Národopisné aktuality/1988/1

podobě a intenzitě v podstatě již od poloviny 19. století, ale teprve po druhé světové válce se jejich vztah vyhrotil.4) Projevuje se to v četných diskusích a studiích, a zejména pak v průběhu jednání mezinárodních slavistických sjezdů. Za komplexní pojetí slavistiky se zasazují hlavně sovětští vědci, kteří už na IV. sjezdu slavistů roku 1958 v Moskvě zdůraznili, že zúžená filologická orientace není vědecky zdůvodnitelná. Do komplexu slavistických disciplín spadají historie, archeologie, etnografie, částečně sociologie a antropologie, dále dějiny literatury a umění, folkloristika, lingvistika. Pod tímto vlivem byla do programu jednání V. mezinárfldního sjezdu slavistů roku 1963 v Sofii zahrnuta problematika slovanské etnografie. Přes cílevědomé úsilí sovětských vědců formulovat marxistické pojetí slavistiky jako "komplexní vědy"5) se na VI. mezinárodním sjezdu slavistů roku 1968 v Praze prosadil filologický směr. Rozšíření slavistiky na další nefilologické obory bylo označeno za neúčelné a metodologicky nevhodné.6) v důsledku toho se etnografie neobjevuje ani v programu jednání příštího mezinárodního sjezdu slavistů v Sofii. Tento stav je v rozporu s rozvojem etnografické vědy ve slovanských zemích. v našich podmínkách ruší tradice založené zakladatelskou generací slavistů i jejich poválečných pokračovatelů,7) kteří do "většího celku slovanovědění" začlenili také národopis. Slovanská etnografie byla pojata do badatelského programu Slovanského ústavu v Praze, objevuje se ve sborníku Slovanství v českém národním životě (Brno 1947), v bibliografii československé sla[/]vistiky,8) v edici Vznik a počátky Slovanů i v publikaci Slavica na Univerzitě J. E. Purkyně v Brně (Brno 1973). Od roku 1969 má etnografická slavistika dokonce svůj vlastní tiskový orgán Ethnologia slavica.
Pojetí etnografické slavistiky se v poválečném Československu pohybuje ve více rovinách. v roce 1947 se Antonín Václavík odvolává na Lubora Niederla a ztotožňuje se s jeho názorem, že nebylo jednotné slovanské prakultury. Konstatuje, že hranice základních forem slovanské kultury se nekryjí s dnešním ani dřívějším slovanským osídlením. Václavík byl přesvědčen, že studium lidové kultury vede k bezpečnému poznání základních a posud trvajících etnických spojitostí. Zároveň zdůrazňoval, že genezi jevů slovanské lidové kultury nelze odhalit jen na slovanské půdě. je třeba si všímat i neslovanských, zvláště sousedních oblastí a regionů jazykově asimilovaných.9) Antonín Václavík se tak přihlásil k pojetí etnografické slavistiky, jak se projevilo v dílech Lubora Niederla a polského etnografa Kazimierze Moszyńského. Na další stránky etnografického slavistického studia poukazuje o několik let později Drahomíra Stránská: v srovnávacím studiu slovanského národopisu je řešení problémů nesnadnější než v rámci vlastního národa nebo sousedních národů. Poměry určující život jednotlivých slovanských národů byly a jsou hodně různé. je třeba sledovat faktory podmiňující život jednotlivých slovanských národů a hledat spojovací body společné pro lidovou kulturu Slovanů. Stránská klade vel

ký důraz na detailní poznání historického vývoje lidové kultury slovanských národů jako předpokladu a základu široce založeného srovnávacího studia v celoslovanském měřítku.10) Oba čeští etnografové starší generace spojují dvě pojetí etnografické slavistiky: 1. jako vědy zabývající se studiem lidové kultury a způsobu života slovanských národů vůbec (předmětem studia může být kterýkoli slovanský národ), 2. jako srovnávací vědy studující lidovou kulturu a způsob života slovanských národů ze širšího slovanského etnického pohledu, v rámci určitých teritoriálních hranic, v návaznosti či kontrastu k čistě územním, tedy neetnickým souvislostem, v rovině tradiční lidové kultury. Důraz je položen také na vztahy Slovanů k jiným, zejména sousedním etnickým společenstvím. s tímto přístupem se setkáváme u etnograf ů starší generace i v jiných slovanských zemích.11) Obě pojetí etnografické slavistiky se v různé podobě a míře promítají v pracích mladších generací českých a slovenských etnografů poválečného období. Nejvýstižněji zatím zformulovala současné pojetí etnografické slavistiky Mirjam Moravcová: Předmětem studia etnografické slavistiky je lidová kultura a způsob života slovanských národů jako určitého, užšího nebo širšího etnického celku v celém jejím historickém vývoji. Cílem tohoto studia je hledání širších souvislostí a příčinných vztahů mezislovanských, metodickým přístupem aspekt srovnávací a historický. Základním hodnotícím hlediskem je pak zařazení etnografického materiálu jednotlivých slovanských národů do širšího slovanského kontextu.[/] V tomto pojetí práce o lidové kultuře slovanských národů nevycházející ze srovnávacích hledisek slovanských lze hodnotit jako příspěvek k etnografii Slovanů, nelze je však řadit do slavistiky jako vědní disciplíny.12) k takovému programu se přihlásila v roce 1966 redakce obnoveného Národopisného věstníku československého, a také redakce Ethnologia slavica. v tomto duchu se nese i projekt mezinárodního kolektivního díla Etnografie Slovanů. Má shrnout výsledky etnografického výzkumu slovanských národů, ukázat jejich místo a význam mezi ostatními národy, věnovat pozornost vztahům slovanských národů s jinými národy Evropy a Asie, a také ukázat, co je slovanským národům společné.13) Nakolik se to podařilo, budeme moci posoudit až po vydání díla.
Výše uvedené pojetí etnografické slavistiky můžeme v zásadě akceptovat. Domníváme se však, že etnografická slavistika se nemůže omezit pouze na vztahy mezislovanské. Je nutné, aby sledovala i kulturní kontakty Slovanů s jinými, zejména sousedními neslovanskými národy. Ukazuje se, že etnické souvislosti a interetnické vztahy mohou někdy zřetelněji vystoupit v širších souvislostech teritoriálních (podunajských, karpatsko-balkánských aj.). Zvláštní součástí současné etnografické slavistiky je studium tzv. slovanských starožitností. Cenným příspěvkem k rekonstrukci nejstarších období kulturního vývoje Slovanů mohou být studie mladších etnografických analogií hmotného, sociálního a duchovního života lidu, zpracované v makrostrukturním i mikrostrukturním pohledu. Zásadně je třeba odmítnout zúžení

slavistiky na oblast filologického studia, tj. na zkoumání slovanských jazyků, literatur a folklóru.14) Současná praxe dostatečně prokázala nezbytnost a opodstatněnost komplexního pojetí slavistiky, v níž má etnografie nezastupitelné místo. Otázka tedy dnes nezní, které vědní obory patří do slavistiky, ale které problémy do ní spadají a které nikoli.15)
V souvislosti s řešením etnografické slavistické problematiky vyvstává řada metodologických otázek. z tohoto hlediska je stále aktuální požadavek na úplný, vědecky kriticky zhodnocený soupis národopisného materiálu, který by usnadnil přehled a odlišení prvků slovanských od neslovanských.16) Složitá je otázka selekce materiálu, který lze považovat za slovanský. Například Kazimierz Moszyński ve svém díle Kultura ludowa Słowian nepracuje s veškerým slovanským materiálem. Typické slovanské etnografické jevy hledá ve středoslovanských a východoslovanských oblastech, často i mimo dnešní slovanská sídla. Materiálu z českého a slovenského území se dotýká jen bezděčně, protože se mu jevil jako značně převrstvený. Přehodnocení si zaslouží mezioborová spolupráce při studiu tzv. slovanských starožitností, zejména ve vztahu k syntéze poznatků archeologických, historickych, jazykovědných a etnografických. Nejdále v tomto směru dospělo bádání o slovanských oradlech, soustředěné na otázky typologie rádel a pluhů, na jejich genetické vztahy, oblast vzniku pluhu a cesty jeho rozšíření u Slovanů, původ sochy, geneze a šíření pracovních součástí oradel.17) v tomto kontextu je nezbytné zhodnotit[/] historickou vypovídací schopnost etnografických dokladů.18) Je třeba počítat s tím, že počet základních prvků lidové kultury je značně omezený, že mnohé elementy vyšly z užívání, jiné byly přetvořeny a zapojeny do složítějších civilizačních a kulturních procesů.19) Současné rozšíření jevů lidové kultury nemusí souhlasit s výskytem týchž jevů v minulosti. Důležité je také zjištění, že dva jevy stejné nebo podobné nemusí být v příčinné nebo následné souvislosti.20) Skladba lidové kultury je ovšem vývojově jednotnější a vnitřně ucelenější než je kultura vyšších společenských vrstev. Proto je nutno vyjmout z ní část a popsat ji. Těžší však je vyložit ji izolovaně.21) Po staletí vládly v lidové kultuře železné tradiční řády a jiné, nám již vzdálené myšlení. Bez jejich poznání, jako vůbec bez náležitého poznání tradičního prostředí, je řešení etnografické slavistické problematiky neúspěšné.22)
V poválečném období dochází k systematickému navazování na vědecký odkaz Lubora Niederla v oblasti studia tzv. slovanských starožitností. Niederle dal tomuto studiu pevné základy a vzor pro další vědecké bádání o české a slovenské lidové kultuře v jejích mezislovanských vztazích, zejména. na úseku využívání a interpretace kulturních přežitků. s tím úzce souvisí otázka kulturní kontinuity. Už Niederlovo dílo naznačilo, co je možno a co nelze spojovat s dobou slovanského pravěku či protohistorie. Konfrontací etnografických jevů s doklady archeologickými, prameny ikonografickými a písemnými byla prokázána kontinuita některých jevů zemědělské výroby, sta

vební kultury, oděvu aj. Byly shledány i důvody; proč ten nebo onen jev či určitá forma přetrvaly celá staletí.23) Bádání o slovanské mytologií dospělo k poznatku; že nábožensko-mytologická soustava starých Slovanů v době před přijetím křesťanství v 8.-10. století představovala složitý komplex přežitků hlubokého dávnověku a novějších forem náboženských a .mytologických představ. Mnohé z nich se uchovalo ve vědomí lidu jako přežitky až do současnosti. U Slovanů se mytologie plně projevila spíše v nižších formách kultu a v démonologii.24) Cenné poznatky pro studium slovanských starožitností přineslo poválečné bádání o lidových obřadech a obyčejích. I když stále platí, že "učinit si přibližný obraz o společenských jevech, obřadech i slavnostech v životě starých Slovanů patří dosud mezi nesplněná přání archeologie i etnografie".25) Je zřejmé, že etnografický materiál může být pro úsudky o obřadech starých Slovanů jen pomůckou. Samo studium musí zůstat na historickém základě.
Stále otevřena zůstává otázka slovanské kulturní jednoty či slovanského kulturního společenství. Poválečné etnografické studium přineslo zatím jen dílčí sondy, pohledy a hypotézy. Aplikací metody "slova a věci" bylo poukázáno na všeslovanský základ některých termínů a na možné rozšíření s nimi spojených jevů v oblasti agrikultury a stravy.26) jiná slova, doložená ve slovanských pramenech ze 13. až 15. století, neměla u jednotlivých slovanských národů synonymní význam.27) Ve vztahu k slovanské pravlasti stojí za povšimnutí ná[/]zor Antonína Václavíka, který - ve shodě s Kazimierzem Moszyńskim upozorňuje na kulturní formy ve východní oblasti s jádrem na Polesí a hledá zde "praformy téměř všech našich národopisných fakt". z toho však nevyvozuje, že Polesí s přilehlými kraji muselo být slovanskou pravlastí, územím, které jedině utvářelo praslovanskou kulturu (podle Václavíka ji spíše konzervovalo). Václavík se domnívá, že formování staré slovanské kultury se událo na širších prostranstvích než jen v povodí Pripeti.28) Na základě dostupných etnografických fakt zjišťuje Antonín Václavík určité kulturní společenství: Tradiční kulturní projevy česko-moravské a zejména východomoravské pokračují územně linií Bratislava - Trenčín - Žilina - Kralovany, kde už jsou rušeny vlivy souvisejícími s migracemi karpatského oblouku. Společné znaky nalezneme vzácně i na východním Slovensku, na Ukrajině u Lemků, Bojků a nepatrně u Huculů. Jasnější stopy kulturního společenství se objevují až v severní Volyni a na širokém Polesí, které s přilehlou Bílou Rusí a s polským pásmem a částí Velké Rusi tvoří rozlehlé oblasti nejzachovalejší slovanské kultury. Východní a západní migrace i zvláštní poměry v karpatsko-balkánském regionu způsobily, že slovanské kulturní společenství je doloženo zatím jen sporadicky.29) Zdá se, že rozdílné podmínky společenského a kulturního vývoje vedly už velmi brzy, patrně na sklonku středověku, k typologické diferenciaci lidové kultury mezi západními, jižními a východními Slovany.30) s tím se shoduje zjištění, že například lidová obřad

nost spojená v tradici slovanských národů se sv. Jiřím přes řadu společných znaků není jednotná jak v rámci jednotlivých národů, tak mezi slovanskými a se Slovany sousedícími národy navzájem.31) Studium kraslic ukázalo, že na slovanských územích se vytvořily dva až tři základní typy a řada mladších typů a variant lokálního rázu. Jde přibližně o typ západní, východní, event. o typ jižní, jihoslovansko-bulharský, klonící se však staršími prvky k typu východnímu.32) Také slovanská svatba tvoří systém obřadních a obyčejových složek, z nichž každá v regionálních projevech představuje sémantickou řadu, charakterizovanou na jedné straně významovou jednotností a formovou rozmanitostí, na druhé straně různými významy jednoho a téhož obřadu, obřadního úkonu, obyčeje, způsobenými různými synchronními výklady. Slovanská svatba ve skutečnosti neexistuje. Můžeme hovořit pouze o jejích regionálních, lokálních projevech.33)
      Etnografická slavistika nutně naráží na otázku etnicity jevů tradiční lidové kultury. Ukazuje se, že jednostranné a úzké chápání etnicity bez zřetele k faktorům historickým, geografickým, ekonomickým a sociálním vede do slepé uličky. Například polemika o etnickém výkladu dřevěného rýče se železným okutím jako germánském kulturním přínosu, který byl přejat Slovany, prokázala neudržitelnost této teorie.34) Svědectví etnické příslušnosti nelze hledat ani v půdorysu domu. Etnické zvláštnosti se v lidovém stavitelství spíše projevují v architektonických prvcích a výtvarném pojetí staveb.35) Národní specifika v oblasti kalen[/]dářních obyčejů a obřadů se projevuje mnohem slaběji než ve svatebních obyčejích a obřadech nebo v lidových písních.36) Obecné se má za to, že slavinita je průkaznější u jevů duchovní kultury než v kultuře hmotné.
      Těžiště poválečného etnografického slavisticky zaměřeného studia v Československu spočívá v oblasti interetnických, především mezislovanských vztahů (česko-slovenských, česko-slovensko-polských, česko-ukrajinských a slovensko-ukrajinských, polsko-ruských, event. západoslovansko-východoslovanských, bulharsko-srbských, západoslovansko-východoslovansko-jihoslovanských). Zvláštní pozornost se věnuje kontaktovým zónám, kde se setkávají dvě nebo více etnických skupin a národních tradic. Je zřejmé, že hranice kulturních jevů jsou pohyblivé a neshodují se s rozhraním etnickým a jazykovým. Na okraji slavistického studia stojí problematika slovanských národních enkláv v neslovanském prostředí a migrací příslušníků jednoho slovanského národa na území jiného slovanského národa. Součástí etnografických slavistických studií jsou příspěvky k dějinám slovanského národopisu a mezislovanských kulturních a vědeckých styků.
      Vývoj lidové kultury Slovanů probíhal v konkrétních geografických prostředích, které mnohdy spolu s dalšími činiteli výrazně determinovaly i etnický charakter kulturních jevů: v konkrétních geografických podmínkách se vytvářely i mezislovanské vztahy a také kulturní kontakty Slovanů s jinými neslovanskými národy. Kulturní hranice určené těmito podmínkami jsou stabilnější než hranice jazyko

vé.37) Řada jevů lidové kultury je vázána na rozlehlé zóny západoevropské, středoevropské, východoevropské, mediteránní. v nich pak vystupují kulturní vztahy západoslovanské, východoslovanské a jihoslovanské v kontextu kulturního vývoje ostatních etnických společenství v Evropě. Slavistika se tak stává součástí europeistiky. Československá etnografie věnovala v kulturně prostorových souvislostech pozornost postavení Slovanů a jejich kultury v Podunají a v karpatské oblasti. Na tomto úseku studia, úzce se prolínajícího s etnografickou karpatologií a balkanistikou, spolupracují čeští a slovenští etnografové v rámci Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně s etnografy z Bulharska, Jugoslávie, Maďarska, Polska, Rumunska a Sovětského svazu. Příznačné pro většinu československých etnografických slavistických prací poválečného období je to, že v nich stojí v popředí problematika české a slovenské lidové kultury. Analytické studie projevů lidové kultury jiných slovanských národů v mezislovanských a mimoslovanských vztazích jsou zatím spíše výjimkou.
Značný podíl a zásluhu na rozvoji slavistických aspektů etnografického studia v poválečném Československu mají katedry a oddělení etnografie univerzit v Praze, Brně a Bratislavě. z nejlepší tradice etnografické slavistiky vychází a programově ji prosazuje sborník Ethnologia slavica, řízený od počátku Jánem Podolákem. v důsledku nevhodných a málo zodpovědných zásahů ztratila etnografická slavistika v Československu tak významný tisko[/]vy orgán, jakým byl Národopisný věstník československý. Na škodu soustavné práce v oblasti etnografické slavistiky je také to, že akademická pracoviště v Československu nemají samostatná oddělení, jejichž členové by měli etnografii Slovanů jako svou hlavní pracovní náplň. Nová situace by měla nastat se zřízením Ústavu slavistiky ČSAV v Brně, do něhož přešlo (od 1. ledna 1988) brněnské pracoviště Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Etnografická slavistika v Československu by se měla vrátit k svým tradicím a dále je rozvíjet.

Poznámky
1.
      ROBEK, A.: Aktuální otázky české a slovanské etnografie. Český Iid, 71, 1984, s. 1.
2.
      Vznik a počátky Slovanů,1. Praha 1956, s. 5.
3.
      KUDĚLKA, M.: O pojetí slavistiky. Praha 1984, s. 7.
4.
      Tamtéž, s. 238.
5.
      Aktuaľnyje problemy slavjanověděnija. Moskva 1961; MARKOV, D. F.: Slavjanověděnije kak komplex naučnych disciplin. Slavia, 47, 1978, s. 148-156.
6.
      WOLLMAN, S.: Vl. mezinárodní sjezd slavistů. Slavia, 37, 1968, s. 666-676.
7.
      Srov. HAVRÁNEK, B. - WOLLMAN, F.: Naše pojetí slovanské filologie a její dnešní úkoly. Slavia, 18, 1947/48, s. 249-268.
8.
      BEČKA, J. - VACHOUŠKOVÁ, A.: Bibliografie československé slavistiky 1961-1966. Praha 1968.
9.
      VÁCLAVÍK, A.: Slovanské prvky v české lidové kultuře. In: Slovanství v českém národním životě. Red. J. Macůrek. Brno 1947, s. 192-193.
10.
      STRÁNSKÁ, D.: Sukně, sukmany, sarafány. Národopisný věstník československý, 32, 1951, s. 293.

11.
      MORAVCOVÁ, M.: Místo etnografie v rámci slavistických disciplín. Český lid, 60, 1973, s. 129.
12.
      Tamtéž, s. 131.
13.
      HORVÁTHOVÁ, E.: Problémy etnografie slovanských národů na pracovnej porade v Moravanoch. Slovensky národopis; 20, 1972, s. 292.
14.
      URBANCOVÁ, V.: Etnografický záujem o slovenský ľud v slavistike 19. storočia. In: Aktuálne problémy dejín slavistiky. Bratislava 1986, s. 219; PODOLÁK, J.: Národopisná slavistika a zborník "Ethnologia slavica". In: Aktuálne problémy dejín slavistiky. Bratislava 1986, s. 129.
15.
      KUDĚLKA, M.: Opojetí slavistiky, s. 241.
16.
      VÁCLAVÍK, A.: Slovanské prvky v české lidové kultuře, s. 190.
17.
      STARA, M.: Soudobé způsoby studia slovanských oradel. Československá etnografie, 7, 1959, s. 207.
18.
      STRÁNSKÁ, D.: Dlabané zásobnice a truhly českého lidu. In: Vznik a počátky Slovanů, 4, 1963, s. 271.
19.
      VÁCLAVÍK, A.: Slovanské prvky v české lidové kultuře, s. 195.
20.
      STARÁ, M.: Soudobé způsoby studia,s. 212.
21.
      CHOTEK, K.: Kopanicový a žďárový způsob přípravy půdy v československých Karpatech. Archeologické rozhledy, 13, 1961, s. 423.
22.
      VÁCLAVÍK, A.: Slovanské prvky v české lidové kultuře, s. 220.
23.
      KRAMAŘÍK, J.: Přínos studia české lidové kultury v bádání o slovanských starožitnostech v posledních padesáti letech. Český lid, 60, 1973, s. 31; CHOTEK, K.: Staré způsoby práce v československém zemědělství. Žatva srpem. Československá etnografie, 7, 1959, s. 275; týž: Kopanicový a žďárový způsob,s. 423.
24.
      KOMOROVSKÝ, J.: Slovania. In: Mytológie sveta. Bratislava 1973.
25.
      STRÁNSKÁ, D.: Nové příspěvky o slovanských obyčejích s hlediska slovanských starožitností. In: Vznik a počátky Slovanů, 1, 1956, s. 133-134.
26.
      PODOLÁK, J.: Die Bedeutung der Wörter "úhor" und "prieloh" auf dem Gebiet des slowakischen Ethnikums. In: Ethnologia slavica, 7, 1975, s. 105[/]116; MARKUŠ, M.: Traditionelle saure Suppen in der Slowakei. In: Ethnologia slavica, 8-9, 19761977, s. 147-154.
27.
      MORAVCOVÁ, M.: Aksamit und Chaz'deja in den Quellen der slawischen Länder aus dem 13. bis 15. Jahrhundert. In: Ethnologia slavica, 8-9, 19761977, s. 179-192.
28.
      VÁCLAVÍK, A.: Slovanské prvky v české lidové kultuře, s. 194.
29.
      VÁCLAVÍK, A.: C. d., s. 194.
30.
      ZILYNSKYJ, O.: Výroční zvyky Ukrajinců východního Slovenska a jižního Polska v interetnickém kontextu. Národopisné aktuality, 13, 1976, s. 17.
31.
      FROLEC, V.: Etnokartografie a studium výročních obyčejů v karpatsko-balkánské oblasti. Národopisné aktuality, 13, 1976, s. 35-44.
32.
      VÁCLAVÍK, A.: Výroční obyčeje a lidové umění. Praha 1959; týž: Od práce k lidovému obřadu a k lidovému umění. Etnografia Polska, 3, 1960, s. 386407.
33.
      KOMOROVSKÝ, J.: Tradičná svadba u Slovanov. Bratislava 1976, s. 9.
34.
      KRAMAŘÍK, J.: Dřevěné rýče se železným okutím v českých zemích. Československá etnografie, 7, 1959, s. 244-261.
35.
      PITTEROVÁ, A.: Vývoj základních půdorysných typů tradičního domu na území ČSSR ve světle archeologických pramenů. Český lid, 52, 1965, s. 275-295; FROLEC, V.: Etnická teorie a interetnické vztahy při studiu lidového stavitelství. Slovenský národopis, 24, s. 1976, 223-231; LANGER, J.: Interetnické vztahy lidového domu moravsko-slovensko-polské kontaktové zóny. Slovenský národopis, 24, 1976, s. 266279; VAŘEKA, J.: Ke vztahu českého a německého lidového domu. Slovenský národopis, 24, 1976, s. 237 -239.
36.
      ZlLYNSKYJ, O.: Česko-polské spojitosti v oblasti lidových zvyků. In: Sborník Vysoké školy pedagogické v Olomouci. Jazyk a literatura, 2, 1955, s. 95.
37.
      VÁCLAVÍK, A.: Slovanské prvky v české lidové kultuře, s. 190.

ZUM GEGENWÄRTIGEN STAND DER ETHNOGRAPHISCHEN SLAWISTIK IN DER TSCHECHOSLOWAKEI
(Zusammenfassung)

      Die ethnographische Slawistik der Nachkriegszeit befindet sich in einer Situation, wo sie einerseits an ihre früheren Traditionen anknüpft, andererseits sodann um ihre Annerkennung kämpfen muss. Dies hängt mit der Gesamtentwicklung des Begriffs der slawistischen Arbeit, des Wesens und Sinnes der Slawistik als Wissenschaft zusammen. Zwei grundlegende Richtungen gela[n]gen hier in KonfIikt: die philologische Orientierung der Slawistik und die komplexe Einstellung der slawistischen Studien. Diese zwei Konzeptionen existieren in verschiedener Gestalt und Intensität schon seit der Mitte des I9. Jahrhunderts nebeneinander, aber erst nach dem Zweiten Weltkrieg spitzte sich ihr gegenseitiges Verhältnis zu, was sich in zahlreichen Diskussionen und Studien und insbesondere im Verlauf der Verhandlungen internationaler Slawistenkongresse äussert.
      Die ethnographische Slawistik wird in zwei Begriffen verstanden: 1. als Wissenschaft, die sich mit dem Studium der Volkskultur und Lebensweise der slawischen Völker schlechthin befasst (Gegenstand[t] des Studiums kann jedwede einzelne slawische Nation sein), 2. als vergleichende Wissenschaft, die die Volkskultur und Lebensweise der slawischen Völker unter einem weiter[ ]gefassten slawischen ethnischen Aspekt, im Rahmen gewisser territorialer Grenzen, im Anschluss oder Kontrast zu rein territorialen, also nichtethnischen Zusammenhängen, in der Ebene der traditionellen Volkskultur, studiert. Man legt hier auch Wert auf die Beziehungen der Slawen zu anderen, insbesondere benachbarten ethnischen Gemeinschaften. Der Autor akzeptiert die Begriffsbestimmung der ethnographischen Slawistik,[ /] wie sie Mirjam Moravcová formulierte: Gegenstand des Studiums der ethnographischen Slawistik ist die Volkskultur und Lebensweise der slawischen Völker als bestimmte, enger oder weiter aufgefasste ethnische Einheit in ihrer ganzen historischen Entwicklung. Dieses Studium hat die Suche nach weitergehenden kausalen interslawischen Beziehungen zum Ziel, methodischer Zugang ist der vergleichende und historische Aspekt. Grundlagender wertender Gesichtspunkt ist sodann die Einordnung der ethnographischen Materialien der einzelnen slawischen Völker in einen breiteren slawischen Kontext. Der Autor weitet diese Auffassung dadurch aus, dass er die kulturellen Kontakte der Slawen mit anderen, insbesondere mit Nachbarvölkern hervorhebt. Er ist der Ansicht, dass die ethnischen Zusammenhänge und interethnischen Beziehungen manchmal in weitergefassten territorialen Zusammenhängen (Donaugebiet, Karpaten und Balkan u. a.) deutlicher hervortreten können. Einen speziellen Teil der gegenwärtigen ethnographischen Slawistik bildet das Studium der sog. slawischen Altertümer. Einen wertvollen Beitrag zur Rekonstruktion der ältesten Epochen der kulturellen Entwickklung der Slawen können die in makrostruktureller und mikrostruktureller Betrachtungsweise bearbeiteten Studien jüngerer ethnographischer Analogien des materiellen, sozialen und geistigen Volkslebens darstellen. Der Autor lehnt grundsätzlich die Beschränkung der Slawistik au f den Bereich des philologischen Studiums, d. h. auf die Erforschung der slawischen Sprachen, Literaturen und der einschlägigen Folklore, ab.
      Übersetzung: A. Hubala

Národopisné aktuality roč. XXV. - 1988, č. 1

FOLKLORISTIKA JAKO SOUČÁST SLAVISTIKY.
VÝVOJOVÉ TENDENCE A PROBLEMATIKA V ČESKÉ A SLOVENSKÉ VĚDĚ

[obsah]

BOHUSLAV BENEŠ, Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně, Brno
Zásadní ekonomické, společenské a obecně politické změny, které se v Československu postupně uskutečňovaly, byly v letech 1945-1949 přirozeným podnětem i pro přezkoumání pojetí předmětu některých vědních oborů včetně jejich analytických a syntetizujících metod. Tomuto procesu neunikla ani slavistika, která se v meziválečném období tradičně považovala za převážně filologickou záležitost, vycházející ze známé Jagićem proklamované vzájemné blízkosti slovanských jazyků a jimi vyjadřovaných jevů. Filologická orientace způsobila, že i folklór byl zkoumán převážně literárněvědnými metodami bez bližšího přihlédnutí k prostředí vzniku a k dalšímu šíření a ke změnám funkčnosti folklórních tvarů. v této době přežívají[/] vedle sebe ostatně jak starší látkoslovné komparatistické přístupy (Jiří Horák), tak i moderní tvaroslovné rozbory a pokusy o novou orientaci slavistické komparatistiky, zaměřené proti formálně chápané "vlivologii" (Frank Wollman), stejně jako strukturní rozbory, poskytující možnosti komplexnějšího pohledu na folklór v širším rámci české, slovenské a slovanské lidové kultury (Petr Bogatyrev, Andrej Melicherčík). Že však i v těchto souvislostech byla naše slavistika již od konce 30. let chápána jako víceoborová (slovanská filologie, historie, archeologie a etnografie), ukazuje zejména obsah sborníku brněnské univerzity Slovanství v českém národním životě (1948), na němž se autorsky podíleli Josef Kurz, Josef

