národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1986 - ČÍSLO 4

OBSAH
Studie
Oldřich Sirovátka: Zamyšlení nad třiceti léty . . . 217
Josef Jančář: Národopis a folkloristické festivaly . . . 223
Richard Jeřábek: Neznámý příspěvek o valašském salašnictví . . . 229

Portrét
Václav Frolec: Životní jubileum Boženy Filové . . . 243

Živá tradice
Jan Souček: Současnost a perspektivy Muzea vesnice jihovýchodní Moravy Ústavu lidového umění ve Strážnici . . . 249

ZPRÁVY

Jubilea
Kjubileu Eleny Prandovej - 14. 8. 1926 (Viera Urbancová) . . . 257
Výberová bibliografia prác E. Prandovej . . . 258
Životní jubileum Jaroslavy Zastávkové (Běla Minaříková) . . . 259
Blahopřání PhDr. Aleně Schauerové (Karel Pavlištík) 260

Dějiny
Knedožitým padesátinám Josefa Tomše (Václav Frolec) . . . 260
Jubileum Národopisného ústavu SAV (Václav Frolec) 262

Nekrolog
Odešla Libuše Sušilová (29. 10. 1908 - 8. 5. 1986) (Karel Pavlištík) . . . 265

Knihy
Oldřich Sirovátka: Současná česká literatura a folklór (Jaromír Jech) . . . 266
V. A. Alexandrov: Obyčnoje pravo krepostnoj derevni Rosiji (Zita Škovierová) . . . 269
Josef Jančář: Slovač, družstvo umělecké výroby v Uherském Hradišti (Ludmila Tarcalová) . . . 269
Mezi hudci (Ludmila Tarcalová) . . . 270
Oldřich Šuleř: Modrá štola a jiné pověsti z hor na Severu (Oldřich Sirovátka) . . . 271
Arnošt Simon: Něktore powěsće ze "stareho dobreho časa". Wuběrk džěłow serbskeho antifašista a proletariskeho spisowaćela (Jiří Mudra) . . . 272
František Továrek: Hory a lidé. Reportáže ze Zakarpatska (Mikuláš Mušinka) . . . 272
Narodni zahadky Ukrajinciv Schidnoji Slovaččyny (Mikuláš Mušinka) . . . 273

Sborníky
Socializace vesnice a proměny lidové kultury. Sv. I-III (Jarmila Kadeřábková) . . . 274
Myjava (Eva Pančuhová) . . . 276
Pocta Dobšinskému (1828-1885) (Oldřich Sirovátka) . . . 276
Folklór a festivaly. k významu folklórnych festivalov v súčasnej socialistickej kultúre (Oldřich Sirovátka) . . . 277
J. Podolák a kol.: Horná Cirocha. (Vlastivedná monografia zátopovej oblasti) (Kornélia Jakubíková) . . . 278

Konference
Třetí celostátní balkanistické sympozium (Helena Bočková) . . . 279
Seminář o hospodářských stavbách (Jiří Langer) . . . 279

Festivaly
Strážnica 1986 (Andrej Sulitka) . . . 280
Východná 1986 (Jan Souček) . . . 283
XXXIII. národopisné slavnosti Podluží v písni a tanci Tvrdonice 1986 (Jan Krist) . . . 285
Regionálne folklórne slávnosti na Spiši v súčasnosti a budúcnosti (Ján Olejník) . . . 287

Náš rozhovor
Náš rozhovor s PhDr. Jánem Mjartanem, doktorem historických věd (připravil Václav Frolec) . . . 289

Muzeum v přírodě
Medzinárodný deň múzeí 1986 v Humennom v znamení folklóru (Ján Koma) . . . 291

Výstavy
Výstava Lidový oděv na Klatovsku (Lubomír Procházka) . . . 293
Výstava Polské lidové kroje (Miroslava Ludvíková) . . . 294
Výstava rožnovských výšivek v Praze (Josef Beneš) . . . 295

Informace
Opohádce a žánrech dětské literatury (Oldřich Sirovátka) . . . 296


Národopisné aktuality roč. XXIII. - 1986, č. 4

STUDIE

ZAMYŠLENÍ NAD TŘICETI LÉTY [obsah]


      OLDŘICH SIROVÁTKA, Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, Brno
      Sotva by asi mělo význam opakovat na tomto místě skutečnosti a data o vzniku a vývoji strážnického Ústavu lidového umění. Jistě jsou důležité, zajímavé a pamětihodné, ale o tom už se při různých příležitostech psalo a můžeme si to přečíst na více místech, hlavně a nejdůkladněji v brožuře 25 let Ústavu lidového umění (1981) . Zdá se mi, že bychom třicetileté jubileum měli využít k úvaze, jak činnost této instituce přispěla ke kulturnímu, vědeckému a uměleckému rozvoji.
      Předně mám za to, že třicet roků ještě nejsou dějiny; spíš je to časový úsek, který každý z nás snadno obhlédne a ti starší si pamatují, co se za těch třicet let stalo. Na druhé straně však třicet let znamená jednu generaci. Vždyť na samotném ústavu už není mnoho těch, kteří pamatují jeho prvopočátky. Avšak nejen z této okolnosti, nýbrž z okolnosti jiné[/] a neradostnější - totiž z toho, že do vzpomínek na vznik a na práci v ústavu se mísí, ať chceme nebo nechceme, smutné tóny totiž vzpomínky na ty pracovníky, kteří se navždy zapsali do jeho historie a života, ale už nejsou mezi námi. Na prvního ředitele, primáše a hudebníka, zasloužilého umělce dr. Vítězslava Volavého, a na vědeckého pracovníka, prvního redaktora časopisu Národopisné aktuality a básníka dr. Josefa Tomše. Že na ně neumíme zapomenout, je proto, že oba byli nejen lidmi na svém místě, ale taky proto, že oba byli vzácní lidé, přátelé všech dobrých lidí.
      Za třicet let od svého vzniku se stal Ústav lidového umění ve Strážnici něčím, co si nelze odmyslet z našeho kulturního a vědeckého života. To se týká nejen kulturního života v Jihomoravském kraji, ale života v celém našem státě. To oboje je samozřejmě spojeno a vzá

217

jemně se podmiňuje. Kdo zná zrod a další historii této instituce, ten také ví, že se rodila postupně a z malých počátků jako zařízení místní a krajské. Však taky první názvy zněly Krajské středisko lidové kultury a poté Krajské středisko lidového umění; teprve od roku 1968 bylo pracoviště pojmenováno na Ústav lidového umění. Není v tom žádná náhoda, je to spíš zákonité a logické, že místní, krajová a regionální činnost souvisí a podmiňuje činnost širší a rozlehlejší, národní, celostátní a mezinárodní. Činnost ústavu vychází z Jihomoravského kraje, ale rozvíjí se do vyššího rámce. To se týká veškeré činnosti ústavu: Mezinárodního folkloristického festivalu, vědeckého sběru a bádání, zaměření časopisu Národopisné aktuality, činnosti výstavní a ediční (tedy různých příležitostných publikací a vydávání gramofonových snímků), činnosti Muzea vesnice jihovýchodní Moravy a v neposlední řadě pořádáním konferencí a vědeckých seminářů. Některé akce a práce mají zaměření vysloveně krajové, jiné mají zaměření širší a opět v jiných se tyto oba proudy spojují a doplňují.
      Ústav lidového umění je zařízení odborné a specializované, avšak není v ničem vysloveně odbornické. Slučuje činnost vědeckou s činností praktickou. Celý vývoj Ústavu lidového umění je příkladem toho, čemu se říká uplatnění odborné práce v praxi. Každý si dovede představit, že takové zaměření a že takové úkoly nejsou nijak jednoduché a snadné a že úlohy a práce se nutně musí rozvíjet do více směrů. Znamená to také, že život ústavu musí[/] být hodně soběstačný a že nutně potřebuje časopis, ediční orgány, konference a mnoho dalšího. To všecko jsou vlastně prodloužené ruce činnosti ústavu. Bez těchto podmínek a impulsů by činnost a význam ústavu značně poklesly. Mám za to, že právě spojení odborné činnosti s činností praktickou a viditelně užitečnou představuje vlastní životní koloběh ústavu. Jak by se mohly pořádat folkloristické festivaly anebo jak by se mohlo úspěšně vyvíjet muzeum v přírodě, kdyby neměly oporu v důkladné vědecké práci a výzkumech? Toto praktické, užitné zaměření se projevuje v mnoha odvětvích činnosti. Třeba v tom, že časopis Národopisné aktuality je kronikou folklórních souborů a festivalů, že tiskne rozhovory s mnoha předními odborníky, znalci folklóru a pracovníky souborů, že vycházejí materiály na pomoc souborům atd.
      O vědeckém významu Ústavu lidového umění svědčí vlastní výzkumy a sběry, obsah časopisu i různé publikace pracovníků Ústavu. Zaměřují se především na témata, která souvisejí s hlavními úlohami ústavu. (Věřím taky, že se jednou dočkáme souborné knihy o folklorismu nebo o festivalech a souborovém hnutí v Československu nebo aspoň v českých zemích, kterou připraví strážničtí pracovníci.)
      Odborný význam ústavu se však promítá ještě jinak. Ústav lidového umění je významným střediskem nebo chcete-li jedním z center národopisné vědecké práce. Předně - ústav přítáhl do své činnosti jako spolupracovníky desítky znalců lidové kultury a folklóru z různých míst, z českých zemí i ze Slovenska,

218

z muzejních ústavů, univerzit, akademických pracovišť, rozhlasu, televize a z dalších míst. Strážnice se stává jednou dvakrát do roka hostitelem vědeckých konferencí a sympozií různého zaměření, na nichž se setkávají pracovníci různých odvětví etnografie a folkloristiky anebo jenom vybraní znalci a specialisté jednoho oboru. k těmto akcím patřily zejména "strážnická sympozia". Jejich deset ročníků je uloženo v edici brněnského Bloku Lidová kultura a současnost. Ale vedle toho se zde konaly semináře a akce jiné a další. Bylo by důležité a zajímavé znát a vědět, kolik všech podobných vědeckých setkání se ve Strážnici na půdě ústavu konalo; věřím, že takový přehled se někde vede. Mám však za to, že v českých zemích a na Slovensku není mnoho národopisců, kteří nebyli na nějakém semináři nebo konferenci ve Strážnici. Máme v našich zemích ještě nějakou podobnou konferenční tribunu, která by se dala srovnat se strážnickým ústavem? Dovedu si představit, jak tyto konference pracovníky Ústavu zatěžují a jak vyčerpávají síly; avšak nedovedu si představit, že by nebyly nebo že by se s nimi mělo přestat.
      Důležité služby koná ústav při rozvíjení československých vztahů. To je snad nejlíp vidět na zaměření časopisu Národopisné aktuality. Každý ví, že tento časopis má mnoho různých úkolů. Především je zrcadlem zájmu o lidovou kulturu a snaží se přispět k jejímu poznání; časopis má rovněž být metodickou pomůckou pro soubory a skupiny lidových písní a tanců; má dále ukazovat v zahraničí, jaká je[/] česká a slovenská lidová kultura a jak je u nás vědecky zkoumána a jak se o její tradice pečuje. Vedle toho však Národopisné aktuality působí jako spojující člen mezi českou a slovenskou lidovou kulturou, mezi českou a slovenskou vědou a českým a slovenským folklórním hnutím. Dva ústřední národopisné časopisy Český lid a Slovenský národopis tisknou rozpravy, zprávy a materiály o lidové kultuře vlastního národa, avšak jen výjimečně se věnují národopisu národa bratrského: Český lid rozvíjí bádání nad lidovou kulturou českou, Slovenský národopis pokrývá svými příspěvky území slovenské lidové kultury. Naproti tomu se pro Národopisné aktuality stalo programem sledovat lidovou kulturu stejně intenzívně ve všech oblastech našich zemí, ať je to v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nebo na Slovensku. Mám zrovna před sebou na stole ročník, v němž čtenář najde stať o pastýřské kultuře v okolí Trenčína, článek o lidových stavbách na Těšínsku, portrét tiskaře modrotisků z Liptova a materiály o významném výrobci keramiky ze Slovácka. Tak bychom mohli probírat jedno číslo za druhým, ročník vedle ročníku. Přitom bychom si uvědomili, že užitečnou práci koná časopis strážnického Ústavu lidového umění při sblížení české a slovenské etnografie a folkloristiky. z tohoto poslání a vědomí časopisu samozřejmě vyplývá, že na redakčních poradách se společné scházejí pracovníci čeští i slovenští, že redakční plány a koncepce jsou zaměřeny na celé území státu. Národopisné aktuality spolupracují s mnoha národopisnými institucemi, ústavy, muzejními

219

ústavy a jinými kulturními, osvětovými a vědeckými zařízeními a na jeho stránkách dostávají slovo sběratelé, badatelé a osvětoví pracovníci z nejrůznějších míst a koutů. Že také dost často Národopisné aktuality publikují příspěvky ze Slovácka a z Jihomoravského kraje, vyplývá z toho, že časopis chce splatit dluh kraji, z něhož Ústav lidového umění vyšel a kam by také z velké části jeho činnost měla směřovat. Mám za to, že časopisů a institucí, které usilují o vzájemné poznání české a slovenské kultury a snaží se najít cestu kulturní integrace a sblížení, není pořád dost.
      Na veřejnost - především v novinách, rozhlase, televizi a rovněž u valné části návštěvníků Strážnice - bývá činnost Ústavu lidového umění a vůbec město Strážnice spojováno a někdy i ztotožňováno se strážnickými svátky lidových písní a tanců, s mezinárodním folkloristickým festivalem. Nechci rozvíjet historii festivalu, který vstoupil už do svého pátého desetiletí a nebudu rozebírat problémy kolem něho; nedávno to učinil Václav Frolec, když jsme vzpomínali v roce 1980 v Národopisných aktualitách 35. výročí jeho vzniku. Dotknu se jenom několika vybraných otázek.
      Folkloristickým festivalem - neměli bychom raději říkat jako na Slovensku folklórním festivalem? - se činnost ústavu nevyčerpává, protože je, jak víme, mnohem a mnohem širší. Avšak na druhé straně je festival hlavním a prvním každoročním úkolem strážnického ústavu. Na tomto úkolu se vyčerpávají značné síly ústavu a na něm také se měří, jak ústav své osvětové úlohy plní.[/]
      Strážnický Mezinárodní folkloristický festival má mezi ostatními slavnostmi a festivaly u nás vyjímečné a výhradní postavení: je totiž ústředním folklórním festivalem v Československu. Podobně jako časopis Národopisné aktuality (a vlastně celá činnost ústavu), má strážnický festival integrující funkci: ukazuje a představuje lidové umění v podání folklórních souborů a skupin z celého Československa. Na národním festivalu ve Východné a mnoha a mnoha jiných oblastních a místních slavnostech a festivalech se objevují soubory vlastního národa a z vlastního, domácího regionu. Strážnický festival má tedy poslání jiné, je to festival ústřední, celostátní a mezinárodní.
      Z tohoto ústředního poslání vyplývá také to, že strážnický festival má rovněž jakousi funkci normotvornou. Prezentuje z tvorby souborů a skupin programová čísla, která se osvědčila a která ukazují v souborovém hnutí cestu vpřed, která mají nejvyšší úroveň, která jsou progresivní. To je řečeno samozřejmě trochu zjednodušeně, protože úroveň souborů a festivalů závisí na mnoha lidech a podmínkách dalších a jiných: na členech souborů, na jejich vedoucích, na metodické práci, na soutěžích atd. Strážnický festival těží a vybírá z toho všeho a tedy žne výsledky také přechází práce. Ale sám k ní přispívá mimo jiné koncepcí programů. Vedení festivalu má značnou zodpovědnost - jak před dnešními diváky, ale taky vůči dalšímu vývoji. Najít a vybrat čísla a vystoupení a sestavit z nich pořady, které mají nejen umělecké kvality, ale obecenstvu také ukazují kulturu, písně, tance, obyčeje, kroje

220

atd. co možná nejpravdivěji, pokud možno v autentické podobě.
      Strážnický festival - jako žádný jiný v té míře - plní ještě další funkci. Je totiž pro soubory a účastníky ze zahraničí ukázkou toho, jaké je naše folklórní umění, jaká se mu věnuje péče, jaká je úroveň a zaměření souborů a jaký je zájem u obecenstva o staré lidové tradice.
      V Jihomoravském kraji a na Slovácku je více míst, kde existují různé národopisné instituce, sbírky a muzea lidové kultury, kde pracují folklórní soubory a kde se konají slavnosti písní a tanců. Strážnice a strážnický Ústav lidového umění se však postupně staly jakýmsi přirozeným střediskem veškeré této činnosti v Jihomoravském kraji a zejména na Slovácku. Vedle folklórního festivalu a vedle bohaté a rušné konferenční aktivity k tomuto významu přispěla výstavba Muzea vesnice jihovýchodní Moravy. Návštěvník tohoto muzea v přírodě uvidí bohatý a pestrý soubor obytných a hospodářských staveb a zařízení ze[/] všech koutů Slovácka. Je to podívaná a svědectví uplynulého života lidu, které v takové úplnosti předtím nebylo a jehož doklady žily rozptýleně na dědinách po celém Slovácku.
      Za třicet let od svého zrodu se strážnický Ústav lidového umění stal střediskem lidové kultury a národopisné práce nejen na Slovácku, ale rozvinul se jako významné centrum etnografie a folkloristiky a souborového hnutí jak v českých zemích, tak v celém Československu. To je nepopiratelná skutečnost. Kdyby to napsal někdo ze Strážnice anebo přímo ze strážnického ústavu, mohlo by takové ocenění připadat jako samochvála. Avšak tyto řádky ke třicetiletému jubileu ústavu psal člověk, který stojí mimo ústav. Proto tato chvála Ústavu lidového umění chtěla být a myslím také je nezaujatým a objektivním oceněním práce a významu této instituce. Samozřejmě ani trochu nepopírám, že si této práce a činnosti upřímně vážím, že Strážnici a ústav a lidi kolem něho mám rád: to však je už výsledek zkušeností, které jsem osobně za těch třicet roků sám udělal.

221

MEDITATION ÜBER DREISSIG JAHRE
(Zusammenfassung)

      Diese Meditation gilt der Bedeutung des Institutes für Volkskunst in Strážnice, das vor dreißig Jahren gegründet wurde; seither wurde es eines der wichtigsten Zentren der ethnographischen Arbeit in der Tschechoslowakei. Die Institution entstand als kulturelle Einrichtung des Südmährischen Kreises und arbeitete anfangs unter bescheidenen Bedingungen; erst vom J. 1968 an erlangte das für Volkskunst gesamtnationale Kompetenz. Es geht bei seiner Tätigkeit unmittelbar vom kulturellen Hinterland des Südmährischen Slowakei aus und hat demnach ausgesprochen regionalen Charakter; zugleich aber hat es höhere, gesamtstaatliche und internationale Zielsetzungen.
      Die Tätigkeit des Institutes für Volkskunst entwickelt sich in einigen Bereichen: all jährlich veranstaltet es Ende Juni ein internationales Folklorefestival, die wichtigste und bedeutendste Schau der Volkslieder- und Volkstänzeensembles in der Tschechoslowakei. Es gibt die popu[p][l]ärwissenschaftlich eingestellte Zeitschrift Národopisné aktuality heraus (bisher bereits erschienen davon 22 Jahrgänge), weiter Buchpublikationen und Schallplattenaufnahmen über die Volkskunst, haupt[/]sächlich über Gesang und Musik. Es betreut das Freilichtmuseum mit typischen Bauernarchitekturen aus dem südöstlichen Teil Mährens. Es organisiert ethnographische und folkloristische Forschungen und Sammlungen, hauptsächlich über den derzeitigen Stand und die Funktion der Volkskultur und veranstaltet verschiedene Fachausstellungen über Volkskunst, -kultur und -musik usw. Bedeutsam waren gleichfalls die thematischen Konferenzen über Volkskultur; einige von ihnen wurden in Sammelbänden festgehalten, die in der Edition Lidová kultura a současnost (d.h. Volkskultur und Gegenwart) im Verlag BLOK in Brno erschienen (1974-1985, 10 Bände).
      In seiner ganzen Tätigkeit ist das Institut für Volkskunst bestrebt, seine ausgesprochen fachlich-spezialisierte mit praktischer und popularisierender Tätigkeit zu verbinden. Eine bedeutsame Funktion des Institutes für Volkskunst beruht darin, daß es ein Bindeglied in der ethnographischen Arbeit der tschechischen und slowakischen Ethnographen bildet.
      Übersetzung: A. Hubala

222

Národopisné aktuality roč. XXllI. - 1986, č. 4

NÁRODOPIS A FOLKLORISTICKÉ FESTIVALY [obsah]


      JOSEF JANČÁŘ, Ústav lidového umění, Strážnice
      Za folkloristické festivaly dnes označujeme velmi obecně specifickou formu zájmové umělecké činnosti kolektivů, čerpajících uměleckou inspiraci z tradiční lidové kultury jako části národního kulturního dědictví. Pojem kulturního dědictví jako významné kategorie společenského vědomí byl nastolen osvícenstvím, přinášejícím poznatek univerzální rovnosti lidství a jen relativní platnosti národních zvláštností. Tento nový názor, spojující filozofii dějin s konkrétními dějinami kultury, prosadil do historiografie Johann Gottfried Herder zdůrazněním myšlenky, že vše, čeho lidstvo dosáhlo, je kulturní dědictví, úzce se vážící k životu jednotlivých národů. Ty však nevytvářejí svou kulturu izolovaně, nýbrž ve vzájemné recepci jednotlivostí.1) z toho vyplývá, že také folklórní projevy různých národů - písemně nebo jinak fixované - se staly kulturním dědictvím a tedy i předmětem tvůrčí recepce, jež je důležitá pro progresívní rozvoj lidského společenství vůbec.[/]
      Osvícenství, kotvící v klasické všeevropské kultuře vládnoucích vrstev, však ještě neakceptovalo duchovní hodnoty vytvářené poddaným lidem. Pozornost životním podmínkám lidu byla v té době vynucena ekonomickými zájmy státu. Teprve doba romantismu a období národního obrození stanovilo jako důležité atributy národa také zvyky, písně, tance, hudbu a později i oděv venkovského lidu. Tyto prvky v období formování novodobých buržoazních národů nabyly apologetické funkce a založily tradici kulturní aktivity venkova, jež se u nás stala vlastně součástí agitační a reprezentační složky politického programu roku 1848, dožívající téměř do konce 19. století.
      Vyvrcholením této aktivity v první polovině devadesátých let 19. století bylo masové pořádání národopisných a uměleckoprůmyslových výstav v desítkách českých a moravských měst a městeček a nakonec uspořádání Národopisné výstavy českoslovanské v Praze roku

223

1895. Tato výstava byla už jen idealizovaným obrazem minulé vesnice, jejíž tehdejší současnost byla zcela jiná. v době Národopisné výstavy už prvky lidové kultury ztratily své apologetické funkce z dob národního obrození a stávaly se spolu s prvky klasické všeevropské kultury kulturním dědictvím a tedy i inspiračním zdrojem soudobé kulturní aktivity. A právě zde můžeme hledat počátky vytváření zkreslených představ o kultuře lidu. z rozboru programu Národopisné výstavy je zřejmé, že podkladem scénáře kulturních akcí na výstavě se stal romantickými umělci zjemnělý obraz drsné reality vesnického života, podle něhož se nacvičovala vystoupení vesnických skupin.2) Nácvik a účast na výstavě dokonce přispěly k tomu, že vesnice, z nichž vystupující skupiny pocházely, jako by se později na nacvičená zvykoslovná pásma specializovaly. Jen namátkou například Strání na tanec pod šable, Vlčnov na jízdu králů, Kyjov na předvádění rekrůtů, Ořechov na královničky, Velká na předvádění svatby nebo Doudleby na pohřebenáře.
      Představitelé vědeckého národopisu brzy pochopili nebezpečí zneužívání lidových tradic. Například už brzy po výstavě upozornil Václav Tille na podstatu proměn v lidové kultuře, když napsal: "...uvolnění robotného lidu z poddanství strhlo hráz, dělící lid od ostatních vrstev národa a nastalo přívalem rychlé splývání a vyrovnávání... Lidověda z idylického zkoumání lidových zvyků a obyčejů, z nadšeného obdivu pro krásné plody lidového ducha, stává se velmi vážným a těžkým[/] studiem sociálním a národohospodářským... počalo opravdové studium, jímž přímočarý, naivní obraz zlatého věku, uchovávaného od kolébky národa až do současné doby v prostých vískách, rozplynul se vniveč...".3) Karel Chotek obdobně v hodnocení vztahu národopisu a hnutí novodobých národopisných slavností zdůraznil, že "... Jestliže prvé nadšení před národopisnou výstavou přineslo národopisu mnoho dobrého tím, že dalo podnět k četným dobrým pracím literárním, založilo četné sbírky museální i soukromé, jež časem přecházely víc a více do odborných sbírek venkovských nebo centrálních muzeí, není možno totéž říci o druhém hnutí, krojovém... v mnohém přímo uškodilo...".4) Svůj názor na tehdejší vytváření falešného historického vědomí velmi pregnantně vyjádřil Karel Čapek: "Co znamenala úctyhodná Národopisná výstava a pozdější objevení tzv. hýřivých barev Slovácka pro zaneřádění českých domácností je prostě nevylíčitelné. Bez ohledu na souvislost lidového uměleckého projevu s melodickým lidovým prostředím nacpávaly se měšťácké pokoje malovanými talíři, plucary a výšivkami, načež se při rostoucí poptávce začalo to vše továrně falšovat."5)
      Někteří milovníci idealizovaného světa starobylých zvyků a krojů, jak je zachytili Josef Mánes, Božena Němcová nebo například Joža Uprka, ve snaze zabránit rozpadu vesnické idyly, dospívali nejenom ke staromilství, ale přímo ke zpátečnictví. Výrazně se to projevilo zejména na kulturně i ekonomicky zaostalém Slovácku. Zde bylo v roce 1925 dokonce

224

založeno Sdružení pro zachování rázu Slováků, které si dalo za úkol prosazovat, aby se na Slovácku udržela lidová mluva, hudba, tanec, rukodělná výroba, kroj a celý život.6) Tak jako jinde v Evropě i u nás se v době první republiky staly předmětem vystavování a odrazu místní exotiky kroje a zvyky, jejichž "pravou lidovost" strážili samozvaní znalci v duchu zásad "Sdružení pro zachování rázu".
      Dnes už vcelku převládá v odborných pojednáních názor, že uchovávání ustrnulých forem folklórních projevů v minulosti dlouho znemožňovalo pochopit, že ve vystoupeních souborů nebo skupin lidových písní a tanců v současnosti nejde o folklór, nýbrž o využití folklóru jako součásti národního kulturního dědictví pro soudobou zájmovou uměleckou činnost, nebo jak se dříve psalo: lidovou uměleckou tvořivost. Tanec nebo zvyk jako součást duchovní kultury lidu nebyly určeny k jevištní podívané; měly především funkci sdružovací. Teprve tam, kde byl tanec nebo jiný projev lidové kultury přetvořen a nácvikem vybroušen v emotivně působící prvek, mohl se stát soudobým uměleckým projevem: buď amatérským nebo profesionálním, ve městě nebo na vesnici.
      Přesto, že některé staromilské názory přežívaly ještě po druhé světové válce, nastala zcela nová situace. Zejména v počátcích socialistické výstavby ve snaze o vytváření radostné budovatelské atmosféry a o ochranu před kosmopolitními proudy světového zábavního průmyslu se vystoupení nově se formujících souborů lidových písní a tanců stala[/] cenným obohacením kulturního života společnosti. Organizační i ekonomická podpora státu brzy vytvořila podmínky pro periodičnost většiny takových akcí a mnohdy i pro jejich institucionalizaci. Místo bývalých lidových slavností a "národopisných roků", na nichž vystupovaly krojované skupiny převážně z co nejbližšího okolí pořadatelů, začaly vznikat umělecky koncipované festivaly lidových písní a tanců, které se staly jakousi novou dimenzí hudebně dramatického umění vedle opery a baletu.7) A to nejenom v oblasti amatérské, ale i profesionální, a rozsahem nejenom lokální nebo národní, ale i mezinárodní. Svědčí o tom i úsilí založit stálou folklórní scénu.8)
      Tato zájmová umělecká činnost - vzhledem k tomu, že využívá pro vytváření svých uměleckých programů některé prvky lidové kultury - je někdy z neznalosti zaměňována s národopisem jako jedním z oborů společenských věd. z hlediska tohoto společenskovědního oboru se jeví folkloristické festivaly jako cenná kulturní aktivita, přinášející uspokojení účinkujícím i divákům, i jako příležitost k předvádění uměleckých pořadů, inspirovaných prvky kultury vesnického i městského lidu minulosti, Pořadatelé festivalů i účinkující svou činností usilují o včleňování významných hodnot minulosti do soudobé kultury. A právě tento proces je jedním z důležitých předmětů soudobého národopisného výzkumu, zařazených i do programu Státního plánu základního výzkumu.9)
      Je stále obtížné přesvědčit velkou část veřejnosti o správnosti tohoto pohledu na náro

225

dopisnou vědu. Podaří se to jen tehdy, dokáží-li národopisci předložit výsledky výzkumů lidové kultury v nových sbírkách písní, popisů jevů hmotné kultury nebo výtvarných projevů tak, aby je mohla celá společnost poznat a přijat jako součást kulturního dědictví a využívat je v soudobé kulturní i umělecké aktivitě.10) Vážnost národopisu jako významného oboru společenských věd také vzroste, podá-li zevrubný a vědecky pravdivý obraz všech forem a způsobů včleňování prvků lidové kultury minulosti do současné kultury.

Poznámky
1.
      CETL, J. a koI.: Průvodce dějinami evropského myšlení. Panorama, Praha 1984, s. 400 an. Srv. JANČÁŘ, J.: Národopis, kulturní dědictví a společenská praxe. In: Národopisné informace, NÚ SAV, Bratislava 1985, 1, s. 30-34 a dále: LEŠČÁK, M.: Úloha národopisnej vedy pri budovaní socialistickej kultúry. In: Národopisné informace, NÚ SAV, Bratislava 1985, 1, s. 3-10.
2.
      Národopisná výstava českoslovanská. Výstavní katalog, Praha 1895. Srv. JEŘÁBEK,R.: Lidová kultura v českém národním životě. In: Problemy kultury ludowej i narodowej. Warszawa-Poznań, 1976, s. 103-108 a dále SIROVÁTKA, O.: Lidová kultura, folklór a folklorismus. In: Folklór a scéna. Osvetový ústav, Bratislava 1976, s. 41-49.
3.
      TILLE, V.: Lidové umění. Styl, I, 1909, s. 84.
4.
      CHOTEK, K.: Národopisné slavnosti a národopis. Národopisný věstník československý XIX, 1, 1926, s. 17. Opačný názor publikoval ZÍBRT, Č.: Národopisné svátky Moravy v Brně dne 28. a 29. června[/] 1925. Český lid, 1925, s. 376-377, týž: Svátek lidu československého v Praze v květnu 1928. Český lid, 1928, s. 267-270.
5.
      Karel Čapek už v době před první světovou válkou vysvětloval vynikajícím způsobem vztah současnosti a tradice v dlouhé řadě článků a studií. Například ČAPEK, K.: Otázka národního umění (Volné směry, 1913), Spisy, sv. XVII, Praha, 1984, s. 272-276, týž: Tradice a vývoj (Volné směry, 1913), Spisy, sv. XVII, s. 342-346. v článku Výstava slovenských malířů a lidového průmyslu. Spisy, sv. XVII, s. 134-135 poprvé použil pojmu folklorismus.
6.
      RUTTE, L.: Sdružení přátel lidového umění a rázu Slováků. Český lid, 1925, s. 124-125. Srv. článek: k p ořádání národopisných slavností na Moravě. Naše Valašsko, 10, 1947, s. 93-94, přinášející i směrnice tehdejší Zemské osvětové rady v Brně.
7.
      HOLÝ, D.: Kritika, strážnické slavnosti a národopisci. Národopisné aktuality, 1964, 1, s. 27-42. Srv. COUROY, FILIP: Folklór a umenie súčasnosti. In: Folklór a umenie dneška. Osvetový ústav, Bratislava 1980, s. 203-207. Srv. JANČÁŘ, J.: Podíl filmů a televizních pořadů o lidové kultuře na formování společenského vědomí. Slovenský národopis, 1985, 4, s. 603-609.
8.
      ŠEVČÍK, JAR.: Cesta k vytvoreniu stálej folklórnej scény na Slovensku. In: Folklór a festivaly, Osvetový ústav, Bratislava 1985, str. 112-114.
9.
      Viz Státní plán základních výzkumů pro 6. pětiletku č. VIII-8-3/01: Včleňování pokrokových tradic lidové kultury do systému socialistické kultury. Srv.: MARKARJAN, E. S.: Uzlovyje problemy teorii kulturnoj tradici. Sovětskaja etnografia, 1982, 2, s. 78-98.
10.
      K uvedeným otázkám přináší obsáhlý materiál z poslední doby sborník Folklór a festivaly. Osvetový ústav, Bratislava, 1985. Srv. také KURFÜRST, P.: k d iferenciaci folkloristických souborů. Národopisné aktuality, 1985, 3, s. 169-174. Srv. SOUČEK, J.: Formy využívání lidové kultury a folklóru. Národopisné aktuality, 1985, 1, s. 1-8.

226

ETNOGRAPHIE UND FOLKLORISTISCHE FESTIVALS
(Zusammenfassung)

      Die Zeit der Romantik und die Epoche der nationalen Wieder[ge]burt bestimmten als wichtige Attribute der Nation auch Brauchtum, Lieder, Tänze, Musik und später auch Kleidung der Landbevölkerung. Diese Elemente in der Zeit der Formung der neuzeitlichen bürgerlichen Nationen nahmen apologetische Funktion an und begründeten die Tradition der kulturellen Aktivität des flachen Landes. Kulmi[t][n]ation dieser Aktivität war die Veranstaltung ethnographischer und "kunstgewerblicher" Ausstellungen in der ersten Hälfte der neunziger Jahre und schließlich die Abhaltung der Tschechoslawischen Ethnographischen Ausstellung in Prag im Jahre 1895. In der Zeit der Ethnographischen Ausstellung verloren bereits die Elemente der Volkskultur ihre apologetische Funktion aus der Epoche der nationalen Wiedergeburt und bildeten im Verein mit den Elementen der klassischen gesamteuropäischen Kultur das Kulturerbe und demnach auch die Inspirationsquelle der neuzeitlichen kulturellen Aktivität. Und gerade hier können wir die Anfänge der Entstehung eines falschen historischen Bewußtseins von der Volkskultur suchen.
      Einige Liebhaber einer idealisierten Welt altertümlicher Bräuche und Trachten, wie sie Josef Mánes, Božena Němcová oder z.B. Joža Uprka festgehalten hatten, gelangten im Streben, den Zerfall der ländlichen Idylle zu verhindern, nicht nur zu Altertümelei, sondern geradezu zu Rückständigkeit. Aber die Beibehaltung der erstarrten Formen von Folklorephänomenen in der Vergangenheit war eine der Quellen des Aufkommens eines falschen historischen Bewußtseins und verhinderte lan[/]ge Zeit hindurch zu begreifen, daß es sich bei den Auftritten der heutigen Ensembles nicht um Folklore, sondern um die Verwertung der Folklore als Komponente des nationalen Kulturerbes für die moderne künstlerische Interessentätigkeit handelt.
      Eine nachhaltige Auf[w]ärtsentwicklung der Volkslieder- und Volkstänzeensembles erfolgte insbesondere in den Anfängen des sozialistischen Aufbaues, [d]angesichts des Strebens nach Schaffung einer freudigen, vom Elan des Aufbauwerkes beflügelten Atmosphäre und nach Schutz vor den kosmopolitischen Strömungen der weltweiten Unterhaltungsindustrie die Auftritte der sich neu formierenden Volkslieder- und Volkstänzeensembles eine wertvolle Bereicherung des Kulturlebens der Gesellschaft bedeuteten. Die organisatorische und ökonomische Förderung seitens des Staates schuf alsbald Bedingungen für eine Periodizität der meisten Auftritte und vielfach auch für deren Institutionalisierung: es begannen so künstlerisch konzipierte Volkslieder- und Volkstänzefestivals zu entstehen, die gewissermaßen zu einer neuen Dimension der musi[k]dramatischen Kunst neben der Oper und dem Ballett wurden.
      Die Ethnographen und Folkloristen haben die Pflicht, die Verwertung der Elemente der Volkskultur in der Tätigkeit dieser Ensembles und im Leben der modernen Gesellschaft zu verfolgen. Diese Aufgabe ist sogar im Programm der staatlichen Grundlagenforschung dieses Wissensgebietes verankert. Die Veranstaltung dieser volkstümlichen Feste wird aber nicht ihre Aufgabe sein.
      Übersetzung: A. Hubala

227

Záběr z pořadu "Aj, ta naša Haná" na 41. ročníku Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici. Foto J. Uherka, 1986.

