národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1989 - ČÍSLO 1

OBSAH
Studie a materiály
Václav Frolec: Zonální formy půdorysu vesnického domu v karpatsko-balkánské oblasti . . . 1
Eva Riečanská-Cielová: k problematike žánrového vymedzenia a vnútornej klasifikácie národopisného filmu . . . [2][1]5
Otakar Máčel: Vývoj bytové výstavby na jihomoravském venkově po roce 1945 . . . 25
Unikátní šatka z Lanžhota (Hana Dvořáková) . . . 35

Dějiny vědy
Juraj Podoba: Tridsať rokov Medzinárodnej komisie pre štúdium ludovej kultúry v Karpatoch a na Balkáne (MKKKB) . . . 37
Jubilejní vzpomínka na doc. PhDr. Viléma Pražáka (Josef Vařeka) . . . 42
Významné jubileá sNM (Marta Turzová) . . . 42
Hrají a zpívají Plzeňáci (Antonín Jančík) . . . 43
Farmacie v lidovém léčitelství (Vanda Vrlová) . . . 44
Projekt strojového zpracování lidových písní v Matici slovenské (Martina Pavlicová) . . . 46

Živá tradice
Strážnice '88 (Andrej Sulitka) . . . 47
Svidník '88 (Alexander Mušinka) . . . 50
Podluží v písni a tanci 1988 (Jiří Pajer) . . . 52
Kraj beze stínu 1988 (Jiří Pajer) . . . 52
Národopisný festival Milotice 1988 (Josef Jančář) . . . 53
Kouzelný nožík (Jan Šťovíček) . . . 55
Bílé vyšívání na Slánsku (Jan Šťovíček) . . . 55
Múzeum Karola Plicku v Blatnici (Marcel Deyl-Ľuba Sýkorová) . . . 56
Experimentální vypálení milíře v Rožnově pod Radhoštěm (Ivan Hlavatý) . . . 57

Recenze
Ethnologia slavica XVII (Bohuslav Beneš) . . . 58
Múzeum oravskej dediny (Jan Souček) . . . . 59
Únoscovia ohňa. Mýty a legendy o kultúrnych hrdinoch a zrode civilizácie (Bohuslav Beneš) . . . 61
Ján Komorovský: Prometeus. Mytologické paralely (Bohuslav Beneš) . . . 61
Viera Gašparíková: Slovenská ľudová próza a jej súčasné vývinové tendencie (Oldřich Sirovátka) . . . 62
S. P. Pavľuk: Narodna agrotechnika Ukrajinciv Karpat druhoji polovyny XIX - počátku XX st. (Ján Podolák) . . . 63
Na slovácké dědině. Povídky Josefa Hubáčka, Františka
      Pavky a Josefa Římáka (Romana Habartová) . . . 63
Jan Munzar: Medardova kápě aneb pranostiky očima meteorologa - Zuzana Profantová: Dúha vodu pije. slovenské ľudové pranostiky (Bohuslav Beneš) . . . 64
Archeologia historica 12, 1987 (Lubomír Procházka) . . . 65

Sdělení
Nábytek lidový a nábytek zlidovělý. Pojmoslovná glosa (Richard Jeřábek) . . . 68
Bibliografia etnografie a folkloristiky maďarskej národnosti na Slovensku (od začiatku 19. storočia do konca roku 1986) (Magdaléna Paríková) . . . 71


Národopisné aktuality roč. XXVI. - 1989, č. 1

STUDIE A MATERIÁLY

ZONÁLNÍ FORMY PŮDORYSU VESNICKÉHO DOMU V KARPATSKO-BALKÁNSKÉ OBLASTI [obsah]


      VÁCLAV FROLEC, Filozofická fakulta UJEP, Brno
      Studium lidové architektury v karpatsko-balkánské oblasti, jemuž se věnuje systematická pozornost v programu činnosti Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně (MKKKB),1) vyžaduje mimo jině rozpracování klasifikace půdorysu vesnického domu z období konce 19. a počátku 20. století v zonálním pojetí. v tomto příspěvku chceme seznámit s některými dílčími pohledy na tuto problematiku.
      V období konce 19. a počátku 20. století zachovával půdorys vesnického domu v karpatsko-balkánském regionu dvoubuněčný a trojbuněčný princip,2) který byl v té době obvyklý i v jiných částech střední, východní a jihovýchodní Evropy. Zvláštnosti většího nebo menšího regionálního rozsahu vznikaly především funkční modifikací prostor; jejich vnitřním členěním, systémem vytápění a komunikačním[/] řešením. z tohoto hlediska lze v karpatsko-balkánském regionu vymezit více základních domových půdorysných forem a zón jejich rozšíření.
1.
Středoevropské a východoevropské formy: Patří sem základní typ dvoubuněčného domu (s řazením místností v příčné ose) se vstupní (původně) nevytápěnou síní /skupina A.1./, trojbuněčný dům (s místnostmi řazenými v příčné ose) komorový se vstupní síní /skupina B.1./ a trojbuněčný dům chlévový /skupina B.3./. Dále sem řadíme variantu trojbuněčného domu s dvěma obytnými prostory a vstupní síní /skupina B.4./.
2.
Středoevropské formy: Takový charakter má trojbuněčný dům komorového typu s předěleným vstupním prostorem (síní) /skupina B.5./, trojbuněčný dům s předěleným obytným prostorem (jizbou) /skupina

1

B.7./, trojbuněčný dům se vstupní síní s předěleným vstupním a bočním prostorem /skupina B.10./.
3.
Egejsko-balkánské formy: Dům s prostory řazenými v podélné ose /skupina D/, dvoubuněčný a vícebuněčný dům s místnostmi řazenými v příčné ose se samostatnými vchody /skupina E/, dvoubuněčný a vícebuněčný dům s místnostmi řazenými v příčné ose se samostatnými vchody do jednotlivých domových prostor z otevřeného zastřešeného prostoru podél širokého průčelí /skupina F.I.1./, dvoubuněčný a vícebuněčný dům s místnostmi řazenými v podélné ose se vstupem z otevřeného zastřešeného prostoru před úzkým průčelím /skupina F.I.2./, dům s vnější podsíní zasahující do vnitřku domu /skupina F.III.1./
4.
Balkánské formy: Za takové považujeme dvoubuněčný dům se vstupním prostorem s ohništěm (jádro domu) /skupina A.2./, trojbuněčný dům komorový se vstupním prostorem s ohništěm (jádro domu) /skupina B.2./, trojbuněčný dům s dvěma obytnými místnostmi a vstupním prostorem s ohništěm (jádro domu) /skupina B.4./, trojbuněčný dům se vstupní místností s ohništěm (jádro domu) a předělenou boční částí /skupina B.9./, dvoubuněčný dům s místnostmi řazenými v příčné ose, s hlavním vchodem do prostoru s ohništěm (jádro domu) z otevřeného zastřešeného prostoru podél širokého průčelí nebo pouze před vstupem do domu /skupina F.I.3./, dvoubuněčný dům s místnostmi řazenými v příčné[/] ose se samostatnými vchody ze zakrytého otevřeného prostoru podél širokého průčelí do obou z nich (obě místnosti jsou také propojeny dveřmi uvnitř domu) /skupina F.I.5./, trojbuněčný dům s místnostmi řazenými v příčné ose, se vstupem ze zastřešeného otevřeného prostoru podél širokého průčelí do obytného prostoru s ohništěm (jádro domu), z něhož vedou po obou stranách dveře do komory a světnice /skupina F.I.7./, dům s vnější podsíní obepnutou jeho stěnami ze tří stran /skupina F.V./, dům s vnější verandou zaujímající dominantní postavení v půdorysné skladbě, z níž jsou přístupny další domové prostory /skupina F.VI.1,2,3,4./, dům s vnitřní halou (městská forma), z níž jsou přístupné všechny domové prostory /skupina F.VII./ a dům s centrální halou (městská forma) s vchody do ostatních částí obydlí /skupina F.VIII./.
5.
Karpatsko-balkánská forma: Trojbuněčný dům se vstupní síní (event. chodbou) s předělenými bočními prostory /skupina B.11./.
6.
Karpatsko-podunajská forma: Dvoubuněčný dům s předěleným vstupním prostorem (původně nevytápěnou síní) /skupina A.3./.
7.
Balkánsko-podunajské formy: Trojbuněčný dům s místnostmi řazenými v příčné ose, se vstupem do síně (kuchyně) ze zastřešeného otevřeného prostoru podél širokého průčelí /skupina F.I.6./, dům s vnější podsíní zasahující do vnitřku domu /skupina F.III. 2.1, dům s vnější podsíní obepnutou jeho stěnami ze dvou stran /skupina F.IV./.
8.
Karpatské formy: Za karpatskou formu lze

2

označit variantu domu s prostory řazenými v podélné ose, jevící genetické souvislosti s pastýřskou kolibou /skupina D.3./ a dům s asymetrickým půdorysem (komorovým nebo chlévovým) v polských Karpatech, na severním Slovensku a v ukrajinských Karpatech /skupina C./.
9.
Podunajské formy: Trojbuněčný dům se vstupní síní a dvěma obytnými prostory /skupina B.6./, trojbuněčný dům s předělenou síní (v zadní části je kuchyně) /skupina F.I.8./.

      V evropském kontextu se jeví karpatsko-balkánská oblast jako území, na němž zaujímají dominantní postavení domové půdorysy středoevropsko-východoevropské a egejsko-balkánské (event. balkánsko-orientální). Dispozice domu specificky karpatské a podunajské jsou nepočetné. Na jednotlivých státních územích se vyskytují zvláštní půdorysy, s nimiž se jinde nesetkáváme. Rozsah vlivu kulturních zón a výskytu půdorysných forem je na území karpatsko-podunajské části Československa, jižního Polska, Maďarska, ukrajinských Karpat, Rumunska, Jugoslávie a Bulharska různý. v uvedené části Československa jsou v naprosté převaze půdorysy středoevropského a východoevropského charakteru. v malé míře se zde vyskytují specifické formy karpatsko-balkánské, karpatsko-podunajské, balkánsko-podunajské, karpatské a podunajské. Podobná situace je v polských Karpatech. Na rozdíl od Československa se tu neobjevují prvky podunajské a nepatrně je zastoupena karpatsko-balkánská skupina. v ukrajinských Karpatech zcela převláda[/]jí půdorysy středoevropsko-východoevropské. v malé míře je zastoupena karpatsko-balkánská a balkánsko-podunajská skupina. Vznikly zde specifické karpatské formy. Na území Maďarska se dosti vyrovnaně setkávají prvky středoevropsko-východoevropské a balkánské. Vliv Karpat je celkem nepatrný. Výrazněji působilo Podunají. Středoevropské a východoevropské půdorysy určují domovou dispozici v severní části země, odkud plynule pokračují na jihoslovenské území (naše zjištění je v souladu s jinými badateli) .3) Balkánská půdorysná řešení domu se uplatnila v jižních a východních regionech Maďarska, navazujících na území jihoslovanská a rumunská.4) v Rumunsku mají mírnou převahu půdorysné formy balkánské nad středoevropsko-východoevropskými. Ojedinělé jsou specifické půdorysy karpatské a podunajské. Zatím co prvky středoevropské a východoevropské se vyskytují po celém rumunském území (s těžištěm v západní a severní části), balkánské půdorysy se soustřeďují v jižních a východních regionech.5) Vznikla tu řada zvláštních domových dispozic, které nebyly jinde registrovány. Geografická a kulturní poloha Jugoslávie se projevuje v zastoupení všech půdorysných skupin (kromě specifických forem karpatských). Středoevropsko-východoevropské, karpatsko-podunajské, podunajské a karpatsko-balkánské formy se vyskytují na území Vojvodiny, Slovinska (to ovšem leží mimo karpatský a balkánský region a kulturně se řadí k alpské oblasti), Charvátska. Egejskobalkánské (event. balkánsko-orientální) domové dispozice jsou charakteristické pro Srb

3

Středoevropské a východoevropské formy

sko, Kosovo a Metochiji, Bosnu, Černou Horu a Makedonii, Částečně zasahují také na charvátské území a do Vojvodiny. Vyhraněný balkánský (event. egejsko-balkánský, balkánskoorientální) charakter má domový půdorys v Bulharsku. v malém rozsahu se tu vyskytují formy karpatsko-balkánské a balkánsko-podunajské.
      Zásadní rozdíl mezi středoevropskými a východoevropskými formami domového půdorysu na jedné straně a plánem balkánského domu na straně druhé spočívá v karpatsko-balkánském regionu v charakteru základní buňky, která se všeobecně považuje za východisko dalšího půdorysného rozvoje domu. v prvním případě je to jizba, vytápěná pecí, event. i ohništěm, kamny a sporákem, přístupná vchodem ze síně. v druhém případě je jádrem domu vstupní místnost s ohništěm ( kuća, kăšta ). Důležitým prostorem v jihovýchodoevrop[/]

Středoevropské formy

ské zóně je otevřený zastřešený prostor, různě situovaný a architektonicky pojatý, umožňující komunikaci uvnitř domu i spojení mezi domem, dvorem a veřejným prostranstvím.6)
      Řešení otázky stáří víceprostorových domů v zemích střední, východní a jihovýchodní Evropy naráží na nedostatek dokladů ze starších období. Máme k dispozici jen málo datovaných objektů lidové architektury, málo jsou zpracovány archívní prameny a na nestejné úrovni je stav archeologického bádání, zejména z období středověku. Přes tuto nepříznivou situaci můžeme i na základě torzovitých údajů konstatovat značné stáří dvoubuněčných i trojbuněčných domů. v Bulharsku se oba půdorysy vyskytovaly v období osmanské nadvlády,7) na území Jugoslávie jsou archeologicky

4

Egejsko-balkánské formy

doloženy už v první polovině 12. století v Báčce;8) v odborné literatuře se dvoubuněčné domy uvádějí jako typická forma pro období osmanské nadvlády.9) Méně přesné zprávy máme o situaci v Rumunsku. Rumunští autoři konstatují nesnadnost stanovení stáří dvoubuněčných domů,10) jejichž obecné rozšíření předpokládají v 18. a 19. století. Do 18. století kladou také přechod k trojbuněčné formě obyd[/]

Balkánské formy

lí;11) zároveň upozorňují, že v některých krajích se vyskytovala slabě (Ţara Motilor, Gorj), jinde (například v oblasti Haţeg) se tento půdorys rozvinul až koncem 19. a počátkem 20. století.12) v ukrajinských Karpatech jsou dvoubuněčné a trojbuněčné domy spolehlivě doloženy ve vesnickém prostředí archívními do

5

klady z 18. a 19. století.13) z území Maďarska potvrzují archeologické výzkumy existenci dvoubuněčných a trojbuněčných domů v období 14.-16. století (nálezy z okolí Szegedu, Szolnoku, Keczkemétu) .14) Historicky jsou doloženy dvoubuněčné domy ze 17. a 18. století; trojbuněčný dolnozemský dům v 17. a 18. století, západodunajský dům v 19. století, severní dům v 18. století.15) v jižním Polsku se předpokládá výskyt dvoubuněčných domů od konce středověku, rozšíření trojbuněčných domů od 14. století (písemné doklady známe od 15. století).16) z československého území jsou dvoubuněčné a trojbuněčné domy archeologicky zjištěny počínaje středohradištním obdobím (800-900 n. l.), častěji pak v zaniklých středověkých vesnicích z období 13.-15. století.17) Uvedené datace lze chápat pouze jako orientační. Ukazují současný stav poznatků a další archeologické a historické výzkumy je mohou upřesnit. Je z nich zřejmé, že po dlouhá historická období existovaly souběžně domy jednobuněčné, dvoubuněčné a vícebuněčné, v jednotlivých regionech v různém zastoupení.
      Vývoj domu z jednobuněčné formy v obydlí dvoubuněčné a trojbuněčné i vícebuněčné probíhal po celé střední, východní a jihovýchodní Evropě dělením základní jednotky, připojením dalších prostor, event. kombinací obou způsobů. Elementární členění domu se udrželo nejdéle v egejské oblasti, kde se monospit člení uvnitř textilními závěsy, vyvýšením části prostoru, krátkými zdmi a příčkami. Vznikají tak prostory s konkrétní funkcí (ke spaní, skladování atd.).18) Dělení původních jedno

Balkánské formy (pokr.)

6

Karpatsko-balkánské formy

buněčných domů máme z mladších období doloženo i z jiných území. v literatuře je zafixováno vydělení místnosti ( soba ) v původním jednobuněčném domě ( kuča ) v Bosně.19) v srbských oblastech Poljanica a Klisura byly zjištěny jednobuněčné domy obývané Arnauty, které srbské obyvatelstvo přeměnilo v dvoubuněčná obydlí.20) Vydělení komorového prostoru v jednobuněčném domě bylo příznačné pro mladší vývoj obydlí v některých rumunských regionech (Ţara Oltului, Ţara Birsei, Năsáudul, Moldavsko, Siret) .21) Doklady rozdělení původního jednobuněčného obydlí máme také z turecké Anatolie,22) severní Albánie.23) Na principu divize původní jednobuněčné stavby se vyvíjel půdorys domů v některých zemích západní části Evropy (Německo, Francie, Anglie).
      Druhý princip půdorysného vývoje domu představuje připojení dalších prostor k původ[/]

Karpatsko - podunajské formy

nímu jednobuněčnému, event. dvoubuněčnému obydlí. Setkáváme se s ním ve všech zemích karpatsko-balkánského regionu. Zvláštnosti mezi středoevropskou a východoevropskou zónou na jedné straně a balkánskou sférou na straně druhé spočívají - jak jsme už naznačili - ve výchozí formě obydlí, v druhu jádra domu (hlavního domového prostoru: jizba - kuća / kăšta ) a jeho postavení v domovém půdorysu. Často - zejména v mladších obdobích (druhá polovina 19. a počátek 20. století) - docházelo i ke kombinaci principu adice s principem divize.
      Etnografické doklady nasvědčují, že ve vývoji domového půdorysu v karpatsko-balkánském regionu působily dva hlavní proudy. První lze nazvat jihoevropským. Jeho typickým prvkem je soustředění domových prostor kolem místnosti s ohništěm, tvořící jádro domu. Seskupení kolem jádra může být pravidelné (trojbuněčný dům komorového nebo chlévového typu) nebo volné (vazba domových částí k jádru se neřídí žádnými pravidly; tento princip je častý u řeckého domu) .24) Časté je spo 7 jení jádra vchodem s otevřeným zastřešeným prostorem před domovým průčelím. Geneze domového půdorysu vychází přímo z jednobuněčného základu. Součástí jihoevropského proudu jsou domy s místnostmi rozloženými kolem haly (vestibulu), jejichž vzory nacházíme v Přední Asii.25) Tento princip byl typický pro městské domy v balkánských zemích. Vlivem měst se dostal i do jejich vesnického okolí.
      Druhý proud v půdorysném vývoji domu v karpatsko-balkánském regionu můžeme označit jako východoevropský. Základním vývojovým prvkem je tu jizba s pecí a k ní připojená studená síň. Přiřazením komory nabyl dům typický trojbuněčný charakter. O existenci dvoubuněčných a trojbuněčných domů s jizbou máme z východoslovanských oblastí doklady od 10. století.26) k historickému zařazení počátků obou proudů a jejich uplatněni v zemích karpatsko-balkánského regionu jsou vlastní etnografické prameny nedostačující. Konečné slovo tu asi bude mít archeologie a etnografická interpretace archeologických nálezů. Teprve na tomto základě bude možno také zaujat stanovisko k teorii o převzetí domové formy jižními Slovany po jejich příchodu na Balkán od původního obyvatelstva,27) i k názoru, že balkánští Slované přišli na jih s domem, který znali v pravlasti.28) v tomto kontextu bude třeba brát v úvahu i terminologii domu (obecný výskyt názvů jizba, síň (event. pitvor ) u východních Slovanů a u západních Slovanů, užívání označení izba pro zahloubené prostory nemající charakter hlavního domového prostoru a absenci slova[/]

Balkánsko-podunajské formy

síň u jižních Slovanů). Na této základně bude třeba také vnést více světla do geneze rumunského a maďarského domu. Na vytvoření oso

8

Balkánsko-podunajské formy (pokr.)

bitých půdorysných typů na územích karpatsko-balkánského regionu mohly působit různí činitelé. Georgi Kožucharov poukázal na význam klimatických poměrů pro vznik zvláštností v půdorysu bulharského domu: studené zimy a horká léta mohly vést k řešení místností kolem hlavního domového prostoru[/] ( kăšta ), měkké klima v oblasti jihobulharského domu umožňuje přímé spojení všech místností s otevřeným zastřešeným prostorem podél domového průčelí.29) Vznik velkých síní u domu v některých oblastech Rumunska (Ţara Birsei, Săcele, Năsăud) se spojuje s pastýřskou tradicí (ukládalo se tu mléko, vlna a jiné produkty).30) k formování zvláštností v půdorysu domu docházelo také při migracích obyvatel. Je například známo, že v počátcích osídlování Vojvodiny byly srbské domy dvoubuněčné s podsíní; jejich původ byl nejpravděpodobněji v oblasti Kosova, odkud v 17. století přicházelo srbské obyvatelstvo do Vojvodiny. Dům německých kolonistů ve Vojvodině byl rovněž dvoubuněčný, ovšem bez otevřeného zastřešeného prostoru podél průčelí. Zásadní rozdíl mezi oběma byl v situování vchodů: u srbských domů vedly z podsíně samostatné vchody do obytných prostor, německé domy měly hlavní vchod do kuchyně, z níž se vcházelo do světnice. Tento rozdíl se udržoval i po připojení třetího prostoru, k němuž došlo během 19. století. Teprve od konce 19. století šel vývoj domu srbských a německých obyvatel Vojvodiny shodně.31) Analogickou situaci známe z oblasti Blatenského jezera v Maďarsku. Zatímco Madaři a Slováci žili v domech se samostatnými vchody ze dvora, Němci měli běžně trojbuněčné domy komorového typu (se vstupní síni, odkud se šlo do jizby a komory).32)
      V půdorysném vývoji vesnického domu v karpatsko-balkánském regionu se během historického času propojuje kontinuita s diskontinuitou. v starých sídelních oblastech s kontinui

9

Karpatské formy

tou osídlení se zpravidla udržují základní domové dispozice v návaznosti na předchozí vývoj. v kolonizačních územích mnohdy dochází k regresi vyspělých forem v tvary jednodušší. Souběžný výskyt jednobuněčných, dvoubuněčných a trojbuněčných domů v různých dobách svědčí o složitém procesu, kdy se za příznivých podmínek udržují půdorysy vícebuněčné, zatím co nepříznivé situace (hospodářské, politické, sociální) vedou k užití elementárních (jednobuněčných a dvoubuněčných) půdorysů. Při návratech k jednoduchým půdorysným řešením zdaleka nemusí jít o návaznost na základní formy vytvořené v počátcích vývoje domu. Primitivní nemusí vždy znamenat "starobylé".33) Významnou roli tu hraje sociální podmíněnost stavební kultury. Životní standard sociálně slabších vrstev obyvatel vede zpravidla k udržování primitivních forem půdorysu. Tato situace nastává také v prvotních fázích kolonizací, kdy přesídlenci, byť by znali z původního místa svého bydliště obydlí s vyspělým[/]

Podunajské formy

půdorysem, uchylují se k jednoduchým formám, které postupně rozvíjejí. Po celou historii se opakuje snaha dospět k vzoru, jímž se pro rolnické prostředí karpatsko-balkánské oblasti i další území střední, východní a jihovýchodní Evropy stal trojbuněčný dům a jeho víceprostorové modifikace.

Poznámky
1.
      Srov. FROLEC, V.: Narodnaja architektura Karpat i prilegajuščej balkanskoj territorii. Carpatobalcanica, 8, 1978, č. 1, s. 5-11; týž: Syntéza o lidovém stavitelství v karpatsko-balkánské oblasti. Slovenský národopis, 26, 1978, s. 347-350. Zpracování syntézy bylo svěřeno mezinárodnímu autorskému kolektivu ve složení: Václav Frolec (vedoucí kolektivu), Ján Botík (Československo), Bagra Georgieva, Snežina Dimitrova, Ivan Nikolov (Bulharsko), Jurij

10

Goško, Natalija N. Gracianskaja (Sovětský svaz), Breda Vlahovičová, Lasta Djapovićová (Jugoslávie), Endre Füzes (Maďarsko), Maria Gładyszowa, Danuta Tylkowa (Polsko). Tento příspěvek vychází z bohaté literatury o lidové architektuře v zemích střední, východní a jihovýchodní Evropy. Opíráme se také o údaje obsažené v národních syntézách MKKKB.
2.
      V naší klasifikaci jsme zvolili místo zaužívaných označení dvojdílný a trojdílný, event. dvouprostorový a trojprostorový dům označení dvoubuněčný a trojbuněčný dům, postihující - podle našeho soudu - lépe základní organizační jednotky obydlí (obytný prostor, vstupní (komunikační) prostor, skladovací prostor, prostor pro ustájení dobytka), které se mohou vnitřním dělením (divizí) i přístavbou (adicí) rozmnožovat.
3.
      Srov. PÁPAI, K.: Der Holzbau der Palovczen. Ethnologische Mitteilungen aus Ungarn, 3, 1893, s. 141-147, 283-287; MJARTAN,J.: Novšie príspevky k výskumu juhoslovenského domu. Slovenský národopis, 8, 1960, s. 400-430; TóTH, J.: Népi építészetünk hagyományai. Budapest 1961.
4.
      Srov. GUNDA, B.: Jugoslovenski sastavni dijelovi u materialnoj etnografii Madžara. Vjesnik Etnografskog muzeja u Zagrebu, 2, 1936, s. 29-39; týž: Stara hrvatska ognjišta uzduž Drave. Vjesnik Etnografskog muzeja u Zagrebu, 1, 1935, s. 87-97.
5.
      VUIA, R.: Le village roumain de Transylvanie et du Banat. Bukarest 1937; VLĂDUTIU,I.: Etnografia rômaneasca. Bucureşti 1973; STAHL,P.: Planurile caselor romîneşti ţaraneşti. Sibiu 1958.
6.
      Charakter a situování hlavního domového prostoru (jádra domu) a otevřený zastřešený prostor jako důležitý komunikační prvek považujeme za významná kritéria kłasifikace půdorysu domu v karpatsko-balkánském regionu.
7.
      KOŽUCHAROV, G.: Bălgarskata kăšta prez pet stoletija. Sofia 1967.[/]
8.
      PITTEROVÁ, A.: Vývoj základních půdorysných typů tradičního domu na území ČSSR ve světle archeologických pramenů. český lid, 52, 1965, s. 275-295.
9.
      KOJIĆ, B.: Seoska arhitektura i rurizam. Beograd 1958.
10.
      VLĂDUŢIU, I.: Etnografia rômanesca. Bucureşti 1973.
11.
      BUTURĂ, V.: Etnografia populurui rôman. Cluj-Napoca 1978.
12.
      VLĂDUŢIU, I.: C.d.
13.
      GOŠKO, J. G.: Narodnoje stroiteľstvo v Ukrajinskich Karpatach XVI-XVlI vv. In: Ľudová kultúra v Karpatoch. Red. J. Mjartan. Bratislava 1972, s. 167-173.
14.
      TÓTH, J.:C.d.
15.
      Údaje přebíráme z maďarské části syntézy MKKKB, zpracované E. FÜZÉSEM.
16.
      CZAJKOWSKI, J.: Über die historische Entwicklung der dörflichen Bauweise im südlichen Polen. Acta ethnographica, 31, (Budapest) 1982, s. 79-107.
17.
      PITTEROVÁ, A.:C.d.; NEKUDA, V.: Vesnický středověký dům na Moravě. In: Archaelogia historica, 9, 1984, s. 21-37; soubor archeologických a etnografických studií v Archaeologia historica, 12, 1987.
18.
      HADJIMIHALI, A.: La maison grecque. Athénes 1949.
19.
      MARlNGER, R.: Das volkstümliche Haus in Bosnien und Herzegowina. Wien 1900; týž: Das deutsche Haus und sein Hausrat. Leipzig 1906.
20.
      NIKOLIĆ, R. T.: Poljanica i Klisura. Srpski etnografski sbornik, 6. Beograd 1905.
21.
      STAHL, P.:C.d.; PETRESCU, P.: Arhitectura populară. In: Ţara Birsei, Red. N. Dunăre. Bucureşti 1974, s. 79-121.
22.
      KURYLEV, V. P.: Chozjajstvo i materiaľnaja kultura tureckogo kresťjanstva. Moskva 1976.
23.
      BUDlNA, O. R.: Narodnoje žilišče Severnoj Albanii, In: Kultura i byt narodov zarubežnoj Jevropy. Moskva 1967, s. 94-133.
24.
      MEGAS, G. A.: Thrakiki oikia. Laografia, 26, 1969, s. 15-49.
25.
      MINETTI, H.: Osmanische provinziale Baukunst auf dem Balkan. Hannover 1923.
26.
      BLOMKVIST, Je. E.: Kresťjanskije postrojki russkich,

11

ukrajincev i belorusov. In: Vostočnoslavjanskij etnografičeskij sbornik. Moskva 1956, s. 135-144.
27.
      RHAMM, K.: Germanische Altertümer aus der slawisch-finnischen Urheimat,1. Die altslawische Wohnung. Braunschweig 1910.
28.
      NIEDERLE, L.: Život starých Slovanů, I, sv. 2. Praha 1913.
29.
      KOŽUCHAROV, G.:C.d.[/]
30.
      PETRESCU, P.: C.d.
31.
      KOJIĆ, B.: C.d.
32.
      JANKÓ; J.: Haus und Hof am Balaton. Ethnologische Mitteilungen aus Ungarn, 6, 1904, s. 3-62.
33.
      FROLEC, V.: Die Volksarchitektur in Westbulgarien im 19. und zu Beginn des 20. Jahrhunderts. Brno 1966.

