Národopisné aktuality/1990/1

národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1990 - ČÍSLO 1

OBSAH
Studie a materiály
Oldřich Sirovátka: Karel Čapek o folklóru... 1
Václav Frolce: Svatodušní král... 7
Alena Plessingerová: Marie Husarová - národopisná pracovnice, sběratelka a lidová umělkyně... 21
Přezdívky dědin a jejich obyvatel na Tišnovsku (Rostislav Vermouzek)... 35
Kirvaj - Odpust (Zuzana Motylková - Zdeněk Šípek)... 37
Zaniklé domácí výroby v Orlických horách (Rudolf Zrůbek)... 38
Husaři (Rostislav Vermouzek)... 40
Sdružení chodského národopisu (Jan Holoubek)... 43

Dějiny vědy
Nad aktuálním významem Hostinského folkoristiky (Jiří Vysloužil)... 45
Olga Hrabalová mezi jubilanty (Marta Toncrová)... 46
Kolokvium "Funkcie spoločenských skupín pri formovaní spoločenského vedomia a spôsobu života" (Juraj Podoba)... 47
Dobře utajený folklorismus (Nad mezinárodním kolokviem "Pohádka v naší době") (Jaromír Jech)... 48
Národopis Panonie (Josef Vařeka)... 49

Živá tradice
Strážnice 1989 (Jana Volfová - Jan Souček)... 51
Tvrdonice 1989 (JiříPajer)... 55
Hračky v Liptovskom múzeu v Ružomberku (Eva Pančuhová)... 56
Ľudové umenie z Cífera (Milan Urbanovský)... 56
Poučení na všech stranách II. (Miroslava Ludvíková)... 57
Etnofilm Rožnov p. R.1989 (Josef Vařeka)... 59

Recenze
Etnografický slovník (Jiří Langer)... 60
Horehronie. Folklórne prejavy v živote ľudu (Oldřich Sirovátka)... 61
Attila Paládi - Kovács: Életmód, foglahozás, nemtiség (Magdaléna Paríková)... 61
Marek Cetwinski - Marek Derwich: Herby - Legendy - Dawne mity (Irena Hrabětová)... 62
Miloš Josef Pulec: Severočeský Faust (Oldřich Sirovátka)... 63
Lidské dokumenty z Podluží (Ludmila Tarcalová)... 63
J. Štastná - L. Prachařová: Lidové pečivo, v Čechách a na Moravě (Vladimíra Klevetová)... 64
Dušan Holý: Zpěvní jednotky lidové písně, jejich vztahy a význam (Jan Trojan)... 64
Slavomír Wollman: Porovnávacia metóda v literárnej vede (Oldřich Sirováka)... 65
Jahrbuch für Volksliedforschung 33 (Marta Toncrová)... 66
Soupis národopisných prací Jana Kružíka (Oldřich Sirovátka)... 67

Sdělení
Brněnské diplomové práce z etnografe a folkloristiky v letech 1980-1989 (Miroslava Hrubá)... 67

Národopisné aktuality roč. XXVII. - 1990, č. 1

STUDIE A MATERIÁLY

KAREL ČAPEK O FOLKLÓRU [obsah]

      OLDŘICH SIROVÁTKA, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno
      Karel Čapek patří mezi nejvydávanější autory nejen u nás, ale taky v cizině. Už za svého života Karel Čapek náležel ke stálicím české literatury doma i v cizině a jeho obliba nepohasla ani v následujících padesáti letech, naopak se ještě rozrostla. O díe i životě Karla Čapka vycházejí knížky, sborníky, časopisecké rozpravy, konají se přednášky a konference. Zabývají se jím vyhlášení odborníci tuzemští i zahraniční. O Čapkově spisovatelském odkazu vyšlo víc než třicet samostatných knih a sborníků, první ještě za Čapkova života; téměř deset z nich napsali zahraniční autoři - ruští, ukrajinští, maďarští, američtí, polští. Časopisecké a novinové články se počítají na stovky, snad na tisíce.1) Zvlášť v posledních dvou třech letech vlny zájmu o Karla Čapka se mimořádně pozvedly: vždyť předloni uplynulo padesát let od smrti, a letos vzpomínáme století (9. 1. 1890) narození jednoho z největších českých spisovatelů a dramatiků, rodáka z Malých Svatoňovic na Náchodsku.
      Jedno z těchto životních dat bylo taky příležitostí, že se rovněž objevilo pojednání s národopisnou tematikou. "Montáž k 50. výročí úmrtí", jak je autor Richard Jeřábek v podtitulu nazval, totiž stať Karel Čapek a lidová kultura.2) Druhé jubilejní datum znamená[/] možnost doplnit obecné a základní národopisné údaje o to, jaké podněty Čapek přinesl pro folkloristiku.
      Karel Čapek si na celý život odnášel živou a důvěrnou znalost lidové kultury a folklóru z mládí, z rodiny a domova. Vyrůstal na sklonku století v nadšeném a dělném ovzduší kolem Národopisné výstavy. Otec, venkovský lékař v Úpici, sbíral mezi lidmi výšivky, keramiku, truhly, starožitnosti. Maminka zapisovala lidové písně, pohádky a pověsti od vesnických zpěváků a vypravěčů z kouta kolem Babiččina údolí. "A pak jsme měli babičku, paní mlynářku z Hronova, zbožnou, moudrou a veselou jako skřítek, plnou písniček, úsloví, pořekadel a lidového humoru; byla živým ztělesněním lidového ducha a jazyka našeho kraje. Čím déle píši a pracuji v našem jazyce, tím více si uvědomuji, co všecko mám po ní a co jsem se od ní naučil a učím se podnes," napsal Čapek po mnoha letech 3)
      Podobně o tom psali ve vzpomínkách také Karlovi sourozenci, starší Josef a nejstarší Helena 4)
      Jádro Čapkových názorů a myšlenek o folklóru čtenář najde především a hlavně v knižním souboru Marsyas čili Na okraj literatury (1919-1931), který vyšel r. 1931. Čapek je nazval po antickém mýtickém Marsyovi, jenž prý chtěl soupeřit s Apollónem a jenž

ztělesňoval umění jiné - nízké, barbarské a hrubé. Právě touto literaturou se zabývá Čapkova kniha: nikoliv literaturou vysokou, hodnotnou a cennou, nýbrž novinkami, kalendáři, detektivkami, lidovými vtipy, pohádkami a říkadly. Tedy slovesností pokleslou, konzumní a lidovou.
      Kniha Marsyas je, mimochodem řečeno, v Čapkově dlouhé řadě knížek jediná, která má vysloveně naučný ráz: podává Čapkův promyšlený názor na literaturu a na její smysl.5) Snad by se dalo říct, že myšlenky v esejích a črtách v knize Marsyas mají jakoby definitivní pečeť a konečnou formulaci. Ale tyto formulace a tyto myšlenky většinou uzrávaly dávno předtím, hlavně v literárních sloupcích a úvahách, které Čapek tiskl zejména v Lidových novinách i v jiných časopisech a novinách. Objevovaly se však i později, v období po knize Marsyas. Tak stopy a formulace myšlenek o humoru - jak je definoval v Marsyovi v esejích k přírodopisu anekdoty a Několik poznámek o lidovém humoru - najdeme v mnoha a mnoha předchozích statích: Karikatura a francouzští humoristé (Snaha, 1908, spolu s Josefem Čapkem), O humoru, (Snaha, 1908), O tom humoru (Studentský časopis, 1934-35) nebo v příspěvku pro anketu Co je pro vás Jaroslav Hašek? (D 36, 1935-1936).6). Nebo esej o příslovích anticipovaly myšlenky a materiály o úslovích i příslovích našich i cizích, anglických, čínských a jiných, nebo v esejích o pohádkách předjímal zájem o pohádky, který se projevil v recenzích a úvahách i v trojdílném souboru umělých pohádek českých spisovatelů Nůše pohádek (1918, 1919, 1920), který Čapek uspořádal.
      Soubor Marsyas není knihou o lidové slovesnosti nebo o folklórních žánrech: ze 17 esejů je folklórní slovesnosti věnováno osm, tedy skoro polovina. Tuto "folklórní" polovinu tvoří k přírodopisu anekdoty (původně Přítomnost, 1925), Několik poznámek[/] o lidovém humoru (Přítomnost, 1928), O příslovích neboli o moudrosti lidové (původné z knihy K. Krause Česká přísloví 1931), Písně lidu pražského (Přítomnost, 1925), Říkadla čili o prozódii, 1931, k teorii pohádky (Lumír, 1930); Několikero motivů pohádkových a Několik pohádkových osobností (Lidové noviny,1931).
      Když Marsyas není knihou o folklóru, čím vlastně je? Vedle "folkloristických" esejů tvoří náplň Marsya črty a rozpravy o triviální, zábavné, pokleslé literatuře a okrajové četbě - Holmesiana čili o detektivkách, Poslední Epos čili román pro služky, Poeta, Chvála novin, Erós vulgaris, Kalendáře. Literární historikové vědí, že Čapek byl jedním z prvních, kteří si důkladně povšimli zábavné a konzumní literatury, nejen v českém, ale i y evropském měřítku: i současná literární historie se k těmto Čapkovým myšlenkám pořád vrací. Rozumí se, že se nepřimlouval za četbu triviální a brakovou, viděl ji kriticky, avšak taky bez předsudků: uměl najít, v čem se od ní autor může poučit. k tomu se ještě druží další příspěvky (Dvanáctero figur zápasu perem čili příručka písemné polemiky, Proletářské umění a Chvála řeči české).
      Z povrchního pohledu by se mohlo zdát, že Čapek spojil a smísil dva nebo tři literární pohledy - na jedné straně folkloristický, na druhé straně pohled na četbu konzumní a komerční. Jaký je společný jmenovatel těchto dvou částí? Co je vlastně hlavním, vlastním a definitivním smyslem Čapkových esejů a causerií?
      Čapek to vyjádřil sám, když v r. 1931 řekl, že připrawje novou knihu a že v ní půjde o to, co lidé čtou nejraději, ale co prý se za literaturu nepovažuje7) a že si při psaní nové knihy jasněji uvědomoval, co je vlastně posláním literatury. Čapka trápilo a několikrát to dal najevo; že "vysoká", "umělecká" literatura se obrací k hrstce zasvěcených čtenářů, k jaksi čtenářské elitě; měl za to, že knihy by měli číst všichni a sám toužil,

aby mohl promlouvat ke všem čtenářům. Řečeno jinými slovy: Čapek psal eseje Marsya víc než deset let (první vznikl v r. 1919, poslední v r. 1931), aby našel a osvětlil tajemství popularity, lidovosti, demokratičnosti literatury avůbec umění. Čapek se v tomto názoru shodoval s jinými moderními a avantgardními estetiky a spisovateli po první světové válce, domácími i cizími: ti hledali nové umění a novou literaturu, která oslovuje každého čtenáře a diváka, umění a literaturu plebejskou, které není cizí ani kino, cirkus, varieté, kabaret, bary, tance a poutě, posvícení, kolotoče, sport, reklama, divadelní projevy ulice. Tedy ono umění, jež ztělesňoval mýtycký Marsyas.8)
      Čapek začlenil do této řady noviny a brakovou a konzumní literaturu: mají zástupy věrných čtenářů. Ale podle Čapka sem náleží lidová slovesnost, folklór nejen proto, že má kolektivní počátek, nýbrž hlavně proto, že písně, pohádky, pověsti, přísloví, dětské hry představují, hromadný majetek, že odpovídaly názorům a pocitům všech. Čapek umístil lidovou slovesnost v tom poznáváme, jak porozuměl folklóru i literatuře poblíž triviální literatury po právu. To se rozumí, že jsou mezi nimi radikální rozdíly, hlavně v technickém, nepřímém rozšiřování a v hodnotě, avšak hromadná recepce je oběma společná. Proto po válce najdeme v evropské i československé literatuře několik studií, které se zabývaly společnými i rozdílnými rysy mezi konzumní, masovou literaturou a kulturou na jedné straně, a folklórem, lidovou slovesností na straně druhé.
      Čapek si tedy v Marsyovi důkladně povšiml několika folklórních žánrů nebo žánrových forem - písní, pohádek, anekdot a humorek, přísloví a říkadel. Některé eseje mají ve vývoji českého folkloristického myšlení význam, jak se říká, průkopnický. To jsou především příspěvky o anekdotě a humoru k přírodopisu anekdoty a Několik poznámek o lidovém[/] humoru. k tomu je třeba si představit situaci v oficiální folkloristice ve dvacátých a třicátých letech. Anekdota stála na samém okraji sběratelského i odborného zájmu. Vědělo se o ní, tu a tam se objevila ve sbírkách, avšak nešlo nikdy o soustavnou a cílevědomou pozornost. Oficiální věda o lidové slovesnosti se věnovala především pohádce a také, to už méně, pověsti, tedy "klasickým" žánrům folklórní prózy. Vždyť ve dvacátých a třicátých létech vycházely mimo jiné monumentální katalogy J. Polívky Súpis slovenských rozprávok a V. Tilla Soupis českých pohádek nebo důkladné sbírky lidové prózy J. Š. Kubína Lidové povídky z českého Podkrkonoší.
      Oficiální, vědecká folkloristika se zaměstnávała především a hlavně tradičními folklórními vypravěčskými druhy. Novinář - Čapek se vždycky považoval za novináře - však znal, čo si lidé vyprávějí a čím se baví. Nikoliv pohádkami, nýbrž anekdotami, vtipy, žerty. A není ani trochu nahoda, že jiný novinář a spisovatel, Čapkův generační druh Karel Poláček vydával sbírky anekdot (Židovské anekdoty, 1933) a psal také o lidovém humoru.
      Novinář Karel Čapek také oficiální vědě a sběru připomněl, že vedle vesnické lidové písně, která čím dál víc ze života mizí, žije také městská píseň. Pro Marsyas napsal esej Písně lidu pražského, který už před tím vyšel časopisecky v r. 1925. A vůbec není náhoda - zdá se, že šlo spíš o záměrný úmysl -, že ve stejném roce vydal novinář a Čapkův kolega v redakci Lidových novin Eduard Bass rozpravu se stejným obsahem a pod stejným titulem - Písně lidu pražského. Tyto dvě studie předjímají sběr a studium velkoměstské a vůbec netradiční písně, jako jsou zejména písně dělnické; k takovému systematickému studiu došlo až o třicet let později, teprve po válce.
      Eseje o anekdotě a lidovém humoru i o prážských písních jsou plné bystrých myšlenek, nápadů a impulsů,

jak to dovedl právě Karel Čapek. Mám však za to, že hlavní jejich význam tkví v tom, že rozšířily území folkloristiky onové oblasti; je však taky příznačné, že tehdejší oficiální národopis nebyl s to tyto podněty uskutečnit ani jim opravdu porozumět.
      Avšak i ostatní eseje a črty o lidové slovesnosti o pohádkách, příslovích nebo říkadlech - znamenaly v kontextu folkloristického myšlení dvacátých a třicátých let novou kvalitu. Studie o pohádkách vycházely ze zevrubné znalosti předchozího a současného evropského pohádkosloví; mám za to, že mimo jiné v rozpravě Několik pohádkových osobností (1931) potvrdily jinými argumenty a z jiného úhlu výzkumy ruského folkloristy V. J. Proppa v Morfologii zkazki (1929): že totiž v pohádkovém ději vystupuje omezený počet figur a že ty mají v něm ustálenou funkci. Anebo esej O příslovích neboli o moudrosti lidové nastínil otázku, že četná přísloví jsou dvouznačná, že smysl přísloví vyplývá vždycky z určité životní situace, tedy z kontextu, ve kterém člověk je vysloví a použije; tyto názory potvrdila moderní paremiologie a literární výzkumy tzv. malých literárních forem, jak to známe třeba od Jana Trzynadłowského (Małe formy literackie, 1977).
      Mám za to, že si Čapkovy eseje o pohádkách, anekdotách, písních, .příslovích, v Marsyovi zasloužily, když vyšly, pořádnou pozornost, pozornost národopisců nebo přímo folkloristů. Nic takového se však nestalo. Tehdejší odborný národopis byl ponořen do jiných odborných a odbornických otázek. Snad jsem špatně hledal nebo jsem se přehlédl, o Marsyovi jsem v národopisných časopisech nebo recenzích zmínku nenašel. Za to si knížky důkladně povšimli přední literární historikové a kritikové a kritikové té doby. A. M. Píša (v Právu lidu 14. 2. 1932), František Götz (v Národním osvobození 18. 12. 1931) a Arne Novák (v Lidových novinách 24. 12. 1931). Tak A. Novák vidí v Marsyovi[/] Čapkův smysl pro slovesnou produkci odosobněnou, hromadnou ne podle svého vzniku, nýbrž "hromadnou spíš podle obecenstva" a našel význam knihy "na křižovatce několika nauk navzájem sice spřízněných, a přece se zpravidla jen povrchně znajících: literární vědy a národopisu, umělecké morfologie a estetiky, sociologie a psychologie".9)
      Myslím, že nezájem folkloristiky a etnografie je výmluvný a příznačný: tehdejší oficiální národopis vlastně nerozpoznal, v čem jsou Čapkovy črty, causerie a eseje pro obor nabádavé a provokující. Nebo považovali Čapka za diletanta a amatéra v disciplíně, která by měla být vyhrazena jen zasvěcencům a profesionálům?
      Zdá se mi, že hlavní a nejdůležitější vlastnost Čapkových myšlenek o lidové slovesnosti tkví v tom, že jsou spjaty s obecným kulturním životem a s celou literaturou, nebo lépe řečeno, se slovesným vývojem. Dnešní folkloristika a národopis jsou příliš často izolovány od života, uzavírají se do odborných nebo někdy odbornických otázek, i když zaklínají nebo se křečovitě tváří, že chtějí být aktuální, že chtějí pomáhat současné společnosti. Čapek nám dal a pořád dává lekci, jak spojit folkloristické znalosti s celým kulturním životem. Čapek měl mimořádné znalosti života? umění, kultury, literatury. z toho právě vyplývaly schopnosti vidět folklórní fakty v širším a obsáhlém kontextu: nikoliv jenom a pouze v kontextu folkloristickém nebo národopisném, nýbrž v obecném kontextu literárním, uměleckém, kulturním, společenském. Příkladem může být glosa O písních kramářských.10) Čapek ji napsal, když vyšla antologie R. Smetany a B. Václavka České písně kramářské (1937). Napsal ji nikoliv jako kroni kářskou zprávu nebo odbornou kritiku, nýbrž především jako úvahu o smyslu a typech kramářských písní. Čapek dovedl uvidět jarmareční píseň nikoliv jako izolovaný fakt, ale v historickém vývoji: jako spojku

mezi kulturními jevy, mezi nimiž leží staletí; mezi středověkými moralitami a dnešními večerníky s kriminalistickými senzacemi a novinářskými kachnami.
Čapkovy eseje a causerie v Marsyovi a novinářské články a glosy v Lidových novinách a jinde se čtou jako napínavá poučení o různých formách folklóru a jejich smyslu v literatuře a v kulturním životě. Nesmíme však zapomenout, že jeden z největších českých spisovatelů a dramatiků je psal hlavně proto, aby sám pro sebe a pro svou literární tvorbu odhalil, jak tvořit literaturu, aby bavila a vzrušovala co nejvíc lidí, tedy literaturu a umění v nejlepším smyslu lidové a demokratické. Ono poučení nepřešlo do Čapkovy tvorby bezprostředně a přímo. Psal o tradici starých lidových pohádek tři bystré eseje, avšak vydal pro děti Devatero pohádek... (1932), tedy pohádky nikoliv tradiční a lidové, nýbrž naprosto a do každé nitky moderní, současné a aktuální, v nichž žijí a jednají dnešní lidé. Sepětí mezi pohádkami v Marsyovi a vlastní knížkou pohádek je však ještě jasné a očividné. Většinou však poučení, které ve svých esejích v Marsyovi našel, je rozpuštěno ve všech povídkách, románech a divadelních kusech, je sublimováno v jeho způsobu tvoření.[/]

Poznámky
1.
      Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce.1, Praha 1975, s. 384-386. -Kniha o Čapkovi, (Red. Š. Vlašín. ) Praha 1988, s. 413.
2.
      R JEŘÁBEK: Karel Čapek a lidová kultura. (Montáž k 50. výročí úmrtí.) Národopisné aktuality, 25, 1988, s. 229-243.
3.
      Jak jsem k tomu přišel. (Přednáška pro rádio.) Oumění a kultuře III, s. 338-340. (Lumír, 58, 1932, 16. 4. 1932 a Lidové noviny,16. 4. 1932.)
4.
      J. ČAPEK: Osobě Praha 1958, s. 29-30 a H. Čapková: Moji milí bratři, Praha 1962.
5.
      O. Sirovátka: Literatura na okraji? Kniha o Čapkovi, s.148.
6.
      Tyto stati, fejetony, glosy, rozhovory, recenze atd. se najdou hlavně v souborech - K. Čapek: Oumění a kultuře, I-III. (Spisy K. Čapka, sv. XVII-XIX), Praha 1984, 1985 a 1986, Poznámky k tvorbě, Praha 1960, Sloupkový ambit. Praha 1957, aOd člověka k člověku,1. (spisy sv. XIV). Praha 1988.
7.
      K. Čapek: Poznámky k tvorbě. (=Rozpravy Aventina, 22. 11. 1931.)
8.
      Srov. Avantgarda známá a neznámá, I-IIl. (red. Š. Vlašín. ) Praha 1970, 1971,1972.
9.
      A. NOVÁK: Marsyas, sok Apollónův. Lidové noviny, 24. 12. 1931, s.10.
10.
      Lidové noviny, 14. 11. 1937 (= O umění a kultuře III, Praha 1986, s. 782-784.)

KAREL ČAPEK ÜBER DIE FOLKLORE
(Zusammenfassung)

Das Kernstück der Ansichten Karel Čapeks, dieses führenden tschechischen Schriftstellers und Dramatikers (9. 1. 1890 - 25. 12 1938), über die Volksdichtung ist im Buch Marsyas (1931) enthalten, das seine Causerien und Essays über Konsum- und Trivialliteratur und Volksdichtung Folklore zusammenfasst. Čapek behandelte darin Fragen Literatur und Lektüre des populären, volkstümlichen und demokratischen Schaf fens. In den Essays über die Folklore befasst er sich mit den Gattungen der Volksdichtung die in der tschechischen[/] offziellen Folkloristik in den zwanziger und dreissiger Jahren am Rande des Interesses verblieben (Witz, Grosstadtlied), oder untersuchte sie in neuen spezifischen Aspekten (Märchen, Sprichwörter, Sprüche). Für Čapeks Auffassung ist bezeichnend, dass er die Volksdichtung nicht von der übrigen Literatur isolierte und sie stets in einem weitergehenden literarischem künstlerischen, kulturellen und auch ges[s]ellschaftlichen Kontert betrachtete.
Übersetzung: A. Hubala

Národopisné aktuality roč. XXVII. -1990, č. l

SVATODUŠNÍ KRÁL [obsah]

      VÁCLAV FROLEC, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno
      V lidovém kalendáři zaujímaly významné místo let-` nice, spojující se s křesťanskými svatodušními svátky. v tomto čase obcházely po českých a moravských krajích obřadní průvody královniček a konaly se obchůzky a objížďky králů s jejich družinami. Byly různě označovány (jízda králů, jezdit po králoch, hledat krála honit krála, chodit s králem, hra na krále, hra na království aj.), měly řadu společných znaků i krajových zvláštností. Někdy měly charakter závazného lidového obřadu, jindy formu hry. Vždy patřily k obecně uznávaným slavnostem, jichž se účastnila celá obec.
      Ústřední postavou obřadních svatodušních obchůzek a objížděk je král. Jeho výběr probíhal několikerým způsobem. Spontánní charakter měla volba krále formou soutěže, kdo vyžene dobytek jako první na pastvu. O svatodušních svátcích se brzy po půlnoci vyváděli' koně a skot na obecní pastviny. Na luhačovickém Zálesí označovali toto závodivé vyhánění dobytka jako soutěž ránostajů.1) Byla rozšířena víra, že kdo první vstane a bude první na pastvě, bude se mu dobytek po celou sezónu lépe pást a dávat větší užitek.2) (Poslednímu pastevci se všichni vysmívali; na[/] Moravě mu říkali záprtek, v Čechách lenoch, hounivál, na Chodsku pikšvonc.) Při obřadu honění krále si musel chlapec vybojovat královskou hodnost jezdeckým uměním. Na hostýnském Záhoří se v Pondělí svatodušní shromažďovali chlapci na koních na pastvisku a závodili, kdo jako první uchytne věnec z vrbového proutí zavěšený na žerdi. Ve Slezsku zase chytali šátek nebo májku upevněné na tyči. Vítěz byl králem. Častá byla volba krále hlasováním mužské chasy; do funkce byl vybírán zpravidla mladší chlapec (od osmi do patnácti let).3) O volbě krále losováním zanechal v roce 1851 detailní zprávu Václav Krolmus ve svých Staročeských pověstech, zpěvech, slavnostech, hrách, obyčejích a nápěvech. Uvádí, že ještě v té době volili tři, pět, sedm, devět nebo patnáct chlapců, "kteří hlasují na krále, a to tak že nastříhají lístky, na něž napíší důstojnosti, tahají stébla nebo dřívka různé délky. Kdo si co vytáhne, tím jest. Kolik jest jinochů, tolik jest naděláno lístkú, stébel nebo dřívek. Kdo má nejvíce hlasů nebo vytáhne si nejdelší zelené žitné stéblo, jest králem..." Losovalo se také pomocí dřívek s vyřezanými vruby. Kdo vytáhl dřívko s jedním vrubem, stal se králem 4) Králův doprovod tvořili chlapci z vesnice

s přesně určenými funkcemi, do nichž byli často voleni mužskou chasou či pohůnskou radou. Být králem bylo poctou nejen pro vyvoleného chlapce, ale také pro jeho rodinu. Často se při výběru kandidáta na krále brala v úvahu váženost rodiny a její dobré hospodářské situování, od něhož se očekávalo patřičně reprezentační uhoštění účastníků průvodu. František Bartoš zaznamenal, že na Hané "dával otec za česť, která se jeho domu stala volbou jeho syna za krále, chase bečku piva."5) Zpráva z Čech z počátku šedesátých let 19. století uvádí, že za krále se volil hospodář známý vynikajícím stavem svých polí a dobytka (za královnu nejpěknější a nejpořádnější hospodyně). Později přešla volba na čeleď.6) Podobnou prestižní záležitostí rodiny byla volba krále v jiných evropských zemích.7) Při hře na krále v Čechách byl král všemi oslavován, dostávalo se mu při zábavě v hospodě zvláštních poct a vyvolená dívka byla na takového mládence pyšná. Král se většinou během obřadní schůzky a objížďky choval vážně, důstojně, nesměl se smát, při jízdě králů mu nebylo dovoleno ani mluvit (Haná, Slovácko). s tím ostře kontrastovalo výstřední chování krále při hře na krále v n ěkterých českých krajích. Na Slovácku a na Hané měl král ruce podepřeny v bok. Nesměl se bránit ani při přepadení jinou jízdní družinou. Zajatého krále musela chasa domácí vesnice často draze vykoupit 8)
      Svatodušní král je velkou záhadou. Jednou je celý oděn v zeleném, podruhé v divadelním kostýmu, jindy v ženských šatech. Jednou provokuje svou výřečností, jindy nesmí promluvit. Jednou se o něho vede zápas, jindy je souzen, stínán nebo potopen ve vodě. Jde tu o jednoho krále nebo o více králů? Vyrostla tato postava svatodušních slavností z jednoho základu nebo tu bylo více podnětů? Okruh podobných otázek bychom mohli dále rozšiřovat. Pokusme se vstoupit do tohoto záhadného kruhu.
      Důležitým prvkem svatodušních královských obřad[/]ních obchůzek, objížděk a her je volba krále. Lidový svátek volby krále je znám v různých variantách skoro v celé Evropě, i mimo evropský kontinent (paralelu tvoří například íránský novoroční svátek falešného emíra, v A rménii falešného paši). Časově souvisí s různými kalendářními svátky, výročními zvyky a obřady v období od vánoc do konce jara. Tento svátek je částí různé obřadní struktury.9)
      Nejstarší zprávy o volbě letnicového krále na našem území pocházejí ze Slovenska. Matej Bel v roce 1742 (Notitia Hungariae Novae, IV, s. 750) uvádí, že v obci Šenkvice "podľa ich zvyku povolujú mládeži schôdzky a volia si spomedzi seba kráľa na dva dni. Na túto zábavu je určený sviatok Mláďátiek".10) Důležitá z našeho hlediska je nejen informace, že si mládež volí ze svého středu krále na krátkou dobu, ale i sdělení, že se jí to povoluje; volbě tedy zřejmě předcházela žádost chasy u představitelů obce o povolení konat slavnost. Tento prvek, příznačný také pro svatodušní královské obchůzky, objížďky a hry v českých zemích, máme z moravského Podluží doložen archívním dokumentem z roku 1691.11) v uvedené jihoslovenské vesnici se volba krále konala ve svátek Mláďátek (28. prosince), který v řadě evropských zemí byl svátkem bláznů, hlupáků, při němž se volil jejich král. Středověcí žáci volili svého biskupa. Volba krále s krátkodobou vládou, vydávajícího bláznovské rozkazy, se dlouho udržovala u germánských a románských národů. Dodnes je známa ve Francii. Udržovali ji také adriatičtí Charváti. Nejstarší historický doklad o volbě krále tu pochází z roku 1272.12) Matej Bel při popisu honťanské župy zaznamenává: "Na Turíce si volia spomedzi seba kráľa ovenčia ho akýmsi nesposobným vencom a na druhý deň idú na tanec. Tieto slávnosti sa robia v stodolách pod vedením jedného spomedzi starších, aby sa mládež nerozkokošila viac, ako je slušné. Ten istý starší je aj tlmočníkom

krála. Kráľ mlčí, starší reční, alebo odpovedá ked je treba. Ak niekdo pristúpi pozdraviť kráľa, može mu podat' ruku zahalenú do lajblíka. Ked kráľ ide tancovat', prichádza s paličkou. Hneď potom paličku odhodí a ked ju mladík šikovne neuchytí, sám kráľ ho ňou udrie. Nakoniec si kráľ sadne do podušky a začne obedovať; pričom ho parobci pozorne obsluhujú. Časť z nich má nariadené byť královi k službám, druhá slušne pozýva ostatných pridať sa k tancu."13) v této zprávě je důležité, že volba krále se konala o svatodušních svátcích (totéž se uvádí ve zprávě z roku 1691 z jižní Moravy). Za zvláštní pozornost stojí sdělení, že král měl na hlavě věnec a mlčel. Oba prvky se objevují i v později popsaných královských objížďkách, zejména typu jízdy králů. Při tanci držel král v ruce paličku, zřejmě jako symbol své dočasné moci. To je v souladu se zprávou Františka Sušila, který uvádí, že na Moravě měl král v ruce "palaš, docela obtočený červenými stuhami, jejž jmenují právo".14) Lze z toho vyvodit, že znakem královské moci, který patrně předcházel šavli či meči, bylo právo. Také z Hané máme další podobnou zprávu. Týká se obce Štěchovice, která byla kolem roku 1860 spojena s městem Kroměříží. Zní takto: "Zvláštním obyčejem bylo 'právo'; jež se služebné chase na tři dny v roce udělovalo. Stávalo se to obyčejně v ostatky, ale ne každý rok. Chlapci zvolili sobě rychtáře, konšely a jiné funkcionáře, jimž na ten čas prý postoupeno řízení celé obce. Odznakem této moci bylo právo ; t j. dřevěné žezlo barevnými fábory ozdobené, jež rychtář svému dočasnému zástupci ceremonielně podal, a pak 'fetule'; tj. šípovitě na způsob lopatky řezaný nástroj k vykonání eventuelních tělesných trestů. Rychtář, pacholek 's právem', konšelé a jejich družina s odepnutými kosami místo šavlí projížděli se na koních, jejichž hřívy a ocasy pentlemi byly propleteny. Jezdci měli opásány ženské zástěry. U každého gruntu se jim ochotně otevřely dveře a hospodyně snášely slaninu, vdolky, uzené šrůtky masa,[/] a to se napíchalo na kosy anebo do koše ukládalo. Kdo by se byl na 'právo' dost málo škaredě podíval, neřku-li nějak slovem anebo skutkem před očima bystře se rozhlížejících obránců 'práva' provinil, byl zatčen a veden na soud, který s okázalou vážností, ale také zkrátka věc v ten smysl vyřídil, že byla obžalovanému nadiktována peněžitá pokuta anebo tělesný trest ferulou." (Také ve zprávě z Hontu z 18. století se zaznamenává královo trestání mládenců paličkou.) "Než se nadál, ležel viník na přinesené lavici a ferula konala svou povinnost, k čemuž se zpívalo nebo hrálo od dvou nebo čtyř muzikantů: jedna, dvě - bijou mě - bijou, bijou - má panenko - pro tebe! Tato akompagnace byla původně pro takový případ určena, že byl někde polapen pacholek s dívkou třeba za vraty, a slavný úřad za to pacholkovi kalhoty vyprášiti dal. Byla však později na všecky výprasková exekuce zavedena. Co ten úřad vynesl, věnováno společnému častování, hudbě a tanci v hospodě.& quot;15) Tyto údaje z druhé poloviny 19. století vykazují nápadně řadu shodných znaků se svatodušním králem, jak se slavil v 18. století v Hontě. Zároveň podrobněji spojují některé detaily, které jen náznakově uvádí František Sušil. Všechny společně směřují ke vztahu mezi volbou letnicových králů a institucí mládeneckých rychtářů či stárků. A je tu ještě další detail. Matej Bel se zmiňuje o "istém starším", který byl "tlmočníkom kráľa". Totéž uvádí i František Sušil, když konstatuje, že funkci výběrčího a řečníka (vyvolavače) někdy plnil při honění krále na Hané "starec" anebo některý soused.16) Belova výpověď také hovoří o typickém prvku svatodušních králů, jímž byla všestranná úcta ke zvolenému králi a vzdávání mu poct ostatní mládeží. z Belových informací je také zřejmé, že místy (autor konkrétně jmenuje obec Štvrtok v bratislavské župě) si svého svatodušního krále volila mládež v každé ulici. Krátkodobou vládu svatodušních králů potvrzuje také

Ladislav Bartholomeides ve svém popisu gemerské župy (1806-1808): "... bežné voľby turíčnych kráľov sa podarilo odstrániť len zákazmi církevných a svetských úradov a pokutami. Na Turíce si totiž zvolia všetci obyvatelia obce jedného z mládencov do najvyššej funkcie v magistráte a cez toto krátke obdobie prestáva platit' moc riadnej vrchnosti."17) Důležité je konstatování, že dočasného krále volí všichni obyvatelé obce, že přestává platit pravomoc řádné vrchnosti a nový král s právem soudit je všemi respektován.
Volba krále, jak byla zaznamenána na Slovensku, má řadu analogií v českých zemích. Nejvíce podobností jsme díky zápisu Františka Sušila zjistili na Hané. Máme za to, že i samotné pojmenování hledat krála je možno interpretovat jako vyhledávat, volit krále. Zdá se, že už dávno se spojovala svatodušní slavnost volby krále s tradiční organizací mládeže, nazývanou v Čechách pohůnská rada, na Moravě stárci, na Slovensku volba mládeneckého rychtára. Podobná situace byla zaznamenána v Maďarsku.18) Nelze vyloučit, že tato instituce dokonce vzešla plně z obyčeje volit při nejrůznějších příležitostech na krátký čas krále, jehož rozkazům se museli podřídit a který tímto způsobem udržoval morálku vesnické mládeže.19) Hledat krála zřejmě znamenalo vybírat jej z okruhu mužské chasy svobodnou volbou mládeže, event. všech obyvatel obce, nebo jej zvolit losem.
Jiný způsob volby krále může vyjadřovat označení honit krála (Slovácko, Haná, Slezsko, Plzeňsko). Králem, většinou s celoroční platností, se stává chasník, který jako první vyžene dobytek na pastvu nebo dosáhne vítězství v jízdě na koni, event. v běhu. U první formy hrála kdysi významnou úlohu víra v magickou účinnost prvního (kdo vyžene první, bude po celý rok vpředu s polními pracemi, bude mít v hospodaření úspěch). s tímto obyčejem se setkáváme v řadě zemí. Například na Kujavách i jinde v Polsku se o prvním[/]

