národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1988 - ČÍSLO 2
OBSAH
Studie
Oldřich Sirovátka: Přání Karlu Fojtíkovi k sedmdesátinám . . . 73
Ivana Holzbachová: Nad jedním pokusem o integraci v etnologii . . . 77
Karel Vetterl: Nejstarší zápisy hanáckých písní a tanců . . . 85
Živá tradice
Jana Pospíšilová - Marta Toncrová: Brno a Brněnsko v práci souborů lidových písní a tanců . . . 91
Jubileum
Sedmdesátiny doc. dr. Karla Fojtíka, CSc. (Alexandra Navrátilová) . . . 99
Soupis prací Karla Fojtíka (1950-1987) (Helena Bočková) . . . 103
Nekrolog
Ladislav Galko (1918-1987) (Olga Hrabalová) . . . 108
Dějiny
K120. výročí narození PhMr. Josefa Čižmáře (Karel Pavlištík) . . . 109
Knihy
Svatopluk Voděra - Jiří Škabrada: Jihočeská lidová architektura (Josef Vařeka) . . . 111
M. Slivka - A. Sterlinger: Pavol Socháň (Jiří Langer) . . . 113
Z nových bulharských etnografických publikací (Václav Frolec) . . . 114
Žarošice. Minulost a současnost vesnice v oblasti Ždánického lesa (Jan Krist) . . . 115
Tome Sazdov: Folkloristički studii (Ivan Dorovský) . . . 116
Miroslava Ludvíková: Moravská lidová výšivka (Josef Beneš) . . . 117
Ivana Pleinerová: Březno. Experiments with building old Slavic Houses and Living in them (Jiří Langer) . . . 119
Kaalu Kirme: Sóled (Jiří Langer) . . . 119
Sborníky
Zdějin textilu. Studie a materiály (Jaroslav Šůla) . . . 120
Culture populaire albanaise V, VI (Eva Večerková) . . . 121
Musikethnologische Sammelbände 8 (Martina Pavlicová) . . . 123
Konference
Ethnographia Pannonica VIII (Václav Frolec) . . . 124
"Dudácká dílna 87" (Josef Režný) . . . 125
Mládež a folklór (Miroslav Malura) . . . 127
Festivaly
Troubsko 1987 (Jan Krist) . . . 127
Národopisný den Opava '87 (Jiří Pavelčík) . . . 129
XIII. dolňácké slavnosti písní a tanců v Hluku (Josef Jančář) . . . 130
Detva 1987 (Jiří Pajer) . . . 131
Jízda králů v Doloplazech (Věra Frolcová) . . . 133
Gramodeska
Zbojné písně moravské (Miloslava Hrubá - Dušan Holý) . . . 134
Výstavy
Výstava národopisných fotografií Floriana Zapletala (Mikuláš Mušinka) . . . 135
Ruské užité umění - konec 17. až začátek 20. století (Alena Plessingerová) . . . 136
Využití folklóru v tvorbě lužickosrbských výtvarníků 20. století (Jiří Mudra) . . . 138
Výstava "Čaro a krása ľudového umenia v slovenských krojoch" (Leo Kužela) . . . 139
Výměna
Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1987 (Připravila Ludmila Horehleďová) . . . 140
Muzeum
Týden ÚLUV v Etnografickém muzeu MM (Blanka Hekelová) . . . 143
Národopisné aktuality roč. XXV. - 1988, č. 2
PŘÁNÍ KARLU FOJTÍKOVI K SEDMDESÁTINÁM
[obsah]
OLDŘICH SIROVÁTKA, Ústav slavistiky ČSAV, Brno
Pro každého, kdo zná národopisnou práci Karla Fojtíka, je znovu a znovu udivující, že jeho práce nejsou jednosměrné a jednotematické, jak to vidíme u jiných autorů. Jeho články, úvahy a knihy se týkají více národopisných oborů, rozbíhají se do několika směrů - a přece mají jednotný základ.
Psal v mnoha článcích a zejména v jedné z prvních monografií Rosicko-Oslavansko (1961) o průmyslové oblasti a dělnictvu. Vyjadřoval se k problematice města a národopisu současnosti, hlavně v rozpravě k teorii etnografie současnosti (1971), napsanou společně s O. Skalníkovou. Stejně podnětně a důkladně se však vyslovil k otázkám, které jsou od tohoto okruhu zdánlivě nahony vzdáleny: zabýval se tradičními obyčeji, vykreslil ve svazku Lidová kultura (Čs. vlastivěda, 1968) spole[/]čenský život a lidové obyčeje v historické zkratce a s přihlédnutím k různým regionům. Už v této syntetické práci pronikal Fojtíkův národopisný historický rozhled, mimořádné znalosti archivních a historických dokumentů. Tyto výzkumy rozvinul v několika statích a zejména v habilitačním spise Život českého lidu v 16. a 17. století. Tři kapitoly k historické etnografii (1967). v těchto výzkumech později pokračoval a uzavřel je v rozsáhlé práci, která zatím čeká na svého vydavatele...
Přátelé a starší absolventi brněnské národopisné katedry znají Karla Fojtíka jako odborníka sečtelého v domácí a cizí literatuře; cení si ho jako pohotového a přesvědčujícího řečníka a polemika. Tyto znalosti literatury a pramenů znamenají jakýsi základ oné všestrannosti Fojtíkova zaměření. Avšak společným
73
jmenovatelem této všestrannosti, domnívám se, je přesvědčení, že bez poznání minulosti nelze pochopit současnost, že starší formy a stáda života lidu přecházejí - ne však mechanicky - do dnešní lidové kultury. Fojtík neizoluje starší poznání lidového života od živých a přímo před našima očima probíhajících procesů. Obojí se spolu podmiňuje a navzájem vysvětluje.
Z toho také vyplývá ještě jiný rys Fojtíkova národopisného zaměření. Fojtík nevidí lidovou kulturu jako autonomní a soběstačný jev a proces, nýbrž jej chápe jako otevřený systém. Vždycky se snažil je zařadit do obecného vývoje společnosti jako jednu jeho složku. Fojtík usiloval poznat, jak lidová kultura brala podněty od jiných vrstev společnosti - ale na druhé straně, jak lidová kultura sama působila na obecný kulturní vývoj a jak se mísila a prostupovala s jevy jinými, chcete-li, "nelidovými". Nic není pro Fojtíka tak cizího, jako národopisné "formální" popisy, třeba kroje nebo obyčejů. Vlastní úlohu etnografa vidí v tom, aby se dostal pod povrch formálního popisu a aby vysledoval příčiny, proč a jak se to nebo ono stalo a dálo.
Protože pro Fojtíka starší fáze lidové kultury a lidového života pokračují do současnosti, je samozřejmé, že lidovou kulturu vidí v časových proměnách. Některé historické prameny pro něj znamenají národopisné svědectví z minulosti; některé z nich jsou pro něj takové doklady, jako by národopisec sám zapisoval v terénu. A protože sociální vývoj je pro něj ohniskem jeho zájmu, přibíral do[/]
Doc. PhDr. Karel Fojtík, CSc.
své metodologie rovněž hledisko sociologické: avšak historie a sociologie jsou mu pouze prostředkem, aby lépe a jasněji viděl problémy národopisné.
Znám Karla Fojtíka moc a moc let, od časů, kdy jsem dělal první krůčky v národopise. Jezdili a chodili jsme spolu na výzkumy, na Oslavansko, Rosicko a jinde. Kolik roků jsme spolu
74
seděli a pracovali v jedné místnosti a kolikrát jsme probírali to i ono. Myslím, že mi tyto rozhovory a podněty chybí...[/]
To je však osobní vzpomínka. Třebaže Karlu Fojtíkovi vlasy prokvetly a přibylo vrásek, vím, že má stejný elán a zaujetí, jako měl kdysi.
GLÜCKWÜNSCHE FÜR DEN SIEBZIGER KAREL FOJTÍK
(Zusammenfassung)
Jeder, der die volkskundliche Arbeit Karel Fojtíks kennt, wundert sich immer wieder, daß seine Arbeiten nicht in einer Richtung verlaufen und nicht nur monothematisch sind, wie wir dies bei den meisten anderen Autoren sehen. Fojtíks Abhandlungen Essays und Bücher behandeln mehrere Gebiete - und haben des[sen] ungeachtet eine einheitliche Grundlage.
Fojtík schrieb in vielen Abhandlungen und insbesondere in einer der ersten tschechischen Monographien über die Arbeiterkultur und das Industriegebiet, in seinem Buch Rosicko-Oslavansko (1961), er äußerte sich zur Problematik der Stadt und zur Ethnographie der Gegenwart, hauptsächlich in der Abhandlung k teorii etnografie současnosti (1971), die er zusammen mit O. Skalníková verfaßte. Ebenso sachkundig und anregend äußerte er sich zu anderen Fragen, die von diesem Bereich meilenweit entfernt sind. Er schilderte das gesellschaftliche und soziale Leben des tschechischen Volkes im synthetischen Kollektivwerk Lidová kultura (Čs. vlastivěda, 1968), befaßte sich mehrmals mit dem Brauchtum und anderen Erscheinungen der traditionellen Kultur. Schon in dieser für das Periodikum Čs. vlastivěda verfaß[i]ten Abhandlung zeigt sich überragend Fojtíks historischer volkskundlicher Weitblick und seine hervorragende Kenntnis archivalischer und historischer Dokumente. Diese Betrachtungsweise vertiefte und entfaltete er in vielen Abhandlungen aus der historischen Ethno[/]graphie, die dann in seiner Habilitationsschrift Život českého lidu v 16. a 17. století (1967) zusammengefaßt und zu einem um fassenden, bereits fertigen Werk ergänzt wurden, das auf seinen Verleger wartet.
Die Freunde kennen Karel Fojtík als Fachmann, der sich bereits während seiner Universitätsstudien für mehrere Fächer interessierte, kennen ihn als außerordentlich belesenen Wissenschafter, als Kenner der in- und ausländischen Literatur. Sie schätzen ihn als schlagfertigen und überzeugenden Redner und Polemiker. Alle diese Kenntnisse der Literatur und der Quellen bedeuten gewissermaßen die Basis und Stütze der Vielseitigkeit Fojtíks. Gemeinsamer Nenner dieser Vielseitigkeit ist aber m.E. die Überzeugung, daß Vergangenheit und Gegenwart unmittelbar miteinander zusammenhängen, daß ohne Kenntnis der Geschichte die Gegenwart nicht begriffen werden kann, daß die älteren Lebens formen des Volkes -- jedoch nicht mechanisch - in das Leben von Heute übergehen. Fojtík isoliert nicht die Erkenntnis der älteren Phasen der Volkskultur von den jüngst verlaufenen oder direkt noch verlaufenden Prozessen. Betdes bedingt einander gegenseitig.
Daraus ergibt sich auch noch ein anderes Merkmal der Auffassung der ethnographischen Arbeit Fojtíks. Er sieht die Volkskultur und das Volksleben nicht als autonomes und in sich geschlossenes Phänomen oder Verfahren, sondern begreift diese als offenes System.
75
Er war stets bemüht, die Volkskultur in die allgemeine Entwicklung der Gesellschaft einzubeziehen, begriff die Volkskultur als Komponente und als Teil der allgemeinen Kulturentwicklung. Er war bemüht kennenzulernen, woraus die Volkskultur entstand, welche Anregungen sie von anderen Schichten der Gesellschaft bezog; und andererseits, wie die Volkskultur selbst au f die allgemeine kulturelle Entwicklung einwirkte, wie sie sich mit anderen Erscheinungen, sozusagen "nichtvolkstümlichen", vermischte und sie durchdrang.
Da für Fojtík die älteren Phasen der Volkskultur und des Volksleben in die Gegenwart hineinreichen, sieht Fojtík selbstverständlich die Volkskultur in zeitlichen Veränderungen. Viele historische Quellen bedeuten für[/] ihn eine ethnographische historische Zeugenschaft und Quelle: sie sind für ihn ähnliche Belege, als habe sie der Volkskundler selbst "im Terrain" aufgezeichnet. Und da die soziale Entwicklung der Volkskultur im ureigensten und wichtigsten Brennpunkt seines Interesses steht, hatte er in seine Methodologie auch den soziologischen Aspekt einbezogen. Der historische und soziologische Aspekt ist für ihn aber bloß eine Ergänzung um die volkskundlichen Fragen noch tiefer zu erkennen. Nichts ist Fojtík so fremd wie ethnographische "formale" Beschreibungen; ihm ging es stets darum, unter die Oberfläche der Erscheinungen zu gelangen, die Ursachen aufzuspüren, weshalb und wie dies oder jenes geschah.
Übersetzung: A. Hubala
76
Národopisné aktuality roč. XXV. - 1988, č. 2
STUDIE
NAD JEDNÍM POKUSEM O INTEGRACI V ETNOLOGII
[obsah]
IVANA HOLZBACHOVÁ, Filozofická fakulta Univerzity J. Ev. Purkyně, Brno
Kzákladním požadavkům moderního vědeckého výzkumu patří mezioborovost. Snažíme se čas od času zvolit aktuální téma které by odpovídalo současnému stavu teorie: tak byly v Národopisných aktualitách otištěny studie o vztazích etnografie a archeologie, sociologie, historie a jazykovědy, o vztazích literární vědy a folkloristiky a o teorii národní kultury. Několikrát jsme věnovali pozornost široce pojatému okruhu otázek z oblasti etnofilmu, etnokartografie, balkanistiky a karpatologie; všimli jsme si také vztahů folkloristiky a psychologie a využití sémiotiky ve folkloristice. v této činnosti pokračujeme dnešním původním příspěvkem, který je kritickou reakcí na některé názory předního francouzské[/]ho strukturalisty z pera vědecké pracovnice brněnské filozofické fakulty. Dr. Ivana Holzbachová, CSc., se zabývá současným strukturalismem již delší dobu a její poznatky jsou mezinárodně uznávány (kniha Člověk a dějiny, Brno 1981). Na okraj příspěvku dodáváme, že nám nejde ani o zavržení strukturalismu - jehož česká a slovenská odnož dosáhla zejména v meziválečném období u nás výrazných výsledků - ani o jeho apologetiku, neboť vycházíme z názoru, že stejně jako některé jiné metody je jen jednou z možností analýzy historických jevů.
Redakce[/]
Claude Lévi-Strauss patří bezesporu k nejzajímavějším osobnostem moderní etnografie. Jeho díla vyvolávají obdiv,1) jindy zase diskusi.2) Nikdo však nepopírá, že jsou podnětná hned z několika hledisek a že Lévi-Strauss je[/] schopen otevírat nové pohledy nejen na problémy úzce etnografické, ale i obecnější etnologické a dokonce i filozofické a metodologické. Jeho kniha Le régard éloigné3) nabízí možnost konfrontace jeho názorů zejména na
77
postavení etnologie (a etnologů) v rámci systému věd i v rámci současné společnosti dnes a před čtvrtstoletím, kdy začaly vycházet jeho teoretičtější práce.
Vyjděme z obsahového zaměření Anthropologie strukturale deux (Paris 1973). Lévi-Strauss se v ní zabývá několika problémovými okruhy. Na prvním místě je to vztah strukturální antropologie k jiným disciplínám z oblasti společenských věd: sociologii, historii, lingvistice a nestrukturalistickým směrům v etnologii. To je problematika, která jej spojuje s Anthropologie structurale (Paris 1958), ale která je v Le régard éloigné nahrazena problematikou vztahu k biologii.4) Přechodnost Anthropologie structurale deux je vidět i ze skutečnosti, že Lévi-Strauss se v ní zajímá i o klasifikaci vědy a tedy o vztah mezi přírodními, společenskými a humanitními vědami a v této souvislosti více než v Anthropologie structurale zdůrazňuje problematiku vztahu mezi antropologií a přírodními vědami, Naopak problém vědy a vědeckosti spojuje spíše první dvě publikace.
Ve všech třech knihách se setkáváme s mnoha statěmi věnovanými konkrétním výzkumům. Jsou natolik rozmanité, že jejich vzájemnou souvislost lze hledat pouze v obecném zaměření na analýzu mýtu a rodinného příbuzenství. Anthropologie structurale deux a Le régard éloigné spojuje zde pouze problematika vztahu mezi mýtem o Oidipovi a mýtem o Parcifalovi (Parcifal jako obrácení Oidipa).
Třetím komplexem otázek jsou problémy týkající se literatury a umění a problémy moderní společnosti. Lze říci, že směrem k součas[/]nosti Lévi-Straussův zájem o tuto problematiku sílí, i když se v podstatě nemění jeho základní pozice: kritičnost ve vztahu k západní civilizaci a upozorňování na možná poučení, která bychom si mohli vzít z poznatků přinášených etnologií. Také důraz na význam zákonů a pravidel fungování společnosti a polemika proti názorům, které tento význam zlehčují, spojuje všechna tři díla. Přesto se zdá, že v Le régard élogné se Lévi Straussovo pojetí společnosti a jejího vývoje poněkud dynamizuje. Především jde o prohloubení monistických tendencí v Lévi-Straussově díle. To se projevuje jak v přístupu k objektivním zákonům, tak i v souvislosti s Lévi-Straussovým zájmem o biologii, což má důsledky i pro pojetí moderní společnosti. v Le régard éloigné akcentuje Lévi-Strauss myšlenku existence určitých univerzálií, která se skrývají pod empirickou rozmanitostí jevů. Na jedné straně zdůrazňuje tuto rozmanitost a staví se proti spekulaci,5) na druhé se však domnívá, že pod povrchovými jevy existují určité mechanismy a zákonitosti společné všem; jejich obecnost dokonce může překračovat rozdíl mezi společenským a biologickým.6) Na této úrovni dochází také ke vzájemnému pronikání biologického a společenského. Stejně jako ve starších pracích Lévi-Strauss řeší jen některé problémy.
V souvislosti s mýty upozorňuje na skutečnost, že mezi americkými a řeckými mýty lze nalézt podobnost a že tedy repertoár témat a motivů mýtického myšlení má omezené zdroje.7) Neřeší tu ovšem otázku, kde tyto zdroje hledat, i když konec statě, v níž se tento výrok
78
vyskytuje, by mohl napovídat, že může jít o sociální zkušenost.
Jasnější je jeho postoj v úvahách o rodině. Konstatuje, že malá monogamní rodina existuje především na dvou stádiích vývoje: v nejprimitivnějších společnostech a ve společnosti naší. To podle něho odpovídá přírodě: primitivní společnosti se ještě nedovedou přírodnímu nátlaku dostatečně bránit, naše společnost se už poučila, že se vyplatí brát ohled na přírodní zákony. Formy rodiny, se kterými se setkáváme mezi těmito krajními body, odpovídají období pokusů.8) Ani v tomto případě neřeší Lévi-Strauss všechny problémy. Chybí totiž vysvětlení, proč právě monogamie odpovídá přírodním zákonům. s tím souvisí i nedostatečné vysvětlení otázky, proč došlo k onomu období (nevědomých) pokusů, co bylo jeho příčinou a co je umožnilo.
Zůstává myšlenka, že existuje určitý omezený repertoár možností, z nichž si kultury vybírají. Tyto možnosti jsou do jisté míry dány i technickymi a ekonomickými podmínkami společnosti. v případě mýtu lidský (kolektivní) duch tyto podmínky reflektuje, ovšem nikoli pasívně. Vytváří z nich systém, přičemž si při jeho vzniku vypomáhá i těmi prvky, které nemůže čerpat z bezprostředního vlastního prostředí, ale může si je vypůjčovat z kultur, které žijí v prostředí odlišném. Tyto výpůjčky však nemohou fungovat v novém systému beze změny, a proto jsou přetvářeny. Toto přetváření se řídí pravidly, která mají charakter zákonů. Podle Lévi-Strausse "musíme předpokládat, že mentální operace řídí zákony ve stej[/]ném smyslu, v jakém mluvíme o zákonech fyzikálního světa. "9)
Tak se dostáváme k problematice zákonů, která byla v tomto smyslu naznačena už ve starších Lévi-Straussových dílech. Domnívám se, že v Le régard éloigné jsou Lévi-Straussovy názory prohloubeny a že se jim dostalo také ontologického zakotvení. Víc než to: v Le régard éloigné se Lévi-Strauss ke své ontologické pozici hlásí, i když zároveň popírá, že by byl závislý na nějaké filozofii, a zdůrazňuje, že jeho závěry vycházejí především z empirického (ve velmi širokém smyslu) zkoumání.
Le régard éloigné lze v podstatě situovat na druhý stupeň projektu hledání invariant společných kultuře, živé a neživé přírodě, který Lévi-Strauss formuloval už v Myšlení přírodních národů.10) Přitom zde Lévi-Strauss reaguje i na sociobiologii, která podle jeho názoru problémy nepřiměřeně zjednodušuje a postupuje, jako by člověk sledoval pouze dva typy motivace: čistě racionální a nevědomou, vyplývající z genetického myšlení. Vytrácí se tedy zprostředkování kultury a s ním nejdůležitější typ motivace, motivace kulturní.11) Tato motivace podle Lévi-Strausse také většinou operu je na úrovni nevědomého, avšak prostřednictvím zvnitřnělých tradic, zvyků a obecných pravidel činnosti lidského ducha.
Základní chybou, které se podle Lévi-Strausse sociobiologie dopouští, je redukcionismus: sociobiologie nemůže pretendovat na to, že sama vyřeší otázky plynoucí z rozmanitosti lidských skupin. Genetika je podle jeho názoru vhodnější, protože genetikové si uvědomují,
79
že každá kultura vykonává na své členy nátlak k určitému výběru a že následky tohoto výběru se objevují rychleji než by se mohl projevit biologický vývoj.12)
Genetika také podle Lévi-Strausse poskytuje etnologii určitý vzor pro zkoumání a hodnocení faktů: "Uvažujeme-li o různých pozorovatelných stavech lidské společnosti jako o ilustraci následné fáze jednotného vývoje, bylo by spíš potřeba místo kauzálního spojení mezi kulturními výkony a biologickou dědičností vybudovat mezi oběma řády vztah, který by byl alespoň analogický a který by podporoval táž morální hodnocení, která jsou vlastní biologům pro popis světa života, stále rostoucího ve smyslu stále větší diferenciace a složitosti."13) Přejdeme-li z hlediska kulturní makroevoluce k hledisku genetické mikroevoluce, je možná spolupráce při studiu ras a kultur. Tato studia jsou částečně analogická, částečně se doplňují. Analogičnost vidí Lévi-Strauss v tom, že kulturní rysy v dané kultuře tvoří systém. Také kulturní bariéry jsou v lecčems podobné bariérám biologickým (oblečení, fyzický vzhled). Na tomto základě konstruuje Lévi-Strauss myšlenku analogie mezi individuálním génomem a civilizací.14)
Analogie jde ovšem v Lévi-Straussově myšlení ještě dál. Domnívám se, že navazuje na svou starší myšlenku o problematice shodnosti "strukturálních matric", tj. o případu, kdy skutečnosti vzájemně nepodobné nebo dokonce existující v různém řádu reality mohou mít tutéž strukturní matrici, na jejímž základě lze mezi nimi shledávat podstatné shody. To[/] alespoň naznačují jeho úvahy o podstatě myšlení a vnímání. Lévi-Strauss píše: "Když se duch zmocňuje empirických údajů předem zpracovaných smyslovými orgány, pokračuje ve strukturálním zpracování tak říkajíc látky, kterou získává již strukturovanou. To by duch nemohl dělat, kdyby duch, dále tělo, ke kterému patří, a věci, které duch a tělo vnímají, nebyly integrálními součástmi jedné a téže skutečnosti."15) v této souvislosti Lévi-Strauss polemizuje proti "metafyzickému dualismu" (Descartes) a tvrdí, že jej může odstranit pouze těsná spolupráce mezi přírodními a humanitními vědami.
Už tato formulace dokazuje, že se Lévi -Strauss na rozdíl od svých starších prací (v nichž zastával stanovisko, že jako empirický vědec nemůže zaujmout určitou pozici ve sporu mezi materialismem a idealismem) nyní propracoval dál. To je ostatně potvrzena i jeho výrokem, že strukturalismus "tenduje k jediné formě materialismu, která může být v souladu se současnými požadavky vědeckého poznání."16)
Na základě již řečeného a na základě toho, co je známo o starších Lévi-Strausových názorech, lze přesněji charakterizovat jeho stanovisko. Jde o materialistický monismus, který je založen na předpokladu shodnosti strukturálních matric. Potvrzení této teze by ovšem vyžadovalo novou explicitní definici struktury. Domnívám se, že Lévi-Straussův názor můžeme označit za materialistický jen tehdy, jestliže budeme vycházet z předpokladu objektivní existence struktury; tento předpoklad však
80
v jeho starších pracích chybí.17)
Je možné, že k posunu v Lévi-Straussově myšlení došlo v souvislosti s tím, že se zabýval problematikou genetiky, kde se reálnost struktury předpokládá. Je fakt, že i v Le régard éloigné používá Lévi-Strauss takové výrazy, jako "text", "dekódování" atd., a to v souvislosti s vnímáním apod. Jde tu ale zřejmě pouze o metodickou pomůcku, která je založena na původním východisku strukturalismu v analogii s lingvistikou, ale která zároveň nemusí popírat materialističnost Lévi-Straussových názorů.
Zde je třeba ovšem připomenout hned dvě skutečnosti: Zatímco z hlediska filozofického je vztah mezi přírodou a kulturou někdy považován za jasný, není tomu tak v empirických a přírodních vědách a koneckonců se tato otázka neustále vrací i v marxistické filozofii. Máme tu co činit s jednou z nejtěžších otázek, s nimiž 'se lidstvo setkalo. To je první fakt. Druhým faktem je, že Lévi-Straussovo pojetí společnosti a jejího vývoje se ve srovnání s předchozím obdobím přece jenom dynamizovalo. To se podle mého názoru pro jevu je tím, že i když Lévi-Strauss i nadále uvažuje o kulturách v souvislosti s výběrem, uznává zároveň realitu vývoje, v němž hlavní roli hraje kultura, ekonomické a technické "okolí" dané skupiny lidí. To je bezesporu pokrokem proti jeho staršímu pojetí. Jestliže tedy budeme i nadále považovat jeho myšlení za v podstatě nedialektické, nebudeme na druhé straně popírat, že tento rys jeho uvažování je poněkud oslaben.[/]
Určité rysy dialektického myšlení se však objevují ve formulaci otázky o úloze rozmanitosti v dnešním světě. I zde se pravděpodobně setkáváme s určitou - tentokrát pouze implicitní - analogií s genetikou a případně ekologií, což je ostatně také věda, která dnes Lévi-Strausse přitahuje. Jde o to, že Lévi-Strauss se domnívá, že pro zdravý vývoj lidstva je nutné zachovat jednotu v rozmanitosti, či spíše rozmanitost v jednotě, tj. zajistit možnosti rozvoje specifických kultur v jednotném a harmonickém lidstvu.18)
Je možné, že toto tvrzení pramení částečně ze známé Lévi-Straussovy nostalgie nad umírajícími společnostmi. Částečně. Je však spojeno s jeho kritickým postojem k západní společnosti, a jeho kritikou její neautentičnosti,19) jejího nesprávného postoje k přírodnímu prostředí20) a ztráty schopnosti tvůrčího přístupu.21) Lze tedy konstatovat, že starší Lévi-Straussova kritika buržoazní společnosti se rozšířila a prohloubila. Na druhé straně se však nestala konstruktivnější. Lévi-Strauss nepodává návrh, jak se dostat z krizové situace. jeho názory v tomto ohledu jsou vágní a především nerealistické. Dynamizace jeho pojetí vývoje společnosti je dynamizací v rámci už dané úrovně struktury, nikoli dynamizací, která by tuto úroveň překračovala. Proto jediné, co mu zbývá, je upozorňování na možná poučení z etnologických poznatků. Poučení, která bezesporu mohou být užitečná v souvislosti s dílčími otázkami, ale sotva pomohou vyřešit nejzákladnější problémy vývoje lidstva, o které dnes především jde.
81
Chceme-li shrnout změny, které ve vztahu k dřívějším pracím obsahuje Le régard éloigné, můžeme konstatovat, že Lévi-Strauss zde vychází ze situace, v níž už je zabezpečeno postavení etnologie v systému moderní vědy. Proto se může věnovat jinému směru výzkumu: spojení etnologie s genetikou, směru, který vede k prohloubení a dynamizaci jeho názoru na kulturu a lidstvo. Zároveň však zůstávají v platnosti jeho základní strukturalistické postuláty, což vede k tomu, že se v podstatě nemění jeho přístup k řešení otázek týkajících se budoucnosti lidské společnosti.
Poznámky
1.
IVANOV, V. V.:K. Levi-Stros i strukturnaja teorija etnografii. In: K. Levi-Stros: Strukturnaja antropologija, Moskva 1983, s. 397.
2.
BUTNIKOV, N. A.: Levi-Stros - etnograf i filosof. In: Levi-Stros, K: Strukturnaja antropologija, s. 422 až 423, 466.[/]
3.
LÉVI-STRAUSS, C.: Le régard éloigné, Paris 1983.
4.
Základní problematikou Anthropologie structurale byla definice etnologie a zajištění jejího místa mezi ostatními vědami. k tomu se Lévi-Strauss už nemusel v Le régard éloigné vracet a i zmínky o této problemaťice v Anthropologie structurale deux svědčí o tom, že tato otázka je už v podstatě vyřešena.
5.
LÉVI-STRAUSS,C.: Le régard éloigné,s. 145.
6.
Tamtéž s. 111-112.
7.
Tamtéž, s. 260.
8.
Tamtéž, s. 95.
9.
Tamtéž, s. 152.
10.
LÉVI-STRAUSS, C.: Myšlení přírodních národů. Praha 1971, s. 338 až 339.
11.
LÉVI-STRAUSS,C.: Le régard éloigné,s. 59.
12.
Tamtéž, s. 58-59.
13.
Tamtéž, s. 28-29.
14.
Tamtéž, s. 39-40.
15.
Tamtéž, s. 163.
16.
Tamtéž; s. 165.
17.
HOLZBACHOVÁ, I.: Člověk a dějiny. Brno 1981, s. 70-71.
18.
LÉVI-STRAUSS, C.: Le régard éloigné,s. 46-47.
19.
Tamtéž, s. 402-403.
20.
Tamtéž, s. 46.
21.
Tamtéž, s. 369.
82
ÜBER EINEN INTEGRATIONSVERSUCH IN DER ETHNOLOGIE
(Zusammenfassung)
Gegenstand der vorliegenden Abhandlung ist der Vergleich einiger theoretisch-methodologischer Einstellungen Lévi-Strauss aus den Arbeiten Anthropologie structurale, Anthropologie structurale deux und Le régard éloigné, und zwar insbesondere im Zusammenhang mit der Problematik des Mythos und der Familie, der kulturellen und anthropologischen Universalien, der Gesetzmäßigkeit in der Entwicklung von Natur und Kultur (Beziehung zur Soziobiologie) und im Zusammenhang mit der Beziehung von Lévi-Strauss zur modernen Gesellschaft.
Fünfundzwanzig Jahre nach der Anthropologie structurale (1958) geht bereits Lévi-Strauss in seinem Werk Le régard éloigné (1983) von einer Situation aus, in der die Stellung der Ethnologie im System der Wissenschaften gesichert ist. Er kann sich einer neuen Richtung der Forschung, d.h. der Verbindung der Ethnologie mit der Genetik (und manchmal sogar mit der Ökologie), widmen. Dies führt zur Vertiefung seiner Ansicht über die Kultur und die Menschheit. Lévi-Strauss behandelt das[/] Problem der kulturellen Auswahl aus dem Repertoire der Möglichkeiten im Bereich des Mythos sowie im Bereich der Familie und untersucht die gesellschaftliche und natürliche Bedingtheit dieser Auswahl.
In Geltung verbleiben seine grundlegenden strukturalistischen Postulate, die sich jedoch hin zu einem materialistischen Monismus verschieben, der trotz aller Dynamisierung der Auffassung vom Menschen, der Kultur und der Gesellschaft im Kern metaphysisch und mechanistisch verbleibt. Dies führt dazu, daß diese Dynamisierung eine Dynamisierung im Rahmen der bereits gegebenen Ebene der Struktur bleibt, daß sie diese nicht übersteigt. Lévi-Strauss bleibt also nichts anderes übrig als auf mögliche Belehrungen aus der Ethnologie hinzuweisen. Diese können nützlich im Zusammenhang mit Teil fragen sein, haben aber keine ausreichende Bedeutung für die Lösung der Grundprobleme der Entwicklung der Mensch[h]eit, um die es Lévi-Strauss eigentlich geht.
Übersetzung: A. Hubala
83
Soubor Valášek. Soutěž brněnských souborů 1985, foto P. Toncr.
