národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1989 - ČÍSLO 4

OBSAH
Studie a materiály
Josef Jančář: Využívání folklóru k novodobé kulturní aktivitě . . . 217
Blanka Petráková: Počátky práce s počítačem na Etnografickém oddělení Moravského muzea v Brně . . . 229
Richard Jeřábek: Ikonografie moravskoslezského zbojníka . . . 239

Diskuse
Joža Ország-Vranecký: Příspěvek Joži Országa-Vraneckého staršího k vývoji lidového oděvu v Novém Hrozenkově . . . 249

Dějiny vědy
80 let Jarmily Procházkové-Krejčové (Jan Šťovíček) . . . 265
Rozárka jubilující. k životnímu jubileu národní umělkyně Jarmily Šulákové (Ivo Stolařík) . . . 265
Soňa Švecová - etnografka mezi padesátkou a šedesátkou (Alena Plessingerová) . . . 266
Výběrová bibliografie prací Soni Švecové, které vyšly po otištění bibliografie ve slovenském národopise (roč. 28, 1980, s. 154). Práce odevzdané do tisku. Medailónky k jubileím Soni Švecové (Alena Plessingerová) . . . 268
Šedesátiny Jaroslava Jakubíčka (Jiří Pajer) . . . 269
Za Vratislavem Bělíkem (Josef Vařeka) . . . 270
Zemřel Jan Kružík (Jiří Pajer) . . . . 271
Vídeňská národopisná konference (Václav Frolec) . . . 271
Československo-bulharská konference (Věra Frolcová) . . . 273

Živá tradice
Svidník 1989 (Jan Krist) . . . 274
Folklórní slavnosti pod Poľanou 1989 (Josef Jančář) . . . 276
Kraj beze stínu 1989 (Jiří Pajer) . . . 278
VII. festival serbskeje kultury (Jiří Mudra) . . . 279
Soutěž lidových vypravěčů (Bohuslav Beneš) . . . 280
Vánoční akce Polabského muzea v Poděbradech (Miloslava Turková - Lubomír Procházka) . . . 281
Výstavy lidové architektury a interiéru v muzeích v ČSR za rok 1988 (Lubomír Procházka) . . . 282
Fajky v slovenskom národnom múzeu v Martine (Eva Pančuhová) . . . 285
Výstava "Diamanty Litovskej etnografie" (Eva Pančuhová) . . . 285

Recenze
Václav Frolec a kolektiv: Vánoce v české kultuře (Josef Jančář) . . . 286
Plädoyer für ein Leben auf dem Lande. Europäische Kampogne für den ländlichen Raum 1987-7988 (Bohuslav Beneš) . . . 287
Irena Turnau: Historia europejskiego wlókiennictwa odzieźowego od XIII do XVIII w. (Miroslava Ludvíková) . . . 288
Magdaléna Kaňová - Dagmar Vlková a Eva Fialová: Strihy a výzdoba ľudových odevov na Slovensku
Jiřina Langhammerová - Dagmar Vlková: střihy lidového oděvu v českých zemích (Miroslava Ludvíková) . . . 288
Jiří Burian - Vlastimil Vondruška: Průvodce historickou expozicí Národního muzea (Bohuslav Beneš) . . . 289
T. Smolińska: Jo wóm trocha poľosprowiom... Z wybranych problemów dawnej i współzesnej sztuki opowiadania (Jarmila Hlôšková) . . . 289
Jaroslav Vinkler: Moravští Slováci v Praze (Josef Jančář) . . . 291
Längin Bernard G.: Die Hutterer. Gefangene der Versangenheit Pilger der Gegenwart, Propheten der Zukunft (Ludvík Kunz) . . . 292
Antológia východoslovenského folklóru (Mikuláš Mušinka) . . . 292
Dva sborníky o lidové kultuře ruského severu (Jiří Langer) . . . 294
Etnološka stičišča 1 (Marie Makariusová) . . . 295
Ethnologia slavica XVIII, 1986 (Bohuslav Beneš) . . . 296
Ethnologia slavica XIX, 1987 (Bohuslav Beneš) . . . 296

Sdělení
Oznámení čtenářům (vedení ÚLU a RR NA) . . . 297


Národopisné aktuality roč. XXVI. - 1989, č. 4

STUDIE A MATERIÁLY

VYUŽÍVÁNÍ FOLKLÓRU K NOVODOBÉ KULTURNÍ AKTIVITĚ [obsah]


      JOSEF JANČÁŘ, Ústav lidového umění, Strážnice
      Neobyčejný zájem široké veřejnosti o hodnoty minulosti, o umělecké památky všech oborů tvůrčího usilování předchozích generací, se stal součástí úsilí lidstva o zachování života na Zemi, o obranu před sebezničením. v tomto ekologickém úsilí lze hledat kořeny proměn nového myšlení i nových vztahů mezi národy, ale také nebezpečí vytváření falešného historického vědomí, v němž se může ztrácet poznatek o dialektice napětí mezi zachováváním starých a vytvářením nových forem kultury a způsobu života společnosti.
      Kolektivní historické vědomí se utváří především popularizací vědeckých poznatků v učebnicích, v muzejních expozicích a výstavách, v rozhlasových a televizních pořadech, nebo v populárně vědeckých dílech a v beletrii.1) Součástí historického vědomí společnosti jsou také poznatky o tradicích lidové kultury včetně její části označované pojmem folklór, pod nějž zahrnujeme hlavně různé druhy ne[/]psaných slovesných projevů, ale i zpěv, hudbu a tanec.2) k jejich popularizaci se však přistupovalo a mnohdy ještě přistupuje jinak než u ostatních věd o společnosti.
      Je to nepochybně dáno jednak specifickým vývojem vztahu společnosti k lidové kultuře - zejména k folklóru - v době národního obrození, jednak tím, že folklórní projevy mají tendenci k uměleckému výrazu. Proto je jen přirozené, že se staly inspirací pro specifickou kulturní aktivitu, jejíž projevy, uváděné dnes v masových sdělovacích prostředcích nebo na nejrůznějších festivalových pódiích, se jeví často jako autentická originální hodnota, i když ve skutečnosti se jedná o nejrůznější druhy inovací.3) Při tomto předvádění folklórních prvků nelze vyloučit jednostrannost hodnotících kritérií, z nichž pak mohou vznikat pseudohistorické konstrukce subjektivních estetických hledisek a na nich založené snahy o normování míry estetičnosti či původ

217

nosti a kmenovosti vybraných prvků lidové kultury minulosti. Podněty pro objektivní hodnocení tohoto společenského jevu je třeba hledat v historii jako určité formě sebepoznávání. Historické poznatky vypovídají o dialektické jednotě lidské kultury, vyvíjející se v neustálém boji mezi reproduktivními a kreativními silami. Podle E. Cassirera netvoří systém poznání jednota výtvorů, nýbrž jednota tvůrčího procesu, neboť hlavním rozlišujícím znakem člověka není jeho metafyzická nebo fyzická podstata, nýbrž jeho dílo.4)
      Vědecký národopis už shromáždil dostatek poznatků a nových metodických postupů k poznání, pochopení a k postupnému objasňování novodobé kulturní aktivity, v níž se z vypravěče, vázaného kdysi na úzký okruh posluchačů, stal kostýmovaný konferenciér folklórního pořadu, z obyčejů, majících v minulosti zabezpečit blaho rodiny, vznikla divadelní představení a z prostého tančení při jednoduchém hudebním nástroji jsou vytvářeny taneční kompozice, doprovázené mnohačlennými orchestry. Úkolem vědeckého národopisu zde ovšem není posuzovat uměleckou kvalitu folklórních pořadů na festivalových pódiích, nýbrž zkoumat tento jev jako společenský a kulturní fenomén.5)

      Zabezpečit život rodiny a zaujmout odpovídající místo ve světě znamenalo pro člověka minulosti ovládnout přírodu tím, že se přizpůsobil jejímu rytmu a hledal zákonitosti jejího vývoje. Hádání počasí, magické praktiky k zabezpečení úrody a k ochraně dobytka nebo[/]

Staroměstská jízda králů na náměstí v Uh. Hradišti v roce 1931.

obřady k zajištění šťastného života rodiny byly provázeny různými přáními, hrami i tanci, které se v průběhu vývoje staly hlavními složkami těchto obyčejů.6)
      K prvním zprávám o předvádění vesnických písní a tanců na Moravě patří popis návštěvy císařovny Marie Terezie v sídle tehdejšího kancléře Kounice ve Slavkově u Brna v roce 1755, při níž hostitel uspořádal selskou slavnost s předváděním hanáckého tance. Hosté byli zavedeni také na nedaleký statek, kde během svačiny několik sedláků a selek tančilo pod okny při dudách.7) Další zpráva uvádí, že v roce 1784 tančili před svým panstvem v Ostrohu poddaní ze Strání starodávný tanec pod šable.8) Zpráv o předvádění zvyků a krojů přibývá více v průběhu 19. století: napří

218

Chasa z Horňácka s Ňorkovou muzikou v průvodu na výstavě Slovácka v roce 1937.

klad v roce 1833 se uskutečnila při císařské návštěvě v Brně přehlídka poddaných z jednotlivých regionů Moravy, předvádějících různé vesnické zvyky. Obdobná příležitost v roce 1836 přispěla k tomu, že v Brně byla pořízena barevná dokumentace většiny moravských krojů.9) Avšak za první koncipované "národopisné" vystoupení lze označit účast poddaných z různých moravských panství v programu olomouckých slavností 19. srpna 1845, pořádaných k zahájení železničního spojení Olomouc-Praha. Mezi dvaceti čísly programu byly National Tänze zařazeny na šesté místo. Poddaní z Drnholce a Nové Vsi u Břeclavi, z Ivanovic u Brna, ze Bzence, z Milotic, z Velké nad Veličkou a z mnoha hanáckých a valašských obcí předváděli hlavně dožínky a svatbu. Kapely ze Slovácka tvořili většinou[/] dva houslisté a dudák; dožínkový průvod z Ivanovic u Brna byl doprovázen kapelou v obsazení dvoje housle, dva klarinety a cimbál.10)
      Nová situace nastala v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století po vzniku prvních českých spolků a zejména po vzniku prvních českých gymnázií v Olomouci, později v Kroměříži, v Přerově a v dalších moravských městech, v nichž v té době začíná vzrůstat vlastenecká kulturní aktivita. Absolventi těchto gymnázií se na studiích ve Vídni (a po počeštění pražské univerzity na počátku osmdesátých let hlavně v Praze) významně podíleli na využívání folklóru ke kulturně výchovné činnosti a k vlastenecké zábavě. Počátky tohoto vývoje dokumentuje dopis Jana Havelky, tehdy studenta vídeňské univerzity, o návštěvě vídeňského Slovanského pěveckého spolku v roce 1865 v Uherském Hradišti. Zakladatel spolku a jeho dirigent A. Tovačovský (Förchgott) pro hradišťský koncert sestavil pásmo Slovanské národní písně a sólově zazpíval píseň Letí, letí slavíček. "Unešení krásou (koncertu) doznávali Hradišťané, že co Hradišť stál, takové slávy, takového zpěvu a takové zábavy neměl a ani více nebude míti... Následující ples trval do rána a zúčastnili se jej hosté zejména studenti z Olomouce, Kroměříže, ze Senice a z celého okolí města ... jmenovitě však též Bartoš se třema panáčky professory."11)
      Cíl předvádění folklórních pořadů na konci osmdesátých let vystihuje heslo na první straně Moravské Slovače z roku 1887: "Ve pro

219

spěch národního probuzení - zpívejme! Projevilo se to i při společenských zábavách, jak o tom svědčí zpráva o prvním rolnickém plese na Slovácku v roce 1886 v Mikulčicích u Hodonína: "...největšího vděku všech zasloužili si však švarní šohaji a stepilé děvušky z Mikulčic národním českým tancem Besedou."12) Také ve vzdělavatelské a zábavní činnosti Sokola začaly být už v osmdesátých letech využívány lidové písně, tance a zvyky. Moravská Slovač přináší zprávy o předvádění svatby na sokolských šibřinkách v Uherském Hradišti už v roce 1885, v dalších letech se čtenáři dovídají o předvádění dožínek a svatby v Kyjově, v Miloticích, nebo v roce 1889 při schůzi Vlasteneckého muzejního spolku olomouckého na Velehradě.13).
      Vlasteneckou činnost na Moravě v osmdesátých a devadesátých letech rozvíjel nejenom Vlastenecký muzejní spolek v Olomouci nebo brněnská Vesna, jejímž oficiálním ředitelem byl František Bartoš, ale i moravské studentstvo prostřednictvím pražské Moravské besedy. v ní se setkávali Josef Klvaňa, bratři Kozánkové, František Jokl (všichni se později sešli v Kyjově), dále Jan Herben, Vítězslav Houdek, František Táborský, J. Bartocha a vedle mnoha jiných i profesor přerovského gymnázia a autor Moravské čítanky František Bí1ý.14) Ti všichni se podíleli na pořádání "slovenských večerů" se zpěvem lidových písní a diskuzemi o národním uvědomování venkova. Jejich aktivita vyústila v praktický úkol zřizovat akademické feriální kluby, které o prázdninách pořádaly na Moravě sjezdy s roz[/]pravami a pomáhaly zakládat na moravských dědinách knihovny.15)
      Atmosféru konce osmdesátých a počátku devadesátých let vystihuje zpráva Časopisu Vlasteneckého muzejního spolku olomouckého z roku 1889, že členům Spolku ve spolupráci s brněnskou Vesnou se podařilo na mnoha místech Moravy obnovit pomlázku, malování vajíček a vnést do společenské zábavy obnovený tanec Královničky, které se staly zlatým hřebem masopustních zábav tohoto roku nejenom v Brně a v Olomouci, ale i v mnoha českých městech.16) Tak se pomalu vytvářely podmínky pro velkolepé vystoupení národopisných skupin na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze roku 1895, jež byla ve svém celku prvním vskutku celostátním folkloristickým festivalem, připraveným na dobré odborné i umělecké úrovni.17)
      Avšak devadesátá léta, která byla v české vědě a kultuře jakýmsi otevíráním oken do světa, byla i obdobím formování progresivních sil ve společenských vědách, které si vydobyly úspěch v boji o Rukopisy.18) Na vítězství vědecké pravdy se v tomto těžkém zápase podílela i pokroková část národopisců: J. Feifalik už v roce 1858 v dopise B. M. Kuldovi, jemuž vyčítal, že před vydáním svých sbírek upravuje lidové texty písní nebo svatebních proslovů, vzpomenul i nepravost Rukopisů a napsal: "Nalezená pravda je však vlasti více ke cti než úmysl ozdobit ji tisícerou lží."19) Nelítostný boj o rukopisy přispěl k rozdělení národopisců na dvě skupiny.20) Názorový proud, představovaný J. Polívkou,

220

V. Tillem, J. Jakubcem a s nimi L. Niederlem nebo J. Herbenem odmítal znovuoživování zvyků a krojů a opětné vnášení zapsaných folklórních projevů na vesnice. Druhý proud, představovaný zejména Čeňkem Zíbrtem a Františkem Bartošem, ovlivněný do určité míry klerikálními kruhy i obavou o národní identitu v náporu tehdejšího kulturního a vědeckého univerzalismu, chápal naopak rolnické tradice jako základ rozvoje národní kultury.21) Velmi pregnantně tento stav vyjádřil Jan Herben: "Postavil jsem se záhy proti učiteli svému, ctihodnému Františku Bartošovi, Proti patriarchálním časům, jichž on byl velebitelem, vítal jsem všechno, co nás od nich osvobozovalo: školu, noviny, spolky, konstituci, volby, železnice, třebas by tomuto pokroku padly za oběť patriarchální mravy, kroj i dialekty."22)
      Zájem o využívání folklóru k zábavě a k novým formám kulturní aktivity se na přelomu století přesunul z obnovené Moravskoslezské besedy do Akademického odboru Československé jednoty, jehož předsedou se stal absolvent uherskohradišťského gymnázia Bohumil Haluzický. Tento odbor na sebe upozornil Slovenským večerem, uspořádaným pod záštitou bývalého ředitele Národního divadla Fr. A. Šuberta v pražské Měšťanské besedě 18. března 1903. Na přípravě pořadu se podílely například spisovatelka Růžena Svobodová a malířka Zdenka Braunerová, tanečnicemi byly dcery Jaroslava Vrchlického Milada a Eva a další dívky z pražských rodin, tanečníky a zpěváky byli chlapci z Moravy a ze Slovenska, studující v té době na pražských vysokých školách.[/] Tance nacvičoval Franta Úprka, na klavír doprovázel žarošický Rudolf Malík. Tento Slovenský večer měl takový ohlas, že byl o dva dny později uspořádán znovu v tehdy největším pražském sále na Žofíně. Rudolf Malík k tomuto večeru připravil sbírku 27 písní, tvořících základ repertoáru večera. Sbírku vydal Akademický odbor v grafické úpravě Aloise Kalvody. Zlatým hřebem večera byly muziky primáše Trna z Velké nad Veličkou a Balážova z Myjavy.23)
      Podobných akcí Akademického odboru Československé jednoty se zúčastňovalo mnoho umělců všech oborů a tyto akce se staly inspirací pro zakládání pozdějších slováckých, valašských a jiných "krúžků", rozvíjejících svou činnost dále v době první republiky. Mnozí milovníci idealizovaného světa starobylých zvyků a krojů, ve snaze zabránit rozpadu vesnické Idyly, dospívali až ke zpátečnictví požadavkem zachovat na vesnicích nářečí, tradiční hudbu, tanec, rukodělnou výrobu, kroj a celý život.24) I v době první republiky však pokračovalo v tomto ohledu "rozdvojení" československé etnografie: například Karel Chotek pokládal novodobé folklórní hnutí za škodlivé pro rozvoj soudobé kultury vesnice, zatímco Čeněk Zíbrt je naopak doporučoval a propagoval.25)
      Rozvoj kroužků a skupin využívajících ke své zájmové činnosti folklórní prvky, pokračoval i po druhé světové válce. Na Moravě získalo toto hnutí nové impulzy po zřízení národopisné sekce Zemské osvětové rady. Tato národopisná sekce si dala za cíl "oživit naše staré

221

lidové umění písňové, hudební a taneční." Za tím účelem vypracovala i směrnice o dodržování místních obyčejů, písní a tanců i o zapojování lidových tradic do soudobé kultury.26) Na tomto metodickém základě se také realizovaly programy prvních tří ročníků celostátních národopisných slavností ve Strážnici. Je zřejmé, že obliba vystoupení krojovaných skupin vychází z přirozené potřeby slavností v životě společnosti ve všech dobách, a že slavnosti - včetně folklórních - patří k významným prostředkům šíření ideologie.27)
      Z určité vulgarizace vztahu mezi základnou a nadstavbou vznikla u nás na počátku padesátých let představa, že na základech staré lidové tradice vyroste nová lidová kultura. k naplnění těchto představ však nebyly vhodné způsoby práce bývalých národopisných kroužků, ani jejich organizační struktura. v rámci očištění tehdejší "lidové tvořivosti'` od buržoazních živlů začaly být nové soubory lidových písní a tanců zřizovány při nově vznikajících Závodních klubech ROH, při organizacích ČSM na školách a při Osvětových besedách na vesnicích. Velkou podporu zároveň získávaly v regionech, zejména na Moravě, "nové" lidové písně, jež měly přispívat k agitaci za splnění cílů první pětiletky a zejména za socializaci zemědělství.28)
      V nových souborech vznikaly nové pohledy na způsob využívání folklórních prvků při vytváření pořadů a formovaly se názory na míru stylizace folklórních materiálů pro jevištní vystupování. To se odráželo i ve vývoji programů strážnických národopisných slavností,[/]

Podlužáci v průvodu na Výstavě Slovácka v roce 1937.

jak o nich pojednávají dva přední národopisci a aktivní autoři pořadů na strážnických slavnostech: PhDr. Josef Tomeš, CSc. a Doc. PhDr. Dušan Holý, CSc.29) Národopisci na počátku šedesátých let přispěli k oživení činnosti vesnických národopisných skupin a k jejich návratu na strážnická pódia, avšak další rozvoj činnosti folklórních souborů ukázal, že tradiční folklór může být jen základním zdrojem inspirace pro tvorbu uměleckých pořadů ve městech i na vesnicích, jimiž mohou tyto soubory zprostředkovat skutečný odkaz lidové kultury minulosti lidem naší doby: životní optimismus a činorodý vztah k životu.30) Mohli bychom s A. Václavíkem konstatovat, že "je

222

Jízda králů z Kněždubu na strážnických slavnostech v roce 1947.

to sice málo, ale to málo právě nejvíc potřebujeme."31)

      Vyvíjí-li se lidská kultura v boji mezi reproduktivními a kreativními silami, v napětí mezi zachováváním starých forem a vytvářením nových, lze do jisté míry souhlasit s tím, že v různých lidových zábavách a vystoupeních může jít i o podvědomé obnovování tradice, avšak nelze akceptovat názor, že "spoluúčastníky těchto vystoupení jsou často lidé, kteří byli nebo jsou dosud nositeli tradice a tím ss vlastně dostáváme od tradice přes folklorismus opět k tradicí, totiž k původní společenskointegrační sémiotické funkčnosti takových[/] zábav."32) Historický vývoj využívání folklóru je svědectvím snah vytvořit národní ideál pouze na podkladě tradic kultury a způsobu života rolnictva, vycházejících z přežité společenské struktury, k níž jsou soudobé obsahy i formy kultury nutně protikladné. Karel Čapek to básnicky vyjádřil už v roce 1918: "Verše těchto dnů zrovna kapou samou půdou, chlebem, vůní země a celým tím agrárním idealismem. Táži se, je to spravedlivo k té polovině národa, jež v modrých blůzách, nevyšívaně a bez obžínkových písní chodí do továren, k té části národa, která píše, počítá a moří se mezi čtyřrni zdmi, je to spravedlivo k této většině národa, aby ideál národního života byl vykreslen tak vzdáleně od nich, jako je od nich daleko skřivánčí zpěv a rosná louka?"33)
      Folklór měst a vesnic začaly ve stále ~ větší míře nahrazovat bohatší formy a obsahy kulturní aktivity: masová kultura, jejíž vývoj odpovídá rostoucí úrovni vzdělanosti a celého způsob a života soudobé společnosti vůbec. Součástí nových kulturních a uměleckých prož9tků se nejenom ve městech, ale i na vesnicích stal film, fotografie, jazz, ideálem mládeže se nestal rolník kráčející za pluhem, nýbrž přední sportovci, filmoví herci, letci nebo i zpěváci populárních písní. Skupiny a kroužky, využívající ke své kulturní aktivitě .folklórní materiál, se staly součástí masové kultury.34)
      Masová kultura, která se stala jedním z mohutných prostředků demokratizace kultury, není příliš frekventovaným pojmem v československé etnografii a folkloristice. A mluvit

223

Běta Čambalová a Martin Miškeřík při sedlácké před muzikou Jožky Kubíka na strážnických slavnostech v roce 1947.

o tom, že její součástí je i umělecké ztvárňování a předvádění folklórních prvků, by se pořadatelům dnešních lidových veselic a nejrůznějších folklórních festivalů mohlo zdát téměř svatokrádežné. Ale kam jinam zařadit[/] v dnešní vyspělé společnosti tuto zájmovou uměleckou činnost? Je-li rozlišujícím znakem člověka nikoliv jeho fyzická podstata, nýbrž jeho dílo, a je-li syntézou tohoto díla nikoliv nekonečná řada výtvorů, nýbrž jejich tvůrčí

224

proces, pak platí zcela jednoznačné téze V. I. Lenina, že "teprve vzestup celkové kulturní úrovně mas vytváří pevnou a zdravou půdu, z níž vyrostou mohutné, nevyčerpatelné síly pro rozvoj umění, vědy a techniky."35)
      Nedostatek konfrontace historického vývoje kultury a způsobu života lidu v minulosti s obecným historickým a kulturním vývojem společnosti vede nutně ke vzniku pseudohistorických a subjektivních konstrukcí norem původnosti, kmenovosti či estetičnosti využívaných folklórních prvků. Tento nedostatek ještě zvýrazňuje falešná představa, že absolutorium národopisu na vysoké škole dává odbornou způsobilost k vedení folklórních oborů zájmové umělecké činnosti. Národopis jako historická věda nevzdělává specialisty pro žádný druh umělecké tvorby, i když lze říci, že národopisci mají v oboru tvorby folklórních pořadů určitou výhodu znalosti lidové kultury minulosti před lékaři nebo inženýry, kteří rovněž tvoří folklórní pořady nebo jsou členy programových rad desítek československých folklórních festivalů.
      Je-li předpokladem neustálého vzestupu celkové úrovně mas také vytváření pravdivého historického vědomí, musí být jeho součástí i objektivní obraz vývoje proměn kultury a způsobu života vesnic. To je úkol, v němž je národopis nezastupitelný a jen k plnění tohoto úkolů má právo i povinnost "obléknout roucho vědecké" a zároveň přispět i k hlubšímu objasňování místa a významu využívání folkiórních prvků v soudobé zájmové umělecké činnosti jako součásti soudobé masové kultu[/]ry. Jen na pozadí tohoto vývoje lze mluvit o určité společensko-integrační funkci folklóru, jež se ovšem nemůže týkat jen vesnic, v nichž dnes najdeme videorekordéry a osobní i další počítače, jaké nemá ani mnohá naše univerzita. Je tedy zřejmé, že využívání folklórních prvků v zájmové umělecké činnosti obohacuje soudobou masovou kulturu, avšak snaha o oživování jejich původních forem a funk cí patří do oblasti sentimentálního historizmu se všemi důsledky pro další rozvoj kultury nejen na vesnici.

Poznámky
1.
      GALANDAUER, J.: Literatura a dějiny. Věda a život, 1986, č. 12, s. 843.
2.
      HOLÝ, D. - SIROVÁTKA, O.: Ofolklóru a folklorismu. Národopisné aktuality, 22, 1985, s. 73-83.
3.
      I když se zde nezabývám vlivem folklóru na profesionální uměleckou tvorbu, jeho působení na literaturu, hudbu i na výtvarné umění je nepopíratelné. Viz JEŘÁBEK, R.: Lidová kultura v českém národním životě. In: Problemy kultury ludowej i narodowej. Warzsawa-Poznań 1976, s. 103-108. Týž Lidové tradice v dnešním Československu. Lud, t. 63, Warszawa 1979, s. 187-194. Sám jsem se pokoušel formulovat názory na novodobé využívání folklóru dříve - viz: JANČÁŘ, J.: Ofolklóru a souborech lidových písní a tanců: In: Lidová tvořivost, 1959, č. 5, s. 98, tak i později: JANČÁŘ, J.: Podíl filmu a televizních programů na formování společen ského vědomí. Slovenský národopis, 33, 1985, s. 748-750, týž: Folklór a zájmová umělecká činnost. Národopisné aktuality, 22, 1985, s. 169-174.
4.
      CASSIRER, E.: Esej o človeku. Bratislava 1977.

225

5.
      Kurfürst, P.: k d iferenciaci folkloristických souborů. Národopisné aktuality, 22, 1985, s. 159-166.
6.
      TOKAREV, S. A.: Narodnyje obyčai kalendarnogo cykla v stranach zaruběžnoj Evropy. Sovětskaja etnografija, 1973/6, s. 15-28.
7.
      TROJAN, J.: Villana hanatica. Národopisné aktuality, 24, 1987, s. 146.
8.
      RUDZINSKY, C.: Die Straniaken. In: Taschenbuch für Mähren und Schlesien. Brno 1808, s. 139. O obdobném vystupování poddaných před panstvem ve Strážnici se zmiňuje Fr. Bartoš v úvodu sbírky: BARTOŠ, F. - JANÁČEK, L.: Národní písně moravské v nové nasbírané. Praha 1899, s. XLI.
9.
      LAUDOVÁ, H.: Lidové slavnosti a jejich formy a funkce v jednotlivých obdobích národního obrození. In: Etnografie národního obrození IV, Národopisná knižnice ÚEF ČSAV, sv. 29, Praha 1978, kde je k těmto otázkám soustředěna bohatá literatura.
10.
      GREGOR, V.: Celomoravská národopisná slavnost v Olomouci r. 1845. Vlastivědný věstník moravsky, 12, 1957, s. 19-24.
11.
      FISCHER, R.: Prof. Havelka jako student ve Vídni. Časopis Vlasteneckého muzejního spolku v Olomouci, č. 41-42, 1929, s. 172-193.
12.
      KRIST, J. M.: Historie slováckých krúžků a vznik souborů lidových písní a tanců na Slovácku. Taneční sborník ÚDLUT, 5, Praha 1970. Autor v této práci uvádí mnoho dokladů o počátcích využívání folklóru, zejména v kapitole Slovácký folklór se dostává na pódium, s. 11-25.
13.
      Časopis Vlasteneckého muzea v Olomouci, 1899, č. 23, s. 126-129.
14.
      FOLPRECHT, J.: Památník Moravsko-slezské besedy. Praha 1919.
15.
      Členové Moravsko-slezské besedy v Praze se podíleli i na organizování "divadelních vlaků" z Moravy po znovuotevření Národního divadla. Uvítání divadelního vlaku z Uherského Hradiště bylo zvláště slavnostní: starostu Uherského Hradiště a starosty dalších slováckých obcí přijal Fr. L. Rieger a slíbil podpořit úsilí o založení prvního českého gymnázia na Slovácku.[/]
16.
      Časopis vlasteneckého muzejního spolku v Olomouci, 1889, č. 21, s. 43 a č. 22, s. 92. v této souvislosti je zajímavá vzpomínka Otakara Bystřiny, jednoho z členů "Súchovské republiky": "Na Vesninu pomlázku - tuším roku 1891 - došikůval jsem hudce velecké s Martinem Zemanem a několika páry chasy. Ale tehdy, kdy ještě nebylo valně slechu o národní muzice, to hudci naši prohráli. Prý hrají falešně." Avšak názor na lidovou kulturu se rychle měnil, jak to dokládá článek v Časopise Vlasťeneckého muzejního spolku v Olomouci, 1892, č. 35, s. 114-115, velmi sugestivně vyjadřující atmosféru před Národopisnou výstavou českoslovanskou popisem národopisných slavností v Kojetíně 3.-5. 7. 1982: "Nedělní svou výstavou a slavností národopisnou předvedl nám Kojetín rozkošný obrázek dávného života, zvyků a obyčejů hanáckých, kterýž jako v pohádce unesl diváka 50 roků nazpět do doby, ve kteréž rázovitá povaha hanácká a malebný kroj Hanáků byly pověstnými. Od rána valily se do města davy venkovanů na vozech košinových, tak zvaných "národňácích", jež na Hané jsou typickými. Přibylo banderium z Klenovic. Čtyřiadvacet statných ohebných hanáckých jezdců v červených gatích a zelených frydkách ... Takřka najednou přivezly vlaky od Brna, Kroměříže a Přerova na 3000 cizích hostí. Stejnou dobu vjížděla do města Vyškovskou ulicí "hanácká svatba" z Křenovic, "dožatá" z Hrušky a "právo" z Měrovic. Uprostřed tisíců obecenstva provedena mezitím na náměstí hra "honění krále" chasou z Uhřic ... Po druhé hodině odbýval se vełkolepý průvod na náměstí kojetínském ... na tribuně shromáždily se vynikající osobnosti, školní rada ředitel Bartoš, univ. docent dr. Kovář, okr. hejtmani Navrátil a Büngener, poslanci dr. Žáček, dr. Helcelet, Bubela a Rozkošný, pí Vl. Havelková a mnozí jiní...".
17.
      FROLEC, V.: Odkaz Národopisné výstavy českoslovanské. Národopisné aktuality, 22, 1985, s. 145-155. Srv. Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895. Katalog. Praha 1895, s. 520 a n.
18.
      ROBEK, A.: Dějiny české etnografie,1. Praha 1976,

226

s. 105 an. Srv. HORÁK, J.: Československá vlastivěda, sv. II. Člověk. Praha 1933, s. 320 a n.
19.
      KOLÁR, J.: Julius Feifalik a jeho sbírka lidových her z Moravy. Odeon, Praha 1986, s. 264.
20.
      FROLEC, V.: Národopisná výstava českoslovanská a Morava. Národopisné aktuality, 7, 1970, s. 185-203. Autor uvádí, že národopisce rozdělila "existující hospodářská, sociální a kulturní situace u nás". Konkrétní situaci popisuje sugestivně jeden z aktivních účastníků bojů o Rukopisy - Jan Herben: "Rukopisy byly kámen, o nějž se rozrážely dva světy. Objevila se mladá generace, která měła vyšší vědecké vzdělání a vyšší mravní ideály, která měla v sobě kus světovostí proti provincionalismu, vlastenectví proti vlastenčení. Mladých bylo s Masarykem pět, šest (Goll, Hostinský, Seydler, Král, Strouhal), starých čtrnáctičlenná fronta vedená Kvíčalou, Tomkem, Hattalou, Kalouskem ... Teror starého světa byl hrozný, neboť ti staří pánové měli v rukou moc. Ovládali národní korporace, diktovali ve vědě a na jejich pokyn dávalo se jim do služeb veřejné mínění, tisk, spolky sokolské, čtenářské, celý kulturní i nekulturní svět." Viz HERBEN, J.: Kniha vzpomínek. Praha 1936, s. 89-90.
21.
      ROBEK, A.: Dějiny české etnografie, I,c. d., s. 105 a n. Srv. k tomu ČAPEK, K.: Hovory s TGM. Praha 1969, s. 272 an.
22.
      HERBEN, J.: Kniha vzpomínek, c.d., s. 179.
23.
      HALUZlCKÝ,B.: Stopami rozpomienok. Bratislava 1956, s. 244-225. Srv. VlNKLER, J.: Moravští Slováci v Praze: Příspěvek k dějinám Slováckého krůžku v Praze. (1861) 1896-1945). ÚKVČ, Praha 1988.
24.
      RUTTE, L.: Sdružení přátel lidového umění a rázu Slováků. Český lid, 1925, s. 124-125. Toto sdružení bylo ustaveno 12. září 1924 v Břeclavi a jeho předsedou byl Fr. Kretz, místopředsedou Antoš Frolka, jednatelem JUDr. L. Rutte a členy výboru byli dr. Jan Húsek, Hynek Bím, Rozka Falešníková a další osobnosti.
25.
      Například CHOTEK, K.: Národopisné slavnosti a národopis. Národopisný věstník československý, 19, 1, 1926, s. 17; ZÍBRT, Č.: Národopisné svátky Mora[/]vy v Brně dne 28. a 29. června 1925. Český lid, 1925, s. 376-377.
26.
      Korespondence, zpravodaj Zemské osvětové rady č. 3, březen 1946. Srv. k p ořádání národních slavností na Moravě. Naše Valašsko, 10, 1947, s. 93-94. Viz také KUBEŠA, A.: z ú středí valašských krúžků ve Val. Meziříčí. Naše Valašsko 13, 1950, s. 94. Srv.: Lidová kultura v současném kulturním životě. Projekt jejího včlenění a využití. Krajské kulturní středisko, Brno 1976.
27.
      VÁLKA, J. - ŠTĚDROŇ, M.: Svátky a slavnosti v dějinách kultury. Opus musicum, 1985, č. 10, s. 294.
28.
      HAVLÍČEK, S.: Strážnické slavnosti, Gottwaldov 1985. Srv. MlŠUREC, Z.: Za skutečnou bojovnost naší lidové umělecké tvořivosti. In: Lidová kultura východní Moravy I, Gottwaldov 1960. Za příkladné uplatňování nových písní a za novátorskou práci s folklórním materiálem získal soubor lidových písní a tanců Hradišťan v roce 1952 Státní cenu II. stupně.
29.
      TOMEŠ, J.: Strážnické slavnosti a jejich místo v renesanci folklóru. In: Strážnice 1946-1965, Brno 1966, s. 15-71. HOLÝ, D.: Kritika, strážnické slavnosti a národopisci. Národopisné aktuality, 1, 1964, s. 27-42. Srv. JANČÁŘ, J.: Lidová tradice a současnost. Národopisné aktuality 1, 1964, s. 23-25.
30.
      FROLEC, V.: 35 let mezinárodního folkloristického festivalu ve Strážnici. Národopisné aktuality 17, 1980, s. 85-97. Srv. JANČÁŘ, J.: Soubor lidových písní a tanců Hradišťan, laureát státní ceny, 1950-1980. SZK, Uh. Hradiště 1980.
31.
      VÁCLAVÍK, A.: Na okraj úvah o lidovém projevu. Tvar, 1, 1947, s. 23.
32.
      BENEŠ, B.: Některé otázky folklorismu v Československu. Současný stav a problematika. Národopisné aktuality, 18, 1981, s. 177.
33.
      ČAPEK, K.: Oumění a kultuře, I, s. 547 (z čas. Volné směry, Cesta, 16. 8. 1918).
34.
      PADRTA, J.: Městský folklór a současné umění. Umění a řemesla, 1967, č. 3, s. 89-95. Srv. BAUSINGER, H.: Folklorismus jako mezinárodní jev. Národopisné aktuality, 7, 1970, s. 217-222.
35.
      LENlN, V. L: Spisy, sv. 31. Praha 1955, s. 225.

