národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1990 - ČÍSLO 3-4

STUDIE A MATERIÁLY

K TEORII FOLKLÓRNÍ EPIKY [obsah]


      KAREL HORÁLEK, Praha
      V naší folkloristice se v posledních dvou desetiletích vytvořila zvláštní situace. Zdůrazňuje se potřeba mezinárodní spolupráce, přínos našeho bádání v meziválečném období došel ocenění za hranicemi i doma, trvají však rozpaky v hodnocení některých prací o dílčích otázkách, např. o příspěvcích J. Mukařovského k teorii kompozice písňové i prozaické, z nichž některé byly uveřejněny teprve v souboru Studie z estetiky (1966), napsány však byly už za okupace. v novém souboru poetologických prací Mukařovského, který pro nakladatelství Odeon uspořádal M. Pohorský (Studie z poetiky, 1982), nebylo těmto pracím věnováno tolik pozornosti, kolik by si zasloužily.
      Ani hlavní z nich nebyla do nového souboru pojata; je to poměrně rozsáhlá studie Detail jako základní sémantická jednotka v lidovém umění. Byla napsána 1942 a je zatím dostupná jen v souboru Studie z estetiky (s. 209-222). Jen okrajově se týká folkloristiky několik studií o základních funkcích, pro něž je charakteristické určité názorové kolísání. Jsou zatím rovněž dostupné jen v souboru Studie z estetiky. k některým nesrovnalostem bude v našem výkladu přihlédnuto. To se týká také výkladů o sémantické koherenci básnických textů. Nejdůležitější jsou obsaženy[/] v studii Genetika smyslu v Máchově poezii z r. 1938, jejíž závěry se příkře rozcházejí se studií Umění jako semiologický fakt (1936). Zde je obsahová koherence prohlašována za nezbytnou vlastnost veškerého básnictví a vlastně uměleckého tvoření, v máchovské studii je uvolnění obsahové soudržnosti považováno za specifikum jedné básnické individuality.
      Jen v některých názorech na odlišnost folklórní tvorby od "vysokého" básnictví byli příslušníci pražské školy jednotni. O tom bude třeba ještě při vhodné příležitosti pojednat podrobněji. Zde považujeme za potřebné připomenout, že byly neshody i v pojetí materiálnosti uměleckých znaků. Od Mukařovského se v této věci odlišoval např. P. G. Bogatyrev. Pro něho existoval např. po této stránce rozdíl mezi znakovostí lidového kroje a lidovou poezií. Pro Bogatyreva kroj není jen znak, ale také věc (dodáváme: smysly vnímatelná, sloužící různým praktickým funkcím), naproti tomu lidová píseň je pouze znak (srov. P. G. Bogatyrev: Souvislosti tvorby, Praha 1971, s.125). k tomu je třeba dodat, že u písně stejně jako u jazyka je možnost komunikace podmíněna akustickou materiálností. Je tedy zásadní rozdíl mezi jazykovým systémem a jeho konkretizacemi v dorozumívací činnosti. v případě poezie

133

je tomu stejně jako u jazyka. Bez materiální konkretizace se žádná komunikace neobejde, tedy ani písňová, aťs nástrojovým doprovodem nebo bez něho.
      Jen omezený zájem projevila o Mukařovského práce z okupačních let slovenská badatelka N. Krausová v několika statích, věnovaných převážně otázkám strukturní poetiky, jež uveřejnila postupně v různých časopisech a sbornících v období 1969-1982 a pak s různými doplňky a úpravami v souboru Význam tvaru - tvar významu (1984). Její hlavní zájem platí francouzským ohlasům obnovené sovětské literární vědě, jak ji reprezentují obě silně aktivní skupiny, tartuská a moskevská, v čele s M. Bachtinem a V. J. Proppem. Oba tito badatelé začali publikovat již v letech dvacátých, M. Bachtin hlavně jako lingvista a kritik literárního formalismu (v tomto případě ve spolupráci s několika dalšími badateli). v navázání na výtěžky bádání meziválečného období vyvinul velkou aktivitu profesor tartuské univerzity J. M. Lotman. Ve folkloristice, zvláště v bádání o pohádkách si získal opožděnou popularitu koncem let šedesátých V. J. Propp svou prací Morfologija skazki, jež vyšla v prvním vydání již 1928. Světový ohlas této práce se opírá až o anglický překlad, který vyšel v USA 1958. z něho vychází práce amerického folkloristy A. Dundesa o morfologii pohádek severoamerických Indiánů, jež vyšla v Helsinkách 1964 v serii FF Communications (č. 185).
      Velký zájem o Proppovu Morfologii pohádky dosvědčují další překlady a ohlasy této práce, např. překlad italský, slovenský, český (zatím jen cyklostylové vydání), německý, francouzský, polský aj. Překládá se zpravidla podle 2. ruského vydání r.1969, většinou spolu se statí o transformaci čarodějných pohádek, jež vyšla téhož roku jako Morfologija skazki, a také spolu s pojednáním E. Meletinského, který navazuje na Proppa i v různých dalších pracích. Na Proppovy myšlenky reagovalo se i kriticky, např. švédským badatelem B. Nathor [/]stem v knize Formal or Structural Studies of Traditional Tales (Stockholm 1969). k některým dílčím otázkám zaujal kritické stanovisko také slovenský literární vědec V. Marčok v knize Oľudovej próze (1978). v uvedené práci N. Krausové může náš čtenář postrádat informace o kritických výhradách k Proppově Morfologii pohádky, které vyslovil vedoucí francouzský strukturalista C. Lévi-Strauss. Propp mohl v odpovědi na Lévi-Straussovu výtku nehistorického přístupu poukázat na svou vývojově založenou práci Istoričeskije korni volšeboj skazki, jež vyšla 1946 (2. vyd. 1986). Proppova odpověď vyšla původně jako dodatek k italskému překladu tohoto Proppova díla, ruský originál vyšel pak dodatečně ve sborníku Semiotika jazyka i literatury (1983, s. 566-584). Tato sovětská kniha obsahuje vybrané stati celé světové semiotiky s přihlédnutím k specifičnosti sovětského kontextu.
      Naše výhrady se týkají především několika úvah, v nichž se Mukařovský pokouší o vybudování obecné teorie funkcí, jejíž jádro tvoří systémová charakteristika. v přednášce Význam estetiky (1942, v souboru Studie z estetiky, str. 55-61) navrhl Mukařovský třídění funkcí na základě postojů, které člověk zaujímá ke skutečnosti. Rozeznává celkem čtyři funkční postoje: praktický, teoretický, magicko-náboženský a estetický. Jsou to postoje základní, z nichž některé se mohou dále členit. v případě funkce praktické počítal Mukařovský s členěním mnohonásobným. v případě funkce teoretické se Mukařovský zmiňuje o spolupráci s funkcí praktickou. Funkci magicko-náboženskou spojuje s funkcí estetickou znakový charakter. Tyto dvě funkce se staví podle znakovosti proti všem funkcím ostatním. Postavení znakovosti je však u funkce magicko-náboženské jiné než u funkce estetické. Projevuje se to hlavně tím, že funkce estetická na rozdíl od všech ostatních se co do schopnosti vytvářet společenské hodnoty vyznačuje nezávislostí svého uplatnění.

