národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1990 - ČÍSLO 2

STUDIE A MATERIÁLY

FOLKLÓR A PROTOFOLKLÓR V POLITICKÉ RENESANCI [obsah]


      Bohuslav Beneš, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno
      Události, spojené s násilnou likvidací studentské demonstrace 17. listopadu 1989 v Praze a pozdější průběh "sametové", "něžné" revoluce v listopadu a prosinci byly doprovázeny řadou amatérských slovesných projevů protofolklórního charakteru, sdělovaných jednak ústně formou domněnek, fám, chýrů, vyprávění všedního dne nebo pouhých zpráv různé informativní hodnoty, jednak písemně formou letáků, ručně psaných plakátů, výzev a hesel, případně proverbiálních a epigramatických výroků, které se vylepovaly nebo rozdávaly na různých místech ve městech a později i ve vesnicích v celém Československu.1) Protože jde o projevy, které se formou a způsobem šíření vyskytují jen v jistých přelomových situacích, omezím se
      1. na poznatky o základních potenciálních příznacích protofolklórnosti a folklórnosti aktuálních slovesných promluv v české společnosti 80. let tohoto století;
      2. na hlavní znaky mluveného a psaného folklóru v městském prostředí v uvedeném období s přihlédnutím k historickým jevům tohoto typu;
      3. na zachycení podmínek pro vznik a další existenci a na zachycení znakového charakteru hesel a dalších projevů na plakátech a letácích z listopadu - prosince 1989;
      4. na příznačné rysy jejich protofolklórnosti a folklórnosti.[/]
      1. Za folklórní obvykle považujeme skladbu, která vznikla jako výsledek tvůrčího a reprodukčního procesu různě psychicky, racionálně, emocionálně a umělecky nadaného jednotlivce, který je při svém tvoření více či méně ovlivňován časem, místem, příležitostí a tradičními zvyklostními a estetickými normami, platnými v nositelské skupině, pro kterou (a v níž) daný komunikát vznikl.2) Zjištujeme, že koncem 20. století patří k hlavním autorským podnětům snaha o vyjádření lokální nebo regionální identity, snaha o seberealizaci a snaha o zábavnost a emocionálnost prozaických i veršovaných skladeb. Folklórní skladba je esteticky intencionální, mívá synkretický charakter a je udržována paměťově při ústním přenášení.3) Může být historicky aktuální. Uvedené rysy svědčí o její kolektivnosti, neboť autor čerpá ze známých jevů a požadavků tradice příslušné nositelské skupiny, které všichni - nebo většina - znají a přijímají jako "své" nebo "známé" komunikáty, o jejichž (v tomto případě v uvozovkách) "folklórnosti" nepochybují. Při další reprodukci zkušený autor nebo interpret v závislosti na svém nadání dále šíří svou skladbu (nebo ji přebírají další interpreti) a opět v závislosti na svém nadání ji přizpůsobuje vnímatelům; tak vznikají improvizace a skladba se začíná variovat nebo stabilizovat. Ústní interpretací a osobním kontaktem

73

s vnímateli nabývá sdělení dialogického charakteru (face to face), který je podkladem pro vytváření zpětné vazby. Dialogičnost a zpětná vazba jsou vzájemně podmíněny. Spolu s kolektivností a variabilitou se považují za základní složky folklórnosti vůbec. .
      Za protofolklórní lze považovat takové skladby, které ještě dostatečně nepronikly do povědomí posluchačů a do dalšího tradování, mají převážně individuální tvar a zcela aktuální tematiku. Její výběr, způsob přenášení a funkčnost promluvy, blízká folklórnímu sdělování, jim však umožňuje volně pronikat a případně se postupně fixovat v povědomí vnímatelské, tedy dosud nikoliv nositelské skupiny. Tím se liší od folklórní skladby. Proces folklorizace se projevuje postupným růstem počtu variant a rozvíjením estetického charakteru: spolu se stoupající rozšířeností a známostí stoupá také kolektivní charakter a dobově a místně daná tradičnost protofolklórního sdělení. Žánrově sem patří nejčastěji domněnky, komentáře a glosy, které rychleji či pomaleji začínají nabývat žánrové podoby a propracovanosti folklórního komunikátu a přecházejí do vzpomínkového vyprávění. Při ztrátě aktuálnosti nebo překrytí novou tematikou mohou protofolklórní sdělení vymizet. Protofolklórní skladby mají tedy komunikační a společenské funkce obdobné folklóru, zatímco tvarově jsou ještě nápadně ,individuálního typu a způsob. jejich šíření je omezen různými činiteli a procesy technického i společenského zaměření.4)
      2. Zastavíme se krátce u problému ústního šíření komunikátů. v technicky rozvinuté společnosti již ústnost netvoří závaznou podmínku folklórnosti a písemný projev je funkčně obdobný mluvenému, jestliže obsahuje zmíněnou dialogičnost, tj. sémanticky různorodé vnímatele, jestliže má autorsky a posluchačsky (čtenářsky) kolektivní charakter a potenciální estetickou intenci.5) Psané i mluvené komunikáty souvisejí jak ve vesnickém, tak i v městském prostředí s vnitřní strukturou příslušné folklórní tradice a s její funkčností, samozřejmě vždy v daném konotačním[/] poli. Ve vesnickém prostředí mají písemnou protofolklórní (nebo folklórní) formu nápisy na staveních, ve vinařských sklepech, na předmětech všedního i obřadního užívání (na skleněných a keramických nádobách, na kraslicích, součástech krojů, šátcích nebo dokonce na náhrobcích).6) Poněkud problematičtější jsou lidové dopisy a od poloviny 60. let zvláště ve městech oblíbené svatební veršované telegramy.7) Psaným folklórem se vyjadřuje blahonosné věnování (na staveních, kraslicích ...), milostné vyznání, často vycházející z písňového textu nebo zaříkání (na šátcích, na kraslicích), přání různého druhu. Psaný folklór může mít i výzvovou funkci (řetězové dopisy).8) Zde všude se diferencovaně a často esteticky omezeně uplatňuje autorská a vnímatelská kolektivita a někdy i variabilita, tedy požadavky folklórnosti, přesněji řečeno snad protofolklórnosti, a to jak v rámci vývoje tradičních psaných výpovědí samých, tak také v širším tradičním konotačním poli jejich vnímatelského prostředí.. Za protofolklórní bych je označil také proto, že jejich variabilita spočívá spíše v rozmanitosti funkcí než v různorodosti významu či výrazu. Také jejich výskyt je relativně omezený. To jsou - obecně řečeno - velmi tradiční okruhy psaného folklóru, z nichž některé přesahují do současnosti.
      Po druhé světové válce začaly v části společnosti vznikat i jiné pozoruhodné projevy sice anonymního, leč prokazatelně kolektivního původu, a to politické výzvy a hesla. Nebudeme je samozřejmě považovat za folklór, nýbrž za jeden z impulsů pro vznik protofolklórního a folklórního ztvárnění (parodie, epigramy, anekdoty), jak uvidíme dále. Jejích množství a vliv vzrostl koncem roku 1947 a v prvním pololetí 1948 v souvislosti s únorovým převzetím moci komunistickou stranou. Její hesla se tehdy poprvé v našem společenství realizovala pouze v jednosměrné komunikační rovině "shora dolů", tj. z centra v oficiální rovině plakátů, vývěsek, agitek a letáků. Lidové vrstvy nebyly dostatečně obeznámeny s možnostmi individuálního zveřejňování svých názorů (prozatím tehdy ještě stačil nezávislý tisk jiných stran)

74

a pokud se projevily spontánní protikomunistické nápisy na zdech, našlo se dost ochotných rukou k zalíčení. Tyto projevy byly časově omezeny na 1. pololetí 1948 a veškerá opozice, která se takto vyjadřovala, byla mocenskými prostředky rychle umlčena.9)
      Během padesátých let se k různým politickým, pracovním a slavnostním příležitostem vydávala hesla a výzvy, z nichž mnohé zpopulárněly tak, že jako ohlas na ně začaly vznikat parodie neoficiálního charakteru, které byly projevem zcela odlišného lidového mínění.10) Tak docházelo k vytváření protofolklórních monofunkčních a časově vymezených projevů s jistými rysy kolektivity, na jedné straně řízené (= agitace), na druhé pak spontánní (= neoficiální ohlasy). Při agitaci se přirozeně dosahovalo "dialogičnosti" jen tam, kde se hesla přijímala kladně a s porozuměním, i když se samozřejmě očekávalo pouze nadšené přitakání (na druhé straně tato přitakání měla mnohdy formu ustrašeného nebo lhostejného přijetí).11) Podobnou funkci měly také v 50. letech rozšiřované mládežnické a masové písně a houfně vytvářené "častušky"; v pilné soutěži pracovních a zaměstnaneckých kolektivů pak vznikala řada rázovitých hesel do prvomájových průvodů. Ta se ovšem z ideologických důvodů parodovat nesměla.
      Za druhou vývojovou fázi letákových a plakátových individuálních projevů lze označit odraz invaze vojsk Varšavské smlouvy na naše území 21. srpna 1968. Protože komunistická strana tehdy stála v čele "Pražského jara", nebyly nápisy zaměřeny proti ní (s výjimkou několika jednotlivých představitelů), nýbrž proti okupantům. Hesla, výzvy, řečnické otázky a srovnání s minulostí formou protofolklórních glos a proverbiálních výroků se objevovala v češtině, ruštině, němčině, polštině a maďarštině podle toho, které jednotky procházely příslušným pohraničím. Kolektivita tohoto typu komunikátů nebyla na rozdíl od psaných projevů z 50. - 60. let i řízená, i neřízená, nýbrž výhradně spontánní a odrážela mínění většiny národa.12) Psaný protofolklór byl doplněn množstvím ústně[/] tradovaných situačních a jiných politických anekdot, glos a vyprávění, jejichž analýza by byla zajímavým předmětem samostatné studie. Publikování a další výzkum nebyl tehdy možný. Plakátové a letákové promluvy a nápisy na zdech se pak sporadicky objevovaly k příslušným výročím i v dalších letech, ale byly oficiálně rychle likvidovány. k aktuálním komunikátům z let 1968 -1969 samozřejmě patří i protestní písně a řada aktuálních alegorických skladeb, interpretovaných známými umělci, kteří po vydání "Poučení" byli na dalších dvacet let zbaveni možnosti veřejných vystoupení.13) Zatímco v čele "Pražského jara" stáli spisovatelé, politikové, umělci a pracovníci hromadných sdělovacích prostředků, byli nositeli protofolklórních psaných projevů příslušníci nejrůznějších vrstev a několika generací.
      Třetí vývojovou fází je lidový slovesný odraz situace, která nastala po brutálním napadení demonstrujících studentů speciálními policejními jednotkami v Praze 17. listopadu 1989. Během jednoho až dvou dnů, tj. v sobotu a v neděli 18. a 19. listopadu, začaly vznikat písemné komunikáty vyjadřující celonárodní odpor proti mocenskému monopolu komunistické strany a protofolklórní hesla a výzvy zaplavily v plakátové a letákové formě ulice. Stejně jako v létě 1968 se obratem staly součástí veřejného mínění a občansky důstojnou složkou při integrování názorů. v těchto případech jde o komunikáty městské provenience. Ve městech, kde jsou soustředěny vysoké školy, se posluchači solidarizovali se svými pražskými kolegy. Do menších měst a do vesnic se plakáty a letáky dostávaly většinou až při výjezdech, organizovaných stávkovými výbory vysokoškoláků od začátku prosince 1989. Městské prostředí je i jinak vhodné pro šíření podobných komunikátů, protože se v něm koncentruje kulturní, vědecká a umělecká činnost, působí zde vysoké školy a kulturní zařízení a je zde soustředěn správní a politický aparát. Poslední dvě složky se v uvedeném období projevily zcela inertně,14) zatímco studenti, herci, hudebníci a muzejníci vstoupili solidárně do stávky, která

75

na vysokých školách trvala až do konce prosince. Jak ukázaly zkušenosti z let 1968-69 i ze závěru roku 1989, prosazuje se jednotný společensky progresívní postup v městském prostředí méně obtížně, než na vesnici, neboť město je přes svoji sociální heterogennost a přes různorodost vnímatelských a nositelských skupin společensky kolektivnější a přeměnám více nakloněný celek než vesnice.15) Zde se sice lidé vzájemně důvěrněji znají, avšak mají sklon ke konzervativnějším názorům a z hlediska studentské revoluce zde žije relativně nižší počet vysokoškoláků a absolventů, kteří navíc tvoří příliš malou skupinu k ovlivňování okolí. Město je tedy objektivně nejvhodnějším prostředím jak pro veřejná masová shromáždění (přestalo se používat zprofanované slovo "manifestace"), tak i pro šíření plakátového protofolklóru a často i pro vznik písní a jiných aktuálních uměleckých projevů; z tohoto hlediska je i plakátový a letákový protofolklór ústrojnou součástí (v tomto případě budoucího) městského folklóru.
      3. Zaměříme se nyní na konkrétní konotační pole, významovou složku a signifiant plakátů a letáků v Brně. Studenti je vylepovali v největším rozsahu zhruba na stejných místech, jako v srpnu 1968, tj. v Brně na velkých výkladech na České ulici a na Masarykově ulici (ta byla z brněnských ulic přejmenována jako první, čímž se obnovil stav před r. 1948), v čekárnách tramvají, na poštovních schránkách, na plakátovacích plochách, na Prioru a všude tam, kde se lehce lepily klížené samolepky.16) Na budovách NV a na stranických objektech byly plakáty strhávány. Na nádraží instalovali zaměstnanci zvláštní plakátové stojany s prosbou, aby se šetřilo zcela nové mramorové obložení stěn. To naopak poskytlo vhodný podklad v nádražním a tramvajovém podchodu, kde byl leták na letáku. Další se vylepovaly v tramvajích, autobusech a trolejbusech (i zvenčí), zřejmě za spoluúčasti řidičů. Centrální plakáty a letáky se ovšem vylepovaly na všech objektech vysokých škol, menz a kolejí. Za výklady se psaná, tištěná a později aranžérsky upravená hesla začala objevovat až koncem prosince v souvislosti s agitací k blížící se volbě prezidenta.17) Texty plakátů a letáků obsahovaly prozaické a rýmované[/] výzvy, varování; glosy, informace, návody, zprávy a citáty, dále se letákovou formou uveřejňovaly xeroxované výtahy z novinových zpráv, životopisy Václava Havla, právnické rady o postupu při vyjadřování nedůvěry vedení podniku a sporadické citace letáků z r. 1968. v následujících poznámkách se zabývám pouze těmi komunikáty, které obsahově i formově odpovídají výše uvedeným představám o folklórnosti nebo protofolklórnosti, o amatérské lidové tvořivosti a o případných snahách o literární projev. Vynechávám tedy věcná sdělení oznamující konání stávky nebo shromáždění a různé pokyny, pokud nejsou věcně nezbytné k objasnění tehdejší situace.18)
      Ústní rozšíření některých dvojverší (patrně profesionálního původu, jako je "Není Vasil, jako Vasil; každý sklidí to, co zasil") mě přivedlo k představě, že řada komunikátů má vlastně jistou formu proverbiálních rčení a výroků. Při jejich charakteristice můžeme s prospěchem vycházet z představy Jana Mukařovského, že "... přísloví, kterého je užito jako jednotky skutečně samostatné, ... není již pociťováno jako přísloví, ale jako něco jiného, například jako nadpis, heslo ..."19) - to platí v současnosti také v tom smyslu, že i ty výroky, které nemají přímo tvar přísloví nebo pořekadla, mohou v odpovídajícím kontextu (konotačním poli) plnit jeho funkci. Proverbiální výroky jsou vnímány jako citace autoritativní myšlenky cizího subjektu: tím je v letácích bezejmenný příslušník skupiny mluvčích, který se sám ztotožňuje s veřejným míněním převažující části čtenářů a který vybírá konkrétní, momentální a aktuální jevy, které jsou dominantní v dané názorové struktuře; ztvárněním pak lapidárně vystihuje jejich podstatu a sděluje ji adresátům.20) Ti ji přijímají v plném rozsahu a se zadostiučiněním, pokud obsahuje jejich vlastní mínění, nebo ji přijímají s výhradami, pohrdáním, inertně, nebo ji odmítají vůbec. Tento proces plně odpovídá představě Mukařovského, že "kolektivní sankce ... je tedy spojena ne tak s příslovím samým, jako s postojem, jaký k přísloví zaujímá ten, kdo je vnímá."21) Plakáty a letáky tedy obsahují jak několikrát již zmíněnou dialogičnost, tak také autorskou i apercepční kolektivitu, jak ještě uvidíme dále.

76

      Vnitřní významová výstavba plakátových a letákových výroků obsahuje zejména tyto složky:22)
- zobecnění daného konkrétního jevu, které obvyklenemívá časově omezenou platnost: 1. KSČ má ideologii,my máme pravdu; 2. S plným žaludkem se přemýšlítěžce, ale loyálně;
- hodnotící soudy, někdy v metaforické a ironické podobě:3. Obklad na těžkou nemoc nestačí;4. Divá hůl vrhákřivý stín. Nesnažme se narovnat stín;5. Místo komplexníhohodnocení večírek na rozloučenou;6. Nechceme Císaře,chceme prezidenta;7. Není Vasil, jako Vasil, každýsklidí to, co zasil; 8. Přináším vám zprávu skvělou, božímlýny zas už melou!23)
- hodnotící normy, které mohou obsahovat syntagmatickou dvojici schválení - odmítnutí: 9. Oko vidí, okonení ÚV; nebo dvojici výstraha - vysvětlení: 10. Všichnichceme lepší svět, nechcem čekat dvacet let; 11. At' sikdo chce co chce říká, je to naše politika; 12. Komunistůmpadla, chceme Havla;
- zjišťující soudy 13. Neděláme si prázdniny, chcemelepší budoucnost; 14. Dělníci, jsme startérem, buďtemotorem; 15. Nestačí obětní beránek. Nenechme sevyprovokovat; 16. Neustálým rozvíjením socialismu jsmese stali rozvojovou zemí; 17. 40 let jsme byli vedenistranou, teď chceme jít rovně; 18. KSČ nás vedla dostdlouho, stávku si povedeme sami;
- zjišťující normy:24) 19. Včera disident, zítra prezident;20. Člověk není obdařen právy proto, že je komunista,ale proto, že je člověk; 21. Co udělá dobrý sadař, kdyžmu přestane rodit jabloň? Zmladí a naroubuje.
      Proverbiální výroky obsahují poněkud jiný druh variability: ta se projevuje v časové aktuálnosti, Některé komunikáty platily neomezeně (č. 1, 2, 4, 8,10,14, ...), jiné se vztahovaly ke konkrétním jevům nebo situacím (č. 3, 5, 6, 7 ...); nejde tedy o variabilitu tvaru v písemném kontextu, nýbrž v časových politických a názorových souvislostech, které se měnily den ze dne. Jde většinou o simultánní synonymitu, tj. uplatnění v aktuálním pojmovém kontextu jako významová a výrazová paralela, jíž se proverbiální výrok zvláště nevyčleňuje - (č.14,15, 20); některé doklady[/] obsahují sukcesívní synonymitu, tj. resumuje a komentuje se jimi to, co již proběhlo (č. 8, 16, 17, 18, 19 ...).
      Vedle proverbiálních výroků se vyskytují různé citáty typu: 22. Po klacku sahá ten, komu došly ideje (K. Marx); 23. Vozové hradby nerozbíjejme, nemáme-li jistotu, že nepřítel, zbaběle uprchlý, neformuje zákeřně své šiky za lesem (Žižkův vojenský řád). "Citát směřuje zároveň k tomu vydělit se z kontextu i vplynout v něj."25) U citátů neexistuje tak časově vymezovaná variabilita, jako u proverbiálních výroků, protože odkazují na známou autoritu, nikoliv na konkrétní aktuální jev, a jejich platnost tím bývá dlouhodobější. Stávají se často součástí emocionálního nepsaného kontextu a mohou mít význam komentáře, glosy, někdy ironického hodnocení či naznačení nebo zdůraznění souvislostí. Soustřeďují často pozornost na jazykovou složku a tím jejich autoři nebo interpreti přímo oslovují vnímatele.26) Jak proverbiální rčení a výroky, tak také citáty bylo nutné číst denně w souvislosti s měnící se situací: tím se i uplatňoval aktuální nebo dlouhodobý význam.
      Věcné postupné odhalování negativní úlohy aparátu a vedení komunistické strany a těch jejích představitelů, kteří byli nikoliv bezdůvodně spojováni s listopadovým masakrem, vedlo k rostoucí ironizaci, již se zdůrazňoval dialogický vztah mezi anonymním autorem textu a stejně anonymním vnímatelem: 24. Naše heslo: Pusťte veslo! 25. KSČ v novém roce - nesmí už hrát první housle. 26. My, pracovníci Čs. televize, žádáme komunisty, aby nás nyní ovládali jen knoflíky svého televizního přijímače; 27. Vrať se do strany, Milošku, bezpartijní tě nechtějí ani trošku; 28. Havel na Hrad, Jakeše sebrat! Jiného významového typu je 29. Republikou výzva letí, rodiče, podpořte své děti!. Vůbec se nevyskytovaly prosté výzvy jako "Pryč s komunisty!" nebo jiné podobné. Kromě výzvové ironie až epigramatického charakteru využívali autoři protofolklórních projevů také ironických parafrází, obdobných neoficiálním heslům z padesátých a začátku šedesátých let: 30. Tři zdroje a tři součásti marxismu: pružnost (Biľak), výřečnost (Jakeš), ztráta paměti (Urbánek). Zajímavým postupem vznikly řečnické otázky: 31. Zajímalo by mne,

77

jestli se podaří udělat blbce i z další generace; 32. Proč nás drží na obojku ten, kdo nezvlád perestrojku? 33. Poslanci, kde jste byli, když nás bili? Některé řečnické otázky obsahují i formulace odpovědí: 34. k čemu jsou nám papaláši, když nejedí vtipnou kaši? 35. Co chce naše generace? Všechno, jen ne provokace; 36. Koho podpoříme my? Jakeš podporuje Adamce. Zde se navíc vyskytuje groteskní významová elipsa, která přímo vybízí čtenáře k zaujetí stanoviska. Ironie převládá nad satiričností, parafráze nad metaforou.27) k estetickým prostředkům, využitým v některých uvedených ukázkách, patří zejména pokusy o rým nebo asonance a v próze pak dvoučlenné výpovědi s cezurou, čímž vznikají pokusy o rytmizovanou prózu, vhodnou ke skandování (č. 6, 12, 19, 24, 28). Současně nutno zdůraznit, že jde o projevy výrazně amatérské a že jen ojediněle najdeme skutečný básnický pokus:

      Denně na ulicích jsme vás potkávali
      slepí, nechápaví,
      jsouce na věčném pranýři,
      kdo by pomyslel na staré pověsti,
      že národu českému až bude nejhůře,
      až bude v neštěstí,
      že na pomoc přijdou zas
      Blaničtí rytíři.
     
      Denně na ulicích jsme vás potkávali,
      přehlíželi a hubovali,
      obrněni svými krunýři
      utekli jsme, za sebou beznaděj, starosti.
      S rozumem ve zbrani, s holýma rukama,
      jak bájné bytosti,
      brání teď národ náš
      rifloví rytíři.
      Zde přirozeně přechází folklórnost v amatérskou básnickou tvorbu, zajímavě doplňující tematicky a v básnických obrazech obsah letáků, které byly vylepeny okolo.[/]
      4. Z několika uvedených poznatků a příkladů lze vyvodit dílčí předběžné závěry. k protofolklórnímu charakteru plakátových a letákových komunikátů z let 1968 a 1989 přispívá tradičnost jejich výskytu při nečekaných mimořádných příležitostech národního vývoje. Záměrné či nezáměrné zamlčování nebo neúplné či zkreslené zpravodajství v hromadných sdělovacích prostředcích je v jakémkoliv politickém systému podnětem pro vznik nejrůznějších výpovědí od ústních domněnek, chýrů či anekdot až po písemné neoficiální plakáty a letáky, které nastupují tehdy, když nestačí hromadné sdělovací prostředky nebo když nemohou nebo nechtějí dát možnost i negativním vystoupením. Představy jednotlivců nabývají postupně kolektivního charakteru, přičemž autoři jsou většinou společensky totožní se svými vnímateli. Tak se realizuje pozitivní zpětná vazba. Skupiny, které nesouhlasí, se bud' bojí veřejně vystoupit, nebo jsou zaskočeny převratně rychlým vývojem a neumějí písemně zformulovat své stanovisko nebo je vůbec nemají či neuznávají vhodnost letákové myšlenkové konfrontace. v závěru roku 1989 k tomu navíc přistoupila bezradnost komunistů, kteří v rozporu s dosavadní dlouholetou praxí administrativního řízení již od 70. let přestali dostávat akční instrukce, na které byli při komunikaci "shora dolů" dosud zvyklí. Na rozdíl od ideologické a agitátorské aktivity z r.1948 se tentokrát omezili na strhávání plakátů a jen zřídka obdobně publikovali svá stanoviska.28) Naproti tomu se studentům podařilo vytvořit široké konotační pole, v němž se projevilo vzájemné porozumění: lidé, kteří zejména v sobotu a v neděli dopoledne korzovali středem města, četli se zájmem letáky a plakáty a živě je komentovali. Toto porozumění vyvrcholilo na přátelském odpoledním setkání na náměstí Svobody dne 6. prosince, kdy si neznámí lidé vyměňovali dárečky a zpívali koledy na pozadí ("v kulisách") studentských plakátů, zatímco oficiální agitační plochy a konstrukce byly již strženy předtím.29) O neustálou aktuálnost pečovali studenti přelepováním zastaralých informací novými; postupně přibývaly xerokopie, počítačové

78

rozmnoženiny a ručně malované karikatury. První tištěné plakáty se objevily až koncem prosince.
      Pro nedostatek místa musíme svá pozorování uzavřít. Kolektivita, dialogičnost, zpětná vazba, specifická variabilita - to vše svědčí - vzhledem k netradičnosti slovesné složky - o protofolklórnosti plakátů a letáků a o jejich organizátorské a integrační účinnosti, která se projevila oznamováním a odhalováním skutečnosti, přesvědčováním a sjednocováním veřejného mínění prostředky blízkými folklórním postupům.30) Nefrázovitost, vtipnost a údernost lidové tvořivosti přispěla tak svým způsobem k důstojnému průběhu "sametové revoluce" 1989 a stala se její neodmyslitelnou součástí.

      Poznámky
1.
      K historickému vývoji srov. publikaci ČTK Kronika sametové revoluce. Praha 1990. O prvních dnech hovoří Martin Mejstřík v interwiew v Mladé frontě z 5. 12. 1989, s. 3. Při dalším výkladu ponechávám stranou projevy činnosti hromadných sdělovacích prostředků, které sice ovlivňovaly situaci na ulicích, avšak k náplni letáků nepřispívaly.
2.
      Srov. některé výsledky diskuse Okrugli stol "Folklor i usmena komunikacija" (Zagreb 22. 11. 1983), uveřejněné v Narodna umjetnost 21, 1984, s. 35-50; jde zejména o vystoupení M. SOLARA, I. LOZICI a T. PERIC-POLONIJOVÉ. Srov. též M. TERSEGLAV: Ustno slovstvo kot predmet folkloristične znanosti. Glasnik Slovenskega etnološkega društva 20,1980, s. 4448; D. SIMONIDES: Moderne Sagenbildung im polnischen Großstadtmilieu. Fabula 28, 1987, s. 269-278; zde speciálně o městském prozaickém vyprávění.
3.
      To se týká zejména vzpomínkového vyprávění, srov. R. KVIDELAND: Storytelling in modern Society. In: Case studies on Folk-narrative and Cultural identity (red. I. Nagy). Budapest 1989, s. 18-26.
4.
      Psal jsem o tom již dříve, srov. The Functions of Literary Folklore in Western Slavs (Protofolklore and Folklore Narrations in Czech, Slovak and Polish Village). Ethnologia slavica 18,1986, Bratislava 1987, s. 69-84.
5.
      K obdobnému názoru dochází na základě studia asi 2 000 památníků soukromých osob z 20. století D. SIMONIDES: Može li se pisana tradicija smatrati folklorom? Narodna umjetnost 19,[/] 1982, s.163-169. Hovoříme-li o psaném folklóru, nemám na mysli etnografické zápisy, tj. popisy způsobu života nebo záznamy promluv stárků nebo družbů, které jsou pomocným pramenem pro poznání tradice. Naproti tomu jisté folklórní rysy nepochybně mají rodinné a obecní kroniky s prvky tradiční narativnosti nebo soukromé rukopisné zpěvníky s osobním repertoárem.
6.
      Srov. materiál u V. FROLCE: Prostá krása. Praha 1984.
7.
      Srov. O. SIROVÁTKA: Pisani folklorni oblici, Narodna umjetnost 19, 1982, s. 151-161.
8.
      Srov. M. HOPPAL: Chain letters: contemporary folklore and the chain of tradition. In: Contemporary Folklore and Culture Change (ed. J. - R. Järvinen), Helsinki 1986, s. 62-80.
9.
      Za "autorství hesel a plakátů" k XI. všesokolskému sletu se v. r. 1948 vylučovalo ze Sokola a někdy následoval postih v zaměstnání.
10.
      Uvedu za jiné jeden případ: na zamrzlých oknech tramvají se v Brně koncem 50. let objevovaly nápisy "sovětský mráz - náš vzor" a další nepublikovatelné texty jako zřetelná parafráze hesla "Sovětský svaz - náš vzor".
11.
      Srov. M. CHLUPÁČ: Kulturní revoluce a komunistická výchova. Praha 1973, s. 92: ":.. propaganda pouze aktivizuje intelektuální podněty pro politickou aktivitu, nikdy však neznásilňuje vůli a psychické síly člověka." Tato příručka vyšla v SPN jako učební pomůcka pro studium marxismu-leninismu na vysokých školách(!)
12.
      Zastánci stalinismu a brežněvismu se uchylovali vždy spíše k anonymním dopisům redakcím deníků, srov. Černá kniha. Chronologicky seřazený výběr anonymních dopisů, zaslaných v roce 1968 redakci Nové svobody. Ostrava 1968,14 stran. Totéž v denním tisku z prosince a začátku ledna 1989 - 1990 v různých číslech Rovnosti; zde výjimečně s podpisy.
13.
      Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ Vydáno spolu s rezolucí k aktuálním otázkám jednoty strany, schválenou dne 11.12.1970. Praha 1971, 48 stran. Jeho neplatnost oznámil tehdejší generální tajemník ÚV KSČ K. Urbánek v televizním projevu 5. 12. 1989. Ve svých poznámkách ponechávám stranou humorky a anekdoty, které se spojovaly s různými politickými osobami a událostmi.
14.
      Vážné výtky centru, že "včas neinstruovalo členskou základnu o pražských událostech a o stanovisku k nim" zazněly např. na městské konferenci KSČ dne 10. prosince 1989 v Brně.
15.
      O heterogenní městské struktuře a jejich zvláštnostech srov. M. G. RABINOVIČ: On the Problem of Defining the Concept of "City". Ethnologia slavica 16, Bratislava 1986, s. 111-119. k tomu též J. JANČÁŘ - J. SOUČEK: Národopisný výzkum města. NA, 19, 1982, s. 1-8 a další příspěvky v tomto 1. čísle NA; dále J. KRZYŻANOWSKl: Ofolklor warszawski. Literatura ludowa 1967 - 1968, 4/6, s. 7-11; S. KREMENŠEK: Uvod v etnološko preučevanje Ljubljane novejše dobe. Ljubljana 1980.

79

16.
      Vztah majitelů výkladních skříní byl zřejmě blahovolný až aktivní (Státní banka na nám. Svobody), naproti tomu na České ulici, kde je tradiční korzo, zely místy zcela čisté výklady.
17.
      Vylepování plakátů se provádělo velmi šetrně bez použití sprejů a nápisů barvou na zdi. Zřetelně zde působily zkušenosti z r.1968, kdy se trvale poničila spousta fasád, ovšem nápisy bylo tehdy třeba vyvést co největší a co nejrychleji. Zvláštního účinku dosáhly karikatury a hesla, vylepená na skleněné stěny pavilonu B na brněnském výstavišti, kde se konala zmíněná mimořádná konference KSČ; plakáty textem dovnitř vylepovali ponejvíce posluchači VUT.
18.
      Nezájem o minulé společenské procesy se projevil v důsledném opuštění termínu "manifestace", "akce", "schůze" a jejich nahrazením termínem "shromáždění".
19.
      JAN MUKAŘOVSK.Ý: Přísloví jako součást kontextu. In: Cestami poetiky a estetiky. Praha 1971, s. 277-359, cit. s. 301. k tomu srov. též J. OPELÍK: Hrdelní pře anebo Přísloví čili k poetice jednoho titulu. Česká literatura 18,1970, s. 382-398; i tento literárněvědně zaměřený rozbor obsahuje četné impulsy pro folkloristu.
20.
      "Proto lidová moudrost je opravdu lidová; předpokládá totiž jistou kolektivnost a hlavně jistou solidaritu v trampotách života. Většina přísloví vyjadřuje starosti a zkušenosti lidí málo mohovitých a málo mocných." K. ČAPEK: Opříslovích neboli o moudrosti lidové. In: Marsyas čili na okraj literatury. Praha 1971, s. 59.
21.
      MUKAŘOVSKÝ, o. c., s. 297.
22.
      Za základ kategorizace vzat systém Mukařovského, o. c., s. 305359.
23.
      Známého výroku o božích mlýnech využili časopis Koordinačního stávkového výboru brněnských vysokých škol, jehož nulté číslo vyšlo pod názvem Studentské mlýny v B rně v prosinci 1989.
24.
      Spolu s literárněvědným určením normovosti je třeba vzít v úvahu jejich kulturotvornou úlohu, srov. O. SKALNÍKOVÁ: Tradice a norma v lidové kultuře. NVČ 38-38, 1970-71, s. 35-44.
25.
      MUKAŘOVSKÝ, o. c., s. 298.
26.
      Paralely lze lehce najít v některých fejetonech E. BASSE, např. Módy pražské periferie, in: Pod kohoutkem svatovítským. Pražské prózy z let 1921-1941. Praha 1942, s. 97-107. Zde jsou publikována sémanticky dvojdílná dvojverší s asonancemi nebo rýmy a s příslušným komentářem, srov. zvl. s.105, která formově a významově zcela odpovídají některým komunikátům z nové doby.
27.
      Zřejmě jde o obvyklé postupy městského folklórního a protofolklórního tvoření:"...pražský lid je ducha velmi střízlivého, vystačí s poezií přinesenou odjinud a tvoří-li sám, vytvoří jen, co odpovídá jeho rozumovému založení: vtip, posměšek, epigram." Srov. E. BASS: Písně lidu pražského. In: Pod kohoutkem svatovítským (pozn. č. 26), s. 108-127, cit. s. 127.
28.
      Své rozhořčené komentáře posílali komunistickým deníkům, viz. pozn. č. 12, k tomu Rovnost z 28. 12. 1989, s. 3; 30. 1. 1971, s. 5 a jinde. Jen v jednom případě vylepili kritiku názorů zájezdu Greenpeace v Brně, ale záhy se na plakátu objevila poznámka "A podepsat se neumíš?"
29.
      Stranou prozatím ponechávám výtvarnou složku, tj. karikatury a kreslené vtipy, kterých se od známých a neznámých autorů vyrojila řada. Profesionálně nejlepší pocházely z VUT-FAST a soubornou výstavu asi 100 exemplářů uspořádalo ediční středisko Vysokého učení technického v Brně ve dnech 15.-31. ledna 1990.
30.
      Jde vlastně přesněji řečeno o jistý druh amatérské činnosti šířené folklórními postupy v odpovídajícím prostředí. Plakáty a letáky vyžadují neformální přístup k hodnocení a jistou volnost ve výběru analytických postupů, proto navrhuji termín "protofolklórní". Skutečné folklorizace se dočkalo např. dvojverší "Není Vasil, jako Vasil, každý sklidí to, co zasil" a některé jiné výroky, i formově blízké proverbiálním výpovědím. k tomu navíc srov. V. VOIGT: Modern Story-Telling - stricto sensu. In: Storytelling in Contemporary Societies. Téze 9. Kongresu ISFNR, Budapest 1989, 1-13.