227

DIE FOLKLORENUTZANWENDUNG ZU MODERNER KULTURELLER AKTIVITÄT
(Zusammenfassung)

      Die wissenschaftliche Ethnographie hat schon eine ausreichende Menge Erkenntnisse und neuer methodischer Vorgangsweisen gesammelt, um zur Klärung gegenwärtiger kultureller Aktivität beitragen zu können, die zum Schaffen künstlerischer Programme folkloristisches Material der Vergangenheit ausnützen. Gegenstand des wissenschaftlichen Interesses ist es allerdings nicht, zu beurteilen, ob eine Erscheinung der Folklore in der gegenwärtigen kulturellen Aktivität (vor allem bei Auftritten von Folkloregruppen) gut oder schlecht ausgenutzt wird, weil die Ethnographie dazu weder über objektive Kriterien, noch über methodische Vorgangsweisen verfügt. Die Aufgabe eines Ethnographen und Folkloristen ist es, diese Erscheinungen als gesellschaftliches und kulturelles Phänomen zu untersuchen.
      Der Verfasser bringt viele Belege über die Vorführung folkloristischer Elemente seit 1755 und verfolgt die Veränderungen der Ausnutzung folkloristischer Elemente in der Tätigkeit volkskundlicher Zirkel, die in der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts entstehen, sowie in ihrer[/] neuen Organisation der Gegenwart. Er gelangt zur daß die Folklore in der Stadt und auf dem Lande schon seit den antifeudalen Revolutionen in immer größer werdendem Maße begann, reichere Formen und Inhalte kultureller Aktivität zu ersetzen. Mangelnde Erkenntnis der historischen Entwicklung der Ausnutzung der Folklore zu kultureller Aktivität führt zur Entstehung pseudohistorischer Konstruktionen von Normen der Ursprünglichkeit, der Herkunft oder der Ästhetizität der verwendeten Folkloreelemente. Die objektive Darstellung der Entwicklung der Veränderungen der Kultur und der Lebensweise des Dorfes in Konfrontation mit der Gesamtentwicklung der Gesellschaft ist eine unabdingbare Aufgabe der Ethnographie, und nur auf diese Weise kann man zu einer eingehenderen Erklärung der Position sowie der Bedeutung der Ausnutzung folkloristischer Elemente in der gegenwärtigen künstlerischen Interessenstätigkeit beitragen.
      Übersetzung: Otto Hájek

228

Národopisné aktuality roč. XXVl. - 1989, č. 4

POČÁTKY PRÁCE S POČÍTAČEM NA ETNOGRAFICKÉM ODDĚLENÍ MORAVSKÉHO MUZEA V BRNĚ [obsah]


      BLANKA PETRÁKOVÁ, Oblastní galerie výtvarného umění, Zlín
      Když se před lety začalo na různých místech hovořit o počítačovém zpracování muzejních sbírek, první reakce etnografů i jiných odborných pracovníků byla většinou spíše rozpačitá. Po období vyčkávání, zkoušení a snad i omylů je dnes už asi všem jasné, jak velkou šancí může být počítač také pro náš obor. Protože předpokládáme, že problémy spojené s evidencí sbírek se v současnosti řeší na všech národopisných pracovištích, předkládáme zde dosavadní výsledky práce s počítačem na etnografickém oddělení Moravského muzea jako podnět k diskusi.
      Již dva roky vlastní Moravské muzeum osmibitové počítače ROBOTRON R 1715 z NDR 3 maďarský VIDEOTON VT 20, oba s operačním systémem CP/M (s programovacím prostředkem DBASE 2). Počítače byly pořízeny v rámci celostátního projektu budování vědecko-doku[/]mentačních soustav, začleněného do AIS NV (Automatizovaný informační systém národních výborů).
      Výhodou Moravského muzea při vstupu do problematiky byla možnost bezprostředně porovnávat výsledky mnoha společenskovědních i přírodovědných oborů sdružených v jedné organizaci. v dokumentačním centru tak ve spolupráci technických pracovníků (především ing. R. Durmonové a Z. Lenharta, kteří se úkolu ujali po programátorské stránce) a odborných řešitelů z jednotlivých oddělení vznikla postupně "kostra informační věty" k evidenci sbírek druhého stupně. Je to jakýsi univerzální návod, na jehož základě si každý obor stanovil strukturu vlastní informační věty (neboli záznamu) o sbírkovém předmětu, která má v muzejní praxi nahradit stávající způsob evidence na trojdílnou předtištěnou kartu.

229

      Výsledná věta obsahuje dvě skupiny informací, z nichž povinné jádro je společné pro všechny obory a zahrnuje položky majetkoprávního charakteru (například název předmětu, inventární a přírůstkové číslo, údaje o nabytí a uložení, záznamy o inventarizaci atd.). Druhá skupina jsou položky volitelné, které si každý obor určuje sám podle svých potřeb, týkající se vědeckého zpracování v rámci oboru. Teoreticky věta zahrnuje informační okruhy identifikace, deskripce, kontext a poznámky.
      Základní informace ve větě jsou stejné jako na předtištěné trojdílné kartě: název předmětu, zařazení do celku, inventární a přírůstkové číslo, číslo negativa, uložení, údaje o nabytí a určení předmětu. Věta je však rozšířena o další položky, které sice někdy vyplňujeme, ale jindy na ně v běžně evidenční praxi zapomínáme. Proto informační věta funguje také jako důležitá nápověda pro zapisujícího, nedovolující pominout některé informace, potřebné pro další práci se sbírkovými předměty. v situaci, kdy nejsme s to informaci zjistit (a určitě jich nebude málo), položku prostě nevyplňujeme. Vždy se k ní však můžeme dodatečně vrátit a záznam upřesnit.
      Při sestavování věty pro osmibitový počítač bylo třeba držet se těchto omezení: maximální počet položek ve struktuře je 32 (z toho 13 povinných), maximální počet znaků (tzn. písmen, míst) v jedné položce je 254, maximální počet znaků v celé struktuře je 1000. Přes tato omezení je však navržený způsob dostatečně pružný a nabízí mnohá zjednodušení pro zapi[/]sovací, třídící, vyhledávací a jiné práce. Protože národopis je disciplína popisná, těžko směstnatelná do jednoznačných zakódovaných údajů a navíc terminologicky nesjednocená, museli jsme z důvodu sdělnosti záznamu uplatnit co nejvyšší počet znaků u některých nosných popisných položek. Proto je počet znaků ve větě oproti jiným oborům poměrně vysoký (669).
      Pořadí a název položek si každý obor volí podle svých zaužívaných postupů. v zásadě jsme se snažili názvy položek podržet v terminologii obecně platné pro všechny obory. Pořadí a výběr položek může počítač pro přehledný výpis podle potřeby libovolně upravit. Některé položky s konstatním obsahem počítač vyplňuje automaticky a nemusí být tedy zobrazeny na formuláři (např. označení pracoviště). Údaje, které jsou u mnoha předmětů shodné a zatěžovaly by zbytečně paměť počítače mnohonásobným opakováním, můžeme ukládat, do zvláštních souborů s tím, že ve struktuře informační věty je uvedeme jen v krátkém odkazu. Typickým příkladem jsou údaje o předchozím majiteli a způsobu nabytí v přírůstkové knize nebo údaje o přemístění, zaznamenávající všechny pohyby předmětů v rámci muzea i mimo ně. jiným zjednodušením práce je možnost snadného zápisu větších skupin podobných nebo stejných předmětů tak, že počítač automaticky předepíše zvolené údaje do každé další věty. Rozsáhlé položka s názvem "Poznámky" umožňuje svod všech údajů, které postrádají vlastní položku, údajů s rozdílnou délkou, poznámky o citacích v li

230

teratuře, odkaz, doplňky atd. Velkou výhodou počítače je práce s vytypovanými (tzv. klíčovými) slovy, která můžeme (ale nemusíme) při zápisu předznačit hvězdičkou, usnadňujícími jinak složité operace při vyhledávání určitých celků a skupin předmětů.
      U těch položek, kde to bylo možné, jsme vzhledem k úspoře počítačové paměti a větší přehlednosti zvolili kódování pomocí písmen nebo čísel podle přiložených třídníků (číselníků). Podobné kódování by bylo vhodné i u jiných položek (především při zařazování předmětů do typů a skupin apod.). Bude to však možno provést až dodatečně po dořešení systematiky lidové hmotné kultury. Tím se podstatně sníží rozsah naší informační věty a naopak vzroste počet záznamů, uložených na jedné disketě. Čím více záznamů je na jedné disketě, tím méně disket potřebujeme a tím rychlejší a pružnější práce je s celým souborem.
      K současnému tvaru informační věty jsme dospěli po téměř dvou letech práce. Postupně vzniklo několik pracovních verzí, ověřovaných na našem oddělení pomocí rozmnožených formulářů na vzorku předmětů z každého fondu. Touto metodou jsme zjišťovali nedostatky i další možnosti informační věty. Pomohly nám při tom také zkušenosti z jiných etnografických pracovišť (především v Uherském Hradišti, Rožnově pod Radhoštěm a Roztokách u Prahy). Největší výhodou výsledné věty je, že nikdy nemusí jít o verzi definitivní, že nám počítač umožní podle potřeby záznam rozšířit či jinak upravit bez toho, že by do té doby provedené operace byly zbytečné. Výhodná je také mož[/]nost převést, všechny zápisy na výkonnější 16-bitový (popř. 32-bitový) počítač. v budoucnosti plánuje Moravské muzeum pořizovat již jen 16-bitové počítače (tzv. osobní počítače PC XT, AT atd.), na nichž výše uvedená omezení (maximum 32, položek atd.) již neplatí.
      V přítomnosti začínáme pomocí počítače zpracovávat menší ucelené fondy sbírek, důležitý je například soupis forem na máslo z jihomoravských muzeí, který provádí dr. Pechová. Nejpozději začátkem roku 1990 bychom chtěli nové přírůstky začít evidovat jen pomocí počítače. Později přijde na řadu obrovská práce přepsat postupně na počítač dosavadní karty. . .
      Informační větu jsme se snažili formulovat tak, aby byla univerzálně použitelná v podmínkách klasického národopisného muzea a aby se na jejím základě daly sestavovat speciální , informační záznamy pro menší tematické celky apod. Doufáme, že se stane vhodným návodem i pro jiná pracoviště, která se zabývají možnostmi využití počítače pro evidenci svých sbírek. Největší výhody, které z tohoto způsobu zpracovávání sbírek plynou, bude totiž možno využít až tehdy, když budeme schopni dohodnout se a vytvořit propojitelný systém evidence v celostátním měřítku. Splnění tohoto snu však brání závažný problém. Není to ani tolik finanční otázka (vždyť cena počítačů rok od roku klesá a kvalita naopak stoupá) nebo snad otázka kapacit, jak by se mohlo na první pohled zdát. Tímto problémem je podle nás nedořešenost terminologie a systematizace etnografického muzejního materiálu. Je to právě počítačové zpracování sbírek, které nás

231

bude nutit vbrzku tyto otázky vyřešit, protože bez ujasněné koncepce jednotného systému třídění nebude možno naplno využít ani možnosti počítače.
      Návrh informační věty evidence sbírek 2. stupně pro etnografické oddělení Moravského muzea

Položka/ Rozsah
      Charakteristika položky

PRAC 4
      Pracoviště. Vyplňuje počítač kódem "6MMT" (6 = Jihomor. kraj, MM = Mor. muzeum, T Etnografické oddělení).
PREDMET 30
      Předmět. Odborný název, širšf pojmenování předmětu.
INV 8
      Inventární číslo. Předchází mu dvojpísmenové označení fondu. Jedná-li se o staré inv. číslo, následuje ještě za označením skupiny písmeno S. Známe-li obě inv. čísla, do položky INV zaznamenáváme nové číslo a staré uvedeme v odkazu v položce POZN = poznámky.
H:INV 8
      Hromadná evidence. v případě hromadné evidence zapisujeme v položce INV první inventární číslo postupné řady čísel, v položce H:INV poslední inv. č. řady.
PRIR 6
      Přírůstkové číslo. Funguje jako odkaz na přírůstkovou knihu[/] ve staré formě nebo na počítačový soubor PRIR.
POCET 6
      Počet fyzických kusů tvořících sbírkový předmět pod jedním inv. číslem.
KOMPL 1
      Kompletnost, celistvost předmětu. Zaznamenává se jedním písmenem podle číselníku:

      U celý předmět, samostatný jedinec,

      C část předmětu, torzo,

      N předmět se skládá z několika částí,

      S soubor předmětů tvořící komplet pod jedním inv. č.,

      K součást kompletu pod několika inv. č.
KAT 1
      Kategorie 1, 2, 3.
NABYTI 3
      Způsob a rok nabytí (zapisujeme ve tvaru zrr). Způsob značíme jedním písmenem podle číselníku:

      V vlastní výzkumný sběr,

      Z záměrně vytvořený sb, předmět (foto, film atd.),

      D dar

      P bezplatný převod hospodářskou smlouvou,

      X výměna mezi muzei,

      O koupě od soukromé osoby,

      A koupě přes Starožitnosti,

      S starý sbírkový fond,

      ? neznámý způsob nabytí.
URCIL 4
      Jméno evidujícího ve zkratce a rok určení (ve tvaru jjrr).[//]
ULOZ 11
      Uložení předmětu. 1. znak indikuje přítomnost předmětu na místě stálého uložení, další znaky určují místo stálého uložení (dohodnutou zkratkou v v pořadí budova, místnost, skříň, popř, police).

      1. znak: s předmět je na svém stálém místě,

      P momentálně přemístěn v rámci muzea,

      Z zapůjčen mimo muzeum,

      X část předmětu zapůjčena,

      V předmět vyřazen (informace v počítači zůstávají, ale při inventarizaci atd. se ignorují).
INVENT 2
      Rok (rr) poslední inventarizace.
OSETRENI 7
      Údaje o posledním ošetření předmětu ve tvaru drrppjj:

      d druh ošetření: k konzervace

      R restaurace

      A adjustace

      rr rok

      pp perioda ošetření v letech (= za kolik let další)

      jj zkratka jména konzervátora, restaurátora...
TYP 20
      Typ, podskupina, obecnější určení než název, zařazení do[/] určitého celku. Vypsat slovy.
ROZMER 30
      Rozměry předmětu. Zapisují se zkratko a podle číselníku doplněnou číselnými hodnotami v mm nebo v cm podle velikosti předmětu. Jednotky uvést jako poslední údaj. Desetinným znakem je tečka.

      V výška, svislý rozměr,

      S šířka, pravolevý rozměr,

      D délka, předozadní rozměr,

      P průměr kulatého předmětu,

      O okraj nádoby (průměr),

      H hrdlo (průměr),

      B břicho, výduť (průměr)

      N dno (průměr),

      F formát (u knih, archiválií, kreseb atd.), jiný rozměr, např. "obvod = 35,1 cm".
TVAR 30
      Tvar, střih, nebo konstrukční typ předmětu. Slovy.
TECH 30
      Technologie. Popis řemeslných postupů výroby. Slovy.
MAT 30
      Materiál, odborné nebo obecné určení, slovy. (Pravděpodobně bude předsazen jednopísmenový kód materiálu z hlediska nároků na ukládání a ošetřování pro účely centrální evidence. Návrh číselníku:

      01 kámen, 02 sklo, 03 keramika,

      04 drahé kovy, 05 ostatní kovy,

      06 dřevo, 07 kůže+kožešiny,

      08 kraslice, 09 textil,[//]

      10 přírodní pletiva

      11 složené předměty,

      12 knihy,

      13 listiny, 14 obrazy,

      15 filmy, 16 negativy,

      17 diapozitivy,

      18 mgf. a videokazety, pásky

      19 gramopásky
BARVA 30
      Barevnost, převládající barvy. Slovy.
VYZDOBA 30
      Způsob a technika výzdoby, slovy:
MOTIV 30
      Dekor, ústřední motivy výzdoby. Slovy.
NAPIS 30
      Nápis, informace (značky, symboly) na předmětu. První znak udává drah informace, následuje "=" a opis informace, např. "C= Host do domu, čagan. . .".

      N nápis, text;

      C incipit; L letopočet;

      I iniciály; J jméno, blíže neurčené

      V jméno výrobce

      O jméno objednavatele

      Z značka, znak, symbol

      T tiráž knihy nebo tisku

      V některých případech (I, J, V, Z) Ize použít odkaz na položku AUTOR.
FUNKCE 30
      Funkční určení předmětu, k čemu sloužil, jak se používal. Slovy.[/]
STAV 1
      Stav, poškození. Jedním znakem podle číselníku:

      1 nový, nepoužívaný,

      2 zachovalý, úplný a vystavitelný po zákl. ošetření,

      3 opotřebovaný, ale celý, pro vystavování nutno restaurovat, ,

      4 silně poškozený,

      5 poškozený a neúplný, torzo,

      6 znehodnocený.
M:VZNIKU 55
      Místo původu, vzniku předmětu (provenience), slovy. Položka je rozdělena na tři části s pevnou délkou.

      LOKALITA 15 znaků: Název lokality, původní, běžně užívavaný. Pro upřesnění lze uvést "u čeho", např. "Mařatice u Uh. H"

      KATASTR 20 znaků: Současný název katastrálního území podle Mapy správního rozdělení nebo Statistického lexikonu obcí ČSSR.

      OBLAST 20 První dva znaky určují současný okres zkratkou podle automapy,[//] následuje mezera a slovní určení oblasti, regionu, kraje, části státu (např. Morava...), státu, světadílu atd. Zkratky okresů a států jsou pro nápovědu vypsány zvlášť.
D:VZNIKU 13
      Doba vzniku předmětu: Přesné

      datum zapisujeme ve tvaru --rrrr/mm/dd. Přibližné určení doby píšeme podle příkladů:

      ca 1930/11/15 cirka, přibližně (+-několik dní)

      ca 1930 dtto (+-10 let)

      ca 1930/01 dtto (+- měsíc)

      1930/01 uvedený měsíc

      po 1930/01/20 po udaném dat

      do 1930 do udaného data

      ob 1930 1934 období (včetně), pomlčku nepíšeme!

      bd středověk bez data, slovně

      bd 2p 19s ddto, zkratky:

      c čtvrtina

      p polovina

      t třetina

      s století[/]
AUTOR 30
      Autor, dílna, okruh výrobce. Slovy.
M:SBERU 55
      Místo sběru, nálezu. Zapisuje me slovy podle stejných zásad jako u M:VZNIKU.
R:SBERU 4
      Rok sběru, nálezu, tvar rrrr.
DOP:MAT 15
      Doprovodný materiál.

      První písmeno určuje druh:

      S štoček T otisk, výtisk

      F forma O odlitek, výlisek

      M model L obal

      R rám P pasparta

      V vazba

      Další znaky udávají evidenční (identifikační) číslo a místo uložení doprovodného materiálu.
REPRO 15
      Reprodukce, vyobrazení sbírkového předmětu. První písmeno určuje druh:

      N negativ v návrh

      P pozitiv k kresba

      D diapozitiv G grafika

      C kopie M malba

      L plán J jiná výtvarná technika

      Další znaky udávají evid. číslo a místo uložení reprodukce. Rozlišovat od vyobrazení jako sbírkového předmětu.
POZN 100
      Ostatní údaje nejrůznějšího typu. Forma zápisu je volná.

235

DIE ANFÄNGE DER ARBEIT MIT EINEM COMPUTER IN DER ETHNOGRAPHISCHEM ABTEILUNG DES MÄHRISCHEN MUSEUMS IN BRNO
(Zusammenfassung)

      Das Mährische Museum besitzt bereits zwei Jahre die 8-Bit-Computer ROBOTRON R 1715 und VIDEOTON VT 20. Die Computer wurden im Rahmen des gesamtstaatlichen Projektes für den Aufbau wissenschaftlicher Dokumentationssysteme angeschafft. In nächster Zeit wird das Mährischen Museum 16-Bit-Computer ankaufen, die jede der Fachabteilungen des Mährischen Museums besitzen sollte. Die Verarbeitung auf Computern sollte in der Praxis des Museums die gesamtstaatlich in den sechziger Jahren eingeführte bestehende Erf assungsart der Sammlungsgegenstände auf einer dreiteiligen vorgedruckten Karte ersetzen.
      Im Dokumentationszentrum des Mährischen Museums entstand in Zusammenarbeit der technischen Angestellten - Programmatoren und Fachleute aus den einzelnen Abteilungen nach und nach das "Skelett eines Informationssatzes" zu[s][r] Erfassung der Sammlungen zweiten Grades. Auf dieser Basis setzte jedes Fachgebiet die Struktur eines eigenen Informationssatzes fest.
      Der das Endergebnis darstellende Satz für die ethnographische Abteilung beinhaltet zwei Gruppen von Informationen, von denen das obligatorische Kernstück für alle Fachbereiche gemeinsam ist und Posten vermögensrechtlichen Charakters um faßt; die zweite Gruppe besteht aus Posten mit Bezugnahme auf die wissenschaftliche Bearbeitung im Rahmen des Faches. Der Satz enthält insgesamt 32 Posten, die nach ihrer Ausfüllung eine erschöpfende Beschreibung des Gegenstandes liefern. Die grundlegenden Informationen im Satz sind dieselben wie auf der vorgedruckten Karte: Bezeichnung des Gegenstandes, Einbeziehung in die betreffende Gruppe, Inventar- und Zuwachsnummer, Nummer des[/] Negativs, Aufbewahrung, Angaben über den Erwerb und die Bestimmung des Gegenstandes. Der [s][S]atz ist um weitere Posten erweitert, die wir zwar in der gängigen Evidenzpraxis ausfüllen, sonst aber auszufüllen vergessen. Daher funktioniert der Informationssatz auch gewissermaßen als Souffleur für jenen, der die Eintra gung vornimmt; dadurch wird verhindert, daß einige für die weitere Arbeit mit den Sammlungsgegenständen notwendigen Informationen übersehen werden könnten.
      Da die Ethnographie eine deskriptive Disziplin ist, die sich schwerlich in eindeutig einkodierte Daten einbeziehen läßt, und überdies terminologisch bisher uneinheitlich ist, mußten wir aus Gründen der Mitteilungsfähigkeit der Aufzeichnungen einen großen Umfang von Zeichen bei einigen beschreibenden Posten anwenden. Daher ist die Zahl der Zeichen im Satz verhältnismäßig hoch. Bei jeden Posten, wo dies möglich war, wählten wir das Kodieren unter Zuhilfenahme von Buchstaben oder Zahlen. Eine ähnliche Kodierung wäre auch bei anderen Posten passend, vor allem bei der Einreihung von Gegenständen in Typen und Gruppen. Dies wird man aber erst nach endgültiger Lösung der Systematik der materiellen Volkskultur vornehmen können. Damit würde sich das Ausmaß unseres Informationssatzes wesentlich verringern und umgekehrt könnte die Zahl der auf einem Informationsträger hinterlegten Aufzeichnungen ansteigen.
      Gegenwärtig beginnen wir mit Hilfe des Computers kleinere in sich geschlossene Bestände von Sammlungen zu bearbeiten, wichtig ist z.B. die Bestandaufnahme von Butterformen aus den südmährischen Museen, die Dr. Pechová vornimmt. Spätestens a nfangs 1990 möch

236

ten wir damit beginnen, die Zuwächse mit Hilfe des Computers zu erfassen. Später soll die riesige Arbeit an die Reihe kommen, nach und nach die bisherigen Karten auf den Computer umzuschreiben.
      Wir bemühten uns den Informationssatz so zu formulieren, dass er universell in den Bedingungen eines klassischen ethnographischen Museums verwendbar ist und[/] sich auf seiner Basis spezielle Informationsaufzeichnungen für kleinere thematische Komplexe zusammenstellen lassen. Wir hoffen, dass dieses Vorhaben eine geeignete Anleitung auch für andere ethnographische Arbeitsstätten abgeben kann.
      Übersetzung: A. Hubala

237

Výběrčí z jízdy králů v Hluku v roce 1969.

238

Národopisné aktuality roč. XXVI. - 1989, č. 4

IKONOGRAFIE MORAVSKOSLEZSKÉHO ZBOJNÍKA [obsah]


      RICHARD JEŘÁBEK, Filozofická fakulta UJEP, Brno
      Zatímco na Slovensku představovalo zbojnictví jednu z hlavních forem protifeudálního boje v 18. a částečně ještě v 19. století, na území českého etnika sehrálo vlastně jen okrajovou úlohu. Lze o něm uvažovat pouze v karpatské části Moravy a českého Slezska, avšak ani v této oblasti nemůžeme přehlédnout jeho do vysoké míry loupeživý charakter, od něhož je očistila teprve staletá lidová tradice za přispění umělé výtvarné a literární tvorby. Na rozdíl od Slovenska postrádalo moravskoslezské zbojnictví masovější charakter. Neformovaly se tu početné družiny a zboj byl většinou dílem jednotlivců nebo malých a proměnlivých skupin. Do Slezska zasahovaly však svou činností také družiny polské a severoslovenské, na východní a jihovýchodní Moravu pronikali zase zbojníci ze západního Slovenska, hlavně z Malých Karpat. Nepřímým důkazem toho jsou i lokalizace v moravských lidových pís[/]ních, v nichž vystupují zbojníci nebo raubíři "uherští", "novoměscí", "trenčanští", "svatojúrští", "svatojánští", "lučanští", "lubinští", "skaličtí", "drytomští" apod. Tyto skutečnosti se přirozeně odrazily také v charakteru a v četnosti ikonografických dokladů zbojnictví na Moravě a ve Slezsku a sekundárně pak i v novodobém ohlasu zbojnické tradice v profesionálním výtvarném umění.
      Na rozdíl od Slovenska a polského Podhalí a Oravy, kde v lidovém prostředí upevňoval vědomí jánošíkovské tradice po celé 19. století nejen folklór, ale též vysoký počet obrazů na skle, vytvořených s větším časovým odstupem od historických událostí podle dvou známých litografických předloh, na Moravě a ve Slezsku žádná lidová, resp. zlidovělá domácí vyobrazení zbojníků na široké vrstvy nepůsobila a tudíž nemohla plynule napomáhat při fixování poměrně slabších ústních podání.

239

      Po celá desítiletí se mělo za to, že v moravskoslezském lidovém výtvarnictví se zrodil a zdomácněl obraz beskydských zbojníků Ondráše a Juráše. Toto přesvědčení se opíralo hlavně o existenci několikrát publikované reliéfní řezby na opěradle židle ze sbírek muzea ve Valašském Meziříčí s motivem zbojníků, označovaných bez rozpaků za Ondráše a Juráše. Před dvaceti lety se nám podařilo přesvědčivě a nepochybně prokázat, že jde o vyobrazení malokarpatských zbojníků Adama a Ilčíka, které má velmi blízkou obdobu v malbě na unikátní habánské holbě z roku 1726 a obsahově vychází z textu umělé "Písně o Adamovi a Ilčíkovi, zbojnících" z tzv. mikulášského rukopisu z druhé poloviny 18. století. Tím se mýtus o lidovém zobrazení Ondráše a Juráše jednou provždy zhroutil.
      Pravda, vyskytují se tu a tam jiná výtvarná svědectví ondrášovské tradice na východní Moravě a na těšínském Slezsku, jenže ani v jednom případě nelze uvažovat o jejich lidovosti. Všechna dosud známá vyobrazení byla už mnohokrát reprodukována, avšak nikdo se dosud nepokusil o jejich zevrubný ikonografický rozbor a dokonce ani okolnosti jejich vzniku, stáří a autorství, ba ani způsob jejich získání do muzejních sbírek není podnes objasněn. Bez hlubšího opodstatnění se kladou anonymní amatérské obrazy s výjevem zavraždění Ondráše jeho druhem Jurášem v roce 1715 hned do první poloviny 18. století, jako by byly bezprostředním ohlasem skutečné události. k tomuto odvážnému datování svádí u olejomalby na dřevě chované v muzeu v polském Cieszyně[/] zejména výtvarný primitivismus, jenže ten nemusí být vždy symptomem vysokého stáří. Protože o tomto obraze, publikovaném asi poprvé v knížce Władysława Ochmańského z roku 1950, není nic bližšího známo, není možné jej včlenit do posloupnosti ikonografických dokladů ondrášovské tradice. Podle českého textu vkomponovaného do výjevu - "Ondraš sabitý pro milenku - Jurašu zle si urobil - Dost ma Jurašku dost" - se zdá být nepochybné, že malba pochází z území osídleného českým etnikem, tj. ze západní části Těšínska nebo z moravského Lašska, a v muzea v polském Cieszyně zůstala po rozdělení Těšínského knížectví státní hranicí na řece Olši, která protíná někdejší jednotné město Těšín. Její neznámý autor, jehož by dnešní teoretik umění zařadil snad mezi naivní malíře, byl jistě aspoň trochu obeznámen s lidovými reáliemi; zevnějšek obou zbojníků vcelku odpovídá představě, jakou si na základě jiných pramenů můžeme vytvořit o oděvu na přelomu 18. a 19. století v moravskoslezské oblasti, kroj jejich milenky je znázorněn také dost věrohodně. z pramenného zřetele jde o nejcennější článek ondrášovské ikonografie.
      Nápadný vztah se jeví mezi dvěma dalšími vyobrazeními Ondráše a Juráše, a to obrazem, který původně visel na radnici v Příboře a nyní je v majetku tamního muzea, a obrazem, který pochází údajně z těšínské radnice a dnes je uložen rovněž ve sbírkách muzea v polském Cieszyně. Připouštíme-li, že předchozí malba mohla vzejít z rukou malíře z lidového prostředí, v těchto případech je třeba takovou

240

Ondráš zabitý pro milenku. Vývěsní štít z Janovic. Olejomalba na dřevě. Přelom 18. a 19. stol., 51 x 95 cm. Muzeum Cieszyn, i.č. MC/E/734.

úvahu vyloučit. Obě práce jsou dílem zručných diletantů a vznikly jistě s velkým časovým odstupem od skutečné události. Závislost jednoho vyobrazení na druhém je patrna především z postoje, oděvu a výzbroje zbojníka Juráše, ale také z celé kompozice. Nedostatek znalostí o jejich původu a stáří nedovoluje vyslovit domněnku, který z obou obrazů je starší a původnější. Příborský nese český nápis "Ondraš Slavný Loupežník, Starý 34 Let, od Wlasního Kamarada Zabitý Roku 1715", těšínský má vkomponovánu tabuli s německým textem "Ondrasch haupt Räuber von einer großen[/] Banda, eines Richters Sohn von der Herrschaft Friedek aus dem Dorf Janowitz, seines Alters 34 Jahr ist von seinem Kameraden erschlagen u. in Fridek geviertelt worden im Jahre 1715". I v obsahu obou nápisů je zřejmá podobnost. Na rozdíl od malby na dřevě z těšínského muzea, kde jsou zbojníci zobrazeni v kabátech zvonového střihu, obdobných valašským župicím, jen s husarskými čepicemi, na obrazech z příborské a těšínské radnice převládají v jejich oděvu prvky vojenských uniforem, zvláště nohavice a pokrývky hlavy, upomínající na součásti pandurského nebo hajduckého stejno

241

Ondraš Slavný Loupežník... Olejomalba v příborské radnici. Nyní muzeum Příbor.

kroje. Autoři vyobrazení však nedbali žádné stylové čistoty a smísili elementy lidové s nelidovými; šlo jim ostatně především o sdělovačí funkci obrazu, který v ničem nepřispívá k popularizaci zbojníků jako ochránců porobeného venkovského lidu, nýbrž je prezentuje - možná i tendenčně - jako aktéry krutého zločinu a jako proslulé loupežníky.[/]

Ondrasch haupt Räuber ..: Původně na těšínské radnici. Olej na plátně. 18. stol., 94 x 74 cm. Muzeum Cieszyn, i.č. MC/S/2143.