134

      Z počátků let čtyřicátých pocházejí ještě dvě další Mukařovského úvahy o systému základních funkcí, odvozeném z životních postojů. v přednášce Úkoly obecné estetiky (zač. 40. let, Studie z estetiky, str. 62-64) se mluví jen o třech funkcích, praktické, teoretické a estetické. Estetická funkce se už nestaví přímo proti oběma ostatním, vyznačuje se však všudypřítomností vůči celé ostatní lidské aktivitě, i když nedoprovází funkci teoretickou a praktickou závazně, její přítomnost bývá často jen fakultativní. v přednášce Místo estetické funkce mezi ostatními (1942, Studie z estetiky, str. 65-73) řadí už zase Mukařovský k uvedeným třem funkcím jako čtvrtou funkci symbolickou (náhradou za dřívější náboženskou, pokud se s ní počítá). U té je pozornost soustředěna na účinnost vztahu mezi věcí symbolizovanou a symbolickým znakem. Funkci praktickou a teoretickou spojuje rys bezprostřednosti, funkce symbolická má s estetickou společný rys zprostředkovanosti.
      Jako příklad působení nepřímého (a tím znakového) uvádí Mukařovský chování člověka, který si zhotoví obraz zvířete, které chce zabít, a snaží se toho dosáhnout tím, že obraz probodne; když pak zvíře skutečně zabije, vidí v předběžném zásahu podmínku skutečného zabití. Takové nepřímé působení zásahu na přírodu je ovšem jen iluzívní podobně jako přesvědčení, že zaříkáváním počasí je možno působit na přírodu. Jiná je situace v případě zneuctění vlajky jako symbolu státní svrchovanosti, které je považováno za zneuctění příslušného státu. Potrestání takového přestoupení zákona není odůvodněno vírou v symbolickou posvátnost vlajky, nýbrž konvencí, jakou je podobně odůvodněna povinnost smýt nějaké pohanění soubojem. Mukařovský oba příklady uvádí (s. 69 a 70) bez vysvětlení, že jde o případy zvykového formalismu a nikoli snad také pověrečného ilusionismu. v souhlase s tvrzením, že "účinnost vztahu mezi znakem a věcí jím označenou je základním a nezbytným příznakem znaku symbolického - kde schází, mění se symbol[/] v alegorii", se dá soudit, že Mukařovský přece jen připouští nadpřirozenou moc magické symboliky (srov. v Studiích z estetiky s. 71; tam mluví mimo jiné o magii jako směsi funkce praktické se symbolickou).
      Pronikavějším způsobem zasahuje Mukařovský do folklórní problematiky v studii Detail jako základní sémantická jednotka v lidovém umění (1942, Studie z estetiky s. 209-225). Už v názvu stati je naznačeno, že se zaměřuje na celé lidové umění, nikoli jen na slovesnou tvorbu. Hodně pozornosti je zde věnováno lidové písni, ale jen v její textové podobě, bez zřetele k hudební stránce, ačkoli se z větší části opírá o Sušilovu sbírku moravských písní, v níž jsou texty doprovázeny notovými zápisy. v popředí autorova zájmu jsou zde lidové písně a pohádky, jen na několika málo místech je přihlíženo také k lidovému umění výtvarnému (malbám).
      Hned na počátku autor upozorňuje, že mu jde hlavně o specifické rysy lidové tvorby v poměru k "vysokému" umění. k tomu hned dodává, že se po stránce metodické přiklání k novým proudům vědeckého zkoumání lidové tvorby, hlavně k těm, jež se zaměřují na problematiku funkční a zvukovou. Tato nová orientace umožňuje folkloristice doplnit výsledky dřívějšího zkoumání zvláště v otázkách osvětlování vztahů mezi folklórním uměním a životní praxí. I na magické obřady je obracena pozornost, ale bez vysvětlení, o jaké praktické důsledky tu může při využívání nových výsledků funkčního zkoumání jít; srov. např. tvrzení, že "prostřednictvím folklórního výtvoru jako znaku mohou jedinec i kolektiv usilovat působit na skutečnost (magické obřady a předměty)". Znakový charakter folklórních výtvorů umožňuje odhalovat jejich funkční využití i v případech, kdy je sémantická platnost celku oslabena v důsledku jeho uvolněné soudržnosti. Zde se Mukařovský odvolává na staré zjištění pohádkoslovného bádání, že tematické složky (motivy počínaje) mohou "přecházet volně z pohádky do pohádky jednotlivě i ve skupinách a volně se přeskupovat i uvnitř jednotlivých

