217

kladny sčasovací, fonická neb slovesná, tj. dokud bud taktem se neozve, neb dokud tóny melodie nespojí jeden obraz myšlenkový, výraz slovesný.
      Všechno hudební třídění písní má tudíž vycházet od sčasování a nikoliv od melodie, jejíž formace plyne teprve ze sčasování. Malý příklad na srozumění. v melodii:

atd. nepostřehneme odlišných motivů, odlišnost výrazu, dokud nepřidán jí jistého druhu fonický takt: např.

atd. neb:

atd. neb dokud stín základny myšlenkové vyjádřené na určito slovy ji nerozčlení v motivy:

Hudební třídění písní v žádné sbírce českých písní dosud provedeno nebylo. Nemohlo být provedeno, neboť nebylo v těch dobách jasno o základech rytmiky.[/]
      Jestli po textové části provede se třídění, jak život plyne a v písních se ukazuje, tož hudební třídění přidržující se sčasování, je životu, řekl bych, až jeho fyziologické stránce, nejbližší.
      Po sčasovací stránce roztřídí se písně ve dvě skupiny:
      A) v n ichž tepna sčasovací se přerývá. Nejzřejměji poukazuje na tento typ koruna v notaci. Avšak mnohdy je zakryt tento typ jen přimyšlenými taktovými čarami kvůli přehledu notace. (Značka typu: [1]*)
      B) Písně, v nichž takt nerušeně venkoncem proudí: Od naprosté shody sčasovací fonického a slovesného taktu až ku větší - menší neshodě jich, od tepny jediného druhu taktu až ku změnám taktu (ve shodě neb neshodě) - bude v oddílu tomto písní typů několika. Značek jich užívám následných, prozatímně, aby ulehčily přehled:
      a) shoda těžších dob při stejném taktu [2]
      b) neshoda těžších dob při stejném taktu:
[3]
      c) shoda těžších dob při různých taktech:
[4]
      d) neshoda těžších dob při různých taktech:
[5]
      Mám na mysli dílo "Píseň v Rakousku"5) jako dílo jednotné. Nechci říci, že by bylo třeba sčasovacího jednotného třídění písni, nebude též té hojnosti typů u jiných národů[/]

*)
      Viz přehled značek. z technických důvodů jsou značky uvedeny formou tabulky a očíslovány. Místo značky v textu je pouze její příslušné číslo.

218

jako u českého na Moravě a ve Slezsku, kde lidová píseň je dosud živá, kde se dosud tvoří, kde lidé za jiných okolností ji jinak zpívají, kde není již jen předaným, ztuhlým ohlasem; avšak měly by se aspoň zásady notační přijat ode všech pracovních výborů:
      1. aby za taktovou čarou přišla vždy těžší doba taktová,
      2. aby taktová čára byla černou, jestli po ní následuje shodný přízvuk fonický a slovesný,
      3. aby taktová čára byla bledě zelenou, není-li po ní též přízvuku slovního.6)
      Šetřením těchto zásad vynikne konstrukce písně; i pro oko bude hned patrna; vyniknou ale i národnostní rozdíly v písních. Přikládám na vzor různých typů písně, jak by jejich notace i tisk vypadal.7)[/]
      Nejrozšířenější i u národností jiných bude asi typ pod 1.
      Takt fonický bije určitě do sluchu zesílen i slovesně.
      Typ pod 2. najdeme velmi zhusta; slovesná základna vtiskuje se příkře ve fonickém vlnění určitého taktu.
      Typ pod 3. ukazuje proud sčasovací v r ůzných taktech s d osti dobrou shodou slovesnou. v písni typu 4. přerušuje se fonický určitý takt; v písni typu 5. označují taktové čáry jen přimyšlený kvůli orientaci takt. Taneční píseň 6. má tvořit zvláštní oddíl.8) k fonické a slovesné stránce přidružuje se krásno choreografické; jest proto tanec (s písní) krásnem jiných složek než prostá píseň tudíž jiné umělecké dílo. Proto nezbytně třeba, aby zachována byla choreografická část. Obrázky doplňují se stručným vysvětlením po stranách a jest na nich označeno a) b) kterému okamžiku v písni odpovídá zachycené skupení pohybů z průběhu tance. (Z toho zřejmo, že fotografování tanců nemůže být svěřeno laikům.)9)
      Objemnost sbírky českých písní na Moravě a ve Slezsku, jest jich již nyní na 8000, vyžaduje si i formát náležitý.
      Při každé písni má najít čtenář vše, co k posudku nezbytně potřebuje, co pojímání jak textu tak nápěvu mu usnadňuje. Poznámky o sběrateli, zpěváku, místu, kde zpívána píseň, tištěny jsou drobným tiskem po levé straně. Připomenutí přízvučného prosodického vzorce textu a typu písňového, jakož i poznám

219

ky spadající do historie vývinu písně jsou tištěny drobně po pravé straně. Tisk notový má být o něco tučnější nežli je v příloze. Ukázku tisku provedla "Moravská akciová tiskárna v Brně".10)

      A)
Sb. M. Zeman 1907
Od Vsetína

ÚS-EF; A 167/8
[1]

4 + ./. + 4
4 + 3 +1:./.

      B) a
Sb. M. Zeman 1907
Velká nad Veličkou (o. Hodonín)

ÚS-EF, A 166/35
[2]

4 + 3 : 4 + 3
4 + 3 : 4 +3

Oprava: v nápěvu B)b druhá taktová čára má být správně plná.[/]

      B) b
Sb. Fr. Kyselková 1907
Lubina (o. Trenčín), zp. Anna Lukáčová

ÚS-EF, A 193/23
[3]

4 + 2 : 4 + 2
2 + 4 : 4 + 2

B) c
Sb. H. Bím 1894
Blatnice (o. Hodonín) zp. Jos. Sládek

ÚS-EF, A 29/27
[4]

"Poz. Sčasovka prvých dvou taktů

s případnou obměnou je ve všech variantech."

      B) d
Sb. R. Zahradníček (1907)
ÚS-EF, A 162/14
Dolná Súča (o. Trenčín)

[5]

220

Sušil 17
Od Opavy

"To je [5]! U většiny slok se zachovává, jen ne hned na počátku první!"

Zpráva o prosodické stránce textu v písni
      Není jediného nápěvku živé mluvy, aby zachován byl v něm poměr hlásek objektivně dlouhých a krátkých - textových. Toliko ve školách vnucuje se bezživotná, jednotvárná, vzhledem ku časomíře, řeč gramatikální. v živé písni někdy až nezměrně pozměňuje se poměr délek hláskových. "Krátká" hláska mívá i delší tón, "dlouhá" kratší. Tím se nijak nemění charakter tzv. dlouhých a krátkých slabik, jak vysvětlují Král - Mrázek ve Filologických listech.
      Pravý výraz (odhad) časoměrný textu v živé písni vidím odměřený notací: dělá ho životní nálada v okamžiku, kdy píseň se tvoří.
      Písně, v nichž venkoncem plyne jediný druh taktu - (učení o taktu má význam hudební prosodie přízvučné) a v nichž shoda fonická a slovesná vyžadovala by, aby šetřeno bylo v textu stejných prosodických stop přízvuč[/]ných - tvoří jen jeden z mnoha typů sčasovacích: Itu čisté úpravy prosodické najdeme poskrovnu; "chyb" bývá i v prvé sloce, nehledě k ostatním, na 60 %. Dr. Hostinský (Česká světská píseň lidová, str. 43, 44)11) praví: "Najdeť se více než třetina písní dobře deklamovaných" (z 800 Erbenových) - "Arci první sloky lépe deklamují než leckterá z dalších -i první takty bývají lépe deklamovány než následující."
      Jest typ písní, jež mění takt fonický a tudíž předpokládá případnou změnu skupení přízvučného v textu. Narážet takové písně na nezměnný takt fonický amluvit pak o nepravidelnosti přízvučné úpravy textu, není na místě. Taktové čáry mají tu namnoze jen orientační (o časování) význam - jsou prac sběratele, ne vždy šťastnou. Než k živému rytmu mnohých písní přimyslí se jen poněkud vhodná mříž taktová! Tu namáhavou práci duševní málokdo poznal. Je tu neshoda přízvučná jen pro oko - azastíráme ji proto s důvodem oku: taktovou čarou bledě zelenou.
      Jsou písně s jasným prouděním taktů fonických, ať jednoho druhu taktu, ať se změnou taktu, a přece naskytne se neshoda přízvučná mezi fonickým a slovesným taktem. Velké množství takovýchto písní, a ještě větší množství neshod přízvučných v nich vede mne k tomu hledat vlastní lidovou techniku prosodickou. Ona tvoří předně skupiny slov, řádků, o přízvuku větném. v n ich se dopoví, napoví jasně myšlenka. Uspořádání prosodické uvnitř řádku sbíhá ale po slovném přízvuku až ku přízvuku slabičnému, jenž dává srozumitel

221

nost i slabice; "zručnost" v tomto uspořádání prosodickém spočívá v prostém odčítávání slabik do řádku. Islabiky ti - dlo - la - la atd. mají tu proto mnohdy stejnou váhu prosodickou, např. v žertovných písních. Vidím v této technice vodítko srozumitelnosti myšlenky textu - polo "přirozený zákon", polo "umělé pravidlo" lidové. Nemohu si myslet, aby vybroušel lidový skladatel "umělé stopy" prosodické, jichž např. sklon patří jinému slovu než dvih atd.
      Živá, tj. zpívaná píseň má tvary prosodie časoměrné jak přízvučné.
      Nový názor o délce a krátkosti slabik umožňuje prodloužit ve slabice, co se dá tónem prodloužit - jakkolvěk, bez újmy charakteru slabiky.
      Vynikne tu i fonický takt, ale základny slovesné kladou se na něj vždy zřetelně.
      Když slunce vynoří se zpod oblak - krajinka vystoupí na zemi jak dalece ji paprsky sluneční zabraly.
      Přízvučný vzorec textový označujeme po pravé straně každé písně; jest v něm zřejma délka řádku (poměr větového přízvuku ku slabičným) i jeho skupení (poměr větového přízvuku ku slovným přízvukům).
      (Zkonceptu zprávy - datované 21. 5. 1909, odeslané 24. 5. 1909 - pro 3. kongres mezinárodní hudební společnosti)
      Do 8000 je již českých písní nasbíraných na Moravě a ve Slezsku, z konce XVIII. století až na naši dobu.[/]
      Srovnávací práce ukazují zřejmě, že třeba mluviti i o lidové písni jako o vývojné a ne primitivní! Nejvážnějším svědectvím toho jsou čisté typy lidových českých písní, ku kterým se na Moravě a ve Slezsku dospělo z množství variantů.
      Pod vývojností národní písně ale nerozumím, že by např. průběhem století zavládl v lidu nový typ písňový. Naopak; jak o tom svědčí sbírky písňové z různých dob, vládnou současně všechny typy písňové neztenčeně.
      Následkem sčasovacího principu našich písní, jímž rostou rytmy písní přímo ze životní nálady, jejíž energie se v písni zřejmě zračí, je i lidová píseň živou, pohyblivou: jsou jistá na ní místa, z nichž vypučet může vždy, podle okolnosti, jiný rytem při písni téhož textu, téhož nápěvu.
      Z toho fakta plyne obzvláště rytmická svéráznost našich písní a vývojnost variantů. Ovšem stará lidová hudební kultura přispívá do konečného utváření písně.
      Z notované písně seznáme nejen kým byla zpívána a kde byla zpívána: zvíme, že může býti i jinak, ato vším právem, zpívána.
      Nelze tu vykládat dopodrobna o příznacích různých typů písňových. Největší oduševnělost přikládám typům rytmickým.
      Po fyziologických příčinách roste tón do délky buď nezměřené neb jistou sčasovkou (ne taktem!) vyměřené.
      "Školovanému" hudebníku zdá se, že buď pociťuje zmatek taktový, neb, že na tom neb onom místě písně vynikne mu jistý druh taktu

222

a zase že brzo mizí, neb, že jistý fonický takt jasně vládne v celé písni - s jakýmisi poklesky.
      Myslím, že v lidových písních, dokud rostly z jeho vlastní hudební kultury, "chyb" toho druhu vůbec není.
      Formační jsou typy na melodii lidové písně. Vyvinuje se píseň z kratší neb delší themy, vrací se nápěv v konci písně na melodii počátečnou, vlna melodická zdvíhá se a klesá bez známek podobností imitačních. Zvláštní je jeden typ modulační; melodie prohlubuje se tvrdě na sedmém sníženém stupni tóniny. Lid říká těm písním "těžké".
      Sta a sta písní jsou téhož typu; sta písní jsou jejich varianty.

      Problém vztahů hudby a slova byl Janáčkovi primárně problémem jeho kompoziční praxe teoretická reflexe však nebyla jen jejím doprovodem, který otázky vyjasňoval, prohluboval, resp. zdůvodňoval, ale i autonomní součástí Janáčkovy životní tvorby. Problém hudební deklamace byl v druhé polovině minulého století živý polemikou o přízvučnou nebo časoměrnou českou prosodii: závažně do ní zasáhl prakticky Smetana, teoreticky především Hostinský,12) na něhož kriticky navázal i janáček a zároveň pokročil dál. Vycházeje ze studia nápěvků mluvy a jejich analýzy, Janáček zjistil, že vedle přízvuku a kvantity se na české hudební deklamaci podílejí i další činitelé, jako emocionalita, prostředí, dialekt ad., jejichž vli[/]vy narušují normativní přízvučnou deklamaci, zato jí však dodávají napětí, jež se pak výrazně obráží v melodické a rytmické stránce mluveného a zpívaného slova.
      V devadesátých letech zaměřil Janáček tato pozornost i na lidovou píseň, její vztah k nápěvkům mluvy, na její metrickou a rytmickou výstavbu a její prosodické a významové vztahy se slovem.
      Poznatky, k nimž dospěl, spolupracovaly nejen na jeho vlastní tvorbě vokální. Rytmus, jeho průběh a vztahy ke slovu, sčasování, řečeno termínem Janáčkovým, se stalo i základem jeho teorie lidové písně. Ve sčasování v lidové písni, jemuž věnoval několik podnětných studií,13) spatřoval i možný základ třídění jak naznačil už ve svém pojednání o nápěvech ve třetí Bartošově písňové sbírce (1901). v kapitole Sčasování v lidové písni uvádí Janáček šest hlavních typů: 1. písně s rytmicky prodlouženou druhou částí nápěvu, 2. písně s ojedinělými prodlouženými tóny, 3. písně s tečkovaným rytmem, 4. písně se zakončením za formou, 5. písně nepravidelného rytmu s různými rytmickými hodnotami a 6. písně založené na stejných rytmických hodnotách.
      Studium lidové písně z hlediska metrorytmického přivedlo Janáčka konsekventně k otázce formy a formálního členění nápěvů. Slabičné schéma, které si nesoustavně u některých písní zaznamenával - a Janáčkovi bylo zřejmé jen pracovní pomůckou - přihlíží k nápěvovým řádkům, jak je chápe i současná hudební folkloristika. Schéma uvnitř řádků však odpovídá slabikám podle veršových stop bez ohle

223

du na fonický takt - na rozdíl od současné praxe, která pracuje se slabikonotami v rámci fonického taktu, přičemž nebere ohled na deklamační transakcentaci.
      V návrhu na třídění písní z roku 1907 obrátil Janáček znovu pozornost k problémům vztahu hudby a slova v souvislosti s otázkami metrorytmu, s nimiž sleduje nyní vztah rytmu fonického taktu a veršové stopy, jejich proměny a střety, zkoumá otázku větného přízvuku. Dospívá k závěru, že ani v prvních slokách lidových písní - vzhledem k jejich variabilitě, přenášení a křižování nápěvů i textů - není důsledné shody mezi slovním přízvukem a těžkou dobou v taktu, natož v dalších slokách, připojovaných (podle Janáčka) k už hotovému nápěvu. Tato proměnlivost a nepravidelnost deklamačních shod a neshod spolu s méně či více zvrásněným rytmickým půdorysem je také pro Janáčka znakem životnosti písně, která v jeho době a na Moravě - nebyla ještě "ztuhlým ohlasem"
      Rozdíly mezi fonickým taktem a veršovou stopou přivedly Janáčka k dvojímu označování taktové čáry. Praxe lidových interpretů, jak ji Janáček poznal, byla v rozporu s klasickým pravidelným taktovým členěním. Neodpovídala mu ani přízvučná deklamace.14) Proto po pokusech s nepravidelnými takty volí nakonec barevné odlišení taktových čar: po černé musí následovat těžká doba a přízvučná slabika, zelená označuje začátek taktu s nepřízvučnou slabikou. Toto hledisko uplatnil také důsledně v edici moravských milostných písní.15) Navrhované třídění, jímž se soustavně zabýval[/] přibližně do konce roku 1909,16) jej pak při vedlo ke srovnávacímu studia variant nápěvových i textových a odtud k problému geneze a vývoje písní.
      Jak živé byly otázky, které Janáček lidové písni kladl, dokládá řada badatelů, kteří je po něm a většinou na Janáčkovi nezávisle dál propracovávali. z muzikologů především Otakar Zich razil nové cesty hudební analýzy, zatímco Vladimír Úlehla promýšlel spolu s otázkami vlivů mesologických a dalších, iniciovaných Janáčkem, problémy zápisu (zvláště rytmu) adekvátního interpretaci moravské a v prvé řadě slovácké písně. Literární věda (Mukařovský, Indra, Trost, Horálek, Hrabák ad.) se zaměřila na poetiku lidové písně a snesla cenné příspěvky k výstavbě její složky slovesné. Dalo by se říci, že vzhledem k úrovni a metodologickému rozvoji oboru k poznatkům o lidové písni přispěla dokonce bohatěji než hudební věda a folkloristika - jakkoli šlo o přístup oddělující slovo od hudby a vyčleňující je ze "složeného" hudebně slovesného celku. z této situace a Janáčkova postulátu jednoty pak vyšla práce Antonína Sychry, Hudba a slovo v lidové písni (Praha 1948), která metodickým instrumentářem strukturální analýzy překonala izolovaná hlediska hudební a literární vědy, přičemž nejen kriticky zpracovala publikované Janáčkovy postřehy a poznatky, ale systematicky je doložila a rozvinula. Poslední stádium takto založeného studia vztahů hudby a slova v lidové písni pak představují (hudební folkloristikou ke škodě věci zatím neosvojené) výsledky, které v tom směru snesla řada diplo

224

mových prací z druhé poloviny šedesátých let, které problém studovaly na lidovém, zlidovělém a umělém materiálu pod vedením Ivana Vojtěcha na katedře hudební historie filozofické fakulty KU v Praze.
      Pokud jde o klasifikaci, bezmála půl století po započatých, nedokončených a žel i zapomenutých pokusech Janáčkových se k tomuto problému vrátil Karel Vetterl, který klasifikaci a katalogizaci věnoval podstatnou část své hudebněfolkloristické práce.17) Navázal přitom na přítomný stav evropské etnomuzikologie, kdy se analýza a systematizace lidových písní znovu projevila jako podmínka a předpoklad syntetizujících prací v hudební folkloristice. Po několikaletém, na Janáčkovi nezávislém studiu dospěl Vetterl k poznatku o rytmu a jeho organizaci jako složce pro třídění moravských lidových písní základní a potvrdil tak závěry Janáčkovy. Metrorytmický katalog Vetterlův, na jehož konečné fázi autorka stati spolupracovala, rozlišuje písně na řádky (shodně s Janáčkem), uvnitř řádků pak podle metrorytmického půdorysu v rámci taktů. Mezistupněm tohoto členění je celkový počet slabikonot v jednotlivých řádcích. Katalog, obsahující přes deset tisíc zápisů lidových písní, má řadu styčných bodů s Janáčkovými sčasovacími typy, evidentně s prvním a čtvrtým.18) Stejně jako Janáčkovi, ani Vetterlovi nešlo přitom jen o katalogizaci, nýbrž - jak patrno z jeho studií, vzniklých na základě a v průběhu práce na katalogu19) - především o typologii, k níž třídění písní podle určitého systému bylo prostředkem.[/]
      Janáčkovy texty poprvé zde publikované dokládají, že za "janáčkovsky" skicovitými a často až poeticky formulovanými shrnutími je hluboká znalost materiálu založená analýzami, a inspirované, nepřeberným bohatstvím podnětů, hypotéz a poznatků, tryskající myšlení. Přitom další myšlenkový pohyb, který se v této problematice udál po Janáčkovi, ať už na ně j navazoval nebo nezávisle na něm, spíš než Janáčkovi oponuje, systematicky a metodicky jej dokládá a prohlubuje a ovšem formuluje střízlivým jazykem současné vědy. Čteme-li tyto marginálie, zdá se nám, že kromě historicky vývojového významu mají i aktuální: možná dodnes nejsou hudební folkloristikou zcela využity a vyčerpány a tvořivé myšlení v nich najde i další inspirace.

Poznámky
1.
      FR. SUŠIL: Moravské národní písně. Brno 21860. Rukopisný sešit s nadpisem Poznámky k písním nár. je uložen v JA v Brně, sign. s 21. Některé Janáčkovy značky z tohoto sešitu přetiskla s vlastním, ovšem nepřesným vysvětlením i ADELHElT GECK, Das Volksliedmaterial Leoš Janáčeks. Dizertace Freie Universität Berlin. Rotaprint 1970, s. 130-131.
2.
      Podrobněji o celé akci O. HRABALOVÁ: k d ějinám hudebněfolkloristického bádání na Moravě. In: Národopisné aktuality 19, 1982, s. 169 n. Viz t. pozn. 3.
3.
      Výňatky z této zprávy publikovala O. HRABALOVÁ: Průvodce písňovými sbírkami Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně, 1, Brno 1983, s. 16 n.
4.
      Psáno perem na jednotlivých listech formátu 34x21,5 cm po jedné straně v levé polovině, v pravé německý překlad Fr. Autraty. Na dvojlistu, do něhož jsou zprávy vloženy, je Janáčkova poznámka tuž

225

kou: "Odesláno Ministerstvu v pátek, dne 13. prosince 1907." Zprávy znal A. Rektorys, který jimi komentuje příslušnou partii Janáčkova dopisu (Dopisy Leoše Janáčka Artuši Rektorysovi. Praha 1934, s. 41). Poté byly takřka padesát let v soukromých rukou a teprve začátkem osmdesátých let byly spolu s dalšími materiály z majetku bývalého Státního ústavu pro lidovou píseň, včetně zprávy z roku 1909, předány ústavu, kde jsou nyní uloženy.
5.
      Reprezentativní sbírka lidových písní všech národů tehdejší rakouské monarchie; kterou hodlala vydat v jednotlivých národních svazcích Univerzální edice ve Vídni.
6.
      Zelené taktové čáry i použití zelené barvy na vyznačení dolních značek, týkajících se slovesné složky, nahrazujeme zde z technických důvodů tečkováním. Partie ve zprávách tištěné tučným typem písma, jsou v rukopise podtrženy Janáčkem.
7.
      Ukázky se nedochovaly. k jednotlivym značkám zde uvádíme příklady z archívu ústavu i s případnými Janáčkovými poznámkami. Příklad ze Sušila je převzatý z Poznámek (viz pozn. 1).
8.
      Janáček se rozhodl vydávat písňové sbírky v tematických svazcích. Naplánoval také hned první tři: písně milostné, písně taneční a balady.
9.
      Už dříve žádal Janáček vídeňské ústředí o dotaci na koupi fotoaparátu. Žádost byla zamítnuta.
10.
      Ani tato ukázka se nedochovala.
11.
      Citát nepřesný. O. HOSTINSKÝ: Česká světská píseň lidová. Praha 1906, s. 43: "Kdo ... sbírkou Erbenovou pozorně se probírá, shledá, že počet písní dobře deklamovaných je dosti značný; najdeť více než třetinu nápěvů v příčině té buď docela bezúhonných anebo jen malým nějakým pokleskem porušených...". Na s. 44: "Arci první sloky, jichž text jest u Erbena podložen nápěvům, někdy lépe deklamují než leckterá z dalších ..." s poznámkou pod čarou - "Jest zajímavé, že celkem i první takty bývají lépe deklamovány, než následující."
12.
      O. HOSTINSKÝ: O české deklamaci hudební. In: Dalibor 4, 1882, samostatně v Rozpravách hudebních,[/] Praha 1886. Též Hostinský o hudbě. Praha 1961, s. 259 n.
13.
      Ohudební stránce národních písní moravských. In: FR. BARTOŠ: Národni písně moravské v nově nasbírané. Po stránce hudební pořádal Leoš Janáček. Praha 1901. Přetiskl J. VYSLOUŽIL: Leoš Janáček o lidové písni a lidové hudbě. Praha 1955, s. 241 n.; Můj názor o sčasování (rytmu). In: Hlídka 24, 1907. Přetiskl Z. BLAŽEK: Leoš Janáček. Hudebně teoretické dílo 2. Praha 1974, s. 15 n.; Základy hudebního sčasování. Rkp. z let asi 1905-1910 otiskl cit. Blažek, s. 63 n.; z p raktické části o sčasování (rytmu). In: Dalibor 30, 1908; Rytmika (sčasování) v lidové písni. In: Hlídka 26, 1909. Přetiskl cit. Vysloužil, s. 383 n.; O tom, co je nejtvrdšího v lidové písni. In: Český lid 27, 1927. Přetiskl cit. Vysloužil, s. 462 n.
14.
     
V cit. Poznámkách 28. 4. 1909: "Třídění po skupinách slabičných je nutností ... Postup myslení při tvoření písní:
myšlenka vyhraňuje v určitém počtu slabik (technika) na p. Suš. 173.
Čím rychleji - tím větší počet slabik - a delší sčasovka.
Čím pomaleji - tím se více zachycuje menší počet slab.- - menší sčas.
Ustaluje se počet slabik opakováním počátku písně." 14. 4. 1909: "Jediným taktem měřit píseň. To je teorie. Různými, je přirozenější. v rytmech, sčasovkách, čítat slabiky je primitivní, ale jisté. v druhé, třetí sloce nepřiléhají slabiky přízvukem, nehodí se z nich nic - než počet jejich. Ze slabik zmizel jejich přízvučný charakter: nezbylo nic, než jejich číslo, počet."
28. 4. 1909: "Když o taktu lidový skladatel nic neví, není jeho vinou neshoda s taktem napsaným sběratelem!"
23. 4. 1910: "O předepsaném taktu. To je dílo sběratelovo a jen shodné pro ten čas a místo, kdy a kde sběratel slyšel píseň a ji zrovna notoval.
Píseň je živá - jindy a jinde hned má jiný takt."

226

15.
      LEOŠ JANÁČEK - PAVEL VÁŠA: Moravské písně milostné. Praha 1930-1936.
16.
      Ciz. Poznámky 19. 5. 1909: "Značky (2, 3, 4, 5) jsou jen tehdy přípustné, když vynikl fonický takt. Taktové čáry : neb / (u Janáčka zelená a černá pozn. OH) dělají to značkování zbytečné. Pro mne je to studium."
17.
      K. VETTERL - J. GELNAR: Nad katalogem písňových nápěvů.. In: Český lid 49, 1962, s. 241 n.; O. HRABALOVÁ: k m etrorytmickému katalogu mo[/]ravských lidových písní. In: Národopisné aktuality 15, 1978, s. 191 n.
18.
      Viz šest sčasovacích typů v cit. studii v Bartošově třetí písňové edici.
19.
      K. VETTERL: Heuristické problémy studia nápěvů lidových písní. In: Národopisné aktuality 12, 1975, s. 115 n.; týž: Goralská nuta a její obdoby ze Slovenska a Moravy. Tamtéž, 14, 1977, s. 169 n.; Stáří lidových nápěvů a formy jejich přežívání. In: Hudební věda 15, 1978, s. 123 n.

LEOŠ JANÁČEK ÜBER KLASSIFIKATION MÄHRISCHER VOLKSLIEDER
(Zusammenfassung)

      Der hier zum ersten Male veröffentlichte Janáčeks Vorschlag der Volksliederklassifikation aus dem Jahre 1907, geht von den Beziehungen der Musik und des Wortes aus. Zugleich hängt er mit dem Problem der Musikdeklamation zusammen, das in der 2. Hälfte des vergangenen Jahrhunderts durch die Polemik um die betonte oder metrische tschechische Prosodik sehr lebendig war. Diesem Problem widmete sich theoretisch insbesonders O. Hostinský, an den Janáček auch anknüpfte, ihn aber zugleich weiter führte. Er stellte fest, daß neben Akzent und Quantität auf die tschechische Musikdeklamation auch andere Faktoren mitwirken, wie Emotionalität, Milieu, Dialekt, u.a., die die normative betonte Deklamation zwar stören, aber sie verleihen ihr dagegen Spannung, die sich dann im melodischen und rhyt[h]mischen Aspekt des gesprochenen und gesungenen Wortes äußert. Die Unterschiede zwischen dem phonischen Takt und Versfuß brachten Janáček zur zweierlei Bezeichnung der Taktlinie: nach der schwarzen muß betonte Silbe folgen, grün (bei uns unterbrochen) bezeichnet Taktanfang mit unbetonter Silbe. Er gliedert dann zwei Basisgruppen aus: A. Lieder, derer Rhyt[h]mus von verlängerten Tönen (mit der Krone) unterbrochen[/] wird und B. Lieder mit mehr oder weniger regelmäßigem Rhyt[h]mus. Im Rahmen dieser Gruppen klassifiziert er dann die Lieder nach Kongruenz und Inkongruenz der taktschweren Tönen bei demselben Takt (a, b) und bei verschiedenen Takten (c, d).
      Die aus diesem Sichtpunkt durchgeführten Analysen der Volkslieder brachten Janáček zur Frage der Form und formellen Gliederung der Melodie und von hier aus auch zum komparativen Studium von Melodie- und Textvarianten und zum Problem der Genesis und Entwicklung der Volksliedern.
      Mit diesen Fragen befaßte sich dann auch eine Reihe von Forschern (Musikologen und Literaturwissenschaftlern) nach Janáček. Was die Klassifikation betrifft, kehrte fast halbes Jahrhundert nach Janáčeks Versuchen Karel Vetterl zu diesem Problem zurück, der dann zur Erkenntnis vom Rhyt[h]mus und seiner Organisation als Grundbestandteil der Klassifikation mährischer Volkslieder gelang, [v][w]omit er Janáčeks Beschlüsse bekräftigte und sie aus der Situation der zeitgenößischen Ethnomusikologie weitererarbeitete.
      Übersetzung: S. Hrabal

227

Záběr z pořadu "Od Ždánských hor k Pálavě" na Mezinárodním folkloristickém festivalu Strážnice 1987. Foto J. Uherka.