Macůrek, Josef Hrabák, František Trávníček, Jaroslav Ludvíkovský, Antonín Grund, Adolf Kellner, František Čáda, Albert Kutal, Bohumír Štědroň, Antonín Václavík a Frank Wollman, tedy vědci z nejrůznějších oborů včetně práva. Zejména Václavík tehdy ukázal, jak ústup metod čistě filologických vyvolal diskusi o diferenciaci některých mysů "společné lidové kultury Slovanů" a doložil své názory řadou dobově platných příkladů. Tento sborník je spolu s Obrysy Slovanstva (Praha 1948) prakticky posledním dokladem vystoupení větších, i když metodologicky heterogenních badatelských kolektivů, které v poválečném období rozvinuly všechny tradiční složky slavistiky, jak se konstituovaly do konce 40. let.
      Následující zhruba dvacetiletí bylo velmi složitým vývojovým obdobím nejen pro slavistické bádání. Po Sjezdu národní kultury v Praze 1948 se u nás začalo upevňovat marxistické pojetí kultury s primárními tézemi o zachování mnohotvárnosti, národnosti a lidovosti, srozumitelnosti a společenské pokrokovosti. Na jedné straně vznikaly nekompromisně prosazované schematizované kulturní a umělecké stereotypy 50. let, kdy se celkové pojetí kultury a zvláště vědy podrobovalo kritickému přehodnocování a určování progresívnosti jednotlivých jevů, směrů a metod; na druhé straně však současně vznikla a rozvinula se řada objektivně nových teoretických a praktických postulátů a postupů v rámci stabilizace soudobě chápaného řízení kultury a vědy. v často ostrých diskusích se tříbily jednotlivé názory ve prospěch marxisticky progresívních složek.[/] Koncem 60. let se však začínaly stále více prosazovat až extrémní a individualistické představy o dalším zaměření našeho společenského: a kulturního vývoje, které vedly k destabilizaci pojmů a politickému a odbornému eklekticismu.
      Některým přehodnocujícím vlivům neunikla. ani slavistika. Koncem 40. let došlo v rámci odhalování buržoazních reliktů ve vědeckých metodách k dílčí eliminaci komparatistiky, což na jistou dobu zbrzdilo srovnávací studium. Teprve vystoupení akad. V. Žirmunského na IV. sjezdu slavistů v Moskvě 1958 a jeho další práce byly vynikajícím zhodnocením předcházejících diskusí, vedly k vytyčení úkolů v rámci historickogenetického, historickotypologického a historickokulturního srovnávání a k dalšímu rozvoji zejména slavistické komparatistiky také v Československu. Srovnávací studie-. byly u nás publikovány samozřejmě i v letech 1948-1958, jak o tom svědčí práce Julia Heidenreicha, Karla Horálka, Andreje Melicherčíka, Antonína Václavíka, Franka Wollmana a dalších, přičemž mnozí badatelé začali ve slavistickém oboru pracovat právě v této době: (Soňa Burlasová, Jaromír jech, Antonín Satke, Oldřich Sirovátka a Orest Zilynskyj).
      Poněkud složitější situace nastala při přehodnocování funkčního strukturalismu. v rámci tohoto procesu bylo u nás převzato jednostranné odmítnutí antropologicky orientovaného idealistického funkcionalismu a strukturalismu amerického typu, ale bohužel byly zcela opomenuty výrazné a na začátku 30. let vědecky velmi progresívní pracovní výsled

ky Pražského lingvistického kroužku, které s americkým pojetím neměly nic společného (Bogatyrev 1935) a dokonce se od něho odtahovaly. Nejasnosti se začaly postupně vyjasňovat teprve koncem 60. let. U nás se spory týkaly především prací Jakobsonových a Bogatyrevových, kterým se zejména po druhé světové válce dostalo široké světové publicity. Zaměření na studium marxisticky chápané struktury lidových jevů u Slovanů se dá přirozeně aplikovat jen v některých badatelských oblastech, např. při studiu poetiky lidové slovesnosti nebo při některých postupech v rámci genetické či typologické analýzy spolu s dalšími postupy.
      Současně s uvedenými diskusemi proběhlo přehodnocení obecného pojetí slavistiky v Československu. Od roku 1964 se historické studium oddělilo od filologického, vznikly nové ústavy ČSAV a SAV a změnilo se po jetí práce vědeckých časopisů - to vše se zaměřením na širší pojetí socialistického internacionalismu "bez důrazu na dřívější tradiční zřetel ke slavistice včetně rusistiky" (Kudělka 1984, 183). Obdobně bylo zaměřeno i komparatistické studium. Nová koncepce a další prohloubení teoretického studia folklóru se projevilo v československých příspěvcích zejména na V. a VI. sjezdu slavistů, kde se ve shodě s tradicí václavkovského bádání u nás objevily i výsledky studia pololidové slovesnosti u Slovanů. Kromě uvedených badatelů se v tomto období dále zabývají komparatistickým a nově metodologicky orientovaným teoretickým výzkumem Bohuslav Beneš, Viera Gašparíková, Dušan[/] Holý, Olga Hrabalová, Dagmar Klímová, Ján Komorovský, Mária Kosová, Milan Leščák, Ján Michálek, Mikuláš Mušinka, Antonín Robek, Marta Šrámková, Svetozár Švehlák a další.
      Od začátku 70. let prošlo Československo obdobím konzolidace ekonomického, společenského a vědeckého života. s postupujícím prohlubováním předmětu slavistického studia a jeho historie se prohlubuje práce slavisticky orientovaných folkloristů. Došlo k reálnějšímu pohledu na vnitřní diferenciaci jevů, označovaných dříve jako slavismy, i na nově se vytvářející ideově a funkčně podmíněné integrační jevy, projevující se v soudobé lidové kultuře evropské a tedy i slovanské. Dílčími ukazateli těchto dominant 70.-80. let jsou materiály ze sjezdů slavistů v letech 1973, 1978 a 1983, do nichž začaly - a to nejen v Československu - pronikat historicky konkretizované představy o místě folklóru v národněosvobozeneckém boji slovanských národů, o jeho úloze ve vývoji národní kultury i o současném stavu folklorismu u Slovanů. Pozornosti neunikly ani široce pojaté vztahy mezi literaturou a lidovou slovesností. Strukturní diferenciace předmětu studia byla dána jednak měnícími se představami o slovanství, jednak pronikáním nových moderních výzkumných metod i do slavistického studia nejen u nás.
      Neustále však bohužel zůstává nezodpovězena základní otázka o předmětu slavistiky vůbec. Důsledky tohoto stavu se projevují v jisté nesoustavnosti badatelského úsilí slavisticky orientovaných folkloristů u nás i v zahraničí. Tuto nesoustavnost se sice do jisté míry snaží

usměrňovat předem dohodnuté programy a vědecké dominanty jednotlivých sjezdů slavistů, avšak jako výrazný proud se slavistické bádání v československé etnografii a folkloristice projevuje relativně méně. Některé problémy se snaží řešit fundovaní zahraniční badatelé (Bromlej 1983, 338 n.), ale bylo by třeba vzít jednoznačně v úvahu, že při tomto studiu je nutné soustředit pozornost nejen na jednotlivosti, nýbrž na důležité obecně srovnatelné jevy, motivované vědomím etnického společenství, ať již existuje nebo teprve vzniká, neboť "...jako forma společenského vědomí je slavistika také projevem určitého názoru na svět a také určité představy o uspořádání světa...", což předpokládá, "aby si neustále kladla otázku, poznává-li tento svůj předmět způsobem, který je s to vysvětlit podstatu a zákonitosti věcí a procesů na dosažené úrovni vědeckého poznání, a tedy konkrétně v souladu s materialistickým světovým názorem..." (Kudělka 1984, 245). Označení "slavisticky orientovaná etnografie nebo folkloristika" je označením výběrového charakteru vědních oborů, orientovaných na širokou a vyzkoušenou mezinárodní spolupráci. Za "slovansky folklór" lze pak považovat pouze to, co vzniklo v prostředí jednotlivych slovanských etnik a má prokazatelně slovanské rysy (pokud je lze objektivně stanovit), zatímco označení "folklór Slovanů" je označením všech folklórních jevů (tedy i neslovanského původu), které se u Slovanů vyskytu jí a jimiž se liší od folklóru jiných etnik.
Stav vědních oborů v 70.-80. letech je současně impulsem pro volbu moderních analytic[/]kých metod. v tomto období převládá v československé slavistice historicky orientovaná komparatistika s převahou historickotypologického srovnávání, méně je však využíváno historickogenetického a historickokulturního srovnávání, které by byla dovedeno do přítomnosti. Teprve zhruba v posledním desetiletí dochází k širšímu využití historickokulturního srovnávání se zaměřením na úlohu folklóru a slavisticky orientované folkloristiky v některých historických obdobích vývoje a spolupráce slovanských národů, jakož i ve vývoji jejich folklorismu. Je samozřejmé, že může existovat také politické využití či zneužití výsledků komparatistického slavistického studia, zejména studia etnických procesů v Československu a u jeho bezprostředních slovanských i neslovanských sou.se:dů (Wollman 1961).
Představitelé slavisticky orientované folkloristiky si i v minulosti byli vždy vědomi spíše diferenciačních než integrujících vlastností folklóru Slovanů, neboť zdaleka ne všechny folklórní žánry se vyskytují u všech nebo většiny slovanských etnik. Jde tedy spíše o studium paralel nebo naopak odchylek ve způsobu odrazu a ztvárnění obdobných nebo rozdílných látek, obdobných nebo rozdílných projevů lidového života a o jejich pojetí jak u sousedních, tak i u vzdálenějších slovanských etnik nebo jejich sousedů. je jasné, že blízkost Slovanů v jazykové sféře nemusí byt doprovázena obdobami v materiální kultuře a že folklórní obdoby nesmíme zveličovat, neboť specifikum folklóru je určováno celkovým kulturním vývojem daného etnika. Obecně národní charak

ter kultury se maximálně projevuje až v profesionální umělecké tvorbě daného národa (Čistov 1975).
Vědeckou produkci slavisticky orientovaných českých a slovenských folkloristů můžeme přes její relativní obsahovou a metodologickou heterogennost rozčlenit do několika skupin padle tematiky. v poválečných letech 1945-1987 se badatelé zabývali jednak historickými přehledy vývoje jednotlivých disciplín nebo vývojových období slavisticky orientované folkloristiky spolu s řešením otázek místa jednotlivých osobností ve vývoji tohoto vědního odvětví, jednak teoretickými pracemi obecně komparatistickými nebo obecně metodologickými, aplikovanými na folklór Slovanů. Nejrozsáhlejší pozornost se přirozeně věnuje srovnávání látek v jednotlivých žánrech, tvaroslovnému srovnávání jednotlivých žánrů, jejich poetice, srovnávání obyčejů, her a lidového divadla. Jistá pozornost se věnuje také životnosti a funkčním a tvarovým proměnám folklóru Slovanů a otázkám folklorismu. Stálým předmětem pozornosti je vzájemný vztah literatury a folklóru, publikování katalogů nebo jejich projektů a zprávy o zasedání slovanských komitétů a dalších slavistických institucí a publikování vědeckých plánů. Neobyčejně rozsáhlá je recenzní činnost a zprávy a poznámky uveřejňované v odborném tisku. Českoslovenští folkloristé publikují slavisticky orientované práce i mimo území ČSSR, zabývají se enklávami a diasporami, otázkami způsobu života a asimilace repatriantů a reemigrantů, vydávají u nás i v zahraničí edice a antologie našich[/] i slovanských folklórních textů, překládají je a překládají také významné slavistické práce ze zahraničí. Tato činnost je podchycena ve výběrové bibliografii (asi 300 položek), která je uveřejněna v ročence Ethnologia slavica 20, 1988.
Měnící se podmínky společenského i vědeckého vývoje ovlivňují zejména v osmdesátých letech chápání a smysl pojmu "národ", "národní" a "slovanský". Tyto pojmy ztrácejí svou starší převážně integrační ideologickou a kulturní nosnost a se změnou metod stávají se buď vypjatě nacionalistickými s příslušnými historickými konotacemi (a tím se stavějí mimo socialistické pojetí národnosti), nebo jsou pozitivně internacionalistického charakteru: je samozřejmé, že právě sem směřuje i komparatistické slavisticky orientované folkloristické studium. Folklór stejně jako některé jiné druhy lidového umění reaguje na současnost a ve své historické proměnlivosti nepřestává být nezanedbatelnou složkou národní kultury. Mění se samozřejmě ideové pojetí jednotlivých skladeb nebo celých látek a jejich kvantitativní zastoupení, a to v souladu - nebo v rozporu se současnými evropskými tendencemi a se stavem kultury v jednotlivých slovanských zemích. Zajímavým dokladem tohoto vývoje je východoslovanská oblast s tradičně archaičtější lidovou kulturou, která se prudce a nerovnoměrně mění vlivem progresívních nových kulturních struktur v nejširším slova smyslu, vlivem ekonomiky a plánovité snahy o přeměnu myšlení. Toto působení se jinak projevuje u východních Slovanů, jinak ve střední Evropě a na

Balkáně. Připočteme-li k tomu historické reality z minulosti, obyčeje, zvyklosti a jiné substruktury, zjišťujeme, že pojetí národní etnické pospolitosti, zejména moderního označení "sovětský lid" (Bromlej 1983, 391-392), dává možnost jak binárních srovnávání uvnitř dílčích celků, tak i v širším slovanském i neslovanském kontextu. Metodologicky se tak nepochybně dostávají ke slovu jak bogatyrevovská komparativně systémová bádání, tak také informatika.
Bylo by žádoucí, aby se vedoucí složky československé slavisticky orientované etnografie a folkloristiky dohodly na vyřešení některých málo vyhovujících daností, k nimž patří:
1. relativní nezávaznost plánování tematiky jednotlivých sjezdů slavistů a neuspokojivé zastoupení etnografie v širší slavistické činnosti;
2. prozatím sporadická existence kompaktnějších a početnějších vědeckých týmů pro zpracování syntézí v těch oblastech, v nichž je možné syntézy vytvořit, a sporadické plánovité rozvíjení mezislovanské vědecké spolupráce;
3. dosavadní neexistence základní dohodnuté terminologické pomůcky výrazně slavistického charakteru včetně základní dostatečně rozsáhlé etnografické a folkloristické slavistické bibliografie použitelné i v mimoslovanském prostředí;
4. omezený počet sumárně pojatých syntetických prací o jednotlivých folklórních žánrech;
5. neexistence komparatisticky pojaté chrestomatie slovanských folklórních textů včetně notových záznamů a fotografické dokumentace základních tanců a obyčejů;[/]
6. chybějící základní práce pro zevrubné sledování vývoje folklorismu u jednotlivých slovanských etnik;
7. nízký počet moderně pojatých a na soudobé metodologické základně řešených rozsáhlejších prací o binárních nebo širších mezislovanských folklórních materiálech;
8. minimální spolupráce s neslovanskými slavistickými středisky v zahraničí.
I když zejména organizovanost slavistické práce trpí jistými výkyvy, bylo přesto za čtyřicet let dosaženo řady úspěchů. Zdá se, že dobrovolnost a volný výběr tematiky přispívá na druhé straně k vysoké specializaci jednotlivců, kteří volí svou práci podle vlastního zájmu a tím přispívají k rozvoji poznatků. Týmová součinnost ve folkloristice prozatím funguje jen na bázi MKKKB a řada folkloristů slavistů se orientuje tímto směrem. Postupně se rozvíjí spolupráce v rámci Mezinárodní komise pro slovanský folklór, reorganizované v roce 1982 v Kyjevě. Velkým kladem je postupná orientace na současnost v rámci studia etnických procesů a tím i v rámci plnění jednotlivých kapitol státního plánu základního výzkumu. První souborné výsledky, jako je soubor pohádek západních Slovanů, jánošíkovské edice, edice balad, vydání syntetické práce o svatbě u Slovanů a teoretický sborník Interetnické vzťahy vo folklóre karpatskej oblasti svědčí o specifické aktivitě posledních patnácti let. Za touto činností se však relativně opožďují shrnující práce českých komparatistů, z jejichž pera vyšel prozatím jen tematicky vymezený katalog balad. Lze před

pokládat, že splněním základních výstupů státního plánu bude v následujícím pětiletí dosaženo i v oblasti české slavisticky orientované folkloristiky jistých výsledků.

Literatura

      BENEŠ,B.: Funkce českých kramářských písní se zřetelem k jejich slovanským paralelám. Sborník prací FF BU, D 15, 1968, 165-185
      BENEŠ, B.: Strukturní funkce pololidové literatury u Slovanů v současné době. In: Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů ve Varšavě. Literatura - folklór - historie. Praha 1973, 303-309
      BOGATYREV, P. G.: Funkčno-štrukturálna metóda a iné metódy etnografie a folkloristiky. Slovenské Pohľady 51, 1935, 550-558
      BOGATYREV, P. G.: k v oprosu o sravniteľnom izučenii narodnogo slovesnogo, izobraziteľnogo i choreograjičeskogo iskusstva u slavjan. In: Franku Wollmanovi k sedmdesátinám. Sborník prací. Praha 1958, 373382
      BOHÁČ, A. a kol. (red.): Obrysy Slovanstva. Praha 1948
      BROMLEJ, Ju. V.: Očerki teorii etnosa. Moskva 1983, 391-392
      BURLASOVÁ,S.: Slavistické porovnávacie štúdium v slo- venskej etnomuzikológii. Slovenský národopis 32, 1984, 315-324
      ČISTOV, K. V.: Die slawische Folkloristik im ethnischen Aspekt. Ethnologia slavica VII, 1975, 161-183
      ELSCHEK, O.: Porovnávacia úvodná štúdia k európskemu viachlasnému spevu. In: Hudobnovedné štúdie VI, Bratislava 1963, 79-116
      ELSCHEKOVÁ, A.: Vergleichende typologische Analysen der vokalen Mehrstimmigkeit in den Karpaten und dem Balkan. In: Stratigraphische Probleme der Volksmuzik in den Karpaten und auf dem Balkan. Bratislava 1981, 159-256[/]
      FROLEC, V.: 25 let Meždunarodnoj komissii po izučeniju narodnoj kuľtury Karpat i Balkan (MKKKB). Carpatobalcanica XIII, 1-2, 1984, 18-28, bibliografie
      GAŠPARÍKOVÁ, V. (red.): Spievajúca lipka. Bratislava 1972
      GAŠPARÍKOVÁ, V.: Štúdium slovenskej ľudovej prózy ako interetnický problém. Slovenský národopis 24, 1976, 39-51
      GAŠPARÍKOVÁ, V.: Integračné tendencie v ľudovej próze (na pozadí slovanských reláci). In: Čs. přednášky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebu 1978. Literatura - folklór - historie. Praha 1978, 163-172
      GAŠPARÍKOVÁ,V.: Povesti o zbojníkoch zo slovenských a poľských Tatier. Bratislava 1979
      GAŠPARÍKOVÁ, V. (připr.) - LEŠČÁK, M. (redakce): Interetnické vzťahy vo folklóre karpatskej oblasti. Bratislava 1980
      HORÁK, J.: Interetnické látky v slovanských baladách. In: Čs. přednášky pro Vl. mezinárodní sjezd slavistů v Praze. Praha 1968, 435-444
      HORÁLEK, K.: Studie o slovanské lidové poezii. Praha 1962
      HORÁLEK, K.: O teoretické základy folklórní komparatistiky. Český lid 64, 1977, 205-211
      HORÁLEK, K.: Slovanský folklór a světová literatura. In: Čs. přednášky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebu 1978. Literatura - folklór - historie. Praha 1978, 199-209
      HORÁLEK, K.: Folklór a světová literatura. Praha 1979, vlastní bibliografie autorova s. 216-218
      HRABALOVÁ, O.: Katalogy nápěvů a textů moravských lidových písní a jejich význam pro srovnávací studium interetnických vztahů. In: Čs. slavistika 1983. Literatura - folklór. Praha 1983, 271-279
      JECH, J.: k o tázce slovanských povídkových látek a jejich redakcí. In: Čs. přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů v Praze. Praha 1968, 417-423
      JECH, J. (red.): Zvonící lipka. Praha 1972
      KLÍMOVÁ-RYCHNOVÁ, D.: Slovanská specifika v prozaickém folklóru. In: Čs. přednášky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebu. Literatura - folklór -historie. Praha 1978, 193-198

      KLÍMOVÁ, D.: Úvahy k projektu slovanského katalogu pověstních žánrů. In: Čs. slavistika 1983. Literatura, folklór. Praha 1983, 253-260
      KOMOROWSKA, T. - GAŠPARÍKOVÁ, V.: Zbójnicki dar. Polskie i słowackie opowiadania tatrzańskie. Warszawa 1976
      KOMOROVSKÝ, J.: Kráľ Matej Korvín v ľudovej prozaickej slovesnosti, Bratislava 1957
      KOMOROVSKÝ, J.: Tradičná svadba u Slovanov. Bratislava 1976
      KOSOVÁ, M.: Katalóg európskych balád. Slovensky národopis 18, 1970, 647-681
      KOSOVÁ, M.: Predpoklady historickej povesti v s účasnosti. In: Čs. přednášky pro VII. mezinárodní sjezd slavistů ve Varšavě. Literatura - folklór - historie. Praha 1973, 291-302
      KUDĚLKA, M.: Slovanství v národním životě Čechů a Slováků. Praha 1968
      KUDĚLKA, M.: Opojetí slavistiky. Vývoj představ o jejím předmětu a podstatě. Praha 1984
      MACŮREK, F. (red.): Slovanství v českém národním životě. Brno 1947
      MELICHERČÍK, A.: Slovensko-ukrajinské vzťahy v zbojníckom folklóre. Slovanské štúdie 1, Bratislava 1957, 539-548
      MUŠINKA, M.: Súčasný stav a premeny vo výročných obradoch východoslovenských Ukrajincov. In: Výroční obyčeje. Současný stav a proměny (red. V. Frolec). Brno 1982, 307-315
      ROBEK, A.: Aktuální otázky české a slovanské etnografie. Český lid 71, 1984, 1-2[/]
      SATKE, A.: Hlučínský pohádkář Josef Smolka. Ostrava 1958
      SIROVÁTKA, O.: Česká lidová slovesnost a její mezinárodní vztahy. Praha 1967
      SIROVÁTKA, O.: Die Jánošík-Sagen in der tschechischen Tradition. Ethnologia slavica 6, 1974, 177-199
      SIROVÁTKA, O.: Otázky a úkoly srovnávací folkloristiky. Slovenský národopis 25, 1977, 392-402
      SIROVÁTKA, O.: Folklórní kontakty, kulturní výměna, srovnávací folkloristika. Slavia 47, 1978, 419-425
      ŠRÁMKOVÁ, M.: Katalog českých lidových balad IV. Rodinná tematika. Praha 1970
      TOMEŠ, J.: Obyčejové tradice v kontextu studia lidové kultury v Karpatech. Národopisné aktuality 13, 1976, 5-16
      VÁCLAVÍK, A.: Výroční obyčeje a lidové umění. Praha 1959
      WOLLMAN, F.: Slovanství v jazykově literárním obrození u Slovanů. Praha 1958
      WOLLMAN, S.: Pražská srovnávací škola a Karel Krejčí. Slavia 43, 1974, 226-233
      ZILYNSKYJ, O.: Proměnlivost lidových dramatických her. Národopisný věstník československý 35, 1967, 199213
      ZILYNSKYJ, O.: Slovenská ľudová balada v interetnickom kontexte. Bratislava 1978
      ZILYNSKYJ, O.: Lidové balady v oblasti západních Karpat. Interetnická skupina. Praha 1978
      ŽIRMUNSKIJ, V.: Epičeskoje tvorčestvo slavjanskich narodov i problemy sravniteľnogo izučenija eposa. Moskva 1958

DIE FOLKLORISTIK ALS TEIL DER SLAWISTIK.
DIE ENTWICKLUNGSTENDENZEN UND DIE PROBLEMATIK IN DER TSCHECHISCHEN UND SLOWAKISCHEN WISSENSCHAFT
(Zusammenfassung)

      Die Folklore - das Objekt der wissenschaftlichen Untersuchung der Folkloristik - kann im Rahmen einer jeden nationalen Kultur als historisch entwickelte offene Struktur schöpferischer Prozesse und sich daraus ergebender ästhetischer (manchmal nur latent ästhetischer) Kompositionen und G[r]enres in der Prosa, im Lied, in der Musik, im Tanz und im Theater bezeichnet werden; diese Formen und Genres gehen von der sich historisch entwickelnden Volkstradition aus und funktionieren organisch als Stereotype in der betreffenden Trägergruppe und unter gewissen Umständen und in .gewisser Form auch in der gesamtnationalen Kultur. Im Milieu ihres Ursprungs ist die Folklore unmittelbar mit den gesellschaftlichen, künstlerischen und weiteren Ansichten und mit der Lebensweise der Trägergruppe verknüpft, sie wird hier mündlich oder schriftlich im Zusammenhang mit dem Habitus dieser Gruppe tradiert und ihre Träger sind zugleich Schöpfer oder Mitschöpfer, Interpreten oder Akteure und Zuhörer oder Zuschauer. Die Prozesse der geistigen und materiellen Kultur machen eine historische Entwicklung und Veränderungen durch, die den jeweiligen Erkenntnisstand der Wirklichkeit in der betreffenden Gesellschaft und Epoche widerspiegeln.
      Die Bezeichnung "slawistisch orientierte Ethnographie oder Folkloristik" ist die Bezeichnung für den Auswahlcharakter von Fächern, die au feine breite internationale Zusammenarbeit ausgerichtet sind. Als "slawische Folklore" kann lediglich das angesehen werden, was im Milieu der einzelnen slawischen Ethniken entstand und - soweit objektiv festgestellt werden kann -[/] nachweislich slawische Merkmale aufweist, während die Bezeichnung "Folklore der Slawen" die Bezeichnung für alle Folkloreerscheinungen ist, also auch für solche nichtslawischer Herkunft, die bei den Slawen vorkommen und durch die sie sich von der Folklore anderer Ethniken unterscheiden.
      Die Situation in der Tschechoslowakei nach dem zweiten Weltkrieg gab einen natürlichen Anstoß zur Umwertung des Begriffes des Ge[d][g]enstandes einiger Wissensgebiete einschließlich ihrer analytischen und synthetisierenden Methoden. Am Ende der vierziger Jahre erfolgte im Rahmen der Enthüllung bürgerlicher Relikte eine teilweise Eliminierung der Komparatistik, was für eine gewisse Zeit das vergleichende Studium bremste. Damit soll nicht gesagt sein, daß es nicht existiert hätte. Eine etwas kompliziertere Situation ergab sich bei der Umwertung des funktionellen Strukturalismus, wo mechanisch die einseitige Ablehnung des anthropologisch orientierten idealistischen Strukturalismus und Funktionalismus des damaligen amerikanischen Typs übernommen wurde, wobei man leider völlig die ausgeprägten und am Beginn der dreißiger Jahre wissenschaftlich sehr progressiven Arbeitsergebnisse des Prager linguistischen Kreises überging, die mit der amerikanischen Auffassung nichts gemeinsames hatten und sich sogar von dieser distanzierten, so insbesondere Jakobson, Bogatyrev und Melicherčík. Diese hyperkritischen Ansichten wurden erst am Ende der sechziger Jahre allmählich korrigiert. Parallel mit den angeführten Diskussionen verlief eine Umwertung des allgemeinen Begriffes der Slawistik in der ČSSR mit der Ausrichtung

auf eine weiter[ ]gefaßte Definition des sozialistischen Internationalismus.
      In den siebziger Jahren zeigte sich eine realistischere Betrachtungsweise der internen Differenzierung der früher als Slawisme bezeichneten Phänomene sowie der neu aufkommenden Erscheinungen in der europäischen und demnach auch slawischen Volkskultur. Bei den Slawistenkongressen in den Jahren 1973, 1978 und 1983 gelangen auch vom wissenschaftlichen Schaf[t][f]en der ČSSR historisch konkretisierte Vorstellungen vom Platz der Folklore im nationalen Befreiungskampf der Slawen, von ihrer Rolle in der Entwicklung der nationalen Kultur sowie vom derzeitigen Stand des Folklorismus bei den Slawen zur Geltung. Man studiert die weit[ ]gefaßten Beziehungen zwischen Literatur und volkstümlichem Schaffen. Man modernisiert die Forschungsmethoden in der Richtung auf die Semiotik und Informatik. Allmählich dominiert eine historisch orientierte Komparatistik mit dominierendem historisch-typologischem Vergleichen, während sich die historisch-genetischen und historisch-kulturellen Komparationen eher auf die Vergangenheit als auf die Gegenwart konzentrieren. Erst etwa im letzten Jahrzehnt wird auch der Einsatz der Folklore in der Entwicklung der einzelnen nationalen Kulturen und in der Einstellung ihres Folklorismus studiert.
      Die wissenschaftliche Produktion der slawistisch orientierten tschechoslowakischen Folkloristen können wir in einige Gruppen einteilen. Die Forscher befaßten sich einerseits mit historischen Übersichten über die Entwicklung einzelner Disziplinen der slawischen Folklo[/]ristik in den einzelnen Ländern, andererseits mit der Entwicklung und den Arbeiten bekannter Persönlichkeiten der slawistisch orientierten Folkloristik bei uns. Eine weitere Gruppe von Studien konzentriert sich auf theoretische Beiträge allgemein komparatistischer oder methodologischer Natur, aber das größte Interesse gilt stabil dem Vergleichen von Stoffen in den einzelnen Genres, dem Vergleichen einzelner Genres als Komplexe, der morphologischen Poetik, dem Vergleichen des Brauchtums, der Kinderspiele und des volkstümlichen Theaters, insbesondere in der westslawisch-ostslawischen Korrelation. Eine gewisse Aufmerksamkeit wird auch der Lebensfähigkeit und den Funktions- und Formveränderungen der Folklore der Slawen in Verbindung mit den Fragen des Folklorismus zuteil. Ständig stehen im Brennpunkt des Interesses die Wechselbeziehung zwischen Literatur und Folklore, die Publikation von Katalogen oder ihrer Projekte sowie Tätigkeitsberichte slawischer Komitees und weiterer slawistischer Institutionen. In der Übersicht, die für den X. Slawistenkongreß für die Jahre 1945-1985 bearbeitet wurde, sind die Rezensionstätigkeit, die im Ausland publizierten Arbeiten tschechoslowakischer Folkloristen, Arbeiten über Minderheiten, Enklaven und Diaspora-Erscheinungen, Editionen slawischer Materialien im Tschechischen und Slowakischen oder Übersetzungen und Chrestomatien aus anderen slawischen Sprachen mit dem Erscheinungsort in der Tschechoslowakei nicht er faßt. Eine eingehendere Auswahlbibliographie (etwa 300 Posten) wird im Jahrbuch Ethnologia slavica 20, 1988, veröffentlicht.
      Übersetzung: A. Hubala

Národopisné aktuality roč. XXV. - 1988, č. 1

TŘIKRÁT AKTUÁLNĚ O AKTUALITÁCH

[obsah]

      JAROMÍR JECH, Paseky nad Jizerou
      Mohlo by se dodat: pro Národopisné aktuality. Neboť v názvu časopisu se skrývá dvojjediné poslání - informovat o novinkách a zároveň informovat o nich podle možností neprodleně, dokud novinkami neboli něčím velmi živým, časovým ještě jsou. Tedy o aktualitách aktuálně. Proto kam jinam psát o svých znepokojeních, která se do mé mysli vtírají ustavičně, vždy s větší naléhavostí; vždy s větší aktuálností. Avšak mé rozhodnutí pramení i z něčeho jiného. v příspěvku nejširší rozměr dostane druhá část a hlavně tu musím adresovat do místa, odkud se též rozněcuje můj neklid. Neklid o to intenzívnější, že právě k tomu mstu a instituci tam působící mám přátelský vztah. Jenže už bych předbíhal, nutno postupovat po pořádku. Nejdřív jsem dostal do rukou knihu.[/]