DIE ZONALEN GRUNDRIßFORMEN DES BAUERNHAUSES IN DER KARPATO-BALKANISCHEN REGION
(Zusammenfassung)

      Im Zeitraum des Endes des 19. und des Beginns des 20. Jahrhunderts wahrte der Grundriß des Bauernhauses in der karpato-balkanischen Region das Zweizellen- und Dreizellenprinzip, das damals auch in anderen Teilen Mittel-, Ost- und Südosteuropas üblich war. Besonderheiten größeren oder geringeren regionalen Ausmaßes entstanden vor allem durch funktionelle Modifikation der Räume, durch ihre innere Gliederung, das Beheizungssystem und die Kommunikationslösung. Aufgrund reichen Materials definiert der Verfasser unter diesem Aspekt in der karpato-balkanischen Region folgende grundlegende Hausgrundrißformen und Zonen ihrer Verbreitung: 1. Mitteleuropäische und osteuropäische Formen /Gruppen A.1., B.1., B.3., B.4./, 2. Mitteleuropäische Formen /Gruppen B.S., B.7., B.10./, 3. Ägäisch-balkanische Formen /Gruppen D,E,F.I.1., F.1.2., F.IlL1./, 4. Balkanische Formen /Gruppen A.2., B.2., B.4., B.9., F. I.3., F.I.5., F.I.7., F.V., F.VI., 1,2,3,4.,F.VII., F.VIII./,5. Karpato-balkanische Form /Gruppe B.11./, 6. Karpato-danubische Form /GruppeA.3./,7. Balkanisch-danubische Formen /Gruppen F.I.6., F.I1I.2., F.IV./, B. Karpatische For[/]men /Gruppen D.3., C/, 9. Danubische Formen /Gruppen B.6., F.l.8./.
      Im europäischen Kontext erweist sich die karpato-balkanische Region als Gebiet, wo mitteleuropäisch-osteuropäische und ägäisch-balkanische (event. balkanisch-orientalische) Hausgrundrisse eine dominierende Stellung einnehmen. Spezifisch karpatische und danubische Hausdispositionen sind nicht zahlreich. Auf den einzelnen staatlichen Territorien kommen besondere Grundrisse vor, denen wir anderswo nicht begegnen. Das Ausmaß des Einflusses von Kulturzonen und des Vorkommes von Grundrißformen ist auf dem Territorium des karpato-danubischen Teiles der Tschechoslowakei, Südpolens, Ungarns, der Ukrainischen Karpaten, Rumäniens, Jugoslawiens und Bulgariens verschieden. Im angeführten Teil der Tschechoslovakei sind Grundrisse mitteleuropäischen und osteuropäischen Charakters im völligen Übergewicht. In geringem Maße kommen hier spezifische karpato-balkanische, karpato-danubische, balkanisch-danubische, karpatische und danubische Formen vor. Eine ähnliche Situation liegt in den polnischen Kär

12

paten vor. Zum Unterschied von der Tschechoslowakei tauchen hier danubische Elemente nicht auf und die karpato-balkanische Gruppe ist unmerklich vertreten. In den Ukrainischen Karpaten dominieren völlig mitteleuropäisch-osteuropäische Grundrisse. In geringem Ausmaß ist die karpato-balkanische und die balkanisch -danubische Gruppe vertreten. Es entstanden hier spezifische karpatische Formen. Auf dem Territorium Ungarns treffen ziemlich ausgeglichen mitteleuropäisch-osteuropäische und balkanische Elemente aufeinander. Der Einfluß der Karpaten ist im Allgemeinen unwesentlich. Deutlicher war der Einfluß des Donaugebietes. Die mitteleuropäischen und osteuropäischen Grundrisse bestimmen die Hausdisposition im nördlichen Teil des Landes, von wo aus sie kontinuierlich auf jugoslawisches Gebiet übergreifen. Die balkanische Grundrißlösung gelangte in den südlichen und östlichen Regionen Ungarns zur Geltung, die sich an das Gebiet Jugoslawiens und Rumäniens anschliessen. In Rumänien haben die balkanischen Grundrißformen ein mässiges Übergewicht über die mitteleuropäisch-osteuropäischen Elemente. Vereinzelt sind karpatische und danubische Grundrisse spezifisch. Während mitteleuropäische und osteuropäische Elemente auf dem ganzen Territorium Rumäniens (mit einem Schwerpunkt im westlichen und nördlichen Teil) vorkommen, sind die balkanische Grundrisse in den südlichen und östlichen Teilen konzentriert. Dort entstand eine Reihe spezieller Hausdispositionen, die anderswo nicht registriert wurden. Die geographische und kultu[/]relle Lage Jugoslawiens äußert sich in der Vertretung aller Grundrißgruppen (mit Ausnahme der spezifischen karpatischen Forme[m][n]). Die mitteleuropäisch-osteuropäischen, karpato-danubischen, danubischen und karpato-balkanischen Formen kommen au f dem Territorium der Wojwodina, Sloweniens (dieses liegt allerdings bereits außerhalb der karpatischen und balkanischen Region und gehört kulturell zum Alpenbereich), Kroatiens vor. Die ägäisch-balkanischen (event. balkanisch-orientalischen) Hausdispositionen sind für Serbien, Kosovo und Metochia, Bosnien, Montenegro und Makedonien charakteristisch. Sie greifen teilweise auch auf das Gebiet Kroatiens und bis in die Wojwodina über. Einen ausgeprägten balkanischen (event. ägäisch-balkanischen, balkanisch-orientalischen) Charakter hat der Hausgrundriß in Bulgarien. In geringen Ausmaß kommen dort karpato-balkanische und balkanisch-danubische Formen vor.
      Im weiteren Teil der Studie behandelt der Autor grundsätzliche Unterschiede zwischen den mitteleuropäischen und osteuropäischen Formen des Hausgrundrisses einerseits und dem Plan des Balkanhauses andererseits, erörtert das Alter mehrräumiger Häuser in den Ländern Mittel-, Ost- und Südosteuropas, die zwei grundlegenden Prinzipien der Entwicklung des Hauses aus der einzelligen Form zu Zweizellen- und Dreizellenbehausungen (Addition, Division).
      Übersetzung: A. Hubala

13

Výstavba rodinných doků respektující charakter stávající vesnice. Nová Ves - Pohořelice, okr. Břeclav.
Foto O. Máčel.

14

Národopisné aktuality roč. XXVI. - 1989, č. 1

K PROBLEMATIKE ŽÁNROVÉHO VYMEDZENIA A VNÚTORNEJ KLASIFIKÁCIE NÁRODOPISNÉHO FILMU [obsah]


      EVA RIEČANSKÁ - CIELOVÁ, Bratislava
      Spôsob filmového zobrazenia ľudovej kultúry sa v súčasnosti dostáva čoraz viac do zorného poľa etnografov a folkloristov. Tento záujem podnietili nielen potreby vedeckého výskumu, ale aj široké uplatňovanie faktov ľudovej kultúry vo filmovej a televíznej tvorbe.
      Pri hodnotení filmovej a televíznej tvorby s tematikou ľudovej kultúry vystupuje do popredia potreba určitého vymedzenia tohoto druhu tvorby, jeho odlíšenie od ostatných žánrovo a tematicky blízkych okruhov. Súčasná nejednotnosť vo vymedzení a charakterizácii národopisného filmu má svoje príčiny v charaktere tejto tvorby. Ľudová kultúra sa využíva v rôznych žánroch hlavne televíznej tvorby -od spravodajských šotov po štúdiové kompozície s využitím ľudového tanca, rôzne zábavné, súťažné a vzdelávacie programy a pod. v mno[/]hých z nich spĺňa najmä hudobno-tanečný a piesňový folklór prevažne zábavnú a estetickú funkciu.
      Preto sme sa pri analýze tvorby s tematikou ľudovej kultúry zamerali na rod dokumentárneho filmu, ktorý tvorí ťažiskovú oblasť, kostru filmovej a televíznej tvorby o ľudovej kultúre. Priamy vzťah dokumentárneho filmu k zobrazovanej faktickej realite vytvára vo filmovom zobrazení noetické hodnoty, ktoré sú pre pravdivé zobrazenie ľudovej kultúry, či už z vedeckého alebo umeleckého hľadiska, nevyhnutné.
      Ani dokumentárna tvorba o ľudovej kultúre však nepredstavuje homogénny celok. Prejavuje sa v nej rôzny prístup tvorcov k zobrazovaným faktom, ktorý má za následok rôznorodosť v hodnotovom a poznávacom prínose filmov. Nejednotná je aj ich funkcia a určenie.

15

Preto je pri charakteristike národopisného filmu potrebné určiť isté jednotiace hľadisko, ktoré by v sebe zahŕňalo všetky druhy a žánre filmovej a televíznej tvorby.
      Východiskom pre vymedzenie a definovanie dokumentárneho filmu zobrazujúceho ľudovú kultúru je termín národopisný film. Adjektívum "národopisný" vyjadruje vedecký odbor národopis, a zároveň poukazuje aj na oblasť ľudovej kultúry. Vyjadruje určité špecifikum filmového zobrazenia, vzťah filmu k predmetu záujmu národopisnej vedy. Teda filmové zobrazenie sa určitým spôsobom dotýka predmetu národopisu. Týmto smerom sa uberajú úvahy o problematike národopisného filmu, pričom sa vychádza. najčastejšie z obsahovej náplne národopisu.1)
      Národopis upriamuje pozornosť na určitú sféru ľudskej aktivity a tvorby kultúry, špecifickú vlastnými kultúrno-historickými a sociálnymi determinantami. Ako predmet svojho bádania vymedzuje ľudovú kultúru a tradičný spôsob života, pričom zohľadňuje ustálené tradičné formy, vzory a normy rôznych sociálnych a etnických skupín. Skúma presah, kontinuitu a pôsobenie daných tradícií v súčasnosti, ich miesto pri formovaní súčasného spôsobu života.
      Národopisný fakt je preto takým faktom, ktorý má určitý vzťah k týmto tradíciám, ktorý vzniká, funguje i zaniká na základe pôsobenia určitej ustálenej zložky kultúry. Táto skutočnosť je dôležitá aj pri určení pojmu národopisný film, pri hľadaní väzby medzi filmom a národopisom. Ich určujúci vzťah leží v tema[/]tickom základe filmového zobrazenia, ktorým sú tradičné zložky kultúry určitej sociálnej skupiny alebo etnika.2)
      Vychádzajúc z uvedeného možno konštatovať, že termín národopisný film označuje konkrétnu oblasť dokumentárnej filmovej tvorby, ktorá vo svojom základe, tematicko-vyjadrovacom východisku narába s faktami ľudovej kultúry, bez ohľadu na funkciu a určenie filmového zobrazenia. Napriek tomu, že niektorí autori nepovažujú národopisný film za samostatný žáner filmovej tvorby,3) v našom prípade a z hľadiska našich potrieb ho ako samostatný žáner vymedzujeme.
      Väčšina filmovej a televíznej produkcie o ľudovej kultúre nevzniká z vedeckej potreby alebo z potreby etnografického pohľadu na daný fakt, ani z dôvodov popularizácie poznatkov národopisu. Vzniká väčšinou na základe iných ako národopisných impulzov, a preto prináša rozdielne informácie a plní odlišnú ako vedeckú funkciu.
      V otázke vnútorného členenia národopisného filmu doterajšie teoretické práce nevychádzajú z rovnakých kritérií. Za základnú kategóriu národopisného filmu, ktorá má najbližšie k národopisnej vede a vyrastá priamo z jej potrieb, sa všeobecne považuje vedecký národopisný film. Niektorí autori ho uvádzajú ako primárne a jediné chápanie pojmu národopisný resp. etnografický film. Poukazuje sa pritom na význam slova "etnografia". Termín etnografický film potom určuje tú časť tvorby, ktorá je určená na vedecké účely. Etnografický film, ako film slúžiaci vede stáva sa

16

nositeľom odborných informácií a jeho čieľové rozpätie je od výskumu a dokumentácie, cez odbornú výuk, po osvetovú prácu.4) Dôraz sa kladie na film - prostriedok výskumu, analýzy, dokumentácie, prípadne výchovy a vzdelávanie, s dominantnou noetickou, nie estetickou funkciou.
      Každý jednotlivý prístup k národopisnému materiálu sleduje určitý cieľ, ktorému podriaďuje metódu práce a charakter filmovej výpovede. Podstatnú úlohu zohráva výber faktov predkamerovej reality a spôsob ich zobrazenia, interpretácie, v závislosti od výpovedného zámeru a určeniu filmu. Pri analýze dokumentárnej tvorby sme preto ako jednotiace hľadisko hodnotenia zvolili významovú zložku filmového zobrazenia, ktorého tematickým a tematicko-vyjadrovacím prostriedkom bol fakt ľudovej kultúry. Keďže žiadny spoločensky podmienený fakt neexistuje a nemôže existovať bez funkčného prepojenia s ostatnými zložkami systému, ktorý vytvára jelo existenční rovinu, zamerali sme sa nielen na daný zobrazovaný fakt, ale aj na spôsob jeho zobrazenia či interpretácie, t.j. na schopnosť tvorcu postihnúť základné charakteristiky daného faktu, jeho spoločensko-kultúrne súradnice a kauzálne súvislosti. v tomto smere existuje pomerne široká škála spôsobov zobrazenia faktu od konštantovania jeho existencie, "nezúčastneného" popisu javovej stránky faktu, až po určité hodnotiace stanovisko a využitie faktu v kontextových súvislostiach. Ide tu nielen u odhalenie príčin existencie a fungovania faktu, jeho genézy, či iných súvislostí, ale aj[/] o uplatnenie jeho ideového a hodnotového prínosu vo výpovedi orientovanej iným smerom, ako národopisným.
      Dokumentárna tvorba s tematikou ľudovej kultúry nevytvára jednoliaty celok, ale zahŕňa rôzne prístupy k zobrazovanému materiálu. Celú filmovú národopisnú produkciu môžeme rozdeliť do 4 kategórií:
      1. etnografické filmy (národopisný film v úzkom slova zmysle t.j. vedecký národopisný film),
2. filmy o ľudovej kultúre,
3. filmy inšpirované ľudovou kultúrou,
4. filmy z oblasti folklorizmu.
      Tieto skupiny predstavujú základné členenie národopisného filmu. Štýlová nerovnorodosť sa prejavuje aj v rámci jednotlivých kategórií a vytvára tak rozvrstvenú škálu možných pohľadov na zobrazovaný fakt. Každá z kategórií predstavuje však určitý model prístupu k materiálu a vytvára isté hranice formálne, významové i komunikačné.

Etnografický film
      Je to film zobrazující fakty ľudovej kultúry, zameriavajúci sa na zaznamenanie ich jedinečnosti v manifestnej (reálnej, prirodzenej) podobe, alebo prostredníctvom pravdivej rekonštrukcie. Orientuje sa na sprostredkovanie priamej vecnej informácie o fakte. Jeho funkcia je určená potrebami vedeckého výskumu a dokumentácie, a tiež spoločenskými funkciami vedy. Je jedným z prostriedkov vedeckého poznania (výskumu a analýzy), uplatňuje sa v ňom vedecké vysvetlenie faktu a jeho zobra

17

zenie vzhľadom na potreby vedeckého bádania. Do tejto kategórie radíme filmy vedecko-výskumné, dokumentačné, ktoré sú priamo určené formálne i obsahovo vedeckými cieľmi, ďa­ lej filmy výukové a vedecko-populárne, sprostredkúvajúce výsledky vedeckého výskumu z analyticko-syntetického pohľadu (napr. Majster Karol Lukniš, réž. O. Elschek; Masky v ľu­ dovom divadle, réž. M. Slivka).
      Informačná hodnota a miera informačnej nasýtenosti je aj v prípade etnografického filmu rôzna. Väčšinou býva podmienená účelom filmu a charakterom vedeckého štúdia. Vedecký film sa v prevažnej miere orientuje na zaznamenanie neopakovateľnej udalosti, jedinečnosti faktu, ktorého kvality by malo zachovávať aj filmové zobrazenie.
      Okrem priameho záznamu udalosti v manifestnej podobe sa však využíva i metóda rekonštrukcie skutočnosti na rôznych stupňoch imitácie reality:
a) "rekonštrukcia" javu prostredníctvom jehozáznamu v časovom odstupe, t.j. v inomčase, než v akom reálne existuje. (Dotýkasa to najmä zvykov, obradov a procesovviazaných na určité časové obdobie),
b) verná rekonštrukcia zaniknutých javov.
      Ani vedecký filmový záznam sa nevyhne filmovej transformácii faktu, ktorá sa primárne tvorí v technickej rovine filmového zobrazenia a zároveň vzniká prostredníctvom organizácie filmových prvkov. Transformácia však býva v súlade so snahou o objektívnosť zobrazenia faktov.
      Jedným z dôležitých príznakov etnografické[/]ho filmu je prevaha primárnych sémantických vzťahov medzi zobrazovaným faktom (realitou) a jeho zobrazením. Medzi filmovým znakom a ním označovanou realitou vzniká a uchováva sa denotatívna väzba ako podmienka vedeckej objektivity záznamu skutočnosti. Nevytvára sa významový presah oznámenia. Vedecký film tak predstavuje základný filmový záznam skutočnosti, elementárny model reality, schopný stať sa predmetom vedeckého štúdia.
      Aj v rámci tejto kategórie však nachádzame filmy, v ktorých okrem primárneho denotatívneho vzťahu medzi faktom a jeho znakmi vznikajú väzby, vytvárajúce schopnosť filmu presiahnuť význam jednotlivého faktu, ktorý tak nadobúda vzťah k určitej širšie, či všeobecnejšie chápanej realite.

Film o ľudovej kultúre
      Je to film zobrazujúci fakty ľudovej kultúry s výpoveďou zameranou na oznámenie informácie o fakte, prípadne o jeho existenčných a iných súvislostiach. Okrem primárnych noetických hodnôt prináša i hodnoty etické, estetické a ďalšie. v rámci rôznych pohľadov na fakt sa môže uplatniť aj axiologické stanovisko. Cieľom filmu nemusí byť vedecké vysvetlenie faktu, jeho určenie a funkcia sú podmienené aktuálnymi potrebami spoločnosti (napr. Piemule, réž. J. Ševčíková).
      Charakterizuje ho zámernosť autorského pohľadu na zobrazované fakty. Ľudová tradícia sa stáva výrazom estetického vzťahu tvorcov ku skutočnosti. Prítomnosť filmovej estetickej informácie však nie je podmienkou pre zara

18

denie filmu do tejto kategórie. Za primárne kritérium považujeme zobrazenie faktu ľudo­ vej kultúry v rovine výpovede o danom fakte.
      Do tejto kategórie radíme dokumentárne filmy (s rôznou informačnou hodnotou), spravodajské a publicistické filmy. Na rozdiel od vedeckého filmu sa film o ľudovej kultúre nesnaží o objektivitu pohľadu na zobrazované fakty. v súlade s autorským zámerom a určením filmu ich zobrazuje v rôznych polohách a uhloch pohľadu.
      Základom zobrazenia je fakt ľudovej kultúry v živej, zámerne netransformovanej podobe, ktorý je zobrazený v súlade s informačno-poznávacím, axiologickým či estetickým zameraním. Filmy o ľudovej kultúre plnia preto rozličné funkcie - od čisto informačnej po estetickú.
      Filmy tejto kategórie stoja na rôznom stupni autorskej filmovej transformácie faktov ľudo­ vej kultúry, pričom filmová výpoveď sa pohybuje na úrovni výpovede o zobrazovanom fakte. Selekcia vizuálnej informácie a jej zámerná filmová transformácia spôsobujú vznik samostatnej filmovej skutočnosti, ktorá vo vzťahu ku skutočnosti predkamerovej nadobúda určitý zovšeobecňujúci presah. Lokálna tradícia sa môže stať reprezentantom regiónu až etnika, jedinečný fakt zase reprezentantom všetkých variantov svojho druhu. Film o ľudovej kultúre má schopnosť stať sa nositeľom nielen poznávacích, ale i morálno-etických, emocionálnych a iných hodnôt.[/]

Film inšpirovaný ľudovou kultúrou
      Je to film zobrazujúci fakty ľudovej kultúry v ich prirodzenej existenčnej rovine a podobe, ale s výpoveďou zameranou širšie alebo iným smerom, ako je výpoveď o konkrétnom jave (napr. Sanitrárovci, réž. M. Urban a D. Ursíny).
      Využíva fakty ľudovej kultúry ako prostriedok výstavby výpovede, jej materiálne a ideové východisko. Tradícia tvorí základ filmového autorského vyjadrenia o skutočnosti. Cieľom zobrazenia ako celku nie je zobrazenie faktu ľudovej kultúry, priama výpoveď o ňom. Tvorí len časť zobrazovanej reality. v kontexte filmového zobrazenia sú fakty ľudovej kultúry jeho dôležitou súčasťou, nositeľom určitých hodnôt a významov.
      Informácia nie je informáciou vedeckou, a nestojí ani na úrovni dominantnej výpovede, ako v prípade 2. kategórie národopisného filmu. v štruktúre filmového diela sú fakty ľudovej kultúry jednou zo súčastí filmového modelu skutočnosti, integrálnou zložkou komplexnejšej výpovede o realite.
      Preto je z hľadiska národopisu informácia o ľudovej kultúre neúplná a ani k úplnosti v kontexte zobrazenia nesmeruje. z významového hľadiska je informácia o fakte podriadená významu filmu ako celku. Do tejto kategórie zaraďujeme filmy, ktoré majú všeobecnejší kultúrno-antropologický charakter a filmy, v ktorých sa uplatňuje konfrontačné a hodnotiace hľadisko.
      V prvom prípade ide hlavne o dokumentárne filmy vypovedajúce o sociálnych a kultúrnych

19

súradniacich súčasného človeka. Dominantnou funkciou filmov je estetická funkcia, ktorá je nadradená funkciám ostatným. Táto skutočnosť sa prejavuje v autorskom prístupe k materiálu a priamo sa odráža v spôsobe a charaktere transformácie zobrazovaných faktov.
      V druhej skupine filmov prevažuje axiologické hľadisko. Ľudová kultúra slúži ako konfrontačný materiál, jeho prostredníctvom zaujíma tvorca postoj k problematike súčasnosti, pričom sa využíva najmä kontrast tradičného so súčasným.

Film z oblasti folklorizmu
      Je to film zobrazujúci fakty ľudovej kultúry nie v prirodzených formách, ale v transformovanej podobe, pričom táto transformácia vyplýva z vlastností zobrazovanej predkamerovej reality. Základ zobrazenia predstavuje oblasť sekundárnej existencie ľudovej kultúry, t.j. fakty, ktorých existencia a funkcia nie sú totožné s prirodzeným jestvovaním a funkciou faktu v primárnych formách. Zobrazované fakty už v predkamerovej realite majú charakter štylizovaného tvaru s vlastnými výrazovými prvkami a pravdivostnou hodnotou, ktoré filmový záznam fixuje a zároveň transformuje.
      Kategória filmov z oblasti folklorizmu predstavuje štýlovo i významovo pomerne nerovnorodú skupinu. Táto heterogénnosť vyplýva z povahy zobrazovaných faktov, a závisí od spôsobu ich úpravy a charakteru štylizácie. Zároveň však vzniká i v rovine filmovej štruktúry. Preto je vedecká a noetická hodnota jednotlivých filmov rôzna. I tu sa prejavuje rôzny prístup[/] k materiálu - od reportážneho záznamu javiskových vystúpení, cez jednotlivé spôsoby rekonštrukcie po scénické kompozície a programy zobrazované v "autentickom" prostredí, kedy sa vytvára rekonštrukcia nie javu, ale interiéru alebo exteriéru pre potreby filmového zobrazenia. Pri tomto spôsobe zobrazovania faktov vznikajú mnohonásobné transformácie, ktoré často znižujú pravdivosť filmu a skresľujú obraz o spôsobe existencie a charaktere ľudovej kultúry.
      Filmy zaradené do tejto kategórie by sme mohli, v závislosti od stupňa úpravy a filmovej transformácie faktov nazvať transformáciou štylizácie alebo štylizáciou štylizácie. Pod štylizáciou tu rozumieme určitý spôsob existencie zobrazovaného faktu. Vo filme sa preto nevytvárajú primárne sémantické väzby medzi faktom ľudovej kultúry v prirodzenej podobe a jeho zobrazením, ale medzi zobrazením štylizovaného tvaru a týmto tvarom.

      Jednotlivé kategórie národopisného filmu odrážajú množstvo rôznych prístupov k faktom ľudovej kultúry. Výber faktov a ich filmová transformácia podmieňujú rozdiely v informačnom prínose filmov z kvalitatívneho i kvantitatívneho hľadiska.
      Rôznorodosť sa však prejavu je aj v tematickej rovine. Tematické rozpätie národopisného filmu poskytuje pomerne široké možnosti pri selekcii faktov. Preto tvoria zobrazovacie východisko i centrum filmovej výpovede fakty rôznej povahy. Bez ohľadu na šírku ich zobrazenia, interpretácie a transformácie sa filmo

20

vé zobrazenie môže zamerať na statický jav, dynamický proces alebo na nositeľa tradície.
      V prípade zobrazenia nositeľa ľudovej tradície dominuje vo filme línia výpovede o určitej osobnosti. Zobrazenie človeka (výrobcu, interpreta a pod.) predstavuje jeden z možných po­ hľadov na fakty ľudovej kultúry. z hľadiska potrieb vedeckej práce ide hlavne o postihnutie existenčnej roviny faktu, zobrazenie jelo ekológie a tým spoločenského a kultúrneho kontextu, prirodzených existenčných a funkčných väzieb.
      Ostatné druhy národopisného filmu sa orientujú prevažne na vyjadrenie nniesta tradície v súčasnom živote prostredníctvom zobrazenia osobnosti - človeka, ktorého hodnotové orientácie a postoje sú ovplyvňované tradíciami ľu­ dovej kultúry. Informácie o faktoch ľudovej kultúry sú často útržkovité, z vedeckého pohľadu neúplné alebo nedostatočné. Vytvárajú jednu zo súčastí filmovej výpovede a tvoria nielen jej kontextový rámec, ale určujú aj ideové smerovanie filmu. Stávajú sa nositeľom aktuálnych spoločenských hodnôt a významov.
      Pri zobrazení procesu sa film zameriava na určitý časovo podmienený, dynamický fakt. Napr. priebeh a technológia výroby, línia časovej následnosti zvyku, obradu, priebeh umeleckej činnosti (rezba, maľba, tanec) alebo spoločenskej príležitosti (zábava) a pod. Spôsob a logika zobrazenia sú určené vnútorným členením, významovou následnosťou a časovým ohraničením procesu. Prirodzený priebeh a dynamika procesu, ktoré predstavujú jeho základné charakteristiky, vytvárajú aj základ[/] jeho filmového zobrazenia z vedeckého, informačno-noetického i umeleckého hľadiska.
      Zobrazenie dynamického faktu ľudovej kultúry nie je možné bez zobrazenia jeho nositeľov či aktérov. Na rozdiel od zobrazenia osobnosti človeka však vo filme dominuje línia priebehu procesu, ktorá neakcentuje bližšie určenie, charakteristiku jeho aktérov. Zobrazenie nositeľov je vo filme zatlačené do úzadia, alebo prítomné iba na úrovni registrácie zúčastnených (informácie o vekovom, sociálnom zložení nositeľov a pod.) .
      Filmové zobrazenie statického javu zameriava sa na postihnutie rôznorodosti jeho foriem a variantov, alebo na odhalenie príčin jeho vzniku, jestvovania, resp. zániku. z vedeckého hľadiska je rozhodujúca komplexnosť pohľadu na určité fakty (napr. pracovný nástroj, architektúra, odev, artefakt a pod.). Filmový tvorca má možnosť voľby pohľadu na zobrazovaný fakt: od vonkajšieho popisu cez určenie napr. úžitkových vlastností, estetických kvalít alebo funkčnosti, až po odhalenie širokých príčinných súvislostí a vzťahov. Film obracia pozornosť na materiálne výsledky ľudskej činnosti, ktoré zobrazuje relatívne nezávisle od nositeľa a procesuálnej zložky faktu. Tieto, pokiaľ sú vo filme prítomné, tvoria súčasť celkovej informácie o jave, z hľadiska významu filmovej výpovede dominantnej.
      Uvedené základné prístupy k faktom ľudo­ vej kultúry zvyčajne nevystupujú vo filmovom zobrazení jednotlivo. Keďže tvoria určitú rovinu existencie faktu, sú prítomné v každom fil

21

movom zobrazení, pričom jedna z línií môže dominovať.
      Ideálnym syntetickým zobrazením faktu ľu­ dovej kultúry je potom rovnocenná prítomnosť a proporčná vyváženosť všetkých línií pohľadu na fakt ľudovej kultúry vo filmovom diele.
      Široké rozpätie národopisnej filmovej tvorby má za následok rôzny vedecký a poznávací prínos filmov, ich rozdielne ideové a umelecké hodnoty. Pomerne veľké rozdiely sa prejavujú aj v rámci jednotlivých, nami vymedzených, kategórií. Preto zvolené kategórie národopisného filmu nevytvárajú jednoznačne a ostro vymedzené skupiny, ale predstavujú určité modely. Ich šírka a hranice poskytujú možnosť rôznych prístupov k faktu aj v prípade filmov zahrnutých do jednej kategórie a zároveň umožňujú významový i komunikačný presah filmov z jednej kategórie do druhej.
      Hoci problematika národopisného filmu nestojí v centre vedeckého bádania národopisu a v mnohých oblastiach sa prelína s filmovou teóriou, jej poznanie a analýza z hľadiska národopisnej vedy prispieva k využitiu filmových prostriedkov vo vede, ako aj k pravdivému zobrazeniu a prezentácii faktov ľudovej kultúry prostredníctvom filmu a televízie.[/]

Poznámky _
1.
      Porovnaj MIHÁLIK, P.: k n iektorým aspektom etnografického filmu. Slovenský národopis 29, 1981, č. 4, s. 591; SLIVKA, M.: Slovenský národopisný film. Filmografia I. Banská Bystrica, KOS 1982, s. 11; LEŠČÁK, M.: Okritériách vnútornej diferenciácie filmov o ľudovej kultúre z pohľadu etnografa. Slovenský národopis 31, 1982, č. 2, s. 299; LUTHER, D.: Využívanie etnografických poznatkov vo filmovej a televíznej tvorbe. Slovenský národopis 33, 1985, č. 2, s. 751.
2.
      LUTHER, D.: c.d., s. 751.
3.
      Viď MlHÁLIK, P.: k f ilmovej a televíznej tvorbe o ľudovej kultúre. Slovenský národopis 31, 1983, č. 2, s. 297.
4.
      Porovnaj SLIVKA, M.: c.d., s. 5; MIHÁLIK, P.: k f ilmovej a televíznej tvorbe o ľudovej kultúre. Slovenský národopis 31, 1983, č. 2, s. 297; LEŠČÁK, M.: c.d., s. 299; SLIVKA, M.: Film a národopis. Národopisné aktuality 4, 1967, č. 1, s. 8.