80

Národopisné aktuality roč. XXVII. - 1990, č. 2

O VÝZNAMU JANÁČKOVY TEORIE HUDEBNÍHO STYLU NA PODKLADĚ LIDOVÉ PÍSNĚ [obsah]


      JIŘÍ VYSLOUŽIL, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno
      1.
      O hudebním skladateli Leoši Janáčkovi (18541928), o autorovi v celém hudebním světě dobře známé opery Její pastorkyňa, je již méně známo, že patří k význačným teoretikům lidové písně. A přece spis O lidové písni a lidové hudbě, který jsem z rozptýlených prací sestavil a vydal (1955), obsahuje mnoho zajímavých myšlenek na více než šesti stech stranách textu s notovými přílohami lidových písní, tanců a instrumentální hudby. Teoretická část spisu je věnována anałýze tonality a harmonie, rytmu a metra, formy a výrazu lidové písně. Zvláštní pozornost věnuje Janáček otázce vztahu slova a tónu, na nějž nahlíží z pohledu své "nápěvkové teorie" (psychologického a fonologického zkoumání zvukovosti řeči). Materiálem analýz jsou moravské lidové písně, jež však Janáček srovnává s českou lidovou písní a s lidovou písní ostatních slovanských národů. Důležitou složkou Janáčkovy teorie lidové písně jsou esteticko-teoretická zobecnění, k nimž se řadí i jeho teorie hudebního stylu . na podkladě lidové písně, na niž nahlíží očima moderně orientovaného skladatele a teoretika.
      Téma úvahy o významu Janáčkovy teorie hudebního stylu na základě lidové písně není tedy jen čistě folkloristické, týká se i geneze hudebního stylu jednoho z nej[/]významnějších skladatelů první třetiny 20. století. Vznik námi pojednané teorie časově spadá do doby kompozice Lašských tanců (1889-1890) a předchází bezprostředně vznik opery Její pastorkyňa (1894-1903), v níž jsou již plně rozvinuty hudební charakteristika Janáčkova kompozičního stylu, výrazně ovlivněného lidovou písní. Janáček formuluje svou teorii hudebního stylu na podkladě lidové písně již r. 1888 ve stati Moravské národní písně, v dalších statích ji pak prohlubuje (Několik slov o lidových písních moravských, hudební stránka, 1889, O národní písni, 1891, O sbírkách lidových písní, 1892). Mezi těmito statěmi, Lašskými tanci a Její pastorkyní existuje tedy vztah časové posloupnosti.
      2.
      Použití výrazu hudební styl plných dvacet let před jeho kategoriálním ustanovením ve spisu Guido Adlera Der Stil in der Musik (1911), a k tomu ještě na materiálu lidové písně, jež nezná ani psané dějiny, ani teorii, se zdá být dosti překvapivé (teprve později se s výrazem styl v podobných významech jako u Janáčka setkáváme v Bartókově monografii Das ungarische Lied, 1925). Nemíníme tu pátrat po tom, odkud se vzal výraz styl u Janáčka, v literatuře o hudbě té doby se ostatně tolik ještě nevyskytuje. Jisté je jen tolik, že Janáčka vedl k jeho

81

použití záměr pojmenovat charakteristický způsob hudebního vyjádření v lidové písni. Styl pro něj znamená především hudební kategorii, jež pod společným termínem sjednocuje množinu písňových jednotek se stejnou nebo velmi podobnou hudební syntaxí. Podle tohoto kritéria opanovaly moravskou lidovou píseň tři rozdílné hudební styly:

a)
      K prvnímu stylu se řadí písně, jež Janáček nazývá bohatýrské (rapsodické). Jejich hudební syntax je založena na samostatných (neopakujících se) segmentech {motivech) s dlouhými tóny a rytmickými závěry, s modulujícími melodiemi v "chromatické durově-mollové stupnici". Jsou to písně bez pevného taktu (ataktické), jejichž melodie je uvnitř článkována rytmickými závěry. v melodii je důležitý každý tón, každý samostatný motiv. "Bohatýrské písně" jsou z hlediska žánru většinou epika (balady) a lyrika (milostné písně).

Př č. 1

b)
      K druhému stylu se řadí písně, jež Janáček nazývá tematické. Jejich hudební syntax je založena na jednom nebo dvou rytmických motivech (tématech), jež v melodii zakládají pevný takt. Charakteristický rytmický motiv vyplňuje celou píseň, při svém opakování je melodicky obměňován. Hlavním žánrem stylu je tanec.[/]

Př č. 2

c)
      K třetímu stylu se řadí písně, jež Janáček nazývá "úpadkové". Jejich hudební syntax je založena na formální třídílnosti. Počáteční téma (motiv) se na konci písně nezměněné opakuje, uprostřed se počáteční zkrácené téma posouvá na vyšší (pátý) stupeň, nebo tu nastoupí nové motivicky odvozené téma. Diatonická melodie je durově-mollová, jednotvárného rytmu a jednotného jednoduchého taktu. z hlediska žánru nelze tyto písně řadit k některému ve folklórní tradici ustálenému druhu.
      3.
      Název třetího písňového stylu naznačuje uplatnění estetického kritéria skladatele a teoretika, jenž byl původně stoupencem estetického formalismu herbartovsko-zimmermannovského směru. Analýzou formy je však stanovena originalita i rozdílnost jednotlivých syntaktických hudebních principů, v nichž je uplatněna různá míra tvůrčí potence i výrazového bohatství. To jsou vlastnosti, jež Janáček v "úpadkových písních" převládajících v repertoáru české lidové písně (písně vlastních Čech), nenalézá. "Úpadková píseň" je podle Janáčka píseň "nové školy". Má svůj původ

82

v hudební stylistice vídeňských klasiků Haydna, Mozarta i Beethovena. Její "líbezná melodie" lahodí sluchu, jsou to však "mělké melodie". Jenom "bohatýrské písně" jsou v každém tónu a motivu produkt originální tvořivé síly a hlubokého výrazu. I když Janáček o nich vyslovuje hypotézu starobylosti (pro potvrzení její pravdivosti se dovolává historických dokladů z díla teoretika umění Otakara Hostinského), jejich hudební syntax se mu jeví ze skladatelského hlediska nesmírně aktuální. Zdůvodňuje to podobností základů "bohatýrské písně" s těmi kompozičními základy, "na kterých se budují nyní veškeré moderní skladby". Janáček, autor kritické stati "Tristan a Isolda" Richarda Wagnera (1885), má tímto porovnáním na mysli nejenom totální chromatiku modulujících melodií a jejich latentní harmonie, nýbrž i tematismus, jenž se svými formálními principy vymyká klasické normě. Tvořivou potenci a originalitu neupírá Janáček ani "tematickým písním". Toto jsou písně s instrumentálními (instrumentálnímu myšlení přizpůsobenými) melodiemi, jež však mají na Moravě svůj původ v lidovém zpěvu a namnoze čerpají i z repertoáru "bohatýrských písni". Tato jejich vazba je zdrojem hudební výrazové originality. v prvním a druhém stylu vidí Janáček základy "moderní moravské národní hudby", jak se doslovně vyjádřil. Třetí styl pro tyto účely odmítá.
      4.
      Janáčkova teorie hudebního stylu na podkladě lidové písně má svými analytickými a zobecňujícími vývody poznávací význam. Mnohé z ní lze ovšem vyjádřit i jinými termíny a pojmy moderní vědecké teorie hudby. Janáček sám ve svých dalších statích, zejména v nejrozsáhlejším pojednání O hudební stránce národních písní moravských (1901), mnohý svůj dřívější náhled prohloubil (zejména co se vztahu tónu a slova týče). Za sebe bychom např. řekli, že tonalita a melodická modulace "bohatýrských písni' nemá svůj základ v "chromatické dur-moll", nýbrž ve starších chromatizovaných tetra-, penta- a hexachordálních resp. modálních útvarech, jimiž je zajišťována[/] tonální hudební logika pohyblivých melodií (ty nejsou proto i při své exponované chromatičnosti ani "atonální', ani čistě "durově-mollové"). Volnou hudební formu "bohatýrských písní' lze srovnávat s rytmicko-metrickou nevázaností hudební prózy. Charakteristická rytmická idiomatika "tematických písni" se zase podobá ostinatu, jež působí jako konstruktivně upevňující faktor hudební formy.
      Janáčkovi ovšem nešlo jen o teorii, nýbrž o stanovení charakteristických stylových idiomů, jimiž se pak chtěl řídit i ve své skladatelské praxi. Původ z Lašska, jednoho z nefrázovitějších etnografických regionů Moravy, mu to usnadňoval. Sám se o tom mnohokráte obrazně vyjádřil. Svědectví poučeného a angažovaného vztahu však podávají především jeho skladby různých žánrů a různé míry individuálního uplatnění charakteristických forem a stylových idiomů lidové písně.

a)
Nejblíže k lidové písni stojí Janáčkovy vysoce originální úpravy (pro sólový zpěv a klavír, též sbor, orchestr), poněvadž mají za hudební téma samu lidovou píseň a tanec. Ztotožnění s originálním hudebním stylem lidové písně ovšem předpokládá motivovaný výběr buďto z tištěné sbírky, nebo z vlastních sběrů, o nějž Janáček dbá. Důsledná stylovost může být potom zajišťována kompozičním zpracováním, jež šetří charakteristiku hudebního stylu předlohy. Základem úpravy není čtyřhlas klasické durově-mollové kvadratury, nýbrž průvod, jenž svobodným výběrem a uspořádáním tónů přizpůsobuje syntaktické hudební vyjádření charakteru a výrazu písně. Harmonizace se vyhýbá toniko-dominantním vztahům, harmonický pohyb je veden spoji na nejrůznějších stupních. Účinně je využíváno církevních závěrů. Části melodie, zejména v úpravách "bohatýrských písni", Janáček vůbec neharmonizuje, poněvadž - jak sám praví - "mnohé písně vylučují veškerý harmonický průvod". v úpravách "tematických písní" je využíváno instrumentálních manýr, jež si Janáček zapamatoval z poslechu hry východomoravských folklórních kapel a cimbalistů.

83

Stylizovaně je s nimi pracováno v orchestrálních Lašských tancích, jež mají při uplatnění velké míry profesionální techniky statut samostatné kompozice. Samostatné kompozice jsou i Janáčkovy písně v "lidovém tónu", tzn. skladby na folklórní text, ale s původní Janáčkovou melodií, jak je najdeme např. v opeře Její pastorkyňa.

b)
Janáčkovy úpravy lidových písní nejsou harmonizace podle školních pravidel. Svým opuštěním norem klasické kvadratury mají blíže k rudimentárním "harmonizacím" folklórního hudebníka, který plně ve svém doprovodu nedokázal vytěžit z latentního harmonického bohatství lidové písně. Toto dokázal v plné míře Janáček, jehož doprovody svými vynalézavými harmoniemi znamenají první důležitý stupeň idiomatického osvojení hudebního stylu na podkladě lidové písně, na němž Janáček staví i v dalším svém díle. Druhý důležitý stupeň pak znamená idiomatické osvojení folklórní rytmiky a melodiky, do jejíž podstaty Janáček pronikl i skladatelsky do té míry, že mnohá témata a motivy jeho děl lze jen těžko rozeznat od témat a motivů lidové písně, a přesto nepůsobí jako její imitace. Znalci Janáčkovy hudby a lidové písně upozorňují na nápadné shody mezi rytmikou a melodikou Janáčkových motivů a témat na straně jedné a lidové písně na straně druhé. Sám jsem již před léty připomenul shodu incipitu skladby Naše večery z klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku s incipitem východomoravské balady "Žało dyévča trávu", již Janáček, jak již víme, označil za jedno ze syntagmat "bohatýrského" hudebního stylu (proto jsme tento příklad z mnoha jiných vybrali). Ne ve všech Janáčkových skladbách a ve všech údobích se však setkáme s tak nápadnými shodami mezi Janáčkovou a folklórní hudební idiomatikou. Okruh častého výskytu folklorizujících idiomů se dá vymezit údobím kolem Její pastorkyně, komorní kantátou Zápisník zmizelého (1919), skupinou[/] několika děl dvacátých let, jako opera Příhody lišky Bystroušky (1923), klavírní Concertino (1925), Sinfonietta (1926), Glagolská mše (1927) a Říkadla (1927). Z výčtu je ale patrno, že jde o značný počet významných děl.

c)
Tonálně-melodickými a rytmickými idiomy východomoravské (též slovenské) lidové písně obohacuje svůj hudební styl Janáčkův o šestnáct let mladší český současník Vítězslav Novák (1870-1949), pro jehož hudbu znamená lidová píseň především charakteristické hudební téma, s nímž pak stavebně, harmonicky a kontrapunkticky zachází na způsob brahmsovsko-beethovenovské a bachovské hudební syntaxe, Janáček naproti tomu společně s tonálně-melodickými a rytmickými idiomy lidové písně přejímá i princip opakování melodicky variovaného motivu (buď jako hlavní myšlenky, nebo jako charakteristické doprovodné figury) a princip volného řazení samostatných neopakujících se témat. Oba protikladné principy Janáček v hudební syntaxi svého díla sjednocuje a podle uměleckého záměru s nimi tak či onak zachází. Melodickou variabilitou rytmického motivu a quasi-atematickým řazením stále nových a nových myšlenek je dosahováno formální rozmanitosti, již nelze přirovnat ani ke klasickým, ani k romantickým hudebním formám. Janáčkovu jedinečnou a těžko opakovatelnou hudební syntax lze nanejvýš pro její ostinátní rytmiku přirovnat ke konstruktivní hudební syntaxi Igora Stravinského (na ni připomínají i společné příbuzné folklórní zdroje), pro intenzitu a spontánnost výrazu k ranému expresionismu Druhé vídeňské školy.
      Janáčkova jedinečná hudební syntax, již očividně odvodil z hudebního stylu "tematických" a "bohatýrských písní", znamená třetí a zároveň nejobecnější stupeň idiomatického osvojení hudebního stylu na podkladě lidové písně, jež se týká celého Janáčkova hudebního díla, nejenom jeho skladeb, v nichž stanul hudebně nebo látkově na půdě etnografie Moravy.

84

Národopisné aktuality roč. XXVII. - 1990, č. 2

MUZEUM VESNICE JIHOVÝCHODNÍ MORAVY [obsah]


      JOSEF JANČÁŘ, Ústav lidového umění, Strážnice
      V průběhu lidských dějin vznikala na vesnicích pestrá mozaika staveb, odrážejících kulturu a způsob života především rolnického obyvatelstva. Po zrušení roboty a s postupující industrializací se rozvíjel proces, smazávající nemilosrdně stopy minulého života poddanských vesnic včetně dokladů o způsobech bydlení. Tento proces probíhal v období formování novodobých národů, opírajících svůj rozvoj nejenom o pokrok soudobé tovární výroby, ale i o rolnictvo, které zejména svou odolností vůči jazykové asimilaci bylo důležitým předpokladem pro úspěch národních hnutí. Proto vlastenecké síly věnovaly takovou pozornost nejenom poznávání kultury a způsobu života lidu na vesnicích, ale i jeho uvědomování.1)
      Zrušením roboty padla hráz dělící rolnický lid od ostatních vrstev společnosti, byl prolomen dosavadní tradicionalismus života vesnic a dynamismus vývoje začal likvidovat vše, co bránilo rozvoji nových perspektiv.
      Abychom pochopili podstatu soudobého úsilí o ochranu a prezentaci tradičních forem lidového bydlení, je třeba tyto snahy uvést do širších společenských souvislostí. Významný filosof moderní doby Ernst Cassirer dochází ve svém důležitém díle Esej o člověku k z ávěru, že lidskou kulturu můžeme označit jako proces postupného sebeosvobozování člověka; její vývoj probíhá v napětí mezi dvěma tendencemi, z nichž jedna vede k za[/]chovávání starých forem, zatímco druhá k tvorbě nových. "Mezi tradicí a inovací, mezi reproduktivními a kreativními silami existuje neustálý boj".2) Odraz tohoto dualismu se projevuje v tom, že vedle nových technologií, nových staveb i nových společenských procesů vznikají instituce, zabezpečující poznávání a ochranu dokladů minulosti a zprostředkovávající nezbytnou komunikaci mezi minulostí a přítomností. Shromažďované poznání a chráněné doklady minulosti se stávají kulturním dědictvím, jehož součástí se od poloviny minulého století staly i mnohé objekty lidového stavitelství. Dokazuje to zájem o kopie vesnických staveb, instalovaných už na prvních světových výstavách v druhé polovině 19. století, i první národopisné muzeum v přírodě, otevřené v roce 1891 ve Stockholmu.3) Toto muzeum bylo otevřeno ve stejném roce jako Česká chalupa na Jubilejní výstavě v Praze. Její úspěch byl jedním z podnětů k přípravě Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895, při níž bylo vybudováno i první české národopisné muzeum v přírodě, zahrnující vybrané objekty ze všech národopisných oblastí Čech, Moravy a Slezska, i ukázky lidového stavitelství ze Slovenska.4)
      I když "vesnice" z Národopisné výstavy českoslovanské byla po několika letech zlikvidována, myšlenka budovat národopisná muzea v přírodě u nás zapustila kořeny.

85

Jedním z propagátorů této myšlenky byl přední člen výboru Národopisné výstavy a ředitel Národního divadla Fr. A. Šubert, který po návštěvě Skansenu ve Stockholmu v roce 1899 napsal, že muzeum ve volné přírodě je přímo ideální národopisný ústav, "ponechávající svému dílu přísný ráz vědecký, využívající přece při tom různých vábidel, zábav a zábavychtivosti obecenstva za stálý a nejvydatnější prostředek i k udržování jeho interesu na díle národopisném i k dobývání prostředků peněžných."5) Pravdu tohoto postřehu potvrzuje dosavadní vývoj Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, založeného v roce 1925, i záměr Drahomíry Stránské na vybudování národopisného muzea v přírodě v Šárce u Prahy, která v projektu z roku 1938 napsala, že nechceme, aby muzeum v přírodě bylo jenom souborem historických památek, nýbrž také místem zábavy a milého osvěžení, kam by se návštěvníci rádi vraceli.6)
      Na Slovácku vznikl záměr vybudovat národopisné muzeum v přírodě už na počátku tohoto století: profesor uherskohradišťského gymnázia Bohumil Fišer navrhl na první schůzi výstavního výboru Národní jednoty v roce 1912, aby se součástí připravované Výstavy Slovácka stala výstavba slovácké vesnice.7) Návrh nebyl realizován nejen proto, že přípravu výstavy přerušila válka, ale nemohl být realizován vůbec, protože ještě nebyly vytvořeny nejzákladnější podmínky pro jeho odborné zabezpečení. Větší naději na úspěch měl podrobnější návrh Antonína Václavíka, budujícího na počátku čtyřicátých let v Luhačovicích národopisné muzeum a navrhujícího jeho rozšíření o národopisné muzeum v přírodě, které se mělo stát ekonomicky i kulturně atraktivní součástí lázní Luhačovic.8) Tento návrh byl zároveň reakcí na staromilské snahy o petrifikaci života ve vybraných obcích Slovácka, které se měly stát živými muzei.9) Od roku 1937 usiloval o vybudování národopisného muzea v přírodě také tehdejší zlínský advokát JUDr. Ladislav Rutte, který ještě v roce 1946 vydal s podporou vedení Baťových závodů podrobný[/] projekt, zahrnující nejenom výstavbu lidových staveb ze Slovácka, z Valašska i z Hané, ale také rekreační "osadu valašských chat pro letní hosty".10)
      Živelný ráz většiny těchto snah, nedostatečné institucionální podmínky i metodické nejasnosti způsobily, že náměty na výstavbu národopisných muzeí v přírodě v Československu se začaly se vší vážností projednávat až na počátku druhé poloviny tohoto století. Podnětem pro oživení myšlenek na výstavbu dalších národopisných muzeí v přírodě byla rezoluce mezinárodní organizace muzeí ICOM, která doporučila budování muzeí v přírodě jako významnou formou záchrany památek lidového stavitelství.11) Názory na budování takových muzeí u nás se různily. Na první celostátní poradě o ochraně lidového stavitelství v muzeích, uskutečněné v květnu roku 1958 v Rožnově pod Radhoštěm, pracovníci státní památkové péče vyjadřovali rezervovanost vůči názorům muzejních pracovníků. Avšak všichni si uvědomovali, že v probíhající socialistické výstavbě se neobyčejně zrychlil proces vyrovnávání rozdílů mezi městem a vesnicí, a že národopisná muzea v přírodě mohou podat nejkomplexnější obraz vývoje kultury a způsobu života lidu v minulosti a stát se novodobými vzdělávacími středisky, významně přispívajícími k formování historického povědomí společnosti.12)
      Vedle záměrů vybudovat ústřední národopisná muzea v Praze, v Martině a v Brně, vycházející z vědomí závažnosti a vědecké i kulturně výchovné odpovědnosti za výstavbu takových zařízení, se začaly stále výrazněji prosazovat návrhy na výstavu regionálních národopisných muzeí v přírodě.13) Jedním z takových návrhů byla i studie o rozšíření Slováckého muzea v Uherském Hradišti o oddělení hmotné kultury, navazující na předcházející snahy A. Václavíka. Rozvojem Slováckého muzea byly totiž vytvořeny institucionální podmínky pro odborné vedení výstavby národopisného muzea v přírodě na Slovácku, pro něž mělo Uherské Hradiště všechny předpoklady.14) Tento záměr se nepodařilo v Uherském

86

Hradišti prosadit a tak Václavíkovi žáci V. Volavý, J. Tomeš, V. Frolec a J. Jančář za spolupráce pracovníka státní památkové péče v Brně ing. arch. Oty Máčela navrhli vybudovat slovácké národopisné muzeum v přírodě při Ústavu lidového umění ve Strážnici.15) Několikaleté úsilí o realizaci tohoto návrhu se setkalo s pochopením Jihomoravského KNV a projekt národopisného muzea v přírodě ve Strážnici byl v roce 1971 zařazen do komplexního programu ochrany památek lidové kultury hmotné, schváleného v roce 1973.16)
      Iniciativa pracovníků strážnického Ústavu lidového umění a jeho odborných spolupracovníků byla korunována úspěchem, i když schválení výstavby tohoto muzea znamenalo pro budoucnost veliký technický i odborný úkol. Budování Muzea vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici, jak bylo toto zařízení nazváno - se stalo jednou z nejnáročnějších akcí odboru kultury Jm. KNV, při níž bylo třeba řešit dlouhou řadu složitých právních, společenských, vědeckých i praktických problémů od výkupu roubených - a poprvé u nás i zděných - objektů přes jejich transfer, výkup pozemků, modelaci terénu a vybudování inženýrských sítí v celém uvažovaném prostoru výstavby, konzervační postupy a získávání sbírkových předmětů ve slováckých obcích.
      Přestože rada Jihomoravského KNV poskytla požadované finanční prostředky, umožnila zřídit z nově přijatých pracovníků Ústavu lidového umění stálou stavební skupinu a uložila ředitelům Krajského památkového střediska, Technického muzea a Moravského muzea v Brně povinnost odborné spolupráce, nedařilo se tak široce založené dílo realizovat podle schváleného harmonogramu.17) Množství technických i odborných prací, které nebylo možné plnit v původních termínech, vytvářelo napjatou pracovní atmosféru, v níž se dávala přednost praktickému plnění operativních úkolů této rozsáhlé výstavby, a na skutečně vědeckou přípravu a tvorbu sbírkových fondů nezbývalo sil. Rozhodnutí rady Jm. KNV o zpřístupnění strážnického národopisného muzea[/]

Rožnovská konference o národopisných muzeích v přírodě v roce 1975. Zleva do prava: Dr. J. Souček, dr. J. Tomeš, CSc., dr. H. Jančář, CSc. a A. Maňák.

v přírodě veřejnosti už v roce 1981 přineslo na pořad dne také odbornou, technickou a kádrovou přípravu provozu rozestavěného muzea, i nutnost urychleně instalovat interiéry dokončených objektů, péči o zeleň a postupné budování muzejních expozic.18)
      Entuziasmus pracovníků Ústavu lidového umění ve Strážnici i jejich spolupracovníků pomáhal překonat mnohé problémy, které se často teprve řešily na celostátních i mezinárodních konferencích o teoretických i praktických zásadách budování národopisných muzeí v přírodě. Nejvýznamnější akcí, na jejíž odborné i organizační přípravě se výrazně podílelo Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně, byla konference ICOMOS (International council of Monuments and Sites), nevládní organizace UNESCO, věnovaná otázkám ochrany památek lidového stavitelství v současném světě, která se uskutečnila v roce 1971 ve Vysokých Tatrách a v Brně. z přednesených

87

příspěvků vyplynul závěr, že ochrana památek lidového stavitelství se má uskutečňovat především na místě jejich vzniku (in situ), avšak za důležitou formu ochrany je třeba pokládat i přenesení objektů do národopisných muzeí v přírodě. v tomto smyslu vyzněla i přijatá rezoluce, vyzývající státy světa, aby usilovaly o zachování lidových staveb jako významných projevů národní kultury.19)
      Avšak národopisná muzea v přírodě nejsou jen muzei lidového stavitelství; jejich poslání je širší a specifické praktické i teoretické otázky budování těchto specializovaných muzeí se dále řešily u nás i v ostatních evropských zemích. Dokazuje to jak zahraniční literatura, tak například příspěvky na důležité celostátní konferenci pracovníků národopisných muzeí v přírodě, uskutečněné v roce 1978 v Rožnově pod Radhoštěm?20) Významným přínosem jsou v tomto ohledu závěry z dílčího úkolu Státního plánu základního výzkumu č. VIII-4-8, který pod názvem Národopisná muzea v přírodě - výzkumná a teoretická příprava podkladů pro realizaci, řešili pracovníci muzeí v Martině, v Rožnově pro Radhoštěm a ve Strážnici. Především zde byla formulována podstata rozdílu mezi muzeologickým a monumentologickým pojetím budování národopisných muzeí v přírodě: zatímco památková péče usiluje především o zachování maximální autenticity objektů, muzeum usiluje o maximální indentitu objektů s teoretickým modelem představované skutečnosti. Autoři chápou národopisná muzea v přírodě v souladu s § 4 Zákona o muzeích č. 54/59 Sb. jako speciální muzejní zařízení, usilující o vědecky podloženou interpretaci života lidu v minulostí a nezáleží na tom, zda tento teoretický model života společnosti se předává veřejnosti v přenesených objektech lidových staveb nebo ve vytvořených kopiích a rekonstrukcích.21) Tyto správné závěry však nebyly ve Strážnici uplatňovány tak, aby vedly k zúžení široce pojatého záměru, na jehož komplexní realizaci neměl Ústav lidového umění ani odborné ani technické předpoklady a které nemohla nahradit ani externí spolupráce jednotlivců nebo institucí, jak dokazuje osud expertiz z roku 1982.22)[/]
      V roce 1984 stálo nebo bylo rozestavěno v národopisném muzeu v přírodě ve Strážnici 68 objektů: byly dokončeny areály B (Moravské Kopanice), E (vinohradnické búdy) a F (seníky), rozestavěny areály C (Luhačovické Zálesí), C (vodní stavby z Horňácka), G (strážnické Dolňácko) a H (Horňácko). Téměř 25 000 návštěvníků vstoupilo v roce 1984 do interiérů deseti objektů, z nichž 6 bylo vybaveno inventářem ze sbírek ÚLU a ve čtyřech objektech byly muzejní expozice. v letech 1984-1988 byly dokončovány rozestavěné stavby, nově byla zahájena výstavba pěti dalších objektů v areálu G (dosud pro návštěvníky nepřístupném) a v areálu C byla vybudována vstupní expozice o Luhačovickém Zálesí. Rozšířila se také propagace jak prostřednictvím nového plakátu a propagační skládačky, tak i vydáním obsáhlého průvodce.23)
      Z filozofického hlediska jsou památky a dokumenty prvními objekty našeho bezprostředního poznávání historie; avšak jsou jen symboly, z nichž je teprve třeba stvořit život minulosti, který nenávratně uplynul. "Historické poznání je odpovědí na určité konkrétní otázky, odpovědí, kterou musí dát minulost; avšak otázky samy klade a diktuje současnost -naše současné duchovní zájmy a naše současné morální a společenské potřeby".24) Proto pro formování zásad dalšího vývoje výstavby Muzea vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici je třeba znovu upřesňovat odpověď na otázku, komu je toto zařízení určeno a v čem je jeho přínos, nejde-li v něm o záchranu originálních památek lidového stavitelství jihovýchodní Moravy. Jednou ze základních zásad zákona o ochraně nemovitých památek je totiž neoddělitelnost památky od prostředí, v němž vznikla. Právo na přemístění památky má společnost jen tehdy, jde-li o nenahraditelný objekt, který je bezprostředně ohrožen a jehož ztrátou nebo znehodnocením původního prostředí by bylo ochuzeno národní kulturní bohatství. Tyto zásady však nelze realizovat v oboru ochrany lidových staveb, neboť roubený dům krytý šindelem nebo

88

Kovárna z Lipova - první zděný objekt postavený podle dokumentace v MVJVM ve Strážnici. Stav na místě v roce 1974.

hliněný dům krytý slamou se stal už na konci 19. století synonymem chudoby a nízkého společenského postavení a proto při přestavbě současných vesnic nutně dochází k likvidaci nevyhovující zástavby, její kulturně historický význam se dnešním stavebníkům jeví jako zanedbatelný. Tento proces se nedá zastavit, avšak naše společnost nechce a nemůže nechat beze stopy zaniknout svědectví svého minulého života. Proto usiluje i o záchranu prostých[/] lidových staveb, které jsou zhmotnělým odrazem vývoje způsobu života a kultury generací rolnického obyvatelstva, i svědectvím prostředí, z něhož vyrůstaly naše touhy a naše činy. Jedinou reálnou cestou ke splnění tohoto poslání se zdá být jen budování národopisných muzeí v přírodě, i když do nich nelze přenést krajinu s tisíciletými stopami lidské práce, nýbrž jen jednotlivé stavby a jejich vybavení.

89

      Lidové stavby přenesené do muzeí v přírodě přestávají být nemovitými památkami ve smyslu československého zákona o památkách z roku 1958 a stávají se památkami movitými: muzejními předměty. Přenesením přestává být objekt aktivním článkem životního prostředí a stává se exponátem, pro nějž platí zásady uplatňované pro ochranu sbírkových předmětů v muzeích. Proto snahy o vytvoření modelu původního prostředí v muzeích prostřednictvím urbanistických celků - jakkoliv se zdají být přitažlivé - se ve světle současného poznání jeví jako omyl. Význam národopisných muzeí v přírodě není v komplexní ochraně památek lidového stavitelství; přenesené stavby nebo jejich kopie jsou zde ve funkci emotivně působící ilustrace při rekonstrukci vesnického života minulosti. Ani u lidových staveb Slovácka nevychází jejich hodnota z jejich estetického působení, ani ne z tak často fotografovaných kýčovitých malůvek, nýbrž především z mnohostranných vazeb a vztahů, odrážejících společenské a hospodářské podmínky forem kultury a způsobu života na slovácké dědině. Právě proto by měl strážnický skansen prostřednictvím svého specifického působení vyjádřit komplexně a společensky efektivně širší historické souvislosti, jež měly vliv na rozvíjení nebo také na zpomalování vývoje kultury a způsobu života Slovácka na jeho cestě za hmotným i duchovním osvobozením, a tím přispívat i k odpovědi na otázky vycházející ze současných duchovních i společenských potřeb této oblasti.
      Zkušenosti a poznatky z dosavadního rozvoje národopisných muzeí v přírodě u nás i ve světě a z ohlasů téměř 200 000 návštěvníků, kteří od roku 1981 prošli strážnickým skansenem, mohou být významným příspěvkem pro hlubší rozbor záměrů jeho další výstavby.25) Ať chceme nebo nechceme, muzeum v přírodě je vždy uměle komponovaným útvarem, určitou divadelní inscenací, v níž jsou některé prvky potlačeny, jiné zvýrazněny. Je určeno laikům, na jejichž návštěvě je závislé. Budovatelé národopisných muzeí v přírodě si také musí uvědomit, že návštěvník nevidí jenom objekty a předměty, ale slyší[/] šumění stromů, cítí vůni květin, zkrátka jeho vnímání je obohacováno přírodním rámcem a někdy může vést k romantickému pohledu na život tradiční vesnice a tím k podpoře falešného historického vědomí.
      Většina dosud vybudovaných objektů ve strážnickém národopisném muzeu v přírodě, nazvaném Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy, je vědeckými kopiemi, vystavěnými na základě zaměření stávajícího stavu památkově chráněných objektů v obcích. v průběhu výstavby tak nebyl plně respektován teoretický model, vypracovaný doc. dr. V. Frolcem na počátku sedmdesátých let.26) Snaha o výstavbu kopií objektů, zapsaných ve státním seznamu památek, převážila nad výstavbou vědeckých rekonstrukcí na základě například Niederlem dokumentovaného vývoje kopaničářského domu, Václavíkem vědecky zpracovaného vývoje lidového stavitelství na Luhačovickém Zálesí, nebo Frolcem zpracovaných poznatků o vývoji domu na Horňácku a vůbec v Pomoraví.27)
      Národopisná muzea v přírodě jsou kulturní jevy nebývalé síly, avšak musí být vybavena jako skutečná střediska vzdělávací a kulturně výchovné práce na odborné i technické úrovni doby. Jen tak budou finanční prostředky vynaloženy účelně a obrovská práce přinese společenský efekt. Vybudované torzo Muzea vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici však dnes ještě nemůže zcela plnit jeden ze svých nejzákladnějších společenských úkolů: přispívat k vytváření pravdivého historického vědomí a rozvíjet komplexně poznatky o vývoji kultury a způsobu života jihovýchodní Moravy.
      Výstavba tak rozsáhlého a významného kulturního zařízení - ostatně jako každého velkého díla - si přímo vynucuje ověřování a korekci teoretických úvah konkrétní praxí. Při tom není lehké přiznat si omyly, ať už vyplývají z objektivních nedostatků dosavadní metodiky nebo ze subjektivně přesvědčivých, ale praxí ještě neprověřených postupů. O správnosti budování regionálních skansenů není pochyb; avšak zdá se, že velikost Muzea vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici rozsáhlostí jednotlivých

90

areálů přesahuje odborné i ekonomické možnosti Ústavu lidového umění nejenom z hlediska současné výstavby, ale i budoucí údržby a provozu vůbec. Má-li ve Strážnici svá úskalí a meze vlastní stavební činnost, má obdobné meze i činnost vzdělávací a kulturně výchovná: pro množství poměrně stejných objektů nelze ani při dobré spolupráci s ostatními muzei na jihovýchodní Moravě zabezpečit dostatek potřebných zařizovacích předmětů, zvyšující se časová náročnost prohlídky je zdrojem řady organizačních problémů, a především perspektiva dobudovat toto muzeum tak, aby podávalo historicky pravdivý obraz nejenom vývoje lidového stavitelství, ale především komplexní obraz vývoje kultury a způsobu života lidu na jihovýchodní Moravě, se pro finanční i stavební náročnost spíše vzdaluje než přibližuje. Navíc nové náměty na rozšiřování muzeí v přírodě o rekonstrukce historicky dávných objektů na základě archeologických bádání patří k zajímavým didaktickým a kulturním projektům, s nimiž se v dosavadním záměru výstavby MVJVM dosud nepočítalo, i když právě na tomto území jsou výsledky archeologických výzkumů - zejména o počátcích Velké Moravy - evropsky významné.28)
      V současné době, kdy je zpracováván rozbor 2. etapy výstavby MVJVM ve Strážnici a formuje se nová koncepce činnosti Ústavu lidového umění, je třeba bez příkras, zcela realisticky a pravdivě formulovat přesné ekonomické a stavebně technické i vědecké předpoklady dobudování tohoto zařízení. Vzhledem k tomu, že existuje dostatek etnografických poznatků, aby ve strážnickém skansenu byl rekonstruován obraz vývoje lidového stavitelství a zároveň celku lidové kultury této oblasti, je třeba především navrhnout korektury architektonického projektu tak, aby i ve zmenšeném rozsahu muzea bylo možné zabezpečit nezbytnou ideovou přesvědčivost, vědeckou pravdivost a vzdělávací komplexnost jeho působení. Finanční a kádrové nároky na dostavbu jsou tak náročné, že je nelze ponechat jen na Ústavu lidového umění; bez zásadního rozhodnutí Jihomoravského KNV je nemožné pokračovat na úkolu společensky tak závažném a v takovém stupni rozpra[/]covanosti. Od doby krystalizace zásad budování strážnického muzea před dvaceti lety vzrostly teoreticko-metodické zkušenosti a poznatky tak, že umožňují provést věcné korektury projektu k úspěšnému dokončení výstavby jednoho z největších kulturních zařízení Jm. KNV mimo město Brno.