1.
Cílevědomá antirecenze
      "V odborném národopisném časopise nebývá zvykem psát o literárních parafrázích lidové tradice..." - tak Oldřich Sirovátka v recenzi mé knížky o Krakonošovi (Národopisné aktuality, r. 21, 1984, s. 271). Teď přede mnou leží soubor stylizovaných pohádek a pověstí z Velkých Karlovic, který vydal společně s Martou Šrámkovou pod názvem Šest černých kohoutů (Profil, Ostrava 1986, 128 stran). Nuže, mohl bych splácet stejnou mincí. Ba směl bych uplatňovat dokonce větší právo na recenzi, Jak by ne, podobně jako předchozí sbírky, jejichž tvůrcem či spolutvůrcem byl tentýž badatel, obsahuje nová publikace cenný dodatek. Ten sice může mít dopad na široké vrstvy, ale také tentokrát ucelený lapidární nástin narátorství

ve zvolené oblasti a bibliografické údaje s ediční poznámkou najdou vděčné přijetí především u folkloristů i etnografů. A jestliže se už dřív o oněch knihách hovořilo též v národopisném periodiku, slušelo by se zde o té poslední hovořit rovněž. Nicméně se nechci spokojit se zdvořilostní protislužbou, třebaže by na místě bylo chválit literární úroveň "převyprávěných" textů, tvůrčí autorský přínos a naopak i úsilí o zachování ducha či vůbec podstaty folklórního podání.
      Sem jakožto k jádru věci by měl směřovat posudek. Leč zamýšlím-li se aktuálně nad aktualitou-novinkou, chtě nechtě se odpoutávám od tohoto jádra, dotýkám se okrajů, přímo utíkám od knihy, nedbám na "poetiku" recenze a dostávám se až k jejímu protipólu. Aktivizuje se totiž ve mně myšlenka, která se ke mně už delší čas po přestávkách neodbytně vrací. Jestliže tentokrát vystoupila na povrch, tedy díky tomu, že O. Sirovátka a M. Šrámková dali více nežli předtím průchod nářečí. A považme: průchod nářečí v knížce pro děti!
      Zvýšený podíl tvarových a lexikálních dialektismů se zračí na první pohled. Autoři sahají do areálu a arzenálu přísloví, pořekadel i lidových písní a proti dřívějšku důsledně, zároveň ústrojně, nikoli jako pouhý ornament každou vyprávěnku uvádějí vhodně voleným výrokem či úryvkem v autentickém tvaru. Kromě toho zvlášť dialogy jsou prosyceny nářečím. Prosyceny, ne přesyceny. Přímá řeč není mechanickým odleskem mluveného projevu. Nářečních prvků se zde užívá s rozvahou, stříd[/]mě, aby promluva neztrácela náležitou komunikativnost. Přesto jejich dnešní hojnější frekvence už představuje podle mého soudu mez,: za niž by se příště nemělo postoupit.
      Neříkám přirozeně nic převratného. Selekce nářečních črt právě v dialozích nebyla ničím ojedinělým ani v naší starší povídkové a románové tvorbě. Ale v literatuře pro mládež?' Tentokrát dialektismy v takovém počtu jsou samy o sobě skutečnou novinkou. A neváhám říci, novinkou nikoli zavržení hodnou. I když. se leckde na ni budou dívat skepticky. Vždy by málem nebylo nic horšího než v dětském čtenáři rozkolísat normu spisovného jazyka českého. (Normu, která ovšem u každého z nás je namnoze rozkolísaná samotnými Pravidly českého pravopisu - Pravidly či spíše pravidly na pochodu.) Tak se zdá. Proto opatrně s dialektismy. Ano, nebudeme vyhlašovat praxi nastolenou nyní Sirovátkou a Šrámkovou za vzor hodný následování ve všech případech. Avšak nezříkejme se jí. Poslouží nám, budeme-li chtít v příbězích poukázat na jejich sepětí s určitou oblastí, půjde-li nám o zvýraznění jejich krajového či lokálního koloritu. Že užíváním dialektu opouštíme pedagogické pozice? Spíš naopak. I dětský čtenář by si měl postupně rozšiřovat obzor za hranice spisovného jazyka, při seznamování s nářečními obrysy by hlouběji pronikal ke své mateřštině, k její mnohotvárnosti, k jejímu bohatství.
      Obhajuji tedy dialekt? Ano i ne. Jenže to už musím přejít do jiné sféry. Do okruhu literatury pro dospělé. Svým trvalým bydlištěm jsem začleněn do kraje, kde se jako houby pa

dešti radí vyprávěnky, vázané mnohdy na folklór a psané veskrze v nářečí. Pravda, povídky v takovém rouchu známe též odjinud, z přítomnosti i minulosti. Avšak nikde jinde se s nimi dnes nesetkáváme v takovém množství jako zde, pod krkonošskými horami, Jako by šlo o organizované hnutí. jsme v pokušení uvažovat dokonce o jakési škole.
      Tuto "školu" inspirovala Marie Kubátová, ač nebyla první, kdo začal psát krkonošské "poudačky". Občas mám příležitost si je přečíst ještě v rukopisné podobě. Naposledy jsem dostal do rukou k lektorování nový soubor právě M. Kubátové, Truhlička malovaná. Pozoruhodný soubor, který spatří světlo světa někdy za rok nebo za dvě léta. Když jsem ho pročítal, okouzlovalo mě - abych užil slov Vl. Vančury určených J. Š. Kubínovi - zjevení jazyka. Vskutku zjevení, nikoli fotografický snímek nářečí nebo jeho vnější nápodoba, ale tvůrčí přístup k němu ve vytváření paralel či parafrází lidového projevu. Ovšem současně jsem si uvědomoval, že - řečeno s mým písmákem Věnceslavem Metelkou - "jest již vrch". Opravdový vrch, dál asi vystupovat nelze, vše jako by už bylo vysloveno. A zároveň jako by míra únosnosti byla dovršena. jako by zelenou neměly dostávat další krkonošské "poudačky" rozličných autorů.
      Z nich nejeden, buďme upřímní, snad ani nepochopil, k čemu jmenovaná spisovatelka cílila - nejen k propojení obsahu a formy, jak tuto vazbu sama poznávala v terénu, ale především k hlubšímu postižení lidového prostředí a k jistému ozvláštnění tvorby, tak pa[/]trnému v celém jejím díle. I v té části, kde jako výrazový prostředek jí posloužila výlučně spisovná čeština. Mnozí pisatelé krkonošských "poudaček" samoúčelně a nadměrně hromadí nářeční prvky, nářečí archaizují či idealizují a asi se domnívají, že dialekt je samospasitelný. Že může zakrýt nedostatečné zvládnutí spisovatelského řemesla. Anebo že může zachránit nicotný děj. A to nehledím ani k takovým textům, v kterých se médiem nářečí uvolňuje průtok vulgaritám až nechutným. Těm se s poměrným úspěchem daří čelit. Avšak i kdyby se odstranily všechny vady krásy, stále bych měl za to, že po cestě, zvolené před více než třemi desítkami let, Se v masovém rozměru pokračovat nedá. A přece i v "poudačkách" může mít právo na život nářečí. Leč užívané v náznacích coby vzácné koření, tedy zejména v dialozích, jako dříve v krásné literatuře a jako nyní také v knížce pro děti od O. Sirovátky a M. Šrámkové.
      Obloukem přicházím nazpátek k této pohledné sbírce, o níž jsem psal, jak vidno, pouze "na okraj". jenomže skutečně na okraj? Což jestli úplný opak je pravda, což jestli mířím přímo do středu? Pak by moje antirecenze aspoň trošku byla taky recenzí. Podívejme se: Nářeční prvky v pohádkách a pověstech z Velkých Karlovic se nenalepují do toku vyprávění, zejména do přímé řeči, jako vnější ozdoba a dokonce se v nich zrcadlí ještě něco víc nežli zmíněné úsilí o kolorit. Lidová mluva je integrálním průvodcem, neodmyslitelným znakem folklórní prózy. Oba folkloristé sice svým převyprávěním nutně narušili její původní mo

del, nicméně tím, že sáhli po dialektu, zpětně se k němu přiblížili a do značné míry ho restaurovali.
      Při jednom z posledních setkání s Oldřichem Sirovátkou jsem od něho slyšel formulaci: Jsou autoři, kteří chtějí sloužit folklóru. Po právu smím tuto myšlenku aktualizovat: Nyní taková služba v nejlepším slova smyslu byla vykonána. Knížkou Šest černých kohoutů. Folklórní próza se nám zde prezentuje bez neorganického balastu a popularizuje se v podobě, která dovoluje učinit si o lidových vyprávěnkách představu nepříliš vzdálenou od skutečnosti. Současně představu o hodnotách, podílejících se významně na výstavbě celkové budovy národní kultury.

2.
Folkloristický festival nebo folklórní festival?
      Tonoucí se chytá stébla. Tak i já. v osobních rozhovorech nebo v širších besedách jsem opakoval stále totéž, a jako by hrách na stěnu házel. Všechno marné, až ve čtvrtém čísle předminulého ročníku Národopisných aktualit se ozval hlas. Hlas nikoli kategorický, spíš otázka k přemýšlení, čemu dát přednost: "Folkloristickým festivalem - neměli bychom raději říkat jako na Slovensku folklórním festivalem? - se činnost ústavu nevyčerpává..." (s. 220). Není asi dobré pořád skloňovat jedno jméno ve všech pádech, ale nedá se nic dělat. Hlas Oldřicha Sirovátky v článku Zamyšlení nad třiceti lety je oním příslovečným stéblem. A trochu i něčím víc. Krůčkem vpřed,[/] když se pak týž badatel důsledně nedrží oficiálního Mezinárodního folkloristického festivalu a mluví též o folklórním festivalu.
      Blýskání na časy? Doufám. Jenže! Spojení folkloristický festival se přece jen stalo pevným, zaužívaným souslovím, tato etiketa se dává i slavnostem mimo Strážnici. Naproti tomu folklórní festival je v českých zemích bílou vránou, objevujeme ho například v jednom článku Bohuslav a Beneše (Národopisné aktuality, r. 22, 1985, s. 201). Dominantní postavení folkloristického festivalu je vskutku očividné, stačí jen listovat jednotlivými čísly tohoto periodika. Takže v návaznosti na festivaly přídavné jméno folklórní jako by jenom vegetovalo. A přesto právě toto adjektivum vyjadřuje pravý vztah k věci. Vztah přímo k folklóru. A o něj zde běží, zatímco přídavné jméno folkloristický se váže k folkloristice, po případě k folkloristovi (viz Slovník spisovného jazyka českého, I, Praha 1960, s. 508). Vždyť na oněch festivalech neboli slavnostech se předvádí folklór, třebaže folklór stylizovaný, folklór ve své "druhé existenci ".
      Zdánlivě by se nic nestalo, kdybychom přijali kompromisní konvenci: Dobrá, do popředí posuneme přívlastek folklórní, s výjimkou strážnických festivalů, tam jej těžko můžeme dosadit - ten jiný, dominující přívlastek zakotvil v jejich "úředních" označeních, uděluje se cena Mezinárodního folkloristického festivalu Strážnice, titul Laureát Mezinárodního fokloristického festivalu Strážnice atd. Ovšem uvědomme si, touto výjimkou by vzniklo určité precedens a hrozilo by nebezpečí řetězové

reakce. Ta se koneckonců už projevuje, a opět v masovém měřítku, když se soubory či kolektivy, účastnící se festivalů, označují jako folkloristické. Stačí znova zalistovat v číslech Národopisných aktualit.
      Avšak právě i zde se rýsuje poznenáhlý příklon k náležitému přívlastku. Tak u B. Beneše figurují folklórní soubory přímo v názvu článku, na který jsem se odvolával. Při hodnocení Strážnice 1985 psal O. Sirovátka ještě o folkloristických souborech, podobně o folkloristické slavnosti, i když v závěru dává přednost "strážnickým folklórním slavnostem" (Národopisné aktuality, r. 22, 1985, s. 282-286), ale o rok později, v příspěvku citovaném na začátku, už jen o folklórních souborech. Pavel Kurfürst svůj referát ze 14. etnomuzikologického semináře nazval k diferenciaci folkloristických souborů (Národopisné aktuality, r. 22, 1985, s. 159), zřejmě proto, aby signalizoval souvislost s obdobně pojmenovaným referátem Jana Krista. je ovšem velice zajímavé, že Kurfürstův text terminologicky nekoresponduje s titulem. Objevuje se v něm, pokud jsem se nepřehlédl, výlučně sousloví folklórní soubory a nikoli ta varianta, s kterou souhlasit se bráním.
      Ten, kdo se pro ni rozhodl, nachází podporu v Slovníku spisovné češtiny (Praha 1978, s. 103). v této příručce "pro školu a veřejnost", vydané v nákladu 150 000 výtisků, jako by soubor měl rovněž blíže k folkloristice než k folklóru, jako by neprokazoval bezprostřední vztah k němu - nespojuje se tam totiž s přívlastkem folklórní; jako jediný (!) příklad užití toho druhého adjektiva se uvádí sousloví folk[/]loristický soubor. Přídavné jméno folklórní prý vůbec ustoupilo do pozadí, možno to prý doložit statisticky. Prý i substantivum folklorista dostává širší význam a rozumí se jím také člen souboru. Prý jako by stálo na stejné linii se substantivem kanoista.
      Nemohu a zatím ani nechci déle se zastavovat u kuloárového rozhovoru s přáteli jazykovědci anebo se dotýkat jednoho z rozhlasových jazykových koutků. Poznamenávám jen:
1. Folkloristu bych spíše nežli vedle kanoisty stavěl vedli lingvisty, poněvadž v obou případech jde o badatele tohoto či onoho vědního oboru. Soudím, že dnes už nikdo nebude hledět na lingvistu jako na praktického znalce jazyků, takže by bylo jistým neoanachronismem vidět ve folkloristovi i praktického znalce-interpreta folklóru ve folklórním souboru. jestliže někdo chce dešifrovat folkloristu ve významu člena souboru, prosím. Ale ať pak dává to slovo raději do uvozovek a tím mu přisoudí existenci také v oblasti slangu. Tuhle nuanci jistě vytušil Dušan Holý, když zaznamenával rozmluvu s Jiřím Pavlicou (Národopisné aktuality, r. 22, 1985, s. 205).
2. Přívlastek folklórní si nadále podržuje životnost v přečetných spojitostech. Už potřetí navrhuji zalistovat v Národopisných aktualitách. z nich můžeme vyexcerpovat například tato spojení (a to i u uživatelů přívlastku folkloristický ve vazbě na festivaly či slavnosti a soubory): folklórní umění, folklórní hudba, folklórní tanec, folklórní pohádka, folklórní projevy, folklórní scéna, folklórní materiály folklórní záznam, folklórní prvky, folklórní

tradice, folklórní předloha, folklórní hnutí.
3. Nikdo z folkloristů by v těchto i jiných spojeních nevyměnil přívlastek folklórní za folkloristický. Nebo by přece někdo místa folklórní próza řekl folkloristická próza? Asi stěží. Nu a podívejme se, právě ona se dostala do Malé československé encyklopedie, kde v třetím svazku je J. Š. Kubín představován jako "sběratel folkloristické prózy" (Praha 1986, s. 642). Vída, řetězová reakce, možná opět podpořená slovníkem normativního charakteru, úspěšně pokračuje.
      Stojí tedy vedle sebe dvě přídavná jména. z nich každému bychom měli dávat, co mu patří. Zatím tak nečiníme. Činí tak slovenští kolegové, a sice důsledně, nejen v případě folklórních festivalů. A nejenom oni. Například Rusové přísně rozlišují fol'klornyj a fol'klorističeskij. Nemůže se přece ztotožňovat folklórní dílo a folkloristické dílo, folklórní literatura a folkloristická literatura, folklórní text a folkloristický text atd.
      Buďme rádi, že máme dva přívlastky, a využívejme jich jak náleží, nikoli jednoho na úkor druhého. Vlastně je tu ještě třetí - folklórový. Po něm však saháme velmi zřídka. Jak známo, příponou -ový se často tvoří adjektiva značící podobnost - fialový, pomněnkový, čtvercový... Ve shodě s tím bych přídavného jména folklórový používal pro označení podobnosti s folklórem. Dělal bych tedy rozdíl mezi folklórním uměním (= folklórem) a folklórovým uměním (= uměním připomínajícím folklór).[/]
      Že bychom přes všechno, co bylo řečeno, měli být velkorysí a že by nás nemuselo pohoršovat potlačování a vytlačování přídavného jména folklórní? Stalo by se něco, kdyby jednoho krásného dne vymizelo z našeho slovníku úplně? Co na tom, že bychom se ochudili! Vždyť v mnohých jazycích mají k dispozici pouze jedno adjektivum, například v němčině folkloristisch, odpovídající našemu folkloristický. Ale pozor. I němečtí folkloristé nejednou cítí nutnost odstiňovat. Je-li zapotřebí akcentovat pevné sepětí s folklórem, pak neužívají adjektiva folkloristisch; vytvářejí složeniny typu Folkloreschaffen (čemuž se ani v nejmenším neblíží folkloristisches Schaffen), Folkloregattungen, Folkloreprosa (vedle Prosafolklore v témže významu) apod. Anebo otevřeme si na straně 185 knihu Geschichte der deutschen Volksdichtung, vydanou Hermannem Strobachem (Berlin 1981) . Na několika řádcích tam nacházíme tato pojmenování: folkloristische Forschung (ano, to koresponduje s naším folkloristickým bádáním), sozialistische Folklorepflege (což znamená něco zcela jiného nežli sozialistische fokloristische Pflege), Folklorezentren (na rozdíl od folkloristische Zentren), Folkloretag, Folklorerezeption a také světe, div se! - Folklorefestival a nikoli folkloristisches Festival.
      Leccos mám ještě na srdci, mimo jiné prestiž folkloristického bádání ve vztahu k zvolené problematice a hlavně příslušnost terminologické nesrovnalosti k širokému komplexu nebezpečně setrvávajících příznaků i přízraků. Avšak nedá se všechno vtěsnat do omezeného

prostoru. Více na téma "Folkloristický festival nebo folkórní festival?" později - vyžádá-li si to potřeba. Pro dnešek má slova chtějí vyústit v tento závěr:
      Nechť nám folkloristický festival nezastírá výhled! Nechť nás nepřesvědčí folkloristický soubor, natož folkloristická próza! Úzus, byť v omylu přijaty, představuje mohutnou sílu, před níž často kapitulujeme. Musíme i tentokrát? Ještě je čas nedopatření napravit.

3.
Postskriptum
      Přesně 5. března 1987 jsem udělal tečku za poslední větou a nemyslel jsem původně na pokračování. Jenomže vzápětí se aktivizovalo moje další, v pořadí třetí zneklidnění, které mě nutí alespoň k doušce. Zrovna ten den vyšel s menším skluzem čtvrtý svazek Malé československé encyklopedie (Academia, Praha 1986). Dostává se nám díla užitečného, potřebného, založeného na promyšlené koncepci, přes skromný přívlastek v titulu výrazně převyšujícího předchozí naučné slovníky naší doby, v informacích povětšině střízlivého, věcného. Zkrátka, nesporný pokrok proti dřívějšku. Dík za to. A přesto! Ano přesto mě dílo znepokojuje, pokud zůstávám ve vlastní zahrádce.
      Vím, nutno mít na zřeteli proporce. Nicméně lidová kultura či náš vědní obor, etnografie a folkloristika, připadají mi v Malé československé encyklopedii odstrčené do koutka. Nepředstavují se tak, jak by se slušelo a patřilo vzhledem k jejich úloze a k dosaženým výsled[/]kům. Nemohu si pomoct, musím mnohokrát kroutit hlavou nad nerovnoměrným výběrem hesel, nad upřednostněním jedněch a naopak nad eliminováním druhých. A to občas přivírám oči před náplní těch zařazených. Zvlášť u jednoho však pokládám za nezbytné na chvilku se pozdržet: folklór.
      Jeho výklad, tak jak jej přinesl už druhý svazek (1985, s. 471), mě zajímal nejvíc. Dal vlastně zrod mému neklidu, vždy se vracejícímu, jak dílo postupně vycházelo (v třetím svazku mě u hesla Kubín josef Štefan vedle zmíněné "folkloristické prózy" zarazily desorientující zkraty i výslovný omyl a nyní, ve čtvrtém svazku, kromě jiného postrádám leckteré jméno, především jméno nejednoho domácího i zahraničního představitele naší disciplíny). v souvislosti s rolí nositelů a tvůrců folklóru čteme: "...tvořivost individuální realizace spočívá v tematizaci (výběr prvků z tradice) a improvizaci.".
      Zde se můžeme ptát, zda "učená", strojená formulace mluví jasnou řečí ke všem, a vůbec, zda je správná. Patrně se musím mnohému učit, dodneška jsem tematizací rozuměl něco jiného. Avšak nechci dělat závěr z jediné citace vytržené z kontextu. Mohl bych přirozeně svou pozornost rozšířit, a to právě na čerstvý čtvrtý svazek. Odtud si jako příklad vybírám interpretaci pohádky (s. 952). Téměř slovo za slovem se tu dá vyvracet (některé omyly ovšem přetrvávají už od vydání Příručního slovníku naučného, III, 1966): Vedle pohádky se jako synonymum klade báchorka, ta je však obrozenským pojmenováním převážně pro pohádku

kouzelnou a takřka jenom k ní se váže předložená definice; lidová pohádka je epické vyprávění vždy a nikoli většinou prozaické; nevztahuje se "k určitému ... činu" - jistě mělo být času; novelistické pohádky se v Encyklopedii ztotožňují s povídkami, kterýžto termín je u nás zaužívaný spíše globálně, pro blíže nespecifikované útvary folklórní prózy; překvapují mě pohádky anekdotické, stejně tak přisouzení místa B. Němcové nikoli mezi sběrateli české lidové pohádky, nýbrž mezi klasickými tvůrci pohádky umělé, atd.
Leč tady bych už sklouzával do subjektivismu. To by nebylo v pořádku při hodnocení díla sestavovaného se záměrem informovat objektivně. Malá československá encyklopedie se[/] ve výběru příslušných hesel dotýká celé lidové kultury a celého našeho vědního oboru. Je záležitostí nás všech, a proto si netroufám psát do větší šíře. Nebo prozatím ne; mají vyjít ještě dva svazky. Ostatně nic podstatného nemůže dnes vyřešit pouze kritická zprávička poznámka - glosa -drobná úvaha - postřeh zaostřený na detail - pohled z jedné strany krátkodechý periferní úder - emociální esej rozhořčené slovo - ironický šleh - povrchový, i když sebeaktuálnější dotyk s aktualitou...
Svými slovy neusiluji o nic víc než o signál. Leccos by se dalo uvést na pravou míru v závěrečných svazcích, leccos by se dalo napravit v dodatcích. Či v příštím naučném slovníku?

DREIMAL AKTUELL ÜBER DIE AKTUALITÄTEN
(Zusammenfassung)

      Seinen polemischen Essay schrieb Verf. in drei Phasen, und zwar angeregt durch drei aufeinanderfolgende Veröffentlichungen: Anfang der Jahres 1987 erschien das Kinderbuch von O. Sirovátka und M. Šrámková "Šest černých kohoutů" (Sechs schwarze Hähne), danach die vierte Nummer der Zeitschrift "Národopisné aktuality", Jg. XXIII, und unmittelbar darauf der vierte Band des Werkes "Malá československá encyklopedie" (Kleine tschechoslowakische Enzyklopädie).
      Das Kinderbuch bot nicht allein den Anlaß zu Betrachtungen über die Rolle der Mundart in der Folkloreliteratur für die Jugend, sondern es wird darüber hinaus das Hauptaugenmerk auf gegenwärtige mundartliche Erzählungen für Erwachsene gelenkt. Mehrere Autoren halten die Mundart für etwas Alleinseligmachendes; sie möchten damit winzige Themen oder Sujets retten, häufen Dialektismen, archaisieren oder idealisieren die Mundart u. ä. Ein künftiger Weg ist in der Anwendung der Schriftsprache unter Benutzung mundartlicher Elemente vor allem in Dialogen zu sehen, wie es auch in der älteren Literatur der Fall war und wie es das Kinderbuch praktiziert.
      Die zweite Polemik behandelt die Adjektive "folklórní" und "folkloristický". Ersteres bezieht sich auf die Folklore, das zweite auf die Folkloristik bzw. den Folkoristen. In letzter Zeit werden diese Unterscheidungen verwischt. O. Sirovátka stellte in einer Randbemerkung zu seinem Artikel in "Národopisné aktuality" die Frage,[ /] ob es nicht besser wäre von "folklórní festival" anstatt von "folkloristický festival" zu sprechen. Im Essay wird die erste Version als die allein richtige angesehen. Es wird betont, daß nicht nur die Slowaken die beiden Adjektive konsequent unterscheiden, sondern z. B, auch die Russen (foľklornyj - foľklorističeskij). In anderen Sprachen steht nur ein Adjektiv zur Verfügung, so auch im Deutschen: fokloristisch; vgl. aber die Zusammensetzungen mit "Folklore", u. a. Folklorefestival = folklórní festival (s. Geschichte der deutschen Volksdichtung, Berlin 1981, S. 185). Verf. warnt vor der Gefahr der bereits bestehenden "Kettenreaktion" und plädiert für die exakte Anwendung der beiden Adjektive.
      Die dritte Polemik ist als ein Postskriptum konzipiert. Es wird darauf hingewiesen, daß in "Malá československá encyklopedie" die Ethnographie und Folkloristik nicht genügend ausgeführt sind, die Auswahl der Stichworte nicht proportionell geschehen ist und diese zahlreiche Sachfehler enthalten. Verf. konzentriert sich besonders auf den vierten Band; u. a. zählt er Mängel in der Interpretation des Stichwortes "pohádka" (Märchen) auf. Sein Postskriptum will lediglich ein Warnsignal geben: da noch zwei weitere Bände erscheinen sollen, könnten manche Irrtümer vermieden und das Wichtigste in den Nachträgen zum letzten Band korrigiert oder ergänzt werden.
      Übersetzung: J. Jech

Národopisné aktuality roč. XXV. - 1988, č. 1

ŽIVÁ TRADICE

PATNÁCT LET SOUBORU LIDOVÝCH STAVEB A ŘEMESEL VYSOČINA

[obsah]

ILONA VOJANCOVÁ, Soubor lidových staveb a řemesel, Vysočina
Nedávno jsme si připomínali šedesát let trvání Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Šedesát let existence je jistě důvodem k ohlédnutí, hodnocení a vzpomínání. v roce 1987 si připomenul 15. výročí svého Vzniku mladší kolega Valašského muzea Soubor lidových staveb a řemesel Vysočina. Mohlo by se na první pohled zdát, že patnáct let je poměrně krátká doba na hodnocení činnosti a práce jakéhokoliv zařízení, ale Soubor lidových staveb a řemesel (dále jen SLSŘ Vysočina) si pozornost zaslouží. Již jen z toho důvodu, že během posledních šesti let se stal po Valašském muzeu druhou nejnavštěvovanější expozicí lidových staveb v přírodě v ČSSR.

SLSŘ Vysočina se rozkládá na území obce Vysočina (jež vznikla v roce 1954 sloučením sedmi osad) u Hlinska v okrese Chrudim. Jednotlivé expoziční objekty jsou budovány ve[/] třech osadách: Svobodné Hamry, Veselý Kopec, Možděnice. Na význam některých objektů v těchto osadách upozornili již autoři seznamu nemovitých kulturních památek, kteří je do seznamu zařadili již v padesátých letech (kovárna č. p. 3 v Možděnici, židovská ulička a židovský hřbitov na Dřevíkově, zbytky hamru a hospoda ve Svobodných Hamrech, rolnická usedlost č. p. 4 na Veselém Kopci). Později byly do seznamu zapsány další objekty (roubená škola v Možděnici, chalupy č. 26 a 47 na Dřevíkově, mlýn a pila Králova Pila). Zachování takového množství různých staveb na malé rozloze bylo výjimečné a stalo se podnětem k budování SLSŘ Vysočina.
Počátky záchranných prací jsou spojeny s osobností Luďka Štěpána - pozdějšího okresního konzervátora státní památkové péče a nynějšího vedoucího SLSŘ Vysočina. v roce 1962 založil vlastivědný kroužek Českosloven

ského svazu mládeže a Osvětové besedy v Zaječicích u Chrudimě. Náplní tohoto kroužku se stal výzkum lidového stavitelství - jeho poznání a dokumentace. Na základě poznatků shromážděných členy vlastivědného kroužku předložil L. Štěpán 20. 4. 1967 v aktivu pro ochranu památek a přírody ONV v Chrudimi návrh záchrany prvního objektu - Královy Pily. Návrh byl aktivem doporučen a přijat odborem kultury ONV. Práce na záchraně jedinečné technické památky byly započaty. Předcházely jim konzultace s pracovníky Zemědělského muzea v Praze a Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody. Metodickou pomoc poskytovalo Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody (dále KSSPPOP) v Pardubicích. Východiskem pro úspěšné záchranné práce však byla studie autorů Fr. Horáčka a L. Štěpána Atlas vodních děl Chrudimska, jež zachycuje a dokumentuje všechna vodní díla v povodí Chrudimky a některých sousedních toků. Na obnově Královy Pily se zdarma podílel již zmíněný vlastivědný kroužek ze Zaječic, odborné tesařské práce zajistilo JZD Vysočina, sekernické práce prováděl sekerník Jan Vondráček z Dachova (1898-1976). Úspěšná obnova Královy Pily dala podnět k záchraně dalších zapsaných objektů. v roce 1970 byla opravena kovárna č. p. 3 v Možděnici, přikročilo se k opravě hospody č. 4 ve Svobodných Hamrech, chalupy č. 4 na Veselém Kopci, dřevíkovské návsi, klenutého haltýře a zvoničky v Možděnici. v roce 1972 skončily práce na obnově usedlosti č. p. 4 na Veselém Kopci a návštěvníkům byla zpřístupněna malá ukáz[/]

ka zemědělského nářadí ve stodole a tkalcovská světnička. Rok 1972 tedy přinesl první zpřístupněnou expozici na Veselém Kopci. Již v roce 1973 byla na Veselý Kopec přenesena pazderna z nedalekého Všeradova, suška na ovoce a čtrnáctiboká stodola ze Sádku u Poličky. Začalo období přenosu lidových staveb

do lokalit Veselý Kopec a Možděnice. Sběrnou oblastí pro tuto expozici se stalo území vymezené zhruba spojnicí: Chrudim, Vysoké Mýto, Litomyšl, Polička, Svratka, Chotěboř a Chrudim.
Rozhodující význam pro uskutečnění programu dalších záchranných prací a překonání mnoha obtíží mělo výjezdní zasedání rady Vý[/]chodočeského KNV přímo na Veselém Kopci v roce 1975 a rady ONV Chrudim v roce 1977. Byly projednány a schváleny dílčí záměry - kabelizace rušivých elektrických vedení, elektrifikace některých objektů, prozatímní parkovací plochy a další spolupráce mezi odborem kultury ONV Chrudim a KSSPPOP Východočeského kraje. Podle těchto dokumentů se postupovalo do 31. března 1981. Od 1. dubna 1981 přešlo zařízení pod správu Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích, jež je provozovatelem stále. Sídlem správy SLSŘ Vysočina se stal zámeček ve Svobodných Hamrech, který byl za tímto účelem převzat od JZD Vysočina. SLSŘ tak po nutných úpravách získal potřebné prostory pro vytvoření depozitářů, konzervátorské a truhlářské dílny, kanceláře, zasedací a výstavní místnost. Od 1. ledna 1982 zde začala pracovat správa zařízení, která v této době měla čtyři stálé pracovníky (vedoucí správy, etnografka, dva průvodci). Celková návštěvnost v roce 1981 byla již 44 728 návštěvníků. Pracovníky SLSŘ a některá oddělení KSSPPOP čekala celá řada úkolů spojených s vytvořením nového pracoviště, vypracováním programu budování a celé činnosti zařízení. Vedle těchto úkolů musel být zajištěn provoz expozic, které si stále získávaly větší návštěvnický ohlas. v roce 1986 naše zařízení navštívilo již 105 085 návštěvníků a vzhledem k této skutečnosti byl stav stálých pracovníků zvýšen na osum (vedoucí správy, etnografka, jeden průvodce, konzervátor, administrativní pracovník, tesař, manipulační dělník, výtvarnice).

