Národopisné aktuality/1989/2

VÝZNAM A FUNKCIA NÁRODOPISNÝCH SLÁVNOSTÍ V NÁRODNOSTNE ZMIEŠANEJ OBLASTI TĚŠÍNSKA

      ANDREJ SULITKA, Ústav slavistiky ČSAV, Brno
      V posledných rokoch vyšlo u nás viacero podnetných príspevkov, ktoré si kladú za cieľ postihnúť význam folklórnych festivalov v súčasnosti. Navyše tejto problematike bola venovaná i samostatná konferencia s medzinárodnou účasťou, ktorú pri príležitosti 30. výročia Folklórneho festivalu Východná usporiadal roku 1984 bratislavský Osvetový ústav spolu s Národopisným ústavom SAV a Umenovedným ústavom SAV.1) Je zrejmé, že pri štúdiu folklórnych festivalov po druhej svetovej vojne sa uplatňujú rozmanité bádateľské východiská (etnografické, folkloristické, etnomuzikologické, sociologické ap.), no spojuje ich jednotný poznávací aspekt: snaha o poznanie významu a funkcií folklórnych festivalov či národopisných slávností v našich krajinách v podmienkach inštitucionálne riadenej sféry záuj[/]movej umeleckej činnosti, pričom dôraz sa kladie na oblasť estetického i výchovného pôsobenia, spoločensko-kultúrne vyžitie či napokon zábavné poslanie v živote človeka.2) O závažnosti tohto spoločensko-kultúrneho fenoménu v povojnovom vývoji u nás svedčia i niektoré sociologické výskumy na hlavných folklórnych podujatiach v českých krajinách i na Slovensku, konkrétne v Strážnici, vo Východnej a v Detve.3) Svojho druhu podobný výskum návštevníkov národopisných slávností sme uskutočnili i na Těšínsku roku 1987 so zreteľom na špecifické postavenie folklórnych slávností v národnostne zmiešanej oblasti, v podmienkach, ktoré dávajú folklórnym akciám i širší kultúrnopolitický význam.
      Otázka štylizovaných foriem ľudovej kultúry v národnostne zmiešanej oblasti Těšínska

predstavuje problém, ktorého dimenzie dostali na úseku materiálnej i duchovnej ľudovej kultúry osobitnú podobu najmä po druhej svetovej vojne. Roku 1987 sme sa preto sústredili na dve hlavné miestne folklórne podujatia, t. j. národopisné slávnosti "Šwięto Góralskie" v Jablunkove (ďalej len ŚG), organizované Poľs`kým kultúrno-osvetovým zväzom v ČSSR (ďalej len PZKO), a Národopisné slávnosti v Dolnej Lomnej (ďalej len NS DL), ktoré organizačne zabezpečuje Osvetová beseda v Jablunkove-Dolnej Lomnej pod záštitou odboru kultúry KNV v Ostrave a osvetových i kultúrnych inštitúcií okresov Frýdek-Místek a Karviná. Treba pritom zdôrazniť, že v spoločenskom povedomí sa chápu NS DL ako česká akcia a ŚG zasa ako poľská. Obidve akcie sa konajú v blízkom okruhu mestečka Jablunkov a v úzkej časovej nadväznosti - ŚG v polovici augusta a NS DL začiatkom septembra, pravda, v osobitne vybudovaných prírodných amfiteátroch.
      Tak v Jablunkove, ako aj v Dolnej Lomnej sme roku 1987 uskutočnili výskum návštevníkov slávností pomocou pilotovanej ankety. Respondenti odpovedali celkom na 20 otázok, ktoré sme potom pri spracovaní pomocou počítača rozviedli do 27 celkov.4) I keď výskumná vzorka obsiahla iba časť návštevníkov mladej, strednej a staršej generácie (v rozsahu necelých 500 divákov z celkového počtu asi 10.000 návštevníkov), zhromaždený materiál je dostatočne reprezentatívny, aby sa na jeho podklade mohli vyvodiť dielčie závery.[/]

Kvantitatívne vyhodnotenie zhromaždeného materiálu
      (1) Hoci sme vyššie uviedli, že výskum návštevníkov folklórnych podujatí na Těšínsku obsiahol súhrnne necelých 500 respondentov, po vytriedení neúplne vyplnených anketových listov sme mohli použiť na štatistické spracovanie pomocou počítača iba súbor 321 jednotiek, konkrétne 273 z NS DL a 48 zo ŚG, úhrnom 172 respondentov mužov (53,6 %) a 149 žien (46,4 %) .
      (2) Výskum zachytil najpočetnejšiu skupinu návštevníkov vo veku 19-25 rokov (24,9 oproti tomu veková kategória 41-50 rokov bola najmenej početná (10,6 %). Zastúpenie ostatných vekových skupín bolo nasledovné: do 18 rokov 17,4 %, vekové rozpätie 26-30 rokov 13,4 %, ďalej 31-40 rokov 16,8 % a napokon 51 a viacej rokov 14,6 %. Vek neuviedlo 2,7 % respondentov.
      (3) v rámci vzdelanostnej skladby ňávštevníkov sme evidovali globálne štyri skupiny -základné vzdelanie, vyučenie, stredoškoláci a vysokoškoláci. Na prvom mieste vystupujú stredoškoláci -- 34,5 %, za nimi nasleduje skupina s učňovským vzdelaním = 22,4 %, potom vysokoškoláci - 21,4 % a nakoniec skupina so základným vzdelaním, t. j. 16,5 % (5 % respondentov neuviedlo vzdelanie). Rozdiely vo vzdelanostnej skladbe mužov a žien sú najmä u vyučených, napríklad v súbore respondentov NS DL na 11,6 % mužov až 36 % žien a v skupine stredoškolákov je zasa mierne obrátený pomer: na 32 % žien je 37,7 % mužov. Ostatné skupiny vykazujú blízke hodnoty. Vo vzorke

ŚG sú vedľa stredoškolákov v popredí aj vysokoškoláci. Táto nápadná prevaha návštevníkov folklórnych slávností s vyšším stupňom vzdelania vzbudzuje síce isté podozrenie, ale dnes vieme, že ide o reálny fakt. Plne tiež korešponduje i s výsledkami z rozsiahlejšieho sociologického výskumu návštevníkov folklórneho festivalu v Strážnici roku 1980.5) Navyše v danom prípade možno hypoteticky spojovať vyšší stupeň vzdelania i s uvedomelým záujmom o ľudovú kultúru, na podloží ktorej sa prezentujú aj etnické postoje.
(4) I keď vo vzdelanostnej skladbe návštevníkov slávností prevláda vyšší stupeň. vzdelania, je pozoruhodné, že v sociálnom a profesijnom rozvrstvení skúmaného súboru respondentov sa to neprejavuje. Podľa získaných údajov (evidovali sme kategórie: učeň, študent, robotník, technik, pracovník v admnistratíve, v školstve, v oblasti kultúry, dôchodca a ženy v domácnosti) totiž výraznejšie prevažuje kategória robotníkov (19,4 %). Žiaľ, až 27,7 % respondentov neuviedlo v odpovedi zamestnanie a tento fakt zaiste skresľuje celkový obraz sociálnej diferenciácie. z daného materiálu vychodí skladba návštevníkov: 8,1 % učni, 10,6 % študenti, 10,0 % technickí pracovníci, 5,3 % pracovníci v administratíve, 19,4 % robotníci, 4,3 % pracovníci na úseku školstva, 0,6 % na úseku kultúry a napokon 11,5 % dôchodcovia a 2,5 % ženy v domácnosti (väčšinou s poznámkou, že iba prechodne počas materskej dovolenky). Výraznejšie rozdiely z hľadiska pohlavia sú v kategórii učňov (ženy 4,0 %, muži 13,7 %), robotníkov (ženy 13,6 %, muži[/] 24,7 %) a pracovníkov v administratíve (ženy 12,0 %, muži iba 0,6 %). Globálne však v celkovom úhrne mierne prevažuje kategória zamestnancov nad skupinou robotníkov, čo rovnako korešponduje s výsledkami výskumu návštevníkov strážnického festivalu.6)
(5-6) NS DL aj ŚG majú regionálny charakter a tomu odpovedá i skladba návštevníkov, ktorí sa zoskupujú hlavne z blízkeho okolia; z Těšínska a Ostravska. Vieme však, že oblasť ostravsko-karvinskej priemyselnej aglomerácie sa vyznačuje silnou vnútornou i vonkajšou migráciou, a preto naším cieľom bolo medziiným zistiť dnešné i predošlé bydlisko, resp. miesto narodenia respondentov. Nasledovná tabuľka ukazuje na ich rozloženie v percentuálnom vyjadrení:

	Ostravsko	Karvinsko	Těšínsko	Havířovsko	Frýdecko	Třinecko	Jablunkovsko	inde
Dnešné miesto bývania Predošlé miesto bývania	12,1 12,2	12,8 9,9	8,1 13,4	10,6 5,9	9,7 9,0	9,8 11,5	20,3 14,1	15,0 22,8

Pokiaľ ide o dnešné miesto bývania, neodpovedalo 0,9 % respondentov a predošlé miesto bývania, resp. miesto narodenia neuviedlo

1,2 % respondentov. z tabuľky jasne vyplýva, že prevažujú návštevníci bývajúci v najbližšom okolí (20,3 %), ale nápadné je tiež pomerne silnejšie zastúpenie respondentov mimo uvedené oblastí (15,6 %). Doplnkový výskum pritom potvrdil, že neide o náhodných návštevníkov, ale relatívne stabilné publikum, ktoré prichádza predovšetkým z Opavska. Len v menšom rozsahu sa tu objavujú návštevníci z príľahlej oblasti Valašska, z Kysúc či z vnútrozemia Moravy. Zo súhrnných výsledkov vyššie uvedenej tabuľky to síce nevyplýva, ale keď sme pracovne vyhodnotili dnešné miesto bývania osobitne len respondentov NS DL, oblasť užšieho Ostravska uviedlo až 39,1 % mužov a 28,8 % žien.
      Imigrácia ako charakteristický znak ostravsko-karvinskej priemyselnej aglomerácie sa jasne odráža aj v našom súbore výskumnej vzorky. Až 22,8 % respondentov uviedlo predošlé bydlisko, resp. miesto narodenia inde. v tomto prípade ide hlavne o imigrantov zo Slovenska.
      (7) Cenný poznatok vyplynul z rozboru národnostnej skladby respondentov. v celkovom súhrne české národnostné cítenie uviedlo 70,9 %, ale pozoruhodné je, že v rámci tohto celku 28,9 % respondentov sa považuje za Moravanov a 11,2 % za Slezanov; Poliaci reprezentujú 18,7 % a Slováci 8,4 % (0,7 % respondentov neuviedlo národnosť a 1,3 % uviedlo inú). v tejto súvislosti treba zvlášť zdôrazniť, že diametrálne odlišné sú samostatne vyhodnotené údaje zo ŚG a NS DL. Veď pokým návštevníci NS DL uviedli iba v obmedzenom roz[/]sahu poľskú národnosť - 7,3 %; na ŚG sa prihlásilo k poľskej národnosti 67,0 % respondentov. Znamená to teda, že obyvateľstvo poľskej národnosti na Těšínsku neprejavuje záujem o NS DL, ktoré organizujú Česi, ale sústreďuje sa len na vlastnú akciu ŚG.
      (8-11) s národnostným postojom sa priamo spojuje aj otázka používania jazyka, a to v domácnosti, pri stretnutí so susedami, známymi, na pracovisku a na verejnosti. Otázku sme formulovali tak, že respondenti nemali uvedenú možnosť voľby, ale žiadali sme vlastnú charakteristiku. Zo spontánnych odpovedí vychodí obraz, ktorý podávame podrobnejšie rozvedený v prehľadnej tabuľke v percentuálnom vyjadrení:

Jazyk	český	slov.	poľ.	morav.	sliez.	sliez-čes.	sliez.-poľ.	nárečie	slov.poľ.sliez.	neuved.
v domácnosti so susedmi na pracovisku na verejnosti	36,7 36,5 48,6 50,8	6,0 6,0 5,0 5,6	9,0 7,5 5,6 5,3	2,5 3,1 2,5 1,5	14,0 12,4 8,0 7,5	3,1 5,0 7,5 9,0	2,5 3,4 2,8 3,4	23,4 23,3 16,5 14,3	0,4 0,3 0,3 0,4	2,4 2,5 2,2 2,2

V tabuľke podávame súhrnné výsledky, ale keď samostatne hodnotíme materiál zo ŚG, dostaneme opäť diametrálne odlišné hodnoty. Konkrétne na ŚG až 37,5 % respondentov

uviedlo, že v domácnosti rozpráva po poľsky a 25,0 % nárečím "po našemu". So susedami rozpráva po poľsky 29,1 % a nárečím 27,0 %. Iná situácia je na pracovisku: 27,0 % Poliakov uviedlo, že rozpráva po česky, 25,1 % po poľsky a 16,6 % sliezsko-českým dialektom. Napokon na verejnosti rozpráva 27,2 % Poliakov po česky, 20,8 % po poľsky a 25,1 % sliezsko-českým dialektom. .
      Pri štúdiu etnických procesov sa viackrát potvrdilo, že jazyk používaný doma je jedným z dôležitých znakov národnostnej orientácie. Kontrolne sme preto vyhodnotili osobitne odpovede mužov a žien na NS DL. A tu sa ukázalo, že v tomto smere je značná rozkolísanosť: 45,9 % mužov uviedlo, že v domácnosti používajú český jazyk, ženy iba 38,4 %. Obrátený pomer je zasa pri používaní nárečia v domácnosti: 29,6 % žien preferuje nárečie, ale iba 17,8 % mužov. Avšak označené česko-sliezske nárečie preferujú znova viacej muži (15,7 % a menej ženy (I1,2 %). Zaiste, ide o subjektívne podmienené ukazovatele, ale jasne svedčia o istých hodnotových orientáciách skúmaného súboru respondentov.
      (12) Keďže PZKO vyvíja osobitne aktívnu činnosť na úseku popularizácie folklóru, zaujímal nás postoj návštevníkov národopisných slávností k tejto inštitúcii. Súhrnne potvrdilo členstvo v PZKO 11,1 % respondetov (86,1 % odpovedalo negatívne a 2,8 % neodpovedalo vôbec). Rovnako i v tomto prípade súhrnný údaj ovplyvňujú výsledky zo ŚG. Podobne aj k otázke pravidelnejšej účasti na akciách PZKO je rozdielny postoj. Celkovo síce kladne odpo[/]dalo 23,6 % respondentov (4,1 % sa nevyslovilo), ale samostatne na ŚG potvrdilo pravidelná navštevovanie akcií PZKO až 81,2 %, vedľa toho na NS DL iba 13,5 % opýtaných.
      (13-15) Všeobecný záujem o účasť na folklórnych podujatiach sme kontrolne overovali otázkou, či sám respondent alebo niekto z jeho rodiny je v súčasnosti, resp. bol v minulosti členom nejakého folklórneho súboru. Respondenti odpovedali väčšinou záporne (77,9 %) a z toho len jedna tretina uviedla, že folklórne slávnosti navštevuje príležitostne (32,9 %). Rozdiely sú opäť markantné u divákov ŚG a NS DL. Konkrétne časté (pravidelné) navštevovanie NS DL potvrdilo 23,1 % respondentov, ale na ŚG dokonca až 58,3 %. Znamená to teda, že publikum ŚG na poľskej akcii PZKO je oveľa stabilnejšie než na NS DL. Príležitostní návštevníci NS DL sa diferencujú aj z pohľadu mužov a žien, t.j. pokým 41,6 % žien uviedlo, že prichádzajú nepravidelne, u mužov je to iba 28,1 %. z toho je zrejmé, že muži patria k stálejším návštevníkom NS DL.
      (16-20) Preferovanie súborov, ich vystúpení na slávnostiach vyznieva v celkovom súhrne jednoznačne pre české a moravské súbory (61,6 %),. v menšom rozsahu pre sliezske (14,3 %), ale len nepatrne pre poľské súbory vôbec z Poľska (0,3 %). Respondenti ŚG však výraznejšie preferujú těšínske súbory (2Z,9 %) a najmä sliezske súbory z Poľska (29,2 %). Popritom je pozoruhodné, že jednotne na obidvoch akciách respondenti uvádzali, že. nie je rozhodujúce, či sú to české alebo poľské súbory, ale v prvom rade by to mali byť dobré

ansámbly (16,8 %). Rámcové uprednostňovanie vybraných prejavov ľudovej kultúry zhrňuje nasledovná tabuľka.

	% moravských	% poľských	% sliezskych	% těšínskych	% slovenských	% bez rozdielu	% neodpovedalo
preferencia ľudových krojov preferencia ľudových piesní preferencia ľudových tancov preferencia ľudovej hudby	20,0 21,2 21,5 21,2	7,2 6,5 6,8 5,0	5,9 5,0 4,4 4,0	8,1 8,1 7,5 7,5	0,3 0,3 0,6 0,0	20,2 20,0 21,5 15,9	38,3 38,9 37,7 46,4

      I keď v danom prípade neodpovedalo na položenú otázku až prekvapujúco vysoké percento respondentov (v rozpätí od 38,3 % do 46,4 %, tabuľka ukazuje na vyrovnaný pomer preferencie ľudových krojov, ľudových piesní i tancov a ľudovej hudby z Moravy oproti iným oblastiam. Nepochybne, kvantitatívne ukazovatele majú zvlášť na tomto mieste len relatívnu platnosť, navyše treba znovu zdôrazniť, že tieto sumárne údaje sa zjavne rozchádzajú s poznatkami ŚG, kde respondenti uprednostili poľské, těšínske a "sliezsko-poľské" ľudové kroje, pies[/]ne, tance a ľudovú hudbu v priemere okolo 40 %.
      (21) Na obidvoch podujatiach sme zaznamenali zhodné názory divákov v posudzovaní spoločenskej atmosféry na slávnostiach. Temer polovica opýtaných na prvom mieste hodnotila dobrú spoločenskú atmosféru a možnosť zábavy na slávnostiach. Vysvetľujú to bližšie i spontánne kritické poznámky (na okraji anketových listov) respondentov NS DL k programovej náplni slávností, požadujúc väčší priestor pre voľnú zábavu v areáli slávností.
      (22) Čo oceňujú diváci v prvom rade na práci súborov? Tu sme sa sústredili na tri okruhy otázok a výsledky z NS DL i ŚG sú viacmenej zhodné a vyrovnané: 1. pestovanie ľudových piesní, tancov, a ľudovej hudby (29,6 %), 2. úsilie o uchovávanie miestnej ľudovej tradície (27,1 %) a 3. udržovanie osobitostí krajového svojrázu (24,9 %).
      (23) Výskum potvrdil, že hodnotenie práce súborov a motivácie navštevovania folklórnych slávností nie sú v priamej závislosti. z nášho súboru respondentov zreteľne vyplýva, že účasť na národopisných slávnostiach spojujú v prvom rade s možnosťou spoločenského vyžitia, NS DL i ŚG považujú za najvýznamnejšiu miestna spoločenskú udalosť. Odpovedá tomu aj fakt, že temer dve tretiny návštevníkov (60,1 %) sa zúčastňuje slávností s rodinami a známymi.
      (24) z hľadiska divákov hodnotenie úrovne vystupujúcich súborov ovplyvňuje vedľa umeleckého výrazu i celý rad mimoumeleckých faktorov. Položili sme preto otázku, či ako di

váci pociťujú rozdiel v úrovni moravských a poľských súborov a ktoré hodnotia vyššie. Hoci na túto otázku neodpovedalo 15,6 % respondentov, v celkovom úhrne nadpolovičná väčšina (53,3 %) hodnotila vyššie úroveň moravských súborov. Tento sumárny údaj sa znova jasne odchyľuje od výsledkov ŚG, kde respondenti uprednostňovali poľské súbory (39,6 %) pred moravskými (18,7 %) . Pokiaľ ide o poľských respondentov na NS DL, tí sa väčšinou priklonili k alternatíve, že nerobia rozdiel či sú to poľské alebo moravské súbory, ale rozlišujú iba kvalitné a nekvalitné vystúpenia ansámblov.
      (25) s hodnotením úrovne vystúpení moravských, poľských či iných súborov na národopisných slávnostiach sa spojuje i otázka prezentácie poľskej kultúry na Těšínsku vôbec. Otázku sme formulovali, či prezentácia poľskej kultúry je: dostatočná - nedostatočná, vyhovujúca - nezaujímam sa o to. Ak sme tu očakávali vyhranené postoje respondentov Poliakov na ŚG, výsledok je dosť prekvapujúci. Dostali sme totiž až nepravdepodobne vyrovnané odpovede: tretina respondentov sa vyjadrila, že prezentácia poľskej kultúry na Těšínsku je dostatočná (31,2 %), necela tretina uviedla, že je nedostatočná (28,0 %) a tretina považuje daný stav za vyhovujúci (31,2 %). Vedľa toho takmer polovica respondentov NS DL sa vyjadrila, že prezentovanie kultúry poľského etnika na Těšínsku je dostatočné (48,6 %), dnešný stav považuje za vyhovujúci 14,3 % a nedostatečný 13,1 %. Avšak pomerne výrazné percento respondentov tiež uviedlo, že sa o tieto otáz[/]ky nezaujíma (19,3 %) či vôbec odpovedi sa vyhnuli (4,7 %). Nezáujem je rozdielny u mužov (18.5 %) a u žien (25,6 %) .
      (26) Keďže otázka postavenia poľskej kul túry v národnostne zmiešanej oblasti Těšínska častejšie podnecuje diskusie, zisťovali sme ešte kontrolne, do akej miery by mala byť zastúpená ľudová kultúra poľského etnika na kultúrnych či aj spoločenských akciách na Těšínsku. v tomto prípade na obidvoch podujatiach prevažujú názory, že kultúra poľského etnika by mala byť rovnomerne zastúpená s ostatnými oblasťami (51,1 %). Táto otázka však nezaujíma 16,5 % respondentov, 15,6 % malo vôbec výhrady proti propagovaniu poľskej kultúry a 11,2 % požadovalo väčšie zastúpenie kultúry poľského etnika (5,6 % respondentov neodpovedalo).
      (27) Záverečnou otázkou sme sa snažili postihnúť záujmy divákov, konkrétne čo by považovali za potrebné doplniť v programovej skladbe národopisných slávností či iných kultúrnych podujatí v Severomoravskom kraji, a to na jednej strane z kultúry poľského etnika na Těšínsku, sliezskej oblasti v Poľsku či vôbec kultúry z Poľska, na druhej strane ľudovej kultúry z vnútrozemia Moravy, z Čiech a zo Slovenska. Respondenti ŚG síce uvádzali, že by sa mal rozšíriť priestor pre poľskú kultúru (41,7 %), ale v celkovom súhrne NS DL a ŚG vystupuje do popredia požiadavka širšej orientácie programovej skladby národopisných slávností na Těšínsku i so zreteľom na Moravu, Čechy a na Slovensko (52,5 %). Oproti tomu iba v obmedzenej miere sme zaznamenali ná

zory o potrebe "dovozu" kultúry z Poľska (4,6 %), resp. špecificky zo sliezskej oblasti Poľska (8,1 %).
      Zaiste, uvedomujeme si, že načrtnuté závery majú obmedzenú platnosť a prichodí ich hodnotiť iba v rovine pracovných hypotéz. Problematická je predovšetkým mala výskumná vzorka respondentov ŚG, kde navyše vyplnené anketové listy vytriedili pracovníci organizačného štábu slávností, takže k danému súboru materiálu treba pristupovať nevyhnutne kriticky. Ale popritom počas výskumu sa nám podarilo zhromaždiť tiež cenné informácie o postojoch k ľudovej kultúre, ktoré uviedli respondenti písomne na margo anketových listov, alebo komentovali ústne pri stretnutí s výskumníkmi.

Postoj respondentov k výskumu a poznámky na okraj anketových listov
      I keď výskum prebiehal za plnej podpory organizačných štábov slávností, u divákov vyvolával zjavnú nedôveru. Respondenti reagovali citlivo a s obavami, či neide o určitý zámer, ktorý by poškodzoval české- alebo poľské etnikum. Návratnosť vyplnených anketových listov sme preto museli zabezpečovať v každom jednotlivom prípade osobným kontaktom výskumníka s respondentom.
      Častejšie sme zaznamenali i rozporuplné názory, napríklad na jednej strane konštantovania, že sliezske nárečie na Těšínsku zaniká, na druhej strane že sliezsky dialekt udržuje do[/]dnes mládež, ktorá neprijíma medzi seba imigrantov, neovládajúcich ich nárečie. Na českej strane sa objavili tiež výhrady proti používaniu poľského jazyka na verejnosti a hlavne voči agilnej činnosti miestnych skupín PZKO. Výskum znova poodhalil i menlivosť podložia národnostného cítenia, o čom svedčia medziiným častejšie opravované odpovede, resp. dodatočné zdvojovanie odpovede na Čech i Poliak, Moravan a Slezan ap.
      Zaujímavý poznatok vyplynul z poznámok k otázke prezentovania kultúry poľského etnika na Těšínsku. Ukázalo sa, že táto otázka pôsobila provokatívne tak na českých, ako aj poľských respondentov. Konkrétne, keď českí respondenti zaškrtli možnosť odpovede, že prezentovanie kultúry poľského etnika je dostatočné, obvykle pripojili aj výhradu, že je to až nadmieru. Oproti tomu z poľskej strany sa zasa klamne argumentovalo, že Poliaci predstavujú na Těšínsku väčšinu, a preto by mala byť aj poľská kultúra zastúpená na spoločenských a kultúrnych podujatiach v oveľa väčšej miere než doposiaľ. A keď sme si potom overovali informovanosť respondentov o národnostnej politike v našich krajinách, o spoločenských danostiach a kultúrnej sebarealizácii poľského etnika, ukázalo sa, že na českej i na poľskej strane existujú o tom dosť nejasné predstavy.
      Cieľom výskumu na jablunkovskom i lomnianskom podujatí bolo popri inom zistiť, aké postoje zaujímajú diváci k programovej náplni slávností, prípadne aj k ich celkovému organizačnému zabezpečeniu. v tomto smere res

pondenti NS DL upozorňovali predovšetkým na potrebu rozšírenia záberu pozývaných súborov a hlavne požadovali premyslenejšiu dramaturgickú stavbu programov, v ktorých by sa každoročne neopakovali programové čísla tých istých súborov. Súčasný programový stereotyp NS DL charakterizoval napríklad muž vo veku 19-25 rokov: "Je zde málo kultury jak polské, tak i další" (respondent českej národnosti). Ostatne, i samotní diváci kladli pri výskume otázku, prečo nie je na slávnostiach reprezentatívnejšia účasť domácich (miestnych) súborov, súborov zo susedných regiónov a rovnako prečo sa nepozývajú okrem poľských aj iné zahraničné súbory. Ale najviac frekventovaný problém na NS DL bol nedostatok priestoru pre spontánnu ľudovú zábavu, voľné stretnutia so súbormi a kapelami mimo pódia, hoci areál slávností by sa mohol v tomto smere vhodne využiť na viacerých miestach. Ak diváci NS DL hodnotia kladne spoločenskú atmosféru ,v. areáli slávností s vybudovanou sieťou stánkov s miestnymi sliezskymi gastronomickými špecialitami, pripomínajú a kritizujú nepomer medzi ekonomickým záujmom pohostinských zariadení a možnosťou kultúrneho vyžitia. Oproti tomu až prekvapujúco nevšímavý postoj sme zaznamenali k prezentovanej populárnej hudbe a folkovým skupinám, ktoré programová komisia začleňuje do programu slávností vzhľadom na zábavné vyžitie mládeže. Žiaľ, v tomto smere nemôžeme urobiť porovnanie s poľskou akciou ŚG, pretože tu v pomerne malej vzorke respondentov sa neobjavili nijaké kritické poznámky alebo podnety.[/] Keď po prvých ročníkoch NS DL Z. Jelínková roku 1974 upresňovala východiská zamerania festivalu, zdôraznila, že programová skladba tohto podujatia by nemala byť zvlášť zaťažovaná vystúpeniami skupín z oblastí mimo rámec Sliezska či Severomoravského kraja a že slávnosti by mali byť reprezentatívnou regionálnou akciou . súčasného československého Sliezska, prezentujúc prejavy ľudovej kultúry všetkých tu žijúcich národov a národností ap.7) História temer 20. ročníkov NS DL a 40. ročníkov ŚG núti teda položiť si otázku, aké sú ony těšínske národopisné slávnosti v súčasnos ti, aký význam a aké miesto si vydobili v živote lokálneho spoločenstva a aké funkcie plnia.
Predovšetkým treba povedať, že v štruktúre regionálnych folklórnych festivalov v českých krajinách zaujímajú národopisné slávnosti na Těšínsku zvláštne miesto. Podobne ako inde sa síce v programovej skladbe slávností prezentujú prejavy ľudovej kultúry od jednoduchého javiskového spracovania až po náročnejšie štylizované formy, ale špecifické v danom prípade je to, že oživovanie a scénické uvádzanie ľudovej kultúry na Těšínsku nesie výraznejšie stopy politického folklorizmu.8) A ak vychádzame zo všeobecne platnej tézy, že ľudová kultúra je integrálnou súčasťou národnej kultúry, nositelia ľudovej kultúry Těšínska ju osve prezentujú ako súčasť dvoch národných kultúr českej alebo poľskej. Toto dvojaké smerovanie má v tejto oblasti svoje historické podmienenie a tak i dnešné slávnosti tu plnia integra[gra]tívnu, ale aj segregatívnu úlohu v rámci re

gionálneho spoločenstva. Rozdiely zjavne narástajú úmerne i s úrovňou scénickej štylizácie a využívaním výrazových prostriedkov, ktoré sú zvlášť príznačné pre českú či poľskú kultúru (štylizácia krojového vybavenia, hudobnoštýlový výraz, slovesné prejavy ap.).
I keď povojnové folklórne festivaly či národopisné slávnosti na Těšínsku nadväzujú na staršiu tradíciu,9) vývoj na českej i na poľskej strane prebiehal oddelene. Jablunkovské ŚG ako celozväzová akcia PZKO vzniklo bezprostredne po založení Zväzu roku 1947,10) no na českej strane sa objavili prvé pokusy o usporadúvanie povojnových národopisných slávností až koncom šesťdesiatych rokov; tzv. Slezské dny - národopisné slavnosti Slezska v Dolnej Lomnej sa uskutočnili až roku 1969.11) Položili sa tak základy svojho druhu podobnej akcii ako na poľskej strane Těšínska vo Wiśle pod názvom Tydzień Kultury Beskidzkiej (od r. 1964).12)
Spoločenské funkcie folklórnych festivalov a národopisných slávností sa naplňujú v rovine emotívnej, estetickej, zábavnej ap.,13) no v špecifických podmienkach vystupujú do popredia vypuklejšie javy lokálnej a regionálnej znakovosti, reprezentatívnosti a národnej uvedomelosti.14) A na príklade národnostne zmiešanej oblasti Těšínska vidíme, že aj v súčasnosti sú dôležitým prvkom v procese stáleho aktivizovania sa národného vedomia, etnickej identity. v tomto smere treba chápať tiež národopisné slávnosti ako nezastupiteľný jav v živote národnostne zmiešanej oblasti.[/]

Poznámky
1.
      Pozri zborník referátov z konferencie Folklór a festivaly (K významu folklórnych festivalov v súčasnej socialistickej kultúre). Príspevky z medzinárodnej konferencie k 30. výročiu Folklórneho festivalu Východná. Bratislava 1985. Ide v poradí o tretí zborník z konferencie pri príležitosti Folklórneho festivalu vo Východnej. Pozri Folklór a scéna (Zborník príspevkov k problematike štylizácie folklóru). Bratislava 1973, aFolklór a umenie dneška (K štúdiu folklorizmu v súčasnej kultúre). Bratislava 1980.
2.
      Pozri napríklad FROLEC, V.: Sociální funkce folkIoristických slavností. In: Folklór a festivaly, c. d., s. 63-67 alebo BENEŠ, B.: Folklórní festivaly jako specifický projev současného folklorizmu. In: Folklór a festivaly, c. d., s. 67-73 a i.
3.
      FROLEC, V. - SIROVÁTKA, T.: Sociologický výzkum "Strážnice 1980". Národopisné aktuality, 18, 1981, s. 93-105; JEDENÁSTIK, M.: Anketa Východná 80. Rytmus, 31, 1980 (č. 12), s. 12-13.
4.
      Dotazník pripravil A. SULITKA a text mal slovenskú i poľskú jazykovú mutáciu (preklad do poľštiny urobil K. Kadłubiec). Organizačne viedol výskum A. Sulitka a na slávnostiach v Jablunkove-Dolnej Lomnej sa na jeho realizácii podieľali poslucháči etnografie a folkloristiky z filozofickej fakulty UK v Prahe (D. Deverová, B. Kufnerová, K. Podroužek, J. Skupník a H. Sayazadeh) pod pedagogickým vedením J. Krupkovej.
5.
      FROLEC, V. - SIROVÁTKA, T.: C. d., s. 95.
6.
      Ibidem, s. 96.
7.
      JELÍNKOVÁ,Z.: Folklórní festival "Dolní Lomná 1974". In: Informační zpravodaj. Závěrečné hodnocení Folklórního festivalu "Dolní Lomná 1974", s. 4.

8.
      Porovn. BAUSINGER, H.: "Folklorismus" jako mezinárodní jev. Národopisné aktuality, 7, 1970, s. 220, 221.
9.
      Pozri HAVLÍČEK, B.: První ročník Národopisných slavností v Dolní Lomné v roce 1969 (Výtah z kroniky slavností, Mionší. Národopisný sborník Dolní Lomná 1986 (nestr.).
10.
      PIEGZA, K.: Krótka historia Šwiąt Góralskich. In: Cudze chwalicie - swego nie znacie. Český Těšín 1970, s, 21, 22.
11.
      Programový sborník. První Slezské dny - národopisné slavnosti Slezska 1969 (nestr.).
12.
      Pozri POLOCZKOWA, B.: Folklorystyczne festiwale w Wiśle i w Lomnej. Mionší. Programový sborník Folklórního festivalu "Dolní Lomná 1974", s. 15-17.
13.
      Pozri bližšie FROLEC, V.: Sociální funkce folkloristických slavností, c.d., s. 64.
14.
      Porovn. podrobnejší rozbor kontextu folklórnych festivalov ŠVEHLÁK,S.: Folklórny festival Východná a jeho miesto v kontexte slovenskej národnej kultúry. In: Folklór a festivaly, c. d., s. 11.