      Jako raubíři vystupují Ondráš a Juráš i na nedatované kresbě tužkou, kterou z majetku malíře a grafika Ferdiše Duši reprodukoval Alois Sivek s poznámkou, že nese signaturu A. F. (jinde udává A. T.). Na této kresbě jsou oba oděni ve smyšlených, nápadně historizujících kostýmech a jejich celkové vzezření při

242

Ondrasch - Jurasch, zwei Räuber in Mähren. z pozůstalosti F. Duši.

pomíná spíš středověké lapky, než moravskoslezské lidové zbojníky. Bez nadsázky lze říci, že tato kresba je ikonograficky zcela pochybná a pravděpodobně bezcenná. - A tu je třeba také podotknout, že Sivkem uveřejněné lidové malby z konce 18. století, připisované vojvodovi Janíkovi z Rožnova pod Radhoštěm, nejsou obrazy "ze života zbojníků", nýbrž detaily z valašského betléma, zobrazující pastýře při práci na salaši a při odpočinku. Toto nedorozumění se opakuje též v obrazové části edice zbojnických písní Zbojnickým chodníkem (Ostrava 1976) .
      Z dosud známých ikonografických dokladů moravskoslezského zbojnictví, nejpočetněji shrnutých v soupisech J. L. Mikoláše a A. Siv[/]

Ondráš a Juráš. Malby na dřevě. 19. století. Naposled na stěně větrného mlýna v Bílanech u Kroměříže. Zničeno.

ka, ovšem s nesčetnými chybami, zbývá ještě drobný dřevořez na kramářském tisku "Poslední Poručenství Zbujníka Ondráška" z Příbora, které je krajově zcela indiferentní a spadá nejspíš do první poloviny 19. století, a nedochovaná malba Ondráše a Juráše na větrném mlýně v Bílanech u Kroměříže, která podle starších nedokonalých reprodukcí zobrazovala oba zbojníky v životní velikosti a v oděvu vy

243

Valašští zbojníci. Dřevoryt. Kreace Jana Kobzáně z let 1920-1924.

mykajícím se etnografické analýze; autor této malby - podle naturalistického úsilí velmi pozdní - si nebyl vědom žádných regionálních a historických specifičností, jimiž by se měli tito karpatští zbojníci vyznačovat. Ostatní zobrazení Ondráše a Juráše (o jiných zbojnících - jak jistě čtenáři neušlo - nebyla řeč), o nichž jsou v literatuře zmínky a jež by mohla spadat svým vznikem do doby od konce 18. století do konce 19. století, se jeví jako naprosto neprůkazná anebo už podlehla zkáze a pouhé zmínky o nich neumožňují podat podrobnější výklad nebo vyhodnocení z ikonografických pozic. Jde například o obraz na[/]

Beskydský zbojník Ondráš. Dřevoryt Ferdiše Duši, 1955.

skle, který prý visel v kanceláři lesní správy na Morávce, o malbu na plechu z městské střelnice ve Frýdku, o jakýsi obraz z frýdeckého zámku odvezený do Vídně, o několik nástěnných maleb z hospod ve Sviadnově, v Raškovicích, na jevišti v Sedlišti u Frýdku apod. Větši

244

Zbojníci. Malba na skle od neškolené malířky Anny Fojtíkové z Tiché u Frenštátu z padesátých let 20. století. Slezské muzeum Opava.

M. Aleš: Ondráš a Juráš, 1905.

245

na těchto vyobrazení však vznikla bez jakékoliv přímé návaznosti na působení beskydských zbojníků a jejich vypovídací hodnota je nebo byla minimální.
      Závěrečná fáze výskytu neprofesionálních vyobrazení moravskoslezských zbojníků, totiž výhradně Ondráše a Juráše, se prolíná s počátky programového zpodobňováni zidealizovaných představitelů lidového boje za svobodu a nezávislost v dílech školených a profesionálních výtvarníků od konce 19. století. Jejich hrdiny jsou opět Ondráš a Juráš, avšak vytváří se i zobecněná podoba beskydského, především valašského zbojníka. Zárodky tohoto procesu, podnes oživovaného, lze spatřovat v návrzích na výzdobu Jurkovičových staveb na Pustevnách od Mikoláše Alše v provedení Karla Štapfera; Aleš ovšem z neznalosti lidové tradice vypodobnil pro Jurkoviče místo statečného Ondráše jeho podlého protivníka a vraha jako pendant k slovenskému Jánošíkovi. v následujícím období vznikl bezpočet obrazů, grafik, kreseb, plastik a reliéfů se zbojnickou tematikou, ovšemže na velmi rozdílné umělecké úrovni - od kvalitních a osobitých přístupů vynikajících umělců (Karel Svolinský, Antonín Strnadel, popřípadě i Ferdiš Duša a Jan Kobzáň) přes průměrná, často jen příležitostná díla až po umělecky nepřesvědčivé a profesionálně nezvládnuté výtvory. Zájem o výtvarné zpracování zbojnické tematiky, především ondrášovské, se přenesl také na polskou stra[/]nu nynější státní hranice, do oblasti, kde podle lidového ústního podání zasahovala působnost Ondry Šebesty. A konečně se úsilí o zobrazení. lidového hrdiny dávné minulosti po více než dvou stoletích objevilo ve výtvarné aktivitě příslušníků lidových vrstev - řezbářů a malířů amatérských, resp. insitních (Karel Nytra, Anna Fojtíková a další), ovšemže na podkladě vnějších podnětů, hlavně literárních a osvětových.
      Celková úroveň nesčetných zpracování zbojnických námětů v českém a moravském i slezském profesionálním výtvarnictví je nízká, a to nejen ze zřetele ikonografické hodnoty děl, ale též z hlediska estetického a uměleckého. Lze dokonce vyslovit mínění, že ikonografická hodnota je záporná, protože obsah většiny prací je falešný a matoucí: vychází ve větší míře z nereálných romantických představ o zbojnících a jejich životě, než z vědecky prokazatelných skutečností, které jsou mnohem střízlivější a méně atraktivní. Jde o vytváření jednoho z dalších mýtů české minulosti, ovšem mýtu vcelku regionálně úzce ohraničeného oblastí Moravského Valašska, Lašska a těšínského Slezska. Ostatního území Moravy a Slezska, natožpak Čech, se tento fenomén takřka nedotkl. Ve vědomí naprosté většiny příslušníků českého národa nezapustila ondrášovská tradice kořeny a moravskoslezské zbojnictví u ní vyvolává jen mlhavou představu romantické legendy.

246

Literatura

      J. L. MIKOLÁŠ: Z literatury o Ondrášovi. Věstník Mati-ce opavské 26, 1931, s. 36-39.
      J. L. MIKOLÁŠ: Doplněk soupisu písemnictví a výtvarného umění o Ondrášovi, Slezský sborník 45, 1947,s. 243-248.
      W. OCHMAŃSKI: Zbójnictwo góralskie (Z dziejów walkiklasowej na wsi góralskiej J. Warszawa 1950.
      A. SIVEK: Ondráš z Janovic. Ostrava 1958.
      A. SIVEK: Zbojník Ondráš a ondrášovská tradice v slovesnosti slezské oblasti, Praha 1959.[/]
      M. ŠMERDA: k o tázce zbojnictví jako formy třídníhoboje. Sborník prací filosofické fakulty brněnské university 10, 1961, C 8, s. 313-332.
      R. JEŘÁBEK: Dvě zbojnické bagately. Český lid 52, 1965,s. 1-13.
      R. JEŘÁBEK: Lidová protifeudální hnutí ve střední a východní Evropě. Praha 1971.
      Z. PIASECKI: Byli chłopcy, byli ... (Zbójnictwo karpackie - prawda historyczna, folklor i literatura polska). Kraków 1973.

IKONOGRAPHIE DES MÄHRISCH-SCHLESISCHEN REBELLEN
(Zusammenfassung)

      Während in der Slowakei das Rebellentum eine der Hauptformen des antifeudalen Widerstandes im 18, und teilweise noch im 19. Jahrhundert dargestellt hat, spielte es in den böhmischen Ländern eigentlich nur eine Randrolle, u. zw. lediglich im Karpatenraum Mährens und Schlesiens. Außerdem kann man nicht einen gewissen räuberischen Charakter dieser Bewegung übersehen, der erst durch die hundertjährige Volksüberlieferung - unter Mitwirkung der Belletristik sowie der bildenden Kunst - verhüllt wurde.
      Im Unterschied zu der Slowakei, wo das Bewußtsein der Jánošík-Tradition in den Volksschichten durch eine große Menge von Hinterglasbildern unterstützt wurde,[/] kamen in Mähren und Schlesien keine einheimischen volkstümlichen Abbildungen der Volkshelden vor, und verschiedene Bearbeitungen dieser Thematik in der professionellen Kunst stellen keine einwandfreie ikonographische Quelle für die ethnographische Forschung dar. Man darf schließlich behaupten, daß der wissenschaftliche Wert dieser Bilder, Zeichnungen und der Druckgraphik nicht nur umstritten ist, sondern daß sie sogar einen negativen Einfluß in den ikonographischen Studien ausgeübt haben konnten. Es handelt sich um einen Bestandteil tendenziöser Mythologisierung der nationalen Vergangenheit aufgrund einer nebelhaften romantischen Legende.
      Deutsch vom Verfasser

247

Záběr z pořadu "Přišlo jaro do vsi" na Mezinárodním folkloristickém festivalu Strážnice 1987. Foto J. Uherka.

248

Národopisné aktuality roč. XXVI. - 1989, č. 4

DISKUSE

PŘÍSPĚVEK JOŽI ORSZÁGA-VRANECKÉHO STARŠÍHO K VÝVOJI LIDOVÉHO ODĚVU V NOVÉM HROZENKOVĚ [obsah]


      JOŽA ORSZÁG-VRANECKÝ, Valašské muzeum v přírodě, Rožnov p. R.

Joža Ország-Vranecký (1913-1977) týden před náhlým úmrtím dokončil svoji polemickou výpověď, umožňující nahlédnout do mechanismů dědění a inovací v lidové tradici. Dnes již nejde o pseudovědecké spory o tzv. původnost kroje, ale o porozumění jeho spletitým sociálním funkcím u menších kolektivů i jedinců. Příspěvek autorova otce do celkového vývoje kroje získal dlouhodobou oblibu, a to nejen ve své obci. Redakce Národopisných aktualit předkládá Országovu práci ve zkrácené podobě především vypuštěním citátů z prací, na něž autor odkazuje.
      Redakce

      Podnětem k napsání tohoto příspěvku byla dosti vyhraněná diskuse k otázce tzv. původnosti "orszáckého kroje" na Valašsku. Poslední stanovisko k tomuto problému vyjádřil Ri[/]chard Jeřábek tvrzením, že "není obtížné identifikovat všechny základní prvky, které do kroje vnesla krátkodobá módní obliba orsáckého zemanského oděvu, z větší části zkonstruovaného Jožou Orságem Vraneckým... Všechny tyto inovace jsou zřejmé na první pohled a zkušeného etnografa nemohou zmást."1) Autor odkazuje na práci Vlasty Sedlářové, která v roce 1956 prováděla výzkum lidového oděvu v Novém Hrozenkově, nevyužila však moji sbírku lidového oděvu a odmítla moji spolupráci. Byla to tehdy sbírka jedinečná, protože tak bohatou kolekci lidového oděvu pocházejícího z jedné vesnice nemělo žádné muzeum.2) Považovala orsácký kroj za úplně odlišný od ostatních krojů valašských, a to nejen výzdobou, ale i šesti součástmi: rúš

249

ka, pinta, příponka, kordybánky, žluté holinky, šuba a některé do poslední doby již nedochované součástky (stříbrem zdobený široký mužský pás).3) k vývoji odlišení orsáckého oděvu prvý vystoupil Karel Langer s kritickou analýzou sociální mnohotvárnosti užívání jednotlivých součástek oděvu.4) Srovnal oděv selský s orsáckým a neuváděl rúšku, pintu a sbíranice (shrnovací punčochy). Poslední z jmenovaných se přestaly nosit v druhé polovině 19. století. Babička mé matky je ještě nosila, když chodívala hrabat "stel" (suché bukové listí na podestýlku), matka o nich prohlásila, že by je na nohy nevzala, výroba v nich má nohy jak masnice". Za nejspornější považovala K. Langer pintu a rúšku, k nimž kromě několika dalších úvah podotýká: "Pro statkářské ženy mohly bývat a určitě byly vzorem oděvy zámožných žen městských. Do této otázky mohlo by přinést jasno studium městského oblečení z první poloviny 19. stol. Mám na mysli ovšem .malá okresní města, jejichž obyvatelé byli napůl sedláky a napůl obchodníky a řemeslníky." Dále vzpomíná: "Zavedení pinty odůvodňoval Vranecký nálezem podstatně jednodušší, celkem nezdobené pinty v komůrce statku u Országů-Košutů v Malé Stanovnici, v samém sousedství slovenských hranic. Jiného důkazu neměl."5) Při rozboru oděvu mužského K. Langer zjišťuje, že jeho součásti se u nejzámožnějších selských rodů přizpůsobovaly panské módě. v závěru dochází k poznání, že "oba současné orszácké kroje, ženský i mužský, jsou umělou obnovou místního kroje nejzámožnější vrstvy. Kroj mužský navazuje na poslední - barev[/]ně - stadium a rozvíjí a zjemňuje jen jeho výzdobu, vždy však v souladu s tradicí a technikou. Kroj ženský navazuje na starší stadium bílé - a vyjma pinty a rúšky dodržuje střih původních částí, zjemňuje však materiály a obohacuje tvarově i barevně dekor, a to podle zákonů vývoje lidového kroje ... Nejsou tedy, jak by pojmenování - orszácké - naznačovalo, zvláštním krojem jednoho rodu Országů, nýbrž společným krojem zámožných sedláků ... Pojmenování - orszácký - dal krojům jejich obnovitel a tvůrce Joža Ország-Vranecký chtěje tím vystihnout bývalou převahu svého rodu v obci a v neposlední řadě i zásluhu na obnovení lidového kroje v Novém Hrozenkově vůbec."6) Tento názor, podporuje i svědectví J. Országa-Vraneckého st. (1866-1939, dále jen JOV): "Vedle rodu orsáckých svobodníků byl tu i zákupný rod Urbanů a Kneblíků, slynoucí rovněž bohatstvím. Ti nedali se orsáckými zahanbiti a hleděli je předstihnouti, zvláště rod Urbanů převyšoval, co se týká parády, všechny, a stříbrňáků mívali v truhlách tolik, že je samému hraběti ve čtvrti měřice půjčovali."7) Kritického postoje JOV k historickému a sociálnímu určování lidového oděvu si všiml též Jaroslav Šťastný a uvádí dopis Vraneckého E. Domluvilovi z 11. 10. 1898, který vyvrací i nařčení ze zásahu do čistoty formy lidového kroje: "Co se týče nakupování chybějících Vám krojů, v tom nemohu ničeho dělati, pokud nevím, z které doby chcete figurinu míti a jaký kroj, či sváteční orszácký, či obyčejný selský všední. v těchto popisech všude popisuji kroj starých zemanů a fojtů, tedy

250

poněkud nádherný, však ryze valašský. Kroj ostatních sedláků lišil se sice jenom lacinější úpravou a výzdobou.
      Ku přesnému mému popisu starších krojů připomínám, že nepřipustím žádné opravy od nikoho, protože nikdo neměl v tom oboru takových učitelů jako já a ani neměl tak příležitostí mezi poměrně nejzachovalejšími Valachy žíti, a na podezření, které už před několika lety jsem zaslechl, že totiž já sám jsem si vymyslil jakési kabátky, pinty, rúšky, župice s portami, širáně se šmuhy, mužské pásy atd. odpovídám otázkou: Kdo vymyslil staré takřka už zapomenuté písničky...?"
      Dále jsou uvedeny tři texty písní, které dokumentují existenci rúšky, župice, žlutých čižem a klobouků se šmuhy a obsah pokračuje: "A právě mi napadlo, že i Vy, důstojný pane, byl jste mezi nevěřícími Tomáši stran toho kabátku, teprve až dočetl jste se o tom ve starším jakémsi spise zmínky jste uvěřil.
      Učitelé moji byli částečně ještě z I8. stol. zrozeni a ti mi přece o kroji svých otců a staříčků mohli podati zprávy spolehlivé."8) Seznam těchto nejstarších informátorů jsem nalezl v malém sešitku, dochovaném v pozůstalosti JOV: "Orszácké tradice - též urbanské.
      Opěrné body seznačené podle mých paměti k vytahování vysvětlivek a doplňků ze staříčka Ors. Titínovského. Moje paměti částečně od mých rodičů a staříčků, od sousedů sejdených v šenku, od st. Gajdošky, Michala Haleňáka, josefa Uherka, starého strýca Čudáka, od Zajdlů a od staříčka Čagarovského."[/]
      V úvodu své studie se V. Sedlářová zmiňuje o třech názorech týkajících se původnosti orszáckého kroje. Píše: "Národopisní pracovníci buď neberou orszácký kroj vůbec na vědomí, nebo jej považují za neopodstatněný plagiát. Někteří jej přijímají bez výhrad jako zemanský kroj přežívající do dnešní doby, jiní jej považují za hrozenkovský kroj obecně nošený u zámožných Országů více zdobený."9) Autorka však necituje nikoho a není zřejmé, komu patří názor prvý. Proti stanovisku K. Langra obhajuje tezi, že: "orszácký kroj" je neopodstatněným plagiátem JOV. Sám se hlásím k názoru třetímu, který jsem podpořil kratičkou charakteristikou v práci o lidových tancích v Novém Hrozenkově.10) Bude však lépe, podíváme-li se kriticky na základní prameny k řešení tzv. původnosti lidového oděvu zámožnějších vrstev v Novém Hrozenkově bez ohledu na nepodložené domněnky jednotlivých autorů.
      Je třeba objasnit vývoj těch "sporných" součástí orsáckého kroje, v současné době v jiných. částech Valašska. neužívaných a vlastně ani neznámých, tj. rúšce a pintě. Matouš Václavek píše o rúšce toto: "Druhdy byla na Hrozénkově výzdobou svobodných i vdaných - rúška -, bílá to plena asi dva lokte dlouhá a 1/4 lokte široká. Konce byly vyšity. Zavazovala se vzadu na volný uzel, tak že vyšívané konce s vlasy po zádech splývaly. Už asi před 30 lety j to by znamenalo asi kolem r. 1860) nosily se rúšky jen velmi málo (na Boží tělo, Vzkříšení aj:). Rúšku, jak řečeno, nosily na Hrozénkově dívky i ženy. Dívky skládaly ji ve troje

251

tak, že vlasy v týle nebyly přikryty, ženy pak měly růškou celou hlavu zabalenou. v týle nesměla růška dělati faldů, aby skrze ni dobře se značilo vyšívání na čepci." Stejně ji popisuje ve své Valašské svatbě.11) Užívání rúšky v Novém Hrozenkově potvrzuje též Antonín Václavík.12) O užívání rúšek na Valašsku i mimo Nového Hrozenkova existují archivní doklady, a to v pozůstalostních protokolech, pocházejících z přelomu 18. a 19. století.13) Rúška měla význam obřadní (při čepení nevěsty) a jinak byla součástí svátečního oblečení. v nejkrajnějším případě by vdané ženě stačila jedna, kdežto šátků měla i nejchudobnější gazděna víc než jeden. Samotný název rúška je velmi starobylý. Zikmund Winter píše, že již v 15. století zahalují ženy hlavu do "roušek a šatek nebo plachetek".14)
      Novohrozenkovské rúšky jsou doloženy i materiálově. Ve sbírkách Okresního vlastivědného muzea ve Vsetíně (dále jen OMV) je uložena rúška z Nového Hrozenkova, kterou A. Václavík datoval do let 1780 (S-1) . V. Sedlářová se o ní nezmiňuje, ačkoliv své materiálové pod klady čerpá jedině z OMV. Jiná velmi stará rúška je ve sbírkách Valašského muzea v přírodě v Rožnově p. R. (dále jen VMR, S-2), jakož i rúška po mé prabábě Rozině Orságové-Vranecké, roz. Urbanové, nar. 1820 (viz foto č. 1 a S-3.)15) Dalším materiálovým dokladem je rúška uložená v Národopisném oddělení Národního muzea v Praze (dále jen NM, S-4). O rozšíření rúšek na Rožnovsku a Meziříčsku píše také Arnošt Kubeša. Považuje je za nejstarší způsob zavití hlavy, známý nejen na Moravě[/]

Rúška S-3. Foto B. Přikryl.

a Slovensku, ale i u ostatních slovanských národů, i u Rumunů. Popisuje pak rúšku z pozůstalosti Kateřiny Demlové, kterou datuje do konce 18. století.16) Je uložena ve VMR (S-5). v tomtéž muzeu se nachází i rúška z Rusavy (S-6). A. Kubeša dále popisuje způsob vázání rúšek podobně jako JOV v Novém Hrozenkově a jejich užívání spolu s dalšími částmi oděvu: "Rúška se nosila k bílé, hustě vrapené kasánce a k bílému fěrtochu ... a k červeným soukenným kordybánkám zeleně lemovaným s přeloženým jazykem zvaným lypačem...". Pravdivost Kubešova názoru o rozšíření rúšek i mimo region Valašska potvrzuje kromě jiných např. Barbara Poloczkova, a to v oblasti Těšína, kde dokládá jejich existenci podle testamentu z r. 1585 pod názvem "russki" i "ruszki" nošené na čepec.17)

252

Pinta S-7. Foto Z. Hartinger.

      Z uvedeného vyplývá, že rúška existovala jako součást lidového oděvu jak v Novém Hrozenkově, tak i jinde na Valašsku ještě před JOV. Není tedy pravdivé tvrzení V. Sedlářové, že "Rúška byla J. Országem-Vraneckým vytvořena na základě poznatku, že patří mezi nejstarobylejší ženské oděvní součástky" a že "...pro její rozměry a její vázání nemáme podrobnějších dokladů."18)
      Další spornou součástí je "pinta" (z německého "binden" - pozn. recenzentky J. Staňkové). Již uváděný exemplář, nalezený JOV u Országů-Košutů v Malé Stanovnici (S-7), je uložený ve VMR (viz foto č. 2). v tomto muzeu se nachází i další "pinta", která se dochovala podle údajů mé matky Anny Országově-Vranecké, roz. Randuchové (1880-1963), po mé prabábě Rozině, nar. r. 1820 (S-8). Třetí je ve sbírkách NM a je datovaná r. 1896 (S-9). Její dekor má stejný řád jako na pintě Roziny Orságové-Vranecké, je však bohatší v rozvedení detailů. z vyšívaček 90-tých let mohla tuto pintu provést Kateřina Venglářová, nelze to však přímo prokázat.[/]
      Velmi cenným dokladem o rozšíření pint na Valašsku i mimo Nový Hrozenkov je dopis faráře z Hutiska Tomáše Kvapila, datovaný 20. 10. 1884, uložený v archivu Krajského vlastivědného muzea v Olomouci (dále jen KMO). Tomáš Kvapil získal pro Výstavu národního vyšívání moravského (uspořádanou v Olomouci 1885) exponáty výšivek a mezi jiným k seznamu dodává: "V poslední chvíli byla mi dodaná tzv. Pinta (hedvábné třapce ruční práce)" (S-10). v dopise není uveden přesnější popis. Záměna by mohla nastat pouze přenesením názvu na pás zhotovený "krosienkovou technikou", charakteristický pro lidový oděv, zvláště ženský, na jihovýchodní Moravě a na Slovensku (ne však Vsacku) označovaný častěji termínem "sak". Pavel Socháň dokládá jejich domáckou výrobu v Nitranské a Trenčínské stolici a jejich import z Moravy.19) Dokladem jakéhosi putování výšivek z Valašska na Slovensko je také obsah prvé strany dopisu Tomáše Kvapila, kde píše: "Též připomenouti sluší, že před dvaceti roky ponejprv, před deseti roky podruhé chodili po Valašsku židé, kteří to staré vyšívání jako: pásy, povijáky, úvodnice, vazačky, čepce atd. skupovali, za pás dali 2-3 zl., za úvodnici 10-12 zl. atd. Pak přišly po nich Slováčky z Uher a kupovaly též úvodnice, ve kterých dosud do kostela chodí." v jiném dopise téhož faráře Kvapila ze dne 25. 5. 1885 jsou uváděny ceny za výšivky požadované majitelkami předmětů: "Majetnice č. 143 v Solanci žádá za úvodnici (plachtu) 4 zl., ma jetnice č. 39 v Solanci za úvodnici ta nejlepší 10 zl., majetnice č. 15 v Hutisku za úvodnici 8 zl.,

253

za 4 kusy zavazaček 4 zl., majetnice č. 28 v Solanci za 2 úvodnice žluto vyšívané 15. zl. a 12. zl., třetí bíle vyšívaná se neprodá."
      Existenci pint v Rožnově dokumentuje kronikář Martin Tkadlec (1817-1877). v zápise z r. 1873 píše: "Při výroční slavnosti a při svatbách nosili mládenci okolo sebe na župici pasy, to byla práce velmi uměle dělaná a přes rameno pintu modro-hedvábnou, na konci krásné střapce, ty byly obyčejně červené."20) Zdá se, že poslední formou pinty jako mužské krojové součásti byly docela levné pruhy organtýnu nebo jiné levné látky bez vyšívání, které nosili mládenci přes rameno při pohřbu svobodného muže a po ukončení smutečního obřadu házeli do hrobu. Tento zvyk popisuje V. Sedlářová ve Velkých Karlovicích. Je doložen v literatuře i z jiných míst Valašska.
      Všechny tyto doklady rovněž popírají závěr V. Sedlářové, že "Pinta, pruh červené vlněné látky rozměrů přibližně 308 x 24 cm, je rovněž výtvorem J. Országa-Vraneckého. Ve zprávách archivních a v literatuře jsem nenašla o ní zmínky...".21)
      Třetí spornou součástí ženského oděvu je vyšívaná zástěrka - fěrtůšek, zv. "příponka". Vyšívané fěrtůšky z bílého domácího lněného plátna byly rozšířeny na Valašsku i mimo ně v jiných oblastech až do doby rozvoje modrotisku. Změna materiálu, který je poměrně levný a nemusí být vyšíván, způsobuje, že bílý vyšívaný fěrtůšek je nahrazován modrotiskovým. Proto je zcela přirozené, že v popisech

Mužský pás S-19. Foto Z. Hartinger.

254

Litografie A. Liebschera: Žena z Nového Hrozenkova, 1894. Foto V. Bílovský.

valašských krojů z r. 1836 není již z žádné vesnice příponka uváděna, všude jsou popisovány většinou fěrtochy modrotiskové.22) Existenci bílého vyšívaného fěrtůšku na Valašsku potvrzují některé pramenné doklady. v Liber[/] consignationis klobouckého faráře Václava Františka Pavliše mezi výšivkami věnovanými kostelu je uvedeno i několik fěrtůšků bílých s výšivkou kvítků (zápisy z let 1672 a 1738).23)
      I A. Václavík dokládá "fěrtůšky z bílého domácího plátna sešity jednoduchou mřežkou ze dvou půlek. Teprve později se začaly po domácky různě přibarvovati, dokud barvíři nevyšli našim ženám v ústrety, a tu opět pro svobodné se tiskly fěrtůšky se světlejším vzorkem, bílé s pestrým vzorkem nebo několika formičkami při okraji, často též -jasňákové-, tj. světlé...".24) Že byly před zavedením modrotiskových fěrtochů i na Rožnovsku menší fěrtůšky popisuje též rožnovský kronikář Martin Tkadlec.25)
      Jakousi náhradou za vyšívané plátěné fěrtůšky "příponky" byly v Novém Hrozenkově po určitou dobu zástěrky z textilu kupovaného v obchodech. Byly světlých barev s malými kvítky, výšivka na nich již nebyla.26) Dva takové měl ve své sbírce JOV, nyní jsou uloženy ve VMR (S-11, 12) . Vyšívaná "příponka" z Nového Hrozenkova je také doložena ve sbírkách NM (S-13). Podle vyprávění mé matky nosila ještě v r. 1888 velmi sešlou vyšívanou příponku žebračka Maryška, která bydlela v rodině Zbranků vulgo Hoferů, nyní rodina Vráželů (Nový Hrozenkov, č. d. 417). Pravděpodobně ji dostala od některé bohatší selky. JOV zachránil také torza různých výšivek z uzlíku "starých mustrů" vyšívačky Kateřiny Venglářové z Nového Hrozenkova. Mezi nimi byl i vzor staré příponky, který překreslil asi v r. 1928 K. Langer. JOV ji datoval do konce 18. století.

255

Píše-li V. Sedlářová, že "Fěrtůšek je výtvorem J. Országa Vraneckého. Pro tuto součástku nemám dokladů archivních ani jiných...",27) je toto tvrzení také mylné.
      Pokud se týká mužského kroje, píše o něm V. Sedlářová celkem kriticky toto: "Mužské kroje nedoznaly tak velkých změn. J. Ország Vranecký nehledal starších forem, ale málo přizdobil součástky, které se zachovaly do jeho doby. Jen kapesník nošený přes rameno je vytvořen nově." Ve skutečnosti nešlo ani zde o něco nového. Tento kapesník byl jen zdobnou součástí, původně se nazýval "šátek", na rozdíl od ženského šátku na hlavu, kterému se říkalo "šatka". JOV měl ve své sbírce jen jediný takový šátek, který byl při půjčování ztracen. Zachoval se jen na fotografii publikované v Našem Valašsku.28) Ve skupince šesti šátků je umístěn nahoře v pravém rohu. Ostatních pět je již nově vyšíváno kolem roku 1920. Ani provlékání šátku levým otvorem bruncleku není na Valašsku i mimo Nový Hrozenkov věcí neobvyklou. Svědčí o tom fotografie publikované v letech 1895 a 1909.29) Přesto, že jsem nikde jinde v literatuře nezjistil ničeho o "šátečcích na krk", ani mně nic není známo o jejich užívání v Novém Hrozenkově či jinde na Valašsku, nedovoluji si tvrdit, že se jedná třeba o vyšívané "šátky mužské". Domnívám se, že světlo do věci by mohlo vnést prostudování inventářů Národopisné výstavy českoslovanské 1895. z uvedeného ovšem vyplývá, že ani mužské šátky, jakož i jejich provlékání levým otvorem bruncleku, nejsou výtvorem JOV, jak suverénně tvrdí V. Sedlářová.30)[/]

Výšivka rukávců S-20. Foto B. Přikryl.

      Na str. 26 V. Sedlářová píše: "Kordulky k obnoveným - orszáckým - krojům šil krejčí z Hutiska, který po několik roků býval na Vránči. Zhotovil pro J. Országa Vraneckého také reprezentační šubu, která však na Novém Hrozenkově zůstala ojedinělou. Až později při pořizování orszáckých krojů na jiných místech se tu a tam honosili zámožní jednotlivci - zemanskou - šubou." Skutečnost je však podstatně jiná. Krejčí z Hutiska, Ludvík Vančura (1888-1963), na Vranči bydlel několik let po prvé světové válce. Nikdy nešil součásti k lidovým krojům. Potvrdila mi to jeho žena Barbora ze Zákopčí č. d. 242 (nar. 1896) a též Arnošt Tkadleček od Machačů z Nového Hrozenkova, č. d. 422 (nar. 1904), který u něj pracoval jako krejčovský tovaryš. Šubu pro JOV šil Martin

256

Výšivka rukávců S-21. Foto B. Přikryl.

