národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1989 - ČÍSLO 3

OBSAH
Studie a materiály
Václav Frolec: Národopisná utopie nebo kulturní perspektiva? (Lidová kultura jako faktor etnické identity) . . . 145
Oldřich Sirovátka: Dvě formy folklorismu . . . 159
Josef Režný: Moldánky - čtyřhlasé dudy . . . 167
Eva Krekovičová: k problematike transmisie piesní v rodine. Ján Ondrejča z Čičmian . . . 181

Dějiny vědy
Jubilejní vzpomínání na Josefa Štefana Kubína (Jaromír Jech) . . . 189
František Pícha (25let post mortem) (Lubomír Tyllner) . . . 190
Doc. PhDr. Ludvík Kunz, CSc., pětasedmdesátiletý (KareI Pavlištík) . . . 191
Bibliografie prací Ludvíka Kunze (Karel Pavlištík) . . . 192
K životnímu jubileu Václava Stuchlého (Andrej Sulitka) . . . 195
Bibliografia prác V. Stuchlého (Andrej Sulitka) . . . 197
Za Janem Loutchanem (Jiří Pajer) . . . 197
Medzinárodná konferencia o hodnote tradície (Krakov1989) (Kornélia Jakubíková) . . . 198
O karpatském zbojnickém folklóru (Marta Šrámková) . . . 199
Seminář "Problematika současného neprofesionálního výtvarného umění" (Miroslav Válka) . . . 199
Interdisciplinárna konferencia "Kultúrna a umelecká tvo-rivosť človeka v období rozvinutého socializmu" (Hana Hlôšková) . . . 201
Seminář o předměstském obydlí (Helena Bočková) . . . 202

Živá tradice
Festival "Fašank 1989" (Leo Kužela) . . . 203
Mladé (folklórní) Horňácko 1989 (Josef Jančář) . . . 204
35 let Světlovanu v Bojkovicích (Jan Krist) . . . 205
Liberecká výstava národopisných kreseb J. V. Scheybala (Jan Šťovíček) . . . 206
České kalendáře šesti století (Jan Šťovíček) . . . 206
Dokumentární film "Leť, môj vienok, leť" z Kurova (Alexandr Mušinka) . . . 207

Recenze
K. V. Čistov: Narodnyje tradicii i folklor. Očerki teorii (Oldřich Sirovátka) . . . 208
Vlasta Svobodová: O horáckých výšivkách (Hana Dvořáková) . . . 209
Jiří Majer - Zdeněk Rasl - Karel Černý: Technické památky středočeského kraje (Olga Skalníková) . . . 209
Keď je dobrá klobása. Spomienkové rozprávanie sloven-ského ľudu (Oldřich Sirovátka) . . . 210
Adolf Dygacz: Pieśni ludowe miasta Katowic. Źródla i dokumentacja (Marta Toncrová) . . . 210
Soňa Burlasová: Ľudová pieseň na Horehroní (Martina Pavlicová) . . . 211
Antonín Robek - Josef Vařeka a kol.: Jihočeská vlastivěda. Národopis (Vlasta Suková) . . . 212
Słownik etnologiczny. Terminy ogólne (Dušan Ratica) . . . 214
Selected Writings on Latvian Music: A Bibliography (Ludvík Kunz) . . . 215
Vitae tradizioni popolari Carpazi Occidentali (Moravia Cecoslovacchia) (Václav Frolec) . . . 215
Luděk Štěpán: Lidové stavitelství Chrudimska (Jiří Langer) . . . 216


Národopisné aktuality roč. XXVI. - 1989, č. 3

STUDIE A MATERIÁLY

NÁRODOPISNÁ UTOPIE NEBO KULTURNÍ PERSPEKTIVA?
(LIDOVÁ KULTURA JAKO FAKTOR ETNICKÉ IDENTITY) [obsah]


      VÁCLAV FROLEC, Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně, Brno
      V tomto roce se autor studie, docent slovanské etnografie PhDr. Václav Frolec , CSc., spoluzakladatel našeho časopisu a člen jeho redakční rady, dlouholetý předseda programové rady Mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici, dožívá pětapadesáti let. Významný přínos jeho vědeckých prací k poznání tradic lidové kultury evropských a zvláště slovanských národů byl oceněn dne 23. 5. 1989 ve Vídni udělením Herderovy ceny. Blahopřejeme.
      Redakce

      V současné politické mluvě se stále častěji objevuje pojem etnická identita, volá se po kulturní identitě národů. v myšlence budování společného evropského domu je zakotvena nezastupitelná role kultury v procesu mezinárodního porozumění a spolupráce zemí s různým společenským zřízením. Jako[/] obrana proti kulturnímu kosmopolitismu staví se požadavek evropské kulturní renesance. Prosazování národní identity jde souběžně a v perspektivě vzájemných souvislostí a závislostí s ekonomickou situací, kulturní výměnou, s vývojem myšlení i rozvojem člověka.
      Zdá se, že současné politické myšlení předbíhá stav vědy, která se sice už vícekrát a nejrůznějším způsobem vyslovila k otázkám etnické a kulturní identity, avšak zdaleka ještě neřekla vše a nedala jednoznačnou odpověď. Týká se to také národopisu, od něhož lze očekávat teoretické stanovisko zejména k problematice etnických funkcí oné části kultury, pro níž se vžilo označení lidová kultura.
      Tak jako jednotlivý člověk, může i národ klást si otázky o své identitě: kdo jsem, kam patřím? Hledání identity je obranou proti odci

145

zení.1) Problematiku etnické a kulturní identity je nutno sledovat v kontextu obecných dějin a kulturní historie, s ohledem na jednotné tvůrčí síly a proudy, které dávají smysl historickým epochám.2) Otázka identity se tak stává částí vývojové logiky historie a kultury národa. Historickoetnickou identitu chápeme jako složku společenského vědomí, v níž je zakotven vztah současných příslušníků národa k vlastním dějinám a k svému etnickému společenství.3) Jestliže u tzv. velkých národů je etnická identita historicky pevně zakotvena v důsledku jejich politické pozice, tzv. malé národy, k nimž řadíme všechny evropské národy, které se dotvořily teprve díky úspěšnému národnímu hnutí (Češi, Slováci, Norové, Finové, Irové, Estonci, Lotyši, Litevci, Charváti, Slovinci, Srbi, Bulhaři aj.), se uvědomovaly nejednou právě v opozici vůči velkým národům.4) Miroslav Hroch ukázal, že v každém národním uvědomění bylo obsaženo s větší nebo menší intenzitou: a) přesvědčení o tom, že národ má nebo musí vybudovat vlastní svébytnou kulturu, b) přesvědčení, že příslušníci vlastního potlačovaného národa nemají stejné postavení ani stejné možnosti vzestupu jako příslušníci národa vládnoucího, c) mýtus o mimořádné mravní hodnotě a dovednosti příslušníků vlastního národa, o jejich dřívějších, doposud neprojevených kvalitách, d) víra, že neplnoprávné postavení musí být překonáno, e) víra v nezastupitelné místo vlastního národa mezi ostatními národy Evropy, někdy stupňovaná v přesvědčení o jeho mimořádném poslání.5) Významným zdrojem národního uvědomění je[/] historické vědomí, vědomí národní minulosti. Má široké rozpětí: od představ o událostech v rámci vesnice, města, panství, země, až po znalosti dějin v dobové úrovni historické vědy.6)
      V procesu formování etnické identity má zásadní význam kultura. Julian V. Bromlej ji považuje za objektivní základ etnosu. Etnickou funkci plní souhrn etnodiferencujících a etnointegrujících vlastností kultury. Tyto vlastnosti kultury jsou úzce spjaty s ostatními funkcemi kultury; dost často vystupují jako jedna z jejích stránek. Kultura může současně vystupovat jako prostředek styku i izolace lidí. Tuto její vlastnost lze považovat za základ jejích etnických funkcí.7) v dnešní době se jeví národní kulturní identita zejména jako opozice vůči kosmopolitismu, jehož nejsilnější zdroje jsou na druhé straně Atlantiku.
      Pro etnickou identitu je důležitá jednota kultury. Tu je třeba chápat jako jednotu v různorodosti. Kultura daného národa netvoří nikdy jakýsi uzavřený monolit. Obvykle je více či méně diferencována: každá větší společenská skupina vnáší do ní pevné vlastní, specifické hodnoty 8) Rozdíly v jedněch sférách kultury vůbec nevylučují možnost její jednoty v mnoha jiných oblastech. Celoetnická jednota a osobitost vystupují nápadněji v duchovní kultuře než v projevech hmotné kultury, značně závislých na geografických podmínkách, hospodářském a společenském vývoji. Důležitá z tohoto hlediska je mezisociální difuze kultury. Etnické společenství mohou přitom charakterizovat jak jevy společné, tak jedinečné.9)

146

      V pojetí jednoty v různorodosti kultury vidíme také východisko k pochopení evropského kulturního společenství. Kulturní identita Evropy je postavena na vědomí společného základu, jímž byla antická řecká kultura, římské právo a křesťanské náboženství.10) Kulturní dualismus tu vyjadřovala především sféra latinská (západní) a byzantská (východní). Jedním z kořenů evropské kultury, jak ještě ukážeme, je rolnická kultura a agrární myšlení lidových vrstev evropských národních společenství. Po tisíciletí je Evropa osobitým kulturním prostorem, v němž se projevují myšlení a činnosti cílící k proklamaci evropské kulturní jednoty. Protichůdně, integračně, častěji však dezintegračně, působily myšlenky slovanské, germánské a jiné jednoty, založené na povědomí společného původu, jazykové příbuznosti a společných kulturních znacích. Ty vedly k politickým hnutím typu pangermanismu a panslavismu, která byla z historického hlediska utopií.11) "Souznění národů", proklamované Johannem Gottfriedem Herderem v duchu spolupráce evropských národů a sympatií ke Slovanům12) bylo sice poplatno romantickému myšlení, zcela však nezapadlo. v kvalitativně jiné podobě se hlásí ke slovu v moderním pojetí kulturního pluralismu, existence mnoha národních kultur, nezbytných pro identitu evropských národů. Nový kulturní pluralismus - jak také konstatuje Ina-Maria Greverusová - se ukazuje jako fenomén hledání identify - etnické, regionální či skupinové.13) Kulturní pluralismus a identita se tak významově překrývají.[/]
      Evropská kultura se vyvíjela a vyvíjí v kontextu kultury světové, jejíž je integrální součástí, a v mnoha směrech dokonce vzorem. Vyznačuje se bohatostí proudů, zdrojů, základů a národních tradic. To ji - zejména s ohledem na minulost - odlišuje od značně unifikovaných civilizací Východu i kultur Afriky, a částečně také od současné kultury americké.14) Národní tradice jsou vázány silnými pouty s komplexy jiných tradic, náležejících do univerzální kultury. Jestliže univerzální tradice vstoupí do národních tradic, podléhají asimilaci: z jedné strany prodělávají změnu, ze strany druhé přetvářejí strukturu tradice, do níž vstoupí.15) Stejně tak národní tradice pronikají do univerzální kultury evropské i světové a obohacují je.
      Kulturní identita se stala jedním z faktorů formování novodobých evropských národů. Zápas o národní kulturu provázel všechna národní hnutí a byl opozicí vůči kultuře vládnoucího národa nebo národů: Češi stáli vůči vládnoucím Němcům, Slováci vůči Maďarům, Finové vůči Švédům a Rusům, Estonci a Lotyši vůči Němcům a Rusům, Bělorusové a Ukrajinci vůči Polákům a Rusům, Charváti vůči Maďarům a Němcům, Bulhaři, Srbi, Makedonci vůči osmanským Turkům a Řekům, Litevci dokonce vůči Polákům, Němcům a Rusům; Norové se museli vyrovnávat s kulturní převahou dánskou a politickou nadvládou švédskou.16)
      V důsledku nadvlády velkého národa docházelo v některých historických obdobích k odcizení vlastní kultuře. v českých dějinách se s touto tendencí setkáváme zejména u elitních

147

vrstev národa; u venkovských obyvatel byl projevem takového odcizení ústup od tradičních kulturních forem a přebírání kulturních vzorů z městského a panského prostředí (náznaky se objevují už v době předbělohorské; častý je tento jev hlavně v 19. století). Není proto náhodou, že národní hnutí se v úsilí o identitu orientuje na vlastní tradice, skýtající pocit kulturní jednoty národa. Národní tradice se v daném etnickém a územním prostředí stávají trvalou (i když ne neměnnou) uznávanou hodnotou ve vědomí etnického společenství. Působí integrujícím způsobem na daný národ, a to časově, historicky i prostorově.17) Tradice napomáhá uchovávat historickou paměť národa. Tuto funkci plní také mezigenerační kulturní transmise jako zdroj diachronních informačních styků. Kulturní tradice udává nejen historickou hloubku, ale i perspektivu. z tohoto hlediska se jeví jako nutné přehodnotit význam a uplatnění lidové kultury v procesu formování a uchovávání etnické a kulturní identity.
      Otázka lidové kultury jako faktoru etnické a kulturní identity je značně složitá a diskutabilní z hlediska historické retrospektivy, přítomnosti i budoucnosti. Jde o národopisnou utopii nebo o kulturní perspektivu?
      Jestliže lidovou kulturu chápeme jako kulturu každodenního života lidových vrstev národního společenství, lze v jejích relativně stabilních, opakujících se kompentách, tzn. v její tradiční části vysledovat charakteristické vlastnosti etnosu.18) Tradice, vytvářející most mezi minulostí a příto mností, působí jako integrují[/]cí faktor etnického společenství, sociální skupiny, společenského a kulturního vývoje místa, regionu či širšího území.19)
      Vývoj lidové kultury probíhá v celonárodním měřítku zpravidla nerovnoměrně, a to jak ve smyslu kulturního prostoru, tak z hlediska historického času. Na rozdíl od oficiální kultury, která má většinou univerzální, celonárodní a mnohdy internacionální rysy, lidová kultura se vyznačuje regionální diferencovaností, jejíž kořeny můžeme hledat ve feudální rozdrobenosti, v krajových zvláštnostech historickospolečenského vývoje, v integrační funkci měst a přírodních podmínkách, ovlivňujících zejména charakter hmotné kultury lidu. Místní a regionální tradice převládají nad celonárodními ve všech složkách lidové kultury.20)
      Lidová kultura tvoří osobitý systém v rámci národní kultury. Lid jako skupina výrobců materiálních hodnot, lidí živících se prací svých rukou, prožíval dějinné osudy národa v té které historické epoše a jeho kultura se po staletí dostávala do nejrůznějších dotyků s celonárodní kulturou. Přes všechnu nerovnoměrnost a zvláštnosti vývoje jednotlivých složek lidové kultury, zůstával její vnitřní systém v historickém čase málo proměnlivý a stále znovu reprodukoval své základní rysy.21) v historickém procesu se měnil hodnotový systém, ovlivňující celkový způsob života či životní styl lidu, syntetizující dobové složky lidové kultury hmotné i duchovní.22) v něm se uplatňovaly jak spontánní formy lidové kultury, tak vnější podněty i všestranné kontakty lidových vrstev s ostatními částmi národního společenství. Tato

148

dialektická a historicky podmíněná jednota lidové kultury je výrazným faktorem etnické a kulturní identity.23) Funkce a role lidové kultury v etnické a kulturní identitě nabývá na významu a smyslu teprve v kontextu vztahů mezi lidovou kulturou a celonárodní kulturou, a zejména pak uvědoměním si hodnot lidové kultury z hlediska národní svébytnosti.
      I když národní kultury v evropských zemích čerpaly z mnoha pramenů, rozhodující význam při jejich utváření měly zdroje rolnické kultury. Ty lze obecně považovat za společný evropský kulturní základ. Rolnická kultura, zformovaná ve středověku, zahrnuje prostředky prvotního dorozumívání a nejranější formy symbolické kultury, jakými jsou jazyk, rituál vykonávaný pomocí gest, tanec a dramatické projevy, velmi často spojené s obřadem, znaky zvukové i vizuální.24) Rolnická kultura vychází z agrárního myšlení, jehož podstatou je střídání ročních období, přírodních cyklů i period života člověka, s bohatou duchovní kulturou a respektováním kosmického řádu. Duchovní svět, obřadní systém i konkrétní pracovní činnosti směřují k prosperitě kolektivu. Tento starý kulturní základ nalezneme u všech evropských národů, patří k jejich kulturnímu společenství z období prvobytných společenských vztahů. Během feudálního sociálního rozdělení společnosti se rolnická kultura dostávala do nejrůznějších kontaktů a vztahů s kulturními jevy jiných společenských vrstev. Rozličným způsobem ovlivňovala také vývoj a obraz celonárodních kultur, vnášejíc do nich své tisícileté hodnoty, mnohdy obecně humán[/]ního charakteru.25) s christianizací Evropy a rozvojem státní organizace se v lidové kultuře začaly také uplatňovat prvky institucionálního druhého kulturního systému. Vzájemné působení lidové kultury rolnické a oficiální křesťanské náboženské kultury mělo u jednotlivých evropských národů (nebo jejich skupin) své zvláštnosti. Obecným rysem byla symbióza pohanských a křesťanských prvků, propojení světského s náboženským, ovlivnění institucionálního církevního života lokálním prostředím s rolnickou kulturou (kult lokálních světců, pronikání lidových obyčejů a obřadů do církevního ritu aj.), obohacení duchovního horizontu lidu. Křesťanské náboženství, během historického vývoje Evropy konfesionelně diferencované (katolicismus, pravoslaví, protestantství) se v určitých dobách stává jedním ze základních etnických znaků. Zásadně také ovlivnilo zasazení jednotlivých národů do politických a kulturních sfér, zejména ve směru členění Evropy na část východní a západní.
      V procesu dotváření novodobých evropských národů, v duchu romantického hodnocení lidu, byla v první polovině 19. století rolnická kultura odhalena ve smyslu ideově historickém. v mnoha směrech nabývá charakteru národního symbolu, stává se základem národní kultury, a projevem národní identity.26) Využívání rolnické kultury k národním cílům šlo u některých národů rychleji než samotný růst národního uvědomění rolnictva, které si udržovalo převážně lokální, regionální vědomí sounáležitosti; dominoval suicentrismus. Přitom je zřejmé, že k úspěšnému období národní agita

149

ce dochází u řady evropských národů od výrazného zlepšení ekonomické a sociální situace rolnictva. Bez ohledu na to, v jaké míře se zprvu venkov podílel aktivně na samotném národním hnutí.27)
      Jestliže k vyhranění národní identity rolnictva dochází až v procesu národního obrození 19. století, rolnická kultura nese etnické znaky už od středověku. Sledujeme-li z tohoto hlediska situaci v českých zemích, zjistíme, že v období rozvíjející se feudální společnosti, v době románské a raně gotické, se starobylé projevy kultury vázané na slovo a přenášené z generace na generaci ústním podáním předávaly prostřednictvím českého jazyka (v oficiální kultuře se silně uplatňovala latina). Ústní česká slovesnost se udržovala i v pozdějších obdobích a stála v opozici vůči germanizované oficiální kultuře v době pobělohorské. v procesu odnárodňování uchovával venkovský lid vlastní historickou a kulturní paměť.
      Že se rolnická kultura stala trvalým zdrojem národní kultury, předurčovalo nejen její založení na kontinuitě a tradici, ale i to, že se od středověku dostávala do neustálých kontaktů s jinými druhy kultury, především s kulturou měšťanskou a šlechtickou. Přijímáním z jiných sociálních prostředí syntetizovala rolnická kultura tvůrčím způsobem hodnoty blízké převážné části národního společenství. Historický rozvoj lidové kultury určovaly dva hlavní kulturní proudy: kulturní hodnoty spontánního kolektivního charakteru vázané na tradici (v současném kontextu je můžeme označit jako tradiční lidovou kulturu) a kulturní projevy,[/] které lid převzal z jiného prostředí a plně si je osvojil. Rolnické prvky kultury se projevovaly především v hmotné kultuře spjaté bezprostředně se zemědělskou činností a rolnickým prostředím, a zejména pak v široké oblasti duchovní kultury, včetně její umělecké části - lidových písní, lidové hudby, slovesnosti a dalších folklórních projevů. Mnohé z těchto prvků rolnické kultury byly blízké národně uvědomělé šlechtě i části obyvatel měst (řemeslníci, obchodníci) spjaté různým způsobem se zemědělskou výrobou a tržními vztahy s vesničany. Vliv panského prostředí na životní styl a kulturu rolnických vrstev byl v jednotlivých zemích a u jednotlivých národů různě intenzívní a měl různou podobu. Obecně lze říci, že v epoše feudalismu byla běžná jazyková asimilace vládnoucí třídy závislého státního celku s vládnoucím národem státu, jemuž byla podřízena (poněmčování české šlechty, pomadarštění slovenské a charvátské šlechty v Uhrách, polonizace litevské šlechty apod.). Trvalá politická závislost země určila obvykle během delší nebo kratší doby jazykovou a kulturní orientaci aristokracie. Velmi výrazný byl kulturní vliv města na vesnici. Působila tu skutečnost, že města (zvláště poddanská) měla četné shodné znaky s vesnicí. Byla navíc centry regionu a plnila důležité hospodářské, společenské i kulturní funkce ve vztahu k svému okolí. Všestranné vztahy mezi městem a vesnicí vedly po celé feudální období ke vzniku společných kulturních znaků, jichž si byli vědomi jak obyvatelé města, tak vesnice. Zároveň se však město snažilo kulturně odlišit od vesni

150

ce v hmotné kultuře, ve společenských a kulturních aktivitách i v osobitém měšťanském sebevědomí. Pod vlivem města se maloměstské tradice dostávají na vesnici. Městská kultura se nepovýšila na symbol etnické a kulturní identity. Bylo tomu tak především proto, že nebyla homogenní, skládala se z komplexu kulturních a symbolických projevů různých sociálních vrstev. Město navíc bylo místem sociálních konfliktů,28) přijímalo rychle cizí vlivy a značně podléhalo módním proudům jako průvodním jevům procesu modernizace. v národním povědomí a v kulturní strategii národního hnutí se městská kultura jevila jako cizí. Nemohla tak plnit funkce etnické identity. Ve snaze o využití lidové rolnické kultury v národní a kulturní identitě měla rozhodující význam vlastenecká inteligence. její příslušníci mnohdy sami pocházeli z rolnického venkovského prostředí a byli s ním citově spojeni. jako vzdělaní lidé dovedli z vědeckého i uměleckého hlediska hodnotit kvality projevů lidové kultury, zejména folklóru, a hledat v nich zdroj pro kulturu celonárodní.
      Rolnická kultura v 19. století nabyla takové rysy, že vlastní rolnické tradice a kulturní hodnoty vytvořené přímo rolnickým lidem tvořily jen část této kultury. v oblasti hmotné bylo mnoho výtvorů řemeslnických, v estetických normách se zrcadlily prvky vysokého umění, osobitě přetvořené a pojaté. v duchovní kultuře se uplatňovalo zvláštní náboženské cítění a lidové pojetí křesťanství. Původně rolnická kultura se stala v plném slova smyslu kulturou lidovou. Projektanti národní kultury vybí[/]rali z lidové kultury jen některé její složky a principy. Obrozenci osvícenského zaměření v Čechách například nepovažovali lidové obyčeje a obřady za část národního dědictví, které by se mělo chránit a rozvíjet. Tak je chápala až obrozenecká generace druhé třetiny 19. století.29). Zůstává faktem, že rolnictvo bylo nesporným etnickým substrátem všech formujících se malých národů a jeho odolnost vůči jazykové a kulturní asimilaci byla důležitým předpokladem evropských národních hnutí.30) Lidová kultura s rolnickými kořeny se svým způsobem stala kulturním ideálem a trvalým východiskem a interpretačním zdrojem největších osobností evropské i světové umělecké kultury druhé poloviny 19. století a ve 20. století. Kulturní procesy a zápas o kulturní identitu, které proběhly v minulosti u evropských národů, mají některé analogie v současném etnokulturním dění v zemích třetího světa. Etnické regionální kultury se objektivizují ve prospěch národní integrace a slouží jako prostředek obrany proti vlivu kultury evropské.
      S nástupem průmyslové revoluce se evropské národy dostávají do kvalitativně nové kulturní situace. Celé toto období se až po dnešek vyznačuje široce založenými kulturními kontakty i konflikty, působením kosmopolitních proudů, strachem o ztrátu etnické a kulturní identity, snahou vypořádat se s tímto stavem. Vztah industrializace a kulturní tradice lze vidět v pesimistickém předvídání zániku lidové kultury, chápané především v jejích starších vývojových fázích, anebo v realistickém pohledu převratných změn, jejichž výrazem je kva

151

litativně jiná lidová kultura. Přikláníme se k názoru, že na industrializaci nelze nahlížet ze zřetele ničení a zkázy.31) Industrializace sice podstatně změnila život lidu i charakter jeho kultury, nepřinesla však jejich zánik. Víra v tradici má opodstatnění i v moderní době, ve světě velkolepého technického pokroku. Vychází a opírá se o historickou podmíněnost lidové kultury, tvořící jednotu starého s novým. v každé historické epoše měla tato jednota jinou kvalitu, závislou na vnitřním vývoji kultury konkrétního společenství, konkrétního prostředí. Její charakter výrazně ovlivňovaly vnější faktory, které se zpravidla v historickém procesu měnily. Nejinak tomu bylo, když civilizační proces ovlivnil vynález parního stroje, nebo když současný technický pokrok vyjadřují lety do kosmu. je tu člověk, pro něhož stále zůstávají potřebné hodnoty, které dává kultura. Tak lze i chápat výrok Alberta Marinuse: "Pouze se vytváří dojem, že folklór umírá. Ale folklór žije a bude žít, protože lidstvo trvá." Tradiční hodnoty se v industrializačním procesu mění. Tradice a společenské potřeby člověka však zaručují, že z nového, industrializačního základu se tvoří nové tradice a změněný život lidu se manifestuje v nové současné kultuře.32) Částí této kultury zůstávají prvky předchozího vývoje i nové projevy, jejichž životaschopnost se teprve prokáže. Vývoj lidové kultury jako celku i jejích jednotlivých složek se tak jeví jako dialektický proces kontinuity a diskontinuity, navazování na část prvků minulosti a současně popírání jiných prvků, které se nahrazují novými.[/]
      Jak se vyjádřil Kare1 Čapek, "kultura je hledání a tvoření, je stálý vývoj a věčná revoluce; právě v tom neustávajícím tvoření je nejhlubší kontinuita kultury."33)
      Technický pokrok zákonitě provází modernizace života národního společenství. Tradiční formy lidové kultury zaujímají v kultuře lidu omezenější prostor. Prostředky masové komunikace se zapojují do propagace lidové kultury, přispívají k její popularizaci a zpětně působí na její existenci. Modernizace života v oblasti hospodářské, společenské i kulturní působí na diferenciaci kulturních strategií.34) Jestliže v oblasti hmotné kultury se v souvislosti se standardizací a unifikací projevuje ztráta etnické specifiky,35) v duchovní kultuře lze cílevědomě usilovat o její zachování a rozvíjení moderními prostředky a v souladu s kulturními potřebami dnešního člověka. A právě zde může mít významnou úloha lidová kultura.
      Civilizaci lze v dnešním kontextu chápat jako technický pokrok i vývoj k nivelizující konzumní společnosti, jejíž kultura se vyznačuje masovou kulturou, kulturním průmyslem a kosmopolitní kulturou.36) Národní společenství může tuto alternativu přijat a vystavit se nebezpečí ztráty své kulturní, a v konečných důsledcích třeba i vlastní etnické identity. Může se také pokusit "utéci před civilizací"37) a hledat východisko v cizí kultuře (nebo v cizích kulturách) jako vzoru pro alternativní kulturu, jak se v různé podobě děje v některých současných průmyslově vyspělých zemích západní Evropy. Cizí kultury v obecném slova smyslu (ne tedy pouze kultury exoticky zabar

152

vené, tzv. primitivní kultury, ale třeba nostalgicky pojaté lidové kultury slovanských národů) představují kulturní inovace alternativního hnutí a směřují ke konstrukci značně problematického modelu "nového každodenního života". Odtud mnohdy v západoevropských zemích pochází obdiv k folklóru národů Latinské Ameriky, Asie, Afriky, a také k lidovému umění národů východní Evropy, posilovaný také turistickým ruchem a folklórními festivaly. To samo o sobě může obohacovat kulturní život dnešního člověka a přispívat k porozumění mezi národy. Může také vyvolat zájem o odeznělou lidovou kulturu vlastního národa. Právem si však kulturní antropologové kladou otázku: Mají cizí kultury pro řešení problému západní industriální, event. postindustriální společnosti co nabídnout?38)
      V moderní kulturní strategii se nabízí i další alternativa kulturního modelu, směřující k zachování národních kultur, upevnění etnické a kulturní identity, vedoucí k různorodosti a bohatosti evropské i světové kultury. Tím je kulturní pluralismus v rámci Evropy i uvnitř jednotlivých státních či národních celků. Jeho základem je pestrá kulturní mozaika, tvořená různými kulturními formami a proudy, tradičními i tradicionalistickými, moderními i módními, existujícími volně vedle sebe i v nejrůznějších vzájemných kontaktech. Jednou z komponent této alternativy, zejména u národů, které si udržely nebo docela neztratily kontakt s předchozím národním kulturním vývojem, může byt lidová kultura, existující a fungující dnes zpravidla ve své oslabené prvotní[/] podobě i v intenzívní druhotní existenci. Uchovávání a rozvíjení současné lidové kultury by mělo zůstat kulturní tradicí národa (v tomto po jetí tvoří lidová kultura zvláštní druh tradice, tradici lidové kultury ) a jedním ze znaků jeho etnické identity. Má-li byt toto řešení opodstatněné a takto pojaty kulturní model nabýt reálné kontury, je třeba, aby šlo o živou tradici lidové kultury, syntetizující dějinný odkaz i tvůrčí úkol zároveň, plnící žádoucí etnokulturní funkce.39)
      Z hlediska etnické a kulturní identity je důležité postavení a funkce lidové kultury v každodenním životě, v životním stylu příslušníků národa. v celonárodním pohledu plní etnokulturní funkce také projevy druhé existence lidové kultury, řadící se mnohdy mezi národní kulturní symboly. v mezinárodním měřítku slouží jako prostředek národní či státní reprezentace. Regionální projevy lidové kultury tak prospívají kulturním zájmům celého etnického společenství a jeho prezentaci navenek.
      Některé projevy lidové kultury, zejména lidová píseň, hudba a tanec, nabývají takové popularity, obliby a všeobecného rozšíření a uplatnění, mnohdy s komerčním záměrem, že se stávají součástí kultury masové, event. kultury populární.40) v této rovině se vedle sebe dostávají pro jevy vysoké umělecké kvality, průměrné i podprůměrné, umění vedle kýče. Uplatňují se tu autentičtí nositelé lidové tradice, amatérští i profesionální umělci. Mezi všemi těmito aspekty působí řada přechodných forem a mezistupňů. Vyvstává více situací z hlediska společenské komunikace, přijímatelů i pro

153

středí. Do tohoto okruhu náleží různé folklórně laděné pořady zprostředkovávané na komerční bázi uměleckými agenturami, revuální programy s folklórem v televizi a podobné akce, v nichž mnohdy (zpravidla za výhodných finančních podmínek) účinkují i původní nositelé folklórní tradice. Pravě v tomto kontexty a smyslu lze při jat charakteristiku Hermanna Bausingera, že lidová píseň dneška je šlágr včerejška.41) Folklór tak plní stejné funkce jako jiné projevy masové kultury a vzdaluje se svému etnokulturnímu poslání.
      Tak jako se teoreticky nedá literatura oddělit od folklóru,42) tak také nelze z národní kultury vyloučit lidovou kulturu. Jsou to větve vyrůstající ze stejného mateřského pně. jestliže by se tak stalo, zbavila by se národní kultura obranné schopnosti vůči nebezpečí odcizení, odnárodnění. Důkazy pro platnost této teze nalezneme v kulturních dějinách mnoha evropských národ. Tato obranná stránka kultury vystupuje zejména v obdobích zápasu mezi kosmopolitními a národními tendencemi v životě národního společenství a zvláště pak v době, kdy je ohrožena samotná existence národy. Lidovost v nejširším slova smyslu se stala principiálním požadavkem novodobé kultury v řadě evropských (zejména socialistických) zemích.
      Návraty k tradicím lidové kultury probíhají u jednotlivých národů v různé podobě i intenzitě. Ukazuje se, že období zájmu se dosti pravidelně střídají s nezájmem.43) Platí to také o oblasti tzv. vysokého umění. Jestliže se vyčerpají jeho současné tvůrčí (někdy i módní)[/] proudy, hledají se zdroje tvůrčí invence často právě v uměleckých tradicích lidu.
      Využití lidové kultury v procesu zachování etnické a kulturní identity je v moderní době značně závislé na cílevědomých snahách, vědeckém přístupu a zejména pak na široce založené kulturně výchovné práci, beroucí v úvahu konkrétní kulturní situaci národa, mezinárodní kontext, kulturní pluralismus, stav tradic lidové kultury a další okolnosti. Zde je stále aktuální Václavkův názor, že péče o hodnoty lidové kultury je zájem o zdravý celek a fungování národní kultury. Nemůže jít o počínání náhodné a izolované. Je to otázkou kulturní politiky, jejího směru a smyslu, otázkou kulturně organizační a propagační.44) Odpovídá to také představám modelu socialistické kultury.
      Nepřichází volání po kulturní identitě Evropy už pozdě? Kontinuita kulturního dědictví, analogické kulturní procesy, uznání tradic lidové kultury jako trvalé národní kulturní hodnoty a zejména současné mezinárodní úsilí o sblížení, porozumění a spolupráci, které se promítá v myšlence budování společného evropského domu, dává na položenou otázku negativní odpověď. Humanistické tradice evropské kultury jsou pevným základem kulturní renesance v Evropě. Do tohoto společného základu patří jako jedna z kulturních alternativ tradice lidové kultury. v tomto smyslu chápeme lidovou kulturu jako významný faktor současné etnické a kulturní identity. Nejde tedy o národopisnou utopii, ale o kulturní perspektivu.

