou několika stodol, kůlen a nepatrného počtu jiných, tedy i obytných objektů. Naproti tomu zděné stavby mají charak[/]ter, odpovídající době jejich vzniku na konci 18. století, v první půli minulého století či v době ještě mladší. Značná část dnešního zastavění obcí dosvědčuje velký stavební rozmach v okrese před polovinou 19. století, který dozníval ještě v padesátých letech.
      Tím se vysvětluje nedostatek roubených staveb. Byly odstraňovány jako nevyhovující v okamžiku, kdy se změnily životní podmínky obyvatel vesnic. Naproti tomu ve výše položených částech okresu se zachoval značně větší počet roubených budov, a to i obytných. Zde se méně projevilo zlepšování sociálních podmínek po tereziánsko-josefinských reformách a zvláště ve druhé čtvrti minulého století, kdy zemědělci úrodných krajů se hospodářsky podíleli na rozvíjení tovární výroby všeho druhu, především dodávkami surovin.
      V horských vesnicích přispěla k setrvávání na zastaralých a méně výnosných hospodářských metodách izolovanost obyvatel a men

155

tální zábrany přijímat tradicí neověřené změny a novinky. Progresivně se proto rozvinuly jen některé usedlosti. To se projevilo i na jejich stavebním stavu podobně jako v nížinách.
      Nedostatek zbytků staveb z období před přestavbou vesnic v níže položených jižních částech okresu znesnadňuje velmi pokusy o rekonstrukci stavebního fondu ze 16.-18. století (možnost nálezů starších reziduí lze očekávat jen ve výjimečných případech). Relativně malý počet zjištěných částí starších budov poskytuje ale přece jakousi základnu pro načrtnutí aspoň hypotetických forem tradičního stavebnictví, výsledky úvah však nelze zevšeobecnit. Poněkud lepší podmínky jsou v obcích, které sousedí těsněji s hornatou severní částí okresu, ač i tam jsou zachovány z dřevěného stavitelství především menší objekty.
      Tím se již naznačuje, že starší stavební konstrukce byly především dřevěné. Je však třeba hned zkraje uvést, že několik nálezů dokládá i existenci konstruktivně dobře rozvinutého stavitelství, využívajícího jiné stavební materiály, především kámen, ale i sušené cihly. z kamenného stavitelství je třeba jmenovat především části sýpek v Paloníně. Usedlost čp. 32 v Paloníně obsahuje patrovou sýpku, izolovaně situovanou naproti obytnému stavení při návesním průčelí. Sklep této zděné stavby (v přízemí i patře jsou trámové stropy) je zaklenut kamenem nepravidelně půlkruhově. v omítce jsou stopy po bednění, které dosvědčují relativně značné stáří sklepa. jeho vznik nelze spolehlivě datovat, avšak s ohle[/]

Roubený dům č. 77. Stříbrnice, okr. Šumperk. Foto J. Vajdiš.

dem na analogické případy, porůznu zjištěné ve vesnickém i maloměstském prostředí na mnoha místech Čech a Moravy, i s ohledem na známou schopnost přežívání stavebních konstrukcí ve vesnickém stavebnictví po dlouhý čas lze vyslovit oprávněný odhad doby vzniku tohoto sklepa do 17. století. v Paloníně to není jediný objekt. Byl zjištěn ještě další v usedlosti čp. 36, vybudovaný rovněž z kamene, vysunutý mimo obvod dnešního dvora do prostoru návsi. Sklep je rovněž půlkruhově valeně klenutý z kamene, ale na hlínu, beze stop po bednění. Celým charakterem nasvědčuje, že to byl sklep pod roubenou sýpkou, kterou někdy na konci 18. století nahradila dnešní zděná sýpka, posunutá nazpět v nové stavební čáře. Vznik sklepa lze s velkou prav

156

Interiér domu č. 14. Lesnice, okr. Šumperk. Foto J. Vajdiš.

děpodobností klást do počátku 18. století. Dokládá situační systém, známý z jiných částí státu, především z jihovýchodní Moravy v okolí Luhačovic, Uh. Brodu a Strážnice (např. Doubravy, Kaňovice, Bánov, Březová, Hrubá Vrbka) a ze Slovenska (např. Výborná a Janovce v okrese Poprad aj.), kdy sýpky byly situovány v návesním prostoru před průčelím usedlosti. Podobně i na Plzeňsku se přední fronty usedlostí rozpadaly vysunutím sýpky poněkud do popředí, tak, jak to dokumentoval J. Brož v publikaci Plzeňsko (Národopis lidu československého).[/]
      Ne zcela jasný, ale přece jenom náznak existence roubených sýpek tohoto druhu poskytuje převážně roubená chalupa čp. 14 v Lesnici. Její drobné křídlo má v suterénu sklep valeně klenutý do bednění, v patře je roubená světnička s drobnými okny. Lze právem předpokládat, že se jedná o někdejší dvoupodlažní sýpku, která byla včleněna do dispozice chalupy a její funkce se časem změnila. Tuto úvahu podporuje i charakteristický rozdíl úrovně podlahy oproti úrovni podlah v ostatních místnostech domu.
      Sýpka domu čp. 36 v Paloníně a čp. 14 v Lesnici dokládá, že i v této obci při jižní hranici okresu lze důvodně předpokládat existenci roubených staveb v minulosti, .a to jistě nejen užitkových, ale i obytných. z těchto se však nezachoval žádný příklad, proto pro objasnění jejich forem je třeba zkoumat takové objekty z bližšího i vzdálenějšího okolí. Zvlášť užitečné bude seznámení s roubeným stavebnictvím v obcích na severním okraji horní Hané, v Rovensku, Svébohově, Drozdově a v Jakubovicích.

Roubené stavitelství
      Roubené stavby na území Horní Hané ostatně předpokládá i J. Kšír (Lidové stavitelství na území Horní Hané, str. 34) a dokládá to na plánech obcí z r. 1834, kde vedle některých stodol a sýpek jsou zakresleny i dřevěné obytné stavby (např. v Libivé, Treštině a Chromči). Ale právě stav, který indikační skizzi zaznamenávají, dokumentuje, že již v té době

157

přinesla radikální přestavba vesnic s rozšířením nespalných konstrukcí téměř dokonalý zánik dřevěného stavitelství. Do dnešních dnů to přežilo více stodol, než obytných domů. I v obcích, kde dnes stojí výlučně zděné stavby, se dosud zachovaly sporadicky roubené stodoly.
      Z roubených sýpek neznáme dnes žádnou, i když indikační skizzi jich uvádějí řadu. Po nich jsou zbytky jejich tradičního řešení patrny ve hmotách mladších zděných sýpek, v jejich situaci vůči ostatním stavením usedlostí i někdy v uspořádání komunikace do patra (např. Sudkov čp. 23, Lesnice čp. 2, Moravičany čp. 117, Postřelmov čp. 76, Rájec čp. 20, čp. 55 v Úsově, již jmenované sýpky v Paloníně - mimo to uvádí Kšír ještě sýpky v Zábřehu-Krumpach čp. 3 a v Pavlově). Lze nalézt i doklady vývoje situačních vztahů sýpek k obytné části s výsledným řešením, které znamenalo spojení obou těchto hmotových a prostorových útvarů pod jednu střechu (markantně např. Palonín č. 1, 2, Moravičany čp. 135, 53 aj.), i když tyto příklady j-sou namnoze znejasněny mladšími přestavbami, zvláště pak zvyšováním celé hmoty domu o půdní polopatro se skladovací funkcí, které určilo typický charakter většiny staveb nejen na území Horní Hané, ale na střední Moravě vůbec do čtyřicátých let minulého století.
      Výrazněji přispěje k vytvoření představy o někdejším charakteru obytných roubených staveb několik zachovaných objektů, především stavení čp: 14 v Lesnici, stavení čp. 120 v Bludově, čp. 98, 24, 82, 78 a 49 ve Svéboho[/]

Štít domu č. 80. Rovensko. okr. Šumperk. Foto J. Vajdiš.

vě, čp. 30, 21, 15 v Zábřehu-Krumpach U horního rybníka, čp. 80 v Rovensku (dnes již nestojí), čp. 79, 55 a 25 v Drozdově a čp. 83, 100 a další v Jakubovicích. Odvolání na tyto objekty má ovšem svá úskalí. Jsou to především obydlí chalupníků a navíc převážná část pochází z období okolo první čtvrtiny minulého století. Tyto budovy však zachovávají

158

Stodola a výrobní zařízení. Nové Losiny, okr. Šumperk. Foto J. Vajdiš.

všechny podstatné znaky tradičního charakteru řemeslné tesařské práce a dodržují i hlavní rysy architektonického řešení. Výhrady k tomuto odvolání na formové pararely se mohou uplatnit především, pokud se jedná o vybavení interieru, kde docházelo k vývoji technické úrovně (především ve způsobu otápění) a k vývoji užitého ornamentálního detailu.
      Stavení čp. 14 v Lesnici, které je patrně nejstarší, téměř v celku zachovanou dřevěnou obytnou stavbou v jižní části okresu, prodělalo přes nevelký rozsah několik přestaveb. k roubené, čtvercové jizbě se připojuje síň s otopným zařízením. Kolmo na podélnou osu stojí krátké křídlo, zřejmě komora se sklepem[/] a drobným prostorem ve zvýšené úrovni. Do ní prostupuje chlebová pec. Černá kuchyně v zadní části síně není oddělená, hmota komína představuje složitý, tvarově působivý útvar. k síni byl v podélné ose domu přistavěn po polovině minulého století další drobný prostor z cihel a k němu chlév, přístupný z pavlačového zápraží při podélném průčelí domu, odkud se vstupuje i do síně. Podle rodinné tradice 84leté majitelky byl dům postaven v r. 1720. Tomu nasvědčuje i jeho celkový stav, charakter otopné soustavy, trámový strop s prostřídaným záklopem ve světnici, dlažba v síni a řešení okenních otvorů ve světnici i komoře, o které již byla zmínka výše.
      Dispozice roubených obytných domů byly obecně řešeny převážně podle obvyklého trojdílného schéma. Nebyly nalezeny příklady jejich úzkého spojení s patrovými sýpkami, které při zachovaných dřevěných obydlích vůbec chybí (nepočítáme-li ojedinělý případ z Lesnice čp. 14, výše zmíněný). Lze však zaznamenat několik příkladů dvoudílných dispozic, z nichž za zvláštní pozornost stojí některé domy (např. čp. 49, 98 a čp. 82 a 96) ve Svébohově. Hmoty jsou nápadné výškou (obsahují skladovací prostory v půdním podlaží). Domy jsou situovány na prudce svažitém terénu, a to umožnilo; aby pod některými byly vybudovány kamenné chlévy nebo sklepy. s tím je možno se běžně setkat i v ostatních vesnicích s roubenými obytnými domy, zvláště pak ve výše položených částech okresu (např. Jakubovice čp. 100).

159

      V chalupnických poměrech je zcela obvyklé řešení se světnicí, síní, k níž přiléhá chlév. Ten je zpravidla o něco širší a přístupný dveřmi ze zápraží. Oba typy dispozic jsou zjevně úsporná řešení, příslušná chalupnickému sociálnímu prostředí. Obytná stavení větších usedlostí byla jistě i náročněji prostorově vybavená, o tom však víme velmi málo. Jisté je, že větší usedlosti jsou řešeny dvoutraktově (např. Habartice čp. 45).
      Zatím nejsou doloženy ani půdní komory či dokonce komory s konstrukcí klenutého roubení. Naproti tomu jsou hmoty některých objektů složitěji členěné. Především jsou to komunikační pavlače pod okapy, předsazenými nad zápražím, spojující vstup obytného stavení se vstupy do hospodářského příslušenství, situovaného pod společným zastřešením. Tento prvek patří téměř nerozdílně k řešení roubeného domu v tomto kraji. Je zpravidla situován na podélné straně, vyjímečně však i na štítové, jako je tomu např. u domu čp. 75 v Rovensku, kde se ovšem jedná o netypické řešení, vzniklé patrně mladší adaptací, jak lze usoudit z konstrukce pavlače. Dům čp. 55 v Drozdově má pavlačové zápraží na podélné straně. v hlavním průčelí je předsazen štít na nosné konstrukci, tvořené protaženými horními podélnými trámy srubu a vnější vaznicí pod štítem. Ta nese krajní vazbu krovu sedlové střechy s lichoběžníkovým štítem, na jehož spodním okraji je okapová stříška - podlomení. Pod takto vzniklým prostorem, chráněným shora před nepohodou, je z :kamene vytvořeno jakési štítové zápraží. Nosnou kon[/]strukci, oslabenou stářím, podpírá druhotně vložená tesařská stolice se sloupky a trámovým překladem, zavětrovaná pásky.
      Jako ilustrace charakteru zdejších domů ze dřeva a aspoň náznak vývojových proměn hmotového i dispozičního uspořádání a architektonického ztvárnění lze uvést dnes již zaniklý dům čp. 21 v Písařově. v době průzkumu v roce 1977 byl neobývaný a značně zchátralý, takže byly odkryty některé detaily konstrukcí, které normálně nejsou přístupny. Trojdílná dispozice domu byla vybavena při hlavním štítovém průčelí světnicí a světničkou, uprostřed průběžnou síní, za kterou se připojovala prostora s ne zcela jasnou funkcí. Nejpravděpodobněji to byl chlév se vstupem z nádvorní strany. Konstrukce stěn byla roubená, opatřená zevně opakovaným vápenným olíčením ploch stěn, uvnitř omazem a obílením. Světnice i světnička byly opatřeny trámovými stropy se stropnicemi s osazenými hranami. Stropnice probíhaly celou šířkou stavení bez přerušení. Jednoduchý záklop z fošen pět centimetrů silných, spojených ve sparách na polodrážku a v podhledu lištovaných, nesl nahoře hliněnou izolační mazaninu.
      Otopné zařízení sestávalo z ohniště, situovaného pod širokým nálevkovitým komínem, který stál v síni při dělící stěně na straně světnice. Roubení stěny zde bylo přerušeno a nahrazeno zdivem. Do síně se plášťové obezdění prostoru pod komínem otevíralo širokým otvorem s půlkruhovým záklenkem. Proti otvoru vyúsťovaly pod komín čelustě a kouřovody z pece, stojící napůl pod příčkou mezi

160

světnicí a světničkou, a ze zděného sporáku ve světnici. Pec tedy vyhřívala světnici i světničku. Pozoruhodné byly dveře ze síně k vnější komunikaci, osazené v tesařském rámu, uzavírané sbíjeným křídlem z fošen, opatřené dřevěným zavíracím zařízením. Objekt přikrývala sedlová střecha s krovem hambálkové soustavy, zesíleným vaznicemi na stolicích, z nichž jedna byla atypicky situována nad příčkou mezi světnicí a světničkou. To spolu s nepravidelně rozloženými vaznými trámy nasvědčuje větší stavební úpravě v krovu, který při tom byl ale zčásti zachován. Povrch krokví z netesaných kmenů v jejich horních partiích pokrývala vrstva sazí, která se na nich usadila ještě v době před výstavbou komína.
      Rovněž zděná příčka mezi světnicí a světničkou se zcela vylučuje z konstruktivní jednolitosti domu a připojuje se k náznakům rozsáhlejší přestavby, provedené nejspíše okolo čtvrtiny minulého století. Při přestavbě byl rozměrný prostor světnice předělen příčkou, byla postavena celá otopná soustava, změněno zastropení původní světnice tak, že starý záklop (nejspíše z povalů nesoucích hliněnou mazaninu) byl nahrazen novým fošnovým a zesílen krov. Poněvadž roubení v části, která odpovídá síni, je provedeno z trámů jen zčásti hraněných a dokonce i z neotesaných kuláčů, nelze vyloučit, že původně bylo i roubení světnice provedeno podobně a při přestavbě bylo zvláště na vnitřní straně dodatečně otesáno. Změnu naznačují i otvory oken, zvětšené, zbavené tesařských zárubní a opatřené prkennými skříňovými rámy.[/]
      Přestavba stavení po osmdesáti až sto padesátileté existenci byla realizována proto, že jeho stav se dostal do rozporu se životními normami obyvatel v té době. Starší stavení bylo vybaveno na úrovni obvyklé v 18. století, to znamená především, že jeho otopné zařízení mělo charakter, obvyklý v té době. Sazová vrstva zjištěná na krokvích naznačuje, že kouř z ohniště (z analogií vyplývá, že bylo situováno ve světnici) odváděl dymník (kozub) do půdního prostoru, odkud se dostával otvory ve střeše ven. Síň nebyla otápěná. Nelze vyloučit, že aspoň částečně se její prostor otevíral do půdy a stropní konstrukce postrádala záklop.
      Při přestavbě byl zřejmě změněn i stav hlavní štítové svisle bedněné trojúhelné plochy, původně členěné laťováním a ve vrcholu ukončené kuklou. Dodatečně byla celá plocha obložena šindelem.
      Rozborem stavu budovy byla zjištěna starší vývojová fáze, dokládající způsob výstavby chalupnických domů v této oblasti v 18. století. Stavení s neotápěnou síní a s otopnou soustavou s pecí a s ohništěm ve světnici, s odvodem kouře dýmníkem do prostoru půdy, doložené v terénu na Valašsku, na Kopanicích a na Slovensku, lze tedy předpokládat i na vesnicích v západní části severní Moravy. Nález je ojedinělý především proto, že zastavění vesnic tohoto regionu prodělalo pod intensivním tlakem rozvoje ekonomických, sociálních a civilizačních podmínek v první polovině minulého století intensivní přestavbu, která byla v první čtvrtině realizována ještě

161

Dřevěný dům č. 49. Svébohov, okr. Šumperk. Foto J. Vajdiš.

162

aspoň zčásti ze dřeva (např. Zábřeh-Krumpach, Rovensko, Svébohov, Jakubovice, Drozdov a další), ve druhé čtvrtině však již převážně z kamene a cihel.
      Výsledná forma uspořádání dispozice, k niž dům čp. 21 v Písařově dospěl stavební úpravou, se shodovala s jinými zachovanými objekty. Téměř shodné prostorové řešení vykazovalo stavení ve Stříbrnicích čp. 77. Chalupa je však vybavena třemi tesařskými portálky, jejichž nadpraží jsou opatřena pěti symetricky rozloženými dekorativními zářezy. Způsob řešení topeniště s pecí a širokým komínem je v obou domech shodný. Byla to obecně užívaná forma otopného zařízení, vhodná k aplikaci při přestavbách starších objektů, do jejichž prostorů je bylo možno snadno vměstnat, způsob, který vyhovoval dobovým potřebám. Souběžně byly široké komíny s ohništi stavěny i v síních novostaveb, kde jeho začlenění do konstruktivního a prostorového řešení domu bylo zpravidla organičtější. Proto v tomto okraji nevznikla černá kuchyně v pravém slova smyslu (oddělená v zadní části síně), jako je to jinde na Moravě běžné. Podobnou situaci nalézáme i v řešení domů v Kokořínských vrších, kde byly ale komíny často roubené z "kuláčů", z neotesaných trámů, nebo byly hrázděné. Několik příkladů lze nalézt v severní části Čech, na Českolipsku, Turnovsku, Novopacku, ale též na Valašsku. Široký plášťový komín s ohništěm, situovaný po straně síně při světnici, se vyskytuje i ve zděných domech, které vznikly ke konci 18. a na počátku 19. století. Vymizely, jakmile se v širo[/]kém rozsahu uplatnila přestavba vesnických domů zednickými a stavitelskými metodami ve tvrdém materiálu, při čemž byly změněny i způsoby otápění (světlé kuchyně) a staré plášťové komíny nahrazeny modernějšími. Jistou podobnost lze vidět i v řešení domů na Rokycansku, ve Strašicích a jinde; ovšem zde stojí spodní část komínového tělesa napříč síní, kterou rozděluje.
      Skladbu hmot roubených staveb i jejich dispoziční vybavení výrazně komplikují různé přístavky s hospodářským příslušenstvím. Jsou téměř nedílnou součástí chalup, kde např. chlévy jen zřídka dosáhly takového rozsahu, aby tvořily celé křídlo usedlosti. Častější jsou prkenné drobné chlívky s rámovou konstrukcí a pultovou stříškou, přilípnuté k zadním partiím obytných domů. Zvlášť výrazný příklad poskytuje dům čp. 49 ve Svébohově. Stodoly zpravidla chybí.
      Uvážíme-li, jak nenáročné je prostorové vybavení těchto chalup, zaráží naopak náročnost jejich architektonického utváření. Jejich zakrytí sedlovými střechami spočívajícími konstrukcí krovu na přečnívajících horních trámech srubu se shoduje s řešením vesnických staveb na východní i západní Moravě. Charakteristickým prvkem jsou lichoběžné štíty opatřené dole podlomením (okapovou stříškou) a nahoře ukončené vrcholovou valbičkou nebo kuželovou "kuklou". Po stranách svírá štít okřídlí. Jsou to přesahující části střešních ploch, vystupující před štít tak, že k vrcholu se jejich přesah zvětšuje.
      Na plochu štítu se zpravidla soustředilo ma

163

ximum výtvarných snah stavitele. Podhled kukly či vrcholové valbičky nesl nápis podobného obsahu a uspořádání, jako je tomu všude jinde na štítech roubených staveb. Nápis doplňovala ornamentální malba, sestávající z esovitého pletence nebo řetězce, kolářské růžice, ze stylizovaných květin a rozvilin. Pletence pak přecházejí na okřídlí, kde se působivě uplatňují. Malba je provedena na bílém podkladě, který zmenšuje kontrasty stínů v podhledech a umožňuje dobrou čitelnost dekorativních prvků. Bohužel se žádný ze štítů nedochoval s kompletní dekorací. Především utrpěly ty plochy, které jsou vystaveny účinkům deště a na nichž je tedy malba smyta. Proto jsou plochy štítového bednění holé a jen tu a tam zůstaly stopy po bílém podkladě. Dekorativní členění zde zastupuje jen laťování svislých spar bednění a ornamentálně řezané výzorníky, rámované obdélnými, řidčeji polygoními laťovými obrazci. Nápis s vročenímstavby je někdy umístěn pod kuklou v nejvyšší části štítu v obdélníku, vymezeném latěmi nad horním výzorníkem a je rámován jednoduchou kartuší. Jindy je včleněn do malovaného dekoru na záklopu kukly či valbičky. Laťované prvky ve štítě silně připomínají dekorativní členění štítů valašských staveb. Rovněž bohatost a provedení malovaného dekoru na bílém podkladě má obdobu na štítech valašských údolních vesnic, kde jsou však zpravidla užity spíše rozvilinové prvky. Motiv esovitého řetězce je, aspoň podle dosavadních zjištění, omezen na několik vesnic na jihu a na západě Šumperska. Dosavadní nálezy jej umís[/]ťují do Zábřehu-Krumpachu (čp. 15, 30), do Rovenska (čp. 80), do Svébohova (čp. 82 a 96), do Jakubovic (čp. 100), do Drozdova (čp. 25, 55, 79) a do Pivonína (čp. 4) .
      Pokud jsou štíty staveb datovány, spadá jejich vznik (na rozdíl od srubu čp. 98 ve Svébohově, který je patrně starší) do období dvacátých let minulého století. Srovnáním jejich dekorativních prvků (s uvážením analogií v širší oblasti - např. zmíněné Valašsko) se však jeví vznik těchto forem daleko starší. Pletence i laťované dekorativní prvky, mezi nimiž na Valašsku nechybí motivy psaníček, se charakterem hlásí k renezančnímu ornamentálnímu aparátu. To ostatně potvrzuje i snaha o dekorativní členění ploch, uplatňovaná na štítech, která má základ v podstatě renezančním pojetí ztvárnění exterieru budov. Lze předpokládat, že ve vesnické architektonické tvorbě se tento architektonický systém zrodil v době intenzivního kulturního života před třicetiletou válkou v období reformace. Vznik některých prvků ztvárnění objektů lze naproti tomu přisoudit přímo tvůrčímu prostředí vesnice. Platí to především o způsobu architektonického zformování hmoty v takřka ideální závislosti na funkci objektu i jeho částí.
      Určení vzniku zachovaných štítů do doby okolo čtvrtiny minulého století se v mnoha případech vztahuje i na konstrukci střechy. To nelze vždy tvrdit o roubené části stavby. Ta je zpravidla starší (např. evidentně u domu čp. 82 a 97 ve Svébohově). Střecha pak vznikla při přestavbě domu, nebo při výměně doží

164

vajícího materiálu krovu a krytiny.
      Vedle architektonických forem štítů se na vnějším členění domů podílela i pavlačová či bedněná zápraží. Poměrně malý počet zachovaných objektů památkového fondu roubeného stavitelství však neumožňuje zcela ohodnotit jejich někdejší dekorativní úroveň. Zachované příklady, zvláště pavlače a bedněná zápraží domu čp. 14 v Lesnici, čp. 55 v Drozdově, čp. 82, 92, 49 a 78 ve Svébohově, čp. 75 a 80 v Rovensku, čp. 21 a 7 v Zábřehu-Krumpachu, ev. jiné mimo to neposkytují dosti průkazné svědectví, jelikož patří vesměs do kategorie chalupnické, architektonicky přece jen skromněji vybavené. Přesto je úloha pavlače jako součásti členění exterieru vesnického obydlí zjevná a nelze pochybovat, že u někdejších obydlí selských usedlostí byla tato její role vyjádřena i odpovídajícím dekorativním zpracováním sloupků, madel a prkenného bednění.
      Výše uvedenými vnějšími tvůrčími projevy tesařova práce na ztvárnění srubu nekončila. Hranolovitá hmota přízemních staveb se rozpažovala konzolovitě protaženými horními trámy i stropnicemi, na jejichž zhlaví spočívala vazba krovu. Pozoruhodné jsou zvláště konce srubových trámů na nárožích srubu či v místech příčných stěn. Aby se zvýraznila nosná funkce, bývaly tyto trámy dekorativně řezány na hranách a někdy i konzolovitě zformovány. Ve studované oblasti se však tento prvek obaluje zpravidla, podobně jako celý exterier srubu, hliněným omazem či mnohonásobně nanášenou vápennou ličkou. To oslabuje účin tesařských způsobů ztvárnění srubu, takže např.[/] přetažené konce trámů bývají zkracovány či odřezány, u mladších staveb pak bývají hned při budování domu pokládány s nepatrným přesahem.
      Kromě nadpražních říms dveří a oken a parapetních říms nebyly zatím nalezeny zvláštní prvky ztvárnění otvorů, jak je známe z jiných krajů, kde např. sedlově či obloukově seříznutá nadpraží vstupních otvorů představují výrazný architektonický prvek, a poslouží i jako vodítko při odhadu stáří budovy. Pouze již zmíněná trojí nadpraží domu čp. 77 ve Stříbrnicích má čelní hrany seříznuty dekorativním motivem.
      Vysloveně horské sídelní polohy se vyznačují ještě sevřenějším řešením architektonických hmot obytných stavení, aby se jejich vnitřní prostory maximálně uchránily prochladnutí. Proto jsou i jejich vnější stěny obkládány šindelem (zjištěno např. v Písařově a Křížanově). To má dalekosáhlé důsledky na architektonický charakter budov, které jsou kompaktnější; jednotlivé části hmoty se tak na první pohled neodlišují zpracováním a užitím materiálu, jako to lze vidět v níže položených vsích.
      Z ostatních objektů vybavení hospodářského dvora nebyl zjištěn doklad roubených chlévů. Ani Kšír ve své monografii je neuvádí, všechny byly přestavěny, modernizovány. Naproti tomu se zachovalo několik stodol, které představují hodnotné dokumenty úrovně tesařského řemesla. Jsou dvojího základního typu, zastoupeného na území okresu. Především hranolovitého tvaru s obdélným obrysem (např.