135

pohádek" (str. 209). Podobná situace je zjišťována i v lidovém výtvarném umění.
      Pokud jde však o poměry v pohádkové tradici, naskýtá se otázka, jaká omezení pro taková zjištění vyplývají z faktů, které zjistil při výzkumu ruských čarodějných pohádek V. J. Propp (sr. jeho práci Morfologija skazki, 2. vyd. Moskva 1969). Jde především o dvě hlavní pravidla, jimiž se podle Proppa řídí uspořádání základních tematických jednotek, pro něž si Propp zvolil označení "funkce". To jsou akce jednotlivých osob, jež se v poměrně malém počtu (sedmi) vyskytují ve všech čarodějných pohádkách Afanasjevovy sbírky, kterou si Propp vzal za základ. Všech funkcí, jež se v čarodějných pohádkách Afanasjevovy sbírky vyskytují, napočítal Propp 31. Pro ně platí jako základní pravidlo, že tento počet není v žádné zkoumané pohádce překročen (opakované funkce se nepočítají). Druhé pravidlo, které Propp v ruských čarodějných pohádkách zjistil, zní, že pořadí funkcí je stálé, téměř nikdy však není využito všech. Běžně se vyskytují i pohádky jen s malým počtem funkcí. Vypouštěním funkcí na některých místech vznikají nejasnosti; ty bývají oslabovány modifikací funkcí, které se k sobě dostaly v důsledku vypouštění.
      Svou povšechnou charakteristiku uspořádání detailů v lidovém básnictví (k poměrům v lidovém výtvarném umění nemusíme přihlížet, se značnými odlišnostmi zde počítají i specialisté pro tuto oblast) pokusil se Mukařovský doplnit i oslabit na základě spojitostí, které bývají souhrnně označovány jako dějová motivace. v užším smyslu jde o navazování souvislostí dějových, v širším pojetí se zpravidla stává pojem motivačních souvislostí velmi vágním. Jen s různými omezeními lze souhlasit s Mukařovského formulací, že motivace "sjednocuje básnické dílo významově"; různé komplikace vyplývají již z okolnosti, že se různé motivace mohou vzájemně oslabovat. Ve folklórní slovesnosti jsou také běžným zjevem motivace logicky či analogicky vadné. Pro jejich[/] soustavný průzkum se dosud ještě nedostává dostatečně rozsáhlých bádání průpravných. Pokud jde o rozpory mezi pojetím Proppovým a Mukařovského, spokojujeme se poukazem na to, že Mukařovský sám na konci svého pojednání připouští, že i ve folklórním básnictví je třeba počítat s určitým směřováním od expozice k zápletce a odtud po brzdících složkách nebo bez nich k závěru.
      Mukařovského úvaze o detailu v lidovém básnictví se nedá upřít podnětnost a inspirativní síla. Její hlavní vada vyplývá již z okolnosti, že v rozporu s moderní folkloristikou nepočítá se základním rozdílem mezi folklórem slovesným (včetně tvorby písňové) a lidovou tvorbou výtvarnou. Hlavní specifikum slovesného folklóru tkví v tom, že se pevně opírá jen o paměťový způsob konkretizace a že jeho komunikativní forma má jen orálně auditivní materiální základ.
      Svým názorem, že lidová tvorba básnická "přetvářejíc se od reprodukce k reprodukci" ztrácí charakter jednotící sémantické intence, dostává se Mukařovský do rozporu se skutečností, že existují také folklórní útvary, u nichž členění na detaily (už pro malý rozsah skladby) nepřichází vůbec v úvahu nebo aspoň není tak zřetelné, aby se mohlo stát základem pro kompoziční charakteristiku. Tak je tomu ve folklórní tvorbě zvlášť u drobných folklórních žánrů, jako jsou přísloví a pořekadla. Příslovím věnoval Mukařovský, jak jinde uvádíme, za okupace obsáhlou studii Přísloví jako součást kontextu, jež vyšla v souboru Cestami poetiky a estetiky (1971), v jejíž závěrečné části je zdůrazněno, že přes celkový zvláštní ráz přísloví "jakožto součást lidové tvorby slovesné charakterizuje svým způsobem vztah mezi literárním folklórem a umělou literaturou". k tomu se ještě dodává, že lidová tvorba je ve všech odvětvích umění stále pociťována jako dialektický protiklad tvorby "umělé". Proti fixovaným a neproměnným útvarům umělé tvorby stojí díla lidová v podobě nehmotné struktury, jež je uložena v povědomí kolektivu, zatímco výtvor sám se uplatňuje jen v podobě "prchavé realizace".

136

Touto formulací se však Mukařovský dostává do zjevného rozporu se statí o řazení detailů v lidovém umění, v níž přisuzuje lidovému výtvarnému umění stejné kompoziční zvláštnosti, jakou se vyznačuje lidová slovesnost.
      V studii Protichůdci, jejímž předmětem je celkové srovnání básnické tvorby Erbenovy a Máchovy, dospěl Mukařovský k závěru, že motivická soudržnost dějových složek je u obou básníků oslabena, u Máchy však v zaostřené podobě, u Erbena v podobě oslabené. Pro postižení tohoto rozdílu navrhl Mukařovský formuli "tendence k maximální nemotivovanosti dějového rozvoje u Máchy a tendence k maximální motivovanosti u Erbena". z tohoto zjištění pro poměr k folklórní tvorbě vyplývá, že Mácha zastíráním dějové souvislosti stojí folklórní poezii blíže než Erben, básník programově na folklór navazující.
      Není bez zajímavosti, že metodu volného řazení tematických složek, pro něž zvolil označení detailů, přisoudil Mukařovský Babičce B. Němcové. Jde o studii Pokus o slohový rozbor "Babičky" B. Němcové, jež vyšla poprvé 1925 a znova v Kapitolách z české poetiky II (2. vyd. 1948, str. 311-322). v rozkládání děje v množství mnohotvárných detailů shledává Mukařovský přímo tajemství slohového umění B. Němcové. Dodává však k tomu, že podobně jako rozkládá děje jednoduché v drobné detaily, "dovede Němcová touž metodou, hromaděním, shrnout v jediný celek - téměř v jediný děj - děje časově odlehlé (...)". v obou případech děj získává na šíři, vytváří dějové ovzduší, vyvolává i dojmy malebnosti, citového zaujetí a důvěrné pohody. Sotva však může být pochyby o tom, že už v studii o slohu Babičky chápe Mukařovský označení detail stejným způsobem jako v pozdějším pojednání o obsahové soudržnosti v lidovém umění vůbec. v podobném významu jako slovo detail v uměleckém vyjádření užíval v třicátých letech Mukařovský také sousloví "básnické pojmenování". Setkáváme se s tím v jeho dvou studiích o básnickém pojmenování, z nichž první vyšla[/] 1938 jako sjezdová přednáška francouzsky, česky pod názvem Básnické pojmenování a estetická funkce jazyka v Kapitolách z české poetiky I (1948, str. 157-163, znova v Studiích z estetiky, 1966, str. 153-157), druhá česky nejdřív v časopisu Kvart 5, 1948, pak ve spojení s první na uvedených místech 1948 a 1966. v některých bodech se tyto práce stýkají se statí Umění jako sémiologický fakt, jež vyšla francouzsky jako sjezdová přednáška 1936, česky v Studiích z estetiky (1966, s. 85-88).
      Zde rozeznává Mukařovský u každého uměleckého díla složku věcnou (materiální, dílo, věc) od složky sémantické, nehmotné (tzv. estetický objekt), která "bytuje v kolektivním vědomí"', k těm pak přidává ještě vztah obou těchto složek k označované věci, který z celkového znaku, tj. díla věci spolu s estetickým objektem dělá znak autonomní; jeho sémantickou platnost blíže určuje jako kontext sociálních fenomenů, k němuž patří věda, filozofie, náboženství, politika, ekonomie atd. Za zvláštní sémantickou složku uměleckého znaku považuje Mukařovský obsahovou náplň uměleckých děl syžetových (dějových), jež funguje jako informace komunikativní. Zvláštností této sémantické složky je to, že nemá hodnotu existenciální, její předmětná platnost může být fiktivní. v tom smyslu se dá u uměleckého díla mluvit o sémantické podvojnosti, estetické (autonomní) a komunikativní.
      V studii o básnickém pojmenování z r. 1938 se Mukařovský zaměřuje hlavně na otázku, jakým způsobem je v umění dosaženo sémantické soudržnosti jednotlivých složek, která dělá z díla tzv. globální znak (souhrnnou estetickou informaci). Tato sémantická celistvost je charakteristická zvláště pro básnictví. Básnické pojmenování "se liší od pojmenování sdělovacího tím, že jeho vztah k realitě je oslaben ve prospěch jeho sémantického zapojení do kontextu". v básnictví jsou praktické funkce jazyka, "tj. funkce zobrazovací, expresivní a apelativní", podřízeny funkci estetické, jež činí středem pozornosti znak sám; právě převaha této funkce působí důležitost kontextu