84
Národopisné aktuality roč. XXV. - 1988, č. 2
NEJSTARŠÍ ZÁPISY HANÁCKÝCH PÍSNÍ A TANCŮ
[obsah]
† KAREL VETTERL, Brno
Prozatím nejstarší doklady písňových a tanečních skladeb, označených jako hanácké, hanatika, aria Hannaca, hanakisch, pocházejí z 2. poloviny 17. století. Vyskytují se většinou ve svornících pro loutnové nebo klávesové nástroje, používané k zábavě a rozptýlení měšťanské a šlechtické společnosti. Některé jsou doplněny i vstupním veršem písňového textu naznačujícím, že tu jde o nápěvy lidových nebo zlidovělých písní, rozšířených na Hané i jinde v našich zemích, jako např. Nebudu k vám chodívávat, v Prostějově na jarmace atp.1) Název hanácká, hanatika se vztahoval zpravidla k nápěvům volnějšího pohybu se sestupnými rytmickými motivky připomínajícími starší podobu polonézy (chorea polonica). Ne náhodou se v některých našich písních zpívalo, že "mozika počala polské hrát" (v písni o taneční zábavě v Ivanovicích (!), zaznamenané v raj[/]hradském sborníku z let 1691/99) nebo jak chlapec "Moravec", který "skládal jest tu písničku," také "po polsku, hajducku uměl dělati tanec" (u J. E. Košetického).2) Ještě na počátku 19. století připomínal J. H. Gallaš, autor Muzy Moravské (1813) jak při písni Matičko Kopecká, ó jak se te hezká Hanáci "křepčili dle jakéhosi polského způsobu". (v poznámkách k písním zaslaným moravskému guberniu r. 1819.) jako "hanácké" se tyto tance objevovaly v 2. polovině 17. století též na pořadech panských zábav na vídeňském dvoře, v Německu, Polsku i v Sedmihradsku. Pojmenování samo se však nejednou přenášelo i na jiné české tance a pak se lišil i způsob tanečního provedení.
K soustavnějšímu, i když velmi nesourodému sběru hanáckých písní došlo až v souvislosti s poloúřední guberniální akcí v roce 1819,
85
jejíž výsledky jsou dnes uloženy ve Státním archívu v Brně a v archívu vídeňské Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde).3) Zahrnují příspěvky netoliko z některých obcí přímo na Hané, ale též z jiných míst na Moravě, jejichž sběratelé udržovali s hanáckým živlem bezpochyby těsné styky.
Z okruhu tradičních písní je snad nejzajímavější soubor (12 kusů) z Ivanovic na Hané, uchovaný pouze ve Vídni. Pozůstává převážně z milostných a žertovných písní, rozšířených namnoze též v Čechách, jak jsem se tím zabýval na jiném místě (ve sborníku Hudba na Vyškovsku, Katalog výstavy, Vyškov 1969, s. 12-15). Bližšího povšimnutí si zde zaslouží píseň Má panenko, chceš-li mě (otiskli M. Jiroušek a O. Sirovátka, Písně z Hané, Praha 1954, č. 41) a milostná koleda staršího původu s archaickým tvarem (štěder) v incipitu A včera byl štěder večír, kterou otiskl J. Němeček (Zpěvy 17. a 18. století, Praha 1956, s. 21), ale bez svatebního popěvku, připojeného ke koledě. Na rozdíl od jiných známých znění je jeho ivanovické podání proměněno v žertovnou píseň:
1.
Ani sem se nenadála,
že se bodo vdávat,
chetna kočko za nožečko,
bodeme se táhat.
2.
Ani sem se nenadála,
že bodo nevěstó,
bela bech si zadělala
šarajolo hrsťó![/]
Ve zpěvnících nahoře citovaných jsou zařazeny ještě tyto písně z guberniální sbírky: taneční A za tou našó stodolenkó z hradišťského kraje (Jir.-Sir., č. 49), oblíbená též na Brněnsku. v nástrojové stylizaci byla zapsána pro guberniální sbírku jako "hanácká" v Tuřanech u Brna (Bartoš Ill, 1600), později v Ořechově u Brna jako tanec Stodolenka, v Kloboukách jako zavádka a pak ještě jednou bez udání původu a bez zvláštního názvu (Bartoš III, 1650, 1690, 1712). Dále zlidovělé písmácké skladby, líčící utrpení Hanáků za okupace v 18. století: Přeneščasné ten čas (Jir.-Sir., č. 69 a Něm. s. 43), Do smrti nezapomeno (Jir.-Sir., č. 70), vedle bojové robotní satiry Svaté Jene Nepomocké (Jir.-Sir., č. 7 a Něm., s. 34), žertovná Haž já homřu ten tam bodo (Jir.-Sir., č. 95) a "starohanácké" parodie na vdavekchtivé dívky Kéž sem to věděla že bode neděla (Jir.-Sir., č. 104 a Něm., č. 24) . Obě poslední zaslal d.o guberniální sbírky učitel a varhaník Jan Fryček z Nové Říše u Telče. Druhá je v guberniální sbírce doložena též z Přerovska a z Hranic (Gallaš). Nápěvově se blízce stýká s písní Přeneščasné ten čas zaslané z Lomnice u Tišnova dohromady s protirobotní satirou Svaté Jene Nepomocké.
Píseň Do smrti (nebo jak so živ) nezapomenu zapsali jednak učitel Jan Mastný v Kunkovicích u Kroměříže, jednak učitel Antonín Rossman v Brně-Zábrdovicích, podobně jako dosud nepublikovaný nápěv ke Kuzníkově protipruské lamentaci z hlobokosti mé těžkosti (Muza Mor., s. 425), převzatý z oblíbené kancionálové melodie k žalmu 129. A. Rossman
86
zachytil mimoto i nápěv ke Kuzníkově skladbě Haná slavná je krajena (Muza Mor., s. 428), shodný s nápěvem Do smrti nezapomeno, vedle písně téhož skladatele Všecke štere díle světa (Muza Mor., s. 419) zase s melodií odlišnou ad guberniálního zápisu ze Želetic (Bartoš III, 1280).
Některé záznamy přetištěné ve sbírce Bartošově z roku 1901 (Bartoš III) nejsou bez nedostatkú. U pijácké písně z Lomnice Dež sem já šil do Laškova (u Konice; Bartoš III, 1481) je například vynecháno sedm závěrečných slok s pointou celé skladby,4) nehledě k chybnému čtení některých slov nebo k textovým retuším, popřípadě k nedopatřením v notovém zápisu, která se objevují též u nástrojových melodií jako například v hanáckých tancích z Tuřan (Bartoš III, 1601, 1602) nebo z Rožné u Bystřice n. P. (Bartoš III, 1605). Jenom hanácká z Nové Říše (Bartoš III, 1606) je reprodukována bez chyb. Tři tance téhož pojmenování z Brněnska, uchované pouze ve vídeňském archívu, nebyly Bartošovi přístupné. Jeden z nich, příznačný svou výraznou polonézovou rytmikou, jsem otiskl na s. 108 publikace citované v pozn. 3. Bezpochyby záměrně nepřihlédl Bartoš k pololidovým výtvorům, zaslaným do guberniální sbírky učitelem Hrušákem z Litenčic u Kroměříže, jako například k vojenské písni Mustrunk se vyučím, velké trápení, jejíž blízkou obdobu otiskl V. Pletka (Písničky Jos. Švejka, Praha 1968, s. 148 n.), nebo k sentimentální Nechci víc panny milovat a jiné, které pronikly do lidového repertoáru většinou z městského prostředí - společně[/] s různými obhroublými hudebními fraškami a parodiemi, které jsou v naší sbírce též zastoupeny. k dosud nepublikovaným písním patří však i některé ryze lidové písně, označené v guberniální sbírce jako hanácké. Třeba žertovná ze Žarošic u Kyjova, zaznamenaná ve volném kráčivém rytmu tance coufavá s nápěvově i textově blízce spřízněná se starým podáním ze Šlapanic (Sušil č. 1948).
2.
Má milá ženo,
přijde na mě smrt,
máš-li starý měch,
do něho mě strč,
ach, do ně, do ně, do ně,
do něho mě strč.
3.
Můj milé mužu,
to já dokážu,
mám staró cíchu,
já ji rozpářu
a tebe do ní, do ní,
do ní zavážu.
87
Na tónech rozloženého trojzvuku je založena též píseň z Otnic u Ždánic (bez variant odjinud)
Nachází se pouze ve vídeňském archívu, stejně jako poměrně rozsáhlý soubor (40 písní) datovaný 1804 a zaslaný z krajského hejtmanství v Přerově od sběratele, který se tu nazývá "pán ohne Sorge" (Bezstarostný). Zahrnuje většinou písně žertovného až obscénního obsahu. Jako hanatika figurují zde taneční adaptace i jinde známých písní: Stála u Dunaja u samého kraja nebo rozpustilá obměna písně citované již vpředu:
Ani sem sa nenadála,
že sa budu vdávat,
pomalučky, potichučky
budu chlapcom dávat.
Tentokrát s houpavým mazurkovým nápěvem české písně Já do lesa nepojedu, na Hané tehdy velmi oblíbeným.
Také mezi 51 písněmi z hradišťského obvodu krajského hejtmanství, uchovaných rovněž[/] toliko ve Vídni, se jistě mnohé zpívaly též na Hané, pokud zde vůbec nevznikly. Dokládají to nejen zaznamenané výňatky z hanáckých operet Jora a Manda nebo Marena a Kedrota a aktualizace písní obecně rozšířených, jako Pásla Hanačka páva, Mám tě, Hanačko, mám tě rád atp., vedle staré a též hojně rozšířené jarmareční parodie Pane kmotře chocholáši, umřel sedlák v Holomaci nebo místní v Prostijově na jarmace a taneční A za tou našó stodolenkó, zmíněné již dříve, ale též pozoruhodná kramářská skladba Chaso brandeburská, je vám cesta úzká, líčící v 24 strofách vpád Prusů na Moravu (1741/42) a připravované tažení Karla Lotrinského k osvobození Olomouce. Připomíná Kuzníkovu píseň Dotkla se nás roka Pán (Muza mor., s. 421), ale v podrobnostech je mnohem konkrétnější. Dosud jsme znali jen její pozdější neúplné znění, otištěné u Sušila (původní č. 768 d), vedle jednosložkového fragmentu z Čáslavska (Erben N 521) s nápěvem nápadně shodným se zněním v guberniální sbírce.
Pro spolehlivější posouzení vývoje a povahy zpěvnosti a tanečnosti na Hané před sběrem Sušilovým je poznání materiálu z guberniální sbírky jistě velmi užitečné.*)
88
Poznámky
1.
Podrobněji v mém článku k h
istorii hanáckého tance "coufavá". Český lid 1956, s. 277-286.
2.
Khistorii...,s. 283.
3.
K. VETTERL: Volkslied-Sammelergebnisse
in Mähren und Schlesien aus dem Jahre 1819. Sborník prací filosofické
fakulty brněnské univerzity, H 8, 1973 (vyd. 1974), s. 95-124.[/]
4.
Srov. stať citovanou v poznámce 3,
s. 112 n.
*)
Kompletní materiál guberniální sbírky pod
titulem "Karel Vetterl; Písně a hudba na Moravě a ve Slezsku. Guberniální
sbírka z roku 1819" byl odevzdán nakladatelství Supraphon k tisku
v roce 1984.
Pojednání o nejstarších zápisech hanáckých
písní a tanců, které K. Vetterl napsal snad v polovině sedmdesátých
let, nepublikoval. Otiskujeme je nyní beze změny z jeho rukopisné
pozůstalosti.
(Poznámka O. Hrabalové)
DIE ÄLTESTEN AUFZEICHNUNGEN VON HANAKISCHEN LIEDERN UND TÄNZEN
(Zusammenfassung)
Die Abhandlung faßt die ältesten Belege
von Lied- und Tanzkompositionen aus der Haná-Ebene zusammen (Hanatika,
Aria Hannaca, hanakisch), die bereits aus der zweiten Hälfte des 17. Jahrhunderts
stammen. Sie kommen größtenteils in Sammelbänden für Lauten- und Tasteninstrumente
vor. Einige werden auch durch den Eingangsvers des Liedtextes ergänzt,
der andeutet, daß es sich um Melodien von Volksliedern oder volkstümlich
gewordenen Liefern handelt, die nicht nur in der Haná-Ebene, sondern auch
in anderen Gegenden Mährens verbreitet waren. Unter der Bezeichnung "hanakisch"
tauchten diese Tänze in der zweiten Hälfte des 17. Jahrhunderts auch auf
Programmen von Unterhaltungen der Adeligen am Wiener Hof, in Deutschland,
Polen und sogar in Siebenbürgen auf.[ /]
Eine größere Zahl von Aufzeichnungen hanakischer
Lieder stammt dann erst aus der halbamtlichen Sammleraktion des Guberniums
im Jahre 1819. Zu den interessantesten gehört der Komplex von Liedern
aus Ivanovice in der Haná-Ebene (12 Aufzeichnungen). Hanakische Lieder
und Tänze zum Tanz "hanakisch" wurden allerdings für die Gubernialsammlung
auch aus anderen Gebieten und Gemeinden eingesandt, z.B. aus Nová Říše
bei Telč, aus Žarošice bei Kyjov, aus Brno u.a. Der im Archiv der Gesellschaft
der Musikfreunde in Wien hinterlegte Teil des Materials blieb bisher den
tschechischen Lesern unbekannt. Eine komplette Sammlung von Aufzeichnungen
aus dem Jahre 1819 aus dem Gebiet Mährens wurde dem Verlag Supraphon erst
im Jahre 1984 zur Drucklegung übergeben.
Übersetzung: A. Hubala
89
Krojovaná skupina z Komína. Přehlídka Brněnsko tančí a zpívá 1986, foto P. Toncr.
90
Národopisné aktuality roč. XXV. - 1988, č. 2
ŽIVÁ TRADICE
BRNO A BRNĚNSKO V PRÁCI SOUBORŮ LIDOVÝCH PÍSNÍ A TANCŮ
[obsah]
JANA POSPÍŠILOVÁ - MARTA TONCROVÁ, Ústav slavistiky ČSAV, Brno
Velká průmyslová města a jejich okolí nebývala středem zájmu národopisců do té míry jako vesnické prostředí. Nicméně už v polovině minulého století se objevují práce některých badatelů, věnovaných otázce života obyvatel měst.1) Také v Brně a na Brněnsku se poměrně brzy rozběhla sběratelská práce; už v prvních desetiletích minulého století věnoval soustavnou pozornost Brnu a jeho vesnickému okolí František Sušil, jak to dokládají jeho písňové edice.2) Ale už před ním, v dosud nevydané nejstarší písňové sbírce moravských lidových písní, tzv, guberniální, byla tato oblast zastoupena. Zájem sběratelů neustal ani v dalších letech a vyústil v podchycení folklórních jevů z tohoto území v díle Fran [/] tiška Bartoše (v jeho sbírkách je poměrně početně zastoupena bývalá samostatná příměstská obec Líšeň, dnešní součást Brna)3) a jeho spolupracovníků, například Cyrila Mašíčka. 4)
V období příprav na Národopisnou výstavu českoslovanskou se zájem sběratelů a národopisných pracovníků soustředil také na širší okolí Brna. Například Lucie Bakešová věnovala pozornost lidovým tancům z Ořecho va a z Troubska, Metoděj Kocman zachytil písně a J. Konečný svatbu z Troubska. Tyto materiály byly publikovány v různých brožurkách a v příležitostných tiscích.5)
Další písně a tance vycházely po delší odmlce, a ta až po roce 1945. v roce 1951 to byla
91
Vonička písní z Brněnska od Josefa Černíka, v roce 1954 vyšly Lidové tance z Líšně Františka Svobody.6) Významným podílem přispěla k poznání folklóru tohoto regionu, zejména lidových tanců a dětských her, Zdenka Jelínková. Své početné sběry publikovala ponejvíce v metodických materiálech vydávaných pro potřeby souborů.7) Připravila do tisku také výběr tanců a zvyků ze zápisů sběratelů devatenáctého století, od nejstarších záznamů v guberniální sbírce až po sběratele podílející se na přípravě Národopisné výstavy.8)
Brno žilo v symbióze se svým vesnickým okolím a odraz těchto vazeb a vzájemných vztahů je patrný také v lidové kultuře a ve folklóru. Písně zachycené ve výše jmenovaných sbírkách dokládají charakter písňové kultury v různých částech Brna a jeho okolí. Jsou mezi nimi zastoupeny ty, které byly původně samostatnými obcemi a v průběhu minulého a na začátku tohoto století byly připojeny k městu. Někteří sběratelé se vydávali za písněmi i do vzdálenějších obcí, rozkládajících se kolem Brna. Mluvíme-li v tomto příspěvku o Brně a Brněnsku, máme na mysli především území tvořící dnešní okres Brno-město.
Jak vyplývá ze stručného přehledu sběratelské žně, brněnské soubory měly možnost vycházet ve své práci z celé řady publikovaných sbírek, i když se tyto možná nemohly rozsahem rovnat těm oblastem, které sběratelé vyhledávali jako folklórně živé a pro tuto práci mimořádně atraktivní. v této souvislosti je nutno dodat, že kromě publikovaného mate[/]riálu zůstalo mnoho zápisů v archívech, zejména výsledky sběratelské práce Františky Kyselkové, která zde zapisovala hlavně v prvním desetiletí našeho století. Neotištěny a tudíž z velké části zatím málo využity zůstaly i zápisy dalších sběratelů, Konstantina Sojky, Rudolfa Kučery, Hynka Bíma, z pozdější doby sběry Františka Dobrovolného a jiných.9)
Vedle práce ediční, která přibližovala folklórní jevy z prostředí Brna a z jeho okolí širšímu okruhu zájemců a milovníků folklóru, se už koncem minulého století tato část lidové kultury dostávala k publiku i jiným způsobem. Folklór přešel ze svého přirozeného prostředí do sféry vědomého a organizovaného pěstování. Na této formě jeho existence byla založena činnost vesnických skupin z Brněnska, které pořádaly svá vystoupení u příležitosti lokálních a regionálních výstav a slavností, které předcházely pořádání Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895.
V období mezi dvěma válkami se v kulturním životě brněnské veřejnosti dostal do popředí zájem o jiné národopisné oblasi Moravy, zejména o Slovácko, Valašsko a Hanou. Souviselo to vznikem krúžků, které založili studenti a příslušníci inteligence pocházející z těchto regionů.10) v době složitých národnostních a politických poměrů se lidová kultura a folklór staly významnými nositeli národního uvědomění a vlastenectví. Tomu napomáhalo působení českého vysílání v rozhlase, který využíval nahrávek folklóru především z folklórně přitažlivých oblastí, například ze
92
Slovácka a z Valašska. Ale už v této době se v českém vysílání představilo i Brněnsko: například v roce 1929 předvedli členové Sokola z Králova Pole "Moravské hade", o rok později byl do vysílání zařazen národopisný obrázek "Haló, Líšeň, Tuřany, Troubsko, Bosonohy, který sestavil Bohuslav Indra. v následujícím roce to byly pořady "Z Líšně do světa" (B. Indra a J. Epl), "Hody v Líšni" (V. Šindler) a další.11)
V bývalých příměstských obcích (Komín, Jundrov, Bystrc apod.) se udržovaly různé zábavy, plesy a slavnosti výročního cyklu, které jednak představovaly projevy místní tradice v autentické podobě, jednak zahrnovaly i jevy spadající do oblasti druhé existence folklóru; vedle projevů domácích, lokálních se v této sféře společenského a kulturního života obcí uplatňovaly také prvky přejaté z jiných národopisných oblastí. (Například v roce 1936 při předvádění selské svatby v Komíně, organizovaném Katolickým spolkem, se tančily tance z jižní Moravy. Na hody si účastníci - členové Sokola - půjčovali kyjovské kroje, pouze členové Katolického spolku nosili kroje komínské.)12)
Tzv. svérázové hnutí se projevovalo i v samotném městě, kde byl například slovácký a zejména kyjovský kroj symbolem české národnosti a uplatňoval se na různých slavnostech, plesech i na promenádách v předválečném a meziválečném období. v kulturním a společenském životě brněnských Čechů sehrál významnou úlohu Ženský vzdělávací a výrobní spolek Vesna, jehož prostřednictvím se staré[/] lidové umění vracelo do života rodin a národa, a to nejen v Brně, kde bylo hlavní působiště Vesny.13)
V souvislosti s hospodářskym, politickým a kulturním vývojem po roce 1945 se písňový a taneční folklór ve značné míře přenesl na scénu a jeho uvědomělé pěstování a udržování se stalo jedním z vhodných a žádaných způsobů využívání volného času městských obyvatel - příslušníků různých věkových, profesních a jiných skupin. v Brně na předválečnou činnost navázal slovácký a valašský krúžek, při osvětových a kulturních zařízeních a při závodních klubech brněnských podniků, při školách a dalších institucích vznikaly nové soubory lidové umělecké tvořivosti.
V městském prostředí se z jejich činnosti vytratila vazba na lokální tradici, která byla podmínkou vzniku a existence předválečných krúžků. Tím, že se folklór prezentuje na scéně, mimo své přirozené prostředí, ztrácí svou původní funkčnost, improvizovanost, variabilitu a dochází k jeho unifikaci, tedy ke stírání specifických zvláštností folklórních jevů. Zároveň však tyto projevy dostávají nové funkce a nové rysy. Současně se zvyšují nároky na technickou a uměleckou úroveň vystoupení, zacházející mnohdy až k požadavkům profesionality. Jde tedy o jiný způsob pěstování a uvádění folklóru na scénu, než tomu bylo v případě krúžkařského hnutí, a to směrem k větší stylizaci s cílem vyhovět požadavkům publika a prezentovat na scéně atraktivní folklórní čísla.14)
Repertoárové zaměření souborů bylo rozma
93
nité. Ve svých vystoupeních předváděly folklór různých regionů Moravy a Slovenska. Oblast Brna a Brněnska se svými osobitými projevy se však v jejich činnosti příliš výrazně neprosadila. Zamýšlíme-Ii se nad tímto problémem s odstupem více než třiceti let a hledáme-li odpověd na otázku, proč v brněnských souborech docházelo k repertoárovému rozrůznění, orientovanému především na jihovýchodní část Moravy15) a některé oblasti Slovenska, zjišťujeme, že preferování určitých oblastí má v Brně možno říci svou tradici. Už v dobách před vznikem krúžků) především slováckého) se pozornost zejména inteligence obracela ke Slovácku. Svědčí o tom kupříkladu zpěvník nazvaný Písničky modloslužebníků, vydaný v Brně J. Schnirchem v roce 1919. Tato publikace povstala v prostředí brněnské stolové společnosti, která se scházela v jedné z brněnských restaurací. Další vývoj, zvláště pak činnost slováckého krúžku, těmto tendencím jen napomáhala. Její důsledky se projevovaly ještě v dalších desetiletích i v činnosti některých souborů lidových písní a tanců, vzniklých až po roce 1945.
Nová etapa v práci brněnských souborů začala až v roce 1975, kdy z podnětu Městského poradního sboru byla uspořádána soutěž v lidovém zpěvu, tanci a hře na lidový hudební nástroj. Soutěži předcházely semináře lidových tanců na Brněnsku, které pod vedením Z. Jelínkové organizovalo Městské kulturní středisko S. K. Neumanna a Obvodní kulturní a vzdělávací středisko Brno III na podzim roku 1973 a v roce 1974. Odborná porota hodnotila[/] povinnou a volitelnou část vystoupení; podmínkou účasti v soutěži bylo předvedení písní, tanců a her z Brněnska.
Cílem této akce bylo podnítit a vyvolat zájem brněnských souborů o folklórní materiál z Brna a Brněnska, dosud poměrně opomíjené oblasti v činnosti souborů působících v Brně a v jeho okolí. Městské kulturní středisko a pracovníci poradního sboru usilovali o navázání kontaktů se soubory a s vesnickými skupinami z Brna a z jeho okolí a ve spolupráci s nimi vypracovali další dlouhodobou koncepci činnosti s přihlédnutím k orientaci na folklór Brna a Brněnska.
Prvního ročníku soutěže se zúčastnili jednotlivci a kolektivy ze souborů Brněnští gajdoši, Javorník, Polana, Javorníček, dále soubory závodu Zelenina Brno a Brněnské strojírny, závodů Klementa Gottwalda, slovácký krúžek a jednotlivci z brněnských škol. Součástí soutěže byla přehlídka brněnských krojů. Na soutěž navázala přehlídka brněnského folklóru sestavená do pořadu Brněnsko tančí a zpívá, pořádaná v roce 1976 v rámci oslav výročí osvobození Československa. Od té doby se soutěž a přehlídka pořádá pravidelně každý rok.
Snaha institucí i členů souborů o znovuoživení brněnského folklóru vyústila v roce 1980 v úspěšný a objevný pořad "Ta brněnská brána", předvedený na strážnickém folkloristickém festivalu. Jeho autorkou byla Z. Jelínková, průvodní slovo připravil Oldřich Sirovátka.
Koncem roku 1985 a na jaře roku 1986 pořadatelé i účinkující oslavili malé výročí
94
10. ročník soutěže a přehlídky brněnských souborů konaných opět pod názvem Brněnsko tančí a zpívá. v tomto jubilejním ročníku vystoupili Brněnští gajdoši, Kapela z muzea, soubor Valášek, Polana, skupiny z Líšně, Komína, Tuřan a Ostopovic, taneční kroužek při Středním odborném učilišti Zetor, Hanácký soubor při Sdruženém klubu železničářů a řada jednotlivců. Byly zde předvedeny písně, tance, zvyky a instrumentální hudba. Mimořádnou pozornost věnovali členové souborů i porota krojům. Poněkud překvapuje, že zcela stranou zůstal slovesný folklór a některé jevy z okruhu tzv. dětského folklóru, například hry a dětská říkadla.
Soutěž byla rozdělena do několika kategorií: hra na lidový hudební nástroj, lidový tanec, lidový zpěv. Porota hodnotila techniku, jevištní zpracování, původnost, přednes a úpravu krojů. Zvlášť byly hodnoceny soubory, vesnické skupiny a jednotlivci. Předváděný program ukázal, že se zdařil záměr a několikaleté úsilí iniciátorů této akce: obrátit pozornost souborů k oblasti velkého průmyslového města.
Z hlediska kulturního a společenského významu má jejich činnost dvojí význam: Tvoří náplň volného času a je zábavou i poučením pro jejich členy a vystoupení souborů jsou součástí kulturního a společenského života ve městě, kde tato tělesa pracují. Dalo by se očekávat, že vynaloženému úsilí a práci mnoha jednotlivců a institucí v městě Brně bude odpovídat přiměřený zájem brněnské veřejnosti. Při pohledu do publika na výroční, desáté soutěži a přehlídce se nám však zdálo, že ohlas[/] u obyvatel města Brna neodpovídá představám a záměrům všech, kteří se na této práci po řadu let podíleli. Je možné, že malou návštěvnost způsobila nedostatečná publicita. Akce tohoto druhu, na kterých nevystupují jen známé brněnské soubory a jejichž program je značně různorodý, jak z hlediska technické a umělecké úrovně, tak z hlediska typů a zaměření vystupujících souborů a jednotlivců, si zřejmě teprve hledají okruh svých příznivců. Víme z řady jiných akcí, že milovníci folklóru ve velkém počtu navštěvují například vystoupení Brněnských gajdošů nebo výroční představení souborů Polana, Javorník a dalších.
Významnou úlohu v práci souborů hraje možnost seznamovat se s autentickými folklórními zápisy, o jejichž množství v publikovaných pracích i v archívních fondech jsme se zmínili v úvodu. v tomto směru sehrála závažnou úlohu ediční a metodická činnost kulturních středisek, která se usilovně snaží zaplnit mezeru vzniklou nevšímavostí centrálních a krajských nakladatelství k vydávání folklórních materiálů, zejména pak písní a tanců.
Stručný pohled do oblasti života a působení brněnských souborů lidových písní a tanců ukazuje, že folklór má své místo v životě obyvatel velkoměsta, kde se realizuje v různých podobách. k širokým vrstvám veřejnosti se dostává prostřednictvím souborů a dalších institucí. Jeho místo a úlohu lze chápat pouze v kontextu s celým kulturním děním ve městě. Sledujeme, jak se v současné době mění jeho funkce: do popředí vystupuje zejména funk
95
ce zábavná, estetická, sváteční a konzumní. v tomto procesu sehrály významnou úlohu také hromadně sdělovací prostředky, i když na příkladu profesionálního tělesa působícího soustavně v československém rozhlase v Brně můžeme pozorovat spíše soustavné preferování jiných národopisných oblastí na úkor folklóru Brněnska.16) Tím spíše je nutno vyzvednout práci a působení souborů, které zejména v posledních deseti letech dokázaly vyvolat zájem o písně, tance, hudbu, zvyky a zábavy dětí v Brně a na Brněnsku. Zásluhou cílevědomé práce souborů se folklór stále více dostává do obecného povědomí nejen jako kulturní dědictví minulých generací, ale i jako nedílná a nenahraditelná součást kultury a života dnešního člověka žijícího ve velkoměstě.
Poznámky
1.
Například otázce života dělníků věnuje pozornost H. MAYHEW (London Labour and the London Poor. London 1851) aF. LE PLAY (Ouvriers européens. Paris 1855). Ke konci minulého století dále přibývá prací s touto tématikou, početná jsou také současná díla vydávaná v Anglii, v Německé spolkové republice, v Holandsku, v Sovětském svazu a v dalších zemích.
2.
F. SUŠIL: Moravské národní písně. Praha 1951. IV. vydání.
3.
F. BARTOŠ: Národní písně moravské v nově nasbírané. Brno 1889; F. BARTOŠ - L. JANÁČEK: Národní písně moravské v nově nasbírané. Praha 1901.[/]
4.
C. MAŠÍČEK - F. BARTOŠ: Líšeň. Brno 1902.
5.
M. KOCMAN: Písně lidu v Troubsku. Brno 1894; J. KONEČNÝ: Svatba z Troubska. In: Slavnosti s obyčeje lidové z Moravy na Národopisné výstavě českoslovanské, v Praze 1895. Brv., s. 55-66; K. SOJKA: Hody troubské. Tamtéž, s. 67-80; L. BAKEŠOVÁ - K. SOJKA - M. KOCMAN: Královničky troubské. Tamtéž, s. 81-87.
6.
Černíkova Vonička vyšla v přetisku, doplněná zápisy ze Sušilovy sbírky jako metodický materiál, ktery v Městském kulturním středisku S. K. Neumanna v Brně vydal v roce 1979 J. Jurášek.
7.
Pro práci souborů vydala následující publikace: Kola, reje a taneční hry na Brněnsku a Oslavansku. Brno 1958; Lidové tance a taneční hry na Brněnsku. Brno 1974, 2. vydání 1978.
8.
Lidový tanec v Brně a na Brněnsku v pramenech devatenáctého století. Brno 1980.
9.
Podle soupisu všech rukopisných zápisů písní a tanců z Brna a Brněnska, který publikovala O. HRABALOVÁ v P růvodci písňovými sbírkami Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, pracoviště v Brně (Díl 1, Brno 1983), bylo z této oblasti shromážděno více než 3 000 zápisu.
10.
Srov. J. M. KRlST: Historie slováckých krúžků a vznik souborů lidových písní a tanců na Slovácku. Praha 1970.
11.
I. MELKUS: Folklór v brněnském rozhlase. Diplomová práce. FF UJEP Brno 1975, s. 19-20.
12.
Zpráva Z. Poláčkové o výzkumu v Komíně v roce 1984. (Uloženo v ÚEF ČSAV Brno.)
13.
V. FIALOVÁ: Brněnská Vesna a její význam v moravském národopise. Časopis Moravského muzea, 35, 1950, s. 333-355.
14.
Srov. D. HOLÝ: Folklórní hudba ve svých funkčních posunech a proměnách. In: Životní prostředí a tradice. Brno, Blok 1975, s. 208-213; E. Rejšková: Úvodní referát ze semináře o práci souborů lidových písní a tanců. 1965. In: Taneční sborník, 3, 1966, s. 2-18.
15.
Například členové souboru Vlajka mládí (dnešní soubor Javorník) pořídili v padesátých letech na
96
jižním Valašsku kolem 500 zápísů lidových písní a tanců s cílem přiblížit se v souborové práci autentickému hudebnímu a tanečnímu projevu. Část tohoto materiálu byla v roce 1985 vydána ve Sbírce valašských lidových písní, kterou připravila V. ŠEP[/]LÁKOVA a vydalo MKS S. K. Neumanna spolu s Klubem školství a vědy B. Václavka v Brně.
16.
Srov. I. MELKUS, cit. práce, s. 94. v přehledné tabulce, která postihuje využívání brněnského folklóru v činnosti BROLN, je tato oblast mezi nejméně zastoupenými.
BRNO UND DIE UMGEBUNG VON BRNO IN DER ARBEIT DER VOLKSLIEDER- UND VOLKSTÄNZEENSEMBLES
(Zusammenfassung)
Brno als Industriezentrum lebte in Symbiose mit seiner ländlichen Umgebung. Dies fand seinen Niederschlag im Kulturleben der Stadt- und Landschichten dieses Gebietes. Wir können die Wechselbeziehungen z.B. in zahlreichen Aufzeichnungen von Volksliedern und Volkstänzen beobachten was die bereits am Ende der ersten Hälfte des vorigen Jahrhunderts publizierten Liedersammlungen belegen. Die Öffentlichkeit lernte die Folklore auch aus jeden Auftritten von bäuerlichen Gruppen bei den Festen kennen, die der Tschechoslawischen Ethnographischen Ausstellung in Prag im Jahre 1895 vorangegangen waren. In der Zwischenkriegszeit präsentierte sich die Gegend um Brno auch den Hörern der tschechischen Rundfunksendungen. Im gesamten Kulturleben der Stadt konzentrierte sich aber das Interesse der Folkloreliebhaber damals mehr auf die Mährische Slowakei, die Walachei und einige Gebiete der Slowakei.