154

Poznámky
1.
      LYND, H. M.: On shame and the search for identity. New York 1958; GREVERUS, I.-M.: Kultur und Alttagswelt. Frankfurt a.M. 1987, s. 227-229.
2.
      Srov. HELFERT, V.: Vybrané studie,1. Praha 1970, s. 357.
3.
      BOTÍK, J.: Národopis a historicko-etnická identifikácia súčasného človeka. Slovenský národopis, 36, 1988, s. 625.
4.
      Velký národ byl zpravidla národem vládnoucím, malý národem potlačovaným. Nejde o kvantitativní charakteristiku, ale o terminus technicus, zkratkový symbol jisté společenské situace (HROCH, M.: Evropská národní hnutí v 19. století. Praha 1986, s. 53, 55).
5.
      HROCH,M.: Evropská národní hnutí, s. 359.
6.
      HROCH, M.:C.d., s. 360-361; autor navrhuje historické reminiscence v poloze nereflektovaného vědomí minulosti označovat termínem historické povědomí.
7.
      BROMLEJ, J. V.: Etnos a etnografia. Bratislava 1980, s. 62-90.
8.
      ŚWIRKO, S.: Omiejsce folkloru w spółczesnej kulturze polskiej. Literatura ludowa, 8, 1984, s. 25.
9.
      BROMLEJ, J. V.: Etnos a etnografia, s. 72-73, 77-78.
10.
      DOBROCZYŃSKI, M. - STEFANOVICZ, J.: Tożsamość Europy. Varšava 1970, s. 149.
11.
      BURSZTA, J.: Chłopskie źródła kultury. Varšava 1985, s. 158.
12.
      HERDER, J. G.: Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit (1784-1781).
13.
      GREVERUS, I. - M.: Kultur und Alttagswelt,s. 277.
14.
      DOBROCZYŃSKl, M. - STEFANOWICZ, J.: Tożsamość Europy, s. 159.
15.
      LISSA, Z.: Rola tradycji w muzice polskiej 1945-1949. In: Tradycja i współczesność. Varšava 1970, s. 85.[/]
16.
      Srov. HROCH, M.: Evropská národní hnutí, s. 241.
17.
      LISSA, Z.: Rola tradycji, s. 60.
18.
      BROMLEJ, J. V.: Etnos a etnografia,s. 86-87.
19.
      FROLEC, V.: Tradice v lidové kultuře a tradice lidové kultury. Slovenský národopis, 34, 1986, s. 84-91.
20.
      FROLEC, V.: Prostá krása. Deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě. Praha 1984, s. 36-37; TÝŽ: Jihomoravská družstevní vesnice. Etnografická charakteristika. Uherské Hradiště 1989, s. 19.
21.
      GUREVIČ, A. J.: Problemy srednevekovoj narodnoj kuľtury. Moskva 1981, s. 14; srov. BYSTROŃ, J. S.: Kultura ludowa. Varšava 1947, s. 18-19.
22.
      HELFERT, V.: Vybrané studie, s. 378-380.
23.
      FROLEC, V.: Periodizace české lidové kultury. In: Dějiny kultury ve výzkumu, 1. Praha 1988, s. 113-145.
24.
      KŁOSKOWSKA, A.: Socjologia kultury. Varšava 1981, s. 317-318.
25.
      Srov. BURSZTA, J.: Chłopskie źródła kultury, s. 62-63.
26.
      NlEDERMÜLLER, P.: Stadtkultur und Nationalkultur. In: Kulturkontakt - Kulturkonflikt, 1. Frankfurt a.M. 1988, s. 82-83.
27.
      HROCH,M.: Evropská národní hnutí, s. 243.
28.
      NIEDERMÜLLER, P.: Stadtkultur und Nationalkultur,s. 82-83.
29.
      HEROLDOVÁ, I.: Rozvoj školství a osvěty v Čechách v době národního obrození. In: Etnografie národního obrození. Národopisná knižnice ÚEF ČSAV. Praha 1978, s. 28.
30.
      HROCH, M.: Evropská národní hnutí,s. 307.
31.
      BRAUN, R.: Industrialisierung und Volksleben. Erlenbach-Zürich-Stuttgart 1960, s. 255.
32.
      BRAUN, R.:C.d., s. 13.
33.
      ČAPEK, K.: Místo pro Jonathana. Praha 1970, s. 132.
34.
      NIEDERMÜLLER, P.: Stadtkultur und Nationalkultur,s. 79.
35.
      BROMLEJ, J. V.: Etnos aetnografia, s. 88.
36.
      GREVERUS, L-M.: Kultur und Alttagswelt, s. 224.
37.
      KÖSTLIN, K.: Die Erfahrung des Fremden. In: Kul

155

turkontakt-Kulturkonflikt, 1. Frankfurt a.M. 1988, s. 24.
38.
      KÜNSTIG, S. - WELZ, G.: Fremde Kultur als Muster für Alternativkultur und soziale Bewegung. In: Kulturkontakt-Kulturkonflikt, 1. Frankfurt a.M. 1988, s. 403-409.
39.
      V této souvislosti je vhodné pokusit se o vymezení současného pojetí lidové kultury. Pod pojmem lidová kultura rozumíme v dnešním společenském a kulturním kontextu otevřeny systém materiálních a duchovních hodnot v určitém čase, území a sociálním prostoru, spojujících staré s novým, působících na principu přímé, meziosobní komunikace v rámci lokálního společenství či sociální skupiny, kde plní integrační funkce, utváří charakter každodenního života, životní styl. Za tradiční složku této kultury považujeme jevy, které přecházejí a udržují se ústní či psanou tradicí nejméně ve třech generacích příslušníků lokálního společenství či sociální skupiny, u nichž (zejména v podmínkách socialistického společenského systému) není dnes už rozhodující jejich sociální zařazení a vzdělanostní úroveň. Není podstatné, zda tradovaný ev vznikl v daném sociálním prostředí nebo byl tvůrčím způsobem převzat odjinud. Vstup nového prv[/]ku, kolektivní i individuální povahy, do systému kułtury lokálního společenství (sociální skupiny) vyvolává vnitřní proces jeho asimilace, v němž má důležitou funkci tradiční vrstva kultury, tvořící relativně stabilní základ otevřeného systému. Žádná etapa vývoje lidové kultury neodpovídá plně normě, kterou přijała od etapy předešlé. Tím, že ji porušuje, vytváří normu novou (srov. MUKAŘOVSKÝ, J.: Studie z estetiky. Praha 1966, s. 32). Jestliže v minulosti probíhaly změny v lidové kultuře zpravidla pozvolna, v současnosti k nim dochází obvykle velmi rychle. Současná lidová kultura jako forma lokální (regionální) kultury je výsledek tvůrčího procesu, v němž významnou roli hraje uvědomělá činnost lidí a uvědomění si historických hodnot kultury a jejích komunikačních funkcí v moderní společnosti.
40.
      KŁOSKOWSKA, A.: Socjologia kultury,s. 461.
41.
      BAUSINGER, H.: Volkskunde. Berlín-Darmstadt (s.a.), s. 232.
42.
      KRZYŻANOWSKI, J.: Paralele. Studia porównawcze z pogranicza literatury i folkloru. Varšava 1977, s. 23.
43.
      VÁCLAVEK, B.: Olidové písni a slovesnosti. Praha 1963, s. 236.
44.
      VÁCLAVEK, B.: OIidové pisni a slovesnosti, s. 32.

156

VOLKSKUNDLICHE UTOPIE ODER KULTURPERSPEKTIVE?
(VOLKSKULTUR ALS FAKTOR ETHNISCHER IDENTITÄT)
(Zusammenfassung)

      So wie jeder einzelne Mensch kann sich auch ein Volk die Frage nach seiner Identität stellen: Wer bin ich, wo gehöre ich hin? Das Suchen nach Identität ist eine Verteidigung gegen die Entfremdung. Die Frage der Identität wird zum Bestandteil der Entwicklun[g]slogik der Geschichte sowie der Kul[t]ur des Volkes. Die historisch-ethnische Identität fassen wir als Bestandteil des gesellschaftlichen Bewusstsein auf, in dem die Beziehung der gegenwärtigen Angehörigen des Volkes zu der eigenen Geschichte und zu ihrer ethnischen Gemeinschaft verankert ist. Sie stellt einen organischen Bestandteil des nationalen Bewusstsein dar. Eine bedeutsame Quelle des nationalen Bewusstseins ist das historische Bewusstsein, das Bewusstsein nationaler Vergangenheit.
      Im Prozess der Formierung der ethnischen Identität ist die Kultur von grundlegender Bedeutung. Sie kann gleichzeitig als Mittel des Verkehrs und der Isolation der Menschen auftreten. Diese ihre Eigenschaft kann für die Grundlage ihrer ethnischen Funktionen gehalten werden. Für die ethnische Identität ist die Einheit der Kultur von grosser Wichtigkeit, die als Einheit in der Vielfalt auf zu fassen ist. Die kulturelle Identität wurde zu einem der Faktoren der Formierung der neuzeitlichen Völker. Das Streben nach Identität orientiert sich auf eigene Traditionen, die das Gefühl der kulturellen Einheit der Nation gewähren. Die nationalen Traditionen werden im gegebenen ethnischen und teritorialen Milieu zu einem ständigen (wenn auch nicht unveränderlichen) Wert im Bewusstsein der ethnischen Gemeinschaft. Die Tradition hilft das historische und kulturelle Gedächtnis der Nation bewahren. Zu dieser Tradition gehört auch die Volkskultur.[/]
      Bedeutung und Sinn der Funktion sowie der Rolle der Kultur in der ethnischen und kulturellen Identität vergrössern und vertiefen sich erst im Kontext der Beziehung zwischen der Volkstradition und der gesamtnationalen Kultur, vor allem dann mit der Bewusstmach[n]ung der Werte der Volkskultur vom Standpunkt der nationalen Eigenständigkeit aus. Wenn auch die nationalen Kulturen in den europäischen Ländern aus vielen Quellen geschöpft haben, von entscheidender Bedeutung bei ihrer Herausbildung waren die Quellen der Bauernkultur. Diese können allgemein als gemeinsame Grundlage der europäischen Kultur aufgefasst werden.
      Mit dem Antreten der industriellen Revolution gelangen die europäischen Völker in eine qualitativ neue Kultursituation. Die ganze Epoche ist bis durch breit angelegte Kontakte und Konflikte, durch Einwirkungen kosmopolitischer Strömungen, durch Angst um einen Verlust ethnischer und kultureller Identität sowie durch Bestrebung um eine Auseinandersetzung mit diesem Zustand gekennzeichnet. Im heutigen kulturellen Kontext kann die Zivilisation sowohl als technischer Fortschritt, als auch als eine Entwicklung zu einer nivellierenden Konsumgesellschaft hin auf gefasst werden, deren Kultur durch Massenkultur, Kulturindustrie und kosmopolitische Kultur gekennzeichnet ist. Die nationale Gemeinschaft kann diese Alternative annehmen und sich der Gefahr aussetzen, ihre kulturelle Identität zu verlieren. Sie kann auch versuchen, der Zivilisation zu entlichen" und einen Ausweg in fremder Kultur (oder in fremden Kulturen) als Vorbild für eine alternative Kultur zu suchen. In der modernen Kulturstrategie bietet sich allerdings noch eine weitere Alternative an, die zur Erhaltung der Nationalkulturen, zu Festigung

157

ethnischer und kultureller Identität hinzielt und zur Vielfalt und Heterogenität der europäischen und der Weltkultur, das heisst zu kulturellem Pluralismus im Rahmen Europas und einzelner staatlicher oder nationaler Gebilde führt. Die Grundlage dieses Pluralismus ist ein buntes kulturelles Mosaik, die aus verschiedenen kulturellen Formen und Strömungen besteht, die frei nebeneinander sowie in verschiedensten gegenseiti[/]gen Kontakten bestehen. Eine der Komponenten dieser Alternative, vor allem bei Völkern, die sich ihren Kontakt mit der vorhergehenden nationalen kulturellen Entwicklung erhalten oder ihn nicht vollkommen verloren haben, kann die Volkskultur sein, die heutzutage sowohl in ihrer primären Gestalt, als auch in ihrer sekundären Existenz besteht und funktioniert.
      Übersetzung: V. Frolec

158

Národopisné aktuality roč. XXVI. - 1989, č. 3

DVĚ FORMY FOLKLORISMU [obsah]


      OLDŘICH SIROVÁTKA, Ústav slavistiky ČSAV, Brno

1.
      Na počátku 60. let německý národopisec Hans Moser ve známých článcích o folklorismu jako badatelském problému znovu objevil termín folklorismus.1) Říkáme-li znovu objevil, máme na mysli to, že už o třicet let před tím se v sovětské vědě užívalo slova folklorismus ve spojení folklorismus literatury anebo literární folklorismus; jako první jej prý takto použil M. Azadovskij.2) ještě Słownik folkloru polskiego (1965), který redigoval J. Krzyżanowski, termín folklorismus neznal. Nevyskytuje se ani o dva roky v pozdější knize V. J. Guseva Estetika folklóru (1967), tedy od autora, který se v sedmdesátých letech stal pilným badatelem na poli folklorismu.3)
      Od sedmdesátých let vycházejí o folklorismu stati po všech zemích, konají se konference a pořádají se ankety. První samostatnou statí o folklorismu v české a slovenské literatuře byla studie H. Bausingera "Folklorismus" jako mezinárodní jev (1970) 4) a O. Sirovátky Folklorismus jako jev současné kultury[/] (1974) .5) Termín folklorismus se dostal do národopisných a literárněvědných slovníků, jako třeba německého slovníku Wörterbuch der deutschen Volkskunde (1974), nebo polské příručky Słownik etnologiczny (1987) 6), do Slovníku literární teorie (1977)7) nebo do Malého labyrintu literatury (1982)8), obšírně se vypráví o něm v přednáškách pro studenty etnografie a folkloristiky i v příručkách o lidové slovesnosti, jako je kniha M. Leščáka a O. Sirovátky Folklór a folkloristika (1982) 9) Tyto příklady bychom mohli doplňovat a rozšiřovat. Ale ty, které jsem už uvedl, postačují, abychom si uvědomili, že folklorismus se stal aktuálním problémem folkloristiky a etnografie, a to tématem aktuálním, ale někdy i přímo módním.
      Folkloristika a etnografie si problematiku folklorismu přisvojila, i když otázky, které při tom bádání vznikají, hranice folkloristiky nebo národopisu přesahují. Předmětem studia folklorismu totiž nejsou jevy folklóru nebo lidové kultury, nýbrž jevy vysokého umění a

159

masové kultury a zábavy: pohádky Boženy, Němcové, Kytice z pověstí národních od K. J. Erbena, předměty, které najdete v prodejnách Krásné jizby anebo pořady strážnického festivalu. Jevy folklorismu se opírají o autenticky folklór nebo o lidovou kulturu, avšak vyvíjejí se z nich jevy, které patří do jiného systému - do vysokého umění nebo do masové kultury. Folkloristické a etnografické metody jsou nutné při rozboru výchozího folklórního materiálu a jevů lidové kultury, avšak pro samotny folklorismus jako součást jiné kultury je nutno použít ještě jiných přístupů - sociologických, kulturologických, uměnovědných, psychologických, pedagogických a jiných. Tyto metody je nutno používat podle tématu, kterým se bude badatel obírat.
      Posavadní bádání nad folklorismem se zaměřilo především na obecné otázky nebo se věnovalo jednotlivým dílčím úkolům. Třebaže o folklorismu bylo popsáno mnoho papíru, zůstávají v bádání četná bílá místa. Mám za to, že to vyplývá z toho, že nebyl vytvořen vyčerpávající projekt, který by shrnul všecky hlavní náměty při studiu folklorismu. Mé poznámky mají především analytickou povahu, přece však uvedu několik témat, na které by se nemélo zapomenout.
      Základem zkoumání by měly být především formy, kde a jak se folklorismus projevuje; jednak starší projevy (tj. dějiny folklorismu) a jednak projevy aktuální (tj: současný stav). Na evidenci projevů folklorismu navazuje roztřídění jednotlivých oblastí folklorismu (souborový, spolkový a festivalový, umě[/]lecky, komerční, turistický atd.), jejich funkce (zábavná, umělecká, regionální, národní, komerční) i sociologicky a psychologický aspekt folklorismu. Téměř se zatím neuvažovalo o poetice folklorismu, tedy o procesech, jimiž procházejí původní folklórní jevy a jevy lidové kultury, když se proměňují ve fakty folklorismu. Bádání o folklorismu by mělo vyústit do axiologie folklorismu, totiž do úvah o pozitivních i negativních hodnotách projevů folklorismu, neboť tyto fakty dostávají v kultuře a životě různou cenu.
      Pro folklorismus jsou - jak už bylo řečeno na jiném místě - příznačné určité rysy: (1) uvědomělé, záměrné pěstování forem autentického folklóru a lidové kultury; (2) folklorismus se uskutečňuje v organizovaných prostředcích a na institucionalizovaném základě; (3) pro folklorismus mají značný význam prostředky masové kultury (tisk, kniha, rozhlas, televize, film, gramofonová deska, zvukový záznam); (4) projevy folklorismu dostávají někdy jiné funkce než původní folklórní jevy nebo jevy lidové kultury a vytvářejí se i některé nové funkce (zábavné, komerční, reprezentační); (5) folklorismus dostává kladnou nebo negativní hodnotu pouze v určitých souvislostech; sám o sobě není ani špatný, ani dobrý.10)

2.
      Národopisné bádání by mělo usilovat, aby se od povšechných rysů folklorismu dostalo k hlubší analýze jednotlivých jevů

160

a znaků. Mám za to, že k takovému lepšímu poznání přispívá protiklad dvou forem: folklorismu "přímého" a "nepřímého".
      Hlavní atributy přímého, bezprostředního folklorismu spočívají v tom, že jeho projevy se uplatňují (1) v kontak tové formě a že napodobují (2) systém autentického folklóru a lidové kultury. To znamená, že písně se zpívají, říkadla a verše se přednášejí, pověsti a humorky se vyprávějí, tance se živě předvádějí. v tom tkví zjevný rozdíl mezi projevy folklorismu nepřímého a zprostředkovaného, který opouští ústní, kontaktovou komunikaci a používá technických komunikačních prostředků. F. Halas a V. Holan ve svém známém výboru lidových písní Láska a smrt (1938) otiskli z různých pramenů přesné texty lidových písní; ovšem tyto texty čtenář samozřejmě nechápal jako živé a zpívané písně, nýbrž jako knižní poezii. Rozdíl mezi přímým folklorismem, jako jsou písně na folklórních festivalech, a folklorismem nepřímým, jako je Halasova a Holanova antologie písní, spočívá především v odlišném komunikačním standardu, tedy ústní, kontaktové komunikaci na jedné straně, a písemné, technické komunikaci na straně druhé. Druhy rozdíl tkví v tom, že projevy "přímého" folklorismu zůstávají v systému folklóru a lidové kultury, kdežto projevy nepřímého folklorismu se od systému folklóru a lidové kultury odvracejí. Lidová píseň zůstává v přímém folklorismu písní nebo pohádka pohádkou. Nepřímý folklorismus je naproti tomu proměňuje v básnický nebo dramatický[/] text: To vidíme na antologii lidových balad, která se pro čtenáře stává poezií nebo na lidové pohádce, kterou scénárista, režisér a herci proměnili ve film.
      Přímý folklorismus se snaží kopírovat a fingovat projevy autentického folklóru. Je to fiktivní folklór, "jako by" lidová píseň, lidový tanec, lidová hra nebo lidový obřad. Někteří autoři říkají, že je to "renesance" folklóru a chápou tento folklorismus jako "oživování folklórního bohatství našeho lidu a jeho začleňování do celku socialistické kultury..."11) Projevy přímého folklorismu se vědomě tváří jako původní, autentické folklórní projevy anebo chtějí pro diváky rekonstruovat původní folklórní projev. Proto někteří kritici folklorismu mluví o "pseudofolklóru." Přímý folklorismus se snaží zachovat nebo aspoň nahradit okolnosti a podmínky, v nichž autentické folklórní projevy žily: píseň se zpívá tak jako kdysi, zpěváci i muzikanti vystupují v krojích atd. Přímý folklorismus uchovává iluzi původního, autentického folklóru.
      Rozdíl mezi autentickými folklórními projevy a projevy přímého folklorismu je však zásadní. Autentický folklór spočívá na improvizaci a jejich záměrnost a příprava je dána tradicí. Naproti tomu přímý folklorismus cílevědomě režíruje své projevy, připravuje folklórní píseň, tanec, hru nebo obyčej jako divadlo pro publikum. Soubory lidových písní a tanců soustavně a dlouho nacvičují svá "čísla", vystoupení pro pódium. Čím rozsáhlejší záměr, tím větší příprava: strážnický festival

161

se chystá vlastně dva roky a jednotlivé pořady mají promyšlené ideové záměry, scénáře, režiséry a celý štáb spolupracovníků a odborných poradců.
      Dá se říci, že přímý folklorismus se omezuje na tzv. souborové hnutí, tedy na vystoupení souborů lidových písní a tanců, na "folklórní skupiny a soubory a na ucelené pořady, na "národopisné dny", "svátky" lidových písní a tanců a na festivaly. Je to tedy v podstatě folklorismus scénický.
      Jako protiklad vůči přímému folklorismu se objevuje v kultuře i ve všedním životě společnosti folklorismus nepřímý, zprostředkovaný. Používá jiný komunikační standard než přímý folklorismus a autentický folklór - totiž technická a masová média, - jako je písmo, tisk, rozhlas, film, televize, zvukový záznam. Tak sbírky F. L. Čelakovského Ohlas písní ruských (1829) a Ohlas písní českých (1839) jsou příkladem folklorismu, který se objevuje v literatuře, tedy folklorismu literárního. Nepřímý folklorismus se také uplatňuje v jiných systémech než folklórních, např. v systému literárním, hudebním, výtvarném i jiném. Rozdíl mezi folklorismem přímým a nepřímým tkví rovněž v tom, že nepřímý folklorismus má mnohem větší rozpětí obměn folklórních složek a prvků. Zůstanu opět u literatury. Tak už zmíněný soubor lidových písní F. Halase a V. Holana Láska a smrt otisku je texty písní podle pramenů a tedy je nemění; na druhé straně však F. Halas ve své poezii používá pouze některých ojedinělých prvků, citací a principů lidové slovesnosti.12)[/]
      Rozlišení dvou forem folklorismu však nemá význam pouze teoretický nebo formální. Každá z těchto forem folklorismu má jiný kulturní smysl a odlišný sociální okruh, v němž působí. Přímý folklorismus. se omezuje - jak už řečeno - na oblast scénického folklóru a snaží se nahradit a imitovat autentický písňový, slovesný, taneční, dětský a zvykoslovný folklór. Tradice folklórního hnutí začínají v minulém století a od konce 19. století a na počátku 20. století se folklórní hnutí počalo soustavně rozvíjet. Rozkvět souborového folklorismu spadá však především do let po druhé světové válce, kdy stoupl počet souborů a skupin i jejich úroveň, kdy se hnutí dostalo oficiální pomoci (školení, soutěže, festivaly, zájezdy atd.). Pod vlivem folklórního hnutí už vyrůstá třetí generace.13) Souhrnně řečeno - přímý folklorismus působí (1) jednak na obecenstvo, které vyrůstalo v ovzduší a systému autentického folklóru, tedy zejména na starší obyvatele vesnic; (2) a jednak na obecenstvo, které si vytvořilo živý vztah k folklóru a nachází v něm citový prožitek, uměleckou hodnotu, možnost aktivní zábavy a rekreace, ale i výraz regionálního i národního ztotožnění. "...folklór a tradice lidové kultury vůbec jsou důležitým faktorem společenského a kulturního života dnešního člověka, významným článkem společenské a kulturní komunikace." 14)
      Naproti tomu okruh působení nepřímého,. zprostředkovaného folklorismu je mnohem širší a neohraničuje Se pouze na obecenstvo, které vyrostlo v prostředí folklóru a lidové kul

162

tury anebo postupně získalo živý poměr k folklóru a lidovému umění. Projevy nepřímého folklorismu se uplatňují v širším, obsáhlejším společenském okruhu - v umění (literatuře, hudbě, výtvarnictví, architektuře), ale i v předmětech každodenní potřeby a zábavy. S projevy nepřímého folklorismu přichází do styku každý, a nikoliv jenom ohraničený okruh lidí. Proto sociální záběr nepřímého folklorismu je neomezený; potenciálně působí na každého.
      Zvláštní význam nepřímého folklorismu se projevuje v literatuře, hudbě, výtvarnictví a architektuře, tedy v tzv. uměleckém folklorismu. C. Zálešák a jiní znalci mluví o "vlivech folklórního hnutí na tance, hudbu a divadlo".15) Avšak folklórní hnutí a scénický folklór patří pouze k podmínkám a atmosféře uměleckého folklorismu. Působení folklóru a lidové kultury na literaturu, hudbu, divadlo a film, výtvarnictví má především jiné impulsy a příčiny: ty spočívají v autorském založení a ve vývoji té nebo oné umělecké disciplíny. Uvedu aspoň jeden příklad. Stěží lze vyložit Hrátky s čertem nebo České pohádky od Jana Drdy, dětské pohádky Františka Hrubína anebo Otvírání studánek od Miloslava Bureše - všem těmto dílům je společné navazování na lidovou slovesnost - prostřednictvím folklórního hnutí po válce. Rovněž tvorba Janáčkova, Martinů, Trnkova, Svolinského nebo Strnadlova vychází z jiných zdrojů než bylo folkloristické hnutí. Včleňování folklórních a lidových vlivů do umění, idejí, syžetů, motivů, postav i výrazových prostřed[/]ků podstatně ovlivňuje charakter uměleckého projevu určitého autora i celého národního umění. z hlediska národní kultury je tedy umělecký folklorismus v literatuře, divadle, filmu, hudbě, výtvarnictví atd. mimořádně závažný, stává se jedním z kritérií vývoje umění, neboť se týká "povahy a základů národní kultury a národního umění".16)

Poznámky
1.
      H. MOSER: Folklorismus in unserer Zeit. Zeitschrift für Volkskunde, 58, 1962, s. 177-209; týž: Der Folklorismus als Forschungsproblem. Hessische Blätter für Volkskunde, 55, 1964, s. 9-57.
2.
      V. J. GUSEV: Folklorizm kak faktor stanovlenija nacionalnych kuľtur v stranach Centralnoj i Jugo-Vostočnoj Jevropy. Moskva 1977, s. 128; K. HORÁLEK: Folklór a světová literatura. Praha 1979, s. 82.
3.
      Knihu přeložil R. Lužík a vyšla v roce 1978.
4.
      Národopisné aktuality, 7, 1970, s. 217-222.
5.
      Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti. (Red. V. FROLEC a M. KREJČÍ.) Brno 1974, s. 42-52.
6.
      Wörterbuch der deutschen Volkskunde,3. vyd. E. A. ERICH - R. BEITL - K. BEITL. Stuttgart 1974, s. 228-229. Słownik etnologiczny. Terminy ogólne. (Red, Z. Staszczak.) Warszawa-Poznań 1987, s. 131-132.
7.
      Slovník literární teorie. (Red.Š. VLAŠÍN.) Praha 1977, s. 114-115.
8.
      V. KUDĚLKA: Malý labyrint literatury. Praha 1982, s. 165.
9.
      Folklór a folkloristika. O ľudovej slovesnosti. Bratislava 1982, s. 252-258.
10.
      D. HOLÝ - O. SlROVÁTKA: Ofolklóru a folklorismu. Národopisné aktuality, 22, 1985, s. 78-79. - O charakteristiku projevů folklorismu se pokusil B. BE

163

NEŠ: Některé otázky folklorismu v Československu. Současný stav a problematika. Národopisné aktuality, 18, 1981, s. 171-172.
11.
      C. ZÁLEŠÁK: Folklórne hnutie na Slovensku (Od oslobodenia do súčasnosti.) Bratislava 1982, s. 5.
12.
      O. SIROVÁTKA: Halasovy verše pro děti a lidová poezie. In: František Halas, spolutvůrce pokrokové kulturní politiky. Brno 1987, s. 145-150.
13.
      C. ZÁLEŠÁK: Folklórne hnutie na Slovensku. (Od oslobodenia do súčasnosti.) Bratislava 1982. - J. TOMEŠ: Celostátní a regionální slavnosti a jejich místo v současném kulturním životě. In: Tradice lidové kultury v životě socialistické společnosti. (Red. V.[/] Frolec - M. Krejčí) Brno 1974, s. 71-79; týž Strážnické slavnosti a jejich místo v renesanci folklóru. In: Strážnice (1946-1965). s. 15-17.
14.
      V. FROLEC - T. SIROVÁTKA: k n ěkterým stránkám sociální funkce folklóru. Národopisné aktuality, 21, 1984, s. 114. - k tomu ještě FROLEC - SlROVÁTKA: "Sociologický výzkum "Strážnice 1980". Národopisné aktuality, 18, 1981, s. 93-105.
15.
      C. ZÁLEŠÁK: Folklórne hnutie na Slovensku,s. 16-20.
16.
      O. SIROVÁTKA: Vlivy folklóru na současnou českou literaturu. Národopisné aktuality, 22, 1983, s. 79.