Svatodušní král s růží v ústech z Vlčnova. Foto Ivo Frolec 1986.

svatodušním svátku pořádal závod pastýřů, nazývaný wybieranie króla (volba krále). Kdo vyhnal jako první dobytek na pastvu, byl vítězem; poslední sklidil posměch.20)
Při závodění na koních nebo v běhu, spojeném s chytáním nějakého předmětu (věnce, šátku, nádoby, májky) se projevovala zdatnost mužské chasy, obrat

Král s pobočníkem z Vlčnova. Foto Václav Frolec 1977.

nost s prestiží vítězství a převzetím dočasné královské moci. Bylo to považováno za podobný projev mužnosti, jakým bylo třeba zápasení (jít za pase), jinde zvedání a nošení kamenů, vyskytující se v různých formách u všech evropských národů. Někteří autoři spojují tyto závody s dospělostními obřady, s přechodem chlapců mezi dospělé muže.21) Rakouský národopisec Leo[/]pold Schmidt píše, že závody při zahájení období pastvy nebyly vzácné; relativně často se vyskytovaly v pastýřských kulturách. Průběh tohoto závodění byl řádně stanoven a směřoval k jednomu cíli: poznání a potvrzení hlavy (náčelníka) pro období pastvy.22) Bylo tomu tak u nás, a také v řadě německých krajů, v Maďarsku a jinde. Ve vesnickém agrárním prostředí byly tyto závody součástí obřadních letnicových objížděk. Svou obyčejovou a obřadní podstatou se odlišovaly od závodů na koních v šlechtickém prostředí, jejichž smyslem byla společenská prestiž příslušníků panských rodů, spojená mnohdy s poctami. Například u Prusů soupeřili v jízdě na koních kandidáti šlechtického titulu. Kdo první dorazil ke králi, byl povýšen do šlechtického stavu. Podle antické tradice pořádal první hry v Olympii Endymión, který uložil svému synovi, aby závodil v běhu o království.23) Od našeho svatodušního honění krále se liší také závodivé hry na koních bez obřadní funkce, známé v jugoslávské Adrii pod názvem alka, na Korčule moreška, ve Slovinsku štehvanje.24)
Zajímavým problémem je ustrojení krále, jeho výbava, rekvizity, jichž používá. Nápadně často se objevuje bílá barva a ženské krojové součástky, v nichž je oděn král, jeho pobočníci, kdysi snad celá královská družina. z tohoto hlediska stojí za povšimnutí informace z Moravy z první třetiny 19. století, z níž vyplývá, že účastníci objíždky měli přes obyčejný oděv navlečenou širokou svrchní košili.25) Richard Jeřábek v souvislosti s rozborem zprávy o tzv. chytání kuruců v B ojkovicích v 18. století, v níž se uvádí, že "pět mládenců v prostěradle zahalených vedlo vola a na něm seděl hoch oblečený v dívčí šaty", vyslovil názor, že "bílá košile zřejmě nahradila primitivnější přestrojování pomocí pouhého prostěradla a posléze i ona byla vystřídána dívčími kroji, do nichž se 'králův' doprovod odíval". 26) Pro absenci jiných, starších údajů nemůžeme

k této otevřené otázce zaujat stanovisko. Lze snad ještě poukázat na možnost maskování účastníků objížděk, jehož zbytkem se může jevit Sušilem zaznamenaný účastník honění krále na Hané, zvaný ocásek, ustrojený v obráceném kožichu a se škraboškou na tváři.27) Je možné, že ustrojení krále do ženských šatů směřuje k osvětlení geneze obřadu královniček. Nebude patrně náhodné, že pobočník krále se místy nazýval králka.
Badatele, zejména z okruhu mytologické školy, zaujalo ustrojení krále a dalších účastntíků obchůzek a objížděk do oděvů zhotovených z kůry stromů, ozdobených zelenými větvemi a kvítím, a vůbec časté uplatnění zeleně a květin v královských průvodech a hrách: kvítí na oděvních součástkách, věnce na hlavách, na ramenou, v rukou krále apod. Tento prvek se vyskytuje na Moravě, ve Slezsku a zvláště nápadně vystupuje v jižních Čechách. Setkáváme se s ním v mnoha evropských zemích. v Dánsku přivádí symbolicky léto na prvního května mladý jezdec ozdobený květinami.28) v německých krajích bylo zvykem vodit o svatodušních svátcích v průvodu tzv. Lučního krále (bývá nazýván také Trávový král či Vodní pták). Byl ukrytý v pyramidě z topolových větví, jejíž vrchol byl ozdoben královskou korunou z větviček a květin. Jel na koni v doprovodu dalších jezdců k městské radnici, k faře a k domům obyvatel, kde byli účastníci pohoštěni. Po skončení objížďky se větve z králova ustrojení zastrkovaly do polí, aby vyrostl vysoký len.29) Jinde se takto ustrojená postava svatodušních obchůzek nazývá Májový král, Svatodušní král, Královna máje, Listnatý král. v D olním Bavorsku kráčel Svatodušnímu králi po boku chlapec a držel se ho za ruku. Oba nesli tasené meče, stejně jako většina ostatních hochů, tvořících průvod. Lidé z úkrytu polévali mládence (krále) oděného v listí a květinách vodou.30) v dolnorakouských vesnicích v bezprostřední blízkosti rakousko-moravské hranice jeli chlapci[/] na koních s králem zahaleným zcela do větví s listím. Každý nesl lípovou větev, kterou po skončení obchůzky dávali hospodáři do plotů zahrádek před domy.31) Za zpěvu objížděli vesnici a byli obdarováni.32) Podobnou postavou letních obyčejů je ve Slovinsku Zeleni Juraj, místy jedoucí na bílém koni, ozdobeném kvítím. Při objížďce vesnicí jej mládež obsypává květinami. Zeleň, v níž je Zeleni Juraj zahalen, hospodáři schraňují jako ochranný prostředek proti škůdcům na poli.33)
Výklad zeleného ustrojení krále nejvýrazněji ovlivnil Wilhelm Mannhardt v duchu své teorie lesních a polních démonů. v jeho pojetí zelené větve použité o svatodušních závodech na koních představují vegetační démony. Ve vegetaci vtělený démon je Pán (vládce), jehož "tvořivá síla jde přes hory, údolí, přes širokou krajinu". Závod znázorňuje vniknutí rostlinného génia do lesa a na pole; jeho slavnostní uvedení do vesnice, resp. do města lidmi lze chápat jako "druhý akt dramatu". Osoby závodu představují duchy rostlin. První a poslední se někde odlišují zelenými větvemi a pestrými květy. To by mohlo odrážet "zelené stádium přírody" a její pozdější odkvět. Svatodušní jízda na koni není podle Mannhardta nic jiného, než slavnostní způsob dohonění Listnatého krále nebo Májového krále.34) Mannhardtovy názory přejal James George Frazer ve svém díle Zlatá ratolest. v zastrkování větví z L učního krále do poli se podle něj jasně projevuje "zúrodňující vliv, přepisovaný duchu stromu".35) Mannhardtova démonologická teorie byla později podrobena kritice, jako uměle vykonstruovaná, bez podložení v lidové tradici.36) Jisto je, že motivace ustrojení do zeleně a květin spočívá v účastenství člověka na každoroční obnově přírody na jaře a počátkem léta. Cyklus vegetačního rytmu přírody manifestuje drama smrti a zrození, k němuž v tomto ročním období dochází.37) v lidové kultuře v Čechách,

Král s pobočníkem ze Skoronic. Foto Václav Frolec 1977.

na Moravě a ve Slezsku je zeleň a květena stabilní součástí jarní a letní obřadnosti. Projevuje se o velikonocích, ve svatodušních královských průvodech, v májích, ve zdobení domů lípovými větvemi. Víra lidu v ochrannou funkci zeleně se zvláště výrazně promítá do obyčeje zdobit o svatodušních svátcích hlavu, krk a ocas dobytka věnci z květů. Obecně byla rozšířena představa, že sila přírody se může dotykem se zelení přenést na člověka.
Řadu teoretických otázek vyvolává včlenění fiktivní, mimetické popravy krále do průběhu[/] svatodušních královských obchůzek a her, které bylo rozšířeno v Čechách. Analogie tohoto obyčejového prvku známe ze sousedních zemí. v Dolním Bavorsku vstoupil po obchůzce vesnice v zeleném ustrojení Svatodušní král do potoka a jeden z chlapců, stojících na mostě, předstíral, že mu utíná hlavu.38) v Dolním Rakousku srazil Svatodušnímu králi špičatou čepici jeho pobočník.39) Divadelní (mimetické) stětí hlavy krále je ve vědecké literatuře různě interpretováno. J. G. Frazer, ovlivněn démonologickou teorií Mannhardtovou, považuje fiktivně zabíjeného svatodušního krále za představitele ducha stromu či ducha vegetace. Ptá se, proč jej zabíjejí. "J ediná pravděpodobná odpověď na tuto otázku" - říká Frazer - "je podle všeho dána vysvětlením zvyku zabíjet božské krále a kněze". Zabití lidského vtělení boha je pouze nezbytným krokem k jeho zmrtvýchvstání v lepší podobě. v případě Svatodušního krále jako představitele ducha stromu je chápáno jako prostředek na podporu a urychlení růstu vegetace. Popravu žáby lze považovat za "dešťové kouzlo".40) Na některé stránky vztahu krále k zemské úrodě ukazuje figura fašankového krále v řecké Trákii, který je rovněž mimeticky popraven.41) Čeněk Zíbrt považuje soud nad králem, stínání jeho hlavy a házení do vody za přežitek proměny jarní přírody v letní 42) Připouští však i jiný výklad. Staří pamětníci v západních Čechách mu totiž vyprávěli, že o letnicích musel být obětován kohout za chyby těch nedbalých hospodářů, hospodyň a děveček, jimž král zřejmě při vyvolávání vyčetl jejich poklesky. Jiný charakter mělo honění krále, při němž mu chasníci přestrojeni za vojáky chtěli za jízdy srazit korunu a tak jej svrhnout z vlády. Když se jim to nepodařilo, král vládl další rok.43) Mimetická poprava letnicového krále má řadu shodných nebo podobných prvků v obřadním stínání kohouta, mlácení kačera, stínání berana, shazování kozla z věže, trhání hlavy

husám, jako součásti posvícení (hodů) a dalších výročních obřadů a slavností. Zdá se, že v české lidové kultuře jde o zvláštní druh společenské kritiky, která se zvláště nápadně a výrazně projevovala o svatodušních svátcích.
      Svržený svatodušní král býval často fiktivně utopen: vhozen do vody jeho představitel, králova koruna a další části jeho ustrojení, slaměná figurína. Obyčejové koupání bylo typickou součástí hry na krále v j ižních Čechách. Bylo známo také v jiných zemích. Ve Fricktalu ve Švýcarsku se chlapci ve svatodušním týdnu vydají do lesa a jednoho ze svého středu zahalí do větví s listím. Říkají mu Svatodušní nemehlo, posadí ho se zelenou větví v ruce na koně a vedou ho zpátky do vesnice. U studny se všichni zastaví, sesadí nemotoru oděného v listí s koně a ponoří ho do žlabu. Nabývá tím práva stříkat vodu na každého.44) Tento zvyk nápadně připomíná chodského piškvonce. v Dolním Rakousku házejí do vody po skončení obchůzky Svatodušního krále, Zeleného krále nebo pouze figurínu zahalenou v listí. Jindy srazí králi špičatou čepici, ten vejde do vody a odloží tu zelené svršky.45) Tento obyčejový motiv známe také z Bavorska. Wi1helm Mannhardt viděl v mimetickém potopení krále či figuríny symbolickou smrt vegetačního démona starého roku a jeho oživení v novém roce. Podle druhé verze Mannhardtovy interpretace, v níž se autor odvolává na doklady z Mexika, mohlo jít kdysi o skutečné usmrcení.46) Jaroslav Kramařík upozorňuje na podobnost symbolického házení slaměných loutek do vody v období od masopustního vynášení smrti až do letnic. Domnívá se, že o svatodušních svátcích se obyčej vázal ponejvíce k iniciačním rítům.47) Jisté je, že voda hrála v období svatodušních svátků v životě venkovských lidí zvláště významnou úlohu. Svátky probíhaly ve znamení očisty. Plavení koní v tyto dny mělo v myšlení rolníků větší význam než pouhý[/] hygienický úkon. O starobylosti obyčejů spojených s vodou o letnicích svědčí četné obřadní písně, i v mnoha zemích (Rakousko, Rusko, Bulharsko, Srbsko, Rumunsko, Řecko) rozšířený obřad polévat vodou ověnčenou dívku (bulharská peperuga, řecká perperuna, srbská dodola, ruská topolja), s c ílem zajistit déšď.48) v Řecku se v suchých obdobích pozdního jara a časného léta konají procesí za déšť, při nichž je dívka zahalená v květech a listí polévána vodou nebo házena do vody. Někdy se háže do vody muž.49) k zajištění deště směřovala obchůzka Zeleného Jura50) a zřejmě také letnicových králů zahalených v listí. v Čechách je dešťonosná funkce letnicového krále zapomenuta. Účastníci obchůzek a her chápali mimetické koupání krále jako zahájení povoleného koupání mládeže: teprve až se vykoupal král, mohli se koupat ostatní.51)
      Svržení starého krále a jeho nahrazení králem novým se o letnicích někdy provádělo formou zápasu či závodění. Starý král, který dokázal znovu zvítězit a potvrdit tak své schopnosti, zůstal vládcem i v dalším roce. I když královská pravomoc se všemi právy a poctami trvala jen krátkou dobu (zpravidla dva dny), autorita krále jako vůdce mládeže platila většinou po celý rok. v Maďarsku setrvával král jeden rok. Déle jen tehdy, když opětovně zvítězil 52) Nakolik jsou zápasy a boje o krále mezi našimi jízdami králů ohlasem těchto obyčejů, event. symbolickým vyjádřením vítězného zápasu léta se zimou, nelze už dnes stanovit. v nápadnější podobě vystupuje tato stránka letnicových králů například ve Švédsku a v Norsku, kde dvě skupiny mládenců a mužů jedou proti sobě na koních; v čele jedné je Zimorod v k ožichu jako představitel zimy, druhou vede Květovec ozdobený zelenými ratolestmi a kvítím v roli reprezentanta léta. v předstíraném boji vychází jako vítěz léto.53)
      Záhada letnicového krále je tak zauzlená, jako je původ svatodušních svátků, letnic. Čeněk Zíbrt

se vyjádřil, že je "zahalen nevyzpytatelnou rouškou tajemného dávnověku".54) Nejčastěji se uvažuje o vztahu k římským svátkům saturnálií, slavených po sedm dní v druhé polovině prosince jako připomínky šťastné vlády Saturna, boha setby á rolnictví, 'jenž žil na zemi před dávnými časy jako spravedlivý a dobrotivý král Itálie, který shromáždil primitivní a rozptýlené horaly, naučil je obdělávat půdu, dal jim zákony a vládl v míru. Jeho vláda byla oním bájným zlatým věkem; země rodila v hojnosti; hluk války ani sporu nesoužil šťastný svět; zhoubná touha po zisku dosud neotrávila krev pracovitého a spokojeného rolnictva. Otroctví a soukromé vlastnictví bylo také neznámé; všichni lidé měli všechno společné. Nakonec tento dobrý bůh, tento laskavý král náhle zmizel; avšak vzpomínka na něho přetrvala mnohá staletí.55) Pozornost autorů upoutává zejména průběh těchto svátků spojených s hodováním a nevázanou zábavou, s bláznivou honbou za rozkošemi, odehrávající se na náměstích; v ulicích i v domech starověkého Říma. v době saturnálií bylo zrušeno rozlišování mezi svobodnými a otroky, ba dokonce docházelo k záměně rolí pánů a otroků. Svobodní lidé metali o saturnáliích los o zdánlivou moc královskou. Člověk, na něhož padl los, užíval královského titulu a vydával svým dočasným poddaným směšné příkazy. z hlediska našeho tématu je pozoruhodná zpráva o slavení saturnálií římskými vojáky za vlády Maximiliána a Diokleciána na Dunaji, tedy v oblasti, z níž se také dochovaly nejstarší zprávy o volbě svatodušního krále. Informaci, obsaženou ve vyprávění o umučení sv. Dasia, publikoval Franz Cumont ; zvláštní pozornost jí věnuje J. G. Frazer v Zlaté ratolesti. Podle tohoto vyprávění, které oba zmínění autoři považují za autentické, slavili římští vojáci v Durostoru v Dolní Moesii saturnálie rok co rok tímto způsobem: třicet dní před svátky vybrali ze svých řad mladého a krásného muže a oblekli ho do králov[/]ského úboru. Nádherně vystrojený chodil provázen houfem vojáků na veřejnosti a měl naprostou volnost užívat rozkoší. Jeho vláda byla veselá, avšak krátká: končila sebevraždou dočasného krále. Frazer v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že mnohé národy měly v každém roce určité období nevázanosti, kdy přestala platit zaužívaná zákonná ustanovení a morální zásady. Často k tomu docházelo v obdobích setby a sklizně.56)
V literatuře se setkáváme s konstatováním podobností mezi saturnáliemi starověké Itálie a karnevalem Itálie moderní. Frazer upozornil, že v Itálii, Španělsku, Francii, v zemích, kde byl římský vliv nejhlubší a kde trval nejdéle, je hlavní postavou karnevalu burleskní figura zosobňující období všeobecného veselí, která je po krátké vládě teatrálně popravena. Anglický antropolog se domnívá, že tato groteskní postava není nikdo jiný než přímý následník krále saturnálií, pána radovánek,57) jehož předchůdce znali už v druhém tisíciletí před n. l. v Babyloně.58) v poslední době se k této otázce vrátil Ján Komorovský. Vyslovil názor, že mezi králem saturnálií a karnevalovou postavou je typologický rozdíl. Zatím co první vládne, rozkazuje a soudí, druhý je pro svá provinění odsouzen a zničen, aby se magicky zajistila regenerace přírody. Autor však nevylučuje mezi nimi jisté myšlenkové spojení.59) Bereme-li v úvahu zprávu o králi saturnálií z prostředí římských legií na Dunaji, která je pro nás nepochybně významná, vidíme, že i tu se objevuje motiv usmrcení krále. Stejné tak ve starém Babyloně byl dočasný král po vyvrcholení rozkoše a volnosti popraven (proto tuto roli dostával delikvent odsouzený k smrti).
Pokusme se ještě poukázat na některé aspekty této problematiky z hlediska údajů z českého a slovenského etnického území. Nejstarší zpráva o slavení staročeských letnic v Kosmově Kronice české pouze

zaznamenává, že kníže Břetislav zakázal v 11. století pohanské zvyky, jakými bylo přinášení darů studánkám, dávání obětí zlým duchům. Významnější pro naši otázku je kritika bujarého slavení svatodušních svátků v Postile Petra Chelčického z 15. století: "Jiný lid v rúcha pyšná, drahá a okrášlená jse připraví, jedni druhým k libosti, aby jse ukázali na schúbu, hody v dorních aby nastrojili skvostné a nákladné, aby břicha naplnili, pití vonných aby jse nalévali a potom k zvuku píšťal a húslí aby jse radovali, skáčíce v tancích a v jiných oplzlostech rozpuštěni jsúce jako pohané. I to jest svátek Ducha svatého!" - O dvě století později vydaná Sedlská Pranostika (1710) navádí letnicovou veselou atmosféru rýmováním:

     Když pak přijdou letnice,
     tehdáž nechoď do světnice;
     neb ten čas okolí Víta
     každý užívá veselého líta.
     Tuť tance a hody mívají
     a pacholci s dívkami se zabejvají,
     v ty doby náboženství z zadu má,
     mnohým bývá milejší frej nebo hra.

      Rozmařilost letnicových slavností potvrzuje také církevní statut z roku 1595 ze Slovenska, v němž se poprvé u nás objevuje i zpráva o svatodušních králích: "Na rusadlnie sviatky podle starého obyčeje králov stavěti, tance vyvazeti, fašingy se skalivati, šonthartiti (= chodit v škraboškách), do starie kožuchy se obláčeti, i jakžkolvek se blázniti.60) Je zřejmé, že šlo o tradici, která se udržovala podle starého obyčeje i v předchozích obdobích a byla spojena s tanci, hodováním a jinými kratochvílemi mládeže, jíž v tu dobu dočasně panoval svatodušní král. Po této stránce je tu zjevná analogie s římskými saturnáliemi. Nelze však prokázat přímou souvislost, kontinuitu.[/]
      J. G. Frazer a další badatelé naznačili, že téhož rodu, a snad i stejného původu jako král saturnálií je postava středověkého biskupa bláznů, opata pošetilostí nebo pána zmatku.61) Příležitosti, na nichž vystupovali, byly ve středověku známy po celé Evropě pod názvem svátky bláznů, hlupáků (festa Stultorum, Follorum, Fatuorum). Zvláštní sílu měly svátky bláznů (fetes de fons) ve Francii. Jejich nositelem byli žáci, scholaři a klerici nižšího svěcení. v prostředí kostelů a později na ulicích a v krčmách parodovali oficiální náboženské obřady, v převlecích a maskách prováděli neslušné tance.62) Podle středověkých zvyklostí byli blázni za své výstřední chování nepostižitelní. Církev sice proti nim po staletí vystupovala, ale s malými výsledky. Se slavnostmi u nás rázně skoncovalo až husitství. Od 17. století byla jejich ohlasem jízda rytířů, jejímž iniciátorem byli hlavně bohatší žáci, nesoucí náklady hostiny pro chudé druhy průvodu. Typickými prvky svátků bláznů byly volba jejich biskupa, průvod s maškarami, mezi nimiž byli blázni, mastičkáři, čerti, andělé, apoštolé, židi, Turci, pištci, trubači, medvědi, spojený s tropením žertů, zpěvem písní a různými výtržnostmi, hostinou.63) Ohlasy průvodu bláznů můžeme patrně najít v h rách na krále v Č echách, a to v teatrálním ustrojení, v maskování a v jednání krále a členů jeho průvodu, v složení účastníků, v bláznovských kouscích krále během obchůzky. Zdá se, že prvky slavností bláznů se u her na krále úzce propojily s principy středověkého divadla. v tom bychom mohli také vidět jeden z projevů kontinuity mezi středověkou smíchovou kulturou a mladší lidovou tradicí.

Poznámky
1.
      VÁCLAVÍK, A.: Luhačovské Zálesí. Luhačovice 1930, s. 396.
2.
      ČIŽMÁŘ, J.: Národopisné a životopisné paměti Vizovic. Vyškov 1938, s. 151; TOMEŠ, J.: Masopustní, jarní a letní obyčeje na moravském Valašsku. Strážnice 1972, s. 89.
3.
      Vyskytovaly se i případy, že za krále byl vybrán chlapec ve věku tří až šesti let, jak zaznamenal Josef Klvaňa v okolí Uherského Hradiště a Velehradu (Klvaňa, J.: Jízda "králů" na Mor. Slovensku. Světozor, 25, 1891, s. 34.)
4.
      Srov. ZíBRT, Č.: Veselé chvíle v životě lidu českého. Ed. Z. Hochová-Brožíková. Praha 1950, s. 322.
5.
      BARTOŠ, F.: Moravský lid. Telč 1892, s. 51.
6.
      REINSBERG-DÜRINGSFELD, O.: Fest-Kalender aus Böhmen. Wien-Prag 1861, s. 231.
7.
      MANNHARDT, W.: Wald- und Feldkulte,1.B. 2.Aufgabe. Berlin 1904, s. 381.
8.
      Podrobné údaje o královské družině uvádím v práci Jízda králů. Lidový obřad, hra, slavnost. Praha 1990.
9.
      KOMOROVSKÝ, J.: Zur Typologie des Volksfestes "Die Königswahl". In: Ethnologia slavica, 7, 1975, s. 186.
10.
      URBANCOVÁ, V: TIBENSKÝ,J.: Matej Bel a slovenský ľud. Slovenský národopis, 32, 1984, s. 30.
11.
      Je jím stížnost hejtmana Václava Lukáše na břeclavského rychtáře a hostinského Václava Čapku, adresovaná dne 21. října 1691 knížeti Lichtenštejnovi.
12.
      KOMOROVSKÝ, J.: Zur Typologie, s. 187; CVITANOVIĆ, V.: Dva priloga o 'biranju kraljeva' u Dalmacii. In: Zbornik za narodni život i običaje južnich Slovena, 35.
13.
      URBANCOVÁ, V: TIBENSKÝ,J.: Matej Bel, s. 30-31.
14.
      SUŠlL, F.: Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými,4. vyd. Ed. R Smetana - J. Václavková. Praha 1951, s. 690.
15.
      CHODNÍČEK, J. P.: Kroměříž v hradbách. Paměti vlastence z druhé poloviny 19. století. Kroměříž 1948, s. 72-73.
16.
      SUŠIL, F.: Moravské národní písně, s. 690.[/]
17.
      URBANCOVÁ, V.: Počiatky slovenskej etnografce. Bratislava 1970, s. 181.
18.
      VISKI, K.: Volksbrauch der Ungarn. Budapest 1932, s. 75-77.
19.
      KOMOROVSKÝ, J.: Zur Typologie, s. 197.
20.
      KLlNGER, W.: Dorocznę świeta ludowe i tradycje greckorzymskie. Kraków 1931, s. 36; PONIATOWSKI, S.: Etnografia Polski. Warszawa 1932, s. 311; BYSTROŃ, J. S.: Etnografia Polski. Poznań 1947, s. 182; BARANOWSKI,B.: Zanik tradycyjnego chowu krów oraz wierzeń i zabobonów z nim związanych na terenie obecnego wojewódstwa Łódzkiego. Łódź 1967, s. 99.
21.
      KRAMAŘÍK, J.: Pikšvonc, letnicový zvyk na Chodsku. Český lid, 2(34), 1947, s. 94-95.
22.
      SCHMIDT, L.: Volksglaube und Volksbrauch. Berlin 1966, s. 103.
23.
      FRAZER, J. G.: Zlatá ratolest. Praha 1977, s. 168.
24.
      KOMOROVSKÝ, J.: Zur Typologie, s. 198-199.
25.
      WOLNY, G.: Die Markgrafschaft Mähren topographisch, statistisch und historisch geschildert,4. B. Brünn 1838, s. XXXVl.
26.
      JEŘÁBEK, R: Objížďkový obyčej "chytání Kuruců" v Bojkovicích z 18. století. In: Lidová tradice. Ed. J. Jech O. Skalníková. Praha 1971, s. 113, 123.
27.
      SUŠIL, F.: Moravské národní písně,s. 689; o maskování při královských svatodušních obchůzkách se zmiňuje MANNHARDT, W.: Wald- und Feldkulte,s. 352.
28.
      VYKOUKAL, F. S.: z č asů dávných i našich. Praha 1893, s. 202-203; srov. PABST, E.: Die Volksfeste. des Maigrafen in Norddeutschland, Preussen, Livland, Dänemark und Schweden. Berlin 1865.
29.
      FRAZER, J. G.: Zlatá ratolest,s.141.
30.
      Tamtéž, s. 308.
31.
      SCHMIDT, L.: Volkskunde von Niederösterreich,2. Horn 1972, s. 246-248.
32.
      STUBENVOLL, F.: Vom Pfingstkönig im Bezirk Mistelbach und in Südmähren. Österreichische Zeitschrift für Volkskunde, 40, 1986, s. 159.
33.
      KURET, N.: Prazničko leto Slovencev, 1. Celje 1965, s. 274275; HUZJAK,V.: Zeleni Juraj. Zagreb 1957.

34.
      MANNHARDT, W.: Wald- und Feldkulte, s. 342, 366, 392-393.
35.
      FRAZER, J. G.: Zlatá ratolest, s. 141.
36.
      SYDOW, C. W.: Selected papers of folklore. Copenhagen 1948, s. 146.
37.
      MÁCHAL, H.: Nákres slovanského bájesloví. Praha 1891, s. 200; PUCHNER, W.: Brauchtum im griechischen Jahreslauf. Wien 1977, s. 197.
38.
      FRAZER, J. G.: Zlatá ratolest, s. 308.
39.
      SCHMIDT, L.: Volkskunde von Niederösterreich,s. 246-248.
40.
      FRAZER, J. G.: Zlatá ratolest, s. 141, 310-311.
41.
      PUCHNER, W.: Brauchtum, s. 232.
42.
      ZÍBRT,Č.: Jízda "králů" o letnicích v zemích československých. Český lid, 2, 1893, s. 107.
43.
      ZÍBRT, Č.: Jízda "králů ", s. 115-116; týž: Veselé chvíle,s. 346.
44.
      FRAZER, J. G.: Zlatá ratolest,s.139.
45.
      SCHMlDT, L.: Volkskunde von Niederösterreich,s. 245-248.
46.
      MANNHARDT, W.: Wald- und Feldkulte, s. 359-360.
47.
      KRAMAŘÍK, J.: Piškvonc,s. 94.
48.
      ZÍBRT, Č.: Seznam pověr a zvyklostí pohanských z Vlll. věku. Praha 1894, s. 55-56.
49.
      PUCHNER, W.: Brauchtum, s. 197.
50.
      HUZIAK, V.: Zeleni Juraj, c. d.
51.
      ZÍTEK, J.: Jihočeské slavnosti, hry a zábavy o letnicích. Český lid, 8, 1899, s. 290.
52.
      VlSKI, K.: Volksbrauch der Ungarn,s. 75-77.
53.
      VYKOUKAL, F. V.: z č asů dávných, s. 202; FRAZER, J. G.: Zlatá ratolest,s. 325.
54.
      ZÍBRT, Č.: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní. Praha 1889, s. 114.
55.
      FRAZER, J. G.: Zlatá ratolest,s. 582.
56.
      Tamtéž, s. 582-583.
57.
      Tamtéž, s. 585.
58.
      GYNZ-REKOWSKl,G.: Festkreis des Jahres,2. Aufl. Berlin 1985, s. 82-83.
59.
      KOMOROVSKÝ, J.: Zur Typologie, s. 192-193.
60.
      Všechny citace podle ZÍBRT, Č.: Staročeské výroční obyčeje,s. 115-116.
61.
      FRAZER, J. G.: Zlatá ratolest,s. 585; KLINGER, W.: Doroczne swięta, s. 14-19.
62.
      BACHTIN, M. M.: Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Praha 1975, s. 66.
63.
      WINTER, Z.: Život církevní v Čechách. Praha 1895, s. 900; ČERNÝ, V.: Od bonifantů k mastičkářům. In: Sborník historický, 9, 1962, s. 105.

DER PFINGSTKÖNIG
(Zusammenfassung)
Im Volkskalender nahmen die Pfingstfeiertage einen wichtigen Platz ein. Zu dieser Zeit erfolgten in den böhmischen und mährischen Regionen zeremonielle Umzüge von Pfings[t]königinnen und Umgänge und Ritte von Pfings[t]königen samt ihren Suiten. Sie wurden verschiedentlich bezeichnet (Königsritt, Königssuche, Königsgang, Königsspiel u. a. ), hatten eine Reihe gemeinsamer Merkmale und regionaler Besonderheiten. Manchmal hauen sie den Charakter einer[/] verbindlichen Volkszeremonie, manchmal die Form eines Spiels. Stets gehörten sie zu den allgemein anerkannten Festen, an denen sich die ganze Gemeinde beteiligte.
Zentralfigur der zeremoniellen Pfings[t]umzüge und-ritte ist der König. Seine Auswahl verlief in Form eines Wettbewerbs, einer Abstimmung, einer Auslosung. Der Pfings[t]könig ist sehr rätselhaft. Manchmal ist er mit grünen belaubten Zweigen bekleidet, sonst

wiederum trägt er ein Theaterkostüm oder Frauenkleider. Manchmal provoziert er. durch seine Redseligkeit; sonst wieder darf er nicht sprechen. Manchmal wird um ihn ein Kampf ausgefochten, sonst wieder wird er abgeurteilt; geköpft oder ertränkt.
      Die in Böhmen verbreitete Eingliederung der fiktiven, theatralischen Hinrichtung des Königs in den Verlauf der königlichen Pfingsumzüge wirft eine Reihe theoretischer Fragen auf. Wir kennen Analogien zu diesem Brauchtumselement aus Nachbarländern. Es hat eine Reihe übereinstimmender Elemente mit der zeremoniellen Köpfung eines Hahns, der Prügelung eines Enterichs, der Köpfung eines Widders, dem Herunterwerfen eines Bocks vom Turm, dem Abreissen von Gänseköpfen als Teil des Kirchweihfestes und weiterer Kalenderzeremonien und feste. Anscheinend handelt es sich in der tschechischen Volkskultur um eine besondere Art von Gesellschaftskritik, die sich besonders auffallend und nachhaltig an den Pfingstfeiertagen äusserte.
      Der gestürzte König wurde gewöhnlich fiktiv ertränkt: sein Repräsentant, die Königskrone und weitere Teile seiner Ausrüstung wurden zusammen mit einer Strohfigurine ins Wasser geworfen. Das zeremonielle Königsbaden bildete einen typischen Teil des Königsspiels in Südböhmen. Es war auch in anderen Ländern bekannt. Der Autor verweist auf die besondere Bedeutung des Wassers zur Zeit der Pfingstfeiertage. Für den altertümlichen Charakter der mit dem Wasser verbundenen Braüche sprechen zahlreiche zeremonielle Lieder und die in vielen Ländern verbreitete Zeremonie, ein bekränztes Mädchen, gegebenenfalls einen Knaben, mit Wasser zu begiessen. Die in anderen Ländern bekannte regenbringende Funktion des Pfingstkönigs ist in[/] Böhmen vergessen. Die Teilnehmer an den Umzügen und Spielen begriffen das theatralische Baden des Königs als Eröffnung des erlaubtes Badens für die Jugendlichen: erst nach dem Baden des Königs dürften die anderen auch baden.
      Der Sturz des alten Königs und seine Auswechslung durch einen neuen König erfolgte an den Pfingstfeiertagen in Form eines Wettkampfes. Wenngleich die königliche Gewalt mit allen Rechten und Ehrungen nur kurze Zeit (in der Regel zwei Tage) dauerte, hatte die Autorität des Königs als Anführer der Jugendlichen grösstenteils während des ganzen Jahres Gültigkeit.
      Das Rätsel des Pfingskönig ist so verwick[w]elt wie der Ursprung der Pfingstfeiertage. Der Autor behandelt ihre Beziehung zu den römischen Saturnalien, widmet sich besonders den Berichten über ihre Feier im Milieu der römischen Truppen im Donaugebiet. Ein direkter Zusammenhang, eine Kontinuität, lässt sich nicht nachweisen. In den Königsspielen in Südböhmen haben sich Reflexe der mittelalterlichen Narrenfeiertage erhalten, und zwar in der theatralischen Kleidung, im Maskieren und in der Handlungsweise des Königs und der Mitglieder seiner Begleitung, in der Zusammensetzung der Teilnehmer, in den Possenstücken des Königs während des Umzugs. Die Elemente der Narrenfeste fanden bei den Königsspielen eine Verknüpfung mit den Prinzipien des mittelalterlichen Theaters. Darin erblickt der Autor eine der Bekundungen der Kontinuität zwischen der mittelalterlichen Lachkultur und der jüngeren volkstümlichen Tradition.
      Übersetzung: A. Hubala

Záběr z dětského hudebního pořadu "Hrajte mně husličky"na Mezinárodním folkloristickém festivalu Strážnice 1989. Foto A. Dvořáková.

