Národopisné aktuality/1988/3

její osobité kultury čili identity, stalo se muzejnictví věcí veřejnou, institucionálně zajišťovanou. Takže muzea jsou jednak produktem doby a projevem kulturních potřeb dané společnosti, jednak faktorem, který má společenskou skutečnost působením na člověka měnit směrem k vytýčeným cílům. Kolébkou muzea v dnešním smyslu, orientovaného na služby veřejnosti, je 19. století. Navázalo na sběratelství uměleckých děl, jako to u nás dokládají např. sbírky Karla IV. a Rudolfa II., jakož i kabinety rarit šlechtických i měšťanských sběratelů pozdějších dob. Muzeum bylo ve svých počátcích vznešeným chrámem vědění a krásy jakožto nejvýznačnějších projevů tvůrčích schopností člověka a tedy i vývoje společnosti, přístupným jen vyvoleným. Jakmile otevřelo své brány laikům, stalo se nutně věcí veřejnou. Ačkoli je v povědomí lidí dosud zafixováno jako něco konstantně neměnného, mění se a bude se měnit podle nových potřeb společnosti, jíž slouží. Místo vznešeného chrámu múz se stává kulturním střediskem s čím dál větším podílem na kulturním životě.
Naše muzejnictví se vyvíjelo ve dvou větvích, z nichž ta umělecká má starší tradici, na niž navázalo zakládání uměleckoprůmyslových muzeí v sedmdesátých letech minulého století. Druhá větev, vědecká, má základ v osvícenství, jež vyvolalo potřebu systematického poznávání přírodnin ve vazbě na rozvíjející sa výrobu. A tak obě naše zemská muzea v Praze a v Brně,1) založená v r. 1818, byla původně orientována především na přírodní vědy a praktické cíle. v pražském Národním muzeu se li[/]teratura a historie v národním zaměření prosazovaly až postupně na základě programu Fr. Palackého, jak se formovaly jednotlivé disciplíny historických věd (archeologie, etnografie atd.) ve vazbě na sbírky jako jejich pramennou základnu. Na rozdíl od okolních zemí, jež měly ve své národní šlechtě mecenáše jalo zakladatele národních muzeí a galerií, bylo naše muzejnictví neseno demokratickou vlnou národního uvědomění s cílem prokázat samostatnost národů, utlačovaných v monarchii germanizací a hungarizací. Česká buržoazie dokázala honosnou budovou Národního muzea svou snahu zastupovat jako vedoucí vrstva český národ v boji za dosažení národního osvobození, jemuž tehdy sloužila věda i kultura. Se stejným cílem vznikala v poslední třetině 19. století četná regionální a městská muzea s výrazně českým zaměřením, s úkolem prokazovat vysokou úroveň i osobitost kultury ve službách národnímu rozvoji. Hustá síť vlastivědných muzeí,2) jež je specifikem středoevropských zemí, propagovala myšlenku národní kulturní identity jako nosnou složku společenského poslání, jehož vyvrcholením je celonárodní hnutí před Národopisnou výstavou českoslovanskou 1895.3) I vlivem českých muzeí se dařilo v devadesátých letech stírat německý ráz života v městech, zatímco vesnice zůstala nositelem národního života. Vývoj slovenského muzejnictví je odlišný, neboť až na Slovenské národní muzeum v Martině4) sloužila regionální muzea hungarizačním zájmům monarchie.

      Jak závisí pozice muzejnictví na potřebách společnosti, je nejlépe patrné na vývoji mezi oběma válkami. v samostatném státě už nebylo třeba bojovat o uchování národní kultury: muzea poklesla na významu, zůstávala dál v péči společností a spolků bez výrazně oficiální podpory, takže žádný podstatný rozvoj neprodělávala. Ani zemědělská muzea, jež byla zakládána na podporu ideologie agrární strany, nemění nic na faktu, že společnost ponechávala muzea nadále dobrovolným pracovníkům, jimž po odborné stránce svépomocně pomáhal Svaz čs. muzeí. Ačkoli bylo naše muzejnictví izolováno od světa, protagonisté nového pojetí muzea v regionálních muzeích, Ladislav Lábek a J. F. Svoboda, podobně jako už dříve K. V. Adámek a Kliment Čermák, hlásali potřebu nového modelu muzea, které bude svými specifickými prostředky pomáhat rozvoji kultury, vědy i výchovy. Společnost nedala však muzeím možnost realizovat tyto projekty. v období okupace činnost muzeí stagnovala s orientací na uchování sbírek. Do popředí zájmu se dostaly výtvory lidové kultury jako podněty vlasteneckého uvědomování a národni hrdosti, v těžkých dobách tak potřebné.5)
      K rozvoji muzejnictví mohlo dojít až v období budování socialismu, kdy společnost v rámci kulturní revoluce zajistila konečně muzeím pozici, odpovídající jejich možnostem, významu i úkolům v rozvoji kultury, vědy i výchovy. Vydáním prvního muzejního zákona v roce 1959 (na Slovensku 1961) bylo vymezeno společenské poslání muzejnictví,6) muzea převzata[/] do státní správy se zajištěním podmínek k rozvoji činnosti. Nově byla vytvořena síť regionálních galerií. Nárůst úkolů vyvolal potřebu podložit praxi místo zkušenostní báze muzeologickou teorií7) a zajistit metodickou péčí rozvoj v nových kvalitách. Vznik nových muzeí revolučních tradic doplnil organizovanou síť muzeí, takže každé muzeum je dnes složkou systému jednotně řízeného v souladu s potřebami socialistické společnosti.
      Jaká je situace našeho muzejnictví koncem osmdesátých let? Máme hustou síť muzeí, galerií a památníků, jichž je v ČSR asi 400, v SSR asi 100. Jsou v ní galerie jako specializovaná muzea výtvarného umění, jakož i nově budovaná podniková muzea, jimiž se rozšiřuje tematický rejstřík o průmyslové obory a technickou problematiku, již zajišťovala dosud jen technická muzea v Praze, Brně a Košicích. Zatímco na Slovensku patří do sítě muzeí státní zámky jako muzea vývoje kultury bydlení, v ČSR patří zámky včetně miliónu sbírkových předmětů památkové péči, i když zámecké knihovny obhospodařuje už Národní muzeum. Máme- v porovnání se sousedními státy bohaté sbírky, v ČSR přes 25 miliónů, v SSR přes ii miliónů, čili víc než počet obyvatel. Tento fakt by mohl být také jedním ukazatelem kulturní úrovně. v muzeích a galeriích pracuje na 6 000 pracovníků, z toho téměř třetina vysokoškolsky kvalifikovaných kádrů. Řada z nich dosáhla vědeckých hodností a zvyšuje prestiž muzejnictví v odborných kruzích. Podstatně vzrostla návštěvnost díky zlepšeným možnostem i aktivitě pracovníků při vytváření expo

zic, výstav a kulturních programů: muzea a galerie ČSR (bez st. zámků) navštěvuje ročně asi 16 miliónů osob (v roce 1948 to byl necelý milión), v SSR 7,5 miliónu (v roce 1948 necelých 100 000 osob). To je úspěch demokratizace kultury, pozoruhodný i v mezinárodním porovnávání. Muzea jsou umístěna v historických budovách, jež jim propůjčují osobité prostředí, i když mnohdy neumožňují technické zázemí, odpovídající potřebám moderního muzea. Dokladem rostoucí prestiže je umístění nejvýznamnějších expozic na pražském hradě (Jiřský klášter - Národní galerie, Lobkovický palác - Národní muzeum) i na bratislavském hradě (expozice Slovenského národního muzea). I když to není tak velkorysé řešení, jaké dostala např. maďarská kultura umístěním muzeí na budapeštském hradě, přece jen to znamená uznání muzea za kulturní instituci státně reprezentačního významu. Připočteme-li k tomu impozantní stavbu Muzea slovenského národního povstání v B. Bystrici a velkoryse prováděné rekonstrukce mnoha muzeí agalerií (např. Moravského muzea v Brně či Anežského areálu a Veletržního paláce pro Národní galerii v Praze), ukazuje se v péči socialistické společnosti o muzejnictví zásadní rozdíl proti minulosti. Ani dotace ze státních prostředků, která hradí asi 90 % nákladů na provoz muzeí a galerií, není zanedbatelným důkazem o podpoře uchovávání kulturních hodnot v rámci národního kulturního dědictví.
Muzeum je definováno jako veřejná instituce, která v zájmu společnosti plánovitě shro[/]mažďuje, uchovává a zpracovává autentické doklady vývoje přírody a společnosti na vymezeném území či v určených oborech a využívá jich k rozvoji vědy a výchovy. Své poslání realizuje muzeum ve čtyřech nezastupitelných funkcích.
1.
Záchranou vybraných dokladů, vyňatých pozjištění jejich muzejní hodnoty, obohacujekulturní fond: takže funguje jako střediskohmotné dokumentace přírodně historickéhoprocesu.
2.
Uchováváním a odborným zpracovávánímsbírek zajišťuje mobilní složku kulturníhodědictví pro budoucí generace, ale současně i pro využití k rozvoji člověka v současnosti: takže funguje jako středisko kulturní reprezentace se ztělesněním pokrokových tradic a socialistického vlastenectví.
3.
Využitím sbírek jako původních pramenůvědeckého poznání skutečnosti slouží věděa to jak vlastními výzkumy a publikací výsledků, tak i poskytováním badatelskýchslužeb: .takže funguje jako výzkumné středisko dané oblasti, popř. daných oborů.
4.
Využitím sbírek jako prostředků kultivacea humanizace člověka v rámci mimoškolního systému a výchovy a vzdělávání pracujících i mládeže obohacuje kulturní životspecifickými programy (expozice, výstavy,kulturní akce) : takže funguje jako kulturně výchovné středisko své oblasti i významný činitel ve využívání volného času a v kulturní turistice. Víc než 10 % - návštěvníkůtvoří cizinci.

Tyto základní funkce plní všechna muzea,

ovšem v rozdílných proporcích podle postavení v muzejní síti (ústřední, regionální-krajská a okresní s pobočkami) a podle profilového zaměření. v typologii muzeí je nutno rozlišit nejméně čtyři typy muzeí.
1.
Muzea historických směrů jsou nejpočetnější: dokumentují a prezentují komplexněhistorický vývoj oblasti, popř. její specifické zvláštnosti jako specializaci, vývoj odpravěku až do současnosti, nebo některouepochu, zvl. dělnické hnutí nebo událostiči díla osobností širšího významu.
2.
Muzea uměleckých směrů mají významnéúkoly v rozvíjení estetického cítění. Galerie se zaměřují na volné umění, uměleckoprůmyslová muzea na užité. Špičková výtvarná díla berou jako hodnoty bez vazebna společenský vývoj.
3.
Muzea technických směrů uchovávají doklady technického a průmyslového rozvoje.Vzhledem k rostoucímu významu technikypro rozvoj společnosti narůstají jejich úkoly, jež budou plnit v budoucnu v mnohemvětší míře i nová podniková muzea.
4.
Přírodovědecká muzea se v minulosti orientovala především na dokumentaci nedotčené přírody systematickými sbírkami přírodnin. Vzhledem k prostředí, ohroženému devastaeí a škodlivými zásahy člověka, se prosazuje čím dál víc pojetí ekologické, kterémá ovlivnit vztah člověka k přírodě z hlediska vědeckého světového názoru i z hlediska udržení obyvatelnosti země jako existenční otázky pokračování lidského rodu.

Stále většího významu nabývají specializova[/]ná muzea prezentující společenské a přírodní jevy formou komplexní rekonstrukce určitých historických sídelních prostředí ve volné přírodě. Prezentují i historické činnosti (např. výrobní technologie). Jejich návštěvnost stoupá nejvíce.
Ve všech čtyřech oblastech, jež se ve vlastivědných muzeích prolínají, dochází k významným posunům, jež charakterizují současné muzejnictví, propojené v poválečném období s děním ve světě, jak je zajišťují mezinárodně UNESCO a muzejní organizace ICOM. Na její činnosti se podílejí i naši muzeologové dost významně, díky určitému předstihu, který naše muzeologie získala zásluhou předvídavé iniciativy zakladatelské generace československé muzeologie.8) Tvoří ji už uzavřené dílo Jiřího Neustupného (Muzeum a věda, 1968) i díla současných, mezinárodně uznávaných muzeologů, mezi něž patří zvláště Josef Beneš (Muzeum a sbírky, 1977, Muzeologický slovník, 1978, Muzeum a výchova, 1980, Muzejní prezentace, 1981), Z. Z. Stránský (Úvod do studia muzeologie, Brno, 1980) a Anna Gregorová (Múzeá a muzejníctvo, Martin 1982). O rozvoj muzejnictví a zvyšování úrovně všech druhů činností pečují metodická pracoviště - Ústřední muzeologický kabinet Národního muzea v Praze (časopis Muzejní a vlastivědná práce, bibliografie, metodické materiály, odb. komise atd.) a pracoviště Slovenského národního muzea v Bratislavě (časopis Múzeum, Výberová bibliografia muzeologickej literatúry, metodické materiály, konference atd.). Dobře se rozvíjí metodická činnost kraj

ských muzeí, zvl. Moravského muzea v Brně (časopis Muzeologické sešity, metodické materiály, spolupráce na zajištění postgraduálního studia muzeologie na brněnské univerzitě aj.) a v Opavě (Zpravodaj pro vlastivědu v Severomoravském kraji). I ostatní regionální muzea pečují o rozvoj vědecké práce, jak dokazuje bohatý rejstřík sborníků a příležitostných publikací. Rozvoj muzejnictví je ústředně řízen oběma ministerstvy kultury vydáváním koncepčních materiálů pro každou pětiletku. Jsou v nich vytýčeny úkoly jako hlavní směry rozvoje muzejnictví. Nejdůležitějším úkolem je komplexní dokumentace období socialistické výstavby, vymezená usneseními vlád - federální, české i slovenské - pro obory archivnictví, knihovnictví a muzejnictví. Podíl muzeí se týká věcných dokladů, které mají být vyňaty z praxe a prostředí, zachráněny pro budoucnost jako kulturní statky, prameny vědeckého poznání i prostředky výchovného působení na veřejnost. v minulosti nezachránila muzea mnohé významné výtvory, ať už z objektivních či subjektivních důvodů. v každém případě tím vznikly nenahraditelné škody a varovná zkušenost. I pobídka k větší aktivitě, neboť příští generace budou muzea činit odpovědnými za ztráty, jež vzniknou tím, že významné a jedinečné doklady života a práce v socialistickém období zanikají před našima očima.
Jak se během vývoje měnily názory na sbírkový předmět a jeho uplatnění v muzeu, to je možno názorně ukázat na dokladech lidové kultury. Muzea jim věnovala pozornost až[/] v sedmdesátých letech minulého století. je málo známo, že péčí Josefy Náprstkové vznikla první národopisná sbírka i první výstava výšivek a krojů v Náprstkově muzeu v roce 1880. Mnohem známější i významnější je přínos Vlasteneckého muzea v Olomouci, jehož výstavní činnost od roku 1883 prosazovala význam lidového umění do povědomí národa. v Národním muzeu vznikla až v roce 1892 Selská síň jako expozice, podnícená úspěchem České chalupy na Jubilejní průmyslové výstavě 1891. Počátkem devadesátých let se uskutečnilo v českých zemích 174 přípravných výstav k velkolepé přehlídce lidové kultury, jíž byla Národopisná výstava českoslovanská 1895. z ní vzniklo i Národopisné muzeam, které zformoval Lubor Niederle 1896, čímž vtiskl nadlouho model práce regionálním muzeím s orientací na lidové umění (plastiky, keramika, obrázky na skle, malovaný nábytek, zvláště pak kroje a výšivky). v nové instalaci v roce 1903 v letohrádku Kinských převažovaly také umělecké výtvory a těšily se pozornosti: tehdy navštěvovalo národopisné muzeum ročně 30-40 tisíc osob, mnohokrát víc než dnes! Po válce byly sbírky Národopisné společnosti předány Národnímu muzeu, jehož národopisné oddělení rozšiřovalo postupně sbírky o doklady zemědělství a lidových výrob péčí D. Stránské, podobně jako Moravské muzeum v Brně zásluhou Fr. Pospíšila počátkem dvacátých let. Na Slovensku působilo od devadesátých let v slovenském duchu jen martinské muzeum, jehož koncepci vlastivědného muzea s výrazným zastoupením ná

rodopisu vytvořil Andrej Kmeť. Po válce se podařilo vybudovat Slovenské muzeum v Bratislavě a rozšířit možnosti výstavního uplatnění národopisných sbírek v Martině v nové monumentální budově, vybudované nesmírnou obětavostí nadšenců, vedených Jánem Gerykem. Regionální muzea se jen pomalu přeorientovávala na rozvoj slovenského národa. Jako první muzeum v přírodě vzniklo Valašské muzeum v Rožnově v roce 1925. Zatímco zemská muzea, převzatá v roce 1932 do zemské správy, měla aspoň po jednom kvalifikovaném odborníkovi, regionální pracovala dále na bázi dobrovolníků, kteří stačili sbírat doklady zanikající lidové kultury, získávané dary a odkazy bez programového zaměření. I přes kritické postoje k jejich práci je nutno přiznat jim zásluhu o záchranu mimořádně hodnotných dokladů lidové kultury, které by jinak zanikly. Nedostatkem byl i zřetel na předmět jako takový, tehdy se nepovažovalo za potřebné zjišťovat a fixovat údaje o vzniku a způsobu užívání, aby předměty mohly být opravdu vědeckými, přesně datovanými a lokalizovanými doklady, jež dnes postrádáme. v té holé podobě nepodávají totiž uspokojivou výpověď o vývoji tradiční lidové kultury, časově velmi rozdílném ve vazbě na postup industrializace od západu na východ. Zatímco muzea v Čechách a západní části Moravy pracovala v třicátých letech už jen s historickými doklady, muzea východní Moravy a Slovenska mohla zachycovat doklady v živých vazbách na způsob života na tradiční vesnici. Po 2. světové válce došlo k rozvoji národopisné práce, jehož[/] průkopníky byli zejména Ludvík Kunz v Moravském muzeu (expozice 1961), He1ena Johnová, v Národním muzeu (expozice 1964) a Štefan Mruškovič v Martině (expozice v sedmdesátých letech). Jejich příkladu následovali čím dál početnější etnografové v regionálních muzeích (expozice Slováckého muzea v Uh. Hradišti 1972, expozice olomouckého muzea v Litovli atd.).9) Největšího významu v ČSR dosáhlo jediné samostatné národopisné muzeum v Rožnově, jehož novodobý rozvoj zajistila řada pracovníků s vyvrcholením v současné koncepci Jaroslava Štiky. Zvláštním případem jsou národopisné sbírky Ústavu lidového umění ve Strážnici, jež patří do muzejní sítě svou povahou, nejen expozicí v přírodě.
Perspektivy našeho muzejnictví je třeba vidět především v kvalitativním uplatnění obrovského potenciálu muzejních sbírek v kultuře; vědě i výchově. Rozmnožovat fond o další doklady je povinností, jež je i věcí profesní cti. Zpracovat je s potřebnými údaji do informačních systémů bude patřit k úkolům nejobtížnějším a to nejen pro novost přístupů s využitím počítačů, ale hlavně pro obrovský rozsah existujících, navíc pak stále rostoucích sbírek. Jejich zpracování v interdisciplinárním pojetí, překračujícím bariéry jednotlivých disciplín, klade také nové nároky. Využití pramenných hodnot ve výzkumu umožní dále zvyšovat prestiž muzeí ve vědomí veřejnosti, zvláště těch občanů, kteří zatím muzeí vůbec nevyužívají. Muzejní programy jsou určeny ke kultivaci ducha a citovému prožívání kulturních

hodnot nikoli jako nějaká sváteční dekorace, ale běžná součást života pracujících, zvláště pak mládeže. Jestliže rostou nároky na racionální vybavení člověka budoucnosti, nelze zapomínat na emotivní složku lidského vědomí, estetické a morální schopnosti. Konkrétní smyslová zkušenost při poznávání a prožívání výtvorů minulosti, dávné i té nedávné, obohacuje člověka nezastupitelnými podněty i přínosy, jež muzea musí aktivněji uplatňovat tak, aby uživatelem jejich služeb byly v budoucnu všechny vrstvy obyvatelstva, celá socialistická společnost.

Poznámky
1.
      ŠPÉT, J.: Muzea ve vývoji společnosti a národní kultury. Praha 1979.
2.
      PUBAL, V.: Muzea a galerie v ČSR. Olympia, Praha 1985.[/]
3.
      BENEŠ, J.: Národopisná výstava čs. 1895 a regionální muzea. Muzejní a vlastivědná práce 1985, č. 2, s. 80-87.
4.
      RYBECKÝ, M.: Muzeálna slovenská spoločnosť a jej miesto v národnej kultúre. Martin 1983; GAŽO, J.: Slovenské muzeá. Bratislava 1968.
5.
      BENEŠ, J.: Rozvoj národopisu v českých muzeích. Sborník Národního muzea A, Praha, 1962, s. 1-163.
6.
      BENEŠ, J.: Přínos muzejnictví k rozvoji socialistické společnosti. Muzejní a vlastivědná práce 1986, č. 2, s. 74-81.
7.
      BENEŠ, J.: Prínos muzeológie k rozvoju muzejníctva. Múzeum 1983, č. 4, s. 9-15.
8.
      Důkazem, že průkopnická orientace čs. muzeologie dosáhla mezinárodního uznání, je i fakt, že UNESCO pověřilo brněnskou univerzitu, aby poprvé vůbec uspořádala v r. 1987 Mezinárodní letní školu muzeologie. v jejím programu bylo i seznámení s významnými muzei a galeriemi, českými i slovenskými. Další běh v r. 1988 potvrdil oprávněnost této školy.
9.
      Zatím se nedaří muzejním etnografům prosazovat v historických expozicích národopisné doklady přiměřeně významu lidu v naší společnosti. Viz k tomu BENEŠ, J.: k u platnění národopisných sbírek v muzeích. Národopisný věstník čs. III/45/, 1986, s. 6-13.

TSCHECH[O]SLOWAKISCHES MUSEUMSWESEN GESTERN, HEUTE UND MORGEN
(Zusammenfassung)

Das heutige Museumswesen ist im Gebiet des kulturellen Erbes eine selbständige Kultursektion mit bedeutenden sozialen Sendungen: es geht um die Bewahrung und Ausnützung der authentischen Objekte, die als Primärquellen die Entwicklung der Natur und Gesellschaft belegen und ein wichtiges Mittel der Wissenschaft, Kultur und Erziehung repräsentieren. Seit den Anfängen des 19. Jahrhunderts entstehen auf dem Gebiet der ČSSR Museen, zum Schluss des Jahrhunderts besonders zahlreiche Heimatmuseen als Ausdruck der gesellschaftlichen Bedürfnisse mobile authentische Objekte der Natur und Gesellschaft erhalten. Die Entwicklung der Museen beweist in den ständigen Veränderungen die Abhängigkeit des Museumsmodels von den gesellschaftlichen Anforderungen in der Kultur, Wissenschaft und Erziehung. Daraus folgt, dass die Konzeption des Museums sich immer verändern muss. Die sozialistische Gesellschaft will für alle Bewohner die Möglichkeit der Erkenntnisermittlung und Erlebnisvermit[t]elung von kulturellen[/] Werte anbieten. Dazu dient ein reiches Museumsnetz (cca 500 Museen, Galerien und Gedenkstätten) mit grossen Sammlungen (32 Millionen Objekte), die fast 6 000 Arbeitskräfte betreuen. Besucherzahl macht mehr als 27 Millionen jährlich. Als Beispiel der Veränderungen im Museumswesen dient ein kurzer Überblick auf die Entwicklung der volkskundlichen Sammlungen und deren Beitrag zur Erhöhung des Lebensniveaus des Volkes und Benützung zur Staatsrepräsentation. Die Perspektiven der weiteren Entwicklung des Museumswesens sind besonders auf qualitative Momente der Museumsarbeit orientiert. Es handelt sich um eine bessere Dokumentation und Präsentation der sozialistischen Erfolge im Rahmen der kultur-erzieherischen Funktion des sozialistischen Staates. Die Voraussetzungen für neue Qualität der Museumsarbeit soll die Museologie vorbereiten, die sich mit bedeutenden Beiträgen rühmen kann.
Übersetzung: J. Beneš

Obr. č. 1 k článku E. Prandovej. Kompozície konvaliniek - 1. s farebnými plôškami, 2. s vrcholovým slniečkom, 3. s delenou plochou, 4. s plôškami (konvalinky koncové), 5.-8. konvalinkové mašličky. Kresby R. Mikulová, 1983, repro H. Bakaljarová, 1984.

Národopisné aktuality roč. XXV. - 1988, č. 3

ČESKÁ POHÁDKA A BRATŘI GRIMMOVÉ

[obsah]

      JAROMÍR JECH, Paseky na Jizerou
      Nezmýlili jsme se? Opravdu česká pohádka a bratři Grimmové? Vždyť jméno zakladatelů germanistiky jakožto literární vědy a jazykovědy je nerozlučně spjato s pohádkou německou. Jejich slavná sbírka obletěla celý svět a podnítila zvláštní vědní úsek, takzvané pohádkosloví. Vzpomínka především na ni se vynořila na povrch v průběhu roku 1987, kdy uplynulo 175 let od vydání prvního svazku.1) Jenže Grimmové, zvláště Jacob, spřízněný svým vztahem ke Slovanům s J. G. Herderem, neviděli německou pohádku izolovaně. Rozhlíželi se po různých stranách a záhy projevovali mimořádný zájem o pohádky slovanské, počínaje pohádkou českou.
      Zde se nabízí poodhalit roušku clonící prvopočátek. Až dosud byl datován rokem 1810. Tehdy se "hlavy romantiky", Clemens Brentano a Achim v. Armin, chystali na cestu do Čech. Brentano se chtěl zdržet v Bukovanech u Mirovic, na svém majetku-statku, kde tenkrát pobýval jeho bratr Christian. Na něho je možno se obrátit, poradil někdy v druhé polo[/]vině února Wilhelmu Grimmovi, ve věci českých "pověstí"2) - pověst-Sage původně měla širší význam a zahrnovala v sobě i pohádku. Stalo se. Ve Wilhelmově dopise z 12. 4. 1810 čteme: "Již před nějakým časem jsme psali Christianovi do Bukovan ohledně lidových pověstí a knížek lidového čtení, když tam přijedete, pozdravujte ho a opakujte naši prosbu, snad už také něco má."3) v listě z 1. 8. 1810 se pak Jacob ptá Brentana: "Christianovi jsem kdysi psal o české knížky lidového čtení, neslyšel jste nic od něho nebo nepřivezl jste nám něco? "4)
      Zájem mladých badatelů možná překvapí. Nicméně jen do té doby, dokud korespondenci neuvedeme do souvislosti, která dodnes u nás unikala i literárním historikům a folkloristům. Jacobu Grimmovi se dostala do rukou sbírka, nejdříve populární a později úplně zapomenutá:5) Pověsti českého dávnověku (Sagen der böhmischen Vorzeit) v druhém vydání z roku 1808.6) z pěti čísel knihy ho zaujalo jedno - pohádka Zlatá kachna (Die

goldene Ente). Vypráví o dívce, které místu slz padají z očí perly, jejíž vyčesané vlasy se mění v zlatá vlákénka a slina v ryzí stříbro. Musí si však chránit tvář před přímým zásahem vzduchu. Když pak v kočáře cestou k ženichovi na její odhalený obličej dopadnou sluneční paprsky, promění se v zlatou kachnu, a dívčina pěstounka vydává svou dceru za pravou nevěstu...7)
      Snadno rozpoznáme, že máme co činit s jedním ze syžetů o podvržené nevěstě8) a že stejné nebo podobné prvky se objevují v četných českých variantech.9) A nutno si připomenout ještě něco navíc: Látka zaujala Marii Majerovou, počeštila ji celou, jenomže ani ona neznala verzi původní, nýbrž na ní závislé zpracování z roku 1819,10) a svůj volný překlad-úpravu včlenila s názvem Zlatá kačena do své první knížky pro děti.11)
      O více nežli sto let před ní sáhl Jacob Grimm přirozeně po textu přímo z Pověstí českého dávnověku a převypravoval ho.12) Lépe řečeno, vytáhl si z něho, jak sám poznamenal, "starý základ".13) Avšak jeho úprava jej neuspokojovala. Chtěl postoupit dál: poznat naši pohádku v jejím skutečném tvaru, pohádku vyprávěnou česky. Taková pohádka mohla k němu přijít jenom z Čech, v podání českého vypravěče.
      I vraťme se ke Clemensu Brentanovi, nejprve k jeho vzpomínce na letní pobyt v Bukovanech. v dopise Jacobovi z 3. 9. 1810 nešetří chválou nad krásami krajiny. Neméně než panoráma, které se před ním otevíralo "deset minut za zámkem na hoře zvané Pteč", uchva[/]coval ho pohled, dnes už zaniklý po vybudování orlického vodního díla: "...hodinu od nás se našeho terénu dotýká Vltava s vesnicí v hluboké skalní proláklině, a když se tam chceme dostat a stále klesáme, vstoupíme konečně do malé romantické myslivny na špici strmé skály, z které ve vzdálenosti asi osmi minut odtud dolů vidíme na střechy naší vsi Těchnice a na čarovně se klikatící divokou Vltavu."14)
      Christian Brentano nepřipravil pro Grimmy lidová vyprávění ani české knížky lidového čtení. Ty obstaral Clemens sám. v jakémsi poutním místě, snad v Příbrami, koupil jich při zpáteční cestě dva tucty. v Praze by to už bylo nemožné: "Byl jsem jen tři dny, a to v největším zmatku, v Praze, knížky lidového čtení jsem chtěl ještě koupit, byl jich tady bezpočet; Armin však, který vedl naši pokladnu a peníze měl v kapse, procházel se zamyšlené dál a já nemohl nic koupit, poněvadž jsem ho docela ztratil, ostatní dny byly svátky-: . . Město je to nejnádhernější, největší, jaké jsem kdy viděl, ale dost jezuitsky moderní. Chtěl jsem, abyste jel se mnou, stálo by Vás to nejvýše 40 tolarů a hodně byste se naučil."15)
      Avšak pozdější autor dramatu Založení Prahy (Die Gründung Prags) tam přesto něco získal. Setkal se s josefem Dobrovským a ten mu dal pro jacoba dvě své knihy, sborník Slavín a rozpravu Glagolitica. v zakladateli slavistiky poznal Brentano velkého učence, vždy ochotného pomáhat. Jeho krásnou knihovnu si nemohl prohlédnout, poněvadž Dobrovský "hodlal právě odcestovat. Řekl mi, že má staré čes

ké knížky lidového čtení, a můžete si s ním přímo začít dopisovat v učených záležitostech; je velmi dobromyslný ... Jeho adresa je jednoduše na něho v Praze, kde ho zná každé malé dítě."16)
      Balík s knihami, avizovaný 3. září, dostal J. Grimm do Kasselu po dostavníku až 14. prosince večer. A ještě týž večer se dychtivě ponořil, jak následující den sdělil v děkovném dopise Brentanovi, do jedné z knížek lidového čtení, o Mageloně. Přitom si k ruce vzal též její německou verzi jako náhradu za českou gramatiku i český slovník a "z Krásné Magelony jsem si vybral všechna slovíčka a obraty a mnohým jsem se naučil".17) Po kratším čase vešel s Josefem Dobrovským v známý korespondenční kontakt, který přes generační a názorové rozdíly nabyl alespoň načas podobu přátelského vztahu.
      Zde by ohlédnutí do období kolem roku 1810 mohlo končit. Ale jak tomu bylo s českou pohádkou folklórní, ústní, lidovou? Od Dobrovského, orientovaného na psané a tištěné doklady, nemohl se Jacob Grimm nic dovědět. Představu o ní si vytvářel pouze médiem jejich společného zájmu, jímž byly ony knížky lidového čtení, zpracovávající nejednu pohádkovou látku. k ilustraci poslouží jeho první list do Prahy s datem 20. 3. 1811. Žádal v něm českého učence o bližší údaje ke čtyřem knížkám, ty citoval s českým názvem, mezi nimi také Pravdivou báseň o tak nazvané Krásné a ojednom ošklivém zviřetil18) - tedy kouzelný příběh zakotvený i u nás v rozmanitých lidových variacích.19)[/]
      S folklórní pohádkou se J. Grimm bezprostředně seznámil až později, z tištěných českých sbírek. Zvlášť si vážil souboru B. M. Kuldy Moravské národní pohádky a pověsti z okolí rožnovského. Razil zásadu, aby se lidová vyprávění zapisovala ve svém původním jazykovém znění, a právě tuto knihu postavil za vzor. Učinil tak v dopise z 29. 12. 1858, který byl určený Etbinu Henriku Costovi, horlivému obhájci práv slovinského národa: "Slovanské by se mohlo sdělovat slovansky, jak se to děje u Kuldy na Moravě."20)

Poznámky
1.
      Kinder- und Haus-Märchen. Gesammelt durch die Brüder GRIMM. Berlin 1812.
2.
      STEIG, R.: Clemens Brentano und die Brüder Grimm: Stuttgart - Berlin 1914, s. 91.
3.
      Tamtéž, s. 97.
4.
      Tamtéž, s. 103.
5.
      V. TILLE ji vůbec nevzpomíná a ve své knize České pohádkay do roku 1848 (Praha 1909) píše na s. 6-15 teprve až o německé sbírce z roku 1819 (viz pozn. 10). Tu také J. POLÍVKA považoval za první sbírku českých pohádek psanou jazykem německým; viz Očeských pohádkách. In: SATRANSKÝ, J. (edit.) : Národní pohádky, Praha b. r. (1911), s. 224. O vskutku první knize německy psaných pohádek sice také věděl, ale přímo v ruce ji asi ani neměl. Srov. jeho převzatý odkaz in: BOLTE, J. - POLÍVKA, G.: Anmerkungen zu den Kinderu. Hausmärchen der Brüder Grimm3. Leipzig 1918, s. 91.
6.
      Celý název: Sagen der böhmischen Vorzeit aus einigen Gegenden alter Schlösser und Dörfer. Prag

1808. Poprvé kniha vydána se stejným názvem, se stejným stránkováním, jenže s údajem: Wien Prag 1798. Toto první vydání zcela zapadlo, výtisk v Státní knihovně ČSR, Praha, sign. 52 G 112.
7.
      Jako pozn. 6, s. 141-185.
8.
      V mezinárodním katalogu AaTh typ 403: The Black and the White Bride.
9.
      TlLLE, V.: Soupis českých pohádek II/I. Praha 1934, s. 225-231, 233-234.
10.
      GERLE, W. A.: Volksmährchen der Böhmen 2. Prag 1819, s. 325-368.
11.
      MAJEROVÁ, M.: Čarovný svět. Praha 1913, s. 102-112. Za údaj vděčím K. Horálkovi.
12.
      RÖLLEKE, H. (edit.) : Die älteste Märchensammlung der Brüder Grimm. Cologny - Genéve 1975, s. 122126.
13.
      Tamtéž, s. 126.
14.
      STEIG (jako pozn. 2), s. 107-108.
15.
      Tamtéž, s. 110.
16.
      Tamtéž, s. 109-110.
17.
      Tamtéž, s. 148.
18.
      SAUER, A.: Aus Jacob Grimms Briefwechsel mit slavischen Gelehrfen. In: Prager deutsche Studien 8, Prag 1908, s. 588.
19.
      TILLE, V.: Soupis českých pohádekI. Praha 1929, s. 550-566. Typ AaTh 425 C: Beauty and the Beast.
20.
      SAUER (jako pozn. 18), s. 629.