137

v poezii pro pojmenování. Funkce estetická jakožto jedna ze čtyř podstatných funkcí jazyka je potenciálně přítomna v každém projevu jazykovém; proto specifický charakter básnického pojmenování záleží jen v radikálnějším odhalení tendence vlastní každému pojmenovacímu aktu. Oslabení bezprostředního vztahu básnického pojmenování k realitě je vyváženo tím, že básnické dílo vstupuje, jakožto pojmenování globální, ve vztah k celému souboru životních zkušeností subjektu, ať tvůrčího, nebo vnímajícího (Kapitoly z české poetiky I, s.162-3).
      Zdá se však, že si Mukařovský nebyl jist průkazností celé této argumentace. Nasvědčuje tomu skutečnost, že ve studii Genetika smyslu v Máchově poezii (Kapitoly z české poetiky 4, 1948, s. 239-310) vysvětluje podstatu básnického tvoření (aspoň Máchova) jinak. Místo dřívějšího zdůrazňování sémantické koherence jako podstaty básnického nebo dokonce uměleckého tvoření nachází u Máchy pravý opak: sémantické drobení textu, oslabená obsahová koherence. Na s. 270 se zde např, o Máchově slohu říká, že je "ovládán tendencí stavěti vedle sebe pojmenování poměrně velmi samostatné, takže se mohou uplatňovat mnohonásobné a mnohosměrné vztahy mezi nimi, navazované přímo, bez prostřednictví jednosměrné progresivní významové linie kontextu, vztahy, jejichž uskutečnění je přenecháno asociativní schopnosti čtenářově". O vnitřním "rozvolnění" větných celků se zde mluví na s. 273.[/]

Shrnutí Přes různé nedůslednosti a rozpory, na jejichž odhalení se mají podílet i naše poznámky, působí Mukařovského názory pozitivně na rozvoj naší literární vědy i folkloristiky. v podobném smyslu se vyslovuje i M. Pohorský v doslovu k rozsáhlému výboru z poetologických studií Mukařovského, který vyšel nedávno v nakladatelství Odeon. s respektem se staví k literární vědě pražské školy i mnozí odborníci v zahraničí, hlavně v zemích střední a východní Evropy. Větší koordinovanost tohoto usilování by byla na prospěch věci.

138

Národopisné aktuality, roč. XXVII. - 1990, č. 3-4

DAR VE SNÁCH
(O HARMONICKÉ KRÁSE MORAVSKÝCH LIDOVÝCH PÍSNÍ) [obsah]


      JAN TROJAN, Brno
      Již vícekrát byly oceněny nesmírně poetické nadpisy písní ve velké sbírce Františka Sušila Moravské národní písně. k nejhezčím názvům náleží Dar ve snách, mimoděk vyjadřující nejen výstižně obsah písně, ale také její textový i hudební půvab. Tak přiléhavé označení písně vnucuje myšlenku, že ty nejpozoruhodnější nápěvy, s nimiž se setkáváme právě na stránkách Sušilovy nedostižné, monumentální sbírky, jež sotva má obdobu u nás i široko daleko po světě, se téměř vymykají logickému výkladu; jako by se vynořily ze sna. Složitost nápěvů, zejména jejich melodické stránky, zaujala nejednoho váž(e)ného hudebníka. Některé písně se zdály nevysvětlitelné, jiné nahodilé; o nahodilosti se zmiňuje v řadě případů sám nejpovolanější znalec a milovník lidové písně Leoš Janáček.
      Pozastavme se u některých zapadlých nápěvů (neboť právě ty nejzajímavější nápěvy pochopitelně nedojdou zvláštního rozšíření, spíš naopak) a pokusme se odpovědět na otázku, zda jde o písně záhadné, nevysvětlitelné, nebo o krásu, jež dosud nebyla oceněna.
      Nejdříve se zastavíme u písně, jež dala název našemu výkladu. Je to milostná od Slavkova Dé mně, Bože, ten dar,č. 492 Sušilovy sbírky. Především si všimneme, že velmi[/] názorně dokládá skutečnost známou každému, kdo se sbírkou zevrubněji zabýval, totiž přítomnost pozoruhodných nápěvů nejen na východní Moravě, jak se to povrchnímu pozorovateli může jevit, ale také v jiných oblastech, zde konkrétně na Brněnsku. Sušil začíná dominantou, jež ve 3. taktu klesá na tóniku. Máme však za to, že výstižnější notační výklad bude začínat tónikou, jež klesá ve 3. taktu na subdominantu, což je charakteristický rys moravské nápěvnosti, a subdominanta pak převládne do konce nápěvu. Tato nadvláda subdominanty v průběhu písně je sledovatelná i ve hře valašských a lašských hudců. Lze ji doložit na valašské kúlané Bude zima, bude mráz (Bartoš I, č. 50).
      Všimněme si ještě varianty, kterou zapsal Hynek Bím r. 1909 a jež se nachází ve sbírce Moravské písně milostné pro č. 69, lb, Daj ně, Bože, ten dar. Tentokrát je nápěv notován jako mixolydický, ale co je to za mixolydickou, která má v kadenci malou tercii místo charakteristické velké (hes-h)? Notujeme po našem způsobu jako dur; začínáme hlavní tóninou, jež se nám jeví logická (těžko si dovedeme představit, že by lidoví hudci, podle J. Vysloužila tvůrci harmonické stránky moravské písně, začínali

139

jinou než hlavní tóninou - tedy taky ne dominantou, jako u Sušila v písni od Slavkova), a jež se láme v hlavní césuře v podobě janáčkovské moravské modulace (my tomu říkáme hudecká funkce mixolydická, M1). Všimneme si, jak se tato funkce střetá v drsné harmonické příčnosti s dominantou v taktech 6-7 (hes-h). Zdá se nám, jako by právě tato hudecká funkce měla taky prsty v tom, že nápěv skončí namísto v původním dur v moll stejnojmenné. Tentokrát můžeme náš výklad opřít o praxi novodobých kapel. Pro srovnání uveďme slováckou Skoro ráno bývá dyž kohútek zpívá ze sbírky Slovácké písně s hudeckým doprovodem Vladimíra Klusáka, č. 24. Nápěv i harmonizace jsou prakticky shodné.[/]

      Právě tak, jak se přesouvají nápěvy ze základní tóniny durové kamsi dolů, klesajíce do sféry subdominanty nebo dokonce sníženého sedmého stupně, mohou prudce stoupat směrem vzhůru. Skok směrem vzhůru má opačný účinek nežli pokles směrem dolů. v písničce Co to máš, děvečko jako by se náhle před valašským chlapcem rozsvítila dívčí krása. A ve slezské písničce Laštověnka, černy ptok ze Sušilovy sbírky (416) je účinek skoku stupňován tím, že nastupuje po subdominantě, tedy jako by po obratu směrem dolů. Dochází k střetu chromatické terciové příbuznosti (F - D). Sušil notuje nápěv, jako by začínal 1. stupněm mixolydické tóniny (se sníženou sextou).[/]