Šipula z Nového Hrozenkova (1862-1917), v úmrtní matrice uvedený jako krejčí. Že šil lidové kroje, mi potvrdila i jeho vnučka Marie Šipulová (bývalá učitelka), jak o tom slyšela z vyprávění svých rodičů. Často o tom mluvíval i JOV. v jeho pozůstalosti se dochovaly i zbytky střihů tohoto krejčího, mezi nimi i střihy na šubu (nyní v mém majetku).
      O ,,kordybánkách" (červených ženských papučkách) V. Sedlářová píše: "V akci obnovení kroje v Novém Hrozenkově vyrobil první kordybánky podle J. Országa-Vraneckého vzoru majitel známého papučářského podniku ve Vsetíně Mlčák. Odborná práce i snaha po dosažení co největší honosnosti změnila papučky ve vyšívané střevíce na polovysokém mnohdy červeně nalakovaném podpatku."31) Toto sdělení není rovněž pravdivé. Obnovené kordybánky v Novém Hrozenkově šil obuvník Josef Krč[/]ma (1865-1947č) a v Halenkově švec František Koňařík. Výšivky neprováděl žádný z nich. Některé ženy si je vyšívaly samy, hodně jich vyšíval Pavel Vašek Hačapa (1870-1922), který šil také kroje, ponejvíc mužské bruncleky, nohavice, huně; své ženě ušil také kordulku. Kolem roku 1920 ušil kroje pro celou dechovou muzika v Novém Hrozenkově i Halenkově. Jedny ze starších kordybánek z Nového Hrozenkova se nacházejí v NM (S-14), další, které nosila moje prabába ve druhé třetině 19. století, jsou ve VMR (S-15). Třetí kordybánky, které možno srovnávat v historické vývojové řadě, vyšívala moje matka, kompletoval je Josef Krčma kolem r. 1920 (S-16). JOV se při obnově přidržel druhého typu a vypustil zlaté portičky. Rovněž forma výšivky není bohatší než předloha, "ščičky na lypačích" jsou menší. Výskyt podpatku charakterizuje jiný problém, týkající se především odbornosti práce. Je-li po- . drážka kordybánek v minulém století přišívána jen dratví (po ševcovsku řečeno "na branzolu"), pak ji dovedli a mohli přišít i nevyučení papučáři, kteří kordybánky šili. Šije-li je vyučený švec 20. století, který je již zvykly upevňovat podrážka na rám ("kédr") pomocí floků, objeví se tu samozřejmě i podpatek. Bylo by to totiž pod důstojnost vyučeného mistra, aby vytvořil obuv tak primitivní a tak fušersky zhotovenou. V. Sedlářová zde zapomíná, že lidový oděv není uniforma, že podléhá neustálému vývoji danému změněnými výrobními, hospodářskými a materiálovými podmínkami.
      Některé další omyly V. Sedlářové vyplývají také z toho, že si její informátoři pletou mého

257

otce (JOV) se mnou. Otec tedy nenosil huňu bílou, ale "burou" (šedohnědou), a to do konce svého života; po jeho smrti z ní byly zašity papuče. Bílé honě shodné naprosto s kresbami A. Liebschera v rozporu s tvrzením V. Sedlářové obnovil JOV dvě, nyní jsou uloženy ve VMR.32)
      Existenci čižem V. Sedlářová zpochybňuje rovněž, i když komentuje starší doklad: "Jestliže Hrozenkovští muži vyslaní roku 1846 do Olomouce mají modré soukenné nohavice a čižmy, zatím co Hornův mládenec z r. 1837 má huněné bílé nohavice a krpce, je to důkazem výrazně se projevující majetkové diferenciace."33) Podruhé je autorka dokládá z rukopisných poznámek Josefa Válka.34) O všeobecném rozšíření čižem na Valašsku svědčí také práce Evy Urbachové o valašských krojích z r. 1836.35) Čižmy, které obnovil JOV, ušil Eduard Borák (1858-1931), vyučený švec z Halenkova, jak si je pamatoval ze svých učňovských let. Bylo to v době, kdy JOV studoval. Hrozenkovští obuvníci josef Krčma a později Pavel. Kopecký podle nich vyrobili 10 kopií, z nichž dvě i mimo Nový Hrozenkov. Nejsou tedy ani čižmy výtvorem a tím méně podvrhem J. Országa-Vraneckého st.
      V. Sedlářová má také výhrady proti harasovým mužským pásům v Novém Hrozenkově. Ty se dochovaly materiálově. Pravděpodobně nejstarší exemplář je uložen v NM (S-17) a dva podobné ve sbírkách VMR (S-18, 19). Jeden z takových pásů se dochoval v rodině Országů-Barevňovských, ze které pocházel můj praděd Pavel (nar. r. 1814), barvířský mistr v No[/]vém Hrozenkově. Ten takový pás také po svém otci Josefovi podědil, prodal z něj stříbrné části a nakoupil indigo pro začátek své barvířské činnosti. v Rožnově píše o mužských pásech kronikář Martin Tkadlec, na Hutisku Tomáš Kvapil. Podobné pásy ze šňůr se vyskytovaly i mimo oblast Valašska. Antonín Václavík o nich psal: "Župice prý se za stara přepasovaly - prakem - nebo-li - krakovjákem. Byl to pás zhotovený z několika kulatých silných šňůr, místy článkovitě spojených stříbrným převazkem, tří lokty dlouhým. Takové nosili na Slavičínsku, v Pomoraví, Oravě i jinde, a jeho druhé jméno označuje zřejmě jeho provenienci."36) Ne jsou tedy ani harasové pásy výtvorem JOV. V. Sedlářová popisuje též tři litografie valašských krojů, které vydal A. Liebscher v r. 1894 v Praze. Považuje je za důkaz, že orszácký kroj je výtvorem JOV až z dvacátých let tohoto století: ,,Je přece velmi pochopitelné, že kdyby ke konci století tento kroj byl obvyklý alespoň v rodině Országů, že by lidé, kteří Liebscherovi seděli modelem, byli oblečeni do těchto krojů, zvláště když J. Ország-Vranecký byl s Liebscherem v přátelském vztahu."37) k tomu podotýkám: Sedící žena má kordulku naprosto stejnou jak byla obnovena (viz foto č. 4). v obnovených krojích se však už na obojku i taclích rukávců často vyskytovalo vyšívání křížkem, bylo méně náročné a dovedla je vyšít každá žena, nebylo k tomu třeba nákresu a starých vyšívaček, které dovedly vyšívat přímo, již nebylo. Napříč konců vyšívaná "opůlka" je pravděpodobně jediným obrazovým materiálem této krojové součásti.

258

Rovněž tak "sbírané" punčochy i kordybánky: Ty asi vinou litografa nemají "lypače". Na rukávcích děvčete považovala V. Sedlářová za nepřesně kreslený límec "jako u rukávců slováckých". Staré rukávce však měly "obojky" zapínány na stojato, za tím účelem na nich býval našit jeden nebo i dva páry babek a haklíčků" z tenkého mosazného drátku. Na litografii jde o oděv sociálně středně situovaných vrstev, nikoli o kroj bohatých sedláků.
      Sedící muž (Josef Uherek, nar. r. 1817) Je oblečen v nejprostší všední mužsky oděv. Podle jeho huně byly obnoveny dvě nové. Užívali jich při oblékání svých modelů malíři Karel Hofman, Antonín Strnadel, Karel Langer a Jan Kobzáň. k hromadné obnově bílých ani "burých" huní nedošlo.
      Modelem k třetímu obrázku byl Michal Haleňák (nar. r. 1840) , který spolu s J. Uherkem sloužil v rodině Országů-Vraneckých. Obrázek dokumentuje existenci zelených župic v Novém Hrozenkově a také čižem. Ovšem zde jsou vyobrazeny čižmy černé, neboť světle hnědé byly výsadou bohatých sedláků. Župici zcela stejného střihu i výzdoby dokládá Drahomíra Stránská38) a jedna orszácká je ve sbírkách NM.39) Od Haleňákovy se liší jen tím, že místo zeleného sukna je ze zeleného sametu. Župica, kterou nosíval M. Haleňák, vzala za své až v r. 1930, kdy ji docela zničili moli. Také župice JOV neobnovoval, ani sám neměl novou. Kromě korespondence a překreslovaných výšivek svědčí o důslednosti, s jakou JOV obnovoval staré formy, i doklady v muzejních sbírkách. Například ve VMR jsou uloženy rukáv[/]ce po mé prabábě Rozině, užívané asi v polovině 19. stol., které mají výšivku totožnou s jinými, obnovenými na začátku tohoto století (S-20, 21, viz foto č. 5 a 6) . JOV nebyl sám, kdo onu obnovu usměrňoval. v jejím vlastním vývoji po světové válce se právě ve výšivce uplatňovaly požadavky vkusu těch, kteří si tzv. orszácký kroj vytvářeli a užívali ho.
      Z uvedeného vyplývá, že ty součásti lidového oděvu zámožných vrstev v Novém Hrozenkově, které byly v diskusi o jeho původnosti sporné, existovaly ještě před národopisnou aktivitou JOV. Je tedy nesprávné, jestliže V. Sedlářová a podle ní R. Jeřábek označují všechny nepoznané jevy za podvrh J. Országa-Vraneckého st., aniž by prostudovali základní prameny v muzejních sbírkách. Ne zcela úspěšná renesance novohrozenkovského kroje, provedená JOV, spočívá jednak v tom, že obnovil kroj jen nejzámožnějších vrstev, a jednak v tom, že obnovoval něco, co již vymizelo z paměti téměř dvou generací. v žádném případě však neobnovil nic, pro co neměl podkladů, získaných dlouholetým a systematickým sběrem v terénu. Nový orszácký kroj ani nevytvořil a ani nepodvrhl. R. Jeřábek má pravdu pouze v tom, že obnova bohatého selského oděvu v Novém Hrozenkově pod názvem "orszácký kroj" souvisela s tím společenským hnutím, které vyvolalo a rozvíjelo folklorismus. v žádném případě však nevybočilo z tradice, ani nebylo projevem bujení Országova rodového a stavovského sebevědomí do nepřijatelných rozměrů (jak to označil R. Jeřábek).40) Domnívám se, že právě naopak, díky tak dů

259

sledné snaze po obnově těch nejstarších prvků lidového oděvu se J. Országovi-Vraneckému st. podařilo zachránit tolik pramenných svědectví o vývoji lidové kultury na Valašsku, bez nichž by i zkušení etnografové těžko rozpoznávali názory zjednodušeně předpojaté od těch, které jsou podloženy prameny.

Poznámky
1.
      JEŘÁBEK, R.: Rub a líc současných proměn lidové kultury na Valašsku. Časopis Matice moravské 44, 1975, s. 102; JEŘÁBEK,R.: Další příspěvky ke studiu lidové kultury na Valašsku na přelomu 19. a 20. století. Národopisné aktuality 13, 1976, s. 159-163, zejm. s. 162.
2.
      MACALÍK, B. - PAVELKA, I. V.: Salašnictví v zemi Moravskoslezské. In: Sborník čs. akademie zemědělské, A-9, 1934, s. 78 (v pozn.): "Sbírku skvostných valašských výšivek má p. Joža Ország-Vranecký v Novém Hrozenkově, které by měla nějaká společnost umělecká tiskem vydati nebo mohlo učiniti tak ministerstvo vyučování a umění. Bylo by to dílo, jaké česká literatura nemá...".
3.
      SEDLÁŘOVA, V.: Poznámky ke studiu orsáckého kroje v Novém Hrozenkově. Zprávy KVÚ v Gottwaldově 1958, s. 119.
4.
      LANGER, K.: Orszácký kroj z Nového Hrozenkova. Zprávy KVÚ v Gottwaldově 1959, s. 48. Srovnání na s. 49.
5.
      LANGER, K.: cit. d., s. 50 a násl.
6.
      LANGER, K.: cit. d., s. 52 a násl.
7.
      ORSZÁG-VRANECKÝ, J.: Ovalašském kroji orszáckém v Novém Hrozenkově. Naše Valašsko 1, 1929-30, s. 25.
8.
      ŠŤASTNÝ, J.: k d ějinám muzejní společnosti ve Valašském Meziříčí (1883-1900). In: Acta Universita[/]tis Carolinae 1974 - Studia ethnographica II, s. 110 a násl.
9.
      SEDLÁŘOVÁ, V.: Orszácký kroj v Novém Hrozenkově. Lidová kultura východní Moravy 2, 1961, s. 10-38.
10.
      ORSZÁG-VRANECKÝ, J.: Tance z Nového Hrozenkova na Valašsku. Praha 1957, s. 10 a násl.
11.
      VÁCLAVEK, M.: Moravské Valašsko. Lidopisné obrazy příspěvkem ke kulturním dějinám českým. Vsetín 1894, s. 32; VÁCLAVEK, M.: Valašská svatba. Její zvyky a obyčeje. Telč 1892, s. 74.
12.
      VÁCLAVÍK, A.: Luhačovské Zálesí. Luhačovice 1930 s. 162 a násl.
13.
      Státní oblastní archiv Opava: Vsetínské panství, pozůstalostní spisy. Za výpis těchto pramenů děkuji kolegyni E. Urbachové. Roku 1792 v testamentu Jana Mucaly z Ústí u Vsetína: "rušky štyry": r. 1803 v pozůstalosti vdovy Anny Pařeničky, selky z Hošťálkové: "osm rušek na hlavu"; r. 1804 v pozůstalosti grutovníka Martina Škraboly z Růžďky: "rauška tenká"; r. 1811 v pozůstalosti selky Mariny Tomanové z Liptálu: "osm kusů raušek"; r. 1814 v pozůstalosti vdovy Anny Chovancové ze Zděchova: "ruška". Domnívám se, že v pozůstalosti Mariny Tomanové a Anny Pařeničky jsou mezi rúškami zahrnuty i šatky.
14.
      WINTER, Z.: Dějiny kroje v zemích českých od počátku stol. XV. až po dobu Bělohorské bitvy. Praha 1893, s. 79, 377.
15.
      ORSZAG-VRANECKÝ, J.: Novohrozenkovské úbory ženské hlavy. Naše Valašsko 1, 1929-30, s. 165: "Poslední rúšky bylo u nás viděti v r. 1872. Bylo to na boží tělo. Moje stařénka vzala mě s sebou do kostela a byla vyčepena v rúšce, což mi, klukovi, nebylo nijak nápadným. Teprve u kostela přidružila se k nám nějaká Orsáčka-Gajdoška a Kubíčka, obě v rúškách. Přivítaly se stařenkou a prý: Stařenko naši, už snáď mosíme ty růšky zahodiť, lebo na Mařenu (Moranu-hastroše) dať. Dyť to už nemá na hlavě žádná, edem my tři."
16.
      KUBEŠA, A.: Valašské tkánky a rúšky na Rožnov

260

sku a Meziříčsku. Zprávy KVÚ v Gottwaldově 3, 1960, s. 77 a násl.
17.
      POLOCZKOWA, B.: Tekstylia i strój na Śląsku cieszyńskim w XVI.-XVlll. w. Polska sztuka ludova 21, 1967, s. 140. Za upozornění na tuto práci děkuji kolegyni E. Harokové.
18.
      SEDLÁŘOVÁ, V.: Orszácký kroj, c: d., s. 24.
19.
      SOCHÁŇ, P.: Kroje lidu slovenského v Uhrách. Národopisná výstava českoslovanská. Praha 1895, s. 198:" v dříku opásávají se ženské "pasem", který je nejčastěji pletená úzká síť ("sak") zakončující se ve střapce (kytaje, kytajky) barvy tmavomodré neb červené, někdy jest pas po své délce do uzlů svazovaný. v Hontě, Trenčíně ženy samy pletou si pasy na malých krosiencích z doma předené vlny, dříve z harasu. Některé ženě jest pletení pasů živností a dodává je celým krajům. Do Trenčína donášejí je dnes z Moravy na prodej."
20.
      VMR, i, č. R-34: Kronika Martina Tkalce, s. 174.
21.
      SEDLÁŘOVÁ, V.: Orszácký kroj,c. d., s. 24.
22.
      URBACHOVÁ, E.: Archivní doklady o valašských krojích z r. 1836. Lidová kultura východní Moravy 2, 1961, s. 82-93. Srov. též VYDRA, J.: Ľudová modrotlač na Slovensku. Bratislava 1954, s. 11.
23.
      HAVLÍČEK, B.: Nejstarší lidové vyšívání z Valašskokloboucka podle záznamu ze XVII. století. Zprávy KVÚ v Gottwaldově, 1958, s. 117 a násl.: "Rok 1672. Anna, dcera děvečka nebožtíka Jana Smolčíka, darovala fěrtůšek plátěný, černými kvítky vyšívaný na P. Marii a druhý na děťátko její tejž barvy. Kateřina Marecíčka darovala fěrtůšek plátěný, rozličnými barvami květovaný, na P. Marii a druhý na dětátko tejž barvy." Dva záznamy z r. 1738: Mikuláš Trchalík z Lipiny daroval "fěrtůšek bílý, květovaný, na P. Marii, Frýdecků..." Šátky na kámen (oltářní), prostěradla, šátek pod kalich (korporal), stejně jako plachetky a fěrtůšky byly zhotovovány z doma zpracovaného jemnějšího plátna a vyšity převážně černou nití, hedvábím s motivy květů.
24.
      VÁCLAVÍK, A.: c. d., s. 159-161, též obr. CLVl-386 a CLVII-387.[/]
25.
      VMR, i. č. R-34: Kronika Martina Tkalce, s. 175: "... přední odíl fertoch nesměl být delší ani kratší nežli kasanka, ten byl na modro i s kvitkamí barevni, pozustaval z pěti lokti platna aneb mušelinu, ze starší doby nebyvalý takové kasanky i fertochy řízné, tenkráte nosyvaly na misto fertochu jenom přednice asi loketní...".
26.
      VÁCLAVÍK, A.: Poznámky k obnově lidového kroje na Valašsku. Naše Valašsko, 10, 1947, s. 126.
27.
      SEDLÁŘOVÁ, V.: Orszácký kroj,c. d., s. 23. Ani v obnově vyšívání nelze tak jednoznačně hovořit o podvrhu. Svědčí o tom sbírka 33 nákresů starého vyšívání (VMR, i, č. 13905-13908, 13910-13938), kterou JOV pořídil podle prací Kateřiny Venglářové. Srov. též níže S-20, 21 dokládající důslednost JOV v obnově výšivky.
28.
      Naše Valašsko 10, 1947, s. 171. Na s. 172 jsou chybně označeny rúšky jako "ženské pásy (pinty)".
29.
      VÁCLAVEK, M.: Vsatský okres. In: Vlastivěda Moravská, Brno 1909, s. 13, obr. 5 "Ženich a nevěsta z Hovězí", s. 14, obr. 6 "Mládenec a družka z Hovězí" a obr. 7 "Družbové z Hovězí" (pravý ze dvou sedících mužů). Ovšem šátek na žádném obrázku není rozprostřen po celém levém rameni nahoře, jako je tomu v Novém Hrozenkově. Obr. 5 je otištěn též ve sborníku Národopisná výstava českoslovanská Praha 1895, s. 179, avšak pod názvem "Valašský ;párek z Polanky". SCHWARZ, V. v témže sborníku na s. 315 uvádí, že "Jeden šáteček z Hrozenkova byl v barvě ryzí a modré ... Šátečka (na krk). Výzdoba seskupuje se v lem rovně nebo vlnitě se vinoucí, formičkami přechodními oživený a jednu rohovou výplň, na rozdíl od šátků či plachetek na hlavu (zavazovačky) jež mají rohové výplně čtyři.'`
30.
      SEDLÁŘOVÁ, V.: Orszácký kroj,c. d., s. 26.
31.
      SEDLAŘOVÁ, V.: Orszácký kroj,c. d., s. 25.
32.
      VMR, i. č. 18736, 18737.
33.
      SEDLÁŘOVÁ, V.: Orszácký kroj,c. d., s. 27 a 34. pozn. 7.
34.
      SEDLÁŘOVÁ, V.: Orszácký kroj,c. d., s. 18 a násl.
35.
      URBACHOVÁ, E.: c. d., s. 82-93. Tam jsou uvedeny z panství vsetínského "boty (Stiefln) vysoké a vy

261

krojené ze silné kůže," z Pozděchova "boty (Cžižmen) po uherském způsobu", stejným způsobem také z Prlova a dále "boty (Tschischmen) uherské z telecí kůže" z Hošťálkové. Srov. též VÁCLAVÍK, A.: cit. d., s. 177; BARTOŠ,F.: Lid a národ. Velké Meziříčí 1888, s. 32.
36.
      VÁCLAVÍK, A.: Luhačovské Zálesí...,c. d., s. 177, pozn.28.
37.
      SEDLÁŘOVÁ, V.: Orszácký kroj,c. d., s. 20.
38.
      STRÁNSKÁ, D.: Otypech valašských krojů. Naše Valašsko 11, 1948, s. 22.
39.
      NM i, č. 18566.
40.
      JEŘÁBEK, R.: Další příspěvky...,c. d., s. 162.

Vysvětlivky

i. č. = inventární číslo muzejní sbírky,
JOV = Joža Ország-Vranecký starší (1866-1939),
KMO = Krajské vlastivědné muzeum Olomouc,
NM = Národopisné odd. Historického muzeaNárodního muzea v Praze,
OMV = Okresní vlastivědné muzeum Vsetín,
S = sbírkový doklad uvedený v připojenémkatalogu,
VMR = Valašské muzeum v přírodě v Rožnověpod Radhoštěm.
Čísla za označením muzea jsou inventární čísla sbírkových předmětů.

Soupis sbírkových dokladů
S-1
RÚŠKA - OMV 2665, Nový Hrozenkov, podle M. Václavka r. 1780 (29x154 cm). Lněné plátno, výšivka hedvábím původně světle modré barvy.[/] S-2
RÚŠKA - VMR 18670, Nový Hrozenkov (27x150 cm). Řídké lněné plátno, na příčných koncích zbytky výšivky tmavohnědé barvy (původně černé). Tkanina poškozená. Pochází ze sbírky JOV. S-3
RÚŠKA - VMR 18671, Nový Hrozenkov kolem poloviny 19. století (25x190 cm). Na "mynářském hedvábí" výšivka barvy černé, smetanové a zbytky červené. Původní potrhanou krajku nahradila asi v r. 1920 Anna Országová-Vranecká, roz. Randuchová (1880-1963). Užívala Rozina Orságová-Vranecká, roz. Urbanová (nar. 1. 8. 1820).15) S-4
RÚŠKA - NM 18572, Nový Hrozenkov (25x130 cm). Jemné lněné plátno, výšivka červená, dále smetanová (vybledlá modrá) a nepatrně červená. S-5
RÚŠKA - VMR 2138, Valašské Meziříčí, podle A. Kubeši pravděpodobně konec 18. století (33x228 cm). Na batistu (línu) 2 cm široké vyšívání smetanovým hedvábím jako na nevěstinských plachtách a na koncích paličkovaná krajka (2x31 cm) se vzorem "na zvonek". S-6.
RÚŠKA - VMR 2139, Rusava (37x222 cm) z bílého mulu (tří kusů), oba úzké konce zdobené v několika pásech vláčkovou krajkou a prolamovanou výšivkou v barvě bílé a žluté. S-7
PINTA - VMR 18178, Karolinka-Malá Stanovnice (dříve Nový Hrozenkov), (17,5x265 cm). Bleděmodré hedvábí bez výšivky, střapce tmavočervené. Z rodinného majetku Országů-Košutů. S-8
PINTA - VMR 18719, Nový Hrozenkov kolem poloviny 19. století (21x227 cm). Červeněfialový samet zdobený flitry s pozamenteriemi. S-9
PINTA - NM 18578, Nový Hrozenkov r. 1896 (20x288 cm). v inventáři uvedena jako "šerpa modrá kol pasu". Bleděmodrý brokát, výšivka červenou a žlutou bavlnkou, v dolním pruhu též zelenou. Datace ve středu vyšitého srdce. 5-10
PINTA - č. 684 katalogu výstavy národního vyšívání moravského v Olomouci r. 1885, Hutisko. Uvedena jako "vázanka kolem pasu". (Havelková, V.: Výstava národního vyšívání moravského. Olomouc 1885, s. 12.)

262

S-11
FĚRTŮŠEK - VMR 18713, Nový Hrozenkov (50 182x74 cm). Ušitý ze dvou půlek lněného plátna s tištěným vzorem v barvě červené, fialové, světlemodré a žluté. Ze sbírky JOV. S-12
FĚRTŮŠEK - VMR 18726, Nový Hrozenkov (50 224x80 cm). z bílého bavlněného plátna s tištěným vzorem kvítků v barvě červené a světlezeleně. Ze sbírky JOV. S-13
FĚRTŮŠEK - PŘÍPONKA - NM 18575, Novy Hrozenkov (36 - 85x73 cm). Vyšivka převážně černá, dále bleděmodrá a nepatrně červená. S-14
KORDYBÁNKY - NM 18577 a, b, Nový Hrozenkov. Ušity z červeného sukna s tenkými koženými podrážkami. Výšivka je žlutá a světlezelená, olemování jazyků "lypačů" tvoří světlezelená šňůra. Po stranách našity zlaté 2 cm široké porty, vpředu pod jazykem světlezelené pentle zavázané na dvojitou smyčku, na špičkách jazyků bohaté třepení "ščičky", uvnitř podšity bílým hrubým suknem, podpatky nemají. S-15
KORDYBÁNKY - VMR 18731 - 1, 2, Nový Hrozenkov asi polovina 19. st. Jsou z "holandského" sukna (vyrobili je vsetínští soukeníci), bez zlatých portiček, pod jazykem přišity zelené hedvábné pentle. Vyšívány jsou modře a žlutě, "ščičky" na špičkách jazyků jsou menší než u předcházejících. Podšívka z bílého sukna, podpatky velmi nízké, jen dvě vrstvy podrážkové kůže. Nosila je Rozina Orságová-Vranecká, roz. Urbanová (nar. 1820), byly součástí sbírky JOV. S-16
KORDYBÁNKY - v majetku JOV ml., Nový Hrozenkov kolem roku 1920. Zhotovené ze sukna barve[/]ného po domácku na červeno, vyšívány bleděmodře e žlutě, pod jazyky stužky z tmavězeleného sametu, "ščičky" zcela maličké, podšívka z hrubého domácího plátna. Mají již podpatky (3 cm vysoké), hnědě lakované. Zlaté portičky zcela chybí. Způsob olemování výšivky stejně jako na obou předcházejících vzorem "na krokvicu". Vyšívala Anna Országová-Vranecká, roz. Randuchová (1880-1963) a kompletoval Josef Krčma (1865-1947). S-17
MUŽSKÝ PÁS - NM 18567, Nový Hrozenkov. Spleten z višňově červených hedvábných šňůr (dél. 213 cm) do 22 pramenů, provléknut 26 válečky ze stříbrného kovu s jednoduchým neškoleně provedeným gravírováním. S-18
MUŽSKÝ PÁS - VMR 18743, Nový Hrozenkov. Spleten z bleděmodrých hedvábných šňůr (dél.-170 cm) na několika místech stáhnutý ovinutím stříbrných tkanic. Pravděpodobně obnovený JOV. S-19
MUŽSKÝ PÁS - VMR 18742, Nový Hrozenkov. Spleten z červených hedvábných šňůr (dél. 168 cm), na několika místech stáhnutý ovinutím stříbrných tkanic. Pravděpodobně obnovený JOV. S-20
RUKÁVCE - VMR 18628, Nový Hrozenkov. Lněné plátno, výšivka hedvábím na taclích (poškozená), příramcích a límci, Původní barvy vybledlé, nyní se jeví jako smetanově žluté plochy v hnědé lince. Nosila Rozina Orságová-Vranecká (nar. 1820). S-21
RUKÁVCE - VMR 13503, Nový Hrozen-kov. Jemné lněné plátno, výšivka bavlnkou na taclích, příramcích a límci ve formě totožná s předcházejícím předmětem. Barvy výšivky modrá a černá linka. Rukávce obnovené JOV.

263

DER BEITRAG VON JOŽA ORSZÁG-VRÁNECKÝ SEN. ZUR ENTWICKLUNG DER VOLKSTRACHT IN NOVÝ HROZENKOV
(Zusammenfassung)

      R. Jeřábek und V. Sedlářová hielten die sogenannte Országsche Tracht aus Nový Hrozenkov für ein "Falsum" des Bauern Josef Ország-Vranecký Sein. Dieser jedoch sammelte und studierte seit Anfang der 90er Jahre des 19. Jahrhunderts aus dem Gebrauch kommende Bestandeile traditioneller, wenn auch nicht mehr getragener Bekleidung und ließ sie bei lokalen Handwerkern wiederherstellen. Er wählte vor allem solche Bestandteile aus, die die Bekleidung der mei[t]s[t]begü[te]rten Gesellschaftsschicht in der Gemeinde repräsentierte - der -Bauern. Es ging also nicht um die Tracht eines be[/]stimmten Geschlechtes, sondern einer sozialen Schicht. Ursprung und Verwendung einzelner Gegenstände, die heute in Museen aufbewahrt sind (Katalog beigelegt) und die J. Ország-Vranecký meist als Vorlage zur Wiederherstellung der Tracht gedient haben, werden vom Verfasser konkret belegt. In der Analyse weist er auf Träger, die im ersten Drittel des 19. Jahrhunderts geboren wurden, sowie auf Nachlässe aus Archivfonds. Die wiederhergestellte Tracht gewann in der Gemeinde al[l]gemeine langzeitige Beliebtheit und verbreitete sich auch außerhalb von Nový Hrozenkov.
      Übersetzung: Otto Hájek

264

DĚJINY VĚDY

80 let Jarmily Procházkové-Krejčové [obsah]

Ve východočeské Ostroměři se před časem dožila osmdesáti let národopisná pracovnice a hudební pedagožka Jarmila Procházková (roz. Krejčová), která z tohoto kraje i pochází. Narodila se 16. května 1909 v Horní Nové Vsi (dnes m. č. Lázně Bělohrad) v rodině vesnického učitele, který v ní a v jejích sourozencích pěstoval lásku k hudbě a lidové písni, s níž se zde setkávala na každém kroku. Tato výchova byla natolik silná, že později jejího bratra Pavla Krejčího, jenž se stal středoškolským učitelem, přivedla dokonce ke sběru lidových písní a tanců v Podkrkonoší a Pojizeří a k vydání několika jejich sbírek. Sama Jarmila Procházková učila na řadě středních škol hudební výchově, v níž se zaměřila na sborový zpěv. Posléze se vrátila do rodného kraje a v roce 1956 se usadila v Ostroměři. Vyučovala na pedagogické škole v Hořicích a na Lidové škole umění. Své žáky vedla k lásce a poznávání krás lidové písně a tance. Tu propagovala i na rozhlasových vlnách jako spolupracovnice Čs. rozhlasu v Praze a jeho krajového studia v Hradci Králové. Rozsáhlé vědomosti uplatnila i při tvorbě učebnic pro hudební výchovu. Stala se také pokračovatelkou ve folkloristické sbě[/]ratelské a editorské práci svého bratra Pavla Krejčího. z jeho poznámek a zápisů připravila k vydání knihu Písně, tance a lidé v Podkrkonoší, která vyšla v královéhradeckém nakladatelství Kruh v roce 1984. Bratrovy sběry na celé řadě míst doplnila a upravila (zejména z muzikologického hlediska), takže se stala skutečnou spoluautorkou zmíněné knihy. v ní završila také svou celoživotní tvořivou práci s lidovou písní a tancem. Souvisela s ní rovněž spolupráce s četnými krajovými soubory lidových písní a tanců, jimž byla nápomocna svými radami, Mezi nimi byl zvláště Hořeňák z Lázní Bělohradu, soubor z Libštátu a nověji vzniklý soubor Jizera z Liberce. Své poděkování za ně jí projevil soubor Jizera, jenž jí k významnému životnímu jubileu přišel po starodávnu zahrát dostaveníčko, aby jí potěšil oblíbenými lidovými písněmi a tanci, k jejichž dalšímu zachování výrazně přispěla a stále ještě v plné svěžesti přispívá. s blahopřáním se připojili též zástupci ostroměřského MNV a jičínského ONV. Jan Šťovíček[/]

Rozárka jubilující.
K životnímu jubileu národní umělkyně Jarmily Šulákové [obsah]

Nesnadno se píše po dnes již klasických slovech zasloužilého umělce Miroslava Horníčka, která si zaslouží, aby byla pro svou básnivou krásu a pravdivost nejenom připomenuta, ale stále a stále opakována. Jejich adresátka si je totiž vrchovatě zaslouží: "Stesk milé po milém, hluboké štěstí jejich lásky, nedohledné modro nad Solání, vítr vanoucí přes kotáry, radost i žal v uzlíčku jediné chvíle, závrať vyslovitelná jen zpěvem, bezedné ticho lesů kolem Lysé, jen písní sdělitelná bolest, toužení po někom, zá někým i zalykavé blaho - to všechno v jediném hlasu ... Díky Jarmilo!"
      Při každičkém setkání s Jarmilou si uvědomuji onen obrovský umělecký oblouk, který se vyklenul od našeho prvního setkání, od něhož už milosrdný čas odpočítal jedenačtyřicet změn letopočtu, až po pevné stisky rukou a přátelská objetí těchto dnů. Jaké byly ty uzlové body? Jaká byla ta okrajová setkání? A co všechno se událo na nelehké životní a umělecké cestě naší jubilující zpěvačky?
      Snad mi nebude zazlíváno, když připomenu ono pro mne nezapomenutelné setkání první, které možná

265

i trošičku ovlivnilo životní osudy rozšafné cérečky ze Vsetína, vyučené dámské krejčové, která vyrůstala v rodině otce muzikanta působícího v nejrůznějších místních kapelách, a maminky, nadšené zpěvačky a ochotnické herečky. Pro nepamětníky tedy oživuji vzpomínku na prvá vystoupení Jarmily s cimbálovou muzikou Vsacan s primášem Rudolfem Dudou a cimbálistou Jožkou Michálkem. Jak dnes vidím Jarmilku stát poprvé u rozhlasového mikrofonu. Bez nejmenší stopy trémy. Nám všem, kteří jsme tenkrát na podzim 1948 byli u zkoušky a při živém vysílání, z té krásy zpěvu běhal mráz po zádech. A vůbec jsme se za tu mužskou "slabost" nestyděli. Jarmilka měla devatenáct roků, jak malovaná růžička ve vsacanském kro ji - říkali jsme jí Rozárka, sama si tak "v kroju" totiž říkala. O několik týdnů později poprvé vystoupila ve společném nácvikovém pořadu lidových písní s posluchači ve studiu. v tomto cyklu, nazvaném "Zpěvem k srdci", se tehdy střídaly rozhlasové stanice Praha, Brno a Ostrava.
      Devátý duben 1949 byl tak trochu historický. Hodně jsme uvažovali, zda mezi vybrané písně zařadiť i lidový valčík (do té doby málo obecně známý) Okolo Súče. Ve srovnání s nádhernými valašskými písňovými skvosty šlo přece o písničku tak trošku úpadkovou. Ale aťsi; vzbudí-li právě tato písnička v Jarmilině podání zájem o ty další skvosty valašských písní,[/] proč ne? Zařadili jsme ji ... a čekali na ohlas. v průběhu tří dnů po "živém" večerním vysílání došlo na stůl naší hudební redakce přes 2000 dopisů. Obdivných, bezprostředních, nadšených, kouzelných od lidí neprostších, od národních umělců, od dětí, od všech. Zpěvačka Jarmila Šuláková vstoupila do povědomí milovníků lidové písně.
      A pak už se události hrnuly jedna za druhou. Nejprve tedy Vsacan, potom Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů a zejména systematická spolupráce pro zlatý rozhlasový fond s vynikající ostravskou cimbálovou muzikou Technik a jejím uměleckým vedoucím Janem Rokytou, řada celoživotních uměleckých přátelství, gramofonové desky, televize - a stále koncerty, koncerty, koncerty, živá vystoupení, komunikace s lidmi, šťastné, byť neočekávanou smrtí znamenitého muzikanta Ludvíka Schmidta předčasně ukončené manželství. Stálý styk s lidmi. A to všechno při plném zaměstnání. Amatérství, které do písmene vychází z latinského kmene "milovat", amatérství, jehož předpokladem je nejvyšší profesionální úroveň.
      Zájezdy? Těch bylo bezpočet. Doma i v zahraničí rozdávala Jarmila krásu, radost a pohodu. Úspěchy a ocenění nezměnily skromnost a lidskou přirozenost velké umělkyně. Ať už šlo o medaile na mezinárodních či světových festivalech a soutěžích, o cenu Supraphonu, desítky čestných uznání význačných institucí, až po titul zasloužilé[/] umělkyně v roce 1979 a letošní metu nejvyšší - čestný titul "Národní umělkyně". Není totiž mnoho nositelů tohoto titulu, kteří by byli národu tak známí, blízcí a národem tak milováni jako Jarmila Šuláková.
      Co tedy dnes přát? Ať Jarmile ještě dlouho slouží zdraví, ať ještě dlouho rozdává krásu svého nitra a svého srdce zakletou v písních. Nám doma, ale též posluchačům v zahraničí, kteří při poslechu jejího zpěvu nutně a samozřejmě pochopí, že v zemi, z které vyšla, žijí lidé dobří a mírumilovní.
      A tak ještě znovu s Miroslavem Horníčkem - ale tentokrát za všechny obdivovatele a přátele: Díky, Jarmilo! Ivo Stolařík