ZWEI FORMEN DES FOLKLORISMUS
(Zusammenfassung)

      Seit dem Beginn der sechziger Jahre weitet sich in der Volkskunde das Interesse an der Erforschung des sog. Folklorismus aus. Die Fragen, die dabei die Folkloristik und Ethnographie zu lösen haben, gehen in andere Fachgebiete - in die Soziologie, die Kulturologie, die Kunstwissenschaft, die Literaturgeschichte usw. - über. Die weitere Forschung würde davon profitieren, wenn man wohlüberlegt und nach einem Projekt vorgehen würde, das alle Belange der Problematik erschöpft: die Formen des Folklorismus, und zwar die älteren (d.h. die Geschichte des Folklorismus) und die aktuellen (d.h. den gegenwärtigen Stand); ferner die verschiedenen Bereiche des Folklorismus (den szenischen, literarischen, künstlerischen, touristischen usw.), die Funktionen (unterhaltende, künstlerische, repräsentative, regionale, nationale, kommerzielle usw.), die so[/]ziologischen und psychologischen Aspekte, die Poetik des Folklorismus (d.h. die Prozesse, die die ursprünglichen Phänomene der Volkskultur durchmachen, wenn sie zu Fakten des Folklorismus werden) und den Bereich der Axiologie (d.h. die positiven und negativen Seiten des Folklorismus).
      Im zweiten Teil unterscheidet der Autor einen "direkten" vom indirekten" Folklorismus. Die Erscheinungen des direkten, unmittelbaren Folklorismus gelangen in Kontaktform, in mündlicher Überlieferung, zur Geltung und imitieren das System der authentischen Folklore. Der direkte Folklorismus kopiert und imitiert Bekundungen der authentischen Folklore; deshalb bezeichnen ihn einige Forscher als "Pseudofolklore". Er beschränkt sich hauptsächlich auf den szenischen Folklorismus (in Ensembles, auf Bühne, bei Festivals).

164

      Als Gegensatz zum direkten Folklorismus erscheint der indirekte Folklorismus: er verwendet einen anderen Kommunikationsstandard (Schrift, Druck, Tonaufnahme, Rundfunk, Film, Fernsehen . . .), betätigt sich in einem anderen System als in jenem der Folklore (z.B. im System der Literatur, der Musik, des Films) und verwendet eine breitere Spannweite von Variationen ursprünglicher folkloristischer Komponenten und Elemente. Jede dieser zwei Formen des Folklorismus hat[/] einen anderen Lebens- und Kulturumfang. Der direkte Folklorismus wirkt auf jenes Publikum, das in der Atmosphäre der authentische Folklore aufwuchs, und auf jenes Publikum ein, das eine lebendige Beziehung zur authentischen oder imitierten Folklore pflegte. Hingegen hat der indirekte Folklorismus einen weitaus breiteren Wirkungskreis und beeinflußt den Charakter der nationalen Kultur weitaus tiefer.
      Übersetzung: A. Hubala

165

Záběr z pořadu "Písně a tance přátelství" na Mezinárodním folkloristickém festivalu Strážnice 1988. Foto J. Uherka.

166

Národopisné aktuality roč. XXVI. - 1989, č. 3

MOLDÁNKY - ČTYŘHLASÉ DUDY [obsah]


      JOSEF REŽNÝ, Strakonice
      V Čechách se dochovaly dva unikátní exempláře tříbordunových dud. Ve sbírkách národopisného oddělení Národního muzea v Praze je jeden z nich evidován pod názvem "moldánky" (inv. č. 1503). Do sbírkového fondu muzea se tyto čtyřhlasé dudy dostaly někdy v 80. letech minulého století v období příprav Národopisné výstavy českoslovanské v Praze. Bližší údaje o původu a stáří nástroje bohužel neexistují. Podle způsobu zpracování dřeva a způsobu zdobení vylévaným cínem i podle některých porovnatelných dobových vyobrazení je možno předpokládat, že tyto dudy pocházejí snad z konce 17. či spíše z počátku 18. století.
      Typologicky shodný nástroj jsem objevil roku 1983 v depozitáři muzea v Soběslavi (př. č. 723/78). U těchto rovněž poměrně zachovalých dud chyběla pouze nafukovací trubice. Bohužel ani v tomto případě nejsou k dispozici žádoucí údaje o původu a stáří. Pouze okolnost, že sbírkový fond muzea se vytvářel téměř výhradně z předmětů získaných v okol[/]ním blatském regionu, připouští domněnku, že tříbordunové dudy pocházejí z tak zvaných soběslavských Blat a že jsou dílem některého dovedného výrobce snad ze sklonku 18. století.
      I při absenci konkrétních údajů o původu obou nástrojů lze předpokládat jejích tuzemsky původ. Do muzejních sbírek se ovšem mohl některý exemplář dostat také ze sousední Lužice či Polska, kde se tento typ vyskytoval ojediněle ještě v průběhu 19. století. Sotva lze připustit náhodu, že by se oba dochované exempláře dostaly do muzejních sbírek jako kuriozum dovezené ze západní Evropy, kde podobny typ zanikl asi koncem 17. století. Není vyloučeno, že budoucí upřesnění a doplnění našich poznatků obsahuje dosud skryty pramen.
      Z hlediska typologického jedná se o čtyřhlasé dechové dudy s jednou cylindrickou jednoplátkovou melodickou píšťalou (zkratka M) a se třemi různě dlouhými cylindrickými jednoplátkovymi bordunovými píšťalami (zkratka

167

B) ve společném vývodu.
      Pokud zatím známo, další exempláře tohoto typu se v Evropě nedochovaly.
      Ikonografické prameny, které vypovídají o tomto nebo vývojově příbuzném typu, nejsou sice početné, ale přece jen poodhalují jeho minulost a poskytují řadu významnych informací.
      Nejstarší zatím známé vyobrazení se nalézá na ozdobném kamnovém kachli z počátku 16. století, který pochází z archeologického nálezu ve Špandavě (Berlin-Spandau). Je na něm dáma v dobovém odění, které vyhrává šašek na malé dudy, jejichž tři dvoudílné borduny směřují šikmo vzhůru před pravé rameno hráče; měch tiskne levým předloktím a hraje na píšťale levou rukou dole, pravou nahoře.1)
      Poslední katolický arcibiskupč ve Švédsku Olaus Magnus vydal v Římě roku 1555 knihu, v níž vylíčil život skandinávského lidu.2) Dílo obsahuje řadu pozoruhodných dřevořezů neznámého mistra. Na jednom hraje ďábel k tanci čarodějnic a pekelných příšer, nadouvá malé tříbordunové dudy doprovázen jiným ďáblem na loutnu.3) Na jiném vyobrazení tančí vesničané kolo za doprovodu fiduly a opět malých tříbordunových dud.4)
      Na alabastrovém epitafu, zobrazujícím klanění pastýřů v kostele sv. Mořice v západoněmeckém Coburgu (cca 1598), má jeden z pastýřů malé dudy se třemi vzhůru vztyčenými borduny.
      Polský dřevořez z rozhraní 16. a 17. století zobrazuje medvěda, hrajícího na dudy se třemi různě dlouhými masivními borduny, které[/] spočívají na jeho levém rameni.5) Titulní strana meklenburského ovčáckého řádu z r. 1578 6) zobrazuje ovčáka s tříbordunovými dudami. Melodická píšťala je poměrně dlouhá, nálevkovitě zakončená, poloha prstů naznačuje existenci 8 dírek na přední straně, zadní palcovou dírku lze předpokládat. Pravá ruka ovládá horní, levá dolní část píšťaly. Třo různě dlouhé borduny mají společný vývod, přičemž oba kratší se rozvětvují z jedné trubice. Toto vyobrazení naznačuje, že vedle malých tříbordunových dud vyššího ladění existoval také jejich větší typ s delšími a tedy níže laděnými píšťalami, s větším počtem prstových otvorů a s nálevkovitým zakončením M píšťaly.
      Avšak teprve realistické obrazy vlámských malířů 17. století poskytují přesnější informace také o námi sledovaném typu dud. Na jejich některých obrazech lze posoudit, odhadnout či dokonce proměřit délky píšťal, stanovit jejich vzájemný poměr ve vztahu k délce M píšťaly a tím i jejich pravděpodobné tónové uspořádání. Počet hracích dírek je bud zřetelný, nebo vyplývá z polohy prstů na píšťale (většinou systém 6+1 nebo 7+1). Zobrazení řady detailů umožňuje sledovat vnější provedení píšťal, způsob jejich opracování, zdobení, někdy i použitý materiál (kov, kost, vylévání cínem a pod.). Držení dud převládá s měchem pod pravou paží, borduny spočívají bud na předloktí pravé paže nebo trčí vzhůru či se opírají o rameno. Vyskytuje se i opačná situace měchu a bordunů. Poloha rukou na M píšťale je rovněž různá. Mezi zvláště věrohodná a přesná vyobrazení patří zejména portrétní olejo

168

malba dudáka z r. 1624 od Henri Terbrugghena,7) obraz ovčáka z r. 1628 od Petra Wtewaela,8) dudák na obraze "Zábava v hospodě" (kol 1635) od C. Saftlevena9) a rovněž ze 17. století pocházející obraz rozjařeného dudáka od Jana Fieliúše.10)
      Informace, které nám o tříbordunových dudách poskytují obrazy vlámských malířů, je nutno porovnat ještě s vyobrazením v díle Michaela Praetoria "De Organographia" z r. 1619, kde je kromě jiného uveden i jejich název "dudey". Cylindrická M píšťala má na přední straně šest viditelných dírek a v popise je potvrzena i zadní palcová dírka. Při uzavření všech sedmi dírek zněl tedy nejnižší tón, na každé dírce pak další, tedy celkově řada osmi tónů. Praetorius však uvádí pouze rozsah e2-d3 11), to znamená, že vynechal bud některý hlubší tón, nebo pravděpodobněji e3. Anthony Baines uvádí, že podle zkresleného Praetoriova měřítka mohla činit délka M píšťaly u "dudey" jen asi 14 cm.12) Za tohoto předpokladu lze odhadnout délky bordunů přibližně: B1 140 mm, B2 xxx 180 mm, B3 xxx 320 mm. Praetorius dále udává, že "dudey má tři rourky k ladění es1, b1, es2".13) Délky všech píšťal možno vyjádřit přibližně poměrem 1(M):1(B1) - 1,3 (B2) - 2,3 (B3).
      Další prozatím známá vyobrazení se objevují až koncem 18. století na malovaném selském svatebním nábytku z tzv. "Losensteinleithnerské dílny" v Horním Rakousku.14) Na přední straně nástavné skříňky (kolem 1780) a na průčelí svatební postele (kolem 1790) se opakují motivy, zobrazující sedícího ovčáka, kte[/]rý hraje dívce na tříbordunové malé dudy. Tento ikonografický doklad připomíná existenci tříbordunových dud na sklonku 18. století ve středoevropské oblasti, v jejíž jihočeské části se v soběslavském muzeu dochoval skutečný exemplář.
      Zatímco ikonografické prameny poskytují názornou představu o vzhledu nástroje i o uspořádání píšťal, jsou dostupné jazykové a literární prameny v tomto ohledu dosti skoupé, skrývají však často odpověď na řadu neméně závažných otázek.
      U hanoverských polabských Slovanů byly dudy v 16. a 17. století nazývány "mesack, peistanza, dudeya nebo dudei".15) Je pravděpodobné, že odlišnými názvy označovali Polabané tři různé typy dud. v názvu "mesack" můžeme snad předpokládat příbuznost s českým "měšek, míšek, měch" či s lužickosrbským názvem dud "měchawa". "Peistanza" souvisí etymologicky zřejmě s polabským "peistgolka", "peistjolcka" - píšťala, píšťalka. Názvy "dudeya" a "dudei" připouštějí domněnku, že Praetorius poznal shodně pojmenovaný nástroj snad právě v prostředí polabských Slovanů.
      Nejméně do konce 18. století existovaly tříbordunové dudy v Lužici, v českých zemích, v Polsku, Estonsku a vícebordunové v Bělorusku.
      V rámci systematické dokumentace lužickosrbských dud se mi podařilo objevit a vyhodnotit významný archívní pramen tzv. "Niederlausitzer Glossarium".16) Obsahuje rukopisné jazykovědné příspěvky, které formou slovníku německých regionálních výrazů z okolí dolno

169

lužického Gubina zapsal v létech 1799-1804 Carl Christian T. T. Heinze (1765-1813), soukromý učitel na pruském panství. z našeho hlediska jsou pozoruhodné a objevné jeho zápisy názvů tří druhů dud a jejich popisy.
      Vedle běžných názvů "Dudelsack" a "Bock", odpovídajících popisem srbským dmychacím dudám zvaným "kozoł" (s charakteristickou kozlí hlavičkou a velkým, většinou bílým srstnatým měchem), uvádí dosud neznámý název "Guländer", označující menší druh dmychacích dud, které mají podobně jako "Bock" velké rohové ozvučníky na M i B píšťale, avšak nemají kozlí hlavičku a vzduchový zásobní'.s je z lysé kůže. Zaznamenal rovněž, že tyto dudy se obvykle sdružují s malými třístrunnými houslemi (Stockgeige). Heinze byl Němec, nerozuměl srbsky a tak se marně pokoušel uhádnout původ názvu, jehož nejprostší vysvětlení se skrývá v srbských slovech "Góla" - název lužického vřesoviště kolem Mužakowa, "Gólan" - obyvatel tohoto kraje a lesů.17) Je známo, že právě "Mužakowska gola" (Muskauer Heide) byla oblast, kde se nejdéle udržela tradiční dudácká lidová muzika ve složení "měchawa" (dmychací dudy shodné s popisem typu "Guländer") a malé třístrunné "husličky".18) Zde, ve vsi Trebinje nedaleko Slepa, dosud žije poslední autentický srbský dudák Hanso Šews-Šuster (nar. 1910), jehož rodová "měchawa" je datována rokem 1797.
      Nejvýznamnějším a překvapujícím objevem jsou Heinzovy záznamy o dudách, které nazývá "Dreibrümmchen" ("trojbručáček"). Heinze uvádí: "... Konečně existují ještě jedny malé[/]

Moldánky. Národopisné oddělení Národního muzea v Praze.

dudy (Böckchen). jsou mnohem menší než Guländer, mají hladký měch a vpředu prosté příčné píšťale podobnou trubici se 7 hracími dírkami. Nahoře rovně vzhůru trčí 3 píšťaly o různé délce a tónu, harmonicky laděné, ... jedna od druhé o tercii (um eine Dritte), které dohromady tvoří "trias harmonica" a celému nástroji daly jméno "Dreibrümmchen." ... Je to zcela malý druh dud, jejichž hudba, spolu

170

Tříbordunové dudy. Muzeum v Soběslavi.

s houslemi, je oblíbena pouze jako "tafelmuzika" při svatbách...".19) Původní srbské označení těchto dud se nedochovalo. Snad to mohla být "měchawka", název, který Arnošt Muka ve svém dolnolužickém slovníku vysvětluje jako "der kleine niedliche Dudelsack" - "malé něžné dudy", což výstižně charakterizuje zvukové vlastnosti i velikost nástroje.20)[/]
      Johann Joachim Bellermann, který se několik let zdržoval v okolí Petrohradu a v Estonsku, při popisování ruské hudby r. 1781 uvedl: "Dudy jsou zde nejoblíbenějším nástrojem při velkých družných a radostných zábavách. Nejprostším druhem je "walinka", jejíž veškerými součástmi jsou velký volský měchýř a dvě rákosové trubičky, které jsou do ní zasunuty jako píšťaly. Velké dudy jsou, jak známo, sestaveny ze zvířecích kůží; liší se jedním, dvěma nebo třemi bručáky, které stále bručí v kvintách nebo oktávách."21)
      V Estonsku se udržely dudy (torupill; v autentické tradici až do druhé světové války převážně s jedním nebo dvěma borduny, ojediněle též se třemi borduny.22) Bordunový vývod je u estonských dud na spodní prodloužené části měchu, která tvoří jakýsi rukáv a borduny směřují vpravo nebo vlevo do strany, téměř vždy zavěšené ozdobnou stuhou nebo řemínkem na předloktí hráče.
      Patrně nejobsáhlejší informaci o vícebordunových dudách v okolí Vitebska (Bělorusko podává N. J. Nikiforovski: "...za nejdokonalejší dudy se sluší považovat "mycjanku" nebo "moccjanku", která má velký měch, nafukovací trubici se zpětnou záklopkou a 3 až 6 huků umístěných svrchu po obou stranách měchu.... Je očividné, že "moccjanka je mnohem složitější než obyčejně dudy a to nemálo brání jejímu rozšíření. I v samém "hnízdě dudáctva" (Ostrovskije, Kozloviči, Kabišče) je stejně těžké setkat se s "moccjankou" jako s obyčejnými dudami v okolních místech Vi

171

tebska. O "moccjance" je třeba dodat, že tak jako různé dobře sestrojené dudy nemá všecky dřevěné části ručně obráběné, ale zhotovené soustružníkem na soustruhu nebo na jeho prostší podobou zvanou "kružalje", na němž se vytáčejí loukotě a misky. To dodává dudám větší půvab, ale zároveň ubírá hukům trvanlivost, kterou mají například huky - samorosty...".23)
      K názvu těchto vícebordunových dud Nikiforovski poznamenává: "Slovo "moccjanka" může být odvozeno snad od "моца" - síla, pevnost, nebo od " моция" (mocija) - pomoc; složené dílo." Redakční poznámka k tomu ještě dodává: "Spíše je to zkomolenina slova "mulitanka" (častěji pomnožné "mulitanki") název instrumentu rodu dud s několika, většinou se 7 dudočkami (píšťalkami - pozn. aut.). Podle Gołębiowského byla "mulitanka" zvláště u moldavských pastevců, odkud také převzala svůj název - Moldávie se nazývala jinak Mulitany (Gołębiowski: Gry i zabawy. Warszawa 1831, s. 22).
      O zvuku běloruských vícebordunových dud uvádí Nikiforovski výrok vojenského vysloužilce Narcise Šljachto, rodáka ze Suražského ujezdu: "huky strašně řvou...". Mohli bychom tedy hledat etymologickou souvislost s ruským "мычать, мичание" - bučet, řvát. O tříbordunových dudách se zmiňuje "Vilenskij kalendar" z r. 1910: "...v dudách pozdější doby provrtávali dudaři v silném vývodu ne jeden, ale tři otvory, do nichž vkládali tři trubice, každou se zvláštním piskorem. Délky trubic: první 26 cm, druhá 35 cm, třetí 30,5 cm;[/]

Způsob držení soběslavských dud.

a tak vzniká ne jeden, ale tři huky, avšak bez rohů...".24)
      Běloruskou "mycbjanku" se 3 až 5 borduny uvádí rovněž atlas hudebních nástrojů národů SSSR.25)

172

Schéma moldánek.

      V některých oblastech Polska26) byly názvem "multanki", "mulitanki" označovány dudy nebo lidový instrument sestavený z řady[/] hranových píšťalek různé délky a tónu ("organki" - obdoba Panovy flétny - syrinx). Názvy připomínají podobnost s latinským "multus" mnohý.
      Také v českých zemích dříve používané názvy "moldánky", "moltánky", "multanky" či "mudlanky" označovaly druh syringu ("varhánky", "organky") nebo dudy.27)
      Na Slovensku byly pod názvem "mulitanky" nebo "moldánky" míněny jednodušší typy dud.28)
      V okolí Strakonic se názvem "moldánky" nebo "multanky" označovaly malé, kvičivé dudy "bzikalky".29)
      Nejvýznamnější údaj obsahuje zmínka J. H. Gallaše, který na rozhraní 18. a 19. století zaznamenal na Valašsku: "Moldánky - jsou dudy s čtyřmi píšťalemi."30)
      Sledovali jsme dostupné prameny o tříbordunových dechových dudách, jejichž všecky píšťaly jsou opatřené piskory s jednoduchými plátky. Další jednoplátkové dechové tříhlasé a čtyřhlasé dudy či gajdy, které se vyskytují na středním Slovensku a v některých okolních zemích, jsou odlišným nástrojovým typem, který je vybaven paralelní dvoj- nebo trojpíšťalou a jen jedním samostatným bordunem.31)
      V západní Evropě ustupovala v organologickém vývoji dud jednoplátková cylindrická M píšťala kónické dvojplátkové šalmaji, zatímco B píšťaly zůstaly většinou jednoplátkové. Tento vývoj dokládá od 14. století velké množství ikonografických pramenů. Připomeňme alespoň Praetoriem uvedený typ "Schaper-Pfeiff" (Schä­

173

ferpfeife). Nejznámnějším typologickým reprezentantem, uzavírajícím tento vývoj, jsou dechové skotské Highland-pipes, dmychací Northumbrian Small-pipes a dmychací irské Union-pipes. Jen ojedinělé typy dud přijaly dvojplátek i do B píšťal (např. francouzské musette de Cour, italské zampogna).32)
      Muzejní exempláře, o nichž jsme se zmínili již v úvodu, poskytují vzácnou příležitost k systematickému popisu. Soustředíme se na pravděpodobně starší z obou - "moldánky" (NO NM Praha, i. č. 1503) .
      Hlavní části moldánek jsou:
     1. Diatonická melodická píšťala (M).
     2. Tři bordunové píšťaly (B1 B2 B3).
     3. Vzduchový zásobník (měch).
     4. Nafukovací trubice.

1. Melodická píšťala (M)
      Dřevěná trubice je zhotovena z hnědého, patrně švestkového dřeva, má vnitřní cylindrické vrtání o průměru 7 mm, celková délka 187 mm. Vnější tvar je rovněž cylindrický, pouze v horní části je rozšířené sedlo, nad nímž pokračuje spojovací čep (1a), ve kterém se nalézá mírně kónické lůžko pro piskor (1e). Horní, o něco delší polovina trubice píšťaly je od dolní oddělena prstencovitým výstupkem, má vpředu tři prstové otvory, na zadní straně je palcová dírka, vyvrtaná mírně vpravo do plošky, ubroušené do soustruženého sedla. Spodní tři dírky jsou orientovány naopak mírně vlevo od osy horních dírek. Tento posun[/] prstových otvorů naznačuje, že hráč držel pravou ruku nahoře a levou dole. Dírky leží v mírných prohlubních, které snad částečně upravil již výrobce, ale z větší části vznikly ohmatáním při časté hře. Dírky g2, f2 jsou u horní hrany doladěny přidaným voskem; dírky e2, d2, c2 jsou převrtány směrem vzhůru a ještě dovnitř vzhůru zkosené, dírka c2 je však pomocí niťového převázání horní části otvoru doladěna (snížena). Rovněž dírka h1 je mírně zvýšená a dovnitř vzhůru zkosená. Dolní, velmi útlý a tenkostěnný čep (1c) je popraskaný a chatrný, avšak je zpevněn a chráněn masivní, olověnou a ve spodní části kotoučovitě rozšířenou objímkou (1d) .
      Trubička piskoru (1e) je zhotovena ze zažloutlé až zčernalé plné kosti, do níž byl vyvrtán kanálek, takže hlava trubičky zůstala uzavřena kompaktní kostí. Vrchní plošky jsou zbroušeny mírně šikmo od paty směrem k hlavě, přičemž u paty jsou ponechány širší dosedací plošky pro plátek zhotovený z rákosu tak, že mu bylo ponecháno po celé délce vnější přirozené zaoblení, zatímco spodní dosedací plocha je čistě a rovně zbroušená. v místech přivázání ke kostěné trubičce je do plátku tlakem vinutí a působením vlhkosti dechu vytlačen zespoda profil styčných plošek. Na horní, tedy vnější straně není plátek po celé délce nijak opracován ani dolaďován voskem. Dolaďování bylo zřejmě prováděno zasouváním nebo povytahováním piskoru, což potvrdila zkouška, při níž reagovala celá tónová řada v rozpětí více než půl tónu. Rovněž posun niti při vázání plátku byl při ladění uplatňován.

174

Při prvém pokusu o ozvučení M píšťaly s vyschlým plátkem ozvala se řada ais1, h1, c2, d2, e2, fis2, gis2, ais2. Po delším zkoušení za pomoci nafukovací trubičky došlo vlivem dechu k provlhnutí plátku a k postupné stabilizaci tónové řady a1, h1, c2, d2, e2, f2, g2, a2 - zazněla tedy stará mollová stupnice. O mollovém charakteru systematizace píšťaly svědčí větší odstup první (zadní, palcové) dírky od druhé (první přední), který odpovídá celému tónu mezi 7. a 8. stupněm tónové řady M píšťaly.

2. Bordunové píšťaly (B1, B2, B3)
      Všecky tři bordunové píšťaly jsou dvoudílné, cylindricky vrtané a byly zhotoveny ze stejného dřeva (patrně švestka), byly podobně soustruženy, zdobeny cínovým vyléváním a kostěnými manžetami. Malé rozměry a poměrně značná váha bordunů nedovolovaly, aby při hře trčely vzhůru, takže spočívaly na pravém předloktí hráče. Tomu napovídalo i umístění společného držáku (6b) blíže spodního okraje měchu.
      Piskory, z nichž se dochovaly pouze dva (3h. 4h), byly zasouvány do lůžek v horních čepech (2a, 3a, 4a). Délka dolních čepů (2c, 3c, 4c) dovolovala jejich větší či menší zasunutí do lůžka druhého dílu píšťaly (2d, 3d, 4d), čímž bylo umožněno snadné dolaďování bordunů. Píšťala B1 je zakončena kostěnou manžetou (2e) a kotoučovitým kostěným nástavcem (2g), který zdobí a zároveň zpevňuje ko[/]nec dřevěné trubice. Trubice prvního dílce má vrtání o průměru 6 mm, druhého dílce rovněž 6 mm, celková délka B1 se zasunutými dílci je cca 238 mm. Píšťala byla zespoda uzavřena kolíčkem.
      B2 je zakončena kostěnou manžetou (3e) a masivním cínovým kotoučem (3g), který zdobí a chrání konec dřevěné trubice (3f). Oba dílce píšťaly jsou vrtané o průměru 6 mm. Celková délka spojených a zasunutých dílců je cca 268 mm. Zachovalý idioglotní piskor (3h) je zhotoven z trubičky černého bezu.
      B3 je podobně jako B2 zakončena kostěnou objímkou (4e) a cínovým kotoučem (4g). První dílec (4b) není zdoben cínovým vyléváním, ale pouze soustružením a malou kostěnou manžetou. Oba dílce mají vrtání o průměru 6 mm, celková délka spojených a zasunutých dílců je cca 286 mm. Dochoval se patrně opotřebováním a stářím deformovaný idioglotní piskor z bezové trubičky (4h). Také tato píšťala byla uzavřena kolíčkem.
      Jelikož u B1 piskor chyběl, bylo pro pokusné ozvučení použito piskoru z B2, který propůjčil píšťale znějící tón "h", to znamená, že původní ladění B1 bylo o něco vyšší. Píšťala B2 se svým původním piskorem zněla "a", B3 se svým piskorem "e".
      Vzhledem k tomu, že M píšťala dává úplnou tónovou řadu a1 - a2 v a-moll, lze předpokládat tónové uspořádání bordunů e-a-a, eventuelně e-a-c1, či dokonce e-a-e1 (pokud byl v B1 původně tak malý piskor). Kolíčky, které uzavíraly píšťaly B1 a B3, do nichž byly při nálezu. pevně zaražené, mohou naznačovat, že posled

175

ní hráč na tyto dudy používal pouze samostatného bordunu B2, znějícího ve spodní oktávě k základnímu tónu M.
      Naše moldánky mohly mít ovšem borduny laděné v trojzvuku e-a-c1 (srv. Heinzovu zmínku o "trias harmonica"), který mohl vyhovovat při hře některých mollových písní, přičemž dudák mohl snadno uzavřít B2 kolíčkem, tím vyřadit doprovodný tón "a" a hrát v C-dur s doprovodným c1 v B1, spoluznějící "e" v B3 mohl ponechat nebo rovněž kolíčkem vyřadit. Většina dud se třemi borduny uplatňovala asi kvintový bordunální souzvuk, jak jej uvedl již Praetorius, tedy nejkratší bordun zněl zpravidla jako základní tón M píšťaly, nejdelší o oktávu níže, a mezi nimi střední bordun obstarával charakteristickou kvintu.
      Aiolská stupnice M píšťaly moldánek naznačuje tedy existenci dud staršího typu, jejichž tónová řada odpovídala tónorodu mnoha lidových písní, obvyklých ještě v 17. a 18. století.33) Náš nástroj zároveň potvrzuje domněnku, že diatonická řada durové stupnice, podle níž jsou vrtány melodické píšťaly českých, lužických a polských dud nejméně od konce 18. století až dodnes, je pouze posledním článkem vývoje, jehož starší stupně se patrně až na naši výjimku u západních Slovanů nezachovaly.