22

ZUR PROBLEMATIK DER GENREUMGRENZUNG UND DER INNEREN KLASSIFIZIERUNG DES ETHNOGRAPHISCHEN FILMS
(Zusammenfassung)

      Bei der Bewertung des dokumentarischen Film- und Fernsehschaffens mit der Thematik der Volkskultur tritt die Notwendigkeit in den Vordergrund, dieses Schaffen in gewisser Weise zu interpretieren und zu charakterisieren. Ausgangspunkt für die Definition des ethnographischen Filmes ist der Bereich der Erforschung der Ethnographie als Wissenschaftsgebiet. Der ethnographische Film unterscheidet sich von anderen, thematisch verwandten Gattungen durch sein Thema, das sich relativ mit dem Gegenstand des Interesses der Ethnographie deckt. Der Termin ethnographischer Film bezeichnet daher einen konkreten Bereich des dokumentarischen Filmschaffens, der sich mit seinem Ausgangspunkt im Thema und Ausdruck mit den Fakten der Volkskultur ohne Rücksichtnahme auf die Funktion und Bestimmung der filmischen Veranschaulichung auseinandersetzt. Unter diesem Aspekt definieren wir den ethnographischen Film als selbständiges Genre des dokumentarischen Filmes, das künstlerische und auch außerkünstlerische Arten des dokumentarischen Filmes mit einer verhältnismäßig weitgefaßten Kommunikationseinstellung beinhaltet.
      Der so abgegrenzte Bereich des ethnographischen Filmes zerfäl[l]t in einige Kategorien, die eine grundlegende Gliederung des ethnographischen Filmes darstellen.

1. Der ethnographische Film
      Seine Funktion wird durch die Erfordernisse der wis­ senschaftlichen Forschung und Dokumentation auch auch durch die gesellschaftlichen Funktionen der Wissenschaft bestimmt. Seine Orientierung ist die Vermittlung direkter sachlicher Information über Tatsachen.[/] Dazu zählen wir Filme aus Wissenschaft und Forschung sowie Dokumentation, die zur wissenschaftlichen Arbeit gehören, aber auch Filme für den Unterricht und populärwissenschaftliche Filme, die die Ergebnisse der wissenschaftlichen Forschung unter dem analytisch-synthetischen Aspekt vermitteln.

2. Der Film über die Volkskultur
      Es ist dies ein Film, der Fakten der Volkskultur darstellt und auf die Information über Fakten ausgerichtet ist. Abgesehen von noetischen Werten bringt er auch ideologische, ethische, emotionale u.a. Werte. Die volkstümliche Tradition wird zum Ausdruck einer ästhetischen Beziehung des Künstlers zur Wirklichkeit. Hierher rechnen wir dokumentarische und Berichterstattungs- und Publizistikfilme.

3. Der von der Volkskultur inspirierte Film
      Dieser Film verwertet die Fakten der Volkskultur in Kontextzusammenhängen. Sie sind ein Bestandteil einer komplexeren Aussage von der Realität, und daher ist die Information über das Faktum der Volkskultur nicht dominierend. Dazu zählen wir dokumentarische Filme mit einem allgemeineren kultur-anthropologischen Charakter der Aussage und Filme, in denen ein axiologischer Aspekt vorherrscht.

4. Der Film aus dem Bereich des Folklorismus
      Es ist dies ein Film, der die Tatsachen aus dem Bereich der sekundären Existenz der Volkskultur veranschaulicht. Das Wesen der zu veranschaulichenden Tatsa

23

chen hängt von der Art ihrer Aufbereitung und dem Charakter .der Stilisierung in der Realität vor der Kamera ab. Dazu rechnen wir einzelne Arten des dokumenta[/]rischen Schaffens, die sich mit einer bestimmten stilisierten Tatsache der Volkskultur auseinandersetzen.
      Übersetzung: A. Hubala

24

Národopisné aktuality roč. XXVI. - 1989, č. 1

VÝVOJ BYTOVÉ VÝSTAVBY NA JIHOMORAVSKÉM VENKOVĚ PO ROCE 1945 [obsah]


      OTAKAR MÁČEL, Brno
      Obraz jihomoravské vesnice, fixovaný v obecné představě z literárních popisů a romantických kreseb, dožil prakticky po první světové válce. První náznaky změn se objevily již koncem minulého století, šlo ovšem jen o ojedinělé případy. Objekty škol a menších průmyslových závodů nespadají plně do měřítka vesnice. Dekorativní historismus některých venkovských staveb nevychází už z tradičního plošně barevného členění lidových staveb, ale z nové (nebo přestavené) budovy, nenarušující však svou hmotou dosud jednotný obraz vesnice.
      Konjunktura dvacátých let obohatila sortiment bytové výstavby o domky dělníků, dojíždějících za prací do měst. Tato stavení připomínají někdejší domkářskou zástavbu; liší se však od ní vyšší světlou výškou, většími okny, lepším vybavením a nespalným materiálem. I když parcely už nejsou tak stísněné, mají[/] tyto domky (většinou jen o dvou až třech místnostech) jen malé hospodářské příslušenství. Při tom jde většinou o stavení situovaná okapem k ulici. Je zajímavé, že tito noví stavebníci, ač měli možnost poznat městskou architekturu, většinou navazovali na architekturu tradiční vesnické výstavby. v ní se u selských usedlostí rozšiřuje hospodářské příslušenství, u domkařů zvolna dochází ke zlepšení bytové výstavby a její úrovně.
      Naproti tomu se domy, které si stavěli úředníci a kvalifikovaní řemeslníci, vyznačují zřetelným odklonem od tradiční výstavby. Předlohou zde už byla malá městská vilka, a to jak v dispozici, tak i architektonickém členění. Ačkoli se zde jednalo o zcela nové pojetí stavby, nenarušovalo to celkový ráz vesnice. Jinak ovšem působily prodejny firmy "Baťa"; které se stavěly v třicátých letech téměř ve všech větších obcích. Tyto funkcionalismem ovlivně

25

né stavby byly ve městech progresívní architekturou, ale na vesnici působily neorganicky a cize.
      Hospodářská krize třicátých let na vesnici zastavila téměř veškerou stavební činnost a krátké období konjunktury před druhou světovou válkou nemohlo kvalitou ani kvantitou výrazněji změnit charakter vesnic.
      Hodnotíme-li předválečnou architekturu jihomoravské vesnice, musíme se zmínit o ojedinělé, ale výtvarně a provozně zajímavé výstavbě dvou vesnic. Byly to Nový Bítov a Nové Kniničky, založené po zatopení původních vsí přehradními nádržemi.
      V obou případech šlo o dobře řešené vesnické komplexy, kde nebylo použito formálně tradičních prvků, ale klasické architektonické prvky a principy zůstaly respektovány. Výstavba Bítova a Kníniček představuje jeden z moderních směrů, který se v té době v architektuře prosazoval. Jiný její směr, sice líbivější, ale za to méně pravdivý, se snažil o tradiční výraz. To však vedlo k aplikaci ornamentálních motivů na venkovské stavby. Volně zpracované motivy z žuder z Podluží nebo Dolňácka se objevují nejen na obytných domech, ale také na školách nebo na nádražních budovách. v mnoha případech se malířsky pojaté ornamenty transponovaly do výšivkového rastru a jejich provedení pak bylo řešeno plasticky v cementové omítce. Hodnotit tuto snahu o kontinuitu a setrvání v tradici je obtížné; klad lze snad spatřovat ve snaze udržet v architektuře její tradiční rysy a vytvořit v oblasti svéráznou výstavbu. Že však tyto tendence zů[/]

Štukové prvky městské architektury nenarušily venkovský charakter obcí. Charvátská Nová Ves čp. 104, okres Břeclav. Foto O. Máčel.

staly pouze přáním, ukazuje skutečnost, že ornamentální výzdoba domů nebyla schopná dalšího vývoje; ani když snahy o vytvoření regionálnarchitektury reprezentovaly takové osobnosti, jako byl architekt Dušan Jurkovič, nenašly širší ohlas. Jsou pouze dokumentem svérázné práce architekta vysoké kvality.
      Během druhé světové války se stavební činnost na vesnici prakticky zastavila. Údobí stagnace bylo využito na přípravu na poválečné období, pro které se počítalo s intenzívní bytovou výstavbou. Architektonická pracoviště se soustředila na vypracování regulačních plánů venkovských obcí. Některé se vyznačovaly velmi progresívní koncepcí, jež ovšem nemohla vybočovat z rámce stávajícího názoru na funk

26

Selské stavení, kde se modernizace soustředila na novou fasádu z cementové omítky a interiérových obkladaček. Vrbice čp. 15, okr. Břeclav. Foto O. Máčel.

ci a tvářnost vesnice. Snahy o vytvoření optimálného typu domu vyvolaly v letech 1939-1942 celonárodní aktivitu, která vyvrcholila soutěží, na vytvoření regionálního venkovského domu. Této soutěže se zúčastnili všichni přední architekti. I když se výsledky, nesporně pozoruhodné, po válce neuplatnily, přinesla soutěž bohatý dokumentační materiál a někde i naznačila, kterým směrem by se vývoj nové tradice mohl ubírat. Na tento cenný dokumentační materiál navazovaly po válce vyměřovací[/] akce VUT v Brně pod vedením prof. Antonína Kuriala.
      Po roce 1945 se stavební činnost soustředila hlavně na úpravy a přestavby. Pro nedostatek stavebního materiálu byli stavebníci v některých oblastech dokonce nuceni si samí vyrábět cihly. Při novostavbách se dispozičně vycházelo z posledního vývojového stupně selského domu s průchozí síní a návratím. Hospodářské příslušenství bylo součástí každého stavení. Za zmínku stojí činnost architekta prof. ing. F. Jeřábka, který v tomto období navrhl celou řadu domků. Vycházely z tradiční zástavby, při čemž hlavní důraz nebyl kladen na dekor, ale na měřítko stavby a jasný provoz. Tyto projekty vzešly ze soutěže "Venkovský dům s malým hospodářství". Stavěly se v akci stavební obnovy v roce 1949.
      Rozsah individuální bytové výstavby rodinných domků byl minimální. v roce 1951 bylo na celém území ČSR postaveno (včetně měst) pouze 8 600 rodinných domků. Stagnace bytové výstavby na vesnici souvisela s celou přeměnou struktury zemědělské výroby a přechodem ke kolektívnímu hospodaření. Teprve ve druhé polovině padesátých let, kdy se sociální přeměny zemědělství pozvolna dokončují, se zvyšuje také stavební ruch. Ačkoli se už v roce 1960 výstavba rodinných domků zdvojnásobila, zůstával bytový standart na vesnici (v sídlech do 1999 obyvatel) nejnižší. Podle dat z roku 1961 je stáří bytového fondu následující:
- 43 % objektů z doby před rokem 1900, - 13 % objektů z období 1901-1920,
- 30 % objektů z období 1921-1945,

27

- 14 % objektů z období 1946-1961.
      Při tom přes dvě třetiny bytů na venkově nemělo vodovod, kanalizace byla zavedena jen u 5 % staveb a procento bytů s nejvyšším stupněm vybavení bylo u obcí venkovského typu pouze 0,2 % .
      Tato neudržitelná situace v bydlení si vynutila ve druhé polovině padesátých let (i přes špatnou situaci v zásobování stavebními materiály) zvýšenou stavební činnost. Výstavba vesnice byla řešena převážně přestavbami a v menší míře pak novou zástavbou. Ta se realizovala podle individuálních projektů místních stavitelů a jen výjimečně byla řízena fundovanými architekty. Tato skutečnost nezůstávala neznámá, ve své době však nebyla ekonomicky a organizačně řešitelná. Ve studiích výzkumných pracovišť se na tento neuspokojivý stav poukazovalo a připravovala se výhledová řešení přestavby nové vesnice.
      Prvním oficiálním typem byl přízemní domek stojící volně nebo sdružený jako dvojdomek (T 42-44/52). Malá obytná plocha bez hospodářského příslušenství se nemohla prakticky uplatnit. Pokud se ojediněle tyto typy stavěly, byly na nich dodatečně prováděny úpravy a vždy se přistavovala hospodářská stavení. U typu 72-74/52 se už počítalo s hospodářským příslušenstvím, protože domky byly určeny pro členy JZD. Dva pokoje (s možností využití podkroví) s kuchyňským koutem a koupelna spojená s hospodářskou kuchyní, představovaly řešení, které také nemělo předpoklady pro uplatnění v širším měřítku. Navíc měly tyto typy malou urbanistickou variabilitu. Měly být[/]

První stavby po roce 1945 mají ještě charakter lidových staveb 19. století. Lanžhot, okr. Břeclav. Foto O. Máčel.

použitelné jako jihočeský štítový dům i jako moravskoslezský volně stojící okapový dům.
      Jediným typem obytného domu o dvou podlažích byl typ T 52/32. Ačkoli se zde počítalo s hospodářským provozem, postrádaly tyto typy sklep a komoru a ani spížní skříň v kuchyni nevyhovovala. Domy tohoto typu se proto stavěly jen ojediněle.
      Mimo tyto typy používali soukromí stavebníci různé návrhy z akce "Na pomoc individuálnímu stavebníkovi" (ROH 1953). Ani tyto typy však nebyly dost progresívně vyřešeny, takže byly používány projekty s největší obytnou plochou, které byly potom většinou ještě individuálně upravovány.
      Koncem padesátých let se škála typových podkladů rozšířila. Jako pomůcku k řízení vý

28

Svojí hmotou zcela nevhodná stavba ve vesnickém prostředí. Vrbice, okr. Břeclav. Foto O. Máčel.

stavby rodinných domků, prováděných svépomocí v letech 1958-1960, vydal SVV seznam 25 projektů. v roce 1959-1960 bylo na popud SA ČSSR vypsáno 40 experimentálních projektů k výstavbě dodavatelským způsobem. Ve stejné době byly vypracovány i další projektové řady pro rodinné domky. Vznikaly na krajských nebo i okresních projektových pracovištích (Bratislava, Budějovice, Havlíčkův Brod, Znojmo) a byly určeny pro pracovníky STS a JZD.[/]
      Výstavba podle typizovaných projektů se však ani v období 1950-1960 nijak výrazně neprosadila. Projektanti správně neodhadli potřeby a možnosti venkovských stavebníků a tak převážná část bytové výstavby na vesnici byla realizována podle návrhů místních odborníků. Ačkoli obytná plocha byla u těchto individuálních projektů větší než u domků typizovaných, vykazují mnohé tyto novostavby závady v dispozici (tj. malou pokojovitost, naddimenzovanost příslušenství a nedostatečnou diferenciaci obytné plochy místností).
      Architektonický vzhled vesnice se v údobí let 1950-1960 nezměnil ve hmotách, ale velmi negatívně v architektonickém výrazu. Více než nová výstavba jej ovlivňovaly přestavby, které určovaly vzhled obcí. Prvním krokem při úpravách domu byla obnova fasád, spojená s výměnou oken na dvou i čtyřdílná. Nejhrubší závadou byla ovšem břizolitová omítka v šedém tónu. Snaha o výtvarné odlišení doma se soustředila na ornamenty nebo stylizované květinové motivy, provedené (většinou dvoubarevně) v cementové omítce sgrafitovou technikou. Zdobily se hlavně pasy nad okny, jejich rámování či plochy mezi nimi. Vyjímečně se objevuje i zdobení větší plochy romantickými figurálními výjevy. Výzdoba novostaveb, které bývají většinou patrové, je stejného charakteru. První typové objekty (T 42/52), navrhované ještě v tzv. období socialistického realismu, se snažily navazovat na tradice čistě formálně. Malované žudro nebo barokizovaný štít ovšem nenašel odezvy. Ostatní typizované stavby ne

29

Architektonicky nesourodá nová výstavba. Pavlov, okr. Břeclav. Foto O. Máčel.

byly zdobené a svou "vilkovou" koncepcí nezapadaly do venkovského prostředí.
      Období od roku 1960 až 1980 lze charakterizovat jako jako dobu výrazných stavebních pro[/]měn, na vesnici. Konsolidace zemědělství zajistila finanční krytí a lepší zásobování stavebním materiálem. To umožnilo zahájení hromadné přestavby i nové výstavby. Venkov má proti

30

Nová výstavba svým vilkovým charakterem nezapadá do vesnického prostředí. Pavlov, okr. Břeclav. Foto O. Máčel.

městu výhodu, která umožnila snazší výstavbu rodinných domků. Najdeme tu sousedskou výpomoc, levnější dopravu, vztah k manuální práci a konečně řemeslnou zručnost stavebníků. Výstavba nového domu nebývá na venkově motivována výlučně potřebou zlepšit standart bydlení. Jde spíše o uspokojení potřeb sociální asociace a reprezentace. Touha po seberealizaci vede obyvatele venkova, trpící donedávna pocity jisté nedoceněnosti, k výstavbě rodinných domků vilkového charakteru. Značnou měrou přispěla k rozmachu výstavby i státní podpora a výhodné formy půjček. Intenzita bytové výstavby se proti padesátým letům zvýšila více než čtyřikrát. z celkového počtu bytů v rodinných domech bylo realizováno 47,7 % v obcích[/] venkovského typu. Ve způsobu realizace vystavby převládla jednoznačně svépomoc (49,3 %) nebo částečná svépomoc (43,8 %). Převážně dodavatelsky se prostavělo 3,9 % domů, plně dodavatelsky jen 2,5 %. Sledujeme-li stavebníky podle makroskupin sociálně-ekonomické příslušnosti, zjišťujeme, že 60 % stavebníků rodinných domků (1980) jsou dělníci. Překvapivě nízké procento stavebníků ze zemědělství (necelých 10 %) lze vysvětlit skutečností, že se většinou jedná o staré osoby, které bydlí ve vlastním domku již zmodernizovaném a že mladým členům JZD a státních statků bylo poskytnuto ubytování v nových nájemních domech nebo v již dříve dokončených domech rodinných.
      Výstavba podle individuálních projektů navazovala svým charakterem na předešlou etapu. Nové stavební prvky - např. balkóny (prakticky nevyužité) a garáže - jsou dnes neodmyslitelnou součástí každého nového domu. Vzhledem k tomu, že rodinné domy stavěné podle individuálních plánů měly často provozní nedostatky, byl na stavebníky vyvíjen stálý tlak, aby stavěli podle "katalogových projektů. Přesto byly tyto vzorné projekty používány jen ve 22,9 % (1980) a teprve v posledních letech se stavění podle typů více rozšířilo. Stavebníci dnes mají možnost výběru téměř z pěti set typů vzorových projektů. Ačkoli v bohatém sortimentu typů je teoreticky počítáno se všemi situacemi (terén, způsob zastavění ap.), je nutno konstatovat, že projektanti nevypracovali variabilní typ do proluk.

31

Architektonicky nesourodá nová výstavba. Pavlov, okr. Břeclav. Foto O. Máčel.

      Z architektonického hlediska je však třeba vidět, že typizované stavby vilového charakteru (většinou volně stojících), nejsou v souladu s tradičním obrazem vesnice a samy ani nevytváří nové urbanistické hodnoty. Přesto však[/] není narušení našich venkovských prostorů způsobeno používáním typizovaných projektů (vždy i lidová architektura je vlastně výsledkem přirozené typizace), ale nevhodným výběrem typů a urbanizační nekoncepčností.

32

Odbory výstavby povolují výstavbu za předpokladu; že jde o schválený typ, aniž by sledovaly architektonické vztahy a koncepci uličních tahů a prostorů. Tyto závady se nejmarkantněji projevují u zástavby volně stojícími domy (ty tvoří v ČSSR 70 % - r. 1980). Ulice, obestavěné různými typy budov bez společného jmenovatele, působí chaoticky, zvláště, když poměrně úzké parcely a nedostatek zeleně nedovolují vytvořit vilovou čtvrť, která tak zůstává jen pomyslným ideálem stavebníků.
      Hodnotíme-li výstavbu a přestavbu sídel venkovského typu za uvedené období, zjišťujeme, že tato doba vtiskla našim obcím novou tvář z hlediska komfortu bydlení i technického vybavení venkovského sídla, předstihla takto v mnohých případech standart bydlení ve městech. z architektonického hlediska však musí= me vyslovit vážné výhrady, protože možnosti, které teoreticky mohly vést k ucelenému a výtvarně vyváženému celku, nebyly zdaleka využity. Největším nedostatkem je živelná stavební činnost (odbory výstavby NV jen formálně sledovaná).
      Z nevysvětlitelných důvodů pokleslo výtvarné cítění mnohých stavebníků do nevkusu a naivní představy o modernosti. Cit pro detail se úplně ztratil - to můžeme zvláště vidět na plotech, zábradlích z betonářské oceli natřených křiklavými barvami, na různých luxferových stěnách atd.
      Pokud se používají (hlavně u přestaveb) sgrafitové pásy se zjednodušenými ornamenty, lze hodnotit pouze snahu po zvýtvarnění fasády. Při hledání příčin estetických nedostatků[/] je nutné vyzvednout hlavně málo dobrých příkladů a vzorů, které by napomáhaly zvýšit výtvarnou úroveň architektur.
      Dnešní estetický názor, který preferuje vilové typy staveb, je na venkově povýšen na všeobecně platný a dá se jen těžko ovlivnit. Pokusy o uchování tradičního obrazu vesnice ztroskotaly. Zbývá tedy jediné: usilovat o skutečnou kvalitu a snažit se, aby nová obytná výstavba byla i novým výtvarným činem.

Použitá literatura

      KADLEC, A. - MÁČEL, O. - VIKLICKÝ, A.: Přestavba venkovských obcí. Díl I., VUVA Praha 1961.
      Výstavba rodinných domků v ČSR v roce 1978. Ministerstvo výstavby a techniky ČSR. Terplán Státní ústav pro územní plánování v Praze, Praha 1979.
      MÁČEL, O.: Specifické otázky vývoje bydlení v sídlištích venkovského typu. VUVA Praha - Brno 1961.
      VIKLICKÝ, A.: Urbanistické problémy vesnice a zemědělské krajiny. VUVA Brno 1954.
      MÁČEL, O.: Hodnocení územních podmínek rozvoje bydlení ve střediskové soustavě osídlení. VUVA Brno 1965.
      MÁČEL, O.: Základní problematika urbanistické struktury vesnice v Čechách a na Moravě I/2. VUVA Brno 1955.
      Statistická ročenka 1957, 1963. Praha 1958, 1964.
      Výstavba rodinných domků v ČSSR v roce 1980 a v 6. pětiletce.
      Terplán - Státní ústav pro územní plánování. Praha 1981.
      PROCHÁZKA, L.: k n ávrhu na venkovský dělnický dům z regionální soutěže. Referát z MKKKB - 83.

33

DIE ENTWICKLUNG DES WOHNUNGSBAUES AUF DEM LANDE IN SÜDMÄHREN NACH DEM JAHRE 1945
(Zusammenfassung)

      Die architektonischen Veränderungen in der abgelaufenen Entwicklung des Dorfes lassen sich bereits am Ende des 19. Jahrhunderts verfolgen, als man sogar in kleineren Siedlungen eingeschoßige Schulen und mancherorts kleinere Fabriken baute. Der Charakter der ebenerdigen Gebäude wurde in seiner Einheit durch die allmähliche Anwendung plastischen Stuckdekors aus der städtischen Architektur nicht gestört, so daß man sagen kann, daß der typische Charakter der Dörfer intakt blieb. Auch nach dem Ersten Weltkrieg ändern sich unsere ländlichen Siedlungen nicht merklich. Erst in den dreißiger Jahren dringen auf das flache Land Einflüsse der funktionalistischen städtischen Architektur vor, die allerdings eher fremdartig denn fortschrittlich wirken. Im Laufe des Zweiten Weltkriegs, da die Bautätigkeit stagnierte, verwerteten die Architekten das Wohnen auf dem Lande zur Ausarbeitung von Gebietsplänen und -studien. Diese Arbeiten konnten trotz ihres guten Niveaus nach dem Kriege in den neuen wirtschaftlichen und gesellschaftlic[h]en Bedingungen nicht zur Geltung gelangen. Die ersten Eingriffe in das Bild des Dorfes bestanden in Umbauten bestehender Objekte, diese Eingriffe beschränkten sich jedoch größtenteils bloß auf die äußere Gestaltung. Dreiteilige Fenster und Zementverputz waren kein wahrer Beitrag für das Dorf und vermochten auch nicht die Wohnungsfrage des Dorfes zu lösen. Die ersten Versuche, den Typ eines Einfamilienhauses für das Dorf auszuarbeiten, waren nicht glücklich. Vom künstlerischen Standpunkt ging man formal von der Bauernarchitektur des ausgehenden 19. Jahrhunderts aus, und überdies hatte die Typisierung nicht richtig den Bedarf und die Erfordernisse der Bauherren eingeschätzt (minimale Abmessungen, schlechte Disposition), so daß sich diese ersten Typen nicht durchsetzen konnten.[/]
      Nach der wirtschaftlichen und gesellschaftlichen Erholung des flachen Landes und der verbesserten Belieferung mit Baumaterial in den sechziger Jahren kommt eine intensivere Bautätigkeit auf, abgesehen von Umbauten, die vorwiegend nach individuellen Projekten gebaut wurden. Die Typisierung konnte sich noch immer nicht durchsetzen, da die angebotenen Typen nicht den Vorstellungen der Landbevölkerung entsprachen: ein eigenes Haus mit kleinem wirtschaftlichem Zubehör, jedoch mit Villencharakter, zu haben.
      Seit der zweiten Hälfte der sechziger Jahre und hauptsächlich in den siebziger Jahren steigert sich die Bautätigkeit und dadurch ändert sich auch rasch der architektonische Charakter des Dorfes. Die weitaus grössere Auswahl von Typen mit höherem Standard war auch für das flache Land attraktiv, und so werden die alten Bauerngehöfte durch (grösstenteils nach Typenunterlagen ausgeführte) Neubauten ersetzt. Der Wohnungsstandard des Dorfes stieg rasch an und war in vielen Fällen höher als das Wohnniveau in den Städten. Die Möglichkeit, auch in gestalterischer Hinsicht ein neues Dorf von hoher architektonischer Qualität zu schaffen, konnte aber nicht ausgenützt werden. Aus der großen Zahl von Typenvorlagen läßt sich schwerlich eine solche aussuchen, die harmonisch die bestehenden Bauten ergänzen würde. Darüber hinaus entstanden durch die wenig einfühlende, unkoordinierte Aneinanderreihung verschiedener, künstlerisch diametral unterschiedlicher Vorlagen architektonisch zerstückelte Komplexe, die mit der Einheitlichkeit des historischen Dorfes nichts gemeinsam haben. Dabei geht es allerdings nicht um einen Vergleich mit dem romantischen Vorbild der Bauernarchitektur des 19. Jahrhund[r]e[r]ts, da diese Bild vom Dorf bereits der Vergangenheit angehört.
      Übersetzung: A. Hubala

34

Unikátní šatka z Lanžhota [obsah]

Koncem roku 1984 získalo Regio nální muzeum v Mikulově ojedinělý přírůstek do sbírky lidového textilu z Podluží. v obci Lanžhot byla od M. Ciprysové vykoupena unikátní šatka.1) Prodávající udala, že šatka je v majetku rodiny jíž po několik generací a přecházela vždy z matky na dceru. Autenticitu místa nálezu potvrdila další akvizice. v pozůstalosti olomouckého amatérského fotografa Karla Dvořáka (8.1. 1859 - 12.4. 1946) byl nalezen pozitiv stejné šatky, přičemž máme doloženy autorovy cesty na Slovácko a do Lanžhota kolem roku 1904.
      Samotná šatka je batistový pruh látky široký 20 cm a dlouhý 222 cm s vláčkovou a úzkou přízovou krajkou našitou k obvodu delších stran. k oběma úzkým koncům ukončeným smykováním je přichycena krajka pásková (snad místní provenience?). Výšivka "na pomalování" je provedena hnědočerveným, krémovým a okrovým hedvábím. Technika spočívá v plném stehu se stahovanými výplněmi u smetanových ploch, děleném u okrových a hnědočervených částí. Doplňky tvoří smykovaná kolečka, která provenienci Podluží potvrzují. Přehledná lineární kompozice vyplňuje oba konce šatky, vychází z výšivky jiného druhu textilií - z koutních plachet. Hlavní motiv je na dolním okraji oddělen klikatkou od širokého obdélníku s lístkovými kompozicemi po stranách a vlnovkou s drob

35

nými tulipány a třemi šestiplátkovými růžemi v ohybu. Třetí růže není úplná, což dokládá pracovní postup zleva do prava. Ústředním motivem je kytice pěti karafiátů. Osu tvoří vertikála s vloženým půleným srdcem spojující výchozí motiv obráceného plátkového seskupení (redukce starších váz) s vrcholovým květem. Kompozici doplňují drobně úponkovité motivy s poupaty, protilehle postavenými šavlovými listy, spirálky. U základny se objevují dva drobné tulipány. Žádný z bočních motivů užitých vždy sdruženě základní schéma nekříží. Po bocích vrcholového karafiátu jsou umístěni dva ptáčci s rozepjatými křídly, kteří se na jiných šatkách se vzpřímenými kyticemi obvykle nevyskytují. Objevují se teprve na šatce z roku 1809;2) ta se však dvojnásobně opakovanou kyticí naší přehledné sevřené kompozici nepodobá. Mnohem blíže má k lanžhotské šatce z roku 1816,3) kde však již najdeme nad vrcholovým květem věneček - doklad mladšího vývoje.4)
      K časovému zařazení se tedy nabízí srovnání s dochovaným materíálem stejné provenience z brněnských a pražských sbírek. Šatka dnes uložená v Moravském muzeu pod i. č. 4197, kterou J. Klvaňa získal v Lanžhotě, je datována rokem 1802. Je barevně shodná se šatkou z mikulovských. sbírek, řadí se k ní i stylem provedení. Formální příbuznost podtrhuje nedokončená růže v dolním širokém pruhu, i způsob[/] vykroužení okvětních plátků. Používá se zde stejných, ale jinak gradovaných motivů. Odlišné vnitřní pojetí kytice, kde se oproti mikulovské objevuje množství drobností, znemožňuje připsání autorství jedné vyšívačce. Druhá šatka datovaná rokem 1806 pešla do Etnografického ústavu Moravského muzea ze sbírek bývalého Uměleckoprůmyslového muzea v Brně.5) Základní rozvržení vzoru je stejně, karafiáty jsou však menší, doplňky zredukovány, kompozice přehlednější. Vyšívačka ponechala pouze ty motivy, které kytici ústrojně doplňují. Datování lišící se navzájem precizností provedení je tak jako u i. č. 4197 proloženo esovitými prvky. Ty se vyskytují i u základny mikulovské kytice. Mikulovská působí ve srovnání s touto kyticí sevřeněji. Postrádá, až na jeden, doprovodný oválný motiv s výběžky po obvodu. Místo něho se objevují voluty, falešná[/] smykovaná kolečka, dva velké listy. Kulovité květy zastupují ve vrcholu ptáci. Půlené srdce, jaké je u mikulovské šatky, u ostatních nenajdeme. Přehledností uspořádání motivů se šatka z mikulovského muzea blíží spíše k šatce z roku 1806, i když styl provedení ji zase řadí k šatce z roku 1802. v závěru můžeme tedy konstatovat, že jde o stejný lokální styl, přičemž vyšívaček bylo několik. Šatku Ize přiřadit k letům 1802-1806. Je tedy po brněnských třetí v řadě šatek z Podluží.