      Některé moravské nápěvy lze vykládat notačně vícerým způsobem při zachování charakteristických znaků vertikálních. Uveďme příklad pozoruhodný tím, že ani několikerý výklad nápěvu nás plně neuspokojí. František Sušil zapsal píseň od Příbora (č. 444) jako mixolydickou se sníženou sextou, což představuje jeden ze vzácných ty

140

pů stupnic severovýchodní Moravy. Čtvrtý stupeň v hlavní césuře, moll subdominanta následující v dalším taktu i kadence v závěru, vedoucí do durové tóniky - to vše působí ve vertikální úpravě nápěvu věrohodně; náhlý je však skok na sedmý stupeň v prvém taktu. Posuňme tedy tóniku o půl taktu a ve druhé notační verzi začněme druhou dominantou (hudeckou funkcí Ll). Tento výklad je ještě méně přesvědčivý. Zkusme ještě posunout tóninu do hlavní césury, avšak ani takto nebudeme zcela spokojeni z teoretického hlediska. Tónika se málo uplatňuje a je vystřídána vzápětí mollovou tónikou stejnojmenné tóniny. Zůstaneme tedy tentokrát u Sušila jen s tím, že nebudeme notovat mixolydickou, ale durovou se sníženou septimou značenou vždy jen zvlášť, ne v předznamenání. Prvý řádek naší ukázky by nesl tedy předznamenání C dur, snížené hes by se značilo zvlášť v prvém, druhém a šestém taktu.[/]

      K nejpůvabnějším nápěvům moravských lidových písní náležejí ty, u nichž se projevuje výměna mollové tóniny za její durovou paralelu, případně dur stejnojmennou (a moll- C dur- A dur). Přitom často zcela nenápadně se prolíná mollová tónina s durovou paralelní - což lze vysvětlit původem těchto nápěvů ze starého modu kdežto dur stejnojmenná nastupuje překvapivě, obvykle se rozjasní na závěr nápěvu. Na tento typ lze uvést pěkný příklad v písni ze Studénky na Těšínsku, kterou zaznamenal František Sušil jako svatební zpěv nevěsty (č. 1256).

141

      Prolínání tónin, oscilace nebo světélkování tóninové, jak to nazývá originálně Leoš Janáček, tolik příznačné pro moravské a slezské nápěvy, může dospět do takových poloh, že se zdají být některé zvlášť výrazné nápěvy nesrozumitelné nebo dokonce zmatené. A přece i v tom nejsložitějším, na prvý pohled zcela nevysvětlitelném nápěvu lze odkrýt typické znaky a zákonitosti, pokud je stavěn skutečně na tradici.
      Ilja Hurník píše ve fejetonu My Vikingové, otištěném v knížce Lístky vavřínové, s pýchou o svém rodném Slezsku a uvádí jako doklad zcela ojedinělé melodie píseň ze Sušilovy sbírky (č. 549):
      Znáte píseň Chodzila po lesi? Začíná v g moll, bloudí po nepostižitelných harmoniích jako v beztížném stavu a končí v E dur! Takovou píseň nenajdete na Moravě, podobnou nenajdete nikde na světě.
      A přece i tento, jistě naprosto unikátní nápěv, lze chápat teoreticky, přihlédneme-li k vývoji moravské a slezské lidové písně. Melodii spolu s jejím harmonickým[/] výkladem, který připojujeme, nelze vyložit z hlediska klasickoromantické teorie, jakožto racionálně komponovanou, ale jednak jako relikt staré vokální pravrstvy (My Vikingové!), jednak jako resultát hudecké představivosti, jež pracuje s posouváním modelů ze stupně na stupeň bez ohledu na slušné vychování umělé harmoniky, podle vlastní praxe a zvyklostí. Pokusme se ale už o výklad nápěvu a jeho vertikální složky.
      Především je třeba předeslat, že na tuto podivuhodnou píseň nelze hledět ve smyslu klasickoromantické umělé hudby jako na hotový útvar se složkou melodickoharmonickou a rytmickou. Stojíme tu nejméně před dvěma samostatnými výrazovými rovinami, archaickým nápěvem, původně nevyžadujícím harmonický výklad a novější harmonizací, jež ovšem musí vycházet z hudeckých tradic.
      Pokud se týká nápěvu, který bychom přesněji označili jako nápěv založený na archaických melodických a také metrorytmických obratech, hned na.počátku si všimneme kvintové tetratoniky v z rcadlovém obratu (e1, a1, h1), jež vyplňuje první polovinu úvodního trojtaktí, zatímco druhá polovina náleží psalmodickému ternu (c2, a1, g1). v následujícím dvoutaktí zazní opět kvintová tritonika (g1, c1, d2), po ní v dalším dvoutaktí útvar terna dětských písní, v o bratu (h1, e2, d2) a s citlivým tónem k d2 (cis2). Za hlavní césurou sledujeme v trojtaktovém útvaru sextové kvaterno se zvětšenou kvartou (e2, cis2, a1, g1), kdežto další dvoutaktí(!) je jeho převratem. Zcela se vymyká našemu vnímání na prvý pohled durový trojzvuk v závěru nápěvu (cis2, ais1, fis1).A přece se s podobnými kadencemi setkáváme v Sušilově sbírce zejména ve starobylých písních obřadních. Útvar je nápadný descendečností a metrickým rozšířením na delší notové hodnoty, např. Sušil č. 20, 34, 152, 199, 277, 348, 672 ,1328 ,1346 ,1560 atd. Tato durová tritonika je zřetelným projevem archaismu v moravských nápěvech. A ještě jedné důležité věci si všimněme v analýze melodie této jedinečné písničky. Sušil ji zaznamenal