228

Národopisné aktuality roč. XXIII. - 1986, č. 4

NEZNÁMÝ PŘÍSPĚVEK O VALAŠSKÉM SALAŠNICTVÍ
J. Podolákovi k šedesátinám [obsah]


      RICHARD JEŘÁBEK, Oddělení etnografie a folkloristiky FF UJEP, Brno
      Při pořádání archívu muzea ve Valašském Meziříčí v šedesátých letech nalezl tehdejší dobrovolný kustod Richard Jeřábek (1902-1970) objemnou složku do té doby neevidovaných rukopisů z přelomu 19. a 20. století, z nichž většina byla zřejmě určena pro Sborník Musejní společnosti ve Valašském Meziříčí, ale z neznámých důvodů zůstala nepublikována. Jedním z nejobšírnějších a nejpozoruhodnějších příspěvků je "Salašnictví na Valašsku" od J. K. Pilečky. Jde o 19 stran rukopisu na 10 listech formátu 34,7 cm x 21,2 cm, zapsaných v muzeu dodatečně pod č. 43-52. Článek je psán úhledným učitelským písmem a obsahuje několik drobných glos z pera tehdejšího správce muzea a redaktora Sborníku P. Eduarda Domluvila (1846-1921). Bezprostředně po nalezení celé kolekce jsem pořídil přesný přepis všech rukopisů.[/]
      Totožnost autora příspěvku o salašnictví J. K. Pilečky nebylo snadné zcela jednoznačně objasnit. Jde o příjmení, které v kraji nebylo neobvyklé a které se vyskytuje podnes. v kulturních dějinách Valašska sahá jméno Pilečků nejhlouběji do minulosti asi vsetínským rodákem Janem Pilečkou, kazatelem obnovené evangelické církve, který studoval v Banské Štiavnici, Debrecíně a Bratislavě a- za svého působení v Hodslavicích pokřtil v roce 1798 Františka Palackého (Okres vsetínský. Vsetín 1938, s. 275). Tam se mu v roce 1805 narodil syn Jan, který prošel školením v Těšíně, Banské Štiavnici, Bratislavě a Vídni a pak působil v Hodslavicích jako kazatel v letech 18341883; tady Pilečkovy navštěvoval obrozenec Daniel Sloboda (1809-1888), autor jedné z významných statí o valašském salašnictví v Ohéralově brněnském Týdenníku v roce 1848. Ten

229

to druhý Jan Pilečka se sešel se Slobodou též v Hošťálkové v letech 1841 a 1843 (J. Macůrek, z minulosti východní Moravy v 18.-19. století, Brno-Kroměříž 1980, s. 29 a 31) . Kromě tohoto Pilečky, jehož uvádí jako konseniora evangelického sboru v Hodslavicích v první polovině 19. století také faktografická příručka Bedřicha Slavíka (Písemnictví na moravském Valašsku. Olomouc 1947, s. 153 a 156), objevují se příležitostné zmínky o dalším Janu Pilečkovi, který se narodil 21. února 1851 ve Vsetíně, studoval v Těšíně na evangelickém gymnáziu v letech 1865-1866 (J. L. Mikoláš, Těšínský "Žnič" a valašští studenti. Naše Valašsko 10, 1947, s. 6), v letech 1873-1874 byl učitelem ve Vsetíně a poté v Novém Jičíně, kde v roce 1889 zemřel (B. Slavík, o. c., s. 225). Biobibliografické údaje o tomto Pilečkovi převzal Slavík a po něm i Miloslav Baláš (Kulturní místopis Novojičínska. Nový Jáčín 1967, s. 145) nepochybně od Matouše Václavka (Dějiny města Vsetína a okresu Vsackého. Vsetín 1901, s. 301), který nadto uvádí i německou podobu jména "Piletschka", pod níž asi vyšla sbírka pohádek "Märchenschatz aus den mähr. Karpathen" ve vídeňské Rothaugově edici Jugendbibliothek.
      Protože zdlouhavé pátrání po J. K. Pilečkovi v regionálních pracích nevedlo k cíli a dostalo se do slepé uličky, požádal jsem o pomoc archiváře dr. Ladislava Baletku ve Vsetíně. Jeho první odpověď byla negativní, avšak po čase následovala podrobná informace podle kroniky obecné školy v Hošťálkové (II, s. 910) nalezené docela náhodou v nezpracované[/] sbírce rukopisů: Jan K. Pilečka se narodil 9. srpna 1845 ve Vidči v evangelické rodině augsburského vyznání. Ve svém rodišti vychodil obecnou školu a po čtyřleté přípravě u svého strýce Adolfa Pilečky v Hodslavicích vstoupil do 3. třídy evangelického gymnázia v Těšíně, na němž se podrobil maturitě v roce 1869. Protože záhy osiřel, musel pro nedostatek prostředků zanechat lékařského studia (1869-1872 ve Vídni, 1872-1875 v Praze) a věnoval se učitelství. Po čtyřletém úsilí se stal výpomocným učitelem na veřejné škole ve své rodné obci a v roce 1887 přešel na soukromou školu s právem veřejnosti v Ratiboři a krátce na to soukromou evangelickou školu v Pržně. (Ta ovšem nebyla zřízena asi až v roce 1894, jak píše M. Václavek, Vsatský okres. Vlastivěda moravská. Brno 1909, s. 111, nýbrž v roce 1844, jak uvádí Okres vsetínský, s. 297.) Jan K. Pilečka (snad totožný s ředitelem obecné školy v Pržně v letech 1887-1888, o němž se zmiňuje L. Baletka, Pržno očima šesti generací. 1372-1972. Pržno 1972, s. 84) složil zkoušku učitelské dospělosti v září 1888 a byl ustanoven zatímním podučitelem na veřejné dvojtřídní škole v Hovězím, kde pobyl asi necelé čtyři roky. Po zkoušce způsobilosti úspěšně vykonané v listopadu 1891 v Příboře se stal roku 1892 definitivním učitelem na trojtřídní škole v Hošťálkové a roku 1894 přešel na obecnou školu v Kateřinicích. O jeho dalších osudech bohužel zatím není nic známo.
      Z toho, co jsme uvedli, vyplývá dost zřetelně, že Jan K. Pilečka genalogicky zapadá do starého evangelického rodu a že ho lze bez

230

rozpaků označit za autora neuveřejněného rukopisu o salašnictví. Nasvědčují tomu též zmínky o Hovězím a (Novém) Hrozenkově, kam můžeme lokalizovat popisovanou salaš, kterou zřejmě Pilečka poznal za svého působení v Hovězím v letech 1888-1892; ještě spolehlivěji by to prokázaly dvě nezvěstné fotografie salašnických staveb, k nimž text odkazuje.
      Nikoli náhodou jsme u všech Pilečků zdůraznili jejich příslušnost k evangelické konfesi. Tato okolnost totiž mohla vést Eduarda Domluvila, jinak tolerantního profesora římskokatolického náboženství na valašskomeziříčském gymnáziu, k tomu, že Pilečkovu práci o valašském salašnictví neuveřejnil a později dal přednost článkům jiného autora (A. Bayer, O salašnictví na mor. Valašsku. Sborník Musejní společnosti ve Valašském Meziříčí 5-6, 1900, s. 9-23, a Doplňky k salašnictví valašskému, tamtéž 14, 1910-1911, s. 17-20), které se mu také mohly jevit jako odbornější a které vyplňovaly mezeru, již po sobě zanechala monografie Matouše Václavka "Moravské Valašsko I." z roku 1894, kde bylo salašnictví úplně pominuto.
      Vzhledem k tomu, že s odstupem času stoupá pramenná hodnota nepočetných prací ze starších období vývoje národopisné vědy, pojal jsem úmysl uveřejnit Pilečkův článek skoro po sto letech od jeho vzniku u příležitosti stého výročí založení muzejní společnosti a muzea ve Valašském Meziříčí, a to s komentářem o autorovi a se stanoviskem k otázce o původnosti Pilečkova příspěvku, o něž jsem požádal[/] Jaroslava Štiku, který se soustavně zabývá studiem valašského salašnictví.

      Pilečkův rukopisný příspěvek o salašnictví na Valašsku postrádá konkrétnější údaje o času a místu a také o užitých pramenech. Pro ob jasnění těchto nedostatků má základní význam zjištění, že Pilečka hojně čerpal ze studie Františka Bartoše "Moravské Valašsko, kraj a lid" (In: Lid a národ L, Velké Meziříčí 1883). Rozsáhlá studie Adolfa Bayera "O salašnictví na mor. Valašsku" uveřejněná ve Sborníku musejní společnosti ve Val. Meziříčí roku 1900 (s. 9-23), tvoří horní hranici časového rozmezí, v kterém mohl Pilečka napsat svůj příspěvek. Je vyloučeno, že by jej poslal do meziříčského Sborníku po přečtení Bayerova příspěvku, který je rozsáhlejší a obsahuje mnohé z Pilečkova příspěvku, přesněji řečeno taktéž hojně využívá Bartoše. Vznik příspěvku ohraničujeme tedy léty 1883-1900. Obtížnější je lokalizace Pilečkova popisu. Ve shodě s Bartošem jmenuje pouze Hovězí a Nový Hrozenkov a jen zmínka o donášce žinčice se týká Rožnovska. Zdá se však, že orientace na dvě zmíněné lokality (Hovězí a Nový Hrozenkov, tj. Horní Vsacko) není náhodná. Pilečka nevyužil Bartošových údajů o Rožnovsku a záznamy o Hovězí a Novém Hrozenkově poučeně mění a doplňuje. Je tedy situování Pilečkova článku na Horní Vsacko dosti pravděpodobné.

231

      Z. Bartoše Pilečka přejal (někdy i doslova) pasáže o stavbách na salaši, o košárování, něco málo o výhonu ovcí na salaš, o zaměstnancích salaše a o výrobě sýru. Údaje přejaté od Bartoše tvoří méně než polovinu příspěvku. Větší díl pochází tedy od autora samého. je nepochybné, že pobýval na salaši a že se zúčastnil prvého výhonu ovcí na hory. Prokázal mimořádnou pozorovací schopnost. Zaznamenal výroky aktérů obřadu i specifičnost prostředí. Za velmi cenný považuji popis výhonu na salaš, popis práce pasáka, popis dojení ovcí a konečně záznam o pravidlech tzv. vyvažování sýra, tj. rozdělování mléčného užitku.
      Pilečkovo "Salašnictví na Valašsku" je cenným doplňkem dosti rozsáhlé literatury věnované tomuto tématu.
      Jaroslav Štika
      P. S.
      Protože tento příspěvek vychází skoro za tři roky po odeslání redakci, míjí se s odeznělým stým výročím valašskomeziříčského muzea. Mezitím se včas objevil sborníček 100 let muzea ve Valašském Meziříčí (Vsetín 1984); obsahuje mj. medailon o osobnosti a díle E. Domluvila, redaktora muzejního sborníku, pro který byl zřejmě Pilečkův článek původně zamýšlen.
      R. J.[/]

Salašnictví na Valašsku
      Valašsko se rozkládá na východní straně Moravy v kraji sice oplývajícím mnohou krásou přírodní, s jehožto hor jsou mnohé krásné rozhledy; za to se tam však nežije tak pohodlně jako v úrodných rovinách Moravy střední a požehnané Hané, protože role skromných poskytují úrod, které mimo to častokráte bývají krupobitím zničeny.
      Lesy, ty krásné lesy, do nedávna ještě pralesy (Vsacko) jsou vykáceny, mnohé z nich, zejména panské, ovšem opět zalesněny. Průmysl a obchod není dosud náležitě vyvinut, takže obyvatelstvo je odkázáno toliko na malá svá domácí hospodářství: rolnictví a chov dobytka; krav, koní, ovec a jednoho neb dvou vepřů. Ovce chovají se vždy ještě na každé skoro pasece a v každé dědině (vsi). Na Hovězí ku př. asi čtvrtina hospodářů chovají ovce po 10, 20, 30 až i 60 kusích, na Hrozenkově po 100-200. I ten malý chalupník (domkař) mívá jich nejméně pět, jak známá valašská píseň dí:

     "Prší, prší jalovec,
     aj my máme pět ovec, pátého berana
     se zlatýma rohama."

      Z vlny Valach dělá húňu (hrubé sukno). Z buré, t. j. černé smíchané s bílou - húňu burou; z bílé vlny huňu bílou. z buré vlny mívá huňku, již mívá přes ramena přehozenou, u krku rozepnutou, a papuče. Jesto to obuv nad míru výborná, jež se v poslední době tak zdokonalila, že se hodí i do nejlepších salonů. z bílé huně nosívá nohavice, těsně k tělu

232

přiléhající. k vůli tomu již chová Valach ovce, a sice sedlák tak jak chalupník. Mimo to pak poskytuje ovce ještě sýr.
      Přes zimu chová si každý ovce sám doma, v létě pošle je na salaš.
      Zámožnější totiž po výtce nejzámožnější rolníci mající mnoho pastev, seženou, nemají-li svých ovec tolik sami, 100-200 ovec od sousedů (míšaníků), vůbec tolik, kolik každý má za to, že jich na svém "pasínku" vypase, a utvoří salaš.
      Má-li svůj příbytek na horách, má salaš při domě, bydlí-li však v dědině, má salaš na horách. Tam jest dvoje stavení: kolba a ovčíma či pajta (obr. 1.)

      Koliba. Koliba jest dřevěná bouda ze 12ti tesaných dřev postavená. Každá stěna pozůstává ze tří dřev. Vše pokryto jest šindelovou střechou. Podobně postavena jest pajta, přikrytá mnoh dy i deskami a odkorky.
      V pravém koutě koliby naproti dveřím stojí prkenný stolek, "komárník" řečený, na němž se suší hrudky sýru.
      Od komárníku na levo při stěně přistavena jest lávka na posedění, pozůstávající mnohdy jen z jednoduchého, do skulin stěn vstrčeného širokého prkna. Podél pravé stěny táhne se dřevěná "náspa" od země trochu povýšená, na níž se staví všeliké salašnické náčiní. z předu postavena nízká lávka na posezení, sloužíc též za stupeň při přelézání z venku do koliby. Při levé straně uprostřed jest "vatra", ohniště vůkol drnem obložené.[/]

      Pajta. Proti kolibě na 5-20 kroků postavena jest ovčíma čili pajta, téhož způsobu jako koliba; totiž jest též ze 12 dřev avšak netesaných sestrojena.
      Celá prostora uvnitř rozdělena jest na příč třemi "struňkami" (bránkami, lésami) ve dví. Zadní části, kam se shánějí ovce před dojením, říká se "honěnica", přední - "pajta". Mezi oběma uprostřed jest bránka. Těsně u bránky jsou jeden neb dva "pomostky", sedadla k dojení připravená, někdy i více, vůbec tolik, kolik bývá dojičů.
      Po dojení struňky se mnohdy rozhradí, a ovce se pohybují volně po celé pajtě. Prostor mezi pajtou a kolibou slove "hať". Při velikých salaších nalézá se někdy ještě před pajtou ze struněk upravený "košár", viz obr. 1.

      Košarování. Košár jest ohrada do čtverce ze struněk se stavená, nebo ze dřívek, t.j. ze dřeva nadřených podlouhlých deštic spletená, v níž toliko struňkami oddělena honěnica, viz obr. 2.
      Košár postaví se na louce. Ovce zůstanou na místě 24 hodiny, pokud totiž se zavírají, pak se posouvá dál, až se všecka louka pokošaruje a tím i pohnojí.
      Když pohnojí jednu lučinu, "terigajú" či stěhují se na druhou. Každému míšaníku košáruje se rok. Kde se košáruje, tam pajty nebývá, nýbrž jen koliba a pro ovce košár. v čas nepohody, když prší a je zima, honí se ovce "gazdovi" domu do ovčírny, aby nepomokly,

233

nebo zmoklé mléko lehce ztrácejí, a těžce opět nabývají.

      Stěhování se salaše na hory. Čtrnáct dní před sv. Duchem, někde již 1. květnem, odlučují se jehňata od matek. Ovce "terigujú" se na salaš, kde pobudou 16-20 neděl, totiž až do jeho "rozvazu", t. j. rozdělení ovec zase míšaníkům.
      Stěhování to děje se as takto:
      Sousedi "míšaníci" přihánějí odloučené matky i jalové, .nikoli však berany, k salašníkovi (gazdovi) buď do dědiny, anebo zrovna na hory.
      Jehňata nechávají si doma: jednu část chovají pro plemeno, druhou prodávají.
      Loučení jest jak matkám, tak jehňatům nad míru těžké. Tu jest bečení a tesknění, shánění a nahánění. Matky odloučené od jehňat teskní po nich, vracejí se a utíkají domů; chlapci utíkající ovce volají, vracejí a přihánějí zpět. (Tužk. glosa:) Na Hrozénkově kolem kostela obcházejí se stádem.
      Podobně touží jehňata po svých matkách, až mnohdy srdce bolí.
      Konečně sehnané stádo stěhuje se na hory ku kolibě.

      Cesta na hory.
      Nejdřív jde gazda s bačou, gazda podpíraje se o obušek, bača sekeru maje na rameně, spolu rozmlouvajíce. Gazda říká bačovi kolik má kdo ovec na salaši, a kolik mu jich ještě míšaníci přiženou. Za nimi stěhuje se celé[/] stádo. Valach přehozenou maje huňku přes ramena kráčí napřed, podpíraje se levou rukou o čagan (hůl) a v pravé drže dlouhý březový švic (as 2 metry dlouhou březovou metlici) ; honák a chlapci míšaníků popohánějí ovce, mnohé zvonky zdobené. v zadu konečně veze gazdův pacholek na voze potřebné salašské náčiní: kotel na vaření žinčice, masnicu na dělání másla, hrnce, gelety na dojení a něco živobytí pro baču a pasáky. Mnohdy to vyvezou přátelé bačovi i na tragači (trakař).

      U koliby a u pajty.
      Gazda s bačou jsou zatím již u koliby. Gazda vyndav z kapsy klíč odemkne přes zimu uzamčenou (mnohdy i zatlučenou) kolibu, dvírka nechávaje otevřeny do kořán. Nejdřív vkročí do koliby bača. "Pane Bože daj nám štěstí!" "Pane Bože daj!" odpovídá gazda, vkročiv do koliby za bačou, načež si oba sednou na lávku naproti dvírkám, které mezi tím opatrně za sebou zavrou. Mnohdy i postojí oba uprostřed koliby, při čemž gazda odevzdává celý salaš bačovi, a všechno hospodářství v něm. Za to mu slíbí starý cent sýra (56 kg), rolku na zemáky a odevzdá mu dary od míšaníků za přiučenou přijaté, napomenuv ho ještě, aby nenechal valacha v noci toulati se atd. Též mu dovolí, že si může jednoho vepře chovati. Před kolibou jest mezi tím velmi hlučno. Stádo dospělo ku kolibě, rozhostivši se zde v hati, t. j. mezi kolibou a pajtou. Ovce teskníce za jehňaty, bečí; aspoň tucet zvonků plechových křaplavým hlasem otřásá vzduchem;

234

v to se mísí jednotlivé výkřiky a dovádění chlapců, kteří ovce chytají a ku stádu přihánějí. Tu se otevrou dvéře u koliby z nichž vykročí nejdřív gazda, pak bača. Oba postanou před kolibou a prohlížejí celé stádo. Jakési ticho rozhostí se po celém salaši. Bača přikročí k pajtě, otevře dvéře a dotknuv se každé ovce, počítá takto: jedna Boží, dvě, tři atd. Když napočítal deset, udělá křídou svislou čárku na ovčírně či pajtě, počítaje znova jak předešle. Nadzvyšek poslední desítky značí pro každou ovci zvlášť čárkou vodorovnou. Pak sečítav desítky a jednotky ohlašuje počet dosud sehnaných ovec gazdovi. Gazda přitakuje.
      Chvilku ještě gazda postojí s bačou před pajtou, pak odprovází bača gazdu, který mu ukazuje cestou pasínek a hranice jeho. Připomene bačovi, aby dal na ovce a pasáky pozor, načež se s ním rozloučí, podávaje mu ruku, řka: "Nu opatruj vás tu pámbu." "S pánembohem gazdo!" odpoví bača. Gazda kráčí k dědině, bača zpět ku kolibě.
      Vraceje se nazpět, již z daleka vidí bača krdel ovec před pajtou státi. Ženská jakás s chlapcem stojí u nich, a dolu pod strání vidí krdel jiný. Chlapec jde napřed sůl drže v ruce a volá ovce za sebou; děvče již dorostlejší než chlapec pohání je. Bača spěchá ku kolibě.
      Čekající naň ženská pozdraví ho a odevzdá mu pecen domácího chleba a několik desetníků. "Tu vám posílajú", praví, "naši za přiučenou! "
      Bača přijav dary, všimne si bedlivě jednotli[/]vé ovce, aby ji poznal; nebo bača musí znáti každinkou jemu svěřenou ovci, aby v čas potřeby ku př. v čas nemoci mohl podati o ní zprávu. Proto dotknuv se každé jednou ještě rukou a podívav se na ni, všoupne ji do pajty mezi ostatní; na stěně pak poznačí počet jich křídou. Podobně poznačí počet jich zářezy na vrubě.

      Vrub.*
      Tam má poznamenáno, kolik ovec má který míšaník na salaši, na jedné straně dojky, na druhé jarky (jalové), a značí tam též, kolik kg sýra odvedl kterému míšaníku a kolik soli dal míšaník; nebo mnohdy se stává, že ovcím potřebnou sůl dává jeden míšaník po celý rok, t. j. tak dlouho, pokud trvá salaš, začež dostává všecko máslo na salaši stlučené, a má ještě jiné výhody.
      Po práci volá bača příchozí do koliby, kdež se tito chvíli pozdrží a pak odejdou v pokoji domů.
      Bača vstoupí do koliby, rozdělá oheň na vatře, který skoro po celé léto nevyhasne. Zatím došlo ono stádo z pod stráně ku kolibě a snad i ještě druhé a třetí. Bača je přijme jak předešlé, poznačí počet ovec na pajtě a pak na vrubě. Na to vypraví valacha s pasáky a ovcemi na pastvu. - První den bývá pasáků více, neboť tam zůstanou též chlapci některých míšaníků, aby jich ovce domů neutíkaly.
      Dříve však vypustí všechny ovce z pajty, pak vezme obušek a hůl, třikrát stádo obejde a dav valachům rozkazy, kde mají pásti a jak si mají

235

počínati, propustí je se slovy: "Žeňte s Pánem Bohem!" A když stádo odešlo, vrátiv se do koliby, chystá se vařiti večeři pro sebe, valacha a pasáka; - chlapci míšaníků na noc odejdou domů - vaří obyčejně zemáky a zelí, zřídka kdy něco od masa.

      Bača.
      Bača bývá muž ženatý a vážený, který zná lidi široko daleko ve svém okolí, ví celou jich geneologii a rád vypravuje o nich, aniž by chtěl někoho pomlouvati. Vypravuje též rád o vojně, zvlášť byl-li v nějaké patálii; bývá též člověk chytrý, však poctivý; žertovný, však přísný a svědomitý v povolání svém, jenž přes celé léto mnohdy ani na okamžik od své koliby a pajty se nevzdálí. Do kostela přes léto nechodí - nemá kdy - a Pánbu je všude, může se k němu i v kolibě pomodliti, Málo kdy zná čísti a psáti. Svěřené mu ovečky velice návidí, vychvaluje a vynáší je nad ostatní dornácí zvířata. A lásce té a soucitu k ovečkám učí i jiné, zvlášť valacha a hoňáka, ač ovečku často i citlivě potrestá, nejvíce březovým prutem; vždy však pod nohy, aby jí neublížil. Lásku a trpělivost k ovečkám musí ostatně všichni tři míti, neboť bez lásky by jim lehce ublížili. Příležitosti k tomu se naskytuje dosti: jednak v poli, kde často vběhne do škody, jednak při dojení, dokud nepřivykne.
      Že bača jest hlavou celého salaše, o tom svědčí již známé na Valašsku říkání pastušků:

     "Aj, ty bačo, bačo náš!
     ve své moci salaš máš;[/]
     bez tvé vůle nic více
     nebudem pít žinčice!"

      Bača, jak již řečeno, vaří a dělá sýr; vede vůbec celé hospodářství na salaši, - žena k němu jen občas přichází, aby mu donesla potřebných věcí, - dohlíží ke všemu, avšak nepase; toliko při dojení má práce svůj poctivý díl.
      Když přiženou valaši ovce z pastvy, odejdou chlapci míšaníků domů, bača s valachem sednou k dojení; honák čili ogar pohání, nahání totiž ovce do struňky k dojení. Podojivše povečeří a jdou spat, aby mohli časně ráno vstáti.

      Pasení.
      K ránu, když vše ještě v klidném pohříženo jest spánku, jitřenka stkví se ještě na obzoru a červánky sotva růžovým světlem osvětlují krajinu, a mezi probouzející se ptáčky sýkorky ve křoví tipají, vstane bača a budí pasáky k dojení. A když slunce povyskočí nad obzorem, již valach jde s ovcemi na pastvu.
      Valach, huňku maje přehozenu přes rameno, s obuškem anebo čaganem v ruce, a kráčí v před a za ním celé stádo jde po furtnách či pěšinkách jedna ovce za druhou. v zadu ogar se psem Ořechem nebo Bosíkem popohání opozdílky, a brání jim, aby nešly do škody.
      Když přijde valach na pastvu, nezůstane státi, nýbrž obrátiv se k ovcím ustupuje na zad, ponechávaje ovcím takto vždy větší a větší prostory, jež takřka o závod škubají trávu, popocházejíce za valachem.

236

      Valach.
      Valach jest jinoch dospívající, štíhlý, zdravých červených tváří, nikoli nějaký kretin nebo neduživec, jakby se snad mysliti dalo. Jest to opačně mladík vyvinutý a rozumný, který ovečku neposlušnou mnohdy dosti citlivě potrestá, nikdy jí však neublíží, neboť ovečka je zvíře velmi užitečné. Sbírajíc bylinky v poli pod křovím a jalovčím a mlsajíc květinky, jako včelička shromažďuje med do úle, tak ona užitek přináší do ovčírny; jest však jako včelička zvíře citlivé a choulostivé, které, když naň něco přijde, brzy pokape (pojde).
      Kroj valacha jest jednoduchý; košile z hrubého plátna se širokými otevřenými rukávy, toliko ve svátek čistá, - bača přes celé léto vůbec košile nepřevléká -, těsně přiléhající nohavice z bílé huně řemenem dvakráte vůkol pasu otočeným. Na nohou má papuče koží podšité, aneb bačkory, prostou kůži řemeny staženou a noze přizpůsobenou, na hlavě širáň, vysoký to plstěný klobouk se širokou střechou. Toť celý oděv a celá obuv jeho.
      V pravé ruce drží dlouhý březový švic, v levé pak má čagan nebo obušek, o který se opírá, polo stoje, polo sedě. Chvílemi popochází před stádem v průvodu svého věrného Ořecha.
      Někdy, zvlášť je-li brániti od škody, hvizdne rta ovce pronikavým hvizdem a křikuje je: "vakeša", "dubraňa", "bělica"! aneb prostě "ovečka", kde tam, už zas tam deš?!" Ovečka uposlechne a odvrátí se od škody. Neuposlechne-li, hodí po ní hrudou, nikdy kamenem (kamenem mohl by jí zlomiti nohu), aneb vyšlehá ji pod nohy. Tím si valach vycvičí ovce tak,[/] že ho poslechnou na pouhé zavolání. Svědomitý valach - bača zřídka kdy pase, vůbec jen tehdy, když valach nemůže - nikdy dlouho nepase na jednom místě, nýbrž popocházeje před ovcemi, přejde za půl dne celé pastvisko.
      Když se blíží poledne, aneb když slunce zachází, svolá valach ovce po pastvě rozlezlé, aneb po březí roztoušené pronikavým hvizdem na prstě do kupy (do hromady) . Zaběhla-li některá ovce, hledající houby a květiny, příliš daleko, a odtrhla-li se od stáda, pak se ozve. Tu zahvizdne valach ještě jednou, a zavolá: "Ovečka béééé!, ovečka bééé! " "bé-é-é-é" ozve se ovečka a úprkem přiběhne ku stádu.
      V čele stáda kráčí teď valach jak přišel na pastvu, tak zas domů. Ovce, které předbíhají, zadržuje prutem. Ogar pak s Ořechem popohání opozdílky, a brání jim, aby nešly do škody.
      Když přijdou pasáci domů, vypije každý svou žinčici. Valach jí potřebuje hodnou dávku, neboť "žinčice, to chlap", praví, a vypije 2-3 litry douškem. Po svačině sednou si k dojení.

      Dojení. Každý dojič vezme svou geletu, malou todížku, jejížto dužky na jedné straně jsou o 2-4 palce kratší, a která má na vrchu u prostřed šprusli (příčku), za kterou se chytá, když se mléko nosí.
      Geleta ta jest dobře vydrhnuta a od rána do poledne na slunci se vysoušela. Vypláchnuv ji čistou vodou, sedne si každý na své místo ke struňce na "pomostek". - Pomostek

237

ten je sbitý ze dvou desek v pravém úhlu, dolní deska má z předu dvě nízké nohy, takže k dojícímu jest šikmem nakloněna, zadní jest oporou zádům. - Nejblíž u strunky sedí bača, vedle něho nebo naproti sedí valach, každý maje geletu mezi kolenoma. Ovce všechny sehnány jsou v honěnici, a hoňák je nahání k strunce. Ty však jsou za krátko tak svedeny, že jedna za druhou samy na pomostek vystoupí a podojiti se dají, podojená druhé ustoupí, a před struňkami v pajtě zůstane. "Jarky" aby se dojiči nemátly, mají na krku zvonky, a mohou volně přejíti z honěnice do pajty. Dojku chytne dojič nejdřív levou rukou, potom pravou za zadní nohy, a postaví ji mezi natažené nohy své zadkem k sobě tak, že má její pravou nohu na pravé, levou pak na levé straně gelety. Pustiv ji rukou levou, chytne její vaček (veménko) a pak i rukou pravou tím způsobem, že jí obejmuv vaček, klade vzadu palce přes kříž, a odtáhnuv jej od těla, tiskne pozorně, aby vaček nerozpučil, takže z pravého i z levého střichu proudem žene se mléko do gelety. Tak stiskne vaček dvakrát neb třikrát, pak pravou i levou rukou střiky ještě vycvrnká (vydojí) do poslední kapky, a pustí ji do pajty. Na to vystoupí ovce jiná. Nevystoupí-li, volá bača na hoňáka: "Ogare, požeň! ", a ogar nažene ovce do struňky zase.
      Jak již řečeno, ovce přivyknuvše, jdou samy jedna za druhou do struňky a na pomostek. Která nechce státi, tu chytne chlapec, jichž bývá na počátku vždy několik přítomno, za krk, a podrží ji, až konečně přivykne.
      Stávalo se však u nás každý rok při salaši,[/] že byly mezi hodnými ovečkami jedna nebo dvě nehodné, tzv. vojenky. Byly to ovce nepoddajné a vždy po prvním jehněti, které na salaši ještě nebyly. Ovce ty zůstávaly vždy až na konec dojení samy. Mermomocí nechtěly do strunky. Když hoňák ovečce takové řádně vyšlehal pod nohy, tu bojíc se prutu hoňákova, celou honěnici dvakrát neb třikrát přeběhla, pak se ale uprostřed honěnice zastavila a hup!, jedním skokem přeskočila baču i s geletou. Týž jen o to dbal, aby zachránil mléko. Ovci tu však nikterak nenechal, nýbrž vstal a chytnul ji v pajtě, přivedl a vydojil do poslední kapky, aby nevydojena mléko nepotratila a nevysušila.
      Od sehnání ovec do svátku sv. Maří Magdaleny dojí se ovce třikráte za den: časně ráno, o poledni a večer, odtud pak jen ráno a večer.

      Dělání sýra.
      Po dojení donese se mléko do koliby. Tam je bača z gelet do putyry (malé kádě) přecedí, načež je podpustí ještě teplé glagou, t. j. roztokem z telecího žaludku a přistaví k teplu. Asi po 1/2 hodině se mléko srazí, pak je bača držátkem od topárky (tlouku od máselnice) kříž na kříž rozmíchá. Za druhou 1/2 hodinu, mnohdy ještě dříve jest sýr v jedinou hrudu na dně putyry ssedlý, a žinčice (syrovátka) od sýry oddělena.
      Teď bača přikryv geletu destičkou, sedne na ni, postaví putyru před se, maje vyhrnuté rukávy až nad lokty. Nahnuv putyru k sobě a podloživ ji psíkem, dřevěnou třínožkou, shání sýr rukama, pak jej vyloviv, vloží do čisté

238

ho cedílka, plátěného to šátku; zaváže, a po= věsí na dřevěný klín do stěny koliby zaražený, aby žinčice odkapala. Žinčici vleje pak do kotle visícího nad vatrou na bidle z díry stěny vytaženém, na němž z předu vyřezáno 8 vrubů a přihodí na oheń, aby žinčici uvařil.