DIE BEDEUTUNG UND FUNKTION ETHNOGRAPHISCHER FESTE IN DER NATIONAL GEMISCHTEN REGION VON TEŠÍN
(Zusammenfassung)

In den böhmischen Ländern sowie in der Slowakei entwickelte sich nach dem Zweiten Weltkrieg ein Netz verschiedener folkloristischer Aktionen. Sie gehören zu den sozio-kulturellen Phänomenen der Gegenwart, bei deren Studium zwar verschiedentlich (ethnographische, folkloristische, ethnomusikologische, soziologische u.a.) Ausgangspunkte in der Forschung zur Geltung gelangen, die aber durch einen einigenden kognitiven Aspekt miteinander verknüpft sind: durch das Streben nach Erkenntnis der Bedeutung und Funktionen der Folklorefestival[e][s] oder ethnographischen Feste in unseren Ländern unter den Bedingungen der institutionell gelenkten Sphäre der künstlerischen Interessentätigkeit, wobei auf den Bereich des ästhetischen und erzieherischen Einwirkens, des sozio-kulturellen Auslebens oder schließlich der unterhaltsamen Zweckbestimmung im Leben des Menschen Wert gelegt wird. Überdies ist klar, daß die ethnographischen Feste eine spezifische Aufgabe in na[/]tional gemischten Regionen er füllen, wo auf dem Hintergrund der Volkskultur Fragen der nationalen kulturellen Identität in den Vordergrun[d] treten. Unter diesem Aspekt eröffneten wir im Jahre 1987 auch die Erforschung der Besucher ethnographischer Feste auf dem Territorium des tschechoslowakischen Gebietes in Schlesien um Těšín, einer national gemischten tschechisch-polnischen Region.
Die angeführte Untersuchung verwirklichten wir unter Zuhilfenahme einer pilotierten Enquete bei den ethnographischen Festen "Śvięto Góralské" in Jablunkov, also einer polnischen Aktion, die der Polnische Kultur- und Volksbildungsverband in der Tschechoslowakei veranstaltet, und daneben bei den Ethnographischen Festen in Dolná Lomná, also bei einer tschechischen Aktion, die organisatorisch vom lokalen Volksbildungsverein unter der Ägide der Volksbildungs- und Kulturinstitutionen der Bezirke Frýdek-Místek und Karviná bewerk

stelligt werden. Ziel der Erforschung war es, die Alterszusammensetzung der Besucher, ihre Zusammensetzung in bezug auf Bildung und Profession, die nationale Einstellung, das Interesse an der Arbeit der Folkloreensembles, die Bewertung ihrer Arbeit mit Rücksicht auf die Wahrung der volkstümlichen Tradition, der regionalen oder nationalen Eigenart u.a. festzustellen. Die Untersuchung ergab, daß die zahlenmäßig stärkste Besuchergruppe bei den Festen in der Altersspanne 19-25 Jahre mit einer höheren Bildungsstufe (Mittelschüler) liegt, vom nationalen Standpunkt gesehen ist klar die Orientierung der Polen zugu[n]sten der Aktion "Święto Góralské" in Jablonkov sowie der Tschechen wiederum zugunsten des Ethnographischen Festes in Dolná Lomná; allgemein überwiegt zwar eine Präferenz für die mährischen Ensembles, aber selbständig bevorzugen die Respondenten bei der polnischen Aktion Ensembles aus Těšín und Ensembles aus Schlesien sowie aus Polen. Einmütig schätzt man in erster Linie die gesellschaftli[/]che Atmosphäre und die Möglichkeit zu volkstümlicher Unterhaltung bei den Festen, aber das Verhältnis zu den volkstümlichen Traditionen der Region Těšín manifestiert sich in Abhängigkeit von den nationalen Einstellungen gesondert im Rahmen der tschechischen oder polnischen Volkskultur. Aus den partiellen Ergebnissen der einzelnen Themenbereiche der Untersuchung ergibt sich deutlich, daß in der Struktur der regionalen ethnographischen Feste in den böhmischen Ländern die Feste im Gebiet von Těšín einen besonderen Platz einnehmen. Im national gemischten tschechisch-polnischen Gebiet erfüllt sich ihre gesellschaftliche Funktion in der emotionalen, ästhetischen, unterhaltenden u.a. Ebene, wobei zugleich das lokale und regionale Gepräge deutlich in den Vordergrund tritt, indem es auch eine Aktivierung des Nationalbewußtseins, der kulturellen Einstellungen und der ethnischen Identität bezweckt.
Übersetzung: A. Hubala

Národopisné aktuality roč. XXVI. - 1989, č. 2

PEČIVO JAKO ODMĚNA, DAR, POPLATEK A ÚPLATEK

[obsah]

      JARMILA ŠŤASTNÁ, Praha
      V těchto rolích se pečivo v minulosti objevovalo velice často, bud ve své skutečné podobě a významu, nebo jako symbol starší formy. Odměnou nebo součástí odměny bylo, někdy spolu s jinými pokrmy, zvláště při vykonávání polních prací, zejména těch, jež byly spojeny se sklizní a pak při zpracování plodin.
      Poskytování chleba jako součásti odměny za práci bylo ve feudálním období běžnou záležitostí v panských dvorech i u sedláků.1) Také robotní řády stanovily dobu a množství chleba pro ty, kteří vykonávali robotu. Pravidelné dávky chleba přiznával řád robotníkům od Jana Křtitele do sv. Václava. Pro toto období se dokonce rozšířil název "chlebové roboty".2) Časově sem spadala senoseč včetně otav, žně a některé podzimní polní práce.
      Po uvedené období platil v selských usedlostech nepsaný zákon, že čeleď dostávala dopolední, případně i odpolední svačiny. Někde[/] poskytovali čeledi svačiny už od časného jara, tehdy, když se vykonávaly náročnější polní práce. Začínaly v březnu, kdy naopak končily zimní práce, z nichž nejdůležitější byly přástvy. k tomu se vázala i lidová pranostika "Matička boží (25. III.) kuželíček složí, svačina vynaloží". Jakmile však přešel svátek sv. Václava, svačiny ustaly.
      Vykonávání a zejména ukončení polních prací a zpracovávání některých produktů bylo příležitostí k podávání vydatnějšího, nákladnějšího a rozmanitějšího jídla3) než jaké se připravovalo v běžných všedních dnech. Jednak tu hrála roli snaha nahradit vydanou energii, jednak byly pokrmy a nápoje součástí odměny za práci, již někde vykonávali příbuzní nebo sousedé4) a ve větších usedlostech stálé i sezónní pracovní síly. Přední místo ve stravě zaujímaly pokrmy moučné,5) pečivo mělo mezi nimi zvláštní místo. Zejména chléb a ně

které druhy bílého pečiva. Byly jednak součástí stravy, kterou pracovníci dostávali, jednak součástí odměny, již si odnášeli domů, bud denně nebo po ukončení prací určitého cyklu.
      Za nejdůležitější polní práce se všeobecné pokládaly žně a právem, neboť zajišťovaly základní plodiny pro obživu v celém příštím roce. Při nich se také podávaly pokrmy nejvydatnější, zřídkakde to však bylo maso. Vedle vařených moučných pokrmů se v literatuře a v pramenech nejčastěji vyskytují buchty, koláče (vdolky), svítky, někdy pečivo z černé mouky (rozpíčky, karásky, buďáky, krušniky, kotejše ap.) . Na Moravě se pekly pagáče, vdolky,6) béleše či báleše, rovášky, škubance a j.7) z pečiva, které si pracovníci odnášeli domů, to byl nejčastěji opět chléb, buchty nebo koláče. Při obilních žních dodržovali (někde ještě ve 20. století) zásadu péci z nové mouky (tj. ze zrna ze současné sklizně), jinde ji uplatňovali při pečení na obžinky.8)
      Také senoseč a stravování při ní mělo určitá pravidla, zvláště tam, kde bylo rozšířeno lukaření a kde se kosení trávy účastnil větší počet sekáčů. I při jiných sklizňových pracích jako bylo trhání lnu, vinobraní, česání chmele, kopání brambor, podávali někde pracovníkům pokrmy a nápoje, mezi nimiž nechybělo pečivo. Častěji se tak ale dělo při zpracování plodin, jako bylo tření lnu, výmlat obilí a luskovin. Strava se lišila podle významu a obtížnosti práce a samozřejmě i podle zámožnosti i štědrosti zaměstnavatele. Existovalo i tradiční odlišení na práce mužské a ženské. Mužům se zpravidla poskytovaly vydatnější a lepší po[/]krmy než ženám, také jen muži dostávali pálenku. Na Humpolecku se říkalo žertem, ale bylo v tom mnoho pravdy: "Když ženský něco dělají (pletí, trhání a tření lnu, okopávání máku), hospodyně běhá po stromech s bidlem (jídla ovocná), ale když 'muský' (žné, sekání luk), tu s košíčkem do Humpolce...".9)
      Po ukončení prací, zejména těch, jichž se účastnil větší počet pracovníků, se pořádala oslava, při níž jídlo a pití hrálo významnou úlohu jako odměna za práci nebo jako její součást. Pečivo zpravidla dominovalo. Byly to především koláče, jak velkých rozměrů, tak koláčky drobné, někde různě tvarované. Regionálně nebo místně se odlišovaly svými názvy. Vedle koláčů se pekly buchty, bábovky, hnětýnky. Při dožínkách bylo často zastoupeno také smažené pečivo z nekynutého nebo kynutého těsta, zvané ratolesti, boží milosti, šišky, koblihy aj.10) Pečivo se jednak konzumovalo při pohoštění, jednak je pracovníci dostávali s sebou domů.11) Bylo tomu tak nejen o obžínkách či dožínkách,12) ale i při dočesné (ukončení sklizně chmele), při dokopné či dokopkách (ukončení kopání brambor), při domlatné, při dotěrku (dotřelek, otěrek, otřelek, tj. ukončení tření lnu), často i při doderné (draní peří). v údajích, které se zmiňují o těchto příležitostech, se obvykle uvádí jen pečivo, konkrétní zprávy o jeho druzích jsou sporadické.13) Některé zprávy uvádějí jen obecně, že se odbývalo pohoštění nebo se zmiňují o hojnosti jídla a pití.
      Pečivo jako odměna nebo součást odměny za práci hrálo významnou roli při vyplácení slu

žební chasy. Dokládá to řada zmínek z konce 18. a z počátku 19. století. Pečivo dostávala chasa o některých výročních svátcích a při ukončení služby. Na sv. Martina to byly velké rohlíky, zvané martiny nebo roháče, podkovy či vandrovnice. Při ukončení služby vystupuje pečivo zvláště do popředí. Čeleď nastupovala do služby na základě ústní dohody na jeden rok, ale zpravidla zůstávala déle. Smluvní rok začínal a končil buď o svátku sv. Martina nebo na konci starého roku. Čeledínové odcházeli ze služby na Štěpána a nastupovali o Novém roce (novém létě), děvečky končily službu v den Mláďátek (28. XII.)14) nebo se čeleď najímala od Hromnic do Hromnic (2. II.). Při vypršení smlouvy dostávala výplatu nebo její zbytek i v případě, že neodcházela k jinému hospodáři. Mezi naturáliemi15) zaujímaly potraviny významné místo. Dostávala je buď ve formě obilí nebo mouky, vařiva nebo pečiva. s poklesem významu naturálního hospodaření nabývala stále větší převahy finanční odměna za práci. Avšak pečivo, buď chléb nebo velký koláč, se poskytovalo čeledi vedle peněz nadále, spíše však již jen symbolicky. Termín "koláč" měl totiž v minulosti širší význam, označoval odměnu vůbec.16) Koláčem byl kdysi označován také plat odváděný světské nebo duchovní vrchnosti ve formě produktů a potravin. Tento termín však označoval také úplatek, jak o tom svědčí i lidová rčení: "brát koláče" = brát úplatky. Nebo: "snědl koláč" = dal se podplatit.17)
Když chasa ukončila službu, říkalo se, že odchází "na svobodu", "na vagaci". Mezi peči[/]vem, které na odchodnou dostávala, se kromě chleba a velkých koláčů uvádějí i bochánky z bílé mouky, buchty, rohlíky. Chasa je obvykle nosila domů svým rodičům. Je však pravděpodobné, že kdysi měly sloužit čeledi k výživě, po dobu, kdy byla "na svobodě" a neměla zajištěnu stravu u hospodáře. Koláče se při odchodu ze služby vyskytují v písemných dokladech i v ústních zprávách nejčastěji, Koláč se stal dokonce symbolem ukončení služby. Svědčí pro to opět lidová rčení: "jít s koláčem" odcházet ze služby, nebo: "brzo mu koláč upekli." "Jenom koláč tam upekl" - říkalo se o tom, kdo odešel ze zaměstnání dříve nebo byl z práce vyhozen, kdo se vrátil brzy. Vý-služkový koláč byl někde nazýván vandrovníkem či vandrovnicí, výslužkou nebo zasloužencem.18) Někde dostávala čeleď rohlíky, zvané také buď vandrovníky nebo martinami, roháči, podkovami. Ne nadarmo se říkalo, že "roháč vypíchl někoho z místa". Pečení rohlíků bylo spjato se svátkem sv. Martina a zůstalo i potom, kdy se odchod ze služby a nástup do nového místa přesunul k pozdějšímu datu. Čeleď je mnohde o tomto svátku dostávala nadále i tehdy, když neodcházela ze služby. Později se rohlíky pekly i pro domácí lidi, dostávaly je také děti, které na Martina chodívaly koledou (martínkovat).19)
Je pravděpodobné, že uvedeným druhům pečiva předcházel chléb. Svědčí pro to některé názvy (vandrovník, výslužek, mládě) i údaje z terénu, např.: "Pacholci na Hané chodili na svobodu také s koláčem, výslužkem. Za stara přede dnem nakrmili koně, vyprali ocasy, za

pletli ocas a hřívu a očistili stáj. Po kostele nebo až k večeru odcházeli s koláčem "makovníkem": někde místo koláče dostávají pecen chleba."20) "Když se čeládka propouštěla ze služby, připravilo se jí něco lepšího k jídlu (Svratouch) a dalo se čeládce "mládě", a to buď bochník (Telecí) nebo buchta veliká a něco vařiva (Hlinsko, Hamry, Blatno), aby čeládka v prázdné době do nastoupení nové služby měla býti z čeho živa."21) "O druhém vánočním svátku se střídala chasa. Hospodář přinesl kalendář, kde měl čeledín své folio se záznamem "služby", roční mzdy a částek v průběhu roku vybraných. Zbytek mu vyplatil hospodář a hospodyně dávala na odstupnou pro mámu bochník bílého chleba nebo měchuru (veliký koláč) ."22)
Názvy a tvar bílého pečiva jako odměny při ukončení služby se dobově i regionálně různí, avšak funkce, přesto že prošla transformacemi, byla shodná. Tak na Valašsku "na Nový rok dívky (služky) dosluhují a pacholci nastupují do služby. 'Chlapská sloboda' končí a začíná 'robská'. Na doslouženou dostane dívka veliký koláč nebo buchtu a peníze. Doma je do Tří králů a potom zůstane buď 'na starej' a přinese svěcenou vodu nebo jde na 'novou' službu. Která nešla na slobodu, dostala od hospodyně šátek."23) Na Podluží dostávali pacholci, kteří odcházeli na Štěpána a děvečky na Nový rok, po koláči. "Pacholkův koláč je veliká pletenice kulatá, spletená ze tří pramenů, větší než pecen chleba; uprostřed jest díra. Ustrojí se pozlacenými ořechy, rozmarýnem, pentlemi. Děrou provleče se pentle, zaváže na[/] mašli, pacholek pověsí koláč si na hůlku a odnáší si jej na 'chrbtě' domů. Děvečka odnáší si svůj podlouhlý koláč v náručí. v Nové Vsi odnáší jí ho kamarádka."24) Dále píše Fr. Bartoš o tom, že na Podluží i děti chodí s koláčem po příbuzných - chlapci na Štěpána, děvčátka o Novém roce. Příbuzní je žertem najímají do služby a dávají jim peněžitý závdanek. O významu a roli výslužkového koláče ještě v našem století píše dopisovatel NSČ z Valašských Klobouk: "Sluhové - kravaři nebo pacholci odcházeli ze služby na Štěpána. Bývali ze vzdálených slovenských dědin. Na cesta se jim upekla obdélníková buchta na pleše a téj se říkalo 'koláč'. Kravař nebo pacholek šel s koláčem. Chlapci se ráno na Štěpána vyptávali jeden druhého: 'tož, kde půjdeš s koláčem, či ostaneš na starém?'. Dívky odcházely ze služby na Nový rok. Také šly s koláčem, ale cérky měly koláč ozdobený ozdobami z nekvašeného těsta."25)
O pečivu zvaném "mládě" u příležitosti odchodu ze služby již byla zmínka. v některých případech se dochoval bližší popis, v jiných pouze název. Podle popisů se podoba pečiva poněkud liší. "Na Ivančicku pekly hospodyně pro děvečky buchtu v podobě dítěte, zvanou 'mládě'."26) Dopisovatel NSČ z Mikulova píše: "Děvečky šly-li na Nový rok na vagaci (až do Tří králů) či odcházely-li ze služby, dostávaly vánočku (štědrovnici) zavinutou v nové utěrce nebo servítku (někdy i ve dvou nebo i ve třech). Té výslužce se říkalo 'mládě'; snad to měla být symbolizace Nového roku jako novorozeného dítěte."27) v některých místech dostá

valy děvečky mládě při vstupu do služby. Např. v Hamrech na Hlinecku se tímto názvem označovala buchta nebo bochník chleba.28)
      Se službou a odměňováním chasy souviselo nepochybně i pečivo, zvané na Vysocku v Krkonoších "křehtík". "Na sv. Štěpána dostal na statku každý z čeledi bochník křehtíku, který donesl do svého domova své rodině. Služka, která měla svého milého, dala křehtík jemu. O tomto svátku čeleď vystupovala a nastupovala do služby. O Novém roce chodívali kluci k děvčatům přibližně stejného věku a žádali kus křehtíku, který jim nebyl odepřen. Také odrostlí mládenci chodívali za večerního času společně k dospělým děvčatům a žádali křehtík. Bylo-li mládenců více, obdrželi od děvčete celý bochník."29) Podle jiné zprávy z téže oblasti přinášela děvčata křehtíky na Nový rok do přástvy "kvasnicové to bochníčky z bílé pšeničné mouky, promíchané velkými hrozinkami, Složily se a vařily kávu, i byla křehtíková hostina. Tím sobě zavazovala děvčata zúčastněné mládence, aby je brali o tanečních zábavách k tanci."30)
      I jinde býval odchod chasy na svobodu spjat s pohoštěním a zábavou mládeže. Pečivo při něm hrálo významnou roli, ať ve skutečné podobě nebo jako symbol. Místy se slavily tzv. koláčové slavnosti, jinde chodili mládenci "skrajovat buchtu", někde se na Štěpána večer v hospodě "propíjel koláč."31) v některých slováckých dědinách i městečkách se na Nový rok po poledni sjížděly vozy se služkami, které si vezly výslužku - vystrojený koláč. "Jest to buchta, do které jsou napíchány pruty, omo[/]tané barevným vystřihovaným papírem, nahoře jsou svázány a v ně je zastrčena kytička růží. Koláč si děvečky odvážely domů. Tam se sešla širší rodina, kmotři a mládenci. Zúčastnění kladli do koláče peněžitý obnos jako příspěvek na pohoštění. Pak probíhala zábava a na závěr byli všichni poděleni koláčem."32) Také na Vyškovsku pořádala mládež o Novém roce zábavu. Děvčata se složila a upekla velikou buchtu, ozdobila ji ovocem a cukrovím a zanesla k děvčeti nejoblíbenějšímu. "Tam dostaví se zanedlouho mládenci 'skrajovat buchtu' a přinesou vína a sladké kořalky. Zasednous děvčaty každý vedle své milé za stůl ubrusem prostřený. Nejpřednější z nich skrojí buchtu, za ním krájejí ostatní, pojídajíce každý svůj díl s děvčetem sobě milým."33) Na Podluží se scházela mládež na Štěpána, mládenci házeli do koláče na 'pálené', pak začínalo skrajování buchty.34) Na Valašsku "na Štěpána přicházela děvčata načínat chlapcům koláče, na Nový rok zas přicházeli mládenci načínat koláče dívkám. Koláč měl obdélníkový tvar, pekl se na. plechu. v Poteči jej zdobili motivy ptáků a růží, v Horní Lidči pletenci, tvary srdíček aj."35) Byly prý i dívky, které pekly více koláčů, aby mohly pozvat více nápadníků. Když chlapci vůbec nepřišli koláč načínat, pokládalo se to za urážku.36)
      Obdobou uvedených zvyků byla i selská dívčí koleda na Chodsku, která se ve čtyřicátých letech minulého století slavila o prostřednímvánočním svátku. Účastnila se jí a popsala ji B. Němcová: "Každá děvečka nebo dcera dostane od hospodyně hnětanku, tj. veliký koláč,

dobře máslem a smetanou zadělaný, v němž je skořice, hrozinek a mandlí hojnost. Těsto se jak náleží uhněte - a jak se tu říká, na křuplavo upeče. Hnětanku si ale holka nenechá, ta je pro chlapce. Svobodní chlapci a holky shluknou se pak vespolek a jdou do města na pálení. Děvka dá chlapci hnětanku k vodce, a on jí koupí housku a jablka; to se potom tahá a strká, zpívá a hlučí, a z krčem to jde k muzice.37)
Uvedené zábavy jsou velice blízké těm, které se odbývaly u příležitosti ukončení přástvy. Mnoho shodných rysů je i u pečiva, které je provázelo. Ukončení přástvy se slavilo o vánocích, buď v předvečer nebo noc před Štědrým dnem (dlouhá noc), na Nový rok, o Třech králích, na Matičku Boží. Někde se slavilo až na Popeleční středu, kdy přádlo končilo definitivně. Jsou známy i případy, že se oslavy konaly dvakrát, poprvé koncem roku, podruhé v některém z uvedených termínů.38) Nazývaly se rozchodnice, rozchodník, rozhonky, rozlezlá, dlouhá noc, spouštědlo, přeslička, kuželne vestele ap. Slavnost, na niž každá z přástevnic přinesla potraviny nebo hotové pečivo, byla spojena se zábavou, někdy i s tancem. Při pohoštění, které si ženy vystrojily, nikdy nechybělo pečivo. Zprávy uvádějí koláče, věnce, vdolky, pečivo smažené v tuku. Zajímavé jsou údaje o věnci z těsta, zvaném "vrkoč", který při přástevnické zábavě hrál úlohu odměny za práci. Tuto slavnost popsala B. Němcová, která ve čtyřicátých letech získala údaje, jak probíhala v Žernově v jejím rodném kraji. "Děvčata, která dohromady chodí a přástvy drží,[/] spočtou v druhém nebo třetím masopustním týhodni svoji přízi a která nejvíce napředla, ta je královnou a dává dlouhou noc. Její hoch je povinen jí vrkoč dát, který v půlnoci přinese a jí věnuje..."39) Průběh slavnosti zachytila Němcová ještě v době, kdy přástky byly živé a vrkoč měl konkrétní úlohu. Později plnil jinou funkci. O původní se však můžeme jen domnívat.40)
Podobné věnce, jako byl zmíněný "vrkoč", se vyskytovaly také při svatbách. Nazývaly se "koláče, stromy života, ratolesti, rajské stromy, štěstí" ap.41) Byly určeny především jako dar, nejčastěji nevěstě, někdy jej dostávala ženichova matka, případně ženich. Kdysi snad byl koláč platem za nevěstu (připomeňme někdejší význam slova koláč). Tuto domněnku podporuje mimo jiné Vavákův text z 60. let 18. století, kde se zmiňuje o formách sňatků v jiných zemích a posléze píše: "U nás pak namísto toho zastření, nevěsta se kupuje a sice bez peněz, ale za díl ourody zemské, totiž za koláč, čímž se znáti dává, že již tak koupená jsouc svého dědictví Evina jako zbavena jest. Chléb z mouky aneb koláč se za ni dává, což se stávalo, než jaká jiná mince peněžitá na světě byla, jednu věc za druhou měnili a handlovali. Poněvadž ale u starých vznešená věc byla koláč, proto tu vznešenou a slavnou věc za nevěstu dávali..."42) Domněnku, že koláč byl platem za nevěstu, by podporovala i skutečnost, že se při svatebním ceremoniálu objevoval často v momentě, kdy družba nebo stará svatba či rodiče předávali nevěstu ženichovi, někdy jej od ženicha dostávala. I názvy jako

"výslužka" nebo "zaslouženec" nutí k zamyšlení o souvislosti mezi svatebním a výslužkovým koláčem. Podle některých zpráv dostávala nevěsta koláč na odchodnou jako odměnu za to, že dosud doma vykonávala různé práce. Svědčily by pro to i jiné názvy svatebních koláčů vandrovní koláč, měchura, mládě. Skutečný smysl a úlohu velkého svatebního koláče dokládají ozdoby na něm (ořechy, sušené ovoce, jablíčka, hrách, zelené ratolesti, ozdoby z těsta ve tvaru srdéček, věnečků, holubiček, Adama a Evy, dítěte), symbolizující plodnost, hojnost, zdraví, lásku. z těchto důvodů si zúčastnění hosté odnášeli domů dílky ze svatebního koláče a také ozdoby z něho.43)
      Jako dar vystupovalo pečivo také při narození a při úmrtí člověka. Pečivo dostávala rodička v šestinedělí (do kouta) vedle jiných pokrmů a praktických dárků.44) Byly to především opět koláče různých tvarů, velikostí i názvů, ale i bábovky, buchty a smažené pečivo - "listy, ratolesti, šišky, koblihy, trdelníky" smažené nebo pečené45) nebo drobné pečivo z rohlíkového nebo buchtového těsta. Mezi tvary, podobně jako v případě svatebního pečiva, převládali ptáčci, srdéčka, točenky, figurky. Koláč nebo věnec přinášela kmotra nebo matka rodičky, případně sousedky, na plechu nebo v nůši, položený nahoře; uvnitř nůše byly jiné věcné dárky a druhy pečiva. v některých případech bylo zaznamenáno podlouhlé pečivo v podobě děcka nebo velké vánočky, někde se toto pečivo peklo přímo v hliněné formě na dítě. Nazývalo se dítě, rode[/]ník46) nebo mládě, podlouhlá buchta se nazývala houska, štricka nebo štrucla.
      V některých případech skonzumovala pečivo a ostatní pokrmy rodička a její rodina, v jiných se předkládalo (nebo znovu peklo) při hostině u příležitosti křtin, zvané hody nebo čapí hody, počestná, bály ap. Někde se pohoštění připravilo u příležitosti úvodu nebo dokonce v obou případech. Místy bylo zvykem, že k pohoštění posílaly kmotry a příbuzné potraviny k přípravě pečiva. Zajímavá a zatím ojedinělá je zpráva z Krkonoš z počátku minulého století. Tam prý se hostina pořádala až několik měsíců pro narození dítěte, nazývala se "Gevatteressen". Na pohoštění přispívali kmotři peněžitou částkou. Nemohli-li rodiče ani potom pohoštění vystrojit, vraceli peníze zpět nebo posílali jako dárek velký koláč nebo věnec.47)
      Při úmrtí a pohřbu mělo pečivo především magický význam, ale vystupovalo rovněž jako dar. Tak tomu bylo v případě malého pohoštění, které pozůstalí poskytovali těm, kteří zúčastnili nočního bdění u zemřelého. Nejčastěji to byl chléb š tvarohem nebo sýrem, někde buchty, koláče, rohlíky.48) Jinde se malé pohoštění podávalo večer před pohřbem nebo ráno před odchodem k obřadu. Např. na Valašsku "v chudých rodinách se nabídlo po krajíčku chleba, v zámožnějších usedlostech se napekly vdolky a vdolečky a navařila se 'zhřívanica'."49) Častěji se pohoštění odbývalo až po pohřbu v domě smutku nebo v hostinci. Zprávy se zmiňují i o tom, že v pohřebním průvodu nesli bochníček chleba nebo více bochní

ků, které rozkrájeli někdy již u hrobu, jindy při pohoštění a krajíci podělovali buď zúčastněné nebo žebráky. Tento chléb místy nazývali "žalostník."50) Někde připravovali pro účastníky pohřbu malé bochánky z chlebového těsta nebo z těsta bílého, zvané "dušičky". Toto pečivo bývalo udělováno také žebrákům, s tím; aby se modlili za spásu nebožtíkovy duše. Existuje též zmínka o figurálním pečivu. Údajně se vkládalo do rakviček dětí, které zemřely ve vánočním období.51)
      S pečivem jako dárkem se setkáváme také o velikonocích, o letnicích, při zábavách mládeže, při poutích a o posvícení. O velikonočních svátcích to byly hlavně pernikářské výrobky, které zhotovovali městští cechovní řemeslníci, později cukráři. Mládež je kupovala a obdarovávala se jimi navzájem. Dívky dostávaly od chlapců hlavně srdce, zdobené často symboly lásky, někdy i nápisy vyjadřujícími cit nebo vzájemný vztah. Děvčata kupovala chlapcům ponejvíce jeleny, pokládané za znak mužské ušlechtilosti a obratnosti,52) ale i jiné tvary. Dávala je chlapcům obvykle při pomlázce spolu s barevnými vejci. Chlapci obdarovávali dívky o pouti. Pouti v častých případech spadaly právě do jarního období. I typické velikonoční pečivo - "mazance", figurovaly v úloze dárku, i když jejich starší funkce byla nepochybně jiná.53) Ženy jimi podarovávaly muže, někde je dostávala čeleď, po krajíčku obdržely děti při koledě, někde žebráci. Hlubší byl nepochybně také smysl pečiva v podobě ptáčků nebo různých jiných zvířátek, jimiž byli podíleni koledníci, domácí lidé, děti. v některých oblastech[/] bývalo zvykem, že matky kladly pečivo v podobě ptáčků pro své děti do trávy nebo keřů v mezích, nebo je zavěšovaly na větve stromů s odkazem, že je přinesl skřivánek nebo liška. Existují i zmínky o koláčích, které dávaly dívky chlapcům.54)
      Koláče jsou těsně spjaty také s letnicemi, které někde dokonce nazývali "koláčové svátky". Zmínky o koláčích jsou nejčastější, v některých případech jsou blíže specifikovány. Tak na Litomyšlsku se nazývaly "křížové koláče",55) na Uherskobrodsku "novoletníky". Toto pečivo se objevovalo při hrách mládeže na krále a králku. Také při obchůzkových koledách je dostávaly děti od hospodyně.56) Drobky z pečiva dávaly dívky studním při obřadu cídění či čistění studánek (zde ovšem převažovala magická úloha).
      Výraznou úlohu dárku mělo pečivo spjaté s posvícenskými zábavami. Dostávali je chlapci od svých milých buď přímo na zábavě, nebo je dívky následující den chlapcům posílaly. Někdy je dostávali všichni, kteří s děvčetem nejvíce tančili. Toto pečivo, nazývané hnětěnka nebo hnětánka, křehotina, drena, skládanec, makovec, placka, mívalo různý zvar, velikost, kvalitu, vzhled, od drobných tvarů z křehkého těsta přes slepované, polevou, mandlemi a cukrovím zdobené hvězdice až k velkým kulatým i obdélným koláčům z několika vrstev těsta s ozdobami. Místy bylo zaznamenáno smaženě pečivo, zvané ořechy, které dívky a ženy dávaly při posvícenské zábavě tanečníkům.57)
      Zvláštní posvícenské pečivo se peklo v okolí Stachů na Šumavě ještě koncem minulého sto

letí. Mládež tam pořádala slavnost zvanou "vyzdvihování posvícení". Mladí zvolili ze svého středu pár, který zaváděl v hostinci tanec. Vybranému mládenci pak dívky darovaly pečivo v podobě mísy a do ní vkládaly rovněž pečivo - dítě, které upekly ve tvarované formě. Toto dítě údajně symbolizovalo posvícení.58) (I zde nepochybně existují souvislosti s některými výše uvedenými zábavami mládeže).
      Konečně je třeba se zmínit o poplatcích, v jejichž roli pečivo nejednou vystupovalo. Jde především o poddanské dávky a o odměny obecním zaměstnancům. Mezi naturálními dávkami,59) které poddaní odváděli svým vrchnostem jako poplatek za propůjčenou jim půd a, se někdy objevují i koláče či vdolky, případně "pleco".60) Naprosto však převládají jiné dávky, především obilí, drůbež, vejce, máslo a další, které byly přínosné pro panskou kuchyni. Častěji se pečivo vyskytuje mezi poplatky, které farníci odváděli svému faráři, jednak pravidelně, jednak za příležitostné úkony, jako byl křest, úvod, svatba, výkrop, zpověď ap. Ve druhé polovině minulého století byly vesměs již naturální dávky převedeny na peněžité poplatky, avšak pečivo se místy vyskytuje vedle nich nadále, obvykle to jsou koláče nebo "vdolky, baby" či "babičky".
      Chléb nebo koláče, případně obojí se často uvádějí mezi dávkami, které usedlí občané dávali ve stanovených dnech kantorům na farních, méně na městských školách. Bylo tomu tak hlavně před školní reformou v r. 1775, kdy služné kantorů bylo velice nízké. Avšak i později se naturální dávky vyskytovaly vedle pe[/]něžních: Koláče odváděli farníci zpravidla na velikonoce a o posvícení. Kromě toho je kantoři dostávali také při koledách; po kterých chodívali buď sami, spolu se svými žáky, anebo nechali žáky koledovat za sebe.61)
      Pečivo mělo své místo i mezi platy obecním zaměstnancům. Mezi služebné lidi lze počítat obecního pastýře (slouhu), husopasku nebo husopasa, kováře (obecní kovář býval jen v některých vsích, poplatky dostával v případě, že neměl od obce pronajatou půdu), zvoníka (také nebyl v každé obci, odměnou za zvonění dostával tzv. "klekánský chléb"), případně ponocného, pokud tuto funkci nezastával slouha. O odměnách pastýřům existuje řada zpráv. Odváděli je ti, kterým pásl, byť to byl jediný kus. Druh a množství odměn stanovila obec, když pastýře přijímala. Někdy už při této příležitosti dostával závdavek. Byl jím nejčastěji chléb, někde i bílé pečivo. Po roce, obvykle na sv. Martina nebo Ondřeje, se odbývala tzv. sejpka, sypání, osyp nebo bejčí či bejkova svatba. Tehdy se předepsané dávky odváděly, nikoli však přímo pastýři (kováři), ale obci. Sousedé pak odevzdávali pastýři smluvené množství, ostatní (především sypané obilí) propili při hostině, kterou při té příležitosti vystrojil pastýř. Připravil k ní maso (vepře nebo berana a husy), sedláci dali obvykle chléb a koláče či jiné pečivo. Hostiny se směli účastnit pouze osedlí. Domkáři, kteří musili na hostinu přispět (nejčastěji husami), na ni přístup neměli, Pečivo, které patřilo mezi platy služebným lidem, dostávali, podobně jako faráři62) a učitelé, ve formě koledy v určitých

svátcích, a to ty druhy, které se k příslušnému svátku vázaly.
      Podobné pohoštění sousedů se odbývalo u příležitosti obecních hromad, tzv. "douškách"63) a při obřadu přijetí nového souseda do obce. v prvých dvou případech se konalo na útraty obce, ve třetím je hradil sedlák nebo chalupník, který měl být do obce přijat. Jako "přístupné", "příjem" či "přijaté" dával určité množství piva, kořalky, dále tvarůžky, klobásy, chléb, bílé pečivo, peníze.
      Poskytování pokrmů včetně chleba a jiného pečiva u příležitosti přijetí do obce lze označit spíše za úplatek než za poplatek.64) Zvyklost sama byla obdobná studentským beaniím a cechovnímu ceremoniálu při přijímání nového mistra.65) Ostatně dosud trvající zvyk dávat láhev nebo i malé pohoštění - "vlezné", "pří stupné", "zápisné" při vstupu do zaměstnání nebo do nového místa či funkce, má kořeny v uvedených zvycích.
      Tento příspěvek není vyčerpávající, existuje řada jiných zpráv a zmínek, než které uvádím. Šlo mi však o to, ukázat na význam pečiva, jež hrálo daleko větší roli než jako pouhý pokrm. Chtěla jsem také upozornit na transformace66) ve formách a významu pečiva v souvislosti se zánikem jevu nebo situace, k níž se pečivo původně vázalo. Bez zajímavosti jisté nebude sledování proměn v současné době i v budoucnu.[/]