DAS TSCHECHISCHE MÄRCHEN UND DIE BRÜDER GRIMM
(Zusammenfassung)

Der Artikel erweitert Ergebnisse der bisherigen Forschung und bringt sie in die vorher unbekannten Zusammenhänge. Bei der Verfolgung der Interessen der Brüder Grimm am tschechischen Märchen legt der Verf. besonderen Wert auf die Erlebnisse Clemens Brentanos in Böhmen (1810), u. a. auf dessen Schilderung der Begegnung mit dem Begründer der Slawistik Josef Dobrovský, auf den er Jacob Grimm aufmerksam machte und mit dem dieser seit 1811 im Briefwechsel stand. Durch die Volksbücher gewann J. Grimm die ersten Kenntnisse von der tschechischen Sprache, aber von Dobrovský selbst lernte er keine authentischen, münd[/]lich überlieferten tschechischen Märchen kennen. Zuvor hatte er bereits die zweite Ausgabe (1808) der heute vergessenen Sammlung "Sagen der böhmischen Vorzeit" in die Hände bekommen. Eine Nummer davon, das Märchen von der goldenen Ente (AaTh 403), bearbeitete er unter den Urtexten der späteren KHM. Das Märchen von der goldenen Ente wurde, allerdings erst laut der Version in einer anderen deutsch veröffentlichten Sammlung, Volksmärchen der Böhmen" (1819), durch die Schriftstellerin Marie Majerová in ihrem ersten Kinder-. buch benutzt (1913).
Übersetzung: J. Jech

Národopisné aktuality roč. XXV. - 1988, č. 3

PÍSEŇ - "PODVOJNÁ BYTOST"
(K STÉMU VÝROČÍ NAROZENÍ VLADIMÍRA ÚLEHLY)

[obsah]

      DUŠAN HOLÝ, Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně, Brno

... "Je proto živá píseň útvar podvojný. Vzniká ze záhadných zásnub slova s nápěvem a tou podvojností žije, což je okolnost, které mnozí písňoví theoretikové nedbali. (...) Snad jediný Otakar Hostinský studoval píseň českou rovnoměrně podle nápěvu i textu, hledal příbuzenské složky a vzájemný vliv v obojím, předpokládaje, že zrod nápěvu může být čistě hudební a zrod slov čistě poetický, ale vývojový tok i konečný vzhled že je společným osudem zasnoubené dvojice."
      (V. Úlehla: Živá píseň. Praha 1949, s. 251n.)

      O Vladimíru Úlehlovi (1888-1947) jsem psal vícekrát a na důkaz, že si ho jako badatele vysoko vážím, připsal jsem letos památce stého výročí jeho narození knížku Zpěvní jednotky lidové písně, jejich vztahy a význam.1) Jeho jméno se v ní objevuje kromě dedikace na dvou místech, právě však v souvislosti s charakteristikou písně jako "podvojné bytosti". Tak nazval jednu z kapitol své obsáhlé strážnické písňové monografie2) a tak[/] je volen i název tohoto stručného článku. Chápu osobně toto sousloví jako pěknou a přiléhavou metaforu pro útvar, který není ani pouze slovesný, ani jen hudební, nýbrž hudební a slovesný zároveň.
      Je však na tomto pojetí něco tak nového nebo zvláštního? Vždyť je to docela banální a pro každého vlastně dobře známá skutečnost. A přece je pravda to, co je obsaženo v uvedeném mottu, že mnozí teoretikové "záhadných zásnub slova s nápěvem" nedbali, a to i přes staré známé Erbenovo napomenutí: Chceš-li píseň poznat a správně posoudit, tedy ji nečti, ale zpívej.3)
      Jak známo, Úlehla má ve své knize též kapitolu Písňová architektura,4) v níž si všímá počtu taktů ve strážnické písni, ale také v písních jiných regionů, dále stavebních vzorců strážnických nápěvů a připojuje i tabulky, v nichž upozorňuje na počet slabik a taktů ve vybraných písních. A má zde rovněž kapitolu

Písňová poetika,5) kterou zaměřil zvláště na vzorce uspořádání slabik ve sloce. "V tabulkách není dohadů," píše Úlehla. "Představují zpěvný vzorec vyplývající přímo z notového zápisu."6)
Ačkoli dohadů v tabulkách opravdu není a přestože oceňujeme tyto Úlehlovy charakteristiky, které nejsou jen pouhou epizodou v řešení otázek tektoniky písně, chceme ukázat, v čem lze dnes postoupit dál. Povšimněme si nejdříve tabelárního přehledu v části Písňová architektura na s. 300n. Úlehla tam řadí písně do typů podle rozložení slabik v jednotlivých taktech a vyšších formových jednotkách. Mezi dvanácti vybranými písněmi člení však tři nepřesně nebo nevhodně. Otiskneme zde jak jejich notaci, tak i tabelární přehledy (P1-P3), které se k nim vztahují. U tabulek je vždy vlevo uveden počet slabik sledovaných textových úseků a po pravé straně následují číslice vypovídající o počtu taktů v týchž úsecích.[/] 1)

Bylo by jistě jen otázkou času a hlavně provedení více podobných rozborů, aby Úlehla sám přišel na to, že jak podle textu, tak i podle nápěvu lze tyto písně rozčlenit po formové stránce výstižněji. Nejdůležitější roli při tom hraje opakování stejných stavebních vzorců. Bez dlouhého teoretizování, jehož je dost v citovaných Zpěvních jednotkách, uvedeme naše členění. Po levé straně jsou rovněž počty slabik v jednotlivých řádcích doplněné navíc o znaky pro rýmy nebo asonance, po pravé straně jsou však abecední znaky charakterizující formu rytmické organizace nápěvu. Pod každou písní je vždy vysvětleno složení řádků (a, b ...) podle počtu zpívaných slabik v jednotlivých metrických jednotkách (taktech).[/]

P1

Při segmentaci jdeme až k nejnižším formovým jednotkám, které už z daného hlediska nelze dál dělit. Že by nerespektování opakovaných "vzorců" vedlo k hrubým nedostatkům při třídění písní podle jejich formy (ať už z hlediska slovesného, nebo hudebního) nemusíme snad příliš zdůrazňovat. Jak vidíme, dvakrát se v rozebíraných písních objevuje forma čtyřřádková se šestislabičnými verši

(v P1 a v P3), jež je v Úlehlových tabulkách zastřena. v notaci písně Ach, mamičko (P3) si můžeme všimnout, že třetí řádek se zde mechanicky opakuje. v jiném příbuzném nápěvu Tá strážnická brána (P4) se příslušný úsek neopakuje:

4)

      V úvodním mottu z Živé písně vzpomíná Úlehla Otakara Hostinského, na jehož pojetí při sledování poetických vzorců navazuje; dobře zná jeho názor na Havlíčkovy studie o formě české lidové písně.7) Má však celou pravdu Hostinský, dává-li Havlíčkovi za vinu, že ;,vzal za základ texty, ne však nápěvy, k nimž jen výjimečně přihlížel,"8) a vytýká-li mu, že se drží "obvyklého způsobu psaní," při němž "opakování celých veršů pomíjí a tím z třířádkových nebo i čtyřřádkových písní činí na první pohled dvouřádkové"?9) Havlíček, jak správně říká Hostinský, nepočítal řádky "dle sku[/]tečného zpěvu" a nelze proto souhlasit např. s jeho zařazením písně Osiřelo dítě do rámce písní dvouřádkových.10) Tak se tato píseň jeví pouze podle "obvyklého způsobu psaní" nebo bere-li se za základ jen text písně. Avšak "dIe skutečného zpěvu", popřípadě přihlédneme-li k nápěvu, jde zřetelně o píseň čtyřřádkovou. Opakujme však otázku: Má proti Havlíčkovi Hostinský celou pravdu? Budu pokračovat slovy Viliama Marčoka.11) Netýkají se sice stanoviska Hostinského k Havlíčkovi, ale vycházejí z podobně zaměřené výměny názorů, a to Viliama Marčoka s Rudolfem Brtáněm:12)! "Ide o to, aký zmysel má takéto rozpisovanie. z hľadiska úzko strofického podobné "vyrábanie" rôznotvarov, aby sa dokumentovala strofická pestrosť ľudovej piesne a zastrelo pôvodné "primitívne" dvojveršové strofické cítenie, je naozaj pomýlené."
      Teprve ve stránkové korektuře knížky věnované V. Úlehlovi, v souvislosti s intenzivní přípravou reedice písňových sbírek Františka Bartoše, jsem si bez klapek na očích uvědomil, že obě zdánlivě protikladná stanoviska Havlíčkovo a Hostinského nebo Marčokovo a Brtáňovo - lze sblížit.13) Opakování některých textových úseků není skutečně nutno otrocky opisovat a "vyrábět" tak strofické různotvary. Ale jak lze takového sblížení rozdílných stanovisek docílit?
      Každý druh opakování (repetice) jsme schopni v písni přesně posoudit jen ze zápisu obou složek zpívaného projevu, a to pochopitelně i tehdy, když sběratel nebo vydavatel s repetičními znaménky nepracuje. Umíme-li pro zpí

vaný projev naprosto jednoznačně definovat tzv. repetici mechanickou (jde o takovou repetici, kdy se prostě ve stejném úseku bez obměny opakují slova i nápěv), máme tím otevřena dvířka i k definici všech ostatních případů opakování. Ta se prostě z mechanických repetic vylučují, a to různým, mnohotvárným způsobem.14) jinak si při vyznačování repetic musíme být neustále vědomi, jak jich můžeme užívat v záznamu vokálního, tj. zpívaného projevu - v hudebně slovesném zápisu, a jaké možnosti nám pro jejich využití skýtá zápis jen čistě slovesného tvaru písně. I zde se musíme vždycky řídit zpěvem! Od toho nesmíme nikdy ustoupit, nemáme-li popřít píseň jako "podvojnou bytost".
Než uvedeme příklady, položme si ještě otázku, patří-li mechanické repetice do celkové formy písně. Odpovídám jednoznačně ano. Je-li tomu skutečně tak, potom je ovšem nelze vynechávat ani při psaní pouhého textu písně. Zbývá tedy dohodnout se už jen na tom, jak -oba kvalitativně rozličné druhy repetic v textu vyznačovat. Návrh zní: mechanickou repetici značit lomítkem /:...:/ (srov. P3) a repetice, které mechanické nejsou hranatou závorkou /:...:/ (srov. P5 a P7) . Při více než dvojitém opakování je ovšem třeba doplňovat do indexu ještě číslici vyjadřující kolikrát se daný úsek opakuje.
Písně 5-7 Slavíček zpívá, Strážnica městečko a Na petrovských dolinách představují podle Úlehly (ve shodě s O. Hostinským) písně čtyřřádkové.15) Přitom P5 charakterizuje Úlehla tak, že je uskutečněna podle vzorce 55, 66[/]

5)

slabik, P6 podle vzorce 66, 66 slabik a P7 podle poetického vzorce 77, 66 slabik. Ale využijeme-li dohodnutých repetičních znamének, jeví se P5 a P7 rázem jinak. Napišme si tvar všech tří písní, a to v levém sloupci tak, jak je uveden v Úlehlově tabulce a v pravém sloupci s využitím navržených repetičních znamének. v obojím zápisu je plně respektován zpěvní tvar písně, ale tím, že v pravém sloupci využíváme repetičních znamének, zároveň zvýrazňujeme též její čistě slovesnou stavbu.

Strážnica městečko,
pověz ně, děvečko,
pověz ně, nech já vím,
nech já k vám nechodím.

6
6,
6
6

Strážnica městečko,
pověz ně, děvečko,
pověz ně, nech já vím,
nech já k vám nechodím.

6
6,
6
6

Z hudebního hlediska jsou všechny tři uvedené písně (P5-P7) jasně čtyřřádkové. To lze snadno a přehledně číst z obou způsobů jejich textového zápisu. z čistě slovesného zřetele, který vyniká v pravém sloupci, se však jako čtyřřádková jeví pouze píseň č. 6, zatímco P5 obsahuje jen tři textové řádky a P7 dva. Má takové pitvání význam? Abychom se utvrdili v tom, že Ize sblížit zdánlivě protikladná hodnocení - popřípadě z hlediska pochopení formy té Úlehlovy "podvojné bytosti" hudební a slovesné a pro poznání "záhadných zásnub slova s nápěvem" - rozhodně ano. v tom, ale nejen v tom je Úlehlova Živá píseň stále živá a inspirující.[/]

Poznámky
1.
      Práce vyšla v edici Spisy Univerzity J. E. Purkyně v Brně, filozofická fakulta, s obsažným anglickým souhrnem. HOLÝ, D.: The Sung Units of the Folk Song, their Relations and Significance. Brno 1988.
2.
      Srov. ÚLEHLA, V.: Živá píseň. Praha 1949, s. 251.
3.
      Srov. ERBEN, K. J.: Písně národní v Čechách I. Praha 1842; nestránkovaná předmluva z r. 1841. Mluví zde o zvláštních vnadách a krásách české písně a v obměně říká: "Chceš-li jich ale seznati a právě posouditi, tedy píseň českou nečti, ale zpívej."
4.
      Srov. ÚLEHLA, V., o. c., s. 290-304.
5.
      Tamtéž, s. 304-310.
6.
      Tamtéž, s. 299.
7.
      Zná však stejně důvěrně rovněž Havlíčka. v odkazu na s. 305 např. čteme: "Čti Bohuslav Indra, Havlíčkovy práce o verši české lidové písně, v Praze 1939, na str. 167."

8.
      Srov. HOSTINSKÝ, O.: Česká světská píseň lidová. Úvahy národopisné a hudební. Praha 1906, s. 97.
9.
      Tamtéž, s. 72.
10.
      Tamtéž, s. 77. Dále srov. QUIS, L.: Karla Havlíčka studie o formě české lidově písně. Český lid 7, 1898, s. 219.
11.
      MARČOK, V.: Estetika a poetika ľudovej poézie. Bratislava 1980, s. 132.
12.
      BRTÁŇ, R.: Na okraj "Kompozície ľudovej piesne". In: Slovenské pohľady na literatúru a umenie 86, 1970, č. 7, s. 117-124. Týž: Strofika v staršej slovenskej poézii. In: Litteraria XIV, Strofa a rytmus.
      Bratislava 1972; zvl. část III, Folklórna strofika, s. 209-216.
13.
      Srov. HOLÝ, D., o. c., s. 118, pozn. 75.
14.
      Do jakých tříd se budou tyto nemechanické repetice sdružovat, na to může dát bezpečnou odpověď jen sledování většího počtu písní.
15.
      Srov. ÚLEHLA, V., o. c., s. 308. Třeba ovšem zdůraznit, že Úlehla termínu řádek v našem slova smyslu nepoužívá. Mluví o poetických vzorech nebo o zpěvných či nápěvných vzorcích nasycených různým počtem slabik nebo také o slabikové formuli, Mluví-li o zpěvním či hudebním verši, má to už poněkud jiný význam (srov. s. 305, 308 n.).

THE SONG - A"DOUBLE BEING"
(Summary)

The article is devoted to the one hundredth anniversary of the birth of Vladimír Úlehla (1888-1947). Úlehla was a biologist as well as an ethnographer. This contribution comments on some minor details of his work. In one of the chapters of his 'more than eight hundred page book "Živá piseň" (The Living Song), in which he examines the folk culture of the Moravian country town of Strážnice, Úlehla very accurately defines the song as a "double being" which "is created out of the mysterious marriage of word and melody, and through this double nature lives". We take a critical look first at some of Úlehla's analyses in his chapters on "The Architecture of the Song" and "The Poetics of the Song" (P1-P3; P = "píseň" ("song")). We also consider the use of the repetition sign in the notation of songs. It is only possible to judge what kind of repetition is present in a song when both elements of the sung form are noted, and this of course also holds true even when the collector or editor does not use repetition signs. If we can make an absolutely[/] clear definition of "mechanical" repetition in the sung form of the song (repetition in which both the words and the melody of a given section are repeated without any variation), this points the way to the definition o fall other kinds of repetition. These differ from mechanical repetition in various different ways. And in indicating repetitions we must also keep constantly in mind how we can use them for the notation of the sung vocal form, and what possibilities the notation of the purely verbal form of the song offers us. But even here we must be guided by the sung form. This must never be ignored if we are not to betray the song as a "double being". In the notation of the verbal form of the song, we would suggest, for mechanical repetition, the use of the slash l: ... :l (P3); for non-mechanical repetition, the use of square brackets (: . . . :). In songs 5-7, the texts for which appear in parallel columns, the importance of this distinction is shown. From the musical point of view, all three songs obviously have four lines. This can be seen clearly and easily from both the ways in which the texts

are written. Hut from the purely verbal point of view, which shows up in the right-hand column, only song 6 has four lines; song 5 has three lines of text, and song 7 two. For an understanding of the form of Úlehla's verbal and musical `double being", as well as of the[/] "mysterious marriage of word and melody", this is important. In this, as in so many other aspects, Úlehla's "Living Song" is itself still alive and a continuing source of inspiration.
Translation: T. D. Sparling

Obr. č. 2 k článku E. Prandovej. Základné pásové ornamenty: 1. linkový, 2. a 3. linkový a bodkový, 4. šikmé linky, 5. trojúholníkový a kosoštvorcový, 6. trojúholníkový, 7. trojúholníkový a bodkový, 8. kosoštvorcový a bodkovaný, 9. kuracie nôžky a: bodky, 10. trojúholníkový, štvorcový a bodkovaný, 11.- kosoštvorcový, 12. kuracie nôžky. Kresby R. Mikulová, 1983, repro H. Bakaljarová, 1984.

Obr. č. 3 k článku E. Prandovej. Základné pásové ornamenty:.1. čečinkový, 2. prerušovaný čečinkový, 3. čečinkový a srdiečkový, 4. výkrutkový, 5. srdiečkový, 6. výkrutkový s čečinkou, 7. čečinkový s lomenou osou, 8. kuracia nôžka s oblúčikmi, 9. výkrutky s kuracou nôžkou, 10. srdiečkový, lupene, kuracia nôžka, 11. lupeňový, 12. výkrutkový s kuracou nôžkou. Kresby R. Mikulová, 1983, repro H. Bakaljarová, 1984.

Národopisné aktuality roč. XXV. - 1988, č. 3

PORTRÉT

BATIKOVANÉ KRASLICE ŠTEFÁNIE DUDÁKOVEJ

[obsah]

ELENA PRANDOVÁ, Národopisný ústav SAV, Bratislava
(Článok je spracovaný z materiálov Adama Prandu, ktorý z tejto problematiky pripravoval obšírnejšiu štúdiu pre časopis Národopisné aktuality.)

Naša vlasť má veľa ľudových umelkýň, ktoré v jarnom období a niektoré v súčasnosti aj počas roku ozdobujú vajíčka - kraslice rôznymi technikami. Pôvod zdobenia kraslíc a ich obradového používania súviselo s chápaním vajíčka ako prosperitného symbolu. Symbolická farebnosť a ornamentika kraslíc súvisiaca s jarným zvykoslovím sa postupom času premenila na dekor a ich dnešná estetická funkcia je takisto výslednicou viacerých obradových funkcií z minulosti. Preto i dielčie analytické práce o kraslicovom umení, hlavne o jeho tvorcoch, ktorí s veľkým inšpiračným zdrojom a citom pre krásu vytvárajú výnimočné estetické hodnoty, nesporne prispejú ku kom[/]plexnému poznaniu tohto druhu ľudového umenia.
Kým územie východného Slovenska možno vo vzťahu k ozdobovaniu veľkonočných vajíčok jednoznačne charakterizovať ako oblasť maľovania (batikovania) špendlíkom, zatiaľ západné a sčasti i stredné Slovensko je nielen zo stránky rozšírenia jednotlivých výzdobných techník, ale aj zo stránky farebnosti a využitia kraslicovej ornamentiky oveľa zložitejšia a členitejšie. Hlavne na západnom Slovensku sú zastúpené takmer všetky výzdobné techniky (farbenie, batikovanie trubičkou, leptanin, vyškrabovanie, oblepovanie sietinou a textilom) . To podmienilo - spolu s bohatým zvykoslovným využívaním kraslíc - veľký rozvoj kraslicového ornamentu a rozmanité farebné kompozície. Všetky uvedené výzdobné techniky majú svoje vynikajúce reprezentantky, ktoré citlivo využívajú tradičný ornamentálny fond a technicky dokonale a výtvarne uvážene umiestňujú ho na oblú škrupinu vajíčka.

Obr. č. 4. Ornamentálne kompozície: 1. šugona,2. a3. listnáče, 4. listnáč krížový, 5. šugona predelená, 6. slniečko, 7. slniečko štvorlístok, 8. slniečko. Kresby R. Mikulová, 1983, repro H. Bakaljarová, 1984.

Jednou z významných a popredných umelkýň batikovaných kraslíc je Štefánia Dudáková z Domaniže, okr. Pov. Bystrica (20. 8. 1912). Ako maliarka viacfarebných kraslíc dosahovala prvé úspechy už ako dievča, keď ju vo veľkonočnom období vyhľadávali[/] dievčatá i ženy, aby im ozdobila vajíčka. v uvedenom období nepoznala odpočinku, keďže vajíčka "kražlila" dňom - nocou, aby uspokojila zvykoslovnú potrebu vlastnej obce, ale aj bližšieho i vzdialenejšieho okolia. Ornamentálna výzdoba kraslíc v období jej mladosti bola

Obr. č. 5. Ornamentálne kompozície: 1. paprsková, 2. hlavača, 3. a 4. strely, 5. slniečko predelené, 6. hviezda, 7. hviezda pavúčková, 8, hviezda mašličková. Kresby R. Mikulová, 1983, repro H. Bakaljarová, 1984.

menej bohatá a menej zložitá. Vzory iba doplňovali žartovné nápisy a želania dievčat mládencom. Časté boli nenáročné a všeobecne používané jednoduché nápisy, napr. Maľované vajíčko, darujem ti Janíčko, alebo neveršované želania Veselú Veľkú noc. Nápisy sa maľovali[/] hlavne na stredné obvodové pásy, kde bola plocha relatívne najrovnejšia a tým najvhodnejšia na písanie. Na rozdiel od ostatných maliarok sa svojej záľube venovala s rovnakou intenzitou aj v neskorších rokoch. v práci je j pomáhal manžel a postupne dorastajúce dcé

Obr. č. 6. Ornamentálne kompozície: 1. čečinka, 3. a 3. hrable, 4. rebrová, 5. motýľ, 6. jolanka, 7. koncová koscelačka, 8. slniečko koncové. Kresby R. Mikulová, 1983, repro H. Bakaljarová, 1984.

ry, dnes vynikajúce maliarky kraslíc. Rodina ju podporovala a bola jej veľkou morálnou oporou. Veľké úspechy v tomto výtvarnom prejave dosiahla vtedy, keď svoju tvorbu orientovala širšie v rámci spolupráce s Ústredím ľudovej umeleckej výroby. Podľa uzavretej[/] zmluvy dodávala ročne v päťdesiatych rokoch 1400 kraslíc, v sedemdesiatych už 2 400: Pritom všestranne zúžitkovala bohatý ornamentálny fond jednotlivých zložiek ľudovej kultúry tejto oblasti, ktorý ďalej organicky rozvíjala a postupne prechádzala na maľovanie viac

Obr. č. 7. Ornamentálne kompozície: 1. pavúk velký, 2. pavúk malý, 3. listnáček, 4. zabudnutá, 5. cagaňa veľká, 6. koscelačka veľká, 7. koscelačka malá, 8. cagaňa malá. Kresby R. Mikulová, 1983, repro H. Bakaljarová, 1984.

farebných kraslíc. z technickej a výtvarnej stránky stávajú sa jej kraslice vynikajúcou ukážkou výtvarného nadania, zručnosti a vkusu. Kresba ornamentu i farebná skladba e v súlade s tradíciou i s novým poňatím a hodnotením kraslíc ako výtvarného a nie už iba zvykoslovného prejavu.[/]
Voskom maľované kraslice v Domaniži nazývajú batikované, upísané kražlice. Základná osnova sa píše zmesou parafínu a včelieho vosku v pomere 1 : 1. Zmes sa zohrieva v malom množstve v plechovej nádobke a na povrch vajíčka sa nanáša jednoduchým nástrojom zho

toveným na princípe miniatúrneho lievika tzv. pisarkou. Pisarka sa namáča do vosku, ktorou sa podľa jej hrúbky píšu široké pásy. Písanie voskom si vyžaduje pevnú ruku, pretože ak vosk odpadne, kraslica sa znehodnotí.
      Farebnosť batikovaných kraslíc sa obmedzuje na niekoľko základných farieb, resp. farebných odtieňov. Kedysi, keď bola Š. Dudáková odkázaná výlučne na domáce zdroje farbív, používala hlavne farbivá rastlinného pôvodu. Žltú farbu získala ponorením vajíčka do šafránového roztoku, hnedú z cibuľových šúp, hnedočervenú pridaním octu do odvaru zo šupiek červenej cibule, zelenú zo žitného odvaru. Používala aj farbivá anorganického pôvodu. Železo v podobe rôznych kúskov a pilín vytváralo hnedú farbu, papierové obaly a krepový papier zas červenú, "tintová" tuha farbu fialovomodrú. v 70. rokoch začala používať špeciálne anilínové farby, ale v prípade potreby si vypomáhala aj organickými farbivami, ktoré poznala z dôb svojej mladosti.
      Batikované kraslice Š. Dudákovej vynikajú presnou a čistou kresbou ornamen[t]álnych prvkov, motívov a kompozícií. Sú jedno až päťfarebné v kombináciách biela-žltá-ružová-oranžová-bordová, biela-ružová-cyklámenová-bordová, biela-žltá-oranžová-červená-fialovo-modrá. Tradičné domanižské farby hnedá a zelená sa objavujú sporadicky, aj co len v kombinácii so žltou, prípadne s bielou a červenou. Maliarka používa negatívny a pozitívny spôsob v batikovania. Pri negatívnom spôsobe vytvára kombinácie napr. vo farbe bielej - žltej - ružovej - oranžovej - čer[/]venej - bordovej, pričom sa najprv vosk nanáša na bielu škrupinu a postupne sa vajíčko ponára do sýtejšieho odtieňu. Pri pozitívnom spôsobe sa vajíčko zafarbí v tmavom roztoku, potom sa nanesie vosk a farba sa odstraňuje kapustnicou. Takto vzniká dvojfarebná kraslica, kým negatívny spôsob umožňuje viacfarebnú kombináciu, ako aj vytvorenie ďalších variácií ornamentálnych motívov.
      Hoci Š. Dudáková vo vytváraní ornamentálnych zostáv na svojich krasliciach je od začiatkov svojej tvorby ovplyvňovaná tradíciou prostredia v ktorom žije, jej práca predstavuje ukážku mimoriadnej samostatnosti a originálnosti ľudového tvorcu. Do ornamentiky kraslíc neprenáša vzory z iných predlôh, ale základné motívy rozvíja tak, aby nestratili svoj špecifický charakter a vynikli ich svojrázne detaily. v tvorbe maliarky je línia hlavným činiteľom v kompozícii ornamentálnych zostáv a zároveň určovateľom tvaru i nositeľom rytmu. Jej hrúbka, určená šírkou pisarky sa pri jednotlivých krasliciach väčšinou nemení, takže farebný súzvuk alebo kontrast línií je východiskom výtvarného pôsobenia ornamentálnych prvkov. Línie, ktoré zostávajú v pôvodnej bielej, alebo najsvetlejšej farbe škrupiny, spravidla tvoria ústredné časti celého vzoru. Pomocou jasnej, ostro kontúrovanej línie vytvára umelkyňa všetky základné osnovy výzdoby kraslice. Plochu vajíčka rozdeľuje rôznorode, najčastejšie symetricky a to ornamentálnym pásom - horizontálne alebo vertikálne. Ornamentálne pásy, ktoré v kompozícii niekedy nahrádzajú jednoduchú linku, sú v tvor

be Š. Dudákovej podstatnou zložkou výzdoby bez ohľadu na to, či je ich úlohou rámovanie ústredných motívov, alebo či sa stávajú určujúcimi činiteľmi dekoratívneho riešenia. Aj keď uvedené deliace pásy do určitej miery opakujú prvky ústredných výzdobných motívov, zachovávajú si v značnej miere svoju samostatnosť a výnimočnosť, ktorá svedčí o veľkej tvorivej fantázii a kombinačných schopnostiach maliarky. Používané ornamentálne prvky, motívy a kompozície možno rozčleniť do troch skupín: geometrické (bodky, linky, trojuholníky, štvorce, kosoštvorce, pásy, polkruhy, oblúčiky, špirály,, závitnice a pod.), ktoré prerastajú buď do motívov poľnohospodárskeho náradia (vidly, hrable) alebo kozmogonických (slnko, hviezdice) ; rastlinné (lupienky, výhonky, lístky, kvietky a pod.) sa spájajú do motívov a kompozícií typu konvaliniek, listnáčov, caganí, hlavačí, koscelačiek), živočíšne zas do srdiečok, motýľov, pavúčikov a pod. Š. Dudáková má pre každú kraslicu i jednotlivé vzory svoje názvy (obr. 1-7).
Ústredie ľudovej umeleckej výroby ocenilo maliarkinu invenciu, zručnosť, precíznosť a harmonickú vyváženosť farieb a vzorov pri výrobe kraslíc priznaním titulu majstra ľudovej umeleckej výroby (1962). Za svoju umeleckú tvorbu získala Š. Dudáková mnohé diplomy,[/] medaily, odmeny a verejné uznania. Spomenieme aspoň niektoré, napr. roku 1975 dostala pamätnú medailu ÚĽUV za zásluhy o zachovanie a rozvíjanie ľudovej umeleckej výroby a umenia. Keďže svoje umenie odovzdáva mladšej generácii, roku 1979 bola odmenená diplomom Slovenskej ústrednej rady Pionierskej organizácie za vzorné pedagogické vedenie krúžku ZUČ a rozvoj výtvarných hodnôt medzi deťmi a roku 1984 diplomom za vzorné vedenie krúžku ZUČ detí na celoštátnej súťaži o najkrajšiu kraslicu mládeže atď. Kraslice majsterky Dudákovej boli úspešne vystavované na všetkých domácich i zahraničných podujatiach ÚĽUV i slovenských muzeí, pričom sa umelkyňa predstavila ich aktívnym maľovaním v mnohých mestách našej vlasti, ako v zahraničí, kde svojim umeleckým prejavom zanechala najkrajšiu vizitku nášho ľudového umenia.