      V roce 1982 byl ředitelem KSSPPOP ustaven poradní sbor pro SLSŘ Vysočina, jenž je složen z předních odborníků pro lidové stavitelství. Poradní sbor se schází dvakrát ročně k projednání zásadních odborných otázek. v současné době je dokončován územní plán, který bude podkladem pro další rozvoj SLSŘ Vysočina a jeho územní ochranu. Součástí tohoto plánu byl i historický a architektonický průzkum, prováděný pracovníky SÚRPMO Praha. Pro umístění objektů na Veselém Kopci a v Možděnici jsou zpracovány podrobné územní studie. Vzestup návštěvnosti si rovněž vyžádal řešení dopravní situace. v roce 1987 bylo dokončeno nové parkoviště pro Veselý Kopec.
      Od zpřístupnění první expozice na Veselém Kopci do letošního roku bylo vykonáno hodné práce - byly zpřístupněny další objekty a činnost SLSŘ se stala systematickou. Pracovníci se nezaměřili jen na záchranu památek lidového stavitelství, ale snaží se o prezentaci způsobu života lidových vrstev v celé šíři. Výzkumná a posléze expoziční činnost postihuje i oblast tradiční obyčejové kultury, lidové výroby a každodenního způsobu života lidových vrstev. Předpoklady k této činnosti byly dány především po převzetí SLSŘ Vysočina Krajským střediskem státní památkové péče a ochrany přírody Východočeského kraje. Výsledky výzkumů se stávají podklady pro vytvoření expozic v jednotlivých objektech a také se uplatňují při tematických výstavách. Od roku 1982 do roku 1986 bylo ve Svobodných Hamrech a na Veselém Kopci uspořádáno 10 výstav. s velkým úspěchem se setkaly přede[/]vším výstavy, které byly tematicky zaměřeny na jednotlivé svátky kalendářního cyklu. v prosínci roku 1982 byla uspořádána první taková výstava - České vánoce na Veselém Kopci. Velký návštěvnický ohlas si vyžádal její opakování i v letech 1983, 1985 a 1986. k úspěšným akcím patřily i další výstavy - například Jaro na Veselém Kopci (jarní cyklus obyčejů) a zajímavá výstava nazvaná Od Řehoře k Martinu (hospodářský rok na Vysočině). Výstavy oživují expozice v jednotlivých objektech a poutavou formou přibližují návštěvníkům odkaz lidové kultury. Ke zdařilým akcím patřily i další výstavy uspořádané v zámečku ve Svobodných Hamrech: Plastiky lidových tvůrců (vystavovány práce lidových řezbářů z regionu), Vodní pohon a jeho využití (dokumentace jednotlivých děl na vodní pohon v oblasti Chrudimska a Hlinecka), Lidová dřevovýroba na Hlinecku. Na výtvarném ztvárnění těchto akcí se podíleli pracovníci Ateliérů KSSPPOP Pardubice. Při pořádání výstav úzce spolupracujeme s Okresním muzeem v Chrudimi, Městským muzeem v Hlinsku a Poličce i s Muzeem loutkářských kultur v Chrudimi.
      Pracovníci SLSŘ Vysočina se však i mimo období výstav snaží oživit expoziční objekty například tím, že jednotlivé expozice se v detailech tematicky upravují během sezóny a nebo i tím, že do objektů umísťujeme hospodářská zvířata (spolupráce s JZD Vysočina). Chov hospodářských zvířat se odráží i v ekonomické bilanci SLSŘ Vysočina.
      Od roku 1982 systematicky spolupracujeme s lidovými výrobci ve sběrné oblasti zařízení.

Činnost těchto výrobců je postupně dokumentována (využíváme i možnosti filmové dokumentace) a jednotliví výrobci se pravidelně zúčastňují různých akcí na Veselém Kopci (jarmarky apod.). Je jich výrobky je možné zakoupit v prodejně upomínkových předmětů na Veselém Kopci.
      Součástí kulturních pořadů na Veselém Kopci jsou vystoupeni folklórních souborů z Východočeského kraje. Ke stálým hostům kulturního léta patří soubory: Vysočan a Vysočánek SK ROH Hlinsko, národopisný soubor Kohoutek OB Zaječice, soubor Lipka KD Dukla Pardubice a soubor Hořeňák z Horní Nové Vsi. Pořady uváděné soubory čerpají z tradic lidové kultury příslušného regionu.
      KSSPPOP Pardubice poskytuje našemu zařízení možnost spolupráce s jednotlivými odděleními, k nejužším patří spolupráce s oddělením fotodokumentace a filmové dokumentace. Fotografie tvoří nedílnou součást odborné dokumentace i různých propagačních tiskovin. Filmová dokumentace je využívána při dokumentování lidové výroby a obyčejové kultury. Velkým úspěchem je ocenění filmu České vánoce na Veselém Kopci (režie I. Vojancová), jež film získal na 4. přehlídce ETNOFILM 86 v Čadci.
      Od samého počátku své existence SLSŘ Vysočina spolupracuje s dobrovolnými pracovníky. Při budování prvních objektů pomáhaly desítky kolektivů a jedinců zdarma. Tato situace trvala až do roku 1980. Jen část prací byla zajištěna dodavatelsky DOS Horní Bradlo, JZD[/] Vysočina, n. p. Silnice - provoz Hlinsko, OPOS - zakázkové truhlářství v Hlinsku a Družstvo invalidů v Proseči (šindel). Nebude frází poznámka, že budování expozic na Veselém Kopci, Možděnici a dalších lokalitách provázelo nadšení všech lidí kolem. Stejně tak i historický, architektonický a etnografický průzkum byl prováděn zdarma. Charakterem vzniku je tak naše zařízení ojedinělé.
      V současné době se SLSŘ Vysočina zaměřuje především na spolupráci s mládeží. Mládežnické kolektivy z učilišť SOUZ, kožešnické učiliště a učni ze zakázkového truhlářství v Hlinsku přicházejí na brigády, stejně tak i studenti středních škol. Studenti gymnázií v Chrudimi a Hlinsku, kteří mají zájem o problematiku lidové kultury příslušného regionu, pomáhají v rámci studentské odborné činnosti při výzkumu dílčích úkolů.
      V letošním roce také začne na Veselém Kopci pracovat Stanice mladých ochránců přírody. Na zámečku ve Svobodných Hamrech se pravidelně scházejí děti ze základní školy v Trhové Kamenici ke schůzkám oddílu Ochránců památek a přírody. Pracovníci SLSŘ připravují pionýrům zajímavý program a podněty pro jejich činnost. Tímto způsobem se v mládeži vlastně vytváří vztah k lidové kultuře.
      Od prvopočátků se rovněž datuje spolupráce SLSŘ Vysočina s aktivem dobrovolných pracovníků státní památkové péče při ONV Chrudim. Za léta existence SLSŘ se tak získal okruh stálých dobrovolných spolupracovníků.

Objekt

Mlýn a pila (soukr.)
Kovárna č. p. 3 (soukr.)
Zeměděl. usedlost č. 4
Pazderna
Suška na ovoce
Polygonální stodola
Kolářská dílna
Čtyřboká stodola
Výměnek
Sýpka
Mlýn
Ovčín
Zvonička (kopie)
Varna povidel
Hájenka
Truhlářská dílna
Rumpál (kopie)
Kolna se sýpkou
Sekernická dílna
Hamr
Vodní olejna
Zeměděl. chalupa z Horácka
Vodní pila
Vstupní objekt (kopie)
Zeměděl. usedlost z Poličska
Výměnek (kopie)
Mlýnice s ukázkou jahelky a krupníku
Kotlina na bělidle

Původ

Králova Pila
Možděnice
Veselý Kopec
Paseky u Všeradova
Střítež u Skutče
Sádek u Poličky
Možděnice
Krouna
Možděnice
Stan
Oldřetice u Skutče
Hradiště u Nasavrk
Jeníkov
Klešice
Kozojedy u Chrudimě
Svratouch
Skala
Oldřetice
Dachov
Svob. Hamry (vybavení z Věžovaté Pláně)
Damašek u Pusté Rybné
Herálec pod Žák. horou
Dolní Sloupnice
Hlinecko
Lezník
Široký Důl
Svobodné Hamry
Přívrat

Umístění

Králova Pila
Možděnice
Veselý Kopec
Veselý Kopec
Veselý Kopec
Veselý Kopec
Možděnice
Veselý Kopec
Veselý Kopec
Veselý Kopec
Veselý Kopec
Veselý Kopec
Veselý Kopec
Veselý Kopec
Veselý Kopec
Možděnice
Možděnice
Veselý Kopec
Veselý Kopec
Svobodné Hamry
Veselý Kopec
Veselý Kopec
Veselý Kopec
Veselý Kopec
Veselý Kopec
Veselý Kopec
Svobodné Hamry
Veselý Kopec

Rok zpřístup.

1970
1971
1972
1973
1973
1973
1973
1974
1976
1977
1978
1978
1978
1978
1979
1979
1979
1980
1980
1980
1982
1982
1983
1983
1984
1985
1985
1986

Ať je to komukoli z nás k víře či nevíře, datum narození - 17. 1. 1928 v Praze - nesmlouvavě určuje PhDr. Alenu Plessingerovou, CSc., do řad letošních jubilantů. A to se sluší a patří připomenout pár nesporných skutečností.
Po maturitě na reálném gymnáziu studovala Alena - předpokládám, že mně dovolí, abych ji v tomto jubilejním připomenutí uváděl pouze křestním jménem, vždyť se známe drahná léta už od studentských dob - národopis a slovanskou filologii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze kde úspěšným složením rigorózních zkoušek a obhájením 377 stránkové disertační práce "Odraz života a práce lidu na pomezí Moravy a Slovenska ve zvycích zimní doby" dosáhla v roce 1952 doktorátu filozofie.
V názvu této doktorské disertace je už zároveň zakódována i část jejího vědeckého osudu, neboť pomezí Moravy a Slovenska v oblasti Javorníků (zejména jejich slovenské straně) i výročním obyčejům a zvykům (zejména zimního období, ale nejen jeho) věnovala Alena od té doby velkou a trvalou pozornost. v padesátých letech zahájila totiž v této oblasti z podnětu své vyso[/]

koškolské učitelky doc. D. Stránské dokonce dlouhodobý stacionární etnografický výzkum oděvu, bydlení, stravy, obyčejů a forem rodiny zdejšího slovenského lidu, z jehož výsledků zpracovala Alena mnoho vědeckých studií (srov. čís. 1, 3, 8, 9, 10, 13, 14, 15, 16, 18, 19, 21, 22, 23, 30, 34, 37, 51, 55 připojeného bibliografického soupisu); z nich vznikla v roce 1964 též její kandidátská disertace "Vývoj lidového interiéru a bydlení ve slovenských obcích pod Javorníky" (Praha 1964, 240 stran, tištěno), na jejímž základě jí byla udělena vědecká hodnost kandidáta historických věd.[/]
      I výroční zvyky a obyčeje - spolu s výtvarnými projevy, které je provázejí - se staly jedním z ústředních bodů jejího vědeckého zájmu jak o tom svědčí nejen její publikované vědecké i popularizující stati (srov. např. čís. 4, 5, 6, 15, 20, 30, 31, 32, 47, 69), ale též její rozsáhlá výstavní a přednášková činnost z této oblasti.
      Ve své vědecko-výzkumné práci se však Alena věnovala i dalším úsekům lidového života a kultury jako je např. lidový oděv (srov. čís. 2, 6, 7, 25, 28, 35, 36, 49, 50, 53 ad.), lidové výtvarné umění, zejména dřevořezba (srov. čís. 21, 22, 23, 29, 51, 54 ad.), keramika (srov. čís. 39, 45, 48, 62 ad.), současná naivní výtvarná tvorba (srov. čís. 26, 27, 56 ad.), ale i např. čižba neboli lovení ptáků (srov. čís. 12, 58, 63), lidová architektura (srov. např. čís. 3, 11, 44, 46, 57, 59, 61, 68, 70 ad.) i další ještě obory. Celkem činí bilance jejích publikovaných prací přes 300 čísel.
      Na konci studií pracovala Alena asi 2 roky v tehdejším Státním památkovém úřadě na průzkumu lidových staveb v českém pohraničí, aby pak od 1. září 1952 nastoupila do národopisného oddělení Národního muzea v Praze, kde po léta vedla a spravovala jeho největší sbírku lidový textil a kroje. v roce 1968

se stala vedoucí této naší centrální národopisné muzejní instituce a úspěšně vykonávala tuto významnou funkci až do konce srpna 1986.
      Její činnost jako vedoucí oddělení se vyznačovala snahou o vytvoření a realizaci vědecké koncepce práce celého oddělení zaměřené jak na soustavné doplňování, vědecké i muzejní zpracování a konzervátorskou ochranu sbírek, tak i na jejich soustavné kulturně osvětové využívání. Tyto snahy možno dokumentovat i následujícími čísly: např. v letech 1972-1981 vzrostly muzejní sbírky o 12 041 předmětů a muzejní expozice a výstavy zhlédlo v tomto časovém rozmezí celkem 179 650 návštěvníků.
      Terénní sběry národopisného materiálu provádělo muzeum prakticky po celém území Čech. Avšak Aleninou osobní zásluhou v tomto směru zůstane skutečnost, že toto muzejní pracoviště bylo u nás prvním, které začalo shromažďovat též materiály dokumentující život a kulturu našeho dělnictva, v daném případě především v Severočeském hnědouhelném revíru, později i v Praze a jinde. Výsledkem této její iniciativy bylo začlenění dokladů o životě a kultuře českého dělnictva do stálé expozice muzea otevřené v roce 1964. Dosavadním vyvrcholením její činnosti na tomto významném úseku etnografické práce pak byla výstava "Stará dělnická Praha" (1976), na jejíž přípravě Alena spolupracovala s pracovníky ÚEF ČSAV a pro kterou získala, vybrala a klasifikovala veškeré exponáty. Byla to[/] u nás první poválečná výstava o životě dělnictva založená na trojrozměrném etnografickém materiálu.
      Vyjmenovat všechny ty desítky dalších výstav, na jejichž realizaci se Alena za svého dosavadního působení v pražském národopisném muzeu ať už autorsky či spoluautorsky podílela, není v omezeném rozsahu tohoto příspěvku možno. Proto si alespoň připomeňme některé z těch výstav, které Alena autorsky připravila od námětu přes libreto, scénář a výběr exponátů až po výstavní katalogy a příležitostné tisky s vědecky fundovanými studiemi - "Současní lidoví řezbáři" (1966), "Lidové jesličky" (poprvé 1966 a pak až do roku 1973 každoročně vždy jinak zaměřená a instalovaná výstava, na níž Alena postupně seznamovala naši veřejnost s jedinečnou a cílevědomě rozšiřovanou sbírkou českých i slovenských lidových jesliček, která dnes představuje jeden z největších a nejcennějších souborů svého druhu v Evropě), "Obrázky Alžběty Landsfeldové ze Strážnice" (1967), "Lidové umění Československa" (1970 připravená Alenou k 75. výročí založení Národopisného muzea čsl. v Praze), "Lid Československa očima národního umělce Karla Plicky" (1975), "Láska a svatba v lidovém umění" (1982) a řada různě zaměřených výstav ruského, lužickosrbského lidového umění, výstava národopisných námětů v díle nár. um. Ludvíka Kuby ad.
      Z výstav, pod nimiž je Alena podepsána jako spoluautor, si mnohý[/] ze čtenářů vzpomene třeba na výstavu "Lidová dřevořezba z jižních Čech" (1969), která je prvním z celé řady dalších dokladů o Alenině snaze o rozvoj spolupráce pražského národopisného muzea s jinými českými a slovenskými, ale i zahraničními muzei na úseku výstavní činnosti, nebo na výstavu "Lidové kožichry" (1978) či na velké celostátní výstavy nebo výstavy pražského Národního muzea jako byly výstavy "Česká vesnice ve středověku", "Lid a krása", "Poklady Národního muzea", "Karel IV. a jeho doba", "Češi a Slováci" akonečně i nynější historická expozice Historického muzea Národního muzea v Praze v Lobkovickém paláci na Hradčanech, na nichž Alena spolupracovala při přípravě etnografické části jejich libret a scénářů.
      Přípravou nebo spoluprací na přípravě ať už samostatných výstav či alespoň zastoupení Československa na řadě výstavních akcí v zahraničí - např. výstavy "Československé lidové umění" (Vídeň 1967), "Lidové umění Československa" (Mnichov, Hamburg 1968), "Blue Traditions 17th-19th Centuries" (Baltimore; USA, 1974), "Amour et mariage. Aspects de la vie populaire en Europe 1975" (Antverpy, Liége, Binche Belgie, 1975), "Folkskonst i Tjechoslovakien" (Stockholm 1975), "Lidové umění Československa" pro stálou expozici v Mexiku ad. - přispěla Alena svým dílem i k propagaci naší vlasti v zahraničí.
      Jak je patrno už z orientačního přehledu Aleniny činnosti na úseku

výstav, popularizace výsledků vědecké práce je výrazným rysem jejího dosavadního pracovního úsilí. v této souvislosti se nedá pominout ani její neúnavná činnost přednášková jak na vědeckých konferencích, tak i při populárněji zaměřených Aleniných besedách s řadovými příznivci našeho oboru, ani její spolupráce s rozhlasem televizí, filmem, tiskem (např. s časopisy Domov, Žena a móda, Kviz, Beseda naší vesnice, Lidová demokracie, Výživa lidu, Vlasta, Haló sobota aj). Vždyť jen v letech 1975 -1982 uskutečnila na 150 různých přednášek, besed, rozhlasových a televizních relací apod. - z toho v roce 1976 27 a v roce 1979 dokonce 29 - což v průměru představuje téměř 20 těchto akcí ročně. Alena při nich dokáže své posluchače nejen poučit, ale i získat jejich zájem o národopis a jeho problematiku.
      Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti, protože jsem se jako kontráš cimbálové muziky DOLINA zúčastnil několika podvečerních setkání návštěvníků a přátel pražského národopisného muzea s lidovou písní a hudbou, která Alena pořádala u příležitosti otevření výstavy, vánoc, masopustu, velikonoc apod., vždy s úvodní přednáškou k tématu výstavy či k příslušnému výročnímu obyčejovému cyklu. Přítomní příznivci vždy pozorně vyslechli výklad i hudbu a nakonec se pravidelně, vždy v dobré přátelské pohodě, spolu s námi rozezpívali. A to je nesporný doklad pěkného celko[/]vého zážitku všech účastníků těchto podvečerů a zároveň i toho, že Alena tak dovedla udělat z vernisáží výstav i z podvečerů s písní a hudbou v národopisném muzeu opravdový svátek. Neomezila se při nich jen na pražské zpěváky a muzikanty, ale zvala na ně i lidové zpěváky z terénu (Ždiar pod Tatrami, Štiavnik u Bytče, Strážnice aj.) i celé venkovské soubory (Strážnice, Haná aj.). A vystoupení pražských Blaťanů, Slováckého krúžku, Doliny a ostatních zůstávají dodnes v myslích posluchačů jako zážitky, na které se hned tak nezapomíná. A na tom, že se z pražského národopisného muzea stal živý, činorodý ústav s bohatou vědeckou i kulturněosvětovou činností, má Alena nesporně velkou zásluhu.
      A mohli bychom si tu připomenout ještě celou řadu dalších odborných aktivit naší letošní jubilantky. Třeba její poradenskou činnost pro státní film, pro naše divadla, soubory, výtvarníky, nebo její veřejnou činnost v komisích a poradních sborech ministerstev kultury ČSR (např. pro zabránění vývozu starožitností, pro uměleckou řemeslnou práci a lidovou uměleckou výrobu), její členství ve vědeckých radách řady našich muzeí (např. Valašského muzea v přírodě v Rožnově p. Radh., Oblastního muzea v Ostravě, Výzkumné stanice a múzea TANAP v Tatranské Lomnici), v redakčních radách vědeckých a odborných časopisů, ve výboru Národopisné společnosti čsl. při ČSAV, v Etnografické muzejní[/] komisi při ÚMK, nebo její spolupráci s katedrou etnografie a folkloristiky UK v Praze při výchově posluchačů atd. A všechno by to jen znovu svědčilo o tom, že PhDr. Alena Plessingerová, CSc., dovršuje letos další desítku pozoruhodně činorodého života.
      Pro mne osobně však je to zároveň příležitost, abych Aleně upřímně popřál do dalších let hodně zdraví, toho ze všeho nejvíce, stejně hodně radosti ze života, hodně dalších tvůrčích činů v oboru, který miluje, což dokázala celým svým dosavadním dílem. Zdeněk Mišurec

Bibliografický soupis publikovaných vědeckých prací PhDr. Aleny Plessingerové, CSc. [obsah]

(Soupis je zpracován chronologicky podle roků vydání s použitím následujících zkratek: ČL - Český lid, ČNM-OSV - Časopis Národního muzea - oddělení společenských věd NA - Národopisné aktuality, NVč - Národopisný věstník československý, SN - Slovenský národopis, SNM-A - Sborník Národního muzea, řada A-Historie, UŘ - Umění a řemesla, VNSČ Věstník Národopisné společnosti československé, VSP - Vlastivědný sborník Podbrdska, ZKSVI Zpravodaj koordinované sítě vědeckých informací pro etnografii a folk

loristiku, ZSN-E Zborník Slovenského národného múzea-Etnografia.)

1.
Bačování na papradských Kopanicích. ČL 6, 1951, 118-126, 10 fot., 4 plánky.
2.
Studujeme lidový oděv. (Příspěvek k metodice terénní práce.) ČL, 42, 1955, 170-179, 4 obr.
3.
Materiály k lidovému stavitelství v Morávce a okolí u Frýdku. NVČ, XXXIII, 1956, 336364, obr. příl. 3-17, 14 plánů v textu.
4.
Vrkoč - příspěvek ke studiu zimních obyčejů. ČL, 45, 1958, 82-84.
5.
Dodatek k článku "Vrkoč příspěvek ke studiu zimních obyčejů." ČL, 45, 1958, 186.
6.
Poznámky k instalaci lidového kroje a lidových obyčejů v historické expozici vlastivědného muzea. In: Národopis v historické expozici vlastivědného muzea. Brno, Moravské muzeum, 1959, 41-50, obr. 19-24, něm. (139-140), franc. (147-148) a rus. res. (154-156).
7.
KAlšovým kresbám venkovského lidu z Prácheňska. ČNM OSV 130, 1961, 180-193, 4 obr., něm. res.
8.
Oheň v životě slovenských obcí pod Javorníky. (Staré způsoby rozněcováni, užívání a udržování ohně a pověrečné obyčeje s ním spojené.) ČNM-OSV 131, 1962, 141-160, 7 obr., něm. res.
9.
Otázka existence stolu, jeho vý[/]voje a stolování ve slovenských dědinách pod Javorníky. SN, 10, 1962, 227-280, 25 obr. v pří 1., něm. res.
10.
Vývoj svícení a osvětlovacích zařízení ve slovenských obcích pod Javorníky. SNM-A, XVI, 1962, 163-183, 6 obr. v příl. (tab. I-II), něm. res.
11.
Ochrana a využití památných staveb v Koprivštici a Arbanasech (lidová republika Bulharská). ČL, 49, 1962, 139-143, 8 obr., spoluautor H. Johnová.
12.
Otázky z oboru čižby - lovení ptáků. (Návod . ke studiu lidového života č. 5.). VNSČ, 1962, 8-10, spoluautor J. Vařeka.
13.
Vývoj topeniště, jeho užívání a význam ve slovenských obcích pod Javorníky. (Příspěvek k poznání změn lidového života i interiéru a k řešení otázky výskytu ohnišť bez pece v našich zemích.) SNM-A, XVII, 1963, 149-239, 19 obr. v textu, 16 stran obr. příl., 1 mapa, něm. a rus. res.
14.
Vývoj lidového interiéru a bydlení ve slovenských dědinách pod Javorníky. In: Ľudové staviteľstvo a bývanie na Slovensku. (Sborník štúdií.) Bratislava, SAV, 1963, 179-241, 24 obr., něm. res. Ed. Práce Národopisného ústavu SAV, zv. 12.
15.
Získávání a užívání vody ve slovenských obcích pod Javorníky. (Příspěvek k problematice současných změn v životě lidu, hygieně prostředí a obydlí a názorům na ně, k lidovým oby[/]čejům a pověrečnému léčení.) ČL, 50, 1963, 193-206, obr. příl.
16.
Neue Erkenntnisse über die Entwicklung des volkstümlichen Interieurs und die Wohnart in der Nordwestslowakei, Praha, ÚEF ČSAV, 1964, 8 stran. Referáty československé delegace na VII. mezinárodním kongresu antropologických a etnografických věd v Moskvě 1964.
17.
Notizen über einige Volksmuseen in der DDR. Neue Museumskunde, 7, 1964, 145-147.
18.
Novyje svedenija od evoljucii narodnogo interjera i žilja v s.-z. Slovakii. (Tezisi.) VII. měždunarodnyj kongress antropologičeskich i etnografičeskich nauk, Moskva, 3.-10. avgusta 1964 g. - B.M., b.d. (1964), 3 strany, rozmnoženo.
19.
Vznik a vývoj hygienických zařízení jako součást lidového bydlení ve slovenských obcích pod Javorníky. VNSČ, 1964, č. 2-4, 25-30, 2 obr.
20.
Lidové jesličky. (Kalendář Národního muzea v Praze na rok 1967.) Praha, Národní muzeum, 1966, nestr. (2 s. textu, 12 obr. s textem v příl.).
21.
Lidoví řezbáři Pavol Bavlna ze Štiavniku a Josef Chvála z Prachatic. ČL, 53, 1966, 211-233, 19 obr. v textu, 8 stran obr. příl., něm. res.
22.
Současní lidoví řezbáři. Praha, Národní muzeum, 1966, 16 stran textu, 14 stran obr. příl. - katalog výstavy.
23.
Současní lidoví řezbáři. UŘ,

1968 č. 4, příl. XL-XLI.
24.
Národopisná část výstavy "Z pokladů Národního muzea". ČNM -OSV 136, 1967, 151-152, franc. res.
25.
Několik poznámek ke krojům na 21. folkloristickém festivalu ve Strážnici 1966. ČL, 54, 1967, 60-62.
26.
Obrázky Alžběty Landsfeldové ze Strážnice. Praha, Národní muzeum, 1967, 16 stran textu, 6 stran obr. příl. - katalog výstavy.
27.
Obrázky Alžběty Landsfeldové ze Strážnice v pražském národopisném muzeu. NA, 5, 1968, 67-69.
28.
Tracht. Stickerei. Metallarbeit. In: Volkskunst der Tschechoslowakei. Ausstellung im Altonaer Museum in Hamburg in Zusammenarbeit mit dem Etnographischen Museum Prag, 18. 9. 20. 10. 1968. Hamburg 1968, nestránkováno. - Tutéž publikaci vydalo v témže roce též Městské muzeum v Mnichově (Müncher Stadtmuseum) u příležitosti téže výstavy ve dnech 20. 7. - 25. 8. 1968.
29.
Lidová dřevořezba z jižních Čech. Praha, Národní muzeum, 1969, 14 stran, rozmnoženo katalog výstavy.
30.
Zvyklosti a pověry při stavbě obydlí a obyčeje spojené se životem v domě na slovenských svazích Javorníků. (Příspěvek k zaniklým nebo doznívajícím přežitkům lidového života.) ČL,[/] 56, 1969, 15-34, 16 obr. příl., něm. res.
31.
Lidové jesličky. In: Kalendář Lidové demokracie 1971. Praha, Vyšehrad, 1970, 36-40, 14 stran obr. příl. + 2 bar. + 2 čb. fotografie na obálce.
32.
Lidové jesličky ze sbírek Národopisného muzea v Praze. Praha, Národní muzeum, b. d. (1970), nestr. (7 stran textu, 14 stran obr. příl.).
33.
Lidové stavitelství. In: Naučný slovník zemědělský, 3, K-L. Praha, SZN, 1970, 1046-1059, 46 obr. v textu - A.P. zpracovala čásť hesla o lidovém interiéru; spoluautoři hesla: S. Švecová a J. Vařeka.
34.
Novyje dannyje o rozvitii na- rodnogo interiera žilišča v severo-zapadnoj Slovakii. In: Trudy VII. meždunarodnogo kongressa antropologičeskich i etnografičeskich nauk, T. V, Moskva, Izd. Nauka, 1970, 128-133.
35.
Blue Traditions. (lndigo dyed textiles and related cobald glazed ceramics from the 17th through the 19th century.) Baltimore, Maryland, The Baltimore Museum of Art, 1973 - stať o Československu (str. 144146, 188-189, 4 + 2 obr.) zpracovala A.P.
36.
Kroje Československa. I. Čechy. Praha, Orbis, 1973, 16 stran textu ke kresbám M. Fischerové-Kvěchové, popisy krojů, 1 mapa, 8 pohlednic, angl., rus., něm. a franc. res.
37.
Letní stavby a jejich využití[/] v oblasti slovenských Javorníků. ZSN-E, 67-14, 1973, 179-215, 16 obr., rus., něm. res. - spoluautor J. Vařeka.
38.
Lidové umění Československa ve sbírce národopisného oddělení Národního muzea v Praze. Praha, Pressfoto, b. d. (1974), 19 stran textu + popisy 12 pohlednic J. Látalové, rus., něm., angl. res. 2. vyd. 1979.
39.
Moravská lidová keramika v letech 1700-1880. Praha, Národní muzeum, 1974, 5-6 - úvodní stať katalogu výstavy uspořádané ve spolupráci s Vlastivědným ústavem v Olomouci.
40.
Folkskonst i Tjechoslovakien. (Idélmotting för utställningen "Tjechoslovakisk kultur" undet tiden 17/10 - 7/11 1975.) Stockholm, Södra teatrenn 1975, nestr. (3 strany úvodního textu + 5 stran katalogu výstavy).
41.
Lid Československa očima národního umělce Karla Plicky. Praha, Národní muzeum, 1975, 8 stran textu + 2 obrázky tisk k výstavě v národopisném muzeu NM v Praze.
42.
Tchechoslovaquie. In: Amour et mariage. (Aspects de la vie populaire en Europe 1975). Antverpen, Ministerie van Nederlandse Culture en Nationale Opvodeing, 1975, 55-63. - Též mutace anglická a německá. Vyšlo též ve stejnojmenné publikaci, vydané Musée de la vie Wallone v Liége, 1975, 41-56, rovněž v anglické a německé

mutací.
43.
Stará dělnická Praha (červen 1976 až únor 1977). ČNM-OSV, 145, 1976 230-233.
44.
Kotázce architektury zemědělských usedlostí pozdního středověku v Čechách. (Na okraj studie J. Škabrady a Zd. Smetánky v Archeologických rozhledech 26, 1974.) VSP, VIII IX, 1974-1975, Příbram 1977, 218-229, 11 obr., něm. res., spoluautor J. Vařeka.
45.
Lidová keramika. In: Scheufler Vladimír, Katalog lidové keramiky ze sbírek národopisného oddělení Národního muzea v Praze. Praha, Národní muzeum, 1975, vydáno 1977, I-III.
46.
Zemědělské usedlosti v zanik- lých vesnicích na území dnešní Prahy 6. In: Kulturní památky, životní prostředí v Praze 6. Praha, ONV 6, 1977 list 11, 1 obr.
47.
Zvyky koncem léta. Velký dotazník č. 23 NSČ. Praha, NSČ při ČSAV, 1977, 7 stran, rozmnoženo. - Vyšlo v témže roce též jako jednostránkový Malý dotazník NSČ č. 23.
48.
Habáni a habánská keramika na Slovensku. Praha, Národní muzeum, 1978, 8 stran textu, 2 obr. - tisk k výstavě v národopisném oddělení NM - spoluautor M. Turnský.
49.
Lidové kožichy. Praha, Národní muzeum, 1978, 16 stran textu, 9 obr. - katalog k výstavě v národopisném oddělení NM.
50.
České a moravské lidové kroje. Praha, Pressfoto, 1979, text a[/]
popisy barevných fotografií krojů L. Barana.
51.
Pavol Bavlna (9. 1. 1896-26. 3. 1979). NA, 16, 1979, 277-280, 2 obr.
52.
Pocta Václavu Menclovi (16. ledna 1905-27. července 1978). NA, 16, 1979, 213-216, 1 obr.
53.
Moravská lidová výšivka. Praha, Národní muzeum, 1980, 9 stran - předmluva ke katalogu výstavy.
54.
Ruská lidové řezba a malba na dřevě 17. až 20. století. UŘ, 1980, čís. 3, 27-35, 20 obr., rus., angl., franc. a něm. res.
55.
Vztah mezi formou rodiny a obydlím. (Doklady z oblasti slovenských Javorníků.) SN, 28, 1980, 69-77, 4 obr., rus. a něm. res., spoluautor J. Vařeka.
56.
Ruda Dzurko. NA, 18, 1981, 2326, 4 obr.
57.
Zasięg karpackich elementów budownictva mieszkalnego na terytorium Moraw zachodnich i Czech. Etnografia Polska, 25, 1981, seš. 2, 133-142, rus. res., spoluautor J. Vařeka.
58.
Čižba v Krkonoších a krkonošském podhůří. ČNM-řada historická, 151, 1982, 184-199, 8 obr., příloha: Soupis sbírkových předmětů k lidovému lovu zpěvných a drobných ptáků v Podkrkonoší ve sbírce národopisného oddělení HM Národního muzea v Praze. Něm. res.
59.
Objev vyobrazení českého roubeného domu z konce 15. století. ČL, 69, 1982, 210-218, 10 obr.,[/] něm. res., spoluautor J. Vařeka.
60.
Způsob života a kultura velkoměstského dělnictva v expozici národopisných muzeí Berlína a Prahy. ČNM-řada historická, 151, 1982, 223-225.
61.
Nejstarší známý ikonografický doklad žudra a rozbor lidových staveb na vyobrazení Vimperka z roku 1684. ČNM-řada historická, 152, 1983, 131-143, 10 obr., něm. res.
62.
Hrnčířské náhrobní štítky v Chlumu u Třeboně. ČNM-řada historická, 153, 1984, 180-197, 11 obr., něm. res.
63.
Čižba v krkonošském podhůří. In: Člověk a kultura v Krkonoších a krkonošském podhůří. ZKSVI, 1985, čís. 2, 80-94, spoluautor J. Vařeka.
64.
Zvaní "na slanej chleba" ve Stráži nad Nežárkou a okolí. NA, 22, 1985, 71.
65.
Počátky lidového malovaného nábytku (v českých zemích). UŘ, 1986, čís. 3, 62-64, 2 obr., rus., angl. a něm. res., spoluautoři L. Petráňová, J. Vařeka.
66.
Židle v lidovém interiéru. Domov, 26, 1986, 8-9, obr.
V tisku:
67.
Historie a současnost pražského národopisného muzea - vyjde německy ve sborníku Ethnografie v muzeu v Drážďanech.
68.
Písmo, čísla a znaky ve výzdobě lidové architektury Josefa Bursy. UŘ - spoluautor J. Vařeka.