      Žinčice.
      Brzy počíná se na povrchu žinčice na kotli bílá tvořiti vrstva. Jest to smetana čili "urda", na které se poznenáhla zvedají hrbolky podobné kopečkům krtkův. Hrbolky ty se jeden pa druhém rozpuknou a bílá pěna se rozleje po vrchu. Když jsou všechny hrbolky rozpukány, jest žinčice uvařena. Smetana "urda" sebere se do máselnice, kdež se nashromažděná v máslo tluče. Máslo to sice néní tak dobré jako kravské, nýbrž jest bílé, podobné máslu kozímu, a dostává se (ne-li gazdovi, tedy) míšaníku, který za to sůl pro salaš dodává.
      Žinčice "bržďálka" ze salašů okolí rožnovského posílá se do Rožnova, kdež se ještě jednou převařuje a pak podává nemocným; doma ponechává se jen tolik, kolik třeba pro baču, valacha a ogara.
      Na dně kotla se při vaření usadily drobty v žinčici plovoucího sýra, tak zvaný "rak", na nějž výhradní má právo ogar.
      Prázdný kotel se vydrhne "pancířem", řetězem.
      Vykapaný sýr ukládá bača hrudku vedlé hrudky na komárník.[/]

      Zavažování. Život na salaši jest velmi pravidelný, den jak den stejný, ať svátek čili nic. Jeden toliko den značnou činí v tom výjimku. Jesto to den zavažování.
      Asi za 14 dní po sehnání salaše jest ustanoven gazdou den, ve který se všickni míšaníci, t. j. kdož vůbec mají ovce na salaši, sejíti mají.
      V jich přítomnosti se každá ovce zvlášť vydojí, a mléko její se přeměří.
      Dá-li ovce více než 1/8 1 mléka, považována jest za celku, a míšaník dostane na ni 5 kg sýra; dá-li méně, považována jest za půlku, a míšáník dostane na ni pouze 3 kg sýra; dá-li však méně než 1/16 1, považována jest za nicku, a míšaník na ni nedostane nic. Musí se spokojiti s tím, že se zdarma na salaši přepase. Při zavažování bývají míšaníci uctěni chlebem a žinčicí neb kořalkou.

      Pohostinnost na salaši.
      V jiný den málo kdy zavítá člověk cizí na salaš, mimo nejbližších sousedů. Když však zavítá, jest pohostěn žinčicí s urdou. Přeje-li si cizinec žinčice čisté, podá mu bača žinčici s urdou, řka: "Bržďálka je pro choré, tato je pro pány"! Mimo koupený chléb a čerstvý sýr nedostane na salaši ničeho, leda pečených zemáků, kterých mají vždy s dostatek.

      Vyvažování sýra.
      Sýr se vyvažuje podlé toho, v jakém množství se vyrábí. Ten týden dostane ten, jiný tý

239

den onen míšaník, jak bača ustanoví, a jak podílníci si přejí. Když si míšaník pošle pro sýr, může si též poslati nádobu pro žinčici, větší nebo menší, podlé toho kolik ovec má na salaši.
      Vyváží-li bača sýr, ,počítaje v to i ten, který má dostati on s valachem, a který připadá na ovce gazdovy, jest dobře. Nevyváží-li, pak jsou míšaníci povinni gazdovi hraditi penězi; v to se počítá též nějaká náhrada za pastvu gazdovi.

      Rozvaz salaše.
      Jak nahoře podotknuto, jsou ovce na salaši 16-20 neděl. Po uplynutí té doby se ovce opět rozeberou. Každý míšaník totiž odebere si své ovce zaplativ dříve připadající naň částku za nedováženou gazdovi a za pastvu buď hned v kolibě, nebo až doma. Gazda pak, vyplativ dle úmluvy baču i valacha, odstěhuje své a ještě nerozebrané ovce míšaníků domů do dědiny. Hoňák nedostává služby žádné, nebo jsou to chlapci míšaníků, a pasou "z čídy" jeden týden neb 14 dní ten, jiný týden onen. Po salaši.
      Ovčírna i koliba zůstanou přes zimu uzavřeny a prázdny. Toliko gazda nechá vyvézti ještě[/] hnůj, mnohdy jedinký to užitek ze salaše, na rolí, jehož se však přes léto nashromaždilo veliké množství, a jenž jest výborné jakosti.
      Bača s valachem, vypořádavše se s gazdou, odejdou s Pánem Bohem. Valach jde obyčejně k svým rodičům, bača k jinému se obrátí zaměstnání. Přes zimu chodí do lesa, nebo na nádeňku.
      Je-li bača poctivý, a gazda spořádaný, vydrží bača u jednoho gazdy kolik roků; vůbec tolik, dokuď může svou službu konati, jak známá slovenská píseň dí:

     "Já som bača velmi starý,
     nedožijem do jary.
     Nebude mi kukučka kukať
     na tom mojem košáry!"
     Že na salaši musí dobře býti,
     o tom svědčí známá píseň valašská:
     "Za stodolenkú za našú,
     tam by svědčalo salašu.
     A já by som tam bačoval,
     hezká děvčátka miloval."

      J. K. Pilečka

* Vrub jest podlouhlé, asi na palec tlusté prkénko, na jehož hranách se dělají zářezy čili vruby, nebo jsou to asi na 1 m dlouhé hůlky a menší hůlčičky, na nichž se dělají zářezy.

240

EIN UNBEKANNTER BEITRAG ÜBER DIE WALACHISCHE ALMENWIRTSCHAFT
(Zusammenfassung)

      Der Verfasser veröffentlicht zum ersten[ ]mal eine bisher unbekannte Handschrift von J. K. Pilečka über die Almenwirtschaft und Hirtenleben in der Walachei, die erst vor nicht langer Zeit im Archiv des Heimatkundlichen Museums in Valašské Meziříčí entdeckt wurde. Nach neuesten Ermittlungen ist J. K. Pilečka im Jahre 1845 geboren und nach den Studien in Wien und Prag[/] war er in der mährischen Walachei als Lehrer tätig. Seine Beschreibung des Hirtenlebens en[t]stand wahrscheinlich in den neunziger Jahren des 19. Jahrhunderts und bildet eine größtenteils authentische Quelle für die ethnographische Erforschung des zugrundegegangenen westkarpatischen Hirtentums.
      Deutsch vom Verfasser

241

Soubor Konopa z Ratíškovic v pořadu "Sedajte, drúžky, za stoly" na 41. ročníku Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici.
Foto J. Uherka, 1986.

242

Národopisné aktuality roč. XXIlI. - 1986, č. 4

PORTRÉT

ŽIVOTNÍ JUBILEUM BOŽENY FILOVÉ [obsah]


      VÁCLAV FROLEC, Oddělení etnografie a folkloristiky FF UJEP, Brno
      Životní jubileum členky-korespondentky Slovenské akademie věd PhDr. Boženy Filové připadá na rok, kdy si připomínáme 40. výročí založení Národopisného ústavu SAV, v jehož čele stojí jubilantka polovinu svého života a v němž působí po celé období své vědecké dráhy.
      Když před deseti lety Ján Mjartan hodnotil osobnost Boženy Filové (Slovenský národopis, 24, 1976, s. 305-307) výstižně napsal: "Na vytváranie profilu vedeckého pracovníka pô­ sobí viac činiteľov, a to rodisko, rodičovský dom, ďalej prostredie detstva, no najmä štúdium na vysokej škole, kde vedecký adept získáva nielen základné vedomosti vedeckej tvorby, ale vyhraňuje si vlastné ideologické zameranie a svetonáhľad. Toto platí, prirodzene, ba ešte vo zvýšenej miere pre odborníkov v národopise, ktorí majú skúmať a objasňovať ludovú kultúru a zákonitosti jej vývinu. Musia teda vnknúť do zložitých záhybov života ľudu a jeho kultúry. Tu potom veľmi často nestačí[/] pristupovať k ludu len ako k objektu výskumu, tu je potrebný hlbší, intímnejší, ba možno povedať citový vzťah k ľudu a k celému komplexu života." To vše je příznačné pro osobnost Boženy Filové.
      Jubilantka se narodila 25. září 1926 v lazové obci s pěkným názvem Kalinka (okres Zvolen) v rodině učitele. Dětství prožila ve Zvolenské Slatině. Zde vstřebávala lásku k rodnému kraji, jeho přírodním krásám, k prostému lidu a jeho kultuře. Na zvolenském gymnáziu nabyla průpravu k vysokoškolskému studiu. Po maturitě odchází v roce 1946 do Prahy, kde na Karlově univerzitě studuje slavistiku a národopis. Prochází školou profesora Karla Chotka a současně hledá vlastní badatelské zaměření, které by odpovídalo novým společenským podmínkám. Už tehdy ji zaujala problematika dělnické kultury. Jako členka studentského kroužku se účastnila sběru dělnického folklóru ve více hornických krajích v Čechách a po= dílela se na sestavení publikace Lidová poesie

243

hornická (Praha 1950), která vzešla z tohoto výzkumu. Na Karlově univerzitě získala Božena Filová akademický titul doktora filozofie.
      Božena Filová měla štěstí, že hned po ukončení vysokoškolského studia nastoupila v roce 1950 do Národopisného ústavu Slovenské akademie věd a umění, v jehož čele stáli tehdy Andrej Melicherčík jako předseda a Ján Mjartan jako ředitel ústavu. Podílela se na formování marxistické teoretické a metodologické orientace národopisné vědy na Slovensku, v úzkém kontaktu s takto zaměřenými mladými etnografy a folkloristy v českých zemích. Sdílela osudy ústavu v době jeho dočasného zrušení v roce 1951 i jeho obnovení v roce 1953 v rámci uzákoněné Slovenské akademie věd. Od 1. února 1958 se ujala funkce ředitelky Národopisného ústavu SAV a této práci se cele věnuje dodnes.
      Pro Boženu Filovou je příznačné, že dovede ústrojně a plánovitě skloubit vědeckovýzkumnou činnost s požadavky a potřebami společnosti. "Z doterajších dejin národopisnej vedy" - píše Božena Filová v úvaze o aktuálních metodologických otázkách národopisu (Slovenský národopis, 8, 1960, s. 177) - "vyplynul poznatok, že bola schopna obhájiť svoju progresívnu spoločenskú opodstatnenost len vtedy, keď dokázala plniť konkrétne potreby spoločnosti, ktorej bola produktom." v tomto smyslu také nasměrovává celkovou orientaci slovenské etnografie a folkloristiky i vlastní program Národopisného ústavu SAV. Nové badatelské podněty přinesla už ve svých prvních pracích. v roce 1952 uveřejnila Prí[/]

Členka - korespondentka SAV Božena Fialová.
Foto L. Lisický.

spevok k problematike vzniku nového folkloru na Slovensku (Národopisný sborník, 11, 1952, s. 321-364), jímž dala podnět k sledování otázek nové tvorby. Božena Filová spoluformovala názor, že národopisné studium nelze omezit pouze na tradiční formy kultury rolnického lidu, ale že je třeba věnovat pozornost i kultuře a způsobu života dělnictva. v příspěvku o prvním národopisném výzkumu kultury a způsobu života dělníků na Sloven

244

sku, který proběhl v letech 1953-1954 v obci Žakarovce na Spiši, poukázala Božena Filová na nutnost komplexního přístupu k etnografii dělnictva: nelze zkoumat jen jednotlivé kulturní projevy, vytržené z celkové souvislosti života slovenských dělníků, ale pomocí získaného národopisného materiálu je třeba objasnit a zkonkretizovat celý historický vývoj slovenské dělnické třídy (Slovenský národopis, 2, 1954, s. 432). Pro výzkum v Žakarovcích zpracovala Božena Filová projekt a do monografie napsala úvod a kapitolu o společenských a příbuzenských vztazích (Banícka dedina Žakarovce. Bratislava 1956, s. 15-57). k teoretickým a metodologickým otázkám etnografie dělnictva se jubilantka vyslovila také na mezinárodní konferenci o výzkumu dělnictva (Smolenice 1956) i při dalších konferencích. v šedesátých letech prosazuje Božena Filová se svými spolupracovníky etnografický výzkum současnosti. "Pred národopisnou vedou stojí dnes úloha zachytiť a spoznať proces, v ktorom sa zo životných foriem jednotlivých vrsti ev národa bude vytvárař integrovaný celonárodný životný štýl, nakoľko a či bude tento štýl uchovávať pôvodné črty etnicity, ktorými by sa odlišoval od životného štýlu iných národov" (Slovenský národopis, 8, 1960, s. 181). Své myšlenky v této oblasti prohloubila a rozšířila Božena Filová ve svém vystoupení na filozoficko-metodologickém semináři o vlivu industrializace na lidovou kulturu (1966) a při jiných příležitostech. Doménou vlastní badatelské práce jubilantky je problematika rodinného a společenského života lidu. Na toto[/] téma napsala svou kandidátskou disertační práci (obhájena v roce 1966) i syntetické pohledy v dílech Narody mira. Narody zarubežnoj Evropy, I (Moskva 1964), Československá vlastivěda, III. Lidová kultura (Praha 1968), Slowakische Volkskultur (Bratislava 1972), Slovensko, III, 2. časť. Lud (Bratislava 1975). v rámci státního plánu základního výzkumu řešila téma Současná rodina jako místo působení tradic způsobu života (srov. Slovenský národopis, 31, 1983, s. 350-360 a zde zařazený blok studií). Božena Filová přispěla k národopisnému studiu antifašistické problematiky (sestavila, redigovala a napsala úvod k publikaci Slovenské národné povstanie v ludovej tvorbe. Bratislava 1974; touto otázkou se zabývá také ve Slovenském národopise, 22, 1974, s. 537-538) a k poznání slovenských menšin a diaspor v zahraničí. Pohotově reagovala i na další aktuální problémy etnografie a folkloristiky.
      Zásluhou Boženy Filové se dostala národopisná věda v Československu na vysokou úroveň v rámci státního plánu základního výzkumu. Jako hlavní koordinátorka prosadila a ovlivnila úspěšné splnění úkolů Vývoj lidové kultury v českých zemích a na Slovensku (1971-1975, 1976-1980), Lidová kultura v etapě výstavby rozvinuté socialistické společnosti - místo a význam tradic (1981-1985). v současné době dotváří koncepci a připravuje podmínky k řešení hlavního úkolu SPZV v oboru národopisu na další pětiletku. Božena Filová má jako ředitelka Národopisného ústavu značné zásluhy na prosazení a realizaci

245

Etnografického atlasu Slovenska, na pořádání mnoha konferencí, sympozií a seminářů s československou i zahraniční účastí, na vydání četných syntetizujících publikací (které většinou také redigovala), monografií a sborníků. Od roku 1960 je vedoucí redaktorkou časopisu Slovenský národopis a ovlivňuje jeho obsahové zaměření a společenský dosah.
      Božena Filová prosazuje slovenskou a československou národopisnou vědu na mezinárodním fóru. Poskytuje všestrannou podporu činnosti Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně, jejímu mezinárodnímu sekretariátu i československé sekci, iniciativně vystupuje v presidiu této mezinárodní vědecké organizace socialistických zemí. Zasazuje se o plnění úkolů vyplývajících z Mnohostranné dohody o spolupráci vědeckých institucí socialistických zemí v oblasti společenských věd. Je členkou Stálé rady Mezinárodní unie antropologických a etnologických věd při UNESCO a dalších zahraničních organizací.
      PhDr. Božena Filová, jejíž práci ocenila Slovenská akademie věd jmenováním členem-korespondentem SAV, zastává mnoho dalších funkcí v rámci Československé akademie věd a Slovenské akademie věd, vysokých škol, muzeí a jiných vědeckých a kulturních institucí. Jako školitelka aspirantů a předsedkyně komise pro obhajobu kandidátských disertačních prací věnuje systematickou pozornost výchově mladé vědecké generace v oblasti národopisu. Jejím přičiněním nalézají mladí slovenští[/] etnografové a folkloristé uplatnění v Národopisném ústavu SAV. Kontinuita vědeckovýzkumného programu a mezigenerační posloupnosti pracovníků Národopisného ústavu je symptomem řídící práce ředitelky Boženy Filové. Jako příslušník českého národa rád a s povděkem připomínám spolupráci a podporu, kterou jubilantka projevuje českému národopisu a napomáhá tak udržovat a rozvíjet československou vědeckou a kulturní vzájemnost. Právem se Boženě Filové za její všestrannou činnost dostalo mnoha vysokých poct, ocenění a vyznamenání.
      Členka-korespondentka SAV Božena Filová založila tradici Smolenických dnů. Je to nová dobrá tradice vědeckých setkání československých i zahraničních etnografů a folkloristů. v posledních letech klade jubilantka vůbec důraz na tradici, a to nejen jako národopisnou kategorii, a zdůrazňuje potřebu její současné teoretické i praktické interpretace: "Ak dokážeme k tradícii dnes na všetkých úrovniach vedeckej činnosti i denného kolobehu politickej, sociálnej i kultúrnej a umeleckej tvorby pristupovať kriticky, nie ako k súboru predlôh, ale len ako k súboru konkrétnych tvorivých skúseností ľudstva, ostane nie ťarchou, ale pomocníkom súčasnej spoločenskej praxe, rozpoznaným mechanizmom jej rozvoja."
      V duchu tradice přejeme člence-korespondentce SAV Boženě Filové všechno dobré: hodně zdraví, klidu, osobní i tvůrčí pohody. A také mnoho písní rodných lazů ...

246

DAS LEBENSJUBILÄUM VON BOŽENA FILOVÁ
(Zusammenfassung)

      Dr. phil. Božena Filová, korrespondierendes Mi[e][t]glied der Slowakischen Akademie der Wissenschaften und Direktorin des Ethnographischen Instituts der Slowakischen Akademie der Wissenschaften, wurden am 25. September 1926 in der Gemeinde Kalinka (Bezirk Zvolen) in einer Lehrerfamilie geboren. Nach dem Abitur am Gymnasium in Zvolen begab sie sich nach Prag, wo sie an der Karlsunivers[t]ität Slawistik und Ethnographie studierte. Hier erwarb sie auch den akademischen Titel eines Doktors der Philosophie. Nach Abschluß des Hochschulstudiums trat sie in das Ethnographische Institut der Slowakischen Akademie der Wissenschaften in Bratislava ein. Am 1. Februar 1958 übernahm sie die Funktion einer Institutsdirektorin und widmet sich noch heute dieser Arbeit.
      Für Božena Filová ist bezeichnend, daß sie die wissenschaftliche Forschungstätigkeit mit den Anforderungen und Bedürfnissen der Gesellschaft organisch zu verknüpfen weiß. Sie veranlaßte das Studium der Arbei[/]terschaft, des gegenwärtigen Dorfes und weiterer aktueller ethnographischer und folkloristischer Probleme. In ihrer eigenen Forschungsarbeit widmet sie sich vor allem dem Familien- und Gesellschaftsleben der Volksschichten. Dank Božena Filová erlangte die ethnographische Wissenschaft in der Tschechoslowakei ein hohes Niveau im Rahmen des Staatlichen Grundlagenforschungsplanes. Die Jubilärin setzt sich für die slowakische und tschechoslowakische Ethnographie und Folkloristik auch auf dem internationalen Forum ein. Sie übt viele Funktionen in verschiedenen wissenschaftlichen und kulturellen Institutionen in der Tschechoslowakei und im Ausland aus. Beträchtliches Augenmerk widmet sie der Heranbildung der jungen wissenschaftlichen Generation. Für ihre vielseitige Tätigkeit erhielt Božena Filová zahlreiche hohe Ehrungen und Auszeichnungen.
      Übersetzung: A. Hubala

247

Soubor Vretienko z Kozárovců v pořadu "Otvírajte sa, strážnické brány" při 41. ročníku Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici.
Foto J. Uherka, 1986.

248

Národopisné aktuality roč. XXIII. - 1986, č. 4

ŽIVÁ TRADICE

SOUČASNOST A PERSPEKTIVY MUZEA VESNICE JIHOVÝCHODNÍ MORAVY ÚSTAVU LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI [obsah]


      JAN SOUČEK, Ústav lidového umění, Strážnice
      Nezastupitelné úkoly v ochraně památek lidové hmotné kultury jižní Moravy jsou péčí lidosprávních i stranických orgánů Jihomoravského kraje plánovitě a systematicky realizovány již několik desetiletí.1) Na jejich zabezpečení se podílí různé kulturně výchovné instituce na úrovni kraje i jednotlivých okresů. Pozitivním rysem jihomoravské praxe, která není zcela běžnou v jiných krajích, je úzké propojení s činností Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. Že se opravdu jedná o cílevědomou a koncepční péči, dokládá mimo jiné i závažné usnesení rady Jm. KNV, přijaté v roce 1986, které[/] kodifikuje péči o vybrané kulturní památky Jihomoravského kraje způsobem uceleného programu, včetně schválení finančních prostředků pro 8. pětiletku a perspektivu do dalšího období.
      Zvláštní akcí tohoto druhu je v rámci Jihomoravského kraje budování a provoz Muzea vesnice jihovýchodní Moravy, jako organické součásti odborné činnosti a kulturně výchovných aktivit strážnického Ústavu lidového umění. Základní východiska a koncepční záměry strážnické expozice v přírodě, která je vedle Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm nejrozsáhlejším dílem na úse

249

ku muzeí v přírodě v České socialistické republice, byly publikovány v roce 1974.2) s odstupem více než deseti let provedu stručnou bilanci dosažených výsledků, včetně zamyšlení nad hlavními směry rozvoje do příštích let.
      V souhrnu je možno s uspokojením konstatovat, že všechny zásadní koncepční cíle, které byly dány do vínku Ústavu lidového umění a jeho specializované aktivitě, expozici lidového stavitelství v přírodě, jsou plněny, samozřejmě v rámci možností a objektivních podmínek. z tohoto nejširšího pohledu svým způsobem zaostává jen jeden z proponovaných cílů, totiž systematická památková ochrana návsi strážnického Starého města, která sice nespadá do kompetence ÚLU, ale v celkovém kontextu by měla doplňovat účin expozice v přírodě. Na druhé straně je však kladem, že zvláštní uskupení vinohradnických staveb v nedalekém Petrově-Plžích, bylo již vyhlášeno chráněnou památkovou rezervací objektů lidového stavitelství.
      V průběžné péči a pod kontrolou orgánů Jm. KNV probíhá výstavba expozice v přírodě prakticky nepřetržitě, a to v relacích s odsouhlasenými záměry. Za velmi důležité považuji, že v období od roku 1976 byly značně rozšířeny teoretické i metodologické znalosti k přípravě, výstavbě i provozu muzeí v přírodě. Zásluhu na tem má skutečnost, že tyto otázky byly pojaty do Státního plánu základního výzkumu. Je dobrou vizitkou pro ÚLU Strážnice, že se jeho pracovníci aktivně zapojili do řešení těchto otázek.3) O správné a promyšlené koncepci strážnického muzea v přírodě svědčí i ta sku[/]tečnost, že na základě výsledků získaných vědeckým výzkumem nebylo nutno činit žádné zpětné zásadní úpravy schváleného teoretického modelu i realizovaného modelu expozičního. Otevřenou otázkou však zůstává oblast legislativní. Přes navržené závěry vyplývající z objektivních poznatků odborného výzkumu, které byly postoupeny státním orgánům v závěru sedmdesátých let, nebyly doposud učiněny žádné konkrétní kroky k nápravě nevyhovujícího stavu, který staví každého realizátora muzea v přírodě do nezáviděníhodné pozice ve vztahu ke kontrolním orgánům. Nemůže totiž uvést žádný z legislativních materiálů, který by upravoval způsob financování i vlastní realizace muzea v přírodě, pokud není provázána s objekty či areály, vedenými ve státním seznamu chráněných kulturních památek. I když je v některých případech tato podmínka alespoň částečně splněna, zdaleka to neřeší všechnu problematiku muzeí v přírodě z oblasti financování a výstavby. v plném rozsahu se toto konstatování vztahuje i na podmínky muzea v přírodě ÚLU ve Strážnici.
      V konfrontaci s proponovanými záměry, publikovanými v roce 1974, můžeme provést následující shrnutí. Celková koncepce zástavby byla na základě získaných poznatků i rozboru zkušeností dopracována o tyto okruhy:

      - v rámci areálu Luhačovického Zálesí (C) byl vytvořen komorní přírodní amfiteátr pro scénické uvádění folklórních jevů v rámci kulturních aktivit návštěvnické sezóny a programů Mezinárodního folkloristického festivalu,

250

     - byly zpracovány plány zástavby areálů strážnického a veselského Dolňácka (skupina G) a areálu Uherskobrodska (skupina I) . Navržené záměry, včetně architektonického řešení, jehož autorem je ing. arch.
      Otakar Máčel, generální projektant celého muzea v přírodě, byly projednány a odsouhlaseny poradní komisí pro výstavbu muzea v přírodě,
     - v etapě tvorby ideového záměru a způsobu zástavby je formování posledního základního areálu strážnického muzea v přírodě (skupina J), který má prezentovat typ nížinného slováckého domu s podskupinami a variantami zástavby z Podluží, Kyjovska, Uherskohradišťska a přechodného pásma slovácko-hanáckého pomezí,
     - konečnou podobu získala také koncepce vstupní části muzea v přírodě (skupina A) využitím rekonstruovaného areálu památkově chráněného objektu pozdně středověkého dominikálního pivovaru, který je současně památkou obětí 2. světové války. Na základě podrobného posouzení bylo upuštěno od jiných variant řešení úvodní části a došlo k jejímu zjednodušení.
      Celkově je tedy možno sumarizovat, že základní koncepce výstavby Muzea vesnice jihovýchodní Moravy je dokončena, a to v souladu se všemi soudobými poznatky z teorie i praxe realizace muzeí v přírodě v Československu i zkušenostmi zahraničními. Nejvíce se o tuto skutečnost zasloužili pracovníci strážnického ústavu (PhDr. Jan Souček, Antonín Maňák) společně s generálním projektantem[/] a garantem za památkovou péči v Brně ing. arch. Otakarem Máčelem. Významně však také přispěli doc. PhDr. Václav Frolec, CSc., PhDr. Jiří Langer, CSc., PhDr. Josef Vařeka, CSc., a ing. arch. Jaroslav Vajdiš, vesměs špičkoví odborníci na problematiku lidového stavitelství, dlouholetí externí spolupracovníci strážnického ústavu a členové poradní komise strážnické expozice v přírodě.
      Za současného stavu koncepční, odborně teoretické i dokumentační připravenosti je nezbytné věnovat pozornost těmto okruhům otázek:

     - zabezpečení konečného výběru i dokumentace objektů pro areál nížinného slováckého domu (skupina J). Vzhledem ke stavu v terénu bude patrně v některých případech nutno přistoupit k vědeckým rekonstrukcím z archivních pramenů,
     - dokončit scénáře jednotlivých areálů doplňujícími hospodářskými a jinými drobnými stavbami, včetně expoziční zeleně,
     - otázkou mimořádného významu je hluboké vyhodnocení současné koncepce využívání interiérů expozičních objektů návštěvnicky přístupných (instalace historických interiérů a realizace specializovaných expozic v každém areálu). Jedná se o jeden z experimentálních počinů strážnického muzea v přírodě, který podle mého názoru potvrdil své opodstatnění. Prokázalo se však také, že je nezbytná včasná a dokonalá projektová připravenost expozičního využití, a že je nutno této koncepci výrazně přizpůsobovat systém prohlídek se

251

zvláštním důrazem na kvalitu a fundovanost průvodcovských služeb,
     - zvláštní pozornost musí být věnována proponovaným agrikulturním expozicím, které nezastupitelně dotváří prezentovaný model historické kulturní krajiny. Při projektování těchto specializovaných expozic je nutné využívat všech dosavadních zkušeností ze Strážnice a především z Rožnova pod Radhoštěm. Záměry také nelze realizovat bez úzké spolupráce s odbornými pracovišti botanické, genetické a šlechtitelské povahy,
     - průběžným úkolem odborně dokumentačních prací zůstává národopisná i historická heuristika, soustředěná k získání maxima údajů o objektech i sídlech prezentovaných metodou muzea v přírodě. Archivní studium je v tomto směru jednou z největších rezerv, což platí pro lidovou kulturu obecně. Systematická spolupráce by měla být navázána a rozšiřována mezi národopisci, zvláště specialisty na hmotnou kulturu včetně lidového stavitelství, a archeology, zabývajícími se středověkem.
      Dalším ze základních okruhů problematiky muzeí v přírodě je vlastní realizace. Když shrnu tento nesmírně rozsáhlý a složitý okruh otázek, lze jej pracovně redukovat na čtyři základní oblasti:

     - koncepční, dokumentační a projektová připravenost,
     - finanční zabezpečení,
     - zajištěné stavební kapacity pro výstavbu (interní a dodavatelské),[/]
     - dostatečné kapacity pro následnou údržbua opravy.

      Zvláště upozorňuji na předpoklad čtvrtý. Veškeré zkušenosti ze Strážnice, ale i ostatních muzeí v přírodě potvrzují, že právě existence stálé kapacity pro údržbu již dokončených částí expozic v přírodě by měla být limitujícím faktorem pro realizovaný rozsah výstavby, a to bez ohledu na skutečnost, že první tři podmínky skýtají i možnosti výstavby rozsáhlejší. Je stále nutno mít na zřeteli, že péče o již dokončené objekty i zeleň skanzenu je nejméně tak náročná, jako samotná výstavba. Platí to pro stránku finanční i personální, neboť musí být věnována permanentní pozornost rekonzervaci, stavební údržbě i údržbě zeleně. Alespoň bez minimálních interních kapacit se o této činnosti nedá prakticky vůbec uvažovat. Bez takového zajištění hrozí vážné nebezpečí, že nemalé finanční prostředky, jež jsou do realizace muzeí v přírodě vkládány, mohou být absencí pravidelné, kvalifikované a systematické údržby poměrně rychle znehodnoceny.
      V praxi Ústavu lidového umění jsou všechny uvedené čtyři základní podmínky pro výstavbu muzea v přírodě splněny. Největší potíže jsou však již od zahájení výstavby v roce 1973 se zajišťováním dodavatelských kapacit i s obsazováním vlastní stavebně údržbářské čety kvalifikovanými dělníky, ovládajícími dnes již prakticky zaniklé technologie, nezbytné pro výstavbu i údržbu skanzenu. Hlavní příčinou je rozdíl ve mzdových relacích oproti jiným rezortům, které neodstranila ani raciona

252

lizace mzdových soustav na sklonku sedmdesátých let, i když to byl jeden z jejích cílů.
      Stavební činnost v rámci strážnického skanzenu je podřízena možnostem v proporcionálním naplňování uvedených čtyř hledisek. Nejpodstatnější však je, že výstavba pokračuje nepřetržitě, i když v různé intenzitě a je možno vysledovat etapy, v nichž je důraz kladen na rozdílné priority:

     - podstatným mezníkem je rok 1981, kdy byly dokončené části expozice zpřístupněny veřejnosti. jednalo se o více než šedesát objektů lidového stavitelství v různých areálech muzea v přírodě, včetně základní expoziční zeleně i zvláštní agroexpozice révy vinné, která vedle způsobů pěstování je současně ampelografickou kolekcí této kulturní plodiny,
     - v roce 1983 bylo komplexně zhodnoceno uplynulé desetiletí výstavby, včetně prvních zkušeností provozu pro veřejnost a usnesením rady Jm. KNV byl přijat plán dalšího rozvoje do roku 1990,4)
     - od roku 1983 je nejrozsáhlejší stavební činnost soustředěna na rekonstrukci památkově chráněného objektu pozdně barokního panského pivovaru, který je renovován na odborné, provozně technické a organizační středisko činnosti expozice v přírodě. Bez dobudování tohoto centra nelze reálně uvažovat o zkvalitňování péče o výstavbu i provoz skanzenu, včetně zajištění nezbytných služeb pro desítky tisíc návštěvníků, které již každoročně strážnickou expozici v přírodě zhlédnou.[/]

      Těmito skutečnostmi je především určován rozsah stavební činnosti na ploše vlastní expozice, kde je prvořadě směrován k dokončení rozestavěných objektů a k pracím údržbářského charakteru, které jsou s postupujícími roky od vzniku expozice stále větší a náročnější. Jak jsem již naznačil, budou patrně i rozhodujícím faktorem při zvažování další výstavby, i když bude po všech ostatních stránkách zabezpečena. Je nutno reálné zvažovat, jaké jsou možnosti stavebně údržbářské čety při stávajícím personálním obsazení v údržbě více než osmdesáti expozičních objektů a několika desítek hektarů zeleně. Celkový rámec plánované stavební činnosti je dán citovaným usnesením rady Jm. KNV z roku 1983. Pouze jediný faktor, který stojí mimo přímou působnost ÚLU, ovlivňuje, a to doposud nepříznivě, proponovaný sled výstavby. Je to stavba nového centrálního kanalizačního sběrače města Strážnice. Otevřené kanalizační stoky probíhající areálem skanzenu přestaly plnit svou funkci až v létě 1986, i když tak tomu mělo být již takřka před deseti lety. Ze strany ÚLU tak nezaviněně zaostává výstavba i kompletace areálu technických staveb na vodní pohon (skupina D), což je nepříjemné, jak z hygienických a estetických aspektů, tak i proto, že se jedná o celek, jež leží v části dnes již intenzívně návštěvnicky využívané.

      Završením výstavby každého muzea v přírodě je jeho zpřístupnění veřejnosti, neboť se

253

prvořadě jedná o kulturně výchovnou a naučnou akci. Nemělo by se tedy v žádném případě jednat o pouhé formální umožnění pasivní prohlídky, neboť jen aktivní přístup k návštěvníkům činí teprve ze skanzenů nejkomplexnější a nejúčinnější zařízení muzejního charakteru. I tato oblast specifik muzeí v přírodě přináší mnoho otázek a problémů. Po zásluze je jí věnován jeden z úkolů Státního plánu základního výzkumu, je předmětem odborných konferencí u nás i v zahraničí.5) Svým řešitelským podílem přispívá i ÚLU Strážnice.6) Vedle studia teoretických otázek je pružně využíváno poznatků z vlastní praxe a probíhá ověřování některých způsobů aktivizačních programů muzeí v přírodě.
      Bylo již řečeno, že dokončené části strážnického muzea v přírodě byly pro veřejnost otevřeny v květnu roku 1981. Až do současnosti je však provoz pro veřejnost determinován dvěma základními okolnostmi:

     - výstavba celého komplexu Muzea vesnice jihovýchodní Moravy není zdaleka ukončena, což se týká i areálů a skupin objektů, jež byly zpřístupněny. Logicky proto musí docházet během návštěvnické sezóny ke kompromisům mezi potřebami výstavby a provozu pro veřejnost. Na druhé straně tento stav umožňuje dílčí korekce plánu zástavby, vyvolávané zkušenostmi z provozu i aktivizačních programů. v případě Strážnice se to například týká vybudování komorního amfiteátru pro scénickou prezentaci jevů lidové kultury i přehodnocení rozsahu a systému sociálního a hygienic[/]kého vybavení areálu pro účinkující aktivizačních programů i pro návštěvníky,
     - prozatím také není dokončeno organizační a provozně technické centrum celé expozice v přírodě, což přináší provizoria a improvizace. Zvlášť citlivě se tato situace dotýká rozsahu i kvality služeb pro návštěvnickou veřejnost. Je tím myšlen souhrn nezbytných zařízení a činností, počínaje parkovišti, přes občerstvení, informační systém, propagaci i prodej suvenýrů atd. Je to zkrátka nezbytné a současná situace ani vzdáleně neodpovídá potřebám, zvláště, když každoročně počet návštěvníků strážnické expozice vzrůstá. Úzce se to dotýká i takových nezastupitelných oblastí jako je systém ostrahy, protipožárního zabezpečení atd. Důležité však je, že práce na zřízení tohoto střediska správy a provozu skanzenu byly zahájeny, jejich postup je všestranně zabezpečen a je tedy nutné učinit vše proto, aby byly v plánované době ukončeny.