Použitá literatúra
Výskumné materiály z terénu r. 1958-1983 A. Prandu.
PRANDA, A.:Š. Dudáková rod. Čelková. Slovenský bibliografický slovník, rkp.; Kraslice, komentár do EAS (v tlači); Kraslice v slov. ľud. umeleckej výrobe. Bratislava 1958.

INKRUSTIERTE OSTEREIER VON ŠTEFÁNIA DUDÁKOVÁ
(Zusammenfassung)

Viele Volkskünstlerinnen verzieren im Frühling und manche auch während des ganzen Jahres gemalte Eier - Ostereier mit verschiedenen Techniken. Ursprung der Verzierung der Ostereier und ihre Verwendung im Zusammenhang mit Bräuchen hing mit der Auffassung des Eies als Symbol der Prosperität zusam[m]en. Dies veränderte sich mit der Zeit zum Dekor. Eine der bekanntesten Künstlerinnen, die die Ostereier mit Batiktechnik (enges Röhrchen) verziert, ist die Meisterin der Volkskunstproduktion Štefánia Dudáková (20. 8. 1912) aus Domaniža. In ihrem Schaffen knüpft sie an lokale Traditionen an und nutzt den reichen Ornamentenfonds des Milieus aus, in dem sie lebt. In technischer und künstlerischer Hinsicht zeugen ihre[/] Ostereier von hervorragendem künstlerischen Talent, Geschicklichkeit und Geschmack sowie von außerordentlicher Selbständigkeit und Originalität eines Volkskünstlers. Die Farbengebung ihrer Ostereier konzentriert sich auf einige Grundfarben. Die verwendete Ornamentenelemente, die Motive und Kompositionen sind pflanzlichen, geometrischen und zoomorphen Charakters. Bemerkenswert ist, daß die Künstlerin für die einzelnen Muster und Ostere[i]er ihre eigenen Benennungen hat. Die Malerin hat ihre außerordentlichen künstlerischen Äußerungen an mehreren in- und ausländischen Veranstaltungen präsentiert.
Übersetzung: Otto Hájek

JUBILEUM

Životní jubileum člena korespondenta Karla Horálka, DrSc. [obsah]

Doyen současné srovnávací folklcristiky v Československu se narodil 4. 11. 1908. Začal jako filolog-slavista, který se v meziválečném období specializoval na českou mluvnici a v těsně poválečném období byl v úzkém kontaktu s další velkou postavou české filologie akademikem B. Havránkem. Horálkův vývoj směřoval zákonitě od hluboké strukturní analýzy jazyka přes ponor do filozofie jazyka až po speciální studium slovanského verše, které jej vlastně přivedlo k teorii folkloru a k folklórní poetice.
      Prof. Horálek se v 60. letech zapojil aktivně do nevyhlášené, ale velmi konkrétně probíhající diskuse o srovnávací, zejména slavistické folkloristice (Gašparíková Komorovský - Sirovátka - S. Wollman - Zilynskyj), která od té doby latentně trvá prakticky dodnes. Prof. Horálek ji zahájil jistými výhradami a upozorněním na nebezpečí přeceňování a formálně jednostranného výkladu historickotypologické metody, diskuse pak pokračovala zpřesněním pojetí typologie a současně výzvou nepřeceňovat typologickou komparatistiku na úkor genetického srovnávání, a přes stabilizaci poznatků o srovnávacím[/] výzkumu národní specifiky lidových pohádek a duchovní kultury Slovanů přešla do oblasti specifikace folklórních kontaktů a kulturní výměny: Začátkem 80. let se diskuse obrátila ke kritickému přehodnocení migracionistických představ komparatistů meziválečného období.
      V současné československé slavistické produkcí se zpracovávají zejména binární vztahy pohádkových a povídkových látek u západních Slovanů, dále složitější vztahy západoslovansko-východoslovanské a v poslední době též bulharsko-české. Prof. Horálek našel řadu archaických typů, s nimiž se setkáváme od západu k východu slovanského světa; přitom některé jeho práce z poslední doby přerostly v látkové nebo žánrové srovnávání ve stopách Polívkových a Tillových. Práce slavistické, textologické, typologické a sémiotické, jakož i studie o klasifikaci folklórních žánrů jsou shromážděny v souborných edicích z let 1962-1979 a v ohromném množství článků mimo souborná vydání (mj. i v Národopisných aktualitách), ať již jde o starou egyptskou látku o dvou bratřích nebo o orientální prvky v lidové slovesnosti Slovanů včetně vztahu k tureckým knížkám lidového čtení. Tyto porůznu publikované práce, zejména ze 70.-80. let, by zasluhovaly autorsky verifikované sou[/]borné vydání se specifickým zaměřením na pohádkosloví v jeho materiálových, teoretických a metodologických souvislostech s připojenou podrobnou bibliografií.
      Základní důležitosti nabyla dále řada studií o historické poetice lidových písní, o charakteru jazyka písňových veršů, o sylabickém verši a o strofice lidové písně, které začal publikovat od konce 50. let. Cenné je např. zjištění, že neexistují průkazné doklady o praslovanském slabičném verši, který by mohl být základním útvarem praslovanské epiky. Zdá se, že v současnosti sylabismus zcela ustoupil do pozadí a že jej můžeme sporadicky najít nejvýše na makedonském a západobulharském území. Základní útvary tohoto verše jsou u Slovanů variabilní od osmislabičného po dvanáctislabičný a liší se také v různých žánrech (lidový epos - balady).
      Profesora Horálka znají jeho žáci a spolupracovníci jako přímého a otevřeného diskutéra, který dovede využít svých unikátních znalostí k nelítostnému odkrytí slabin protivníka. Bývalo tomu tak v padesátých letech a tuto vlastnost si jubilant uchoval v epické šíři doposud. Současně nezištně pomáhá radou a kritikou mladším i nejmladším pracovníkům a dále se vědecky i společensky angažuje.

"Karel Horálek představuje vzácný typ komplexního slavisty, schopného obsáhnout podstatné problémy filologických a kulturněhistorických disciplín moderní slavistiky a využívajícího vlastní detailní analýzy k syntetickému hodnocení..." praví se o něm právem v jeho prozatím poslední publikované knize Folklór a světová literatura. Bohuslav Beneš

Jarý pětasedmdesátník Karel Dvořák, literární historik a folklorista [obsah]

Profesor pražské filozofické fakulty a náš známý folklorista se narodil 28. 5. 1913 v Olomouci, kde roku 1932 maturoval. Jedním z významných impulzů pro vysokoškolské studium bylo pomaturitní setkání s Otokarem Fischerem (18831938), literárním a divadelním kritikem a překladatelem Fausta, který jej hned v 1. ročníku studia přijal do svého germanistického semináře, "takže jsem v plném smyslu slova jeho žák" říká k tomu sám jubilant. "Studoval jsem slavistiku a germanistiku. Přitom jsem byl ale také jeden z posledních, kdo chodil do Tilleho semináře pro srovnávací literaturu a folkloristiku." Od středoškolského působení v Praze a v Olomouci přešel Karel Dvořák zpět k vědecké práci (doktorát filozofie 1949) a zabýval se zejména vztahem krásné literatury 19. století s folklórem (viz Malá čes[/]

Setkání dávných přátel. Karel Dvořák a Slávek Volavý na Mezinárodním folkloristickém festivalu ve Strážnici roku 1981. Foto M. Mušinka.

koslovenská encyklopedie, sv. 2, s. 240).
      Po zřízení pedagogické fakulty byl postupně jmenován docentem a zabýval se prací na 2. svazku Dějin české literatury. Spolu s Felixem Vodičkou vynašli tehdy termín "včleňování" folkloru do literatury, který u nás zdomácněl. Od roku 1958 pracoval na filozofické fakultě, kde byl roku 1968 jmenován profesorem. Katedru etnografie a folkloristiky vybudoval z oddělení národopisu na katedře historie, které před ním vedl Jiří Horák (1884-1975); zde působil Karel Dvořák do roku 1978, ale externě prakticky doposud.[/]
      Bezpočtukrát se prof. Dvořák zúčastnil závažných vědeckých kongresů a sympozií u nás i v zahraničí. Osvědčil se jako brilantní diskutér a jeho referáty vynikají bohatstvím materiálu a bystrým úsudkem. Pohostinsky přednášel na univerzitách v Bukurešti, Sofii, Berlíně (zde dlouhodobě), v Opole, Postupimi a Güstrovu. Byl zvolen řádným členem mezinárodní Společnosti pro výzkum lidové prózy, dopisujícím členem Německé společnosti pro lidové umění a je čestným členem Národopisné společnosti československé (1987).
      Významná je jeho spolupráce s Petrem Bogatyrevem (1893-1971),

zvláště pák za jeho několikerého pobytu v Praze. Pro všechny Dvořákovy práce platí jednoznačně: všechno, co autor uvádí, je editorsky přesné, promyšlené, doložené a ověřené. Platí to zejména o komparatistických a teoretických pracích (zde narážíme na spolupráci s Bogatyrevem) a také o edici nejstarších českých pohádek (1976) a exempel (1978), jejichž český katalog výrazně doplňuje mezinárodní Index exemplorum F. Tubacha (Helsinki 1969). Dvořák je také editorem pozapomenutých prozaických národopisných sběrů akademického spolku Slavia z druhé poloviny 19. století a výboru z Afanasjevových pohádek, které mají pro ruskou vědu stejný význam jako práce Erbenovy pro českou folkloristiku. Karel Dvořák šťastně spojil vzdělání komparatisty literárního a folkloristického zaměření a pracuje v oblasti, v níž dnes známe jen málo badatelů.
Jubilant má ještě několik "drobných" plánů: vydat písňovou sbírku Jana Jeníka z Bratřic, rozšířit druhé vydání soupisu exempel a vydat zápisník Boženy Němcové. Nakladatelství Odeon mu k tomu s plným pochopením přitakává. A co se říká na konci výčtu práce, která při veškerém vypětí je prostě Dvořákovou vášní? "Mnogaja ljeta", zdraví a výdrž ke všemu, co si předsevzal dokončit. Bohuslav Beneš[/]

Výběrová bibliografie knižních publikací Karla Dvořáka od roku 1975 [obsah]

      Humanistická etnografie Čech. (Johannes Butzbach a jeho Hodoporicon). Praha 1975
      Nejstarší české pohádky. Praha 1976
      Soupis staročeských exempel (Index exemplorum paleobohemicorum). Praha 1978
      Die ältesten Märchen Europas. Ins
     Deutsche übertragen von I. Zpěváčková. Erlangen 1982, 2. vyd.1986
      Contes du Moyen Age. Adaptationfrançaise de C. Clément. Paris1983, 4. vyd. 1986
      Pohádky a pověsti našeho lidu.Znárodopisných sběrů akad.spolku Slavia. Uspořádání, textologická příprava, předmluva(Akademický spolek Slavia v dějinách české folkloristiky), ediční poznámka, komentář, slovníček, rejstřík míst a konkordance s původním vydáním. Praha1984
      A. N. Afanasjev, Ruské lidové pohádky. Výbor, zčásti překlad,předmluva (Vydavatel a teoretik ruské lidové pohádky), ediční poznámka a komentář. Praha1985
      K. J. Erben, Znění zlatého zvonu.Výběr a uspořádání, textologickápříprava, doslov, ediční poznámka, životopisné pásmo, bibliografie a dokumentační ilustrační materiál. Praha 1986[/]

Jubileum PhDr. Josefa V. Scheybala [obsah]

Vposlední den roku 1988 se dožívá šedesáti let přední český etnograf PhDr. Josef V. Scheybal, narozený v Kristiánově ve frýdlantském výběžku. Jeho zájmy a odborný růst ovlivnil už jeho otec, který s přehledem znalce vybudoval pozoruhodnou knihovnu s literaturou převážně vlastivědného a kulturně historického rázu. Pozdě ji na Univerzitě Karlově, kde J. Scheybal v letech 1947-1952 vystudoval národopis a dějiny umění, byli jeho učiteli prof. K. Chotek, doc. V. Pražák, doc. D. Stránská a z uměleckých historiků profesoři A. Matějček a J. Květ, mimo katedru akademik Zd. Wirth. Po studiích se jubilant vrátil do rodných severních Čech, kde se soustavně věnoval národopisnému výzkumu, metodicky akcentovanému dokumentární kresbou. k té zvlášť obrátil pozornost, neboť rozpoznal její význam pro národopisné studium. Neméně důležitá je také Scheybalova muzejní činnost, neboť jako vedoucí odborný pracovník Severočeského muzea v Liberci, kde nastoupil roku 1965, se kromě jiného podílel svými scénáři na tvorbě řady národopisných a kulturně historických výstav a expozic, a to i mimo Liberec, jako kupř. v Železném Brodě nebo v Českém Dubu. Obětavě pracuje také ve funkci okresního konzervátora státní památkové péče v Liberci, Scheybalova úzká spolupráce s Národopisnou společností československou při ČSAV, Ústa

vem pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Národopisným ústavem SAV a národopisným oddělením HM Národního muzea v Praze (zde byl do roku 1987 členem nákupní komise) ho často vedla ze severních Čech do jiných oblastí českých zemí, na Slovensko i do českých vesnic ve Slavonii. Bohaté zkušenosti a poznatky z těchto cest se odrážejí v jeho národopisných kresbách a akvarelech i v řadě studií.
      Josef V. Scheybal především komplexně zpracoval severočeskou lidovou architekturu, zvláště z Pojizeří,1) napsal průkopnické studie o lidovém výtvarném umění2) a významu národopisné kresby,3) popularizoval a katalogizoval umělecké památky,4) pojednal o lidových zpravodajských tiscích5) a věnoval mimořádnou pozornost realistické tradici v české kresbě a ilustraci i jiným otázkám výtvarného umění.6)
      U Scheybalova díla je zapotřebí zdůraznit národopisnou kresbu, která se právě jeho zásluhou stala pojmem naší současné etnografie. Scheybalovy kresby známe nejen z četných výstav,7) ale též z ilustrací jeho vlastních publikací i prací jiných autorů.8) Při kreslení je nesmírně trpělivý, přesný, nevynechá žádný detail, avšak současně vypracovává celkovou kompozici, v níž je každá věc nedílnou součástí svého sociálního prostředí. Kreslí především studijně, neboť národopisná kresba je mu jednou z cest za poznáním.
      Při této krátké jubilejní úvaze není možno nevzpomenout jeho ženy[/]

PhDr. Jany Scheybalové, která je mu nejen věrnou průvodkyní životem, ale aktivně š ním spolupracuje především na velkolepé národopisné monografii rodného kraje. U příležitosti šedesátých narozenin přejeme milému příteli a kolegovi do dalších let hodně zdraví a dalších úspěchů v národopisné práci, k níž denně přistupuje s radostí a nadšením, ale také s obětavostí, profesionální znalostí a pílí. Josef Vařeka Poznámky
1.
Lidové stavby ve středním Pojizeří a v Podještědí. Českoslo[/]venská etnografie 2, 1954, s. 113-144 + obr. příl.; Národopisné dílo Jana Prouska. k stému vročí jeho narození. Český lid 44, 1957, 157-164; k n ěkterým otázkám patrového stavitelství na Slovensku (O dvojí povaze české a slovenské poschodové architektury). Slovenský národopis 8, 1960, s. 494501; Lidové stavby v Pojizeří. Vyd. Severočeské krajské nakladatelství, Liberec 1961 (s Jiřím Šolcem ); Hrázděný dům v Čechách a jeho vztah k oblastem patrové lidové architektury

(Etnokartografická studie věnovaná památce dr. Em. Baláše). Český lid 63, 1976, s. 4-22 + obr. příl. (s Josefem Vařekou ); Lidová architektura v severočeském pohraničí po roce 1945. Český lid 70, 1983, s. 93-102.
2.
      Ootázkách studia lidového nábytku (Atlas lidového nábytku). Český lid 41, 1954, s. 108-111; Lidové umění a lidová architektura na severu Čech. Liberecko, vyd. Socialistická akademie v Liberci, 1966, s. 47-54; Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severních Čechách. Vyd. Severočeské nakladatelství ve spolupráci s ÚEF ČSAV, Ústí n. L. 1985 (s Janou Scheybalovou ).
3.
      Ovýznamu vědecké kresby - pro národopis. Český lid 5, 1950, s. 91-95; Oúloze kresby při národopisném výzkumu. Československá etnografie 2, s. 73-89 + obr. příl.; Lidové obydlí a pracovní nástroje v kresbě a obraze. Slovenský národopis 5, 1957, s. 97-109.
4.
      Opamátkách jabloneckého okresu. Noviny Jablonecka 12, 1964, č. 12, 13, 18, 22; Památky Jablonecka. Přehled historických památek okresu Jablonec nad Nisou. Vyd. Severočeské muzeum a KS ONV v Jablonci nad Nisou, 1969 (s Bedřichem Benešem a Janou Scheybalovou ); Lidová zástavba na území chráněné oblasti Jizerské hory. Ochrana přírody 24, 1969, č. 2.[/]
5.
      Typy lidových zpravodajských tisků v devatenáctém století. Československá etnografie 10, 1962, s. 265-280; Senzace pěti století v kramářské písni. Příspěvek k dějinám lidového zpravodajského zpěvu. v t isku.
6.
      Realistické tradice v české ilustraci. Výtvarné umění 2, 1951, s. 29-33; Adolf Kašpar. Úvodní slovo ke katalogu výstavy uspořádané Krajskou galerií v Liberci, 1955; Lid a jeho prostředí v ilustračním díle Adolfa Kašpara. Československá etnografie 2, 1955, s. 325-351; Adolf Kašpar. Život a dílo. Vyd. SNKLHU, Praha, 1957; KAREL VIK: Severní Čechy. Slovem doprovází J. V. Scheybal. Vyd. SNKLHU, Praha 1958; Karel Vik, zasloužilý umělec. Jubilejní výstava k jeho 75. narozeninám. Katalog pro výstavu v Krajské galerii v Liberci, 1958; Miloš Votrubec. Osud umělce. Vyd. Severočeské nakladatelství, Liberec 1964; Východní Čechy v kresbách Adolf a Kašpara. Vyd. Východočeské nakladatelství, Havlíčkův Brod 1964; Katalog uměleckých plakátů z období 1890 až 1915 ve sbírkách Severočeského muzea. Vyd. Severočeské muzeum, Liberec 1966; Grafik Karel Kinský. k nedožitým sedmdesátinám umělcovým. Zpravodaj Šrámkovy Sobotky 8, 1971, s. 79-80. - Podrobný výčet Scheybalovy publikační a ilustrační činnosti a soupis více než 200 kreseb je v příloze katalogu "Josef V. Scheybal [/]národopisné kresby", vydaném Severočeským muzeem v Liberci ve spolupráci s ÚEF ČSAV roku 1978.
7.
      Samostatně vystavoval např. v Praze, v Třebízi, v Liberci, ve Starých Hradech, na Hrubé Skále, v Českém Dubu, v Jičíně, v Turnově; k některým výstavám byl vydán katalog.
8.
      Ilustroval Vařekovy Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku Uherské Hradiště 1967 a 1982), monografii Banícka dedina Žakarovce (Bratislava 1956), encyklopedii Lidová architektura (Praha 1983) a řadu dalších časopiseckých a knižních publikací.

Pozdrav Janu Rokytovi [obsah]

Naše zdravice Janu Rokytovi k padesátinám bude stručná a věcná, jak stručné a věcné je jeho vyjadřování i konání.
Letorou i muzikantstvím je jubilant pevně zakořeněn v krajině pod Vartovňou a Syrákovem (narodil se v Jasenné u Vizovic) a ve svém přístupu k okolnímu světu je výrazně poznamenán mentalitou zde jšího lidu zápasícího po staletí o právo na svou pravdu života í o svá práva k nedílným horám.
Výsledky usilovného snažení o poznání lidové kultury rodné obce a jejího okolí prezentuje Rokyta především ve svých hudebních

úpravách a kompozicích interpretovaných převážně cimbálovou muzikou Technik, již založil a jejímž uměleckým vedoucím je už třicet let.
      Jako vynikající cimbalista hostoval a hostuje v řadě předních moravských kapel. Své muzikantské zázemí však rozšířil i o kapely slovenské a romské, odkud rovněž čerpá podněty pro svou tvorbu aranžerskou.
      Kdo se s Janem Rokytou jen trochu sblíží, je velmi brzy zvláštním způsobem konfrontován s jeho neobyčejnou činorodostí a pracovitostí. Fakta, kterými chci toto tvrzení doložit, se mohou zdát na první pohled přehnaná, jsou však věcná a prokazatelná:
      Pro cimbálovou muziku Technik napsal, s ní nastudoval a pro ostravské studio Československého rozhlasu, jehož hudebním redaktorem je od roku 1980, natočil a odvysílal 513 (pětsettřináct) hudebních úprav v rozsahu 1 440 (jedentisícčtyřistačtyřicet) minut. Ostatní československé rozhlasové stanice odvysílaly dalších 50 titulů a 54 Rokytových úprav lidových písní zaznělo na vlnách rozhlasových stanic v Cottbusu, Lisabonu, Strasbourgu, Volgogradu a Nice. Rokyta je i tvůrcem řady rozhlasových folklórních pořadů, z nichž připomínáme: "Profily zpěvu" (1982), "Byla jedna kapela" (1983), "Primáši" (1984), "Písničky v kabátě" (1986), "Plynutí času Anny Kutějové" (1987).[/]
      Anna Kutějová z Jasenné uměla na 450 písní. Zapsala si je a pak je předala svému synovci Janu Rokytovi. Nepochybujeme o tom, že vydání její monografie má Jan Rokyta v dlouholetém pracovním rozvrhu.
      Počátkem roku 1980 začal Rokyta pilně spolupracovat s ostravským studiem Československé televize. Stál u zrodu známého cyklu "Vonička z domova" a při tvorbě jeho prvých osmi částí spolupracoval na scénářích, byl jejich hudebním garantem i spoluautorem zpěvníčků vydávaných v kooperaci s rožnovským Valašským muzeem v přírodě.
      Jako instrumentalista, sólista, upravovatel či dramaturg spolupůsobil jubilant při vydání 36 gramodesek s folklorními nahrávkami[/] (1961-1988) a 14 gramodesek s nefolklórní hudbou. v letech 1974 až 1986 zkomponoval hudbu k 11 dokumentárním filmům; v letech 1966 až 1984 hudbu k pěti divadelním hrám.
      Nezpracována zatím zůstává bibliografie jeho tištěných prací a neshrnuta je i jeho činnost poradenská, výchovná i kulturně organizátorská.
      V jedné z valašských masopustních frašek zpívá o sobě mládenec: "...já su hrubě mladý a dělavý !" Dostává se nám v tomto příměru přiléhavého závěru naší gra tulace. I Jan Rokyta je z rodu mužů dělavých. Ať v této kategorii člověčenství setrvá v pohodě ještě drahně let! Karel Pavlištík[/]

KNIHY

Jiří Pajer: Marie Procházková (1886-1986). Zpěvačka ze Strážnice. [obsah]

Hodonín 1986, 460 stran, 300 písní
Sběratelé a badatelé si dávno uvědomovali význam úlohy vynikajících interpretů v lidové tradici. Při sběratelské práci a v ediční praxi se však tato skutečnost neprosazovala příliš snadno. Při studiu zpěvu i jiných projevů lidového umění na otázku působností významných a aktivních osobností narážíme stále.[/] Ovšem teprve v poslední době lze zaznamenat úspěchy i v této oblasti. Po monografii známého primáše Jožky Kubíka, kterou připravil D. Holý, po reedici Plickovy Evy Studeničové, která u nás patří k průkopnickým dílům tohoto druhu, dostáváme do rukou obsáhlou monografii téměř už legendární zpěvačky ze Strážnice, Marie Procházkové.
Monografické studium lidových interpretů - zpěváků může přinášet různé výsledky. Připomínání písní

podle starších sběrů a dlouhodobý výzkum může vést k podchycení i několika stovek písní. Ale i tehdy, jestliže se zapisuje u průměrného zpěváka všechno, co zná, co slyšel, co má rád, můžeme dojít k překvapivým číslům. A naproti tomu o některých zpěvácích lze mluvit jako o vynikajících, i když počet zapsaných písní není příliš ohromující a impozantní. Kvantita tedy není vždy to nejdůležitější. v osobnosti M. Procházkové se však obojí - rozsah i kvalita - spojily.
      Bylo jen přirozené, že tato zpěvačka zaujala řadu sběratelů, především národního umělce Karla Plicku, jemuž J. Pajer také připsal své dílo, dále Vladimíra Úlehlu, Vítězslava Volavého, Josefa Tomše a další. Dovršení sběratelského zá jmu o tuto lidovou umělkyni představuje několikaletý soustavný výzkum autora publikace, Jiřího Pajera. Prováděl jej u stařenky Procházkové až v posledních letech jejího života, od roku 1982 do jejího odchodu v roce 1986, několik měsíců před jejími nedožitými stými narozeninami. Výsledkem početných setkání, besed a dalších přátelských kontaktů je dílo, které přináší svědectví o výjimečném lidovém umělci, ale současně i o nevšedním člověku. Autor předkládá ve své práci písně, ale také četné postřehy zpěvačky, její názory na život kolem; to všechno samozřejmě vedle podrobných údajů životopisných a o prostředí, v němž zpěvačka celý život žila. Věnuje pozor[/]nost také jejímu vystupování na veřejnosti, zvláště s cimbálovou muzikou Slávka Volavého. Všechna tato pojednání jsou sestavená jednak z autorova textu a jednak z početných citátů stařenčiných výroků.
      V úvodní studii bude čtenáři možná chybět obšírnější zmínka o jiných monografiích lidových interpretů. J. Pajer dospívá ve své práci k určitému vzoru, k jednomu ze způsobů, jak podobné publikace připravovat. Upozornění na ostatní díla tohoto zaměření by čtenáři umožnilo předkládanou knihu blíže zařadit. Neboť v ní nejde jen o písně, o vlastní folklórní materiál, ale také o výsledky určité metody folkloristického výzkumu, na nějž kladiy důraz už minulé generace sběratelů a badatelů. Snad to autor nepokládal za potřebné, ale je nutno si uvědomit, že jde o fakta běžnému čtenáři ne vždy známá.
      Rozčlenění vlastních písní je v publikaci založeno na funkci, kterou plnily v životě iidu. Jsou zde zastoupeny následující skupiny: písně dětské a školní, zvykoslovné, pracovní, písně z besed (sem jsou zařazeny balady a písně kramářské), písně tovaryšů a řemeslníků (písně "městského stavu"), milostné písně, písně zpívané u muziky, rekrutské a vojenské, svatební a zpívané o svatbách a konečně vlastní skladby zpěvačky. Toto členění provedl autor na základě pohledu interpretky. Objevují se zde některé ne právě běžné písňové skupiny. Jak můžeme vidět z celé sbírky, tento nový, odlišný pohled má[/] své opodstatnění. k doplnění je v rejstříku žánrů provedeno rozdělení podle toho, jak je to obvyklé v jiných písňových edicích.
      Kniha je zpracována netradičně také pokud jde o grafické řešení. Poznámky na okraji stránek zpřehledňují text. Toto řešení oceníme zvláště u těch písní, kde jsou na tomto místě připojeny poznámky nebo komentáře k dalším variantám, možná ne zcela přesně označená autorem jako katalog. Ten soustřeďuje všechny další záznamy určitých písní, podává jejich časové rozvržení, popřípadě i odchylky, které se v podání jednotlivých písní objevovaly. Trochu rozpaků působí odkazy na typ nápěvů. Není jich příliš mnoho, avšak přece jen by bylo vhodné vysvětlit, v čem spočívá kriterium, podle něhož se písně k určitému typu řadí. Nelze předpokládat, že ten, kdo bude s knihou pracovat, zná natolik písňový fond oblasti, aby vzájemné nápěvné souvislosti sám odhalil.
      Z autorovy studie je zřejmé, že i tak rozsáhlý soubor, jaký zařadil do monografie, musel jistým způsobem omezit, že prováděl výběr písní. I když jsme již v úvodu naznačili, že kvantita není u vynikajících zpěváků to nejdůležitější, přece jen rozsah zaznamenaných písní, který dosahuje čísla 1600, je zcela mimořádný. A tento soubor by možná bylo užitečné konfrontovat s tím, co se ve Strážnici nebo na Strážnicku zpívalo a zpívá. Autor J. Pajer k takové konfrontaci jistě nemá daleko. Vždyť máme v pamě

ti nedávno vydaný regionální zpěvník lidových písní ze Strážnicka, který připravil spolu s M. Miltákem. Požadavky samozřejmě nelze klást do nekonečna, ale tato konfrontace se nabízí jaksi sama sebou. Je to možná způsobeno jakýmsi výsadním postavením lokality města Strážnice - jeho významnou hudební historií (např. s někdejšími zápasy zpěváků, tanečníků a hudců na strážnickém zámku) a neméně slavnou hudební a vůbec kulturní současností.
Třebaže je M. Procházková představiťelkou ryzího folklórního zpěvu, v jejím repertoáru zaujímaly určité místo také jiné písně a skladby než ty, které označujeme jako folklórní. Je v něm patrný vliv kramářských písní a městského folklóru, svůj podíl zde má i vlastní písňová tvorba, i když M. Procházková zdaleka není ten typ nositelů, který se ve folkloristice označuje jako produkční.
Monografie zpěvačky M. Procházkové představuje mimořádně dobře udělanou knihu, která přináší mnoho nového a podnětného pro naši i zahraniční folkloristiku. Plným právem by se také měla v zahraničí objevit, kde, aspoň pokud jde o evropské země, podobné dílo zatím nebylo vytvořeno. Je třeba ocenit, že Okresní kulturní středisko v Hodoníně projevilo pochopení pro tuto práci a že si kulturní a odborní pracovníci uvědomili význam M. Procházkové, člověka, který pro Strážnici a pro celé Slovácko mnoho udělal. A samozřejmě dík si za[/]slouží především autor, který se tohoto náročného úkolu ujal. Marta Toncrová