228

Národopisné aktuality roč. XXV. - 1988, č. 4

KAREL ČAPEK A LIDOVÁ KULTURA
(MONTÁŽ K 50. VÝROČÍ ÚMRTÍ) [obsah]


      RICHARD JEŘÁBEK, Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně, Brno
      Už samo pomyšlení psát o Karlu Čapkovi nám připadá jako troufalost a úmysl spojovat jeho jméno s národopisem přímo jako pošetilost. Ospravedlnit nás může snad jen to, že k psaní přistoupíme s ostychem a s pokorou, abychom se nezpronevěřili Čapkovu myslitelskému odkazu a jazykovému mistrovství, a to, že nebudeme chtít stůj co stůj z Čapka učinit národopisce v dobré snaze vylepšit poněkud pošramocenou reputaci oboru v očích čtenářů. v mnohostranných zájmech a láskách Karla Čapka představuje totiž lidová kultura pouhá promile, nicméně však nepominutelná, jen dosud skoro opomíjená.
      Při pozorném čtení nacházíme v Čapkově díle rozmanité, přirozeně jen nesoustavné zmínky národopisné povahy, a to od náhodných, leč bystrých postřehů, až po zevšeobecňující tvrzení, z nichž některá nemají daleko k definicím. Když je vypreparujeme, vzniká z nich bohatá matérie pro pestrý a trefný obraz o pronika[/]vém a vtipném nazírání na lid, lidové tradice a lidovou kulturu očima pozorovatele nezatíženého ani přezíravým, ale ani podbízivým postojem k tomu, co se leckde okřídlenými slovy nazývá nejdražší a nejsvětější součástí národního dědictví.
      K nejzávažnějším patří Čapkovy sentence o národě a jeho charakteru, vyslovené zčásti už v době vážné hrozby neblahé národní budoucnosti, takřka na prahu dosud největší katastrofy lidských dějin: "Národ se může cítit nesmrtelným jenom tehdy, když se bude cítit mravným, když bude mít své vědomé mravní poslání... To musí být v politice, v hospodářství, v knize a škole, denním životě a všude. A obráceně, vemte národu jeho mravnost, a berete mu i jeho nesmrtelnost."1) Tato slova z posledního dopisu Karla Čapka volně navazují na jeho dřívější výroky o vlastnostech a potřebách národa: "...máme vážné pochybnosti o tom, že "skutečně národní" je jen to, co je politicky

229

aktuální. Promiňte, litoval bych národa, který by byl krmen jenom politikou a aktualitami."2) v některých ohledech vycházejí Čapkovy názory z disputací s představiteli politického a veřejného života o národním charakteru a o rozdílu mezi národem jako organizací kulturní a státem jako organizací politickou.3) Ostatně sám si ještě častěji kladl otázku o postavení "malého národa" a na příkladu Holanďanů poodhalil malé pozitivní tajemství: "Jeho síla je v kvalitě. Jeho národní ideál netíhne k velikostem, nýbrž k jakostem."4) O těch Holanďanech to nepřestalo platit. s lehkou ironií se Čapek táže po našem vlastním národním duchu, po duchu "národa Havlíčkova", u něhož předpokládá "náramně kritický rozum, nůž skepse aspoň o šestnácti čepelích, zdravou nedůvěru k frázi, humor, lehkost a jistotu ducha, esprit, světovost, padesát zájmů na životě; ukrutnou chuť k práci, praktičnost, břitkost, honěnost světem, pojmovou jednoduchost, tendenci k uskutečňování" a podobně.5)
      Historické a etnografické kategorie národa a lidu chápal Karel Čapek věcně a moderně, beze stop falešného romantismu, který v jeho době a ještě o půlstoletí později poznamenával četné národopisné úvahy. Jeho postoj znamenitě vystihuje charakteristika lidu: "V jistém smyslu my všichni Pražáci jsme pražský lid; ale rozsah toho pojmu je velmi relativní. Já jsem lid v poměru k vládě; ale moje posluhovačka je lid v poměru ke mně. Můj krejčí spadá zajisté pod pojem lidu; ale v jeho dílně není lidem on, nýbrž jeho učedník. Absolutní a pravý lid je jenom chudý lid; je to lid služek, to[/]

Kresba Karla Čapka z Cesty na sever".

varyšů a dělníků. Vedle toho je ještě pražský lid v daleko užším a lokálnějším významu; to je lid pražských kvítek, pepíků, dacanů, sígrů, pardálů, správných frajerů, štrycáků, holek, plyner, kroutilů, pasáků, voveček a pyšné staré páry, jež táhne za zvuků Castaldomarše: My sme ta stará pára, nás zná už celá Praha. Konečně i vojáci jsou v jistém smyslu lid, a jejich písně, jako "Když jsem stála na pavlači" nebo "Až já budu mrtvola", patří nejen mezi nejdůležitější dokumenty poslední války, nýbrž i do sbírek pravé lidové poezie."6) Tento nedogmatický přístup k interpretaci jednoho ze

230

Kresba Karla Čapka z "Obrázků z Holandska".

základních pojmů společenských věd nepředstírá zaujímání vědeckého postoje, ale přesto anebo právě proto postihuje dobovou a sociální podmíněnost a poměrnost toho, co bývá vydáváno za obsah jednoho z nejzneužívanějších zaklínadel.
      V téže době, tedy v polovině dvacátých let, kdy se v mladém státě až horečně hledaly odpovědi na otázky národní existence a národní kultury v evropském kontextu, přebírá se Čapek pojmy tradice a přežitku a vyslovuje mínění, že "tradice je udržování starých řádů, protože jsou staré" a "přežitek je udržování starých řádů, ačkoli jsou staré", popřípadě že "tradice je udržování řádů, které z víceméně nahodilých a iracionálních důvodů považujeme za staré". Jenže při respektování[/] časového relativismu "je jakási senilnost v tom, mluvit o starých tradicích; nejsou-li i ty nejstarší tradice zatraceně mladé, nevím opravdu, co s nimi. Jsou-li opravdu staré, jsou tedy přežitkem."7) Čapka ovšem znepokojovalo zdůrazňování úlohy tradice už mnohem dříve, před počátkem první světové války, kdy ještě nemohl tušit, že český národ bude tak záhy postaven před úkol formovat svoji národní kulturu s vlastní odpovědností; nemohl se smířit s tím, že "bývá problém národního umění řešen zázračnou formulí tradice", že naše umění "má tvořit kontinuitní řadu s uměním minulých generací, má sestupovat do podsvětí, aby se ptalo předků na smysl svého vývoje."8) - "Tradicí je stále pokračovat a nezastavovat se", říká Čapek, když vysvětluje tradici jako dynamický proces, nikoli jalo pouhé navazování, které mu znamená zneplodnění. Smysl tradice chápe dialekticky v jejím překonávání: "Pravá samostatnost je ta, která je vydobývána, nikoliv ta, která je konzervována."9)
      Jako realista oproštěný od sentimentality a nostalgie byl Karel Čapek přesvědčen o neodvratnosti zániku starých životních forem, ale tu a tam vyslovoval lítost nad zmarem mravních a estetických hodnot, které zcela samozřejmě provázely lidovou kulturu a umění. "Je naší povinností zachovat dokonalý obraz tohoto národního života, není-li už v naší moci konzervovat ten život sám", psal Čapek (trochu v nesouladu se svými náhledy na zachovávání antikvovaných projevů myšlení i bytí) o nezbytnosti dokumentace lidové kultury v roce 1930 a dodal, že "bylo by hříchem nenalézt peněz

231

pro toto kulturní dílo, důležitější než deset Dienzenhoferových pavilonů."10) Našly se spíš "ošoupané šestáky", z lidového života byly vědecky zaznamenány pouhé střípky a nebezpečí v prodlení, jehož se Čapek obával v třicátých letech, dnes už bohužel přestalo hrozit.
      Střízlivý, někdy až skeptický Čapek se občas nechal strhnout bezprostředními zážitky z kontakty s lidovou kulturou, hlavně s folklórem: "Ano, folklór je přepych; ale buďme strašně rádi a hrdi, že se u nás ještě vyskytá dost bujnosti a rozjařenosti na ten přepych", a dodává: "Pravým argumentem pro folklór není, že je malebný a estetický; žádná malebnost nestojí za tolik peněz. Pravým argumentem pro folklór je, že je až lehkomyslně veselý."11) Bylo mu přece cizí jakékoli staromilství a samoúčelné udržování přežilých forem při životě. Pokud je vůbec bral v úvahu nebo dokonce vybídl k jejich uchování, šlo mu spíš o jejich niterné vlastnosti, než o jejich vnějškovou tvářnost. Jasně to vyjádřil v sloupku o řádu lidového života: "Primitivní život liší se od moderního tím, že tento je beztvarý a chaotický, kdežto primitivní je prostoupen samými slavnostními formami... Životní formy, to je sama stejnost a kontinuita života... Životní formy, to je slavnostní uniformita lidí, to je nejkrásnější symbol sociální soudržnosti."12) Tato představa by se mohla zdát poněkud idealistická, kdybychom se v Čapkově díle nesetkávali s pronikavými pohledy do rozporuplné skutečnosti lidového života. Znamenité postřehy tohoto druha obsahuje jeho analýza několika slovenských ruralistických románů. Přiřadil sice folkloris[/]tické prózy k politickému a kulturnímu boji o národ, ale zároveň odkryl schematičnost a nepravdivost života pojatého "v řádu folkloristickém". I přes četné výhrady k šablonovitému pojímání sociální reality přiklonil se spíš na stranu sociologicky orientovaného pohledu, přestože i jeho výsledkem je "zkřivený obraz, tak jako folkloristický román byl víceméně obrazem idealizovaným"; "demograficky román ... chce lid spasit, zatímco folkloristický román jej opěval v jeho kráse a boží slávě."13) Sociální cítění u Čapka přece jen vítězí nad prchavým okouzlením malebností a podmanivostí slavnostních okamžiků zdánlivě společensky nediferencované vesnice.
      Opakovaně se u Karla Čapka vrací záměr vyslovit se k otázce stáří a charakteru lidové kultury, hlavně lidového umění výtvarného, slovesného i hudebního. Nejde mu o to, aby snad suploval národopisnou vědu, nýbrž o to, aby na tomto základě mohl rozvíjet své úvahy 0 oprávněnosti a potřebnosti tradiční lidové kultury v přítomnosti a o míře její schopnosti oplodňovat kulturu, umění a život současné doby. Sondy do Čapkových textů nasvědčují tomu, že jeho přesvědčení nebylo v tomto směru jednoznačné; proměňovalo se podle příležitostí, které byly přímým podnětem k Čapkovým soudům, a vyvíjely se v čase. Cílem těchto úvah ostatně nebylo lidové umění samo, nýbrž jeho postavení v národní kultuře a otázka jeho inspirativní potence a síly pro moderní umění. Čapek se dokázal vyrovnávat s tímto obtížným a takřka neřešitelným problémem díky své tolerantnosti; soudil, "že nikdy není jen jedna

232

cesta umění a že je hříchem, řekněme proti Duchu svatému, dovolovat světu jen jedinou spásu." To vyslovil u příležitosti stého výročí narození "malíře v plném smyslu národního" - Josefa Mánesa, jehož zakladatelské dílo v českém prostředí jevilo se ve světovém kontextu jako anachronismus: "... v téže době, kdy v jednom koutě Evropy zazpívalo etnické umění čistě a něžně, na jiné straně Evropy se rodilo umění, jež mělo vzrušiti celý svět, i náš domácí."14) Už dříve ovšem naznačil, jaká úskalí se staví do cesty českému národnímu umění, a netajil se tím, že jedno z hlavních spatřuje ve vžité představě, podle níž "má byti umění živým dechem tradice a domácím duchem, jenž by nás chránil, abychom nebyli asimilováni cizími vlivy." Proti jednomu proudu, který hledal zdroj národního umění v historii, stavěl se jiný, který obracel pozornost k domácí lidové kultuře. Karel Čapek charakterizoval tyto snahy poněkud příkře, ale spravedlivě: "Ale jsou jiní, kteří praví: Čistý národní svéráz a původní česká povaha udržela se ve venkovském lid a. Umění má se těsně připojit k této nejryzejší kmenové tradici, k samorostlému tvořivému duchu českého lidu. Budiž, vezměme příkladem lidové umění výtvarné. Není nápadné, že toto umění se tak velice podobá rokoku? A sice patrně následkem selského poddanství, jež uvedlo lid v těsný styk s rokokovým milieu panstva? Naše lidové umění není zdaleka tak staré a prapůvodní, jak se obyčejně myslí; je to z valné části lidově asimilovaný sloh osmnáctého století, jež nejhlouběji působilo na duši lidu. Máme se tedy[/] připojiti k této domácí derivaci panského vkusu? Mezi námi a Arkádií lidového umění leží historie prudkých sociálních změn a velkých otřesů ducha; všechny ty můstky, jež stavěli čeští romantikové ke kvetoucímu břehu staré lidové selanky, jsou jen nepevné konstrukce vzpomínkové, po kterých nemůžeme přecházeti s celou fyzickou tíhou své přítomnosti. Jsme mnohem těžší; naše skutečná půda, z níž jediné může vyrůst naše skutečné umění, jistě není půdou pastorál, je těžká, materielní a plná vážné vnitřní práce." Vycházel z jistých neblahých zkušeností, jimiž ovšem nebylo hodnoceno umění jen na přelomu století, ale ještě mnohem později: "Přišli malíři, kteří se domnívali, že stačí omalovati všechny fábory a kroje Moravy, aby vzniklo jadrně české umění. Mnoho se převzalo z vývoje evropského umění a odělo po česku, a tento folklór pak v podivném obecném klamu platí za národní umění." Nechtěl se ztotožnit ani s jedním ze směrů, které spatřovaly budoucnost národního umění v tvrdošíjném ohlížení do minulosti, "Český národ sotva si představuje sebe sama v národním kroji uprostřed zpěvní idyly venkovské. Legendární lid stal se politickou a zájmovou stranou zemědělců, jež má kanadskou povahu pěstitelů úrody, a vše ostatní jest jen literatura. Ale ti, kdo psychologicky a literárně zkoumají tento lid, nemluví o jeho rostoucí síle; stále hledají v něm to praslovanské, to původní, to českobratrské, jako by ty nejstarší povahové zbytky a nejtemnější reminiscence byly tím psychologicky nejcennějším a nejnáročnějším. Duše není obsažena jen ve vzpomínkách, ba nejméně ve

233

vzpomínkách; pravá celistvá a životní duše je ta, která prožívá přítomnost, která každým okamžikem nalézá před sebou nové poznání světa a nové možnosti; proč ještě nepřemýšlíme o této obnovující se a pokračující duši národa, jež spěje do budoucnosti, proč ji nenazýváme pravou národní duší?" Neměly to být jen Čapkovy utopické vize, nýbrž srozumitelný kulturně politický program na prahu víc vytoužené, než vybojované národní nezávislosti na jaře 1913; to, že nebyl podnes pochopen a splněn, není vina Karla Čapka, který myslel až příliš perspektivně a nemohl počítat s tolika osudovými zvraty neklidného století: "Je to duše národního dění; jí náležejí vše naše pokroky, rostoucí bohatství půdy, průmysl, věda, množství, účastenství na všech pokrocích Evropy, láska k novým myšlenkám a nové umění; to jest žijící a rostoucí národ, jenž není ani národem historickým, ani národním rájem lidovým, národ tvořící, jdoucí k novému a budoucímu, postupující v jedné řadě se všemi silami, jež vznikají ve světě; národ nalézající svou nejvyšší svobodu v tom, nejíti pozadu za pohybujícím se lidstvem, nýbrž spolu s ním a v první řadě."15) v téže době precizně formuloval své stanovisko v polemice s Arne Novákem: "Historie totiž nestačí k zdůvodnění národní existence; podmínkou pravého a plného života národního je co největší individualizace, neodvislost a původnost stále nově a aktuálně získávaná. Plná národní existence není nikdy faktem, nýbrž úkolem: to nutno cítit jmenovitě u nás, kde tento úkol klade se v každém okamžiku s naléhavostí boje o bytí." Při této příležitosti[/]

Kresba Karla Čapka z "Výletu do Španěl".

vyslovil nesouhlas s tím, že "národní umění má býti domácí, čistě tuzemské, národně svérázné umění, prostý výraz přirozené povahy rasové, která se například projevila v lidovém umění, v naivních a neporušených výtvorech lidu atd. - zde prý je cesta k obrození tvorby. Již jednou jsem zde psal, že moderní umění naprosto nemůže těžiti ze staré lidové produkce."16) jeho odmítavý postoj k výhradně domácím zdrojům národního umění nevyplýval jak se lze přesvědčit na četných jiných místech díla - z negativního vztahu k domácím tradicím, nýbrž z praxe, jaká se nevybíravě prosazovala v části českého výtvarnictví.17)

234

Kresba Karla Čapka z "Obrázků z Holandska".

      Některá stanoviska ke vztahu moderního výtvarného názoru a lidového umění jsou výsledkem příležitostné spolupráce Karla Čapka s bratrem Josefem, který měl pro lidové výtvarnictví velké pochopení a ve svém malířském díle nezapřel ovlivnění jeho základními principy.18) Oba se však vyslovili nekompromisně o omezených možnostech navazování soudobé tvorby na umění lidu: "Rádo se říká, že lidové umění je specifickým výrazem doby, nejosobitější kulturou národa a bezpečným směrem, jehož má býti poslušno i dnešní umění" (na rozdíl od modern-stylu), "a důsledek: že máme se vrátiti bez výhrady k lidovému stylu (Konstantin Danilovič) "... "Avšak my nemilujeme žádné bezvýhradnosti. Moderní člověk se stal kosmopolitou; pro něho nemá lidové umění aktuelní ceny soudobosti, vrstevnictví, úrovně. Dnešní umění je stylem pro města" ... "Není bez významu, že národní kroj stává se stylem kostýmních zábav; podle svědectví, jak je dnes pro nás vše folklórní pramálo přirozeným. Není věcí tak jednoduchou obrátiti styl venkovské světnice na estetiku moderního salónu; a rovněž nelze přizpůsobiti lidové umění moderní architektonické a bytové praxi, aniž bychom porušili jeho autentičnost a neměnnou tradici, jež je činí, čím je; a děje-li se tak, vznikne styl velmi zajímavý, mnohdy pěkný, vždy svévolný, ale nikdy lidový (Jurkovič!)."19)
      Ostře odmítavý poměr choval Karel Čapek ke svérázu, který v době kolem první světové války nevybíravě pronikal do uměleckého průmyslu a tím i do života společnosti: ""Svéráz" stěží může konkurovati s módou: móda je

235

o něco více než kousek přilepené výšivky, móda pracuje s celým zjevem ženy, a ne s dekorativními příštipky kteréhokoliv původu."20) Rozlišoval ovšem lidový svéráz ve smyslu své ráznosti jako osobitosti lidové kultury, a "svéráz" jako etiketu předstírané lidovosti: ""Svéráz" začíná životem, a ne hmotnými produkty". "lidová výšivka není celý svéráz; tím je onen nekonečně osobní, intimní, činný život, který je v ní vetkán. Tento ubohý kousek vyšívané látky je jenom mrtvý a hmotný zbytek práce a lásky, písní, přástek, zvyků a invencí. Žijeme ze zbytků" ... "velmi rádi povyšujeme nějaký typ života na národní "svéráz"; konkrétně řečeno, dnes nám připadá jakýsi zidealizovaný venkovský život se svými kroji a výšivkami, se svou "zemitostí" a "vlídností" jako jediný ryzí a samožírný ideál národního bytu. Přemnoho úvah dovolává se oživení lidového "svérázu" v uměleckém průmyslu a bytovém umění; najdou se ruce, jež pracně omalovávají vlněné výšivky na kameninovou keramiku, najde se mnoho dobré vůle i nešikovnosti, imitátorství i jakés takés iniciativy. Verše těchto dnů zrovna kapou samou půdou, chlebem, vůní země a celým tím agrárním idealismem. Táži se, je to spravedlivo k té polovině národa, jež v modrých blůzách, nevyšívaně a bez obžínkových písní chodí do továren, k té části národa, která píše, počítá a moří se mezi čtyřmi zdmi, je to spravedlivo k této většině národa, aby ideál národního života byl vykreslen tak vzdáleně od nich, jako je od nich daleko skřivánčí zpěv a rosná louka?"21)[/] Bratří Čapkové už v roce 1910 postihli "úpadek ornamentiky industrializované dekorativní tvorby", jejíž "ornament zde zhrubuje, koloritní smysl se stírá, a tak vzniká cosi, čeho nelze ani obchodně, ani řemeslně zužitkovati pro praktické potřeby, ani pietně ctíti jako rasové umění, neboť není zde již ani umění, ani neporušené lidovosti." Tehdy se v jejich textu objevuje pojem "folklorismus" (Karel Čapek jej znovu použil v roce 1935),22) ovšem v jiném významu, než vstoupil do odborné terminologie počátkem šedesátých let (H. Moser), totiž ve smyslu poznamenání literatury nebo výtvarné ho umění folklórem, jak se v době Čapkově často označovala celá lidová kultura. Čapek odmítal vnějškové využívání či zneužívání lidové tradice, když prohlašoval, že lze i "nejzarytějšímu fanatiku jasně poznati, že folklór jakožto vlastní obsah malování nestačí,"23) a ještě rozhodněji odsoudil snahy o aplikaci lidových technik a motivů na současné dekorativní předměty: "Zavlékání folklóru, a dokonce folklóru nepřirozeně a uměle pěstovaného na základě tradicí již ztracených, do moderní praxe bytové a oblekové má v sobě cosi nenormálního a nezasluhuje doporučení. Moderní člověk vytváří své milieu na základě zcela jiných potřeb estetických i praktických než člověk lidový; nelze-li pak dnes důsledně se umístiti do prostředí úplně národního, nelze stejně z lidového umění přijímati nic více než předměty drobné výzdoby, opatrně podřazované stylu moderního interiéru."24) Pravda, Čapek ještě nemohl vědět, že jistá únava z technické civilizace oživí zájem o rukodělné produkty a že se

236

najdou přiměřené a ústrojné způsoby začlenění předmětů vycházejících z tradiční kultury do života některých vrstev společnosti.
      Karel Čapek měl mimořádné pozorovací schopnosti a vytříbený vkus; dokázal i bez hlubší znalosti lidového umění rozpoznat kvalitativní rozdíly v jeho vývojových fázích a případné závislosti na nelidových předlohách. Tak například po poslechu autentických záznamů slovenských písní prohlásil: "... tady si řeknete, jak česká národní píseň je vlastně už rokoková a učitelská proti těmto téměř pravěkým zpěvům. Tady by se měla dnešní hudba čemu naučit; ne v napodobení folklóru, ale v odvaze a takové jakési vehemenci. Rádi se oháníme folklórem, ale je to folklór už kulturně převařený a nakadeřený. Ten pravý a silný lidový ráz jsme ještě sami pro sebe dost neobjevili; i tu je nebezpečí v prodlení."25) v českém prostředí se Čapkovi jevila lidová kultura - v souladu s dobovými názory - především jako produkt protireformace s formami odvozenými z baroka a rokoka: "Je-li u nás nějaká lidová kultura, je katolická. Jsou-li u nás ještě nepochybné lidové tradice, jsou katolické,"26) jak se s nimi setkal třeba na orelském sletu27) anebo na některých výstavách ("Lidové umění na této výstavě je skoro šmahem kostelního barokového původu", píše v roce 1913),28) kde lidovou výtvarnost reprezentovaly projevy religiózní povahy, například obrazy na skle. Čapek měl větší pochopení pro jednoduché výtvory v kvalitním rukodělném provedení: "Ano, hledám hliněný džbánek na vodu, na čistou a obyčejnou pitnou vodu; neboť z ničeho nechutná[/] voda tak dobře jako z oroseného hliněného džbánku. Je trochu zavalitý a břichatý, má pěknou hubičku a omží se, když se do něho načerpá studené vody. Je to praobyčejný hnědý džbánek, na kterém si hrnčíř dal jaksi záležet ... žádná tovární práce, ale chlapík jako živý. Takový džbánek tedy hledám ... hledám hliněný džbánek, protože je laciný a pěkný, protože je lidový; protože takový hnědy džbánek je vlastně lidové umění. Obyčejně se myslí, že lidové umění je, je-li džbánek pomalován ornamenty z Modre či odkud; odpusťte, to není lidové, protože je to drahé. Lidová židle není dubová s vyřezávaným legátkem, protože je příliš drahá. Vyřezávaná židle není lidové umění, nýbrž historická památka; a kdo chce křísit lidové umění tím, že křísí vyřezávání, vyšívání a ruční malování, zavádí jen výrobu historických památek; což je, mezi námi, švindl. Lidové umění není jen to, co vyšlo z lidové tvořivosti, nýbrž také to, co slouží lidové spotřebě. Dnes nemůže být jiného lidového umění než výroba věcí, jež jsou dokonale utvářené a laciné."29) v této zkratce vyjádřil Čapek poněkud zjednodušeně, avšak s přesvědčivým záměrem, nejen své pojetí lidovosti, ale naznačil tu ještě, "jak se nezadržitelně vytrácí z našeho světa sličnost věcí." Volal po "vzkříšení vkusu" a po zachování poctivé práce: "...u nás se ne a ne dařit řemeslům ... příliš lehko se spokojujeme se šmírem, náhražkou a ledajakostí - ve všem životě. Schází nám jaksi smysI pro dokonalost prostého života; proto neumíme udržet ani vyprubovanou dokonalost starých věcí, řemesel, institucí a tradic. Namouduši, první cesta, jak

237

zvýšit životní úroveň, je uchovat to dobré, co už tu bylo."30)
      Není divu, že Karla Čapka jako odpůrce všech projevů měšťáctví a šosáctví popuzovalo šíření kýče, jak domácího, tak importovaného: "Projděte kterýmkoliv bytem, od bytu dělníka po byt nejblahobytnější: skoro vše - nábytek hotově koupený, koberce, stóry, sklenice, hračky, hodiny, keramika i vše, co se blýská kovem nebo porcelánem, je výrobek cizí, většinou německý; za druhé stejně zdrcující většinou výrobek nevkusný; a za třetí brak technicky i materiálem."31) Všudypřítomnost kýče není závislá na ton, zda je kosmopolitního či domácího rodu. Čapkovi neušlo, že "lidé holdující národnímu idealismu mívají ... sklon ke kulturnímu kýči a kulturní reakci;" a že "kýč bývá mravně hrubý ze své vlastní tuposti a malosti."32) "Je stará zkušenost, že se mizernému kýči pardonuje, co se neodpustí vážnému umění"; "splnit "všechny závazky společnosti", to je privilej kýče; pravé umění překračuje, co le dáno společností a dobou."33) Proto Čapek požadoval také od užitého umění a uměleckého řemesla spolupráci umělce, technika a dělníka, aby se zrodila sociální tvorba hodná "celonárodního zkonzumování."34)
      Sociální vědomí vedlo Karla Čapka k úvaze o proletářském umění: "Nezdá se vůbec, že by revoluční masy nesly s sebou nový a revoluční vkus. Zatím je to věc velmi exkluzívních literátů a umělců, bez dalšího vztahu k proletariátu." - "Umění pro politickou partaj není ještě umění pro lid," konstatoval prozíravě v roce 1925.35) Střízlivě zdůvodnil též absenci[/] výtvarných aktivit v dělnickém prostředí: "Kupodivu, že si nikdo neklade otázku po proletářském umění v tom smyslu, je-li možno nové, a sice městské lidové umění. Lidové umění selské známe tuze dobře a ve všech zemích; víme, že je a co je lidová poezie, lidová píseň, lidová fabulace, lidový ornament i lidová architektura: Víme také, že to všechno nerostlo jen tak na mezích a v lese, nýbrž že to je z velké části lidové zpracování kultur víceméně aristokratických nebo buržoazních; a přece je to lidová, domácí a anonymně tvořivá kultura. Toť se rozumí, čím dále tím méně lze očekávat, že si dívka z Vršovic bude vyšívat zástěru nebo že novomanžel z Rafandy bude vyřezávat a malovat dubovou kolébku pro své příští mrně. Sama průmyslová výroba, tedy ta nejvlastnější půda městského proletariátu, potlačuje všechny takové výbuchy osobní tvořivosti. Městský člověk přestal vyrábět sám pro sebe; je konečně přirozeno, že jeho práce, jež nabyla praktické hodnoty peněz, se nebude vymrhávat luxusním a hospodářsky neužitečným způsoben, jako je rukodílná výroba folkloristická. Průmyslový proletář je třeba velmi chudý, ale není primitivní; jeho talíř je snad natlučený, ale je to talíř z porculánu, a ne z hlíny. Lidové umění je výroba zároveň luxusní i primitivní; k obojímu se snad už nelze vracet. Zdá se, že ať to myslíme s proletářským uměním jakkoliv, bude proletariát spíše jeho předmětem a konzumentem než jeho podnětem a výrobcem. k tomu ostatně vede i výrobní specializace."36)
      Zatímco nenacházel nic pozoruhodného ve výtvarné kultuře městského lidu, zaujaly ho

238

projevy lidové slovesnosti, počínajíc kramářskou písní a končíc dobovou anekdotou. Jarmareční písně označil za okrajový úkaz, za lidovou, resp. zlidovělou anticipaci či náhražku moderního kabaretu a žurnalistiky, za spojku "mezi středověkými moralitami a dnešními večerníky," jsa si ovšem vědom toho, že "téměř už vytlačovaly pravé písně lidové" a že se proti nim mohou jevit "jako hluboký a barbarský úpadek."37) Čapkův zájem o kramářskou píseň, jakož i o písně lidu pražského, není ničím zvlášť překvapivým; ve vztahu k detektivkám napsal: "...dělá mi dobře nalézt dobré věci v krajích špatné pověsti."38) Písně lidu pražského považoval za lidovou poezii svého druhu a vtipně předhodil národopiscům, že nevydali jejich sbírku jako "příspěvek ke studiu materiálií pro úvod do národopisu žižkovského, vršovického" atd.39) Po svém je utřídil podle obsahu a shledal, že "tzv. uvědomělé politické přesvědčení není zrovna zdrojem zpěvné inspirace; lidová poezie bude vždy spíše mluviti o červeném šátečku než o rudém praporu a bude spíše opěvovati nešťastnou lásku než třídní nenávist."40) s obdivuhodnou poučeností přistoupil k problematice pohádky, k teoriím o jejím původu, k pohádkovým motivům a osobnostem,41) ale též k drobným folklórním druhům - příslovím, říkadlům, anekdotám,42) u nichž mu imponovala lidovost a demokratičnost: "... humor je nejdemokratičtější z lids kých zvyků." Také postihl rozdíl v sociálním původu folklórních žánrů: "Pohádka je přírodní a venkovská. Anekdota je městská."43) Na rozdíl od lidové slovesnosti věnoval Čapek ma[/]lou pozornost lidové hudební kultuře, ač se s ní ochotně a rád obeznamoval; o edici desek orientální hudby, kterou vydal E. M. von Hornbostel, napsal: "...jako hudební laik nacházím nevyčerpatelnou rozkoš v naslouchání těm podivným nástrojům, hlasům, stupnicím a rytmům," učarovaly mu archaické slovenské písně a zasazoval se o diskotéku folklóru.44)
      Z některých úryvků Čapkových textů již vyplynulo, že vnímal českou lidovou kulturu v širších etnických souvislostech. Ale přitom neváhal klást důraz na sledování užší krajové problematiky, které umožňuje chápání kulturního vývoje ve vertikálním směru, v časové dimenzi: "Chtěl bych velebit myšlenku regionalismu pro jeho zvláštní mnohostrannost v kategorii času. Předně je v něm úchova minulosti; nechte to být, i to sbírání písniček a džbánků, ty drobty národopisu a místních dějin jsou dobrá věc, neboť prohlubují ten kousek světa, ve kterém žijeme, o rozměr minulosti; žijeme aspoň ve větším prostoru, rozšířeném daleko za nás. Za druhé regionalismus nás učí intensivnějšímu pocitu přítomnosti; žijeme silněji, dovedeme-li se víc ztotožnit se svým městem a krajem."45) Pociťoval, jak život u nás pozbývá etnického koloritu ve srovnání s jinými zeměmi: "Cestující Čech, který si nevšimne, že život v románských a západních zemích je nesrovnatelně více prostoupen národními zvyky, lidovými tradicemi a starým domácím rázem než život u nás, je slepý. Jsme pohříchu "nejevropštější" země po stránce bezvýrazové tovární prostřednosti. Ztratili jsme selskou tradici folkloristickou, ale ztratili jsme i městskou tradici dob

239

rých starých řemesel."46) To napsal v roce 1925 po svých cestách do Itálie a Anglie; jenže pak se vydával na další pouti do Španělska, Holandska a do Skandinávie a přicházel k poznání, že s ryzostí lidových tradic není všechno v pořádku. Udolán pitoreskními činnostmi obyvatel jihoitalských měst byl ochoten pochválit bezbožný milánský lid i jen za to, že "nesvětí svátků a nedbá ani jiných tradic'`, ale naivní malířství s náboženskými a historickými výjevy v Neapoli a na Sicílii neváhal ještě označit za lidové umění: "Žije-li kde lidové umění plným životem, je to zde."47) z Anglie se vrátil s přesvědčením a s obdivem, že "dovedla udržet tolik svých zvyků; myslím, že k tomu bylo třeba krom jisté národní hrdosti také značného smyslu pro humor," "osměluju se říci, že žádná exotická etnografie neoplývá úkazy pozoruhodnějšími než normální anglicky život."48) Ještě i ve Španělsku se mu lidový život jevil idylicky: "Ale on je to opravdu pěkný národ ... jak se sobě dvoří, co vášně a decence je v jejich věčných námluvách."49) Ovšem v Nizozemí Čapek nahlédl trochu pronikavěji za kulisy folklórní operety a byl rozčarován a roztrpčen: "Vedle pravého Holandska je ještě tak řečené Staré Holandsko; ale prosím, abyste to dvoje nezaměňovali: pravé Holandsko je totiž z velké části staré; ale Staré Holandsko z velké části není pravé. Jsou, dejme tomu, rybářské vesnice, které se neživí rybami, nýbrž turisty a malíři (zejména kýčaři) ... na ostrově Marken se lid živí krátkými širokými kaťaty, pestrými živůtky a rozpuštěnými vlasy; za to dostávají sustentaci od stá[/]tu a prodávají dřeváky, pohlednice, krajky a jiné památky turistům, kteří projíždějí v nacvoknutých lodích, fotografují stařeny a děti ve starých krojích (půl guldenu za jednu osobu), vlézají lidem do chalup (vstup volný, prodej pohlednic), zkrátka je to strašně romantické; lid tu mluví zejména anglicky, německy a francouzsky. Nechci se vám vydávat za duši útlocitnou, ale měl jsem drobet pocit zahanbení; jaksi mne pokořovalo, že se ti lidé prodávají turistickým voyeurům. Odplížil jsem se stranou, abych si udělal snímek rybářských bárek (pro ten případ, že bych si někdy chtěl sroubit lodici snů); z jedné bárky se vynořil kostymovaný rybář, planoucí hněvem, a hnal se na mne s koštětem: Mne nesmí nikdo fotografovat, mne ne, mne ne! - Ulevilo se mi: tento muž byl aspoň pravý. Slyšte, krajané, i nás čeká tento problém; i my bychom rádi aspoň někde udrželi kus lidového svérázu v kroji a bydlení; i u nás se vyslovila myšlenka subvencionovat folklór jako jakýsi národní park. Budu litovat každé dřevěné chalupy, která zmizí, každého vyšívaného rukávce, který se přestane nosit; ale nerad bych viděl Markeny a Volendamy na našem Slovensku. Není to dost důstojné - pro ten folklór; ani pro ty lidi."50) Usmiřovalo ho jen to, že našel ještě kousek vskutku starého Holandska, "které nevypadá jako vycpané a kostymované:" A nakonec přišla "cesta na sever", kde Karel Čapek se svojí ženou upřímně obdivoval v Nordiska Museet lidové umění a v Hallingdalu starosvětská stavení, ale pak byl zaskočen bídou a úpadkem Laponců, kteří tu žijí "svým původním,