69.
Výroční obyčeje v jižních Čechách na konci léta. SNM-A.
70.
Znaky karpatského domu na území západní Moravy a Čech. Vyjde německy v Acta ethnogra[/]
phica (Debrecen), spoluautor J. Vařeka.
71.
Židle v lidovém interiéru. ČNM -Historia.

Zdeněk Mišurec[/]

Zhruba tři desítky let jsme byli zvyklí setkávat se na různých mezinárodních národopisných konferencích s drobným, temperamentním, ale přitom skromným, vždycky dobře naladěným a přátelským profesorem Józefem Bursztou, dlouholetým vedoucím katedry etnografie na poznaňské univerzitě. Naposled jsme si ještě popřáli dobré zdraví v dubnu 1987 na 3. kongresu SlEF v Curychu a zčistajasna přišla zpráva, že 6. července zemřel ve věku třiasedmdesáti let, která by mu nikdo nebyl hádal.
      Józef Burszta za sebou zanechává bohaté dílo, které neoplývá okázalými činy, leč budí úctu svou cílevědomostí, sevřeností a vědeckou poctivostí. Jeho badatelský zájem byl ohraničen dějinami, teorií a metodologií etnografie, třeba až po současný folklorismus (Kultura ludowa - Kultura narodowa, 1974), otázkami geneze a teorie kultury (Chłopskie żródła kultury, 1985), sociokulturními proměnami staré i nové vesnice (Szkice z dziejów wsi,[ /] 1955, a Od osady słowiańskiej do wsi współczesnej, 1958) a životem lokálních pospolitostí, rozmanitými formami společenských vztahů (Wieś i karczma, 1950, aSpołeczeństwo i karczma, 1951) atp. Velké úsilí vkládal Burszta do organizátorské a redakční práce, např. do příprav třísvazkové kolektivní monografie Kultura ludowa Wielkopolski (19601967), především však do pořádání archívu Oskara Kolberga a do reedice jeho sebraných spisů, jaké nemají v evropském národopisu obdobu. v posledních letech se Burszta podílel jako spoluredaktor na přípravě a vydávání zatím nedokončeného Atlasu języka i kultury ludowej Wielkopolski (od 1979).
      Šíře vědeckého záběru Józefa Burszty se neobráží ani tak v tematické pestrosti, jako spíš v úsilí o mezioborové zvládání náročných úkolů na rozhraní historie, sociologie a národopisu; jeho práce usilují o všestranné teoretické a metodologické zvládnutí složitých otázek, namnoze už originálně položených. Zpravidla jde o postižení dynamiky společensko-kulturních procesů na[/] pozadí hospodářských a sociálních dějin vesnice a vesnického lidu, úkol o to obtížnější, že předmětem terénních pozorování a studií současné kulturní integrace vesnice se staly západní a severní části polského státního území, které prošly po druhé světové válce komplikovanými osidlovacími ději a polská vesnická kultura se v nich nově formovala za spletitých okolností. z hlediska metodologického lze říci, že se Bursztovi dařilo stírat hranici mezi analytickým a syntetizujícím přístupem tím, že oběma těmto prostředkům vědeckého poznání odváděl jejich patřičný díl.
      Józefa Bursztu potkalo v životě velké štěstí: stal se vynikajícím vysokoškolským pedagogem a mohl se tak dělit o své vědecké jistoty i nejisťoty se svými četnými posluchači, které vychovával podle svých nejlepších představ a schopností. Prostřednictvím svých žáků vstupuje Józef Burszta i do budoucnosti polské národopisné vědy. Richard Jeřábek

Georgij Spiridonovič Čitaja (1890-1986) [obsah]

Vauguste roku 1986 zomrel vo veku 96 rokov významný sovietsky etnograf, zakladateľ gruzínskej sovietskej národopisnej vedy, člen Akadémie vied Gruzínskej SSR, prof. Georgij Spiridonovič Čitaja. Narodil se roku 1890 v gru

zínskom meste Poti. Po maturite na gymnáziu v Tbilisi sa zapísal na štúdium východných jazykov na Petrohradskej univerzite. Počas štúdia sa zúčastňoval na výskumných expedíciách pod vedením N. Ja. Marra a I. A. Orbeliho. Aktivne sa zúčastňoval na prácach študentského vedeckého krúžku, kde sa venoval nielen jazykovede, ale aj kultúrnej histórii. Na získanie vyššej kvalifikácie odišiel na študijný pobyt do Königsbergu; tam sa sformoval jeho záujem o etnografické a kultúrnohistorické výskumy Kaukazu, ktorým sa venoval až do svojej smrti.
      Počiatky jeho výskumov Gruzínska a iných oblastí Kaukazu sa datujú od roku 1917, keď sa začali vytvárať podmienky pre rozvoj vedy v štáte sovietov. Už ako mladý adept vedy začínal vytvárať koncepciu všestranného rozvoja gruzínskej etnografie; v prvej etape na pôde múzeí, postupne na pôde univerzity a napokon aj na pracoviskách akadémie vied. Sledoval cieľ dostať gruzínsku etnografiu na úroveň, ktorú mala táto veda v iných európskych krajinách, a to nielen po stránke organizačnej, ale predovšetkým po stránke teoretickej a metodologickej. Bádateľským výsledkom Čitajovej etnografickej školy sa dostávalo uznanie nielen v Sovietskom zväze, ale i v zahraničí.
      Čitaja ako etnograf a historik kultúry mal široký okruh bádateľských záujmov. Svedčia o tom jeho početné práce, ktoré uverejňoval plných šesť desaťročí v sovietskych i za[/]hraničných odborných časopisoch a zborníkoch. Spracúval predovšetkým kultúrno-historickú problematiku národov Kaukazu a vzťahy Zakaukazska ku kultúram Prednej Ázie. Venoval sa štúdiu etnogenézy gruzínskeho národa, otázkam sociálneho a ekonomického rozvoja Gruzínska, dejinám gruzínskej vedy (a najmä etnografie), v prvom rade však problematike dejín hmotnej a duchovnej kultúry Gruzíncov a iných národov a národností v oblasti Kaukazu.
      Pri výskume tradičnej ľudovej kultúry sa neuspokojoval typologickým opisom javov a konštatovaním faktov, ale zdôrazňoval potrebu historickej analýzy javov a ich porovnávania s cieľom objasniť ich pôvod, vývoj a vzájomné súvislosti. v oblasti etnografie nejestvuje téma, ktorej by sa nevenoval v rámci svojho bádania. Venoval sa skúmaniu pracovných nástrojov, obytných a hospodárskych stavieb, ľudovej stravy, odevu, remesiel, výtvarného prejavu, sociálnych vzťahov, rodinného života, zvykov a obyčajov ľudu. Zvláštnu pozornosť venoval štúdiu agroetnografickej problematiky, menovite výskumu orného náradia; v tejto oblasti patril k popredným bádateľom v Európe.
      Akademik Čitaja sa však nevenoval iba skúmaniu tradičnej kultúry. Ako jeden z prvých v Sovietskom zväze a prvý v Gruzínsku začal skúmať spôsob života v podmienkach budovania socialistickej spoločnosti. Jeho zásluhou sa zorganizovala výstava o spôsobe života gru[/]zínskych pracujúcich v mimopracovnom čase; táto výstava bola prvou svojho druhu v Sovietskom zväze.
      Kultúrne dejiny Gruzíncov neskúmal izolovane ale v kontexte s kultúrnym vývojom iných národov Kaukazu a Prednej Ázie. Pomocou historicko-komparatívnej metódy dospieval k vedeckým záverom o vzájomných vzťahoch medzi kultúrnym vývojom starovekého Gruzínska a vývojom iných krajín Blízkeho Východu.
      S menom G. S. Čitaju sú spojené počiatky rozvoja etnokartografie v Gruzínsku. Podľa vzoru iných európskych krajín vytváral predpoklady pre prípravu historicko-etnografického atlasu. Sám riešil základ. né teoretické a metodologické otázky mapovania etnografických javov a riadil atlasové práce nielen v Gruzínsku, ale na celom Zakaukazsku.
      Od svojho vstupu do vedy venoval sa Čitaja rozvíjaniu muzeológie. Na tomto poli sa prejavil nielen ako muzeológ - vedec, ale aj ako vynikajúci organizátor múzejnej čin nosti. Po celý život bol v úzkom kontakte s Etnografickým oddelením Štátneho múzea Gruzínska a najmä v rokoch, keď stál na jeho čele, staral sa o systematické dopĺňanie jeho zbierkových fondov. Má zásluhy na založení a budovaní gruzínskeho skanzenu v Tbilisi, kde až do konca života riadil jeho vedeckú radu. Pôsobil na úseku ochrany pamiatok. Bol autorom mnohých výstav a expozícií. Konzultoval s pracovníkmi regionálnych múzeí Gru

zínska a aktívne sa zúčastňoval na ich zakladaní a budovaní.
      Počas niekoľkých desaťročí G. S. Čitaja plánovite organizoval etnografické expedície do jednotlivých regionov Kaukazu, ktoré odborne viedol a pre ktoré pripravoval výskumné návody a projekty. Na týchto expedíciách sa získali jednak cenné textové zápisy a fotografický materiál, jednak sa zhromažďovali predmety hmotnej kultúry, ktoré sa ukladali v múzejných fondoch. Metódy terénnych výskumov spracoval v niekoľkých príspevkoch metodologického charakteru.
      Zvláštne miesto v živote a činnosti G. S. Čitaju predstavuje pedagogická práca. Dlhú dobu viedol Katedru etnografie na Tbiliskej štátnej univerzite; katedra bola založená z jeho iniciatívy. Jeho zásluhou sa etnografia stala na tejto univerzite samostatným učebným odborom. Na jeho prednáškach a seminároch sa vychovávali generácie etnografov, ktoré sa neskôr venovali výskumu nielen Gruzínska a Kaukazu, ale aj iných krajín Prednej Ázie. G. S. Čitaja bol uznávaný ako vynikajúci pedagóg, ktorý ochotne odovzdával svoje vedomosti študentom, vedeckým ašpirantom, mladším vedeckým spolupracovníkom, pochádzajúcim z Gruzínska, z iných zväzových republík i zo zahraničia.
      Vďaka jasnému umu a vitálnej energii G. S. Čitaja žil až do posledných dní aktívnym životom vedca a organizátora vedeckej práce. Až do konca života viedol Oddelenie etnografie Gruzínska a Kaukazu (ktoré sám založil), ako aj Sektor etnografického výskumu hospodárskeho života a materiálnej kultúry v Ústave histórie, archeológie a etnografie AV GSSR. Bol predsedom Historickej spoločnosti Gruzínska a predsedom Vedecko-vydavateľskej rady Gruzínskej sovietskej encyklopédie v oblasti etnografie, zastával funkciu prezidenta ľudovej akadémie Fazisi, bol podpredsedom Etnografickej komisie pri Prezídiu Akadémie vied GSSR, členom niekoľkých vedeckých rád a medzinárodných vedeckých organizácií. Čitaja bol účastníkom (a v mnohých prípadoch i organizátorom) republikových, medzirepublikových i celozväzových vedeckých podujatí, účastníkom mnohých zahraničných kongresov a konferencií. Ako aktívny člen Spoločnosti priateľstva a kultúrnych stykov so zahraničím ne[/]únavne pracoval na poli upevňovania družby a vzájomného porozumenia medzi národmi. Už od konca 1. svetovej vojny patril k vedúcim osobnostiam sovietskej etnografie; ktorých vedecké výsledky mali pozitívny ohlas v zahraničí. Aj v Československu mal svojich priateľov a spolupracovníkov.
      Gruzínsky národ mal akademika G. S. Čitaju už za jeho života vo veľkej úcte. Za jeho zásluhy na poli vedy a kultúry bol akademikovi Čitajovi udelený titul "Zaslúžilý pracovník vedy Gruzínskej SSR", bol ocenený radmi "Červenej zástavy" a "Družby národov", ako aj mnohými ďalšími poctami a vyznamenaniami. Odchodom G. S. Čitaju vznikla v gruzínskej sovietskej etnografii strata, ktorá je nenahraditeľná. Nelli A. Bregadze, Tbilisi Preložila Katarína Podoláková

KNIHY

Ovýzkumu dětských her

Uta Schier-Oberdorfferová: Hex im Keler. Ein überliefertes Kindexspiel im deutschen und englischen Sprachgebiet. Mit einen bibliographischen Überblick zur Kinderspielforschung. [obsah]

München 1985, 313 s.
Kniha je zdařilou srovnávací monografií jedné rozšířené dětské hry, která mezi německými dětmi kolujev[/] pod názvem Hex im Keller a mezi anglicky mluvícími dětmi jako Ghost in the Well. (Hra ovšem patří k mezinárodně nejrozšířenějším dětským hrám; české děti ji znají jako hru "na krvavého dědka".) Pro dětský folklór je tato hra typická a pro důkladný výzkum vhodná: jednak pro rozsáhlé mezinárodní příbuzenstvo, ale také pro další vlastnosti, neboť je napínavá, má

dramatickou stavbu, pohrává si s tajemnem a strachem, využívá zpěvu, veršů, opakování, končí honičkou. Zkrátka, obsáhlá kniha je důkladnou a příkladnou monografií jednoho typu dětské hry.
Avšak zmiňuji se o ní z jiného a podle mne důležitějšího důvodu. Autorka v ní podala náčrt dějin a metodiku výzkumu dětských her (s. 14-69) a sestavila vybranou bibliografii německé a anglické literatury dětského folklóru (s. 280-298). Při výzkumu rozlišuje dva hlavní aspekty - jednak výzkum průvodních okolností při hře a jednak výzkum konkrétního objektu, totiž vlastní hru. k prvnímu hledisku badatelka řadí různé okolnosti při hraní: 1. různé skupiny a party dětí i jejich vývoj, 2. kde si děti hrají, 3. kdy si hrají, tedy čas her, 4. motivace her, tj. "proč si děti hrají", 5. způsoby tradování a předávání her, kde rozlišuje tradici horizontální a vertikální, tradici ústní, vlivy školy, spolků, institucí, četby, rozhlasu i televize, 6. vztahy k celému kulturnímu prostředí. k druhému hlavnímu aspektu autorka přiřazuje otázky systematiky her (např. hry pohybové, dramatické, se zpěvy atd.), dále problémy typologie a příbuzenství (tematicky příbuzné hry nazývá "rodinou" s. 50) a pak ještě další hlediska při rozboru: téma - struktura hry - formule a elementy - vztahy k příbuzným kulturním projevům - funkce hry, kde je třeba brát v úvahu nejen údaje národopisné, ale zejména přihlížet k výzkumům psycholo[/]gickým, pedagogickým a sociologickým (s. 59-62) - souvislosti s kulturním prostředím - dějiny her, tedy jejich původ a proměny - a posléze různé svazky mezi hrou, dětským folklórem a jinými jevy (např. lidovými obyčeji). Výklady v této metodologické části autorka ilustruje četnými údaji o povaze a vývoji dětských her; tak mj. upozorňuje na to, že v posledních desetiletích se dětské hry intenzívněji tradují hlavně v místech s hustým osídlením, především ve městech a zde zejména v sídlištích. Oldřich Sirovátka

Ján Michálek: Protifašistický odboj na Slovensku v rozprávaniach ľudu. [obsah]

Klenotnica slovenskej ľudovej kuľtúry zv. 15. Bratislava 1985, 289 str.
      V oddílu Slovenské národné povstanie v ľudovej tvorbe hovoří autor o rozsáhlých výzkumech, které se v letech 1960-1970 organizovaly v partyzánských územích, kde se historické skutečnosti konfrontovaly s ústním podáním nejkonkrétněji. Bylo získáno asi 4 000 zápisů prozaických textů, které lze srovnat s největšími sbírkami toho druhu v SSSR a SFRJ. Lidé se k tematice SNP neustále vracejí a uplatňují nové pohledy a hodnocení. Osobní výpovědi, původně s téměř výlučnou dokumentární funkcí, se stávají vyjádřením názoru a postup[/]ně se folklorizují, tj. stávají se společenským komunikátem, zařazeným do ostatní lidové prozy na Slovensku. Autor podrobně rozebírá základní tematické okruhy vzpomínek a jejich chronologickou posloupnost, námětovou koncentraci v souvislosti s příslušnými přírodními podmínkami (parašutisté v horách), žánrovou formou podání (agitky, memoráty), dokumentárností, informativností a později již s nepřímým vzpomínkovým charakterem.
      Zajímavé jsou Michálkovy poznatky o potenciální folklórní hodnotě vyprávění (na počátku folklorizace), o změnách v průběhu folklorizace a konečně o výsledném folklórním tvaru, upravovaném v průběhu neustálých vyprávění. Nezapomíná na poznatek, že sklon k humoristickému vyprávění mají i látky o SNP. Specifickou důležitost maji kvality vypravěče, jeho hodnověrnost, schopnost improvizovat a charakterizovat hrdinu vyprávění. Postupně se tak dostáváme k typizaci partyzána, která nabývá tradičních folklórních rysů. Jistou úlohu při jeho dotváření maji sdělovací prostředky a memoárová literatura.
      Záznamy vyprávění (s. 97-262 zachycují v úpravě do spisovné slovenštiny prakticky cel; průběh SNP v nejrůznějších lokalitách a osobních prožitcích. Srovnáním se seznamem informátorů lze zjistit, kdy byl záznam pořízen, a tím i jeho zaměření. Bylo zachyceno maximálně rozsáhlé území včetně partyzánských center, přičemž v promluvách editor ponechal typické prvky hovoro

vého vyjadřování a vypravěčského stylu. Výběr je proveden velmi odpovědně jak z folkloristického hlediska, které je v podstatě vyloženo v úvodu, tak také - a to zvláště vhodně - z hlediska emocionálního vztahu vypravěče k látce. Většinou jde o krátké epizody nebo části souvislého vyprávění. Převládají individuální vzpomínky mluvčích, jejichž seznam je na str. 265-269 (210 informátorů).
Michálkova kniha je dalším seriózním přínosem k nelehké problematice vzpomínkového vyprávění. Na základě jeho materiálů lze říci, že folklórnost memorátů je sice dána obecnými strukturními složkami folklóru (kolektivnost, skupinový, příležitostný, variabilní a tradici odpovídající charakter použitých slovesných i neslovesných postupů a prostředků), ale v případě tak celonárodně závažné tematiky, jako je SNP, k nim ještě nutně přistupuje přímý prožitek přímých účastníků a jejich emocionální spoluúčast v národním odboji; jejich osobní společenská a světonázorová aktivita pak umožňuje (nebo naopak znemožňuje) příslušný nadhled. Spoluprožitek tisíců účastníků umožňuje mluvčímu vyvolat obdobnou odezvu i v nepřímých posluchačích a v dalších generacích vnímatelů. Současně se projevuje zajímavý jev, že právě velké množství osobně zainteresovaných vnímatelů nedovoluje realizaci takového systému nadsázek a takový způsob interpretace, jaký byl běžný např. u válečných vysloužilců z 1. světové války. Mož[/]ná, že by nebylo nezajímavé připojit i vzpomínky vojáků slovenských jednotek, nasazených na území SSSR v rámci německých linií, stejně jako vzpomínky bojovníků od Dukly po Ostravu. Tyto vzpomínky maji prozatím převážně charakter memoárové literatury, byly do jisté míry institucionalizovány. Odraz protifašistického boje na Slovensku bude teprve tehdy komplexní, až se podaří všechny tyto ústní materiály shromáždit podle jednotného hlediska včetně vzpomínek na tzv. slovenský štát. To je ovšem věc dalších technických a výzkumných možností historiků, sociologů a folkloristů. Základní část tohoto bádání však je již díky Michálkově knize dalším pokračovatelům k dispozici. Bohuslav Beneš

Eduard Petrů (ed.): Copak to ale za mozeka hraje? Hanácké zpěvohry 18. století. [obsah]

Profil, Ostrava 1985. 125 str.
      Po základní práci K. Palase (1964) se systematické studium a zejména edice pololidové literatury a tvorby vůbec značně urychlily; hanáckým zpěvohrám ("operám") se však věnovala zcela minimální pozornost zejména proto, že jsou obtížněji srozumitelné a dosti rustikální. Jako jednoaktovky se v posledních asi 20-25 letech inscenovaly porůznu např. v interpretaci posluchačů brněnské konzervatoře, herců Stiborova divadla v Olomouci, v brněn[/]ském studiu Čs. rozhlasu nebo v předvedení operních pěvců v rámci jednoho ročníku Brněnského hudebního festivalu. Teprve zásluhou editora se této tvorbě dostalo zasloužené monografické pozornosti včetně edice textů.
      V 1. části úvodu (celkem s. 633) nás E. Petrů zevrubně seznamuje s vývojem názorů na zpěvohry "Pergamotéka" a "Landebork" a na hanácké "operetky" "Maréna a Kedrota" a "Jora a Manda", a to počínaje Bartošem (1901) přes Axmana (1912), Kyase (1942), Němečka (1954-56) až po Palase (1964) a Trojana (1981). Skladba "Pergamotéka... (Smlóva hanácká)", jejíž název je zkomoleninou pragmatické sankce, pochází z r. 1747 a jejím autorem byl Ignác Plumlovský; týž autor složil patrně v letech 1757-1758 (to je vlastní obratná dedukce editora) zpěvohru "Kterak Landebork od Prahe z Království českého ani nepškna, lotr, zbohem hébal". Obě jsou zřejmě určeny vyššímu publiku jak narážkami na soudobé zahraniční události, tak i celkovým ideovým vyzněním. Naproti tomu skladby převora kláštera na Kopečku u Olomouce Josefa Mauritia Bulína "Maréna a Kedrota" a "Jora a Manda", které pocházejí asi z let 1783-84, jsou svými životními situacemi a jazykem mnohem bližší folklórnímu zobrazení, i když jde o parodie, svědčící o vzdělaném a bystrém autorovi, znalém hanáckého lidového myšlení.
      Vysoce informativní je i druhá část úvodu ( Alena Burešová,

Hudba hanáckých zpěvoher), v níž je podána zevrubná charakteristika zpěvohry "Landebork" (text i hudba I. Plumlovského) a "Jora a Manda" (hudba Josef Pekárek); u zbývajících dvou skladeb se hudební složka nedochovala. Burešová upozorňuje na vlivy kompoziční manýry italské barokní opery, německého "singspielu" a francouzského vaudevillu z poslední čtvrtiny 18. století u nás a s ukázkami zachycuje formy recitativů a některých árií, inspirovaných lidovou písní.
Nejrozsáhlejší část knihy (s. 34109) obsahuje úplné texty uvedených skladeb. Připojeny jsou podrobné textově kritické poznámky, které nezapírají zkušeného editora (působí jako docent na filozofické fakultě Palackého univerzity). z poznámek vyplývá, že např. texty "Landeborka" (Brandenburka?) a "Marény a Kedroty" nebyly dosud v úplnosti nikde vydány, a to pro různé ediční obtíže. Dále jsou uvedeny velmi cenné a podrobné věcné vysvětlivky a velmi potřebný slovníček. Vzorná kvalita edice ji řadí k základním pramenným materiálům, na něž je badatelské spolehnuti.
Na závěr malá úvaha: jak je to vlastně s "pololidovostí" této tvorby? Zdá se, že termín "pololidový", běžně dosud užívaný, asi postupně ztratí svou průkaznost, neboť jde řečeno dnešní terminologií - o faktické parodie až zesměšnění lidového pohledu na jisté události, a to z hlediska autorů lidovému prostředí cizích nebo dostatečně vzdále[/]ných. Zdá se tedy, že šlechtici (nebo vysocí církevní představitelé) pro své vlastní prostředí skládali parodie nebo persifláže, nazývajíce je "operami" a předkládajíce je zhruba tak, jako třeba dnes se předkládají masopustní scénky, parodie na loutkové divadlo v současných divadlech malých forem nebo na experimentálních scénách. Patrně i uvedená oblast tvorby čeká na dnešku odpovídající zhodnocení. Bohuslav Beneš

František Hais: Vzpomínky pražského písničkáře. 1818-1897. [obsah]

Vyd. Eva Ryšavá. Odeon 1985, 470 stran, foto
      Řada Lidové umění slovesné, kterou řídí nyní Jan Lehár a Jan Schejbal, obsahuje kromě tradičních folklórních materiálů také edice. které podstatně rozšiřují badatelské obzory a přinášejí buď těžko dostupné nebo relativně opomíjené starší texty. Sem patří také neobyčejně záslužné vydání pamětí pražského kramářského autora a zpěváka Františka Haise, známých doposud z nepřesného vydání Zíbrtova v Českém lidu 1908-1910 a z dalších publikací. "Pro naši edici jsme se snažili ze všech svazků pamětí vybrat části, které sledují hlavní životopisnou linii se zvláštním zřetelem k Haisově písničkářské činnosti..." říká editorka v úvodu (s. 37).
      Ve své autobiografii vystupuje Hais jako významná postava praž[/]ské městské lidové kultury, jako církevní laický činitel, velký národovec a především drobný výrobce a obchodník s hračkami, se suvenýry nebo konečně kramářskými písněmi, Pouti, trhy, podomní i krámkový prodej a zpěv, zprostředkovávání nejrůznějších zpráv a novinek, to bylo jeho vlastní prostředí. Haisova bystrá pozorování života pražských chuďasů (nikoliv však té nejhorší spodiny) byla nejen podceňována, ale i někdy poněkud přeceňována. Nelze opomíjet fakt, že jako každý literát měl právo na výmysl i vlastní individuální pohled, kterým někdy mohl zkreslovat fakta. Současně však jeho vzpomínky a postřehy mají i etnografickou přitažlivost, jak ukazuje rozsáhlé citování jeho textu v monografii Stará dělnická Praha (1981). Hais však ukazuje ještě něco navíc: kultuře a hlavně kulturností lidí se dá dopomoci jen tím, že každý člověk se bude snažit sám o osobní bezúhonnost a že ji dokáže v pravý čas obhájit.
      Právem tedy říká editorka: "Paměti Františka Haise nejsou psány způsobem v memoárové literatuře obvyklým... Množství vzpomínek mu bylo materiálem, z něhož sestavil novou skutečnost - dá se říci - román svého života. Tyto paměti jsou osobitým literárním dílem, jehož působivost ještě zvyšuje jazyková stránka, která v sobě spojuje pražskou lidovou češtinu, jazyk náboženské a světské literatury i slovník kramářských skladeb" (s. 37). Na příkladu jedné osoby se tak

předvádí socioekologické pozadí vzniku a šíření kramářských písní v 19. století v městském prostředí spolu s existencí lidového mluvčího, za něhož byl Hais považován.
Autorský text (s. 39-418) je uveden vlastním titulem "životní děje vlastnoručně sepsaný na památku zpracoval v chudobinci pražském u svatého Bartoloměje František Hais". Čte se doslova jedním dechem. Je doplněn šesti texty Haisových kramářských písní a Nerudovým článkem Pražský pěvec (1877), v němž se poprvé zcela moderně a bez jalové sentimentality kladně hodnotí konkrétnost, smysl pro podrobnosti (i když poněkud ironizovaný), něžnost, vlastenectví a autorská skromnost kramářského veršovce, kterého jiní (A. Waldau...) vpodstatě přezírali. To vše přirozeně v podmínkách Prahy 60.-70. let 19. století. Knihu uzavírají vysvětlivky (s. 442-451), soupis pramenů a literatury, seznam reprodukcí v textu a obrazových příloh a ediční poznámka. Paměti jsou pečlivě zredigovány, odborně dobře připraveny a zajímavě sestaveny. Spolu s nemnoha publikacemi Bartošovými, Zíbrtovými, Novotného, Václavkovými, Smetanovými, Pletkovými a dalších několika autorů tvoří velmi konkrétní a velmi potřebný příspěvek ke studiu pololidové slovesné tvorby v českých zemích. Dík patří i redaktorům zmíněné řady Odeonu. Bohuslav Beneš[/]

Oskár Elschek: Die Volksmusikinstrumente der Tschechoslowakei 2. (Die slowakischen Volksmusikinstrumente.) [obsah]

Leipzig 1983, 287 stran s obrazovou přílohou v textu (46 fotografií, 73 vyobrazení, 85 notových ukázek)
      Práce Oskára Elscheka edičně navazuje na stejnojmennou publikaci Ludvíka Kunze (Leipzig 1974), která byla věnována lidovým hudebním nástrojům českých zemí (srov. recenzi Pavla Kurfürsta v Českém lidu 63, 1976, s. 117). Obě knihy byly vydány v rámci řady Handbuch der europaischen Volksmusikinstrumente, jež si vytyčila za úkol zdokumentovat lidové hudební nástroje všech evropských národů.
      Elschekova práce je koncipována podle všeobecně uznávané hudební systematiky Hornbostela a Sachse. Po přehledu nástrojů obsažených ve studii a jejich zařazení do systému (s. 6-8) a po předmluvě (s. 1112) následují kapitoly Idiofony (s. 13-60), Membránofony (s. 61-64), Chordofony (s. 65-114) a Aerofony (s. 115-244). Popisy nástrojů zahrnují terminologická označení, konstrukci, hráčskou techniku a hudební možnosti nástroje hráčský repertoár, historii a rozšíření. Je zde popsáno téměř dvě stě rozličných hudebních nástrojů. Na závěr zařadil autor kapitolu Sdružená hra (s. 245 -256). Rozumí pod ní nejméně dva různé nástroje se specifickou hudební funkcí, které spolu hrají spíše stabilně než nahodile a v duchu tradice. Vyděluje soubory smíšené,[/] smyčcové, dechové a soubory drnkacích nástrojů.
      Publikace je doplněna mapkou Slovenska, soupisem literatury, osobním rejstříkem, seznamem obcí a oblastí, rejstříkem nástrojů, lidových označení nástrojů a lidového označení zvuku nástrojů, dále typů hudby, hráčů a hráčských příležitosťí. Způsobem zpracování, zařazením fotografií, nákresů a notových příkladů nelze jinak, než práci vysoko ocenit. Martina Pavlicová