Pavel Kurfürst: Poslední vývojová fáze smyčcové lyry ve střední Evropě. [obsah]

(Pokus o ideální rekonstrukci zaniklého nástroje lidového hudebního instrumentáře.) Strážnice 1986, 124 stran (71 český text s 58 vyobrazeními, 53 německý překlad)
Studii, kterou vydal Ústav lidového umění ve Strážnici jako první svazek edice Metodické monografie, rozdělil autor do šesti kapitol. Po Úvodu (kap. 1, s. 9-15), v němž přehledně pojednává o vývoji chudostrunných chordofonů, ke kterým zkoumaný nástroj patří, a kde zpřesňuje poněkud Hornbostelovu a Sachsovu systematiku chordofonických nástrojů, aby vyhovovala hledisku dnešních poznatků organologie, přechází k vlastnímu tématu. Prameny a jejich rozbor (s. 16-22), to je název druhé kapitoly, v níž jsou obsaženy písemné a ikonografické doklady poskytující informace o zaniklém nástroji, který je v základním zkoumaném pramenu (1888) nazýván Janem Karlowiczem suka. Podle tohoto popisu a nákresu identifikoval Kurfürst daný nástroj na několika dalších ikonografických dokladech různého stáří a poopravil některé chybné interpretace těchto nálezů. Třetí kapitola Vyhodnocení poznatků z ikonogramů a zpráv - jejich ve[/]rifikace - pokus o ideální rekonstrukci nástroje (s. 23-52) tvoří stěžejní část práce. Pozornost je zde zaměřena na jednotlivé části nástroje: 1. Korpus (s. 24-34), 2. Zvukové průřezy (s. 35-36), 3. Kobylka (s. 37-38), 4. Přídavné zařízení (s. 38-44), 5. Ladící systém (s. 44-46), 6. Kolíčková hlavice (s. 46), 7. Struník (s. 46-47), 8. Hmatník (s. 47), 9. Materiál (s. 48-50), 10. Smyčec (s. 50-51), 11. Kalafuna (s. 51-52). Ve čtvrté kapitole Technika hry na suku (s. 52-60) jsou využity znalostí způsobu hry na dosud existující nástroje, jež se podobají suce. Přitom právě technika hry mohla být podle autora jednou z příčin zániku tohoto nástroje na konci devatenáctého století, protože se nepřizpůsobila jeho konstrukčnímu vývoji. Další příčinou zániku mohla pak být jeho slabá hlasitost. O tom se pojednává v páté kapitole Zvuk nástroje (s. 60-61). Hlasitostí byla totiž suka nástrojem do interiéru, byla omezena jen na "komorní" hráčské příležitosti, takže celkově odpovídala spíše středověkému hudebnímu vkusu. v šesté kapitole Rozšíření nástroje (s. 62) sleduje autor územní výskyt a konečně Závěrem (kap. 7, s. 63) se dotýká nejen některých úplně nezodpovězených otázek (kam patří zvláště ladění), ale především přesvědčivě ukazuje na možnosti ideální rekonstrukce zaniklého nástroje. A v tom také, jak plyne z podtitulu uvedeného v autorské tiráži, spočívá hlavní cíl této práce.

Monografie Pavla Kurfürsta vyniká přehledností, je na ní patrné důkladné osvojení zkoumaného materiálu a může sloužit jako příklad pečlivé srovnávací a analytické práce. Martina Pavlicová

Ludwik Stomma: AntropoIogia kultury wsi polskiej XIX. w. [obsah]

Vydal Instytut Wydawniczy Pax. Warszawa 1986, 267 strán
      Po vydaní práce o ľudovom kalendári "Słonce rodzi się 13 grudnia" (1981) prispieva L. Stomma, popredný predstaviteľ mladšej generácie poľských etnografov, do národopisnej literatúry nielen atraktívnym knižným titulom, ale predovšetkým novým pohľadom na vývoj ľudovej kultúry v Poľsku v 19. storočí. Treba však súčasne povedať, že ide o pohľad, ktorý tu a tam prevracia naruby romantizujúce nazieranie na tradičnú ľudovú kultúru poľského vidieka.
      L. Stomma je typ bádateľa, ktorý proklamatívne zavrhol smerovanie "klasickej" etnografie, pravda, k predmetu i objektu výskumu pristupuje s jasným programom: z pozície funkčne štrukturalistických postupov demaskovať "mýty" o vidieckej kultúre poľskej dediny v 19. storočí. Hrdo sa pritom hlási k vedeckému odkazu J. St. Bystrońa, najmä jeho inšpirujúcemu dielu "Megalomania narodowa", ktorého prvé vydanie roku 1924 vyvola[/]lo v poľskej spoločnosti vlnu ostrých diskusií. Koniec koncov i kultúrne antropologický pohľad L. Stommu na poľskú ľudovú kultúru 19. storočia provokuje tiež k polemike.
      Recenzovaná kniha L. Stommu je rozdelená do deviatich kapitol, ktoré tvoria samostatné, voľne na seba nadväzujúce celky. v prvom sa vracia k dielu J. St. Bystrońa Megalomania narodówa a hodnotí ho na pozadí vývoja európskej i anglosaskej antropológie. Hlavnú pozornosť sústreďuje na vymedzovanie spoločenskej dichotómie svoj - cudzí, a to z hľadiska lokálnych, regionálnych i etnických postojov. Úvahu potom podrobnejšie rozvíja v nasledujúcej časti Povery o cudzích a najmä Portrét z negatívu; podnetnom exkurze o formovaní sa obrazu vlastnej skupiny, autodefinícii, na pozadí ktorej sa formujú jednotlivé prvky dichotómie. Napokon ďalšie rozvažovanie o spoločenskej izolácii sleduje na vymedzení obrazu vlastného sveta (orbis interior) v skupinovom vedomí. L. Stomma je si pritom plne vedomý relatívnosti vymedzovania skupinovej izolácie. Prináša o tom celý rad dokladov na príklade teritoriálnej mobilnosti obyvateľstva vidieka v 19. storočí (upozorňuje na význam vojenskej prezenčnej služby, navštevovanie aj vzdialenejších pútnických miest, cesty na trhy, jarmoky, ale aj odchody na sezónne práce či za prácou vôbec).
      Rozvažovaniu o otázke izolácie skupinového vedomia venuje L.[/] Stomma zvláštne miesto a teoretické zdôvodnenia podáva v kapitole Etnológia na rozcestí, v ktorej prináša vyklad o smerovaní kultúrne antropologickej školy a jej metodologických východiskách. Tu jasne formuluje i svoje nazieranie na ľudovú kultúru či presnejšie kultúru ľudového typu: "Musíme si byť vedomí, že kultúra striktne ľudová, hoci v ňu úprimne verili obdivovatelia vidieckeho ľudu 19. storočia a dokonca v tomto chápaní sa dodnes objavuje v prácich mnohých etnografov s označením ,tradičná ľudová kultúra', v skutočnosti nikdy neexistovala. Podobne neexistovala a neexistuje čistá podoba jej protipólu ,elitárna kultúra'" (s. 147). v tejto súvislosti ukazuje na vzájomné prelínanie sa rôznych kultúr, z čoho vyplýva, že je neopodstatnené hovoriť tiež o zániku či kríze ľudovej kultúry. v záverečných troch častiach (symptomaticky nazvaných Tabuľky Mendelejeva, Ľudová religiozita a Ľudové mystično) L. Stomma zhromaždil k tomu bohatý dokladový materiál, a to tak z poľskej tradície, ako aj európskych i mimoeurópskych kultúr.
      Kniha L. Stommu sa vymýka formálnym i obsahovým výrazom v súčasnej národopisnej literatúre. Predovšetkým vykročením z vyšliapaných ciest etnografie a hľadaním nových možností interpretácie kultúrnych javov. Kniha je opatrená bohatým poznámkovým aparátom a rozsiahlym výberom literatúry. Andrej Sulitka

Skandinávskou etnografii v zahraničí reprezentuje časopis Ethnologia scandinavica, který v letech 1984-1987 (tato zpráva navazuje na referát otištěný v NA 22, 1985, s. 36-39) přinesl 35 studií a 114 poměrně podrobných recenzí. z pouhého přečtení jejich názvů, studia švédských anotovaných etnografických bibliografií a dalších pramenů si povšimneme, že se ve 2. třetině 80. let mění orientace na tematické zaměření výzkumů. Dlouhodobá pozornost sociální kultuře se orientuje převážně na problémy postavení žen v rodinné a sociální struktuře, ale také na postavení dětí a starých lidí. Zajímavé jsou doposud etnograficky nezpracované otázky způsobu života šlechty v kapitalistické venkovské společnosti. v severských zemích již tradiční výzkum rybářů a přistěhovaleckých jinoetnických skupin se rozšířil o zkoumání židů a znovu poněkud intenzivněji lidové kultury Laponců. Bádání o etnografické problematice religiózních proudů, založené na začátku 80. let, se institucionalizovalo a úspěšně se rozvíjí. Podstatně ubylo prací folklorních a zabývajících se výtvarným lidovým uměním. Za pozornost stojí výjimečná kniha o středověkém zemědělství ( Janken Myrdal: Medeltidens Âkerbruk. Nordiska museets Handlingar 105, Stockholm 1985) a výstava se sborníkem k 200. výročí zrušení nevolnictví v Dánsku[/] uspořádaná r. 1988 národním muzeem. Hlavní změnou však je rozmach ve výzkumu kultury dělnické třídy, a to jak ve smyslu badatelských zájmů, programu universit a muzeí, tak ve smyslu metodologickém.
      Podobné změny pronikly i do literatury regionální, i když ta se více upíná jednak k vývoji hmotné kultury a jednak k vlastivědným monografiím. Současná skandinávská produkce budí dojem, že Dánové více využívají historického přístupu a spolu s Finy (a s jihošvédskými pracovišti) se zabývají i teoretickými otázkami oboru, zatímco u Norů a Švédů převažuje pragmatismus materiálových analýz.
      Všimněme si významnějších švédských odborných časopisů (etnografie se přednáší na 5 universitách v zemi a jedné švédské ve Finsku): Fatsburen (hmotná kultura), Rig (metodologické statě a polemiky) Samdok (dokumentace a moderní informatika oboru), Skrifter utg. av Etnologiska söllskapet i Lund, Svenska museer (s obsáhlými bibliografiemi), Svenska landsmâl och svensk folkliv (materiály o lidové kultuře v záznamech vzpomínkového vyprávění), Bygnadskultur (venkovská architektura vč. lidové), Frân bergstag och bondebygd (hornická sídla), Med hammare och fackla (kovářství), Musikhistoriska museets skrifter (mezinárodní výzkum hudebních nástrojů), Folklivsstudier (způsob života Švédů ve Finsku) a folkloristické (Arv, sumlen aj). Rovněž[/] mnohé regionální časopisy [ kromě výročních sborníků, které patří k činnosti každého muzea) mají převahu etnografických studií, i když jsou zaměřeny na populární vlastivědu (např. Dalarna hembygdsbok, Bohuslän, Gotländsket arkiv, Sörmländska handlingar aj). Zvláštností jsou časopisy zaměřené na výzkum způsobu života horníků nebo hutníků (Tabergsbergslag, Eskilstuna museer Ârsbok aj.) nebo na výzkum malých kulturních společenství (Folkarebygden). Významná je edice monografií Nordiska Museets Handlingar. Zaměření všech těchto periodik svědčí o značném významu etnografie ve švédské společnosti. Nás však budou zajímat více metodické problémy, které švédská etnografie v současností řeší zejména v souvislosti s výzkumem dělnictva.
      Na 22. Severském kongresu etnografie a folkloristiky roku 1981 ve finském Liperi gothenburský prof. Sven B. Ek zorganizoval skupinu (nazývá se "Liperská"), která po dvouleté činnosti připravila za silné účastí odborů konferenci o kultuře dělnické třídy (na kodaňské universitě, kde roku 1982 vzniklo středisko pro studium kultury dělnictva). Jednání rozdělili na 4 tematické okruhy: teorie a metody, výsledky empirického výzkumu, organizování výzkumu, vyučování předmětu. Již tam se objevila kritika empirické koncepce kultury všedního dne z hlediska blízkého marxistickému pojetí. Diskutovalo se živě o marxistické metodologii,

brzdou však byla nejednotnost chápání pojmů. v závěrech se volalo po výzkumu "potřeb" dělnické třídy a dělnického hnuti s přesahy daleko za hranice etnografické vědy, někdy až do oblasti ideologie a politiky. Ostatně na této práci se nepodílejí jen etnografové. Sami Skandinávci už začali kritizovat snižování zájmu etnografů o tuto problematiku proti historikům, sociálním antropologům a jiným oborům. Prof. Ek konferenci uzavřel konstatováním, že základní metodologické otázky nelze řešit v malých kolokviích a v září 1986 ve spolupráci s nově vytvořeným Muzeem práce (Arbetets museum) svolal do švédského Norrköpingu mezinárodní symposium (zástupci 12 evropských států). Přineslo Skandinávcům informace o stavu výzkumu kultury dělnictva v jiných zemích. Zklamala je však slabá účast marxistických vědců ze socialistických zemí (zúčastnil se jen prof. dr. A. Robek, DrSc. a doc. dr. K. Fojtík, CSc., z ČSSR). Recenzent Kjell Bergman končí referát slovy: "Jsme stále zvědaví na to, co se děje ve Východní Evropě - je to prvek naděje pro budoucí sympózium." Současně připomíná, že se ukončilo období vlivu britské metodologie (sociální psychologie) na práci skandinávských etnografů, kteří nyní nacházejí společná stanoviska spíše s Němci a Francouzi, Na sympózium bezprostředně navazoval seminář ke stejnému tématu pro 130 odborníků ze severských zemí, na němž pokračovali v hledání správ[/]né cesty při výzkumu dělnictva. Dospěli k poznání, že empirické studie analyzují pracovní život dělníků podle profesí, nikoliv jejich kulturu, že je výzkum značně metodologicky roztříštěn a neposkytuje srovnatelné výsledky (nepokročilo se ani ve sjednocování terminologie), orientace na poznávání historického materialismu vzbudila značný zájem, avšak v konečném efektu nedominovala.
      Dva roky před seminářem vyšel sborník (Arbetet sätter gränser, Stockholm 1984) postihující rozdíly mezi kulturou dělnictva a středních vrstev ve Švédsku a dánský sborník (Socialhistorie og samfundsforandring, Ârhus 1984) polemicky reagující na sedmisvazkovou syntézu Dansksocialhistorie (vycházela v letech 1979-1982). Rovněž Nordiska Museet ve svém Handlingar poskytují místo tématům jako např. Kultura a stavební dělnictvo ( Barbro Bursell: Anläggarna, Stockholm 1984). Kodaňské centrum, které má nejdelší výzkumnou tradici dělnické třídy, vydalo v době norrköpingského semináře sborník (T e m a Arbejderkultur, Kobenhavn 1986) se studiemi rozmanitého zaměření od pokusu o historicko-materialistické zpracování F. Hemmersama až po pojetí P. Kempa a Leifa Hansena negujícím existenci dělnické třídy v industriální společnosti v budoucnu.
      Názorové posuny charakterizuje teoretická studie K. O. Arnstberga, docenta stockholmské university, uvádějící 17. ročník Ethnolo[/]gie scandinaviky a obsahující některé myšlenky jeho knihy o teorii výzkumu kultury (Teori för kultur forskare, Stockholm 1986) a studie ve sborníku Korallrevet, Stockholm 1983. Kritizuje pozitivistické metody, které sice vytvářejí iluzi objektivity, avšak fakta pro srovnávání vybírají podle třídních zájmů buržoazie. Diskuse o kultuře dělnictva podle Arnstbergova názoru vede spory mezi objektivistickým a subjektivistickým přístupem na nové cesty. On sám však dospívá ke kompromisní koncepci dvou modelů: "vědecký" vychází z ideového přístupu a buduje se empirickým pozorováním, korekcemi a někdy praktickým ověřováním a model "lidový", subjektivní, je budován a korigován na základě každodenní praxe individuí. Na rozdíl od jiných oborů etnografie potřebuje konfrontovat oba modely, i když v západní společnosti se vzájemně ovlivňují a nejsou příliš vzdáleny od sebe. Avšak vědecký je pojímán spíše jako pohled zvenčí, kdežto lidový jako pohled zevnitř a jedině oboustranná analýza umožňuje odhalit kulturní vazby a jejich podmíněnost.
      Pro nás je jistě zajímavé, že posuny ve volbě výzkumné tématiky a metod se částečně promítají i v oblasti kádrové. v roce 1987 byli jmenováni tři noví profesoři etnologie, kteří se zabývají sociální kulturou a hospodářským životem lidu: Anders Gustavsson v Uppsale, Asbjorn Klepp v Oslo a Matti Räsänen v Turku. v roce 1982 způsobil

tuto změnu prof. Âke Daun v Nordiska museet ve Stockholmu a roku 1981 se zřízením nové katedry nastoupila do funkce prof. Phebe Fjellströmová v Umeâ a od roku 1980 vede katedru v Gothenburgu prof. Sven B. Ek. Lze očekávat, že při dosavadním účelném pragmatismu se budou i metodicky výzkumy Skandinávců postupně sjednocovat a přibližovat našemu pojetí. Jiří Langer

Maďarské súhrnné národopisné publikácie z roku 1987 [obsah]

Ak odhliadneme od reedícií (piaty zväzok Malonyayho Maďarského ľudového umenia o Palócoch, druhé vydanie Maďarského národopisného lexikónu), oblasť materiálnej kultúry obohatilo niekoľko súhrnných prác.
      Za udalosť roka môžeme označiť vydanie prvej časti Maďarského národopisného atlasu (Magyar Néprajzi Atlasz - Atlas der ungarischen Volkskultur - Atlas of Hungarian Folk Culture. I-III. zv. 1-220 máp, Akadémiai kiadó Budapest 1987). Vyšiel s podporou Maďarskej akadémie vied za spolupráce pracovníkov Národopisného múzea a Katedry národopisu Univerzity Eötvösa Lóránda v Budapešti, Katedry národopisu Univerzity Lajosa Kossutha v Debrecíne a Národopisného ústavu Maďarskej akadémie vied ako súčasť štátneho plánu Národopisného ústavu. Redaktorom atlasu je Jenö Barabás. v mapách prvých troch zväzkov značne domi[/]nuje hmotná kultúra: sídelný obraz, úhorovanie a hnojenie, oranie, siatie, žatva, mlatba (1. zv.) ; uskladňovanie obilia, zemiaky, hrozno, práce so senom, chovateľské témy (2. zv.) ; ovčiarstvo, spracovanie ovčieho mlieka, voz, koč, doprava (3. zv.). Vysvetlivky k mapám sú v maďarčine a nemčine. Toto vrcholné dielo mnohých rokov práce desiatok autorov (začalo v päťdesiatych rokoch), bude predmetom podrobných recenzií, najmä keď vyjde zväzok obsahujúci komentáre.
      Dlho očakávaná bola nová syntéza o maďarskom ľudovom staviteľstve, ktorú napísala dvojica autorov: profesor národopisu v Budapešti Jenö Barabás a architekt Nándor Gilyén ( Magyar népi építészet. Müszaki könyvkiadó, Budapest 1987, 204 strán, 314 obrazov, nemecké a anglické resumé). Cieľom autorov bolo zhrnúť celú tematickú šírku ľudových stavieb, nielen jej kľúčové otázky (medzi iným dvere a zámky, okná, výklenky, ploty, brány, studne, výzdobu atď.). Predsa len z podstatných otázok ľudového staviteľstva vychádza posledná kapitola od Jenö Barabása o periodizácii maďarského ľudového staviteľstva, sústredená na pôdorys, kúreniská a hlavné konštrukčné zložky (krov, steny). Autor sleduje tieto vybrané javy v historických a regionálnych premenách, ktoré vyúsťujú do novej klasifikácie recentných typov ľudového staviteľstva. Kapitola je skrátenou syntézou, zameranou na hĺbku komplexného pohľadu. Šírka tohto[/] pohľadu, ktorú sleduje celé dielo, odráža zároveň hľadiská architekta. Veľký tematický celok je venovaný materiálu a konštrukciám (kde sú zaradené aj kúreniská), formám stavieb a ďalším estetickým otázkam. Hoci sa autori v texte striedajú, odklon od zaužívaného národopisného prístupu je zreteľný v štruktúre aj obsahu práce.
      Súhrnnú a zároveň priekopnícku prácu napísal Lajos Takács s názvom Hraničné znaky, obchôzky chotára koncom feudalizmu v M aďarsku (Határjelek, Határjárás a feudális kor végén Magyarországon. Akadémiai kiadó, Budapest 1987, 227 strán, anglické resumé). Praktiky vyznačovania a stráženia chotárnych hraníc, ktoré zanikli s reguláciou chotárov, poznáme len z útržkov historických dokladov. Autor sa opieral prevažne o vlastné archívne štúdium, pri ktorom zhromaždil toľko materiálu, že mohol tému súhrnne spracovať. Sleduje spoločenskú a morfologickú stránku znakov, ktoré roztriedil do skupín (prirodzené a umelé znaky, dočasné znaky, pevné znaky, navŕšená zem, tajné znaky, kamene, stromy, priekopy atď.). Dokladá spôsob ochrany a sankcie pri porušovaní chotárnych hraníc, ich obnovovanie pravidelnými obchôdzkami, spôsob, a[b][k]ým sa vštepovali mladému pokoleniu, ale aj obyčaje, ktoré vyplývali zo sakrálneho charakteru hraníc (pochovávanie, stavanie krížov, kaplnky atď.). Kniha vyšla po autorovej smrti. Touto pozoruhodnou témou zavŕšil svoje

plodné celoživotné dielo agrárny historik z budapeštianskej národopisnej školy.
László Novák v štúdii Sídelná etnografia, zhrnuje teoretické poznatky o novej národopisnej disciplíne a zároveň analyzuje vývoj dolnozemských sídiel (Településnéprajz - Settlement Ethnography - Siedlungsethnographie. Nagykörös, 270 strán, anglické a nemecké resumé). Sídelnú etnografiu vymedzuje komplexom otázok, ktoré sa vzťahujú na celý chotár, nielen na jeho osídlenú časť. Zdôrazňuje význam užívania chotára, ktorý tvorí systém, pozostávajúci z rozličných funkcionálnych zložiek (spôsob hospodárenia, vlastníckoprávne vzťahy). Autor skúma chotár ako hospodársky priestor predovšetkým vo vzťahu k podvojnému osídleniu. Osobitnú stať venuje európskym paralelám.
Súhrnné práce z oblasti hmotnej kultúry sú zavŕšením významnej etapy výskumov maďarských národopiscov, ktoré zároveň otvárajú cestu novým poznatkom a pohľadom. Soňa Švecová

Vladimíra Coganová - Libuše Šolcová: Lidová architektura Pojizeří a Krkonoš. [obsah]

Trutnov, Muzeum Podkrkonoší 1986, 72 s., 87 fot., 2 půdorysy
      Regionální vlastivědná literatura vztahující se k lidové architektuře byla v roce 1986 obohacena o další titul - Lidová architektura Po[/]jizeří a Krkonoš, jehož autorkami jsou odborné národopisné pracovnice významných muzeí, a to Okresního muzea Českého ráje v Turnově a Okresního muzea Podkrkonoší v Trutnově. Obě jmenovaná muzejní pracoviště se spojila k vydání zajímavé a přínosné publikace.
      Lidové stavitelství zkoumaných oblastí bylo předmětem zájmu badatelů již od počátku 19. století, hlavně však od doby přípravy Zemské jubilejní výstavy roku 1891 a Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895 v Praze. Ale i v poslední době byla lidové materiální kultuře středního a horního Pojizeří a Podkrkonoší a Krkonoš věnována pozornost našimi předními národopisci (nejnověji J. V. Scheybal a J. Scheybalová: Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severních Čechách, Ústí n. L. 1985).
      Publikace je určena především pro nejširší veřejnost a zájemce o tuto problematiku, a proto je v ní váha kladena na obrazovou část (téměř 90 černobílých fotografií), která přináší snímky současného stavu zajímavých objektů lidové architektury (jde o lidové stavby využívané jak k trvalému bydlení, tak zvláště upravené pro rekreační účely), jejichž autorem je M. Vojíř. Odborníkům pak publikace připomene některé, více či méně známé projevy tradičního lidového stavitelství sledovaného regionu.
      Recenzovaná práce je výsledkem dlouholetých terénních etnografických výzkumů lidové architektury[/] a bydleni, realizovaných oběma autorkami v okresech Trutnov a Semily, v menší míře též Jablonec nad Nisou a Liberec. Již zmíněné rozsáhlé obrazové příloze předcházejí dvě úvodní statě k vývoji lidové architektury zkoumaných regionů. Obě autorky se snažily postihnout charakteristické rysy vývoje lidového stavitelství daného regionu včetně jeho typologie. Je pochopitelné, že detailnějšímu rozboruvšech projevů lidového domu oblasti by odpovídala rozsáhlejší publikace hlubšího analytického pohledu.
      V. Coganová se zabývá lidovou architekturou středního a horního Pojizeří (s. 5-7), L. Šolcová pak lidovou architekturou Krkonoš a Podkrkonoší (s. 8-15). U posledně jmenované studie je zařazena i podkapitola týkající se interiéru lidového obydlí (zařízení venkovské světnice) a autorka se zmiňuje také o drobné lidové sakrální architektuře oblasti (typické jsou zejména dřevěné zvonice). L. Šolcová zpracovala v závěru svého příspěvku i seznam použité literatury (obě úvodní studie ne jsou vybaveny poznámkovým aparátem). Pozornost by si zasloužily i technické stavby, které byly nedílnou součástí zástavby zdejších vesnických sídel.
      Omezený rozsah publikace neposkytI možnost rozvinout některé další poznatky a načrtnout problémy, přesto tato publikace splňuje požadavky návštěvníků muzea a tohoto podhorského kraje. Lubomír Procházka

Vydalo Polskie Towarzystwo Ludoznawcze. Wrocław 1986, 151 strán
      Recenzovaná kniha W. Bursztu -predstaviteľa mladej, nastupujúcej generácie v poľskej etnografii - je svojho druhu prvou publikáciou v národopisnej literatúre nielen v Poľsku, ale v slovanských krajinách vôbec. Autor sa totiž podujal k náročnej úlohe štúdia vzájomných vzťahov na jednej strane jazyka a kultúry, na druhej strane lingvistiky a etnografie. Ide o prácu, v ktorej sumarizuje názory na zložitosť vzťahov jazyka a kultúry, vzťahov, ktoré sú stredobodom bádateľského záujmu predovšetkým v oblasti sociálnej a kultúrnej antropológie.
      Práci predchádza rozsiahlejší úvod, v ktorom autor osvetľuje teoretické a metodologické východiská štúdia jazyka a kultúry. Načrtáva základné smerovanie výskumu a) tzv. lingvistickej antropológie či presnejšie anglosaskej etnolingvistiky, reprezentovanej F. Boasom, E. Sapirom a B. L. Whorfom, b) predstaviteľov sociálnej antropológie B. Malinowského, A. R. Radcliffe-Browna, J. R. Firtha a iných, c) štrukturálno-antropologických koncepcií v prvom rade C. Lévi-Straussa a potom E. Leacha, V. Turnera, M. Douglasa atď. Čitateľa ďalej uvádza do širokého rámca štúdia kognitívnej antropológie v jej súčasnom vývoji a hlavne prínose pre etnografické bádanie.[/]
      Úvahy o problematike mnohovrstvových vzťahov jazyka a kultúry rozdelil W. Burszta do piatich kapitol: 1. Jazyk ako jedna z oblastí kultúry, 2. Etnolingvistické modely štúdia sémantiky prírodných (primitívnych) kultúr, 3. Teória jazyka a kultúry v diele B. Malinowského, 4. Štrukturalistické zovšeobecnenia východísk lingvistiky pri štúdiu symbolickej kultúry, 5. Podmetová (subjektívna) rekonštrukcia obrazu kultúry z hľadiska kognitívnej antropológie. z tematického rozvrhnutia jednotlivých kapitol je zrejmé, že snahou autora je obsiahnuť súčasný stav bádania celého komplexu javov, ktoré sa spájajú s otázkami jazyka a kultúry v dnešnom európskom i anglosasskom svete.
      Základným východiskom W. Bursztu je chápanie jazyka ako špecifického fenoménu v celkovom súbore kultúry. Usiluje sa preto viesť dialóg s etnolingvistikou, ktorá považuje jazyk za interpreta kultúry, ďalej koncepciami C. Lévi-Straussa, jeho dvojakého prístupu k jazyku ako prostriedku transmisie kultúry v procese vývoja človeka, ale tiež jazyka ako podmienky kultúry, štrukturálne j základne rozmanitých kultúrnych systémov, to znamená ponímania jazyka ako osobitnej časti kul-. túry i ako zásadného inštrumentu, vďaka ktorému sa osvojuje kultúra (podľa modelu lingvistického dorozumievania sa), no a napokon osobitnú pozornosť venuje stanoviskám B. Malinowského, podľa ktorého jazyk je integrálny s kultúrou a nemôže byť z nej v nijakom prípade[/] vyabstrahovaný a skúmaný izolovane. Na tomto podklade zhŕňa potom i svoje úvahy: 1. o teórii jazyka, nezávislej na teórii kultúry, 2.. o teórii jazyka ako integrálnej časti teórie kultúry, 3. o teórii jazyka ako základni teórie kultúry (etnolingvistika, etnologický štrukturalizmus, kognitívna antropológia).
      Prínos práce W. Bursztu treba vidieť predovšetkým v tom, že sumárne predkladá doterajšie výsledky, dosiahnuté v oblasti bádania jazyka a kultúry. Rozsiahla literatúra k predmetu štúdia a obšírne anglické resumé dáva možnosť preniknúť` tejto publikácii i do neslovanského sveta. Andrej Sulitka