142

tak, jak mu to bylo dostupné ve smyslu jeho hudebního vzdělání - máme na mysli tentokrát metrorytmickou stránku, jež jak známo náleží ke slabinám romantických notových záznamů melodií lidových písní. Jestliže nezapsal metrum podle našich současných hudebně folkloristických představ, nepochybně vzhledem ke svému znamenitému hudebnímu sluchu zachytil dobře deklamaci, rytmické hodnoty nápěvu. Všiměme si, jak věrně sleduje deklamace právě ony archaické melodické útvary, které jsme stanovili v melodii. Naznačujeme tyto útvary svorkou nad nimi.
      A nyní k vertikálnímu zhodnocení písně. František Sušil ve shodě se svou zavedenou praxí zachycuje nápěv a předznamenáním naznačujícím, že za hlavní tóninu považuje tóninu závěrečnou. Takto mu končí píseň na dominantě mollové tóniny, avšak začíná na tónice mollové tóniny o velkou sekundu nižší! Máme za to, že moravské nápěvy mají vždy hlavní tóninu výchozí, nikoli závěrečnou. Nápěv podle toho začíná v a moll, avšak hned v prvém trojtaktí se charakteristickým obratem, jemuž říkáme mollezza dura (c2, al, gl) dostává do durové paralely (C dur), jež ovládne první polovinu dalšího čtyřtaktí. Ve druhé polovině čtyřtaktí se přehoupne melodie do druhé (durové) dominanty. z hlediska klasickoromantické harmonie je to nezvyklé, avšak v moravských nápěvech to není nic divného. Cítíme za tím působnost hudecké funkce lydické, L1. Za hlavní césurou se objeví na ploše trojtaktí hudecký obrat, který je obecně rozšířen jako funkce M1, mixolydická, přičemž prvý člen této funkce je akord dur stejnojmenné z hlavní tóniny a moll (A dur). Další dvoutaktí je obratem této funkce a na prvý pohled nevysvětlitelný závěr ve vzdáleném Fis dur je ve skutečnosti opět hudeckým útvarem. Stojí tu vedle sebe tónika dur stejnojmenné (A dur) a akord chromatické terciové příbuznosti (Fis dur), tedy vztah, který známe ze závěru písně Aj, něvezcě mne přes ten les (viz notový příklad v této stati). Archaický melodický útvar durové[/] tritoniky lze tedy vyložit i hudecky, jako prostý posuv akordů, jak je to v hudecké praxi moravské obvyklé.

      Zdá se, že ořeší vyvolávalo u tvůrců lidových písní moravských zvlášť půvabné asociace. Svědčí o tom nápěv, který zaznamenal František Sušil v blažených dobách, kdy se takřka na periferii Brna zpívaly velkolepé písně, jak poznamenal Karel Plicka v doslovu k prvému dílu Českého zpěvníku. Píseň Holianský prótí (Sušil 947) se vztahuje k dnešní části Brna, Juliánovu. Sběratel ji notuje jako začínající na dominantě a končící na tónice, zase ve shodě se svou praxí základní tóniny jako závěrečné. Máme za to, že genezi nápěvu lépe vystihuje výklad, podle něhož melodie začíná tónikou a končí subdominantou. Toto na prvý pohled z hlediska klasickoromantické harmoniky nezvyklé zakončení písně na čtvrtém stupni je ve skutečnosti na Moravě právě charakteristické, jak

143

jsme se o tom mohli přesvědčit v písni Dé mně, Bože, ten dar (viz notovou ukázku v naší studii). Geneticky názorný je zejména postup nápěvu od počátku směrem k hlavní césuře, kde spočine na tónice tóniny o velkou sekundu níže položené, a to je tzv. hudecká funkce mixolydická Ml, schematicky vyjádřeno kytarovými značkami C - B. Po hlavní césuře se melodie podle našeho výkladu obrací do moll dominanty, což je důsledek zavedení hudecké funkce M1 a skončí opět jejím vlivem na subdominantě.
      Zahrejme si tento nesmírně půvabný nápěv s pravděpodobným vertikálním výkladem lidových hudců. Není to typ hodný tvůrčí představivosti Antonína Dvořáka?

P. S. O melodických archaických útvarech a tzv. hudeckých funkcích viz obšírněji Jan Trojan: Moravská lidová píseň. Melodika. Harmonika. O harmonické struktuře lidové písně jako rezultátu melodické složky. Praha 1980, 218 str.

144

Národopisné aktuality, roč. XXVII. - 1990, č. 3-4

K ETNOGRAFICKÉMU OBRAZU MORAVY NA ROZHRANÍ 17. A 18. STOLETÍ [obsah]


      KAREL FOJTÍK, Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, Brno
      Bádání o etnických a také etnografických skupinách a o jejich specifických rysech není ve světové ani naší etnografii nové. Bylo implicite obsaženo v každém záměru, který směřoval k dokonalému sebrání, regionálnímu začlenění a klasifikaci rozličných etnografických a folklórních jevů, k jejich přiřazení k určité místní, sociální nebo profesní skupině obyvatelstva, a většinou také k jistému ocenění úlohy při posilování vědomí sounáležitosti u příslušníků té které zdůrazňováním odlišnosti jejich životního způsobu od všech obdobných skupin jiných, zvláště žijících v nejbližším sousedství. Záhy byla objasněna podstata mimořádně vysokého účinku tohoto společensky integrujícího působení tradovaných kulturních jevů ve vytváření vztahu každého jednotlivého příslušníka k vlastní tradici, do pozdního 19. století vštěpovaných do povědomí každého příslušníka skupiny od jeho raného dětství a všemi prostředky nátlaku vymáhaných od všech "novotných" obyvatel, kteří byli do skupiny přijímáni jako dospěli lidé. Výrazem vysokého hodnocení vlastní kulturní tradice byla i neochota připustit, aby se nejvýše hodnocené její elementy rozšířily k jiným skupinám v sousedství, a zároveň úsilí obohacovat ji nově vytvářenými originálními prvky.1)[/]
      Oslabovaní účinnosti různých prostředků ekonomického i mimoekonomického nátlaku, kterými byl do 19. století vynucován konformismus vztahu k místní tradici a na kterých byla založena vnější homogenita bezvýhradného uznávání hodnot jejích norem a forem, přivedlo k podstatnému zmenšení jejich závaznosti, zejména když byly i z obecně platných a uznávaných pravidel povolovány koncese, výjimky pro obyvatele zvłáště majetné nebo jinak výjimečné. Jejich využití pro zdůraznění rozdílů mezi různými skupinami lidu, rozšířenému v politické praxi tzv. "občanských stran" ještě v prvních desetiletích našeho století, bylo do života jmenovitě vesnického zemědělského obyvatelstva povzbuzováno zvenčí a spojeno se zdůrazňováním vnějších odlišností, povyšovaných ze sekundárních na primární, určující.2)
      Zároveň byla v naší i světové etnografii vyzvedána důležitost zkoumání vývoje intenzity povědomí příslušnosti jednotlivce ke skupině a zjištění hierarchie znaků, v kterých se nejotevřeněji manifestovalo a manifestuje povědomí etnické, resp. etnografické nebo i jen lokální sounáležitosti,3) a prakticky prokazována nutnost využít k poznávání těchto otázek také takových druhů pramenů, jejichž užití nebylo v etnografii doposud obvyklé. Není náhodné,