Etnografija na Bâlgarija, III. Duchovna kultura. [obsah]

Nakladatelství Bulharské akademie věd, Sofia 1985, 387 s.
V Národopisných aktualitách (22, 1985, s. 191) jsme informovali o prvním a druhém dílu rozsáhlé syntézy Etnografie Bulharska. Dostává se nám do rukou třetí, poslední svazek, věnovaný duchovní kultuře Bulharů. Vychází za redakce S. Genčeva, M. Vasilevy a S. Stojkové. Na zpracování etnografické části svazku se podíleli I. Georgieva, L. Radeva, M. Vasileva, Ž. Stamenova, S. Genčev, R. Draževa, G. Michailova, I. Koev, R. Angelova; folkloristický oddíl zpracovaly S. Stojkova, M. Benovska, R. Ivanova, S. Bojadžieva, J. Koceva, R. Kacarova, R. Angelova.
Duchovní kultura je v knize pojata v širokém komplexu otázek a jako součást kulturního systému Bulharů v historickém vývoji. Duchovní kultura zahrnuje ideově teo

retické vědomí lidí, existující jako informace v živé kolektivní paměti každého národa. Je založena na anonymitě a kolektivitě, předává se přímo v kontaktech "tváří v tvář". Komplexnímu pojetí duchovní kultury odpovídá členění knihy. První oddíl je věnován světovému názoru (vědomostem, víře). Autoři sledují jeho vývoj, podávají přehled studia, charakterizují světový názor bulharského lidu v období od 9. století do počátku 20. století. Zabývají se odrazem člověka a společnosti ve světovém názoru lidu. Závěr oddílu tvoří pojednání o lidovém léčitelství. Druhý oddíl syntézy dává ucelený pohled na kalendářní svátky a obyčeje, rodové svátky a obyčeje, rodinné obyčeje a obřady, pracovní svátky a obyčeje. Třetí oddíl je zaměřen na lidovou uměleckou tvorbu slovesnou (písňové žánry, proza, drobné žánry, dětský folklór), hudební, taneční a dramatickou; v tomto kontextu se také pojednává o lidovém výtvarném umění (tkaniny, výšivky, pastýřská dřevořezba, obřadní předměty, umělecká výroba a řemesla - kované železo, dřevořezba, keramika, kamenná plastika).
O jednotlivých projevech lidové duchovní kultury se v knize hovoří v nejrůznějších vztazích a v důsledném historickém pojetí. Autoři kladou značný důraz na etnické složky. Duchovní kulturu lidu považují dokonce za "soustřednici etnické specifiky každého národa". Tento znak lidové duchovní kultury vytváří jádro kulturologické oblasti[/] etnografie. Celý třetí díl Etnografie Bulharska je založen na bohatém materiálu, na jehož shromažďování se podílely generace bulharských etnografů a folkloristů. Dalším charakteristickým rysem díla je vysoká metodologická a teoretická úroveň zpracování jednotlivých částí publikace. Za velkou přednost knihy považujeme také bohatou fotografickou dokumentaci a zařazení folklorních ukázek do textu. Dosahuje se tím vyrovnanosti teoretické a materiálové stránky díla a zvyšuje jeho vypovídací schopnost. Svazek Duchovní kultura důstojně završuje monumentální třísvazkovou Etnografii Bulharska, která je syntézou poznatků, k nimž dospěla bulharská etnografie a folkloristika do sedmdesátých let našeho století. A je třeba dodat, že dílo svědčí o vysoké úrovni současného bulharského národopisu. Václav Frolec

Julius Feifalik: Lidové hry z Moravy. [obsah]

Vydal Odeon v edici Lidové umění slovesné, Praha 1986, 295 stran, k vydání připravil Jaroslav Kolár
      Julius Feifalik se narodil v roce 1803 v německé rodině ve Znojmě. Po vysokoškolských studiích se věnoval německé a české středověké literatuře. Tyto zájmy ho logicky přivedly rovněž k folklóru, zejména k lidovému divadlu, a přirozeně také ke zkoumání Královédvorského[/] a Zelenohorského rukopisu. Jako zkušený znalec středověké literatury přinesl nezvratné vědecké důkazy o jejich novověkém původu. Feifalik se tak nechtíc dotkl především tehdejšího politického programu vedoucích složek české společnosti, které vycházely z předpokladu starobylosti a z ní vyplývající hodnoty národa. Rukopisy tento program podporovaly, proto každý, kdo jejich pravost zpochybňoval, ohrožoval i na jejich základě se formující mýtus, jež byl stěžejní složkou tehdejší národní politiky.
      Celý Feifalikův vědecký odkaz, ať už se týká starší české literatury nebo folklóru, upadl v našich zemích pro jeho nekompromisní vztah k Rukopisům na dlouhou dobu v zapomenutí. Teprve po stodvaceti letech se dostává ve druhém vydání do rukou českých čtenářů sbírka Volksschauspiele aus Mähren, která vyšla poprvé v Olomouci v roce 1864. Přestože se mu v ní nepodařilo realizovat své rozsáhlé plány (v době, kdy na ní pracoval, byl už těžce nemocen a 30. června 1862 zemřel), zanechal pozoruhodné a přínosné dílo ne rozsahem, ale metodologickým přístupem k materiálu. Nové vydání Lidových her z Moravy doplněné a komentované Jaroslavem Kolárem je opožděnou satisfakcí naši doby autorovi, který bývá nazýván Máchou české literární historie.
      Objektivní hodnocení Julia Feifalika - sběratele přinesl už Jiří Horák, který ho označil za představitele nového kritického směru na

stupujícího po mytologickém pojetí lidové tradice. On také označil Lidové hry z Moravy za přední Feifalikovu národopisnou práci přesto, že už autor nestačil dokončit úvodní studii, jež měla shrnovat výsledky jeho dosavadního bádání o lidovém divadle.
Nové vydání obsahuje nejen původní Feifalikův soubor, ale zahrnuje i některé jeho příspěvky na toto téma otištěné v dobovém odborném tisku a vybrané dopisy B. M. Kuldovi a F. Sušilovi, v nichž se odrážejí nejen problémy spojené s prosazováním nového kritického postoje ke starým i novým památkám, ale jsou v nich obsaženy momentálně krystalizující autorovy metodologické postoje které nebyly jinde publikovány.
Jaroslav Kolár využil také této jedinečné příležitosti k zhodnocení Feifalikova celoživotního díla a připojil obsáhlou, dosud nejúplnější bibliografii jeho prací. Pokud jsme byli zvyklí v minulých letech na kvalitní překlady zahraniční, zvláště ruské literatury a na výbory starší české literatury jím připravené k tisku, pak pro nás byla tato doplněná reedice zhodnocená původní studií a bibliografií dalším příjemným překvapením a především dokladem toho, že jméno Jaroslava Kolára, ať už jako autora, překladatele nebo pořadatele, je zárukou kvality a odborné úrovně předkládaného díla. Václav Hrníčko[/]

Vlastivědný sborník. Roč. 22, sv. 25, 356 stran 22. ročník sborníku Jižní Morava postihuje několik oblastí vlastivědného bádání. v úvodu se Josef Husák zabývá osvobozením Ivančic a frontovými událostmi na Ivančicku ve dnech 18. 4.-9. 5. 1945. Jeho práce zaznamenává průběh bojů a atmosféru dnů osvobození. Nechybí ani příloha dobových fotografií. Jan Kux analyzuje úkoly a opatření národních výborů proti banderovcům, podíl občanů, organizací a dalších státních institucí a složek v bojích proti tlupám a jejich pohyb na Hodonínsku.
      Na život Eduarda Urxe, jeho dětství a dospívání, se zaměřuje ve svém příspěvku Antonín Seménka. Jaroslav Školl podává rozbor výsledků sčítání lidu v Břeclavi v roce 1880. Nastiňuje zde problematiku starousedlíků, přistěhovalců, národnostní otázky i třídní strukturu českého, německého a židovského obyvatelstva. Složitou otázkou "moravanství" a zrodem moravské stavovské obce se zabývá Josef Válka.
      Historie města Podivína a ze jména jeho hradu se stala velmi lákavou pro řadu historiků. O lokalizaci tohoto hradu se v příspěvku zdárně pokouší Václav Hort[/] vík. Svoji práci doplňuje řadou fotodokumentů. František Hoffman věnuje pozornost studiu bojových družin před husitskou revolucí. Autor se zaměřuje zejména na družiny, jejichž střediska byla na jižní Moravě.
      Podnětnou a velmi zajímavou studii podává autorský kolektiv Metoděje Zemka, Jana Skutila, Ivana Štorby a Lumíra Kuchaře. Nastiňuje zde vývoj Bzence od druhé poloviny 17. století až do roku 1918. Příspěvek dává ucelený a fundovaný přehled, jehož přínos pro historii jako vědu je nesporný.
      Základem stati Emila Kordiovského je korespondence významného malíře Alfonse Muchy s inspektorem finanční stráže v Mikulově. Jde o materiál dosud nezpracovaný, který Okresní archív Břeclav se sídlem v Mikulově dostal darem začátkem roku 1985. Práce je doplněna přílohou s citacemi dopisů.
      V další části sborníku nacházíme dvě materiálové studie místních názvů katastrů obcí Skoronice a Jevišovice Vojtěcha Holcmana a Jana Skutila.
      Cesta do Itálie ivančického rodáka, který ji absolvoval jako voják a vydal svědectví ve formě dopisů svým rodičům, se stala výborným

dobovým dokumentem, který přitáhnul pozornost Hany Příleské. Dagmar Jelínková si ve svém příspěvku klade za cíl zachytit ucelený výčet archeologických nalezišť na katastru bývalé obce Mušov v oblastí vodního díla na Dyji. Tato obec již byla zrušena a její pozůstaťky se nacházejí pod vodní hladinou.
Závěr 22. ročníku sborníku Jižní Morava tvoří materiály drobného charakteru, zprávy a recenze. Ivo Frolec

Ethnologia slavica XV-1983, XVI-1984. [obsah]

Bratislava 1986, 130 a 119 str.
      Bratislavská univerzitní ročenka dodržovala pravidelné vycházení naposledy před desíti lety, kdy 8.-9. dvojčíslo (1976-77) vyšlo skutečně ve vytištěném roce. Ani roční cdstup 10.-11. dvojčísla (1978-1979) od data vydání nebyl ještě tragický. Zato však 12.-13. dvojčíslo za léta 1980-81 se z příčin, které byly zřetelně mimo možnosti redakce, objevilo až roku 1984. Tím však zpožďování neskončilo. 14. svazek za rok 1982 vyšel 1985, zato 15. (1983) a 16. (1984) byly expedovány již koncem roku 1986, a to je v dnešní tiskárenské tísni dobrý výkon. Redakce včetně nové odpovědné redaktorky dr. Magdalény Paríkové (od 14. svazku) však již připravuje nebo připravila další čísla tak, aby ani schvalovací řízení, ani nedostatek peněz na expedici od[/]běratelům nebránily v koncizním získávání nových svazků.
      Tolik úvodem.
      15. svazek má výrazně mezislovanský autorský charakter. Zofia Staszczaková (Metodika zobrazení etnograficky pomezních území a pomezní území polsko-německé, s. 7-18) označuje etnografické pomezní území jako kontaktovou zónu, jejíž konkrétní historické studium umožní stanovit potenciální vymezení etnické. Tak lze např. stanovit pronikání tradičních slovanských prvků do německého území, zatímco opačný výzkum dosud nebyl proveden.
      Sezonní odchody za zemědělskou prací a jejich význam pro vývoj lidové kultury na Slovensku (s. 1937) sleduje Peter Slavkovský na vybraných jevech lidového oděvu, stravy, tradičního zemědělství, stavební kultury a v rodinných a sociálních vztazích od konce 19. do poloviny 20. století. Zabývá se zejména sledováním vlivu migrace jako modifikátoru lidové kultury, což se ve většině dosavadních prací sledovalo jen omezeně. Modifikace byly ovlivněny teritoriálně, sociálně a historicky.
      Margarita Vasileva (Bulharský systém výročních slavností a obyčejů, s. 39-54) analyzuje etnokulturní dimenze a vývojové tendence uvedených jevů v Bulharsku od poloviny 19. století. Rozebírá jejich věrskou a společenskou strukturu, projevy různých funkcí, etnickou jednotu a lokální varianty včetně zákonitostí vývojového procesu.[/] Všímá si jejich současných funkcí jak ve vesnickém, tak i v městském prostředí.
      Genezi slovenského jazyka (s. 55 -68) se věnuje Rudolf Krajčovič. Jde o důležitou studii, v níž autor ve shodě s nejnovějšími poznatky rozlišuje pomigrační období vývoje slovenštiny (6.-7. stol.), integrační období (8.-9. stol.), související s knížecím a velkomoravským obdobím, a konečně období konstitutivní (10.-11. stol.), v němž se slovenština v rámci západoslovanského areálu spolu s češtinou a polštinou stabilizovala. Slovenština se tedy vyvinula jako ostatní slovanské jazyky z praslovanštiny, a to z její mladší fáze, jak dokazují různé vrstvy, doložené v některých nářečích. Trávníčkovské představy z meziválečného období se tak dostávají na materiálově podloženou rovinu a dostávají jiný význam.
      Studie Jána Podoláka je věnována organizačním formám pastevectví na Slovensku (s. 69-104). Autor dochází k závěru, že rozšíření karpatského salašnictví na Slovensku bylo dosavadnímu rolnickému prostředí cizí, avšak na jeho šíření a rozvíjení se na slovenském území účastnil stále větší počet obyvatelstva. Platí to např. o rozvoji systému letního pasení dobytka, o využívání horských pastvin nebo a právních zvyklostech, které se rozšířily z jižní části Karpat a z Balkánu a přetrvaly na Slovensku do nové doby.
      Veselin Hadžinikolov pojednává o etnograficky orientované

slavistice v BLR (s. 107-117). Jde o neobyčejně užitečný speciální přehled té složky poválečné bulharské slavistiky, o níž máme dosud jen obecnou představu. Autor se věnuje vývojovým tendencím tohoto období a všímá si i studijních možnosti oboru na sofijské univerzitě. 15. svazek obsahuje sedm recenzí.
      16. svazek vychází ze tří delších slovenských slavisticky orientovaných studií, které na sebe dobře navazují a jsou věcně zajímavé.
      Magdalena Beranová se ve studii Způsoby zemědělské výroby u Slovanů v 6.-12. století (s. 748) zabývá historickým posunem systému obdělávání půdy a vývojem příslušného nářadí. Na základě bohaté literatury (s. 43-47) a na 11 vyobrazeních srovnává výsledky archeologických nálezů ze středních Čech, kde v 6. století existovalo orné hospodářství, s dalším slovanským územím směrem k Balkánu; aniž by zevrubněji citovala - s výjimkou Ibráhíma ibn Jakúba - prameny o situaci na území Velké Moravy. Rozeznává období velmi extenzívního zemědělství (6.-7. stol.), dále intenzívnějšího zemědělství s dokonalejšími pluhy různého původu a rozšířeným pěstováním dobytka (8.-10. stol.) a období úhorového zemědělství (11.-15. stol.). Současně upozorňuje, že období 11. -13. století mohlo být přechodné a že se v něm postupně projevily výrazné změny; archeologické doklady jsou však různé intenzity a průkaznosti. Studie obsahuje doklady o stavu nářadí, druzích pěstova[/]ného obilí a dobytka.
      Ján Podolák (Tradičné využitie produkcie ovčieho mlieka na Slovensku, s. 49-79) sleduje teritoríální rozšíření pěstování ovcí na vlnu, maso a kůži na jižní třetině Slovenska (tj. v části Podunajské nížiny), zatímco na zbývajících dvou třetinách území - západní části Karpat) převažuje pěstování ovcí na mléko. Tematice se autor věnuje v závislosti na formách pasení a výrobě brynzy, oštiepků a parenice. Vyráběly se i jiné druhy sýrů, ovčí máslo a žinčica. Produkty se prodávaly po celé střední Evropě. Hospodářské využití mléka má svůj původ nepochybně na území Balkánu. Podolák jako vždy vychází především z terénních výzkumů.
      Ve studii Folklórne prozaické podania o zbojníkoch na Slovensku (Syntetický náčrt I.), s. 81-110, se Viera Gašparíková věnuje shrnujícímu pohledu na analýzu textů folklórních vyprávění o zbojnících. Zabývá se typologickými rozdíly i společnými prvky postav zbojníků, rozebírá tematiku vyprávění a zjišťuje, že lze vytvořit obecný model kompozičních sekvencí: zbojníkovo mládí, jeho osobní charakteristika, činnost, jeho pronásledování a zajetí, smrt a zbojníkův vzkaz. Současně však autorka upozorňuje na rozmanitost líčení v jednotlivých konkrétních podáních. Stejně různorodá je poetika prozaických vyprávění, která sahá od pohádkových až po pověsťové postupy, obsahuje obecná místa, zvláštní způsoby vyjadřování a odraz vli[/]vu prostředí, v němž se vypráví. v oddílu Diskuse je publikován příspěvek Michaila Rabinoviče O problematice definice pojmu "město" pro účely etnografíckého studia (s. 111-119). Autor doporučuje vycházet z této pracovní definice: "Město je lokální hospodářské a kulturní středisko, poměrně velká osada se složitějším společenským a etnickým složením obyvatel, než zemědělská osada; většina městských obyvatel je zaměstnána ve výrobě pro směnu a ve směně samotné, čímž vzniká soubor zvláštností rodinného a společenkého způsobu života, příznačných pro život ve městě".
      Edice sborníků Ethnologia slavica je vedle poněkud literárně ji zaměřené Slavie naším jediným pramenem komparatistických slavistických prací z oblasti etnografie a příbuzných věd. Sborníku prospěje grafická jednotnost (východiskem by mohl být 16. svazek) a striktní dodržení redakčních pravidel dopisovateli. Nebude na škodu zařazování prací dalších slovansky orientovaných badatelů i z neslovanských zemí a stereotypní dodržení 5-7 recenzí metodologicky a věcně důležitých knih slovanské i neslovanské provenience - tento postup slibně začal ve 14. a 15. svazku. Požadovat větší stránkový rozsah, i když jde o evropsky důležitý a ve slovanských zemích zcela ojedinělý sborník, je patrně nad možnosti editora. Bohuslav Beneš 53

Kolędowanie na Lubelszczyźnie. [obsah]

Vydalo Polskie Towarzystwo Ludoznawcze. Wrocław 1986, 397 str. + fotografická príloha
      V rámci rozsiahlejšej edičnej činnosti Poľskej národopisnej spoločnosti vyšlo v poslednom období viacero etnografických i folkloristických titulov, ktoré si zasluhujú pozornosť aj z pohľadu zahraničného čitateľa. Patrí k ním nepochybne tiež zborník o formách koledovania vo východnej oblasti Poľska na teritóriu Lublinska. Publikácia prináša teoretické a hlavne materiálové príspevky z terénnych výskumov, ktoré realizovali kolektívy pracovníkov Univerzity M. Curie Skłodow skej, Katolíckej univerzity v Lubline a regionálnych múzeí Lublinska v rokoch 1960-1982. z bohatých materiálových zberov pripravil potom užší autorský kolektiv monotematický zborník, ktorý podáva ucelený obraz o rozmanitých koledových prejavoch danej oblasti v súčasnosti.
      Recenzovanú prácu otvára úvaha J. Bartmińského o význame kolied v poľskej kultúrnej tradícii, no predovšetkým z pera tohto autora prináša zborník obsiahlu stať o koledách a ich druhových obmenách (s. 78-182). J. Bartmiński tu poukazuje na: 1. novoročné koledy, adresované hospodárom, dievčatám a chlapcom, 2. vianočné koledy (označené ako "boźonarodzeniowe") . v rámci ktorých si postupne všíma koledy apokryfné (vyhnanie Adama a Evy z raja, narodenie Ježiša, prí[/]chod pastierov do Betlehema, vraždenie Mláďatiek, úteku do Egypta a o Ježišovom detstve), ďalej adoračné a tzv. teologické koledy (podľa J. Bartmińského ide o kontaminované biblické texty s ľudovými náboženskými predstavami), 3. paródie kolied. Tejto Bartmińského štúdii predchádzajú však dva príspevky o obradoch a obyčajoch vo vianočnom období (J. Petera) a polazovaní i tzv. štedrovaní (J. Sierociuk - G. Źuraw), ktoré z etnografického hľadiska vymedzujú rámec koledových javov v kalendárnom obyčajovom cykle.
      V druhej časti prináša zborník materiálové príspevky štyroch autorov. J. Węcławik podáva rozprávačský repertoár s vianočnou tematikou, ďalej opisy hier chodenia s maskou koňa, trojkráľovou hrou a dramatických dialogických výstupoch o narodení Ježiša. Podobne J. Adamowski uvádza záznamy vianočných hier, a to "herody", "szopka" i ojedinelej ľudovej hry "Wesele krakowskie". Tento autor pripojuje tiež pozoruhodné doklady tzv. okupačných kolied z obdobia poľských národných povstaní, najmä nemeckej okupácie v rokoch 1939-1945, kedy sa v hojnejšej miere rozšírili aktualizované texty ko[/]lied (po formálnej stránke sa pri držovali starších vzorov, ale obsahovo reagovali na mimoriadnu situáciu vojnových udalosti). Materiálovú časť uzatvára G. Źuraw záznamom hry "Adoracja Bożego Dzieciątka" a M. Łesiów príspevkom o tvorbe ľudových poétov s vianočnou tematikou.
      Z uvedeného je zrejmé, že súbor koledových prejavov vybraného regiónu je značne diferencovaný. Ostatne, dokladá to jasne bohatý textový i hudobný materiáI (temer 350 piesňových jednotiek) a záznamy c'ramatických i divadelných výstupov. Koncepčne je publikácia zostavená tak, aby v historickej retrospektíve vynikol obraz súčasného stavu koledovania a jeho rôznych druhových obmien. z tohto hľadiska ide o mimoriadne cenný príspevok k poznaniu krajovej špecifiky osobitého folklórneho žánru. Publikáciu doplňuje anglické resumé, register textových incipitov, prehľad zberateľov, výskumnej siete lokalít (i s mapou celého regiónu Lublinska) a príloha vyše 30 dokumentovaných fotografických záberov ľudových divadelných výjavov, koledových rekvizít a masiek. Andrej Sulitka

Na šesté soutěžní přehlídce amatérských národopisných filmů, uspořádané celkem sedmi význačnými kulturními institucemi města, okresu i kraje v Rožnově p. R. ve dnech 3.-5. dubna 1987, bylo promítnuto celkem 31 filmů ze čtyř tematických oblastí: 1. Člověk, jeho životní a sociální prostředí, 2. Způsoby hospodaření, výroba, řemesla, 3. Lidové umění, 4. Národopisná dokumentace současného života. Sedmičlenná porota v čele s dr. Martinem Slivkou, CSc., stála před nesnadným úkolem zhodnotit tak velký počet filmů a rozhodnout o rozdělení cen. Jako nejlepší byl označen film Josefa Maléře a ing. Josefa Stromšíka B arborčin bochník, který za hluboce pravdivé filmové podání životních osudů, myšlení a sociálního prostředí pětaosmdesátileté Barbory Holišové ze Starého Zubří obdržel Velkou cenu etnofilmu - Cenu Valašského muzea. Zvláštní cena poroty byla udělena JUDr. Jiřímu Tesařovi z Gottwaldova za film Místo narození, který novými metodami ukázal na základě vlastních zkušeností a prožitků vazbu městského člověka k rodné vesnici a jeho zapojení do společenské struktury obce. Hlavní cenu ze snímků první kategorie[/] získaly obsahově i technicky velmi zdařilé filmy ing. Josefa Stromšíka Stavěli tesaři, z bílých nití a tmavých večerů (o valašských výšivkách včetně zachycení poslední výstavy výšivek v národopisném oddělení HM NM v Praze a v Rožnově p. R.) aMasopust bez komentáře (osobité filmové zachycení masopustu v rožnovském skanzenu). Diplom v této kategorii porota udělila Věře Bergerové z Havlíčkova Brodu za film Kameník Josef Lankaš; čestné uznání získal Josef Linhart za film Nejen pro zrno, v n ěmž autor zachytil výrobu drobných zdobených předmětů ze slámy v Lipové na Konicku pro družstvo Tvar. Ve druhé kategorii byl hlavní cenou odměněn instruktivní film Jana Vyskočila z Uherského Hradiště Až se zima zeptá, v n ěmž starý kamnář Karel Hána ve vesnickém domě, určeném k rekreaci, znovu od základu staví před kamerou už dříve likvidovaná kachlová kamna. Neméně zajímavý je i film Marie Drgové z Uherského Hradiště Paví brko, který za výstižné zachycení vyšívání tímto materiálem obdržel diplom. Obsahově zaujal i dvanáctiminutový dokument doc. L. Kunze O bilné jámy, které autor pohotově zachytil na Záhoří v roce 1964 ve svislém řezu (!) při odklízení zeminy pro[/] stavbu silnice; film obdržel čestné uznání. Ve třetí kategorii, věnované lidovému umění, byl za nejlepší označen film autorů Rudolfa Mihla a Miluše Ondrové Zakleté ve dřevě (práce z díla moravských lidových řezbářů vystavujících v rožnovském muzeu, jako L. Klimeše, Fr. Slavíka ad.), diplom byl předán Lubomíru Chytilovi z Litovle a Boleslavu Vacovi z Příkaz za film Hanácké kraslice a čestné uznání Františku Pavlíkovi z Lázní Kynžvart za film Dětem pro radost (řezba loutek). v poslední kategorii byly oceněny hlavní cenou dva poutavé filmy Slavomíra Chmely ze Žiliny (Terchovskí košikári, Terchovské korbáčiky - sýrové těsta pletené na způsob důtek), diplom si z Rožnova odvezl Jiří Hrozek z Litovle za film Hanácké bál a čestné uznání obdržel MUDr. Jozef Jakuš z Čadce za film Bez nich to nepôjde (stahování dřeva koňmi ve strmých stráních) a Jan Benýšek z Olomouce za film Zdobeně slámou.
Sradostí konstatujeme že rožnovský Etnofilm v roce 1987 zaznamenal vzestupnou tendenci a obohatil naši filmovou národopisnou tvorbu o nová témata. Podstatně se zvýšil zájem o Etnofilm také v naši veřejnosti (v zaplněném sále rožnovského kina Panorama bohužel chyběli studenti národopisu), která v mimosoutěžní projekci měla možnost shlédnout několik filmů z posledního Etnofilmu v Čadci a Rožnově p. R., dále národopisné filmy z ar

chívu ÚEF ČSAV, Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích, dva znamenité filmy dr. M. Slivky (Masky v ľudovom divadle, Terchovská muzika) a filmový hit Jany Ševčíkové Piemule. Josef Vařeka

Film a národopis opět na zámku o Mikulově [obsah]

Společenskovědní sekce Čs. společnosti pro vědeckou kinematografii při ČSAV spolu s Regionálním muzeem v Mikulově uspořádali ve dnech 9.-10. 6. 1987 v Mikulově již třetí seminář věnovaný národopisnému filmu v muzeích a odborných institucích s názvem "Dramaturgie filmově práce v muzejním národopisu". Zúčastnila se jej ta pracoviště, pro která je práce s filmovým či videozáznamem pomocníkem při výzkumu a dokumentaci. Na semináři byly prezentovány filmy z produkce moravských a slovenských muzeí (Levice, Martin, Mikulov, Rožnov p. Radhoštěm, Strážnice) a ČSAV Brno. Námětově převládaly dokumentární záznamy z různých sfér lidové výroby (Sliačanské vence, Kloboučník) nad zachycením zvykových jevů (např. Ostatky v Holáskách), pracovních činností (např. Lisování vína). Byl promítnut i záznam pódiového vystoupení Strážnice 1982 a pásmo masopustních zvyků inscenovaných v rožnovském[/] skanzenu (Masopust bez komentáře). Pří nosem byl vítězný fiłm z amatérské přehlídky Etnofilm Rožnov 1987 - Barborčin bochník. Seminář obohatila retrospektivní projekce snímků s národopisnou tematikou z počátku 30. let, v níž byly zastoupeny filmy dokumentární i hrané. Tyto snímky jsou cenným pramenem pro studium jak hmotné kultury, tak projevů folklórních. v případě filmu hraného (Pouť k s v. Antoníčkovi,r. S. Inneman), jsme si opět potvrdili nedoceněnost svérázového hnutí.
Těžištěm semináře byla diskuse. Cílem byla výměna informací o praktické činnosti jednotlivých pracovišť, zhodnocení současné produkce a objasňování teoretických problémů této práce jako součásti řešení výzkumných úkolů. Průběh potvrdil potřebnost takových setkání a oprávněnost jejich pokračování. Hana Dvořáková

Tretí kongres SIEF (Švajčiarsko 1987) [obsah]