      U aktivizačních programů muzea v přírodě má ÚLU Strážnice tu výhodu, že jsou k dispozici mnohaleté zkušenosti ze scénické prezentace jevů lidové kultury a folklóru v rámci Mezinárodního folkloristického festivalu. Pozitivně se to obráží v organizaci akcí Strážnického kulturního léta, realizovaného od roku 1982. Samozřejmě není z festivalové praxe použitelné vše. Existující východiska jsou však více než dobrá, včetně využívání skanzenového komplexu ke specifickým festivalovým pořadům. Podrobné zkoumání i rezuláty k této

254

problematice však vybočují z rámce tohoto pojednání a bude nezbytné se jimi zabývat samostatně.7)
      Současná bilance, včetně otevřených otázek a uvažovaných řešení, však jednoznačně dokumentuje, že Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy jako organická součást odborné i kulturně výchovné činnosti Ústavu lidového umění[/] ve Strážnici, je v roce 30. výročí vzniku této ojedinělé instituce jednou z kmenových a nejvýznamnějších součástí jejího působení, které naplňují a dotvářejí ideové záměry, s nimiž byl ústav v polovině padesátých let založen. Je to konstatování o to radostnější, že jsou vytvořeny všechny předpoklady, aby dosavadní progresivní vývoj pokračoval úspěšně i nadále.[/]

Poznámky
1.
      Srov. usnesení vlády ČSR č. 14 z ledna 1972 k ochraně památek lidové hmotné kultury, které bylo rozpracováno na podmínky Jihomoravského kraje v usnesení rady Jm. KNV čj. 35-13 ze 14. 3. 1972, kterým byl schválen ideový záměr vybudování strážnické expozice v přírodě.
2.
      MÁČEL, O. - SOUČEK, J.: Od myšlenky k realizaci expozice lidových zemědělských staveb ve Strážnici. Národopisné aktuality XI, 1974, č. 1, s. 33-56.
3.
      Viz publikaci Národopisná muzea v p řírodě - teo[/]retická a metodická východiska k realizaci. Rožnov pod Radhoštěm 1981, 53 s.
4.
      Srov. usnesení rady Jm. KNV č. 392-13 z 22. 11. 1983.
5.
      Viz např.: Rožnovská konference - místo a poslání muzeí v přírodě v socialistické kultuře. Krajské kulturní středisko, Ostrava 1982, 87 s.; nebo Muzeum vivum 1. Rožnov pod Radhoštěm 1985, 136 s.
6.
      Viz LANGER, J. - SOUČEK, J.: Aktivizační programy muzeí v přírodě. Národopisné aktuality XXIII, 1986, č. 2, s. 73-81.
7.
      LANGER, J. - SOUČEK, J.: c. d.

255

Záběr z pořadu "Písně vyprávějí příběhy" při 41. ročníku Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici. Foto J. Uherka, 1986.

256

ZPRÁVY

JUBILEA

K jubileu Eleny Prandovej - 14. 8. 1926 [obsah]

Existencia samostatného dokumen­ tačného oddelenia, v ktoroan pracujú kvalifikovaní odborníci, je dnes samozrejmou a významsnou súčasťou každého vedeckého praco­ viska. Keď Elena Prandová nastúpila roku 1953 do Národopis­ ného ústavu SAV, dokumenrácia v ňom ešte nejestvovala a k jej založeniu došlo v podstate via facti, hnomadením materiálov, ktoré výskumníci, pracovníci ústavu prinášali z terénu. Práca vo vznikajúcom dokumentačnom oddelení nepatrila vtedy medzi najatraktívnejšie. Mladých národopiscov v Národopisnom ústave čakalo celé územie Sloven­ ska s bezmála neznámym terénom, s novými témami a v ich rámci so vzrušujúcimi objavmi, s ktorými bolo treba oboznámiť ostatných odborníkov doma i v zahraničí prostredníctvom časopisov, rôznych zborníkov, v referátoch na konferenciách a seminároch a čoskoro aj v samostatných publikáciách. Na druhej strane tejto dynamickej bádateľskej aktivity, ktorou žil vtedy mladý Náradopisný ústav, stála naliehavá potreba vzbudiť u niektoré­[/] ho z nich taký záujem o dokumentáciu, aby sa táto stala preňho hlavnou a trvalou pracovnou náplňou. To znamenalo zameniť výskumné cesty a vedecké i ľudské zážitky z nich za tiché miesto za písacím stolom. Bola to práve E. Prandová, ktorá pochopila potrebu takejto cesty za poznávaním ľudovej kultúry a zamerala sa na problematiku národopisnej dokumentácie. To, že mala aj iné túžby a ambície, dokazujú jej národopisné štúdie, v ktorých sa z odborného hľadiska vracia k životu svojich predkov a do kraja, v ktorom vyrástla. Sú to jej príspevky o pltníkoch na Hrone, neskôr dotazník na výskum pltníctva na celom Slovensku ako aj štúdie života sezónnych poľnohospo­ dárskych pracovníkov z oblasti Žia­ ru nad Hronom. Sú to práce, ktoré dokazujú, že E. Prandová patrí k výskumníkoan, ktorí vždy chápu skúmanú problematiku v potrebnej šírke a správnych súvislostiach. Aj štúdium slovenského jazyka, ktoré ukončila roku 1960 na filozofickej fakulte UK v Bratislave, zúročila E. Prandová vo svojej národopisnej práci. Venovala sa problematike ľudovej terminológie vôbec a otázkam terminológie súčasného ľudového[/] odevu, vyjadrila sa aj k závažnej otázke jednotnej národopisnej terminológie.
      Vzhľadom na rozhodnutie pomôcť budovať vedeckú národopisnú dokumentáciu je ale prirodzené, že najviac času a energie venovala tejto úlohe. Na začiatku bolo v tejto súvislosti treba riešiť nielen teoretické, ale aj praktické otázky. Jednou z nich bolo napríklad vypracovanie záväzného systému odovzdávania materiálov z terénu do dokumentácie, čo nebola ľahká úloha. Pre mnohých výskumníkov bolo samozrejmé spracovať materiál do štúdie; obtiažnejšie bolo spracovať ho do takej podoby, aby sa mohol v žiadanom systéme zaradiť do jednotlivých fondov dokumentácie. O itaktnej a neústupnej vytrvalosti E. Prandovej v tomto ohľade svedčia jej prvé zprávy o narastaní fondov v dokumentácii Národopisného ústavu, ktoré uverejnila v časopise Slovenský národopis už roku 1956 a 1958. Jej práca Dokumentačné fondy Národopisného ústavu (1946-1977), ktorá vyšla roku 1982, je najlepším dôkazom o tom, že vo svojom počiatočnom úsilí nedovoliť, aby sa materiály z terénu stratili nespracované u bádateľov, ne

257

ustala a je rovnaká aj dnes. Materiály, ktoré sa dostávali do dokumentácie Národopisného ústavu, boli od samého počiatku rôznorodé. Boli to texty, fotografie, diapozitívy, kresby, materiály získavané od vlastných pracovníkov i výkupmi a pod. Pre všetko bolo treba vypracovať systém radenia, ktorý zodpovedal danému stavu našej disciplíny a jej momentálnym bádateľským potrebám a zároveň tvoril východisko pre možnosti jeho použitia ďalšími výskumníkmi v nasledujúcich desaťročiach.
      Na riešení týchto už teoretických otázok sa E. Prandová podielala od samého počiatku a roku 1960 vydáva spolu s Rudolfom Žatkom prácu Triedenie národopisného materiálu a jeho dokumentovanie v múzeách, kde v samotnom príspevku sa vyjadruje o otázkach dokumentácie materiálu priamo v Národopisnom ústave. v tomto období sa naša disciplína rychlo vyvíjala; narastali a detailizovali sa poznatky v "klasických" témach a pribúdali témy nové, ktorých výskum si vyžadovala aktuálna súčasnosť. E. Prandová sa neuzavrela do vypracovaného systému, ale pohotovo reagovala na vývoj disciplíny. Vychádzajúc z nových daností a potrieb modifikovala pôvodné triedenie, doplnila ho o nové kategórie, o čom informovala bádateľskú verejnosť v práci Vecný systém triedenia národopisného materiálu, ktorá vyšla roku 1978. Týmto sa dokumentácia stala živou súčasťou našej disciplíny a postupne aj bohatým prameňom pre po[/]četnú obec záujemcov o ľudovú kultúru z radov pracovníkov rôznych inštitúcií - rozhlasu, filmu, televízie a ď. Okrem vlastnej vedeckej funkcie plní naša dokumentácia aj ďalšiu úlohu: sprostredkúva výsledky bádania ústavu širokej kultúrnej verejnosti a praxi. Pre pracovníkov dokumentácie na čele s E. Prandovou sú to stovky dotazov a rôznych služieb ročne, ktoré vykonávajú v priamom styku so záujemcami alebo písomne. Tí, ktorí sa na našu dokumentáciu obrátia s dotazom, dostanú vždy odbornú radu a stretnú sa s nevyčerpateľnou ochotou, ktorá je pre E. Prandovú a jej kolektív príznačná.
      Naše dokumentačné oddelenie nemalo nikdy premieru pracovníkov, zato vlastných povinností malo vždy vrchovatú mieru. E. Prandová stačila ale vždy usmerňovať aj prácu v knižnici, presadzovala vydávanie našich bibliografií a obetavo vykonávala veľký počet rôznych funkcií. Za všetky roky, ktoré venovala dokumentácii, úporne bojovala za jej dôstojné umiestnenie a technické vybavenie. Je skoro paradoxné, že aspoň k čiastočnému splneniu jej predstáv dochádza v tomto, pre ňu jubilejnom roku. Medailou Za obetavú prácu pre socializmus, ktorú obdržala roku 1983 bola za všetku svoju prácu a námahu právom odmenená najvyššími miestami. My ostatní, ktorí často chodíme do dokumentácie Národopisného ústavu a nevieme si bez nej predstaviť svoj vedecký život a bez Helky Prandovej mnohé aj svoj osobný, prajeme[/] jej z celého srdca, aby ešte dlho a v zdraví mohla užívať plody svojho snaženia a práce. Viera Urbancová

Výberová bibliografia prác E. Prandovej [obsah]

1.
BOŠKOVÁ-PRANDOVÁ,E.: Zpráva o činnosti archívu fotografií a kresieb v NÚ SAV. Slovenský národopis, 4, 1956, s. 317-319.
2.
Archívny fond NÚ SAV. Slovenský národopis, 6, 1958, s. 396 -414.
3.
Triedenie národopisného materiálu v NÚ SAV. In: ŽATKO R. BOŠKOVÁ,, E.: Triedenie národopisného materiálu a jeho dokumentovanie v múzeách. Bratislava 1960, s. 5-59.
4.
Niektoré poznatky zo života sezónnych poľnohospodárskych pracovníkov v oblasti Žiaru nad Hronom. Slovenský národopis, 9, 1961, s. 420-432.
5.
Prírastky v archívnych fondoch Národopisného ústavu SAV 1958 -1962. Slovenský národopis, 10, 1962, s. 598-607.
6.
Prírastky v archívnom fonde NÚ SAV 1962-1964. Slovenský národopis, 12, 1964, s. 531-546.
7.
Zminulosti pltníctva na Hrone. Vlastivedný časopis, 14, 1965, s. 137-142.
8.
Stručný dotazník o výskume pltníctva. SNS 1967.
9.
Kproblematike ľudovej termina[o]lógie. Slovenský národopis, 17, 1969, s. 421-425.

258

10.
Kotázke národopisnej dokumentácie. In: Stan i potrzeby informacji naukowej w naukach spolecznych. Warszawa 1971, s. 141-146.
11.
Dokumentačné fondy Národopisného ústavu SAV 1946-1977. Bratislava 1982, 235 str.
12.
Kotázke integrácie národopisnej dokumentácie. In: Národopisné informácie SNS, 1973, s. 43-52.
13.
Príspevok k rozšíreniu rubáša a jeho názvov. Slovenský národopis, 22 1974, s. 435-445.
14.
Vecný systém triedenia národopisného materiálu. Rimavská Sobota 1978, 33 s.
15.
Súčasné a perspektívne úlohy dokumentácie v Národopisnom ústave SAV. Slovenský národopis, 26, 1978, s. 509-512.
16.
Kotázke jednotnej národopisnej terminológie. Múzeum 1979, č. 1, s. 1-23.
17.
Súhrnne o pltníctve. In: M. A. Huska; Letia plte dolu vodou. Tatra 1977, s. 259-280.
18.
Opltníctve na Slovensku. Sloboda, 33, 1978, č. 38, s. 5.

Životní jubileum Jaroslavy Zastávkové [obsah]

Kletošním jubilantům se připojila 21. března i dlouholetá pracovnice výzkumu Ústředí lidové umělecké výroby v Praze PhDr. Jaroslava Zastávková. Přímá, otevřená, s životním optimismem a upřímným[/]

úsměvem. Znají ji tak všichni, nejen její nebližší spolupracovníci a té padesátce se nechce ani věřit. Ale je tady a bývá dobrým zvykem si mnohé připomenout...
      Narodila se ve Znojmě, ale celé dětství i studijní léta až do maturity prožila ve Vsetíně. Prostředí učitelské rodiny s muzikálním otcem i kraj jejího dětství, který ji dodnes přitahuje, ovlivnil a usměrnil její vztah k lidové písni a lidové kultuře. Roli sehrálo i několikaleté působení ve vsetínském souboru písní a tanců "Jasénce" a tak pevné a zcela jasné rozhodnuti pro studium národopisu nemohlo být pro nikoho překvapením. Katedra národopisu Karlovy univerzity s předními českými etnografy jí dala dobré základy pro odbornou praxi. Mohla je ocenit zejména po nástupu do Krajského vlastivědného ústavu v Olomouci,[/] ještě před ukončením studií na filozofické fakultě. Při práci s bohatým národopisným fondem, kdy měla možnost seznámit se s každým předmětem této rozsáhlé sbírky, si ověřila důležitost dobrého odborného vedení při studiu i rozsah získaných poznatků. Její zájem byl již zde soustředěn hlavně na kroje, výšivky a kraslice, ale obeznámila se i s ostatními obory Iidové hmotné kultury.
      Několikaletá praxe v muzeu jí usnadnila zvládnutí pracovní náplně v Ústředí lidové umělecké výroby, kam nastoupila zpočátku jako etno­ grafka ústřední dokumentace. Teprve po několika letech přešla do funkce výzkumné pracovnice oblastního závodu v Praze. Práce etnografa v ÚLUV má svoji specifickou podobu, zejména pro různorodost a šíři pracovní problematiky. Vyžaduje kontakt s terénem, at v souvislosti s vyhledáváním nových výrobců nebo s jejich další odbornou výchovou a zahrnuje i úzkou spolupráci s vývojovými pracovníky. Se jménem J. Zastávkové se proto setkáváme na mnoha pracech a studiích, sloužících pro interní potřebu vývojového úseku. I když přechod z muzea do ÚLUV si od počátku vyžádal zaměření na celou oblast lidové výroby, stále ji přitahovala problematika krojů a zejména výšivky. Věnovala jí řadu dílčích studií, které se staly podkladem pro "Technologii stehů lidové výšivky", vydanou jako samostatný svazek technologií lidové výroby. Stále zůstávají předmětem její pozornosti

259

kroje, proto dlouhá léta s více než profesionálním zájmem dohlíží na pracoviště krojové loutky, které je stále potřebné odborných rad národopisce. Nemalý je podíl jaroslavy Zastávkové na vyhledávacích soutěžích ÚLUV a výstavních akcích; je autorkou scénářů řady zdařilých výstav, které se uskutečnily v mnoha městech. Bohatá je i její přednášková činnost a účast v odborných porotách.
      Naší milé, přátelské spolupracovnici přejeme k významnému životnímu jubileu stálý životní optimismus, dobré zdraví, úspěchy v práci a pohodu v osobním životě. Běla Minaříková

Blahopřání PhDr. Aleně Schauerové [obsah]

Padesátiny zastihují PhDr. Alenu Schauerovou-Ryšánkovou uprostřed pilné práce. Jak jinak. Kdo ji jen trochu zná, ten ví, že patří k lidem, jimž sama podstata jejich osobnosti nedovolí marnit čas nečinností a velí jim pracovat a to s chutí a ze všech sil.
      Životní láskou se stala jubilantce práce s dětmi a mládeží. Je povoláním "kantorka" a svých pedagogických schopností a zkušeností s úspěchem využívá i při práci v dětských folklórních souborech. Teď se trvale věnuje brněnskému Javorníčku.
      Vřelý vztah k lidové kultuře a ke kulturně výchovné činnosti vůbec získala doma - v učitelské rodině. Dále jej rozvíjela v souboru Taneč[/]nica Valašského krúžku v Brně, kde působí od roku 1955 a v odborných seminářích Zdenky Jelínkově. z logiky běhu učitelského života vyplývá, že první samostatné choreografické práce realizovala se svými žáky na školách, kde působila. Od roku 1966 se věnuje hlavně práci s dětskými folklórními soubory. Výsledky, jichž v tomto směru dosáhla, přispěly k tomu, že si Alenú Schauerovou Zdenka Jelínková pozvala ke spolupráci na realizaci pořadu dětského folklóru Mezinárodního folkloristického festivalu Strážnice 1971. Následující rok pracovala jubilantka již samostatně.
      Dnes je Alena Schauerová ve svém oboru uznávanou autoritou. Je aktivní a produktivní členkou progra[/]mové rady Mezinárodního folkloristického festivalu Strážnice, krajského a ústředního poradního sboru pro práci dětských folklórních souborů. To není jen zdvořilostní konstatování. O jeho reálnosti svědčí i skutečnost, že její pořad "My jsme malí koledníci" byl poctěn hlavní cenou 41. MFF Strážnice 1986 a že Alena Schauerová rozšířila řady strážnických lauerátů.
      K upřímnému stisku ruky přidáváme Aleně Schauerové přání pevného zdraví a neutuchající chuti do další práce s dětskými folklórními soubory. Do práce, která je pro další uchovávání lidových tradic a pro budoucnost strážnického festivalu víc než důležitá. Karel Pavlištík[/]

DĚJINY

K nedožitým padesátinám Josefa Tomše [obsah]

Při životních jubileích hodnotíme a díváme se do budoucnosti. U Josefa Tomše, který by se 6. ledna 1986 dožil svých padesátin, nezbývá, než si připomenout jeho osobnost a předčasně uzavřené dílo. Narodil se v Hrubé Vrbce, jedné z deseti obcí Horňácka, které si dlouho udržovalo etnografickou osobitost, kde žili vynikající lidoví umělci, Mezi ně se zařadil i Josef Tomeš. Rád poslouchám záznamy[/] jeho zpěvu a hry na gajdy. Horňácko se sťalo Josefu Tomšovi nejen místem, kam se až do konce svého života neustále vracel, ale také objektem jeho vědeckého studia. Poznatky a zkušenosti, jichž zde nabyl, promítají se do většiny jeho národopisných prací i do jeho osobitého uměleckého zájmu. Na Tomšovu národopisnou orientaci přispělo svým dílem i prostředí strážnického gymnázia a města Strážnice. Zde se rozhodoval o svém povolání, tu se seznámil se Slávkem Volavým, který mu byl nejen učitelem,

260

ale později jako ředitel Ústavu lidového umění i blízkým spolupracovníkem. v letech 1954-1959 studoval Josef Tomeš národopis na filozofické fakultě v Brně, kde ho strhla zvláštní atmosféra etnografického semináře profesora Antonína Václavíka, pod jehož vlivem zůstal i po ukončení vysokoškolského studia. Byl to právě profesor Václavík, který u Josefa Tomše poznal niterný vztah k Horňácku a v souvislosti s plánem národopisné monografie tohoto regionu vzbudil v něm zájem o duchovní a sociální kulturu horňáckého lidu. Teoretické názory i metodologické postupy, které uplatňoval Antonín Václavík ve svém díle, zanechaly hluboké stopy v Tomšově přístupu k této problematice. Novým aspektem v Tomšových pracích byl jeho zájem[/] o současný stav obřadní kultury a obyčejové tradice, jejich nové funkce v podmínkách dnešní vesnice. Ve Václavíkově semináři si Josef Tomeš jako většina jeho žáků osvojil požadavek komplexního studia lidové kultury, vzájemných souvislostí mezi lidovou kulturou hmotnou, duchovní i sociální, i hodnocení folklóru jako nedílné součásti duchovní kultury lidu. Tato hlediska sehrála svou roli při formování koncepce strážnických slavností a vytváření programu činnosti Ústavu lidového umění ve Strážnici, na níž měl Josef Tomeš zásadní podíl.
      Na sklonku šedesátých let odešel Josef Tomeš spolu s dalšími Václavíkovými žáky na Slovácko. Jejich činnost se soustředila kolem Slováckého muzea v Uherském Hradišti, které se stalo organizačním centrem národopisné práce na jihovýchodní Moravě. v tomto okruhu se zrodil časopis Národopisné aktuality. Prvním redaktorem časopisu se stal Josef Tomeš. Jeho zásluhou se podařilo vytvořit stálý okruh přispěvatel, pevnou redakční radu a periodikum uznávané u nás i v zahraničí. Jako aktivní člen redakčních rad více časopisů a sborníků se podílel na formování pojetí oboru. Tomšovo jméno je trvale spjato s Mezinárodním folkloristickým festivalem ve Strážnici, Po řadu let pracoval ve výboru a programové radě strážnických slavností a připravil velký počet pořadů, v nichž projevil osobitý přístup, postavený na odborném základě a citlivém uměleckém zpracování. Tomšovy po[/]řady ve Strážnici i na Horňáckých slavnostech ve Velké nad Veličkou slouží dodnes jako dobrý příklad jevištního předvádění folklóru.
      Josef Tomeš uplatnil svůj vyhraněný vědecký zájem i organizační talent při budování Ústavu lidového umění ve Strážnici. Vědeckovýzkumnou práci nechápal jako něco samoúčelného. Dbal na to, aby její výsledky byly použitelné v oblasti kulturně politické praxe. Josef Tomeš soustředil v Ústavu lidového umění ve Strážnici mladé absolventy národopisu z brněnské univerzity a systematicky je zapojoval do plnění programu ústavu. Patřilo k jeho přednostem a sympatickým rysům, že jako vedoucí pracovník (zastával funkci zástupce ředitele a vedoucího národopisného odboru ÚLU) dovedl vytvořit příznivou a klidnou atmosféru i pěkné mezilidské vztahy mezi svými spolupracovníky, cenil si práce externích spolupracovníků, jímž projevoval naprostou důvěru. Pracovní a společenské prostředí strážnického Ústavu lidového umění bylo jedním z důvodů, proč se řada významných vědeckých akcí konala právě ve Strážnici. Za Tomšova přispění vznikal projekt Muzea vesnice jihovýchodní Moravy a jeho realizace.
      Přesto, že činnost PhDr. Josefa Tomše, kandidáta historických věd, byla všestranná a velmi rozsáhlá, hlavní místo v ní zaujímala vlastní vědecká práce v oboru národopisu. Badatelský zájem se soustřeďoval na otázky duchovní a sociální kultury, především na obyčeje rodin

261

ného a výročního cyklu. Tomšovy publikace se vyznačují bohatstvím materiálu, jeho logickým utříděním a pokusy o novou interpretaci. Patří k trvalému fondu naší vědy. Josef Tomeš zanechal mnoho hodnot. Měli bychom si cenit nejen jeho vědeckého odkazu, ale hledat i poučení a vzor v jeho lásce k rodnému kraji, vědnímu oboru a především v jeho příkladném vztahu k lidem. Václav Frolec

Jubileum Národopisného ústavu Slovenské akademie věd [obsah]

Hlavní středisko pro studium slovenské lidové kultury, Národopisný ústav Slovenské akademie věd, si připomíná 40. výročí svého založení. Nová národopisná instituce vzešla z rozhodnutí předsednictva Slovenské akademie věd a umění a svou činnost zahájila začátkem roku 1946. k reorganizaci a rozšíření personálního stavu ústavu došlo v roce 1949, kdy byl jmenován jeho předsedou Andrej Melicherčík a řediťelem se stal Ján Mjartan. v roce 1950 byla utvořena pobočka Národopisného ústavu v Košicích pod vedením Michala Markuše. Pracovníci Národopisného ústavu vyšli z různých národopisných škol a byli různě teoreticky a metodologicky orientováni. Pod vlivem a po vzoru sovětské etnografie se postupně a cílevědomě začalo budovat marxistické pojetí národopisné vědy. Projevily se také první badatelské výsledky. Přišla však také první těžká zkouška. v důsled[/]ku nesprávného ideologického hodnocení národopisu jako "buržoazně nacionalistické vědní disciplíny" rozhodlo v roce 1951 předsednictvo SAVU o zrušení Národopisného ústavu a ustavení národopisné sekce Historického ústavu SAVU, do níž přešla jen část pracovníků. Byla také zrušena pobočka Národopisného ústavu v Košicích. Tento pro slovenský národopis nepříznivý stav netrval naštěstí dlouho. v souvislosti s uzákoněním Slovenské akademie věd byla koncem roku 1952 národopisná sekce při Historickém ústavu SAV zrušena a od ledna 1953 byl zřízen Národopisný kabinet SAV, jehož vedoucím byl opět Ján Mjartan. Nastalo období všestranného, plánovitého budování pracoviště. Vzhledem na dosažené výsledky i zvýšení počtu pracovníků byl z rozhodnuţí předsednictva SAV od 1. dubna 1955 dosavadní kabinet přeměněn na Národopisný ústav SAV. v j eho čele stál opět Ján Mjartan ; od 1. února 1958 převzala funkci ředitelky ústavu Božena Filová. Národopisný ústav SAV začal hrát rozhodující roli ve vědeckovýzkumné oblasti slovenské etnografie a folkloristiky.
      Aby Národopisný ústav mohl plnit své poslání, bylo třeba vytvořit jeho organizační strukturu. Byla zřízena čtyři oddělení: 1. oddělení lidové práce a lidového bydlení, 2. oddělení lidového oděvu a lidového výtvarného umění, 3. oddělení duchovní kultury, 4. oddělení vědecké dokumentace. Od sedmdesátých let se stala základem vnitřní organi[/]zace Národopisného ústavu tři oddělení, a to oddělení etnografie, oddělení folkloristiky a oddělení dokumentace. Současná struktura Národopisného ústavu je tato: oddělení etnografie, oddělení folkloristiky, oddělení národopisné encyklopedie Slovenska.
      Od samotného počátku reagoval Národopisný ústav ve svém badatelském programu na současný stav lidové kultury na Slovensku a na společenské poslání národopisné vědy. Do popředí vědeckovýzkumného programu Národopisného ústavu v první polovině padesátých let dostává se vedle otázek tradiční lidové kultury problematika národopisného studia družstevní vesnice a etnografie dělnictva. První výzkum družstevní vesnice proběhl v roce 1952 v obci Závadka nad Hronom. v dalších letech se terénní práce rozšířily na horehronské obce Polomka, Heľpa, Pohorelá, Šumiac, Švermovo. Výzkum ukázal, že studium družstevní vesnice nelze omezit pouze na členy JZD, ale že je třeba sledovat celý vesnický kolektiv. v dalším období probíhaly informativní výzkumy po celém Slovensku. Rozsáhlý materiál, který byl shromážděn, je uložen v archívu Národopisného ústavu. První výzkum dělnické kultury byl proveden v letech 1953 a 1954 v obci Žakarovce ve spišské železnorudné oblasti.
      Novou etapu v rozvoji vědeckovýzkumné činnosti v celostátním měřítku představuje období 1971-1975, kdy byl Národopisný ústav SAV hIavním pracovištěm a koordi

262

nátorem Státního plánu základního výzkumu Vývoj Iidové kultury v českých zemích a na Slovensku. Vedle Národopisného ústavu se na jeho řešení podílelo 12 národopisných pracovišť v Československu. Hlavní úkol, celostátně koordinovaný ředitelkou Národopisného ústavu Boženou Filovou, byl rozčleněn do čtyř dílčích úkolů: 1. Tradiční lidová kultura v českých zemích a na Slovensku; 2. Lidová kultura v podmínkách socialistické společnosti; 3. Interetnické souvislostí lidových kultur v Československu; 4. Dějiny a teorie české a slovenské etnografie a folkloristiky. v rámci prvního dílčího úkolu se pracovníci Národopisného ústavu podíleli na řešení témat: Etnografický atlas Slovenska, Regionální monografie Hont, Tematické studie vybraných jevů lidové kultury, Katalogy a edice pramenů. Druhy dílčí úkol byl zaměřen na přeměny lidových tradic na současné vesnici, v městském a průmyslovém prostřed, sledoval také současný stav folklórních tradic. Třetí dílčí úkol měl témata: Lidová kultura karpatské oblasti, Etnografie Slovanů, Lidová kultura českých a slovenských enkláv a diaspor v zahraničí, Etnické skupiny a diaspory v ČSSR. Čtvrtý dílčí úkol se zabýval dějinami a teorií etnografie a folkloristiky. Tato koncepce hlavního úkolu SPZV v oblasti národopisu přešla v podstatě do další pětiletky (1976-1980). s ohledem na současné vědecké a společenské potřeby a požadavky byl modifikován především[/] dílčí úkol Lidová kultura v podmínkách rozvinuté socialistické společnosti, který se členil na tři témata: Vliv výstavby socialismu na způsob života a kulturu ve vesnickém a městském prostředí, Folklorismus v kultuře socialistické společnosti, Kultura a způsob života českého a slovenského dělnictva. v letech 1981-1985 dostal hlavní úkol SPZV v oblasti etnografie a folkloristiky, koordinovaný Národopisným ústavem SAV, název Lidová kultura v etapě výstavby rozvinuté socialistické společnosti - místo a význam tradic. v j eho rámci řešil Národopisný ústav dva dílčí úkoly: Včleňování pokrokových tradic lidové kultury do systému socialistické kultury a do života pracujících, Společné a specifické rysy v lidové kultuře v Karpatech a na Balkáně. Jako samostatné téma dílčího úkolu Socialistická vesnice - místo a význam tradic ve způsobu života a kultuře pracujících, koordinovaného oddělením etnografie filozofické fakulty UJEP v Brně, řešil Národopisný ústav SAV problematiku současné rodiny jako místa působení tradic.
      Z hlediska Národopisného ústavu a ve vztahu k potřebám slovenské národopisné vědy měly všechny řešené úkoly zásadní význam. Profilující charakter mělo především zpracování Etnografického atlasu Slovenska, probíhající v rámci SPZV a od roku 1981 evidovaného jako plánu ústavního. EAS byl od počátku koncipován tak, aby kromě statického zaznamenání výskytu jevů[/] sledoval i dynamiku jejich vývoje v prostoru, čase a funkcích. Na plnění tohoto úkolu soustředil Národopisný ústav všechny vědecké a odborné síly a získal pro spolupráci další národopisná pracoviště na Slovensku. Etnografický atlas Slovenska, jehož realizace se blíží k závěru, bude základním mapovým dílem o lidové kultuře na Slovensku. Je jedním z největších a nejvýznamnějších výsledků spojeného úsilí slovenských národopisců a zejména pak Národopisného ústavu SAV.
      V mezinárodní spolupráci socialistických zemí se realizoval projekt Etnografie Slovanů. Podílela se na něm vědecká pracoviště Bulharska, Československa, Jugoslávie, Německé demokratické republiky, Polska a Sovětského svazu. Gestorem úkolu byl Ústav etnografie AV SSSR. Národopisný ústav SAV připravil do svazku Západní Slované část Slováci. Škoda jen, že dílo, které má podat přehled o kulturách slovanských národů s ohledem na jejich společné a diferenční rysy, i se zřetelem na kulturní souvislosti Slovanů s jinými národy, nebylo zatím vydáno jako celek tiskem.
      Výsledky vědeckovýzkumné práce se v konkrétní podobě obrážejí v bohaté publikační činnosti pracovníků Národopisného ústavu. Jeho péčí bylo vydáno přes 70 samostatných publikací. Pracovníci Národopisného ústavu vydali také řadu cenných příruček: bibliografie, návody k výzkumu, dokumentační a archívní pomůcky. Svůj vědecký význam si udržují sborníky, vydané Národo

263

pisným ústavem u příležitostí životních jubileí, konferencí aj. k dobré propagaci slovenské lidové kultury přispěly četné populárně vědecké publikace pracovníků Národopisného ústavu SAV.
      Nejcitlivějším barometrem, který reaguje na impulsy ve vědě, je časopis Slovenský národopis. Vychází od roku 1953 jako ústřední slovenský časopis pro etnografii a folkloristiku péčí Národopisného ústavu. Jeho prvním hlavním redaktorem byl Ján Mjartan ; od pátého ročníku zastával tuto funkci Ján Podolák a od roku 1960 (osmý ročník) řídí Slovenský národopis Božena Filová. Ve funkci výkonného redaktora se vystřídali Ján Podolák, Viera Nosátová, Pavol Stano, Viera Gašparíková, Zora Vanovičová. Na stránkách Slovenského národopisu publikovali pracovníci Národopisného ústavu četné studie z problematiky agrární etnografie, o lovu zvěře a rybolovu, lidové výrobě, řemeslech a obchodu, o lidovém transportu, stravě, stavitelství a bydlení, o sociálních vztazích a institucích, obyčejové tradici, obřadní kultuře, lidových slavnostech a o duchovní kultuře, o lidovém výtvarném umění, kroji. Ve Slovenském národopise vyšla dlouhá řada studií z oblasti slovesné a hudební folkloristiky, o dějinách národopisu. Na stránkách časopisu nalézáme stati k životním jubileím pracovníků Národopisného ústavu, ale bohužel i nekrology na ty členy ústavu, kteří už nejsou mezi ná[/]mi. s úctou vzpomínáme na Andreje Melicherčíka, Andreje Polonce, Rudolfa Bednárika, Rudolfa Žatka, Štefana Apáthyho, Máriu Kosovou, Adama Prandu, blízkého spolupracovníka Národopisných aktualit a Ústavu lidového umění ve Strážnici. Hlavní pozornost věnuje Slovenský národopis profilovým úkolům současné etnografie a folkloristiky. Do popředí v jeho obsahu se dostávají teoretické a metodologické otázky národopisu, výzkum kultury a způsobu života dělnictva, studium současné vesnice, současný stav folklóru, problematika tzv. druhé existence folklóru (folklorismu), hodnocení tradic lidové kultury pro současnost. Ve Slovenském národopise se uplatňuje studium etnických procesů, tradiční kultury slovenských enkláv a diaspor v zahraničí, výzkum Cikánů, studium interetnických vztahů, národopisný výzkum v karpatsko-balkánské oblasti. v časopise byly také publikovány bloky příspěvků vycházejících z plnění programu SPZV v jednotlivých obdobích nebo vzešlých z různých konferencí a metodologických seminářů, či reagujících na aktuální vědecké a společenské události.
      Vědecká a organizátorská aktivita Národopisného ústavu se promítá do četných vědeckých konferencí, sympozií a seminářů. z hlediska rozvoje vědy měly značný význam zejména tyto akce: mezinárodní konference o výzkumu dělnictva (1956), celoslovenská konference[/]Perspektivy národopisné vědy na Slovensku (1968), mezinárodní konference Společné a diferenční rysy lidových kultur Slovanů (1970), mezinárodní konference Přeměny lidových tradic v ČSSR (1972), sympozium se zahraniční účastí Etnokartografická metoda a jejž místo v současné vědě (1976), seminář se zahraniční účastí Kultura družstevní vesnice Sebechleby (1978), konference Teoretické a praktické problémy národopisného výzkumu maďarské národnosti v ČSSR (1980), konference Včleňování pokrokových tradic lidové kultury do systému socialistické kultury (1981), mezinárodní sympozium Úloha rodiny v etnokulturních procesech v podmínkách socialismu (1982), mezinárodní konference Tradice jako fenomén kulturní aktivity lidstva (1984). Pracovníci ústavu aktivně ovlivňovali průběh četných konferencí, sympozií a seminářů pořádaných jinými institucemi; mezi nimi i strážnických sympozií. Platformou Národopisného ústavu pro vědecké diskuse o aktuálních teoretických a metodologických otázkách národopisné vědy byly filozoficko-metodologické semináře.
      Národopisný ústav SAV ovlivňuje činnost v oblasti etnografie a folkloristiky nejen v rámci Slovenska a Československa, ale také v mezinárodním měřítku. Nejvýrazněji se to promítá v práci Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně (MKKKB), jejíž sekretariát je od roku 1959, kdy byla komise založena, při Ná

264

rodopisném ústavu SAV. Výsledky, jichž dosahuje Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně, jsou dobrou vizitkou aktivity Národopisného ústavu na úseku mezinárodní spolupráce vědeckých institucí socialistických zemí v oblasti společenských věd, zakotvené také v příslušné mezinárodní dohodě. v rámci československého národopisu integruje československá sekce MKKKB řadu úseků studia lidové kultury v českých zemích a na Slovensku a je stabilní základnou česko-slovenské spolupráce v oblasti etnografie a folkloristiky.
      Národopisný ústav úzce spolupracuje s vědeckými institucemi socialistických zemí i v dalších oblastech. Je zapojen do řešení Projektu koordinovaného výzkumu přeměn lidové kultury v současnosti v evropských socialistických zemích adalších úkolů. Pracovníci ústavu jsou členy řady mezinárodních nevládních organizací a vědeckých společnosti. Úzce spolupracují s vědeckými a kulturními institucemi v Československu.
      Národopisný ústav věnuje velkou pozornost výchově mladých vědeckých pracovníků. Jako školící pracoviště má každoročně několik interních a externích aspirantů. Několik pracovníků ústavu se podílí na vysokoškolské výuce etnografie a folkloristiky.
      Rozsáhlá činnost Národopisného ústavu vyvolává široký mezinárodní ohlas a je také vysoce hodnocena v Československu. Svědčí o tom i[/] četná ocenění a vyznamenání udělená kolektivům i jednotlivým členům ústavu.
      U příležitosti 40. výročí Národopisného ústavu Slovenské akademie věd rádi připomínáme úzkou spo[/]lupráci s redakcí Národopisných aktualit a přejeme slovenským kolegům do dalších let mnoho úspěchů v rozvoji národopisné práce na Slovensku. Václav Frolec[/]

NEKROLOG

Odešla Libuše Sušilová (29. 10. 1908 - 8. 5. 1986) [obsah]

Narodila se ve Valašských Kloboukách, kde také prožila celý život, mimo dvanácti let, kdy doprovázela po republice svého muže při plnění jeho služebních povinností v armádě. A řekněme hned, že to byl život plodný, naplněný neúnavnou prací pro rozvoj tohoto starobylého valašského města a pro celý valašský kraj.
      Byla z toho druhu lidí, kteří nejen důvěrně znají prostředí, v němž žijí a pracují, ale dovedou do tohoto prostředí z vnějšku vtáhnout a pak spolehlivě orientovat osobnosti, jejichž činnost přináší lokálnímu vývoji prospěch širšího společenského významu. To může potvrdit řada našich etnografů, folkloristů, historiků, muzikologů, osvětových pracovníků, novinářů a publicistů, kteří se s Libuší Sušilovou v uplynulých čtyřiceti letech při své práci na jižním Valašsku setkávali. Ona sama byla autentickou informátorkou pro studium a dokumentaci[/] řady odvětví lidové kultury. Tam, kde nemohla podat vlastní svědectví a informace, dokázala dovést k informátorům jiným, stejně spolehlivým.
      V poválečném hnutí, jehož cílem se stalo uchovávání a rozvoj lidových tradic v soudobých společenských podmínkách. byla Libuše Sušilová osobností výraznou a všudypřítomnou. Organizovala a vedla soubory, vracela k životu krásu lidové výšivky, přednášela na školeních, besedovala s dětmi a mládeží na školách, pomáhala v městském muzeu, spolupracovala s budovateli Valašského muzea v přírodě, s tvůrci programů strážnických slavností, pomáhala při výzkumech pracovníků brněnského Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, publikovala ve Vlastivědných kapitolách Valašskokloboucka, v Našem Valašsku a dalších časopisech, spolupracovala s rozhlasem, televizí i filmem... Až bude zpracována bibliografie jejích tištěných prací, bude zřejmé, že by jí její erudici a píli mohl závidět leckterý profesionál.