Poznámky
1.
      HROCH, M.: Evropská národní hnutí v 19. století. Svoboda, Praha 1986.
2.
      CASSIRER, E.: Esej o človeku. Pravda, Bratislava 1977, s. 363. Autor dále píše, že "jazyk, umění, náboženství, věda" představují různé fáze tohoto procesu. v každé z nich člověk dokazuje novou sílu - sílu budovat svůj vlastní svět, svět "ideálního".
3.
      STANO, P.: Výstavy ľudového stavitelstva v strednej Európe koncom 19. storočia. Slovenský národopis, 20, 1972, s. 418-448. Pozoruhodné postřehy o expozici lidových staveb na Světové výstavě ve Vídni v roce 1873 viz.: NERUDA, J.: Studie výstavní. In: Spisy Jana Nerudy, sv. 6, Praha 1958.
4.
      Národopisná výstava Českoslovanská v Praze 1895. Výstavní katalog. Praha 1895, s. 97-144.
5.
      ŠUBERT, FR., Ad.: Nordské museum a Skansen ve Stockholmě. Národopisný sborník Českoslovanský, VI, Praha 1900, s. 3-28.
6.
      STRÁNSKÁ, D.: Národopisné museum v přírodě v Praze. Praha, 1938. O historii národopisného muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm viz.: KUBEŠA, A.: Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Sborník SNM, Etnografia 6, 1965, s. 115-124.
7.
      JANČÁŘ, J.: Slovácké muzeum 1914-1964. Kultura a tradice,sv. I, Uherské Hradiště 1965
8.
      VÁCLAVÍK, A.: Národopisné aktuality. In: Luhačovské lázeňské listy, XIII,1940, č.13, s. l-4. Týž : Vybudování velkých Luhačovic v duchu domácích tradic. Luhačovské lázeňské listy, XIII, 1940, č. 22, s. 3-5.
9.
      PŘESTUPNÝ, FR: Opamátkových obcích národopisných. Lidová tvorba, II,1941, č. 5, s. 1-4. Srv.: RUTTE, L.: Zachovejte ráz našich vesnic. Lidová tvorba, I, 1940, č. 2, s. 3-5; BOHÁČ, L: Národopisné památkové obce. Malovaný kraj, IV, 1949, s. 53-54.
10.
      RUTTE, L.: Projekt Bartošova národopisného musea v přírodě. Zlín 1946, 80 str. textu, příl. kresby a mapy.

91

11.
      BENEŠ, J.: Pojetí národopisných muzeí v materiálech UNESCO. Československá etnografie, 1961, s. 420-422. Sav.: ICOM NEWS, 1958, 1, s. 8-12; ICOM NEWS, 1959, 6, s. 23-24.
12.
      S velkým zaujetím se tímto tématem zabýval tehdy zejména Ludvík Kunz, který otázkám budování národopisných muzeí v Evropě věnoval jak samostatnou knihu, tak i převážnou část obsahu sborníků Ethnographica. Soustavnou odbornou pozornost otázkám rozvoje národopisných muzeí v přírodě věnoval také pracovník ministerstva kultury Josef Beneš. Srv.: KUNZ, L.: Die ethnographischen Museen der mitte! - und osteuropeischen Staaten. Malé tisky, Moravské museum Brno, 1958, Ethnographica I, Moravské museum Brno, 1959, Ethnographica II, 1960, Ethnographica III-IV, 1963 a Ethnographica V-Vl, 1966. Viz. dále: BENEŠ, J.: Národopisná muzea v přírodě jako naléhavý problém dnešní společnosti, Práce odboru společenských věd Vlastivědného ústavu v Olomouci, č. 15, Olomouc 1967.
13.
      PAVEL, J.: Ozásadách ochrany lidové architektury a kulturních hodnot na venkově. Časopis Společnosti přátel starožitností, 67, 1959, s. 131-134; BALÁŠ, E.: k problematice zřízení muzea vesnických staveb v Československu. Český lid, 48,1961, s. 212-219; JOHNOVÁ, H.: k problémům československých muzeí v přírodě. Časopis Národního musea, 130, 1961, s. 203-217; MJARTAN, J.: Opraktickej ochrane ludovej architektury. Slovenský národopis, 7, 1959, s. 584-589. Shrnující studie o první etapě budování národopisných muzeí u nás otiskl časopis Muzejní a vlastivědná práce v roce 1969, kde vedle studií autorů z českých zemí je i studie MRUŠKOVIČ, Š: Vznik a koncepcia muzeí ľudovej architektúry v Martine, Bardejove a v Brestovej na Orave (s. 1-11).
14.
      JŮZA, V. - JANČÁŘ, J.: Orozšíření oddělení hmotné kultury Slovácka ve Slováckém muzeu. Slovácko, 1, 1959, č. 3, s. l-5. v článku je uveden i plánek umístění plánovaného národopisného muzea v přírodě.
15.
      FROLEC, V.: Muzeum lidových staveb jihovýchodní Moravy ve Strážnici. Národopisné aktuality 10, 1973, s. 3-13; SOUČEK, J.: - MÁČEL, O.: Od myšlenky k realizaci expozice lidových zemědělských staveb ve Strážnici, Národopisné aktuality 11, 1974, s.33-45. Srv.: SOUČEK, J.: Výstavba památkové rezervace a muzea lidové architektury ve Strážnici. Muzejní a vlastivědná práce 7, 1969, s. 203-204.[/]
16.
      Vypracováním návrhu, který obsahoval jednak výzvu k záchraně památek lidového stavitelství na místě jejich vzniku, jednak konkrétní záměr výstavby muzea lidových staveb ve Strážnici, byl pověřen dr. J. Jančář, tehdejší pracovník KS SPPOP pro obor ochrany památek lidového stavitelství.
17.
      Základními dokumenty k výstavbě MVJVM jsou usnesení rady Jm. KNV č.168-13 ze dne 16. 10. 1973, č. 146-13 ze dne 3. 8. 1976 a zejména č. 230-13 ze dne S. 12. 1978.
18.
      JANČÁŘ, J. - SOUČEK, J.: Instalace interiérů v muzeích lidových staveb. Národopisné aktuality, 16, 1979, s. 169-183.
19.
      Všechny přednesené příspěvky i závěrečná rezoluce tohoto sympozia byly publikovány ve sborníku Monumentorum tutela (Ochrana pamiatok), 9, SÚPSOP, Bratislava 1976.
20.
      Místo a poslání národopisných muzeí v přírodě. Rožnovská konference 1978, Krajské kulturní středisko, Ostrava 1979. Srv.: ZIPPELIUS, A.: Handbuch der europäischen Freilichtmuseen. Führer und Schriften des Rheinischen Freilichtmuseums und Landesmuseums für Volkskunde in Kommern. Köln 1974.
21.
      Národopisná muzea v přírodě. Teoretická a metodická východiska k realizaci. Rožnov pod Radhoštěm 1981. Viz.: JANCÁŘ, J.: Conception monumentologique et muséologique de la préservation de l'architecture paysanne. Monumentorum tutela, 9, Bratislava 1976, s. l05-109.
22.
      Na žádost ÚLU zpracovali někteří členové Poradního sboru pro výstavbu MVJVM expertizy k dalšímu postupu budování muzea. Náměty doc. PhDr. V. Frolce, CSc., PhDr. J. Vařeky, CSc., PhDr. J. Langra, CSc., ing. arch. J. Vajdiše a ing. V. Janíčkové jsou uloženy v archivu ÚLU.
23.
      JANČÁŘ, J.: Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy. Edice průvodců a katalogů. Sv. 1, Strážnice 1983.
24.
      CASSIRER, E.: Esej o človeku,c. d. str. 295.
25.
      CZAJKOWSKI, J.: Muzea na wolnym powietrzu w Europie. Rzeszów-Sanok 1984.
26.
      FROLEC, V.: Muzeum lidových staveb jihovýchodní Moravy ve Strážnici. Národopisné aktuality 10, 1973, s. 3-13.
27.
      FROLEC, V.: Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. Blok, Brno 1974. Viz. dále: Moravské Slovensko,I. 1918 a Il. 1922. VÁCLAVÍK, A.: Luhačovské Zálesí, Luhačovice 1930. Podrobný seznam obsáhlé literatury o lidovém stavitelství na jihovýchodní Moravě je uveden v uvedené syntetické práci V. Frolce.
28.
      LIČKA, M.: Archeodrom v Burgundsku. Věda a život 1988, č. 12, s. 866-869.
      Předáno do tisku 20. 10. 1988

92

      Ze staré vesnice na Náměšťsku na počátku století [obsah]

Horácká vesnice K. vznikla v jedenáctém století. Ze zachovaných památek kromě střepů z blízkého hradu je zvon z r. 1553. v šedesátých létech minulého století se otevřely doly pánve Rosicko-oslavanské. Tehdy se do vsi přistěhovalo mnoho horníků. I selští synkové, co nedědili půllán, šli též pracovat do dolů. Byly tři směny, chodilo se pěšky, nejdále na Zástavku, celé dvě hodiny. Ale chlapi pracovali také v lese, pomáhali sedlákům a ti zase jim. Měli své domky se zahrádkami a někteří také několik měřic pole.
      Dost pestré živobytí, jak Ize poznat třeba na osudu Jíry Hynka. Ve vsi dbalí rodiče děvčat na decorum, a tak si chlapci rádi zašli na muziku do okolí. Hynek byl v devatenácti letech statný junák, vyšlápl si též, a poněvadž byl pořádný a důkladný chasník, musel se po té tancovačce oženit se svou tanečnicí. To bylo dobré - ona byla pěkná a pracovitá. Postavili si domek a za čas měli půltuctu dětí, jak bývalo zvykem. v práci se Hynkovi málokdo vyrovnal.
      Ale i doma pracoval vydatně. Šel si na to vypůjčit do kovárny kovadlinu; tam měli dvě v dílně, jednu venku a ještě několik rezervních. "Pučili beste mně kovadlino?" No co be né, ale jak si jo chcete vzít?" "No na kotóč." Šel, vzal rukama kovadlinu (vážila stodvacet kilo), naložil ji na kolečko a překvapení kováři nemohli zavřít pusy.
      Čas utíkal, děti rostly, až za jednou dcerkou začal chodit ženich. Večer zatloukl na dvéře: "Himl, kruci, kdo to kluče?" ozval se Hynek. "Já." "Himl, kruci, kdo já?" "No já, váš zet'." "Himl, kruci, jaká zed'?" "No já do za vašó Růženó." "No himl, kruci, tak pročs to neřekl hned? Bohóšo, veň sekero a di mo votevřit." Měli totiž dvéře mimo zamčení zajištěny zástrčkou -hašpló, ta šla těžko[/] posunovat, tak museli na ni klepnout sekyrkou. Ten ženich byI jistě udatný člověk, že za těmi dveřmi vydržel.
      Jinak dovedl být Hynek resolutní a stručný. Pracoval se svým přítelem na cestě, s Ferdou Káčerem; najednou z ničeho nic řekne: "Ferdo, já do dum." "A cakra, Hynko, co bodeš duma dělat?" "Nic!" a odešel.
      Na silnici bylo vidět přes dva metry vysokou a také tak širokou kopku suché jetele za pohybu. To Hynek tlačil na trakaři domů úrodu. Jako pensista potkal přítele, který se divil, že je z Hynka cítit petrolej. Povídá: "Co to, Hynko, deť je z tebe cétit petrolin?" "Viš, já mám to rakovino v krko. Tak teda kóšo cebolo a veplachojo krk petrolinem, a to je, pane, dobry." Ale nebyla, ani to nebyla rakovina, ale hornická nemoc silikoza, která Hynka zkosila.
      Horníci se ženívali - až na malé výjimkyz lásky. Pokud byli selského původu, dostali z domu nějaké peníze, třeba i několik měřic pole. Měli tedy určitý hmotný základ, kdežto selští synkové byli nuceni hledat takové nevěsty, aby jim věnem pomohly vyplatit sourozence - nedědice. Nenalezli-li takové děvče doma, museli do okolí. Obyčejně to dopadlo dobře. Rozvodů nebylo. v zimě, při draní peří se lidé snadno dověděli, který hoch chodí za kterým děvčetem, protože v noci ze soboty na neděli jim "přátelé" vysypávali pěšinky dříky z peří, tintěrami, To se ví, že každá se snažila tintěry rychle odklidit. Jinak se nadějná náklonnost poznala při muzikách podle toho, jak spolu mladí horlivě tančili, nebo byli za stárky se stárkovými o hodech.
      Stárci byli o hodech, na svatbách byli mládenci a družičky, - dróžke. Říkalo se "svarba", a byla to věc ne soukromá, ale záležitost značné části obce. Po vyřízení úředních nezbytností si ženich s něvěstou vyvolili mládence a družičky, třeba až šest párů. Ti před svatbou chodili osobně zvát příbuzné a přátele. To pak byly učiněné hody. Dopoledne se sešli svatebčané v domě nevěsty, který byl upraven tak, že většina nábytku se vynesla, připravily se stoly[/] s lavicemi, aby hosté měli dost míst. Jídla na svatbu byla záhy přichystána, množství cukroví se odhadovalo podle toho, kolik "vajec žensky rozklókle do cokrovi"; viděl jsem několikrát nést dlouhé necky na prádlo, plné drobných koláčků. Maso muselo být nejméně dvoje. Všichni se mírně posílili anebo si "zavdali" nějakým douškem pití, pak šel průvod s hudbou. do kostela. Některá nevěsta po celou dobu obřadu plakala, neboť věřila, že ji to přinese štěstí. Ale ten výkon, když dokázala ronit slzy přes půl hodiny.
      Obřad býval dost dlouhý, a tak jednou babička s dědečkem, majícím sem tam potíže, měla starost o svého druha, a tu se při neočekávané přestávce ve slovních projevech ozvalo: "Nechce se ti scat?" Vyšlo se z kostela, kde snoubencům "postavili bráno". Babkyjim zazpívaly a ovšem za to něco dostaly. Průvod se vrátil do nevěstina domu, kde byl opulentní oběd. Mládenci roznášeli pokrmy, že ani neměli dost času, aby se sami najedli. Odpoledne všichni odešli do hostince, kde byla taneční zábava. Ta ani nebyla přerušena, když svatebčané odešli na večeři, Každý, kdo šel okolo, dostal nějakou výslužku, obyčejně dobré svatební koláčky, hlavně aby se nevěsta "dala vidět" a aby nebyla pomluvena. Když si představíme, že se na oběd sešlo až osmdesát a na večeři až sto hostů, pak taková svatba byla opravdu nevšední událostí.
      Ovšem i nehoda se může stát! Přiženil se jeden muž, dobrý, pracovitý. Byl pozván na svatbu a pak vypravoval: "Přido na to svarbo, né, duma sem nejedl, sedno se a dají mně guláš. Začno jest a sakra něco mně zachrastí meze zobama - a von šváb. Já veběhl na dvur, a co sem za téden snědl, všecko sem veblil. A dež se šlo z kostela do hospode, né, měl sem už pořádné hlad, né, do za hostinskó a povidám ji, aby mně hosmažila véce, né. Kruci nejak dlóho to trvalo, tak do nakóknót do kuchyně, né, a sakra voní tam po plutně vokolo toho kastróla lezó ti prónovi rusi -a co jich belo - tak já hunem zasi na dvur á blil sem znova. Tolik hlado sem nezakosil nikde jak na ty svarbě!"

93

      Muzika hrála nejen na svatbách, ale na všech zábavách ve vsi, Kapelníkem byl horník, bývalý hobojista z vojenské kapely, hrající zde na klarinet a na housle. Vyučoval i chlapce, kteří (4-5) vyhrávali lidem k narozeninám. Kapela se doplňovala i muži z okolí. Odpoledne se hrálo na žesťové nástroje, večer po desáté na strunné, to je "štrajch". Většina hudebníků byli horníci - ti museli umět všechno jinak "be bei vařéka chlap."
      Nejvýznamější slavností byly hody. Bývaly v říjnu, říkalo se jim císařské. První stárek na hodech měl velmi odpovědnou funkci, Stárků bylo až šest, k nim děvčata - stárkové. v neděli po kostele šli stárci s hudbou po vesnici vždy dva a dva zvát na hody. Jeden stárek měl mísu s ozdobenými rozmarýny, druhý kalíšky na pití a větší láhev vína s mandarou. Stárek s rozmarýnem oslovil hospodáře. spisovně, to bylo na Horácku zvykem: "Vážený pane hospodáři, vítejte nás s jasnou tváří, laskavě nás vítejte a nám za zlé nemějte, že jsme k vám přišli do domu jako řada silných stromů. Hasický sbor vás pozdravuje, svou úctu vám projevuje; já pak vroucí prosby skládám a vás všechny v domě žádám, abyste se za nás nestyděli a s námi společně hody oslavili." Pak dal stárek hospodáři rozmarýn a druhý stárek všem zavdat, a šli do dalšího domu. Každý hospodář jim dal nějaký peníz.
      Odpoledne vyšla kapela se stárky postupně pro děvčata-stárkové; každé zahráli tuš, hospodář zavdal muzikantům nějakou stopečku, stárková uvázala svému stárkovi bílou vyšívanou zástěrku, zdobenou krušpánkem. Pak se shromáždili před hostincem pod májí; kde pronesl první stárek krátký hodový proslov a přání všem, zatančili a odebrali se do hostince.
      Za starších časů bylo pod májí stínání kohouta nebo dokonce berana šavlí. Kdo pak přišel s rozmarýnem do hostince, byI to důkaz, že byl pozván, obsloužil ho stárek podle přání. Cenovou jednotkou byI jeden litr piva. Kdo chtěl, dostal pivo, veržinku apod.,[/] když byla hodnota jednoho litru vyčerpána, udělal stárek na dřevěné šavli, kterou měl po boku, zářez -vrub. Platil vše z peněz, které byly vybrány při zvaní. Když byla šavle od vrchu dolů plná vrubů, spočítaly se tyto dohromady, zaplatil se za každý jeden litr piva, vruby se pak seřízly a dělaly další. To bylo "pití na vrub". Ovšem stárci neplatili tehdy muzikanty, ti dostali zaplaceno za hraní od junáků, objednávajících sóla a "kousky". Tak stárkovi zbylo po hodech dosti peněz na vystrojení ostatků v lednu a únoru, pak dožínek v srpnu - prý žádný stárek na ty zábavy nedoplatil. Tančilo se asi do půl čtvrté ráno. Stárci obyčejně zůstali i na noc ve zvláštní světničce, druhý den po oběde hody pokračovaly. Třetí den o deváté večer bylo "zasazování stárkových". To dělali starší zkušení hodovníci tak, že sestavili "tribunál", který po řadě každou stárkovou probral -a ta se vykoupila jistým obnosem. Ale bylo by zlé, kdyby některá stárkové pořadím nižší přeplatila druhou, pořadím vyšší! No a tyto peníze dostal zase první stárek. Dříve po stárkových "zasazovali" i ostatní děvčata, tak bylo peněz dost.
      Na dožínky se zvalo plakáty. Jinak v neděli po kostele vyjelo banderium, to je hoši na koních ozdobených, na ohlávkách "fidrpuše", hoši v krojích. Kroje se vypůjčovaly obyčejně v půjčovnách v Brně podle toho, jaké byly právě po ruce. Před třiceti lety jsme měli horácký soubor, měl na osmdesát lidí, a zásluhou učitele V. Bělíka a mých sester se podařilo obnovit naše horácké kroje. Mladí tak nyní mají takové kroje, jaké odpovídají místu. Na banderium se hlásili i horničtí synkové, jimž koně půjčili selští kamarádi; odvažovali se jet cvalem až do sousedních vesnic, jen někteří pak naříkali na nohy. Po obědě se seřadil průvod: sekáči, odběračky a hospodář, a za doprovodu hudby se odpochodovalo do lesa; tam bylo upraveno kolo na tancování. Po dožínkových projevech se v lese tančilo až do deseti hodin. Pak se průvod odebral do vsi do hostince, kde[/] zábava pokračovala asi do tří hodin ráno. Každá hospodyně, hlavně selka, dodala do bufetu na dožínky nějaké pečivo, hlavně malé drobné koláčky s mákem, tvarohem, povidlím; po pivní světové válce se prodával kus za deset haléřů - to byla pochoutka!
      Staré hospodaření ve vsi mělo některé zajímavé stránky. Pěkně to líčil Frída Peler: "než to začalo, jelo se do Vančic, kópil se sódek kořalke a belo dobře. Neska nic a má každé h .... To bévali sekáči, keři sekli hrabicama na řad, bez odběraček. Vod rána ale do jedenácty hodine, potom se vohliželi, ešli jim nesó svačino. Jidla si nevšimli, ale hned ten, keré byl bliž, chetil plucar s kořalkó a pil a pil, zatim ten druhé hotikal k němo a stihl ten plucar vod něho vzit, dež ten už padal - no a vepil ten zbetek; voba potom leželi a spali tak do půl druhý, potom sekli skoro do večera, a ta svačina bela zas."
      Sekáči chodívali též na seno, a to i do okolí. Tak Maloš se synkem se vydal na senoseč. Chamtivý sedlák mu řekl, že když poseče tu louku do večera celou, že mu dá o třetinu větší plat. Doufal však, že to sekáč nedokáže. Ale v poledne, když mu donesl kaši, viděl, že práce pokročila. Dostal strach, že bude muset víc zaplatit, a tak přidal do kaše trochu rtuti, Maloš pak vypravoval: "Já po tem vobědo začno sict, najednó mosim hotikal na mezo, chlapec take. Za chvilko zas. Jářko zle, takle besme nebeli hotovi, Povidám, chlapče, gatě dulu, já sem svy take svlikl a jak sem sekl, tak sem srál - dosekl sem to a sedlák mosel zaplatit - a možná ani nevěděl, že má seno "navoněny".
      Blízké bohaté lesy u vesnice lákaly lidi nimrodské krve k ulovení nějaké zvěře. Pytláci byli dvojího druhu. Jedni jenom hleděli nějak ulovit zvěř nebo ptáky, aby si obohatili a zpestřili jídelní lístek, ovšem také, že neměli maso. Ale více pytláků bylo jiného rázu; téměř uvědomělí lovci, žel nelegitimní myslivci. Zkrátka museli si zalovit, protože měli lovectví v krvi a v srdci. I když hajní, myslivci a četnici sem tam někoho dopadli,

94

nepomáhalo to. Jedním z nejproslulejších a nejzdatnějších pytláků byl sedlák Martek, odevzdaný myslivosti jako námořník oceánu. Vědělo se to o něm a "šli po něm". Jednou se vracel z pytlačení a postřehl, že jsou mu na stopě. Honem nabral doma kopu vajec, utíkal sedm kilometrů do Oslavan, tam vejce prodal a rychle zpět do vsi. "Kde jste byl?" ptal se ho četník. Martek: "No s vajičkama ve Voslovanech."
      Jindy po dobrém lovu spěchat domů, a tu mu šestý smysl napověděl, že něco není v pořádku. Nešel dále cestou, nýbrž kráčel podle stodol, postupně přelézal ploty, až se dostal na svůj dvůr. Před jeho stavením na návsi čekal starosta s četníkem a druhý četník hlídal dvůr. Zrovna mu byla dlouhá chvíle, i zaskočil se podívat za těmi na návsi, když právě Martek vkročil do dvora. Skočil rychle do komory, nabral do ošatky oves a klidně šel do stáje ke koním. v tom se vrátil onen četník: "Kde jste byl?" "No nikde, do dával koňum voves." Starosta s četníky hledali jeho pušku; ale nenalezli nic. A kde byla? Ležela uprostřed dvora, nedbale zakryta slaměným povříslem.
      Vincek Horný se stal pytlákem v době první světové války. Přijel z fronty na dovolenou. Masa nebylo. Kamarád - pytlák pozval Vincka na lov. Místní hajný - přítel jim půjčil jednu pušku - oni totiž šli do sousedního revíru. Tam byli srnci; lov se vydařil. To stačilo - a Vincek se oddal pytláctví. Jeho druh si ho před lovem zavázal pytláckou přísahou: "Te jen přes mó mrtvolo, já jen přes tvó."
      Když hovořil o svém zážitku z čekané, jak se mu blížil paroháč smrčím, mluvil tak nadšeně a zaujatě, že jsem ho požádal, aby mne vzal někdy s sebou do lesa. Ale za dva dny jsem ho potkal a on mi řekl: "Tak sem se to rozmeslil; já ti s sebó na lese nevemo. Te seš študent. Debes jednó šel pytlačit, šel bes he po druhy, muhl bes bét chytěné a měl bes po študiách." Tak jsem se nestal ani pytlákem, ani myslivcem. Později jsem uviděl v lese kolikrát srnce, a ti se tak hezky podívají na člověka - já bych jim nedovedl ublížit.
      Leonard Boček[/]

Kroj dívek v území od Třebíče po Nové Město na Moravě na počátku 19. století.

Neznámé prameny k historii moravských krojů [obsah]

Na stránkách Časopisu Moravského muzea jsme v 69. - 71. ročníku postupně publikovali jednotlivé doklady ze sbírky[/] vyobrazení moravských krojů z poloviny desátých let 19. století, kromě dvou obrázků, uveřejněných ve sborníku Rodná země. v Moravském muzeu je tedy zastoupen takřka v úplnosti kraj Olomoucký, Přerovský a Znojemský, chybí zcela Brněnský a Hradišt,ský, z Jihlavského kraje zůstal v našem státě jediný kvaš, který tu uvádíme (ostatní byly prodány do Mnichova)1). Plné znění

95

textu k tomuto obrázku zní: "Vyobrazení lidových krojů svobodných děvčat v krajině panství Velké Meziříčí, Moravec, Nové Město, Křižanov, Osová, Budišov a Třebíč Jihlavského kraje.2)
      To, co toto vyobrazení představuje, odpovídá dobovým proudům počátku 19. století, jako je např. výrazné použití materiálu bílé barvy. Ve všedním oblečení se bohatou měrou uplatňují látky zhotovené vesnickými tkalci. z bílého plátna jsou rukávce (pravděpdobně bez taclí), na zástěru se použilo plátno obarvené na modro, na modrotiskovém šátku na krku je bílý drobný vzorek. Kanafas má řídce umístěné proužky na bílé půdě, na sukni modré, na živůtku červené. Na kanafasovém šátku na hlavu jsou proužky příčné i podélné, zhušťující se u okrajů.
      Na sváteční oblečení se používaly manufakturní materiály. Spornou zůstává jen bílá sukně, mohla být i z domácího plátna. Zástěra, šátek na hlavu a šáteček do ruky jsou zřejmě bavlněné, potištěné jemným vzorkem na bílé půdě. Kabátek je žlutý, mohl být už polohedvábný nebo hedvábný, šátek na krku červený bez vzorku. Vysoké ani nízké čepce do oblečení děvčat nepronikly. Dobovému vkusu odpovídají také bílé punčochy a žluté střevíčky bez podpatků, stejně jako typ úvazu šátku na hlavu a použití šátku na krk.
      Tím, že se výslovně uvádí, že jde o vyobrazení kroje svobodných děvčat, nepřímo se poukazuje, kdo byl nositelem a šiřitelem novinek na západomoravské vesnici. Za povšimnutí stojí střih svrchních[/] součástí. Živůtek se až do zániku kroje neměnil - Vlasta Svobodová našla při výzkumu Horácka v terénu ještě jeho ekvivalent.3) Kabátek je časná odpověď na dobovou módu. Už k této době je zkrácený do pasu a opatřený velkým límcem; víme ze srovnání s ostatními doklady, že mu odpovídá kabátek na Drahanské vrchovině. v tomto střihu setrval nejméně do konce pivní třetiny 19. století, kdy jej na panství v Dolní Rožínce zachytil Wilhelm Horn. Je možné, že teprve k polovině století byl vystřídán špenzrem. Představuje jeden z nejdůležitějších prvků integrace celého území na západní Moravě - kabátek stejného střihu najdeme až k Brněnsku, stejný se nosil v té době na Znojemsku, kde je zachycen i v pohledu zezadu. Jak vypadal, poslouží více dochovaných dokladů, např. z Neslovic u Ivančic či ze širšího okolí Jevíčka.
      Mžikový obrázek svobodných dívek je tedy unikátním dobovým dokumentem. Je zároveň důkazem postupujícího integračního procesu mezi venkovem a maloměstskou módou v daném území, třebaže s retardací, jak to lze pozorovat po celé 19. století. Mnohé nové prvky se šířily odtud na východ, jako např. použití šátků na krk - půlek. Paradoxní přitom je vytrvalost v používání domáckých materiálů ke všedním a méně svátečním příležitostem. Můžeme jen litovat, že pro konfrontaci vývoje kroje v této oblasti nemáme k dispozici vyobrazení oblečení ženy ze starší generace a doklady z Telečska a Jimramovska, které v tomto konvolutu kdysi byly.[/]

Poznámky
1.
      O tom podrobněji v článcích autorky Neznámé prameny k historii moravských krojů I. - III. ve zmíněných ročnících Časopisu Moravského muzea.
2.
      "Aufzeichnung der Volkstrachten der ledigen Mädchen in der Gegend der Herrschaft Grossmeseritsch, Morawetz, Neustadt, Kržižanau, Osowa, Budischau und Trebitsch des Iglauer Kreises."
3.
      Pochází z Krásněvsi, je publikován v její práci Olid. kroji na mor. Horácku, obr. 15b, str. 37 (byl darován do sb. Moravského muzea).
      Literatura, ikonografie
Horn, Wilhelm: Mährens ausgezeichnete
     Volkstrachten. Brno 1837.
Ludvíková, Miroslava: Kroj na Znojemsku napočátku 19. století. In: Rodná země, Brno1988, 473 - 483.
Svobodová, Vlasta: Olidovém kroji na moravském Horácku. Nové Město na Mor. 1977.
      Miroslava Ludvíková

96

JUBILEA


      Jubileum Zdenky Jelínkové [obsah]

V jubilejním 45. ročníku strážnického festivalu slaví významné životní jubileum Zdenka Jelínková, folkloristka, jejíž činnost je nejen pevně spjata právě s Mezinárodnim folkloristickým festivalem ve Strážnici, ale s poválečným folklórním hnutím vůbec.
      Zdenka Jelínková se narodila v rodině úředníka finanční stráže dne 30. 3. 1920 ve Velké nad Veličkou, tedy v kraji, který svým folklórem přitahoval významné malíře, hudebníky i spisovatele. s rodným krajem je jubilantka spjata nejen pevným citovým poutem, ale i svými postoji, neboť spoluvytvářel i její osobnost folkloristky. Právě zde nacházela v živém kontaktu se zdejšími lidmi, zejména dětmi, pivní impulsy pro svoji pozdější práci. k formování její osobnosti přispělo ještě několik zásadních životních okolností a mezníků. Patří k nim nepochybně gymnaziální studia ve Strážnici, členství a intruktorská činnost v Sokole, učitelování, výzkum na Valašskokloboucku, na němž se podílela již jako externí spolupracovnice Ústavu pro lidovou píseň v Brně a dlouholetá vzájemná tvůrčí inspirace a přátelství s Alešem Černým. Jakoby vše směřovalo k folklóru, který se jí stal profesí i koníčkem současně.
      Strážnická gymnaziální studia přinášejí podnětné kontakty s dalším folklórně živým krajem i s významnými lidmi. Sokol, v němž

Zdenka Jelínková. Foto Antonín Škára.

97

již jako studentka je nejen členkou, ale i cvičitelkou, uspokojuje i rozvíjí její zájem o pohyb. k učitelské teorii i praxi ji přivádí zlá shoda okolností - uzavření českých vysokých škol v roce 1939, takže nemůže pokračovat v započatých studiích na filozofické fakultě v Brně. A přece i pedagogické působení napIno zúčtovala v pozdější instruktorské i metodické práci ve folklórních souborech. Znalost tělocvičného názvosloví je jí vítanou pomůckou při popisu zaznamenávaných tanců. Kromě toho ji učitelská praxe zavádí nejprve opět na Horňácko, kde začínají její první pokusy o sběratelskou činnost zapisováním dětských her a říkadel. To se stalo později základem publikace Dětské hry a říkadla z Horňácka. Na Horňácku tehdy, tedy již počátkem 40. let, založila a vedla svůj první dětský soubor. Po roce 1945 po krátkém působení na Brněnsku a v Olbramovicích je dalším učitelským místem Třebíč. Také zde zakládá folklórní soubor, tentokrát studentský. Brzy obrací pozornost k písním a tancům tohoto kraje. Její zásluhy o objevení a znovuoživení horáckých tanců uznal mimo jiné i Vítězslav Nezval po zhlédnutí vystoupení jejího souboru. Zdenka Jelínková je v té době také aktivní členkou brněnského Valašského krúžku. (Do Brna dojíždí pravidelně k rodičům, kteří se sem přestěhovali.) Se členy Krúžku (např. s Jaroslavem Juráškem) zajíždí na Valašsko, aby zde zapisovali písně a tance. Brzy nato již externě spolupracuje s Ústavem pro lidovou píseň později přejmenovaným na Ústav pro etnografii a folkloristiku, a to je již jen krůček k zásadnímu rozhodnutí, v němž nad tělesnou výchovou, kterou měla řídit jako školní inspektorka v tehdejším Jihlavském kraji, vítězí folklór.
      Jedinečnost a výjimečnost Zdenky Jelinkové lze spatřovat v její mnohostrannosti v oblasti taneční folkloristiky. Je sběratelkou lidových tanců, materiál třídí, porovnává, poznatky zobecňuje, pracuje odborně i vědecky, publikuje, jako lektorka záměrně a promyšleně oživuje to, co sama sebrala. Krédem je jí myšlenka, že sběratel i odborný[/] a vědecký pracovník, který se zabývá lidovým tancem, musí ho umět také zatančit. Jedině tehdy je schopen analyzovat i zobecňovat, poznat všechny zvláštnosti tance.
      Nejprve začíná se sběratelskou činností, křížem krážem prochodila Moravu. Desítky kilometrů ušla za lidovým tancem. Na tatáž místa se vrací. Dřívější záznamy doplňuje a porovnává s novými. Podrobně a pečlivě zapisuje varianty tanců v obcích i regionech. Léty nahromaděný materiál dostává postupně knižní podobu. Pivní publikace vycházejí již na počátku 50. let. Ale teprve v 70. a 80. letech publikační činnost zintenzivněla. Doslova chrlí publikaci za publikací. Lze jen litovat, že většina vychází jen dík ediční činnosti okresních a krajských kulturních středisek, a proto v malých nákladech. Doslova mapuje Moravu. Začíná pohledem na jednotlivé regiony v celku. Odrazem toho jsou např. Horácké tance, Lidové tance a taneční hry na Brněnsku, Valašské lidové tance, Hanácké tance. Postupně věnuje pozornost i podregionům. (NaPř. Hustopečsko a Břeclavsko, Tance ze Zďárska, Lidové tance z Podřevnicka.) z Valašska zpracovala jednotlivě tance z Rusavy, Vizovska, Valašskoklobúcka, Rožnovska, Vsacka. v publikacích věnuje pozornost i některým jednotlivým tancům. (Např. Horňácká sedlácká, Tanec klátková na Slovácku, Ověnžok, Tanec Alexandr na Fryštáku, Kúlaná, Královničky z Tišnovska.) Výsledkem odborné srovnávací práce jsou pojednání. (Např. Točivé tance, Zavádka a skočná, Zbojnické tanče na Moravě.) Nezapomíná ani na dětský folklór. (Např. Dětské hry, říkadla, písně a popěvky z Horácka, Dětské taneční hry ž Valašska, Za našó rájó.)
      Každá z publikací je dokladem serióznosti autorčiny práce i jejím portrétem. Publikace obsahují množství pečlivě tříděného materiálu. Autorka se zaměřuje i na varianty a upozorňuje na zvláštnosti nebo naopak na shody. Nedílnou a důležitou součástí každé publikace je úvodní část. Na počátku autorčiny publikační činnosti byl úvod zaměřen především na metodické poznámky[/] a instrukce k nácviku tanců. Postupně se však úvodní části stávají samostatnými pojednáními, v nichž autorka shrnuje nejen poznatky z vlastních výzkumů, ale i materiál z historických pramenů. Pozorného čtenáře vede vlastními cestami poznání, analýzy i zobecnění.
      Vzhledem k neutuchající materiálové publikační činnosti je zřejmé, že dosud nezpracovala vše, co v terénu zapsala.
      K popularizaci sebraného materiálu patří jubilantčina lektorská činnost pro soubory lidových písní a tanců. Také v tomto případě doslova mapuje Moravu. I zde začíná nejprve pohledem na region jako celek a postupně propracovává jednotlivé podregiony. Nikdy jí nebylo obtížné a dosud není přicházet mezi vedoucí i prosté členy souborů a trpělivě, ale nekompromisně je vést k precizní znalosti tanečního materiálu a spolu s nimi tak uchovat stylovou čistotu tanců jejich kraje tak, jak tanec sama poznala a u pamětníků zapsala. Proto zaměřuje pozornost souborů k regionu, v němž žijí. Stylová čistota je pro ni rozhodujícím kritériem i pri hodnocení choreografického ztvárnění, v němž se původní podoba tance nesmí ztrácet. Také zde má pevné zásady a nekompromisně je prosazuje. Dík její lektorské činnosti doslova ožily některé zapomenuté oblasti. Za všechny jmenujme alespoň dva příklady. Na Horácko zaměřila pozornost Míly Brtníka, z jehož práce se pak rozvinul soubor Vysočan. Je proto jen přirozené, že tento soubor jmenoval Zdenu Jelínkovou svojí čestnou členkou. Jejím přičiněním ožilo Brněnsko a zazářilo nejen ve Strážnici ve své bohatosti a kráse, ale její zásluhou se každoročně rozezpívá na přehlídkách Brněnsko tančí a zpívá.
      Mluvíme-li o jubilantčině lektorské práci, je na místě připomenout výrazný rys, ktery dokresluje její portrét. Přes široké a hluboké znalosti materiálu nespoléhá při žádné instruktáži jen na paměď, ale vždy se velmi pečlivě předem připravuje. Přijdete-li v té době ke Zdence Jelínkové domů, najdete ji obklopenou publikacemi i lístky a lístečky