Poznámky
1.
      Srov. J. ŠŤASTNÁ: Poddanské povinnosti ve vztahu ke stravě venkovského obyvatelstva Čech (konec 18. a 1. polovina 19. stol.). Český lid 68, 1981, s. 145-152.
2.
      Dávka chleba 1 1/2 libry chleba denně je zakotvena v robotním patentu ze 13. 8. 1775.J. KALOUSEK: Řády selské a instrukce hospodářské. AČ 11, 1908, s. 492. J. SKOPALÍK uvádí, že záhliničtí dostávali za každý den chlebové roboty půl pecínka chleba. Památky obce Záhlinic II. Brno 1895, s. 105. Nebyly však ojedinělé případy, že robotující předepsanou dávku neobdrželi. Srov. F. ROUBÍK: Petice venkovského lidu z čech k Národnímu výboru z roku 1848. Praha 1954, č. 12, s. 174, 274. Je pravděpodobné, že chléb byl robotníkům i čeledi poskytován za práci již před vydáním robotního patentu. Srov. J. PETRÁŇ: Poddaný lid v Čechách na prahu třicetileté války. Praha 1964, s. 21, 83, 150.
3.
      Srov. J. ŠŤASTNÁ: Poddanské povinnosti,c. d., s. 150-151.
4.
      V takových případech bývala strava odměnou jedinou. Ti, kteří odpracovávali určité služby nebo práce, které pro ně hospodář vykonal a lidé, kteří si vypomáhali navzájem (pobaba), pracovali také pouze za stravu.
5.
      Ve statcích, hlavně v obilnářských krajích, stály moučné pokrmy na předním místě vůbec. Vedle pečených pokrmů (zapékané kaše, svítky, pečivo) se podávaly různé vařené kaše, knedlíky a dále pokrmy ovocné a luštěninové, zřídka pokrmy masité. Údaje o stravě u příležitosti polních a jiných zemědělských prací jsou zajímavé, avšak na tomto místě se jimi zabývat nebudu. Pokud jde o konec 18. a 1. polovinu 19. stol. srov. Poddanské povinnosti,c. d., s. 61-64.
6.
      Název označuje na Moravě totéž pečivo jako v Čechách koláč. Podle Fr. Bartoše je tam termín koláč

užíván pouze pro velké svatební koláče. Blíže o tom srov. J. ŠŤASTNÁ - L. PRACHAŘOVÁ: Lidové pečivo v Čechách a na Moravě. Praha 1988, s. 19-27.
7.
      Tamtéž, s. 59-60.
8.
      Podle lidové víry tím měla být zajištěna dobrá úroda v příštím roce. Někde tuto zásadu uplatňovali při pečení u příležitosti dožínek anebo toho pečiva, které pracovníci dostávali s sebou domů. Např. na statku v Polabí "tu sobotu před obžinkami podělovala každá hospodyně své dělníky a hospodářské pracovníky slušnou dávkou domácího pečiva; obyčejně dostal každý, kdo ve žních na statku pracoval, pořádný bochník dobrého chleba a několik objemných buchet i koláčů (podle toho, jak dlouho při práci pomáhal) vše z mouky z nové sklizně." J. PRÁŠEK: Obžínky v Kostelci n. L. před 50 lety. Naše Polabí 9, 1931-1932, s. 11.
9.
      B. MANČAL: Olnářství na Humpolecku. Zálesí 5, 1923-24, s. 106.
10.
      Srov. např. F. J. HRUŠKA: Chodské obžinky. Plzeňsko 7, 1925, s. 101; E. Fryšová: Obyčeje blatské. Musejní spolek v Soběslavi 1900, s. 45; V. KROLMUS: Staročeské pověsti zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a zábavy II. Praha 1947, s. 479.
11.
      Byl to jednak chléb, jednak bílé pečivo. Srov. pozn. 8, 12.
12.
      Místy rozlišovali dožínky a obžínky. v prvém případě to byl den ukončení žatvy, ve druhém se sešli pracovníci a byli pohoštěni a odměněni. Srov. např. A. ČERNÁ: Život ženy před 150 lety. Sborníček prací členů národopisného kroužku při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích VI., s. 5; M. KAREL: Poměry zemědělského dělnictva na Plzeňsku. Plzeňsko, Praha 1938, s. 133; V. BĚLÍK: Horácká chasa. Třebíč s. a., s. 21, aj.
13.
      A. ŽALUD uvádí, že když byl len dotrhán, byly trhačky pohoštěny devaterým jídlem. Mezi pokrmy jmenuje chléb, smáčenky (rozkrájené koláče polité mlékem asypané pracharandou) a z pečiva ještě vdolečky. In: Česká vesnice. Praha 1919, s. 115. Při dočesné na Rakovnicku "hospodář zabil ovci a připravil trochu piva, hospodyně napekla koláčů a[/] rohlíků (kolenčů). Viz Č. ZÍBRT: Sladovnické obyčeje, zábavy, slavnosti a pověry v nákladnických domech a pivovarech českých. Praha 1910, s. 310. O domlatcích uvádí např. zpráva z Boleslavska: "Hospodyně má již pro všechny svačinu uvařenou a buchty napečeny...". Viz J. KONOPAS: Domlatky. Český lid 4, 1895, s. 109. Jeden z konkrétních údajů se týká figurálního pečiva. Dostávala je poslední tředle při ukončení tření lnu. Toto pečivo v podobě panáka nazývali Němci na Šumavě "der alte Mann". Stejný název měla i slavnost pořádaná při této příležitosti. Viz J. BLAU: Böhmerwalder Hausindustrie und Volkskunst II. Prag 1918, s. 35.
14.
      Pověra, že den Mlaďátek je nešťastným dnem, byla důvodem, proč služební chasa na Šumavě neodcházela ten den ze služby, ale setrvala ještě den, dva ve starém místě. Viz J. SCHRAMECK: Die Böhmerwaldbauer. Prag 1915, s. 122. s tímto svátkem souvisel název pečiva "mládě", které někde děvečky dostávaly od hospodyně na odchodnou. Dnům, kdy čeleď měnila službu, říkali místy "telecí dni", na Šumavě - "Kälberwoche". Viz J. SCHRAMECK, c. d., s. 121. v této souvislostí není bez zajímavosti připomenout část z písně Jiříka Volného z 1. pol. 18. stol.:
"Přijde den Nového léta, tu jsou znova hody,
peč mláďata, milá teta, pudem do hospody.
Tam děvčata, pacholata, co mladá, bujná telata,
když se dostanou před vrata, skákají chasa ta."
Viz Č. ZÍBRT: Masopust držíme. Praha 1921, s. 121. O čeledínovi, který odcházel ze služby se také říkalo, že odchází "s teletem". Jaké tu existují souvislosti, zatím není známo. Ale patrně není náhodou, že jedna z hospodářských pověr se vztahuje ke dnu Mlaďátek a praví, že je-li ten den mlhavo nebo prší, telata se špatně odstavují a nevydaří se a naopak. Viz V. VAŠUT: Vánoční zvyky a pověra. Dolina Urgatina 3, 1949, s. 63.
15.
      Srov. pozn. 59.
16.
      Zajímavý je údaj z počátku 80. let 19. stol., týkající se soudobé odměny: "Koláče dostávala všechna chasa po čtvrtci žita (pšenice). Viz F. BARTOŠ: Lid a národ. Velké Meziříčí II. 1885, s. 123. Srov. F. SKO

      PALÍK: Památky obce Záhlinic Il. Brno 1885, s. 50; V. BRANDL: Glossarium illustrans bohemico-moravicae historiae fontes. Brünn 1876, s. 99.
17.
      J. BROŽ: Koláč pletený. Český lid 27, 1927, s. 145; J. ZAORÁLEK: Lidová rčení. Praha 1947, s. 126; J. BĚLIČ - A. KAMIŠ - K. KUČERA: Malý staročeský slovník. Praha 1978, s. 100.
18.
      M. KOZÁK: Lidová jídla,c. d., 477. Na nouzi v těchto dnech si stýská opět Volného veršování: "Praví, že jsou dosloužili, že budou veselí, svobody, po níž toužili, že tenkrát nabyli, ale ta jejich svoboda je mistr Nouze, chudoba, na zdraví, na měšci škoda; pak šmakuje voda." Viz Č. ZÍBRT: Masopust,c. d., s. 121.
19.
      Martinská koleda byla dávnou záležitostí podobně jako novoroční, řehořská, velikonoční, svatojánská, kateřinská, svatomikulášská, svatoštěpánská, tříkrálová a další. Srov. J. ŠŤASTNÁ: Poddanské povinnosti,c. d., s. 148-149.
20.
      F. BARTOŠ: Lid,c. d., 1885, s. 32.
21.
      K. ADÁMEK: Lid na Hlinecku. Praha 1900, s. 168.
22.
      F. JÍLEK: Jihočeský člověk a jeho řeč. České Budějovice 1961, s. 185.
23.
      A. KUBEŠA: Kunovice, národopisný obraz valašské dědiny. Disertační práce UK, Praha 1951, s. 120.
24.
      F. BARTOŠ: Lid, c.d., II., s. 32.
25.
      Dále píše, jak skrajování buchty probíhalo: "Já jsem měl tři sestry a všeckým museli maměnka koláč upéci, protože odpoledne na Nový rok přišli ženiši koláč načínat. Mládenci měli v kapsi gořalku a křiváky na načínání. Po dědině chodilo několik skupín načínačů, ale každéj sa koláč neukázal. To se cérky všelijak vymlúvaly, že neposlúchaly, tož jim maměnka koláč neupékli. Když ale v tej skupině byl mládenec, s kterým sa měli rádi, tož koláč sa objevil. Ogaři ho drapili a některý zvolál: 'Ve jmeno boha švác!' A první rožek nakrojil, další ukrojili ostatní rožky a na koho nezbyl rožek, tož vyrypoval ružičky - ty ozdoby. Když načínači odešli, byla na načatý koláč žalostná podívaná. J. Fojtů, Valašské Klobouky. Dotazník NSČ 11. v načínání koláčů a skrajování buchet spatřují někteří badate[/]lé plodonosný nebo erotický význam. Viz A. VÁCLAVÍK: Výroční obyčeje a lidové umění. Praha 1959, s. 480; J. TOMEŠ: Vánoční obyčeje na Valašsku. Národopisné aktuality 5, 1968, s. 186. Václavíkův poznatek z terénu by tomu nasvědčoval: "Na Štěpána vypravovala se mužská chasa ze služby. Každý dostal pecen chleba a veliký makovník. Děvčata mládencům, ženy mužům podávají žertem časně ráno boty a nohavice, aby šli hledat novou službu, jestli jsou na staré nespokojeni, Na tento den je prý 'rozeslání mládenců a naščívení pannen', každý jde za svou vyvolenou, aby 'načnul makovnicu' a požádal o poslední slovo". In: Luhačovské Zálesí. Luhačovice 1930, s. 505.
26.
      B. PERNICA: Rok na moravském Horácku a Podhorácku. Havlíčkův Brod 1951, s. 32. Ve Vémyslicích u Moravského Krumlova dostávaly děvečky na Novy rok pečivo v podobě dítěte, které se nazývalo "mláďátko". M. LUDVÍKOVÁ: Obřadní pokrmy na Znojemsku. Národopisné aktuality 11, 1974, s. 194.
27.
      V. BĚLÍK: Mikulov, Dotazník NSČ 9. Údaj se však bezpochyby vztahuje k západnímu Moravskokrumlovsku.
28.
      K. ADÁMEK: Lid,c. d., 168. Zprávy o pečivu, které čeleď dostávala při vstupu do služby, ne jsou ojedinělé. Býval to chléb, místy zvaný "přístupník", nebo buchta. NA Pelhřimovsku ji zvali "calta". J. BOUŠKA: Jaké bývaly sociální poměry čeládky na našem venkově. Sborník českého jihovýchodu 3, 1922-1923, s. 56.
29.
      L. KAIZL: Lidová výživa 1. Strava v Podkrkonoší. Praha 1944, s. 116-117.
30.
      F. RÓN: Paměti. Rkp. Vlastivědné muzeum Vysoké nad Jizerou. Opis ÚEF ČSAV, s. 123.
31.
      J. ŠTIKA: Lidová strava na Valašsku. Ostrava 1980, s. 117.
32.
      A. M. RYCHMANOVÁ: Koláčová slavnost na Slovácku. Český lid 12, 1903, s. 56.
33.
      Tamtéž.
34.
      F. BARTOŠ: Moravský lid. Telč 1892, s. 25.
35.
      J. TOMEŠ, Vánoční obyčeje na Valašsku. Národopisné aktuality 5, 1968, s. 185-186.

36.
      Tamtéž.
37.
      B. NĚMCOVÁ: Národopisné a cestopisné obrázky z Čech. Spisy 3, Praha 1951, s. 13-14.
38.
      J. TYKAČ: Lnářství na Českotřebovsku. Národopisný věstník českoslovanský 2, Praha 1907, s. 264; Č. ZÍBRT: Toč se; vrč, kolovrátku. Praha 1909, s. 13.
39.
      B. NĚMCOVÁ: Povídky II. Praha 1954, s. 275; Č. ZÍBRT: Toč se, vrč kolovrátku, c:d., s. 13.
40.
      Srov. J. DUFEK: Naše Horácko jindy a nyní. Velké Meziříčí 1893, s. 255; A. PLESSINGEROVÁ: Vrkoč. Příspěvek ke studiu zimních obyčejů. Český lid 45, 1958, s. 84; Č. ZÍBRT: Toč se, vrč, kolovrátku, c. d., s. 12.
Není náhodou, že vrkoč byl spjat s přástevnickými zábavami, Podle Č. Zíbrta označoval termín vrkoč už v 16. stol. přástevnickou zábavu. Zmiňuje se o tom Vavřinec Leandr Rváčovský.
41.
      Srov. J. ŠŤASTNÁ - L. PRACHAŘOVÁ: Lidové pečivo,c. d., s. 25.
42.
      F. VAVÁK: Řeči na svatební služby vůbec, vydané pro družky a pro šlechetné mládence, jenž připíjejí o věnec. Milčice 1765.
43.
      Srov. J. ŠŤASTNÁ - L. PRACHAŘOVÁ: Lidové pečivo,c. d., s. 20, 26.
44.
      Nejčastěji to byl šátek, zástěra nebo látka na šaty, mýdlo ap.
45.
      O úloze pečiva při narození a křtu srov. J. ŠŤASTNÁ - L. PRACHAŘOVÁ: Lidové pečivo, c.d., s. 14-15, 17.
46.
      Srov. Z. SOUKUPOVÁ: Rodeník donešnej, lidový zvyk na Doudlebsku. Národopisné aktuality 9, 1972, s. 17-28.
47.
      J. K. HOSER: Das Riesengebirge in einer statistischtopographischen Uebersicht 1. Wien u. Terst 1804; s. 142.
48.
      A. VÁCLAVÍK: Luhačovské Zálesí,c. d., s. 382.
49.
      J. ŠTIKA: Lidová strava,c. d., s. 126.
50.
      A. VÁCLAVÍK: Výroční obyčeje,c. d., s. 482.
51.
      Tamtéž.
52.
      V. NEZBEDA: Ochoceňském pernikářství. Listy Orlického muzea I., 1969, s. 11.
53.
      V prvé řadě magická a plodonosná.[/]
54.
      J. ŠŤASTNÁ - L. PRACHAŘOVÁ: Lidové pečivo,c. d., s. 38.
55.
      Tamtéž, s. 41. Srov. T. NOVÁKOVÁ: Lidové zvyky na venkovských městech v létech sedmdesátých. Národopisný věstník československý 3, 1908, s. 150.
56.
      Srov. J. ŠŤASTNÁ - L. PRACHAŘOVÁ: Lidové pečivo,c. d., s. 41.
57.
      Tamtéž, s. 43-45.
58.
      K. WElSS: Český jih a Šumava v písni. Díl 11-12, Praha 1935, s. 56.
59.
      Z potravin to bylo obilí, mouka, luštěniny, tuk, vejce, drůbež, vepřové nebo jiné maso. Dále len nebo příze, peří, šindel, také houby, žaludy, kmín, lískové oříšky, jalovec aj.
60.
      Pleco, plecí či vepřové byla jedna z naturálních dávek odváděných vrchností v období velikonoc. Je uváděna již v Moravských zemských deskách z let 1480-1566. z ní se patrně později vyvinul plecovník - v bochníku chleba zapékané maso, obvykle uzené. v některých rodinách na Ostravsku a Opavsku se peče dosud, ovšem z bílého těsta (někde lístkového), v němž bývá zapečeno uzené maso nebo uzeniny.
61.
      Plat, který dostávali dříve kantoři jako tzv. sobotáles od rodičů, jejichž dítky učili, sestával hlavně z obilí, vařiva, chleba a koláčů. Množství bylo rozdílné. Srov. např. Platy, osypy a koledy učitelům. Selský archiv IV., 1905, s. 40-43; F. V. PEŘINKA. Platy, osypy a koledy učitelům. Tamtéž VIL, 1908, s. 160-161; J. ŠŤASTNÁ: Poddanské povinnosti,c. d., s. 147-8.
62.
      Např. v Dubanech (o. Prostějov) v r. 1730 dostával tamější farář jako kołedu od farníků jednu babičku, 2 vdolky... F. BARTOŠEK: Spor o koledu. Selský archiv I., 1902, s. 255. Srov. J. ŠŤASTNÁ: Poddanské povinnosti, c.d., 146-147.
63.
      Pohoštění při ukončení obchůzek polí, kdy se zjišťovalo správné umístění patníků, stav a nutnost oprav obecních cest ap. Srov. J. ŠŤASTNÁ: Poddanské povinnosti, c.d., s. 150.
64.
      Je to patrné i z následujících údajů: "Manželky oněch hospodářů, již mají býti do svazku soused

ského přijati, napekou ku dni tomu množství koláčů, koblih a každá bochník chleba; pak nakoupí dobrého vína a dobré kořalky. Rozumí se, že ani pivo neschází... (když ten, který má být přijat, vstoupí) a sousedé když vidí pečivo a nápoje v nůších, volají: "Takové lidi můžeš přivést častěji, když nám vždycky takové věci přinesou. Takové přijmeme vždy!" F. KOLÁŘ: Přijímání do svazku sousedského na Prachaticku. ČL 20, 1911, s. 231. v Nákle dával sedlák za "příjem" bečku piva, dvě kopy tvarůžků a dva pecny chleba. Chalupník půl bečky piva, jednu kopu tvarůžků a pecen chleba. v Ordlicích za udělení práva sousedského dával dotyčný pět věder piva a úřadujícím osobám měl vystrojit[/] svačinu s výslužkou. Ta se skládala ze dvou vdolků, na nichž byIo narovnáno drobnější pečivo. M. CHYTIL - J. STAROŠTÍK: Kterak přijímali za souseda". Selský archiv 1, 1902, s. 106-107.
65.
"Studenty nováčky přijímali ve svůj střed na obřadech, kterým 'beany' říkali; mladé tovaryše 'křtili' nebo je aspoň nutili kupovati si 'křestné jméno tovaryšské'; mladých mistrů cechy řemeslnické neznaly, pokud starým mistrům nevystrojili 'večeře'." Tamtéž, s. 106.
66.
Na význam transformaci upozornil např. V. FROLEC: Lidové obyčejové tradice a obřadní kultura. Terminologické otázky. Národopisné aktuality 19, 1982, s. 253.

DAS GEBÄCK ALS BELOHNUNG, GESCHENK, TAXE UND BESTECHUNG
(Zusammenfassung)

      Eine Entlohnung oder einen Teil davon stellte das Gebäck insbesondere bei der Ableistung schwererer Ackerarbeiten, insbesondere Erntearbeiten, und auch bei der Verarbeitung von Fruchtpflanzen dar. In einer bestimmten Jahreszeit erhielten auch die Untertänigen bei Fronarbeiten festgelegte Brotrationen. Am Schluß der Erntearbeiten wurde gewöhnlich eine Bewirtung ausgerichtet, zu der gerade Gebäck gehörte, das sich die Arbeiter gewöhnlich mit nach Hause nahmen. Auch bei Abschluß des Dienstes erhielt das Gesinde Kipfel, Kuchen, gegebenen falls eine andere Art von Gebäck aus weißem Mehl. Ursprünglich war augenfällig Brot eine solche Entlohnung. An bestimmten Orten wurden bei solchen Gelegenheiten Feste, sog[a][e]nannte Kuchenfeste, veranstaltet. Die ursprüngliche Rolle des Gebäcks verlor ihren Sinn mit dem Verschwinden des Dienstes, Brauchtum und Unterhaltungen der Jugend gingen in Kinderspiele ein.
      Gewisse Analogien des Gastgeschenksgebäcks ka[nn ]man auch bei Abschluß der Spinnereiarbeiten und auch beim Hochzeitszeremoniell vor. Dabei machte die Rolle des[/] Gebäcks gleichfalls zeitbedingte Veränderungen durch. Das Gebäck verwandelte sich von einer wirklichen Belohnung zu einem Symbol und wurde schließlich eher zu einer Zier des Tisches. Aber einige Zierelemente daran zeugen noch heute von seiner ehemaligen Rolle und Kontinuität. Ähnlich liegen die Dinge im Fall des mit der Geburt eines Kindes verbundenen Gebäcks. Das Gebäck als Geschenk zwischen jungen Leuten trat bei Frühlings festen, Wallfahrten und Kirchweih festen in Erscheinung.
      Die Rolle einer Taxe oder Zahlung spielte das Gebäck vor allem in den Abgaben der Untertänigen an die weltliche und geistliche Obrigkeit, bei Zahlungen und schließlich bei Entlohnungen an Landlehrer und Dienstboten. Das Gebäck erfüllte die Rolle einer Taxe oder Bestechung bei Gemeindeversammlungen und beim Zeremoniell der Aufnahme in die Zunft. Gewisse Transformationen sind auch gegenwärtig erkennbar und werden auch weiterhin verfolgt werden müssen.
      Übersetzung: A. Hubala

     Sviť, měsíčku, do světnice,
     kde mají zelené okenice!
     U Mohelsků, tam je mají,
     chodí tam děvčátka načesaný.
     Načesaný na dvě strany,
     aby se mládencům zalíbily!

      Mnohé různé schůze, zábavy, tancovačky, divadla, to vše se konávalo v hospodě. k tomu ještě schůzky buď stálých, tedy pravidelně docházejících "kmenových" i nahodilých hostí, některých jenom sobotních a nedělních. Na vesnici nebyl jiný útulek. Obec neměla ani radnici, škola byla velmi malá, sotva dostačovala na své vlastní poslání.
      Ve čtyřicátých letech devatenáctého století se přistěhoval do vsi Ketkovic v tehdejším okrese Náměšť nad Oslavou šikovný a podnikavý člověk Baum z nedalekého městečka Mohelna. Koupil si v Ketkovicích hostinec s dosti rozsáhlými polnostmi, Po onom městečku přijal jméno Mohelský. A tak záhy vešel v širokou známost zájezdní hostinec u Mohelských, ale jinak se tam neříkalo než hostinec či hospoda "U Mohelsků".
      V šedesátých letech minulého století se otevřely uhelné doly pánve Rosicko-oslavanské; to byly doly na Zastávce (tehdy Boží Požehnání), ve Zbýšově a Padochově, poslední později v Oslavanech. Do okolních vesnic, tedy také do Ketkovic, se přistěhovali horníci. Pro tehdejší hostinec to znamenalo víc návštěvníků a víc výdělku. v osmdesátých letech hospodařil v našem hostinci[/] již Richard Mohelský, řezník a uzenář, zdatný i šikovný člověk. Měl černé kučeravé vlasy. Do těch si postavil džbánek piva a dovedl s ním bez zakolísání zatančit valčík. Byl za svou zručnost dokonce vyznamenán, neboť unesl v rukách pětadvacet džbánků piva. Měl statnou ženu, která v celém okolí proslula jako výtečná kuchařka. A tak si v hostinci pochutnávali na dobrých jídlech myslivci, četníci, kantoři, turisté, formani a mnozí jiní domácí i cizí návštěvníci.
      Hostinský čepoval jiným, ale nezapomínal ani na sebe a dopřál si sem tam pořádný hlt. A tak býval v povznesené náladě, přivíral jedno oko, usmíval se. Svou bodrost uplatňoval též ve výchovné činnosti. Měl pět dcer, o které pečovala jeho choť, a pět synů, které si bral sám na starost skoro jako Taras Bulba. Když šel můj otec z přední hostinské místností do dvora, byl překvapen touto podívanou: Oknem kuchyně letěl jeden kluk za druhým přes zápraží na hnojník, takže neutrpěl nějaké zranění; dráha letu čtyři, pět metrů. To byl pedagogický výkon rozjařeného otce. Všichni kluci vyrostli ve zdatné, šikovné a podnikavé junáky. Dva se vyučili řezníky, jeden řezníkem a obchodníkem, jeden obchodníkem a jeden krejčím. Veselo a rušno bývalo v hospodě každou středu odpoledne. Protože ve čtvrtek bývalo na tehdejších obecných školách prázdno, sešli se ve středu k večeru kantoři z okolí na hraní taroků. Hrálo se vytrvale do rána, neboť ve čtvrtek se vše[/] dalo dospat. A tu se jednou milý hostinský přidal ke kantorskému mejdanu a vypil v té noci do rána jedenáct černých káv. Druhý den skoro umíral, ale lékaři se přece jen podařilo zachránit jeho život.
      Naše hospoda proslula různými neobyčejnými příhodami, Navštěvovali ji skoro pravidelně četníci ze stanice v Rapoticích. Jeden z nich se vsadil zda pivo teče s kopečka, anebo do kopečka. Tvrdil totiž, že pivo teče do kopečka, na to jeho odpůrci uzavřeli sázku, ale on ji vyhrál. Uchopil totiž džbánek piva, vypil jej a řekl: "Já se jmenuji, abyste věděli, Kopeček!"
      Do dějin naší hospody se nezapomenutelně zapsal velmi společenský myslivecký adjunkt Lahoda. Věrný svému příjmení byl velkým labužníkem. Již počátkem našeho století si dovedl sám marinovat sledě. Ohromně se vyznal v přípravě zvěřiny. Recept na přípravu zajíce na smetaně přirozeně od něho přijala nejenom hostinská, ale i jiné ketkovické hospodyně. Nikde jsem nejedl tak chutně a dobře upraveného zajíce jako v Ketkovicích, ať již přímo doma, anebo u sousedů, když. jsem byl prvním stárkem na hasičských hodech a za stárkovou jsem měl jejich dceru Lídu. Byl! jsem pozván na večeři - a hurá! skvěle připravený zajíc na smetanové omáčce. Je mi líto, že nedovedu nalézt dosti vhodných slov, abych mohl popsat tu chuť, vůni, požitek!
      Jednou adjunkt Lahoda v dobré pohodě uzavřel u Mohelsků sázku, že sní na pojedení třicet na tvrdo

uvařených vajec. Tu sázku vyhrál. Ale pak ho celý týden nikdo v Ketkovicích neviděl. Když potom konečně přišel, vypravoval: "Šel jsem odtud do myslivny, ale nedošel jsem dam. Pan fořt mne tři dny vůbec neviděl. Já jsem jenom chodil po lese a úzkostlivě jsem se ohlížel, nejde-li někdo za mnou, neboť to bylo zcela nutné."
      Hráči taroků u Mohelsků zápolili v zadní světničce hospody, která sloužila také - jako noclehárnička. Tarokové kvarteto tvořili: řídící učitel, vysloužilý rakouský strážmistr, obchodník K. a buď farář, myslivec, po případě druhý kantor. Haléřová hra nehrozila nikomu nějakou finanční pohromou. Ale onen strážmistr, jakmile prohrával deset haléřů, značně znervozněl, že se mu až ruce třásly. A tu najednou dostal velmi "dobrý list". I nahlásil vysokou hru, avšak když jeho druhové hodili na stůl poslední karty, jemu zůstaly ještě tři karty v ruce, protože v tom zápalu zapomněl odložit tři karty za koupený talon. To byl ovšem "renonc", to znamená, že hra byla neplatná. Milý strážmistr se nedovedl ovládnout a dal se do pláče. Ale ti druzí zase museli velice zdržovat smích, aby tu celou nehodu ještě neudělali trapnější.
      Jiná příhoda: U osmdesátého prvního pěšího pluku v Jihlavě sloužil V. P. z Ketkovic. Přijel do rodné vsi, aby posloužil na svatbě jako stárek-družba. Jenže jak si vykračoval za jasného odpoledne okolo našeho hostince, padl do očí chlapů, starých šavlí, spokojeně popíje[/]jících u Mohelsků. Ti ovšem ihned vzali vojáka do svého kroužku a napájeli ho vydatně různými pěnivými i nepěnivými nápoji, takže náš vojín a svatební mládenec uvízl v hospodě a nedostal se domů. Ráno se mu však přece jenom podařilo dostat se po "vlastní ose" do domu, kde byla svatba. Vypravoval: "Přišel sem tam z ty hospode dost dobře. Na nohách sem muhl stát celkem pevně. Voni mně tam představili mó dróžko, no já do dneška" - to mu bylo již přes padesát let - "nevím, jak vlastně ta dróžka vehližela, zkrátka jaká bela. Potom sme šli do kostela. Já vedli ty svy dróžke, v kostele sem stál jako slóp, bodák sem měl misto na boko na prdeli, načisto sem nerozomněl, co pře tem všem povidali. He z toho kostela sem se ščasně dostal zasi do toho domo, teda vodbel sem tó svarbo beze všeho dobře až nato, že vo ty svý drožce bech nemuhl řict nic, ani nevím, ešli sem s ňó neco mlovil."
      Také řezníci z okolí jezdívali k Mohelskům. Mezi nimi hlučný Roubal s černým podsebitím a bradkou. Jako kluci jsme na něho volávali "Nazdar Ferdo!" - a on také tak volal na nás. Jeden z těch řezníků se v hospodě vychloubal svým psem a prohlásil, že by toho psa nikdo nedovedl dostat z hospody ven. A tak milý Roubal na to uzavřel sázku. Nařídil, aby byly otevřeny dvéře hospody. Potom se náhle naklonil k tomu psovi, uchopil jej za oháňku a točil se s ním kolem dokola, no ten ,pes se vznášel ve[/] vzduchu jako věchet, a když ho Roubal pustil, pes hbitě přímo vystřelil z místnosti ven; zkrátka bodrý Roubal sázku vyhráI.
      Při muzikách nebo pitkách někdy také docházelo v hospodě ke sporům a rvačkám, třeba i dosti povážlivým. Avšak jakmile synové hostinského dorostli na sporé junáky, byl všem rvačkám konec. Byli šikovní a hbití, dovedli rychle každý uchopit lavici za jeden konec a máváním tou lavicí za několik minut "vybílit hospodu". Nejstarší syn Jindřich musel odejít na vojnu až do Pulje. Když jednou přijel na dovolenou, chlubil se mladíkům, že se .na vojně naučil německy. Oni se od něho chtěli také naučit této řeči, A tak on je třeba učil, že se pes německy řekne der Psn, oni tomu věřili a on z toho měl legraci.
      Za nějaký čas se bratři Mohelští rozešli do světa za existencí. Náš hostinec podědil Jaroslav, původně vyučený obchodník, později se ovšem vyučil i řezníkem. Za jeho vedení již také nebyly v hospodě rvačky. Pořídil si pořádný býkovec, béčák, který měl postavený za dveřmi, Když nějaký rozjařený a bujný chasník chtěl začít se rvačkou, švihl ho hostinský tím býkovcem po zadku či po stehně a tomu bujnému mládenci okamžitě rvavá náłada klesla na bod mrazu.
      Jenom jednou po mnoha létech se příliš posilnil různými nápoji statný mladík a ten s nožem v ruce naháněl hrůzu lidem v hospodě i před hospodou. Nastal takový rozruch, že se o věci dověděl Honza J.,

sedící u vzdálenějšího stolu. "Co je?" zeptal se. A když byl poučen, řekl: "No, takové šošňák?" Načež vstal, měl asi stoosmdesát centimetrů, čtyřiašedesát let, ale šlachovitý a statný, a vykročil proti bouřícímu mládenci. Neohroženě ho chytil jednou rukou za oblek pod krkem a se zvoláním: "Te šošňáko!" mu da) takovou facku, že buřič klesl k zemi, Honza J. ho zvedl, dal mu ještě jednu a s poznámkou: "Takové šošňák!" šel si zase klidně sednout.
      To, že se lidé v hostinci někdy silně rozjařili, nebylo nikterak divné při tehdejších poměrech. Zábavy, muziky bývaly v roce mnohem četnější než za našich časů. Mohli bychom začít císařskými hody v říjnu, za pozdějších let to bývaly obyčejně hasičské hody. Před hospodu se postavila "mája", pěkný, rovný, vysoký smrk, z něhož oloupali kůru, takže zůstala jen koruna stromu, kterou nazdobili stuhami, někdy i jablky. Potom šli stárci s hudbou od domu k domu na hody zvát a při tom dávali pozvaným rozmarýn se stužkou. Za to dostávali peněžitý příspěvek na hodová vydání.
      Po hodech, které trvaly tři dny, zbylo stárkovi tolik peněz, že za ně mohl později vystrojit muziku na pót (pouť, to je koncem listopadu, tedy na sv. Kateřinu, patronku obce). Dále to byly "vostatke", při kterých si stárek mohl doplnit kapsu, neboť před "vostatkama" táhla chasa jako "maškarádi" po vesnici. Mohli vejít do každého domu i dvora, nasbírat si tam vajíčka a dostali[/] i jiné věci. Však to bylo potřeba, protože ostatky se držely také tři dny. Další muzika bývala v květnu, později v srpnu dožínky. Pokud se ví, žádný stárek na tyto muziky a zábavy nedoplatil.
      Za našich časů se již nehostilo na vrub. Pořádající korporace totiž musela sama platit muzikanty, a to znamenalo dosti citelné vydání. Při tom se pořadatelé snažili dostat ze zábavy pokud možno slušný zisk na účely příslušné organizace.
      Za první světové války byly přirozeně zábavy poněkud omezeny, ale vcelku byl roční program zachován. Čtyři bratři Mohelští museli odejít na vojnu. v r. 1917 došel rodině Mohelských dopis od učitele Slavíčka, který svého času v naší obci působil. Psal smutné oznámení rodině, že nalezl na bojišti padlého Aloise Mohelského, že ho pohřbil a zasadil mu na hrob smrkovou větvičku. Ale za měsíc na to došel dopis z jedné nemocnice v Uhrách od tohoto Aloise, ve kterém oznamoval, že byl na vojně těžce raněn. Na pravé líci jízva po střele šest centimetrů dlouhá a jeden a půl centimetru široká; střela pak vnikla do pravého ramene a vyšla levým bokem z těla ven. Za několik měsíců přijel Alois do Ketkovic, kde se dokonce ujal i práce na zabíjačkách; vyznal se v ní dobře, ačkoliv byl povoláním krejčí. Žel nežil dlouho, poněvadž ono těžké zranění uškodilo jeho zdraví. Neví se tedy, koho učitel Slavíček pohřbil.
      Po první světové válce byla zbořena stará hospoda, která sloužila[/] aspoň stopadesát let. Místo ní byl postaven nový větší hostinec. Avšak žádná hospoda nebude mít nikdy taková zákoutí, zajímavostí a příjemnosti, jakými oplývala jedinečná stará hospoda "U Mohelsků".
      Tmavohnědě natřené důkladné roubené jednokřídlové dvéře vedly do síně, vydlážděné kamennými kvádry, pěkně hlazenými. v předsíni napravo hnědými dveřmi se vešlo do hlavní hostinské místnosti o ploše asi 5 x 5 m. Vpravo za dveřmi stál šenk, šinteš, nalevo automat, do něhož stačilo hodit dvacetihaléř a byla hudba. Ale také byl v hospodě starý typ gramofonu s troubou. Okolo stěn byly pevné lavice, stoly a židle. Vedle šenku byla dvě nevelká okna, uvnitř opatřená okenicemi, Uprostřed stěny naproti oknům byly světle žluté dvéře, za nimi útulná světnička, sloužící mimo jiné jako noclehárnička, ale v prvé řadě byla útulkem pro menší společnost, hlavně pro tarokové kvarteto. v síni naproti vchodu do hostince byly nenatřené dvéře se železným kováním. Za nimi světnička, které se užívalo částečně jako skladiště, dále jako domácí noclehárny, v době hodů byla tato místnost upravena na stanoviště stárků. Mohli tam i přenocovat. v hodovém shonu a ruchu jim nestálo zato, aby si zašli domů, to by je bývalo zbytečně zdržovalo a vytrhovalo z průběhu zábavy. Od vchodu do hostince nalevo byly tmavé dvéře do řeznictví. Na levé stěně tam byla dvě malá okénka zamřížovaná, s plechovými síty, natřenými vápnem; to