165

Sudkov čp. 1, Dlouhomilov čp. 24, Rájec; Ráječek čp. 7 aj.), zakryté sedlovou, původně doškovou střechou, dnes opatřené vesměs nespalnou krytinou. v hojnějším počtu dokládají dřevěné stodoly indikační skizzi obcí z r. 1834.
      Domovské právo roubených konstrukcí v obcích okresu a vysoké řemeslné schopnosti tesařů v období, kdy tradiční formy stavení byly v rozkvětu, potvrzuje existence polygonálních stodol, doložená v plánech stabilního katastru. Po naše dny se zachovala jediná šestiúhelná, nesymetrická v půdoryse, přesto velmi významná jako doklad historických stavebních forem. Stojí ve Svébohově u čp. 2 (Kšír - Lidové stavby na území Horní Hané). Další stodola se zachovala dosud jen v torsu, ohroženém likvidací, a to v Křižanově čp. 16. Její zbývající stěny jsou z trhanic. Složitý způsob vazby trámů na nárožích polygonálních stodol, konstrukce krovu, provázaná s vnitřní konstrukcí přízemní části stodoly i řešení vjezdů představovaly jakési vyvrcholení nároků na odbornou dovednost tesaře. Proto ojediněle zachované příklady z někdejšího množství polygonálních stodol patří k nejcennějším památkám lidového stavebnictví. Některé - především menší stodoly - měly rámovou konstrukci.
      Do této kategorie náleží ještě stavby, stodolám značně podobné, které mají ve spodní úrovni roubení do výše zhruba 1,5 m a nad ním pak konstrukci rámovou s prkenným bedněním. Byly to stodůlky při chalupách, seníky a podobné skladovací prostory, stojící zpra[/]vidla rovněž samostatně, zakryté sedlovou střechou a pálenou krytinou. Trojúhelné štíty byly svisle bedněné. Charakter dnes zachovaných staveb tohoto druhu nasvědčuje, že jde o budovy nevelkého stáří, konstrukcí a funkcí se však přiřazují spíše do souvislosti s tradičními stavebními formami (Písařov). v obci Nové Losíny se zachovaly dvě stavby tohoto druhu, vybavené pozoruhodným krovem pod sedlovými střechami, s vrcholovými a středními vaznicemi a podélným zavětrováním ondřejskými kříži. Stojí na svahu u potoka tak, že v přední části obsahují suterénní prostory,. v nichž bývala umístěna pohonná strojní jednotka, obsluhující výrobní zařízení, jehož účel se nepodařilo zjistit.

Literatura

      BALÁŠ E.: Mnohoboké stodoly v indikačních skicáchstavebního katastru. Český lid, č. 1, 1964, 33-34.
      BALÁŠ E.: Vznik a vývoj polygonálních stodol. Česko-slovenská etnografie 9, 1961, 301-309.
      BROŽ J.: Plzeňsko, Národopis Iidu Československého.Praha 1934.
      FROLEC V.: Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku.Brno 1975.
      JURKOVlČ D.: Malování štítů na Valašsku. Český lid,9, 1900, 23-32.
      KŠÍR J.: Lidové stavitelství na Hané. Československáetnografie, 4, 1956, 325-366; 6, 1958, 237-269; 9,1961, 135-174, 222-256.

166

      KŠÍR J.: Lidové stavitelství na území horní Hané. Šum-perk 1968.
      LOLEK J.: Chalupa na Zábřežsku a Šumpersku roku 1840.Časopis vlasteneckého muzejního spolku olomoucké-ho, 10, 1893, 145-199.
      MÁČEL O. - VAJDIŠ J.: Slovácko, architektonický vývojvesnice. Praha 1958.
      MENCL V.: Lidová architektura v Československu. Pra-ha 1980.[/]
      ŠTĚPÁNEK L.: k p roblematice polygonálních stodol.Československá etnografie, 9, 1961, 297-300.
      VAJDIŠ J.: Das ländliche Bauwesen der Mährischen Wa-lachei. Ethnographica, 3-4, 1961-1962, 368-392.
      VAJDIŠ J.: Průzkum památek vesnické výstavby v okre-se Šumperk. Severní Morava. Vlastivědný sborník,31, 1976, 3-11.
      VAJDIŠJ.: Vidim, okres Mělník. Stavebněhistorickýprůzkum. Rukopis, 1978.

DIE HOLZBAUTEN IM GEBIET VON ŠUMPERK
(Zusammenfassung)

      In einer Untersuchung des Bezirkes Šumperk in den achtziger Jahren verfolgte man vor allem die Forme[m][n] der gemauerten Gebäude aus der ersten Hälfte des vorigen Jahrhunderts. Hierbei entgingen die Reste der vorherigen Bauetappe der Gemeinden in den Niederungs- und Gebirgsteilen des Bezirkes nicht der Aufmerksamkeit. Es haben sich einige Blockbauten erhalten, die beweisen, daß die Gestaltung der Behausung aus dem 18. und dem Beginn des 19. Jahrhunderts räumlich wesentlich bescheidener als bei den späteren Mauerhäusern erfolgte. Die Eintrakt-, öfter Zweitraktdispositionen in der Regel konventionell ausgestattet, d.h. sie enthalten eine Stube, bzw. auch ein Stübchen, einen durchgängigen Flur und im dritten Teil eine Kammer, bzw. auch einen Stall. Die Kammer steht durch eine Tür mit dem Flur in Verbindung, der Stall ist aber in der Regel vom Traufengang aus zugänglich. Es wurden Andeutungen des Vorhandenseins einer Beheizungsvorrichtung mit einem Rauchmantel in der Stube festgestellt, die bei der Modernisierung des Gehöftes durch einen ummantelten Rauchfang mit der Feuerstelle im Flurraum ersetzt wurde. Eine solche Lösung bürgerte sich dann[/] ein und wurde auch in den hölzernen Neubauten appliziert, bis sie dann durch ein neuzeitlich konzipiertes Beheizungssystem mit einer hellen Küche im Organismus der jüngeren gemauerten Bauten ersetzt wurde. Die gezimmerten Behausungen sind nur selten mit einer dunklen Küche ausgestattet, sofern wir nicht so den Raum unten am Rauchfangmantel mit der Feuerstelle bezeichnen.
      Neben diesen räumlichen Werten fesseln die Holzhäuser im Gebiet von Šumperk noch durch die Gestaltung der Exterieure mit Galerie-Traufengängen und mit drei[e]ckigen Giebeln ihrer Satteldächer, deren senkrecht verschalte, durch Lattung mit eingelegten "Bossenwerksmotiven" gegliederte Flächen an die Giebel der Gehöfte in der Walachei und in den angrenzenden Teilen der Slowakei erinnern.
      Von den Wirtschaftsgebäuden erwecken die Scheunen und unter ihnen besonders die polygonale Scheune in Svébohov und zwei Objekte in Nové Losiny Aufmerksamkeit.
      Übersetzung: A. Hubala

167

Dřevěný dům č. 107. Branná, okr. Šumperk. Foto J. Vajdiš.

168

Národopisné aktuality roč. XXIII. - 1986, č. 3

PORTRÉT

UNIV. DOCENT PhDr. JÁN PODOLÁK, DrSc. [obsah]


      VÁCLAV FROLEC, Katedra historie a etnografie FF UJEP, Brno
      Ve vědě je málo lidí, kteří svým dílem ovlivňují její vývoj natolik, že už za svého života tvoří dějiny oboru. v současném národopise je takovou osobností docent PhDr. Ján Podolák, doktor historických věd. Pojí nás dlouhá léta spolupráce a přátelství, hledání, nacházení, úspěchů i proher. Rád se ujímám hodnocení díla, v němž sám nacházím mnoho podnětů pro vlastní práci. I proto, že šedesátiny, jichž se Ján Podolák dožívá, jsou vhodnou příležitostí k bilancování a hodnocení, k psaní dějin současného národopisu a hledání v nich poučení. A snad také možnosti nápravy?
      Pro encyklopedický slovník evropského, slovanského i československého národopisu zaznamenáváme, že Ján Podolák se narodil 17. května 1926 v Dolní Súči v okrese Trenčín, jako druhý z deseti dětí rolnických rodičů. v letech 1938 až 1946 navštěvoval gymnázium v Trenčíně. Po maturitě odchází do Bratislavy, kde se zapisuje na právnickou fakultu Slo[/]venské univerzity (dnešní Univerzity Komenského). Pro vážné onemocnění přerušuje studium. Během této přestávky krystalizuje u něho zájem o lidovou kulturu, s níž se v každodenním životě setkává v prostředí rodného kraje. Když se po dvou letech vrací ke studiu, rozhodne se přestoupit na filozofickou fakultu na studijní obory národopis a dějepis. Absolvuje v roce 1951. O rok později předkládá disertační práci "Dolná Súča. Historicko-etnografická monografia dediny. Časť I. Materiálna kultúra", na jejímž základě získává akademický titul doktora filozofie. v letech 1951-1952 působí jako asistent národopisu na bratislavské filozofické fakultě. Odtud přechází do Národopisného ústavu SAV. v roce 1961 dosahuje vědecké hodnosti kandidáta historických věd, o dva roky později se habilituje pro obor slovanského národopisu. v roce 1966 odchází na filozofickou fakultu Univerzity Komenského. v roce 1986 získává vědeckou hodnost doktora historických věd.

169

      Období, v němž Ján Podolák zahájil svou vědeckou dráhu, mělo několik příznačných rysů. Ve venkovském prostředí na Slovensku se udržovaly nebo doznívaly tradiční formy způsobu života a kultury, které se v období socialistické kolektivizace zemědělství dostávaly do střetu s novými prvky. Národopis jako vědní obor se zaměřoval na zaznamenání a poznání mizející tradiční lidové kultury, pro jejíž výzkum byl teoreticky i metodologicky připraven zakladatelskou generací českých a slovenských etnografů a folkloristů. Pod vlivem sovětské etnografické vědy se začaly také prosazovat nové pohledy na národopisné studium vesnice a města, které s sebou nesly i hledání nových, většinou ještě málo ověřených teoretických a metodologických přístupů. v tomto období vznikají nové národopisné instituce a národopis získává nebývalé badatelské možnosti. Nastupuje mladá generace národopisných pracovníků, vychovaná většinou v duchu "klasického" národopisu a usilující překročit jeho rámec. v této společenské a vědecké atmosféře hledá svou orientaci a uplatnění také Ján Podolák.
      V jeho prvních publikovaných příspěvcích se odráží snaha pokračovat v dosavadních národopisných tématech, jako je orebné nářadí, hodnotit vývoj slovenského národopisu, rozpracovávat teoretické otázky i hledat cesty k etnografickému výzkumu současnosti. Tyto badatelské směry neopustil Ján Podolák ani později, kdy dozrával - díky své neobyčejné pracovitosti, elánu a houževnatosti - v předního slovenského etnografa. Postupně rozšiřo[/]val své badatelské zájmy o další tematické i problémové okruhy, i když jeho výsostným badatelským územím zůstala agrární etnografie.
      Ján Podolák se stává záhy uznávaným odborníkem v oblasti studia orebného nářadí (1956, 1957), systematicky zpracovává problematiku tradičního zemědělství v regionálních i syntetických pohledech (pěstování hospodářských plodin, obrábění půdy, hospodářské nářadí 1952, 1956, 1963-1966, 1968-1970, 1972, 1975, 1977, 1979, 1980, 1982). Současně provádí výzkumy a publikuje příspěvky základního významu o pastvinném a lučním hospodaření, chovu hospodářských zvířat (1952, 1960-1962, 1965, 1966, 1968-1970, 1972, 1974, 1975, 1980, 1982). Největší pozornost ve své badatelské práci věnuje Ján Podolák pastýřským kulturám v Karpatech a na Balkáně. Jeho výzkumy v této oblasti postihly celé území Slovenska (1961, 1962, 1964, 1967, 1969, 1977, 1978-1981) a vrcholí jedinečnou syntézou "Tradičné ovčiarstvo na Slovensku" (1982). Podolák je také jedním z mála etnografů, jemuž se podařilo realizovat srovnávací terénní výzkumy pastýřství v řadě zemí karpatsko-balkánského regionu. Svých zkušeností a poznatků plně využil při zpracování teoretických otázek (1970, 1971, 1972, 1981), srovnávacích studií (1971, 1972, 1973, 1978, 1979, 1985), projektu etnografické syntézy pastýřství v Karpatech a na Balkáně (1981, 1983) i při jeho realizaci. Podolákovy práce a pastýřských kulturách mají celoevropský význam. Bohatý původní terénní materiál přinášejí rovněž jeho příspěv

170

ky o transportu a dopravě (1962, 1968, 1970), podomácké výrobě (1952, 1958), rybářství (1984), lidové stravě (1972, 1977, 1979), sídlech a hospodářských stavbách (1980, 1981). Podolák je také autorem několika podnětných statí z oblasti duchovní kultury (1958, 1959, 1973, 1980). Součástí jeho slavistických a balkanistických srovnávacích studií jsou příspěvky o Slovácích v zahraničí a o národnostních menšinách u nás (1957-1959, 1975, 1979-1982). k širokému badatelskému pohledu značně příspěly četné cesty do zahraničí a zejména jeho terénní výzkumy v Maďarsku, na Ukrajině, v Polsku, Rumunsku, Bulharsku, Jugoslávii (Srbsko, Slovinsko, Charvátsko, Makedonie), Gruzii. Podolák věnuje pozornost také dějinám slovenského národopisu (Muzeálna slovenská spoločnosť - 1953, 1963, 1985, vývoj slovenského národopisu - 1955, 1958, 1968, 1970, 1971, 1976, Andrej Kmeť - 1958, Národopisná výstava českoslovanská - 1970). Přínosné jsou rovněž jeho příspěvky z národopisné teorie a metodologie i z etnografie současnosti (současná vesnice - 1955, 1973, 1978, 1980, 1985, etnografické oblasti - 1957, etnokartografie - 1959, 1970, 1974, regionální monografie - 1968, národopisná balkanistika - 1970, etnografická slavistika - 1976, 1985, kulturní společenství - 1981). Při hodnocení výzkumné a vědecké práce Jána Podoláka nemůžeme neuvést jeho podíl na řešení úkolů Státního plánu základního výzkumu, na přípravě Etnografického atlasu Slovenska a Etnologického atlasu Evropy. Podolák pořídil kolem dvaceti tisíc fotografických[/] snímků, které zůstanou pro budoucnost dokladem tradiční lidové kultury na Slovensku i v jiných zemích. v rámci svých zahraničních pobytů, rozsáhlých osobních kontaktů se zahraničními národopisci a publikacemi se zasloužil o propagaci lidové kultury na Slovensku a slovenského národopisu navenek, a tím je zařadil do širšího evropského kontextu a povědomí.
      Docent Ján Podolák je příkladem vědce, který dovede bezprostředně a ústrojně spojit vlastní badatelskou práci s organizátorskou činností, bez níž není rozvoj vědy možný. Vždy přichází s novými náměty, které většinou sám realizuje nebo pro jejich splnění dokáže nadchnout a strhnout jiné. Tím v mnoha aspektech posunul kupředu národopisnou aktivitu nejen v Československu, ale i v mezinárodním měřítku.
      Po dlouhé době, která uplynula po té, co jsem po docentu Podolákovi převzal funkci hlavního vědeckého tajemníka Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně, dovedu objektivně posoudit a ocenit práci, kterou vykonal jako spoluzakladatel a první generální tajemník této organizace (tuto funkci zastával po třináct let). Jeho zásluhou se podařilo zapojit do mezinárodní spolupráce na poli etnografického a folkloristického výzkumu v Karpatech a na Balkáně řadu zemí, práce komise dostala pevný organizační řád, program a začala dosahovat významných výsledků. Ján Podolák tak položil základ činnosti MKKKB, která budí respekt v celoevropském měřítku. Tuto práci neustále

171

podporuje a aktivně se na ní sám podílí. Druhým realizovaným podnětem evropského významu bylo založení sborníku Ethnologia Slavica, jehož první svazek byl vydán u příležitosti padesátiletého výročí založení Univerzity Komenského v Bratislavě. Od založení sborníku Ján Podolák jako jeho vedoucí redaktor usiluje vytvořit periodický orgán slovanských etnografů . a zpřístupnit výsledky slovanské etnografie ve světových jazycích neslovanským vědcům. Záhy také soustřeďuje kolem sborníku Ethnologia Slavica přední slovanské národopisce. Je dobře, že po určité přestávce se Ján Podolák ujímá znovu řízení sborníku a naplňuje jeho program. Docent Podolák je dnes v zahraničí patrně nejznámnějším československým etnografem. Toto postavení si budoval po léta svou prací i členstvím v mezinárodních organizacích (Societé internationale d' ethnologie et de folklore, International Union of Anthropological Sciences, Polske Towarzysztwo Ludoznawcze) a redakcích (Etnologický atlas Evropy, Ethnologia Europaea, Ethnology, International Journal of Sociology). Je spolueditorem sborníku Land Transport in Europa (Kobenhavn 1973).
      Od počátku vědecké dráhy docenta Podoláka se s jeho jménem setkáváme v četných odpovědných funkcích: tajemník katedry (1951-1952), vědecký tajemník, vedoucí oddělení hmotné kultury, zástupce ředitele, člen vědecké rady Národopisného ústavu SAV (1952-1966), člen Výkonné rady Etnografického atlasu Slovenska, člen vedení československé sekce MKKKB, člen vědecké rady Ústa[/]vu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze (do roku 1971). Četné funkce zastává Ján Podolák na Univerzitě Komenského: vedoucí kabinetu etnologie (1968-1975), vedoucí katedry etnografie a folkloristiky (1969-1970), člen vědecké rady a historické sekce filozofické fakulty, člen komise pro státní závěrečné zkoušky a rigorózní zkoušky z národopisu, předseda komise pro obhajobu kandidátských disertačních prací. Neobyčejnou aktivitu vyvíjí Ján Podolák v redakčních radách národopisných periodik Slovenský národopis (patří mezi zakládající členy redakční rady, po několik let plnil funkci tajemníka a pak i vedoucího redaktora časopisu), Carpatica (byl redaktorem prvních ročníků), Český lid, Národopisný věstník československý, Slovácko, Agrikultúra, Zborník SNM - Etnografia, Národopisné aktuality. Je hlavním redaktorem a sestavovatelem publikací "Horehronie I" (1969), "Zamagurie" (1972), "Vajnory" (1978), "Horná Cirocha" (1985), "Záhorská Bratislava" (v tisku).
      Své znalosti, zkušenosti i lásku k oboru předával docent Podolák při přednáškách a cvičeních pro studenty národopisu na filozofické fakultě UK. Vychoval a vědecky orientoval řadu mladých národopisců, z nichž mnozí dnes velmi aktivně pracují v oboru. Jako školitel vědeckých aspirantů se zasloužil o další odborný růst mladé národopisné generace. Pozoruhodných výsledků dosáhl při organizování mezinárodních studentských setkání "Seminarium ethnologicum". Pedagogické i vědecké výsledky, hodné profesora národopisu, ve

172

dou k zamyšlení.
      Podolákova národopisná aktivita se projevuje rovněž ve vědeckých společnostech (Národopisná společnost československá při ČSAV, Slovenská národopisná spoločnost pri SAV, Slovenská sociologická spoločnosť pri SAV, Gemerská vlastivedná spoločnosť) a zejména[/] ve vědeckých radách muzejních a jiných institucí.
      Při životních výročích přicházejí !k jubilantovi přátelé, aby mu blahopřáli, poděkovali za práci i přátelství. Činím tak i já, nejen za sebe. A tak, Janko, mnogaja ljeta!

Univ. Doz. Dr. phil. JÁN PODOLÁK, Dr.scient.
(Zusammenfassung)

      In der Wissenschaft gibt es wenige Menschen, die mit ihrem Werk deren Entwicklung derart beeinflussen, daß sie bereits zu ihrer Lebenszeit eine Geschichte des betreffenden Faches schaffen. In der gegenwärtigen Ethnographie ist Dozent Ján Podolák, der das sechzigste Lebensjahr erreicht, eine solche Persönlichkeit.
      Ján Podolák wurde am 17. Mai 1926 in Dolná Súča im Bezirk Trenčín geboren. In den Jahren 1938 bis 1946 besuchte er das Gymnasium in Trenčín. Nach der Reifeprüfung geht er nach Bratislava, wo er an der dortigen Universität (der heutigen Komenský-Universität) Ethnographie und Geschichte studiert. Im Jahre 1951 erreicht er das Absolutorium. Ein Jahr darauf unterbreitet er seine Dissertationsarbeit über die materielle Kultur in der Gemeinde Dolná Súča und erlagt den akademischen Titel eines Doktors der Philosophie. In den Jahren 1951-1952 wirkt er als Assistent für Ethnographie an der philosophischen Fakultät in Bratislava. Von dort wechselt er in das Ethnographische Institut der Slowakischen Akademie der Wissenschaften über. Im Jahre 1961 erreicht er den wissenschaftlichen Grad eines Kandidaten der historischen Wissenschaften, zwei Jahre später habilitiert er sich für das Fach slawische[/] Ethnographie. Im Jahre 1986 tritt er zur philösophischen Fakultät der Komenský - Universität über. Im Jahre 1986 erlangt er die wissenschaftliche Würde eines Doktors der historischen Wissenschaften.
      In den ersten Arbeiten Ján Podoláks spiegelt sich das Streben, die bisherigen ethnographischen Themen, wie Ackergerät, fortzusetzen, die Entwicklung der slowakischen Ethnographie zu würdigen, theoretische Fragen weiter zu bearbeiten und Wege zur ethnographischen Erforschung der Gegenwart ausfindig zu machen. Diese Forschungsbereiche gab Ján Podolák auch später nicht auf, als er zu einem führenden slowakischen Ethnographen herangereift war. Er weitete allmählich seine Interessen als Forscher auf weitere Themen- und Problembereiche aus, wenngleich die Agrarethnographie und das Studium der Hirtenkulturen in der Karpatenund Balkanregion sein souveränes Forschungsgebiet blieben.
      Ján Podolák ist das Beispiel eines Wissenschaft[l]ers, der unmittelbar seine eigene Forschungsarbeit mit organisatorischer Tätigkeit zu verbinden versteht. Als bedeutendstes Ergebnis au f diesem Gebiet wäre sein Verdienst an der Entstehung und Entfaltung der interna

tionalen Zusammenarbeit im Rahmen der Internationalen Kommission für das Studium der Volkskultur in den Karpaten und auf dem Balkan und die Gründung der Revue Ethnologia Slavica zu bezeichnen. Ján Podolák versieht zahlreiche Funktionen in tschechoslowakischen und ausländischen Institutionen, ist Mitglied zahlreicher[/] wissenschaftlicher Gesellschaften, Redaktionsbeiräte und wissenschaftlicher Beiräte. Bedeutsam ist auch sein Anteil an der Heranbildung der jungen Generation slowakischer Ethnographen.
      Übersetzung: A. Hubala

BIBLIOGRAFIA PRÁC JÁNA PODOLÁKA (1991-1985) [obsah]


      Skrátené názvy niektorých časopisov a zborníkov:

      Agrikultúra = Agrikultúra - Zborník Slovenského poľ-nohospodárskeho múzea. Nitra.
      Carpatica = Carpatica - Informational Bulletin of the
     International Commission for the Study of the Car-pathian culture. Národopisný ústav SAV, Bratislava.
      ČL = Český lid. Ústav pro etnografii a folkloristiku
     ČSAV, Praha.
      Demos = Demos - Ethnographische und folkloristische
     Informationen. DAW, Berlin (DDR).
      EE a Ethnologia europaea - A World Review of Euro-pean Ethnology. University of Copenhagen.
      EEQ = East European Qua[r]terly. New York.
      ES = Ethnologia slavica - An International Review of
     Slavic Ethnology. Univerzita Komenského, Bratislava.
      HČ = Historický časopis. Slovenská akadémia vied,
     Bratislava.[/]
      MF = Makedonski folklor. Institut za folklor, Skopje.
      Midwest Folklore = Midwest Folklore. Indiana Univer-sity, Bloomington.
      MUK = Naukovyj zbirnyk. MUK, Svidník.
      NA = Národopisné aktuality. Ústav lidového umění.
     Strážnice.
      NI = Národopisné informácie. Slovenská národopisnáspoločnosť pri SAV, Bratislava.
      NS = Národopisný sborník SAVU, Bratislava.
      NVČS = Národopisný věstník československý. Národo-pisná společnost československá při ČSAV, Praha.
      SN = Slovenský národopis. Slovenská akadémia vied,
     Bratislava.
      SNM = Zborník Slovenského národného múzea - séria
     Etnografia. Etnografický ústav SNM, Martin.

174

A. Knihy, štúdie, príspevky


1952
- Dolná Súča. Etnografická monografia dediny. Časť I: Materiálna kultúra. Rukopis doktorskej dizertácie. Univerzita Komenského v Bratislave. Text 237 strán, obr. prílohy 108 strán.
- Spracovanie konopí v Dolnej Súči. In: NS, 11, s. 291-320.

1953
- Národopisná činnosť Muzeálnej slovenskej spoločnosti. In: SN, 1, s. 23-51.

1955
- Desať rokov slovenského národopisu. In: SN, 3, s. 421-450. Res.: rus., nem.
- k doterajším výsledkom národopisného výskumu družstevnej dediny na Slovensku. In: SN, 3, s. 268-277.

1956
- Poľnohospodárstvo (v Žakarovciach). In: Banícka dedina Žakarovce, s. 62-123. Vydavateľstvo SAV v Bratislave. Res.: rus., nem., angl.
- Príspevok k štúdiu oracích nástrojov na Slovensku. In: SN, 4, s. 45-77. Res.: rus., nem., angl.

1957
- Nomenklatúra pluhu na území slovenského etnika. In: SN, 5, s. 307-335. Res.: nem.
- Etnografické oblasti na území Slovenska (Ako podklad k monografiám o ľudovom staviteľstve). In: SN, 5, s. 529-537. Res.: nem.
- Správa o výskume slovenského etnika v Maďarsku. In: SN, 5, s. 214-221.

1958
- The Development of Ethnography in Slovakia. In: Midwest Folklore, Vol. VIII, No. 2, s. 69-84.
- Zehn Jahre slowakischer Volkskunde. Preklad Edith Langer. Verlag Lerche, München. Res.: slov., angl.[/]
-Ľudové hry a zábavky slovenských detí v Nagyhute (Maďarsko). In: SN, 6, s. 279-292. Res.: franc.
- Andrej Kmeť. k 50. výročiu smrti. In: SN, 6, s. 337346. Res.: nem.
- Ľudové pálenie vápna u maďarských Slovákov. In: Pamiatky a múzea, VIII, č. 1, s. 15-17.
- Poznatky z výskumu slovenského etnika v severovýchodnom Maďarsku roku 1957. In: SN, 6, s. 307-315.

1959
- Bericht über die volkskundliche Kartographie in der Slowakei. In: Konferenz für volkskundliche Karto graphie in Linz a.d. Donau 11-13 Dezember 1958. Linz. S. 37-43.
- Tri textové varianty betlehemských hier z Abovskej stolice v Maďarsku. In: SN, 7, s. 114-128. Res.: angl.
- Poznatky zo študijnej cesty v Rakbsku. In: SN, 7, s. 462-467.

1960
- Tradičné spôsoby zimovania dobytka na Horehroní. In: SN, 8, s. 268-322. Res.: franc.
- Meždunarodnaja komissia po izučeniju karpatskoj kuľtury. (La Commission internationale pour les Etudes de la Civilisation carpatique). In: Carpatica, 1, s. 1-6.

1961
- Pasienkové a lúčne hospodárenie na hornom Pohroní. In: SN, 9, s. 549-578. Res.: franc.
- Letné salašní ctvo oviec v oblasti horného Hrona. In: SNM, 55, s. 5-76. Res.: rus., franc.
- Poznatky z výskumu karpatského pastierstva v Rumunsku. In: SN, 9, s. 119-137.

1982 ,..;..
- SpOsoby chovu hospodárskych zvierat. ÍVávod na etnografický výskum. Vydavateľstvo SAV v Bratislave. Strán 184. Res.: rus., franc.
- Zimná doprava sena z horských lúk na západnej strane Veľkej Fatry. In: SN, 10, s. 565-574.