98

rukopisných záznamů a poznámek a pochopíte, jak velice nevhod jste přišli.
      Součástí popularizace sebraného tanečního materiálu je autorská spolupráce Zdenky Jelínkové při realizaci folklórních festivalů a regionálních slavností. Jmenujme alespoň pravidelné autorství klenotnicových nebo regionálních pořadů ve Strážnici, významný podíl při realizaci Horňáckých slavností, Mladého Horňácka, slavností v Tvrdonicích, Troubsku atd. U mnoha z nich stála při zrodu.
      Odborné publikace Zdenky Jelínkové vycházejí nejen ze sběratelské činnosti a dokonalé znalosti prostředí, v němž sbírala, ale také ze znalostí a studia historických pramenů a odborné literatury. Publikuje v odborných časopisech (např. Taneční listy, Český lid, Národopisné aktuality, Tělesná výchova mládeže, Hudba, spev, tanec, Ludová tvorivosť, Slovenský národopis), v regionálních periodikách (např. Naše Valašsko, Malovaný kraj) i v denním tisku. Jiné studie jsou součástí monografií, předmluvami ke sbírkám tanců jiných sběratelů, součástí programových sborníků apod. Např. Zpráva o nejstarším zjištěném vyobrazení horáckých tanců, Choreografické typy chorovodů a kol., Tradice lidového umění na Hustopečsku, Po stopách některých tanců západního Slovenska, k některým otázkám práce souborů lidových písní a tanců v Jihomoravském kraji. z namátkově vybraných titulů je zřejmé, jak širokému okruhu problémů věnuje jubilantka pozornost.
      Nedílnou součástí sběratelské lektorské i odborné činnosti Zdenky Jelínkové je péče o dětský folklór. Jím svoji sběratelskou činnost začínala a k ní se neustále vrací. Každoročním dokladem je mimo jiné aktivní tvůrčí podíl při realizaci slavností Mladé Horňácko. k výše uvedeným titulům z oblasti dětského folklóru uveďme alespoň ty, které dokládají šíři jubilantčina zájmu. Např. k otázkám dětského folklóru, k práci dětských souborů lidových písní a tanců, Hra v životě školních dětí v nově osídlené vesnici,[/]
      Zbytky jarních chorovodů v dětských hrách na Horňácku. I v těchto pracích je zřejmá autorčina píle a cílevědomost.
      K bohaté aktivní tvůrčí práci patří její členství v Národopisné společnosti československé a členství v poradních sborech. v čele Jihomoravského poradního sboru pro soubory lidových písní a tanců stojí od počátku, tedy téměř 40 let. Od počátku je také členkou ústředního poradního sboru, je členkou některých regionálních sborů.
      Společenského ocenění se Zdence Jelínkové dostalo v roce 1970 udělením vyznamenání Za vynikající práci a v roce 1985 jmenováním zasloužilou pracovnicí kultury.
      K významnému jubileu přejeme Zdence Jelínkové srdečně a upřímně nejen pevné zdraví, ale i elán a tvůrčí aktivitu tak, aby se její dílo dočkalo ucelené podoby monografie.
      Alena Schauerová

Zdenka Jelínková a strážnický festival [obsah]

Sedmdesátiny Zdenky Jelínkové jsou pro její blízké spolupracovníky a přátele neuvěřitelnou skutečností. Vitalita a houževnatost, s nimiž se pouští do nových a nových úkolů edičních, sběratelských a organizátorských, úspěšně zpochybňují hodnověrnost úředního data jejího narození. Zhodnotit komplexně Jelínkové životní dílo není zatím možné. Stále totiž chybí bibliografie jejích tištěných prací. Nicméně jsem přesvědčen o tom, že v tuto chvíli je nezbytné připomenout na stránkách Národopisných aktualit tu část životní a tvůrčí aktivity jubilantky, kterou představuje její přínos české kultuře a českému národopisu v podobě výrazného podílu na tvorbě a formování programového profilu Strážnických slavností -nejznámějšího a nejvýznamnějšího folklórního festivalu v poválečném Československu.
      Členkou programové rady- orgánu, který rozhodujícím způsobem ovlivňoval a ovlivňuje tvorbu odborné i společenské koncepce festivalu - je jubilantka od roku 1951, kdy se stala autorkou prvního festivalového pořadu[/] věnovaného dětskému folklóru. (Přehlídka dětských souborů tehdejšího Gottwaldovského kraje.) Od té doby bylo uvádění pořadů dětského folklóru často spojováno se jménem Z. Jelínkové, která i pro své pokračovatele v tomto směru stanovila principiální požadavek: "Dětem dětský projev, ne napodobování dospělých". Ten pak příkladným způsobem uplatnila např. v pořadu: Dítě a píseň (1971), Děti Slovácka (1979), Děti a výroční obyčeje (1983) atd. Při této příležitosti je vůbec nutné zdůraznit významný a osobitý přínos Zdenky Jelínkové dokumentaci a studiu dětského folkłóru v české folkloristice a jeho využívání v estetické výchově dětí a mládeže, kde stanovila základní ideová a metodická východiska.
      Se jménem jubilantky je také spojen vznik festivalových pořadů "klenotnicového" typu. Jsou to pořady, v nichž dominuje schopnost interpretů uchovat charakteristické rysy místa života a vzniku tohoto materiálu, jeho autentického vývoje a dobového kuIturně společenského uplatnění. Úsilí o stylovou čistotu folklórního materiálu a o stylovou čistotu jeho interpretace, provázelo realizaci všech programů, které Jelínková pro strážnický festival vytvořila. Ať už to byly rozsáhle koncipované pořady tematické (Točivé tance na území ČSSR - 1959, Kola a chorovody v ČSSR - 1958, Mužské tance, točivé tance a kolesa v ČSSR - 1962, Lid a krása - Kroj a taneční zvykoslovné příležitosti - 1963, Rok na vsi - Rodinné a výroční zvykosloví - 1965, 1966; Zahrajte mi dokola - Lidový tanec v Československu 1974, Zelené pérečko, červený dolomán Obřadní tance a kroj v ČSSR - 1987), nebo pořady věnované širším či užším etnografickým regionům. Ve všech případech však šlo také o pořady, které byly koncipovány jako živé a obsahově vyčerpávající tematické či regionální monografie. Odborná úroveň pořadů Zdenky Jelínkové může být jejími nástupci jen ztěží překonána, protože málokdo ze současných autorů má tak úzký a tak permanentní kontakt s terénem jako

99

ona. Jelínková dokázala ve svých pořadech vždy postihnout nejen žánrové bohatství folklóru té které oblasti, ale i jeho základní vývojové tendence. Díky svému zasvěcenému kontaktu s terénem dokázala v každém pořadu přinést a prezentovat materiál objevný a v mnoha případech neobvyklý. Tam, kde v dané době neodpovídal momentální stav toho kterého folklórního jevu autorčiným znalostem o jeho původní podobě, dokázala autorka využít svého vlivu a své autority do té míry, že vybraní interpreti sami vyhledali a případně pod jejím dozorem si osvojili jeho starší či stylově původnější formu, kterou chtěla ve svém pořadu využít. Několikrát také sama ve svých pořadech účinkovala.
      Schopnost perfektní orientace v terénu, vytříbený cit pro regionální stylotvorné prvky a umění je charakterizovat umožnily Jelínkové vytvořit typ pořadu s názvem "odborné okénko", který se sta! jedním z charakteristických rysů programové koncepce strážnického festivalu. Je to typ pořadu, v němž autorka dokázala vždy zaujmout laickou i odbornou diváckou obec. Vedle vertikálního dosahu svých vědomostí umožňujících poznání podstaty prezentovaných jevů lidové kultury, které ve svých programech předkládala v mnohovazebné komplexnosti jejich existence, imponuje vždy i horizontální rozsah jejího pohledu. Během uplynulých čtyřiceti let přivedla Zdenka Jelínková na strážnická podia zpěváky, tanečníky a muzikanty všech moravských národopisných regionů, při čemž dominujícím výsledkem jejích pořadů byla vždy působivá demonstrace obrovského bohatství a krásy lidové kultury každého z nich. Stalo se také pravidlem, že její pořady představily regiony překvapivým způsobem a často změnily obecně panující míněni o tom, že vše co se v regionu vyskytuje je dostatečně známé. Připomeňme tu namátkou pořady. v tom Brodečku na kopečku (Uherskobrodsko a Zálesí -1973), Krajem Zavádky (Hanácké Slovácko - 1977), Svět milovaný (Strážnicko - 1978 - spolu se Slávkem[/]
      Volavým), Ta brněnská brána (Brněnsko a Brno - 1980), Hoš, Podluží (198i), Vítej, Horácko milé (1982 - s Mílou Brtníkem), Aj tá naše Haná (1986), Pomezními chodníčky (Moravskoslovenské pomezí - 1985). Dřevěný oheň (Valašsko - 1989) atd.
      Uplatňování přísných odborných požadavků při tvorbě festivalových pořadů nebránilo jubilantce akceptovat využití moderních inscenačních prostředků při jejich realizaci. Je pravdou, že tříbení názorů a sbližování stanovisek se spolupracovníky neprobíhalo vždy bez konfliktů. Mohu však vydat osobní svědectví o tom, že Zdenka Jelínková v tomto směru nikdy nezaměňovala zásadovost svých postojů za vrtošivý odpor k odlišným názorům svých spolupracovníků. Dokázala je akceptovat ve chvíli, kdy zjistila, že umocní a obohatí její tvůrčí záměr. O její schopnosti držet krok s vývojem svědčí konec konců nejpřesvědčivěji skutečnost, že z posledních pěti festivalových pořadů byly dva vyznamenány hlavní cenou festivalu: Pomezními chodníčky (1985) a Dřevěný oheň (1989).
      Tvorba a práce Zdenky Jelínkové není zdaleka uzavřena. Jak již bylo řečeno, její elán nebere ohled na oficiální jubilea. Popřejme jí tedy pevné zdraví, pohodu a spokojenost. Popřejme to tvůrci, kletý patří skrze své dílo k výrazným pilířům programové koncepce strážnického festivalu, který patří k zárukám svébytnosti této koncepce i její vysoké odborné i společenské kvality.
      Karel Pavlištík

ARNOŠTU KUBEŠOVI K ŽIVOTNÍMU JUBILEU [obsah]

Nestor valašského národopisu PhDr. Arnošt Kubeša se dne 26. ledna 1990 dožil osmdesáti pěti Iet. Do dějin českého národopisu se spolu s profesorem J. N. Poláškem trvale zapsal sběrem valašských písní , vydaných péčí Milotického hospodáře v Miloticích n, Bečvou celkem v pěti dílech pod názvem "Vałaské pěsničky"(1939 -1946). Roku 1958 pak sám uveřejnil ve Státním[/] nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v Praze "Valašské pěsničky, tance, dětské hry, povědačky, přísloví"(edice Krajové zpěvníčky, sv. 4.). Velký počet písní, v jejichž sběru jubilant pokračovali po smrti J. N. Poláška, zůstal v rukopise a část se jich nachází i v nezpracovaném materiálu týkajícím se valašského oděv, obyčejů, roboty a zbojnictví. v poslední době jubilant připravil k vydání zbojnické písně, které však dosud leží v nakladatelství. z rukopisných materiálů dal k dispozici S3 dosud nepublikovaných písní z Valašskokloboucka, jež byly doplněny osmi již otištěnými písněmi, Tuto sbírku uspořádal P. Vašíče a vydalo ji pod Vašíčkovým jménem (!) JZD Valašsko ve Vlachovicích s názvem "Za lidovou písní Valašskokloboucka" (sběratelé jsou uvedeni v závěru publikace, A. Kubeša s podrobným životopisem a fotografií).
      "Vałaské pěsničky" se sice nevyhnuly svého času odborné kritice, ale nesporným kladem zůstává, že "pěsničkoví profesoři" zachránili budoucím generacím veliký písňový fond, upadající už v době jejich intenzívních terénních výzkumů rychle v zapomnění.
      Kromě uvedených knižních publikací Arnošt Kubeša napsaI zhruba dvacet článků v odborných časopisech a desítky populárně vědeckých statí a příspěvků především v regionálním tisku. Jeho odborné i populární články vycházejí z valašského materiálu a týkaji se krojových součástek, kroje a jeho obnovy, barvířských technik textilií, obyčejů, zbojnictví, činnosti valašských souborů (krúžků), osobností (J. N. Polášek, M. Kašlík, B. Kramoliš) a budování Valašského muzea v přírodě v Rožnově p. Radhoštěm, jehož byl v letech 1953-1964 ředitelem. Tyto práce nalezneme ve Zprávách Krajského muzea v Gottwaldově, v Našem Valašsku, ve Valašsku, v Muzejní a vlastivědné práci, v Českém lidu a jinde. Doktorskou disertaci obhájil na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze; nese název Kunovice, Národopisný obraz valašské dědiny (1951). Jubilant v této vesnici, a nedaleké Loučce

100

ležící už na okraji Valašska, prožil své mládí (narodil se ve staré škole ve Vidči) a důvěrně tam poznal kulturu a způsob života vesnického člověka.
      Nedílnou součástí národopisné činnosti dr. A. Kubeši je bezpočet přednášek a besed v městech i na vesnicích o valašském kroji, lidovém výtvarném umění, zpěvu a zbojnictví. I jako středoškolský profesor silně ovlivnil řadu žáků. Nemáme na mysli jen ty absolventy valašskomeziříčského gymnázia, kteří si zvolili národopis na vysoké škole jako studijní obor, ale i ty, kteří jím byli ovlivněni nepřímo. Jen ze třídy, kterou jako svou poslední dovedl k maturitě roku 1946, vedle autora tohoto příspěvku se M. MálkováSalichová orientovala na muzejní práci (především ve Valašském muzeu v přírodě), MUDr. Jiří Štěpka jako student téměř všechen volný čas (a ojediněle i dobu vyučování) věnoval hře na housle ve valašské muzice a doc. ing. Vladimír Meloun se vypracova! ve význačného interpreta moravské lidové písně.
      Arnošt Kubeša je i význačný sběratel. Jeho pozoruhodná sbírka vznikla však v době, kdy znalce lidového výtvarného umění bylo možno u nás spočítat na prstech a kdy zájem o toto umění nebyl módní záležitostí.
      Ke Kubešovým zásluhám patří i výchova žáků a studentů k lidové kultuře, zvláště ke kroji, písni a tanci, propagovaných ve valašských souborech a při různých slavnostech. Sám pak vždy dbal na čistotu kroje a celého lidového projevu. v tom mu napomáhá i jeho žena, učitelka Marie Kubešová, známá též jako autorka četných obrázků na skle, kopírovaných podle tradičních předloh nebo malovaných na základě vlastních představ.
      Přejeme PhDr. Arnoštu Kubešovi, čestnému členu Národopisné společnosti československé pri ČSAV, mnoho dalších let k úspěšnému dokončení alespoň některých záměrů z jeho až neskutečných plánů, směřujících k hlubšímu poznání a uchování lidového výtvarného umění, kroje, písně, tance a hudby valašského lidu.
      Josef Vařeka[/]

Hana Podešvová-Dymerová (15.10.1927 -22. 8.1989) [obsah]

Osobně jsem se s Hankou setkal snad jenom dvakrát. Poprvé jako vysokoškolský student v brněnském Ústavu pro lidovou píseň a podruhé na kterémsi etnomuzikologickém semináři konaném na Slovensku. Poprvé jsem ji poznal zdravou a plnou energie, podruhé se zdravím nalomeným, ale stále jiskrnou - až do samého konce života toužící vidět svou disciplinu nikoli kdesi na chvostu a rozhodně nesouhlasící s tím, jak se často "folklór" (uvozovky jsou tu zcela na místě) prezentuje veřejnosti, Občas mi z Ostravy zatelefonovala, aby ze sebe setřásla nejen "Moravanku", ale i pořady na dobrou noc "od Elišky" a řadu jiných, po kterých se věru nedalo klidně usnout. Vadily ji všechny kýče, každá faleš, všechno to nekritické přecpávání "folklórem". Škoda, že jsem sní - nikoli vinou její nemoci - nemohl uskutečnit plánovaný rozhovor v rubrice Na pomoc souborům.
      Víckrát jsme spolu korespondovali; o věcech odborných zejména v polovině 70. let, kdy jsem se snažil vzbudit zájem o projekt evidence lidových tanců pomocí počítačové techniky. Reagovala ze všech obeslaných etnochoreologů nejnadšeněji i daleko nejpromyšleněji. Víme-li, že myšlenkový vývoj oboru není reprezentován jen okamžitými výsIedky, ale také vědeckými plány a projekty, lze na ně navazovat; a to se už taky stalo.

1.
      A kde je ta hodina,
      co mě mladość zdobila,
      a fčil starość v lico kresli,
      co sem něurobila.
2.
      Zrobila sem voničku
      a něměla šňurečku,
      kfitečka sem poztracala,
      spadaly na vodičku.
3.
      Vdul vodičkum plyvaly,
      děvuchy ich sbiraly,
      do věnečka zeleneho
      ty kfitečka vazaly.[/]

PhDr. Hana Podešvová.

      "Tu písničku bys marně hledal ve zpěvnících (což jsi asi poznal)", napsala mi Hanka 17. 12. 1984. "Vymyslela jsem si ji asi před třemi týdny, když na mne dolehl pocit, že už nic kloudného neudělám. Možná se Ti bude zdát, že předčasně zvoním umíráčkem; přesvědčila jsem se však o své vlastní nepatrné schopnosti až s nepříjemně tvrdou realitou právě teď, kdy připravuji k vydání svůj vlastní 20 let starý rukopis o lidových tancích na Těšínsku. Veliké potíže (rozumím subjektivní), které už dnes při takové práci mám, nutí mne sahat až na dno sil a někdy mám pocit, že ještě hlouběji,
      Připadám si zkrátka jako vymačkaný citrón. A tak - jednou v noci, když jsem byla tak unavená, že jsem nemohla ani pracovat, ani spát, řekla jsem si, že nadešel čas, abych udělala za svou prací (bylo jí tak málo, že se ostýchám říci celoživotní) alespoň jakous takous tečku. Prakticky to znamená předat některá torza své práce, která mám různě po šuplíkách, někomu nebo někam, kde by snad přece mohla být k užitku. Dlouho jsem

101

přemýšlela, kam se obrátit. (...) Padla volba nakonec na Tebe. (...) Ačkoliv jsi muzikolog, neohrnuješ nad "tancology" nos a navíc máš smysl pro dosud neobvyklé a nevyzkoušené přístupy k materiálu a jeho zpracování. Takže jsem si přece jen musela nakonec troufnout požádat Tě, aby ses na mne nezlobil, že Tě postupně zatěžkám několika rukopisy, které nejsou dost zralé k publikování, přesto však myslím, že by bylo škoda hodit je do stoupy. Pivní z nich který přiloženě posílám, je můj (po jazykové stránce amatérský) překlad Učebnice kinetografie. (...) Pak bych Ti ráda poslala ještě následující práce: 1. Nejobecnější úvahy o tanci vůbec a lidovém zvláště. (Vyprovokovala mne k nim jedna úděsná beseda o tanci v televizi.) 2. Choreografické principy lidových tanců (s přihlédnutím k opavskému materiálu), což jsou vlastně skripta jen zčásti odpřednášených lekcí na dvouleté lidové konzervatoři v Opavě. 3. Připomínky k návrhu taneční komise IFMC na formovou analýzu lidových tanců, které čítají nejméně stejný počet stran jako vlastní návrh. (...) Možná, že při hledání přijdu ještě na další svá "nedonošená děcka" ...

     Pošli mi, Janíčku,1)
     pošli mi kartičku,
     esli si ty dostal
     od Hanky krabičku!

1) ... mělo zde být Dušane, ale to by se mně nerýmovalo."
      Kartičku jsem poslal, materiál jsem předal do mladých rukou a zůstává stále k dispozici dalším zájemcům. (K odeslání ostatních prací se už Hanka nedostala.)
      Čím tuto vzpomínku zakončit? Snad otázkou, jak to, že nikdo z jejích profesionálních kolegů nedovedl do našeho časopisu napsat aspoň pár hřejivých řádků k jejím šedesátinám? Kdysi mi na podobnou otázku odvětil hudební skladatel Miloš Ištvan dvěma slovy "Naivní hochu"! A tak učiníme nejlépe, uzavřeme-li tento nekrolog verši básníka Františka Halase, které si podle sdělení pozůstalých vybrala Hanka sama, když už cítila, že nastal čas loučení:[/]

     Pak čist jak list co serván byl,
     padnu až ke kořenům bytí,
     barev i vůní jsem se zbyl,
     tvar duše uchoval však bez rozbití.

      Dušan Holý

Zamyšlení folkloristy nad nedožitými devadesátinami Jiřího Wolkra a Vítězslava Nezvala [obsah]

Ve své studii Umění všední či nedělní? se Jiří Wolker (1900 - 1924) zabýval dva roky před svou smrtí všedností a svátečností umění a klade si otázku "kam ... spadá působnost umění v životě dělníkově? Kdy dělník čte? Kdy jde do divadla, kdy sáhne po obraze? A odpovědí bude: po práci. Umění tedy přichází k němu, když shodil břemeno všedního dne a zasedl k tichému stolu." Básník dále rozvádí myšlenku, zda umění má být "zbraní pro boj, nebo uklidňujícím obvazem na rány" a dochází k názoru, že velké umění má do sebe vždy cosi nedělního. Zní v něm zvony, ale i polnice." Wolker sice mluví o paralelách slohové literatury bez přihlédnutí k lidové tradici, v níž přece jen panují jiné zákonitosti, ale jeho pozorování dělnického prostředí je neobyčejně přesné a občas je nebereme v úvahu. Zájem o všednost či svátečnost nezvykle blízce připomíná současné představy folkloristů o ekologii lidového estetického projevu. v řadě žánrů lze hovořit o zřetelně vyjádřených progresívních lidových představách o společenském pokroku -stejně jako ve slohovém umění.
      Zajímavé jsou Wolkrovy postřehy o uměleckém ztvárnění, vlastně výběru lidového hrdiny, který nemůže být pouhým odrazem dělníkovy všední reality - to by byl nezajímavý - ale ztělesněním jeho představ. Proto je v předměstském kině tolik obdivovatelů amerických "kovbojů", aktivních představitelů nezdolné snahy "z útisku a utrpení se vymanit". Jak blízké jsou tyto představy pozdějším názorům u Karla Čapka a jinde![/]
      To Wolkrův přítel a věčný diskutér Vítězslav Nezval (1900-1958)mluví zřetelně. Ve dvouapůlstránkové dedikaci sbírky Pět prstů, určené příteli Janu Mukařovskému, je pro folkloristu důsažný především tento pasus: "Mé lehrjahre spadají do let, kdy rakouské čítanky, kromě několika kabinetních kousků, se skládají z úchvatného braku. Nevím, kdo je původcem bajky "Vrabec a kůň" a rajského vaudevillu "Šla Maria, šla do ráje", nehledě ke všem těm gratulantům, které jsem hltal, ale byla to příliš sladká sousta, než abych na ně byl mohl zapomenout pro Čechovo: "nám rostla vzdělanost zoře uměn zápalem" a pro naučné b kamnech praská, dědek každou chvíli" ... "Ach, řeknou dobráci, obral si tedy za úkoł pokračovati v jistých pololidových textech. Neobral, nikterak, lovím své rytmy stejně slepě jak své obrazy, neobral, tyto texty pokračují prostě ve mně jak onen bacil života a smrti, který jsem spolkl s prvním douškem vzduchu. Hnusí se mně ti, kteří "dospěli až k lidové poesii", sprostí intelektuální imitátoři parnasistní i lidové krásy a čehokoliv". (Pět prstů, Praha 1932, s. 3-4). Tak tedy.

     V mém starém kufru byla přihrádka
     na křížaly a na ořechy
     Voněl jak naše školní zahrádka
     Já pokryl jsem jej svými vzdechy
(Pět prstů, Relikviář)

      Máme pokračovat v citaci básní zejména druhé části sbírky? Nebo jiných sbírek? Je tam i Vetešník, hamletovský Hrobař, Zadlužený sedlák, téměř ruralistický Větrný mlýn či Povzdech, městsky orientované Klepy nebo Planetářka. Srovnávat je s folklórními postupy? Vždyť nejlépe to činí básník sám.
      A tak společné ideové východisko a tušená či programová blízkost některým folklórním prostředkům a postupům přibližuje v meziválečné umělecké a společenské struktuře oba básníky těm dominantám, které se ukázaly jako historicky nosné pro vývoj české literatury. Ostatně - jen literatury?
      Bohuslav Beneš

102

      Zemřel profesor Karel Dvořák
      [obsah]

Když jsme v minulém ročníl Národopisných aktualit napsali o jaré pětasedmdesátníkovi (NA 25,1988,176-17 zdaleka jsme netušili, že jubilejní poznámka bude brzy rovna nekrologu. Dne 9. 6. 1989 odešel jubilant navždy. Několik drobných plánů, které ještě hodlal dokončit, dokončí patrně jiní (zřejmě druhé vydání soupisu exempel), na další se asi již nedostane... Psat, že česká folkloristika utrpěla citelnou ztrátu, to vlastně vyplývá už z výběrové bibliografie a plánů Dvořákových, jak jsem již o nich hovořil. Bylo by spíše na místě říci, že vzorem zůstane jeho neúnavná píle, udržování bohatých vědeckých i osobních badatelských vztahů a především preciznost při přípravě materiálů všeho druhu. z lidských kvalit bychom na prvním místě mohli jmenovat nezdolný optimismus, který jej provázel vlastně až do konce - optimismus, který je viditelným podtextem snímku, který jsme uveřejnili na citovaných stránkách Národopisných aktualit, a kde s největší prav děpodobností hovoří Karel Dvořák o kvalitách Slávka Volavého, soudě podle celkové situace. Vždyť oba se znali podstatně lépe, než mnozí z nás vůbec tuší.
      V osobě Karla Dvořáka odešla jedna z významných postav naší folkloristiky a vlastně jeden z posledních komparatistů a vážných zájemců o vztahy mezi literaturou a folklórem v historickém vývoji naší národní kultury.
      Bohuslav Beneš

Univ. prof. dr. Karel Dvořák, CSc.

103

SYMPOZIA A KONFERENCE

I. mezinárodní dudácké sympozium [obsah]

Vedle obecné popularity Mezinárodních dudáckých festivalů ve Strakonicích stoupá odborný zájem o nástroj, který je jejich určující dominantou. Tento trend vedl k pořádání "dudáckých dílen", třídenních odborných seminářů na pomoc zájemcům o historii, typologii a o praktické problémy výroby a údržby dud. První dva ročníky, které se konaly roku 1985 a 1987, přilákaly i zahraniční účastníky (viz sborník "Dudácká dílna"; vyd. Muzeum Strakonice 1989, srv. NA XXV, 1988, č. 2., s. 12S). Třetí ročník uskutečnilo Muzeum středního Pootaví ve Strakonicích 24. - 26. srpna 1990.
      Jelikož populárněji koncipované komentáře jednotlivých festivalových pořadů nemohou v potřebném rozsahu poskytnout odborně fundované informace o jednotlivých zúčastněných typech dud, pokusilo se tento nedostatek řešit1. mezinárodní dudácké sympozium, které se v rámci IX. mezinárodního dudáckého festivalu uskutečnilo 26. srpna 1989 v sále strakonického Domu kultury ZK ČZ.
      Obsahovou náplň a řízení sympozia zajišťoval autor této recenze. s dostatečným časovým předstihem se podařilo od většiny zahraničních účastníků získat texty jejich. příspěvků, což umožnilo pořídit a rozmnožit jejich překlady v jazyce českém, německém, anglickém a ruském. Každý přihlášený účastník tak mohl obdržet ještě před zahájením sympozia texty všech příspěvků v požadovaném jazyce. Přednášky pak byly ještě simultánně překládány.
      Příspěvky se vesměs omezily na stručnou historii nástroje, jeho typologickou charakteristiku, základní technické údaje[/] a praktické předvedení tónového rozsahu, jakož i charakteristického způsobu hry. Muzeum středního Pootaví provádělo současně fotografickou a zvukovou dokumentaci.
      Malcolm O. Binns, MorpethNorthumberland (Anglie), se věnoval dmychacím northumbrianským polodlouhým dudám (Northumbrian Half-Long Bagpipes), Joe Crane z Newcastlu objasnil funkci organologicky nejvyspělejšího typu irských dud (Union pipes). Bernd Eichler z Berlína (NDR) načrtl směry nového dudáckého vývoje v NDR a možnosti rozšíření nástroje typu "Hümmelchen". Oleg Gerasimov, Joschkar-Ola (Marijská ASSR), přiblížil historii, výskyt a technologii výroby dechového bezbordunového marijského "šüvyru". Urs Klauser, Bühler (Švýcarsko), vylíčil svůj postup při rekonstrukci dechových starošvýcarských dud. Jean - Luc Matte, Metz (Francie), vysvětlil a předvedl rozdíl mezi dudami střední Francie a tzv. "Chabrette limousine". Gianni Perilli, Villa Latina (Italie), pojednal o dechových "la zampogna" a s nimi se sdružující šalmaji "ciaramelle". Josef Režný ze Strakonic připravil přehled o typologii dud u západních Slovanů a o rekonstrukci lužickosrbské tříbordunové "měchawky", na níž pak ukázky předvedl Tomasz Nawka z Budyšina. Fritz Schneider z Krefeldu (NSR) hovořil o možnostech ikonografického bádání v historii dud. Neil Smith, Whistley Bay (Anglie), věnoval svůj příspěvek malým a zvukově něžným dmychacím Northumbrian Small-pipes. Yves Tanguy z Brestu (Francie) referoval o tradičních bretonských malých dudách "biniou", které se sdružují se[/] šalmají "bombarde", a o převzatém typu skotských dud v bretoňských dudáckých útvarech zvaných "kevren" nebo "bagad". Johannes Taulz Riidaja (Estonsko) podal, přehled o výskytu dud v Sovětském svazu a zejména v Estonsku. O španělských dudách "gaita gallega" zaslal příspěvek Enri que Montero Torreiro z Galicie. Mimo program připojili své příspěvky s ukázkami hry ještě Georg Balting (NSR) o francouzských koncertních dudách 18. století "Musette de Cour" a švédský badatel Per-Ulf Allmo o dudách ve Švédsku.
      Množství příspěvků a zájem účastníků ukázaly, že v rámci festivalového programového rozvrhu vymezený čas čtyř-hodin zdaleka nestačil potřebám sympozia. Zahraniční účastníci se shodovali v názoru, že strakonický festival patří v současné době k nejreprezentativnějším a nejzajímavějším svého druhu na světě a sympozium se stalo výrazným prvkem jeho všestrannosti. Zároveň vyjadřovali doporučení, aby se podobná sympozia konala v rámci festivalu i v budoucnosti, pokud možno s využitím moderních překladatelských systémů, s větší časovou rezervou pro dotazy, diskuse, výměnu poznatků a názorů, s informacemi o výsledcích "dudáckých dílen", případně o dudáckých festivalech, setkáních a o dudáckém vývoji i v jiných zemích. Požadavky na vytyčení odborných tématických okruhů pro každé sympozium spolu s dalšími náměty naznačují, jakého mezinárodního ohlasu i významu se prvnímu uspořádání dostalo.
      Josef Režný

Konference o folklorisme ve slovanských literaturách [obsah]

Mám za to, že konference v Rostocku (NDR) o folklorismu ve slovanských a baltských literaturách byla prvním mezinárodním setkáním a jednáním o tématu literárního folklorismu, tedy o vlivech a funkci lidové slovesnosti v literatuře. Dvoudenní konference se konala na konci října 1989 a uspořádala ji katedra ruská, sovětská

105

a baltských literatur na univerzitě v Rostocku pod vedením prof. dr. I. Klaggeové. Oficiální název konference zněl Recepce folklóru v současnosti.
      Jednání se zúčastnilo sedm zahraničních badatelů, především ze Sovětského svazu; vedle nich vystoupil jeden badatel z Polska a sám jsem měl příležitost zastupovat československou folkloristiku. Domácích účastníků bylo asi čtyřicet. Významná byla přítomnost moskevské badatelky U. B. Dalgatové, přední znalkyně vlivů folklóru na literaturu a autorky monografie o tomto problému.
      Teoretický příspěvek přednesla I. Klaggeová ( Recepce folklóru v současnosti problémy literárního folklorismu); probrala v něm hlavní stránky "včleňování" lidové slovesnosti do literárního procesu a nastínila některé nové metodologické podněty.
      Ostatní referáty se věnovaly různým konkrétním otázkám, hlavně v ruské nebo tu a tam v celé sovětské literatuře. Někteří autoři se zajímali o formy folklorismu v určitých žánrech (jako v pohádce a divadle), jiní - a těch byla většina - probírali vlivy folklóru u různých básníků a spisovatelů nebo v jednotlivých dílech. Rozpětí bylo široké: od klasické ruské literatury, od Tolstého a Turgeněva až po literaturu moderní a současnou, po Bunina, Achmatovovou, Pasternaka, Ajmatova i Vysockého. Příspěvky dokumentovaly nejrůznější možnosti využití folklórních prvků, od vlivů podružných a okrajových, až po vlivy, které zasahují vlastně celou strukturu díla. Zajímavé bylo zjištění, že některé podobné rysy se objevují v různých národních literaturách, takže lze mluvit o některých obecných, mezinárodních tendencích v literárním folklorismu. Ve svých příspěvcích i v diskusi badatelé často rozlišovali tradiční folklorismus od literárního folklorismu moderního, současného; to připomíná koncepci "neofolklorismu", kterou kdysi razii maďarský folklorista V. Voigt.
      Jednání prokázalo, že je o čem uvažovat a diskutovat, tedy aktuálnost a užitečnost[/] analýzy literárního folklorismu v různých národních literaturách.
      Oldřich Sirovátka

Aktuálne otázky školského múzejníctva [obsah]

Múzeum školstva a pedagogiky na Slovensku v spolupráci s Muzeologickým ústavom Slovenského národného múzea v Bratislave uskutočnilo v dňoch 25. - 26. októbra 1989 II. školskú konferenciu na tému 'Aktuálne otázky školského múzejníctva':
      Rokovanie konferencie nadviazalo na závery rokovania I. školskej konferencie konanej 29. apríla 1987 zaoberajúcej sa situáciou vo výskume dejín školstva a pedagogiky na Slovensku.
      Dejiny školstva a pedagogiky predstavujú významnú súčasť národnej kultúry, ovplyvňujúci celý jej kontext. Ich výskum i dokumentácia je úlohou národnou, na ktorej participujú predovšetkým múzeá, archívy a historicko-pedagogické pracoviská. Napriek pozitívnym výsledkom dosiahnutým od roku 1987 je potrebné konštatovať aj v súčasnosti, že práca v tejto oblasti je ešte stále málo koordinovaná, čo oslabuje konečné kultúrno-výchovné a pedagogické pôsobenie dejín školstva a pravdaže i našu prítomnosť.
      II. školská konferencia si položila za cieľ získať prehľad o stave a množstve školských pamiatok v sloven[s]kých múzeách, nadviazať s nimi spoluprácu ako aj zovšeobecniť poznatky z oblasti muzeologickej teórie predovšetkým z hľadiska postavenia a významu muzejných zbierok ako pramenného materiálu, dokumentujúceho vývin slovenského školstva a pedagogiky a stav jeho historiografie s dôrazom na regionálne centrá.
      Referáty účastníkov konferencie sa orientovali predovšetkým na otázky týkajúce sa postavenia muzeálnych zbierok ako informačného zdroja vývinu slovenského školstva a pedagogiky a ako prostriedku kultúrno-výchovnej činnosti každého múzea, zásad a metodiky dokumentácie školstva[/] a pedagogiky v múzeách bratislavských, západoslovenských, stredoslovenských a východoslovenských. Konkrétne sa hovorilo aj o využití výpočtovej techniky pri spracování muzeálnych zbierok.
      Príspevky, ktoré odzneli na konferencii, upozornili na doteraz málo spracované otázky slovenského školstva a pedagogiky a aj na to, že sa tejto problematike i naďalej venuje len niekoľko odborníkov z radov muzejných pracovníkov. Súčasne priblížili a skonkretizovali spôsoby, ktorými možno prehĺbiť činnosť v oblasti školského muzejníctva.
      Tak ako z I. školskej konferencie z apríla 1987, aj z II. školskej konferencie vydá Slovenská pedagogická knižnica a ústav školských informácií v Bratislave Zborník Múzea školstva a pedagogiky na Slovensku, kde budú uverejnené referáty a diskusné príspevky zúčastnených, ktoré sa bezpochyby stanú vhodnou pomôckou pri realizácii vyhlášky Vlády SSR č. 200/1981 o komplexnej dokumentácii obdobia od roku 1945 a prispejú k výskumu školstva a jeho muzejnej a archívnej dokumentácii v rozsahu národnom, alebo aspoň regionálnom a začlenia tak Slovensko medzi krajiny, ktoré tomuto problému venujú požadovanú pozornosť a dosahujú dobré výsledky.
      Eva Pančuhová