265

      Libuše Sušilová dělala vždy všechno s plným zaujetím pro věc a ze všech sil. O tom se mohli ještě před pár měsíci přesvědčit diváci ve Strážnici, kteří ji sledovali v pořa[/]du "Pomezními chodníčky". Nikoho nedovedla zarmoutit. Měla ráda lidi a lidé měli rádi ji, Ti, kdo ji znali, budou na ni vždy vzpomínat s úctou. Karel Pavlištík[/]

KNIHY

Oldřich Sirovátka: Současná česká literatura a folklór. [obsah]

Studie ČSAV, č. 1. Academia, Praha 1985, 100 s.
      Při letmém rozhledu by se zdálo, že současná literatura je vůči folklóru imunní - přirozeně až na několik očividných výjimek; k nim patří přepisy a převyprávění folklórních textů, určované zejména dětem. Vždyť folklór, máme-li na mysli jeho klasickou, tradiční podobu, je odkazem prošlých věků. Může tedy inspirovat literární tvorbu, která v období vědeckotechnické revoluce zobrazuje člověka se zcela jiným obzorem a se zcela jinými nároky, než tomu bylo kdykoli předtím? Kdo si takto položí otázku, najde možná ke svému překvapení kladnou odpověď ve studii Oldřicha Sirovátky Současná česká literatura a folklór.
      Autor po právu vidí v relaci folklór-literatura spoj trvalý, k němuž je zapotřebí se vracet, a navazuje na někdejší bádání, hlavně na příklad Bedřicha Václavka. Leč přistupuje k tomuto vztahu také z no[/]vých, dobou a stavem vědy daných pozic a proniká hluboko pod povrch. Proto odhalil zdroje mnohým konzumentům současných literárních děl skryté, utajené a poukázal na rozsáhlou škálu možností vedoucích do literárního folklorismu. A to se ještě ve své analýze rozhodl jen pro některé, řekněme reprezentativní vzorky. Kdyby to býval považoval za žádoucí, mohl by i odkazy na literárněvědné a folkloristické práce rozmnožit. Nicméně vyčerpávající výčet by byl patrně na závadu, clonil by výhled a upřílišněný faktografický nános by odváděl od cíle, který badatel sledoval: vystihnout současný trend. Svůj plán vyjádřil v úvodní poznámce (s. 5): "Nešlo mi o to, abych podal úhrnný a souvislý přehled autorů ... Snažil jsem se spíše načrtnout typologii, tj. různé podoby a metody současného literárního folklorismu a jeho význam pro současný literární vývoj."
      S tímto aspektem nutno přistupovat k Sirovátkově studii jako celku i k jejímu rozvržení na jednotlivé kapitoly. Zvláštní postavení si[/] podržuje kapitola uvádějící do problematiky, "K metodologii literárního folklorismu" (s. 7-22). Badatel zde pojímá vazbu folklór-literatura komplexně, ať už v tom smyslu, že se ohlíží a rozhlíží - zpět do minulosti i zároveň po současných vědeckých postupech a názorech, aby z konfrontace vyplynula jeho vlastní metoda. Avšak komplexně třeba také v tom významu, že mu neuniká vliv písemnictví na folklór, byť si stanovil úkol opačný, totiž vystopovat působení folklóru na naši současnou literaturu.
      Tuto úlohu dokonale zvládl v dalších šestí kapitolách. z nich hned první v pořadí, "Hlavní okruhy literaťury a jejich inspirace folklórem" (s. 23-34), přesvědčivě dokumentuje Sirovátkův nový vklad. Do jeho zorného pole vstoupily tyto okruhy soudobého písemnictví: 1. folklór vydávaný jako literatura, 2. tvorba "lidových",amatérských autorů, 3. regionální literatura, 4. zábavná, populární nebo konvenční literaťura, 5. literatura pro děti a mládež, 6. "vysoká", oficiální, umělecká literatura. Možno namítnout, že tato badatelova diferenciace platí spíše pro literaturu ještě nedávné minulosti nežli pro literaturu současnou. v naší přítomností dochází podle mého soudu k uvolňování hranic a dokonce až k slučování většiny okruhů či k jejich vzájemnému prolínání; přívlastek "umělecký" už tak jednoznačně nemá domovské právo v literatuře pro dospělé, takříkajíc vysoké, na kvalitativně vyšší úroveň se dostávají

266

knihy pro děti a mládež i četba zábavná (nikoli však vyhraněně konvenční), nejedno dílo regionálního písemnictví tvoří dnes integrální součást literatury vysoké atd. Ale tohle nyní není rozhodující - ostatně vše nasvědčuje tomu, že právě O. Sirovátka zřetelně vidí proces postupného vyrovnávání základních rozdílů, když se zmiňuje několikrát o přechodech z jednoho okruhu do druhého nebo o souvislostech mezi nimi. Též by nebylo příliš na místě diskutovat o vhodností označení "oficiální literatura". Podstatné je, co už bylo signalizováno: Na rozdíl od svých předchůdců, kteří při rozboru folklórních vlivů nesledovali literaturu v celé její rozloze, neomezuje se badatel jen na některé oblasti, a zaměřuje se na veškerou literaturu. Rozlišení šesti okruhů má ten smysl, aby výčtem demonstroval šíři záběru, ilustrovaného na vhodně volených příkladech. Jinými slovy, Sirovátka zcela konkrétně ukázal, kde všude se dá v české současné literatuře hovořit o působení folklóru.
      Kapitola "Vztah autorů k folklórním pramenům" (s. 35-44) logicky navazuje na předešlou. Sirovátka totiž kompletizuje svůj pohled w podstatě na jednu stranu mince, pohled směrem od literatury k lidové slovesnosti. Rozeznává dvě hlavní cesty vedoucí k folklóru: s ním se spisovatelé seznamují buď přímo a bezprostředně, z vlastní zkušeností terénní, nebo nepřímo a zprostředkovaně, z publikovaných sbírek či z archívních fondů. z dlou[/]hé řady vybírá typické představitele první i druhé skupiny. Nemůže pochopitelně jít do přílišných podrobností a analyzovat, jak i u jednoho a téhož autora se alespoň zčásti spojují obě cesty; mezi jiným tak výrazný reprezentant "terénního typu", jakým byl J. Š. Kubín, nejednou se opřel také o folklór z druhé ruky, o znalost jiných folklórních látek či variantů než těch, které sám zapsal a zpracoval ve svých prózách. Přesto Sirovátka neopomíjí nuance, když třeba poukazuje u V. Závady na bezděčné čerpání z folklóru, a odtud pak je, chtěl bych dodat, pouhý krůček k otázce, zda ten či onen spisovatel vůbec těžil z lidové slovesností a nevytvářel paralely nezávislé na ní neboli zda podobnosti nejsou čistě náhodné. k závažným postřehům nutno přiřadit také konstatování, že proti minulosti dnes přibývá spisovatelů s odvozeným vztahem k folklóru.
      V následujících dvou kapitolách Sirovátka jako by pohled obracel a upíral na druhou stranu mince vychází od lidové slovesnosti pod spektrem literatury. Nejzřetelněji se tento přístup jeví v kapitole "Žánry lidové slovesnosti v literatuře" (s. 45-55). Zde se badatel zároveň vrací k jednotlivým okruhům a znovu velmi konkrétně dokládá, jak se v nich uplatňují různé folklórní žánry neboli druhy. (Sirovátkovi oba termíny vlastně splývají, ovšem dalo by se uvažovat, neměl-li by druh být nadřazený žánru.) Cenná jsou jeho zjištění o rozdílné frekvenci[/] i o rozdílném zastoupení folklórních žánrů. Například největší jejich rozsah se projevuje v regionální literatuře, knížky pro děti vycházejí z folklóru sice v hojném počtu, ale v úzkém druhovém výběru (pohádky, pověsti, říkadla), vysoká literatura nalézá zdroj zase jinde, převážně v povídkách ze života a humorkách.
      V kapitole "Procesy při včleňování folklóru do literatury" (s. 56-68) opět se zcela organicky navazuje na předešlé výklady. Badatel upozorňuje na historickou proměnlivost procesů. Pozastavuje se u dvou odchylných komunikačních systémů, kterými se od sebe odděluje literatura a folklór, a odtud potom na vybraných ukázkách přechází k autorským postupům v rovině ideové, tematické a formální, ať už běží o jednoduchý přepis, o vnější nápodobu, o složitější, volnější transpozici, inspiraci folklórem anebo o využívání jen motivů, obrazů, formulí či jiných drobných částic. Bereme-li do úvahy celou pestrou stupnici eventualit, vnucuje se myšlenka, zda vždy plným právem mluvíme ovčleňování folklóru, když pokaždé nedochází k infiltraci celé skladby, ale pouze k včleňování některých rysů či prvků; nehledě k tomu folklórní útvar po svém včlenění do literatury už folklórem vůbec není. Uvedené spojení se však u nás ujalo, a to od poloviny padesátých let (přesněji, pokud vím, od roku 1954, od liblické konference o lidovosti v literatuře).
      Jak vidno, Sirovátkovu rozpravu

267

vyznačuje dvojdomost, zřetel jak k folkloristice, tak k literární vědě, a v této koncepci nutno spatřovat rovněž nemalý přínos. Pro úzce pojatou folkloristickou práci se badatelův poměrně nedávný přechod ještě do jiné disciplíny jeví jako ztráta, jako jisté tříštění nebo oslabení sil. Nicméně toliko v rozšířeném horizontu se vazby písemnictví na lidovou slovesnost dají postihnout beze zbytku. Současný dvojí zřetel nelze přirozeně aplikovat za všech okolností. Folklór je zároveň svébytná sféra, a když se - abych podal příklad - charakterizuje z různých stran třeba celek ústní prózy nebo pohádka jakožto jeden z jejích druhů s řadou žánrů, není vždycky nezbytné stůj co stůj si všímat odezvy, ohlasu ústního podání v literaituře. Takový přesun má své oprávnění samozřejmě ve speciálních studiích, k jakým náleží i studie Sirovátkova.
      V přesunech možno pokračovat, a učinil tak též O. Sirovátka, když do svého pojednání zařadil kapitolu "Folklorismus v prostředcích masové komunikace" (s. 69-76). Autor si zřejmě uvědomoval, že "včleňování" folklóru do dalších médií hromadné komunikace - do filmu, rozhlasu, zvukových nahrávek a televize - stojí na samém okraji jeho tématu, ne-li mimo ně, třebaže tu literatura často plní úlohu spojujícího článku. Proto kapitola představuje jen jakýsi dodatek; příslušná problematika by si zasluhovala samostatnou rozpravu.
      Závěrečná kapitola "Folklór v sou[/]časné české literatuře" (s. 77-91) prodlužuje dosavadní pozorování a přestupuje ještě do jiných uměleckých oblastí; zmiňuje se o inspiraci výtvarníků a skladatelů lidovým uměním a delší exkurs věnuje souborům lidových písní a tanců. Zvláště však obsahuje úvahy nevymykající se z rámce daného názvem kapitoly. Dá se říci, že předtím vyslovené postřehy shrnuje nebo i rozvíjí, doplňuje a završuje. Tak se v širším expozé vrací k působení cizího folklóru na současné české písemnictví a přináší myšlenky nové, kromě jiného o znásobení sociální platnosti folklóru, který se v literární transformaci stává celonárodním majetkem. Pozornost k sobě přitahují autorovy glosy například o aktuální literární situaci, v které svou úlohu sehrávají také reedice knih, jež sice těžily z folklórní slovesnosti, ale nevznikly až v naší současnosti. Stejně tak upoutá pasáž o odchylných akcentech na folklórní žánry v literární tvorbě dneška, kdy čerpání z lidové slovesnosti možno pokládat za individuální rys metody toho kterého spisovatele, rys, který ani v díle jednoho a téhož autora nemusí mít vždy stejné nebo trvalé místo. Pozoruhodné jsou rovněž partie o významu, funkci folklóru v krásném písemnictví, neboť v nich se badatel soustřeďuje na problém přímo kardinální, klíčový. Přitom oprávněně do popředí staví nikoli kvantitativní, ale kvalitativní stránku procesu "včleňování" do literatury.
      Zvážíme-li posléze, jak kapitoly[/] jdou za sebou v logickém sledu, pak nemůžeme na Sirovátkovu rozpravu hledět jako na pouhý soubor statí, nýbrž jako na úspěšnou realizaci dobře promyšlené, prokomponované osnovy. Přesto se dá každá kapitola číst odděleně, každá představuje uzavřený úsek, schopný samostatné existence. Podle mého mínění se sem promítl vědomý autorův záměr s ohledem na čtenáře, k němuž kterýkoli oddíl promlouvá jasně. Nebylo by proto spravedlivé vytýkat badateli jisté opakování. Ve skutečnosti dochází k něčemu jinému - myšlenky a pozorování se na sebe cyklicky, po spirále navrstvují a na týž předmět studia se vrhá světlo pokaždé z jiného úhlu, neboli používá se metody, která připomíná postupy uplatňované leckdy v současném románu.
      Ve studii Oldřicha Sirovátky se nám tudíž dostává syntézy. Jako taková jistě zaujme - už pro ruské a německé resumé (s. 93-96) i badatele v zahraničí. Její hodnoty bude pozitivně prověřovat také čas, a kdokoli se napříště bude zabývat obdobnými otázkami, nebude ji moci opomíjet. Ostatně již dnes se uznává její nesporný význam, jak o tom svědčí její ocenění prémií Českého literárního fondu. A poněvadž vyšla v roce autorova životního jubilea, obvzlášť vřele ji vítáme současně s díky a dodatečnými gratulacemi. Jaromír Jech

268

V. A. Aleksandrov: Obyčnoje pravo krepostnoj derevni Rosiji (XVIII. - načalo XIX. v.). [obsah]

Moskva 1984, 253 s,
      Monografia V. A. Aleksandrova o obyčajovom práve poddanskej dediny Ruska v 18. a začiatkom 19. storočia je organicky spätá s autorovou prácou o roľníckej občine ruskej poddanskej dediny 17. - začiatku 19. storočia (vyšla v Moskve v r. 1976), v ktorej venoval hlavnú pozornosť fungovaniu občiny v rôznych sociálno-ekonomických podmienkach obdobia poddanstva. Najnovšia Alexandrova práca predstavuje monografické štúdium, venované obyčajovo-právnym normám, na základe ktorých sa uskutečňovalo občinné užívanie pôdy a udržiavali sa vlastnické vnútrorodinné vzťahy.
      V prvej kapitole podáva autor historiografický prehľad skúmanej problematiky. z neho je zrejmé, že v historicko-právnej literatúre 19. a začiatku 20. storočia je veľa teoretických konštrukcií a názorov na problematiku obyčajového práva (jeho vznik, vzťah k písanému právu, atď.). Metodologickou slabosťou buržoáznych bádateľov je však idealistické chápanie vzniku obyčaja a skutočnosť, že štúdium histórie obyčajového práva sa neviazalo s históriou najdôležitejšej inštitúcie, v podmienkach ktorej prebiehal každodenný život roľníctva - susedskej občiny.
      Analýza štruktúry roľníckej rodiny, podávaná v druhej kapitole, svedčí o tom, že v základe mikro[/]štruktúry roľníckej občiny bola malá rodina, periodicky sa rozrastajúca do rodiny nerozdelenej, rozšírenej, v jej rôznych, neveľmi zložitých formách (otcovská či bratská, najčastejšie trojgeneračná).
      V tretej kapitole stí osvetlené historické a typologické aspekty problému roľníckeho užívania pôdy a sú tu tiež rozobrané otázky pozemkového obyčajového práva občinnej organizácie.
      Štvrtá kapitola obsahuje analýzu obyčajového práva v rámci rodinno-vlastníckych vzťahov poddanskej dediny, konkrétne vlastnícke vzťahy v malých i v nerozdelených otcovských a bratských rodinách. Zvláštna pozornosť je venovaná vlastníckym právam prístupníkov, materiálnemu zabezpečeniu neplnoprávnych a práceschopných členov roľníckych rodín. Samostatné state predstavuje problematika osobného vlastníctva v roľníckej rodine a vplyv statkárskych inštrukcií a zákonodárstva na obyčajové právo.
      V. A. Aleksandrov podáva vo svojej monografii analýzu roľníckeho obyčajovo-právneho systému v podmienkach feudálneho hospodárenia, zohľadňujúc pri tom neustále sociálno-ekonomické postavenie roľníctva ako triedy - stavu. Neopomína pri tom ani vývinový aspekt a na základe štúdia komplexu noriem, regulujúcich pôdne a rodinno-vlastnícke vzťahy v poddanskej dedine konštatuje, že obyčajovo-právne normy ako súčasť spoločenskej nadstavby fungovali potiaľ, po[/]kiaľ zodpovedali jestvujúcim sóciálnym, hospodárskym a rodinným podmienkam života roľníctva; ich zmenám sa prispôsobovali i právne obyčaje.
      Aleksandrovova práca je pre štúdium sociálno-ekonomickej histórie ruskej dediny, jej hospodárstva a spôsobu života nesporným prínosom a poskytuje tiež množstvo komparatívneho materiálu pre štúdium dejín obyčajového práva iných krajín. Zita Škovierová

Josef Jančář: Slovač, družstvo umělecké výroby v Uherském Hradišti, [obsah]

Uherské Hradiště 1985, 127 str.
      U příležitosti 50. výročí svého trvání vydalo družstvo Slovač v Uherském Hradišti ve spolupráci s Muzejní a vlastivědnou společností v Brně publikaci, v níž autor Josef Jančář velmi výstižně pojednal o historii a vývoji družstva Slovač.
      Autor uvedl svou knihu dějinami lidové výroby na Slovácku. Vzpomněl v této kapitole všechny momenty, které zpropagovaly a ovlivnily rozvoj rukodělné výroby. Uvádí zde Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze v roce 1895, kursy pro lidovou uměleckou práci, vyšívačské kursy, národopisné výstavy a řadu dalších. Zaměřuje se zde na různá sdružení, která ovlivnila i novodobou organizaci rukodělné práce jako byl Artel, Svaz českého díla,

269

      Moravská ústředna, v době první republiky SLUM, Javořina a Slovácká tvorba. v následující kapitole pak velmi fundovaně objasňuje otázku vzniku družstva Slovač, kterému předcházela připravovaná a neuskutečněná výstava v roce 1915 a rozsáhlá Výstava Slovácka 1937. Na přípravě této výstavy se především podílelo utvořené Národohospodářské družstvo Slovač v roce 1936, které převzalo s rozhodnutím městské rady financování a řízení této výstavy. Kapitolu o vzniku družstva končí autor podrobným popisem průběhu výstavy, jeho náplní a organizování, pojednáním o činnosti družstva Slovač po valné hromadě v roce 1942.
      "Novodobá organizace lidové rukodělné výroby na Slovácku" je další kapitola knihy. Zde již autor konkrétně popisuje vnitřní utváření družstva, jeho zaměření a výrobu. Nezapomíná ani na tvůrčí a organizátorskou práci ve válečném období a na novou koncepci práce po osvobození.
      Přesný program jednotlivých výrobních družstev na Slovácku, jejich vzájemný vztah, především k Ústředí lidové umělecké výroby, vysvětluje Josef Jančář v další kapitole. Zde v historické posloupnosti si všímá všech vývojových procesů a proměn družstva v prvních letech po osvobození. Popisuje, s jak velkým úsilím bylo započato s budováním Slovače po roce 1950, kdy cílem bylo rozšířit krojové oddělení a vybudovat oddělení konfekce. Vší[/]má si postupného uspokojování požadavků souborů, kterým se šily kroje z celé republiky. Autor uvádí, jak se v polovině padesátých let šila konfekce zdobená novým způsobem vyšívání a jak se tyto vkusné výrobky těšily na trhu velké oblibě. Neopomíná ani využívání tradičních materiálů, které odpovídaly snahám využití k soudobé oděvní tvorbě, což bylo novým projevem tvůrčího přístupu k lidové tradici. Nové postupy práce, o kterých se autor zmiňuje, vyřešily mnohé výrobní problémy.
      Poslední kapitolou "Rozvoj družstva a jeho perspektivy" poukazuje Josef Jančář na zdokonalování pracovních procesů, zlepšování sociálních potřeb nutných k uskutečňování velkých plánů v budoucnosti. Současnou náplní jednotlivých výrobních úseků, tvůrčími výsledky, úspěchy a plány končí kniha věnovaná všem pracovníkům Slovače, kteří stáli u zrodu družstva a jsou jejími dobrými pokračovateli.
      Družstvo Slovač se již po dlouhá léta podílí na rozvoji lidové rukodělné výroby a navazuje na kulturní dědictví oblasti Slovácka, proto napsání knihy o dějinách Slovače pokládáme za velmi dobrý počin. Autor si zvolil k úpravě knihy spolupracovníka, který dal knize působivý přebal a pěknou vnitřní úpravu. Fotografie, historické i současné, především zobrazující tvorbu Slovače, knihu vhodně doplňují. Ta je pěkným dárkem všem pracovní[/]kům a dlouholetým spolupracovníkům družstva Slovač v Uherském Hradišti. Ludmila Tarcalová

Mezi hudci. [obsah]

Vydalo vydavatelství Blok, Brno 1985
      Na sklonku roku 1985 přilákala mnohé z nás k výkladům knihkupectví kniha s neobvyklým formátem a barevností, nazvaná "Mezi hudci". Jde o reprezentativní obrazovou publikaci, která nese podtitul Slavnosti lidových písní a tanců. Autor Václav Frolec sestavil z fotografií různých autorů knihu do několika kapitol, které chtějí stejným dílem poukázat na živé hodnoty lidové kultury.
      V první kapitole nazvané "Mezi hudci" jsou fotografie muzikantů a hudců, z nichž se většina stala živou legendou, i když mnozí z nich již nejsou mezi námi, Vzpomeňme nejprve primáše a přední interprety lidových písní - Samka Dudíka, Jožku Kubíka, Jaroslava Staňka, Slávka Volavého, Jožku Peška, Jožku Kobzíka, Juru Petrů, Zdeňka Kašpara, přední cimbalisty - Jaromíra Běhounka, Jožku Ščuku, Jaromíra Nečase, gajdoše - Jožku Tomše, Zdeňka Bláhu, Pavla Zogatu, Otakara Pokorného a řadu dalších dobrých muzikantů a členů cimbálových muzik.

270

      Druhá kapitola "Krása kroje" je obsahově zaměřena na oděv účastníků festivalů a slavností. Zobrazené kroje na černobílých a barevných fotografiích představují sváteční oděv z různých národopisných oblastí, čímž je dán přehled o většině krojových druhů, jejich bohatosti a kráse.
      Jízda králů je stále živou a okázalou folklórní slavností v oblasti jižní Moravy, které autor věnoval samostatnou kapitolu. Fotografie této pozoruhodné obřadní obchůzky seznamují s momenty zachycujícími průběh jízdy králů a jeho hlavními aktéry. "Pramen zpěvu" je obdobou kapitoly první, jenže zobrazuje přední zpěvácké interprety. Maryška Procházková, Dušan a Luboš Holí, Jožka Severin, Božena Šebetovská, Jarmila Šuláková, Zdenka Hovorková, Vlasta Grycová a řada dalších jsou zpěváky, které velmi často vídáme na folklórních festivalech.
      Následující část "Náš lid a kraj" zachycuje život lidu při práci a zábavě, při slavení hodů, fašanků a jiných slavnostech. Kapitolu dokreslují fotografie krajiny a lidové architektury.
      Poslední kapitola "Mladé pokolení" představuje současné i budoucí nositele lidového umění. Děti a mládež jsou zde představeny při různých příležitostech slavností a svátků v posledních letech. Autor knihy Václav Frolec končí svou obrazovou publikaci soupisem folklórních festivalů a slavností, které se dodnes v Čechách a na Moravě konají. Publikace je vhodně doplněna[/] archivními snímky a básněmi I. Odehnala, J. Suchého a J. Uhra.
      Kniha "Mezi hudci" je reprezentativní publikací, která opěvuje estetické hodnoty tradiční lidové kultury a vhodně prezentuje naše národní kulturní dědictví. Ludmila Tarcalová

Pověsti z Jesenicka

Oldřich Šuleř: Modrá štola a jiné pověsti z hor na Severu. [obsah]

Albatros, Praha 1985, 190 s.
      Přední český prozaik napsal znamenitou knížku lidových pověstí z oblasti, z níž zatím souborné zpracování chybělo. v úvodu se O. Šuleř vyznává ze svého vztahu k pověstem. Vidí v nich víc než výraz lidové fantazie, totiž "básnivé obrazy dějů, jež se vskutku odehrály. Vypravěč se však vždy přiklání na stranu dobra proti zlu a dovede své sympatie přenést do srdcí těch, kdož mu naslouchají. Právě proto je lidová pověst v zobrazení života leckdy věrnější než dobové pergameny, že vysvětluje po svém a básnivě".
      Šuleř má k "horám na Severu" jak o tom mluví v úvodní poznámce - od mládí osobní vztah. Vždyť z Jesenicka také čerpá jeden z jeho ,nejznámějších a nejvýraznějších románů Letopisy v žule (1957). Na každé stránce Šuleřových pověstí se projevuje právě znalost místních reálií, historie, kultury, života lidí. Šuleřovi se podařilo sestavit jakousi pověsťovou a vlastivědnou čítanku. Tento záměr podporuje rovněž to, že před každým oddílem autor[/] otiskuje poznámky a vysvětlivky o historii, přírodě a kulturních zajímavostech a tím pověsti zasazuje do širšího rámce.
      Šuleř vypráví O jesenických vrcholech (4 pověsti), Pokladech pod zemí (6), O jesenických vodách (7) a v největším oddíle O hradech a zámcích na Jesenicku (16). v závěru knihy uvádí prameny svých pověstí; kromě českých předloh čerpal asi z poloviny ze sbírek německých. (Proč však neuvádí v seznamu také roky vydání?)
      Jako zkušený prozaik Šuleř dovede pověst dobře postavit, vypráví živě a dramaticky. Někdy však taky sklouzne do knižního stylu (uf, staniž se, s úděsem vypravoval, jat nedobrým tušením atd.). Někdy příliš dává přednost vyprávěcím pasážím, zanedbává dialogické úseky a tím zbavuje vyprávění názorností a živosti. Některé pověsti, třeba dost rozměrné, Šuleř podává zcela bez dialogů: Obři na Edelštejnu, Bílá paní vrbenská, Vikštejn atd.
      Málokterý kraj v Čechách a na Moravě se může pochlubit tak dobrou pověsťovou knížkou, jakou z Jesenicka připravil O. Šuleř. Má to veliký význam taky v tom, že Jesenicko bylo z valné části po válce nově osídleno; pověsti mohou těmto osídlencům - a zejména jejich dětem - vytvořit citový vztah k novému domovu. Oldřich Sirovátka

271

Arnošt Simon ; Něktore powěsće ze "stareho dobreho časa". Wuběrk dźěłow serbskeho antifašista a proletariskeho spisowaćela. [obsah]

Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšin 1985, 230 s.
      Výbor sestavil a úvodní studii o A. Simonovi (1905-1974) napsal jeho spolupracovník a přítel, lidový spisovatel Pawoł Grojlióch. Dovíme se z ní o neradostném dětství nevítaného, ke všemu ještě zmrzačeného chlapce svobodné matky, zemědělské dělnice, kterého vychovávala teta a babička. Po ukončení školní docházky A. Simon krátce vypomáhal při polních pracích u sedláka, pak se vyučil knihařem a pracoval v lužickosrbské Smolerově tiskárně. Tam se osobně seznámil s řadou později významných osobností lužickosrbského kulturního a veřejného života. Pracoval v národních spolcích, s přáteli si doplňoval studiem a četbou Své nedostatečné vzdělání. s příchodem nacistů byl A. Simon propuštěn, a zařídil si malou prodejnu tabáku. v jeho krámku v Srbském domě v Budyšíně se i za války setkávali lužickosrbští vlastenci, Po válce se A. Simon horlivě účastnil znovu se rozvíjejícího národního života a po obnovení lužickosrbského knihkupectví r. 1948 se stal jeho vedoucím. Nenapsal sice žádnou knihu, ale po válce v novinách a v kalendářích otiskoval pro nejširší okruh srbských čtenářů články. z nich sestavil P. Grojlich výbor, rozdělený do tří částí.[/]
      První část, nadepsaná Dźěćatstwo w pruskej serbskej holi, zahrnuje období do r. 1917. A. Simon vzpomíná na své první krůčky do školy, jak se tehdy děti oblékaly, jakých školních pomůcek užívaly, jak je učitel poprvé vítal, ale i na to, jak byli žáci nuceni ve škole mluvit německy, ačkoliv byli z domova zvyklí na srbštinu. Vzpomíná i na události na vesnici během roku, na své setkání s rumpodichem, za něhož byl přestrojen slavný překladatel Matej Urban, na zabíjačky a veselé příběhy okolo nich, na události o posvícení, na svéráznou postavu prohnaného vesnického zloděje Bamže, jímž rodiče strašili děti ještě dlouho po jeho smrti. Simonovo vyprávění je často silně sociálně zabarveno. Vzpomíná se tu .i na zprávy o revoluci r. 1917 a na její ohlas v Lužici. I druhá část Jako Młodoserb a kniharnik w Budyšinje je cenná vzpomínkami na vlastní spisovatelovy zážitky. Byly to svízelné doby inflace i demonstrací. Spisovatel však vzpomíná i na veselé příhody, na rozmařilou cikánskou svatbu v Biskopicích, na přátelství se spisovatelem a malířem M. Nowakem-Njerchorńským aj. Neocenitelné jsou vzpomínky na poválečné srbské knihkupectví, které se opět stalo místem setkávání tvůrců a ctitelů srbského písemnictví, sorabistiky a slavistiky. Ve třetí, nejrozsáhlejší části z přilopka serbskeho protykarja je také zachycena řada vyprávění pamětníků a cenných osobních vzpomínek, např. na poslance A. Barta, na rázovi[/]tou vesnickou postavičku Jejkowého Handrije z Chelna, na to, jak si čtenáři vymohli, aby se v lužickosrbské protyce i v dalších letech otiskoval stoletý kalendář (kvůli němuž ji kupují i Němci). Kromě toho je tu řada zajímavě a poutavě napsaných článků, určených poučení lidu, o životě v srbské Lužici v minulosti (např. o včelařství, o původu a rozšíření brambor, o zajímavých lidových postavách, o příhodách z válek aj.). I když k nim spisovatel čerpal látku z odborné literatury a publicistiky, jsou i tyto články pro dnešního národopisce zajímavé, ukazují, o jakou četbu měl lidový čtenář v prvních dvou desetiletích po druhé světové válce zájem.
      Knížka je tak prospěšná v několikerém směru. Národopisec tu najde řadu cenných údajů ze života lužickosrbského lidu, podaných očitým svědkem - lidovým spisovatelem, dějepisce a literárního historika zaujmou především vzpomínky na společenský život po první světové válce, na pronásledování nacisty a na obnovu kulturního života lužickosrbSkého po r. 1945 a zejména na činnost knihkupectví. Jiří Mudra