Soňa Švecová - etnografka mezi padesátkou a šedesátkou [obsah]

Deset let uteče jako voda. Příjemné a srdečné oslavy v rodině, s přáteli a s kolegy z oboru jsou za námi, a tak zbývá to nejdůležitější: ohlédnutí za těmi deseti roky a jejich bilance.
      Soňa Švecová se usmála nad pěkným hodnocením své vědecké činností u příležitostí padesátin v roce 1979, které v našem časopise přátelsky a s obdivem k úctyhodnému dílu jubilantky napsal Václav Frolec,1) nadechla se a se stejným zápalem pokračovala v práci. Na nás je teď, abychom posou

266

PhDr. Soňa Švecová, CSc.

dili, jak se jí to dařilo v právě uplynulém desetiletí (protože rekapitulaci bohatých výsledků činnosti ještě za předchozí čtvrtstoletí bychom na vymezený prostor nemohli vtěsnat).
      Nedá mi to, abych úvodem nepřipomněla, že se Soňa narodila2) v týž den, jen o čtyřicet let později, než doc. dr. Vilém Pražák, jejž respektovala a který byl jedním z jejich univerzitních učitelů, ale i vzorů, protože na jeho práce o slovenském lidovém domě a o životě rodiny v něm úspěšně navázala a v intencích moderních vědních metod je rozvinula a stala se tak naším nejlepším znalcem těchto otázek.
      I v tomto desetiletí jubilantka přednášela na Katedře etnografie a folkloristiky UK v Praze, kde pracovala od skončení vysokoškolských studit v roce 1956 až do roku 1987 a přispěla tak značnou měrou silou své individuality i širokými vědomostmi k výchově celé početné generace etnografů.
      Pokračovala ve vedení subkomise pro společenské vztahy při Československé sekci MKKKB a v jejím rámci se přičinila o další přínosné semináře a o publikování tam pronesených referátů ve Slovenském národopise a v Národopisných informacích: o chotárních sídlech (SN 28, 1980), o morálce v tradičním lidovém prostředí (SN 31, 1982 a NI 1984/3) a o etnografických a regionálních skupinách (NI 198413 a NI 1988/2).
      Pracovala ve Slovenské národo

267

pisné spoločnosti pri SAV i v Národopisné společnosti československé při ČSAV, kde po dvě desetiletí vykonávala funkci hospodáře až do své abdikace z hlavního výboru v roce 1987.
      Úzce spolupracuje s redakcí Slovenského národopisu a velmi přínosný je podíl jubilantky na Etnografickém atlase Slovenska (mapy chotárních sídel a příbuzenská terminologie) a na Encyklopedii národopisu Slovenska, pro niž zpracovala etnografické skupiny a hesla z oblasti příbuzenských vztahů.
      S. Švecová přednášela na konferencích doma i v zahraničí, např. v Lodži roku 1987, loni na semináři ÚEF ČSAV v Praze, na řadě konferencí na Slovensku a především v rámci MKKKB. Přednesené referáty odevzdala do tisku.
      Jubilantka obdržela několik významných slovenských ocenění: v roce 1984 získala 2. cenu v kategorii přednáškové činnosti ("Ekonomické postavení ženy v rolnické rodině") a v témž roce jí byla udělena 1. cena za nejlepší dílo roku 1984 ("Spoločenské a kultúrne vzťahy v sv. Honte" - vyšlo v NI 1983/2).
      V uplynulém desetiletí S. Švecová postupně přesunovala svůj zájem od slovenského lidového domu, jeho funkcí a od vztahů rodiny a bydlení na otázky štálů - kopanic, lazů. Vznikla řada studií, ale především velkolepé shrnutí této problematiky v oblasti Krupinské planiny v pozoruhodné knize "Lazy v 19. a 20. storočí" vydané UK, Pra[/]ha 1984, jež má bezesporu úroveň práce habilitační, a z oblasti Hontu v kapitole "Lazy a lazníci" v k nize Hont. Tradície ľudovej kultúry, vydané nakladatelstvím Osveta, Banská Bystrica 1988.
      Z terénních výzkumů v Hontě vyplynulo další téma, které S. Švecovou zaujalo: etnografické skupiny. Zabývala se důvody, proč jsou určité etnografické skupiny pouze v některých obcích a v druhých se neusadily? Odpověď se nehledala snadno, ale jubilantce se ji přece podařilo objasnit odlišným způsobem zcelování katastrů v 2. polovině 19. století, kdy starousedlíci vzdálenou část půdy odprodávali, zatímco půdu zcelenou v jediném kuse si ponechávali pro sebe. Problematikou etnografických skupin se pak S. Švecová na základě literatury zabývala i v celoslovenském měřítku.
      Jubilantka uveřejnila v minulém desetiletí - kromě samostatné výše citované knižní publikace - dvanáct studií a šest jich odevzdala do tisku. Mimo to napsala celou řadu zpráv, informací a recenzí.
      Je to dohromady úctyhodné množství práce. Všechny její publikace přinášejí něco nového, objevného, sdělují bystrou kritiku, vidí dosud nepovšimnuté problémy, které řeší na základě poznatků ze stacionárních, dlouhodobých výzkumů v terénu, na základě širokého etnografického vzdělání, pronikavého postřehu a úsudku a nadání k vědecké práci. k tomu všemu bylo ovšem nutno přidat notnou dávku píle a zmáhat nepohodlí, které práce v te[/]rénu přináší. Je to dost chvály, ale je upřímná a spravedlivá. Dá se shrnout do jedné stručné věty: Soňa Švecová se podstatnou měrou zasloužila o nové poznatky a nové metody v etnografii Slovenska.
      Přejeme jí, aby ve zdraví a dobré pohodě v této záslužné práci pokračovala. Aby tato práce přinášela stále vynikající výsledky a aby naplňovala radostí čerstvou jubilantku. Tou radostí, kterou etnografovi může dávat jen pobyt v terénu, kterému rozumí a který jej na oplátku obohacuje.
      Témata našeho vědeckého zájmu se vždycky dotýkala, a proto nás provází dlouholeté. vzájemné pracovní porozumění, přátelství a úcta. To se nestává v životě často a i za to bych Soně ráda poděkovala. Alena Plessingerová
1.
     Životní jubileum Soni Švecové. Národopisné aktuality, 16, 1979,čís. 3, s. 218-219.
2.
     Dne 3. března 1929 v Dubnici nadVáhom.

Výběrová bibliografie prací Soni Švecové, které vyšly po otištění bibliografie ve Slovenském národopise (roč. 28. 1980, s. 154) [obsah]

      Exekúcie a dražby v Honte v prvej polovici nášho storočia. Acta Universitatis Carolinae. Studia ethnographica IV, Praha 1978, s. 101-117.
      Význam komasácie pre vývoj lazovského osídlenia v Honte. Slovenský národopis 28, 1980, s. 35-40. Tamtéž Úvodom, s. 4-7.

268

      Príbuzenská terminológia na Slovensku. Slovenský národopis 28, 1980, s. 455-469.
      Morálne pravidlá pri dražbe roľníckeho majetku v minulosti. Slovenský národopis 31, 1983, s. 108 -111.
      Die Redeackersiedlung in der Slowakei und ihre Beziehungen zu den Saisonwohnsitzen. Ethnographica et Folkloristica Carpatica 9. Debrecen 1983, s. 35-48.
      Spoločenské a kultúrne vzťahy v severovýchodnom Honte. Národopisné informácie 1983/2, Bratislava 1983, s. 1-86.
      Etnografické a regionálne skupiny v československých Karpatoch. Národopisné informácie 1984/3, Bratislava 1984, s. 4-16.
      Ekonomické postavenie ženy v tradičnom ľudovom prostredí. Národopisné informácie 198511, Bratislava 1985, s. 74-81.
      Lazy v 19. a 20. storočí. Vývoj roľníckych chotárnych sídiel v oblasti Krupinskej planiny. Univerz ta Karlova, Praha 1984.
      Kooperačné skupiny v obci Čičma- ny. Vlastivedný zborník Považia XV, 1985, s. 203-220.
      Slovenská a česká rodina. Český lid 73, 1986, s. 203-205.
      Etnografické skupiny na Slovensku. Národopisné informácie 1988/2, Bratislava 1988, s. 7-16. Tamtéž hesla v Soupise etnografických skupin na Slovensku. Tamtéž Poznámky k otázce, zda jsou dolnozemští Slováci etnografickou skupinou (s. 133-137).
      Lazy a lazníci, In: Hont. Tradície[/] ľudovej kultúry. Zostavovateľ Ján Botík. Vydala Osveta, Banská Bystrica 1988, s. 392-425.
     
      Práce odevzdané do tisku
      Beitrag zur Konstruktion des Dachgerüstes in der Slowakei, Gedenkschrift für Zsigmond Bátky. Bulletin du Musée Roi Saint Etienne. Székesfehérvár 1989.
      Szlovák és cseh parasztcsalád. Ethnographia, Budapest.
      Rodina a príbuzenstvo. In: Monografia Čičman, Považský zborník.
      Etnografické oblasti a skupiny na Slovensku. Sborník univerzity v Lodži věnovaný konferenci v lis topadu 1987.
      Tri razy o tradícii. Acta Universitatis Carolinae, Studia ethnographica. Praha.
      Najmladšie lokálne skupiny na Slovensku. Zpravodaj koordinované sítě vědeckých informací pro etnografii a folkloristiku. Vydává ÚEF ČSAV, Oborové středisko vědeckých informací, Praha.
     
      Medailónky k jubileím Soni Švecové
      Václav Frolec: Životní jubileum Soni Švecové. Národopisné aktuality, roč. XVI, 1979, čís. 3, s. 218-219, kde je bibliografie ve stručném výběru zapracovaná do textu.
      Ján Botík: Jubileum PhDr. Sone Švecovej, CSc. (3. 3. 1929). Slovenský národopis, roč. 28, 1980,[/] čís. 1, s. 152-153. Výběrovou bibliografii sestavila Milada Kubová.
      Alena Plessingerová: Po- zdrav a poděkování Soně Švecové u příležitosti životního jubilea. Národopisný věstník československý, vyd. NSČ při ČSAV, v tisku.

      Sestavila Alena Plessingerová

Šedesátiny Jaroslava Jakubíčka [obsah]

Šedesát let v životě člověka znamená sice už hodně, ale muzikanti - na rozdíl od jiných lidí - si to tak neberou k srdci. Jakoby ani nestačili zestárnout, protože hudba je skutečně jedním z nejosvědčenějších terapeutických prostředků k zachování mladistvého ducha. A tak ani náš jubilant, cimbalista a dramaturg Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů, nevypadá na šedesátníka, a když, tak jedině na statného...
      Narodil se 4. srpna 1929 ve Veselí nad Moravou, po předcích pochází z Lipova a Kozojídek. Lidová píseň, kterou znal už odmalička, mu zazněla "osudově" v roce 1946 na prvních strážnických slavnostech. Naučil se hrát na cimbál, který uplatnil ve své kmenové muzice Jury Petrů z Kyjova, ale hrával i ve Strážnici s muzikou Slávka Volavého a v Uherském Hradišti. To vše bylo v rámci zdravého a poctivého amatérismu, který však brzy vyústil v profesionální zájem. Po absolvování konkurzu v Armád

269

ním souboru Víta Nejedlého zdokonaloval svou hru na konzervatoři, doprovázel přednášky o lidové písni národního umělce Karla Plicky a začal aranžovat pro BROLN. Zde působil od roku 1961 jako cimbalista a od roku 1972 jako dramaturg orchestru.
      Během svého působení v BROLNu vytvořil stovky úprav lidových písní. Základní inspiraci získáva) v původním prostředí: naslouchal hře hrubovrbeckého Jožky Kubíka, hudcům z Hrochotě, zemplínským - cikánům. z tohoto autentického materiálu čerpal náměty pro celkový obraz i pro detailní prvky svých aranžmá. Stěžejním momentem jeho upravovatelské činností je však stejně jako u jiných výrazných osobností - vytváření osobitého výrazu a vlastního rukopisu, pramenícího z hudebního talentu a kompozičních vloh. I když psaní partitur se stává začas běžnou praxí a denním chlebem, přesto je nutno vždy udržet vlastní hudební názor. Není to tedy jen otázka povolání nebo zaměstnání, ale především věc muzikantské hrdosti, cti i prestiže. Toto zásadní aranžérské kredo nacházíme i v úpravách J. Jakubíčka, v nichž pulsuje pravdivost hudby a opravdovost života. Může být většího uspokojení pro muzikanta?
      Slávek Jakubíček je také - jak už muzikanti bývají - družným člověkem a rád užívá ve střídmých dávkách léků, které mu poskytuje jeho vinorodé Slovácko. Určitě i to patří k dobré písničce a k uchování životního elánu. Přejeme mu,[/] aby ho to všechno ve zdraví provázelo celým dalším životem. Jiří Pajer

Za Vratislavem Bělíkem [obsah]

Dne 17. října 1988 zemřel ve věku 88 let významný národopisný pracovník Vratislav Bělík. Narodil se 20. července 1900 v Rouchovanech (o. Třebíč), roku 1918 maturoval na 1. české státní reálce v Brně a o rok později složil učitelskou doplňovací zkoušku. Jako učitel pak působil v Moravském Krumlově a v okolních obcích, kde všude vedle své pedagogické činnosti pilně sbíral národopisný materiál. Výsledkem těchto výzkumů je řada článků v místním tisku (především v časopise Jiskra a Stráž Vysočiny) a v regionálních sbornících (Od Horácka k Podyjí 9-12, Znojemský kalendář 1-4, Vlastivědný sbornik Vysočina 1-2). Vratislav Bělík napsal také několik příspěvků do našeho časopisu (Hrnčíř Jan Štoček a džbánkaři František a Jan Zavřelové, NA 7, 1970, s. 117-124; Milostné motivy na úvodních plinách na Moravskokrumlovsku, NA 9, 1972, s. 113-117; Znamení stromu na lidových výšivkách, NA 14, 1977, s. 247-249) a samostatně vydal celkem sedm svých prací: Horácký zpěvník (Hat-líčkův Brod 1954), Povídání z Horácka (Havlíčkův Brod 1956), Horácký lidový vzor v kreslení na školách (Havlíčkův Brod 1959), Horácká chasa, Zvykoslovné podání a obrázky z Třebíčska, Náměšťska,[ /] Mor. Krumlovska, Mor. Budějovicka a Znojemska (I. čásť Třebíč 1965, II. část Třebíč 1966, III. část Třebíč 1967 - I. a II. část recenzoval J. Tomeš v NA 4, 1967, č. 3-4, s. 50), Vzory horáckých výšivek pro nové použití (Třebíč 1979), Vzory na horáckých kraslicích (Třebíč 1981), Olidovém stavebnictví na Vysočině (Třebíč 1983).
      Vratislav Bělík proslovil ve svém kraji velký počet národopisných přednášek, slyšeli jsme ho několikrát i z Československého rozhlasu a s jeho kraslicemi vykrytými voskovou rezervou seznámila diváky Československá televize.
      A tak se dostáváme k Bělíkově výtvarné činnosti, důsledně vycházející z místní tradice a lidových předloh: jsou to už zmíněné kraslice, kterých podle vlastního odhadu vytvořil na 3 000, vzory na současné výšivky a bytové doplňky a jiné.
      Vratislav Bělík působil i jako pořadatel různých národopisných slavností (hody, ostatky, dožínky), radou pomáhal národopisným souborům Vysočan a Třebíčan a angažoval se i v jiné kulturní a osvětové činnosti, Zesnulý byl od roku 1963 členem Národopisné společností čs. při ČSAV a pro tutéž společnost nezištně pracoval i jako dopisovatel za třebíčský okres v letech 1961-1985. Patřil k těm vzácným učitelům, kteří vedle svého náročného povolání věnovali svůj volný čas poznávání a propagaci lidové kultury svého kraje. Už z titulů jeho hlavních prací je patrno, jak obdivuhodně široký byl jeho tematický

270

záběr. Vratislav Bělík se svým národopisným odkazem jednou provždy zasloužil o to, že tento kout Moravy není na naší národopisné mapě bílým místem. A za to mu patří náš dík a vděčná vzpomínka. Josef Vařeka

Zemřel Jan Kružík [obsah]

Dne 3. března 1989 zemřel ve věku 79 let Jan Kružík, regionální národopisný pracovník. Jeho celoživotní činnost byla zaměřena zejména na výzkum a popularizaci folklórních tradic rodného Podluží, které pojímal v širším kulturním záběru. Své znalosti a poznatky o národopisu regionu uložil v několika významných publikacích. Byly to nejdříve sbírky Dětské hry a říkadla z Podluží (1976) aU muziky na Podluží (1977), obsahující materiál z oblasti hudebního a slovesného folklóru. Na začátku osmdesátych let navázal publikací Lidové zvyky a slavnosti na Podluží (1982) a bohatě ilustrovanou monografií Kroje na Podluží (1982). Všechny uvedené práce vydalo Okresní kulturní středisko v Břeclavi, které v současné době připravuje 2. vydání jeho sbírky dětského folklóru (s ilustracemi O. Vlasákové). Kromě toho se J. Kružík autorsky podílel na vydání publikace Lidové písně z Podluží (1975), která zveřejnila zpěvácký repertoár jeho děda Jana Turečka z Tvrdonic.
      Dalším okruhem Kružíkova plodného života byla neúnavná organizátorská a programová účast na[/]

Jan Kružík.

pořádání regionálních slavností Podluží v písni a tanci. Stál při jejich zrodu a mnohokrát byl mezi účinkujrcími jako zpěvák - bohatýrský tenor, jimiž kdysi Podluží oplývalo. Byl také dlouholetým členem a funkcionářem tvrdonického Slováckého krúžku a spolupracoval s dr. Janem Poláčkem při sběru slováckých písní; mnohé podlužácké písně v jeho sbírce Slovácké pěsničky pocházejí právě z Kružíkova repertoáru. Nelze pominout ani jeho popularizační činnost v regionálním časopisu Malovaný kraj a samostatnou tvorbu beletristickou i poetickou.
      Jan Kružík byl všestrannou osobností s výrazným pěveckým a literárním nadáním. Láska k rodnému kraji ho přivedla k soustavnému zájmu o folklór, tuto sběratelskou činnost realizoval vedle svého po[/]volání. Zanechal dílo hodné obdivu, které překračuje rámec Podluží. v našich srdcích bude jeho jméno trvale uloženo i pro nevšední charakterové vlastnosti, především pro upřímný postoj k životu a k lidem. Jiří Pajer

Vídeňská národopisná konference [obsah]

Vědecká komunikace sehrává stále větší úlohu v procesu mezinárodního porozumění a spolupráce. Stranou nezůstává ani evropská etnografie. Bulharský výzkumný ústav v Rakousku (se sídlem ve Vídni), ve spolupráci s Rakouským východoevropským a jihovýchodoevropským ústavem ve Vídni a Ústavem evropského národopisu na vídeňské univerzitě, uspořádal ve dnech 11.-14. dubna 1989 v sídle kulturního oddělení velvyslanectví Bulharské lidové republiky ve Vídni mezinárodní konferenci "Změna v tradiční lidové kultuře. Vliv společenských proměn na tradiční lidovou kulturu ve střední, východní a jihovýchodní Evropě". Za účasti představitehl bulharské vlády a Rakouské akademie věd probíhala konference v duchu vídeňských jednání helsinského procesu. Na konferenci byly zastoupeny národopisné instituce z Bulharska, Československa (Univerzita J. E. Purkyně), Jugoslávie, Maďarska, Německé spolkově republiky, Polska, Rakouska; ohlášený zástupce Sovětského svazu se na poslední chvíli omluvil. Ráz jednání pozitivně ovlivnil pro

271

fesor Károly Gaál z vídeňské univerzity úvodním referátem "Kultura ve změně". Vyzvedl humanistické tradice a národní zaměření etnografie v celé Evropě, varoval před jednostrannou orientací národopisců na jevy přežitkové a před ignorováním nového. Etnografie se řadí mezi historické vědy, Ize ji zároveň chápat jako kulturní ekologii, Pozoruhodný byl jeho výklad o tradici a o vzniku tradičních jevů lidové kultury v současnosti. Kriticky se vyslovil ke kabinetní vědecké práci, bez konkrétních terénních výzkumů, vedoucí často k spekulacím a ztrátě objektivního vědeckého poznání. Po úvodním referátě přednesl svůj příspěvek "Národopisná utopie nebo perspektiva? Lidová kultura jako faktor současné etnické identity" československý delegát. Poukázal na to, že pro etnickou jednotu je důležitá jednota kultury, kterou je třeba chápat jako jednotu v různorodosti. Zápas o národní kulturu provázel všechna národní hnutí. Projevoval se jako opozice malých národů k národům velkým. Vedle jiných alternativ se v moderní kulturní strategii nabízí alternativa kulturního pluralismu v rámci Evropy i uvnitř jednotlivých zemí či národních celků. Jednou z komponent této alternativy může být lidová kultura. Maďarský folklorista profesor Vilmos Voigt z budapešťské univerzity hovořil o stálých názorech a měnících se výzvách k péči o dnešní maďarskou lidovou kulturu. Poukázal na to, že v Maďarsku lidová[/] kultura často dominovala v národní kultuře a zaujímá také pevné místo v dnešní maďarské kultuře. Podobně vyzněl příspěvek akademika Veselina Chadžinikolova tradiční lidové kultuře v současném Bulharsku. Dalším tématem konference bylo město a měšťanstvo. Úlohou měšťanstva v procesu změn tradiční lidové kultury se zabývala na středoevropském materiálu profesorka Ruth E. Mohrmannová z univerzity v Bayruthu (NSR). Soustředila se na zvláštnosti etnografického studia měšťanů, na ztrátu jejich specifické identity ve 20. století. z rozsáhlých zkušeností z výzkumu velkoměsta vyšel profesor Georgi Georgie v z Bulharské akademie věd v Sofii, Poukázal na roli velkoměsta v změnách tradiční lidové kultury na příkladě řady světových metropolí. Pozoruhodná je myšlenka o velkoměstě jako středobodu kulturních areálů. Profesor Leander Petzoldt z innsbrucké univerzity pojednal o historismu a folklorismu v současných slavnostech. Vyšel z vlastních terénních pozorování a upozornil na některé zajímavé vztahy v oblasti racionalizace života, v šíření lokálních tradic a šíření nových jevů, které se postupně stávají tradičními. Příklady z alpských zemí ma jí analogie u nás. Novými pohledy se vyznačovalo vystoupení profesorky Edithy Hörandnerové z univerz-ty v Štýrském Hradci, věnované technickým inovacím a kulturně společenským otázkám lidové stra[/]vy. z hlediska vztahu modernizace a lidové kultury byl přínosný společný příspěvek profesora Klause Rotha a dr. Juliany Rothové mnichovské univerzity, kteří analyticky hodnotili význam obecného rozšíření znalosti čtení a psaní v bulharské společnosti pro lidovou kulturu. Vyšly především z tradice o Chytrém Petrovi, Dospěli k tezi, že folklór už dávno není podmíněn orálně. Růst kulturní identity kašubského obyvatelstva v Polsku sledovala na příkladě změn v obyčejové tradici a obřadní kultuře docentka Jadwiga Kucharska z lodžské univerzity. O změnách v obřadním systému pod vlivem nových podmínek v Jugoslávii hovořila dr. Radmila Filipovićová - Fabijanovićová z Národního muzea v Sarajevu. Závěrečný referát docentky Bagry Georgievové z Bulharské akademie věd byl věnován proměnám v lidové architektuře v Bulharsku. Díky tomu, že jednotlivá vystoupení byla striktně časově omezena, zbyl značný prostor pro diskusi, která byla velmi obsáhlá, otevřená, obsahově bohatá, živá a věcná. v kritické poloze se hovořilo o charakteristických znacích současné lidové kultury, o možnosti jejího chápání v historickém smyslu, v poloze kultury každodenního života, v teoretickém modelu založeném na vztahu tradic lidové kultury ke kultuře národní, o kultuře jako faktoru etnické identity a dalších otázkách. Materiály z kon

272

ference. vyjdou ve zvláštním sborníku. Václav Frolec

Československo-bulharská konference [obsah]

Tradice československo - bulharských vztahů v kultuře a vědeckém poznání má svoji téměř 200letou historii. Je spjata s národním obrozením a slavistickým hnutím v českých zemích a na Slovensku. Směřovala od poznávání bulharské historie, jazyka a kultury, zprostředkovávání a uvedení jejich hodnot do kulturního a uměleckého života naší společnosti k původní heuristické a teoretické práci, odkud vedla především ke srovnávacímu studiu československo-bulharských vztahů. Nejvýraznější je tento kontakt v historickém, literárněvědném, jazykovědném, etnografickém a folkloristickém bádání. Tyto obory byly také zastoupeny na konferenci Československo-bulharské kulturní vztahy. Tradice a perspesktivy jejich bádání. Spolupořádali ji ve dnech 25.-28. dubna 1989 Ústav slavistiky ČSAV v Brně, Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Ústav marxismu-leninismu VUT v Brně, Bulharský kulturní klub G. Dimitrova v Brně, Bulharské kulturní a informační středisko v Praze a Středisko bulharistiky BAN v Sofii.
      Od počátků slavistického bádání soubornějšího charakteru vedly cesty vědeckého poznání k speciálnějším studiím uvnitř jednotlivých oborů, které na konferenci daly mož[/]nost vzájemné informovanosti jak z hlediska faktů, tak také metodiky a metodologie bádání. Národopisné referáty tak odezněly v kontextu historických a literárněvědných příspěvků. Československo-bulharskou spolupráci při studiu lidové kultury zhodnotil Václav Frolec především v současném a perspektivním pohledu. Těžiště spolupráce československých a bulharských národopisců spočívá v rámci programů Mezinárodní komise pro studium lidové kultury v Karpatech a na Balkáně a Mezinárodního komitétu pro etnografický výzkum současnosti. V. Frolec informoval o projektech syntetických děl o lidové architektuře, pastýřství a folklóru lidových osvobozeneckých hnutí 16.-19. století v karpatsko-balkánském regionu. z teoretického hlediska vyzvedl otázku karpatsko-balkánského kulturního společenství a zejména pak problém kulturní identity malých národů, vázané i na postavení lidové kultury v národních kulturách v současnosti. Etnická problematika Bulharska stála v centru pozornosti zakladatele české balkanistiky Konstantina Jirečka, jehož vědecký přínos hodnotila Helena Bočková. Folkloristické příspěvky otevřel Vladimir Penčev pohledem na vznik, rozvoj a výhledy bulharsko-českých vztahů v oblasti folklóru. Zdůraznil jeho využívání v zájmu emancipace bulharského a českého etnika v 19. století e poukázal na folklór jako vědeckou látku a umělecký pramen současné kultury. Bohuslav Be[/]neš předložil teoretické zamyšłení nad problematikou českých překladů bulharské lidové slovesnosti. Oldřich Sirovátka pojal česko-bulharské vztahy z hlediska lidové slovesnosti především jako předmět studia souvislostí a jejich srovnávání s celým slovanským folklórem; východiskem by mělo být kriterium žánrové. Podobné možnosti má srovnávací studium hudebního folklóru vedle tematického výzkumu speciálních etnomuzikologických problémů, jako je úzkoambitová tonalita, časová asymetrie, ornamentika nápěvů, vokální vícehlas, a obecnějších hledisek funkčních, ekologických, sociálních ( Věra Frolcová ).
      Z jednání mezioborové konference, která hodnotila především retrospektivu československo-bulharských bádání, vyplynuly některé společné závěry: Je nutné prohloubení výzkumu pramenů a jejich moderní interpretace jak z hledisek jednotlivých oborů, tak také interdisciplinárních studií. Přednesené příspěvky přinesly řadu podnětů k perspektivám naší bulharistiky, které je třeba sumarizovat, stejně jako podněty pro publikační činnost. Pořadatelé konference by se měli dohodnout na dalším programu československo-bulharské spolupráce; uvážit například možnost pravidelného vydávání společného sborníku. Setkání československých a bulharských badatelů bylo příspěvkem k prohloubení vědecké a kulturní spolupráce v mezinárodním měřítku. Věra Frolcová

273

ŽIVÁ TRADICE

Svidník 1989 [obsah]

Festival se uskutečnil ve dnech 14.-18. 6. 1989 ve Svidníku. Jeho programová struktura odpovídala skladbě kulturních slavností. Ve středu 14. června se konala vernisáž výstavy prací akad. mal. Júlia Mušky, ve čtvrtek vystoupil v Domu kultury ve Svidníku nejúspěšnější divadelní soubor z 2 8. festivalu ukrajinského dramatu a uměleckého slova A. V. Duchnovyče.
      V pátek se uskutečnila vernisáž výstavy dětských výtvarných prací Východoslovenského kraje "Priateľstvo sa začína úsmevom". Večer se v Domu kultury konal slavnostní program pěveckých sborů a recitátorů poezie a prózy u příležitosti 45. výročí SNP a karpatsko-dukełské operace. Měl název "Spevy domova" (scénář Ivan Babin, režie Natália Miháľová ). Zazněly v něm místní lidové ukrajinské písně, současné ukrajinské písně, objevily se i lidová píseň česká, ruská, tvorba slovenská i ruská. Všechny našly v pořadu své opodstatnění. Dramaturgická výstavba pořadu byla dobrá. Nebyl tu zařazen ani jediný sbor či sólista, který by nějak snížil velmi dobrý pocit z tohoto slavnostního pořadu.
      V pořadu "Na krídlach melódií" (scénář Ivan Stropkovský,[/] dramaturgie a režie Milan Kaliňák ), který následoval, vystoupila skupina Kontakty ze Svidníka, laureát VIII. soutěžní přehlídky ukrajinských vokálně instrumentálních skupin ve Stakčíně. Skupina Kontakty hrála v první části vystoupení nejprve ukrajinské písně, místní lidové i z vlastní tvorby, ve druhé částí pak písně z repertoáru před ních československých a světových skupin. Šlo vlastně o koncertní pořad skládačkového typu, v němž skupina prokázala oprávněnost samostatného koncertu. Interpretace skladeb byla dobrá. Zaujaly písně z vlastní tvorby i lidové písně v úpravách vedoucího kapely. Průvodní slovo mělo výrazně informativní charakter.
      V sobotu otevřelo program slavnostní kladení věnců k p amátníku československé armády na Dukle. Další program se nazýval "Z defskej studničky. z babičkiných spomienok" (scénář a režie Rudolf Smoter ). Vystoupily v něm dětské folklórní soubory a sólisté. Materiál byl do pořadu vhodně vybrán a zařazen. Program neměl výraznou gradaci, volně plynul jako u vzpomínkového pořadu. Průvodní slovo se omezilo pouze na úvod a závěr pořadu. Pokud divák neměl programový sborník (a těch byla většina), pak vůbec nevěděl, kdo právě vy[/]stupuje. Režijní ztvárnění odpovídalo danému tématu a materiálu. Dětsky pořad jako celek potvrdil poněkud stoupající úroveň práce dětských folklórních kolektivů. I když řada souborů nepřekročila svůj stín minulých Iet, přece jen se špička rozšiřuje. Už tak výrazně nedominuje Vienok z Bardějova. Pochválit je třeba i soubory Kečera z Jakuban, Jastrabčan ze Šarišského Jastrabia, Údolčanka z Údola, Veselka ze Stakčína, Barvínok z Ubľy a další. le zřejmé, že vedoucí těchto souborů, vesměs místní učitelé, se pomatu učí pracovat s folklórním materiálem a věnují pozornost i technice zpěvu a tance.
      Program vesnických folklórních skupin se nazýval "Z prameňov našich predkov. Od velikonoc do žatvy" (scénář a režie Mikuláš Mušinka ). Měl za cíl ukázat jarní a letní cyklus obřadů, zvyků obřadní poezie ze západní částí Prešovska. Ideový záměr naplnil. Materiúl byl z etnografického hlediska výborně vybrán a včleněn do pořadu. Program měl pozvolna stoupající tendenci bez výrazných vzruchů, řídil se časovou posloupností folklórního materiálu. k většímu spadu a dramatičnosti by přispělo výraznější omezení řečí na scéně. Průvodní slovo se neslo ve dvou rovinách, odborné a informativní. Obě prokázaly oprávněnost svého použití. Informovanost diváků była ukázková, průvodní komentáře byly napsány s vědeckou erudicí etnografa přehledně, správně a výstižně. Přispěly k jednoznačnému vy