19. etnomuzikologický seminář [obsah]

Poprvé na půdě Čech se konal etnomuzikologický seminář, pravidelné každoroční setkání hudebních a tanečních folkloristů, popřípadě pracovníků příbuzných oborů, které se chystá v roce 1990 završit druhou desítku svého trvání. Jak se stalo u některých ročníků zvykem, byl program přizpůsoben oblasti, kde jednání probíhalo. Tak tomu bylo i letos, kdy se seminář konal v Českých Budějovicích, organizačně zajištěn pracovníky Krajského kulturního střediska, které převzalo úlohu hlavního pořadatele.
      Téma jižní Čechy a folklór se proto také objevilo na pořadu jednání. Dalším tématem

106

byla letos opět už vícekrát diskutovaná otázka písňových reedicí a edicí. I když toto téma zaznělo na programu etnomuzikologických seminářů už několikrát, neztratilo na své aktuálnosti zejména nyní - v době vydání posledního svazku reedice Slovenských spevů, v době realizace reedice sbírek Františka Bartoše a těsně před vyjitím posledního svazku nového vydání Prostonárodních českých písní a říkadel od Karla Jaromíra Erbena.
      V současné době se tedy dostavují výsledky mnohaletého úsilí o reedice základních a dnes zcela nedostupných sbírek. Na semináři však zazněly pouze příspěvky O. Elscheka a V. Sedlákové ke Slovenským spevům. v tomto tematickém bloku přednesl dále zasvěcený přehled o edicích a reedicích ukrajinského folklóru vycházejících u nás a v zahraničí M. Mušinka.
      O folklóru v jižních Čechách pojednávala celá řada příspěvků, informujících o sběrech v této oblasti ( M. Toncrová ), o problémech autorství písňových souborů z jižních Čech ( J. Pecka přednesl nové poznatky o sbírce O. Hůlky z 18. století, jíž využil ve své edici K. J. Erben) a o tvůrci písní J. Perkausovi ( L. Tyllner ). O písňových zápisech K. Rozuma přednesl příspěvek J. Šťovíček, J. Plecitá obrátila pozornost k dosud nepublikované sbírce lidových písní z Písecka od Čeňka Holase, čímž se jednání opět vrátilo k otázce reedicí, která je aktuální i u sbírek tohoto sběratele.
      O podílu Ludvíka Kuby na přípravě a zpracování Bartókovy sbírky srbských lidových písní promluvil na základě studia pramenů z archívu sběratele A. Košťál. Otázky stylizace folklóru při jeho využití v činnosti lidové tvořivosti byly námětem vystoupení H. Laudové.
      V bloku volných referátů zazněl příspěvek A. Elschekové o současných analytických systémech a V. Hošovský se zabýval zpracováním lidových písní pomocí samočinného počítače. k problematice klavírních úprav lidových písní promluvil[/] I. Šmíd. Program semináře oživila svým příspěvkem o jurských písních s videozáznamem J. Kováčová.
      Tím byl vyčerpán program, neboť některé přihlášené příspěvky pro nepřítomnost přednášejících odpadly. I tak bylo jednání značně zhuštěné, bohatá byla i diskuse k předneseným referátům. v diskusi účastníci pokračovali i mimo rokování, v kuloárech i na společenském večeru, který svým vystoupením obohatila temperamentní Malá dudácká muzika jihočeského souboru Úsvit se zpěvačkou Marcelou Mackovou.
      Na závěr konference shrnul L. Tyllner, jako jeden ze spolupořadatelů, potřeby, problémy a úkoly současné folkloristiky, zvláště v českých zemích. z nich nepochybně bude vycházet i program jednání příštího, v pořadí dvacátého etnomuzikologického semináře.
      Marta Toncrová

Seminář o literární přípravě etnografického filmového a videodokumentu v Mikulově [obsah]

Ve dnech 25. a 26. 10. 1989 se konal v Mikulově seminář s názvem "Literární příprava natáčení etnografického dokumentu v muzeích", který uspořádala sekce společenskovědního filmu Společnosti pro vědeckou kinematografii při ČSAV ve spolupráci s Regionálním muzeem v Mikulově. Semináře se zúčastnili pracovníci z muzeí, vědeckých institucí a filmaři, kteří uplatňuji tuto tematiku v dokumentárním filmu.
      Úvodní referát přednesl J. Kolber (Videostudio Slovenské filmové tvorby, Bratislava). Zdůraznil nezbytnost scénáristické přípravy jako základního vodítka i při natáčení dokumentárního záznamu. Srovnával profesionální tvorbu krátkého filmu s tvorbou amatérskou. V. Svobodová (oddělení etnografie a folkloristiky Ústavu slavistiky ČSAV, Brno) se zabývala rozdíly a vztahy mezi dokumentárním amatérským filmovým záznamem a populárně vědeckým profesionálním filmem. Soustředila se na[/] otázku vztahu reálného a filmového času a na problematiku zachování hierarchie významovosti a důležitosti snímaných dějů. Větší část prvního dne semináře byla věnována promítání filmů, ať již dokumentárních nebo hraných, s etnografickými náměty. Projekci zahájila H. Dvořáková (Středisko vědeckého filmu ČSAV, Brno) medailónem Františka Pospíšila a uvedla tak jeho dva archivní filmové záznamy mečových tanců. J. Kosíková (oddělení etnografie a folkloristiky Ústavu slavistiky, Brno) informovala o filmotéce oddělení etnografie a folkloristiky Ústavu slavistiky ČSAV v Brně, z níž byly promítnuty dokumentární záznamy lidových tanců z Hané a z Východné režiséra L. Rychmana a vědecké dokumentární záznamy V. Úlehly pořízené v rámci Etnograficko-sociologického výzkumu v roce 1931 ve Velké nad Veličkou. Po dlouhé době byl také promítnut sporný kritický film K. Vachka Moravská Hellas. Pro etnografy zajímavou a inspirující ukázkou bylo filmové umělecké dílo režiséra J. Fajnora a kameramana R Krivdy My (alebo tak blízko je tak daleko) dokumentující neobvyklým způsobem vzpomínkové vyprávění slovenské herečky. Cikánskou problematikou se zabýval film P. Bency Dlhá cesta vede z osady. První den semináře byl zakončen projekcí známého filmu padesátých let Zítra se bude tančit všude, který jako dokument své doby vypovídá o období rozvoje souborů lidové tvořivosti u nás se všemi negativními i pozitivními rysy. Zasvěceně o filmu hovořil V. Březina (Ústřední půjčovna filmů, Praha).
      Druhý den pokračovalo jednání promítáním dokumentárních filmů a videozáznamů z jednotlivých etnografických pracovišť s komentářem tvůrců. Účastníci tak měli možnost seznámit se s vynášením smrtky v Josefově, se současnou svatbou v Toryskách, s festivalem masopustních zvyků ve Strání, s předvelikonočním trhem v Brně, s činností muzeí lidové architektury v Rožnově pod Radhoštěm a v Martině apod.

107

Ukazuje se, že filmy a videozáznamy jsou důležitým doplňkem výzkumu etnografických jevů, ale nezastupitelným prostředkem dokumentace mnohdy rychle se měnící sociální reality.
      Jiřina Kosíková

Strava jako symbol [obsah]

To bylo tématem osmé mezinárodní konference o lidové stravě ve dnech 18. - 23. 6. 1989 ve Filadelfii v USA. Pod svou ochranu ji vzal Balchův Institut pro etnická studia, jejímž ředitelem je dr. Marek Stolárik, původem Slovák z Martina. Předsedou konference byl Anders Salomonsson z univerzity v Lundu (Švédsko), koordinátorem W. Woys Weaver, místní autor píšící o stravě a kulinářský expert, jenž zorganizoval vynalézavý a do poslední vteřiny zaplněný program; přímé zkušenosti ze stravy různých skupin obyvatelstva jím zprostředkované by vydaly na samostatnou zprávu. Účastníci konference byli podle očekávání převážně Američané, ale bylo zde i mnoho evropských delegátů; 2/3 účasti tvořily ženy. Konference byla bohatě sponsorována a zasedání byla přístupná veřejnosti.
      Hlavním cílem konference bylo postihnout komplexní výraz identity přes spektrum stravy. To bylo důležité především pro hostitelskou organizaci - totiž podporovat větší toleranci a porozumění při dokumentaci a interpretaci amerického mnohakulturního dědictví. Ale toto téma se projevilo i obecně jako velmi nosné, už z hlediska cíle etnografie vůbec, neboť strava a způsob jídla mohou být za určitých okolností silnými a podstatnými identitikačními znaky společností a skupin uvnitř společností. Klíčovou přednášku měl N. Bringéu s z Lund. Podle něho strava a pokrmy mají komunikativní schopnosti, sílu přenášet sdělení, která jsou dešifrována nebo přenášena různými účastníky různě. Na to poukázali A. Salomonsson v přednášce "Strava jako aktivní a pasivní symbol ". Ta[/]ková speciální poznání jsou nutná k pochopení původního, možná základního významu symbolu, jak bylo demonstrováno v jedné ze tri přednášek o jídlech lenápských indiánských kmenů a Indiánů Hopi.
      U nedomorodých skupin obyvatelstva USA je charakteristická schopnost pozvednout často jeden pivek stravy na symboł celé etnické nebo náboženské identity. Nejsilněji a nejkomplexněji je to vyjádřeno u italských emigrantů ( Judita Goodová ). Další příklad byl z polské komunity v Greenpoint v Brooklynu ( A. H. Lawsonová ). Speciální pokrmy, jako lutefisk-sušená treska pro Nory ( A. Riddevoldová )nebo těstoviny pro Italy ( Julia della Croce ) či olie-koecken a sappaen pro Holanďany (P. G. Rose), jsou chápány hlavním proudem americké společnosti a samotnými skupinami skutečně jakožto symboly uzavřené identity. Významná metodologická výstraha zazněla v příspěvku o zvycích černošské skupiny obyvatel o potřebě uznávat speciální příležitosti pro vyjádření chvíle pokrmem (E. W. Harrisová). Ale nejen Starý svět tu měl prodloužené, i když funkčně změněné působení. M. Montaňa pojednal o mexických zvycích v jižním Texasu.
      Rovněž evropští účastníci poukazovali na význam způsobů stravy v termínech identity především na příkladě menšin: tak L. Radeva pro Bulharsko, o Arménech v Maďarsku promluvila E. Kisbánová, o Karaitech v Polsku A. Kowalska-Lewicka, o různých etnických skupinách v kyperské společnosti N. Andilios. Řadou etnografů byly probírány etnické a religiózní významy různých jídel, způsobů a zvyků při rituálních příležitostech. Tak B. Kirshenblattová a S. Asanovičová o židech, E. Sergöová o stravě pri výročních zvycích v Maďarsku, M. Ludvíková o hodech na Moravě, M. Abdailla o rituálních jídlech u Asyřanů a T. Alexandrovová o blinech v Rusku. v jiných příspěvcích fungovala strava při vymezení společenského postavení, jako u G. Lerchové na dánském králov[/]ském dvoře, u K. Genrupa na ostrově Gotland. Strava jako dynamický článek kultury figurovala v příspěvku A. Sjögrenové a názor, že chuťové vjemy jsou více kulturní záležitosti než genetickou, u J. Newmanové.
      Pod zorným úhlem stále vzrůstajícího významu komerčního potenciálu etnických regionálních jídel není překvapením, že vytváření nepravých symbolů tradiční stravy a jejich zneužití ke komerčním účelům, tedy otázka jakéhosi "folklorismu" naruby, našla na konferenci své opodstatnění ( A. Fenton o Skotsku, G. Benkerová o Bavorsku a konec konců i M. Ludvíková ).
      Všechny příspěvky budou publikovány ve zvláštním sborníku v Balchově Institutu. Příští konference se koná r.1991 v Edinburku ve Skotsku.
      Miroslava Ludvíková

VI. celostátní seminář Lidová kultura [obsah]

V romantickém prostředí loveckého zámečku Karlštejn u Svratky se konal ve dnech 10. - 12. října 1989 tradiční seminář, který se koná jednou za tři roky pro muzejníky a etnografy z nejrůznějších institucí. Jeho pořadatelem je od počátku Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, oddělení etnografie a folkloristiky na brněnské filozofické fakultě (iniciátor celé akce) a Národopisný ústav SAV v Bratislavě. Semináře jsou putovní, předposlední se konal v Mělníku. Ve svém složení poskytují mnoho místa pro diskuse a výměny názorů. Ukázalo se, že jsou celkem ojedinělou možností k sejití etnografů mimo vědecké ústavy a vysoké školy.
      Největší zájem vzbudily příspěvky doprovázené videovými záznamy a diaprojekcí, které pojednávaly o lidovém stavitelství a řemeslech. k nim byla připojena řada referátů s problematikou skanzenů včetně technických památek, památek, kde byl kladen největší důraz na rozvoj dokumentační techniky. Druhým okruhem

108

zájmu byly problémové otázky kontaktů mezi muzejníky a památkáři, odborníky a národopisnými amatéry a mezi výrobci a ÚLUV. Byly projednány problémy metodologie, stabilizace terminologie, označení předmětů etnografického a folkloristického výzkumu včetně nových představ o tradici a o hierarchii hodnot lidové kultury. Třetím okruhem byly poznatky o vystoupení a funkci folklórních souborů a o funkci slovenských, rusínských a jihomoravských festivalů. Také z prostředí městských výzkumů byly předneseny zajímavé příspěvky.
      Rada referujících předvedla dotazníky a podrobně popsala své metody výzkumů, např. kraslic nebo vztahu mezi památkáři a chalupáři, případně se zabývala problematikou folklorismu ve městech. Součástí semináře byla návštěva skanzenu na Veselém Kopci u Hlinska, jehož pracovníci byli letošními organizátory a hostiteli, Díky jim se seminář konal v odpovídajícím prostředí a byl sledován se zájmem kulturology i památkáři, Dvacet referátů bude otištěno ve sborníku, o jehož vydání se postará Středočeské muzeum.
      Ilona Vojancová

Mikulov 1989 [obsah]

5. setkání folklórních souborů v předvečer májových oslav dne 30. dubna 1989 v Mikulově. Tuto krásnou tradici v osídlenecké části okresu Břeclav, v nově se tvořící národopisné oblasti na Mikulovsku, úspěšně již pátý rok pořádají místní složky NF. Akce je zajímavou přehlídkou známých kolektivů ZUČ a má v místě konání vysokou společenskou úroveň, která je posílena předáváním ocenění a čestných uznání kolektivům i jednotlivcům výrazně se podílejících na rozvoji města Mikulova. Setkání folklórních souborů v Mikulově pravidelně střídá přehlídku dospělých a dětských národopisných souborů. v roce 1989 se setkání zúčastnily dětské soubory lidových písní a tanců Šulekova pracující v Hlohovci,[/]
      Lučinka Svatobořice-Mistřín, Javorníček Brno a domácí soubory Palavánek a Palavěnka. Setkání se nezúčastnil dětský kolektiv Hradišťánek, který svou účast podmínil neúměrnou finanční částkou.
      Jednotlivé kolektivy se představily přítomným divákům se svými ucelenými programovými vstupy. Jako první účinkovala děvčata z Hlohovce. Sympatický dívčí kolektiv předvedl velmi jednoduše pojaté pásmo nazvané "jarní zvyky na dedině". Děvčata uvedla postupně "vynášení Moreny, přinášení létečka, pasení hus a hry děvčat". Kolektiv se divákům líbil přirozeným a dobrým výkonem. Dívky z Hlohovce velmi dobře uvedly celý program pátého setkání. Další soubor, domácí "Palavěnka", se představila s úspěšným soutěžním pásmem pranostik s řadou zajímavých momentů dětského pohledu na přírodu a její krásy. Nejstarší skupina dětského kolektivu souboru "Lučinka" uvedla na scénu mikulovského kina točivé tance a dívčí taneční hry z jižního Kyjovska. Kolektiv zaujal velmi dobře znějící dětskou cimbálovou muzikou s výraznou osobností mladého primáše a jednoduchými tanečními úpravami předváděných točivých tanců.
      Brněnský "Javorníček" divákům přiblížil pásmem "ptačí svatba" písně a taneční pivky valašského folklóru. Vystoupení bylo volně doplněno tancem cepovým. Program slavnostního setkání v Mikulově zakončil druhý domácí kolektiv "Palavánek". Vzhledem k tomu, že mikulovská přehlídka těsně navazovala na Krajskou přehlídku dětských folklórních souborů v Kyjově, představil se i tento kołektiv svým soutěžním pásmem. "Pohádka o kouzelné píšťalce" je velmi vydařeným ztvárněním jednoduchého a známého pohádkového motivu výrazovými prostředky dětí. Poprávu byl tento pořad "Palavánku" oceněn při zmíněné Kyjovské přehlídce.
      Setkání folklórních souborů v Mikulově vytváří v tomto jihomoravském městě významnou tradici a je sympatické, že se na její přípravě spolupodílejí nejen pra covnici profesionálních kulturních instituci, ale také mládež a děti místních národopisných kolektivů.
      František Synek

109

ŽIVÁ TRADICE

IX. mezinárodní dudácký festival Strakonice 1989 [obsah]

Po prvních dvou ročnících v létech 1967 a 1969 pokračovala řada Mezinárodních dudáckých festivalů ve Strakonicích ve tříletých intervalech. Devátý ročník se konal 25. - 27. srpna 1989. Proti přežívajícímu dřívějšímu programovému stereotypu (srv. NA XXI, 1984, č. 3, s. 191) zaznamenal několik výrazných a nadějných změn dramaturgických a režijních, které přispěly k diferencovanějším programovým profilům celého festivalu. Celkem se uskutečnilo 15 oficiálních pořadů, v nichž se vystřídalo 17 zahraničních souborů a skupin (zatím nejpočetnější zahraniční zastoupení), 14 souborů z Čech, 5 z Moravy, 1 ze SIovenska a ještě přes 50 jednotlivých dudáků z různých oblastí ČSFR vedle asi desítky zahraničních, souhrnně přes 150 dudáků.
      Pódium na nádvoří strakonického hradu se stalo dějištěm osmi festivalových pořadů. Nově budovaný, avšak dosud technicky nevybavený amfiteátr v zámecké zahradě mohl být tentokrát využit pouze k repríze nedělního galakoncertu, ale stane se i kapacitně hlavním střediskem příštích festivalových ročníků. Řada dalších vystoupení souborů i jednotlivců se konala na pomocných pódiích nebo na městských prostranstvích, komorně laděné pořady v sálech kulturních zařízení.
      Vedle obvyklých pestrých mezinárodních přehlídek - galakoncertů - většiny zúčastněných souborů, o něž se režijně podíleli Jiří Janoušek, Marie Oberfalcerová, Zdeněk Podskalský, Tomáš Stavěl a Jiří Šíma, uskutečnily se tentokrát již také tematicky zaměřené pořady, které vytvořily prostor pro[/] širší, přehlednější a bohatší prezentaci dud a dudáckého folklóru některých národů. Sem patřil například pořad Dudy s vůní moře (sobota odpoledne), věnovaný souborům z Anglie, Francie a Itálie (režie Ludvík Kunz, Brno).
      O zahraniční reprezentaci se tentokrát postarala celá řada pozoruhodných ensemblů, skupin i jednotlivců. Skotský Pipe band South Tyneside v p olovojensky organizovaných formacích a v obvyklých tradičních kiltových stejnokrojích patřil k tradičně atraktivním účastníkům. z Anglie přijeli ještě sólisté na irské Union pipes, Northumbrian Half-Long Bagpipes a Northumbrian Small-pipes, kteří svůj programový vstup uvedli pietní vzpomínkou na pravidelného účastníka všech minulých strakonických festivalů, v červnu tragicky zesnulého pana Johna Fostera Charltona. Bretonský soubor Kevren de Brest-Sant Mark, proslulý z dřívějších festivalů svou atraktivní obdobou skotských skupin, překvapil tentokrát modernizací svého instrumentáře, v němž vedle 9 dud skotského typu a 6 šalmají ("bombarde") byly syntetizátory elektrofonická souprava bicích, housle a v tradičních ukázkách i původní malé bretoňské dudy "biniou". Úpravy regionálních písní a tanců i skladby současných autorů usilovaly o nové zvukové vyjádření při scénickém představení repertoárových možností, vycházejících z tradičních námětů.
      Groupe folklorique la Maiade Malemonine, čtyřicetičlenný francouzský soubor z Malemort sur Corréze, předvedl lidové písně a tance kraje Limousin s dudáckou muzikou, v níž vedle dmychacích dud "cabrette a soufflet" byla niněra "la vielle a roue" a různé typy akordeonů. Itálii re[/]prezentoval početný soubor Gruppo Folklorico "Giovani Arpez" z m ěsta Villa Latina. Temperamentní taneční a pěvecký projev byl většinou doprovázen akordeonovým sdružením s výraznou šalmají ("ciaramella"), zatímco "la zampogna", dudy se čtyřmi píšťalami (tři dvojplátkové hrají, čtvrtá nejmenší, je pouze pro ozdobu) zazněly bohužel většinou jen v sólových ukázkách. z Maďarska přijela skupina čtyř mladých dudáků, kteří vynikli přesvědčivým a živým zpěvem i hrou na nástroje podobné slovenským trojhlasým gajdám. Německá demokratická republika byla tentokrát zastoupena několika soubory. Lužickosrbská instrumentální skupina souboru Sprewjan z B udyšina poprvé představila znovuobjevené a rekonstruované tříbordunové dudy "měchawku" samostatně i ve spojeni s houslemi, v dalším pak zazněl srbský "kozoł" s houslemi a basou. Skupina Spielwut přispěla do pořadů kostýmovanými stylizacemi hry středověkých potulných muzikantů s uplatněním vlastních rekonstrukcí středověkých typů dud, šalmají a dalších instrumentů. Stieger Wahmusikanten je soubor sdružený kolem rodiny Walzů v harzském městě Stiege. Oživuje regionální folklór a některé zaniklé hudební nástroje. Při rekonstrukci dudácké muziky uplatňují dmychací dudy českého typu.
      Německá spolková republika byla zastoupena svěží čtyřčlennou pěveckoinstrumentální skupinou Älabätsch, která programově vychází z oblasti Franska a používá dechové i dmychací dudy, niněru, housle a basu.
      Průkopníkem zájmu o dudy v Horním Rakousku je Dudelsackgruppe Lughofer apředevším zakladatel skupiny Rudolf Lughofer z Kremsmünsteru. Při zpěvu písní i tanečních popěvků zaznívají samotné dmychací dudy českého typu nebo dudy s niněrou i celé sdružení s klarinety, houslemi a basou.
      Ze Švýcarska přijelo instrumentální duo Alte schweizer Volksmusik střídající dva druhy rekonstruovaných starošvýcarských

110

dechových dud, šalmaj a niněru v repertoáru, který zahrnoval melodie z 16. -19. století, jak se dochovaly v pramenech různých švýcarských kantonů.
      Ze Sovětského svazu přijely dva soubory. Čtyřicetičlenný Estonský soubor Torupill z m ěsta Valga se zúčastnil festivalu již podruhé. Předvedl pečlivě nastudovaný pěvecký a taneční program za doprovodu hráčů na dudy zvané "torupill" nebo s univerzálněji pojatou muzikou. Mezi autenticky nejpřesvědčivější patřila Gruppa Ispolnitelej na nacionalnych instrumentach Marijskoj ASSR (střední Povolží). Dvanáctičlenná skupina předvedla vzorné ukázky tradičního lidového zpěvu, tance a lidové hudby. v ní se střídali většinou ještě autentičtí hráči na "šüvyr" (bezbordunové dechové dudy s paralelní dvojpíšťalou v měchuřině) při sólové hře nebo ve sdružení s bubnem zvaným "tümyr", zazněla i lidová píšťala "šialtyš" a harmonika "marijskaja garmon". Bylo to poprvé, kdy se na strakonickém festivalu objevil a zazněl tento vývojově velmi starý typ dud.
      Protiváhou pořadů s mezinárodní účastí byI v neděli dopoledne pořad Kdepak všudy hrály dudy, který se stal jedinečnou přehlídkou různých typů dud, dudáckých muzik a s nimi souvisejícího písňového a tanečního folklóru jednotlivých regionů Čech, Moravy a Slovenska (autor a režie Josef Režný, konferoval Přemek Podlaha. Úvodem zaznělo dudácké kasací, kterým osm dudáků domácího a právě jubilujícího Prácheňského souboru (1949-1989) pozdravilo obecenstvo i všechny na pořadu zúčastněné soubory a dudáky.
      Vlastní program zahájila Chodská družina z Domažlic, jejíž vedoucí Vladimír Baier připravil vzorné ukázky chodských písní, tanců a především muziky, v níž uplatnil starší typ dechových dud (C) a "krátké housle", dmychací dudy (G) se zpěvem, klasické instrumentální trio "malou selckou muziku". Zdařilé byly i Baierovy rekonstrukce dudácké muziky "chebského[/] typu", v níž původní malá harfa byla občas nahrazována kytarou, i dudácko-cimbálové muziky, která hrávala na Chodsku a Pošumaví ještě na počátku našeho století (klarinet, housle, dudy a malý přenosný cimbálek). Nechyběla ani ukázka spojeni dud s niněrou, jak se vyskytovalo místy po obou stranách šumavských hranic ještě na rozhraní 18. a 19. století. Představu chebské dudácké muziky s harfou názorně a zdařile dokreslila rekonstrukce Otakara Pokorného, kterou připravil se skupinou Brněnských gajdošů (dudy C, klarinet B, housle, harfa).
      Severní Čechy reprezentovalo Bílinské dudácké trio, úspěšně vedené dudákem Františkem Benešem.
      Prácheňský soubor Strakonice (ved. Josef Režný) zahájil ukázkami hry na rekonsiruované středověké dudy a jejich historickými prameny z 15. stol. v okolí Strakonic připomínané spojení s loutnou (nahrazena kytarou). Tyto dudy in d-moll zazněly pak ještě ve spojení s niněrou jako doprovod dívčí pěvecké skupiny. Muzika pak připomněla starší formu sdružování dud a houslí a v závěru předvedl soubor velkou dudáckou muziku s písněmi a tanci svého regionu (3 dudy, 3 klarinety, 3 housle, viola, basa).
      V podání dívčí pěvecké skupiny Prácheňského souboru zazněly pak ještě blaťácké písně za doprovodu repliky tříbordunových dud "moldánek", objevených před časem ve sbírkách soběslavského muzea.
      Šumavské pomezí bylo zastoupeno živým a podnětným pásmem melodií a tanců podle sbírky G. Jungbauera "Volkslieder aus dem Böhmerwalde" v podání souboru Růže Český Krumlov, jehož um. vedoucím je dudák Jaroslav Němec, muzika: dudy, klarinet Es, B, 2 housle, basa.
      Brněnští gajdoši, um. vedoucí a gajdoš Otakar Pokorný, připravili zajímavý výběr gajdošských písní a tanců z Brněnska za doprovodu gajd, gajd a houslí, nebo muziky[/] ve složení: housle, flétna, klarinet, gajdy, malý cimbál, kontry, basa.
      V podání Olšavy, souboru písní a tanců v Uherském Brodě s uměleckým vedoucím a primášem Lubomírem Málkem, představilo se Uherskobrodsko "Straňanskou fašangovou obchůzku" a tancem "Pod šable", gajdošskými písněmi a tanci z Korytné. s hudeckou muzikou hrál na gajdy Hynek Sušil.
      Soubor Javořina Rožnov p. R., vedený primášem Radomírem Golasem, oživuje dvě formy sdružené gajdošské muziky. Nejprve zazněly gajdy s lidovými housličkami "ochlebkami", potom i gajdošská muzika (prim, kontry, malá basa, cimbálek a 3 gajdy; gajdoši V. Bjaček, R Vinkler a Pavel Číp, který gajdy vyrobil), která doprovázela ovčácké pásmo se salašnickým odzemkem a pasteveckými písněmi a tanci.
      Ukázky unikátní tradice a invence gajdošské hry ze slezskopolského pomezí přednesla gajdošská muzika (gajdy, housle, kontry) souboru Javorový z  Třince, vedená Vladimírem Zogatou, který je nejen zhotovitelem vlastních dud, ale především důstojným pokračovatelem charakteristického stylového projevu svého otce, legendárního hrčavského lidového pěvce a gajdoše Pavla Zogaty.
      Pro nemoc nebo z jiných důvodů došlo k absenci dvou skupin i jednotlivců, čímž bylo zastoupení Slovenska bohužel silně zredukováno. Nicméně gajdoši Bernard Garaj, otec, a Bernard Garaj syn, ze Zlatých Moravců se "gajdošskými z Pohroní a z Lehoty" postarali o reprezentaci středoslovenského regionu stylovými ukázkami hry na trojhlasné dechové nástroje.
      Putování po dudáckých oblastech Československa vyvrcholilo temperamentním vystoupením Ponitranu, souboru z Nitry, vedoucí Marián Járek, choreograf Ján Blaho. Zazněly gajdošské písně a tance "Hopák ze Skycova", "Odzemok" a "Hore" podle již zemřelého gajdoše Gustava Adamce z Malé Lehoty. s hudeckou muzikou na trojhlasé gajdy hrál Bernard Garaj ml.

111

      Závěrem předala děvčata Prácheňského souboru všem v pořadu zúčastněným dudákům kytičku, oni pak stiskli své dudy a gajdy a rozloučili se "pekelnou muzikou".
      Další novinkou festivalu byl pořad Kdo přišel, ten hraje. Vyhověl přání četných našich dudáků, aby se jim vedle účasti v průvodu a při některých okrajových příležitostech umožnilo vystoupit také v některém pořadu na hlavním pódiu. Autor a režisér pořadu Jiří Šíma z Prahy dal šanci jednotlivcům a malým skupinám, pokud se včas přihlásili a předložili k výběru přijatelnou nabídku svého repertoáru. Využil svých dobrých zkušeností s lidovou muzikou Vycpálkova souboru z Prahy (ved. M. Rokyta) a vytvořil dramaturgicky pečlivě připravený, úspěšný a živý pořad, umožňující obecenstvu bližší kontakt s účinkujícími. Konferovali Hana Kofránková a Alfréd Strejček.
      Koncert vážné hudby pro dudy se uskutečnil v rámci festivalu již potřetí, avšak poprvé se zahraniční účastí. Konal se opět v sále společenského domu TJ Fezko. v pořadu, připravovaném a režírovaném Karlem Krasnickým a Josefem Režným, střídaly se soubory, které v instrumentaci skladeb autorů 16.-17. století uplatňují také dudy. Ars musica consort, soubor pro starou hudbu Domu horníků v Géře (NDR), vedený Norbertem Wystupem, uplatnil Praetoriem uváděné typy "Schaperpfeiff" a "Hümmelchen". Ve vyváženém a velmi dobře nastudovaném pořadu souboru Sdruženého klubu železničářů Brno Tibia, vedeném Pavlem Vašinou, zazněly dmychací dudy českého typu. v západoněmeckém instrumentálním duu hrál Georg Balling na francouzské koncertní dudy "Musette de Cour" a Monika Draschová střídala barokní housle a zobcovou flétnu. Přednesli původní skladby francouzských autorů 18. století Filiberta Delavigne a E. F. Chedevilla. Otakar Pokorný a Naděžda Chocholáčová uvedli náročnou moderní skladbu pro dudy a kytaru, dílo současného moravského skladatele Emanuela Kuksy. s obvyklou pečlivostí, citlivostí a věcností[/] program konferoval Milan Friedl. Zcela zaplněný sál svědčil o potěšitelně stoupajícím zájmu obecenstva o tento typ koncertů s vážnou hudbou.
      Nesporným obohacením festivalových pořadů bylo rovněž velmi úspěšné samostatné vystoupení brněnského souboru Tibia v pátek odpoledne.
      V rámci festivalu se poprvé uskutečnilo mezinárodní dudácké sympozium, které si pro svou mimořádnost zaslouží samostatnou zmínku.
      V pátek se již tradičně konalo na náměstí před radnicí půlnoční Dudácké kasací, při němž mluvčí dudáků formálně žádá starostu města o udělení souhlasu ke konání dudáckého festivalu, a pak se krátkými vstupy představují jednotlivé soubory. I přes nepřízeň počasí sledovalo kasací asi deset tisíc diváků.
      Rovněž tradiční nedělní průvod městem sledovalo po celé trase více než 12 000 diváků. Na 25 000 diváků zhlédlo pódiové pořady, o jejichž konferování se dělili Marie Retková, PhDr. Přemek Podlaha, Hana Kofránková, Alfréd Strejček, Milan Friedl, Zdeněk Podskalský a Jan Tříska.
      Narůstající okruh návštěvníků svědčí o stoupající oblibě i úrovni strakonických Mezinárodních dudáckých festivalů, které dnes patří mezi nejvýznamnější akce svého druhu nejen u nás, ale i v mezinárodním kontextu. Pro pořadatele příštího jubilejního X. ročníku v roce 1992 je to jistě více než zavazující.
      Josef Režný

Křenovice 1989 [obsah]

V pořadí již čtvrtá přehlídka národopisných souborů okresu Vyškov zvaná "Pod křenovskó májó" se uskutečnila v Křenovicích v neděli dne 4. června 1989. Programové odpoledne v krásném a upraveném přírodním areálu, který křenovičtí občané pro přehlídku zbudovali, zahájila koncertem mládežnická dechová hudba ze Slavkova. Po koncertu následoval průvod[/] účinkujících a komponovaný pořad "Léto, milé léto", jehož první část velmi úspěšně jednotlivými programovými vstupy zahájily dětské kolektivy Jetelinka Slavkov, Hruštička Hrušky, Vonička Zlín a domácí Křenováček. Děti všech kolektivů diváky zaujaly svým dětským vztahem a přístupem k předváděnému materiálu. Prokázaly správnou míru stylizace a pochopení svých vedoucích pro specifiku práce s dětmi a pro prezentaci dětského folklóru. v dalších částech odpoledního programu se postupně představily dospělé kolektivy Trnka Vyškov, Vonica Zlín, skupina žen Rozmarýna z Újezdce u Brna a domácí Křenovák. Programová čísla "dožínky, hody, domácí a přespolní, odvody" i přehlídka lidových krojů z Hané a Brněnska svým obsahem i zpracováním a celkovou úrovní přítomné diváky přímo nadchla. Všechny účinkující kolektivy prokázaly velmi dobrou uměleckou úroveň, která byta podtržena kvalitními projevy svých doprovodných hudebních složek. Program, jehož autorkou byla Alena Přetáková, byl velmi pestrý a jeho vynikajícím vyvrcholením byla zmíněná krojová přehlídka připravená péčí Marie Pachtové, Zdeny Rotreklové a Anny Spáčilové.
      Vraťme se však krátce k jednotlivým programovým vstupům. Soubor Jetelinka ze Slavkova ukázal tanečně hudební pásmo s typickým říkáním při předávání dožínkového věnce. U kolektivu zaujala pečlivá úprava a vybavení slavnostními a pracovními kroji, Žertovné hodové písně zazpívaly za doprovodu hudecké muziky ženy z Újezdce u Brna. Hodové písně, tance i zvykosloví předvedl soubor "Křenovák". Kolektiv zaujal výstavbou čísla, výběrem i provedením hodových tanců. Vojenský soubor "Trnka" z Vyškova vystoupil s hanáckými tanci, Zlínská "Vonica" se představila kouzelným pásmem tanců z Kopanic. Číslo mělo vysokou úroveň stylizace tanečního materiálu a kolektiv diváky zaujal vytančeností, technikou provedení jednotlivých tanců, zajímavou choreografií podtrhující charakter vybraného tanečního materiálu a vyvážeností všech