František Továrek: Hory a lidé. Reportáže ze Zakarpatska. [obsah]

Vyd. nakladatelství Kruh v Hradci Králové 19.85, 140 strán
      V medzivojnovom období, kedy bola Zakarpatská Ukrajina súčasťou

272

nášho štátu, vychádzalo v Československu veľa kníh predovšetkým o ľudovej kultúre tohto takmer neznámeho kraja. Povojnové publikácie o Zakarpatsku vydané v Československu by sa dali spočítať na prstoch jednej ruky, pričom všetky sú návratom autorov do minulosti tohto kraja. O súčasnom živote Zakarpatskej Ukrajiny český a slovenský čitateľ nevie takmer nič.
      Vzniknutú medzeru vyplňuje do určitej miery kniha F. Továrka H ory a lidé, ktorú autor nazval "Reportáže zo Zakarpatska". Nie je to presné označenie. Továrkova kniha je niečo viac ako súbor reportáži. Je to stručný sprievodca predovšetkým najnovšou históriou, folklórom, literatúrou, výtvarným umením, školstvom, žurnalistikou, turistickým ruchom a mnohými inými stránkami života zakarpatských Ukrajincov. Pochopiteľne, že zvládnuť takýto široký okruh otázok v jednej knihe nie je možné, avšak Továrkovi sa to napriek tomu podarilo. Podarilo sa mu to najmä preto, že dokonale pozná kraj, o ktorom píše. Ako učiteľ tu pôsobil v 30tych rokoch a po vojne ho súkromne niekoľkokrát navštívil. Dobre pozná sovietsku literatúru o Zakarpatsku a má tu aj veľa osobných priateľov. Uvedené okolnosti by však samy o sebe nestačili. F. Továrek má vynikajúci rozprávačský talent, ktorým vie upútať pozornosť čitateľa. v jeho rozprávaní sa minulosť harmonicky prelína s najnovšou súčasnosťou, opis prírodných krás s opisom života[/] ľudí. Ústrednou témou Továrkových "reportáži" je presvedčivé zobrazenie revolučných zmien, ktoré nastali na Zakarpatsku po jeho pripojení k Sovietskemu zväzu. Na rozdiel od mnohých iných autorov, Továrek nepovažuje dvadsaťročné obdobie existencie Zakarpatskej Ukrajiny v štátnom zväzku s Československom za dobu temna, ale vidí v tomto období aj pozitívne stránky.
      Významné miesto zaujíma v knihe národopisná tematika. Už v prvej kapitole Šuhaj nebyl poslední autor konfrontuje ľudové piesne a legendy o živote a činnosti "posledných" karpatských zbojníkov - Iľka Lepeja a Jurka Klevca - s reálnou skutočnosťou.
      Samostatné kapitoly venoval autor dvom typickým zakarpatským lokalitám - Holubynnemu, kde do roku 1938 pôsobil ako riaditeľ českej jednotriedky a Koločave - rodisku Mykoly Šuhaja loupežníka. Svoje spomienky konfrontuje so súčasnosťou - v obidvoch popisovaných lokalitách existujú prosperujúce kolchozy s bohatou pridruženou výrobou a priemyslom.
      V ďalšej kapitole autor podrobne popisuje oblastné centrum Užhorod. s nadšením píše o Múzeu ľudovej architektúry, o Zakarpatskom súbore piesní a tancov, o Štátnej univerzite, divadle atď.
      Celá jedna kapitola knihy Hory a .lidé je venovaná zakarpatskému folklóru, predovšetkým piesňam a rozprávkam. Zo zakarpatských rozprávok venuje pozornos[ľ][ť] Andrejovi[/] Kalynovi (rozprávky ktorého vyšli aj v českom preklade), M. Halycovi, M. Fotunovi a i.
      V kapitole Zakarpatsko v naší literatuře si F. Továrek všíma aj preklady folklórnych diel do češtiny (J. Spilka, J. Ducháček, F. Tichý a i.).
      Každá kapitola je doplnená súpisom použitej literatúry. Táto literatúra je dosť medzerovitá, často v nej chýbajú aj práce zásadného významu.
      Pre každého, kto má záujem bližšie poznať súčasnú Zakarpatskú Ukrajinu, bude Továrkova kniha základným pomocníkom. Mikuláš Mušinka

Narodni zahadky Ukrajinciv Schidnoji Slovaččyny. [obsah]

Uporjadkuvanňa, vstup, pisľamova ta prymitky Nadiji Varchol. Naukovo-popuľarna biblioteka CK KSUT, č. 13, Prešov 1985, 118 str.
      Zbierka hádaniek odborne j pracovníčky Múzea ukrajinskej kultúry vo Svidníku obsahuje 896 textov, z toho 590 základných hádaniek a 306 variant. Väčšinu z nich zapísala sama autorka, ostatné prevzala z tlačených zbierok: I. Verchratského (116 hádaniek), M. Kačura (42), A. Kuska (79), M. Mušinku (82) a z miestnej ukrajinskej tlače (asi 40) . Zhromáždené hádanky zostaviteľka rozdelila do ôsmich tematických skupín 1. Prírodné javy, 2. Rastlinný a živočišný svet, 3. Človek, 4. Materiálny svet človeka,

273

5. Duchovný svet človeka, 6. Žartovné hádanky, 7. Hádanky - úlohy, 8. Hádanky - rozprávky.
      Každá hádanka je podaná so zachovaním miestneho nárečia. v poznámkach N. Varcholová podala miesto zápisu každej hádanky a prameň jej publikácie; u svojich zápisov aj meno a rok narodenia informátora.
      Kniha hádaniek N. Varcholovej je prvou zbierkou tohto žánru v našej folkloristike. Zostavená je tak, že vyhovuje i náročným kritériam vedeckého vydania.
      V záverečnej štúdii (s. 83.-102) autorka sa dotkla histórie zbierania hádaniek Ukrajincov východného Slovenska, osvietila ich miesto v živote obyvateľstva (predovšetkým v svadobnom obrade, v obyčaji prijímania parobka do mládeneckého spolku, v ľudových rozprávkach a piesňach) a podala podrobný rozbor každej tematickej skupiny.
      Pozornosť venovala aj pôvodu a historickému vývoju hádaniek a ich súčasnému stavu. Konštatuje, že v súčasnosti hádanka aktívne žije iba v repertoári starších ľudí. k najvýznamnejším nositeľom tohto žánru zaraďuje 63-ročnú Annu Hamarovú zo Smolníka, od ktorej zapísala 29 hádaniek, 61-ročnú Helenu Kušnírovú z Vavrinca (27) a Ivana Hida zo Smolníka (21).
      Pravda, nie so všetkými jej závermi môžeme bezvýhradne súhlasiť. Napríklad, autorka tvrdí, že na skúmanom území neboli zaznamenané hádanky o divej zveri, o kon[/]čatinách ľudského tela atp. Vo svojich terénnych záznamoch našiel som niekoľko hádaniek o líške, vlkovi a o ruke, ako súčastiach ľudského tela.
      Hádanka "Žyve je, a nenarodžene, a pid zemľov zidžene je", o ktorej sa autorka domnieva, že charakterizuje "činnosť zbojníckych skupín" (s. 93.) môže predstavovať čokoľvek iné iba nie "dobytok ukradnutý zbojníkmi" (s. 24.).
      Pri teoretických zovšeobecneniach autorka vychádzala z prác M. Leščáka o slovenských hádankách, V. Mitrofanova o ruských hádankach. a N. Lavonena o karelských rozprávkach a z vedeckých prác niektorých starších národopiscov.
      Škoda, že jej pozornosti ušla najväčšia slovanská zbierka hádaniek[/] "Ukrajinski narodni zahadky" I. P. Berezovského (1962) so solídnou vedeckou štúdiou. Porovnanie hádaniek Ukrajincov východného Slovenska s hádankami iných ukrajinských regiónov by určite obohatilo jej závery.
      Určité medzery nachádzame aj v excerpcii tlačených prameňov, predovšetkým periodickej tlače XIX. a prvej polovice XX. st.
      Tieto drobné nedostatky však neznížujú opravdu solídnu uroveň zbierky, ktorá je cenným obohatením tak ukrajinskej ako aj československej folkloristiky. Škoda, že ako účelová publikácia Kultúrneho zväzu ukrajinských pracujúcich v Prešove sa nedostala do voľného predaja. Mikuláš Mušinka

SBORNÍKY

Socializace vesnice a proměny lidové kultury. Sv. I. Uherské Hradiště 1981, 332 s., rus. a něm. resumé;
Socializace vesnice a proměny lidové kultury. Sv. II. Uherské Hradiště 1983, 184 s., rus. a něm. resumé;
Socializace vesnice a proměny lidové kultury. Sv. III. Uherské Hradiště 1984, 149 s., rus. a něm. resumé.
[obsah]

      Průběžné a pohotové zveřejňování výsledků výzkumné práce je jedním z předpokladů úspěšného vý[/]voje každé vědní discplíny. Vedle obvyklých forem publikování využívají přední československá etnografická pracoviště k zpřístupňování výsledků své práce brožované sborníky, které mají pravidelně informovat o plnění výzkumných úkolů, o metodologických a teoretických problémech studia, přinášejí cenný materiál z terénu atd., zveřejňují referáty a diskusní příspěvky z pracovních porad, sympozií i seminářů. Hlavním posláním těchto sborníků je poskytnout rych

274

lé informace vědeckým a odborným pracovníkům v celé republice.
      Předkládané sborníky sestavil a redakčně připravil z výsledků semninářů o revolučních proměnách jihomoravské vesnice docent FF UJEP v Brně Václav Frolec. Seminářů se zúčastňovali nejen moravští etnografové a folkloristé, ale také badatelé z Čech a Slovenska. Po stránce obsahové jsou referáty řazeny tematicky tak, aby v ucelenějším pohledu ukázaly změny, které v procesu socializace vesnice probíhají v materiální, sociální a duchovní kultuře a ve folklóru. Je velmi pozitivní, že sborníky obsahují ruské a německé resumé.
      V úvodní částí každého sborníku Václav Frolec hodnotí stav rozpracovanosti a plnění výzkumného úkolu Revoluční přeměny jihomoravského venkova. k úspěšnému řešemí přijatého úkolu patří také teoretická a metodologická východiska a projekt studia. Výzkum je zaiměřený k postižení objektivního obrazu vývoje a současného stavu společenského vědomí, životní úrovně a charakteristických rysů způsobu života a kultury venkovského obyvatelstva v Jihomoravském kraji. Značná pozornost je rovněž věnována etnickým procesům probíhajícím v novoosídleneckých vesnicích jižní Moravy a zjištění vlivu tradičních představ a postupu vytváření povědomí o nových lokálních a nadlokálních společenstvích. z těchto aspektů bylo v projektu správně stanoveno, aby objektem spoločenskovědního výzkumu neby[/]lo pouze zemědělské obyvatelstvo, ale všechny socioprofesní složky a věkové skupiny obyvatel jihomoravských vesnic a městeček. Jako časový úsek zkoumání bylo zvoleno období od roku 1945 do raku 1985 s přihlédnutím k starším vývojovým fázím a historickým etapám (sv. II, s. 15).
      V souladu se zaměřením a projektem výzkumu byly přednesené referáty zařazovány do dvou hlavních bloků. Sborníky obsahují teoreťické a metodologické studie a analytické a materiálové příspěvky.
      Studie, které řeší některé teoretické a metodologické problémy výzkumu současných změn způsobu života a kultury obyvatel vesnice, přinášejí také nové podněty, jež bude třeba ještě v dalších etapách studia řešit, reálně hodnotí dosavadní přístupy k tomuto studiu a dokazují nezastupitelnost etnografické vědy v rámci tohoto společenskovědního výzkumu. Nemalá pozornost je věnována tradici, která si dodnes podržuje svou intenzitu působení v mnoha jevech způsobu života a kultury vesnického obyvatelstva. Zejména ve společenském a kulturním životě je její vliv dosud silný. Intenzita a formy působení tradice vykazují určité regionální a lokální odlišnosti a pouze dostatečný počet údajů ze srovnatelných výzkumů umožní objektivní zhodnocení její úlohy v životě obyvatel současné vesnice. k tomuto poznání nemalou měrou přispívají také předkládané sbornílky.[/]
      V bloku analytických a materiálových příspěvků je věnována pozornost zejména tradicím malorolnické práce, záhumenkovému hospodaření, stavebnímu vývoji a bydlení, pracovním a životním rytmům obyvatel, sociálním vztahům a institucím, společenskému a kulturnímu životu, uměleckým aktivitám, současnému stavu folklóru. k nosným otázkám, jejichž řešení může přispět významně k poznání dnešního života venkovského obyvatelstva, patří výzkum nositelů a organizátorů kulturního života vesnice. Tyto okruhy doplňuje také výzkum ochrany a praktického využití památek a dokladů lidové kultury v současnosti.
      Přínosné jsou zejména studie zabývající se problematikou novoosídleneckých vesnic Jihomoravského kraje. Tyto studie obsahují nejen cenné údaje o vytváření nového vesnického společenství, ale zachycují také integrační a dezintegrační faktory působící v prostředí těchto vesnic.
      Na jihomoravské vesnici má dosud velký vliv tradice v písňové, hudební i vypravěčské kultuře. Studie s touto problematickou přinášejí velmi podnětné údaje. Přestože oproti minulosti došlo ke snížení intenzity zpěvnosti, lidové písně nadále v repertoáru převládají. Avšak ve vyprávění se ve srovnání s minulostí intenzita v podstatě nezměnila. Změnil se však vypravěčský repertoár a vypravěčské příležitosti, mezi nimiž nabyla důležité místo vyprávění v rámci pracovních kolektivů.

275

      Referáty a diskusní příspěvky zveřejněné ve všech třech svazcích ukazují, že výsledky výzkumu změn ve způsobu života a kultuře vesnic Jihomoravského kraje v období socialistické přestavby nejsou malé. Recenzované svazky jsou dokladem kontinuální práce jihomoravských etnografů a folkloristů. Signalizují také, stejně jako další publikace a sborníky, že etnografický výzkum socialistické společnosti, který zintenzivněl zvláště od počátku 70. let, probíhá na několika vědeckých, universitních i muzejních pracovištích, což vytváří dobré předpoklady pro srovnání jednotlivých jevů na širším teritoriálním základě. Jarmila Kadeřábková[/]

Myjava. [obsah]

Zostavitelia Michal Dugáček a Ján Gálik. Vydalo Vydavateľstvo Obzor, Bratislava 1985, 490 strán
      Zánik starých tradičných foriem života ľudu v oblasti Myjavskej pahorkatiny pútal pozornosť etnografov a folkloristov a dal podnet ku komplexnému výskumu, ktorý sa uskutočnil v 60.-70. rokoch pod vedením Etnografického ústavu Slovenského národného múzea v Martine a Katedry etnografie a folkloristiky filozofickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave. Výsledkom je súborné historicko-etnografické dielo venované kraju rozprestierajúcemu sa na slovensko-moravskom pohraničí medzi Bradlom a Javorinou a jeho obyvateľom.[/]
      Po predslove predsedu MsNV a úvodnom slove zostavateľov začína I. kapitola venovaná prírodným pod­ mienkam. Autori II. kapitoly rozoberajú dejiny Myjavy a jej obyvateľov, ktorí sa už od počiatku osídlovania Myjavskej pahorkatiny stavali na odpor každému útlaku a vytrvalo bojovali za svoju sociálnu, náboženskú a národnú slobodu. Vysťahovalectvo z Myjavy do zámoria je predmetom záujmu III. kapitoly. IV. kapitola pojednáva o hospodárstve Myja­ vy. v V. kapitole nazvanej Stavebný vývoj Myjavy si jej autor všíma začiatky osídlenia a urbánizacie centrálnej časti Myjavy od polovice 19. storočia takmer po súčasnosť. Kultúre a jej rozvoju od roku 1948 po súčasnosť bol vymedzený priestor VI. kapitoly. Autori sa usilujú o zachytenie vývoja školstva a pedagogiky na myjavských školách, dejín medicíny a zdravotnictva ako aj činnosti telovýchovnej jednoty Sokol.
      Ľudová kultúra so siedmimi samostatnými časťami pojednávajúcimi o poľnohospodárstve v období od konca 19. storočia do polovice 20. storočia, ľudovom staviteľstve, stavebných interiérových prvkoch a vykurovacích zariadeniach v myjavskom ľudovom dome, o bývaní a interiéri a základných vývojových formách rodiny, ľudovom odeve v mestečku a na kapaniciach, základnom zamestnaní obyvateľov Myjavskej pahorkatiny, ľudovej strave a konečne o rodinných a výročných obyčajoch je obsahom VII. kapitoly.[/] Príspevky VIII. kapitoly sú venované folklóru. Jednotliví autori si všímajú ľudovú prózu, ľudové piesne s dôrazom na detské ľudové piesne a piesne spájajúce sa s výročnými a rodinnými zvykmi. Okrem ukážok piesní sú uvádzané i nápevy a v časti o inštrumentálnej hudbe, charakterizuje autor obidva jej druhy - sólovú i skupinovú. Posledný príspevok tejto kapitoly sa zaoberá ľudovými tanečnými tradíciami, ľudovým tanečným repertoárom, tanečnými príležitosťami a charakteristikou tanca. Nárečie Myjavy a okolitých kopaníc, o ktorom pojednáva IX. kapitola, má vyhranené črty. Hoci jeho zvláštnosti zaujali už dávnejšie mnohých bádateľov, doteraz nebolo monograficky spracované. Typické znaky myjavského nárečia, tvaroslovie i slovná zásoba sa stali predmetom záujmu autora poslednej kapitoly.
      Čitateľom sa takto dostáva do rúk rozsiahle monografické dielo, o ktorom predpokladáme, že sa pričiní o oživenie a priblíženie dejín a ľudových tradícií tejto oblasti. Eva Pančuhová

Opohádkáři Dobšinském

Pocta Dobšinskému (1828-1885). [obsah]

Zostavil V. Marčok. Mladé letá 1985, 75 s.
      Ke stoletému výročí úmrtí P. Dobšinského vydalo dětské nakladatelství Mladé letá ve sličné úpravě nevelký příležitostný tisk. Uspořádal jej literární vědec V. Marčoka zařadil do něj starší úva

276

hy, eseje a básně od M. Rúfuse (krásná báseň Pozdrav P. Dobšinskému a esej Sobotné večery), úvahu Š. Krčméryho o pohádkách, úryvek z doslovu A. Melicherčíka ke sbírce pohádek P. Dobšinského, úvahy M. Chorvátha a V. Mináče o významu pohádkového díla největšího slovenského pohádkáře a konečně rozpravu folkloristy M. Leščáka a V. Marčoka Dobšinský dnes. Pouze úvodní esej národního umělce spisovatele R. Morice (O človeku, ktorý pripäl krídla slovenskej rozprávke) byl napsán přímo pro tuto publikaci. Sborníček je ještě doplněn citáty z různých slovenských spisovatelů a vědců, kteří se zabývají dětskou literaturou.
      Pavol Dobšinský literárně zpracoval slovenskou lidovou pohádku a učinil z ní uměleckou součást slovenského písemnictví. Jeho literární čin bychom mohli přirovnat s dílem německých bratří Grimmů nebo českých spisovatelů Erbena a Němcové. Dobšinský vycházel z folklorního podání i z lidového jazyka, avšak podařilo se mu najít vlastní monumentální styl; Melicherčík jeho adaptace přirovnává k metodě Erbenově. Dobšinského pohádky byly přeloženy do dvanácti jazyků a patří k nečtenějším knihám jak na Slovensku, tak i v cizině. Leščák s Marčokem říkají: "Z hlediska literárního jde o výkon, který je souměřitelný s vrcholky naší literatury v celé její tisícileté existenci." (69) Pohádky Dobšinského vychovávaly několik generací, ukazovaly sílu lidového umě[/]ní a celé lidové kultury, působily na slovenské spisovatele, na výtvarné umění a na celou slovenskou kulturu. Sborník Pocta Dobšinskému nasvědčuje, jak toto poznání ve slovenské literatuře a folkloristice postupně sílilo a zrálo. Oldřich Sirovátka

Folklór a festivaly. K "významu folklórnych festivalov v súčasnej socialistickej kultúre. [obsah]

Príspevky z medzinárodnej konferencie k 30. výročiu Folklórneho festivalu Východná. Sestavil a redakčne pripravil dr. Milan Leščák. Bratislava 1985, 154 s.
      Sborník přináší referáty a příspěvky, které odezněly na konferenci v Liptovském Mikuláši 4.-5. 6. 1984. v publikaci jich najdeme dohromady 27, z nich pět přednesli zahraniční účastníci ze Sovětského svazu, NDR, Španělska, Francie a Belgie. O dobré režii konference svědčí, že obsah sborníku není nahodilá sestava různorodých příspěvků a úvah, nýbrž že je to zajímavé a podnětné pásmo názorů a informací: na jedné straně o významu a vzniku folklórního festivalu ve Východné, na straně druhé o obecných teoretických i praktických problémech folklórních festivalů na Slovensku.
      Do prvního okruhu patří referáty a příspěvky o festivalu ve Východné, o jeho místu v národní kultuře, o významu ve folklórním hnutí na Slovensku, o jeho vzniku a vývoji; o výstavních akcích, vztahu[/] k rozhlasu, filmu, o účasti dětských souborů ( S. Švehlák, P. Švorc, I. Kovačovič, J. Paličková-Pátková, C. Zálešák, I. Krištek, O. Demo, V. Macek, P. Homolka aj.). O vztahu festivalu ve Východné ke slavnostem ve Strážnici uvažuje J. Krist. Naproti tomu druhá část přináší příspěvky obecné, ať už teoretické nebo praktické. Slovenský a český národopis a zejména folkloristika se neizolují od praktických otázek folklorního hnutí, od potřeb souborů a festivalové praxe. Dalo by se mluvit, jak to činí ve svém příspěvku sovětský účastník N. I. Levčuk, o tzv. praktické folkloristice, která se snaží spojit národopisnou vědu se souborovou a festivalovou praxí. Teoretický ráz mají především úvahy M. Leščáka, jak může etnografie a folkloristika přispět k úrovni slavností písní a tanců; stejnou otázku si klade O. Elschek z hlediska hudební a taneční folkloristiky. Že etnografové hledají nové metody k poznání významu folklórních festivalů, svědčí stať V. Frolce (Sociální funkce folklórních slavnosti), jež vychází ze sociologických výzkumů na festivalu ve Strážnici. Ale i jiné příspěvky se pouštějí do nových témat a metod: tak třeba rozpravy o výtvarné stránce festivalů a o péči o kroje ( O. Danglová, Z. Štefaniková ). Rovněž příspěvky o scénické adaptaci obyčejů ( D. Luther ) nebo o vlivu festivalů na spontánní zpěv na vesnici ( E. Kre

277

kovičová ) vycházejí ze zkušeností a důkladných výzkumů.
      Snad bychom měli uvést ještě některé další zdařilé a podnětné příspěvky; ale nejde o to, abychom vyčerpali celý obsah prospěšného sborníku. Publikace ukazuje, že úroveň odborného poznání problematiky folklórních festivalů a souborového hnutí značně pokročila. Tento sborník o festivalu ve Východné, jak víme, je pokračováním předchozích podobných sborníků - Lidové umění a dnešek (Brno 1974), Folklór a scéna (Bratislava 1976), Folklór a umenie dneška (Bratislava 1980) a časopisu Národopisné aktuality (22, 1985), který přinesl referáty z konference ve Strážnici v listopadu 1984. Zdá se, že vydané sborníky a materiály se sice vydávají, ale asi příliš nečtou, protože jak v programech souborů, tak i v diskusích se opakují chyby a nedorozumění, o nichž jsme si mysleli, že jsou už vyřešené.
      A k tomu ještě další dodatek: Nebylo by už načase, po všech sbornících, mnoha článcích v časopisech i po znalosti zahraniční literatury, abychom souhrnně, synteticky zpracovali problematiku folklórních festivalů a souborového hnutí? Oldřich Sirovátka

J. Podolák a kolektív: Horná Cirocha (Vlastivedná monografia zátopovej oblasti). [obsah]

Východoslovenské vydavateľstvo, Košice 1985, 624 strán, 245 fotografií, kresby, grafy, tabuľky; ruské, anglické a ukrajinské resumé[/]
      Každá regionálna monografia má popri rôznych iných významoch predovšetkým hodnotu dokumentu. Pri monografii "Horná Cirocha" je táto hodnota o to významnejšia, že ide o oblasť budúcej vodnej nádrže, ktorá vysťahovaním obyvateľstva a zatopením zanikne. Zostavovateľ publikácie J. Podolák kládol preto oprávnene dôraz na dokumentačnú stránku publikácie, aby sa zachoval obraz o charaktere tohto kraja, jeho obyvateľstve, o jeho materiálnej a duchovnej kultúre. Táto orientácia sa odráža v charaktere jednotlivých kapitol ako aj v bohatej fotodokumentácii (234 čiernobielych, 11 farebných fotografií).
      Autorsky sa na monografii podieľali pracovníci múzejných, univerzitných aj akademických pracovísk. Po obsahovej stránke prevažujú národopisné state - "Tradičný hospodársky život," kde je časť o pestovaní poľnohospodárskych plodín (J. Podolák), spôsobe chovu hospodárskych zvierat (M. Dudášová), o domácej výrobe a doplnkových zamestnaniach (J. Koma), spôsoboch transportu a dopravy (M. Paríková) a špeciálna pozornosť sa venuje aj odchádzaniu za prácou mimo obec (A. B. Mann). Štvrtá kapitola "Bývanie, odev a strava ľudu" je od autorov M. Sopoligu, G. Králikovej a M. Markuša. Nie celkom kompletne je zachytená oblasť spoločenského života a duchovnej kultúry (Rodina a spoločnosť - J. Svobodová, Kalendárne obyčaje -V. Feglová, Svadba - M. Sig[/]mundová, Ľudová viera a vedomosti o prírode - Ľ. Neufeld), ako aj folklóru, kde je len prozaická slovesnosť od autorov M. Hirjaka a N. Varcholovej.
      Vlastivedné zameranie monografie sa prejavilo v zaradení kapitol o prírodných pomeroch (R. Novodomec), dejinách (F. Uličný, A. Lukáč, M. Mihály) a nárečí, (z neho sú tu podané špeciálne otázky poľnohospodárskej lexiky - J. Muličák, antroponýmie obcí - M. Dujčák, znakový systém a gramatická štruktúra nárečia obce Ruské od M. Šteca.) Kapitoly dopĺňa zoznam informátorov a prameňov.
      Publikácia - ako dokument o živote zaniknutej oblasti - spĺňa svoj cieľ. Okrem toho, keďže ide o oblasť s rusínsko-ukrajinským obyvateľstvom, je aj príspevkom k poznaniu ukrajinského etnika na východnom Slovensku. v širšom rámci môže slúžiť aj ako podklad pre porovnávacie štúdium kultúry karpatskej oblasti. Kornélia Jakubíková

278

KONFERENCE

Třetí celostátní balkanistické sympozium [obsah]

Ve dnech 9. a 10. června 1986 se konalo v Brně III. celostátní balkanistické sympozium. Pořadatelé, katedra historie a etnografie filozofické fakulty UJEP a Československý národní komitét balkanistů, je uspořádali u příležitosti 20. výročí založení kabinetu balkanistiky a hungaristiky na filozofické fakultě v Brně. Téměř padesát účastníků předneslo referáty z oblasti historie, lingvistiky, literární, hudební a divadelní vědy, dějin umění a národopisu týkající se balkánské problematiky.
      Národopis byl zastoupen devíti referáty. Václav Frolec načrtl současný stav československé národopisné balkanistiky. Karel Horálek přednesl polemický příspěvek o folkloristické balkanistice v úzkém pojetí srovnávací komparatistiky. Hana Hynková a Andrej Spasov se zabývali problematikou dopisů Dona Amore More. Helena Bočková analyzovala dílo zakladatele české balkanistiky Konstantina Jirečka z hlediska bulharského folklóru. Jiří Vysloužil věnoval pozornost folkloristické terminologii hudebních kultur v Karpatech a na Balkáně. Ján Podolák seznámil přítomné s poznatky z vlastního[/] etnografického výzkumu pastevectví v Makedonii, kde se v recentním materiálu zachovaly všechny známé způsoby vysokohorského chovu ovcí. Bohuslav Beneš srovval funkce lidové prózy u nás a na Balkáně. Andrej Sulitka načrtl na podkladě vlastního terénního výzkumu v roce 1985 situaci zbytků bývalých českých a slovenských enkláv v severním Bulharsku, kde přes postupující asimilaci přetrvává dodnes představa o osobitosti vlastní tradice. Marta Šrámková podala analýzu komplikovaného, již téměř čtyřicetiletého, adaptačního procesu bulharských Čechů z Vojvodova v českém prostředí na jižní Moravě.
      Všechny referáty budou publikovány ve třetím svazku Studia balcanica Bohemoslovaca. Účastníci sympozia se na základě široké diskuse dohodli doporučit svolání dalšího setkání balkanistů na podzim roku 1989 a podpořit úsilí o zařazení balkanistických studií do státního plánu. Československému národnímu komitétu balkanistů doporučili zvážit, zda by nebylo účelné svolat v dohledné době schůzku představitelů jednotlivých disciplín balkanistiky, eventuálně schůzku předsedů smíšených komisí a Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně. Současně vyzvali všechny balkanis[/]ty, aby napomohli vydávání dalších svazků bibliografie československé balkanistiky pravidelným zasíláním bibliografie svých prací kabinetu balkanistiky a hungaristiky v Brně.
      Sympozium ukázalo mimo jiné, že etnografie a folkloristika mají v naší balkanistice své pevné místo dané jak tradicí, tak v současnosti uznávané dalšími vědními disciplínami balkanistiky. Helena Bočková

Seminář o hospodářských stavbách [obsah]

Ve Svobodných Hamrech-Vysočině se 4. a 5. 6. 1986 uskutečnil seminář o zemědělských stavbách a způsobu jejich využití (pořadatel KSSPPOP v Pardubicích a NSČs). Přínosem byly zejména referáty interpretující nové pramenné informace: J. Vařeka těžil z archívních průzkumů pardubického panství ze 17. a 18. století, J. Scheybal interpretoval funkční genezi dvorových samot horního Pojizeří, V. Kovářů kromě jiného přinesla nové poznatky o čtyřbokých dvorech na Drahanské vrchovině, L. Štěpán názorně ukázal řadu nově dokumentovaných hospodářských a technických staveb (např. sušírna na čekanku, bělidlo, malé cihelny aj.) a J. Škabrada uvedl přehled archaismů v konstrukčním a prostorovém utváření zemědělských staveb na příkladech ze středních a jihozápadních Čech. Další řada referátů ukázala, jak jsou hospodářské stavby zastoupeny v českých muzeích v přírodě ( V. Jiřikov

279

ská, F. Ledvinka, J. Hrabětová ) a v terénních i archivních výzkumech ( J. Rychlík, P. Dostál, M. Madaj ). Jak v zaměření mnoha referátů, tak v diskusi se hovořilo o otázkách ochrany památek hospodářských staveb, protože se v nich dochovaly archaičtější formy nežli u domů. Vícekrát bylo řečeno, že nejreálnější cestou záchrany je jejich prezentace v expozicích v přírodě. Dále se diskutovalo o vztazích obytných a hospodářských funkcí v kompaktně řešených stavbách ve starším historickém vývoji ( J. Lan[/]ger ). Součástí semináře byla prohlídka expozic na Veselém Kopci. Byl to již druhý vědecký seminář o lidových stavbách, vzorně připravený pracovníky Souboru lidových staveb a řemesel na Vysočině, kterým se zprostředkovalo poznání značné šíře nových pramenných dokladů. Je proto v zájmu všech etnografů, aby přednesené příspěvky mohly být zveřejněny v nákladu postačujícím pro všechna pracoviště, která se uvedenou problematikou zabývají. Jiří Langer[/]

FESTIVALY

Strážnica 1986 [obsah]

Ak v hodnotení jubilejného 40. ročníka Medzinárodného folkloristického festivalu Strážnice 1985 Oldřich Sirovátka pripomenul, že úspech festivalu nezávisí len na dôkladnej príprave programov, ale i na ďalších okolnostiach - predovšetkým priaznivom počasí a návštevnosti (Národopisné aktuality, 22, 1985, s. 283), možno konštatovať, že festival vykročil do piateho desaťročia svojho trvania za žičlivých podmienok. Podobne ako vlani i tentoraz sa počasie vydarilo a bola pomerne aj bohatá návštevnosť. Autorským kolektívom sa teda podarilo naplňovať ideový zámer[/] dlhodobej koncepcie festivalu tak v rovine osvedčenej programove j skladby, ako aj v nastúpenej ceste premysleného hľadania nových foriem spoločensko-kultúrneho obohacovania tohto svojho druhu prvoradého podujatia v našich krajinách.
      A úvodom treba tiež povedať, že hneď prológ festivalu priniesol nóvum, ktoré zasluhuje osobitnú pozornosť. Pokým sa totiž doposiaľ schádzali prví návštevníci v piatok večer na štadióne Bludník k otváraciemu regionálnemu programu z vybranej oblasti Slovácka, tentoraz mu predchádzal náučný hudobný program Mýtus a skutečnost, ktorý pripravili Pavel a Mi[/]roslava Kurfürstovci a bol uvedený v združenom klube pracujúcich ROH. Autori sa v danom prípade podujali realizovať myšlienku predstúpiť pred divákov s didaktickým zámerom. v komorne ladenom programe bez kostýmov a rekvizít sa na scéne predstavili muzikanti z Jihlavska pod vedením Míla Brtníka a muzikanti z Horňácka pod vedením Martina Hrbáča, pravda, nie so svojim kmeňovým súborovým repertoárom, ale s ukážkami rekonštrukcií inštrumentálneho hudobného folklóru, demonštrujúc jeho vývoj od 19. storočia. Na vybraných príkladoch autori hľadali s väčším či menším úspechom odpoveď na otázky vývoja folklórnej hudby a hudobného folklóru. Navyše sledovali i špecifický problém prenikania nástrojových typov do ľudového inštrumentára, jeho valenciu v regionálnom hudobnoštýlovom výraze i estetickú normatívnosť. Tomuto zámeru autori podriadili a j inštruktívnosť sprievodného textu.
      Regionálny program z oblasti Slovácka v piatok večer pripravil autorsky František Synek pod názvom Sedajte, drúžky, za stoly. Ideový zámer zacielil na predstavenie mikroregiónu kyjovského Dolňácka a jeho rozmanitých folklórnych prejavov v súčasnosti. v prvej časti programu uviedol pracovné scénky a pokúsil sa prezentovať rozprávačský repertoár, v ktorom vystupovala do popredia milostná tematika, a to s ohľadom na svadobné prípravy. v druhej časti potom predstavil z danej oblasti de