Jozef Kočiš: Neznámy Jánošík. [obsah]

Osveta, Martin 1986, 142 str.
Ako je všeobecne známe, jánošíkovská tradícia zapustila hlboké korene nielen v slovenskom folklóre a literatúre, lež aj medzi ľudom na poľskej strane Karpat. Jánošík -šľachetný zbojník, zastanca poddanského ľudu, sa stal obľúbenou postavou slovenských povestí a piesní,. celá naša literatúra v rozmanitých žánroch je pretkaná príbehmi o tomto ľudovom hrdinovi.
Posledné slovo o jánošíkovskej tradícii povedal pred tridsiatimi rokmi význačný slovenský folklorista Andrej Melicherčík v prácach "Jánošíkovská tradícia na Slovensku (1952), "Jánošík, hrdina protifeudál neho odboja slovenského ľudu" (1963) a "Protifeudálny odboj a já

nošíkovská tradícia na Slovensku" (1963) . v tom čase (1963) v Moskve vyšla aj knižka P. G. Bogatyriova "Slovackije epičeskije rasskazy i li ro-epičeskije pjesni" venovaná zbojníckemu cyklu slovenskej folklórnej tvorby, osobitne jánošíkovskej tematike.
      A. Melicherčík vo svojich prácach podal historický obraz zbojníctva na poľskej strane Karpat a na Slovensku, zovrubne pojednal o postave Juraja Jánošíka vo svetle súdobých historických dokumentov, a napokon ukázal, ako sa táto historická postava stvárnila v slovenskej ústnej ľudovej tvorbe a v literatúre. v jadre svojich prác za hlavnú príčinu vzniku a rozšírenia zbojníctva v Karpatoch v 17.-19. stor. Melicherčík pokladal neznesiteľný feudálny útlak, vyvlastňovanie pôdy drobným roľníkom, rast veľkostatkov, zvyšovanie daní a .feudálnych povinností. Samotný vznik zbojníctva ako svojráznej formy protifeudálneho odboja A. Melicherčík datoval 16. storočím, zatiaľ čo profesor Alexander Húščava ho kládol už do 15. storočia (Zbojnícke družiny na severovýchodnom Slovensku do roku 1526. Slovenský národopis IV, s. 4-5).
      Melicherčíkovo bádanie medziiným ukázalo aj to, akú významnú úlohu v slovenskom zbojníctve zohralo povstanie vedené Františkom Rákóczim, ktorého sa zúčastnil aj Jánošík. Značnú pozo[z][r]nosť A. Melicherčík venoval súdnemu procesu s Jurajom Jánošíkom, jeho protokolom, výpovediam Tomáša Uhorčíka pred súdom, zbojníckym družinám, organi[/]zovaniu zboja a pod., takže si človek povedal, že už sotva možno o Jánošíkovi napísať viac. A predsa sa časom ukázalo, že na Jánošíkovej postave v detailoch zostalo ešte veľa nejasného.
      Také medzery v poznaní historického Jánošíka zapĺňa knižka historika a archivára Jozefa Kočiša N eznámy Jánošík, ktorá vyšla vo vydavateľstve Osveta v Martine roku 1986. Jánošík, ako nám ho vo svetle novoobjavených archívnych prameňov podáva J. Kočiš, nebol len obyčajným vojakom rákócziovskej povstaleckej armády, lež bol to nadšený stúpenec ideí F. Rákócziho. Údaje písomných dokumentov, na objavení ktorých má zrejme zásluhu sám autor, svedčia, že po porážke vojsk Rákócziho pri Trenčíne roku 1708 sa pokračovalo v príprave nového povstania, ktoré malo vzplanúť roku 1712, keď sa predpokladal návrat F. Rákócziho z cudziny. Jánošík so svojimi druhmi v tom čase zadovažoval zbrane a výstroj pre väčší bojový oddiel. Zbrane boli uschované v Terchovej a súkno na vojenské rovnošaty zas bolo ukryté v Čičmanoch. Tieto fakty hovoria samé za seba, že Jánošík sa od svojich predchodcov i súčasníkov líšil v cieľoch svojho boja, ktoré nemali nič spoločného s egoistickými pohnútkami zbíjania, akým obvykle podliehali zbojníci. Práve v úzkej spojitosti s povstaním Rákócziho J. Kočiš nachádza odpoveď na otázku prečo sa Jánošík stal legendárnym predstaviteľom boja proti feudálnym poriadkom, hoci za daných[/] historických okolností jeho odboj bol odsúdený na neúspech, a pritom jeho "zbojníčenie" trvalo iba veľmi krátku dobu, nejaké 2-3 roky. Autor píše, že po porážke Rákócziho pri Trenčíne nastala pre povstalcov doba skúšok, ktorá preverovala vernosť myšlienkam povstania. Mnohí, najmä predstavitelia šľachty tieto ideály zradili. Ale vďaka podpore širokých ľudových vrstiev najmä v Trenčianskej stolici, povstalci sa opäť aktivizovali, len zmenili taktiku. Dochádzalo k útokom na jednotlivé menšie oddiely cisárskeho vojska.
      Historické dokumenty však vrhajú svetlo aj na samotnú Jánošíkovu osobnosť. Doteraz neznáme výpovede Jánošíkovho najbližšieho druha Tomáša Uhorčíka vykresľujú Jánošíkov ľudský profil, ktorý má veľa pozitívnych čŕt.
      Súdne procesy proti Jánovi Jánošíkovi, Martinovi Hatalovi, Mikulášovi Ducovi, Mikulášovi Brezovskému, ktoré nasledovali po odsúdení a poprave Jura Jánošíka, sa niesli v duchu odvetných akcií stoličnej šľachty proti každému, kto by bol chcel kriesiť povstalecké myšlienky a tradície. Vojenská rada vo Viedni sa obávala menovite takých stúpencov Rákócziho, ako bol Adam Javorka, ktorý sa po porážke povstania zdržoval v Poľsku, ale často prechádzal na Slovensko, a Viliam Vinkler, plukovník povstaleckého pluku v Trenčíne, v ktorom slúžil aj Juraj Jánošík. Vinkler neustále menil miesta svojho pobytu v Trenčianske j stolici a bol v styku s ľuď

mi, ktorí zostali verní myšlienke povstania.
Nemienime sa tu púšťať do detailov Kočišovej knižky doslova nabitej historickými faktami, ktoré upútavajú čitaleľa zaujímavým literárnym podaním i hĺbkou pohľadu do historických súvislostí. Kočišova knižka nielen dokresľuje postavu Jánošíka, tej jeho podoby, akú sme poznali z prác Andreja Melicherčíka, lež v nejednom ohľade aj mení[/] naše predstavy o ňom. A hoci autor v úvode píše, že "pre medzerovitosť autentických písomných prameňov azda nikdy nebude ani možné dôkladnejšie poznať celú faktografiu Jánošíkovho krátkeho života", predsa jeho knižka prináša veľa presvedčivých dokladov a poznatkov o skutočnom Jánošíkovi, nie Jánošíkovi folklóru a literatúry, lež o Jánošíkovi dejín našej vlasti. Ján Komorovský

SBORNÍKY

Obščestvennyj, semejnyj byt i dachovnaja kuľtura naselenija Polesia. [obsah]

Redakčný kolektív: V. K. Bondarčik (zodpoved. redaktor), J. G. Gaško, R. F. Kirčiv, A. N. Kirilovič, L. I. Miňko. "Nauka i technika", Minsk 1987, 44 čiernobielych fotografií, 376 strán
      V bieloruskom vydavateľstve Nauka i technika vychádza ďalšia časť monografie o Polesí. Zatiaľ čo jej prvá časť (Polesie. Materiálna kultúra) sleduje najmä problémy etnickej histórie materiálnej kultúry, v recenzovanej publikácii sa prezentujú výsledky výskumov spoločenského a rodinného života a duchovnej kultúry v období od konca minulého storočia do súčasnosti.
      Príslušnosť tejto oblasti do zóny slovanskej pravlasti, kontinuita slovanského osídlenia a špecifické prí[/]rodné podmienky vytvorili predpoklady pre zachovanie celého radu archaík v živote dedinského obyvateľstva Polesia. Na recenzovanej práci však práce v tejto súvislosti treba oceniť fakt, že autori skúmajú aj mestské osídlenie a pokúšajú sa vystopovať špecifiká v jeho kultúre, hoci prevažne sociologickými metódami.
      Práca je rozdelená do štyroch kapitol, úvod a záver napísal V. Bondarčik. v úvode približuje sledovanú oblasť, jej polohu, prírodno-zemepisné a historické zvláštnosti a označuje ju ako unikátny historicko-etnografický región, ktorý už dlhší čas púta bádateľský záujem vedcov z rozličných spoločenských vied. Pretože predstavuje národnostne pomerne pestrú oblasť, bolo potrebné skúmať nielen spoloč né (všeobecne bieloruské a ukrajin[/]ské) črty kultúry, ale tiež špecifiká, ktoré vykazujú jednotlivé menšie územné celky. v týchto jestvujú dodnes relikty starých slovanských kultúr rozkladajúcich sa na teritóriu Polesia (Volyňanov, Dregovičov, Drevľanov a Severanov) a nánosy kultúrnych vzťahov s inými slovanskými i neslovanskými národmi. Predovšetkým zhrnutie týchto faktov a ich dôsledkov obsahuje záver práce.
      Prvá kapitola Spoločenský život obyvateľstva Polesia je rozdelená na päť častí. Prvé dve sú venované spo[lo]čenskému životu dedinského obyvateľstva a kalendárnemu zvykosloviu. Sféru spoločenského života veľmi výrazne ovplyvnili pozostatky občinných vzťahov, survivaly ktorých boli markantné ešte na začiatku tohto storočia najmä v hospodárskej sfére (kontrola termínu a priebehu poľnohospodárskych prác, spoločné využívanie obecnej pôdy) i v nadstavbe (kolektivizmus, vzájomná výpomoc pri hlavných prácach i feudálnych robotách). Tieto vzťahy mali silný vplyv aj na formovanie a zachovanie kalendárnych zvykov viažúcich sa k roľníckej práci a snahe zabezpečiť hospodársku prosperitu. Výročný cyklus zachoval tiež popri množstve kresťanských i staré pohanské prvky, napr. sprievody Rusaliek na Turíce, symbolické oborávanie dediny sochou na ochranu pred nečistými silami na Jána a pod. Ďalšia samostatná časť prvej kapitoly je venovaná obyčajovému právu. Vďaka geografic

kým podmienkam a silnej slovanskej tradícii sa v tejto sfére zachovali archaiká v obecnej správe (súdna inštitúcia tzv. "kopa" ako pozostatok občinných vzťahov), manželských vzťahoch i v hospodárskom práve. Na dôkladné charakterizovanie všetkých funkcií obyčajového práva (tvorba práv a povinností, kontrola ich plnenia a sankcie) využívajú autori bohatý materiál. Posledné dve časti prvej kapitoly predstavujú výsledky výskumu spoločenského života a duchovnej kultúry obyvateľstva miest. Zaujímavé výledky prináša sledovanie spoločenskej aktivity jednotlivých vrstiev a skupín mestského osídlenia v historickom priereze (starousadlíci prisťahovalci, straníci - nestraníci, záujmové skupiny, inteligencia, robotníci).
      Druhá kapitola monografie má názov Rodina a rodinný život. Je rozdelená na časti Rodina a vnútrorodinný život, Výchova detí, Zmeny v rodine a rodinnom živote v socializme a Rodinné obyčaje a obrady. Zaradenie rodinného zvykoslovia do tejto kapitoly prezrádza, že autori skúmajú rodinu ako komplex - spolu s obradmi a názornejšie tak osvetľujú úzku závislosť na Polesí prevládajúcej virilokálnosti manželstva a života v nerozdelených otcovských rodinách s obradovou zložkou.
      V tretej kapitole Ľudová kultúra a svetonázor sú na dobrej úrovni rozpracované najmä prvé dve časti Vedomosti ľudu a Svetonázorové predstavy. Bohatosť predstavované[/]ho materiálu dokazuje jeho skutočnú "životnosť" v teréne Polesia, ale najmä dôslednú prácu autorov kapitoly pri jeho získavaní a interpretácii. v prvej časti sa venujú ľudovej astronómii a kozmológii, poľnohospodárskemu kalendáru, matematike a metrológii (meraniu času, dĺžkovým a plošným mieram, meraniu hmotnosti), ľudovej botanike, zoológii, medicíne a veterinárstvu. Svetonázorové predstavy a viera ľudu sú poznačené pohanskými kultmi nebeských telies (Mesiac brat Slnka, hviezdy - deti Slnka), prírodných živlov a atmosferických javov. Tieto kulty sa . odrážajú v množstve predstáv o démonoch, v poverách a magicko-ochranných praktikách. Etnickému rozdeleniu regiónu zodpovedá i slovesný folklór, ktorému je venovaná záverečná časť kapitoly. Prináša prehľad všetkých slovesných žánrov folklóru so zdôraznením silne zastúpenej sociálnej problematiky, ktorá sa do folklóru rozvíjajúceho sa na dedičstve Kyjevskej Rusi, dostáva už v období feudalizmu. s príchodom kapitalizmu sem prenikajú prvky odporu proti nevoľníctvu, protipanské a protináboženské myšlienky. Autori sa tiež zaoberajú folklórnymi príležitosťami, jednak v jeho tradičných formách (spoločné práce, "besedy", "večerky"), ako aj v súčasnosti.
      Záverečná kapitola Ľudové umenie obsahuje opis spracovania a využívania jednotlivých prírodných materiálov, charakteristiku výtvarného prejavu v architektúre, odeve, úžit[/]kových a dekoratívnych predmetoch, ako aj dnešných foriem využívania tradičných techník a dekóru v ľudovej tvorivosti. Posledné dve časti tejto kapitoly sa zaoberajú ľudovými hudobnými nástrojmi a hudobným folklórom regiónu.
      Vzhľadom na bohatosť prezentovaného materiálu a vytvorenie pomerne detailného pohľadu na duchovnú kultúru Polesia, možno pokladať recenzovanú publikáciu za prínos nielen k monografickému spracovaniu tohto regiónu, ale aj ku riešeniu niektorých teoretických otázok danej problematiky v širšom slovanskom kontexte. Katarína Popelková

Gospodarowanie i sztuka ludowa w Karpatech. [obsah]

Wrocław 1987, 156 s., 55 dokumentačních náčrtů a fotografií
Sborník obsahuje 5 vybraných prací diplomového semináře vroclavské katedry etnografie z let 19761980. Anna Mączyńska analyzuje současnou výrobu hraček na Živěcku vč. použití technologie ryté výzdoby do zauzovaných destiček u nás známé z Valašské Bystřice. Zcela shodné jsou i dekorativní motivy. Ve studii Elżbiety Wijas-Grocholské o podhalanském kožešnictví je doložena úloha slovenského zboží jako předlohy a mistrů z Lipt. Mikuláše jako zakladatelů dnes proslavené tradice. Historický přístup nezastiňuje důkladné formální rozbory střihů

a výzdoby. Aleksandra Złotnicka-Czuchnowska na základě pozorování z roku 1979 podala cenné svědectví o trhu v Kosově (druhý největší na Ukrajině). Zkoumala i sortiment zboží - produkci huculské lidové výroby. "Veselý hřbitov ve vsi Sapinţa" - 250 náhrobníků Ivana Stana Pătraşe z Maramureše, na nichž řezbou, malbou a veršem charakterizoval generaci spoluobyvatel - zkoumali Włodysław Misiak a Jacek Pieczanka z hlediska významových souvislostí znázorněných prvků s životem obce. U nás byly některé z křížů vystaveny na 3. trienále insitního umění v roce 1972. Katedra organizovala roku 1978 výzkumný tábor v rumunských Kalimanských horách a výsledky desetidenního pozorování pastevectví zpracoval Eugenius Kłosek. Zařazuje ho do širších souvislostí na základě bohaté literatury.
Studie sborníku jsou metodicky vzorové (v úvodu pečlivý rozbor pramenů) s těžištěm na důkladné terénní práci, Jevy jsou interpretovány nejen z hlediska hmotné, ale i duchovní kultury. Redaktor E. Pietraszek v předmluvě obsažně informuje o poslání a současném stavu bádání MKKKB a naznačuje možností využít k tomuto mezinárodnímu úsilí i výsledky činnosti jeho katedry. Věnování sborníku prof. dr. R. Reinfussovi není jen zdvořilým projevem úcty zakladateli vroclavské katedry etnografie, ale důstojně symbolizuje pokračování jeho díla. Jiří Langer[/]

Jahrbuch für Volksliedforschung 32, [obsah]

Berlin 1987 32. ročník sborníku věnovaného bádání o lidových písních, který každoročně vychází z podnětu archívu lidových písní ve Freiburku (Deutsches Volksliedarchiv), za redakce O. Holzapfela a J. Dittmara, přináší, stejně jako předcházející svazky, studie německých i zahraničních badatelů. Úvodní příspěvek E. Hildebranda pojednává o rukopisných záznamech šesti písní, pocházejících z roku 1770 z vesnice Jestädt (Hessensko). Jde o písňové texty s milostnou a erotickou tematikou z okruhu oblíbených dobových písní, které si zaznamenal jeden z vojáků místní posádky. Ke dvěma z nich jsou doloženy původní předlohy. Zápisy jsou svědectvím ústního tradování tištěných písní, které zůstávají závislé na svém vzoru. Jestädtský rukopis je nejstarším dokladem společné existence folklórních a nelidových písní ve spontánním zpěvu vesnických vrstev v Německu ve druhé polovině 18. století.
      Funkcí lidových prvků v básnickém cyklu Die Not německého romantického básníka Georga Weertha z roku 1844-45 se zabývá ve svém článku E. Weber.
      Na příkladě různých svědectví o konkrétní historické události valašském lidovém povstání v Sedmihradsku v roce 1784 - pojednává B. Beneš o principech a zákonitostech lidové tvorby v českém prostředí. Ve své konfrontaci staví[/] vedle sebe dobovou zprávu uveřejněnou v někdejších Pražských českých novinách a zpracování téhož tématu v jarmareční písni a lidové loutkové hře.
      U. Reinhardová si ve své studii všímá charakteru turecké iidové hudby v její původní vlasti a porovnává ji se stavem, k němuž dospěla přenesením do nového prostředí - u obyvatel turecké národnosti žijících dnes v Německé spolkové republice. Autorka sleduje různé složky hudební tvorby - funkci písní, sdruženou nástrojovou hru, charakter hudebního života jako celku atd. Konstatované změny nejsou prognózou zániku, ale spíše dokladem schopností dalšího vývoje turecké hudby i v novém prostředí.
      Zatímco interpreti lidových písní neušli pozornosti folkloristů, jiní nositelé spontánní zpěvnosti - pouliční zpěváci a hudebníci - zůstávali většinou anonymní. v tomto směru je přínosný článek F. Martina, který pojednává o C. Meijerovi, pouličním zpěvákovi a tvůrci písní z Amsterodamu. Na základě interview, který C. Meijer poskytl v závěru života, je rekonstruován jeho životopis (žil v letech 18181885). Dává nahlédnout do osudů zpěváka i do zázemí, z něhož vycházela jeho písňová tvorba. Dalším pramenem k poznání této zpěvácké osobnosti jsou písně, z nichž se ovšem zachovala jen menší část. Tématy písňových textů byly nejrůznější události ze života; zvláště vítanými se mu staly různé skandá

ly ze života vyšších společenských tříd.
      H. Kuhn porovnává ve své studii sedmnáct zápisů balady o opuštěné dívce, řazených řeckými folkloristy k jednomu baladickému typu. Na základě těchto konkrétních písní sleduje autor obecnější otázku, a to vzájemný poměr tématu a typu. Všímá si také, které složky konstituují baladický typ.
      V části menších příspěvků a zpráv čteme článek P. Persona o lidové písni a elektronických mediích a dále pojednání o datování jedné lidové písně B. Jamesové. T.[/] Denn podává zprávu o 35 letech trvání školy skotských studií v Edinburgu. Následuje doplněk O. Holzapfela k článku v předcházejícím ročníku, věnovanému vojenským písním a dále jeho poznámky ke studiu lidových balad.
      Rozsáhlá recenzní část a přehled nejnověji vydané literatury především o lidové písni jsou důležitou součástí tohoto sborníku a zároveň vítanou informací, které 32. ročník, stejně jako minulé svazky, poskytuje. Marta Toncrová[/]

Tématem VII. konference o lidové stravě, která se konala ve dnech 10.-14. června 1987 v norském Sogndalu, byla konzervace potravin.
      Úvodní referát A. Riddevoldové (Norsko) pojednal o mikrobiologických a chemických předpokladech, které nelze pominout při dokumentaci konzervace potravin. Historické stránky jevu si všímala M. Dembińska z Polska (konzervace masa a ryb u Slovanů ve světle archeologických a historických pramenů), R. Weinhold z NDR (o vztazích mezi přípravou těsta a kvašením nápojů) a J. M. van Winterová z Nizozemí (úlo[/]ha konzervace potravin ve středověku v Nizozemí); G. Bengt ze Švédska měl připravený referát o soli a konzervačních metodách v severní Skandinávii.
      O tradičních konzervačních metodách ve své zemi obecně pojednávaly referentky L. Radeva z Bulharska, A. Lewicka-Kowal ska z Polska a Rast. Stoličná ze Slovenska. Celá řada přednášejících si všímala otázek speciálních pro určitou zemi: A. Fenton o vývoji konzervace mléčných produktů ve Skotsku, P. Lysaghtová o zvláštní přípravě telecí a vepřové hlavy pro podzimní slavnosti v Irsku, B. Fjellheim o konzervaci ryb na západním pobřeží Norska, G. Lerchová o provinční[/] sladovnické tradici v Dánsku a jejím vlivu na chuť piva, A. Riosová o uchovávání oliv - staré tradici ve Španělsku, zděděné po předcích, a jeho vyhlídkách v budoucnosti, a E. Kisbánová o slanině v předprůmyslovém konzervování a stravovacím systému v Maďarsku. Ve srovnání s těmito tématy vyzněly referáty M. Abdally (t. č. Polsko) o stravě Asyřanů, manželů Aptových o Indii a A. T. Theodorata o uzení ryb na severozápadním pobřeží Severní Ameriky (všichni USA) pro nás exoticky.
      Referát J. van Jobsové (Nizozemí) o hlavních rysech konzervace v posledním stu letech a o psychologických důsledcích těchto změn je možné považovat za úvod ke konfrontaci minulého se současným. Na něj navazovaly referáty Chr. Akové a A.-S. Barthové o změnách v přístupu ke konzervování potravin, Chr. Köcka o pojmu "křečkování" a jeho podobě v současnosti (všichni NSR) a M. Ludvíkové o inovaci konzervačních metod na Moravě. Sem by se snad dal zařadit referát U. Robertsonové (Skotsko) o změnách ve stravě námořníků.
      Speciální tematiku měly další referáty účastníků z USA; tak M. Schuchatová o starém způsobu stravy užívané při táboření jako symbolického výrazu postoje - k rekreaci ve volné přírodě, M. Arnottová o moderních snahách o prodloužení trvanlivosti chleba, zatímco B. M. Gordon si vybral téma evropské. Jeho referát obsa

hoval přehled protiepikurejského hnutí od Campanelly a Rousseaua přes 19. století po snahy za fašismu (tzv. "Eintopf"), zvláště v Itálii. Téma B. Bordové jako by konferenci uzavíralo. Bylo o stravě jako o symbolu identity v cizí zemi (na příkladu imigrace ve Švédsku).
Referáty budou - jako v přede šlých případech - vydány tiskem. Příští konference se bude konat roku 1989 ve Philadelphii v USA a tématem bude otázka kontinuity v lidové stravě. Miroslava Ludvíková

Konference k 90. výročí narození K. Zawistowicz-Adamské [obsah]

Pozvání na jubilejní zasedání pořádané univerzitou v Łodži na téma Vědecký přínos prof. dr. Kazimiery Zawistowicz-Adamské ve světle současných zájmů polských etnografů mne přimělo k tomu, abych se vrátil k jubilejním medailónům a nekrologům někdejší čelné představitelky lodžského národopisu, již jsem měl možnost poznat před více než dvěma desítkami let na její katedře. Není těch příspěvků nadbytek, žádné chvalořeči, žádné nabubřelé inventáře činností. Zato je ze všech možno vycítit úctu a náklonnost k pracovité paní profesorce a skromné ženě. v tomto ladění také odezněla ve dnech 5. a 6. listopadu 1987 konference a vůbec ji nerozladily některé referáty kriticky hodnotící odkaz z dnešních pozic polského národopisu.
Část zasedání proběhla v memoá[/]rovém duchu: po zahájení (B. Jaworska) následovaly osobní vzpomínky a imprese (A. Kutrzeba-Pojnarowa a Z. Sokolowiczová). Většina přednášejících se však zaměřila na otázky, které K. Zawistowicz-Adamska soustavně sledovala ve své vědecké práci, Šlo především o problematiku lokálních společenství a regionálních skupin v Polsku (M. Biernacka, M. Wieruszewska, J. Kucharska, J. Damrosz a E. Sroczyńska) a na Slovensku (S. Švecová), jakož i o vybraná témata z oblasti sociální kultury (A. Zambrzycka-Kunachowicz, K. Kwaśniewiczová in abs., N. Pavković). Poměrně sevřenou skupinu tvořily též příspěvky věnované bádání o lidovém umění (A. Jackowski, M. Drozd-Piasecka a R. Jeřábek). Zbývající referáty byly věnovány lidové epice (V. Krawczyk-Wasilewska), ugrofínistice (M. Trojan), muzejnictví (Cz. Nowosz) a metodickým přístupům (K. Kaniowska a M. Piotrowski) v díle K. Zawistowicz-Adamské.
Komorní konference se obešla bez jakýchkoli oficiálních procedur, ale místo toho poskytla možnost přátelských a kolegiálních setkání a srdečných debat, které nemohlo neblaze ovlivnit ani nevlídné podzimní počasí a příkrov smogu nad smutným velkoměstem. Potvrdilo se, že má smysl čas od času zhodnotit dědictví významných představitelů vědy; ukáže se, co už s odstupem doby neobstojí a co zůstává trvalejší a podnětnou hodnotou, na niž lze nadále sázet a jež vybízí k rozvíjení. Richard Jeřábek[/]

Konference o historii českého národopisu [obsah]

V Rakovníku se konala 17. a 18. listopadu 1987 spolu s valným shromážděním Národopisné společnosti československé při ČSAV konference o historii českého národopisu. Hlavnímu výboru NSČ se podařilo zvolit téma, k němuž mohli přispět novými poznatky i pohledy etnografové a folkloristé z akademických pracovišť i z regionálních zařízení, ze jména z muzeí.
První část konference byla věnována známým a neznámým osobnostem české etnografie a folkloristiky. Úvodní referát přednesl Richard Jeřábek na téma Slovník českých národopisců - poznámky k jeho koncepci a přípravě. Projektovaný slovník by měl zahrnout asi 600 osobností a základní národopisné instituce a organizace, vyjma organizátorů a propagátorů aplikovaného národopisu a lidové umělecké tvořivosti. Antonín Robek nastínil ve svém příspěvku v širších, zejména politických souvislostech některé otázky dějin národopisného vlastivědného výzkumu a upozornil na dosud neznámé osobnosti. Vladimír Kristen se zabýval osobností Václava Hanky v souvislosti s počátky české cizokrajné etnografie. Václav Bartůšek upozornil na překladatelskou, organizátorskou a další národopisnou práci Jana Evangelisty Purkyně. Dagmar Klímová podnětně shrnula badatelský přínos Václava Tilleho evropské folkloristice. Jaroslava