175

- Prvé výsledky výskumu pastierstva v oblasti Vysokých Tatier. In: SN; 10, s. 124-140.

1963
- Spôsoby obrábania pôdy a sejby obilnín w údolí horného Hrona. In: Agrikultúra, 2, s. 9-39. Res.: rus., nem.
- 70. výročie založenia Muzeálnej slovenskej spoločnosti. In: Vlastivedný časopis, 12, s. 131-132.
- Report on the Results of a Study on Popular Culture of the Carpathian Region in Czechoslovakia in the Years 1961-1962 and on Plan of Activities to be Carried out in the Period 1963-1965. In: Carpatica, 3, s. 3-6.

1964
- Seľskoje chozjajstvo (v Slovakii). In: Narody mira, diel Narody zarubežnoj Evropy, tom I, s. 227-231. Izdateľstvo Nauka, Moskva.
.- Výsledky etnografického výskumu poľnohospodárstva a pastierstva na Horehroní. In: Historica - Sborník FFUK, 15, s. 331-334. Res.: nem.

1965
- Pestovanie poľnohospodárskych plodín a chov hospodárskych zvierat na Slovensku od polovice 19. do polovice 20. storočia. Stručný etnografický náčrt. In: Agrikultúra, 4, s. 29-77. Res.: rus., nem.
1966
- Poloninské hospodárstvo Huculov v ukrajinských Karpatoch. In: SN, 14, s. 193-292. Res.: ukr., franc.
- Klčovanie a žiarové hospodárenie na Slovensku. In: NVČS, 1, s. 15-48. Res.: angl.
- Staré spôsoby chovu hospodárskych zvierat na okolí Rajca. In: Agrikultúra, 5, s. 169-186.

1967
- Pastierstvo v oblasti Vysokých Tatier. Vydavatelstvo SAV v Bratislave. Strán 212. Res.: franc.[/]
1968
- The Development of Ethnography and its Present State in Slovakia. In: Man and Culture II, s. 13-26. ČSAV v Prahe.
- Zemědělství. In: Československá vlastivěda, III, Lidová kultura; s. 392-416. Orbis, Praha.
- Doprava. In: Československá vlastivěda, III, Lidová kultura, s. 536-538. Orbis, Praha.
- k príprave regionálnych monografií na Slovensku. In: SN, 16, s. 593-598. Res.: nem.
- Diskusne k súčasnej situácii v slovenskom národopise. In: SN, 16, s. 534-538.
- Súčasný stav a úlohy výskumu ľudovej kultúry na Orave. In: Sympózium o regionálnom výskume Oravy (v Oravskom Podzámku), s. 63-71.

1969
- Poľnohospodárstvo a pastierstvo (na Horehroní). In: Horehronie, zv. I, s. 15-173. Res.: nem., franc. Vydavateľstvo SAV, Bratislava.
- Die Überwinterung auf den Salaschen in Berggebiet der Mittelslowakei. In: Viehwirtschaft und Hirtenkultur, s. 323-344. Akadémiai Kiadó. Budapest.
- Beiträge zur Rinderanspannung in der Slowakei. In: NVČS, 3-4, s. 213-246. Res.: slov.

1970
- The Pastoral Culture of the Carpathians as a Subject of an Ethnological Study. In: ES, 1, s. 67-82. Res.: slov.
- Zur bisherigen Entwicklung der volkskundlichen Balkanistik und deren gegenwärtigen Aufgaben in der Slowakei. In: Studia balcanica bohemo-slovaca, zv. I, s. 452-458. Brno.
- Prastaré spôsoby nietenia ohňa u karpatských pastierov. In: Slavistika - národopis, s. 87-109. Bratislava.
- Ethnology in Slovakia. In: EEQ, 4, 265-274.
- Stand der volkskundlichen Kartierung in der Slowakei. In: Zweite Arbeitskonferenz der Organisationskommission für den Volkskundeatlas Europas 12.-15. März 1968 in Bonn, s. 73-75. Bonn.

176

- Národopisná výstava českoslovanská a Slovensko. In: SN, 18, s. 585-594. Res.: nem.
- Pastierstvo a chov dobytka. In: Etnografický atlas Slovenska, Projekt a dotazník, ed. S. Kovačevičová, diel B, Dotazník I, s. 179-267.
- Poľnohospodárstvo. In: Etnografický atlas Slovenska, Projekt a dotazník, ed. S. Kovačevičová. Diel B, Dotazník I, s. 15-178. Spoluautor.
- Transport. In: Etnografický atlas Slovenska, Projekt a dotazník, ed. S. Kovačevičová. Diel B, Dotazník 1, s. 273-312. Spoluautor. '

1971
- Les formes traditionelles de ľorganisation pastorale en Slovaquie. In: Trudy VII Meždunarodnogo kongressa antropologičeskich i etnografičeskich nauk, tom 11, s. 300-306. Moskva.
- Uralte Arten der Feuerbereitung bei den Hirten des Karpatengebietes. In: ES, 2 (1970), s. 155-176. Res.: slov.
- k vývoju národopisnej vedy na Slovensku na konci 19. storočia. In: Lidová tradice (Přátelé k 85. narozeninám akademika Jiřího Horáka), s. 179-188. Praha.

1972
- Alte Rodungsverfahren und Brandwirtschaft in der Slowakei. In: Getreidebau in Ost- und Mitteleuropa, s. 143-177. Akadémiai Kiadó, Budapest.
- Traditionelle Formen der Landwirtschaft (in der Slowakei). In: Slowakische Volkskultur, s. 13-37. Vy davateľstvo SAV Bratislava.
- Methoden der Viehzucht (in der Slowakei). In: Die slowakische Volkskultur, s. 38-51. Vydavateľstvo SAV, Bratislava.
- Tradičné spôsoby získavania obživy (na Zamagurí). In: Zamagurie - Národopisná monografia oblasti, s. 37-85. Východoslovenské vydavateľstvo, Košice.
- Niektoré problémy porovnávacieho štúdia ľudových kultúr karpatskej oblasti (Na základe etnografických[/] materiálov o pastierstve). In: Ľudová kultúra v Karpatoch, s. 31-62. Res.: nem. Vydavateľstvo SAV, Bratislava.

1973
- Probleme der ethnologischen Dorfstudien in der Slowakei. In: EE, Vol. VI (1972), Nr. 1, s. 64-70.
- Proletnite pastirski običai (Karpatsko-balkanski paraleli). In: MF, 6, Nr. 12, s. 151-154. Res.: franc.

1974
- Rozšírenie jednozápražného jarma (Na základe predbežných výsledkov výskumu EAS). In: SN, 22, s. 426-434.Res.: nem.

1975
- Niektoré otázky štúdia ľudovej kultúry Slovákov v Slavónii. In: SN, 23, s. 265-270. Res.: rus., nem.
- k doterajším výsledkom etnografického výskumu poľnohospodárstva u maďarských Slovákov. In: SN, 23, s. 316-325. Res.: rus., nem.
- Tradičné formy poľnohospodárstva (v Čiernom Balogu). In: Čierny Balog - Partizánska obec v minulosti a dnes, s. 94-107. Vydavateľstvo Osveta, Martin.

1976
- Význam ľudovej kultúry pri formovaní novodobého slovenského národa. In: Problemy kultury ludowe j i narodowej, s. 91-101. Res.: nem. Warszawa-Poznań.
- Contemporary Problems and Tasks of Slavonic Ethnology. In: ES, 6 (1974), s. 9-22. Res.: rus.
- III rd. International Symposium Ethnologia slavica. In: ES, 6, (1974), s. 242-250.

1977
- Pôvod a rozšírenie ovčieho syra zvaného "bryndza" na Slovensku. In: SN, 25, s. 261-286. Res.: rus., nem.
- Die Bedeutung der Wörter "úhor" und "prieloh" auf dem Gebiet des slowakischen Ethnikums. In: ES, 7 (1975), s. 105-116. Res.: slov.

177

1978
- Ľudové názvy oviec ako prameň etnografického štúdia pastierstva v Karpatoch. In: SN, 26, s. 601-627. Res.: rus., nem.
- Slovenská ľudová kultúra na pozadí balkánsko-karpatských vzťahov. In: Studia academica slovaca, 7, s. 415-426. Univerzita Komenského, Bratislava.
Možnosti spolupráce etnografie a sociológie pri výskume spôsobu života v súčasnej dedine. In: Současná vesnice, s. 28-34. Brno. Spoluautorka K. P. Podoláková.
- Príspevok k štúdiu karpatského ovčiarstva v oblasti horného Zemplína. In: Nové obzory, 20, s. 379-400. Resumé: rus., nem. Prešov.

1979
- Archaiční načini za śchranjavane na ovce sirene v karpatsko-balkanskata oblast. In: Etnografski i folkloristični izsledovanija (v čest na Christo Vakarelski po sluča j 80-godišnata ot roždenjeto mu), s. 150-156. Izdatelstvo na BAN, Sofia.
- Ovčiarstvo v lazovej oblasti Krupinskej planiny. In: SN, 27, s. 339-358. Res.: rus., nem.
- Dejaki archaični formy obrobitku zemli v rajoni verchnoji Cyrochy. In: MUK, r. 9, zv. 2, s. 97-132. Res.: slov., rus., nem.
- Doslidžennja ukrajinskoji ljudnosti v rajoni verchnoji Cyrochy na schidnyj slovaččyni. In: MUK, r. 9, zv. 2, s. 9-15.

1980
- Some Aspects of Cooperation between Ethnography and Sociology within the Research of the Way of Life in Contemporary Villages in Slovakia. In: ES, 10-11 (1978-1979), s. 143-152. Res.: slov. Spoluautorka K. P. Podoláková.
- Twenty Years of the International Cooperation in the Ethnographical Research of the Carpathian Area. In: ES, r. 10-11 (1978-1979), s. 201-204.
- Tradičné spôsoby ustajnenia oviec na Slovensku. In: SNM, 74 (Etnografia 21), s. 17-48. Res.: rus., nem., angl.[/]
- Tradičné spôsoby zimného kŕmenia a pasenia oviec na Slovensku. In: Agrikultúra, 17, s. 77-96. Res.: nem.
- Sezónne sídla pastierov a chovateľov dobytka na Slovensku. In: SN, 28, s. 18-34. Res.: rus., nem.
- Poľnohospodárstvo ako predmet etnografického výskumu. In: Etnografický výskum zátopovej oblasti hornej Cirochy, s. 25-30. Východoslovenské múzeum, Košice.
- Z etnografického štúdia chovu hospodárskych zvierat. In: Etnografický výskum zátopovej oblasti hornej Cirochy, s. 37-40. Spoluautorka M. Dudášová-Pastieriková. Východoslovenské múzeum, Košice.
- Ciele a doterajšie výsledky etnografického výskumu zátopovej oblasti hornej Cirochy. In: Etnografický výskum zátopovej oblasti hornej Cirochy, s. 9-17. Východoslovenské múzeum, Košice.
- Jahresfeuer in der Slowakei. In: Forschungen zum Ethnologischen Atlas Europas und seiner Nachbarländer, Band I, Die Termine des Jahresfeuer in Europa, s. 95-96. Göttingen.
- Etnografický výskum bulharských zahradníkov na Slovensku. In: NI, 5, s. 280-283.

1981
- Kultúrne spoločenstvo obyvateľov Karpát ako predmet etnografického bádania. In: SN, 29, s. 174-188. Res.: rus., nem.
- Ovčiarstvo na Slovensku (Zhrnutie doterajších výsledkov etnografického štúdia). In: SN, 29, s. 268-281. Res.: rus., nem.
- Príprava etnografickej syntézy pastierstva v Karpatoch a na Balkáne. In: SN, 29, s. 200-205. Spoluautorka B. Kopczyńska-Jaworska.
- Ovčiarske koliby a košiare na Slovensku. In: SNM, 75 (Etnografia 22), s. 6-53. Res.: rus., nem., angl., franc.
- Ovce ako predmet vlastníctva na Slovensku. In: Agrikultúra, 18, s. 27-46. Res.: nem.
- Zvyky a obyčaje slovenských pastierov pri prvom výhone oviec na salaš. In: Agricultura carpatica II, s. 18-30. Res.: nem.

178

- Recent Experience in Mapping Livestock-rearing and Pastoral Life in Slovakia. In: Ethnological Atlas of . Europe, Seventh International Working Conference (Enniskilen - Northern Ireland 1978), Belfast 1981.
- Život na slovenskej dedine na začiatku 20. storočia. In: HČ, r. 29, s. 27-50. Res.: rus., nem.
- Niektoré poznatky z národopisného výskumu maďarského etnika na južnom Slovensku (1970-1974). In: Teoretické a praktické problémy národopisného výskumu maďarskej národnosti v Československu (Príspevky zo seminára v Dunajskej Strede 26.-28. mája 1980) . S. 65-75. Bratislava.

1982
- Tradičné ovčiarstvo na Slovensku. Veda - Vydavateľstvo SAV Bratislava. Strán 232 + 86 obr. Res.: rus., nem.
- Tradičné spôsoby získavania obživy (v Polomke). In: Polomka. S. 216-243. Vydavateľstvo Osveta, Martin.
- Etnografický výskum Ukrajincov na východnom Slovensku (K 25. výročiu založenia Múzea ukrajinskej kultúry vo Svidníku). In: SN, 30, s. 120-124.
- Etnografický výskum Gemera. In: Prednášky zo seminára v Krásnohorskom Podhradí 22.-24. 4. 1981. S. 70-74. Rožňava.

1983
- Pastušestvo v Karpatach i na Balkanach - Etnografičeskij projekt oboščajuščego truda. Das Hirtenwesen in der Karpaten und auf dem Balkan - Ethnographisches Projekt eines synthetischen Werkes. In: Carpato-balkanica, 12, č. 1-2, s. 40-54. Bratislava.
- Tradičné ovčiarstvo na Slovensku (Autoreferát dizertácie na získanie vedeckej hodnosti doktora historických vied.) Univerzita Komenského v Bratislave 1983. Strán 44. Res.: rus.

1984
- Fischerei in der Slowakei. Die bisherigen ethnographischen Forschungsergebnisse. In: The Fishing Culture of the World, Vol. I, s. 381-386. Editor B: Gunda. Akadémiai Kiadó, Budapest.[/]

1985
-Muzeálna slovenská spoločnosť a jej miesto v národných dejinách. In: SNM, 79 (Etnografia 26), s. 13-36. Res.: rus., nem., angl.
- Niektoré poznatky z etnografického výskumu prímestských osád Bratislavy. In: SN, 33, s. 136-150. Res.: rus., nem.
- Urgent Tasks of the Comparative Slavic Ethnology. In: ES, 14 (1982), s. 7-11.
- Ursprung der Hirtenkultur in den Westkarpaten (Auf Grundlage einer vergleichenden ethnologischen Forschung). In: ES, 14 (1982), s. 107-118.
- Pestovanie poľnohospodárskych plodín. In: Horná Cirocha. Vlastivedná monografia zátopovej oblasti. Zostavovateľ J. Podolák. Košice 1985. S. 152-195.
Meta i doteperišni rezuľtaty etnografičnych doslidžeň ukrajinskoji oblasti na Schidnij Slovaččyni. In: Naukovyj zbirnyk MUK, 12, s. 315-324, Svidník 1985. Slov., rus., nem. res.

B. Úvody ku knihám, články, správy

1952
- Druhá celoštátna konferencia etnografov v Prahe. In: NS, 11, s. 365-381.

1953
- Šesťdesiat rokov Muzeálnej slovenskej spoločnosti. In: Kultúrny život, r. 8.
- Národopisný výskum baníckej dediny. In: Kultúrny život, r. 8, č. 36.
- k otázke výskumu družstevnej dediny. In: Kultúrny život, r. 8, č. 38.
-- Výskum maďarského etnografa na Slovensku. In: Kultúrny život, r. 8, č. 43.

1954
- Tretia celoštátna konferencia etnografov. In: SN, 2, s. 196-204.
1955
- Poznámky o maďarskej etnografii. In: Naša veda, r. 2, 1955, s. 281-282.

179

1958
- Nové práce Národopisného ústavu. In: SN, 4, s. 622-623.
- Nové diplomové práce z národopisu za rok 1955. In: SN, 4, s. 222-224.
- Návštevy zahraničných hostí v Národopisnom ústave SAV roku 1955. In: SN, 4, s. 321-323.

1957 '
- Diplomové práce z národopisu v roku 1956. In: SN, 5, s. 221-223.

1958
- Založenie Slovenskej národopisnej spoločnosti. In: SN, 6, s. 541-543.
- Oficiálna návšteva maďarských národopiscov. In: SN, 6, s. 191. _ .
- Návšteva poľskej etnografky Ž. Szyfelbejn. In: SN, 6, s. 191.
- Výskum B. Jaworskej na Slovensku. In: SN, 6, s. 191.

1959
- Výskum Slovákov v Maďarsku r. 1958. In: SN, 7, s. 322-323.
- Národopisný výskum na východnom Slovensku. In: SN, 7, s. 161-162.

1960
- Etnografski jat institut Slovaškata akademija na naukite. In: Slavjani, 16, č. 7, s. 28-31. Sofia.
- Die volkskundliche Tätigkeit in der Slowakei. In: Demos 1960.
- Zomrel prof. Antonín Václavík. In: SN, 8, s. 520.

1961
- Internationale Kommission zum Studium des Hirtentums in den Karpaten. In: Demos, r. 2, č. 2, s. 232-235.
- Konferencija po izučeniju karpatskogo pastušestva. In: Carpatica, 2, s. 1-7.
- La Section Tchecoslovaque de la Commission Internationale pour 1' Étude de la Culture Populaire de la Région Carpatique. In: Carpatica, 2, s. 17-21.[/]
- Konferencia o štúdiu ľudovej kultúry karpatskej oblasti. In: SN, 9, s. 481-486.

1962
- k programu nového zborníka (úvodník k 1. číslu nového časopisu). In: Agrikultúra, 1. s. 3-5.
- Príprava Národopisného atlasu Juhoslávie. In: SN, 10, s. 333-335.
- Spolupráca s národopisnými dopisovateľmi. In: SN, 10, s. 175.
- Pastierske sezónne obydlia. In: SN, 10, s. 352.
- Spolupráca Ernesta Špitza s Národopisným ústavom SAV. In: SN, 10, s. 336-337.
_
1963
- Zasedanije Meždunarodnoj Komissii po izučeniju narodnoj kuľtury karpatskoj oblasti (MKKK) v g. Starý Smokovec. In: Carpatica, 3, s. 1-2.
- Zum 60. Geburtstag von Doz. Dr. Rudolf Bednárik. In: Demos, r. 4, s. 204-205.
- k 50. výročiu smrti Andreja Halašu. In: SN, 11, s. 596. - Zpráva o výsledkoch štúdia ľudovej kultúry karpatskej oblasti za roky 1961-1962. In: SN, 11, s. 565-569.
- k šesťdesiatke Rudolfa Bednárika. In: SN, 11, s. 485-488.
- Návšteva dánskych etnografov v Bratislave. In: SN, 11, s. 599.

1964
- Konferencia o ľudovej kultúre v Karpatoch a priľahlých oblastiach (v Krakove r. 1964). In: SN, 12, s. 645-647.
- Výstava "Veľká Morava" v Nitre. In: SN, 12, s. 645-647.

1965
- Národopisný výskum Súčanskej doliny. In: Slovácko, 7, s. 153.
- Návšteva bulharského muzeológa Božidara Božikova. In: SN, 13, s. 98-99.
- Výskum maďarského etnografa L. Takácsa na Slovensku. In: SN, 13, s. 100.

180

- Zomrel Václav Machek. In: SN, 13, s. 590.
- Slovensko-poľská porada o štúdiu ľudovej kultúry karpatskej oblasti. In: SN, 13, s. 589.
- Návšteva prof. B. Bratanića na Slovensku. In: SN, 13, s. 589.
- Výskum pastierstva na Balkáne. In: SN, 13, s. 588.

1966
- Anatolij Porickyj (1930-1965). In: SN, 14, s. 339-340.
- Výskumy pastierstva na Slovensku. In: Věstník NSČS a SNS, 1966, č. 1-2, s. 64-67.

1967
- Etnografický výskum pastierstva v južnom Bulharsku. In: SN, 14, s. 140-141.
- II. Medzinárodná konferencia o štúdiu poľnohospodárskych nástrojov (Julita - Švédsko, august 1966). In: SN, 15, s. 140.
- Valné zhromaždenie Slovenskej národopisnej spoločnosti. In: SN, 15, s. 139-140.

1968
- Internationale Arbeitskonferenz über die ethnologische Kartographie - Zagreb 1966. In: SN, 16, s. 644-645.
- Medzinárodná konferencia o štúdiu ľudovej kultúry karpatskej oblasti (Smolenice 1967). In: SN, 16, s. 279-286.
- Národopisné výskumy na Univerzite Komenského. In: SN, 16, s. 290.
- Maďarské sympózium o pastierstve (Debrecín 1967). In: SN, 16, s. 293.
- Zahraničné návštevy na Katedre etnografie a folkloristiky v Bratislave. In: SN, 16, s. 292-293.
- Zimný terénny výskum poslucháčov národopisu na Zamagurí. In: SN, 16, s. 441-442.
- Zimný terénny výskum na Dolnej Orave. In: SN, 16, s. 442.

1969
- Úvod. In: Horehronie I, s. 9-12. Vydavateľstvo SAV v Bratislave.[/]
- Seminarium ethnologicum - medzinárodná terénna prax poslucháčov národopisu. In: SN, 17, s. 142-144.
- Nové národopisné pracovisko na Slovensku. In: SN, 17, s. 149.
- Sympózium o vedeckom výskume Oravy. In: SN, 17, s. 453-454.
- Výskum duchovnej kultúry na dolnej Orave. in: SN, 17, s. 637-638.

1970
- Národopisný výskum Slovákov v Slavónii. In: SN, 18, s. 374.
- Národopisný výskum Oravy. In: Vlastivedný časopis, 19, č. 2, s. 83-84.
.- Seminarium ethnologicum II. In: NA, 7, s. 62-66.
- Folklórny festival v Záhrebe. In: SN, 18, s. 553.
- Výskum alpského pastierstva v Slovinsku. In: SN, 18, s. 551-552.
- Výskum národností na Slovensku. In: Nové slovo, 12, č. 43 (29. okt. 1970), s. 14.
- Preface - Vorwort - Préface. In: ES, 1 (1969), s. 7-15.

1971
- k životnému jubileu prof. Bélu Gundu. In: NA, 8, s. 370-372.

1972 -
- Úvod. In: Zamagurie - Národopisná monografia oblasti, s. 11-14. Košice.
- Vorwort. In: ES, 3 (1971), s. 9-14.

1974
- Zbornik Zamagurie v kritike a faktoch. Stanovisko zostavovateľa. In: Nové obzory, 16, s. 458-462.

1975
- Tradícia - životodárný prameň (Ľudová architektúra ako súčasť kultúrneho dedičstva národa). In: Projekt - Revue slovenskej architektúry, r. 16 (1974) č. 182 (10); s. 4-6. Bratislava. Spoluatorka K. P. Podoláková.

181

- V. Medzinárodné sympózium Ethnologia slavica. In: NA, 12, s. 219-220.
- Jaroslav Kramařík (1923-1974). In: Lud - Organ PTL, 59, s. 355-357. Wroclaw-Poznań.

1976 ..
- Etnografický výskum v oblasti vodného diela Starina. In: Nové obzory, 18, s. 457-459. Prešov.
- Karpatská ľudová kultúra. In: Pyramída, r. 5, č. 58, s. 1849-1850. Bratislava.

1977
- Poľnohospodárstvo a pastierstvo. In: Vlastivedný slovník obcí na Slovensku. Zv. I, s. 70-71.
- Vorwort. In: ES, 7 (1975), s. 7-10.
- Výstava pastierskeho umenia na Bratislavskom hrade. In: SN, 25 s. 516-517.
Vorwort. In: ES, 8-9 (1976-1977), s. 9-11.
- In memoriam Jaroslav Kramařík (1923-1974). In: ES, 8-9 (1976-1977), s. 323-325.
- Seminarium ethnologicum IX. In: NA, 14, s. 144-145.

1978
- Úvod. In: Vajnory - Vlastivedná monografia, s. 11-12. Vydavateľstvo Obzor, Bratislava.
- Životné jubileum bulharského etnografa Vasila Marinova. In: NA, 15, s. 120-121.

1979
- Etnografický výskum zátopovej oblasti hornej Cirochy. In: NI, č. 4, s. 13-17.

1980
- Vorwort. In: ES, 10-11 (1978-1979), s. 7-9.
- Životné jubileum kysuckého rodáka Adama Prandu. In: Kysucké múzeum - Správy a informácie, 3 (1979), s. 157-161. Čadca.

1981
- Jaroslav Štika päťdesiatročný (1. 4. 1931). In: SN, 29, s. 409-411.[/]
- Za Christom Vakarelskim (1896-1979) . In: SN, 29, s. 136-138.
- Za László Földesom (29. 4. 1934 - 13. 10. 1980). In: S N, 29, s. 407-408.

1985
- Paul Leser (1899-1984). In: NA, 22, s. 184-185.
- Adam Pranda (1924-1984). In: Lud - Orgán PTL, 69, s. 427-429. Wroclaw.
- Úvod. In: Horna Cirocha - Vlastivedná monografia zátopovej oblasti. Zostavil J. Podolák. Košice 1985. S. 7-13.

C. Recenzie a referáty

1951
- Tolstov; Sovětská škola v národopise. In: Sovětská věda - Historie.
- Potapov, Nganasany. In: NS, 10, s. 380-382.

1952
- Sidělnikov, Ruská lidová píseň na nových cestách. In: NS, 11, s. 409-413.
- Nahodil - Kramařík, Stalin a národopisná věda. In: NS, 11, s. 426-430.
- Gorlová, Nech sa dobre darí. In: NS, 11, s. 433-435.
- Bureš, Lidová poesie bojující. In: NS, 11, s. 435-438.

1953
- Haluzický, Božena Němcová a Slovensko. In: SN, 1, s. 283-287.
- Kniha o počiatkoch ľudských dejín. In: Kultúrny život, r. 8.

1954
- Československá etnografie. In: SN, 2, s. 210-212.
- Nikoľskij, Dejiny prvotno-pospolnej spoločnosti. In: SN, 2, s. 212-214.
- Nejedlý, Za kulturu lidovou a národni. In: SN, 2, s. 457-460. .a
- Slovenské ľudové piesne II. In: SN, 2, s. 451-453.

182

1955
- Československá etnografie II. In: SN, 3, s. 411-415.

1956
- Štúr, Slovanská ľudová slovesnosť. In: SN, 4, s. 517-519.

1957
- Slovenski etnograf. In: SN, 5, s. 212-214.

1958
- Bednárik, Slovenské úle. In: SN, 6, s. 214.
- Wörterbuch der deutschen Volkskunde. In: SN, 6, s. 328-329.
- Hornberger, Der Schäfer. In: SN, 6, s. 331-333.
- Schmidt, Masken in Mitteleuropa. In: SN, 6, s. 662664.
- Vlastivedný sborník Žilinského kraja. In. SN, 6, s. 548-550.

1960
- Rebro, Urbárska regulácia Márie Terézie a poddanské reformy Jozefa II. In: SN, 8, s. 383.
- Petráň, Zemědělské nářadí poddaných v Čechách koncem 16. a na začátku 17. století. In: SN, 8, s. 167-170.

1961
- Häufler, Horské oblasti v Československu a jejich využití. In: SN, 9, s. 666-667.

1962
- Jeřábek, Karpatské vorařství v 19. století. In: SN, 10, s. 170-171.
- Mésároš, Roľnícka a národnostná otázka na Slovensku 1848-1900. In: Agrikultúra, 1, s. 154-155.
- Agrikultúra - Sborník Poľnohospodárskeho múzea v Nitre. In: SNM, 56, s. 181-183.
- Ovčiarstvo a salašníctvo. In: SN, 10, 166-169.
- Glasnik Zemaljskog muzeja u Sarajevu. In: SN, 10, s. 347-348.[/]
- Müveltség és Hagyomány L-II. In: SN, 10, s. 508-509.
- Dunare, Trepanácia oviec ako ľudová liečebná praktika v karpatskom pastierstve. In: Demos, III, č. 2, s. 180.