240

polodivokým životem, dojíce soby a čarujíce a prodávajíce turistům kudly vyřezané ze sobích parohů, laponské papuče, výšivky a polární psy. Pokud vím, živí se Laponci hlavně tím, že běhají po Narviku, Tromso nebo Hammerfestu v malebných krojích ... a prodávají cizincům dřevěné lžíce, kožišiny a sobí parohy; dále tím, že žijí ve stanech a nechávají se fotografovat. jinak jsou velmi skromní, drobní a degenerovaní." Pak už jen trpce zalkal nad sociální křivdou, jíž jsou nejsevernější obyvatelé našeho kontinentu vystaveni: "Pravda, člověk nečeká, že uvidí z vlaku tábory přírodních Laponců se soby a jinými domorodými kouzly; ale potká-li místo toho Laponce (v národních krojích) jako prodavače cizineckých památek a Laponky (v národních krojích) jako služky v čisťounkých červených švédských domcích, trochu se zarazí a řekne si, že to s folkloristickou malebností stojí na světě špatně, je-li skoro všade, kde se s ní setkal, odznakem buď turistické industrie nebo služebného postavení vůči lidem daleko méně malebným a zřejmě líp situovaným; zdá se, že v tomto světě náležejí původní kroje a jiné národopisné zvláštnosti už jenom lidem, kteří si tím vydělávají na živobytí. Takhle se to ovšem nedá udržet; a já už předem, ale s jistotou pláču nad zánikem toho kousku pozemské krásy a důstojnosti, který se jmenuje folklór."51)
      Nebyly to však jen evropské národy, jejichž lidová kultura poutala pozornost Karla Čapka. Tu a tam se jeho zájem upřel i k umění exotických společenství: "Jaká naivní radost z věcí malovaných a řezaných, tepaných a vyšívaných[/] a tkaných! Od ostrovů Fidži až po polární kruh je to vlastně totéž: člověk tu není jen proto, aby se uživil, ale aby zpodoboval svět a vytvářel věci pro jejich krásu a svou radost, ale dnes už nevyřezává ozdoby ani figury, nýbrž spravuje svůj motocykl nebo se vzdělává v novinách. Co chcete, je to pokrok."52) Zvláště ho zajímaly relace mezi lidovým uměním civilizovaných populací a uměním tzv. přírodních národů na jedné straně a uměním moderním na straně druhé: "Neinformované obecenstvo rádo se klame tím, že moderní umění je primitivní, a tedy v jedné linii s uměním lidovým a exotickým. Ale moderní umění není primitivní, lidové také ne a exotické rovněž ne ... Moderní umění nemá nic společného ani s cizími východními kulturami, ani s lidovým tradicionalismem; obracelo-li se v některých momentech svého vývoje k umění opravdu primitivnímu (divošskému), vedly je zcela jiné pohnutky než touha po primitivnosti ... psychologicky je moderní umění právě tak vzdáleno od primitivismu jako všechna předchozí umění staré Evropy."53) Čapkova kritéria nejsou ovšem uměleckohistorická, nýbrž především uměleckoestetická. Jimi byl s to obejmout celý vývoj lidské kultury a umění: "Šli jsme přes "primitivní" umění románské k archaické antice, odtud ke starým uměním Orientu, k divošským národům přírodním a dál až do dordogneských nebo altamirských jeskyní, kde pračlověk maloval a řezal první obrázky na světě; vzali jsme do ruky díla lidových diletantů i dětské kresbičky, a všude s úžasem a skoro s hrůzou jsme našli dokonalost umění, zákon, krásu, původ

241

nost básnivé představy, vtělené tvárně a výmluvně do nesmrtelné formy."54)
      Jsme u konce pestré mozaiky poskládané z drobných, ale ryzích kamenů. Není to jistě náhoda, že lze v odkazu Karla Čapka nalézt takové množství zmínek o lidu a jeho kultuře i umění, jaké bychom marně hledali v díle jiných českých spisovatelů moderní doby. Jistěže ho k tomu vedla jeho univerzální orientace a fenomenální schopnost pojmout a zužitkovat nepřeberné množství podnětů v ideje nestárnoucí a ještě i dnes v plné míře osvobodivé. jimi se nám Karel Čapek vrací po půlce století k vážnému, ale i rozmarnému zamyšlení. A pokud bychom hledali hlubší kořeny stigmatizace lidovou kulturou, sáhněme k jeho vlastnímu vyznání: "Tehdy - bylo to v době kolem Národopisné výstavy - zapisovala naše maminka národní písně, pohádky a pověsti; to k nám chodili dědové a tetky z toho kouta světa kolem Babiččina údolí a zpívali a vypravovali nad hrncem curifindy, zatímco tatínek sbíral lidové výšivky, truhly a keramiku a starožitnosti; bral to od lidí místo honoráře - ledacos je z toho v Národopisném muzeu; také snad maminčin fascikl národních písní a pohádek tam někde zůstal. A pak jsme měli babičku, paní mlynářku z Hronova, zbožnou, moudrou a přitom veselou jak skřítek, plnou písniček, úsloví, pořekadel a lidového humoru; byla živým ztělesněním lidového ducha i jazyka našeho kraje. Čím déle píši a pracuji v našem jazyce, tím více si uvědomuji, co všechno mám po ní a co jsem se od ní naučil a učím se podnes."55)[/]

Poznámky
1.
      Poslední dopis Čapkův. Lidové noviny 27. 12. 1938. In: K. ČAPEK, O umění a kultuře III. Spisy XIX. Praha 1986, s. 823.
2.
      Umění a politika. Přítomnost, leden 1937. In: O umění a kultuře (dále jen OUK) III, s. 751.
3.
      K. Č.: Hovory s T. G. Masarykem. Praha 1946, s. 313.
4.
      K. ČAPEK: Obrázky z Holandska: Praha 1947 9, s. 81-87.
5.
      Onárodní povaze. Lidové noviny 23. 10. 1921. In: OUK II. Spisy XVIII. Praha 1985, s. 337-339.
6.
      K. ČAPEK: Marsyas. Jak se co dělá. Spisy XIII. Praha 1984, s. 68.
7.
      Tradice. Apollón 1. 11. 1924. OUK II, s. 541-543.
8.
      Tradice a vývoj. Volné směry 23. 11. 1913. In: OUK I. Spisy XVII. Praha 1984, s. 344.
9.
      Tamtéž, s. 345-346.
10.
      Slovenská radost. Lidové noviny 15. 3. 1930. In: OUK III, s. 202.
11.
      K. ČAPEK: Sloupkový ambit. Praha 1957, s. 120.
12.
      Tamtéž, s. 171.
13.
      Oslovenské literatuře. Přítomnost 9. 1. 1935. In: OUK III, s. 625-632.
14.
      Josef Mánes. Musaion, jaro 1920. In: OUK II, s. 158-159.
15.
      Otázka národního umění. Volné směry, duben 1913. In: OUK I, s. 273-276.
16.
      Tradice a vývoj.L. c., s. 342-343.
17.
      "Úprka, silný hlas z Karpat, o Slovácku pouze referuje, maluje kostýmy a lidi, ne lid ...", "Úprkovi je jeho lidový materiál spásou". In: OUK I, s. 49 a 135.
18.
      Srov. R. JEŘÁBEK: k s tému výročí Josefa Čapka (23. 3. 1887). Národopisné aktuality XXIV, 1987, s. 115-117.
19.
      Talaškino. Horského týdeník 9. 4. 1909. In: OUK I, s. 79.

242

20.
      Výstava českého uměleckého průmyslu. Lumír 3. 3. 1916. In: OUK I, s. 419.
21.
      Kritika slov XII. Svéráz. Národní listy 31. 3. 1918. In: OUK I, s. 502; Volné směry. Cesta 16. 8. 1918. In: OUK I, s. 547.
22.
      Výstava slovenských malířů a uměleckého průmyslu. Stopa 4. 6. 1910. In: OUK I, s: 134; Oslovenské literatuře.L. c., s. 626.
23.
      Výstava slovenských malířů.L. c., s. 134.
24.
      Srbská žena. Ženská revue, červen-červenec 1910. In: OUK I, s. 142.
25.
      Slovensko méně známé. Lidové noviny 1. 2. 1931. In: OUK III, s. 232-233.
26.
      K. ČAPEK: Místo pro Jonathana! Praha 1970, s. 58.
27.
      K. ČAPEK: Sloupkový ambit. Praha 1957, s. 119.
28.
      3. výstava skupiny výtvarných umělců. Česká revue, červen 1913. In: OUK I, s. 316.
29.
      Hledám hliněný džbánek. Lidové noviny 7. 9. 1924. In: OUK II, s. 528.
30.
      Ještě ten hliněný džbánek. Lidové noviny 22. 10. 1924. In: OUK II, s. 536.
31.
      Jubilejní výstava Artělu. Cesta 13. 12. 1918. In: OUK I, s. 570.
32.
      K. ČAPEK: Místo pro Jonathana,s. 106 a 37.
33.
      Tamtéž, s. 43 a 37.
34.
      Jubilejní výstava Artělu. L. c., s. 571.
35.
      K. ČAPEK: Marsyas,s. 174-175.
36.
      Tamtéž, s. 172.
37.
      Opísních kramářských. Literární (má být Lidové) noviny 14. 11. 1937. In: OUK III, s. 782-784.[/]
38.
      K. ČAPEK: Marsyas,s. 157.
39.
      Tamtéž, s. 66.
40.
      Tamtéž, s. 69.
41.
      Tamtéž, s. 96-126.
42.
      Tamtéž, s. 45-65 a 90-95.
43.
      Tamtéž, s. 49.
44.
      Orientální hudba. Lidové noviny 6. 10. 1931. In: OUK III, s. 273; Slovensko méně známé.L. c., s. 231-233; Onárodní diskotéku. Lidové noviny 2. 5. 1932. In: OUK III, s. 340-341.
45.
      K. ČAPEK: Sloupkový ambit, s. 115.
46.
      Ještě ten hliněný džbánek. L. c., s. 536.
47.
      K. ČAPEK: Italské listy. Praha 1947 14, s. 72-73 a 42-44.
48.
      K. ČAPEK: Anglické listy. In: Cestopisy I. Spisy IV. Praha 1980, s. 156 a 161.
49.
      K. ČAPEK: Výlet do Španěl. Tamtéž, s. 220.
50.
      K. ČAPEK: Obrázky z Holandska,s. 58-64.
51.
      K. ČAPEK: Cesta na sever. In: Cestopisy II. Spisy V. Praha 1980, s. 96, 123, 184, 197 a 237-239.
52.
      Tamtéž, s. 96.
53.
      3. výstava skupiny výtvarných umělců.L. c., s. 315-316.
54.
      Předpoklady. Musaion, jaro 1920. In: OUK II, s. 155.
55.
      Jak jsem k tomu přišel. Lumír 16. 4. 1932. In: OUK III, s. 339. Srov. H. ČAPKOVÁ: Moji milí bratři. Praha 1986 3, passim. - Kolem roku 1930 pořídil K. Čapek kolekci národopisných dokumentárních fotografií na Oravě. Srov. Fotografie '85, č. 4, a Mladý svět 30, 1988, č. 47.

KAREL ČAPEK UND DIE VOLKSKULTUR (EINE MONTAGE ZUM 50. TODESTAG)
(Zusammenfassung)

      Zum Anlaß des diesjährigen Jubileums bringen wir eine bunte Mosaik verschiedener Äußerungen eines der größten tschechischen Schriftsteller moderner Zeit über seine Konzeptionen der wichtigsten ethnographischen Kategorien (Volk, Nation) und über seine Betrachtungen[/] des künstlerischen Volksschaffens (Volkskunst, Volksdichtung usw.). Seine kritische, doch humanistische und demokratische Ideen regen bis heute zum Nachdenken an.
      Deutsch vom Verfasser

243

Sány. Foto Karel Kuča, 1982.

244

Národopisné aktuality roč. XXV. - 1988, č. 4

ODRAZ ARCHITEKTURY 19. A 20. STOLETÍ VE VESNICKÉM STAVITELSTVÍ POCIDLINÍ1)
(CHLUMECKO A NOVOBYDŽOVSKO) [obsah]


      KAREL KUČA, Krajské středisko Státní památkové péče a ochrany přírody, Brno
      Lidová architektura, donedávna studovaná spíše izolovaně od celkového vývoje architektury,2) je neoddělitelnou součástí celé stavební produkce. Jak správně ukázal Václav Mencl,3) existovala ve vrcholovém a pozdním středověku organická slohová jednota stavitelství vyšších složek společnosti a vesnice, kterou přerušila až renesance a další - z hlediska vesnice módní - slohy. v Pocidliní však zůstala gotická jednota - alespoň pokud jde o vztah vesnice a města - zachována téměř až do konce feudální doby,4) mj. proto, že zdejší dvě města (Chlumec nad Cidlinou, Nový Bydžov) a tři městečka (Žiželice, Vysoké Veselí, Smidary) až do nástupu empíru téměř neměla rene[/]sanční a barokní zděnou zástavbu a zachovávala si gotický architektonický charakter. Gotický výraz venkova Pocidliní, určovaný rytmickými řadami štítových domů, ale též dřevěnými kostely a zvonicemi,5) neovlivnil ani mohutný stavební rozmach v Chlumci, velkolepém středisku panství Kinských. Na venkov pronikly jen drobné stavby barokních kostelů, na Chlumecku zásadně bez věží. Rustikální barok ve vesnickém stavitelství nacházíme v Pocidliní pouze ve dvou ojedinělých případech6) a to až kolem r. 1800, kupodivu v okolí Smidar, které byly tehdy spíše větší vesnicí a zdejší skromný barokní zámek spravovali pouze vrchnostenští úředníci.

245

      Samostatnou kapitolou jsou výtvarné transformace v rámci dřevěné lidové architektury ve středním a východočeském Polabí a v přilehlých oblastech Pojizeří a Podkrkonoší; odehrávaly se především v tvarosloví štítu - lomenice, popř. loubí. I v Pocidliní bylo možno nalézt bohaté kompozice s užitím renesančních a barokních tvaroslovných prvků. Toto dekorativní obohacování je však i zde mladšího data, rozvinulo se až po josefinských reformách a zvláště na přelomu 18. a 19. století, podobně jako v Podkrkonoší.7) Charakter této tvorby je blízký např. tzv. selskému baroku v jižních Čechách, třebaže užívá jiných prostředků i materiálů. Ve větší míře než v jižních Čechách však . užívá konkrétních slohových prvků (renesanční členění římsami a sloupky, barokní slunce aj.) a bylo by jistě zajímavé ji sledovat v souvislosti s obzorem romantické a historizující architektury 19. století. Tuto dekorativní vlnu nelze sice přímo slučovat s celým romantickým a historizujícím proudem, neboť vůči němu probíhala nezávisle a v jistém smyslu jej i předcházela, nicméně určité styčné body zde jsou: rovněž zde docházelo k aplikaci konkrétních slohových prvků a schémat v době, kdy ony slohy již patřily minulosti; kromě toho však lidové stavitelství mnohé prvky čerpalo z bohatých zásob lidového ornamentu, v němž byla případná někdejší slohovost přetransformována na svébytný lidový základ. Stejně jako v historizující architektuře 19. století, i v této vlně dekorativismu jsou jednak aplikována celá tvaroslovná schémata (seversky renesančně dělený štít), jednak[/]

Nepolisy. Foto Karel Kuča, 1978.

vytvářeny kompozice nové, vzniká aktivní nová tvorba a "sloh". Základní rozdíl proti historismům nelidové architektury je ostatně dán již tím, že v této lidové tvorbě nebyla aplikace starších slohových motivů motivována retrospektivními hledisky ani uměleckou krizí; zde šlo čistě o problém výtvarného obohacení stavby, často jistě jako výraz emancipačních snah venkova v 19. století. Tato etapa, jejíž sledování na existujících stavbách je v Pocidliní dnes již prakticky nemožné,8) tedy předznamenává přeměnu feudálního venkova ve venkov kapitalistický, novodobý, přičemž však architektonický výraz zůstává ještě plně v předchozí výtvarné tradici, v následné nové etapě se charakter lidového stavitelství mění jak výtvarně, tak stavebně (zděné stavby) a tento nový obraz z 19. a 20. století pak převrstvuje předchozí a to až do konce meziválečného období.

246

Lovčice č. 10. Foto Karel Kuča, 1978.

      Novodobé stavební produkci vesnice, která v převážné míře určuje architektonický výraz venkova Pocidliní dodnes, tedy věnujeme tuto studii.
      Zděná výstavba na vesnici byla před obdobím josefinských reforem soustředěna pouze v některých českých regionech (Slánsko a okolí, jižní Čechy včetně Sedlčanska aj.) a teprve od konce 18. století se začala v důsledku zlepšujících se poměrů venkova šířit i v jiných částech země. Stav současného poznání tohoto novodobého překryvu tradiční dřevěné lidové architektury však charakterizuje situace, kdy je na jedné straně všestranně studována jeho inspiračně starší vrstva (barok, klasicismus, empír),9) zatímco stavitelství odrážejícímu vlivy historizujících slohů, a zvláště secese a moderny, resp. meziválečného dekorativismu, není[/] ze strany pracovišť zabývajících se lidovou architekturou zatím věnována potřebná pozornost. Je to nepochybně způsobeno i dosud nevyjasněným pohledem na tuto poměrně mladou tvorbu, která bývá z historického vývoje lidové architektury vyřazována. Přes zřejmé změny v charakteru této tvorby proti tvorbě starší i změny celkového postavení venkova ve sledovaném období však nelze tuto tvorbu ve vývoji lidové architektury opomenout. Je to jistě etapa nová, ne však zcela protikladná. Odráží ovšem jak změněné společenské poměry vesnice, tak změny architektonické tvorby obecně, zvláště ve městech, kde by bylo rovněž možno pociťovat kvalitativní zvrat.10) Při porovnání s výše. zmíněnou dekorativní vlnou v rámci dřevěné lidové architektury i s jihočeským tzv. selským barokem, kde šlo o tvorbu čerpající především z vlastních lidových zdrojů ať co do uměleckého rejstříku či zásadního přetvoření inspiračních zdrojů, může se odraz novodobé architektury na vesnici zdát méně hodnotným (tvůrčím), nicméně ani zde není tvaroslovná kompozice fasád pouze pasívním převzetím kompozičních schémat městských, popř. panských či církevních staveb, ale jde většinou o originální tvůrčí přetváření, cílevědomý výběr vhodných forem. Přitom je nutno podotknout, že ani opačný případ by nebylo nutno chápat negativně - z hlediska vývoje by to bylo prostě obnovení někdejší jednoty uměleckého názoru města (aj.) a vesnice. Ostatně i samotné označení "lidová architektura" vyhovuje nejlépe právě pro období, kdy se cesty "vysoké" architektury a vesnice rozešly (tedy

247

Náves z Zadražanech. Foto Karel Kuča, 1978.

zhruba od druhé poloviny 16. století do konce 18. století), zatímco pro středověké poměry je poněkud problematické (zvláště ve vztahu k městům). Pro námi sledované období proto považuji za výstižnější označení "vesnické sta[/]vitelství", které nás zbavuje komplexu před lidovostí těchto novodobých stavebních projevů vesnice. v každém případě je tato etapa uzavřením tvůrčího vývoje vesnického stavitelství, stavitelství, které si stále udržuje své

248

bytnost projevu, umělecké cítění a smysl pro kompozici a měřítko, což vynikne zvláště ve srovnání s poválečnou stavební anarchií vesnice, která snad nemá ve světě obdoby. A dnes je již nejvyšší čas alespoň dokumentovat zděné dekorativní vesnické stavitelství do poloviny 20. století, neboť zvláště v posledních deseti letech zaniká (zvláště na Moravě) doslova před očima.
      Vývoj sídelní sítě Pocidliní, jejíž hustota dospěla do druhé poloviny 18. století po redukcích vlivem husitských válek a války třicetileté na hodnotu méně než 2/3 středověkého stavu, se uzavřel v období od 70. let 18. století do 20. let 19. století v důsledku raabizační reformy a jejích dozvuků. v této době bylo v Pocidliní založeno (někdy na místě zaniklých středověkých vesnic) 22 vesnic.11) Takto dotvořená sídelní síť potom přetrvala beze změn až do současnosti.
      O architektonickém charakteru zástavby nově založených vesnic (která by pochopitelně nejlépe ukazovala případné proměny vesnického stavitelství - přirozeně však neodrážela tehdejší dekorativní vlnu, která se z pochopitelných příčin vázala na starší, stabilizované usedlosti) nejsme bohužel soudobými prameny informováni. Indikační skici však jasně ukazují, že tyto nové vesnice byly zastavěny tradičními přízemními štítovými dřevěnými domy s bedněnými štíty gotického charakteru. Obraz lidové architektury v Pocidliní se tedy nástupem 19. století nijak nemění (neuvažujeme-li dekorativní dřevěné lomenice ve starších vesnicích).[/]
      V 30. letech 19. století se v Pocidliní projevují první znaky průmyslové revoluce, v agrární oblasti přirozeně zprvu omezené je na potravinářský průmysl (cukrovary: 1834 Smidary, 1837 Chlumec n. C. a Libněves, 1838 Nový Bydžov). Větší průmyslový rozvoj lze zaznamenat až v druhé polovině století (Hillerova strojírenská továrna z 50. let v Chlumci, 1861 rafinerie cukru ve Skřivanech, 1869 pivovar v Chlumci n. C.); r. 1870 se pak otevírá železniční páteř oblasti: Velký Osek - Chlumec n. C. - Nový Bydžov - Skřivany - Smidary - Ostroměř. Jestliže tyto jevy zasahovaly na venkov Pocidliní zvenčí, mění se vesnice i zevnitř jak plynulým stavebním i populačním rozvojem, tak v důsledku četných požárů. Hořelo snad v každé vesnici. z celé řady uveďme požáry v Lužci (1866 - 30 domů), Humburkách (1867 - půl vesnice), Kosičkách (1850 - 7 d., 1864 - 21 d., 1883 - 43 d.), v Kosicích (1870 6 d., 1889 - 5 d.), Štítě (1890 - skoro celá vesnice) a Polních Chrčicích (1903 - rovněž skoro celá vesnice) aj. v druhé polovině 19. století tedy došlo k první redukci původní roubené omítané lidové architektury s doškovými střechami. Nová výstavba, která nyní na vesnicích vznikala, však dosud nijak nenarušovala tradiční obraz celku: hmotově i půdorysně byly nové domy prakticky kopiemi původních, rozdíl byl jen ve stavebním materiálu (vepřovice, cihly, kámen - opuka). Krytina byla již výhradně tašková. Užití nespalného stavebního materiálu bylo podporováno řadou protipožárních nařízení, mimoto však i zlepšenými materiálními podmínkami na venkově po výkupu

249

z poddanství; důležitý byl i dostatek stavebního materiálu. Opuka, z níž je vystavěno celé město Chlumec n. C., se lámala v jeho blízkém okolí a to již několik století. Ve sledované době prosperoval především hlubinný opukový důl na návrší Opuka (Skalka) 1 km východně ad města. v Pocidliní existovala též řada cihelen (na Chlumecku v Běrunicích, na Kopičáku, v Olešnici a v Krakovanech, velké zásoby cihlářské hlíny byly na Bydžovsku: Nový Bydžov, Starý Bydžov, Janovice, Kozojedy, Staré Smrkovice aj.). Na severu Novobydžovska se místy - ovšem pouze pro hospodářské stavby - užívalo i pískovcových kvádrů (Ohnišťany).
      Tato první zděná výstavba vesnic v Pocidliní byla při zachovávání dispozice a hmoty výtvarně zcela utilitární: fasády prakticky nebyly členěny, štít byl prostě svisle obedněn, popřípadě později i vyzděn, ovšem opět bez dekorace. Výraz vesnic se tedy téměř neměnil (pomineme-li mizení doškových střech), protože i tradiční štítová orientace zůstávala. k obrácené orientaci domu do ulice střechou (okapem) na venkově Pocidliní v této době prakticky nedocházelo; na rozdíl od města Chlumce n. C., kde - snad vlivem empírových a historizujících domů na náměstí a v hlavních ulicích byla drobná přízemní zástavba na předměstích (Podkatovna, Komenského ul.) orientována právě okapem do ulice.
      Přesto však již v druhé polovině 19. století nacházíme v některých vesnicích. Pocidliní stavby ovlivněné empírem či romantickou novogotikou. Je příznačné, že se s nimi setkává[/]

"Žehuňský typ" secesního vesnického domu. Žehuň č. 143 a 97. Foto Karel Kuča, 1987.

me především na býv. chlumeckém panství. Zde se před polovinou 19. století rozvinula do značné míry jednak empírová architektura (především ve městě a v zámeckém areálu v Chlumci, ale místy i na venkově: dvůr Korce u Žehuliského rybníka), jednak v 60. letech romantická novogotika chlumeckého zámeckého architekta Kinských Josefa Míči, jednoho z nejsvébytnějších autorů tohoto proudu, který vedle pozoruhodné novobydžovské radnice postavil či přestavěl řadu staveb jak v chlumeckém zámeckém areálu,12) tak na býv. panství.13) Odraz

250

Olešnice č. 52. Foto Karel Kuča, 1978.

této tvorby zaznamenáváme i na venkově. Míčova romantická novogotika ovlivnila novostavbu domu čp. 10 v Loučicích. Stavba je dispozičně zcela tradiční, je již celozděnná, tvarosloví je však novodobé. Okna mají plochý segmentový záklenek (prvek, který byl ve vesnickém stavitelství přejímán velmi často). Průčelí flankují dva mělké široké pilastry s motivem obloučkového vlysu, nad nimi vyrůstají ze štítové římsy dva užší pilastry se segmentem ukončenou vpadlinou. Obdobný je i střední pi[/]lastr štítu, zakončený ozdobněji. Pilastry přesahují nad obrys štítu, kterému tak dodávají na členitosti. Ve štítě jsou dvě půlkruhově zakončená okna s jednoduchými šambránami. Podobný příklad nacházíme i v Bydžovské Lhotce na býv. novobydžovském panství. Jedním z nejzajímavějších vesnických domů této doby je stavení v Sánech, již na býv. poděbradském panství. Štítové průčelí této celozděné stavby je velmi bohatě členěno. Dochází zde k míšení romantických a empírových prvků: ohlasem romantické novogotiky jsou pozoruhodné spojené římsové šambrány nad segmentem zakončenými okny. Empírové prvky ovšem převládají: předně jde o bosované krajní pilastry; pozoruhodné je rovněž řešení štítu se dvěma drobnými, segmentem sklenutými okénky, nad nimiž vyrůstá společný fronton stejného sklonu ramen jako má vlastní štít. Podobné novogotické motivy lze nalézt i v Dobšicích, Skochovicích aj.
      Empírové špýchárky s dekorací ve štítě ve tvaru termálního okna s typickým empírovým dekorem nacházíme u čp. 1 a 28 v Loukonosech. Empírové vlivy prozrazuje i poněkud mladší stavení v Nepolisech. Štítové průčelí člení v přízemí tři mohutné hladké pilastry nesoucí římsu. Nad ní se klene plochý vpadlý segment, charakteristický empírový prvek výrazně netektonického charakteru.
      Zcela ojedinělým případem proniknutí slohových forem na vesnici je kovárna v Sekeřicích, jejíž válcové sloupy loubí vrcholí zdobnou antikizující iónskou hlavicí, ztvárněnou s podmanivou neumělostí robustního detailu.

251

Barchůvek. Foto Karel Kuča, 1980.

      Zesílení přestavby vesnic Pocidliní lze zaznamenat od počátku 20. století. Nyní již nenalézáme vlivy romantismu a empíru, ale především secese, popř. - v malé míře - histo[/]rizujících slohů. Toto období je možno považovat za druhou výtvarnou etapu přestavby venkova Pocidliní, která pak poměrně plynule přechází v etapu třetí, meziválečnou. Secesní.

252

vlivy na vesnickou architekturu byly v Pocidliní co do intenzity velmi různorodé. Opíraly se o bohatou secesní tvorbu jak Chlumce n. C., tak Nového Bydžova. Obecně lze říci, že intenzita těchto vlivů i celkového stupně zániku tradiční dřevěné lidové architektury v Pocidliní stoupá úměrně tomu, jak postupujeme po proudu řeky a vrcholí v Dobšicích, Sánech a zvláště v Žehuni, velké obci, která je dodnes téměř rezervací vesnického slohového stavitelství přelomu 19. a 20. století a meziválečného období, především secese. Uplatnily se zde však i novorenesanční obloučkové štíty a zvláště zajímavý je místní typ štítového secesního domu, kde nad obvyklou dvojici oken v přízemí dominuje trojice oken patra ve štítě, komponovaná jako tzv. palladiánský motiv. v Žehuni se též projevil v Pocidliní jinak téměř neznámý vertikální růst domu o půdní polopatro, které se prosazuje i ve štítovém průčelí. Žehuň představuje co do kvality i kvantity secesních i mladších vlivů v Pocidliní zcela vyjímečný případ, který si zaslouží samostatné zpracování. Odlišný charakter Žehuně a okolních vesnic jistě ovlivnila i územní reorganizace země r. 1850, kdy se tato část Chlumecka dostala do královéměsteckého okresu a projevily se zde tedy progresívní vývojové tendence Poděbradska.
      Naopak pouze latentní secesní vlivy, zcela přetvořené venkovským prostředím, sledujeme na stavení v Barchůvku, které je také jalo jedno z mála datováno (1914). Štítové průčelí je pojednáno dvoubarevně, aktivní články jsou bílé, plochy okrové, z hrubé omítky. Secesi prozrazuje jednak zvalbení štítu (u tradiční lido[/]vé architektury této oblasti prakticky neznámé), jednak poloviční zkosené pasparty okének a výklenku štítu. Vlastní kompozice je však zcela tradiční, včetně středního štítového vyklenku pro sošku, obvykle Panny Marie. Lidový dekorativismus se projevil zvláště v dekorativním pásu pod štítem, kde je zakomponován i letopočet.
      Velmi tvůrčí přetvoření secesních dekorativních vlivů představuje stodola v Zachrašťanech na kraji obce u trati, bohužel r. 1981 zbořená spolu se sousední. První z nich užívá na bočních polích peren, mezi cihlovými pilíři, dekorativních obrazců vycházejících z motivu kříže. Tento vzor je vytvořen vynecháním cihel ve zdivu. Sousední stodola má takovéto průduchy na štítové straně ve formě nakoso postavených plošných čtverců, opět vytvořených mezerovitým vyzděním. Zde již máme před sebou dílo čistě lidového charakteru, pouze spojení čtverců v dolní části průčelí ukazuje na novodobý původ. Tyto dekorativní prvky, ovšem nikoli samoúčelné, neboť průduchy sloužily k provětrání prostoru a uloženého sena, přičemž nahrazovaly z praktického hlediska nevýhodné okenní otvory, lze kvalitativně zařadit po bok abstraktních lidových kompozic jihočeského selského baroku.14)
      Protikladem je zděný špýchárek v Pamětníku, poměrně ojedinělý příklad bohatého ztvárnění hospodářské budovy v této oblasti, který dokládá, že i počátkem 20. století ještě přetrvávala stará hodnotová orientace, jejímž projevem bylo, že špýchárku jakožto zásobnici obilí a tedy základu bohatství majitele, se věno

253

vala značná architektonická pozornost (a dříve i nespalný stavební materiál, jak ukazuje i zděný rustikálně barokní špýchárek při dřevěném stavení v Hrobičanech). Štítové průčelí pamětnického špýchárku je současně jedním z vůbec nejvýraznějších proniků secesního tvarosloví na vesnickou stavbu. Průčelí člení tři pilastry, střední je přerušen okénkem, oba jsou ozdobeny stuhou a věnci. I zde však byla secesní schémata značně rustikalizována (viz např. páska pod štítem i vlastní kruhové okénko štítu) a nelze tedy hovořit o zcela pasívním převzetí hotových schémat. Celý Pamětník je ovšem pokladnicí secesního vesnického stavitelství. Vedle domu čp. 30, k němuž náleží popisovaný špýchar, jsou zvlášť pozoruhodné domy čp. 31 a 7 (z r. 1911) s neobyčejně bohatým plastickým rustikálním dekorem, v případě čp. 7 dokonce reliéfně-sgrafitové formy, jejíž analogií - a zřejmě i dílem téhož autora, snad z okruhu pamětnických Zimů - je i ojedinělé secesní průčelí čp. 24 v Hradišťsku se sgrafity a vyřezávanou výplní ve vrcholu štítu.
      Zajímavou ukázkou secesních a zčásti i historizujících vlivů je původem starší, roubené omítané stavení v Bílých Vchynicích, které bylo ve sledovaném období přestavěno. Přízemí bylo omítnuto silnou vrstvou omítky, která zcela zakrývá roubení (na rozdíl od dvorní strany, kde je jen slabý nátěr). Plocha průčelí byla pak jednoduše rozčleněna krajními pilastry a společnou šambránou sdružených oken, nad nimiž vybíhá do segmentových tvarů. Celý dům byl zároveň zvýšen, ovšem pouze ve dřevě, a opatřen novým, prostě bedněným štítem. Tak[/]

Sány. Foto Karel Kuča, 1982.

vznikl v dolní části nového štítu pozoruhodný dekorativní pás členěný sloupky, mezi nimiž jsou perforované větrací plochy na půdu.
      Jestliže některé předchozí domy měly ještě jasně vesnický výraz (s výjimkou Žehuně),

254

Stodola v Zachrašťanech. Foto Karel Kuča, 1980.

u mladších staveb je možno téměř vždy hovořit o předměstském charakteru (ovšem jen mluvíme-li o členění průčelí; dispozice s chlévy je stále tradiční). Příkladem takového domu, poměrně však nevyhraněného slohového charakteru (spíše obecně historizujícího) je dům čp.[/] 42 v Nepolisech a pak řada dalších ukázek např. v Dobšicích aj. Ještě výraznějším příkladem, navíc s důsledně aplikovaným secesním formálním aparátem, je dům čp. 52 v Olešnici, který - jistě též pro bezprostřední sousedství Chlumce n. C. - je téměř organickou součástí maloměstské střídmé secese, projevující se hlavně střídáním omítek různého charakteru, tvary orámování oken a jednotlivými barevnými (obvykle tmavě modrými) kachlemi ve fasádě.
      Touto stavbou se již dostáváme do třetí etapy přestavby vesnic Pocidliní - meziválečného období. Stavební aktivitu v této době vyvolávaly stále ještě požáry, především však zvýšená majetnost obyvatel vesnic a jejich snaha o reprezentaci a úsilí získat modernější bydlení. Velmi silným podnětem meziválečné přestavby venkova byla pozemková reforma, v Pocidliní neobyčejně aktuální: v býv. chlumeckém okrese byl podíl zemědělského obyvatelstva 52,5 %, vůbec nejvíce v celých severovýchodních Čechách; rovněž v novobydžovském okrese byla tato koncentrace vysoká: 40,9 %. Rozdělení půdy však bylo velmi nerovnoměrné. Pozemková reforma, ovšem nedokončená, tuto nerovnoměrnost zčásti odstranila, ovšem stále zůstávaly rozsáhlé domény panské půdy (chlumecké panství Kinských vlastnilo před pozemkovou reformou celkem 14 675,5 ha půdy, po reformě mu zůstala více než polovina: 8 094 ha, r. 1940 7 360 ha). Pozemková reforma dále zesílila tradiční vysoký podíl malorolnických hospodářství o výměře 1-5 ha (tvořila na Chlumecku 77,6 %, na Novobydžovsku

255

Bílé Vchynice. Foto Karel Kuča, 1978.