Im Jahre 1945 wurde die Lieder- und Tanzfolklore in beträchtlichen Maße auf die Szene übertragen und sn verlor sich aus der Tätigkeit der Zirkel und der neuentstandenen Ensembles in Brno und Umgebung die direkte Bindung an die lokale Tradition. Im Repertoire dieser[/] Ensembles vermochten sich Brno und seine Umgebung nicht allzu nachhaltig durchzusetzen.
Eine neue Etappe in der Arbeit der Ensembles setzte erst im Jahre 1975 ein, als über Anregung des Städtischen Beraterkollegiums ein Wettbewerb im Volksgesang, -tanz und Instrumentenspiel veranstaltet wurde. Bedingung für eine Teilnahme daran war die Präsentation der Folklore aus dem Gebiet von Brno. In den weiteren Jahren wechselten Wettbewerbe und Schauen miteinander ab, die den Wandel in der Repertoireorientierung der Ensembles hin zur Verwertung lokaler Folklore formen und -bekundungen wi[e]derspiegeln. Die Öffentlichkeit in Brno hat bereits jahrelang die Möglichkeit, die Volkskultur von Brno und Umgebung kennenzulernen. Diesbezüglich spielte die Editionstätigkeit der Kulturzentren eine wichtige Rolle, die den Ensembles und weiteren Interessenten einen Zugang zu den Archivaufzeichnungen von Volksliedern und Volkstänzen erleichtert. Die verdienstvolle Arbeit der Ensembles von Brno und Umgebung gelangt immer in das allgemeine Bewußtsein als untrennbarer Teil der Kultur des in der Großstadt lebenden modernen Menschen.
Übersetzung: A. Hubala
97
Sbor žen z Tuřan. Soutěž brněnských souborů 1985, foto P. Toncr.
98
JUBILEUM
Sedmdesátiny doc. dr. Karla Fojtíka, CSc.
[obsah]
21. února se dožil významného životního jubilea doc. dr. Karel Fojtík, CSc. Svou dosavadní vědeckovýzkumnou činností, odbornou erudicí, zájmem o současnou společenskovědní problematiku i svou účastí na veřejném dění patří k nejvýznamnějším osobnostem soudobé československé etnografie.
Doc. dr. Karel Fojtík, CSc. se narodil 21. února 1918 ve Vojkovicích na okrese Brno-venkov v rodině železničního zaměstnance. Po absolvování I. reálného gymnázia v Brně v letech 1929-1937 začal studovat indoevropský jazykozpyt a etnografii na filozofické fakultě brněnské univerzity. Za protektorátu, po uzavření vysokých škol pracoval jako stavební dělník při stavbě domů a silnic. v r. 1946 ukončil studium státnicí z češtiny a ruštiny e v r. 1950 doktorátem z oboru etnografie a srovnávacího indoevropského jazykozpytu a zahájil svou pedagogickou činnost jako profesor reálného gymnázia v Husovicích a později v Brně. Po únoru 1948 se Karel Fojtík stává politickým pracovníkem KV KSČ. v letech 1950-1953 nastupuje jako odborný asistent do etnografického semináře v Brně, odkud přešel do Ústavu pro etnografii a folkloris[/]tiku ČSAV. Po léta stál v čele tohoto pracoviště, kde v současné době působí jako vědecký konzultant. Uprostřed tvůrčí badatelské činnosti zde oslavil své sedmdesátiny. Využíváme této příležitosti, abychom Karlu Fojtíkovi položili několik otázek.
Patříš k zakladatelům národopisné vědy v Brně, spolupůsobil jsi s prof. A. Václavíkem na brněnské katedře národopisu. Jestliže se ohlížíš za těmito začátky, které tendence toto období charakterizují?
To je příliš veliké slovo. Je pravda, že jsem patřil k prvním posluchačům národopisu, na brněnské univerzitě to byl tehdy nový obor a na přednáškách prof. Václavíka nás v roce 1937 mnoho nebylo, a tak se přednášky a semináře nejednou blížily rozhovorům renomovaného odborníka a začínajícího adepta, a to vždycky povzbuzuje k prohlubování zá jmu a k dalšímu studiu. Bylo tomu podobně i v některých dalších "malých oborech", např. v semináři prof. Machka pro srovnávací jazykozpyt a i v některých dalších na bohemistice u prof. Havránka, Trávníčka, Wollmana. Profesor byl nejen přednášející autorita, ale zároveň ochotný rádce, který vedl svého studenta při vyhledávání literatury, probíral s ním jeho názory, někdy i polemicky vyjádřené, docela v duchu zásady "nolite iura[/]te in verba magistri", kterým nás vítal ve svém semináři prof. Machek. Takový vztah, který charakterizoval prof. Václavíka v době studií, pokračoval i v době, kdy jsem se mohl zúčastnit práce v nově budovaném semináři po osvobození. Snaha o vybudování teoretické základny národopisu a o jeho sepětí s potřebami celospolečenskými, která charakterizovala Václavíkovy přednášky v předválečných letech, se nyní ještě prohloubila, pro jevila se i v pochopení potřebnosti rozšířit předmět výzkumu na kulturu brněnského dělnictva, a kladly se i otázky o oprávněnosti představ o homogenitě tradiční lidové kultury, postulované ve většině tehdejších teorií.
Vyrostl jsi v proletářském prostředí a Tvé dětství a mládí bylo poznamenáno řadou sociálně-společenských a politických zážitků a zkušeností. Co Tě vůbec přivedlo k našemu oboru?
Ani na otázku, co mne k národopisu přivedlo, se nedá odpovědět jednou větou. Jistě působila okolnost, že jsem vyrostl na menšinové vesnici, která dala možnost od dětství vidět markantní rozdíly v životě různých vrstev obyvatel, národnostních a sociálních. Neméně důležité bylo, že v těch letech, zejména po Hitlerově nástupu k moci, se
99
v celé společnosti změnila úloha tradičních forem lidové kultury postoj k lidové kultuře se stal jako by vyjádřením národního postoje. A k tomu přistoupilo, že jsem měl štěstí studovat "u vody", na I. reálném gymnáziu, u vynikajících profesorů, z nichž mnozí po osvobození působili na univerzitách, Reinbergra, Hosáka, Kříže, Janáčka a četných dalších. Jejich působení se neomezilo na předmět, kterému vyučovali, ale svým rozhledem a vztahem k studentům vedli k zájmu o současnou odbornou literaturu a otevřeli k ní přístup možností číst knihy i z profesorské knihovny. Tak se formoval zájem o společenské vědy, a ten nebyl v naší třídě výjimkou. Takže volba národopisu jako dalšího oboru studia nebyla na filozofické fakultě náhodou.
Jako jeden z prvních jsi u nás nastolil požadavek etnografického studia dělnictva a města. Jak se díváš na vývoj této oblasti etnografického zájmu v současném období, kdy se sám podílíš na výzkumech brněnského Ústavu slavistiky ČSAV v městě Brně?
Přesvědčení, že se národopis musí dříve nebo později obrátit k systematickému studiu dělnictva, měst, průmyslových oblastí, není ani v naší literatuře nové, projevilo se již v připravovaném programu Národopisné výstavy českoslovanské v Praze 1895 a ve statích, které k ní byly napsány, jednotlivé příspěvky byly tištěny i v Zíbrtově Českém lidu. Skutečnost, že připravovaná expoziCe o dělnictvu nebyla nakonec insta[/]Iována byla vynucena vládním nátlakem, avšak další vývoj, a to nejenom v našem národopisu, ukázal, že naše disciplína nebyla ještě k takovému studiu dostatečně připravena. Stačí se podívat po velkých pracích, které byly vytištěny v meziválečném období např. v Německu. Šlo zde na jedné straně o knihy, které poctivě usilovaly o zobrazení dělnické kultury, např. známá Rühlova monografie, ke které předmluvu napsal Lunačarskij, omezily se však na klasická témata národopisné monografie klasické a ponechaly vcelku stranou takové stránky, jako je celá oblast specifických rysů politické kultury, nebo se soustředily k výzkumu těch tradičních forem, které zůstaly zachovány v dělnickém způsobu, raději bych řekl termínem, kterého používal Palacký, v dělnickém bytu, netradičního kulturního majetku jejich rolnických nebo řemeslnických rodičů. Na druhé straně šlo o pojetí, které zcela ve shodě se staršími představami o životě ve městě a v práci v továrně viděly v dělnickém bytu, v dělnické kultuře úpadek stačí zde připomenout příslušné kapitoly ve velké třísvazkové monografii, kterou vydal v 30. letech Pessler. Konkrétní výzkumy i teoretické práce v našem národopisu, které se postupně dařilo zařadit do badatelského plánu od polovice 50. let, naznačily, že úkol je ve skutečnosti složitější a obtížnější. Že se nemůže soustředit na sebrání a popsání dědictví minulosti, jak se dochovalo v nejrůznějších oblastech bytové kultury,[/] od oděvu nebo domácího zařízení až ke stravě nebo obyčejům rodinného a společenského života, ale musí také přihlédnout k aktivní tvůrčí činnosti dělníka v nových pracovních, životních podmínkách, výrazně odlišných od životních pracovních podmínek jeho nedělnických rodičů a kromě toho přihlédnout také k důsledkům, které zásadní proměny ekonomických a společenských podmínek přinesly do bytové kultury zemědělské vesnice, které vyplynuly např. z přechodu od samozásobitelského charakteru zemědělského hospodaření k podnikatelskému zaměření.
Jde vlastně o překonání tradičního chápání národopisné práce, respektive o nutnost rozšířit interpretaci kulturních projevů.
Znamená to ovšem prohloubit součinnost s dalšími vědními obory, především s historií a sociologií, zvýšit podíl chápání kulturního jevu nejen jako sociálního jevu, jako produktu historického a společenského vývoje, ale také větším dílem jako činitele tohoto vývoje v minulosti i v současnosti přihlížet k obecným historickým podmínkám, které charakterizovaly různá období v minulosti a usilovat o podobu těchto historických podmínek, jak se promítly do života širokých lidových vrstev. v tom spatřuji největší a nejobtížnější část našeho výzkumu, v tom také spatřuji společenský úkoł naší vědy, jak pro osvětlení minulého vývoje, tak pro vysvětlení společenské úlohy lidové tradice v současnosti, prokázání její změ
100
něné, avšak neztenčené potřebnosti pro život našeho současníka v socialistické společnosti.
Charakteristickým rysem Tvé vědecké činnosti je široký tématický záběr, univerzálnost vědeckého myšlení a přístupů, přesahující hranice etnografické vědní disciplíny a posunujicí i metodologická východiska dosažené vědní úrovně. Značnou pozornost jsi ve svém díle věnoval historickému studiu některých okruhů lidové kultury. v čem spočívá ono spojení minulosti s přítomností, resp. v čem vidíš oprávněnost a potřebu historického přístupu ke zkoumání současných projevů lidové kultury?
Je přirozené, že k tomu, abychom mohli správně pochopit aktuální význam tradičního jevu nebo spíše tradiční instituce, musíme nejdříve postihnout podstatu jejich působení jako činitele společenské integrace v minulosti. Nelze pochopit dostatečně neuvěřitelnou životnost některých souborů tradičních jevů bez poznání jejich relevance pro každého jednotlivého člena tradiční vesnické pospolitosti v starším období, bez jejich významu jako prostředku zabezpečení nejzákladnějších jistot v podmínkách feudální vesnice, ale stejně dobře městečka nebo města, a to jak v ohledu osobním, tak majetkovém a právním. Proto jsem věnoval mnoho času k shromáždění a interpretaci svědectví o každodenním životě a práci městského i vesnického obyvatelstva v starších obdobích - výsledky zatím čekají na vydavatele - aby se ukázala[/] základna jejich životnosti a jejich podmíněnost obecnými podmínkami v té které době a vysvětlila nutnost jejich nové, odlišné interpretace, nového, odlišného způsobu jejich výzkumu. Jako příklad je možné uvést výzkumy jevů sousedských a rodinných vztahů, obyčejů a obřadů, jejichž výsledky byly v posledních letech často publikovány, např. výsledky Willmotova a Youngova výzkumu v Londýně. Bylo by nesprávné hledat v současném moderním městě např. formy sousedské pomoci v takovém rozsahu a v takovém pojetí, jak tomu bylo na vesnici v podstatně odlišných poměrech, vyzvedajících vzájemnost a nevyhnutelnou potřebnost takové pomoci a zbavujících její přijetí příhany almužny. Na druhé straně je ovšem nesprávné přehlížet existenci potřeby zachovat, popř. obnovit i v nových podmínkách městského života charakteristické normy a formy sousedského styku i mezi obyvateli sídlišť a přispět k charakteristice podmínek, které mohou tento vývoj urychlit, i tradičních jevů, které jsou vhodné jako prostředky k překonání bariér mezi bydlícími rodinami. v tom je podle mého soudu historismus etnografické vědy, v tom spatřuji i její společenský úkol - přispět, aby všechny estetické, společenské, "bytové" hodnoty lidové tradiční kultury vešly v některé podobě do současné národní kultury, aby lidová kultura nežila v povědomí našich současníků jako základ činnosti souborů.
Prohloubení historického aspektu[/] v studiu české lidové kultury vyvolalo mimo jiné i práce na přípravě syntetizujícího obrazu české lidové kultury v širším pojetí, zahrnujícím nejen obraz zemědělského venkovského obyvatelstva, ale také obyvatelstva městeček a měst v našem území, pro vícesvazkový projekt Etnografie Slovanů. k jeho zpracování byla připravena základní osnova s výčtem témat, která umožňuje na jedné straně vyzvednout ty prvky tradiční kultury, které jsou obecně slovanské, na druhé straně charakterizovat svébytný vývoj kultury a způsobu života toho kterého národa, popř. charakterizovat společné a svébytné procesy ve formování tradiční kultury východních, jižních a západních Slovanů. Využití netradičních pramenů umožnilo prokázat mnohé charakteristické rysy české lidové tradice, které spojují českou lidovou kulturu s lidovou kulturou našich sousedů, a pomohlo pochopit, proč se v některých důležitých okruzích kulturní tradice, např. ve vývoji oděvu, ubíraly v našich zemích odližnými cestami.
Všedesátých letech jsi stál u zrodu slovanského etnografického bádání u nás a podílel ses na zpracování syntézy etnografie západních Slovanů. v této době se u nás také diskutovalo o vytvoření slavistického pracoviště. Avšak teprve nyní dochází k tomu, že je zřízen Ústav slavistiky z bývalých společenskovědních poboček ČSAV v Brně. Jak by se měla chápat aktuálnost slavistického bádání a v čem vidíš podíl etnografie (a samozřejmě i folk
101
loristiky) na badatelských záměrech takového ústavu?
Vytvoření slavistického pracoviště rámci ÚEF ČSAV při práci na Etnografii Slovanů se nezdálo být vhodné, již proto ne, že šlo o ohraničenou součinnost s etnografickými pracovišti v dalších slovanských zemích. Vytvoření Ústavu slavistiky ČSAV ovšem umožňuje rozvinout slavistická etnografická bádání se širší perspektivou a to v několika směrech. Jednak je tu podnět, který zazněl již před osmi desetiletími v díle Lubora Niederla. Jeho požadavek, aby naše folkloristika - a můžeme dodat, že i etnografle přispěla kritickým historickým rozborem tradiční kultury k doplnění obrazu slovanské kultury na našem území na přelomu tisíciletí, se v hrubých rysech rozšiřuje v současné době na podíl etnografie a folkloristiky při zpracování vývoje naší tradiční lidové kultury jako integrální součástí našich kulturních dějin, ukázat, jak se v lidové tradici odrážely historické osudy našeho národa, jak se lidová tradice podílela na utváření národního uvědomění našeho lidu a jak se v ní odráží rozšiřující se jeho historický horizont. Na druhé straně jsou tu potřeby srovnávacího studia společenskotvorné úlohy lidové tradice, jmenovitě jejich oblasti v sociálním bytu, které v mezislovanské spolupráci přivedou k osvětlení společných a specifických rysů lidové kultury slovanských národů v podmínkách socialistické společnosti a zhodnotí její podíl na tvorbě socia[/]listického životního způsobu našich národů. Konečně pak informací o současném životě slovanských národů v současnosti může plnit ty úkoly, které naše vlastenecká společnost považovala za mimořádně důležité - není náhodou, že první svazečky, které vydala Matice česká, byly věnovány právě takovým spisům. Sdružení různých vědních oborů v tomto ústavu zároveň může zabezpečit aby se všechna jeho oddělení podílela na komplexním bádání o společném úkolu, které je obecně prohlašováno za nevyhnutelně potřebnou podmínku složitých badatelských úkolů společenských věd v současnosti.
K rozvinutí komplexních společenskovědních studií je ovšem třeba dosáhnout mnohostranného propojení různých disciplín, z nichž některé budou v nově zřízeném ústavu spojeny pod společným řízením se všemi náležitostmi, které jsou potřebné pro určení společného badatelského plánu. Samo administrativní sdružení však jistě nezabezpečuje požadovanou komplexnost výsledku, komplexní obraz musí byt více než seřazení poznatků jednotlivých disciplín do mozaikového obrazu, a předpokládá trvalou součinnost mezi specialisty jednotlivých oborů. Nadto - protože jde o ústav slavistiky - vyžaduje podobnou kooperaci s odpovídajícími pracovišti v jiných slovanských zemích, a to v podstatně širším měřítku, než byla dosud zabezpečována často jen osobními kontakty pracovníků, a kromě toho také mož[/]nosti publikovat pohotově výsledky konkrétní výzkumné i metodologické práce. Velice výhodný se zdá být sovětský model - např. Institut etnografie Miklucho-Maklaje v Moskvě má vlastní řadu publikací, ale zároveň je mimořádně účinnou pobídkou k plnému rozvinuti badatelského úsilí u všech pracovních týmů v tomto ústavu. A na řešení podobných úkolů bych se rád jako etnograf činně podílel.
Se skromností jemu vlastní nevzpomíná Karel Fojtík to, co vždy podporovalo jeho neformální autoritu - schopnost trpělivé rady a nezištné pomoci mladším spolupracovníkům, stejně tak jako uznání, projevující se vyžádanou účastí na mezinárodních sympoziích a konferencích. Vědeckovýzkumná činnost byla u něj vždy spojena s jeho politickou angažovaností, která byla a je pramenem odborné inspirace i úsilí dát své vědění do služeb společenské praxe. Aktivním zapojením do řešení státního úkolu pokračuje Karel Fojtík ve svých vědeckých záměrech. Věříme, že v životní a tvůrčí pohodě přispěje svým dílem k dalšímu rozpracování témat slovanské etnografie. A k tomu mu přejeme především hodně pevného zdraví.
Připravila Alexandra Navrátilová
102
Soupis prací Karla Fojtíka (1950-1987) [obsah]
I. Knihy, studie a články
1.
Svátek svatého Jiří v cyklu jarních obyčejů. Rkp. disertační práce. Filosofická fakulta Masarykovy university v Brně. B. d. (1950), 134 s.
2.
K otázce charakteru lidové kultury. Český lid, 39, 1952, s.28-32, 82-85.
3.
Příspěvek k poznání způsobu života dělnické třídy v Brně v druhé polovině XVIII. a první polovině XIX. století. Český lid, 40, 1953, s. 58-65, 224-226.
4.
K dějinám hornictví na Rosicku a Oslavansku v první polovině 19. století. Časopis Matice moravské, 73, 1954, s. 68-82 (společně s O. Sirovátkou).
5.
Fašank. In: Lidové písně a tance z Valašskokloboucka I. Praha 1955, s. 100-101 (společně s K. Vetterlem).
6.
Písně k výročním obřadům. In: Lidově písně a tance z Valašskokloboucka I. Praha 1955, s. 93-99.
7.
Smrtná neděle. In: Lidové písně a tance z Valašskokloboucka I. Praha 1955, s. 108-109 (společně s K. Vetterlem).
8.
Výroční koledy a hry. In: Lidové písně a tance z Valašskokloboucka I. Praha 1955, s. 127-131 (společně s O. Sirovátkou).
9.
Vývoj hornictví a život horní[/]ků na Rosicku a Oslavansku v první polovině 19. století. Československá etnografie, 3, 1955, s. 3-36 (společně s O. Sirovátkou).
10.
Aus den Ergebnissen der ethnographischen Forschungen im Rossitz-Oslawaner Steinkohlen revier. Acta ethnographica Academiae Scientiarum Hungaricae, 5, 1956, s. 281-315.
11.
K dějinám vinařství na Moravě. Český lid, 43, 1956, s. 150-157.
12.
Veselosti nikdy dosti. Lidová vyprávění z Moravy. Brno 1956, 235 s. (společně s O. Sirovátkou).
13.
Iz opyta etnografičeskogo izučenija promyšlennych oblastěj v Čechoslovakii. Sovetskaja etnografija, 1957, č. 3, s. 88-100.
14.
Formování dělnictva a jeho vztah k vytváření dělnické kultury. Československá etnografie, 6, 1958, s. 1-19.
15.
Důlní katastrofa v Oslavanech 13. dubna 1820. Časopis Ma ice moravské, 78, 1959, s. 270-281.
18.
Tři typy dělnických obydlí v Brně. Od nejstarší kolonie k nouzovým sídlištím. In: Brno v minulosti a dnes I. Brno 1959, s. 23-40.
17.
Etnografičeskoje izučenije rabočego klassa v Brno. In: Ethnographica II. Brno 1960, s. 47-54.
18.
Na okraj etnagrafických prací o Brně a Brněnsku. In: Brno[/] v minulosti a dnes III. Brno 1961, s. 257-261.
19.
Rosicko-Oslavansko. Život a kultura lidu v kamenouhelném revíru. Praha 1961, 352 s. (společně s O. Sirovátkou).
20.
K otevření Národopisného ústavu Moravského musea. In: Brno v minulosti a dnes IV. Brno 1962, s. 219-223.
21.
Společnost a rodina na moravském Valašsku v druhé polovině XVII. století. Československá etnografie, 10, 1962, 5. 1-26.
22.
Dům na předměstí. Etnografická studie o životě obyvatel činžovního domu v Brně. In: Brno v minulosti a dnes V. Brno 1963, s. 45-68.
23.
Bergleute aus dem Erzgebirge im Oslawaner Bergbau um 1820. Lětopis. Jahresschrift des Instituts für sorbische Volksforschung, Reihe C - Volkskunde, 6-7, 1963-1964, s. 202-208.
24.
Čechi. Semja i obščestvenny) byt. In: Narody mira. Narody Zarubežnoj Jevropy I. Moskva 1964, s. 215-220.
25.
Manche Probleme und Ergebnisse ethnographischer Forschungen in dem Industriegebiet Gottwaldov. In: Referáty československé delegace na VII. Mezinárodním kongresu antropologických a etnografických věd. Praha 1964, 8 s.
26.
Volkskundliche Forschungen zur Gegenwart in der Tschechoslowakei. Deutsches Jahr
103
buch für Volkskunde, 10, 1964, s. 327-332.
27.
Výzkum současného života obyvatelstva měst a průmyslových oblastí v Německé spolkové republice. Český lid, 51, 1964, s. 168-172.
28.
Etnografie a sociologie. Národopisné aktuality, 2, 1965, č 3-4, s. 1-8.
29.
Lubor Niederle. k 100. výročí narozenin. Slovácko, 7, 1965; s. 7-11.
30.
Některé poznámky k svatbě na Brněnsku a západní Moravě v 16. a 17. staletí. In: Brno v minulostí a dnes VII. Brno 1965, s. 103-108.
31.
Problémy a metody národopisného výzkumu průmyslového města a oblasti, Slovenský národopis, 13, 1965, s. 413-430.
32.
Svatba na střední a západní Moravě v 18. a 17. století. Český lid, 52, 1965, s. 332-343.
33.
Výzkum průmyslových oblastí v československé etnografii, Český lid, 52, 1965, s. 131-143 (společně s O. Skalníkovou).
34.
Návrhy na výběr témat pro národopisný atlas ČSSR. Společenské a rodinné vztahy a zvyky. Věstník Národopisné společnosti československé při ČSAV a Slovenskej národopisnej spoločnosti pri SAV, 1966; č. 1-2, s. 37-39.
35.
Některé aspekty vývoje lidové kultury v průmyslovém městě. Zprávy Oblastního muzea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově, 1966, s. 130-135.[/]
36.
Příspěvky k historické etnografii I. k otázce podmínek vývoje lidové kultury v 16. a 17. století. Český lid, 53, 1966, s. 294-306, 312.
37.
Dílo Lubora Niederla a současný národopis. Archeologické rozhledy, 19, 1967, s. 165-173.
38.
Diskusní příspěvek. In: Genese průmyslových oblastí. Vznik a počátky vývoje ostravské průmyslové oblasti, sv. II. Symposium Ostrava 24.-26. května 1966. Ostrava - Katowice Opava 1967, s. 70-75.
39.
K 50. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Český lid, 54, 1967, s. 257-260.
40.
Osnovnyje problemy čechoslovackoj etnografii i folkloristiki, Sovetskaja etnografija, 1967, č. 4, s. 51-61.
41.
Problémy etnografického studia sociální kultury ve velkých městech a průmyslových oblastech. In: Kolokvium k otázkám vymedzenia východoslovenskej priemyselnej oblasti (1900-1950). Košice 1967, s. 37-46.
42.
Úkoly etnografie při výzkumu průmyslových oblastí. In: Teorie a metody výzkumu. Ostravská průmyslová oblast ve 20. století. Opava 1967, s. 389-394.
43.
Volkskundliche Forschungen in der Tschechoslowakei seit 1945. Hessische Blätter für Volkskunde, 58, 1967, s. 199-216 (společně s O. Sirovátkou).
44.
Život českého lidu v 16. a 17.[/] století (se zvláštním zřetelem k západní Moravě). Tři kapitoly k historické etnografii, Rkp. habilitační práce. Brno 1967.
45.
Czech Ethnology and Folklore: A Short Outline of Their Development. In: Man and Culture II. Prague 1968, s. 1-12. Opera ethnologica 3 (společně s O. Sirovátkou).
46.
Professional Groups in the Development of Folk Culture in Middle Europe. In: Man and Culture II. Prague 1968, s. 53-61. Opera ethnologica 3.
47.
Professional Groups in the Development of Folk Culture in Middle Europe. In: Proceedings VIIIth International Congress of Anthropological and Ethnological Sciences 1968 Tokyo and Kyato. Volume II. Ethnology. Tokyo 1968, s. 302-305.
48.
Rodinný život. In: Československá vlastivěda III. Lidová kultura. Praha 1968, s. 218-227.
49.
Společenský život. In: Československá vlastivěda III. Lidová kultura. Praha 1968, s. 201-212.
50.
Die Inhalts- und Funktionswandlungen der Gevatterschaft in Böhmen, Mähren und Schlesien vom XIV. bis zum XX. Jahrhundert. In: Kontakte und Grenzen. Probleme der Volks-, Kultur- und Sozialforschung. Festschrift für Gerhard Heilfurth zum 60. Geburtstag. Göttingen 1969, s. 337-343.
51.
Etnografie současnosti - východiska a výsledky. Český lid,
104
58, 1969, s. 255-272 (společné s O. Skalníkovou).
52.
Volkskundliche Erforschung der Stadt Brno. Methoden und Ergebnisse. In: Probleme und Methoden volkskundlicher Gegenwartsforschung. Vorträge und Diskusionen einer internationalen Arbeitstagung in Bad Saarow 1967. Berlin 1969, s. 63-74.
53.
Zur historischen Entwicklung des slawischen Hochzeitsbrauchtums. Lětopis. Jahresschrift des Instituts für sorbische Volksforschung, Reihe C Volkskunde, 11-12, 1968-1969, s. 80-85.
54.
Manche Probleme und Ergebnisse ethnographischer Forschungen in dem Industriegebiet Gottwaldov. In: VIIme Covgres International des Sciences Anthropologiques et Ethnologiques. Volume VIII. Moskva 1970, s. 231-236.
55.
K teorii etnografie současnosti. Praha 1971, 79 s. (společně s O. Skalníkovou).
56.
Musik, Tanz und Gesang in den tschechischen Urkunden des 16. Jahrhunderts. Studia musicologica Academiae Scientiarum Hungaricae, 13, 1971, s. 215-224.
57.
Společenské funkce zpěvu a písně v životě 16. a 17. století. In: Lidová tradice. Přátelé k 85. narozeninám akademika Jiřího Horáka. Praha 1971, s. 55-64.
58.
Prozatím nejstarší zpráva o organizaci vesnické chasy na[/] Moravě. Český lid, 59, 1972, s. 41-45.
59.
Die Bedeutung des Transportund Verkehrswesens in Böhmen und Mähren im 16. und 17. Jahrhundert für die Gestaltung der Volksüberlieferung In: Land Transport in Europe. Kobenhavn 1973, s. 172-180. Folkelivs studier. Studies of Folklife 4.
60.
A Contribution to the Theory of Ethnographic Study of Contemporary Folk-Life. Ethnologia Slavica, 5, 1973 (vyšlo 1974), s. 7-36 (společně s O. Skalníkovou).
61.
Etnografické aspekty formování brněnských předměstí Husovice. Český lid, 61, 1974, s. 17-32.
62.
Kultura dělnictva a její pokrokové tradice. In: Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti. Brno 1974, s. 19-27. Lidová kultura a současnost 1.
63.
O vývoji a úloze slavistické orientace v etnografii a folkloristice. Zpravodaj koordinované sítě vědeckých informací pro etnografii a folkloristiku, 1974, příloha č. 4, Etnografie Slovanů, s. 2-78.
64.
Řemeslnictvo a jeho podíl na utváření volného času obyvatel měst v 16. a 17. století v Čechách a na Moravě. Národopisný věstník československý, 8-9, 1973-1974, s. 81-109.
65.
Revoluční dělnické hnutí a utváření lidové kultury v 19.[/] a 20. století. Časopis Matice moravské, 94, 1975, s. 232-241.
66.
Současná vesnice jako faktor procesu enkulturace a akulturace. In: Životní prostředí a tradice. Brno 1975, s. 149-155. Lidová kultura a současnost 2.
67.
Dělnická třída a lidová kultu-
ra. Časopis Matice moravské, 95, 1976, s. 297-303.
67.a
Frolec, V. s. kol.: Lidová kultura v současném kulturním životě. Projekt jejího včlenění a využití. Brno 1976, 120 s. (spoluautor).
68.
Poznámky k rozvíjení etnografického výzkumu dělnictva a současnosti na Moravě a ve Slezsku. Zpravodaj koordinované sítě vědeckých informací pro etnografii a folkloristiku, 1976, příloha č. 2, Etnografie dělnictva a socialistické vesnice, 27-46.
69.
Problémy výzkumu etnicity v lidové kultuře 15.-17. století. In: Etnické procesy 1. Praha 1977, s. 42-50. Národopisná knižnice 31.
70.
Úloha tradice při formování brněnských předměstí. In: Etnografie dělnictva 8. Praha 1977, s. 187-198. Národopisná knižnice 18.
71.
O niektórych wynikach badań etnograficznych klasy robotniczej w Brnie. Łódzkie Studia Etnograficzne, 21, 1979, s.101109.
72.
K teoretickým aspektům vyzkumu revolučních přeměn v ČSR a předpokladům jeho za
105
členění do mezinárodní kooperace. Na příkladu výzkumu v Jihomoravském kraji. In: Revoluční proměny jihomoravského venkova. Brno 1981, s. 86-96.
73.
Postavení etnografie a folkloristiky v komplexním výzkumu "Revoluční přeměny jihomoravského venkova". In: Socializace vesnice a proměny lidové kultury I. Uherské Hradiště 1981, s. 13-29.
74.
K východiskům a badatelským cílům etnografického výzkumu dělnické kultury a bytu. Slovenský národopis, 30, 1982, s. 448-455.
75.
Ochotnické divadlo a jeho místo v době národního obrození. In: Lid a lidová kultura národního obrození. Praha - Roztoky u Prahy 1983, s. 49-69. Na pomoc muzejní práci 1.
76.
Diskusní příspěvek. Zpravodaj koordinované sítě vědeckých informací pro etnografii a folkloristiku, 1987, č. 9, Přípravné materiály k Slovníku etnických procesů 1, s. 64-70.
77.
K problematice výzkumu etnických procesů v pohraničních územích a enklávách v Jihomoravském kraji. In: Navrátilová, A. s kolektivem: Etnické procesy v nově osídlených oblastech na Moravě. Na příkladě vybraných obcí v Jihomoravském a Severomoravském kraji. Brno 1986 (vyšlo 1987), s. 9-31.
78.
Úloha venkovského města při[/] utváření společenského vědomí vesnického obyvatelstva. In: Venkovské město 2. Uherské Hradiště 1987, s. 11-22.
79.
Výzkum města a dělnictva v zahraniční literatuře sociologické a etnografické. Slovenský národopis, 35,1987, s. 413-427.
ll. Zprávy, recenze a jiné
80.