Národopisné aktuality roč. XXVII. -1990, č. 1

MARIE HUSAROVÁ - NÁRODOPISNÁ PRACOVNICE, SBĚRATELKA A LIDOVÁ UMĚLKYNĚ [obsah]

      ALENA PLESSINGEROVÁ, Národní muzeum, Praha
      Na kraji Křemže, na kopečku při silnici na Mříč, stojí přízemní zděný dům a kolem zahrádka plná ovocných stromů a květů. Naproti se vypíná mohutný hřeben Kleti, pod kterým v malebné jihočeské krajině mezi Českými Budějovicemi a Českým Krumlovem leží městečko Křemže, centrum doudlebského Záhoří, jak tento kraj místní lidé jmenují. Typický řemeslnický dům č. 37, dost prostorný na to, aby si v něm mohl zařídit sedlářskou dílnu, postavil v roce 1890 dědeček Marie Husarové Josef Husar, rodem z nedalekých stupenských "jednot", jak se tu říká samotám při obci Stupné. Tento útulný a pohostinný dům vždycky měl a má otevřené dveře pro každého, kdo se chce něco dozvědět o tom, jak se kdysi na Záhoří žilo, anebo si prohlédnout vynikající výtvarné práce M. Husarové vycházející z místního lidového umění.
      Je tomu už dávno, velmi dávno, co jsem na ně i já, jako čerstvá absolventka národopisu a mladá a dosud málo zkušená pracovnice pražského národopisného muzea, nesměle zaklepala. Začala jsem pracovat[/] na Českokrumlovsku, a tam se bez Marie Husarové nic neobešlo. Kdekoliv jsem při výzkumu v terénu se na něco zeptala, každý mi nakonec poradil: "Zajděte za Mařenkou Husarů, ta to ví nejlíp, ta se za tím tady něco naběhala!" A tak jsem nakonec zašla.
      Národní muzeum v Praze v polovině padesátých let dostalo za úkol vybudovat tři vzorné muzejní expozice v českém pohraničí: v Chebu, v Sušici a v Českém Krumlově. Mně po etnografické stránce připadl Krumlov. Do práce jsem se dala s velkou chutí, kraj i lidé mi učarovali, ale nebylo s nimi v té době zrovna nejlehčí pořízení. Byla to léta pro venkov velmi trpká a složitá, zakládala se zemědělská družstva a tento proces neprobíhal právě růžově. Lidé byli podezíraví ke každému, kdo přišel z Prahy. Šlo jim o holé živobytí, neměli sebemenšího pomyšlení na problémy lidové kultury nebo lidového umění, a tedy nacházeli pramálo pochopení pro mé otázky a sběratelské zájmy. To bylo v krajích tradičně českých. v pohraničí byly zas docela jiné starosti, především jak zachránit dobytek a obdělat

nejnutnější pole a louky s minimálním počtem novoosídlenců, kteří s krajem, ba ani vzájemně, nebyli sžití. Procházela jsem sama opuštěnými vesnicemi a v prázdných domech nacházela předměty, které jsem snášela nebo pak svážela do krumlovského muzea. Lidé tedy měli své vážné starosti a já také své. Úkol byl jasný a musel být splněn ber, kde ber. Často jsem odcházela s nepořízenou, často mne nepřijali vlídně, často se s cizí osobou vůbec odmítali bavit, protože se domnívali, že je to zastírací manévr, za nímž teprve pravá příčina návštěvy vyjde najevo.
A v té době jsem zaklepala na dveře u Husarů. Přivítala mne kulaťoučká šedovlasá paní s bystrýma očima jak pomněnky v laskavé tváři, v bílé, jako karta nažehlené zástěře. A že zavolá Mařenku, dceru. Brzo mne zavedla do prostorné a světlé dílny v zadním traktu domu, kde se Marie Husarová oháněla nůžkami, tehdy ještě jako samostatná dámská krejčová. Bylo jí tenkrát něco málo přes čtyřicet. Pěkná, upravená, energická žena, úspěšná v povolání, ale nejen v něm. Její inteligence a činorodost potřebovala ještě jinou životní náplň, a tou se jí stala lidová kultura a umění rodného kraje. Rychle jsme si porozuměly a od těch dob, víc než třicet let, se datuje naše přátelství založené na podobných zájmech a živené vzájemnou tolerancí a úctou. Pracovaly jsme pro muzeum, pro uchování lidové kultury a lidového umění, každá jinde, každá po svém, ale obě plny dobré vůle prospět kultuře venkovského lidu a přispět k uchování těchto ničím nenahraditelných hodnot.
M. Husarová mi byla v práci všestranně nápomocna. Ukázala mi své sbírky místních lidových krojů a oděvních součástek. Byla to vynikající, neuvěřitelně bohatá a vybraná kolekce a jsem šťastná, že snad i mou zásluhou je dnes jako celek v národopisném oddělení Národního muzea v Praze - považuji toto řešení i za projev důvěry ke mně a k muzeu, kde 38 let pracuji.[/]

Marie Husarová, mistr lidové umělecké výroby, s ošatkou "strak". Foto Josef Vařeka 1988

Ale o sbírce budeme ještě mluvit, teď se vrátíme do druhé poloviny padesátých let. k oběma paním Husarovým jsem dojížděla a jejich vyprávění pilně zapisovala, nacházela jsem u nich potvrzení údajů a vysvětlení otázek, na něž jsem narazila při terénní práci. A nejen to: o mnoha předmětech pro krumlovské i pražské muzeum mi M. Husarová řekla, mnohé mi

Pomlázka, kterou posílala doudlebská dívka vážnému nápadníkovi o Velikonočním pondělí (hedvábný, zlatem protkávaný šátek, bílý vyšívaný šátek, asi kopa "strak" a na krajkou zdobeném hedvábném papíru hnětýnka). Rekonstrukce M. Husarové pro Národní muzeum v Praze za účelem vystavení v Belgii a ve Švédsku, sedmdesátá léta 20. století. Foto archiv autorky.

pomohla získat, nebo nám je sama obstarala či darovala. Ale byla mi i jinak prospěšná: tím, že jsem byla přijímána u Husarů, mizela nedůvěra ke mně[/] ve statcích a chalupách a lidé byli najednou samá vlídnost a ochota. Paní Husarová mi na Záhoří otevřela všechny dveře. Mé znalosti rostly a depozitáře krumlovského muzea se plnily, takže při jeho otevření v roce 1956 bylo skutečně co ukázat, a byly to vzácné kusy. M. Husarová mnohým přispěla jak ze svých sbírek nebo z rodinných památek, tak především předměty, které tehdy jediná uměla vyrobit: tradičním pečivem a velikonočními vejci - křemežskými strakami.
      Otevřením muzea její spolupráce s tímto ústavem neskončila, ale byla nápomocna jeho řediteli Janu Hulešovi i nadále. Spolupracovala i s pracovníky Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, především se Zorou Soukupovou, s jejím manželem Lubomírem Soukupem, redaktorem Jihočeského vysílání Československého rozhlasu, i s celou řadou pracovníků, kteří přišli před a po Zorce - s O. Jelínkovou, K. Cichrovou, M. Šotolovou až po dnešního muzejního etnografa F. Krejču. Zajíždějí za ní památkáři, vedoucí a členové souborů, instruktorky lidové umělecké tvořivosti, výtvarníci a vůbec kulturní pracovníci, má mnoho návštěv z ciziny, které se o lidové umění Doudlebska zajímají. Každý je okouzlen laskavým přijetím, líbezným prostředím domku i vzornou čistotou a srdečným pohostinstvím, každý sem rád chodí a rád se sem vrací.
      A protože čas neúprosně letí a Marie Husarová se dožila významného jubilea, zaslouží si, abychom se u jejího života a díla trochu zastavili. Bylo o ní napsáno veliké množství článků a chvalozpěvů - ale všechny vyšly v pomíjivém denním tisku nebo v populárních ženských časopisech. Je na čase, aby se s M. Husarovou a jejím dílem seznámila i ta část národopisné obce, která k tomu dosud neměla příležitost.
      Marie Husarová se narodila v Křemži v čísle 37, kde dodnes žije, 15. ledna 1914. Vyrůstala s rodiči a s prarodiči z otcovy strany. Dědeček Josef Husar,

sedlář, měl čtyři syny všichni se u něho vyučili sedlařině, Mařenčin otec Jan také. Dědeček roku 1890 v Křemži postavil dům s dílnou, kterou vedl do roku 1913. v tomto roce se oženil syn Jan a dílnu převzal. Dědoušek rok na to zemřel. Jan si našel nevěstu Kristýnu Stropkovou, jednu z dcer chalupníka a "husáka" (kupoval husy v celém kraji až k Táboru a honil je do Rakous) v č. 16 v Holubově, kde měli i krámek s koloniálním zbožím. k chalupě patřilo 16 strychů pole a otec podomácku vyráběl předměty ze dřeva. Kristýna, na rozdíl od matky a sester, se už oblékala a domácnost se u ní vedla spíš po městsku, protože nějaký čas pomáhala v měšťanských rodinách.
Manželé Husarovi měli jediné dítě - dceru Marii. Odmalička projevovala vlohy pro rukodělnou práci a zároveň se výborně učila přesto, že do první třídy šla už v pěti a půl letech. Do čtvrté měšťanky jezdila do Českého Krumlova a pak absolvovala tříletou Odbornou školu pro ženská povolání v Českých Budějovicích. Byl to kompromis. Sama toužila po vyšším vzdělání, ale otec si přál, aby se živila rukama. v té době byla krize. Rok zůstala doma, s úspěchem prováděla písmomalířské a jiné práce v dílně svého otce. v roce 1933 si otevřela "módní síň" - bylo jí 19 let a stala se nejmladší živnostnicí na okrese, otec ji musel zplnoletit - "propustit z moci otcovské". Za dva roky už měla v Křemži najaty tři místnosti, přibrala dvě dělnice a dvě učednice, a kromě toho se u ní několik děvčat učilo šít "pro sebe". Dámské krejčovství dobře prosperovalo, šila moderně a zákaznice přicházely z celého okolí, ba jezdily za ní až z Budějovic. Závod rozšířila ještě o prodej klobouků a výrobu ozdob na šaty. To už měla čtyři dělnice. Účastnila se společenského života v Křemži, hrála ochotnické divadlo a byla činná v Sokole, jehož se stala náčelnicí. Ale přišla okupace, matčin úraz, úmrtí babičky. Uvolnil se výminek. Musela zmenšit závod a přenést jej do rodné[/]

"Straky" - výduňky malované voskovou reservou v roce 1988. Foto Josef Vařeka.

ho domku, k tomu vedla velkou domácnost, protože se u nich stravovali i sedlářští tovaryši. v roce 1943 jí okupanti pro angažovanost v Sokole živnost zavřeli a chtěli ji poslat na práci do Říše - byla celkem čtrnáctkrát na pracovním úřadě, než se ji otci podařilo vyreklamovat z důvodu nemoci matky a pro nutnost pomáhat mu v dílně a vést kancelářské práce. v té době chodila s tatínkem po vesnicích za řemeslem a při tom poznávala místní kraj i lidi a začala se, i vlivem nesvobody, z vlastenectví, zajímat o lidovou kulturu a sbírat její doklady. Nejvíc ji zaujal kroj, který na Záhoří byl živý déle než ve většině krajů Čech, a tak se staré krojové součástky ještě daly ve vesnicích objevit a získat. v době nedostatku vyměňovala kusy ze své výbavy za výšivky a oděvní součástky záhorského kroje a postupně tak začala tvořit svou proslulou sbírku.
Po osvobození znovu otevřela módní salón. Ale v srpnu 1946 se otec těžce rozstonala v lednu 1947

Ubrus vyšitý na domácím plátně motivy užívanými na lidovém oděvu. Majetek M. Husarové. Foto Josef Vařeka 1988

zemřel. Zlikvidovala tedy sedlářskou živnost a nastěhovala tam svou dílnu. Když ji pro vysokou výměru daní nemohla déle udržet, vstoupila roku 1959 do Komunálního podniku Křemže, kde pracovala až do odchodu do důchodu roku 1971. Protože tam byly malé výdělky a musela živit i matku, přihlásila se zároveň do ÚLUVu, pro něž, dělala "straky" na výkup, pak i šátky batikované na hedvábí. Když roku 1967 bylo opět možno pracovat samostatně prostřednictvím MNV, ohlásila lidové výtvarnictví a v omezené míře tuto činnost koná dodnes.
Uměním malovat straky rozpuštěným voskem vynikaly ženy jak v Husarově, tak ve Stropkově rodině, je to tedy dědictví z obou stran a tato tradice trvá zhruba stopadesát let. v prvé řadě uměla krásně zdobit vejce prababička Husarová ze Stupné - nějaký čas totiž žili oba staří výměnkáři u dědouška M. Husarové v Křemži kvůli blízkosti kostela. A tak se s jejími vzory seznámila snacha, dědouškova žena a babička Mařenky, s níž žili Husarovi v jednom domě. Ta pocházela z Čakova, kde[/] se také dělaly proslulé straky. Proto se u Husarů v Křemži sešlo a pěstovalo víc vzorů. Straky zdobily jen pro svou rodinu a známé, tak dvacet, třicet plných vajec každoročně před velikonocemi. Také holubovská babička dělala pěkné straky, jakož i její dcery - jen Mařenčina matka je neuměla. Zato Mařenku toto umění velice přitahovalo. Jako malá holčička pozorovala křemežskou babičku a v pěti letech už zkoušela sama malovat. Babička ji od toho odháněla, že vajíčka pokazí, ale ona uprosila maminku, a ta jí dávala vejce syrová. Na těch se cvičila, chodila pak na ně sama do spíže, jak ji to bavilo. Ale matka tomu brzy udělala konec a směla malovat jen vejce k barvení určená. v jedenácti letech. už se její straky vyrovnaly babiččiným. Po celá dlouhá léta je pak malovala jen na svátky pro svou potřebu a pro pár známých, víc jich dělala až za války, kdy se začala lidovým uměním opravdověji zabývat. To stále ještě malovala jen vařená, píná vejce. Až v roce 1959, kdy si musela najít doplňkový způsob obživy, prvně začala zdobit fukance a prodávat je; ÚLUV jich od ní odebíral tak 200 kusů měsíčně, výduňky si musela obstarávat sama. Ale už před tím, roku 1954, za ní přijel ing. V. Bouček a vyzval ji, aby pracovala pro ÚLUV. Přijala, ale tehdy mohla dodávat poměrně málo, roku 1956 její straky prvně poslali na výstavu, roku 1962 byla prověřena na mistra lidové umělecké výroby v oboru malování vajec. ÚLUV v Uherském Hradišti ji vyzval, aby se spolu s dalšími malérečkami zúčastnila tamního školení, že pro své malířky chtějí obstarat celoroční práci - batikování šátků. M. Husarová nemohla jet, proto udělala vzorky podle vlastních návrhů a poslala je do Hradiště. Obratem obdržela 20 m hedvábí. Její návrhy šátků vznikaly různým řazením místních vzorů, jak jich vesnické ženy z Doudlebska užívaly k výzdob velikonočních vajíček. Šátky byly velmi úspěšné, do ÚLUVu jich posílala zhruba šedesát měsíčně,

"Straky" na ošatce provedené v roce 1988. Foto Josef Vařeka.

Velikonoční kynuté pečivo z Křemežska: kůzlátko, vosí hnízdo, jidáš, holubička, rak; caletka a hříbátko. Pekla M. Husarová. Sedmdesátá léta 20. století. Foto archiv autorky.

batikovala i šály, stuhy, podušky a kupóny na šaty. Kromě toho dělala šátky i pro místní zákazníky prostřednictvím MNV. Straky i šátky M. Husarové byly vystaveny nejen na světové výstavě v Bruselu, ale objely celý svět, úspěch sklidily v Mnichově i v Pekingu a na Světové výstavě užitého umění v Paříži straky obdržely 2. cenu. z rukou M. Husarové vyšlo na dva tisíce šátků batikovaných motivy z křemežských strak a ani dva z nich se nenajdou stejné. Odborníci tvrdívají, že vysoká náročnost voskové batiky nedovoluje použít víc než pěti barev, ale Marie Husarová už se podepsala na šátek desetibarevný.
      M. Husarová se svými výrobky, pečivem, výšivkami, ale především malovanými vejci a batikovanými šátky, zúčastnila také mnoha výstav domácích. Jsou to např. "Velikonoce v lidové výrobě" (ÚLUV, Praha, březen[/] 1957), "AMO '76" (národní výstava amatérské lidové tvorby, Šumperk 1976); "A MO '77" v Kaplici, 'AMO '78" v Č eských Budějovicích aj., "Umělecké kovářství a textil" (České Budějovice 1974); samostatnou výstavu jí též uspořádalo Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích v roce 1968. Na mnoha výstavách a soutěžích se jí dostalo ocenění, např. v roce 1957 čestného uznání ministerstva školství a kultury v celostátní soutěži lidové umělecké výroby, nebo v soutěži o nejkrásnější kraslici (Gottwaldov a ÚLUV 1970), Libotenice 1979 atd. v roce 1962 získala osvědčení o odborné způsobilosti pracovníka lidové umělecké výroby v oboru vyvazované batiky a v témž roce se stala mistrem lidové umělecké výroby v oboru malování kraslic.
      Ráda by dál pracovala, ale jsou stále větší problémy s materiálem, už i do čistého hedvábí se přimíchává umělé vlákno, které špatně chytá, a také obstarat kvalitní barvy je velmi obtížné. I v malování strak vyvstaly zcela neočekávané překážky: pěstují se slepice, které snášejí vejce s hnědou, nikoliv bí1ou skořápkou, bílá vajíčka jsou čím dál vzácnější.
      Kromě batiky M. Husarová se zabývá výšivkou a okrajově i síťováním, drháním a jinými rukodělnými textilními technikami. Její ubrusy a prostírky jsou pracovány převážně na hrubém domácím záhoráckém plátně - okolo Křemže bývalo plno domácích tkalců a převládají na nich výšivky podle počítané niti. M. Husarová přebírá motivy i vyšívačské techniky ze starých doudlebských oděvních součástek a komponuje je do působivých vzorů. Nejraději volí bílou bavlnku na podkladě z režného plátna. Ubrusy a jiné výšivky jsou nejen krásné, ale i velice pracné. Jsou dalším příkladem dobrého užití tradičních technik, vzorů i materiáłů k obohacení soudobého interiéru.
      M. Husarová objevila pro současnost i kouzelné kynuté pečivo z Křemežska. Upekla je pro krumlovské, budějovické i pražské muzeum, viděli jsme je v Čs.

Dům č. 37 v Křemži, domov M. Husarové. Foto Josef Vařeka 1988.

Mikuláš a čert z kynutého pečiva z Křemežska. Pekla M. Husarová. Sedmdesátá léta 20. století. Foto archiv autorky.

televizi i na fotografiích otištěných v časopisech, úspěšně se prodávalo v ÚLUVu. Reprezentovalo Československo v expozici pražského národopisného muzea na mezinárodních výstavách Láska a svatba v lidovém umění v Belgii, ale i ve Švédsku a západním Německu, v Rakousku a jinde, kde spolu s pestrými, krásně batikovanými strakami budilo zaslouženou pozornost a obdiv.
Ale vraťme se ještě do let poválečného nadšení z nově nabyté svobody. v té době založila M. Husarová v Křemži tzv. krojovou družinu. Podnět k tomu vzešel ze Sokola, jehož členky se rozhodly zúčastnit se roku 1947 Všesokolského sletu s doudlebskými tanci v dokonalých, pravých místních krojích. Opatřovaly si je po vesnicích, měly i správné střevíce, které ušil poslední obuvník, který to ještě uměl, starý pan Šimon Jiřička[/]

Jidáš a vosí hnízdo - kynuté velikonoční pečivo. Pekla M. Husarová. Sedmdesátá léta 20. století. Foto archiv autorky.

ze Stupné. M. Husarová členky oblékala, česala a vázala jim šátky, po vesnicích sbírala nejen krojové součástky, ale i tance, které pak s členkami v Sokole nacvičovala. Sedlák Janeš z Krásetína měl prastarou maminku, bylo jí přes devadesát let. M. Hušarová ji poprosila, aby se jí na oblečené kroje a na tance podívala, jestli to umějí správně. Ale paní Janešová jí tehdy řekla: "Ále, ále, Mařenko, dejte mi s tím pokoj. Dyť ty dnešní mladý nic neumí, to je ňákej tanec, mužský šmejká ženskou po sále, dejte mi pokoj, nikam nepudu " - Ale přemluvila ji, vzala pod paží, pěkně ji usadila a prosila: "Dobře se, teta, dívejte." s babkou to začalo šít, jak tancovaly ševcovskou, a to už teta nevydržela a nahlas si libovala: "Jo, jo, .takhle sme to zrovna tancovali" - oči jí hrály, poposedávala, jako by chtěla tančit s nimi; zrovna okřála.
Skupina účinkovala nejen v Praze, ale i v Křemži a v Krásetíně na pietní slavnosti k uctění památky občanů zastřelených gestapem, a pak ještě v Brně na veletrhu na dni Českobudějovického kraje. Potom družina sice zanikla, ale zájem o místní lidový kroj

Marie Petrová z Vrábče a Doubravka Čechová z Kremže jako družice z Křemežska. Rekonstrukce účesů provedla M. Husarová. Polovina padesátých let 20. století. Foto archiv autorky.

u křemežských žen už byl probuzen a do určité míry u některých přetrvává podnes.
Je těžko vzpomenout si na všechny zásluhy M. Husarové o uchování památek a o znovuvzkříšení lidového umění etnografy zatím dost opomíjeného doudlebského Záhoří. Tomuto svému ideálu jubilantka věnovala půl století sběratelské, výchovné, popularizační i rukodělné práce. Všechnu tuto záslužnou činnost vždycky konala a dosud dělá naprosto nezištně, z lásky k rodnému kraji a jeho lidu.[/]

Marie Husarová v doudlebském letním kroji s ošatkami plnými "strak': Křemže 1952-3. Foto archiv autorky.

Životní jubileum bývá příležitostí k ohlédnutí i k hodnocení. Dovolte nám proto, vážená a milá paní Husarová, abychom Vám v odborném národopisném časopise konečně za to, co jste pro lidovou kulturu a lidové umění vykonala, pěkně poděkovali a popřáli Vám všechno dobré, zdraví a radost z tvůrčí práce, do mnoha dalších let.

Členky "krojované družiny" v Křemži, kterou založila, vedla a oblékala M. Husarová. Křemže 1952-3. Foto archiv autorky.

MARIE HUSAROVÁ, VOLKSKUNDLICHE MITARBEITERIN, SAMMLERIN UND VOLKSKÜNSTLERIN
(Zusammenfassung)

      Zu den bedeutenden Mitarbeitern in der Volkskunde und hervorragenden Volkskünstlerinnen gehört zweifellos die in vergangenem Jahr ein Lebensjubiläum feiernde Marie Husarová aus K'remže in Südböhmen (Bez. Český Krumlov). Dort wurde sie am 15. Januar 1914 geboren und lebt bis heute in ihrem Geburtshaus, wo ihr Grossvater und Vater eine weithin bekannte Sattlerwerkstatt und sie selbst eine Damenschneiderei hatten. Nach Absolvierung einer Frauenberufsschule begründete sie einen eigenen Modesalon, der ausgezeichnet prosperierte, den sie jedoch unter dem Einfluss der obwaltenden Umstände mit der Zeit reduzieren musste; vom Jahre 1959 bis zu ihrer Pensionierung i. J. 1971 arbeite sie dann als Damenschneiderin im Kommunalbetrieb der Stadt Kremze. Da sie für die Kultur und Volkskunst ihrer engeren Heimat Záhoří Interesse hatte, begann sie in den vierziger Jahren in den Dörfern Teile der damals bereits untergegangenen lokalen Doudleber Tracht zu sammeln. Im Laufe von Jahren schuf sie so eine grosse und einzigartige Sammlung, die sie nach und nach der volkskundlichen Abteilung des Historischen Museums-Nationalmuseums in Prag übergab, der sie auch schon vorher viele Gegenstände geschenkt und für die sie interessante Exponate in ihrer Umgebung besorgt hatte. Dieselben Dienste leistete sie auch für das Südböhmische Museum in České Budějovice und für das Bezirksmuseum in Český Krumlov. Nach dem Zweiten Weltkrieg gründete sie im Rahmen der Vereinigung Sokol eine Trachtengruppe, deren Mitglieder sich in echten lokalen Trachten i. J. 1947 am gesamtstaatlichen Sokol-Treffen mit Doudleber Tänzen beteiligten. Sie traten dann noch mit grossem Erfolg einigemal im Ort und bei der Messe in Brno am Tag des Kreises České Budějovice auf mit der Zeit löste sich die Gruppe auf, aber einige Frauen im Gebiet um Kremže wahrten bis heure reges Interesse an der lokalen Volkstracht.
      M. Husarová erlangte vor allen: Berühmtheit als Volkskünstlerin als Malerin von Ostereiern, den sog. křemežské straky. Sie hatte diese Kunst von ihren Grossmüttern und alten Bauernfrauen erlernt, malte[/] seit ihrer Kindheit und erreichte in dieser Kunst wahre Meisterschaf wenngleich sie sich streng an die lokale Tradition und an die in ihrer Familie und in der Region von Generation auf Generation vererbten heimischen Muster hält. Lange Jahre hindurch bemalte sie volle Eier für den Bedarf ihrer Familie und für einige Bekannte zur Schmeckosternfeier, eine grössere Menge erzeugte sie erst im Krieg, als sie sich mit der Volkskunst intensiver zu befassen begann. Erst nach dem J. 1959 begann sie leere Eier zu verzieren und davon 200 Stück monatlich an die Zentrale für Volkskunstschaffen zum Verkauf abzuschicken. Eine kleinere Menge hatte sie bereits seit dem J. 1954 an diese Organisation abgeliefert. Die Zentrale für Volkskunstschaffen sandte diese bemalten Ostereier i. J. 1956 zum erstenmal an eine Ausstellung, i. J. 1962 wurde M. Husarová als Meister im Volkrkunstschaffen auf dem Gebiet der Ostereierbemalung anerkannt. Darm begann sie in der gleichen Technik der Batik auch Seidentücher, Schale und Wohnungsaccessoires zu verzieren, sandte davon etwa 60 Stück monatlich an die Zentrale für Volkskunstschaffen und bemusterte in der Batiktechnik ausserdem Halstücher für lokale Kunden durch Vermittlung des Ortsnationalausschusses. Diese Tücher waren sehr erfolgreich und wurden zusammen mit den bemalten Ostereiern bei vielen Ausstellungen im In- und Ausland gezeigt, so z. B. bei der Weltausstellung in Brüssel, entdeckten aber die ganze Welt und en:teten überall Bewunderung und Würdigung.
      M. Husarová befasst sich auch mit der Stickerei, am Rande auch mit Filetarbeit Rtffeln und anderen manuellen Textiltechniken. Die grössten Erfolge erzielte sie beim Sticken nach gezähltem Faden. Für Tischtücher und Gedecke aus heimischer Leinwand verwendet sie lokale Motive, die Verzierungen von Teilen der traditionellen Doudleber Tracht gebildet hatten.
      M. Husarová entdeckte für die Gegenwart auch zauberhaft schönes figurales Hefegebäck aus der Gegend von Křemže. Sie schuf es für die Museen in Český Krumlov, České Budějovice und Prag; wir konnten es

auch in Zeitschriften und sogar im Tschechoslowakischen Fernsehen sehen; mit. Erfolg verkaufte es auch die Zentrale für Volkskunstschaffen. Dieses Gebäck repräsentierte die Tschechoslowakei auf vielen internationalen Ausstellungen im Ausland. Für solche Ausstellungen verfertigte M. Husarová auch getreue und geglückte Rekonstruktionen zahlreicher Gegenstände alten Brauchtums.
Schwerlich wird man alle Verdienste von M. Husarová an der Wahrung von Andenken und an der Wiederbelebung der Volkskunst[/] der von den Ethnographen bislang ziemlich vernachlässigten Region Záhoří aufzählen können. Diesem ihrem Ideal widmete die vorjährige Jubilarin ein halbes Jahrhundert Arbeit bei der Sammler-, Erziehungs-, Popularisierungs- und Handarbeitstätigkeit. All diese verdienstvolle Aktivität entwickelte sie stets und entwickelt noch immer völlig uneigennützig, aus Liebe zur engeren Heimat und ihrer Bevölkerung.
Übersetzung: A. Hubala

Záběr z pořadu zahraničních souborů "Písně a tance přátelství" na Mezinárodním folkloristickém festivalu ve Strážnici. Foto A. Dvořáková 1989.

Přezdívky dědin a jejich obyvatel na Tišnovsku [obsah]

Až do druhé světové války přežívaly v některých vsích na Tišnovsku přezdívky pro jednotlivé vesnice a jejich obyvatele. v mnoha případech se o ně lidé nezlobili, brali je na vědomí s mírným humorem a sami jich užívali, jinde však je považovali za hanlivé a bývaly k vůli nim mrzutosti, zejména mezi osadami, které spolu sousedily a jejichž obyvatelé přicházeli často do vzájemného styku.
      Tak tomu bylo mezi městečkem Kuřimí a dědinou Moravskými Knínicemi, která byla do Kuřimi přifařena. Kuřimáci říkali Knínickým Taliáni, ti zase Kuřimským Rusi.
      Kdy a jak tyto přezdívky vznikly se mi nepodařilo zjistit, vím jen, že se o ně jak obyvatelé Knínic tak Kuřimi zlobili a svoji nevůli dávali nejrůznějším způsobem najevo. Ke střetům docházelo nejčastěji mezi mládeží mužského pohlaví školního a poškolního věku. Nenapadali se jednotlivci, ale hloučky, v nichž se nenávist vystupňovala davovou sugescí. k vytváření vícečlenných skupin odpůrců docházelo při tehdejším způsobu života jen v neděli dopoledne, kdy chodili Kníničtí dospělí i mládež do Kuřimi do kostela, ponejvíce na hrubou mši, Před začátkem bohoslužeb, kdy se účastníci scházeli ke kostelu jednotlivě, k incidentům nedocházelo, vášně se rozněcovaly až během služeb božích, kdy se kluci z Knínic stahovali do houfu na jedné straně kostela, Kuřimští na druhé a vrhali na sebe nevraživé pohledy. Podnětem k přímému nepřátelství byla šeptem vyslovená nadávka nebo špendlík, kterým píchl některý kluk příslušníka protějšího tábora do kypré části těla.[/]
      Jakmile bohoslužby končily a kaplan nebo farář řekl "Amen", vyhrnuly se nepřátelské houfce velmi rychle z kostela, knínická mládež úprkem, aby jí Kuřimáci nezatarasili ústupovou cestu k domovu. Jakmile zahnuli odpůrci za roh zámku, kam nebylo od kostela vidět, vzplanuly vášně. Začínalo se obvykle urážlivými říkankami, Kuřimští pokřikovali na Knínické:
"Taliáni, kdu vás chrání,
čert na peci
v rokavici."
Kníničtí s řevem odpovídali:
"Rusi,
kdu vás nusí,
čert v petlíko
na hřebíko "