3. Vzduchový zásobník
      Z původního měchu se dochovaly jen potrhané, zpuchřelé a rozpadávající se zbytky, které však poskytly ještě základní představu o roz[/]měrech, umístění vývodů a způsobu sešití kůže. Tyto okolnosti byly při nezbytné rekonstrukci respektovány. Konce původní, patrně telecí kůže byly zahnuty dovnitř a prošity přes kožený proužek. z měchu vedou tři vývody,. na jejichž vnitřní části jsou po obvodu žlábky, sloužící k pevnému a vzduchotěsnému podvázání kůže. Vývod 6a je zpevněn a zároveň zdoben cínovým vyléváním, které přechází v masivní objímku a slouží k zasunutí čepu M píšťaly (1a). Vývod 6b je společným držadlem bordunů. Po celé délce jsou v něm vyvrtány tři samostatné kanálky o průměrech 15, 16 a 17 mm, které slouží k zasunutí a upevnění spojovacích čepů 2a, 3a, 4a. Vnější obvod společného vývodu je zdoben soustružením a zpevněn masivní, ozdobnou objímkou z vylévaného cínu.

4. Nafukovací trubice
      Vývod 6c má rovněž cínem vylévanou kříž-kovou ozdobu, shodnou s výzdobou bordunů a slouží k zasunutí čepu (5b) nafukovací trubice (5a). Do vrubu na vnější straně čepu je vložen a připevněn zúžený proužek zpětné kožené klapky (5c) a omotán těsnící nití. Podobně i všecky ostatní spojovací čepy píšťal jsou opatřeny niťovým těsněním. Nafukovací trubice je zdobena pouze soustružením a na konci je opatřena kostěným náustkem.
      Soběslavský exemplář tříbordunových dud se liší od moldánek vnějším provedením a rozměry píšťal (M = 149 mm, B1 = 200 mm, B2 = 246 mm, B3 = 320 mm). Při ověřovacím

176

ozvučení prokázala M píšťala (cylindrické vrtání 5,5 mm) tónovou řadu a1 - a2 v A dur, ladění bordunů e1 - a - e. Autorova technická dokumentace posloužila Pavlu Čípovi ze Zubří k zhotovení funkční kopie tohoto nástroje, která poskytuje reálnou představu o komornějším charakteru zvuku a tónovém vybavení obou dochovaných nástrojů.

Poznámky
1.
      FRÖHLICH, J. - REŽNÝ, J.: Dudáci v ikonografii gotických a renesančních kachlů. In: Dudácká dílna. Dudy střední Evropy. Muzeum středního Pootaví, Strakonice 1989.
2.
      OLAUS MAGNUS: Historia de gentibus septentrionalibus. Roma 1555, British Museum, London.
3.
      Srv. ZÍBRT, Č.: Hrály dudy. Praha 1917, s. 21 (datováno chybně rokem 1555).
4.
      Srv. ZíBRT, Č.: Jak se kdy v Čechách tancovalo. Praha 1960, s. 17 (reprodukce datována chybně rokem 1550) .
5.
      BANACH, J.: Die Musik in den bildenden Künsten Polens. PWN 1957, II. Graphik, Abb. 37.
6.
      JACOBEIT, W.: Schafhaltung und Schäfer in Zentraleuropa bis zum Beginn des 20. Jahrhunderts, Berlin (DDR) 1961, s. 241.
7.
      BOONE, H.: La cornemuse. Bruxelles 1983, s. 67, Nr. 26.
8.
      KETTERING, A. Mc. Neil: The Dutsch Arcadia. Pastoral Art and its Audience in the Golden Age. Totowa / Montclair 1983, Fig. 27.
9.
      C. SAFTLEVEN (1607-1681) "Zábava v hospodě", olej, Národní galerie Praha.
10.
      BOONE, H.: c.d., s. 68, Nr. 27.
11.
      PRAETORIUS, M.: Syntagma musicum. II. De Orga[/]nographia, 1619, Faksimile, Kassel 1964, s. 25, Sciagr. Col. XI, 9.
12.
      BAINES, A.: Bagpipes. Oxford 1960, s. 90.
13.
      PRAETORlUS, M.: c.d., s. 25, 43.
14.
      LIPP, F. C.: Oberösterreichische Bauernmöbel, Wien 1986, Abb. 178, s. 180, 181.
15.
      RAUPP, J.: Sorbische Volksmusikanten und Musikinstrumente. Bautzen 1963, s. 78, 184.
16.
      Brandenburg-Berlinisches Wörterbuch. Il. Band, Berlin 1979, s. 242.
17.
      MUKA, A.: Slovník dolnolužického jazyka a jeho nářečí. Praha 1926, s. 291, 292.
18.
      KUBA, L.: Čtení o Lužici. Praha 1925, s. 31 a n.; týž: Narodne hudźbne wuměłstwo łužiskich Serbow. Časopis Maćicy Serbskeje, Budyšin 1887, s. 108 a n.; KUNZ, L.: Velké husle a svatební husličky ze srbské Lužice. Časopis Moravského muzea, Brno 1951; týž: Husle und Housle - Geige und Violine im volkstümlichen Instrumentarium der Westslawen. Acta muzei Moraviae LXIV, 1979, s. 205 a n.
19.
      Analytické zhodnocení Heinzových poznámek o dudách připravil autor pro časopis Lětopis, Reihe C, Jahrschrift des Instituts für sorbische Volksforschung. - Vydání podrobné dokumentace všech typů srbských dud připravuje Dom za serbske ludowe wuměłstwo aSerbski folklorny centrum společně s vydavatelstvím Domowina v Budyšině.
20.
      MUKA, A.: c.d., s. 875.
21.
      BELLERMANN, J. J.: Bemerkungen über Russland in Rücksicht auf Wissenschaft, Kunst, Religion und andere merkwürdige Verhältnisse...". Erfurt 1788 (12. Brief, St. Petersburg 1781, III. Russische Musik) .
22.
      TAMPERE, H.: Eesti rahvapillid ja nahvantsud. Tallinn 1975, s. 21; TONURIST, I.: The estonian bagpipe. In: The Brussels Museum of Musical Instruments Bulletin, Vol. VI-1/2-1976, s. 48.
23.
      NIKlFOROVSKI, N. J.: Očerki vitebskoj Bjelorussiji 2. Dudar i muzyka. In: Ethnografičeskoje obozrjenie, Moskva 1892, Kn. XIII-XIV, s. 178-179; srv. též MOSZYŃSKI, K.: Kultura ludowa Słowian, cz. 2., Tom II., Kultura duchowa. Warszawa 1968, s. 575.
24.
      KULIKOV, V. M.: Volynka ruskij narodnyj instru

177

ment. In: The Brussels Museum of Musical Instruments Bulletin, Vol. VI-1/2-1976, s. 55-64.
25.
      VERTKOV, K. - BLAGODATOV, G. - JAZOVISKAJA, E . Atlas muzykalnych instrumentov narodov SSSR. Moskva 1963, s. 36.
26.
      CHYBIŃSKI, A.: Opolskiej muzyce ludowej. Warszawa 1961, s. 372.
27.
      Srv. KUNZ, L.: Die Volksmusikinstrumente der Tschechoslowakei. Teil 1. Handbuch der europäischen Volksmusikinstrumente, Serie I, Bd. 2, Leipzig 1974, s. 115, 122.
28.
      Srv. ELSCHEK, O.: Volksmusikinstrumente der Tschechoslowakei. Teil 2. Die slowakischen Volksmusi[/]kinstrumente. Handbuch der europäischen Volksmusikinstrumente. Leipzig 1983, s. 203.
29.
      KROLMUS, W. S.: Staročeské pověsti, pověry, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy. Praha 1845, s. 149-150.
30.
      KADLEC, K.: Josefa Heřmana Gallaše ztracený spis oValaších v kraji Přerovském. Český lid, XV, 1906, s. 265.
31.
      REŽNÝ, J.: Příspěvek k typologii dud u západních Slovanů. In: Dudácká dílna. Dudy střední Evropy. Muzeum středního Pootaví, Strakonice 1989.
32.
      REŽNÝ, J.: Dudy a dudáci. Katalog mezinárodní dudácké výstavy. Městské muzeum Volyně 1978.
33.
      Srv. MARKL, J.: Dudy a dudáci. O jihočeských písních a lidové hudbě. Č. Budějovice 1962, s. 12, 21, 22.

MOLDÁNKY - EINE DREIBORDUNIGE SACKPFEIFE
(Zusammenfassung)

      In den Sammlungen des Nationalmuseums in Prag (Abt. für Ethnographie) befindet sich unter der Bezeichnung "moldánky" eine dreibordunige Sackpfeife. Ein weiteres Instrument diesen Typus ist im Besitz des Museums in Soběslav (Südböhmen). Über beide Instrumente fehlen leider nähere Angaben und nur die Art der Holzbearbeitung und der Zinnverzierung im Vergleich mit den zeitgenössischen und älteren Abbildungen deuten darauf hin, dass die "moldánky" vielleicht gegen Ende des 17. oder anfangs 18. Jahrhunderts, das Exemplar aus Soběslav gegen Ende des 18. Jahrhunderts gefertigt wurden.
      In beiden Fällen handelt es sich um mundgeblasene vierstimmige Sackpfeife mit einer zylindrischen diato[/]nischen Melodiepfeife (M) und mit drei verschieden langen zylindrisch gebohrten Bordunpfeifen (B) in einem gemeinsamen Aufnahmeteil. Die Tongeneratoren aller Pfeifen sind mit einfachen aufschlagenden Zungen versehen.
      Das Vorkommen solcher Sackpfeifentypen beweisen ikonographische Quellen seit An fang des 16. Jahrhunderts, aber erst die realistischen Gemälde einiger flämischen Meister des 17. Jahrh. berichten genauer über das Aussehen und Aus[s]tattung dieser Instrumente. Vergleichbare und wichtige Informationen befinden sich im bekannten Werke des Michael Praetorius nicht nur in der Stichdarstellung, aber auch in einigen Bemerkungen und in der Anführung der Bezeichnung "Dudey". Bei

178

den ha[n]noverschen Elbslaven existierte im 16. und 17. Jahrh. für die Sackpfeife unter anderem auch die Benennung "dudeya" oder "dudei", was die Vermutung zulässt, dass Praetorius die dreibordunige Sackpfeife vielleicht in der Umgebung der Elbslaven kennengelernt hat. Eine weitere bisher bekannte Darstellung erscheint erst gegen Ende des 18. Jahrh. auf der gemalten oberösterreichischen Bauernmöbel, was die damalige Existenz der dreibordunigen Sackpfeife im mitteleuropäischen Raum andeutet, wo in der südböhmischen Nachbarschaft sich ein fast komplettes Exemplar erhalten hat.
      Die zugänglichen schriftlichen und sprachlichen Quellen enthalten weitere Informationen meist nur über das Vorkommen, Benennung, weniger über die Systematik des Instrumentes. Mindestens bis zum Ende des 18. Jahrh. existierte die dreibordunige Sackpeife in der Lausitz, in den böhmischen Ländern, (wahrscheinlich auch in Oberösterreich), in Polen, Estland und mehrbordunige Sackpfeifen in Belorussland unter verschiedenen, ethymologisch nicht immer eindeutig erkl[e][ä]rbaren Bezeichnungen.
      Die systematische Beschreibung konzertriert sich auf das wahrscheinlich ältere Instrument "moldánky", und[/] bedient sich der Hinweise zu den numerierten Bestandteilen auf der schematischen Zeichnung. Die einfache Melodiepfeife (Länge 187 Mm, zylindrische Bohrung im Durchm. 7 Mm) hat auf der Vorderseite 6 Grifflöcher und ein hinterständiges Daumenloch. Bei den Überprüfungen erklang eine achtstufige Tonreihe a1 - a2 in a-Moll. Die drei zweiteiligen Bordune haben eben falls zylindrische Bohrungen (Länge Bi = 238 Mm, B2 = 268 Mm, B3 = 286 Mm). Bei den Klangüberprüfungen konnte man bei dem Ba die Stimmung "a", bei Ba "e" feststellen und da sich der Tongenerator in Bi nicht erhalten hat, kann man aus den Klangverhältnissen der M, Bz und B3 bei dem Bi entweder die Verdoppelung "a", eventuell "c1", oder sogar, im Falle eines ursprünglich insoweit klein bearbeiteten Tongeneratores, "e1" vermuten.
      Die alte Moll-Skala der Melodiepfeife kennzeichnet die Existenz älterer Sackpfeifentypen, welche der Tonalität mancher böhmischen Volksweisen des 17. und 18. Jahrh. entsprachen. Das relativ kleine und sanft klingende Instrument deutet an, dass es meist solistisch oder vielleicht mit Geigenbegleit bei Gesanggelegenheiten besonders bei Hochzeiten, weniger bei rauschendem Tanz zur Geltung kam.
      Übersetzung: J. Režný

179

Záběr z pořadu "Nane oda lavutaris" na Mezinárodním folkloristickém festivalu Strážnice 1988. Foto J. Uherka.

180

Národopisné aktuality roč. XXVI. - 1989, č. 3

K PROBLEMATIKE TRANSMISIE PIESNÍ V RODINE.
JÁN ONDREJČA Z ČIČMIAN [obsah]


      EVA KREKOVIČOVÁ, Národopisný ústav SAV, Bratislava
      Doteraz realizované výskumy nositeľov piesní potvrdili, že tu možno vymedziť viacero základných typov spevákov, z ktorých každý v zložitom mechanizme fungovania dedinského repertoáru plní svoju špecifickú funkciu (konzervačnú, inovujúcu, aktivizujúcu, stabilizujúcu, atď.). Skúsenosti z terénu poukazujú zároveň na skutočnosť, že úloha najmä nadpriemerných nositeľov, speváckych osobností, bola v živote piesne nielen v minulosti, ale je aj v období súčasnosti nanajvýš dôležitá a v niektorých prostrediach priam kľúčová. Súvisí to okrem iného s ústupom kolektívne sankcionovaných noriem v celom kontexte spevnosti dedinskej society a s celkovou väčšou individualizáciou spevnej kultúry v posledných desaťročiach.
      Aj keď je vzájomná dialektická podmiene[/]nosť individuálneho a kolektívneho faktora od prípadu k prípadu osobitá, neopakovateľná, možno tu pozorovať určité všeobecnejšie platné mechanizmy, ktoré sa pokúsim demonštrovať na konkrétnom materiáli z Čičmian, kde som v rokoch 1982-83 uskutočnila terénny výskum piesňového repertoáru a vývinových tendencií v spevnosti. Vzhľadom k výhodnej možnosti retrospektívneho výskumu pohybov repertoára v tejto obci, navštevovanej hojne zberateľmi ľudových piesní už od počiatku 20. storočia, umožnil materiál sledovanie vzťahu individuálneho a kolektívneho repertoáru na príklade vynikajúceho speváka Jána Ondrejču, nar. 1889, ktorý bol vďačným objektom výskumu ešte K. Plicku v tridsiatych rokoch, ale najmä zberateľov koncom 50. rokov. Repertoár tohto speváka bol sčasti (29 piesní) publiko

181

vaný vo IV. zväzku akademického vydania Slovenských ľudových piesní z roku 1964, zostávajúca časť piesní J. Ondrejču je uložená v piesňovom archíve Umenovedného ústavu SAV v Bratislave.
      Počas vlastných výskumov som zapísala čičmianske piesne u Ondrejčovej dcéry, tiež vynikajúcej speváčky Márie Gregorovej, rodenej Ondrejčovej, nar. 1921. Naskytla sa tu možnosť konfrontácie repertoáru J. Ondrejču jednak sn všeobecne známym fondom piesní u jeho súčasníkov a mladších obyvateľov Čičmian, ako i sledovanie toho, nakoľko a akým spôsobom v tejto speváckej rodine prebiehala transmisia piesní z otca na dcéru.
      Ukázalo sa, že repertoár J. Ondrejču, podobne ako to potvrdili výskumy u iných vynikajúcich nositeľov - spevákov, bol a je v rámci čičmianskeho spevného fondu svojím spôsobom výnimočný. Potvrdila to jednak konfrontácia v jeho podaní zapísaných piesní s naším materiálom (len 10 z 39 piesní zistil novší výskum), ako aj overovanie znalosti jeho repertoáru v najstaršej generácii dnešných obyvateľov Čičmian. Opýtaní väčšinou tieto piesne nepoznali a označovali ich ako "ňie čičmanské". Piesňový repertoár Jána Ondrejču sa viazal v prvom rade na jeho osobnosť (k podobnému konštatovaniu dospela v ľudo­ vej próze pri výskume A. Kováča z Riečnice G. Kiliánová).1) Fixoval viaceré archaické, v obci už zabudnuté a v podstate raritné piesne (balady, regrútske, "pred muziku" a pod.). Zaujímavý je v tejto súvislosti publikovaný záznam uspávanky "Hej, hoľi, beľi,[/] usňi",2) ktorá je všeobecne špecifikom ženského repertoáru. Osobitosť jeho repertoáru vystúpi do popredia najmä v súvise s výskumom zistenou pomerne výraznou rezistentnosťou, stabilnosťou základného piesňového fondu Čičmian v období posledných 40-50 rokov, pričom známe jadro sa uchovalo dodnes i vo vedomí najmladšej generácie.
      Ďalším špecifikom repertoáru J. Ondrejču je skutočnosť, že uňho nachádzame i piesne, ktoré spevák sám zložil, alebo dotvoril texty k nim. Viaceré z nich dosahovali takých umeleckých kvalít, že boli zaradené i do reprezentatívneho výberu čičmianskych piesní v spomínanej piesňovej zbierke. Takouto je napr. svadobná pieseň spievaná pred začatím hostiny, ktorá sa v obci šírila v odpisoch, ale neprešla do známeho fondu piesní, s incipitom "Ej, všemohuci paňe bože naš."3) Ján Ondrejča je tiež autorom textu spievaného na známu melódiu k tancu "kruťena":4)

1.
      Jako mi, jako mi,
      chudobni Čičmanci,
      zasiaľi sme jačmen,
      zaľi nam ho Ňemci.
     
2.
      Jačmeň zaľi Ňemci,
      oves Benderovci,
      čože buďeme siať,
      chudobní Čičmanci.

      Variant tejto piesne zaznamenala v obci v roku 1971 pri výskume partizánskych piesní S. Burlasová:5)

182

      Z hľadiska spôsobu interpretácie bol J. Ondrejča improvizačným typom speváka interpretujúcim piesne bohato ozdobným spôsobom, pre čičmiansky spev v prvej polovici 20. storočia ešte takým charakteristickým. Dokladom toho je i pieseň "Otvorže mi, mila, dvere", taktiež publikovaná v spomínanej zbierke s označením "pri driapaní peria".6) Improvizovaný spôsob podania súvisel u tohto speváka akiste i so skutočnosťou, že bol zároveň inštrumentalistom - zvykol hrávať na 6-dierkovej drevenej píšťale.
      Podobným improvizačným typom speváčky je i Mária Gregorová, ktorej repertoár je však vo väčšej miere ako u jej otca prepojený so všeobecne známym piesňovým fondom Čičmian (hlavne niektoré obradové piesne svadobné, jánske, jarné, uspávanky, ako i novšie vrstvy piesní prinesené z robôt a pod.). Aj keď celko[/]vý fond piesní je v Čičmanoch v súčasnosti značne vnútorne unifikovaný z hľadiska skladby repertoáru i spôsobu interpretácie (zistené jadro okolo 200 piesní sa u jednotlivých spevákov začne veľmi rýchlo takmer bezo zmeny opakovať), aj repertoár M. Gregorovej je v lokálnom kontexte svojím spôsobom ojedinelý a fixuje viaceré piesne z repertoáru jej otca, ktoré v dedine nie sú všeobecne známe. Je to napr. pieseň "Seďela Anička v zelenom háji", fragment balady o Šimonovi kráľovi a krásnej Zuzane ("Medzi dvoma horami"), niektoré žartovné piesne "pred muziku" ("Keť ja pôjďem do kosťela"), regrútske ("Ti čičmanskí božeňíci), atď.

Spievala M. Gregorová, v roku 1982 nahrala a prepísala E. Krekovičová:

183

Spievala M. Gregorová. v roku 1982 nahrala a prepísala E. Krekovičová:

1.
      Seďela Aňička v zeľenom háji,
      viďela Jaňíčka na bielom koňi,
      gďe si sa tu, Janko, vzal,
      čoz ma verňe miloval
      a skrz jaku lasku si ma tag ňehal.
     
2.
      Ja som ťa tag ňehal, že si falešná,
      žes mi ňechcela biť frajerka verná,
      ja som sa na to ďíval,
      jak ťa druhí obejmal
      a ja som sa, milá, na to nahňeval.

184

      Repertoár otca a dcéry sa však zároveň v mnohom líši. Do piesňového fondu M. Gregorovej neprenikli predovšetkým viaceré piesne špecificky mužské (pijanské, "pred muziku"[/] a pod.) , naproti tomu nachádzame v ňom mnohé piesne označované ako "ženské", v obci všeobecne známe, ale i niektoré archaické, zabúdané prejavy (svadobné, ľúbostné a pod.).

Spievala M. Gregorová. v roku 1982 nahrala a prepísala E. Krekovičová:

1.
      /:Ej, povecťe nám, susedovi,:/
      /:ej, gďe bívajú Ondrejčovi.:/
     
2.
      /:Ej, hemtam hore, hentam hore:/
      /:ej, hentom pekném bielem dome.:/

Spievala M. Gregorová, v roku 1982 nahrala a prepísala E. Krekovičová:

185

1.
      Spinkaj, moje, spinkaj,
      zdravé hore stankaj,
      /:zdravé, zdravuľienké,:/
      moje vmaľuľinké.:/
     
2.
      Spinkaj, moje, spinkaj,
      zavri si očički,
      /:aš ťi nenapadá:/
      stuďenej rosički.
     
3.
      Hoľuški, beľuški,
      požeňem babugki,
      /:ta hore na hoľe:/
      napasem do voľe.
     
4.
      Hoľi, beľi, beľ, beľ,
      tvoj oťec je korheľ
      /:a mať je korheľka:/
      šetko ťi prehajká.
      Aj overovanie znalosti repertoáru J. Ondrejču u jeho dcéry potvrdilo, že nepoznala práve piesne špecificky mužské, ktoré boli zrejme určené inému okruhu poslucháčov a spevákov a spevným príležitostiam mimo rodinného prostredia. Podobne niektoré z vlastných Ondrejčových piesní síce jeho dcéra poznala (najmä spomínanú svadobnú pieseň, ktorú mala i zapísanú), avšak nevedela ich zaspievať.
      Konfrontácia repertoárov otca a dcéry umožnila formulovanie nasledovných záverov:
      1. Piesňový fond oboch spevákov potvrdil výnimočnosť postavenia repertoáru vynikajúcej speváckej [o]sobnosti v lokálnom kontexte. Jána Ondrejča možno hodnotiť ako nositeľa jednak petrifikujúceho viaceré staršie piesňové prejavy a teda pôsobiaceho na piesňový repertoár lokality stabilizačne a konzervačne,[/] jednak ako činiteľa inovujúceho, obohacujúceho známy piesňový fond o vlastné či dotvorené piesne a o piesne v spoločenstve neznáme. Máriu Gregorovú možno hodnotiť síce ako petrifikujúco pôsobiacu na miestny repertoár, avšak vzhľadom k pomerne nízkej spoločénskej aktivite (spevné príležitosti sa u nej viažu takmer výlučne len na úzky rodinný okruh) nie príliš aktívnu spevácku osobnosť bez významnejšieho pôsobenia na piesňový fond Čičmian.
      2. Materiál potvrdil, že medzigeneračnú transmisia repertoáru prebieha u nadpriemerných spevákov v prvom rade v rámci užšieho rodinného kruhu, pričom sa tu odovzdávajú najmä piesne raritné, v širšom spoločenstve lokality nie bežne známe. U členov rodiny pretrváva hrdosť na vynikajúceho speváka zo svojich radov a zaznamenávame tu vedomú snahu učiť sa od neho piesne.
      3. Výskum potvrdil pomerne striktné členenie repertoáru podľa pohlavia, ktoré dokladá pretrvávanie existencie mužského a ženského repertoáru ako osobitných subsystémov lokálneho repertoáru v Čičmanoch.
      4. Čičmany sú špecifické intenzívnou snahou nositeľov o uchovávanie tradičného lokálneho repertoáru, ktorá bola v obci v skúmanom čase všeobecná. v prípade Márie Gregorovej tejto vedomej snahe napomáhalo a svoju úlohu tu zohralo i fixovanie časti repertoáru jej otca v tlačenej piesňovej zbierke.
      5. Porovnanie melodických variantov piesní zaznamenaných u otca i dcéry potvrdilo pretrvávanie improvizovaného spôsobu spevu ešte

186

v generácii M. Gregorovej. Týka sa to predovšetkým melodickej zložky piesne, ktorej znenie v podaní otca a dcéry variuje. Potvrdil to aj náš výskum u niektorých nadpriemerných speváčok - žien generačne M. Gregorovej blízkych.

Poznámky
1.
      KILIÁNOVÁ, G.: Rozprávania Alojza Kováča z Riečninice. Čadca, Kysucké múzeum 1984.
2.
      Slovenské ľudové piesne. Zv. IV., Bratislava 1964, č. 22, s. 62.[/]
3.
      Tamže, cit. p. č. 96, s. 128.
4.
      Tamže, cit. p. č. 64, s. 98.
5.
      Piesňový archív NÚ SAV, č. 6956.
6.
      Slovenské ľudové piesne. Zv. IV., cit. p. č. 97, s. 129.