76,1 % veškeré půdy).15) Přesto však agrární buržoazie pozemkovou reformou dočasně zastavila revoluční hnutí venkova.
      Pozemkovou reformou získala většina obcí určitou výměru pozemků. Typickým příkladem tehdejšího vývoje jsou Hlušice. Po provedení[/] pozemkové reformy r. 1925 začali zemědělci do svých hospodářství investovat, stavěli si nové domy. Krize 30. let však rozvoj zastavila, neboť prudce klesla prodejní cena zemědělských produktů, zatímco výrobní náklady se nesnížily. Výsledkem byla zadluženost, která

256

ochromila další rozvoj.
      Pozoruhodným a příznačným jevem, který rovněž značně podpořil přestavbu venkova, byly tzv. spekulační požáry, kdy pojištění zemědělci úmyslným zakládáním požárů svých dřevěných domů získávali prostředky na stavbu nového - zděného - domu. Spekulační požáry se zvláště v letech 1898-1903 a 1922-1925 nebývale rozšířily na Královéměstecku16) a v Pocidliní jsou doloženy např. ve Skochovicích (které v té době patřily do okresu Městec Králové).
      Přestavba venkova však neprobíhala rovnoměrně ve všech obcích oblasti. v důsledku působení ekonomických vlivů dochází k výrazné diferenciaci vesnic. Nejvíce se rozvíjejí vesnice ležící v blízkosti Chlumce nad Cidlinou, Nového Bydžova a Žehuně a v sousedství železničních tratí, ovšem jen těch, kde byla stanice. Proto např. dochází k silné urbanizaci Káranic, Převýšova či Lovčic, ale nikoliv Lukové a Zadražan, kde byla zastávka zřízena až později. Vzniká silná skupina kovozemědělců, ať už dojíždějících do průmyslových závodů ve městech (Chlumec n. C., Nový Bydžov, částečně i ostatní městečka), či pracujících přímo v drobných místních průmyslových podnicích (Káranice, Sekeřice, Lužec, cihelny, sušárny čekanky, továrna na cikorii v Humburkách aj.). Obec Skřivany, dříve drobná vesnička se zámkem, od 60. let 19. století v souvislosti s rozmachem refinerie cukru, která se koncem století stává jednou z největších v celém byv. Rakousku-Uherska, prochází tak silnou urbanizací, že se mění v typickou průmyslovou[/] obec téměř městského charakteru, jednu z nejvýraznějších u nás; vzniká zde i dělnická kolonie. Meziválečný rozvoj se ovšem projevil ve velké většině obcí Pocidliní. Obce, které zůstaly stranou, byly celkem výjimkou - příkladem jsou právě drobné obce Luková, Zadražany, popř. Písek a další na severu či severovýchodě Novobydžovska.
      Rovněž v meziválečném období zůstává zcela dominantním dispozičně tradiční hloubkový vesnický dům se štítem do ulice. Je již zásadně zděný, včetně štítu. Krytina je keramická. Štítová průčelí jsou navzájem velmi podobně řešena, obvykle z hrubé cementové omítky, střídmě, ale pádně dekorovaná. Staveb z této etapy se v nezměněném stavu zachovalo v Pocidliní neobyčejné množství. Příklad z Lovčic čp. 6 ukazuje nejjednodušší architektonickou úpravu z této doby, ulice v Žehuni pak řadu dalších typických příkladů. Jsou užívána jednoduchá rámování oken, štítů i stěn, často postsecesního charakteru či velmi vzdáleného odrazu moderny a rondokubismu a meziválečného tradicionálního dekorativismu (Loukonosy čp. 61), uplatnila se i inspirace úřednicko-průmyslovým stavitelstvím. Tyto formy jsou odvozovány z drobné městské zástavby té doby a tvoří s ní kvalitativně prakticky sourodou vrstvu. Dochází sice ke značné typizaci a snad až uniformitě výrazu, nicméně ani nyní nelze na vesnici hovořit o pasívním a neorganickém přejímání hotových schémat. Vesnice si stále udržuje určitý tvůrčí podíl, přinejmenším tvůrčího výběru.

257

Pamětník. Foto Karel Kuča, 1977.

      Zvláště na severozápadě Novobydžovska lze sledovat místní specifikum: řada domů zde zůstala neomítnuta, zřejmě proto, že na omítku již po postavení domu v době krize nezbylo. Takové domy tvoří v řadě vesnic celé skupiny a jejich nevyspárované zdivo svědčí jasně[/] o provizoriu, které degraduje estetiku vesnic. Pouze v některých případech bylo režné zdivo chápáno jako záměr a bylo vyspárováno. Takové domy, kde nad okny dominuje betonový překlad, prvek jednak tektonický, jednak výtvarný, potom nepostrádají architektonické pů

258

sobivosti (např. v Prasku). Na Chlumecku se s neomítanými domy setkáváme jen výjimečně (Kratonohy, Chýšť), někdy však i s použitím bílých cihel (Žehuň, Lovčice).
      V této době se místy (zřejmě pod vlivem měst) objevují i dříve zcela neznámé domy orientované k ulici střechou - okapem (Lovčice).
      Jen ojediněle se v meziválečném období v Pocidliní vyskytly vily (např. Žehuň, Barchůvek, Tereziny Dary). v této honosné podobě se tyto stavby pojí s reprezentativními snahami vyšších složek společnosti, zvláště bohatých statkářů, a společensky i typologicky se zcela vyčleňují z problematiky vesnického stavitelství.
      Rodinné domky městského typu se místy uplatnily především v silně urbanizovaných vesnicích (např. Převýšov, charakterem zástavby v podstatě předměstí Chlumce n. C.; Žehuň).
      Příznivé působení vesnic v Pocidliní, zvláště na Chlumecku, dotvářela i bohatá zeleň na návsích a v ulicích, ať starší či nově vysázená (parková náves v Kosicích a Kosičkách, Lovčicích - z let 1930-36; velmi výrazný podíl zeleně byl ve Skochovicích, kde r. 1902 napočteno v sadech, zahradách, stromořadích a na návsi 10 000 ovocných stromů). Zlepšoval se rovněž stav místních komunikací (v celé oblasti nyní již téměř neexistovaly prašné silnice). v maximální míře byla modernizace místních komunikací provedena v Nepolisech, kde byly všechny ulice a vjezdy vydlážděny a v obci zřízeny chodníky - v obci se totiž narodil a[/] měl zde statek tehdejší ministr vnitra Josef Černý, který tuto akci z velké části financoval. Uměleckou tvář vesnic v meziválečném období obohatily četné pomníky obětem 1. světové války, často v secesních formách, nebo další plastiky.
      Na konci meziválečného období se tedy uzavřel proces vzniku nové architektonické tváře venkova Pocidliní, který začal historizujícími novostavbami a přestavbami architektonických dominant krajiny a obcí - zámků a kostelů, dále průmyslovými a technickými stavbami (cukrovary, pivovary, sušárny čekanky, cihelny, železnice, prvky rozvodu elektřiny, moderní vodní mlýny aj.), a který nyní dospěl k novému jednotnému výrazu vesnic i celé krajiny. Meziválečná a o něco starší zástavba sice tradiční obraz vesnic nepřetvořila hmotově a kompozičně, ale tím, že byla zděná a dekorovaná, vtiskla vesnicím přece jen odlišný architektonický výraz. Celý tento nový obraz, ač v detailech stylově diferencovaný, se pak stal stejně univerzálním a charakteristickým jako předtím dlouhá staletí trvající středověký obraz, v Pocidliní jen částečně doplněný barokem (pouze kostely, zámky aj.). Přitom ovšem starší dochované stavby, především církevní či šlechtické, zůstaly v tomto obraze organicky začleněny, což platí především o dřevěných zvonicích gotického charakteru, které spolu se zachovávanou gotickou rytmizací uličních řad vesnic neustále připomínají vývojovou kontinuitu venkova Pocidliní.

259

      Pokusil jsem se v této studii ukázat, že ani studium novodobého vesnického stavitelství zdaleka není bez zajímavostí. Pocidliní je ovšem jen jedním kamínkem mozaiky celé země. Teprve studium dalších regionů může přinést další poznatky zevšeobecňujícího charakteru, tj. především oblastní rozdíly vývoje (a vůbec samotný stupeň novodobé přestavbyl i architektonického ztvárnění v jednotlivých oblastech.

Poznámky
1.
      Pocidliním rozumíme zhruba území býv. soudních okresů Chlumec nad Cidlinou a Nový Bydžov podle stavu v letech 1854-1947, rozšířené o území býv. panství Kinských se sídlem v Chlumci podle stavu v letech 1716-1848. Hranice býv. panství zároveň odděluje Chlumecko od Novobydžovska. Blíže viz: KUČA, K.: Architektura a společnost Pocidliní 1, 2, rkp. 1989.
2.
      Základní prací, která tento negativní rys překonává, je rozsáhlá studie V. MENCLA: Lidová architektura v Československu. Praha 1980.
3.
      Tamtéž.
4.
      Např. r. 1562 nově vyměřené městečko Smidary zastavěno jednotnými přízemními gotickými štítovými domky. Znovu po požáru r. 1718 postavené novobydžovské ghetto mělo zcela středověký charakter: patrové dřevěné domy s vysokými valbovými štíty. Celé město bylo do velkého požáru r. 1817 z naprosté většiny dřevěné. z velké části byl dřevěný i Chlumec nad Cidlinou, zvláště na předměstích (např. Zámostí, kde r. 1845 zachycena kompaktní[/] zástavba dřevěnými přízemními štítovými domy), zatímco ve městě se již v 16. století rozšiřovala i zděná výstavba. Blíže viz: KUČA, K.: Architektura a společnost Pocidliní1, 2, rkp. 1989.
5.
      Dřevěné kostely se zvonicemi v Kozojedech, Vysočanech, Měníku (dřevěný kostel v Loučné Hoře je výrazně barokní), další zvonice v Lučicích, Újezdě, Staré Vodě, Skřivanech.
6.
      Patrový zděný statek s jednoduchým štítem a branou ve Smidarské Lhotě, nedávno nevhodně upravený výměnou oken. Dále drobný špýchárek s barokním štítem v Hrobičanech, při roubeném stavení.
7.
      Podrobné zachycení vývoje dekorativní vlny v Podkrkonoší a na Sobotecku viz MENCL, V.: Lidová architektura n Československu. Praha 1980, zde i již nedochované příklady z Pocidliní (bez vyobrazení) asoupis regionální literatury k této problematice v Pocidliní.
8.
      Dochované stavby v Pocidliní viz: KUČA, K.: Lidová architektura na Chlumecku a problémy její ochrany. In: Chlumecký zpravodaj, roč. 17/1987, č. 4, s. 21-22.
9.
      Především jihočeský selský barok (naposledy ŠKABRADA, J. - VODĚRA, S.: Jihočeská lidová architektura. Praha 1986), též však rustikální klasicismus na Broumovsku, Královéhradecku aj.
10.
      K otázce pochopení charakteru architektury především 19. a 20. století viz zvláště, BENEŠOVÁ, M.: Česká architektura v proměnách dvou století (1780-1980). Praha 1984.
11.
      Na chlumeckém panství: Bílé Vchynice, Tetov, Kolesa, Nová Báň, Lišičky, Michnovka, Malé Babice, Žantov, Nový, v ostatních celcích Pocidliní: Zábědov, Metličany, Řehoty, Opatov, Janatov, Kouty, Nové Ohnišťany, Tereziny Dary, Nové Smrkovice, Obora (u Chomutic), Freudenthal (dnes část Radovesnic), Nová Skřeněř a kolem poloviny 19. století Stará Skřeněř (při starším dvoře).
12.
      Domky služebnictva v parku, tři brány aplot zámeckého parku, dále zřejmě realizace starších, čistě empírových projektů Jindřicha Kocha, ovšem s romanticky novogotickými okenními výplněmi:

260

oranžerie a zámecká knihovna (obě zčásti či zcela zničeny).
13.
      Přestavba starého loveckého zámečku v Chlumecké oboře nad Žehuňským rybníkem, přestavba kostelů v Choťovicích, Mlékosrbech a Vlkově, novostavba kostela v Babicích.[/]
14.
      Viz MENCL, V.: Lidová architektura v Československu. Praha 1980.
15.
      BOŠEK, V.: Místopis a veřejná správa politického okresu novobydžovského. Nový Bydžov 1940.
16.
      Blíže viz SVOBODA, R.: Královéměstecké požáry. Městec Králové 1930.

DER REFLEX DER ARCHITEKTUR DES 19. UND 20. JAHRHUNDERTS IM LÄNDLICHEN BAUWESEN DES CIDLINA-TALES
(GEBIET VON CHLUMEC NAD CIDLINOU UND NOVÝ BYDŽOV)
(Zusammenfassung)

      Die Studie ist bemüht, das Forscherinteresse am Studium des Reflexes der Architektur des 19. und 20. Jahrhunderts, vor allem der historisierenden Architektur und jener des Jugendseils und der Zwischenkriegszeit, im ländlichen Bauwesen am Beispiel des Cidlina-Tales, einer geschlossenen Region, anzuregen, die im zentralen Elbebereich Böhmens, an der Grenze seines mittleren und östlichen Teiles, liegt. Gerade das Cidlina-Tal ist ein typisches Beispiel einer Region, wo die vor allem bereits durch das verhältnismäßig gründlich bearbeitete südböhmische Bauernbarock repräsentierte ältere Etappe der neuzeitlichen Überlagerung der tradi[ti]onellen hölzernen Bauernarchitektur durch gemauerte Bauten sich[/] anregend fast nicht geäußert hatte. Im Cidlina-Tal läßt sich systematisch geradezu anregend die jüngere Etappe dieser Entwicklung verfolgen. Die Intensität dieser Umgestaltung war dann aber derart beträchtlich, daß sie architektonisch das Gepräge der Dörfer dieser Region völlig verwandelte und hier bis heute dominiert. Die Studie analysiert ausgewählte Beispiele dieses künstlerischen Geschehens und betont die volkstümliche Umgestaltung der architektonischen Stilinspirationen im ländlichen Milieu. Die studierte Problematik wird gleichzeitig auf dem Hintergrund der gesamten ökonomischen Entwicklung der Region verfolgt.
      Übersetzung: A. Hubala

261

Nepolisy č. 42. Foto Karel Kuča, 1978.

262

JUBILEA

Přátelský pozdrav Jaromíru Jechovi [obsah]

České pohádkosloví má od konce minulého století ve světě cenný zvuk. Do sběru a bádání nad pohádkami zasáhli sběratelé a badatelé, kteří získali mezinárodní věhlas - J. Polívka, J. Š. Kubín, V. Tille, K. Horálek a další. Myslím, že do této řady právem náleží také Jaromír Jech. Tiskl své rczpravy a články nejen u nás, ale také v časopisech a sbornících, jež vyšly v mnoha evropských zemích i v Americe. Zahraniční badatel, který se chce zevrubně a důkladně seznámit s českou pohádkou, sáhne po rozsáhlé Jechově antologii Tschechische Volksmärchen (1959); ta vyšla znovu v r. 1984 v novém rozšířeném a přepracovaném vydání, takže jde vlastně o novou knihu. v této antologii Jech čtenářům připravil bohatý průřez českou pohádkou, ale především také znamenité poučení o sběru, sbírkách a povaze české pohádky. Myslím, že čeští čtenáři musí litovat, že tato kniha nevyšla v české verzi, protože podává, jak se mi zdá, nejlepší obraz české pohádky. Pro široký rozhled ve folkloristice a zejména v pohádkosloví se Jech stal jedním ze zakládajících členů světové organizace badatelů nad lidovou prózou[/] International Society for Folk-Narrative Research (řadu let byl členem jejího řídícího výboru) a předním členem mezinárodní národopisné společnosti International Society for Ethnology and Folklore.
      J. Jech se narodil jako syn učitele 27. 8. 1918 ve Václavicích na Benešovsku. Vystudoval na Karlově univerzitě slavistiku, germanistiku a fonetiku; po osvobození se dostal na dva semestry na univerzitu v Basileji. Pak několik let učil na gymnáziu, v r. 1954 přešel do Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV a řadu let v něm působil také jako ředitel.
      Jech se zabývá především lidovou prózou, pověstmi, humorkami a především pohádkami. Věrnost a důslednost, s níž se po několik desetiletí věnoval pohádkám, je j odměnila hlubokými a encyklopedickými znalostmi. Když jsem si kolikrát při vlastní práci nevěděl rady, obrátil jsem se k J. Jechovi pro poučení a pomoc. Přitom jsem poznal, že účinné přátelství a nezištnost patří k hlavním rysům Jechovy povahy.
      Těm, kteří sledují Jechovu vědeckou cestu, se někdy zdá, že jeho osudem a vzorem se stal velký sběratel J. Š. Kubín. Od r. 1958 Jech vydával Kubínovo sběratelské dílo. Obsáhlá jechova samostatná sbírka Lidová vyprávění z K ladska (1959)[/] pochází z "Českého koutku" na Kladsku, kde kdysi sbíral Kubín, a jež vlastně vznikala po stopách největšího českého sběratele folklórní prózy. A před několika roky Jech doplnil znalosti o tomto předním znalci české pohádky významnou knihou Na vaší radost (1984). A koneckonců - ve svých pracích Jech uplatnil hlavně literárněvědné hledisko, teorii variability a zejména pojetí "biologické", ekologické, které bylo vlastní právě Kubínovi. A jako Kubín rovněž Jech přináší více než po dvě desítky let dětem autorské, převyprávěné pohádky a pověsti hlavně z kraje, kde také působil J. Š. Kubín. Takových knížek Jech vydal sedm, a další dvě čekají na vydání.
      Když mi J. Jech naposledy psal, dověděl jsem se, co všecko připravu je a má v tisku: rozpravu s pověstí o založení Karlových Varů, obsáhlou stať o léčivé vodě v pověsti, přípravu edice V. Horyny, článek o vztahu bratří Grimmů k českým pohádkám, knížky českých i německých pohádek pro děti...
      Jak vidět, Jaromír Jech svou sedmdesátku slaví v pilné práci. Oldřich Sirovátka

263

Výběrová bibliografie prací J. Jecha [obsah]

Úplná bibliografie by čítala asi 250 titulů. Vybral jsem pouze knižní práce. v prvním oddíle uvádím vědecké a popularizační práce, buď samostatné anebo ty, na nichž se podílel jako vydavatel, autor doslcvu atd. Druhá část obsahuje autorské úpravy pohádek a pověstí pro děti.

      1.
      J. Š. KUBÍN: Kladské povídky, Praha 1958. -Lidové povídky v Pod- krkonoší - Pohoří západní. Praha 1964. -Lidové povídky z Podkrkonoší - Úkrají východní. Praha 1971.
      Lidové vyprávění z Kladska. Praha 1959.
      Lidové vyprávění na Kladensku. In:
      Kladensko, Praha 1959.
      Tschechische Volksmärchen. Berlin 1961. 2. vyd. 1984.
      VĚNCESLAV METELKA: Ze života zapadlého vlastence. Praha 1977. 2. rozšířené vydání 1982.
      Lidová próza. In: Čs. vlastivěda
      III. - Lidová kultura. Praha 1968.
      Zapadli vlastenci vypravují. Rokytnice n. J. 1977.
      Skarb w garncu. Humor ludowy
      Słowian Zachodnich. Opole 1979.
      B. NĚMCOVÁ: Učeň nad mistra. Česká Skalice 1979.
      P. HÁSEK: Eloriánovy úsměvy. Hradec Králové 1982.
      100 let Krkonošských papíren. Paseky n. J. 1982.
      Kde na jabloních harmoniky rostou. Hradec Králové 1983.[/]
      J. Š. KUBÍN: Na vaši radost. Hradec
      Králové 1985.
      D. FILIP: Pohádky ze zapomenuté země. Hradec Králové.
     
      2.
      Povídá babička povídačku. Praha 1962. 2. vyd. 1969.
      Moudrý rozsudek. Praha 1962.
      Žerty s hastrmany a čerty. Praha 1965. 2. přeprac. vyd. 1988.
      Ohastrmanech. Praha 1969.
      Pohádky z naší zahrádky, Praha 1970.
      Zvonící lipka. Pohádky západních
      Slovanů. Praha 1972. (Autor české verze. Kniha vyšla také slovensky, německy, lužickosrbsky, polsky, slovinsky, ukrajinsky.)
      ZKrakonošovy mošny. Praha 1982.

PhDr. Ján Botík, CSc. padesátníkem [obsah]

Lidé, s nimiž se po dlouhá léta setkáváme, spolupracujeme s nimi a poutají nás přátelské vztahy, v našich očích nestárnou. Zvláště ne ti, kteří vyzařují zájmem o obor, jemuž zasvětili svůj život, rozdávají pohodu a úsměv. Mezi ně patří dnešní jubilant PhDr. Ján Botík, kandidát historických věd.
      Narodil se 13. listopadu 1938 v bulharské obci Gorna Mitropol ja v rodině slovenského středního rolní ka. Po reemigraci do Československa roku 1947 žila Botíkova rodina v Tekovských Lužanech a od roku 1951 v Trnavě. Zde navštěvoval Ján Botík základní a střední školu a krátkodobě pracoval v podniku Kovosmalt. v roce 1958 byl[/]

PhDr. Ján Botík, CSc.

přijat ke studiu národopisu na filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Po absolvování nastoupil místo asistenta a odborného asistenta na katedře etnografie a folkloristiky, kde působil do roku 1967. z bratislavské univerzity přešel Ján Botík do Národopisného ústavu Slovenské akademie věd v Bratislavě (vědecký asistent 1968 - 1977, vědecký pracovník 1977 1980, od roku 1980 samostatný vědecký pracovník). v roce 1977 obhájil kandidátskou disertační práci Korelácie medzi formami rodiny a obydlia, na jejímž základě mu byla udělena vědecká hodnost kandidáta historických věd.
      Vědecký zájem Jána Botíka se soustřeďuje do tří hlavních okruhů studia lidové kultury. Jedním z nich je problematika rodinného života v tradičním rolnickém prostředí.

264

Zvláště přínosné jsou jeho studie o rodinném životě v oblasti Krupinské vrchoviny (1968), o existenci velkorodiny v staroslovanském období (1979). s touto problematikou úzce souvisí druhý okruh Botíkova vědeckého zaměření - studium lidového obydlí v kontextu života rodiny. Řada studií, které Ján Botík publikoval u nás i v zahraničí, má objevný charakter a zásadní význam: Obydlí rozšířených rodin v Hontě (1969), Velkorodinné zemnicové obydlí v bulharské Božurici (1974), Sociální aspekty lidového stavitelství v Karpatech (1974), Dvourezidenčnost jako důsledek lazového osídlení (1980), Rodina jako determinující činitel forem obydlí (1981), Současné formy obydlí ve vesnickém prostředí (1982), Korelace mezi formami rodiny a jejím obydlím na Slovensku (1982), Sociální determinace rolnických obydlí ve světle etnografických výzkumů (1988) aj. Značný je rovněž Botíkův badatelský přínos do problematiky etnografického studia slovenských enkláv a diaspor v zahraničí (Enkláva a diaspora jako zvláštní formy společenství lidí (1973), k metodě analýzy vesnického společenství ve Vojvodině (1975), Činitelé a procesy etnokulturního přetrvávání dolnozemských Slováků (1983), Lidová kultura dolnozemských Slováků a je jich etnicky vývoj (1980) aj. Uvedenou problematiku Ján Botík organicky spojuje s výzkumem jinoetnických skupin žijících na území Slovenska: Činitelé a tendence etnokulturního[/] vývoje maďarské národnosti v Československu (1981), Etnokulturní vývoj maďarské a ukrajinsko-rusínské národnosti na Slovensku (1985) aj. Ján Botík publikoval řadu studií i z dalších úseků národopisného studia. Je autorem více projektů, redaktorem a sestavovatelem monografií, sborníků a dalších publikací. Jeho osobní bibliografie obsahuje téměř dvěstě položek.
      Výrazná je rovněž Botíkova vědeckoorganizační činnost v rámci Národopisného ústavu SAV (vědecký tajemník 1972-1974, vedoucí oddělení etnografie 1977-1985, vedoucí oddělení Encyklopedie národopisu Slovenska 1986-1988, člen ústavní rady NÚ SAV (od roku 1972), odpovědný řešitel dílčích úkolů SPZV) i jiných institucí (člen vědecké rady SNM - Etnografický ústav v Martině - od roku 1976, člen vědecké rady Odboru pro za[/]hraniční Slováky Matice slovenské - od roku 1985). ZvIáště podnětná a mezinárodně uznávaná je Botíkova práce v Mezinárodní komisi pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně (tajemník československé sekce 1971-1986, předseda československé sekce od roku 1986, člen mezinárodního prezidia MKKKB, člen autorského kolektivu syntézy o lidové architektuře v Karpatech a na Balkáně). Ján Botík je vedoucím redaktorem bulletinu Carpatobalcanica, členem redakčních rad časopisu Slovensky národopis, Zborníku SNM - Etnografia, sborníku Slovácko. v letech 1972-1975 pracoval v programové radě Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici. Za svou národopisnou činnost byl Ján Botík několikrát oceněn. Václav Frolec[/]

DĚJINY

100 let Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně [obsah]

Když Fr. Zach napsal v Časopise Matice Moravské v roce 1870, že "činím-li nyní některá rozjímání a porovnání ohledně stavu věcí na Moravě v roce 1822 a v roce 1870, mám sebe za nekonečně blaženého, že jsem se dožil tak úplného a mohutného vzkříšení národa našeho", bylo to stále ještě více[/] přání než skutečnost. Vždyť v Brně tehdy nebyla žádná česká základní škola, ba dokonce se nekonaly ani české bohoslužby. Teprve od poloviny šedesátých let byla po velké podpisové akci brněnského dělnictva povolena u Minoritů česká kázání. Národní uvědomování a rozvoj českého spolkového života se v Brně projevil výrazněji až od sedmdesátých let.
      Mezi nejčilejší vlastenecké spol

265

ky patřila Vesna, založená v roce 1870 jako pěvecké sdružení a od roku 1872 přeměněná na Ženskou vzdělávací jednotu. Zde učil češtinu František Bartoš - od roku 1885 oficiální ředitel dívčích škol Vesny. Jakýmsi společenskovědním orgánem moravských vlastenců se stal Časopis Matice moravské, založený v roce 1869. Časopis vydávala Matice moravská, založená v roce 1836 A. V. Šemberou. Oba spolky dobře spolupracovaly, jak o tom svědčí zajímavá zpráva, že o výtěžek z pomlázkové slavností, pořádané v Brně Vesnou v roce 1885, která vynesla 600 zl., se Matice moravská a Vesna rozdělily napolovic.
      Národní obrozování v Brně probíhalo pod vzrůstajícím tlakem německé, šovinisticky zaměřené historiografie a proto se snažila česká inteligence na Moravě čelit tomuto tlaku dokazováním autochtonnosti a svéráznosti kultury Slovanů na Moravě. Do tohoto úsilí se významně zapsal Šemberův žák, profesor Jan Havelka, jeden z iniciátorů založení Musejního spolku olomouckého v roce 1883. Jeho výzva k založení vlasteneckého muzea v Olomouci z roku 1887 byla nepochybně podnětem i pro brněnské vlastence, kteří s olomouckou vlasteneckou družinou úzce spolupracovali. Pod předsednictvím zemského archiváře V. Brandla se v roce 1888 v Brně ustavil Muzejní spolek, který si dal za úkol - obdobně jako Musejní a vlastenecký spolek olomoucký -[/] sbírat a zkoumat starožitné slovanské památky, pořádat pro veřejnost přednášky a vydávat odborný časopis i vědecké práce.
      Členové brněnského Muzejního spolku v prvním desetiletí své činností podnikli mnoho pozoruhodných akcí a uspořádali řadu přednášek v Brně i v okolí. Mezi jeho nejvýznamnější čłeny tehdy patřili F. Dvorský, J. Knies, K. Maška, V. Royt, Fr. Kameníček, Fr. Šujan a Fr. Slavík, který už v roce 1890 předložil návrh na vydávání Vlastivědy moravské. Na jejím vydávání se Muzejní spolek v Brně dohodl s Muzejním a vlasteneckým spolkem v Olomouci tak, že vydají každý polovinu moravských okresů. Avšak ukázalo se, že záměr byl tehdy nad finanční i odborné síly obou spolků, ze jména když se olomoucký spolek začal věnovat převážně muzejní činností. Díky aktivitě F. Slavíka začal Muzejní spolek v Brně sám vydávat v roce 1897 v sešitech první svazek obecné části. Ve stejném roce vyšel také první svazek místopisné řady: brněnský okres. Velké dílo moravského vlastivědného snažení bylo zahájeno.
      Do roku 1918 vyšlo 37 svazků Vlastivědy moravské, jejíchž autory byli převážně neškolení badatelé. Kritika vytýkala mnohým svazkům nepřesnosti i nedostatek přípravných výzkumů, avšak přes dílčí výhrady nutno konstatovat, že Muzejní spolek vydáváním Vlastivědy moravské vykonal pozoruhodné popularizační dílo a významně tak přispěl k poznání dějin Moravy.[/]
      Novou etapou rozvoje činnosti, o jejímž rozsahu nemohli zakladatelé spolku ani snít, bylo období po Únoru 1948. Předsedou spolku se stal doc. dr. A. Gregor a redaktorem Vlastivědy moravské dr. R. Hurt. Spolek začal vydávat Vlastivědný věstník moravský a v roce 1957 se objevil první svazek nové edice, nazvané Vlastivědná knihovna moravská, v níž vyšlo dosud přes půl stovky vlastivědných monografíí vysoké odborné úrovně. Věstník se stal skutečným orgánem historické vlastivědy na Moravě, neboť nepřináší jenom vědecké studie, ale důsledně dbá, aby zachytil činnost všech vlastivědných kroužků a skupin, vychovával je i správně orientoval jejich společenskou aktívitu. Zprávy Věstníku, obsah publíkací i náročnost jejich zpracování odráží vzrůstající úroveň práce profesionálních i amatérských badatelů - členů Muzejního spolku, přejmenovaného v roce 1979 na Muzejní a vlastivědnou společnost.
      Na další etapě rozvoje Muzejní a vlastivědné společnosti má významné zásluhy dnešní předseda společnosti a redaktor Vlastivědy moravské PhDr. Vladimír Nekuda, CSc. Přispěl ke stabilizaci i odborné úrovni ediční činnosti společnosti jak osobním přínosem, tak schopností přitáhnout ke spolupráci přední badatele ze všech společenskovědních oborů. v současné době je Muzejní a vlastivědná společnost aktivní organizátorkou vlastivědného hnutí na závodech i ve školách, spolupracuje se všemi vý