Poznámky
1.
      RM Mikulov, i. č. 9201
2.
      EÚ MM Brno, i. č. 1652
3.
      NM Praha, i. č. 11500
4.
      Ludvíková, M.: Výšivka na Podluží. Uh. Hradiště 1982, s. 28
5.
      EÚ MM Brno, i.č. 5309 Hana Dvořáková

36

Národopisné aktuality roč. XXVI. - 1989, č. 1

DĚJINY VĚDY

TRIDSAŤ ROKOV MEDZINÁRODNEJ KOMISIE PRE ŠTÚDIUM ĽUDOVEJ KULTÚRY V KARPATOCH A NA BALKÁNE (MKKKB) [obsah]


      JURAJ PODOBA, Národopisný ústav SAV, Bratislava
      Tri desaťročia sú v dejinách vedy relatívne krátkym obdobím. v tak mladej vedeckej disciplíne, akou je národopis, však predstavujú dostatočne dlhý časový úsek na to, aby bolo možné zhodnotiť dosiahnuté pracovné výsledky vo vedeckovýskumnej oblasti, ktoré by mali ďalej slúžiť ako odrazový mostík pre budúcu bádateľskú prácu. Toto nepochybne platí aj pre Medzinárodnú komisiu pre štúdium ľudovej kultúry v Karpatoch a na Balkáne (MKKKB), ktorá má po tri[a]dsiatich rokoch svojej existencie pevné miesto v etnografickom a folkloristickom bádaní európskych socialistických krajín.
      Okolnosti vzniku, kľúčové momenty i hlavné smery činnosti Medzinárodnej komisie pre štú[/]dium ľudovej kultúry v Karpatoch a na Balkáne boli už viac razy podrobne zhodnotené pri príležitosti minulých okrúhlych výročí.1) Keďže časom sa z pamäti i známe skutočnosti vytrácajú a objavujú sa skutočnosti nové, pripomeňme si základné fakty z uplynulých troch desaťročí jej existencie.
      Záujem odborníkov spoločenskovedných disciplín o územie Karpát a Balkánu, na ktorom sa nachádza niekoľko štátov a je obývané viacerými národmi a etnickými skupinami, má dlhoročnú tradíciu. Štúdium problémov kultúrnej jednoty a diferenciácie, interetnických vzťahov či vytvárania kultúrneho spoločenstva, členenia sídelného priestoru na jednotlivé kultúrne regióny je zaujímavé práve v oblasti Kar

37

pát a Balkánu, . ktorá je poznačená zložitým historickým vývojom. Tento vytváral podmienky pre existenciu množstva zhodných i odlišných javov v etnokultúrnom vývoji jednotlivých etník. Špecifické prostredie karpatsko-balkánskej oblasti poskytuje jedinečnú možnosť sledovania zložitých historických, etnických, ekonomických, spoločenských a kultúrnych procesov v ich celej šírke a najrôznej­ ších súvislostiach. I keď sa na tomto úseku vedeckého výskumu už v období pred druhou svetovou vojnou veľa urobilo a bola tu i snaha o organizačné podchytenie bádania o niektorých javoch (hlavne salašníctva) v karpatsko-balkánskej oblasti, chýbal jednotný medzinárodný postup.
      Naliehavosť koordinácie vedeckého výskumu v Karpatoch a priľahlých oblastiach bola akútna pri štúdiu ľudovej kultúry, ktorá má v tejto časti strednej a juhovýchodnej Európy množstvo spoločných znakov, ale aj odlišností. Úsilie o riešenie tejto otázky získava konkrétnu podobu v roku 1959, kedy dochádza k spoločným jednaniam zástupcov Instytutu Historii Kultury Materialnej PAN a Národopisného ústavu SAV. Výsledkom spoločnej konferencie v Krakove je založenie Medzinárodnej komisie pre štúdium ľudovej kultúry v Karpatoch (MKKK), ktorá si kladie za cieľ koordinovať výskumné práce v oblasti Karpát a zverejňovať ich výsledky.2) v štatúte, spracovanom spoločne československou a poľskou sekciou v roku 1960, je zakotvená požiadavka organizovať a koordinovať plány medzinárodného výskumu dejín ľudovej kultúry v Karpatoch a v sused[/]ných oblastiach, vymieňať si skúsenosti a výsledky výskumov. Úlohou MKKK malo byť poďla tohto dokumentu nadviazanie a udržiavanie stykov medzi vedeckými inštitúciami a vedeckými pracovníkmi rôznych krajín, zaoberajúcich sa problematikou vývoja ľudovej kultúry uvedených oblastí a v súvislosti s tým spoločné organizovanie výskumov, spracovanie výsledkov a ich publikovanie. Táto základná úloha Komisie nebola v podstate v priebehu jej tridsaťročnej existencie menená. Skôr bola iba upresňovaná a niektoré ciele boli nanovo sformulované s ohľadom na súčasné reálne mož­ nosti.3)
      Dôležitým medzníkom vo vývoji Komisie bolo zasadnutie jej predsedníctva, ktoré sa uskutočnilo v roku 1976 v Smoleniciach. Na tomto zasadnutí bol doterajší názov zmenený na označenie Medzinárodná komisia pre štúdium ľudo­ vej kultúry v Karpatoch a na Balkáne (MKKKB), čím bola vyjadrená i orientácia Komisie. v počiatočných etapách nejčastejšou platformou medzinárodnej konfrontácie poznatkov boli tematicky a problémovo zamerané semináre, sympózia a konferencie s medzinárodnou účasťou. Ich prínos pre riešenie karpatologických a balkanologických problémov spočíval najmä v tom, že sa na nich prezentovali reálie ľudovej kultúry z rôznych oblastí karpatsko-balkánskeho priestranstva, ako aj rozmanité teoretické východiská a metodické postupy vedeckej interpretácie týchto reálií.4) Výrazom skvalitnenia výskumných programov MKKKB sa stali projekty a realizácia medzinárodne syntetizujúcich prác o pastierstve, ľudovej architektúre

38

a folklóre ľudových oslobodeneckých hnutí 16.-19. storočia, ktoré sú v štádiu rozpracovanosti. Realizáciou tohoto zámeru boli poverené národné sekcie Poľska, Československa :3 Sovietskeho zväzu. v súvislosti s prácami na syntézach treba pozitívne zhodnotiť i zámer vydávať výberové bibliografie v rámci jednotlivých tém. Doposiaľ vyšlo v rámci edície Bibliographia Carpatobalcanica bibliografia ľu­ dového staviteľstva (1981), pastierstva (1984) a folklóru ľudových oslobodeneckých hnutí 16.-19. storočia (1985) . v etape prípravných prác je bibliografia hospodárskych, spoločenských a technických stavieb. Na konferenci v Smoleniciach v roku 1985 bol z iniciatívy Československej sekcie podaný projekt syntézy hospodárskych, spoločenských a technických stavieb, na konferencii vo Varne v roku 1987 projekty syntéz o problematike tradičného poľnohospodárstva a transportu.
      Informačným orgánom je od založenia MKKKB bulletin Carpatobalcanica (do roku 1977 vychádzal pod názvom Carpatica). Doposiaľ bolo vydaných vo vydavateľstve Veda sedemnásť ročníkov tohoto bulletinu.
      Medzinárodná komisia pre štúdium ľudovej kultúry v Karpatoch a na Balkáne je organizačne rozdelená na jednotlivé národné (štátne) sekcie. Tieto zabezpečujú plnenie dohodnutých úloh a organizujú vedeckovýskumnú prácu v jednotlivých členských krajinách. Československá sekcia vždy patrila medzi najaktívnejšie. Sídlo sekretariátu MKKKB je od jeho začiatku pri Národopisnom ústavu SAV. Terajší hlavný tajomník MKKKB Václav Fro[/]lec i jeho predchodca Ján Podolák sú členmi Československej sekcie. Prvým predsedom Československej sekcie MKKKB bol Ján Mjartan. v rokoch 1971-1985 vykonával túto funkciu Václav Frolec, od roku 1985 Ján Botík. Vo funkcii jej tajomníka pracoval v rokoch 1966-1967 Svetozár Švehlák, v rokoch 1971-1985 Ján Botík, v súčasnosti Juraj Podoba.
      Pri rozvíjaní karpatologického štúdia významnú úlohu zohralo vytvorenie zodpovedajúcej organizačnej štruktúry Československej sekcie MKKKB. Základnými jednotkami tejto štruktúry sú tzv. subkomisie, ktoré združujú záujemcov o karpatologickú problematiku z rôznych inštitucií. Počas doterajšej činnosti Československej sekcie MKKKB vzniklo v priebehu 60. a 70. rokov jedenásť subkomisií. Ich výskumná činnosť sa orientovala na problematiku pastierstva (subkomisia vznikla v roku 1960), ľudovej výroby (1962), výtvarného prejavu (1962), hudobného folklóru (1962), slovesného folklóru (1962), ľudového staviteľstva (1964), agrikultúry (1971), ľudovej stravy (1971), ľudových obyčají (1971), spoločenských vzťahov (1971) a ľudového odevu (1978) .5) v priebehu 80. rokov sa prejavila nevyváženosť v práci jednotlivých subkomisií a odlišný záujem ich členov. Zatiaľ čo niektoré subkomisie úspešne pokračovali vo vedeckovýskumnej a aj publikačnej činnosti, aktivita iných stagnovala. v roku 1983 zanikla subkomisia pre ľudovú výrobu, v roku 1984 pre ľudový výtvarný prejav, v roku 1986 pre ľudový odev. Naproti

39

tomu v roku 1988 boli založené subkomisie pre poľnohospodárstvo a transport.
      Tri desaťročia práce Medzinárodnej komisie pre štúdium ľudovej kultúry v Karpatoch a na Balkáne i jej Československej sekcie možno označiť ako plodné obdobie vo vývoji národopisného bádania. Komisia zabezpečuje od jej vzniku nebývalú spoluprácu medzi vedeckovýskumnými pracovníkmi a inštitúciami socialistických krajín. Nie menej dôležitá je i jej práca na organizovaní vedeckého života v našej krajine. v mnohých prípadoch je jedinou platformou na spoluprácu pracovníkov rôznych inštitúcií či rezortov. I keď je v jej práci nemálo rezerv, dúfajme, že nasledujúce roky budú v znamení prehĺbenej aktivity v rámci jednotlivých subkomisií, národných sekcií i v rámci medzinárodnej spolupráce, predovšetkým pri finalizování spoločných syntéz.[/]

Poznámky
1.
      Z príspevkov publikovaných v našej literatúre spomeňme aspoň tie najhlavnejšie:
BOTÍK, J.: Bilancia dvadsaťročnej činnosti Československej sekcie Medzinárodnej komisie pre štúdium ľudovej kultúry v oblasti Karpát a Balkánu. Slovenský národopis, 28, 1980, č. 3, s. 385-391; BOTÍK, J.: Štvrťstoročie činnosti Československej sekcie Medzinárodnej komisie pre štúdium ľudovej kultúry v oblasti Karpát a Balkánu. Slovenský národopis, 33, 1985, č. 4, s. 674-679; BROMLEJ, J. V.: k š tvrťstoročiu činnosti Medzinárodnej komisie pre štúdium ľudovej kultúry v Karpatoch a na Balkáne. Slovenský národopis, 33, 1985, č. 4, s. 652-656; FROLEC, V.: Dvacet let Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně (MKKKB). Slovenský národopis, 28, 1980, č. 3, s. 373-383; FROLEC, V.: 25 let Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně (MKKKB). Slovenský národopis, 33, 1985, č. 4, s. 657-664.
2.
      FROLEC, V.: Dvacet . . . , s. 373.
3.
      Tamže, s. 374.
4.
      BOTÍK, J.: Štvrťstoročie . . . , s. 677.
5.
      Tamže, s. 675.

DREIßIG JAHRE INTERNATIONALE KOMMISSION FÜR DAS STUDIUM DER VOLKSKULTUR IN DEN KARPATEN UND AUF DEM BALKAN
(Zusammenfassung)

      Drei Jahrzehnte sind in der Geschichte der Wissenschaft ein relativ kurzer Zeitraum. In einer so jungen Wissendisziplin, wie es die Ethnographie ist, repräsen[/]tieren diese Jahre jedoch einen verhältnismäßig langen Zeitabschnitt dafür dar, um die erreichten Arbeitsergebnisse im Bereich der wissenschaftlichen Forschung wer-

40

ten zu können, die weiter als Sprungbrett für die künftige Forscherarbeit dienen sollten. Dies gilt zwei fellos auch für die Internationale Kommission für das Studium der Volkskultur in den Karpaten und auf dem Balkan, die nach dreißig Jahren ihrer Existenz einen festen Platz in der ethnographischen und folkloristischen Forschung der europäischen sozialistischen Länder eingenommen hat.
      Das spezifische Milieu des Bereiches der Karpaten und des Balkans bietet eine einzigartige Möglichkeit zur Beobachtung der komplizierten historischen, ethnischen, ökonomischen, gesellschaftlichen und kulturellen Prozesse in ihrer ganzen Breite und in den verschiedensten Zusammenhängen. Die Dringlichkeit einer Koordinierung der wissenschaftlichen Forschung in den Karpaten und den angrenzenden Regionen war beim Studium der Volkskultur wirklich akut, die in diesem Teil Mittel- und Südosteuropas zahlreiche gemeinsame Merkmale, aber auch viele Unterschiede aufweist. Das Streben nach einer Lösung dieser Frage gewin[n]t konkrete Form im Jahre 1959, wo es zu gemeinsamen Verhandlungen von Vertretern des Instytut Historii Kultury Materialnej der Polnischen Akademie der Wissenschaften und des Ethnographischen Instituts der Slowakischen Akademie der Wissenschaften kommt. Die gemeinsame Konferenz in Krakau hatte die Gründung der Internationalen Kommission für das Studium der Volkskultur in den Karpaten zum Ergebnis, die es sich zum Ziel setzte, die Forschungsarbeiten im Bereich der Karpaten zu koordi[ni]eren und ihre Ergebnisse zu veröffentlichen. Bei der Tagung des Vorstands der Kommission im Jahre 1976 wurde die bisherige Bezeichnung in Internationale Kommis[s]ion für das Studium der Volkskultur in den Karpaten und au f dem Balkan abgeändert. In den Anfangsetappen bildeten thematisch und problembezogene Seminare, Symposien und Konferenzen unter internationaler Beteiligung die häufigste Plattform für die internationale Konfrontation der so gewonnenen Erkenntnisse. Die Verbesserung der For[/]schungsprogramme der Kommission fand ihren. Ausdruck in Projekten und in der Realisierung international synthetisierender Arbeiten, die sich derzeit im Stadium der eingehenden Bearbeitung befinden. Im Zusammenhang mit den Arbeiten an den Synthesen ware[n] positiv auch die Absicht zu bewerten, Auswahlbibliographien im Rahmen der einzelnen Themen herauszugeben. Informationsorgan ist seit der Gündung der Kommis[s]ion das Bulletin Carpatobalcanica.
      Bei der Entfaltung des karpatologischen Studiums spielte die Schaffung einer entsprechenden Organisationsstruktur der Tschechoslowakischen Sektion der Internationalen Kommission für das Studium der Volkskultur in den Karpaten und auf dem Balkan eine wichtige Rolle. Grundlegende Einheiten dieser Struktur sind die sog. Subkommissionen, die die Interessenten an der karpatologischen Problematik aus den verschiedenen Institutionen vereinen.
      Die drei Dezennien der Arbeit der Internationalen Kommission für das Studium der Volkskultur in den Karpaten und auf dem Balkan und ihrer Tschechoslowakischen Sektion können als fruchtbringende Periode in der Entwicklung der ethnographischen Forschung bezeichnet werden. Die Kommission bewerkstelligt eine bis zu ihrer Entstehung ungeahnte Kooperation zwischen den Mitarbeitern und Institutionen in der wissenschaftlichen Forschung der sozialistischen Länder. Nicht minder wichtig ist auch ihre Arbeit bei der Organisierung des wissenschaftlichen Lebens in unserem Lande. In vielen Fällen bildet sie die einzige Plattform für eine Zusammenarbeit von Mitarbeitern verschiedener Institutionen oder Ressorts. Wenngleich es in ihrer Arbeit nicht viel Reserven gibt, werden hoffentlich die künftigen Jahre im Zeichen einer vereieften Aktivität im Rahmen der einzelnen Subkommissionen, der nationalen Sektion sowie auch im Rahmen der internationalen Zusammenarbeit stehen.
      Übersetzung: A. Hubala

41

Jubilejní vzpomínka na doc. PhDr. Viléma Pražáka [obsah]

Čeští i slovenští etnografové s úctou a vděčností vzpomínají na univerzitního docenta PhDr. Viléma Pražáka, od jehož narození uplynulo v letošním roce již sto let (* 3. 3. 1889). Starší generace národopisců, které studovaly etnografii v Praze nebo v Bratislavě, poznaly ho po druhé světové válce jako moudrého, vzdělaného a laskavého učitele, mladší generace už ho zná jen z vyprávění starších a především pak z jeho vědeckého odkazu. Vilém Pražák patří k zakladatelům moderního československého národopisu, neboť se od třicátých let podílel na jeho metodické i teoretické orientaci a na jeho celkovém rozvoji. Vychodiskem Pražákova národopisného studia byl zevrubně provedený terénní výzkum, jehož výsledky - doplněné rozborem pramenů a literatury - pečlivě třídil, vyhodnocoval a historicko-srovnávací metodou zpracovával. Vedle obecněji postavených otázek, týkajících se smyslu, cíle a významu národopisného bádání, Vilém Pražák věnoval pozornost především lidovému umění výtvarnému (výšivka, keramika) a lidovému stavitelství. Jeho práce vynikají všestrannou znalostí látky, systematičností a promyšleným, přísně logicky pojatým výkladem. Tyto pracovní postupy uplatňoval vždy důsledně v celé své rozsáhlé vědecké činnosti.
      Měl jsem to štěstí, že jsem doc. dr. Viléma Pražáka poznal osobně[/] nejen při národopisných přednáškách a seminářích, které měl na pražské filozofické fakultě na přelomu čtyřicátých a padesátých let, ale že jsem s ním mohl i po studiích dále spolupracovat na úseku záchranných národopisných výzkumů, které vedl a organizoval především v rámci Národopisné společnosti československé. Také později, od roku 1963, kdy tyto výzkumy garantoval ÚEF ČSAV, i přes svůj vysoký věk se těchto záchranných i jiných výzkumů ujímal a realizoval je vždy v plném rozsahu. Vilém Pražák pracoval pilně a neúnavně pro obor až do chvíle, kdy musel dlouhodobě ulehnout na nemocniční lůžko († 27. 3. 1976).
      V posledním období své vědecké činnosti doc. Pražák vytvořil řadu rozsáhlých prací, z nichž byly většinou publikovány jen úryvky nebo přehledné souhrny. Pražákovy rukopisy jsou uloženy v ÚEF ČSAV, kde k nim po jeho smrti byla připojena i celá jeho pozůstalost (rukopisy, poznámkové sešity z terénu, negativy, fotografie, náčrtky). z této pozůstalosti byla zatím vypublikována stať "Úvod ke studiu čičmanského domu" (k tisku připravil a úvodní poznámkou opatřil J. Vařeka, Vlastivedný zborník Považia 15, 1985, s. 221-237).
      Pražákovo národopisné dílo ani dnes neztrácí ne své ceně. Současná etnografie na ně soustavně navazuje, aniž si to mnohý národopisec vůbec uvědomuje. Ale i to konečně signalizuje velikost a aktuálnost Pražákova vědeckého odkazu.1)[/]

Poznámka 1. Rozbor Pražákova vědeckého díla, jeho učitelské a organizátorské činnosti u příležitosti jeho osmdesátých narozenin provedi J. Vařeka (Národopisný věstník československý 5-6 (38-39), 1970-71, s. 7-22) a S. Kovačevičová (tamtéž, s. 23-34), v nekrologu J. Scheuflerová (Národopisné aktuality 13, 1976, s. 297-301) a další. Josef Vařeka

Významné jubileá SNM [obsah]

Rok 1988 je významným jubilejným rokom pre slovenské muzejníctvo. Pripomíname si v ňom 80. výročie úmrtia zakladateľa Slovenského národného múzea Andreja Kmeťa, 80 rokov sprístupnenia prvej budovy tohto múzea a 50. jubileum od otvorenia druhej budovy Slovenského národného múzea.
      Uvedeným výročiam bolo venované Spomienkové zasadnutie z príležitosti významných jubileí Slovenského národného múzea, ktoré sa na pôde tohto ústavu uskutočnilo dňa 28. júna 1988.
      Usporiadala ho Stredoslovenská pobočka Slovenskej národopisnej spoločnosti so sídlom v Martine. Za účasti pracovníkov slovenských múzeí a iných kultúrnych inštitúcií odzneli na ňom 2 prednášky. Karol Strelec, pracovník SNM -

42

EÚ v Martine, predniesol prednášku na tému: Päťdesiatročné jubileum otvorenia novej budovy Slovenského národného múzea a jeho prvých národopisných expozícií. Ladislav Jasenák, riaditeľ múzea mincí a medailí v Kremnici, zhodnotil život a dielo Andreja Kmeťa.
      Veľký nadšenec, zanietený vedec - botanik, archeológ, etnograf Andrej Kmeť združil v roku 1893 v novozaloženej Muzeálnej slovenskej spoločnosti, ako jedinej kultúrnej inštitúcii svojho druhu na Slovensku až do oslobodenia v r. 1918 národne uvedomelú slovenskú inteligenciu a široký dobrovoľný okruh spolupracovníkov, ktorým dnes vďačíme za slovenské muzejníctvo.
      Zásluhou organizačného zabezpečenia zberu muzeálnych predmetov Muzeálnou slovenskou spoločnosťou vznikol základ pre vybudovanie Slovenského národného múzea, ktoré malo mať vlastivedný charakter, t.j. jeho obsahom - mali byť zbierky archeologické, historické, prírodovedné, numizmatické, umeleckohistorické a národopisné.
      Za výdatnej celonárodnej finančnej pomoci bolo múzeum 5. 8. 1908 v rámci martinských augustových slávností sprístupnené širokej verejnosti. Jeho neúnavný zakladatel a zberateľ Andrej Kmeť sa vyvrcholenia svojich snáh nedožil, zomrel 16. 2. 1908.
      Celoslovenská snaha o záchranu kultúrnych pamiatok a prírodnín mala za následok, že budova nestačila na novozískaný materiál, pre[/]to najmä zásluhou nového správcu múzea a tajomníka MSS od r. 1927 Jána Geryka, bol položený 19. 8. 1928 základný kameň druhej budovy múzea. Jej výstavba, realizovaná podľa projektov architekta Milana Harminca bola ukončená 19. 4. 1932.
      Po premiestnení existujúceho zbierkového fondu do novej budovy, začala sa pripravovať inštalácia, na ktorej sa podieľali významné kultúrne osobnosti, za všetkých spomenieme dr. Budinského-Kričku, dr. Václavíka, dr. Bednárika a dr. Güntherovú-Mayerovú a ďalší.
      Profil múzea bol daný vytvorením 3 odborov: 1. historického, 2. národopisného, 3. prírodovedného.
      Najväčšia pozornosť po stránke expozičnej bola venovaná expozíciám národopisným, ktoré svojou koncepciou a rozlohou patrili v tej dobe k najväčším a najmodernejším v Európe. Nová expozícia bola ukončená 30. apríla 1938, verejnosti bola sprístupnená v rámci jubilejných osláv 20. výročia vzniku Československej republiky.
      Spomienkovú slávnosť ukončili prítomní na Národnom cintoríne položením kytíc na hrob zakladateľa slovenského muzejníctva Andreja Kmeťa a správcu Slovenského národného múzea Jána Geryka. Marta Turzová

Hrají a zpívají Plzeňáci [obsah]

je dlouholetý oblíbený rozhlasový pořad českých lidových písní. To je známo všeobecně. Méně už je však známo, že jeho autorem, upravovatelem mnoha písní, dirigentem Plzeňského lidového souboru, majitelem menšího souboru lidových písní a tanců Úsměv v nedaleké Horní Bříze, zpěvákem, dudákem, organizátorem, moderátorem (promiříte mi to slovo), vypravěčem (ve dvou jazycích) atd. atd. je Zdeněk (vyslov Zděnek) Bláha Dožívá se ve zdraví (byť bělovlasý, donedávna černý jako havran) neuvěřitelných šedesáti let. Budiž mu následujících pár řádků k potěšení i rozjímání. "Pokus se tam nějak dostat trochu sexu", poradil mi nezištně bývalý spolupracovník Jaromír Nečas a souhlas vyslovili i dr. Dušan Holý, CSc., i pražská redaktorka L. L. "To jsem blázen, co se s těma folkloristama po padesátce děje. Prý je to tak zvany klimaktérium. Sex už je pryč a tak se vrháme na žrádlo...".
      Nemohu s něčím podobným u L. B. přirozeně souhlasit a tak jsem se obrátil na několik svých bývalých spolužáků, dnes lékařů, s prosbou o vypracování menší vědecké práce. Téma jsem příhodně pracovně pojmenoval "problém seminis profundo et Orgasmus při poslechu menší dudácké hudby" (mínil jsem Horní Břízu). Do uzávěrky tohoto čísla jsem se, bohužel, žádné

43

ho příspěvku nedočkal. Nezbývá tedy, než konstatovat, že u Z. H. i nadále platí to okřídlené "co neuteče na strom nebo neskočí do vody..." atd... Takový je Zdeněk!
      Nemá to jubilant Z. B. (mladý dudák - klasik) objektivně vzato vůbec lehké. Už Leoš Janáček ve své práci "O vlivu jednotlivých nástrojů na nápěvky písní" píše m.j.: "Daleko drsnějšího vlivu estetického a akustického v úpravě dosahují gajdy.... I šohaj svojí nevoli uleví málo pochlebnou výtkou, že má gajdoš "málo much" v gajdách (nedostatek tónů...). Naproti tomu poddajným nástrojem je cimbál. Jeho mírný šum i řinkot přijme kdejaký chromatický tón..." (tamtéž).
      Neodpustím si vzpomínku na svoje brněnské rozhlasové začátky, kdy jsem si slíbil vloudit se někdy v převleku (sukně) na pódium strakonických slavností a před užaslými zraky diváků na pódiu jedny mnou přinesené dudy rozštípat. Bohudíky se tak nestalo (nesehnal jsem dudy). Taky dobře.
      Jak lichý to však byl úmysl jsem seznal zanedlouho při návštěvě svého starého známého rozhlasového technika V. N. Bylo to krátce po založení BROLN.1) Svěřili se mi, že až bude v důchodu a bude mít dost peněz, koupí si cimbál a na brněnském náměstí Svobody ho veřejně rozseká. - Taky k tomu nedošlo, cimbály podražily. Taky dobře.
      Zdeněk Bláha má tedy šedesát. Dobrý kolega i kamarád, parádní zpěvák, dudák, redaktor - nu, při[/]píjíme Ti v Brně mladým vínem, teď je právě jeho čas. Zavdej si s námi!