Použité pramene

Piesňový archív Národopisného ústavu SAV, Bratislava
Piesňový archív Umenovedného ústavu SAV, Bratislava
Archív Matice slovenskej, Martin
Piesňové zbierky Ústavu slavistiky ČSAV, Brno
HRABALOVÁ, O.: Průvodce písňovými sbírkami Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV Brno1, 2. KKS, Brno 1983

ZUR PROBLEMATIK DER TRANSMISSION VON LIEDERN IN DER FAMILIE. JÁN ONDREJČA AUS ČIČMANY (Zusammenfassung)

      Der Beitrag verfolgt die Beziehung des individuellen und kol[l]ektiven Faktors am Beispiel des hervorragenden Sängers Ján Ondrejča aus Čičmany (geb. 1889). Dieser Ort wurde von Liedersammlern reichlich aufgesucht in den Archiven sind mehr als 1500 Liederaufzeichnungen aus dieser Gemeinde verwahrt, wobei ein Teil von ihnen sogar publiziert wurde. Hier bot sich eine geeignete Möglichkeit, die Repertoirebewegungen im Zeitintervall vom Beginn des 20. Jahrhunderts bis zum Jahre 1982-83 retrospektiv zu verfolgen, da wir dort eine Ter[/]rainerforschung vornahmen. Wir konfrontierten das fixierte Reportoire des J. Ondrejča mit dem gesamten Liederfonds aus Čičmany sowie auch mit dem Repertoire seiner Tochter Mária Gregorová (geb. 1921), gleichfalls einer hervorragenden Sängerin. Die Konfrontation ermöglichte die Formulierung folgender Schlußfolgerungen:
      1. Der Liederfonds beider Sänger bestätigte den Ausnahmecharakter der Stellung einer außergewöhnlichen Sängerpersönlichkeit im lokalen Kontext. Man kann

187

J. Ondrejča als Träger würdigen, der mehrere ältere Liederbekundungen petrifizierte und demnach auf das Repertoire der Lokalität stabilisierend und konservierend einwirkte; zugleich aber auch als Faktor, der den bekannten Liederfonds um eigene oder nachgeschaffene Lieder und um in der Gemeinschaft unbekannte Lieder bereicherte. M. Gregorová ist eine Sängerin, die petrifizierend auf das lokale Repertoire einwirkt; im Hinblick auf die verhältnismäßig niedrige Gesangsaktivität (die fast ausschließlich auf den engen Familienbereich beschränkt ist) handelt es sich um eine nicht allzu aktive Gesangspersönlichkeit ohne nachhaltigere Einwirkung au f den Liederfonds von Čičmany.
      2. Das Material bestätigte, daß die Repertoiretransmission zwischen den Generationen bei überdurchschnittlichen Sängern in erster Linie im Rahmen des engeren Familienkreises verläuft, wobei hier insbesondere seltene, in der breiteren Gemeinschaft der Lokalität üb[er]licherweise nicht bekannte Lieder überliefert werden. Bei den Familienmitgliedern dauert der Stolz au f einen hervorragenden Sänger aus den eigenen Reihen weiter fort und wir verzeichnen dabei das bewußte Streben, von einem solchen Sänger Lieder zu erlernen.[/]
      3. Die Forschung bestätigte die verhältnismäßig strikte Gliederung des Repertoires nach dem Geschlecht, die die Fortdauer der Existenz eines männlichen und weiblichen Repertoires als eigenständige Subsysteme des lokalen Repertoires in Čičmany beweist.
      4. Die Gemeinde Čičmany ist durch das intensive Streben der Träger nach Beibehaltung des traditionellen lokalen Repertoires gekennzeichnet und dieses Streben war in der Gemeinde in der untersuchten Zeit allgemein. Im Falle vonM. Gregorová wurde dieses bewußte Streben auch durch die Fixierung eines Teiles des Repertoires ihres Vaters in der gedruckten Liedersammlung gefördert.
      5. Ein Vergleich der melodischen Varianten der beim Vater und seiner Tochter verzeichneten Lieder bestätigte die Fortdauer einer improvisierten Gesangsart noch in der Generation von M. Gregorová. Dies gilt vor allem von der melodischen Komponente des Liedes, deren Fassung in der Darbietung bei weiteren überdurchschnittlichen Sängerinnen, die generationsmäßig M. Gregorová nahestehen.
      Übersetzung: A. Hubala

188

DĚJINY VĚDY

Jubilejní vzpomínání na Josefa Štefana Kubína [obsah]

Nebyly mu ještě ani dva roky narodil se 7. října 1864 - a nemohl se tedy pamatovat na nešťastnou bitvu u Jičína, svého rodiště. Leč právě předehrou k ní začíná se odvíjet nit rozhovorů, které jsem nahrával. Zavzpomínal si totiž na otcovo vyprávění: "Před Prušáky se utíkalo. Tatínek taky utíkal. Vzal na trakař peřiny a mé patrně. Nebo jestli taky sestru - asi musel, byla teprve čtyřletá. Tak děti posadil nahoru na trakař a utíkalo se před Prajzy. Přišly takové pověsti, že verbujou mladé lidi do vojska nebo k různým pracím, jako k přípřeži."
      A beseda pokračovala. v několika fázích, vždy s odstupem několika dní, až pokryla osm magnetofonových pásků. Tehdy chyběly Josefu Štefanu Kubínovi do stovky pouhé tři roky. Při ohlížení do hloubi času se tak postupně vynořoval celý jeho složitý a nikoli vždy radostný život. s ním i celé jeho rozměrné, vnitřně rozčleněně, a přesto jednotné dílo. Neboť se nepájelo od začátku až do konce z jednoho zřídla: slovem, živým slovem, mluveným slovem, slovem lidového vypravěče, ovšem také lidově zpěvačky... Opravdu, v něm nutno hledat klíč ke všemu, co vytvořil. Klíč jednak k národopisným statím a hlavně k monogra[/]fii "Českého koutku" Kladska, k dialektologické monografii z téže oblasti, k monumentálním souborům folklórní prózy rovněž odtamtud, z Podkrkonoší i z jiných krajů, ke třem tisícům zápisů lidových písní, a jednak k přečetným knihám pohádek pro děti a povídek pro dospělé, zejména k rozsáhlému cyklu "jivínských rapsódií", nehledě na básnické či překladatelské pokusy, jazykové příručky a slovníky.
      Tohle všechno dostávalo prostor v magnetofonových nahrávkách, z nichž jsem mohl v knize Na vaši radost (1985) pořídit pouze sestřih. Nicméně k této besedě se váže jenom jeden rozměr vzpomínek. Druhý rozměr se rozprostírá po delší časové ploše, od prvního setkání s Josefem Štefanem Kubínem až po poslední rozloučení s ním. Počátek byl dán v Říčanech, kde žil Kubínův syn Milan se svou rodinou, a ten mi k otci otevřel cestu. Vedla do pražského bytu v ulici Na rozdíle. Tam jsem ho navštívil nesčetněkrát a etnografickou metodou "přímého pozorování" jsem poznenáhlu pronikal pod povrch věcí. Rozmluvy se točily kolem všeho, co bylo aktuální, mezi jiným kolem příprav na nové vydání jeho folkloristického díla. J. Š. Kubín vyslovil souhlas s mou čtenářskou transkripcí Kladských povídek i s jejich názvem (původně: Povídky kladské) a živě[/] se zajímal o mé výzkumy v jeho stopách. Byl také pro to, aby se pro soubory folklórních próz z rodného kraje zvolil kratší titul: Lidové povídky z Podkrkonoší.
      Nezůstalo jen u těchto návštěv. Setkávali jsme se v Říčanech, u jeho syna, nebo pří různých schůzkách s mládeží, například ve staré vokovické škole, kde s dětmi hovořil jako s dospělými i jako jejich vrstevník - vždyť chtěl, bezmála stoletý, s nimi i sáňkovat a jenom stěží se jeho ženě podařilo, aby si sáňky nekoupil. Prožívali jsme spolu dlouhé hodiny při natáčení dokumentárního filmu o něm, a to nejen, zároveň s akademikem Jiřím Horákem, v hostivařských ateliérech, ale také v českém ráji, kde jsme s Antonínem Strnadelem, ilustrátorem jeho pohádkových knih, tři dny čekali na sluníčko (scéna byla nakonec z filmu vystřižena). A jak možno zapomenout na oslavy "kulatých" výročí, at v Praze, nebo v Jičíně, a hlavně v Dobříši, Tam si v den svých stých narozenin při vezl rovnou z pražského hradu "takovou rouru". Když ho Jan Drda upřesnil, že mu přece byl udělen titul národního umělce, odpověděl Kubín: "Takové věci mě nezajímají." "Bodejť by tě to zajímalo, ty jsi národním umělcem už dávno, dodal pohotově Drda. Uvědomoval jsem si, že konečně bylo spravedl

188

nosti učiněno zadost. Dva roky předtím se na náš návrh, podaný v Antverpách, stal Kubín prvním čestným členem světové folkloristické organizace International Society for Folk-Narrative Research a nyní na druhou misku vah přibylo nejvyšší ocenění za literární tvorbu.
      8. listopadu 1965 mně připadla smutná úloha: před vyšehradským Slavínem se za národopisné pracovníky s Josefem Štefanem Kubínem rozloučit. Uplynulo právě jedno storočí, jeden rok, jeden měsíc, jeden den, přímo magický počet, vyměřený neúnavnému milovníku a pěstiteli pohádek. I uzavřel se druhý rozměr. Avšak moje vzpomínání má rozměr další, třetí, spjatý s Kubínovou rukopisnou pozůstalostí.
      Zcela náhodou jsem v pražském Národopisném muzeu našel rukopis Kladských povídek, považovaný za ztracený. Pamatuji se, jak si Kubín často stěžoval, že se do prvního vydání bez jeho korektur vloudil množství chyb. Pátrání po rukopisech mělo svá pokračování, též u říčanské Kubínovy snachy, dnes devadesátileté. Na poslední chvíli, před odevzdáním do sběru, se zachránil i rukopis jeho hlučínských lidových povídek. A zároveň se mi při besedování se stařenkou dokresloval lidský profil osobnosti, která už za svého života přerostla v legendu.
      Moje vzpomínání před blížícím se 125. výročím narození Josefa Štefana Kubína končí. Nicméně kontakt s ním přejde ještě do čtvrtého rozměru, byť patrně bez mé Účasti. Ne[/]myslím jenom na nutnost kritického vydání Kladských povídek, z jejichž rukopisu jsem v 50. letech nemohl vycházet, ale spíše na ideový, metodický a metodologický odkaz. Ano, Kubín v mnohém může ukazovat směr dopředu. Jako spisovatel, který se nespokojil s vyšlapanými chodníčky, jako pohádkář a snad především jako sběratel. Neboť patří k průkopníkům přesných zápisů zejména folklórní prózy a svým zřetelem k biologii ústních povídek, pamětliv instrukcí Jiřího Polívky, otevíral obzory pro bádání, jež nic neztratí na aktuálnosti a přitažlivosti ani v budoucích letech. Jaromír Jech

František Pícha (25 Iet post mortem) [obsah]

Vztah hudebního skladatele a profesora pražské konzervatoře Františka Píchy (1893-1964) k lidové písni dobře rozeznáme i z vnějšího pohledu podle minimálně desítky folklórem inspirovaných opusů, které Pícha stačil vydat často vlastním nákladem ještě za svého života. Celkový objem a povaha jeho sběratelského díla však i po pětadvaceti letech od jeho smrti zůstávají v podstatě dodnes neznámy.
      Rodák z Řípce u Veselí n. Lužnicí měl sběratelsky přirozeně nejblíže k jižním Čechám, kam se vracel i poté, co se stal studentem pražské konzervatoře (1920-1922) a vzápětí i žákem mistrovské školy, kde studoval ve skladatelské třídě Josefa Suka (1923-1925). Písně za[/]čal sbírat v nejbližším okolí své rodné obce roku 1912 a tuto činnost obnovil i po násilné přestávce, způsobené první světovou válkou. Sběratelskou činnost ukončil koncem čtyřicátých let.
      Píchův sběratelský odkaz představuje úctyhodný počet 1140 zápisových jednotek, pořízených ve dvaapadesáti jihočeských lokalitách. Jejich centrem byl přibližně Řípec, odkud směřovaly Píchovy poutě za lidovou písní směrem na Táborsko, Jindřichohradecko, Třeboňsku, Budějovicko a na veselsko-soběslavská Blata. Nejvydatnější zdroje objevil v obcích Záblatí (330 písní), Ponědraž (185), Řípec (164), Doňov (162), Bonkovice (150) atd.
      Tisíc písní, uchovaných pozůstalostí, je po stovkách textových strojopisných opisů svázáno do deseti knih, zbylé písně jsou zapsány na volných listech a vloženy po dvaceti do papírových složek. Každý záznam obsahuje údaj o místu zápisu, většinou jméno zpěváka a odkaz na číslo nápěvu. Nápěvy jsou vypsány v samostatné vázané knize. Zvláště je vyčleněna složka se 106 písněmi, které sběratel označil jako "zlidovělé". O svědomitosti, se kterou Pícha ke sběru a utřídění sbírky přistupoval, svědčí dvě knihy srovnávacích odkazů, kterými se zabýval v letech 1936-1937. Soupis zkratek sbírek, na které v komparacích odkazuje, zaplňuje celé dvě strany a zahrnuje všechny základní české a moravské písňové sběry. Jiný sešit je věnován třídění podle tematického obsahu textů. Celý soubor je tak

190

to rozčleněn na dvacet skupin: na písně milostné, svatební, tematiku námluv, nešťastné lásky atd. Preciznost zápisů ukazuje, že F. Pícha byl pro sběratelskou práci velmi dobře vybaven. Týká se to především melografické stránky záznamu. Protože se ale nedochovaly zápisy pořízené přímo v terénu, nelze dodatečným srovnáním zjistit míru věrohodnosti konečných přepisů. Některé texty nápěv postrádají.
      Zdá se, že reprezentanty starí písňové vrstvy jsou především texty písní. Ty však bývají často spojovány s jednoduchými, přehlednými nápěvy, zasaženými někdy kramářskou melodikou a polidovou písňovou produkcí v širším slova smyslu. Do úvodu sbírky však Pícha naopak zařadil skupinu písní s jedinečnými melodickými a metrorytmickými archaizmy, ohlasy církevních modů, rytmickou členitostí a melodickou ornamentikou, jejíž předobraz lze nepochybně spatřovat v melismatickém stylu hry dudáků. Texty písní obsahují i značné množství epických látek, velkou většinou však obměn a fragmentů písní klasických sběrů, dále velký počet písní svatebních a vojenských.
      Z hlediska vztahu k ostatním sbírkám stojí celek Píchových písní nejblíže ke sběratelskému dílu Weisovu. Je to přirozené hlavně z důvodů překrývání jejich sběratelského prostoru. Weis si však svůj terén nekompromisně střežil a Píchova přítomnost na Blatech v něm vyvoIávala návaly zloby. Jednu stížnost adresoval mimochodem i České aka[/]demii věd a umění, jmenovitě J. B. Foersterovi .a žádá v .ní o bezodkladné Píchovo vykázání z Blat.
      Hodnotu Píchovy pozůstalosti sympaticky doplňuje i zajímavý memoárový fragment. jeho Paměti (nepublikovaný strojopis) sahají sice pouze do roku 1912 a jsou především zdrojem životopisných informací, ale obsahují i množství dalších údajů, které z nich činí zajímavý etnografický dokument.
      Uvážíme-li, v jakém stavu často nacházíme písňové rukopisy a jak svízelná práce mnohdy provází badatele při průzkumu pramenů lidové písně, o to více oceníme erudici i příslovečnou Píchovu pečlivost až pedantství, se kterými ke sběratelské práci přistupoval. Zásluhou těchto vlastností vznikla cenná, obsažná sbírka, úrovní svého zpracování vhodná k dalšímu výzkumnému, resp. i edičnímu využití. Písňová sbírka Františka Píchy je uložena v soukromí u sběratelovy dcery Hany Strnadové v Praze 5. Lubomír Tyllner

Doc. PhDr, Ludvík Kunz, CSc. pětasedmdesátiletý [obsah]

Upříležitosti sedmdesátin doc. PhDr. Ludvíka Kunze, CSc., bylo na stránkách Národopisných aktualit (r. 21, 1984, s. 171-172) konstatováno mimo jiné, že jubilantovo vědecké dílo nelze - vzhledem k jeho vitalitě a tvůrčí aktivitě - považovat za uzavřené, a že posouzení významu tohoto díla pro[/] českou etnografii a folkloristiku by lépe než verbální hodnocení umožnilo zveřejnění podrobné bibliografie jeho prací. Uplynulých pět let oba tyto předpoklady v plné míře potvrdilo. Chronologický Soupis vědeckých prací a muzejní dílo Ludvíka Kunze za léta 1932-1984" zveřejněný v Časopise Moravského muzea (Acta Musei Moraviae, r. 69, 1984, s. 165-188) čítající 264 položek, vzrostl k letošnímu roku o dalších 33 bibliografických jednotek. Jejich tematika i kvalita potvrzuje, že v Ludvíku Kunzovi má česká etnografie a folkloristika vědce, který ve svém díle ctí zásadu vycházet z materiálové základny získané v terénu, který u jednotlivých jevů lidové kultury dokáže sledovat mnohotvárnost a kompaktnost jejich souvislostí v neustálých vývojových proměnách, a který současně se svou vědeckou činností vykonává s energií jemu vlastní rozsáhlou činnost osvětovou v nejpůvodnějším smyslu toho slova.
      Končíme tedy zdravici k pětasedmdesátinám Ludvíka Kunze, nositele státního vyznamenání Za vynikající práci a laureáta Herderovy ceny, přáním, aby mu pevné zdraví a životní pohoda umožnily uskutečnit co nejvíce z jeho stále aktualizovaných vědeckých plánů a tak opět rozšířit dnes publikované doplňky soupisu jeho vědeckých prací o doplňky nové. Karel Pavlištík

191

Bibliografie prací Ludvíka Kunze. [obsah]

Pokračování jeho Soupisu vědeckých prací a muzejní dílo 1932-1984. Acta Musei Moraviae - Časopis Moravského muzea 69/1984/ /165-188.

      1984

      Březované. Studia Comeniana et historica, Uherský Brod, r. 14, 1984, sv. 27, s. 70-116, 3 mm vyobraz.
234
      Poštovský roh a signalizační nástroje postilionů. Příspěvek ke klasifikaci sbírek Poštovního muzea v Praze, Sborník Poštovního muzea v Praze, 1984, s. 13-39, 13 vyobraz.
235
      Nástroje lidové hudby v pražských muzeích. Vědecký katalog. Národní muzeum v Praze (v tisku).
236
      Altertümliche Elemente der Osterumzüge in Ostmähren. 75 Jahre Manus und Deutsche Vorgeschichte, 1984, s. 221-238, 10 vyobraz.
237
      Hudební nástroje na Karlštejně, in margine. Zprávy Společnosti pro starou hudbu, 1984, č.4, s. 3-7, 4 vyobraz.
238
      Skladby pro cimbál 16.-20. století v Itálii a na západ od čech. Bibliografie. Zpravodaj Společnosti pro starou hudbu (1/1983-84), č. 3, s. 24.
239
      Instrumentální folklórní soubory období hudební tradice. Rozbor v Jihomoravském kraji. Krajské kulturní středisko v Brně, 1984, 16 str. Rozmnoženo pro úřední potřebu.
240
      Cimbál. Kdo hledá, najde. Příle-[/] žitostný tisk Valašského souboru Kašava ke XIV. besedě u cimbálu, věnované L. Kunzovi, Red. Karel Pavlištík. Lukov 1984.
241
      Kukačky a slavici v pastorální hudbě. Příležitostný tisk Valašského souboru Kašava k XVI. besedě u cimbálu. "Přišli jsme k Vám na koledu". Red. Karel Pavlištík. Lukov 1984.
242
      Frčák, dudka, dudy a další klarinety z rákosu. ABC mladých techniků a přírodovědců, 29, 1984, č. 2, s. 12, 4 vyobraz.
243
      Vědecká ilustrace a dokumentární tvorba Karla Langra v české etnografii. Český lid, 71/1984/237-238.
244
      Demos. Internationale ethnographische und folkloristische Informationen. DAW Berlín, 1984, r. 24, výkonná redakce (R. Weinhold, B. Immrich, L. Kunz)
245
     

      1985

      Die Zändlichen Bassett- und Kontrabasskonstruktionen auf dem Gebiete Polens. Sborník "Kheleuri" k poctě Georgie Spiridionoviče Čítaji, Tbilisi 1985, s. 283-295, 16+2 vyobraz.
246
      Lidové basety velikosti da gamba. Sborník Morava v české hudbě. Red. Rudolf Pečman. Brno 1985, s. 34-43, 13 vyobraz.
247
      Hudba v zájmově umělecké činnosti Jihomoravského kraje. Sborník materiálů vydaný na závěr "Roku české hudby." Red. L. Kunz, Krajské kultur[/]ní středisko, Brno 1985, 64 stran, 6 vyobraz., 8 statistických grafů
248
      Na rozcestí. Hudební statistika folklórních muzik Jihomoravského kraje. Ve sborníku "Hudba v zájmové umělecké činnosti Jihomoravského kraje z let 1980." Brno 1985, s. 30-62, 8 statistických diagramů.
249
      Prolegomena k expozici lidové hudby v Moravském muzeu. 1985, 26 stran, rozmnoženo pro úřední potřebu.
250
      Druhé celostátní setkání stavitelů kopií historických hudebních nástrojů 19.-20. ledna 1985 v Praze. Zpravodaj Společnosti pro starou hudbu, 1985, č. 3, s. 9-18.
251
      Lukovská setkání. Národopisné aktuality, 22 (1985), č. 2, s. 127-129.
252
      Palác plný hudby. Malovaný kraj, 21 (1985), č. 2, s. 16-17.
233
      Zum Stichwort "Rotes Kreuz". Mannus und Deutsche Zeitschrift für Vor- und Frühgeschichte, Bonn 1985, r. 51, s. 76-79.
254
      Forschungsarbeiten von Růžena Hrbková auf dem Gebiet der Kunstgewerblichen Keramik und Volkskeramik in der ČSSR. Keramikfreunde der Schweiz, 1985, č. 29, s. 20-21.
255
      85 let Vratislava Bělíka. Národopisné aktuality, 22/1985, s. 33.
256
      Demos. Internationale ethnographische und folkloristische Informationen. DAW Berlín,

192

roč. 25, 1985, výkonná redakce (R. Weinhold, B. Immrich, L. Kunz).
257
     

      1986

      Deník Ludvíka Kuby z Horní a Dolní Lužice z roku 1886. Lětopis, Budyšín 1989, řada C, č. 32 (v tisku)
258
      Hudební statistika folklórních muzik v Jihomoravském kraji. Předběžný dílčí výsledek z celostátního průzkumu. Ve sborníku: "Venkovské město," red. V. Frolec, 1986, s. 202-214, 6 diagramů.
259
      Die Zymbalmusik der Spielleute im Kuhländchen (Nordostmähren) an der Wende des 18. zum 19. Jahrhundert. In: V. Hänsel - M. Kundegraber - O. Moser: Tradition und Entfaltung. Volkskundliche Studien. In Memoriam Hans Koren.) Trautenfels 1986, 341-349, 3 vyobraz.
260
      Dvě historické vrstvy pražcových citer. II. setkání citeristů. Red. St. Kofroň. Příbram 30. 5.-1. 6. 1986, s. 6-17.
261
      Setkání neprofesionálních stavitelů historických hudebních nástrojů. Zpravodaj Společnosti pro starou hudbu, 1986, č. 4, s. 4-7.
262
      Stagnuji folklórní soubory? Kulturní rozvoj, 2/1986, č .1, s. 13.
263
      Uherskohradští kamnáři a hrnčíři, Příspěvek k česko-polským stykům v lidových ře[/]meslech. Český lid, 73/1986, s. 98-103.
264
      Demos. Internationale ethnographische und folkloristische Informationen. DAW Berlín, roč. 26, 1986, výkonná redakce (R. Weinhold, B. Immrich, L. Kunz).
265
     

      1987

      Tönerne Hörner und Tuben der volkstümlichen Instrumentalmusik in Böhmen und Mähren in Töpfermanier hergestellt. Mannus 53 (1987), Festschrift für Dieter Korell. Red. H. Maurer, Bonn, sv. II, 1987, s. 492-502, notové příklady, 6 vyobraz.
266
      Rohy, tuby a soudkové flétny z pálené hlíny. Příspěvek k dějinám hrnčířsky hotovených nástrojů lidové hudby. Acta Musei Moraviae, 72/1987, serie "Ethnographica", 21/1987, s. 75-82; 22/1988, ... (v tisku).
267
      Starobylé prvky velikonočních obchůzek na východní Moravě. Příspěvek k výzkumu deskových klepadel. Slovácko (1987), s. 107-120, notové příklady, diagramy, 3 vyobraz.
268
      Organologická měření sbírky šofarů ve SŽM v Praze. Sborník "Lidová píseň, hudba a tanec. Místo, funkce, proměny." Sborník příspěvků ze 16. etnomuzikologického semináře v Jihlavě, 23.-25. 9. 1986. Red. Andrej Sulitka a D. Holý.[/] Brno 1987, s. 132-145, 2 kresby.
269
      Violino piccolo in der Volksmusik der Westslawen. Sborník k poctě Dr.h.c. Alfreda Toepfera, Hamburg (v tisku).
270
      Hudební deník Ludvíka Kuby. Sborník "Ludvík Kuba a slovanská etnografie," sv. I, II. Poděbrady 1987; sv. II, s. 119-129.
271
      Zpívající křídlovky. Dechová hudba v tradici (L. Kunz, Jar. Nečas). Program "Strážnice 1987", s. 31-32.
272
      Slovníková hesla k nástrojům lidově hudby. Zpravodaj Společnosti pro starou hudbu, 1987, č. 1,2.
273
      Demos. Internationale ethnographische und folkloristische Informationen, roč. 27, 1987, výkonná redakce (R. Weinhold, B. Immrich, L. Kunz).
274
      Kroj na Slavkovsku. In: Jiří Pernes - Ivo Holan: Slavkov u Brna. Brno 1987, s. 22-23.
275
      Diskusní příspěvek. Přípravné materiály k Slovníku etnických procesů. Zpravodaj ÚEF ČSAV Praha, sv. 9, 1987, s. 42.
276
      Mezinárodní bibliografie prací z dějin hornictví a hutnictví (za rok 1985). Muzejní a vlastivědná práce, 25 (1987), s. 186.
277
      Růženě Hrbkové k sedmdesátinám. Český lid, 74 (1987), s. 52-53.
278
      Jan Kobzáň o "Pohřebenářích" z Nedašova. Příležitostný tisk

193

Valašského souboru Kašava k XVI. "Valašskému bálu", red. Karel Pavlištík. Lukov-Fryšták 1987.
279
     

      1988

      Dechové kapely na malém městě v prvé polovině 19. století. Sborník ze symposia "Město a etnografická oblast; Svátky a slavnosti ve městě", Strážnice 18.-19. 10. 1988. Red. V. Frolec, (v tisku).
280
      Zbrojný (šavlový) tanec ze Strání v hudebně folklórním zájmu Leoše Janáčka. Sborník přednášek na 18. etnomuzikologickém semináři "Leoš Janáček a lidová píseň, Interetnické vztahy ve folklóru. Dokumentace, souborová praxe". Red. Andrej Sulitka. Havířov 14.-18. 8. 1988, ... (v tisku).
281
      Komentář k Janáčkovu studiu mečového tance ve Strání. Slovácko, 30(1988), ... (v tisku).
282
      Die Tanzmusik in Mähren. Sammelschrift: 17. Seminar für Volks- Musikforschung: "Die dörfliche Tanzmusik im Westpannonischem Raum." Eisenstadt 2.-8. 10. 1988 (v tisku).
283
      Hudebně folklórní dokument "Terchová". Projekt hudebně folklórního výzkumu obce Terchová. Brno 1988. Rukopis zpracovaný pro úřední potřebu.[/]
284
      Barokní stavební památka "Zámeček Mitrovských v Brně" -využití pro potřeby folklórní hudby. Brno 1988. Rukopis zpracovaný pro úřední potřebu.
285
      Revival citerové hry v českých zemích.V. setkání citeristů v Příbrami. Příbram 1989, s. 1-8.
286
      Demos. Internationale ethnographische und folkloristische Informationen. DAW Berlín, roč. 28, 1988, výkonná redakce (R. Weinhold, M. B. Immrich, L. Kunz).
287
     

      Doplněk

      Šedesát let Miloše Kašlíka. Valašsko 3/1954, s. 62.
288
      Výroba klobouků a čepic z choroše (Šrott, Arn. - Kunz, L.) Valašsko 311954, s. 46-47.
289
      Expoziční záměr a libreto: "Co daly české země světovému zemědělství." Tvrz v Rymicích u Holešova. Rukopis, Brno 1960, 12 str. Rozmnoženo pro úřední potřebu.
290
      Libreto, expoziční a technický projekt.

      a) Reservace lidové architektury v Rymicích u Holešova.
291
      b) Gremiální depositum zemědělského nářadí a strojů tradiční středomoravské vesnice. Tvrz a objekty velkostatku v Rymicích u Holešova. Rukopis, 15 str., 1962.[/] Rozmnoženo pro úřední potřebu.
292
      Libreto perspektivního projektu Moravského národopisného muzea v Brně.
293
      Etnografický ústav Moravského musea Veveří - museum vesnice.
294
      Galerie lidového umění v Brně a v detašovaných pracovištích. 1. Jevišovice: Lidový nábytek. 2. Lidový interiér. 3. Valtice: Lidová malba na skle. 4. Strážnice (společně s ÚLU) Lidová hudba a tanec; scénický pro jev. 5. Nové Zámky: Lidový fajáns. 6. Co daly české země světovému zemědělství. 7. Gremiální depositum nářadí a nástrojů tradičního zemědělství. 8. Lysice: Společně s Krajským památkovým střediskem. Střelecké slavnosti, terče; naivní malba. Brno 1970, Rukopis 130 str. 40. Rozmnoženo pro úřední potřebu.