266

znamnými vědeckými institucemi a úrovní své rozsáhlé ediční činnosti se stala reprezentantem regionální badatelské práce na Moravě. Vedle všech ostatních činností je vydavatelkou Vlastivědy moravské, Vlastivědného věstníku, edice Vlastivědná knihovna moravská, edice Bibliografie a prameny k dějinám Moravy, redigované dr. J. Kubíčkem, edice Knižnice Jižní Moravy a vydavatelkou sborníků Archeologia historica a Jižní Morava i sborníků ze sympozií mimo uvedené ediční řady.
      Bylo by jistě historickým omylem připisovat zásluhu na úspěšné vědecké činnosti i společenské aktivitě Muzejní a vlastivědné společnosti jen jednotlivcům, i když je základní. Úspěchy Muzejní a vlastivědné společnosti a její současný význam ve vědeckém a kulturně społečenském rozvoji na Moravě vychází ze široké členské základny, zahrnující profesionální i amatérské badatele ze všech oborů historické vlastivědy. A to je dobrá základna pro úspěšný vstup Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně do druhého století jejího působení. Josef Jančář

Vzpomínka na horňácké muzikanty [obsah]

28. května 1988 se konal v mládežnickém klubu Uháčku ve Starém Městě u Uh. Hradiště vzpomínkový večer na Jožku Kubíka, který před deseti lety zemřel. Byl to večer, kde se vzpomněl i Jaroslav Staněk, který ne[/]byl sice Horňák, ale na Horňácko zajížděl a byl jedním z nejvěrnějších posluchačů a nejčastějších hostujících spoluhráčů Jožky Kubíka. Hradišťská veřejnost vyprovodila Jarina Staňka na mařatický hřbitov o tři týdny později. v tento večer na staroměstské radnici byla vyřčena a vzpomenuta i další jména zajímavých lidí, kteří v roce 1978 odešli z kruhu horňáckých hudců. Byl to Leoš Zeman, kmenový hráč velické hudecké muziky, jeden z posledních z rodu Zemanů. Ve spojitosti s moudrými výroky Jožky Kubíka se zde mluvilo i o další osobité postavě Horňácka, o Vaškovi Mlýnkovi z Kuželova, kterému byl také rok 1978 osudným.
      Květnový večer, plný horňáckých sedláckých a těch nejdrobnějších cifer, které hrála a zpívala hudecká muzika Jožky Kučery se svými hosty, byl zážitkem pro přeplněný sál. A tu jsem si vzpoměla i na dalšího z horňáckých muzikantů, tanečníků a zpěváků. Na PhDr. Josefa Tomše, CSc., Horňáka tělem i duší, vědeckého pracovníka Ústavu lidového umění ve Strážnici, gajdoše, tanečníka a zpěváka. Třetího srpna 1978 ukončil svou životní pouť, uzavřelo se dílo dobrého člověka, přítele a kamaráda.
      Jožkových pracovních úspěchů, vědeckých záměrů a dokončených prací již bylo několikrát vzpomenuto. Dnes, při desátém výročí jeho úmrtí si raději připomeňme jeho podíl na rozvoji hudebního, tanečního a pěveckého umění.[/]
      Jožka Tomeš byl hudebně nadaný, patřil k muzikantům, kteří uměli hrát na někołik hudebních nástrojů. Ovládal hru na klavír, na housle a sám se naučil hrát na gajdy. Gajdovat začal asi v polovině 60. let. Své gajdy brával s láskou, s úsměvem na tváři překrýval otvůrky gajd a svou hru doprovázel osobitým, klidným zpěvem. v ústavu jsme ho slýchávali hrávat především při různých ústavních akcích, ale hlavně před některým svým vystoupením. Zúčastňoval se Mezinárodního dudáckého festivalu ve Strakonicích, Horňáckých slavností ve Velké nad Veličkou nebo Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici. Zde vystupoval i jako zpěvák a tanečník, často i se svou ženou Liduškou.
      Ve svém interpretačním umění gajdošské muziky a lidových písní z Horňácka byl pokračovatelem muzikantů na Horňácku. Ještě na přelomu století hrávala na Horňácku vedle hudecké i gajdošská muzika. Gajdoši hrávali na svatbách a při různých oslavách a výročních svátcích, mnohdy v doprovodu s hudcem a kontrášem. Osobitým gajdošem byl Martin Sobek z Nové Lhoty, který zemřel v roce 1911, a gajdoš Jan Hrbáč z Hrubé Vrbky. Jeho vnuk stejného jména hrával sice nepravidelně, ale vždy s velickými hudci, například koncem šedesátých let na Horňáckých slavnostech ve Velké nad Veličkou. Josef Tomeš byl jako gajdoš přímým pokračovatelem svých předchůdců, byl výborným interpretem. Jeho

267

horňácké sedlácké nám dnes může připomenout jen malá gramofonová deska s nahrávkou gajdošské muziky z Horňácka vydaná Ústavem lidového umění ve Strážnici v roce 1975.
      Slova jedné z písní, kterou zpíval Jožka Tomeš zní:

     "Boleua ně huava, v pondělí do rána,[/]
     v úterý celú noc, nemohli ně pomoc".

      Bereme je jako neúprosnou skutečnost, že nemoc vytrhla z našeho kruhu kamaráda a přítele, na něhož dnes, při desátém výročí jeho úmrtí s vděčností vzpomínáme. Ludmila Tarcalová[/]

KNIHY

Rakouské obřadní pečivo

Ernst Burgstaller: Österreichisches Festtagsgebäck. Brot und Gebäck im - Jahres- und Lebensbrauchtum. [obsah]

Rudolf Trauner Verlag, Linz 1983, 236 s. včetně fotografií, kreseb a map + 16 barevných a 32 černobílých obrazových tab.
      Zcela rozebrané L vydání knihy Österreichisches Festtagsgebäck (Wien 1958) vedlo nakladatelství R. Traunera k jejímu druhému vydání. E. Burgstaller své dílo k tomutc účelu přepracoval, aby odpovídalo současnému stavu poznání. v první a obsáhlejší části své knihy se autor zabývá pečivem ve výročním zvykosloví (pečivo dušičkové a z okruhu slavnosti Všech svatých, pečivo vánočního, velikonočního a letního období, s. 19-176), ve druhé části pak pečivem v obyčejích "času života" (narození a křest, svatba, pohřeb, s. 177-205). Třetí[/] část knihy obsahuje literaturu, poznámky, rejstřík a soupisy obrázků.
      Autor zpracoval své dílo historickou metodou, současně však sleduje územní rozšíření jednotlivých jevů i jejich sociální funkci. Je třeba také vyzvednout, že E. Burgstaller nezkoumá obřadní chléb a pečivo izolovaně, ale v kontextu celého obyčeje či obřadu a způsobu života. Dílo E. Burgstallera o rakouském obřadním pečivu je vskutku příkladná vědecká monografie, vyčerpávající danou problematiku v plném rozsahu. Kniha je poučná a zároveň instruktivní (autor neváhal někde uvést i návody a recepty) a názorná (kresby, foto, kartogramy). Je jen škoda, že prof. Burgstaller pro srovnání, které se nabízí hlavně mezi obřadním pečivem z Horních Rakous a Čech, nevyužil poznatků ze své studijní cesty po ČSSR v šedesátých letech. Autor uveřejnil jen některé údaje z Atlasu německého národopisu[/] (1935), zachycujícího v pohraničním území Čech a na jižní Moravě rozšíření pečiva z okruhu svátku Všech svatých a sv. Martina. Zmiňuje se také o obdarování chudých lidí a dětí dušičkovou vekou "dušička" a "štryclí" ze svátku Všech svatých v bavorsko-rakouské oblasti a v bývalých německo-českých vsích. k tomuto údaji cituje stať J. Köferla z Tachovska z let 1904-05, práci A. Johna o zvycích a obyčejích v německých oblastech západních Čech (1905), článek J. Petera z jižních Čech (1924) a knihu F. Schramka Der Böhmerwaldbauer (1915). Naše poznámka ovšem nesnižuje význam a přínos této reprezentační knihy rakouské, ale i evropské etnografie. Josef Vařeka[/]

Rumunský Slovník lidového umění

Georgeta Stoica - Paul Petrescu - Maria Bocse: Dictionar de artă populară. [obsah]

Editura Stiintifică şi enciclopedică Bukureşti 1985, 443 s.
      Slovník lidového umění syntetizuje formou encyklopedických hesel výsledky mnohaletého terénního výzkumu, muzejních sběrů a bádání na poli lidové kultury v Rumunsku. Jde o první dílo tohoto druhu zpracované rumunskými národopisci. Lidové umění se v encyklopedii prezentuje v širokém obsahovém záběru. Sborník obsahuje přes 1600 hesel řazených abecedně. Základní hesla vysvětlují autoři se zřetelem

268

na historický čas, kulturní prostor, kontinuitu a diskontinuitu, akulturační a civilizační procesy. Doklady z Rumunska uvádějí do širších interetnických souvislostí. Připojují k nim také hlavní literaturu. Hesla doplňují fotografické a kresebné ilustrace (celkem 524).
      Základním heslem celé encyklopedie je pojem "lidové umění". Definuje se jako forma společenského vědomí lidu, schopná odrážet specifickým způsobem realitu světa vytvářením expresívních struktur, vyvolávajících a přinášejících emoce. Lidové umění je výtvorem konkrétního společenství, je založeno na tradici, spojuje užitkové a jiné funkce s estetickými, Jeho studium patří do vědeckého zájmu etnografie, kulturní a sociální antropologie, sociologie, dějin umění. Historická životní kontinuita rumunského národa na území, které obývá dodnes, zahrnujícím horský řetěz Karpat a dolního Dunaje, se silnými pouty k balkánskému jihu, podmiňuje trvalost řady prvků lidové hmotné i duchovní kultury. z tohoto faktu pramení i originalita umělecké tvorby rumunského lidu. Do rumunského lidového umění pronikly vlivy velkých evropských uměleckých slohů. Umělecké projevy rumunského lidu se vyznačují uměřeností, přísností, rozměrností uměleckého vidění, spojujících se s lyrismem a humorem. (s tímto pojetím lidového umění mohou znalci z jiných zemí i polemizovat.) Dodnes se ve všech historických oblastech Rumunska - v Oltenii, Va[/]lašsku, Dobrudži, Moldavsku, Bukovině, Maramureši, Sedmihradsku, Crişaně, Banátu - uchovaly originální, často v archaických tvarech, tradice lidové umělecké výroby (hrnčířství, tkalcovství, vyšívání, dřevořezba, malba na dřevě, nástěnná malba, malba na skle, kožešnictví, umělecké zpracování kovů, splétání přírodních vláken, výzdoba kraslic aj.). Některé vesnice a regiony zachovávají doposud výrobní specializaci (Ţara Bihariei, Ţara Zărandului, Vîlcea, Mehedenti, Sučava aj.). Jednota rumunského lidového umění nevylučuje značnou pestrost regionálních forem.
      Tematicky je slovník rozdělen do více oddílů, zahrnujících hesla základní, doplňková a odkazová. Oddíl o lidové architektuře čítá 118 hesel. Základního vysvětlení se tu dostává pojmu "lidová architektura". Předmětem etnografického zájmu, jak se zdůrazňuje, jsou ne jen stavby s uměleckými kvalitami. k této části se úzce váže 45 hesel o interiéru, 129 hesel s výčtem a charakteristikou památek lidové architektury. Velmi důkladně se ve slovníku pojednává o lidovém kroji (405 hesel), řemeslech, řemeslnických střediscích a řemeslnících (396 hesel). Další oddíly Slovníku lidového umění jsou věnovány technickým zařízením (24 hesla), hudebním nástrojům (24 hesla), nádobám a hospodářskému nářadí (174 hesla), bytovým textiliím (87 hesel), obyčejům spjatým s lidovým uměním (60 hesel), muzeím se sbírkami lidového umění (75 hesel) a[/] etnografických oblastech (69 hesel). Etnografické regiony (zona etnografică) se definují jako více nebo méně přesně určené území s jednotnými etnografickými rysy, projevujícími se ve způsobu života, hmotné i duchovní kultuře lidu. Nejlépe jsou v Rumunsku vymezeny etnografické rysy oblastí Ţara Vrancei, Ţara Loviştei, Ţara Haţegului, Ţara Bîrsei, Ţara Zarandului, Ţara Dornelor, Ţara Oltului. Označení "ţara" (=země) se začalo v Rumunsku používat pro historicko-politické jednotky ve středověku. Ve slovníku se pojednává o 69 etnografických regionech. Uvádí se, že celkový počet etnografických celků dosahuje až 120. Další výzkumy zřejmě tento stav upřesní.
      Slovník lidového umění skýtá všestranné informace o lidovém umění a jevech s ním více či méně souvisejících ve světle současné úrovně rumunské etnografie. Ta se může pochlubit řadou děl celoevropského významu. Slovník je dobrou a potřebnou pomůckou pro každého, kdo se zajímá o Rumunsko, jeho lid a kulturu. Václav Frolec

Kniha o dřevěných kostelích v Československu

Vera Mayer: Holzkirchen. Neuentdeckte Baukultur in Böhmen, Mähren, Schlesien und der Slowakei. [obsah]

Herold Verlag Wien - Mün­ chen 1986, 192 s.
      V reprezentačně vydané publikaci Věry Mayerové se dostává

269

evropské veřejnosti základní vědecké zhodnocení a perfektní dokumentace dřevěných kostelů v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Je dobře, že kniha vyšla v němčině. Bylo by užitečné, kdyby se jednou dočkala také české mutace. Už proto, že autorka, původem z Olomouce, shromažďovala materiál a provedla jeho vědeckou analýzu v době svých studií etnografie na Univerzitě Karlově v Praze. Věra Mayerová navázala na předchozí české a slovenské bádání o sakrální dřevěné architektuře a dala tomuto výzkumu moderní pojetí a interpretaci. Ukázala, jak složitým fenoménem kultury a umění je sakrální dřevěné stavitelství. Autorka využila ústrojně dosavadní literatury, písemných pramenů a především realizovala návratné terénní výzkumy, při nichž podrobila důkladné, vyčerpávající analýze všechny dochované památky na území Československa. v tom je také její prvenství. Těžiště knihy spočívá v postižení historického vývoje, technik a konstrukcí, ve zpracování typologie dřevěných kostelů, jejich výzdoby a vnitřního zařízení.
      V kapitole o vývoji dřevěných kostelů seznamuje autorka čtenáře s výskytem těchto staveb ve východních Čechách, na severní Moravě, ve Slezsku, na severním a východním Slovensku. Zjišťuje, že z doposud registrovaných 634 dřevěných kostelů a kaplí se dochovalo 122 staveb. Autorka poukazuje na rozšíření dřevěné sakrální archi[/]tektury v dalších zemích Evropy a podává charakteristiku jednotlivých objektů na našem území (připojuje instruktivní mapu existujících i neexistujících dřevěných kostelů od 9. století po dnešek). v souvislosti s popisem technik a konstrukcí použitých při stavbě stěn, oken, dveří, krovu, stropu, klenby, krucht, zvonových věží poukazuje Věra Mayerová na domácí tradice tesařského řemesla. v kapitole o typologii vychází z hledání vztahu mezi konfesí a sakrální architekturou (katolické, protestantské, ortodoxní dřevěné kostely). Vývoj římskokatolických a protestantských dřevěných církevních staveb spojuje s vlivem evropského sakrálního kamenného stavitelství. Pravoslavné a řeckokatolické dřevěné kostely na severovýchodním Slovensku uvádí do širších souvislostí karpatských a kulturního vlivu byzantského. Výstižně se autorce podařilo také postihnout architektonickou a uměleckou podstatu úpravy a výzdoby interiéru dřevěných kostelů. Je zřejmé, že dřevěná sakrální architektura se formovala uvnitř rozdílných světů. Na jedné straně byla spojena s církevním univerzalismem kamenných kostelů stylových epoch, na straně druhé probíhal její vývoj v úzké souvislosti s domácím lidovým stavitelstvím. Dřevěná sakrální architektura v Československu nebyla izolována vůči ostatním územím rozšíření dřevěných kostelů v Evropě. Její osobitostí se formovaly pod vlivem kulturních proudů, vlivů ná[/]boženství a oficiálních uměleckých slohů. Značný význam měly také záměry a úsilí stavebníků, řemeslníků a požadavky obyvatel obcí, kde byly kostely budovány. Lidové prvky se projevují především v užitých technikách a konstrukcích, v malbách a částečně ve vnitřním zařízení. Přesto, že je těžko stanovit přesnou hranici mezi tzv. vysokým a lidovým uměním, sociologicky vzato, dřevěné kostely patří do lidové kultury. I když některé teoretické otázky zůstávají v práci Věry Mayerové otevřeny, precizní výklad a umělecky působivé černobílé a barevné fotografie (celkem 194 vypovídají) o prosté kráse památek dřevěné sakrální architektury. A ta obohacuje i život dnešního člověka. Václav Frolec

Ján Beňko: Osídlenie severného Slovenska. [obsah]

Východoslovenské vydavateľstvo, Košice 1985, 328 strán
      Osídlenie horských oblastí severného Slovenska patrilo donedávna k najmenej preskúmaným stránkam slovenských národných dejín. v neslovenskej buržoáznej historiografii prevládal názor, že územie na sever od Váhu, ako aj povodie rieky Popradu, horské oblasti Šarišskej župy a horný Zemplín boli až do 13. storočia neosídlené a že na postupnom osídľovaní týchto oblastí v nasledujúcich storočiach sa podieľalo obyvatelstvo zväčša cudzieho etnického pôvodu. Hoci sídelná problematika tvorí predmet viacerých spoločenskovedných disciplín

270

(najmä však histórie, historickej geografie, jazykovedy a etnografie), slovenská veda nemala ani v období predmníchovskej republiky také podmienky svojho rozvoja, aby sa mohla systematicky venovať riešeniu týchto otázok. Až v druhej polovici 20. storočia sa objavili niektoré práce slovenských historikov. zamerané na problémy osídlenia jednotlivých užšie vymedzených regiónov (napr. makovického panstva na východnom Slovensku, územia Oravy, Kysúc a pod.) . Od šesťdesiatych rokov sa začal venovať sústavnému bádaniu týchto závažných problémov historik Ján Beňko, ktorý výsledky svojho štúdia spracoval a knižne vydal pod názvom Osídlenie severného Slovenska (1985). Keďže práca osvetľuje aj niektoré stránky spôsobu života ľudu a vývoja etnickej štruktúry v preskúmaných oblastiach, upozorňujeme na ňu aj z hľadiska etnografie.
      Kniha obsahuje okrem Úvodu a Záveru šesť kapitol, nazvaných podľa šiestich slovenských stolíc, rozložených na území severného Slovenska (resp. svojimi severnými oblasťami zasahujúcich do tohto územia). Sú to tieto územné celky a podľa nich i pomenované kapitoly: Severná časť Trenčianskej stolice, Oravská stolica, Severná časť Liptovskej stolice, Severozápadná časť Spišskej stolice, Severná časť Šarišskej stolice a Severná časť Zemplínskej stolice. Kapitoly obsahujú jednotnú vnútornú štruktúru. v každej sa začína predhistorickým osídlením, kde autor vychádza z do[/]terajších výsledkov archeologického bádania a výskumov historickej jazykovedy. AnaIýzou a porovnávaním poznatkov archeologického, jazykovedného a historického charakteru autor dospieva k záverom v otázkach kontinuitného osídlenia od dôb predhistorických až do obdobia po páde Veľkej Moravy, keď sa slovenské územie postupne stáva trvalou súčasťou uhorského kráľovstva a jeho cirkevnej organizácie. v druhej časti každej kapitoly sa podáva obraz o osídľovaní na domácom zvykom práve. Na základe historických a písomných dokladov (prevažne z 13. a 14. storočia) autor dokazuje, že mnohé sídla na severnom Slovensku existovali pred 13. storočím; zakladané boli domácim obyvateľstvom na zvykovom práve. v tejto súvislosti sú pre historickú etnografiu hodnotné najmä údaje o územných občinách (pre ktoré sa v neskoršom štádiu ich vývoja používa aj priliehavý názov chotárne spoločenstvo); pozostatky územných občín napr. v oblasti Liptova potvrdzujú donácie z druhej polovice 13. a zo začiatku 14. storočia (keď sa vydeľuje istá časť chotára starších dedín drobným zemanom).
      V tretej časti každej zo šiestich kapitol sa rieši problematika osídľovania na nemeckom práve. Autor vyvracia staršie názory buržoáznej historiografie, podľa ktorých až tzv. nemecká kolonizácia položila základy osídlenia na severnom Slovensku. Nemeckí osadníci - hostia neprišli kolonizovať dovtedy neobý[/]vané oblasti, ale sa usadzovali (aj keď vo vlastných osadách - kolóniach) v blízkosti starších slovenských sídlisk. Význam ich príchodu vidí autor v tom, že do jestvujúcich a hospodársky i správne rozvinutých sídelných pomerov importovali nový, do toho času u nás neznámy právny systém, ktorý bol však neskôr modifikovaný normami domáceho zvykového práva. v takomto zmysle kolonizácia na nemeckom práve - modifikovanom domácimi právnymi zvyklosťami - prispela k urýchleniu hospodársko-správneho rozvoja starších slovenských trhových stredísk, ktoré sa vyvinuli na stredoveké mestá a mestečká. v štvrtej časti jednotlivých kapitol sa rieši zložitá otázka osídľovania pastierov na valaskom práve. Aj do tejto oblasti bádania vnáša autor nové hľadiská (napr. na spôsob zakladania nových osád valaskými šoltýsmi a na právne postavenie osadníkov vo vzťahu k feudálnej vrchnosti). Prínosom sú aj konkrétne údaje o prechode valasských pastierov na obrábanie pôdy a na roľnícky spôsob života. Poslednú časť kapitol vypĺňa problematika osídľovania na kopaničiarskom práve. Tento spôsob osídľovania - v slovenskej odbornej spisbe doteraz neprebádaný - predstavuje poslednú etapu dosídľovania horských oblastí severného Slovenska. Kopaničiarske osídľovanie sa vyskytovalo vo všetkých severoslovenských stoliciach okrem Zemplína.
      Práca Jána Beňku je trvale hodnotným prínosom k dejinám osídle

271

nia Slovenska so zvláštnym zreteľom na jeho severné regióny. Rozsahom preskúmaného územia, časovým vymedzením skúmaného obdobia (od najstarších období až po 18. storočie) a šírkou riešenej problematiky predstavuje táto práca ojedinelé dielo v slovenskej historiografii. Cenným prameňom štúdia je aj pre etnografov, najmä ktorí sa zaoberajú dejinami etnických etnokultúrnych procesov na Slovensku a výskumom interetnických vzťahov v ľudových kultúrach Karpát. Ján Podolák Mirjam Moravcová:

Národní oděv roku 1848. [obsah]

Academia, Praha 1986, 232 s., 60 obr., 16 s. kříd. přílohy
      Rok 1848 je významným mezníkem evropské i naší historie. v odborné i populární literatuře a beletrii byl zpracován mnohokrát a z mnoha hledisek. Práce Mirjam Moravcové analyzuje období roku 1848-49 z pohledu zdánlivě okrajového. Všímá si významu národního oděvu, specifických forem šatu, které vznikaly v tomto období vypjaté politické situace.
      Už v přípravných studiích publikovaných v Českém lidu (Sociální složení pražského sboru Svornost v r. 1848. ČL 68, 1981, s. 34-42; k o tázce zařazení oděvu mezi znaky národní svébytnosti. ČL 70, 1983, s. 130-133) autorka naznačila své základní pojetí. Na pozadí dobové atmosféry a jejích prudkých zvratů v rámci rakouské monarchie sle[/]duje rodící se zájem o vytvoření vnějších oděvních znaků, které by symbolizovaly příslušnost k českému národu a v širších souvislostech i začlenění mezi ostatní slovanské národy. Autorka počítá s čtenářovou základní znalostí historie tohoto období v českých zemích, na Slovensku, v Uhrách, Polsku i v širším evropském kontextu, odvolává se pouze na události, které bezprostředně ovlivnily vývoj národního odívání u nás.
      U zrodu národního oděvu stála česká inteligence, brzy podporovaná českou buržoazií. Zájem o národní oděv ve všech jeho formách, tj. oděv civilní, spolkový, uniformy, oděv žen, případně dětí, prostupuje celé období revolučního kvasu a přetrvává až do násilného přerušení (v r. 1853) i první léta Bachova absolutismu.
      Na bohatém materiálu z dobového tisku, archivních pramenech, korespondenci, pamětech, kronikářských záznamech, grafických listech a vzácných muzejních exponátech popisuje autorka procesy, v kterých krystalizovaly jednotlivé formy národního oděvu i jejich postupně se měnící úlohu v životě české společnosti.
      M. Moravcová vysvětlila v úvodní části knihy, proč musel být symbolický národní oděv, jehož potřeba byla v Praze akutně pociťována už v průběhu měsíce března, vytvořen uměle. Vysvětlila, proč se jeho tvůrci inspirovali jednak módou šlechty v období pozdní gotiky (doba před ztrátou národní samostat[/]nosti), jednak národními oděvy slovanských, případně i jiných národů a nikoli formami krojů dosud autenticky žijících na českém venkově. Převzetí těchto tradičních iidových krojů naráželo na sociální bariéru. v počátečním období hledání a formování národního oděvu, jehož nositelem měla být především buržoasie, bylo nepřijatelné přejímat vzory od sociálně nižších venkovských vrstev, jejichž oděv byl navíc městským obyvatelstvem chápán jako nesourodý a především nenárodní konglomerát nejrůznějších dobových oděvních stylů.
      Český národní oděv vzniká z potřeby navenek manifestovat příslušnost k mladému emancipujícímu se národu. Tuto potřebu pociťují v průběhu doby stále širší vrstvy národa ve smyslu sociálním (inteligence, maloburžoazie s nejrůznější názorovou orientací, městské lidové vrstvy) i geografickém (Praha jako centrum, odkud se šíří do venkovských měst i k vyspělejším venkovským vrstvám). Vedle tohoto aspektu národně uvědomovacího ukazuje M. Moravcová i další funkce, které národní oděv postupně plnil. Stal se symbolem národně politickým s hlubokým sociálním a kulturním dosahem: "Přijali jej, i když ne se stejnou intenzitou, jedinci a skupiny v podstatě ze všech sociálních vrstev, z nichž se v r. 1848 konstituovala základna českého národního hnutí" (s. 160) a neméně významná byla i orientace na přejímání prvků tradičních oděvů slovanských národů, byť se většinou

272

omezila na národy žijící na území rakouské monarchie.
      Velmi zajímavé jsou i pasáže popisující vznikání výtvarných návrhů jednotlivých typů oblečení, volná tvorba výtvarníků, oficiální snahy výboru Slovanské lípy i konkrétní práce krejčích a švadlen. v knize je značná pozornost věnována i terminologii (je zde např. vysledována geneze čamary ve smyslu formálním i jejího názvu) a naznačeny vývojové fáze, které český národní oděv prodělal v dalších desetiletích.
      Kniha bude nepochybným přínosem nejen pro etnografii, neboť svým širokým zaměřením obohacuje řadu dalších společenskovědních disciplin. Irena Štěpánová

Olga Skalníková: Pět století hornického kroje. [obsah]

Knihu vydal komitét sympozia Hornická Příbram ve vědě a technice 1986, ilustrace akad. mal. Lumír Šindelář, 157 s., 42 ilustrace
      V poslední době vyšly dvě vynikající monografie o oděvu, který sice není šatem lidovým, ale který s ním úzce souvisí. Český národní Oděv období revolučního roku 1848 1) vznikl jako politický symbol a byl především záležitostí vlasteneckých měšťanských vrstev a české inteligence, jež z důvodů politických a národnostně emancipačních se chtěly oblečením přiblížit tradičnímu lidovému kroji. Oděv roku 1848 proto z "národních" prvků a z prvků historických slohů vycházel a čerpal s nich inspiraci, neboť chtěl tak[/] především i navenek manifestovat příslušnost k svému národu a k Slovanstvu a k lidu vůbec a vlastním oděvním stylem poukázat na svébytnost a plnoprávnost českého národa.
      Hornický stejnokroj naproti tomu manifestuje příslušnost nositelů k jednomu z nejstarších a nejvýznamnějších povolání a lidských činností vůbec. Vychází z typických znaků a z účelných součástí nebo úprav oděvu horníků, jak si je na základě staletých zkušeností vynutila jejich těžká práce ve specifických podmínkách. Není ovšem oděvem určitého národa, ani jedné třídy, i když se liší kroje pracovní, kroje slavnostní, uniformy úřednictva, hornických hudeb apod. Oproti šatu roku osmačtyřicátého, který vznikl z potřeb období revolučního kvasu a neměl dlouhého trvání, hornický oděv se může pochlubit historií starou půl tisíciletí. Navíc po celou dobu svého trvání se vyvíjel a svou tvář mění a přizpůsobuje současné době i dnes; přes střídající se období rozkvětu a stagnace jsou jeho úloha a význam natolik konstantní, že má reálné předpoklady i pro svou další existenci, A právě těmto rysům, historickému vývoji, životu a významu hornického kroje je věnována publikace, k níž obracíme pozornost.
      Na téměř 160 stránkách, s kresebnou dokumentací Lumíra Šindeláře, podává Olga Skalníková vývoj hornického pracovního i slavnostního oděvu od nejstarších dokladů z konce 15. sto[/]letí po současnost, a to v českých zemích a na Slovensku. Přihlíží i k zemím sousedním, protože sledovaný kro j byl mezinárodním symbolem hornického povolání. Využívá jak pramenů archívních, rukopisnych a literárních, tak dobových výjevů v iluminovaných rukopisech, ria freskách, důlních mapách, obrazech i na plastikách, ale i knižních vyobrazení a fotografií; vychází také z vlastních mnohaletých vyzkumů v terénu a ze znalostí naší i zahraniční literatury.
      Charakteristiku a stručný obsah knihy s nastíněním problematiky daného tematu autorka podává ve výstižném úvodu i závěru, kde nakonec vděčně vzpomíná svého univerzitního učitele, prof. dr. Václava Husy, který ji ve svém hornickém semináři přivedl ke studiu montánní etnografie. Vlastní text knihy dělí do šesti kapitol. První až čtvrtá se zabývá hornickým oděvem podle časových rozmezí. První je věnována nejstaršímu hornickému oděvu v 15. až 17. století, druhá století osmnáctému, kde samostatnou část tvoří stať Hornické plastiky a obrazy 18. století. Třetí kapitola, nejrozsáhlejší a nejpodrobnější, k níž existuje nejvíce dokladů, se týká 19. století. Dělí se na části Slovenské hornické kroje v 1. polovině 19. století, Hornické kro je v 2. polovině 19. století, Uniformy horních úředníků v 2. polovině 19. století, Kroje hornických hudeb, Pracovní oděv, Údržba hornických oděvů pracovních i svátečních, Výroba hornických krojů a

273

Hornický kroj v lidových plastikách a malbách. Další kapitola se zabývá 20. stoletím ve statích Hornické kroje do roku 1945, Kroje na Vysoké škole báňské v Příbrami, Pracovní oděv horníků a Hornický oděv po roce 1945. Pátá kapitola, nazvaná Úloha kroje ve slavnostních vystoupeních horníků, má dílčí části Předávání hornických praporů, Reprezentace důlních podnikatelů a Svátky hornických patronů. Poslední kapitola je věnována typologii hornického kroje. Všechny kapitoly jsou vždy na konci opatřeny poznámkovým aparátem. Knihu doprovází důkladný seznam užité literatury a seznam ilustrací, kde však, bohužel, nejsou bližší údaje o tom, kde se výjevy nebo předměty, pro větší přehlednost a v rámci možností vydavatelů podle originálů Jednotně překreslené, nalézají, kde je hledat.
      Kniha založená na hlubokých vědeckých poznatcích a dlouholetých zkušenostech v tomto oboru, je psaná čtivě, pěknou češtinou. Bude pramenem trvalé hodnoty pro práci historiků, etnografů, odborníků v hornictví, ale poslouží i prostým horníkům, kteří se chtějí poučit o historii a kulturní historii svého povolání i jeho vnějšího znaku hornického kroje. Úkol, který si autorka už v mládí vytyčila, se jí podařilo se ctí splnit. Alena Plessingerová 1.
      Mirjam Moravcová: Národní oděv roku 1948. Vydalo nakl. Academia, Československá akademie věd, Praha 1986.