bylo zajištění proti mouchám. Pod těmi okýnky byl dlouhý velký stůl, háky s masem a dále vedle stolu, "sósek", to je řeznický stůl na přípravu masa, jater a jiného pro zpracování, na příklad na salám, jitrnice a klobásy. Hostinský-řezník měl vždy připraveny veškeré druhy masa. Znal lidi a měl přehled, kdy a kde je či bude u některého občana na prodej jalovice, tele, koza, třeba i prasátko. Tak si záhy koupil, co potřeboval. Pokud mu nějaké maso zbylo, to posekal a pomlel, potom dělal salámy. Obyčejně se neutajilo, že u Mohelsků "vuřtují", takže si labužníci pospíšili, aby si mohli pochutnat na ještě čerstvém teplém salámu, chutném a vonném. To by zasloužilo jasnější a dokonalejší popis. Také ovšem dobré párky, klobásy, místní občané si pochvalovali "biřkle"; všeho bylo dost a chutnalo. Po první světové válce se na příklad stalo velmi populárním "kesely", to byly zpracované vnitřnosti se šťávou, lidově se říká "pájšl"; poněvadž mělo toto jídlo nakyslou chuť, nazvali to Ketkovčáci "kesely".
      Od oněch tmavých dveří do řeznictví napravo vedl tunel asi čtyři metry dlouhý, stodvacet centimetrů široký a dva metry vysoký. Tímto tunelem se chodilo na dvůr a do zahrady. Přišlo se nejdříve na kamenné zápraží. Nalevo byly stáje - šlo o zájezdní hostinec -, vedle dále byla velká kuchyně a za ní světnice, sloužící v době potřeby i jako další hostinská místnost. Napravo od zápraží bylo hnojiště. Dvůr byl[/] uzavřen šedými vraty. Za nimi byla zahrada. Nalevo za těmi vraty byl domek, určený pro muzikanty, ale těm se postavilo podium venku a v onom domku se pak hrály karty. Přímo za vraty bylo uhlazené místo pro tanec. Vpravo od vrat stál dřevěný domek, kůlnička, v něm byla židle a stolek s "pinkó", .to je červenou kovovou pokladničkou, do které dávali hráči kuželek určitý peníz jako příspěvek, ze kterého hostinský pořizoval novou výbavu pro kuželnu před tím domkem. Kuželky se tam hrávaly často a s vervou. Já jsem jako kluk velice rád přihlížel, pozoroval, jak si počínali jednotliví hráči kuželek. Dnes lituji, že jsem tehdy neměl filmový aparát, abych mohl zachytit gesta a různé reakce i poznámky těch hráčů. Sami si nebyli vědomi toho, jaké postoje a někdy směšné pohyby i grimasy dělají při hodu koulí a hlavně po hození koule do kuželek.
      Po první světové válce se v Ketkovicích objevovali také letní hosté "lufťáci" - vítaní lidmi, kteří jim za jistý obolus pronajímali na prázdniny světnici nebo část domku. Tito hosté chodili na oběd k Mohelskům. Takový oběd stál 8 Kčs; ovšem nikdo z těch hostí nemohl sníst tento oběd najednou, a tak si každý odnášel téměř polovinu domů na večeři. Na vysvětlenou: karbenátek býval o průměru osmnáct centimetrů, vysoký tři centimetry, do tmavohněda pěkně upečený, uvnitř při rozříznutí růžový, vonný a chutný. Škoda, že nejsem s to dokonaleji[/] popsat ten požitek. A marně bych dělal sobě i jiným laskominy pokusem popsat a vylíčit ostatní jídla, která se podávala u Mohelsků.
      Už v osmdesátých létech minulého století se u Mohelsků ve všední den čepovalo pivo, což svědčilo o dobré úrovni. A podívejme se tedy, jak byli obsluhováni návštěvníci našeho hostince po prvé světové válce. Přestalo se sice čepovat přerovské pivo, ale čepovalo se starobrněnské pivo světlé i černé desetistupňové, v neděli a často i v týdnu plzeňské pivo, dále bavorské černé čtrnáctistupňové s hnědou pěnou. Víno bílé i červené. Dostali jste dvaadvacet druhů různých likérů. Jednou chtělo několik mužů poznat chuť všech těchto likérů a postupně všechny vystřídali, ale druhý den z toho měli "těžké hlavy". Mimo to bylo možno dostat v hostinci různé šťávy, sodovky i minerálky.
      A tak už dnes, kdy na toto vše vzpomínám, přeji všem, kdo do Ketkovic někdy zavítají, aby si tak v naší hospodě pochutnali jako kdysi my. Leonard Boček

Z historie ladění českých dud [obsah]

Dolaďování "noty b" u dud je stále se opakujícím zjevem před každým hraním. Často nutno doladit i při hře. Způsob doladění jmenovaného tónu má svůj už historický vývoj.

      Dnešní používání kovového šroubku je už výsledkem stálé zlepšovatelské práce výrobců během několika staletí. Domažlický dudař Konrády používá tohoto způsobu u všech tónů šalmajové píšťaly.
      Zdá se, že nejstarší způsob doladění byl velmi prostý a tehdejším dudákům plně postačující. Otvor pro "tón b" byl prostě ucpán zátkou z včelího vosku. Pomocí drátu zavěšeného na předním korpusu se do vosku dělala díra do velikosti Iadícího tónu. Sám jsem používal tohoto způsobu na svých velmi starých dudách.
      Značným vylepšením bylo použití kovového prstence s otvorem shodným pro "tón b". Otáčením prstence se měnila světlost otvoru a tím i výška tónu. U starých nafukovacích dud často používáno.
      Další způsob byI v použití dřevěného kolíčku, na jehož hřídelce byI žlábkovitý výřez. Otáčením kolíku se opět měnila světlost otvoru a tím žádaný tón. (Dudy vynikajícího blatského dudáka Kopšíka v Soběslavi).
      Druhý a třetí způsob doladění "tónu b" bylo by snad možno v posloupností vývoje zaměnit. Nebylo totiž možné dostatečně věrohodně určit přesnější stáří nástrojů ani výrobců, jak ze sdělení dědiců, tak i pamětníků. Myslím však, že uvedená posłoupnost (vosk, prstence, kolíček a kovový šroubek), je správná. Dřevěný kolík byl předchůdcem dnes užívaného kovového šroubku, kterým lze docílit velmi přesného doladění. †Bohumil Kraus[/]

Narodil sa 3. apríla 1918 vo Veľkých Levároch, v rodine obuvníka. Bolo ich päť detí. Lásku ku kresleniu mal už od malička. Kreslenie ho učila na ľudovej škole učiteľka Margita Čierna, vo Veľkých Levároch na meštianke učiteľka Emília Kúcka a naposledy - odborná učiteľka kreslenia Zdenka Dušková. Ona to bola, ktorá si ho všimla viac ako ostatných a o jeho talente sa zmienila pred riaditeľom školy dr. Vydrom. Richard však ako najmladší z detí mal podľa priania rodičov zostať doma a pomáhať im pri poľnohospodárskych prácach. Zároveň navštevoval dvojročnú večernú hospodársku školu. Keďže výsledky jeho prác na vyučovaní kreslenia presviedčali a boli najsilnejším argumentom pre ďalší chlapcov vývin, jeho talent i celoživotnú cestu, jeho učiteľka presvedčila rodičov, aby zanechal poľnohospodárstvo a šiel na umeleckú dráhu.[/]
      Po príhovore u vtedajšieho správcu a zároveň riaditeľa Infrida Liepschera, dostal pozvánku a ako dvadsaťročný stal sa jedným zo žiakov Odbornej učňovskej školy - odboru keramik-maliar v Modre v roku 1938. Tu sa ho ujal známy majster Heřmann Landsfeld, vedúci maliarne, neskôr zaslúžilý umelec. v starých priestoroch Slovenskej ľudovej majoliky, v kolektíve priateľov-spolužiakov a spolupracovníkov začal rozvíjať svoj prirodzený umelecký talent. Zo záľuby o maľovanie, z koníčka sa stalo remeslo, ktoré už i sám vo svojej fantázii rozvíjal a sa osamostatňoval. Na jeho prvom vysvedčení z učňovskej školy je podpis azda najvzácnejší: Ľudovít Fulla, riaditeľ školy, akademický maliar. R. Hóz na tejto škole v rokoch 1938 až 1941 zaúčal a ako vyučený majster - keramikár a maliar - zostal v Modre pracovať až do roku 1978, keď odišiel na zaslúžený odpočinok - dôchodok.
      Ako zrelý umelec - keramikár a maliar všade na svojich potulkách priam vychutnával farebnosť okolo seba. Vo svojej tvorbe si všímal ľudí pri práci, vo vinohrade, na ulici, doma, svoj cech a ľudí v ňom, mesto v ktorom pracoval, žije a býva, obydlia, vázy, čutory, plakety, taniere, ale najmä ľudí - ich figúrky tvaroval tak, akoby s ním žili, hrali, spievali či oslavovali najväčší sviatok vinohradníkov - Malokarpatské vinobranie.
      Jeho práce po prvý raz videli diváci - návštevníci verejne pri príležitosti osláv stého výročia zalo

ženia keramickej dielne v Modre a Medzinárodného dňa múzeí od 18. má ja do 20. augusta 1983 vo výstavných priestoroch Múzea Ľudovíta Štúra v Modre pod názvom z t vorby modranských keramických majstrov. Vtedy diváci obdivovali krásu modranskej keramiky, ktorú vyrobili šikovné ruky majstrov ako boli R. Barčík, Ján Bázlik, Ľudovít Ďureje, Viliam Peško, Ján Karabelli, Michal Petráš, Emil Majnhold, Bohuslav Polonec a on, Richard Hóz.
      Vo výstavných priestoroch Múzea Ľudovíta Štúra v Modre sa R. Hóz predstavil aj samostatne. v septembri roku 1987 odborní pracovníci múzea vystavili výber jeho prác, získaných do zbierok Múzea Ľ. Štúra v roku 1984. Na stenách dvoch výstavných miestností bolo vidieť úsilie, ktoré počas štyridsiatich rokov svojho pôsobenia v modranskej keramickej dielni, dnes už Slovenskej ľudovej majoliky, výrobného družstva v Modre, nositeľa štátneho vyznamenania, vytvoril.[/]
      V prvej miestnosti zaujali kolekcie tanierov - vyrezávaných - rôznofarebných, menších i väčších, na druhej strane taniere a čutory zdobené maľbou s kvetmi vo váze i bez nej, motívmi jeleňa, nad kolískou, holubmi, vyrezávané s kvetmi a kolískou, kvety, jačmeň, lesný motív vtáky, srnky a jeleň, taniere s vinohradníckou tematikou: vincúr, znak Modry, jazdec, pri stole so zlatým mokom v krčme, matka s dieťaťom, s povozom a sudom - vinobranie a holuby. Nad čutorami plakety a plakietky, znak Modry s baštami, jeleň a znak umenia.
      Druhá miestnosť obsahovala exponáty azda originálnejšie ako prvá: keramické závesné ozdoby stien schodíšť, veránd i verejných miestností, rôznych veľkostí a farieb, s motívmi kvetov, ľudia pri práci vo vinohrade, jánošíkovský motív, s holubmi, manželstvo, mestská brána v Modre, taniere s kvetmi, jelene, holuby, veľká váza bielo-modrá s motívom maliarskej dielne - maliar[/]ne. Na podstavci vynikajú nielen farebnosťou, ale najmä umeleckou zručnosťou tvary figúrok - cimbalovej muziky, muzikantov s hudobnými nástrojmi (basou, bubnom, husľami, píšťalou a spevákom), veľkú pozornosť vzbudila sklenená vitrínka s 28 najrôznejšími keramickými výrobkami - plaketami s témou fauny a flóry, džbánkami, vázami, expozíciou tanierov a tanierikov s neobvyklými farebnými vzormi - geometrickými tvarmi, ale i kvetmi.
      R. Hóz za svoju tvorbu dostal ocenenie najlepší pracovník (Výrobného družstva z roku 1958) pri príležitosti dvadsatročnej práce v keramike a ďakovný list za vynikajúce výsledky v práci od Predsedníctva Slovenskej ľudovej majoliky - keramiky v Modre 26. októbra 1983. Roku 1988 sa dožil svojho významného životného jubilea, ku ktorému mu chceme zablahoželať. Milan Urbanovský

HANÁCKÉ OBDOBÍ JANA POLÁČKA
(VZPOMÍNKA K 20. VÝROČÍ ÚMRTÍ SBĚRATELE LIDOVÝCH PÍSNÍ)

[obsah]

      MIROSLAV CHYTIL, Prostějov
      K životu patří nejen chléb, ale i píseň. Dlouho se zdálo; že pro Hanou to neplatí, že je bohatá chlebem, ale chudá na píseň. Nic nenasvědčovalo, že by se na tom mohlo něco změnit. Až dr. Jan Poláček měl odvahu nevěřit a nesouhlasit. A navíc odhodlání dokázat, že má pravdu. A tak objevil něco, co nemělo vůbec existovat - bohatou písňovou kulturu Hané. Stačilo k tomu deset let trpělivé práce a odříkání.
      V Poláčkově životě jsou dvě období, slovácké a hanácké; do toho prvního se narodil, druhé si zvolil. Obě se prolínají a podmiňuji časové i obsahově. Jeho slovácké období bylo naplněno úspěchem a všeobecným uznáním, hanácké období mu přineslo mnoho radosti a objevitelských úspěchů, ale také nevšímavost. Svědčí však o jeho velkorysosti a sběratelské poctivosti, že se nedal odradit a své dílo dovedl do konce. Zachoval tak velké písňové bohatství, které by bez něho bylo nenávratně ztraceno.[/]
      Slovácké období Jána Poláčka začíná Strážnicí, která v něm probudila talent muzikanta a uvedla ho do světa lidové písně, jež se mu stala životním posláním. Poznává zde průkopnickou sběratelskou činnost Hynka Bíma, pod jehož vlivem se začal hlouběji zabývat lidovou písní. s Vladimírem Úlehlou a dalšími studenty strážnického gymnázia založil cimbálovou muziku, která pokračovala v tradicích starých hudců, především Ráčkovy muziky. Jan Poláček hrával nejdříve na kontrabas a později na cimbál, který získal od Samka Dudíka z Myjavy. Počátky sběratelské činnosti spadají do období po první světové válce, vyústily ve vydání 1. dílu Slováckých pěsniček v roce 1936.
      Na Hanou přichází Poláček v roce 1929, Prostějov byl tehdy městem žijícím v typickém hanáckém prostředí. v jeho okolí, a to i v bezprostředně přiléhajících obcích, zněla čistá hanáčtina. Ale samotný Prostějov byl jiný než Strážnice. Zde byla již dávno přetišena živá tradice lidového umění a chyběla všeobecná

zpěvnost. Vládl zde názor, že Haná není a nikdy nebyla zpěvnou oblastí. Samotnému Poláčkovi rozmlouvali jeho sběratelské snahy a na dotaz, které hanácké písně znají, uváděli zpravidla jen Fóké, větřičko a Za horama svitá. Poláček měl však jiný názor: "...hanácký lid, který si vytvořil tak krásný kroj, zajímavou architekturu a příhodné nářečí, nemohl v oboru písňovém zakrněti, nýbrž musel vytvořiti i lidovou píseň, a to v rozsahu i hodnotě úměrné ostatním oborům své umělecké tvořivosti. Že se tato píseň nezachovala, za to lid sám nemůže. Doklady o tom můžeme nalézti ještě dnes, ovšem po trpělivém a dlouhém hledání jejích nositelů - zpěváků a pamětníků, z nichž mnohý otevře nejspodnější přihrádku své paměti, doslovně zatarasenou všelijakým písňovým haraburdím, až po velké námaze. Pak teprve je naděje, že vyjde na povrch opravdu lidová píseň." A dodává: "... nyní se pokusím svoje tvrzení o tomto skrytém a pozapomenutém písňovém bohatství Hané prokázati."
      Avšak v počátcích svého působení v Prostějově se ještě sběratelstvím nezabýval, věnoval se hlavně praktickému muzicírování. Byl členem prostějovského Orchestrálního sdružení, kde účinkoval jako celista; sdružení hrálo především skladby současného prostějovského skladatele Vladimíra Ambrose. Jako celista a klavírista hrál v orchestrech mnoha spolků, které v Prostějově vyvíjely svou činnost, a také účinkoval ve svém domácím kvartetu. Byl členem a poté předsedou hudebního odboru Klubu přátel umění, od roku 1946 jeho jednatelem.[/]
      Po sloučení s Besedou se stal předsedou sloučeného spolku a zůstal jím až do roku 1967, kdy spolek zanikl. Své funkce vykonával s plným zaujetím a po dlouhá léta obohacoval kulturní život města.
      K vlastnímu sběru lidových písní na Hané se dostává plně až po roce 1950. Tento rok je mezníkem i v jeho osobním životě, odchází ze zdravotních důvodů do důchodu. Své první životní dílo, Slovácké pěsničky, sice ještě neuzavřel, čeká ho ještě vydání sedmého dílu, ale nyní má již čas, aby se věnoval i Hané.
      Haná ho nenechávala klidným. Ta prázdnota provokovala: tak významný národopisný region nemůže být přece bez písní! Domníval se, že příčinou není menší zpěvnost Hanáků, ale slabá sběratelská činnost. Důvod, proč k tomu došlo, vidí v opomenutí sounáležitosti Hané v očích dřívějších sběratelů ke kulturní oblasti západní, české. Sběratelé snad hledali na Hané písně vokálního typu, a když nacházeli písně podobné českým, nástrojového typu, upadali do rozpaků. Proto snad i Bartošovi pomocníci, pracující na Hané, nevěnovali této práci patřičnou pozornost a nakonec od ní utíkali.
      Poláček chtěl vyvrátit dosavadní názory a položil si cíl objevit alespoň padesát písní, které nebyly dosud zaznamenány. Byl již zkušeným sběratelem, znal dobře metodiku a úskalí této práce a věděl, jak získat důvěru zpěváků. s tímto přístupem se pustil do práce. Nejdříve se snažil nalézt písně v samotném Prostějově a v jeho nejbližším okolí. První záznamy pocházejí z nedalekého Stražiska od Karla Kolíka, starého papučáře, u něhož napoprvé za

znamenal patnáct písní a pověst o hastrmanovi, Vynikající zpěvačkou-pamětnicí byla i Anna Konečná z Čechovic, která projevovala procítěný zájem o píseň a zpěvem doslova žila. Sběratel se o ní vyjádřil: "... byla prodchnuta stovkami písní, jež přednášela i ve svém pokročilém věku velmi procítěně a způsobem opravdu lidovým, tak jak dosud zpívají stařenky na Slovácku, např. Maryška Procházková". Výtečným zpěvákem hanáckých písní byl i František Otáhal, obuvník ze Smržic, který zpíval ochotně, i když byl již trvale připoután na lůžko a dokonce ještě týden před smrtí si k sobě zavolal sběratele. Stejně nadšeným zpěvákem byl i Vilém Otáhal, profesor na Obchodní akademii v Prostějově, který znal písně ze svého mládí.
      Poláček nabídl svoji spolupráci Městskému národnímu výboru v Prostějově jako dobrovolný a nehonorovaný pracovník městského archívu a muzea. Obsahem jeho práce měl být průzkum lidového umění na Prostějovsku a Drahansku se zřetelem na sběr lidových písní. Na svou sběratelskou práci vzpomíná ve studii Metodika sběru lidových písní. Píše, jak svou práci začínal nejdříve hovorem se zpěváky o dobách jejich mládí, o přástkách, hodech a svatbách a jak si začínali vzpomínat i na písně, které pří těchto příležitostech zpívali. Někdy musel sám zanotovat některou hanáckou píseň, ale mnohdy takový příklad vzbudil zklamání, že sběratel vyžaduje po zpěvákovi "takovy odrhovačke".
      Přes všechny potíže se Poláčkovi podařilo spolupracovat se značným okruhem zpěváků.[/] V jeho pozůstalosti se dochoval seznam s osmdesáti jmény, datem a místem narození a vztahem zpěváka k písni. Jedno jméno se zde klene vysoko nad ostatními: Cecílie Třísková z Krasic u Prostějova. Byla vynikající znalkyní hanáckého kroje, zvykosloví a písní, byla i lidovou vypravěčkou a básnířkou. Její verše uvádějí oba díly pozdějšího zpěvníku hanáckých lidových písní.
      Z prvotní skromné snahy dokázat a obhájit zpěvnost Hané vyrostl velký a náročný úkol i poslání. Práce se Poláčkovi líbila, začalo se před ním objevovat bohatství, dosud nikým netušené. Této činnosti se zcela oddal a věnoval jí veškerý svůj volný čas, energii i dlouholeté sběratelské zkušenosti. Výsledek byl vskutku úctyhodný: Za deset let práce v období 1950-1960 zaznamenal na tři tisíce písní! Nejdůležitější část práce byla tedy vykonána, ale bylo potřeba připravit písně pro tisk. Netušil, že to bude svízelnější než všechny sběratelské útrapy.
      Výběru písní věnoval Poláček velkou péči. Písně byly odborně posouzeny a vytříděny ve spolupráci s brněnskou odbočkou Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, zejména ve spolupráci s dr. Karlem Vetterlem a Zdenkou Jelínkovou. Byly vyřazeny písně cizího původu i písně, jejichž shodné znění bylo již otištěno v některé jiné sbírce, dále písňové zlomky a skladby s málo hodnotným nápěvem nebo textem. Při jazykové stránce písní spolupracoval s docentem Palackého univerzity dr. Františkem Kopečným. I když byl první díl zpěvníku připraven do tisku již v roce 1960, vyšel teprve

v roce 1967; toto mezidobí bylo vyplněno problémy administrativního rázu a nezájmem. A tak snad jen díky osobnímu zápalu několika jednotlivců spatřil světlo světa 1. díl zpěvníku Lidové písně z Hané, obsahující 430 písní. Vyšel v malém nákladu 500 výtisků, v zanedbané výtvarné úpravě a značně vysoké prodejní ceně. Byl to propastný rozdíl ve srovnání s písněmi ze Slovácka: zatímco Slovácké pěsničky se dočkaly několika vydání a byly s nedočkavostí očekávány, Lidové písně z Hané vyšly jen jakoby "z milosti", v udivujícím nízkém nákladu a za rozpačitého ticha. Celý náklad byl rychle rozebrán, ale veřejnost nebyla s tímto výjimečným dílem náležitě obeznámena. Přes naléhavou potřebu se 1. díl nedočkal nového vydání, dnes je téměř nedostupný, a to i tam, kde je jeho absence vysloveným nedostatkem. Vydání 1. dílu proběhlo nedlouho před sběratelovou smrtí; autor byl však spokojen, i přes uvedené nedostatky, a prohlásil: "Žádné slovácké pěsničky jsem nedělal s takovou láskou jako tyto hanácké."
      Druhý díl zpěvníku v rozsahu 394 písní připravil k tisku ještě sám sběratel, ale jeho vydání se již nedožil, protože vydavatelské potíže, tak známé při prvním díla, se opakovaly. Tíhu jednání a hledání vydavatele nesla paní Růžena Poláčková. Teprve až v roce 1975 vydalo Okresní kulturní středisko v Kroměříži druhý díl (Prostějovsko a Kojetínsko), tiskem MNV Rozstání a opět v nedostatečném nákladu 500 výtisků.
      Kromě písňových sbírek z Hané, které jsou hlavním dílem J. Poláčka, vzniklo i několik[/] menších prací, cenných pro poznání hanáckého folklóru. v roce 1956 a 1957 vydává v Kulturním kalendáři Prostějova na pokračování studii Prostějovsko v písních a tancích svého hanáckého lidu, kde zveřejnil ukázky hanáckých písní a zvykosloví. v roce 1963 vychází studie Po stopách dělnické písně na Prostějovsku - příspěvek k poznání dělnické písně lidové a zlidovělé. Studie byla vydána Vlastivědným ústavem v Olomouci, J. Poláček zde uvádí 38 písní z vlastního sběru a připojuje k nim výklad. Tuto podnětnou studii napsal na doporučení brněnského ÚEF ČSAV.
      J. Poláček nejen sbíral lidové písně, ale byl i jejich horlivým propagátorem. Nelitoval času ani námahy, aby pozapomenutou píseň vrátil tam, kam náleží - mezi lid. Lidovou píseň považoval za objektivní odraz života. Jeho kredem bylo: "Lidová píseň je pravdivá, nic nezastírá, nic nezkresluje. Je pravdivá jako život sám." Byl přesvědčen, že tuto objektivní pravdu života může píseň odrážet i v dnešní době, jen je potřeba ji citlivě přizpůsobit dnešnímu myšlení a způsobu života. v Prostějově byl poradcem snad všech kolektivů, které se lidovou písní zabývaly. Pro jejich potřebu upravoval lidové písně ve vícehlasech, učil je novým písním a pomáhal při jejich výběru. Tuto aktivní propagaci rozvíjel především jako stálý člen Hanáckého souboru písní a tanců Mánes, kde působil prakticky až do konce svého života jako cimbalista a vedoucí pěvecké složky.
      Zhodnocení díla Jana Poláčka, zvláště jeho hanáckého období, nebylo dosud důsledně provedeno. Mnoho sběrů, možná, že cenných, zů

stalo dosud v archívech. Tišina stojatých vod, která se nelogicky uzavřela nad hanáckým obdobím sběratele, dosud trvá. Je to škoda, protože bohatství, jež tyto vody ukrývají, by nemělo být nikdy kráceno - vždyť se jedná o národní kulturní dědictví!
Jan Poláček zůstával skromně za svým dílem, jako by ho kryla široká křídla lidové pís[/]ně, a své poslání viděl ve sběratelské práci. v jeho zájmu o lidovou píseň bylo něco bytostně hlubokého. Byla to touha po porozumění mezi lidmi, po zjevení životní pravdy. Svět lidových písní byl pro něho světem, kde vládla pravda a upřímnost, kde faleš neměla místo. Takovým člověkem byl i on sám.

DIE SAMMLERTÄTIGKEIT JAN POLÁČEKS IN DER HANÁ-EBENE
(Zusammenfassung)
Der Beitrag liefert eine Übersicht über eine weniger bekannte Etappe der Sammlertätigkeit Jan Poláčeks - über seine Sammlungen in der Haná-Ebene (Mittelmähren). Er konzentrierte sich hier auf die Erfassung des wenig bekannten und unbekannten Repertoires dieses Gebietes. Es gelang ihm, in zwei Teilen gegen 1000 Lieder zu veröffentlichen, aber ein Großteil des Materials verblieb in Manuskript liegen.[ /] Aus seiner Sammlertätigkeit bezog er einige Fachstudien über das Lied der Haná-Ebene. Gegenwärtig dienen seine Liedersammlungen als grundlegendes Ausgangsmaterial in der Tätigkeit folkloristischer Amateurensembles in der Haná-Ebene. Sie haben auch Quellenwert und finden Verwendung für Fachzwecke.
Übersetzung: A. Hubala

Když se Burian vrátil po letech strávených v koncentračním táboře zpět do Prahy, stačil si ještě na titulní straně jednoho z prvních čísel tehdejší Kulturní politiky srovnat svůj poválečný knírek s knírkem dávného spolupracovníka a přítele Adolfa Hoffmeistera (tehdy se ještě ke kulturní politice nosila i intelektuálská recese, která nikoho neohrožovala) a znova se vrhl do práce tam, kde před šesti lety nuceně skončil. Jenže to divadlo už nebylo tím, které opustil, a !nové úkoly a možnosti se začaly široce odrážet v Burianově básnické, režisérské, dramatické, organizační a v nejlepším smyslu agitační práci.
      Prohloubil se zejména jeho pohled na pololidovou tvorbu. Měl na co navázat. Je totiž zajímavé, že představitelé obou českých kulturních center z třicátých let si z různých důvodů povšimli kromě folklóru také jevů mezi lidovou a profesionální tvorbou a po svém je zpracovali. Jarko kramářská píseň našla svého Václavka, tak lidová a pololidová dramatika našla svého Buriana. Není divu, neboť některé diskuse Osvobozeného divadla a Levé fronty přerostly svým způsobem až do konce 40. let a řada jejich účastníků občas zabrousila na pole lidowosti i "lidovosti". Burian ovšem své stanovisko vyložili ve stati o lidovém baroku již v prvním ročníku Kritického měsíčníku.
      Od poněkud romantického růžového oparu folklórnosti, který občas[/] zahaloval dílo i prominentních etnografů 30. let, se EFB zásadně odlišoval netradičním moderním přístupem. v lidové tvorbě dokázal odhalit a umělecky ztvárnit sociální nerovnost, skrytou pod všední rétorikou principiálů a odpovědníků stejně jako hloubku lidského citu v promluvách Doroty, Marie, Ester či pastýřů ve vánočních hrách. Ne náhodou si ke spolupráci vybral z nejpovolanějších: Petra Bogatyreva. I když Bogatyrev ve vzpomínkách na ona léta nepříliš nadšeně hovoříval např. o hudební složce Burianových inscenací, jejichž hudba se mu pro dané prostředí zdála "příliš moderní", přesto mu nikdy neodmítl poskytnout materiál z přípravných prací pro Lidové divadlo české a slovenské nebo napsat studii do Programu D 34, jehož číslice vždy o rak předbíhala skutečný letopočet vydání.
      V čem spočívala novost Burianova přístupu k lidové a pololidové tvorbě? Jak v l idových suitách (1. - 1938, 2. - 1939), tak ve Staročeské lidově komedii Esther (Terezín 1943, Praha 1946) a ve Vánočních hrách českého lidu (1946) a zejména v pásmech na slova lidové poezie Vojna a Láska, vzdor a smrt stál vždy "nad materiálem"; nešlo mu o dokumentárnost, nýbrž o vystižení aktuálního smyslu a zejména významového podtextu her, jimiž skrytě i zjevně promlouval ke svému publiku. k tomu sloužily také převleky postav, jimiž založil řadu stylizací, vedoucí možná až k dnešním postupům souboru Chorea bohe[/]mica. Burianovský folklorismus dramatických úprav lidových her a textů nespočíval totiž v pouhé stylizaci tradice, nýbrž v odhalování jejích nosných rysů v novém prostředí.
      Můžeme tedy pražský a částečně i brněnský okruh kulturních pracovníků kolem EFB považovat za nositele specifického názoru na lidovou a pololidovou tvorbu: viděli v ní uměleckou strukturu, která je zákonitou součástí národní kultury, je schopná vyjadřovat nejrůznější (nejen "tradiční") názory a zájmy širokých vrstev a v moderní interpretaci obsahuje řadu impulzů pro diváky i divadelníky. Svým prostým a pro dnešek i neotřelým výrazivem vzbuzují lidové hry v současném divákovi zvláštní citový vjem, vlastní pouze této tvorbě: byl objeven právě Burianem a jeho následovníky. Působivost těchto prostředků se projevila znovu v brněnských, pražských, ostravských a dalších inscenacích v 60.-80. letech. v tomto smyslu přežívá dramatik Emil František Burian do současnosti. Bohuslav Beneš

K třicátému výročí úmrtí Rudolfa Kynčla [obsah]

Šestého června roku 1958 zemřel ve Velké nad Veličkou spisovatel, publicista, pedagog, veřejný činitel, sběratel folklórního a etnografického materiálu, vynikající zpěvák a muzikant Rudolf Kynčl.