280

dinské folklórne skupiny a detské i dospelé folklórne súbory a cimbalové muziky s ukážkami svadobného veselia. Svadobné zvyky uvádzal len rámcovo, ako pozadie hudobno-tanečných a piesňových prejavov. v tejto časti vynikli najmä piesňové prejavy, .medziiným mužský zbor z Milotic. z hľadiska režijných postupov pôsobil preto program ako celok nevyvážene, no zaiste poskytol divákom plasticky obraz ľudovej tradície vo folklórne živej oblasti Kyjovska.
      V skanzene - Muzeu vesnice upútali pozornosť návštevníkov Strážnice v sobotu dva programy. Najprv to bol program Písně vyprávějí příběhy s p odtitulom Lidové balady o lásce a neštěstí mateřském, mileneckém a manželském, ktorý uviedol Jaroslav Štika v spolupráci s Oldřichom Sirovátkom a v hudobnej réžii Jana Rokytu. Predstavenie balád bolo príkladné z hľadiska odborného i umeleckého prístupu k folklórnemu materiálu a hlavne jeho prezentovania na pódiu. Zásluhou vysokej interpretačnej úrovne cimbalovej muziky Jaroslava Čecha z Uherského Hradišťa a osobitého hudobnoštýlového prejavu muziky Františka Muchu z Terchovej spolu s výbornými speváckymi výkonmi ženského zboru Polajka z Rožnova pod Radhoštem a ďalšími sólistami si poslucháči odniesli mimoriadny umelecký zážitok. v komorne ladenom programe položil autor dôraz na umelecký výraz slovesnej stránky balád, ktorý umocnil citlivým sprievodom[/] hudby. Tento program patril teda i k umelecky najpôsobivejším počinom na tohtoročnom festivale.
      Na tzv. malej scéne v skanzene nadviazal bezprostredne na predstavenie balád program detských obchôdzkových hier My jsme malí koledníci - autorka a režisérka Alena Schauerová, hudobná spolupráca a réžia Věra Šepláková. Na podklade premyslenej selekcie materiálu výročného obyčajového cyklu autorka vytvorila v piatich obrazoch od novoročného koledovania až do Vianoc pútavú scénickú fresku. v nápaditej réžii detských kolektívov z Čiech, z Moravy i zo Slovenska vynikol zvlášť detský folklórny subor Vretienko zo základnej školy v Kozárovciach na južnom Slovensku s hudobnodramatickým obrázkom Koledička, koleda, podobne tiež Prácheňáček zo Strakoníc s obrázkom Martinská koleda ai. Program detských koledových obchôdziek zaujal divákov vonkajším efektom scénického stvárnenia, ale aj ideovým a umeleckým vyznením.
      Hlavný program festivalu Uzrálé na slunci s p odtitulom Slavnosti práce a úrody autorsky pripravili Pavel Popelka a Daniel Luther. z hľadiska dramaturgickej výstavby sledoval časový postup poľnohospodárskeho roka - oslavy práce v zime, v lete a v jeseni, vyjadrujúc hold roľníkovej práci a úctu k plodinám jeho polí, lúk, viníc, chmeľníc a záhrad. Do desiatky dedinských folklórnych skupín a súborov sa predstavilo s celým[/] radom dramatických prejavov; hudobnotanečných i zábavných čísiel, ktoré v rôzne štylizovaných rovinách zobrazovali všedný i sviatočný život roľníka. Nápadite koncipované sprievodné slovo v roli "bakalára" príťažlivo predniesol Lubor Tokoš. Scénickému stvárneniu programu síce miestami chýbala gradácia, no predstavenie vyznelo vcelku ako dôstojná oslava plodov zeme.
      Regionálny program, predstavujúci oblasť strednej Moravy, Aj, ta naša Haná pripravila Zdenka Jelínková spolu s Janom Kadlecom. v tejto súvislosti hodno pripomenúť, že hoci Haná je jednou z najrozsiahlejších etnografických oblastí Moravy s bohatou materiálnou i duchovnou ľudovou kultúrou, v uplynulých ročníkoch sa jej na strážnickom festivale nevenovala dostatočná pozornosť. Preto na základe dlhodobej systematickej prípravy sa autori podujali predstaviť strážnickému publiku charakteristické tanečné prejavy Hanej, piesne robotné, pracovné a zvyky (letnicové, svadobné, regrútske ap.), a to v podaní popredných hanáckych súborov Klas, Mánes a ďalších. Za objavné možno v tomto programe považovať to, že autori sa neobmedzili iba na prezentáciu súčasného stavu materiálu v teréne v spracovaní jednotlivých súborov, ale využili i historicky podložených rekonštrukcií, napríklad Aria Hannaco zo 17. storočia v podaní muziky Mánes a i.
      Už v minulých ročníkoch festiva

281

lu sa osvedčilo uvádzať program zahraničných súborov s tematicky užším vymedzením. Program Písně a tance přátelství - autorka Hannah Laudová - bol teda tentoraz zameraný na svadobné prejavy vybraných slovanských národov, a to za účasti súborov zo Sovietskeho zväzu, z Poľska, z Bulharska, z Juhoslávie a lužickosrbskej skupiny z NDR, ktoré vhodne doplnili domáce súbory z Postřekova na Domažlicku, súbor Zavádka z Čejkovíc a súbor Pridaň z Víťaza na východnom Slovensku. Autorka v režijnej spolupráci s Michalom Preiningerom a Luďkom Šormom koncipovala program tak, aby bol divácky príťažlivý z hľadiska javiskového stvárnenia a súčasne, aby sa dostali do popredia spoločné črty svadobných zvykov západných, južných a východných Slovanov. Vedľa jednotlivých výstupov imponujúco pôsobilo najmä finále - svadobné sprievody zahraničných a domácich súborov.
      V programovej skladbe nedeľného festivalového predpoludnia sa už tradične objavuje hudobný program na pódiu Zahrada, ktorý vysila v priamom prenose Čs. rozhlas. Autori Josef Režný a Anton Vranka ho pripravili pod názvom Hrály dudy, hrají dál (Dudy v české a slovenské lidové tradici). Diváci tu mali jedinečnú možnosť zoznámenia sa s gajdošskou tradíciou v českých krajinách a na SIovensku. Program bol režijne velmi ústrojne scénicky postavený tak pre festivalové publikum, ako aj pre rozhlaso[/]vých poslucháčov. Osobitne treba vyzdvihnúť i sprievodný text, ktorý inštruktívnym spôsobom informoval o vývoji jednotlivých typov gájd, ich rozšírení a charakteristike. Bola to navyše vzácna prehliadka českých, moravských a slovenských gajdošských interpretov od najmladšej generácie až po temer legendárnu postavu 87 ročného gajdoša Jozefa Antalíka z Veľkého Zálužia (okr. Nitra).
      Vedľa uvedených programov a ich repríz prebiehali v rámci festivalového diania i ďalšie podujatia, napríklad v sobotu vpodvečer v priamom vysielaní ČST program Otvírajte sa, strážnické brány (scenár Jaroslav Jurášek, réžia František Synek a réžia TV prenosu Milan Peloušek), ktorý priniesol návštevníkom festivalu a hlavne televíznym divákom v celej našej vlasti prierez programovej skladby festivalu; ďalej to boli voľné vystúpenia zahraničných súborov, vystúpenia súborov a skupín z Kyjovska, prehliadka hanáckych krojov, no predovšetkým takmer po celý sobotňajší deň prebiehajúca súťaž o najlepšieho tanečníka - "verbíře" Slovácka, ktorú organizačne pripravil Karel Pavlištík spolu s Janom M. Kristom a Vlastou Ondrušovou. Táto súťaž bola pozoruhodným obohatením náplne festivalu a stretla sa tiež s mimoriadne živým ohlasom najmä u mladej generácie. z tohtoročného súperenia tanečníkov vyšiel víťazne Rudolf Tuček zo Slováckého krúžku v Tvrdoniciach.[/]
      Na záver festivalu boli udelené ocenenia. Cenu Medzinárodného folkloristického festivalu Strážnice 1986 dostala Alena Schauerová za objavný výber detských obchôdzkových hier a ich režijné spracovanie v programe My jsme malí koledníci a zároveň festivalový výbor podal návrh na udelenie čestného uznania ministra kultúry ČSR Zdenke Jelínkovej a Janu Kadlecovi za odborne i umelecky prínosné stvárnenie programu Aj, ta naša Haná. Titul Laureát Medzinárodného folkloristického festivalu Strážnice 1986 dostali: Súbor Metković z Juhoslávie za scénicky najpôsobivejšie zobrazenie svadobného veselia v programe Písně a tance přátelství, Soubor písní a tanců Čtyřlístek z Nového Strašecí (okr. Rakovník) za objavné a scénicky pôsobivé uvedenie scénky o chmeli v programe Uzrálé na slunci, Cimbálová muzika Jaroslava Čecha z Uherského Hradišťa za citli osobitú interpretáciu hudobnedramatického obrázku Koledička, koleda v programe My jsme malí koledníci, Cimbálová muzika Jaroslava Čecha z Uherského Hradište za citlivú a presvedčivú interpretáciu ľudových balád v programe Písně vyprávějí příběhy a napokon speváčka Milada Veselková z Brna za pozoruhodný prednes hanáckých ľudových piesní v programe Aj, ta naša Haná.
      Krásne slnečné počasie tohtoročnému strážnickému sviatku š:edro prialo do nedeľného poludnia. Až na samotný záver nedeľných repríz

282

popoludní a prehliadky hanáckych krojov v skanzene sa podarilo úspešne realizovať pripravené programy. A podobne ako v minulosti spoločensko-politický význam slávností podtrhla i účasť predstaviteľov straníckych a štátnych orgánov na tribúne pri slávnostnom sprievode účinkujúcich na strážnickom námestí: člena sekretariátu a tajomníka ÚV KSČ Josefa Havlína, ministra kultúry ČSR Milana Klusáka, člena predsedníctva juhomoravského KV KSČ a predsedu KNV Františka Chabičovského, vedúceho oddelenia KV KSČ Huberta Řiháčka a ďalších hostí. Je teda potešiteľné konštatovanie, že sa vydarilo vykročenie do piateho desaťročia existencie slávností, naplňujúc plne dlhodobú koncepciu festivalu, pravda, i s hľadaním nových foriem jeho ďalšieho rozvoja. Andrej Sulitka

Východná 1986 [obsah]

Vtradičním termínu, prvním prázdninovém víkendu od 4. do 6. července 1986, proběhl v podtatranské obci Východná 32. ročník celoSlovenského folklórního festivalu, který se vedle Strážnice řadí k největším a nejvýznamnějším akcím tohoto druhu v Československu.
      Od pátečního podvečera do nedělního odpoledne odeznělo 10 pořadů, které prezentovaly různé přístupy k práci s folklórní předlohou a k jejímu scénickému přetlumočení. Osm z nich se uskutečnilo ve festivalovém amfiteátru a dva v sále[/] Kulturního domu ve Východné. Mezi posledně jmenované patřil rozhlasový pořad vysílaný přímým přenosem Pozdrav z Východnej, který připravil Ondrej Demo a Ivan Dubecký. Další program, jež v sobotu dopoledne zaplnil sál Kulturního domu, nesl název Zahrajte mi, muzikanti. Autorsky ho připravila Hana Kbálová. Byl volně koncipovanou přehlídkou vítězů VII. celoslovenského festivalu lidové hudby, jež se uskutečnil v Senci na podzim roku 1985. Oba tyto pořady jsou přínosným oživením programové struktury, plní propagační i popularizační cíle, nicméně základní dramaturgický profil festivalu podstatným způsobem neovlivňují.
      Páteční večer patřil na hlavním amfiteátru amatérským souborům pracujícím s folklórním materiálem. Program s názvem Perečko a parta námětově, scénaristicky i režijně připravil Ján Blaho. Z repertoáru Břeclavanu z Břeclavi, Maríny ze Zvolena, Ponitranu z Nitry, žilinského Stavbáru, Světlovanu z Bojkovic a Zoboru z Nitry se autorovi zdařilo vytvořit sevřený scénický útvar, bez hluchých míst a s náležitou dynamikou i gradací, vše ústředně motivováno svatbou a svatebními zvyky. Pořad bezesporu patřil k nejúspěšnějším v této Východné a byl názorným příkladem možností, které skýtá promyšlená autorská práce s vyspělými kolektivy zájmové umělecké činnosti na festivalových pódiích.
      Sobotní programy zahájil v amfiteátru průvod účinkujících s násled[/]ným vyvěšováním ornamentníků. Obtíže s organizačním i technickým zabezpečením jsou nemalé. Velkou roli mají konferenciéři, kteří představují jednotlivé kolektivy a značnou měrou mohou ovlivňovat spád a finále průvodu. v tomto smyslu jsou na komentátory kladeny značné požadavky, obzvlášť ve chvílích, když je sled průvodu v časové tísni, což se přihodilo i v tomto ročníku. Mužská polovina konferenciérské dvojice však nezůstala na výši situace, včetně rádoby vtipných průpovídek, jimiž se komentátor snažil tok ukázek jednotlivých kolektivů urychlit.
      Rozpačitým dojmem působí i vyvěšování ornamentníků. Kdo není pravidelným návštěvníkem Východné, neví, co to ornamentníky vlastně jsou, jaký je jejich původ, ale velmi pravděpodobně mu unikne i akt jejich instalace na konstrukcích vroubících přírodní hlediště. Vůbec celá časová plocha od skončení průvodu do oficiálního zahájení festivalu slavnostním projevem před odpoledním programem by měla být přehodnocena.
      Kolo, kolo mlýnské - tak byl nazván pořad dětských souborů a Sólistů, který připravil autorský kolektiv ve složení Mária Kočišová (námět, scénář, příprava a režie), Pavla Ganobčíková (příprava a režie), Pavel Kužma (hudební spolupráce). Jako celek je možno pořad hodnotit pozitivně. Je záslužné, že dramaturgie festivalu Se k dětskému pořadu vrátila, navíc v tak exponované době, jakou je

283

sobotní odpoledne. Diváci měli možnost zhlédnout širokou škálu práce dětských kolektivů s prameny lidové kultury v různých stupních stylizace, ve své velké většině velmi dobrých. Pořad měl pevný řád i režii včetně vyváženého využití všech možností scény. Na okraj však přece jen dvě poznámky. Nejsem tak úplně přesvědčen, zda dětskému folklóru jako takovému i jeho stylizacím, jsou vlastní takřka monumentálně pojaté programy. Samozřejmě, že ve Východné je to dáno charakterem amfiteátru, ve kterém se komornější formy realizují obtížně, velmi to ale snižuje podstatné rysy dětského podání folklórních materiálů - totiž bezprostřednost a přirozenou hravost. Druhá glosa se týká některých programových čísel naštěstí jen ojedinělých, nicméně stále ještě přetrvávajících. Jedná se o momenty, kdy jsou děti představovány jako zmenšené kopie dospělých, což na první pohled snad působí mile, ale ve své podstatě se jedná o deformování dětského projevu a pro skutečné znalce i milovníky lidové kultury jde o laciné, podbízivé efekty, působící často až panoptikálně. Záměrně nechci jmenovat příklady, které se ve Východné, i když výjimečně, ale přece jen objevily. Není to vina dětských interpretů, ale jejich vedení. Je také autorským zaváháním, jestliže se tyto projevy do pořadu zařadí.
      Ke každoročním hostům celoslovenského festivalu patří zahraniční soubory. Výjimkou nebyla ani Vý[/]chodná 1986. Vystupovalo zde pět kolektivů: ze Sovětského svazu, Francie, Portugalska, Turecka a Maďarska. Obtížné je vyslovovat obecná hodnocení, když se jedná o těžko srovnatelná hlediska co do charakteru lidových kultur jednotlivých národů i co do přístupu k uměleckému a scénickému zpracování. Po dramaturgické stránce se jednalo o volně sestavený program z bloků hostujících kolektivů, který pod názvem Pieseň v mieri nech spája nás připravil Milan Hvižďák. Snad bylo možno uvažovat o jiné posloupnosti vystupujících souborů. Na každý pád však zahraniční program znamenal zatraktivnění nabídky festivalových pořadů a divácky nezklamal. z hostů po zásluze největší pozornost i ohlas sklidil soubor portugalský.
      Zajímavou podívanou i poučení sliboval sobotní noční program, který autoři Daniel Luther a Pavel Popelka nazvali Človek a maska. Po pravdě řečeno ale očekávání splnil jen částečně. Fundovaným etnografům, kteří mají i znač né úspěchy a zkušenosti se scénickou prezentací, se podařilo shromáždit množství interesantního materiálu, o to cennějšího, že jej uváděly vesnické skupiny. Opět se ale potvrdilo, že méně je někdy více. Rezervy v režii programu se projevily v jeho dynamice, a k největším slabinám patřilo ozvučení, které činilo potíže všude tam, kde bylo mluvené slovo. Nechci posuzovat, co šlo na účet techniky a co na konto nezkušenosti účinkujících. Ne[/]sporné však je, že s těmito potížemi měli autoři počítat a pokusit se je eliminovat v největší možné míře. Zbytečně to programům tohoto druhu, které tvoří základní kameny našich folkloristických festivalů, tedy nejen Východné, škodí a snižuje jejich účinnost. Na druhé straně pořad Človek a maska jednoznačně prokázal, kudy vede jedna z reálných cest scénické prezentace lidové kultury, jak výběrem tématu i materiálu, tak cílevědomou snahou po tlumočení vnitřních obsahů jevů lidové kultury. Mimochodem tento pořad skýtal i možnost vypovědět něco o vztahu předváděných zvyků, které ve své většině mají hluboké středověké kořeny, k tehdejší oficiální náboženské ideologii, čímž by bylo dosaženo další významné ideově výchovné dimenze. Možná bych toho chtěl od jednoho pořadu až příliš, ale sám námět to přímo nabízel a nebude na škodu se k těmto otázkám při scénické prezentaci jevů lidové kultury zasvěceně vyslovovat.
      Nesporným vrcholem Východné 1986 bylo šesté pokračování série Viliama Grusky R odokmeň zeme, tentokrát s názvem Ľudia z rodu Rómov. Mimořádně disponovaný autor tento program připravoval dlouhodobě a výsledek byl očekáván s mimořádnou pozorností. Po formální stránce lze mít výhradu k celkové délce, která přesáhla dvě a půl hodiny, a to přes krácení i oproti tištěnému programovému průvodci, který divákům výrazně napomohl v orientaci a jazykově

284

přiblížil rómský folklór. v tomto případě je však otázkou, zda šlo tak náročný programový projekt vměstnat do menší časové plochy, tím dříve, že se jednalo o průkopnický a v dosavadní praxi folkloristických festivalů o ojedinělý tvůrčí počin. Zmíněný průvodce charakterizoval program jako scénickou fresku vytvořenou ze vzpomínek, zážitků, příběhů a osudů Cikánů - Romů žijících v ČSSR, z rozmanitých projevů jejich tradiční a současné kultury. Tento ideový záměr autor bezezbytku naplnil, a to se všemi atributy vysoké profesionality, sdělnosti, emocionálního náboje i účinného kulturně a ideově výchovného poselství do řad Rómů i jejich okolí. Samozřejmě, že by bylo možné vést diskuze o některých režijních postupech či variantách sledu programu, ale vzhledem k celkovému vyznění pořadu to nepovažuji za důležité. Potvrdila to ostatně i velmi příznivá odezva naplněného amfiteátru stejně jako hodnocení odborníků. Viliamu Gruskovi po zásluze patří blahopřání a vřelé poděkování.
      Časovou plochu do závěrečného festivalového programu vyplnil koncert cimbálových kapel. Finále Východné 1986 tvořil pořad Spievanky domova věnovaný 65. výročí založení KSČ, přebíraný Československou televizí. Připravil jej kolektiv ve složení Pavol Bútor a Stanislav Dúžek (námět, příprava, režie), Marian Veselský (hudební spolupráce), Svetozár Švehlák (text). Postupně se v jed[/]notlivých blocích představily dětské kolektivy, vesnické folklórní skupiny a program gradoval reprezentativními čísly špičkových souborů lidových písní a tanců. Jako celek splnil své ideové i umělecké poslání.
      Kulturní nabídku ve Východné tradičně rozšiřovaly výstavy. Kuchyňa starých materí, kterou ze sbírek SNM v Martině připravila Zora Zubercová, Ľudové umelecké výrobky pri stolování, jež pod patronací ÚĽUV sestavila Božena Janeková a výstava zájmové umělecké činnosti - Premeny čipky, jejíž autorkou byla Elena Tomaníková. Taktéž vyšla další z edice dlouhohrajících desek, jejíž titul vyjadřuje i obsah - Živé dedičstvo. Připravili ji Svetozár Stračina a Igor Medlen.
      Z celkového pohledu můžeme konstatovat, že ročník 1986 byl úspěšným vykročením do dalšího pětiletí, jak signalizoval úvod programového sborníku, který redakčně připravil Daniel Luther. Struktura pořadů doznala některých změn i přesunů a podle mého názoru ku prospěchu celkové dramaturgie festivalu. k dalšímu zamyšlení by měla vést některá časová údobí mezi jednotlivými pořady, kdy diváci musí z technicko-provozních důvodů opustit stadión a nemají jinou možnost, než se pokusit vystát frontu na nějaké občerstvení ve stánkovém středisku, jehož prostředí však k jinak dobré vizitce Východné přispívá pramálo. Pozornost kompetentních orgánů by se také měla zaměřit na[/] citlivé, ale zásadní a komplexní řešení zástavby hostitelské obce Východná, která vytváří nejen festivalové zázemí, ale dotváří i celkový optický dojem. Na některé objekty, doklady tradičního lidového stavitelství, je však dnes lépe se nedívat, i když je to značná a zbytečná škoda.
      Třicátý druhý ročník Východné byl tedy dalším pozitivním krokem kupředu. Přejme ročníkům následujícím obdobný progresivní vývoj. Jan Souček

XXXIII. národopisné slavnosti Podluží v písni a tanci - Tvrdonice 1986 [obsah]

Ve dnech 30. května až 1. června 1986 se ve TVrdonicích uskutečnil 33. ročník tamních slavností. Program vycházel z osvědčené struktury pořadů. v pátek 30. května se za neustálého deště konala přehlídka podlužáckých dechových kapel. Sobotu zahájil průvod krojovaných dětí obcí a na něj navázala přehlídka dětských souborů "Za našima humnama" (autor a režie Marie Měrotská, režijní spolupráce Zdena Polášková, autor průvodního slova Božena Valentová ). Pořad vycházel tematicky z jarního a letního období výročního obyčejového cyklu. Vystoupily v něm dětské skupiny z mateřských škol z Kostic a Tvrdonic, základních škol z Tvrdonic, Moravské Nové Vsi, Hrušek, Lanžhota, soubory Břeclavánek a Podlužánek. Jako host se představil brněnský Javorníček s pásmem z Valašska. Materiál dětských souborů - samozřej

285

mě s výjimkou posledně jmenovaného - vycházel z tradic Podluží, ale v některých číslech je nutno mít výhrady k výběru, písní nebo předvádění verbuňku a hošijí dětmi z mateřské či základní školy. v jejich podání totiž tento výrazně mužský a mládenecký tanec působí trapně. Průvodní slovo bylo pojato příliš poeticky a k samotnému materiálu a koncepci pořadu toho mnoho neřeklo. Pořad plynul rovnoměrně, bez vzruchů a dominant. Režie byla vedena ve velmi jednoduché rovině, místy se ztrácela. I když byla inspice proti minulosti posílena, nacházelo se v pořadu mnoho zbytečných prodlev a pozdních nástupů, což se odráželo i v celkovém vyznění pořadu. Na program volně navazovala přehlídka dětských cimbálových a dechových hudeb, v níž vystoupily střídavě dechové kapely z Lužic, Šakvic, Klobouk u Brna a Velkých Pavlovic, a cimbálové muziky Podlužánek z Prušánek, Javorníček z Brna, z Moravské Nové Vsi a Tvrdonic. Celé odpoledne tak bez přestávky náleželo dětem, tvořilo však příliš velkou časovou plochu, v níž se rozmělnila pozornost přítomných diváků.
      Večer patřil soutěži ve zpěvu, tanci a O stárkovské právo. v pořadu "Podlužácký stárku, byď veselý" (autor a režie Jan Prokop a Zdena Polášková, průvodní slovo Marta Tesaříková ) se představili finalisté vybraní odbornou porotou na předkolech v Týnci a Prušánkách. z průvodního[/] slova získal návštěvník všechny potřebné informace o dění na scéně. A protože pořad byl soutěží, což plně respektovala i režie, vyzněl sobotní večer velmi dobře. Škoda jen, že trval tak dlouho. Jinak to ale při stávajících soutěžních kategoriích nelze. Koneckonců, diváci to i v té tak nepříjemné zimě vydrželi až do samého závěru.
      V nedělním dopoledni se konalo tradiční sjíždění chasy na návsi, odpoledne pak průvod účinkujících, jenž končil na scéně hošijemi. Pak se uskutečnil hlavní pořad slavností "Ej, pole, polečko" (autor a režie Jaroslav Kučera, režijní spolupráce Zdena Polášková ). Šlo o přehlídku folkloristických kolektivů z Podluží, tématem byla oslava sklizně zemědělských plodin. Materiál zařazený do programu sice pocházel z Podluží, avšak lze mít výhrady k tomu, jak jej některé kolektivy zapojily do svých čísel. Dramaturgická výstavba pořadu byla dobrá, výraznější gradaci by ale prospělo zkrácení některých vystoupení. Režijní zpracování bylo výraznější než u předešlých pořadů, plně využilo celý areál slavností a autorský záměr postihlo. Jak pořad vypadal?
      Slovácký krúžek z Týnce doprovázený cimbálovou muzikou Podlužan uvedl na scénu senoseč. Do dění na jevišti situoval i vypravěče. Vyprávění však nebylo přesvědčivé a celé pásmo působilo rozvlekle. Skupiny z Hrušek a Ladné spolu se Starobřeclavskou cimbálovou muzikou předvedly dožínky.[/] I toto číslo se nevystříhalo chyb jako předešlé a potřebovalo zkrátit, aby získalo na spádu. Vinobraní zpracoval soubor z Prušánek. Pásmo bylo dobře sestaveno, začínalo zarážením hory, čtením horenského práva a končilo vinobraním. Byla do něj sice zakomponována řada nových písní, ale byly dobře zazpívány. Za zmínku stojí i dobrý tanec. Soubor Lanžhotčan vystoupil s pásmem "Veselí po vinobraní". Toto číslo bylo dost stylizováno, provedení však chyběla nutná technika pohybu. Hostem slavností byl uherskobrodský soubor Olšava. Předvedl typické souborové vystoupení, číslo bylo vzorně dramaturgicky vystavěno, mělo spád proti kolektivům z Podluží. Slovácké krúžky z Tvrdonic, Dolních Bojanovic a Mikulčic za doprovodu dechové hudby Tvrdončanka měly na programu společné hody. v nich byl nejvíce využit prostor areálu. v čísle byl hodový průvod pro stárka Podluží, žádost o povolení hodů, zpěv a tanec pod májí, příjezd přespolních, jejich sólo a společný tanec. Bohužel se toto číslo ukázalo jako velmi problematické. Scéna byla přeplněna účinkujícími, z nichž mnoho bylo neukázněných, bavili se na scéně mezi sebou (mikrofony to kupodivu snímaly) a nedávali pozor na nástupy atd. Tance vypadaly velmi špatně, zvláště valčík, polka a vrtěná. Pouze málo chlapců umí verbuňk. Takto komponované číslo proto vyznělo svým provedením jako závěr pouze masovostí scény přeplněné kroji, ne uměleckým dojmem.

286

      Celkem se dá říci, že programy tohoto ročníku známých slavností naplnily záměry dlouhodobé programové koncepce. Jan Krist

Regionálne folklórne slávnosti na Spiši v súčasnosti a budúcnosti [obsah]

Stalo sa už zaužívaným zvykom, že koncom mája a v júni ožívajú prírodné hľadiska a javiská v Spišskej Novej Vsi, Červenom Kláštore a Kamienke. Už tradične sa tu konajú regionálne slávnosti. Zúčastňujú sa ich folklórné skupiny zo Spiša (Spišská Nová Ves), blízkych a vzdialených oblastí Slovenska (Červený Kláštor) a rusínsko-ukrajinské skupiny a súbory okrem Spiša aj zo Šariša a Zemplína (Kamienka, okres Stará Ľubovňa).
      Je potrebné konštatovať, že z týchto troch podujatí vyhranený spišský regionálny charakter majú slávnosti v Spišskej Novej Vsi. Tohto roku absolvovali už XVII. ročník. Zamagurské folklórne slávnosti vstúpili do X. ročníka, Kamienka do XXI. ročníka. Vari najstaršia tradícia je v Kamienke ... Okrem KSUPu (Kultúrny spolok ukrajinských pracujúcich) na organizácii sa podieľajú ONV a OOS, v prípade folklórných slávnosti v Spišskej Novej Vsi a Červeného Kláštora len ONV a OOS. Tohoročné slávnosti v Spišskej Novej Vsi boli obohatené aj o Dni kultúry JRD (Jednotných roľníckých družstiev). Šťastná myšlienka ... Geograficky sú tieto slávnosti na Spiši situované do typic[/]kých etnických oblastí: Spišská Nová Ves v centre typicky slovenskom (do druhej svetovej vojny s údolím Gelnice so spišskonemeckou národnostnou skupinou). Červený Kláštor pod Pieninami na brehu Dunajca v typickom tzv. goralskom etniku. Kamienka, kedysi typická drotárska, maloroľnícka a rubárska obec v ukrajinsko-rusínskom (lemkovskom) etniku. To znamená, že iniciátori týchto slávností ich situovali do prostredia, v ktorom bolo a je ešte zázemie s niekdajšou bohatou folklórnou tradíciou (včítane s hodnotami historickej a etnografickej povahy).
      Taká bola koncepcia zakladateľov a iniciátorov týchto vzácnych a v súčasnosti naším ľudom zblízka i zďaleka navštevovaných podujatí. Aká je situácia v súčasnosti? Myslím na ich pôvodné koncepcie? Vari najďalej sú spišskonovovešťania.
      XVII. ročník spišských folklórnych slávností piesní a tancov ukázal a poukázal nielen na vlastné bohaté tradície v oblasti hmotnej a duchovnej kultúry povodia Hornádu a Hnílca s priľahlými podoblasťami, ale aj na plánovitú metodickú prácu a pomoc Okresného osvetového strediska v Spišskej Novej Vsi pod egidou ONV a OV KSS. Doterajšie ročníky boli školou pokrokových skúseností ako narábať s folklórnými hodnotami nášho ľudu. Bol som často svedkom usilovnej a cieľavedomej predprípravy na každý ročník. Aby folklórné skupiny mali predstavu napríklad o ľudovom odeve, OOS v Spišskej Novej Vsi uspo[/]riadalo doteraz tri celookresné prehliadky ľudového odevu podľa pracovného procesu (práca, zamestnanie), podľa funkcie (pracovný, polosviatočný, sviatočný, obradný), podľa vekových skupín a pod. (Spišská Nová Ves, Smižany, Studenec) . v Spišskej Novej Vsi je zvykom, že sa vedúci skupín a súborov schádzajú na vyhodnotení programu. Pripomienky k práci skupín a súborov sa rešpektovali a rešpektujú. Je to zjavne vidieť na ich vystúpení v rámci XVII. ročníka v Spišskej Novej Vsi. Také folklórné skupiny, ako sú Bystrany, Kľuknava, Kojšov, Letanovce, Margecany, Olcnava, Poráč, Richnava, Smižany, Torysky, Žakarovce, sú v súčasnosti pojmom nielen v samotnom okrese, ale aj mimo neho. Je načim spomenúť aj také skupiny, ktoré sa tohto ročníka nezúčastnili: Jaklovce, Helcmanovce, Slovinky, Kolinovce, Spišský Štvrtok, Závadka. Zúčastňujú sa však významnej akcie: Nálepkov odkaz v Smižanoch.
      Politickí a kultúrnoosvetoví pracovníci v Spišskej Novej Vsi dohodIi sa s OV SSŽ, že folklórné slávnosti a akcie Nálepkov odkaz budú realizovať raz za dva roky, striedavo. Takto sa vlastne vyhne duplicite akcii (nie ich významu) a programu skupín a súborov. Vždy bývalo. zvykom, že sa po vyhodnotení každého ročníka spišských folklorných slávností a Nálepkovho odkazu písalo v tlači. Sedemnásty ročník spišských slávností bol programovo na vysokej umeleckej úrovni, menej v organizačnej (uspo