274

znění pořadu. Pouze úvodní vstup konferenciérů se jevil až příliš dlouhý. Režie plně vyjádřila záměr pořadu, jako jediná se snažila využít i širšího okolí scény. Avšak bohužel, pořad doplatil na nedodržení harmonogramu zkoušek pořadů. Některé skupiny tak zcela postrádaly nejzákladnější orientaci na mikrofonní síť, takže hlavně obyčejové a obřadní výstupy, kde tolik záleží na mluveném slovu, byly pro diváka zcela hluché. Běžný divák tím ztrácel přehled o dění na scéně a tím klesala i jeho soustředěnost a pozornost. Ke škodě vyznění celého pořadu.
      V posledním sobotním pořadu "Zvítanie" (scénář Štefan Kruško, režie Ivan Ivančo ) vystoupily hostující československé a zahraniční soubory. Program byl vystavěn jako skládačka ze samostatných čísel jednotlivých souborů, měl vcelku dobrou gradaci. Průvodní slovo bylo informativní, režie se omezila na základní pokyny účinkujícím a ponechávala jim dostatek prostoru k propracování svých výstupů. Každý kolektiv vystoupil dvakrát. Poddukelský ukrajinský lidový soubor z Prešova neměl svá čísla šťastně seřazena. Do jejich provedení se také občas vloudila nejednotnost ve zpěvu a tanci, což by se u profesionálního souboru stávat nemělo. Při sólovém zpěvu se neosvědčila ani práce s ozvěnou. Maďarský kolektiv Csallo ze Šamorína uvedl na scénu tance verbuňkového charakteru a čardáše. Je třeba ocenit velmi dobrý taneční projev chlapců[/] i děvčat. Soubor je prostě technicky na výši. Soubor Turiec z Martina zaujal diváky zejména v prvním vstupu dobrým zpěvem a tancem dívčí skupiny, kdy předváděla folklór z ukrajinského Kyjova. v další části soubor vystoupil s cikánskými melodiemi a pak číslem z folklóru olašských Cikánů. Číslo bylo provedeno dobře. Škoda však, že jako jedný slovenský soubor se nepředstavil slovenským materiálem. Dětsko-mládežnický soubor města Pazardžiku v Bulharsku vycházel především z chora. Byl vynikající po taneční i vokální stránce. z jihoslovanského Nového Sadu přijela skupina Rusínů. I když jde o potomky Rusínů, kteří přišli do Jugoslávie z našeho území, používají v novém prostředí kroje, písně a tance z území sovětské Ukrajiny. v mnohonárodnostním prostředí Vojvodiny je to logické a pro zachování národní a kulturní identity nutné. I choreografické zpracování tanců nese zřetelné stopy ukrajinských choreografů a souborů. v repertoáru však mají i písně svých předků, jež si přinesli od nás. Pozornost publika upoutal především mužský pěvecký sbor a kapela. Vojenský soubor Jánošík z Brna ukázal tance ze západního" Slovenska a Zemplína. Prokázal technickou vyspělost, hlavně cimbálová muzika. Soubor Zorja z Rovna na sovětské Zakarpatské Ukrajině předvedl typicky sovětské choreografie a výborný zpěv. Také technická úroveň tanečníků byla velmi dobrá.[/]
      Nedělní program byl opět zahájen kladením věnců, tentokrát u památníku Sovětské armády ve Svidníku. Pak následoval pořad "Stretnutie s piesňou" (dramaturgie Andrej Karško, scénář a režie Jozef Feľbaba ). Tvořila jej vystoupení lidových hudeb, zpěváků, jubilujících kolektivů a souborů Zorja z Rovna. Pořad se tak v podstatě dělil do dvou základních oddílů. v prvním, nazvaném "Na ľudovú nôtu" se představily kapely se svými zpěváky, ve druhém, pod názvem "Naše profily" vystoupily jubilující kolektivy a host ze SSSR. Pořad měl dobře vybraný materiál a dramaturgicky vzestupnou úroveň. Byl přímo vysílán Čs. rozhlasem v Prešově. Průvodní slovo se neslo v humorné poloze, což obstarával konferenciér, lidový vypravěč. Nenásilnou formou provázel celým pořadem a oznamujícím způsobem uváděl účinkující. v pořadu se představily lidové kapely Karpaty ze Svidníku, LŠU v Humenném, hudba z Vyšného Mirošova, a muziky souborů Makovica ze Svidníku, Teslák ze Stropkova, Kalina z Humenného a Čerhovčan z Bardějova. Očekávání početného publika splnily. Nejlépe se vystoupení povedlo asi lidové kapele z Vyšného Mirošova, je jíž živý doprovod podpořil zemitý a přirozený vokální projev zpěváků. Mezi jubilanty se představila folklórní skupina Busovčan z Nižného Tvarožce. U ní dominoval zpěv ženského sboru, ale velmi dobré byly i ukázky ze svatby. Dalším jubilantem se stal soubor Makovica ze

275

Svidníku. I jeho vystoupení bylo dobré, mužům se však příliš nedařil zpěv. Závěr pořadu vytvořil už zmíněný soubor Zorja z Rovna.
      V poledne se ve skanzenu Muzea ukrajinské kultury uskutečnil pořad "Poklady ľudu" (scénář a režie Jozef Varchol ). Početným návštěvníkům ukázal v relativně přirozeném prostředí muzea v přírodě vybrané řemeslníky: hrnčíře, řezbáře a tkalce. Ve vlastním pořadu vystoupila kapela Karpaty ze Svidníku a folklórní skupiny Kurovčan z Kurova (puščaňa, chorovod, pastyrske rusaľa) a Verlišanka z Vyšného Orlíku (svatba). Zatímco Kurovčan měl svá čísla dramaturgicky a choreograficky zpracována, svatba v podání skupiny z Vyšného Orlíku byla předváděna takřka v autentické podobě. Režie využila dobře dvorů a cesty do kostela, takže přispěla k dobrému vyznění pořadu. Na závadu nebyla ani absence průvodního slova, protože programová čísla byla všem srozumitelná. Pořad měl dobrou atmosféru. Nepodařilo se jej však plně zvládnout pořadatelsky. Množství diváků se totiž nahrnulo až těsně k vystupujícím skupinám, takže bylo velmi málo vidět a slyšet. Pořadatelé měli udržet od účinkujících dostatečný odstup a trochu usměrňovat až příliš dotěrné fotografy. Zbytečně byla snížena úroveň tohoto z etnografického pohledu výborného pořadu.
      Pořad "Pod slnkom slobody" (scénář Andrej Karško a Ivan Ivančo, dramaturgie a hudební spolupráce Andrej Karško a[/] Jozef Piroh, režie Ivan Ivančo ) byl zahájen slavnostním mítinkem pracujících. Pak následovalo více než čtyřhodinové vystoupení množství souborů a hudeb. Jednalo se o typicky závěrečný festivalový pořad. Autoři však zcela nazvládli množství materiálu. Proti scénáři a časovému harmonogramu se pořad. o celou hodinu protáhl. Mělo se ještě více vybírat a zkracovat. Vlastní program se opět - jako u některých dalších - skládal ze dvou částí. První, hodinovou, přenášela v přímém přenosu televize. Ideálním řešením by bylo tuto část zcela osamostatnit jako televizní pořad a po krátké přestávce uvést závěrečný program slavností. Diváci by nebyli tak unaveni a neodcházeli by z areálu. Ve skutečně realizovaném pořadu měla dramaturgická výstavba od začátku stoupající tendenci. Avšak zhruba od 16. hodiny, s nástupem mnohaminutových čísel a opakovaných vstupů souborů, se pořad začal rozmělňovat a ztrácel gradaci. Průvodní slovo se neslo v obecně oznamovací rovině, bylo vhodně napsáno i předneseno. Režie byla zvláště v první části sevřená a podporovala spád pořadu. Ve druhé částí trpně sledovala výstupy jednotlivých souborů a nezabránila úpadku gradace programu.
      Je třeba konstatovat, že celková úroveň pořadů se proti minulým letem poněkud zvýšila. Při přípravě a realizaci programů však přetrvává zjevné nedodržování některých zásad. Dá se říci, že se pozvolna zvy[/]šuje počet koncepčně pevně uchopených a ubývá až příliš laciných pořadů estrádního typu. v řadě programů však nemůžeme být spokojeni ani s pojetím a funkcí průvodního slova. Nemluvě už o jeho naprosté absenci a nehledě k jeho přednášení. Důraz by se měl položit i na výběr materiálu a jeho krácení pro potřeby pořadu. Režie je u některých programů tak volná a nenásilná, že téměř zaniká. Pokud je, často stereotypně využívá scénu tak, že na ní v pozadí umístí všechny účinkující a na zbylém miniprostoru pak vystupují jednotlivé kolektivy. I v tematicky pojatých pořadech se jen výjimečně setkáme s prokomponovanými čísly několika souborů. Když vezmem v potaz i nedostatečnou zvukařskou práci a svazující osvětlení, není často dojem i z dobře připraveného pořadu nejlepší. To však neznamená, že by sa nedělalo nic pro zlepšení situace. Právě naopak. v řadě i kritizovaných oblastí se už vykročilo správným směrem. Jsou to sice jen krůčky, ale jsou. Závěrem je třeba přiznat, že jubilejní 31. ročník slavností kultury ukrajinských pracujících v Československu splnil i přes určité výhrady své poslání. Jan Krist

Folklórní slavnosti pod Poľanou 1989 [obsah]

      Přípravný výbor, programová rada i realizační štáby folklórních slavností v Dětvě připravili návštěvníkům letošního 24. ročníku na 14.,

276

15 a 16. července deset základních pořadů naplňujících dlouhodobou programovou koncepci festivalu: představit folklórní tradice slovenského lidu a přispívat k tomu, aby se staly inspiračním zdrojem rozvoje jeho současné kultury i obohacením kulturního života společnosti.
      Tradičně dobrá úroveň propagačních materiálů dětvanského festivalu - od plakátů, vkusných a kvalitně vytištěných pozvánek a programového sborníku až po označení volných průjezdů aut - patří k důležitým zdrojům úspěchu návštěvnosti a spokojeností návštěvníků, i když tyto materiály poněkud kontrastují se stopami, zanechávanými zubem času na stavu amfiteátru, zejména na stavu zařízení hlediště i jevištních ploch (i když jde o problém, s nímž se obtížně vyrovnávají všechny přírodní amfiteátry u nás). To však neovlivnilo dokonalou organizaci všech pořadů, dobré ozvučení prostoru a neubralo na upřímné spoluúčasti diváků na dění na scéně.
      Prvním pořadem letošní Dětvy (mimo hudebně publicistický pořad v přímém vysílání Československého rozhlasu ve čtvrtek večer pod názvem Pozvanie pod Poľanu) byl pořad folklórních skupin z Podpolaní, připravený Igorem Kovačevičem pod názvem Pieseň a práca. Tento typ pořadu patří k základům dlouhodobého dramaturgického plánu dětvanských slavností a jeho obsahem je nejenom ukázat na národopisné tradice obcí Podpoľaní, nýbrž i snaha aktivizovat čin[/]nost vesnických folklórních skupin. Účast sedmi skupin (Dobrá Niva, Zvolenská Slatina, Detva, Hriňová, Poniky, Priechod a Tŕnie) v původních krojích a se zajímavými a dobře přednesenými písněmi a předvedenými zvyky při různých pracech na zemědělských usedlostech přispěla k úspěchu tohoto pořadu u diváků, i když problémy historických souvislostí nebo předvádění prací ve svátečních oděvech by si jistě zasloužily diskusi. Tu však ponechejme odborníkům a metodickým seminářům, neboť kulturní aktivita vystupujících byla tím nejdůležitějším přínosem.
      Na pořad Práca a pieseň navázal bezprostředně naučný pořad o jednom z nejrozšířenějších hudebních nástrojů minulosti: o gajdách. Mladý autorský kolektv, zejména Ivan Mačák, Arne B. Mann a B. Garaj (který spolu se svým otcem patří mezi přední hráče na gajdy) v pořadu vystoupeními gajdošů s různými způsoby hry, ale i filmovými ukázkami z Plickova filmu Zem spieva i z filmů a diapozitivů o výrobě gajd, podali sugestivní a plastický obraz o tomto hudebním nástroji, který je významnou součástí hudební kultury Evropy. Obsahové a režijní zpracování pořadu i výkony účinkujících byly skutečně pozoruhodné.
      Třetím pořadem prvního dne dětvanského festivalu byl scénický obraz Vianoce v p odání souborů a folklórních skupin z Dětvy a Hriňové. Autor Jozef Kulišiak vytvořil působivý, avšak přece jen po[/]někud historicky nevyvážený obraz těchto svátků radosti a míru na Podpoľaní: nad historicko-etnografickým obrazem vánočních obřadů převážil obsah jejich poslední, poněkud univerzální fáze. Díky dobré režii pořadu a vysoké úrovni pěvecké i hudební interpretace vystupujících byl pořad diváky přijat vřele.
      Sobotní programový blok byl zahájen pořadem Píšťalkári v Domě kultury ROH. Autoři Igor Danihel a Juraj Dubovec v něm představili nejzajímavější hudební projevy ze IV. ročníku soutěže Nástroje a ich majstri se záměrem dokumentovat existující způsoby hry na píšťaly, ale podnítit zájem o ně i v soudobých folklórních souborech. v tomto kulturním domě byla podobu slavnosti otevřena také výstava Liptov ve výtvarném umění. Dobrý výběr uměleckých děl a jejich pěkná instalace přispěly ke komplexnějšímu estetickovýchovnému působení celého festivalu a tento typ průvodních kulturních akcí je třeba vždy ocenit jako obohacení kulturněspolečenského významu festivalu.
      Prvním odpoledním pořadem v amfiteátru byl medailon souboru lidových písní a tanců Stavbár, oslavujícího letos 30 let svého trvání. v hodinovém vystoupení představil Stavbár svou tvorbu z posledních deseti let a toto vystoupení patřilo k divácky i umělecky výrazným pořadům letošní Dětvy. Autor pořadu a umělecký vedoucí souboru Vladimír Urban dobrým režijním vedením a choreografickou nápadi

277

tostí a zpěváci, hudebníci i tanečníci vysokou úrovní svého projevu ukázali pozoruhodné možnosti umělecké tvorby v amatérském souboru. Různé choreografické postupy se projevily od sekvence Piesne a tance z Važca přes Tanec Burkot, předvedený děvčaty, až po zajímavé zpracování mužského tance pod názvem Verbovači, Že humor měl a stále má velký význam v lidové tradici i v je jím soudobém uměleckém přetváření dokládá živý ohlas diváků na žertovný tanec Nechcem ja malučkej ženy a taneční pásmo Chlumčani sa zabávajú.
      Dobrým zážitkem bylo i vystoupení čtyř nejlepších souborů právě Ukončeného folklórního festivalu Vysokoškolských souborů Akadetnický Zvolen. Čtyři soubory: skotský, italský, turecký a gruzínský ze SSSR přinesly ovzduší mladistvého elánu, prokazujícího, že lidová píseň nezná hranic a je jedním z nejsnadnějších a nejvšeobecnějších prostředků dorozumění mezi národy.
      Večerní pořad, podle dlouhodobého dramaturgického plánu dětvanského festivalu vždy věnovaný některému národopisnému regionu Slovenska, nazvala jeho autorka Naděžda Gilániová podle těch, kteří účinkovali: Liptáci. v p ořadu vystoupily převážně vesnické folklórní skupiny, které v jednoduchých scénických obrazech představily divákům projevy duchovního odkazu minulých generací svého kraje, zachovaného v moudrých a lidsky prostých slovech písní, ve zvycích i pracovních dovednostech. Tak[/] obsahově rozsáhlý a bohatě členitý materiál je tvrdým oříškem pro režijní zpracování. J. Čukanovi se jej podařilo zvládnout na dobré úrovni, i když o zavádění některých moderních divadelních postupů v pořadech tohoto typu by bylo třeba diskutovat.
      Při omezeném prostoru pro hodnocení obsáhlého programu letošních Folklórních slavností pod Polanou v Dětvě v našem časopise můžeme jen upozornit na další programy jako bylo pozoruhodné Stretnutie s krajanmi, na němž slovenské soubory a skupiny vystoupily společně s folklórními skupinami Slováků žijících v zahraničí, nebo pořad muzikantů ve hře na píšťaly. Přece však několik vět je třeba věnovat závěrečnému pořadu, který autorka Anna Ostrihoňová nazvala Návraty k prameňom. Úroveň interpretace předváděného materiálu byla vynikající. Už v úvodu vystoupení píšťalkářů, Těrchovské starodávné v podání souboru Turiec z Martina a pěvecká skupina ze Švermova hluboce zapůsobily. Výborné výkony předvedly i soubory Stavbár, Urpín i Polpoľanec. v tomto pořadu se výrazně uplatnily lidové hudby, jejichž závěrečný koncert strhl obecenstvo k ovacím, i když nelze tak jednoznačně přijat "rodinná" vystoupení otců a synů zejména těch nejmenších: nejde v tomto případě spíše o jev sociální než umělecký? Záměr ukázat "prameně" a "premeny", tj. myšlenka o umělecké výpovědi o vztahu současného člověka k folklórnímu dě[/]dictví byla tímto efektem jako by oslabena.
      Závěrem lze konstatovat, že význam poznávacích, uměleckých, společenských i zábavních funkcí Folklórních slavností pod Poľanou v Dětvě je nepochybný a že se staly nejenom trvalou, ale i významnou součástí celoslovenského kulturního kalendáře. Josef Jančář

Kraj beze stínu 1989 [obsah]

Ve dnech 10. a 11. června se v Krumvíři uskutečnil XIV. ročník národopisných slavností Slovácka Kraj beze stínu. Sobotní večer byl věnován přehlídce dechových hudeb regionu, spojené se soutěží o nejlepšího tanečníka verbuňku, která byla výběrovým předkolem pro strážnický festival.
      Vlastním folklórním pořadům patřilo nedělní odpoledne. Po krojovaném průvodu to byl dětský pořad s názvem Ben, ben, ben, pojďte všichni ven (autorka L. Požárová ), rozčleněný do tří bloků. v první části Na sluníčku vystoupily dvě oddělení krumvířské Pantličky s vtipnými a živě provedenými pásmy dětských her. v další částí Na dvoře se představil začínající dětský soubor z Kobylí a Bilovčánek s vyspělou dětskou muzikou. Pásmo Na pavlovské hoře souboru Palavěnka z Velkých Pavlovic si vzalo jako námět pranostiky a říkanky, nápaditě ztvárněné scénicky, pohybově i výtvarně. Může sloužit jako příklad vzorného zpracování této

278

zdánlivě málo atraktivní tematiky. Pásmo v lese v podání Ždáničánku ze Ždánic obsahovalo motivy dětských říkanek a popěvků při sbírání jahod. Poslední část, nazvaná U potoka, patřila dětskému souboru Iskérka z Čejkovic. Ztvárnila materiál, pojící se s dětskými hrami u vody. Pásmo bylo výborně vystavěno, gradovalo v jednotlivých pasážích i v celku a doslova hýřilo dobrými scénickými nápady. v závěru pořadu vystoupily všechny děti ve společné Zlaté bráně. Jednohodinový pořad měl dobrou dramaturgickou a režijní úroveň a dokázal, že i bez průvodního slova je dětsky folklór zcela srozumitelný. Ostatně dětské pořady mají v Krumvíři každoročně dobrou úroveň.
      Hlavní pořad slavností Rok hanáckých Slováků (autoři M. Jestřabík a J. Zaviačič ) byl věnován výročnímu zvykosloví a obřadům, řazeným podle ročních období. v zimních příležitostech to byl výslužkový koláč souboru z Kobylí, večerní besedy souboru Ždáničan a ostatková obchůzka domácího Krumvíře, která byla vtipně koncipována, ale místy provedená trochu staticky. Vítání jara zpracoval ve stylizovaném pásmu soubor Hrozen z Velkých Bílovic; nedostatkem dobře sestaveného pásma byla však různorodost materiálu, který mnohde vybočoval z regionu. Dále navazovaly velikonoční zvyky v podání souboru Lovečan z Lovčic, doplněné ženským sborem z Krumvíře. v letním cyklu byly zařazeny pracovní písně (M. Novotná, P. Lanžhot[/]ský a J. Kovařík st. s doprovodem muziky Zavádky z Čejkovic) a dožínky skupiny z Velkých Pavlovic. Blok podzimních obřadů byl prezentován hodovými zavádkami jednotlivých souborů a skupin, které byly místy trochu zdlouhavé, ale zato velmi pěkně ukázaly lokální varianty tohoto tance. Čejkovická Zavádka navázala pásmem U muziky, které bylo scénickým ztvárněním tanců z regionu. Závěr pořadu vytvořil "had" všech účinkujících a píseň J. Kovaříka st. Ešče jednú na rozchodnú.
      Siavnosti hanáckých Slováků v Krumvíři se v posledních letech vyznačují stabilně dobrou úrovní; ani letošní ročník nebyl výjimkou. Velkou péči zde věnují zvláště dětem, což se odráží v kvalitních pásmech jednotlivých souborů i ve výtečných pořadech dětského folklóru. Jiří Pajer

VII. festiwal serbskeje kultury [obsah]

Od r. 1964 na jaře vždy po čtyřech letech se v srbské Lužici koná přehlídka lužickosrbské kultury, v níž má folklór místo velmi vyznamné. Roku 1989 se hlavní festivalové dni uskutečnily 3. a 4. června v Budyšíně, ale řada podniků probíhala už dlouho předtím, a nejen ve městě. Už v půli dubna se v městském muzeu konala vernisáž výstavy srbských výtvarníků, následovaly koncerty, promítání filmů Srbské filmové skupiny i amatérských, vystupoval Serbski ludowy ansambl, městské divadlo uvedlo[/] premiéru nové hry, činnost zahájilo nově uspořádané Srbské muzeum s expozicí lidového umění a vývoje literatury. Jedna z těchto událostí je však zcela mimořádná. 20. května na úpatí pravěkého hradiště u vsi Wotrow sehráli ochotníci tří vesnických souborů divadelní hru Náš statok od Jurije Wjely (1892-1969), lidového spisovatele, u nás známého z překladu povídky pro mládež Budyšínský písař. Učitel J. Wjela napsal činohru v době začínajícího nejkrutějšího nacistického potlačování Lužických Srbů, aby jí burcoval svůj lid k národní nepoddajnosti a vytrvalosti. z opatrnosti vůči cenzuře umístil děj do doby třicetileté války, kdy do lužickosrbské vesnice vtrhla tlupa loupeživých švédských vojáků. v postavě jejich nelidského velitele záměrně zobrazil náčelníka nacistické organizace Bund Deutscher Ostert ve městě Lubiji. Nastudované a připravené představení r. 1937 úřady nepovolily a autora přeložily do německé oblasti. k festivalovému provedení pod širým nebem bylo ovšem nutno hru přizpůsobit, k původním 13 hercům přibrat ještě několik desítek statistů, dokonce i sedm koní. Tak vzniklo představení neobyčejně působivé, dokazující, kolik tvůrčích sil je skryto ve vesnickém lidu. Nynější uvedení zároveň dokazuje, jak se změnilo postavení Lužických Srbů oproti době před padesáti lety.
      Nejvíc uměleckých a národopisných vystoupení bylo soustředěno na první červnovou sobotu a neděli do Budyšína. Účinkovala celá řada

279

ochotnických souborů vesnických i školních na pěti jevištích pod širým nebem. Byly předvedeny svatby, jak se slavily a mnohde stále ještě nebo znovu (protože některé dávné obyče je opět ožívají) slaví v okolí obcí Chrósćicy, Picno, Wojerecy, Grodk, Slepo, Budyšín. Mluvčí divákům představoval po řadě účastníky sňatkových obřadů, vysvětloval jejich úkoly, seznamoval podrobně s jejich oděvem. Diváci se tak dozvěděli, že v některých oblastech má lidový oblek i mnoho desítek variant pro různé příležitosti a uživatele různého stáří. "Svatebčané" pak zazpívali písně, zatančili a v průvodu s kapelou odešli. To byly ukázky folklóru umělými zásahy nedotčeného. Bylo by zajímavé rozebrat, jak ho ztvárňují umělci z povolání, např. Serbski ludowy ansambl v představení Krasna družka Łužica, nebo oblíbená skupina Judahej. To však by vyžadovalo zvláštní studie.
      Že lid stále ještě tvoří, dokonce i v duchu moderní doby, to ukázaly dvě srbské ochotnické skupiny rockové hudby Tajfun a Servi. Zazpívali vlastní skladby, i v mateřštině. Stranou tvořivosti nezůstávají ani děti, Nadchly diváky vynikajícím nastudováním dramatické pohádky od Hańži Bjeńšowé Vodníkovy perličky. Vrchol uměleckého programu znamenal koncert světského oratoria Pozdní jaro (1883) od básníka H. Zejlera a skladatele K. A. Kocora. Jak slova, tak hudba jsou vytvořeny romanticky v duchu lidového umění, a tedy se do celko[/]vého rázu festivalu výborně hodily. Provedl je vynikajícím způsobem profesionální orchestr Serbského ludowého ansamblu spolu s ochotnickými sbory Lipa, Meja a Budyšin za řízení J. Bulanka.
      Festivalový program byI obohacen i vystoupeními hostí sovětských, polských, maďarských, naši republiku zastupovala bratislavská Lúčnica, soubor z Práchně, dechovka z Božejova a AUS Víta Nejedlého. Pozornost diváků upoutaly i ukázky středověkých řemeslníků (kovář, kovotepec, výrobce modrotisku, mastičkář aj.) i hráčů na starobylé nástroje, jako je tarakava, srbské housličky, dudy, niněra. Svou dovednost předváděli v dobových oblecích na nádvoří blízko radnice. U Bohaté věže pak zaujaly ukázky vývoje proslaveného lužického včelařství.
      Festival, jehož se zúčastnili nejen Srbové, i v cizině usedlí, ale též Němci a zahraniční hosté, ukázal, jak je lužickosrbská lidová tvorba bohatá a svérázná, že není muzeální, ale mezi lidem skutečně žije. Srbové pak se opět přesvědčili, že mohou nabídnout hodnoty, které obohacují kulturu světovou, a že je tu tedy dostatečný důvod pro jejich existenci jako zvláštní etnické skupiny. Jiří Mudra

Soutěž lidových vypravěčů [obsah]

Koncem září 1988 se v Hodoníně konal 2. ročník celostátní soutěže lidových vypravěčů O šmukáč Vaš[/]ka Mlýnka. Zúčastnilo se jí celkem dvacet čtyři účinkujících, porota vybrala vítěze folklórní a profesionální kategorie (nikoliv jednomyslně a spontánně) a obecenstvo také hlasovalo. Porota i hlasy obecenstva se rozcházely, proto se nemůžeme nezmínit o soutěži jako celku.
      Vypravěč je zřejmě jedním z pilířů přenosu lidové tradice v řadě odvětví, životní zkušenosti v to počítaje. Protože ví, že dějem může své posluchače nejvíce zaujmout (a tím vytvořit prostředí pro zpětnou vazbu), vybírá to, co se obecenstvu nejvíce líbí a na co je největší ohlas. Obvykle na závěr přednese z děje vyplývající poučení nebo groteskní pointu. To vše dobří vypravěči odposlouchali od svých vzorů.
      Jako samostatné složky folklórních pořadů začali u nás vypravěči vystupovat do jisté míry již na Národopisné výstavě českoslovanské, zejména však v meziválečné době při vystoupeních "krúžků" a "obcí" krajanů z jednotlivých oblastí naší země např. v Praze nebo v Brně. Zde se tak stalo zejména na Výstavě soudobé kultury 1926, kdy se poprvé uskutečnily v rámci velké celostátní akce také "oborové dny" tradičních regionů. Ovšem jací to byli vypravěči, víme poměrně nejasně. Máme sice poválečnou knihu o vypravěčích z Čech, Moravy a Slezska, ale nikoliv ze Slovenska. Vůbec nemáme dějiny vypravěčství u nás a někdy se tváříme, že lídové vyprávění je v čase a prostoru pomíjivá záležitost, i když občas náhle uvidíme, že vypravěč ovlivňu

280

je obecenstvo výrazněji než zpěvák nebo tanečník.
      Bylo by ovšem nutné otevřeněji mluvit o kladech a záporech vypravěčství a neomezovat se jen na negativní názory z padesátých let. Je správné, že už dávno neplatí, že "vyprávět umí každý" a že vypravěč je dobrý, když jeho vystoupení napomáhá ke zvyšování intenzity práce nebo při zakládání BSP. Především je nutné mluvit o tematice a jejím zpracování - ne všechno musí bezpodmínečně působit komicky a ne všechno lze předpokládat jako sérii anekdot. Měli bychom mít odvahu přestat konečně s uhýbáním tlaku nenáročně se bavícího obecenstva. Není na škodu, je-li vypravěč současně zpěvák, tanečník nebo divadelní ochotník (jako jsou mnozí). Alespoň dobře ví, jak se pohybovat na jevišti nebo na pódiu, jak mluvit, aby mu bylo rozumět (nářečí se už postupně přestalo používat jako groteskní pikantérie) a jak využívat intonace a gesta. To vše je prozatím u nás většinou živelné. je velmi obtížné doporučit, jak se má vyprávět, o čem, pro koho a ještě obtížnější je přimět úspěšného vypravěče, aby se svým oborem zabýval hloubě ji jako tvůrčím postupem - dělají to jen nemnozí.
      Dnešek neoplývá právě malým počtem vypravěčů. Většinou jsou to však žertující postavy nebo postavičky, které neinterpretují povídky, jako jejich vzory, ale spíše jen anekdoty a humorky. Generace starších odchází nebo již odešla. Budou je[/]jich nástupci lepší nebo jen průměrní? Zdá se, že stereotypy nejsou patrně to nejlepší. Bohuslav Beneš

Vánoční akce Polabského muzea v Poděbradech [obsah]

Vposledních zhruba pěti letech se velmi rozšířilo pořádání výstav s tematikou vánoc, jejich zvyků a obyčejů. I naše vlastivědná muzea se podujala tohoto úkolu a se střídavým úspěchem prezentovala sledované národopisné jevy na odborné úrovni. v prosinci roku 1988 a počátkem ledna 1989 uspořádalo Polabské muzeum v Poděbradech řadu akcí jako vánoční dárek pro širokou veřejnost. Stěžejní byly dvě výstavy s tradiční vánoční tematikou, a to "Lidové vánoce v Polabí" (viz NA, roč. XXVI, 1989, č. 2, s. 127-128) a Vánoční výstava betlémů". Dále se ve výstavním prostoru v 1. patře poděbradského muzea konala výstava "České ex libris" (6. 12. - 6. 1.) abeseda k t éto výstavě s Miroslavem Tomkem (12. 12.). s ohlasem se setkala rovněž přednáška Jany Hrabětové & quot;Staré vánoční zvyky a obyčeje v Polabí" (15. 12.) i vystoupení Malé muziky souboru Chorea Bohemica s českými písněmi, zvyky a říkadly podzimního a vánočního času pod názvem "Vinšujem vše dobré nyní" (19. 12.).[/]
      Na výstavě v Polabském muzeu v Poděbradech byly představeny lidové betlémy, a to jak z vlastních sbírkových fondů, tak i z jiných muzeí (především však z Městského muzea v Třebechovicích p. Orebem, specializovaného na tyto sbírkové předměty, dále z Městského muzea v Lomnici nad Popełkou i od soukromých sběratelů a tvůrců betlémů). z materiálů, z nichž byly zhotovovány betlémy, byly na výstavě zastoupeny dřevo, kašírování a kachel a v jednom případě jako krajová zvláštnost drahé kameny (jde o skříňkový model Nazaretu vyrobený r. 1903 M. Hlaváčem, řídícím učitelem obecní školy v Lomnici n. P. - Košově; kromě drobné architektury a zadní kulisy zobrazující krajinu je zhotoven z drahých kamenů, pocházejících z místních zdrojů).
      Na výstavě představili výsledky své práce také současní lidoví neprofesionální tvůrci (řezbáři) betlémů (J. Pánčik z Čierného Balogu Medvedova, o. Banská Bystrica, S. Tobiáš z Frenštátu p. R. - Horeček, o. Nový Jičín, J. Junek z Lomnice n. P. - Košova, o. Semily, E. Gajda ze Strážnice, o. Hodonín). Zajímavý srovnávací doklad k této tvorbě představoval vyřezávaný nepolychromovaný betlém - současná práce akad. mal. J. Hegera ze Svratouchu - zasazený do krajiny českomoravské vrchoviny, kde zachytil též tradiční lidovou architekturu včetně sakrálních objektů.