      Pak už jen stačilo slůvko či výhružný pohyb a začalo lítat kamení, posbírané po silnici. Pod jeho sprškou se dávali Kníničtí, jímž se běžně říkalo Kyničáci, na ústup a útěk a kuřimští kluci je hnali až za pivovar.
      Je zajímavé, že přezdívkou Taliáni se označovali i obyvatelé vesnice Sentic. Říkali jim tak ponejvíce lidé z Čebína, mladí i starší. Vazby a střetnutí tu bývaly obdobné jako mezi Kuřimáky a Knínickými: Sentice byly totiž přifařeny do Čebína a styky, i když nebyly tak časté, jako mezi Knínicemi a Kuřimí, tu existovaly.
      Nepodařilo se mi zjistit, jak staré jsou přezdívky Taliáni, domnívám se však, že pocházely z období těsně před pivní světovou válkou. Tehdy se totiž stavěla lokální dráha z Kuřimi do Veverské Bítýšky a jak známo, dráhy stavěli po celé střední Evropě italští dělníci, Uplatňovali se zejména jako dovední kameníci. Nebyli jen italské národnosti, mnohý z nich byl Jihoslovan, ale byl zahrnut mezi Italy.[/]
      Pomocné zemní práce dělali na stavbě také příslušníci chudších vrstev z Knínic a Sentic a bohatí sedláci a lidé, kteří byli živi z půdy a na výdělek na dráhu nemuseli chodit, přezdívali těmto dělníkům Taliáni,
      Rázovitou vesnicí na Tišnovsku býval Drásov. Leží v Boskovické brázdě a obývali jej bohatí sedláci, kteří hovořili podhoráckým nářečím, v němž se vyskytuje kromě širokého hanáckého é (bél, byl) i záměna o v u a naopak. Vesnici se v místě a v okolí říkalo běžně Drásuv, a sedláci s koňmi zastavovali pud kupcem (kopcem) a točili se na poli na hóvratěch (úvratích).
      Snad pro těžké koně které tu sedláci mívali, se o Drásovácích zpívala písnička: Tutu je, tutu je, putěšení muje, a ta naša kubela, a ta paša kubela přiskakuje vuje. Přiskakuje vuje a zlamuje brca ... Pak tam bylo něco o srdci, ale to už jsem zapomněl.
      Pro rázovitou mluvu a proto, že Drásovští nešli daleko pro slovo a měli pádné pěsti, se jim říkalo po celém okrese Drásuváci-murdiáci (mordie = kletba).
      Od Drásova bylo vidět vesnici Malhostovice a dědinku Nuzířov, schoulenou v kotlince pod zalesněným kopcem Brabinkou. z roviny vypadala velmi idylicky, připomínala vesničky Alšových obrázků a svým poklidem jesličky ve vánočním kostele. To byl asi důvod, proč se Nuzířovu říkalo v okolních dědinách Betlém. Nuzířovští se o to nezlobili a nebo to nedávali najevo. Aby však zdůraznili svoji nadřazenost nad okolím, vyjadřovali se pohrdlivě o sousední vesničce Skaličce. Místo na Skaličce, či Skalici tam říkali na Caperně nebo na Caperni.
      Další vesnice, která měla v této oblasti přezdisko, byla Závist. Ves vznikla někdy v 18. století kolem zájezdní hospody, která se nacházela na okraji černohorských lesů

v oblasti, jíz se říkalo Brlohy. v lesích kolem hospody se zdržovali loupežníci a ve Smolné knize města Velké Bíteše máme zaznamenáno v 16. století řadu přepadů na Brloze. Hospoda i pár domků kolem ní převzaly název Brloh nebo Brlohy a jejich obyvatelům říkali v okolí Brložáci. Přezdívka se vyslovovala s despektem, neboť lidé ze sousedních vsí podezírali Brložáky, že jsou spolčeni s lapky.
      Název Brloh žil nejen v ústním užívání, ale i v úředních materiálech, v matrikách v Újezdě u Černé Hory je běžně psáno, že se to či ono dítě narodilo na Brloze. Na Müllerově mapě Moravy je vesnička Brloh pojmenována Maussfall, později se pro ni ujal dnešní název Závist.
      Loupeže a přepady tu už dávno patří minulosti, ale kdybyste chtěli utržit pár boulí, stačí, abyste nazvali některého zdejšího obyvatele Brložák.
      Na bývalé císařské silnici směrem od Závisti k Brnu leží vesnice Lipůvka. Původní sídliště se nachází v dolíku pod silnicí, ke komunikaci se postupně přesouvalo až zde byla zřízena přepřahací stanice c. k. pošty, která spojovala. Brno s Prahou. Pro poštu tu byla postavena velká budova se stájemi a nade vším vládl pan poštmistr Markocius. Na Lipůvce byla také fořtovna a přicházeli sem "lepší lidé". Snad některá z příslušnic fořtovy nebo poštmistrovy rodiny měla jméno Sylva. Lipůvská děvčata chodívala lépe nastrojená než selské dívky z okolí a říkalo se jim s posměchem a trochu se závistí Sylvy.
      V sousedství Lipůvky se nachází vesnice Svinošice. Skládala se ze dvou částí, z původní osady, zvané Staré Svinošice a z dílu, který vznikl po roce 1784 rozdělením panského dvora. Tomu se říkalo Nové Svinošice. Byly osídleny kolonisty, jež sem[/] přišli z Čech, z končin ležících mezi Litomyšlí a Vysokým Mýtem. z dvorské půdy byla pro ně utvořena menší hospodářství a noví osídlenci se museli činit, aby se na nich uživili, Kromě tradičního obdělávání půdy přicházeli často s novými nápady a někteří z nich se hospodářsky vzmohli a předčili starousedlíky. Ti se na ně dívali s despektem a trochou závisti a přezdívali jim "Češi kolenatí".
      Další vesnice na Tišnovsku, jejíž obyvatelé měli přezdívku, byly Jinačovice. Říkalo se jim Drndoláci. Psal jsem o tomto výraze na ZMK ČSAV a domnívám se, že původ přezviska můžeme hledat v německém výraze Dirndl = ženský kroj, neboť jinačovské ženy, mladé i staré, chodily jinak oblečeny, než ženské v okolních vesnicích. Také obyvatelé sousedních Rozdrojovic měli přezdívku. Říkalo se jim Zmoláci. Hanlivý název povstal nepochybně z toho, že vesnice leží v dolíku, který zabraly grunty, a chalupníci a domkaři si mohli stavět obydlí jen ve svazích nebo výmolech mimo starý areál obce, ve zmolách, odtud přezvisko.
      Velmi zajímavou přezdívku mívali obyvatelé vesnice Chudčic. Říkalo se jim Čučkaři, Kde přišli k tomuto pojmenování není známo, zdá se však, že je ize hledat v dialektu, který se trochu lišil od okolních vesnic. Tam se Chudčicím říkalo Chočice; jejím obyvatelům Chočičáci, Sami rodáci však říkali své vesnici Chudčice, sobě Chudčičáci, přičemž vyráželi zvláštním způsobem souhlásku d, takže se název rozlomil na dvě části. v obci se také neměnilo důsledně u na o a naopak a určité výrazy se vyslovovaly "pansky", to jest[/] spisovné, mnohdy správně, jindy chybně. Příčiny těchto jazykových změn můžeme hledat v tom, že všichni muži z Chudčic, kteří neměli dost půdy, jež by je s rodinami uživila, byli zedníky a pobývali od jara do zimy přes celý týden v Brně na stavbách. Tam pochytili trochu spisovné češtiny a přenesli ji do své dědiny. Jednou z nesprávností, kterou můžeme přičíst tomuto vlivu, byla chybná substituce u za o, a to ve slově čočka - čučka, a odtud název Čučkaři. Slýchal jsem tento "panský" výraz jako chlapec i v Moravských Knínicích od výrostků, kteří přičichli k městu a chtěli to dát odlišnou mluvou najevo. Chtěl-li někdo Chudčičáky pozlobit nebo dopálit, pokřikoval na ně: "Čučkaři, kdo vám kaše navaří".
      Chudčičtí "Čučkaři" měli spád do Veverské Bítýšky. Býval to městys, jehož obyvatelé se živili nejen zemědělstvím, byli tu i řemeslníci a řada obchodů, dva mlýny, továrna na zpracování kaolinu, sídlo živnostenského společenstva a již před první světovou válkou měšťanská škola. Byl tu i čilý spolkový a kulturní ruch a zvlášť slavné občanské bály. Na ty chodili všichni zámožnější řemeslníci a honorace, panští úředníci a lesníci z hradu Veveří, pan poštmistr a celý učitelský sbor - samozřejmě ve slavnostním odění, ve fracích. Přišli i lidé z Chudčic, ale Bítešským se nemohli rovnat ani postavením ani oblečením. Proto jim chudčičtí říkali s trochou pohrdlivé závisti frakaři.
      Také vesnice Lažánky u Tišnova měla přezdisko, na rozdíl od Lažánek u Blanska a Lažan u Lipůvky se jim říkalo Vápenné Lažánky nebo Vápenné Lažany.
      Jak pojmenování jasně říká, je pojmenování této vsi odvozeno od vápna, které tu jako obchodní artikl pálili od nepaměti

místní sedláci a rozváželi je "po světě", to jest po Českomoravské vrchovině, kde je většinou v drobném rozprodávali. Vápno prý se na prodej pálilo v dědině v malých pecích již od roku 1711, pro domácí nebo vrchnostenskou potřebu jistě už před tímto datem. Obyvatelům Lažánek se přezdívalo Vápeníci či Vápeňáci a v okolních dědinách se o nich zpívala s trochou posměchu píseň: Jedou, jedou vápeníci, od Lažánek po silnici. Vápeníci, co děláte, máte koně, neoráte.
Píseň měla mnoho slok a je zajímavé, že ji zpívali i Lažanští, na rozdíl od ostatních s hrdostí a pýchou, neboť pálení vápna přinášelo do vesnice peníze.
Poslední dědinou z popisovaného okruhu, jejíž obyvatelé měli přezdívku, byl Čebín. Obyvatelům se říkalo Syslaři. Vysvětlení tohoto pojmenování se dá odvodit z místních poměrů. v Čebíně je starý kostel, zasvěcený svatému Jiří. Jeho svátek připadá na 24. dubna a říká se o něm přísloví: "Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři." v Čebíně kromě této havěti vylézali ze svých děr také sysli, jichž bývalo na mezích, zejména však na travnatých svazích Horky, Kamínky a Čebínského kopce velké množství. Obyvatelé okolních vesnic pomlouvačně tvrdili, že je Čebíňáci chytají a mají je o hodech, to jest v neděli po svatém Jiří, k obědu. Nevím, zda to byla pravda, jisté však je, že se Čebínští o svoji přezdívku nezlobili a na hody, které bývaly první v kraji, zvali mnoho hostů. Přicházelo sem zejména hodně mladých lidí, byla tu jakási první jarní přehlídka dívčího oblečení. Ve všech hospodách hrála muzika, tancovalo se a u Machatků měli v sále nad hudebníky pověšenou klec a v ní živého sysla. Rostislav Vermouzek[/]

Kirvaj - Odpust [obsah]

Dedina Veĺiý Perek je pomerne mladá dedina z druhej polovice XIX-teho storočia. Jej obyvateĺstvo tvoria Nemci, Rusíni a Češi. 1)
      Nažívajúc spolu, pracujúc spolu, tieto tri národnosti sa navzájom ovplyvňovali. Ale hoci ani jedna z národností si nezachovala ĺudový kroj kraju, z ktorého pochádza, predsa si každá z nich zachovala ni[e]ktoré zo svojich zvykov, obyčají a slávností.
      Najznámejšia podjesenná slávnosť, na ktorú sa každý obyvatel Peregu teší je "Odpust - Kirvaj". Povodne to bola náboženská slávnosť, ktorá sa ale postupom času laicizovala a stala sa Íudovou. "Odpust" u Rusínov, "Kirchweil" u Nemcov a "posvícení" u Čechov si niekedy slávila každá národnosť osobite. Prvý bol Odpust u Rusínov, v prvej nedeli v októbri, po dvoch týždňoch bol Kirchweil a za ďalšie dva týždne nasledovalo posvícení u Čechov. Dnes už iba Rusíní a Nemci organizujú túto slavnosť (Čechov je málo)2), ale pravda zabáva sa na "Kirvaji" (pomenovanie, ktoré adoptovali všetci) celá dedina.
      V čom vlastne spočíva táto slávnosť? - Je to oslavovanie regrútov, 19 ročných chlapcov, budúcich vojakov, a 19 ročných dievčat.
      Kedy a ako začína? Už v auguste, zídu sa mužský a mládenci na poradu v dedinskej krčme. Zvolia si vedúceho a začnú veĺmi zaujímave preteky na kolky. (Kolkáreň sa nachádza v záhrade, v krčme.) Ide o výhru jednoho "regrútskeho klo búka". Od tej nedele, každú nasledovnú nedeĺu, až do prvej nedele v októbri, chodia muži i mládenci skúšať si šťastie v pretekoch. Vedúci veĺmi presne počíta[/] "trojky" (prevrátenie troch koliek postavených v jednej čiare) a postupne zostávajú len tí "najsilnejši", kterým sa po dobrom posilnení netresie ruka. Pravda divákov a zvedavcov je vždy plno a krčmár sa veru každú nedeĺu može pochváliť, že "zas mal dobrý deň".
      Prvá nedeĺa v októbri je. sviatočný deň. Už týždeň predtým perečania robia veĺký poriadok v dome i na ulici. Celý týždeň zametali a pálili orechové listy, aby na Kirvaj ulice boli čisté, lebo regrúti pochodia veru s muzikou skoro všetky ulice.
      V deň pred veĺkou finálou všetci sú plní očakávania. v sobotu po obede, regrúti, chlapci a dievčatá sa zídu v Kultúrnom dome s . muzikanty a chodia v pároch po dvoch "sprevádzaní muzikou ku každému regrútovi domov". ,Keď prípadne jeden z regútov je už mŕtvy, "idú spolu na cintorín", zanesú kyticu kvetov, zaspomínajú si .
      Ale keď príde večer, všetko sa to hrnie do Kultúrneho domu "na muziku".
      Babičky, mamičky a tetky si rozšafne sedia, prezerajú si mladé regrútske páry a hádajú, ktorý z regrútov asi vyhrá klobúk, alebo ktorému z nich ho vyhrá a daruje ujo alebo krstný otec. Napätie je velké.
      O 4-5. ráno sa ale všetci poberajú z muziky domov. Veď ich čaká veĺký deň.
      V nedeľu do obedu sa regrúti zídu zase a chodia so spevom a s muzikou po uliciach. Zvedavé hlavy je zas všade vidieť v oknách.
      Po obede, všetky cesty vedú do . . . krčmy. Muži a mládenci sotva si utreli ústa po dobrom obede, ponáhĺajú sa do krčmy, kde v pretekoch pri kolkoch ide do tuhého. Poslední, najlepší 3 - 4 eště hádžu. Zvedavci napínajú krky, protirečia sa.
      Kdo to bude? Starý Kováč Šándor-báči, Jožo MichaIko alebo Kotolič?

      A hĺa, padá posledná "trojka" a výhercu (tohto roku to bol Kotolič) nosia regrúti na pleciach, muzika hrá "Mnoho let nech žije". Výhercovi potom nasadia pekný regrútsky klobúk, vyzdobený všelijakými zrkadlíčkami a mnohobarevnými stužkami, ktoré siahajú až po plecia.
      Potom sa v tichosti výherca klobúku rozhodne, ktorému z regrútov ho daruje. (Je to obyčajne regrút z rodiny. Keď je to cudzí, klobúk sa predáva.) Regrút, ktory klobúk dostal, potom z vďačnosti poprosí svoje dievča, aby šlo s výhercom tancovať. Prvý tanec tancujú sami, v druhom sa pripoja i ostatní regrúti.
      Po tomto tanci, výherca nasadí regrútovi, ktorému ho daroval, klobúk na hlavu a maršom muzika dá znamenie k pochodu. (Regrúti, všetci majú klobúky na hlavách, ale ten vyhraný je najkrajši.)
      Muzika hrá do kroku a všetko sa húfom ide do Kultúrneho domu. Už je podvečer. Zatancujú sa ešte pár tancov, počas ktorých, regrútsky pár, ktorý "tancuje klobúk" pozýva priateľov a známych k večeri, ktorú spolu pripravili všetci regrúti. (Večera, ktorá sa obyčajne podáva v jedálni družstevnej kuchyne, kde kucharkám pomáhajú i mamičky regrútov, pozostáva zo svinského paprikáša, po ktorom sa ešte podávajú sladkosti.)
      Régrúti za tento čas musia ešte s muzikou pozvať predsedu MNV (richtára) a ísť na malé posilnenie k regrútskemu páru, ktorý "tancuje klobúk". Ulicou muzika vyhráva, spieva sa. Veľký úspech mala doteraz na muzikách "Katarína"; "Zuzanka", ale spievajú sa i české a nemecké piesne.
      Po tomto nekonečnom chodení sa všetci pozvaní zídu pri spoločnej večeri a potom sa s dobrou vôlou asi o 11-tej vrátia zas[/] do Kultúrneho domu, kde ich už čakajú ti, ktorí nemali česť byť pozvaní k večeri.
      A rozpúta sa tanec, ktorý pri dobrej voli trvá až do 4-6tej rána, keď niektorí, ešte rozhorúčení tancom a dobrou vôľou musia ísť rovno do práce.
      Pondelkom začina nový pracovný týždeň: Kirvaj prešiel a všetci, mladí i starí, regrúti i starí otcovia začnú spomínať. Bude o čom sa rozprávať plné dva týždne, kým nepríde ten druhý Kirchweil - nemecký.
      Regrútske klobúky si chlapci povesia na zrkadlo a tie tam budú visieť kým, týmto dnešným regrútom, nevyrastú synovia, ktorí s "regrútskym klobúkom"-spadnutým až na oči, budú sa hrať po uliciach. Zuzana Motylková - Zdeněk Šípek

Poznámky
1.
Obec Velký Perek byla založena v roce 1852 a má dnes na 1 500 obyvatel. Obec založili Němci přišlí z 36 obcí z jižní Moravy a Dolních Rakous, nejvíce pocházejí z Böhmischkrut, Dobrého Pole, Hevlína, Jaroslavic, Jiřic u Miroslavi, Marchegg, Valtrovice a Wagram. - Rusíni pocházejí z několika obcí pod Dukelským průsmykem, jako z Becherové, Cigle, Dubové, Mirešova, Poljanky a z Nižného a Vyšného Orlíka. v textu Z. Motylkové se používá nesprávně termín Slovák (proto jsem jej opravil na Rusín), a to proto, že ve státní škole se učilo a učí slovensky a ne rusínsky (ukrajinsky). - Češi pochází z Čáslavska ponejvíce z obcí Bílé Podolí, Horní Bučice, Semtěš, Starkoč, Svobodná Ves a Zaříčany, ale i z Přelouče a Ronova.[/]
2.
Čechů žilo ve Velkém Pereku po druhé světové válce celkem 316; reemigrací do Československa (spolu s nimi i odešlo několik rusínských rodin) se jejich počet snížil tak, že dnes jich zde žije jen 210.

Zaniklé domácké výroby v Orlických horách [obsah]

Vedle vlnařství (soukenictví ve městech), lnářství a bavlnářství (od ručního po mechanické na venkově i ve městech), proslul zdejší kraj krajkářstvím. Jako doplňková domácká výroba se ve většině horských obcí rozšířilo síťování s vyšíváním (Filetheimindustrie). Nevíme odkud a kdy sem přišlo, ani nemůžeme srovnávat jeho vývoj se sousedními regiony (Kladsko, severní Morava, Krkonoše). Stalo se zdrojem doplňkové obživy obyvatel zdejších smíšených nebo německých obcí až do konce 2. světové války. Síťování snad předcházela, jak dokládá Herbert Fischer,1) kdysi rozšířená výroba sítěk na vlasy. Zabývaly se jí hlavně ženy, ale i muži, nevyjímaje dorůstající děti, aby si skromným výdělkem přilepšili, zmírnili bídné postavení svých rodin.2)
Práci organizovali a styky mezi odběratelskou firmou a domácí pracovnicí zajišťovali tzv. faktoři. Zprostředkovali dodávání příze všech druhů (lněné, bavlněné, hedvábné), vzorových předloh k síYování i vyšívání, dále přepravu objednaných výrobků do obchodů, nabídkovou službu, až po výplatu mezd. Potřebné pracovní nástroje byly zcela jednoduché, kovové jehlice různé síly (pro silnější materiály koštěné nebo dřevěné) v délkách od 15 do 20 cm. Musely být na obou kon

Krajkářka Anna Ullrichová z Hamernice-Nebeské Rybné. Foto Walter Grulich.

cích rozdvojené s malými otvory na zajištění konců příze. Ta se navíjela mezi vidličnaté konce jehlice, síťovačky (něm. Netznadel) a muselo jí být jenom tolik, aby nebránila průchodu jehlice okem už hotové sítě. Dále se používalo dřevěného nebo kostěného válečku (síťovací tyčky, něm. Strickholz), asi v podobě tužky, na jehož síle právě záležela velikost oka zhotovované sítě. Nutný byl i nějaký těžký předmět (poduška s hřebem, často jen kovová žehlička aj.), sloužící k upevnění počátku hotové sítě, neboť při nutném zdrhování oček, uzlíků (něm. Netzknoten) by jinak docházelo k posunu celé pletiny. Sítě se vyráběly v různých šířích s určenou hustotou ok v centimetrech, např. 7 ok (otvorů) na 2 cm. Ale motaly se i opačně[/] s jedním až dvěma oky na 1 cm hustoty. Technologický postup výroby možno nalézt v odborné i jiné literatuře.3) Vzory sítí mohly být upravovány mimo základní podobu přidáváním, ubíráním, křižováním oček i úpravou do různých měřičských tvarů (trojúhelník, obdélník, ovál).
      Pracovnice už hotové sítě vždy před předáním faktorovi vypraly a ve vypnutém stavu usušily. Faktor je dále předal vyšívačkám. Jejich první prací bylo vypnout síť na dřevěný, většinou skládací rám, do požadovaného tvaru, zajistit dřevěnými kolíčky do otvorů rámu nebo přitlačit kovovými připínáčky. Vyšívání ovšem vyžadovalo už větší zručnost a přesnost než síťování. Většina žen ovládala stejně dobře oba úkony. Síťované a vy[/]šívané výrobky sloužily hlavně k dekoracím v domácnostech (záclony, pokrývky na stůl, na lůžka, vložky do ložního prádla), hodně se jich používalo v chrámech (oltářní pokrývky, k ozdobě rouch aj.), v malé míře i jako módní oděvní doplňky.
      Hospodářská krize ve třicátých létech 20. století přivodila velký úpadek této levné a nenáročné domácí ruční výroby a od těch dob se udržovala jenom sporadicky. Mladší generace dívek už neměly zájem se síťování a vyšívání učit. z hlediska sociálního i pro nové módnější doplňky už těchto výrobků nebylo třeba.
      Jinou, spíše mužskou domácí prací, byla výroba ze slámy. v d robném horském polnohospodářství byla sláma vždy velmi potřebnou surovinou. Ještě do přelomu 19. a 20. století se jí v některých malých obcích v Orlických horách muselo moc šetřit, hlavně při chovu dobytka. Ale přece z ušetřené slámy tu. dovedné ruce zhotovovaly vedle rohoží všech rozměrů i ošatky či opálky, potřebné při pečení chleba, na sušení různých plodů a koření. Pokud sláma zbývala z podestýlky dobytka, nechala se dobře prodat. v Českých Petrovicích žil člověk, který se ještě počátkem našeho století dobře živil výrobou předmětů ze slámy, ačkoliv byl vyučen řezbářem. Výroba ze slámy byla pro něho mnohem výnosnější. v kronikářských zápisech se dočteme, že ještě před sto léty se v Celném vyráběly slaměné krabice různých tvarů, košíčky na šicí potřeby, vyložené loupanou (štípanou) slámou, často přizdobené dřevěnými figurkami, typu králických dřevořezeb (lidové betlémy). Některé ozdobné krabice měly výplety v geometrických obrazcích z různobarevné slámy. Na víku jiných krabic nechyběl květinový dekor, někdy i dovedně provedený reliéf městečka s dvouvěžovým kostelem (Králíky s kláš

terem). Mnoho těchto upomínkových předmětů se prodalo o tradičních poutích, především na Mariánské hoře (Muttergottesberg) u Králík, ale i jinde mimo kraj.
Zůstane ku škodě našemu poznání pravdy a už bez naděje na ověření, zda zdejší výroba ze slámy nesouvisela s událostí z roku 1745. v tereziánské době, za vojny o dědictví slezské, byl v horské obci Kačerově, okr. Rychnov nad Kněžnou, postaven poblíž rybníka veliký sklad na slámu a seno pro potřebu horských obcí dalekého okolí až po Králíky. Robotníci sem obojí museli svážet pod přísným vojenským dohledem. Nově zřízený sklad musel být na svou dobu veliký, nebol' jej mělo střežit třicet mužů. Kdy a jak zanikl, nevíme. Nezjistil to ani vzorný kronikář těch míst Eduard Alliger4) už v min. století, ale ku škodě nenajdeme ani hmotné doklady domácké výroby ze slámy v našich blízkých muzeích. Rudolf Zrůbek

Poznámky
1.
      Führer durch die gewerbliche und landwirtschftliche Ausstellung. Rokitnitz im Adlergebirge 1927 (Katalog výstavy), s. 2 -22.
2.
      Okresní archív Rychnov nad Kněžnou, AM Rokytnice v Orl. horách, inv. č. S, kn. 1, karton 1 - Gedenkbuch Rokitnitz. -Psal ji kronikář obce, místní učitel Wenzel Hanisch od konce 19. století do 2. světové války. Na s. 270 ad. uvádí při popisu této ruční práce i výdělky, které vypláceli faktoři. Mzda za usíťovaných 1 000 oček byla v roce 1930 asi 45-50 haléřů. Týdenní výdělek žen, pracujících často 12-14 hodin denně, byl[/] kolem 50 korun. Za vyšívání vzorů na sítě se platilo 80-85 haléřů za 1 000 oček, tj. denní výdělek pri téže pracovní době byl 12 až 13 Kč (týdně asi 80 Kč).
3.
      SRBOVÁ-LUŽICKÁ: Škola ženských prací ručních. Praha 1882, díl IV Uzlovina. Československá vlastivěda, Lidová kultura, díl III, Praha 1968, s. 70 a 444. Ottův slovník naučný. Praha 1905, díl 23, s. 229-230.
4.
      Jeho bohaté kronikářské seznamy jsou badatelům k dispozici, po jejich soustředění v Okr. archív v Rychnově nad Kněžnou.

Husaři [obsah]

Ne, nemíním psát o malebných vojácích minulosti, jejichž pestré uniformy i pěkní koně přitahovali dívčí i chlapecké oči, o husarech, které opěvovaly lidové písně a zachytil na výstižných obrázcích Mikoláš Aleš, chci popsat život lidí daleko skromnějších a méně okázalých, a to těch, jež se živili krmením a prodejem hus.
      Nebylo to zaměstnání běžné, u Prahy se tato činnost soustředila v městě zvaném Sadská, jež se krmením hus stalo příslovečným, na Moravě se tohoto způsobu obživy chytali obyvatelé přelidněných odlehlých vesnic, kde nebylo průmyslu a jiné výdělky byly vzácné. Na sever a západ od Brna se krmily husy pro brněnský konzum ve vesnici Ořešíně, která je dnes součástí Velkého Brna, dále v odlehlé dědině Šebrově na Blanensku, kde bývalo víc jedlíků než mohla uživit pole na[/] kamenitých svazích, v lidnatém Čebíně, v němž se vedle této činnosti pálívalo po domácku vápno, a dále v Deblíně, který leží v kopcovině při silnici, jež vede z Tišnova na jih do Velké Bíteše.
      Šebrov byl znám krmenými husami odedávna a zboží, odtud dodávané se stalo pojmem - zdejší husy byly delikates a trhovkyně na Dominikánském náměstí v Brně lákaly zákaznice ke koupi tvrzením, že jim mohou nabídnout šebrovské husy.
      Deblín se stal střediskem výkrmu hus až za první republiky, v době, kdy nebylo dost práce a bezzemci a drobní zemědělci se chytali každé příležitosti, kde se dala získat nějaká koruna. "Zakladateli" deblínského výkrmu hus se stali dva nezámožní zemědělci, sousedé Alois Kovařík a Adolf Baláš. Každý měl něco přes deset měřic polí a to bylo na uživení rodiny málo a nemohlo jim pomoci ani to, že si nějakou míru připachtovali. Vypůjčili si na tehdejší dobu značný obnos - tři tisíce korun - a dali se do výkrmu.
      Materiál - hladné husy - z Deblína a nejbližšího okolí byl brzy vyčerpán a jak se činnost obou "podnikatelů" rozrůstala, musely se husy na krmení shánět v dědinkách ležících dál a dál od Deblína. Oblast nákupu se rozšiřovala z Bítešska na Náměštsko, Křižanovsko, Třebíčsko a v době největšího rozkvětu výkrmu zasahovala až téměř k Telči.
      Celý tento díl Českomoravské vrchoviny měl pro chov hus výborné podmínky, na neúrodné půdě kolem vsí bylo dost pastvy a všude hojně malých i větších rybníků, jak na vesnických návsích, tak v polích a lukách či na okrajích nevelkých lesních porostů.
      To vše bylo pro chov bílých opeřenců ideální a místní lidé toho vrchovatou měrou využívali, husy tu mívali nejen na

statcích a v chalupách, ale chovali je i bezzemci. Hus tu bývalo tolik, že se v dědinách udržela až do druhé světové války instituce pastýřů hus. Pastýř byl obecním zaměstnancem a pási od jara do podzimu hromadně husy z celé vesnice. Ráno vypustila každá hospodyně jedno, dvě i tři stáda hus na náves a už se o ně až do večera nestarala. Obecní pastýř sehnal husy dohromady, zahnal je na trávník někam blízko rybníka a jedinou jeho starostí bylo, aby nešly husy někam "do škody", to jest do polí, kde rostlo obilí či jiné zemědělské plodiny. Husy se střídavě pásly na trávníku, seděly či koupaly se v rybníku. Po žních pásl pastýř husy na strništích, na podzim na oranicích na podrostcích.
      Přesto, že byly husy z různých stavení, držely se ve stádech podle majitelů, a i když se smíchaly, večer se našly a trefily spolehlívě domů.
      Deblínští nákupčí, Kovařík a Baláš, kupovali husy po domech, ale zprávy o tom, kdo chce prodat, získávali od obecních pastýřů. Každý z nich znal podrobně všechny lidi v dědině, věděl mnoho o majetkových poměrech jednotlivých hospodářů i o situacích, při nichž bylo okamžitě potřeba peněz a velmi často se mu některá hospodyně zmínila, že musí prodat husy, aby získala pár korun. Deblínští si mohli v klidu na pastvě její stádo prohlédnout, zeptat se na jméno i číslo domu, a pak už šli najisto.
      Kup se neobešel bez smlouvání, handlování, a než byla vyplacena záloha, dohodlo se také, jak dlouho zůstanou husy ještě u majitele, než si je kupci odeberou. Bylo to obvykle jen několik dní. Když nebyla vesnice, kde husy Baláš či Kovařík koupili od Deblína dál než na den cesty a hus nebylo mnoho, vypravili se pro ně handlíři[/] pěšky. Vyšli brzy ráno z domu, cestou si uřízl každý dlouhý vrbový nebo lískový prut na hnaní, doplatili prodávajícím cenu, sehnali všechny husy koupené z různých stavení do jednoho stáda a zamířili k Deblínu.
      Husy, pocházející z různých domů nebyly zpočátku klidné, křičely, štípaly se, ale za chvíli se unavily a nechaly se hnát. Husaři, nebo jak se na Tišnovsku říkalo, husáci, se s nimi na vhodných místech zastavovali, aby si husy mohly uškubnout trochu trávy a pak hajdy dál.
      Honci se drželi obvykle silnic a cest, kde nebýval v třicátých letech tak velký provoz jako dnes, po žních se však pouštěli se stádem i přes strniska a oranice, jednak, aby si zkrátili cestu a také proto, aby se vyhnuli větším potokům a hlavně rybníkům. Jakmile totiž husí stádo ucítilo vodu, vrhlo se o překot k ní a odehnat je třeba od malého potůčku dalo mnoho práce, zlobení a znamenalo to v každém případě zdržení a ztrátu času. Majitelé koupeného stáda se museli vyhýbat také rybníkům, kdyby se husy dostaly na hladinu, mohli se s nimi rozloučit, nikdo by je odtud nedostal.
      Když bylo nákupní místo dál od Deblína, husy se nehonívaly, ale Kovařík nebo Baláš se domluvili s vápeníkem z Lažánek u Tišnova, který objížděl pravidelně jednou týdně určité vesnice a prodával tam doma pálené vápno, a ten naložil při zpáteční cestě husy do prázdného vozu a dovezl je do Deblína. Husy nemohly z vápenického vozu uniknout, protože nad ním byla na dřevěných obloucích napjata nepromokavá plachta, která chránila nehašené vápno před deštěm. Plachta přesahovala na předku vozu tak, že chránila před nepohodou nejen majitele spřežení, ale i husáka, který si sedl vedle[/] vápeníka na pytel vycpaný slamou. Do vápenického vozu se naložiło až stopadesát hus a aby se vyplašení ptáci neumačkali, přehrazoval se vnitřek příčkami z větví či laťkovou brankou. Majitel přepravovaných hus nakoukl čas od času do vozu, zda je s husami všechno v pořádku a byl rád, když třeba pozdě v noci, zastavil vápeník před domkem v Deblíně a husák mohl koupené opeřence složit. Ptáci byli také rádi, že se dostali z těsného prostoru pod plachtou na čerstvý vzduch, protahovali se, mávali křídly a hlasitě kejhali. Nechali se zahnat do ohrady v prostranné kůlně, kde na ně čekala koryta s čerstvou vodou a v mísách zrní nebo kukuřice.
      Přivezené husy nezůstaly dlouho pohromadě, již brzy ráno přicházeli ke Kovaříkům či Balášům ti, kdo chtěli husy vykrmovat, Josef Staněk, Josef Juříček a řada dalších, a majitel stáda jim přivezené husy rozprodával. Brali si je po patnácti, dvaceti, jak si kdo troufal, a byl finančně silný. Husy se prodávaly kus po kuse, cenu určoval obyčejně Kovařík, řídila se podle velikosti každé husy, podle délky zobáku a podle tloušťky, jež se zjišťovala ohmatáváním křídla.
      Handlíř Kovařík neprodal nikdy všechny přivezené husy, nechal si patnáct či dvacet nejlepších pro vlastní výkrm, aby doplnil stav na 45-50 kusů a měl koncem týdne co prodávat. Kovařík i ostatní, kteří se v Deblíně zabývali krmením hus, si přivezené - hladné - husy doma rozdělili do přihrádek - posad - a to tak, aby ptáci měli stále přístup k vodě, aby se mohli napít, a pak začalo krmení.
      V Deblíně se husy cpaly kukuřicí, kterou dodávali těm, kdo se výkrmem zabývali, na centy obchodníci z Tišnova až do domu. Ne všude se však husy krmily

"turkyní", někde se k tomu používalo šišek. Dělaly se z rozmačkaných brambor a ječného šrotu, který se někdy nahrazoval otrubami či oděrami. z těchto surovin se uhnětla hustá kaše, z níž se v dlaních dělaly šišky - šulánky. Ty se sušily po vaření na teplém sporáku, v troubě, na kamnech, na lavicích a všude, kde byl kousek místa, takže v domácnosti, kde se krmily husy, nebylo kam sednout.
      Šišky na krmení dělaly většinou děti a ty je také po usušení dávaly do plátěných pytlíků a rodiče věšeli tuto "forotu" pod strop, kde bylo teplo a šišky nesplesnivěly. Před krmením se ovšem musely tvrdé šišky namáčet, aby husám nerozedřely hřtán a vole. Krmení šiškami bylo snažší než kukuřicí, ale husy jimi krmené nebývaly tak žluté, jako z "turkyně".
      Krmení kukuřicí bylo pomalejší než šiškami a přinášelo větší riziko, že "turkyňové" zrno vklouzne huse místo do volete do dýchacího ústrojí a pták se zadusí. Stalo-li se to, byly v každé vsi i v Deblíně hospodyně, které uměly zaskočené kukuřičné zrno huse z dýchací trubice vymáčknout. Vždycky se to nepodařilo a často se musela poloudušená husa zabít a doma sníst a to byla škoda.
      Riziko zadušení se trochu zmenšilo, když se ke krmení hus začalo používat krmítek. Byly to plechové trubice trychtýřovitého tvaru s postranními dírkami, aby krmená husa mohla dýchat. v krmítku byl pohyblivý drát s očkem, jím se střepávala kukuřičná zrna huse do volete. To byla poměrně snadná práce, ale vpravit huse krmítko do krku nebyla vždycky jednoduchá záležitost, krmený tvor se bránil, musel se mu násilím otevřít zobák a ten, kdo krmil, ať to byl muž či žena, měl rozřezané prsty od ostrých hran[/] husího zobáku, takže si nemusel ani nehty stříhat. Aby šla "turkyň" husám snáze do krku, mastila se přepuštěným lojem nebo starým sádlem.
      Když se husy nasadily na krmení, cpaly se dvakrát denně, ráno a večer, a pomalu se přecházelo na trojí cpaní, po týdnu se krmilo i v poledne. Při krmení se na huse sedělo, či lépe řečeno ten, kdo krmil, seděl na pytli nacpaném slamou a husu přidržoval nohama tak, aby měla hlavu po pravé ruce. Držela se levačkou za zobák s krmítkem, pravou rukou se plnilo krmítko turkyní z mísy a pravou se také drátem s očkem cpala huse "turkyně" do volete.
      Nebyla to práce snadná, a ten, kdo krmil, a měl krmit třikrát za den třeba padesát hus, byl rád, když mohl večer zalézt do postele. Mít doma půl sta hus na krmení byla v Deblíně věc zcela běžná.
      Husí sezóna začínala počátkem zárí a trvala přes vánoce. Husy na krmení se začaly nakupovat až koncem srpna, než měly jít děti do školy, a v chalupách i na gruntech bylo potřeba trochu hotových peněz na jejich vybavení. To byla s hospodyněmi nejlepší domluva.
      Husy se krmily v turnusech tři neděle a to tak, že jich bylo koncem každého týdne patnáct až dvacet na prodej. Každý čtvrtek se ty, jež byly v posadách třetí týden, vyhnaly na rybník, aby si okoupaly peří, a ty, jež po této koupeli zůstaly špinavé, se musely prát doma.
      Bělostné husy se zahnaly na čistou slámu a pak se jedna po druhé řezem za hlavou zabíjely. Když mrtvá těla vychladla, přistoupilo se ke škubání. Provádělo se v čisté vydrhnuté kuchyni a oškubané peří se nechávalo ležet na prkenné podlaze a teprve, když byla oškubána poslední husa, se peří třídilo na prachové a ostatní. Zvlášť se[/] vybíraly brky z křídel, z nichž se po částečném odrání dělala "pírka" na maštění pokrmů.
      Oškubané husy se musely jedna po druhé ještě obírat - "pípat" - to jest zbavit zárodků peří - ostenců, aby byly čisté a hladké. Tato práce trvala obvykle až do večera, zabrala celý čtvrtek. Pak se husy kladly jedna vedle druhé na záda do opálek vzhůru nohama. Ty se svázaly, zastrčily se za ně křídla, hlava s krkem se položila přes okraj opálky, každá husa se zvlášť k opálce přivázala, opálka se převázala čistým ubrusem a uložila na dno žebřiňáku, na němž se husy přepravovaly do Brna.
      Když. bylo dno plné, daly se přes vrch žebřin branky nebo dveře a na ně se nakladly další převázané opálky plné husího nákladu.
      Do jedné velké opálky se vešlo až patnáct husích těl, na žebřiňáku bývalo stopadesát až stošedesát hus.
      V deset hodin večer přijel sjednaný sedlák s koňmi, zapřáhl do žebřiňáku a za doprovodu těch, kdo měli na voze husy vyrazil k Brnu. z Deblína se jelo přes Vohančice a Březinu do Hradčan, přes Čebín ke Kuřimi a po císařské silnici do Brna. Pokud se jelo z kopce nebo po rovině, vezly se nejen husy a sedlák, ale i krmiči, za Čebíněm však šla silnice do kopce a husáci museli neskákat z žebřiňáku a cupat vedle něho pěšky. Měli proto ještě jeden důvod, za Čebínem šla silnice lesem, kde nebývalo příliš bezpečno, často se tu přepadávalo a okrádali se pocestní formani, Majitelé přepravovaných hus obcházeli proto kolem vozu a dávali pozor, aby nevyskočil někdo z houští, některou husu neutrhl a nezmizel s ní v noční tmě.
      Když měli husáci lesík Na Kříbech za sebou, odechli si, ale na cestě do Brna na ně číhalo ještě jedno nebezpečí. Bylo to

v údolí potůčku, který teče od lesa Báby přes Ivanovice u Brna do potoka Ponávky. Ačkoliv to bylo už blízko Brna, zdržovaly se i tu nekalé živly a Deblínští se měli na pozoru, aby se jim některá husa neztratila.
      Když přejeli s nákladem Řečkovský kopec a minuli hospodu Veselku, bylo jim hej, do Brna na Dominikánské náměstí, kde bývaly trhy na drůbež, šla silnice stále z kopce. Deblínští tam dorazili ve čtyři ráno a už tam na ně čekali zájemci. Byli to hospodští, kteří od nich týden co týden husy kupovali, ale hlavně překupnice, Líšňačky. Ty brávaly i dvacet krmených hus, platiły hotově, ale až před polednem, až zboží prodaly.
      Na trh přicházely paničky se služkami a vybíraly pečlivě mezi nabízeným zbožím, jedna chtěla husu těžkou, aby měla hodně sádla, druhá hubenější, na níž bylo více masa. Husy, které Líšňačky neprodaly v celku, kuckaly a prodávaly zvlášť "mladé", to jest křídla a vnitřnosti, ovšem kromě jater, a zvlášť kuchanou husu.
      Játra byla z celé krmené husy nejcennější, byla to specialita, o kterou měly zájem především manželky bohatých brněnských fabrikantů - Židů, jež je kupovaly na šábes, sobotní sváteční jídlo.
      Stávalo se také, že si některý soukromý zájemce zamluvil u deblínského dodavatele krmenou husu na nějakou slavnostní příležitost a v pátek na příjezd deblínských krmičů čekal, ovšem ne na Dominikánském náměstí, ale někde na cestě. Líšňačky neviděly totiž tyto pokoutní obchody rády; protože přicházely o výdělek.
      Není bez zajímavosti sledovat jak vypadalo deblínské krmení po stránce ekonomické a zda se "podnikatelům" vyplácelo. Kovařík či Beláš platili u chovatelů za hladnou husu průměrně 35 až 45 korun.[/] Doprava hus na vápenickém voze stála 150 Kč, čili asi 1 korunu za husu. v Deblíně prodávali hladnou husu průměrně za 45 Kč, čili měli 4 koruny zisku za husu. Krmič, který si husu koupil, musel počítat, že na její vykrmení spotřebuje 25 kilogramů kukuřice. Cent tohoto krmiva byl za 120 Kč, čili náklad na krmení činil 30 Kč. Krmená husa mívala 6 až 8 kg, jak která, průměr byl 7 kg a za kilo platily Líšňačky 13 Kč. Krmič musel ovšem ještě platit dovoz do Brna, který činil 1,50 Kč za kus a potravní daň 1,50 Kč za husu. To byly další tři koruny nákladů. Vypadala tedy kalkulace následovně:

hladná husa
krmení
doprava do Brna
potravní daň

náklady celkem
tržba (13 Kč . 7)/91 Kč

zisk

45,00 Kč
30,00 Kč
1,50 Kč
1,50 Kč

78,00 Kč
91 Kč

13,00 Kč

Vydělal tedy husák průměrně na jedné huse čistých třináct korun. Vezl-li tedy každý týden do Brna 15 krmených hus, měl příjem necelých 200 Kč.
      Ve skutečnosti byl tento zisk o něco větší, neboť krmič prodal z husy ještě peří, které bylo dost v ceně. Deblínští si zvětšovali zisky také tím, že zvyšovali počty krmených hus. Tak bratr pana Kovaříka vykrmil za sezónu až 700 hus, měl tedy čistý příjem za pět měsíců bez tržby za peří 9 100 Kč. To jest 1 820 Kč měsíčně a to bylo za první republiky dost peněz.
      Ekonomická stránka deblínského výkrmu se nám promítá také v tom, jakou cenu měly krmené husy vezené do Brna na jedné fůře. Počítáme-li, že jich tam bylo[/] nejméně 150 a jedna měla cenu 91 Kč, dospějeme k číslu 13 650 Kč. Byla to na tehdejší dobu značná suma, za 10 000 Kč se dostal na venkově koupit domek.
      Výdělky husáků z Deblína nebyly velké, lidé však byli skromní, spokojili se s malými zisky a když byli přičinliví, domohli se jisté zámožnosti, Tak například Kovaříkovi si koupili čtyři měřice polí. Pozemek stál 24 000 Kč, které si kupitelé vypůjčili a z výkrmu hus postupně splatili. Rostislav Vermouzek