112

složek. Všechny kolektivy se v rámci odpoledního programu představily v závěru ještě jednou s odvedeneckými písněmi.
      Křenovická přehlídka se svým pojetím i kulturně společenským vyzněním řadí k významným kulturně výchovným akcím okresu Vyškov. Přehlídka čerpá a vychází z možnosti kolektivů okresu. Domácí kolektivy jsou však každoročně doplněny citlivě zvoleným hostem. Místním pořadatelům patří poděkováni za aktivní přípravu a zajištění celé akce.
      František Synek

Kraj beze stínu 1989 [obsah]

Ve dnech 10. a 11. června 1989 se v Krumvíři uskutečnil XIV. ročník národopisných slavností hanáckého Slovácka Kraj beze stínu. Sobotní večer byl věnován přehlídce dechových hudeb regionu, spojené se soutěží o nejlepšího tanečníka verbuňku, která byla výběrovým předpokladem pro strážnický festival.
      Vlastním folklórním pořadům patřilo nedělní odpoledne. Po krojovaném průvodu to byl dětský pořad Ben, ben, ben, pojďte všichni ven (autorka L. Požárová ), rozčleněný do tří bloků. v první části Na sluníčku vystoupily dvě oddělení krumvířské Pantličky s vtipnými a živě provedenými pásmy dětských her. v další části Na dvoře se představil začínající dětský soubor z Kobylí a Bilovčánek s vyspělou dětskou muzikou. Pásmo Na pavlovské hoře souboru Palavěnka z Velkých Pavlovic si vzalo jako námět pranostiky a říkanky, nápaditě ztvárněné scénicky, pohybově i výtvarně. Může sloužit jako příklad vzorného zpracování této zdánlivě málo atraktivní tematiky. Pásmo v lese v podání Ždáničánku ze Ždánic obsahovalo motivy dětských říkanek a popěvků při sbírání jahod. Poslední část, nazvaná U potoka, patřila dětskému souboru Iskérka z Čejkovic. Ztvárnila materiál, pojící se s dětskými hrami u vody. Pásmo bylo výborně vystavěno, gradovalo v jednotlivých[/] pasážích i v celku a doslova hýřilo dobrými scénickými nápady. v závěru pořadu vystoupily všechny děti ve společné Zlaté bráně. Jednohodinový pořad měl dobrou dramaturgickou a režijní úroveň a dokázal, že i bez průvodního slova je dětský folklór zcela srozumitelný. Ostatně dětské pořady mají v Krumvíři každoročně vysokou úroveň.
      Hlavní pořad slavností Rok hanáckých Slováků (autoři M. Jestřabík a J. Zaviačič ) byl věnován výročnímu zvykosloví a obřadům, řazeným podle ročního období. v zimních přiležitostech to byl výslužkový koláč souboru z Kobylí, večerní besedy souboru Ždáničan a ostatková obchůzka domácího Krumvíře, která byla vtipně koncipována, ale místy provedena trochu staticky. Vítání jara zpracoval ve stylizovaném pásmu soubor Hrozen z Velkých Bílovic; nedostatkem dobře sestaveného pásma byla však různorodost materiálu, který mnohde vybočoval z regionu. Dále navazovaly velikonoční zvyky v podání souboru Lovečan z Lovčic, doplněné ženským sborem z Krumvíře. v letním cyklu byly zařazeny pracovní písně (M. Novotná, P. Lanžhotský a J. Kovařík st. s doprovodem muziky Zavádky z Čejkovic) a dožínky skupiny z Velkých Pavlovic. Blok podzimních obřadů byl prezentován hodovými zavádkami jednotlivých souborů a skupin, které byly místy trochu zdlouhavé, ale zato velmi pěkně ukázaly lokální varianty tohoto tance. Čejkovická Zavádka navázala pásmem U muziky, které bylo scénickým ztvárněním tanců z regionu. Závěr pořadu vytvořil "had" všech účinkujících a píseň J. Kovaříka st. Ešče jednú na rozchodnú.
      Slavnosti hanáckých Slováků v Krumvíři se v posledních letech vyznačují stabilně dobrou úrovní; ani letošní ročník nebyt výjimkou. Velkou péči zde věnují zvláště dětem, což se odráží v kvalitních pásmech jednotlivých souborů i ve výtečných pořadech dětského folklóru.
      Jiří Pajer[/]

Horňácké slavnosti 1989 [obsah]

Horňácké slavnosti se konaly ve dnech 21. - 23. července 1989 ve Velké nad Veličkou. Jejich součástí byly výstavy obrazů Zdenky Braunerové a Jakuba Obrovského a tradičně zařazovaná výstava horňáckých výšivek. Sobotní večer patřil hlavnímu pořadu, který jeho autorka D. Adamcová naladila na humornou notu a přiléhavě nazvala Dójdite k nám (šak sa zasmějete). První část pořadu byla věnována muzikantským a zpěváckým rodům, zvláště jejich nejmladším výhonkům. Vystoupili zde příslušníci rodin Miškeříkových a Kománkových, Buláňových a Bobčíkových, Kačerových, Hrbáčových. v dalším bloku zpívaly, hrály a vyprávěly známé osobnosti z Horňácka: F. Okénka, A. Kománková, E. Miškeřík, J. Hudeček, L. Holý, P. Miškeřík, J. Hrbáč, J. Pavlík, M. Zálešák, M. Hrbáč. Jejich zpěvácký repertoár se zaměřil na méně známé písně získané z tradice. Následovala pěvecká čísla velického ženského sboru, humorné pásmo Muzikantská večeřa a řemeslnické tance souboru Velička. v navazující části se představila malá muzika (s grumlemi a cimbálkem), jejíž členové zatančili odzemek, mužský sbor z Velké a tanečníci z Veličky s parodií svatby. v závěru odeznělo pásmo humorných a "ščeglivých" písní, v němž zaujala zvláště působivá starosvětská v podání V. Klusáka a Z. Jelínkové. Pořad ukončila vhodně zařazená ukázka vyprávění Vaška Mlýnka z pásku a společná sborová píseň Šenkérenko, sbohem buďte.
      U tohoto pořadu Ize ocenit zvláště jeho námět a záměr. Uvádění tematicky a dramaticky pojatých pořadů patří už k běžným formám prezentace folklóru, na Horňáckých slavnostech však dosud převládala komponovaná pásma s charakterem přehlídky. v tomto směru patří letošní pořad snad k přelomovým okamžikům dlouhodobé koncepce slavností, i když nepochybujeme, že i tradičně pojatá pásma hudebního, zpěváckého a tanečního folklóru zde budou

113

i nadále mít své pevné místo. Za další klad ize považovat pozoruhodný výběr materiálu a jeho vesměs kvalitní zpracování. Jistým nedostatkem byla režijní nevyváženost některých míst pořadu; zdá se, že horňáčtí účinkující si na tyto typy pořadů budou muset teprve zvykat. Celkové vyznění pořadu, jehož délka byla divácky únosná, bylo však příznivé.
      Sobotní noc patřila muzikám, které vyhrávaly až do rozbřesku, ba ještě déle. v neděli se uskutečnil každoročně uváděný jarmark lidových výrobců, který se těší oblibě návštěvníků ze širokého okolí.
      Hojná účast na Horňáckých slavnostech, která má stoupající tendenci, svědčí o oblibě této akce. Slavnostem by prospělo programové obohacení a jasný výhled do budoucnosti. Za jeden z vhodných námětů lze považovat například zařazování tematicky pojatých pořadů - profilů jednotlivých horňáckých obcí (třeba už v pátek nebo v sobotu odpoledne). Hlavní pořad letošních slavností byl dobrým příslibem jejich nového pojetí.
      Jiří Pajer

Milotice 1989 [obsah]

Ve dnech 12. a 13. srpna 1989 se uskutečnil XIII. národopisný festival v Miloticích. Prvním programem festivalu byla klenotnice s názvem Proměny lidového tance na Kyjovsku, kterou autorsky připravili F. Synek a J. Pavlík. v úvodu pořadu vystoupily hlasově vyspělé mužské sbory z Kyjova a Milotic a méně invenční ženský sbor z Milotic. Toto pásmo bylo příliš zdlouhavé a nenavodilo hlavní téma pořadu tanec. Další tematické bloky patřily jednotlivým tancům z Kyjovska, především slovenské, skočné a svatobořickému danaji, které patří k nejstarším tancům regionu. Dobré výkony podaly zvláště Slovácký soubor z Kyjova, tanečníci z Mistřína, Vracova a Dolinečka ze Svatobořic, u níž je nutno ocenit také kultivovaný dívčí zpěv. Poslední pásmo pořadu bylo věnováno hudbám z regionu, z nichž vynikala zvláště[/] kyjovská muzika J. Petrů. Příjemným překvapením bylo vystoupení začínající, ale velmi perspektivní cimbálové muziky z Mistřína, kterou vede M. Uřičář. Muzice Lipiny z Vracova Ize vytknout zařazení nevhodného pásma - myjavských písní Samka Dudíka. Působivé a stylové byly taneční cifry Vracovjanů s doprovodem muziky M. Vlkojana. Závěr pořadu patřil společné skočné a verbuňku. I přes velké potíže při přípravě se autorům klenotnice podařilo sestavit odborně čistý a divácky přitažlivý pořad. Doprovodné instruktivní slovo se zaměřilo na stručnou charakteristiku tanců a jejich lokální varianty a přiblížilo divákům také historické zázemí tanců. Jediným nedostatkem pořadu byla jeho režijní nevyváženost a snad i to, že některé soubory a muziky z Kyjovska zde chyběly (daly totiž přednost atraktivnější příležitosti - zahraničnímu zájezdu).
      Nedělní program milotického festivalu zahájil pořad dětského folklóru Pas sa, husa, pas sa. Jeho autoři J. a Z. Šimečkovi si vytkli za cíl ukázat prostřednictvím písní, říkadel a her blízký vztah dětí k přírodě. Tento záměr se jim zdařil, i když dětskému pořadu jako celku poněkud ublížila nestejná úroveň jednotlivých souborů. To však mnohdy nelze ovlivnit a je nutno pracovat s tím, co region má. Je potřeba ocenit, že autoři pořadu se snažili uplatnit co nejširší folklórní materiál, a tím docílili toho, že pořad byl obsahově členitý a zajímavý. Žádný z dětských souborů se přitom nepouštěl do větších stylizací.
      Hlavní pořad festivalu Lidová řemesla v práci a zábavě byl sice poznamenán absencí některých souborů, ale tato skutečnost se na úrovni pořadu výrazněji neprojevila. Autoru B. Frýbortovi se podařilo soustředit překvapivě velké množství materiálu, i když mnohdy zacházel až za hranice regionu. Režisér D. Grombiřík dokázal navíc vdechnout jednotlivým vystoupením humorně laděný podtext. k působivosti pořadu přispěla i nápaditost autorů, spád a gradace jednotlivých pasáží i celku. Plně se potvrdilo,[/] že zkušený autorský kolektiv dokáže připravit z nestejně vyspělých složek jednolitý útvar, působící harmonicky a umocněný i nevšedním tématem.
      Máme za to, že návštěvníci národopisného festivalu odcházeli od milotických Šidlen s pěknými a hodnotnými kulturními zážitky.
      Jiří Pajer - Jaroslav Kovařík

Kořenec 1989 [obsah]

Národopisná slavnost v Kořenci se po odložení z původně plánovaného červnového termínu konala v sobotu 16. září 1989. Program však musel být pořadateli pro nepřízeň počasí a silný vytrvalý déšť přesunut z pečlivě upraveného přírodního areálu do prostor mistní sokolovny, čímž se podmínky a možnosti pro účinkující výrazně zhoršily. Také diváků sál pojmul pouze necelou čtvrtinu...
      Vlastní program byl zahájen předtančením Moravské a České besedy místní mládeží. Po něm následovalo vystoupení nejmenších dětí, které za doprovodu dvou fléten tančily dětské tance a hry při senoseči. Lze konstatovat, že materiál byl vhodně pro děti vybrán, jeho interpretace odpovídala věku dětí. z programu byla zřetelně cítit nejistota a svázanost na náznaky choreografického ztvárnění předváděných tanců. Místní soubor Kořeňáček poté navázal za doprovodu harmonikáře a zpěvů starších děvčat tanci a říkadly z okolí Kořence. Přípravě pásma byla věnována jistě velká pozornost, která se projevila hlavně v mluvených vstupech, jež byly přísně vedeny v místním dialektu. "Horáckou svatbu" připravil soubor Kořenák. Zajímavý a jistě nosný materiál nebyl však v programu souboru vyváženě využit. Číslo postrádalo gradaci a vstupy mluveného průvodního slova (formou vyprávění tří starších žen) byly mnohdy značně dramatizovány. Program "Horácké svatby" by bylo velmi vhodné krátit a pečlivěji se zabývat výběrem jednotlivých svatebních

114

písní. Přesto je však nutné ocenit přístup kolektiv k shromážděnému materiálu a jeho snahu a vyjádření vlastními výrazovými prostředky. s vystoupením souboru Kořeňák výrazně korespondovala vystoupení dalších souborů - zástupců regionu-Drahanu Blansko a Velenu Boskovice. U těchto kolektivů se již plně projevila souborová práce, systematická příprava a promyšlená jevištní práce se zvykoslovným materiálem a vyvážená skladba celého programu. Velká péče byla věnována také krojovému vybavení a využití rekvizit. Všechny složky souborů Velen i Drahan působily jistotou a vzájemnou souhrou. Tyto vlastnosti, včetně taneční preciznosti, zatím kolektiv souboru Kořeňák chybějí. Soubor Drahan se představil s pásmem "Jarmark", které bylo volně proloženo horáckými tanci. v průběhu čísla byla zajímavě představována jednotlivá řemesla. Hudba projevila značný cit pro doprovod zpěvů i tanců, v řadě momentů však mohla pracovat také s dynamikou a tím pořad a jeho jednotlivé části zvýraznit. Velen předvedl pásmo "Žně a dožínky", které je velmi dobře vystavěno a gradováno využitím tanců a písní z regionu. Kolektiv vhodnou formou využil rekvizity a ve všech složkách působil sympatickým, jednotným dojmem.
      Slavnosti v Kořenci jsou zaměřeny na prezentaci folklórního materiálu vlastního regionu - Horácka. v práci kolektivů jsou však značné rezervy a je možno ji dále, hlavně v případě dětských souborů a souboru Kořeňák, výrazně zlepšit. Pracovníci metodických zařízení by měli věnovat pozornost také doprovodným hudebním složkám, zpěvům i tanečnímu projev. Pravidelnost konání slavností v Kořenci dává předpoklady tyto náměty v příštích letech naplnit.
      František Synek

Hudecké dny Slávka Volavého 1989 [obsah]

Vedoucí a členy cimbálových muzik přivítal v sobotu 25. listopadu 1989 Dům kultury ROH v Břeclavi. Šestý ročník Hudeckých dnů Slávka Volavého zahájil[/] dopolední odborný seminář. Jeho hlavním cílem byto seznámit seminaristy s nejvýznamnějšími osobnostmi sběratelů lidových písní a tanců našeho regionu a podnítit jejich zájem o sběry lidových písní. A to nejen z důvodu záznamu nenahraditelných materiálových hodnot, ale také z důvodů rozšíření repertoárového zázemí jednotlivých hudeb i tanečních souborů.
      Odborný seminář zahájil Oldřich Sirovátka rozpravou o problematice sběrů lidových písní. Zaměřil se na charakterizování jednotlivých období zápisů (romantické, přechodné, vědecké a dnešní), přičemž zdůraznil zájem nejen o sběry v celých regionech, ale také o sběry lokální nebo jednotlivých významných nositelů. Velmi podrobně se dále zabýval metodami zápisu lidových písni, v druhé části pojednal o programové potřebě pořizovat současně se zápisem další poznatky "o životě" lidové písně (interpret, funkce a využití písně atp.) na základě poznatků Bedřicha Václavka. Podrobně se zabýval také jednotlivými typy zápisů (typizovaný, individualizovaný, dokumentární - protokolární). Přednášku Oldřicha Sirovátky doplnil výklad Marty Toncrové a Jiřího Pajera o nejvýznamnějších sběratelích lidových písní na Strážnicku, Horňácku a Podluží. Seminaristům byli postupně přiblíženy osobnosti Martina Zemana, Hynka Bíma, Vladimíra Úlehly, Antonína Novotného, Josefa Kopeckého, Jana Poláčka, Františky Kyselkové, Jana Turečka, Jakuba Darmovzala, Josefa Piláta a Antoše Frolky. Potěšitelné bylo též konstatování, že i v dnešní době se sběry lidových písní zabývají mladí badatelé, z nichž mnozí (např. J. Petrů, J. Pajer ad.) vydali své sbírky tiskem. Závěr semináře tvořila přednáška Ludvíka Kunze. Námětem jeho příspěvku byly "první fonografické záznamy lidových písní a nářečí na Moravě". Konstatoval, že počátky těchto záznamů jsou spojeny se jménem inženýra carských železnic Liněva z Leningradu, který v letech 1907 - 1909 působil na Moravě. Později se intenzivně záznamem[/] na fonograf (písně), filmový pás (tance) a fotografii zabýval František Pospíšil. z dalších, kteří se fonografickými záznamy zabývali, jmenoval a zhodnotil Ludvík Kunz přínos Leoše Janáčka, Hynka Bíma a Matyáše Murka.
      Diskuse seminaristů k probrané problematice se týkala otázky organizování sběrů. Bylo konstatováno, že po roce 1950 byla sběrům lidových písní věnována velká pozornost, leč v současných podmínkách nejsou personální ani finanční předpoklady, a proto organizované sběry lidových písní přestaly být pracovníky oddělení etnografie a folkloristiky Ústavu slavistiky ČSAV Brno zajišťovány. Současně byl vznesen programový požadavek, aby se úkoly sběru lidových písní a jejím organizováním i ediční činností zabýval také Ústav lidového umění ve Strážnici.
      V odpoledním a večerním koncertu se divákům" představilo postupně šest cimbálových muzik. Program, jehož zahájení předcházelo veřejné prohlášení členů účinkujících kolektivů k událostem vyvolaných tvrdým postupem pořádkových sil proti manifestujícím studentům 17. listopadu 1989 v Praze, zahájila cimbálová muzika Danaj ze Strážnice. Lyrické pásmo bylo vybráno ze sběrů Vladimíra Ulehly, Jana Poláčka, Hynka Bíma a Jiřího Pajera. Muzika zaujala svým bezprostředním projevem, citem i snahou o návaznost na hudební tradice Strážnice a jejich slavných hudců. v činnosti muziky se projevuje odborné vedení a zkušený přístup k upravám. Přirozený projev mají všichni sólisté a muzika jako celek má velkou perspektivu stát se stálicí mezi slováckými cimbálovými hudbami,
      Cimbálová muzika Šabla z Uherského Brodu si připravila písně a tance z Luhačovického Zálesí velmi citlivě vybrané ze sbírek Josefa Černíka. Tento region, na Hudeckých dnech Slávka Volavého prezentovaný vůbec poprvé, byl v provedení muziky Šabla velmi milým překvapením.

115

      Muzika souboru Lipovjan z Lipova na Horňácku, řízená primášem Jaroslavem Miškeříkem, vystoupila s pestrým pásmem horňáckých písní ze sbírky Rudolfa Kynčla. Velmi sugestivní, vyvážené a dynamické vystoupení bylo podtrženo vynikajícími sólovými projevy. Právem získala muzika se sólisty J. Kutným, J. Prachařem, J. Karáskovou hlavní cenu letošního ročníku hudeckých dnů.
      Uceleným pásmem svatebních písní se představila muzika Zavádka z Čejkovic. Výborná dramaturgie, založená na pečlivém výběru písní z hanácko-slovácké oblasti ze sbírek Hynka Bíma, byla předností muziky i interpretů, mezi nimiž vynikla Jana Trávníčková.
      Zazpívali sobě, tí kyjovští chlapci ... -byla úvodní píseň odvedeneckých a vojenských písní ze sbírky Jiřího Petrů v podání muziky a mužského sboru z Kyjova. Bohatýrský zpěv a ani virtuozita projevu všech hudců muziky Jury Petrů však nezastřela prvky nejistoty a nepřesvědčivého vyznění mužského sboru. Na rozdíl od jiných hudeb kyjovská muzika přecházela místy až do určitého stupně projevu "exhibicionismu" svých jednotlivých hráčů (neustálý vertikální i horizontální pohyb primáše spíše rušil než zaujal ...). Na pováženou je také touto hudbou prezentované přílišné tempo tanečních písní. Kyjovští muži jsou vynikající tanečníci verbuňku, ale při vysokém tempovém vyjádření své hudby (technicky samozřejmě na tento projev vybavené!) si žádný verbuňk nezatančil. Taneční piseň má totiž své charakteristické hodnoty a jednou z nich je, že je především určena k tanci a ne pouze k poslechu! Proto nelze (i při individuálních dispozicích muzikantů) taneční písně neustále zrychlovat. A právě v této oblasti mají kyjovští další možnosti svého zlepšení technika totiž ještě neznamená, že muzika dovede hrát dobře "pod nohy" tanečníkům a tanečníky uspokojí.
      Závěr programu vytvořila cimbálová muzika Břeclavan Břeclavi. v první části svého vstupu předvedla gajdošské písně z Gu[/]berniální sbírky z roku 1818, poté navázala starobřeclavskými písněmi ze zápisů Antonína Novotného. Program muziky Břeclavan přirozeně ukončil celý pořad ve spontánní vyjádření kladného vztahu hudců, zpěváků i tanečníků společně se zaplněným hledištěm ke kulturním hodnotám dědictví lidové kultury. Slavností program byl ukončen společným zpěvem československé státní hymny.
      Vystoupení všech hudeb hodnotila odborná porota ve složení: Jiří Pajer, Jaroslav Jakubíček, Jaromír Nečas a Josef Kratochvíl. Předsedou poroty byl Ludvík Kunz. Porota udělila následující ocenění:
     Čestné uznání a hlavní cenu za dramaturgii muzice Lipovjan Lipov
     Čestné uznáni muzice Danaj Strážniceza citlivý výběr písní a jejich interpretaci
     Čestné uznání muzice Šabla UherskýBrod za interpretaci písní z LuhačovickéhoZálesí
     Čestné uznání muzice Břeclavan Břeclavza oživení písní Guberniální sbírky
     Čestné uznání Janě Trávníčkové a muziceZavádka Čejkovice za ztvárnění a interpretaci balady "Přeneščasná máti"
     Čestné uznání Jiřímu Petrů za sběrlidových písní na Kyjovsku
     Čestné uznáni Josefu Kutnému za pěvecký výkon
     Všechny muziky získaly také účastnický diplom.
      Semináře i program Hudeckých dnů Slávka Volavého jsou zaměřeny nejen pro širokou veřejnost, ale v části semináře hlavně pro členy a vedoucí cimbálových muzik. Metodický seminář, jenž vždy přináší účastníkům nové pohledy a poznatky, byI však tentokrát (oproti minulým létům) jen málo navštíven. Nejen z tohoto důvodu se proto domnívám, že jeho přípravě je třeba věnovat více pozornosti a hlavně v otázce koncepční by se měl stát námětem, který dále rozpracují a připravují pracovníci Ústavu lidového umění ve Strážnici ve spolupráci s břeclavskými pořadateli a členy krajského poradního sboru pro folklórní hudby Jihomoravského kraje.
      František Synek[/]

Vánoce ve Valašském muzeu v přírodě roku 1989 [obsah]

Také v minulém roce započal vánoční program ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově p. R v polovině adventu tradičním zimním jarmarkem. Stovky návštěvníků, kteří si do Dřevěného městečka přišli prohlédnout polozapomenuté domácí práce (přástky, dračky), nakoupit předměty od lidových i jiných výrobců, poslechnout si koledy v muzejním kostelíku a zhlédnout vánoční scénky, zároveň měli možnost blíže poznat, jak se slavily vánoce na valašské dědině. v muzejním areálu na Stráni se interiér všedního dne v pěti chalupách proměnil ve vánoční, někde ještě doplněný ukázkami podomácké výroby a umělecké tvorby (tkaní hadrových koberců, vázání rukavic, pečení vánočních oplatků, vyřezávání plastik). Vánoční expozice, zaměřené téměř v každé chalupě do jiné časové roviny (nejstarší z poloviny 19. století), kladly důraz především na věrohodnou rekonstrukci štědrovečerního stolu (uzamčeného řetězem) i celé valašské jizby. v interiéru z počátku 20. století se už objevuje prostě vyzdobený vánoční stromeček zavěšený od stropu, nebo zapuštěný do dřevěného kříže a postavený na lavici podél čelní stěny. v jizbách ovšem nechyběly ani betlémy a doklady obyčejů tohoto období; autoři expozic dbali o věrohodnost zobrazeného prostředí (např. štědrovečerní osvětlení, zimní a vánoční úpravu oken, stromek pro dobytek zapíchnutý ve hnojišti a zdobený papírovými růžemi a červeným pentlemi, zdůrazňující plodonosnou funkci).
      V každé zpřístupněné chalupě byI přítomen průvodce, který návštěvníky podrobně informoval o všech vystavených předmětech, případně také komentoval předváděnou domáckou výrobu. Adventní a vánoční atmosféru v muzeu doplňovaly průvody Mikulášů, Lucek, tříkrálových koledníků. Ve škole, umístěné ve fojtství z Lidečka, zněly vánoční zpěvy a některé méně známé koledy se návštěvníci mohli

116

dokonce naučit. Zájem byl také o průběh domácí zabíjačky ve dvoře zemědělské usedlosti, o práci kováře, nebo mlácení obilí pěti mlatci z Hutiska v jedné stodůlce. Mnozí návštěvníci, a nejen ti nejmladší, viděli mlatbu cepy poprvé v životě.
      K zimním akcím muzeum vydalo tisk Vánoce ve Valašské dědině 1989, jehož text se dělí ve tři části (v první je vysvětlena historie vánoc, druhá hovoří o průběhu Štědrého dne na Valašsku a třetí popisuje expozice v chalupách). v Dřevěném městečku probíhala také výstava barevných fotografií Viktora Kołáře z 20. ročníku Národopisného léta.
      Za uspořádání Vánoc ve Valašském muzeu v Rožnově p. R je třeba poděkovat pracovníkům muzea, kteří se o úspěch této organizačně nesmírně náročné akce zasloužili, Byla příkladnou ukázkou toho, co dnes nazýváme Museum vivum.
      Josef Vařeka[/]

RECENZE

Etnografija vostočnych slavjan. Očerki tradicionnoj kul'tury. [obsah]

Red. K. V. Čistov. Moskva, Nauka 1987, 556 stran, foto, tabulky
      "V knize ... se objasňuje původ a rozmístění tří východoslovanských národů, které se postupně vytvořily na základě staroruské národnosti, hovoří se o jejich způsobu života, kultuře, rodině a rodinných vztazích, obyčejích, obřadech, svátcích a obřadních slavnostech. Sleduje se počet obyvatel, jazyky, rysy etnické historie východních Slovanů v období kapitalismu a socialismu, jejich úloha a místo v současných etnických procesech v SSSR," praví se v redakční poznámce.
      Autorský kolektiv dosahuje tohoto cíle dvěma cestami: přehlednými informacemi o stavu východních Slovanů zhruba do konce 70. let našeho století a monotematickými podrobnějšími kapitolami, které v přísném historickém a stereotypním metodologickém sledu obsahují vybrané informace. v předmluvě (s. 5-10) jsou obecné výklady o slovanské etnografii, napsané s velmi širokým historickým a společenským nadhledem bez výrazného přihlédnutí k vnitřní diferenciaci jevů (výklady o sovětském lidu apod.). Citují se klasická díla ruských a jiných slovanských i neslovanských badatelů včetně Šafaříka, Niederleho a Moszyńského. Následuje přehled bádání v 19. - 20. století s ohledem na příslušný stav obecné slavistiky. v Ú vodu ( K. V. Čistov, s. 11-18) se seznamujeme s počtem, rozmístěním, přírodními podmínkami a dalšími složkami území východních Slovanů a s jejich jazyky (ukrajinština na základě staroruštiny, vztah mezi běloruštinou a polštinou ...).[/]
      V I. části (s. 19-186) se pod záhlavím Etnické a etnokulturní problémy shrnují podrobnější výklady o staroruské národnosti a o souvislostech historického vývoje východních Slovanů, zvláště pak Rusů (s. 46-100), Ukrajinců (s. 101-146) a Bělorusů (s. 147-186). Jednotlivé kapitoly obsahují vždy výklad o základních zvláštnostech tradiční materiální kultury, zejména v 19. a 20. stol. (s nákresy a fotografiemi staveb), dále informace o rodinném a společenském, životě a poznatky o folklóru, někdy předmětově velmi nerovnoměrně rozdělené. Tak např. ukrajinskému prozaickému folklóru je věnováno 16 řádků ve srovnání se dvěma celostránkovými sloupci o písních (s. 137 - 139); ruské lidové próze 29 řádků + + 16 0 lidovém divadle, zatímco písním je věnováno nejméně třikrát tolik místa (s. 88-91). Výklady jsou vždy ukončeny přehledem lidového umění á jeho vzájemných vztahů s profesionálním výtvarnictvím; jsou přísně chronologicky seřazeny a časově určeny, i když zejména fotografická dokumentace má spíše náhodný a publicisticky ilustrativní charakter (např. neúměrné množství blíže nemotivovaných snímků z Kalugy, nemotivovaný snímek traktoru z BSSR aj.). Ve statích o folklóru se promiskue vyskytují i tradiční, i souborové materiály, přičemž o folklorismu zde není ani zmínka.
      II. část knihy obsahuje pod záhlavím Materiální a duchovní kultura (s. 187-528) jednotlivé ucelené monotematické kapitoly, v jejichž rámci se přihlíží i k národním odchylkám, podkud se vyskytují nebo pokud se jim věnuje pozornost. Jednotliví autoři sledují nářadí a hospodářské stavby (s. 187-203), sídliště vesnického i městského typu (s. 204-222) a stavbu obytných domů včetně nákresů plánů a fotografií z jejich výstavby

117

a výzdoby (s. 223-258; z toho od s. 2S2 se probírají městské domy od 18. do začátku 20. stol.). Texty jsou poměrně bohatě vybaveny srovnávacími půdorysy a plánky zástavby. Další autoři pojednávají o lidovém oděv (i barevné fotografie), materiálech a střihu, opět ve vesnickém a městském prostředí (s. 259-291), stravě a nádobí (včetně obřadního pečiva a přípravy různých druhů čaje koncem 19. stol., s. 292-312), o dopravě nákladů (nechybějí burlaci na Volze, s. 313341) a o domácí výrobě (zpracování dřeva, lnu, kůže, keramika aj., s. 342-360). Následuje kapitola o rodině jako sociální jednotce (obsahuje mj." srovnávací tabulku ruskoukrajinsko-běloruského pojmenování příslušníků rodiny a výklad o dělnické a městské rodině, s. 361-371) a o selské občině (s. 372379).
      Folklórním žánrům je zákonitě věnována asi třetina rozsahu II. části knihy. V. K. Sokolovová se věnuje výročním svátkům a obřadům (s bohatou fotodokumentací včetně historických snímků, s. 380-395), z nichž některé srovnává se západoslovanskými (... Češi pochovávali Basa ... s. 386; na Slovensku a na Moravě chlapci přivazovali o masopustu svobodným děvčatům barevné kousky dřeva "klatiki" stejně jako Poláci a Ukrajinci, s.386; chybějí však bohužel úplně aspoň nákresy kraslic). K. V. Čistov se zabývá rodinnými obřady a obřadním folklórem (s. 396-416), kde zvlášť poutavou část tvoří výklad o pohřebních pláčích, které se srovnávají s ruskými "pričitanijami", blízkými neslovanským ugrofinským pláčům. Prozaické folklórní žánry probírá N. V. Novikov (s.417-428), který se mj. zabývá počtem pohádkových syžetů u Rusů, Bělorusů a Ukrajinců včetně ukázek a výčtu vypravěčů. Nepohádková próza byla sbírána řidčeji: řadí sem pověrečné povídky, legendy včetně "etnologických" (nepochybně šotek místo "etiologických", jak plyne z výkladu, s. 426), dále pověsti (uvádí jen historické a toponymické; pověsti o pokladech řadí do pověrečných povídek) a konečně "skazy"[/] (memoráty a fabuláty, s. 428). Tradiční metodologické východisko a jeho ustrnulost zřetelně vyplývají z .použité terminologie. B. N. Putilov píše obecně o eposu (s. 429-438), I. I. Zemcovskij netradičně o lyrických písních (s. 439-449), V. Je. Gusev o lidových hrách, dramatech a divadle. (s. 450-547). Jako jeden z mála autorů se Gusev věnuje srovnávání některých materiálů nejen se stavem u západních Slovanů a v balkánském prostředí, nýbrž i u neslovanských sousedů. Šíře pojetí výrazně kontrastuje s přísně chronologicky a teritoriálně vymezenými popisy materiálů u V. Sokolovové, ačkoliv sám zpracovávaný předmět studia přímo volá po jednotně pojatém výkladu. Poslední kapitoly jsou věnovány lidovému dekorativnímu umění (s. 458-482) a lidovým znalostem (s. 483498), jako je lidový kalendář, míry a váhy, léčitelství nebo kořenářství (včetně koření k přípravě jídel).
      V závěru (s. 499-528) je podán přehled politických, ekonomických a společenskokulturních přeměn v období kapitalismu a po VŘSR; zvláštní výklad je věnován etnokulturním dějinám východních Slovanů ve vztahu k etnickým procesům do 70. let. Obsáhlý je závěrečný soupis literatury (s. 529553). Neruskému uživateli vadí řada neopravených pravopisných nedostatků (dokonce i Bogatyrev je zde vysázen jako Bagatyrev, s. 552), nesjednocené citování (někde pod čarou, jinde jen jméno s letopočtem), někdy málo tematicky přínosné a tradičně silně retušované fotografie z nové doby vedle velmi dobrých starých snímků a místy málo systematické srovnání konkrétních jevů ve vztahu k příliš obecnému nadhledu. Přínosem svazku je množství shromážděných údajů, i když místy jsou uváděny čistě popisně bez vnitřní hierarchizované strukturovanosti a bez přihlédnutí k historicky odpovídajícímu vývoji vědeckého zpracování materiálů, zejména v I. oddílu svazku. Chybí bohužel tak potřebný věcný, místní a zvláště terminologický rejstřík, který by velmi pomohl[/] badatelům i překladatelům. Tato složka příručkového charakteru neměla být v takovém díle opomenuta. Naproti tomu nesporným kladem je občasné přihlédnutí ke stav materiálů v sousedním slovanském i neslovanském prostředí, dále zvláštní zřetel k situaci lidové tradice v 19. a 20. stol. i když právě současnost trpí nejvíce frázovitostí - a konečně neustálá pozornost, věnovaná současně vesnickému i městskému habitu včetně obyčejů a zábav. Svazek je metodologicky tradičně pojat a novější sémiotické, komunikativní a ekologické analýzy lidové kultury se v něm odrážejí jen nepatrně. Nicméně i tak je žádoucí, aby kromě tohoto kompendia a dvou zde citovaných bulharských vyšly i další svazky proponované řady a aby ostatní národní redakce splnily své závazky.
      Bohuslav Beneš

Margot Schindler: Wegmüssen. [obsah]

Die Entsiedlung des Raumes Döllersheim (Niederösterreich) 1938 - 1942. Volkskundliche Aspekte. Im Selbstverlag des Österreichischen Museums für Volkskunde, Wien 1988, 381 stran (v textu 261 vyobrazení, z toho 14 map a 10 kreseb)
      Titul a oba podtituly vlastně anotují v heslech novou práci vídeňské folkloristky a etnografky Margot Schindlerové: Nedobrovolná migrace z let 1938 -1942 v části dolnorakouského prostoru s největší lokalitou Döllersheim podnítila k národopisné monografii, Doplňme podle úvodní kapitoly (s. 9-12), že vysídlení se týkalo asi sedmi tisíc lidí a na vystěhovaném území (mimochodem: poblíž našich hranic) se zřídilo cvičiště německého wehrmachtu; dnes je tam největší vojenské cvičiště střední Evropy. z tohoto pohledu představuje kniha M. Schindlerové převážně ponor do minulosti.
      Pro rekonstrukci někdejšího stavu byly k dispozici některé podklady nebo aspoň opěrné body, s nimi seznamuje druhá kapitola (s. 13-21). Badatelka čerpala ze