281

      Z dalších exponátů zaujal betlém naivního tvůrce z okolí Hostinného, o. Trutnov, vzniklý ve 30. letech 20. století a zobrazující řemeslnické dílny a život ve městě a betlém za Soběrazi, o. Jičín, ze 40. let 19. století (figurky dřevěné, krajina a architektura tlačené z papíru). Zajímavý ikonografický doklad a zároveň dobový způsob ztvárnění vánoční legendy představuje čelní stěna rohového komorového kachle z druhé poloviny 15. století s motivem klanění tří králů (nález z archeologického výzkumu T. Durdíka z AÚ ČSAV Praha v Jindřichově Hradci).
      Do středního Polabí převážně přicházely betlémy ze sousedních východních Čech, ale přesto známe jesličky místní provenience: betlém vyřezávaný mlynářským pomocníkem J. Náglem z Peček - Velkých Chvalovic, o. Nymburk, pochází z konce 19. století (byl vystaven v Přerově n. L.) a tři kašírované betlémové figurky muzikantů z r. 1805 ze Sadské, o. Nymburk, z fondů pobočky Polabského muzea Poděbrady v Sadské.
      Jednotlivé betlémy vystavené v poděbradském Polabském muzeu i přes jistou roztříštěnost (co se týče je jich provenience i doby vzniku) byly zajímavé, prezentovaly vyřezávané a kašírované betlémy středních a východních Čech (příště by však neškodilo tyto exponáty, pokud je to možné, více typologicky sjednotit). Vzhledem k tomu, že třebechovické muzeum koncem r. 1988[/] tradiční výstavu betlémů nepořádalo, je chvályhodné, že spolu s dalšími muzei zapůjčilo některé exponáty do Poděbrad, kde se výstava těšila velkému úspěchu a byla hojně navštívena. Miloslava Turková Lubomír Procházka

Výstavy lidové architektury a interiéru v muzeích v ČSR za rok 1988 [obsah]

Devět sledovaných výstav lidového stavitelství a interiéru v českých muzeích za rok 1988 lze zhruba rozdělit do tří tematických celků. Jde jednak o výstavy významných osob, které se podílely na studiu a dokumentaci lidové architektury (národní umělec Dušan Jurkovič, PhDr. J. V. Scheybal, A. Chmelík), dále o nové interiérové expozice v chráněných objektech a muze`ch lidové architektury v přírodě (Malá Skála čp. 12, Zubrnice čp. 61; vodní hamr ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod R.) a též o sezónní muzejní výstavy lidové architektury a interiéru (Okresní muzeum Jílové u Prahy, Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, Polabské národopisné muzeum v přírodě v Přerově n. L.).
      Východočeská galerie v Pardubicích spolu s OGVU v Gottwaldově si vzaly za úkol u příležitosti 120. výročí narození v co nejširším záběru prezentovat architektonické dílo Dušana Jurkoviče ve výstavní síni J. Grusse v Pardubi[/]cích (březen-duben 1988). k Jurkovičovým nejvýznamnějším pracím, v nichž čerpal z bohatství regionálních forem lidového stavitelství, patří areál na Pustevnách na Radhošti z l. 1897-1899 (úprava původního objektu staré pustevny z r. 1886, plán jídelny z r. 1899). Další významný projekt představuje letovisko na Rezku u Nového Města nad Metují, koncipované v interiéru i exteriéru v podobném stylu a pojetí. Nejvýznamnějším Jurkovičovým architektonickým a urbanizačním projektem jsou lázně Luhačovice (z l. 1902-1903), kde autor uplatnil rovněž výrazně prvky lidové architektury (byly vystaveny návrhy lázeňského a léčebného domu a kavárny). Zajímavý a nevšedně realizovaný návrh z r. 1905 představuje křížová cesta na Hostýně. U vystavených fotografií a návrhů byly uvedeny pouze velmi stručné popisky; u některých skupin plánové dokumentace chyběl však souhrnější text, který ovšem zastoupil obsáhlý hodnotný katalog, vydaný pořadateli výstavy.
      Severočeské muzeum v Liberci uspořádalo svému odbornému pracovníku - etnografovi PhDr. J. V. Scheybalovi výstavu k významnému životnímu jubileu (nar. 1928) pod názvem Národopisné studie ze severovýchodních Čech. J. V. Scheybal. Kresby z let 1948-1988 (prosinec 1988 - únor 1989). z velkého množství na výstavě prezentovaných kreseb a akvarelů upozorňuji kupř. na kresbu tužkou z r. 1972 představující cenný doklad ze staré zástav

282

by Harrachova (čp. 207). Jubilant je též významným dokumentátorem podomácké a průmyslové výroby, zvláště z horního Pojizeří. Jako příklad je možno uvést kresbu z r. 1985 (rekonstrukce podle archivních dokladů), zachycující starou podstřešní brusírnu skla s náhonem a vodním kolem z Lučan nad Nisou nebo unikátní kresbu z r. 1985 bývalé Zenknerovy sklářské huti v Josefově Dole - Antonínově. Autor též věnuje ve svém díle pozornost lidovým sakrálním památkám (zvonička v Bitouchově u Semil) a drobným technickým stavbám, tvořícím nedílnou součást krajiny a sídel (pískovcové značení staré cesty do hor z Dalešic na Maloskalsku). Cenná je také Scheybalova dokumentace roubené maloměstské zástavby (Osečná čp. 98 z 18. st., Mnichovo Hradiště čp. 241, roubený patrový dům z 2. pol. 18. st. v Hodkovicích nad Mohelkou). Vztahu krajiny a sídla jsou pak věnovány kresby dokumentující typické rozptýlené osídlení Jizerských hor na Černé Říčce a mezní pásy typické záhumenkové plužiny v Rokytnici n. J. (kresba z r. 1984). Výstava též obsáhla ukázky ilustrací tužkových kreseb k připravovanému dílu L. Štěpána a J. Vařeky Lidová architektura východních Čech (zajímavá je kresba truhlářské a hodinářské dílny ve světnici chalupy u Žejdlíků čp. 194 ve Svratouchu, která byla v provozu v I. 1864-1924).
      Regionální muzeum v Kolíně zahájilo v r. 1988 v Muzeu vesnice v Kouřimi cyklus výstav autorů národo[/]pisné kresby lidové architektury, a to kresebným dílem Antonína Chmelíka, který dokumentuje lidovou architekturu Českého ráje a Podkrkonoší (zejména okolí Lomnice n. P.). Výstava (červen-říjen 1988) byla instalována v rouben rychtě přenesené z Bradlecké Lhoty, a proto také jádro výstavy představovaly kresby lidových staveb pořízené pro obecní kroniky Bradlecké Lhoty a Syřenova (o. Semily).
      V srpnu 1988 byl zpřístupněn veřejnosti vynikající doklad vývoje lidové architektury středního Pojizeří Boučkův statek čp. 12 na Malé Skále (o. Jablonec nad Nisou) roubený objekt s dochovanou černou kuchyní. Je majetkem MNV, který využívá prostory v přízemí ke společenským účelům, a v patře byla nainstalována stálá vlastivědná expozice Maloskalska (k této příležitosti byl vydán katalog pojednávající o dějinách Malé Skály a okolí).
      V říjnu 1988 zpřístupnilo Okresní muzeum v Ústí nad Labem první objekt budovaného Muzea lidové architektury Českého středohoří v Zubrnicích. Jde o čp. 61 - největší statek v obci s kamenným přízemím (přední část přízemí byla původně též roubená, ale pravděpodobně koncem 19. století byla přezděna z cihel) a roubeným patrem. v přízemí je situována světnice, dále světnička, síň (je zde kotel na vaření povidel; odtud se i vytápěla kachlová kamna ve světnici a pec na chleba, je jíž těleso je v prvé komoře), dále dvě komory (jedna[/] zařízena jako mléčná) a chlév (se stáním pro koně i krávy). Celá usedlost kromě dvou předních komor v patře, má instalaci tradičního rolnického interiéru ze začátku 20. století. v patře jsou pak roubené komory, vlevo ze síně (zde zřízena sušárna chmele) se vchází do dvou komor (v jedné je výstava z rekonstrukčních prací na objektu statku a ve druhé pak expozice lidového nábytku z fondu OM - nejstarší skříň pochází z Ústí nad Labem - Bukova a je datována r. 1770). Vpravo v patře se pak nachází dalších šest roubených komor, z nichž čtyři jsou expozičně využity (sezónní zemědělské nářadí, moučná komora, nástroje a nářadí užívané k údržbě a drobným opravám v hospodářství, rekonstrukce obydlí děvečky na statku). Dvůr usedlosti čp. 61 uzavírá hrázděná stodola přenesená ze Suletic. Jeho součástí je i kůlna pro úschovu vozů (transfer z Řepčic) a patrový roubený špýchárek přenesený z Lukova. Na zahradě je před dokončením kamenná sušárna na ovoce. Skanzen v Zubrnicích je budován v kombinaci sídelní vesnické lokality in situ a vybraných transferovaných objektů doplňující stávající zemědělské usedlosti.
      V červnu 1988 byl v největší části Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm v tzv. Mlýnské dolině otevřen jako stálá expozice vodní kovací hamr. Šlo o náročnou rekonstrukci kamenného provozního objektu původně arcibiskupského mlýna z Ostravice č. 2

283

(o. Frýdek - Místek), pří níž bylo využito pro docílení objektivního stavu též archivních pramenů). Strojové zařízení, které odpovídá po technické stránce typu, používaném na původně čtyřech mlýnech v Ostravici, bylo převezeno ze západních Čech, z mlýna v Nemilkově (o. Klatovy). Mlýn pracoval od r. 1831 do r. 1913, provoz byl však po 1. světové válce obnoven a pokračoval až do r. 1926. Hamr má kromě vlastní velké provozní místnosti (s hliněnou dusanou podlahou) s výhní, dvěma kovacímí kladivy a brusem (nářadí částečně ze sbírkových fondů muzea a částečně rekonstruováno), též malou místnost, sloužící odpočinku hamerníků. Výše uvedený hamr, patřící mezi několik málo těchto dochovaných technických památek u nás (podobně jako kupř. hamr in situ v obci Dobřív, o. Rokycany), významně obohatil expozici Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.
      V Polabském národopisném muzeu v přírodě v Přerově n. L. bylo pro výstavní sezónu 1988/1989 připravena výstava ze sbírek muzea pod názvem Venkovský oděv a ruční práce v 19. století, která pojmula i výzdobu interiérových textilií, na nichž lze pozorovat mnoho vlivů měšťanského dobového vkusu. Výstava byla instalována v objektu panské bednárny a v rámci ní byl instalován náznak interiéru lidového obydlí z Polabí, reprezentovaný malovanou skříní datovanou r. 1822, dále postelí, malovanou truhlou a poličkou na nádobí. Nepochybně za[/]jímavou částí výstavy je autentická sestava nábytku (bukové dřevo, maloměstská práce) z Kostelní Lhoty, zhotoveného v  l. 1860-1870 jako zakázkový nábytek truhlářem z Peček (dvě skříně, dvě postele, prádelník).
      Okresní muzeum Praha-západ se sídlem v Jílovém u Prahy připravllo na říjen-listopad 1988 výstavu Lidová architektura na okrese Praha-západ, která si dala za cíl zachytit vývoj i současný stav lidové architektury na území současného okresu. Využila k tomu jak stavebně historických průzkumů SÚRPMO (kupř. Dobrovíz navrhovaná na památkovou rezervaci lidové architektury), tak archeologických výzkumů AÚ ČSAV (Sekanka v Hradišťku u Davle - doklad středověkého řemeselnického městečka) a průzkumů a fotodokumentace odboru kultury ONV Praha-západ. Vývoj lidového stavitelství byl prezentován na výstavě starší (kolem r. 1900) a současnou fotodokumentací, fotokopiemi archivních pramenů, plánovou, stavebně technickou dokumentací a mapami. Výstava představila jak roubenou architekturu okresu (roubený špýchar čp. 12 z Vonoklas, roubená polygonální stodola čp. 12 v Ohrobnici, ojedinělý nález roubené konstrukce obytného stavení zemědělské usedlosti čp. 19 z Malých Čičovic), tak i zděnou (doložena kontinuita zděných opukových stavení od pozdního středověku v návaznosti na vývoj zděné architektury na Slánsku).
      Výstava tradiční lidový interiér[/] v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích (prosinec 1988 - duben 1989) byla monotematicky zaměřena na vývoj, vybavení a zařízení lidových obydlí v minulosti. Zahrnula exponáty z vlastních sbírkových fondů (fotografickou a kresebnou dokumentaci, archivní doklady, trojrozměrné předměty) a to především z Budějovicka, ale též z Pelhřimovska, Pošumaví, Prácheňska, Blat, Vltavotýnska a Krumlovska. Výstava přinesla ikonografické doklady k vývoji interiéru lidového domu a ukázky dokumentace motivů na lidovém malovaném nábytku. Snažila se zachytit funkci jednotlivých složek tvořících interiér lidového obydlí (kupř. úloha koutní plachty a ubrusu na selském stole). Připomenuta byla též funkce bytového textilu v tradičním vesnickém interiéru. Výstava také sledovala způsoby osvětlení obydlí a výzdoby lidového interiéru. Velmi přínosným pro ni se jeví skutečnost, že poukázala i na interiér dělnického obydlí a v této souvislosti i na bytové poměry zemědělského a průmyslového dělnictva.
      Výstavy i přes různorodost svého zaměření přinesly cenný a mnohde dosud neznámý materiál i náměty na další studium českého lidového domu. Obohatily též expozice našich muzeí lidové architektury v přírodě. Prokázaly také nutnost prezentovat v okresních vlastivědných muzeích alespoň formou občasných sezónních výstav vývoj lidového stavitelství daného regionu. v stálých národopisných expo

284

zicích (pokud je však okresní muzea mají zřízeny) jsou lidová architektura a bydlení zastoupeny totiž velmi skromně. Lubomír Procházka

Fajky v Slovenskom národnom múzeu v Martine [obsah]

Pri príležitosti Medzinárodného dňa múzeí otvorili 21. mája 1989 v Slovenskom národnom múzeu v Martine výstavu "Fajky". Súčasťou výstavy je katalóg, ktorý vydalo Slovenské národné múzeum -NM ako propagačný materiál k výstave. Autorkou scenára výstavy ako aj textu v katalogu je Eva Králíková. Autormi grafickej úpravy propagácie, návrhu a projektu výstavy sú Pavol Choma a Ľudovít Kupkovič. Fajky ako prostriedky vdychovania tabákového dymu vyrobené z morskej peny, z porcelánu, hliny i z dreva sa stali predmetom záujmu zberateľov - historikov i etnografov.
      Na Slovensku sa nejskôr objavovali hlinené fajky, vyrábené v hrnčiarskych dieľňach v Maškovej, Kurime i v Malých Ozorovciach. Koncom 18. storočia vznikli prvé malé fajkárske manufaktúry s výrobou drevených fajok v Michalovciach a v Bratislave.
      Vďaka vhodnej surovine a majstrovstvu výrobcov dosiahli fajky z Banskej Štiavnice, známe ako "štiavničky", svetovú úroveň a často ich napodobňovali výrobcovia zo zahraničia.
      Okrem fajok z uvedených mate[/]riálov výstava prezentuje i tabatierky, dózy, cigáršpice a ostatně fajčiarske potreby, ktoré nie sú len majetkom Slovenského národného múzea - Národopisného múzea v Martine, ale aj Historického múzea Slovenského národného múzea v Bratislave, SNM - Banského múzea v Banskej Štiavnici, SNM - Archeologického múzea v Bratislave a Mestského múzea v Bratislave, ktoré zapožičali svoje zbierky na výstavu. Zo súkromných zberateľov spomenieme aspoň Jiřího Kuklu z Hustopečí pri Brne, ktorý na výstavu zapožičal cennú zbierku fajok - porcelánok.
      Aj napriek tomu, že v súčasnosti zaznamenávame výraznejší boj proti fajčeniu, treba zdôrazniť, že výstava prezentujúca fajky s prekrásne tvarovanými hlavicami a honosnymi pipasármi, popolníkmi, tabatierkami a inými fajčiarskymi náležitosťami, ako o tom hovorila v otváracom prejave autorka výstavy Eva Králiková, chce poukázať a zdôrazniť význam tohoto materiálu v zbierkach našich múzeí. Eva Pančuhová

Výstava "Diamanty Litovskej etnografie" [obsah]

      Ľudová kultúra Litovskej SSR nie je doposiaľ u nás priveľmi známa, a preto treba poďakovať iniciátorom výstavy Litovskej spoločnosti priateľstva a kultúrnych stykov so zahraničním, Národnému múzeu v Prahe a Litovskému múzeu histórie[/] a etnografie vo Vilniuse za sprístupnenie výstavy "Diamanty litovskej etnografie" v p riestoroch Domu sovietskej vedy a kultúry v Prahe v dňoch 3. až 30. júna 1989.
      Múzeum histórie a etnografie Litvy sústreďuje materiál z oblasti archeológie, etnografie a dejin Litvy. Etnografickú zbierku múzea prezentovala sakrálna ľudová plastika, ktorá v Múzeu histórie a etnografie Litvy tvorí fond o počte takmer 2000 prác z rôznych oblastí Litvy. Prvá konkrétna a písomne doložená zmienka o ľudovom sochárstve na Litve pochádza z roku 1752, kedy bol biskupom vydaný zákaz ľudovej tvorby svätcov, podoba ktorých neodpovedá predstavám kresťanského pojatia. Napriek tomuto zákazu, vznikajú za pomoci jednoduchých nástrojov - nožov, sekier, dlát - plastiky, ktoré se umiestňujú na božích mukách alebo v závesných skrinkách povesených na kmeňoch stromov a sú zasadené do rámca litovskej krajiny a dediny. z umiestnenia sa dá usudzovať, že mali na týchto miestach predchodcov v nadprirodzených silách a pohanských bôžikoch. Časté bolo zobrazenie Madony - symbolizovala narodenie, Piety - ukrižovanie, Kalvárie, sv. Jozefa, sv. Kazimira, sv. Barbory, sv. Veroniky, Krista na kríži. Stretávame sa i so svätcom, ktorého kult je vlastný našemu územiu, so sv. Janom Nepomuckým. Vystavené plastiky nenesú širokú farebnú škálu, vidieť žltú, čiernu, bielu, zelenú. Niektoré sošky sú bez polychrómie a ich pôsobivosť umoc

285

ňu je patina, ktorú získali pôsobením vonkajšieho prostredia. Špecifickým znakom litovskej sakrálnej plastiky je plošná rezba s neopracovanou zadnou stranou.
      Celkový rámec výstavy dokresloval súbor fotografií. k výstave bola[/] pripravená skladačka so slovom autorky výstavy odbornej pracovníčky Múzea histórie a etnografie vo Vilne Biruty Kuľnite, ktorá výstavu 3. júna zahájila. Magdaléna Rychlíková

RECENZE

Václav Frolec a kolektiv: Vánoce v české kultuře, [obsah]

Vyšehrad, Praha 1988, 440 stran, obr. přílohy
      I když vědecká díla vycházejí většinou v nákladech více než skromných, vydalo nakladatelství Vyšehrad obsáhlý sborník vědeckých prací pod atraktivním názvem Vánoce v české kultuře v nákladu jedenadvacet tisíc výtisků. Jde o první souborné dílo o tomto tématu u nás, a tak není divu, že o knihu byl v předvánočním období roku 1988 velký zájem.
      Editorem sborníku je docent slovanského národopisu na filozofické fakultě Univerzity J. Ev. Purkyně v Brně Václav Frolec, který ve své úvodní studii o vánocích v tradicích českého lidu (s. 17-125) upozorňuje, že vánoce svou genezí směřují k prvotnímu svátku s obsahem dramatu Stvoření, a ve své práci pro to snáší mnohé doklady. Také v dalších studiích, zejména ve výborné práci Věry Da[/]vidové Vánoční motivy v českém vytvarném umění (s. 199-319), je zdůrazněna idea "stále se obnovující lidské naděje." Jitka Snížková re studii o české vánoční hudbě (s. 131-193) uvádí, že tato hudba "září energií překonaného času" a jejím prostřednictvím se rádi vracíme do krajiny dětství. v tomto duchu koncipuje svůj příspěvek o motivu vánoc v české literatuře Jan Červenka (s. 325-405) a nakonec i Ladislav Dvorský v eseji Vánoce dnes (s. 409-433).
      Autoři sborníku jakoby hledali jednotný filozofický základ vánočních dějů, avšak nakonec se nechávají unést bohatstvím různých projevů těchto nejkrásnějších svátků roku, aby potěšili sebe i čtenáře jejich polychromií a polyfonií v průřezu věků. z chronologického přehledu etnograficko-historických a uměleckohistorických faktů vytvořili schéma vývoje vánočních svátků, v němž nutně převážily problémy nekonečné variability jejich fo[/]rem nad problémy jejich významu. Nejhlouběji se podstatou vánoč ních svátků zabývá V. Frolec, upozorňující, že jejich vznik je spjat s ranými stádii vývoje lidské společnosti, a že věřící člověk prožívá zrození božského dítěte jako by se právě narodilo. Připomíná tak podstatu mýtického myšlení, formulovanou Ernstem Cassirerem, podle něhož při slavnostech a magických úkonech lidé ztrácejí svou ízolovanost, jejich radost s nimi prožívá i příroda a předkové, ztrácí se prostor a čas, a minulost se stává přítomností. Ve Frolcově přehledu forem obřadů a oslav světců v době od 30. 11. (svátek sv. Ondřeje) do 2. února (Hromnic) je jaksi implicitně obsažen Cassirerův poznatek, že mýty nejsou soustavou dogmatických vyznání, nýbrž souborem činností, jsou svědectvím akce, nikoliv pasivity. Jako všechny mýty a slavnosti ma jí také vánoční svátky integrující a organizující funkce v životě společnosti.
      Právě odtud je zřejmě třeba hledat východiska k objasnění významu vánoc v lidské kultuře a k poznání jejich mýtického základu. Akčnost mýtů a z nich vycházejících obřadů je dokladem probouzející se sebedůvěry člověka, usilujícího hrát v přírodě i ve společnosti svou vlastní úlohu. Uvádí-li Emile Durkheim, že pravým modelem mýtu není příroda, nýbrž společnost, je třeba tuto tézi dialekticky doplnit poznatkem S. A. Tokareva, že obyčeje se jeví jako forma adaptace člověka na rytmus přírody. Proto

286

i k pochopení vánočních svátků nutno hledat nikoliv jednotu forem, nýbrž jednotu obsahů a tím prohloubit naše poznání nejenom z úzkého pohledu národopisu nebo věd o umění, nýbrž z obecnějšího hlediska vývoje lidského myšlení.
      Sborník Vánoce v české kultuře je třeba uvítat jako pokus o komplexní přehled bohatého a cenného materiálu o historii vánoc, především v českých zemích. Je škoda, že nezbyl prostor a čas pro hlubší filozofické závěry, které publikovaný materiál nabízí. Závěrečné konstatování, že vánoce jsou mnohověkým darem lidské lásky, živou částí kulturního dědictví a poutem vzájemného lidského porozumění je pravdivé, avšak přece jen příliš esejistické. Josef Jančář

Plädoyer für ein Leben auf dem Lande. Europäische Kampagne für den ländlichen Raum 1987-1988. [obsah]

Deutscher Heimatbund, Bonn 1987, 80 stran, čb. a ba rev. foto, plány, mapky
      Jako brožura moderního čtvercového formátu vyšly na polokřídovém papíru úvahy západoněmeckých odborníků o výhledech vesnického života ve vybraných oblastech NSR. v ,předmluvě se ministr pro plánování krajiny, stavebnictví a výstavbu měst O. Schneider zmiňuje zejména o existenční důležitosti zachování života na venkově ve srovnání s přelidněnými průmyslovými aglomeracemi a zdůrazňuje, že při[/]tom nemůže jít o "přesazení" městských životních podmínek na venkov, nýbrž o uchování a vlastní vývoj vesnických hodnot a přiblížení člověka přírodě. Tuto obecnou tezi rozebírají pak odborníci na příkladu vesnice z hustě osídleného Hannoverska a ze tří vesnic výrazně zeměděłského charakteru v Porýní, v jižním Bavorsku a v bavorském Podunají blízko naší jihozápadní hranice.
      Největší zájem je soustředěn na otázky vesnické architektury. Na snímcích se srovnávají příklady historické zástavby, vhodných a nevhodných úprav, nové výstavby obytných domů, komunikací a veřejných budov. z příspěvků architektů, historiků a dalších odborníků z Dolního Bavorska, z hannoverské a štuttgartské univerzity, z Mohuče n z Lucemburku vyplývá snaha o udržení takového způsobu života, který by zabránil vylidňování vesnic, podpořil rekultivaci tam, kde je nutná, a přiměl obyvatele k svépomocnému zlepšování prostředí. Neznamená to ani nadále udržovat "původní" podmínky, ani stavět vesnická sídliště s městským typem života, ani násilím budovat rozsáhlá rekreační zařízení, ničící ráz krajiny.
      Starší a nové vesnické kultuře věnuje pozornost etnograf mohučské univerzity Herbert Schwedt, autor řady publikací o masopustních maskách a lidových obyčejích ze Švábska, o kulturním stylu malých osad a o migraci vesnického obyvatelstva. Sleduje obecně vnitřní ekonomickou a sociální strukturu[/] obcí, podmíněnou v Německu od 11.-19. stol. existencí trojpolního systému, a srovnává ji s vývojem vesnických právních a obyčejových institucí. v severním Německu vznikají střelecké slavnosti, související se životem ve městech, na jihu Německa přejímají jejich funkci posvícení, hody, kde se mohly realizovat zejména snahy mládeže o samostatný společenský a zábavní projev. Další složkou společenství vesnice jsou příbuzenské a sousedské vztahy, které měły a mají informační, integrační, výpomocné a další funkce; spolu s nimi se rozvíjejí pěvecké, okrašlovací a krojové spolky, dále různá sdružení vesnických žen, následovaná v současnosti gymnastickými, tenisovými nebo karnevalovými organizacemi aj. Spol ková činnost vycházela a vychází do značné míry z městské kultury, avšak na vesnici je bohatší, vynalézavější a rozmanitější než "v evropských zemích s centrálními státními tradicemi" (s. 58), což by dokázala bohužel dosud neexistující mapa všech společenských aktivit územního, ndboženského nebo jiného charakteru. Sociální kultura vesnic se však mění, přistěhovalci (chalupáři) vystupují spíše jako majitelé stavebních míst než Jako spolutvůrci lidového života, přezírají rolníky a tím se snižuje význam vesnického kolektivu. Naproti tomu vznikly spontánně nové slavnosti a obyčeje (uvádí příklady), které integrují obyvatele; v tom by výzkumy národopisců měly být více uváděny do praxe.

287

      Z publikace vyplývají i další zajímavé poznatky o současném stavu vesnického způsobu života a důvody pro jeho modifikovanou podporu ve Spolkové republice: mnohé Jevy jsou srovnatelné s našimi snahami a poznatky, jiné naopak svědčí í o rozdílném chápání odbornými a veřejnými činiteli. I ve své rełativně populární podobě neztrácí brožura na závažnosti. Bohuslav Beneš

Irena Turnau: Historia europejskiego włókiennictwa odzieźowego od XIII do XVIII w. [obsah]

Wroclaw 1987, 315 s., 50 il., angl. résumé
      Autorka zde překládá výsledky studia dějin výroby oděvního textilu od 13. do 18. století. Nejprve si všímá tkaného textilu. v kapitolách o plátenictví, soukenictví, výrobě hedvábných a bavlněných tkanin začíná nejstaršími doklady, všímá si zpracování surovin, polotovarů, úpravy hotových výrobků, technického pokroku a změn s ním souvisejících, druhů tkanin, středisek objemu a organizace výroby. Na to navazují kapitoly o prýmkařství, krajkářství, vyšívačství, zhotovování pleteného zboží a plsti. Organizaci produkce oděvního textilu charakterizuje takto:
1.
Domácí (na plátně) nebo řemeslnou výrobu (na těžkých tkaninách a kůži) nepřekročilo vyšívačství. Prýmkařství bylo záležitostí cechovní.
2.
Ve vývoji plátenictví, vedle produkce potravin nejdůleži[/]tější činnosti vesnického obyvatelstva, autorka rozeznává všechny etapy. Cechy tkají jemnější plátno, přesto je nejrozšířenější evropskou formou skupování po vesnicích nákladníkem. Centralizované manufaktury sice tkají luxusní zboží, avšak často se zabývají jen jeho konečnou apreturou. Bílé krajky šité i paličkované zůstávají prací někdy i desítek tisíc žen, zřídka se tu vyskytuje nákladník, jen ve Francii je možné mluvit o manufakturách.
3.
Při soukenictví a výrobě plsti jde především o řemeslnou výrobu, jejíž silná střediska byla i v našich zemích. Po zavádění strojů v druhé polovině 18. století vznikají v Anglii a ve Francii velké manufaktury, kde se vyrábějí nové druhy vlněných tkanin. Strojová výroba pleteného zboží a plsti byla organizována v manufakturách a vyžádala si ji poptávka po hotových výrobcích, závislých na módě.
4.
Hedvábnictví se rozvíjelo pod vlivem byzantských a arabských manufaktur a od 13. století předpokládalo vysoký stupeň specializace. Velké manufaktury vznikaly ve Francii, Do střední Evropy se dovážel materiál, výrobní nástroje i odborníci. Technicky bohatě se rozvinula i výroba stuh.

      Už v pozdním středověku se při výrobě bavlněných a polobavlněných tkanin přecházelo od ce[/]chů k manufakturám; jejich zřizování bylo podmíněno silným kapitálem. Bavlnářství nejlépe snášelo specializaci výroby. Přádelny bavlny vedle filatórií hedvábí byly koncem 18. století - současně s anglickými tkalcovnami vlněného zboží - prvními továrnami. Rozšíření bavlny už tehdy oslabovalo produkci hedvábných tkanin a plátna a mělo vést v 19. století k převratu v oděvním textilu.
      Kniha představuje přehlednou syntézu publikovaných prací a ikonografických i trojrozměrných muzejních dokladů v evropském měřítku a spolu už s vydanými knihami autorky patří k základní literatuřetohoto odvětví materiální kultury. Miroslava Ludvíková

Magdaléna Kaňová - Dagmar Vlková - Eva Fialová: Strihy a výzdoba ľudových odevov na Slovensku. Štúdia o ľudovej umeleckej výrobe 14, 119 s., 30 foto, a 14a, 161 s., 60 kreseb. rozborů. Praha 1985 Jiřina Langhammerová - Dagmar Vlková: Střihy lidového oděvu v českých zemích. Studie o lidové umělecké výrobě 15, 184 s., 64 kreseb. rozborů, 15 foto. Praha 1987
[obsah]

      Jedná se o tisky vydané Výzkumným ústavem výrobního družstevnictví pro vnitřní potřebu družstev, vypracované předními odbornicemi v oboru. Základním kritériem je vztah střihu oděvní součásti a materiálu. Svazky se liší koncepcí,

288

určenou vydavatelem: zatímco ve slovenském jsou obsaženy všechny vyskytující se materiály, tj. plátno, vlna, sukno, kůže, kožešiny a průmyslově vyráběné látky, dále rovněž funkční uplatnění zdobných technik, část tykající se českých zemí se omezuje na střihy odvozené z plátna a sukna bez vztahu k výzdobě. Tím je umožněn podrobnější a sevřenější rozbor, avšak to, že z materiálu je vynechaná kůže, používaná kromě východní Moravy všude na zhotovení kalhot, zkresluje se jejich zařazení a střihová šíře v celku krojů západního území; zde nejde tak o kožichy. Nevystačí se zvláště v této částí republiky se schematickým dělením na plátno a sukno; nejméně od 18: století je nutné obsáhnout i jině materiály, zvláště na zhotovování živůtků protože jejich střih byl jimi přímo ovlivněn, ba umožněn.
      Ve slovenské části je vítaný přístup k tématu, kde primární je výskyt a rozšíření jevu samého, a nikoli historické územní členění na župy. Kapitoly "Aplikácia" a "Modrotlač" by si zasloužily zvláštních tisků.
      V české části přišla poněkud zkrátka Morava. Ve střihových rozborech je mnoho variant košil z Čech, ale ani jednou příramkové rukávce ze střední a východní Moravy, o bezpříramkových z Podluží ani nemluvě. Není uveden ani střih obřadních mentíků. Bylo by zajímavé jednou zpracovat kro je nikoli podle etnických oblastí, ale podle[/] skutečného výskytu variant jednoho typu (v celé střední Evropě).
      Vcelku jde o velmi užitečné pře hledné příručky, škoda že přístupné jen malému okruhu zájemců. Miroslava Ludvíková

Jiří Burian - Vlastimil Vondruška: Průvodce historickou expozicí Národního muzea. [obsah]

Panorama, Praha 1987, 157 stran
      Nebývá zvykem referovat o katalozích výstav nebo stálých expozic, avšak to, co bylo po letech příprav a rekonstrukcí shromážděno v Lobkovickém paláci na Pražském hradě, je navýsost reprezentativní soubor špičkových exponátů k dějinám českého státu a národa. Vystaveným předmětům odpovídá odborná věcnost a současně čtenářská přístupnost průvodce, který je vlastně zkratkou českých dějin s poukazem na vystavené předměty (jejich pojmenování je vysázeno kurzívou). Poutavý výklad je doplněn citáty z příslušných historických pramenů (Kosmas, kronikáři, Hus, renezanční a barokní vědci a politikové ...) a četnými černobílými reprodukcemi v textu a barevnými v příloze. Expozice je zaměřena na české dějiny od počátku osídlení území Čech a Moravy ve starší době kamenné až do r. 1848; pokračování je v hlavní budově Národního muzea.
      V Lobkovickém paláci je uložena také řada etnografických materiálů, jako nářadí, nástroje, řemeslnické výrobky, ukázky tvorby písmáků, výtvarné projevy a další doklady,[/] které v sousedství s příslušnými historickými reáliemi vytvářejí komplexní představu o místě lidové tradice v národní kultuře.
      Moderní expozice, zpřístupněná v roce 1987, je ukázkou vzorového přístupu k muzejní prezentaci historických materiálů a katalog je jejím adekvátním doplňkem, který si uchovává svou trvalou věcnou i didaktickou hodnotu. Bohuslav Beneš

T. Smolińska: Jo wóm trocha poľosprowiom... Opole 1986, 125 s. Z w ybranych problemów dawneji wspólczesmej sztuki opowiadania. Opole 1987, 82 s.
[obsah]

      Nakladateľstvo Instytutu Ślaskiego v Opole vydalo ešte v roku 1988 útlu paperbackovú publikáciu poľskej folkloristky Teresy Smolinskej pod názvom Jo wóm trocha poľosprowiom . . . v p ráci sa autorka podrobne a erudovane zaoberá zdanlivo novým problémom vo vzťahu k slovesnej folkloristike - ľudovým rozprávačstvom na scéne. Ako nový a netradičný môžeme tento fenomé[m][n] označiť v súvislosti s bádaním o folklóre, pretože klasická folkloristika sústreďovala svoj záujem prevažne na "autentický folklór". Taká bola situácia v európskej folkloristike, českú a slovenskú nevynímajúc. Československá folkloristika obrátila svoju pozornosť aj na tzv. štylizovaný folklór, ktorého súčasťou je i pôsobenie ľudových rozprávačov na scéne, hlavne po druhej svetovej voj