Sdružení chodského národopisu [obsah]

Na jaře roku 1926 vzniklo na Chodsku z podnětu spisovatelky Renaty Tyršové Sdružení chodského národopisu. Jeho posláním bylo pečovat o tradice tohoto historicky a národopisně významného regionu, udržovat je a rozvíjet. Činnost sdružení byla násilně přerušena v roce 1940 nástupem fašistů k moci. v roce 1945 byla činnost opět obnovena a trvala až do roku 1949, kdy byla podruhé zrušena spolu s ostatními spolky a korporacemi,
Aktuálnost tohoto sdružení však nezanikla ani v současné době nového obrození našich národů. Vyzýváme proto všechny zájemce o regionální národopisnou práci, aby se přihlásili do nově ustaveného Sdružení chodského národopisu v Okresním kulturním středisku v Domažlicích (Fučíkova ul. 358, PSČ 344 33, tel. 2522). u Jana Holoubka. Jan Holoubek

Záběr z pořadu "Hradišťu, Hradišťu"na Mezinárodním folkloristickém festivalu ve Strážnici, Foto A. Dvořáková 1989.

DĚJINY VĚDY

Nad aktuálním významem Hostinského folkloristiky [obsah]

Otakar Hostinský byl první univerzitní teoretik umění na obnovené české větvi Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Dráhu akademického učitele a vědce však spojoval s činnostmi kritika a organizátora kulturního života, jež ho přivedly v bouřlivých diskusích o smyslu české hudby i ke studiu lidové písně. Začal se jí zabývat v souvislosti s dílem Smetanovým, jemuž konzervativní pivodovský tábor vyčítal, že ustoupil od "lidovosti" Prodané nevěsty a ve svém dalším díle se zaprodal wagnerovské ideji hudebního dramatu a lisztovské ideji programní hudby (obojí bylo považováno za projev cizáctví v české hudbě). Hostinský hájil tuto Smetanovu moderní uměleckou orientaci, ve svých kritických esteticko-teoretických statích však zároveň poukázal i na neopodstatněnost požadavku setrvávat za každou cenu na "lidovosti" Prodané nevěsty ve skladbách vážného stylu. Ve své argumentaci poukazoval na to, že v hudbě české lidové písně není nic tragického, že není ani natolik původní, aby se na její stylistické bázi dal vybudovat moderní umělecký styl. Prvotní stanovisko Hostinského vůči lidové písni bylo esteticko-teoretické.
      Ke studiu lidové písně z pozice folkloristiky se Hostinský dostává až v souvislosti s přípravami na Národopisnou výstavu českoslovanskou v letech 1891[/]1895, jichž se aktivně zúčastnil. v té době otiskuje své základní folkloristické stati o české lidové písni nejdříve v Českém lidu, na to pak knižně v publikacích 36 nápěvů světské písně českého lidu v XVI. století (1892) a Česká světská píseň lidová (1906). k folkloristice se Hostinský znovu vrací v souvislosti se zřízením českého výboru podniku c. k. ministerstva kultu a vyučování "Lidová píseň v Rakousku", jehož se stal po předchozích složitých jednáních pivním předsedou (1906). v této druhé fázi své folkloristické činnosti se Hostinský zabývá jen organizačními otázkami a pro teoretické studium lidové písně získává své přední žáky Otakara Zicha a Zdeňka Nejedlého.
      Oba knižní soubory studií jsou již čistě folkloristické práce, v nichž dřívější esteticko-teoretická stanoviska ustupují do pozadí. Tentokráte jde Hostinskému především o vypracování metody a o zkoumání charakteristických znaků lidové písně regionu. v návaznosti na Erbena charakterizuje českou lidovou píseň jako píseň instrumentálního typu. Lidový pěvec přebírá podle Hostinského hotové instrumentální nápěvy, k nimž vytváří texty. Původ těchto nápěvů je dlužno hledat v lidové a umělé instrumentální hudbě zejména klasické. s instrumentálním charakterem nápěvů souvisí i převážně durový charakter, periodická členitost a metrickorytmická jednoduchost českých folklórních nápěvů (princip kvadratury). Hostinský je[/] si ale dobře vědom toho, že jeho výklad nelze mechanicky přenášet na jiné folklórní regiony. Hostinský do folkloristiky zavádí srovnávací metodu, jež mu otevírá cestu ke studiu variačního procesu lidové písně. v něm spatřuje důležitý důkaz aktivního osvojení (ztotožnění) iidu s písní, již pak lze označit za lidovou. v teorii a estetice hudby byl Hostinský konkrétní formalista. Formalistou zůstává i ve folkloristice. z analýzy formy folklórních nápěvů, jež poznává ve sbírkách Rittersberka a Erbena, odvozuje své závěry. Leoš Janáček Hostinskému vytýkal, a to jistě právem, nedostatek zřetele k "živému" znění lidové písně. Sám se však při studiu moravských lidových písní neubránil srovnávání nápěvů, jimž nakonec dospěl k rozlišení písňových folklórních typů na "staré" a "nové", "původní" a "úpadkové" (Janáček hovoří o trojím "slohu" v lidové písni). Takto vlastně prověřil jiným způsobem produktivnost Hostinského analyticko-srovnávací metody, již později v historiografii hudby vyzkoušeli i Hostinského přední žáci, Zdeněk Nejedlý na komparační analýze nápěvů husitských a předhusitských písní, Vladimír Helfert v analýze barokní hudby. Janáček nakonec uznal i cenu Hostinského folkloristických výzkumů v historických pramenech, jimiž podepřel svou hypotézu o vývoji a stáří folklórních písňových typů. Později se na Hostinského odvolává i Vladimír Úlehla ve své strážnické písňové monografii (1949).
      O. Zich, Robert Smetana s Bedřichem Václavkem a naposledy i strukturalistická semiotika (Mukařovského žák Antonín Sychra) prohloubila a obohatila metodologický systém Hostinského folkloristiky a přinesla i nové konkrétní výsledky výzkumu. Pojmy struktura, význam ad.

Hostinský neznal. Poukázal však na význam analytického a srovnávacího studia folklórního písňového artefaktu. Ve svých folkloristických studiích se nespokojil pouze s materiálem novodobých sbírek a obrátil pozornost i na historické prameny lidové písně. I to bylo úplné novum ve folkloristice. Hostinského historismus, podobně jako jeho analyticko-srovnávací metody neztratily ani dnes význam. Folkloristika prvního velkého českého teoretika umění je tedy stále aktuální. Hostinského antologii historických zpěvů českého lidu vydal před časem Jaroslav Markl. Mělo by se ale uvažovat i o reedici spisu Česká světská píseň lidová, jenž obsahuje řadu produktivních myšlenek ke studiu lidové písně. Jiří Vysloužil

Olga Hrabalová mezi jubilanty [obsah]

Žatevní písně, dětský folklór, katalogizace a sběratelství písní - tyto pojmy se nám vybaví, připomínáme-li si významné životní výročí Olgy Hrabalové, která se zařadila mezi letošní jubilanty. Studium hudební vědy a národopisu jí dalo dobrou průprav pro obor, v němž celý život pracovala. A dodejme, že celých čtyřicet let na jediném pracovišti, ať už bylo nazýváno jakkoli, od roku 1949 externě a o pět let později jako stálá pracovnice. Však také jeho činnosti, zvláště sběratelství lidových písní, sahající svými kořeny k začátku našeho století, se badatelka mnohonásobně věnovala a několikrát ji ve své práci zhodnotila. Výsledkem tohoto zájmu je mimo studie, v nichž zpracovala historii pracoviště spojeného s dějinami[/] sběratelství a hudebně folkloristického bádání na Moravě, i neocenitelný Průvodce písňovými rukopisnými sbírkami ÚEF ČSAV v Brně (Brno 1983). Ten se stal nepostradatelnou pomůckou badatelům i zájemcům z řad amatérů. Stejně jako incipitový katalog písňových textů, na němž O. Hrabalová z počátku pracovala s M. Šrámkovou a který na základě společného obsahu sdružuje textové varianty určité písně, nacházející se v rukopisném archívu tohoto pracoviště a v základních tištěných edicích.
      A nebo katalog nápěvných variant, seskupující písně podle příbuznosti metricko-rytmické struktury, sestavený K. Vetterlem a J. Gelnarem, a který badatelka s K. Vetterlem dále propracovávala. Katalogizační a analytická práce směřovala nejen k potřebám samotných pracovníků ústavu, ale i k použití širším okruhem zájemců z řad odborníků - folkloristů i pracovníků ostatních oborů.
      Současně se studiem historie sběratelství se O. Hrabalová logicky dostala i k nejstarším zápisům moravských písní, jak je přináší tzv. guberniální sbírka z roku 1819. Jako mnohaletá spolupracovnice předního hudebního folkloristy K. Vetterla, který se tímto známým pramenem po mnoho let zabýval a připravoval ho k vydání, se po jeho smrti ujala dokončovacích edičních prací a její zásluhou byl definitivní rukopis v roce 1984 předán nakladatelství Supraphon.
      V popředí badatelských zájmů jubilantky po řadu let stály žatevní písně. Není tak zcela běžné, že se autoři věnují výhradně jednomu písňovému druhu, snad s výjimkou balad. O. Hrabalová odkryla v této skupině písní řadu specifických a zajímavých znaků. v terénu ještě zachytila[/] poslední pamětníky bývalé žatvy, pořídila možná poslední zápisy písní. Tyto poznatky shrnula spolu s O. Demem v edici Žatevné a dožinkové piesne (Bratislava 1969, 2. vyd. 1971). k této problematice se vyjádřila také v časopiseckých studiích, které tvoří základní literaturu ke studiu tohoto zajímavého písňového druhu.
      Edice dětského folklóru (F. Svobodová-Goldmannová: Říkadla a hry slováckých dětí, Gottwaldov 1958; Hastrmane, tatrmane, Praha 1971), stejně jako studie o dětském herním repertoáru v různých prostředích i teoreticky zaměřené práce z oblasti dětského folklóru prozrazují další okruh zájmů badatelky.
      Odborné zaměření jubilantky směřovalo rovněž k osobnosti Leoše Janáčka. Je to přirozené, ať už z hlediska Janáčkova působení v Brně a zároveň ve funkci vedoucí osobnosti v někdejším Státním ústav pro lidovou píseň a nebo vzhledem k úloze lidové písně v Janáčkově kompozičním díle. Od historie ústavu a vývoje hudební folkloristiky na Moravě, kde je Janáčkův podíl nesmírně důležitý, vedla cesta k několika pohledům na vztah L. Janáček a lidová píseň, který O. Hrabalová zohlednila ve své vědecké práci (K dějinám hudebně folkloristického bádání na Moravě. Národopisné aktuality, 19, 1982, s. 169; L. JANÁČEK: Pět moravských tanců. Praha 1979 - s F. Hrabalem; Leoš Janáček o třídění moravských lidových písní. Národopisné aktuality, 25, 1988, s. 214). A jak prozradila jubilantka, její denní program se odchodem z aktivní činnosti příliš nezměnil. Své místo v něm má příprava několika svazků reedice Bartošových sbírek, neboť O. Hrabalová je členkou kolektivu, který se podílí na tomto závažném edičním činu. v důchodovém

odpočívání jubilantky má své místo opět osobnost L. Janáčka a jeho vztah k lidové písni, stejně jako nejstarší zvukové záznamy lidových písní na Moravě, pořízené na Edisonově fonografu.
Tyto plány jsou dost výmluvné samy o sobě, není třeba mnoho dodávat. O. Hrabalová si ostatně na řeči nikdy moc nepotrpěla. A tak jen stručně: Pevné zdraví a dobrou duševní pohodu při realizaci dalších osobních i pracovních plánů! Marta Toncrová

Kolokvium "Funkcie spoločenských skupín pri formování spoločenského vedomia a spôsobu života" [obsah]

Vdňoch 29. 5. - 31. 5. 1989 sa z iniciatívy Národopisného ústavu SAV konalo v Piešťanoch vedecké kolokvium "F unkcie spoločenských skupín pri formovaní spoločenského vedomia a spôsobu života ". Kolokvium malo charakter medzinárodného stretnutia odborníkov z národopisných pracovísk zo Slovenska, z Čiech a Moravy, zo Srbska a Bulharska. Podujatia sa zúčastnilo aj niekoľko kolegov z iných spoločenskovedných disciplín, ktorí sa tiež zaoberajú touto problematikou. Kolokvium uzavrelo počiatočnú etapu národopisného bádania o charaktere a funkcii spoločenských skupín, ktoré sa v Národopisnom ústave SAV rieši ako jedna z úloh ŠPZV. Aj keď pôvodným zámerom bolo predovšetkým rozdiskutovať prednesené problémy a názory, na kolokviu nakoniec odznelo viac ako tridsať referátov. Preto ani nie je možné podať o jednotlivých referátoch obsiahlejšiu informáciu.[/]
      Kolokvium otvoril riaditeľ NÚ SAV M. Leščák. B. Filová sa v úvodnom referáte pokúsila pomenovať hlavné problémy, metódy a ciele výskumu funkcie spoločenských skupín. Snahou obsiahleho a podrobného príspevku V. Frolca bolo vyčleniť z tradičného lokálneho spoločenstva príslušníkov všetkých skupín (a to nielen sociálnych), ktorí sa odlišovali nejakými znakmi od jeho ostatných členov. O. Sirovátku zaujal problém miesta skupiny, ĺudu a národa v koncepcii folklóru. S. Švecová zostala verná téme etnografických skupín. Príspevok T. Kollárika bol pohľadom sociálneho psychológa na problematiku sociálnych skupín. v nasledujúcej diskusii sa výrazne prejavili odlišnosti v chápaní sociálnych skupín sociálnou psychológiou a etnografiou. I keď sa nedospelo k spoločným záverom, bola zdôraznená potreba stretávania sa a výmeny názorov medzi odborníkmi z oboch spoločenskovedných disciplín. v poslednom bloku prvého dňa rokovania hovorila J. Kadeřábková o integrácii lokálnej spoločnosti na českej dedine a B. Beneš o vplyve tradície na vznik a formovanie detských a mládežníckych skupín.
      Prvý blok príspevkov druhého dňa kolokvia mal rôznorodý charakter. K. Jakubíková hovorila o pohlavnej a vekovej diferenciácii v svadobných obyčajoch, J. Ordoš o funkciách mládežníckych skupín vo v[z]ťahu k spoločenskému vedomiu. A. Onderčaninová sa vo svojom príspevku zaoberala problematikou starých ľudí. O postavení tzv. lepších rodín v lokálnom spoločenstve referoval J. Kandert, Z. Škovierová o susedských skupinách v Gemeri.[/] M . KaÍavský oboznámil prítomných so sociálnym pôvodom remeselníckych učňov v minulosti. J. Paličková sa zamerala na vzťah práce a skupinového a sociálneho vedomia. Popoiudňajšie príspevky J. Langra a J. Podobu poukázali na význam sociálnej štruktúry a diferenciácie pre kultúrne prejavy v staviteľstve a bývaní. V. Obuchová predložila prehĺad robotníckych kolónií na území mesta Bratislavy. Druhý deň stretnutia uzavrel blok príspevkov o odraze diferenciácie lokálneho spoločenstva vo foIklórnej tradícii, v ktorom vystúpili A. Sulitka, Z. Vanovičová a J. Darulová.
      Rokovanie tretieho dňa otvoril J. Čukan referátom o baníckych podporných spolkoch v Gemeri. O význame živnostníkov pre život mesta Trenčín v medzivojnovom období hovorila M. Kardošová. Z. Beňušková referovala o spoločeskom postavení pôrodných báb, S. Kovačevičová o spolkovom živote v Liptovskom MikuIáši, K. Popelková o príležitostiach spoločenského kontaktu obyvateĺov mesta Pezinka v minulosti. Postavenie služobníctva v rôznych typoch sociálneho prostredia zaujalo, M. Paríkovú. Doteraz obchádzaná, ale pre výzkum kultúry a spôsobu života veľmi dôležitá úloha konfesionálne] príslušnosti ako diferenciačného činiteĺa dominovala v príspevkoch Ĺ. Chorvátovej a M. Méryovej. K. Michajlova a G. Kiliánová upriamili svoju pozornosť na taktiež neošúchanú tému vzťahu žobrákov a lokálneho spoločenstva. Posledné dva referáty M. Dubayovej a A. Manna boli venované vymedzeniu cigánskej skupiny. Na záver sa

P. Salner pokúsil o stručné zhrnutie výsledkov stretnutia, predovšetkým o emografické vymedzenie pojmu spoločenská skupina.
Kolokvium možno chápat' i ako prelomové podujatíe, pretože otvorilo problematiku, ktorá bola doposiaÍ v československom . národopise obchádzaná. Poukázalo na množstvo tém a oblastí, ktoré sa objavili či môžu objaviť pri etnografickom záujme o spoločenské skupiny a o ich úlohe pri utváraní tradičnej či súčasnej kultúry a spôsobu života. Zároveň sa však ukázala i šírka problematiky, ktorú doposiaÍ národopisná veda zanedbávala. Juraj Podoba

Dobře utajený folklorismus [obsah]

(Nad mezinárodním kolokviem "Pohádka v naší době")
      Vůdčí druh lidové prózy - takové místo přisuzovala Erna Pomerancevová pohádce. Právem. Vždyť pro svou uměleckou vyzrálost nemá mezi folklórními vyprávěnkami sobě rovné a skutečně tak stojí v jejich čele. Nicméně minci nutno obrátit na druhou stranu. Vedoucí úloha pohádce přece jenom nepřísluší, pokud sledujeme její poměrně nízkou frekvenci v ústním podání. Frekvenci dnes, ba i kdykoli dřív. Už Božena Němcová si v červenci 1846, v dopise svému nakladateli, posteskla, že na Domažlicku nemůže nacházet samé Zlaté kolovrátky, nejoblíbenější jsou, jak v Obrazech z okolí domažlického poznamenala o sedm měsíců předtím, "krátké vtipné a směšné anekdoty, o nichž se myslí,[/] že se vskutku přihodily", zatímco "starší báchorky, třeba sebebásničtější, nejsou v takové vážnosti". Nedivme se proto Oldřichu Sirovátkovi a Milanu Leščákovi, když v knize Folklór a folkloristika preferovali právě anekdoty a humorky, ovšem ještě více pověsti, a pohádce přiřkli úlohu Popelky (byť nejeden badatel či milovník lidového umění slovesného by si patrně přál, aby se jí pro nesporné hodnoty vyhradil širší prostor). A přesto přese všechno si troufám tvrdit: Pohádka se vyznačuje daleko větší frekvencí než kterýkoli jiný druh či žánr folklórní prózy.
      Takový dojem jsem si odnášel, když jsem se vracel z mezinárodního kolokvia "Pohádka v naší době" (Märchen in unserer Zeit), které se konalo ve dnech 6. a 7. dubna 1989 v Mölln u Hamburku a na kterém za početné aktivní účasti hostů-posluchačů i ze zahraničí referovalo 12 badatelů, 7 ze SRN a 5 z jiných zemi (Dánska, NDR, Polska, Švýcarska a Československa). Ano, pohádku charakterizuje daleko větší frekvence. Přirozeně nikoli v "původní" živné půdě, v lidové tradici. Do popředí se dere ve dvou zcela odlišných rovinách. Ty se na kolokviu dostaly do centra zájmu, aniž se opomíjel výskyt pohádky v ústním podání.
      Především, pohádka dominuje nad všemi útvary folklórní prózy na vědeckém fóru a toto její výsadní postavení ještě dlouho nebude ohroženo - hlavně díky monumentálně, předběžně do dvanácti svazků rozvrženému dílu Encyklopedie pohádky (Enzyklopädie des Märchens). Řízeno a redakčně připravováno na stejnojmenném pracovišti v západoněmeckém Göttingen, vychází za spolupráce stovek odborníků z celého světa od roku 1975 a poslední sešit posledního svazku zřejmě[/] nevyjde dřív než před rokem 2015. A není nikterak náhodou, že právě z redakční rady Encyklopedie vyšel podnět ke zmíněnému kolokviu; iniciátorem byl H. - J. Uther, který vypracoval jeho koncepci, a akci uspořádala Lauenburská akademie pro védu a kulturu. Nu a do roviny současných vědeckých pohledů na folklórní pohádku se promítly přednášky o klasické sbírce bratří Grimmů v dnešním světě ( H. Rölleke ), o pojmu oblíbené pohádky ( B. Holbek ), o psychologické a populárně psychologické recepci z terapeutického hlediska( K. Hornová )a o funkci i významu dětských pohádek dnes ( W. Scherf ).
      Početně převládaly přednášky zařaditelné do druhé roviny - do roviny folklorismu: o pohádce jakožto předloze pro film a rozhlasovou hru ( W. Höfig ), o jejích proměnách v moderních obrazových médiích ( L. Röhrich, A. Verweyenová ), o stupňovaném oživování motivů o brémských muzikantech v Brémské veřejnosti ( D. Richter ), o pohádkových ohlasech na lidových stavbách v Bavorsku ( D. - R. Moser ); dále o současných vypravěčích v Meklenbursku a jejich pohádkách, spjatých z velké části s texty bratří Grimmů ( S. Neumann ), o dnešních sekundárních formách výskytu v Polsku, ať už při soutěžích veřejně vystupujících vypravěčů nebo zejména v rozmanitých knižních podobách ( D. Simonidesová ), a o současné cestě pohádky v Československu jak v ústním podání, tak v nejrůznějších odvětvích folklorismu až po kreslený vtip ( J. Jech ).
      Hlavní náplň rozmluvy o pohádce v naší době tvořily tedy dvě zcela odlišné roviny. Leč nikoli v tom smyslu, jako by je oddě

lovala nepropustná, pevná hráz. Už velmi ostrá diskuse k prvnímu referátu ukázala na možnost jejího uvolnění. A tím i na skrytý folklorismus. Zapochybovalo se totiž - po kolikáté v naší přítomnosti? o něčem nezvratitelném, o sbírce bratří Grimmů. Ozvaly se hlasy, že neobsahuje lidové pohádky, ale jejich úpravy, adaptace. Takže i ony spadají do oblasti folklorismu, nebo chceme-li fejklóru (fakelore), jak je roku 1984 v norském Bergenu, na osmém kongresu světové organizace ISFNR, oznámkoval A. Dundes.
Najednou si nutně uvědomujeme, na jak vratké půdě se ocitá i náš badatel v pohádkosloví. Budiž, opatrně se přistupovalo k našim klasickým sbírkám B. Němcové a K. J. Erbena. Mají jejich texty být zařazovány do edic lidových pohádek, nemají být zařazovány? Vždyť i ony jsou vlastně doklady folklorismu. Jenomže nedopouštěli jsme se chyb, když jsme na milost brali ostatní soubory devatenáctého století? Ty přece také spadají do stejné kategorie. Úvahy bychom mohli dovádět až ad absurdum a nálepku folklorismu dávat též přesným zápisům pohádek. Neboť i ta neretušovaná lidová pohádka je - a vraťme se k Erně Pomerancevové - epickým uměleckým dílem, "zdomácnělým v ústním oběhu". Konvenční označení lidová pohádka se tudíž přijímá celkem bez reptání, třebaže se čím dál tím více poznává, že se jako taková vyvinula z jiných tvarů; například M. Grätz ve své obsáhlé knize Das Märchen in der deutschen Aufklärung (1988) sleduje její vývoj od "báječné pohádky" (Feenmärchen).
Nechceme jít do extrémů, tím méně ztotožňovat se s názorem o pokleslých kulturních hodnotách. Snažíme se v pohle[/]dech na skrytý folklorismus dojít někam úplně jinam a upozornit na mnohem nebezpečnější důsledky čili na ještě skrytější folklorismus. Na folklorismus obzvlášť dobře utajený. v minulosti u nás vycházelo množství pohádkových knížek pro děti, z valné části nízké úrovně, a vesměs je čtenáři přijímali jako lidové pohádky, jako texty věrně transferované z úst lidu. Dnes se situace poněkud změnila, autoři sami mnohdy upozorňují, že nepředkládají autentický folklór. Ale došlo k podstatným změnám ve vědomí mladých a dospělých čtenářů? Není na místě "kulturně výchovná", "osvětová" činnost? Skrytý či uměle skrývaný folklorismus nepředstavuje nebezpečí sám o sobě, pokud stojí na umělecké výši. Ovšem čtenář by měl znát pravdu. k takovému závěru dospíváme i v zamyšlení nad kolokviem "Pohádka v naší době"... Jaromír Jech

Národopis Panonie [obsah]

Deváté mezinárodní sympozium "Ethnographia pannonica" uspořádala Charvátská etnologická společnost v Karlovci ve spolupráci s tamějším městským muzeem ve dnech 28. až 30. června 1989. Na sympoziu, tentokráte věnovanému otázkám tradiční architektury a bytové kultury, přenesli jihoslovanští, maďarští, rakouští a českoslovenští badatelé celkem 19 referát, které je možno z tematického hlediska rozdělit do čtyř skupin. Do první jsme zařadili referáty týkající se tradičního domu i současné výstavby na území Panonie a v přilehlých oblastech. Referáty vycházely spíše z menších, avšak stacio[/]nárně zkoumaných regionů, jejichž poznání doplňuje celkový obraz vývoje tradiční architektury panonské oblasti. Středem pozornosti byl pochopitelně rolnický dům okolí Zábřehu ( Ksenija Markovićová - Záhřeb) a Karlovce ( Libuše Kašparová-Karlovac). Zatímco v prvně jmenovaném referátě byly ukázky lidového obydlí interpretovány z širších srovnávacích aspektů a s přihlédnutím k již dosaženým výsledkům od dob L. Niederla; druhý referát podal typologii přízemního a hlavně patrového domu zvaného čardak; je roubený na tzv. charvátský úhel a ze sociálního hlediska byl ještě v minulém století spojen se životem velkorodiny (zádruhy). L. Kašparová zkoumala "prizemnici" i "čardak" na severovýchod od Karlovice ve vesnici Rečica, Pokupska Luka, Zamršje, Blatnica, Ivančici, Karasi, Koritinja, Šišljavič a Kupčina, kam mimochodem také směřovala v poslední den exkurze (poznali jsme nejen řadu čardaků v terénu, ale i v malém a u nás zatím neznámém záchranném muzeu v přírodě Donja Kupčina, kam bylo koncem 60. a v 70. letech přeneseno 8 objektů). Kromě toho L. Kašparová připravila k sympoziu v Městském muzeu v Karlovci výstavu o lidovém stavitelství této oblasti (trojrozměrné předměty, model čardaku, měřické plány, fotografie + katalog).
Dva příspěvky se zabývaly lidovým stavitelstvím jazykových ostrovů: Josef Vařeka na příkladě lidového obydlí poukázal na vývoj vztahu české a panonské lidové kultury ve Slavonii po příchodu Čechů před více než sto lety a Mária Imreová z pětikostelského muzea zhodnotila hrázděné domy švábských Němců v jižním Zadunají, kde rozšíření této techniky je vázáno jen na uvedený

jazykový ostrov. Maďarskému lidovému domu věnoval pozornost Jenö Barabás z Budapešti, který se zaměřil na oblast dolní Drávy, a Lászlo Lukácz z muzea v Székesfehérváru.
      Pozornost vyvolal príspěvek Danici Draganićové z Virovitice o způsobu života a vysoké bytové kultuře cikánské skupiny v obci Pitomača, ležící severozápadně od jmenovaného města. Cikáni v Pitomači, kteří se mimochodem neradi hlásí k svému původu, si vypěstovali obdivuhodně vysoký kult domu, který svou výstavností a vybaveností stojí v neuvěřitelném protikladu k jejich dřívějšímu způsobu bydlení. Přitom Cikáni v Pitomači nesplynuli s místním obyvatelstvem, ale tvoří i nadále oddělenou a uzavřenou lokální skupinu, která na rozdíl od cikánských skupin v jiných vsích má vyšší životní standard než rolníci v obci a v celém okolí. Cikáni v Pitomači jsou usídleni západně od kostela a jejich domy lemují cestu v délce asi dvou kilometrů. Žije jich tam kolem jednoho tisíce asi ve čtyřstech rodinách. Živí se většinou obchodem daleko mimo obec, někteří i drobnou výrobou, avšak nemají žádné hospodářství, ba nechovají ani žádnou drůbež. Autorka rozdělila domy těchto Cikánů s bohatě zařízenými a čistými interiéry, které nejsou a ani nemohou být vzhledem k jejich zaměstnání a poměrně malému počtu dětí plně využívány, do tří skupin: ve starších a tradičně zařízených obydlích bydlí jen nejstarší generace. Druhou skupinu představují patrové domy s terasami orientované štítem k cestě, jež byly postaveny za posledních asi dvacet let, a renovované domy starší. A konečně do třetí skupiny náleží "slovinský typ domu", který si sem přinesli ze svých obchodních cest nebo je inspiroval z fotografii; buduje se tu posled[/]ních deset let. v současné době pitomačtí Cikáni žádají od architektů projekty k postavení zvláštního, netypického domu, domu, který nikdo nemá (autorka jako příklad promítla diapozitiv s domem okrouhlého půdorysu). Domníváme se, že cikánská skupina stojí za podrobnější průzkum k co nejpřesnějšímu zjištění podmínek, jež vedly ke změně způsobu jejich života a jmenovitě jejich bytové kultury.
      K okrajovému území Panonie byly zaměřeny dva příspěvky, a to Juraje Podoby, který na příkladě příměstských obcí Bratislavy ukázal na společné a rozdílné znaky tradiční podunajské domové kultury, a Wolfganga Gürtlera z Eisenstadtu, který sledoval otázku současné výstavby burgenlandských" domů v této oblasti. Autor nás také seznámil s metodikou výzkumu a upozornil na řadu problémů současné vesnické výstavby, které nám rozhodně nejsou cizí.
      Referáty zaměřené na interiér se týkaly především sezónních objektů, a to salaší ( Tone Cevc z Lubłaně popsal otevřené ohniště na salaších v oblasti mezi Alpami a panonskou rovinou) a vinohradnických domků v okolí Jastrebarska, tedy oblasti ležící mezi Záhřebem a Karlovcem ( Dragica Cvetanová ).
      Nedílnou složkou studia lidové architektury jsou obyčeje spojené s obydlím, zastoupené na sympoziu dvěma referáty: Nives Ritig-Beljaková (Záhřeb) z folkloristického pohledu zpracovala otázku ohně a požáru v lidovém stavitelství pod názvem Dům hoří (řada popsaných jevů je známa také z českých zemí) a Milana Černelićová (Záhřeb) se pokusila o územní vymezení obyčeje "přechodu vody" v Panonii a na Balkáně; překážku s vodou zdolával[/] svatební průvod před vstupem do domu, a to v různých krajových variantách.
      Na sympoziu byl jeden referát věnován také dělnickému bydlení. Metodicky vzorně jej zpracovala Christine Bienertová z Wiener Neudorfu, kde v místě svého učitelského působení se zaměřila na dělnickou kolonii v Mödlingu a život v ní mezi dvěma světovými válkami; kolonie byla založena v 70. letech minulého století a slouží svému účelu dodnes (o byty v kolonii je velký zájem - poměrně nízký nájem, zahrádky v kolonii aj.).
      Zbývající čtyři referáty se netýkały bezprostředně Panonie, mají obecnější ráz a objevují nová a metodicky inspirativní temata ke studiu lidového stavitelství a kultury bydlení. Jde o referát Michaela Martischniga z Mattersburgu, který se zaměřil na práci lešenářů, Rudolfa Kleina ze Subotice, který v řešení vztahu lidové architektury a stavebního umění vychází ze vzorce
rolnický životlidová architektura
lidová architekturaměstská architektura
městský životměstská architektura,

dále pak Aleksandry Murajové (Záhřeb), která ve vybraném vzorku záhřebských a venkovských dětí od šesti do deseti Iet zjišťovala jejich představy o bytovém prostoru, a konečně Wolfganga Komzaka z Vídně k otázce zachování historické zástavby obce.
      Těšíme se, že referáty a celé jednání karlovackého sympozia vyjde tiskem a závěrem děkujeme pořadatelům, jmenovitě pak předsedkyni Charvátské etnologické společnosti Dunje Raihtman-Auguštinové i dalším spolupracovníkům za úspěšné organizační a v neposlední řadě i , finanční zajištění tak náročné a vědecky mimořádně přínosné akce. Josef Vařeka