1963 r ...1
- Jeřábek - Frolec - Holý, Podluží. In: SN, 11, s. 146148.
- Musaica - Sborník Filozofickej fakulty Univerzity Komenského, I a II. In: SN, 11, s. 601-602.
- Pasterstwo Tatr Polskich i Podhala I-II. In: SN, 11, s. 148-150.
- Jacobeit, Schafhaltung und Schäfer in Zentraleuropa bis zum Beginn des 20. Jahrhunderts. In: SN, 11, s. 609-611.
- Tauber, Problémy, úkoly, metody studia sociálního vývoje vesnice a zemědělství. In: SN, 11, s. 145-146.
- Martinka, Ladislav Bartolomeides vlastivedný priekopník. In: SNM, 57, s. 123-124.
- Štika, Bádání o karpatském salašnictví a valašské kolonizaci na Moravě. In: Demos, IV, s. 90. _
- Pasienkové a lúčne hospodárenie na hornom Pohroní. In: Demos, IV, s. 89.

1964
- Viehzucht und Hirtenleben in Ostmitteleuropa. In: SN, 12, s. 319-320.
- Novak, Slovenska ljudska kultura. In: SN, 12, s. 557-558.
- Kuka, Andrej Kmeť. In: ČL, 51, s. 114-115.
- Vědecké práce Zemědělského muzea I-III. In: SN, 12, s. 554-555.
- Múzeum - Metodický, študijný a informačný materiál. In: SN, 12, s. 552-554.
- Mednyanský, Malebná cesta dolu Váhom. In: SN, 12, s. 651-652.
- Sborník Slovenského národného múzea - Etnografia. In: SN, 12, s. 151-153.
- Urbancová, Vplyv kapitalistických výrobných vzťahov v poľnohospodárstve na slovenské orné náradie. In: Demos, V, s. 55.

183

- Štika, Význam slova "Valach" v Západních Karpatech. In: Demos, V, s. 53.

1965
- Bedárik, Slováci v Juhoslávii. In: SN, 13, s. 102-104.
- Špeciálna zootechnika IV - Chov oviec. In: Agrikultúra, 4, s. 266-268.
- Varsík, Osídlenie Košickej kotliny I. In: SN, 13, s. 104.
- Marinov, Prinos kam izučavaneto na proizchoda, bita i kulturata na Karakačanite v Balgarija. In: Sborník SNM, 19, s. 130-132.
- Dzendzeľivskij, Linhvističnyj atlas I-II. In: SN, 13, s. 599-600.
- Etnografia Polska VI. In: SN, 13, s. 600-602.
- Balassa, Földmüvelés a Hegyközben. In: SN, 13, s. 605-607.
- Bednárik, Slováci v Juhoslávii. In: Demos, VI, s. 22.
- Olejník, Príspevok k poznaniu života lesných robotníkov v oblasti Vysokých Tatier. In: Demos, VI, s. 165.
- Bednárik, Príspevok k ľudovému staviteľstvu na Kysuciach. In: Demos, VI, s. 167.
- Mruškovič, Príspevok k výskumu uskladňovania obilia v obilných jamách na Záhorí. In: Demos, VI, s. 175.
- Štibraný, Príspevok k hospodárskym dejinám bývalej valašskej obce Brdárka. In: Demos, VI, s. 177.
- Bednárik, Ľudová výroba vápna. In: Demos, VI, s. 225.

1966
- Beiträge zur Völkerforschung. In: SN, 14, s. 499-500.
- Nové obzory - Spoločenskovedný sborník východného Slovenska. In: SN, r. 14, s. 492-494.
- Špiesz - Watzka, Chov dobytka v Tekovskej stolici v 18. storočí. In: Demos, VII, s. 68.
- Kalesný, Vinohradnícke palice a valašky. In: Demos, VII, s. 66.
- Pankl-Bernolák, Náuka o poľnohospodárstve. In: Demos, VII, s. 67.
- Urbancová, Motykové hospodárenie v slovenskom poľnohospodárstve 19. a 20. stor. In: Demos, VII, s. 72.[/]
- Koma, Drotárstvo na Spiši. In: Demos, VII, s. 280.
- Olejník, Pastierska mágia v oblasti Vysokých Tatier. In: Demos, VII, s. 294.

1967
- Acta musaeorum agriculturae I. In: SN, 15, s. 607-608.
- Porickyj, Pobut siľskohospodarskych robitnykiv Ukrajiny v period kapitalizma. In: SN, 15, s. 149-150.
- Kultura a tradice. In: SN, 15, s. 317-319.
- Sirácky, Sťahovanie Slovákov na Dolnú zem v 18. a 19. storočí. In: Demos, VIII, s. 37-38.

1968
- Vakarelski, Etnografia Bulgarii. In: SN, 16, s. 451-453.
- Paládi - Kovács, A keleti Palócok pásztorkodása. In: SN, 16, s. 144-146.
- Vakarelski, Dobrudža. In: SN, 16, s. 143-144.
- Nellemann, Den polske invandring till Lolland-Falster. In: SN, 16, s. 645-647.
- Polla, Stredoveké remeslá na Spiši vo svetle historicko-archeologických výskumov. In: Demos, IX, s. 74-75.

1969
- Fran mjölk tili ost. Drag ur den äldre mjölkhushallningen i Swerige. In: ČL, 56, s. 41-42.
- Hybe včera a dnes. In: SN, 17, s. 167-168.

1970
- Viehwirtschaft und Hirtenkultur. In: SN, 18, s. 384386.

1971
- Vakarelski, Etnografia Bulgarii. In: ES, 2 (1970), s. 274-275.

1972
- Gavlovič, Valaská škola. In: SN, 20, s. 660-66I.
- Demčenko, Zemledeľčeskije orudija Moldavan XVIII načala XX vv. In: SN, 20, s. 667-668.

184

1973
- Prylypko, Ukrajinske radjanske karpatoznavstvo. In: NA, 10, Nr. 1, s. 42-43.
Jostowa, Pasterstwo na polskiej Orawie. In: SN, 21, s. 461-463.
- Cevc, Velika Planina. In: SN, 21, s. 466-467.

1975 _
- Vladutiu, Etnografia romaneasca. In: SN, 23, s. 146148.
- Bencsik, Psraszti állattartás Hajdúdöszörményben. In: SN, 23, s. 153.
- Mruškovič, Obilné zásobnice. In: SN, 23, s. 637-639.

1976
- Primovski, Bit i kultura na rodopskite Balgari. Materijalna kultura. In: NA, 13, s. 307-308.
- Molnár - Hajdú, Nagytarcsa. Története és néprajza. In: SN, 24, s. 322-323.

1977
- Dobrudža. Etnografski, folklorni i ezikovi proučvanija. In: SN, 25, s. 172-174.
- Bregadze, Gornoje zemledelje v zapadnoj Gruzii. In: SN, 25, s. 360-361.
- Švecová, Kopanicové sídla a dedina. In: SN, 25, s. 518-520.
- Fél - Hófer, Geräte der Atányer Bauern. In: SN, 25, s. 520-522.
- Karpatskij sbornik. In: SN, 25, s. 630-631.
- Klepikova, Slavjanskaja pastušeskaja terminologija. In: SN, 25, s. 635-636.
- O tradičných formách európskeho rybárstva. In: NA, 14, s. 229-230.

1978
- Kučerová, Chorváti a Srbi v strednej Európe. In: SN, 26, s. 156-158. .
- Zo života a bojov ľudu Uhrovskej doliny. In: NA, 15, s. 52-54.[/]

1979
- Tálasi, A Kiskunság népi állattartása. In: SN, 27, s. 623-624.

1980
- Ethnography and Present Times (Etnografija i sovremennost) . In: ES, 10-11 (1978-1979), s. 215-216.
- Problems of the Folk Culture and National Culture. In: ES, 10-11 (1978-1979), s. 216-217.
- Mandybura, Polonynske hospodárstvo Hucuľščyny. In: SN, 28, s. 350-351.
- Balgarska etnografija. In: ES, 10-11 (1978-1979), s. 223-225.
- Šťastný, Tradiční zemědělství na Valašsku. In: Agrikultúra, 17, s. 193-194.

1981 .
- Gunda, Ethnographica carpato-balcanica. In: SN, 29, s. 449-451.
- Gavazzi, Vrele i sudbine narodnich tradicija. In: SN, 29, s. 452-454.
- Kowalska-Lewicka, Hodowla i pasterstwo w Beskidzie sedeckim. In: SN, 29, s. 454-456.
- Paládi-Kovács, A magyar parasztság rétgazdálkodása. In: Agrikultúra, 18, s. 205-207.

1982
- Bromlej, Sovremennyje problemy etnografii. In: SN, 30, s. 654-657.
- Traditionelle Transportmethoden in Ostmitteleuropa. In: SN, 30, s. 525-526.
- Slovensko ljudsko izročilo (Pregled etnologije Slovencev). In: HČ, 30, s. 919-920.

1983
- Marinov, Saraškijat zanajat v Balgarija. In: SN, 31, s. 147-148.
- Die Nomaden in Geschichte und Gegenwart. In: SN, 31, s. 328-329.
- Jeřábek a kol., Proměny jihomoravské vesnice. In: SN, 31, s. 634-637.
- Balgarska narodna kultura. In: HČ, 31, s. 313-314.

185

1984
- Bregadze, Očerki po agroetnografii Gruzii. In: SN, 32, s. 547-549.
- Bogataj, Mlinarji in žagarji v dolini zgornje Krke. In: SN, 32, s. 549-551.
- Bregadze, Očerki po agroetnografii Gruzii. In: Izvestija Akademii nauk Gruzinskoj SSR, Serija istorii, archeologii, etnografii i istorii iskusstva, No 4, s. 187-188. Tbilisi.[/]

1985
- Jančář, Vznik a rozvoj socialistické zemědělské velkovýroby v okrese Hodonín. NA, 22, s. 274-275.
- The Agriculture of Ancient Slavs (M. Beranová, Zemědělství starých Slovanů). In: ES, 14 (1982), s. 121-122.
- The Problems of Slavic Ethnography (Problemy slavjanskoj etnografii). In: ES, 14 (1982), s. 125-126.
Zostavila Magdaléna Paríková

186

ZPRÁVY

JUBILEA

Jubileum české folkloristky [obsah]

2. února 1926 se narodila v rodině hudebníka v Praze Dagmar Rychnová, provdaná Klímová. Středoškolské a vysokoškolské studium absolvovala rovněž v Praze, kde získala u prof. Chotka, Vážného a Horáka doktorát z oboru národopisu a slovanské filologie. Ještě jako univerzitní posluchačka zahájila z podnětu prof. Chotka výzkum na Horňácku, kde ji zájem o dialektologii i národní dějiny přivedl k specializaci na lidovou pověst. Horňáckému terénu zůstala věrna po dvě desetiletí a vytěžila odtud řadu odborných studií a kandidátskou práci k charakteristickým tematickým okruhům (turecké války, podání o pokladech, tajných evangelících, o zbojnících, o hadech atd.) a zejména k vypravěčskému prostředí: byla u nás z prvních, kdo si všímal sociálních vazeb a jejich vlivu na složení vypravěčského repertoáru a kdo se věnoval tzv. průměrnému vypravěči.
      Postavení Horňácka na rozmezí dvou etnik bylo pobídkou sledovat české prozaické texty v co nejširším mezinárodním kontextu. Sondážní výzkumy přivedly jubilantku do[/] řady slovenských oblastí (Kopanice, Pováží, okolí Krupiny, Sniny), do prostředí jazykových menšin v dnešním Maďarsku, odkud vytěžila sbírku pohádek, písní a zvyků. Zájem o tureckou tematiku ji přivedl do specializovaných knihoven a archivů v Záhřebu, Lublani, Štýrském Hradci, ve Vídni, v Marburku, v Krakově a ve Varšavě. Výsledky shrnula ve studiích, publikovaných v Ethnologia slavica, Slovenském národopise, Slovácku, Českém lidu aj. Sběry z maďarských menšinových ostrovů jsou dosud v rukopise, stejně jako převážná část textů, získaných na Horňácku.
      Od doby konání IV. slavistického sjezdu v Moskvě se D. Klímová zúčastní aktivně i na zpracování slovanské problematiky v oboru lidové prózy. Zajímají ji především otázky národní specifičnosti, i její protipól, loci communes společné širším celkům pohádek a zvláště pověstí.
      Jubilantka si byla vždy dobře vědoma, že důležitým technickým předpokladem pro studium folklóru je co nejširší přehled o faktické zásobě textů k jednotlivým žánrům. Přes dvě desetiletí se proto podílí na snahách zpřístupnit český prozaický folklór určitou formou ka[/]talogu. Proto i své dílčí studie často doprovází motivickými přehledy a srovnávacími odkazy. Zahraniční práce tohoto druhu sleduje po léta svou recenzní činností. Pod svou redakcí a s vlastními doplňky vydala jubilantka v r. 1960 první u nás dostupnou pomůcku - slovenský překlad katalogu Aarne Thompsonova (vyšlo jako rotaprint pro členy Čs. národopisné společnosti). Dosud vyhledávanou pomůckou je její přehled o starších katalogizačních pokusech, publikovaný v Slovenském národopise (1963). Ve formě katalogu shrnula materiál pověstí s tureckou tematikou; významným pokusem je přehled vypravěčského repertoáru, připojený ke knize Horňácko (1963). Dvěma příspěvky k problematice pověstního katalogu se účastnila i jednání brněnské skupiny, která chystala projekt katalogizace lidové písně za pomoci samočinného počítače; aktivně se účastnila i v mezinárodní komisi pro přípravu katalogu lidových pověgtí, svolané z iniciativy prof. Steinitze v Berlíně a Roztokách v NDR. k teorii mezinárodního katalogu pověstí se snaží přispět i svými příspěvky pro slavistický kongres v Záhřebu a v Kyjevě.

187

      D. Klímová je dlouholetou vědeckou pracovnicí v oboru folkloristiky. Nastoupila po ukončení studia v r. 1950 v tehdejším Státním ústavu pro lidovou píseň v Praze. Po sloučení tohoto pracoviště s kabinetem pro národopis v r. 1954 v dnešní Ústav pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd pracuje již ve zvoleném oboru - na výzkumu lidové prózy. v souladu s ústavními plány sbírala lidovou prózu v hornickém prostředí na Kladensku, později i v dalších oblastech Čech - v okolí Pelhřimova a dalších oblastí Českomoravské vrchoviny, na širším Plzeňsku; pravidelně se vrací i na Horňácko, aby mohla zachytit charakteristické texty, zaznamenané ve starším období ručním zápisem, na magnetofon. Na začátku let sedmdesátých provádí průzkum pražského dělnictva, jehož výsledky shrnula v samostatném svazku "Makety", na sklonku let sedmdesátých přechází do oddělení národního obrození a věnuje se studiu českých sběratelů 1. poloviny 19. století. Přehled vývoje folklórních prozaických žánrů tohoto období byl vydán jako rotaprint ("Maketa" 1980).
      V kuloárech národopisných a folkloristických setkání hovořívá jubilantka o svých projektech. Dosud je nám dlužna ze jména své "Sběratelské deníky Horňácka", jež by shrnuly texty, zasazené do vypravěčské situace, tedy to, co se nazývá - ne dost přesně - biologií nebo ekologií folklóru. Nerealizován zůstává i jiný důležitý projekt:[/] katalog českých pověrečných povídek. k oběma projektům, i k další plodné práci, přejeme jubilantce hojnost tvůrčích sil a pracovní pohody. Bohuslav Beneš Výběr z bibliografie

     - Příspěvek k problematice zápisu a studia lidové tradice jako speciální methody národopisné. Doktorská disertace UK Praha 1950 (rkp).
     - Turecké války v lidovém podání východní Moravy. NVČ 33, 1953, 36-100.
     - K metodice zápisu lidové prózy. Čes. lid 44, 1957, 124-128.
     - Ke studiu pověsti v dnešním lidovém podání. Čes. lid 46, 1959, 114-119.
     - Pověsti o pokladech na moravském Horňácku. Čes. lid 46, 1959, 266-276.
     - K metodickým otázkám současného stavu pohádky. Lidová kultura východní Moravy. Gottwaldov 1960, 183-205.
     - Lidové podání s historickou tematikou v horňácké obci Javorníku. Kandidátská disertace. ÚEF
      Praha (rkp.) .
     - O motivu "Jene, Mikulo, Juro, poďte ven" v lidových podáních. Slovácko 1961, 97-103.
     - Příprava katalogu českých pověstních žánrů. SN 11, 1963, 439-484.
     - Vypravěčský repertoár národopisné oblasti ve světle hospodář[/]ských a společenských styků. Čes. lid 51, 1964, 63-72.
     - K problematice experimentálního národopisu. Slovácko 1964, 97-106.
     - Příspěvek ke studiu vypravěčských okruhů. Čes. lid 52, 1965, 14-24.
     - Hodnota a hodnověrnost terénního výzkumu. Zpravodaj ÚEF 1966, č. 3-11 (rotaprint).
     - Vypravěčka Anděla Štipská. NA 1967, 3-4, 15-24.
     - Versuch einer Klassifikation des lebendingen Sagenerzählens. Fabula 9, 1967, 244-253.
     - Kulturní zázemí epitheta "Tataré psohlavci". Čes. lid 55, 1968, 109-120.
     - Poznámky slovesného folkloristy k metodě národopisné monografie. SN 16, 1968, 627-632.
     - Les guerres turques dans les narrations populaires 1-III. Ethnologia Slavica 2, 1970, 227-245; 3, 1971, 245-269; 4, 1972, 199-245.
     - Zur Frage der Hundsköpfigen in der Folklore. Zeitschrift für
      Volkskunde 1971, č. 1, 95-101.
     - K otázkám formy historické pověsti. Lidová tradice. Academia,
      Praha 1971, 127-142.
     - (s M. Janotkou ) Vyprávění o hadech v soudobé lidové tradici. Čes. lid 58, 1971, 129-155.
     - Umělecká transformace folklórních vypravěčských postupů v
      Erbenových pohádkách. Čes. literatura 1971, 428-451.
     - Die Folklore und Migrationsströmungen. Ethnologia Slavica 3,

188

1971, 233-244.
     - Slovácká verze látky "Silný Ctibor". Slovácko XII-XIII, 1970-71, 31-37.
     - Úkoly textové kritiky na základě pověstí o Turcích. SN 20, 1972, 389-402.
     - Styčné body katalogizace lidové písně a lidově prózy. NA 9, 1972, 189-195.
     - Vodník v českém lidovém podání. Čes. lid 59, 1972, 130-153.
     - Z podnětů sovětské vědy pro českou folkloristiku. Čes. lid 59, 1972, 207-218.
     - Mezižánrové vztahy v oboru lidové pověsti v materiálech o Tatarech a Turcích v západní karpatské oblasti, Ľudová kultúra v Karpatoch. Bratislava 1972, 319-336.
     - Romantická koncepce a česká lidová próza. Čs. přednášky pro
      VII. mezinárodní sjezd slavistů ve Varšavě. Praha 1973, 273-280.
     - Zum Studium der Schlangenthematik in der Prosafolklore der
      Slaven. Ethnologia Slavica 5, 1973, 117-213.
     - K problému žánrové podstaty, komposice a stylu dělnické lidové prózy. Čes. lid 60, 1973, 3-14.
     - Možnosti srovnávacího bádání ve folklóru. Václavkova Olomouc 1972. Praha 1975, 143-151.
     - Zkušenosti se studiem dělnického folklóru městského typu. SN 24, 1976, 369-378.
     - Autobiografie jako folklórní druh.[/] Slavica Slovaca 11, 1976, 385-395.
     - Slovanská specifika v prozaickém folklóru. Čs. přednášky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů z Zá-. hřebu. Praha 1978, 193-198.
     - Soudobá tradice jako podklad rekonstrukce slovesných žánrů starších epoch. SN 29, 1981, 42-49.
     - Vztah přísloví a prozaického folklóru. SN 29, 1981, 543-550.
     - Úvahy k projektu slovanského katalogu pověstních žánrů. Československá slavistika 1983, Praha 1983, 253-260.

Jubilující Helena Johnová [obsah]

PhDr. Helena Johnová, CSc., patří k té nepatrné hrstce žen v národopise, kterým se šťastně daří skloubit své vynikající znalosti a vědecké schopnosti s mimořádným nadáním pro řídící a organizační práci, v níž jubilantka právem dosáhla stupňů nejvyšších.
      Narozena v Mělníce (13. 9. 1926) vyrůstala v kulturním rodinném prostředí. Po absolvování gymnázia přichází do Prahy, kde studuje na filozofické fakultě Univerzity Karlovy národopis a dějiny umění jako žákyně prof. Chotka, doc. Stránské a Pražáka, na dějinách umění pak profesorů Matějčka a Květa a doc. Pečírky. Disertační práci na téma Vývoj lidového interiéru do baroku (Praha 1949, 178 str.) vypracovala v semináři prof. K. Chotka a roku[/] 1949 dosahuje doktorátu filosofie. Už při studiu pracuje v národopisněm oddělení Národního muzea v Praze, kde je od roku 1950 zaměstnána trvale. Volba doc. Stránské, tehdejší vedoucí muzea, se ukázala být velmi šťastnou. H. Johnová v národopisném oddělení úspěšně působila do roku 1968 (od roku 1964 jako vedoucí), kdy se stala ředitelkou Historického muzea Národního muzea v Praze. v této velmi náročné a významné funkci k obecnému prospěchu působí plných 18 let. Jako pracovnice národopis­ ného oddělení Národního muzea se zasloužila o systematické pořádání sbírek, byla autorkou napřed regionálně po jaté nové expozice (oddílu Západní Čechy a Jižní Čechy) a autorkou ideového záměru i podstatné části scénáře historické expozice tohoto muzea, slavnostně otevřené v roce 1964. Tato expozice byla ve své době naprostým novem jak svým historickým, vývojovým po jetím života, kultury a umění česského a slovenského lidu od doby osvobození z poddanství do současnosti, tak záměrným kladením české a slovenské kultury vedle sebe jako dvou rovnocenných kultur. Dalším prvenstvím expozice bylo začlenění dělnické třídy a dokladů dělnického života vedle kultury venkovského lidu zemědělského. Expozice získala mnohá uznání i od renomovaných zahraničních muzejníků a velmi dobře obstojí i po dvacetiletí svého trvání.
      Doplňkem stálé expozice pražského národopisného muzea je celá

189

řada významných výstav, z nichž mnohých byla H. Johnová autorkou. jmenuji alespoň několik výstav hraček a jesliček v různém pojetí, výstavu k jubileu zakladatele muzea prof. L. Niederla, výstavu lidového nábytku v hlavní budově Národního muzea aj., a výstavy lidové kultury Československa v zahraničí.
      V roce 1960 H. Johnová obhájila kandidaturu historických věd v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV a stala se jednou z prvních kandidátek věd v oboru národopisu na základě monografie Sponky jako součást lidového oděvu (Slovenský národopis 6, 1958, s. 3-126). v letech 1954-1960 byla H. Johnová pověřována přednáškami na katedře etnografie Univerzity Karlovy, pedagogicky působila také na Univerzitě 17. listopadu a ve Středisku pro výuku muzeologie při Národním muzeu v Praze.
      H. Johnová je od studentských let aktivní členkou Národopisné společnosti československé. Zúčastňovala se jí pořádaných výzkumů lidových staveb. Od roku 1970 stojí v čele Národopisné společnosti československé při ČSAV jako její předsedkyně. Společnosti jubilantka věnuje nemalé úsilí organizační. Za šest funkčních období, kdy ji řídí, se podařilo obnovit Národopisný věstník, prohloubit spolupráci se Slovenskou národopisnou společnosti při SAV, zaktivizovat práci v komisích, dále rozvíjet činnost dopisovatelů a zorganizovat několik úspěšných vědeckých konferencí.[/]
      Kromě toho H. Johnová zastává řadu dalších funkcí: je redaktorkou Sborníku Národního muzea, řady historické, členkou redakčních rad (Časopisu Národního muzea - řada historická, Českého lidu, Umění a řemesel, Národopisného věstníku čsl.), působí v poradních sborech a v komisích Ústředí lidové umělecké výroby, ve vědeckých radách ústavů a muzeí. Řídila přípravu historické expozice Národního muzea v Lobkovickém paláci na Pražském hradě.
      Při všech těchto náročných povinnostech H. Johnová stále pracuje vědecky především v oboru etnografie a národopisné muzeologie. Svůj zájem dělí zejména mezi lidové umění, lidovou výrobu a muzejnictví. Stěžejními tématy jsou lidové stavby, zejména interiér a nábytek a lidové hračky, kde je naším nejlepším znalcem, muzea v přírodě a řada dalších oborů. Těžiště její činnosti, kde dosáhla zcela mimořádných výsledků, je pak lidový šperk, o němž napsala několik zásadních, zcela objevných studií. Slovenskému lidovému šperku věnovala dvě obsáhlé knižní monografie. Publikovala i v zahraničí.
      Toto ohlédnutí za bohatou vědeckou, organizační a řídící prací jubilantky nemůže zaznamenat všechno, co H. Johnová pro etnografii, pro poznání lidové kultury a pro její muzejní prezentaci i pro muzejnictví vůbec vykonala. Je to jen malé zastavení, na něž v práci pro obor naplněném životě H. Johnové[/] zatím nebylo času. Přehlížíme-li dílo a působení H. Johnové, činíme tak s obdivem a úctou. Mně osobně pak zbývá dodat, že po všechna ta dlouhá léta, a bylo jich třicet pět, co jsme spolu velmi úzce spolupracovaly, mi H. Johnová byla postupně kolegyní ze studií, spoluzaměstnankyní, pak vedoucí, a konečně, a to nejdéle, ředitelkou, ale především mi stále by'a zároveň dobrou a vždy spolehlivou přítelkyní. To však nic nemění na tom, abych si jí nevážila jako výborné ředitelky, významné etnografky a především jako čestného, vzácného člověka.
      A co připojit nakonec? Přání. Upřímné přání celé národopisné a muzejnické obce, aby jí sloužilo zdraví, aby měla pohodu a mnoho sil do další tvůrčí práce. Alena Plessingerová

Jubilejní pozdrav Ivě Heroldové [obsah]

Naše jubilantka se narodila v Chrudimi v posledních minutách roku 1926. Šťastné dětství, prožité v Praze, vystřídala léta nacistické okupace, která těžce dolehla na její rodinu. Po osvobození dokončila gymnázium a na filozofické fakultě UK v Praze vystudovala historii a národopis. Od prvopočátku se v oboru hlásila k progresívním směrům a pro studium vyhledávala nová, do té doby v etnografii opomíjená nebo neznámá témata. Za poznáním se vydala po nevyšlapané pěšině, a to i tehdy, když pracovala na úkolech