      Ochrana památek lidové architektury formou muzeí v přírodě. Projekt při hradu Veveří v Brně. Brno 1967, 82 str., 40, rozmnoženo pro úřední potřebu.
295
      Hesla v katalogu výstavy "Österreich zur Zeit Josefs II", ( Stift Melk, 29. 3.-Z. 11. 1980. Čís: 123. Der Kaiser Joseph Pflug - 126. Andreas (Ondřej) Trnka - 127. Barbara Trnková - 128. Das Bauerndenkmal aus Slavíkovice - 1663. Der

194

pflügende Kaiser - 1666. Der Kaiser Joseph Pflug im Ständesaal Brünn - 1667. Das 3. Ständedenkmal in Slavíkovíce - 1778. Letzte Darstallung des pfügenden Kaisers.
(218)
      Pluh z 18. století ze Slavíkovic u Brna - "Pluh císaře Josefa II." Český lid, 68/1981/235-240.
(219)
      Systematické třídění etnografických a folklórních jevů. Předloha k diskusi. Rukopis 1958, 82 str., 4°rozmnoženo pro úřední potřebu.
296
      Profesor Karel Langer osmdesátiletý. Příležitostný tisk Valašského souboru Kašava. Pořad "Nechopiv se sekyry, chaloupky nezrobíš", věnovaný prof. Karlu Langrovi k 80. narozeninám. Red. K. Pavlištík. Lukov 1983.
(248)
      Dr. František Pospíšil. In: Bohumil Matuštík: Kulturní místopis Přerovska, Okresní archiv, Přerov 1983, heslo "František Pospíšil".
297

K životnému jubileu Václava Stuchlého [obsah]

Vrámci národopisných oblastí Moravy zaujíma územie československého Sliezska osobitné miesto. z folkloristického hľadiska je pritom zvlášť príťažlivá najmä jeho východná časť - Těšínsko. Táto národnostne zmiešaná oblasť, kontak[/]tové pásmo ľudových tradícií českého, poľského i slovenského etnika (v minulosti rovnako aj nemeckého), predstavuje totiž z vedeckého i kultúrnopolitického aspektu jeden zo stále aktuálnych problémov. A treba zároveň povedať, že na úseku folkloristického bádania tu zaujal popredné miesto práve prof. Václav Stuchlý (nar 28. 9. 1914 v Košatke nad Odrou, dnes obec Stará Ves nad Ondřejnicí, okr. Frýdek-Místek), hudobný pedagóg a folklorista. Je preto milou povinnosťou pripomenúť v národopisnom kruhu jeho "okrúhle" životné jubileum, pričom pobáda to súčasne aj k istému zamysleniu sa nad vývojom národopisného bádateľského úsilia po druhej svetovej vojne na Těšínsku i československom území Sliezska vôbec.
      Na stránkach nášho časopisu sme predstavili Václava Stuchlého dvakrát. k jeho šesťdesiatinám (19741 i sedemdesiatinám (1984) vyšla z pera L. Zenkla a B. Havlíčka biografická črta a tak poznáme jubilanta na jednej strane ako praktického muzikanta, vyrastajúceho z rodových hudeckých tradícií, poznáme ho ako hudobného pedagóga, organizátora hudobného života na Těšínsku, zbormajstra, dirigenta aj hudobného skladateľa - upravovateľa ľudových piesní a inštrumentálnych skladieb pre ľudové súbory, na druhej strane ho poznáme ako folkloristu, zberateľa a vydavateľa hudobného folklóru Těšínska a Opavska. Pozoruhodné je, že tento široký rozsah odborných i umeleckých záuj[/]mov naplňoval V. Stuchlý súčasne vedľa pedagogického povolania (sprvu učil na základných školách, neskôr pôsobil ako stredoškolský profesor, a napokon učil na vysokej škole, konkrétne ako odborný asistent katedry hudobnej výchovy pedagogickej fakulty v Ostrave), pravda, folkloristická činnosť zaujala v jeho živote prvoradé miesto.
      Odborný záujem o folklór sa neobjavil v živote V. Stuchlého náhodne. Rodinné muzikantské zázemie a štúdium na příborskom učiteľskom ústave dostatočne silne podnietilo pozornosť budúceho učiteľa k štúdiu ľudovej hudobnej kultúry rodného kraja. Ostatne, hneď v prvých povojnových rokoch rozvinul popri učiteľskej službe zberateľské akcie, zaznamenával repertoár vynikajúceceho těšínskeho gajdoša Juru Volného z Písečnej pri Jablunkove, neskôr tiež temer Iegendárneho gajdoša Pavla Zogatu z Hrčavy, no predovšetkým započal systematický výskum spevnosti v obci Louky nad Olší (dnes miestna časť .'Karviná 6), ktorého výsledkom je 1103 zápisov ľudových piesní od 116 spevákov. I keď výsledky z tohto výskumu nie sú publikované, bez zveličovania možno konštatovať, že v tomto prípade vstúpil V. Stuchlý osobitne prínosne do dejín folkloristického bádania Těšínska. Azda i zásluhou bádateľskej intuicie sa mu podarilo sústrediť mimoriadne rozsiahly materiál o ľudovej hudobnej kultúre lokality, ktorá dnes neúprosne zaniká v dôsledku poddolovania. Zhromaždená zbierka ľudových piesní

195

z Louk n. 0. zachycuje komplexne živú spevnosť obyvateľov obce od najmenších školákov až po najstaršiu generáciu spevákov. Ukazuje pritom i na procesy premien, prelínanie tradičnej ľudovej hudobnej kultúry s novými prvkami v povojnovom vývoji, a to tak z českej, ako aj z poľskej strany. Škoda len, že toto dielo je doposiaľ v rukopise a širšej odbornej verejnosti je neznáme (časť materiálu je uložená v archíve oddelenia etnografie a folkloristiky Ústavu slavistiky ČSAV v Brne). Treba ale zdôrazniť, že zberateľský folkloristický záujem V. Stuchlého sa neobmedzil iba na těšínske Sliezsko. Zahrnuje rovnako i opavské Sliezsko, Hlučínsko, Frýdecko, čiastočne Valašsko a dokonca aj Slovensko. Menej je tiež známe, že V. Stuchlý venoval vedľa zberov ľudových piesní osobitnú pozornosť aj zapisovaniu ľudovej inštrumentálnej hudby. Jeho záznamy inštrumentálnej hudby z Těšínska, Opavska, Lašska i širšieho Frýdecka rátajú 465 jednotiek.
      Z vyššie uvedeného jasne vyplýva, že V. Stuchlý má na úseku folkloristickej zberateľskej činnosti v oblasti československého Sliezska nevšedné zásluhy. Neklamne o tom svedčí vyše 2 700 zápisov ľudových piesní a inštrumentálnej hudby, ktoré sú precízne z hudobného i z textového hľadiska. z pripojenej bibliografie prác V. Stuchlého je navyše zrejmé, že rozpätie jeho odborných záujmov doteraz výraznejšie podmieňoval hudobno-pedagogický zreteľ. v súčasnosti sa však plne sústreďu[/]

Václav Stuchlý spolu s gajdošem Pavlem Zogatom na Národopisných slávnostiach v Dolnej Lomnej roku 1971. Repro Otakar Vlček (1989) zo súkromného archívu V. Stuchlého.

je na spracovanie svojich rozsiahlych folkloristických zberov a tak prichodí vysloviť prianie a súčasne[/] i želanie, aby v doterajšej fyzickej i duševnej sviežosti úspešne naplňoval svoje životné folkloristické dielo. Andrej Sulitka

196

Bibliografia prác V. Stuchlého [obsah]

Chronologicky usporiadaný spis prác rozdeľujeme do troch celkov: 1. práce didaktické, 2. zbierky ľudových piesní, spevníky, 3. články z oblasti folkloristiky (do súpisu však nezahrňujeme drobné časopisecké práce či články v dennej tlači).

      1.
      Znašeho kraje. 10 lidových písní pro dětský trojhlas. Pedagogický institut. Ostrava 1963.
      Lidové písně v úpravě pro dívčí tria. Pedagogická fakulta. Ostrava 1967.
      Sluchová, intonační a rytmická cvičení. Skriptum pro posluchače PF. SpoluautoriA. Tučapský a L. Pivovarský. Ostrava 1969.
      Písně boje a vítězství. Zpěvník zboj- nických, dělnických a budovatelských písní z Ostravska. Krajský pedagogický ústav. Olomouc 1971.
      Základy hry na housle. Skriptum pro posluchače PF. Ostrava 1973.
      Zpěvník krajových písní ze slezské, lašské a valašské oblasti. Krajský pedagogický ústav. Olomouc 1974.
      Hudební nauka pro národní školy. Spoluautor L. Zenkl. Pedagogická fakulta. Ostrava 1976.
     
      2.
     DŘEVJANÁ, ANNA: Od te naši Lyse. Nápěvy zapsal a pro edici připravil Václav Stuchlý. Krajské kulturní středisko. Ostrava 1978.
      Aj, v tym Krasnym Polu. Zpěvníček lidových písní z Opavska v podá-[/]ní Karly a Vojtěcha Pálových. Zapsal a k vydání připravil Václav Stuchlý. Krajské kulturní středisko. Ostrava 1980.
      PETERKOVÁ, BOŽENA: Vinšování. K 100. výročí Národního divadla. Kvydání připravil Václav Stuchlý. Okresní vlastivědné muzeum. Frýdek-Místek 1984.
      Tam v Opavě na rynečku. Zpěvník lidových písní z Opavska. Okresní kulturní středisko. Opava 1984.
      O, majičku zeleny. Sborník folklóru z Opavska pro dětské soubory. Okresní kulturní středisko a Okresní pedagogické středisko. Opava 1986.
      PETERKOVÁ, BOŽENA: Vyšlo slunko spoza hory. Sborník veršů a písní pro dětské soubory. k v ydání připravil Václav Stuchlý. Okresní kulturní středisko v Karviné ve spolupráci s Okresním kulturním střediskem ve Frýdku-Místku. Karviná 1987.
      Vonička z Kobeřic. Sborník písní a veršů. Sebral a uspořádal Václav Stuchlý. Okresní kulturní středisko v Opavě a Místní národní výbor v Kobeřicích. Opava 1989.
     
      3.
      Dudák Jiří Volný a jeho písně. Radostná země, 4, 1954, s. 100-105.
      Ze života slezských dětí (ukolébavky, popěvky, rozpočitadla, hry a tanečky, škádlivky). Radostná země, 5, 1955, s. 39-43.
      Pramen stále živý. s písní P. Zogaty "Jako je to radošč". Lidová tvořivost, 11, 1960, s. 57.[/]
      Na písňové besedě u stařenky Foltýnové. Těšínsko, 1968, č. 1, s.1-10.
      Tradiční zpěv v repertoáru žáků ZDŠ v Loukách nad Olší. Výzkumy hudební mládeže na Ostravsku. In: Sborník prací PF v Ostravě, 13, řada D4, 1969, s. 35-55.
      Pějme píseň dokola? Národopisné aktuality, 4, 1969, s. 224-226.
      Stručná charakteristika hudebního folklóru na Těšínsku. In: Slezsko, zvl. č. Opava 1970.
      Slezské dny. Těšínsko, 1970, č. 1, s. 6-8.
      Česká amoravská lidová píseň ve Slovanských tancích Antonína Dvořáka. In: s sborník prací PF v Ostravě, 26, řada D7, 1971, s. 37-54.
      Památce stařenky Evy Paszové (s původními písňovými záznamy. Těšínsko, 1974, č. 4, s. 1-4.
      Pěvci karvinského okresu Roku české hudby. Těšínsko, 1975, č. 2, s. 33.
      Dolní Lomná 1982. Zamyšlení nad XIII. ročníkem národopisných slavností. Těšínsko, 1982, č. 4, s. 6-9.
      Dolní Lomná 1983. Těšínsko, 1984, č. 1, s. 21-23.
      Těšínský festival sborového zpěvu '84. Těšínsko 1984, č. 3, 3. str. ob.

Za Janem Loutchanem [obsah]

Dne 12. února 1989 zemřel ve Strážnici Jan Loutchan, choreograf lidového tance. Pocházel z Brodců nad Jizerou na Mladoboleslavsku, kde se narodil 25. srpna 1931. Vyučil se strojním zámečníkem, ale brzy začal pracovat v kulturně vý

197

chovné sféře mládežnického hnutí. Jeho zájem upoutával lidový tanec, byl členem a sólistou Vycpálkova souboru písni a tanců v Praze.
      Na Slovácko se dostal v roce 1960 jako metodik Ústředního domu lidové tvořivosti při přípravě národopisných souborů na II. celostátní spartakiádu. Po jejím skončení přijal nabídku V. Volavého, ředitele tehdejšího Krajského střediska lidové kultury ve Strážnici (dnešní Ústav lidového umění), a působil zde načas jako metodik folklórních souborů. Ve Strážnici pracoval také jako umělecký vedoucí a choreograf souboru Danaj, ve stejných funkcích pak i v souboru Žerotín. Oba kolektivy se pod jeho vedením propracovaly mezi přední československé soubory. Spolupracoval však i s jinými soubory, například s Hradišťanem, Olšavou, Břeclavanem, Podlužanem, Veličkou, Skaličanem, později také se soubory a skupinami z Kyjova, Mistřína, Milotic, Krumvíře, Vracova, Prušánek a s hodonínskou Duběnkou.
      Jeho choreografická činnost pramenila z neobyčejného nadání pro tanec i z vrozeného dramatického talentu a citu pro jevištní práci, Vycházel z obecných zásad tanečního umění, které systematicky a cílevědomě aplikoval v souborové praxi, Velký důraz kladl zejména na technickou průpravu a výrazové prostředky tance. Zásadní pramennou inspiraci nacházel především v trvalém styku s původním prostředím, kde vystupoval jako bystrý a vnímavý pozorovatel. Správ[/]ně rozeznal neobyčejnou sílu a moc tohoto prostředí, které ctil a nepovyšovali se nad ně. Autentický materiál citlivě ztvárňoval pro potřeby jevištní stylizace. Tak například vytvořil společně s V. Volavým nový typ strážnického danaje, který se dodnes používá v souborovém prostředí.
      Činnost Jana Loutchana se řadí do plejády nadšených a oddaných, ale i poučených a uvědomělých amatérských pracovníků, kteří v poválečném období, v počátcích souborového hnutí, razili cestu novému pojetí folklóru v podmínkách jeho druhé existence. Jeho jméno však nebude zapsáno jen v dějinách tohoto hnutí, ale zůstane nadlouho uloženo také v myslích několika generací členů mnoha folklórních souborů, s nimiž spolupracoval. Jiří Pajer

Medzinárodná konferencia o hodnote tradície (Krakov 1988) [obsah]

Krakovská Katedra Etnografie Slovanov Univerzity Jagellonskej vyvíja už dlhšiu dobu sympatickú snahu o nadviazanie medzinárodne j spolupráce v etnografickom bádaní. Organizačné podnety i prvé výsledky takejto spolupráce (medzinárodné zborníky, napr. o funkcii daru v kultúre) sú zásluhou doc. dr. A. Zambrzyckej - Kunachowiczovej. v ňou vytýčenej línii pokračuje aj súčasné vedenie katedry (doc. dr. L. Dziegiel), ktoré zorganizovalo medzinárodnú konferenciu na tému "Tradí[/]cia ako hodnota" (10.-15, októbra 1988 v Krakove) za účasti etnografov z Juhoslávie (7), Československa (4), NDR (1), ZSSR (1) a Švédska (1). Téma konferencie bola inšpiratívna a z hľadiska súčasných orientácií etnografickej vedy a j veľmi aktuálna. v plnom zmysle bola vystihnutá v teoreticky zameraných referátoch E. Horváthovej (Sociálno-integračné funkcie kultúrnej tradície), C. Robotyckého ( História a tradícia - dve kategórie zaznamenávania minulosti), D. Czaju ( Tradícia a revolučný mýtus), ako aj v inšpiratívnom referáte R. Jeřábka s provokujúcim názvom "Fantóm tradície". Aplikáciu axiologických prístupov na konkrétne oblasti tradícií predstavovali referáty E. Krekovičovej ( Folklór ako hodnota v rámci koexistencie spontánnych a organizačných foriem fungovania piesne), K. Jakubíkovej ( Hodnotenia a postoje k obyčajovým tradíciám) a M. Ekströmera ( Goralskosť ako hodnota).
      Ďalšie referáty obsahovali mnohé zaujímavé poznatky o tradícii, i keď bez špeciálneho akcentu na jej hodnotové charakteristiky: P. Vlahovič "E pická pieseň a jej význam v súčasnom živote", M. Svirac "Nové výskumy o tradícii a kultúrna dichotómia",B. Vlachovič "Tradície v súčasnej architektúre", E. Petrovič & quot;Rodinná genealógia ako faktor pociťovania tradície", J. Andrič & quot;Všeslovanský pojem "nežit", S. Kostič "Ľ udové liečenie", S. Kovač "Tra

198

dičné a súčasné v odievaní obyvateľov Dakaru" a F. Förster "Profesionálna štruktúra obyvateľov Lužice".
      Tak ako každé vedecké stretnutie, umožňujúce výmenu názorov, i táto konferencia prispela k objasneniu vytýčenej problematiky, ale zároveň aj k odhaleniu "bielych" miest i názorových rozdielov - čo oboje je pozitívom. Celý priestor konferencie bol "poznamenaný" srdečným prijatím a pohostinstvom členov poriadajúcej katedry. Kornélia Jakubíková

O karpatském zbojnickém folklóru [obsah]

Národopisný ústav SAV v Bratislavě uspořádal ve dnech 25.-27. října 1988 v Dolné Krupé u Trnavy zasedání autorského kolektivu připravujícího mezinárodní syntetickou práci "Folklór lidového osvobozovacího hnutí 16.-19. století v Karpatech". K jednání se sešli B. Putilov (SSSR, vedoucí autorského kolektivu), D. Simonidesová a T. Smolińská (PLR), V. Gašparíková (sekretářka kolektivu), O. Sirovátka a M. Šrámková (ČSSR). Přítomny byly rovněž S. Burlasová a D. Klímová jako autorky některých částí československé syntézy a jako host J. Jech.
      Předmětem jednání bylo nejprve posouzení společné práce v je jím celku. Při tom se na pořad dne dostaly i diskuse o otázkách obecně teoretických, které vyplývají ze srovnávacích analýz rozsáhlého materiálu a jeho vztah k společenské[/]mu vývoji lišícímu se podle konkrétních národních podmínek. Byla to zejména otázka "folklórní pravdivosti" a "historické pravdivosti" a rozsah a druh specifiky národních tradic. v této souvislosti V. Gašparíková předložila autorskému kolektivu dvojčíslo Slovenského národopisu (roč. 36, 1988, č. 3-4), které je ve své podstatné části (s. 399-617) věnováno tradicím "o zbojníctve v kultúre a historickom vedomí národov Československa. k 300. výročiu narodenia Juraja Jánošíka." Soubor uveřejněných statí, ve kterých je shrnut velmi bohatý a široce dokumentovaný materiál i jeho hodnocení, se stal východiskem československé syntézy o zbojnictví u nás. Je třeba upozornit, že stati v SN se netýkají jen folklórních faktů, ale jsou doplněny i studiemi o zbojnické tradici v krásné literatuře, ve výtvarném umění, v divadle a filmu.
      Dalším bodem jednání byla diskuse k syntéze, kterou připravili polští autoři a kterou předložila T. Smolińská. Zpracování maďarské syntézy nemohlo být pro neúčast zástupce MLR provedeno.
      Zpracování některých kapitol společné syntézy (např. o rumunské tradici, o poetice a hudbě zbojnického folklóru) nebylo ještě završeno, a proto obsahuje závěrečný protokol zasedání také urgenci k urychlení závěrečných prací. Tento problém je o to závažnější, že v r. 1989 musí být zredigované znění rukopisu předloženo vedení Ústavu etnografie AV SSSR ke schválení[/] do tisku (mezinárodní práce vyjde v SSSR). Marta Šrámková

Seminář "Problematika současného neprofesionálního výtvarného umění" [obsah]

Vpořadí již osmý pracovní seminář komise pro lidové výtvarné umění při NSČ se uskutečnil 16. a 17. listopadu 1988, tentokrát v Opavě. Vzhledem k tomu, že měl být věnován problematice současného neprofesionálního výtvarného umění, využili jeho účastníci možnosti prohlédnout si výstavu, která na toto téma probíhala ve spolupořadatelské instituci - Slezském muzeu. Připravilo ji v rámci dlouholeté spolupráce Hornoslezské muzeum v polské Bytomi a její autoři Krystyna Kaczko (Bytom) a Miloš Melzer (Opava) ji nazvali Hornoslezské neprofesionální umění. Prohlídka výstavy se zasvěceným výkladem spoluautorky K. Kaczko byla jedním z bodů jednání semináře. z rozsáhlého fondu neprofesionální tvorby, jež muzeum v Bytomi vlastní a dále doplňuje, vybrali autoři obrazy, grafiku a plastiku. Artefakty rozčlenili do několika tematických okruhů. K. Kaczko ve svém výkladu seznámila přítomné jednak s historií sbírky, jednak s jednotlivými významnými autory a jejich díly (motivace, vlivy, působnost).
      Vlastní jednání semináře, řízeného první den H. Johnovou, otevřel referát předsedy komise R. Jeřáb

199

ka & quot;Umění profesionální kontra neprofesionální? (Svár pojmů)". Poukázal na spletitý vývoj pojmů označujících rozporné vrstvy výtvarného umění, jako například umění vysoké a lidové, umění oficiální, umění stylové, resp. slohové, v protikladu k umění lidovému, popř. zlidovělému, a umění profesionální jako protějšek neprofesionálního. Chápe-li se profesionální umění jako výsledek činnosti konané pro výdělek, spadá do této sféry velká část umění lidového a zlidovělého a řemeslné produkce. Protějškem tohoto umění je pak tvorba amatérská vznikající ze záliby a zpravidla bezplatně, jenže do ní nespadá lidové umění, dokonce ani ta jeho část, která nemá profesionální charakter. Neprofesionální umění je vnitřně nejednotný jev mezi doznívajícím lidovým a zlidovělým uměním, naivním nebo inzitním a v některých ohledech i amatérským uměním a zájmovou uměleckou činností. v poslední době je citelně zasaženo komercializací - úměrně ke stoupajícímu sběratelskému zájmu.
      Situaci na Slovensku přiblížil referát "Súčasné neprofesionálné umenie na Slovensku" od I. Pišútové. Informoval o budování sbírky neprofesionálního umění ve Slovenském národním muzeu, o její prezentaci a hlavních vývojových trendech. Přes kvantitativní růst této činnosti chybě jí jí v poslední době výrazné individuality.
      Obraz současného neprofesionálního umění na Těšínsku nastínila Z. Vachová. Vzhledem k tomu, že[/] pojem současnosti je značně proměnný, omezila se na autory žijící a tvořící v našem století. Práce těšínských řezbářů, opírajících se o lidové tradice, dosáhly u některých až profesionální úrovně (Nytrové, Zogata) a dokumentují tak problematičnost klasifikace neprofesionálního umění.
      V průběhu jednání semináře znovu nastínila problematiku současné hornoslezské neprofesionální tvorby K. Kaczko. Ukazuje se, že v Polské lidové republice je ze strany etnografického bádání a muzeí věnována neprofesionálnímu umění daleko větší pozornost. Je to dáno jeho větší masovostí než je tomu u nás, kde umělecká neprofesionální tvorba spadá do hájemství kulturních středisek a závodních klubů. Přestože neprofesionální tvorba má nadnárodní charakter, najdeme v ní specifická etnická díla, vázaná na národní dějiny nebo profese (řezba do černého uhlí, Jan Sobieski, slezská povstání, II. světová válka).
      J. Dolejš přiblížil svým sdělením, doprovázeným barevnými diapozitivy, expozici naivní a inzitní tvorby ČSR v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích. I tato díla se základním znakem idyličnosti náleže jí do oblasti neprofesionální tvorby, i když u renomovaných autorů jde rovněž o vysoce komerční záležitost. Litoměřická galerie vytváří programově sbírku naivní malby a plastiky z českých zemí, avšak pouze v její špičkové úrovni bez ohledu na masovost a společenské zázemí.[/]
      Současným tvůrcům neprofesionálního umění byly věnovány sdělení H. Dvořákové (komentovaný videozáznam o inzitní malířce E. Zárubové z Podluží), Z. Marhoulové (Současná tvorba lidových řezbářů na Gottwaldovsku),B. Petrákové ( Růžena Nešporová, maIířka z Ch. N. Vsi) a A. Kalinové ( Sklář Antonín Hudák). Autorky sdělení objasnily sociální kořeny tvorby jmenovaných amatérů, jimž nechybí určitá míra talentu a nutná řemeslná zručnost. Záleží však na potřebném vedení a souhře okolností, aby se jejich tvorba nedostala do oblasti vysloveného kýče.
      Závěrečné zhodnocení semináře provedl R. Jeřábek. Poděkoval! hostitelské organizaci Slezskému muzeu za vzornou péči, s jakou byl seminář připraven. Bohužel pro krátkost jednání nelze dělat nějaké zásadní závěry. Problematika neprofesionálního umění byla nastíněna z několika pohledů a ukázala se jako složitý jev, který má navíc, přes shodné rysy, v různých zemích odlišnou podobu a je mu věnován rozdílný zájem odborníků a vědních disciplín. Etnografie jej studu je jako společenský jev, mající určité vazby na lidové umění, s nímž bývá v masových sdělovacích prostředcích ztotožňován jako jeho současná podoba. Ukazuje se potřeba znovu se k této problematice vracet a zkoumat ji z interdisciplinárního hlediska, protože protiklad umění profesionálního a neprofesio

200

nálního není tak jednoznačný, jak by se na první pohled zdálo. Miroslav Válka

Interdisciplinárna konferencia "Kultúrna a umelecká tvorivosť človeka v období rozvinutého socializmu" [obsah]

Táto konferencia sa konala v dňoch 1. a 2. decembra 1988 v Domove vedeckých pracovníkov v Smoleniciach. Usporiadateľom bol Národopisný ústav SAV a rokovanie konferencie bolo prezentáciou teoretických výsledkov, ktoré se dosiahli na pôde NÚ SAV, kde táto téma bola jednou z čiastkových úloh ŠPZV.
      Úvodné slovo predniesla S. Burlasová, vedúca výskumnej témy. Podčiarkla aktuálnosť problematiky tvorivosti vo všetkých sférach súčasného stavu vývoja našej spoločnosti ako významného strategického prvku životného štýlu a poukázala na opodstatnenosť interdisciplinárneho prístupu. E. Malá v príspevku "Diferenciácia podmienok kultúrnej tvorivosti` zdôraznila sociálnu podmienenosť rozvoja alebo stagnácie tvorivosti a užšie sa zamerala na problematiku pasívneho a aktívneho vzťahu ku kultúre pri špecifikovaní potrieb prijímania kultúrnych hodnôt v meste a na vidieku.
      Prvenstvo v komplexností rozpracovania teórie tvorivosti patrí psychológii, ktorú zastupoval T. Kováč s príspevkom "Psychologický[/] prístup k tvorivosti.` Načrtol v ňom doterajší vývoj záujmu psychológie o kategóriu tvorivosti a stručne charakterizoval metódy zisťovania tvorivosti.
      B. Beneš v príspevku "Insitní tvůrci v současnosti" zameral pozornosť na neprofesionálnu slovesnú tvorbu. Inzitných tvorcov a ich tvorbu charakterizoval na základe vzťahu signifié a signifiant s funkčnou intenciou autorovho tvorivého subjektu.
      Zahraničným hosťom konferencie bol Czeslaw Robotycki z Uniwersytetu Jagellońskiego v Krakove. z hľadiska problematiky tvorivosti charakterizoval súbor biografických štúdií nositeľov ľudových umeleckých tradícií, uverejňovaný v časopise Polska sztuka ludowa a poukázal na konkrétne typové schémy - klišé pri spracovávaní týchto štúdií.
      Blok príspevkov venovaných problematike tvorivosti z pohľadu etnografických a folkloristických výskumov otvorila S. Burlasová s príspevkom Korene a principy folklórnej tvorivosti a jej vývoj v súčasnosti". Tvorivosť má v ľudovej kultúre osobnostný charakter a S. Burlasová ju charakterizovala v historickom vývine vo väzbe na dynamicky sa rozvíjajúce sociálne kolektívy.
      I. Mačák v príspevku "Dvaja fujarfsti z jednej lokality" zhrnul doterajšie výsledky výskumu osobnosti - výrobcu nástroja a interpreta, na základe široko koncipovaného komplexného výskumu. v refe[/]ráte "Tvorivosť v novovznikajúcich piesňach vo svetle súčasných výskumov" E. Krekovičová zdôraznila, že tvorivým princípom tu je variabilita a improvizácia v závislosti na situačných funkčných väzbách. O vzťahoch profesionálneho a neprofesionálneho v súčasnej ľudovej výrobe referovala v príspevku "Interferencia profesionálneho v kreativite záujmovej a výrobnej činnosti" J. Paličková; O. Danglová sa v príspevku "Kreativita a ľudová produkcia obrazu" zamerala na "sociálny" pohľad - adaptáciu spoločenstvom pri hodnotení miery tvorivosti v 60. a 70. rokoch. Blok príspevkov uzavrela K. Čierna referátom "Porovnanie kultúrnej a umeleckej aktivity obyvateľov dvoch obcí (Čataj a Važec)". Podrobne charakterizovala sféry výtvarnej aktivity v týchto obciach v súčasnosti a na konkrétnych príkladoch poukázala i na dôležitý vzťah emocionálneho a estetického.
      Blok venovaný slovesnej kultúre otvorila V. Gašparíková príspevkom "Úsilie o umeleckú sebarealizáciu v súčasných prozaických útvaroch.` z p ohľadu komplexu slovesnej kultúry a na príkladoch jednotlivých výrazných osobností sa pokúsila charakterizovať osobnostnú mieru tvorivosti jednak v ústnom slovesnom prejave ako aj v písaných formách slovesnej ľudovej kultúry. G. Kiliánová sa v príspevku "Neprofesionálna písomná tvorba v súčasnom dedinskom prostredí" užšie zamerala na prejavy písomnej tvorby na vidieku, ktoré

201

klasifikovala ako amatérske a inzitné, a na otázky motivácie k takejto tvorbe a jej výraz v texte. H. Hlôšková v príspevku "Úrovne a perspektívy tvorivosti rozprávačstva v procesoch folklorizmu" poukázala na problematiku tzv. štylizovaného ľudového rozprávačstva a hodnotenia úrovne tvorivosti z pohľadu motiváci[i]e k tejto aktivite ako aj ohlasu u poslucháčstva. v referáte "Kreativizačné funkcie prísloví v procese tradície" sa Z. Profantová sústredila na problematiku v súvislosti s celou štruktúrou funkcií špecifického modelovania reality vo vzťahu s vývojom myslenia. k téme folklorizmu vo vzťahu ku kreativite v príspevku "Dedinské folklórne skupiny, významný činitel rozvíjania kultúrnej aktivity vidieckeho obyvateľstva" zosumarizovala svoje poznatky M. Kardošová. Referujúca sa zamerala na charakteristiku motivácie členstva v DFS a na podiel pôsobenia tohto typu záujmovej činnosti na kultúrnom poli obce.
      Záverečným príspevkom konferencie bolo vystúpenie M. Leščáka, ktorý v referáte "Človek ako tvorca z pohľadu súčasnej etnografickej teórie" upozornil na úlohu subjektu v kultúrnych dejinách a podal prehľad doterajších teoreticko-metodologických koncepcií riešenia tohoto problému.
      Referáty budú uverejnené v časopise Slovenský národopis. Hana Hlóšková

Seminář o předměstském obydlí [obsah]