Hlavsová poukázala na význam publikační, organizátorské a výchovné činnosti tří českých dialektologů - V. J. Duška, J. F. Hrušky a J. Gebauera - pro národopis. Ludvík Kunz připoměI knihu Františka Skopalíka o Záhlinicích u Holešova, kterou je možno považovat za první národopisnou monografii moravské vesnice. Karel Šťovíček se zaměřil na postavu Karla Rozuma a jeho působení v národopisném muzejnictví počátkem 20. století. Vanda Jiřikovská seznámila přítomné s dosud málo známou osobností Františka Durase, představitele národopisného ruchu na Slánsku v době příprav Národopisné výstavy českoslovanské. Violeta Kopřivová rozebrala ve svém vystoupení sběratelskou činnost Augustina Hajného v Polabí. Kulturní proudy a osobnosti formující názor na lidový oděv u nás od poloviny 19. století do současnosti v oblasti vědecké práce i z hlediska společenské potřeby kroje zasvěceně zhodnotila Jiřina Langhammerová. O autorech obrazů s národopisnou tematikou krojů a staveb (Olga Runtová a Václav Nováček) z Rokycanska podal informaci Josef Vařeka. Kladné i záporné stránky týkající se dialektologických zápisů a úprav chodských lidových písní Jindřicha Jindřicha hodnotil Lubomír Tyllner . Dokumentační význam souborů fotografií a kreseb Václava Votrubce a Václava Pilaře z minulého století (zejména lidové stavitelství a lidové techniky) připomněl ve svém sdělení Luděk Štěpán.[/] Valašského národopisného pracovníka Eduarda Domluvila vzpomněl Jan Krba. O současné etnografické kresbě Antonína Chmelíka věnované lidové architektuře Českého ráje a Podkrkonoší referoval Lubomír Procházka a o současné vlastivědné literatuře zaznamenávají národopisné reálie na Příbramsku informoval Eduard Bejček.
Druhá část konference byla zaměřena na vývoj národopisu a jeho formování ve vědní obor. v úvodním referátu vymezil Stanislav Brouček tendence vývoje národopisu v souvislosti s dějinami českého dějepisectví od osmdesátých let 19. století do první světové války. Zdeněk Urban nastínil některé otázky a problémy českého slovanského národopisu 19. století. Bohuslav Beneš zhodnotil přínos literární teorie a literární historie pro českou předválečnou a meziválečnou folkloristiku. Tomáš Grulich ve svém nástinu vývoje současného národopisného muzejnictví podal návrh povinného minimálního etnografického programu práce v muzeích v rozsahu 50 % náplně práce. Pozornost vzbudil diskusní příspěvek Jana Součka věnovaný současným problémům etnografie jako vědy, zejména otázkám teorie a metodologie, ale i výchově příští generace národopisců. Chybí vymezení obsahu a struktury předmětu etnografického bádání, terminologie. Alexandra Navrátilová poukázala na úlohu etnografických tradic při formování historického vědomí českého národa od 13. století[/] do období po roce 1945. Helena Bočková referovala o otázkách aplikovaného národopisu, konkrétně o významu svérázu a folklorismu v národním hnutí v Brně od poloviny 19. století do první světové války. Lubomír Tyllner publikoval názory K. Weise na národopisnou práci Z. Nejedlého, J. Horáka a dalších. O přípravě expozice amerických Čechů na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze hovořil Leoš Šatava a o etnografii současnosti v Jugoslávii Jan Pargač. k oběma blokům předneseným referátů se rozvinula živá diskuse. Všechny příspěvky budou publikovány v Národopisném věstníku československém.
Velký počet odeznělých referátů svědčil o zájmu národopisců o danou tematiku. Autoři zveřejnili množství dosud neznámých údajů; na druhé straně však někteří nepřekročili hranici faktografického výčtu. Jako naléhavý úkol se jeví nové zpracování historie oboru v širších politických, společenských a kulturních souvislostech, ve vazbách k příbuzným společenskovědním disciplínám a v neposlední řadě v porovnání s vývojem evropského národopisu a s vymezením přínosu naší národopisné vědy evropskému bádání. Helena Bočková

Exkurze za národopisnými památkami [obsah]

Exkurze pro účastníky konference v Rakovníku byla zaměřena na dvě odlišné oblasti: na chmelařský kraj

severně a západně od Rakovníka, a na jižní a jihovýchodní část okresu, kde se rakovnický roubený dům stýká s dřevěnými stavbami charakteristickými pro širší oblast Zbirožska a Křivoklátska. Ve starobylých Senomatech zaujala řada zachovalých roubených chalup, památná hrázděná zvonice u kostela a smírčí kamenný kříž vyrůstající přímo z chodníku u silnice (podobný je v Oráčově, v Jesenici aj.). Hranice rozšíření hrázděného zdiva podle dochovaných památek protíná rakovnický okres zhruba v linii vymezené lokalitami Velká Chmelištná, Pšovlky, Olešná, Lišany, Krušovice, Třtice, Nové Strašecí. Církevní a městské stavby za touto hranicí svědčí o tom, že hrázdění zasahovalo hlouběji do středu Čech. Přes Švihov a Oráčov, kde mezi osídlenci bylo mnoho Volyňských Čechů, jsme dojeli do Jesenice. Ve Vlastivědném muzeu Jesenicka obětavě po roce 1985 vybudovaném nadšenými kulturními pracovníky, etnografy pochopitelně zajímaly nejvíce národopisné exponáty, ale i historie kraje, dějiny rakovnické železnice a příroda Jesenicka. Účelem exkurze však bylo poznání památek národopisných. v jižní části okresu zmizely chmelnice, patra, hrázděné zdivo, vesnice jsou menší, návesní, ale i hromadné, přibylo roubenic, hlavně u Berounky. Skutečnou rezervací vzorně udržovaných roubených chalup pak jsou Týřovice a Skryje. Poslední zastávkou bylo Nové Strašecí. Středem pozornosti bylo místní Vlastivědné muzeum se starou slavnou tradicí, neboť bylo[/] založeno už v období Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895. Hned vedle muzea pracuje ve své hrnčířské dílně mladý a talentovaný mistr lidové umělecké výroby[/] ing. Petr Volf. Dělá předměty pro ÚLUV, jak se tomu naučil u místních hrnčířů. Alena Plessingerová[/]

Ve dnech 24.-26. července 1987 se konal ve Velké nad Veličkou jubilejní 30. ročník Horňáckých slavností. Jejich součástí bylo i několik výstav: dílo malířů K. Supa a M. Sylly, obrazy J. Slováka, výstava horňáckých výšivek a výstavka dokumentů z třiceti ročníků slavností.
Programovou nabídku slavností zahajoval páteční pořad "Horňácko ve filmu "(autoři J. Kohút, J. Podloucký ), který uvedl několik známých i méně známých filmových dokumentů. Pořad vhodně provázel komentář J. Podlouckého a vystoupení velické cimbálové muziky Ležhory. Děti se představily v sobotním pořadu "Mládí Horňácka v písni a tanci" (autoři J. Kománek, L. Mikáč, J. Šácha ), který byl sestaven z nejúspěšnějších kolektivů a pásem letošní přehlídky Mladé Horňácko. Tato akce, v začátcích koncipovaná Z. Jelínkovou, má dnes řadu zkušených programových i organizačních pracovníků především z řad učitelů, kteří s dětmi soustavně a cílevědomě pracují. Je[/]jich činnost se odrazila také v tomto pořadu, z něhož vyznívala bezprostřednost a živost dětského projevu.
Sobotní večer patřil pořadu "Horňáckem zní píseň věčná" (autoři M. Kuchyňka, J. Miškeřík ), věnovanému bohatým hudeckým a písňovým tradicím kra je. v pořadu účinkovaly všechny muziky regionu: od hrubovrbecké Kučerovy a velické E. Miškeříka, které uchovávají původní styl podání, až po nejmladší pokračovatele, k nimž patří Ležhory s primášem Petrem Miškeříkem a hudecká muzika Veličánku s primášem Janem Kománkem mladším. Solový a sborový zpěv, mužský i ženský, zachovává příznačné znaky svého regionu, jako je vedení jednotlivých hlasů, frázování melodie a rytmus. Na rozdíl od hudebního a zpěváckého projevu byl taneční folklor jen doplňujícím prvkem pořadu: Vedle ukázkové starosvětské zaujal muzikantský odzemek a ze .souborového pojetí pásmo Veličky. I když kvalita projevu jednotlivých složek byla rozdílná, například technická zdatnost při hře

(mnohé kolektivy měly snad málo času na secvičení), všem účinkujícím byla společná snaha o vnitřně prožité podání, kterou nemohly přehlušit ani občasné rozpaky některých interpretů z veřejného vystoupení na jevišti. Vnitřní prožitek pramení z opravdového vztahu k folklórnímu odkazu minulosti. Tohoto slovního spojení zde můžeme přiléhavě použít, aniž bychom se vystavovali nebezpečí frázovitosti, poněvadž v některých rodech a rodinách se tento uvědomělý vztah pěstuje a vychovává už po několik generací. Myslím, že v tom tkví také kořeny úspěšnosti horňáckého folklóru jako celku. k nedostatkům pořadu by patřila jistá dramaturgická nevyváženost a nedůslednost režie; například muziky nemusely být řazeny "chronologicky" podle věku, ale lépe podle repertoáru.
      Pro návštěvníky nedělního dne byl připraven tradiční jarmark lidových výrobků a pořad "Nad Javornýčkem zpjevá hrdlička" (autorka Z. Jelínková ), který byi pro nepřízeň počasí přeložen do Kulturního domu. v pořadu, zaměřeném na folklorní projevy moravskoslovenského pomezí, se podařilo výtečně podtrhnout kulturní příbuznost obou oblastí. z moravské strany zaujaly, kromě účinkujících ze samotného Horňácka, kolektivy ze Strání a Starého Hrozenkova, ze sólistů zvláště straňanský gajdoš Popelka i domácí gajdoš Pavel Hrbáč. Ze slovenské strany pomezí zapůsobili účinkující z Nové Bošáce, Miškech Dedinky a vyspělý Kopa[/]ničiar z Myjavy, byť jeho muzika místy vyzněla až příliš strojeně. Jako přednost pořadu lze vyzvednout zastoupení dvou interpretačních rovin, souborové a relativně autentické v podání vesnických skupin, jež se díky výborné režii podařilo skloubit v jeden vyvážený celek. Pořad, jemuž nemohlo uškodit ani stísněné náhradní prostředí, lze považovat za důstojné vyvrcholení slavností.
      Široké povědomí veřejnosti o kvalitách horňáckého folklóru přiláká každoročně do Velké nad Veličkou tisíce návštěvníků. Lidé sem při jíždějí zdaleka a se zájmem, je to obecenstvo kultivované, které netropí výtržnosti, pozorně sleduje pořady a pak se začlení do společenské zábavy při muzikách. Magnetem, který přitahuje tolik návštěvníků, je zvláštní atmosféra slavností. v žádném případě ji nelze nazvat "udržováním zkamenělé tradice", ani není vyvolána literárními představami Súchovské republiky či Úlehlovými filmy (ostatně kdo je dnes už zná?). Vysvětlení je jinde: Současný člověk žije ve shonu přetechnizovaného světa, denodenně k němu doléhá zkomercionalizovaná kultura z televize, z rozhlasu atd. Cítí stále více potřebu občas se zastavit a uvolnit se, prožít něco pěkného, neobyčejného a povznášejícího. Touží vytvořit si v duši svátek třeba ve všední den - a načerpat dalších sil. Na Horňáckých slavnostech, navíc v pěkném přírodním prostředí, koresponduje jeho nálada s kvalitou a opravdovostí prožitku[/] interpretů-účínkujících, kromě toho si může i sám zazpívat, zatančit si nebo zahrát - tedy aktivně se zapojit do tohoto dění. Do popředí tak vystupuje i společenský smysl slavností, kdy na obou stranách -u účinkujících i u divácké veřejnosti - stojí uspokojování kulturních potřeb lidské osobnosti, a to pravých, nikoliv pouze fingovaných, náhražkových.
      Horňácko není národopisnou rezervací, ale zcela normálním regionem s moderním životním stylem a moderní kulturou. Udržování a rozvíjení folklórních tradic nesvědčí o "zkamenělosti"; zaostalosti či dokonce o primitivismu, ale spíše neopak je projevem uvědomělosti a kulturní vyspělosti, je projevem úcty k hodnotám minulosti, jež ostatně zůstávají hodnotami i dnes. Tento postoj mají nejen samotní interpreti, ale i většina návštěvníků. Zbývá tedy, aby své představy o Horňácku jako národopisné rezervaci přehodnotili i - odborníci. Jiří Pajer

Slovácký rok v Kyjově [obsah]

Přirozené centrum kyjovského Dolňácka - město Kyjov - ožilo ve dnech 14. až 16. srpna 1987 regionální slavností lidových písní, tanců a hudby. Konal se v pořadí XII. slovácký rok.
Pořady nejstarších národopisných slavností na Moravě (první ročník se uskutečnil v roce 1921, další pak v letech 1922, 1927, 1931, 1956, 1957, 1961, 1971, 1975, 1979 a 1983) by

ly letos zahájeny v pátek odpoledne stavěním máje, jemuž předcházelo slavnostní "otevření roku" předsedou MěstNV. Páteční večer byl věnován pořadu "Klenotnice písní a tanců z kyjovského Dolňácka". Přehlídka místního folklóru se poutavě odvíjela ve třech celcích (taneční proměny, písňové nálady a dny sváteční) vystoupeními místních souborů a skupin za doprovodu cimbálových muzik. Informativní průvodní slovo pojednávalo o charakteru písní i jednotlivých tanců.
      Sobota byla zahájena jarmakem přehlídkou krojů a pořadem severokyjovské svatby. Přirozeným vyvrcholením tohoto dne i slavností byl krojový průvod městem Kyjovem, po němž následoval pořad lidového zvykosloví výročního cyklu "Rok na Kyjovsku a Ždánsku", který měl dvě samostatné části. Odpoledne se také uskutečnil pořad dětského folklóru (byl reprízován v neděli) a netradičně pojatý pořad věnovaný lidovým hudbám "Muzicírování s trochou vzpomínání". Sobota vrcholila nočním pořadem připsaným významnému jubileu cimbálové muziky Jury Petrů a Slováckého souboru Domu kultury ROH Kyjov.
      Neděli otevřela Jízda králů. Programové odpoledne bylo pak vyhrazeno Okresní mírové slavnosti a Dožínkovému dni. Samostatným pořadem se při ní představily další jubilující kolektivy: cimbálová muzika DK ROH Kyjov s primášem ing. Janem Slaměnou a Slovácký soubor Lúčka SK ROH Svatobořice-Mistřín. Pořady XII. ročníku Slo[/]váckého roku byly ukončeny kácením máje.
      Podobně jako v minulých letech i v tomto ročníku se Kyjovsko představilo desetitisícům diváků řadou velmi dobrých pořadů i vynikajících programových vstupů jednotlivých souborů lidových písní a tanců nebo vesnických skupin. Slovácký rok 1987 tak přispěl k dalšímu tvůrčímu rozvíjení uměleckých hodnot lidové kultury v této části slováckého Dolňácka. z jeho pořadů však nepřímo vzešel "programový úkol", který spočívá ve výchově a tvorbě nových cimbálových muzik, jichž v této oblasti pracuje vzhledem k počtu tanečních kolektivů málo. v uvedené souvislosti pak také výchova nových interpretů lidových písní, kterých se v tomto ročníku slováckého roku v Kyjově divákům představilo velmi málo. František Synek

Dolní Lomná 1987 [obsah]

Rozsáhlou řadu národopisných regionálních festivalů, které od května do srpna probíhají v různých oblastech českých zemí, tradičně uzavírá Dolní Lomná. XVIII. ročník zdejších národopisných slavností proběhl ve dnech 12. a 13. září 1987. Jeho průběh však vedl k některým zamyšlením. Podívejme se tedy, co ročník 1987 přinesl.
Ve svém celku se přidržel programové struktury ustálené v posledních letech. Na dvou pódiích - Křínov a Lomňanka - proběhlo celkem sedm pořadů, více či méně autor[/]sky připravených, z nichž dva byly reprízovány. Další časové plochy vyplnily koncerty dechových i cimbálových hudeb a taneční zábavy při muzice jiného žánru. Nešlo zhlédnout nedělní pořady na pódiu Lomňanka (dopoledne "Na slezském krmáši", odpoledne vystoupení hostujících souborů od nás a ze Švýcarska), neboť ve stejném čase probíhaly profilové pořady na hlavním amfiteátru.
Festivalové programy otevřela v sobotu odpoledne Eva Bednářová pořadem Pozdravy přátel. Vystřídaly se v něm především kolektivy z jiných regionů. Hostitele zastupoval soubor Mionší se svým dorostem v souboru Malý Mionší. U tohoto kolektivu je sympatické, že si je reálně vědom svých možností a v jejich rozsahu pracuje na solidní úrovni, přičemž se opírá o místní národopisný materiál. Dále hostovaly dva soubory z moravského Slovácka (Radošov - Veselí nad Moravou, Kunovjan - Uherské Hradiště), Kysučan z Čadce, brněnský Jánošík a švýcarský soubor z Luzernu. Blokové schéma z vystoupení jednotlivých souborů nevybočilo z obligátního průměru tohoto pořadového typu. Snad jen překvapilo poněkud rozpačité vystoupení Kysučanu. Bylo možno zaznamenat zlepšení v kvalitě zvuku, včetně měnitelné výšky závěsných mikrofonů, ale na druhé straně naprosto zbytečné potíže s nepochopitelně rozladěným cimbálem a stále selhávající pořadatelskou službu, jež po

nechává bez povšimnutí volně pobíhající děti těsně u podia.
      Ihned následoval další program, jejž autoři Miroslav Malura a Jiří Stehno nazvali Jak hráli a zpívali kramáři. Na Křínově to již byla repríza předchozí premiéry na Lomňance. Mělo-li tomu tak být, je otázkou, neboť programový sborník uvádět pro každé provedení rozdílné aktéry. Ve skutečnosti však i na Křínově vystupovaly soubory ohlášené pro premiéru. Námět pořadu byl zajímavý a dával možnost různých objevných postupů. Skutečným přínosem však byly jen programové vztupy souboru Hořeňák ze severovýchodních Čech, a to jak perfektně inscenovanou kramářskou písní, tak závěrečným pásmem z jarmarku - nápaditým a kvalitně realizovaným po obsahové i výrazové stránce. Mnohem slabší bylo vystoupení kolektivu Beskyd ze Zubří, které přímo nekorespondovalo s námětem pořadu a bylo zákonitě poplatné doposud malým zkušenostem a praxi tohoto mladého souboru. Do naprosto jiné kategorie vystoupení a typu pořadu náležel vstup prakticky autentické vesnické folklórní skupiny z Černého na sousedních Kysucích. Velmi diskutabilní byl obsah i způsob interpretace průvodního slova. Jako celek byl tedy pořad podprůměrný, a to přes veškerou snahu výborného souboru Hořeňák.
      Z nedělní nabídky je možno zaujat stanovisko také jen ke dvěma pořadům. První z nich připravil autorský kolektiv Jan Kaleta,[/] Milan Kyselý a Jiří Stehno. Pod názvem z m alované truhly byl motivován tvorbou mimořádně obětavé, zasloužilé regionální národopisné pracovnice, Jiřiny Králové. Program vyzněl jako jednoznačný odborný i umělecký vrchol osmnáctého ročníku Dolní Lomné. Když pominu plnou oprávněnost jeho námětu, zaslouží ocenění i jeho scénické ztvárnění, jež ústrojně využilo prakticky všech možností, jež skýtá současná podoba i vybavení amfiteátru Křínov. Retrospektiva dosavadního působení paní Králové. na těšínském i opavském Slezsku byla prezentována citlivě a působivě, s udržením dynamiky, přes úskalí reprodukovaného vzpomínkového vyprávění či přehlídek krojových typů. Neznamená to, že pořad byl bez vad. Někdy se rovněž začal pohybovat nebezpečně blízko hranici nežádoucího sentimentu a romantismu. Nicméně ji nepřekročil a v kontextu celého festivalu neměl srovnání. Navíc dokumentoval, že je možno i v Dolní Lomné kvalitně navazovat no dobré tradice, jež si festival vytvořil v minulosti v oblasti námětové, autorské i realizační.
      Hlavní festivalový pořad již od prvních ročníků následuje vždy po průvodu účinkujících v nedělním odpoledni. NesI název Pojd' za sluncem aza spolupráce Ivo Stolaříka a Miroslava Malury jej připravila Věra Šimková. Vzhledem k charakteru jeho zaměření byl zvolen způsob mozaikové výstavby z programových čísel vybraných[/] souborů. Jde o postup letitě osvědčený a proto poměrně bezproblémový. To nemíním jako výtku, ale pouhé konstatování, platné pro mnohé jiné národopisné festivaly, ale nejen pro ně. Je však také skutečností, že je možné, ale již i přímo nutné, hledat cesty mnohem náročnější - adekvátní obsahu lidové kultury i obrovskému etickému i estetickému náboji, jež je v ní zakódován. Protože se však v tomto případě jednalo o hlavní pořad Dolní Lomné, domnívám se, že bez ohledu na zvolenou formu měl být obsah více zaměřen na regionální materiál: Pořad byl sestaven ze šestnácti vstupů sedmi účinkujících souborů. z těchto sedmi byly jen tři z regionu (Javorový, Mionší, Malý Mionší), a účinkovaly ve čtyřech vstupech, což pro pořadatelskou oblast není právě nejpříznivější. Jako celek však pořad své ideově vychovné cíle splnil. Jen mohl proběhnout i na kterémkoliv jiném festivalu.
      Tolik tedy k rozhodujícím pořadům Dolní Lomné 1987. Osmnáct ročníků tohoto regionálního festivalu znamená pro jeho pořadatele již pěknou sumu poznatků, zkušeností, úspěchů i poučení o chybách, to vše na základě nevyčíslitelné poctivé a obětavé práce mnoha a mnoha většinou dobrovolných spolupracovníků. Ve svém souhrnu to dnes je již velmi vážný závazek i povinnost rozvíjet jednou dosaženou kvalitu dále. v tomto smyslu je nutno si přiznat, že v posledních letech, a ročník 1987 to jen potvrdil, se tak neděje. Domnívám se, že příčiny

stagnace, a v některých ohledech i ústupu z vybudovaných pozic, je nutno urychleně a velmi pečlivě analyzovat, včetně přijeti nezbytných opatření. Význam Dolní Lomné výrazně přesáhl hranice okresů Frýdek-Místek a Karviná. Na druhé straně je nutno stále respektovat, že se prvořadě jedná o regionální národopisnou akci, a to pro několik etnografických oblastí, se zvláštním důrazem na specifické interetnické vztahy. Tím je dán ják rozhodující územní a obsahový záběr, tak i značná náročnost odborná, umělecká i organizační. Dnes již proto musí být i adekvátní prostředky a metody k jejich zabezpečení. Vzhledem k minulým tradicím, současné aktuální společenské potřebě i žádoucím perspektivám, to považuji za nezbytné. Jan Souček

Fašank 1988 [obsah]

Podjavorinská obec Strání privítala 12. a 13. 2. 1988 účastníkov druhého ročníka festivalu fašiangových tradícií, ktorý pod záštitou ONV a OOR v Uherskom Hradišti usporiadali OB Strání, ZK ROH Moravské sklárny Květná, OKS Uherské Hradiště, Muzeum J. A. Komenského Uherský Brod a Národopisný ústav SAV Bratislava.
      Úvod piatkového programu "Masopustní tradice na východní Moravě a Slovensku" tvorila prednáška dr. Stanislava Dúžeka "Fašiangy na Slovensku". Autor sa v nej zameral na fašiangové obchôdzky zo západného Slovenska, od Kysúc[/] až po Záhorie. Objasnil organizáciu, význam a príležitosť obchôdzok, popritom zvýraznil aj zmeny funkcií jednotlivých masiek a obradov. Hovorený text sprevádzal bohatý dokumentačný materiál formou diapozitívov. Po prednáške usporiadatelia premietli viaceré filmy z okolia Uherského Brodu, zobrazujúce uvedenú tématiku v rôznych obdobiach nášho storočia. Program prvého dňa zavŕšila beseda pri cimbále za doprovodu ľudovej hudby Strýci ZK ROH Moravské sklárny- Květná.
      Fašiankové obchôdzky po dedine prilákali v sobotu popoludní napriek nepriaznivému počasiu veľký počet záujemcov, ktorí mohli sledovať v programe "Ej, fašanku, fašanku . . ." tieto zvyky v podaní súborov a skupín z Valašska, Liptova, Chrudimska a Uherskobrodska. Horný koniec obce bol dejiskom ľudovej zábavy s množstvom fašiangových masiek, strácajúcich síce pôvodný obradný význam, ale v súčasnosti nadobúdajúcich skôr zábavno-dramatickú funkciu. "Zrcadlo masopustu" bolo večer[/] javiskovou tribúnou kolektívov zastúpených na festivale. Fašiangové tradície svojich regiónov a ukážky vlastnej tvorby vďačným divákom predstavili Valašský soubor Kašava JZD Podhoran Fryšták, folklórna skupina pri SPO Hamry u Hlinska, folklórna skupina Sliačanka JRD Pod Chočom Lisková a Folklórní soubor Javorina ZK ROH Moravské sklárny Květná v Strání.
      Vydarená zábava za účasti všetkých súborov a pochovávanie basy predvedená súborom Kašava dali úspešnú bodku za druhým ročníkom festivalu fašiangových tradícií v Strání. Autor programov a celej koncepcie tejto sympatickej akcie Pavel Popelka mal v úmysle nielen ukázať masky z fašiangových sprievodov, ale aj ich súčasné postavenie a funkciu v živote dedinskej pospolitosti. Úspešná realizácia ideového zámeru, ako aj účasť pozorovateľov z Veľkej Británie a Belgicka dávajú nádej na ďalšie pokračovanie tejto prehliadky fašiangových obyčajov v budúcich rokoch. Leo Kužela

Návrh na uspořádání soutěže o nejlepšího tanečníka valašského odzemku s názvem "Kdo vyskočí, ten je chlap" ana její zařazení do pro[/]gramu Rožnovských slavností při jala programová rada słavností už počátkem roku 1987. v přípravě pro pozic i organizace vlastního průběhu soutěžního pořadu využil jeho autor svých zkušeností z příprav a realizace "Soutěže o nejlepšího ta

nečníka slováckého verbuňku" obnovené v roce 1986 v rámci programu Mezinárodního folkloristického festivalu Strážnice a v další fázi i zkušeností ze soutěžního "Memoriálu Dušana Růžičky", který uspořádal soubor písní a tanců Vsacan 16. května 1987 ve Vsetíně.
      V projektu soutěže bylo její poslání z širšího společenského hlediska stanoveno takto:
1.
Povzbudit zájem současné mladé generace o lidový tanec, o užitečný způsob využití volného času, o kvalitnější formy lidové zábavy;
2.
Vyvolat a trvale podporovat zvýšení úrovně mužského tanečního projevu v soudobých folklórních souborech a vesnických. skupinách na Valašsku a navázat na bohaté odzemkářské tradice spojené se jmény skvělých tanečníků Rudolfa Londina, Karla Langera, bratrů Stavinohových, Jana Kobzáně, Miloše Kašlíka, Dušana Růžičky a dalších;
3.
Obohatit program Rožnovských slavností o stabilní pořad, který přispěje ke zvýraznění jejich osobitého charakteru.

      Propozice soutěže dále stanoví, že se jí mohou účastnit muži starší patnácti let, kteří nejsou profesionálními tanečníky, že soutěžní tanec je solový - veřejný, s časovým limitem od dvou do pěti minut, a že se soutěží ve dvou kategoriích: kategorie A - odzemek bez obušku, kategorie B - odzemek s obuškem. Pro obě kategorie jsou stanovena stejná hodnotící kritéria.[/] Podle nich je u předzpěvu posuzována intonační čistota a zvládnutí dialektu, u tance jeho technická náročnost, pestrost, návaznost a úroveň provedených kroků a figur, zvládnutí regionálního tanečního stylu, prostorové uspořádání, kompozice a gradace soutěžního tance, jeho celkové technické i výrazové zvládnutí. Hodnocena je i úroveň dodržení norem tradičního lidového oděvu tanečníka.
      Každý člen poroty hodnotí výkon soutěžícího přidělením jednoho až deseti bodů, při čemž je možné bod rozpůlit. Hodnocení soutěžního tance prováděli jednotliví porotci ihned po jeho skončení zvednutím číslice, která reprezentovala přidělený počet bodů. Tento způsob hodnocení, velmi náročný na soustředění, pohotovost a koordinaci práce členů poroty i realizačního týmu soutěže, přispěl k vytvoření divácky přitažlivé soutěžní atmosféry.
      Tak jako tomu bylo u dosavadních tří ročníků strážnické soutěže verbířů, přispěly rozhodující měrou i k jednoznačnému úspěchu rožnovské odzemkářské soutěže odborné a osobní kvality členů soutěžní poroty a realizačního týmu. s cílem objektivně zhodnotit vše pozitivní, s čím každý soutěžící do soutěže přišel, pracovalo v soutěžní porotě devět znalců a zároveň i bývalých vynikajících tanečníků cdzemku: Vladimír Adámek, Jan Čumpelík, Miroslav Ekart, František Hlaváček, Jiří Martínek, Jiří Parduba, Jiří Perůtka, Stanislav Stanovský a Jiří Pospíšil, který porotě před[/]sedal. Realizační tým soutěže tvořili: PhDr. KareI Pavlištík, Helena Kovářová, Michal Preininger, Fr. Hlaváček, Eva Liďáková.
      Z celkového počtu 28 přihlášených předstoupilo 4. července 1987 v komorním amfiteátru Valašského muzea v přírodě před odbornou porotu deset sólistů v kategorii A a třináct sólistů v kategorii B. Všichni projevili ve vztahu mezi sebou zdravou rivalitu a smysl pro poctivou hru, ve vztahu k verdiktům poroty pak chlapský respekt. v Kategorii A se stal vítězem Luboš Oravec (nar. 1934) ze souboru Kyčera, který od devíti porotců získal 86 bodů. Na druhém místě se s 83,5 body umístil František Růžička (nar. 1946) ze Vsacanu a na třetím místě Zdeněk Platzer (nar. 1935) ze souboru Lipta. v kategorii B zvítězil suverénně s 89 body Pavel Tomeček (nar. 1963) ze Vsacanu před Romanem Navrátilem (nar. 1968) ze souboru jasénka, který získal 81,5 bodu a před třetím Svatoslavem Válkem (nar. 1956) ze souboru Javorník, který získal rovných 80 bodů. Vítězové obou kategorií získali k diplomu krásnou trofejní valašku. Obě zhotovil Zdeněk Platzer. Shodně se soutěžní porotou přiřkla první místo vítězům obou kategorií i anketa diváků.
      Stejně jako projekt "Soutěže o nejłepšího tanečníka slováckého verbuňku" předpokládal i projekt "Soutěže o nejlepšího tanečníka valašského odzemku" uspořádání následného odborného semináře, na kte

rém by si soutěžící i porotci vyměnili názory na současný stav a úroveň odzemku v terénu, na průběh soutěže a na možnosti uskutečnit opatření pro zvýšení úrovně obou variant soutěžního tance.
      Organizace semináře se ujalo Okresní kulturní středisko ve Vsetíně a díky intenzivní organizátorské práci jeho referentky ZUČ Heleny Kovářové se v klubovém zařízení "Rokytnice" ve Vsetíně sešli účastníci soutěže a choreografové valašských folklórních souborů se soutěžní porotou. s velkou pozorností sledovali připravený program, který uvedl autor soutěže PhDr. Karel Pavlištíka se zájmem se účastnili bohaté a věcné diskuse. v hlavním referátu semináře, skromně nazvaném "Povidání o odzemku", shrnula Zdenka Jelínková dosud publikované zprávy o odzemku, které doplnila bohatými výsledky svých sběrů a výzkumů, upozornila na akutní potřebu soustavné péče o nastupující i stávající odzemkářskou generaci a uvedla řadu námětů konkrétních akcí, které je možné v tomto směru uskutečnit. Po promítnutí videozáznamu rozřaďovacího kola obou soutěžních kategorií vystoupili členové poroty se svými názory na současný stav odzemku na Valašsku a formulovali své představy o charakteristických rysech tohoto tance. (Předseda poroty, který se z vážných důvodů semináře nezúčastnil, dodal své stanovisko písemně.) v duchu věcného, objektivního a optimistického vystoupení pokračovali další účast[/]níci diskuse, z nichž zvláště zaujaly názory Z. Jelínkové, Zdeňka Kašpara, Josefa Mikulenky, Luboše Oravce, Jaroslava Bartoška, Zdeňka Platzera a J. Mlčáka.
      Z průběhu vlastní soutěže i z průběhu následného odborného semináře vyplynulo, že se "Soutěž o nejlepšího tanečníka valašského odzemku" staIa společensky užitečnou a umělecky úspěšnou akcí, která získala zájem tanečníků všech generací, povzbudila tvůrčí aktivitu v amatérských folklórních souborech a vesnických skupinách a stala se divácky atraktivním programem, který výrazně obohatil program Rožnovských slavností. Tvůrce dramaturgie obou velkých moravských folkloristických festivalů jistě zaujme návrh ze vsetínského odborného semináře, aby exhibiční vysťoupení vítězů soutěže odzemkářů obohatilo závěrečnou část soutěže verbířů a naopak. Vedle zvýšení divácké přitažlivosti obou soutěží by realizace tohoto návrhu vytvořila neobvyklou a veskrze užitečnou příležitost ke konfrontaci úrovně sólového mužského tanečního projevu na Slovácku a Valašsku.
      Přistoupí-li organizátoři "Memoriálu Dušana Růžičky" na sjednocení vsetínské a rožnovské soutěže v soutěž jednu, která by se pod názvem "Memoriál Dušana Růžičky" konala každý druhý rok v rámci Rožnovských slavností, získá odzemkářská soutěž reálný. časový rytmus a její druhý ročník se uskuteční v létě roku 1989. Karel Pavlištík[/]