289

ne príspevkami D. Palátovej, O. Sirovátku, B. Beneša ai.
      Recenzovaná práca T. Smolińskej charakterizuje poľskú situáciu v tejto sfére využívania tradičného prozaického folklóru, ktorá je trošku iná, ako naša. Pôsobenie ľudových rozprávačov na scéne sa v Poľsku vyvinulo približne analogicky nášmu "súborovému hnutiu" a to z kvalitatívneho i z kvantitatívneho hľadiska. Dôležitú a často determinujúcu úlohu tu hrajú festivaly, prehliadky a súťaže so svojimi koncepčnými zámermi a organizačnými pravidlami, čo jednoznačne napĺňa Bausingerovu charakteristiku folklorizmu: podanie folklóru z druhej ruky.
      Autorka v práci zúročila svoje pozorovania, výskumy a poznatky, získané prevažne osobnou účasťou na scénických prezentáciách ľudových rozprávačov v rokoch 1958-1981. Metodologickým východiskom pre prácu T. Smolińskej bola téza, že nie text je na prvom pláne je j záujmu, ale osobnosť rozprávača - tvorcu, pričom talentovaného nositeľa folklóru považuje za nutnú podmienku rozvoja a existencie folklórnej tradície.
      Rozprávačstvo ako profesiu sleduje autorka v jeho historickom vývoji, v poľských i mimopoľských súvislostiach. Konštatuje, že profesionalizmus v rozprávačstve nie je nový jav, ktorý v minulosti plnil predovšetkým zábavné, poznávacie a vzdelávacie ciele.
      Autorka konštatuje a charakterizuje rozdiely v prirodzených komu[/]nikačných situáciách a pri súťažnej prezentácii - archaizovanie jazyka, ľudový odev ako kostým, zámerné vyhľadávanie folklórneho materiálu v teréne apod. Na príklade vybraných predstaviteľov charakterizuje rôzne osobnostné typy a prístupy k spracovaniu folklórnej tradície. Opisuje ich z týchto hľadísk: osobná charakteristika, väzby na primárne prostredie, repertoárová orientácia, motív záujmu o takúto činnosť, spôsoby realizácie v tejto oblasti (publikovanie, úlohy vo filme apod.). Autorkine konštatácie sú ilustrované výpoveďami rozprávačov, ukážkami ich textov, ako aj ich fotografiami. 10 podrobne charakterizovaných scénických ľudových rozprávačov Sliezska privádza autorku k záveru o novom type rozprávača - súťažný rozprávač. Je výsledkom inštitucionálne j starostlivosti o ľudovú kultúru, ktorej sprievodnými znakmi sú i komercionalizácia, strata spontaneity, autentickos­ ti, no na druhej strane tiež uvedomenie si pozitívnych hodnôt ľudových tradícií a pozdvihnutie statusu ich nositeľov v rámci národnej kultúry.
      Poznávaciu hodnotu publikácie T. Smolińskej zvyšuje množstvo ukážok, slovníček dialektizmov a menný index.
      Na základe materiálu ohraničeného územím Sliezska sa Teresa Smolińska vo svojej ďalšej práci venuje vybraným problémom ľudového rozprávačstva. Práca nesie názov z w ybranych problemów dawnej i wspólczesnej sztuki opotwiada[/]nia avydala ju Wyźsza szkoła pedagogicza v Opole v edícii Studia i monografie ako v poradí 109. publikáciu.
      V úvode sa autorka zaoberá počiatkami terénnych zberov rozprávačského materiálu v Poľsku, kedy sa ešte opomínala osoba rozprávača. Za iniciátora nového poľského prístupu k rozprávačovi ako k tvorcovi označila dialektológa L. Malinowského, ktorý koncom 60. rokov 19. stor. vykonával terénne výskumy v oblasti Sliezska. Hoci v Rusku už koncom 19. stor. bola rozprávačom venovaná veľká pozornosť, v Poľsku je takto orientovaná pozornosť prezentovaná len monografiou A. Stopku o rozprávačovi Sabałovi. Po druhej svetovej vojne sa tejto problematike venovali z poľských folkloristov predovšetkým D. Simonides a K. D. Kadłubiec.
      K zaradeniu scénického ľudového rozprávačstva pristúpila autorka z pozícií sledovania folklórnej situácie ako komplexu vzájomných vzťahov rozprávača, publika, príležitosti a prostredia rozprávania. Teoreticky vychádza z teórie informácie, tak ako ju aplikoval na folkIórnu interpretáciu K. V. Čistov. "Folklórotvornú situáciu" chápe ako súhrn podmienok pre rozprávačský akt, pričom jednotlivé komponenty neustále podliehajú zmenám. Dominujúcu úlohu pripisuje rozprávačovi, ktorú chápe ako osobnosť motivovanú subjektívnymi i objektívnymi činiteľmi (pôvod, zamestnanie, životné osudy, záujmy apod.), čo nachádza svoj odraz i v rozprá

290

vačskom procese. Autorka sa inšpirovala závermi psychológov o motivácii k takémuto druhu činnosti a z tohoto aspektu sleduje i problematiliu postavenia rozprávačov v kontexte masovej kultúry, vo vlastnej lokalite apod. Publiku prisudzuje komplementárnu úlohu i v scénickom ľudovom rozprávačstve, pričom zdôrazňuje nutnosť akceptácie podanía poslucháčmi, voľbu repertoáru s ohľadom na poslucháčstvo i adekvátnu voľbu výrazových prostriedkov. Pri charakteristike rozprávačských príležitostí scénických ľudových rozprávačov zdôrazňuje T. Smolińska ich nové funkcie a ako úplne novú považuje organizované formy - súťaže a prehliadky. V stati o osobnosti scénického ľudového rozprávača sa autorka zaoberá zmenou rozprávačských situácií (súťaže, prehliadky) na prístup rozprávačov k výberu repertoáru - tematika, žáner, poetické prostriedky s dôsledkami v budovaní povedomia autorstva.
      V samotne j kapitole sa T. Smolińska venuje špecifickému prostriedku poetickej výstavby textu scénických ľudových rozprávačov vstupným formuliam. Vznikli tiež ako dôsledok novej rozprávačskej situácie a nadobudli apełatívnu a informativnu funkciu s cieľom nadviazať bezprostrednejší kontakt rozprávača s publikom.
      Nové rozprávačské situácie, ktoré sa vytvorili v rámci folklorizmu, predurčujú i celý komplex rozprávačského aktu. Presvedčivo to vo svojej práci dokumentovala i poľská[/] folkloristka T. Smolińska. v oboch recenzovaných prácach popri negatívach, ktoré folklorizmus vo vzťahu k ľudovému umeniu priniesol, konštatuje autorka i pozitíva: kultivovanie, oživovanie, popularizácia ľudových tradícií ako i rozšírenie do viacerých vrstiev spoločnosti.
      Obe práce prispeli k prehĺbenejšiemu poznaniu procesov folklorizmu a hoci predmetom bádateľkinho záujmu bolo scénické ľudové rozprávačstvo, závery sú aplikovateľné i na ostatné sféry folklorizmu. Hana Hlôšková

Jaroslav Vinkler: Moravští Slováci v Praze. [obsah]

ÚKVČ, Praha 1988
      Podtitul této publikace "Příspěvek k dějinám Slováckého krúžku v Praze (1861) 1896-1945", vystihuje hlavní obsah knížky, již autor rozdělil do dvou oddílů. v prvním se zabývá obdobím vzniku Slováckého krúžku a jeho vývojem da první světové války, v druhém pak obdobím vývoje "krúžku" od vzniku Československa do konce druhé světové války. Jaroslav Vinkler navazuje na práci J. M. Krista "Historie slováckých krúžků a vznik souborů lidových písní a tanců na Slovácku", kterou vydal ÚKVČ v roce 1970, a kromě další literatury využívá i řadu archivních dokumentů, vzpomínek starých členů a nepublikovaných memoárů, aby podal co nejplastičtější obraz pozoruhodné kulturní aktivity Moravanů v Praze, nacházející zřetelný odraz i v tehdejší soudobé české kultuře.[/]
      Přestože nejde o profesionální kulturně historické dílo, podařilo se autorovi soustředit pozoruhodný a v mnohém objevný materiál, který se snažil svým výkladem zasadit i do širších historických i regionálních souvislostí. Evokuje tak okruh otázek, jež by měli zodpovědět především historikové kultury a národopisci: ať už jde o vytváření bratrských vztahů mezi Čechy a Slováky v Praze po vzniku české university (na jejichž rozvoji měli výrazný podíl zejména první absolventi uherskohradišťského českého gymnázia, kteří od počátku devadesátých let přicházeli studovat do Prahy), nebo o vytváření širokého povědomí o Slovácku prostřednictvím krajanských spolků a zejména po založení Československé jednoty, jejíž podíl na osvětové práci na Slovácku po roce 1896 byl dosud tak málo zhodnocen, nebo o počátky organizovaného předvádění slováckého folklóru jakým byly Slovácké večery pod záštitou ředitele Národního divadla F. A. Šuberta a další. Podrobné zhodnocení tohoto vývoje je stále dluhem zejména mladých moravských národopisců, kteří by na základě poznání historického vývoje využívání a odrazu folklóru v české a slovenské kultuře mohli přinést mnohá poučení i inspiraci pro další rozvoj kulturní aktivity, opírající se o kulturní dědictví lidu - nejenom na Slovácku. Vinklerova knížka tedy nepřináší jenom zajímavá fakta, ale i podněty pro jejich podrobnější studium. A to jsou dobré důvody pro její vy

291

dání, i když při podrobnějším rozboru by bylo možné některé drobnosti poopravit nebo doplnit. Josej Jančář

Längin, Bernd G.: Die Hutterer. Gefangene der Vergangenheit. Pilger der Gegenwart, Propheten der Zukunft. [obsah]

Hamburg-Zürich 1986, 336 stran, vyobrazení
      Badatele o novokřtěnské fajánsi zaujmou historické kapitoly "Zlatý věk huterských na Moravě" (období let 1530-1622), "Rozpad na Slovensku" (léta 1545-1762) a "Křtěnci v Sedmihradech" (léta 1621 -1767). Pozdější život a dílo této neopakovatelné duchovní a hospodářské komunity se odvíjel v rumunském Valašsku (1767-1771), odkud se uchýlila na Ukrajinu (severovýchodně od Kyjeva a na to k Jekatěrinoslavi; 1771-1874) a pozdejším stoletém žití, plném neočekávaných zvratů a nových útisků vysídlila do Kanady a Spojených států amerických.
      Längin napsal historii novokřtěnců čtivou beletrií. Obsáhl čtyřistapadesát let trvání huterských komunit, které jsou od 16. věku věrny řádu svého společného života a způsobu výroby, které mluví v chrámu němčinou let 1500 a v denním životě korutansko-tyrolským nářečím se slovy přijatými v hostitelských zemích půl Evropy, jimiž prošly za svého odříkavého putování, věrni svému světonázoru.
      Huterští vstoupili do dějin svými vynikajícími schopnostmi v řemes[/]lech, umělecké výrobě (zvláště fajánsi), lékařství a pedagogice. Dnes jsou vyspělými zeměděIskými velkoproducenty, neopouštějícími však princip svých duchovních a společenských zásad. Udržují svůj vlastní systém školství (vedle státního v anglickém jazyce), v psaní užívají kurent a obejdou se bez rádia, televize i hudebních nástrojů (jejich hudba je vokální), jako vymožeností příliš světského ražení.
      Na styčné hranici Kanady a Spojených států žijí novokřtěnci zhruba ve 300 vesnicích v počtu okolo 30 000 duší.
      Kapitoly pojednávající o novokřtěncích na Moravě, Slovensku a v Sedmihradech jsou založeny na práci Beckově (1883), Beraneckově (1943; jazyk novokřtěnců), Grossově (1975), Kluschově (1980; novokřtěnská keramika v Sedmihradech) a Losertově. České práce napsané k tomuto tématu (historická fajáns) nebyly Länginovi přístupny, i když mu jména Hrubý, Tvrdý, Černohorský, Vydra, Hrbková nejsou zcela neznáma. Ludvík Kunz

Antológia východoslovenského folkIóru. [obsah]

Príspevky zo seminára 1985-1986. Redaktoři Jozef Bakšay a Zora Bazovská. Zodpovedný redaktor ing. Gustáv Foltin. Vyd. Krajské osvetové stredisko v Košiciach. Strán 132. Náklad 350 výtl. Tlač Romayor
      O novej prehliadke folklórnych súborov a folklórnych skupín na[/] Slovensku - Antológii východoslovenského folklóru sme už písali na stránkach Národopisných aktualít.
      Koncom r. 1988 sa do rúk národopisnej verejnosti dostal zborník príspevkov, ktoré odzneli na odborných seminároch spojených s dvoma prvými Antológiami: 1985 v Prešove (s. 1-62) a 1986 v Trebišove (s. 63-129).
      Prvá Antológia bola venovaná Rrom témam: ľudovej svadbe, nadväznosti práce folklórnych detských i dospelých súborov a zaujímavým scénlckým stvárneniam. Týmto témam boli venované aj odborné príspevky seminára.
      V úvodnom príspevku hlavní organizátori podujatia Jozef Bakšay a Zora Hazovská zdôvodňujú poslanie prehliadky, od ktorej očakávajú, že sa stane konfrontáciou rôznych prístupov ku stvárneniu folklórneho materiálu. Melánia Nemcová vo svojom príspevku načrtla vývoj folkloristického hnutia na východnom Slovensku po druhej svetovej vojne. Toto hnutie rozdelila na štyri etapy, z ktorých poslednú (po r. 1978) charakterizuje ako etapu stabilizácie materiálnej a metodickej základne pre prácu súborov, ale aj ako etapu hľadania nových foriem a prístupov pri vytváraní dramaturgie, stále stúpajúcej technickej úrovne súborov, premyslene j koncepcie ich programov atď. Správne zdôrazňuje, že v 50. a začiatkom 80. rokov stranícki a štátni činitelia požadovali od folklórnych súborov aktuálnosť a angažovanosť ich pro

292

gramov, čo viedlo k zníženiu, ba dokonca zániku ich umeleckej hodnoty. Podľa jej názoru práve v dôsledku "nedomyslených teórií, vzniklo mnoho nekvalitných programov a nepodarkov", ktoré viedli k tomu, že " . . . postupne sme sa dostávali k nivelizácii, jednostrannosti, zníženiu, ochudobňovaniu tvorivej práce v súboroch i folklórneho hnutia" (s. 12-13). Autorka kritizuje aj edičnú č[ú]innosť a v závere načrtáva smer ďalšieho vývinu folklórneho hnutia. Tento smer je aj naďalej hmlistý a neujasnený.
      Hlavné poslanie folklórnych súborov charakterizuje M. Nemcová nasledovne: "Hľadanie ideového poslania musí byť bezpodmienečne prvoradým cieľom i súčasťou tvorivého procesu a to hneď na začiatku pri spracovaní dramaturgického plánu i pri umeleckom stvárňovaní vyhľadávaných materiálov. Celé snaženie vedenia musí sledovať napĺňanie estetických i etických potrieb, upevňovanie socialistického vlastenectva a proletárskeho internacionalizmu. Ak by sa tento postup zľahčil, alebo seriózne nedomyslel, vznikli by programy, ktoré by nevyhovovali nielen vo vnútri súboru, ale by nemali čo povedať ani dnešnému divákovi." Osobne mam vážne obavy, že pri praktickom uplatňovaní tejto zásady, t.j. prioritnom presadzovaní ideovosti a internacionalizmu sa dostaneme tam, kde sme už raz boli, do obdobia, na ktoré ani autorka nerada spomína.
      Hana Laudová z Prahy sa vo svojom príspevku zamerala na[/] niektoré aspekty stvárňovania ľudových tradícií v praxi českých a moravských súborov. Svoje závery ilustrovala na príklade tvorby folklórneho programu Krása našej ze- . me na festivale v Strážnici r. 1985.
      Na funkciu odevu v programoch folklórnych súborov sa zameral vo svojom príspevku Ján Koma. Poukázal na niektoré konkrétne príklady porušenia autentičnosti krojových súčiastok priamo na Antológii.
      Príspevok Martina Meššu je venovaný detským folklórnym súborom a skupinám. O muzikologických aspektoch práce folklórnych súborov pojednáva príspevok Františka Matúša a o ľudovej svadba príspevok autora týchto riadkov. Choreograf skupiny Čačina zo Spišskej Novej Vsi Jozef Butela podal niekoľko konkrétnych návrhov na skvalitnenie činnosti folklórnych skupín.
      Druhá Antológia konaná v decembri 1986 v Trebišove bola venovaná úzko vymedzenej téme - chorovodom a kolesovým tancom. Táto téma našla odraz i v príspevkoch, ktoré odzneli na seminári.
      Aj na tomto seminári predniesla úvodný referát Melánia Nemcová. Po nostalgicky ladenom úvode sa pokúsila o vymedzenie pojmu "chorovod" a na základe klasifikácie Cyrila Zálešáka vymedzila geografické rozšírenie chorovodov na východnom Slovensku, väčšinou na základe vlastných výskumov. v druhej časti svojho príspevku podrobila analýze kolesové tance -[/] najmä zemplínske karičky, šariššké a spišské kolesá. Správne poznamenáva, že "chorovody a kolesá ponúkajú nesmierne možnosti pre obohatenie repertoáru." Na miestě je i autorkino upozornenie: "Choreografi sa musia vyvarovať zovšeobecňovaniu motívov, alebo, ako sa to aj často stáva, využívať motívy z čardášov a iných tancov, ktoré sú kolesám cudzie."
      Z hľadiska choreografických foriem rozčlenila chorovody Zdenka Jelínková. Podľa je j názoru patria chorovody k najstarším tanečným druhom: boli známe takmer u všetkých národov Európy a Ázie. "Na našem území" -- píše autorka - "se chorovody udržely v českých zemích jen v reziduích... nebo přetrvaly ve formě dětských her. Na Slovensku, především v jeho východní částí se uchovaly v plné živosti až do současné doby." (s. 83). Žiaľ, toto tvrdenie platilo zhruba pred štvrťstoročím. Dnes už aj na východnom Slovensku sa chorovody udržali iba vo výnimočných prípadoch, predovšetkým zásluhou folklórnych skupín.
      Uvedené tvrdenia dokumentu je i príspevok autora tejto recenzie o chorovodoch v ukrajinských lokalitách východného Slovenska, ktorý pojednáva, okrem iného, i o jeho rekonštrukcii dávno zabudnutého chorovodného zvyku folklórnou skupinou Kurovčan.
      Cyril Zálešák sa vo svojom veľmi podnetnom príspevku orientoval na problém inscenácie v dedinských folklórnych skupinách a

293

Andreás Takács - klasifikácii a popisu ženských kruhových a šorových tancov maďarského obyvateľstva východného Slovenska.
      Záverom môžeme konštatovať, že i napriek tomu, že so všetkými príspevkami recenzovaného zborníka nemožno bezvýhradne súhlasiť, všetky majú spoločného menovateľa: sú písané ľudmi z praxe. Ako také dávajú množstvo podnetov pre ďalšiu úspešnú prácu folklórnych súborov na východnom Slovensku. Mikuláš Mušinka

Dva sborníky o lidové kultuře ruského Severu [obsah]

Zcela náhodou vyšly oba r. 1988. První, Kultura russkogo Severa (red. K. V. Čistov ), vydala AV SSSR v leningradském nakladatelství Nauka (222 s.), má běžnou strukturu monografie s blokem spíše historických příspěvků, dále etnografických, folkloristických, zaměřených na slovesné a výtvarné tradice a nakonec studií spojených s památkovou péčí. Je výrazem zvýšeného zájmu o téma, narůstajícího od interdisciplinární konference věnované 400. výročí Archangelska r. 1984. z 19 článků metodicky vyniká práce A. N. Davydova o sémantice městského prostředí Archangelska jako mezinárodního přístavu. Materiálově je pro nás zajímavé zpracování zvyků při chovu dobytka kolem Kargopole ( G. P. Durasov ), další příspěvek do bohaté literatury o vývoji rig ( V. P. Orfinský - T. I. Vachrameeva ) a bohatý pře[/]hled památek roubené architektury Archangelska z přelomu 19. a 20. století s pokusem o typologii měšťanských domů ( A. N. Davydov - V. M. Lopaťko - A. A. Šalkevič ).
      Druhý meziinstitucionální sborník, "Problémy výzkumu, restaurování a využití památek architektury ruského Severu" (red. Ju. S. Ušakov ) vydala katedra architektury petrozavodské univerzity (176 s.). Jeho forma je skromnější, obsah metodicky vyhraněný. Po stručném formulování závěrů doktorské práce V. P. Orfinského o struktuře typologického systému architektonického prostředí se dalších 17 studií věnuje převážně typologii, nebo klasifikace typů využívá coby hlavní metody, jako by šlo o badatelské zaměření jedné školy. Orfinského teorie je považována za kvalitativně vyšší stupeň nežli dosavadní typologizace, a to zejména komplexním systémovým přístupem k celému prostředí sídla. Pomocí systému lze modelovat jevy na všech stupních deskripce a výsledků využívat pro počítačové zpracování. Velmi připomíná metody používané u nás při modelování historických prostředí pro rekonstrukci v muzeích v přírodě, jenže pro petrozavodský projekt je předmětem pouze architekťura bez komponentů přírodních, závislých na vegetačních cyklech. TypoIogické klasifikaci sovětských badatelů (vřazené do jednotného systému) ale podléhá i například způsob života sídelních mikrokomplexů ( T. A. Nečaeva ), interiér[/] jizby ( O. G. Sevan - V. V. Alipov ), historické jádro malého města (V. R. Rybkin - A. N. Davydov - V. M. Lopaťko ), sociologické jevy současnosti ( E. E. Kurguzova Nezvykle zajímavá je architektonicky psychologická práce V. F. Guljaeva o stupni uzavření architekturního prostoru tradičních vesnických sídel rozvíjející metody publikované redaktorem sborníku Ju. S. Ušakovem r. 1982 (srov. NA 21, 1984, s. 121 n.). Naznačuje, že Orfinským rozpracovaný pojem "prostředí" je v rámci severoruské badatelské aktivity podnícen kromě jiného budováním muzeí v přírodě (Kiži, Malye Karely u Archangelska, Vologda). Vyskytuje se však jen jako "architektonické prostředí" a nikoliv též v podobě "sociální prostředí". Má tedy tato teorie vedle nesporného přínosu pro komplexní a systémový výzkumový přístup i problematické použití, pokud se stává první z obou pojmů cílem a ne prostředkem k poznání druhého. v tom také spočívá potřeba těsnější spolupráce architektů s etnografy. Tematická linie sborníku ústí do funkční analýzy využívání regionálních tradic bydlení pro projekci současné vesnické architektury s využitím dotazníkových akcí a s ukázkou několika projektů. Připojen je přehled vykonaných výzkumů historického architekturního dědictví ruského Severu a Sibiře přibližně od poloviny 70. let. Jiří Langer

294

Etnološka stičišča 1. [obsah]

Vydal Znanstveni inštitut Filozofske fakultete Univerze Edvarda Kardelja. Ljubljana 1988, 186 stran
      Sborník příspěvků z konference, která proběhla 5.-10. 9. 1988 v Lublani a Portoroži, je výsledkem spolupráce etnografických pracovišť Univerzity E. Kardelje v Lublani a Univerzity v Lodži. Konference probíhala zároveň ve třech sekcích, z nichž první byla zaměřena k 175. výročí narození a zhodnocení práce polského emigranta v Lublani Emila Korytka, druhá sekce jednala o etnografických výzkumech města se zvláštním zřetelem ke kultuře dělnictva a konečně sekce třetí sledovala metodologické otázky etnografie a vliv kulturního dědictví na současný život.
      Velká pozornost byla věnována druhé sekci, kde se objevily nejzávažnější příspěvky bezprostředně se vztahující k základním výzkumným programům obou univerzitních pracovišť. Příspěvky této části sborniku - Perspektivy etnografie města a dělnická kultura - jsou zajímavé i pro naše etnografická pracoviště, a proto o jejich obsahu ve stručnosti informujeme. Bronisława Kopczyńska-Jaworska v článku Dělnická rodina v Lodži v meziválečném období: problémy shromažďování materiálu a jeho interpretace, ukazuje způsob a možnosti využití odlišných informací, které poskytují o životě dělnictva dobové prameny a literatura a psaná vzpomínková vyprávění ze[/] současnosti. Vzájemným porovnáním obou typů pramenů a jejich rozporů se snaží získat pravdě co nejbližší obraz života dělnické rodiny sledovaný ze dvou různých hledisek. Odmítá jak silně negativní závěry o životních podmínkách a stupni roLpadu velké dělnické rodiny, k nimž dospělo starší bádání, tak ale i dost idealizovaný obraz rodiny, jak se jeví s odstupem času ve vzpomínkách pamětníků. Metodologicky je zaměřena stať, kterou Slavko Kremenšek nazval Olidově kultuře, dělnické kultuře a způsobu života. Lidovou kulturu dnes chápe jako relativně nezávislou kulturní strukturu utlačované třídy v období feudalismu. Dělnickou kulturu pak ve srovnání s ní definuje jako teoretický model v podmínkách kapitalistické společnosti. z etnografického hlediska pokládá za daleko vice vyhovující kategorii pro dnešní dobu pojem životní způsob. Východiskem pro výzkum životního způsobu je úroveň každodenního života. Ve studii Dělník v ekologické struktuře města se pokusila Grażyna Ewa Karpińska popsat základní zákonitosti fungování městského sociálního systému na konkrétním příkladu významného centra polského textilního průmyslu Lodže. Textilky vtiskly charakter struktuře a vzhledu většiny předměstí Lodže. Předměstí postupně vyrůstala jako typické dělnické čtvrti vyznačující se osobitými rysy architektury i životního stylu. Od 60. let 19. století se při výstavbě města začal porušovat pravidelný prosto[/]rový systém a následuje období živelného, až chaotického budování, kdy průmyslové objekty zabíraly všechny volné parcely. Charakterem Lublaně ve stejné době se zabývají Nives Sulič a Janja Žagar v příspěvku nazvaném Změny profesních a sociálních podmínek v Lublani od poloviny 19. století do dneška. Iv Lublani před světovou válkou rychle narůstá průmyslová výroba, což bylo umožněno přílivem cizího kapitálu a zároveň prudkým demografickým rozvojem. Oživujícím impulsem bylo vybudování železnice do Terstu, která vedla přes Lublaň. Rys města určovalo především německé obyvatelstvo, které mělo ve městě rozhodující společenské postavení. Meziválečné období přineslo pak částečnou nacionalizaci slovinského průmyslu a vytvoření průmyslu domácího. Ovšem rozhodující změny ve všech životních oblastech přinesla až doba po 2. světové válce, a to znárodněním výrobních prostředků a následující změnou kritérií pro hodnocení sociálního postavení obyvatel. Zajímavý pramen pro studium historického vývoje Lodže analyzuje Maria Wasiak - Vzpomínková vyprávění o továrníku Poznańském v dělnickém prostředí v Lodži, Tato část dělnického folklóru přináší řadu zajímavých poznatků nejen k osobě továrníka, ale především je názornou ilustrací života v dělnických rodinách v meziválečném období. Autorka rozebírá jejich funkci naučnou a informativní a ukazuje zároveň, jaký pro

295

stor dávají vzpomínková vyprávění tvořivým schopnostem vypravěčů. Závěrečná část anotované části sborníku z pera Ewy Nowiny-Sroczyńske nese titul Úmrtí ve městě: Reflexe spojená s výzkumy úmrtí a pohřebními obřady u dělnické třídy v Lodži. Autorka, která se této problematice věnuje již mnoho let, stručně shrnuje vysledky svých starších prací. Nastiňuje základní problémy spojené s úmrtím, jako jsou představy o jiném světě, personifikace smrti a její zobrazení, styky se zemřelými a konečně tanatologické obřady a rituály a jejich modifikace ve městě. Marie Makariusová

Ethnologia slavica XVIII, [obsah]

1986. Bratislava 1987, 150 stran
      Svazek je věnován obsáhlejším studiím z materiální i duchovní kultury Slovanů a je zajímavým dokladem někdejších vývojových tendencí v slavistické etnografii. V. Bandarčyk a V. Beljavina (Minsk) se zabývají etnokulturními procesy v běloruských městech (712), která se v sovětském období stala národními centry kultury a duchovního života se silným internacionálním akcentem, který je způsoben ze jména vlivem hromadných sdělovacích prostředků. Aktivní a pasívní účasti na svatbě na Slovensku věnuje pozornost K. Jakubíková (13-29). Srovnává proměny svatebních obchůzek, účast různých vesnickych skupin, úroveň svatebních darů a další jevy od prvního dese[/]tiletí 20. století do 80. let, a to na území celého Slovenska. Etnosociologické hledisko zastává také A. Baš (Ljubljana) ve studii o sociálním a politickém fungování selského oděvu ve Slovinsku v předbřeznovém a revolučním období r. 1848 (55-68) , kde si všímá forem protirakouského politického protestu nejen v oblečení měšťanů (kokardy apod.), nýbrž i funkcí kroje nebo jeho součástí.
      Odraz etnických procesů v lidové architektuře Čech sleduje J. Vařeka (31-54) na materiálech archeologických a stavebněhistorických výzkumů včetně údajů o zaniklých středověkých osadách a s ohledem na výsledky filologického a dalšího etnografického bádání. z toho vyplývají údaje, poukazující na prolínání německých a západoslovanských vlivů v dřevěné a zděné lidové architektuře 18. a 19. století. s touto studií obsahově koresponduje výklad o nejstarším českém skanzenu v Rožnově od P. Slavkovského (119-126). Folklórní vyprávění o zbojnících na Slovensku je obsahem druhé částí podrobného výkladu V. Gašparíkové (85-116). Sleduje se zde vyprávění o zbojnících v kontextu lidově kultury, v souvislosti s jinými folkiorními žánry, se životem lidových vrstev a v slovensko-maďarském, slovensko-polském a slovensko-ukrajinském, jakož i slovensko-českém tradičním podání. Interetnickým souvislostem věnuje autorka více než polovinu výkladu. B. Beneš se zabývá endogenními a exogenními[/] funkcemi mluvčího, předmětu ztvárnění, výsledného záměru a prostředí v lidovém vyprávění v současné české, slovenské a polské vesnici (69-84).
      Svazek s metodologicky a věcně přínosnými studiemi je uzavřen vzpomínkou naS. A. Tokareva, B. Brataniće a příspěvkem k šedesátinám šéfredaktora sborníku J. Podoláka.
      Bohuslav Beneš

Ethnologia slavica XIX, [obsah]

1987. Bratislava 1988, 229 stran
      Až ne nepatrné výjimky je tento svazek věnován pouze materiálům z území Československa, jež ovšem obsahují různé náznaky mezislovanských souvislostí. Teprve v oddílu Dějiny slovanské etnologie nacházíme příspěvek o Ivovském muzeu národopisu a uměleckého řemesla, a slovanské materiály jsou také v oddílu recenzí, pravidelně zařazovány v posledních svazcích.
      M. Beranová pojednává o ručních rotačních mlýncích na obilí na území Československa do počátku 2. tisíciletí (15-43). Všímá si časového vývoje, typových rozdílů od tzv. řeckého typu přes keltské a římské formy až po slovanské období, dále surovin pro výrobu a obchodu s nimi a různých rekonstrukcí, které sama vyzkoušela. Pastýřské stavby na Slovensku sleduje přehledně J. Podolák (4593), který se zaměřuje na zevrubný výklad o jejich původu, funkcích a přizpůsobování od karpatských forem až po splynutí se slovenskou

296

kulturou. I tento příspěvek má výrazný srovnávací charakter a je doplněn dokumentárními fotografiemi. Zajímavým přínosem jsou doklady ke kultům staroslovanských bostev na Slovensku, které shromáždila E. Horváthová (95-121). Jde o bytost Peruna, Mokoši, ochránkyně žen a jejich práce (snad dnešní Lucie?) a Velesa, pro jejichž jména jsou řady archívních dokladů ve slovenské a východoslovanské toponymice a částečně ve folklóru. R. Jeřábek uveřejňuje obsáhlý přehled etnických a etnografických skupin a oblastí v českých zemích v 17.-20. století, který sám označuje za "první souhrnný pokus o nástin vývoje etnografické diferenciace obyvatelstva a etnografické rajonizace historického území Čech, Moravy a částí Slezska, přihlížející též k někdejšímu výskytu a lokalizaci etnických minorit" (s. 163) . k výkladu (122-164) jsou přiloženy tři mapky. Tradice lidové slovesnosti v české literatuře sleduje v historickém přehledu O. Sirovátka (165-186) a dovozuje, že v rámci folklorismu ovlivňuje folklór různým způsobem nejen slohovou literaturu, nýbrž také populární četbu, krajovou literaturu a tvorbu amatérů.
      Řekli jsme v úvodu, že materiály studií 19. svazku jsou čerpány pře[/]devším z území Československa, čímž dobře slouží k informování zahraničního čtenáře o dosahu jinoslovanských materiálů a jevů v našem lidovém prostředí. To se zejrména týká výkladu P. SIavkovského o cílech a výsledcích práce na Etnografickém atlasu SIovenska (203-207) - zde jest jen litovat, že obdobná práce z české strany bude bohužel chybět citelně ještě dalších několik let a přehledu práce Ústavu lidového umění ve Strážnici a jeho tiskového orgánu Národopisné aktuality, o čemž informuje V. Frolec [/] (208-216). Celý svazek je věnován k poctě pětaosmdesátých narozenin profesora Jána Mjartana, jehož zásluhy o rozvoj národopisu obsáhle hodnotí J. Podolák (9-14). Svazek je uzavřen sedmi recenzemi polských, slovenských a maďarských odborných publikací. s lítostí nutno konstatovat, že ani 19. Ethnologia slavica se od ostatních neliší v tom, že zde zůstala řada neopravených až pravopisných chyb ve slovenských a zejména jinojazyčných textech. s tímto stavem se redakce jistě nespokojí. Bohuslav Beneš[/]

SDĚLENÍ

Oznámení čtenářům [obsah]

Omlouváme se Vám za opožděné vydávání jednotlivých čísel našeho časopisu. Není zaviněno činností redakce a vydavatele. - Federální úřad pro tisk a informace doporučil zvýšení cen časopisů a jiných periodických tiskovin. Vedení Ústavu lidového umění ve Strážnici a redakční rada Národopisných aktualit zvážily všechny důvody (značné zvý[/]šení cen papíru a polygrafické výroby, změna tiskařské techniky) a stanovily, že od roku 1990 bude jedno číslo Národopisných aktualit stát Kčs 15,- (místo dosavadních Kčs 10,-). Doufáme, vážení čtenáři a příznivci národopisu, že toto opatření pochopíte a zůstanete i nadále odběrateli a čtenáři časopisu Národopisné aktuality. Děkujeme. Vedení Ústavu lidového umění a redakční rada NA

297