Šedesát let profesora Antonína Václavíka. Naše Valašsko, 14, 1951, s. 161-165.
81.
Kisljakov, N. A., k otázce o etnografickém studiu kolchozů. Český lid, 39, 1952, s. 32-33 (překlad).
82.
Ivanov-Omskij, I. I., Geografické prostředí a vývoj společnosti. Český lid, 40, 1953, s. 47-48.
83.
Melicherčík, A., Jánošíkovská tradícia na Slovensku. Slovenský národopis, 1, 1953, s. 270-278.
84.
Nahodil, O. - Kramařík, J., J. V. Stalin a národopisná věda. Československá etnografie, 1, 1953, s. 90-95.
85.
Olderogge, D. A. - Potěchin, I. I., Funkcionální škola v etnografii ve službách britského imperialismu. In: Anglo-americká ethnografie ve službách imperialismu. Praha 1953, s. 73-112 (překlad).
86.
Sovetskaja etnografija. Ročník 1952. Československá etnografie, 1, 1953, s. 373-380.
87.
Sovetskaja etnografija 1953.[/] Československá etnografie, 2, 1954, s. 299-313 (společně s O. Sirovátkou).
88.
Banícka dedina Žakarovce. Český lid, 45, 1958, s. 176-178.
89.
Národopisná práce v lidově demokratické Koreji. Československá etnografie, 6, 1958, s. 327-328.
90.
Nové práce o salašnictví v Norsku. Československá etnografie, 7, 1959, s. 317-318.
91.
O práci etnografického oddělení brněnské pobočky Ústavu pro etnografii a folkloristiku. Československá etnografie, 7, 1959, s. 431.
92.
Selo Virjatino v prošlom i nastojaščem. Československá etnografie, 7, 1959, s. 322-323.
93.
Commenda, H., Volkskunde der Stadt Linz an der Donau I. Československá etnografie, 8, 1960, s. 93-95.
94.
O práci Ústavu pro etnografii a folkloristiku, pobočky v Brně. In: Brno v minulosti a dnes II. Brno 1960 s. 292-294.
95.
Brepohl, W., Industrievolk im Wandel von der agraren zur industriellen Daseinsform dargestellt am Ruhrgebiet. Československá etnografie, 9, 1961, s. 92-94.
96.
Die ethnographische Erforschung des Industriegebiets von Brno (Brünn). Demos, 2, 1961, s. 113-114.
97.
Fojtík, K., Tři typy dělnických obydlí v Brně. Demos, 2, 1961, s. 19-20.
98.
Bausinger, J., Volkskultur in
106
der technischen Welt. Deutsches Jahrbuch für Volkskunde, 8, 1962, s. 457-460.
99.
Brepohl, W., Industrievolk im Wandel von der agraren zur industriellen Daseinsform dargestellt am Ruhrgebiet. Deutsches Jahrbuch für Volkskunde 8, 1962, s. 203-207.
100.
Commenda, H., Volkskunde der Stadt Linz an der Donau II. Československá etnografie, 10, 1962, s. 411-415.
101.
Nejstarší žďárské urbáře. Československá etnografie, 10, 1962, s. 320.
102.
Nekuda, V., Zaniklé osady na Moravě v období feudalismu. Československá etnografie, 10, 1962, s. 321.
103.
Nowakowski, S., Przeobrażenia społeczne wsi Opolskiej. Československá etnografie, 10, 1962, s. 107-108.
104.
Bausinger, H., Volkskultur in der technischen Welt. Český lid, 50, 1963, s. 41-43.
105.
Braun, R., Industrialisierung und Volksleben. Český lid, 50, 1963 s. 249.
106.
Der Bergmannsschmuck Johann Georg II. von Sachsen. Český lid, 51, 1964, s. 119-120.
107.
Brigády socialistické práce a sociální přeměny v naší společnosti. Česky lid, 51, 1964, s. 117.
108.
van Deen, B. Valtmann, A., Die ländliche Familie unter dem Einfluss von Industrienăhe und Industrieferne. Česky lid, 51, 1964, s. 117.[/]
109.
Fojtík, K., Společnost a rodina na moravském Valašsku v druhé polovině XVII. století. Demos, 5, 1964, s. 71-72.
110.
Klabouch, J., Manželství a rodina v minulosti, Český lid, 51, 1964, s. 117.
111.
Literatur zur volkskundlichen Gegenwartsforschung - ČSSR. Deutsches Jahrbuch für Volkskunde, 11, 1965, s. 359-362 (bibliografie obsahuje 70 záznamů).
112.
Kosven, M. O., Semejnaja obščina i patronimija. Český lid, 52, 1965, s. 234.
113.
Polnische und tschechoslowakische Volkskunde auf dem VII. Internationalen Kongreß für Anthropologie und Ethnologie. Deutsches Jahrbuch für Volkskunde, 11, 1965, s. 321-324.
114.
Svítáníčko z roku 1519. Český lid, 52, 1965, s. 128.
115.
Wierzbicki, Z. T., Żmiąca w pół wieku później. Český lid, 52, 1965, s. 182-183.
116.
Zpráva o VII. mezinárodním kongresu antropologických a etnografických věd v Moskvě. Sociologický časopis, 1, 1965, s. 183.
117.
Pfeil, E., Die Familie im Gefüge der Großstadt. Zur Sozialtopographie der Stadt. Deutsches Jahrbuch für Volkskunde, 13, 1967, s. 193-195.
118.
Svobodová, V., Töpperovy obrazy v brtnickém zámku z r. 1723 jako pramen národopisného studia lidové architektury a li[/]dových krojů. Demos, 8, 1967, s. 76.
119.
Hájek, M., Die ethnographische Erforschung des Gebietes Gottwaldov, soziologisch gesehen. Demos, 9, 1968, s. 9-10.
120.
Švecová, S., Klasifikácia rodinných foriem v slovenskom materiáli. Demos, 9, 1968, s. 97-98.
121.
Švecová, S., Spoločníci v Čičmanoch. Demos, 9, 1968, s. 97.
122.
Dünninger, D., Wegesperre und Lösung. Formen und Motive eines dörflichen Hochzeitsbrauches. Český lid, 56, 1969, s. 42-43.
123.
Krupjanskaja, V. J. Poliščuk, N. S., Kuľtura i byt rabočich gornozavodskogo Urala. Konec XIX - načalo XX v. (Český lid, 58, 1972, s. 250-251.
124.
Alexandrov, V. A. - Šlygina, N. V., Seľskije poselenija Pribaltiki XIII-XX vv. Český lid, 60, 1973, s. 171-172.
125.
K padesátinám PhDr. Jaroslava Kramaříka, CSc. Národopisné aktuality, 10, 1973, s. 299-300.
126.
Studie o dělnickém bydlení. Rožděstvenska ja, S. B., Žilišče rabočich Gorkovskoj oblasti (XIX-XX vv.). Národopisná aktuality, 10, 1973, s. 304-308.
127.
Wincławski, W., Przemiany środowiska wychowawczego wsi peryferyjnej. Studium wioski Ciche Górne powiatu Nowotarskiego. Český lid, 60, 1973, s. 174-175.
128.
Hájek, M., Projekt sociologického výzkumu horníků ve čty
107
třicátých letech. Informační a metodické poznámky. Demos, 14, 1974, s. 79-80.
129.
Bromlej, Ju. V., Etnos i etnografija. Český lid, 62, 1975, s. 115-117.
130.
Křivka, J., Mzdové poměry poddanské čeledě po třicetileté válce. Demos, 15, 1975, s. 63.
131.
Scheufler, V., Nusle. Od středověké vesnice k velkoměstskému sídlišti. Demos, 15, 1975, s. 45-46.
132.
Biernacka, M., Kształtowanie się nowej społecznošci wiejskiej w Bieszczadach. Český lid, 63, 1976, s. 191-192.[/]
133.
Krupjanska ja, V. Ju. - Budina, O. R. - Poliščuk, N. S. - Juchneva, N. V., Kuľtura i byt gornjakov i metallurgov Nižnego Tagila (1917-1970). Český lid, 63, 1976, s. 56-58.
134.
Rajković, Z., Tradicijski oblici nevjenčanog braka kod Hrvata i Srba u svjetlu pojma "pokusni brak". Český lid, 63,1976, s. 124-125.
135.
Padesát let doc. dr. Antonína Robka, CSc. Český lid, 68, 1981, s. 185-187.
Sestavila Helena Bočková[/]
NEKROLOG
Ladislav Galko (1916-1987) [obsah]
V povědomí současné generace folkloristů je jeho jméno neodmyslitelně spjato s kritickou edicí Slovenských spevů, které se staly jeho opravdovou láskou a životním dílem.
Myšlenkou na jejich vydání se Galko začal zabývat už v padesátých letech. Jako pracovník hudebního archívu Matice slovenské v Martině objevil tehdy některé původní rukopisy přispěvatelů a zjistil určité nesrovnalosti mezi původním a tištěným zněním. Začal se pídit po dalších rukopisech, až se mu poda[/]řilo shromáždit podstatnou část původního materiálu včetně korespondence, který pak začal zpracovávat. Byla to ovšem mnohaletá náročná, soustavná a trpělivá práce heuristická, identifikační a kriticky srovnávací. Zároveň se ukázalo, že přinejmenším stejný počet zápisů tehdy redakce do Slovenských spevů vůbec nezařadila. Všechny tyto skutečnosti vedly nakonec ke koncepci kritického vydání původních tří svazků, tří svazků dodatků a samostatného sedmého svazku, obsahujícího historickosrovnávací studii a rejstříky ke kompletní edici, včetně rejstříku melodických incipitů, je[/]hož je Galko nejen sestavovateIem, ale i autorem. Uvážíme-li, že na přípravě kritického vydání jiné písňové edice se podílí dvanáctičlenný pracovní tým, zatímco Slovenské spevy zpracoval Galko sám, je to výkon vskutku úctyhodný a zdaleka ne doceněný.
Přitom to nebyla jediná práce Galkova. Jakousi přípravou k ní bylo vydání Ľudových piesní z Liptova a Oravy podľa zbierky Jozefa Czupru z pol. 19. stor. (Martin 1958). Její rukopis našel v souvislosti s pátráním po původních příspěvcích pro Slovenské spevy, přičemž jedna jeho část byla zahrnuta v pozůstalosti A. Halaše, druhá část včetně titulního listu se objevila až v pozdě ji získané pozůstalosti B. Bully. Protože Czuprovy zápisy nebyly použity ani pro Sborník MS, ani pro Slovenské spevy a také vzhledem k značnému rozsahu sbírky (253 písní), vydal je Galko samostatně jako historický dokument doby. v další své edici, Kytici slovenských ľudových piesní (Martin 1970) opublikoval vedle nejstarších notovaných zápisů Martina Sucháně (z r. 1830) a Lad. Füredyho i výběr písní z Czuprovy sbírky, k nimž dodatečně našel ještě sešit se zápisy písňových textů.
Navzdory vleklé chorobě, která Galkovi v posledních letech jeho života bránila v pohybu a tudíž omezovala kontakt s kolegy a odsuzovala ho k osobní i pracovní samotě, nebo právě proto, žil jen své práci. Sotva dokončil poslední svazek Slovenských spevů (1. díl druhého vy
108
dání vyšel v r. 1972, B. díl v r. 1983, 7. díl je v tisku), začal připravovat a stihl ještě dokončit nové vydání sbírky P. J. Šafaříka.
To všechno je však jen část i když jistě nejdůležitější - jeho činnosti. Připočteme k tomu, že od r. 1961 jako pracovník Umenovedného ústavu SAV zpracoval rukopisný písňový archív a podílel se na různých pracech ústavu; že jeho iniciativě vděčíme také za 17 ročníků etnomuzikologického semináře, když byl první zorganizoval v r. 1970 v Trenčíně a položil jím základ k pravidelným celostátním pracovním setkáním etnomuzikologů.
Takto známe tedy L. Galku my, jeho kolegové a přátelé: jako zaníceného hudebněfolkloristického pracovníka, organizátora, laskavého, vlídného a společensky příjemného člověka. Málokdo z mladších kolegů však ví, že začínal jako učitel (po absolutoriu učitelského ústavu v r. 1937), že byl členem Armádnej[/] hudby Bratislava, sbormistrem Ľudového spevokolu učitelů Slovenska v Žilině, že je autorem řady úprav a instrumentací lidových písní, že do různých časopisů přispíval články o hudebních nástrojích, souborech ad. v Matici slovenské působil zpočátku jako vedoucí Ústředí hudebních kroužků LUT. Po reorganizaci v r. 1952 se stal pracovníkem jejího Literárního archívu, v němž vyčlenil a soustředil všechny hudební památky (na 100 tisíc rukopisů) a provedl jejich základní evidenci.
Jeho největší láskou a hlavní náplní jeho života však byla slovenská lidová píseň. Nechť tedy zazní i na rozloučenou:
To trnavské pole,
šak je pekné rovné;
rozpusciv Janenko
štyri kone vrané...
(Slov. sp. III 442)
Ladislav Galko zemřel 18. září 1987.
Olga Hrabalová[/]
DĚJINY
K 120. výročí narození PhMr. Josefa Čižmáře
[obsah]
Vizovický rodák PhMr. Josef Čižmář (19. 4. 1868 - 22. 12. 1965) přispěl významným způsobem k vytvoření materiálové základny českého národopisu. Patří k početné garnituře moravských re[/]gionálních pracovníků, kteří při plnohodnotném výkonu své profese, často obsahově velmi odlehlé jejich "amatérskému" zájmu o historické a lidovědné disciplíny, dokázali vytvořit dílo pozoruhodné svým rozsahem, kvalitou a trvalou platností.
Většinu ze čtyřiceti dvou prací věnovaných zvykosloví, pověrám a[/] Iidovému lékařství, publikoval Josef čižmář od roku 1893 v Českém lidu, v Časopisu Matice moravské, v Našem Valašsku a v Podřevnicku. Ze tří knižních publikací vydal dvě vlastním nákladem, třetí vydaly vlastním nákladem jeho děti.1) Jeho zájem o historii a lidovou kulturu rodného kraje vzbudil Eduard Peck, který v letech 1876-1888 ve Vizovicích učiteloval.2) k jeho orientaci na věcně hodnocení a zpracování lidovědného materiálu výrazně přispěl Čeněk Zíbrt, s nímž se Čižmář sblížil v době svých pražských studií v letech 1887-1889.3) Čižmářovy práce tiskl Zíbrt v Českém lidu do roku 1931 a o jejich hodnotě napsal: "... Já jsem v Českém lidu rád a soustavně v každém ročníku otiskoval tyto jeho zásilky. Škoda, že omezený rozměr časopisu a snaha obsáhnout všecky národopisné obvody zemí československých, nedovolovaly, abych studiím Čižmářovým (kterých jsem si upřímně vážil) dopřál více místa, jak zasluhovaly."4) Významný vliv při získávání a zpracování slovenského etnografického a folklórního materiálu měly Čižmářovy osobní styky s j. 1;. Holubym a Svetozárem Hurbanem Vajanským.5)
Vyvrcholením dlouholeté Čižmářovy badatelské a sběratelské činnosti je bezpochyby dvousvazkové dílo Lidové lékařství v Československu (Brno 1946). Popud k jeho napsání dal autorovi Čeněk Zíbrt, který mu také doporučil, aby mu vzorem a východiskem byl spis G. Pittrého "Medicina popolare si
109
ciliana" (Torino-Palermo 1896). v prvém svazku jsou zpracovány údaje z lidové anatome, fyziologie, profylaxe, etiologie, terapie a diagnostiky; ve druhém svazku je podán přehled lidové léčby vnitřních a vnějších chorob včetně praktik lidové chirurgie. Vydání "Dějin lidového lékařství v Československu" bylo příznivě přijato v kruzích lékařských i národopisných.6)
V knize Dějiny a paměti města Vizovice (Vyškov 1933), kde je soustředěn bohatý materiál z historie Vizovicka, nalezne mnoho zajímavého i národopisec, zejména v pasážích o obecních řádech, hospodaření, řemeslech, živnostech a trzích. Zvláštní zmínky zaslouží pasáže o sporu poddaných s vrchností o právo na svobodné užívání "nedílných hor".
V "Národopisných a životopisných pamětech Vizovic" (Vyškov 1938; Doplňky, Vyškov 1939) je Čižmář především kronikářem, který usiluje o detailní postižení širokého spektra společenského života v rodném městě. Lidopisný materiál je soustředěn v kapitolách věnovaných životu v rodině a obci, lidovým zvykům, pověrám, nářečí, kroji, písním a tancům atd. v tomto směru navázal Josef Čižmář na dílo svého učitele Eduarda Pecka.
Při své rozsáhlé práci badatelské stačil být Josef Čižmář i aktivním organizátorem regionální vlastivědné práce. z jeho popudu a za jeho aktivní spolupráce byl v roce 1933 ustaven ve Vizovicích Krajinský muzejní spolek, který dík cílevědo[/]mé a obětavé činnosti svých členů do čtyř let od svého vzniku zbudoval a zveřejnil první stálou expozici vizovického Krajinského muzea.
Zásluhy PhMr. Josefa Čižmáře byly veřejně oceněny již v roce 1933, kdy byl prohlášen čestným občanem Vizovic a v roce 1935, kdy byl jmenován konzervátorem pro tehdejší politický okres zlínský.
Poznámky
1.
Soupis prací Josefa Čižmáře viz: PAVLIŠTÍK, KAREL: Nad dílem Josefa Čižmáře. ČL, 50, 1963, s. 312-314. Doplněk k soupisu: ČlŽMÁŘ, JOSEF: Valašský kroj v roce 1777. Naše Valašsko, 6, 1940, s. 156-171.
Další biografie J. Čižmáře: ČIŽMÁŘ, JOSEF: Vlastní životopis. Národopisné a životopisné paměti Vizovic, Vyškov 1938, s. 255-228;
ŽENATÝ A.: PhMr. Josef Čižmář sedmdesátníkem. Věstník Svazu Čs. lékárníctva, 1938, s. 149-150; IMRÝŠEK, GUSTAV: k ž ivotnímu jubileu PhMr. Josefa Čižmáře. Podřevnicko, 4, 1947-48, s. 72-73;
FlALOVÁ, VLASTA: Osmdesátka statečného Valacha PhMr. Josefa Čižmáře. Naše Valašsko, 11, 1948, s. 149-151;
IMRÝŠEK, GUSTAV: Za PhMr. Josefem Čižmářem. Valašsko, 10, 1966, s. 104-105.
2.
PAVLIŠTÍK, KAREL: Eduard Peck a moravský národopis. NA, 21, 1984, č. 3. s. 178-179.[/]
3.
PAVLIŠTÍK, KAREL: Dva dopisy Čeňka Zíbrta Josefu Čižmářovi. Zprávy Oblastního muzea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově, 1963, č. 3-4, s. 98-99.
4.
Úvod ke kapitole III. - "Valaši s betlemem na Slovensku", Univ. prof. Dr. Č. Zíbrta Československého národopisného roku sv. II. Veselé vánoční hody. Besední pořady, r. 18, bez vročení, seš. 2, s. 46-63.
Jde o úplný Čižmářův popis vánoční obchůzky "Valachů" v Novém Městě nad Váhem se vzácnými notovými záznamy zpívaných částí. I o tuto stať, nutno rozšířit v pozn. č. 1. citovaný seznam prací J. Čižmáře.
5.
ČIŽMÁŘ, JAROMÍR; k p adesátému výročí smrti J. L. Holubyho. Sborník příspěvků k dějinám farmacie Jihomoravského kraje, Brno, 1981, s. 158-160.
6.
Z řad lékařů toto dílo recenzovali mimo jiné:
J. Š. (Jiří Štefl); PhMr. J. Čižmář: Lidové lékařství v Československu. Lékařské listy, 1., 1946, č. 14;
VINAŘ, JAR.: Mg.Ph. Josef Čižmář: Lidové lékařství. Časopis lékařů českých, 1947, č. 16, s. 499-500;
ZAPLETAL, VLAD.: PhMr. Josef Čižmář: Lidové lékařství v Československu. Čas. Matice Mor., 67, 1947, s. 195;
ZAPLETAL, VL.: Lidové lékařství v Československu očima lékaře. Naše Valašsko, 11, 1948, s. 46-47.
110
Z hodnocení etnografů uvádíme: CHOTEK, KAREL: Josef Čižmář: Lidové lékařství v Československu. ČL, 33, 1946, 127-128; VÁCLAVÍK, ANTONÍN: PhMr. Josef Čižmář - Lidové lékařství v Československu. Naše Valašsko,[/] 9, 1946, s. 43-44; JUNKOVÁ, JITKA: Čižmář Josef: Lidové lékařství v Československu. Národopisný věstník československý, 32, 1951, s. 193. Karel Pavlištík
KHIHY
Svatopluk Voděra - Jiří Škabrada: Jihočeská lidová architektura. [obsah]
Vydalo Jihočeské nakladatelství, České Budějovice 1986, 238 stran, 565 ilustrací v textu a v přílohách na křídě, rus. a něm. resumé
Ke třem knihám o naší lidové architektuře, které vyšly v první polovině osmdesátých let, přistupuje další pozoruhodná publikace na tato téma. Na rozdíl od předchozích je tato kniha monografií zaměřenou Jen na oblast jižních Čech. Jejími autory jsou architekti, kteří se už řadu let úspěšně zabývají problematikou lidového stavitelství. k tomuto tématu shromáždili nesmírně cenný a rozsáhlý materiál, který ve svém díle z pohledů architekta vyhodnotili a tak se dopracovali k hlubšímu poznání stavebního vývoje lidové architektury jižních Čech. Základní metoda, kterou při zpracování daného tématu použili, je stavebně historický průzkum s následným architektonic[/]kým a památkovým hodnocením. Tato metoda se ukázala jako vysoce produktivní a vedla k podrobným rozborům především málo známých nebo neznámých jevů, jako výskytu žudra, roubené valené klenby a pozdně středověkých prvků, ob jevených u některých jihočeských lidových staveb; neméně důležitě jsou slohové rozbory průčelních domových fasád z 19. století, na nichž autoři správně rozpoznali v prvé řadě projevy vesnického klasicismu a novorenesance, zatímco barokní ohlasy se jim jeví jako druhotné.
Autoři si byli ovšem velmi dobře vědomi, že daný úkol mohou s úspěchem zvládnout jen v interdisciplinární spolupráci, především architektury s historií, sídelní geografií, středověkou archeologií a ovšem také etnografií, i když ji ve výpočtu vědních disciplín, z nichž čerpali, neuvedli (s. 7). Spolupráce s výše jmenovanými obory je dalším kladem knihy, poněvadž S. Voděra a J. Škabrada také opravdu badatelských výsledků těchto[/] disciplín využívali, Chceme však dodat, nikoliv vytknout oběma architektům, kteří z vybraných jihočeských lokalit přinesli vskutku úctyhodný dokumentační materiál, že k poznání vývoje staveb na jihočeské vesnici a v malém městě je k dispozici mnohem širší velmi cenná a dosud nepublikovaná pramenná základna, jako mapy rybníků se zakreslenými lokalitami ze 17. a 18. století, hlášení o stavu topenišť a komínů na jednotlivých panstvích nebo žádosti poddaných o přestavbu (vyzdění) usedlosti. Zvlášť významné je v tomto směru zobrazení Stráže nad Nežárkou a okolních vsí z roku 1699, které v konfrontaci s pozdějšími doklady a současnou zástavbou příkladně ukazuje přestavbu malého jihočeského města ze štítové zástavby na úzkých gotických parcelách v zástavbu okapovou v průběhu druhé poloviny 18. a 19. století. Tyto poznatky přispívají nejen k poznání stavebního vývoje malého města, ale i jeho zázemí (s. 49). Ikonografické doklady jsou důležité také k řešení jiných otázek, např. problému stáří valbové a sedlové střechy (s. 52). Požadavek konfrontace berní ruly z poloviny 17. století, vyslovený autory na s. 117, byl už realizován ve vesnicích jindřichohradeckého panství, avšak nepřinesl předpokládané výsledky (viz NVČ 44, 1985, s. 47 an.). z metodického hlediska je třeba ještě připomenout etnokartografickou metodu, která národopiscům umožnila stanovit v jižních Čechách především rozšíření jedno
111
tlivých sídelních typů, čtyřbokých usedlostí, polygonálních stodol, smíšeného domu komoro - chlévního nebo vytyčení významné izoglosy termínů "síň" - "dům" k lidovému označení vstupní prostory do obydlí. Další základní metoda tohoto studia je historicko - srovnávací, kterou autoři vzhledem ke své specializaci používají v dostačující míře, avšak až příliš volně chápou oblast jižních Čech, k níž nesprávně počítají nejen Klatovsko, ale okrajově i Domažlicko, Sedlčansko, Příbramsko, zatímco např. ze vskutku jihočeského Pelhřimovska uvádějí v poměru k západočeskému Klatovsku jen malý počet příkladů. Zcela chybné je ovšem tvrzení, že zaniklá středověká ves Pfaffenschlag u Slavonic leží ve východní části jižních Čech, když jde o moravskou lokalitu (s. 30, 48, 61, 85). Dále se v knize nejednotně používá označení pro Českomoravskou vrchovinu.
Také terminologii autoři věnovali značnou pozornost, avšak nevyvarovali se určitých nedostatků. Nesprávně jako synonym je v ,knize použito termínů silniční a uliční ves (s. 13 an.), trojprostorový (autoři mají spíše na mysli čtyřprostorový) a trojdílný typ domu (s. 127 an.) a čtyřstranná - čtyřboká usedlosti (s. 126 ann.), neboť čtyřstranný dvůr není charakteristicky pro jižní Čechy, ale pro Chebsko. Postrádáme také celou škálu nezastupitelných nářečních výrazů, jako práh, kápěj, soutka, dům, malá strana, velká strana atd., které se v jižních Če[/]chách běžně používají i v jiných významech než ve spisovném jazyce. Sousloví "nástěnný krb" není nejšťastnější, jde-li o zařízení ve stěně světnice (s. 52); ke krbečku je také třeba dodat, že místy byl z vnější strany zdoben štukou (viz Šebelovu obrazovou dokumentaci vesnických staveb a interiérů z Písecka), později se měnil ve výklenek s policemi na nádobí a byl budován i v jiných prostorách, např. ve chlévech.
Autoři věnovali nemalou pozornost vnější výzdobě domu, avšak jen zběžně přešli nebo vůbec opominuli kabřinec, pro část jižních Čech kdysi charakteristické rohatiny a vesnickou fresku; informace o barevné malované výzdobě starých roubených staveb v jižních Čechách, které jsou podle autorů zcela minimální (s. 52), podává ze Šumavy např. Božena Němcová (píše o roubených domech s namalovanými ptáčky a květy ve štítech a o okenicích s červenými nebo žlutými růžemi a srdíčky). Je třeba také připomenout, že blatská ves Holašovice se od ostatních blatských vesnic lišila. Bylo to způsobeno etnickým složením obyvatel (koncem 19. století zde Češi tvořili jen necelou osminu mezi německou převahou), což se také projevilo v odlišnosti výzdoby štítů a domových průčelí, které je tu jiného charakteru než v sousedních českých obcích.
K podrobným rozborům domového půdorysu doplňujeme, že na dolní Šumavě se dochovaly datované[/] dvoutraktově domy s průchozí černou kuchyní (tedy ze síně přes kuchyni do komory umístěné na konci domu v jeho příčné ose) z 18. století. Za zmínku by také stála existence letní kuchyně na Blatech a novodobé vkládání kuchyně mezi přední "sednici" a vstupní síň (s. 126 an.). z vývojového hlediska je problematické tvrzení o osamostatnění hmoty sýpky v průběhu 17. a 18. století (s. 127), když je doložen i opačný postup (Trhonín).
U lidového domu v jižních Čechách je také nutno přihlédnout k jeho vertikálnímu růstu. Autoři to učinili (příklady z Plástovic i odjinud), avšak současně tvrdí, že zvláštností jihočeského domu konce 18. a 19. století je jeho pevné setrvání na přízemní koncepci (s. 128). Uvedené teze však neplatí v plném rozsahu pro oblast čtyřboké usedlosti s průjezdem; tato usedlost by si vůbec zasloužila více pozornosti, neboť šlo o velmi dynamickou formu, pronikající z jihočeského pohraničí severním směrem, kde až do počátků kolektivizace (nikoliv jen do začátku 20. století - s. 165) stále přibývalo okapově orientovaných domů: na téže stavební parcele propojením domu a sýpky došlo k vybudování nových prostor a ke změně vjezdu v průjezd (z tohoto hlediska se jeví jako schematické tvrzení na s. 17, podle něhož potřeba maximální sevřeností sídla navodila situaci s orientací usedlostí užší stranou k ulici či k návsi). v knize se neměl opomenout půdorys tzv. volarského domu, i
112
když jde o dům německých kolonistů; víme, že nebyl jen v horském městečku, ale dochoval se nám např. i v nedaleké vsi Dobrá.
Pro úplnost ještě upozorňujeme na několik drobností: lepence na sýpkách se budovaly nejen k ochraně špýcharu před ohněm, ale i před zloději (s. 63), dřevěné sýpky s roubenou valenou klenbou jsou hojně zastoupeny také na Rokycansku, šíje se u některých špýcharů později odbourávaly, oborohy se nevyskytují jen u balkánských Slovanů, ale i jinde včetně evropského Západu, seníky existovaly i na Šumavě, zděné konstrukce v jižních Čechách mají své pevné místo i ve středověku, ale jen místy (s. 124).
V tak rozsáhlé práci mohly být Ještě alespoň stručně zmíněny pastoušky, které se na mnohých jihočeských návsích dosud zachovaly, a domky podruhů kteří někdy bydleli dočasně ve výměncích. Chybí také alespoň stručná stať o interiéru a bydlení, vždyť dům sloužil člověku.
Velmi poutavá je fotografická příloha stejně jako kresby a plánky v textu. Ne každý čtenář však plánkům porozumí, a proto měly být popsány stejně jako půdorys č. 114. U fotografií bohužel chybí důležité datum pořízení snímku a u některých fotografií jsou nepřesné popisy (např. u fotografií č. 396-397 se uvádějí pilastry ve štítě, které však na snímku nejsou, u fotografie č. 493 jde o předsazenou valbičku, nikoliv polovalbu, u půlkruhového půdorysu Nové Vsi č. 170 se píše[/] o jistém symbolismu, konkrétně jde však o záměrné znázornění pily při zakládání vsi, protože byla postavena hlavně pro lesní dělníky). v soupisu literatury mohly být ještě uvedeny práce Balášovy, Dykovy a Chotkova stať z Československé vlastivědy.
Kniha doc. ing. arch. S. Voděry a ing. arch. J. Škabrady Jihočeská lidová architektura je mimořádně významná publikace, a proto jsme jí věnovali i mimořádnou pozornost. Nedostatky, na něž jsme tu upozornili, mohly být odstraněny, kdyby lektoři byli rukopisu věnovali potřebnou pozornost. Nicméně tato kniha nepochybně splní své poslání, neboť každý, kdo se bude chtít podrobněji seznámit s jihočeskou lidovou architekturou bude muset sáhnout právě po této publikaci (k rychlejší orientaci v knize by prospělo, kdyby popisy jednotlivých objektů byly vysázeny jiným typem písma). Sevřenější a ucelenější pohled na tuto problematiku včetně lidového interiéru a bydlení poskytne čtenáři národopisná monografie jižních Čech, která v rámci Jihočeské vlastivědy vyšla v roce 1987, avšak podrobné rozbory a příklady stejně jako technickou dokumentaci jihočeské lidové architektury budeme vždy hledat v této vynikající recenzované knize.
Josef Vařeka
Slivka, M. - Sterlinger, A.: Pavol Socháň. [obsah]
Martin 1985. 232 s., 253 fotografií, rus., nem., angl. resumé
Kniha je prvým zhodnotením diela všestranne tvorivej osobností Pavla Socháňa (1862-1941) s súčasne závažným príspevkom ku kultúrnej histórii Slovenska. Pavol Socháň bol azda pri väčšine kultúrnopolitických zápasov konca 19. a začiatku 20. storočia ako neúnavný organizátor a publicista (1881 vylúčený zo všetkých uhorských škôl, v Prahe študuje na maliarskej akadémii a národopis s estetikou na filozofickej fakulte; otvorenie Národného divadla; mníchovská akadémia; r. 1886 komisár výstavy Ži veny v Martine, 1893-95 spoluzakladateľ martinskej muzeálnej spoločnosti; vládou perzekuovaný, po vydaní zatykača r. 1914 uteká do Ameriky; od r. 1920 v Martine a Bratislave). Veľa písal o ľudovom odeve, najmä o výšivkách a ľudovom umení vôbec, o zvykoch, zozbieral mnoho piesní a publikoval prvú metodiku národopisného výskumu. Podrobná znalosť terénu sa prejavovala tak v národopisnej, ako aj v literárnej (najmä divadelné hry) a azda dnes najznámejšej fotografickej tvorbe. Vysokoškolské štú dium maliarstva a estetiky zavŕšil totiž výučným listom fotografistu od pražského majstra Eckerta a r. 1893 si otvoril v Martine živnosť. Dnes žiadna práca o vývine ľudovej kultúry na Slovensku nezaobíde sa bez jeho fotografií. Cítiť na
113
nich odborný prístup etnografa, náročnosť estéta a remeselnú dôkladnosť fotografistu. Dokladá to Slivkova a Sterlingerova kniha 253 reprodukovanými fotografiami tématicky rozdelenými do časti: ateliérová tvorba, kroje, portréty, veduty, človek, krajina, práca (najobsažnejšia), epilóg. Vynikajúcu grafickú úpravu R. Broža znižuje výsledok tlačiarenskej práce zavinený zrejme zlou kvalitou farby.