Poznámky
1.
      Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů založil známy lid. zpěvák, tanečník a instrumentalista Jaroslav Jurášek, rodák z valašské vesničky nedaleko Slušovic. Antonín Jančík

Farmacie v lidovém léčitelství [obsah]

Pod tímto názvem se ve dnech 19.-22. 9. 1988 uskutečnilo v pěkném prostředí rekreačního střediska n. p. Železáren a drátoven v Bohumíně na Čeladné - Podolánkách IV. bilaterální symposium z dějin farmacie ČSSR - NDR. Celá akce byla perfektně připravena (doprava, ubytování, překladatelský tým, rovněž společenské akce).
      Zahájení i každou akci uvedla slavnostní znělka, během tří pracovních dnů odeznělo na 30 referátů. Účastníci měli možnost si prohlédnout výstavku materiálů lidového léčitelství z depositářů Okresního vlastivědného muzea v Českém Těšíně.
      Úvodní referát přednesl Václav Rusek z Hradce Králové: "K problémům studia dějin lidové farma[/]cie", v n ěmž se zabýval lidovým léčitelstvím Valašska a Frýdecko-Místecka.
      Pavel Kulendík z Havířova se v příspěvku "Lidové léčitelství jako fenomén" zaměřil na definici termínu lidové léčitelství a charakteristiku současného zdravotnictví.
      J. Thie z Lobensteinu: "Farmacie a lidové léčitelství" -seznámil s privilejemi z 18. stol., které měly chránit lékárníky před různými kramáři a dryáčníky.
      G. Ronnebergerová, Erfurt: "Studium receptů z let 1821-1839 a hlediska lidového léčitelství. Rozebrala lékařské recepty, nalezené v uvedených létech v Erfurtu a zkoumala, do jaké míry je lze pokládat za lidové.
      Dr. Valenta přednesl příspěvek J. Pomykacze z Třince pod názvem "Léčiva a přípravky v rukopise K. Santaria ze zač. 19. stol." Autor zde rozebral rukopisného lékařského rádce, obsahujícího 93 receptň.
      J. Čižmář (přednesla H. Francová) v úvodu "Zdraví a lidová moudrost a přísloví" vzpomněl letošního 120. výročí narození svého otce PhMr. J. Čižmáře, autora dvojdílné publikace Lidové lékařství v Československu. Následoval výčet přísloví s danou tématikou.
      U. Buschan, Brandenburg: "Použití olovnatých náplastí - příprava a použití v pruském lékopisu". Pojednání se tykalo poloviny 19. století, kdy nastal rozvoj lékopisů, objasňuje termín náplast, pří

44

pravu a použití. Jako důkaz přetrvání této formy si mohli přítomní takovou náplast prohlédnout.
      Příspěvek E. Girmanové četla V. Miklošová - "Farmaceutické aspekty turčianského olejkárstva". Seznámila stručně s jeho historií a odkazem současnosti.
      A. Eichhorn, který přednesl referát K. Gereckého z Berlína, seznámil s & quot;Prostředky zdravotní péče a lidovým léčitelstvím", produkcí a distribucí léčiv v NDR v současnosti, rovněž se soukromou výrobou zdravotních a kosmetických prostředků.
      B. Bayer, Gotha: "Kalendář léků z Gothy" -autor analyzoval kalendář z r. 1752, v němž byly uvedeny lékařské recepty, do té doby tradované pouze ústním podáním. Jejich zpřístupněním měli být nemocní ochráněni od různých šarlatánů.
      A. Eichhorn, Berlín: "Je ještě dnes homeopatie aktuální?" Příspěvek seznámil s aplikací homeopatických léčiv, jimiž byly ještě v loňském roce některé lékárny zásobovány, a konstatoval, že tento způsob léčby má stála větší počet stoupenců.
      Přirozenou léčbou, je jímž základem je důvěra v léky i léčitele a vůle se uzdravit, se zabýval H. Löhr z Lipska ("Od přírodní léčby francouzského lékárníka Couea k modernímu autogennímu cvičení"). Ze stoupenců této léčby byl jmenován Sigmund Freud, řečníkem uvedený jako Rakušan.[/] "Lidové léčitelství v Podkrkonoší" byl příspěvek D. Lipského o tradici léčitelství v uvedeném regionu, kde první lékař byl v Nové Pace až v roce 1738.
      Zajímavě seznámil A. Libický referátem "Tradice a metody Iidového léčitelství U Nigérii" s o sobností exotického léčitele.
      W. Rödel z Cottbusu uvedl pod titulem "Vliv Frankova "Hortus Lusatiae" na lidové léčitelství" spis, který podchytil latinsky, německy a lužicky 1188 léčivých rostlín.
      M. Petráš z Nitry vystoupil s informací "Z dejín využívania liečivých rastlín" na slovenském Záhoří, kde se sběrem zabývaly celé rodiny.
      F. Starý - D. Škurková: "Léčivé rostliny v lidovém léčitelstvf středoevropského teritoria" přednášející upozornila na putování léčivých rostlin obchodními cestami ze Středomoří a vyvracela názor, že lidové léčitelství je primitivní, nedokonalé.
      G. Nagy z Komárna ve svém referátu "Fytoterapia pred 100 rokmi na južnom Slovensku" uvedl konkrétní užití léčivých rostlin, v mnoha případech stejně používaných dosud.
      M. Kurciníková, Hronský Beňadík, zachytila příspěvkem "Ľudové liečiteľstvo v okr. Žiar nad Hronom v minulosti a dnes" situaci 18. století, upozornila na přežívání některých forem. L. Neufeld, Košice: "Súčasná ľudovú fytoterapia na slovensko[/]-maďarskom pomedzí Zemplína". Pohledem etnografa se zamýšlí nad chápáním termínu lidový, zvl. v uvedené bilingvistické oblasti, dále vyzývá ke spolupráci farmaceuty a etnografy nad zkoumanou problematikou.
      U. Gerasch z Cottbusu cituje v příspěvku "Lékárník v zrcadle literatury" z l iterárních děl, týkajících se lékáren.
      O. Bořík z Karlových Varů se soustředil na lidové léčení uší s podotknutím, že od oficiálního se lišilo nepatrně.
      "K historickému vývoji některých termínů příbuzných se základem "lék" referoval M. Melichar z Ostravy. Zaměřil se na etymologické vztahy názvu lék-lékař-lékárna, jejichž kořeny sahají do praslovanštiny.
      R. Schwaiberger z Halle se příspěvkem "Zásadní pokrok ve výzkumu léčiv na poč. 20. století" zamýšlí nad léčitelstvím a moderním výzkumem léčiv ve 20. století. Uvádí např. oprávněnost apłikace včelího vosku v lidovém léčitelství.
      "Lidové léčitelství a nové generace léčiv" v podání B. Melichara z Brna upozorňuje na 4 generace léčiv a jejich vztah k lidovému léčitelství.
      V. Kropáč z Brna seznámil s prvopočátky i zánikem Klimatických lázní referátem "Historie lázeňství v Rožnově p. R."
      H. J. Poeckern z Halle nastínil pozoruhodný život lékárníka a osudy jím zpracovaného díla v re

45

ferátu "Christoph Glaser a jeho Traité de la Chymie".
      V posledním příspěvku se P. Kos z Dolních Kounic - "Domácí a cestovní lékárnička dr. Hufelanda" věnoval tomuto ve své době nejslavnějšímu lékaři v Evropě, jehož pacienty byli slavní lidé. Navrhl a publikoval obsah lékárničky v díle, jehož 8. vydání je z roku 1851.
      Závěr sympozia byl výzvou pořadatelům, aby přednesené příspěvky byly publikovány ve sborníku. Vanda Vrlová

Projekt strojového zpracování lidových písní v Matici slovenské [obsah]

Ovyužití výpočetní techniky při studiu lidové písně se u nás uvažuje již od konce šedesátých let a byla k tomu provedena i nejedna ověřovací sonda. (Základní literaturu k uvedenému tématu shrnuje huba Ballová ve své knize Totožnosť a podobnosť melódií. Bratislava 1982). k první realizaci na větším množství dat dochází však až na půdě Matice slovenské v Martině, kde se k tomu odhodlali na základě resortního plánu "Centrálna evidencia zbierkových predmetov v múzeách a galériach." Projekt vznikal od počátku osmdesátých let a byl uveden v život v dubnu 1987.
      Základním podnětem k jeho vytvoření byl velký počet písňových zápisů uložených v Matici slovenské. Od roku 1863, kdy byla zalo[/]žena, se jich zde nashromáždilo téměř sto tisíc. Tak velká sbírka si sama vynutila zamyšlení nad tím, jak rozsáhlý komplet zpracovat a zároveň zefektivnit tradiční způsob dokumentace. Vytvoření projektu se ujal Emanuel Muntág, který stál i v čele realizačního týmu, spolupracovnicemi byly Ľubica Moncmanová a Viera Sedláková; na technické části pracoval Ján Mišík a Katarína Farbakyová.
      Při koncepci projektu se vycházelo z praxe a požadavků archívní práce. Dokumentační záznam obsahuje 48 údajů, v nichž jsou data externího i interního charakteru. Proti uveřejněnému návrhu katalogizace v roce 1985 na stránkách Hudobného archívu doznal projekt určitých změn a rozpracování. Interní údaje (např. tempo, klíč, taktové určení, počet strof, počet veršů aj.), které charakterizují vnitřní vlastnosti zkoumaného materiálu (v tomto případě textovou a hudební stránku lidové písně), byly doplněny o další informace (kód ambitu melodie, kód veršových útvarů aj.). Umožňují analýzu materiálu, i když, zvláště v textové složce, nezasahují hluboko do jeho struktury. z hlediska cílů a možností Matice slovenské je však tento způsob rozboru dostačující. Další interní data jsou klasifikační - týkají se funkce písně, druhu písně a tematiky. Klasifikace folklórního materiálu dosud nikdy nebyla u nás řešena komplexně. Ani autorskému kolektivu projektu se nepodařilo beze zbytku vyřešit[/] všechny otázky spojené s klasifikací lidových písní, i když od zveřejněného návrhu prošel systém rovněž rozpracováním, které jej zpřesnilo a doplnilo. Tento úkol zůstává však v rámci folkloristiky stále aktuální.
      Externí data (tj. informace o sběrateli, prameni apod.) jsou zpracována velmi pečlivě, neměly by zde ale podle našeho názoru chybět údaje, které nám píseň více přibližují a pomáhají určovat její život v přirozeném prostředí. Jsou to především různé sběratelské poznámky "na okraj", často však velmi cenné - o způsobu zpěvu, o hudebním doprovodu aj. (Informace o hudebním doprovodu je důležitá zejména u tanečních písní!). Protože však celý projekt je koncipován jako otevřený, není problém přičleňovat v budoucnu i další údaje.
      Autoři projektu předpokládají, že při práci se sbírkami lidových písní v Matici slovenské budou používat základní sestavu výstupu, tj. řazení záznamů písní podle lokality zápisu, v jejichž rámci jsou písně abecedně uspořádány podle textového incipitu. Dále budou využívat těchto osmi registrů: původních incipitů textu, normalizovaných incipitů textu, rejstřík sběratelů, informátorů, melodických incipitů, veršových útvarů, hudebněformových útvarů a rejstřík druhově tematický. Mohou však vytvořit registr podle kteréhokoli údaje, který je v rámci dokumentačního záznamu do samočinného počítače vkládán.
      Projekt Matice slovenské je velmi záslužný počin, který aplikaci samo

46

činných počítačů v netechnnických disciplínách posunul z roviny teoretické do roviny praktické. Při prvních výstupech v dubnu 1987 bylo zatím tímto způsobem zpracováno na 600 písní ze sbírek. Andreje Halaši, významného přispěvatele Slovenských spevov, a Jaroslava Míči. Můžeme jen doufat, že se práce na projektu rozběhne ještě ve větší[/] míře a že bude směřovat k cílům, o kterých Emanuel Muntág psal už v roce 1982: "...pripraviť podklady pre účasť Matice slovenskej na integrácii v oblasti hudobnej vedeckoinformačnej činnosti doma (medzi príbuznými inštitúciami) i v zahraničí - v štátoch RVHP. Martina Pavlicová[/]

ŽIVÁ TRADICE

Strážnice '88 [obsah]

Medzinárodný folklórny - festival v Strážnici, ktorého 43. ročník prebiehal v dňoch 24. - 26. júna 1988, poznamenali viaceré okolnosti istého hľadania novej dramaturgickej koncepcie tohto podujatia. Pobáda k tornu hlavne i otvorenie nového amfiteátra Zámek, objektu, ktorého výstavba trvala, žiaľ, temer pätnásť rokov. Ostatne, otvorením amfiteátra Zámek sa v areáli strážnického zámockého parku rozšírila pre festivalové programy nielen kapacita hľadísk, ale predovšetkým ponúkajú sa nové technické možnosti realizácie rôznych typov programov. Tohtoročné premiérové programy na pódiu novovybudovaného amfiteátra nepochybne obohatili festivalové dianie, ale zdá sa, že z pozície autorských štábov, účinkujúcich a divákov, vrátane i samotných návštevníkov v parku, treba pre[/]klenúť ešte počiatočný nesúlad a doriešiť celý rad technických problémov.
      Festivalové dianie otvorili tentoraz v piatok detské programy: predpoludním program detského folklóru zo Slovácka (autorky J. Polášková a L. Košíková, réžia I. Stránský) Jak se chytá sluníčko apop[u][o]ludní celoštátny program detského folklóru (autorka A. Schauerová, réžia Z. Flídr a A. Schauerová) Naše děti. Komornejšie ladený úvodný program detského folklóru zo Slovácka sa uskutočnil v skanzene - v Muzeu vesnice. Program bol komponovaný vo forme quasi obrázkov detských hier vo voľnej prírode - na Iúkach, na pastvinách, v lese, pri potoku či v záhrade. Divákom sa predstavilo sedem súborov (Lipovjánek, Břeclavánek, Lhoťánek, Krušpánek, Hradišťánek, Šablička a súbor z Osvětiman) s ukážkami detských[/] hier, piesní, rikaniek i tancov v scénicky citlivo stvárnenej podobe. Oproti tomu celoštátny program detských folklórnych súborov na štadióne Zahrada si kladol za cieľ predstaviť detské kolektívy z Čiech, z Moravy, zo Sliezska a zo Slovenska, pravda, nie vo forme prehliadky najlepších súborov, ale ako tematicky ucelený obraz, scénickú fresku zo života deti. Vybrané súbory (Jičíňáček, Ječmínek, Kyčera, Jadlovček, Prácheňáček, Malý Javorový a Radosť) upútali divákov tak spontánnym výrazom v programových blokoch hier spojených so školou, s prácou v prírode i v dome, ako aj štýlovo presvedčivou interpretáciou tanečných a hudobných prejavov, v čom vynikol najmä východoslovenský detský folklórny súbor Jadlovček z Margecian. A tomuto kolektívu bol spomedzi detských súborov udelený aj čestný titul Laureát MFF Strážnice 1988. Možno teda s uspokojením konštatovať, že úvodné detské programy boli nepochybne prínosom tohtoročného festivalu. Ako nóvum treba vyzdvihnúť v závere obidvoch programov nápadité preľnutie scénicky komponovaného programu do voľnej detskej zábavy na scéne i mimo nej.
      Náučný program Taneční proměny (autorky M. Pavlicová a D. Stavělová, hudobná réžia J. Pavlica) v piatok podvečer v klube ROH Strážničan mal ukázať na vývojové smerovanie interpretácie ľudového tanca na scéne. Súbory Rustica z Prahy, Hradišťan

47

z Uherského Hradišťa a Marína zo Zvolena síce plne odpovedali ideovému zámeru programu, ale jeho celkové vyznenie pôsobilo iba ako mnohotvárna mozaika rozmanitých rovín choreografickej štylizácie. z hľadiska diváka bolo teda príliš náročné dešifrovať vývojové tendencie ľudového tanca v jeho dnešných scénických podobách. I keď náučný program navštevuje menší okruh di­ vákov (istú úlohu tu zohráva aj vzdialenosť domu kultúry od festivalového ruchu v zámockom parku), prislúcha mu v programovej skladbe dôležité miesto. Vieme však, že autorsky i režijne ide o náročný typ programu a pri jeho realizácii prekonávajú tvorcovia každý raz značné úskalie, o čom svedčí i tohtoročná premiéra.
      Pozornosť predovšetkým domáceho strážnického publika sa v piatok večer sústredila na regionálny program z oblasti strážnického Dolňácka pod názvom Strážnica městečko (autorsky i režijne ho pripravili J. Pajer a D. Adamcová), ktorý bol venovaný 100. výročiu narodenia Vladimíra Úlehly. Podľa počtu účinkujúcich - obidva detské strážnické súbory Žerotínek a Danájek, 8 cimbálových muzík, 9 speváckych zborov (mužské i ženské), 7 tanečných skupín z okolitých dedín Strážnice a dve desiatky spevákov-sólistov predstavoval tento program veľkolepú oslavu spevnosti strážnického Dolňácka. Dominoval teda spevný prejav s vynikajúcimi výkonmi známych sólistov[/] (V. Harnoš, J. Vajčner, J. Koštuřík a i.) i speváckych rodín (Gajdovci, Múčkovci). A práve ich mimoriadny prínos ocenila aj hodnotiaca komisia, takže spevákom rodiny Múčkovcov (František, Jan, Jaroslav, Josef a Pavel) bol udelený i titul laureáta festivalu. Treba však povedať, že snahou autorov bolo ukázať na rozmanitosť spevnej kultúry daného mikroregiónu, no množstvo zhromaždeného materiálu zjavne podcenili a program sa im rozrástol do neúmernej časovej plochy, ktorá napokon vyznela dramaturgicky a režijne plytko.
      Už tradične je v Strážnici najbohatšie naplnená sobota. Na pódiu Zbojníckej lúky prebiehal niekoľkohodinový súťažný maratón - výberové kolá onajlepšieho tanečníka slováckeho verbuňku. Aje pozoruhodné, že vo finále tejto súťaže už po tretí raz za sebou zvíťazil R. Tuček zo Slováckého krúžku v Tvrdoniciach. Paralelne so súťažou predpoludním bola v skanzene premiéra predstavenia ľudového bábkového divadla Kníže Maxmilián aneb souboj na hřbitově (autori a réžia I. Vojancová a J. Dařbujan). Toto predstavenie malo ešte dve reprízy a možno povedať, že vhodne obohatilo programovú skladbu festivalu, čo potvrdil i záujem divákov. z programov v skanzene treba ďalej vyzdvihnúť hlavne Písně vyprávějí příběhy (autor a réžia J. Štika). Ide z minulých rokov o pokračovanie cyklu, ktorý autor tentoraz tematicky zameral na zbojnícke[/] piesne a povestí ako pripomenutie 300. výročia narodenia Juraja Jánošíka. Komorne ladený program, vhodne realizovaný v areáli skanzenu, bol tak ako v minulých ročníkoch na vysokej odbornej i umeleckej úrovni. Na okraj možno iba poznamenať, že vedľa Cimbálovej muziky Jaroslava Čecha z Uherského Hradište bolo v tomto prípade menej presvedčivé vystúpenie Terchovskej muziky Rozsutec zo Žiliny.
      Solídnu úroveň z minulých rokov si udržuje priamy televízny prenos zo Strážnice Otvírajte sa, strážnické brány (autor J. Jurášek, réžia TV prenosu M. Peloušek) v sobotu podvečer na štadióne Bludník. Bezprostredne po jeho ukončení sa sústredila pozornosť na nový štadión Zámek. jeho slávnostné otvorenie a premiéra programu zahraničných súborov Písně a tance přátelství (autor S. Dúžek, režijná spolupráca D. Luther) znamená novú etapu pri realizácii festivalových programov. Tematicky bol program zahraničných súborov zameraný na ľudové remeselnícke tance. Autor bol však postavený pred neľahkú úlohu. Tentoraz prišlo totiž do Strážnice celkom osem zahraničných súborov (dva z Rakúska a po jednom zo Sovietskeho zväzu, Belgicka, Nemeckej demokratickej republiky, Švédska, Juhoslávie a dokonca i z Číny), pričom ich repertoár odpovedal ideovému zámeru autora ani nie spolovice. Napriek tomu videli sme ucelený komponovaný program, v ktorom vynikol

48

najmä belgický súbor Lange Wapper z Antverp, odvážajúci si zo Strážnice tiež čestný titul laureáta festivalu za originálne stvárnenie remeselníckych tancov a zvykov.
      Program československých súborov a dedinských skupín Fašanky, ostatky, končiny (autor J. Krist, réžia J. Krist a M. Preininger) si kladol za cieľ predstaviť strážnickému publiku vybrané prejavy fašiangových tradícií z Čiech, z Moravy i zo Slovenska. z odborného hľadiska dobre pripravený program s reprezentatívnym výberom účinkujúcich (z nich valašskému súboru Kašava JZD Podhoran z Fryštáku bol udelený titul laureáta festivalu), žiaľ, utrpel nevyváženosťou sprievodného slova a hudobných, vokálnych i dramatických prejavov na scéne. Problém režijného stvárnenia jednotlivých sekvencií na scéne, vrátane ich uvádzania konferenciermi, vystúpil hlavne pri premiére v sobotu večer. Paralelne s týmto celoštátnym programom na štadióne Bludník prebiehal na štadióne Zahrada regionálny program z oblasti západných Čiech pod názvom Brána Čech (autori H. Laudová a Z. Bláha, réžia H. Laudová). v skladbe festivalových podujatí možno považovať tento program za objavný tak pre divákov, ako aj prínosný z kultúrnopolitického hľadiska. To vyzdvihla a j hodnotiaca komisia a autorskej dvojici bola udelená Cena MFF Strážnice 1988.
      Nedeľné reprízy jednotlivých programov obohatila predovšetkým pre[/]miéra hudobného programu so scénickými obrázkami na rómske motívy Nane oda lavutaris - Není takového hudebníka (autorka M. Hübshmannová, réžia E. Ščuka a E. Magálová) na štadióne Zámek. Tento program bol prítažlivý nielen divácky, ostatne, veď išlo o prvý samostatne komponovaný rómsky program na pódiu strážnických amfiteátrov, ale zasluhuje si osobitnú pozornosť i z odborného hľadiska. Autorka so širším okruhom spolupracovníkov sa totiž neobmedzila iba na pódiové prezentovanie rómskej hudby, no predstavila rómsku hudobnú a tanečnú kultúru v kontexte spôsobu života Cigánov/ /Rómov v našich krajinách. Inštruktívnou v tomto smere bola aj výstava fotografiíE. Davidovej o živote Cigánov/Rómov vo foyeru klubu ROH Strážničan. A oceniť treba zvlášť i vydanie osobitnej brožúry k vlastnému programu. Dobrými sprievodcami rómskeho programu na štadióne Zámek boli I. Bittová a B. Rychlík, ktorí sa nenútili do škrobenej polohy konferencierov, ale v nestrojenej forme moderátorov uvádzali jednotlivé sekvencie programu. Oprávnene bola teda tvorcom tohto programu rovnako udelená Cena MFF Strážnice 1988 za záslužný dramaturgický a režijný počin a za umelecky presvedčivú prezentáciu kultúrnych tradícií a folklóru Rómov.
      V programove j skladbe strážnického festivalu majú tradične zvláštne miesto muzicírovania cimbálo[/]vých muzík nielen v areáli zámockého parku, ale aj vystúpenia na námestí, vrátane osobitného vystúpenia strážnických súborov či slávnostný sprievod účinkujúcich v meste. k slávnostným aktom tohtoročného festivalu sa zaradilo tiež odhalenie busty (v návale rôznorodých návštevníkov v areáli parku akosi improvizovane) Samka Dudíka pred štadiónom Bludník. Vedno s bustou J. Kubíka realizácia i umiestnenie týchto "pomníkov" vzbudzuje predsa len isté rozpaky.
      Ak si kladiem otázku, v čom bol vskutku prínosný 43. ročník strážnického medzinárodného folklórneho festivalu, z hľadiska programovej skladby treba uviesť v prvom rade regionálny program z oblasti západných Čiech a súčasne rómsky program na pódiu novootvoreného amfiteátra Zámek. Tento objekt nateraz však vyvoláva zmiešané pocity. Navyše uvedené programy na ňom nijako nevynikli po technickej stránke a vôbec neisté je i jeho zakompo[no]vanie do areálu parku s danou spoločenskou atmosférou počas festivalu. Nebolo by, pravda, účelné podnecovať polemické úvahy, či tento amfite[d][á]ter vyhovuje alebo nevyhovuje zámerom festivalu. Je fakt, že nový objekt vyplňuje medzeru, ktorú autorské kolektívy doposiaľ každoročne ťažko prekonávali (problémy s časovým rozdelením skúšok. rozvrhnutie premiér a repríz jednotlivých programov), no natíska sa nástojčivo otázka, ako sa uplatní po

49

technickom dobudovaní v rámci pripravovanej novej programovej koncepcie festivalu. Andrej Sulitka

Svidník '88 [obsah]

Vdňoch 18.-19. júna 1988 sa vo Svidníku uskutočnil už 34. ročník Slávností kultúry ukrajinských pracujúcich ČSSR. Počas týchto dvoch dní diváci mali možnost uvidieť sedem programov a výstavu detských výtvarných prác nazvanú Detstvo v mieri. Úvod festivalu patril folklórnym súborom Kalina z Humenného a Lisorub z veľkého Byčkova na Zakarpatskej Ukrajine v programe Spevy rodnej zeme. Obidva folklórne súbory ukázali divákom kvalitné štylizované spracovanie folklórnych zvykov - Kalina sa predstavila monotématickým pásmom svadobných zvykov a Lisorub ukážkami folklóru Zakarpatskej Ukrajiny, medzi ktoré zaradil aj niekoľko umelých piesní súčasných autorov.
      Druhý program - z píšťalôčky naše j radosť dýše - bol programom detských folklórnych súborov a sólistov ľudových piesní. Autorom scenára a režisérom tohoto programu bol Ladislav Bačinský. z trinástich súborov len niekoľko z nich výraznejšie zaujali. Boli to detský folklórny súbor Kečera z obce Jakubany, ktorý sa predstavil programom Na Jána, súbor Udolčanka z Udola v programe Nepadaj dáždiku, súbor Barvinok z Ubli s pro[/]

Detský súbor z Malcova. Svidník 1988. Foto D. Vaško.

gramom Zdobenie mája a súbor Slniečko z Malcova v programe Na pastvisku. Kvalitné spracovanie detského folklóru u vyššie spomínaných súborov dosť silne kontrastovalo s priemerným až slabým spracovaním ostatných súborov, programy ktorých boli často monotónne, resp. pôsobili dojmom neprirodzenosti.
      Tretí program nazvaný z p rameňov našich predkov mal úzko vymedzené tématické zameranie svadobné zvyky a obyčaje. Tento program, v ktorom vystúpilo osemnásť dedinských folklórnych skupín[/] mal ukázať divákovi jednotlivé svadobné zvyky a obyčaje a ich odlišnosti v jednotlivých lokalitách. Bohužiaľ, tento zámer nevyšiel celkom tak, ako by si ho autori predstavovali. Absencia komentára či už vo forme konferansu alebo v dvojjazyčnom programe, ktorý sa obmedzil len na názvy súborov a mená ich vedúcich, mala za následok, že divák často nevedel, aký zvyk momentálne prebieha na scéne a aký súbor ho predvádza. z tejto príčiny vyznelo aj trojite predvádzanie napr. tzv. "redového" tanca v podaní troch súborov ako zbytočné opakovanie sa. Jednotlivě