      Většinu svého života prožil na Horňácku - v Hrubé Vrbce, kde se narodil 28. 4. 1895 a kde začal učitelskou dráhu, a ve Velké, kde působil na měšťanské škole, která tu jeho přičiněním vznikla. Kynčlův otec Jan byl učitelem na hrubovrbecké evangelické škole. Pocházel z tkalcovské rodiny usedlé v Křížlicích v Krkonoších. Matka Anna pocházela z muzikantského rodu vrbeckých Ňorků. Bytostné spojení s krajem, který patřil na Slovácku k nejzpěvnějším a ve způsobu života lidu k nejrázovitějším, bylo osudovou a dodejme, že i šťastnou motivací Kynčlovy celoživotní tvůrčí aktivity. Slovácko bylo hlavním inspiračním zdrojem jeho poezie publikované ve sbírkách z m alovanéj dědiny, Slovácká pohádka, Dědinečko moje, Ej srco ludské, Hrobaři, Života písni věčná, poskytlo náměty i vyjadřovací prostředky prózám vydaným v tehdy populárních sbírkách Od kolébky do hrobu, Srdéčko v rozmarně, Chlebíček z kameňá a Paměti uječka Matěja Škrobáka. Řadu literárních, zejména satirických prací a mnoho statí publicistických, zveřejňoval Kynčl v novinách a časopisech. Další literární práce zůstaly v rukopise.
      Tento zdaleka ne úplný výčet Kynčlovy literární tvorby by stačil k tomu, abychom s respektem konstatovali, že byl člověkem práce a nebývalé činorodé aktivity. Jenže to je v případě Rudolfa Kynčla hodnocení zcela nedostatečné. On totiž dokázal mimo kvalitní výkon svého učitelského poslání (nikoli jen po[/]volání) a vedle své činnosti literární a publicistické aktivně praccvat v místní jednotě Sokola, hrát a režírovat s velickými ochotníky divadelními, spolupracovat jako odborný poradce s Vladimírem Úlehlou při natáčení filmu Mizející svět i při natáčení dalších dokumentárních filmů z Horňácka (Hody v Hrubé Vrbce a Horňácká svatba), hrát v rodové kapele vrbeckých Ňorků, hostovat v kapele Samka Dudíka a primášovat známou kapelu velických učitelů. v hodnocení Kynčlova díla také nesmí chybět konstatování, že se v obci těšil obecné úctě jako člověk, učitel i občan, který v době nacistické okupace pracoval aktivně v nebezpečné pohraniční zóně v odbojovém hnutí.
      Českým a hlavně moravským etnografům by u příležitosti připomínaného jubilea nemělo uniknout, že dosud neexistuje Kynčlova monografie s podrobným soupisem jeho díla ani studie, která by verifikovala pramennou hodnotu bohatého etnografického a folklórního materiálu, obsaženého v jeho literární a publicistické tvorbě. Na zpracování také dosud čeká Kynčlova pozůstalost, v ní na tisíc písní a záznamů "ňorkovských sedláckých", zápisy zvyků a obyčejů a Kynčlova sbírka o 1500 číslech, uložená od roku 1943 v brněnském Ústavu slavistiky ČSAV. Karel Pavlištík[/]

Když zemřel jeden ze zakladatelů poválečných strážnických slavností JUDr. Miloš Zapletal, upozornil mne Antonín Páč, že by se o něm mělo v našem časopise určitě objevit aspoň pár řádků. Dal jsem mu zapravdu, ale současně jsem ho přiměl k jeho vlastní vzpomínce (NA 1987, s. 266n.). Vždyť kdo Zapletala pamatoval lépe?
Když zemřel Antonín Páč, řekl jsem si, že ani jeho jméno nemůže náš časopis opomenout. Měl totiž stejně błízký vztah ke strážnickým slavnostem jako M. Zapletal. A protože tentokrát nemám možnost obrátit se na někoho jiného, ujímám se vzpomínky sám. Nemohu a také nechci zastírat, že to byl můj strýc mladší bratr matčin. Proto budu zejména slovy hodnotícími nadmíru šetřit. (Považoval bych však za nevděčné, kdybych nevzpomněl, že to

byI on, kdo mne přivedl ke sběru písní už za středoškolských studií.) Vlastní život charakterizoval A. P. takto:
      "Narozen 9. 4. 1904 v Kněždubě (jako sedmé dítě z dvanácti). Vyrůstal v Kuželově na Horňácku, kde se stal otec, pocházející z Kamenné (Ostrožské) Lhoty, konečně nadučitelem. Po studiu na reálce v Brně absolvoval brněnský učitelský ústav a nastoupil na školu ve Valticích, působil v Lanžhotě a pak na měšťanských a středních školách v Břeclavi a v Hodoníně, kde v roce 1939 zakotvil (ovšem s několikaletým vynuceným pozdějším dojížděním do škol v Ratíškovicích, Dubňanech a Dolních Bojanovicích). v letech 1948-1951 dálkově studoval hudební výchovu na Palackého univerzitě v Olomouci a toto studium zakončil státní zkouškou. Pro školy rozmnožil 50 písní ze Slovácka v úpravě pro 2-3 hlasy (srov. recenzi v Hudební výchově V, 1957, s. 19) a sebral na 200 písní ze Slovácka. Rozpracoval téma o vývoji a úpadku lidového projevu na Horňácku a na Podluží mezi dvěma válkami. Kromě fyziky a matematiky vyučoval hudební a výtvarnou výchovu; druhé dva předměty raději. Napsal řadu drobnějších článků, zvláště do časopisů vydávaných v Hodoníně; v jejich redakci také působil (Masarykovou stopou, Věstník Masarykovy československé společnosti v Hodoníně). Dále psal do Malovaného kraje aj. v letech 1946-1949 připravoval v době učitelské dovolené národopisné slavnosti ve[/] Strážnici. Byl jejich tajemníkem a později ředitelem..."
      Čas šel dál a dostával se na tomto poli stále více do pozice sarkastického glosátora. Některé myšlenky zpočátku zveřejňoval, s jinými se později svěřoval už jen v okruhu svých přátel. Osud lidového projevu mu však stále ležel na srdci. "Chudák J. Č., neví čí je," psal 7. listopadu 1984 mému otci: "Už si s ním dost pohráli v BROLNu i v Moravance, a tak se rozplývá v těch novějších směrech, které mu všichni "odborníci" vštěpují po svém." Otec strýci občas dobře kontroval. (De mortuis nil nisi bene...) "Kalendář, Martine, připomíná, že v neděli oslavíš 82. jmeniny i narozeniny, a to se hodí zavčas vzpomenout a poblahopřát. Tak především sursum corda - vzhůru srdce! Letos se příroda dosti pozdě zbarvuje zlatem a listí kupodivu ještě v listopadu drží. Tak s chutí za zdravím, za barvami podzimu, za příjemnými lidmi. Žádné kňučení o samotě, a když, tak s pěknou knížkou. Ať Ti synové seženou Seifertovy Všechny krásy světa!"
      Sám se dovedl upřímně těšit ze života. Byl to člověk činorodý, který si dovedl hledat a nacházet své koníčky, mezi nimiž nelze nevzpomenout zejména jeho láskyplného a nevšedního malování. v roce 1985 podnikl jako jedenaosmdesátiletý na pozvání jedné své bývalé žákyně - měsíční cestu do Argentiny. A když jsem mu v roce 1987 obstaral druhou Bartošovu písňovou sbír[/]ku, jak se radoval, že konečně vlastní celé dílo!
      Skonal v kyjovské nemocnici 13. 9. 1988. Dušan Holý

125. výročí Matice slovenské oslaveno a připomenuto v Praze [obsah]

Dne 13. listopadu 1988 naplnil Dům slovenské kultury v Praze již tři roky své úspěšné činnosti. O jeho oblibě svědčí i dojem Pražanů, že tato instituce je zde odjakživa, protože si kulturní život Prahy bez ní už ani neumíme představit. Krásně rekonstruovaný palác, který v meziválečném období si vyhlédl a dal upravit pro své vydavatelství Aventinum vzdělaný a kultivovaný nakladatel dr. Otakar Štorch-Marien, zase po letech ožil a v nové kráse opět slouží kultuře - tentokrát slovenské. Dům slovenské kultury nemohl dostat v Praze sídlo půvabnější, v samém středu velkoměsta, a přece v jakési oáze pohody a krásy. To je však jen vnější rámec - i když ne zanedbatelný pro bohatou a záslužnou činnost, kterou Dům slovenské kultury za tři roky svého působení Pražanům poskytuje a zprostředkovává tak hlubší poznání slovenského umění, vědy a kulturního života vůbec. Ani slovenská lidová kultura tu nepřichází zkrátka, naopak. Seznamujeme se tu s ní prostřednictvím výstav, folklórních pořadů i přednášek význačných slovenských etnografů.

      Nemalým vděkem pak jsme my, národopisci, vedení DSK zavázáni i za poskytnutí možnosti pořádat cykly přednášek Národopisné společnosti československé při ČSAV v nejkrásnější jeho prostoře, v sále Laca Novomeského, kde bývají konány i vědecké semináře Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV.
      Dům słovenské kultury v Praze je tedy institucí mladou, ale velice činorodou, jíž se podařilo představovat nejen historickou, ale i současnou slovenskou národní kulturu Pražanům kultivovaným způsobem, který má v tomto paláci už svou tradici. v měsíci 70. výročí vzniku společného státu Čechů a Slováků, v říjnu 1988, se DSK podílel na dvou významných událostech zaměřených k 125. výročí založení Matice slovenské. v prvé řadě to bylo slavnostní otevření reprezentační výstavy "Matica slovenská v dejinách, Dejiny v Matici slovenskej 1863-1988" ve výstavní síni ÚLUV na Národní třídě. Tato výstava uspořádaná nejprve v sídle Matice, v Martině, byla v předvečer výročí vzniku ČSSR zahájena v Praze. Představila unikátní exponáty, které jsou spjaté s činností nejstarší slovenské kulturní a vědecké instituce. Libreto a scénář jsou dílem Jozefa Beňovského, odborným poradcem byl Michal Eliáš, grafickou úpravu výstavě dali Miroslav Bartoš a Rajmund Lauro, architektonickou Jozef Pauly, realizátorem bylo Výstavnictví v Martině.
      Výstava zpřístupnila nejširší kulturní veřejnosti výběr ze svých vzác[/]ných sbírek, jež jsou vpravdě národní pokladnicí Slováků. Matice ochraňuje na pět miliónů literárních, kulturněhistorických a uměieckých památek od doby jejího vzniku po současnost. Ty tvoří jedinečný poklad národní vzdělanosti a kultury. Autoři chtěli vystavením mnoha originálů mimořádné hodnoty zdůraznit pokrokové tradice slovenské duchovní kultury a přáli si tak upevnit historické povědomí současné generace.
      Tematicky je výstava rozdělena do jedenadvaceti kapitol. Každá z nich na podkladě významných historických událostí slovenské národní minulosti chce podat celkový obraz politického, sociálního a kulturního zápasu a zdůraznit trvalé hodnoty v té době vytvořené. v každé kapitole je věnována zvláštní pozornost předním slovenským politikům, vědcům a umělcům, především spisovatelům a básníkům, a jejich významu pro společenský pokrok lidstva. Vůdčí myšlenkou výstavy je "mravní odkaz historického zápasu slovenských vlasteneckých generací pro národní a sociální svobodu."
      Pozorný česky divák se na výstavě přímo nabité fakty, informacemi, obrazovými doklady a originálními památkami i jejich dokonale provedenými faksimiliemi, zevrubně poučil o kulturní historii a bojích o politickou i sociální spravedlnost slovenského národa. Mnohým z nás výstava v pravém slova smyslu otevřela oči a odcházeli jsme z ní bohatší o četná nová poznání. Nutno[/] však říci, že pro pohodlného diváka to výstava nebyla, protože na ní bylo soustředěno snad až příliš mnoho materiálu, v němž se to podstatné mohlo do jisté míry trochu ztrácet. Určité výhrady je možno mít i k výtvarnému ztvárnění, kde stála vedle sebe díla nestejné výtvarné hodnoty, jež měla, pravda, za úkol ilustrovat a ne představovat samotná díla, je tedy nutno na ně pohlížet s tohoto aspektu. Byla to zajímavá a poučná výstava, jsme za její realizaci v Praze vděčni.
      Téhož večera, 27. října 1988, se v Divadle E. F. Buriana uskutečnila scénická kompozice o Matici slovenské pod názvem Nám noc spať nedala". Byl to vskutku slavnostní večer nejen významným tematem programu, účastí vynikajících slovenských umělců, ale i celou atmosférou. Autor a režisér Juraj Sarvaš jako názvu použil citátu z básně Martina Rázuse a svou scénickou kompozici pojal jako jednotlivé výjevy z klíčových období a událostí, jež vedly k založení a vývoji Matice slovenské. Kromě významných herců v čele s L. Chudíkem a J. Sarvašem účinkoval folklórny súbor Liptov z Ružomberka se svými sólisty v choreografii V. Littvy, lidovou hudbu vedl J. Koma, scénu vytvořil P. M. Gábor. Soubor měl velmi dobrou úroveň a vystupoval důstojně v krásných krojích. Byl to mimořádný večer, který nám emocionálním a uměleckým způsobem přiblížil nelehký vznik a pohnuté osudy jubilující Matice slovenské, jejíž

existenci a mnohostrannou působnost dnes považujeme za samozřejmou. Alena Plessingerová

18. etnomuzikologický seminár [obsah]

Vdňoch 14.-18. novembra 1988 sa konal v Havířove 18. etnomuzikologický seminár ako jedno z viacerých podujatí venovaných 60. výročiu úmrtia Leoša Janáčka. Etnomuzikologické semináre sa stali od začiatku ich organizovania veľmi významnou a potrebnou možnosťou stretnutia etnomuzikológov i folkloristov z celej republiky. O to viac teší, že sa tohtoročného, podobne ako niektorých minulých ročníkov, zúčastnili aj viacerí zahraniční hostia. Tentoraz sme tak mohli privítať bádateľov z Poľska, Nemeckej demokratickej republiky a dokonca i zo Spojených štátov amerických. Hlavným organizátorom seminára bol Ústav slavistiky ČSAV - oddelenie etnografie a folkloristiky v Brne spolu s Okresným vlastivedným múzeom v Českom Těšíne a Mestským kultúrnym strediskom v Havířove. Ďalšími spoluusporiadateľmi boli Etnomuzikologická komisia Národopisnej spoločnosti československej pri ČSAV, Československý rozhlas v Ostrave, Česká hudobná spoločnosť - pobočka v Ostrave, Umenovedný ústav SAV - sekcia hudobnej vedy v Bratislave a Slovenská národopisná spoločnosť pri[/] SAV v Bratislave. Ťažiskom rokovania seminára boli tri samostatné tematické okruhy: 1. Leoš Janáček a ľudová pieseň, 2. Interetnické vzťahy vo folklóre, 3. Dokumentácia a súborová prax.
      Prvý tematický okruh otvoril J. Gelnar (Ostrava) referátom Janáčkov folkloristický odkaz pred šesťdesiatimi rokmi a dnes. V tomto pracovnom bloku ďalej vystúpili: O. Elschek (Bratislava) - Leoš Janáček a kysucké ľudové piesne, O. Hrabalová (Brno) Janáčkove fonografické záznamy slovenských ľudových piesni, D. Holý (Brno) - Janáčkove redakcie záznamov piesňových nápevov, L. Kunz (Brno) - Komentár k Janáčkovmu štúdiu mečového tanca v Strání, R. Pečman (Brno) Martinú a Janáček. Poznámky k ich chápaniu ľudovej piesne, R. Tyllner (České Budějovice) - Niektoré prvky stavby ľudových piesní a ich vzťah k tektonike diel L. Janáčka a V. Nováka, M. Malura (Český Těšín) - Aktuálnosť Janáčkovho chápania ľudovej piesne. Treba poznamenať, že referáty sa neniesli v "klasickom" pateticko-oslavnom duchu, ale naopak triezvo a objektívne přiblížili osobnosť i dielo tohto nesporne veľkého skladateľa a folkloristu.
      V úvode druhého tematického okruhu vystúpili zahraniční hostia z Poľska - E. Rosner a A. Kopoczek z odbočky sliezskej univerzity v Cieszyne a informovali o ich práci na úseku folkloristiky so zreteľom na oblasť Těšínska. Po[/] nich sa ujali slova domáci účastníci: A. Elscheková (Bratislava) - Metódy a problémy porovnávacieho štúdia, M. Toncrová (Brno) - Interetnické väzby tešínskej ľudovej piesne, A. Sulitka (Brno) - Česko-poľské interferencie vo folklóre Tešínskeho Sliezska, M. Šrámková (Brno) - Interetnický aspekt sliezskych ľudových balád, A. Satke (Opava) - Postavenie ľudovej prózy na Těšínsku, K. D. Kadłubiec (Ostrava) - Tešínska čarovná rozprávka v interetnickom kontexte. v tomto bloku odzneli i ďalšie referáty, hoci sa neopierali priamo o materiál z Tešínska: Z. Profantová (Bratislava) - Česko-poľsko-slovenské paremiologické paralely, B. Garaj (Bratislava) - Gajdošský interpretačný štýl severnej Oravy v interetnických súvislostiach, V. Sedláková (Martin) - A. D. Svoboda zberateľ ľudových piesní, J. Kováčová (Bratislava) - "Moravské" a "pomoravčené" piesne v repertoári dolnotrenčiaskych ľudových spevákov, A. Móži (Bratislava) k otázkam genézy všeľudského folklóru.
      V treťom tematickom okruhu odzneli tieto príspevky: J. Souček (Brno) - Ľudová kultúra a folkloristické festivaly, J. Králová (Český Těšín) - Folklórne zápisy v teréne a súčasná súborová prax, M. Mušinka (Prešov) - Spolupráca folkloristu s folklórnou skupinou na príklade folklórnej skupiny Kurovčan a E. Buroňová (Ostrava) - Práca v súbore Odra.

Súčasťou seminára boli viaceré sprievodné zaujímavé podujatia projekcia videozáznamov z fondov Etnomuzikologického laboratória Umenovedného ústavu SAV s odborným komentárom O. Elscheka či verejná nahrávka Československého rozhlasu Ostrava, na ktorej vystúpili súbor Ondřejnica zo Starej Vsi nad Ondřejnicí, skupina Górole z Mostov u Jablunkova, gajdoš V. Zogata s huslistom E. Turoňom a sólisti súboru Vojvoda z Kozlovíc. Vynikajúce výkony interpretov a bezprostredná atmosféra poznačili celý, príjemne i užitočne strávený večer. Dokonale organizačne zvládnuté (to platí zásluhou organizačného garanta seminára A. Sulitku o celom jeho priebehu) a hodnotné boli aj ďalšie dve podujatia - exkurzia do obcí Petřvald, Guty, Hrčava a účasť na národopisných slávnostiach v Dolnej Lomnej. 18. etnomuzikologický seminár prispel dôstojne .nielen k janáčkovskému výročiu v našich krajinách, ale poskytol i dostatočne široký priestor pre seriózne rozpracovanie interetnických a interregionálnych vzťahov Tešínska ako aj problematiky súborovej praxe. Bernard Garaj

Vedecká konferencia o ľudovom staviteľstve v Sanoku [obsah]

Problematika výskumu ľudového staviteľstva v socialistických krajinách patrí v súčasnosti medzi prio[/]ritné úlohy etnografie. Je to zapríčinené obrovskými zmenami v celkovom spôsobe života obyvateľstva týchto krajín v dôsledku urýchlenia ich sociálno-ekonomického rozvoja. Aj keď v posledných dvoch desaťročiach v oblastí dokumentácie a záchrany najtypickejších rezprezentantov tradičnej ľudovej architektúry bolo urobené veľmi veľa, zatiaľ to ešte nemôže byť postačujúce. Túto skutočnosť si plne uvedomujú aj poľskí národopisci, pamiatkari a múzejníci, A práve to bolo dôvodom usporiadania celopoľskej vedeckej konferencie s medzinárodnou účasťou, ktorá sa uskutočnila v dňoch 17. 10. - 19. 10. 1988 v Múzeu Budownictwa Ludowego v Sanoku.
      Cieľom konferencie bolo zhodnotiť doterajšie rezultáty národopisného výskumu tejto nesmierne významnej národopisnej problematiky s cieľom jej využitia pri formovaní a rozvíjaní súčasného spôsobu života. Počas konferencie odznelo takmer 30 referátov, ktoré zhrnuli doterajšie poznatky o skúmanej problematike v jednotlivých etnografických oblastiach PĽR. v mnohých príspevkoch, najmä v úvodnom referáte J. Czajkowského, bola zdôraznená požiadavka nových metodologických prístupov ku skúmaniu ľudového staviteľstva. Bolo poukázané predovšetkým na potrebu interdisciplinárnej spolupráce v záujme dôkladného poznania tradičného spôsobu života dedinského obyvateľstva.
      Konferencia si stanovila za cieľ taktiež poznanie interetnických vzťa[/]hov. Preto do jej programu boli zaradené aj príspevky niektorých etnografov z USSR a ČSSR. Je to celkom prirodzené, pretože práve s týmito republikami má Poľsko najdlhšie hranice a po dlhé stáročia ich spájali mnohé spoločné historické a iné osudy. M. Chodakivskyj okrem toho, že určil hlavné typy ľudového staviteľstva na Ukrajine, podrobne zoznámil účastníkov konferencie s problematikou výstavby najväčšieho ukrajinského skanzenu v Kijeve. Na hlavné črty ľudového staviteľstva v československej časti Karpát poukázali V. Frolec (Brno), J. Langer (Rožnov pod Radhoštěm) a M. Sopoliga (Svidník). V. Frolec rozanalyzoval taktiež hlavné smery historického rozvoja ľudového staviteľstva v Československu.
      Konferencia nemalou mierou prispela taktiež k riešeniu niektorých otázok súvisiacich s problematikou ochrany ľudového staviteľstva v pô vodnom prostredí a v špecializovaných múzeách v prírode. Veľmi zaujímavé v tomto smere boli najmä príspevky zahraničných účastníkov (ZSSR, Švédsko). Poučná bola aj samotná prehliadka Múzea Budownictva Ludowego v Sanoku.
      Pripravovaný zborník prednesených príspevkov nesporne ešte viac zvýrazní význam tohto vedeckého podujatia a umožní jeho široké využitie pri ďalšom štúdiu tejto dôležitej zložky ľudovej kultúry. Miroslav Sopoliga

Ve dnech 18. a 19. října 1988 se uskutečnilo již X. strážnické sympozium, tentokrát na téma Svátky a slavnosti ve městě. Jeho pořadateli byl Ústav lidového umění ve Strážnici, Československá sekce MKKKB, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. Na sympoziu odeznělo skoro šedesát referátů. Velký zájem podnítila mimo jiné původně ohlášená dvě témata: Město a etnografická oblast a Svátky a slavnosti ve městě. Proto také tematická škála přednesených referátů byla širší než oficiální název sympozia.
      Jednání bylo zahájeno příspěvkem Antonína Robka Etnografické aspekty vztahu mezi městem a vesnicí pojednávajícím v obecné rovině o emancipačních procesech v městech a na vesnicích a jejich vzájemném ovlivňování od konce 18. století a o regionalismu v současnosti. Následovaly referáty jugoslávských hostů. Desanka Nikoličová sledovala v příspěvku Socializace rodiny v příměstských sídlištích antropodemografické a etnogeografické procesy ve městě a Zorica Divacová se vyslovila na téma Etnologické studium smíšených sídel v oblasti Derdapu. Mirjam Moravcová vymezila v českém prostředí pro šedesátá léta 19. století šest typů veřejných slavností a dále se zaměřila na dělnické slavnosti v následu[/]jících osmdesáti letech. Ludvík Kunz sledoval vývoj dechových kapel v malých městech českého venkova v první polovině 19. století. Jan Krb a vystoupil s příspěvkem Národopisná výstava českoslovanská 1895 a kováři. Následovaly příspěvky vycházející ze studia regionálního materiálu. Lydia Petráňová a Josef Vařeka připravili společnou studii o lidových svátcích a slavnostech v malých městech na Sedlčansku v 18. a počátkem 19. století; skloubili přitom kulturně historický a národopisný pohled. Součástí studie byly i teze o historické kategorizaci našich měst a o kategorii práce a volného času. Olga Skalníková se zaměřila na svátky a slavnosti v hornickém, lázeňském a poutním městečku Malé Svatoňovice do konce 19. století. Vladimír Scheufler podal přehled slavností konaných v Soběslavi mezi světovými válkami. Miloslava Turková sledovala svátky a slavnosti v Čelákovicích ve dvacátých a třicátých letech 20. století, a to z hlediska tamních kovodělníků. Jana Hrabětová shromáždila informace o církevních, lidových, národních a dalších slavnostech v Poděbradech ve druhé polovině 19. století.
      Speciálněji byly zaměřeny další příspěvky, s nimiž vystoupili Lubomír Procházka (vliv dělnického bydlení na formování textilní oblasti Českoskalicka), Lenka Mejstříková (družstvo Zádruha a jeho snahy o oživení kroje[/] v Praze v letech 1900-1914), Jiřina Todorovová (obřadní a sváteční strava plzeňského dělnictva od konce minulého století do třicátých let 20. století), Ilona Vojancová ochotnické divadlo v Hlinsku v 19. století) a Magda Křivanová (historicko-sociální obraz městské čtvrti Betlém v Hlinsku).
      Jako i v minulých letech, byla i na tomto strážnickém sympoziu bohatě zastoupena Morava (zejména jižní Morava), a to celkem 23 referáty. Jan Souček prezentoval výsledky sociologicky orientovaného výzkumu v Jihomoravském kraji, který prokázal významné postavení lidové kultury v současných kulturních procesech menších sídel. Jiří Pajer představil tradiční folklórní zázemí Strážnice a okolí, z něhož se postupně formovala jeho "druhá existence" vrcholící v národopisných slavnostech. Josef Jančář se na příkladu některých moravských měst věnoval tématu Města a rozvoj folklorismu. Ze Slovácka byly i tři další příspěvky pojednávající o svátcích a slavnostech v Bojkovicích ( Ludmila Tarcalová ), v Kunovicích ( Romana Habartová ) a v Osvětimanech ( Marie Náplavová ) a stať Ivo Frolce o současné lidové estetice a výtvarné aktivitě v Uherském Ostrohu zaměřená na interiéry a exteriéry obydlí. Věra Kovářů pojednala o renesanci obyčejů v Gottwaldově, Ilja Melkus o zájmové umělecké činnosti v Boskovicích, Eva Večerková o náro

dopisných slavnostech ve městech střední Moravy v období příprav Národopisné výstavy českoslovanské, Anna Kramolišová o slavnostech ve Frenštátě pod Radhoštěm od šedesátých let 19. století; Lubomír Piperek se kriticky zamýšlel nad programovým profilem dvaceti ročníků "Národopisného léta" ve Valašském muzeu v Rožnově pod Radhoštěm.
      Další blok referátů byl věnován lidové kultuře Brna a Brněnska, konkrétně těmto tématům: výroční cyklus ve městě a v příměstském JZD ( Bohuslav Beneš ), úloha městského centra při formování kulturního a společenského života v příměstských oblastech ( Alexandra Navrátilová ), vytváření národopisné stratifikace Brna ( Helena Bočková ), tradiční kulturní kalendář v Brně a na jeho předměstích ( Andrej Sulitka ), dětské slavnosti v Brně na přelomu 19. a 20. století ( Jana Pospíšilová ), slovesný folklór a jeho místo v kultuře velkoměsta ( Marta Šrámková ), význam a úloha lidové písně při slavnostech a svátcích ve velkoměstě ( Marta Toncrová ), teoretické problémy existence a výzkumu lidového kroje součásti lidových slavností ve městě ( Vlasta Svobodová ), kraslice z Vnorov na brněnském "Zelném trhu" - lidové umění a kýč ( Jiřina Kosíková ), společenské a kulturní působení Národní jednoty pro jihozápadní Moravu ( Karel Altman ), národopisné[/] slavnosti Brněnska ( Zdenka Jelínková ).
      Druhý soubor příspěvků s velkoměsťskou tematikou byl z Bratislavy. Peter Salner a Viera Feglová se soustředili na masopustní plesovou sezónu v historické Bratislavě v 19. a 20. století, Daniel Luther seznámil přítomné s bratislavským korzem, Silvia Dillnbergerová si zvolila téma společenský život v kavárnách Bratislavy a Eva Krekovičová sledovala zrození betlémské jesličkové hry na bratislavském sídlišti s použitím autobiografické výzkumné metody.
      Bratislavy se částečně dotýkalo ještě vystoupení Magdaleny Paríkové o podílu služebnictva na transmisi kulturních tradic (od konce 19. století do poloviny 20. století), která srovnávala prostředí Bratislavy a tří malých slovenských měst (Revúca, Jelšava a Kokava nad Rimavicou). Kornélia Jakubíková provedla srovnání rodinných svátků ve vybraných gemerských hornických městečkách s okolním vesnickým prostředím. Ľubica Droppová sledovala význam tradičních hornických slavností v Banskej Štiavnici v současnosti. Ľubica Chorvátová rozebrala vánoční zvyky v průmyslovém městě Povážská Bystrica ve srovnání s blízkou vesnicí Horná Maríková. O svátcích a slavnostech v šestí městečkách v Turci pojednala Viera Sedláková, v Holíči Magdaléna Rychlíková a v Holíči a ve Skalici Jan Rychlík. Trhy[/] a jarmaky se staly námětem referátů Kataríny Popelkové (Pezinok) a Ivety Zuzkinové (liptovská města a městečka). Igor Krištek se zabýval ikonografickými prameny ke studiu města. Ján Kantár vystoupil s referátem o ochraně lidové architektury ve městě. Širokou škálu referátů uzavřel Mikuláš Mušinka pojednáním o významu Jubilejní výsťavy v Praze roku 1891 pro ukrajinský národopis.
      V závěrečném vystoupení přednesl Václav Frolec návrh klasifikace městských slavností.
      Poslední dvě strážnická sympozia (Malé město 1984 a Svátky a slavnosti ve městě 1988) a velký zájem o ně svědčí o rostoucím zájmu českých a slovenských národopisců problematiku města. Zároveň tato dvě sympozia zčásti podnítila zájem o tuto tematiku, a to zejména u etnografů působících v menších, mnohaoborových institucích. Stálo by za úvahu vymezit další podobnou akci - vzhledem k široké škále zájmů i pracovního zaměření jednotlivých badatelů - nejen tematicky, ale i časově, aby shromážděné výsledky byly porovnatelné. Příspěvky z X. strážnického sympozia budou publikovány ve společném sborníku Slováckého muzea v Uherském Hradišti a Ústavu lidového umění ve Strážnici. Helena Bočková

Konferencia s takýmto zaujímavým názvom sa uskutočnila v dňoch 24.-25. 10. 1988 v Bratislave z iniciatívy Sekcie pre hospodárske dejiny Slovenskej historickej spoločnosti pri SAV v súčinnosti s Dokumentačným centrom obchodu a cestovného ruchu SSR (súčasť podniku ERPO). Jej obsahom boli referáty, ukazujúce problematiku krčmy v rozličných obdobiach a aspektoch: Krčma v živote slovenského ľudu v uplynulých storočiach (P. Horváth); Prícestné hostince v Bratislavskej stolici v stredoveku (V. Sedlák); Prícestné hostince v Nitrianskej stolici ( J. Lukačka ); Zemepanská krčma v období neskorého feudalizmu (F. Sedlák); Panská krčma vo svetle zemepanských inštrukcií ( J. Watzka); Obecná krčma v čase urbárskej regulácie Márie Terézie (A. Špiesz); Dedinskí krčmári na okolí Košíc za vlády Jozefa II. (P. Šalamon); Krčma v pútnickom stredisku v období prvej republiky (F. Kalesný); Dedinská krčma v slovenskej realistickej literatúre (E. Spišková); Vznik krčmárskej živnosti po r. 1848 (Š. Kazimír); Prícestné hostince a dedinské krčmy v Liptove (I. Zuskinová); Poštové stanice (A. Varga); Dedinská krčma ako miesto spoločenského života mládeže a rodinných obradov (Ľ. Chorváthová); Divadlo v krčme a krčma v divadle (L. Čavojský); Krčma[/] vo výtvarnom umení (J. Ratkoš). Súčasťou konferencie bola i podnetná diskusia, v ktorej si prítomní objasnili niektoré právne otázky existencie obecnej a zemepanskej krčmy v 16.-17. storočí, doplnili si poznatky o čapovaných nápojoch, ale aj spolkoch miernosti a striezlivosti v 19. storočí. Ukazuje sa, že autori referátov o stredovekej krčme si v koncipovaní referátov museli pre nedostatok a fragmentárnosť údajov pomôcť náhradným riešením: V. Sedlák svoju tému rozšíril teritoriálne na celé Slovensko, J. Lukačka sa zas sústredil len na hostince pri najdôležitejších obchodných cestách - Českej a Jantárovej a objasnil ich spojitosť s mýtnymi a trhovými miestami, ktoré často získali charakter stredovekých miest. Blok referátov o krčme v neskorom feudalizme objasnil fungovanie tejto inštitúcie v čase jej najväčšieho rozkvetu, pričom sa zameral nielen na právne akty, regulujúce jej existenciu, ale aj na majetkové pomery krčmárov, ich povinnosti voči vrchnosti atď'. Zaujímavý pohľad na krčmu v období kapitalizmu poskytli referáty Š. Kazimíra, F. Kalesného (pútnické miesta Mariatál a Šaštín na západnom Slovensku) a E. Spiškovej, ktorá tému spracovala komplexne a vyčerpávajúco a predniesla ju aj s početnými ukážkami literatúry, čo sa ukázalo ako veľmi vhodné. k tomuto bloku inklinoval aj referát L. Čavojského, v ktorom ukázal krčmu ako miesto, kde sa hrávali divadelné predstavenia, ale zároveň aj ako inštitúciu, ktorá za[/]nechala nezmazateľnú stopu v slovenskej dráme minulého storočia. Podobne bol zameraný aj referát J. Ratkoša, doplnený početnými, avšak na škodu veci len čiernobielymi diapozitívmi výtvarných diel 19. a 20. storočia zo zbierok slovenských galérií.
Referát o krčme ako mieste spoločenského života dedinskej mládeže a rodinných obradov bol, žiaľ, len čiastkovým a pomerne povrchným pohľadom na tému, ktorá by si zaslúžila komplexnejšie spracovanie vzhľadom na úlohu, ktorú krčma v živote ľudu na našom území zohrala nielen ako miesto spoločenského a obradového života, ale v ekonomickom a sociálnom živote vôbec. I keď referujúca upozorňuje na potrebu skúmania rozličných aspektov, ktorými táto inštitúcia zasahovala do života ľudu, nemožno konštatovať, že by tým boli podlžnosti etnografov a folkloristov splnené, ale práve naopak. Výrazná medzera, ktorú tu pociťujeme, by sa mala zaplniť v najbližšom čase a navyše by mohla byť aj podnetom pre historikov, ktorí na danú tému nevyslovili ešte všetko, čo vedia a čo nás o nej zaujíma.
Napriek tomu, a vďaka naznačeniu ďalšieho zamerania výskumu a potreby je j komplexného spracovania, vďaka podnetnej diskusii, upozorňujúcej na biele miesta, možno konferenciu považovať za veľmi úspešnú a podnetnú. v plnej miere to ukázal aj zborník materiálov z nej, ktorý vyšiel v júli 1989. Ľubica Chorváthová

Na neděli 11. září 1988 připravily ONV a OKS v Prostějově ve spolupráci s MěstNV v Kostelci na Hané VI. přehlídku národopisných souborů oblasti Hané. Přehlídka se konala v sympatickém prostředí, na vkusné přírodní scéně obklopené zelení městského parku.
      Sváteční den zahájil koncert dětských dechových hudeb a vystoupení loutkářského souboru Starost z Prostějova. Zařazení precizně provedené loutkové hry Pometlo, zameť to přineslo radost dětem i dospělým (hra byla reprízována ještě odpoledne). v navazujícím pořadu Čí só hode (autorka E. Flašarová ) vystoupily dětské soubory z Hané: Májíček a Bečvánek z Přerova, Klásek z Kralic, Klebetníček z Vyškova, Ječmínek z Uničova, Hrušováček z Hrušky, dětská část souboru Mánes a Hanácký soubor LŠU z Prostějova. Pořad byl vhodně koncipován do tří částí. První byla věnována dětským hrám, střední část přinesla ukázky hudebního a písňového projevu a v třetí byl zastoupen převážně tanec. I když úroveň účinkujících byla vesměs dobrá, přesto bylo možno rozlišit dva převažující způsoby práce s dětmi. První představoval nenásilné skloubení dětského projevu s jevištní stylizací, druhy směřoval více k souborovému pojetí a[/] k choreografii dospělých; to bylo patrné například u dětí z prostějovského Mánesa. Není potřeba zdůrazňovat, že první způsob je pro dětský folklór vhodnější.
      V mezičase před hlavním pořadem koncertovaly hanácké dechovky z P ivína a Postřelmova a vystoupily spojené dětské sbory prostějovských dětí. Dětští zpěváčci předvedli pásmo hanáckých písní v úpravě Z. Mrkose, které však bylo v některých pasážích technicky příliš náročné a přesahovalo možnosti. dětského zpěvu.
      Hlavní pořad Taková je má zem (autor J. Kadlec ) byl věnován zvykosloví jarního, letního a podzimního cyklu. Úvodní blok Mrskut patřil kralickému Klasu, v části Pod májó vystoupil - spíše jako host Křenovák z Křenovic, Kosíř z Kostelce a prostějovský Mánes. Další část, Naše óroda, uvedl dětský soubor Klebetníček z Vyškova a Klas pokračoval pásmem dožínkových obyčejů. Čtvrtou část s názvem Hanácky hode vyplnil soubor Olešnica z Doloplaz. Poslední programový blok souvisel s tématem pořadu už jen volně a byl víceméně estrádním vystoupením postřelmovského souboru Markovice. Jednotlivé části pořadu spojovalo průvodní slovo v nářečí, přednášené zdatnou hanáckou "tetičkou".[/]
      Pořad přinesl množství zajímavého folklórního materiálu, který byl zpracován z různých dramaturgických i uměleckých hledisek. Práce "venkovských" souborů, k nimž by se daly zařadit Klas, Kosíř a Olešnica, se vyznačoval menší mírou stylizace, ale o to větší výrazovou bohatostí, krojovou čistotou a opravdovostí projevu. "Městské" soubory, zde zastoupené vlastně jen Mánesem, se snaží těžit více z techniky a stylizace, která jde však mnohdy na úkor vlastního výrazu. Poněkud stranou obou skupin stál soubor Markovice, který se snaží - jak vidno - o vlastní cestu, ale měl by potlačit plytké prvky estrádnosti, které vedly - spolu s jednostrannou choreografií - až ke sťereotypu.
      Letošní přehlídka hanáckých souborů nás přesvědčila o tom, že folklóru se na Hané věnuje značná péče kulturních institucí a že má i své zanícené pěstitele. To se ale nedá zcela říci o návštěvnících, kteří se slavnosti sice zúčastnili v hojném počtu, ale více vyhledávali přilehlé stánky s nedostatkovým zbožím než samotné pořady. Diváků, kteří vydrželi sledovat celý program, bylo skutečně málo. Tato okolnost však nemohla ovlivnit celkové dobré vyznění přehlídky, k jejíž úspěšnosti přispělo i pěkné počasí. Jiří Pajer