Jiří Langer
Z nových bulharských etnografických publikací
[obsah]
Systematické vydávání národopisných publikací v Bulharsku, které intenzívně probíhá již po desetiletí, pokračovalo i v minulých letech. Pro národopisce jsou zajímavé a důležité i práce historické, dotýkající se bezprostředně etnografické problematiky. Mezi ně se řadí kniha Dimităra Angelova B ălgarinět v srednovekovieto. Svetoglet, ideologia, duševnost (Bulhar ve středověku. Světový názor, ideologie, psychika). Publikaci vydalo v roce 1985 nakladatelství "Georgi Bakalov" ve Varně. Autor obrací čtenářovu pozornost na dobu bulharského středověku (období od poloviny 9. do konce 14. století), zahrnující epochu Prvního a Druhého bulharského carství. Podává charakťeristiku Bulhara s jeho myšlením a pocity, znalostmi o obklopující ho přírodě, s jeho psychickým založením. Na základě různorodého materiálu, získaného především ana[/]Iýzou starobulharského písemnictví, podává autor hluboký pohled na tak závažné problémy, jako vznik kosmu, otázky života a smrti, ctnosti a neřesti moci a podřízenosti; pojednává o práci, bohatství a bídě, o výchově a písemnictví. Sleduje každodenní život středověkého Bulhara s jeho starostmi o dům a rodinu, zdraví, hospodářství, blahobyt. v knize se nastoluje otázka středověkého bulharského humanismu, který se odrazil zvláště v bogomilství. Pozornost věnuje Dimităr Angelov také středověkému bulharskému patriotismu.
V monumentální edici Istorija na Bălgarija (Dějiny Bulharska) vydávané Nakladatelstvím Bulharské akademie věd v Sofii, vyšel v roce 1985 pátý svazek Bălgarsko Văzraždane XVllI - sredata na XlX v. (Bulharské obrození 18. a poloviny 19. století). Publikace, jedna z plánovaných čtrnácti svazků, vyšla na vysoké vědecké úrovni a vynikajícím polygrafickém zpracování na počest 1300. výročí založení bulharského státu. v první kapitole se pojednává o rané etapě bulharského obrození (18. století a první čtvrtina 19. století) - evropský svět, Balkán a bulharské obrození, rozklad osmanského feudálního systému a rozvoj zemědělského hospodaření, růst zbožní výroby a zrod kapitalistických vztahů, města, rozvoj obchodu (autoři S. Dimitrov, V. Paskaleva, N. Todorov). Druhá kapitola se zabývá osvobozeneckými boji a duchovním životem do 70. let 18. století (autoři S. Dimitrov R. Rad[/]kova, N. Draganova). v třetí kapitole se sleduje vznik bulharské národně osvobozenecké ideologie Paisij Chilendarski a jeho pokračovatelé, Sofronij Vračanski (autoři Ch. Christov, N. Draganova). Čtvrtá kapitola je věnována krizi osmanského impéria a osvobozovacím bojům koncem 18. a na začátku 19. století (V. Mutavčieva, S. Dojnov, N. Todorov, N. Žečev). v druhém oddílu publikace je zpracována problematika společensko-ekonomického rozmachu a osvobozeneckého boje v druhé čtvrti 19. století a kulturnímu rozvoji. (Kapitolu o sociálně ekonomickém rozvoji zpracovali S. Dimitrov, N. Todorov, V. Paskaleva, část o boji za kulturně národní samostatnost N. Genčev, R. Radkova, Z. Markova, autory kapitoly o národně osvobozovacích bojích jsou S. Dimitrov N. Žečev, V. Paskaleva, N. Todorov). Pro etnografy je nejzajímavější kapitola o kulturním rozvoji v oblasti bulharského písemnictví, architektury výtvarného umění, hudby a tradiční lidové kultury (autoři P. Dinekov, R. Angelova, R. Radkova, M. Veleva). Etnografická část podává základní přehled a charakteristiku lidové kultury hmotné a duchovní v období, kdy bulharský národ prožíval své obrození a lidová tradice napomáhala k jeho rozvoji. Všestranná kvalita publikace je reprezentativní vizitkou současného stavu bulharské historiografie.
Výsledkem systematického mapování lidové kultury a způsobu života jednotlivých etnografických re
114
gionů Bulharska je monografie Kapanci. Byt i kultura na staroto băl garsko naselenije v severoiztočna Bălgarija (Kapanci. Způsob života a kultura starého bulharského obyvatelstva v severovýchodním Bulharsku). Publikaci vydal roku 1985 Etnografický ústav Bulharské akademie věd v Nakladatelství BAV v Sofii. Etnografická skupina Kapanci zaujímá mezi skupinami starého bulharského osídlení v severovýchodním Bulharsku zvláštní postavení. Kapanci mají silně vyvinuté povědomí o svých kulturních znacích a jejich tradiční kultura se vyznačuje osobitými rysy. Způsob zaměstnání udává zemědělství, vinohradnictví, zahradnictví, pěstování melounů a chov dobytka (autoři R. Bojadžiev, L. Peneva-Vincze). Velmi podrobně jsou v monografii zpracovány i kapitoly o lidové architektuře (B. Georgieva), o tkaninách a oděvu (G. Krăsteva, G. Michajlova). v oddílu o tradiční sociální a duchovní kultuře se po jednává o rodinných obyčejích a obřadech (S. Genčev), kalendářních svátcích a obyčejích (M. Vasileva), o obyčejích a obřadech ve vztahu k dešti
a suchu, o pracovních obyčejích a obřadech (S. Genčev), o lidovém světovém názoru (D. Todorov), o lidové medicíně (A. Bogdanova). Závěrečná kapitola je věnována charakteristice kapanského nářečí (M. Mladenov). Monografie je vybavena bohatou kresebnou a fotografickou dokumentací.
Pozoruhodnou prací, na niž chceme ještě upozornit, Je kniha Kip[/]rijany Krăsťănovové T radicii na trudova vzaimnopomošt v bălgarskoto selo (Tradice pracovní výpomoci v bulharské vesnici), vydaná roku 1986 Etnografickým ústavem BAV v Nakladatelství BAV v Sofii. Pracovní výpomoc chápe autorka jako stabilní tradiční kulturní jev doprovázející staletý společenskohistorický vývoj bulharského národa. Problematiku sledu je v rovině tradic bezplatné výpomoci a pracovní výpomoci "na oplátku". Závěrem hodnotí K. Krăstănovová tradici výpomoci jako etnokulturní dědictví. Práce je založena na bohatém materiálu a je po jata na vysoké teoretické úrovni.
Všechny publikace, na něž jsme obrátili pozornost, svědčí o vysoké aktivitě bulharské vědy v současnosti.
Václav Frolec
Žarošice. Minulost a současnost vesnice v oblasti Ždánického lesa. [obsah]
Vydala Muzejní a vlastivědná společnost v Brně jako 50. svazek Vlastivědné knihovny moravské. Brno 1986, 314 stran
Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ve spolupráci s JZD "7. listopad" se sídlem v Žarošicích a MNV v Žarošicích vydala v předminulém roce vlastivědnou monografii obce Žarošice na okrese Hodonín. Na tomto faktu by nebylo nic zvláštního, protože monografií obcí vychází každý rok několik. Tato se však ad jiných poněkud liší. Autor[/]ský kolektiv pod vedením Václava Frolce si vytýčil náročnější cíle. Ostatně, ten o tam píše v předmluvě (s. 9-11), kde si všímá více než stoletého zájmu žarošických občanů o dějiny rodné obce. Uvědomělí občané sbírali archeologické, kulturně historické a etnografické památky, archivní dokumenty. Tím vytvořili bohatý fond materiálů k dějinám a kultuře obce, uložený jednak v Památníku obce, jednak v archivech a muzeích. k tomu je třeba připočítat ještě rukopisné paměti místních rodáků. Od uvědomělého zájmu o historii obce byl už jen krůček k ustavení různých kulturních spolků, které se aktivně podílely na vydání řady historických a vlastivědných publikací. Jimiž se nemůže pochlubit žádná jiná obec na Moravě. Jen namátkou tu uveďme autory: Jakuba Vrbase, Jaromíra Běliče, Josefa Tomka a především Jaroslava Vlacha. Nejdůležitější publikací je však vlastivědný sborník "Od Hradské cesty". Tak byla v předchozích letech publikována spousta materiálů. Autorský kolektiv recenzované monografie měl tedy ke své práci řadu publikovaných faktů, mohl se plně soustředit na syntézu, snažit se o vyčerpávající využití bohatých pramenů, literatury a terénních výzkumů, usilovat o objektivní vědecké zhodnocení historického, společenského a kulturního vývoje obce.
První oddíl, nazvaný Příroda, zpracoval Vladimír Vacek (s. 15-31), všímá si tu vývoje geologické stavby a mineralogických pomě
115
rů, klimatu, hydrologických poměrů, vegetace a fauny.
Druhý oddíl - Dějiny - připravilo několik autorů. Jaroslav Tribula napsal kapitolu "Od pravěku do doby velkomoravské" (s. 35-41). z ní je mimo jiné paťrné, kolik archeologických nálezů zachránili místní občané zvláště Václav Broukal. Období feudalismu si povšiml nedávno předčasně zesnulý historik Antonín Verbík (s. 42-68). v rámci své práce věnoval pozornost i vývoji žarošické legendy, tak důležité nejen z hlediska obce, významného poutního místa celé jihovýchodní Moravy. Miloš Trapl zpracoval období let 1848-1918 (s. 69-84), Josef Bartoš období let 1918 až 1945 (s. 85-98). Nejnovější dějiny do roku 1980 napsal Lubomír Slezák (s. 99-121). Na závěr druhého oddílu připojil Jaroslav Vlach seznam představitelů obce Za léta 1516-1985 (s. 122-124).
Nejrozsáhlejší je třetí oddíl knihy, věnovaný kultuře. Václav Frolec napsal kapitolu o lidové kultuře (s. 129-233). v ní věnoval pozornost zvláště stavebnímu vývoji obce, bydlení, tradičnímu rolnickému hospodaření a jeho zániku, vinohradnictví, stravě, kroji a životu v obci a v rodině. Věra Frolcová zpracovala kapitoly o hudební kultuře a divadle (s. 234-269) a o tanci (s. 270-273). Charakteristiky současných změn si povšiml Václav Frolec (s. 274-281).
Čtvrtý oddíl knihy byl nazván Jazyk a pro publikaci jej připravil[/] Stanislav Herodes (s. 284-300). Všímá si tu hlavně nářečí, dále pak názvů polních tratí.
Závěr monografie napsal VácIav Frolec (s. 301-302). Ke knize je připojen seznam vyobrazení (s. 303-305) a jmenný rejstřík (s. 307-314).
Z uvedeného je dostatečně názorné, že těžiště monografie Žarošic leží v kapitole věnované kultuře. Především kapitoly o historii obce jsou syntézou, která využívá všech shromážděných materiálů a publikací z předchozích let. Tím více místa tak mohlo být určeno kapitole o kultuře této významné lokality v oblasti Ždánického lesa. Ostatně, poznatky ze všech těchto materiálů i ze samotné kapitoly o dějinách Žarošic se významně prolínají i kapitolou o kultuře obce a ukazují, že etnografie náleží vskutku mezi historické disciplíny. Vůbec se dá říci, že prameny využívají vědní obory zastoupené v knize ze svých hledisek a tak se navzájem doplňují. Autorskému kolektivu se podařilo podat syntetický obraz o způsobu života konkrétní pospolitosti ve všech vývojových obdobích i současných přeměnách, které zkoumal a interpretoval v rámci dějin kultury každodenního života lidu.
Jan Krist
Tome Sazdov: Folkloristički studii. [obsah]
Skopje 1986, 396 stran
Balkánský poloostrov patří k folkloristicky nejživějším, nejpestřejším a nejbohatším oblastem světa. To[/] proto, že tu žije mnoho národů a národností, jež v minulosti sdílely po celá staletí stejný nebo podobný osud a jež se vzájemně duchovně obohacovaly.
Jeden z nejzasvěcenějších znalců a nejdůslednějších badatelů makedonské lidové slovesné tvorby Tome Sazdov je v posledním třicetiletí neustále přítomen svými pracemi v jugoslávské i zahraniční odborné periodice. Zpracovává teoretické a praktické otázky lidové básnické i prozaické tvorby a dějiny folklóru. Všímá si rovněž úzkého vztahu mezi literaturou a lidovou slovesnou tvorbou.
Jedenatřicet studií, které většinou vyšly v odborném tisku, nyní Sazdov zařadil do knihy, která tak tvoří ucelený soubor přinášející výsledky badatelovy činnosti k několika zásadním okruhům. Sazdov v ní sleduje, jak se v jednotlivých žánrech makedonské lidové poezie v obřadních, svatebních, žneckých, pastýřských, pečalbarských, milostných aj. písních odrazila společenská skutečnost, práce, sociální postavení a život lidu. Nejrealističtější tvůrčí odraz společenské reality nachází Sazdov přirozeně především v hajduckých, revolučněkomitských a partyzánských písních.
Autor se v samostatné studii vyslovil k periodizaci makedonské lidové básnické tvorby. Ukázal přitom na fakt, že u Makedonců, u nichž dlouho neexistovala umělecká literatura, nelze aplikovat obvyklou periodizaci folklóru podle měřítek platných pro periodizaci li
116
terárního procesu, jako je tomu např. v srbské nebo v ruské folkloristice. Proto Sazdov bere jako rozhodující kritérium nejvýznamnější časové úseky makedonského společenskopolitického vývoje. Vývoj makedonské lidové slovesné tvorby tak dělí na šest časově nestejných období. A tu vzniká naše první námitka nebo připomínka.
Období národního obrození, tj. časový úsek téměř devadesáti let dělí Sazdov na tři části: na lidovou slovesnou tvorbu vznikající od počátku 2. poloviny 19. století do roku 1893, za ní následuje tvorba v době tzv. národně revolučního hnutí (1893-1914) a pak folklór mezi dvěma světovými válkami. Podle našeho názoru však všechny tři časové úseky patří do jednoho celku, a to do období obrození, které vyvrcholilo zformováním samostatného makedonského národa. Léta revolučního vzmachu jsou součástí národně obrozeneckých a národně emancipačních snah. Proto je nelze vydělovat od celkového procesu. Také vývoj makedonských folklórních žánrů v meziválečném období má svá specifika, protože probíhal v nesamostatných podmínkách lidu a v rámci tří jihonárodních státních celků.
Začátky současného folklóru klade Sazdov správně do roku 1941, kdy začalo národně osvobozenecké hnutí jugoslávských národů a kdy vznikly podmínky pro rozvoj nového druhu bojové lidové poezie písní o partyzánech a o všelidovém odboji. Není bez zajímavosti, že v Makedonii také v poválečném[/] období vznikly četné lidové písně, které zachytily některé události nebo živelní katastrofy (např. zemětřesení ve Skopji 1963).
Problematice folklórní anonymity v současnosti, zlidovění některých literárních (uměleckých) textů i stále jetě živé básnické lidové tradici v četných krajích své země věnuje Sazdov několik studií. Precizní a na komparativním základě zpracovaná je jeho klasifikace makedonských lidových pohádek i jeho výklady o pohádkách o zvířatech.
Tři studie věnuje autor samouku Marku Cepenkovovi, jehož impozantní desetisvazkové sběratelské dílo připravil k vydání. Všímá si zejména pohádek zapsaných Cepenkovem, dále krátkých folklórních žánrů a charakteristických stylových a výrazových znaků přísloví.
K této oblastí autorových zájmů patří rovněž příspěvky o obrozenském sběrateli Georgim Pulevském, o společných variantách ve dvou nejvýznamnějších sbírkách makedonské lidové slovesné tvorby - ve sborníku Bâlgarski narodni pesni bratří D. a K. Miladinovových (který se záhy po svém vydání roku 1861 stal známý také u nás) a ve Sborníku lidových výtvorů K. Šapkareva (1891-92), do něhož Šapkarev zařadil též zápisy několika aromunských (kucovlašských) pohádek.
Za nejzajímavější a nejpřínosnější považuji Sazdovovy výklady o humoristických žánrech v makedonské lidové slovesnosti a o společných a zvláštních rysech v anekdotách Nasredina hodži a jeho makedon[/]ského (či balkánského) druha Chytrého Petra.
Sazdov v několika statích věnoval pozornost také vzájemným vztahům a působením mezi lidovou slovesnou tvorbou a uměleckou literaturou a doložil je na příkladech z děl obrozenských, meziválečných i současných autorů. Kořeny partyzánských lidových písní, které jsou rovněž ve středu Sazdovova badatelského úsilí, stejně jako písně o bratrství a jednotě jugoslávských národů nachází autor v písních z počátku našeho století, kdy vypuklo v Makedonii tzv. Ilindenské povstání jako jedno z největších hnutí v Evropě.
Folkloristické studie Tomeho Sazdova jsou nejen cenným příspěvkem k poznání makedonské lidové slovesné tvorby, nýbrž též dokladem o autorově cílevědomém analytickém zpracování klíčových teoretických i praktických otázek makedonské folkloristiky, jež by měly vést k materiálově doložené a tolik potřebné syntéze.
Ivan Dorovský
Miroslava Ludvíková: Moravská lidová výšivka. [obsah]
Moravské muzeum v Brně a Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Brno 1986, 244 stran, 240 obr., předmluva Jiřiny Langhammerové, něm., angl., franc. a rus. res., informace o autorce na přebalu od Evy Večerkové
Už víc než sto let je moravská lidová výšivka předmětem pozornosti milovníků lidového umění, muzej
117
níků i etnografů jakožto významný a výrazný přínos české lidové kultuře s vysokou mírou etnografické specifičnosti i tvůrčí invence vyšívaček mnoha generací, jež si vytvořily skromným vyšívačským uměním, pílí a tvořivou potencí jedinečný pomník a současně oslavu lidové kultury. Je proto správné, že autorka v úvodních slovech této publikace, jež je syntézou jejího mnohaletého úsilí výzkumného, vzdává hold právě jim, nositelkám lidových tradic s tvůrčím přínosem, neustále občerstvovaným starými dochovanými díly a inovovaných s neuhasitelnou touhou po vyjádření ideálu krásy a osobitého projevu. Nikdo jiný nemohl vytvořit tuto apoteózu tvořivostí vyšívaček, nikdo ze současných etnografů není kvalifikován pro tuto práci, využívající víc než dvou set publikovaných titulů, knih i statí, hlavně však rozsáhlých sbírkových dokladů ze sbírek Moravského muzea a dalších 13 regionálních muzeí.
Textilní doklady lidové tvořivosti tvoří ve všech našich muzeích podstatnou složku národopisných sbírek nejen co do počtu, ale i v etnografické hodnotě, bohatě diferencované v osobitých projevech a rozmanitých technikách. Ačkoli tvoří podstatný podíl textilních sbírek oděvní součástky a výšivky z nich, významově zdůrazňuje publikace právem interiérové výtvory, koutní plachty. Nedochovalo se jich tolik, abychom měli plně vyznívající obraz o této tvorbě, ale právě akcent na ně je z hlediska vývoje lidové vý[/]šivky na Moravě významný a důležitý, protože je vázán vyšívačskými technikami i motivy s oděvní výšivkou. Charakteristiku koncepce této publikace ukazuje rozvrh textu členěného pole technik vyšívačských, jež umožňují uspořádat rozsáhlý, nerovnoměrně dochovaný a různorodý materiál tak, aby vyšel plastický a pochopitelný obraz této tvorby. Počítané výšivce je věnováno 70 stran se 77 ilustracemi, předkreslené výšivce přes 90 stran s víc než stovkou ilustrací, bílé výšivce v další samostatné kapitole téměř 40 stran se stejným počtem ilustrací poslední kapitola o naturalistické výšivce a závěrečná část má asi 20 stran textu s několika ilustracemi technického rázu. Závěr tvoří mapka národopisných oblastí a místní rejstřík. Rozlišuje 6 oblastí, Horácko, Brněnsko a Hanou, jež patří do sféry označované obvykle jako západní, Lašsko, Valašsko a Slovácko, jež jsou zahrnovány do sféry východomoravské, vykazující mnoho příbuzných znaků s výšivkami slovenskými, resp. dále až balkánskými. Zatímco těm východomoravským byla věnována soustavná pozornost mnoha autorů v minulosti, ocenění tvorby ve sféře západomoravské je základním přínosem autorky, jež usilovala vědomě o postižení moravského území v relativně rovnoměrném záběru. Celá publikace se ovšem. omezuje na výšivky na plátně čili tvorbu vyšívaček, ježto krejčovská výzdoba krojů, ačkoli se také zařazuje do oboru výšivek, je vypuštěna.
S textem koresponduje výběr ilu[/]strací, jež ukazuje vybrané díla, hodnocená jako výtvory lidového umění čili špičkovou kvalitu v pyramidě výšivek, v níž jsou nutně i práce běžné úrovně, nemluvě o technicky nedokonalých výtvorech a kýčovitých výšivkách z poslední doby, kterou už publikace nesleduje, protože časově končí druhou světovou válkou. Mohla by pokračovat, ale jen v oblastech, kde ještě výšivková tvorba pokračuje, třeba na Slovácku, a to nejen v spontánní tvorbě vesnických vyšívaček, ale i v sekundárním využití, jež zajišťuje ÚLUV pro oživení a ozvláštnění bytové kultury a oděvní tvorby osobitými prvky lidové kultury. Položil k ní základ Vladimír Bouček, jehož publikace nejsou v soupise použité literatury, ačkoli jeho technický přístup obohatil studium lidové tvorby. Jestliže přijmeme teorii o technické funkci nejstarších výšivek, jež spojovala kusy plátna, zpevňovala okraje a vrapy, než nabrala dekorativně reprezentační funkci na oděvu, pochopíme vývoj od jednoduchých forem na starých dokladech od 18. století až po současné bujení dekoru na lidovém oděvu na Slovácku s kritériem maximálního rozsahu a barevnosti výšivek podle současného lidového názoru.
Poučné bude srovnání této publikace co do ilustrací s reprezentační publikací Artie 1956 Volkskunst und Gewebe, v níž A. Václavík a J. Orel věnovali z celkového počtu 340 obrázků českým výšivkám asi 40, moravským celé tři stovky, čili jen
118
o něco méně než Ludvíková v recenzovaném díle. Rozhodující rozdíly ovšem najdeme v regionálním postižení: západní polovina Moravy je ve Václavíkově publikaci zastoupena 5 ilustracemi, u Ludvíkové je jich 33; Haná 18:27, Valašsko 38:26, Luh. Zálesí 10:10, Kopanice 23:7, Hradišťsko s Brodskem a Veselskem 117:38, Horňácko 26:15, Kyjovsko 17:22, Podluží 28:38. Jestliže je u Václavíka pořadí Dolňácko, Valašsko, Podluží, Horňácko vyjádřením jeho hodnocení, Ludvíková vykazuje v počtu ilustrací pořadí Dolňácko, Podluží, Haná a Valašsko pro východní Moravu jakožto rozhodující a nejbohatší oblast výšivkové tvorby. Nejde o pouhá čísla, jsou vyjádřením bohatství, významu i hodnoty výšivkové tvorby. Václavík věnoval východní Moravě 250 ze 300 ilustrací, Ludvíková 180 z 240. z toho vyplývá zvláštnost těchto východních oblastí při čemž je možno uvažovat o tom, že Slovácko není možné v této celomoravské syntéze postihnout proporcionálně, nejen vcelku, ale z hlediska zásadního odlišení horní části Slovácka s výřezovou výšivkou, od dolní části na jih od Kyjova s odlišnou výšivkou i charakterem kroje pokud jde o skladbu i výzdobu. Dolňáckým a horňáckým výšivkám jsem věnoval v roce 1982 v Praze uspořádanou výstavu "Výšivky od Buchlova a Javořiny" ze sbírek Slováckého muzea jež ukázala na náramku ženských rukávců a mužských košil neobyčejně bohatou diferenciaci jednotlivých okrsků, resp. v některých případech i[/] jednotlivých obcí se specifickou výšivkovou tvorbou. Jestliže Čs. vlastivěda III (Lidová kultura 1968, s. 82) uvádí z Moravy jako nejvýznamnější přínos české lidové kultuře valašské a hanácké úvodnice, horácké svatební praporce a bílé rožnovské výšivky, připojil bych k tomu z Dolňácka dýnka čepců a z Horňácka konce šatek jako další špičkové projevy vyšívačského umění moravských vyšívaček. Jsou nejen trvalým dokladem jejich invenčních a technických schopností, ale i trvalým inspiračním zdrojem pro novou tvorbu. v obou těchto funkcích slouží ve sbírkách muzeí jako významná součást národního kulturního dědictví i národní reprezentace v tom nejlepším slova smyslu.
Josef Beneš
Ivana Pleinerová: Březno: Experiments with building old Slavic Houses and Living in them. [obsah]
Památky archeologické 77, 1986, s. 104-176
Shrnutí pro etnografy významných experimentů přináší přesné údaje o spotřebě stavebních materiálů a době stavby dvou polozemnic rekonstruovaných podle archeologických nálezů (ze 6. a z 9. století), o zkušenostech s konstrukcí a nejcennější o topení (zejména zimním) v těchto chatách. Izolační schopnost byla 6-8° C a spotřeba paliva k nezbytné přípravě jídel 0,05 m3. Zajímavá byla rekonstrukce 13-denního bydlení malé individuální rodiny (rodiče a děti ve věku[/] 3, 8 a 13 let) v chatě z 9. století. Ověřil se teoretický model přípravy a používání stravy jak co do kvality, tak do množství. Většina představ archeologů a spolupracujících etnografů byla všemi experimenty potvrzena, některé (konstrukce střechy a poloha otvorů) pozměněny a upřesněny.
Jiří Langer
Kaalu Kirme: Eesti sóled. [obsah]
Tallinn 1986, 184 s.
Monografie o charakteristických sponách (většinou stříbrných) tradičního ženského oděvu v Estonsku je pro nás přínosná metodicky. Autorem je známý teoretik uměleckého řemesla, historicky vychází z archeologických památek 8. století př. n. l., hodnotí přínos severoevropského gotického a renesančního dekoru až po domácí klasicistické dotváření tradice. Pro období 18.-19. století určuje zlatnické dílny a mistry (v příloze uvádí jejich soupis ve 12 městech, 61 mistrovských značek a na 6 mapách rozšíření různých typů), velmi podrobně analyzuje formovou diferenciaci tvorby do vyhraněných typů a jejich vývojové kořeny. Užívání některých typů vedlo ke ztrátě spínací funkce ve prospěch zdobné. Fotografie v textu jsou katalogem 278 spon s popisem, provenienčními a velikostními údaji i inventárními čísly a zkratkami muzeí, v nichž jsou uloženy. Text odkazuje na rozsáhlou literaturu (119 titulů v soupise) a na mnoho dalších spon z de
119
pozitářů estonských muzeí. Nechybí poukaz na paralely stejného dekoru na jiných zlatnických výrobcích. Kniha má ruské a německé resumé a vynikající grafickou úpravu. Jiří Langer
SBORNÍKY
Zdějin textilu. Studie a materiály. [obsah]
Sborník příspěvků k dějinám textilní a oděvní výroby v ČSSR. Svazek 10. Ústí nad Orlicí 1986, 310 stran
Desátý, jubilující svazek sborníku je tentokrát věnován tématice nejnovějších dějin. Vychází v roce 1986, u příležitosti 40. výročí vzniku prvních textilních národních podniků v Československu. Sborník má opět svoji klasickou vnitřní skladbu: Studie, články a vzpomínky; Materiály; Dokumenty; Zprávy; Literatura.
Jaroslav Hoffman ( Nedostatek textilních dělníků v okupovaném severočeském pohraničí v letech 1938-1941;s. 7-29) líčí proměny zaměstnanosti v textilním průmyslu v tzv. Sudetech. Zjišťuje, že nacistickou propagandou slibovaná prosperita nenastala, nezaměstnanost byla odstraněna mobilizací a odchodem německých textiláků na bojiště II. světové války a vyvstaly problémy další, ústící v naprostou devastaci textilního průmyslu. Textiláci úpského údolí v boji proti nacismu je příspěvek Vladimíra[/] Wolfa (s. 31-42), který v něm přehledně sleduje odbojovou činnost textilláků v české částí Úpicka, vedenou ilegální KSČ, která vrcholila v prvních květnových dnech roku 1945, kdy textilky vstupem do generální stávky zahájily Květnové povstání českého lidu v tomto regionu (2., 3. května 1945). Krátkou, ale nesmírně cennou a zajímavou vzpomínku napsal Rudolf Lorenz ( Vzpomínka na činnost textilních techniků za okupace a v prvních letech po osvobození;s. 43-47). Informuje, že v roce 1944 textilní skupina Klubu inženýrů a stavitelů ilegálně připravovala řešení úkolů a uspořádání našeho textilního průmyslu po skončení II. světové války, v osvobozené ČSR. Zdá se, že textiláci byli jediní z našich průmyslových odvětví, kteří takové plány připravovali. Ekonomického charakteru je studie, sledující koncentraci výroby bavlnářského průmyslu u nás ( Zdeněk Solík, Vývoj struktury a organizace bavlnářského průmyslu v letech 19451980;s. 49-89). Hodnotícího charakteru je i následující článek ( Karol Jánoši, Rozvoj slovenského textilného a odevného priemyslu za 40 rokov budovania socializmu v Československu;s. 91-108). Ukazuje názorně rozvoj tohoto průmyslu v období budování socialismu, nastiňuje jeho etapy, úkoly do budoucna a představuje nám hrdiny socialistické práce ve VHJ Slovakotex. Proslulou restituční aféru na základě nově objevených dokumentů popsal Franti [/]šek Musil ( Boj o znárodnění firmy Adolf Jandera v Ústí nad Orlicí v letech 1945-1948; s. 109-132). Boj o znárodnění a udržení znárodnění této firmy patří k nejznámějším v bavlnářském průmyslu u nás. Etnografovu pozornost jistě připouta jí i další dva články. Lubomír Dusil ( Personalistika a péče o pracující v prvních letech činnosti textilního národního podniku;s. 133-156) na základě archiválií n. p. Sdružené bavlnářské závody (později Cotona) sleduje všední život textiláků a péči o pracující v letech 1946-1953: problémy se získáváním nových pracovních sil, jejich ubytování, stravování, péče o repatrianty (včetně kursů českého jazyka), problematika druhých směn a péče o plnění plánu - ale i budování útulků pro děti zaměstnaných žen, zvyšování kvalifikace, přidělování poukazů na nedostatkové zboží (budíky, pláště na kola atd.), organizace zdravotní péče o zaměstnance atd. Jde o první sondu do všedního dne českého textiláka v letech dvouletky a první pětiletky. Naše etnografická literatura si doposud nevšímá života pracujících ze socialistických zemí, kteří se u nás učí a pomáhají plnit úkoly našeho průmyslu. Jde o skupiny Vietnamců, Kubánců, Poláků, Mongolů atd. Vyhodnocení čtyřletého pobytu čtyřicetičlenné kubánské skupiny, pracující od 18. 11. 1978 v n. p. Velveta Varnsdorf, provedl Zdeněk Novotný v příspěvku z H avany přes Varnsdorf do Santiaga de Cuba. Několik poznat
120
ků a několik vzpomínek na první Kubánce, kteří pracovali v národním podniku Velveta ve Varnsdorfu (s. 157-186; na s. 171-186 vzpomínka vedoucího skupiny Carlose Reyese). Článek je postaven na hodnocení svého pobytu samotnými Kubánci, odjíždějícími po čtyřech letech do vlasti, a na jejich ocenění - či docenění - československého pobytu již doma, v novém textilním kombinátu v Santiagu de Cuba. Vyznačuje se otevřeností, kritičností - ale i vděkem za to, co Kubáncům ČSSR dala. Tento článek je prvým svého druhu - a to nejen v literatuře zabývající se textilní problematikou. Za zmínku jistě stojí, že je bohatě dokumentován fotoreprodukcemi.
V oddíle Materiály je otištěna Organizační struktura Československých textilních závodů, n. p., Praha, v letech 1946-1951 (s. 189200), v jejíchž přílohách, představujících nám soupis existujících textilních a oděvních národních podniků, nalezne čtenář orientaci ve změti řady existujících - ale také dnes většinou již neexistujících názvech podniků. Napsal ji Zdeněk Jirásek.
V části Dokumenty (s. 203-230) publikují čtyři autoři ( Bohumír Smutný, Olga Andrlová, Ladislav Hladký a Jaroslav Šůla ) komentářem opatřené dokumenty, které ma jí částečně představit vývoj našeho poválečného textilního průmyslu (situace českého lnářského průmyslu roku 1944; reemigrace československého textil[/]ního dělnictva z Jugoslávie; nezdařený pokus o restituci firmy Ad. Klikar v Hronově; rezoluce textiláků z Mostku v únoru 1948).