József Kotics: Kalendáris szokászok a Medvesalján. [obsah]

Néprajzi Tanszék. Kossuth Lajos Tudományegyetem. Debrecen 1986, 148 strán
      Práca o výročných obyčajoch J. Koticsa vyšla ako tretí zväzok edície Gömör Néprajza - regionálnych monografií Gemera, ktoré rediguje Zoltán Ujváry. v publikácii autor zhrňuje výsledky trojročných terénnych výskumov zo začiatku osemdesiatych rokov, ktoré absolvoval v ôsmich gemerských obciach na bývalej župnej hranici Gemera a Novohradu, slovensko-maďarskom pomedzí dnešného územia okresu Rimavská Sobota: Gemerský Jablonec (Almágy) , Petrovce (Péterfalva), Dubno (Dobfenek), Večelkov (Vecseklö), Tachty (Tajti), Nová Bašta (Egyházasbást), Stará Bašta (Óbást) a Studená (Hidegkút). Ide o poľnohospodárske dediny, ktoré vzhľadom na istú geografickú uzavretosť a nedostatočnú komunikačnú sieť si uchovali až do sedemdesiatych rokov celý rad archaických prvkov v materiálne j i duchovnej ľudovej kultúre. vlastný výskum zachytil časové obdobie od začiatku 20. storočia do osemdesiatych rokov.
      Po stručnom historickom náčrte skúmanej oblasti (Krajina a ľud, s. 7-14) podáva J. Kotics opis výročných obyčajov: zimného cyklu od sviatku Andreja (30. novembra) do konce fašiangov; jarného od predveľkonočného veľkopôstneho obdobia až do sviatku Margity (10. júna), letného od sviatku Jána (24.[/] júna) do sviatku P. Márie 8. septembra a jesenného od Michala (29. septembra) do Kataríny (25. novembra). Hoci toto rozdelenie sa pridržuje rímskokatolíckeho liturgického kalendára a neprihliada príliš k cyklu poľnohospodárskych prác, autor sa pritom nezmieňuje o sviatku Božieho tela (šesťdesiaty deň po Veľkej noci) a sviatku tzv. Zelnej P. Márie (15. augusta), ktoré mali v minulosti vo vidieckom rímskokatolíckom prostredí zvláštny význam. v závere svojej práce sa dotýka niektorých otázok premien obyčajového systému v skúmaných obciach v súčastnosti (s. 107-121). v zimnom obyčajovom cykle venuje J. Kotics hlavnú pozornosť Iucijným zvykom a obdobiu od Lucie (13. decembra) do Vianoc. Je to tiež časový úsek, v ktorom sa koncentrujú bohaté poverové predstavy, predpovede agrárneho rázu, magické praktiky zabezpečujúce zdravie človeka i zvierat, zdar v hospodárskej činnosti atď. Nasledne s obdobím od Vianoc do Troch králov (6. januára) sa spojujú koledové prejavy a ľudové divadelné hry. v tejto súvislosti uvádzá medziiným pozoruhodný doklad ľudovej hry "Svadba v Kane Galilejskej", ktorej korene siahajú k stredovekým mystériám. v skúmanej oblasti sa hra dochovala až do druhej svetovej vojny (v posledných rokoch ju v obci Gemer. Jablonec znova oživili). Opis zimného cyklu uzatvárajú fašiangové maskované sprievody a fašiangové zábavy, a to i napriek tomu, že vyvrcholenie fa

274

šiangového obdobia - ostatky sa v odbornej národopisnej literatúre klasifikujú už ako začiatok jarného cyklu.
      Jarné, letné i jesenné obdobie predstavuje v skúmanej oblasti nepomerne chudobnejšie celky. Poverové predstavy spojené s Veľkým týždňom pred Veľkou nocou, veľkonočné sviatkovanie, polievanie, jurské a májové zvyky či jánske ohne nevykazujú podľa autora zvláštne špecifiká. Zdá sa však, že vzhľadom na poľnohospodársky charakter skúmaných dedín patrilo sa v práci venovať väčšiu pozornost agrárnym prvkom vo výročných obyčajoch, čitateľ sa len málo dozvie napríklad o ďakovných prejavoch za úrodu ap.
      Recenzovaná práca má materiálový charakter, no doplnená je aj poznámkovým aparátom, pravda, len so zreteľom na maďarskú literatúru. Je pritom zrejmé, že skúmaná oblasť ako pohraničné slovensko-maďarské územie má rovnako spojitosti so slovenským zázemím, čiže bolo by vhodné vziať do úvahy aj slovenskú literatúru a upozorniť aspoň na niektoré otázky interetnických vzťahov v ľudovej kultúre skúmanej oblasti. Tento cieľ si ale autor nekladie, takže prínos práce zostáva v jej materiálovej časti, etnografickej i folkloristickej transkripcii jednotlivých javov. Prácu doplňuje rozsiahlejšie nemecké a kratšie slovenské resumé, které by sa však žiadalo ústrojnejšie koncipovať. Ewa Sadowska - Andrej Sulitka

Jochen Georg Güntzel Eckard Zurheide: Holzschindeln. [obsah]

Ökobuch Verlag, Freiburg 1986 (2. vyd.), 96 s., kresby a fotografie v textu, angl. res.
      Do rukou se nám dostala pozoruhodná knížka inženýrů J. G. Güntzela a E. Zurheida o historii, výrobě a využití dřevěných šindelů. J. G. Güntzel, profesor vysoké odborné školy v Detmoldu, napsal první kapitolu o využívání dřeva a slámy jako krytiny v Německu od středověku až do současnosti a v poslední kapitole zhodnotil druhy stromů vhodné k výrobě šindelů (dub, smrk, modřín, borovice, jedle). Autor shromáždil velké množství údajů, dokládajících užívání slámy a šindele k pokrytí střech v německých středověkých městech. Ve velkých a bohatých městech se šindelová krytina udržela až do konce I6. století a v městečkách mnohem déle; na venkově podobně jako u nás ustupovala "měkká" krytina břidlici a páleným taškám od konce 18. a hlavně pak v minulém století (na Crollových obrazech z Čech z poloviny 19. století se již vedle doškové a šindelové krytiny červenají taškové střechy ve vesnicích lobkovického panství na severu země). Prof. Güntzel oživil svou kapitolu řadou vełmi zajímavých starých vyobrazení a fotografií, a to ne jen z německého území, aIe i z našich zemí (např. Vařekovy snímky z Moravy, zvláště z Velkých Karlovic), Polska a odjinud.
      Do všech podrobností jsou také[/] zpracovány obě kapitoly E. Zurheida, věnovaně výběru dřeva a ruční i strojové výrobě šindelů, nářadí, konzervaci, způsobům pokrývání střechy a dnešnímu využití šindelové krytiny. z uvedených druhů šindele je na našem území nejrozšířenější s výjimkou Volarska šindel drážkový a k ochraně stěn šupinový, používaný především v Krušných horách. Podrobné popisy doplňují instruktivní kresby ing. E. Zurheida. - Velmi cenný je také připojený slovníček (s. 71-86) a podrobná bibliografie k danému tématu (s. 86-91).
      Knížka J. G. Güntzela a E. Zurheida o dřevěných šindelích pojednává dané téma z historického a technického hlediska, ale má na zřeteli i otázky dnešního využití šindele zvláště při rekonstrukci a údržbě památkových staveb a rozebírá jeho přednosti i zápory. Potěšující je také skutečnost, že autoři se ve svých výkladech neomezili jen na německé území, ale podle možnosti přihlédli i k poměrům v různých částech Evropy. Kniha nejen shrnuje všechna dostupná historická a technická data o šindelářství, ale je zároveň i praktickou příručkou. Josef Vařeka

Antonín Kurial: Katalog lidové architektury. Část pátá, Okres Uherské Hradiště. [obsah]

Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně 1986, 85 s., fotografie, plány, resumé

275

      Po sedmileté odmlce se dostala omezenému počtu zájemců (náklad 1000 ks považuji za nedostatečný) do rukou 5. část Katalogu lidové architektury, zpřístupňující veřejnosti výsledky výzkumu a dokumentace lidového stavitelství, který v propojení s vysokoškolskou výukou studentů realizoval v období 1945 až 1965 zasloužilý umělec prof. ing. arch. Antonín Kurial (22. 9. 1907 - 5. 2. 1983). Pro upamatování připomínám, že první čtyři části vyšly v létech 1978-1979, a pojednávaly materiál z okresů Gottwaldov, Brno-město, Brno-venkov a Blansko. Péčí brněnského střediska památkové péče je tak v ojedinělé edici publikován velmi cenný pramenný materiál ke studiu lidového stavitelství. Bohužel, A. Kurial se mohl aktivně podílet již jen na přípravě tohoto, doposud posledního svazku. Jako celek jej k vydání připravili V. Frolec a L. Lefnerová. Texty k obrázkům zpracovala V. Kovářů.
      Pátý svazek, jež vyšel již po smrti A. Kuriala, uvádí stručným zhodnocením celoživotního díla tohoto našeho popředního vědce, architekta i pedagoga M. Moráň. Dále Z. Navrátil charakterizuje cíle, jež vedou k vydávání této edice a text V. Richtera shrnuje pozitiva celkových výsledků takto pojatého výzkumu i dokumentace. z pera A. Kuriala je stručná stať popisující strukturu obsahu, způsobu třídění, uložení shromážděného materiálu a pracovní postupy, jichž bylo při dokumentaci i výzkumné[/] činnosti používáno.
      Základem publikace je obrazová část, přinášející výběrovým způsobem dokumentaci 22 domů či usedlostí a 8 samostatných hospodářských objektů ze 13 obcí okresu Uherské Hradiště, a to včetně obce Kelníky, jež je od roku 1976 na území okresu Gottwaldov. Každá plánová dokumentace má svou charakteristiku obsahující: obec, popisné číslo, autory zaměření, rok zaměření, použitá měřítka a stručnou textovou anotaci.
      Hodnotu tohoto svazku výrazně zvyšuje i následující odborná studie V. Frolce, v níž autor analyzuje publikovanou dokumentaci lidových staveb z hlediska materiálu jihovýchodní Moravy, i v širších souvisIostech. Zvlášť cenné je porovnání výsledků současného stavu bádání, včetně nutných korekcí, s hypotézami, jež v prvních desetiletích našeho století vyslovil Lubor Niederle. Celou publikaci, doplněnou řadou cenných dokumentárních fotografií, uzavírá německé a ruské resumé.
      Zásadní výhradu lze mít jen jednu - totiž kvalitu vazby této brožované publikace, vytištěné na kvalitním papíře s přiměřenou grafickou úpravou. Již při prvním prolistování se z ní totiž stane trhací kalendář. Tak čtenáři, a o to více odborníkovi, ktery se k ní bude určité vracet častěji, nezbývá než starost, jak udržet volné listy pohromadě, v náležitém pořadí a hlavně žádný neztratit. Je to bezesporu škoda. Vzhledem k okolnosti, že je[/] dodrženo abecední řazení obcí, dostávají se vedle sebe stavby v rozdílných částí okresu, a tím i z odlišných etnografických oblastí. Pro uživatele, především z řad neprofesionálů, by proto bylo jistě užitečné doplnit publikaci o přehlednou mapku pojednávaného území s vyznačením lokalit, odkud dokumentace pochází.
      Jak vyplývá z pořadových čísel jednotlivých zaměření, zahrnuli vydavatelé do publikace valnou část dokumentace, jež je z tohoto území z výzkumu k dispozici, Nicméně by neuškodilo, kdyby byla v textu obsažena informace, které zbývající dokumentární materiály tohoto charakteru jsou v archivu výzkumu ještě k dispozici. Rovněž se domnívám, že by mohI být zlepšen systém popisek fotografií. Ne každý může ihned postřehnout, že fotografie bez označení se vážou konkrétně k plánovým materiálům, a ty popsané se na zaměřené objekty nevztahují. Pokud ale tento princip opravdu existuje, pak není dodržován důsledně, např. na str. 77, kde na druhém snímku je evidentně jiný objekt než na plánech a fotografii sousední. Mást to může i v těch případech, když na jedné straně jsou plány usedlosti z některé obce a hned na vedlejší straně fotografie s popiskou vážící se sice k téže obci, ale ne k zaměřené stavbě (srov. např, str. 58 a 57, 58 a 59, 74 a 75).
      Vše jsou to sice drobnosti, jichž si neodborník asi ani nevšimne, stejně tak jako např. tiskové chy

276

by v textu na str. 36, kde tímto způsobem se odhad data vzniku objektu roztáhl na dvě století. Nicméně u publikace, která je svým posláním ojedinělá, především pro svou nenahraditelnou pramennou hodnotu, přece jen naprosto zbytečně snižují efekt vynaložené námahy.[/]
      Veškeré mé připomínky jsou však vedeny jediným přáním. Ať vydavatelé ve své náročné a nevděčné práci vytrvají a pokračují v urychlené realizaci této významné edice, ku prospěchu badatelů i zainteresované veřejnosti. Jan Souček[/]

SBORNÍKY

Alexandra Navrátilová a kol.: Etnické procesy v nově osídlených oblastech na Moravě. Na příkladě vybraných obcí v Jihomoravském a Severomoravském kraji. [obsah]

Brno 1986, 166 str.
      Důležitost etnických procesů a s nimi spojených otázek se stává v dnešní době vysoce aktuální problematikou, které je třeba věnovat náležitou pozornost. Proto můžeme uvítat práci brněnských a pražských národopisců, kteří se z různých pohledů zabývají touto problematikou ve sborníku, obsahujícím deset příspěvků.
      Úvodní, do problematiky uvádějící slovo a na konci hodnotící závěr pochází z pera Antonína Robka.
      "K problematice výzkumu etnických procesů v pohraničních územích a enklávách v Jihomoravském kraji" se vyjádřil Karel Fojtík. Sleduje zde odłišné cesty a cíle v posledních šedesáti sedmdesáti[/] letech bádání o důsledcích dlouhodobých setkání nositelů navzájem odlišných kulturních systémů a v souvislostí s tím provádí analýzu pojmů: "Accomodation, Adjustment, Acculturation, Culture contact, Assimilation, Adaptace, Integration, Patterning". Autor vybízí ke zvláštní pozornosti k nově osídlenému území, na kterém se setkávaly početné skupiny relativně uceleného souboru tradiční lidové kultury. Setkání nositelů nevedlo k rozporům, nýbrž bylo vyjádřeno paralelními realizacemi tradičních forem, zvláště v oblasti výročních a rodinných obřadů. Autor dále vyzvedává, že pro cílovou hodnotu etnického procesu by bylo nejúčelnější označení "integrace", "integrování", tj. včleňování jednotlivce do celé skupiny vesnického obyvatelstva, jako jeho neoddělitelné součásti při zachování všech zvláštností.
      Autorkou kapitoly "Obřad a obyčej v procesu společenské a kulturní integrace novoosídlenců" je[/] Alexandra Navrátilová. Na základě výzkumů ve vybraných lokalitách přispívá k charakteristice určitých obřadových a obyčejových tradic a k analýze jejich funkcí a proměn ve třech základních typech lokalit: v obcích téměř homogenně osídlených rodinami z etnograficky vyhraněných oblastí, dále v obcích dosídlených obyvatelstvem z velmi různorodých regionů a konečně v obcích s převažujícím počtem reemigrantů.
      "Sídelný typ a společenskotvorná úloha skupinového uvedomia presídlencov (na príkladě severomoravského pohraničia)" je námětem příspěvku Andreje Sulitky. Do popředí staví tyto otázky: 1. sídelní typ obce a jeho vliv na individuální a skupinové vědomí přesídlenců; 2. skupinové vědomí nových osídlenců a charakter procesu změn sídelního typu obce; 3. vzájemné vztahy mezi přesídlenci různého regionálního či etnického původu v procesu formování se nového lokálního společenství s ohledem na sídelní typ obce a celkový charakter krajiny.
      Další dva příspěvky zpracovala Vlasta Svobodová. Jsou to: "Odraz společenského pohybu ve vývoji lidového bydlení v jihomoravském pohraničí" a "Tradiční kroj jako ukazatel společenského pohybu v jihomoravském pohraničí". Za základní problém své druhé stati si klade stanovení vývojových etap existence lidového kroje ve zkoumané oblasti, které jsou značně ne

277

rovnoměrné, jak v rovině regionální - synchronní, tak ve vývojové - diachronní.
      Marta Šrámková ve svém článku "Slovesný folklór v současných společenských procesech v novoosídleneckých obcích" charakterizuje dvě skupiny obyvatel v nově osídlených obcích, a to osídlence z vnitrozemí a reemigranty ze zahraničí. Autorka uvádí, že bylo třeba se nejprve zaměřit na vypravěčské příležitosti, pak na způsob trávení volného času a teprve potom na vypravěčský repertoár a jeho intenzitu, vyhledávání vypravěčů a na jiné jevy.
      "Současné postavení a funkce dětského folklóru v aktivitách vesnické mládeže jihomoravského pohraničí" rozebírá Olga Hrabalová. Nejde jí o pouhou inventarizaci jednotlivých druhů žijících v přítomnosti, nýbrž klade zajímavý problém interetnických integračních procesů a jejich odrazu v jednotlivých složkách života a kultury.
      "Společenský život a volný čas mládeže v jihomoravském pohraničí v současnosti" hodnotí Jana Pospíšilová. v závěru stati poukazuje na prolínání masové kulťury a jejich místních variant s jevy tradiční lidové kultury. "Zpěv a hudba v životě novoosídleneckého pohraničí" se staly námětem práce Marty Toncrové. Autorka se zde zabývá například funkcemi hudby a zpěvu v novém prostředí a také změnami vypravěčských příležitostí. Mimo jiné správně vytýká masové technické komu[/]nikaci a činnosti souborů lidové tvořivosti, že zatlačují do nevýhodného postavení autentické projevy neškolených interpretů.
      Věra Frolcová charakterizuje interetnické vztahy v příspěvku "Vztahy Čechů a Němců v příměstské obci Moravany u Brna v názorech a zkušenostech dvou generací". Zachycuje vývojové tendence dvou časových období - meziválečná léta a protektorát, který sehrál v procesu změn vztahů Čechů a Němců klíčovou úlohu.
      Soubor příspěvků uzavírá Jiřina Kosíková výběrovou bibliografií. Celkově lze říci, že sborník, který pro brněnský Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV vydal Ústav lidového umění ve Strážnici, je významným přínosem pro studium života a kultury lidu v jihomoravském a severomoravském pohraničí a lze jej hodnotit kladně. Škoda jen, že jednotlivé, obsahově dobré fotografie působí málo výrazným dojmem. Lenka Gronská

Venkovské město, sv. 2. Sborník příspěvků z IX. strážnického sympozia (29.-31. 10. 1985). [obsah]

Sestavil a redakčně připravil Václav Frolec. Vyd. Slovácké muzeum v Uherském Hradišti a Ústav lidového umění ve Strážnici, 1987, 180 s., kresby, plány a foto v textu, rus. a něm. resumé
      Předmluvou V. Frolce je uvedeno z 9. strážnického sympozia celkem 19 referátů, které můžeme[/] zhruba rozdělit do šesti tematických skupin. Do první náležejí obecně ji zaměřené příspěvky, zabývající se společenskokulturním významem venkovského města, a to v jeho úloze při utváření společenského vědomí vesnického obyvatelstva (K. Fojtík) a v procesu vytváření specifických rysů lidové tradice (A. Navrátilová). Zatímco K. Fojtík analyzuje jednotlivé městské složky, které působily ria vědomí venkovského lidu, A. Navrátilová hodnotí lidové tradice malého města, jež nelze chápat jako nějakou petrifikaci vesnických tradic, ale "jsou novým jevem, vyznačujícím se vyšším stupněm diferenciace, skupinové vázanosti a adaptací, doplněním nebo i uvolněním tradic, závazných pro vesnické společenství" (s. 24). Tato skutečnost byla podle autorky podmíněna dělbou práce v městské společnosti. Domníváme se, že tuto tezi však nelze zcela zobecnit stejně jako nemají obecnou platnost výsledky analýzy stavitelství v jihomoravském městečku Jevišovice (tak např. od 17. a 18. století existují u nás oblasti, kde patrová stavba není jen výsadou maloměstského řemeslníka, a na druhé straně jsou městečka, kde domy řemeslníků a obchodníků se neliší od ostatních). Upozorňujeme také na jazykový problém, dotýkající se i Fojtíkova příspěvku. Oba autoři totiž píší o "bytové kultuře" ve smyslu ruského významu slova "byt" (způsob života, kultura všedního dne). I když překlad tohoto substantiva není v české etnografii do

278

sud uspokojivě vyřešen, uvedený způsob není vyhovující, protože náš čtenář bude adjektivum bytový ztotožňovat s českým slovem byt.
      Druhá skupina referátů sleduje kulturně společenské jevy malého města, ovlivněné jeho - rekreační funkcí. Jde o příspěvky O. Skalníkové, která se zaměřila na středočeskou Stříbrnou Skalici, a H. Murawské - Koprowské, jež seznamuje se společenstvím malého průmyslově rekreačního mazurského města Ruciane - Nida. Toto městečko na rozdíl od Stříbrné Skalice, jejíž dějiny sahají do středověku, vzniklo spojením dvou lokalit až po 2. světové válce a reprezentuje typ nového malého města. Česká a polská lokalita jsou proto v tomto případě nesrovnatelné. Autorka přináší také řadu dalších zajímavých výsledků z celopolských výzkumů společenských vztahů.
      Největší počet referátů je věnován otázkám architektury venkovského města. J. Vařeka sledoval stavební vývoj jihočeské Stráže n. Než. od roku 1667 (nejstarší vyobrazení tohoto poddanského městečka) až do 19. století, kdy stará gotická zástavba se změnila v okapovou s průjezdy; tato stavební proměna však neměla v podstatě žádný vliv na zástavbu v okolních vsích. Jaroslav Sedláček podal stavební vývoj velkého roubeného domu z náměstí v Rožnově p. Radh., kde stál až do roku 1860 (vlastně šlo o dva spolu těsně sousedící domy - tzv. tkalcovskou[/] mandlovnu a židovnu). Pozoruhodný stavební vývoj Valašských Klobouk zachytila Věra Kovářů, a to se zřetelem k místní velmi rozvinuté řemeslné výrobě. Autorka zároveň velmi naléhavě doporučuje záchranu vybraných objektů na náměstí i v přilehlých ulicích a jejich další využití v souladu s kulturní politikou a potřebami města i okresu. Jozef Ušak zaměřil svou pozornost na sídelní a stavební ráz městečka Jur při Bratislavě. Júlia Takátsová s Ľudmilou Husovskou se z památkového hlediska zabývají ne zrovna ideální situací v oblastí přestavby malých měst na západním Slovensku (a bohužel nejen tam). Otázkám ochrany lidové architektury v prostředí malých měst na Slovensku je věnován samostatný příspěvek, který s přehledem vypracoval Igor Thurzo. Lubomír Procházka se ve svém příspěvku zaměřil na bydlení textilního dělnictva v České Skalici (autor je podrobně sleduje zhruba od konce 19. století a rozlišuje bydlení dělníků v tradiční zástavbě, v dělnických koloniích a v nouzové kolonii, dále pak v nájemních domech a v dělnických rodinných domcích). Ze zahraničních badatelů do této tematické skupiny přispěl M. G. Rabinovič, který instruktivně podal vývoj měšťanského domu v Rusku od 16. století (s přihlédnutím k jeho středověkému vývoji) do poloviny 19. století, a to vzhledem k jeho souvislostem s rolnickým domem; článek ilustru[/]je tabulka domových typů od 9. století.
      Velká pozornost je v tomto sborníku věnována společenskému živctu, obyčejové tradici a sociálním vztahům na malém městě, a to na základě srovnávacího výzkumu sídliště v Malackách a v Bratislavě ( Viera Feglová - Peter Salner ), na příkladě Šlapanic ( Eva Večerková ), v Pelhřimově a okolí ( Helena Bočková ) a v jihomoravské Miroslavi, kde Jana Pospíšilová a Lia Ryšavá studovaly společenský život mládeže na příkladě tradičních miroslavských hodů.
      Ve sborníku nechybějí ani příspěvky z novoosídlenckého pohraničí, a to Andreje Sulitky (K otázke postojových orientácií mládeže v mestskom prostredí novoosídlenckého pohraničia) a Mikuláše Mušinky ( Adaptácia rusínských presídlencov z Rumunska v mestskom prostredí v Chomutove). Akonečně Zuzana Poláčková na příkladě zemědělského hospodaření v Komíně sleduje formování vztahu velkého města k zemědělskému předměstí v 19. a 20. století.
      Stejně jako první i druhý svazek Venkovského města je velkým přínosem k etnografickému studiu tohoto tématu. Zároveň ale ukazuje složitost této tematiky, různé metodické přístupy a hodnocení, jež z různých oblastí nejsou vždy shodné. z toho vyplývá, že ještě nedozrál čas k syntéze a že je nutno pokračovat v analytických pracích

279

a zaměřit větší pozornost také na venkovská města v Čechách. První dva svazky ukazují správný směr výzkumu. Josef Vařeka

Sborník prací z jihočeského národopisu I. [obsah]

České Budějovice, Jihočeské muzeum 1987, 199 stran, fotografie, kresby a mapy v textu, rus. a něm. resumé
      Z iniciativy etnografů z muzeí Jihočeského kraje sdružených v etnografické sekci Krajské muzejní rady v Českých Budějovicích vznikl první Sborník prací z jihočeského národopisu. Ve své původní podobě byl připraven počátkem osmdesátých let. Nakonec vyšel v poněkud rozšířené verzi v roce 1987. O jeho vydání se zasloužilo především krajské Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích a Okresní muzeum v Pelhřimově. Sborník je určen jak pro odborníky, tak i "...pro zájemce o vlastivědu, studenty, učitele a pro všechny, kteří mají vztah k minulosti a současnému životu jižních Čech."
      Publikace představuje jednak jihočeské muzejníky - etnografy, jednak další badatele zabývající se jihočeským regionem. v Ú vodu vyzdvihuje ředitel Jihočeského muzea Petr Šrámek význam národopisného studia tradiční lidové kultury i etnografické současnosti pro poznání přínosu jihočeského regionu celonárodní kultuře i pro postižení projevů regionální specifičnos[/]ti společenských a kulturních přeměn. Jiří Špét se věnuje v příspěvku Dokumentace současnosti a etnografie (s. 9-12) otázce zabezpečování komplexní dokumentace období výstavby socialismu v muzeích (stanovené usnesením vlády ČSR č. 234/80 a předsednictva vlády ČSSR č. 88/81) z hlediska etnografie. Eva Davidová koncipuje svůj článek Osídlování a proměny českokrumlovského pohraničí po roce 1945 - k etnografickému dokumentačnímu muzejnímu výzkumu (s. 13-31) jako vzorovou historicko-demografickou a sociologickou vstupní studii k etnografickému výzkumu a etnograficko-historické muzejní dokumentaci osídlování, etnickým procesům a přeměnám pohraničí. Součástí práce je soupis hlavních problémových okruhů etnografického výzkumu a etnograficko-historické muzejní dokumentace daného tématu. Helena Bočková podává ve stati nazvané Geografická diferenciace výročních obyčejů na jihu a západě Českomoravské vrchoviny (s. 33-73) hloubkový etnokartografický rozbor cyklu výročních obyčejů v okresech Pelhřimov a Jihlava v historickém záběru posledních sta let; výskyt obyčejů na zkoumaném území vysvětluje v širších zeměpisných souvislostech. Práce je doplněna dvaceti kartogramy. Jaromír Tausch popisuje v článku Dělnické obydlí v Pelhřimově v prvních třech desetiletích našeho století (s. 75-90) dělnické byty v naturálních domech, nájemních domech a bydlení[/] ve vlastních rodinných domcích, k nimž se v Pelhřimově zachovaly archívní materiály i doklady "in situ". v článku Příspěvky k jihočeské demonologii (s. 91-113) zpřístupňuje Antonín Robek bohatý národopisný materiál sběratelky Emilie Vejžvaldové z Deštné a okolí (okres Jindřichův Hradec), která za první republiky shromáždila ve spolupráci s pražským Ústavem pro lidovou píseň cenný národopisný materiál. z rukopisné pozůstalosti uložené v ÚEF cituje autor množství vyprávění o hejkalech, světýlkách, o raráškovi, o dušičkách, mrtvých, můrách, čarodějnicích, divoženkách ad.
      V oddílu Materiály jsou otištěny příspěvky Evy Davidové k s oučasným vánočním zvykům nových osídlenců na Českokrumlovsku - Chození s betlémem a vánoční lidová strava rumunských reemigrantů (s. 115-120), Aleny Vondruškové J ihočeské kraslice z Počátecka a Jindřichohradecka (s. 121-159 včetně bohaté obrazové přílohy), Josefa Režného Z lidového hudebního instrumentáře (výroba píšťal na volyňském Podlesí a na Strakonicku; s. 161-164) a Vlastimila Vondrušky M ateriály ke studiu tradičního žňového nářadí v jižních Čechách (použití srpu a obilní kosy od 18. do první třetiny 20. století;s. 165-171).
      Oddíl Zprávy obsahuje delší Zprávu ze záchranného národopisného výzkumu v oblasti vodního díla Hněvkovice -1. část Tradiční zemědělství, kalendářní cyklus, pra

280

nostiky od Marie Šotolové (s. 173-183), stručné popisy Libora Křivánka D ětské chodítko, Zásobnice, Formanské boty a Podomácká výroba houslí na Písecku (s. 184-187) a Jana Blažka Výroba cementových tašek podomácku (s. 188). Sborník uzavírá oddíl Recenzí.
      Příloha sborníku obsahuje Národopisnou bibliografii se vztahem k jižním Čechám za léta 1980-1982, kterou sestavila Marie Šotolová. Tuto obsáhlou pomůcku (237 údajů, z toho 163 původních prací) jistě uvítají všichni zájemci o národopis Jihočeského kraje. Bibliografii by bylo třeba ještě doplnit, napříkład o studie a články ze sborníků Dítě a tradice lidové kultury (Brno 1980), Výroční obyčeje (Brno 1982) a Příspěvky k vlastivědě okresu Pelhřimov - Život a kultura lidu (Pelhřimov 1981) a o bibliografii Soupis příspěvků k dějinám a lidové kultuře okresu Pelhřimov v českých národopisných časopisech 1892-1979 (Pelhřimov 1981). Pokud by šlo o bibliografii výběrovou, jak autorka uvádí v komentáři, měl by se především zúžit a zpřísnit výběr recenzí.
      Větší pozornost bylo možno věnovat sborníku po formální stránce. Popisky ke kresebným a mapovým přílohám otištěné samostatně formou seznamů znesnadňují orientaci a částečně tyto přílohy znehodnocují. Název sborníku na obálce neodpovídá názvu na titulním listu a v tiráži. Také názvy článků se v několika případech liší v textu a[/] obsahu. Česká resumé jsou zbytečná, škoda stránek.
      Nápad soustředit výsledky práce národopisců z regionálních muzeí a z ústředních institucí se ukazuje jako šťastný a měl by pomoci udržet i do budoucna odbornou úroveň i rozmanitost příspěvků. Zájem o sborník by měla zvýšit průběžně zařazovaná národopisná bibliografie)ihočeského kraje. Součástí publikace by mohl být i aktuální adresář etnografů v muzeích, orgánech pa[/]mátkové péče, rozhlase ad. Jihočeského kraje.
      Označení sborníku číslem jedna dává naději na další svazky. Lze si jen přát, aby se tato nová národopisná publikační platforma, kterou se Jihočeskému muzeu podařilo vytvořit, udržela i do budoucna a současně, aby se sborník dostal do ústředních knihoven i do knihoven národopisných institucí. Helena Bočková[/]

KONFERENCE

Seminár Svadobný obrad - tradícia a súčasnosť [obsah]