145

že nejvýznamnější práce, které se o tyto netradiční prameny opíraly a které v naší etnografické literatuře směřovaly k jejich interpretaci, pocházely většinou z pera historiků. Ti v národopisných časopisech zpřístupnili archívní zápisy a přesvědčovali o jejich použitelnosti pro pronikání etnografova poznání hlouběji do minulosti, za hranice paměti informátorů, o jejich významu jako prostředku k prověřování přijatých představ o stáří tradovaných jevů i jako východisek k tvorbě odůvodněných hypotéz.4) Důležitost svědectví těchto pramenů, jakkoliv nejednou kusých, vystupuje se zvláštní naléhavostí jmenovitě při studiu historického procesu utváření a vývoje etnických celků a jejich hranic, při jejichž rozlišování nelze vždy vystačit s rozlišujícím kritériem jazyka, jenž "jako kritérium etnického rozlišovatele musí být v spojení s jinými znaky, vzatými z oblasti materiální kultury a způsobu života. Formy obydlí, půdorysy obytných a pomocných místností, vnitřní vybavení domů, hospodářské nářadí, oděv, strava vytrvale uchovávají etnický kolorit," a je možné alespoň "v případě potřeby uvést svědectví o uvedených stránkách materiální kultury jako doplňující kritéria k určení etnické příslušnosti a používat jich v sporných případech jako svérázného etnografického lakmusového papíru".5)
      Pokud jde historický vývoj etnografických jevů na Moravě, mají mezi podobnými pracemi přední místo tři příspěvky, založené na starších pramenech a otištěné v časopise Český lid:
      První z nich je přetisk dopisů "o slavném rodu Hanáků", které v 70. letech 18. století psal olomoucký kaplan Filip Friebeck Maxmilianu Schimeckovi, učiteli češtiny na Theresianu, a kterých Schimeck zneužil k napsání causerie "Von den Hannacken in Mähren", otištěné koncem 70. let v Schlözerově sbírce "vyměněných dopisů", popisujících v duchu módních "sentimentálních korespondencí" podivuhodné zvláštnosti života obyvatel odlehlých končin a "zajímavosti historické a politické". Friebeckovy dopisy, které nebyly dosud podrobně[/] analyzovány, jsou z velké části kompilací starších názorů o vzniku jména Hanák, Haná, o významu zvláštní úrodnosti Hané pro vytvoření povahy Hanáka, o údajných podobnostech mezi vrozenou povahou Hanáků a proměnlivostí toku říčky Haná, o hranicích Hané, o potravě a nářečí obyvatel, a zároveň o sebevědomí, které vyznačovalo vztah zámožných selských obyvatel Hané k nezámožným obyvatelům sousedních oblastí, které se úrodností půdy zdaleka nemohly Hané rovnat. Obsahují však také autentické údaje o hranici hanáckého území, vytýčené podle informací, které Friebeck získal vlastním "terénním výzkumem", konaným místo od místa.6)
      Podobně přistoupil k Hané neznámý autor mapy "zaslíbené země Hané" ze začátku 19. století. Také tato mapa vyjadřuje v kresbách na parergu jednoznačně převahu majetných a blahobytných "pravých" Hanáků a neméně jednoznačně vyzvedá jejich bohatství ve srovnání s málo majetnými sousedy, jejichž obydli je se zřejmým posměškem označeno "Lopatáři", "Šlejfíři", "Tragačníci", "Metláři", "Slaměnkáři", "Kopáči" a jejich domov označen "Země Šlejfiřův".7)
      Jiného rázu je Gallašův spis o Valaších v bývalém Přerovském kraji, který se stručnými úvodními poznámkami přetiskl Karel Kadlec.8)
      Nepovšimnut zůstal obsáhlý soubor záznamů, které v posledních desetiletích 17. století a začátkem 18. století na pokyn olomoucké biskupské kanceláře podávali moravští a slezští faráři o stavu svých farností, uložený v Státním oblastním archivu v Olomouci ve fondu A.C.O. se signaturou B 12, číslo 3/671.
      Údaje, které tento soubor přináší, jsou značně rozmanité. Vysvítá z nich především rychlý postup rekatolizace také v krajích, jejichž obyvatelé byli ještě v minulém pokolení přední oporou nekatolictví, např. na Rožnovsku a na Vsetínsku, kde nekatolictví mohlo mít oporu v blízké hranici s Uhrami 9) Třebaže obyvatelé městeček a vesnic, proklamovaných za úplně a upřímně katolické, velmi

146

často nežili se svým knězem v dobré shodě a dávali najevo svůj odpor vůči duchovnímu správci farnosti neochotou docházet na náboženské cvičení,10) odmítáním konat obecní roboty na opravách farní budovy nebo školy,11) není důvodu pochybovat o věrohodnosti sdělení, že "není ve farnosti heretika" - podobný vztah nebyl zvláštností ani tam, kde v pozdním 16. století spravoval farnost kněz nekatolický. Závažnější byly projevy nevážnosti k.církevním žehnáním a obřadům, které byly ze strany církve vymáhány s rostoucí přísností, např. k církevním oddavkám. Snoubenci k nim přicházeli nevážně, nejednou se k obřadu dostavili opilí, takže biskupství považovalo za potřebné nařídit farářům, kteří snad byli příliš povolní vůči této "pohoršlivé zvyklosti", že smějí oddávat jen snoubence střízlivé a jen v dopoledních hodinách při mši nebo po ní. Nejvýrazněji se odpor ke katolickému žehnání sňatku projevoval v četných případech obchodu pro požehnání sňatku do Uher k nekatolickému knězi.12) Sem hledí také odmítání odvádět knězi desátek, na které si opětovně stěžovali faráři ve svých zprávách,13) zde však měla svou úlohu tvrdost, se kterou v mnoha místech vymáhali proti zvyklostem desátky i z pustých polí. Požadavek faráře dostávat desátek i z pustých poli v obci - také desátků se týkala kolektivní poruka vesnické pospolitosti a obce za včasné a úplné splnění povinnosti - byl patrně tak obecný, že olomoucký konsistorní úřad považoval také zde za potřebné vydat o tom zvláštní instrukci.14) Neméně tíživé byly poplatky za provedení předpisovaných církevních úkonů, jejichž přesné provedení bylo vydáváno za základní podmínku spasení.15) Vcelku již v 70. letech 17. století převládá ve všech zprávách obraz země osídlené věrnými katolíky, mezi nimiž není jinověrců nebo hloubavců,16) a kde jen málo jednotlivců tu a tam přejde přes hranice a zdrží se po některý čas v městečku nebo ve vsi.17) Není pochyby, že k rychlé restituci katolictví přispělo vedle vytrvalého a tvrdě trestajícího tlaku duchovní i světské vrchnosti a násilí, které donutilo nejvěrnější a nejupřímněji[/] věřící nekatolíky, spoléhající na svou zdatnost hospodářů a řemeslníků, opustit majetek a vydat se za nejistou existencí do Polska nebo častěji do Uher, také rozvíjení nádhernosti církevních obřadů, na kterých fara dovedně využívala zařazení dětí do slavnostních procesí a při kterých začleněním dospělých hospodářů do určitých obřadních funkcí - jako nosičů rozžatých svící, nesení baldachýnu, a zařazení na čestné místo dotvrzovala jejich postavení v místě a odměňovala jejich pravověrnost 18)
      Pro etnografii však mají největší význam ta sdělení, která směřovala k vymezení zvláštností některého kraje, vyjádřenému jeho pojmenováním, např. na Uherskobrodsku "Zálešáci",19) a sdělení, která zařazovala mluvu a oděv obyvatel jednotlivých míst v rámci té které farnosti, a to namnoze také nejmenších osad, které k farnosti patřily. Vzhledem k tomu, že všechny zprávy byly psány jako odpovědi na otázky biskupství, které jejich odpovězení považovalo za jednu z povinností faráře, přinášejí údaje v podstatě ve shodné podobě, porušované jenom ojediněle exkursem o některé zvláštnosti místa, např. o Žarošicích jako význačném poutním místě, proslaveném prastarým kostelíkem vydávaným za nejstarší na celé Moravě a stejně i léčivým pramenem,20) o sídelním charakteru osad, o jejich velikosti a lidnatosti,21) o úrodnosti nebo naopak neúrodnosti pozemků,22) o význačné stavební památce v místě nebo v okolí,23) je zajištěna relativně vysoká úplnost shromážděných údajů o základních zjišťovaných skutečnostech. Tato úplnost je zvláště důležitá v oblasti informací o mluvě a oděvu obyvatelstva, které jsou samostatným dotazem ankety a které tak zachycují stav mluvy a oděvu obyvatel na největší části Moravy a části Slezska na přelomu 17. a 18. století.
      Je otázka, nakolik můžeme považovat údaje jednotlivých zpráv celého souboru za věrohodná svědectví o stavu mluvy a oděvu v jednotlivých místech farnosti, reprodukci sebeoznačování, používaného obyvateli místa k vyjádření své příslušnosti k místní nebo regionální skupině. Soudíme,