Část Zprávy (s. 233-264) již tradičně představuje kroniku současných událostí, zajímajících historiky a etnografy textilu. Najdeme zde zprávy o výstavách, o setkáních historiků textilu, nekrology i zprávy o kulatých výročích některých textilních závodů.
Poslední část, Literatura (s. 267-310), přináší recenze a zprávy o článcích, studiích i monografiích časopiseckých a knižních. Napsalo je 10 autorů, kteří informují o 33 titulech, které budou nepochybně zajímat i etnografy. Jsou psány s patřičným nadhledem, informovaností a kritičností. Redakce přičítá informacím o nové literatuře patřičný význam a snaží se o jejich velkou rozsáhlost a rozmanitost.
Můžeme náš referát uzavřít konstatováním, že desátý svazek sborníku z d ějin textilu neztratil svoji úroveň a je opět dobrým příspěvkem k tématice, která volá po komplexním zpracování kterému však musí předcházet ještě velké množství analytických studií.
Jaroslav Šůla
Culture populaire albanaise.
[obsah]
Roč. V, Tirana 1985, 236 stran, 8 bar. příloh, čb. fotografie v textu; Roč. VI, Tirana 1986, 211 stran, 16 bar. příloh, čb. fotografie v textu. Vydává Akademie věd Albánské lidově socialistické republiky, Institut lidové kultury, vedoucí red. A. Uçi.[/]
Pátý svazek albánské ročenky určené pro zahraniční badatele shrnuje 22 příspěvků přednesených na sympoziu o albánském hrdinském eposu, uspořádaném v Tiraně v roce 1985.
Úvodní stať A. Uçiho o heroickém eposu a jeho místě v albánském folklóru osvětluje některé hlavní otázky studia tohoto žánru: obsah hrdinského eposu, jeho stáří a vývoj, terminologické otázky (autor rozlišuje hrdinský a legendární epos), etnosociální kontext působení eposu dále hrdinský historický epos jako součást etnické folklórní tradice, albánský hrdinský epos ve světové epické tradici (s. 3-16). Autor zdůrazňuje autochtonnost a svébytný vývoj albánského eposu, který nese pečeť albánského etnokulturního prostředí a jeho souvislost s formováním albánského etnika. Odmítá názory odvozující albánský epos od bosenského (jihoslovanského) a zařazující jeho vznik do sociálně historického kontextu 17.-18. století. Podobné názory na původnost a starobylost albánského eposu, odrážejícího genezi svého etnického nositele, vyjadřuje A. Buda v příspěvku o hrdinském eposu a albánské historii (s. 17-23). Q. Haxhihasani v článku o nevědeckých koncepcích ve studiu legendárního eposu odsuzuje názory, které upíra jí albánskému eposu původnost a zdůrazňují jeho závislost na jihoslovanském. Naopak poukazuje na charakteristické etnokulturní rysy albánského lidu a stopy
121
starobylých představ ilyrsko-albánského světa, jež jsou v albánském eposu obsaženy (s. 25-38). A. Gjergji se pokouší ve stati o albánském etniku v hrdinském legendárním eposu podat některá etnografická a historická fakta o albánské společnosti ve středověku, kdy se epos formoval, zejména ve vlastní oblastí rozšíření, v severní Albánii (s. 39-49). Starobylé lingvistické prvky v hrdinském eposu jsou námětem článku Sh. Demiraje ; autor je zjišťuje v lexice a v gramatické skladbě jazyka (s. 52-56). F. Arapi píše o albánských písních o bitvě na Kosově poli v roce 1389 (s. 57-68). Pokouší se o rozbor historických událostí a o charakteristiku historických osob v návaznosti na děje eposu. v článku o ekonomicko-sociálním postavení svobodného rolnictva severní Albánie v 15.-18. století a cyklu hrdinských písní sleduje S. Pulaha (s. 69-81) některé otázky sociálního, ekonomického, etnického a politicko-správního vývoje albánské rolnické populace v období osmanské nadvlády. O odrazu hospodářských poměrů v legendárním eposu pojednává S. Shkurti (s. 83-90). Charakterizuje ekonomicko-sociální skladbu středověkého albánského venkova. M. Titra věnuje pozornost mytologickým prvkům v eposu, pokouší se o je jich klasifikaci a stanovení časových vrstev (s. 91-102). B. Kruta analyzuje jednotící a diferencující prvky albánského a jihoslovanského eposu (s. 103-121). Několik pozná[/]mek k srovnávacímu studiu eposu přináší M. S. Jensen (s. 124-128); uvádí některé příbuzné znaky eposů homérského a albánského. J. Panajoti se pokouší osvětlit vazby albánského eposu s prozaickými žánry, zejména s fantastickou pohádkou a legendou (s. 129-145). Zjišťuje společné motivy, podobnosti syžetu, analogické charakteristiky a funkce postav, společné topické prvky a etnokulturní modely, příbuznosti ve vyjadřovacích prostředcích a obratech. Uzavírá, že albánský historický epos vyrostl na bázi tradice a v obecném etnokulturním povědomí albánském jako součást albánského folklórního komplexu. H. Kamani v článku o původu a motivech legendárních bosenských písní o Gjergj Elez Aliovi (s. 147-155) přináší srovnání s obdobnými albánskými; ty považuje za starší, vytvořené před tureckou okupací. M. Gërcaliu soustřeďuje pozornost na osobnost interpreta hrdinských albánských písní (s. 175-186). P. Miso pojednává o úloze a funkci strunného nástroje se smyčcem "lahuta" (podobného jihoslovanským guslím) v etnokulturním fondu Albánců. Charakterizuje vlastnosti tohoto nástroje horalík severní Albánie (autor ho považuje za archetyp strunných nástrojů v Evropě), techniku hry, interprety, zdůrazňuje etnickou funkci nástroje (s. 187-200). F. Daja vymezuje společné rysy nápěvů epického a legendárního zpěvu severních oblastí Albánie (s. 201-206), které představují zvláštní fenomen v duchovní[/] kultuře, svázaný se starým etnickým substrátem.
Ze zahraničních účastníků sympozia je zveřejněna stať G. Bronziniho o albánské a italské epice (s. 137-141), W. E. Supana o problematice nápěvu a hudby v eposu (s. 143-145), dále E. Comişelové o folklórním epickém repertoáru rumunského lidu (s. 161 až 165), H. Birkhana o některých problémech studia eposu o Nibelunzích (s. 167-170). Konečně S. B. Janson pojednává o švédských středověkých baladách (s. 171-173) .
Prvních pět příspěvků šestého ročníku Culture populaire albanaise je věnováno představiteli Albánské strany práce Enveru Hodžovi (v souvislosti s jeho úmrtím v roce 1985) a obhajobě jeho tezí, aplikovaných na etnografické studium. v úvodním příspěvku A. Uçi shrnuje názory E. Hodži na lidovou kulturu a její studium (s. 3-18). Q. Haxhihasani analyzuje lidové písdně z období socialistické výstavby Albánie, které se vážou k postavě E. Hodži (s. 19-33). Otázkami současného rozvíjení folklóru o socialistické výstavbě země se zaobírají J. Panajoti a B. Kruta (s. 35-55). Poválečným hospodářským rozvojem na albánské vesnicí a socialistickými přeměnami v životě jejích obyvatelů se zabývají S. Shkurti a A. G Jergji (s. 57-58). A. Muka a P. Thomo rozebírají myšlenky E. Hodži o lidové architektuře (s. 69-77). Analýza rozličných druhů rytmů v albán
122
ské lidové hudbě. zejména rytmů aksakových, je námětem studie B. Kruty (s. 79-103). Charakteristiku pěti regionálních stylů v polyfonní hudbě a zpěvu oblasti Labërie (jižní Albánie) podává S. Shituni (s. 105-120). M. Tirta shrnuje poznatky o přeměnách v e vesnické populaci Albánie v důsledku poválečné zemědělské reformy (s. 121-138); značný pohyb obyvatelstva ovlivňuje současné etnokulturní procesy a vyrovnávání regionálních rozdílností. Technikami pletení a způsoby vzorování pletených výrobků (hlavně vlněných punčoch), jež v horských oblastech Albánie do současné doby tvoří součást tradičního kulturního systému, se zabývá I. Bihiku (s. 139-146). Nové etnografické materiály o konstrukčních typech vesnického domu v obci Veleshta de struga přináší Sh. Vinca - Tuda (z Kosova; s. 147-156).
Oddíl "Historie albánské etnografie a folklóru" přináší článek Q. Haxhihasaniho o obsahu korespondence albánského folkloristy T. Mitka rakouskému albanologovi G. Meyerovi z let 1880-1900 a informaci R. Hisa o prvních nahrávkách albánského folklóru (1923).
Oba svazky obsahují v závěru recenze albánských publikací o lidové kultuře, výběrovou bibliografii albánské etnografie za léta 1983-1984 a různé zprávy z vědeckého života (výstavy, sympozia a j.).
Eva Večerková[/]
Musikethnologische Sammelbände 8 [obsah]
Ed. W. Suppan. Graz 1986, 151 stran
Další svazek etnomuzikologického sborníku vydávaného ve spolupráci s Vysokou školou pro hudbu a výtvarná umění v Grazu obsahuje tentokrát šest příspěvků. Autorem nejrozsáhlejšího z nich je Albert Palm z Německé spolkové republiky. Ve studii Mezinárodní články Encyclopédie méthodique z hudebněetnologického pohledu (Die Län derartikel der Encyclopédie méthodique aus musikethnologischer Sichts. 7-89) se zabývá statěmi o hudbě egyptské, hebrejské, arabské, čínské a hotentotské v jednom z nejrozsáhlejších encyklopedických děl (Encyclopédie méthodique ou par ordre de matiéres), které vycházelo v letech 1782-1832. Uvedené statě znamenaly velký krok kupředu v porovnání s tehdejším evropským myšlením, avšak ve vědeckém světě ocenil jejich přínos teprve Hugo Riemann na počátku našeho století. Palm ve své studii kriticky shrnuje tento pramenný materiál a zároveň uveřejňuje jeho německý překlad Costas Demetri Ioannides z Kypru svůj příspěvek nazval Vliv antické a byzantské hudby na lidovou hudbu Kypru (The influence of Antique and Byzantine Music on the Folk Music of Cyprus,s. 91-98). Podrobuje zkoumání folklórní tradici na tomto ostrově, ve které eliminuje archaické panhelénské prvky a poukazuje na působení byzantského vlivu, který byl nejen výsledkem[/] těsného sousedství Kypru s asijským kontinentem, ale působil zprostředkovaně i přes přejímanou tradici pevninského Řecka. Zpětné ovlivňování Byzance a Řecka Kyprem skončilo v šestnáctém století, kdy ostrov upadl do turecké nadvlády ze které se vymanil až o tři sta let později. z této doby se také ve folklórní tradici objevují nejsilnější pozůstatky byzantského vlivu. Dalším kyperským autorem je Nefen Michaelides, jehož studie Rýmovaná dvojverší v lidové pisni Kypru (Das Reimpaar im zyprischen Volkslied, s. 99-102) se zabývá tradiční lidovou písní s dvojitým veršem (disticho). Michaelides zde zkoumá vztah melodie a textu, frázování a hudební strukturu. Zajímavou problematiku obsahuje příspěvek Miltona L. Stewarta za Spojených států amerických Struktura a styl country blues (Structure and Style in Country Blues,s. 103-125). Autor podává obecnou charakteristiku jedné z kategorií blues, kterou řadí k nejstarším a nejrozmanitějším. Uvádí hlavní znaky této písňové kategorie (volně měnitelná struktura, odlišný regionální styl, typický dialekt apod.), podrobně rozebírá jednotlivé typy country blues a vyděluje tři oblasti regionálního stylu (delta Mississippi, Texas, jižní státy - Alabama, Georgia, Karolína). Zároveň charakterizuje nejvýznačnější zpěváky těchto oblastí. Text demonstruje na deseti písňových ukázkách, které pečlivě analyzuje. Alois Mauerhofer z Rakouska ve studii k cel
123
kovému vydání štýrské pokladnice lidové hudby. Předpoklady, zkušenosti a výsledky při katalogizaci pramenného bohatství (Zur Gesamtausgabe der steierischen Volksmusikschatzes. Voraussetzungen, Erfahrungen und Ergebnisse bei der Katalogisierung der Quellenbestände,s. 127-139) shrnuje dosavadní snahy edičního působení v oblasti štýrské lidové hudby od poloviny minulého století, hodnotí dnešní situaci a podrobně se zabývá základy kritické práce s prameny a katalogizační činností. Sborník uzavírá stať dánského autora Leifa Ludwiga Albertsena Kritika Schubertova styku s Goethovými texty (Kritik an Schuberts Umgang mit[/] Goethe - Texten. Mit einem Anhang über Zelter,s. 141-151); po jednává o zhudebňování básní a analyzuje Goethovy texty v písních Franze Schuberta.
Uvedený sborník zahrnuje odbornou problematiku v širších souvislostech od základů heuristické práce přes výzkum tradičního folklóru v terénu až po bádání, která obvykle řadíme už k jiným vědním kategoriím. Pro etnomuzikologii jako disciplínu s těsnými pouty k vedlejším společenskovědním oborům, zejména k hudební vědě, je však tento pohled nezbytný a ani československá etnomuzikologie jej nemůže přehlížet.
Martina Pavlicová[/]
KONFERENCE
Ethnographia Pannonica VIII
[obsah]
Vedle Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně vyvíjí v zemích střední a jihovýchodní Evropy na úseku etnografické a folkloristické práce systematickou činnost Ethnographia Pannonica. Projevem její aktivity jsou především sympozia věnovaná aktuálním vědeckým problémům lidové kultury v panonském prostoru. Maďarská sekce Ethnographia Pannonica při Maďarské národopisné společnosti v Budapešti ve spolupráci s muzeem v Székesfehérváru,[/] ministerstvem kultury a školství MLR, Maďarskou akademií věd, společností pro šíření vědeckých poznatků, Vlasteneckou frontou MLR; radou města Székesfehérváru uspořádaly VIII. mezinárodní sympozium "Ethnographia Pannonica" v květnu 1987 na téma Trhy a směna zboží. Tato problematika byla sledována zejména z hlediska formování kulturního společenství a zvláštností v lidové kultuře národů zemí střední a jihovýchodní Evropy. Sympozia se zúčastnili etnografové a folkloristé z Maďarska, Československa Jugoslávie, Rakouska a Německé[/] spolkově republíky. Referáty byly zaměřeny na národopisně aspekty obchodních vztahů mezi Zadunajím a Slavonií, na funkci moravských měst při výměně zboží v zemích střední a jihovýchodní Evropy, obchodní cesty vídeňských potulných obchodníků obchod v Podunají. Zvláštní pozornost byla obrácena na problematiku maďarských vlivů v obchodě sousedních národů, podomního obchodu a směny zboží v oblasti Malé nížiny maďarské, obchodních vztahů a styků mezi městy a vesnicemi v různých částech Maďarska, Burgenlandu, Slovanie, obchodu s keramikou a dalšími lidovými výrobky, obchodních cest uvnitř podunajských zemí a mezi státy střední a jihovýchodní Evropy. Účastníci sympozia měli možnost účastnit se vernisáže výstavy o společenských a kulturních aspektech trhů, kterou připravilo na vysoké expoziční úrovni muzeum v Székesfehérváru. Materiály ze sympozia vyjdou v samostatném sborníku. Sympozium jednoznačně ukázalo důležitost etnografického a folkloristického studia tržních vztahů mezí městem a vesnicí i mezi jednotlivými zeměmi střední a jihovýchodní Evropy pro poznání a hlubší analýzu společných a zvláštních rysů v lidové kultuře. Na zasedání mezinárodního předsednictva Ethnographia Pannonica (stálými československými členy jsou Václav Frolec a Marta Botíková) bylo rozhodnuto pokračovat ve studiu interetnických vztahů a pro nejbližší období se zaměřit na problematiku lidové archi
124
tektury v Podunají a přilehlých územích. Jugoslávská delegace navrhla, aby se další sympozium konalo roku 1989 v Charvátsku. Sympozium v Székesfehérváru se vyznačovalo vysokou teoretickou úrovní, novými pohledy na danou problematiku a snahou o objektivní posouzení sledovaných otázek. k jeho zdaru přispěla nemalou měrou vynikající organizace a péče o zahraniční účastníky.
Václav Frolec
"Dudácká dílna" 87
[obsah]
Strakonice se stávají evropským dudáckým centrem. Přispívají k tomu především Mezinárodní dudácké festivaly (osm ročníků v období 1967-1986), od roku 1983 stálá specializovaná expozice "Dudy a dudáci" ve strakonickém muzeu a konečně roku 1985 zahájené "Dudácké dílny" seminární formou organizovaná pracovní setkání zájemců o výrobu a údržbu dud. Druhý ročník "Dudácké dílny" uspořádaly opět společně Muzeum středního Pootaví v Strakonicích a Krajské kulturní středisko České Budějovice (23.-25. října 1987). Sjelo se 38 účastníků z Čech a Moravy i 6 hostů ze zahraničí (Estonská SSR, NDR, NSR a Rakousko).
Před oficiálním zahájením semináře se uskutečnila beseda se zahranlčními účastníky (dorozumívacím jazykem byla němčina), při níž je autor tohoto příspěvku seznámil s dosavadním rozvojem zájmů o dudy v našich zemích a s obsahem[/] své úvodní přednášky. Hosté pak informovali o renesanci dud a dudácké hudby ve svých zemích.
Dudáci estonského souboru Torupill Johannes Taul a jeho syn Ants, výrobce většiny dnes v Estonsku uplatňovaných jedno-, dvou- až tříbordunových dud, stali se průkopníky nového oživení zájmu nejen ve vlastním souboru, ale i v dalších 5-6 folklórních skupinách, přičemž celkový počet novodobých dudáků překročil již čtyřicítku. Soubor Torupill se zúčastnil roku 1978 5. mezinárodního dudáckého festivalu a pod vlivem získaných dojmů podnítil uspořádání prvního setkání dudáků ESSR v r. 1986, jehož se zúčastnilo 34 estonských dudáků a po jednom z Lotyšska a Běloruska.
Dr. Bernd Eichler z Berlína, účastník první Dudácké dílny, vylíčil současný dudácký vývoj v NDR. Lužické Srbsko je jedinou oblastí, kde se v autentické formě uchovaly dudy a dudácká muzika až do období po druhé světové válce (zejména při venkovských svatbách). Na tyto tradice navazují srbské i jiné soubory, uplatňující dudy (kozoł), zhotovené Karlem Tillichem podle polských vzorů. Vedle toho se v posledních letech rozvíjí zájem o dudy mezi mladými muzikanty a v nově vznikajících hudebně folklórních skupinách. v tomto směru se od poloviny 70. let staly jedním z největších podnětů Mezinárodní dudácké festivaly v Strakonicích, což se od r. 1978 odráží v opakované aktivní programové účastí dudáckých skupin z NDR (např. "Windbeutel",[/] "Spilwut"). Roku 1979 byla v NDR zhotovena první rekonstrukce tzv. "staroněmeckých dud" s dvojplátkovou kónickou melodickou píšťalou a se dvěma jednoplátkovými borduny podle typu "Schaperpfeiff", zobrazeného v díle Michaela Praetoria (Syntagma musicum, 1619). O tento typ dud, zvukově připomínajících skotské dudy, trvá v NDR vzestupný zájem, který vedl k vytvoření řady dalších z části i zprofesionalizovaných skupin. Vedle toho uplatňují některé folklórní skupiny v NDR také dudy zhotovené podle návodu a technické dokumentace, obsažené ve Škole hry na české dudy od Josefa Režného (vydal ÚKVČ Praha a KKS Č. Budějovice, 1981). Na základě západoněmeckých konstrukčních nákresů malých dvoubordunových dud, uváděných Praetoriem pod názvem "Hümmelchen" ("čmeláček"), stoupá v posledních letech zájem také o tento nástroj. Dr. Eichler si zhotovil takový nástroj a napsal o něm též obsáhlé pojednání ("Wissenswertes zum Selbsfbau und zur muzikantischen Verwendung eines deutschen Dudelsäckchens", připravuje k vydání Zentralhaus für Kulturarbeit der DDR Leipzig). s tímto nástrojem účinkoval jíž často v rozhlase a televizí a jako sólista s Brandenburským symfonickým orchestrem při několikerém provedení Sinfonie D-dur (Die Bauernhochzeit) od Leopolda Mozarta. Připravuje se další uplatnění těchto jemně znějících malých dud v moderní kompozici prof. Matze, kterou v roce 1988 chystá na
125
studovat Gewandhausorchester Leipzig.
Prvním propagátorem dudáckého obrození v Horním Rakousku je Rudolf Lughofer. v rakouských muzeích se nedochovaly dudy, které by svědčily o výrazné samostatné typologické odlišnosti, a proto zhotovuje své dudy podle vzoru dmychacích dud ze sousedních českých oblastí. Má již 7 žáků a další se hlásí. Sám velmi dobře hraje a zpívá, má také svou dudáckou muziku (2 klarinety, housle, basa a dudy), která hraje často při různých slavnostech, svatbách a dalších příležitostech.
Západoněmecký účastník "Dudácké dílny" Helmut Mossmann pochází z oblastí Schwarzwaldu. Informoval o vývoji dudáckých zájmů v NSR, kde existuje značný zájem o různé zahraniční typy dud (zejména skotské, irské, francouzské a jiné), s nimiž zájemci přebírají zpravidla i cizozemský repertoár. Helmut Mossmann je stoupencem směru, který dává přednost návratu k regionálním tradicím a jim odpovídajícím typům dud. Složil nedávno mistrovské zkoušky oprávňující k výrobě dud a dalších lidových hudebních nástrojů, vede nyní také kursy pro zájemce o zhotovení vlastních dud, staví dudy, které se vyskytovaly v Horní Falci a v Bavorsku a jsou typologicky příbuzné s našimi dudami. Zhotovuje také dvoubordunové "staroněmecké dudu", jaké se vyskytovaly na území Německa asi do sklonku 18. století.
Dalším zahraničním účastníkem[/] byl Štěpán Kostorz z Budyšina (NDR), který sbíral zkušenosti a poznatky pro budoucí obnovu původních lužicko-srbských dud "měchawy" a "kozła".
Vlastní "Dudáckou dílnu" zahájil ředitel Muzea středního Pootaví Miroslav Špecián přivítáním všech účastníků, z nichž každý se pak představil a stručně charakterizoval okruh svých dudáckých zájmů. Celá tato úvodní část vytvořila příznivou atmosféru k zahájení přátelské výměny poznatků a zkušeností. Následovaly tři základní referáty.
V úvodním příspěvku se věnoval Josef Režný typologii dud u západních Slovanů. Pomocí obrazové dokumentace ukázal bohatství typů dud a jejich forem, jak se vyskytovaly a ponejvíce i dochovaly na území naší republiky, v sousedním Polsku a Lužickém Srbsku. Využil přítomnosti zahraničních i některých našich dudáků a gajdošů a představil typologickou mnohotvárnost dud ukázkami hry na nástroje jednotlivých tvůrců.
Otakar Pokorný z Brna se zaměřil na poznámky k historii a současnosti gajd na Moravě a doplnil svůj příspěvek ukázkami různých typů moravských gajd, které osobně zkouší a uvádí v život z dílny Miroslava Kroupy v Brně.
Vítězslav Štajnochr, samostatný odborný pracovník národopisného oddělení Národního muzea v Praze, věnoval svůj referát obecnému přehledu zákonitostí tvaru křesaného, řezaného a dlabané[/]ho dřeva a dalším disciplinám opracování dřeva. Jeho přednáška přešla přímo v praxi, která probíhala v truhlářských dílnách Střední průmyslové školy ve Volyni, Praktickým demonstrátorem u soustruhu byl Pavel Číp ze Zubří který účastníkům "Dudácké dílny" předvedl též tzv. "magdeburské dudy", které rekonstruoval podle vyobrazení Michaela Praetoria. Jsou to dudy se dvěma divergentními melodickými píšťalami a se dvěma borduny. Představil též malé tříbordunové dudy, zhotovené podle technické dokumentace originálu ze sbírek muzea v Soběslavi, kterou zpracoval Josef Režný.
V dílnách volyňské průmyslovky probíhaly v jednotlivých zájmových skupinách ještě další praktické lekce. Jaroslav Vehrle ze Strakonic věnoval svůj příspěvek otázce opracování hovězích rohů a zhotovování piskorů. s živým zájmem se setkaly praktické ukázky, v nichž západoněmecký host H. Mossmann předvedl nářadí a materiál, z něhož svým osvědčeným postupem upravuje trubičky piskorů a zhotovuje spolehlivě fungující plátky.
V sobotu večer se uskutečnil v Klubu mládeže přátelský večer, při němž měli účastníci příležitost zahrát na vlastnoručně zhotovené nástroje, porovnat své dudy s ostatními. v průběhu večera účinkovala dudácká muzika souboru Úsvit z Českých Budějovic.
Nedělní dopoledne bylo věnováno prohlídce dudácké expozice v Muzeu
126
středního Pootaví a shlédnutí ukázek z programu Prácheňského souboru, které v sále ZK ROH ČZM natáčel tříčlenný team estonské televize pro Závěr reportáže o "Dudácké dílně".
Josef Režný
Mládež a folklór
[obsah]
(Na okraj semináře Okresního vlastivědného muzea Karviná se sídlem v Českém Těšíně dne 11. 9. 1987
Již posedmé se v rámci Národopisných slavností v Dolní Lomné konal vlastivědný seminář, který k různým aktuálním otázkám d zájmové umělecké činností při současném pěstování a rozvíjení lidových tradic pořádá vlastivědný kruh Okresního vlastivědného muzea v Českém Těšíně. Semináře nechtějí nahrazovat specializované odborné akce folkloristů, ale pokoušejí se vytvořit platformu, aby se k aktuálním otázkám rozvoje lidového umění sešli odborní folkloristé, pedagogové, psychologové, hudební vědci, sociologové i organizátoři kulturně výchovné činnosti. To se u 7. semináře v plném rozsahu podařilo. Na semináři se sešlo 52 účastníků, mezi nimi shodou okolností i zástupci Litevského národního skanzenu a Akademie pro výzkum lidového umění v Helsinkách a vědečtí pracovníci Univerzity Slezské v Katovicích. Mezi přítomnými posluchači etnografie UK byli i zahraniční studenti z Iránu a Laosu
Seminář se stal živou diskusní, někdy i velmi polemickou platfor[/]mou, kde se tříbila a srážela různá východiska, jež by mohla tvořit metodický základ pro sblížení mládeže s folklórem. Základnu pro to vytvořil především referát A. Sulitky o výsledcích výzkumu postojů k folklóru ze slovenské ZŠ v Karviné a zpráva OVM v Českém Těšíně (zpracoval M. Malura ), která podávala přehled o vztahu mládeže k folklóru ve výsledcích výzkumu v Severomoravském kraji od r. 1965.
Někteří folkloristé (A. Satke, V. Stuchlý) zastávali v diskusi stanovisko, že současná souborová praxe odvádí mládež neprávem od autentických hodnot folklóru. Jiní diskutující (A. Hambálek, E. Plocková, J. Poláková, M. Kaduch) uváděli příklady, jak i velmi stylizovaný folklór přivádí mládež ke skutečným lidovým hodnotám. Na semináři zazněl i názor, že mládež si vytváří "nové folklórní hodnoty"[/] a že motem k hodnotám tradičním se stává obliba folkové hudby (j. Pavelčík, M. Malura).
Výrazné bylo také volání po krajském dokumentačním středisku, které by soustřeďovalo veškeré výzkumné výsledky k této problematice (A. Kašová, A. Sulitka).
Ohlášené příspěvky nepřítomných účastníků z PLR (A. Gładysz, J. Broda) formou stručné informace přednesl E. Bulawa (Cieszyn - PLR). Nemohly tím ovšem být nahrazeny praktické ukázky využití folklóru při práci s mládeží, jak byly ohlášeny J. Brodou.
Seminář učinil několik konkrétních programových doporučení organizátorům Národopisných slavností v Dolní Lomné a navrhl Severomoravskému KNV v Ostravě několik opatření ke sblížení školy s folklorem.
Miroslav Malura[/]
FESTIVALY
Troubsko 1987
[obsah]
Okresní kulturní středisko Brno-venkov a Tělovýchovná jednota Sokol s Osvětovou besedou v Troubsku uspořádaly dne 7. června 1987 VII. národopisnou slavnost Brněnska. Byla věnována též 750. výročí prvního písemného záznamu o obci Troubsko. Slavnostní odpoledne bylo zahájeno průvodem krojovaných[/] účinkujících vesnicí. Pak se na cvičišti uskutečnil hlavní pořad slavnosti, v němž vesnické folklóristické skupiny a soubory lidových písní a tanců Brněnska předvedly "Rok na dědině". Autory pořadu byli Václav Štěpánek a Jan Libor. Celý program uvedlo vystoupení domácích dětí. Za doprovodu Bobravanky zatančily směs tanečků. Chápeme důvody, které ved
127
ly k přesunutí a k zařazení tohoto čísla vůbec, ale tak jako v minulých ročnících lze mít k němu spoustu výhrad. Nejen, že vybočovaly z rámce pořadu, ale i k samostatnému provedení. Jistě půjde pro děti nalézt vhodnější uplatnění mimo rámec vlastní slavnosti.
Celý program hlavního pořadu se členil do šestí bloků. První byl věnován vítání jara. Obchůzku s "Mařenó" a přinášení létečka předvedl soubor Hájek z Ostopovic. Využil v něm i menších dětí a vlastní doprovodnou kapelu. Číslo se vyznačovalo dobrou úrovní scénického zpracování. Dívčí skupina ze Střelic zazpívala lidové písně za doprovodu fléten. Velikonoční oddíl vyplnily mrskutem děti z folklórní skupiny Lubě - Poupata z Drásova. Program měly taktéž choreograficky zpracován, ale nevyzněl zdaleka tak dobře jak předchozí číslo. Oddíl věnovaný letnicím vytvořili domácí. Nejprve děvčata předvedla královničky, jejichž zpěv musel být posílen ženským sborem. Pak se početnému publiku představili šerhové, z nichž nejstarší vyvolával při honění krále před bezmála šedesáti lety. Čtvrtý blok pořadu zaujímaly dožínky ze západního Brněnska. Dožínkové písně zazpívala na dobré úrovni folklórní skupina Komíňáček z Brna-Komína. Písně a říkání z Ořechova předvedla folklórní skupina z Ořechova za pomoci Troubských. Dožínky v jejich provedení vyzněly dynamicky a vůbec nevadil harmonikový doprovod. Nejrozsáhlejší oddíl programu patřil ho[/]
Záběr z pořadu na slavnostech v Troubsku, foto J. Uherka 1987.
dům. Jejich zahájení provedl domácí Podskalák. Pro vyznění čísla bylo důležité, že se mohl opřít o tradiční průběh hodů na Brněnsku. Totéž lze říci o uvítání přespolních, kde spolu s domácími vystoupil Omičan z Omic (za zmínku stojí především tance). Pod májí se vedle něj představily dále ženská skupina Babe z Ostopovic (dobrý zpěv), folklórní skupina Slavia z Brna-Tuřan (zde se vyznamenal ženský pěvecký sbor, k provedení tanců lze mít výhrady). Tance pod májí předvedla také skupina Líšňáci z Brna-Líšně (pře[/]devším zavádkový tanec) a Křenovák z Křenovic (hodová kola). Vůbec se dá říci, že komponovaný hodový oddíl dal pořadu živost, atmosféru a gradaci. v jeho závěru předvedli hanáčtí Slováci z Klobouk u Brna po různých tancích stínání berana. Číslo bylo choreograficky dobře zpracováno a využilo i rekonstrukce tohoto hodového obyčeje. Tečku za hody učinili troubští stárci svým zpěvem. Závěrečný oddíl určili autoři odvodům. s písněmi se v tomto komponovaném obraze (režijně nebyl šťastně zvládnut) před
128
stavily takřka všechny zúčastněné kolektivy. Ženský sbor z Újezda u Brna za doprovodu muziky ze Žatčan velmi dobře zazpíval písně s vojenskou tématikou. Tanečním obrázkem "Oj, na krakovskym mostě" upoutal Křenovák. Líšňáci zazpívali nevýrazně rekrutské písně. s nimi kontrastoval zpěv souboru z Klobouk u Brna, jenž se mohl opřít o velmi dobře zpívající mužský sbor a tanečně se blýskl v tomto prostředí atraktivním verbuňkem. Popravdě řečeno, podstatně lépe jej tančili starší muži než chlapci, Rekrutskou písní se uvedli i chlapci domácího Podskaláku, na níž za doprovodu kapely Omičanu navázal tanec Uherská. Závěr vytvořil společný zpěv rekrutů.
Po ukončení hlavního pořadu přijela na jeviště ještě královská družina a uskutečnilo se zdlouhavé vyvolávání šerhy.