118

starší literatury či z archívních dokladů a přihlížela k dostupným výsledkům záchranného výzkumu, který prováděla zvláštní pracovní skupina na samém začátku vysídlování. Jenže tato akce se orientovala v prvé řadě antropologicky a zde dokonce se zřetelem na příbuzné Adolfa Hitlera. Později se zájem rozšířil od fotografické dokumentace na různé složky lidové kultury. Mezery v materiálu odstraňoval bezmála za půl století, roku 1987, doplňkový výzkum s uplatňováním metody "orální historie" (oral history). Tím vším se vytvářela základna, z které vyrůstaly hlavní kapitoly monografického díla, přesahujícího zorným polem tradiční rámec národopisu.
      Třetí kapitola se zaměřuje na topografii vystěhovaného území (s. 23-136) a pasážemi o sídelních formách a bydlení do ní přispěl Ernst PIessl (s. 294). Do čtvrté kapitoly nazvané "O životě na vesnici" (Vom Leben auf dem Dorf, s. 137-229) jsou zahrnuty oddíly o světu práce, o všedních dnech a o rodinných i výročních zvycích (partie o svatebních zvycích, s. 183-199, napsala Adolfine Misarová ). Jako pátá kapitola je zařazen historický přehled v datech počínaje rokem 1842 (s. 231-251). Šestá kapitola podchycuje průběh vysídlování (s. 253-289). Sedmá kapitola líčí, jak se německý wehrmacht "zařizoval" v evakuovaném prostoru (s. 291-306). Osmá kapitola shrnuje, kam vystěhovalci byli přesídlení (s. 307-318), a mapka ukazuje, že svým novým domovem se posunuli ještě blíž k našim hranicím. Devátá kapitola načrtává poválečný vývoj (s. 319-340). Desátá kapitola charakterizuje další život kultury přesídlenců v jejich vzpomínkách (s. 341-367). Následuje soupis zachráněných předmětů (s. 369-373) a knihu uzavírá seznam literatury (s. 375-381).
      K přednostem objevného díla patří střízlivý, věcný, jakýmkoli frázím vzdálený a tím i přesvědčivý tón. Udiví rychlost, s jakou kniha byla vydána. Úvodní kapitola je datována velikonocemi 1988 a již v letních měsících se monografie objevila na knižním[/] trhu. Tato skutečnost doslova alarmuje pri vzpomínce na osud více než třiceti tisíc lidí ze "zabraného" Neveklovska, z krajiny přímo v srdci Čech, kde nešlo jen o zřízení cvičiště zbraní SS - v souladu se širším projektem nacisté sledovali "druhý plán": likvidaci českého národa na jeho historickém teritoriu. Jak dlouho se budeme ještě spokojovat s dílčími články či s beletristicky zpracovávanou literaturou? Není už také načase přistoupit k urychleném zveřejnění obrazu z oné smutné doby, obrazu, v němž vyprávění vystěhovalců, zapsaná před čtyřiceti lety, zdaleka nejsou mrtvým dokumentem?
      Jaromír Jech

Soňa Kovačevičová: Člověk tvorca [obsah]

(Pracovné motívy Slovenska vo vyobrazeniach z 9. - 18. storočia). VEDA, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied. Bratislava 1987, 261 s., 280 vyobrazení
      V dlhoročnej bádateľskej práci slovenskej etnografky S. Kovačevičovej zohrávalo využívanie ikonografických prameňov dôležitú úlohu, a to nielen ako ilustračného, či dokumentárneho materiálu, ale predovšetkým pri objasňování pôvodu, vývoja a existencie kultúrnych javov, ktorým venovala pri štúdiu ľudovej kultúry pozornosť (napr. architektúra, spôsob bývania, odev, ľudové umenie). Dôkladnú znalosť materiálu tejto povahy zúročila v poslednej svojej publikácii Človek tvorca, v k torej prezentuje prostredníctvom 280 vyobrazení základné druhy výrobnej činnosti a remesiel na Slovensku. v historickom priereze oboznamuje prezentovaná publikácia všetky základné výrobné odvetvia (napr. poľnohospodárstvo, vinohradníctvo, chov dobytka, baníctvo, kováčstvo, zlatníctvo, hrnčiarstvo, murárstvo, výrobu kože, obuvi, tkanín a pod.). Napriek tomu, že ikonografický materiál tvorí ťažisko publikácie (obrazové dokumenty sú vybavené náležitými a podrobne spracovanými údajmi ich proveniencie datovaním a u tých, kde to bolo možné i autorstvom), v úvode knihy sú[/] spracované kapitolky o východiskách autorky pri koncipovaní práce, ďalej sprostredkúvajů vedomosti o druhoch obrazových pamiatok a ich historickej hodnovernosti, o význame ľudovej kultúry v triedení a overování obrazových dokladov. Záver textovej části tvorí zamyslenie autorky nazvané Vznik, cesty a privlastňovanie kultúrnych hodnôt. Pri výbere ikonografických dokladov dokumentujúcich autorkou vymedzený úsek - základných druhov práce a výrobkov na Slovensku - sa do publikácie zaradili tie zobrazenia, které vznikli na Slovensku, alebo boli preň vytvorené. z hľadiska časového vymedzenia sleduje autorka v prezentovanej publikácii pamiatky viažúce sa na počiatky veľkomoravskej štátnosti a ukončuje výber dokladmi zo začiatku 19. storočia, kedy už vznikali prvé odborné práce venované jednotlivým oblastiam kultúry. k zostaveniu tejto publikácie pristupovala autorka na základe úctyhodného počtu vyobrazení (okolo 10 000 kusov), ktorý selekciou a overovacím postupom zredukovala na konečný výber sprostredkujúci cenný dokladový materiái tak pre bádateľov na jednotlivých úsekoch ľudovej kultúry, ako aj širšiemu okruhu záujemcov o prácu a život človeka smerom do dávnej minulosti.
      Magdaléna Paríková

Ethnologia slavica XX, 1988. [obsah]

Bratislava 1988, 306 stran
      Zaměření svazku je dáno dvojí příležitostí: dvacetiletím vycházení (1. svazek 1969) a desátým mezinárodním sjezdem slavistů v Sofii 1988, jemuž je jubilejní číslo věnováno. Autoři zde tedy spíše seznamují se současným stavem národních výzkumů nebo se věnují teoretickým otázkám -ze slovenské oblasti je čerpáno pět studií, z české, polské, lužickosrbské a ruské po jedné. Obsáhlým interetnickým vztahům se věnuje pouze jeden autor. Nově byl zaveden oddíl Informace, věnovaný organizačním záležitostem a zprávám.

119

      Dvacáté výročí sborníku uvádí J. PodoIák (7-13) informacemi o počátcích práce a dvou konferencích, pořádaných redakcí, a znovu zdůrazňuje požadavek, aby také národopis byl součástí sjezdů slavistů. Poté následují studie, uvedené teoretickým zamyšlením E. Horváthové o tradici jako komplexu teoreticko-metodologických problémů (15-31), kde autorka analyzuje různé typy tradic jak podle jejich funkce, tak i podle nositelů a srovnává informace z kronikářských zápisů se současným stavem. Etnosociologické aspekty svatebních obyčejů (zvl. např. modelování současné svatby a jejích vývojových tendencí) uplatňuje ve svém příspěvku K. Jakubíková (33-47). Na základě výzkumů na Oravě a Kysucích dochází k obecněji platným závěrům. Tradičními projevy sousedských vztahů na Slovensku a jejich současným stavem se zabývá Z. Škovierová (49-61). Sleduje jejich charakter a formy v souvislosti s postupující modernizací života, kdy potřeby a zájmy sousedských skupin se přesunují do sféry společenské a psychické, jimiž se ovlivňuje pocit jistoty při neočekávaných situacích. J. Michálek polemicky upozorňuje na funkce lidové prozaické tradice v současnosti (63-71) a na fakt, že folklór není dnes přijímán pouze pod vlivem technických sdělovacích prostředků, ale že vztah k němu je namnoze výrazem vztahu člověka k tradici, jenž přetrvává doposud a který je třeba intenzívněji studovat. s tímto příspěvkem obsahově souvisejí výsledky výzkumů Ĺ. Droppové (73-87, grafy), zaměřené na současný písňový repertoár a písňový vkus ve slovenské vesnici. Autorka zkoumala v šedesátých až osmdesátých letech hudební a písňové pořady čs. televize a rozhlasu, zjišťovala oblibu písňových a hudebních žánrů a druhů a dochází k řadě závěrů o aktivním a latentním písňovém repertoáru, přičemž se neomezuje pouze na folklór. Mezietnické souvislosti slovenských zbojnických písní objasňuje S. Burlasová. (89-101). v 30 evidovaných epických písních je pět mezi[/]národních syžetů, sedm má interetnický charakter a osmnáct je domácího typu, který prolíná do slovenských pastýřských písní. Kontaktové souvislosti se projevují na styku s Moravou, Slezskem a Polskem, ukrajinská tradice je zastoupena málo.
      Další skupina studií je uvedena přehledem vývojových tendencí současného českého folklóru ( O. Sirovátka, 103-122): k tendencím patří odumírání pohádek a dalších pověrečně a nábožensky založených žánrů, proměny funkcí četných skladeb, uchovávání řady písní, dětských říkadel a her a vysoce produktivní udržování memorátů a anekdot. Folklór žije paralelně s literaturou a masovou zábavou. Tento stav není specifický pouze pro české prostředí. Teoretické problémy současné kulturní regionalizace v Polsku analyzuje J. Damrosz (123-136); zaměřuje se na výklad užívané terminologie (region, etnokultura...) a dále zjišťuje, že tradiční jevy jsou trvalejší než administrativní zásahy, že někdy převládají integrační, jindy pluralizační snahy a že je třeba při jakýchkoliv zásazích do života vesnice i města přihlížet k výsledkům práce etnografů. Studie sovětských jazykovědců z etnolingvistiky a antropologie ruského Severu přehledně probírá A. S. Heard (137-145). Všímá si zejména lidových názvů potravy, různých činností při rybolov a při zhotovování oděvů. Přehled obsahuje bohatou bibliografii. F. Förster se věnuje otázkám znalostí a využíváni němčiny v prostředí lužických průmyslových dělníků (146150) a z toho vyplývajícím souvislostem lidového života.
      Druhá polovina svazku má výrazně aktuální slavistický charakter. Tradiční oddíl Dějiny slavistické etnologie je uveden přehledy o vývoji slavistické etnografie ( V. FroIec, 163-183) a folkloristiky ( B. Beneš, 185-213) spojenými s bohatou bibliografií, a přehledem slovansky zaměřené komparatistiky ve slovenské etnomuzikologii ( S. Burlasová, 215-226). J. Podolák (227-239) píše o základním významu lidové kultury ve slovenském národním[/] obrození, J. Michálek (241-247) o P. Dobšinském ke stému výročí úmrtí, D. Holý o hodnocení moravských písní Bélou Bartókem, přičemž srovnává Helfertovy recenze s Bartókovým článkem (249-256, notové zápisy). H. Bočková sleduje historiografické a etnografické pojetí úsilí Konstantina Jirečka v kulturních dějinách jižních Slovanů (257-269) a B. Ostromęcka-Fraczak se věnuje sběratelské a teoretické činnosti polského badatele Korytka v Lublani ve 30. - 40. letech 19. století (271-278). Do oddílu je volně připojena informace o stavu a perspektivách lužickosrbského muzea v Budyšíně od F. För stera (281-284). Svazek je uzavřen obvyklými oddíly Informace a Recenze.
      S lítostí je nutné konstatovat, že ani jubilejní svazek není ušetřen řady hrubých korekturních nedostatků. Neopravená grafická úprava obou stran obsahu znemožňuje místy jeho používání, není jasné, proč někde je a někde není připojeno resumé, přičemž resumé nejsou v obsahu vůbec paginována odpovídající stránkou, a nulový vliv korektury někdy dokonce znemožňuje porozumění textu (s. 25, 143, 145 a jinde) nebo upoutá pozornost jiný typ písma (s. 119, 179, ...) a podobné nedostatky. Bude nezbytně nutné spolupracovat při korekturách s příslušnými lingvisty nebo s autory přímo. Ať již je dodržení korektury záležitostí tiskárny nebo editora, nedělá tento chronický nedostatek jinak neobyčejně přínosnému sborníku dobré jméno již proto, že v tomto rozsahu jde o jediný tiskový orgán u Slovanů vůbec.
      Bohuslav Beneš

Ewa Kosowska:Legenda. Kanon i transformacje. Św. Jerzy w polskiej kulturze ludowej. [obsah]

Vydal Zakład Narodowy im. Ossolińskich PAN. Wroctaw-WarszawaKraków-Gdarísk-Łódž 1985, 158 strán
      I keď podľa vročenia uvedená publikácia nepatrí už medzi knižné novinky (vyšla v obmedzenom náklade a dostala sa k nám

120

s istým oneskorením), zásluhuje si pozornosť z viacerých dôvodov. Predovšetkým vo folkloristickej literatúre ukazuje na doteraz málo prebádanú oblasť skúmania folklórnych textov, ktoré vyrastajú z náboženských legiend. Ide navyše z teoretického i metodologického hľadiska o podnetný príspevok, ktorý na príklade vybraného folklórneho žánru osvetľuje bádateľské postupy pri štúdiu legendy ako folkiórneho textu.
      Práca E. Kosowskej sa člení do dvoch celkov. v prvom autorka prináša prehľad názorov na chápanie textu vo folklóre a folkloristike, a to na základe poľskej i európskej folkloristickej a kultúrnoantropologickej literatúry, pravda, s osobitným dôrazom na teoretické východiská K. V. Čistova, ako ich formuloval v práci o špecifike folklóru vo svetle teórie informácie. v tejto súvislosti vymedzuje tiež trojaké ponímanie legendy. 1. ako kultúrneho javu zhodne so širšie chápanou definíciou kultúry (R Linton, A. Kłoskowska), 2. ako literárneho žánru hagiografického pôvodu a 3. ako folklórneho žánru. Po tejto vstupnej úvahe nasledujú rozsahom neveľké kapitoly pod názvom "Genológia vo folkloristike", "Definície a klasifikácie" a "Legenda v európskej kultúre - genéza a vývoj". Tieto vysvetľujú okolnosti prijatia termínu "genológia" (pojem označuje vedeckú metódu skúmania literárnych druhov) v poľskej folkloristike v päťdesiatych rokoch, ďalej dnešnú možnosť rozvinutia nových pohľadov na doterajšie definície a klasifikácie folklóru, najmä so zreteľom na presnejšie vymedzenie kategórií: mýtus - legenda - bájka, a napokon postihuje v európskom kontexte súčasný stav poznania legendy ako literárneho a folklórneho javu.
      Načrtnuté otázky rozvinula E. Kosowska so zámerom, aby v druhej časti práce plastickejšie objasnila význam legendy o sv. Jurajovi, jej štruktúru a transformácie vo folklóre. Rozbor vlastných textov spočíva na analýze sémantických elementov poľských podaní, resp. prekladových textov (Jakub de[/]
      Voragina, M. Fedorovskyj ap.). Na tomto základe potom vykresľuje: 1. postavu sv. Juraja, predstavujúceho v kresťanskej tradícii svätca - v ľudovej tradícii bohatiera (prvky kresťanskej dogmatiky tu plnia iba predikatívnu funkciu), 2. fabulačnú schému legendy i ľudových podání (s ohľadom na prevzaté stredoveké motívy zo západoeurópskej náboženskej literatúry), 3. miesto a čas deja legendy v ľudových podaniach, 4. motív zázraku (v ľudových podaniach bez diferenciácie zázrak - magická praktika, modlitba ť magická formula), 5. hodnotový systém, ktorý oproti klasickej literárnej legende ľudové podania stvárňujú v rovine sociálno-normatívnej v rámci lokálneho spoločenstva, 6. kompozíciu pointy ľudovej legendy s jasným výchovným vyznením ap.
      Práca E. Kosowskej ukazuje na žánrovú osobitosť poľských ľudových legiend. Autorka sa pritom snaží určiť miesto svätojurských legiend v štruktúre poľskej ľudovej kultúry rovnako i v európskom kontexte kultúrnych tradícií, no škoda len, že opomenula bohato rozvinuté doklady legendy o sv. Jiří v českej tradícii, konkrétne ako ich spracovali Horálek, K.: Staré veršované legendy a lidová tradice. Praha 1948, s. 46-49 či Horák, J.: České legendy. Praha 1950, s. 656. Ostatne, zaslúžilo by si to aspoň zmienku vo výbere literatúry, ktorý je pripojený v závere knihy s ohľadom na lingvistiku a teóriu literatúry, folkloristiku, kulturológiu či vôbec hagiografiu.
      Andrej Sulitka

Piotr Dahlig: Muzyka ludowa we współczesnym społeczeństwie. [obsah]

Vydalo v rámci edície Sztuka-Kultura-Wychowanie Wydawnictwo Szkolne i Pedagogiczne. Warszawa 1987, I27 strán
      Úvodom prichodí poznamenať, že uvedený knižný titul Ĺ[Ľ]udová hudba v súčasnom spoločenstve do istej miery zavádza čitateľa. P. Dahlig chápe totiž pojem "súčasnosť" značne široko, v danom prípade[/] zahrnuje doň rámcovo celé obdobie novodobého záujmu o ľudovú hudbu od druhej polovice 19. storočia do osemdesiatych rokov 20. storočia. v tomto časovom rozpätí autor pritom nesleduje vlastný vývoj ľudovej hudby a neskúma jej hudobnoštrukturálne znaky či umelecký výraz, ale sústreďuje sa na motivácie a spoločenské faktory, ktoré podmieňovali život ľudovej hudby v poľskom národnom spoločenstve a ukazuje na miesto i význam ľudovej hudobnej kultúry v širšom kontexte kultúrnych tradícií Poľska.
      Práca P. Dahliga se člení do dvoch celkov. v prvom v rozsahom neveľkých kapitolách zhŕňuje názory na ľudovú hudbu v druhej polovici 19. storočia v súvislosti s rozvojom národopisného bádania a vymedzuje miesto ľudovej hudby v štruktúre ľudovej kuItúry. Osobitnú pozornosť venuje procesu premien nazerania na ľudovú hudobnú kultúru, ako sa formoval v prvej polovici 20. storočia (diferencuje zvlášť vývoj do roku 1945 a po druhej svetovej vojne v Poľsku) a napokon ukazuje na rozmanité vzťahy medzi ľudovou hudbou a tvorbou hudobných skladateľov. P. Dahlig vychádza z pozície, že ľudová hudba, predstavujúca hlavne vrstvu roľníckej dedinskej kultúry, je organickou súčasťou národnej kultúry. A toto východisko premieta potom vo svojej práci v dvoch rovinách: 1. sledujúc život a funkcie ľudovej hudby v jej vlastnom dedinskom prostredí, 2. pri vymedzování miesta a významu ľudovej hudby v rámci celonárodného spoločenstva a národnej kultúry. Vo svojich úvahách si P. Dahlig všíma paralelne obidva aspekty, pričom zdôrazňuje nevyhnutnosť ich súbežného uplatnenia pri štúdiu ľudovej hudby tak z hľadiska dnešných kultúrnych daností, ako aj v historickej retrospektíve. Inštruktívne sú v tomto smere jeho porovnania procesu osvojovania si hudobného repertoáru (inštrumentálneho i vokálneho) v rámci lokálneho spoločenstva. "výuky" ľudových muzikantov - autodidaktov a oproti tomu dnešné inštitucionálne zabezpečovanie hudobného vzdelávania a sprotredkovávanie

121

recepcie ľudovej hudobnej kultúry prostredníctvom masovokomunikačných prostriedkov ap.
      Zvlášť si zasluhuje pozornosť druhá časť knihy. P. Dahlig tu prezentuje vybrané ukážky z diela popredných poľských i zahraničných bádateľov. Pokým však vo výbere poľských textov kladie dôraz na sociologickomuzikologické a etnografické aspekty pri štúdiu poľskej ľudovej hudby /ukážky z diela S. Udziela, J. St. Bystrońa, K. Szymanowského, J. Steszewského a A. Czekanowskej), zo zahraničných autorov vybral state z práce M. Soriano o ľudovej tradícii a folklóre na príklade tzv. konzumnej spoločnosti vo Francúzsku, Z. Kodalyho o maďarskej ľudovej hudbe, S. Erdelyho náčrtu ľudovej hudby jednotlivých etník v Spojených štátoch amerických a napokon časť z diela G. Baumanna o dichotómii dedina - mesto a procesoch hudobných premien na príklade Sudanu. Okrem prác S. Udzieli, J. St. Bystrońa a K. Szymanowského vybrané texty prinášajú najnovšie poznatky na úseku etnomuzikologického bádania. Táto malá chrestomatia jednak výstižne doplňuje vlastnú prácu P. Dahliga, no súčasne i ako samostatný celok je istým kompendiom k štúdiu ľudovej hudobnej kultúry.
      Rozsahom neveľká práca P. Dahliga osvetľuje premenlivý spoločenský a kultúrny kontext, v ktorom zaujíma ľudová hudba v národnom spoločenstve pevné miesto. A z tohto hľadiska je uvedená práca podnetná i pri štúdiu folklorizmu v našich krajinách.
      Andrej Sulitka

Grith Lerche: Bondegarde i Danmark 1789-90. [obsah]

Copenhagen 1987, 269 s.
      Unikátní podrobná dokumentace lidového stavitelství v Dánsku z let 1789-90 vznikla jako podružný doklad státních[/] hospodářských reforem provázejících zrušení nevolnictví r. 1788. Státní centralizace a byrokratizace společnosti tam postupovala přibližně o generaci dříve než u nás (kolem r. 1740 stanovení územních oblastí v čele s "amtmanem", vymezení vesnic ve značně nepravidelném osídlení, likvidace společnictví a komasace půdy). Po r. 1765 bylo provedeno přesné měření pozemků a v období 1792 -1802 byl dokončen katastr s novým daňovým systémem podporujícím obchodování se zemědělskými produkty. Reforma vyžadovala četné sídelní změny při zcelování parcel, přesuny selských dvorů blíže k polím a chalupnických usedlostí na okraj katastrálních území obcí. Podkladem pro jejich realizaci byla podrobná analýza sídelní situace podle rozsáhlých dotazníků, které vyplňovali náčelníci okresů - amtmani. Pro stavby navržené k přesunu byla pořízena technická dokumentace. Veškerý materiál této analýzy vydala Komise pro dějiny venkova s úvodním výkladem (s. 7-26), výkladovým slovníkem termínů stavebních konstrukcí se 43 nákresy (s. 204-222), rozsáhlým poznámkovým aparátem (s. 250254), bibliografií a třemi rejstříky. Vlastní edice pramene (s. 27-203) obsahuje 4 reprodukce katastrálních map, 27 starých plánů lidových staveb a 56 fotografií těch, které se z dokumentovaných v 18. stol. dochovaly dodnes. Vydání knihy souvisí s dalšími díly věnovanými zrušení nevolnictví v Dánsku, jehož 200. výročí r. 1988 vyvrcholilo významnou výstavou kodaňského Národního muzea. Byl k ní vydán reprezentační barevný katalog (Po herrens mark; Stavnsbundet eller fri, 128 s.), který je bohatě ilustrovaným sborníkem 35 krátkých příspěvků předních odborníků, především etnografů, neboť důsledkem hospodářských procesů druhé poloviny 18. století byl především rozvoj všech projevů lidové kultury. Uvedená výstava i Lerchova edice etnografických pramenů patří k příkladným formám populární i vědecké prezentace.
      Jiří Langer[/]

Ohlasy napoleonské doby v kramářské písni

Jiří Fiala: Novina z francouzské krajiny. [obsah]

Sestavil a k vydání připravil J. Fiala. II. J. Lochovská. Naše vojsko, Praha 1989, 239 s., 3 000 výt.
      Olomoucký literární historik a badatel nad kramářskými písněmi připravil soubor kramářských písní o francouzské buržoazní revoluci a napoleonských válkách 1789 -1815. Jádrem edice je asi padesátka českých kramářských tisků; ty Fiala proložil necelou dvacítkou úryvků z lidových pamětí a kronik z různých míst Čech a Moravy. Písně a kronikářská vyprávění doprovodil rozpravou o kramářské písni s touto tematikou, o rakouské armádě za napoleonské doby a o historii francouzské revoluce a napoleonských válek. Třebaže Fiala chtěl připravit edici, která je určena širokému okruhu čtenářů a proto v ní necituje v poznámkách literaturu, mohl myslím podat v závěru studie nebo celé edice hlavní literaturu, která by rozšířila znalosti čtenářů o kramářské písni, písmáckých pamětech a o příslušné době. Fiala tedy využil zajímavé historické a kulturněhistorické výpovědi kramářských písní, jak to učinili před ním i jiní badatelé (Václavková u kramářských písní o zrušení roboty nebo Pletka u písní o rakousko-pruské vojně v r. 1866).
      Sestavil živou a pestrou edici, v níž páteř tvoří především kramářské písně: je to vlastně jakási kronika francouzské revoluce a napoleonských válek. Skladby většinou tlumočí oficiální a polemické stanovisko vůči francouzské revoluci a vůči Napoleonovi, někdy i přecházejí do satiry a výsměchu. Avšak tu a tam se v nich projevují i lidové postoje. Zejména tehdy, když si prostí lidé stýskají na válku a na utrpení ve válečných dobách nebo nad tím, že chlapci umírají v bitvách: Již jdou kamarádí, již jdou do Čech, / každého navštíví jeho otec. // Můj otec šedivý taky pujde, / a mne přesmutného víc nenajde. // Kterak mne má najít na tom světě, / když již na mém hrobě kvítí kvete?

122

(127) Pronapoleonské postoje pronikají v těchto písních spíš nepřímo, jako kritika obdivu, který někteří vůči Napoleonovi a jeho myšlenkám pociťovali: v rozličných shromážděních / v hospodách při pívě / stále byl Bonaparte / jenom ve vaší hubě / i na kostelní cestě / o něm ste mluvili, / naši jasnost císařskou / nanejvejš tupili. // Bonaparte za krále / jenom ste mít chtěli, / jak židi Mesiáše / stále ste čekali, / proroctví vám chybilo, / z toho nic nebude ... (221-222).
      J. Fiala připravil edici, která význačně obohatila znalosti o české kramářské písni i o napoleonské době. Mám za to, že folkloristy by na tomto poli čekala bohatá práce, kdyby se chtěli věnovat ohlasu francouzské revoluce a napoleonských válek v lidové písni a především v lidových pověstech. Tato pověsťová tradice je v Čechách a na Moravě vydatná a bohatá a málo prozkoumaná; Fiala ve své knížce se o ní na několika místech také zmiňuje.
      Oldřich Sirovátka

Peter Scheres Rede was er, den 15. November 1568, samt anderen Ältesten zu Niemtschitz mit Schulmeistern geredet hat. [obsah]

58 stran, 8°, bibliofilie Vídeň, Brno, Ludvík Kunz a Harald Bolsch, 1989
      Petr Scherer, druhým jménem určujícím blíže jeho zaměstnání - Petr Tuch-scherer, je v dějinách Novokřtěnců znám více pod vlastním jménem, Peter Walpot. Tento významný představitel novokřtěnského hnutí, působil po určitý čas také na Moravě, odkud pochází i zde citovaný školní řád (z Němčic u Hustopečí).
      Jeho "Řeč" (Rede) je škołním řádem pro učitele novokřtěnských škol a směrnicí pro práci pomocných pečovatelek o děti předškolního a školního věku. Druhá, poněkud upravená verze byla napsána o deset let později (1578) a je spojena s přívazkem "Ein Lied von der Tugend und Kraft". Rukopisy obou těchto versí jsou uloženy ve Státní vědecké knihovně v Olomouci.[/]
      "Řeč" z roku 1568 je anastatickou kopií rukopisu se synchronním přepisem do latinky a převodem do moderní němčiny pořízeným dr. Margaretou Wagnerovou.
      Ludvík Kunz

F. Bartoš národopisec z jiné perspektivy [obsah]

Nedávno vydal přední brněnský odborník na dětskou literaturu Zdeněk Zapletal 3 studie (K vývoji četby mládeže v 19. století. UJEP, Brno). Vedle rozprav o četbě mládeže v počátcích obrození a o Jungmannově koncepci literatury pro mládež, čtenář v knize najde obsáhlou studii Mezi folklórem a literaturou s p odtitulem František Bartoš jako iniciátor dětské literatury a školní četby (s. 99-126).
      Zapletalova rozprava ukazuje, že národopisné a folkloristické dílo F. Bartoše nelze rozebírat a hodnotit izolovaně a bez přihlédnutí k jiným oborům, v tomto případě k literární historii, k dějinám českého písemnictví pro děti a mládež. To vyplývá z celého Bartošova pojetí vědecké práce a jejího poslání ve společenském životě: věda a její výsledky měly sloužit iidu a celému národnímu životu. Bartoš zkoumal lidovou kulturu a vydával sbírky lidových písní zejména proto, aby tyto hodnoty zase vrátil životu a učinil z nich osvětový a umělecký nástroj. Zapletai ukázal, že kromě různých edicí (Bartoš je vydával pod pseudonymy J. Kopecký, J. Zapletal a J. Vesnický) mimořádný dosah měly Malá slovesnost (1876 s J. E. Kosinou) a čtyři čítanky pro střední školy (od r. 1876). Bartoš do těchto knížek zařadil výkladově i četnými ukázkami lidovou slovesnost jako uměleckou i národní a slovanskou hodnotu. Folklór chápal jako součást literatury (z toho vyplývaly některá teoretická i praktická hlediska, hlavně estetická a etická cenzura textů, sklon k úpravám a retuším). v čítankách představil slovanskou epiku, české, moravské a slovenské písně, pověsti hlavně s vlasteneckým vyzněním, pohádky, legendy, báje i hádanky, přísloví a pořekadla. U Bartoše[/] začíná soustavná linie literárního folklorismu v dětské a školní četbě, která uplatnila rovněž i v dalších Bartošových edicích jako byly několikrát vydaná Kytice z národních písní moravských (1890 sestavená s L. Janáčkem), Domácí čítanka (1900), Sto lidových písní československých (1903) aj. Mimochodem připomínám zajímavé údaje, že na znárodnění a zlidovění Erbenova díla (hlavně balad z Kytice) "měla nemalý podíl česká čítanka" (s. 121) Bartošova i dalších autorů. Bohužel, naše národopisné bádání dluží studie o významu a historii čítanek právě z etnografického a folkloristického hlediska. Mám za to, že význam úlohy učebnic a čítanek, je pro další národopisné bádáni a rozbor folklorismu nevyhnutelný.
      Oldřich Sirovátka

Veronika Géciová-Komorovská Slovenská ľudová paličkovaná čipka. [obsah]

Bratislava, Alfa, 1989, 192 str., 214 obr.
      Bratislavské nakladatelství Alfa vydalo v edici Urob si sám přehlednou práci Veroniky Géciové-Komorovské Slovenská ľudová paličkovaná čipka. Autorka je erudovaná etnografka, která pracovala téměř deset let v Ústředí lidové umělecké výroby a v současné době se věnuje výuce paličkované krajky v Ústavu sociální starostlivosti pro tělesně postiženou mládež v Bratislavě. Na základě těchto zkušeností vznikla publikace, která je určena širokému okruhu zájemců o paličkovanou krajku. Zpřístupňuje populárně vědeckou formou poznatky nashromážděné v dosavadní literatuře a také získané z vlastních autorčiných terénních výzkumů, jakož i ze studia národopisných sbírek v Ústředí lidové umělecké výroby v Bratislavě, v Slovenském národním muzeu v Bratislavě a Martině a v Spišském muzeu v Levoči.
      Kniha má v podstatě dvě části. v první autorka popisuje historický vývoj krajkářství na Slovensku od nejstarších pramenů, které pocházejí ze 16. století. Zdůrazňuje působení německé hornické kolonizace na rozvoj

123

krajkářství a poukazuje i na další vlivy (obchod apod.). Zvláštní pozornost věnuje rozvoji krajkářské výroby na spolkové a družstevní základně v 2. polovině 19. a 1. polovině 20. století. Posléze podává rozbor úlohy krajkářství v současnosti, které organizuje Ústředí lidové umělecké výroby.
      První část knihy uzavírá technologický oddíl, jenž obsahuje základy paličkování a zabývá se pracovními pomůckami, rozborem i popisem základních vazeb, které doprovázejí technické výkresy. U složitějších motivů, jako je pavouček a hrachovinka, je vzor- podvinek - pro snazší pochopení značen číselně.
      Druhá, rozsáhlejší část, je typologická. Autorka v ní podala typologickou systematiku slovenských krajek na základě členění, které již provedla Ema Marková v knize Slovenské čipky z roku 1962. Ta rozdělila krajky podle charakteristických znaků do 17 regionálních typů. V. GéciováKomorovská však samostatně vyčlenila krajkářskou výrobu v hornických obcích, tzv. hornické krajky, které podle ni měly v hornických a hutnických oblastech jednotný charakter, nezávisle na kraji, v němž vznikly. Zdůrazňuje ovšem, že v některých obcích a oblastech se vyvinuly vedle jednotného hornického typu i krajky s regionálnimi znaky. Těmto obcím věnuje pozornost i při výkladu v jednotlivých krajových typech.
      Jednotlivé typy jsou zařazeny do tří okruhů shodných s územím dnešního Západoslovenského, Středoslovenského a Východoslovenského kraje. U každého regionálního typu autorka uvádí místa výroby krajek a okruh jejich rozšíření. Vedle toho podává jejich - charakteristiku se zdůrazněním výrazných znaků, jako jsou např. barevnost, druh a síla příze, šíře krajky, motivy, vazby apod. Poukazuje i na jejich funkčnost a užití v lidovém oděvu. Zmiňuje se o historickém vývoji krajkářství v oblasti až do event. zániku, či úlohy uplatnění krajky v současnosti. Tato část je závažná i z hlediska muzejní praxe, neboť umožňuje na jejím[/] podkladě podat klasifikaci krajek a dále provést další popis pro katalogizaci.
      Textovou charakteristiku každého regionálního typu doprovází bohatá příloha s černobílými a barevnými fotografiemi, v nichž se odráží i uplatnění příslušného typu krajky v současnosti.
      Na závěr je popsán pracovní postup a vypracován podvinek (technický výkres) pro paličkování soudobě pojaté krajky vycházející z příslušného tradičního regionálního typu. Zhotovená krajka je též fotograficky zdokumentována. Knihu uzavírá poznámkový aparát a výběr ze základní literatury.
      Publikace Veroniky Géciové-Komorovské zdařile podala přehled o slovenské lidové paličkované krajce a o možnostech jejího využiti v současné tvorbě. k této činnosti slouží také pasáž s přehledem základů paličkování, která však je spíše úvodem do problematiky, než praktickým návodem pro začínající krajkářky, neboť, paličkování patří k nejnáročnějším textilním technikám a nelze je z vymezeného rozsahu obsáhnout. To však fundovaný odborný i popularizační přínos publikace nijak nezmenšuje. Proto kniha může být i dobrou pomůckou muzejním pracovníkům.
      Marie Štěpánková

Zdeněk Boháč: Sasko Lužice. [obsah]