ŽIVÁ TRADICE

Strážnice 1989 [obsah]

Zamyšlení nad 44. mezinárodním folkloristickým festivalem, který proběhl od 30. června do 2. července 1989, nechce být recenzí v pravém slova smyslu. Bezpochyby totiž nadešel čas, kdy je nutno od základů rozebrat postavení, funkce i perspektivy lidové kultury v kontextu života naší společnosti, k čemuž zákonitě náleží i poslání a význam různých forem scénické prezentace jevů lidové kultury. Do této kategorie spadají především folkloristické festivaly, na prvním místě festival strážnický. Je nutno si otevřeně přiznat, že i v této oblasti jsou značné teoretické mezery, což se během uplynulých let začalo citelně projevovat jak ve Strážnici, tak i jinde. Příčin je celá řada a cesty k jejich odstraňování budou náročné a dlouhodobé. Podívejme se tedy z těchto aspektů na minulý ročník strážnického festivalu.
      Mezi základní atributy, které obsahuje statut této největší československé přehlídky scénické prezentace lidové kultury, náleží snaha o uvádění co nejširší škály forem jevů této části kulturního dědictví. Cílevědomé snažení dramaturgie přineslo však již i neúnosné programové zatížení tří festivalových dnů, kdy ani při nejlepší vůli nelze zhlédnout všechny pořady. Bezesporu také tato skutečnost výrazně motivuje úvahy rozšíření doby konání festivalu. Přes[/] všechny pozitivní přístupy k festivalové koncepci zůstaly doposud zachovány určité bariéry v zaměření pořadů, jejichž kořeny sahají až do období, kdy se lidová kultura i formy jejího využívání podstatně odlišovaly od dnešního stavu. Např. jen příležitostně a nesystematicky se na festivalových pódiích objevovaly profesionální soubory či interpreti zabývající se zpracováním jevů lidové kultury, sporadicky se objevují prvky současného folklóru atd. Nelze nepřiznat dosud přetrvávající jisté zužování pohledu na lidovou kulturu, její minulost i současnost, které strážnický festival přináší, a to svým způsobem záměrně. Avšak to, co mělo opodstatnění ještě před deseti, patnácti lety, se dnes již stává anachronismem.
      V odborných kruzích se často diskutuje o přesnějších definicích obsahu i forem lidové kultury, zejména jejich současných podob. Ani specialisté, a to nejen v Československu, se zatím ovšem nejsou schopni shodnout. Takže k terminologickému zmatku panujícímu v nejširší veřejnosti i ve sdělovacích prostředcích přispíváme všichni svým dílem, strážnický festival nevyjímaje. Pokud nebudou tyto otázky alespoň rámcově vyjasněny, nelze objektivně analyzovat minulé a odpovědně koncipovat budoucí festivalová dění i na jiných než strážnických pódiích.
      Bez emocí či sentimentu je nutno naprosto jednoznačně a všemi dostupnými[/] prostředky propagovat to, že festivalové pořady nejsou lidovou kulturou v pravém slova smyslu, nýbrž že ji pouze v různém stupni upravují pro scénická uvádění. Jiné konstatování je pouhá mystifikace, lidové kultuře, jejímu studiu, dalšímu rozvoji a využívání jen škodící. Nemění na tom nic ani skutečnost, kdo vystupuje - zda autentický nositel lidových tradic, kolektiv ZUČ nebo profesionál. Jen takový přístup zabezpečí východiska k hledání dalších perspektiv dramaturgie festivalu. v žádném případě to funkce a nezastupitelné poslání folkloristických festivalů nedegraduje. Naopak. Jen zasvěcený přístup z odborných i uměleckých hledisek zaručuje postup vpřed. Něco jiného jsou ovšem mnohé kulturní aktivity, které probíhají v rámci strážnického festivału, a nejen zde, mimo oficiální programy. Ty lze bez jakýchkoliv pochyb označit za jevy lidové kultury a je nutno jim věnovat systematickou pozornost.
      Programové schéma MFF 1989 zahájil v pátečním podvečeru pořad, sledující především naučné cíle. Autoři A. Sulitka a O. Sirovátka v něm vyslovili svůj názor na funkci folklórních projevů v lidových obřadech. Úkolu se zhostili velmi dobře, i když samozřejmě ize vést polemiky o zvoleném přístupu, výběru účinkujících, pojetí průvodního slova apod. To platí ostatně o všech dalších pořadech festivalu, včetně ročníků minulých i těch budoucích. Pomineme-li však objektivní limitující faktory (např. maximální možnou délku pořadu, počty účinkujících, technické podmínky atd.), je třeba především ctít právo na autorský přístup ke zpracování daného tématu. Při hodnocení by se mělo přihlížet především k dodržení drama

turgického záměru v obsahovém zaměření a jeho scénickém ztvárnění, a to vždy diferencovaně, podle charakteru programu. Není pochyb, že tato hlediska autoři s protagonisty naučného pořadu naplnili vrchovatě. Působivě naznačili synkretickou, nezastupitelnou a často nosnou funkci folklórních jevů v rámci celé lidové kultury. Pořady tohoto druhu a kvality by neměly chybět ani v příští festivalové struktuře.
      Páteční večer pokračoval prvním regionálním pořadem (reprízovaným v neděli), který již svým názvem "Hradišťu, Hradišťu" signalizoval představovanou oblast moravského Slovácka. Autorsky jej připravili Martina a Jiří Pavlicovi. Až na výhrady vůči výstupům průvodců programem, nelze vznést vážnější připomínky. Především nutno ocenit promyšlenou vnitřní výstavbu i náležitou dynamiku a gradaci. Autorská dvojice opřela pořad především o pěvecká a taneční vystoupení kolektivů zájmové umělecké činnosti, jež pracují s lidovou kulturou svého regionu. I tento přístup je při představování jednotlivých etnografických oblastí nezbytný a přínosný. Způsob konferování byl však zjevným kazem. Letos, bohužel, nejen u tohoto pořadu a ohlédneme-li se zpět, jde o chronický nedostatek mnoha minulých festivalových ročníků. Neomlouvá totiž ani nečekaná indispozice připravovaného interpreta, jak se to přihodilo v tomto programu. Diváci to nevědí a ani by neměli mít důvod se o tom dovědět. Autoři se musí nad tím problémem zamýšlet a věnovat mu do budoucna mimořádnou pozornost.
      Druhý regionální pořad byl připsán Valašsku. Autorka Zdenka Jelínková jej nazvala "Dřevěný oheň". Premiéra proběhla v pozdním sobotním večeru a repríza[/] v neděli dopoledne. Již osobnost autorky předznamenává přístup ke zpracování materiálu. v této souvislosti je třeba připomenout výrazný podíl režiséra Karla Pavlištíka na výsledné scénické podobě pořadu. Diváci zhlédli bohatou přehlídku písní, tanců a hudby obyvatel Valašska v podání interpretů, z nichž vynikala národní umělkyně Jarmila Šuláková. Ve srovnání s regionálním pořadem Slovácka byla freska z Valašska především historickou reminiscencí. Rovněž toto autorské pojetí - tolik vlastní právě Z. Jelínkové - je v dramaturgii festivalu žádoucí a svým způsobem nezastupitelné. Patřilo ostatně v dlouhé řadě minulých ročníků k modelovým přístupům. Jeho realizace má však v dnešních podmínkách mnoho nástrah. Může velmi lehce sklouznout k falešnému, romantizujícímu a sentimentálnímu zkreslování obsahu i forem kulturního dědictví. Bez tohoto emocionálního náboje se sice nelze u vybraných typů pořadů obejít, nelze bez něj cílevědomě pěstovat vřelý vztah k vlastní historii, kultuře i umění, nicméně je nutno zachovat jeho únosnou míru a především pravdivost i přesvědčivost. Tento těžký úkol předpokládá do budoucna náležitou odbornou i uměleckou erudici autorů, stejně jako patřičnou disponovanost interpretů. Valašský pořad v roce 1989 sice na limitující hranici nebezpečně balancoval (repríza už méně), ale přece jen ji závažněji nepřekročil. To ostatně dokládá i divácký ohlas a udělení festivalové ceny autorskému kolektivu.
      Již delší dobu lze v dramaturgii festivalu vysledovat snahy po hledání cest ke tlumočení uměleckých, etických i obecně lidských hodnot lidové kultury, které jsou obsaženy v její podstatě a nemají vždy přímou[/] souvislost s vnějšími znaky. Velmi úspěšně se to daří u tzv. tematických pořadů exponovaných v relativně původním, tedy ne klasicky podiovém, prostředí muzea v přírodě. Potvrdil to i program čerpající z odvedeneckých tradic autorů Zdeňka Mišurce a Evy Krekovičové "Aj, vojna, vojna". Od vysoce profesionální úrovně zpracování scénáře, přes výběr účinkujících i vlastní režijní vedení, včetně vyvužívání doplňujících prvků (např. koňský povoz), nahrazení průvodního slova písněmi s emotivními a obsažnými texty můžeme hovořit o mimořádně uceleném a účinném scénickém tvaru, jenž zasluhuje nejvyšší ocenění.
      Na úspěších tematických pořadů má svůj podíl - vedle naprosto rozhodující míry autorského přístupu - i komorní, přirozené prostředí expozice v přírodě, které je pro prezentování jevů lidové kultury mnohem příhodnější než rozlehlé amfiteátry. Je to dáno i charakterem značné části lidové kultury a folklóru. Svědčí o tom i více či méně zdařilé pokusy o rozsáhlejší inscenační počiny tohoto zaměření na festivalových stadiónech. "Jarmark veselosti", který připravili J. Nečas, J. Pajer a D. Luther (premiéra v sobotu večer, repríza v neděli před polednem), však patřil k pořadům méně úspěšným. z bezpochyby dobře míněných záměrů autorského tria i zajímavých inscenačních nápadů při pokusu scénicky ilustrovat humor, satiru a smích v lidové kultuře, se toho příliš nezdařilo. Pořad se nedopracoval k ucelenému tvaru, neměl žádoucí gradaci, ne; vyznělo průvodní slovo. Programy, které sledují uvedené dramaturgické cíle, musí být nadále stálou součástí festivalu. Příležitost v roce 1989 však nebyla plně využita.

      Bezesporu k nejatraktivnějším každoročním festivalovým programům patří pořady zahraničních souborů. Již několikaletou progresivní snahou dramaturgie festivalu je docílit pevného tematického zaměření ústředního zahraničního programu. Že se to ne vždy daří, je dáno především objektivními potížemi při zvaní účinkujících z jiných zemí, které je, díky administrativním postupům centra, značně nepružné a nejisté. Tak jsou každoročně autoři zahraničního programu vystavováni stresovým situacím, neboť až do posledního dne vlastně neznají složení a program zahraniční účasti. Nejinak tomu bylo i v roce 1989, kdy autoři Václav Frolec a František Synek měli za úkol inscenovat vinohradnické tradice. Ke vzpomínaným objektivním potížím přibyly i některé problémy ve vlastním jevištním zpracování. Režii se nepodařilo dát programu jednotlivý tvar a naprosto nevyšlo konferování. O tom plně platí již výše řečené. Diváka nezajímají jakékoliv obtíže s alternacemi moderátorů. Plně to spadá do povinností realizačního týmu, včetně odpovědnosti za nedostatky. Jsme však pevného přesvědčení, že nastoupená cesta k jasně dramaturgicky vyhraněným zahraničním pořadům je cesta správná a perspektivní. Vyžaduje to jen možnost práva přímého výběru i zvaní účinkujících pořadatelskou institucí, bez dalších mezičlánků. k plnému využití repertoárové nabídky hostujících zahraničních souborů je i tak dostatek příležitostí při volných vystoupeních ve Strážnici i na jiných místech.
      Zvláštní poslání mají programy dětských kolektivů pracujících s lidovou kulturou. Vytvářejí naprosto nezastupitelnou součást struktury festivalu a v bu[/]doucnu tomu bude jistě stejně. Jejich poslání je mnohavrstevné, přičemž je nutno především preferovat výchovné momenty směrem k účinkujícím i divákům. "Hrajte mně, husličky", tak nazvala svůj pořad dětského hudebního folklóru Anna Maděričová. Uskutečnil se přes nedělní poledne. Po stránce výběru účinkujících, programových čísel i výkonu mladých interpretů neměl pořad chyby a byl po zásluze velmi pozitivně hodnocen. Kámenem úrazu však opět byla forma a rovněž obsah průvodního slova. Škoda, protože výsledný efekt mohl být naprosto dokonalý. Dobrou odezvu mělo i následující vystoupení dětských cimbálových muzik v prostředí muzea v přírodě.
      Stabilní součástí programové nabídky se stal přímý televizní přenos zvlášť připraveného programu pod zaužívaným názvem "Otvírajte sa, strážnické brány", jehož autorem byl již tradičně Jaroslav Jurášek. Je třeba jej především posuzovat z hlediska televizních diváků, nicméně se těší i značné přízni návštěvníků festivalu. Své poslání naplnil. Nadále je nutno zvažovat jeho organické a účelné začlenění do nové programové struktury.
      Mimořádnou pozornost již několik roků budí obnovená soutěž tanečníků slováckého verbuňku, jež probíhá přes sobotní den. Stala se navíc mocným impulsem k obnovení výběrových oblastních soutěží na Moravském Slovácku a přispívá tak k dalšímu rozvoji tohoto typického mužského tance. Autoři Jan Miroslav Krist, Vlasta Ondrušová a Karel Pavlištík zasluhují plné absolutorium a vřelé poděkování za iniciativu, píli a obětavost propojenou[/] s vysokou odborností. v roce 1989 připravili navíc návštěvníkům zvláštní lahůdku v podobě retrospektivní přehlídky slováckých verbířů posledních padesáti let. Vůbec neklamal text programového sborníku, který přehlídku charakterizoval jako unikátní, živou encyklopedii verbuňku a jeho regionálních podob. Patrně bylo k vidění to, co již v dalších létech nebude v takové podobě možné.
      Samostatně je třeba analyzovat tzv. obłast zábavy. Figuruje jako zvláštní pořad, jehož příprava je sledovává programovou radou. Je však třeba celému komplexu věnovat pozornost ještě větší. Nelze pasivně přehlížet skutečnost, že právě volná, neprogramová zábava tisíců návštěvníků ve strážnickému parku i dalších ve městě Strážnici, tvoří nedílnou součást náplně festivalu a pro značnou část návštěvnéků je i výrazným motivujícím pivkem účasti na festivalovém dění. Lze rovněž konstatovat, že právě oblast aktivní účasti návštěvníků plní ve všech ohledech kritéria charakterizující jevy lidové kultury. Pozitivní poznatky jsou z úrovně takto probíhající spontánní zábavy, kdy se oproti situaci před 8 až 10 lety výrazně snížil počet negativních jevů - a pokud přeje počasí - je opravdu strážnický park v páteční i sobotní noci naplněn hudbou a zpěvem. Všechny tyto příznivé tendence je nutno systematicky podporovat a rozvíjet.
      Souhrn poznatků z MFF 1989 lze charakterizovat následovně:
- základní dramaturgické cíle bylynaplněny,
- závažné nedostatky se projevily v průvodních slovech a ve způsobech komentování u více pořadů. Je naprostonezbytné se těmito problémy soustavně zabývat,

Záběr z průvodu na Mezinárodním folkloristickém festivalu ve Strážnici. Italský soubor "I Bej" z Erby-Como. Foto A. Dvořáková 1989.

- časové rozvržení programů a zkoušekje již přehuštěno, na úkor divákůi účinkujících. O to citlivěji, s přihlédnutím ke všem dosavadnímpoznatkům, nutno přistoupit k promyšlení nového schematu rozvrženéhona více dní,
- samostatnou část by tvořilo vyhodnocení technických, organizačních i provozních předpokladů. Velmi podstatněovlivňují programovou stránku festivalu. Nyní je nejpotřebnější pozitivnízkušenosti hlavně přenést do přípravynové podoby a vyvarovat se nedostatků, především v péči o účinkující,
- vpřípravě programové části festivalu jenutno brát v potaz, že podstatná částnávštěvníků jezdí do Strážnice cílevědomě, neboť jde o obecenstvo zasvěcené.
Rokem 1989 se tedy uzavírá další etapa v programové i organizační podobě strážnického festivalu. Jubilejní 45. ročník MFF 1990 nebude z objektivních důvodů ještě ročníkem koncipovaným zcela nově. Mnohé je však již možno ověřit. Na tento náročný, ale nezbytný úkol, je zapotřebí pohlížet velmi odpovědně. Střízlivá bilance východisek je poměrné příznivá, ovšem zdaleka ne bez problémů. Určitě bude realizace nového modelu této významné celostátní akce vyžadovat zcela mimořádné nasazení všech zainteresovaných pracovníků pořadatele i externích spolupracovníků. Cíl však rozhodně stojí za to. Jana Volfová - Jan Souček[/]

Tvrdonice 1989 [obsah]

Ve dnech 2.-4. června se konal ve Tvrdonicích 36. ročník národopisných slavností Podluží v písní a tanci. Zahájila je v pátek přehlídka podlužáckých dechovek, u nichž lze vyzvednout jejich celkově dobrou interpretační úroveň; vhodné bylo rovněž zařazení tohoto typu pořadu do úvodu slavností (namísto sobotního večera). Za velmi prospěšné lze považovat také vyčlenění samostatného a odděleného prostoru pro dětské pořady. Letos poprvé patřilo dětem sobotní odpoledne, kdy proběhl průvod dětí apořad Květy našej zahrádky. v p ořadu převládaly kvalitní výkony, pásma některých souborů nebyla však vždy zpracována na odpovídající dramaturgické a režijní úrovni. Nedostatkem byla i dlouhá doba trvání pořadu.
      Večer proběhla tradiční, divácky oblíbená soutěž ve zpěvu, tanci a o stárkovské právo Podlužácký stárku, bud' veselý. Jak naznačovala už výběrová předkola v Kosticích a Prušánkách, úroveň některých soutěžních kategorií se trochu snížila oproti minulým letem. Tento pokles bylo možno pozorovat zvláště u mužského sólového zpěvu, u duet a částečně i v tanci (zvláště u verbuňku), zatímco ženské. a mužské sbory a některé taneční kategorie si udržely odpovídající úroveň. Pověst sólového mužského zpěvu musel zachraňovat Tomáš Čech, teprve patnáctiletý, ale s výtečným hlasovým fondem a slibnou perspektivou. Stárkem Podluží byl vyhodnocen Jaroslav Snopek z Hrušek. Po skončení soutěže mohli diváci shlédnout ještě přehlídku cimbálových muzik z P odluží. Domníváme se, že i tento pořad byl vhodně zařazen v celkové skladbě slavností a ukázal hodnoty, které má Podluží[/] ve fondu svých cimbálových muzik (těch zavedených i teprve začínajících).
      Nedělní program zahájilo sjíždění chasy aodpoledne krojovaný průvod účinkujících obcí. Po něm následoval hlavní pořad slavností, nazvaný Opatruj, synečku, opatruj vinohrad avěnovaný vinařským tradicím. Pořad byl koncipován jako sled pásem a výstupů, které připravili účinkující z celého Podluží, ze souborů, slováckých krúžků i národopisných skupin. Tato různorodost v prezentací materiálu však nebyla pořadu na škodu, spíš lze poukázat na rozdílnost zpracování a provedení jednotlivých čísel. Ze souborů vynikal technicky i výrazově vypracovaný Břeclavan, zatímco jeho protějšek, Podlužan, se představil tematicky velmi slabým a nesourodým materiálem. Vesnické skupiny a krúžky se vyznačovaly proměnlivou úrovní provedení (snad i podle toho, kolik času věnovaly přípravě), je možno vyzvednout Dolní Bojanovice a domácí Tvrdonice. v pořadu také vystoupil jako host bulharský soubor, jehož pásma s vinařskými náměty zde vyzněla zcela organicky. Ačkoliv z pořadu převládá příznivý dojem, přesto by mu prospěla větší sevřenost, rovněž jeho délka přesahovala hranice divácké únosnosti, Nepochybujeme 0 obětavém přístupu a poctivých snahách autorů těchto pořadů, které vídáme na regionálních festivalech, ale určitě by jim prospěla důkladnější průprava o zákonitostech režie. Nelze totiž mechanicky sdružovat k sobě pásma jednotłivých słožek účinkujících: režijní práce spočívá i v citlivém, ale někdy radikálním krácením výstupů, pokud jsou příliš rozvleklé.
      Letošní podlužácké slavnosti se vyznačovaly snahami o nové uspořádání náplně. Programovou skladbu pořadů a jejich

zařazování lze označit za progresivní. Samotným pořadům by však prospělo zkvalitněni dramaturgické a režijní stránky, především jejich vnitřní skladby. To ize považovat za jeden z hlavních úkolů těchto slavností pro budoucnost. Jiří Pajer

Hračky v Liptovskom múzeu v Ružomberku [obsah]

Krajské osvetové stredisko v spolupráci s Liptovským múzeom v Ružomberku sprístupnilo 17. júna 1989 vo výstavných priestoroch Liptovského múzea v Ružomberku súťažnú IV. krajskú výstavu Tvorivé záujmy človeka. Poslaním súťaže a výstavy tvorivých záujmov človeka je sprostredkoval' verejnosti výtvarné hodnoty tradičnej hmotnej a duchovnej kultúry s cieĺom podnietiť a rozvinúť tvorivé schopnosti u ďaĺších našich súčasníkov.
      Súťaž bola vypísaná v odboroch - drevo, kov, drôt a prírodné materiály. Samostatnú súťažnú tematickú skupinu predstavovali detské drevené, hlinené i prútené hračky. Detské hračky a j ako príspevok k 30. výročiu schválenia Deklarácie detských práv Organizáciou spojených národov (december 1959). Neoddeliteĺnou súčasťou života detí je kultúra. Nezastupiteĺnou zložkou národného kultúrneho dedičstva i súčasnej kultúry sú tradície ĺudovej kultúry, ktoré majú všetky predpoklady k tomu, aby sa stali významným činiteĺom pri formovaní harmonickej osobnosti mladého človeka.[/]
      Súťažnú skupinu hračky, kde zaraďujeme predmety používané ako pomôcky a prostriedky detských hier, zameraných na rozvoj osobnosti, prípravu na prácu a na budúci život, oboslali piati autori.
      Autorom imitujúcich hračiek, predstavujúcich lôžka pre bábiky, vyrobené z lúbov je Mikuláš Havčo, člen Klubu priateĺov ĺudového umenia, ktorý už takmer ,rok pracuje pri Národopisnom' oddelení Liptovského múzea v Liptovskom Hrádku.
      Martin Frian z Bobrovca, okres Liptov ský Mikuláš, prihlásil do súťaže detské hračky z nelúpaného vŕbového prútia.
      Cenu Krajského osvetového strediska v Banskej Bystrici za hračky získal 70-ročný autor Anton Krištofčák z Tvrdošína, okres Dolný Kubín. Prezentoval sa vyrezávanými drevenými koníkmi s postrojmi a kolekciou hračiek, imitujúcich tradičné poĺnohospodárske pracovné nástroje.
      Ján Fiala z obce Brehy, okres Žiar nad Hronom, sa predstavil hlinenými zvukovými hračkami.
      Diplom a uznanie Krajského osvetového strediska v Banskej Bystrici si z Ružomberka odniesol mladý autor Branislav Grosch z Kremnice, okres Žiar nad Hronom za kolekciu invenčných zotrvačníkových hračiek založených na princípe roztočenia osky medzi prstom a ukazovákom, prípadne medzi dlaňami, alebo dokonca pomocou tenkého povrázka, ktorý sa natáča na osku a prudko potiahne.
      Na záver treba spomenúť hračky Jozefa Slivku, konzervátora Horehronského múzea v Brezne. Jozef Slivka žije a pracuje vo Valaskej. Na výstave sa predstavil s bohatou kolekciou pôvabných drevených postavičiek, každá v inom kroji. Často opakovaným motívom sú muzikanti. Videli sme napríklad husličkárov z Terchovej,[/] gajdoša z Gemera, píšt'alkárov a fujaristu spod Poĺany.
      Hračky, tak ako sme ich videli na IV. krajskej výstave Tvorivé záujmy človeka vo výstavných priesto[t][r]och Liptovského múzea v Ružomberku od 17. júna do 25. júla 1989, tieto typické ukážky ĺudovej tvorby, môžu byt' dôležitým inšpiračným zdrojom návrhárom súčasných hračiek pre deti. Eva Pančuhová

Ĺudové umenie z Cífera [obsah]

"V roku 1892 vznikla v obci Cífer v okrese Trnava výšivkárska škola, ktorej vedúcou bola Mária Holósyová. v škole sa učili vyšívat' ženy a dievčatá z Cífera i blízkeho okolia. Technická vyspelosť, náročnosť a umelecká úroveň tunajších výšiviek čoskoro získala širšie uznanie na medzinárodných výstavách.
Škola sa postupom času premenila na vyšívačskú dielňu, pre ktorú pracovalo asi 300 vyšívačiek z jedenácť obcí. Široký ohlas a záujem o práce dielne potvrdzujú objednávky z kráľovských dvorov nielen Uhorska, ale i Španielska, od šľachtických rodín z Belgicka a Francúzska. v dielni vyšívali náročné slávnostné svetské i cirkevné rúcha, korunovačné oblečenia.
Hoci vyšívačská škola v r. 1918 zanikla, počas celého medzivojnového obdobia sa stále v Cíferi hojne vyšívalo, ba výšivkárstvo bolo pre mnohé ženy významným

zdrojom zárobku. v súčasnosti na zárobok vyšívajú zväčša už len staršie ženy pre výšivkárske družstvo Detva, no pre vlastné potreby a potešenie vyšíva tu oveľa väčší počet žien" - čítal nejeden návštevník v malej sále budovy Ústredného výboru Slovenského zväzu žien v Bratislave na Spojnej ulici číslo 1.
      Tu bola totiž inštalovaná výstava pod názvom "Ľudové umenie z Cífera", ktorú zorganizoval ÚV SZŽ v Bratislave v rámci hnutia "Strom životu" v dňoch od 28. júla do 31. augusta 1989 a verejnosti bola dostupná v čase od 13. do 18. hodin denne okrem soboty a nedele. Komisárkou výstavy bola Ľuba Pavlovičová-Baková, redaktorka Československého rozhlasu na Slovensku v Bratislave.
      Čo si mohol návštevník za uvedený čas pozrieť na výstave?
      Hneď na začiatku na ľavej strane to bol: 1. Sviatočný kroj ženy z Cífera a Sviatočný kroj muža z Cífera. Ďalej, 2. v ornamentoch zasadený názov obce CÍFER v červenej farbe (autorkou bola H. Špačková, 1984). ĎaIšími exponátmi bohato zdobenými ornamentami, rôznymi pestrofarebnými niťami posplietané a zlatom vyšívané boli na ľavej strane na paneloch: 3. Tacla na tilangri a gatrami zo ženského kroja; 4. Ručník so strapcami a kacabajka, 5. Sviatočná kacabajka, 6. Ženský kroj s ručníkom na všedný deň, 7. Rukávce na nedeľu - plecá tacle čierno-žlté s kamrholom paličkovaná čipka, podtým: žlté gatričkované tacle, vyšívané na tyle a paličkovou čipkou, 8. Nedeľný ručník - váperový, čipka jabĺčková, 9. Ručník na nedeľu - váperový s "hruškovú čipku", 10. Sviatočný ručník na tilangri, jabĺčková čipka, 11. Ručník na sviatok na rezy s "podkovičkovú čipku"; Ručník[/] na sviatok váperový "u zárubí", 12. Parta a polečka nevesty - zlatový čepec mladej ženy, 13. Golier a svadobný kabátik - vyšívané tradičnou cíferskou čipkou, 14. Detská košieľka a čepček.
      Exponáty, vystavené po stoloch sa stočili do prava tvaru podkovy. Dečka na hodvábnom saténe, vyšívaná zlatom a pošitá gorálkami; Dečka saténová, farebne vyšitá (autorka: Helena Repášová), Ľanový záves vyšívaný s modrými kvetami; Závesy ťahané vyšívané so žltou niťou, Konopný obrus (autorka: Mária Krajčovičová), Obrus plná výšivka (autorka: H. Repášová), Konopný obrus červený (autorka: Galová), vyšité na ňom: Kovacsóczý Vilma 1911; Konopný obrus - krížiková výšivka z roku 1895; Sviatočný pracovný odev, Letný pracovný kroj muža: vyšívaná košeľa a gate z konopného plátna a Obrus "Maky" (autorka: Köszeghyová Amália).
      Treba pochváliť organizátorov za krásnu, ale najmä vysoko historicky hodnotnú a pritom aj umeleckú úroveň, ktorou uvedené exponáty dýchali. Popri kvalite ručnej práce autoriek, ktoré isto-iste prežívali a prežili pri práci svoje voľné chvíle, treba však "pokarhať" tie, ktoré sa na svoj výstavný exponát nepodpísali, ale ukázali zo svojho ja kus umenia. Milan Urbanovský

Poučení na všech stranách II. [obsah]

Byla jsem v Americe - přesněji řečeno pouze ve Filadelfii a okolí - jen krátkou dobu, přece však jsem mohla uvidět čtyři způsoby prezentace etnografického materiálu, snad i jinak pojaté, než jsme běžně zvyklí.
      Pnvní z toho v Balchově Institutu pro etnická studia, kde se konala VIII. konference o lidové stravě. Nejprve je nutné si ozřejmit, že tento ústav byl založen teprve r. 1971, a to jako dokumentační středisko imigrace, se snahou zachytit historii příchodu a specifiku života na sto etnických skupin. v budově, otevřené r. 1976, je těžištěm badatelský archiv, obsahující na 60 tisíc knih, 6 tisíc cívek mikrofilmu tisku, 5 tisíc stop (=1,5 km) dokumentů archivní povahy, 30 tisíc fotografií, vedle množství magnetofonových záznamů a jiného materiálu. Oddělení trojrozměrných předmětů je nejmladší částí institutu, obsahuje na 5 tisíc inventárních čísel; v tom je i dokumentace přistěhovalců ze Slovenska. Institut si klade za úkol vedle bohaté osvětové činnosti - vytvořit ročně tři krátkodobé výstavy.
      V současné době byly v budově dvě výstavy, z nichž "Tradice v přeměně" je pro nás zajímavější pro koncentraci na jednu skupinu obyvatel, pro sevřenou osnovu, postihující život židů v rozmezí let 1840-1940. Zahrnuje vnější náboženskou stránku a všechny aspekty jejího odrazu v soukromém i veřejném životě. Nejbohatěji bylo možné dokumentovat rodinné tradice a nejpřesvědčivěji z fotografické části oddíl "očima židovských fotografů", z níž se poučíme nejen o vnější formě jevů, ale i o vnitřní (z výrazu lze vyčíst vztah objektu k události). Poslední kapitola "Hledání útočiště", obrácená k událostem v Evropě, se Středoevropana zvlášť dotýká.
      Převaha autentického, dobového archivního materiálu (se jmény konkrétních lidí) a umírněná výstavní stránka nečiní tuto výstavu papírovou. Účelně volné trojrozměrné předměty jsou zde použity k dokreslení hlavní osnovy, nepřerušují ji,

ani nestrhávají na sebe pozornost. Výstava je v úhrnu přesvědčivá, protože je střídmá, nepodceňuje diváka, nesnaží se mu něco vnutit, ale výsledek divákovi vyplyne z vystavovaného.
      Protipólem je "Mummers Museum" věnované jednomu jevu, specifickému pro město Filadelfii, totiž novoročnímu průvodu masek. Krátce se vysvětluje složitý vývoj vzniku zvyku a jeho další vývoj od konce minulého století, zachycuje zájem o masky od dětství, návrhy i význačnějších umělců, prosté lidi při zhotovování fantastických kostýmů, reakce přihlížejících všeho věku a všech vrstev, hlavní však je prezentace nejlepších oceněných masek v posledních letech (na figurinách). Našemu vkusu jsou poněkud cizí, vypočítané na blýskavý efekt - v průvodu však jsou pozorované z odstupu za kalného zimního dne. Od třicátých let přibyla zdůrazněná hudební stránka a i to se projevilo v expozici, jednak vystavením nástrojů, jednak možností volby její reprodukce. Je to muzeum současnosti par excellence, i když s omezením na jeden, byť zajímavý úsek života velkého města.
      Muzeum v přírodě - Pennsylvania Farm Museum of Landis Valley - dokumentuje život venkovského obyvatelstva, příslušníků amish-mennonitské sekty; Sekta vznikla ze švýcarského novokřtěnského hnutí a z jeho holandské větve. v 18. století byli její příslušníci povoláni W. Pennem, který jí slíbil náboženskou toleranci. Usadili se v jihovýchodní Pennsylvánii a stali se úspěšnými zemědělci, Dosud tvoří uzavřenou konzervativní skupinu obyvatelstva, vyznačují se zvláštní oblečením a mírumilovností.[/]
      Muzeum má v podstatě stejnou koncepci jako ostatní muzea tohoto druhu. Jsou tu roubená obydlí s veškerým hospodářským příslušenstvím, stejně jako malé řemeslnické dílny, všechno v provozu, ale nejen fingovaném. Některé jevy jsou rozvedeny ve zvláštních expozicích. v budově, podobné stodole, aby nevycházela z rámce muzea, byla přehledná výstava textilní výroby. Přitom tu ženy pracovaly společně na tradiční pokrývce, jiná byla vystavena hotová se zdůrazněním, že bude vydražena pro dobročinné účely. v jiné prostranné budově byla výstava dopravních prostředků se všemi doplňky. Oproti našim zvyklostem zde není přesná hranice mezi minulostí a přítomností. Je zřejmé, že mnohé přístřešky byly rekonstruovány pro muzejní účely, cestou jsme viděli jiné doposud sloužit, např. praktické patrové stodoly, využívající svažitý terén. Nahoru se snadno navezlo a uskladnilo krmivo pro dobytek, který je ustájen dole. Tato organická směs starého a nového je zřejmě charakteristická pro tuto skupinu zemědělců, aniž si to sama uvědomuje.
      Poslední, vskutku velkolepé Winterthurské muzeum se specializovalo na dekorativní, uměleckou stránku předmětů, aniž se tu činí rozdíl mezi městským stylem a venkovským lidovým uměním. Leží daleko od městských sídlišť, uprostřed velkého pěstěného parku, umožňujícího celodenní piknik. Hlavní komplex budov byl postaven r. 1839, muzeu darován r. 1929, celý areál veřejnosti zpřístupněn r. 1951. Ve 200 místnostech je předveden způsob života v této části země v letech 1640-1840, přitom z 83 tisíc předmětů může být vystaven jen zlomek.
      V tomto muzeu se zvolil způsob prezentace exponátů ve funkčním použití, jak to[/] právě malé místnosti umožňují: keramika a sklo na původním nábytku, vytkávaná pokrývka např. na posteli, zasklené pamětní listy, ručně psané a malované, pověšené na zdech, kuchyňské nářadí u krbu, tedy nikoli monotématicky, abstraktně ve vitrinách. Přestože je materiál soustředěn podle schématu kuchyně jizba, je možnost systematického studia, protože je roztříděn podle chronologie a provenience. Je až s podivem, kolik je tu exponátů datovaných 18. stoletím, které bylo tak bouřlivé právě v této krajině. k dovršení komplexnosti slouží v jednotlivých místnostech alba s dokumentací příslušných staveb v terénu. Zajímavý je čtvercový dvůr přes .dvě podlaží se znázorněním čtyř nejčastějších průčelí domů (nahoře zastřešený sklem). Exponáty pocházejí opět ze zmíněné amish-mennonitské sekty, ale je tu zastoupen i anglický a novoholandský interiér, velmi bohatý, a sekty shakerské, velmi prostý.
      V muzejní expozici je v podstatě temno, slabé elektrické osvětlení je umístěno jakoby v původních svícnech, okna se skládají z malých tabulek. Místnosti jsou přístupné jen s průvodcem, vybaveným silnou baterkou, kterou osvětluje tu část, o níž vypráví. Návštěvníci u vstupu musí odevzdat úplně vše, i propisky (vrátná půjčuje obyčejné tužky).
      Jaké poučení z toho všeho vyplývá: Překvapivá je neintegrovanost skupin obyvatelstva nejen podle etnicity, ale i podle příslušnosti k náboženským sektám, z nichž některé takřka po tři sta let uchovávají určité archaické prvky povýšené na symbol skupiny.
      Za druhé - nesmírná vážnost ke zděděným věcem je věcí všech. Ani jeden

z ústavů nepoužíval ať ve stálé expozici či v krátkodobých výstavách přehnaných prostředků, "čertů, vyskakujících z krabičky", s vědomím, že se to brzy okouká a omrzí, ale vystavil předměty tak, aby mluvily samy, a přesto výsledek nepůsobil lacině.
A posléze - všechny tyto instituce vznikly ze soukromé nadace, ke které se přidal okruh přátel a veřejná, případně státní dotace. Pomiňme nevýhody, všimněme si výhod. Při akcích se projevuje nepředstavitelně obětavá pomoc přátel ústav, ten nestojí stranou zájmu iidu; současně získává větší sepětí s realitou. Každý ústav má dobře zařízenou a vyhledávanou studovnu, přístupnou veřejnosti (a také bohatě zásobený obchod se suvenýry a příslušnou literaturou a ani to není zanedbatelný aspekt). Miroslava Ludvíková