Moravská lidová výšivka 1987 [obsah]

Vzáří minulého roku se uskutečnila ve Veselí nad Moravou již potřetí soutěžní akce Moravská lidová výšivka", kterou pořádá a organizuje Závodní klub ROH n. p. Železáren ve Veselí nad Moravou. Její tradici zahájila v roce 1981 soutěž vyhlášená ve spolupráci s ÚLUV, se záměrem objevit a podchytit nadané tvůrce lidového vyšívačského umění v Čechách a na Moravě. Tento úkol není sice hlavním posláním následujících ročníků, avšak jejich průběh zůstává téměř nezměněn. Soutěže se omezily pouze na Moravu a zahrnují soustředění soutěžních prací, jejich vyhodnocení odbornou porotou a vystavení oceněných a vybraných výšivek.
Také tentokráte se soutěž týkala pouze interiérových textilií a byla rozdělena do dvou kategorií: výšivky pracované podle počítané niti (zde tvořila zvláštní skupinu výšivka na výřez) a výšivky předkreslené. Ročníku 1987 se zúčastnilo celkem 49 vyšívaček se dvěmi až čtyřmi soutěžními pracemi - ubrusy, prostírkami, kapesníčky různých tvarů a rozměrů. Nejvíce byla zastoupena výšivka z Horňácka a také výšivka na výřez; ta zejména zásluhou vyšívačského kroužku z Veselí, kde se systematicky věnují obnovení a zachování místní regionální tradice. Kategorii předkreslené výšivky reprezentovala pouze malá kolekce jemné bílé výšivky ze Zubří a hanácké z Kojetína a Mořic. z oceněných a dalších vybraných

prací byla uspořádána ve dnech 13. až 27. září 1987 výstava, při jejímž slavnostním zahájení bylo zhodnocení zveřejněno. O vystavených exponátech se dá bez nádsázky říci, že téměř všechny patřily k dokonalým ukázkám současného vyšívačského umění.
Porota pod vedením M. Ludvíkové se při hodnocení shodla na názoru, že se tentokráte shromáždilo sice méně výšivek, avšak v porovnání s minulými ročníky měla většina z nich zřetelně vyšší úroveň; ať už se týkala výběru materiálu a vzorů, zvládnutí techniky či kompozice. Přáním pořadatelů i poroty je, aby se v budoucnu podařilo podchytit i další regiony, jako např. Podluží, Kyjovsko či opětovně Brněnsko, jejichž výšivky byly dosud ve Veselí postrádány.
Je zřejmé, že pozornost, kterou ve Veselí věnu jí tomuto odvětví lidové výtvarné kultury, přináší úspěch. Soutěž plní svůj úkol a své poslání. Stále více vyšívaček se obrací k místním tradicím, hledá inspiraci a vzory v lokální lidové výšivce a své výtvory dokáže přizpůsobit současným požadavkům. Lenka Nováková

Makovická struna '87 [obsah]

Dňa 5. decembra 1987 sa v najväčšej športovej hale mesta Bardejov Mier uskutočnila XV. prehliadka interprétov ukrajinskej ľudovej piesne Makovická struna, hlavným organizátorom ktorej bol Kultúrny zväz[/] ukrajinských pracujúcich. v dvoch opakovaných koncertoch vystúpilo na nej pred 2 500 divákmi 36 spevákov-amatérov.
      Na rozdiel od predchádzajúcich ročníkov program prehliadky venovaný 70. výročiu VOSR nebol tematicky obmedzený. Pozostával z dvoch častí. v prvej vystúpila časť víťazov šiestich okresných súťaží (Bardejov, Humenné, Svidník, Stará Ľubovňa, Prešov a mesto Košice). Každý okres reprezentovali 2-3 sólisti a jeden dvoj alebo trojspev v rôznych vekových kategóriách. v repertoári spevákov prevládali tradičné ľudové piesne Ukrajincov východného Slovenska. Takmer polovica z nich sa na prehliadke prezentovala po prvý raz, čiže to boli staré zabudnuté piesne, získané od starších ľudí v teréne alebo z málo dostupných písomných prameňov. Napríklad: Na hori krjak (Š. Dunčák, Bardejov), A našto mi vyšlo (M. Semhrycová, Beloveža), A ponyže Kerestura (I. Hrycová, Šarišské Jastrabie), Pryjdy, pryjdy mylyj (A. Zavacká a I. Savariová) a i. Objavili sa aj snahy interprétov o vlastné úpravy tradičných ľudových piesní: Pasu korovyčky (M. Fenda, Udol), Oj na hori oves valnyj (M. Čabalová, K. Kymaková-Fejková, L. Onačyla) alebo aj pokusy o vlastnú tvorbu na ľudové motívy: Jak ja sobi na družstevnom zašpivam (O. Hnatová, L. Kravčuková, Vyšný Orlík), Nechcu ja ša, mamo moja, ženyty (S. Lukacko a I. Karaffa, Šambron) a i. Je to nepochybne správna ces[/]ta, ktorou by sa mala uberať prehliadka aj v budúcnosti.
      Prístup jednotlivých interprétov ku svojmu repertoáru bol rôzny. Niektorí až úzkostlivo napodobňovali svoje "vzory", napríklad A. Švedová-Servycká, aj spôsobom podania i zafarbením hlasu a repertoárom Máriu Macoškovú z PUĽS-u, trio z Medzilaboriec - trio Marynyčovcov zo Sovietskej Ukrajiny. U väčšiny interprétov prevládal originálny prístup k piesňam svojho okolia s menšou alebo väčšou mierou štylizácie. Milým prekvapením bolo suverénne vystúpenie najmenších spevákov a speváčiek: I. Vaňkovej z Hrabovčíka, M. Fenďu z Udola a N. Myhalyčovej z Humenného. Možno očakávať, že práve z tejto najmladšej generácie vyrastú v budúcnosti dobrí popularizátori ľudovej piesne.
      Najúspešnejšie melódie predchádzajúcich ročníkov Makovickej struny pohotovo vydal OPUS na dlhohrajúcej platni "Ej popod Makovicu" (výber a zostava Ivan Dubecký; zodpovedný redaktor Viktor Szaraka). Bola to prvá platňa z tohto podujatia, ktorá bola v druhej časti programu celá "naživo" zopakovaná.
      Interprétov v oboch častiach sprevádzal Orchester ľudových nástrojov Československého rozhlasu v Bratislave pod vedením M. Dudíka a Š. Molotu, ktorý značne zvýšil umeleckú úroveň prehliadky. Tento orchester vystúpil a j so samostatnými ukážkami zo svojho repertoáru (Brnkana po kopaničiarsky a

Vrchárske piesne v podaní sólistu M. Majerčíka).
      Ďalším hosťom Makovickej struny bola ľudová kapela s troma sólistami z obce Teresva družobného Ťačovského rajónu na Zakarpatskej Ukrajine. Hostia i napriek obmedzenému časovému priestoru predviedli skutočne hodnotný program. Najväčšiu priezeň obecenstva si získali ľudové piesne v podaní Nadi ji Kochanivej.
      Za laureátku Makovickej struny '87 vyhlásila odborná porota v zložení O. Demo, R. Smoter a A. Karško Annu Šuťákovú-Poráčovú z Kyjova, okr. Stará Ľubovňa. Táto speváčka sa už niekoľko rokov pravidelne zúčastňuje Makovickej struny a vždy prináša nové piesne z "babičkinej krabičky" vo svojom nenapodobiteľnom podaní.
      Program Makovickej struny mal vynikajúcu umeleckú úroveň a skvelú réžiu (režisér I. Ivančo). Na jeho úspechu sa okrem interprétov a sprevádzajúceho orchestra podieľali aj konferenciéri: O. Balová (hovorila po ukrajinsky) a J. Valentík (hovoril po slovensky). Škoda, že sprievodný text bol odtrhnutý od samotného programu.
      V doterajších pätnástich ročníkoch vystúpilo na Makovickej strune 560 účinkujúcich a odznelo viac ako 400 piesní. Počet účastníkov okresných prehliadok Makovickej struny je niekoľkonásobne vyšší. Každý ročník tejto prehliadky vysiela v plnom znení ukrajinská redakcia Československého rozhlasu v Prešove, čo priaznivo vplýva nielen na[/] jej propagáciu, ale aj na popularizáciu interpretovaných piesní. Práve prostredníctvom rozhlasu sa takmer zabudnuté ľudové piesne dostávajú späť do pôvodného prostredia.
      Okrem spomínanej gramofónovej platne vyšiel aj notovaný zborník obsahujúci všetky piesne, ktoré odzneli na Makovickej strune v roku 1985 a 1986 (Repertuarnyj zbirnyk KSUT, Prešov 1987, č. 3). Keď k tomu prirátame skutočnosť, že na príprave Makovickej struny '87 sa po[/]dieľalo 24 ústredných, krajských a okresných inštitúcií, potom sa úspech prehliadky zdá byť celkom prirodzený.
      Makovická struna môže byť názorným príkladom pre organizátorov iných "sálových" folklórnych podujatí na východnom Slovensku, ktoré napriek slušnej umeleckej úrovni a voľnému vstupu prebiehajú väčšinou pred poloprázdnym hľadiskom. Mikuláš Mušinka

Meno poľského rezbára lemkovského pôvodu Grzegorza Pecucha je dobre známe nielen v Poľsku, kde od roku 1957 mal už 17 individuálnych a 52 kolektívnych výstav, ale aj v zahraniči. Od roku 1960 vystavoval svoje práce na výstavách v New Yorku, Washingtone, Haagu, Viedni, Budapešti, Prahe, Stockholme, Askere (Nórsko) a Bayonne (Francúzsko). Výstava v Starom Smokovci (október - december 1987) je už desiatou, teda jubilejnou jeho zahraničnou výstavou. G. Pecuch sa na nej predstavil viac ako šiestimi desiatkami drevených plastík.
Autor sa vyznačuje orginálnym štylom, vychádzajúcim z lemkovskej ľudovej drevorezby. v jeho tvorbe[/] prevládajú zoomorfné motívy: Jeleň, Puma, Oslík, Zubr, Kôň, Lev, Samec, Samica, Ovca, Orol atď. Sú to akoby zväčšené drevené detské hračky. Autor zámerne sa uchyľuje ku maximálnej štylizácii. Nezvyrazňuje detaily, ale dáva vyniknuť hmote, teda drevu. Pri zobrazovaní antropomorfných figúr (Žena, Dievča, Rodina, Priatelia, Dedko) zvýrazňuje tvár, ruky alebo iné časti tela, avšak aj tu je výrazovo maximálne úsporný. Tretiu skupinu jeho tvorby predstavujú abstraktné a filozofické motívy: Symfónia, Kompozícia, Jar, Hudba, Rytmy, Svet atď. Aj v nich je zvýraznEná hmota. v Pecuchových plastikách takmer niet dynamiky. Sú neobyčajne statické, ale pritom vyžiaruje z nich pokoj a hIboký ľudský cit. Zámerne sú akoby neotesané, nevyhladené, mô

žeme na nich pozorovať každý zárez dláta, ale práve toto pomáha autorovi zvýrazniť drevo ako hmotu.
Výstava drevorezov G . Pecucha v Starom Smokovci sa konala v rámci Dní Zakopaného vo Výsokých Tatrách. Spolu s ňou prebiehala výstava súčasných mladých majstrov ľudovej umeleckej výroby Podhalia. Zlatým klincom tejto výstavy bola tzv. "biela izba" - obytná miestnosť zariadená štylovým nábytkom nadväzujúcim na ľudovú tradíciu. Mikuláš Mušinka

Prezentácia slovenských ľudových šperkov v zahraničí [obsah]

Roku 1982 bola Etnografickým ústavom Slovenského národného múzea v Martine v rámci Medzinárodného dňa muzeí premiérovaná výstava "Ľudové šperky a ozdoby na Slovensku". Išlo o ojedinelé podujatie svojho druhu, na ktorom sa verejnosti po prvýkrát súborne predstavili tradičné šperky a ozdoby v ich druhovej rozmanitosti a bohatosti tak, ako sa zachovali v zbierkových fondoch našich múzeí a ako pretrvávali u rozličných sociálnych vrstiev ľudu na Slovensku v období od konca 18. takmer do polovice 20. storočia.
      Vďaka kolegiálnemu porozumeniu mnohých muzeálnych pracovísk vznikla rozsiahla výstava, na ktorej sa prezentovalo vyše tisíc exponátov pochádzajúcich z 25 múzeí. Tvorili ich tak šperky charakteru osobného, ako aj šperky a ozdoby funkč[/]ne súvisiace s odevom či jeho doplnkami, resp. používané k celkovej úprave zovňajšku. Bohatý trojrozmerný materiál pre názornosť adekvátne doplňovali reprodukcie ikonografických a pod. prameňov, i viaceré odevné súčasti s aplikovaním jednotlivých druhov šperkov a ozdôb. Podrobným sprievodcom po výstave a pre širšiu orientovanosť v problematike bol vydaný pomerne rozsiahly katalóg.
      Výstava svojim obsahovým zameraním i spôsobom výtvarného riešenia sa tešila pozornosti širokej verejnosti i odborníkov, o čom svedčia početné zápisy v knihách návštev, ako aj samotné recenzie. Tieto skutočnosti vyvolali záujem o jej reprízy aj na iných miestach nielen republiky, ale i v zahraničí. Výstava tak bola najskôr v rámci medziinštitucionálnej dohody o spolupráci reinštalovaná roku 1983 (február - september) v Národnom múzeu v Prahe a v zápätí v Múzeu skla a bižutérie v Jablonci nad Nisou (október 1983 - marec 1984), kde na oboch miestach bola prijatá so značným záujmom.
      Túto mimoriadne hodnotnú zložku slovenskej ľudovej výtvarnej kultúry sme mohli v mesiacoch júl - august 1986 s potešením prezentovať aj sovietskej verejnosti v Štátnom etnografickom múzeu národov ZSSR v Leningrade, ktoré má so SNM-EÚ uzavretú dohodu o priame j spolupráci, o. i. aj v oblasti výstavnej činnosti. Výstava sa tu stretla s rovnako priaznivou odozvou u návštevníkov i v masmediách; mimo[/]riadna pozornosť jej bola venovaná i z radov odborníkov spoločenskovedných disciplín. (Zhodnotenie z tejto strany je zaradené v obsahu Zborníka SNM, Etnografia 29, 1988.)
      Od apríla do septembra 1987 bola výstava realizovaná prostredníctvom Ministerstva kultúry SSR v Rakúskej republike, odkiaľ o jej usporiadanie požiadalo Österreichisches Museum für Volkskunde vo Viedni. Výstava pod názvom "Volkstümlicher Schmuck aus der Slowakei" bola inštalovaná v jednom z jeho detašovaných pracovísk, ktorým je Ethnographisches Museum v zámku Kittsee (Burgenland). Toto múzeum sa orientuje na národopis južnej a juhovýchodnej Európy; okrem toho do sféry jeho štúdia spadajú aj etniká a etnické spoločenstvá začlenené v minulosti do bývalej Rakúsko-uhorskej monarchie.
      O nemalej pozornosti venovanej tomuto výstavnému podujatiu svedčila nielen publicita v rozhlase a tlači, ale aj samotná vernisáž, ktorej sa zúčastnilo na päťdesiat oficiálnych hostí, medzi ktorými boli predstavitelia verejného života i zástupcovia viacerých kultúrnospoločenských a vzdelávacích inštitúcií. Vernisáž zahájil svojim príhovorom riaditeľ uvedenej centrálnej rakúskej národopisnej inštitúcie, dr. K. Beitl. Význam prikladaný celému podujatiu zdôraznil svojou prítomnosťou spolkový minister pre vedu a kultúru, univ. prof. dr. H. Tuppy, ktorý výstavu otvoril. k prítomným prehovoril aj kultúrny atašé čsl.

veľvyslanectva vo Viedni, dipl. ing. J. Šustr. Všetci vo svojich vystúpeniach ocenili význam tejto akcie z hľadiska kultúrnospoločenského, vyjadrili poďakovanie za jej usporiadanie a zároveň i potešenie z možnosti oboznámiť rakúsku verejnosť s touto pozoruhodnou súčasťou slovenskej kultúry; súčasne vyslovili prianie, aby sa s podobnými podujatiami mohli stretávať aj v budúcnosti. Po príhovoroch sa uskutočnila prednáška zameraná na problematiku šperku, ktorú pripravila dr. G. Humpelová z viedenského národopisného pracoviska a po nej nasledovala prehliadka výstavy, ktorou hostí previedol jej autor. Odborný výklad vystriedala neformálna diskusia s neskrývaným záujmom i obdivom k vystaveným exponátom. Vytvorená atmosféra opäť potvrdila, že podobné podujatia môžu byť len prínosom k hlbšiemu spoznávaniu kultúrne j histórie našich národov, ktoré sa v rámci blízkeho susedstva v priebehu dejín nezriedka vzájomne ovplyvňovali a ich kultúry nadobudli aj určité spoločné znaky.
Je potešiteľné, že výstava vzbudila záujem a zaujala verejnosť v Rakúsku rovnako, ako dosiaľ na iných miestach. Veď nakoniec patríme k tým národom, ktoré majú čo prezentovať z nadmieru pestrej mozaiky zachovaných klenotov svojej kultúry. Nie raz sme preto svedkami, že práve cudzina ich vie náležite oceniť, čo isto vyvolá prinaj[/]menšom dobrý pocit v povedomí každého z nás a v prípade múzejníka o to viac. Karol Strelec

Výtvarné invencie (31. 10.- 20. 12. 1987) [obsah]

Pod týmto názvom prebehla vo výstavnej sieni ÚLUV na Národnej triede v Prahe výstava, ktorej scenár pripravila Alena Vondrušková, výtvarné a priestorové riešenie Jarmila Jeřábková, grafické práce a fotografie previedol M. Labašła.
      Výstava bola motivovaná výročím zákona č. 56/1957 Zb., ktorý stan ovil úlohy a obsah záujmu ÚLUV. ÚLUV - organizácia riadená Ministerstvom kultúry ČSR - je založená na dôkladnom a systematickom štúdiu všetkých oblastí ľudovej kultúry, na návrhárskej práci výtvarníkov a na remeselnej výrobe majstrov špecialistov a vôbec pracovníkov ľudovej umeleckej výroby.
      Výrobok, ako výsledný produkt tejto vzájomnej spolupráce pracovníkov ÚLUV-u, bol návštevníkovi predstavený vo funkčnom využití pre súčasného človeka žijúceho v industriálnej spoločnosti.
      Výstava po koncepčnej aj výtvarnej stránke bola .členená do niekoľkých oddielov: Umenie darovať, Prestrený stôl, Dieťa a hra, Moderná žena, Súčasný muž, Kvetina v byte, Dovolenka, Chata a chalupa, Kuchyň, Vstupný priestor, Večera pri sviečke, Bižutéria.
      Domnievame sa, že prezentované výrobky ÚLUV priblížili nielen sta[/]ré techniky á prírodné materiály, ale upozornili aj na to, že ÚLUV reaguje aj na nové výtvarné smery a požiadavky.
      Pretože nás zaujímal širší dopad výstavy na bežného návštevníka, dovolili sme si zalistovať v knihe návštev. Okrem pochvalných slov sme tam našli opakujúcu sa otázku prečo na výstave vidíme výrobky a ich uplatnenie dnes, keď v ponúkanom sortimente predajní ÚLUV nie su k dostaniu a ani len k videniu.
      Veríme, že pochvalný i kritický ohlas na výstavu bude inšpiratívny pre ďalšiu prácu ÚLUV. Magdaléna Rychlíková

Národopisné motivy v díle Marie Gardavské [obsah]

Tak se jmenovala výstava kroměřížského muzea uspořádaná roku 1987 v chropyňském zámku u příležitosti padesátého výročí úmrtí malířky. Marie Gardavská se narodila roku 1871 v Kojetíně, kam se po studiích opět vrátila. Pocházela ze zemědělské rodiny a zpodobení jejích rodičů v oblečení malého města na Hané patří k ikonograficky nejvýznamnějším. Za ním následují postřehy z Rusavy, z Líšně a ze Slovácka. Ostatní hanácké motivy totiž příliš nesou pečeť doby, kdy se už kroj nenosil, život na Hané se změnil a autorka musela své modely do kroje oblékat a scény podle svých představ aranžovat. Jí tedy končí bohatá dokumentace ha

náckého kroje, sahající svými začátky do 18. století.
Tvorba M. Gardavské přesáhla Hanou na popud nakladatele Promberga v Olomouci, pro jehož chystanou edici pohlednic roku 1910 malovala své akvarely. Staly se v počtu 72 jádrem výstavy, zatím co 12 obrazů, většinou portrétů, už tak pozornost nepřitahovalo. Vedle malých akvarelů byly pro konfrontaci vystaveny i fotografie, které si autorka zcela moderně pořizovala vedle pomocných skic. Doplněk tvořily i krojové součásti z pozůstalosti malířky.
Autor výstavy Miroslav Válka připravil k ní i katalog trvalé hodnoty co do zasvěceného obsahu a s B. Dadákem i vnější úpravy, jak je v kroměřížském muzeu už dobrou tradicí. Miroslava Ludvíková

Československý modrotisk v Anglii [obsah]

Výstava o něm byla uspořádána v College of Art and Design ve Farnhamu (Surrey) v září - říjnu 1987. Linda Brassingtonová, dnes přednášející na této koleji, se kdysi jako studentka uchvátila knihou Josefa Vydry Modrotľač na Slovensku. Měla touhu vyobrazené předměty jednou vidět v originále. její přání se uskutečnilo roku 1985 díky nadaci Winstona Churchilla. Po roce přijíždí do Československa znovu, už s myšlenkou seznámit žáky své koleje s československým modrotiskem na speciální výstavě. Přes[/]tože prošla více ústavů, obrátila se na muzea v Brně a v Levoči s prosbou o pomoc.
Brno jí vyšlo vstříc. Vyslalo tři kompletní kroje - oblečení staré ženy ze šedesátých let minulého století z jižní Hané (s přerovskými a uničovskými tisky a s bílým lipským šátkem), dívky z Hošťálkové z let 1880 (s modrotiskovou zástěrou a modrými doplňky) a opět staré ženy ze severního Kyjovska z přelomu století (se sukní "řeménkou", zástěrou z tureckého šátku a bílým potištěným šátkem na hlavu) a celou škálou všech druhů historického modrotisku z 19. století, doplněnou dřevěnými formami a dílenskými vzorníky. Paní Brassingtonová si k tomu vyžádala malovanou truhlu, formy na perník, batikované kraslice a keramiku k dokreslení atmosféry. Muzeum v Levoči dodalo materiál z dvacátého století ze Spiše, včetně dvou kompletů.
Třetí cesta jmenované paní roku 1987 ji obohatila o poznatky z dílny Stanislava Trnky v Púchově a o slib, že mistr předvede své umění na chystané výstavě. Zbývalo už jen sehnat finanční dotaci, kterou vedle menších místních podniků zajistilo hlavně zastoupení firmy Škoda a Zetor v Anglii. Výstava byla otevřena 21. září 1987 a po celou dobu trvání se těšila pozornosti nejen místní veřejnosti, ale přijížděli na ni i zájemci z celé Anglie. k úspěchu přispělo vtipné aranžování a přepychově a rychle vytištěný katalog (text se na něj odevzdával v květnu!) a studijní soboty, o kte[/]rých se pro přihlášené odborníky i amatéry potiskovalo a přednášelo. Poslední byla 10. 10., kdy přednášku s diapozitivy po M. Felberové převzala pracovnice Moravského muzea a vedla i návaznou diskusní hodinu. I v další kromě jiných odpovídala na dotazy ze všech kulturních oborů a podle přání posluchačů musela předvést jedno ze složitých vázání velkých šátků na hlavu. Miroslava Ludvíková

Precedens bez následku [obsah]

Artur Hazelius, zakladatel Nordiska museet ve Stockholmu, zamýšlel v novém muzeu dokumentovat lidovou kulturu na celém Skandinávském poloostrově. Proto je přirozené, že se tradiční Norsko stalo pro něho inspirativním sběrným územím. Sám zde vykonal první sběrnou cestu roku 1875 a pro další práci získal spolupracovníky v terénu. Tak se podařilo shromáždit na 16 000 předmětů ze všech oborů. Některé předměty pocházejí ještě ze středověku, většina však z 18. a počátku 19. století. Takřka všechny jsou doprovázeny přesnou dokumentací o původu a místu získání. Kdyby se Nordiska museet nebylo o tyto věci zajímalo, je zcela možné, že by se tak cenné kulturní dědictví nebylo vůbec dochovalo.
Počátkem roku 1983 švédská vláda sdělila, že nemá námitky proti tomu, aby se sbírka norského lidového umění převedla do národopisného muzea do Oslo jako dlouhodobé depozitum. Tím se splnilo vrou

cí norské přání. Jako první bylo nutné zpracovat sbírku lidového šperku v počtu 1400 kusů. Byla tím pověřena vedoucí pracovnice textilního oddělení Aagoth Noss, která převzaté předměty zveřejnila na výstavě a v katalogu k ní.
Bohatá výstava pásů, náhrdelníků, korun, spinek, knoflíků, přezek, důsledně věcně vypracovaná, bez jakékoli jiného pokusu o efekt, než jaký dávají předměty samy, měla trvat do podzimu 1986, ale byla přístupná ještě v létě roku 1987. Byla členěna podle typů předmětů a podle jejich geografického rozšíření (s přehledy a mapkami). Pro větší názornost použití tu některé byly vystaveny s krojovými detaily nebo na kompletním kroji nevěsty.
Návštěvník ze střední Evropy je u vytržení nejen tímto bohatstvím stříbrných šperků, ale i faktem samým. Škoda, že severský příklad nemůže být brán jako precedens pro jeho vlast. Miroslava Ludvíková

Poučení na všech stranách [obsah]

Když se řekne podnik Madame Tussaudové, máme představu strnulého panoptika voskových figurin, trochu směšných, jaké bývaly k vidění také u nás na poutích.
      A přece i v takovém prostředí na jde muzejník něco pro sebe. Ukáže to příklad podniku na dráze ve Windsoru v Anglii, Nechejme stranou ideu, že tu jde o oslavu devadesátého výročí diamantového jubi[/]lea vlády královny Viktorie, a soustřeďme se spíše na formu předváděného. Podařilo se tu, totiž věrně zobrazit dobu do důsledků ve hmotných projevech - stavbách, předmětech, oblečení, doplňcích. Předně je zde nádraží se vším všudy na jedné straně vlakový i nádražní královský salonek s příslušným vybavením věcmi i osobami, na druhé čekárna pro chudé se žebrákem, dětským kamelotem a dětskou prodavačkou fialek, s nezbytnou členkou Armády spásy. Druhou část tvoří vítání královské rodiny a členů vlády před nádražím útvarem vojska a lidem. k tomu, patřilo v určité hodiny opakované předvádění dioramat, hlouběji osvětlujících dobu: o práci v továrnách, o dopravě (o loděnicích a železnicích), o parlamentní politice, dobývání nových prostor, kultuře (divadle, literatuře, hudbě), o sociálních protikladech jen v souvislosti se životem dětí. Děj komentovala nejprve (vosková) Viktorie a Albert, poté ji doprovázel ministerský předseda. Dole pod dobovou zahradní terasou, z které stejně jako z galerie - se vnější nádražní scéna dala z výšky přehledně pozorovat, byla výstava muzeJního charakteru s autentickými[/] trojrozměrnými exponáty a archivními dokumenty z června 1897 z Windsoru. Připojen byl obchod s dobovými suvenýry a fotograf s garderobou a rekvizitami z konce století.
      Při tomto prostorově náročném předvádění zaujme však nejen komplexnost materiální; ale i akustická, konkrétně vázaná na osoby, která je v dané situaci neodmyslitelná a dodává celku autenticitu: dětský hlásek prodavačky fialek, provolávání slávy, několik taktů hymny, zvuky typické pro nádraží. Stejně je tomu u dioramat. To vše dohromady útočí na smysly tak, že se dojem ze zobrazeného vštípí nesmazatelně do paměti.
      Způsob audiovizuální komplexnosti je ostatně běžný v anglických venkovských muzeích. s oblibou se vystavují autentické interiéry včetně figurin "jako živých"; ty vyprávějí návštěvníkům o svém životě v ich-formě. Mohla by se tomuto způsobu vytknout zesílená popularizační stránka, ale nelze jí upřít silná emocionální působivost, zvláště u dětí. A to myslím nelze podceňovat, to často naše akademicky vymyšlené němé výstavy postrádají. Miroslava Ludvíková

MUZEUM V PŘÍRODĚ

Současnost a perspektivy českých muzeí v přírodě [obsah]