Vdňoch 15.-17. 3. 1988 sa v hoteli Kaskády pri Galante konal seminár "Svadobný obrad - tradícia a súčasnosť". Podujatie organizoval Národopisný ústav SAV, medzi zúčastnenými boli odborníci z viacerých pracovísk. Okrem miesta konania bol seminár neobvyklý aj tým, že referenti až na výnimky patria do kolektívu, ktorý pod vedením Milana Leščáka pracuje na problematike už niekoľko mesiacov. Stretnutie pri Galante uzatvorilo prvú etapu práce tohoto pracovného kolektívu.
      Seminár otvoril M. Leščák. Oboznámil prítomných s postupom práce na výskumnej úlohe a s perspektívami činnosti na obdobie do[/] roku 1990. Odovzdal slovo K. Jakubíkovej, ktorá predniesla referát na tému Metodologické problémy štúdia svadby. Na tento obsiahly a podnetný príspevok nadviazal J. Komorovský, ktorý hovoril o porovnávacom aspekte slovenskej svadby i o rôznych odborných pohľadoch na danú problematiku. Trojicu úvodných referátov uzavrel P. Mozolík príspevkom o civilnom sobáši v socialistickom Československu, ktorému nechýbal ani retrospektívny pohľad do uhorských pomerov.
      Popoludní odzneli štyri referáty rôzneho tematického zameranie. K. Rusnáková hovorila o sobášnych ohláškach vo zvykoch, referát O. Danglovej o symboloch panenstva, M. Benža o symbolických znakoch svadobného sprievo

281

du a R. Stoličná o svadobných hostinách. Prvý deň uzavrela videoprodukcia, zabezpečená Umenovedným ústavom SAV. Účasníci seminára mali možnosť zhliadnuť tri videozáznamy s tematikou svadby.
      Predpoludnie druhého dňa podujatia patrilo folkloristickému pohľadu na problematiku, viažúcu sa k tradičnej svadbe. Referát A. Elschekovej K niektorým problémom štúdia svadobných piesní bol spojený s hudobnými ukážkami. Ľudovou piesňou sa zaoberali aj referáty E. Krekovičovej K niektorým problémom kontextových väzieb piesne vo svadobnom ceremoniáli a P. Popelku F unkce a charakteristika svatebního písňového materiálu. Osvadobných veršoch a vinšoch hovoril M. Leščák a o biblických motívoch v svadobných rečiach Z. Profantová.
      Druhý blok referátov otvorili dva tematicky podobné príspevky od V. Feglovej a Ľ. Chorvátovej. Prvý mal názov Obradné prijatie nevesty v dome muža adruhý Prejavy rodinno - rodového kultu v svadobnom obrade a premeny ich funkčnosti. Ostatné referáty sa zaoberali svadbou u národnostných menšín. M. Botíková oboznámila prítomných so svadobným obradom u Slovákov na Dolnej zemi, M. Méryová so základnými znakmi palóckej svadby, A. Mann so znakmi cigánskej - rómskej svadby na východnom Slovensku. Napokon M. Mušinka poučil i pobavil účastníkov podujatia originálnym rozprávaním o vlastných[/] skúsenostiach profesionálneho starejšieho na súčasných svadbách na východnom Slovensku.
      Posledný deň seminára odzneli referáty P. Salnera S ekulárne tendencie sobášnosti bratislavského obyvateľstva v 20. storočí, J. Podobu Riešenie rezidenčných problémov mladých manželov v tradičnom dedinskom prostredí a V. Kaľavskej N ávrh na automatizované spracovanie archívnych a dokumentačných fondov súboru svadba".
      Pozitívom stretnutia bolo, že i keď išlo o rozsiahle podujatie (spolu odznelo dvadsať jeden referátov), po každom príspevku i bloku referátov sa našlo dosť času na otázky referentovi i na výmenu názorov. Ako je zrejmé z prehľadu referátov, seminár bol aj z tematického hľadiska postavený dosť široko, neobmedzil sa iba na aspekt obradovej kultúry. Zámerom práce celého kolektívu je komplexný pohľad na problematiku svadby. Tento významný fenomén tradičnej i súčasnej kultúry ľudu, ktorému sa v doterajšom etnografickom bádaní na Slovensku nie vždy venovala adekvátna pozornosť, si to skutočne zaslúži. Juraj Podoba

III. mezinárodní konference komise pro národopisné studium obrazových dokladů (SIEF-UNESCO) [obsah]

Při sestavování zprávy o této akci, uspořádané ve dnech 5.-10. dubna 1988 v Miskolci, vyvstávají potíže už s nadpisem: německé názvy konference (Bildkunde - Volks[/]kunde) i komise samě (Ethnologische Bildforschung-Kommission) nejsou do češtiny adekvátně přeložitelné a jejich otrocký převod nedává smysl. Nejde ostatně jen o tradiční studium obrazových dokladů jako národopisného pramene, nýbrž o formování nové, zatím ještě mlhavé interdisciplíny nazývané v USA "visual anthropology" a podle toho v německy mluvících zemích "visuelle Anthropologie", "visuelle Kulturforschung", popřípadě úžeji "volkstümliche Bilderkunde", anebo dnes už i mezinárodně "Bildlore". Nejasnost netkví v pojmech, ale především v jejich nespecifikovaném obsahu. Obojí se promítlo do programu konference.
      Část z šestadvaceti referentů, vesměs specialistů a interesentů vybraných pořadateli, se zaměřila na problémy, které bylo lze na setkání národopisců právem očekávat. Jejich pozornost se obracela k rozmanitým dokladům zobrazování některých projevů lidové i zlidovělé, resp. triviální kultury a umění. Několik dalších příspěvků vycházelo spíš z pozic kulturní a umělecké historie a dotýkalo se národopisu jen okrajově; končily tam, kde by národopisný zájem mohl začínat. Nejvíce se ovšem vzdalovala národopisné problematice skupina referátů, jejichž východiskem se staly produkty současné zobrazovací techniky - fotografie (zejména amatérské s rodinnou tematikou), filmu, videofilmu a televize; chyběla jim přesvědčivější snaha učinit tyto doklady východiskem národopisné

282

ho poznání v pravém slova smyslu anebo aspoň náznak, jak lze mezioborové zájmy propojit. Tato vnitřní rozpornost konference ovlivnila také závěrečnou panelovou diskusi, v níž se střetaly dvě základní - nikoli však protichůdné - možností dalšího studia vizuálního reflektování světa: zaměřit se na široce koncipované, avšak povýtce teoretické bádání mezioborového charakteru, anebo se spokojit se zdokonalováním tradičních způsobů nakládání s obrazovými prameny národopisného bádání? Mezi těmito krajnostmi se odvíjela živá debata, v níž byli aktivnější a průbojnější zastánci nových koncepcí opírajících se o antropologické pojetí národopisu a o některé nové, především psychologicky orientované metody uměnovědných oborů. Při velké rozmanitosti náhledů nemohla diskuse vyústit v nějaký proklamativní závěr a pravděpodobně to ani neměla v úmyslu. Její přínos spočíval v šíři (až bezbřehé) a v otevřenosti. Ostatně večer co večer se při neoficiálních besedách rozpřádaly plodné rozhovory o perspektivách dalších kontaktů, popřípadě spolupráce mezi členy komise ze 14 zastoupených evropských zemí (Maďarsko, Belgie, Bulharsko, Československo, Dánsko, Německá demokratická republika, Německá spolková republika, Norsko, Rakousko, Rumunsko, Sovětský svaz, Španělsko, Švédsko, Západní Berlín).
      Nelze se nezmínit o tom, že ke zdaru konference přispěla dokonalá organizace, kterou garantovalo[/] především muzeum v Miskolci za podpory komitátu Borsod-Abaúj-Zemplén. Podařilo se zajistit nejen reprezentační prostory pro jednání komise, ale též vynikající prostředí pro večerní setkání, ať už v přepychovém hotelu Palota v Lillafüredu, ve státních vinných sklepech v Šaryšském Potoku, ve sklepní vinárně v hoře Avas anebo nakonec v lůně tokajských vinohradů[/] s lidovou kuchyní místních hostiteIů. Vhodným doplňkem odborného programu se stala návštěva jedné z největších sbírek pohlednic v Szerencsi a exkurze do kolonizačních ukrajinských a německých obcí v oblasti Zemplínských vrchů. Náročná, ale vydařená konference má mít pokračování po dvou letech. Richard Jeřábek[/]

FESTIVALY

Mladé Horňácko 1988 [obsah]

Lipov, Louka, Kuželov, Malá a Hrubá Vrbka, Javorník, Nová Lhota, Suchov a Velká nad Veličkou. Horňácké obce. Jejich mládí soustředěné do dětských souborů základních škol z Javorníka, Kuželova, Lipova, Louky, Nové Lhoty, Velké nad Veličkou a Blatnice (zde navštěvují školu děti ze Suchova) se sešlo v sobotu 10. a v neděli 11. dubna 1988 v sále ZK ROH n. p. Kordárna Velká nad Veličkou, aby společným programem přivítalo hrou, písní a tancem probouzející se jaro.
      Pestrý pořad XVI. ročníku folkloristického festivalu "Mladé Horňácko" (tak byl letošní ročník pořadateli oficiálně nazván) zahájilo mládí ze souboru Lipovjánek. Kolektiv zaujal nejen hrou dětské cimbálové muziky, ale také dobrými[/] vokálními sóly (K. Stašová a L. Maňák) a ukázkou lipovských sedláckých v pásmu, které děti velmi dobře technicky i tanečně zvládly. Děti ze Suchova se představily pásmem Perníková panenka, které hudebně doprovázela dětská muzika souboru Štěpnička z Veselí nad Moravou. Děti z Javorníka svůj pořad zahájily sborem chlapců, po něm následovalo duo děvčat a pásmo Na trávníčku, v němž děti vyjádřily svůj vztah k přírodě a jejím obyvatelům. Dovedné znázornění různých ptáků i provedení řady tanečních her soubor představilo ve velmi dobrém světle. Podobné ladění mělo též vystoupení dětí z Kuželova. I jejich pásmo bylo sestaveno ze sborových a sólových výstupů, v závěru pak kolektiv uvedl pásmo Na pastvě. Děti z Nové Lhoty vystoupily s pásmem Ej, zasvit ne sunéčko, v němž

283

úsměvně předvedly nejprve pěstování obilí, práci s jeho sklizní, přípravu mouky a posléze také pečení chleba. v závěru svého vstupu uplatnily dětskou pozornost v řadě důvtipných hádanek. Zpěvy a hrami mládeže za zahradou se představil kolektiv z Louky za doprovdu cimbálové muziky z Lipova. Závěr velmi pestrého pořadu, jehož scénář a režii měla Zdenka Jelínková, vytvořil vstup dětí z Velké nad Veličkou a souboru Veličánek s jeho doprovodnou dětskou cimbálovou hudbou. v uceleném programovém vstupu zaujali sólisté K. Bobčík a M. Skopal, sbor chlapců a muziky a závěrečné provedení velické sedlácké. Vystoupením velických dětí měl celý pořad přirozenou gradaci a působivé vyvrcholení bylo v následném vystoupení muzik Veličánku, Krahulíčku a Lipovjánku. Pořad "Mladého Horňácka" zanechal ve všech návštěvnících hluboký pocit uspokojení a radosti nad vztahem dětí k hodnotám lidové kultury i nad péčí, kterou výchově dětí na Horňácku a jejich vedení k lásce ke svému kraji věnují zdejší učitelé základních škol.
      Pořad XVI. Mladého Horňácka připravil OŠ a OK ONV a OKS Hodonín ve spolupráci se ZK ROH Velká nad Veličkou. Mimo dětské účinkující v něm návštěvníky zaujal upřímným veršovaným průvodním slovem Luděk Mikáč. František Synek[/]

4. setkání folklórních souborů dospělých v Mikulově 1988 [obsah]

Dne 30. dubna 1988 proběhlo v Mikulově již 4. setkání folklorních souborů. Zdá se tedy, že pořadateIům programu - státním a stranickým orgánům města Mikulova ve spolupráci s JZD Pálava v Pavlově a Národopisným souborem Pálava se zatím daří vytvářet tradici každoročních přehlídek dětských a dospělých souborů (viz NA 22, 1985, s. 287-288).
      Na letošním ročníku přehlídky se představily čtyři folklórní soubory dospělých - tři hosté (národopisný soubor Omičan při SKP Rosice u Brna, národopisný soubor Rozmarýn při ZO SSM JZD Uherský Brod a soubor valašských písní a tanců Radhošť při DK ROH Rožnov pod Radhoštěm) a místní národopisný soubor Pálava při MěstKS v Mikulově a JZD Pálava se sídlem v Pavlově. Pořad byl sestaven z programových bloků jednotlivých souborů, které byly provázeny vhodným, kultivovaným průvodním slovem.
      Zahájil jej národopisný soubor Omičan, který v tomto roce oslavil 10. výročí svého založení. Soubor jako jeden z mála zpracovává region Brněnska a dále oblastí Horácka - Boskovicko a Velkomeziříčsko. Ve svém programu se zaměřil na dožínky jako vyvrcholení celoročního koloběhu zvyků. Úvod patřil ženskému sólu a sboru, pak byl proveden ženský kolový tanec "Dožínek" se slaměnou pannou z obilných klasů. Následoval příchod mu[/]žů s dožínkovým věncem a žen se žňovými kyticemi, Slavnost dožínek zakončil obřadný vinš a společná veselice se sólem hospodáře a hospodyně. Dá se říci, že po taneční i pěvecké stránce byl pořad dobře zvládnut, autorův záměr byl jasně vyjádřen, snad jen hudební stránka byla o něco chudší vzhledem ke zpracování a interpretaci předváděného materiálu.
      Jako druhý se představil národopisný soubor písní a tanců Rozmarýn s cimbálovou muzikou Šabla. Soubor Rozmarýn v letošním roce oslavil 15 let svého založení. Zpracovává folklórní materiál z Uherskobrodska, Luhačovického Zálesí a Moravských Kopanic. Cimbálová muzika Šabla, která vyrostla z dětské cimbálové muziky a spolupracuje se souborem Rozmarýn od jeho založení, je na velmi dobré hudební úrovni, Soubor předvedl řemeslnické tance a sedlácké z Újezdce a Těšova. Po úvodní hře a zpěvu muziky následoval dívčí řemeslnický tanec (o ševcích), chlapecký tanec a nakonec společné písně a tance e řemeslnících (mj. také škádlivou píseň o cikánech - kovářích). Rołi spojovacího můstku mezi řemeslnickými tanci, zpěvy a sedlckými vytvořilo dívčí sólo, které je nutno zvláště hodnotit pro jeho čistý přednes, dobře zvládnutou pěveckou stránku a přirozené vystupování. Závěr patřil společnému tanci sedlcká, který navázal na tentýž tanec sólový. Na margo vystoupení třeba říci, že dramaturgická výstavba i úroveň režijního zpracování obou

284

složek byla velmi dobrá. Zpracování a interpretace předváděného materiálu mělo vcelku vysokou úroveň, hlavně co se týče hudební, pěvecké, ale také taneční stránky.
      Soubor valašských písní a tanců Radhošť - amatérský kolektiv, který pracuje v zájmové umělecké činnosti již od roku 1948, se prezentoval v druhé polovině programu. Po úvodní hře muziky s cimbálovým sólem následoval tanec staršího páru, jenž působil velmi přirozeně na rozdíl od místy uniformě pojatého tance s písní "Dobrý večer, paní fojtová", který na něj navázal. Dále soubor předvedl chlapecký žertovný škádlivý tanec s košťaty, který byl osvěžením programu a byl dobře zpracován a interpretován. Pak následovalo mužské sólo s čistým přirozeným pěveckým projevem. Dalším číslem byla pastýřská hra chlapců na ovce, doprovázená hrou pasáčka na foukací harmoniku. Tato žertovná hra, zvýrazněná soutěživou složkou "o klobúky", měla velmi dobrý ohlas u publika. Programový blok byl zakončen párovým kovářským tancem ve všedních krojích. Celkově můžeme říci, že jejich vystoupení mělo u publika největší odezvu, avšak bylo místy až nadměrně stylizováno.
      Přehlídku uzavřel domácí národopisný soubor Pálava, který pracuje od roku 1979 v oblasti Mikulovska, v nově se tvořící národopisné oblasti v osídlenecké pohraniční části břeclavského okresu. Repertoár souboru je zaměřen na oblasti, z nichž[/] osídlenci pod Pálavu přišli: hanácké Slovácko, Podluží, Kopanice a Dolňácko. Soubor se představil předvedením svatebního obřadu z hanáckého Slovácka. Pořad byl zahájen loučením ženicha a nevěsty s chasou a po velmi pěkném dívčím sólu byly předvedeny i ostatní složky svatebního obřadu včetně čepení nevěsty. Svatební veselí zpestřil maškarní rej s žertovnými tanci, písněmi a scénkami. Vystoupení bylo zakončeno kalamajkou. Programový blok byl solidně dramaturgicky a režijně zpracován, jasně vyzněl autorův záměr.
      Přehlídku souborů ukončil společný verbuňk. Závěrem je - nutno říci, že 4. ročník přehlídky folklórních souborů v Mikulově splnil svůj cíl a lze jej hodnotit kladně. A tak se můžeme v příštím roce těšit na 5. setkání folklórních souborů. Lenka Gronská

Troubsko 1988 [obsah]

Vneděli 22. května se již tradičně sešli ctitelé brněnského folklóru v přírodním areálu TJ Sokol Troubsko na VII. národopisných slavnostech Brněnska. v pořadu nazvaném Šenkuvala má panenka aneb Ho mozeke na dědině chtěli jeho autoři Libor Jan a Václav Štěpánek připomenout vinařskou (dnes ostatně již obnovovanou) tradici Brněnska, či spíše její zábavnou část[/] spojenou s konzumací vína. Proto se také celý pořad odehrává v imaginární hospodě. Hospoda - jak uvádějí sami autoři v programovém sborníku "měla ve vesnicích minulých staletí a v jejich lidové kultuře specifické a důležité místo. Představovala totiž základní komunikativní uzel, v jehož prostoru docházelo k uzavírání smluv, šíření informací, zrodila se zde nejedna láska, ale i nenávist."
      U muziky se zpěvem a tancem bavily soubory z Klobouk, Křenovic, Líšně, Omic, Troubska, Tuřan a Žatčan. Divák asi očekával, že při taneční zábavě bude více spontánního veselí a zpěvu. Výborní sólisté - manželé Knechtovi z Líšně, sestry Koblížkovy z Troubska a Luboš Mazálek z Křenovic - nemohli svým výkonem zastřít celkově malou zpěvnost některých kolektivů. Ucho posluchačovo potěšil mužský sbor z Klobouk vyzrálým a přirozeným projevem jak při zpěvu písní táhlých, tak i tanečních. Dlužno podotknout, že v tanci i ve zpěvu se výrazněji projevovali starší ženáči.
      Soubor Křenovák se představil choreograficky citlivým zpracováním i dokonalým tanečním pro javem figurálních tanců "kanafaska" a "tetka". Líšňáci pěkně zpívali i tančili svůj lokální repertoár, ale působili poněkud nesměle.
      Střídal se sborový i sólový zpěv s tancem. Když muzikanti odpočívali, zanotili hospodné písně muži usazení v šenku. Obrázek taneční zábavy by vhodně doplnilo pro Brněn

285

sko, tak charakteristické "kolo", jímž se bavila tancechtivá chasa i v době tanečních přestávek. To však scházelo.
      V duchu umírněné bujarosti spěla zábava k závěru. Při písni "Me sme tade spolo bratři" měli všichni účinkující společně opouštět imaginární šenkovnu, aby naplnili ideový záměr autorů, totiž, že vztah k lidové kultuře Brněnska je pojítkem mezi všemi přítomnými bez ohledu na jejich místní původ. Škoda, že se některé soubory tomuto autorskému a režijnímu záměru nepodřídily a vytratily se "zadem". Výsledný dojem se tím stal poněkud rozpačitý.
      Všechny účinkující je třeba pochválit za pečlivou úpravu krojů. Škoda, že se letošní přehlídky nezúčastnilo více souborů a vesnických skupin z užšího i z širšího Brněnska. Přehlídka honosných krojů i tanců by byla ještě pestřejší.
      Před vlastním programem se představily děti z Troubska pásmem figurálních tanců a tanečních her. Děti byly nastrojené, radost na ně pohledět. Až na ty boty. Přimlouvala bych se za jednotné obutí, alespoň na černo obarvené "jarmilky". Pokud by ještě repertoár tohoto souboru čerpal především z dětského folklóru, nedalo by se mu nic vytknout.
      Domácí slavnostní odpoledne zahajovali, domácí ho i ukončili. Vyvolávání šerhů, byť vtipně aktualizované, však na celý pořad logicky ani časově nenavazovalo. Bylo zřejmě do celkového programu zařaze[/]no jen proto, aby se uplatnil i místní soubor Podskalák.
      Na závěr lze říci, že monotématicky zaměřené programy umožňují autorům velmi podrobně zpracovat danou tématiku a osvětlit její místo a význam v životě tradiční lidové kultury. Ne vždy se však dobrý nápad podaří plně realizovat se stávajícím repertoárem souborů. Přeji proto oběma autorům do následujících ročníků řadu dalších neotřelých námětů, ale i větší zájem ze strany souborů. Jitka Matuszková

Horácké slavnosti v Telči 1988 [obsah]

Vminulých ročnících našeho časopisu jsme se několikrát zmiňovali o potřebě obnovení regionálních folklórních slavností pro velký region českomoravského Horácka. Po několikaletém úsilí se ve dnech 10.-11. června 1988 uskutečnil první ročník obnovených Horáckých slavností. Organizoval je Městský národní výbor a Kulturní klub v Telči ve spolupráci s odbory kultury všech horáckých okresů a dalšími organizacemi pod záštitou ONV v Jihlavě. A hned na začátku je nutno vyzvednout mimořádnou úspěšnost celé akce.
      V pátek 10. června večer se na starobylém telečském náměstí uskutečnilo sdružené okresní kolo národní soutěže folklórních souborů pro okresy Jihlava, Třebíč a Žďár nad Sázavou.[/]
      V sobotním dopoledni se zaplněnému náměstí představily děti v samostatném pořadu "Vítej, jaro milé" (autor a režie Míla Brtník ). Děti z Mateřské školy v Telči se představily úvodními tanečky. Zde je třeba připomenout, že se v jejich programu objevily i milostné písně a dokonce "výměna darů lásky", což působilo vzhledem k jejich věku naprosto nepatřičně. Děti ze Základní školy v Telči vystoupily s pásmem jarních zvyků a tanců, děti ze souboru Strážišťánek ukázaly, jak si hrají s panenkami. Vysočánek z Jihlavy vystoupil s jarními hrami, jeho číslo se vyznačovalo dobrým a technicky čistým provedením. Strážišťánek ukázal vynášení Smrtky a přinášení Nového létečka, Vysočánek zase čištění studánek a Královničky. Čištění studánek bylo na programu též souboru Strážišťánek. Přípravka Vysočanu vystoupila s pásmem tanců, Pramínek se uvedl halekačkami a chlapeckou hrou na krále pastvy. Obdobně bylo koncipováno také vystoupení Strážišťánku. Soubor Kalamajka z Havlíčkova Brodu zatančil na dobré úrovni pásmo horáckých tanců. Závěr vytvořily společné tance nejvyspělejších dětských kolektivů. Pořad byl vhodně proložen pěveckými a hudebními vstupy dětských interpretů. Průvodní slovo bylo pojato poeticky, avšak postrádalo základní informace o účinkujících, obsahovalo pouze charakteristiky jednotlivých čísel. Pořad jako celek byl dobře připraven a sestaven. Měl pozvolnou gradaci. Na závadu bylo

286

snad jen to, že se určité motivy písní a tanců opakovaly. Některé méně zkušené kolektivy měly potíže technického charakteru. Zato jsme viděli několik velmi dobrých, nápaditých choreografických zpracování tanců. Pořad je třeba zařadit mezi velmi dobré pořady dětského folklóru na regionálních slavnostech na Moravě vůbec.
      Celý den se na telečském náměstí konal jarmark. Jeho úroveň byla mimořádně dobrá. Pořadatelům se podařilo dosáhnout toho, o čem se jiným organizátorům jenom sní. Prostě věděl, co chtějí návštěvníkům ukázat a na velmi dobré úrovni jim to ukázali. v řadě stánků a v podloubí předváděli různí řemeslníci a lidoví výrobci nejen výsledky svého snažení, ale i pracovní postupy. Přitom si návštěvníci mohli většinu těchto vkusných věcí i koupit. Byl to vydařeny jarmark.
      Po obědě prošel městem průvod účinkujících. Pozornost zaplněného náměstí poutaly nejen zpívající a tančící soubory, ale např. i na vozech jedoucí horácká svatba. Dobu do začátku hlavního pořadu vyplnily na jevišti nejprve dětská dechová hudba z Telče a pak koncert smíšeného pěveckého sboru z Telče s doprovodem kapely. Zvláště koncert pěveckého sboru byl zajímavý, protože sbor měl v repertoáru většinou horácké lidové písně.
      Hlavní pořad "Horácko tančí a zpívá", který autorsky připravil a režijně vedl opět Míla Brtník, byl zahájen fanfárami z věže a představením souborů s ukázkami kro[/]jů. Soubor Vysočan z Jihlavy zatančil za doprovodu skřipácké muziky beranovská kola a hačo. Soubor Kalamajka z Havlíčkova Brodu se inspiroval sběrem brambor, soubory Pramínek a Třebíčan zase pastvou. Velký blok pořadu věnoval autor posvícení. Vysočan ukázal stárky, družbu a jejich zavádění k tanci, ti pak vyhlásili sólo pro přespolní. v něm Třebíčan a pak Dóbrava z Doubravníka předvedly ukázky svých tanců na dobré úrovni. Tanečně se pak blýskl i Vysočan. Celý tento blok byl výborně a nenásilně prokomponován a dramaturgicky vystavěn. Další blok pořadu byl věnován zimě. Vysočánek předvedl říkané koledy, přípravka Vysočanu dudácké milostné koledy z dívčí štěpánské koledy na Telečsku a opět Vysočánek koledu s fanfrnochem. v bloku "U muziky" vystoupil Třebíčan se zpěvy a Dóbrava s tanečními hrami, pak následoval blok věnovaný masopustu. Zahájil jej Vysočan, k němuž se přidal masopustní soubor ze Studnic u Hlinska, aby vykonal soud nad kobylou, a soubor z Březníku babskými koly. Společně si pak zatančili polku. I tento blok byl dobře sestaven a režijně veden. v jarním bloku soubor Pramínek ukázal choreografické zpracování vynášení Smrti, Vysočánek velikonoční hrkání a přípravka Vysočanu pomlázku. Pak už ale přišel ke slovu jen vytrvalý déšť, který si už předtím vynutil v pořadu delší přestávku. Byla to veliká škoda, protože scénář sliboval ještě bloky věnované májkám[/] a horácké svatbě, z nichž hlavně poslední byl očekáván s velkým zájmem, protože vzbudil pozornost už v průvodu. I tak lze ale hlavní pořad hodnotit velmi vysoko, protože nenásilně prokomponoval ukázky z výročních obyčejů do působivých obrázků provedených citlivě na velmi dobré úrovni.
      Úsilí, které pořadatelé Horáckých slavností věnovali jejich přípravě, bylo i přes odpolední nepřízeň počasí maximálně zúročeno. První ročník postavil laťku hodně vysoko, prokázal oprávněnost a potřebnost konání akce, i zájem účinkujících a hlavně široké veřejnosti o kulturní tradice Horácka. Jan Krist

2. zetkanje dudakow a twarcow dudow [obsah]

Dom za serbske ludowe wuměłstwo, srbské folklórní středisko v Budyšíně, uspořádal 10.-12. června 1988 v rámci festivalu srbské kultury župy Biela Woda v lužickém městečku Slepo (Schleife) 2. setkání dudáků a výrobců dud v NDR spojené s mezinárodním sympoziem a výstavkou dud. Úvodem setkání byla v posluchárně slepjanské odborné školy zahájena výstava, dokumentující stav a stoupající zájem o dudy u našich severních sousedů. Na výzvu "Arbeitsgemeinschaft für traditionelle Volksmusikinstrumente" (ATV), Zentralhaus für Kulturarbeit der DDR Leipzig, se výstavy zúčastnilo 19 výrobců. Větši

287

na z 25 exponátů byla výsledkem neprofesionální zájmové činnosti autodidaktů. z osmi různých typů dud se těší největšímu zájmu podle Praetoria rekonstruované "Schaperpfeif" (nyní častěji označované jako "altdeutsche Sackpfeife"), "Hümmelchen"; 4 nástroje byly zhotovené podle "Školy hry na české dudy", po jednom exempláři se vyskytl srbský kozoł, skotské dudy, malé northumberlandské dudy a cornamusa.
      Za přítomnosti asi stovky účastníků zahájila mezinárodní sympozium jménem pořadatelů dr. E. Elle, ředitelka Domu za serbske ludowe wuměłstwo.
      Jochen Schmidt z Markneukirchenu, předseda ATV, shrnul v souvislosti s výstavou vývoj, tendence a perspektivy v oblasti výroby dud v NDR a zdůraznil rozhodující vliv, který na obnovu a rozvoj těchto zájmů měla od r. 1978 účast na Mezinárodních dudáckých festivalech ve Strakonicích. Od 1. setkání dudáků a výrobců ve Slepu r. 1984 (srv. NA 4/1984, s. 277) došlo k výraznému rozvoji ve stavbě i uplatnění dud, v repertoáru se vytvořily zdravé folklorní zájmy, ve hře jednotlivců i skupin se vyvíjejí nové amatérské i profesionální formy, překračující tradiční rámec. Zvýšil se zájem rozhlasu, televize 1 produkce gramofonových desek. Srbští ! němečtí komponisté píší skladby pro dudy nebo s jejich uplatněním.
      Prof. dr. Erich Stockmann z Berlína, prezident International Council[/] for Traditional Music, se zabýval dudami v jejich historii a současnosti. Připomněl, že v Evropě existuje na 100 různých typů dud a upozornil na jejich základní rozlišovací znaky. Dudy nejsou omezeny na jediný národ, naopak jednotlivé národy ovlivňují svým způsobem a užitím hudbu, která je na nástroji provozována. Proto lze jen s opatrností hovořit o "německých" nebo "staroněmeckých" dudách, jejichž stejný typ je oživován např. v Belgii a v Holandsku. Není to tedy nástroj jediného národa, ale hraje se na něm hudba určitého národa. Nejstarší ikonografické prameny neprozrazují nic přesného o konstrukci a tak pouze srovnání s recentními nástroji může vést k pravděpodobné rekonstrukci. Ačkoliv jsou dudy rozšířené v některých oblastech Asie a severní Afriky, je těžištěm jejich rozšíření a největšího vývoje Evropa, v jejíchž východních oblastech setrvaly nejdéle tradiční konstrukce, zatímco na západě nastal rychlejší vývoj, ale i dřívější zánik obliby bordunových nástrojů. Přednáška byla doplněna výběrem ukázek ze zvukového záznamu.
      Další referát přednesl Josef Režný ze Strakonic. Příspěvek k typologii dud u západních Slovanů se opíral o dosavadní výsledky autorovy dokumentace lužickosrbských dud a o srovnání analogického vyvoje v sousedních zemích. Průběžná projekce nákresů jednotlivých typů, které se dochovaly v lidovém instrumentáři českých zemí, Slovenska,[/] různých oblastí Polska a Lužice, potvrdila, že dudy v západoslovanské oblasti se vyznačují některými společnými prvky, které je v celkovém evropském vývoji a výskytu výrazně charakterizují. v poznámkách k nejstarším a nejnovějším zápisům srbské dudácké hudby vycházel autor z prvních zápisů zveřejněných srbským buditelem Janem Horčanským v letech 1781/82, ze zápisů českých sběratelů v Lužici Ludvíka Kuby (1886) a Adolfa Černého (1888) a z několika zvukových záznamů hry posledních autentických srbských muzikantů pořízených r. 1980 (Hanzo Schuster-Šewc, srbské dudy "měchawa", Matej Wobuza, malé třístrunné "huslički"). Režný pořídil notový přepis zvukových záznamů a spolu s výběrem starších pramenů je zpracoval a nastudoval s dudáckou muzikou Prácheňského souboru, která v průběhu přednášky interpretovala jednotlivé ukázky a v závěru připojila příklady různých forem české dudácké muziky. Způsob realizace příspěvku včetně konfrontace s původními zvukovými záznamy se setkal s živým ohlasem. (Srbské vysíláni rozhlasové stanice Chotěbuz si vyžádalo reprízu příspěvku v rámci mezinárodního dudáckého pořadu pro obyvatele obce Trjebin, kde při všech srbských melodiích v podání Prácheňáků se obecenstvo připojilo spontánním zpěvem).
      Owe Ronström, studující etnomuzikologie ve Stockholmu, informoval o dudácké tradici, která ve

288

Švédsku již jen ojediněle v kraji Dalarna překročila hranice 20. století. Koncem 70. let si zhotovilo několik jednotlivců kopie dud podle muzejních exponátů a od té doby stoupá zájem o znovu objevený "švédský národní nástroj" též v rozhlase a televizi. v červnu 1986 se z podnětu "Klubu houslistů" uskutečnil v obci Järna první švédský dudácký festival s mezinárodní účastí, který se má v příštích letech opakovat. Jelikož se nedochovalo dostatek pramenů o původním způsobu hry na dudy, posloužila při rekonstrukčních snahách početněji dochovaná dokumentace tradiční hry houslí, v níž se po celém Švédsku dochovaly melodie, obsahující určité úvodní, vnitřní a závěrečné floskule, které byly přijaty za vzor pro hru na dudy. Tyto poznatky uplatnil Ronström při výrobě svých dud; které nejsou rekonstrukcí, ale nově zhotoveným a kombinovaným nástrojem. Přednášející doprovázel svůj výklad ukázkami hranými na housle a na své netradiční, avšak kvalitně provedené a ovládané dudy.
      Hubert Boone, specializovaný odborný pracovník Muzea hudebních nástrojů (Musikinstrumentenmuseum) v Bruselu, podal obšírný přehled o rozšíření dud a dudácké hudby v západní Evropě. Těžištěm jeho referátu byly zasvěcené komentáře k početné diaprojekci a k pozoruhodným zvukovým záznamům.
      Bulharští dudáci Kalin Bočukov a Alexander Koteterov, učitel hudební školy a výrobce dud, přispěli[/] stručným popisem bulharských gajd a jejich výrobních i hráčských zvláštností. Živé ukázky hry potvrzovaly vysokou řemeslnou i hráčskou kvalitu obou dudáků.
      V programu dvoudenního sympozia byl rezervován dostatečný čas pro činorodé diskusní setkání ve třech pracovních skupinách. Nejživější výměna názorů a teoretických i praktických zkušeností se soustředila na otázky výrobně technické, akustické a na hráčské problémy. Zatímco páteční večer byl věnován přátelskému posezení a vzájemnému muzicírování účastníků, byl v sobotu večer uspořádán zábavný mezinárodní pořad dudáků pro obyvatele nedaleké vesnice Trjebinje. Zasluhuje zmínky, že do sálu o kapacitě asi 100 míst se vtěsnalo na 200 lidí s nadšením přijímajících vystoupení každého dudáka či skupiny. Muzika Prácheňského souboru musela několikrát opakovat svou interpretaci srbských písní, které obecenstvo spontánně a s neobyčejným zanícením zpívalo s sebou.[/]
      "Festival serbskeje kultury w Bělkowskej župje 1988", v rámci kterého se setkání a sympozium konalo, vyvrcholil v neděli na sportovním hřišti pestrým programem, v němž se uskutečnil mezinárodní koncert dudáků, vystoupil slovenský ľudový kolektiv z Bardejova, český soubor Hořeňák, Serbski folklorny ansambl Slepo (oslavující právě své 15. výročí). Řada kolektivů z okolních vesnic předvedla ukázky tradičních srbských lidových zvyků (stavění máje, žňové zvyky, vánoční obchůzku "Dźěćetko", přástky, velikonoční zpěvy, mlácení kohouta atd.). Byla to zároveň přehlídka lidových krojů této oblasti, v areálu hřiště byly mimo jiné stánky srbských lidových výrobců, v nichž předváděli svou práci a prodávali výrobky košikáři, krajkářky, hrnčíři, malířky keramických talířů a džbánků, přadlena u kolovratu, malířka velikonočních vajíček atd. Festival se těšil zájmu mnohatisícového publika. Josef Režný

VÝSTAVY

Výstava Národný umelec Ignác Bizmayer. Keramika [obsah]

Vdňoch 16. 4. - 22. 5. 1987 bola vo výstavných priestoroch Oblastnej galérie M. A. Bazovského v Trenčíne inštalovaná výstava Národný[/] umelec Ignác Bizmayer. Keramika. Komisárka výstavy D. Lovišková pri příležitosti autorovho životného jubilea (65 rokov) predložila verejnosti prierez jeho celoživotnej tvorby, keď vybrala kolekciu 170 keramických prác.