Etnofilm Rožnov p. R 1989 [obsah]

Sedmé celostátní soutěžní přehlídky amatérských národopisných filmů, která se konala ve dnech 14. a 15. dubna 1989, se poprvé účastnili zahraniční hosté a do soutěže byly přijímány vedle "osmiček" a "šestnáctek" také videofilmy. Národopisné filmy dovezené zahraničními účastníky z Estonska a Polska a promítané mimo soutěž vzbudily mezi početnými návštěvníky Etnofilmu mimořádný zájem. Zatímco dva estonské filmy z roku 1978 zachycovaly staré, dnes už téméř zaniklé zemědělské techniky a způsoby hospodaření, polský[/] snímek Stromy (1980) byl filmovou výpovědí o vztahu člověka k posvátným stromům, opředeným legendami. Autor filmu A. Różycki z Lodže tento zdánlivě abstraktní námět zachytil velmi reálně, až naturalisticky (např. v záběru, kdy lidé se snaží holýma rukama získat kousíček dřívka z kmene posvátného dubu), ale současně i citlivě s úctou k víře prostého člověka. Druhý polský snímek téhož autora netradičními form-ami vypověděl o malířské tvorbě starší vesnické ženy. Film nebyl přehlídkou jejích inzitních obrázků, ale mohutnou syntézou inspiračních zdrojů, které malířské tvorbě předcházejí.
      Pozadu nezůstaly ani naše mimosoutěžní filmy. Spíše naopak. Film D. Hanáka z Bratislavy Obrazy starého sveta si odnesl vavříny už z Cannes a také na diváky v Rožnově p. R zapůsobil ohromujícím dojmem. Autor si na slovenském venkově vytypoval několik lidí, dosud žijících jakoby mimo náš civilizovaný svět. Na plátně se více než hodinu odvíjejí jejich podivuhodné životní osudy a způsob života, z něhož poznáváme i myšleni a názory těchto lidí. Mimo soutěž byl také promítnut film M. Slivky o P. Socháňovi (30'), film V. Poltikoviče o výuce a vzdělávání mladých negramotných Cikánů ve zvláštní vojenské jednotce (Samostatná rota, 16 mm, 20'), film V. Svobodové z novoosídleneckého pohraničí (Náš domov, 16 mm, 30') a další.
      V rámci soutěžní přehlídky bylo promítnuto celkem 24 amatérských národopisných filmů (z toho 6 video). Hodnotící porota v čele s M. Slivkou udělila velkou cenu Etnofilmu - Cenu Valašského muzea filmu Horenka Chabová (8 mm, 15') autorů I. Stříteského a M. Kundraty z Prostějova[/] "za pravdivé a emotivní zobrazení naléhavého společenského problému" (opouštění žitkovských Kopanic a s tím spojené ekologické následky pro celou oblast). Zvláštní cenu poroty obdržel film U Piklov pod Róňom (8 mm, 17,5') I. Kočnera z Ružomberku, a to za realistické zpracování způsobu života obyvatei jedné kopaničářské usedlosti.
      Ostatní ceny Etnofilmu byly jako v jiných letech rozděleny podle kategorií. v první soutěžní kategorii ("Člověk, jeho životní a sociální prostředí") obdržel hlavní cenu film autorů J. Stromšíka a J. Maléře Kultura jedné vesnice (16 mm, 17'). Film zachycuje kulturní profil valašské obce Hutisko - Solanec, o nějž se především zasloužila jubilující pětaosmdesátiletá národopisná pracovnice V. Volková-Karasová. Diplom v této kategorii získal F. Pavlík z Lázní Kynžvart za film Pan otec (8 mm, 10'- o záchraně vodního mlýna) a čestné uznání film P. Leška Sme svoji (8 mm, 9'-ze života Cikánů).
      Ve druhé kategorii ("Způsoby hospodaření, výroba, řemesla") udělila porota hlavní cenu filmu Drsná krása od P. Lukeše z Uherského Hradiště (16 mm, 13,5'-výroba ručního papíru ve Velkých Losinách), diplom si odnesl J. Hradecký ze Sopotnice za Bronzové písmo (8 mm, 11,5'-žamberecká ruční výroba) a čestné uznání získal in memoriam L. Chytil z Litovle za Plechový šperk.
      Ve třetí kategorii ("Lidové umění, zvykosloví v tradičním prostředí") získala hlavní cenu M. Felberová z Levoče za videofilm Súčasná svadba v Toryskách (26'), diplom byl udělen S. Chmelovi ze Žiliny za videofilm Fero Mucha (17') a čestné uznání obdrželi v této kategorii

V. Šimeček a F. Holub z Velešína za filmový snímek o draní peří na Vysočině (I když pršelo, bylo veselo - 14'). V poslední kategorii ("Národopisná dokumentace současného života, muzea v přírodě, folklorismus") byl hlavní cenou oceněn videofilm Kovářské dny (18', autor R. Mihle z Prahy), diplom získal film J. Maléře a J. Stromšíka Hrnčířská sobota (16 mm, 15'- tento stejně jako předchozí z rožnovského skanzenu) a čestné uznání obdržel J. Kuska a G. Szabó z Liptovského Mikuláše za film Mlyny v Oblazoch (8 mm, 11'- záchrana vodních mlýnů).
Jako v minulých letech i v roce 1989 byl Etnofilm vzorně organizačně zajištěn,[/] za což patří dík Valašskému muzeu v přírodě, krajskému i okresnímu kulturnímu středisku, Československé televizi v Ostravě, okresní správě kin, kinu Panorama v Rožnově p. R a Domu kultury ROH v Rožnově p. R Hluboce litujeme, že se sedmého Etnofilmu už nemohli zúčastnit dva přední tvůrci českého amatérského národopisného filmu - František Potočný ze Vsetína (1926 - 1987) a Lumír Chytil z Litovle (1922 - 1988). Bližší údaje o obou zesnulých, soupis všech soutěžních i mimosoutěžních filmů, jmenovitý seznam členů přípravného výboru a hodnotící poroty a další údaje obsahuje katalog vydaný k Etnofilmu 89. Josef Vařeka[/]

RECENZE

Etnografický slovník [obsah]

Odborná výchova etnografů k používání nářečních termínů pro označení předmětů způsobila, že dnes nemůžeme národopisné sbírky muzeí (byť i zkatalogizované) přímo převádět na automatizovanou evidenci, vybírat soubory předmětů podle názvů nebo prostě srovnávat stejné jevy v různých regionech. Synonymita a homonymita se stá vá nepřekonatelnou překážkou, protože v muzeích už pracuje generace, která většinu sbírkových předmětů nezná z autopsie v jejich původních funkčních vztazích a protože sbírky dosahují takového množství, jaké je nevyužitelné se stanoveným[/] počtem muzejniků bez počítačové techniky. Proto se v posledních 15 letech objevují pokusy vymezovat pojmy a upřesňovat jejich názvy. v návaznosti na ně, z iniciativy Středočeské krajské etnografické sekce v r. 1987 Národní muzeum v Praze vydalo tiskem podobný materiál pod názvem Etnografický slovník 1 s podtitulem Domácí kuchyňské nářadí, nádobí a náčiní (autoři VONDRUŠKA, V. - KOPŘIVOVÁ, V. GRULICH, T.). Nebudu se zabývat tím, co do vymezeného okruhu patří nebo nepatří (jsme vděčni za jakékoliv dobře zpracované heslo), podstatná je metoda zpracování. Slovník na 70 stranách přiřazuje 195 pojmům název, výklad, popis a systém měření. U názvu chybí označení[/] gramatického rodu a koncovky gen. sg. (jde přece o slovník; nespisovné tvary jako např. lahev nebo láhvica by se také neměły objevovat). Zvolené termíny až na výjimky vycházejí ze spisovné normy, ale chybí v rámci hesla nářeční termíny, aby bylo možno určovat dialektismy v inventářích muzeí. Ne vždy je dodržena logika struktury názvu (nikoliv "kvašňák", ale "hrnec kvašňák"). Největší problémy jsou s názvy nádob, stolic, desek a jiných jednoduchých polyfunkčních předmět. Proto považuji za vhodnější vycházet z objektivních znaků formy, nikoliv z funkce (názvy "ocetnice", "mlékáč", "kvašňák", "naběrák" aj. jednoznačně neurčují ani funkci, ani na ní závislý nezbytný tvar). I ve výkladu pojmu nebo definici je třeba vycházet z tvaru a materiálu, jedině pokud bychom s nimi nevystačili pro přesné určení, lze poukázat na prokazatelnou funkci (u názvů např. "deska na..."). Autorům se stal zřejmě název cílem práce, protože výklad je u mnohých, předmětů nesprávný nebo neúplný (např. u kvašňáku se připouští, že byI i na povidla, v popisu není uvedena ani možnost odtokového otvoru aj.). Je zcela zřejmé, že slovníku chybí definice, přesné vymezení předmětů. Postup by měl být opačný, nejprve se dohodnout na obsahu pojmů a pak vybírat nejvhodnější název z možností daných jazykovou praxí, a to z hlediska národního, nikoliv regionálního.
Za největší přínos Etnografického slovníku 1 považuji druhou polovinu hesla systém popisu a měření předmětu. Většina je doplněna velmi názornými kresbami, ne vždy však znakově správnými (např. u hrnce kovového jsou znázorněny spíše, kastroly, u díže káď apod.).
Podle úvodního textu autoři považují slovník za pracovní materiál, který by se

měl stát podkladem pro soupis sbírek středočeských muzeí a v praxi by se měla ověřit jeho obecnější použitelnost. Autoři nevyužili metodických poznatků z podobných pokusů obhajovaných r. 1985 v Národním muzeu v Praze, mezi nimiž bylo i pojmosloví sbírek stejného zaměření s 348 hesly, které vzniklo již v 70. letech ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově p. R Etnografický slovník Národního muzea byl přijat s velkým zájmem, jeho nedostatky vyvolaly odbornou kritiku, takže se na pracovištích autorů soustředilo množství konkrétních připomínek. v dílčích diskusích se tříbí názory. Dnes už je zřejmé, že se slovník nestane ideální příručkou, ale všichni etnografové v muzeích by si přáli, aby vyprovokoval vydání díla rozsáhlejšího a zpracovaného na základě všech dosavadních poznatků. Tím by splnil svoje plání nejlépe. Jiří Langer

Chvála národopisné monografie

Horehronie. Folklórne prejavy v živote Íudu. [obsah]

Red. V. Gašparíková. Veda, Bratislava 1988, 375 s., nákl. 1 200 výt., cena 97 Kčs
      Od druhé poloviny minulého století patří národopisná monografie k hlavním metodám národopisného výzkumu. Národopisci totiž poznali, že na rozdíl od tzv. vysoké kultury a umění je lidová kultura organizována jinak: podle regionálního a místního principu a že každá oblastní nebo lokální obměna kroje, domu, pohádky nebo tance má stejnou platnost. To rovněž[/] znamená, že celek národní kultury lze poznat a zhodnotit nejlépe prostřednictvím regionálních monografií. Pa prvních náznacích na konci 19. století se tato metoda ve slovenském a českém bádání rozvinula hlavně od počátku našeho století (K. Chotek, L. Niedrle, A. Václavík aj.) Rovněž po druhé světové válce si národopisná monografie podržela svůj význam, jak svědčí monografie z Kladenska, Rosicko-Oslavanska, Horňácka. Žakarovců atd.
      Jedním z nejnáročnějších monografických podniků - i v rámci celoevropském byl výzkum lidové kultury na Horehroní od poloviny padesátých let do poloviny šedesátých roků. Na jeho základě vznikly tři objemné národopisné svazky v první pojednává o zaměstnání v regionu (1969), druhý o materiální a duchovní kultuře (1974). Třetí nechal na sebe dlouho čekat. Vyšel téměř po patnácti letech pod titulem Horehronie. Folklórne prejavy v živote ludu. Svazek redigovala V. Gašparíková a zařadila do něj stati předních slovenských odborníků. M. Kosová napsala o pohádkáři J. Rusnákovi-Brondovi (s. 36-82), S. Burlasová o lidové písni (83-169), O. Elschek o hudebních nástrojích a hudbě (171-256), K. Ondrejka dvě kapitoly, a to o tancích a zábavách (257-296) a o dětských hrách (297-331) a M. Slivka o lidovém divadle (přesněji o betlémských hrách, 333-372). Stranou zůstaly tedy malé folklórní žánry (přísloví, hádanky atd.). Také M. Kosová mohla uskutečnit z celého záměru, jenž měl pojednat o celé lidové próze, pouze monografii o vynikajícím vypravěči; je to vlastně první slovenská vypravěčská monografie.
      Autoři tedy probrali hlavní a nejvíc frekventované folklórní žánry. Při jejich studiu vycházeli především z důkladného[/] sběru v jednotlivých lokalitách a snažili se zapsané jevy systematizovat a důkladně a názorně popsat z regionální perspektivy. Někteří autoři (zejména Burlasová v kapitole o písni a Elschek v oddíle o hudbě a hudebních nástrojích) usilovali místní a krajové jevy rozebrat v konfrontaci se sousedními oblastmi anebo v rámci celého slovenského folklóru; to jim umožnilo plasticky objasnit, v čem spočívají zvláštnosti folklórních projevů na Horehroní.
      Kniha o folklóru na Horehroní patří k mimořádným a předním počinům slovenského národopisu a celé slovenské vědy. Není jen příspěvkem k poznání lidové kultury v jednom regionu, ale dnes dostává ještě další smysl: kniha archivuje a uchovává folklórní projevy, které mezitím z valné části vymizely a žijí dnes především v druhotné existenci, jako folklorismus. Monografie o Horehroní má především význam odborný, vědecký. Avšak tyto popisy folklórních jevů mohou přispět rovněž aktuální praxi folklórních souborů, nebol'' přinášejí ve velkém výběru a v přesném záznamu písně, tance, hudební nástroje, hry atd., a tím mohou obohatit jejich repertoár. Oldřich Sirovátka

Kniha o tradičných zamestnaniach v Gemeri

Attila Paládi - Kovács: Életmód, fogalkozás, nemzetiség [obsah]

(Spôsob života, zamestnanie, národnosť). Gömör néprajza XIV. Vydanie Katedry etnografie Kossuth Lajos Tudományegyetem. Debrecen 1988, 234 s.

Publikačnú činnost' na pôde rôznych . etnografických inštitúcií v Maďarsku možno právom označiť za príkladnú. Tento prívlastok si zasluhuje nielen čo do počtu vydávaných publikácií, ako aj pre ich materiálovú prínosnosť, ale aj pre aktuálnost' prezentovaných výsledkov etnografického a folkloristického bádania, ktoré pohotovo sprostredkúvajú získané poznatky v teréne. Medzi tieto nesporne patrí aj aktivita pracovníkov Katedry etnografie v Debrecíne pod vedením prof. Zoltána Ujváryho, ktorej výsledkom je aj XIV. zväzok rady Gömör néprajza (Národopis Gemera), kde vyla práca A. Paládiho-Kovácsa pod názvom Életmód, foglaIkozás, nemzetiség (Spôsob života, zamestnanie, národnost'). Autor v prezentovanej publikácii predkladá výsledky výskumov na území bývalej Gemerskej župy zamerané na tradičné spôsoby baníckej práce, pálenie vápna a dreveného uhlia, drevorubačstvo, podomový obchod z Gemera na Dolnú zem, kultúrne kontakty Gemera so vzdialeným okolím a napokon predkladá obraz členenia južného Gemera na niekoľko mikroregiónov. Uvedené kapitoly práce sú výsledkom dlhoročných výskumov autora na území Gemera, ktoré vykonal tak v oblasti osídlenej slovenským etnikom, ako aj v jeho južnej časti (tak na území ČSR, ako aj v Maďarsku), ktorá je charakteristická maďarským etnickým . elementom. Práca poskytuje obraz o typických zamestnaniach gemerského obyvateľstva, ktoré dávali kolorit a formovali spôsob života a kultúru tohto územia. Prínosom práce je množstvo faktografického materiálu sprístupňujúceho cennú materiálovú bázu nielen pre potreby maďarskej etnografie, ale aj pre porovnávacie[/] štúdium z hľadiska slovensko-maďarských vzťahov v ľudovej kultúre. Zameranie bádateľského záujmu o v slovenskej etnografii menej preskúmané úseky ľudovej kuItúry tohto regiónu sprostredkúva mnohé cenné poznatky aj pre potreby etnografického štúdia na Slovensku. Menovite prínosný je materiái terminologický, ktorý autor získal terénnymi výskumami v pomerne značnom počte obcí ležiacich na slovenskom území Gemera. Zaiste zaujme pozornosť i posledná kapitola, ktorá podáva členenie južnej časti regiónu (osídlenej maďarským etnikom) na päť geografických celkov - súčasne aj etnografických mikroregiónov a etnických skupín. Tieto závery autora by bolo vhodné konfrontovat' z výsledkami bádania slovenských etnografov v tomto regióne. Magdaléna Paríková

Marek Cetwinski - Marek Derwich: Herby-Legendy-Dawne mity. [obsah]

Krajowa Agencja Wydawnicza. Wrocław 1987, 318 stran
      Erbovní a genealogické pověsti jsou v našem prostředí okrajovou záležitostí. Dochovaly se většinou jen ve starší literatuře, a tak je folkloristika opomíjí. Jinak je tomu v zemích, kde si národní šlechta podržela významnou úlohu až do nové doby. Např. v Polsku se tyto pověsti staly součástí národních tradic, přešly i do folklóru a obohatily často i moderní literaturu. Je tedy pochopitelné, že je tam možno zaznamenat trvalý zájem o jejich poznání a vysvětlení jejich podstaty. Dokladem je i nedávno vyšlá kniha, která si zaslouží[/] pozornost, neboť se dotýká také řady našich pověstí.
      Autoři vycházejí z teze, že erbovní znamení vznikla jako symbolické zobrazení mýtů a představují symboly mytických postav a dějů. Erbovní pověsti, které se snaží vysvětlit vznik jednotlivých erbů, pojímají jako .součást širší genealogické pověsti a konstruují její obecné schema: a) hrdina přichází z cizích zemí, b) osvobozuje pannu, kterou unesl nepřítel, c) žení se s ní a zakládá rod, d) zakládá město, vesnici nebo hrad. Shledávají zde podobnost s fantastickýrni pohádkami a stejné mytologické kořeny. Svůj výklad soustřeďují kolem tří okruhů: les a strom, poražené obludy a nepřátelé a tvůrce kultury. Nacházejí v erbovních pověstech prvky z velice dávných dob matriarchátu a patriarchátu a domnívají se, že přeměna heroa v předka rodu je výsledkem přeměny předtřídní společnosti ve feudální, kde i přes přijetí křesťanství zůstalo mnoho věrských představ pohanských.
      Pro své teze autoři připojují mnoho dokladů ze slovanské i jiné mytologie a využívají poznatků řady oborů; dokládají je také četnými ilustracemi. Výklad je ovšem málo přehledný, protože kniha nemá poznámkový aparát a citace nejsou důsledné. Ani velice dobré rejstříky a stručný výběr literatury je nestačí nahradit.
      Pomineme-li přílišnou různorodost dokladového materiálu, nebo i nadměrnou snahu zobecňovat a pri tom zdůrazňovat domácí provenienci pověstí, chybí zde především kritika pramenů. Autoři vycházeli z barokních erbovníků, pramenů poměrně mladých. v Polsku se jich dochovalo několik a nejmladší ,z nich také uvádí odkazy na starší autory. Tyto odkazy však nejsou přesné a vedou někdy ke zcela ne

pravděpodobným závěrům. Zřetelně je to vidět tam, kde se odkazuje na B. Paprockého. Často je citováno neexistující dílo nazývané Stromata (jedná se pravděpodobně o genealogické úvody ze Štambuchu slezského) a uvádějí se zkreslené citace z Hájkovy kroniky, z níž Paprocký přebíral smýšlená jména a etymologie. Působí pak značně nevěrohodně, když jsou mytologické souvislosti shledávány tam, kde se z Hájkovy Bíly; zakladatelky města Bíliny, stala bohyně Bila-Tetka, dcera Kroka II., údajného předka polského erbu zvaného Byliny. Nebo když se ztotožňuje Hájkův Košal s Krokovou dcerou Kazi a Sukoslav, pravnuk Bivojův, se Suczycem z polských pohádek; to už ovšem není vina barokního autora, ale nápad autorů recenzované knihy. Podobných případů by se dalo uvést mnoho, postačí snad už jen jeden: autoři kladbu do souvislosti nitranského Kocela se slovem kotel a spojují s pověstí o původním českém znaku (kterou poprvé zaznamenal až Dalimil), a to vše ve vztahu k polským erbovním pověstem. Tyto nepodložené filologické úvahy silně připomínají naivní etymologizování.
A tak je nutno konstatovat, že i když autoři mohou mít v něčem pravdu, nelze jejich vývody přijímat za všeobecně platné. Schůdnou cestou k pochopení podstaty erbovních pověstí zůstává nadále nové studium všech děl, v nichž byly zaznamenány, i když je to postup značně pracný. Jen tak se dá zjistit, jak různí autoři využívali pověstí pro své tvůrčí záměry, a jak se z pověstí stávaly pseudoučené konstrukce. Bude však možno postihnout také migraci pověstí, ovlivnění jinými folklórními žánry a literaturou i měnící se jejich ideový náboj. Irena Hrabětová[/]

Pověsťová monografie o severočeském Faustovi

Miloš Josef Pulec:Severočeský Faust. [obsah]

Severočeské nakladatelství, Ústí n. L. 1988, 142 st., cena 5 Kčs
      Císař Josef II. si v září 1779 napsal v severních Čechách v okolí Šumperku do svého cestovního zápisníku zmínku o "proslulém doktorovi, který jest velmi stár, ale výtečně prý nemocné léčí a hojí: Poznámka "selského císaře" se týkala Johanna Josefa A. E. Kittla (1704-1783), který žil v německé i české tradici na severu Čech jako zázračný doktor a čarodějník. Kytl náleží k rodokmenu německého Fausta, polského Twardowského, lužickosrbského Krabata a mnohých dalších a méně známých postav mimořádných lidí a kouzelníků. O Kytlovi psal za sto let Josef Svátek, romanopisec a autor pověstí, Autonín Klášterský o něm složil Legendu o doktoru Kytlovi a psali o něm v české literatuře ještě další. Německá literatura o této pozoruhodné pověsťové, ale skutečné postavě je mnohem starší a mnohem obsáhlejší.
      M. J. Pulec, známý několika rozpravami o pověstech, se tradici o Kytlovi věnoval už od konce čtyřicátých let a sám zapisoval mezi vypravěči látky o Kytlovi. Nyní vydal důkladně připravenou monografii, která patří k nejlepším rozpravám české pověsťové literatury.
      V knize se zabývá nejprve "historickým" Kytlem, shrnuje z literatury a jiných pramenů zprávy a informace o jeho životě a působení i o jeho ohlasu v české i německé kultuře. Větší část spisu věnoval podání o Kytlovi a rozebral motivy, které vytvářejí pověsťovou tradici: o léčení nemocných, létání vzduchem, o zaklínacích[/] knihách, upsání ďáblu, pátrání po zlodějích, "stěhování" kostelních zvonů atd. Přitom srovnává tyto motivy s ostatní českou a německou tradicí i s podáním starších i novějších autorů, kteří do svých knih a sbírek zařadili pověsti o Kytlovi. k tomu ještě připojil výběr "kytlovských" pověstí (celkem 19 čísel). Otázku, zda na vytváření pověsťové tradice o zázračném lékaři Kytlovi bezprostředně zapůsobila tradice faustovská, Pulec ponechal otevřenou, neboť lze na ni těžko odpovědět.
      Pulec zvládl obsáhlou literaturu nejen českou, ale i německou i další; monografie je významným a spolehlivým příspěvkem k tomuto tématu. Snad mohl ještě do výkladů přibrat další některé obdobné motivy a postavy, jako třeba známé "bohyně" ze slováckých Kopanic; zmínka o J. J. Graslovi (Pulec jej nesprávně píše Gräzel) je sice na místě (s. 121), avšak podle Pulce prý tento loupežník byi popraven v Brně; stalo se to, jak známo, za velké účasti dychtivých diváků ve Vídni.
      Krajské i ústřední nakladatelství bohužel málokdy vydávají podobné monografie, jako je kniha Pulcova. Tuto rozpravu vydali právem, protože významně obohatila naši i německou folkloristickou literaturu. Oldřich Sirovátka

Lidské dokumenty z Podluží. [obsah]

K vydání připravil Václav Frolec. Vydalo Słovácké muzeum v Uherském Hradišti 1988, 85 str.
Zápisy výroků prostých lidí z Podluží, tak by se dalo charakterizovat drobné dílko

nazvané "Lidské dokumenty z Podluží", které utřídila k vydání připravil Václav Frolec.
      Dlouhou dobu ležely zažloutlé ústřižky textů se záznamy Jaromíra Fialy a Ladislava Húska ve staré truhle, které uspořádané do malých kapitol, podávají doklad o moudrosti starých Podlužáků. Každý, kdo vezme knížku do ruky, objeví v ní zapomenuté výrazy a výroky, které v dnešní době málokterý Podlužan používá a mladí lidé je jíž neznají. Úryvky vyprávění, psané v dialektu, dobře vykreslují vztahy lidí i obyvatel sousedních obcí, jednání a myšlení konkrétních osob v různých situacích, opsané způsobem přesně odpovídajícím někdejší mluvě obyvatel Podluží. z počátku 19. století, především z období roboty, jsou vykresleny situační momenty, které se již běžně v literatuře neobjevují, historické události, stejně jako lidové praktiky, zvyky a obyčeje.
      Humor, jež je zřejmě přirozenou vlastností Podlužáků, je opsán v poslední kapitole, která tvoří drobné povídky, jež velmi věrně osvětlují povahu Podlužáků stejně jako jejich vzájemné vztahy. Nezkresleně a věrohodně vystižené situace jsou nedocenitelným dokladem života lidu v minulosti.
      Hodnota tohoto náhodně vzniklého dílka je především v tom, že přibližuje život lidu v různých situacích a že dobře vykreslené životní momenty mají stále co říci dnešnímu mladému člověku.
      Kniha je psána v dialektu s řadou místních výrazů, je opatřena nářečním slovníčkem a hodnotnými dobovými fotografiemi. Ludmila Tarcalová[/]

J. Šťastná - L. Prachařová: Lidové pečivo v Čechách a na Moravě. [obsah]

Technologie lidové výroby 7, Ústředí lidové umělecké výroby, Praha 1988, 236 s., něm. res.
      V edici Technologie lidové výroby, kterou vydává ÚLUV v Praze jako svůj zájmový náklad, vyšla jako sedmý svazek publikace J. Šťastné a L. Prachařové Lidové pečivo v Čechách a na Moravě. Je rozdělena do dvou částí.
      J. Šťastná se v první části knihy nazvané Pečivo v životě lidu zabývá historií pečiva, jeho významem a úlohou v životě člověka, kterého provázelo od narození až do smrti ve chvílích všedních i svátečních. Pečivo bylo podle jednotłivých druhů denním pokrmem, darem či odměnou za práci, projevem pocty, náklonnosti a lásky. v průběhu staletí podléhalo kvalitativním, druhovým, tvarovým a výzdobným proměnám, ale vždy bylo, zvláště v případě chleba, symbolem hodnoty lidské práce. Autorka shrnula dosavadní poznatky z řady článků a regionálních publikací o stravě a využila materiál z terénních výzkumů i různých dotazníkových akcí ke sledované problematice. Získané údaje rozdělila do několika kapitol, v nichž zachytila úlohu jednotlivých druhů pečiva v rodinné a výroční obřadnosti v průběhu roku, jejich regionální názvy a dobové odlišnosti (Chléb a pečivo všedních dnů; Narození a křtiny, Svatební koláče a jiné pečivo; Úmrtí a pohřeb; Pri stavení masopustu; Na jaře a o velikonocích; Posvícení; Na Martina a o dušičkách; Mikulášské pečivo; Vánoční svátky a koleda a Odměna za práci).
      Druhá část recenzovaného svazku Technologie výroby lidového pečiva byla[/] zpracována L. Prachařovou. Přináší regionální receptury a praktické návody ke zhotovení jednotlivých druhů (Těsta nekynutá, Těsta kynutá, Těsta s medem a kořením atd.).
      Publikace je doplněna řadou kreseb a fotografií, které vedle názorných popisů umožňují odborníkům, ale i laikům seznámit se s rolí pečiva v životě lidu, navázat na tradici české lidové stravy a vyzkoušet některé méně obvyklé druhy pečiva.
      Kniha, doplněná seznamem informátorů a rozsáhłou bibliografií, přináší souhrn dosavadních poznatků o lidovém pečivu i praktické zkušenosti z jeho výroby. Svým obsahem i zpracováním si zcela jistě získá přízeň čtenářů. Vladimíra Klevetová

Dušan Holý: Zpěvní jednotky lidové písně, jejich vztahy a význam. [obsah]

Spisy univerzity J. E. Purkyně v Brně, filozofická fakulta, 271 (1988). 142 stran
Učitelka jedné LŠU v Brně zadala asi jedenáctiletým svěřencům za úkol analyzovat několik nápěvů lidových písní a moc se rozčilovala nad rozpaky a neumělostí žáčků. To se rozumí, že po nich chtěla rozbor provedený pomocí tradiční klasickoromantické teorie a terminologie. Nevím, dostane-li se některý z 500 výtisků práce D. Holého do rukou učitelů našeho základního hudebního školství. Je to spis vysloveně odborný a jeho četba je neobyčejně náročná, vyžaduje soustředění a nějakou dobu. Zájemce ji však bude číst se zaujetím, místy jako napínavou četbu a taky bude za svou námahu odškodněn

vysoce stylizovaným humorem filozofické ražby. Autor si vzal za úkol sledovat letitý výzkum tvarosloví lidové písně, který se táhne v naší době od dob Erbenových a v posledních desítiletích nabývá na intenzitě, v nejpozdnějším období živen mj. i vpádem počítačů do analytické sféry hudební folkloristiky a etnomuzikologie. Zdánlivě nepříliš rozsáhlá studie má svou váhu už proto, že je tu navršena řada základních problémů, až dosud nadhozených, některých už téměř vyřešených, jiných ještě vyžadujících řešení. D. Holý, který se jako jeden z významných odborníků otázkou rozboru jednotek lidové písně zabývá po celá léta, opírá se i tady o domácí a zahraniční literaturu. Nečtl ji jenom jako registrátor, ale doslova se jako spolubojovník utkával s jednotlivými problémy spolu s autory; diskutuje s nimi a polemizuje, nebo se dovolává jejich autorit; jeho knížka působí dojmem živé debaty, shrnující dané poznatky a zároveň otevírající cestu kupředu. Holý neudává souhrnně literaturu, čtenář ji může sledovat jednak téměř na každé stránce textu a vzadu má rejstřík jmen, v němž se může snadno zorientovat. Na práci D. Holého je třeba ocenit její dynamičnost a přítomnost právě tak jako skutečnost, že nechce být přehledem dosavadních zjištění, ale ke každému problému se staví s plným zaujetím a vyhraněným stanoviskem. Autor sleduje problematiku z několika úhlů pozorování, jak to vyplynulo z dosavadního výzkumu. Připraví si půdu klasifikací lidové písně jakožto projevu výhradně zpěvního, z čehož mu vyplyne, že je třeba vycházet při analýze nejen z textu, ale ze slovesné i hudební stránky zároveň. A rozebrat svébytné typy lidových melodií nelze pomocí názvosloví umělé hudby, jak to věděl již Ho[/]stinský. Hned na počátku vyvstávají nesnáze, pramenící z tohoto zdánlivě banálního zjištění, neboť na rozdíl od terminologie klasickoromantické hudby, dokonale sjednocené, se až dosud etnomuzikologové nesešli na společné platformě. Prodíraje se odvážně houštím problematiky, stanoví si autor dva základní okruhy otázek, jež naplní dvě hlavní kapitoly jeho práce: strofické cykly v lyrické písni (s. 35 ad.) a řádková segmentace (s. 65 ad.). Na prvý pohled vyhlíží řádek, "nejnižší formová jednotka, jež už je dále nedělitelná", jednoduše; ve skutečnosti přináší členění na řádky řadu problémů, jak se lze přesvědčit na stránkách knihy. Nemnoho jinak je to i s pojmy strofa, strofický a nestrofický útvar v lidové písni. Ve strofických písních považuje Holý za základní jednotku stavby sloku; hledá pak vztahy uvedených jednotek k dalším jednotkám, jež jsou u jednotlivých autorů definovány rozmanitě (díl, fráze, perioda, verš, část, úsek ap.). Tyto rozbory mají význam pro sledování variačního procesu v lidové písni, pro ediční činnost, jsou však především jedinečným srovnávacím materiálem.
Autor doprovází svůj výklad podrobnou dokumentací, diagramy v textu, neustálou konfrontací svých výsledků s tím, čeho bylo dosaženo jinde. Čtenář je veden k citlivějšímu pohledu na strukturu lidových textů i nápěvů, bude si všímat jejich motivaci a rozvíjení, kombinací jednotlivých prvků. Inspirativně působí po této stránce např. kapitola o spojování strof a vyšších celků, klasifikací písní, prvků a jejich kombinací. Vzrušivá je i závěrečná kapitola, v níž se konfrontují výzkumy našich odborníků se světovou etnomuzikologií, operující s počítači. Jan Trojan[/]

Významná kniha o srovnávací slavistice

Slavomír Wollman: Porovnávacia metóda v literárnej vede. [obsah]

Bratislava 1988, 314 s.
K čelným československým literárním historikům slavistického zaměření patří Slavomír Wollman. Slovenské nakladatelství Tatran mu nedávno vydalo soubor statí Porovnávacia metóda v literárnej vede (doslov ke knize napsal K. Rosenbaum ). Wollman zařadil do knihy dvanáct kapitol. Některé se zabývají nejdůležitějšími teoretickými a metodologickými otázkami: metody a orientace literární komparatistiky, problémy tzv. generální literatury, systém žánrů jako úkol komparatistiky atd. Autor samozřejmě těží ze současné mezinárodní literatury o srov návacím výzkumu, avšak programově se vrací ke staršímu vývoji komparatistiky. Proto dovede vidět nejen úskalí a slepé cesty, nýbrž i přínos a úspěchy směrů, o nichž se v posledních desetiletích mluvilo buď málo nebo s despektem - jako třeba tzv. migracionistice a úloze kulturních a slovesných kontaktů. v posledních dvou třech desetiletích ve srovnávacím výzkumu - v literární vědě i ve folkloristice - nabylo vrchu tzv. typologické pojetí. Wollman ukazuje, že někteří autoři tento výzkum zredukovali na pouhé uvádění nebo konfrontování obdob a paralel; právem se domnívá, že paralela, typologická shoda ve dvou nebo několika literaturách a kulturách je pouze signálem hlubších a širších souvislostí. Proto žádá, aby komparatista záměrně usiloval o vysvětlení a odhalení podobností a vazeb, které k těmto typologickým paralelám vedly, ať mají příčiny v nezávislém vzniku, genetických svazcích anebo v kulturních kontaktech.