Na okraj národopisné slavnosti Brněnska v Troubsku lze říci asi následující. Vychází z osvědčené programové koncepce. Přesto by stálo za úvahu, zda vzhledem k dětem z Troubska a vzhledem k situaci na Brněnsku vůbec, nevytvořit samostatný pořad dětského folklóru. Ulehčilo by se tím i hlavnímu pořadu, který byl dlouhý. Je též na zváženou, zda i vyvolávání šerhů nevřadit zpět do průvodu, v němž družina stejně jede, a nevytvářet velmi časově náročný "opakovaný" závěr odpoledne. Jedinou výhodou stávajícího řešení je, že šerhové mohou využít ozvučení areálu. Hlavní program jako takový splnil to,[/] co se od něj očekávalo. Přidržel se průběhu kalendářního roku, přivedi na scénu některé méně známé soubory a skupiny z Brněnska, u některých kolektivů naznačil stoupající úroveň jejich jevištního projevu. Program mohl mít více režijně sevřený tvar ovšem vzhledem k téměř kruhovému obklíčení publikem to šlo obtížně. Ale jestliže přiznáme diváku hlavní orientaci jeviště, musíme ji dodržovat i v komponovaných obrazech (např. některé momenty v hodech nebo odvody, kde odvodní komise téměř zanikla). Pořad nepostrádal dynamiku. Jeho vrchol náležel asi hodovému bloku. Poněkud statické odvody spolu se zmíněným režijním nedotažením byly poznamenány mírným poklesem pozornosti. Divák však z programu odcházel spokojen a příjemně naJaděn. k dobrému vyznění slavnosti a oslav 750. výročí první písemné zmínky o obci přispěly i propagační materiály a hlavně s přehledem zpracovaný sborníček.
Jan Krist
Národopisný den Opava '87
[obsah]
Dvacátého prvního června 1987 se uskutečnil v rámci "Opavského kulturního léta" v Gottwaldových sadech "Národopisný den Opava '87". Byl to první pokus o založení nové tradice každoročního setkání souborů lidové umělecké tvořivosti opavského okresu. Už sám fakt, že se podařilo podobný pokus uskutečnit a připravit pestrý a bohatý program na celé odpoledne, svědčí o nebý[/]valém rozvoji národopisných souborů na Opavsku. z folkloristického i sociologického hlediska je to zajímavý jev, neboť se v něm na jedné straně promítá snaha o vyhledávání a rozvíjení již téměř zapomenutých tradic domácí slezské provenience, na druhé straně se velmi výrazně projevuje dosud živý vztah poválečných "přistěhovalců" (převážně rodáků z Moravského Slovácka, Valašska a slovenských Rómů) k folklóru jejich rodného kraje. Tyto tendence se plně projevily i v programu národopisného dne, v němž vedle sebe vystoupily soubory s pásmy slezského folklóru (Bejatka a Malá Bejatka ze Štítiny, dětský soubor "Úsměv" ODPM a cimbálová muzika LŠU v Opavě, "Děvuchy" ze Slušovic, opavští hudci se slezským národopisným souborem "Opava" Městského domu kultury PB), slovácké cimbálové muziky Výhonek z Opavy a Lipka z Poruby se svými zpěváky, dětský národopisný soubor Valášek z Ostravy-Poruby i "Giňovci" - rómská cimbálová muzika při MěstDKPB v Opavě.
Velmi pestrý byl program i po stránce obsahové. Vedle vysloveně hudeckých vystoupení doprovázených sólovým zpěvem (Giňovci, Lipka, cimbálová muzika LŠU v Opavě) předvedly soubory klasická pásma regionálních písní a tanců: opavští hudci s tanečním souborem Opava a dětským souborem Úsměv pásmo "Tam v Opavě na rynečku", Valášek dětské hry "Na pastvě", "Děvuchy" ze Slušovic silně styli
129
zované pásmo písní a tanců z Hlučínska. Výhonek seznámil opavskou veřejnost s pořadem "Jedú chlapci, jedú" (hodové písně a tance z Podluží), za jehož předvedení sklidil velký a nečekaný úspěch letos na Jízdě králů ve Vlčnově. Obecenstvo i národopisné odborníky velmi zaujaly i pokusy obou Bejatek o stylizovaná scénická vystoupení, zachycující obřadní lidové zvyky (Malá Bejatka s vynášením smrti a přinášením nového léta) a řemeslnické tance v zábavném pásmu "Švec" (Bejatka). Samozřejmě nelze pominout hosty programu, kteří jej korunovali brilantním pěveckým i tanečním vystoupením, jakým dovede strhnout posluchače k neutuchajícím projevům obdivu horňácká cimbálová muzika Martina Hrbáče a soubor Velička pod vedením Petra Jelínka.
Obsahovou náplň, skladbu, celkovou úroveň programu i vystoupení jednotlivých souborů souborů kladně hodnotila odborná komise pod vedením Jaromíra Gellnara a Jana Rokyty z ostravského rozhlasu, která v rámci Národopisného dne hodnotila "přehrávky" jednotlivých souborů. Pro pořádání podobných akcí v budoucích letech by měli pořadatelé vzít v úvahu možnost zapojení dalších národopisných souborů z opavského okresu (cimbálová muzika z Budišova, dětské soubory při ZŠ, děti z Kajlovce s dodnes každoročně pořádaným vynášením smrti apod.). Za zmíněnou také stojí, zda a jakým způsobem napříště zapojovat do programu soubory z Poruby,[/] které se svým zaměřením i složením od opavských do značné míry odlišují. v komentáři, případně i v celé skladbě programu je nutno výrazněji odlišit a hlouběji vysvětlit také příčiny a projevy rozdílné interpretace folklórních tradic domácí slezské provenience a lidového uměleckého projevu obyvatelstva, které se přistěhovalo na Opavsko po II. světové válce a přineslo sebou kulturu a obyčeje svého rodného kraje.
Samostatnou kapitolou, která přesahuje záměr tohoto stručného hodnocení prvního "Národopisného dne" v Opavě, je prostředí, v němž se akce konala. Amfiteátr v Gottwaldových sadech má dnes bohužel velmi daleko k tomu, aby mohl uspokojit požadavky náročného diváka, tím méně pak cizích souborů, zvyklých na perfektní ozvučení a důstojné prostředí v místech, kde se konají v současné době národopisné slavnosti. Pódium "tunelovitého" profilu neposkytuje vhodný prostor pro tanec, zpěv ani muziku, zvuk se ztrácí v důmyslné střešní konstrukci a "skřípající a pískající" mikrofony rozhodně nepřispívají k dobrému dojmu z vystoupení jednotlivých souborů. Jenom díky nevšednímu úsilí opavských svazarmovců se nakonec podařilo pořadatelům z Městského domu kultury P. Bezruče dosáhnout toho, že obecenstvo program jakž takž slyšelo. Mají-li příští "národopisné dny" probíhat opět v tomto amfiteátru, je nutno přinejmenším lépe umístit mikrofony, zajistit perfektní apara[/]turu a vylepšit akustické podmínky na pódiu (řešení pozadí, potažení střešní konstrukce zevnitř ap.).
I přes tyto dílčí připomínky lze bezesporu průběh "národopisného dne" v Opavě hodnotit velmi kladně. Městskému domu kultury P. Bezruče se především zásluhou pracovnice pro ZUČ Karoliny Hřivnáčové podařilo položit základ nové krásné tradici, která jistě přinese i v budoucností všem milovníkům folklóru na Opavsku nevšední zážitky.
Jiří Pavelčík[/]
XIII. dolňácké slavnosti písní a tanců v Hluku
[obsah]
Vprvním červencovém týdnu v roce 1987 se v Hluku na okrese Uherské Hradišťě uskutečnily už XIII. dolňácké slavnosti, které se liší od podobných společenských akcí v tom, že vznikly jako specifický projev dvou typů kulturní aktivity: organizačním úsilím profesionálních institucí jako je Sdružený klub pracujících v Hluku a Okresní kulturní středisko v Uherském Hradišti na jedné straně, a zájmovou aktivitou místních milovníků historie a lidových tradic na straně druhé. Už od jejich vzniku se formovala Jednoduchá programová koncepce, jejíž správnost se každým ročníkem jen potvrzuje: představovat v rámci místní kulturní aktivity uměleckou činnost folkloristických souborů a vesnických skupin okresu Uherské Hradiště. Po roce 1970 se stal součástí programové skladby Slovácký festival dechových hudeb.
130
Dlouhodobá programová koncepce byla naplněna i v tomto ročníku Dolňáckých slavností, vycházejícím ze širšího spektra zájmů veřejnosti: páteční Beseda u cimbálu byla určena především místním zájemcům, zatímco pozornost širšího okolí přitáhnul XVI. slovácký festival dechových hudeb. Důležitou součást programové skladby Dolňáckých slavností tvoří různé výstavy. v m ístní ZDŠ byla uspořádána výstava výšivek a amatérských obrazů, knihovnická výstava a nepochybně nejúspěšnější byla výstava keramické tvorby dětí z Městského domu pionýrů. Byly zde vystaveny pozoruhodné keramické výtvory, prozrazující dobré odborné vedení keramického kroužku, které by si zasloužily lepší instalaci, Pozoruhodná je i péče, již věnují členové výboru Dolňáckých slavností interiérům i exteriérům dvou chráněných objektů místního tradičního stavitelství.
Důležitou a pravidelnou součástí programu Dolňáckých slavností je jízda králů, jíž se zúčastnilo 23 jezdců. Jakýmsi úvodem k hlavnímu nedělnímu programu byl i průvod účinkujících, jehož závěr tvoří tradičně malí i velcí obyvatelé Hluku v krojích. Hlucká jízda králů zachovává tradiční schéma cesty královského průvodu od jízdy pro krále a jízdy s králem k MěstNV pro povolení až po vlastní jízdu po městě s vyvoláváním. Neuskutečňuje se každý rok a není záležitostí odvodního ročníku chlapců jako v sousedním Vlčnově, nýbrž je[/] koncipovanou součástí programu. Průvod byl sestaven stejně jako v předchozím ročníku: v čele jízda králů, za ní vystupující soubory z Hluku, pak další účinkující a na závěr "krojovaný Hluk" - občané všech zaměstnání, někdy i celé rodiny v krojích. Vzhledem ke stavu některých krojových součástek je zřejmé, že pořadatelům jde o princip účasti, nikoliv o představení obřadního či svátečního kroje.
Hlavní pořad nazvaný Síla pramenů, krása života... připravil autorsky i režijně Miroslav Potyka z Okresního kulturního střediska v Uherském Hradišti za spolupráce Anny Maděričové a Heleny Vystrčilové. Pokusil se představit způsoby jevištního ztvárňování autentických folklorních materiálů z Uherskobrodska a Moravských Kopanic prostřednictvím souborů Olšava, Brozané, Rozmarýn z Újezdce u Luhačovic, Světlovan, Vlčnovjan. Dolněmčan a Dúbrava z Březové. Původní záměr režiséra byl "upraven" místními požadavky tak, že na úvod bylo zařazeno vystoupení malých i velkých Hlučanů - souboru Dolňácko - a hostujícího souboru krajanů z Paříže v krojích, nejspíše považovaných za detvanské. Teprve pak se realizoval scénář s efektním nástupem všech účinkujících souborů. Autorovi se podařilo ukázat podstatu rozdílu mezi prací vyspělých městských souborů jako jsou Olšava, Brozané a Světlovan z Bojkovic, mezi mladými soubory, které jsou předchozími v podstatě vedeny (Roz[/]marýn, Vlčnovjan) a mezi tzv. vesnickýmí skupinami, představovanými Dolněmčanem a Dúbravou. Neumělost vystoupení posledních využívá bohatosti poslední fáze spíše obřadního krojového oblečení, k tanci dechovku a dále už jen svou bezprostřednost, která byla obecenstvem přijata dobře. Místní publikum, které často zná vystupující osobně, posuzuje jejich umělecké kreace z jiných hledisek než jen estetických.
Průvodní slovo bylo uměřené, realistické a hlavně bez zbytečného slovního balastu. Využití prostoru jeviště, tradičně stavěného na fotbalovém hřišti, bylo velice dobré; nevystupující soubory pohybující se kolem jeviště v pozadí vytvářely dobře ono divadelní "křoví" a zpestřovaly jinak těžko zvládnutelný prostor.
Je třeba konstatovat, že XIII. dolňácké slavnosti písní a tanců v Hluku byly i při absenci národopisců při jejich přípravě úspěšné, splnily své poslání a zachovaly si svůj ráz velké letní lidové slavnosti.
Josef Jančář
Detva 1987
[obsah]
Ve dnech 10.-12. července 1987 proběhl v Detvě XXII. ročník Folk lórních slavností pod Poľanou, věnovaný 70. výročí VŘSR. Jejich součástí byly i některé výstavní akce, a to "Orava vo výtvarnom umení" a "Folklórne festivaly vo fotogra fii", výstava z prací Karola De
131
mutha a Filipa Lašúta. Před zahájením slavností byla uspořádána ještě interpretační soutěž fujaristů oCenu dr. Ladislava Lenga (připravili I. Danihel a J. Dubovec ).
Prvním pořadem slavností byla rozhlasová relace "P ozvanie pod Poľanu" (autoři F. Mikovič a M. Jesenský ), v níž se představily některé kolektivy, účinkující v pořadech slavností. Páteční večer zahajoval pořad "Vitajte v Detve" (autor J. Kulišiak ), zaměřený na masopustní zvyky a obyčeje v podání domácích souborů a skupin. Dobrá tradice zapojování domácích kolektivů, která svědčí o folklórní aktivitě místa, kde se slavnosti konají, by mohla být příkladem i pro jiné festivaly - například pro Strážnici, Festivalová centra totiž nebývají volena náhodně, ale vždy v místech se silnými historickými i folklórními kořeny, a je užitečné pravidelně tyto skuťečnosti připomínat.
Na soutěže výrobců lidových hudebních nástrojů navazuje scénické provedení seriálu "Hudobné dedičstvo", jehož druhý díl byl letos věnován rohům a troubám (autoři I. Mačák a A. B. Mann ), které patří do systematiky tzv. signálních nástrojů. První den slavností doplňoval ještě pořad "Svadba na Orave" (autor V. Gruska se štábem spolupracovníků), který byl mozaikou svatebních zvyků vinšů, písní, tanců a vzpomínek na svatební veselí i obřady. Tyto každoročně zařazované pořady jsou[/] doplňkem pořadů hlavních a umožňují využívat početný folklórní materiál, soustředěný z jednotlivých národopisných oblastí středního Slovenska.
Druhý den slavností zahajoval pořad "Nástroje a ich majstri" (autoři I. Danihel a J. Dubovec ), který byl přehlídkou účastníků soutěže v hře na fujaru. Kromě hráčů z terénu, navazujících na tradice svého místa bydliště nebo regionu, se v soutěži objevují také interpreti z měst, kteří podávají mnohdy pozoruhodné výkony. Pořad "Marína" (autor J. Jamriška ) byl medailonem k 20. výročí činnosti souboru Marína ze Zvolena. Přinesl výběr nejúspěšnějších čísel z tvorby souboru z posledních let. Pásma se vyznačovala nápaditostí, citlivým choreografickým zpracováním a dobrým technickým provedením. Tematicky byla čísla koncipována v podobě žánrových obrázků, z hlediska zpracování byla zastoupena stylizovaná rovina v komorních a malých formách až po velké taneční formy.
Mimořádně přitažlivý byl z pohledu etnochoreologického tematický pořad Tance a tanečníci spod Poľany" (autor I. Kovačovič ), prezentující celou škálu tanečních pro Jevů od dětí až po nejstarší tanečníky. Návaznost generací je zde skutečně obdivuhodná a pohybové dispozice interpretů mimořádně propracované. z pořadu rovněž vyzněla bohatá rozrůzněnost lokálních i regionálních forem tance, v tomto směru patří Podpoľaní mezi nejpo[/]zoruhodnější národopisné oblastí Slovenska. Působivost pořadu podtrhovalo vhodné průvodní slovo praktické, informativní i dobře přednesené.
Jako každoročně byl i letos do programové skladby zařazen pořad,
který přibližuje tvorbu profesionálních umělců ve sféře hudebního a tanečního folkloru. Letos se v samostatném pořadu nazvaném "Pozdravy hostí" (autor O. Demo ) představil orchestr ľudových nástrojů Čs. rozhlasu v Bratislavě, vedený Miroslavem Dudíkem a Štefanem Molotou. Ze sólistů účinkovali A. Hulejová, J. Šugárová, H. Rybárová, J. Ambróz, D. Laščiaková a fujarista J. Peško. Zařazení Hrončekovy muziky z Hrinové, vyznačující se bezprostředností a značnou vyspělostí hudební improvizace, bylo vhodným kontrastem k uhlazenému a podle not naučenému repertoáru orchestru.
Hlavním pořadem slavností byla "Orava" (autor V. Gruska se štábem spolupracovníků) s podtitulem "scénická freska zrcadlící vztah čtyř generací k rozmanitým projevům a hodnotám tradiční lidové kultury Oravy". Velkoryse po jatý program přinesl množství pozoruhodných folklórních projevů této svébytné národopisné oblasti, Materiál byl řazen do tematických bloků v poli, Pastieri, v dedine, Regrúti, Vánoce, Prekáračky, v dome, Spomienka, Oravskí muzikanti a závěrečný Epilog. Pro Gruskovu dramaturgii je příznačné, že bohatství folklórních forem je zasazováno do
132
rámce celkové národní kultury, kterou prezentovaly citáty z básnické. ho díla P. Országa-Hviezdoslava a A. Sládkoviče v přednesu zasloužilého umělce Gustáva Valacha. Pořady tohoto typu pak dostávají svůj hlubší smysl, nejsou pouhou přehlídkou folklóru. Také pořad věnovaný Oravě zdůraznil etické hodnoty folklóru a jeho sepětí s národní kulturou, poukázal i na perspektivy folklóru, jehož dnešní funkce tkví rovněž v hlubším vlasteneckém a morálním poslání. z tohoto pohledu jsou Gruskovy pořady nezastupitelnou formou nenásilné výehovy k uvědomělému vlastenectví. Je škoda, když na mnohých jiných slavnostech a festivalech vídáme, jak se folklór prezentuje povýtce ve svých konzervativních nebo jen zábavných podobách.
Nedělní den slavností uvedl tradičně zařazovaný pořad krajanského folklóru ze zahraničí "Krajanská nedeľa" (autoři O. Demo, S. Dúžek a S. Švehlák ), v němž účinkovaly soubory a skupiny z Maďarska, Jugoslávie, Rumunska, Francie, Kanady a USA. U vystoupení krajanů oceňuje divák spíše zaujetí pro dokonalost interpretace a smysl pro rytmus, než by hodnotil jejich činnost z hledisek, jaká se uplatňují pro výkony domácích interpretů. Tyto pořady, které zdůrazňují sepětí krajanů s jejich bývalou vlastí, probíhají spíše v rovině ideové než praktické.
Nové hudební skupiny a jednotlivce představil pořad "Prišli hudci" (autoři J. Dubovec a M. Šíp[/] ka ) , v němž vystupovali citeristé několika generací a folklórní hudba souboru Bystrina z Banské Bystrice.
Závěrečný pořad detvanských slavností měl název "Premeny prameňov" (autoři V. Urban a J. Lehocký ) a byl věnován "tvořivé práci současné generace, oslavě přátelství a mírovému životu". Byl rozdělen na dvě části: první zdůraznila inspiraci souborů z původního prostředí, druhá přinesla vlastní scénickou tvorbu předních slovenských souborů v podobě stylizovaných pásem. Toto tematické členění se zdá být vhodné a názorné, a to nejen ve vlastní praktické sféře, ale zvláště v ideové rovině, která podtrhuje nezbytnost spojení dnešní tvorby s původním folklórním zázemím. v obecné rovině jde o spojení se životem, které by měly všechny soubory mít, jinak vyvstává nebezpečí, že jejich tvorba bude pouze akademická, formální a odtržená od života. Nicméně soubory, účinkující v tomto pořadu, ukázaly pravý opak - a to právě díky svému zájmu o původní folklórní formy a trvalému styku s původními nositeli.
Pestrá paleta pořadů XXII. folklórních slavností pod Poľanou nebyla jen národopisně přitažlivá, ale zároveň byla vyjádřením hlubšího ideového pojetí. Pořady jsou zasazovány do vyššího rámce, který zdůrazňuje výchovné záměry, především výchovu k uvědomělému vlastenectví, estetické cíle dnešního člověka se zvýrazněním hodnot tradiční kultury a jejího využití v současném[/] životě. v tomto pojetí se odráží také cílevědomá práce připravovatelů a organizátorů slavností, kteří rok po roce pevně sledují a rozvíjejí jednotnou linii své programové a výchovné koncepce. Není potřeba pochybovat, že se jim jejich práce daří a nachází stále větší ohlas i u početné návštěvnické veřejnosti. Tato nenásilná uvědomělá výchova se řadí - právě pro své metody k nejvyšším snahám o pokrok společnosti.
Jiří Pajer
Jízda králů v Doloplazech
[obsah]
Sváteční atmosféra čisté a upravené hanácké vesnice Doloplazy blízko Olomouce vítala v neděli 5. července 1987 hosty na jízdě králů. Obřad, který v minulosti patřil k domácí tradici, byl z podnětu souboru Olešnica obnoven. Celé akci dominovala estetická stránka; zaujalo už samo prostředí vesnice, střídmá a velmi působivá úprava koní tureckým šátkem, čistota hanáckých krojů. A také jejich početnost - až překvapující v obci blízko městského centra, v kraji, kde nošení tradičního oděvu neprožilo ve 20. století svoji obrodu. Do hanáckých krojů se na slavnost oblékli nejen členové souboru a sami obřadníci, včetně vybraných rodin na návsi, k nimž se obracelo vyvolávání, ale více rodin z místa včetně malých dětí. Slavnost jízdy králů charakterizovaly typické znaky tradičního obřadu: banderium s králem a dvěma pobočníky, vypravené
133
ze starého rolnického dvora, objížďka vesnice, vyvolávání na návsi. Současně šel obcí průvod královniček. Celá tato část slavností byla spontánní, sympatická byla blízkost a bezprostřední kontakt obřadníků s hosty a diváky; ti byli většinou domácí a z okolí, ale i ze vzdálenějších míst republiky a také re zahraničí. Druhou část programu pak vyplnila vystoupení souborů iidových písní a tanců. Možná by[/] bylo v budoucnu vhodné uvažovat o větším zapojení souborů a folklórních skupin z hanáckého regionu. Renesance folklóru a vůbec tradic lidové kultury získala by tak na Hané větší účinnosti a širšího dosahu. Jízda králů v Doloplazech je pěkným příkladem využití lidové tradice pro obohacení života dnešní vesnice. Věra Frolcová[/]
GRAMODESKA
Zbojné písně moravské. [obsah]
Praha, Supraphon 1986, Stereo 1117 3923 G. Vybral, sestavil a lidové písně upravil Jiří Pavlica. Hudební spolupráce Jaroslav Krček
Posluchačům lidové hudby se dostává do rukou další gramofonová deska cimbálové muziky Hradišťan. tentokrát tematicky zaměřená ne zbojnické písně. Právem ji můžeme zařadit k těm úspěšným a dobrým; a to z několika důvodů - na prvním místě pokud jde o výběr repertoáru. Sestavovatel Jiří Pavlica volil písničky neznámé nebo méně známé, nijak se nepodbízející. Strhují svou přesvědčivostí, a to jak obsahovou, tak interpretační. Druhý klad spatřujeme v dobré koncepci desky. Nahrávky jsou rozvrženy tak, že první strana obsahuje převážně veselé - žertovné písně zpívané většinou mužským[/] sborem. Tento charakter se ztrácí až s pátou písní - baladou Zbojníkova žena, kde zasluhuje ocenění sólový projev Karla Sháněla a Věry Domincové. Pro druhou stranu desky je pak charakteristická spíše chmurná nálada; pozvolnější tempo balad je jen tu a tam prostřídáno písněmi živějšími. Třetím kladem této gramofonové desky je kvalitní a nápadité zpracování jednotlivých písní. Nástroje cimbálové muziky doplňují v mnoha nahrávkách gajdy, grumle, kobza a píšťala. Sympatické je však i to, že nechybí ani místa, kde zazpívá jen prostý zpěv á capella.
Nejdůležitější informace o zbojnické písni a o souboru Hradišťan najde zájemce na zadní straně obalu; text napsal Jaroslav Štika. Pro dokonalejší představu by snad neškodilo uvést též místa zápisu jednotlivých písní (třeba v závor[/]kách za jejich názvem). A ještě drobná poznámka k výtvarnému řešení obalu desky. Kdo někdy prohlížel Špalíček Mikoláše Alše, snadno rozpozná, že výtvarník tu použil jeho motivu (srov. "A keď s koňa spadnem, šablenka zazvoní"). Je pouze zrcadlově obrácen včetně odhozené šavle ... Nejde však jen o obkreslení (jeho ornamentální úprava to nezastře), ale i o to, že zbojnické písně uvedené na desce nijak zvlášť tento motiv nevystihuje.
Ale abychom neskončili u nepodstatného detailu, který se týká obalu, shrňme celkový dojem z vyposlechnuté desky. Ten potvrzuje, že Hradišťan zvolil dobrou cestu a my si jen přejeme, aby takových snah v budoucnu přibývalo.
Miloslava Hrubá
To je jeden hlas. M. Hrubá byla v době zadání úkolu posluchačkou 2. ročníku etnografie. Dva posluchači skladby na JAMU v Brně (rovněž v dané chvíli 2. ročník - Plachý a Šimandl, kteří měli zadán úkol jinak - spontánně reagovat na poslech této desky glosami připisovanými k odposlechnutým čísIům) nešetřili chválou: "Zajímavá atmosféra, pozoruhodný zpěv (výrazově silný), nečekané instrumentální barvy, strhující, báječné!" Výhrady se většinou týkaly pouze zvukové stránky některých snímků: "Basu bych neslyšel tak hlasitě, nevěřím barvě cimbálu - je jí dosasaženo spíše nahrávací technikou, blbé je to gramofonové vytrácení..." Jeden z posluchačů (Ši
134
mandl) srovnal dokonce nad stanovený úkol Zbojné písně s dřívější deskou Hradišťanu Byla vojna u Slavkova, kterou rovněž připravil Jiří Pavlica: "Má téměř stejnou dramaturgii i závažnost, je zde užito v podstatě stejné kompoziční techniky, přesto se mi ale zdá, že deska Byla vojna je zdařilejší!"
...
Za toho, který oba úkoly zadal, ještě tři věty na závěr: Oceňuji hle[/]dání i nalézání. Je-li zatím hlavní autor desky pod nesporným vlivem Jaroslava Krčka, což je ostatně otevřeně vyjádřeno v podtitulu, nelze se tomu divit. Je to jistě velký vzor! Ale přesto nelze doporučit nic lepšího, než co nejvíce se u tohoto vzoru poučit, brzy se od něj odpoutat a jít dál vlastní cestou. Tak aspoň káže historie všeho umění.
Dušan Holý
VÝSTAVY
Výstava národopisných fotografií Floriana Zapletala
[obsah]
Pred niekoľkými rokmi vzbudila veľkú pozornosť v národopisných kruhoch mnohých krajín publikácia F. Zapletala Drevené kosčoly Karpát (Viedeň 1982), obsahujúca 247 fotografií zo 100 lokalít karpatského regiónu a sprievodné texty v nemčine a angličtine. Publikácia bola recenzovaná aj na stránkach Národopisných aktualít (1984, č. 3) .
V mesiaci máji roku 1987 bol výber z fotografickej tvorby Floriana Zapletala (1884-1969) prvýkrát predstavený československej verejnosti na súbornej výstave z cyklu z h istórie slovenskej fotografie, ktorú pripravilo Obvodné kultúrne a spoločenské stredisko v Bratislave vo výstavnej sieni Spoločenského domu v Trnávke.
Na výstave bolo exponovaných 68 fotografií F. Zapletala z prvej[/] polovice 20. rokov. Aj tu prevládali fotografie drevených kostolíkov východného rítu (pravoslávnych a gréckokatolíckych) z východného Slovenska a Zakarpatskej Ukrajiny, kde Zapletal pôsobil v r. 1919-21 ako vojak z povolania, novinár a vysoký úradník štátnej správy (tajomník guvernéra Podkarpatskej Rusi) . Neskôr (1921-1925) sa na tieto miesta pravidelne vracal i viackrát ročne.
Okrem drevených kostolíkov boli na výstave predstavené aj fotografie kapličiek, zvoníc, prícestných a náhrobných krížov, drevených chalúp, hospodárskych budov, studní, mostov, krojov atď. Sú to vysoko umelecké fotografie, vyhovujúce náročným kritériám národopisnej fotografie. F. Zapletala zaujímal nielen celkový obraz, ale aj detaily, pričom sa nikdy neorientoval na výrezy z väčších celkov, ale svoj objektív zameriaval priamo na detail.[/] Jeho pozornosť zaujali spôsoby viazania brvien na zruboch strechy, okná, dvere do sakrálnych, obytných i hospodárskych stavieb, schody, interiéry kostolov (ikony, sviečky, stojany) atď. Mimoriadne pôsobivé sú jeho fotografie krojov. Sú to reálne portréty zvýrazňujúce nielen krásu strihu, výšiviek, ale aj psychiku človeka. Na výstave sú prezentované nielen fotografie sviatočných krojov, ale i krojov pracovných. Má tu svoje zastúpenie nielen kroj bohatého sedliaka, ale aj chudobného pastiera.
Zapletalove fotografie sú dokonalé i po technickej stránke. Sú ostrené tak presne, že sa podľa nich dajú spočítať šindle na streche alebo letokruhy na rezoch brvien zrubov. Pozoruhodná je i pasportizácia fotografií. Každý negatív autor hneď po vlastnoručnom vyvolaní uložil do zvláštneho sáčku, na ktorý uviedol názov objektu, lokalitu a čas fotografovania. O každej ceste do terénu si viedol denník, do ktorého zaznamenával okolnosti fotografovania. Ďalšie okolnosti fotografovania uvádzal v listoch svojeJ snúbenici Lotke Cimbalovej. Všetky tieto dokumenty sa zachovali, takže v súčasnosti máme k dispozícii trojnásobnú pasportizáciu takmer každej fotografie.
Pre národopis majú Zapletalove fotografie o to väčšiu cenu, že sú to prvé národopisné fotografie z východného Slovenska a Zakarpatskej Ukrajiny. Väčšina objektov fotografovaných Zapletalom v r. 1919-25 podľahla zubu času, takže často sú
135
to jediné dokumenty o ich existencii.
Záverom chceme zdôrazniť, že východné Slovensko a Zakarpatská Ukrajina neboli jediným objektom záujmu F. Zapletala. Nie menej pozornosti venoval aj iným oblastiam Slovenska a svojej rodnej Morave, kde okrem národopisných pamiatok fotografoval aj historické a umenovedné pamätihodnosti. Základná časť jeho fotoarchívu (800 negatívov na skle a 300 pozitívov) je uložená v Ústave ľudového umenia v Strážnici.
Mikuláš Mušinka
Ruské užité umění - konec 17. až začátek 20. století
[obsah]
Od 7. května do 7. června 1987 měli Pražané příležitost obdivovat se ruskému užitému umění z posledních tří století vybraného ze sbírek leningradské Ermitáže. Výstavu, která u nás měla premiéru v Bratislavě, a která prošla nejen naším kontinentem, ale i mimoevropskými zeměmi, uspořádaly v rámci oslav 70. výročí VŘSR ministerstvo kultury ČSR, velvyslanectví SSSR v Praze, Státní muzeum Ermitáž v Leningradě a Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, jež také expozici propůjčilo svou výstavní síň a poskytlo odbornou spolupráci, Autorky výstavy, T. A. Malinina a L. A. Zavadskaja, ve svém pojetí scénáře i volby exponátů se zaměřily na vklad ruské kultury do dobového umění evropského. Tuto[/] stěžejní myšlenku zdůraznily i tím, že do výstavy začlenily také projevy ruského lidového umění. A toto lidové umění postavily na roveň s exkluzívními díly určenými pro carský dvůr, šlechtické paláce a zámožné měšťanské domácnosti. Jedinečné výrobky neznámých prostých lidí užívané nevolnými ruskými mužiky a jejich ženami a dcerami lze opravdu směle postavit vedle jemných děl z drahocenného materiálu signovaných nejznámějšími ruskými mistry uměleckého řemesla. A to je také důvod, proč o této výstavě referujeme, neboť takový autorský přístup ani u nás, ani při přehlídkách užitého umění jiných národů, nebývá obvyklý. A jak ukázala tato výstava, byl by ku prospěchu věci, protože jen poukázáním na předměty lidové výroby a na jejich domácí kořeny lze docílit u návštěvníků pochopení, jaké místo zaujímá a jakým přínosem přispívá každé jednotlivé národní umění do kontextu slohového umění evropského a světového.