Od Národopisné výstavy českoslovanské roku 1895 se u nás spojuje pojem muzea v přírodě s národopisem. Před necelými sto lety oboje sloužilo sebeuvědomění kulturní svébytnosti českého národa, národopis se projevoval více sběratelskou a revivační činností než jako vědní disciplína. Proto se zakládání prvního našeho muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm roku 1925 také dostalo jaksi mimo obor. Mezi nadšenými sběrateli vyniklo mnoho amatérských znalců lidové kultury. jejich záchranářská práce se dotýkala též lidové architektury a formovala své koncepce od prezentačních představ F. A. Šuberta z konce 19. století o bohaté historické scéně pro předvádění výseků ze života lidu až k představám o konzervování jednotlivých staveb přenesených a výtvarně instalovaných v parcích po polovině 20. století. Až v začátcích rozvíjení socialistické kultury v 60. letech se mezi hrstkou nadšenců sporadicky objevovali i národopisci, ale pořád se především zachraňovalo. Na koncepční práci nezbývalo mnoho času. s pochopením státních a politických orgánů se na některých dalších místech (Přerov n. L., Třebíz, Strážnice, Vysočina, Kouřim) začala rodit muzea, tehdy ještě po[/]važovaná za záležitost výhradně lidové architektury a tudíž především architektů a památkové péče. Až v 70. letech na uvedených místech v příslušných institucích přibylo etnografů a projevil se také jejich nový profesionální přístup. Nové expozice postupně přestávaly být cílem záchrany památek a stále více se stávaly prostředkem prezentace a poznání, jedním z komponentů rekonstrukce historického životního prostředí. Zkušenosti nebyly jen pozitivní, ale i z negativních bylo možno vytěžit poučení pro upřesnění dalšího postupu. Na několika významných oborových setkáních se formovala základní metodická východiska: 1975 (Muzea v přírodě jako forma tezaurace stavebních památek), 1977 (Základní pojmy, metodická a teoretická východiska pro výstavbu muzeí v přírodě) , 1978 (Postavení muzeí v přírodě v socialistické kultuře), 1979 (Koncipování expozic, problémy vytváření kopií a rekonstrukcí expozičních objektů), 1980 (Správa sbírek muzeí v přírodě, vytváření informačních systémů, síť muzeí v přírodě). Celá tato činnost probíhala ve spolupráci se slovenskými kolegy při oboustranném přesvědčení o užitečnosti společného řešení základních problémů. Proto jaksi přirozeně tato činnost začínala na půdě MKKKB, v jejímž rámci roku 1975 začala působit pracovní skupina pro[/] muzea v přírodě. Výsledkem spolupráce bylo formulování základních metodických zásad pro budování muzeí v přírodě jako výsledek řešení výzkumného úkolu státního plánu v 6. pětiletce. Rožnovská konference roku 1978 s aktivní účastí zástupců obou národních ministerstev kultury projednala otázky ideovéhc působení muzeí v přírodě, jejich nezastupitelných zvláštností a kompetenčních vztahů k ostatním typům kulturních zařízení. Všichni účastníci se shodli v tom, že expozice v přírodě jsou nejúčinnější formou ideového působení.
Konference ve svých závěrech doporučila oběma ministerstvům legalizovat vytyčené zvláštnosti v rámci řízení muzeí. Nakonec však se metodické zásady staly závaznou stání normou jen v SSR a v ČSR nebyly uplatněny ani při inovaci Směrnic pro správu, evidenci a ochranu sbírek.
V průběhu 70. let se však rychle měnilo i společenské uplatnění muzeí v přírodě. Prudký vzestup návštěvnosti se projevil v Rožnově p. R., nová muzea začínala s 8-15 tisíci a po několika letech vykazovala již 30-40 tisíc návštěvníků ročně. Dnes mají hrady a zámky vyšší návštěvnost než tradiční muzea. Největší je v Jihočeském kraji, kde připadá přibližně 85 tisíc na jeden zámek, nejnavštěvovanější v ČSR je Lednice s 277 tisíci návštěvníků. Průměrná návštěvnost 110 nejvýznamnějších hradů a zámků v ČSR je 47 tisíc a ze 6 muzeí v přírodě 121 tisíc (nejvíce má Va

lašské muzeum v přírodě - 530 tisíc a SLSŘ Vysočina 110 tisíc; v r. 1988 jsou tato množství podstatně překročena).
      Z průzkumu víme, že se návštěvníci rádi vracejí, že si expozice nesou podobné, ale právě jejich vý razné zvláštnosti přitahují, že se v nich provádějí různé historické činnosti nikoliv jen pro pobavení, ale mnohé z nich mají povahu experimentálního ověření vědecké hypotézy (zejména u zaniklých technologií), a že jsou tyto expozice společně s jejich širokou publicitou ve sdělovacích prostředcích ideologicky mimořádně účinné. O jejich společenské funkci již nikdo nepochybuje, a přece jejich budování a provoz naráží na tolik překážek.
      V 70. letech se národopis stal rozhodujícím vědním oborem pro realizaci expozic v přírodě. Vzniká jejich síť, která je nejhustější v Karpatech a je značně propojená se sítí evropskou. Již dnes tento celek znamená určitou formu syntézy vývoje lidové kultury a některé vysoké školy (zvl. polské) využívají putování po karpatských muzeích v přírodě z obou stran hranice jako způsob výuky etnografie.
      Jak byla 70. léta významná pro položení moderních základů muzeí t přírodě, tak se v dalším desetiletí jeví značná rozpačitost. Provedení dalšího kroku je nesnadné, protože kontrolní orgány nerespektují zvláštnosti muzeí v přírodě. Etnografové shrnuli teoretické výsledky z experimentů na sérii konferencí s názvem Museum vivum (1983, 1985,[/] 1987) a zabývali se vztahy exteriérové a interiérové složky expozic (1982). Právě z hlediska oboru a dosavadní praxe muzeí bylo možno usměrnit extrémní tendence vedené k atraktivní komerci při ukázkách výroby a později tradičních produktů lidové výroby, ale i tendence vedoucí k pseudovědecké interpretaci prezentace se snahou vypreparovat detaily a popírat možnost a význam rekonstrukce historického prostředí. Valašské muzeum v přírodě od roku 1977 vykonává v rámci ČSR metodickou činnost a stále se zabývá řešením vznikajících problémů. Největší brzdou rozvoje je skutečnost, že se se zvláštnostmi muzejní prezentace v přírodě nepočítá v platných zákonech, směrnicích. Kontrolní orgány si příslušné vyhlášky vysvětlují většinou tak, že důsledkem je omezení nebo zastavení výstavby, jak se to stalo například ve Strážnici a ve Vysočině. k muzejním exponátům přistupují podle současných stavebních norem (např. uplatňování požárních vzdáleností, komínů, hromosvodů, viditelné signalizace atd.), jako by se v nich mělo bydlet. Touto cestou by se za vynaložené značné státní prostředky nikdy nesplnilo ideologické poslání muzeí v přírodě a vznikl by kuriozní paskvil. Kompromisy v tomto směru nejsou možné!
      Ve většině muzeí v přírodě není vytvořeno dostatečné technické zázemí - velkokapacitní depozitáře, konzervátorská pracoviště a uspokojivé zásobování konzervačními prostředky. Od 1. 1. 1987 se nesmí[/] užívat přípravky na bázi fenolátů a dosud nemáme garantované dodávky nově vyvinutých náhradních prostředků z Lachemy n. p. Brno, protože jsou devizově náročné. Chemický průmysl nemá zájem na uspokojení potřeb muzeí, protože nemá zajištěné dostatečně velké zakázky. Při narychlo zorganizované akci v červnu 1987 souhrnná objednávka pro muzea v přírodě ČSSR činila 15 tun ročně, a to bez největších odběratelů MSD v Martině a Pamiatkostav Žilina. Nemáme žádnou organizační základnu pro jednání o těchto potřebách s ostatními státy RVHP, v nichž situace není o mnoho lepší. Řešení tedy spočívá v zorganizování maximální poptávky muzeí a památkové péče, aby dosáhla tisíc tun ročně.
      Dalším z rozhodujících nedostatků je špatná situace ve vysokoškolském vzdělávání etnografů. Spočívá jednak v malém počtu studentů a jednak v nedostatečné pozornosti hmotné kultuře. k tomu se připojují další objektivní příčiny kádrových problémů muzeí v přírodě: větší rozsah a fyzická náročnost práce se sbírkami než v tradičních muzeích. Toto vše vede k nezájmu o práci na našich pracovištích. v loňském roce jsme zjistili, že pro česká muzea v přírodě v 9. pětiletce budeme potřebovat 13 nových etnografů. Ovlivnit směrná čísla, případně společenskou objednávku na zaměření vysokoškolského studia může ministerstvo školství na základě závazných požadavků KNV. Nebudou-li v muzeích v přírodě pra

covat etnografové, pak z nich vymizí i národopis a dostanou podobu lunaparků. Na druhé straně jejich budování a působení je velikou šancí pro společenské uplatnění oboru. Nechceme však náš obor absolutizovat. Málokde je práce etnografa tak interdisciplinárně propojena, jako v muzeu v přírodě. Odtud plynou i nároky na studium dvouoborové s důrazem na osvojení základů všech "pomocných věd", podobně jako je tomu u historiků a archivářů.
Perspektivy českých muzeí v přírodě tedy závisejí na tom, do jaké míry se podaří splnit čtyři hlavní úkoly:
1.
V kompetentních rezortech vlády ČSR zpracovat nezbytnou legislativní základnu pro financování, výstavbu, správu i provoz muzeí v přírodě na základě podkladů z roku 1981,
2.
zajistit regionální garanty pro existenci a rozvoj sítě muzeí v přírodě,
3.
zajistit výchovu dostatečného množství odborníků pro vývoj hmotné kultury,
4.
priority v řízení stanovit podle konkrétních potřeb budování muzeí v přírodě a nikoliv podle potřeb tradičních muzeí s již vybudovanými expozicemi a sbírkovými fondy.
Jiří Langer - Jan Souček

Veky - vekom, generácie - generáciám [obsah]

V rámci siete múzeí v prírode budovaných na území Slovenska významné postavenie zaujímá a j múzeum Liptovskej dediny. Je situované za obcou Pribylina, v prekrásnom prostredí Račkovej doliny vedľa hlavnej cesty do Vysokých Tatier. Jeho budovanie bolo vyvolané výstavbou vodného diela Liptovská Mara, s cieľom zachovať najhodnotnejšie pamiatky stavebnej kultúry zo zátopovej oblasti vodného diela a tiež typické a hodnotné doklady ľudového staviteľstva z celého Liptova. Základný kameň tohoto múzea v prírode bol položený 16. IX. 1972. Autorom architektonickej štúdie je Ing. arch. Stanislav Dúbravec, CSc., ktorý sa spoločne s PhDr. Jiřím Langerom, CSc., podieľal aj na výbere objektov. Výstavbu múzea investorsky zabezpečuje Krajský ústav štátnej pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody v Banskej Bystrici prostredníctvom pracovníkov Pamiatkostavu.
Po rokoch pomalej výstavby a neuspokojivej situácie v dodávateľskoodberateľských vzťahoch je prvá časť múzea už takmer hotová. Okrem domov roľníkov z Liptovskej Sielnice, obce ktore j stará podoba už nenávratne zmizla pod vodami priehrady, sú tu aj roľnícke usadlosti z Trnovca, Likavky, dvojdom želiara z Černovej. Bývanie vyšších spoločenských vrstiev bude reprezentovať zariadenie zemianskej kúrie z Paludze a najmä interiér kaštieľa[/] z Parižoviec. Obidve tieto obce nenájdeme na súčasných mapách Liptova, rovnako ako obec Liptovskú Maru, z ktorej sa v múzeu buduje vzácna kultúrna pamiatka - kostol. Postavená je kováčska vyhňa z Liptovskej Kokavy a pripravuje sa výstavba areálu vodných stavieb - mangľa z Liptovskej Lúžnej, mlyn, píla a valcha rodiny Šteckovcov z Pribyliny. Typický charakter liptovskej obce dodávajú múzeu hospodárske a doplnkové objekty - sýpky, seníky, humná, maštale, chlievy, studne. Modelované historické a botanické prostredia vytvoria jedinečnú a typickú situáciu pre každý objekt. Hotové objekty s vybudovanými inžinierskymi sieťami a komunikáciami dodávatelia plánujú už začiatkom roku 1989 odovzdať budúcemu úžívateľovi -Liptovskému múzeu. Múzeum v prírode bude organickou súčasťou Národopisného múzea v Liptovskom Hrádku s trvalou komplexnou expozíciou ľudovej architektúry a bývania, spôsobu života a zamestnania ľudí Liptova v minulosti.
Pracovníci Národopisného múzea v Liptovskom Hrádku (samostatné oddelenie Liptovského múzea) sa už v súčasnom období pripravujú na zvládnutie náročnej úlohy - čo v najkratšom čase sprístupniť prvú časť múzea Liptovskej dediny verejnosti. Vypracovávajú návrhy libreta a scenárov jednotlivých expozícií, ale zároveň pripravujú aj zbierkový fond. Vzhľadom k tomu, že základný fond tohoto múzea nie je až taký rozsiahly a pracovníci

nemôžu pre inštaláciu použiť vzácne a jedinečné predmety, rozhodli sa vytvoriť tzv. pomocný zbierkový fond. Do tohoto fondu od roku 1983 sústreďujú predmety určené pre múzeum v prírode. Aby v krátkom čase a pri nedostatku finančných prostriedkov na nákup získali čo najviac zbierkových predmetov, už začiatkom roka 1984 vyšli s výzvou pod názvom "Veky - vekom, generácie - generáciám". Jej pomenovanie prevzali od podujatia, ktoré organizovalo pred niekoľkými rokmi Podtatranské múzeum v Poprade. Pracovníci Národopisného múzea sa s výzvou obrátili na všetkých obyvateľov Liptova, aby každý podľa svojich možností daroval do budovaného múzea aspoň jeden predmet. Tiež vyzvali všetky miestne besedy, aby sa stali spoluorganizátormi podujatia, aby pomôhli a vytvorili podmienky pre zber predmetov. Najlepšími spolupracovníčkami sa ukázali byť členky Slovenského zväzu žien. v Liptovskom Mikuláši si Okresný výbor SZŽ zobral toto hnutie pod patronát a vyhlásil súťaž medzi jednotlivými základnými organizáciami o najvyšší počet zozbieraných predmetov, pre víťazné organizácie pripravil vecné a finančné odmeny. Medzi základné organizácie zväzu žien, ktoré darovali najviac predmetov patria Liptovská Porúbka, Hrboltová, Stankovany, Závažná Poruba, Liptovský Hrádok, Ružomberok, Hubová, Bobrovec, Gálovany, Dúbrava, Liptovská Kokava, Liptovské Sliače, Liptovské Revúce a ďalšie. Veľké dary[/] dostalo múzeum aj od jednotlivých občanov Liptova. z celkového počtu 2.184 inventárnych čísel pomocného zbierkového fondu, bolo 1681 ks predmetov získané darom. Darované predmety sú rôzneho charakteru - hospodárske a roľnícke náradie včetne kompletných vozov, nástroje na spracovanie ľanu, kusy nábytku, remeslnícke náčinie, predmety vhodné na vybavenie domov, ale aj drobné kuchynské potreby a riad. Tiež sú to kusy odevu, bytový textil, hospodársky textil vrecia, plachty na transport apod.
Pri vyhlasovaní tohoto podujatia sa pracovníci snažili zapôsobiť na[/] city a národné uvedomenie obyvateľov regionu, nadväzujúc na slávne tradície predchádzajúcich generácií. Je zaujímavé, že veľkú časť predmetov darovali aj občania, ktorí nežijú natrvalo v okrese, tu len predmety zdedili po príbuzných, alebo ich našli v domoch, ktoré si kúpili pre rekreačné účely. Takto boli do zbierok múzea získané cenné predmety z obce Liptovská Sielnica,. Kráľova Lehota, Liptovský Peter.. Medzi darovanými predmetmi sa často vyskytnú neobyčajne vzácne a hodnotné predmety, ktoré obohatia základný zbierkový fond múzea. Iveta Zuskinová

Dvoudílné album "Lidová hudba a vyprávění z Horňácka" (Supraphon MONO 1017 4441 G a STEREO 1117 4442 G) je editorským počinem hudebního folkloristy doc. PhDr. Dušana Holého, CSc. a Jaromíra Nečase, dlouholetého hudebního redaktora Československého rozhlasu v Brně.
Pro první desku alba s názvem "Horňácké muziky z let 1932-1983" Dušan Holý vybral a v hutné studii otištěné na dvoulistu vloženém do přebalu zhodnotil 16 zvukových snímků lidových muzik z Hrubé Vrbky a z Velké nad Ve[/]ličkou. Snímky pocházejí z archívů Československého rozhlasu, Československé televize a Československého státního filmu. v úvodní šestiminutové koláži je naznačena vývojová cesta lidové instrumentální hudby na Horňácku v uvedeném padesátiletí i hierarchie hodnot, jimiž autor edice tento vývoj posuzuje. Pak jsou uvedeny ukázky z repertoáru sedmi, v té době nejvý-znamnějších horňáckých muzik. Tyto malé hudební medailony kapel, jejich primášů a zpěváků nejsou řazeny podle chronologie nahrávek. Autor je seskupil tak, aby postihl charakteristické rysy těchto těles i základní rysy procesu vývoje lido

vé instrumentální hudby v regionu, který důvěrně zná, který patří k hudebně nejbohatším na Moravě, v němž lidová píseň, hudba a tanec žily svým původním životem déle než v regionech jiných. U každého snímku jsou uvedena jména primáše a zpěváků, rok jejich narození a tam, kde to odpovídá skutečnosti i rok úmrtí. Publikovaný materiál je z hlediska využití na gramodeskách materiálem zcela novým. Jedinou výjimkou ze všech snímků na obou deskách alba je úryvek Ňorkovy hudecké muziky z Hrubé Vrbky, který byl do edice převzat z dávno nedostupné gramodesky natočené v roce 1945. Uspořádáním nahrávek na obou stranách první desky alba dává autor možnost posluchačům hledat vlastní pohled na některé, v průvodní studii jím zdůrazněné prvky vývoje horňáckých muzik. Mezi jiným také na vzájemné ovlivňování výkonu zpěváků a hudců, na vliv rodových tradic muzikantských i na důsledky uvolňování funkčního sepětí kapel s tanečním projevem. I když autor připravoval populární edici, neslevoval z odborných editorských nároků. Svědčí o tom, mimo jiné, záslužné zveřejnění jmen hráčů jednotlivých kapel. Tváře mnohých z nich pak můžeme poznat z obrazové dokumentace na vnitřní straně přebalu.
Jestliže je první deska alba svým způsobem malou hudební encyklopedií, pak jeho druhá deska s ná zvem Prášilovské historky Vaška Mlýnka z Kuželova a Horňácká cimbálová muzika Martina Hrbáče" je[/] malou monografií vynikajícího nositele vypravěčské tradice na Horňácku na straně jedné a malou monografií v současnosti nejvýraznější horňácké kapely se sourozeneckou trojicí sólových zpěváků mimořádných kvalit na straně druhé. Pět ukázek z Mlýnkova repertoáru, které Jaromír Nečas pro tuto edici vybral, přesvědčivě dokazuje, že před deseti lety neodešel předčasně ve Václavu Mlýnkovi jen skvělý lidový vypravěč a herec, ale i osobitý tvůrce, který v duchu své moudré životní filozofie mistrně spřádal své příběhy a mistrně je interpretoval. Také šest ukázek z repertoáru Horňácké cimbálové muziky Martina Hrbáče přesvědčivě potvrzuje oprávněnost vydání samostatné profilové desky této kapely.
V průvodní studii alba je řečeno, že cílem edice "...není podat nějaký líbivý výběr, ale pravdivý přehled o stavu muzik na Horňácku ve vymezeném období." Rádi a s uznáním konstatujeme, že tento cíl byl bezezbytku splněn. Dodejme navíc, že se autorům alba Lidová hudba a vyprávění z Horňácka" podařilo vytvořit desku pro radost i poučení v tom pravém smyslu slova. Karel Pavlištík

Išli dIhou cestou. Džanas džindžarde dromeha. [obsah]

Bratislava, Opus 1987, Stereo 9117 1922. Připravili Svetozár Stračina a Igor Medlen. (Vyšlo také na kazetě.)
Deska byla natočena brzy po uskutečnění programu "Ľudia z ro[/]du Rómov" na XXXII. folklórním festivalu Východná 1988 a tomu také do značné míry odpovídá její koncepce. Písně jsou podle vystoupení jednotlivých souborů sestaveny do šesti celků s názvy: "Na dlhej ceste", "Piesne a tance kočovných Romov", "Romovia z dvoch miest", "Zahraj tú moju pieseň", "Poviem svoj žiaľ gitare", "Hľadáme slnko". Jednotlivé celky připravili M. Cibulová a M. Sojková, J. Mituch, l. Danihel, A. Gondová, J. Šándor a E. Lacková. Názvy celků, stejně jako názvy písní jsou uvedeny v romštině se slovenskými překlady. Ke každé písni je připojeno jméno a rok narození interpretů; nechybí ani určení oblasti, kterou daný celek reprezentuje. Přepisy textů a překlady úryvků osmi z nahrávek lze najít v tištěném průvodci programem z "Východné" s názvem "Ľudia z rodu Rómov". Podobné přiblížení písní, které by mohlo být součástí obalu desky, by zajisté přivítal každý, kdo si tuto desku zakoupí.
Ve výběru osmadvaceti ukázek je zařazen sólový i sborový zpěv bez hudebního doprovodu, písně doprovázené cimbálovou muzikou, ozývá se kytara i harmonika. Deska přibližuje romský zpěv a hudbu v tradiční i současné podobě. Marie Javorová

INFORMACE

Uložení rukopisné pozůstalosti Vladimíra a Maryny Úlehlových [obsah]

Materiál, o němž podávám zprávu a na jehož utřídění jsem se v roce 1986 podílela pod vedením Olgy Hrabalové, se nachází v Ústavu slavistiky ČSAV v Brně. Je uložen v krabicích označených signaturami Ú1-Ú19. v nich jsou seřazeny složky opatřené popisem svého obsahu, které zatím nemají vlastní signatury. Výjimku tvoří pouze složky Ú8/1-Ú8/10. Fotografie týkající se života a práce manželů Úlehlových zůstaly zatím nezpracovány. Utřídění pozůstalosti:

1. Nejvýznamnější národopisné práce V. Úlehly
Ú1
Živá píseň (1949) - strojopis rukopisu.
Ú2
Živá píseň - složka s nadpisem "Život strážnické písně; soupis nápěvů; poznámky ke korektuře písní; korespondence s nakladatelstvím Sfinx; nové rozdělení knihy; korektury.
Ú3
Živá píseň - korektury; korespondence; K. Vetterl: O Živé písni; Soupis strážnických písní (z Úlehlových sběrů); Život v písni (strojopis studie); Procházka písňovou zahradou (II. díl Živé písně); výpisy z dopisů V. a M. Úlehlových k Živé písni.[/]
Ú4
Živá píseň - část korektur; Strážnické písně (zápisy V. Úlehly).
Ú5
Duše lidu - program; obsah; korespondence; poznámky; doplňky; literatura; poznámky a korespondence k ilustracím.
Ú6
Duše lidu - strojopisy a poznámky k jednotlivým kapitolám a k doslovu; nový program II. dílu a další různé materiály.

2. Přírodovědné práce V. Úlehly
Ú7
Mezi živým a neživým - materiály, část strojopisu knihy Život vesmírný (1944) excerpta z literatury, poznámky aj.; strojopis II. a III. dílu, korespondence.

3. Materiály o životě V. Úlehly a některé jeho práce
Ú8 /1
- seznam prací V. Úleh-ly (z pozůstalosti) ;
/2
- materiály o životě V.
Úlehly - vyplněný do-tazník s životopisnýmidaty (z válečného ob-dobí); články z novin;nekrology; úmrtní ozná-mení (shromáždila Ma-ryna Úlehlová);
/3
- kondolenční listina;
/4
- J. Lukšů: Práce Vladi-míra Úlehly v národo-pisném oboru. Diplomo-[/]

mová práce. Pedagogic-ká fakulta UJEP. Brno1973, 54 stran. (Vedou-cí: doc. PhDr. V. Ho-rák, CSc.);
/5
- různá korespondences osobami i institucemi;
/6
- Problém života (mate-riály, strojopis studie);
/7
- výstřižky z novin (Li-dové noviny, Svobodnénoviny) a ohlasy na ně,fotokopie Úlehlovýchnárodopisných článkův Lidových novinách,strojopisy publicistic-kých příspěvků;
/8
- Slovácká rapsodie: 44studií a článků o živo-tě lidové písně a lido-vé kultuře (sebráno ja-ko materiál ke knize);
/9
- příprava ke knize Zaoponou života (1, díl1940);
/10
- Agnosticismus (příspě-vek do diskuse).

4. Skladatelská činnost V. Úlehly, jeho zápisy lidových písní
Ú9
Skladby a úpravy - písně s autorským klavírním doprovodem, složka "Nápěvy k zájezdům do Strážnice", skladby z gymnazijních let; skicy a poznámky; práce pro roz hlas; rukopis hudby k filmu "Mizející svět", staré umělé písně s klavírem.
Ú10
Skladby věnované Maryně a zápisy lidových písní uložené pod názvy: "Za járečkom", "Do šaflika", "Šarišské s kla-

vírem", "Víly I. a II. část", "Héla Polednice"", "Kolomyjka", "Möllersarfské písně", "skicy Hnalo divča...", šarišské písně a různé jiné zápisy.

5. Materiály týkající se Maryny Úlehlové (Hradilové)
Ú11
Život a některé její práce články a přednášky; památník; korespondence (osobní; koresp. s V. Úlehlou); různé poznámky; adresy; kondolence; úmrtní oznámení; návrhy týkající se státní brněnské konzervatoře; Národní tanec na Moravě (popis tanců k Janáčkově sbírce a korespondence) ; kritiky z let 19351945 k činnosti Rytmické školy M. Úlehlové.
Ú12
Materiály k činnosti - Dětské hry a tance; rozpracovaná duncanovská metoda, I. Duncanová "Můj život" (opis); kursy "Škola hrou"; Taneční skupina a Rytmická škola (korespondence; poznámky; tištěné programy; průvodní slova k některým programům); Základy rytmického tělocviku sokolského.

6. Materiály k Sboru pro moravskou lidovou píseň, hudbu a tanec
Ú13
Národopisný sbor - některé programy; důvodová zpráva; seznam členů; činnost; finance; kroje; Úlehlův soubor lidových písní a tanců - organizační[/]řád; seznam členů; zápis ze schůze aj.; film "Slovácko v tanci" rozpočet; národopisné slavnosti - programy (Strážnice 1946, 1947, 1948, 1952, 1959, Tvrdonice 1957, Náchod 1948).
Ú14
Úlehlův moravský pěvecký a taneční soubor (ÚMPTS) zprávy o činnosti; korespondence; programy; kritiky; kroje a inventář; rozpočet.
Ú15
ÚMPTS - programy (noty + texty); Morava tančí a zpívá (partitury).

7. Materiály k činnosti V. Úlehly
Ú16
Studijní sdružení Velká (program a hlavní deník výzkumu); materiály z konferencí; jednání odboru "Výchova uměním"; zápisy ze schůzí ČSNT a Umění lidu; materiály ze školení a komisí atd. Návrhy V. Úlehly (k činnosti lidovědné sekce ZKR; na vytvoření jednotné vysoké školy; na součinnosti škol všech stupňů při úsilí zachraňovat a udržovat lidovou kulturu).

8. Materiály k tancům a notový materiál
Ú17
Materiály k tancům - popisy tanců; články; u části tanců klavírní doprovody; k nácviku čísel "Balada zbojnická" a "Héla Polednice".
Ú18
Notový materiál jiných autorů (tištěné i psané noty, úpravy).

9. Ostatní materiály
Ú19
Různé brožury; časopisy; studie a články jiných autorů;[/] L. Kuba - některé publikované práce a korespondence s V. a M. Úlehlovými; dvě malé sbírky básní od B. Věrné; výpisy z literatury.
K pozůstalosti jsou přiloženy diplomy a podrobný soupis všech materiálů vyhotovený autorkou této zprávy. Převážná většina rukopisné pozůstalosti je v zachovalém stavu. Pozůstalost skýtá bohatý pramen poznatků o pracích V. Úlehly, o jeho životě, o činnosti a fungování Sboru pro moravskou lidovou píseň, hudbu a tanec. Je důležitou součástí k popsání Úlehlova díla. Informace o uložení dalších částí Úlehlovy pozůstalosti je možno získat v Ústavu slavistiky ČSAV Brno a v archívu Univerzity J. E. Purkyně. Marie Javorová

Vladimír Adámek padesátiletý [obsah]

Bronzovou plaketu Za zásluhy o rozvoj Jihomoravského kraje udělil Krajský národní výbor u příležitosti 50. narozenin, připadajících na letošního 4. dubna, Vladimíru Adámkovi. Předala mu ji v Brně místopředsedkyně Jihomoravského KNV Růžena Abrahámková.
Tímto vyznamenáním byla oceněna jubilantova dlouholetá obětavá aktivita při rozvíjení valašských folklórních tradic. Vladimír Adámek je místostarostou Valašského krúžku ve Sdruženém klubu ROH železničářů v Brně a místopředsedou

umělecké rady a choreografem jeho souboru písní a tanců Tanečnica. Před 32 roky začínal jako tanečník a zpěvák souboru Javorník v rodné obci Zubří. Do Brna vedla jeho cesta přes rožnovský soubor[/] Radhošť, odkud přišel už jako absolvent Lidové konzervatoře v Ostravě. Adámkovy působivé choreografie zejména chlapeckých tanců obdivovali milovníci folklóru i na mezinárodních festivalech ve Švédsku,[/] Belgii, NDR, Polsku, NSR, Rakousku, Francii, Španělsku, Maďarsku, Bulharsku, Velké Británii a Itálii, kde Radhošť či Tanečnica vystupovaly. Bohumil Hlaváček[/]

Bibliografie časopisu Těšínsko, vydaná péčí Okresního vlastivědného muzea ve Frýdku-Místku a zpracovaná Jiřinou Veselskou, je bibliografií soubornou, úplnou a popisně anotovanou. Zaznamenává 1201 časopisecky zveřejněných titulů ze všech oborů práce a společenské látky vlastivědného obsahu z okresů Havířov a Frýdek-Místek, tvořících část území historického Těšínského Slezska. Jednotlivá čísla mají tržitou paginaci.
      Tak jako před lety studie a články v časopisech Naše Valašsko, Valašsko a Dolina Urgatina měly být[/] svodem materiálů k velké monografii Valašska, týž cíl si ve svém zrodu položil i časopis Těšínsko.
      Prvý díl jeho bibliografie, vydaný Okresním vlastivědným muzeem ve Frýdku-Místku roku 1976 zaznamenal produkci z let 1957-1974, tento druhý shrnuje látku za leta 1975-1984. z 1201 titulů se etnografie, folklóru a folkloristické práce týká 166 záznamů. z nich asi polovina se vztahuje k slovesnému folklóru, látce, která v produkci národopisu z těšínského Slezska už po leta příznačně převažuje.
      V bibliografickém zpracování autorka podržela model vžitý v české etnografické bibliografii v letech[/] 1950-1960. Je to kladem práce. Posiluje zpracovatelskou tradici a uživateli podává látku už známou hledací praxí.
      Typografické zpracování publikace je pečlivé. Používá dvou typů písma a dvousloupcovost sazby. Ve jmenném rejstříku uvádí důsledně profesi autorů. Je to pracné zúplnění informace, již ocení zejména budoucí uživatelé soupisu.
      Práce je v údajích spolehlivá, v anotacích pečlivá a vystihující v heslu obsah práce. Za tuto pracovně potřebnou publikaci třeba vyslovit dík. Ludvík Kunz