190

z historické etnografie. Dokladem toho je její velký vklad do syntézy o lidu a lidové kultuře národního obrození, pro kterou zpracovala školství, osvětu a vzdělanost (Etnografie národního obrození 5, Praha, ÚEF ČSAV 1978, s. 9-136; Lid a lidová kultura národního obrození v Čechách, Maketa sv. 1, Praha, ÚEF ČSAV 1980, 111 s.; Jahrbuch für Volkskunde und Kulturgeschichte 9, 1981, s. 74-96) a poddanskou rodinu v celé její národopisné a sociální problematice; nezkoumala jen selskou rodinu, ale i rodinu nejnižších sociálních vrstev vesnice a zaměřila se také na palčivé otázky partnerských vztahů, povinnosti a práva členů rodiny, dělení majetku, výchovy a zásahů vrchnosti do uzavírání sňatků, tedy otázek v etnografii předtím téměř nedotčených (ČL 68, 1981, s. 156-168); speciálně se pak věnovala svatebním obyčejům, a to nejen v době národního obrození, ale i na socialistické vesnici (Zpravodaj OSVI, 1974, příl. 3, s. 99-114; ČL 62, 1975, s. 129-139; Lidová kultura a současnost 9, Svatební obřad, Brno, Blok 1983, s. 58-65). Zpracovala také etnografické prameny z počátku 19. století (ČL 66, 1979, s. 131-141) a pro 3. díl Čs. vlastivědy Lidová kultura napsala kapitolu o lidové stravě (Praha 1968, s. 185-192). s Vladimírem Scheuflerem pak připravila komentář k 1. svazku Etnologického atlasu Evropy (EAE), věnovaného názvosloví výročních ohňů v Evropě (Göttingen 1981, české země s. 92-94).[/]
      Po celou dobu svého působení v ÚEF ČSAV, kam nastoupila už v roce 1953, studovala otázky vystěhovalectví, způsob života a kulturu českých menšin v zahraničí. k tomuto zcela novému úkolu musela vypracovat také nové metodické postupy a nová teoretická východiska (ČL 51, 1964, s. 366-378; NA 3, 1966, s. 12-20; Studia balcanica bohemoslovaca 2, Brno 1976, s. 204-216). v první fázi se zaměřila především na studium života a kultury českých exulantů z 18. století v Polsku (ČL 53, 1966, s. 146-159; Prala, ÚEF ČSAV 1971, 226 s.) a na výzkumy Čechů ve Slavonii, Bosně a jižním Banátě. Výsledky národopisných výzkumů v Jugoslávi publikovala v desítkách pracích, věnovaných hlavně otázkám akulturačního procesu české menšiny (NA 5, 1968, s. 8-13), společenským vztahům a duchovní kultuře jugoslávských Čechů, zvláště jejich výročním a rodinným obyčejům (ČL 58, 1971, s. 342-350; 65, 1978, s. 10-21; NVČ 8-9, 1973-74, s. 29-50; NA 6, 1969, s. 172-186; 8, 1971, s. 327-342; 11, 1974, s. 99-113; SN 21, 1973, s. 591-604; Narodna umjetnost 8, 1971, s. 199250; 16, 1979, s. 81-136; Glasnik Etnografskog instituta 22, 1973, s. 105-122). Mimořádnou pozornost věnovala národně osvobozeneckému boji volyňských a jugoslávských Čechů, jak se promítl do písní, veršů a memorátů. Výsledkem tohoto studia je kniha Válka v lidovém podání (Praha, ÚEF ČSAV 1977, 518[/] s.), připsaná otci, kterého nacisté popravili v Berlíně roku 1943.
      Jubilantka studovala nejen vystěhovalectví (ČL 72, 1985, s. 18-23, 96-100 ad.), ale také reemigraci volyňských a jugoslávských Čechů i jiných etnických skupin reemigrantů včetně rudohorských Slováků v rámci výzkumu novoosídleneckého pohraničí (ČL 44, 1957, s. 47-51, 107-112, 145-149, 193-198, 241-247; 60, 1973, s. 187-197; 65, 1978, s. 195-206; 70, 1983, s. 55-57, 108-113, 240-244). Na tomto výzkumu se nejen intenzívně podílela už od padesátých let (ČL 42, 1955, s. 193 až 200 - s Fr. Vančíkem), ale jako odpovědný řešitel dílčího úkolu státního plánu základního výzkumu Problematika etnických procesů v pohraničí českých zemí a Etnické skupiny v ČSR (VIII-9-4/02) na léta 1981-1985 tento výzkum organizačně zajišťovala a připravila jeho metodicko-teoretickou základnu (ČL 71, 1984, s. 130-141; 72, 1985, s. 96-100; NVČ 2 (44), 1985, s. 7-18 aj.).
      PhDr. Iva Heroldová, CSc. pracuje pilně, skromně, v posledních letech jako vědecký konzultant. Její vědecký výkon jakoby však ještě zdaleka nedosáhl kulminačního bodu, neboť s obdivuhodnou iniciativou se ujímá nových náročných úkolů. Přejeme I. Heroldové, aby ve svém díle pokračovala ještě celou dlouhou řadu let k rozvoji české etnografie. Josef Vařeka

191

NEKROLOG

Za doc. PhDr. Vilémem Hrubým, DrSc. [obsah]

23. září 1985 neočekávaně zemřel ve věku 73 let archeolog doc. PhDr. Vilém Hrubý, DrSc., jeden z předních představitelů československé a slovanské archeologie, dlouholetý přednosta prehistorického oddělení a zástupce ředitele Moravského muzea v Brně, význačný organizátor a funkcionář archeologických institucí v ČSSR - Moravského archeologického klubu, Československé společnosti archeologické při ČSAV, nositel vyznamenání "Za vynikající práci" a pedagog, kterému celá mladší generace vděčí za mnohé.
      Doc. dr. Hrubý zůstal po celý život věrný Uherskému Hradišti a jeho okolí. Zde od nejútlejšího dětství žil, zde v letech 1933-1948 působil jako učiteli a sem se i poté každoročně na několik měsíců vraceli ke svým terénním výzkumům.
      Učitelství v nejširším smyslu, chápaně nejen jako vzdělávání nejmenší i vysokoškolské mládeže ex katedra, ale i jako obětavé lidovýchovné působení přes muzejní sbírky a výstavy, vědecké bádání o nejstarší minulosti rodné země - to byl program i náplň jeho života.
      V. Hrubý věnoval archeologické činnosti zejména v oblasti St. Města, Uh. Hradiště, Zlechova a celého[/] širšího okolí více než půl století obětavé a náročné práce a jeho cesta k archeologii nebyla snadná - zprvu jako učitel svědomitě zachraňoval, vyhledával a publikoval) cenné archeologické prameny a teprve na přelomu 40. a 50. let, po dokončení vysokoškolského studia pod vedením prof. dr. E. Šimka na brněnské filozofické fakultě mohl nastoupit dráhu profesionálního archeologa na pracovišti Moravského muzea v Brně. Zde vydal počet ze svých dlouholetých zkušeností v terénu, studia odborné literatury a zápalu pro soustavný výzkum jednoho z nejvýznamnějších velkomoravských středisek u nás - oblasti Uherského Hradiště. Není zde možno jmenovat výčet byť i těch nejdůležitějších z jeho publikací, protože bibliografie V. Hrubého čítá několik stovek údajů (pečlivý soupis je publikován v ČMM LVII, 1972, 7-16), ale je nutno zdůraznit, že všechny přinášely nové poznatky a pohledy na zkoumanou problematiku a mnohé se staly a dosud zůstávají vzorem a oporou pro všechny, kteří se zabývají slovanskou archeologií v celé Evropě. To proto, že V. Hrubý v těchto publikacích sice vycházel z pramenných zdrojů, které získával! rozsáhlými výzkumy na Staroměstsku a Hradišťsku, ale konfrontoval je s po[/]zmatky z ostatních slovanských oblastí.
      Další pracovní sférou V. Hrubého - která se dotýkala široké veřejnosti - byla činnost muzejní a spolková. Začal s ní již jako mladý učitel, kdy spravoval 15 let archeologické sbírky Slováckého muzea, kde vybudoval depozitáře a expozici "Z pravěku středního Pomoraví". Současně pracoval jako člen a později jako jednatel "Archeologického spolku Starý Velehrad" a "Archeologického a muzejního spolku v Uh. Hradišti".
      V roce 1948 pak přešel do Moravského muzea v Brně, kde se stal záhy přednostou prehistorického oddělení a později vědeckým zástupcem ředitele muzea. Jeho zdejší činnost byla charakterizována moderním přebudováním studijních sbírek, řadou tématických výstav a stálou expozicí "Pravěk Moravy". Základní zásluhu měl též o vybudování památníku ve St. Městě "Na Valách" a měl významný podíl na realizaci výstavy Velká Morava, která se dočkala řady repriz u nás i v zahraničí.
      Hlavní oblast, v níž V. Hrubý zejména vynikl a proslavil jak své pracoviště, tak i své celoživotní působiště - Uherskohradišťsko je oblast vědecko-výzkumná.
      Již za svého učitelského působení prováděl soustavný terénní výzkum středního Pomoraví, při němž objevil na 150 nových nalezišť různých archeologických kultur. Na mnohých prováděl větší nebo menší vý

192

kopy a materiál ukládal do Slováckého muzea. Pohotově své poznatky publikoval především ve Sborníku Velehradském; to však byla jen přípravná fáze jeho vědeckého díla, kdy se důvěrně seznámil s archeologickým obrazem úrodné nížiny na úpatí Chřibů. Vypracoval nálezový katastr středního Pomoraví s více jak 2.000 lokalitami a dospěl k prvním závažným vědeckým poznatkům o době bronzové vyčleněním pomoravské skupiny lužické kultury nazvané spytihněvskou a formulací nových poznatků o genezi a chronologii středodunajské mohylové kultury, uložené v jeho první velké syntetické práci "Středodunajské lidstvo a jeho kultura na Moravě" (Brno 1951 - doktorská disertace).
      Skutečný rozmach jeho vědecké činnosti, spojený s největšími objevy a s tvorbou vyzrálých vědeckých prací je nerozlučně spjat až s obdobím socialistické orientace Československa po Vítězném únoru 1948. v tomto roce zahájil V. Hrubý výzkum velkomoravského pohřebiště "Na Valách", který vedl nejen k zevrubnému poznání pohřebního ritu starých Moravanů, objevu bohatých souborů zlatých a stříbrných šperků byzantsko-orientálního rázu avšak místní výroby (nazvaných později J. Eisnerem veligradskými), ale vůbec k výraznému doplnění obrazu velkomoravské hmotné kultury v celé šíři. Nejzávažnějším objevem tam pak byly prvé zděné základy velkomoravské sakrální architektury. Tyto objevy orientovaly V. Hrubého výlučně k bádání o slovanské minu[/]losti. Jeho výzkumy se záhy rozšířily na různé sídlištní areály s rozmanitými výrobními, sídlištními a sakrálními okrsky ve St. Městě a přenesly se i do jeho okolí. Prozkoumal základy velkomoravské svatyně a pohřebiště v Modré u Velehradu, věnoval pozornost hradisku sv. Klimenta u Osvětiman, provedl rozsáhlé výkopy na metropolitní výšině v Sadech, kde objevil nejen rozsáhlé pohřebiště a pozoruhodný půdorys chrámu a hrobní kaple, ale i sídlištní aglomeraci s neobvyklým uspořádáním a půdorysy domů.
      V posledním desítiletí byl V. Hrubý postaven před mimořádný úkol: v termínovaných předstihových výzkumech zachránit z asanovaného areálu St. Města nenahraditelné archeologické prameny. Jeho obětavá práce přinesla nesmírně zajímavé poznatky. Je škoda, že je již nemohl odborně zpracovat a publikovat a prezentoval z nich jen po[/]pularizující předběžné závěry. Terénní a publikační práce byla
      Jen jednou stránkou bohaté činnosti V. Hrubého. Moravské muzeum mu vděčí za řadu let svého rozvoje z hlediska muzeologické a archeologické praxe, uspořádání sbírkového fondu a jeho prezentaci.
      Univerzita J. E. Purkyně bude po odchodu V. Hrubého postrádat učitele, který se čtvrt století podílel na výchově archeologů z Čech, Moravy i Slovenska; mnozí z nich mu vděčí za zaměření i vztah ke slovanské archeologií. I když v několika posledních letech již nekonal přednášky, studenti archeologie a historie u něj vždy našli porozumění a pomoc.
      Doc. PhDr. V. Hrubý, DrSc. byl badatelem, učitelem i člověkem, který bude všem, kdož ho znali, dlouho scházet. Jana Vignatiová[/]

KNIHY

Jefimenkova, Borislavna Borisovna: Severnorusskaja pričeť. [obsah]

Meždurečje Suchony i Juga i verchovja Kokšengi (Vologodskaja oblasť). Moskva 1980, 392 stran
      Kniha B. B. Jefimenkové o severoruských pláčích vzbuzuje úctu už jen pouhým rozsahem. Odborného čtenáře zaujme však především způ[/]sobem podání látky a zpracováním daného tématu. Převážnou část knihy - 283 stran - tvoří přehledné a kvalitní transkripce pláčů (nejen slovesné, ale většinou také hudební), z nichž některé jsou i několikastránkové, 86 stran je vyčleněno na úvodní hutnou studii doprovázenou tabulkami, grafy, kartogramy; 19 stran je věnováno na adjus

193

tace k přepisům a k jednotlivým záznamům.
      V úvodní kapitole podává autorka informace o zkoumané oblasti (vymezené v podtitulu), jež se rozkládá asi 700 km severovýchodně od Moskvy a byla v době výzkumu (tj. v 70. letech) ještě značně izolovaná. Všímá si historickogeografických podmínek, které měly vliv na vývoj kultury zdejšího lidu, kolonizačních proudů v 15. a 16. století (novgorodského a rostovosuzdalského) i možných přežívajících vlivů ugrofinských.
      V dalších třech kapitolách, tvořících stěžejní část práce, věnuje Jefimenková pláčům pozornost rovnocennou po stránce textové i hudební, posuzujíc vztahy hudby a sláva jako vzájemnou koordinaci dvou samostatných struktur. Kapitola zaměřená na typologickou analýzu je přímo vzorná. Značný důraz je zde však kladen rovněž na obeznámení, jakým způsobem ve zdejší kultuře pláče fungovaly, popřípadě fungují, jak byly nebo jsou prováděny i fak se tradují. Dovídáme se například, že jestliže staré svatební obřady se zde uchovaly jen v paměti lidí narozených do revoluce, pak obřady pohřební přežívaly nezměněny ještě v době výzkumu.
      Pláče dělí autorka do tří známých skupin: na pohřební, svatební a rekrutské. Zabývá se však především pláči pohřebními a svatebními, protože rekrutské nářky nemají v celé zkoumané oblasti vlastní nápěvy; zpívají se buď na melodie pláčů pohřebních, nebo svateb[/]ních. Najdou se ovšem i místa, kde se týž nápěv vztahuje ke všem třem Skupinám pláčů, přičemž rozlišení pláčů svatebních a rekrutských od pláčů pohřebních je dáno pouze tím, že jsou intonovány ve vyšší poloze (lid. světlým - vysokým hlasem). Ale na většině zkoumaného území maji svatební pláče (geneticky závislé na pohřebním naříkání, jak to autorka několikrát zdůrazňuje) specifický ráz. U svatebních pláčů se nepřejímají všude melodie vztahující se k pohřebnímu naříkání, které má vždy formu individuální výpovědi, Pro svatební pláče je typický dialog formou otázky a odpovědi. Někdy je zpívá jen nevěsta, jindy pouze sbor dívek. Většinou však svatební pláče zpívá nevěsta i sbor družek, přičemž uplatnění sóla a sboru se při pohledu na celkový materiál jeví velmi rozmanitě. (Regionální diferenciaci je zde věnováno velmi mnoho pozornosti.) Důležité je rovněž další formové rozlišení pláčů. Jestliže pláče pohřební jsou vždy stichické (tj. nejsou strofické), pak u pláčů svatebních se místy prosazuje strofika.
      Po souborné publikaci maďarských pobřebních pláčů (Sirátok), vydaných L. Kissem a B. Rajeczkým v r. 1966 ve více než tisíci stránkové monografii (o níž u nás v r.1967 poměrně obsáhle referoval na stránkách Českého lidu K. Vetterl), patří kniha B. B. Jefimenkové k nejobsáhlejším a nejobsažnějším pracím, jaké kdy byly na toto téma napsány. Nacházíme zde 60 pláčů pohřebních, 15 rekrutských a 104 svateb[/]ních nářků; celkem tedy 179 zápisů. Nikoli nadarmo spatřuje auťorka v pláčích klíčový žánr pro poohopení kořenů, vývoje i estetiky ruské písňové kultury. Co snad v práci poněkud schází, je fotografická dokumentace, která by přiblížila lidi i prostředí. Dušan Holý

Maďarské národopisné publikácie z roku 1985 [obsah]

Vybraná knižná produkcia za uplynulý rok dosahuje desiatky diel napriek tomu, že zase z nich vynechávame oblasť folkloristky.
      Z reedícií si zaslúži pozornosť súbor národopisne zameraných štúdií z 18. a začiatku 19. storočia pod názvom Národopisní objavitelia uhorských regiónov, ktoré pripravil s úvodným slovom a životopisom autorov Atilla Paládi-Kovács (Magyar tájak néprajzi felfedezöi; Gondolat, Budapest 1985, 485 strán). Oddiel o Hornej zemi zahrnuje príspevky o Palócoch, viaceré opisy Gemera, okolia Nitry, Mužly, atak tieto pramene môžu poslúžiť aj našim odborníkom. z oblasti národopisnej vedy sa vymyká aj publikácia o ľudovej sociografii z rokov 1930-1938, ktorej autorom je Dénes Némedi (A népi szociográfia 1930-1938; Gondolat, Budapest 1985, 293 strán). Rozoberá pokrokové hnutie z medzivojnového obdobia, na ktorom sa zúčastňovali aj národopisci (Gyula Ortutay, Béla Gunda) s cieľom analyzovať rozličné stránky života najroz

194

pornejšej vrstvy agrárneho Maďar­ ska, roľníctva. Výsledkom boli monografie regiónov alebo dedín a iné klasické diela maďarských sociografov, ale aj celej plejády spisovateľov, ktorí rozličnými literárnymi formami upozorňovali na boľavé miesta spoločnosti, a pôsobili tým účinnejšie, než sa dalo očakávať od vedeckých disciplín s ich zaužívanými metódami.
      Národopisnú teóriu už tradične obohacujú výsledky interdisciplinárnej spolupráce. Publikácia Modely a vzory spôsobu života obsahuje príspevky z konferencie, ktorú roku 1982 usporiadal Psychologický a Národopisný ústav Maďarskej akadémie vied spolu s Výskumným strediskom masovej komunikácie (Életmód modellek és minták, usporiadal Mihály Hoppál a Tamás Szecskö , Budapest 1984, 390 strán). Príspevky psychológov, sociológov a národopiscov sú zaradené do niekoľkých tematických okruhov a väčšinou riešia otázku vplyvu modelov a vzorov pri utváraní spôsobu života. v centre pozornosti sú masovokomunikačné prostriedky a ich pôsobenie, pričom autori rozoberajú aj vzťah mesta a dediny, tlač najrozličnejšieho zamerania, od módnych časopisov po návody z minuIého storočia ako sa správať, ako písať listy, alebo iné inštitucionálne predlohy, zasahujúce do zdedených, tradovaných foriem života. Autori nezaujímajú jednotné stanovisko k významu skúmaných vzorov, poukazujú na životné podmienky, rozhodu[/]júce pri preberaní nových vzorov. Niektoré príspevky sa preto zameriavajú na rozbor priemyselnej spoločnosti z hľadiska jej mobility, zapojenia žien do výroby a ich dôsledkov, ako je vzdelanie, rozvodovosť, obmedzený počet detí atď., zdôrazňujúc naopak vplyv spôsobu života na utváranie modelov a vzorov, neúčinnosť týchto vzorov, ak pre ne nie sú podmienky. k tejto polarite pristupujú názory vyzdvihujúce tvorivú silu jedinca, ktorá sa nedá zredukovať na produkt životných podmienok alebo vzorov, keďže "dôstojný spôsob života nie je darom spoločnosti". Otázok, názorov, príkladov je veľa. Čím ale prispeli k úspechu konferencie národopisci?
      Národopisnú problematiku zahrnuje tematický oddiel venovaný dlhodobým zmenám vzorov a spôsobu života. Antal Vörös sa zaoberá zmenami hospodárenia, spôsobu života a mentality maďarského roľníctva v rokoch 1850-1914. Vychá­ dza zo súdobých sťažnosti na sedliakov, podľa ktorých sú ľahkomyselní, rozhadzovační, bez záujmu o námezdnú prácu na veľkostatkoch, a ich mentalitu vysvetľuje feudálnym dedičstvom. Tento tematický rámec autor prekračuje, keď dáva do príčinných súvislostí viaceré kultúrne javy so spôsobom hospodárenia. Tak podľa neho je ozdobami hýriaci kroj dôsledkom toho, že dedinské ženy vyčkávajúce na ženícha mali veľa času a ani po sobáši neboli zapojené do výroby. Aj dlhotrvajúce[/] svadby svedčia o tom, že času bolo nadostač, a naopak, nová móda jednoduchých tmavých krojov z prelomu storočia svedčí, že času bolo málo. Pri týchto a ďalších zovšeobecn[en]iach sa odvoláva na veľké množstvo národopisných údajov, ktoré však necituje. Neuvádza ani, v čom sa zmenila deľba práce v rodinnom gazdovstve, ak práve zapojenie roľníckych žien do výroby bolo novotou toho obdobia. Annamária Lammelová založila svoj príspevok o kontinuite, prevrstvení a akulturácii na analýze výsledkov terénneho výskumu v jednej obci. Zaznamenáva zmeny rozličných sfér spôsobu života pred druhou svetovou vojnou a po nej, s osobitnou pozornosťou k procesu združstevňovania. Informátorov rozdeľuje podľa vekových a majetkových skupín. Zisťuje, že akulturačný proces nezotrel dichotómiu dediny a mesta, rozličným spôsobom sa preberajú iba niektoré prvky v závislosti od skúmaných skupín. Kata Jávorová porovnáva severomaďarskú a juhomaďarskú obec z hľadiska uchovávania tradičného spôsobu života a preberania nových vzorov. Dokladá rozdiely pri výchove detí, v partnerských vzťahoch pred sobášom a po ňom, medzi generáciami a ďaIšími spoločenskými javmi, ktoré ukazujú protikladné výsIedky. Péter Niedermüller skúma spôsob života na podklade literatúry antropológie mesta. Rozbor zameriava na kritické hodnotenie metodických postupov a teórií, ktoré abstrahovali

195

mestský život od konkrétnych spoločenských súvislostí. Na jednej strane sa tým stierali odlišnosti medzi mestami, na druhej strane bol ich obraz skreslený, keďže predmetom výskumu neboli všetky, ale len niektoré, zväčša deviantné skupiny. Mihály Hoppál upozorňuje v príspevku o modeloch spôsobu života na dva nezameniteľné typy: na model, ktorý vzniká ako teoretická konštrukcia odborníka, metodický prostriedok vedeckých výskumov, a model, ktorému dáva prívlastok Folk, utváraný jeho nositeľmi a predstaviteľmi ako prejav skupinovej spolupatričnosti. Poslednému typu a jeho prejavom venuje osobitnú pozornosť.
      Základom vysokej úrovne väčšiny príspevkov je široká báza teoretických vedomostí autorov, uplatňovaných pri výskume. Rozhľad a solídna materiálová základňa je stále aktuálnym poučením, ako dosiahnuť plodné výsledky, ktoré konferencia nesporne priniesla.
      Špičkovou reprezentáciou maďarského národopisu je syntéza Hungarian Ethnography and Folklore, ktorú napísal Iván Balassa a Gyula Ortutay (Corvina 1984, 818 strán, úvod od Alexandra Fentona). Odbornej verejnosti je dielo známe od roku 1979, keď vyšlo v maďarčine. Nedávno dostala zahraničná verejnosť jeho nemeckú verziu (Ungarische Volkskunde, Corvina 1982, úvod od Roberta Wildhabera). Anglický preklad záslužne rozširuje publicitu tejto impozantnej práce s krásnym ilustračným ma[/]teriálom, recenzovanej už v predchádzajúcich vydaniach.
      Ďalšia súhrnná práca o maďarskom národopise je určená mládeži a má popularizovať národopis. Dve autorky jej dali titul Maďarský národopis v obrazoch (Anna Bihári, Éva Pócs, Képes magyar néprajz, Corvina 1985, 205 strán). Obrazy z maďarského národopisu sa vzťahujú nielen na bohaté ilustrácie knihy, ale aj na jej text, spôsob podania tradičného života roľníkov. Tak kapitola o roľníckom kalendári obsahuje celú atmosféru jednotlivých ročných období: zvykoslovie (v zime Mikuláš, Lucia atď.), priebeh osláv (príprava vianočných jedál, v lete dožinky atď.), prácu (v zime zabíjačky, priadky, v jeseni oberačky, zaváranie atď.), ale aj folklórny materiál, všetko, čo dokresluje časové cykly. Zaužívanému tematickému členeniu sa vyhýbajú aj ďalšie kapitoly, pričom v súhrne nechýba ani jedna otázka, ktorá je predmetom národopisu. Nie je to prvý experiment maďarských národopiscov, ako koncipovať syntézu v nových súvislostiach.
      Tematický súhrn o stredovekom vývoji maďarského obydlia prináša práca Storočia roľníckeho domu od Ivána Balassu mladšieho (Iván M. Balassa, A parasztház évszázadai. Békéscsaba 1985, 188 strán). v jednotlivých kapitolách rozoberá obydlie pred príchodom Maďarov, vývoj obydlia v Karpatskej kotline do 12.-14. storočia a maďarský roľnícky dom neskorého stredoveku. Materiál člení chronologicky a územ[/]ne, podľa toho, aké zmeny zaznamenal vývoj. Už z témy vyplýva, že ťažiskom práce je archeologický a jazykovedný materiál, no prínosom sú najmä národopisné poznatky vrátane tých, ktoré autor získal zo svojej praxe ako pracovník múzea v prírode. Technické skúsenosti a postrehy odhaľujú celý rad nevysvetlených alebo mylne interpretovaných javov. Je to syntéza, ktorá by nemala minúť pozornosť našich odborníkov. Čiastočne ju sprístupňuje deväťstranové nemecké resumé, obrázky a diagramy spr[a][e]vádzajúce text.
      Ako knižnú publikáciu z odboru ľudového staviteľstva môžeme uviesť aj tematické štvorčíslo časopisu Acta Ethnographica, ktorej odborným redaktorom je Béla Gunda (Beiträge zur Volksarchitektur in Mittel und Osteuropa. Budapest 1982, 410 strán). Editor v úvode vyzdvihuje pôsobenie maďarskej sekcie MKKKB, ktorej pričinením vznikol tento zväzok. Obsahuje štúdie šestnástich autorov z Maďarska, Československa, Polska, Rumunska, Juhoslávie, Fínska, Estónska a Lotyšska, venované rozličným otázkam ľudového staviteľstva. Naše krajiny zastupujú štúdie Jána Botíka (Korelácie medzi formami rodiny a bývania na Slovensku), Václava Frolca (Kultúrnohistorické vzťahy vo vývoji roľníckeho domu na Morave a v Sliezsku), Miroslava Sopoligu (Pec a ohnisko v ľudovom obydlí Ukrajincov na východnom Slovensku) a Jaroslava Štiku (Koliby v západných