Dominantní úlohu na výstavě sehrály textilie a zejména kostýmy. Mezi nejvzácnější patřil slavnostní vyšívaný kabát z červeného sukna a bílého plátna s vestou z garderoby Petra I., ušitý ve 20. letech 18. století (Ermitáž vlastní na 200 jeho obleků), anebo šaty ze zeleného hedvábí zhotovené pro Kateřinu II. ve 2. polovině 18. století podle uniformy gardové pěchoty. Vpravdě skvostné byly dekoltované šaty k dvorní slavnosti ze stříbrné kovové tkaniny s reliéfně vystupující[/] pracnou výšivkou, která bohatě zdobila i třímetrovou vlečku. Róba byla zhotovena v proslulém petrohradském "Salónu paní Olgy" - O. N. Bulbenkové - na začátku 2. poloviny 19. století. Jejím pendantem z téže doby byl stejnokroj komořího ze sukna bohatě zlatem vyšívaného se symbolickým klíčem k carským komnatám, který se k němu vzadu připínal. v téže vitrině poutaly pozornost ještě další modely z význačných petrohradských módních domů: šaty ze salónu Brizak zjemnělé množstvím vzácných krajek, nádherná večerní róba z černého tylu nákladně vyšívaná - obě z přelomu 19. a 20. století, a konečně prosté, půvabné empirově dívčí šaty ze světle modrého kašmíru s hedvábnými nášivkami z doby kolem roku 1820. k nim se nosil vlněný šál s nádherně protkávanými lemy - výrobek známé nevolnické Kolokolcovy dílny z 1. poloviny minulého století, a něžné hedvábné střevíčky, vyložené bílou glazé kůží z téhož období. Vitrinu doplňovaly vějíře z bílého tylu a z černé gázy, oba vyšívané, z 19. století. Krásou užitého materiálu i kovové výšivky upoutalo i hedvábné kněžské roucho zv. felon, a proslulé ruské brokáty s kyticemi květin, protkávané zlatými a stříbrnými nitěmi z 18. a 19. století, ale také ukázky plátna s tištěným květinovým vzorem z 1. čtvrtiny 18. století, a konečně hedvábný pás ozdobně protkávaný kovovými vlákny rovněž z 18. věku.
Na roveň těmto drahocenným a
136
krásným textiliím a šatům byly postaveny součásti oděvu a bytové doplňky ruských venkovanů. v sarafánu z malinově červeného hedvábného damašku s brokátovým, stříbrem do květů protkávaným kabátkem a s čepcem "kokošnikem" bohatě vyšívaným skleněnými korálky, perletí a říčními perlami (Vladimirská gubernie, začátek 19. stol.) musela každá venkovanka vypadat jako carevna. Ze severního Ruska pocházely také dívčí vínek celý pokrytý skleněnými korálky a perlami a náušnice ze sladkovodních perel z počátku minulého století, nošené v Horním Povolží. Opravdu skvostný byl šátek z modrého hedvábí se zlatými třásněmi s širokými bordurami vyšívanými zlatými vlákny přes podložku v květinovém vzoru - patřil ke kroji z 2. poloviny 19. století z Nižněgorodské gubernie, nebo široký kruh paličkované krajky s pávy ze světově proslulé krajkářské oblasti kolem Vologdy. Nejen sarafány a kokošniky, ale i "dušegrejky" známe ze starých ruských pohádek a bajek. Takový kraťoučký vatovaný živůtek s bohatými záhyby v těle, ale bez ramen, zavěšený na ozdobných šlích, byl také na výstavě: dušegrejku z purpurového sametu zdobila nákladná zlatá výšivka.
K méně honosným, avšak velmi vzácným exponátům patřil sarafán z domácího plátna temné modři potištěný pozitivním olejovým tiskem tak, že nanešená korálově červená rezerva v silné vrstvě na tkanině poloreliéfně vystupovala a tkanina[/] vypadala jako poházená bobulkami jeřabin. k tomuto sarafánu, jehož tkanina je dokladem mimořádných řemeslných i uměleckých vlastností lidové výroby, patřila bílá košile s červeně protkávanými ozdobami a ručně tkaný pás z pestré vlny s třásněmi - oděv dívek ze středního Ruska v 19. století.
Tak jako sarafán byl vzorován tiskem pozitivním, tak vystavený ubrus byl zhotoven technikou tisku negativního, totiž technikou u nás zvanou modrotisk. Na temně modré půdě domácího plátna svítil jasnou žlutí vzor s ptáky a hvězdicemi, v Rusku v 19. století vynikly manufaktury na vícebarevné potiskování tkanin, které prosluly pestrou skladbou barev i květinových vzorů. Tak vznikaly ceněné kašmírové šátky s velkými květy, ale i bavlněné šátky a tkaniny výrazných barevných tonů s florálními motivy převážně na jasně červené půdě. Takový šátek ze známého moskevského závodu Baranovovů ukázala i naše výstava. Křížkovou výšivku reprezentoval obřadní ručník datovaný 1890 kladl se kolem ikony v Novgorodské gubernii.
Dojem z této malé, ale vzácné expozice lidových textilií umocňovaly doklady lidového umění ze dřeva. Byly to především přeslice, které jsou velmi reprezentativní ukázkou ruského lidového umění. Jsou většinou přísední, ozdobně řezané (Kostroma), nebo kromě řezby ještě pestře malované (Goroděc aj.). Kolem poloviny 19. století malba na přeslicích dosahuje vrcholu.[/] Setkáváme se na nich s galantními scénkami, s výjevy z milostného i společenského života, jako bylo pití čaje, anebo jízda trojkou, jízda na koni, nebo motivy z kupeckého i venkovského prostředí. Doplňují je lvi, koně, okřídlení ptáci - serény a samozřejmě nejrůznější, fantastické květy. Pestře malované bývají i loubkové krabice na vřetena a koudel (Goroděc) a na jiné drobnosti a také nádoby z březové kůry - oba druhy patří k vynikajícím dokladům ruské lidové malby na dřevě první poloviny 19. století. z dávné ruské tradice pocházejí -dřevěné nádoby často stylizovaných zoomorfních tvarů jako tzv. "kovš" ve tvaru kachny s ozdobně řezanou naběračkou. Tyto nádoby v zjednodušené formě připomínající plovoucí kachnu se na severu dělaly i ze vzácných materiálů, např. ze stříbra zdobeného zlacením a rytím jako kovš datovaná 1761 a vyrobená v mistrovské stříbrnické dílně v Moskvě.
Výstava přinesla i mnohé další ukázky z pokladů Ermitáže: rozličné předměty ze stříbra, především niellovaného, jež je ruskou specifikou stejně jako nejrůznější předměty zdobené barevnými emaily, jež dosahují pozoruhodných kvalit. Obdivovali jsme se vzácným ikonám i klenotnicky dokonale provedeným schránám a rámům na ně, předmětům z bronzu, ale především z lité mědi a pestrých smaltů - výrobě, jíž v 17. a 18. století proslul např. Velký Usťug, stejně jako vzácnými řezbami z kosti vynikly Cholmogory
137
ve století osmnáctém a devatenáctém.
Petr l. zaváděl v Rusku sklárny a porcelánky - první ruská manufaktura na výrobu porcelánu byla založena r. 1744. Seznámili jsme se s ukázkami z jídelních i čajových servisů, se soliterními mísami a koflíky, ale i s proslulým figurálním porculánem, znázorňujícím prosté lidi - vesničanku s jahodami, domovníka a sklenáře - výrobky známé moskevské továrny F. J. Gardnera z let 1820-1890. Na výstavě ruského užitého umění pak nemohly chybět krabičky z papírmašé jedinečně malované a lakované, ruské sklo a předměty z drahých kamenů - vázy a dózy z řezaného jaspisu, růženínu, amazonitu, altajského porfyru, dále z malachitu v bronzové a lazuritu v stříbrné montáži, svícny z nefritu aj. Mezi nejatraktivnější exponáty patřila veliká malachitová váza zdobená zlaceným a rytým bronzem z 30. let 19. století, miniaturní ocelové šachové figurky vykládané zlatem z Tuly, čajové soupravy a jídelní příbory z pestrých emailů, vzácné koberce a tapisérie ap., mezi nejvýznamnější pak kazeta ze dřeva a železa s barevnými fóliemi ze 17. století, stříbrný zlacený pohár z r. 1790 a ikona bohorodičky vytvořená v Nižním Novgorodě r. 1798.
Výstavu vkusně uspořádala instalační skupina UPM podle výtvarného návrhu K. Pánka, za UPM s autorkami spolupracovaly E. Uchalová a H. Brožková.
Výběr ruského užitého a lidového[/] umění ze sbírek Ermitáže byl poučením po stránce faktografické (do popisek se bohužel vloudily některé chyby vzniklé asi překladem např. modrotisk místo správného pozitivní tisk olejový, nebo přehoz místo živůtek, krabice z lýčí místo z loubku aj.), tak metodické. Za prvořadý přínos výstavy považuji začlenění lidového umění jako rovnocenného s uměním slohovým.
Alena Plessingerová
Využití folklóru v tvorbě lužickosrbských výtvarníků 20. století
[obsah]
Kruh lužickosrbských (dále srbských) výtvarných umělců (založený 1923 a obnovený 1948), samostatná složka Svazu výtvarných umělců NDR, vystavoval práce svých členů a hostů v dubnu v Praze v Kulturním a informačním středisku NDR a v květnu 1987 v Okresní galérii v Náchodě. Výstava zahrnovala práce umělců ve stáří od 87 do 25 let.
Na rozdíl od národů, které žily po staletí ve svém národním státě, Lužičtí Srbové (dále Srbové) v historické době svůj národní stát neměli, nevytvořili svou národní vládnoucí třídu, ale byli utlačováni vládnoucí třídou cizí. Proto se u nich jejich vlastní umění začíná vytvářet za nesmírně těžkých podmínek až v 19. století. Zato však mají překvapivě bohatý folklór. Ten pak do značné míry nahrazoval a zastupoval umění tvořené školenými jedinci. Proto se i ve výtvarném umění často setkáváme s ohlasy lidové[/] tvorby, již je tvůrčím způsobem využito v různé míře.
Takřka výhradně folklórem se inspiroval nestor srbských malířů Měrćin Nowak - Njechorński (1900), jehož kresby jsou blízké alšovskému i ladovskému vidění skutečnosti. Grafička Hanka Krawcová (Krawcec, 1901), žijící ve Varnsdorfu, zobrazuje často technikou kresby, dřevořezu a linorytu postavy v národním kroji i srbskou krajinu, ale vrací se i ke vzpomínkám na pronásledování nacisty za války. Ota Garten (1902) je nejúspěšnější v podobizně (Vesnický kovář), zejména Srbů (Braška, tj. česky družba; Družička). Při pohledu na některé jeho obrazy si vzpomeneme na našeho L. Kubu. Wylem Šybar (1887-1974) zachytil jedinečnými akvarely, blízkými impresionismu, svérázná dolnolužická Blata (Stará hospůdka), ale i změny v poválečném životě (Elektrárna ve Wětošowě). Tyto starší malíře lze počítat mezi realisty. Lidová kultura i domov mají v jejich tvorbě významné místo.
Následující pokolení, které prožívalo léta největšího tvůrčího rozmachu až po druhé světové válce, našlo příznivější půdu pro rozvinutí svého nadání do šíře. Příkladem toho je Jan Hempel (1917). Spolupracoval jako scénograf se srbským divadlem, vytvořil první trikový loutkový film (srbskou pohádku) v NDR, ale ilustruje i knížky. Jan Buk (1922) se stále vyvíjí, od tradičně realistického zobrazování srbského lidového oděvu a
138
srbské krajiny přechází k námětům ze současného způsobu života (povrchový důl, lamači) a v poslední době usiluje víc o postižení všelidské podstaty než vnějšku. Worša Langová (Landzyna, 1928) využívá lidového umění v několika směrech: v barevných keramických reliéfech s národopisnými náměty i v knižní grafice. v ní dosáhla jedinečných výsledků v tvorbě písma. Zřejmě ji k němu inspirovaly typy písma na lidové keramice, obrázcích na skle nebo i letopočty v selských staveních. Vytvořila zcela osobité, neobyčejně vkusné srbské písmo. Některé práce vytvářela spolu se svým mužem Steffenem Langem (1931).
Nejmladší umělci, narození až po válce, svůj výtvarný rukopis teprve hledají, ale i mezi nimi se setkáváme s využitím lidového umění. Božena Kunyszová-Nawková (Nawka-Kunysz, 1946), přiklánějící se v grafice k surrealistickému vyjadřování, využívá folklóru např. v olejích Srbská svatba a Tři obličeje (obraz může být inspirován předkřesťanským náboženstvím západních Slovanů). U Iris Brankačkowé (1958) se projevil vliv lidového zobrazování v knižní grafice (dolnosrbské kuchařské předpisy). Maja Nagelová (Nagel, 1959) s použitím moderních výtvarných prostředků využívá novým způsobem srbských zvyků a obyčejů (Lidoví zpěváci, Kolový tanec).
Z výstavy je patrné, že mladší výtvarníci podnětů lidového umění a domova využívají méně, a více je[/] tvůrčím způsobem přetvářejí na rozdíl od realističtějšího pojetí starších.
K výstavě, která se stala velkou kulturní událostí, vydal Kruh obsažnou vkusnou brožuru v češtině, s medailónky umělců a řadou reprodukcí. Její text napsali Srbové J. Kósk a S. Kozel, z české strany spolupracoval náš znalec srbského umění M. Kudrna. Její hodnotu by však zvýšila větší pozornost korektorů k závazné kodifikaci užívání cizích vlastních jmen v češtině.
Jiří Mudra
Výstava "Čaro a krása ľudového umenia v slovenských krojoch"
[obsah]
Oblastná galéria M. A. Bazovského v Trenčíně, ÚV Slovenského zväzu žien v Bratislave a Trenčianske múzeum v Trenčíne pripravili pre záujemcov o ľudový odev v dňoch 6. 8. - 6. 9. 1987 vo výstavných priestoroch Oblastnej galérie M. A. Bazovského výstavu krojovaných bábik "Čaro a krása ľudového umenia v slovenských krojoch".
Výstava prezentuje prácu niekoľko desiatok ľudových umelkýň, ktoré v rámci hnutia Krása životu zhotovili vyše 100 miniatúrnych odevov z takmer 100 slovenských obcí. Organizátorom tejto akcie je Slovenský zväz žien, ktorý zaktivizoval a metodicky usmernil vyšívačky z celého Slovenska. Kolekcia predstavuje ženský sviatočný a svadobný odev, pričom sa podarilo dodržať až na skutočne malé výnimky[/] jednotný prístup pri tvorbe modelov. Pri ich výrobe neboli v niektorých prípadoch dodržané základné materiály, najmä z východného Slovenska, čo zrejme súvisí s časovým zaradením. Medzi dospelými vzormi rušivo pôsobia dva detské kroje z Liptova. Napriek uvedeným nedostatkom je to zaujímavá zbierka ľudového umenia, ktorá sa priebežne dopĺňa o nové exponáty.
Komisárka výstavy E. Jakúbková vhodne využila výstavné priestory na prirodzené inštalovanie bábik podľa regiónov, takže návštevník mohol porovnávať nielen vzájomné vplyvy, ale aj odlišnosti jednotlivých typov ľudového odevu. Pracovníci Trenčianskeho múzea pripravili na doplnenie malú kolekciu originálnych krojov z okolia Trenčína, kvôli možnosti priamej konfrontácie s malými modelmi. Celkový obraz výstavy dotvárali obrazy slovenských výtvarníkov s tématikou ľudového odevu z trenčianskeho regiónu, ktoré sú majetkom Oblastnej galérie M. A. Bazovského a Trenčianskeho múzea.
Výstava sa stretla s veľkým záujmom návštevníkov. Na relatívne malom priestore podáva prehľad o ženskom sviatočnom odeve z celého Slovenska, je zdrojom poznania a v neposlednom rade i umeleckým zážitkom.
Leo Kužela
139
VÝMĚNA
Seznam knih a časopisů s mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1987 [obsah]
BELGIE
Liége
Enquëtes du Musée de la Vie Wallonne, Tome XV- 61e - 62e annés, Nos 177-180, 1984-1985, Liége 1986 (Musée de la Vie Wallonne)
BULHARSKO
Sofia
Bălgarskaja etnografija XII, 1987, 1-2, Sofija 1987 (Bălgarska Akademija na Naukite, Biblioteka)
Bălgarski folklor XIII., 1987, 1-3, Bălgarska Akademija na Naukite, Institut za folklor, Sofija 1987 (Bălgarska Akademija na Naukite, Biblioteka)
Plovdivskij kraj, Izdatelstvo na Bălgarskata Akademija na Naukite, Sofija 1986 (Bălgarska Akademija na Naukite, Biblioteka)
FINSKO
Âbo
Budkavlen 65, Âbo 1986, (Âbo Akademi, Etnologiska Institutionen) Helsinky
Aalto, Penti: Modern Language Studies in Finland 1828-1918, Helsinki 1987 (Societas ScientiarUm Fennica)
Holbek, Bengt: Interpretation of Fairy Tales (Danish Folklore in a[/] Europaen Perspective), FF Communications, No. 239, Helsinki 1987 (Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange des Publications Scientifiques)
Kippar, Pille (Zusammengestellt): Etnische Tiermärchen Typen- und Variantenverzeichnis, FF Communications, No. 237, Helsinki 1986 (Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange des Publications Scientifiques)
Leino, Pentti: Language and Metre; Studia Fennica, Review of Finnish Linguistics and Ethnology 31, Helsinki 1986 (Suomalaisen Kirjallissuden Seura)
Panyity Waterman, Patricia: A Tale-Type Index Australian Aboriginal Oral Narratives, FF Communications, No. 238, Helsinki 1987 (Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange des Publications Scientifiques)
Papyri Helsingienses I. Commentationes Humanarum Litterarum 80, 1986, Helsinki 1986 (Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange des Publications Scientifiques)
Riikonen, H. K.: Menippean Satire as a Literary Genre with special reference to Seneca's Apocolocyntosis, Commentationes Humanarum Litterarum 83, 1987, Helsinki 1987 (Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange[/] des Publications Scientifiques)
Trends in Finnish Ethnology; Studia Fennica, Review of Finnish Linguistics and Ethnology 30, Helsinki 1985 (Suomalaisen Kirjallisuuden Seura)
Turku
Talve, Ilmar: Unikeonpäivä: kylpyhjuhlasta kaupunkitapahtumaksi, Scripta Ethnologica 35, Turku 1986 (Institute of Ethnology, University of Turku)
JUGOSLÁVIE
Daruvar
Jednota, orgán Svazu Čechů a Slováků v SR Chorvatsku, SFR Jugoslávie, roč. 42, 1987, č. 1-52, Daruvar 1987 (Novinsko izdavačka ustanova "jednota")
Osijek
Osječki zbornik, Broj XVIII-XIX, Osijek 1987 (Muzej Slavonija)
Sarajevo
Glasnik Zemaljskog muzeja Bosne i Hercegovine u Sarajevu, Etnologija, nova serija, 40, 1985, Sarajevo 1985 (Zemaljski muzej Bosne i Hercegovine u Sarajevu)
Škofja Loka
Loški razgledi 33, 1986, Škofja Loka 1986 (Muzejsko družstvo)
Sorica in Soriška planina, Muzejsko družstvo v Škofji Loki 1986 (Muzejsko družstvo)
Záhřeb
Lechner, Zdenka: Narodno ruho zaltom vezeno, kalendar za 1986. godinn, Zagreb 1986 (prof. Zdenka Lechner, Zagreb)[//]
Lechner, Zdenka: Tradicijska domaća radinost na sjeveroistoku Hrvatske, kalendar za 1984. godinu, Zagreb 1984 (prof. Zdenka Lechner, Zagreb)
Lechner, Zdenka: Svadba u prošlosti u istočnom dijelu Hrvatske, kalendar za 1983. godinu, Zagreb 1983 (prof. Zdenka Lechner, Zagreb)
Lechner, Zdenka: Narodna glazbala na sjeveroistoku SR Hrvatske, kalendar za 1982. godinu, Zagreb 1982 (prof. Zdenka Lechner, Zagreb)
Lechner, Zdenka: Narodni nakit najseveroistoku SR Hrvatske, kalendar za 1981. godinu, Zagreb 1981 (prof. Zdenka Lechner, Zagreb)
Lechner, Zdenka: Od lana do platna, kalendar za 1980. godinu, Zagreb 1980 (prof. Zdenka Lechner, Zagreb)
Lechner, Zdenka: Stare seljačke zgrade na severoistoku Socijalističke Republike Hrvatske, kalendar za 1979. godinu, Zagreb 1979 (prof. Zdenka Lechner, Zagreb)
Lechner, Zdenka: Seljačke poslovi u prošlosti (Slavonija i Baranja), kalendar za 1978. godinu, Zagreb 1978 (prof. Zdenka Lechner, Zagreb)
Lechner, Zdenka: Seljačke poslovi u prošlosti (okolina Vinkovaca, SR Hrvatska), kalendar za 1978. godinu, Zagreb 1978 (prof. Zdenka Lechner, Zagreb)
Lechner, Zdenka: Narodni običaji (Slavonija i Baranja, SR Hrvatska), kalendar za 1975. godinu,[/] Zagreb 1975 (prof. Zdenka Lechner)
Slavonija-Baranja 1972 (Kalendar za 1972. godinu), Zagreb 1972 (prof. Zdenka Lechner, Zagreb)
Narodna umjetnost 23, 1986, Zagreb 1986; 24, 1987, Zagreb 1987 (Zavod za istraživanje folklora Instituta za filologiju i folkloristiku, prije: Institut za narodu umjetnost)
MAĎARSKO
Budapešť
Néprajzi Közlemények XXIX, 1987, Budapest 1987 (Néprajzi Múzeum Könyvtára)
Segedín
AMóra Ferenc Múzeum Évkönyve 1982/83, 1, Szeged 1985; 1980/81-1, Szeged 1984; 1984/85-1, Szeged 1986; 1986-1, Szeged 1986 (Zentralbibliothek der Attila Józef Universität)
Szentendre
Életmódkutatások Pest megyéböl, Studia Comitatensia 18, Szentendre 1987 (Ferency Múzeum)
NDR
Berlín
Jahrbuch für Volkskunde und Kulturgeschichte, Band 30 (Neue Folge Band 15), Jahrgang 1987, Berlin 1987 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Zentralinstitut für Geschichte)
Budyšín
Lětopis, Jahresschrift des Instituts für sorbische Volksforschung, Reihe C - Volkskunde Nr. 29, Bautzen 1986 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Institut für[/] sorbische Volksforschung beim Zentralinstitut für Geschichte)
Meschang, Jan - Balke, Lotar: Die Tracht der katholischen Sorben. Sorbische Volkstrachten, 2. Band, Bautzen 1986 (Akademie der Wissenschaften der DDR, Institut für sorbische Volksforschung beim Zentralinstitut für Geschichte)
NSR
Bonn
Jahrbuch für Volksliedforschung 32, 1987, Berlin 1987 (Deutsche Forschungsgemeinschaft, Bibliotheksreferat)
Brémy
Mitteilungen, Verein für Niedersächsisches Volkstum e.v. Bremen, 62. Jahrgang, Frühjahr 1987, Heft 119, 120, Bremen 1987 (Verein für Niedersächsisches Volkstum e.v. Bremen)
POLSKO
Krakov
Maj, Małgorzata: Rola daru w obrzędzie weselnym. Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk-Łodž 1989 (Académie Polonaise des Sciences, Bibliotheque)
Prace Etnograficzne, zeszyt 22, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego DCCCXI. Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa-Kraków 1987; zeszyt 23, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego DCCCXXXVIII, Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa-Kraków 1987 (Uniwersytet Jagielloński, Katedra Etnografii Słowian, Biblioteka)[//]
Prace z Historii Sztuki, zeszyt 18, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego DCCCLXXIV, Warszawa-Kraków 1987 (Universytet Jagielloński, Biblioteka Jagiellońska)
Lodž
Prace i Materiały Muzeum Archeologicznego i Etnograficznego w Łodzi, Seria Etnograficzna, Nr. 24, Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa-Łodź 1983, (Muzeum Archeologiczne i Etnograficzne w Łodzi)
Řešov
Grupa tarnobrzeska kultury łużyckiej (komentarz wystawy), Rzeszów 1986 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)
Jan Ekiert - malarstwo (katalog wystawy), Rzeszów 1986 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)
Prace i materiały z badań etnograficznych, Rzeszów 1985 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)
Współczesny ekslibris polski, Rzeszów 1986 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie)
Sanok
Czajkowski, Jerzy: Muzea na wolnym powietrzu w Europie, Rzeszów-Sanok 1984 (Muzeum Budownictwa Ludowego w Sanoku)
Varšava
Etnografia Polska, XXXI, 1, Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk -Łodž 1987 (Polska Akademia Nauk, Instytut Historii Kultury Materialnej, Biblioteka)
Kosowska, Ewa: Legenda. Kanon i transformacje. Św. Jerzy v polskiej kulturze ludowej. Wroc[/]ław-Warszawa-Kraków-Gdaňsk -Łódź 1985 (Uniwersytet Warszawski, Wydział Historyczny Katedra Etnologii i Antropologii Kulturowej)
Polska sztuka ludowa, XXXIX, 4. 1-2, 1985, Warszawa 1985 (Uniwersytet Warszawski, Wydział Historyczny Katedra Etnologii i Antropologii Kulturowej)
RAKOUSKO
Graz
Blätter für Heimatkunde 60, 1986, 1-4, Historischer Verein für Steiermark. Graz 1986; 61, 1987, 1-4, Historischer Verein für Steiermark, Graz 1987 (Universitetsbibliothek Graz, Tauschstelle)
Trautenfels
Tradition und Entfaltung. Volkskundliche Studien. In memoriam Hanns Koren. Trautenfels 1986 (Landschaftsmuseum Sohloss Trautenfels)
Vom Leben auf der Alm (Ausstellungskatalog), Trautenfels 1987 (Lanschaftsmuseum Schloss Trautenfels 1987)
RUMUNSKO
Kluž
Pascu, Stefan: Făurirea statului national unitar Român I., Bucuresti 1983; Pascu Stefan: Făurirea statului national unitar Român II., Bucuresti 1983 (Academia Republicii Socialiste România)
Populaţie si societate III., Cluj-Napoca 1980; IV, Cluj-Napoca 1980 (Academia Republicii Socialiste România)[/]
SSSR
Leningrad
Sovetskaja etnografija, 1987, 1-6, "Nauka", Moskva 1987 (Naučnaja biblioteka im. M. Gorkogo pri LGU)
Moskva
Sovetskaja etnografija, 1987, 1-6, "Nauka", Moskva 1987 (Akademija nauk SSSR, Institut etnografii im. N. N. Miklucho-Maklaja)
ŠVÝCARSKO
Basilej
Jugendvereine, Basel 1987 (Schweizerisches Museum für Volkskunde)
Ženeva
Bulletin annuel, Nos 28, 1985, Genéve 1986 (Musée d'eťhnographie)
USA
Pittsburg
Ethnology, An International Journal of Kultural and Social Anthropology, XXVI, 1987, 1-4, Pittsburgh 1987 (Ethnology, Department of Anthropology, University of Pittsburgh)
VELKÁ BRITÁNIE
Holywood
Ulster Folklife Volume 32, edited by Alan Gailey, Holywood 1986; Volume 33, edited by Jonathan Bell, Holywood 1987 (Ulster Folk and Transport Museum)
Připravila Ludmila Horehleďová
142
MUZEUM
Týden ÚLUV v Etnografickém muzeu MM
[obsah]
Před jedenatřiceti lety, v roce 1957, bylo zřízeno samostatné Ústředí lidové umělecké výroby a Ústředí uměleckých řemesel a stanoveny hlavní ideové úkoly a organizační zásady ÚLUV. Uskutečňování progranu ÚLUV není možné bez teoretické přípravy a úzké spolupráce výtvarníků s odbornými pracovníky - etnografy. Na základě společně vybudovaného dokumentačního fondu a odborných podkladů mohou výtvarníci vyvíjet nové výrobky a zpracovávat podněty tradiční lidové výtvarné kultury v duchu současných estetických požadavků.
Spolupráce pracovníků ÚLUV s etnografy se projevuje i v jiném směru než v oblastí teoretické a dokumentační, a to v činnosti propagační a výstavní. Dokladem toho byla také společná akce Moravského muzea v Brně s brněnským Ústředím lidové umělecké výroby, která se uskutečnila počátkem léta 1987 v hale bývalého Paláce šlechtičen na Gagarinově ulici. Při příležitostí 30. výročí vydání zákona o umělecké řemeslné práci a lidové umělecké výrobě byl zde v době od 8. do 12. června uspořádán "Týden ÚLUV v Etnografickém muzeu MM".[ /]
Během tohoto týdne měli návštěvníci Etnografického muzea možnost shlédnout řadu divácky přitažlivých a pečlivě připravených akcí. Stálou součástí programu byla instruktivní výstavka, seznamující přehlednou formou s prací Ústředí lidové umělecké výroby a některých jeho vybraných pracovníků i s ukázkami výsledků je jich společného snažení.
Dvakrát do týdne zpestřilo odpolední program vystoupení dětského národopisného souboru "Valášek" z Brna. Díky tomu, že mladá cimbálová muzika "Valáška" začínala své představení venku před vstupem do muzea, přiměla k pozastavení a nakonec přilákala do haly i mnoho náhodných kolemjdoucích. Také taneční skupina souboru sklidila svým působivým pásmem říkadel, her a tanečků, předvedených s nevídanou chutí a zápalem, zasloužený potlesk.
Náplní dopoledního programu bylo po každý den veřejné předvádění tradičních technik umělecké výroby současnými lidovými tvůrci, soustředěnými v ÚLUV. Tak se mohli návštěvníci postupně seznámit s pracovními postupy starých lidových textilních technik pletení na rámu a na formě a tkaní na destičce, s tím, jak se vyráběly ryté perleťové spony k valašskému kroji, s různými způsoby zpracování slá[/]my a kukuřičného šustí a s ukázkami výroby krojové obuvi a výzdoby slavnostního kroje na Podluží.
Mimořádný zájem vzbudila malá přehlídka perleťové bižuterie z produkce ÚLUV, která představila veřejnosti netradiční a moderní bižuterii, provedenou tradiční technikou. Většina z přítomných žen bude jistě netrpělivě očekávat, až některé z předváděných vývojových exponátů bude moci koupit v prodejně Krásné jizby.
Vrcholem týdne se stala po tři odpoledne opakovaná přehlídka modelů ÚLUV. Šlo o zajímavou konfrontaci výsledků práce čtyř odlišně založených oděvních výtvarnic, stálých nebo příležitostných pracovnic ÚLUV. Ukázka z díla M. Jochcové, která byla stěžejní osobností organizace už od jejích počátků před čtyřiceti lety, představila divákňm charakteristickou a dnes už tradiční linii módní tvorby ÚLUV. Ve spolupráci s dalšími vývojovými pracovníky v oboru výšivky, tkaní, pletení na rámu atd., vtiskla oděvní "úluvácké" produkci osobitý styl, úzce navazující na tradiční postupy a často vycházející bezprostředně z prvků lidového oděvu. Naproti tomu oděvy L. Rochově, která je známá spíše originálními a progresívními modely a oděvními doplňky z přírodních kůží, zaujaly nezvyklým střihem a volným zacházením s tradičním materiálem - měkkým lněným plátnem, a skloubením techniky modrotisku a barvení indigem s uvolněnou stopou štětce. Pražská módní návrhářka N. Smetanová vy
143
tvořila pro ÚLUV modely z tkanin klasických vzorů, dala jim však moderní střih a současný tvar. Jako čtvrtá se představila svojí první ucelenou kolekcí nová pracovnice ÚLUV M. Jandorová a dokázala, že její módní návrhy budou zajímavým a osvěžujícím přínosem do oděvní produkce ÚLUV.
Módní přehlídka byla jednoznačné nejnavštěvovanější akcí týdne a také symbolicky jeho nabitý program v pátek 12. 6. uzavřela. Byla dokladem staré známé pravdy, že o módu a především módu praktickou, založenou na kvalitním materiálu, nápaditém střihovém řešení a variabilitě mají zá em všechny[/] ženy, bez rozdílu věku a velikosti. A právě rozmanitost potřeb zákaznic by se měla na přehlídkách i v prodejnách Krásné jizby v budoucnu více projevit. Módní přehlídka také připomněla problém obuvi, vhodné k tomuto typu oblečení, nejbolavější místo v problematice oděvních doplňků. Snad by bylo možné vyučit řemeslníka či najít družstvo, schopné navázat na ducha hodnotné "úluvácké" tvorby a vytvořit kolekci kožené nebo plátěné obuvi, hodící se stylově k ostatnímu oblečení. Pro výsledný účinek reprezentačních módních přehlídek by bylo jistě takové doplnění vy[/]bavení manekýnek velkým přínosem (nemluvě o předpokládaném obchodním úspěchu takovéto obuvi).
Na závěr můžeme říci, že "Týden ÚLUV v Etnografickém muzeu MM" byl zdařilou akcí, která nejen splnila, ale i předčila očekávání organizátorů svým ohlasem u návštěvníků. Zájem široké veřejnosti o tuto oblast výtvarné kultury je stále vysoký a je podnětem pro pracovníky Ústředí lidové umělecké výroby i Etnografického muzea spojit v budoucnu opět své síly a připravit další podobné propagační a kulturně výchovné akce.
Blanka Hekelová
144