Ve dnech 13. a 14. srpna 1988 se uskutečnil již 33. ročník Chodských slavností. Organizátoři věrni tradici využili bohaté nabídky folklórních souborů chodských obcí a v desítce programů dali příležitost domácím souborům z Mrákova a Postřekova, ale i celé řadě hostujících souborů (soubory Škoda z Plzně, Úsvit z Českých Budějovic, Chodovan z Domažlic, skotský soubor Galloway Dan cers), aby svým vystoupením přispěly ke zdárnému průběhu slavností, hrdě se hlásících k odkazu slavných vavřineckých poutí.
      Pódium u brány patřilo v sobotu dopoledne již tradičně mládí. Dětské soubory z Postřekova, Mrákova a Klenčí, společně s dětskými dudáckými muzikami z Mrákova a Domažlic v programu Pozdravy chodského mládí ukázaly, že v nich vyrůstá nová generace nositelů tradičního chodského folklóru. Letošní vystoupení dětských souborů bylo zpestřeno i krátkou recitační vložkou.
      Hlavní programový blok sobotního večera - Dostaveníčko u brány byi tentokrát celý věnován hostujícím souborům. Divákům se představil Úsvit z Českých Budějovic s pásmem řemeslnického folklóru, soubor Škoda Plzeň, tentokrát se stylizovaným pásmem z Chodska složeného na hudbu J. Krčka, s tanečním pásmem vystoupil i svazarmovský soubor Chodovan z Domažlic. Skutečným zlatým hřebem večerního programu se stalo vystou[/]pení skotského souboru Galloway Dancers. Členové souboru, kteří se v průběhu dne účastnili i tradiční pouti, budili zaslouženě pozornost návštěvníků slavnosti. Mužští členové souboru oblečeni do tradičních krojů - skotských sukní "kiltů" se všemi náležitými doplňky (pokrývkami hlavy - lodičkami a barety, podkolenicemi, střevíci, opasky atd.) se stávali vděčným námětem snímků amatérských fotografů. Jejich vystoupení, ať už dudácká muzizika či ukázky tradičních skotských tanců, potvrdilo výbornou pověst, která soubor předcházela. Hudební vystoupení nepostrádající vojenské prvky (organizace, nástup, odchod) vyvolalo obrovské nadšení a mohutný aplaus diváků. Taneční soubor, doprovázený skotskou lidovou muzikou ve složení dvě harmoniky a dvoje housle, předvedl skotské tance typu "highlanders" vycházející jednak ze starých tradičních skotských rejdováků a společenských tanců 17. století, jednak ze současných skotských tanců. Skotským tancům vcelku vládla ladnost a uměřenost až překvapivá. Základní taneční krok - kroksunkrok - a z něj odvozené různé krokové variace, kolové tance s proplétáním i sólové poskokové variety byly pro mnoho diváků překvapením.
      Tradiční půlnoční dudácké štandrle bylo letos věnováno mrákovské dudácké kapele a deseti letům jejího trvání. Přes snahu všech účinkujících však nelze popřít, že letošní pořad byl jedním z nejslabších v uplynulých letech. Štandrle bylo[/] vždy vyhlášeno svým vtipem a švihem, bylo pořadem, ze kterého bylo přímo cítit radost ze hry, ze zpěvu i z vyprávění. Letošní vystoupení, podobající se spíše přehlídce generací lidových umělců, však bylo chladné, neproskakovaly z něj jiskérky nadšení ani zápalu pro věc. Jediným, který tento pořad dokázal alespoň trochu proteplit, byl František Danihelka, který však ke škodě věci měl vystoupení sice jiskřivé, ale krátké. Jeho špetka kořenného humoru nestačila pořad rozehřát. To se podařilo až na závěr programu, kdy v improvizovaném bloku vystoupili společně sólový skotský dudák a houslista s dudáky z Mrákova a skotský tanečník. Potlesk diváků, kteří tentokrát prostor před branou zaplnili do posledního místečka, si vynucoval další a další přídavky členů skotského souboru i skotské dudácké kapely, která se přišla rozloučit.
      Amfiteátr letního kina byl v neděli dopoledne svědkem koncipovaného programu Postřekovo pěkná ves, ve kterém se představili lidoví umělci - zpěváci, tanečníci, vypravěči a muzikanti z Postřekova. Začátek a konec pořadu - masopustní průvod a soud nad masopustem byl charakteristickým symbolem lidového veselí, které doprovázelo celé, téměř dvouhodinové vystoupení lidových umělců z nejveselejší vsi horního Chodska.
      Hlavní nedělní pořad v letním kině - mírová manifestace pracujících - se opět stala vyvrcholením Chodských slavností. Po projevu mi

nistra zemědělství a výživy ČSR Ondřeje Vaňka, v programu Písnička, veselí, tanec - koření Chodska, se představili muzikanti, zpěváci, tanečníci a vypravěči souborů z Postřekova, Mrákova a Klenčí, nechyběla ani vyhlášená Konrádyho dudácká muzika z Domažlic i hostující soubory Úsvit z Českých Budějovic a Škoda Plzeň, které se divákům představily jinými programy než v sobotu. Nechyběl ani nejvzácnější host - skotský soubor Galloway Dancers, který si opět svým vystoupením získal srdce diváků. Motto hlavního nedělního vystoupení, totiž, že "... kořením života je humor, lidová píseň a tanec" se plně potvrdilo a osvědčilo. Všechny účinkující soubory rozdávaly návštěvníkům Chodských slavností pocit dobré pohody, klidu a míru, i přesvědčení, že píseň a tanec se může stát pojítkem mezi národy. Krásným příkladem toho se stala chodská píseň Na rozloučení mý potěšení, zahraná skotským dudákem, k němuž se postupně přidávali skotští houslisté i chodští muzikanti a zpěváci.
Loňský ročník Chodských slavností potvrdil, že úsilí organizátorů i všech vystupujících souborů má vzestupnou tendenci. Je jen dobře, že tvůrci celého pořadu se snaží vnášet nové pojetí do skladby programů. Přes drobné nedostatky znamenaly letošní slavnosti krok vpřed a staly se opět významnou akcí národopisného charakteru. Miloslava Hošková[/]

Estonský dudácký festival Valga torupill '88 [obsah]

Ve dnech 13.-14. srpna 1988 se konaly v městečku Tôrva, rajon Valga v Estonské SSR, Dny národní hudby "Valga torupilI '88" - "Valgaskaja volynka 88" (torupill = dudy). Po prvním pokusu v r. 1987 to byl druhý ročník rodící se tradice dudáckých festivalů, k nimž inspirujícím podnětem byly poznatky a zkušenosti, které načerpali průkopníci estonské dudácké renesance Johannes Taul, vedoucí souboru "Torupill", a jeho syn Ants Taul, výrobce estonských dud, při účasti na 5. mezinárodním dudáckém festivalu 1978 a na 2. dudácké dílně 1987 ve Strakonicích.
      Festival je příležitostí k setkání estonských dudáků a folklórních souborů uplatňujících dudy. k účasti jsou zváni také dudáci a skupiny z jiných oblastí SSSR. Letos se zúčastnily čtyři estonské soubory, sedmičlenná skupina z Marijské ASSR, tříčlenná skupina z Běloruska, zahraničním hostem byl Prácheňský soubor ZK ROH ČZM ze Strakonic. Pozvaní dudáci z Moldavie a Ukrajiny se bohužel nedostavili.
      V sálku závodního klubu stavebního družstva KEK v Tôrva byl v sobotu 13. 8. v 10 hodin zahájen valgaský festival krátkými pro jevy představitelů stranických a státních orgánů rajonu Valga, kteří estonsky a rusky uvítali účastníky.
      V rámci festivalu se pak konal seminář, pro který si pořadatelé vy[/]žádali od vedoucího Prácheňského souboru Josefa Režného referát "O stavu dudácké hudby ve světě", který byl přečten v ruštině a doplněn komentovanými diapozitivy různých typů dud a zvukovými ukázkami hry. Semináře se zúčastnilo asi 40 osob, mimo jiné též pozorovatelé z Lotyšské SSR. Následovala beseda, při níž marijští dudáci seznámili zájemce se svými dudami zvanými "šüvyr". Vzduchový zásobník těchto dud je zhotoven z býčí nebo vepřové měchuřiny, v jejíž horní části je upevněna nafukovací trubice z rákosu nebo nověji mosazná, větší spodní otvor v měchuřině je zpevněn koženou obrubou a do něho se jen zasouvá horní část pouzdra, v němž jsou paralelně umístěné dvě píšťaly (levá má 2, pravá 4 dírky s tónovým rozsahem f, g/g, a, c1, d1, (e1)/. Trubice píšťal jsou z rákosu, bývaly někdy též z kostí čapích noh, nověji jsou zhotovovány z mosazných trubic. Pouzdro z jalovcového dřeva tvoří v horní části vzdušnici, chránící rákosové nebo bezové piskory (nověji se zhotovují piskory z kovové trubičky s přivázaným plátkem), pouzdro pak vytváří dopředu otevřený žlábek, v němž jsou zpravidla včelím voskem utěsněné trubice píšťal, dolní konec pouzdra přechází v čep, na který je nasazen společný hovězí roh. Tento typ dud nemá samostatnou bordunovou píšťalu. Šüvyr se sdružuje v lidové muzice s oboustranným válcovitým bubnem zvaným "tümör", na který se hra je

jednou oboustrannou paličkou. Hra těchto dud je charakteristická krátkými, opakovanými melodickými motivy a jejich varianty s výrazným rytmickým doprovodem bubnu. Dudák byl při hře v ustavičném pohybu, zakláněl a předkláněl se v plynulém krouživém pohybu, drobnými krůčky podupával a doslova tančil v malých kroužcích. Rovněž marijská zpěvačka provázela svůj zpěv volnými a ladnými pohyby rukou.
      Běloruská "duda", dnes již vymřelý instrument, je typologicky příbuzný našim starším dechovým dudám, má jednoduchou melodickou píšťalu a samostatný vpředu dolu visicí bordun. Na rekonstruovaný nástroj hrál jeho výrobce a dudák z Minska, který předvedl rovněž svou rekonstrukci a modernizaci hranové píšťaly zvané "dudka".
      V průběhu festivalového pořadu předvedla marijská skupina ještě ukázku lidové hudby ve složení "bajan" (malá dvouřadová harmonika), "šijaltyš" (píšťala) a buben. Běloruského dudáka doprovázel na housle v unisonu jeho asi jedenáctiletý syn, při hře na "dudku" spoluúčinkoval hráč na bajan.
      Dudáci souboru Torupill hráli většinou na tradiční dechové dudy s jedním samostatným bordunem, ozdobnou stuhou šikmo do strany zavěšeným na pravém předloktí. Oba Taulové hráli na tříbordunové dudy zmodernizované dmychacím měchem po vzoru českých dud. Skupina devíti dudaček souboru "Linnutaja" z Kurgja byla dalším vý[/]razným estonským reprezentantem. Zjemňujícím prvkem bylo uplatnění jedněch houslí v unisonu nebo se samostatnou protimelodií a výborný á capellový přednes lidových písní. Dále vystoupil dudácký soubor Hellero a další skupina, uplatňující širší instrumentář (cimbálek, housle, basa, harmonika). s některými muzikami spoluúčinkovaly taneční skupiny v krojích různých regionů.
      Prácheňský soubor uplatnil skupinu pěti dudáků v trojhlasém "kasací", ukázky sólové hry na rekonstruované středověké dudy a na běžný typ českých dmychacích dud, různé formy sdružené dudácké muziky a s ní související písně, tance a zvyky z Prácheňska a Pošumaví. Pod vlivem neobyčejného úspěchu a velkého ohlasu dvou představení, která předcházela v sousedních městech, zrušili pořadatelé původní časový limit a vyžádali si provedení celého téměř dvouhodinového nonstop programu jako vyvrcholení celého festivalového pořadu, který natáčela estonská televize.
      Festival byl projevem stoupajícího zájmu o dudy a dudáckou muziku nejen v samotném Estonsku, byl prodchnut atmosférou přátelství a byl provázen spontánním nadšením obecenstva, které zahrnovalo účinkující potleskem a květinami. Také dudácký seminář probíhal ve znamení srdečnosti a vzájemné ochoty sdělit vše o dudách svého národa. Lze předpokládat, že podobné semináře se stanou užitečnou, praktickou i naučnou součástí estonských dudáckých festivalů, které mohou[/] přispět k poznání dalších typů dud v mnoha oblastech dosud živé lidové hudby nebo nástrojů znovu oživovaných jako součást hudebního odkazu a bohatství kultur národů SSSR. Josef Režný

Japonský pohled na Slovácky rok v Kyjově [obsah]

Přední japonský etnografický časopis Minzokugaku (Etnografie), vydávaný pod záštitou Státního etnografického muzea, přinesl ve svém 44. svazku (ročník 12, č. 2, 1988) obsáhlý článek o Slováckém roku v Kyjově pod názvem Slavnosti, při nichž ožívá tradice (s. 26-41). Jeho autorem je profesor univerzity Rikkjó v Tokiu Makoto Macudaira, který se jako sociolog a etnograf již řadu let zabývá problematikou lidových slavností a významem, jaký zaujímají v životě současného člověka. Zpracovává především japonský materiál, na jehož základě publikoval několik knih a řadu odborných pojednání, ale v posledních letech věnuje pozornost i lidovým slavnostem v Evropě. Prováděl výzkumy ve Francii a poté v roce 1987 strávil tři měsíce na studijním pobytu v Československu. Během této doby navštívil v srpnu 1987 kyjovské slavnosti Slováckého roku.
Profesor Macudaira ve svém výkladu ve zmíněném článku především připomíná, že v japonském povědomí je Československo spojová

no s představou vysoké hudební kultury: "Každý zná takové interprety jako je Česká filharmonie nebo Smetanovo kvarteto, každému jsou známa jména takových skladatelů, jako byl Smetana, Dvořák nebo Janáček. Ale překvapivě málo lidí ví, že základem jejich hudebního umění byla tradice lidové hudby, která má v Československu dlouhou historii." Dále pak pokračuje: "Zejména na Moravě mají lidé hudbu, a to především lidovou hudbu a tance svého kraje, opravdu rádi. Přitom tu nejde o žádný neumělý amatérismus. v každém městečku tu najdeme soubor, který má také taneční skupinu. v nespočetných orchestrech, jejichž jádro tvoří smyčcové nástroje, hrají stovky zdejších lidí. v okresních městech jsou hudební školy, v nichž se ve hře školí . velké množství dětí a mládeže. v každém městě i vesnici si udržují tradiční obyčeje, podbarvené písněmi a tanci. Můžeme říci, že zdejší kraj je hotovou pokladnicí lidových zvyků".
Jako příklad současného lidového interpretačního umění uvádí soubor lidových písní a tanců a cimbálovou muziku Lúčka, o jejíž činnosti se podrobně rozepisuje. Dočteme se tu mimo jiné: "Každoročně je zvána nejen na moravské slavnosti, ale i na různé festivaly doma i v zahraničí. Do roka mívá více než padesát vystoupení. Ale žádný z členů tohoto orchestru neprovozuje hudbu profesionálně. Na navštívence vedoucího J. Slaměny stojí psáno, že je inženýr. Jeho oborem je strojí[/]renství. Zpěvák a současně houslista souboru je v občanském životě elektrotechnik. Hraje tu i učitel střední školy. Prostě každý má své každodenní zaměstnání. Přitom se většina z nich ve hře na hudební nástroj cvičí sama. v Japonsku bychom takový orchestr označili jako typicky amatérskou skupinu. v Československu je prý podobných amatérských hudebních těles několik tisíc a mezi nimi je přitom několik takových, které se těší všeobecné oblibě a jejichž úroveň je neobyčejně vysoká. Nahrávky jejich vystoupení na deskách nebo kazetách se prodávají v pražských prodejnách gramofonových desek, o jejich práci se hojně píše v propagačních brožurách. Lúčka je samozřejmě jedním z těchto úspěšných orchestrů. Už jí vyšlo několik desek, které bývají rázem rozprodány. Protože však v žádném případě neprovozuje umění profesionálně, zbývá nám objasnit otázku, jakým způsobem hradí výdaje spojené s vystupováním. Tady se ukazují přednosti socialistické země. v případě Lúčky je gestorem Městský kulturní dům v Kyjově. Zapůjčuje jí veškeré hudební nástroje a kroje. Přebírá rovněž péči o údržbu nástrojů. Hradí také cestovní výlohy při zájezdech na vystoupení. Takovýmto způsobem se neustále udržují a rozvíjejí k dokonalosti moravské soubory."
Poté autor přechází k vlastní tematice moravských lidových slavností: "Takže co to vlastně jsou moravské slavnosti, jimž dodávají živost takovéto soubory. Když nastane[/] léto, tak se tu ve střediskových městech konají jedna po druhé slavnosti, jejichž náplň tvoří písně a tance. Mezi nimi jsou pravděpodobně nejznámější slavnosti ve Strážnici, které se začaly konat po druhé světové válce. Každoročně se na nich scházejí soubory lidové hudby a tanců nejen z Moravy, ale z celého Československa. Bývají sem zvány i soubory z ostatních socialistických zemí. Diváků, kteří se sem sjíždějí, aby zhlédli soutěžení souborů na letní otevřené scéně, je tolik, že ve dnech strážnických slavností vzroste několikanásobně počet obyvatel tohoto malého města. Ale příkladem typicky moravských slavností prý je Slovácký rok, tedy slavnosti, jež se konají tradičně od dvacátých let v jihomoravském městě Kyjově. Pořádají se jednou za čtyři roky. v roce 1987 se konaly po dvanácté." Na s. 33 uvádí autor podrobný program slavností v roce 1987 a dodává: "Když si ho prohlédneme, poznáme, že v současné době se slavností skládají ze tří složek. Jejich jádrem jsou lidové tance a hudba. k nim se pak pojí další programové akce a konečně třetím komponentem jsou taneční zábavy, na nichž si zatančí všichni návštěvníci." v tabulce číslo 2 na téže straně podává přehled hlavních programových akcí všech dosavadních ročníků slavností Slováckého roku, z něhož vyvozuje závěr o základním rozdílu mezi charakterem slavností před válkou a v současnosti: "Když se na tabulku podíváme, zjistíme, že před druhou světovou válkou

byly slavnosti ve srovnání se současnými mnohem prostší. Jak z tabulky vyplývá, předvádění lidové hudby a tanců se na programu objevilo až po válce. Předtím bylo hlavní součástí programu předvádění starých lidových zvyků a přehlídka národních krojů. Vedle toho bývalo na programu vystoupení dechových orchestrů a taneční zábava."
      Zvláštní pozornost věnuje autor prostoru jakožto atributu slavností, tj. snaží se vymezit území, jehož lidová tvorba se aktivně podílí na slavnostech Slováckého roku: "Když nahlédneme do programu, první, čeho si všimneme, je skutečnost, že tu jde spíše než o kyjovské slavnosti o slavností všech vesnic z jižní Moravy. Místem konání je Kyjov, ale schází se tu asi dvacet amatérských hudebních a tanečních souborů, vybraných přibližně ze čtyřiceti obcí v okruhu asi 25 km od Kyjova. Předvádí se tu moravská lidová hudba, tanečníci jsou oblečeni v místních krojích. Tradiční celoroční obyčeje a tradiční svatba, které jsou na programu, mají připomenout nejtypičtější zvyky zdejšího kraje. Lidé sem přinášejí obyčeje svého města či vesnice a předvádějí je tu ve sváteční atmosféře slavností, a tím vyzpívávají svůj pocit moravské sounáležitosti. A pak se tu konají taneční zábavy při moravské muzice. Lidé, kteří se tu shromáždili z okolních měst a vesnic, se při nich spojují v jedno ve víru tance. Moravské vesnice a města, která tvoří hospodářské zázemí Kyjova, tady vytvářejí velký společný svá[/]teční prostor a podávají svědectví o životě a kultuře, které společně uchovávají."
      Následuje podrobný popis nejvýznačnějších akcí Slováckého roku, zejména jízdy králů a stavění máje. Autor při něm využívá i grafických možností časopisu Minzokugaku a ilustruje svůj článek mnoha kvalitními barevnými snímky, jimiž čtenářům názorně přibližuje barvitou atmosféru slavností. Připomeňme si alespoň autorův dojem z krojovaného průvodu: "Je těžké si představit, jak asi vypadala krojovaná přehlídka v roce 1921. Možná, že to tehdy nebyl tak pestrý průvod, v němž každé město a vesnice nese svou standartu, jako je tomu dnes. Přesto však tehdy vzniklo oblastní národopisné muzeum, umístěné v krásné patrové budově, které se může pochlubit četnými národopisnými exponáty. Tak se počáteční horlivost, s jakou se tu tenkrát pustili do rozvíjení lidového umění, přenesla až na dnešní mladou přehlídku."
      Závěrečný oddíl článku je věnován otázce, která profesora Macudairu při jeho výzkumech mimořádně zajímá, totiž jakým způsobem jsou v dnešní době lidové sIavnosti organizačně zajišťovány, jinak řečeno, kde je ona hybná síla, která dnes oživuje a udržuje lidové tradice a vytváří z nich integrální součást kulturního života současné generace. Poznatky, které získal v Kyjově, shrnuje následujícím způsobem: "V Československu takovéto místní slavnosti obvykle organizuje[/] místní národní výbor, Socialistický svaz mládeže a další organizace. v Kyjově je pořadatelem Kulturní dům, o němž jsme se již zmiňovali. Příprava slavností začíná ustavením organizačního výboru při Kulturním domě. Má jednavacet členů, kteří se v průběhu následujícího roku věnují přípravě slavností. Protože se Slovácký rok koná jednou za čtyři léta, začínají první přípravy třetí rok po předcházejících, takže v organizační činností je zhruba dvouletá přestávka. Činnost ve výboru je samozřejmě dobrovolná a ujímají se jí starší a zkušenější z těch, kdo mají slavnosti rádi, Není třeba zdůrazňovat, že za práci ve výboru se nedostává žádná odměna a všechny výdaje, které z ní plynou, si každý hradí sám." "Tak se tyto lidové slavnosti mohou uskutečnit díky práci organizačního výboru, který stojí v pozadí. Jeho členové mají s jejich pořádáním mnoho starostí, což však neznamená, že by jim ťato práce nepřinášela radost. Poslední večer, když skončily všechny akce, které byly na programu slavností, jsem byl spolu s hlavním pracovníkem výboru Z. Kuncem a vedoucím souboru Lúčka pozván k hlavnímu organizátorovi jízdy králů Josefu Sedlářovi. Trochu jsem se podivil, když nás vedl do jakési podzemní garáže, ale ukázalo se, že je to rozlehlý vinný sklep. Sklepní prostory se rozezněly překrásnými písněmi a hudbou Lúčky. Nikdy nezapomenu na vůni vyzrálého vína, které jsme pili při jejich poslechu, a na úsměv

Z. Kunce, z něhož vyzařovala spokojenost nad vykonaným dílem."
Zpracovala Zdeňka Vasiljevová

Poznámka k japonskému pohledu na Slovácký rok v Kyjově [obsah]

Profesor univerzity Rikkjo v Tokiu pan Makoto Macudaira byl po příjezdu do Kyjova pracovníky organizačního štábu seznámen s ing. Janem Slaměnou, který v podobných případech spolupracuje s Domem kultury ROH v Kyjově jako tlumočník angličtiny. Po neoficiálním přijetí strávil pan profesor celou neděli v blízkostí vedoucího cimbálové muziky DK ROH Kyjov Jana Slaměny a tím uprostřed vrcholícího dění. XII. slováckého roku.
Obsáhlý článek M. Macudairy obsahuje řadu faktografických nepřesností, které vyplývají z určité jazykové bariéry, menší znalosti problematiky ZUČ a organizace kulturně výchovných akcí u nás. Tak došlo ke spojení názvu tanečního souboru LÚČKA Svatobořice-Mistřín s jeho doprovodnou cimbálovou muzikou DK ROH Kyjov v jeden celek, dále k záměně zřizovatelů jmenovaných kolektivů, nepřesnému popisu ekonomického zajištění činnosti kolektivu a některé údaje vztahující se k činnosti přípravného organizačního výboru. Podrobné informace o historii Slováckých roků v Kyjově, je jich programové skladbě, zastoupení jednotlivých obcí v Kyjově při[/]

Anna Kuzmjaková a Anna Derevjanyková z Prešova na Makovickej strune 1988 v Bardejove. Foto D. Vaško.

slavnostech čerpal autor z programového sborníku slavností a tento pramen cituje vcelku přesně.
Závěrem lze konstatovat pozoruhodný zájem japonského sociologa a etnografa o uchovávání tradic lidové kultury v naší zemi a v Evropě, i radost nad obsáhlostí pojednání o kyjovských národopisných slavnostech v odborném japonském časopise. Na druhé straně je však třeba uvést, že profesor M. Macudaira, by mohl být o přípravě, zajištění a průběhu slavností i o činnosti našich kolektivů ZUČ informován podrobněji a v širších společenskokulturních souvislostech ne[/]jen odpovědnými pracovníky pořadatele slavností v Kyjově, ale též odbornými pracovníky ÚLU Strážnice, příp. dalších ústředních orgánů. František Synek

Makovická struna '88 [obsah]

Šestnáctého ročníku prehliadky interprétov ukrajinskej ľudovej piesne Makovická struna v Bardejove (4. decembra 1988) sa zúčastnilo 16 sólistov a 11 duospevov - víťazov piatich okresných prehliadok. Takmer všetci priniesli do Bardejova autentické ľudové piesne ukrajinských lokalít východného Slovenska.

Laureátkami festivalu sa stali Mária Bartková a Mária Kaňová z Jarabiny, okr. Stará Ľubovna. Okrem nich v kategórii sólového spevu veľmi úspešne vystúpili: Iveta Hrycová z Šarišského Jastrabia, Mária Semhrycová z Beloveže, Ľudmila Švedová zo Svidníka, Anna Zamišková z Jakubán ai. v kategórii dvojspevu najväčšiu priazeň obecenstva aj toho roku získali Štefan Lukacko a Ivan Karaffa zo Šambrona. Úspešní boli aj debutanti festivalu: Anna Derevjanyková a Anna Kuzmjaková z Prešova, bratia Zamiškovci z Jakubán, Jozef Rudyj a Vasil Dura z Košíc ai.
      Interprétov veľmi dobre doprevadzal orchester ľudových nástrojov pod taktovkou Júliusa Selčana. Repertoár interprétov patril takmer vyhradne lyrickým piesňam novšieho pôvodu. Iba traja speváci dali prednosť balade. Uspávanky, pastierske a obradové piesne, v ktorých sú zachované archiacké prvky veľmi výrazne, na festivale vôbec neboli zastúpené.
      Hosťami festivalu bolo trio profesionálnych umelcov z Užhoroda, ktoré v doprovode vlastného orchestra ľudových nástrojov zaspievalo niekoľko zakarpatoukrajinských piesní, medzi nimi baladu o zakliatej neveste a veniec kolomy jok.
      Celý program festivalu natáčala ukra jinská redakcia Československého rozhlasu v Prešove. Na vlnách rozhlasu piesne festivalu sa dostanú nielen do ukrajinských dedín východného Slovenska, ale aj na Zakarpatskú Ukrajinu a do južného Poľska (t.zv. Lemkovštinu).[/]
      Zdá sa, že Makovická struna je najnavštevovanejším hálovým folklórnym festivalom v Československu. v čase, keď hľadiská mnohých folklórnych festivalov zejú prázdnotou, účastníci Makovickej struny už niekoľko rokov za sebou sú nútení opakovať celý program pred vypredaným hľadiskom najväčše j športovej hály mesta Bardejova. v súčasnosti Bardejovčania uvažujú o trojnásobnom opakovaní programu. Pravdepodobne ani takéto riešenie neuspokojí záujem verejnosti o toto podujatie. Mikuláš Mušinka

Výstava hanáckých plachet v Prostějově [obsah]

Muzeum Prostějovska sáhlo k záslužnému činu, ke zveřejnění jednoho ze svých nejbohatších fondů, k výstavě hanáckých plachet, převážně úvodnic. Obsáhla na sto předmětů, pečlivě restaurovaných a aranžovaných. Jejich roztřídění podle technik a kompozice vzorů přineslo zajímavou konfrontaci jednak překvapivě malého počtu plachet s transparentní vložkou, tradovaných v literatuře jako koutnice, jednak konfrontaci zpracování motivů samých. Největší skupinu (asi jednu třetinu) tvořily plachty s aditivní kompozicí, kde střídající se motivy jsou kladeny u nejstarších prostě, postupně až složitě vedle sebe. Podle předpokladu, že největší část sbírek vlasti[/]vědných muzeí pochází z vlastního sběrného území, lze předpokládat také to, že pocházejí převážně ze západní Hané. Mezi nimi je početná skupina nákelsko-příkazských plachet, z Pivína z let kolem 1820 je jich málo. Druhou třetinu tvoří pozdní, ale ještě ne zcela úpadkové úvodnice, vyšívané zřejmě pro obchod. Neobjevují se v nich tak silné individuality jako ve skupině s aditivní kompozicí nebo s vlnovkovou (zde sice početně menší, ale přesto pozoruhodnou). Ba zdá se, že je z nich jakákoli osobitost setřena; přes jakousi spěšnost v provedení nelze jim však upřít značnou rutinérskou úroveň. Ve sbírce - jak se dá předpokládat - chybějí doklady ze severovýchodu, zvláště pozdní z hostýnského Záhoří, zato jsou tu zastoupeny i z přechodného území k jižnímu Valašsku. Vysloveně diletantské práce se tu nevyskytují.
Při výstavě se využilo niky ke zkratkovému náznaku původního využití plachet v interiéru. Byla tu vystavena nejstarší, unikátní koutnice, expozičně bohužel při vší své vzácnosti málo atraktivní. Také ostatní předměty - plastiky, malby na skle - měly navodit intimitu rodinného života.
Výstava, hodná následování, měla jednu chybu: přes velkou práci, která se jí věnovala, trvala krátce, od 8. září 1988 do konce měsíce, takže ji všichni zájemci nestačili zhlédnout. Miroslava Ludvíková

Výstava v Polabském národopisném muzeu v Přerově nad Labem, prosinec 1988
      K předvánoční a vánoční náladě již řadu let patří programy našich muzeí v přírodě: Vánoční jarmark a Koleda v Rožnově pod Radhoštěm, Vánoce na Vysočině na Veselém kopci, nemluvě o vánočních výstavách v muzeích klasického typu, o výstavách zahrádkářských odborů a jiných. Bývá jich mnoho a vždy vábí návštěvníky ze široka daleka. v roce 1988 poprvé uspořádali větší vánoční výstavu také v Polabském národopisném muzeu v Přerově nad Labem. Televizní diváci, kteří sledovali štědrovečerní "receptář", na tuto výstavu nahlédli. "Lidové vánoce v Polabí" znamenaly trochu odvážný pokus. Skanzen v Přerově bývá stejně jako většina ostatních v zimě uzavřen, zimní akce zde prozaťím neměly tradici. Přerov leží stranou hlavní silnice, autobusové spojení není ideální. Pokus se zdařil. Kolem čtyř tisíc návštěvníků prošlo výstavou uspořádanou velmi jednoduchými prostředky, ale s vytříbeným vkusem a citem. Odnesli si poučení i krásný zážitek a vánoční náladu. Autorka výstavy Jana Hrabětová se inspirovala "Vánoci na Vysočině", čerpala z literatury a terénních výzkumů a vytvořila se svými spolupracovníky něco zcela specifického. Řada vánočních tradic má platnost velmi širokou, zasazena v jedinečném prostředí polabských chalup však vy[/]tváří rovněž jedinečný celek - vánoce v Polabí.
      Výstava sestávala ze dvou odlišných částí: první část v dobových interiérech směřovala k vytvoření co nejvěrnějšího a nejživějšího obrazu skutečného životního prostředí, druhá, instalovaná ve staré bednárně, byla řešena výstavnicky.
      Nejprve projděme s návštěvníky interiéry chalup. v chalupě z Chvalovic se ocitáme v "Předvánočním čase" draní peří a sousedských besed. Hromada peří na stole, překlopené hrnečky, ošatka sušeného ovoce, na okně rozevřená kniha s brýlemi - to zřejmě hospodář předčítal, aby čas rychleji plynul. v síni chalupy z obce Draha vylekala děti bílá figura Lucky, v komoře se připravovala další předvánoční obchůzka - ležely zde připravené kostýmy a rekvizity Mikuláše a jeho doprovodu. Ve světnici byly již vánoční přípravy v plném proudu v košíku předvánoční nákup, na stole potřeby k pečení, na plechu vykrájené perníčky, vánočka, množství nejrozmanitějších potřebných drobností. Staročeská chalupa, nejstarší objekt muzea s velkou světnicí, navozovala náladu nejvýznamnějšího svátku - Štědrého večera. Prostřený stůl se vším, co na něm má být (včetně drobných mincí a slámy pod stolem), nad stolem zavěšený stromek, na lavici u kamen předměty k pověrečnému hádání: střevíc, nůž s kouskem chleba a vánočky, překrojené jablko aj. Vánoční náladě v chalupách chybělo[/] snad pouze ono "v světnici teplo u kamen".
      Prostorný výstavní sál v bednárně je vytápěný, takže prohlídka druhé části výstavy doprovázená vánoční hudbou probíhala v pří jemném prostředí a pohodě. Vánoční stromky s různými typy výzdoby, betlémy, prostřený stůl, sbírka vánočních pohlednic. v přísálí se velmi dobře a inspirativně uplatniIa malá výstavka prací Jany Duškové z Poděbrad, absolventky Lidové konzervatoře v Praze. Její perníčky a jiné drobnosti, stylově ozdobený stromek ukázaly možnost rozvíjení lidových výtvarných tradic v současné době. Ve třídě staré školy se soustředilo vše, co souviselo s vánočním koledováním: s koledou na Štěpána, na Tři krále, i s klukovskou obchůzkou "řehořského vojska". Stromeček ve třídě zdobily ozdoby a řetězy z barevného papíru.
      Výstavu doprovázely stručné, výstižné texty, byla k ní vydána půvabná drobná brožura s textem Jany Hrabětové a ilustracemi Hany Tomkové Lidové vánoce v Polabí. O starém vánočním pečení a štědrovečerních pokrmech. Výstava znovu prokázala zcela specifické možnosti muzeí v přírodě, kde již samo prostředí navozuje iluzi živé skutečnosti a předává návštěvníkům poučení o minulosti prostřednictvím silného osobního zážitku. Vanda Jiřikovská