50

folklórne skupiny však ukázali veľmi pekné a kvalitné spracovania svadobných zvykov. Spomedzi učinkujúcich najviac zaujal súbor z Jakuban, ktorý začlenil do svojho vystúpenia aj skutočný rebriňák, ktorý priviezol učinkujúcich na scénu. Veľmi kladne boli publikom prijaté vystúpenia súborov z Nižného Tvarožca, Čirča, Kyjova a niekoľko iných.
      Záverečný program sobotného večera bol program Národ - majster humoru, autorom scénara ktorého bol zaslúžilý umelec R u d o l f s m o t e r . v tomto programe vystúpili okrem našich súborov (Kalina z Humenného a Makovica zo Svidníka) aj víťazi tohtoročného ročníku Makovickej struny. Okrem toho v ňom vystúpili aj hostia z Kanady ukrajinský súbor Iskra z Edmontonu. Tento súbor, ktorý sa divákom predstavil kvalitným spracovaním dvoch ukrajinských tancov a dvoch piesní publikum milo prekvapil, a to ho ocenilo búrlivym potleskom (hlavne tanec hopak sa stretol s veľkým úspechom). Úroveň ostatných súborov a sólistov nebola o nič menšia, bohužiaľ programu chýbala koncepcia a gradácia. Humor, ktorý mal byť podľa názvu základom tohoto programu, bol zastúpený humorným sprievodným slovom R. Smotera a I. Lattu (profesionálnych hercov), ktorí zároveň plnili úlohu konferencierov.
      Nedeľnú časť slávnosti zahájil program Zvítanie, v k torom vystú[/]pili hosťujúce súbory. Divákom sa predstavil už spomínaný súbor Lisorub zo Zakarpatskej Ukrajiny, súbor Ukrajincov z Poľska Oslavjany, ale taktiež súbor lužických Srbov Wudwor z NDR. Slovenský folklór bol zastúpený súborom Vršatec z Dubnice nad Váhom. Okrem týchto súborov v programe vystúpil aj Poddukelský ukrajinský ľudový súbor z Prešova, Kalina z Humenného a dychové hudby z Prešova a Sniny. Ani jeden zo spomínaných súborov náročné publikum nesklamal a predviedol kvalitný program.
      Predposledným programom tohtoročných folklórnych slávností bol program Poklady ľudu, v k torom vystúpili detské folklórne súbory s programom detských hier Na pastvisku a súbor z Nižného Orlíka, ktorý divákom predviedol veľmi kvalitné spracovanie svadobných zvykov. Úroveň tohoto programu bola veľmi dobrá, k čomu prispelo aj to, že program sa nekonal na amfiteátri, ale v priestoroch skanzénu Múzea ukrajinskej kultúry vo Svidníku.
      Záverečným programom 34. ročníku Slávností kultúry ukrajinských pracujúcich ČSSR bol program Spevom prácu slávme, časť ktorého bola vysielaná v priamom prenose Československou televíziou. Program bol rozdelený na tri časti. v prvej časti nazvanej Ľudským rukám chvála vystúpili súbory Kalina z Humenného, ktorá divákom predviedla jarné chorovody, detský folklórny súbor Slniečko z Malcova a súbor Udolčanka z Udola, ktoré sa pred[/]stavili detskými hrami a súbor Makovica zo Svidníka, ktorý sa predstavil šemetkovskými poľkami. v druhej časti, Na zábave, vystúpili domáce folklórne skupiny (táto časť bola vysielaná v priamom prenose ČST). Spomedzi zhruba pätnástich dedinských folklórnych skupín najviac zaujali súbory Kalinka z Humenného z programom Hrožena, folklórna skupina Kečera z Jakuban s programom Preberačka pre mladych, skupina z Kojšova s programom Snímanie party a duo spevákov zo Šambrona s piesňou Sviť misačku. Tento program, v ktorom boli predstavené ukážky z bohatej klenotnice ukrajinského folklóru na východnom Slovensku, bol prijatý obecenstvom veľmi kladne. v poslednej časti tohoto programu nazvanej v priateľstve je sila sa divákom predstavili s ďalšími programmi už spomínané hosťujúce súbory.
      Chronickým nedostatkom tohtoročných slávnosti vo Svidníku boli sprievodné komentáre jednotlivých programov, ktoré, ak vôbec boli, boli nedostačujúce. Taktiež tématické zameranie niektorých programov bolo na dosť nízkej úrovni. Aj napriek týmto nedostatkom treba tieto slávnosti hodnotiť veľmi kladne, lebo ukázali divákom (ktorých sa tu zišlo asi desať tisíc) nielen z Československa krásu ukrajinského folklóru.
      Pevne verím, že na 35. ročníku Slávností kultúry ukrajinských pracujúcich ČSSR sa spomínané nedo

51

statky už nebudú vyskytovať, čo prispeje k ďalšiemu zvyšovaniu kultúrnej úrovne týchto slávnosti. Alexander Mušinka

Podluží v písni a tanci 1988 [obsah]

Ve dnech 4. a 5. června se konal ve Tvrdonicích XXXV. ročník národopisných slavností Podluží. Skladba pořadů zachovávala tradiční sled, takže zahajovacím pořadem byla soutěž ve zpěvu, tanci a o stárkovské právo s názvem Podlužácký stárku, bud veselý. Soutěžilo se v mužském a ženském sólovém zpěvu, ve dvojzpěvech a ve sborovém zpěvu mužů a žen (upustilo se od smíšených sborů, které byly z hlediska technického a výrazového problematické). Vlastní soutěži předcházela výběrová kola, do Tvrdonic se dostali jen ti nejúspěšnější interpreti; tato praxe by měla být zachována i do příštích let. Vyvrcholením soutěže byl pěvecký a taneční souboj o stárkovské právo, který se vyznačoval dobrou úrovní. Stárkem Podluží se stal tanečně nadaný Jaroslav Martinek z Břeclavi.
      Ve večerní přehlídce dechových hudeb vystoupila Tvrdončanka, Venkovanka z Moravské Nové Vsi, Juráčkovci z Týnce, Přespolanka z Mutěnic, která získala cenu poroty i diváků, a jako host Legrúti z Velkých Bílovic. Přehlídka ukázala technickou vyspělost, nápaditost úprav i působivý přednes kolektivů, což jsou[/] v "dechovém" světě už adekvátní parametry pro podlužáckou dechovku.
      Nedělní program slavností zahájilo sjíždění chasy a odpolední krojový průvod, po němž následoval dětský pořad Na trávníčku, na zeleném. Začátek pořadu proběhl ve znamení deště, který jej pak provázel až do konce, což trochu ovlivnilo i výkony dětí. Pořad byl členěn do částí: Děti a ptáčci, Kočkoviny, Na zelené lúce, Pastva, Za našima humnama a Ráno na trávě. Dětské soubory prezentovaly různou úroveň materiálového zpracování a jeho provedení; v tom se odrážela i rozdílná připravenost a zdatnost jejich vedoucích. Dobře zkomponovaná pásma předvedl zvláště Břeclavánek I a II a Jatelinka I s cimbálovou muzikou z Moravské Nové Vsi, Závěrečný společný rej dětí vyzněl trochu násilně. v druhé části dětského pořadu vystoupili nejúspěšnější dětští interpreti z 1. ročníku soutěže "O malovaný tulipán Boženy Šebetovské", uspořádané letos v Břeclavi. Diváky zaujaly zvláště výkony Z. Hnátkové a R. Švirgy z II. věkové kategorie.
      Hlavní pořad slavností Hody, milé hody (autor J. Prokop ) byl pečlivě připraven za účasti skupin a souborů z celého Podluží, ale jeho realizaci opět poznamenala nepřízeň počasí. Před pořadem déšť sice ustal, ale mnoho účinkujících se nedostavilo; tak odpadlo i stavění máje, které měli realizovat Lanžhotčané. Scénář pořadu byl pojat podle tradičního sledu hodových zvyk[/]lostí, byl rozčleněn do tří částí: Hodová neděle, Hodové pondělí a Hodové úterý. Tradiční sled se odrazil i v nenáročné scénické úpravě jednotlivých čísel, průvodní slovo bylo vedeno v instruktivní rovině. Kromě zpěvních a tanečních výkonů podlužáckých obcí zaujala objevná rekonstrukce archívních zápisů gajdošské muziky v podání Břeclavanu, ale trochu neorganicky bylo začleněno v třetí části pásmo téhož souboru Husaři jedú. Pořad vyzněl i přes špatné počasí příznivě, k čemuž přispěla zajisté jeho dobrá příprava.
      Letošní podlužácké slavnosti pokračovaly v trendu, započatém před několika lety po překonání vleklé stagnace. Tuto úroveň by si měly zachovat i pro budoucnost, aby byly stále přitažlivou a důstojnou přehlídkou tohoto folklórně bohatého regionu. Jiří Pajer

Kraj beze stínu 1988 [obsah]

Ve dnech 11. a 12. června se uskutečnil v Krumvíři XIII. ročník národopisných slavností hanáckého Slovácka Kraj beze stínu.
      První den slavností byl věnován soutěžní přehlídce cimbálových muzik, které vystoupily v pořadu Eště si zazpívám. Přehlídky se zúčastnily muziky Ždáničan ze Ždánic, Mládí z Čejče, Litava z Klobouk, Zavádka z čejkovic a Vonica z Krumvíře. Ko

52

lektivy měly za úkol předvést výběr regionálního repertoáru se zvláštním důrazem na zpracování balady. Ne všechny se toho zhostily úspěšně, nedostatky se projevily především ve výběru balad a rovněž v jejím myšlenkovém i praktickém hudebním zpracování se odrazila rozdílná vyspělost kolektivů. Porota přiřkla cenu za "povinnou" baladu Zavádce a další cenou ohodnotila vystoupení a úroveň místní Vonice. Zatímco ve výběru a interpretaci balad pro-: jevili účinkující rozpaky, výběr ostatního materiálu byl vesměs kvalitní. Soubory vycházely především z nového regionálního zpěvníku Krajem zavádky (P. Hudeček, J.. Kovařík); vydávání těchto zpěvníků je jak se ukazuje v praxi - velkým přínosem pro činnost kolektivů ZUČ.
      Nedělní pořady zahájil krojovaný průvod obcí a po něm následoval dětský pořad se sympatickým názvem Neseme koš pohádek. Účinkovaly v něm dětské soubory z Krumvíře, Mikulova, Velkých Pavlovic, Dolních Věstonic, Ždánic a Čejkovic. Do pořadu byly zařazeny dětské hry a tance, ale důležitou součást tvořilo i veršované a prozaické slovo, které neodmyslitelně patří do světa dětí. Výkony dětských interpretů byly přesvědčující, rádi zde vyzvedáváme celkovou vysokou úroveň dětských souborů v hanáckoslováckém regionu, která je výsledkem promyšlené pedagogické i folklórní práce vedoucích.
      Hlavním pořadem slavností bylo pásmo svatebních zvyků a obřadů s názvem Mý pantličky roztomilý[/] (autorka Z. Krůzová ). První část pořadu patřila čejkovické Zavádce, která uvedla solové zpěvy s milostnou tematikou a ukázku taneční zábavy. Rozloučení se svobodou jsme viděli v podání Ždáničanu a scénku odprošení rodičů předvedla Pálava z Mikulova. Pak následovaly ukázky svatebního veselí v podání domácí Vonice a skupiny z Lovčic, čepení nevěsty a parodii čepení ženicha nastudovaly Klobouky. Zvyky druhého svatebního dne, který se odbýval už v žertovné rovině, předvedly Vonica a Pálava. Jednotlivé části pořadu spojovalo poeticky zaměřené průvodní slovo, citlivě přednášené M. Ondráškovou. Pořad obsahoval kromě materiálu z terénu také rekonstrukce z literárních a archív-. ních pramenů a vyzněl působivě.
      Přehlídka folklóru hanáckého Slovácka objevuje každoročně zapomenuté kulturní hodnoty svého regionu a snaží se o jejich náležité scénické ztvárnění. Letošní ročník měl dobrou pramennou a interpretační úroveň a vyznačoval se i - přes nejisté počasí - odpovídajícím diváckým ohlasem. Jiří Pajer

Národopisný festival Milotice 1988 [obsah]

Součástí československého kulturního léta jsou také nejrůznější slavnosti lidových písní a tanců, stále lákající tisíce domácích i zahranič[/]ních návštěvníků specifickým koloritem amatérského uměleckého projevu, spojujícího duchovní tradice minulosti s kulturní aktivitou současnosti. Mezi slavnosti tohoto typu patří i Národopisný festival v Miloticích - už podvanácté uskutečněný v romantickém areálu milotických vinohradů Šidlen.
      Slova obdivu nad pestrostí krojů nebo nad sólovými i sborovými přednesy písní, bylo slyšet nejenom česky, ale také anglicky, italsky a německy. Kdysi neznámý kout Slovácka - díky aktivitě místního národního výboru, podpoře Okresního kulturního střediska, pochopení představitelů JZD Rozvoj a Agropodniku - vešel nejenom do kulturního povědomí jihovýchodní Moravy, ale svým významem tento region přesahuje. Milotický festival pomáhá dotvářet tradici Kyjovských roků a stal se nezastupitelným zdrojem inspirace pro využívání prvků lidové kulturní tradice v současném kulturním usilování. Pořádání takového festivalu už nemůže být jen úkolem jednoho národního výboru - i když úkolem, plněným v Miloticích výborně - nýbrž celého zemědělsko-průmyslového komplexu regionu. Vždyť je-li kulturní aktivita nezbytným zázemím pro tvořivou činnost v pracovním procesu, pak by se měła výrazněji projevit organizátorská pomoc zemědělských i průmyslových podniků této části Kyjovska.
      Letošní milotický festival lidových písní a tanců byl rozšířen o pořad nazvaný Klenotnice, který byl věno

53

ván sběrateli lidových písní Josefu Řihákovi z Milotic. Autorem tohoto působivého pořadu byl pracovník Ústavu lidového umění ve Strážnici a milotický občan PhDr. Jan Krist. Uměřeným průvodním slovem přiblížil zaplněnému hledišti osobnost sběratele, který v Miloticích a okolí nasbíral na počátku tohoto století téměř 200 písní. Klenotnice byla vytvořena právě z výběru z Řihákovy sbírky. Sólisté i sbory se musely tyto písně naučit, protože už upadly v zapomenutí, nebo se dnes zpívají trochu jinak. v pořadu vynikly především mužské i ženské sbory nejenom známý a zkušený mužský sbor z Kyjova, ale i mužský a oba ženské sbory z Milotic, stejně jako ze Svatobořic-Mistřína. Také sólisté, zejména z Milotic a ze Svatobořic-Mistřína dovedli vytvořit neopakovatelnou atmosféru světa lidové písně, té, která ještě nebyla poznamenána estrádními manýrami, z těchto hledisek lze říci, že zpěv vynikl nad hudebním doprovodem kvalitních a zkušených muzikantů cimbálové muziky Jury Petrů z Kyjova a cimbálové muziky Josefa Varmuži ze Svatobořic-Mistřína. Hodonínská cimbálová muzika zůstala poněkud ve stínu obou předchozích, protože dostala obtížný úkol: nastudovat hudecký projev podle zápisu Josefa Řiháka - a to bývá úkol obtížný i pro vyspělé hudební soubory. Škoda, že přednes průvodního slova se nepodařilo přiblížit bezprostřednosti projevů ostatních účinkujících.
      Nedělní pořady: dětský Zahrajem. si na cibulku ahlavní pořad Lidový[/]

Záběr z pořadu "Lidový tanec ve zpracování souborů a skupin" na Národopisném festivalu Milotice. Foto J. Jančář, 1988.

tanec ve zpracování souborů u skupin, se uskutečnily za úmorného vedra. Ale to nic neubralo na chuti dětských souborů Kyjovánek, Krušpánek z Vracova, Lučinka ze Svatobořic-Mistřína a Důbravěnky z Dubňan. Chuť dětí vystupovat, hrát si, tvořit na jevišti byla zřejmá. Spíše by bylo třeba se zamyslit nad způsobem využívání tohoto zájmu tak, aby hry, zpěvy a tance, zapsané v minulosti, nezplaněly v sentimentálním historismu, k němuž svádí divadelní úvodní scéna stařečka a stařenky nebo zajímavý, ale použi tým textem "nedětský" průběh zá[/]věrečné jízdy králů. Mnohé podněty pro správné uplatnění folklórních; prvků pro práci s dětmi přinesly dětské pořady na strážnických festivalech v letech 1987 a 1988.
      Hlavní pořad, vytvořený vystoupeními souborů z Kyjovska, patří k typu estrádních pořadů, s jakými se setkáváme i na ostatních festivalech lidových písní a tanců. Autoři však nesklouzli jenom k povrchním efektům, nýbrž velmi hutným a odborně přínosným komentářem. představili veřejnosti účastníky Národní soutěže souborů lidových písní a tanců programovými bloky, kte

54

ré tyto soubory předvedly soutěži. I když se soubory Dúbrava Dubňany, Lipina Vracov, Slovácký soubor Kyjov, Slovácký krúžek Milotice a Lúčka Svatobořice-Mistřín umístily ve svých skupinách na předních místech, bylo v pořadu zřejmé, že umělecky nejvyspělejším souborem na Kyjovsku je soubor Lúčka, který ukončil odpolední pořad poetickou etudou Okamžik večera.
      Tak jako v předchozích hodnoceních milotického národopisného festivalu (Národopisné aktuality XVIII, 1981, s. 61-62 a XIX, 1982, s. 148149) mohu konstatovat, že v Miloticích se podařilo vytvořit dobrou a potřebnou tradici kulturní aktivity, již je třeba rozvíjet. Potěšitelný je růst cimbálových muzik na Kyjovsku - v kvalitě přednesu i v počtu nových, zejména dětských. Je to výsledek nejenom dobré práce kyjovské Lidové školy umění, ale i odborné práce okresního kulturního střediska a zejména okresního poradního sboru pro lidovou píseň a tanec, projevující se na rostoucí umělecké úrovni souborů a skupin právě na vystoupeních v Miloticích. Josef Jančář

Kouzelný nožík [obsah]

Národopisné muzeum ve Třebízi uspořádalo ve dnech 26. května až 31. září 1988 pod názvem Kouzelný nožík výstavu tvorby dvou místních lidových řezbářů - Jiřího Bakaláře (nar. 1914) ze Třebíze a Josefa Kosa (nar. 1914) z blízkého Panenského Týnce. Zatímco[/] Jiřího Bakaláře upoutaly již v dětství a mládí koně, Josefa Kose zase loutkové divadlo. To je ovlivnilo na celý život a promítlo se i do jejich záliby - dřevořezby. Jiří Bakalář vyřezal ze dřeva celou řadu nejrůznějších koníků, a to od jednotlivých figurek koní (vesměs v dynamickém pohybu) přes hračky (včetně houpacích koní) až po složitější kompozice (formanský vůz, ruská trojka), ba dokonce historizující výjevy s koňmi (Přemysl Oráč). Protože koně znal důvěrně z hospodářství, jeho řezba je realisticky věrná, ba do,konce respektuje u figurek koní jejich fyziognomii. Zálibou Josefa Kose se stalo naproti tomu vyřezávání loutek pro loutkové divadlo, které také od mládí hrál a dosud hraje. Jeho loutky jsou veselé, přímo hýřící barvami, dovedl jim vdechnout až fascinující výraz tváře podle typu, který představují. Zhotovil nejen figurky, ale i jeviště a kulisy. Při vytváření divadla mu pomáhá i rodina - jeho žena ušila loutkám kostýmy a syn je vymaloval. Pro tyto loutky, které sám vymyslel, vytvořil a také s nimi hrál, se předem poučil z loutkářské literatury. Jeho loutky jsou mistrné a dýchá z nich kouzlo pohádek. v komorní instalaci byli tak představeni dva lidoví řezbáři - samoukové, z nichž každý se určitým směrem specializoval. Jan Šťovíček

Bílé vyšívání na Slánsku [obsah]

Vlastivědné muzeum ve Slaném uspořádalo ve dnech 28. dubna až[/] 26. srpna 1988 výstavu Bílé vyšívání na Slánsku. Výstava byla realizována ze sbírek tohoto muzea, Národopisného muzea v Třebízi a ze soukromých výpůjček. Prezentované výšivky pocházely většinou z 19. století - starší doklady se téměř nedochovaly - a ojediněle i z tohoto století (pokus hospodyňské školy v Slaném z 20. let o rekonstrukci slánského kroje). Vyšívalo se bíłou bavlnkou na bílém plátně či na tylu. Krása výšivky byla založena na využití vzorového kontrastu vyšívané plochy. Dekor byl předem předkreslen; užíval vzorů rostlinných, zoomorfních a symbolických (geometrických vzorů jen okrajově v detailech). Protože vyšívání bylo pracnou záležitostí, využívalo se ho hlavně k zdobení svátečního oděvu. Nejrozšířenější byla výšivka na kosičkách, čepečcích a šátečcích ženského svátečního kroje, která tu také nejvíce byla prezentována. Výšivka se však uplatnila i v dětském odívání (např. tu byl vystaven dětský krejzlík a živůtek z Klobuk) a patrně i v odívání mužském (košile - ty se ale nedochovaly). Pronikla i do oděvu venkovského města, jakým byl Slaný, a do zdobení prádla. Údobím jejího rozkvětu bylo 19. století. Nástup unifikujícího oděvu podle městského vzoru po roce 1848 a zejména na konci 19. století přivodil zánik výšivky. Nicméně řada výšivek se dochovala, neboť pro svou krásu byly - a jsou dosud chovány v rodinách jako cenná památka. Jan Šťovíček

55

Múzeum Karola Plicku v Blatnici. [obsah]

Informácia k otvoreniu stálej expozície 13. augusta 1988
      Expozícia tvorí novú súčasť Slovenkovského národného múzea Národopisného múzea v Martine, podobne ako doterajšie Múzeum slovenskej dediny a Múzeum Martina Benku.
      Expozícia je inštalovaná v priestore bývalej Prónayovskej kúrie na rozlohe 180 m2. Kladie si za cieľ podať ucelený prehľad o živote a diele národného umelca profesora Karola Plicku (1894-1987 J a zvlášť zdôrazňuje jeho zobrazenie tradičnej slovenskej ľudovej kultúry; ktoré je po mnohých stránkách unikátnym záznamom, dnes väčšinou už miznúcich kultúrnych hodnôt. Hlavná časť expozície je venovaná umeleckým fotografiám a je teda prvou československou galériou svojho druhu a zároveň jednou z popredných v Európe. Je tu vystavených 145 týchto snímkov, medzi nimi mnohé doteraz nepublikované. Okrem toho expozíciu dotvárajú listovače, ktoré hlbším záujemcom umožnia zoznámiť sa s ďalšími 76 fotografiami.
      Karol Plicka sám o sebe hovoril, že je majstrom devätoro remesiel. Na dokumentárnom materiáli, ktorý doplňuje galerijné vystavenie umeleckých snímkov, je zachytená Plickova činnosť zberateľská, hudobná, fotografická, filmová a pedagogická. Ako pracovní k Matice slovenska j v Martine v rokoch 1923-1939, i za svojich povojnových návratov na Slovensko Plicka zaznamenal tisíce[/]

Polná kolíska. Dobrá Niva. Foto K. Plicka.

ľudových piesní a iných prejavov ľudovej slovesnosti: Veľkú pozornosť venoval tiež českému folklóru; ktorého edíciami sa. zaoberal spoločne s Františkom Volfom, Karolom Svolinským a inými.
      Vďaka porozumeniu rodiny Karola Plicku sa expozícia môže v tejto časti opierať o množstvo autentických predmetov a dokumentov. SÚ to napríklad fotografické prístroje, ktoré si Plicka prispôsoboval svojim potrebám, filmovacie kamery Kinamo a Pathé, s ktorými nakrúcal v 20. rokoch i Šlechtova kamera, s ktorou pracoval na svojom vrcholnom diele Zem spieva. v korešpondencii i ďalších dokumentoch je vy[/]jadrený Plickov vzťah k mnohým osobnostiam našej kultúry (Štefan' Krčméry, Eugen Suchoň, Laco Novomeský, Leoš Janáček, Vítězslav Novák, Jaroslav Seifert, Karel Čapek a ďalší), aj vzťah k mladšej umeleckej generácii, na ktorú Plicka pôsobil najmä ako pedagóg (napr. Ludvík Baran, Martin Slivka).
      Expozícia je členená na päť hlavných častí. Prvá z nich je "Životná cesta Karola Plicku", ktorá podáva chronologický prehľad umelcovho života. Okrem exponátov dokumentárneho typu sú tu a j jeho osobné pamiatky a tiež naznačený interiér, v ktorom strávil posledné desiatky rokov svojho života.

56

v nedeľu popoludni. Osturňa. Foto K. Plicka.

      Galéria Plickových fotografických diel začína v nasledujúcej miestnosti, kde sú rozvrhnuté tri témy Panenská príroda, v ktorej sú zahrnuté je rôzne typy, aké Plicka zastihol v takmer neporušenej podobe, Pastorále - obraz tradičného pastierskeho života, t. j. života ľudí, ktorí sú tejto prírode najbližšie, a Slovenská dedina - krajina kultúrna, ľudová architektúra a interiér. Ďalší, najrozsiahlejší priestor sústreďuje témy Ťažký chlieb, Materstvo a dominantné miesto je ponechané téme Slovenská radosť -obraz hier detí a mládeže.[/]
      Zvláštny oddiel je venovaný českej prírode (Vltava) a hlavne zobrazeniu pražskej architektúry.
      Záver expozície tvoria ukážky pozdného Plickovho diela, ktoré zachytáva slovenskú minulosť a ktoré s výnimočnou citlivosťou aktualizuje také hodnoty slovenského umenia, aké znamená napr. tvorba levočské­ ho Majstra Pavla.
      Múzeum Karola Plicku tvorí prvú etapu v tvorbe expozícií, ktoré Slovenské národné múzeum mieni v Blatnici inštalovať. Najcennejším objektom bývalého Prónayovského panstva je renesančný kaštieľ, v ktorom by mala byť vytvorená expozí[/]cia dokumentujúca ľudovú kultúru ako hlavný prameň, z ktorého sa v posledných storočiach začala utvárať slovenská národná kultúra. Perspektívnym zámerom je úprava hospodárskych objektov, ktoré by v budúcnosti mali slúžiť expozíciám vyjadrujúcim spojenie ľudovej tradície s kultúrnym životom súčasnosti.
      Expozícia bola otvorená dňa 13. augusta 1988 a je sprístupnená denne okrem pondelka. Bolo by správne upozorniť na ňu i turistických návštevníkov Veľkej Fatry. Blatnica tvorí vstupnú bránu do Gaderskej doliny, ktorá patrí k najkrajším prírodným partiám tohto kraja i Slovenska vôbec.
      Autori expozície Múzea Karola Plicku sú Marcel Deyl a Ľuba Sýkorová (libreto a scenár), akad. maliar Karel Pánek (výtvarno-priestorové riešenie) a Martin Slivka (videoprogram Profesor Karol Plicka). Po výrobnej stránke expozíciu realizoval Park kultúry a oddychu Ostrava - Černá louka. Marcel Deyl - Ľuba Sýkorová

Experimentální vypálení milíře v Rožnově pod Radhoštěm [obsah]

Vrámci slavnostního otevření nového objektu ve Valašském muzeu v přírodě - hamru z Ostravice ve dnech 15. až 21. 6. 1988 již podruhé v dějinách muzea proběhl experiment pálení dřevěného uhlí v milíři.