Avšak Wollman se v této knize nevěnuje pouze a výlučně teoretickým úvahám, nýbrž významný díl svých výkladů má literárně historické zaměření. Autor v nich osvědčil mimořádně široký literárně historický i obecně kulturní rozhled. Národopisce budou přitom zajímat asi nejvíce úvahy o funkci tradic při vytváření národní kultury.
Teorii srovnávacího výzkumu v literární vědě se v posledních letech věnovali zejména slovenský literární vědec Dionýz Ďurišin a známý český literární historik Josef Hrabák. S. Wollman se ve svém teoretickém přístupu od nich liší rovněž v tom, že si všímá nejen a pouze literárních vztahů a vazeb, nýbrz soustavně a důsledně do svých výkladů přibírá také lidovou slovesnost, folklór. "Ucelenost' literárneho procesu treba vždy chápat ako ucelenosť slovesného procesu v literatúre a v ústnej slovesnosti a aj z literárneho stanoviska vždy treba brať do úvahy folklórne fakty," zdůvodňuje Wollman své stanovisko (s. 279). v celé jeho knize se najdou odkazy na folklórní tradice; svědčí o tom, že Wollmanovo pojetí slovesné kultury jako dvou větví a proudů - písemnictví a lidové slovesnosti - není pro něj pouhým slovním postulátem, nýbrž účinným pracovním postupem. Wollman ve svých výkladech přihlíží nejen k folklóru, ale také k výsledkům a přínosu folkloristického bádání, katalogizaci atd. Tato koncepce rozšiřuje Wollmanovo badatelské pole a hlavně dává výsledkům jeho bádání hlubší rozměr, protože může sledovat nadnárodní vztahy nejen mezi jednotlivými národními literaturami, nýbrž rovněž mezi literaturou a folklórní slovesností. Navíc je třeba k tomu ještě dodat, že rovněž teorie a' metodologie srovnávací folkloristiky už od[/] druhé poloviny 19. století hrála významnou roli a že na této půdě se rozvinuly významné směry jako Benfeyova migrační teorie, tzv. finská škola atd. v této Wollmanově koncepci srovnávacího výzkumu spočívá rovněž důvod, proč četba této knihy je pro národopisce a především badatele nad lidovou slovesností poučná a podnětná. Oldřich Sirovátka

Jahrbuch für Volksliedforschung, 33, [obsah]

Berlin 1988
      V úvodním článku tohoto ročníku objasňuje K. Ameln otázku autorství písně o vyhánění papeže, která byla připisována M. Lutherovi, Luther přepracoval text písně, která se k němu dostala prostřednictvím J. Mathesia, faráře za St. Joachimsthalu, a vydal ji v roce 1545 jako samostatný tisk. v pozdějších tiscích se text zpíval na nápěvy různých písní, v tisku z roku 1545 však měl svůj vlastní nápěv, zřejmě převzatý z dětské písně o vyhánění zimy nebo smrti. Nápěv upravil pro čtyři hlasy s cantem firmem v tenoru kantor a učitel na latinské škole v St. Joachimstahlu, N. Herman.
      O novém pramenu pro studium studentských písní v 18. století v Německu pojednává příspěvek G. Objartela. Je jím rukopisný zpěvník studenta teologie F. A. Koehlera z Tübingen. Obsahuje texty, méně odkazy na nápěvy, ale za to podrobné poznámky ke způsobu zpěv a praktikám, které se při něm prováděly. Autor v článku otiskuje texty písní spolu se srovnávacími poznámkami, z konfrontace s jinými, tištěnými zpěvníky studentských[/] písní, v nichž si autor všímá také vztahu studentských a umělých písní, vyplývá, že Koehlerův zpěvník představuje přiměřeněji předpokládanou skladbu zpěvního repertoáru studentů, této sociální skupiny, která v 18. století vytvořila osobitou kulturní tradici.
      M. Blechschmidt se zabývá autorstvím jedné z populárních německých písní z oblasti Krušnohoří (Lied vom gebirgischen Maadel) a představuje jejího autora. Je jím místní advokát C. F. Döhnel: Píseň, složená v místním nářečí, zlidověla a lze ji najít v řadě německých edicí jako lidovou, folklórní píseň.
      Problém zobrazení reality v lidové epice je tématem studie Z. Kumerové. Na příkladě balady o "dětobijkyni", která je v jihoslovanské tradici doložena ve třech typech v řadě variant, autorka sleduje, kam až sahají kořeny tohoto příběhu, a to jak z hlediska vlastní události, tak pokud jde místa a dobu děje. Píseň byla složena jako ohlas tragédie, která se odehrála nedaleko Lublaně v roce 1766. Poměrně rychle se rozšířila značně daleko od místa vzniku, jak to dokládají četné varianty. Zajímavé je, že v době, kdy v evropských zemích probíhal rozkvět kramářských a letákových písní, v jihoslovanském prostředí zastávaly podobnou funkci, tj. úlohu jakýchsi novin, právě lidové balady.
      V. Ólason uvádí čtenáře rovněž do problematiky balad. Všímá si pouze určitého úseku, a ta hrdinských písní z ostrovů Island a Faroes. Sleduje, jak se projevil způsob života obyvatel těchto severských krajů v jejich hrdinské poezii. Jedním z nápadných znaků je odraz rozdínosti postavení mužů a žen ve zdejší komunitě. v porovnávání s tradicí jiných národů, zejména skandinávských, zjišťuje autor v hrdinských

baladách z Faroes a v islandských rímurü dlouhých básních různě rytmizovaných, přednášených zpaměti nebo podle psané předlohy - poslední doklady hrdinské epiky v této části Evropy.
      O díle sovětského etnomuzikologa M. Beregovského píše J. Braun. Mezi pracemi tohoto málo známého badatele (většina z nich je v rukopise) vyniká zejména pětidílná antologie židovského folklóru. Dále napsal kolem třiceti studií a článků zaměřených například k otázkám židovské hudební výchovy, hudební sémantiky atd. Hlavní teoretické problémy, které prostupují celým dílem M. Beregovského, lze shrnout do tří okruhů: pivní se týká notace, další zahrnuje problematiku kulturní asimilace a třetí lze formulovat jako problém akulturace, postihující proces změny etnicity (podle Beregovského "Judaisierung nicht jüdi scher Musik" při interpretaci židovskými hudebníky).
      A. Callen věnuje pozornost písni "Vetter Michel", která byla velmi rozšířena v Německu ve druhé polovině 18. století. Své popularity dosáhla nejen jako oblíbená píseň, ale také jako prostředek k označení určitého skladebného postupu (vzestupného sekvencovitého motivu), tedy jako teoretický termín. Stala se také východiskem pro některé instrumentální skladby - objevuje se jako téma variací pro různé nástroje a rovněž jako téma symfonie německého skladatele F. Schwindla.
      V oddílu menších zpráv a příspěvků se zamýšlí A. Schneider nad dílem E. M. von Hornbostla v souvislosti s vydáním výběru z jeho prací. O současném studiu lidových písní v Anglii se rozepisuje M. Pickering. Dočítáme se tak o výsledcích dosavadního bádání a o aktuálních[/] otázkách folkloristiky ve Slovinsku ( Z. Kumerová ), Chorvatsku ( N. RitigBeljak ) a Srbsku ( R. Petrović ). O. Holzapfel a E. Wimmer pojednávají o rozsáhlých písňových sběrech z přelomu 19. a 20. století, soustředěných z podnětu spolku pro lidovou kulturu v Bavorsku (Verein für bayerische Volkskunde und Mundartforschung).
      Recenzní část, zabírající téměř polovinu tohoto ročníku, podává v rozsáhlých recenzích i drobnějších zprávách přehled nové folkloristické produkce v Evropě i v zámoří. Marta Toncrová

Soupis národopisných prací Jana Kružíka [obsah]

Okresní knihovna v Břeclavi nedávno vydala nevelký soupis Jany Chmelové J an Kružík. Personální bibliografie k 80. výročí narození (1989). Jan Kružík (1909-1989) patřil k předním znalcům lidové kultury na Podluží, sbíral národopisný materiál, vytvořil několik pořadů pro televizi, skládal ohlasy lidových písní (nejznámější se z nich stala Vinohrady, vinohrady). Od roku 1972 pracoval na Okresním kulturním středisku v Břeclavi a od té doby začal publikovat knižní i časopisecké práce o dětském folklóru, kroji, písních, tancích, obyčejích, o historii národopisného hnutí atd. Bibliografie je dobrým oceněním Kružíkovy činnosti a užitečnou pomůckou pro místní i odborné pracovníky. Oldřich Sirovátka[/]

SDĚLENÍ

Brněnské diplomové práce z etnografie a folkloristiky v letech 1980-1989 [obsah]

Tímto přehledem navazujeme na zprávu uveřejněnou v časopise Národopisné aktuality 17, 1980, s. 158-166. Jednotlivé práce řadíme abecedně a ke každému bibliografickému záznamu připojujeme stručný obsah, který vychází z autorova vlastního rozvržení. Údaje, jež jsou součástí všech prací (úvod nebo předmluva, závěr, seznam informátorů, soupis pramenů a literatury, seznam vyobrazení apod.), u každé zvlášť neuvádíme.

DANUŠE ADAMCOVÁ: Taneční tradice ve Strážnici a okolí (Ekologická studie). 1981, 117 stran textu (včetně tabułek), příloha (40 černobílých fotografií, dotazníky). I. Nositelé taneční tradice. II. Taneční příležitosti. III. Taneční repertoár Strážnice a jeho proměny v 1. pol. 20. století. IV. Taneční repertoár okolních obcí. V: Současný pasivní a aktivní repertoár strážnických nositelů. Vl. Strážnický danaj, jeho transformace a variabilita. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý, CSc.

ROMANA BARTOŠÍKOVÁ: Rodinné a příbuzenské vztahy v obci Polešovice, okres Uherské Hradiště. 1986, sv. I. (150 stran textu), sv. Il. (dotazník, mapy, pozvánky, 115 fotografií, notová příloha, 4 kresby). I. Historické a sociální podmínky. II.

Pracovní činnost. III. Příbuzenská a sousedská svépomoc. IV. Obyčejová tradice. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec,

      CSc.

      LADISLAVA BARTOŠOVÁ: Současný stav lidového vyprávění na Luhačovicku. 1986, sv. I. (226 stran textu), sv. II (přílohy). I. Vymezení zkoumané oblasti a stručný přehled jejího historického vývoje. Il. Charakter krajiny, zaměstnání obyvatel a kulturní život obcí v 19.-20. století. III. Výzkum v lokalitách, současné vypravěčské situace. Některé metodologické otázky. IV. Žánrová, tematická, kompoziční a jazyková charakteristika textů zaznamenaných v letech 1984-1986 na Luhačovicku. V. Medailony vypravěčů. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. B. Beneš, CSc.

      HELENA BERÁNKOVÁ: Taneční folklór v pojetí amatérských skupin a souborů v Brně. 1980, 177 stran textu, přílohy (dotazníky, s černobílých fotografií). I. Moderní společnost a folklórní dědictví. II. Počátky scénického předvádění folklóru v Brně. III. Diferenciace brněnských folklórních kolektivů. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý, CSc.

      JARMILA ČEPELÁKOVÁ: Slovesné projevy v nouzové dělnické kolonii Kamenná čtvrť v Brně. 1981, 121 stran textu, přílohy (dotazníky, 18 tabulek, plánek okolí kolonie a kolonie samotné, 34 černobílých fotografií). I. Studium dělnictva v naší a zahraniční etnografii a folkloristice. II. Základní údaje o lokalitě. Koncepce výzkumu, metody a techniky. III. Přístup obyvatel Kamenné čtvrti k výzkumu. Hlavní informátoři. IV. Okolnosti, náplň a funkce[/] slovesné komunikace a otázky jejího folklórního charakteru. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. B. Beneš, CSc.

      LIBUŠE ČÍŽKOVÁ: Lidová strava na Podluží. 1985, 125 stran textu, 76 černobílých fotografií v. textu.- I. z dějin oblasti. II. Skladovací prostory a kuchyně. III. Druhy jídel a jejich příprava. IV. Jídelníček. V. Obřadní a obyčejové pokrmy. Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R Jeřábek, CSc.

      IVAN DANEŠ: Funkce folklórního procesu v současném vesnickém společenství Petrova u Strážnice. 1981, sv. I (81 stran textu), sv. II. (texty). I. Obecné poznatky o lokalitě, charakteristika současné vesnické společnosti a okolnosti výzkumu. II. Funkce folklórního procesu. III. Rozbor slovesného materiálu. IV. Vypravěči a informátoři, Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. B. Beneš, CSc.

      IGOR DANIHEL: Spôsob hry na pastiersku píšťalku v oblasti Podpolania. 1980, 114 stran textu, přílohy (notové záznamy, 12 černobílých fotografií, 3 grafy). I. Šesďdierková píšťalka na Podpoľaní. II. Tradícia a jej nositelia. III. Rozbor hudobných prejavov skúmaných píšťalkárov. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý, CSc.

      HANA DOČKALOVÁ: Estetický vkus a výtvarná kultura obyvatel hornické kolonie ve Zbýšově. 1981, 59 stran textu, příloha (dokumentace, materiály z výzkumu, 103 černobílých fotografií). I. Teoretický základ výzkumu. II. Výsledky a analýza výzkumu. Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R Jeřábek, CSc.[/]

      ZDENA FIRSTOVÁ: Současný vypravěčský repertoár a jeho funkce v družstevní vesnici Prušánkách na příkladu vypravěče Jakuba Pšovského. 1982, 83 stran textu. I. Současný stav lidového vyprávění. II. Lidové vyprávění v Prušánkách. III. Mluvčí a vypravěči v Prušánkách, metody výzkumu. IV. Vypravěč Jakub Pšovský a jeho repertoár. V. Jazyková charakteristika vyprávění. VI. Ztvárnění postav, parajazykové a mimojazykové prostředky. VII. Hodnocení vyprávění J. Pšovského. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. B. Beneš, CSc.

      LENKA GRONSKÁ: Vypravěčský repertoár horňáckého hudce a zpěváka Emila Miškeříka. 1985, 245 stran textu, přílohy, 16 černobílých fotografií. I. Osobnost Emila Miškeříka. Il. Vypravěčův repertoár. III. Charakteristika vypravěčské osobnosti, Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý, CSc.

      TOMÁŠ GRONSKÝ: Horňácký hudec a spevák Emil Miškeřík. (Pokus o komplexné postihnutie profilu jeho osobnosti). 1986, sv. I. (161 stran textu), sv. Il. (notové přílohy, 14 černobílých fotografií). I. Vymedzenie riešenej problematiky a použité metódy. II. Miškeříkovci v muzikantskom, speváckom a tanečnom prejave na Horňácku. III. Muzikantský a spevácky profil E. Miškeříka - hudca z Velké nad Veličkou. IV. Pokus o komplexné postihnutie osobnosti E. Miškeříka. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý, CSc.

      IVETA HALAČOVÁ: Folklórne rozprávanie v prostredí školskej mládeže v družstevnej dedine. 1981, 134 stran textu. I.

Obecné poznatky o Prušánkách a charakteristika súčasnej dedinskej spoločnosti. II. Proces slovesnej komunikácie folklórneho typu u dedinských detí a mládeže. Okolnosti a priebeh výskumu. III. Rozprávanie v prostredí detí a mládeže v Prušánkách. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. B. Beneš, CSc.

      JANA HAVLÍKOVÁ: Rodinné obřady, obyčeje a slavnosti na současné jihomoravské vesnici (na příkladu obcí Dolní Bojanovice a Josefov, okr. Hodonín). 1980, 156 stran textu včetně tabulek, příloha (19 černobílých fotografií). I. Narození. II. Svatba. III. Jiné rodinné svátky a oslavy. IV. Pohřeb. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec, CSc.

      BLANKA HEKELOVÁ: Současná lidová dekorativní malba na textilu (na příkladu jihomoravského Podluží). 1986, 194 stran textu včetně rozkreslených motivů a černobílých fotografií. I. Předmět, metoda a lokalizace výzkumu. II. Sociální, ekonomické a kulturní faktory vzniku a vývoje lidové dekorativní malby na textilu. III. Malba ve vývoji textilních dekorativních technik. IV. Funkce malby v přítomnosti, V. Současná dekorativní malba. VI. Portréty lidových malířek. Vedoucí dipł. práce: prof. PhDr. R Jeřábek, CSc.

      MARCELA HORÁKOVÁ: Lidová kultura a národopisné hnutí na jihovýchodní Moravě (na základě regionálního tisku do roku 1945). 1985, 296 stran textu. I. Charakteristika časopisů. II. Bibliografický soupis. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec, CSc.

      MILOSLAVA HRUBÁ: Současná lidová výšivka na Horňácku. (Etnopsycho[/]logická sonda). 1989, 307 stran včetně 179 černobílých fotografií. Díl 1. I. Předmluva. II. Úvod. III. Současná lidová výšivka na Horňácku. IV. Aplikace současné lidové výšivky. Díl 2. V. Nositelky lidového vyšívání na Horňácku. VI. Portréty horňáckých vyšívaček. Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R Jeřábek, CSc.

      MARIE JAVOROVÁ: Lidé světem jdoucí. (Z historie a současnosti rodu Nových). 1989, 87 stran textu, 16 stran příloh. I. Rodová tradice. II. Zábavné podniky od přelomu 19. a 20. století do současnosti. III. Nástin současného života. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý, CSc.

      MARKÉTA KLEINWACHTEROVÁ: Kubánské "bohío". (Sociální stratifikace). 1989, 110 sran textu včetně obrazové a fotografické dokumentace, plánků a půdorysů. 1. Předmluva. 2. Vymezení oblastí výzkumu. 3. Metody a techniky. 4. Popisy jednotlivých typů staveb. 5. Analýzy jednotlivých prvků. Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R Jeřábek, CSc.

      LUDMILA KOHÚTOVÁ: Stavebná kultúra a bývanie na súčasnej juhomoravskej dedine (na príklade obcí Dolné Bojanovice a Josefov, okr. Hodonín). 1980, sv. I. (116 stran textu včetně 29 tabulek, dotazník), sv. II. příloha (katastrální mapy, půdorysy, 143 černobílých fotografií). I. z historie obce Dolné Bojanovice a Josefov. II. Charakteristika obcí. III. Charakteristika Pudového domu. IV. Ľudový dom ako základná rodinná bunka. V. Záver. VI. Vyhodnotenie dotazníkovej akcie. VII. Súčasná skladba bytového fondu. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec, CSc.[/]

      MARKÉTA KOPEJTKOVÁ: Slovesné projevy v příměstském JZD. 1989, 141 stran. 1. Vzpomínky pamětníků z meziválečného období (1918 - 1945). 2. Poválečné vzpomínky. 3. Současný život v příměstském JZD v individuálních výpovědích tří generací. 4. Obsah, stav a funkce slovesného projevu v příměstském JZD. Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. B. Beneš, DrSc.

      BLANKA KRAMOLIŠOVÁ: Muzejní spolek v Rožnově pod Radhoštěm a národopisná práce. 1981, 115 stran textu, 35 stran přílohy. I. O Valašsku, Rožnovsku a Rožnově. II. První etapa práce muzejního spolku. III. Inovace krojů pod vlivem valašského. IV. Druhá etapa práce muzejního spolku. Shrnutí. Vedoucí dipl: práce: doc. PhDr. D. Holý, CSc.

      MIROSLAVA KRUPKOVÁ: Folklórny repertoár Vrbovčianskych Kopaníc so zvláštnym zreteľom na poverové rozprávanie. 1980, 128 stran textu, 24 stran tabulek, 17 černobílých fotografií, mapa. I. Vrbovčianske a Chvojnicke Kopanice. II. Funkcie folklórneho procesu. III. Poveravé rozprávanie a jeho morfologická analýza. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. B. Beneš, CSc.

      JUDITA KŘIVDOVÁ: Společenský život dětí v obci Prušánky. 1981, 156 stran textu, 107 stran přílohy. I. Úvod II. 1. Dítě a rodina. 2. Dítě a kolektiv. III. Závěr. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec, CSc.

      EVA KUNZOVÁ: Příspěvky k typologii lidového kroje na Těšínsku. (Na základě muzejního fondu v Českém Těšíně). 1981, sv. I. (93 stran textu, přílohy - tabulky,

nákresy, fotografická dokumentace), sv. II. (materiálová příloha). I. Těšínský ženský lidový oděv. II. Životky a jejich výzdoba. III. Rozšíření životku v jednotlivých obcích na Těšínsku. Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R Jeřábek, CSc.

      JAROSLAV MAŇAS: Lidové stavitelství a bydlení v obci Žlutava. 1982, sv. I. (202 stran textu), sv. Il. (130 stran fotografií, plánů a jiné dokumentace). I. Všeobecná charakteristika obce. II. Osídlení obce. III. Zemědělská usedlost. IV. Změny v bydlení od socializace obce po současnost. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec, CSC.

      EDITA MARENČÍKOVÁ: Ľudová pieseň v zemplínskych obciach Cejkov a Malý Horeš. 1980, 62 stran textu, přílohy (analytické karty, notové záznamy). I. z historickej minulosti Zemplína. II. Ľudoví speváci v Cejkove a Malom Horeši. III. Porovnávanie piesňového materiálu z Cejova a Malého Horeša na základě analýzy. IV. Ľudová pieseň v obciach Cejkov a Malý Horeš v analytickom priereze. V. Zhrnutie. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý, CSc.

      EVA MATYSKOVÁ: Rodinné a příbuzenské vztahy v dělnickém prostředí Brna. 1986. 147 stran textu, příloha. I. Obecná východiska a literatura. II. Použité metody a výzkumné techniky. III. Historické souvislosti. IV. Dělnická rodina. V. Shrnutí. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec, CSc.

      JIŘÍ MRÁKA: Proměny vesnice v zápisech obecních kronik. 1985, sv. I. (110 stran textu vč. 3 mapek okresu), sv. Il. (30 černobílých fotografií). I. Vymezení oblasti[/] (charakteristika obcí). II. O obecních kronikách a pamětních knihách všeobecně, od jejich vzniku až po současnost. III. Přehled kronik. IV. Rozbor kronik podle obcí. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec, CSc.

      MARIE NOVÁČKOVÁ: Vývoj lidového interiéru na brněnském předměstí. (na příkladu Líšně). 1985, 70 stran textu, přílohy (půdorysy, fotodokumentace). I. Charakteristika terénu. II. Teoretické a metodologické otázky výzkumu, archivní prameny. III. Půdorysy obydlí. IV. Vybavení místností a jejich funkce. V. Výzdoba místností. VI. Současný stav ve výzdobě obydlí. VI. Slovníček nářečních výrazů týkajících se bydlení. Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R Jeřábek, CSc.

      MARIANA NOVOTNÁ: Stredoslovenská banícka paličkovaná čipka. 1985, 90 stran textu, příloha (61 stran černobílých fotografií, 14 stran objednávek na krajky). I. Hodnotenie doterajšej literatúry a bádania. II. Všeobecne o vývoji čipky a čipkárstva. III. Technológia čipky. IV. Čipkárske školy a lokálne typy čipiek. Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R Jeřábek, CSc.

      MIROSLAV NOŽINA: Mládež ve vesnické společnosti. Studie na příkladu severního Podluží. 1985, 156 stran textu, přílohy (mapka, dotazníky). I. Mládež a rodina. II. Mládež v kolektivu vrstevníků. III. Mládež a vesnická společnost. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. B. Beneš, CSc.

      IRENA OCHRYMČUKOVÁ: Rolnická usedlost jako ekonomická a společenská jednotka (na příkladě Tišnovska). 1981, 120 stran textu, příloha (4 plánky obcí, 2[/] odstupní smlouvy, 1 rodokmen, obsahy pověstí). I. Pramemy výzkumu. II. Rodina a zemědělská usedlost. III. Vnitřní život v rodině. IV. Styky rodiny s okolím. V. Pracovní cyklus roku. VI. Změny po kolektivizaci vesnice. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec, CSc.

      ILONA OLEXOVÁ: Folkloristické aspekty v loutkových hrách Matěje Kopeckého. 1980, 106 stran textu včetně tabulek a grafů. I. Loutkové divadlo jako divadelní a dramatický jev ve srovnání s pololidovým divadlem. II. Vývoj kočovného a amatérského loutkového divadla ve 20. století. III. Textová a interpretační složka loutkových her. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. B. Beneš, CSc.

      MONIKA PAVELČÍKOVÁ: Ľudové staviteľstvo a bývanie v oblasti Starej Ľubovne. 1985, 134 stran textu, příloha (46 map, 105 černobílých fotografií, 3 kresby). I. Charakteristika okresu. II. Historický vývoj na území okresu. III. Sídelní formy. IV. Národnostné zloženie obyvateľstva. V. Náboženská príslušnosť obyvateľstva. VI. Zamestnanie obyvatelstva. VII. Formy dvora. VIII. Dom. IX. Stavebný materiál, techniky, konštrukcia. X. Dvere a okná. XI. Strop a podlaha. XII. Krov a strecha domu. XIII. Štíty. XIV. Podstenie domu. XV. Vykurovacie zariadenie. XVI. Bývanie. XVII. Ľudový nábytek. XVIII. Hospodárske stavby. XIX. Sýpky. XX. Maštaľ. XXI. Chlievy. XXII. Ovčiarne. XXIII. Pivnice. XXIV. Šopy a podšopy. XXV. Studne. XXVI. Poľné maštaľe, pastierske koliby, sezonné obydlie. Vedoucí dipl. práce: PhDr. V. Frolec, CSc.

      MARTINA PAVLlCOVÁ: Lidová hudba a tanec ve Starém Městě u Uherského

Hradiště. 1986, 182 stran textu, přílohy (incipitový seznam rukopisných zpěvníků, ukázka z rukopisných poznámek, program vystoupení, 10 černobílých fotografií). I. Sběr lidových písní a tanců na Uherskohradišťsku. II. Zkoumaná lokalita v etnografickém, historickém, kulturním a hospodářském kontextu. III. Odraz folklórního hnutí ve zkoumané obci. IV. Taneční repertoár, taneční příležitosti a doprovodná hudba. V. Charakteristika tradičního tanečního repertoáru. VI. Pisňový repertoár a zpěvní příležitosti. VII. Folklórní povědomí a vkus. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý, CSc.

      TAŤJANA PELÍŠKOVÁ: Amatérské skupiny a soubory lidových písní v praxi brněnské rozhlasové stanice. 1980, 97 stran textu, fotografická dokumentace v textu, přílohy. I. Způsob využití folklóru v Československém rozhlase. II. Systém současného rozhlasového natáčení folklórních skupin a souborů. III. Systém současného rozhlasového vysílání folklórní hudby. IV. Průzkum pomocí dotazníku. V. Statistická analýza natáčení a vysílání hudebního folklóru v letech 1975 až 1979. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý, CSc.

      LUBOMÍR PIPEREK: Vývoj a současný stav dělnického folklóru na Gottwaldovsku. 1985, 111 stran textu, seznam informátorů. I. Postaveni dělnického folklóru v etnografickém a folkloristickém bádání. II. Starší a současné vypravěčské žánry na Gottwaldovsku. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. B. Beneš, CSc.

      JURAJ PODOBA: Staviteľstvo a bývanie na moravsko-slovenskom pomedzí[/] (na príklade obcí Kostice a Borský Peter). 1981, sv. I. (175 stran textu), sv. Il. (38 stran plánků, půdorysů, 26 stran černobílých fotografií). I. Úvod. II. Borský Peter. III. Kostice. IV. Záver. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec, CSc.

      JOSEF RAMPÁČEK: Lidová skladatelka Rozálie Horáková-Uhrová z Lanžhota (1912-1980). 1981, sv. I. (137 stran textu, 1 fotografie), sv. Il. (ukázky rukopisu, texty, nápěvy, 18 černobílých fotografií). I. Životní osudy skladatelky a způsoby její tvorby. II. Charakteristika textů. III. Hudební stránka tvorby. IV. Odraz písní R. Horákové v Lanžhotě a okolí. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý, CSc.

      HANA RYBNlKÁŘOVÁ: Vesnice a okolní svět (na příkladě obce Krhova). 1981, 103 stran textu včetně map, kreseb, fotografií a tabulek. I. Přehled historickospolečenského vývoje lokality. Il. Kontakty mezi vesnicí a jejím okolím. III. Práce v obci. IV. Kontakty vesnice s okolím. V. Příchod "cizinců" do obce. Vedoucí dipł. práce: doc. PhDr. V. Frolec, CSc.

      RENATA SEJBALOVÁ: Hnutí národopisné Moravy. 1985, 107 stran textu, příloha (40 listů). I. Soupis a charakteristika pramenů. II. Moravský národopis od vzniku republiky do poč. 40. let jako historické pozadí Národopisné Moravy: III. Vznik, podstata a charakter hnutí Národopisné Moravy. IV. k vybraným problémům. VI. Hodnocení a závěr. Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R Jeřábek, CSc.[/]

      ANNA SLABÁ: Stavební vývoj města a obydlí v Kuřimi. 1982, sv. I. (85 stran textu, příloha - plány, grafy, dokumentace), sv. Il. (26 stran černobílých fotografií). I. Geograficko-historické zařazení Kuřimi. Il. Charakteristika stavebního vývoje a půdorysu Kuřimi do poč. 1. svět. války. III. Období mezi dvěma svět. válkami. IV. Proměny půdorysu obec a obydlí v průběhu let 1945-1980. Názory obyvatel na bydlení. Vedoucí dipł. práce: doc. PhDr. V. Frołec, CSc.

      RENATA SMUTNÁ: František Okénka z Malé Vrbky, vypravěč, zpěvák, muzikant a tanečník. 1986, 288 stran textu vč. příloh (notové záznamy, 28 černobílých fotografií). I. Zakotvení v rodném kraji, II. Muzikant a tanečník. III. Zpěvák. IV. Vypravěč. V. Celkové zhodnocení zkoumané osobnosti. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý, CSc.

      LIBUŠE STRAKOVÁ: Rodinné obřady a obyčeje v Ostrožské Nové Vsi, 1981, sv. I. 91 stan textu), sv. II. (52 stran příloh, tabulky). I. Charakteristika Ostrožské Nové Vsi, II. Narození, křest, úvod. III. Svatba. IV. Úmrtí. Současné rodinné vztahy. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec, CSc.

      MIROSLAVA SUCHÁNKOVÁ: Zvyková tradice výročního cyklu na Luhačovickém Zálesí. 1985, 127 stran textu, 48 černobílých fotografií. I. Geografické vymezení zkoumané oblasti. Il. Proměny výročních obyčejů před 1. světovou válkou, po 1. svět. válce, po roce 1945 a v posledních letech. III. Fašank ve vybraných obcích. IV. Masky. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec, CSc.

      FRANTIŠEK SYNEK: Vývoj lidového tance na jižním Kyjovsku. 1980, sv. I. (183 stran textu), sv. II. (dotazník, tabulky, 65 černobílých fotografií). I. Historické vymezení jižního Kyjovska. II. Etnografické určení dané oblasti. III. Vývoj lidového tance. IV. Současný taneční projev. V. Sběratelé lid. písní a tanců na Kyjovsku. VI. Taneční příležitosti. VII. Doprovodné hudby. VIII. Festivaly. IX. Historie a činnost Slováckých krúžků a Souborů lid. písní a tanců na jižním Kyjovsku. X. Průzkum pomocí dotazníku. XI. Charakteristiky vybraných informátorů. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý, CSc.

      LUDMILA ŠÁCHOVÁ: Lidový kroj a souborový kostým (na příkladu Uherskohradišťska). 1986, 95 stran textu, fotografická dokumentace v textu. I. Stav a vývoj lidového oděvu na Uherskohradišťsku po 2. svět. válce. II. Činnnost družstev umělecké výroby. III. Zásady stylizace lid. oděvu v uměleckých družstvech i mimo ně. IV. Porovnání stylizovaných souborových krojů s jejich tradičními předlohami, Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R Jeřábek, CSc.

      VĚRA ŠEPLÁKOVÁ: Hudební kultura na současné jihomoravské vesnici, Na příkladu podlužácké obce Prušánky. 1981, sv. I. (208 stan textu, notové záznamy v t extu, 14 diagramů), sv II. (dotazníky, tabulky - vyhodnocení dotazníkového výzkumu, vyhodnocení výzkumu hudebního vkusu, incipitový soupis písňového repertoáru dospělých a dětí). I. Hudba ve společenském a kulturním životě obce. II. Hudební vkus. III. Písňový repertoár lokality a jeho nositelé. Vedoucí dipl. práce: PhDr. D. Holý, CSc.[/]

      VÍT TRACHTULEC: Uzavírání sňatků v Prušánkách. 1981, 131 stran textu včetně 51 stran tabulek. I. Množství sňatků v jednotlivých letech. II. Uzavírání sňatků podle místa bydliště. III. Výběr partnerů podle sociálního původu. IV. Věk. V. Sňatky svobodných, vdovců, rozvedených. VI. Rozvody. VII. Sezónnost uzavírání manželství v Prušánkách a její vývojové tendence. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec, CSc.

      HANA TVARŮŽKOVÁ: Výtvarná kultura estetika a vkus na současné vesnici (na příkladu obce Prušánky). 1981, 150 stran textu, příloha (75 černobílých fotografií). I. Teoretické předpoklady výzkumu estetiky, vkusu a současné výtvarné aktivity. II. Zpráva z empirického výzkumu. III. Působení vnějších vlivů na estetické cítění. Vedoucí dipl. práce: prof. PhDr. R Jeřábek, CSc.

      JAROSLAVA URUBKOVÁ: Proměny způsobu života v příměstské vesnici, 1985, 266 stran textu, 55 černobílých fotografií, 2 přílohy. I. Hody (Období od roku 19061918, 1919-1944, 1945-1976, 1977-1984). II. Obchod (historický vývoj trhů v Líšni. Období let 1900-1918, 1919-1944, období po roce 1945 do současnosti). Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. B. Beneš, CSc.

      VĚRA VAHALÍKOVÁ: Dětské folklórní soubory na Ostravsku. 1989, 111 stran včetně 13 stran příloh. I. Správní a etnografické vymezení oblasti. II. Dosavadní zkoumání dětského folklóru a dětských folklórních souborů. III. Specifika dětských folklórních kolektivů. IV. Poznatky získané na základě dotazníků. V. Diferenciace dětských folklórních kolektivů na Ostravsku. VI. Scénické předvádění folklóru[/] a vývojové proměny folklórních kolektivů. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. D. Holý, CSc.

      ZUZANA VOLAVÁ: Tradiční lidový oděv ve Strážnici a přilehlých obcích. 1985, 102 stran textu, 54 černobílých fotografií. I. Charakteristika přírodně geografických podmínek Strážnice. II. Místo lidového kroje v rámci lidové kultury. III. Lidový oděv ve svých základních funkcích. IV. Další formy využívání lid. kroje. Vedoucí dipl. práce: doc. PhDr. V. Frolec, CSc.

      Sestavila Miloslava Hrubá

[ruština]

[ostatní jazyky]