196

Karpatoch). Okrem odborného prínosu je zborník príkladom opakovaných príležitostí pre zahraničných odborníkov publikovať v Maďarsku.
      Ďalším výsledkom medzinárodnej spolupráce je zborník Studien zur deutschen und ungarischen Wirtschaftsentwicklung (16.-20. Jahrhundert. Hr[s]g. von Vera Zimányi. Budapest 1985, 185 strán). Obsahuje príspevky z piatej konferencie o dejinách hospodárstva, usporiadanej v Debrecíne roku 1980 za účasti odborníkov z NDR a Maďarska. Maďarský národopis reprezentuje Tamás Hofer príspevkom o európskych analógiách vývoja dobytkárskej monokultúry na Velkej maďarskej nížine. Špecializáciu agrárnej produkcie od 13.-14. storočia sleduje na vetkostatkárskom chove rožného statku po zánik konjunktúry a presun monokultúrneho chovu do malovýroby.
      Prevažne archívne pramene prinášajú dve rotaprintom publikované práce: Príspevky z V. sympózia o remeselnej výrobe (V. Képzömüvészeti Szimpózium Veszprém 1984, november 20.-21. Veszprém 1985, 309 strán) aVinohradnícke nariadenia azákony zo 17.-19. storočia, ktoré zostavila a úvodnú štúdiu napísala Melinda Égetöová (Szölóhegyi szabályzatok és hegyközsé gi törvények a 17.-19. századbol. Budapest 1985; 208 strán). Sympózium o remeslách, usporiadané pri príležitosti 300. výročia oslobodenia Uhorska spod tureckej nadvlády, sústredilo pozornosť na obdobie tureckej okupácie a na roky pred a po[/] nej. Remeslá na Slovensku predstavuje príspevok o hornouherskom železiarstve v 16.-17. storočí a príspevok o remeslách a cechových organizáciách v Rajci, ktorý predniesol náš účastník Fra[n]tišek Kalesný. Ďalšia publikácia, zbierka textov vinohradníckych zákonov, je rozdelená na artikuly vinohradníckych obcí, zemepanské nariadenia a mestské štatúty. Zo Slovenska sú publikované zemepanské nariadenia z Vajnor a mestské z Bratislavy a Modry. Veľkú pozornosť si zasluhuje vyše 50 stranová štúdia, ktorá zohľadňuje vývoj tejto významnej právnej oblasti.
      Osobitným spôsobom sa uplatnil národopis vo vydavateľstve Európa v novej edícii Femina s programom publikovať osudy žien. Pod názvom Nepoznám bodku, čiarku, ale každé slovo je pravdivé, vyšla autobiografia maďarskej roľníckej ženy, ktorú spracovala a doslov napísala Arany Horváthová (Pontot, vesszöt nem ismerek, de a szó mind igaz. Európa könyvkiadó Budapest, 128 strán) . Na podklade magnetofónových záznamov, ale i vlastným rukopisom spísaných spomienok starej roľníčky vzniklo pútavé dielo nadanej pozorovateľky života a rozprávačky, obsahom i formou rovnocenné životopisným dielam slávnych žien.
      Z regionálnych prác popredné miesto zaujímá dvojzväzková národopisná monografia povodia riečky Tápió vo východnej časti Budapeštianskej župy (Tápió mente néprajza. 15. zväzok Studia Comitatensia,[/] odb. red. Nándor Ikvai, Szentendre 1985. 1. zväzok 656 strán, 2. zväzok 657-1056 strán, nemecké resumé). Dobrým základom pre komplexné národopisné spracovanie regiónu, na ktorom sa zúčastnilo vyše dvadsať autorov, je kapitola o dejinách osídlenia v rozpätí 13.-20. storočia, spracovaná z archívnych prameňov. Mononrafia nepatrí medzi výtvarne efektné diela, pozoruhodné sú vedecké ambície štúdií a hodnotná dokumentácia.
      Ďalšie regionálne práce pochádzajú z debrecínskeho národopisného okruhu. v 20. zväzku edície Folklór a Etnografia vyšiel životopis Istvána Ecsediho, popredného debrecínskeho národopisca a muzejníka (Debrecen 1985, 118 strán, odb. red. Zoltán Ujváry). Autor životopisu, István Balogh, takisto debrecínsky rodák a známy etnograf, vedel štúdiu oživiť spomienkami, keď ako univerzitný poslucháč spolupracoval s Ecsedim pred jeho smrťou roku 1936. Edícia Studia Folkloristica et Ethnographica v 17. zväzku prináša štúdiu o kamenárskych prácach v dedine pod Bukovými horami, ktorú napísal Gyula Viga (odb. red. Zoltán Ujváry, Debrecen 1985, 124 strán, nemecké resumé). Napokon je tu monografia obce Gömörszólós z Gemera od Lászlóa Dobosyho (Miskolc 1984, 82 strán rotaprintom, anglické a nemecké resumé), prínosná pre dejiny obce, osídlenie, hospodárenie a spoločenské vzťahy.
      Problematiku interetnických vzťahov prináša zborník príspevkov

197

z konferencie o národopisných výskumoch zahraničných Maďarov, konanej v Debrecíne roku 1982 (A határainkon kívüli magyar néprajzi kutatások. Budapest 1984, vydala Spoločnosť pre šírenie vedeckých informácií, 259 strán rotaprintom). O výskumoch zo Zakarpatskej Ukrajiny, Juhoslávie, Rumunska, Československa, Rakúska a Ameriky informuje 17 autorov. Výsledky konferencie hodnotí v závere Iván Balassa. Druhá publikácia je doplnkom vlaňajšieho súboru príspevkov z konferencie v Miškovci (Interetnikus kapcsolatok Északkelet-Magyarországon II. kiegészító kötet. Miskolc 1985, 100 strán). Takisto v tomto zväzku sa príspevky sústreďujú na oblasť severovýchodného Maďarska a našich odborníkov v ňom zastupuje Ján Sirácky (K problematike slovenských sídel v severovýchodnom Maďarsku) a Michal Markuš (Interetnické vzťahy názvu Répáshuta).
      Stručný prehľad ročnej publikačnej činnosti zdôrazňuje väčšmi kvantitu a tematický rozsah ako kvalitu. Podnetná je pritom práve úroveň väčšiny diel, hlboká znalosť materiálu a orientácia v súčasných smeroch, ktoré z maďarského národopisu vytvárajú modernú vedu, schopnú merať si sily na zahraničnom fóre i doma, v konfrontácii s inými uznávanými spoločenskovednými disciplínami. Soňa Švecová[/]

Matej Bel - slovenský geograf. [obsah]

Zostavil RNDr. Ján Drdoš, DrSc. Veda, Vydavateľstvo SAV, Bratislava 1984, 207 stran
      Roku 1684 narodil sa v Očovej významný slovenský vedec a pedagóg Matej Bel, ktorý sa mimoriadne zaslúžil o historické a všeobecno-vlastivedné poznanie Uhorska a predovšetkým Slovenska. Tristoročné jubileum narodenia M. Bela bolo vhodnou príležitosťou k tomu, aby sa jednotlivé vedné odbory na Slovensku hlbšie zaoberali vedeckým odkazom tohto významného slovenského polyhistora. v rámci Slovenskej geografickej spoločnosti sa na takúto úlohu podujal Ján Drdoš, ktorý zostavil publikáciu Matej Bel - slovenský geograf; kniha je príspevkom k podrobnejšiemu sprístupneniu Belovho diela širšej čitateľskej verejnosti.
      Prvú časť knihy vypĺňa hodnotenie osobnosti M. Bela a jeho miesta v kontexte vývoja slovenskej vedy, myslenia a kultúry. Autorom tejto časti je popredný slovenský historik a znalec dejín vedy na Slovensku Ján Tibenský. Autor hodnotí Bela jednak ako pedagóga, jednak ako organizátora rozsiahleho vlastivedného výskumu v Uhorsku. Matej Bel počas svojho pôsobenia na bratislavskom lýceu pozdvihol vedu a pedagogiku na takú úroveň, že sa Bratislava ako hlavné mesto Uhorska stalo najvýznamnejším vedeckým centrom krajiny.
      Z hľadiska súčasných tendencií vo vývoji vedy je pozoruhodná nie[/]len široko koncipovaná organizácia výskumných podujatí M. Bela, ale predovšetkým výsledné dielo a autorom exaktne ponímaná jeho vnútorná štruktúra. Celoživotnou snahou M. Bela bolo vytvorenie komplexného diela o starom a novom Uhorsku - Hungaria antiqua et nova, encyklopedickým spôsobom zhrnúť všetky poznatky o krajine, jej prírode, histórii a spôsobe života obyvateľstva v minulosti i prítomnosti. Tento zámer načrtol v spise Hungariae antiquae et novae prodromus (Posol starého a nového Uhorska), ktoré vyšlo roku 1723 v Norimberku.
      Takáto náročná úloha si vyžadovala vytvorenie širokého kolektívu spolupracovníkov, pôsobiacich nielen v hlavnom meste, ale vo všetkých častiach Uhorska. Postupne získal množstvo rukopisných prác, ktoré relatívne voľne používal a upravoval. Dobré skúsenosti z takejto praxe boli pravdepodobne Belovi podnetom na neskoršie pokusy o založenie uhorskej učenej spoločnosti. Napriek počiatočným ťažkostiam sa mu postupne podarilo vzbudiť zaujem o pripravované dielo aj u cisára Karola VI., ktorý roku 1731 poveril kartografa S. Mikovíniho, aby pre Belovo dielo vypracoval potrebné mapy.
      V rokoch 1735-1742 vydal Matej Bel štyri zväzky monumentálneho diela Notitia H[a][u]ngariae novae historico-geographica. Všetky vyšli vo Viedni. Notície boli koncipované podľa jednotlivých stolíc a každá stolica mala zhruba rovnakú štruk

198

túru. Predovšetkým sa členila na všeobecnú a špeciálnu časť. Všeobecná časť sa po úvode začína vždy prírodovednou geografickou kapitolou o celej stolici, potom v jednotlivých paragrafoch sa hovorí o etymológii názvu stolice, jej hraniciach, povrchu, vrchoch a riekach, ríši živočišnej, rastlinnej a minerálnej. z týchto častí sa dozvedáme aj o podmienkach poľnohospodárstva. Potom nasleduje kapitola o politicko-administrativnych pomeroch stolice, o jej obyvateľoch, úradoch a šľachtických rodinách. v jednotlivých paragrafoch tejto kapitoly sa hovorí o starých - historických a nových obyvateloch stolice a o genealogii najvýznamnejších šľachtických rodov. v špeciálnej časti o príslušnej stolici sa v jednotlivých sekciách píše o slobodných královský[s][c]h mestách, hradoch, kaštieľoch, privilegovaných mestečkách a na záver vždy nasleduje topografický opis všetkých obcí stolice. Pre súčasné potreby historicko-etnografického štúdia majú mimoriadnu pramennú hodnotu najmä údaje o obyvateľstve jednotlivých dedín, o charaktere zamestnania (hlavne o poľnohospodárstve a remeslách), o etnickej štruktúre obyvateľstva, ako aj o niektorých stránkach vtedajšieho spôsobu života a kultúry ľudu.
      V spomínaných štyroch zväzkoch Notícií spracoval a uverejnil M. Bel 10 stolíc, a to: Bratislavskú, Turčiansku, Zvolenskú, Liptovskú, Peštiansku, Novohradskú, Tekovskú,[/] Nitriansku, Hontiansku a Malohontskú. Ako vidno, ide predovšetkým o hornouhorské stolice obývané slovenským obyvateľstvom. Bel síce spracoval všetkých 48 stolíc, ostatné však zostali v rukopise. Rukopisy tohto nevydaného diela sa nachádzajú v archíve ostrihomského arcibiskupstva, v archíve Národného múzea v Budapešti a v archíve Evanjelíckeho lycea v Bratislave. Opisy troch stolíc sa stratili, avšak opisy slovenských stolíc sa zachovali kompletné.
      Pre ciele národopisného výskumu Slovenska zostávajú z Belovho vedeckého odkazu cenným prameňom najmä dve ďalšie diela. Jedno má názov Tractatus de re rustica Hungarorum (Pojednanie o poľnohospodárstve Uhrov), druhé je Tractatio de re vestiaria et moribus Hungarorum (Pojednanie o odievaní a mravoch Uhrov). z týchto prác sa dozvedáme nielen o spôsoboch obrábania pôdy a o chove hospodárskych zvierat v Uhorsku v 1. polovine 18. storočia, ale aj o ľudovej kultúre a o spôsobe života uhorského obyvateľstva (spôsob bývania, odievania, výročné a rodinné zvyky ľudu apod.). Keďže ťažisko výskumu bolo zamerané na roľnícke vrstvy obyvateľstva - a práca poddaných sa začínala hodnotiť ako významný zdroj národného dôchodku - Belove práce o živote roľníckeho ľudu možno považovať nielen za dôležitý zdroj vedeckých informácií, ale aj za vedecké zdôvodne[/]nie a prípravu podmienok pre nastupujúce osvietenstvo.
      Druhú časť publikácie o Belovi ako geografovi vypĺňajú ukážky z Belových Notícií; sú to preklady geografických častí o prírodných pomeroch Liptovskej a Zvolenskej stolice.
      Belove zásluhy o rozvoj vedy a modernizáciu školstva ocenilo už v 18. stor. najmä zahraničie. Zvolili ho za dopisujúceho člena londýnskej Royal society, berlínskej Akademie der Wissenschaften a ďalších učených spoločností. Európsky význam M. Bela ocenila aj organizácia UNESCO, keď 300. výročie jeho narodenia zaradila do programu svetových kultúrnych jubileí. Toto medzinárodné ocenenie M. Belu nás ešte viac zaväzuje k tomu, aby sme sa sústavnejšie vracali k vedeckému odkazu tohto nášho polyhistora, aby sme ho sprístupňovali potrebám súčasnej vedy a čerpali z neho vo vlastivedných prácach o Slovensku. Peter Podolák

Miloš Šolle: Staroslovanské hradisko. [obsah]

Vyšehrad, Praha 1984, 216 s., v textu 97 kreseb, 34 fotografií na křídě
      Známý český archeolog Miloš Šolle podává ve své nové knize ucelený přehled problematiky slovanských hradišť se zaměřením na hradiska Slovanů západních, především na našem území. Zabývá se

199

vznikem slovanských hradišť ve starší době hradištní a zamýšlí se nad příčinami jejich vzniku. Sleduje jednotlivé funkce hradisek, jejich vnější rozšiřování i proměny vnitřního členění, ale také jejich úlohu v postupující společenské diferenciaci a význam hradské soustavy při utváření nejstarších státních útvarů na našem území. v mladší době hradištní, v období pozvolného úpadku hradských center; autor zachycuje další směry vývoje některých hradišť směrem k hradům a městům.
      V další části knihy autor popisuje způsob stavby hradišť. Sleduje jednotlivé typy opevnění, závislé na geografické poloze, konstrukci valů a jejich vývoj od nejjednodušší palisády až po mohutné valy s roštovou či komorovou konstrukcí a čelní kamennou plentou z doby Přemyslovců. Všímá si různých druhů bran, kterým, jakožto nejcitlivějším místům hradisek byla vždy věnována velká pozornost. Dále se autor zabývá vlastní obranou hradišť i jejich dobýváním, používanými zbraněmi a zbrojí.
      Velká pozornost je věnována hospodářskému životu na hradišti. Autor rekonstruuje vzhled objektů uvnitř hradiště s funkcí hospodářskou nebo obytnou. Zachycuje vývoj obydlí, neboť díky archeologickým výzkumům na hradištích známe jednotlivé fáze prostorového vývoje domu, jednak domu-paláce na akropoli, v prostředí vyšších společenských vrstev, ale také vývoj obydlí[/] v ostatních částech hradiště zemnic a polozemnic. Na hradištích probíhal vývoj domového půdorysu dříve, než ve vesnických sídlech, a proto lze v jistých rysech tyto poznatky aplikovat pro studium středověkého vesnického domu. Autor si také všímá zemědělské výroby obyvatelů hradišť i úrovně produkce řemesel, jejichž centry se právě hradiště postupně stávala.
      Na základě výsledků archeologických výzkumů pohřebišť, kultovních míst a sakrálních staveb se autor také zamýšlí nad duchovním životem obyvatel hradišť v době předkřesťanské i křesťanské. Popisuje nejstarší církevní stavby, které vznikaly právě na hradištích a byly vrcholem tehdejší architektury. Na závěr autor shrnuje některé demografické poznatky získané z antropologických studií osteologického materiálu.
      Kniha Staroslovanské hradisko je přehledným souhrnem poznatků o slovanských hradištích a znamená významný přínos pro poznání tohoto období, a to nejen z hlediska archeologie, ale i etnografie. Pavel Vařeka

V. Ja. Propp: Russkaja skazka. [obsah]

Leningrad 1984, 332 str.
      Z pozůstalosti profesora leningradské univerzity Vladimíra Jakovleviče Proppa (1895-1970) vyšel jeho souvislý výklad o ruských po[/]hádkách, který je završením jeho studií, názorů a teoretických diskusí za 40 let práce, a který obsahuje základní materiál ke studiu nejen ruských pohádek. Editoři - člen-korespondent K. V. Čistov a V. I. Jeremina - převzali strojopis z autorovy pozůstalosti, pečlivě přehlédli text, opatřili novými odkazy na knihu Srovnávací ukazatel syžetů-východoslovanská pohádka (Leningrad 1979) a doplnili odkazy na novější práce po r. 1970, takže Proppův odkaz v této edici nezastaral. K. V. Čistov v obsáhlém úvodu (3-22) zevrubně zhodnotil Proppovu teoretickou práci v rámci vývoje sovětské a evropské folkloristiky od 20. let, roztřídil výsledky jeho diskusí a diskusí o Proppovi a oceňuje jeho přínos k teoretické analýze pohádky jako žánru.
      Proppovy výklady jsou rozděleny do úvodního slova (27-63) a sedmi kapitol. Úvod obsahuje oddíly o úloze pohádky ve vývoji evropské literatury, o pohádce a současné kultuře, určení pojmu pohádka a její vztahy k blízkým žánrům a o klasifikaci pohádek. Propp vychází obecně z Nikiforovovy definice z 30. let, podle níž jsou pohádky "ústní vyprávění, existující v lidu jako zábava, jejichž obsahem jsou z hlediska obyčejného života fantastické, zázračné nebo všední příběhy, pro které je příznačná speciální kompozičně-stylistická výstavba" (28).
      První kapitola (64-88) je věnována dějinám sběrů od Puškina přes

200

Dalje, Afanasjeva, Chuďakova a sběry bratří Sokolovových až po A. l. Nikiforova (1893-1941) a N. P. Andrejeva. Druhá kapitola (89-172) obsahuje výklady o historickém vývoji studia pohádek, kam je zařazena žánrová problematika, obsahová klasifikace pohádkové epiky, výklady o pohádkách a mýtu, o jejich historických souvislostech, o problematice světové jednoty některých syžetů v podání jednotlivých pohádkoslovných škol a problematika stadiálního vývoje pohádek. Tato kapitola je vnitřně členěna z hlediska historického vývoje škol a názorů velkých osobností světového, ruského a sovětského pohádkosloví. Je výborným kritickým přehledem bádání o pohádce až do poválečné doby a vědomým navázáním na historický přehled v knize "Russkij folklor" Ju. Sokolova z r. 1941.
      Ve třetí kapitole je výklad o kouzelných pohádkách (173-244). Propp je morfologicky charakterizuje, uvádí přehled hlavních syžetů a zabývá se otázkami jejich vzniku a vzniku pohádky vůbec. Zmiňuje se o látce "boj s drakem", kde odkazuje na svůj spis Historické kořeny kouzelné pohádky. Čtvrtá kapitola (245-291) je věnována pohádkám novelistickým (realistickým, ze žívota), které jsou prostředkem k poznání rolnického světového názoru a životní filozofie. Nejsou zde nad přirozené jevy, ale jen proměny lidí ve zvířata nebo věci. v ruském prostředí v nich figuruje např. čert[/] (ve zcela jiném po jetí než v kouzelné pohádce). Mají blízko k anekdotám. Realistický je pouze styl vyprávění, děj sám nebývá reálně možný. Ze syžetů sem patří pohádky o moudrých dívkách, o zkoušce žen, o bystrých hadačích, o obratných zlodějích, pohádky o loupežnících, hloupých popech, zlých ženách, o šprýmařích, dále pohádky ze 17. století literárního původu a pohádky moralistické. Kapitola pátá (292-298) je věnována kumulativním pohádkám jako příkladu blíže probádaných strukturních zvláštností pohádek vůbec. Nejde tedy o látkovou skupinu, ale o asi dvacet různých typů ruských pohádek, jako je "zasadil dědek řepu", "o kohoutkovi a slepičce" aj., na nichž lze vyložit specifičnost kumulace, známou z obřadů a z jiných folklórních žánrů.
      V šesté kapitole (299-315) se pojednává o pohádkách o zvířatech. Zatímco kouzelné a kumulativní pohádky jsou členěny podle struktury, je pohádky o zvířatech možně členit pouze podle jednajících postav, neboť jejich žánrové příznaky nejsou dostatečně prostudovány. Propp uznává, že tento princip třídění není dostatečně logický, ale vychází z daného stavu teoretické analýzy. Některé pohádky o zvířatech mají totiž kumulativní strukturu, jiné lze zařadit do kouzelných, jiné dokonce do bajek. v ruském prostředí existuje asi 67 typů těchto pohádek. Propp se zabývá jejich prameny, kompozicí a původem a[/] tím uzavírá výklady o jednotlivých skupinách ruských pohádek.
      V sedmé kapitole (316-333) se autor věnuje životu pohádky, jeho formám, typům pohádkářů a některým vybraným vypravěčům. Vydání Proppovy knihy je významným edičním činem širokého dosahu, vyplňujícím citelnou mezeru v tomto typu literatury a je v současné době důstojným protějškem západoevropských a západoslovanských (Krzyżanowski) prací podobného obsahu a v podobně moderním metodologickém pojetí. Bohuslav Beneš

Dve gruzínske knihy o kaukazskom pastierstve Vachtang M. Šamiladze: Chozjajstvenno - kuľturnye i sociaľno-ekonomičeskie problemy skotovodstva Gruzii. Tbilisi 1979, 348 strán;
Bachva V. Gamkrelidze: Aľpijskoe skotovodstvo gorcev Centraľnogo Kavkaza. Tbilisi 1982, 240 strán
[obsah]

      Výskum agroetnografickej problematiky má v gruzínskej vede dlhoročnú tradíciu. Zvláštna pozornosť sa venuje štúdiu dejín pestovania poľnohospodárskych plodín a dejín chovu hospodárskych zvierat a pastierstva. O kaukazskom pastierstve vyšlo iba za posledné dve desaťročia niekoľko významných monografických prác, z ktorých poukážeme najmä na dve.

201

      Vedúci Katedry etnografie na Štátnej univerzite v Tbilisi V. M. Šamiladze je autorom diela Chozjajstvenno-kuľturnye i sociaľno-ekonomičeskie problemy skotovodstva Gruzii. Táto obsiahla práca je výsledkom autorovho dlhoročného bádania kaukazského pastierstva na území Gruzínskej SSR. Cieľom tejto práce je objasniť pôvod a stáročný vývin chovateľskej a pastierskej kultúry na južných svahoch Kaukazu a tým prispieť k hospodárskym, sociálnym a kultúrnym dejinám Gruzínska. z hľadiska teoretického a metodologického vychádza autor z najvýznamnejších diel o pastierskych kultúrach na eurázijskom kontinente. Týmto autor rieši problematiku gruzínskeho a kaukazského pastierstva v širokom územnom kontexte (v rámci vývoja pastierskych kultúr v Prednej Ázii, na Balkánskom polostrove, v Karpatoch, ba i v Alpách).
      V prvej časti Šamiladzeho diela sa venuje pozornosť analýze prírodných a spoločenských podmienok rozvoja poľnohospodárstva (a v jeho rámci i chovu) vo vysokohorských oblastiach so zvláštnym zreteľom na Gruzínsko. Prírodné podmienky rozvoja poľnohospodárstva a pastierstva člení podľa vegetačných zón na nížinné, podhorské a horské. v gruzínskych podmienkach považuje za nížinnú zónu oblasti rozložené do výšky 750-800 m n. m., podhorské oblasti sú vo výškovom pásme 850-1500 m a napokon do horskej vegetačnej zóny zaraďuje[/] hospodársku činnosť vykonávanú nad hranicou 1500 m. v prvej časti knihy je aj kapitola o princípoch klasifikácie chovu, kde autor kriticky rozoberá typologicko-klasifikačné kritéria chovu a pastierstva, uplatňované najvýznamnejšími bádateľmi tejto problematiky v Európe (najmä J. Frödina a S. Berezowského) ; kritický rozbor robí však z hľadiska možnosti aplikácie dosiaľ používaných hľadísk na gruzínske podmienky.
      Najrozsiahlejšiu druhú časť knihy vypĺňa podrobná charakteristika tradičných spôsobov chovu a pastierstva v Gruzínsku. Široký okruh problematiky javov pastierskej a chovateľskej kultúry rozčleňuje predovšetkým z hľadiska organizačných foriem, pričom využíva niektoré kritéria antropogeografie zosúladené s kultúrnohistorickými a etnografickými hľadiskami. Ako v prvej teoretickej časti knihy aj v tejto druhej časti autor uplatňuje metódu komplexného prístupu s cieľom dospieť k vedeckej syntéze. v podrobnej charakteristike javov chovateľskej a pastierskej kultúry autor postupuje podľa typov pastierskej organizácie, vyskytujúcich sa na gruzínskom území, tj. od nížinného chovu cez horský chov, transhumanciu až po nomadizmus. Napokon v tretej časti knihy autor rieši problémy chovu s cieľom dospieť k teoretickým zovšeobecneniam. Na rozdiel od prvých dvoch častí, kde sa robí analýza poznatkov zhromaždených všetkými zainteresovanými disciplínami, v tretej časti sa obmedzuje na etnografické závery, aby tak zvýraznil etnografický prínos do štúdia tohto širokého okruhu javov hospodárskeho, sociálneho a kultúrneho charakteru. Vzhľadom na teoretický, metodologický a materiálový prínos možno toto dielo priradiť k najvýznamnejším prácam tohto druhu v európskej etnografickej spisbe. Širšiemu okruhu záujemcov v Európe je kniha sprístupnená tým, že je vydaná v ruskom jazyku a s anglickym resumé.
      Ďalšou pozoruhodnou monografiou o vysokohorských formách hospodárenia na Kaukaze je aj kniha popredného gruzínskeho etnografa, vedeckého pracovníka AV GrSSR Bachvu V. Gamkrelidzeho A ľpijskoe skotovodstvo gorcev Centraľnogo Kavkaza (Istoriko - etnografičeskoe issledovanie). Tento autor sa zameral na výskum chovu a pastierstva nielen na území Gruzínska, ale na celú oblasť Centrálneho Kaukaza (z jeho severnej i južnej strany), obývanú na juhu hlavne Gruzíncami, na severe hlavne Osetincami, Čečencami, Ingušmi, Balkarcami a inými etnickými skupinami. Aj tento autor skúma horské formy chovu z hľadiska ich "vertikálnej zonálnosti", čiže sleduje väzby medzi hospodárstvom nížin a nad nimi ležiacich vysokohorských plôch. Okrem toho sa však zaoberá problémom, ako rovnaké prírodné podmienky na dvoch stranách horského masívu vplývajú na vznik a formovanie približne rovnakého

202

typu hospodárstva, a to aj napriek odlišnej etnickej príslušnosti obyvateľov žijúcich na južnej a severnej strane Kaukazu. Okrem toho skúmal dôsledky pastierskych migrácií (smerom zo severu na juh a opačne) na etnokultúrne procesy v Centrálnom Kaukaze. Metodický postup tohto autora, no najmä jeho vedecké zovšeobecnenia su veľmi blízke súčasnému komparatívnemu historicko-etnografickému bádaniu pastierstva v Karpatoch a na Balkáne. Preto okrem konkrétnych materiálových poznatkov znamená toto Gamkrelidzeho dielo aj z teoretického hľadiska prínos ku komparatívnemu štúdiu pastierstva v Eurázii. Aj táto monografia je dokladom toho, že úroveň súčasnej gruzínskej agroetnografie spĺňa aj najnáročnejšie kritéria európskej vedy na tomto bádateľskom poli. Ján Podolák

Soňa Švecová: Lazy v 19. a 20. storočí. Vývoj roľníckych chotárnych sídiel v oblasti Krupinskej planiny. [obsah]