287

riadateľská služba okolo hľadiska a javiska). Nie načim sa rozpisovať podrobne o každej účinkujúcej skupine. Je však nutné konštatovať, že každá skupina okrem zanietených členov má podobných organizátorov a pochopenie v obci, v politických, spoločenských a kultúrnych organizáciach.
      Zamagurské folklórne slávnosti začínali pred desiatimi rokmi okresnou prehliadkou detských folklórných a nefolklórných skupín (autor príspevku bol predsedou hodnotiacej poroty) . Prvý ročník sa udial v Spišských Hanušoviciach.
      Myšlienky situovať ich do terajšieho areálu Pieninského národného parku sa ujali zanietení pracovníci ONV a OOS v Poprade, pričinením politických a kultúrnoosvetových pracovníkov zo Spišskej Starej Vsi. Vychádzalo sa aj z poslania Pieninského národného parku z hľadiska cestovného a turistického ruchu.
      V rokoch prvých začiatkov tejto peknej akcie niektoré obce v Zamagurí žili ešte akým - takým folkloristickým životom. Týka sa to niektorých výročitých zvykov a obyčejov a retardovaných zvyškov rodinných zvykov a obyčajov vo všetkých spoločenských vrstvách:' skupinách a povolániach (včítane zamestnaní) . Škoda, že sa tu nezakotvilo s plánovaným etnograficko-folklórným výskumom z hľadiska kultúrno-osvetových potrieb. Zamagurským obciam bolo načim venovať plánovitú celoročnú metodickú pomoc v ľudovej hudbe a hudobných nástrojoch, v ľudovom speve, v tan[/]ci a ľudovom divadle, nevynímajúc ani výtvarný prejav. Tento nedostatok a táto medzera sa zjavne prejavili na programoch X. ročníka Zamagurských slávností v Červenom KIáštore. v autentickom prejave ostalo tu síce ohrávanie májov, stretnutie folklórnych skupín zo Ždiaru, súborov Jánošík zo Svitu, Ekonóm a Dimitrovec z Bratislavy, ale ani jedna folklórná skupina zo Zamaguria (je tu 17 obcí). Boli tu detské súbory z Lipt. Sliačov, Štrby, Ždiaru, Vrbova, Kežmarku (2) a len dva súbory zo Zamaguria - zo Sp. Hanušoviec (Kutníček) a Sp. Starej Vsi (Pieniny). v záverečnom "gálaprograme" vystúpili súbor ZK ROH Vagonár z Popradu a ZK ROH Magura z Kežmarku a už niektoré predtým menované. Ako hosť účinkoval tu známy súbor Klimka Bachledy zo Zakopaného.
      Pritom, že tieto slávnosti boli organizované s neobyčajným úsilím reprezentovať záujmovú umeleckú činnosť okresu Poprad a Lipt. Mikuláš, postrádali regionálneho charakteru. Popri skupinách zo Štrby, L. Tepličky, Važca, Šuňavy, Ždiaru a Hranovnice mali okresný, ale nie regionálny charakter.
      Zamagurské slávnosti vynikajú atrakciami, ktoré majú privodiť záujem nielen širokej verejnosti, ale aj turistov. Je to pltenie skupín na pltiach po Dunajci, každoročná účasť popredných hercov, spevákov, tanečníkov, moderátorov(iek) z televízie a pod. Je načim si uvedomiť, že pôvodná funkcia pltí, bola pracovná a až potom transportná[/] pre cestujúcich v povodí Dunajca (pltenie dreva, pltenie iných nákladov). Domnievam sa, že aj hostia by sa mali adaptovať na prostredie, do ktorého boli prizvaní ako účinkujúci (napríklad odevom na javisku). Prínosom programov na Červenom Kláštore sú večerné programy ako aj výstavy (plastiky regionálnych tvorcov, výstava fotografií uplynulých ročníkov). Na oslavu Zamagurských slávností je to, že tu bola vkusná, nevtieravá výzdoba. Vkusné, kvalitnou stravou a nápojmi zásobené stánky, vkusne sitovaný zábavný park pre deti, čistota a nijakí výtržníci - opilci.
      Kamienka so svojím okolím a drotárskou tradíciou je známa doma aj za hranicami (na Balkáne, v Čechách, Poľsku a na Ukrajine). Táto tradícia v sociálne-ekonomických podmienkach vyústila v rámci spôsobu života a kultúry ľudu v hodnotách materiálnych a duchovných príznačných pre túto etnickú oblasť. Prvé ročníky tu mali výslovne úzky regionálny charakter. Tieto slávnosti boli velmi príťažlive. Príčinením KSUPu sa stali okresnými a v niektorých zložkách (vokálny prejav) celorusinsko-ukrajinskými slávnosťami. Zčasti alternujú Festival ukrajinských pracujúcich vo Svidníku; ale sú aj ich bipartíciou na regionálne slávnosti v Kamienke, Legnave, Havaji (okr. Svidník), Medzilaborciach a pod. Šťastím pre slávnosti v Kamienke sú také obce, akými je doteraz Veľký Lipník, Jarabiná, Litmanova, Jakubany, Šambron, Bajerovce, Blažovská Dolina,

288

Údol, Legnšva, Malý Lipník, Osturňa a samotná Kamienka. Tu sú ešte vždy nevyčerpateľné zdroje ľudového spevu, hudby, tanca, ľudového divadla, hovorového textu a výtvarného prejavu.
      Preto vychádzam z myšlienky, ako aj v budúcnosti zachovať regionálny charakter tu spomínaných akcií a spišskonovoveskej akcii dať celospišský charakter. Na prvých ročníkoch sa zúčastňovala spišskonemecká skupina z Chmelnice. Bolo by účelné, keby aj v budúcnosti na spišských slávnostiach a Zamagurských slávnostiach sa nezabúdalo na kultúru spišskonemeckej etnickej skupiny, keďže nie všetci jej čle[/]novia boli účastníkmi fašizácie Spiša v rokoch okupácie. Je to výrazná kultúra, ktorá už len komparatívným spôsobom môže vždy obohatiť tieto akcie. Bude aj dôkazom, že v ČSSR se na ňu nezabúda a má svoje čestné miesto v palete kultúr Spiša.
      V súčastnosti oblasť Spiša kryjú tri politicko-administratívne celky: okresy Spišská Nová Ves, Stará Ľubovňa a Poprad. Bolo by účelné, keby zástupcovia týchto okresov vytvorili kolektív, ktorý by si ujasnil koncepciu celospišských folklórnych slávností opierajúcich sa predovšetkým o regionálne slávnosti (Č. Kláštor a Kamienka). Ján Olejník

NÁŠ ROZHOVOR

Náš rozhovor s PhDr. Jánem Mjartanem, doktorem historických věd [obsah]

Tvá bohatá národopisná práce zasáhla více oborů lidové kultury a pojala řadu slovenských regionů. To není jistě náhodné. Co podnítilo Tvůj zájem o lidovou kulturu?
      Moju národopisnú prácu podnietila túha (a zvedavosť) poznať život a dennú prácu doma, na poli, v hore atď. Najprv členov rodiny a potom aj širšej spoločnosti, občanov svojej rodnej dediny. Tieto otázky ma zaujímali už počas štúdií na vyššom stupni strednej školy, keď som denno-denne prichádzal do sty[/]

PhDr. Ján Mjartan, DrSc.

ku s ľuďmi svojho rodiska, sledoval ich rozmanité a veľmi pestré pracovné úkony - pri ktorých som aj pomáhal - a pozoroval ich náhľady na rodinu a spoločnosť, na svet a prírodu a na život vôbec. Pravda, v tom čase som bol všetkého skôr iba pasívnym pozorovateľom, no sčiastky už aj spoluúčastníkom, ale nijako nie skúmateľom. Potrebu skúmať súhrn týchto otázok ako vedeckú problematiku, a to potom už v celonárodnom meradle, som si postupne uvedomoval až na vysokej škole, Univerzite Komenského v Bratislave, ako poslucháč národopisu.
      Každý z nás je někde doma. Který kraj na Slovensku považuješ za svůj domov a jak tento region hodnotíš z hlediska národopisného?
      Zpredošlých okolností vyplynulo, že počas vysokoškolských štúdií začal som si bližšie všímať oblasť svojej domoviny, údolie horného toku rieky Nitry, konkrétnejšie politický okres Prievidzu. Aj z etnografického stanoviska ide totižto o zaujímavú oblasť, lebo:
      a) Ako svedčia doklady z archeologických nálezov oblasť Hornej Nitry bola osídlená nepretržite od paleolitu, patrí teda medzi najstaršie kultúrne sídliská Slovenska.
      b) Hneď po príchode prvých slovanských kmeňov na územie Slovenska staroslovanský živel postupoval sem hore tokom rieky Nitry, takže Horná Nitra patrí medzi staršie slovanské sídliská a reprezentuje teda staroslovenskú kultúru.

289

      c) v ďalších historických obdobiach dosť účinne zasiahla sem aj tzv. nemecká kolonizácia, ktorú tu reprezentujú dve územia a to Nitrianske Pravno a okolité dediny a Handlová s okolím. Týmto sa národopisný obraz oblasti dosť spestril, lebo sa tu rozprúdil vzájomný styk a vplyv dvoch etník, pôvodnej slovenskej a novšej nemeckej.
      d) Tento proces dovŕšený bol neskoršou kolonizáciou valaskou so strediskom vo Valaskej Belej, čo znamenalo ďalší zásah do charakteru miestnej ľudovej kultúry.
      e) Okrem uvedených nemožno celkom vylúčiť ani skutočnosť, že početný proletariát Hornej Nitry odchádzal každoročne priam masovo na sezónne poľnohospodárske práce do Sedmohradska, Zadunajska a iných etnických oblastí maďarských. Za týchto podmienok a pomerov sa tu odohrávali špeciálne procesy v dejinách ľudovej kultúry a nadobudli profil, aký sme tu našli v rokoch po prvej svetovej vojne, keď sa tu začali dôkladnejšie terénne výskumy. Plánoval som vypracovať kompletnú národopisnú monografiu Hornej Nitry a to pôvodne v celoštátnej československej edícii Národopis lidu československého, alebo v rámci Matice slovenskej, či 'v rámci SAV. Žiaľ, pre inostranné povinnosti som toto dielo nemohol dokončiť, i keď z vlastných výskumov mám slušné množstvo údajov.
      Během své bohaté vědecké a organizátorské práce měl jsi možnost poznat řadu vynikajících osobností[/] ňaší vědy. Kdo na Tebe zapůsobil nejvíce?
      Uvedený záujem o terénny výskum, o otázky ľudovej kultúry a vôbec o národopisnú problematiku umožnený bol štúdiom na vysokej škole, konkrétne štúdiom národopisu na Univerzite Komenského u profesora Karola Chotka. Jeho prednášky boli významné najmä tým, že podávali prehľad o všeľudovej kultúre, o široko založených otázkach zo všeobecnej etnológie, čo náležite objasnilo aj poslanie a miesto Slovanov, otázky kultúry slovanskej a v nej aj slovenskej a priam nutkalo na národopisný výskum Slovenska. No najzávažnejším podnetom a žiarivým príkladom bola vedecká činnosť profesora Lubora Niederleho. Tento na objasnenie dejín a kultúry slovanských národov dokázal mimoriadne dôkladne a úspešne spojiť výsledky štúdií archeológie, antropológie, jazykovedy a národopisu a tak podať syntetický a výstižný obraz o histórii, živote a kultúre jednotlivých slovanských národov. Najmä jeho zväzky o živote a kultúre Slovanov zostávajú aj podnes nevyčerpateľným prameňom pre slovanských etnografov a zároveň aj podnetom pre ďalšie štúdium ním nadhodených problematík.
      Za dobu Tvého působení v oboru sa lidová kultura podstatně změnila. Jak.. bys charakterizoval současný stav lidové kultury a v čem vidíš budoucnost národopisu jako vědy?[ /]
      Slovenská ľudová kultúra má teda svoju históriu, v priebehu ktorej sa stále vyvíjala a teda aj menila. v jej dejinnom vývine sa zakaždým vyskytovali rozmanité faktory, ktoré viac či menej zasahovali do tohto procesu, do života ľudu a jeho kultúry. Nebolo inak ani za posledných 60-70 rokov od konca prve j svetovej vojny. Ba tu môžeme hovoriť o podstatnej či epochálnej zmene. Slovenský národ sa stal spolutvorcom spoločného československého štátu, Československej republiky. Znamenalo to koniec tisícročného spoločenstva v Uhorsku a začiatok nového národného života spolu s bratským slovanským národom. To prirodzene znamená aj pozitívny a podstatný zásah do života slovenského ľudu a jeho kultúry. Nastáva všestranný ba priam revolučný hospodársky a kultúrny rozmach a teda aj nový život. To prirodzene znamenalo aj nové možnosti a zintenzívnenie národopisného výskumu Slovenska.
      Ešte významnejšia a ešte revolučnejšia bola zmena v živote nášho slovenského ľudu po druhej svetovej vojne, v rokoch postupného budovania socializmu. Ide o náš súčasný život, keď sa pre slovenský národ utvorili celkom nové perspektívy, nové možnosti, aké vyplynuli najmä zo zospoločenštenia výrobných prostriedkov a budovania celkom nových medziľudských vzťahov. Vznikajú nové formy pracovných procesov, nové kolektívy pracujúcich, nový vzťah k práci a k spoločnému - majetku, nové možnosti

290

vzdelania a kultúrneho života. Takisto nové spoločenské zoskupenia a podniky, ba aj nová náplň života v rodine a v obci. Krátko, odohráva sa mohutný a všestranný revolučný proces a to aj v ľudovej kultúre.
      Pre slovenský národopis vznikajú týmto ďalšie a významné úlohy a povinnosti. Jednak ďalej musí skúmať starú tradičnú slovenskú kultúru v jednotlivých regiónoch Slovenska. Tým skôr, že tu je ešte mnoho oblastí, kde sa zachovali rezíduá starej slovanskej kultúry, ktoré neboli ešte preskúmané. Lenže v súčasnosti nemôžeme pestovať len akési "staromilstvo" a zháňať sa iba po "archaických" dokladoch ľudo[/]vej kultúry: Súčasný slovenský národopis musí skúmať ako staré, ale progresívne zložky ľudovej kultúry naväzujú na nové, súčasné prvky a ako sa symbiózou oboch vytvárajú nové formy ľudovej kultúry, ba tvorí sa aj ich nový obsah. Musíme si teda všímať aj súčasné pomery a procesy vo vývine života a kultúry ľudu, a to tak družstevných roľníkov ako aj priemyselných robotníkov. v našej súčasnosti sa tu odohráva nový, socialistický kultúrny proces, ktorého sme svedkami a ktorého sledovanie a skúmanie je eminentnou a zaujímavou úlohou československých národopiscov.
      Připravil Václav Frolec

MUZEUM V PŘÍRODĚ

Medzinárodný deň múzeí '86 v Humennom v znamení folklóru [obsah]

Ohlas, ktorý medzi návštevníkmi Okresného vlastivedného múzea v Humennom vzbudili oslavy Medzinárodného dňa múzeí dňa 18. mája 198!6 bol tak silný, že nemôžeme prejsť popri ňom nevšímavo a zachovať ho iba v dokumentácii múzea. Nemáme, ani nemôžeme mať evidenciu o usporiadaných akciách k oslavám tohto významného dňa, proklamovaného za Medzinárodný deň múzeí v Leningrade pred deviatimi rokmi, v iných múzeách, a aj keby sme ju mali, porovnanie by asi zlýhalo, pretože každé po[/]rovnanie kuľhá a kuľhá viac; ak chýba možnosť priameho pozorovania porovnávaných javov navzájom. Ak je však návštevnosť symptómom prejaveného záujmu, v tom prípade návštevnosť podujatí Okresného vlastivedného múzea v Humennom na Medzinárodný deň múzeí 186 vyše 3.700 osôb za jediný deň, dokazuje dobrú organizačnú pripravenosť, ale pravdepodobne najviac atraktívnosť podujatí.
      V čom spočívala organizačná príprava, aký boli zámer akcií a čo prezentovalo múzeum v ten deň návštevníkom?
      Úloh bolo nemálo:
     1. Vyinštalovať výstavu z najnov-[/]ších a reštaurovaných zbierok múzea: z historie, z umeleckej histórie, z národopisu a z prírodných vied.
     2. Vyinštalovať interiér ďalšieho objektu Expozície (Múzea) ľudovej architektúry a bývania, preneseného zo Zemplínskych Hámrov, ako dom hrnčiara s dieľňou.
     3. Prezentovať postup výroby niektorých ľudovo-umeleckých predmetov výrobcami priamo pred zrakmi návštevníkov.
     4. Zorganizovať vystúpenie folklórnych kolektívov v areáli Expozície ľudovej architektúry a bývania "pod holým nebom".
      Prvé tri akcie, hoci boli dosť náročné, nevymykali sa z bežnej múzejnej praxe, pretože sa dali realizovať v uzavretých priestoroch múzea. Problematickou sa javila realizácia vystúpenia folklórnych kolektívov, pretože zdar či nezdar takýchto akcií závisí priamo od priazne či nepriazne počasia. Múzeum v Humennom nemá k dispozícii sálu na uskutočnenie takéhoto podujatia .v prípade, že zlýha počasie.
      Okresné vlastivedné múzeum v Humennom vyhlásilo na 18. mája "deň otvorených dverí", t. j. bezplatný vstup do všetkých priestorov múzea, do stálej expozície, na výstavu a na ohlásené vystúpenia folklórnych kole.ktívov v areáli Múzea ľudovej architektúry a bývania.
      Pri Okresnom vlastivednom múzeu v Humennom je od 1. mája 1985 sprístupnená verejnosti Expozícia ľudovej architektúry a bývania na ploche len ovoľačo väčšej

291

ako jeden hektár. O tomto múzeu sa len malo vedelo už aj preto, že jeho jednoročná existencia nemohla sa ešte hlbšie dostať do povedomia ľudí. Nedostalo sa do povedomia ani múzejných pracovníkov v iných múzeách pre príliš skromnú propagáciu jeho existencie a činnosti.
      "Múzejná dedinka" v Humennom je vybudovaná na okraji lesoparku a zahalená zeleňou stromov, preto málo o nej vedeli aj obyvatelia 32 ,tisícového mesta, zvlášť na nových sídliskách.
      Hoci Expozícia ľudovej architektúry a bývania je verejnosti prístupná len od 1. mája 1985, budovala sa takmer 12 rokov (od r.1974). Za ten čas mnohé objekty schátrali. Drevené domčeky bolo potrebné poopraviť a celý areál prečistiť. v minulosti gazdinky na dedinách vynovili svoje domy aj dvakrát v roku. Vymazali ich a vybielili. lná je však situácia v údržbe takýchto domkov v múzeu, kde nie sú na to patričné sily. A tu pracovníci múzea prišli na myšlienku požiadať niektoré humenské školy o brigádnickú pomoc na vyčistenie a úpravu celého areálu v rámci "výrobnej praxe". Išlo najmä o školy, s ktorými bola už skôr nadviazaná spolupráca po línke výchovno-vzdelávacej. Počas brigádnických prác všetci službu konajúci zamestnanci múzea pripomínali žiakom, že očistné práce sa robia hlavne preto, že 18. mája na týchto vyčistených a upravených priestranstvách vystúpia folklórne kolektívy s bohatým kultúrnom programom a majstri ľu[/]dovoumeleckej výroby. Pobádali žiakov, aby na tieto podujatia pozvali svojich rodičov, príbuzných, známych, susedov. Táto agitačná práca, spojená s propagáciou pútačmi, rozmiestenými po meste a pozvánkami, ktoré múzeum rozposlalo do škôl, závodov, podnikov ... zaistili nevšednú účasť.
      Hoci pre návštevníkov múzea bola atraktívna aj výstava prednedávnom zreštaurovaných ikon, nesmiernej hodnoty, stredovekých zbraní, prírodovedných exponátov a ľudovoumeleckých artefaktov súčasných majstrov, najviac ich priťahoval ohlásený program vystúpení folklórnych kolektívov v "múzejnej dedinke" "pod holým nebom".
      Úvodným číslom vystúpení bol chorovodný príchod folklórnej skupiny z Kalnej Roztoky (vedie ju učiteľka Anna Curová) od domčeka, ktorý ešte prednedávnom stál v ich dedine. So spevom chorovodnej piesne "Toloka, toloka..." prišla skupina k určenému miestu pod košatú jabloň v hornej časti areálu. v závere piesne sa skupina rozišla po priestranstve okolo jablone, kde bola pripravená folklórna skupina z Dlhého nad Cirochou (vedie ju Daniel Mesaroš) s ukážkou zvykov a piesní "Na priadkach". Medzitým si ženy z Kalnej Roztoky odpočinuli a po priadkach predviedli spôsob zábavy "pri lúpaní kenderice" (kukurice). Po týchto ukážkach prešli obe skupiny do prostriedka múzejnej dedinky, kde na priestranstve pred dreveným kostolíkom (ktorý bol sem prevezený z Novej Sed[/]lice), akoby na návsí, bol pripravený folklórny súbor "Vihorlat" zo ZK Vihorlat n. p. Snina. Príchod skupín sprevádzal sólospev predsvadobnej piesne Márie Bončíkovej z Dlhého nad Cirochou. Folklórny súbor "Vihorlat" predviedol predsvadobné zvyky zvolávania mládeže na vitie pierka a venčekov pre mladuchu a svadobnú družinu, ukázal úkon vitia pierka a venčekov a obrad ich odovzdávania mladému páru: "Oj barvinku, barvinočku". k tancu sa pridali aj obe folklórne skupiny. Tu mali návštevníci možnosť konfrontovať spôsob prezentá­ cie autentického folklóru folklórnych skupín so štylizovanou úpravou a realizáciou pôvodných folklórnych prejavov v choreografickej úprave Evy Minichovej, choreografky a metodičky Okresného osvetového strediska v Humennom. Po svadbe nasledovali "krstiny" v podaní folklórnej skupiny z Dlhého nad Girochou, potom niekoľko slovenských a ukrajinských ľudových regionálnych piesní pod názvom "Hurami ľesami". Čardášovou muzikou a tancom sa program folklórnych kolektívov ukončil. Dobré ozvučenie udržalo po celý čas výbornú náladu medzi vystupujúcimi i medzi návštevníkmi.
      Po skončení folklórneho programu pozvali sme návštevníkov na prehliadku technologických postupov pri zhotovovaní ľudovoumeleckých výrobkov. Štefan Halamka zo Sniny, syn známeho majstra ľudovej umeleckej výroby Jána Halamku a pokračovateľ v otcovej tradí

292

cii, sediac za hrnčiarskym kruhom v jednom z objektov, ktorý sme natrvalo vyinštalovali ako obydLie hrnčiara s dielňou, oživoval hlinu, točil z nej džbánky, hrnce, vázy, taniere. Na priedomí jedného z domkov sedela za stolom Anna Kušnírová z Papína a ukazovala záujemcom spôsob maľovania vajíčok kraslíc. Kraslice majú v okrese Humenné starú tradíciu. Najväčšiu pozornosť na sebe strhávali šikovné ruky šiestich dievčat zo základnej školy na Gottwaldovej ulici v Snine. Boli z výtvarného krúžku učiteľky Magdalény Horvátovej-Novanskej a pred zrakmi divákov . ukazovali tvorbu najjemnejšieho ženského umenia - pletenie paličkovaných čipiek. Na dvoch stoloch mali vystavené aj svoje výrobky.
      Ohlas podujatí k Medzinárodnému dňu múzeí roku 19&6 bol veľký nielen medzi bežnými návštevník.mi múzea, ale aj v radoch vyšších riadiacich orgánov. Návštevníci odchádzali nadšení a mnohé osobné gratulácie vyslovené riaditeľovi múzea s. Jurajovi Guzejovi zo strany straníckych činiteľov a vedúceho odboru kultúry ONV Ivana Labu a ďalších svedčia o nevšednom ohlase akcie a jej dobrom dopade. To zaväzuje pracovníkov Okresného vlastivedného múzea v Humennom začať budovať na tomto základnom kamení a v nasledujúcich rokoch vybudovať na ňom dobrú tradíciu. Ján Koma

VÝSTAVY

Výstava Lidový oděv na Klatovsku [obsah]

Při koncipování výstavy Lidový oděv na Klatovsku si její autoři ( J. Benedikt - Okresní muzeum a galerie Klatovy a J. Svobodová - ÚEF ČSAV Praha) vytýčili úkol pomocí muzejních exponátů (trojrozměrné předměty, ikonografické doklady, ukázky střihů) představit lidový oděv okolí Klatov a zachytit charakteristické změny v odívání v období od konce 18. az do začátku 20. století. Výstava byla realizována ve výstavní síni domu čp. 1 v Klatovech a proběhla od ledna do února 1986.
      V úvodu je mapou doloženo územní členění Klatovska (zakreslení hranic klatovského kraje v l. 1751-1849 a politického okresu klatovského po r. 1849), tj. oblasti, která byla na výstavě sledována (bez Sušicka a Horažďovicka, které jsou součástí nynějšího okresu Klatovy). Výstava na malém prostoru v jedné výstavní místnosti byla dobře výtvarně pojatá a exponáty přehledně nainstalovány.
      Na začátku výstavy byly prezentovány doklady řemeslné výroby spojené s lidovým oděvem (modrotiskové formy, mandlíř či píst na mandlování prádla, hladítko, ševcovská kopyta, ukázky lidových tkanin). Výstav a se snažila zachytit přebírání městských prvků do venkovské[/]ho oděvu (šátek na krk, bílé punčochy, "zlatý" nebo "stříbrný" čepec). Poukázala dále na skutečnost, že k doznívání rozdílu ve svátečním odívání města a vesnice došlo ke konci 1. poloviny 19. století a přitom pracovní oděv si zachoval tradiční formu a střih. Přizpůsobení oděvu jednotlivých vrstev vesnického obyvatelstva městské módě ve 2. polovině 19. století dokládá kupř. fotografie mlynáře se ženou z Klenové z doby kolem r. 1860. Období přelomu 19. a 20. století je pak zastoupeno ukázkami mužského všedního a pracovního oděvu (vesta, košile bez límců, nízký klobouk s úzkou střechou) a svátečního oděvu venkovského člověka, který se projevoval především barevnou střízlivostí (kupř. černými nebo tmavomodrými šaty).
      Zajímavé jsou též shromážděné ikonografické doklady (grafika, kresby), kde lze upozornit zejména na zobrazení sedláka a selky z Klatovska r. 1814 od A. Pucherny a L. Buquoye, dále manželů z Klatovska r. 1826 z Eichlerovy sbírky a mladého páru z Klatovska r. 1830 od V. Grünera. Cenný doklad ke studiu lidového oděvu Klatovska představuje též fotografická dokumentace převážně ze sbírek okresního muzea (kupř. barvíř se synem z Klatov r. 1864; trh na klatovském náměstí, kol. r. 1900; manželé z oko

293

lí Klatov r. 1910). z hmotných dokladů k lidovému oděvu byly vystaveny oděvní součástky komponované do celků a jeden celý mužský a ženský lidový oděv s doplňky.
      Výstava doložila lidový oděv na Klatovsku v sledovaném období, poukázala na některé vazby mezi městským a venkovským oděvem a na hlavní změny v lidovém oděvu v průběhu 19. století. Upoutala též odborná stránka výstavy i prezentované exponáty a výstava sama byla dobrým příspěvkem ke studiu lidového oděvu západních Čech. Lubomír Procházka

Výstava Polské lidové kroje [obsah]

Vbrněnském Etnografickém muzeu bylo možné ve dnech 12. 12. 1985 až 23. 2. 1986 zhlédnout výstavu "Polské lidové kroje". Uspořádalo ji Archeologické a etnografické muzeum v Lodži výměnou za výstavu "Moravské lidové umění" z ledna až března 1985. Scénář a vedení instalace výstavy měla odborná pracovnice muzea Alźbieta Królikowska. Protože práce muzea s textilem se datuje od roku 1931 a teprve po 2. světové válce se mohlo začít se systematickým sběrem na vědeckém základě, je samozřejmé, že na výstavě bylo zastoupeno hlavně 20. století, se změnami, které přineslo; ovšem, pokud to bylo možné, přihlédlo se k 2. polovině stoleťí předcházejícího.[/]
      Pravděpodobně proto, že Lodž je střediskem textilního průmyslu v Polsku, a také proto, že autorka chtěla předvést kroje ne podle nějakého zaběhaného, spíše statického způsobu, ale nově, neotřele, rozdělila komplety podle použitých tkanin do tří oddílů: první reprezentoval kroje ze samozásobitelských, doma zhotovených materiálů (kroje z okolí Włodawy, směřující spíše na Bělorusko, a kroje ze středního Polska, z okolí Opoczna a Svatokřížských hor). Druhá, velmi početná skupina, kde se doma vyrobené tkaniny mísily s tržními, obsáhla ostatní středopolské kroje, karpatskou oblast s kroji slezských horalů, z Podhalí a ze Spiše; na ně navázaly komplety krakovské a lańcutské. Dosti neorganicky se k nim připojily rekonstrukce kašubských krojů a ženský komplet lubušský.
      Třetí oddíl - kroje z továrně vyrobených tkanin - obsahoval směsici krojů z Těšínska, jihozápadního Slezska, Kujav a Warmie, z nichž mnohé byly rekonstrukce. Zde jsme se právě setkali s něčím, co bylo nejvíce na závadu. Mechanicky se vedle sebe dostaly kroje, mezi nimiž je střihový vývojový rozdíl tří set let: kroj z Těšínska, který známe i z naší strany, a warmijský, jehož varianty - kacabajka a sukně ze stejné látky - bychom našli kdekoli na Moravě.
      Z výstavy plyne závažné poučení: jinak se musí koncipovat výstava pro domácího diváka, jinak pro[/] zahraničí. Pohled, který byl představen, je jistě zajímavý, je však jen jedním z možných; není univerzální. Pro diváka-cizince, který o polských krojích nemá ani základní ponětí, ani ho k nim neváže citový vztah, se musí vytvořit systém, který mu dá takové poučení, že neodejde s chaosem v hlavě. v tomto případě bych volila třídění podle kulturních okruhů a teprve v jejich rámci by bylo možné upozornit na vývojové materiálové rozdíly. Druhé úskalí tvoří neznalost estetické vnímavosti cizího diváka. v území, kde výšivkové umění dosáhlo vysokého stupně, není možné věnovat mnoho místa takovému druhu, které v tomto území platí za úpadkový.
      Tyto kritické poznámky však nic nemění na obdivu muzejníka k výsledkům pilného, systematického sběru na tak rozsáhlém území, jakým je Polsko, a to v době po ničivých válkách, kdy by se mohlo myslet, že ve spálené zemi se už nedá nic získat. Stejný obdiv zasluhuje i obsáhlý a pěkně vypravený polský katalog z roku 1983. Miroslava Ludvíková

Výstava rožnovských výšivek v Praze [obsah]

Od listopadu 1985 do dubna 1986 hostilo Národopisné muzeum Národního muzea mimořádně zdařilou výstavu "Vyšíváno pod Radhoštěm",

294

kterou připravilo ze sbírek Valašského muzea v Rožnově k 60. výročí jeho založení v r. 1925. v tom roce uspořádalo také "Valašský rok" jako akci širokého dosahu pro udržení lidových tradic a renezanci valašské lidové kultury. Obnovování zanikajících lidových krojů bylo od té doby jedním z podnětů pro pěstování vztahu k regionu s výraznou, bohatě diferencovanou lidovou kulturou. To se projevuje obzvlášť výrazně v lidových krojích, odrážejících rozdílné místní podmínky práce a života valašského lidu, zrovna tak jako jeho tvořivou potenci, Ta se obráží v tvorbě lidového oděvu a jeho výzdobě výšivkami přímo v kondenzované podobě s vysokou mírou etnografické specifičnosti, Proto jsou také oděvní součástky a výšivky v národopisných sbírkách muzeí tak bohatě zastoupeny.
      Marie Salichová jako autorka scénáře měla šťastnou ruku jak ve výběru typických dokladů k lidovému odívání na Rožnovsku, tak i v pojetí výstavy, jejímž cílem bylo ukázat vývojový proces rožnovského kroje od začátku 19. století a v něm určit ty hodnoty, jež jsou trvalou součásti kulturního dědictví, schopnou obohacovat život současného člověka. Jestliže výšivky dodávaly kroji hodnoty a umožňovaly individuální odlišení kroje v rámci daného řádu, je jim právem věnována hlavní pozornost i na výstavě, která ukázala tvořivou potenci valašských žen ve výšivkách v přímé[/] vazbě na kroj jakožto systém, do něhož musely být výšivky zakomponovány.
      Josef Flejšar osvědčil ve vytvarném podání valašských výšivek a krojů znovu svůj niterný vztah k lidové kultuře, oproštěný od vnějších efektů, k nimž by mohly svádět výtvory mimořádné estetické působivosti. Odlišil vstupní informační zónu, kde návštěvník získá základní informace o charakteru kroje a významu výšivky v něm, o významu plátenictví a barvířství pro utváření podoby oděvu, zatímco v hlavním sále nechal vyznít naplno dovednost valašských vyšívaček z Rožnovska. Úvodní část využívá dokumentace k podání obrazu lidového odívání, v němž bílé vyšívání se rozvíjelo vlivem výuky ručních prací na školách od devadesátých let, zvláště pak vlivem vyšívačských kursů v Zubří 1926-38, jež vychovaly generaci vyšívaček i při tehdejším komerčním zaměření práce dobře uplatňujících hodnoty místní lidové kultury. Barvířství bylo jedním z řemesel, která ovlivnila kroj všední i sváteční. v r. 1871 pracovalo v Rožnově 8 barvířů, z jejichž práce výstava ukázala černé plátno leštěné skleněnými hladidly i formy "tlačeného" modrotisku, zkušební vzorky i signatury barvířů, dřevěné cejchy na značení přinesených pláten, které byly po r. 1850 nahrazeny kovovými znaky s čísly. Malé diorama ukazuje na tyčkovém plotě i na šňů[/]rách sušení praných součástek, zatímco v popředí jsou dřevěné nádoby a nářadí k praní a "válání" plátna.
      Dominantou uprostřed sálu je galerie 8 krojových kompletů, adjustovaných prostorově bez manekýnů, jejichž úlohou je ukázat krojovou diferenciaci nejen ve vývoji, ale i sociálním vrstvení jakožto soustavu, v níž bíle vyšité rukávce a šátky hrají hlavní roli. Výšivkám je věnováno pásmo vybraných výtvorů, prokládané oděvními komplety v reliefním aranžování. Jejich předností je nejen dokonalost kompozice v lidové tvorbě prokazatelné, ale i dokumentace vzniku a užívání s konkrétním označením nositelek, jež zpravidla sehrály i významnou roli ve vývoji krojů a výšivek. Kolekce starých žehliček ukazuje, jak jednoduchými prostředky se docilovalo dokonalých forem v utváření oděvu. Další partie ukazuje nejen šátky "vyvazovačky", ale i výběr ubrusů a odívacích plachet s bílým vyšíváním. Jedna z nich má i v oblastí výjimečný geometrický ornament. Druhá část ukazuje šátky, ale především bílé čepce, které výběrem typů - 21 čepců a 15 krajek k nim - dokládají vysokou míru tvůrčí práce. Závěrečná část ukazuje uplatnění výšivky v posledním období a to i v netradičních rolích. Doprovod tvoří citace svědectví vyšívaček z šedesátých a sedmdesátých let, získaných při soustavných výzkumech v terénu.

295

Tyto informační vložky na zlatém podkladu jsou citlivě včleněny do skleněných ploch, jež chrání exponáty instalované na hnědém podkladu, střídaném u oděvních kompletů nehoblovanými prkny v stříbřitě černém namoření, jež připomíná úlohu dřeva v lidové architektuře Valašska.
      Kdybych měl nakonec vyzvednout hlavní znak této výstavy, pak rád konstatuji vysokou úroveň konzervátorských prací, jež umožnily prezentovat každý kus jako kulturní statek par excellence a umělecké dílo. Uvádím to proto, že málokteré muzeum má konzervátorky tak kvalifikované a tak oddané uchovávání textilních výtvorů v muzejních sbírkách. Na každém vystaveném kusu je přímo cítit, že jej upravovaly ruce vedené citem a láskou k dílům prostých valašských vyšívaček z dob dávných i nedávných. z hlediska muzeologického stojí za zdůraznění průvodní dokumentace, zcela konkrétní v údajích časových, místních i osobních, což umožňuje podat účinně exponáty s plným vyzněním koloritu daného prostředí. Etnografové z našich muzeí se mohli na této výstavě mnohému naučit. Vcelku to, co jsem uvedl, svědčí pro reprizování této pozoruhodné výstavy v dalších městech, aby se práce do přípravy vložená mohla plně uplatnit. Josef Beneš[/]

lNFORMACE

O pohádce a žánrech dětské literatury [obsah]

Vpolovině května 1986 se konala na Pedagogické fakultě v Nitře konference oTeoretických problémech žánrů a žánrových forem v literatuře pro děti a mládež. Bylo předneseno více než dvacet referátů z různých oblastí dětské literatury - od pohádky a dobrodružné četby pro chlapce až po literaturu faktu, obrázkový comics a dramatické hry. Nejvíc příspěvků se[/] týkalo především pohádky (a zčásti pověstí) a v tom se obsah konference přiblížil národopisné a folkloristické tematice. Tak J. Vaňko mluvil o jazyku slovenských lidových pohádek, E. Doupalová o formách adaptace lidové pověsti v současných knížkách pro mládež, O. Sirovátka o pohádce lidové a umělé, M. Kreruľová o středověkých zdrojích slovenských pohádek atd. Oldřich Sirovátka

296

300