Dne 6. dubna 1989 se v Praze uskutečnil seminář Dělnické obydlí a tradiční lidový dům na předměstí velkých i malých měst, který pořádal Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze ve spolupráci s Ústavem slavistiky ČSAV v Brně. Seminář navazoval na předcházející tři pražské pracovní semináře věnované dělnickému obydlí a způsobu bydlení od poslední třetiny 19. do třicátých let 20. století (Dělnické obydlí a bydlení 1986, Interiér dělnického obydlí 1987, Prameny a dokumentace k bydlení průmyslového dělnictva 1988).
      Úvodní referát přednesl Antonín Robek na téma Problematika "rudého pásu kolem Prahy" z hlediska dělnického obydlí a některých dalších složek způsobu života a kultury. Vstup k výzkumu tradičního lidového domu a dělnického obydlí na předměstí velkoměst, středních i malých měst a některé poznámky k výzkumu Prahy připravil Lubomír Procházka. v obecně zaměřeném příspěvku Národopisné studium předměstského obydlí vymezila Helena Bočková z hlediska obydlí dva typy předměstí: čtvrtě činžovních domů (byly postavené buď na "zeleném drnu" nebo tato lidnatá předměstí vznikla na místě starších, většinou malých osad) a předměstské, původně zemědělské vesnice (s rozsáhlou domkářskou a vilovou zástavbou z poslední čtvrtiny 19. a[/] prvních třiceti let 20. století), které byly připojeny k městu.
      Referáty vycházející z konkrétního materiálu byly rozděleny do dvou bloků. První se zaměřil na problematiku předměstí velkoměst. Josef Vařeka a Alena Plessingerová se vyslovili na téma k e tnografické charakteristice pražských předměstí; konkrétně sledovali vývoj lidového domu na území Velké Prahy v procesu urbanizace. z tohoto hlediska vymezili šest způsobů urbanizačního procesu. Na vybraných ukázkách doložili, jak sídelní regionální aglomerace dnes často nerespektují tradice. T. Dittrich dokumentoval na příkladu Dolních Měcholup výzkumy vesnických obydlí z druhé poloviny 19. století v bývalých vesnicích na území dnešní Prahy, které provádí SÚRPMO. M. Moravcová se v příspěvku Sociální aspekt přeměn příměstských obcí v obytné zázemí průmyslového města věnovala nouzovému ubytování dělníků ve městě a jeho důsledkům pro život dělníků, a to zejména v Praze. J. Kosíková připravila společně s V. Ficem statistické vyhodnocení pramene hromadné povahy k životu (hlavně bydlení) brněnského dělnictva před první světovou válkou. Jana Svobodová nastínila historii dosud existující dělnické kolonie v Brně-Komárově postavené dvacátých letech našeho století. M. Bělohlávek podal zasvěcený výklad o výstavbě dělnických domků v okrajových částech Plzně. V. Obuchová referovala o vý

202

zkumu a památkové péči o staré dělnické obydlí v Bratislavě.
      Druhý blok příspěvků byl věnován problematice předměstí malých měst. M. Turková zobecnila ve svém vystoupení poznatky z výzkumů menších měst Středočeského kraje, konkrétně o odrazu bydlení v rodinném životě v předměstských dělnických koloniích; zdůraznila uzavřenost a izolovanost života v dělnické kolonii. V. Schubertová sledovala stavební vývoj Rozdělova - přeměnu zemědělské vesnice v hornickou. L. Pokorná shrnula poznatky muzejního pracovníka a okresního konzervátora státní památkové péče o záchraně dělnického obydlí a tradičního lidového domu v těžební oblasti SHR a zejména na Mostecku v retrospektivě posledních sta let. M. Křivanová podala zprávu o historickém průzkumu, záchraně a plánovaném využití lokality Betlém v Hlinsku v čechách. L. Štěpán informoval o dělnické tovární kolonii Dědová v Hlinsku v Č. V. Suková referovala o bydlení dělnictva v Písku na přelomu 19. a 20. století a V. Kristen o stavebních změnách sklářské obce Jirkov (dnes součást Železného Brodu) mezi světovými válkami.
      Seminář se konal v Lysolajích jedné z obcí připojených k Praze. Účastníky semináře pozdravil předseda MNV Lysolaje L. Šťastný. Kronikář obce R. Bernášek pojednal o historii obce a připravil výstavku fotografií a dalšího kronikářského materiálu vážícího se k dě[/]jinám obce. Prohlídka Lysolají potvrdila účastníkům semináře poznatky o tom, že připojování vesnických sídel k městům znamená pro tato dříve samostatná sídla někdy i krok zpět v jejich vývoji. Mnohde ustává samostatný společenský a kulturní život, stará zástavba chátrá, sídlo je pro své obyvatele spíše noclehárnou než bydlištěm.
      Pro národopisné studium je předměstí specifickým prostředím podmíněným historickým vývojem. Žila[/] zde a stále žije významná část populace. Studium předměstí mlže přispět k osvětlení některých nedořešených otazníků našeho oboru (vztah města a vesnice, periodizace vývoje lidové kultury a další). To naznačily i příspěvky tohoto semináře, které budou publikovány ve Zpravodaji koordinované sítě vědeckých informací pro etnografii a folkloristiku v Praze. Helena Bočková[/]

ŽIVÁ TRADICE

Festival "Fašank 1989" [obsah]

Vobci Strání na moravsko-slovenskom pomedzí sa v dňoch 27.-28. januára 1989 uskutočnil tretí ročník festivalu fašiangových tradícií "Fašank 1989".
      Úvodným programom festivalu bola prednáška Pavla Popelku z Múzea J. A. Komenského v Uherskom Brode Masopustní mečové tance`, v k torej zhrnuI viaceré teórie o vzniku a šírení tejto zaujímavej fašiangovej tradície. Prednášajúci sa venoval a j súčasnému stavu mečových tancov, ako aj ich rozšíreniu na našom území. Na doplnenie boli premietnuté filmy s touto tématikou nielen československej, ale aj anglicke j a belgicke j produkcie. Záver dňa v Dvorane patril vy[/]darenej besede pri cimbale za účasti cimbalových hudieb Strýci ZK ROH Moravské sklárny Květná a súboru Ponitran pri Pedagogickej fakulte v Nitre.
      V sobotu popoludní sa v programe "Ej, fašanku, fašanku..." predstavili všetky zúčastnené súbory. Folklórna skupina pri OB Bystřice pod Lopeníkem, folklórny súbor Rozmarýn pri ZO SSM JZD Uherský Brod z Újezdca, folklórna skupina pri ČSPO Dobrkovská Lhota, folklórny súbor Ponitran a domáci folklórny súbor Javorina pri ZK ROH Moravské sklárny Květná predviedli fašiangové obchôdzky z južných Čiech, okolia Nitry a Uherského Brodu. Stalo sa už tradíciou, že kolektívy začínajú pri Dvorane a idúc po obci predvádzajú zvyky spojené

203

s obchôdzkou. Divácky je to zrejme najatraktívnejšia časť festivalu.
      Večerný program Zrcadlo masopustu - mečové tance` zoznámil návštevníkov v Kultúrnom dome Květná s rozšírením a rôznymi formami mečových tancov v lokalitách všetkých súborov. Záverečnú časť tvorilo profilové vystúpenie súboru Ponitran, po ktorom autor programov P. Popelka odovzdal zástupcom zúčastnených kolektívov fašiangový symbol - "šablu".
      Zhusta, chlapci, zhusta..." -fašiangová zábava bola vydarenou rozlúčkou všetkých účinkujúcich s tretím ročníkom festivalu, zameraným najmä na objasnenie vzniku a prezentáciu rozšírenia a súčasného stavu mečových tancov v Československu. Leo Kužela

Mladé (folklórní) Horňácko 1989 [obsah]

Už po sedmnáctě připravily odbory školství a kultury ONV a Okresní kulturní středisko Hodonín ve spolupráci se Závodním klubem ROH n. p. Kordárna ve Velké nad Veličkou dětský folklórní festival pod tradičním názvem Mladé Horňácko. Autorský kolektiv, vedený opět neúnavnou Zdenkou Jelínkovou, připraviI za spolupráce učitelů horňáckých škol pozoruhodné kulturní odpoledne jako konkrétní obraz využívání folklórních tradic regionu v pedagogickém, zejména estetickovýchovném působení škol.[/]
      Dlouhodobou programovou koncepci tohoto festivalu naplňují každoročně nové ročníky dětí z Lipova, z Louky, z Hrubé a Malé Vrbky, z Kuželova, z Javorníka, z Nové Lhoty, ze Súchova a z Velké nad Veličkou, které se prostřednictvím písní a tanců svého regionu učí nejenom zpívat a pohybovat se na jevišti, ale také pociťovat radost z tvorby. Vedení Závodního klubu vytvořilo mladým hudebníkům, zpěvákům i tanečníkům i letos dobré technické podmínky a režijní práce Zdenky Jelínkové podtrhla hlavně přirozenou hravost a bezprostřednost dětského usilování o umělecký projev.
      Lze ocenit, že úvodní krátký projev místopředsedy ONV A. Seménky, formulovaný jako upřímné přivítání dětí, jejich rodičů, učitelů i ostatních návštěvníků, navodii atmosféru pohody a očekávání. Věcné a dobře informující průvodní slovo, přednesené tentokrát dobrou češtinou, citlivě oddělovalo jednotlivé programy, jejíchž rozmanitost (i když z regionálně přesně vymezeného prostoru) byla svědectvím nejen o uměleckopedagogických schopnostech a dovednostech vedoucích dětských kolektivů, ale i o hloubce jejich pochopení folklórních tradic Horňácka.
      Pořad Mladé Horňácko zahájil Lipovjánek, vyspělý dětsky soubor s vlastní muzikou, jehož hudební i taneční projev svědčí už o tradici souborové práce v Lipově: Po Lipovjánku se uvedla pěkně skupina děvčat ze Súchova, navštěvujících základní školu v Blatnici, po nich[/] vystoupil soubor Javorničánek s pásmem jarních her na pastvě a s obdobně dobře připraveným programem pak soubor základní školy z Kuželova: Krahulíček. První polovinu pořadu zakončila dětská muzika z Hrubé Vrbky se sborem chlapců, k níž se přidali primáši dalších dvou dětských muzik a společně blahopřáli k padesátinám "majstrovi Hrbáčovi", známému primáši horňácké cimbálové muziky z Veselí nad Moravou.
      Druhou část pořadu zahájil Lučánek ze základní školy v Louce, jehož flétnové vystoupení bylo osvěžením programu, avšak příliš historicky pojaté pásmo Pod Starú horú působilo poněkud rozpačitě. Nový vzruch přinesla na jeviště pěvecky dobře připravená děvčata ze základní školy z Nové Lhoty a potom skupiny dětí první, druhé a třetí třídy ze základní školy z Velké nad Veličkou. Skutečným vyvrcholením programového odpoledne byIo vystoupení Veličánku, pracujícího při Závodním klubu ROH Kordárny ve Velké nad Velickou. Projev malých hudců a tanečníků souboru nebyl jen interpretací zapsaných folklórních materiálů, nýbrž jejich uměleckým přetvářením. v souboru vyrůstají i dobří sólisté - Zejména Karel Bobčík a Martin Kománek zaujali svou všestranností: hráli na housle, zpívali sólo i ve sboru, a také tančili.
      K letošnímu vyváženému a působivému pořadu Mladé Horňácko snad lze jen dodat, že by bylo účelné nadále tento každoroční dětský

204

svátek Lidových písní a tanců nazývat Mladé folklórní Horňácko, neboť ve školách i v Závodních klubech tohoto regionu rozvíjejí děti a mládež i jiné druhy zájmové umělecké činnosti. Vedoucí souborů a autoři pořadu obdrželi děkovné diplomy, avšak jsem přesvědčen, že nejlepší poděkování našli v zářících očích těch, které poprvé vyvedli na jeviště a dali jim okusit radost z tvůrčího činu. Josef Jančář

35 let Světlovanu v Bojkovicích [obsah]

Zaplněný sál Závodního klubu ROH Zeveta v Bojkovicích v pátek 17. března 1989 se zaujetím sledoval slavnostní vystoupení nazvané "Světlove, Světlove, si pěkně bělučký...", které se konalo u příležitosti oslav 35. výročí založení souboru Světlovan.
      Soubor Světlovan pro svou práci materiálově čerpá z folklóru Luhačovického Zálesí a moravských Kopanic. k jubileu si připravil v podstatě třídílnou zvykoslovnou suitu. Ukázal "Komenský fašank", obchůzkový obyčej "Honění Kuruců v Bojkovicích" a svatební obřad "Galiáš". v samostatném vstupu se představil dětský kolektiv Světlovánek, který však gradaci večera příliš nepřispěl, i když své oprávnění v pořadu měl. Vlastní programové vstupy Světlovanu po scénáristické, režijní a choreografické stránce připravil Karel Pavlištík za spolupráce členů vedení souboru a externích spolupracovníků: choreografie a od[/]borná spolupráce Jarmila Uherková a Jan M. Krist, hudba Jiří Špirit, Jaroslav Pavlík a Jan Maděrič. Ve všech třech programových blocích dominovalo zcela přirozené sepětí písní, tanců a hudby s lidovými zvyky a obřady. Tak to ostatně známe i z jiné tvorby Karla Pavlištíka.
      V "Komenském fašanku" (premiéra 1987) se mu podařilo navodit atmosféru vskutku masopustního mumraje s množstvím tradičních i zcela současných maškar. k úspěchu přispělo i složení souborové kapely, která se do obchůzky zapojila v obsazení: housle, harmonika, basa, trubka, klarinet a ozembouch. Rej masek probíhal organicky nejen na vlastní scéně Závodního klubu, ale i aktuáłně přímo mezi diváky tak spontánně a programově, až odpoutával pozornost od dění na scéně, od skakúnů, tanečníků mečového tance. Na závadu v tomto čísle byla pouze příliš vysoká hladina hluku, takže při absenci ozvučení se poněkud ztrácely písně tanečníků. "Honění Kuruců v Bojkovicích" je rekonstrukce hodové obchůzky z konce 18. století s výrazným iniciačním prvkem (přijímání mezi muže). Za jeho předvedení získal Světlovan titul Laureát Mezinárodního folkloristického festivalu Strážnice 1983. Svatební obřad "Galiáš" (premiéra 1985) byl v historii souboru zpracován už potřetí. Využil biblického motivu o proměnění vody ve víno a jde vlastně o oslavu manželské věrnosti. Karel Pavlištík tu charakteristickým, scénicky neobyčejně[/] působivým způsobem ztvárnil svatební průvod, vybírání do koláče, škádlení mládenců a družiček, čepení nevěsty, svatební sóla a řadu tanců.
      Pro všechna čísla Světlovanu bylo charakteristické i zapojení zpěváků a tanečníků různých věkových kategorií, důsledné využívání obřadních a jiných oděvních doplňků, rekvizit, takže programové bloky byly též výtvarně velmi čisté. Soubor prokázal i svou technickou vyspělost.
      Mnoho našich předních souborů lidových písní a tanců oslavuje svá výročí vzniku. Připravují často pompézní oslavy za manifestační účasti pokud možno co nejvíce postavených osobností, až se zdá, že jde o pořad pro ně a vlastně jejich oslavu. Někdy už jim ani nezbývá čas na důkladnou přípravu večera. Večer Světlovanu byl po jat o hodně skromněji, i když i tu se předávala v závěru ocenění. Ale hlavně letitým tvůrcům pořadů, vedení a zasloužiyým členům souboru. Tak tomu má být. Vždyť jde jen o velmi skrovné ocenění bezpočetných hodin strávených na zkouškách a vystoupeních. Jubilejní pořad Světlovanu se od těch výše zmíněných odlišoval i jinak. Byl složen v podstatě ze tří scénických pásem vytvořených většinou pro národní soutěž souborů posledních let a stal se výraznou monografií scénické, režijní a choreografické práce Karla Pavlištíka. Zajímavá je na tom i okolnost, že Karel Pavlištík není vůbec členem Světlovanu, je jeho dlouholetý externí spolupracovník. A i v tomto večeru se snažil tři

205

programové bloky dramaturgicky skloubit v jeden myšlenkový a scénický obraz. Využil k propojení jeden taneční pár, jenž o fašanku a v honění Kuruců představoval snoubence, ve svatbě už novomanžele.
      Prostě závěrem je nutno konstatovat, že Světlovan vynaložil k oslavě svého jubilea mnoho práce a že úspěch večera tento sympatický kolektiv zavazuje, aby z nastoupené cesty nesešel a jeho scénická práce byla i nadále pro ostatní soubory podnětná. Jan Krist

Liberecká výstava národopisných kreseb J. V. Scheybala [obsah]

Severočeské muzeum v Liberci uspořádalo od 29. prosince 1988 do konce února 1989 výstavu kreseb svého dlouholetého vedoucího pracovníka dr. Josefa V. Scheybala. Výstava s názvem "Národopisné studie ze severovýchodních Čech z let 1948-1988" byla realizována k jeho šedesátým narozeninám a navázala na výstavu, kterou jubilant měl v tomto muzeu před 10 lety i na další, jež potom následovały na různých místech severních, východních a středních Čech.
      J. V. Scheybal výsledky své dlouhodobé národopisné badatelské a dokumentární práce představil ve své knize "Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severních Čechách" (spoluautorka Jana Scheybalová ), kterou vydalo Severočeské nakladatelství v Ústí n. L. ve spolupráci s ÚEF ČSAV v roce 1985.[/] Značná část její kresebné dokumentace byla uplatněna i na této výstavě. Mimo to zde byly veřejnosti poprvé představeny jeho kresby pro knihu Lidová architektura východních Čech, kterou připravuje s Josefem Vařekou a Luďkem Štěpánem. Kresby tu byly uspořádány v určitých tematických okruzích - lidový oděv a jeho doplňky, zařízení interiérů (zvláště nábytek), práce lidových sochařů a kameníků a posléze lidová architektura severních a východních Čech, která převažovala. Zastoupeny tu byly jak kresby tužkou, tak kresby kolorované, popř. kresby kombinované, kde kolorovaná kresba na listu byla užívána zvláště pro zvýraznění potřebného detailu, zatímco ostatní kresby byly provedeny pouze tužkou. Realistická kresba je zde podřízena dokumentárnímu aspektu. Často ji doprovázejí i autorovy rukopisné poznámky s potřebnou etnografickou dokumentací o zobrazeném díle, architektuře apod. Tato realisticky věrná dokumentární kresba, která přitom neztrácí nic ze svých výtvarných kvalit, je potřebná a nezastupitelná i při dnešním etnografickém výzkumu, neboť umožňuje podchycení potřebných detailů apod., které často fotografii unikají. Na její význam poukázal J. Scheybal také ve své metodické práci "O úloze kresby při národopisném výzkumu", která tu s jeho dalšími odbornými publikovanými pracemi byla také prezentována. (Ve výběru publikací nebylo opomenuto ani Scheybalovo autorství několika prací z dějin vý[/]tvarného umění.)
      Výstava, která byla doprovázena vybranými ukázkami národopisných sbírkových předmětů a modelů lidové architektury, zdařile poukázala na přínos J. V. Scheybala národopisné vědě i dokumentaci a také vhodně připomenula jeho významně životní jubileum. Jan Štovíček

České kalendáře šesti století [obsah]

Památník národního písemnictví v Praze ve svém Kabinetu knižní kultury uspořádal v prosinci 1988 až únoru 1989 výstavu "České kalendáře šesti století". Byly na ní prezentovány kalendáře od sklonku 15. století až do současnosti, vybrané z fondů Strahovské knihovny. Výstavu uváděly rukopisné kałendáře s cisiojány a tištěné minucí z konce 15. a začátku 16. století. Ta dále představila kalendáře 16.-18. století, poukázala na proces jejich zlidovění a na jejich počínající typové rozrůznění (zvláště typ titulárních kalendářů které v první polovině 19. století vystřídaly schematismy). Vybranými ukázkami kalendářů z 2. poloviny 19. století výstava potom ilustrovala obrovský rozmach tohoto specifického druhu lidové četby, který v té době nastal, takže pronikly do každé domácnosti. z jejich velkého množství tu mohly být zastoupeny jen nepatrné ukázky (např. Českobratrský kalendář, Pečírkův Národní kalendář, Batovcův politický kalendář apod.), neboť druhá polovina

206

19. a počátek tohoto století byly doslova zlatým věkem kalendářů. Po roce 1870 přibyly i kalendáře dělnické, které ještě na přelomu 19.-20. století byly rozhojněny dalšími kalendáři socialistického typu (např. Kalendář revolucionář na r. 1904 redigovaný S. K. Neumannem). Přitom vznikly i nejrůznější kalendáře profesní a oborové, které plnily zároveň funkci aktuálních odborných příruček. Obliba kalendářů přetrvává dodnes - to rovněž zde bylo dokumentováno ukázkami soudobých tisků, kde nechyběly ani oblíbené kalendáře nástěnné. Výstava tak dobře splnila svůj cíl - poskytnout obraz vývoje rukopisných i tištěných kalendářů od počátku knihtisku až do současnosti a podat o tom návštěvníkovi poučení (toho se mu dostávalo i z vysvětlujících průvodních textů). Jan Šťovíček

Dokumentární film "Leť, môj vienok, leť" z Kurova [obsah]

S folklórem Ukrajinců východního Slovenska se ve vysílání Československé televize nesetkáváme často. Proto bylo velice příjemné si přečíst v programu Československé televize, že 26. března t. r. studio Košice odvysílá televizní dokumentární film o velikonočních zvycích a obyčejích ukrajinské vesnice Kurov bardejovského okresu - Leť, môj vienok, leť.
      Film se vysílal v nejvíc sledovaném čase - v první den "katolic[/]kých" velikonoc, to je v neděli ve 14 hodin. v něm vesnická folklórní skupina "Kurovčan" z Kurova představila dávno zapomenuté velikonoční zvyky své vesnice "hyškaňa".
      Obsah filmu byl následujúcí:
      Na obrazovce se objevuje panoráma vesnice Kurov. Jaro. Příroda se probouzí ze zimního spánku. Kluci si dělají z vrby píšťalky nebo dělají na vodě "mlýnská kola". Starý děda troubí na právě udělanou troubu z vrbové kůry. Jakoby na zavolání trouby se na obrazovce objevují skupiny dívek a chlapců v národních krojích. Kluci vytrhují ze slaměné střechy došek ("kyčku"), kterou dívky obléknou do ženských šatů a společně ji vynesou za vesnici na hřbitov, přičemž zpívají píseň s refrénem "Hyš, Smertko, hyš!". Na hřbitově ji dívky zase svlečou a kluci zatím zpívají píseň "O Smertko ukrutna i nemylostyva." Holou Smrt starý bača zakleje "Perunom jasnym, hromom užasnym, bujnymy vitramy i ohnenymy strilamy", vyháněje ji "do hir, do skal, do pustatyň, do syvoho kameňa, ternovoho koreňa, de slonko ne zasvityť, viter ne zaduje, dzvony ne zadzvoňať...". Po zakletí se Smrtka spálí na ohni, přes který dívky a kluci rituálně přeskakují. Popel, který zbude, kluci zakopou do země hned na hřbitově.
      Druhou část dokumentárního filmu "Leť, môj vienok, leť" bychom mohli nazvat Vítaní jara. Její základ tvoří velikonoční hry a chorovody: Do sadu, divčata, do sadu; Hoja ďunďa, hoja; Bila lelyja; Ty[/]lyly, Matusju, tylyly a další. Během posledního chorovodu dívky udělají z rukou "most", po kterém jde dívka - Jaro, se zeleným vínkem a zelenou větvičkou v rukou. Při řece se chorovod zastaví, dívka hází do vody svůj vínek a sleduje, jak plave: když vínek odplave, nevdá se, ale když se zastaví, do roka se vdá. Film končí velikonočním "koupáním" dívek.
      Film je přeplněn poezií, která je patrná v každém záběru. Kromě mládeže v něm vystupují i starší ženy a muži. Jeho hlavní část se natáčela přímo v Kurově, avšak některé záběry byly natáčeny v Muzeu lidové architektury při Muzeu ukrajinské kultury ve Svidníku, čímž se zvýraznila autentičnost a archaičnost zvyku. Už v úvodním komentáři bylo řečeno, že Kurov je ukrajinská vesnice. Tento fakt si zaslouží pochvalu, poněvadž ve filmech podobného charakteru z východního Slovenska se ne vždy uvádí národnost obyvatelstva.
      Film "Leť, môj vienok, leť" byl natočen podle scénáře Márie Prasličkové a Márie Popovcové, avšak skutečným autorem filmu byl jeho "odborný poradce" Mikuláš Mušinka, jehož jméno se objevilo jenom v ohlášení televizní hlasatelky a ne na titulcích. Velice dobře se vypořádal se scénářem režisér Jiří Kerekes. Velmi pozitivně je také potřeba ocenit kameru Milana Švehlíka, pro kterou byla typická pestrost a snaha o nekonvenční záběry, zvláště při snímání detailů.

207

      Záměr košického studia Československé televize představit folklór Ukrajinců východního Slovenska je potřeba hodnotit vysoce pozitivně.[/] Věříme, že podobné filmy se i v budoucnu budou objevovat ve vysílání Českosłovenské televize. Alexandr Mušinka[/]

RECENZE

K základním otázkám folkloristiky

K. V. Čistov: Narodnyje tradicii i folklor. Očerki teorii. [obsah]

Nauka, Leningrad 1986, 304 s. K. V. Čistov patří k předním osobnostem nejen sovětské, ale i evropské folkloristiky; publikuje v různých časopisech a sbornících německých, maďarských, jugosiávských, skandinávských, československých i jiných. Jeho práce vynikají širokým rozhledem a teoretickou úrovní a metodologickými podněty. To platí rovněž o jeho nedávné knize Narodnyje tradicii i folklor. Je to série patnácti statí, provázená širším úvodem a doplněná bibliografií autorových studií, které se zabývají tématem této knihy. Čistov rozdělil své rozpravy tematicky: 1. o folkIóru, kultuře etnosu a folklorismu (5 příspěvků), 2. o tradicí, stereotypech a variabilitě (3 příspěvky) a 3. o folklóru a historii (7 příspěvků). Čistovovy rozpravy mají s největší částí povahu metodologickou a teoretickou, avšak[/] autor je doplnil rovněž studiemi historiografickými i materiálovými monografiemi; ty ukazují, z jakých zdrojů vyrůstají Čistovovy teoretické a metodologické úvahy, totiž jednak z dějin folkloristiky, etnografie i jiných oborů, a jednak z důkladné analýzy jednotlivých jevů. Mimořádný rozsah Čistovových zájmů napovídá také to, že se týkají nejstarších forem folklóru a etnografie až po současné jako je tzv. folklorismus.
      Základem Čistovových úvah o folklóru je rovněž jasné vymezení předmětu studia. Autor definuje folklór jako "soustavu ústních slovesných textů (struktur), jež fungují nebo dříve fungovaly v životě nějakého etnosu nebo lokální, konfesionální, profesionální nebo jiné primární kontaktní skupiny." (Pod "kontaktní" skupinou rozumí sociáłní skupinu, v níž probíhá přímá, tj. kontaktní komunikace, tedy od člověka k člověku, "tváří v tvář".) Čistov se opírá ve svých studiích o vyzkumy etnografické a sám do etno[/]grafických výzkumů zasahuje, protože folklór považuje za část duchovní a sociální lidové kultury a celého kulturního života. Folklór však považuje za zvláštní jev a folkloristiku za samostatnou vědu, nebof fołklór se liší od jiných etnografických jevů "verbálností" (jazykovým výrazem) a estetickým zaměřením a hodnotou. Čistov rovněž jasně vymezil pole folkloristiky od filologie a literární vědy; folklór používá na rozdíl od literárních jevů ústní, přímou komunikaci.
      Čistovovy rozpravy imponují širokým rozhledem po literatuře a materiálu sovětském i evropském, ale rovněž po jednotlivých disciplínách - historii, archeologii, sociologii, filologii, literární vědě atd. To začleňuje Čistovovy úvahy do rozsáhlejšího kulturního rámce. Největší impulsy plynou z toho, že Čistov dovede využít a spojit pro folkloristiku výsledky různých disciplín - např. teorie informace a komunikace (pro definici povahy folklóru), moderní jazykovědy (pro studium stability a variability) atd. Proto Čistovovy studie se staly pro další vývoj folkloristiky živým teoretickým i metodologickým podnětem; to vidíme na tom, že badatelé se k nim stále vracejí. Oldřich Sirovátka

208

Vlasta Svobodová: O horáckých výšivkách. [obsah]

Praha 1987, 35 s., 19 reprodukcí, něm. a angI. res., 2. doplněné vydání
      Horácké muzeum v Novém Městě na Moravě vydává již řadu let příležitostné tisky. Dalším v řadě je studie brněnské etnografiky Vlasty Svobodové "O horáckých výšivkách", která navazuje na dřívější práci "O lidovém kroji na moravském Horácku" (Horácké muzeum v N. Městě 1977).
      V úvodní části podrobně vymezuje územní rozšíření horácké výšivky a to jak na straně moravské, tak i české. Na podkladě studia archivních pramenů autorka dokládá existenci vyšívaných textilií v Iidovém prostředí již v 16. století. Citovaný archívní materiál rozlišuje jednotlivé druhy textilu, vyšívacího materiálu; kusé zmínky se týkají barevnosti.
      Vlastní studie se zabývá diferenciací horácké výšivky podle formálních, obsahových a funkčních kritérií. Poukazuje na její výskyt v jednotlivých částech regionu, na její specifika. Podrobné roztřídění výšivky užité na jednotlivých oděvních součástkách počíná úpravou hlavy. Ze srovnání střihu, vyšívacích technik, dekoru, podkladového materiálu vyplývají místní rozdíly. Stejným způsobem postupuje i u dalších součástí oděvu zdobených výšivkou. Najdeme zde i zmínku o nejstarší datované výšivce, jíž je oltářní pokrývka z raku 1673, opatřená navíc jménem vyšívačky (v úvahu,[/] však rovněž přichází donátorka). Velkou pozornost věnuje autorka obřadním textiliím - koutním plachtám a svatebním praporům. Tyto motivicky velmi atraktivní textilie jsou veřejnosti z horáckých výšivek nejznámější. Jejich klasifikace je nepoměrně snažší a to díky častému vročení a výrazným regionálním znakům. Oba žánry jsou tématicky shodné: symboly lásky a plodnosti střídají narativní scénky, které u praporů převažují. Datované prapory pocházejí z let 1831-1870 a byly zhotovovány nejzručnějšími vyšívačkami patrně na zakázku. Po exkursi do obřadních textilií se V. Svobodová vrací k výšivce na mužských oděvních součástkách (kožichy, kalhoty, opasky).
      Studie postihuje stěžejní oblasti lidové výšivky na Horácku a geograficky ji diferencuje. Množství ilustrací je podmíněno rozsahem publikace. Uvítali bychom jejich větší počet stejně jako důslednou pasportizaci. Sdělný text splňuje účel této publikační řady a na poměrně malém prostoru seznamuje nejširší veřejnost se specifickou oblastí lidové kultury. Muzea mají v takovéto ediční činnosti své nezastupitelné místo. Hana Dvořáková