Universita Karlova, Praha 1984, 148 stran + 12 str. obrazových příloh
      Specifický proces osídlování horské půdy a vytváření kopaničářského, pasekářského či lazového osídlení není dosud z etnografického hlediska dostatečně zpracován, i když výrazně přispěl k formování krajiny a sídel v Československu, i k vytváření některých zvláštních[/] projevů kultury a způsobu života obyvatel těchto rozptýlených sídel.
      Jedné z rozsáhlých oblastí takového vývoje na Slovensku - v okresech Zvolen a Veľký Krtíš - je věnována studie Soni Švecové nazvaná Lazy v 19. a 20. století. Autorka zde na základě archivních pramenů a pozoruhodně obsáhlých autentických svědectví získaných terénním výzkumem podala nejenom podrobný historický vývoj lazového osídlení této oblasti od konce feudalismu přes specifiku slovenského vývoje scelování - komasace půdy až po období socializace, ale pře[/]devším obraz proměn ve způsobu života obyvatel lazů a jejich vztahu k obyvatelům vesnic v nížinách.
      Práce zevrubností archivního materiálu, podáním utříděných svědectví z terénního výzkumu a bohatými odkazy na dosavadní domácí i zahraniční literaturu, je zároveň metodickým podnětem pro zpracování obdobných oblastí na území ČSSR. Kniha Soni Švecové bude nepochybně podrobně recenzována jinde; v našem časopise chceme na její význam alespoň upozornit. Josef Jančář[/]

SBORNÍKY

Ethnologia slavica, 14. [obsah]

Editor Ján Podolák, vyd. Universita Komenského, Bratislava 1985
      Mezinárodní sborník Ethnologia slavica si už získal významné místo ve slovanské i světové etnografické literatuře. Je jediným pravidelně vycházejícím mezinárodním sborníkem, věnujícím se soustavně etnologickému studiu slovanských národů.
      Ján Podolák v úvodní studii 14. ročníku tohoto sborníku (Urgent Tasks of the Comparative Slavic Ethnology) poukazuje na význam studia kultury a způsobu života slovanských národů v současném svě[/]tě. Všímá si historie tohoto studia, zejména významu zakladatelské osobnosti tohoto studia: P. J. Šafárika i jeho následovníků. Zdůrazňuje, že v současné době je třeba nově formulovat úkoly i organizaci výzkumu slovanských národů a formuluje okruhy základních problémů, jimž by měla být věnována hlavní pozornost: etnogenezi Slovanů obecně, etnogenezi jednotlivých slovanských národů v období feudalismu, formování novodobých slovanských národů v období kapitalismu a etnickým procesům v období jejich socialistické výstavby.
      Pro zdokonalení a prohloubení dosavadní organizace tohoto vědec

203

kého výzkumu doporučuje nejenom spolupracovat s dosavadními slavistickými kongresy tak, aby studium zahrnovalo co nejvíce společenskovědních oborů, ale založit novou samostatnou etnologickou společnost, která by pořádala výzkumy a mezinárodní sympozia, jejichž výsledky by byly publikovány ve sborníku Ethnologia slavica.
      Hlavními příspěvky 14. ročníku tohoto sborníku jsou práce: Oskár Elschek: Die ethnischen Besonderheiten der slowakischen instrumentalen Volksmusik, podávající přehled o slovenské etnoorganologii, o druzích a stylech slovenské lidové nástrojové hudby i o její funkční a stylistické analýze, M. Paríková: Traditionelle Geräte bei der Getreideernte im slowakisch-madjarischen Grenzgebiet, potvrzující existenci vzájemných interetnických vlivů v zemědělském hospodaření na příkladě srpu, kosy a hrabí. K. Kučerová: Die Entwicklung der ethnischen Struktur in der Slowakei im 15.-18. Jahrhundert, která na základě bohaté literatury dokumentuje různé druhy migrací obyvatelstva, které však nezasáhly nikdy celý sídelní typ nebo etnický prostor Slovenska, ale v průběhu vývoje naopak přispěly k formování novodobého národa a státu. Ján Podolák: Ursprung der Hirtenkultur in den Westkarpaten, přinášející srovnávací etnologickou studii o původu pastýřské kultury v západních Karpatech. Sborník uzavírají recenze a přehled nejno[/]vějších prací ze slovanské etnografie.
      Vydávání sborníku Ethnologia slavica je významným přínosem slovenské etnografie k širšímu slavistickému studiu a bylo by třeba jen uvítat, kdyby se návrhy editora sborníku Jána Podoláka, uvedené v úvodní stati, podařilo v celém rozsahu realizovat. Josef Jančář

Kajdalova, O. N. - Maksimov, V. N. (red.): Narodnoje tvorčestvo v kulture razvitogo socialističeskogo obščestva. [obsah]

Moskva 1984, 153 str.
      Sborník, vydaný Všesvazovým vědeckovýzkumným ústavem věd o umění při AV SSSR, je významným přínosem ke zkoumání otázek zájmové činnosti a jejich vztahu k profesionálnímu umění a k folklóru v současné vývojové etapě. Obsahuje devět studií teoretického a praktického zaměření, které vycházejí z moderní metodologie bez frází a prázdných pouček.
      K teoretickým příspěvkům patří stať Ju. N. Kulikova Z ájmová činnost jako kategorie marxistické teorie kultury (5-21), což je téma velmi málo zpracované. Autor vychází ze vztahů mezi individuální tvořivostí, která je výrazem svobodně činného subjektu, a zájmy společnosti, s nimiž se koneckonců zájmy jednotłivce více či méně ztotožňují. Pak přestává být zájmová činnost pouze soukromou věcí. V. B.[/] Blok (Umělecký proces v kolektivu zájmové činnosti,s. 21-45) se zabývá vztahem mezi profesionálním a neprofesionálním uměním, které nevychází jen z folklóru, ale z vlastních tradic a škol. k folklóru se dnes údajně projevuje lehká ironie, daná jinými tendencemi současné společnosti, v níž estetické návyky profesionála mají pomoci amatérovi, nikoliv jej autoritativně ovlivňovat. E. Je. Aleksejev (Hudební folklór a hudební zájmová činnost, s. 45-69) vychází z málo obvyklého předpokladu, že i v hudební vědě stejně jako v jazykovědě lze rozlišovat dichotomii "fixované-nefixované". To se projevuje např. v přístupu pěvců lidového eposu, kteří se rozsáhlé texty neučí zpaměti, ale vnímají celek text-nápěv sluchem z ústního projevu. Ze zajímavé studie vyplývá závěr, že ústní (nefixovaná) forma hudební aktivity je základní hodnotou hudební kultury a měla by se podporovat i v hudební zájmové činnosti. V. N. Maksimov ( Zájmová umělecká činnost a umělecká kultura,s. 69-84) rozvíjí myšlenku o podstatě zájmové umělecké retranslace, pod níž rozumí umělecké přetváření skutečnosti, které nespadá ani do kategorie umění, ani do folklóru. Profesionální uměleckou činnost považuje za druh práce, zatímco zájmová činnost je hra, z níž je možné kdykoliv vystoupit. z toho vyplývají další konsekvence.
      Druhou velkou skupinu příspěvků tvoří studie spíše praktického a enu

204

merativního charakteru. A. P. Šuľpin ( O charakteru amatérského divadla, s. 84-100) uvádí řadu nových současných forem divadelních představení na malých scénách, zejména mládežnických. Metodologicky zajímavá je stať L. P. Solncevové (Nové formy vzájemné součinnosti herců a diváků v mládežnickém divadle, s. 100-117), v níž se konstatuje polyžánrová aktivizace divák, nové kvality mládežnických estrád, zaměřených ne na deskripci, ale na individuální prožitek, a představují se vývojové fáze divadel malých forem v 60.-70. a 80. letech. Zřetelně se ukazuje cesta od velkých scénických obrazů a přeaktualizovaných představení ke komorním rozhovorům "přes scénu", v nichž herci navazují neformální kontakt s divákem. Studie L. A. Boguslavské ( Hudební zájmová činnost RSFSR v 70. letech, s. 117-134) je zaměřena spíše sociologicky na společenské složení zájmových skupin, zabývajících se zájmovou uměleckou činností, a na vysledování tendencí vývoje od tradičního amatérství k rozsáhlejšímu pódiovému vystoupení. Dnes převládá snaha zvýšit technické znalosti interpretace a zvýšit kulturní úroveň.
      Poslední dva příspěvky se zabývají výtvarnými projevy amatérů. K. G. Bogemskaja (s. 134-144) podává přehled výstav amatérských výtvarníků v r. 1981 včetně naivistů a jejich oblíbených námětů. V. B. Voľpina (s. 145-160) dochází k obecněji platné[/]mu závěru, že "tvorba ne jen pomáhá vytvořit estetický a užitkový komfort, ale je současně aktivním prostředkem k dosažení psychologické rovnováhy, prostředkem sebevyjádření, sebejistoty a vlastní sebevýchovy" (s. 159).
      Sborník je jedním z mála neformálních a velmi konkrétních příspěvků k hledání místa zájmové umělecké činnosti v rámci socialistické kultury a soudě podle citované literatury (Lotman, Putilov, Jemeljanov, Pokrovskij, Brecht...) a podle jen stručně nastíněného obsahu také jedním ze seriózních přístupů k dané problematice. Pronikají zde myšlenky o užším sepětí mezi amatérskými tvůrci a profesionály tak, aby se vzájemně ovlivňovali jen plodně, nikoliv autoritativně. Současně autoři přispívají i k dalšímu osvětlení různých otázek socialistického folklorismu a k osvětlení vztahů mezi ZUČ, folklórní tradicí a profesionálním uměním. Bohuslav Beneš

Vlastivedný zborník SPIŠ, č. 5. [obsah]

Zostavil S. Prochotský. Vydalo Východoslovenské vydavateľstvo Košice pre odbor kultúry ONV v Spišskej Novej Vsi r. 1985. Náklad 1.000 výtl., 294 strán
      Spomedzi štrnástich príspevkov, tvoriacich obsah 5 č. vlastivedného zborníka Spiš bezprostredne národopisu je venovaná štúdia J. Olejníka F auna v hmotnej a duchovnej kultúre lesných robotníkov TA[/]NAP-u (s. 69-96). Pojednává o dávnych tradíciách a rôznych spôsoboch poľovníctva v oblasti Vysokých Tatier, o uctievaní zvierat a vtákov na tomto území (medveď, vlk, jeleň, kukučka, orol ai.), o pranostikách, poverách, rozprávkach, povestiach a piesňach spojených s faunou, o magických tancoch (orlí, medvedí, hadí, žabí), detských hrách (na hada, vlka, jastraba, straky, vrany, kukučku), zvieracích motívoch v ľudovom výtvarnom umení atď. Štúdia je napísaná na materiáloch z terenných výskumov autora medzi lesnými robotníkmi TANAPu v r. 1972-1984 a archívnych prameňov.
      Nepriamo s národopisom súvisia aj ďalšie príspevky zborníka. J. Kuruc na základe archívnych prameňov podrobne rozoberá otázku kolektivizácie poľnohospodárstva v okr. Spišská Nová Ves. O. Petrociová zoznamuje čitateľov s dejinami lekárenstva v Levoči v 16. stor. a uvádza presný register zariadenia levočskej lekárne z r. 1593. Je to najstarší register zariadenia lekárne na území Československa. E. Hleba pojednává o štúdiu srbských študentov na lýceu v Kežmarku na zač. XIX. st. a medziiným uvádza menný zoznám 214 Srbov študujúcich na tejto škole v r. 1821-1831. Zaujímavou je aj štúdia F. Matúša D ejiny spišskej hudby a dejinná historiografia, zdôrazňujúca nevyhnutnosť skúmania ľudových piesní v oblastí Spiša, predovšetkým robotníckych. Mikuláš Mušinka

205

KONFERENCE

Seminář o obřadních obchůzkách [obsah]

Československá sekce Mezinárodní komise pro studium lidové kulťury v Karpatech a na Balkáně, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti a katedra historie a etnografie filozofické fakulty UJEP - v Brně byly pořadateli semináře "Obřadní obchůzky", který se uskutečnil ve dnech 15. a 16. dubna 1986 v Uherském Hradišti. Třicet účastníků vyslechlo během dvou dní 24 referátů o současném stavu i historických proměnách obřadních obchůzek v Čechách, na Moravě a na Slovensku.
      Sled referátů zahájil Jan Rychlík. Na základě rozboru konkrétního regionálního materiálu ze Záhoří vyslovil názor, že "dnes je masopustní obchůzka divadlem, podívanou pro obyvatele obce." Vanda Jiřikovská se věnovala tendencím vývoje obchůzkových obyčejů v posledních sto letech na Slánsku. Helena Bočková se zabývala zimními obchůzkami maskovaných žen (barborky, matičky, lucky, baby, perchty) na našem území. Rozebrala příčiny jejich zániku nebo naopak jejich další existence z hlediska vývoje hodnocení svátku. Ilja Melkus objevil na Letovicku "voračke" - další, dosud ,neznámý do-, klad reminiscence starých pluhových slavností na našem území.[/] Nora Klepáčová a Eva Krekovičová vymezily na základě materiálu z Oravy různé formy vazeb obřadu a folklóru a dále funkce, které plní folklór v obchůzkách. Daniel Luther popsal z vlastního pozorování májové obchůzky v obci Liptovské Sliače v loňském roce a ukázal, jak toto pozorování badatele umožňuje postihnout v obyčeji mnohost forem a navrstvování významů. Věra Šepláková se v obecné rovině pokusila o klasifikaci folklóru obřadních obchůzek. Ludmila Tarcalová se zaměřila na dosud nezpracovanou oblast obřadních obchůzek - odvedenecké obchůzky. Na základě dotazníků vyplněných obecními kronikáři okresu Uh. Hradiště analyzovala odvedeneckou obřadní obchůzku a její proměny v poslednich padesáti letech. Václav Frolec podal kulturně historický a kulturně geografický výklad zimních obřadních obchůzek maskovaných postav u nás a jejich genezi sledoval v širších evropských souvislostech. Ludmila Prachařová popsala mikulášskou obchůzku ve Žlutavě (okres Gottwaldov), která se zde stala atraktivní podívanou pro široké okolí. Karel Severin seznámil přítomné s objevem písemných a obrazových dokumentů o úloze vynikajících jednotlivců [/]organizátorů mikulášské a masopustní obchůzky z Litomyšlska v 19. století. Jana Pospíšilová pojednala z autopsie o mikulášské obchůzce v jedné ulici města Brna, a to v širších souvislostech společenského života a sousedských vztahů. Ivo Frolec popsal obyčeje výročního kalendáře ve třech nově osídlených obcích na Mikulovsku od roku 1945 do současnosti, Současnou fašankovou obchůzkou na Uherskobrodsku se zabývali Marta Toncrová (obchůzka jako zpěvní příležitost) a Pavel Popelka (typologie obchůzek z hlediska masek, rekvizit, kroje, písní a tance). Mikuláš Mušinka se zaměřil na komunikační a sociální funkce obchůzkových obřadů a her. Konkrétní projevy těchto funkcí dokumentoval na obchůzkách ukrajinského obyvatelstva na východním Slovensku. Rozsah obřadních obchůzek obohatila Zita Škovierová o obchůzky obecních zaměstnanců. Současný výzkum ve čtyřech záhorských obcích ukázal, že pro terénní výzkum této problematiky odbíjí hodina dvanáctá. Další dosud málo zpracovanou problematikou jsou dnes již zaniklé svatební obchůzky nevěsty. Široce pojatou analýzu těchto obchůzek na Slovensku podala Kornélia Jakubíková. Rozbor současné fašankové obchůzky ze Záhoří z hlediska generací jejích nositelů provedla Magdaléna Rychlíková za pomoci teorie společenské komunikace. Některým negativním jevům současných hodů ns Kyjovsku věnoval svůj pří

206

spěvek Jan Krist. Upozornil na to, že zejména mladí stárci a přespolní krojovaní chlapci dnes často neznají normy reprezentativního a důstojného chování, z čehož pak vznikají konfliktní situace při této velké a na organizaci náročné slavnosti. Plastickou mikroanalýzu svatebních maškarních obchůzek v hontské obci Stredné Plachtince podala Ľuba Sýkorová. Obchůzkové obyčeje výročního cyklu z Frenštátska včetně jejich proměn v průběhu našeho století popsala Anna Kramolišová. Fašankové obchůzky v Turci zachytila na základě vlastních pozorování z let 1983-1986 Viera Sedláková. Sémiotickou analýzu masky turka z Hlinecka provedl Václav Hrníčko, který se současně pokusil o stanovení jejích funkcí v posledních sto letech.
      Všichni referenti vycházeli z dobré znalosti terénního materiálu. Společným znakem příspěvků byl důraz na současný stav obřadních obchůzek (v historických a geografických souvislostech). Zájem se obracel především na jejich dnešní komunikativní a sociální funkce. Ve větší míře než dříve se objevily analýzy založené na vlastním pozorování, které umožňuje lépe poznat mechanismus fungování obyčejové tradice v současnosti.
      Seminář upozornil i na mnohé dosud nevyřešené otázky: například příčiny zániku mnoha obyčejových projevů vysvětlujeme dosud jen velmi obecně; neumíme objasnit, proč[/] u mnohých obyčejů směřoval vývoj od původně obecného rozšíření k pozdějšímu výskytu jen v ostrovech, okrscích (zejména v 19. a 20. století; neznáme příčiny rozdílné doby zániku jednoho obyčeje mezi blízkými lokalitami, která místy dosahuje i 60-100 let. Mezi badateli panuje terminologická neujasněnost v užívání pojmů obřad - obyčej. Navíc někteří označují současné obřadní obchůzky jako divadlo. Obje[/]vuje se i snaha používat pro současné obyčeje nové termíny jako slavnost a svátek, avšak dosud chybí oborové vymezení těchto pojmů.
      Referáty ze semináře budou publikovány ve Sborníku Slovenského národného múzea v Martině (slovenské materiály) a formou sborníku prací v edici Kultura a tradice Slováckého muzea v Uherském Hradišti (české materiály). Helena Bočková[/]

NÁŠ ROZHOVOR

Národopisné aktuality zařazují do svého obsahu novou rubriku Náš rozhovor. Budeme se ptát významných osobností naší etnografie a folkloristiky, a postupně také badatelů příbuzných vědních oborů, na[/] jejich osobní názory na lidovou kulturu, na národopis jako vědní obor, jeho zaměření a další s tím spojené problémy. Půjde nám především o "vyznání", která nemohou postihnout hodnotící stati psané jinými.
      Redakce

Univerzitní docent PhDr. Ján Podolák, DrSc. [obsah]

Letošní rok je v Tvém životě významný. Jistě uvažuješ nad uplynulými roky a také hodnotíš. A tu je moje první otázka: Co Tě vedlo ke studiu národopisu?
      Omožnostiach a potrebe skúmania ľudovej kultúry som sa dozvedel ako štrnásťročný gymnazista[/] z národopisných dotazníkov, ktoré v tom čase Matica slovenska rozosielala na ľudové školy a s ktorými som sa oboznámil v učiteľskej rodine Hečkovcov vo svojom rodisku v Dolnej Súči. Podľa týchto dotazníkov som proboval zbierať a zapisovať údaje najmä o tých javoch ľudovej kultúry, ktorými sa podľa vtedajších mojich predstáv líšila moja dedina od mesta.

207

      Moju pozornosť upútalo napr. chodenie barbor, mikulášov a lucií, vianočné zvyky a najmä obrady pri štedrovečernom stole, fašiangové obchôdzky hlásnika, veľkonočné oblievačky, vynášanie predmetov "na Ďura", úkony pri prvom jarnom oraní, pri prvom výhone dobytka na pašu, žatevné zvyky, svadobné zvyky a pod.
      Keďže práve ľudovou kultúrou sa mi dedina videla slovenskejšia ako mesto, zapisovanie týchto javov som považoval za svoju vlasteneckú povinnosť.
      Pri týchto gymnaziálnych "výskumoch" ma však zaujímali okrem zvykov aj niektoré javy v oblasti sociálneho života. Trpko som si uvedomoval napr. ponižovanie matky v postavení nevesty. Ťažko som znášal už ako dieťa, keď ma v desiatom roku života dali "do služby za pacholka", kde som musel vykonávať neprimerane ťažké práce. Neskôr po odchode z tejto služby som si ako gymnazista myslel, že zvyky a obyčaje ľudu treba zbierať pre potreby vedy, zatiaľ čo javy sociálnej povahy by sa mali zbierať ako námety pre literárne spracovanie formou románov z dedinského života.
      Keď spisovateľ Jozef Branecký profesor dejepisu na trenčianskom gymnáziu piaristov - roku 1942 vypísal pre študentov považských gymnázií súťaž o pôvodnú literárnu prácu, prihlásil som sa s prácou "Výročné zvyky a obyčaje ľudu v Dolnej Súči"; získanie prvej ceny v tejto súťaži veľmi prispelo k môjmu[/]

Doc. PhDr. Ján Podolák, DrCc.

ďalšiemu záujmu o skúmanie ľudovej kultúry. Podporovali ma v tom aj niektorí moji profesori slovenčiny a dejepisu, menovite Štefan Pozdišovský.
      Po matúre roku 1946 som odchádzal do Bratislavy s úmyslom zapísať sa na štúdium národopisu. kedže na vtedajšej Slovenskej univerzite sa od ukončenia vojny národopis ešte nezačal přednášať, zapísal som sa na právnickej fakulte s cieľom neskôr sa zamerať na výskum obyčajového práva. Tieto moje plány mi však skrížila ťažká choroba, ktorá ma takmer na tri roky vyradila z aktívneho života. Dlhé mesiace strávené na nemocničnom lôžku som využíval na čítanie národopisnej a[/] historickej literatúry; okrem toho ma toto dlhé očakávanie návratu do života učilo trpezlivosti, vytrvalosti, reálnemu optimizmu, viere v život a úprimnej radosti z každého prežitého dňa... Po návrate z nemocnice som sa zapísal na univerzitné štúdium národopisu a dejepisu. v rámci predsavzatia čo nejosožnejšie využiť "zvyšok svojho života" absolvoval som celé štúdium za tri semestre (od decembra 1949 do júna 1951). Od vstupu na národopisnú pôdu som nikdy nezapochyboval o tom, že ak som sa rozhodol zasvätiť svoj život skúmaniu ľudu, postupoval som správne.
      Co Ti dal zvolený vědní obor pro Tvůj osobní život?
      Môj vedný odbor mi dal pre život to, čo je okrem zdravia a lásky pre človeka najcennejšie: je to radosť z práce. Mnohí vykonávajú svoju prácu cez celý život iba z povinnosti. Ja nachádzam vo svojej práci sebarealizáciu. Vedecká a pedagogická práca sa stala mojím povolaním. Za triadsaťpäť rokov svojho pôsobenia v národopise som nikdy nepomýšľal na odchod z tohto odboru. Ako mi práca na tomto poli pomáhala vrátiť zdravie a chuť do života, tak by mi nedobrovoľný odchod z národopisu asi spôsobil smrť. s radosťou som sa zúčastňoval na terénnych výskumoch. Dokázal som sa tešiť z každej publikovanej práce. s nadšením som sa púšťal do organizovania rozličných kolektív

208

ných vedecko-výskumných podujatí. Rád som sa podujímal redigovať časopisy a knihy. Veľkú radosť som pociťoval pri vychovávaní , mladého vedeckého dorastu. v posledných rokoch mi je trochu ľúto, že nemám možnosť svoje vedecké poznatky bezprostredne odovzdávať mladej generácii.
      Je o Tobě známo, že nedílnou součástí Tvé vědecké práce je také neobyčejně bohatá organizátorská aktivita.
      Organizátorské práce som vždy považoval za neoddeliteľnú súčasť činnosti vo svojom vednom odbore. v rámci svojich možností .som sa ochotne zapájal do organizovania podujatí, ktoré prispievali k rozvoju národopisnej vedy u nás. Na tomto poli sa ponúkali príležitosti či už pri budovaní Národopisného ústavu SAV a pri zakladaní a redigovaní jeho časopisu, pri zakladaní Slovenskej národopisnej spoločnosti, pri zakladaní MKKKB a pri vytváraní jej organizačnej štruktúry, ale aj pri iných výskumných podttjatiach kolektívneho charakteru na pôde SAV. Po odchode z akadémie na univerzitu ma vtedajší dekan našej fakulty prof. Bakoš poveril organizačne vybudovať odbor národopisu; z tohto poverenia vyplyvalo obnovenie samostatnej katedry, založenie a vybudovanie vedecko-výskumného pracoviska (Kabinetu etnológie), založenie cudzojazyčného zborníka Ethnologia sla[/]vica a napokon aj ďesaťročné organizovanie medzinárodných seminárov Seminarium ethnologicum. k budovaniu odboru patrilo aj rozšírenie počtu pracovných miest na národopisných pracoviskách fakulty z troch na dvanásť. Tieto výsledky na pôde fakulty by neboli mysliteľné bez pomoci mladých spolupracovníkov, ktorí sa takto nielen učili organizovať prácu, ale sa aj formovali v kolektív schopný riešiť spoločné úlohy vedeckého výskumu.
      Hoci dnes neľutujem nič z toho, čo som konal na organizačnom poli, jednako sa musím priznať k problému, ktorý ma trápil dlhé roky; bola to otázka, ako nájsť rovnováhu medzi svojím individuálnym vedeckým bádaním a medzi organizovaním kolektívnych podujatí. Väčšinou sa mi to darilo, no boli aj roky, keď som sa pre organizačné a redakčné práce k svojmu výskumu nedostal. Dnes mám radosť z toho, keď inštitúcie, na zakladaní ktorých som sa podielaľ, plnia svoje poslanie. Na druhej strane mi je ľúto, ak niečo z ťažko vybudovaného diela upadá... v súčasnosti obmedzujem svoju organizačnú činnosť na redigovanie zborníka Ethnologia slavica, na prípravu ďalších monografií o prímestských obciach Bratislavy a na pomoc niektorým múzeam. Vo vedeckej práci sa sústreďujem na napísanie historicko-etnografickej syntézy o poľnohospodárstve na Slovensku.
      Při své práci jsi měl možnost setkat se a spolupracovat s řadou vynika[/]jících osobností. Co bys mohl říci k této otázce?
      Jednym zo vzácnych darov národopisnej vedy môjmu osobnému životu je široký okruh spolupracovní­ kov, z ktorých mnohí sa stali mojimi dobrými priateľmi. v učňovských rokoch som si vytváral vzťah predovšetkým k svojím učiteľom a spolužiakom. Neskôr sa moje pracovné priateľstvá rozšírili o spolupracovníkov a postupne aj o mojich bývalých študentov. z nebohých rovesníkov som si veľmi cenil najmä priateľstvo s J. Kramaříkom a A. Prandom. v zahraničí som sa stretával s porozumením pre spoluprácu napr. u P. Bogatyrjova, S. Tokareva, J. Bromleja, K. Čistova, B. Gundu, Chr. Vakarelského, M. Gavazziho, B. Bratanića, V. Novaka, J. Bursztu, P. Nedu, P. Nowotného, W. Jacobeita, R. Wildhabera, A. Niederera, K. Vilkunu, N. Bringeusa, H. Rasmussena, A. Fentona, J. Diasa, P. Lesera a mnohých ďalších. Neľutujem sily, ktoré som vkladal do rozvíjania medzinárodných pracovných kontaktov. Rozvoj modernej vedy si už ani nemožno predstaviť bez vzájomnej výmeny vedeckých poznatkov a bez medzinárodnej kooperácie. Tomuto cieľu slúžia medzinárodné vedecké spoločnosti, pracovné komise a časopisy a s rovnakým cieľom sa vytvárali niektoré medzinárodné vedecké inštitúcie aj u nás. Treba len dúfať, že v súčasných mierových podmienkach sa bude medzinárodná spolupráca v národopise naďalej rozvíjať.