Medzinárodná spoločnosť etnografov a folkloristov (SIEF - Société Internationale ďEthnologie et de Folklore) uskutočnila v dňoch 9.-12. apríla svoj tretí kongres v Zürichu. O termíne tretieho kongresu sa uvažovalo už na druhom kongrese v Suzdale (1982); avšak o mieste, presnom termíne a pro[/]grame tretieho kongresu sa rozhodlo až na zasadnutí európskeho komitétu SIEF v Moskve roku 1985, kde sa prerokovali návrhy Predsedníctva SIEF a prijali sa príslušné závery.
Organizovanie kongresov európskych národopiscov patrí do pôsobnosti Predsedníctva SIEF. v období medzi dvomi kongresmi (19821987] sa o prípravu III. kongresu zaslúžili predovšetkým predseda SIEF prof. N. A. Bringeus (Lund) a generálna sekretárka SIEF Ulla Brücková (Stockholm). Zatiaľ čo generálny sekretariát SIEF - so sídlom vo Švédsku - zabezpečoval program rokovania a účasť na kongrese, Organizačný komitét kongresu SIEF - pôsobiaci v Zürichu - vytváral podmienky pre úspešný priebeh kongresu, a to tak na pôde zürišskej univerzity ako aj v rámci hostiteľského mesta Zürichu a celého kantonu.
Na čele Organizačného komitétu kongresu SIEF stál riaditeľ Národopisného seminára Univerzity v Zürichu prof. P. Hugger, viceprezidentom komitétu bol dr. U. Gyr a najplatnejším členom nestor švajčiarskych národopiscov neúnavný prof. A. Niederer. Organizačne sa na kongrese podieľala aj Švajčiarska národopisná spoločnosť a osobne jej predseda dr. H. Schnyder. Na finančnej úhrade tohto veľkého medzinárodného podujatia mali hlavný podiel švajčiarske banky, ale aj mesto Zürich a kanton, Švajčiarska národopisná spoločnosť a mnohé ďalšie inštitúcie a jednotlivci. Bez

takejto veľkorysej pomoci by sa väčšina z tristo prihlásených zahraničných hostí nebola mohla na kongrese zúčastniť. z československých národopiscov sa na kongrese zúčastnili: dr. S. Kovačevičová, prof. dr. R. Jeřábek, doc. dr. V. Frolec, dr. J. Štika, dr. M. Leščák a doc. dr. J. Podolák. v zozname prihlásených účastníkov boli z Československa ďalej uvedení aj doc. dr. K. Podoláková a dr. J. Olejník; títo sa však na kongres nedostali.
      Program kongresu tvorilo trojdňové rokovanie na ústrednú tému "Životný cyklus", jedno rokovanie o organizačných otázkach SIEF (spojené s voľbami do funkcií a do komitétu) a celodenná exkurzia (podľa výberu vopred prihlásených účastníkov). Na riešenie parciálnych problémov široko koncipovanej témy životného cyklu bolo prihlásených okolo 200 referátov, ktoré boli podľa svojho zamerania rozdelené do desiatich tematických skupín; podľa toho bolo utvorených desať sekcií kongresu. Každý účastník zaslal vopred cudzojazyčné resumé svojho referátu, ktoré sa ešte pred započatím kongresu rozmnožilo a zaslalo všetkým účastníkom kongresu. Referáty v sekciách mali prísne vymedzený časový limit (prednesenie referátu s diskusiou k nemu trvalo 30 min.) a podľa programu vopred určený termín prednesenia. Takéto organizovanie programu umožňovalo nielen predniesť všetky (i dodatočne ohlásené) referáty, ale súčasne poskytovalo možnosť zúčastniť sa na práci v ktorejkoľvek sek[/]cii. Okrem referátov v sekciách bolo objednaných šesť hlavných referátov, a to dva z NSR (A. E. Imhof a I. Weber-Kellermannová) a po jednom z Francúzska (M. Segalen), Talianska (Carla Bianco), Švédska (N. A. Bringeus) a z USA (J. Gillis). Hlavné referáty odzneli v pléne, ktoré sa konalo v aule univerzity.
      Na šírku prerokúvanej problematiky poukazuje obsahové zameranie jednotlivých sekcií. v prvej sekcii sa prerokúvalo rozličné chápanie pojmu "životný cyklus" ("life cycle", "cycle de la vie", "Lebenslauf"), ako aj zameranie výskumov tejto problematiky v jednotlivých európskych krajinách. v tejto sekcii odzneli aj dva referáty československých účastníkov: etnograficko-sociologicky zameraný referát J. Podoláka - K. Podolákovej o vplyvoch socializmu na zmeny v tradičnom spôsobe života na Slovensku a referát M. Leščáka o súčasných formách obradov a sviatkov na Slovensku. v druhej sekcii sa rokovalo o sociálno-ekonomických faktoroch pôsobiacich na formovanie životného cyklu a o životnom cykle u príslušníkov rozličných povolaní; v tejto sekcii odznel a j referát S. Kovačevičovej o generačných aspektoch odovzdávania výtvarných tradícií v rámci rodiny, ako aj referát J. Štiku o životnom cykle u karpatských pastierov. Problematiku tretej sekcie tvorili "životný cyklus a sociálne inštitúcie", "životný cyklus ženy" a "vzťah životného cyklu k nábo[/]ženským obradom". Účastníci štvrtej sekcie rokovali o problémoch detstva, mládeže a výchovy, piatej sekcie o zvykoch pri narodení a svadbe a šiestej sekcie o niektorých právnych a historických aspektov súvisiacich s hlavnými medzníkmi ľudského života. v rámci siedmej sekcie ("Sviatky a rituály") odznel aj referát V. Frolca o súčasných formách obradov a slávností "Času života" v Čechách a na Morave. Náplň ôsmej sekcie tvorilo rokovanie o životnom cykle ako individuálnom procese a deviatej sekcie o odraze životných medzníkov v ľudovom rozprávaní. Napokon desiata sekcia obsahovala v jednej časti referáty o spracovaní životných medzníkov v ľudovej literatúre a v druhej časti o odraze životných medzníkov v ľudovom maliarstve; v tejto sekcii predniesol svoj referát aj R. Jeřábek na tému "Odzrkadlenie životného cyklu v ľudovom maliarstve - na príklade českej ľudovej kultúry". O všetky vystúpenia československých etnografov bol medzi účastníkmi kongresu živý záujem.
      Osobitnú časť kongresu tvorilo rokovanie účastníkov o organizačných otázkach SIEF. Diskusia ukázala, že najvhodnejšou formou rozvíjania medzinárodnej spolupráce v rámci tejto organizácie sú pracovné komisie. Bude úlohou Predsedníctva a Komitétu SIEF, aby sa zaktivizovali jestvujúce komisie a prípadne aby sa utvorili nové komisie, zamerané na bádanie aktuálnej národopisnej problematiky. Predovšetkým pro

stredníctvom komisií by sa mali organizovať medzinárodné konferencie a vydávať zborníky. Na tomto zasadnutí sa vykonala aj voľba nového Predsedníctva SIEF. Za nového predsedu bol zvolený prof. dr. Reimund Kvideland z univerzity v Bergenu (Nórsko). Vykonali sa aj voľby do Komitétu SIEF. Československým členom v tomto orgáne na najbližšie funkčné obdobie sa stal docent dr. Václav Frolec. Navrhlo sa zvolať štvrtý kongres SIEF predbežne roku 1990; o presnom termíne kongresu, ako i o mieste jeho konania a o programe sa rozhodne dodatočne.
Kongres európskych národopiscov v Zürichu poskytoval vhodnú príležitosť aj na zasadnutie medzinárodnej redakčnej rady európskeho etnologického časopisu Ethnologia europaea. Na zasadnutí sa zúčastnili títo členovia: Carla Bianco (Taliansko), Jeremy Boissevan (Hollandsko) , Nils-Arvid Bringeus (Švédsko), Julian V. Bromlej a Kiril V. Čistov (ZSSR], Alexander Fenton (Škótsko) Tamás Hófer (Maďarsko), Arnold Niederer (Švajčiarsko), Ján Podolák (Československo) a hlavný redaktor Bjarne Stoklund (Dánsko). Na programe zasadnutia bolo hodnotenie časopisu za posledné dva roky, edičný program na nasledujúce dvojročné obdobie, ďalšie zvyšovanie odbornej úrovne časopisu, ekonomické problémy spojené s vydávaním časopisu a rozšírenie jeho odberu najmä v socialistických štátoch. Opätovne sa upozornilo na skutočnosť, že etnografi niektorých krajín[/] nedostatočne využívajú možnosť publikovať v tomto orgáne svoje štúdie a správy o výsledkoch bádania. Napokon sa prerokovali návrhy na doplnenie redakčnej rady o nových členov. Za nových členov redakčnej[/] rady Ethnologia europaea boli zvolení: Martine Segalen (Francúzsko), Klaus Roth (NSR j, Václav Frolec (Československo) a Žofia Sokolewiczová (Poľsko). Ján Podolák

Třiatřicátý ročník známého Folklórního festivalu se uskutečnil v podtatranské obci Východná ve dnech 3.-6. července. Jako každoročně byl zahájen otevřením výstav, většina z nich byla v tomto ročníku zaměřena na kov. Karol Strelec připravil výstavu ze sbírek SNM-EÚ v Martině pod názvem "Premeny kovu", Božena Janeková a Katarína Habdáková se zaměřily na "Kov v súčasnej tvorbe", v n íž se orientovaly na výsledky činností pracovníků ÚĽUV v Bratislavě. Elena Tomaníková a Jana Bartošíková na výstavě "Tvorivé záujmy človeka. Kov a drôt" představily výsledky práce amatérských výtvarníků zájmové umělecké činnosti, Všechny tyto tři výstavy byly připraveny na velmi dobré úrovni, navzájem se doplňovaly a ukázaly přesvědčivě značnou tematickou šíři výrobků z kovu a drátu. Irena Pišútová v rámci akce "Kresané do dreva" představila návštěvníkům výsledky snažení řezbářů, kteří svá díla zaměřili[/] tematicky na vztah člověka k přírodě. Samostatná pozornost byla věnována řezbáři Jozefu Hučkovi z Trnavy.
První pořad pod názvem "Pozdrav z Východnej" připravil Ondrej Demo jako přímé rozhlasové vysílání - pozvánku do Východné. Přinesl informace o celém festivalu, představil účinkující jednotlivých pořadů, obsahoval i rozhovory s některými autory pořadů a vedoucími zahraničních kolektivů. Dramaturgicky byl vystavěn tak, že jeho vrchol lze spatřovat ve vystoupení zahraničních hostů a pak ve hře tří slovenských kapel: kapely souboru Magura z Kežmarku, bratří Muchovců z Terchové a cimbálové muziky Lazovianka z Detvy.
Po skončení rozhlasové pozvánky se v amfiteátru uskutečnil program amatérských folklórních souborů, který autoři Vladimír Kyseľ a Ján Blaho nazvali "Z tvorby..". Do programu se snažili vybrat ta souborová čísla, která podle jejich názoru respektovala zákony tradice a orientovala se na současnost. Přesněji řečeno, na interpretač

Záběr z pořadu "Ludia viníc" na festivalu ve Východné v roce 1987. Foto J. Uherka.

ní a choreografické umění současnosti. v úvodu zazpívaly v komponovaném čísle ženské skupiny z většiny souborů, dominující roli zde sehrála ženská pěvecká skupina souboru Stavbár ze Žiliny (Reč pastierska a Vojana). Soubor Dopravár z Bratislavy se při tvorbě svého pásma inspiroval obrazem kácení a dopravy dřeva z hory, další bratislavský kolektiv Gymnik ukázal choreografii "Do vysoka". I další části pořadu byly zaměřeny ponejvíce na tanec. "Cifrovanie pred muzikou" bylo námětem vystoupení[/] souborů Technik z Bratislavy, Kopaničiar z Myjavy, Liptov z Ružomberka, Šarišan z Prešova, Mostár z Brezna a Podpoľanec z Detvy. Jednotlivá vystoupení byla - jak je to ostatně zákonité - nestejně pojata, dokazovala různost přístupů, ovšem někdy to v pořadu nepůsobilo příliš gradačně. Pak Kopaničiar předvedl "vyhadzovanou", Gymnik rekruty, Stavbár "tanec verbovačov", Mostár "Na záhumní", Turiec z Martina cikánský tanec. I tato čísla se od sebe lišila nejen choreografickým pojetím, ale i úrov[/]ní interpretace nebo svým stářím. s nápaditým pásmem vystoupil Šarišan, jeho parodie "Vyžirky" nepostrádala vtip a dobré provedení. Obdobně zaujala i taneční část "májovnické komory" v podání souboru Liptov. v závěrečné "dupľované s chytákami" sa zase uvedla většina kolektivů. Pořad jako celek přesvědčivě ukázal značnou šíři přístupů a různosti pojetí při scénickém ztvárnění folklóru v tvorbě přizvaných slovenských souborů. v tomto smyslu by mohl být i jakousi "učebnicí" pro začínající choreografy. Tomu odpovídala i koncepce a přednes průvodního slova, jež neopomínalo uvádět i tvůrce úspěšných choreografií.
V sobotním dopoledni připravil Oskár Elschek hudební pořad zahraničních souborů "Hudba priateľov". Divákům v Kulturním domě ve Východné představil hudební složky souborů z Finska, Španělska, NDR, Alžírska a Sovětského svazu. Každý soubor byl uveden nejen komentářem konferenciéra, ale jednotlivé nástroje vždy popsal a vysvětlil v rozhovoru umělecký vedoucí kolektivu. Pořad nejen že vhodně vyplnil sobotní dopoledne, ale diváci měli možnost seznámit se blíže s účinkujícím kolektivem, s jednotlivými hudebními nástroji, jejich funkcí v kapele a způsobem hry na ně.
Odpolední pořady otevřel průvod účinkujících obcí (příprava a režie Jozef Lehocký ) avyvěšování ornamentníků v a mfiteátru (realizace Jarmila Paličková ). Po

pravdě řečeno, vlastní vyvěšování se uskutečnilo už tradičně takřka bez pozornosti publika. To teprve procházelo turnikety do amfiteátru. Tato akce by měla být programově více promyšlena a organizačně podpořena.
      Dětský pořad "Ako deti krásu hľadali" připravil a režíroval Stanislav Kohútek. Program chtěl být přínosem k výchově všestranně tvořivého a kulturního člověka. A tak podobně jako souborový pořad dospělých i tento divákům přinesl bohatou mozaiku programových čísel, jež se od sebe lišily jak koncepčnosti, tak interpretací. Jako spojovací nit se pořadem táhlo vyprávění pohádkáře (národní umělec Julius Pántik) o tom, jak děti hledaly krásu. Do koncepce celého pořadu vcelku zapadlo, ale naopak divák postrádal základní informace o účinkujících a předváděných číslech.
      Vesnické folklórní skupiny vystoupily v pořadu "Ludia viníc", který připravili Daniel Luther a Pavel Popelka. Pořad věnovali vinohradnickým a vinařským tradicím slovenského, maďarského a českého etnika. Teritoriálně zabrali území pěstování vinné révy od Vihorlatských hor na východě až po Bílé Karpaty na západě. Autoři se snažili pořadem ukázat, že kulturní příbuznost těchto tradic byla způsobena jednotou prostředí a vykonávaných prací při pěstování vinné révy, a že každý národ si formoval po svém pouze obyčeje zvyky, tance a písně o víně. To se jim vcelku[/] podařilo. Ovšem ukázat na scéně postup polních prací nebo prací ve sklepě při výrobě a ošetřování vína lze jen s velkými obtížemi. To ukázal názorně i tento pořad. Proto se autoři snažili předvést v rozlehlém amfiteátru i některé ze slavnostních chvil v životě vinařů. Komentář pořadu byl dobrý. Ve zkratce podával základní informace o vinařských tradicích, o účinkujících, seznámil diváky s množstvím těžkých polních prací mužů a žen v průběhu roku. Postihl i problematiku ochrany vinic a tzv. horenského práva, dokonce formou rozhovoru představil rozličné potřebné nářadí a postup prací při vinobraní, přípravě na něj, při výrobě a ošetřování vína. Povšimnul si vinohradnických a vinařských obyčejů, zvyků, a především společenských setkání a zábav ve sklepě. Jak je z tohoto nástinu vidět, dramaturgická výstavba a komentář byly velmi dobré. Přesto však pořad nedopadl ke všeobecné spokojenosti, Hlavním problémem byly vedle některých režijních nedostatků především samotné vesnické folklórní skupiny. v programech všech skupin dominovaly hlavně písničky o víně, ať už v provedení mužských nebo ženských sborů. Důležité místo patřilo i tanečnímu projevu. Jinak zvyky a různá společenská setkání tvořily obyčejně rozličně sestavená pásma, která měla hlavní vinu na neúplném vyznění pořadu. Vesnické skupiny je předváděly často rozvlekle, často s romantizující patinou a naivně neumělou hereckou dispozicí. Zde[/] nemohla nic zachránit ani režie, ani to, že se mnohdy jednalo o vcelku atraktivní témata (volba horenských úředníků - Čaka, zarážení hory Kudlovice, vinobraní - Smolenice, Bíňa, Ladice, Sebechleby, zábava po vinobraní - Vráble, Vajnory, zábavy ve sklepě - Smolenice, Pukanec atd.). Na překážku spádu pořadu byla i jazyková bariéra při vystoupení maďarských skupin z Bíně a Ladic, hlavně v jejich rozsáhlejších programových blocích. Programově do pořadu samozřejmě patřily, ale jazyková bariéra se měla nějakým způsobem oslabit. Pořad jako celek určitě splnil svou funkci. Ovšem tím, že na scéně mohl pouze naznačit část prací ve vinohradě či ve sklepě, bylo více prostoru věnováno slavnostním příležitostem v životě vinařů, spojených s pijáckými písněmi, tancem a vlastním produktem jejich snažení. To může přispět ke zkreslení obrazu vinohradnických a vinařských tradic u části méně informovaného publika.
      Noční program byl věnován východoslovenskému kraji. Pod názvem "Rodným krajom. Valaly valaly..." jej připravil autorský kolektiv: Zora Bazovská a Milan Hvižďák (námět a scénář) a Milan Hvižďák a Jozef Bakšay (režie). v pořadu vystoupily soubory i vesnické folklórní skupiny. v prvním oddílu vystoupily s kolesy a karičkami ženské skupiny z Rakovce, Bystran a Kyjova a ze souborů Šarišan z Prešova, Vranovčan z Vranova a Zemplín

z Michalovců. Ve druhém oddílu se obdobně představili u spojených kapel muži jako verbuňkoši a čapášníci. Nutno poznamenat, že poněkud vázl rytmus spojené doprovodné hudby. Pak následovaly ukázky choreograficky zpracovaných tanců v podání předních východoslovenských souborů. Východniar z Košic předvedl "kovalski", Vranovčan "petrovski verbunk", Šarišan rekruty a Zemplín čapáše. Všechny choreografie byly na velmi dobré úrovni, tomu odpovídala i interpretace. Program nabral spád. Třetí oddíl byl věnován pastýřské kultuře. v jeho úvodu zazpívala za doprovodu gajdic rodina Gernátovců z Krivan, pak folklórní skupina z Rakovce nad Ondavou předvedla pastýřskou vánoční obchůzku s vinšováním. Mužské trio ze souboru Kalina z Humenného zazpívalo soubor Magura z Kežmarku předvedl dobrou choreografii "Pastierčina", podobně jako Šarišan číslo "ovčiari", v němž ukázal život na salaši. Pastýřské písně zazpívala Mária Brdárská z Rejdové, soubor Zemplín zatančil "bočkorovi". Oddíl ukončily spojené ženské skupiny velmi dobrými lučními zpěvy. Jak je vidět, třetí oddíl měl poněkud odlišnou strukturu od předchozích, ale spád programu nepoklesl, naopak nabyl na dramatičnosti, Čtvrtý oddíl nazvali autoři "Muž a žena v tanci". Tance z Veľbach a spišský "krut" předvedla skupina z Bystran. Vranovčan při tvorbě své choreografie vyšel z tanečního umění tanečníka Vasila z Poše. Folklorní skupina z Ky[/]jova zatančila "dribnu", pak měli diváci možnost vidět kyjovskou "dribnu" v podání Zemplínu. Fašankové číslo ukázal Šarišan, Magura tance od Dunajce, Zemplín pozdišovské tance a Šarišan šarišské polky. Závěrečnou hanušovskou polku zahrály a zatančily všechny kolektivy. Program si až do konce udržel strhující tempo, měl náladu a poskytl divákům nevšední zážitek. Tvořil mimo jakoukoliv pochybnost vrchol celého festivalu.
      V nedělním dopoledni uchystal Igor Kovačovič za spolupráce Oskára Elscheka a Vojtecha Littvy scénický program zahraničních folklórních souborů "Pozdrav priateľov". Hostitelským kolektivem byl tentokrát Liptov z Ružomberka. Nejprve se menuety a polkami představil finský soubor Vantaan Kansantanssijat z města Vantaa-Purpuri. s blokem meklenburských písní a tanců vystoupil soubor "Richard Wozidlo" z města Ribnitz v NDR. Sympatické, temperamentní vystoupení odvedl španělský soubor Xavarandaina z města La Coruňa. Obřadní a bojové tance z jižní části země ukázal soubor "Muži noci" z Alžíru. Moskevský soubor Rossijanočka, laureát MFF Strážnice 1987, předvedl hry skomorochů, zazpíval byliny, zatančil chorovody a kadrily. Spolu se španělským souborem patřil mezi nejlepší zahraniční účastníky tohoto ročníku Východné. Program byl sestaven dobře, byl dobře i režijně veden.
      Odpoledne připravili Juraj Dubovec a Rastislav Uhrín hu[/]dební pořad "Starodávne nôty". Divákům v něm představili hudby předních amatérských souborů: Partizánu ze Slovenské Ľupče, Vršatce z Dubnice nad Váhom, Stavbáru ze Žiliny, Gymniku z Bratislavy, Ponitranu z Nitry a Jedľoviny z Kysuckého Nového Mesta. Do pořadu zařadili taková čísla, která muziky souborů převzaly od lidových muzik. Pořad splnil to, co se od něj očekávalo: ukázal jednu z možností práce souborových kapel při upravování folklórního materiálu. Komentář byl ale pojat poněkud pateticky, zvláště v úvodu.
      Autorem závěrečného programu "Večne živá pieseň" byl Cyril Zálešák. v pořadu účinkovaly vesnické folklórní skupiny, dětské a dospělé amatérské soubory, jekož i zahraniční kolektivy. Zahájil jej soubor Stavbár dobrými halekačkami a lučními zpěvy z Čičman. Choreografii "Na skok" zatančil Zemplín, uspávanku zazpívaly Monika Kandráčová z Krásné Lúky a Zuzana Balíková z Drienova. Byl pro ně příznačný lyrický, něžný projev. Hry dětí z Heľpy ukázal místní dětský kolektiv. Detský soubor Kopaničiar z Myjavy zatančil choreograficky zpracovanou "vrtkou". Folklórní skupina z Turé Lúky předvedla za doprovodu trubky a harmoniky "uklekanou", po ní soubor Kopaničiar ukázal taneční zábavu. Pak zahráli mají fujaristé z Očové a fujaristé a zpěváci souboru Poľana ze Zvolena. Folklorní skupina z Terchové vystoupila s veselicí. Zpěvy a tance z Terchové inspiro

valy k vystoupení též soubor Gymnik. Mužský sbor ze Švermova zazpíval horehronské písně, s horehronským folklorním materiálem vystoupil i soubor Mostár. Tato část pořadu dala divákům možnost porovnat scénické zpracování folklóru v podání vesnických folklórních skupin a vyspělých souborů. Popravdě řečeno, ne vždy dopadlo srovnání ve prospěch technicky lepších souborů. A to nejen v tomto programu. v dalším pokračování pořadu vystoupily postupně s krátkými ukázkami všechny zúčastněné zahraniční kolektivy. Po symbolickém aktu díků nejstarším nositelům folklórních tradic se v závěrečném čísle "šarišské polky" předvedly skupiny ze Šarišských Dravců a Krivan, soubor Technik, skupina z Kyjova a soubor Šarišan. v závěru celého pořadu a tím i festivalu zazpíval mužský sbor z Východné s spojené ženské sbory z Východné a Važce. Závěrečný program byl opět vysílán Intervizí, a tak jako v minulých letech poskytl vlastně jakýsi průřez festivalem. I když tu nevystupovali reprezentanti jednotlivých pořadů, přece jen se v něm objevily dominující myšlenky z vybraných pořadů. A to je dobře.
Folklórní festival ve Východné patří už řadu let mezi nejlepší akce tohoto druhu nejen u nás, ale i v širším okolí. Jeho třiatřicáty ročník to větším dílem potvrdil. Jan Krist[/]

Tradiční vlčnovské slavnosti s jízdou králů, zařazené do rámce celostátních akcí Festivalu zájmové umělecké činnosti, se konaly ve dnech 29. až 31. května 1987.
Pořadatelé, Klub sportu a kultury ve Vlčnově, odvedenci ročníku 1969 Okresní kulturní středisko v Uherském Hradišti, připravili pod záštitou Rady ONV Uherské Hradiště a MNV Vlčnov bohatý kulturně výchovný pořad. Vycházel z dlouho[/]dobé koncepce vlčnovských slavností, které obsahují řadu tematických pořadů nově koncipovaných. Mezi ně patří páteční úvodní pořad "Večer pro krále" asobotní veselé i vážné povídání o Slovácku s řadou známých osobností našeho kulturního života. Ani letos nechyběla tematická výstavka fotografií dr. Beneše a Fr. Tomíška nazvaná "Rok ve Vlčnově".
Nedělní pořad slavností byl zahájen koncertem dětské dechové hudby, pokračoval průvodem dětských

souborů a jarmarkem. Současně se zahájením slavností jízdy králů se odvíjel na stadióně dětský pořad "Zahrajte nám kolem, zatancujem spolem", v n ěmž se divákům představily domácí dětské kolektivy, Kohútek z Bánova, Hradišťánek z Uherského Hradiště, Lučinka ze Svatobořic-Mistřína, Radost z Trenčína a hostující maďarský soubor z Kezelu. Dětský pořad diváky zaujal svým spádem a spontánností vystoupení většiny dětských kolektivů. Ocenění zasloužily hlavně výstupy a programová čísla Hradišťánsku, Radosti a souboru z MLR, u nichž se projevila dlouhodobá, cílevědomá práce s dětmi, vyjádřená scénicky přijatelnými prostředky a úpravami, Pořady těchto souborů byly harmonií hudby, zpěvu, tance i celé řady jevištních nápadů tvůrčího zpracování dětského folklóru. Ostatní dětské soubory se taktéž představily v dobrém světle, ale jejich vystoupení byla poznamenána menšími zkušenostmi s uváděním dětských tanců, říkadel a her na scéně prostorného areálu. Jízda králů měla i letos velké množství obdivovatelů, kteří se do Vlčnova sjeli z celého Československa, ba někteří i ze zahraničí. Pestrobarevná výzdoba koní, vtipné vyvolávky i početná družina královských koní a jezdců vytvořila první přirozený vrchol slavností, které byly v tomto roce umocněny slunečním, letním dnem.
Slavnosti ve Vlčnově podle plánované dramaturgie a koncepce vrcholily Slavnostním průvodem účinku[/]jících a Jízdy králů, který přešel do pořadu dolňáckého folklóru "Hledání krála". v p ořadu vystoupily soubory Čerešničky, Vlčnovjánek a Vlčnovjan z Vlčnova, Lúčka ze Svatobořic-Mistřína, Danaj ze Strážnice, mužský sbor ze Ždánic a Vlčnova, muziky z Osvětiman a Jaroslava Čecha z Uherského Hradiště. Jeho mottem bylo společné "hledání krála" vlčnovskými dětmi mezi účinkujícími soubory. Při vlastním pořadu se však tento zajisté nosný a vtipný nápad autorům nepodařilo do důsledku realizovat a motiv "hledání" se téměř úplně vytratil z druhé části pořadu, jenž samotný byl komponovanou skládačkou vystoupení jednotlivých kolektivů se společným závěrem. Pořad byl pestrý, poutavý a představil špičkové soubory jednotlivých regionů slováckého Dolňácka i jeho nekonečné obměny tanečního, písňového i hudebního folklóru. Zaujal hlavně strážnický soubor Danaj, prožívající v současné době pod novým vedením "renezanci" své činnosti. Dokonalý hudební i vokální přednes předvedli hudci z Osvětiman i Uherského Hradiště. Dobrou uměleckou úroveň však potvrdily i ostatní účinkující kolektivy.
Vlčnovské slavnosti 1987 potvrdily kurs nejnavštěvovanějších regionálních slavností v jihomoravském kraji a snad i v Československu. Zkušení pořadatelé se všech úkolů zhostili s přehledem a návštěvníkům připravili hodnotný umělecký zážitek. František Synek[/]

Tvrdonice 1987 [obsah]

Ve dnech 30.-31. května se uskutečnil 24. ročník slavností Podluží v písni a tanci, pořádaný na počest 70. výročí VŘSR. Prvním pořadem slavností byla již tradičně uváděná soutěž ve zpěvu, tanci a o stárkovské právo Podlužácký stárku, bud veselý. Letos byla dobře obsazena a soutěžící předvedli vesměs kvalitní výkony. Zdá se, že po neutěšeném stavu v minulých letech, který byl předmětem kritiky, se výchově zpěváků a tanečníků věnuje větší péče, jak ostatně naznačovala už loňská soutěž. Dalším důvodem zkvalitnění je také to, že probíhají předkola, v nichž se důkladně "osívá". Letošním stárkem Podluží se stal Rudolf Tuček z Tvrdonic. Stojí za zmínku, že kromě pozoruhodných individuálních výkonů byly v soutěži zastoupeny i dobré kolektivní projevy, například mládeže z Lužic. Přehlídka podlužáckých dechových hudeb, která vyplnila sobotní večer, měla letos dobrý divácký ohlas. Režijně byla poněkud propracovanější než posledně, také její trvání bylo - k prospěchu věci - o něco kratší.
Nedělní den podlužáckých slavností začal sjížděním chasy na náměstí. Zde je nutno vyzvednout zvláště krojovou vybavenost mládeže, jíž se na Podluží věnuje příkladná péče. Nedá se to však zcela říci o upravenosti jejich nositelů, kteří mnohdy zapomínají, že ke kroji patří třeba i odpovídající úprava účesu ad., ale i celkové vhodné

chování. Krojová vybavenost zazářila i v odpoledním průvodě účinkujících, po němž začal v přírodním amfiteátru pořad dětského folklóru Děti našej dědiny (autorka L. Kobzíková ). Pořad zahájily děti z MŠ ve Tvrdonicích po nich následovaly tematické bloky Jarmak, Pastva, Lucky a Vánoce. v prvním bloku vystoupil místní soubor Dúbravěnka se stylizovaným pásmem o jarmaku, v dalším bloku shlédli diváci písně, hry a tance s tematikou pasení v podání dětí z Moravské Nové Vsi a souborů Lanžhotčánek a Břeclavánek. v krátkém vstupu s námětem lucek a draní peří se představil tvrdonický soubor Mánesačky a v závěrečném bloku, věnovaném vánočnímu zvykosloví, účinkovaly děti ze souborů Břeclavánek z Břeclavi a Podlužánek z Hodonína. Jednotlivá pásma byla vcelku dohře komponována, po stránce režijní však mohla být na některých místech více propracovaná. Režie trochu zklamala i při zakončení pořadu - diváci ani nevěděli, že pořad už skončil. Průvodní slovo bylo vhodně sestavené, ale jen řídké; mohlo být snad také více informativní.
Hlavním programem slavností byly Svatební obrázky z Podluží (autor J. Kobzík ). Pořad byl vhodně koncipován ve sledu tradiční podlužácké svatby. Úvodní prolog byl zvaním na svatbu, svatební vinš přednesl zasloužilý umělec J. Severin, který účinkoval během svatby v roli družby. Pak následovaly jednotlivé části svatby, rozdělené[/] do deseti obrazů: Svíca, Strojení nevěsty, Pro nevěstu, Odprošení a poděkování rodičům, Zatahování svatebního průvodu, Svatební nostalgie, Svatební vrtěné, Čepení nevěsty, Veselí druhého dne svatebního a Už sa svatba dokonává. Epilog s názvem Oslava života přinesl pásmo vítání dítěte do života. Pořad, v němž účinkovaly soubory a skupiny z celého Podluží, byl citlivě sestavený a v mnohém objevný. Prezentoval řadu málo známých i neznámých, zapomenutých i obnovených svatebních zvyků. Další těžiště objevnosti spočívalo v zařazení tradičních písní, které byly oživeny z terénu i z písňových sbírek. Zdůrazňujeme tuto skutečnost jako výrazný klad, protože stereotypní uvádění podlužáckých písňových novotvarů poněkud zkresluje pravý obraz písňových hodnot, které Podluží opravdu má. Autor pořadu - pri[/]máš Břeclavanu - uplatnil v hudební režii své bohaté dlouholeté zkušenosti, ale pozadu nezůstal ani v celkové dramaturgii pořadu, která byla výtečná. Dobré výkony Účinkujících a pěkné i výstižné průvodní slovo M. Ondráškové se rovněž zasloužily o úpěšnost pořadu, který byl skutečným vyvrcholením letošních podlužáckých slavností.
Lze si přát, aby v tomto zdařilém trendu pokračovaly i další ročníky slavností, které v minulých letech prodělávaly období určité stagnace. Zvyšování náročností při přípravě - v odborné i organizační práci - se zákonitě projeví i v realizaci. Toto známé pravidlo začíná dnes platit víc než kdy jindy, neboť nároky na programovou stránku se zvyšují a navíc jsme zavázáni obecnou kulturností, stejně jako cíly estetické výchovy. Jiří Pajer[/]

Karol Kadłubiec (nar. 22. 7. 1937 v Karpentné, okr. Frýdek-Místek) studoval v letech 1955-60 na Karlově univerzitě v Praze obor čeština-polština a studia ukončil diplomovou prací Těšínská lidová próza. V Praze složil doktorát (1968) a dosáhl hodnosti kandidáta věd[/] (1971). Titul doktora věd obdržel na varšavské univerzitě v roce 1978 na základě práce Těšínská kouzelná pohádka v západoslovanském kontextu. Od roku 1964 pracuje na katedře cizích jazyků na Pedagogické fakultě v Ostravě.
Publikační činnost je rozsáhlá. Patří do ní zejména monografie těšínského vypravěče J. Ježowicze

(Gawędziąrz cieszyński Józef Jeżowicz, 1983), kniha z A damowej dzichty (1977), účast a redigování národopisné monografie Těšínska Płyniesz Olzo, I-II, 1970, 1973, studie o kontextu těšínské lidové kultury Uwarunkowania cieszyńskiej kultury ludowej (1987) a více než 300 časopiseckých titulů věnovaných mimo jiné teoretickým otázkám folkloristiky (jazykověda a folkloristika, folklór a literatura, folklór a historie, folklórní komparistika, česko-polské vztahy v lidové pohádce, kategorie pravdivosti ve[/] folklóru, tzv. typické situace ve folklóru, folklór autentický a stylizovaný aj.).