Výstava uspořádaná Národopisným oddělením Historického muzea Národního muzea v Praze ve spolupráci s Ústředím lidové umělecké výroby v Praze, prosinec 1988-leden 1989
      "Vánoce jsou jedny z mála výročních zvyků, které se s přirozeností obecně slaví až dodnes" - zní úvodní věta katalogu k výstavě. Pravdivost tohoto konstatování potvrdila již samotná vernisáž výstavy, která se stala opravdovým svátkem. Sál Lobkovického paláce, ozářený a vánočně provoněný, zaplnil hustý dav slavnostně naladěných návštěvníků, trochu dojatě vnímajících tóny hudby, melodii veršů ...
      Výstavy se zvykoslovnou tematikou jsou vždy náročné. Jádrem obyčejů je živý děj, jednání lidí, tedy elementy nehmotné, prakticky nevystavitelné. Pouze předměty, které sehrávají při lidském konání významnou roli - ať již jsou to zvykoslovné předměty nejrůznějšího druhu, pokrmy, nádobí - a jejich promyšlený výběr, mohou navodit atmosféru a vyvolat v obrazotvornosti návštěvníků představu toho, co je obsahem tradičního jevu. Domnívám se, že se autorům výstavy podařilo tohoto nesnadného cíle dosáhnout jak šťastným, pečlivým výběrem exponátů, tak promyšlenou formulací textů.
      Obsahově byla výstava členěna do tří kapitol, sledujících časový průběh zvyků.
I. Advent. Toto čtyřtýdenní předvánoční období obsahuje v lidové tra[/]dici řadu zábav a svátků. Na výstavě je reprezentují rekvizity posledních tanečních zábav - housle primariuse hrajícího na cecilské zábavě a vrkoč, kterým odměňovaly dívky tanečníky na zábavě kateřinské. Svátek sv. Ondřeje k sobě vázal řadu zvyků prováděných též na Štědrý den (lití olova, odklápění hrnečků aj.). Předvánoční obchůzky Barbory, Lucky, Ambrože, Mikuláše s andělem a čertem předvedla výstava téměř naturalisticky figurinami, Unikátní a cenný doklad představují originální kresby a záznamy Karla Rozuma. Tradiční mikulášské trhy reprezentovaly nejrozmanitější sladkosti a drobnosti na nich prodávané: perníčky, pěnové cukroví, figurky Mikulášů, čerti ze sušených švestek, ozdůbky z ovoce, betlemové figurky.
II. Vánoce. k přípravě nejvýznamnějšího svátku, Štědrého dne, patřila vedle úklidu hlavně příprava pokrmů. Byly k tomu potřeba všechny nejzákladnější potraviny - luštěniny, mouka, kroupy, česnek, cibule, ořechy, mandle, rozinky, ovoce. Pekáčky na štědrovečerního "kubu", formy na pečení keramické i kovové, hrnce a hrnečky na vaření se na výstavě uplatnily stejně jako nádobí ze skla, fajánse, porcelánu, určené k slavnostnímu stolování. Neméně důležitá byla úprava světnice doplněná charakteristickými symboly vánoc: betlémy, později vánočními stromky. Velký betlém s dřevěnými figurkami z Příbramska, několik betlémů skříňkových různých rozměrů, jednotlivé figurky[/] vyřezávané i malované reprezentovaly rozsáhlou a rozmanitou betlemářskou tvorbu. Iluzi štědrovečerní pohody vytvářel kout světnice z Podkrkonoší se stolem, na němž nechyběl chléb, vánočka, koláče, sušené ovoce, drobné mince, nad stolem zelená větev. Vánoční stromky, které se staly později tčéž součástí lidové tradice, byly zdobeny starším venkovským způsobem (jablíčky, ořechy, perníčky) nebo složitějšími starými ozdobami městskými z cukrové pěny, papíru, korálků, skla. Centrální velký vánoční strom na výstavě zářil charakteristickými soudobými českými ozdobami z foukaného skla - na jeho větvích visely skleněné krápníky, labutě, drobní ptáčci, koule.
III. Koleda. Uzlíček s drobnými dárky, kolední proutky, "štěstí" (ozdobená větévka) ze Slezska, novoroční vrkoč děvečky ze Slovácka, tříkrálové čepice, přenosný betlémek, hudební nástroje, noty a texty písní.
      Vstupem do malé vedlejší místností jsme se ocitli v současnosti. Decentně prostřený štědrovečerní stůl s nádobím z prodejny ÚLUV stejně jako malý stolek připravený k silvestrovskému pohoštění přátel, svícny, svíce, slaměné ozdoby na stromku dokazují možnost využití tradičních prvků ke zkrášlení současného životního prostředí a domova při slavnostních příležitostech. Soudobou živou vánoční tradici představily i ukázky drobného vánočního cukroví, jehož pečení se stalo neoddělitelnou součástí vánočních příprav, právě tak jako ro

zesílání vánočních a novoročních přání.
Výstavnický úkol nebyl snadný, prostor velkého sálu není nejvhodnější k instalaci předmětů většinou drobných a prostých. Není zde rovněž snadné vést návštěvníky zamýšleným směrem (občas se např. stávalo, že návštěvníci přehlédli část vzácných kreseb K. Rozuma umístěných na zadní stěně panelu). Nicméně i problém prostoru se podařilo zvládnout a rozlehlost sálu naopak využít ke znásobení slavnostního dojmu.
Výstava skončila a je nám jí téměř líto, jako nám bývá líto končících vánočních svátků. Potěšila oči a srdce, poučila o historických kořenech vánoc, inspirovala. Cenným počinem byla též realizace cyklu přednášek, předvádění výroby tra[/]dičního pečiva a hlavně vydání brožury České vánoce s textem Jiřiny Langhammerové a reprodukcemi kreseb Karla Rozuma. Tvůrcům výstavy (scénář zpracovaly Jiřina Langhammerová a Helena Šenfeldová, autorem architektonického řešení byl Vladimír Hora, výtvarného řešení Josef Flejšar ) patří upřímné a hluboké díky. Vytvořili vlastně první velkou výstavu věnovanou tomuto námětu, výstavu vysloveně krásnou a reprezentativní, dokazující životnost a význam lidové tradice, před nedávnem nepříliš uznávané. Výstava přesvědčivě dokázala, že vše, co lidský život obohacuje a činí krásnějším, je nezbytné pro rozvoj národní kultury. Vanda Jiřikovská[/]

RECENZE

Jitka Staňková - Ludvík Baran: Lidové umění z Čech, Moravy a Slezska. [obsah]

Praha, Panorama 1987, 200 stran, 280 barevných fotografií
K nesporným přednostem této publikace, určené spíše pro širokou veřejnost, patří velká erudovanost autorky v oblastí lidového umění, přehled, který je z celé knihy patrný a který autorka získala za léta své práce na tomto poli. Faktické údaje, lokalizace a časové zařazení[/] jednotlivých artefaktů vycházející z náročné práce v depozitářích muzeí, v archivech i v terénu nebo jsou přejaty z literatury. Kniha je přínosem zejména v pasážích, kde autorka popisuje jednotlivé obory, předměty či specifické jevy lidového umění, kterými se zabývala již ve své předcházející vědecké a publikační činnosti (především oděv, interiérové textilie, malovaný nábytek). k dalším kladům publikace se řadí bezesporu i barevné fotografie[/] Ludvíka Barana vynikající úrovně, které poskytují čtenáři plastický obraz o hodnotě a estetickém působení předmětů. Cena fotografií vynikne zvláště ve srovnání s řadou jiných odborných publikací z oboru lidového umění, kde převládají fotografie černobílé, ačkoliv právě barevná škála patří často u lidové produkce k základním znakům určujícím jednotlivé etnografické regiony či výrobní oblasti.
Autorka pojala, podle svých vlastních slov, publikaci spíše jako výběr jednotlivých předmětů, nyní většinou izolovaně dochovaných v muzeích. Na základě jejich funkcí se pokouší podat obraz této oblasti lidové kultury, jejího místa a role v životě lidových vrstev, ačkoliv sama upozorňuje, že tento obraz nemůže být úplný. Proti tomuto postupu nelze vznést námitky. Spornější je však již fakt, že kniha na mnohých místech skutečně působí jen jako výčet jednotlivých a de facto izolovaných předmětů, řazených za sebou bez hlubších logických souvislostí, že budí dojem, jakoby se autorka zastavila na poloviční cestě od jednotlivostí k obecnému. Tento výsledný dojem je dán do značné míry i tím, že knize chybějí obecnější pasáže teoretického charakteru (s výjimkou úvodu, jenž má však vysloveně informační ráz), které by se zabývaly těmito problémy, jako vlastním vymezením dosud ne plně specifikovaného pojmu lidové umění, otázkou národní specifičnosti, podrobným rozborem znaků lidového umění, jeho zapojením

do širšího historicko-společenského kontextu, způsobem výroby předmětů a jejich rozšiřováním v terénu. Na tomto místě upozorňuji na nepřesnost v úvodu, spočívající v příliš striktním rozdělení lidového umění na tradiční, neovlivněné slohovým uměním (předměty zvykoslovného charakteru, výšivky, tkaniny, nástěnná malba a kroj), a umění zlidovělé (malovaný nábytek, malba na skle, lidové sklo, krajka apod.). Domnívám se, že ani u "tradičního" proudu (jakkoliv je možné vést diskusi o oprávněnosti užití tohoto termínu v této souvislosti) nelze vyloučit vlivy umění slohového, protože například výšivka má svůj původ právě ve vyšším společenském prostředí; hranice mezi oběma proudy je pohyblivější. v knize, jež se alespoň podle slov autorky - pokouší o funkční členění materiálu, však považuji za zásadnější nedostatek opomenutí rozboru celé škály vzájemně svázaných estetických i mimoestetických funkcí, které jednotlivé předměty v lidovém prostředí měly, a celé jejich funkční struktury, na niž upozornili u nás někteří badatelé již ve třicátých letech.
Pokud jde o výběr jednotlivých druhů předmětů, domnívám se, že některé z oblastí lidového umění jsou zhodnoceny neúplně (např. z kovářství a prací z kovu autorka rozebírá podrobněji pouze šperky, kovové vazby modlitebních knížek a oplatnice).
J. Staňková na rozdíl od své předcházející monografie (Lidové výtvarné umění, Praha, SPN 1967)[/] opustila tradiční členění lidového výtvarného umění podle běžných kritérií, jako je materiál, technologie zpracování či způsob výzdoby a artefakty dělí do pěti oddílů podle funkcí a způsobu užití: Umění pro jediný den, Umění pro každý den, Umění pro sváteční den, Umění pro reprezentaci a Umění pro radost. v prvním oddílu jsou uvedeny předměty s krátkodobou životností užívané zejména v obou hlavních zvykoslovných cyklech - kalendářním i rodinném (předměty od velikonočních kraslic a májek přes čepení nevěst až po sváteční zdobení oken, podlah a chodníčků před domy), druhý oddíl zahrnuje především tu část lidového umění, která je spojena s každodenním životem, užitkovostí, u níž je prvořadý praktický význam (lidová architektura, všední a pracovní oblek, pracovní nářadí, nejjednodušeji zdobená keramika a lidová skulptura), třetí zase artefakty vyráběné pro sváteční den nebo v takové dny používané (např. sváteční kroje, šperky, betlémy). Ve čtvrté kapitole jsou předměťy, které manifestovaly postavení svého majitele ve společnosti a měly tedy kromě jiného i sociálně rozlišovací funkci (součásti svátečních krojů, náročněji zdobená keramika, lidové sklo a jiné). A konečně v poslední kapitole Umění pro radost jsou dárky dětem od pečiva až po hračky z různých materiálů, malovaný nábytek, včelařské úly a řada dalších, převážně drobných artefaktů. v každé kapitole se dá určit funkce, pokládaná autor[/]kou za primární, funkce, na jejímž podkladě jsou skupiny vytvořeny. Je to zejména funkce magická a obřadní, užitková, reprezentační a zábavná. Zůstává ovšem otázkou, zda-li je toto členění důsledné a jednoznačné, postihuje-li hlavní znaky a úlohy lidové tvorby. Osobně pokládám za šťastnější členění K. Šourka v knize Lidové umění v Čechách a na Moravě (Praha, Umělecká beseda 1940), které se tu podle funkcí dělí na výtvarné projevy vycházející z magicko-kouzelnických předkřesťanských tradic, na jevy spojené s lidovou vírou a náboženstvím, dále pak s rituálním pojetím erotiky a sexuality, s účelovosti, se sociální funkcí a konečně s čistě dekorativní funkcí. Oproti tomuto členění považuji přistup J. Staňkové ke klasifikaci za nedůsledný. Proklamovaná funkce předmětů se u ní nestala jediným kritériem, ale je doplňována a na mnohých místech suplována kritérii dalšími, jako jsou délka existence předmětu (týká se zejména první kapitoly), čas výroby či doba užití (řada exemplářů v prvních třech oddílech - např. betlémy, mechanické modely dolů, zdobené hudební nástroje v Umění pro sváteční den). Dále se domnívám, že u některých předmětů není zvolená funkce dominantní (reprezentační funkce u obrázků na skle, modlitebních knížek a některých lidových tisků; spojení s každodenním životem u lidových skulptur či se způsobením radosti, s obdarováním u malovaného nábytku apod.), zatímco jiné důležité funkce jsou opomenuty.

      Knize například chybí kapitola, která by se zabývala artefakty spojenými s náboženským životem lidu a lidovou vírou, jakožto svéráznými modifikacemi oficiálního kultu. v důsledku toho došlo k rozčlenění těchto artefaktů následujícím způsobem: obrázky na skle, kovové vazby modlitebních knih, ručně psané či ručně zdobené modlitební knihy a kancionály, hřbitovní kříže jsou v Umění pro reprezentaci; kříže na polích, lidové skulptury s náboženskou tematikou v Umění pro každý den; betlémy v Umění pro sváteční den a různé druhy obřadního pečiva v Umění pro jediný den a Umění pro radost. O kostelech, kaplích a drobných sakrálních objektech se autorka nezmiňuje téměř vůbec. Naproti tomu se mně dvě kapitoly, Umění pro sváteční den a Umění pro radost, jeví jako nadbytečné. Umění pro sváteční den není přesně odděleno od Umění pro jediný den (zvláště když onen jediný den je např. dnem vánočních svátků) a navíc se částečně překrývá s Uměním pro reprezentaci (alespoň podstatná část této kapitoly, kterou tvoří sváteční kroj a šperky). Ne zcela jasným rozdělením svátečního kroje mezi dvě posledně jmenované kapitoly navíc došlo k porušení jednotného celku, což je obzvlášť patrné u výšivek. Zatímco výšivky pavím perem jsou částí kapitoly Umění pro sváteční den, výšivky nitěmi a dracouny jsou již v Umění pro reprezentaci. Kromě toho obsahuje uvedená kapitola vlastně jenom zdobené hudební nástroje, betlémy a[/] mechanické modely dolů zařazené sem podle doby užití. Ani umění pro radost není úplně přesně vymezené. Jestliže při zrodu většiny prací lidového umění stojí touha po uspokojování estetických potřeb, která se projevuje zdobením a zkrášlováním užitkových předmětů a prosťředí, tedy touha po radosti v širším slova smyslu, je otázkou, kde vlastně začíná "umění pro radost", kde vést hranici a jak je oddělit od umění ostatního. z tohoto hlediska je například nejasné, proč oddělovat sem zařazené včelařské úly zdobené dřevořezbou od podobně zdobených hudebních nástrojů či zemědělského nářadí. U některých předmětů je jistě dominantní snaha někomu udělat radost, někoho obdarovat, pobavit a zařazení hraček, loutek a karet je tedy zdůvodněné, ale již u některých druhů pečiva se ocitáme na pomezí hračky a obřadního předmětu. Patrně nejspornější je zařazení malovaného nábytku do této kapitoly z důvodu, že jej nevěsty dostávaly darem při svatbě a jeho hlavním důvodem bylo tudíž udělat radost (další svatební dary, dary z lásky, případně nábytek zdobený truhlářskými technikami však byly zařazeny do jiných kapitol). Na základě podobných nesrovnalostí se domnívám, že zařazení konkrétních předmětů do jednotlivých kapitolek bylo spíše záležitostí různých pohledů a různě uplatňovaných měřítek či formálních podob mezi artefakty než do detailu propracovaného systému.
      Kromě toho se v knize místy obje[/]vují nepřesnosti v textu a omyly v popiskách fotografií. Například plastika na fotografii č. 78 (str. 52) nezobrazuje sv. Cyrila, ale pravděpodobně sv. Mikuláše, správnější ikonografické určení sousoší na fotografiích č. 79 (str. 52) a 94 (str. 62)) je sv. Anna Učitelka, obrázek na skle na fotografii č. 219 (str. 135) nezachycuje Korunování P. Marie, ale spíše její zasnoubení, a na fotografii č. 205 (str. 126) není sklenice s hutnickými figurkami, ale láhev nebo karafa.
      Svými námitkami ale nechci hodnotu práce snižovat. Opakuji, že ta spočívá především v rozhledu autorky a také v tom, že čtivou formou představuje a přibližuje lidové umění jako složku národní kultury, složku rovnocennou umění slohovému, že se pokouší čtenáře seznámit se "životem" lidového umění. Jistě se o této práci dají vést diskuse. Tohoto nebezpečí si byla vědoma patrně i autorka sama, a proto upozorňuje na nejednoznačnost funkcí i na to, že se pokouší o nový přístup. Na publikaci J. Staňkové je třeba se dívat jako na zajímavý a podnětný, nikoliv však bezchybný krok k pojetí tak složité problematiky, jakou celá oblast lidového umění bezesporu je. Luboš Kafka

Ingebjorg Gravjord: Votten i norsk tradisjon. [obsah]

Helsingborg 1986, 136 s., il.
Monografie pojednává o rukavicích v norské tradici. Autorka měla možnost vést linii vývoje počínajíc

nejstaršími zprávami přes archeologické nálezy, pokračovala nálezy v hrobech a nepominula ani pozdější písemné prameny. Zvláštní kapitolu tvoří srovnání tradice a módy, dovedená od r. 1600 po 19. století. Materiál tu byl především domácího živočišného původu, ať kožešina, vlna či hrubé sukno, méně len, bavlna teprve po r. 1800 a umělé hedvábí po r. 1920. Pokud se týká historie technik, nejstarší je vázáni příze na jehlici, obecně známé nejen v Evropě, Egyptě, Iránu, ale i z Peru, Mexika, Nové Guineje. z pletení na jehlicích je zajímavé tzv. dvoupřízové. Háčkování lze spojit s objevením se bavlny.
      V lidovém prostředí v celé Skandinávii největší zdobnost dosáhly rukavice ve spojení se svatebními obřady a byly obsaženy nejen v darech mezi nevěstou a ženichem, ale chystaly se i pro pastora a ostatní sloužící. Typy pak byly různé: palcové i prstové rukavice nebo jen kryjící dlaň až po takové, které se podobají širšímu náramku či nátepničkám. Palčáky z kožešin domácích či divokých severských zvířat se zdobily aplikací lodenem a řemínky kůže, vázané i pletené vyšíváním, lokálně diferencovaným. Nejkrásnější s tzv. vzorem růží pocházejí z Telemarku a tvoří s výzdobou ostatních krojových součástí jednotu. Při zdobení se zvláštní pozornost věnovala dlouhým manžetám. To, čemu se obecně říká "norské vzory", se rozvíjelo teprve po polovině 19. století - na rukavicích pletených na jehlicích.[/]
      Autorka nepomíjí ani palcové rukavice pracovní, kde se klade větší důraz na trvanlivost a ochranu rukou. Zvlášť pojednává o palčácích pro práci na venkově a zvlášť pro práci na moři.
      Zvláštní kapitolu věnuje výrobě a odbytu a změnám, které přineslo 20. století. Artiklem obživy se stávají po r. 1920 a prodávají se v obchodech s ručními domáckými výrobky, které lze srovnat s naší Uvou. Sleduje je s rozborem techniky, pracovních detailů a rozpisem vzorů, při respektování jednotlivých druhů.
      Jistě vzhledem ke klimatu jsou rukavice důležitějším předmětem studia na severu než u nás; přesto se neubráníme názoru, že jsme v otázce ochrany rukou před zimou a funkce rukavic v obřadech zanedbali takřka všechno. Ve spojení s touto vynikající knihou vyvstává ještě druhá myšlenka: nemá totiž ani nejmenší resumé v jiném jazyku a tak je zahraničním zájemcům nepřístupná. A to nechť je mementem i pro naše vydavatele. Miroslava Ludvíková

Contemporary folklore and culture change. [obsah]

Ed. Irma-Riitta Järvinen. Helsinki 1986, 158 stran
      V r. 1983 se v Helsinkách konal finsko-maďarský kongres o současném folklóru. v průběhu dalších čtyř let se (bez ohledu na dataci postupně přiděloval sborník referátů, které sestavovatelka tematicky rozdělila do tří volných skupin. v před[/]mluvě (7-8) hovoří o nutnosti zkoumat současný folklór jako nové formy lidové tvorby, vznikající v urbanizovaných společenstvích, dále jako tvorbu, která udržuje kontinuitu tradice od vesnické společností k industrializovanému dnešku a konečně jako tvorbu, kterou nelze zkoumat bez přihlédnutí k folklorismu.
      Oddíl Folklorismus a folklór dnes (9-61) obsahuje Niedermüllerovo shrnutí slavností, festivalů a tradice v současném Maďarsku, kde se obecně rozlišují folklórní slavnosti a slavnosti folklóru ve vztahu k folklorismu a masové kultuře. V. Voigt se zabývá věcným přehledem studia současného (today's) folklóru a uvádí bohatou výběrovou bibliografii (29-32) zejména maďarské, americké, severské a jiné literatury. Upozorňuje, že přeměny tradice nutno sledovat na základě přesné terminologie (co znamenají např. pojmy "proměny" nebo "nové formy" folklóru?), která dosud není propracována. Dětskému folklóru a herním příležitostem dětí v Budapešti se věnuje E. Kovács. O zajímavých návratech ke staré hudbě a o roli festivalu v Kaustinen pro rozvoj finských písní typu "kantele" a zpěvu run Kalevaly píše A. Asplund. I. Kriza přehledně hovoří o úloze folklóru při vytváření národní a etnické identity v Maďarsku od dob Attilových do současnosti a všímá si zejména různých druhů folklorismu řízeného intelektuály.
      Druhou velkou skupinu tvoří referáty pod obecným názvem Kultur

ní přeměna (62-103). M. Hoppál v teoreticky výborně propracovaném příspěvku Řetězové dopisy: soudobý folklór a řetězec tradice" dokazuje, že i písemné sdělení je nejméně od dob sv. Antonína Paduánského folklórním žánrem, neboť jde o tradiční vyjádření způsobu myšlení představ lidových vrstev. L. Virtanen rozebírá málo sledované drobné formy (nikoliv přímo žánry) folklórního vyjadřování agresivity, jako jsou kletby, nadávky, přání zlého, urážky, přezdívky, specificky užitá přísloví, humorky a anekdoty, dále drby (nikoliv domněnky nebo chýry!) a projevy etnocentrismu, to vše jako odraz kulturní výměny. Informativní přehled kulturní dynamiky současné maďarské vesnice zpracovává M. Sárkány, a to na příkladu bydlení, stravy, odívání, změny hodnot, společenského života, výchovy a trávení volného času.
Poslední skupinu referátů pod názvem Výklad a rozbor folklóru (104-158) uvádí A. Nenola-Kallio výkladem o rozdílech v autorství a vnímání folklóru podle pohlaví, a to v oblasti umění, náboženství a práva. Ve skandinávském folklóru se diference projevují ve stereotypizaci postav, v různé interpretaci obou pohlaví a v dalších rysech. I. Nágy analyzuje vlastní životopisy vesnických žen v Maďarsku jako projevy talentu a sebedůvěry, což je fakticky nový folkloristický přístup. Výborným rozborem postupné krystalizace textu jedné povídky středofinského vypravěče se na bohatých ukázkách z let[/] 1968-1971 zabývá A. Kaivola-Bregenhoj. Závěr knížky tvoří vtipný a na ukázky bohatý dialog o humorce a je jím významu, jehož partneři jsou S. Knuttila a M. Kuusi. Výsledkem není definice, nýbrž konstatování, že humorky, anekdoty - a vtipy se da jí obtížně typologizovat a že existuje řada možností pro jejich analýzu.
Jednotlivé studie (Voigt, Kriza, Hoppál, Kaivola-Bregenhoj, Knuttila a Kuusi) mají teoreticky přínosný charakter a jsou propracovaným podnětem pro další studium. Škoda jen, že studie nejsou ani tematicky, ani metodologicky paralelní nebo protikladné (finsko-maďarské) a že tedy ve srovnávacím měřítku nejsou dostatečně pointovány, i když v obou zemích lze sledovat rozdílné či paralelní jevy lidové tradice. Bohuslav Beneš

České humanistické drama. [obsah]

Vyd. Milan Kopecký. Odeon, Praha 1986, 374 str., 24 obr.
      V řadě Živá díla minulosti, v níž vyšla také kniha Smích a pláč středověku, byla vydána souborná edice starší české dramatiky. Ne neprávem se editor, profesor brněnské filozofické fakulty Milan Kopecký, odvolává v předmluvě na slavné inscenace E. F. Buriana, které zpřístupnily hru o sv. Dorotě, Saličku, Žebravého Bakuse, vojáky sv. Řehoře, Komedii o Františce a Honzíčkovi a na pásmo Jak se kdy v Čechách strašívalo. Také kus Ester, hraný v Terezíně v Burianově úpra[/]vě, a Vánoční hry českého lidu, speciálně vybrané a seřazené, znamenaly krok vpřed na cestě k moderním inscenacím pololidových a lidových skladeb; tyto inscenace se pak znovu objevují v závěru 60. a na začátku 70. let a mají pozoruhodnou úlohu v poválečně české dramaturgii.
      Je tedy Kopeckého edice aktuální připomínkou, že existuje ještě celá plejáda autorů a her, známých jen ve své textové podobě, kterou editor přibližuje ve vzorném zpracování s příslušnými bibliografickými údaji. v knize se setkáváme s textem Mikuláše Konáče z Hodiškova (1480-1546) "Hra pěknejch připovídek" (1547), s anonymní "Tragedií nebo Hrou žebračí" (polská předloha 1552), dále s poprvé vydávanou hrou Jana Zábrodského z Těšínu pod názvem "Héli" (1582) a s dalšími texty. Poprvé je publikována "Komedia aneb Hra kratičká" Šimona Lomnického z Budče (1595) a dále hra "Helluo a Judaeus" (1608); naproti tomu "Selský masopust" (1588), hry Tobiáše Mouřenína z Litomyšle "Historia kratochvilná o jednom selském pacholku" (1604) a "Vejstupný syn" (1604), minikomedie "Polapená nevěra" (1608) a méně známé "Dialogy různých osob" (před 1620) vycházejí zde po několikáté.
      Nový soubor sdružuje nejvýznamnější humanistickou dramatiku pololidového a lidového charakteru a v rámci dvou století ukazuje její žánrovou strukturu od přežívajícího velikonočního dramatu přes biblické

drama, světskou satiru, interludium až po moralitu. Zvláštním případem jsou "Dialogy", jejichž ztvárnění by pro dnešního divadelníka bylo nepochybně tvrdým oříškem. Zmínili jsme se spolu s editorem o pololidové a lidové tvorbě: v roce vydání edice již nepochybně neměl v předmluvě chybět aspoň stručný výklad o pojetí obou termínů, neboť hranice profesionálnosti a neprofesionálnosti literární tvorby jsou neobyčejně vágní a zasluhují tedy pozornosti s uvedením příkladů. Folklorista i tak uvítá nové i starší již publikované texty, neboť Hrabákova edice je dnes již obtížně dostupná. Texty názorně ukazují, kam až může jtt humanisticky chápaná "lidovost", projevující se ponejvíce ve výrazové a významové složce textů, a jak se paralelně s ní rozvíjí poplatnost soudobé ideologii, O to výraznější jsou ty hry, které vyúsťují v náznaky světské společenské kritiky. Právem uzavírá editor předmluvu slovy: "Toto drama se uchází nyní o čtenářský zájem, stále však čeká na svého E. F. Buriana." Bohuslav Beneš

O "neznámých" a neznámých pohádkách - zamyšlení nad knihou

Unbekannte Märchen von Wilhelm und Jacob Grimm. [obsah]

Synopse von Einzeldrucken Grimmscher Märchen und deren endgültiger Fassung in den KHM. Herausgegeben und erläutert von Heinz Rölleke. Eugen Diederichs Verlag, Köln 1987, 159 stran[/]
      Neznámé pohádky bratří Grimmů ... Jsou však skutečně neznámé ? Odpověď nacházíme už v podtitulu: Jde vlastně o texty až dosud porůznu rozptýlené. Neboli o zveřejnění zapadlá v zapomenutí, v tom smyslu tedy dodnes neznámá a dokonce i literární vědou či folkloristikou opomíjená. Heinz Rölleke je shrnul, a jak rovněž naznačuje podtitul, synopticky vedle nich otiskl jejich definitivní znění podle vydání "Kinder- und Hausmärchem" z roku 1857.
      Z úzce chápaného látkovědného hlediska bychom nemohli mluvit o pohádkách neznámých. Jsou "předstupněm nebo mezistupněm" (Voroder Zwischenstufen - s. 19 v editorově úvodní studii), odkud Grimmové pokračovali až k cíli. Leč právě tyto předchozí verze jsou důležité pro studium geneze konečných tvarů. v jednom případě totiž na základě srovnání s výsledným zněním ve zmíněné edici "poslední ruky" možno sledovat úplnou textovou výměnu, v jiném obsahové odchylky a v sedmi případech stylistické přepracování. Čili komparaci s KHM z roku 1857 lze provádět celkem devětkrát. Knížka však má ještě dvě čísla, která nenašla svůj protějšek v klasickém souboru - Grimmové je do něho nezařadili pro cizí provenienci těchto pohádek; Jacob přeložil italskou pohádku z Basilova "Pentameronu" a Wilhelm v německé mutaci podal norskou pohádku.
      Folkloristu zaměřeného na lidovou prózu nezaujme pouze oněch 11 dvojtextů (s. 20-150), nýbrž také[/] důkladné komentáře (s. 151-159). A přesto se může vynořit otázka, zda publikace pro nás není záležitostí okrajovou. Řekněme hned, že není. v úvodní studií (s. 7-19) sice nenajdeme nejmenší narážku, ale kdo se zabývá prvopočátky českého pohádkosloví, tomu určitě neunikne, že Jacob Grimm text "Das Märchen vom treuen Gevatter Sperling", zařazený v knížce na prvé místo, nenapsal a nepublikoval náhodou (in: Deutsches Museum, Wien 1812, s. 412-414). Stalo se to právě v době, kdy byl v čilém korespondenčním styku s Josefem Dobrovským a kdy se i jeho dotazoval na pohádky o zvířatech, kterýžto žánr ho zpočátku zajímal nejvíce, třebaže edici předložil až roku 1834.
      Avšak jděme dál. Při vyslovení jména Jacoba a Wilhelma Grimma nemůžeme nemyslet na Karla Jaromíra Erbena. Nikoliv ovšem jen proto, že on v nich spatřoval své slovesné učitele anebo že se hlásil k jejich mytologickým názorům. Často a správně říkáme: Erben spolu s Boženou Němcovou jako pohádkáři mají pro nás stejný význam jako Grimmové pro německy hovoříci oblasti. Jenže učinili jsme už dost, abychom k oběma našim klasikům pronikli do takové hloubky jako němečtí i zahraniční odborníci k oběma bratrům? Uvažme jenom, Röllekeho vydání představuje již 16. číslo řady "Schriften der Brüder Grimm-Gesellschaft"; v tomto rámci každoročně vychází, díky organizátorskému a vědeckému úsilí Ludwiga Daneckeho, statný svazek "Brü

der Grimm Gedenken" a každý přináší nové poznatky a závěry.
U nás se například ví o rozsáhlé pohádkoslovné pozůstalosti K. J. Erbena, z níž A. Grund ve své monografii zdaleka vše nevytěžil: Rudolf Lužík informoval blízké přátele o Erbenově lístkovnici, předznamenávající pohádkové typy dnes uznávané, a seznámil se do větší šíře než kdokoli před ním se zásobnicí variantů, na jejichž základě Erben mnohdy i kontaminoval své texty. Ale náhlý odchod Lužíkovi nedovolil, aby uskutečnil své ediční plány; v roce 1988 jsme si připomněli jeho nedožité pětasedmdesátiny. Neměli bychom tedy nyní, kdy se zároveň do důsledků zamýšlíme nad knížkou vydanou H. Röllekem, postupoval podobně jako grimmovští badatelé a splácet starý dluh? Což by se nenašel - třeba i z té mladé, nastupující generace - pracovník, který by Lužíkův záměr dotáhl do konce? Pak by se před námi také objevily - neznámé pohádky. Jaromír Jech

Josef Jančář: Tradiční způsoby zemědělského hospodaření na Slovácku. [obsah]

Metodické monografie, sv. 2. vyd. Ústav lidového umění ve Strážnici, 1987, 112 s., něm. resumé, obr. v textu
      Téměř dvacet let po vydání publikace J. Šťastného Tradiční zemědělství na Valašsku (1970) vychází agrárně etnografická monografie sousedního Slovácka, kterou napsal[/] přední znalec tohoto oboru Josef Jančář. Přiznejme si, že agrárně etnografické studium u nás po úmrtí Jaroslava Kramaříka a Vratislava Šmelhause poněkud stagnovalo a právě regionální monografie ukazují nezbytnost a význam tohoto oboru v systému lidové kultury. Jančářova monografie rozebírá všechny složky tradičního hospodaření na jihovýchodní Moravě, zvláště ve druhé polovině 18. a v 19. století. Autor podle možnosti přihlíží i k předchozím etapám vývoje zemědělského hospodaření, hlavně k velkomoravskému období, stejně jako jeho úvahy provází také srovnávací pohled. Třeba zdůraznit, že na Slovácku se řada archaických jevů tradičního zemědělství dochovala v terénu téměř až do poloviny našeho století.
      Autor ve své monografii historicky zachytil rozsah a způsob držby půdy, stručně popsal zemědělskou usedlost, pojednal o zemědělském nářadí (text výborně ilustrují instruktivní kresby), pěstování rostlin a chovu dobytka.
      O publikaci nepochybně projeví zájem širší okruh čtenářů, a proto mohly být méně známé termíny, jako kupříkladu šíjové a kohoutkové jařmo, úvodem definovány. Rolnickou usedłost (grunt) je nutno chápat šířeji, tedy jako obytné a hospodářské stavby s dvorem, se zahradou a s polnostmi. Připomínáme ještě obilné jámy a přísnější rozlišování mezi nářečními a spisovnými termíny. Dobře vybrané fotografie by si zasloužily přesnější[/]ho popisu (leckde chybí lokalizace a vročení).
      Jančářova práce o tradičním zemědělství na Slovácku a moravskoslovenském pomezí je po stránce metodické i obsahové cenným přínosem nejen českému, ale i slovenskému agrárně etnografickému bádání. Pochvalu si plně zaslouží nejen její autor, ale také Ústav lidového umění ve Strážnici, který knihu vydal v pěkné úpravě své. ediční řady Metodické monografie.
      Josef Vařeka

Smích a pláč středověku. [obsah]

Vyd. Pavel Spunar, přeložila Dana Svobodová. Odeon, Praha 1987, 269 str., rejstříky, komentáře, obr. příl. "Výbor veršů, které jsme shromáždili v prvé i druhé části knihy, má instruktivní cíl. Rád by poodhrnul roušku latiny z veršů, které sice často klopýtají a někdy přímo zápasí s jazykem ... zato však ve svém úhrnu přibližují tvář středověkého člověka ... po generace neztrácely nic ze své aktuálnosti, plynule vstupovaly do obecnějšího povědomí a bezděčně kladly základy souvislého kulturního vývoje." Jde o tzv. gnómickou literaturu, tj. výroky, zahrnující dnešní přísloví, sentence, pořekadla, úsloví a drobné veršované skladby komentátorského charakteru. Samozřejmě při jejich středověké stabilizaci hrála značnou úlohu Kniha přísloví ze Starého zákona, dílo Vergiliovo a později Ovidiovo.