289

      Prostredie rodnej obce formovalo vzťah I. Bizmayera k ľudovej kultúre. Záujem o keramiku v ňom vzbudil Heřman Landsfeld, ktorému pomáhal ako mladý chlapec pri vykopávkach v črepových jamách starých habánskych dielní v jeho rodisku - Košolnej. Spočiatku sa venoval výtvarnej práci, zobrazujúcej život ľudu v najbližšom okolí, časom jeho pozornosť priťahujú i vzdialenejšie regióny - Myjava, Považie, Turiec, Orava, Liptov, Pohronie, Detva, pričom najviac ho očarili Kysuce. Pri svojej práci vychádza z poznania národopisného materiálu, ktorý obdivuje, zbiera a umelecky prehodnocuje.
      Pod rukami I. Bizmayera vznikajú diela nielen s umeleckou, ale i historickou a dokumentačnou hodnotou. Najmä figurálna tvorba zachytáva momenty z dedinského života - postavy žobrákov, Cigánov, do detailov vypracované výjavy z jarmoku, pracujúci remeselníci (drotári, hrnčiari, džbánkári), ženy pri poľných prácach. Cenným etnografickým dokladom je i spodobenie kamennej chlebovej pece zo severného Slovenska. Upútava najmä cyklus prác Vinohradnícky rok, vychádzajúci z osobného poznania tejto pracovnej oblasti. Figurálne práce, znázorňujúce nevesty v svadobnom odeve, ženíchov, mládež, dokumentujú krásu ľudového odevu takmer z celého Slovenska. Známe sú reliéfne práce umelca, ktoré na výstave reprezentuje Važecká svadba a Trnavskí regrúti. Verne sú zobrazené viaceré zostavy ľudo[/]vých hudobníkov, z ktorých osobitne stvárnenie myjavských hudcov na šiestich kachliciach naznačuje smer ďalšieho vývoja autorovho umeleckého prejavu. v širokom zábere viacerých tém nechýba zbojnícka tematika, ktorú predstavuje Jánošík, zbojnícka družina, postavy zbojníkov, ktorých veľké klobúky slúžia ako poháriky. Tvorbu Ignáca Bizmayera charakterizujú keramické taniere s figurálnymi portrétmi, které nás sprevádzajú celou výstavou. Od prvých prác (Raj, Matka s dieťaťom) po portréty dievčat, neviest i vydatých žien z Trnavy, Červeníka, Trenčína, Myjavy, Liptovskej Lúžnej, Važca, Čajkova.
      Celoživotná práca umelca prerástla hranice dekoratívneho a úžitkového umenia, stala sa dokladom o živote ľudu v minulosti. v jeho diele sa umenie prelína so skutočnosťou tak dokonale, že pred nami ožíva minulosť verne spodobená v krehkej hline. Národný umelec Ignác Bizmayer vo svojej keramickej tvorbe podáva svedectvo o živote a práci slovenského ľudu, z ktorého môžu čerpať i nasledujúce generácie, pretože je zároveň cenným národopisným materiálom. Leo Kužela

Lidový oděv Povolží a Přiuralska o Etnografickém muzeu MM [obsah]

Svýstavou zaměřenou na lidový oděv jsme se ve výstavních prostorách etnografického oddělení Moravského muzea naposled setkali koncem roku 1985. Archeologické[/] a etnografické muzeum v Lodži zde tehdy vystavovalo polské lidové kroje. Za dva roky poté, 5. 11. 1987, byla k 70. výročí VŘSR otevřena výstava s obdobnou tematikou, s názvem "Lidový oděv Povolží a Přiuralska". Je dalším dokladem už dlouholeté spolupráce etnografického oddělení Moravského muzea se Státním muzeem etnografie národů SSSR v Leningradě a představuje reciproční akci za výstavu "Jaro na Moravě", realizovanou v Leningradě v roce 1984.
      Povolží a Přiuralsko je mnohonárodnostní oblastí SSSR a žijí zde původní národy patřící ke dvěma jazykovým skupinám: k ugrofinské (Komi, Marijci, Mordvini, Udmurti) a k turkotatarské (Čuvaši, Baškirové, Tataři). Přes své osobité znaky mají tyto národy mnoho společného. Především je spojuje historický vývoj, nesoucí s sebou značnou kulturní a sociální zaostalost - jako je např. vysoké procento negramotnosti vyskytující se ještě počátkem 20. století - a převažující způsob obživy závislý na usedlém obdělávání půdy. Tyto faktory, spolu se silnými předkřesťanskými věrskými představami (zejména u Ugrofinů), výrazně ovlivnily charakter odívání lidu Povolží, jehož nejvýraznějším znakem jsou podomácky zhotovované oděvní materiály a součásti. Továrními výrobky začaly být postupně nahrazovány až od poslední čtvrtiny 19. století.
      Vystavené exponáty představují převážně ženský sváteční a obřadní oděv Povolží a Přiuralska z obdo

290

bí druhé poloviny 19. století a počátku století dvacátého. Hlavním záměrem výstavy bylo seznámit návštěvníky s množstvím typů a variant krojů a upozornit na nezbytné doplňky charakteristické pro jednotlivé národy. Nejvíce zájmu na sebe poutaly vyšívané "nagrudniky" Udmurtů, mordvinské zadní zástěry zvané "pulagaj", na jejichž zhotovení se používaly koňské žíně, bohatě výšivkou zdobené čepce "šimakš" Marijců, vázačky kolem pasu a boků sestavované z mušliček, penízků a pletených šňůrek, které s oblibou nosili Mordvini, a všem společné pestré a okouzlující ozdoby na krk, rovněž zhotovované z mušlí, lesklých penízků a barevných korálků. Od oděvu ugrofinských národů se zřetelně odlišoval hedvábím, brokátem, drahocennými šperky ze stříbra a polodrahokamů oděv Turkotatarů; jeho ukázky vzbudily rovněž značný obdiv návštěvníků.
      Část výstavy byla věnována předmětům současné lidové umělecké výroby, jako jsou interiérové tkaniny, oděvní součástí či šperky, vycházející z tradic národů Povolží.
      Závěrem lze konstatovat, že exponáty doplněné fotografiemi a panely s výstižnými texty nejen seznámily návštěvníky s lidovým oděvem Povolží, ale přiblížily také způsob života v této málo známé části SSSR Lenka Nováková[/]

Výstavy lidové architektury a interiéru ve vlastivědných a národopisných muzeích v Čechách v r. 1987 [obsah]

Určitá "konjunktura" konání výstav lidového stavitelství pokračovala z předcházejících let i v r. 1987. Pořádala je jak okresní a městská vlastivědná muzea, tak muzea národopisná, muzea lidových staveb v přírodě a jeden specializovaný památník. Co se týče teritoriálního zastoupení sledované problematiky převládaly kraje Středočeský a Východočeský.
      Výstavy, které byly v r. 1987 realizovány (celkem podchyceno 11 akcí), lze podle výstavního záměru rozdělit do zhruba tří skupin. Šlo o výstavy, které měly prezentovat vývoj lidového stavitelství určitého regionu (Okresní muzeum Náchod, Okresní muzeum Českého ráje Turnov), dále představit muzejní sbírkové předměty (Vlastivědné muzeum Nymburk), a konečně ukázat fotografickou dokumentaci k lidovému domu na území ČSSR, jež je výsledkem badatelského úsilí profesionálních národopisců (Ústav lidového umění Strážnice - Národní muzeum Praha).
      Další výstavy připomenuly významná výročí vztahující se k vystavbě středočeských skanzenů (Polabské národopisné muzeum v přírodě v Přerově n. L., Soubor lidových staveb a řemesel Vysočina), dále zahrnuly jak hodnotné specializované tematické expozice instalované v těchto typech muzeí (Pře[/]rov n. L., Národopisné muzeum Slánska v Třebízi), tak interiérové expozice v objektech in situ (Národopisná expozice OMČR Turnov v Dolánkách) i v transferovaných objektech (Muzeum vesnice v Kouřimi). Za zmínku stojí rovněž specializovaná interiérová expozice obydlí sociálně lépe postaveného příslušníka obyvatel středočeského městečka (Památník Antonfna Dvořáka ve Zlonicích, o. Kladno).
      Výstava "Architektura kolem nás" (Okresní muzeum Náchod) představila prostřednictvím fotografií z l. 1986-1987 lidovou architekturu současného náchodského okresu (výstava je v podstatě výsledkem etnografického výzkumu H. Horké z l. 1985-1987). Zabývala se kupř. vztahem zeleně a zemědělské usedlosti, včetně jejího začlenění do okolní krajiny; odrazem sociální skladby vesnického obyvatelstva v jeho obydlí a vztahem obydlí a způsobu hospodaření. Představila technické (kupř. roubená kovárna s podsíní čp. 147 v Machově), dále hospodářské stavby (roubená stodola krytá došky v Bělovsi u Náchoda) a sakrální objekty (roubený hřbitovní kostel v Broumově z 15. století). Dokumentovala též použitý stavební materiál u lidových staveb na sledovaném území (kupř. fotografie nejstarší dochované datované světské roubené architektury na území okresu - patrové fary s mansardovou střechou ze 16. století ve Stárkově). Snažila se též prezentovat starší i současnou kresebnou dokumentaci ke studiu lidového domu.

291

      Vývoj lidové architektury části regionu (jižní část Turnovska) představila výstava "Proměny lidové architektury na Turnovsku" (OMČR Turnov; autorkou výstavy byla V. Coganová a to od prvních zájmů o studium lidové architektury (J. Prousek, bratři Matouškové) přes charakteristické rysy vývoje lidové architektury (kupř. podstávka, pavlač, kamenné ostění dveří, samostatně stojící sroubky) až k prezentaci technických staveb. Kromě přízemního a patrového roubeného domu výstava poukázala i na zděné stavby z konce 18. a prvního desetiletí 19. století. Druhá část výstavy pak zachytila současný stav lidových staveb (zejména jejich využití a údržbu). Výstava k prezentaci výše uvedených jevů lidového stavitelství využila fotografické, kresebné, plánované dokumentace, archivních pramenů, modelů. OMČR v Turnově též v r. 1987 provedlo reinstalaci a částečně opět zpřístupnilo národopisnou expozici v Dolánkách u Turnova (Dlaskův statek čp. 12 je však nadále v rekonstrukci, včetně stodoly, kde se připravuje expozice zemědělského nářadí). Zatím byla provedena instalace světnice, kde byl ze sbírkových fondů muzea vytvořen tradiční lidový interiér, kde zaujmou kupř. tři malované truhly z Pojizeří, instalovaný "svatý kout" s obrázky na skle a malovaný misník. Je to prozatím jediná expozice v obytné části statku, další národopisné expozice se připravují v roubených komorách v patře.[/]
      Vlastivědné muzeum v Nymburce ukázalo ze svých sbírkových fondů na výstavě Sklo a keramika v lidové domácnosti 19. a 20. století" předměty, z nichž by však pouze část mohla být ve vybavení vesnické domácnosti konce 19. a prvních desetiletích 20. století (různé kameninové a porcelánové talíře, hrnky, džbánky a též tzv. lidová fajáns). Je však třeba podotknout, že některé zde vystavené porcelánové výrobky by patřily zařadit spíše do vybavení měšťanských domácností.
      Také již recenzovaná výstava "Český a slovenský lid ve fotografiích národopisců" obsahovala množství poválečné fotografické dokumentace zachycující na celkových pohledech exteriérů i interiérů, ale i .v detailech lidové stavby různých národopisných oblastí na území ČSSR a to zejména v oddílech výstavy "Krajina a bydlení" a "Práce a člověk."
      Další výstavby byly realizovány muzei lidových staveb v přírodě. Výstava Klíč od domova" (SLSŘ Vysočina; scénář I. Vojancová, L. Štěpán ) byla instalována u příležitosti 15. výročí zpřístupnění prvního objektu v areálu skanzenu (usedlosti in situ čp. 4 na Veselém Kopci). Výstava byla nápaditě a neotřele výtvarně pojatá. Barevnými a černobílými fotografiemi, kresbami, plánovou dokumentací a výstižnými texty dokumentovala výstavbu (transfer, rekonstrukce) jednotlivých objektů a budování celého SLSŘ Vysočina. Vý[/]stava, která si kladla za cíl představit celou šíři činnosti skanzenu, byla doplněna trojrozměrnými předměty z vlastních sbírkových fondů. s výstavbou muzea velmi úzce souvisí dokumentační (zvláště terénní výzkumy), odborná a publikační činnost. Výsledky téměř dvacetileté práce SLSŘ se pak projevily jak v oblasti kulturněosvětové, tak v oblasti odborné národopisné práce a památkové péče.
      Polabské národopisné muzem v přírodě v Přerově n. L. oslavilo jubileum výstavou "20 let PNM v přírodě v Přerově n. L." Fotografiemi a texty dokumentovala výsledky dosažené při výstavbě tohoto regionálního skanzenu a úsilí o záchranu objektů lidové architektury středního Polabí (zejména na území o. Nymburk). Jednotlivé panely podávají důležitá období ve výstavbě muzea. Je dokumentován původní stav objektů in situ (před transferem), postup výstavby, současný stav v muzeu a jeho muzejní (expoziční) využití. Výstava nastínila i perspektivu výstavby muzea v dalších letech.
      V Přerově n. L. v přeneseném objektu roubeného farního špýcharu z Křince byla instalována nová stálá expozice vývoje mlynářství ve středním Polabí (podobně jako u předchozí výstavy i zde byla autorkou scénáře J. Hrabětová ). Expozice soustředila k sledovanému tematu jak zajímavé ikonografické doklady (zejména k mlýnům v Nymburce), tak i trojrozměr

292

né předměty (zvláště modely mlýnů a jejich zařízení). Je zajímavé, že v oblasti Nymburka se budovaly jen vodní mlýny, pouze v severovýchodní části okresu (okolí Městce Králové) se objevují i větrné mlýny. Výstava poukázala i na některá specifika ve vývoji mlynářství na sledovaném území (kupř. založení královského mlýna u hradu v Poděbradech ve 13. století a zbudování umělého vodního kanálu tzv. Lánské strouhy, která sloužila i k pohonu panského mlýna).
      Za jímavou a v muzeích lidové architektury víceméně ojedinělou výstavu, věnovanou stavebním řemeslům, připravilo jako dlouhodobou expozici Národopisné muzeum Slánska v Třebízi (autorkou výstavy byla V. Jiřikovská ). První část předvádí základní stavební materiál - kámen a cihlu (vystaveno je i zednické nářadí), další část vystavy je pak věnována, jak samotnému cihIářství a dalším řemeslům nutným ke stavbě domu (doklady shromážděny z oblasti Slánska) zedníkům, tesařům, pokrývačům, tak i doplňkovým řemeslům, uplatňujícím se spíše v interiéru domu - kovářům, zámečníkům, truhlářům. Vystava kromě ukázek stavebního materiálu, nářadí i náčiní, hotových řemeslnických výrobků, představila i méně často prezentovanou písemnou dokumentaci - dobové fotografie, staré výuční listy, dále vysvědčení, technickou a stavebně plánovou dokumentaci, dobovou odbornou literaturu. Výstava je výsledkem[/] specializovaného terénního výzkumu autorky výstavy.
      V muzeu vesnice v Kouřimi byla v r. 1987 ukončená rekonstrukce přízemní roubené rychty z Bradlecké Lhoty čp. 2 (o. Semily) z 80. let 17. století. Pouze světnice byla zařízena jako tradiční lidový interiér. Ve světničce je formou klasické muzejní expozice ukázán vývoj některých aspektů lidového domu v okolí Lomnice nad Popelkou, tj. z oblasti, odkud transferovaný objekt pochází (především vývoj štítu a lomenice). Je zde vystaven i model této rychty, zhotovený u příležitostí Národopisné výstavy českoslovanské v r. 1895 v Praze (autorem expozice je D. Hobl ). Rovněž dvě roubené komory po levé straně síně budou využity jako výstavní prostory k národopisným expozicím.
      Na závěr hodnocení výstav lidové architektury a interiéru za r. 1987 je ještě třeba upozornit na interiér obydlí varhaníka ve Zlonicích, který byl zpřístupněn zásluhou Vlastivědného kroužku Zlonicka jako Památník Antonína Dvořáka. Účelem expozice byla rekonstrukce prostředí zlonické hudební domácnosti druhé poloviny 19. století. První místnost byla zařízena jako kuchyň, předměty získanými od místních občanů, druhá jako obývací a třetí hudební pokoj.
      Všechny výše uvedené výstavy různého tematického zaměření rozličnými instalačními prostředky představily na kvalitativně rozdílné úrovni lidovou architekturu a bydlení dalších oblastí. Byly tak zpřístupně[/]ny národopisné fondy některých regionálních vlastivědných muzeí a poukázáno jednak na důležitost studia dokumentace a jednak na některé nové problémy, které by bylo třeba ve vývoji lidového stavitelství sledovaných regionů ještě řešit. Lubomír Procházka

Schilder - Bilder - Moritaten. [obsah]

Sonderschau des Museums für Volkskunde im Pergamonmuseum 25. 9. 87 - 3. 1. 88. Staatliche Museen zu Berlin 1987, 96 stran. Katalog k výstavě připravila Erika Karasek s redakční radou
      K 750. jubileu Berlína byla připravena řada akcí, mezi nimiž mimořádné místo zaujala výstava kramářských tisků, obrazových tabulí a zejména "kukátek", "panorám" a dalších materiálů z doby, jež v německém prostředí předcházela předvádění pohyblivých obrázků bratří Lumiérů. v těchto širokých souvislostech nebyly u nás tyto za jímavé předměty nikdy shromážděny s předvedeny. Autoři výstavy vytvořili souvislý obraz městské, zejména dělnické zábavy ve velkých německých aglomeracích v průběhu 19. století: na výstavě zaujaly odpovídající místo německé kramářské tisky, kramářské licence, kolovrátky, různé typy "kukátek" a velké barevné obrazy, jejichž (inzitní?) autoři se soustředili na pečlivé vy

293

malování atentátů, potápějících se parníků, hrůzných záplav kolem Eifelovky, na obrazy požárů, zhoubných epidemií a jiných drásavých scén. Řada barevných reprodukcí se ve výborném barevném provedení dostala do katalogu, v němž je navíc jejich soupis podle dostupných sbírek včetně inventárních čísel. v katalogu je dále zveřejněna řada černobílých reprodukcí různých typů stereoskopů, kaleidoskopů, různých zpracování laterny magiky a hracích skříní. Tedy skutečně všechno, až na kolotoče.
      Autorský kolektiv E. Karasek (studovala kdysi mj. lidový textil v Moravském muzeu), G. SchulzBerlekamp (zpracovala mj. cestu habánů z jihovýchodní Moravy až do Stralsundu), dále J. Redlin, B. Verwiebe, L. Riedel a jediný muž této sestavy P. Thiel se věnují nejrůznějším aspektům masové slovesné, písňové a obrazové zábavně vzdělávací komunikace minulého století. Upozorňují na zvláštnosti kramářských tisků, barevných obrazů, na souvislosti textů s vyobrazeními. Protože na výstavě byly navíc instalovány dva interiéry dělnických domácností z Berlína před sto lety a stará veřejná pumpa, jejíž druhý dochovaný exemplář je dnes umístěn v renovovaném historickém jádru Berlína (NDR), nabyl celek současně i emocionálního, i informativního charakteru natolik, že sem výborně zapadly jak odborné přednášky německých i zahraničních specialistů, tak také ně[/]kolikrát opakované matiné kramářských písniček, pořádané každou druhou sobotu před polednem.
      Výstava byla po zásluze objevná svou komplexností a tím, že autoři nezapomněli ani na ukázky prostředí, v němž se městské zábavy a rozptýlení provozovala, ani na centrum pozornosti městských služek (pumpa), které bylo vlastně vypravěčským prostředím. Katalog se pak svou odbornou úrovní příspěvků a barevným a celkovým grafickým vybavením řadí mezi základní příručky s uvedenou tematikou. Bohuslav Beneš

Výstavy vánočních zvyků v r. 1987 [obsah]

Podobně jako v posledních letech, tak i v r. 1987 uskutečnila některá česká vlastivědná muzea výstavy zvyků a obyčejů vztahujících se k období vánoc. k prezentaci těchto jevů využila zpravidla vlastních sbírkových fondů, případně též vysledků své badatelské práce v tomto oboru.
      Ke zdařilým akcím tohoto typu patřila v prosinci roku 1987 výstava s přiléhavým názvem "Voňavý čas vánoční", která se konala v Polabském muzeu v Poděbradech. Autorkou libreta a scénáře byla J. Svobodová z ÚEF ČSAV Praha. Vytvarné řešení zpracovala a na realizaci výstavy se podílela spolu s kolektivem pracovnic Polabského muzea H. Tomková z LŠU Po[/]děbrady. Organizaci výstavy zajistila A. Daňková.
      Zajímavě a trochu netradičně pojatá expozice vtáhla návštěvníky bezprostředně do předvánoční atmosféry kateřinských jarmarků i mikulášských a vánočních trhů se stánky perníkářů a prodejem zboží všeho druhu. Stěžejní část výstavy představovala vedle názorných ukáZek přípravy vánočního cukroví a různých vánočních ozdob a dárků, charakteristika oslavy Štědrého dne u tří různých společenských vrstev prostřednictvím štědrovečerního jídelníčku a úpravy jídelního stolu pro štědrovečerní večeři, Tato působivě zvolená forma znamenala dokonalou ukázku nenásilně pojaté výchovné funkce dnešního muzea. Vždyť kdo z mladších návštěvníků výstavy by si dovedl představit příkladně ke štědrovečerní večeři krupicovou kaši s medem? Vzpomínkou pro starší a inspirací pro mladou generaci byly i ukázky řady vánočních a předvánočních zvyků a obyčejů, včetně koledních obchůzek a obchůzkových masek. Součástí výstavy se stala i soudobá úprava štědrovečerního stolu a dnešní předvánoční přípravy, zejména pečení vánočního cukroví a perníčků a výroba různých vánočních ozdob, především z tvorby žáků ze škol na okrese Nymburk.
      Odlišné pojetí, zaměřené především na využití bohatých tradic lidové kultury pro současný způsob života, si zvolili autoři výstavy "Lidová kultura a současnost", pořádané v Malé výstavní síni Středo

294

českého muzea v Roztokách u Prahy od prosince 1987 do ledna 1988. Autorkou libreta byla J. Kosáková, scénář připravila D. Jarošová. Výstavu aranžovala S. Šedivá za výtvarné spolupráce akademického malíře V. Palečka. Vystavované exponáty vytvořily lektorky, absolventky a posluchačky vzdělávacích cyklů Lidové konzervatoře Středočeského krajského kulturního střediska v rámci své amatérské výtvarné činnosti.
      Vánočně laděná výstava, s ukázkou svátečně prostřeného štědrovečerního stolu, seznámila návštěvníky s řadou výtvarných, zejména zvykoslovných technik a zároveň s možnostmi jejich aplikace do dnešních dnů. Základní část expozice tvořilo velké množství zvykoslovných předmětů, především ozdob na vánoční stromky (perníčky, ozdoby ze slámy, kukuřičného šustí, papíru), dále rozličné svícny, dnes vesměs stylizované předměty inspirované tradicí. Nechyběly ani ukázky vrkoče - předchůdce vánočního stromku a koledních proutků, zdobených jehličnatých nebo trnkových větviček. Textilní část výstavy uvedla ukázky starých předtkalcovských technik (pletení na rámu, zapiastky, tkanice), textilie tvořené provlékáním ok (pletení, háčkování, síťování) i různé druhy krajek a korálkových technik - vše použitelné jako současný, originální doplněk.
      Již třetí výstavu betlémů pod názvem "Lidové betlémy III." uspo[/]řádalo od prosince 1987 do února 1988 Městské muzeum v Třebechovicích pod Orebem, čímž navázalo na své dvě podobně zaměřené výstavní akce z let 1985 a 1986. U této výstavy, jejímž autorem byl V. Václík, se do její úrovně promítl kvalitativně nový posun, jako výsledek dalšího badatelského úsilí pracovníků muzea. Šlo v převážné míře o betlémy z vlastních sbírkovych fondů, ale v menším počtu též zapůjčené různými institucemi i soukromými majiteli. Výstava dokumentovala rozmanitost komerčních betlémů (doložených jesličkovými archy zvláště pražských tiskáren a kolekcí sériově vyráběných betlémských figur) a bohatost malovaných papírových betlémů z Ústí nad Orlicí a okolí (třebechovické muzeum vlastní jednu z nejúplnějších kolekcí malovaných ústeckoorlických betlémů prakticky všech tvůrců starší i nejstarší generace). Zajímavými exponáty se staly i vyřezávané perníkářské formy s betlémskými motivy současného tvůrce O. Kvapila a soubor betlémských figur malovaných na dřevěných deskách z děkanského kostela v Bavorově (o. Strakonice), pravděpodobně z konce 18. století. Zaujaly také ukázky porcelánových nepoIychromovaných figurek z betlémů asi z konce 19. století, zřejmě z oblasti Karlových Var nebo Lokte. Mezi nejzajímavější exponáty této výstavy patřil bezesporu 180 let starý vyřezávaný a polychromovaný betlém, zapůjčený z dřevě[/]ného kostela v Liberku (o. Rychnov nad Kněžnou).
      Další výstava s vánoční tématikou na území Východočeského kraje - "Krkonošské vánoce", se konala od listopadu 1987 do února 1988 v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí. Výstava, jejíž autorkou byla J. Sojková, si kladla za cíl dokumentovat zvyky a obyčeje, nejen období samotných vánoc, ale zahrnula také průběh celé zimní obřadnosti. Výstava zvolenou problematiku dokumentovala mimo jiné i dvěma betlémy (část velkého vyřezávaného betlému a skříňový betlém z regionu Vrchlabí), dále ukázkami vánočního pečiva a štědrovečerním stolem. Jádro výstavy však představovala prezentace vánočních zvyků - kupř. fotokopiemi kolednických vánočních písní z Podkrkonoší sebraných učitelem J. Zajíčkem pro národopisnou výstavu ve Vysokém nad Jizerou (o. Semily), konanou v letech 1894-1895 nebo ukázkami krátké obchůzkové hry s jesličkami, provozované ještě koncem 19. století v okolí Jilemnice a Vysokého nad Jizerou. Byla zde rovněž nastíněna některá specifika ve zvykosloví celého vánočního období na území Krkonoš (vánoční stromek se začal na horách zdobit až v 80. letech minulého století, večer o dlouhé noci chodila v některých částech Krkonoš tzv. "štědrá bába", nová jídla podávaná k štědrovečerní večeři začala pronikat na stůl horalů až počátkem 20. století, jako kupř. ryby, bramborový salát, jablkový závin. Specifický krkonošský

295

zvyk - stavění "brusaře" byl pak připomenut figurou slaměného panáka přestrojeného za pekaře, který držel v ruce posměšně říkání.
      Výstavy zaměřené na ukázky rozmanitých vánočních příprav i vlastní oslavy vánočních svátků v minulosti i současnosti náležejí pravidelně k nejnavštěvovanějším výstavám, realizovaným v rámci muzejní činnosti. Nejinak tomu bylo i u výše uvedených, pečlivě připravených a do detailů promyšlených výstav vánočních zvyků v muzeích v Poděbradech, Roztokách u Prahy, Třebechovicích pod Orebem a Vrchlabí. Všechny tyto výstavní akce měly příznivý ohlas u odborníků a tradičně vysokou návštěvnost široké veřejnosti. Lubomír Procházka, Miloslava Turková

Výtvarný prejav v praveku [obsah]

Vroku 1988 oslavilo 170. výročie vzniku Národné múzeum v Prahe. Jednotlivé oddelenie pripravujú k tomuto jubileu výstavy, ktoré budú prezentovať zbierkový fond múzea. Jednu z prvých výstav pripravilo oddelenie prehistórie a protohistórie Historického múzea Národného múzea od 22. februára do apríla 1988 pod názvom "Výtvarný prejav v praveku" v p riestore Lobkovického paláca na Pražskom hrade.
      Výstava, na ktorej sa podielalo deväť autorov, predstavila výber z najstarších archeologických pamiatok na území Československa.[/] Sústredila sa na výtvarnú stránku, tvar a výzdobu predmetu: Nekládla si za cieľ objasniť a určiť pramene estetického cítenia, ale prostredníctvom výtvarného pre Javu sa pokúsila priblížiť vkus doby a vzťah vtedajšieho človeka k okolitému svetu. Chronológické časové usporiadanie predmetov vypovedalo zároveň o hospodárskej a technickej vyspelosti, o znalosti materiálov, o funkcii predmetu, sociálnej štruktúre, magickom a kultovom význame. Naznačila vývoj výzdoby od jednoduchého geometrického štýlu k zoo[/]morfnému, antropomorfnému, rastlinnému.
      Vystavené pamiatky boli zdrojom poznania nielen pre bežného návštevníka, ale aj pre odborníkov z príbuzných historicko-spoločenských vedných disciplín.
      K výstave bol vydaný katalóg a pripravený cyklus prednášok viažúcich sa k jednotlivým časovým obdobiam. Odborné slovo autorov prispelo ku kvalite výstavy, ktorá bola pripravená dobre i z hľadiska výtvarného a priestorového riešenia. Magdaléna Rychlíková

296