Průvodce, Praha 1989, 164 s., 34 reprodukce fotografií, 11 plánků v textu, mapka lužickosrbské jazykové oblasti, mapka turistických tras
      Knížka vychází v nakladatelství Olympia v řadě průvodců do zahraničí a tím bylo předem určeno její základní pojetí i rozsah. Autor, výborný znalec Lužických Srbů, popularizuje poznatky z dějin, zeměpisu, demografie i národopisu Lužice. Publikace, zahrnující přibližně dnešní Drážďanský a Chotěbuzský kraj NDR, je rozdělena do těchto části: Zeměpisná charakteristika, Historický vývoj, Uměleckohistorický vývoj, Návrhy turistických tras (mototuristických, cykloturistických, pěších), Praktické pokyny[/] a informace, Popis důležitých a zajímavých míst (Drážďany, Východní oblast Saska, Lužice), Rejstřík místních jmen (německolužickosrbský a lužickosrbsko-německý).
      Není obvyklé recenzovat v našem časopise turistické průvodce, ale vzhledem k vysoké odbornosti této příručky i k tradičnímu hlubokému zájmu našich odborníků i široké veřejnosti o minulost i přítomnost Lužických Srbů zaujímá tato publikace mezi průvodci místo zvláštní. v kapitole Historický vývoj čtenář obzvlášť, ocení podrobné a přehledné poučení o dějinách Saska i Lužice od pravěku po současnost, zejména také údaj o počtu Lužických Srbů, k němuž spisovatel dospěl na podkladě vlastního bádání v Lužici, I v ostatních oddílech je příručka materiálově bohatá a podává dobré všestranné poučení o daném tématu. Není vinou autorovou, že rozsah knížky, předem určený nakladatelstvím, nedovoloval výklady podrobnější a širší. Přece však bychom tu rádi viděli některé další údaje: Mezi uvedené (s. 32) umělecké svazy je třeba doplnit ještě Kruh lužickosrbských filmařů. - Vítáme i stručnou charakteristiku lužickosrbského jazyka (s. 33) s onomastickým výkladem. Pokud jde o výslovnost, je nutno upřesnit, že se w na začátku slova před souhláskou nevyslovuje (wrota vyslov rota), č i ćse vyslovuje obojí stejně jako českéč.1) Vážíme si podrobného poučení (často i etymologických údajů) u jednotlivých obcí v oddíle Popis důležitých a zajímavých míst (s. 49 n.). Názvy obcí v dvojjazyčných okresech uvádí knížka ve znění německém (tučnými písmeny velké abecedy) i lužickosrbském (kurzívou malými písmeny). Ale vzhledem k nynější rovnoprávnosti obou jazyků v NDR mělo by být použito pro obojí znění téhož typu písma, jak je tomu na silniční směrovce (fotografie na s. 115). - Abychom se vyhnuli skloňování německých jmen, které nám často působí rozpaky (např. 6. pád jména Schleife na s. 142), bylo by praktičtější užívat jmen srbských, i ve skloňování češtině bližších (ve Slepém). - Výraz pokutní kříž je v našem jazyce neobvyklý, dáme přednost výrazu

124

kajícný kříž (s. 144). - Pojem Srbský národopisný ústav (s. 104) není výstižný (zabývá se totiž i spisovným jazykem, politickými i literárními dějinami aj.), vhodnější je označení Srbský institut (nebo ústav). - v Budyšíně si zaslouží zmínky i pomník J. A. Smolena a Tuchorský hřbitov s hroby K. A. Muky, Božidara Dobruckého, jehož otec se přistěhoval ze Slovenska, aj. Českého návštěvníka by jistě zaujalo, že obléhání Budyšína husity je věnována povídka J. Wjely Budyšínský písař, přeložená do češtiny. - v Šunowě (Schönau, s. 105) působil 1686 - 1740 a je tam pochován Abraham Frencel, nejvýznamnější lužickosrbský vědec tehdejší doby. - Za německá jména Burg Kauper, Burg Kolonie (s. 106) se užívá srbských ekvivalentů Kuparske Borkowy, Prizarske Borkowy, nikoliv Kuparska atd.2) -J. Chěžku (s. 111) lze charakterizovat jako průkopníka moderního básnictví u Lužických Srbů. v téže obci Hórkách se narodil i přední současný spisovatel J. Koch. - Při zmínce o Krabatovi (s. 118, 149) by bylo vhodné uvést jména M. Nowak-Njechorński a J. Brězan, kteří tuto postavu umělecky ztvárnili a jejichž díla jsou přeložena do češtiny. - v Ochranově (Herrnhut, s. 119) se od r. 1840 v archívu chovalo 13 foliantů Acta unitatis Fratrum ze 16. století, soubor pramenů k dějinám naší jednoty bratrské. - v Chasowě (Quoos, s. 130) se narodila a pobývala spisovatelka M. Kubašec, překládaná i do češtiny. Československého návštěvníka bude jistě zajímat, že do obce Niska (Niesky, s. 132) jezdil (1841 a 1844-46) Fr. Vl. Hek - Jiráskův F. L. Věk, aby tam překládal do němčiny Acta unitatis Fratrum příslušníkům jednoty bratrské, protože ti už jazyk svých českých předků neuměli. - Při příštím vydání je zapotřebí opravit i ojedinělé tiskové chyby, např. místo Běła Góra (s. 144, 145) má být Běła Gora, místo Grožišćo (s. 142) má být Groźišćo.
      Příručka Sasko Lužice je knížka užitečná, protože poskytne základní spolehlivou informaci odborníkům z řad historiků, demografů, národopisců, jazykovědců aj., i turistům.
      Jiří Mudra[/]

Poznámky:
1.
     Viz H. Šewc - Schuster. Gramatikahornjoserbskeje řeče I. Budyšin 1984,s. 44.
2.
     Viz. E. Eichler: Die Ortsmamen der
     Niederlausitz. Bautzen 1975, s. 33

Polská sbírka memorátů s historickou tematikou

Jak starka swego Zeflika na powstanie wysłała - Ludowe opowieści powstańcze. [obsah]

(Red. Janina Hajduk-Nijakowska a Teresa Smolińska.) Śląski Institut Naukowy, Katowice 1989, 270 s., nakl. 13 200 výt.
      Historická, politická a jiná literatura o bojích a plebiscitu ve Slezsku v letech 1919 až 1921 je mimořádně bohatá. Rovněž folkloristé ji obohatili několika tituly zejména sborníky písní (jeden připravil A. Dygacz, druhý P. Świerc) a souborem vyprávěni ze života D. Simonidesové. Na knížku Simonidesové navázaly J. Hajduk-Nijakowska a T. Smolińska a připravily obsáhlý sborník folklórních textů s tematikou slezských povstání a vydaly jej pod beletristickým názvem Jak starka swego Zeflika na powstanie wysłała.
      Nejobsáhlejší část (s. 35-254) tvoří soubor textů. Autorky vybraly z rukopisů celkem 111 vyprávění. Mají různý původ i povahu. Některé jim vyprávěli místní pamětníci, jiné přednášeli vypravěči na pódiu při soutěžích "lidových" nebo lépe řečeno estrádních vypravěčů a ještě jiné našly pořadatelky v historické a jiné literatuře jako vzpomínky účastníků; z těchto písemných nebo tištěných zápisů vybraly hlavně ty, v nichž se projevil ústní, vypravěčský základ. Soubor memorátů vytvořil živou a poutavou mozaiku píběhů, které se různě proplétají, doplňují, kříží i překrývají.
      Tomuto výběru vypravěčských dokumentů pořadatelky předeslaly studii o memotátech s tematikou slezských povstání. Domnívají se, že vyprávění ze života je[/] základem a prvním pramenem veškeré vypravěčské tradice. Zdůrazňují, že zapsané memoráty postupně ztrácejí individuální znaky a naopak dostávají kolektivní skupinový ráz. Historický memorát vzniká zároveň s událostmi; má dokumentární a informativní povahu a snaží se pravdivě zobrazit dějinné události a postavy. Avšak část povídek se odklání od dokumentárního podání. "Pravda faktu ustupuje pravdě umělecké" (s. 14). Vypravěč vybírá určité fakty, aktivně využívá tohoto výběru pro tvořivé pojetí tématu ne podle historických a dokumentárních kriterií, nýbrž podle kritérií uměleckých, literárních.
      V povídkách se také projevují individuální prožitky i osobní hodnocení vypravěčů; vypravěč usiluje tlumočit posluchačům vlastní postoj. Kompozice memorátů je většinou jednoduchá a vyplývá z logiky a průběhu skutečných událostí. v některých textech se objevují nové motivy a epizody. Vypravěč si je bud' vymyslel anebo je přejal ze staršího tradičního repertoáru; některé vypravěči přijali zejména ze starších pověstí o válkách a projevuje se v tom přitažlivost analogické "typické životní situace" (s. 21-24). Autorky rovněž připomínají, že na ústní vyprávění působí také různé parafolklórní formy, jako literatura, divadlo, rozhlas, film, televize (s. 16).
      Čeští a slovenští národopisci zaznamenali materiál k některým historickým událostem, avšak většinou se jim tyto memoráty nepodařilo vydat v knižní podobě, jako to učinily polské folkloristky. Je zřejmé, že tím chtěly specificky přispět k bádání nad touto tematikou; zároveň však věřily, že o tyto vzpomínky bude zájem i v širším okruhu čtenářů; na to ukazuje slušný náklad publikace - přes 13 000 výtisků!
      Oldřich Sirovátka

Viera Nosáľová - Jarmila Paličková: Naše kroje. [obsah]

Ilustrovala Radoslava Mikulová. v edici Atlásky vyd. Mladé letá, Bratislava 1988
      Edice, určená mládeži, sáhla tentokrát k poučení o lidových krojích na Slovensku a k jeho zpracování zvolila odbornice, jimž

125

se toto téma stalo životním osudem. Knížka začíná obecným pohledem na vznik a vývoj oděvu vůbec, na vývoj kroje ne Slovensku od poloviny 19. století zvláště. Tehdy se jeho vývoj počíná komplikovat a k rozlišení podle oblastí přistupuje i různost podle funkce. Vypovídací stránka kroje bohatne a roste, až ke konci století kroj dosahuje vrholu.
      V druhé kapitole se autorky zaměřují na skladbu lidového oděvu, na všechny problémy spojené s výrobou a obstaráváním jednotlivých součástí. Neopomíjí se ani psychická stránka vztahu lidí k oděvu, tak odlišná od dneška, či linguistické zajímavosti s nim spojené. Tuto část doprovázejí přehledné kresby (na jiném místě knihy je stejný doplněk k výzdobné stránce a věcný slovníček). Zvlášť tato kapitola podává přístupnou formou všestranný pohled na téma, aniž jej zjednodušuje. Kapitola o vývoji zájmu o kroje uzavírá teoretický oddíl.
      Hlavní část je rozdělena podle tří slovenských krajů. Nejprve je vždy uvedeno zeměpisné vymezení výskytu typu, následuje rozbor mužského a ženského oděvu podle ustálené osnovy a posléze popis výzdoby, neopomíjí se ani vývoj jevů. Každý z vybraných typů je doprovázen schematickou, ne však neživou barevnou ilustrací, která obsahuje vše, co je třeba k poznání a rozlišení kroje. Ve zkratce se charakterizuje i výzdoba. Tyto ilustrace jsou velkou předností knížky, jsou lepší než případné fotografie - ty by nikdy nedosáhly takové srozumitelnosti.
      Jako jinde, i zde je největším úskalím sama klasifikace krojů. Souvisí se složitými geografickými, ekonomickými a kulturně historickými podmínkami jejich vývoje. Nezdá se mi vhodné mechanické třídění podle krajů (stejně jako zaběhané podle žup), jak to dokazuje např. (nesouvislá) řada Čajkov-Čičmany-Zariečie-Sebechleby. Zřejmě bude nutné napříště vytvořit systém přísně podle věcné souvislosti.
      Ale ani tato poznámka nemění nic na faktu, že jde o knížku sličnou a užitečnou, určenou sice mládeži - ale nezaškodilo by, kdyby ji měl pro první poučení ve své knihovně i každý etnograf.
      Miroslava Ludvíková[/]

SDĚLENÍ

Mezinárodní uznání Jánu Podolákovi [obsah]

Královská akademie věd Gustava Adolfa v Uppsale zvolila za svého zahraničního činného člena doc. PhDr. Jána Podoláka, DrSc., pracovníka katedry etnografie a folkloristiky filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě. Toto mezinárodní uznání vyjadřuje ocenění zásluh doc. Podoláka, laureáta Herderovy ceny, o rozvoj slovenské, československé a slovanské etnografie jako součásti europeistiky. Doc. Podolák je mimo jiné šéfredaktorem sborníku Ethnologia slavica a také aktivním členem redakční rady Národopisných aktualit. Blahopřejeme.
      Redakce


      Poděkování Národopisným aktualitám [obsah]

Možná, že se to někomu bude zdát zbytečné, ale myslím, že je na místě poděkovat tomuto časopisu, který si už po léta plně zaslouží své jméno. Děkovat časopisu je trochu podivné, časopis není živou bytostí. Nicméně členům redakční rady s vedoucími redaktory Jožkou Tomšem, později Janem Součkem a naposledy výkonným redaktorem Janem Kristem se podařilo dát časopisu osobitou tvář, takže jako svébytná, inteligentní a přátelská bytost působí.
      Zachovat si tvář nebylo v minulých letech bez rizika, ale Národopisné aktuality toto riziko podstupovaly. Otiskovaly kvalitní odborné příspěvky, informace, někdy i rozporuplné diskuse, ale nepropůjčily se k poníženému přisluhování vládnoucí moci. v časopise také směli publikovat (zpočátku pod cizím, později otevřeně pod vlastním jménem etnografové vyloučení po roce 1968[/] z KSČ a odvolaní ze svých pracovišť. Můj vlastní osud nebyl tragický, po nedobrovolném odchodu z ÚEF ČSAV pracuji na malém, ale zajímavém a dnes mi velmi drahém muzejním pracovišti. Daleko hůře byli postiženi kolegové přinucení odejít úplně z oboru a vydělávat si velmi obtížně v nejpodivnějších zaměstnáních - např. M. Mušinka, K. Pavlištík, J. Jančář a další. Možnost psát do Národopisných aktualit byla pro ně zpočátku jedinou příležitostí k odborné práci, Takže díky za odvahu a pomoc v dobách, které se už nikdy nesmějí vrátit!
      Vanda Jiřikovská

Seznam knih a časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1989 [obsah]

      BELGIE

     

      Liége

      Enquetes du Musée de la Vie Wallonne, Tome XVI - 63e - 64e, N os 181-184,1986, Liége 1988; Tome XVI - 63e - 64e, N os 185 - 188, 1987, Liége 1989 (Musée de la Vie Wallonne)

      Chronique des Amis du Musée de la Vie Wallonne, 29e Annee, N os 1 - 4, 1987, Liége 1987; 30e Annee, N os 1 - 2, 1988, Liége 1988 (Musée de la Vie Wallonne)

     

      BULHARSKO

     

      Sofia

      Balgarska etnografija XIV, 1989, 1, Sofija 1989 (Balgarska Akademija na Naukite, Biblioteka)[//]

      Balgarski folklor XV, 1989, 1 - 4, Balgarska Akademija na Naukite, Institut za folklor, Sofia 1989 (Balgarska Akademija na Naukite, Biblioteka)

     

      FINSKO

     

      Helsinky

      Chydenius, Johan: Humanism in Seventeenth Century Spirituality, Commentationes Humanarum Litterarum 88, 1989, Helsinki 1989 (Centre d'Echange de Publications Scientifiques)

      Kamppinen, Matti: Cognitive Systems and Cultural Models of Illeness, FF Communications, No. 244, Helsinki 1989 (Centre d'Echange de Publications Scientifiques)

      Mythology and Cosmic Order; Studia Fennica, Review of Finnish Linguistics and Ethnology 32, Helsinki 1987 (Suomalaisen Kirjallisuuden Seura)

     

      Turku

      Talve, Ilmar: Kalmisto - hautausmaa kirkkotarha, Kulttuurihistoriaa Suomen hautausmailla, Scripta Ethnologia 38, Turku 1988 (Kulttuurien Tutkimuksen Laitos, Kansatiede Turun Yliosto)

     

      JUGOSLÁVIE

     

      Bělehrad

      Glasnik Etnografskog muzeja u Beogradu 51, 1987, Beograd 1987 (Etnografski muzej u Beogradu)

     

      Daruvar

      Jednota, orgán Svazu Čechů a Slováků v SR Chorvatsku, SFR Jugoslávie, roč. 44,1989, č. 1 - 52, Daruvar 1989 (Novinsko izdavačka ustanova "Jednota")

     

      Lublaň

      Glasnik slovenskega etnološkega društva, 29, 1989, Ljubljana 1989 (Oddelek za etnologijo, Filozofska fakulteta v Ljubljani)[/]

     

      Nový Sad

      Rad vojvodjanskih muzeja 30, Novi Sad 1986 - 1987 (Vojvodjanski muzej)

     

      Osijek

      Osječki zbornik, Broj XX, Osijek 1989 (Muzej Slavonije)

     

      Škofja Loka

      Loški muzej - Vodnik po zbirkah 1939 -1989, Škofja Loka 1989 (Muzejsko društvo)

      Loški razgledi 35, 1988, Škofja Loka 1988 (Muzejsko društvo)

     

      Zábřeh

      Etnološka istraživanja 3 - 4, Zagreb 1987 (Etnografski muzej u Zagrebu)

      Folklore and Historical Process (Folklor i povijesni proces), Zagreb 1989 (Zavod za istraživanje folklora Instituta za filologiju i folkloristiku, prije: Institut za narodnu umjetnost

      Muraj, Aleksandra: Zivim znači stanujem (Etnološka studija o kulturi stanovanja u žumberačkim Sošicama), Zagreb 1989 (Zavod za instraživanje folklora Instituta za filologiju i fokloristiku, prije: Institut za narodnu umjetnost)

     

      MAĎARSKO

     

      Budapešť

      Fontes Musei Ethnographiae 1., 1988, Budapest 1988 (Néprajzi Múzeum Könyvtára)

      Néprajzi Értesítö, A Néprajzi Évkönyve, LXIII - LXVI, 1981-1984, Budapest 1989 (Néprajzi Múzeum Könyvtára)

     

      Jager

      X. Országos Akvarell Biennálé-Unkarilaisia Akvarelleja 1986, Eger-Porti 1986 (Dobó István Vármúzeum)

      XI. Országos Akvarell Biennálé 1988, Eger 1988 (Dobó István Vármúzeum)

     

      Segedín

      AMóra Ferenc Múzeum Évkönyve 1987 - 1, Szeged 1988 (Zentralbibliothek der Attila Józef Universität)[/]

     

      NDR

     

      Budyšín

      Lětopis, Jahresschrift des Instituts für sorbische Volksforschung, Reihe C Volkskunde Nr. 31, Bautzen 1988; Rjad D - kultura a wuměłstwo čo. 3, Budyšin 1988 (Akademia der Wiessenschaften der DDR, Institut für sorbische Volksforschung beim Zentralinstitut für Geschichte)

     

      NSR

     

      Brémy

      Mitteilungen, Verein für Niedersächsisches Volkstum e.v. Bremen, 64. Jahrgang, Frühjahr 1989, Heft 123, 124, Bremen 1989 (Verein für Niedersächsisches Volkstum e.v. Bremen)

     

      Münster

      Rheinisch-westfälische Zeitschrift für Volkskunde XXXII/XXXIII, 1987/1988, Bonn und Münster 1987/1988 (Volkskundliches Seminar der Universität Münster)

     

      POLSKO

     

      Krakov

      Opuscula musealia, Zeszyt 1, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego DCCLXXXIV, Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa-Kraków 1986; Zeszyt 2, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego DCCCXLVIII, Warszawa-Kraków 1987; Zeszyt 3, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego DCCCLXXXIII, Warszawa-Kraków 1988 (Uniwersytet Jagielloński, Biblioteka Jagiellońska)

      Prace Etnograficzne, zeszyt 25, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego DCCCXCIII, Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa-Kraków 1988; zeszyt 26, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego CMXXXVI, Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa Kraków 1989 (Uniwersytet Jagielloński, Katedra Etnografii Słowian, Biblioteka)[//]

     

      Lodź

      Prace i Materiały Muzeum Archeologicznego i Etnograficznego w Łodzi, Seria Etnograficzna, Nr. 25, Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa-Łodź 1989; Nr. 26, Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa-Łodź 1988 (Muzeum Archeologiczne i Etnograficzne w Łodzi)

     

      Poznaň

      Linette, Bogusław: Obrzędowe pieśni weselne w rzeszowskiem, Rzeszów 1981 (Uniwersytet im. Adama Mickiewicza w Poznaniu, Instytut etnologii)

      Open-Air Museums in Poland, Poznań 1981 (Uniwersytet im. Adama Mickiewicza w Paznaniu, Instytut etnologii)

      Staszczak, Zofia: Obrzęd a obyczaj w rodzinach wiejskich Wielkopolski, Warszawa-Poznań 1985 (Uniwersytet im. Adama Mickiewicza w Poznaniu, Instytut etnologii)

     

      Vratislav

      Lud, organ Polskiego Towarzystwa Ludoznawczego, LXXII, 1988, Wrocław-Poznań 1988 (Polskie Towarzystwo Ludoznawcze)[/]

     

      RUMUNSKO

     

      Temešvár

      Folclor literar VII, 1986 - 1987, Timişoara 1988 (Universitatea din Timişoara, Biblioteca Centrala Universitara)

     

      SSSR

     

      Leningrad

      Sovetskaja etnografija, 1989, 1-6, "Nauka", Moskva 1989 (Naučnaja biblioteka im. M. Gorkogo pri LGU)

     

      Moskva

      Sovetskaja etnografija, 1989, 1 - 6, "Nauka", Moskva 1989 (Akademija nauk SSSR, Institut etnografii im. N. N. Miklucho Maklaja)

     

      ŠVÝCARSKO

     

      Basilej

      Eder Matt, Katharina-Wunderlin, Dominik: Weil noch das Lämpchen glüht, Basel 1989 (Schweizerisches Museum für Volkskunde)[/]

     

      Ženeva

      Bulletin annuel, No. 30, 1987, Geneve 1988 (Musée d'ethnographie)

     

      USA

     

      Liverpool

      Slovakia, A Slovak Heritage Newsletter, Vol. 3, 1989, New York 1989 (Baine, Peter J., Liverpool)

     

      Los Angeles

      Ethnomusicology at Ucla, Vol. 6, 1989, Los Angeles 1989 (University of California, Department of Ethnomusicology and Systematic Musicology)

     

      Pittsburgh

      Ethnology, An International Journal of Cultural and Social Anthropology, XXVIII, 1989, 1 - 4, Pittsburgh 1989 (Ethnology, Department of Anthropology, University of Pittsburgh)

     

      Washington

      The Great Tzotzil Dictionary of Santo Domingo Zinacantán, Vol. I: Tzotzil English; Vol. II: English-Tzotzil; Vol III: Spanish-Tzotzil, Smithsonian Contributions to Anthropology, Number 31, Washington 1988 (United States Government Printing Office)

      Připravila Věra Zezulová

128

RESUMÉ [obsah]

FOLKLORE UND PROTOFOLKLORE WÄHREND DER POLITISCHEN RENAIS[S]ANCE
(Zusammenfassung)

      Die mit der Gewaltunterdrückung der Studentendemonstration in Prag am 17. November 1989 verbundenen Ereignisse und der spätere Verlauf der "Samtrevolution" wurden im November und Dezember mit einer Reihe überwiegend von Studenten [w][v]erfaßten verbalen oder schriftlichen Äußerungen begleite, die sowohl in Form mündlicher Vermutungen, Erzählungen oder nur Nachrichten mit verschiedenem Informationswert, als auch in schriftlicher Form als Flugblätter, handgeschriebene Plakate, Aufforderungen und Schlagwörter auftauchten.
      Es handelt sich um keine neue Erscheinung, da die Flugblätter und Inschriften schon in den Jahren 1948, 1968-1969 und anläßlich gewisser Jahrestage erschienen. Während der Herrscha[l]ft einer Partei wurden sie jedoch (mit Ausnahme von 1968-69) schnell liquidiert. Es handelt sich überwiegend um Aussagen proverbialen Charakters, deren Analyse - in Anbetracht der Studien von Jan Mukařovský und Petr Bogatyrev - den Hauptpunkt unserer Arbeit bilden. Der protofolklore Charakter dieses Schaffens ist dadurch bestimmt, daß die Inschriften infolge ihrer individuell geprägten Form in das Bewußtsein der Empfänger nicht genug durchgedrungen sind, um von einer rein Folkloreerscheinung sprechen zu dürfen. Weil jedoch ihre Autoren eigentlich die Allgemeinvorstellung präsentiert und damit einen Dialog eingeleitet hatten, verwirklichte sich rasch eine Rückkoppelung und zugleich begann sich eine spezifische Variabilität zu entwickeln. Obwohl die Flugblätter und Inschriften durch verschiedene Empfängergruppen angenommen wurden, wurden sie jedoch nicht zum Fofklorerepertoire der Trägergruppen Wegen ihrer angeführten Eigenschaft und auch wegen ihrer kurzfristigen Existenz weichen sie von der traditionell definierten Folklore und bleiben im Rahmen der Protofolklore.
      Übersetzung: B. Beneš[/]

ÜBER DIE BEDEUTUNG DER THEORIE VON LEOŠ JANÁČEK ÜBER DEN MUSIKSTIL AUF DER GRUNDLAGE DES VOLKSLIEDS
(Zusammenfassung)

      Die Studie [B][f]efaßt sich mit der Analyse des Stils des Volkslieds in den böhmischen Ländern von Leoš Janáček. Ihr Gegenstand ist auf die Abhandlungen von Leoš Janáček aus der Zeit beschränkt; wo er sich noch nicht mit dem Terrainstudium des Volkslieds befaßte. Die Reflexion Janáčeks über den Stil des Volkslieds ist so vorwiegend theoretisch und nicht folkloristisch. Sie analysiert die Struktur der Folkloreweisen so, wie er sie in den klassischen Sammlungen von Erben (1863), Sušil (1860) sowie in den ersten beiden Sammlungen von Bartoš (1882, 1889) gefunden hatte. Die reflexion von Leoš Janáček stützt sich gleichzeitig auf seine eingehenden Kenntnisse der Musiktheorie, insbesondere aus dem Bereich der Melodik, Tonalität und Harmonie sowie der Rhythmik und Metrik. Der Entstehung der Janáček-Studie über die Theorie des Volkslieds ging die Entstehung einer Reihe musiktheoretischer Studien voraus, wovon auch die Präzisität und Exaktheit der Auslegung des Stils der Volkslieder abgeleitet ist. Leoš Janáček unterscheidet drei Volksliederstile. Den ersten Stil, den er hypothetisch als ältesten erachtet; bezeichnet er als rhapsodischen Stil. Seine Melodie zeichnet sich durch einen Reichtum an Intervallvariationen aus und weist eine freie rhapsodische Form auf. Der Ausdruck dieser Lieder ist tief und ernst, vom Gesichtspunkt des Genres reihen sie sich zu den Balladen sowie den langgezogenen Liedern aus der Natur. Den zweiten Stil, der mit dem ersten mit s[e]inem melodischen Reichtum korrespondiert bezeichnet Leoš Janáček als thematischen. Vom ersten Stil unterscheidet er sich durch festgegliederte rhythmische Motive, die sich in der Melodie wiederholen und so zum formgebenden Hauptfaktor werden. Die beiden ersten Stile kommen nach Leoš Janáček in Mähren vor und repräsentieren die autonome Volksliederschicht in den böh[e]mischen Ländern. Den dritten Stil bezeichnet Janáček als Ringelstil (auch als kleines Rondo) und

129

erachtet ihn, unter Berücksichtigung seiner schematischen Form, als Niedergangstil. Er hat hier die periodischen Dur-Melodien im Sinn, die er insbesondere im Volkslied in Böhmen findet. Die Klassifizierung der Liederfolklore in den böhmischen Ländern von Leoš Janáček ist von beträchtlicher theoretischer Bedeutung, da sie klar den Stil der Folkloreliedertypen in der Region sowie in der hypothetischen Entwicklung unterscheidet. Das, daß Leoš Janáček den Rinlgestil als Niedergangserscheinung bezeichnete, ist vom allgemeinen Gesichtspunkt aus nur schwerlich annehmbar. Eine solche Unterscheidung ist eher für sein eigenes musikalisches Werk von Bedeutung. Leoš Janáček knüpfte darin an die Musikidiomatik des rhapsodischen und thematischen Stils an, die er in seinen Kompositionen, beginnend mit Jenufa (1894-1903) manchmal selbständig entwickelt hat. Die Theorie von Leoš Janáček über den Volksliederstil besitzt so neben der theoretischen auch ästhetische Bedeutung, da sie dazu beiträgt, in den Musikstil seines eigenen Werkes vorzudringen.
      Übersetzung: M. Kouřilová

DAS MUSEUM DES DORFES SÜDOSTMÄHRENS
(Zusammenfassung)

      Wir können die menschliche Kultur als Prozeß der allmählichen Selbstbefreiung des Menschen bezeichnen; ihre Entwicklung verläuft im Spannungsfeld zwischen zwei Tendenzen, von denen die eine zur Beibehaltung der alten Formen führt, während die andere die Schaffung neuer Formen bezweckt. Der Reflex dieses Dualismus äußert sich darin, daß neben neuen Technologien, neuen Bauten sowie neuen gesellschaftlichen Prozessen Institutionen entstehen, die den Schutz und die Kenntnis der Belege der Vergangenheit sichern und die Kommunikation zwischen Vergangenheit und Gegenwart vermitteln. Die zusammengetragenen und geschützten Belege der Vergangenheit werden zu einem kulturellen Erbgut, zu dem seit der Mine des vorigen Jahrhunderts auch Objekte der Bauernarchitektur gehören. Dies beweist sowohl das Interesse an Kopien der auf den Weltausstellungen in der zweiten Hälfte des 19 Jahrhunderts installierten ländlischen Bauten, wie auch das erste im Jahre 1891 in Stockholm eröffnete ethnographische Freilichtmuseum. '
      Ethnographische Freilichtmuseen wurden in ganz Europa bereits in der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts angelegt, aber einen neuen Impuls zur Belebung der Ideen für einen weiteren Bau ethnographischer Freilichtmuseen bildete die Entschließung der internationalen Organisation der Museen ICOM aus dem Jahre 1956, die den Aufbau von Freilichtmuseen als wichtige Form des Schutzes von Andenken der Bauernarchitektur empfahl. In der Tschechoslowakei zogen viele Forscher den Bau zentraler ethnographischer Freilichtmussen in Prag,[/]
      Brno und Martin in Erwägung, es dominierten jedoch Tendenzen zugunsten des Baues von Regionalmuseen, und eines von ihnen ist. das Museum des Dorfes Südostmährens in Strážnice.
      Die Anlegung eines ethnographischen Freilichtmuseums ist eine sehr komplizierte nicht nur technische, sondern auch fachlich-theoretische Aufgabe. Dies bewies die Konferenz des ICOMOS (International council of Monuments and Sites), einer regierungsungebundenen Organisation der UNESCO, die sich mit Fragen des Denkmalschutzes der Bauernarchitektur in der modernen Welt befaßt. Sie fand im Jahre 1971 in der Tschechoslowakei statt und nahm eine Entschliessung an, wonach der Denkmalschutz der Bauernarchitektur vor allem an deren Entstehungsort erfolgen soll; als wichtige Form betrachtet die Konferenz jedoch auch die Übertragung von Objekten in ethnographische Freilichtmuseen. Die ethnographischen Freilichtmuseen sind keine Museen der Bauernarchitektur und ihre Zweckbestimmung ist weitergehend. Der Denkmalschutz erstrebt - wie die Arbeit der Ethnographen aus den Museen in Strážnice, Martin und Rožnov pod Radhoštěm zeigte - die Erhaltung größtmöglicher Authentizität der Objekte, während ein Museum die weitestgehende Identität der Objekte mit einem theoretischen Modell der zu präsentierenden Wirklichkeit anstrebt. Dabei ist unentscheide[d][t], ob das Modell des zu veranschaulichenden Lebens der Gesellschaft den Besuchern in übertragenen Objekten der Bauernarchitektur oder in geschaffenen Kopien und Rekonstruktionen dargeboten wird. Die Objekte und Denkmäler sind doch nur Symbole der Erkenntnis, auf Grund derer das Leben der Vergangenheit geschaffen werden soll, das bereits unwiederbringlich entschwunden ist.
      Die Studie erhebt daher die Forderung, beim weiteren Bau des ethnographischen Freilichtmuseums in Strážnice die Frage zu präzisieren, für wen diese Institution bestimmt ist und worin ihr Beitrag besteht, wenn es sich dabei nicht nur um den Schutz von Originaldenkmälern der Bauernarchitektur handelt. Die Kopien stehen in diesem Museum bloß in der Funktion einer emotional wirkenden Illustration bei der Rekonstruktion des Lebens der Vergangenheit. Gewollt oder ungewollt, ist des Freilichtmuseum stets ein künstlich komponiertes Gebilde, eine gewisse Theaterinszenation, in der einige Elemente unterdrückt, andere hervorgehoben werden. Es ist für Laien bestimmt und von deren Besuch abhängig. Die Schöpfer eines ethnographischen Freilichtmuseums müssen sich vor Augen halten, daß der Besucher nicht nur Objekte und Gegenstände sieht, sondern das Rauschen der Bäume, den Duft der Blumen aufnimmt, kurz und gut, daß seine Wahrnehmung komplexer ist und zu einer romantischen Betrachtung des Lebens des Traditionellen Dorfes führen kann. Deshalb muß man große Aufmerksamkeit den Installationen, den Dienstleistungen der Fremdenführer durch die Objekte und der Analyse ihrer Einwirkung auf die Besucher widmen.
      Übersetzung: A. Hubala

130

OBSAH
Studie a materiály
Bohuslav Beneš: Folklór a protofolklór v politické renezanci ... 73
Jiří Vysloužil: O významu Janáčkovy teorie hudebního stylu na podkladě lidové písně ... 81
Josef Jančář: Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy ... 85
Ze staré vesnice na Náměšťsku na počátku století (Leonard Boček) ... 93
Neznámé prameny k historii moravských krojů (Miroslava Ludvíková) ... 95

Jubilea
Jubileum Zdenky Jelínkové (Alena Schauerová) ... 97
Zdenka Jelínková a strážnický festival (Karel Pavlištík) ... 99
Arnoštu Kubešovi k životnímu jubileu (Josef Vařeka) ... 100
Hana Podešvová-Dymerová (15. 10. 1927-22. 8. 1989) (Dušan Holý) ... 101
Zamyšlení folkloristy nad nedožitými devadesátinami Jiřího Wolkra a Vítězslava Nezvala (Bohuslav Beneš) ... 102
Zemřel profesor Karel Dvořák (Bohuslav Beneš) ... 103

Sympozia a konference
I. mezinárodní dudácké sympozium (Josef Režný) ... 105
Konference o folklorismu ve slovanských literaturách (Oldřich Sirovátka) ... 105
Aktuálne otázky školského múzejníctva (Eva Pančuhové) ... 106
19. etnomuzikologický seminář (Marta Toncrová) ... 106
Seminář o literární přípravě etnografického filmového a videodokumentu v Mikulově (Jiřina Kosíková) ... 107
Strava jako symbol (Miroslava Ludvíková) ... 108
VI. celostátní seminář Lidová kultura v současnosti (Ilona Vojancová) ... 108
Mikulov 1989 (František Synek) ... 109

Živá tradice
IX. mezinárodní dudácký festival Strakonice 1989 (Josef Režný) ... 112
Křenovice 1989 (František Synek) ... 112
Kraj beze stínu 1989 (Jiří Pajer) ........................... 113
Horňácké slavnosti 1989 (Jiří Pajer)..................... 113
Milotice 1989 (Jiří Pajer - Jaroslav Kovařík) ....... 114
Kořenec 1989 (František Synek) ........................... 114
Hudecké dny Slávka Vołavého 1989 (František Synek) ............ 115
Vánoce ve Valašském muzeu v přírodě roku 1989 (Josef Vařeka) .................. 116

Recenze
Etnografija vostočnych slavjan. Očerki tradicionnoj kuľtury (Bohuslav Beneš) ... 117
Margot Schindler. Wegmüssen (Jaromír Jech) ... 118
Soňa Kovačevičová: Človek tvorca (Magdaléna Paríková) ... 119
Ethnologia slavica XX (Bohuslav Beneš) ... 119
Ewa Kosowska: Legenda. Kanon i transformacje. Św. Jerzy w polskiej kulturze ludowej (Andrej Sulitka) ... 121
Piotr Dahlig: Muzyka ludowa we współczesnym społeczeństwie (Andrej Sulitka) ... 121
Grith Lerche: Bondegarde i Danmark 1789-90 (Jiří Langer) .... 122
Jiří Fiala: Novina z francouzské krajiny (Oldřich Sirovátka) .... 122
Peter Scheres Rede was er, den 15. November 1568, samt anderen Ältesten zu Miemtschitz mit Schulmeistern geredet hat (Ludvík Kunz) ... 123
F. Bartoš národopisec z jiné perspektivy (Oldřich Sirovátka) ... 123
Veronika Géciová-Komorovská: Slovenská ľudová paličkovaná čipka (Marie Štěpánková) ... 123
Zdeněk Boháč: Sasko Lužice (Jiří Mudra) ... 124
Jak starka swego Zeflika na powstanie wysłała - Ludowe opowiećci powstańcze (Oldřich Sirovátka) ... 125
Viera Nosálová-Jarmila Paličková: Naše kroje (Miroslava Ludvíková) ... 126

Sdělení
Mezinárodní uznání Jánu Podolákovi (redakce) ... 126
Poděkování Národopisným aktualitám (Vanda Jiřikovská) ... 126
Seznam kniha časopisů z mezinárodní výměny publikací Ústavu lidového umění ve Strážnici za rok 1989 (Věra Zezulová) ................ 127
Resumé ............. 129