209

      V čem spátřuješ proměny v národopise, jak je hodnotíš, jakou vidíš perspektivu našeho vědního oboru?
      Ak v rámci spomienok porovnávame stav národopisu na Slovensku z obdobia po skončení druhej svetovej vojny s terajším stavom, zisťujeme v tejto vede obrovské kvantitatívne i kvalitatívne zmeny. Pred štyridsiatymi rokmi bolo u nás približne 10 etnografov a folkloristov. Dnes ich máme viac než dvadsaťnásobok. Vybudovali sa moderné akademické, univerzitné a múzejné pracoviská. Socializmus vytvára pre rozvoj vedy podmienky, o akých sa predchádzajúcim generáciam ani nesnívalo. Ide len o to, aby ich naša veda dokázala stále efektívnejšie využívať.
      Prudký vývoj sa zaznamenal aj v oblasti teórie a metodológie národopisu. Veď až do konca druhej svetovej vojny sa hŕstka slovenských etnografov venovala prevažne opisovaniu archaických javov roľníckej kultúry; takýto postup zodpovedal vtedajšiemu neujasnenému predmetu tejto vedy. Vznikali oprávnené obavy o existenciu etnografie v období rozvinutej priemyselnej spoločnosti. Vývoj našej spoločnosti po oslobodení ukázal, že v období socializmu ľudová kultúra nezaniká. Odumierajú iba niektoré jej zložky, zatiaľ čo iné jej zložky sa menia, ba rodia sa aj nové javy v kultúre a spôsobe života ľudu - v súlade s potrebami spoločenského vývinu. Na tieto nové skutočnosti reagovala aj naša etnografia, keď pod vply[/]vom sovietskej vedy rozšírila a precíznejšie formulovala predmet svojho bádania. Dnes vieme, že etnografia - skúmajúca etnické spoločenstvá všetkých sociálno-ekonomických formácií - bude spoločensky osožnou vedou dovtedy, kým bude možné skúmanie komponentov etno[/]su, objasňovanie vzájomných medzietnických vzťahov a odkrývanie zákonitostí etnokultúrnych procesov. Čiže ani generácie etnografov, ktoré prídu po nás, sa nebudú musieť obávať o existenciu svojho vedného odboru.
      Připravil Václav Frolec

GRAMODESKA

Kouzlo písně [obsah]

Již devatenáctou položku představuje v diskografii Jaroslava Juráška jeho deska, tentokráte věnovaná vlastní aranžérské tvorbě, kterou s názvem "Kouzlo písně - lidové písně z Moravy a Slovenska" (Panton-stereo 8117 0515 G) vydal PANTON koncem roku 1985.
      Uvědomíme-li si, že při vytváření dramaturgické koncepce této desky musel její editor provést výběr z několika stovek vlastních úprav lidových písní, a že deska byla vydána v roce jeho šedesátin, pak ize tuto edici chápat jako čin svým způsobem bilanční a konstatovat, že se v tomto směru předpokládaný záměr podařilo naplnit.
      O povaze Juráškova okouzlení li[/]dovou písní se dovíme nejen ze zasvěcené sleeve-note Jiřího Štilce, ale i z výběru čtyř písní z Valašska, čtyř písní ze Slovácka, dvou písní z Brněnska, šesti písní ze Slovenska a také z volby jejich interpretů. (V jejich seznamu jistě nedopatřením chybí jméno interpretky písně č. 7 - Vlasty Grycové.)
      Těm, kdo se budou později zamýšlet nad Juráškovým aranžérským dílem, by pomohlo, kdyby v ediční poznámce bylo uvedeno datum vzniku jednotlivých skladeb. Ti, kdo zařadili "Kouzlo písně" do své diskotéky, však mají spolehlivě zaručeno, že mohou kdykoli naslouchat písním, které "zvítězily nad časem". Karel Pavlištík

210

VÝSTAVY

Didaktická výstava Zanikající řemesla [obsah]

Vetnografickém oddělení Moravského muzea v Brně na Gagarinově ulici byla dne 17. září 1985 otevřena dlouhodobá výstava nazvaná Zanikající řemesla. Vybraná řemesla - kolářství, stolařství, bednářství, hrnčířství, ševcovství a kovářství - jsou zde představena řemeslnickým nářadím a výrobky. Na cechovní organizaci odkazují ferule, truhlička na peníze, pečetě, džbánky, talíře a výuční listy. Předměty ve vitrínách doplňují stylizované interiéry kovárny a stolařské a ševcovské dílny.
      Autoři výstavy Jaroslava Pechová z etnografického oddělení Moravského muzea a kolektiv pracovníků odboru kulturní a výchovné práce MM pod vedením Jaroslava Blechy i její realizátoři, aranžérka Alexandra Martínková a grafička Olga Dušková, byli omezeni nejen nepříliš velkým prostorem (cca 50 m2), ale i víceúčelovým využitím výstavní místnosti, která slouží současně jako přednáškový a promítací sál.
      Provedení výstavy je zdařilé, výtvarné ztvárnění se vyznačuje jednotným, čistým, jednoduchým rukopisem a podřizuje se obsahu.
      Výstava je určena k výuce škol[/]ní mládeže a není přístupna široké veřejnosti. Záměrně je proto jen určitým "polotovarem", který má dotvořit teprve lektorka živým slovem. Součástí kulturně výchovného programu je shlédnutí krátkého filmu předvádějícího vybrané pracovní postupy a poslech nahrávky vyprávění o práci řemeslníků. k aktivizaci mladých návštěvníků slouží tzv. pracovní listy, s jejichž pomocí se žáci seznamují s názvoslovím nástrojů a nářadí i jejich podobou. Do předtištěných listů dopisují názvy ke kresbám a dokreslují nehotová vyobrazení nářadí. Vlastním grafickým vyjádřením, v konfrontaci s vystavenými originály, si upevní nově nabyté poznatky. Do výstavního prostoru jsou vedle tradičních vitrín s předměty zakomponovány tři pracovní kouty, kde si návštěvníci mohou sami vyzkoušet manipulaci s vybranými autentickými předměty.
      Problematické je jednoznačné zaměření výstavy na formu s pominutím obsahové i ekologické stránky řemesel v historických, geografických a dalších souvislostech. Výstava totiž ukazuje žákům předměty mimo čas a prostor. Zacílení na výrobní stránku je pojato z hlediska výrobních nástrojů a nářadí. Malý počet vystavených výrobků nedostatečně ilustruje řemesl[/]nou produkci, Zde by byla na místě užší spolupráce odborníka s kulturně výchovným pracovníkem, jež by se ze strany odborníka neměla omezit pouze na výběr tématu a sbírkových předmětů z depozitářů. Kladem výstavy je nabídka aktivního poznání velkého počtu originálních předmětů - nová, v našich muzeích dosud ne běžná forma. Vystavené autentické předměty, v minulosti nepostradatelné kulturní projevy všedního i svátečního dne, zná dnešní mladá generace jen torzovitě z historických filmů a beletrie. Proto na tomto úseku je úloha muzea nezastupitelná.
      Při plánování podobných výstav v budoucnu by bylo prospěšné předem ujasnit otázku, zda představit širší téma (všechna řemesla a podobně) ve větším výstavním prostoru nebo zda připravit cyklus menších výstav věnovaných vždy hloubkové sondě do určité problematiky (například jednoho řemesla). Helena Bočková

Bedřich Havránek v Národní galerii v Praze [obsah]

Výstava olejů, akvarelů, kreseb a grafik Bedřicha Havránka, uspořádaná Národní galerií v Anežském klášteře roku 1985, přiblížila veřejnosti po dlouhé době dílo umělce, který se u nás jako jeden z prvních přihlásil k realismu. Na pražské Akademii byli jeho učiteli A. Mánes a M. Haushofer. Od svého prvního

211

veřejného vystoupení v roce 1842 až do své smrti roku 1899 (zemřel v 78 letech v Praze, která je také jeho rodištěm) kritika až na malé výjimky vlídně, ba spíše pochvalně přijímala Havránkovy obrazy krajin, městských vedut, hradů a lidové architektury. Záhy po jeho smrti se však na B. Havránka pozapomnělo, neboť v nových uměleckých směrech, které následovaly, už nebylo místo pro realistické chápání krajiny. B. Havránek byl důsledný realista, respektoval jednotu místa a měl neuvěřitelně silný smysi pro přesné zachycení každého detailu a pro drobnomalbu. v provedení detailu - jak čteme v dobové kritice - došel až k nejzazším lidským možnostem. Kritici však zároveň zdůrazňovali i Havránkův smysl pro celek.
      Tato fakta jsou důležitá i pro národopisce, neboť téměř třetina ze 109 vystavených olejových a akvarelových obrazů zachycuje také etnografické jevy, hlavně lidovou architekturu. Jestliže tedy B. Havránek při malování stromu prý snad nezapomněl na žádný jeho list, tím spíše předpokládáme věrohodnost jeho lidových staveb a rolnických dvorů naplněných nářadím. Lidové stavitelství kreslil a maloval hlavně v Pozásaví, ve středních a severních Čechách a ojediněle na Českomoravské vrchovině, odkud je zásluhou Středočeské galerie známý jeho olej Selský statek na Moravě z roku 1880 (plátno, 84x114 cm), zveřejněný na jednom z plakátů této velmi činné instituce.[/]
      Podle typu čtyřbokého dvora, obestavěného roubenými budovami, Mistr maloval obraz zřejmě na Svitavsku nebo na moravské straně česko-moravského pomezí někde mezi Poličkou a Novým Městem na Moravě. I když - jak už bylo řečeno - respektoval jednotu místa, není vyloučeno, že z kompozičních důvodů mohl výjimečně změnit polohu stavby. z dalších slavných Havránkových obrazů vzpomeňme alespoň jeho Vesnici u Dubé (akvarel, 1897), Selský statek na Mělnicnicku (akvarel, 90. léta), Cestu do vsi (akvarel, 90. léta), Před chalupou (akvarel, 1882-84), Chalupu na Sázavě (olej, kolem 1863), Statek u lesa (olej, 1862-63), Na dvoře ve statku (olej, 1862-63), Ze severních Čech (olej, kolem 1862), Dolní Krupku u Teplic (olej, kolem 1862), Silnici nad Sázavou (olej, 1843) a obrazy s rybářskými domky na Sázavě a na Vltavě. s výjimkou rybářských chalup převládají v jeho tvorbě patrové roubené domy s pavlačemi, výjimečně s hrázděným patrem (Ze severních Čech - asi rychta). Několik obrazů s - lidovými stavbami namaloval také v Alpách.
      Návštěvník výstavy měl k dispozici podrobný katalog se 248 černobílými a 8 barevnými reprodukcemi, který velmi pečlivě zpracovala včetně úvodní statí Naděžda Blažíčková - Horová. Josef Vařeka[/]

Výstava o lidovém léčení na Slovensku v Praze [obsah]

Lidové léčení patří k nejstarším praktikám a zaměstnáním lidu, které přetrvávaly, a to zejména na Slovensku, až do poloviny 20. století a můžeme říci, že pokračují v určitých formách v některých oblastech i v současnosti. Lidové léčení představuje ve svém souhrnu široký okruh otázek a problémů a lze je zařadit jak k lidové materiální, tak i duchovní kultuře. A právě na některé důležité aspekty této neobyčejně zajímavé a v současné době aktuální problematiky (stále intenzivnější využívání léčivých bylin a rostlin v současném lékařství) chtěla ukázat výstava "Ľudové liečenie na Slovensku", uspořádaná Slovenským národním muzeem - Etnografickým ústavem v Martině. Výstava se konala v listopadu - prosinci 1985 v Paláci kultury v Praze.
      Podnětem k výstavě se stal dlouhodobý systematický etnografický výzkum prováděný SNM - ÉU v Martině od roku 1972 (včetně rozsáhlé dotazníkové akce) a následný sběr trojrozměrných předmětů a shromaždování příslušné dokumentace. Záměr realizovat výstavu ovlivnila i skutečnost, že výroba a prodej léčivého a rostlinného oleje. (olejkárstvo) a sběr léčivých rostlin (šafraníctvo) sehrávalo jako vedlejší zaměstnání lidu v okolí Martina a v celé oblasti Turce významnou rolí. Cílem výstavy bylo seznámit, z hlediska národopisné muzeo

212

logie, s touto problematikou českou odbornou i širší veřejnost (autoři si však zároveň uvědomují nutnost interdisciplinárního přístupu k této problematice).
      Výstava, vhodně výtvarně řešená i architektonicky pojatá, nastínila vývoj slovenského lidového léčitelství od konce 18. do poloviny 20. století. Zaujaly zde fotografie významných lidových léčitelů a jejich osvědčené "recepty" a praktiky; jakož i korespondence a záznamy lidí, kteří se této činnosti různě věnovali a rovněž hojný počet trojrozměrných předmětů (nástroje používané lidovými léčiteli, nádoby sloužící k výrobě a přepravě léků, předměty používané k vyšetřování pacienťů apod.).
      SNM - EÚ v Martině u příležitosti této výstavy vydal graficky pěkně upravený a dobře odborně zpracovaný katalog, jehož autorkou je G. Horváthová-Jesenská. katalog je členěn do několika samostatných částí. v úvodu je objasněn význam a smysl studia lidového léčitelství i cíl pořádané výstavy. v první části katalogu autorka vymezuje pojem lidového léčení, dále pojednává o způsobech, praktikách a prostředcích lidového léčení, o získávání léčitelských praktik a zabývá se též jednotlivými skupinami osob, které lidové léčení provozovali. Druhá část katalogu pak obsahuje soupis a charakteristiku nejvýznamnějších představitelů slovenského lidového léčitelství spo[/]lu s jejich recepty a návody k léčení. Katalog je doplněn kvalitní fotodokumentací a mapou Slovenska s vyznačením míst, kde pracují jednotliví lidoví léčitelé. Katalog doplňuje a podstatně rozšiřuje informace a poznatky z výzkum, prezentované na výstavě.
      Výstava, přínosná jak po stránce odborné, tak i naučně osvětové, patřila k významným výstavním počinům SNM - EÚ v Martině, realizovaných v posledních letech v Praze. Lubomír Procházka

Výstavy lidových betlémů v Třebechovicích pod Orebem a v Jilemnici [obsah]

Vprosinci 1985 až únoru 1986 byly uspořádány v severovýchodních Čechách dvě pěkné výstavy lidových jesliček.
      V Třebechovicích pod Orebem Městské muzeum kromě proslulého pohyblivého betléma, vystavovaného celoročně, ve své výstavní síni soustředilo lidové betlémy převážně z Východočeského kraje. Některé z nich jsou z fondu tohoto muzea, které se do budoucna hodlá na betlémy specializovat a jejich sbírku cílevědomě rozšiřuje. Převážnou část výstavy však tvořily výpůjčky z muzeí Východočeského kraje, jež byly doplněny exponáty z dalších muzeí i od soukromníků. Ke zdaru výstavy přispělo Městské muzeum v Broumově, Okresní muzeum a galerie v Havlíčkově Brodě, Krajské muzeum východních Čech v Hradci Králové, Městské muzeum[/] v Jaroměři, Městské muzeum v Litomyšli, Okresní muzeum v Náchodě, Polabské muzeum v Poděbradech, Soubor lidových staveb a řemesel Vysočina, Vlastivědné muzeum ve Vysokém nad Jizerou, farní úřady ve Slavoňově a v Solnici a Jiří Knapovský z Ústí nad Orlicí.
      Na papíře malovaný, ohromný a jedinečný betlém ústecký J. Knapovského, který jej také odborně postavil, výstavě dominoval a zabíral celou průčelní stěnu výstavní síně. Byl instalován tradičním způsobem, což umocňovalo požitek z jeho prohlídky.
      Dalšími celky byly betlémy současné: rozměrový keramický; polychromovaný betlém autorky V. Ortové z Hradce Králové z roku 1983, kouzelný betlém z těstové hmoty vytvořený V. Vyčichlovou z Hronova v r. 1985 a ze dřeva řezaný, nepolychromovaný betlém z Valašska od současného řezbáře, nesoucí zřetelné rysy karpatské provenience.
      Na výstavě jsme dále viděli několik betlémů skříňkových, na pevno instalovaných v dřevěných prosklených skříňkách nebo schránkách. Mnohé z nich byly sestaveny z takzvaných králických, ze dřeva řezaných a polychromovaných figurek z různého období jejich výroby, jiné byly individuálně řezány ze dřeva a polychromovány nebo malovány na papíře, jako např. betlém z Broumovska z r. 1811, vyznačující se pěknou malbou i typickou sevřenou kompozicí.
      Ostatní betlémy nemohly být ukázány jako celek už z prostorových

213

důvodů. Proto z každého z nich bylo vybráno po několika figurkách, nebo byly větší skupiny figur, stromů i architektur volně umístěny na pódiích podél stěn nebo ve vitrinách. Mezi nejkrásnější doklady patřily darovníci řezbáře Hoffmana z roku 1800 ze Slavoňova a postavičky z rozhraní 18. a 19. století z Liberku u Rychnova n. Kn., ale i celá řada dalších: součásti Metelkova betléma z Vysokého nad Jizerou, betlémů z Hronovska, Jaroměřska, Náchodska aj. Nejstarší na výstavě byla figurka darovníka z Broumovska z konce 18. století v textilním oblečení s hlavičkou a rukama z vosku. z dalších technik, jimiž se tradiční betlémy zhotovovaly, jmenujeme ještě figurky kašírované z druhé poloviny 19. století z Jaroměřska a keramické postavičky z rozhraní 19. a 20. století z Havlíčkobrodska, dále pak součásti ústeckých, na papíře nádherně malovaných betlémů. Ty, pěkně adjustované v dřevěných rámech, doslova zdobily stěny výstavní síně. Východočeské betlémy z konce 19. a 20. století často prozrazují místo svého původu jak námětem některých figurek, tak i způsobem je jich výroby, jak o tom svědčí např. postava muže sedícího na skále a kouřícího fajku z Hostinného, provedená technikou, jakou bývali děláni typičtí Krakonošové, i figurka horala, snad Krakonoše, na rohačkách. Zajímavý betlém, vzniklý v r. 1938, pochází z Včelákova na Chrudimsku.
      K zdařilé a velmi četně navštívené výstavě, připravené ředitelkou[/] Městského muzea Marií Vaclíkovou a odborným pracovníkem téhož ústavu Vladimírem Vaclíkem, muzeum pohotově vydalo na křídě tištěný katalog v redakci V. Vaclíka, který je také autorem textu i fotografií. Muzeum má v prodeji i další zajímavé publikace o Třebechovickém betlému, soubory pohlednic, leporela i jednotlivé fotografické záběry svého stěžejního exponátu. Prohlídku Třebechovického betléma provází výklad nahraný na magnetofonovém pásku, který muzeum může poskytnout v řadě cizojazyčných mutací.
      Svou čtrnáctou sezónu a zároveň první výstavu betlémů otevřelo Městské muzeum v Třebechovicích pod Orebem slavnostně, za zvuků královéhradeckých pozounérů, kteří o vánocích na náměstí koncertovali několikrát.
      Pohyblivý Třebechovický betlém si za dobu jeho vystavení prohlédlo přes dva milióny návštěvníků, v prosinci před vstupem k betlému i do výstavní síně trvale stála fronta. Proto patří úcta i obdiv malému kolektivu nadšených pracovníků muzea v čele s manželi Vaclíkovými za neobyčejnou obětavost, s kterou tento nápor návštěvníků zvládli a navíc dokázali napečeným domácím cukrovím i výzdobou a především laskavým přijetím vytvořit krásnou vánoční pohodu. Uznání patří i Místnímu národnímu výboru, který tuto záslužnou činnost nejen umožňuje, ale i účinně podporuje a navíc pečuje o sváteční náladu v Třebechovicích pod Orebem i osvětleným vá[/]nočním stromem a poutači na náměstí.
      Stejnou pochvalu za obětavou práci si zaslouží i pracovníci Krkonošského muzea v Jilemnici.
      V tomto městě na samém úpatí hor zve k výstavě lidových betlémů z Podkrkonoší plakát s barevným vyobrazením klenotu jilemnického muzea - pohyblivého Metelkova betléma. Jestliže nás Třebechovický betlém ohromí rozměry, přirozenou krásou nebarveného dřeva a řezbářským uměním Josefa Kapuciána, kompozicí Josefa Probošta a pohybem Josefa Frimla, pak jilemnický Metelkův betlém návštěvníka dojímá a okouzluje nevyslovitelným půvabem lidového vánočního divadla, výraznou barevností a prostotou představovaného děje. v době technických převratů, biografu, televize a reprodukované hudby, stojí dětský stejně jako dospělý divák v obdivném úžasu před tímto naivním, strhujícím divadlem, jehož nedílnou součástí jsou řezba, barva, pohyb i hudební a zvukový doprovod. Jáchym Metelka, ředitel dívčích škol v Jilemnici (nar. 18. 3. 1853 ve Sklenařicích, zemřel 16. 12. 1940), pracoval na tomto díle v letech 1883-1913. Betlém má 350 ze dřeva řezaných, polychromovaných figurek, z nichž se 142 pohybují na principu hodinového stroje o jednom závaží.
      Muzeum má trvale instalovaný i rozměrný betlém Františka Petráka, bednáře z Valteřic u Jilemnice. Je pozoruhodný především množ

214

stvím zajímavých architektur, jak je jejich autor vytvářel ve 20. a 30. letech 20. století podle skutečných vzorů zámků a památných staveb doma i v různých zemích Evropy, jež jej okouzlily na cestách světem. Architektury doplnil králickými figurkami.
      V zimě 1985-1986 muzeum uspořádalo ve své výstavní síni výstavu betlémů z Krkonoš a Podkrkonoší z vlastních sbírek, ale i z majetku muzeí ve Vysokém n. Jizerou, v Malých Svatoňovicích, Nové Pace a ve Vrchlabí. Bylo vystaveno - kromě dvou už zmíněných, natrvalo instalovaných betlémů, deset celků, z nichž šest skříňkových. Podle komentáře k výstavě, zapůjčovaného návštěvníkům, byly stabilní, skříňkové betlémy charakteristické pro střední a východní Krkonoše, zatímco v západních Krkonoších se betlémy stavěly na volné stupně. Tyto skříňkové betlémy s postavičkami ze dřeva řezanými a polychromovanými často králické provenience, ale i individuálně pracovanými, se však vyznačují některými znaky, charakteristickými pro Podkrkonoší, hlavně pro Vrchlabsko: mají zvláštním způsobem dělané skály, jsou doplňovány ozdobnými horninami, mechy, lišejníky, skleněnými fontánami a zrcadélky, ale především ulitami hlemýžďů a mořskými lasturkami.
      Z betlémových celků volné instalovaných se vymyká na kartonu krásně malovaný betlém Viléma Krupky z Vysokého nad Jizerou, který jesličkové figurky dosti vel[/]kých rozměrů vytvářel kolem roku 1870. Ostatní betlémy jsou ze dřeva řezané, polychromované. z nich bych vyzvedla v prvé řadě nádherný, osobitě řezaný betlém z Dolní Rokytnice z první poloviny 20. století. Půvabný je také betlém dělníka Antonína Horáčka z Roztok u Jilemnice vzniklý v téže době, jenž je v architektonické části ovlivněn vzhledem dělnické kolonie. Kulturně-historický obraz východního Podkrkonoší podává rozměrný betlém Adolfa Kábrta ze Rtyně v Podkrkonoší, který na něm pracoval ve 30.-40. letech 20. století. Mezi stavbami znázornil rtyňský kostelík s roubenou zvonicí, starou rtyňskou školu, svobodnický statek z konce 18. století, myslivnu Devět křížů, známou z díla B. Němcové, Staré Bělidlo a řadu dalších staveb; mezi postavičkami najdeme Babičku B. Němcové, formana Ant. Hejnu, Lešetínského kováře aj. Ve vitrině byly vystaveny betlémové figurky z Novopacka z konce 19. a začátku 20. století.
      Jilemnická výstava byla velmi vkusně instalována a dýchalo v ní intimní kouzlo podkrkonošských vánočních světnic. Skříňkové betlémy stály na malovaných truhlách podloženy stojánkem, což navodilo atmosféru domácího horského prostředí stejně jako z papíru ozdobně vystřihované krajkové pásy s připíchnutými větévkami jedle a snítkami jeřabin, jaké kdysi lemovávaly domácí jesličky. Střídmě zdobené vánoční stromky, jablka a ořechy[/] v dřevěných mísách a rozkvetlé barborky v hliněném džbánku dokreslovaly líbeznost krkonošských jesliček.
      Obě výstavy se setkaly s vděkem četných návštěvníků, kteří oceňovali umění lidových betlémářů na' výstavách soustředěné z muzeí širokého okolí. Alena Plessingerová

Současný život a obyčeje ve fotografiích Daniely Sýkorové [obsah]

Ve výstavní síni Fotochemy v Praze vystavovala v lednu 1986 Daniela Sýkorová (nar. 1941, v letech 1963-1974 fotoreportérka' týdeníku Vlasta, členka Klubu fotoreportérů ČSN a reg. členka ČFVU). Ze své bohaté a různorodé tvorby ukázala několik cyklů, v nichž formou tvůrčí dokumentaristiky výstižně zachytila život kolem nás i život, který žijeme. Poetickou konfrontací světa dospělých a světa dětí je cyklus "Velké soukromí" znázorňující slavnostní okamžiky v rodině: příchod Mikuláše, návštěva tety, dětské zábavy, nedělní procházka s otcem aj. Cyklus "Loučení s branci" vyjadřuje v životě mladých mužů (ale nejen jich) předěl, který je branou z období dětství a svobody do období kázně a mužnosti, Vynikajícími reportážemi ze současných zábav dospělých ve městě a na venkově jsou cykly "Podnikový večírek" a "Vesnická tancovačka". Oba ukazují lidovou zábavu dneška v různém prostředí daném

215

nejen rozdílností města a venkova, ale i na nich zúčastněných osob. Přesto však mají tito lidé hodně společného: umějí se odpoutat od denní práce a starostí, upřímně se rozveselit, umějí si docela dětsky hrát, umějí se bavit a smát sami sobě a hlavně přispívají tvůrčím způsobem do kolektivního veselí. A právě tyto tvůrčí rysy lidové zábavy nejvíc upoutaly D. Sýkorovou na masopustě v Dobrkovské Lhotě na jihočeském Doudlebsku, z něhož vznikl pátý, nejvýznamnější a nejrozsáhlejší cyklus "Masopust".
      Toto velkolepé kolektivní divadlo, kde lidé jsou si herci i diváky zároveň, kde se všeobecné zábavy aktivně zúčastní celá vesnice, uchvátilo fotografku už při prvním setkání, kterého se s národopisci zúčastnila. Proto se do Dobrkovské Lhoty na Trhovosvinensku, kde se drží "maškara" s velkou okázalostí, po tři roky vracela, aby ji s vesnicí[/] vždy znovu a znovu prožívala a pořídila o tom výpověď. Ta je vskutku mistrná. Doudlebský masopust, jak jej D. Sýkorová zachytila ve fotografii pěkně po pořádku a doprovodila stručným textem, který fotografie vhodně doplňuje a vysvětluje děj, zabírá podstatnou část výstavní síně - zaplnil všechny nástěnné panely. Je to dokonalá etnografická reportáž v černobílých obrazech, která nám poví o současném masopustu víc než řada studií. Je to proto, že to není jen popisná zpráva, ale umělecká a citlivá výpověď člověka, který těm lidem rozumí, fandí a který se umí dívat. Masopust v Dobrkovské Lhotě dodnes zachovává velmi starobylé prvky, se kterými bychom se už jinde nesetkali, ale zároveň je tvůrčím způsobem aktualizuje, takže je obřadem a zábavou tradiční, ale především kolektivní vesnickou zába[/]vou dneška. To právě reportérce D. Sýkorové vyhovuje, na tomto poli je skutečně doma. Ostatně, není to jediný obyčej na současné české vesnici, který fotografovala. Spolu s Alenou Plessingerovou více než rok jezdila po českém venkově aby čtenářům Vlasty v cyklu "Kořeny Rok na české vesnici" přiblížily současné výroční obyčeje a slavnosti - masopust, velikonoce, stavění a kácení májů, zvyky spojené s květinami a věnečky, obyčeje pozdního léta, posvícení, zabijačku a chození s Barborkou. Celá řada výročních obyčejů zůstala zatím nezveřejněna, ať jsou to mikulášské obchůzky v Praze i na venkově, pálení čarodějnic, zvyklosti před vánoci a o vánocích aj. Rádi uvítáme příležitost, abychom i fotografickou výpověď o těchto obyčejích viděli souborně na příští autorčině výstavě. Anna Plessingerová

216