57

      Milíř stál nedaleko hamru na příhodném místě v blízkosti potůčku. Objekt postavili a na správný průběh hoření dohlíželi po celou dobu bratři Jan a Zdeněk Nevolové z Držkové v Hostýnských vrších. Ke stavbě objektu bylo použito 20 plnometrů převážně bukového dřeva a zlomek dříví dubového a habrového. Stavba trvala zhruba jeden a půl dne, načež proběhlo hned napoprvé úspěšné zapálení milíře (bez použití přídavných hořlavin). Milíř hořel od čtvrtku 16. 6. do pondělí 20. 6. celkem 102,5 hodin a uhlíři u něj strávili celé dny a noci. Nejnáročnější byla regulace pálení závislá na zku[/]šenostech uhlířů. Celá stavba i vlastní destilace je bohatě fotograficky i písemně dokumentována pracovníky muzea. Následné rozbourání milíře po jeho vychladnutí a vytřídění získaného produktu vyneslo 10 q kvalitního dřevěného uhlí, které bude využito při ukázkách kovářských prací v hamru. Experiment byl úspěšný jak po technické a provozní stránce, tak z hlediska zájmu návštěvníků. Proto bude pálení dřevěného uhlí v milířích zařazeno do každoročního programu činnosti muzea. Ivan Hlavatý[/]

RECENZE

Ethnologia slavica XVII (1985) [obsah]

. Státní pedagogické nakladatelství Bratislava 1987, 161 str.
      Redakci, působící na bratislavské filozofické fakultě, se daří dohánět zpožděné ročníky pozoruhodným tempem a čas od času i rozšířit poněkud rozsah jednotlivých svazků (např. tohoto na rozdíl od předchozího). Projevuje se výrazná snaha o zařazování zobecňujících příspěvků, v nichž se slavistické materiály sledují v širším i neslovanském kontextu, a další chvályhodná snaha o zařazení statí z dějin slovanské etnologie, tentokrát věnovaných slovanským skanzenům a padesátiletí[/] Etnografického institutu AV SSSR N. N. Miklucko-Maklaje v Moskvě. Sem věcně příslušejí i nekrology (P. Nedo a M. Gładysz), zatímco informace o první společné konferenci SIEF s redakcí Ethnologia Europaea a recenze sedmi knih jsou zaměřeny relativně aktuálněji.
      Řadu studií zahajuje obecným přehledem starších i současných názorů na tradici Cyrila a Metoděje v kultuře Slovanů Šimon Ondruš (s. 7-12), který se při příležitosti 1100. výročí úmrtí arcibiskupa Metoděje (6. 4. 885) zamýšlí mj. i nad bulharskou Encyklopedií Cyrila a Metoděje, jejíž první svazek vyšel pod redakcí P. Dinekova 1985 v So[/]fii. Václav Frolec ( Die Weinbaukultur in Mähren im Kontext der europäischen Entwicklung,s. 13-52) předkládá výsledky srovnávacího studia jednoho z nejstarších kulturních jevů v Evropě - a nejen zde. Rozlišuje západoevropskou, středoevropskou a balkánskou zónu, sleduje vlivy antické, zprostředkované přes rakouské území na Velkou Moravu a konstatuje, že kulturně prostorové ovlivňování stojí ve vinohradnické kultuře nad interetnickými vztahy, což je pozorování, odpovídající výzkumům. Ve své studii si autor všímá jak otázek technologie, tak i vinohradnických staveb, obyčejů i uctívání svatých - vinařských patronů. Tematicky a zhruba i terminologicky a názorně obdobným srovnávacím příspěvkem je studie Valentina Lazarova D ie Weinkeller (Bulgarisch-georgische Gegenüberstellungen), v n íž se vychází z předpokladu, že četné prvky primární technologie výroby vína, jeho uchovávání a s tím souvisejících zařízení v jihovýchodní Evropě a na Kavkaze vycházejí ze starých zakavkazských vinařských tradic (s. 79-94). To se týká způsobu zahloubení sklepů v Bulharsku či v Gruzii, hliněných nebo dřevěných nádob na víno, typů lisů a lisování a dalších jevů, z nichž ty, které jsou spoluurčovány přírodními podmínkami (srov. Frolcovu "převahu kulturně prostorového ovlivňování"), bývají společné. Všechny však podléhají dlouhodobému vlivu historických proměn a starší jevy nelze

58

srovnávat s pomocí .dnešních měřítek.
      Z pozůstalosti bratislavského etnografa Adama Prandy je publikována stať Die slowakische Rastelbinderei (s. 53-78), pojednávající o vývoji drátenictví na severozápadním Slovensku, v okolí Žiliny a na Kysucích, odkud se od poloviny 19. stol. rozšířilo na Spiš a do slovenských obcí v severním Maďarsku. Slovenští dráteníci se neomezovali na pochůzky, ale postupně založili na 320 manufaktur a malých továrniček v řadě zemí, zejména v carském Rusku a v USA. Vyráběli spotřební předměty z plechu a drátu, klempířské a zámečnické výrobky včetně plechovek na vo jenské konzervy, pouzder na zbraně a chladičů kulometů.
      Jerzy Czajkowski popisuje etnografické skanzeny ve slovanských zemích (s. 97-124) a rozebírá dějiny skanzenů vůbec, jejich pojetí u Slovanů a jejich vývoj a stav v období 1900-1939 (Polsko, Čechy, Slovensko, Jugoslávie a SSSR), v období 1945-1960 (USSR, Polsko, Slovensko, Čechy, Jugoslávie, Bulharsko a RSFSR) a v období 1961-1984) (Bulharsko, Jugoslávie, Čechy, USSR, RSFSR, BSSR a Polsko). Nehledě k nepříjemné skutečnosti, že text zřejmě neprošel korekturami a obsahuje řadu errat, někdy i měnících smysl vět, nacházíme zde věcné přehmaty. Slavista nemůže použít blíže neosvětleného přívlastku "panslovanský" o projektu slovanského skanzenu z doby kolem r. 1916, kdy tohoto termínu použí[/]vali se známým záměrem pouze germanofilově. Rozhodně nelze souhlasit s názorem, že by "Rožnov" (opakuje se několikrát), Strážnice nebo Třebíč ležely v Čechách, že by německá vojska vstoupila do Československa r. 1938, že by se Luhačovsko označovalo jako "Luhačovska" (zřetelný překladatelský omyl, ale čí?) a že ty se Pribylina psala se všemi měkkými "i" - na to stačí pohled na automapu ČSSR, která není nikterak tajná. A to se jako neodborník neodvažuji hovořit o věcné složce příspěvku. Své poznámky neuveřejňuji se skrytou jízlivostí, ale se snahou napomoci dobré věci pro příště. Naproti tomu výborný přehled vývoje práce, splněných úkolů i vědeckých plánů Etnografického institutu AV SSSR z pera K. V. Čistova (s. 125-134) přináší informace, na které se lze spolehnout. Bohuslav Beneš

Múzeum oravskej dediny. Sprievodca po expozícii. [obsah]

Osveta 1986 pro Oravské muzeum v Dolním Kubíně, 155 s. barevné i černobílé fotografie, kresby, mapky, cizojazyčná resumé
      Muzea v přírodě zaznamenala v uplynulých dvaceti letech dynamický rozvoj. Rozhojnil se jejich počet, především na Slovensku. v roce 1967 byla schválena výstavba Múzea oravskej dediny v Brestovej při Zuberci a téhož roku byl polo[/]žen-základní kámen tohoto významného regionálního skanzenu. Čas, který od té doby uplynul; nebyl na Oravě promarněn. Vyrostla a byla zpřístupněna veřejnosti jedna z našich nejlépe koncipovaných regionálních expozic lidového stavitelství v přírodě.
      Pro komplexní plnění rozsáhlých odborných, kulturních a ideově výchovných úkolů, jež ve svém vínku mají tato specializovaná muzejní zařízení, je nutná celá řada předpokladů. Jedním ze základních je tištěný průvodce muzeem v přírodě. Bez nadsázky lze konstatovat, že posuzovaná publikace je prozatím nejlepší, jež byla pro tyto účely u nás vytvořena, a to nemám na mysli jen reprezentační vybavení, kvalitu grafické úpravy, papíru, počet barevných i černobílých fotografií atd., jež jen celkový účin zdůrazňují.
      Autoři textové části publikace -Zdena Čaplovičová, Jiří Langer a Petr Huba - prokázali důvěrnou znalost problematiky lidové kultury i způsobů je jí kvalifikované prezentace v muzeu v přírodě. Průvodce expozicí dokládá oprávněnost koncepce, u jejíhož zrodu stál a na realizaci se stále podílí jeden z autorů textu - Jiří Langer, popřední československý odborník na lidové stavby i teorii a praxi výstavby muzeí v přírodě.
      Katalog je rozčleněn do čtyř základních kapitol. První podává stručný přehled historie vzniku tohoto regionálního skanzenu, včetně jeho začlenění do širších kontextů, i oce

59

nění těch, jež se na jeho realizaci podílejí včetně nezastupitelných dělnických profesí. Druhá část textu informuje o základní koncepci členění muzea do pěti skupin, charakterizujících jednotlivé stavební i sídelní celky Oravy s návazností na přírodní prostředí. Jedná se o areály: Dolnooravský rínok, Mlynisko, Zamagurská ulica, Goralské lazy a Cintorín. Třetí oddíl katalogu je vlastním průvodcem po jednotlivých objektech expozice v přírodě, jichž uvádí čtyřicet sedm. Jde o nejrozsáhlejší část publikace, bohatě ilustrovanou barevnými fotografiemi i kresbami. Čtvrtá kapitola je věnována různým variantám prohlídek, podle časových možností i zájmu návštěvníků. Jedná se o první praktické ověřování komplexního systému specializovaných návštěvnických programů. Nabízí od nejkratší trasy, trvající hodinu a půl, až po maximální - asi čtyřhodinovou prohlídku. Ze specializovaných programů je možno si vybrat lidové stavitelství (severoslovenská stavební tradice, horská stavební tradice, beskydská horalská tradice), dále pak tradiční technické stavby a technologie nebo lidové umění. Nabídka těchto tras je fundovaně komentována a doplněna orientačními mapkami, Přínosem by bylo i jejich barevné rozlišení. Kapitolu uzavírá stručná pozvánka na prohlídku Oravského hradu se specializovanými expozicemi a do Literárného múzea P. O. Hviezdoslava v Dolním Kubíně. Poslední částí celého průvodce jsou resumé v ruštině, němčině, angličtině a maďarštině.[/] Do brožované publikace s přebalem je jako samostatná příloha vložena přehledná mapka celého území muzea se seznamem staveb ve slovenštině a stejných jazykových mutacích jako resumé.
      Nutno podtrhnout skutečnost, že posuzovaná publikace se neomezuje na pouhý výčet objektů lidového stavitelství. Plně dokumentuje hlavní smysl a cíle, jež mají muzea v přírodě naplňovat - prezentovat co možná nejvěrnější rekonstrukci životního způsobu i prostředí v předcházejících etapách historického vývoje. Tak je pojato jak vlastní muzeum, tak jeho průvodce, tlumočící velkou sumu dalších informací z dějin života, práce, kultury i zábavy předků dnešních obyvatel Oravy i faktorů, které tyto historické skutečnosti formovaly a jež nelze v rámci vlastní expozice přímo vyjádřit.
      Z hlediska celkové úpravy a členění textu však mám několik poznámek. Bylo by asi prospěšnější mít při řazení fotografií a popisek na mysli, že prvním úkolem katalogu je podat přehłednou informací o stavbách v náležitém sledu, jak jsou očíslovány a jdou po sobě i v textu. Chápu, že to vždy bez výjimky možné není a navíc snahou autorů je dát k dispozici maximum dokladů. Nemělo by však docházet ke krajním řešením, jako např. na stranách 96 a 97, kde jsou dokumentární fotografie původního objektu v terénu (Rabčice č. 1 j, o jehož prezentaci v muzeu však publikace hovoří již na stranách 53 až 57. Méně může být někdy více, zvlášť když[/] by bylo možno některé spíše žánrové snímky či fotografie instalovaných interiérů, jež má návštěvník stejně možnost spatřit sám, bez zvláštní újmy vyřadit. Domnívám se také, že by i u kresebné dokumentace měly být pro rychlou a jednoznačnou orientaci alespoň stručné popisky. Je tomu tak však jen u některých. Asi až následná praxe ukáže, zda je výhodná a náležitě účinná zvolená forma doprovodných textů k jednotlivým objektům. Naskýtá se také možnost vyčlenění zvláštního oddílu pro výklady týkající se podrobnějších charakteristik prezentovaných řemesel či technologií, jako např. modrotisku, hrnčířství, zpracování vlny atd. Mohlo by tak být řečeno i více a navíc i zvlášť ilustrováno.
      Jak jsem již naznačil, považuji tento katalog skanzenu za prozatím nejlepší, jež byl v této oblasti muzejnictví u nás vytvořen. Publikace nasadila velmi vysokou laťku, které se bude jinde nesnadno dosahovat jak po stránce odborné, tak kvalitou i rozsahem obrazového a kresebného vybavení. Slouží ke cti státním i stranickým orgánům na Oravě, že věnují propagaci i popularizaci svého regionálního skanzenu takovou pozornost a podporu.
      Jsem přesvědčen, že průvodce oravskou expozicí lidového stavitelství v přírodě si se zaujetím přečte laik i odborník, a že by neměl chybět v knihovně žádného zájemce o lidovou kulturu. Jan Souček

60

Únoscovia ohňa . Mýty a legendy o kultúrnych hrdinoch a zrode civilizácie. [obsah]

Vybral, úvodnú štúdiu a poznámky napísal Ján Komorovský. Tatran, Bratislava 1986, 213 stran "Civilizáciá sa vlastne začala vtedy, keď homo sapiens použil kus kameňa, kosti či dreva ako prvý nástroj," konstatuje se v úvodní studii (s. 11-36) knihy, věnované dobře přeloženým mýtům a legendám národů celého světa o počátcích civilizace. Opravdovou kulturní a technickou revoluci znamenalo ovšem až využití ohně a pozdě ji jeho rozdělávání křesáním nebo třením. Těmto technikám je věnován poměrně rozsáhlý srovnávací výklad: zatímco křesání je příznačné pro rozsáhlé oblasti Střední Ázie (Andrejevovy výzkumy j, je rozdělávání pomocí kamene a pyritu příznačné převážně pro Eskymáky a Indiány. Kámen a ocílka převládla v Severní Americe a Evropě. Po celém světě je rozšířeno (bez ohledu na kulturní oblasti) rozdělávání ohně třením nebo vrtáním. Oheň se stal předmětem uctívání a mytologických výkladů, připojovaly se k němu různé magické úkony, člověk se jeho prostřednicvím stával pánem svého prostředí a tak se "první oheň" stal s0učástí paradigmatických modelujících aktů v řadě takových potřeb, jako je kopí, první dům, vykonání rituálu, používání léků, způsoby lovu s dałší (podrobněji o tom J. Meletinskij v Poetice mýtů z r. 1976).[/]
      Autor sleduje úlohu ohně v souvislosti s nejstaršími formami vlastnictví. Individuální nebo skupinové majetnictví je narušováno krádežemi či únosy ohně nejrůznějším způsobem motipovanými, ať již hlavní roli sehrála postava člověka, ptáka nebo jiného zvířete. Komorovský srovnává tyto mytické únosy v nejstarších kultúrách se vznikem příslušných "kultúrních hrdinů" (tedy postav, jimž člověk vděčil za způsob své existence) na všech kontinentech, všímá si ortemických systémů a vývoje kultu předků, tedy všech souvislostí. Některá společenství odvozovala svůj původ od havrana, jiná od různě modifikovaných postav až "chytráků", kteří lidem porůznu pomáhali. Základem mýtu o Prométeovi je uctívání ohně, který tento titan lstí ukradl Diovi. Zdá se, že uvedené pojetí bylo do antické mytologie převzato z kavkazského folklóru.
      Základní část tvoří texty v dobře zredigovaných překladech. Od sumerských látek sahá autorský záběr přes látky židovské, řecké, íránské, čínské, východosibiřské, indiánské, jiho- a středoamerické, mayské, australské, oceánské, polynézské a africké až k antickému podání. Sestavovatel použil řady evropských překladů, některé texty přeložili jeho spolupracovníci z původních edicí. Význam knihy spočívá ve vysoké odbornosti a současně populárnosti úvodu a ve shromáždění téměř devadesáti textů, spojených hlavním motivem vytváření kulturního hrdiny v lidovém vyprávění;[/] lidovost je zde ostatně problematická. Svým materiálem napomáhá editor čítanky k vytvořeni zřetelně představy o mytologickém období lidských dějin. Texty jsou opatřeny poměrně podrobnými vysvětlujícími poznámkami (s. 167-201) a soupisem použité literatury (s. 205-208). jako monotematická chrestomatie plní kniha své autorské určení. Bohuslav Beneš

Ján Komorovský: Prometeus. Mytologické paralely. [obsah]

Smena, Bratislava 1986, 170 stran
      Krátce po knize textů Únoscovia ohňa (která je zde citována v seznamu literatury autorem) vyšel vlastní výklad k zákładním otázkám "únosců ohně", který je ve stručné podobě a jiném pojetí obsažen ve zmíněné chrestomatii. Autor shromáždil řadu poznatků etnografů, literárních historiků, sociologů a dalších badatelů a obsáhle hovoří o Prométeovi "na rozcestích mytologie". Za základní složky četných vyprávění, literárních a dramatických zpracování a uměleckých zobrazení mýtu o Prométeovi považuje Komorovský krádež ohně a konflikt s Diem. k tomu cituje řadu starých řeckých autorů a při hledání jádra příběhu sleduje jeho interetnické souvislosti v rovině typologické (varianty a verze), kterou bychom mohli také nazvat paradigmatickou řa

61

dou, a v rovině genetické, v níž ovšem často chybějí historické důkazy a je třeba se omezit na hypotézy. Svá pozorování a srovnávání omezuje autor na Středomoří a sleduje proměny prométeovské látky "mezi Balkánem a Kavkazem", jak sám říká, přičemž zákonitě upozorňuje i na prométeovské motivy v nartském eposu a uveřejňuje obsáhlý exkurs o "daru ohně" a vzniku "kulturního hrdiny", který přináší civilizaci. Tyto pasáže jsou místy totožné s částmi úvodu předchozí knihy. Komorovský se zde však maximálně soustřeďuje na bližší charakteristiku mýtů kolem prométeovských motivů, na vztah Prométea a Epimetea, vztah k Héfaistovi aj. a uzavírá stručnými zmínkami o Prométeovi jako symbolu v beletrii a výtvarnictví. Cenný je rozsáhlý soupis pramenů (s. 151-170), který vhodně tematicky doplňuje soupis literatury z předchozí knihy.
      Folkloristický a etnografický přínos práce Komorovského spočívá ve vyhledání a srovnání materiálů nejrůznějšího původu (zde byl jeho vzorem Meletinskij) a v úspěšném pokusu sestavit mozaiku dokladů o možných vztazích mezi kavkazskými ideovými kořeny prométeovského mýtu a titanismu a jeho dalšími, zejména antickými podobami až ke vzniku pojmu kulturního hrdiny, srovnatelného s ostatními obdobnými typy. Prométeus se v průběhu tisíciletí stal symbolem, který každá doba, kulturní epocha či umělecký směr chápe po svém; tím je[/] Prométeus prakticky všude přítomný a věčný. Bohuslav Beneš

Jaký je stav slovenské lidové prózy?

Viera Gašparíková: Slovenská ľudová próza a jej súčasné vývinové tendencie. [obsah]

Vydal Národopisný ústav SAV ako svoju účelovú publikáciu. Bratislava 1986, 359 s.
      Přední slovenská sběratelka a badatelka nad lidovým vyprávěním V. Gašparíková nechtěla napsat, jak sama říká (s. 216), dějiny lidové prózy po druhé světově válce; šlo jí především o zachycení hlavních současných trendů. Tomu přizpůsobila pojetí a rozvrh své rozpravy: nejprve v krátkém panoramatickém přehledu podala nástin žánrů slovenské lidové prózy, stav jednotlivých vypravěčských druhů i vztahy folklórní prózy k lidovému společenství (Tradiční próza do r. 1945, s. 11-85). Na těchto předpokladech rozvinula rozbory celkového stavu slovenské lidové prózy a vypravěčtsví (Lidové vyprávění v současnosti, s. 86-213). Nešlo jí přitom pouze o rozbory jednotlivých žánrů, ale důkladně si všímala stylistické stránky, vypravěčských situací, příležitostí a samých vypravěčů. Na analýze různých stránek dospěla k tomu, jak se slovenské vypravěčské tradice proměňovaly a jak se uplatňují v současné kultuře vedle četby, divadla, filmu a televize. Autorka se domnívá, že četné vypravěčské látky zůstaly proti minu[/]Iosti pouze v latentním repertoáru a povědomí. Tradiční žánry se vyprávějí méně (pohádka, pověst, legenda), zájem se přesunul na vyprávění žertovná (humorka a anekdota) a na povídku ze života (memorát). Přesné meze mezi jednotlivými žánry se smývají, vypravěči si oblíbili kratší útvary a vytrácí se rovněž stará, tradiční poetika, jaká kdysi charakterizovala pohádku nebo pověst. Vypráví se méně než před válkou: mnohé vypravěčské příležitosti ze společenského života zmizely; vytvořily se však nové a jiné, avšak proti minulosti je jich méně.
      Gašparíková ve zkratce podala hlavní kontury vývoje slovenské lidové prózy. Některé otázky však ponechala stranou - jako stav vyprávění v městském a dělnickém prostředí, vztahy mezi autentickým vyprávěním a formami, kam folklórní próza proniká, tedy literaturou, divadlem, filmem, televizí. Podaný náčrt však představuje vážný pokus o zachycení proměn a stavu jednoho z nejdůležitějších okruhů lidové kultury. Škoda, že na české straně nevznikla žádná podobná důkladná práce! Konference mezi slovenským a českým stavem by napověděla, které vývojové rysy lze považovat za obecné a společné, a které jsou zvláštní, specifické. Navíc se domnívám, že podobná konfrontace by byla užitečná i v širším měřítku v rámci slovanském a středoevropském. Oldřich Sirovátka

62

S. P. Pavľuk: Narodna agrotechnika Ukrajinciv Karpat druhoji polovyny XIX - počatku XX st. [obsah]

Naukova dumka, Kyjiv 1986, 172 strán
      V súčasnej európskej etnografii prevláda názor, že tradičné poľnohospodárstvo treba skúmať nielen ako jednu zložku hmotnej kultúry ľudu, ale aj ako jeden z faktorov, které úmerne svojmu významu v ekonomickom rozvoji príslušnej krajiny ovplyvňovali formovanie aj iných javov tradične j kultúry a spôsobu života ľudu. Tradičné výrobné zameranie poľnohospodárstva a stupeň jeho rozvoja sa v jednotlivých obdobiach odrážal v charaktere ľudovej stravy, v zhotovovaní tradičného odevu, v utváraní spoločenských vzťahov, v systéme obyčajového práva, v ľudových zvykoch (najmä pracovných a výročných) i vo folklóre. Preto je poľnohospodárstvo v druhej polovici 20. storočia jednou z najsystematickejšie skúmaných tém európskej etnografie. Každoročne sa objavujú nové práce, v ktorých sa rieši kultúrnohistorická a etnografická problematika poľnohospodárstva. Toto konštatovanie sa týka nielen slovanských, ale i ostatných európskych krajín. O takto usmernenom záujme ukrajinskej etnografie svedčí najnovšia práca Stepana Petrovyča Pavľuka N arodna agrotechnika Ukrajinciv Karpat druhoji polovyny XIX - počatku XX st., ktorá vyšla v akademickom vydavateľstve v Kyjeve roku 1986.[/]
      Keďže autor knihy je vedeckým pracovníkom Ľvovského oddelenia Inštitútu vied o umení, folklóru s etnografie Akadémie vied Ukrajinskej SSR - ktoré má vo svojej náplni systematický výskum ľudovej kultúry v západnej Ukrajine - zameriava svoje bádanie predovšetkým na oblasti ukrajinských Karpát. Robí tak v súlade s medzinárodne koordinovanými výskumami karpatsko-balkánske j komisie. Okrem potrieb medzinárodnej spolupráce vychádzal však a j z aktuálnych úloh sovietskej ukrajinskej etnografie, menovite z úloh etnografického atlasu. Potvrdzuje to aj vnútorná štruktúra knihy, kde autor rieši jednak problematiku pôvodu a historického vývoja "ľudovej agrotechniky", jednak otázku územného rozšírenia agrikultúrnych javov v Karpatoch a v prikarpatských regionoch Ukrajiny. z historicko-etnografického hľadiska objasňuje sociálno-ekonomické podmienky rozvoja poľnohospodárstva na dedine v druhej polovici 19. a na počiatku 20. storočia, ďalej opisuje systémy poľnohospodárstva, osevné postupy, spôsoby obrábania pôdy a postavenia poľnohospodárskych plodín so zvláštnym zreteľom na obilniny. Aplikovanie historickej metódy v etnografii sa nekoná na úkor etnografických hľadísk; autor sa dôsledne pridržiava osvedčených výskumných postupov agroetnografie. v druhej časti knihy autor podáva analýzu pracovných techník a používaných poľnohospodárskych nástrojov, typologicky a funkčne porovnáva ich územný výskyt a hľa[/]dá medziregionálné súvislosti v ich vývoji. Svoje vývody opiera o obrazovú dokumentáciu (najmä kresebnú) s kartografickým znázornením na mapách. Analógie skúmaných javov hľadá aj v oblastiach susediacich s ukrajinskými Karpatmi, a to tak v prikarpatských regionoch Ukrajiny ako i v susedných Karpatoch poľských a slovenských. Výsledky vlastných terénnych výskumov dopĺňa údajmi z ukrajinskej i zahraničnej odbornej literatúry; je potešiteľné, že autor čerpá aj z prác slovenskej národopisnej ukrajinistiky.
      Práca S. P. Pavľuka o tradičnom poľnohospodárstve v karpatských oblastiach Ukrajiny predstavuje základný prínos k sovietskej ukrajinske j agroetnografii: Vzhľadom na súčasné plány výskumu poľnohospodárstva v karpatsko-balkánskych oblastiach bude táto práca poskytovať dobré východisko materiálové k porovnávaciemu štúdiu agrikultúrnych javov na území Karpát. Treba si len želať, aby tento ukrajinský príklad nasledovali aj agroetnografi ďalších krajín karpatského areálu. Ján Podolák

Na slovácké dědině. Povídky Josefa Hubáčka, Františka Pavky a Josefa Římáka. [obsah]

Ed. Václav Frolec a Jan Balhar. Blok, Brno 1986, 200 stran
      Soubor povídek Na slovácké dědině je výběrem z rukopisných sbírek Josefa Hubáčka, Františka Pavky a

63

Josefa Římáka, ktery k vydání připravili Václav Frolec a Jan Balhar. Autoři vyprávějí příběhy z různých míst Slovácka, kde se narodili, prožili své dětství a jsou s tímto prostředím dodnes bezprostředně spjati. s přiblížením jejich životních osudů se čtenáři mohou seznámit v úvodu. Knihu tvoří Příběhy z Kudlovic, Vnorov a z Veselska.
      Příběhy z Kudlovic vypráví Josef Hubáček. Narodil se v roce 1916 v Kudlovicích v okrese Uherské Hradiště, dnes žije v Uh. Hradišti. Sám uvádí, že "sklon k sepisování slyšeného zdědil po staříčkovi z otcovy strany". z jeho rukopisného souboru je do této knihy zařazeno devatenáct- povídek - příběhů s řadou lidových rčení a výrazů, kterým naslouchal od dětství doma, ve své rodně, v příbuzenstvu, na besedách, kde je vyprávěli starší kudlovičtí rodáci.
      František Pavka vypráví Příběhy z Vnorov, kde se v roce 1910 narodil. Zemřel v roce 1985. v této obci na Strážnicku prožil celý svůj život a k ní se váží i povídky zařazené do tohoto výběru. Díky svému povolání měl spoustu volného času, a tak se postupně začal věnovat zapisování. Původně uvažoval o vytvoření životopisné práce. Ze všech jeho vzpomínek však vznikalo neuspořádané dílo vzpomínkových vyprávění a povídek ze života. v jeho souboru "Tá znorovská dědina malovaná" se mu podařilo zachytit, jak se ve Vnorovech skutečně před[/] šedesáti, sedmdesáti lety žilo. Čerpal z vyprávění svých prarodičů, výřečných pamětníků. Jeho snahou bylo uchovat vzpomínky na mizející tradiční život v rodných Vnorovech.
      S Příběhy z Veselska přichází Josef Římák, který se narodil v roce 1913 v Jalubí (okres Uh. Hradiště), dnes žije v Napajedlích. Jeho rukopisná sbírka asi osmdesáti povídek je věnována vesnicím v okolí Veselí nad Moravou a nazval ji "Noška kvíťá z veselských úk". Na rozdíl od Josefa Hubáčka a Františka Pavky převládá u Josefa Římáka humorný tón, kterým zapisuje nejrozmanitější události obyčejového roku na dědině.
      Všichni tři autoři zachycují každodenní život slovácké vesnice ve veselých i smutných příbězích, v radostech i starostech, světlých i stinných stránkách sousedského soužití, s komickými i tragickými důsledky. Vycházejí z místní vypravěčské tradice a v jejím duchu a na základě vlastních zkušeností se snaží vytvořit osobitý obraz daného prostředí. Projevem toho je i nářečí, kterým píší. Méně známé nářeční výrazy jsou uvedeny ve slovníčku v závěru knihy. Zde se k nářečním promluvám použitým u jednotlivých autorů vyjadřuje Jan Balhar, který říká: "Z vyprávění všech autorů vyzařuje přímo posvátná láska k zanikajícímu lidovému dialektu, k jeho rčením, vtipným průpovídkám, idiomatům, pořekadlům, k zanikající nářeční slovní zásobě. I tímto jsou povídky z jižní Moravy zajímavé a mohou si získat nejednoho čtenáře.[/] A to - nejen z Moravy." Poznámka Jana Balhara je natolik vystižná, že není třeba více dodávat. Romana Habartová

Pranostiky z Československa

Jan Munzar: Medardova kápě aneb pranostiky očima meteorologa. Horizont, Praha 1985, 236 str. Zuzana Profantová: Dúha vodu pije. Slovenské ľudové pranostiky. Tatran, Bratislava 1986, 204 str.
[obsah]

      Tradicí Národopisných aktualit nebývá tak vysoké zpoždění, jakého se nám podařilo dosáhnout v daném případě "domácí" produkce. Naše spíše vzpomínka než referát obsahuje alespoň jedno racionální jádro: teprve dnes víme, že Munzarovy knihy se beze zbytku prodalo přes 120 000 exemplářů (vyšla ve dvou vydáních 1985 a 1986) a že jí byl patrně saturován čtenářský zájem; a současně také teprve od r. 1988 víme, že Z. Profantová, vycházejíc z vlastní pilné práce a z vědeckého dědictví Márii Kosové, úspěšně obhájila kandidátskou práci vysoké teoretické úrovně o kulturně-historických a současných společenských kontextech pranostik.
      Zatímco J. Munzar jako meteorolog a jako racionální vědec dobře vidí do spleti výkladů o pranostikách i do nich samotných, přistupuje Profantová ke své práci jako sestavitelka chrestomatie, jež je sou

64

částí záslužné série vydavatelství Tatran "Ľudové umenie na Slovensku". z uvedeného plynou jak základní východiska autorů, tak vybavení prací: Medardova kápě vyšla spíše jako poněkud secesní knížka, připomínající tiskem a formátem starý snář a její iłustrátor Jiří Slíva se svými "pseudorytinami" obdivuhodně ztotožňuje s Munzarovým příklonem k poněkud suchému anglickému humoru (existenci svého nadhledu autor sám ústně připustil). Miroslav Cipár, ilustrátor "duhy pijící vodu" volil cestu jednobarevných parafrází lidových vystřihovánek osob, zvířat a různých symbolů - v obou případech dostal obsah adekvátní výtvarnou formu.
      Autor Medardovy kápě pojal svůj úkol jako věcné řešení problému, formulovaného na s. 7 takto: "Vzhledem k silnému nánosu pověr, ke kalendářovým reformám a neporozumění původnímu smyslu byl vysloven názor, že se dnes pranostiky podobají pevně uzamčené truhlici, která snad skrývá poklady, ale ke které již nemáme klíč." Ten částečně nabízí v kapitolách Pravěk pranostik (s. 7-17), Slovo mají meteorologové (s. 18-27) a Pranostika-rovnice o více neznámých (s. 28-32), po nichž následuje soupis Rok v pranostikách (s. 33-218). Shrnutím Od pranostik k televizním předpovědím počasí (s. 219-229) a jmenným rejstříkem pranostik s uvedením příslušného kalendářního data (s. 231-234) je kniha uzavřena. Pod názvy měsíců v soupisu Rok pra[/]nostik jsou uvedeny obecné pranostiky o nich, pak charakteristika průměrné meteorologické situace v daném období v českých zemích a podrobné pranostiky s komentářem pro jednotlivé "kritické dny" (= svátky příslušných svatých, jako je Medard a jiní). Autor o pranostikách správně podotyká, že "v současné době je velmi obtížné najít jejich pravý meteorologicky význam" (s. 32), leč svůj úvod jednostranně uzavřel konstatováním, svírajícím srdce folkloristy: "A jestliže snad některá z vašich oblíbených pranostik ztratila na lesku, nebuďte smutní .- dívejte se na ni jako na součást lidové poezie." (s. 6).
      Slovenský pohled na badatelské slovenské (a české) zázemí - budiž však konstatováno, že ani Medardova kápě nepohrdła slovenským srovnávacím materiálem - tvoří úvod chrestomatie Dúha vodu pije. v p ranostikách "kombinácia reálneho s iracionálnym, samozrejme ešte pod nánosom iných, neskorších vplyvov, pretrvala v ľudovom predpovedaní počasia až do 20. storočia" (s. 9). Výkladem prolíná snaha konfrontovat sociální a praktickou funkci pranostik s estetickou, poetickou. Je zajímavé, že stabilizace formy pranostik probíhala u obou národů přibližně obdobně (pod vlivem pololidové nebo profesionální poezie) a zhruba ve stejné době (kolem poloviny 19. stol.). Oba autoři se v různé míře zabývají televizními předpověďmi a jejich společenským dosahem. Profantová seřadila pranos[/]tiky podłe ročních období a v nich podle měsíců (s. 33-195). Příklady průběžně čísluje, což jí umožňuje uvádět v Poznámkách a vysvětlivkách (s. 197-199) data svatých a další stručné informace. Tuto část recenzent vzájemně nekonfrontoval. Autorka sepsala Základné archívne pramene (s. 202) a přesně vypisuje odkazy na použitý spis nebo archívní doklad (s. 203-204), což v práci Munzarově bohužel postrádáme, i když se současně od něho dozvídáme i něco o pověrách (s. 196) nebo o náznacích similiantní mágie (s. 201).
      Folkloristka i meteorolog podali názorný důkaz o budoucí nezbytnosti týmové spolupráce mezioborového charakteru, nechceme-li o jevech, které běžně i méně běžně známe z výzkumů, hovořit pouze z hledisek vlastní vědy. Není to výčitka oběma precizním pracím, ale spíše obecné přání a přátelské upozornění bez kazatelsky zdviženého ukazováčku. Zatím. Bohuslav Beneš