Jiří Majer - Zdeněk Rasl - Karel Černý: Technické památky Středočeského kraje. Středisko Státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje. [obsah]

1987, 45 str., vyobr., mapka
      V sérii publikací o kulturních pa[/]mátkách Středočeského kraje vyšla za jímavá publikace, dotýkající se mnoha aspekty zájmu etnografů. Technickým památkám jako důležitému svědku nejen techniky, ale především lidského umu a pracovního prostředí dělníků různých oborů je věnována stále větší a zasloužená pozornost. Ve světovém měřítku je to práce Mezinárodní komise pro záchranu průmyslového dědictví při UNESCO, na které se účastní také ČSSR.
      Technické památky Středočeského kraje sledují autoři podle jednotlivých odvětví. Po úvodu J. Majera: Technické památky, jejich povaha a kulturní význam následuje od téhož autora kapitola Památky těžby nerostných surovin, Z. RasI popisuje památky železářské výroby, K. Černý se věnuje památkám zemědělské a průmyslové výroby (stodolám, špýcharům, stájím, sklepům, mlýnům, sladovnám a pivovarům, cukrovarům a vápenkám) a památkám dopravního a vodního stavitelství (mostům, milníkům, poštovním stanicím, nádražním budovám, kašnám a vodárnám).
      Všichni autoři zdůrazňují důležitost a přínos ochrany technických památek jak in situ, tak zvláště ve skanzenech v Příbrami, Dobřívi, Třebízi, Kouřimi a Přerově nad Labem.
      Publikace je doplněna zajímavými fotografiemi a reprodukcemi starých kreseb, rejstříkem památek, přehłedem pramenů a literatury b mapkou technických památek Středočeského kraje. Olga Skalníková

209

Knižní sbírka memorátů

Keď je dobrá klobása. Spomienkové rozprávanie slovenského ľudu. [obsah]

Zozbieral, vybral a spracoval Ján Michálek. Tatran, Bratislava 1987. Edice Ľudové umenie na Slovensku, sv. 13. Il. M. Cipár. 251 s., nákl. 10 000 výt.
      Od počátku 19. století se ve slovenském a českém národopise objevují sbírky lidových pohádek a pověstí a později k nim přibyly soubory dalších žánrů folklórního vyprávění - humorek a anekdot. Myslím, že je to ve slovenské i české folkloristice poprvé, co vychází soubor jednoho vypravěčského druhu, kterému sběratelé i badatelé věnovali jen okrajovou pozornost - totiž memorátům, povídkám ze života. J. Michálek, přední slovenský folklorista, se jimi zabýval soustavně už od šedesátých let, zejména v knižní rozpravě Spomienkové rozprávanie s historickou tematikou (1971) a později v dalších časopiseckých, sborníkových i knižních studiích a edicích. Jeho práce byly většinou zaměřeny tematicky; Michálek si všímal hlavně vojenské tematiky z první i druhé světové války a námětů ze slovenského vystěhovalectví.
      Nyní vyšel obsáhlý a souhrnný soubor slovenských vzpomínkových vyprávění; má titul Keď je dobrá klobása. Zdá se mi, že tento název nevystihuje pestrý obsah sbírky. Michálkova práce je opatřena vším, co mají ostatní svazky této edice, která si už u slovenských čtenářů[/] získala zájem a vážnost. Konečně se memorátům, povídkám ze života podařil vstup mezi ostatní folklórní žánry, které badatelé berou na odborné vědomí! Michálek zařadil do sbírky 275 ukázek, zejména z nepublikovaných archívních záznamů z novější doby. Povídky uspořádal do tří okruhů. Nejobsáhlejší a rozmanitý je oddíl nazvaný Práca a život (s. 9-105). Dva další okruhy jsou méně obsáhlé: Vystehovalectvo (109-133) a Vojny (137-221), kde čtenář najde povídky z první i druhé války a ze Slovenského národního povstání. Mám za to, že první oddíl mohl být ještě rozdělen do dalších kratších námětových okruhů: tím by se plasticky ukázalo, které náměty se pro slovenského vypravěče staly zajímavé a hodné zapamatování. Do tohoto oddílu Michálek také neprávem přiřadil některé povídky, jež patří jinam, totiž mezi povídky pověrečné, pověsti demonologické. Tak známá a rozšířená látka o revenantovi, který nosí po smrti mezní kámen (s. 80-81), je příkladem těchto motivů.
      Michálek se v doslovu (Spomienkové rozprávanie slovenského ľudu, 223-236) zmiňuje o tom, že terminologíe tohoto žánru je rozkolísaná a že není ustálená. Michálek rozeznává předně "rozprávanie zo života" (t j. česky vyprávění, povídky ze života), v nichž vypravěč vykládá vlastní, osobní zážitky. Termínem "vzpomínkové vyprávění" označuje naproti tomu povídky, které vypravěč od něho převzal. Tyto dvě odlišné formy tedy mají také[/] jiný poměr ke skutečnosti: buď přímý, anebo zprostředkovaný. Přitom však velká část povídek, které ve sbírce otiskl, patří k první formě, totiž k vyprávění ze života. Není v tom rozpor, když v podtitulu sbírky čteme "spomienkové rozprava nie" a když tak je také nazvána závěrečná studie? Nechci se v krátké recenzi pouštět do teoretických otázek, ale mám za to, že by bylo vhodné ponechat termín "vzpomínkové vyprávění" námětům z minulosti, tedy historické tematice, a že je nadto ještě nutno odlišit vyprávění o "aktuální události", a novinkách. Potom termín povídka (neboli vyprávění) ze života anebo memorát by měl platnost souhrnnou, "střechovou" a označoval by obě specifické formy - vzpomínkové vyprávění na jedné straně, a vyprávění o aktuální událostí na straně druhé. Toto řešení se mi zdá logičtější.
      Ale hlavně a především: J. Michálek obohatil svou edicí slovenskou i českou folkloristiku knihou, která má význam zakladatelský. Oldřich Sirovátka

Adolf Dygacz: Pieśni ludowe miasta Katowic. Źródła i dokumentacja. [obsah]

Katowice 1987
      Sbírka lidových písní města Katovic představuje padesátileté sběratelské úsilí známého polského folkloristy Adolfa Dygacze. Autor vybral pro edici ze svých dvou a půl tisíců zápisů zhruba pětinu. Písně zapsal od 158 zpěváků ve věkovém rozmezí od tří do devadesá

210

ti let. Mezi nimi byli zastoupeni převážně fyzicky pracující, několik mělo střední, popřípadě vysokcškolské vzdělání. Menší část tvořili příslušníci nejmladší generace.
      A. Dygacz začal shromažďovat materiál pro svoji sbírku už ve třicátých letech. Výběr, který pořídil výhradně ze svých vlastních zápisů, představuje písňový folklor slezské oblasti Polska. Velký rozsah zaznamenaného materiálu umožnil A. Dygaczovi vybrat písně typické pro tu o oblast a město. Ve sbírce jsou zastoupeny písně folklórní, ale je zde také představena tvorba písní příležitostných a aktuálních. k zajímavostem patří bezpochyby zápisy řehořských koled a nářek umírajícího, jejichž textovou část lze sledovat v zápisech sahajících poměrně daleko do historie. Jsou sem rovněž zařazeny dosud neotištěné písně s historickými náměty, např. o slezském povstání v roce 1921, dále píseň o tragédii v roce 1939, která se stala v parku T. Kościuszka v Katovicích, kdy hitlerovská vojska pobila Poláky, kteří jim bránili ve vstupu do města a další písně z doby hitlerovské okupace Polska.
      Značný je podíl písní dělnických, zvláště hornických a novějších písní hutnických. Tyto písně rozšiřují tematiku polského písňového folklóru, neboť nejen samotné písně, ale také reálie v nich obsažené jsou tak zachovány a doloženy pro příští generace. Řada vybraných písní představuje místní verze, jejichž varianty a obměny lze najít v českém, moravském, slovenském, lužickém,[/] německém, běloruském a maďarském folklóru. Nejblíže polským jsou varianty z českého, moravského a slovenského prostředí.
      Ve své práci připravil A. Dygacz vědeckou písňovou edici zahrnující zpěvní repertoár z prostředí velkého města. Materiál je rozdělen do tří velkých skupin, a to na písně obřadní (v nichž se dále vydělují písně rodinné a výroční), další skupinu tvoří písně obecné, tj. funkčně pevně nevázané, a třetí oddíl obsahuje písně pracovní, týkající se práce na poli, písně hornické, hutnické atd. z tohoto členění je zřejmá jen velmi zevrubná diferenciace písní. I když lze předpokládat, že v průběhu vývoje některé skupiny písní vymizely z repertoáru obyvatel města, přece jen se pravděpodobně i v tomto písňovém komplexu vyhranilo více skupin spojených společnými znaky než kolik uvádí autor.
      Publikace je uvedena krátkým vstupem, v závěru je připojena menší studie o charakteru písní této oblasti, Možná by bylo vhodné, vzhledem k rozsahu a různorodosti materiálu, kdyby A. Dygacz začlenilo písně do celého komplexu slezského hudebního folklóru. Čtenář by jistě uvítal i další podrobnější pojednání, např. o postavení lidových písní v celkové zpěvnosti města, o příležitostech ke zpěvu, vývojových proměnách atd. Bohužel se to nedoví, neboť sbírka je postavena především na materiálu a výkladová část je omezena jen na nejnutnější minimum informací. Na zá[/]věr sbírky jsou připojeny odkazy na polské i cizí edice a pasportizační údaje.
      Práce A. Dygacze je cenným přínosem pro folkloristické bádání, protože je zde podchycena jedna část zpěvnosti obyvatel velkého města - zpěv lidových písní - shromážděných v posledním půlstoletí, tedy v podstatě ze současné doby (i když je třeba vzhledem k převládajícímu vyššímu věku informátorů počítat s tím, že jejich repertoár představuje starší stav písňové tradice). Hlavním kladem sbírky je vedle jejího rozsahu zejména skutečnost, že čerpá z prostředí pro folkloristický výzkum méně obvyklého a že je zpracována jednou sběratelskou metodou vynikajícím znalcem folkloru slezského kraje. Marta Toncrová

Soňa Burlasová: Ľudová pieseň na Horehroní. [obsah]

Bratislava 1987, 174 stran, německé resumé
      Studie z pera významné slovenské etnomuzikoložky je už její druhou knižní prací, která čerpá z písňového bohatství Horehroní. (Srov. Burlasová, S.: Ľudové balady na Horehroní. Bratislava 1969). Během deseti let terénního výzkumu (19541964) se podařilo z uvedené oblasti shromáždit více než tisíc písní. Pozornost přitom byla soustředěna především na šest obcí patřících způsobem života k rolnicko-pastevecké kultuře: Polomka, Závadka, Heľpa, Pohorelá, Šumiac a Švermovo. v dělnických horehronských

211

obcích a v obcích, které už vykazovaly některé znaky sousedních oblastí, byl získáván pouze doplňovací a srovnávací materiál.
      Soňa Burlasová vyšla ve své práci z podrobné analýzy 522 písní. Vybrala 133 z nich jako typické ukázky a zařadila do studie. Ta je rozvržena do osmi částí. Po Úvodu (s. 5-10) vymezujícím zkoumanou oblast včetně její stručné charakteristiky následuje I. kapitola Spoločenská funkcia piesní a spevné príležitosti (s. 11-18). Autorka si zde všímá života lidové písně v současnosti a vyděluje čtyři skupiny klasických zpěvních příležitostí: kalendářní zvyky, rodinné zvyky, práce a specificky zpěvní příležitosti (zpěv na tanečních zábavách, při večerních setkáních mládeže apod.). II. kapitola Piesne k výročným obradom a zvykom (s. 19-32) již uvádí konkrétní příklady k jednotlivým obyčejům výročního cyklu, jako jsou vánoce, vynášení Moreny, Turíce, jánské zvyky apod. Celkově bylo těchto písní zachyceno nejméně, neboť postupně dochází k vytrácení spontánních projevů výročních obřadů ze života lidí, v nejlepším případě k jejich latentnímu uchování v paměti nejstarší generace. Rozsáhlá III. kapitola Piesne k rodinným obradom a zvykom (s. 33-70) se zabývá písněmi zpívanými ke křtu, ukolébavkami, obřadními svatebními písněmi a písněmi svatebních zábav a uvádí i pět vzácných záznamů pohřebních pláčů (z celkového počtu jedenácti zaznamena[/]ných). s charakteristikou trávnic a písní zpívaných při vysazování stromků se setkáváme ve IV. kapitole Piesne k pracovným príležitostiam (s. 71-86). Horehroní jako podhorská oblast byla vhodným prostředím pro uplatnění písní trávnicového typu při zpěvu v přírodě. Autorka se velmi detailně zaobírá hudební i textovou tektonikou uvedeného písňového druhu i jeho obsahovou stránkou. Na závěr stručně vyděluje hlavní rysy slovenského trávnicového stylu: šestislabičná čtyřveršová strofa, předharmonická tonální stavba s dominující kvarttonalitou, polarita tažených tónů a deklamovaných úseků, osobitá interpretace. Do V. kapitoly Piesne k špecificky spevným príležitostiam (s. 87-123) byly zařazeny písně s historicko-sociálními náměty, písně každodenního života i současná tvorba (partyzánské písně, písně družstevní, s budovatelskou tematikou aj.). Pozornost byla věnována rovněž písním zbojnickým a pasteveckým (pastevectví na Horehroní mělo bohatou tradici až do druhé světové války), rekrutským, vojenským, dívčím, mládeneckým, milostným a písním s rodinnou tematikou (vztah ženy a muže, vdovství, osiření). Funkčně tematickému třídění, které je základem studie, se podřizuje i strukturální analýza horehronské lidové písně, kterou se Soňa Burlasová zabývá v VI. kapitole Súhrnná charakteristika z textového a hudobného hľadiska (s. 124-150). Na základě rozboru půl tisíce písní dospívá k obecným zá[/]věrům v oblasti sylabičnosti písňového textu, strofy, refrénu, tonality, hudební formy, variability. Pečlivě charakterizuje i nejvýraznější znak lidové zpěvní kultury Horehroní, kterým je vícehlasý zpěv. Vyděluje několik typů vícehlasu a určuje jeho hlavní zákonitosti. v kapitole VII. Zhrnutie (s. 151-158) Soňa Burlasová hodnotí poznatky získané výzkumem, porovnává výsledky badatelské práce v jednotlivých obcích a zařazuje Horehroní do rámce slovenské lidové hudební kultury. Publikaci doplňují Poznámky k zápisom piesní a seznam otištěných písní s uvedením místa zápisu a nacionáliemi informátorů.
      Autorka v Úvodu píše, že studie byla napsána již v roce 1969 a že tedy odráží stav terénu v šedesátých letech i tehdejší metodiku bádání. I když práce vychází teprve nyní, neubírá to nic na její kvalitě. Podává podrobný a výstižný obraz zpěvu a lidové písně Horehroní, navíc moderně vědecky zpracovaný a zhodnocený. Martina Pavlicová

Antonín Robek - Josef Vařeka a kol.: Jihočeská vlastivěda. Národopis. [obsah]

České Budějovice 1987, 260 str. + fotografické přílohy
      V roce 1987 vydalo Jihočeské nakladatelství v Českých Budějovicích ve spolupráci s Ústavem pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze Jihočeskou vlastivědu - Národopis. Dílo, které prezentuje obraz života lidu jihočeského regionu, jeho

212

hmotnou; duchovní i sociální kulturu v celé jeho šíři, se snaží postihnout současný stav etnografické vědy novými metodami. Na podkladě bohatého písemného materiálu z archivů, muzeí, ÚEF ČSAV, výzkumů etnografů, hojného faktografického dokumentu - obrazových i kartografických dokladů dobově vymezených epochou národního obrozeni (s přihlédnutím ke staršímu období) až po současnost, autoři přistoupili k syntetickému zpracování dané látky s důrazem na specifiku regionu. Vedle kapitol z oblasti tradičního národopisu vlastivěda poskytuje obraz o životě dělnictva, vývoji lidové kultury v jihočeském pohraničí po roce 1945 až po převratné proměny současné socialistické vesnice. z hlediska této koncepce je práce rozdělena do čtyř základních kapitol. Úvodní partie z oblasti tradičního národopisu nazvaná "Život a kultura lidu jižních Čech" podává obraz a vývoj folklóru, jemuž je věnována větší pozornost vzhledem k bohaté tradici regionu.
      Partie o vesnických sídlech, stavbách a interiérech dokumentuje strukturu osídlení jižních Čech, typy sídel (obytných i hospodářských), jejich uspořádání, historický vývoj, polohu, výzdobu a konečně způsob bydlení i zvyky spojené se stavbou domu. Pozornost věnuje též bytovým poměrům dělnictva.
      V oddílu o proměnách tradičního zemědělství se dovídáme o vývoji zemědělské výroby, používaném nářadí, agrotechnických postupech, chovu dobytka, doplněném o sběr,[/] Iov a čižbu. Rybářství mělo odedávna v této oblasti Čech svou tradici, zvláště rybniční hospodářství. Rovněž splávka dřeva, typická pro tento region, silně ovlivnila způsob života i kulturu lidu. Lidová strava, domácká výroba (zaměřující se zvláště na tkalcovství, sklářství, zpracování dřeva, perletářství apod.), lidový oděv a výtvarné umění tvoří základní partie z oblasti hmotné kultury. Autoři se zaměřili na postižení krajových a místních specifik, dobové atmosféry i postupy tradiční tvorby. Vesnická rodina, rodinné obřady a obyčeje (sňatek, narození a úmrtí) reprezentují kulturu sociální. Autorka věnuje pozornost především rodině poddanské, která byla v druhé polovině 18. století nejpočetnější a tvořila určitý systém. Dále pokračují pasáže o pověře, pověrčivosti, lidovém náboženství, na něž navazují doklady lidové slovesnosti, lidových tanců, lidových písní a hudby vůbec. Duchovní kultura i společenské zábavy v jihočeských městech a vesnicích vytvořily svou speciální tradici, určitou jednotu stejných zvyklostí s osobitou rázovitostí.
      Druhá kapitola je věnována životu dělnictva, které, přesto že tento region byl vždy tradičně pojímán jako typická zemědělská oblast, si v sociální struktuře jihočeského obyvatelstva vydobylo v průběhu druhé połoviny 19. století své nezastupitelné místo. Dělnictvo si i zde vytvořilo některé osobité formy způsobu života.[/]
      V kapitole třetí se dovídáme o etnických procesech tak, jak probíhały v jihočeském pohraničí po roce 1945, neboť právě v tomto období docházelo ke značným migracím. Původní německé vesnice zde měly své charakteristické rysy, doložené v materiální i duchovní kultuře. Odsunem Němců byl přerušen dosavadní kulturní vývoj, na který české obyvatelstvo nenavázalo. Noví osídlenci si přinesli svůj způsob života a kulturu, etnicky diferencovanou. Postupem času zde vytvořili stabilní společnost, podmíněnou harmonickým soužitím všech etnik.
      Poslední, čtvrtá kapitola, zaznamenává hluboké ekonomické, politické, sociální a kulturní přeměny jihočeské socialistické vesnice. v souvislosti s těmito změnami docházelo i k modifikaci jihočeské lidové tradice, navazující na pokrokové prvky tradic předchozích generací. Rychlý rozvoj socialistických výrobních vztahů urychlil kolektivizaci, nové majetkové vztahy. Rozvoj výrobních sil podpořil industrializaci, automatizaci zemědělské výroby apod.
      Kolektivní dílo o životě a kultuře lidu jižních Čech je významným přínosem k poznání historie kraje, pomůckou k šíření poznatků o regionu, dokladem, že jihočeská kultura i její tradice má nezastupitelné místo v kultuře i tradici celonárodní. Vlasta Suková

213

Słownik etnologiczny. Terminy ogólne. [obsah]

Vo vedeckej redakcii Zofie Staszczakovej. Państwowe Wydawnictwo Naukove, Warszawa-Poznań 1987, 463 strán
      Aj napriek metodickej špecifičnosti spoločenskovedných disciplín, ktorá vyplýva zo zložitosti a komplexnosti javov kultúrnej a sociálnej reality, zostáva požiadavka zvyšovania exaktnosti spoločenských vied v súčasnosti stále aktuálna. Významnú pomoc v tomto snažení predstavujú publikácie, zhrňujúce pojmoslovný systém určitej vednej disciplíny a vysvetľujúce význam v nej používaných vedeckých termínov.
      Medzi diela takéhoto charakteru patrí aj Etnologický slovník, na ktorého tvorbe sa podieľalo 28 poľských vedcov. Koncepcia celej práce sa zrodila z iniciatívy štyroch pracovníčok Institutu Etnologii Uniwerzytetu im. A. Mickiewicza v Poznani E: Goździakovej, I. Kabatovej, D. Penkalovej-Gaweckej a Z. Staszczakovej, ktorá je zároveň vedeckou redaktorkou tejto .publikácie. Etnologický slovník predstavuje v poľskej lexikografii prvý pokus o zostavenie a objasnenie tých podstatných termínov z oblasti etnológie (kultúrnej a sociálnej antropológie), ktoré charakterizujú principálne zákonitosti existencie a vývoja kultúrnych a sociálnych javov z hľadiska uvedených disciplín. Zo zamerania práce na všeobecnú pojmoslovnú oblasť vedy vyplynulo zámerné vypustenie hesiel o konkrétnych prejavoch ľudovej kultúry, ve[/]deckých osobnostiach; inštitúciách a pod. Pri koncipovaní diela bola prijatá zásada interpretovať jednotlivé pojmy tak, aby čo najkomplexnejšie odrážali rozličné variácie pri ich definovaní a výklade.
      Etnologický slovník obsahuje 242 hesiel, pričom v ich rámci sa objasňuje význam ďalších 177 teoretických termínov. v zásade sa v práci vyskytujú tri druhy hesiel: 1. disciplíny a subdisciplíny etnológie; 2. dôležité smery, školy a metódy a 3: etnologické termíny vysvetľujúce jednotlivé javy a procesy. z tematického hľadiska dominuje v slovníku problematika kultúry, ;ktorá je zastúpená vo viac ako 50-tich všeobecných pojmoch, definovaných zväčša v samostatných heslách. Väčšiu skupinu vytvárajú tiež heslá zamerané na etnickú problematiku, ako aj heslá o rodine, manželstve a príbuzenskom systéme. z metodického hľadiska treba pozitívne hodnotiť snahu poľských autorov o zdôraznenie vzájomných súvislostí a prepojení definovaných a analyzovaných pojmov, ktorá sa v práci prejavila uplatnením rozsiahleho aparátu odkazových hesiel.
      Za relatívny nedostatok Etnologického slovníka považujeme absenciu niektorých všeobecných termínov, ktorých platnosť sa neobmedzuje na jednu spoločenskovednú disciplínu a má svoje stabilné zastúpenie tiež v sociálnej a kultúrnej antropológii. Netýka sa to len globálnych pojmov ako spoločnosť, spoločenstvo, morálka (čiastočne spracované v hesle etos a obyčaj),[/] vlastníctvo, kozmológia a pod., ktorých výskyt v prácach antropológov je pomerne vysoký, ale aj ďalších pojmov, ktoré sa v syntetických prácach často uvádzajú s adjektívom sociálny: ide o pojmy ako status, rola, štruktúra, stratifikácia, norma (niektoré jej aspekty sa uvádzajú pod heslom kultúrny vzor), skupina (aj keď sa definuje až 8 konkrétnych druhov skupín, všeobecné heslo spoločenská skupina absentuje) a pod.
      Didaktickú hodnotu recenzovanej práce zvyšuje detailné rozpracovanie jednotlivých vedeckých smerov, škôl a metód. Rovnako dôležité sú tiež informácie o príbuzných vedných odboroch etnológie, ktoré čitateľovi o.i. pomáhajú pri orientácii v často spletitých vzťahoch medzi názvom a obsahom tejto vednej disciplíny, podmienených jej špecifickým vývinom v rozličných krajinách. Takmer všetky heslá sú za záhlavím doplnené o svoje terminologické ekvivalenty v štyroch svetových jazykoch (v angličtine, francúštine, nemčine a ruštine), čo umožňuje ľahšiu komparáciu študovaného materiálu v cudzojazyčnej literatúre. Za týmto účelom je v závere práce uvedená tiež rozsiahla bibliografia, obsahujúca jednak literárne pramene použité priamo pri tvorbe hesiel a jednak ďalšie slovníkové a encyklopedické diela poľskej a zahraničnej proveniencie.
      Ako každá väčšia syntetická práca, vyžiadal si aj Etnologický slovník sústredené a koordinované úsilie pomerne veľkého tímu autorov.

214

Domnievame sa, že ich spoločné dielo obstojí tiež z hľadiska náročnejších kritérií hodnotenia kladených na diela slovníkového charakteru v medzinárodných reláciách, a že pomôže tak odborníkom, ako aj ostatným záujemcom z radov širšej verejnosti pri hlbšom poznávaní etnologickej problematiky. Dušan Ratica

Selected Writings on Latvian Music: A Bibliography. [obsah]

Rakstu izlase par latviešu muziku; Bibliografija. Compiled and edidit by Joachim Braun and Kărlis Brambats. Münster 1985, 88 str.
      Hudebním historikům se dostává tímto dílem prvá souborná výběrová bibliografie hudební literatury Lotyšska. Obsahuje 1029 časopiseckých a knižních titulů uvedených v jazycích zveřejnění s anglickým přetlumočením. Utříděna podle jedenácti obsahových hledisek, obsahuje práce od poloviny 18. století do roku 1983.
      Hudebního folkloristu zaujmou oddíly Etnomuzikologie (189 titulů), Organologie (16 titulů) a Hudební život (180 titulů; tento zaznamenává mnoho látek z oblasti zájmové hudební činnosti).
      Soubor těchto 385 titulů zaznamenává národní autorskou produkci, i práce napsané o hudbě Lotyšska v zahraničí. I v této části heuristické práce jsou autoři soupisu zevrubně a spolehlivě informováni o světové produkci, ale i o méně dostup[/]ných časopisech; zaznamenali na příklad i organologickou práci vyšlou pro Lotyšsko v tak odlehlém časopise, jako jsou AMM (r. 1978). Index společný pro jména a věcí je založen na alfabetickém a číselném pořadí a na typograficky odlišené sazbě.
      Souborně jde o bibliografické dílo pozoruhodně pečlivého zpracování. Ludvík Kunz

Život a tradice lidu západních Karpat

Vitae tradizioni popolari Carpazi Occidentali (Moravia-Cecoslovacchia). [obsah]

Torino 1988, 81 stran
      V mezinárodní spolupráci několika institucí (Museo Nazionale della Montagna "Duca degli Abruzzi" Torino, Provincia di Torino-Presidenza - Assessorati all' Agricoltura e alla Montagna, ambasáda ČSSR a Valašské muzeum v přírodě Rožnov pod Radhoštěm) vyšel v sličné grafické úpravě a v perfektním polygrafickém provedení průvodce výstavou Valašského muzea v přírodě Život a tradice Iidu západních Karpat, realizovanou v Národním muzeu v Torinu (12. listopadu 1988 až 22. ledna 1989).
      V hutné zkratce skýtá průvodce základní informace o typických projevech života a kultury lidu v karpatské části Moravy a Slezska. Jaroslav Štika uvádí výsledky dosavadního studia vývoje osídlení západních Karpat v souvislosti s karpatskou salašnickou kolonizací, se vznikem regionu Valašska,[/] horským salašnictvím a zemědělstvím i jinými druhy zaměstnání lidu. Jiří Langer zasvěceně píše o vývoji lidové architektury; vesnické stavební projevy uvádí do souvislosti s městskými formami i osobitými prvky pastýřských staveb. v průvodci jsou dále kapitoly o lidovém oděvu ( Marie Brandstettrová ), lidovém výtvarném umění ( Jiří Langer ), o výročních a rodinných obyčejích ( Lubomír Piperek ). Na důkladné znałosti je založena kapitola Ivo Stolaříka o lidové hudbě a tanci. Závěrečná část, zpracovaná Josefem Maléřem a Oldřichem Kramolišem, se zabývá historií a současností Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Rovnocennou složkou průvodce jsou ilustrace, pohybující se od umělecké polohy k působivému dokumentu, zachycující západokarpatskou krajinu, sídla, stavby, zemědělské a salašnické hospodaření, výtvarné projevy i folklór v druhé existenci v podmínkách Valašského muzea v přírodě (autorem většiny fotografií je Josef Přikryl ).
      Průvodce výstavou Život a tradice lidu západních Karpat nepochybně přispěl k seznámení italských návštěvníků s bohatou lidovou kulturou této části naší vlasti. Splnil cíle vědecké i společenské a přispěl k dobré reprezentaci naší národní kultury v zahraničí. Vtírá se otázka, zda by se podobná výstava i stejně kvalitní publikace neměly realizovat také u nás. Už léta očekává

215

kulturní veřejnost monografie o Valašsku a Těšínsku. Kvalitně zpracovaný a vydaný průvodce by je mohl alespoň dočasně nahradit. Václav Frolec

Luděk Štěpán: Lidové stavitelství Chrudimska. [obsah]

Pardubice, nedatované (1988). 72 s., 4 náčrty, 75 barevných a 80 černobílých fotografií (další 4 barevné na přebalu), ruské a německé resumé[/]
      Z původně koncipované barevné přílohy ke knížce Chalupy, zemědělské a technické stavby lidu na Chrudimsku od stejného autora (srov. NA 26, 1989, s. 140) se sta1a samostatná publikace Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích s třináctitisícovým nákladem. Tématická struktura zůstala stejná, každá kapitola je uvedena souhrnem odpovídajícím textu původní práce o lido[/]vé architektuře. Těžištěm jsou kvalitně vytištěné obrázky staveb a jejích částí. Cenné jsou reprodukce ikonografických pramenů (8) a starých fotografií (13), k nerozeznání od autentických jsou snímky z expozice SLSŘ Vysočina (20). Ke kritickému pojetí přispívá datování každého záběru. Knížka má velmi pěknou grafickou úpravu, takže se jistě stane také vhodným prostředkem popularizace lidové kultury. Jiří Langer

216