      Mezi folkloristy a etnografy jste známý několika významnými knihami a desítkami časopiseckých titulů. Většina vašich prací se týká Slezska, hlavně Těšínska. Na čem pracujete nyní?
      Zrovna jsem dokončil systematický výzkum lidové prózy na severním Těšínsku, tedy od Českého Těšína po Bohumín. Je to úctyhodná žeň: na 1750 stranách asi 1980 tex[/]tů lidové prózy a k tomu ještě 250 lidových písní. To dokazuje, že nemají pravdu ti, kteří považují urbanizované a industrializované prostředí za folklórní poušť. Cílem tohoto výzkumu nebylo jen zjistit stav a specifiku folklórní prózy ale šlo o pohled širší: zachytit místo lidového vyprávění v kontextu lidové kultury vůbec a současného kulturního života.
      Tedy šlo o jakýsi národopisně sociologický pohled?
      Při výzkumu jsem se nezajímal o vyhledávání archaických a ojedinělých jevů, nýbrž šlo o pohled synchronický a funkční. Kladl jsem si takové otázky: Jak žije současný folklór? Čemu slouží? Jak se mění? Takový částečně sociologický aspekt dovolil řešit i zcela praktickou otázku, totiž jak začlenit lidovou kulturu a folklór do dnešní kulturní činnosti.
      Jaké byly hlavní výsledky onoho výzkumu?
      Předně jsem mohl posoudit některé zvláštní problémy folklórní prózy v této oblasti, tedy od Českého Těšína po Bohumín. Na základě výzkumu jsem napsal publikaci o sémiotice hornického humoru; v ní ukazuji, jak se zásadně hornický humor liší od humoru vesnického, a to nejen tematicky, ale především v sémiotické a poetické sféře.
      Kromě toho se v další publikaci pokouším monograficky zpracovat lidovou prózu tohoto subregionu. Při tom se budu snažit o interetnickou interpretaci, to znamená o výklad v souvislosti s lidovou kultu

rou a folklórem okolních regionů. Že výzkum, o kterém mluvíme, byl mimořádně podnětný, je vidět také z toho, že se stal podkladem ještě pro další knižní rozpravu, totiž o podmíněnosti a kontextu těšínské lidové kultury. Význam tohoto tématu je zřejmý: vždyť na Těšínsku se v minulostí křížily a dodnes se kříží různé vlivy a kultury. Tuto těšínskou specifiku lze bez pohledu historického, jazykového, obecně kulturního, sociologického atd. těžko pochopit a vyložit.
      Toto zaměření, o němž mluvíte, rovněž prozrazuje, jak se mi zdá, která národopisná a folklórní témata považujete za důležitá.
      Domnívám se, že stále aktuální a naléhavý je terénní sběr a výzkum. Nejen že doplňuje starší znalosti, ale přináší jiný pohled na současné funkce folklóru, na jeho vývojové tendence, na stránku stylistickou, kompoziční, strukturální, žánrovou, na jeho nositele a tvůrce atd.
      Znamená to, že výzkum berete jako předpoklad pro nové metodologické a teoretické názory?
      Myslím, že jsme rovněž hodně dlužni teoretickému propracování interetnických vztahů a souvislosti v lidové kultuře a folklóru. Víme, že na tomto poli bylo už hodně vykonáno, ale přece jen si myslím, že nové teoretické poznatky - např. sémiotické - by mohly zkvalitnit výsledky i v této oblasti. Folkloristika by měla více využít teoretického myšlení v příbuzných oborech: najdeme v nich velmi inspirující[/] myšlenky.
      Zmínil jste se o tom, že jste zpra coval monografii o hornickém humoru. Budete ve výzkumu hornického folklóru ještě pokračovat?
      Dělnický folklór a dělnická kultura - to je území, které mne stále láká. Taková laboratoř, jakou je Ostravsko-Karvinsko, zůstává však až na malé výjimky, bez povšimnutí: vždyť zde žili a pracovali vedle sebe představitelé různých národů, národností, sociálních skupin a tedy nositelé i různých kultur. Kulturní a společenské procesy, které zde probíhaly, jsou natolik různorodé, že jejich teoretické uchopení by mělo mít vysoce univerzální platnost. Výzkum v takové oblasti by si samozřejmě vyžadoval týmovou spolupráci badatelů různých společenskovědních disciplín.
      Ti, kteří na Těšínsku žijí, vědí, že stojíte v čele folkloristické sekce při hlavním výboru Polského svazu kulturně osvětového (PZKO). Jaká je historie a úkoly této organizace?
      Sekce vznikla na podzim roku 1965. Od samého počátku se zaměřila hlavně na systematicky a široce pojatý národopisně folkloristický výzkum Těšínska, dále na popularizaci lidové kultury tohoto regionu a konečně na teoretické prohloubení dosavadních poznatků o lidové kultuře v této oblasti.
      To je program: jak je však uskutečňován?
      Vrámci výzkumu Těšínska členové sekce navštívili - a to několikrát - každou lokalitu od Bohu[/]mína až po Mosty u Jablunkova. Teoretickou práci je vidět hlavně v publikační činnosti: vyšlo 16 svazků bulletinů a 14 folkloristických listů, vycházejí knižní publikace s různou tematikou i metodologickou úrovní.
      Popularizace provádí sekce mnoha způsoby. Pořádá mj. přehlídky interpretů těšínských lidových písní, počínaje od mateřských škol; členové sekce konají přednášky a besedy pro školy a veřejnost s ukázkami folklórní tvorby; připravili desítky rozhlasových pořadů o těšínském folklóru a jeho nositelích; otiskli asi 1500 článků v časopisech pro děti i pro dospělé, které vyprávějí o lidové kultuře v této oblasti, uveřejnili v časopisech na 600 autentických textů lidového vyprávění. v poslední době sekce vydala zpěvník se 160 lidovými písněmi z Těšínska, publikaci o výšivkách na těšínském kroji, atd. Při této činnosti jde tedy o to, aby lidová kultura nežila pouze v knihách a na gramofonových deskách, ale aby nadále plnila funkci společenskou uměleckou, zábavnou, výchovnou. Aby žila i v dnešních podmínkách.
      Dá se tedy říci, že této popularizační činnosti přikládáte velký význam?
      Za ta léta se sekci podařila jedna zavažná věc: podařilo se změnit - hlavně u mládeže - myšlení o lidové kultuře. Dnes je už čím dále tím méně považována za anachronismus a archaismus, a stále častěji za důležitou součást dnešní

ho života. Svědčí o tom akce, které sekce pořádá. Jednou z nich je "gorolský bál" v Mostech u Jablunkova; hrají na něm lidové kapely od Zakopaného po Těšínsko (rovněž slovenské), podávají se jídla z lidového jídelníčku, tančí se pouze lidové tance. Vstup je jenom v kroji - a na "goralském bále" pokaždé chybí ještě několik desítek volných míst!
      Spolupracujete s jinými institucemi a odborníky?
      Ve folkloristické sekci PZKO působí většinou amatéři. Proto nám záleží na kontaktech s československými a polskými odborníky. Platformou výměny názorů a zkušeností jsou semináře s folklórními dny, pořádáme je dvakrát do roka. Monografické zaměření těchto seminářů dovoluje se zabývat hlouběji vybranými otázkami. Vážíme si spolupráce takových odborníků, kteří na dnech besedovali: prof. K. Horálek, dr. V. Gašparíková, doc. .dr. O. Sirovátka, dr. A. Sulitka, dr. J. Gelnar, z Polska prof. D. Simonidesová, doc. B. Bazielichová, dr. J. Nijakowska, doc. A. Dygacz a jiní. Folkloristická sekce se tak stává mezinárodním setkáním folkloristů.
      Mluvil jste také o některých polských souborech na Těšínsku. Snad by bylo zajímavé, kdybyste je čtenářům důkladněji představil.
      Nejstarším souborem v regionu je jablunkovský Gorol, pracuje už od roku 1948. v programu má hlavně písňový folklór; škoda, že nemá taneční skupinu a vlastní muziku! Je ho vokální projev je však vynika[/]jící, inklinuje ke stylizovanému pojetí lidové písně.
      V Českém Těšíně působí od roku 1953 dva soubory - Sibica a Olza. První z nich sahá k místním folklórním zdrojům středního Těšínska. Olza více stylizuje a není vázána jen na Těšínsko ve svém repertoáru má čísla z Čech, Moravy, Slovenska, Polska, tu a tam i čísla ruská a moldavská. Olza má výtečnou taneční techniku a výbornou kapelu.
      Známým souborem je karvinský Górnik, který se zaměřuje na hornický folklór. Nedávno, v roce 1980, vznikla folklórní skupina v Havířově-Bludovicích a rychle se vypracovala na vynikající úroveň. Výjimečným souborem jsou Górole z Mostů u Jablunkova. Nejen pro svou početnost (mají asi 50 členů), ale pro svůj styl a zaměření. Vycházejí z místního beskydského folkloru, ve kterém žijí. Tím se jejich projev stává sugestivní a přesvědčivý a myslím, že by si zasloužili, aby je mohlo obdivovat publikum i v cizině.
      To jsou hlavní soubory na Těšínsku, ale možná bych se měl zmínit také o dětských souborech a skupinách na mnoha školách s polským jazykem - třeba o skupinách v Bystřici nad O. nebo v Jablunkově.[/]
      Včem vidíte smysl práce těchto souborů a vůbec celého folklórního hnutí?
      Jistě především v popularizaci lidové kultury, folklóru. v době, kdy se život folklóru v původních, přirozených podmínkách vytrácí nebo se radikálně mění, tím větší význam dostává sekundární oběh, druhotné folklórní formy. Jejich prostřednictvím lidová kultura proniká do vědomí současného člověka a působí na něj hlavně svými hodnotami uměleckými zábavnými a poznávacími. Stará lidová kultura je kulturou masovou unifikována a jejím vlivem se svět stává, jak řekl M. McLuhan, globální vesnicí, neboť kulturní rozdíly mezi státy a kontinenty postupně mizí. Měli bychom si uvědomit, že kosmopolitizující trendy přímo před našima očima čím dál více sílí. Snaha uchovat a adaptovat toto staré dědictví lidové kultury, jak víme, musí spočívat v posílení individualizace, v uhájení zděděného bohatství a v uvědomění národních kořenů. Navíc tyto soubory vytvářejí kulturní atmosféru v místních podmínkách: v době, kdy stále více začíná převládat pasívní, konzumní typ kultury, není tento aspekt zanedbatelný!
      Připravil Oldřich Sirovátka

(Výstavní síň Paláce kultury v Praze, 5. až 30. listopadu 1986)
      Zcela mimořádnou událostí pro uměnímilovnou veřejnost i pro etnografy byla výstava naivních malířů z Kovačice, kterou po Nitře a Bratislavě hostila také Praha. Ve spolupráci s Kulturním domem v Kovačici a slovenskými partnery s ministerstvem kultury SSR, ministerstvem poľnohospodárstva a výživy SSR, Maticí slovenskou, Agrokomplexem Nitra a Galérií hl. mesta SSR Bratislava - ji připravil v závěru roku 1986 Palác kultury v Praze. Ve třech výstavních sálech se představili dnes už světoznámí malíři z Kovačice třiadevadesáti obrazy, které podaly dobře zvolený průřez tvorbou jedenadvaceti autorů od nejstarších po současné naivní malíře. Pro Čechoslováka byla výstava tím zajímavější, že tito "jugoslávští naivisté" jsou Slováci, jejichž etnický původ i národní kultura jsou v jejich výtvarném projevu velmi výrazně patrné. Vesnici Kovačica nedaleko Bělehradu totiž před téměř dvěma stoletími založili slovenští osadníci. Leží mezi nedozírnými lány polí jihovýchodního Banátu a má velmi dobré kulturní zázemí. Krátce po první světové válce[/] si její obyvatelé založili slovenský kulturně-společenský spolek Pokrok, knihovnu a čítárnu. Okolo nich se seskupovali obyvatelé podle svých zájmů. Vedle hudební, divadelní, folklórní a literární skupiny si krátce před druhou světovou válkou založili i výtvarnou sekci, která v socialistické Jugoslávii nabyla svého rozkvětu a opravdového světového významu. Zakladateli výtvarné sekce Pokroku byli nadaní rolníci - kovačičtí samouci Martin Paluška, Ján Sokol, Michal Bíreš a Vladimír Boboš, kteří pro svou zálibu v malování postupně získávali další talentované spoluobčany. U příležitosti 150. výročí příchodu prvních Slováků, kteří položili základ dnešní Kovačici, uspořádala sekce v říjnu roku 1952 výstavu, jež se každoročně opakuje pod názvem "Kovačický říjen". Velký zájem o tuto tvorbu podnítil v obci otevření první vesnické galerie obrazů v Jugoslávii Galerie selských malířů v Kovačici. která už v sedmdesátých letech dosáhla světové proslulosti. Dnes výtvarná sekce sdružuje kolem dvaceti malířů - samouků a o růst nových talentů se nemusí obávat.
      Nejstarší místní malíři začínali kopírováním pohlednic a reprodukcí, ale časem se vypracovali k osobitému projevu a k tématům, která je zajímají. Nezabývají se cizokraj[/]nými motivy a scénami ze života jiných společenských vrstev, ale zpodobují svět kolem sebe, jak jej znají z vlastního prožitku i ze vzpomínek na vlastní dětství a mládí, nebo z vyprávění rodičů. Toto poetické znázorňování minulosti i současnosti každodenního i svátečního života v Kovačici představuje vesnickou idylu s důrazem na folklorní prvky. Nejčastějšími tématy je malování interiéru světnice svátečně uklizené a podle tradičního způsobu zařízené a vyzdobené, a rodinného a společenského života; který se v ní odvíjí. Dalším tématem je vesnice s rázovitými stavbami pěkně udržovanými. v jejich ulicích a na návsi, ale i v humnech, se odbývá nejen všední běh života a práce, ale i rodinné obřady jako svatby a pohřby, i obyčeje kalendářního cyklu - masopust, sanice ap. Velkou skupinu obrazů ovládá motiv práce, nejčastěji v menším či větším kolektivu a autoři přitom věnují pozornost zejména tradičním činnostem, např. práci s koňmi, orbě, předení, zpracovávání konopí aj. Do posledního okruhu zájmu pak patří portréty členů rodiny nebo sousedů a zátiší, kterých je relativně nejméně. Na většině olejomaleb vidíme lidi v krojích, které se i v Kovačici už pomalu vytrácejí z běžného života.
      Pro etnografa je tato tvorba i pozoruhodným pramenem pro poznání života kovačických Slováků. Je z ní patrné, jak udržují zvyklosti, které si jejich předkové donesli ze vzdálené vlasti - typické je např. zaří

zení světnice s charakteristickým uspořádáním a výzdobou, olíčené domky v řadách vedle sebe, kroj kupř. čepení nevěsty a mnoho jiného. Zajímavý je také způsob prostírání k společnému jídlu na polí; kdy malíř vymaloval důkladně každý detail, ale i výjevy jako převážení nemocné na saních, nebo pohřeb v otevřené rakvi rovněž vezené saněmi.
Těžký život a udřené postavy dělných lidí jedinečně vystihl Martin Jonáš, který opustil anatomickou věrnost a symbolicky zdůraznil pracovitost předimenzováním rukou a nohou vyjadřovaných postav, z nichž čiší smutek trápeného a vykořisťovaného člověka. Fascinujícím způsobem zachytil společenský život vesnice v tmavomodrém tónu Ján Kňazovic - modré noci maloval prý proto, že sedlák svůj společenský život musí trávit jen v noci, ve dne pracuje v poli od úsvitu do tmy. Jinou výraznou osobností, podobně jako oba předchozí proslulou v celém světě, je Zuzana Chalupová. její tvorba je pestrobarevná, jásavá a radostná. Zachycuje hlavně vzpomínky na vlastní dětství, obyčeje Slováků v Kovačici, ale nejraději a nejvíc maluje děti. Jejich tváře vypadají jako obličejíčky tzv. mrkacích panenek z doby, kdy si s nimi autorka hrávala. Dětmi zabydluje světnice domků, ulice i náves v Kovačici, v je jích obrazech nacházíme mnoho důležitých reálií, vypovídajících o typických rysech života Kovačičanů a o prostředí, v kterém se odehrával a[/] odehrává. Z. Chalupová má smysl pro detaily, které zvýrazňuje nebo potlačuje podle toho, které z nich ji zaujmou. k těm patří např. tradiční způsob odívání, stlaní postelí, malba stěn světnic aj. Z. Chalupová svou tvorbou v mnohém připomíná naši Ludmilu Procházkovou ze slováckých Dambořic. Vychází zřejmě z názorového okruhu jednoho ze zakladatelů kovačické insitní školy Jána Sokola, který patřil k nejstarším a velmi pilným malířům. Ve svých více než pěti stech ołejomalbách kladl důraz na místní kolorit a uchování všeho pěkného, co vymírá z každodenního života kovačických Slováků. Přál si, aby mladí viděli, jak se dříve žilo a pracovalo. Toto přání je krédem i většiny kovačických malířů. Martin Paluška, další ze zakladatelů kovačického malování, vycházel z podobných kritérií. I jeho tvorba je velmi početná, výrazná, plná reálií viděných v radostných, pestrých barvách. I on se rád vracel do minulosti a čerpal ze starých tradic. Do svých obrazů začlenil mnoho etnografických prvků - chtěl vytvořit dokument o čase, který se stal minulostí. z ostatních autorů na výstavě zastoupených jmenujme Jána Veňarského, také už zemřelého, jehož láskou, jako sedláka, byli hlavně koně a tvrdá práce v zemědělství, Katarínu Kožíkovou, která nejraději maluje veselé scény ze života vesničanů, Vladimíra Boboše, jenž patřil k předním kovačickým malířům a na výstavě jej reprezentoval jediný obraz (Mladu[/]cha ve věnci) stejně jako Michala Bíreše (Výroba košťat) a Evu Husárikovou (Štědrý večer). Ján Husárik ztvárňuje život Slováků v Padině, slovenské osadě nedaleko Kovačice. Patří k nejplodnějším malířům a nejčastějším jeho námětem je těžký zápas lidí o získání vody a téma žízně v jeho tvorbě dominuje. Není to jen žízeň po vodě, ale i po kráse, po štěstí, po uznání. z téže vesnice pochází i rolník Michal Povolný zaměřený na zachycení způsobu života Padinčanů. Pavel Hrk je truhlář a těší ho, když se mu podaří vytvořit něco pěkného, ať už kus nábytku, anebo obraz. Ondrej Veňarský je rolník. Pracuje s voly, které rád maluje, protože jsou užiteční jak při orbě a jiných zemědělských pracích, tak třeba při převozu nemocné na saních. I on se ve svých obrazech zabývá vlastními vzpomínkami a událostmi z vyprávění předků. To je také tématem olejů Jána Bačúra z Padiny, kde pracuje jako matrikář a je v podstatě svérázným kronikářem tamního života v obrazech, které mají v mnohém dokumentární hodnotu stejně jako osobitá tvorba Jána Strakúška, původně zedníka a dnes i předsedy Výboru kovačické Galérie ľudových maliarov a jednoho z jejích nejstarších člení. z příslušníků generace narozené v třicátých letech vystavovali ještě Katarína Karlečíková-Severínyová, úřednice, jež maluje portréty, krajinky a interiéry domů, ale i práci na poli, Ján Ga

raj, rolník a stavební dělník, jehož poutá zejména těžký život Slováků v minulosti, což dokumentují vystavená plátna Orba a Cihlář, a Alžběta Čižiková, úřednice, která nejraději zachycuje lidové obyčeje a zábavy a z nich opět svatby, ale i květiny, portréty a práci v zemědělství. Nad průměr svých vrstevníků vynikl Ondrej Pilch, zámečník narozený v Ostrojičevu v severním Banátě a žijící v Pančevu nedaleko Kovačice. jeho rodná Tisa, Dunaj, u něhož strávil mládí a Tamiš, kde žije mužné roky, rybaření a život u řeky a její specifické kouzlo jsou mu hlavním zdrojem inspirace. Čarovné světlo ranních úsvitů a šero večerních sezení rybářů u ohně při vodě, jejich vyprávění a práce spojené s rybařením jsou jeho světem, který s takovou silou individuálního projevu zachycuje na plátno v ohnivých a výrazných barvách překvapivých kombinací. Nejmladším členem kovačické galerie je Pavel Hajko, narozený roku 1952, truhlář. Svými obrazy vypráví staré legendy; které slýchá od pamětníků, ale snaží se je interpretovat z té veselé, žertovné stránky. Výrazná symbolika jeho malířského nazírání se nejzřetelněji projevila v obraze Moja dedina s fialovou vázou s květy. z níž roste obilí.
Po shlédnutí výstavy kovačických naivních malířů už chápeme, proč jejich tvorba má tolik nadšených obdivovatelů v celém světě, a to jak mezi intelektuály, tak i mezi prostými lidmi, proč se stala pojmem a zís[/]kala si autoritu ve světovém naivním umění. Jejich bezprostřední, upřímné a moudré nazírání na okolní svět, nevyumělkovanost, ale naopak přirozenost a prostota ve vyjadřování toho, co chtějí svými obrazy sdělit, faktografie podaná individuálním způsobem a naivní uměleckou formou, životní optimismus a radost - to jsou nesporné hodnoty, které hovoří od srdce k srdci, které okouzlí každého, kdo se s uměním kovačických Slováků setká.
K výstavě autorsky připravené Milanem Jankovským za spolupráce Ivana Melicherčíka, Ondreje Karduše a Karola Šišky vydalo ministerstvo poľnohospodárstva a výživy SSR a Matica slovenská instruktivní a černobílými a barevnými fotografiemi I. Melicherčíka ilustrovaný katalog v grafické úpravě akad. mal. Adely Jakabové. Zasvěcený úvod k němu napsal Ivan Melicherčík, studii a základní údaje o autorech včetně jejich životního a uměleckého vyznání Slobodan S. Sanader, výtvarný kritik v Novém Sadu. Katalog je pro etnografa pramenem trvalé hodnoty. Alena Plessingerová

Panenky z dalekých krajů [obsah]

Na přelomu roku 1986 a 1987 proběhla ve výstavní síni Národního technického muzea v Praze divácky velmi přitažlivá výstava Panenky z dalekých krajů, která byla připravena ve spolupráci s Muzeem lidové[/]ho umění v Lipsku. v nevelkém prostoru výstavního sálu byly shromážděny tradiční panenky z Asie, Afriky a Ameriky, odrážející různá historická období. Byly zde představovány nejen jako dětské hračky nebo magické předměty, ale i jako ozdoba interiéru. Vedle technicky jednodušších panenek z přírodních materiálů - dřeva, kostí, klů, hlíny a textilu - byly mezi vystavenými exponáty zastoupeny i pracnější panenky z korálků, dřeva a textilu, z nichž některé měly i vyměnitelné paruky.
      Africký kontinent reprezentovaly panenky z přírodních materiálů, ať už to byly dřevěné panenky různých typů z Mozambiku nebo Ghany, kombinované ze dřeva a včelího vosku ze Súdánu či dřeva a textilu z Núbie.
      Americké panenky byly velmi různorodé. Vedle kožených hraček vycpaných travou nebo bůvolí vlnou, které byly oblíbeny u prérijních Indiánů, jsme se na výstavě setkali s dřevěnými malovanými panenkami z Ecuadoru, Peru a Bolívie, panenkami pletenými z vlny, rozšířenými v Guatemale, Bolívii a Chile, figurkami z hlíny a včelího vosku typickými pro oblast Karajú v Brazílii, a bohatě zdobenými venezuelskými látkovými panenkami, které představovaly různé společenské typy lidí - vojáky, toreadory, tanečnice apod.
      Nejpočetnější byly panenky z Asie Severní území kontinentu zastupovaly panenky Něnců a Ketů vyřezávané z mrožích klů, kostí a kach

ních zobáků. Indické panenky se vyráběly ze dřeva, bůvolích rohů, sloních kostí, vlny a papíru. Na výstavě byly malované figurky z papírové masy zachycující výjevy ze života na indickém venkově a panenky ze skleněných perliček zhotovované ženami. Dřevo představovalo základní materiál pro výrobu panenek i v Indonésii, na ostrově Bali, na Jávě, odkud byly loutky pro stínové divadlo z 18. století, i v Barmě, kde se vyráběly panenky soustružením. Ve vystavovaném souboru nechyběly ani panenky z Číny a korejské figurky v lidových krojích vyrobené v našem století.
Mezi nejobdivovanější exponáty patřily japonské panenky v kimonech s vyměnitelnými parukami určené pro slavnost panenek Hina Matsuri, která se koná 3. března Nejjednodušší soubor obsahuje patnáct panenek "dairibina", které představují císařský dvůr, a příslušenství (nábytek, nádobí apod.). Slavnost panenek trvá tři dny. Po tuto dobu jsou figurky vystaveny v nejlepším pokoji a připravují se speciální sladká jídla určená návštěvám, které si chodí panenky prohlížet. Pak se figurky zase na rok uloží. Svátek Hina Matsuri symbolizuje v dnešní podobě lásku k dětem a vzpomínku na předky. Panenky hrají určitou roli i při slavnosti chlapců Tango 5. května. Tento den je sice v Japonsku slaven oficiálně jako Den dětí, ale ve většině rodin se slaví podle starých zvyků jako svátek chlapců. Chlapci se koupou v odvaru z kosatců, aby by[/]li zdraví a zmužilí, a dostávají při této příležitosti panenky představující historické postavy a samuraje, které jsou někdy vystavovány podobně jako při slavnosti panenek. Symbolem svátku je papírový nebo tkaný pestrobarevný kapr "koinobori" - zosobnění síly, energie a mrštnosti - který visí před domy, v nichž bydlí chlapci. Počet koinobori má odpovídat počtu synů v rodině. s panenkami se v Japonsku setkáváme už od 8. století, kdy se jim připisovala symbolicko-magická funkce - totiž ochrana před nakažlivými chorobami, zvláště morem. Nyní slouží jako dekorace, suvenýry a talismany.
Zajímavá výstava obohatila kulturní život Prahy v závěru roku a přinesla poutavou podívanou pro malé i velké návštěvníky muzea. Vladimíra Klevetová

Prezentácia súčasného maďarského ľudového umenia [obsah]

Tradične dobré vztahy medzi egerským Vármúzeom (MĽR) a Stredoslovenským múzeom v Banskej Bystrici sa úspešne prehlbujú, čo sa odráža najmä vo výstavníckej činnosti. Na dve vydarené akcie výstavy "Ľudový odev zo župy Heveš" a "Tradičná úprava a pokrytie hlavy" - realizované na pôde obidvoch múzeí nadväzuje i výstava "Súčasná ľudová tvorba hevešskej župy", ktorú inštalovali pracovníci[/] družobných múzeí. Slávnostná vernisáž sa uskutočnila 19. februára 1987 vo výstavných priestoroch Thurzovho domu na banskobystrickom Námestí SNP č. 4.
      Výstava prezentovala výber z tvorby súčasných ľudových umelcov, ktorí svojim snažením nadväzujú na tradičné ľudové umenie z dvanástich etnografických oblastí Hevešskej župy. v Banskej Bystrici sa svojimi prácami prezentovalo vyše štyridsať ľudových umelcov, ktorých združujú a zároveň odborne a umelecky usmerňujú také inštitúcie ako "Družstvo domáckeho priemyslu", ktoré už vyše 36 rokov zaručuje vysokú umeleckú úroveň ľudovoumeleckých výrobkov. Rovnaké zameranie a poslanie má i "Hevešská ľudová tvorivosť".
      Pri výbere materiálu egerskí kolegovia - etnografi nemali ľahkú úlohu. z veľkého množstva zhromaždeného materiálu maďarské ľudové umenie reprezentovali len tie výrobky, ktoré niesli punc dokonalosti a sú charakteristické pre etnograficky interesantné oblasti hevešskej župy.
      Prevažnú väčšinu vystaveného materiálu tvoril textil. Návštevníkov v prvom rade upútali tkaniny, pre ktoré sa stala charakteristická bielo - červená farebnosť, jemne doplnená modrou a zelenou, alebo rovnako elegantná kombinácia odtieňov hnedej farby. Vytkávaný ornament mal charakter geometrický, pričom vzory boli radené do pruhov a v mnohých prípadoch zoskupené geometrické útvary v koneč

nom dôsledku vytvárali kvetinový motív.
      Najpočetnejšiu skupinu tvorili výšivky. Charakteristické pre väčšinu z nich bol prírodný materiál (domáce ľanové plátno), ojedinele novšie materiály (polyester, panama) . z vyšívacích techník je potrebné spomenúť hladkovanie, výrez a najmä veľmi obľúbený a rozšírený krížik. Čo sa týka ornamentiky, rovnako sú zastúpené geometrické motívy (hviezdice, kosoštvorce, kombinácia iných geometrických útvarov), ako aj motívy rastlinné .všetky možné podoby kvietkov, lístkov, úponkov, hrozná, bobule, plody a pod. Na vystavovaných výšivkách sa vyskytli i zoomorfné motívy, najmä rozličné podoby vtáčikov. Pozoruhodné boli prikrývky z ľanového plátna vyšívané vlnou. Zaujal nielen materiál, bohatý rastlinný ornament, ale najmä nevšedná farebnosť, kde sa spájala celá škála odtieňov zelenej, hnedej a ružovej farby. Kombinácia farieb v konečnom efekte vyznievala veľmi dobre. Na ostatných vyšívaných vzoroch prevládala farba červená, modrá, zelená, no najčistejšie pôsobili čisto biele výšivky.
      Pri hodnotení vystavovaných výšiviek treba podotknúť, že tvorkyne sa pridržiavajú tradičných vzorov len čiastočne. Živo sa zaujímajú i o motívy, či vyšívacie techniky na maďarskom území menej sa vyskytujúce. Pokúšajú sa o tvorbu netradičnú, a tak dochádza k prenikaniu cudzích prvkov do pôvodnej, tradičnej tvorby.[/]
      Súčasní maďarskí ľudoví umelci sa predstavili i drevenými plastikami zobrazujúcimi výjavy zo života roľníka (volský záprah, vinohradníci, pastieri a pod.). Rovnako precíznu robotu mali tvorcovia košíkov rozličných tvarov, kaziet, opletaných fliaš, ale aj tí, ktorí sa prezentovali tradičnými ľudovými hračkami z dreva a textilu.
      Aj keď na spomenutej výstave prevažoval ľudový textil, prítomnosť iných materiálov (drevo, prútie, šúpolie) celej výstavnej akcii len pridalo na zaujímavosti a priťažlivosti.
      Je známou skutočnosťou, že etnografické výstavy priťahujú návštěv[/]níkov v hojnom počte. Tak tomu bolo i v prípade výstavy "Súčasná ľu dová tvorba hevešskej župy", ktorá trvala v Banskej Bystrici len vyše mesiaca, no napriek tomu svojim interesantným obsahom a vkusným výtvarným riešením pritiahla mnohých obdivovateľov ľudového umenia. A tak treba poznamenať, že táto rozsahom neveľká akcia dvoch družobných múzeí sa stala nielen prínosom kultúrnych podujatí krajskej metropole, ale najmä utužila priateľské, kolegiálne vzťahy vedenia a pracovníkov Vármúzea v Egri a Sredoslovenského múzea v Banskej Bystrici. Daniela Komárová