      Etnografovi a zejména folklorístovi jsou tyto verše blízké a jejich myšlenková náplň poučná ne pro obecnou filozofickou rovinu, po níž procházejí z věků do věků (a jsou stále aktuální), ale hlavně jako pramen nebo přímo vzor pro řadu jevů dnešních tzv. drobných folklórních žánrů, zvyklostních rčení a obyčejových glos. v českém prostředí jsou dochovány většinou v rukopisech ze 14.-15. stol. jako jednoduché věty k procvičování gramatiky nebo vštěpování rýmovaných životních zásad. I ty "nejlatinštější" verše mají vztah k folklóru, z něhož bud' pocházejí, nebo v němž jejich existence zakotvila. Sem patří zejména texty z první části sbírky (sentence a přísloví), zatímco druhá část obsahuje tři ucelené básnické skladby, a to Iocalis - Žertovník; toto slovo známe z jiné souvislosti, neboť kdo byli ioculatores v prostředí výročních trhů i v hodovních síních? Žertovník není abecedně uspořádán a i když sám pochází ze 13. stol., obsahuje řadu starších anekdotických příběhů. Druhou sbírkou je Antigameratus Zdoronezdvořák, jehož autorem je patrně církevní hodnostář z Krakova, který působil krátce i na Spiši. Zaměřil se na společenské normy 14. stol. a jejich pronikání do nejrůznějších prostředí. Třetím textem je Enigmaticus - Hádankář, vycházející z kulturního prostředí vysokých škol ve 14. stol. Jeho autorem není nikdo menší než Bartoloměj z Chlumce (1320-1370), známý jako[/] český lexikograf s latinským jménem Claretus.
      Středověký smysl pro grotesku vyplývá z jednoznačných představ o světě i o životě lidí; zejména názory na ženu jsou pregnantní: "právě tě oklamala, /když říká, láskou že sálá"; "chceš poznat, co je to pech? / Pár paní si na povel ponech"; "stokrát věc vymodlená - / i med i svůdnost - je žena." Vysoce se cení přátelství: "víc nejsou poklady; než věrného přítele klady." Také o vzdělání a cestě k němu byly jednoznačné představy: "víc příklad pohání; než slovní poučování"; "jen cvik dělá mistra"; "kdo nesahá k rákosce, / ten děti nemá v lásce." Ve výběru příkladů lze pokračovat - tak Žertovník obsahuje gnómy typu "dříve či později / i z chytráků blbci se dějí" zatímco hádanky z Klaretova hádankáře znějí třeba takto: "svítí to oholené / a okolo porost se klene? Málokdo rozpozná, / že o pouhý ořech se jedná"; "utíká lovčí, má spěch: / jeho cíl je až v daleké výspě; / ke každé špelunce i díře má klíč ... Je to? Slunce!"
      Kniha gnómických veršů obsahuje přes tisíc drobných útvarů a je opatřena výbornou Spunarovou předmluvou a znamenitě doplněna poznámkami o problematice českého překladu hexametrů. D. Svobodová dokonce uvádí ukázku originálního znění několika textů spolu s překladem a dává tak nahlédnout do své překladatelské dílny. Smích a pláč středověku je základní přes[/]nou edicí gnómické literatury pro moderního českého uživatele. Bohuslav Beneš

V Zábřeze na rynku. Lidové písně severní Moravy. [obsah]

Uspořádali Olga Hrabalová a Pavel Klapil. Šumperk 1987
Předkládaná sbírka je první větší edicí bohatého písňového fondu severní Moravy a je určena především školám, souborům lidových písní a tanců i širší veřejnosti.
Sbírku uvádějí studie obou vydavatelů. D. Hrabalová v studii O písňovém folklóru severní Moravy uvádí, že tamější lidová píseň byla širší veřejnosti poměrně dlouho téměř neznáma. Hudební Moravu reprezentoval především folklór slovácký, valašský, slezský, horácký a hanácký. Sběratelskou činnost zde podnítila až příprava NVč v r. 1895 a většina tehdy shromážděných písňových zápisů zůstala v rukopisech uložených v soukromí nebo v archívu. O. Hrabalová podává stručný přehled sběratelů, kteří se od 90. let 19. stol. do 60. let 20. stol. podíleli na hudebně fołklórním zmapování oblasti (J. Klimeš, B. Indra, A. Šulová, F. Kyselková, L. Mátlová, organizátorská účast L. Janáčka). Jde o oblast, kterou dnes tvoří střední a jižní část okresu Šumperk, na západě přesahující několika obcemi (Cotkytle, Janoušov, Tatenice aj.) do okresu Ústí n. Orlicí; jihovýchodní hranice je dána

přibližně obcemi Loštice-Moravičany-Dubicko-Janoslavice. Bouzovsko, Úsovsko a Uničovsko s Litovelskem patří svým písňovým fondem spíš k severním výběžkům Hané. Zbývající, tj. severní část Šumperska byla po r. 1945 nově osídlena obyvatelstvem z různých krajů a její folklórní profil se zde teprve utváří.
      Autorka podává základní charakteristiku severomoravské lidové písně zaměřenou převážně na textovou složku. Kvantitativně význačné místo zaujímají epické písně a žertovné popěvky. Pro formální výstavbu je charakteristické časté spojování dvou i více různých textů v jeden písňovy celek. Další písně si vyžadují hlavní zpěvní příležitosti sousedské besedy, přástky a večerní pochůzky chlapců. Texty běžně rozšířené po celé Moravě se zde nezřídka zpívají s nápěvem zcela odlišným.
      Studie P. Klapila obrací pozornost hlavně k melodické, tonální, harmonizační a rytmické složce severomoravských písní v globálním pohledu i vzhledem k jednotlivým v tomto směru zajímavým písním. Obvyklá durmollová tonálnost s převahou durového rodu, ovlivňující melodické utváření většiny nápěvů a jejich formální uspořádání (systém závěrů a period), výskyt častých instrumentálních doher, vybočení a ukončení celého nápěvu v dominantní tónině, obliba písní se střídavým taktem řadí severní Moravu k písňovému typu západoevropskému. k němu patří i severovýchodočeské, ha[/]nácké a německé písně; jimi obklopena severomoravská píseň vznikla a vyvíjela se. Zatímco rozhodujícím nářečím epicentrem pro severní Moravu je Haná, v oblasti lidových nápěvů jsou to Čechy s ohlasy některých vyhraněných prvků lidové písně jižní a východní Moravy. Tento proces měl zcela specifický průběh, určovaný hudební invencí domácích lidových autorů.
      P. Klapil vyzdvihuje rovněž významné interprety severomoravských lidových písní (Pěvecký sbor severomoravských učitelů, Šumperský dětský sbor. Národopisný soubor Markovice) a upravovatele (J. Křička, V. Kálik).
      Výběr 160 písní pořídili autoři z rukopisného fondu brněnského pracoviště ÚEF ČSAV a z rukopisné sbírky J. Klimeše. Převážná část vybraných písní představuje střední, západní a jižní část dané oblasti; část východní a severní je dosud sběratelsky nepokryta. Na základě srovnávací práce vydavatelé vybrali jednak písně pro severní Moravu typické, jednak písně zde nejčastěji zapisované, tedy zřejmě oblíbené. Zápisy jsou přetištěny věrně podle rukopisu s vyznačením případných změn (např. transpozice do střední hlasové polohy). Nápěvy jsou opatřeny akordovými značkami, naznačujícími základní způsob harmonizace. U každé písně je uveden sběratel, datum zápisu, zpěvák a jeho věk. Komentáře ukazují kromě základní charakteristiky i lokální specifičnost písně nebo její rozšíření v konkrétních oblastech, jak se jeví[/] z variantů v základních tištěných sbírkách i v rukopisném písňovém fondu ÚEF ČSAV. Sbírka je doplněna soupisem pramenů, rejstříkem lokalit, sběratelů, zpěváků a písní doporučených k pedagogickému využití.
      Sbírka vzbuzuje upřímný zájem o dosud méně známou tradiční hudební kulturu severní Moravy a její interprety. Hana Popelová

Zakladatel moravské vesnické povídky

Antoš Dohnal: Staré hanácké povídky. [obsah]

Vybral, edičně připravil, doslov a ediční poznámku napsal, bibliografií díla Antoše Dohnala a slovníčkem opatřil Jiří Skalička. Profil, Ostrava 1987, 249 s.
Prozaik Antoš Dohnal se ve skutečnosti jmenoval Leopold Hansman, pocházel z Kvasic na Hané, žil krátký a těžký život (1824-1863) brněnského pokrokového, vlasteneckého novináře, spisovatele a překladatele a zemřel v bídě na souchotiny; dopisoval si s B. Němcovou a patřil do jejího širšího přátelského kruhu. Zůstalo po něm několik větších i kratších povídek Jak jsem dostal půllán (1860), O veselém študentovi (1861), Franta na vojně (1862), Čí byla? (1862), Na pazderně (1863). Těmito prózami se Dohnal-Hansman stal zakladatelem moravské vesnické prózy. s užitkem si tyto povídky přečte taky národopisec: hlavně proto, že mají vědomě realistický základ a vycházejí z problémů teh

dejšího života. Vesnici neromantizují ani nepřikrašlují, nýbrž ji vidí názorně a přesně; proto se o Dohnalovi dokonce mluvilo jako o "naturalistovi". v Čechách byla v 50. a 60. letech minulého století literární situace příznivější, kdežto Morava se značně opožďovala. "Hansman byl v tomto směru vskutku průkopníkem", napsal editor J. Skalička v doslovu, "jeho povídky 'ze života' předstihly svým způsobem i soudobou venkovskou prózu českou", která život na vesnici idealizovała, a předběhly odhalením výměnkářských osudů dokonce i V. Hálka.
Není divu, že Dohnalovy povídky neupadly do zapomenutí a že se stále vydávaly (např. J. Kabelík v r. 1906, 1924, B. Slavík v r. 1940). Nové vydání, které nyní vyšlo v ostravském nakladatelství Profil, na tuto tradici navazuje. Objevilo se v záslužné edici Prameny, jejíž některé svazky - jako od L. Hořké, J. Kaluse, O. Bystřiny, J. Kobzáně nebo A. Zábranského - by měli povinně číst etnografové a folkloristé.
Knihu znamenitě edičně připravil olomoucký literární historik Jiří Skalička: jazykově sjednotil texty povídek, podal literární bibliografii Dohnalova díla, napsal k povídkám slovníček a zejména knihu doprovodil obsáhlým doslovem (s. 234-249), v němž čtenář najde všecko, co ho ze života a díla tohoto novináře a povídkáře bude zajímat. Pro národopisce zatím není běžné hledat poučení v beletrii, protože u takového literárního pramene je třeba bedlivě vážit, co vyplývá z umě[/]leckého přístupu a co má skutečnou dokumentární hodnotu. Jenže v mnoha případech - jako zrovna pro první polovinu a pro dobu kolem poloviny minulého století - se nelze podobných pramenů zříct; jiné, "vlastní" národopisné prameny a údaje jsou z té doby ojedinělé, vzácné a neúplné. Oldřich Sirovátka

Dětská říkadla, hádanky a hry jihovýchodní Hané. [obsah]

K v ydání připravil Miroslav Válka. Bibliotheca hanaca sv. 2. Muzeum Kroměřížska, Kroměříž 1987, 39 stran
Regionální tisky, které se poměrně obtížně registrují, obsahují v jednotlivých svazcích často velmi cenně příspěvky nejen materiálového charakteru. Patří k nim nesporně Válkova práce, která je shodou okolností jedním z členů relativně nevelké řady sbírek dětského folklóru z posledních asi patnácti let. Oživení editorského zájmu je dáno snahou pomoci folklórním souborům a snahou muzejníků publikovat méně známé sběry z vlastních fondů. To je také postup, kterého použila Jana Volfová ve svém výborném sborníku U potoka roste kvítí (Vsetín 1984) a ze kterého vychází i Miroslav Válka. Sám říká: "Starší vrstvu představují záznamy z rukopisné sbírky Zvyky, obyčeje, pověry atd. lidu hanáckého na Kroměřížsku, která vznikla patrně sběratelskou činností učitelů v období příprav na Národo[/]pisnou výstavu českoslovanskou... Druhou vrstvu dětské poezie našeho sborníku tvoří zápisy, získané dotazníkovou akcí, uskutečněnou v roce 1986." Starší materiály jsou rozčleněny na rozčítadla (38 záznamů), počítadla při koupání (3), při dělání píšťalek (6) a jiná říkadla (30); dále zde jsou dětské hry a zábavy (50) a hádanky (47). Obyčejové projevy (koledy, vodění královny, blažejská obchůzka a "smrtky") hodlá editor zpracovat do samostatného svazku. Nové záznamy pocházejí z dotazníkové akce, realizované mezi kronikáři kroměřížského okresu v r. 1986, zpřesněné dodatečným výzkumem. Bylo tím získáno tolik materiálu, že výběr 42 textů obohatil 150 starších z r. 1895. A to byla vybrána pouze říkadla, hádanky a dětské hry.
Seřazením textů (bohužel bez aspoň několika nápěvů...) byl získán dobrý přehled o základních hodnotách poetiky dětského folklóru v této části Hané. I když zápisy z poloviny 80. let našeho století jsou jazykově věrnější a zápisy z konce 19. stol. méně "hanácké" (zapisovali je učitelé), tvoří přesto organickou jednotu. Při jazykové úpravě mohlo být přihlédnuto k novějším pracím než k Bartošově dialektologii (Bělič 1971 aj.). Koexistence starších a novějších textů se sice konstatuje (s. 5), ale bohužel nikde nedokládá. Sledování životnosti a socioekologická charakteristika dětského folklóru by byla dnes již velmi žádoucí vzhledem k prud

ce se měnícím životním podmínkám (sídliště, příměstské obce, jesle, školky...) a bylo by neobyčejně zajímavé je pro jít v souvislosti s folklórním materiálem a snad i školními zpěvníky a příslušnými učebnicemi (tomu se bohužel u nás věnuje jen minimum badatelů).
Vysokým kladem publikace je poznámkový aparát, obsahující odvolání na naše základní sbírky regionálního folklóru (s. 30-34), výstižný přehled bádání (s. 35-37) a poznámky o místním původu otištěných materiálů z jihovýchodní Hané. Sborník obsahuje prameny a literaturu (kromě časopiseckých studií), rejstřík her, rejstřík místní a seznam informátorů (s. 38-39). Až na drobné nezkorigované "překlepy" tiskárny (např. s. 23, 37) je práce také po grafické stránce (B. Dadák) na velmi dobré úrovni. Bohuslav Beneš

Soubor folkloristických studií

Blaže Ristovski: Makedonskiot folklor i nacionalnata svest, I-II. [obsah]

Studentski zbor, Skopje 1987, 448 + 530 stran
      Autor dvousvazkového souboru "studií a záznamů" (jak zní podtítul) patří k předním makedonským badatelům jak v oblasti historie a literární historie (je autorem první materiálově bohaté monografie o teoretikovi makedonského národa a tvůrci makedonského spisovného jazyka a pravopisu Krste Misirkovo[/]vi), tak také etnografie a folkloristiky. Důkladnou znalost pramenů, schopnost pronikavé analýzy a nového "úhlu pohledu" (jak by asi řekl J. E. Purkyně) prokázal již v četných monografiích z oblasti národní kulturní minulosti svého lidu (viz např. jeho příspěvky o vývoji makedonského národně kulturního myšlení ve více než třináctisetstránkové knize Makedonskiot narod i makedonskata nacija; Skopje 1983) i v mnoha vystoupeních na zasedáních smíšené československo-jugoslávské komise historiků, jejímž je dlouholetým aktivním členem. Ristovski patří k nejplodnějším současným jugoslávským vědeckým osobnostem vůbec.
      Ani v oblasti folkloristiky není Bl. Ristovski neznámý. Mnoho let redigoval časopis Makedonski folklor a s folkloristickými příspěvky vystupoval nejednou na domácích i mezinárodních konferencích a setkáních. Výsledky svého dlouhodobého výzkumu folkloristických otázek zařadil nyní částečně do recenzované knihy.
      První svazek obsahuje celkem pětadvacet studií, z nichž některé už dříve vyšly časopisecky nebo ve sbornících, jiné byly předneseny na konferencích a byly do knihy zařazeny po důkladném rozšíření a doplnění. Část studií a záznamů o lidové písni však vychází v recenzované knize poprvé.
      V několika statích autor sleduje některé "staré vrstvy" lidových písní, např. písní a obyčejů spjatých s vyvoláváním deště, tzv. lazarských[/] písní, jež se vyskytují u všech jižních Slovanů. Všímá si též mužských erotických lidových písní, jež se zpívaly kolem koledního ohně a jejichž studium dlouho patřilo do sféry tabu, dále některých rodinných a komických písní spojených s osobou králevice Marka.
      Největší pozornost však Ristovski věnuje studiu bojových a revolučních písní, jejich klasifikaci a refrénům počínaje od 80. let minulého století do čtyřicátých let našeho století. Podrobně zkoumá písně spjaté s tzv. Ilindenem, tj. s vyvrcholením národně emancipačního zápasu v Makedonii a na Balkáně vůbec počátkem 20. století. Textově a obsahově rozebírá písně věnované jednotlivým aktivním osobnostem národně osvobozeneckého procesu a přímých povstaleckých akcí v prvních desetiletích našeho věku i v letech protifašistického odboje. v samostatných studiích pak autor věnoval pozornost historii a analýze základních charakteristických znaků prvního makedonského melodramatu (operety), vzniklého počátkem století, i textu dnešní makedonské hymny, jež vznikla v době bojů proti okupantům v letech 1941-1945, dále stavu lidové písně ve své vlasti v průběhu tří generací. Do prvního svazku svých studií zařadil Ristovski rovněž obsáhlý referát o "ústní lyrické poezii jugoslávských národů", který přednesl v polovině 70. let na sympoziu v USA.
      V druhém svazku Ristovského studií patří k nejpřínosnějším jeho tři příspěvky o folklóru, folkloristice

a etnografii v Makedonii, o jejich současném stavu a o problémech, s nimiž se potýkají. Deset statí věnoval autor životu významných domácích i cizích autorů minulého a našeho století, v jejichž díle se v různých podobách a souvislostech objevuje také makedonská etnograficko-folkloristická a etnomuzikologická problematika.
      Pro současnou folkloristiku i jazykovědu považuji za velmi závažné pojednání Bl. Ristovského o lidové slovesnosti Goranů a uveřejnění 133 záznamů jejich lidových písní. Oblast Gora tvoří třicet vesnic na úpatích pohoří Šar, Korab a Koritnik, obydlených slovanským islamizovaným obyvatelstvem, jež je dnes "rozděleno třemi různými národními hraničními liniemi a jež žije v třech různých kulturně politických a hospodářsko-společenských podmínkách": v rámci autonomní oblasti Kosovo, Makedonské socialistické republiky v Jugoslávii a v 9 vesnicích v rámci Albánské socialistické lidové republiky. Studie je o to závažnější, neboť jsme ještě dnes svědky pokusů o násilnou asimilaci a negaci tohoto makedonského islamizovaného obyvatelstva.
      Do svého souboru zařadil Bl. Ristovski rovněž téměř tři desítky recenzí etnograficko-folkloristických prací a časopisů domácích i zahraničních (mj. též českých a sloven ských včetně Národopisných aktualit), v nichž se psalo o jugoslávské, jihoslovanské nebo slovanské folkloristicko-etnografické problematice, dále polemiky, odpovědi a poznám[/]ky, s nimiž vystoupil na různých domácích i mezinárodních fórech a při nejrůznějších příležitostech.
      Pro recenzovanou (ale i pro studie jiné) práci Bl. Ristovského je charakteristická důkladná znalost dosavadní odborné literatury, autorův široký rozhled, téměř vyčerpávající výklad o daném tématu, širší balkánský i obecně slovanský aspekt, doložený terénním a archívním výzkumem. To jsou nesporně přednosti, které zdaleka převažují nad některými autorovými úzce nacionálními pohledy. Ivan Dorovský

Luděk Štěpán: Chalupy, zemědělské a technické stavby lidu na Chrudimsku. [obsah]

Pardubice 1987, 104 s., 77 obr. v textu
Formou skromná metodická příručka Krajského střediska památková péče a ochrany přírody v Pardubicích je velmi obsažnou monografií o lidovém stavitelství oblasti značně bohaté na rozmanité kulturní projevy. Autor proto překračuje hranice okresu, aby postihl hlavní inovační proudy. Velmi cenný je historický přístup bohatě doložený archivními prameny. Zcela novátorské je zpracování technických staveb s postihnutím jejich strojů, dalšího zařízení a technologických procesů. A to i u tak specifických zařízení jako je bělírna, hadrořez papírny, koželužna apod. Část nazvaná "Vybavení vesnických sídel" po[/]pisuje společenské stavby (hospody, lázně, pastoušky, kultovní objekty apod.), jimž bývá v naší odborné literatuře věnováno málo pozornosti, Rovněž v kapitole o bydlení venkovského dělnictva je mnoho málo známých údajů o specifických stavbách. Autor se nezabývá rozborem způsobu bydlení, nepřekračuje vytýčenou tématiku stavitelství, i když bohatě objasňuje historickou funkci objektů. Knížku doplňuje výklad právních norem památkové péče.
Skromnost příručky tkví také v tom, že Luděk Štěpán nepřikročil k syntéze a vyjádření širších kulturních vztahů, i když k tomu má dostatek bohatého materiálu. Mimořádná pečlivost tiskařů z Havlíčkova Brodu se vyplatila, neboť dokázali zpřístupnit i dobové projekty a mapy za nenáročných technických podmínek. Díky etnografů a jistě i veřejnosti patří vydavateli KSSPPOP v Pardubicích, protože toto dílo s 5 000 neprodejnými výtisky je významným pozitivem v kulturní politice kraje. Upozorňuji ještě na barevnou fotografickou přílohu, která vyjde r. 1989 jako samostatná publikace u stejného editora. Jiří Langer

Ľ. Falťan: Účastníci FSP v Detve a ich vzťah k ľudovej hudobno-spevnej a tanečnej tradícii. [obsah]

Vyd. Folklórne slávnosti pod Poľanou v Detve a Krajské osvetové stredisko v Banskej Bystrici 1987, 54 s.
Za posledné štyri roky je to štvrtá publikácia uvedených vydavateľov,

ktorá má nielen priamy vzťah k Folklórnym slávnostiam pod Poľanou, ale i širšiu obecnú platnosť vo folklórnom hnutí i kultúrno - výchovnej praxi. Rozsahom neveľká práca podáva spracované výsledky diváckej ankety konanej počas troch festivalových dní v roku 1986. Dotazník vyplnilo 493 návštevníkov, 449 z nich bolo spracovateľných. Anketa, ktorej základné poslanie udali výkonné orgány festivalu, sa zamerala na to, kto sú účastníci podujatia, ako sa formoval ich vzťah k ľudovej hudbe, spevu a tancu a aké miesto má v ich súčasnom živote.
Spracovaná anketa obsahuje postupne základné sociálno - demografické parametre anketovaných, motiváciu príchodu na folklórne slávnosti i ich vzťah k účinkujúcim. v časti, ktorá hovorí o formovaní vzťahu k ľudovej kultúre anketovaných sa dozvedáme, že existujú tri významné okruhy, v ktorých prebieha prvý kontakt s ľudovou kultúrou a to prostredie rodiny, priateľov a do určitej miery i prostredie školy. v spracovaní ankety sa ďalej dozvedáme, že ľudová pieseň má v repertoári výrazné postavenie, no nie je jediným preferovaným žánrom. Dozvedáme sa, že intenzívny záujem o ľudovú pieseň dokladá 131 osôb a sporadický záujem 244 osôb z anketovaného súboru. Autor nás ďalej informuje o stupni záujmu o ľudovú pieseň a tanec podľa miesta bydliska. Oboznámime sa s kultúrno-umeleckými záujmami súboru, kde len 82 osôb uvádza,[/] že sa nevenovalo žiadne j z týchto aktivít. Záver konštatuje prekvapivý fakt: osoby, ktoré prejavujú zvýšený záujem o folklór sa prihovárajú za jeho scénicku úpravu na úkor autentických foriem.
Spracovanie ankety formulovalo niektoré tušené fakty vzťahov k niektorým prejavom ľudovej kultúry,[/] no prinieslo i množstvo prekvapujúcich i nových poznatkov. I keď sám autor nepovažuje vzorku anketovaných sa reprezentačnú z hľadiska vybraných sociálnych znakov, možno považovať publikáciu za užitočnú z hľadiska obohatenia našich vedomostí o skúmanom probléme. Želmíra Šípková

SDĚLENÍ

Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1988 [obsah]

      BULHARSKO

      Sofia

      Bălgarska etnografija XIII, 1988, 1-2, Sofija 1988 ( Bălgarska Akademija na Naukite, Biblioteka)

      Bălgarski folklor XIV., 1988, 1-4, Bălgarska Akademi ja na Naukite, Institut za folklor, Sofija 1988 (Bălgarska Akademija na Naukite, Biblioteka )



      DÁNSKO

      Kodaň

      Folk og Kultur, Ârbog for Dansk Etnologi og Folkemindevidenskab 1987, Kobenhavn 1987 ( Nationalmuseet )

      MtM Medelelser til Medlemmerne af Foreningen Danmarks, 1986, nr. 3, 4, Kobenhavn 1986; 1987, nr.[/] 1, 2, Kobenhavn 1987 ( Nationalmuseet)



      FINSKO

      Âbo

      Budkavlen 66, Âbo 1987 (Âbo Akademi, Etnologiska Institutionen)

      Helsinky

      Âstrám, Sven-Erik: From Tamto Timber. Studies in Northeast Europaen Forest Exploitation and Foreign Trade 1660-1860, Commentationes Humanarum Litterarum 85, 1988, Helsinki 1988 ( Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange des Publications Scientifiques)

      Hällström, Gunnar af: Carnis Resurrectio The Interpretation of a Credal Formula, Commentationes Humanarum Litterarum 86, 1988, Helsinki 1988 ( Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange des Publications Scientifiques)

      Helttula, Anne: Studies on the Latin[//] Accusative Absolute, Commentationes Humanarum Litterarum 81, 1987, Helsinki 1987 ( Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange des Publications Scientifiques )

      Merisalo, Outi: La langue et les scribes, Commentationes Humanarum Litterarum 87, 1988, Helsinki 1988 (Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange des Publicaticns Scientifiques)

      Pietiľä-Castrén, Leena: Magnificentia publica, The Victory Monuments of the Roman Generals in the Era of the Punic Wars, Commentationes Humanarum Litterarum 84, 1987, Helsinki 1987 ( Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange des Publications Scientifiques)

      Salamies, Olli: Die römischem Vornamen, Studien zur römischen Namengebung, Commentationes Humanarum Litterarum 82, 1987, Helsinki 1987 ( Delegation des Societes Savantes, Centre d'Echange des Pubłications Scientifiques)

      The History of Finnish Theology 1828-1918, Societas Scientiarum Fennica, Helsinki 1988 ( Centre d'Echange des Publications Scientifiques)

      Turku

      Mäkinen, Antti: Yksitysten Kapearaiteisten Rautateiden Henkilökunta ja Työelämú 1930 -- Luvulta Liikenteen Lakkauttamiseen, Turku 1987 ( Kulttuurien Tutkimuksen Laitos, Kansatiede, Turun YlioPisto )

      Methonen, Tapani: Veturimiehen[/] ammattikuva N. 1920-1960, Turku 1988 ( Department of Ethnology University of TurkuJ

      Stenvall, Kirsti: Kirjallisuusluettelo kansatíeteellisestä ja folkloristisesta työväestön tutkimukseta Suomessa v. 1918--1986, Scripta Ethnologica 36, Turku 1987 ( Kulttuurien Tuťkimuksen Lyitos, Kansytiede, Turun Yliopisto)

      Talve, Ilmar: Morsiymesta nuorikoksi: häiden rakenne itämerensuomalaisilla, Scripta Ethnologica 37, Turku 1987 ( Kulttuurien Tutkimuksen Laitos, Kansatiede, Turun Yliopisto )



      JUGOSLÁVIE

      Bělehrad

      Glasnik Ethnografskog muze ja u Beogradu 50, 1986, Beograd 1986 ( Etnografski muzej u Beogradu)

      Zbornik filozofskog iakulteta, Serija B, broj XV, Beograd 1988 ( Filozofski fakultet)

      Daruvar

      Jednota, orgán Svazu Čechů a Slováků v SR Chorvatsku, SFR Jugoslávie, roč. 43, 1988, č. 1-52, Daruvar 1988 ( Novinsko izdavačka ustanova "jednota" )

      Nový Sad

      Bošić, Mila: Narodna non ja Slovaka u Vojvodini, Novi Sad 1987 (Vojvodjanski muzej)

      Lublaň

      Glasnik slovenskega etnolo~kega društva, 27, 1987, L jubl jana 1987 (Oddelek za etnologijo, Filozofsky fakulteta v Ljubljani)

      Slovenski etnograf, XXXI letnik,[/] 1983-1987, Ljubljena 1988 (Slovenski etnografski muzej)

      Škofja Loka

      Loški razgledi 34, 1987, Škofja Loka 1987 (Muzejsko društvo)

      Záhřeb

      Contributíon to the Study of Contemporary Folklore in Croatia, Special, Issue 9, Zagreb 1988 ( Zavod za istraživan je folklora Instituta za filologiju i folkloristiku]

      Narodna umjetnost 25, 1988, Zagreb 1988 ( Zavod za istryživan je folklora Instituta za filologi ju i folkloristiku, prije: Institut za narodnu umjetnost)



      MAĎARSKO

      Debrecín

      A Debreceni Déri Múzeum Ěvkönyve 1985, Debrecen 1986; A Debreceni Déri Múzeum Ěvkönyve 1986, 1987 (Déri Múzeum)

      Jager

      Az Egri Múzeum Ěvkönyve XXIIl, Eger 1987 (Dobó István Vármúzeum)

      Devóció és dekoráció, Studia Agriensia 7, Eger 1987 (Dobó István Vármdzeum)

      Sugár, István: Heves megye és Eger visszafoglalása a törköktöl, Studia Agriensia 8, Eger 1987 (Dobó István Vármúzeum)



      NDR

      Budyšín

      Lětopis, Jahresschrift des Instituts für sorbische Volksforschung, Reihe C - Volkskunde Nr. 30, Bautzen 1987; R jad D - kultura a[//]

      Wuměłstwo čo. 2, Budyšin 1987 (Akademia der Wissenschaften der DDR, Institut für sorbische Volksforschung beim Zentralinstitut für Geschichte)



      NSR

      Bonn

      Jahrbuch für Volksliedforschung 33, 1988, Berlin 1988 ( Deutsche Forschungsgemeinschaft, Bibliotheksreferat)

      Brémy

      Mitteilungen, Verein für Niedersächsisches Volkstum e. v. Bremen, 63. Jahrgang, Frühjahr 1988, Heft 121, 122, Bremen 1988 ( Verein für Niedersächsisches Volkstum e.v. Bremen)

      Münster

      Rheinisch-westfälische Zeitschrift für Volkskunde XXX/XXXľ, 1985/86, 1-4, Bonn und Múnster 1985/86 (Volkskundliches Seminar der Universität Münster)



      POLSKO

      Krakov

      Prace Etnograficzne, zeszyt 24, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego DCCCLXIX, Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa-Kraków 1988, (Uniwersytet Jagielloński, Katedra Etnografii Słowian, Bibłioteka)

      Toruň

      Błachowski, Aleksander: Polska wycinanka ludowa, Toruń 1986 ( Muzeum etnograficzne)

      Znamierowska-Prüfferowa, Maria: Tradycyjne rybołowstwo ludowe w Polsce, Toruń 1988 ( Muzeum etnograficzne)[/]

      Varšava

      Etnografia Polska, XXXII, I-2, Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk - Łodź 1988 (Polska Akademija Nauk, Instytut Historii Materialnej, Biblioteka)

      Vratislav

      Lud, Drgan Polskiego Towarzystwa Ludoznawczego, LXXI, 1987, Wrocław-Poznań 1985 ( Polskie Towarzystwo Ludoznawcze)



      PORTUGALSKO

      Porto

      Trabalhos de Antropołogia e Etnologia, Volume XXVI-Fasc. 1-4, Porto 1986 ( Sociedade Portuguesa de Antropołogia e Etnologia, Faculdade de Ciëncías da Universidade do Porto)



      RAKOUSKO

      Graz

      Blätter für Heimatkunde 62, 1988, 1, Historischen Verein für Steiermark, Graz 1988 ( Universitätsbibliothek Graz, Tauschstelle)

      Kittsee

      Kittseer Schriften zur Volkskunde, Heft 5, Emil Schneeweis und Felix Schneeweis: Von Daimatinischen Bildstöken und Waldrtler Glockentürm Kittsee 1988 ( Ethnographisches Museum)

      Trautenfels

      August Ploček, Ausstellungskatalog, Trautenfels 1988 ( LandschaftsmuSeum Schloss Trautenfels)

      Mandl, Franz: Felsritzbilder des östlichen Dachsteinplateaus, Trautenfels 1988 (Landschaftsmuseum Schloss Trautenfels)[/]

      Stadler, Franz: Brauchtum und Masken in der Obersteiermark, Bezirk Liezen, Trautenfels 1988 ( Landschaftsmuseum Schloss Trautenlels)



      RUMUNSKO

      Temešvár

      Goicu, Viorica-Sulleţel, Rodica: DicJionatul toponomic al Bantului, Vol. II, C; Vol. III, D-E; Vol. IV, F-G, Timişoara 1986 ( Universtitatea din Timişoara, Biblioteca Centrală Universitar)



      SSSR

      Leningrad

      Sovetskaja etnografiija 1988, 1-6, "Nauka", Moskva 1987 (Naučnaja biblioteka im. M. Gorkogo pri LGU)

      Moskva

      Sovetskaja etnografija 1988, 1-6, "Nauka", Moskva 1988 ( Akademija nauk SSSR, Institut etnografii im. N. N. Miklucho-Maklaja)



      ŠVÉDSKO

      Uppsala

      Andersson, Efraim: Les Bongo-Rimba, Occasional Papers IX, Uppsala 1983 ( Uppsala Universitet, Universitetsbiblioteket)

      Andersson, Efraim: Ethnologie religieuse des Kuta. Mythylogie et folklore, Occasionai Papers XI, Uppsala 1987 (Uppsala Universitet, Universitetsbiblíoteket)

      Lagercrantz, Sture: Varia II, Occasional Papers X, Uppsala 1985 (Uppsala Universitet, Universitetsbiblioteket)[//]

      Lagercrantz, Sture: Varia IIl, Occasional Papers XII, Uppsala 1987 ( Uppsala Universitet, Universitesbiblioteket)



      ŠVYCARSKO

      Ženeva

      Bulletin annuel, Nos 29, 1986, Genéve 1987 (Musée d'etnographie )[/]



      USA

      Liverpool

      Slovakia, A Slovak Heritage Newsletter, Vol. 1, 1987, New York 1987; Vol. 2, 1988, New York 1988 (Baine, Peter J., Liverpool)

      Pittsburgh

      Ethnology, An International Journal of Cultural and Social Antropology, XXVII, 1988, 1-4, Pittsburgh[/] 1988 (Ethnology, Department of Antropology, University of Pittsburgh)



      VELKÁ BRITÁNIE

      Holywood

      Ulster Folklife, Volume 34, edited byt Jonathan Bell, Holywood 1988 ( Ulster Folk and Transport Museum)

      Připravila Ludmila Horehleďová