Archeologia historica 12, 1987. [obsah]

Brno, Muzejní a vlastivědná společnost Ústav lidového umění ve Strážnici, 463 s., fotografie a kresby v textu, něm. resumé
      Sborník Archeologia historica (dále jen AH) přináší závažné materiály (referáty, diskusní příspěvky)

65

z každoročně konaných vědeckých konferencí středověkých archeologů, kde se jednání zúčastňují kromě archeologů též představitelé dalších vědních disciplín (historie, dějin umění, etnografie, památkové péče). Bývají zde přítomni zástupci jak centrálních institucí (AÚ ČSAV; NM, SÚPPOP, FF UJEP), tak odborníci četných muzejních pracovišť.
      Archeologie, jako samostatná vědní disciplína, usiluje již delší dobu o interdisciplinární spolupráci, jedním z aktivních spolupracujících oborů je bezesporu etnografie, kde se rýsuje řada styčných ploch, týkajících se především výzkumu geneze lidového domu, a to zvláště v celém období středověku a počátku novověku (do konce 17. století). Proto je také vždy část několikadenního jednání konference středověké archeologie věnována sídlům a domu na vesnici. Při společném výzkumu lidového obydlí národopis a archeologie mohou přispět ze jména ke studiu vesnických sídelních typů, dále půdorysu a konstrukce vesnického domu včetně hospodářských staveb a jejich situování ve dvoře zemědělské usedlosti, A právě na archeologicko-etnografické paralely studia vesnických sídel a domu byla zaměřena XVIII. celostátní konference k problematice historické (= středověké) archeologie, která se tentokrát soustředila zejména na vesnické sídlo, dům a dvůr v kulturněhistorických, geografických a funkčních vztazích, a to v období zhruba od 6. do 19: století. Konala se na půdě Ústavu lidového umění[/] ve Strážnici ve dnech 6.-9. 10. 1986, kde již byly pořádány četné odborné semináře k problematice etnografického studia lidového domu.
      Odeznělá vystoupení. účastníků konference se stala hlavní náplní (kromě již zavedených rubrik zpráv; recenzí a kroniky) 12. svazku sborníku AH, jehož editorem je jeden ze zakladatelů této vědecké disciplíny v poválečném období u nás Vladimír Nekuda, který v r. 1987 oslavil významné životní jubileum (v těchto AH je mu věnován samostatný medailón). Skutečnosti, že se jednalo o společnou konferenci dvou oborů, které se ve společenskovědní oblasti prioritně věnují studiu venkovských sídel a venkovského domu, odpovídá i členění téměř 50 odeznělých referátů a diskusních vystoupení, publikovaných ve 12. svazku AH, do pěti oddílů - vesnické sídlo, vesnický dům, usedlost - dvůr, panská a církevní sídla, výrobní objekty (obsahuje však pouze jeden příspěvek). Prolínání archeologických a etnografických výzkumných metod a přirozeně konkrétní výsledky jejich uplatnění jsou náplní prvních tří oddílů sborníku, které na sebe úzce tematicky navazují.
      Na této bezesporu vědecky závažné a přínosné konferenci; zejména co se týče metodologie; interdisciplinárních možností spolupráce obou oborů i společného řešení badateIských úkolů, se zúčastnilo na 100 českých i slovenských archeologů; etnografů, architektů i pracovníků památkové péče. Vzhledem k znač[/]nému množství publikovaných příspěvků (kolem 30) se zaměřím pouze na referáty českých a moravských etnografů zastoupených na konferenci. I z pouhého výčtu jmen a zaměření diskusních vystoupení je zřejmé, že konference se zúčastnilo méně etnografů než archeologů, což je i potvrzením skutečnosti, že studiu probłematiky lidového stavitelství se v ČSR věnuje omezený, ale na druhé straně stabilizovaný počet odborníků. Je právě potřebné, aby se do interdisciplinárního studia vytýčených problémových okruhů lidového stavitelství zapojovalo stále více etnografů, zejména mladší a střední generace.
      Za úvodní vystoupení celé konference lze považovat referát již zmíněného V. Nekudy, který ve svém příspěvku "Základní otázka historicko-archeologického studia vesnického sídla, domu a dvora" shrnul základní poznatky tohoto studia z pohledu několika společenskovědních disciplín (včetně etnogra fie). Zaměřil se zvláště na badatelské výsledky zhruba posledních 15 let týkající se vesnického sídla, tvaru dvora a domu. Na závěr svého příspěvku V. Nekuda konstatuje významný fakt vycházející z výsledků archeologických výzkumů, že 13. století zaujímá ve vývoji našich venkovských sídel, českého vesnického domu a jeho dvora klíčový význam.
      V první skupině referátů, nazvané vesnické sídlo, byl zařazen z etnografických příspěvků pouze referát V. Frolce & quot;Vesnická stavební

66

kultura mezi středověkem a novo věkem". Autor nastiňuje historii spolupráce etnografie a archeologie na úseku studia hmotné kultury a zabývá se aktuálními otázkami též mezioborové spolupráce na úseku studia lidového stavitelství. Je to zejména kontinuita a diskontinuita ve vývoji vesnických sídel (autor ji dokládá kupř. na vývoji vnitřního; členění obydlí, otopného systému, dále na rozšíření jednotlivých typů vesnických sídel, vztahu mezi zahloubenými objekty - zemnicemi a nadzemními příbytky, používaném stavebním materiálu a konstrukci střechy). Pro jejich vývoj je určující již zmíněné 13. století, kdy se krystalizují základy stavebního obrazu nejen středověké, ale i novověké vesnice (regionální a lokální formy lidového stavitelství se pak nejvýrazněji projevují v 18.-19. století). Autor dále uvádí závažný fakt, že vývoj našich vesnických sídel probíhal autonomně, bez výraznějšího působení cizích vlivů, ovšem v kontextu středověké vesnické stavební kultury. Domnívám se však, že vliv stavebního vývoje cizích etnik (ve středoevropském prostoru), zvláště německého, dále také významný vliv podunajské lidové stavební kultury byl přece jenom silnější, než autor připouští; a to především na konstrukční prvky a stavební techniky;" méně již na půdorysné členění a situování hospodářských objektů ve dvoře usedlosti. Celá studie je kromě bohaté kresebné a fotografické dokumentace také vybavena rozsáhlým soupisem odborné literatury.[/]
      Další závažný etnograficky příspěvek, zastupující druhý oddíl sborníku - vesnický dům, je již věnován úzce vymezenému problému, a to vývoji topeniště. J. Langer se ve svém "Příspěvku k typologii topenišť" věnuje jedné z nejdůležitějších součástí lidského obydlí vůbec, a to vzniku a vývoji otopného systému. Autor se opírá zejména o známou teorii vývoje topenišť stanovenou V. Pražákem v polovině 60. let a na základě výsledků práce odborných badatelů za uplynulé dvacetiletí pak vymezuje dvě hlavní linie tradičního vývoje topeniště. Jde jednak o linii vesnickou, představovanou pecí s ohništěm v hlavní obytné místnosti a s pozdějším zdokonalováním odvodu dýmu a zvyšováním výhřevnosti. Druhá linie, tzv. městská, je doložena na diferencovaném topeništi, mající různé varianty (kamna nebo tělo pece ve světnici, pec s ohništěm v síni nebo vydělené kuchyni). Na tuto linii též působily různé vývojové vlivy a stavební tradice etnik především ve střední Evropě a nebyla tak zejména regionálně izolovaná jako linie vesnická. J. Langer hledá vztahové relace mezi těmito dvěma vývojovými liniemi otopného systému. Dokládá jejich existenci zejména na Oravě, Liptově a Spiši, a to na základě hodnocení topenišť v obydlích podle sociální struktury obyvatel vesnice a městeček sledované oblasti. Autor se rovněž přiklání k názoru, že by se měla historická etnografie konstituovat jako oborová specializace, což je jistě potřebná skutečnost; kte[/]rá si však nepochybně ještě vyžádá čas.
      V třetím oddíłe knihy nazvaném usedlost - dvůr jsou zastoupeny dva etnografické příspěvky. L. Petráňová a J. Vařeka ve svém bezesporu pro etnografické studium lidové materiální kultury přínosném (zejména metodologicky) referátu. Vybavení venkovské zemědělské usedlosti v době předbělohorské se zabývají poddanskými inventáři 16. - počátku 17. století, dějinami jejich studia a možnostmi zpracování tohoto pramene. Při jeho kon krétním využití pro studium vesnického domu předbělohorského období pak autoři srovnávají vývoj půdorysu domu v 16. a 19. století (při interpretaci materiálu), dále se pokoušejí (řekněme, že poměrně zdárně) o rekonstrukci interiéru vesnického domu a provozu v jeho jednotlivých prostorách. Autoři dospěli k významnému závěru, že srovnáním nálezových skutečností s umístěním předmětů v tradičním lidovém obydlí lze využít etnografických dokladů k identifikaci archeologických nálezů.
      K. Severin si zvolil monotematický příspěvek pojednávající o statku čp. 2 v Trstenici u Litomyšle (o. Svitavy) z r. 1597 (tzv. statek "U Vavroušků"). Je to příspěvek k vývoji roubených staveb ve východních Čechách a zvláště pak k utváření usedlostí s uzavřeným (čtyřbokým) dvorem na Litomyšlsku Autor shromáždil k této usedlosti značné množství ikonografických pramenů, z nichž lze upozornit ze

67

jména na kresbu A. Jiráska z r. 1887, zachycující část zástavby dvora statku s vročením 1597.
      Sborník AH, sv. 12 z r. 1987 přinesl závažné materiály k archeologicko-etnografickým paralelám studia vesnického domu na našem území, poukázal na rozmanité aspekty a jistou šíři této problematiky (včetně speciálních vědeckých metod společenskovědních disciplín) a na nut[/]nost a naléhavost interdisciplinární spolupráce při řešení jednotlivých úkolů vytýčené problematiky. Sborník je též dalším význačným edičním počinem Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně, která se podílela na vydání již předchozích svazků sborníku (1. svazek vyšel r. 1976). Lubomír Procházka[/]

SDĚLENÍ

Nábytek lidový a nábytek zlidovělý (Pojmoslovná glosa) [obsah]

Než jsem usedl k psaní tohoto příspěvku, obklopil jsem se desítkami knih, v jejichž názvech se objevuje nejčastěji Bauernmöbel, narodnaja mebel, mueblo popular, meble ludowe, nép bútor apodobně, a náruživě, ale pozorně jsem listoval. Před mýma očima se odvíjel záviděníhodně idylický život rolnické rodiny uprostřed bohatě vyřezávaných, intarzovaných a hlavně malovaných stolů, židlí a lavic, truhel, skříní, polic, misníků, chlebníků, lžičníků, koutních skříněk, postelí s nebesy i bez nich, kolébek, paravanů a stojanových hodin; vyřezávanými a malovanými vozy či sáněmi jezdili naši evropští předkové do kostelíků s malovanými lavicemi, kazetovými stropy a pavlačemi.[/] Z maleb k nim promlouvaly nejen pestré květiny a celé jejich kompozice, ale též plenéry, žánrové a galantní scény, postavy muzikantů, jezdců a vojáků, tu- i cizozemská fauna, biblické výjevy, světci a světice, zkrátka - byla to celá domácí škola vzdělanosti a estetiky. Totiž byla by, kdyby to všechno byla pravda.
      Pokud se ztotožníme s dosavadní ediční praxí a budeme pokládat za součást tradiční lidové kultury všechno, co se v nesčetných odborných i popularizačních publikacích z různých zemí Evropy vydává za lidový nábytek, postavíme tím na hlavu především obecná zjištění historických věd o hmotném postavení širokých lidových vrstev v třídně diferencované společnosti.
      Bohužel se včas nepodařilo a dnes už se nepodaří ani na základě[/] archívních pramenů sestavit sociální stratifikaci mobiliáře, to jest s úplností a spolehlivostí stanovit přináležitost nábytkových druhů o jejich kvalitativních stupňů k jednotlivým vrstvám soudobé společnosti. Do muzejních sbírek se dostaly rozmanité exempláře nejdříve před přelomem století, zpravidla bez patřičné pasportizace, bez údajů o místě původu, popřípadě i nálezu, bez údajů o dílnách i autorech a jejich etnicitě, o době vzniku (naštěstí je poměrně dost kusů nábytku vročeno), beze zmínek o společenském prostředí, z něhož byly vyjmuty. Pro nás namnoze splývají dochované doklady v jeden nehomogenní celek, který pod nepříhodným a nevědeckým názvem "lidový nábytek" vstupuje do publikací matoucích i širokou veřejnost. Na rozdíl od historie užitého umění, která z předmětu svého badatelského zájmu lidový nábytek takřka důsledně vylučuje a nepojímá jej ani do příruček a monografií o stylovém mobiliáři, jsou národopisné práce o nábytku plny příkladů slohově vyhraněné nábytkářské produkce určené nezřídka pro nelidové domácnosti a některé i pro interiéry sakrálních staveb; ve svém celku by měly být spíš objektem kulturněhistorického studia, pokud už je umělecká historie pomíjí, když totiž neodpovídají její představě o povaze stylotvorného umění. Je nesporné, že zdobený nábytek - intarizovaný nebo aplikovaný, vyřezávaný profilováním nebo vrubořezem, jakož i polychromovaný - byl až na výjimky výrobkem

68

dílenským; spadá do sféry uměleckého řemesla a tím také do kategorie profesionální tvorby. To platí nejen o konstrukční a tektonické stránce nábytku, ale též o jeho sortimentu, tvarosloví a výzdobě, které nadto zřídkakdy nesou výrazné etnické a regionální znaky, jsou v podstatě kosmopolitní a z hlediska celkového charakteru nepřipouštějí srovnávání s některými jinými odvětvími lidového umění krajově nebo dokonce i lokálně velmi výrazně rozrůzněného.
      Pojímání širokého výběru dokladů zdobeného nábytku do obrazu lidové kultury se v národopisné literatuře někdy ospravedlňuje okolností, že jde o příklad tvůrčího přejímání stylových vzorů. Tu je třeba si položit jednak otázku, kterým společenským vrstvám byly některé z těchto druhů zdobeného mobiliáře určeny, popřípadě i formovány podłe jejich vkusu, jednak otázku, nakolik jde o nápodobu vskutku tvůrčí a nakolik jen o pouhý derivát slohové produkce, která sama není vždy a všude tvůrčí, jak už tomu ostatně v oblasti řemeslné produkce - leckdy jen reprodukce - bývá.
      Připustíme-li, že podstatná část zdobeného nábytku svým způsobem spadá do užitého umění, i když někdy jenom na jeho periférii, nemůžeme ovšem parałelně postupovat při kategorizaci lidového nábytku: tzv. primitivní nábytek (Primitivmö­ bel - Torsten Gebhard) je převážně funkční, nezdobený nebo zdobený jen v omezené míře; v některých případech lze ocenit jeho estetický,[/] nikoli však umělecký vzhled a jeho působení na dnešního posuzovatele. Pro dobové tvůrce a uživatele zajisté nebyl prostý nábytek objektem uměleckého vyjadřování a hodnocení, nýbrž předmětem každodenního používání k účelům ryze praktickým. I na malé početnosti dochovaných dokladů všedního mobiliáře je vidět, že se mu nepřisuzovala žádná mimořádná cena a když dohrál svou roli v domácnosti, byl většinou vyřazován, popřípadě ničen, a nahrazován novým. Naproti tomu reprezentativní zdobené kusy nábytku, jichž bylo v lidových domácnostech, ať již venkovských či městských, poměrně málo, opatrovaly se pečlivěji a dědily se z generace na generaci; též proto se jich za přispění jednostranné sběratelské orientace na honosné exempláře dochovalo nepoměrně víc, než dokladů obyčejného nábytku, který byl samozřejmě v lidovém prostředí zastoupen mnohem obecněji a početněji.
      Dnes máme co činit - podobně jako v četných jiných odvětvích iidové a zlidovělé kultury - s vzorkem silně deformovaným a ze zřetele povšechného vývoje lidové kultury a lidového umění výtvarného vlastně nereprezentativním. Výmluvné svědectví o tom vydává kdekterá knižní publikace o lidovém nábytku po celé Evropě. Vesměs se za lidový nábytek vydává v podstatě nelidová produkce pro nelidové vrstvy, z níž se v nejlepším případě některé druhy, v našem prostředí zvláště truhly, dostávaly do lidových domácností, ovšem pouze v do[/]sahu stolařských a malířských dílen a v okruhu jejich vlastní distribuce. Jinak zůstávaly celé rozsáhlé oblasti, zvláště horské, nedotčeny malovaným, někdy i jinak zdobeným nábytkem. a v chudých krajích bylo velmi skrovné i vybavení nezdobeným nábytkem lidovým.
      Zamíříme teď k cíli, který jsme dost sugestivně naznačili už v samém názvu: jde totiž o to, zda můžeme tak jednoznačně jako se to děje posud označovat všechno bez rozdílu za lidový nábytek, když dost dobře víme, že jde větším dílem o nábytek nelidového původu a že lid nebyl jeho hlavním a vůbec už nikoli výsadním konzumentem. Pokud se má národopis vědecky obírat studiem nábytku jako součásti hmotné kultury venkovského a městského lidu, musí nezbytně co nejpřesněji delimitovat předmět svého studia, který si vynutí také specifický způsob metodického přístupu. To znamená, že národopis by měl především vyloučit ty druhy a typy nábytku, které prokazatelně nesloužily lidovým vrstvám, nýbrž byly součástí měšťanských, obchodnických a řemeslnických domácností (Bürgermöbel - Karl Simmang, bürgerliche Möbel - Franz Lipp). Tato oblast užitého umění, resp. uměleckého řemesla, stojí mimo vlastní národopisný zájem a může být národopisu k užitku hlavně při hledání spojitosti mezi stylovým nábytkem a jeho rustikalizovanými formami. Za druhé je třeba přesně vymezit obsah pojmu lidový nábytek a specifikovat druhy a vývojové i regionální typy, ji

69

miž se vyznacoval nábytek od původu lidový a lidovým vrstvám sloužící. A konečně je nezbytné činit rozdíl mezi tímto autochtonním lidovým nábytkem na jedné'' straně a zlidovělým nábytkem na straně druhé, byť nikoli opačné, ale sousední. Tento požadavek byl v jiné souvislosti nepřímo vysloven už Petrem Bogatyrevem a Antonínem Václavíkem, který vřadil malovaný náby tek mezi produkty "pasívního umění" odvozené z nelidového prostředí, mezi produkty, které "lid nevyráběl z vnitřních potřeb kolektiva, aniž je specialisté vyráběli jen pro lid; mají daleko kratší tradici a neopírají se o niterné lidové potřeby."
      Otázky, jichž se jen letmo dotýkáme, se vztahují nejen na české poměry, nýbrž platí v Evropě skoro obecně. Bez přesnějšího vymezení se používá pojmu lidový nábytek na Slovensku (ľudový nábytok - Rudolf Bednárik), v Polsku (meble ludowe - Roman Reinfuss), v ruštině (narodnaja mebeľ), v M aďarsku (nép bútor - Klára K. Csilléry), ve Španělsku (mueblo popular José Claret Rubira), v Portugalsku (el mobiliario popular - Fritz Krüger), jakož i v jiných zemích, například ve Švédsku (folklig möbel Sigurd Erixon). Italština dává přednost po jmu tradizionale credenze (Paolo Toschi), francouzština obdobnému pojmu mobilier traditionnel (Suzanne Tardieu), anebo pojmu meubles régionaux, event. mobilier rural, což má obdoby v anglickém rural furniture (Axel Steensberg)[/] nebo village furniture (Klára K. Csilléry), v rumunském mobilierul ţărănesc (Roswith Capesius) i ve zcela ojedinělém německém či snad jen rakouském pojmu Landmöbel (Klaus Beitl). Nejfrekventovanějším pojmem v německy psané produkci je ovšem Bauernmöbel, který užívá zdrcující většina badatelů v německy mluvících zemích (Konrad Hahm, Gislind Ritz, Josef M. Ritz, Torsten Gebhard, Heinrich Ottenjann, Oskar Moser, Karl Rumpf, Rudolf Uebe, Friedrich Döppe, Franz Colleselli, Siegfried Seidl, Bernward Deneke, Engelbert Wagner, Franz Lipp, Georges Klein, Leopold Schmidt aj.), event. bäuerliche Möbel (Michael Haberlandt, Leopold Schmidt) anebo Bauernmöbel (což se u nás ob jevovalo jako selský nábytek hlavně v literatuře dvacátých a třicátých let), například i v protikladu k F ischermöbel (Walter Borchers), popřípadě k B ürgermöbel, bürgerliche Möbel (Franz Lipp). Na rozdíl od jiných odvětví lidové kultury (Volkslied, -dichtung, -tanz, -kunst apod.) nemá český pojem lidový nábytek oporu v podobné německé složenině, kterou lze doložit jen v osamoceném případě - Volksmöbel (Leopold Schmidt). Tento pojem Volksmöbel a v p oslední době též volkstümliche Möbel (Heinrich Ottenjann, F.-W. Jaspers, Heidi Müller) je v německé terminologii signálem analogického pohybu, jaký se snažíme v tomto příspěvku prosadit pro české pojmosloví, jemuž se nabízí možnost relativně přesného rozliše[/]ní produktů lidových a zlidovělých, v našem případě tedy nábytku lidového a nábytku zlidovělého. Na závěr je třeba poznamenat, že nejde zdaleka jen o problematiku terminologickou (a vůbec už nikoli o ně jakou hru se slovy), ale, o mno hem širší otázky rázu metodologického. Nejde tedy jen o to, co a jak budeme nazývat, abychom mluvili společným jazykem, ale jde o to, co vlastně učiníme předmětem etnografického bádání a z čeho budeme skládat co nejúplnější a co nejpravdivější mozaiku tradiční lidové kultury. Richard Jeřábek Výběr a literatury K. SIMMANG: Alte Bürger- und Bauernmöbel. Dresden 1914; R. UEBE: Deutsche Bauernmöbel. Berlin 1924; K. HAHM: Deutsche Bauernmöbel. Jena 1938; J. M. RITZ: Bauernmöbel. Leipzig 1939; R. BEDNÁRIK: Ľudový nábytok. Martin 1949; S. TARDIEU: Meubles régionaux datés. Paris 1950; H. OTTENJANN: Alte deutsche Bauernmöbel. Hannover-Uelzen 1954; F. DÖPPE: Deutsche Bauernmöbel. Leipzig 1955; F. KRÜGER: EI mobiliario popular en los países románicos. Coimbra 1963; L. SCHMIDT: Bauernmöbel aus Süddeutschland, Österreich und der Schweiz. Wien - Hannover 1967; F. COLLESELLI: Tiroler Bauernmöbel. Innsbruck - Wien München 1967; A. WALZER: BadenWürttembergische Bauernmöbel I-II.

70

Stuttgart 1968-1969; B. DENEKE: Bauernmöbel. München 1969; S. ERIXON: Folklig möbelkultur i svenska lygder. Stockholm 1970: G. M. RITZ: Alte bemalte Bauernmöbel. Europa. München 1970; K. K. CSILLÉRY: A magyar nép bútorai. Budapest 1972; G. M. RITZ: Alte geschnitzte Bauernmöbel. München 1974; E. HEINEMEYER - H. OTTENJANN: Alte Bauernmöbel aus dem nordwestlichen Niedersachsen. Leer 1974; R. CAPESIUS: Mobilierul tărănesc románesc. Cluj 1974; J. TOLLER: Country furniture. Newton Abbot 1973; H. MÜLLER: Volkstümliche Möbel aus Nordschwaben und den angrenzenden Gebieten. München 1975; G. RITZ - J. M. RITZ: Alte bemalte Bauernmöbel. München 8xxx1975; S. TARDIEU: Le mobilier rural traditionnel français. Paris 1976; K. BEITL: Landmöbel. Salzburg 1976; W. FUGER: Volkstümliche Möbel in Altbayern. München 1977; A. KUGLER: Bauernmöbel. München 1977; G. JANNEAU: Le meuble populaire français. Paris 1977; R. REINFUSS: Meblarstwo ludowe w Polsce. Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk 1977; W. ELLING: Alte Möbel im Westmünsterland. Vreden 1980; S. SEIDL: Niederbayrische Bauernmöbel. München 1979; S. TARDIEU-DUMONT aj.: Le mobilier régional français. Paris 1980-; W. SCHWARZE: Alte deutsche Bauernmöbel von 1700 bis 1860 I-II. Wuppertal 1979; H. DETTMER: Volkstübliche Möbel aus dem Artland und den angrenzenden Gebieten. Cloppenburg 1982; T. GEBHARD:[/] Oberbayerische Bauernmöbel. München 1982; L. SCHMIDT - A. MÜL­ LER: Bauernmöbel im Alpenraum. Innsbruck 1982; W. METZGER: Alte Bauernmöbel. Karlsruhe-Würzburg 1983; E. WAGNER: Oberfränkische Bauernmöbel. München 1983; G. KLEIN: Elssäsische Bauernmöbel. München 1983; F.-W. JASPERS - H. OTTENJANN: Volkstümliche Möbel aus dem Ammerland. Cloppenburg 1983; D. BECKER: Bäuerliche und bürgerliche Möbel aus dem Westmünsterland. Münster 1984; I. BAUER: Volkstümliche Möbel aus Niederbayern. München 1984; F. C. LIPP: Oberösterreichische Bauernmöbel. Wien 1986.

Bibliografia etnografie a folkloristiky maďarskej národnosti na Slovensku (Od začiatku 19. storočia do konca roku 1986). [obsah]

Vydal Národopisný ústav SAV a Kultúrny zväz maďarských pracujúcich v Československu. Bratislava 1988, 233 s.
      Napriek pomerne bohatej vedeckej a vedecko-populárnej produkcie prác, ktoré najmä v posledných dvoch desaťročiach sprostredkúva výsledky národopisného štúdia maďarskej národnostnej menšiny na Slovensku, sa už dávnejšie pociťovala potreba komplexného obrazu o publikovaných prácach týkajúcich sa predmetnej problematiky. Túto požiadavku sa podarilo realizovať v[/] edičnej spolupráci Národopisného ústavu SAV a Kultúrneho zväzu maďarských pracujúcich v Československu vydaním obsiahlej bibliografie etnografických a folkloristických prác opierajúcich sa o heuristické výskumy z južnej oblasti Slovenska osídlenej maďarským etnikom. Hlavným cieľom bibliografie, ktorú zostavil pracovník novozámockého múzea Jozef Liszka, je sprostredkovať informácie o výsledkoch etnografického a folkloristického štúdia maďarského etnika na Slovensku, ako aj podať ucelený súpis prác poskytujúcich pramennú bázu pre bádanie orientované na problematiku interetnických súvislostí. Bibliografia zahrňuje takmer 2000 titulov (knižné publikácie, príspevky uverejnené v rozličných periodikách, bibliografické práce) za značne rozsiahle obdobie, od konca 19. storočia do roku 1986. Jednotlivé tituly sú zoradené podľa abecedného zoznamu autorov, uverejnené sú v slovenskej a maďarskej jazykovej mutácii. Pre orientáciu o tematickom a problémovom zastúpení rozsiahleho bibliografického materiálu slúži vecný register vypracovaný podľa zaužívanej národopisnej systematiky: Prehľad o teritoriálnom zábere zhromáždených titulov približuje miestny register, ktorý obsahuje zoznam lokalít s ich slovenskými i maďarskými názvami. v závere bibliografie sú uvedené exerpované periodiká a bibliografické práce, ktoré boli prameňom pri je j zostavovaní. v tejto súvislosti treba oce

71

niť úsilie autora, ktorý upozornil na dosiaľ mnohým bádateľom neznáme pramene, obsahujúce zaiste cenné, dnes už terénnym výskumom nezachytiteľné faktografické údaje.
      Vydanie tejto špeciálne zameranej bibliografie znamená nielen zá[/]služný edičný čin dokumentujúci dobrú spoluprácu - Národopisného ústavu SAV a Kultúrneho zväzu maďarských pracujúcich v Československu, ale je aj príspevkom k riešeniu aktuálnych vedeckovýskumných úloh na poli národopisného[/] výskúrmu kultúry maďarského etnika na našom území. Zhromaždené poznatky môžu napokon poslúžiť aj potrebám kultúrno-politickej praxe v etnicky zmiešaných oblastiach južného Slovenska. Magdaléna Paríková

72