147

že o průkaznosti údajů o mluvě a oděvu obyvatel jednotlivých míst uvedených ve zprávě není zpravidla třeba pochybovat. Faráři, kteří zprávu podávali, pobývali ve své farnosti přes rozsáhlý pohyb kněží kolem polovice 17. století dlouhou dobu, mnozí z nich i dvě desetiletí a déle, u většiny podávaných zpráv je uveden počet let jejich působení, a tam, kde kněz nastoupil k správě farnosti nedávno a k tomu zdaleka, doptávali se podobně jako světští správcové na potřebné údaje svých důvěrníků, kteří konali zvláštní služby i v jiných ohledech, např. při sledování osob podezřelých z nekatolictví, v první řadě u hospodářů kostelního jmění. Není proto pochyby, že farář byl schopen spolehlivě zjistit mnohem podrobnější údaje o životě obyvatel svých vesnic, než byly prosté údaje o mluvě a o oděvu v jednotlivém místě, o jejich dialektu, o přiřazení k určité etnografické skupině, k určitému regionálnímu typu, za pravdivé, zpravidla přejímající označení používané místními obyvateli, a to také tam, kde byla mezi obyvateli jednotlivých vesnic a městeček ve farnosti mimořádná různost zejména v oděvu, např. na jihovýchodní Moravě. Také tam je v jednotlivých zprávách patrná snaha o přesné vyjádření povahy mluvy a zejména oděvu, o jeho odlišení od oděvu sousedních míst vyjádřením zvláštních prvků, které se v něm projevují a které mu dodávají zvláštní ráz, jehož výsledkem je rozlišování typů oděvu i na malém území, např. v okolí Uherského Brodu "oděv slovenský', "moravsko-slovenský", "moravsko-uherský", "uhersko-slovenský".24) Příčinu snahy kněze vyznačit podrobně a přesně údaje o širokých lidových vrstvách, kterých si většinou nevážil a s kterými nejednou byl v trvalých rozbrojích, hledáme v okolnosti, že psal vyžádané údaje pro biskupskou konsistoř, a také pro to považujeme za nepochybné, že v složitějších případech, o které nebyla zvláště na východní a jihovýchodní Moravě nouze, zjišťoval nebo alespoň ověřoval odpovědi u starousedlých obyvatel místa. Ize předpokládat, že právě v takových případech se ve zprávě zapisovalo[/] označení, které o sobě užívali sami vesničané, a že sem proniklo také jejich vlastní povědomí o obdobách jejich oděvu s oděvem obvyklým v některé oblasti sousední.
      O spolehlivosti údajů svědčí rovněž na jedné straně naprostá shoda v označení stavu v takových místech, v kterých k faře patřila jenom část usedlých, zatímco jiná část jich patřila k jinému panství i k jiné farnosti,25) o kterých tedy máme zachovány zprávy od dvou farářů, na druhé straně skutečnost, že mluva a oděv, zařazené v jednotlivých místech k určitému typu, vytvářejí na celém území souvislé oblasti, přičemž jsou hranice mezi těmito oblastmi jednoznačně vyznačeny, a zároveň nejsou zanedbány výjimečné případy používání odlišného nářečí a typu oděvu v některém místě uvnitř těchto oblastí.26) Na hranici mezi nářečími nebo typy oděvu je tedy oprávněnost zařazení jednoho informátora-faráře ověřována údaji jiného faráře, podavájícího svou zprávu i prostřednictvím jiného děkanství. Konečně je vysoká pravděpodobnost správnosti zpráv prokázána i porovnáním povšechného charakteru oblastí se stavem zachyceným etnografickým výzkumem v 19. století, třebaže hranice rozšíření jednotlivých krojových typů se nekryjí s jejich rozšířením v 17. století.
      Na úsilí o dosažení nejvyššího stupně přesnosti poukazuje rozlišování v obecných termínech, kterých se ve zprávách užívá k označení kategorie "mluva" a "jazyk", a to při vší schematičnosti odpovědí, ovlivněné stereotypností otázek a při předpokládaném použití jediného a společného latinského termínu v položené otázce.27)
      Nejobecněji se používá označení "lingua" (jazyk) "lingua boemica", "lingua moravica", avšak také "lingua hanatica" nebo "moravo-hanatica", snad proto, že termínu bylo použito v položené otázce. Méně často se k označení místní mluvy užívá vyhraněnějšího a přesněji vymezujícího termínu "sermo" (mluva) - "sermo moravicus", "sermo moravo-slavonicus",28) označujícího již v klasické latině mluvu obecnou v určitém místě nebo mluvu určité sociální

148

nebo profesní skupiny,29) vyjímečně také termínu "loquella" (mluva).30) Vcelku však je patrné používání termínů "lingua" - "sermo" - "loquella" k označení mluvy v různě rozsáhlých a diferencovaných územích.
      K vyjádření pojmu "oděv" se v jednotlivých zprávách užívá některého z termínů "habitus" (šat) nebo "incessus" (chůze s pohledem na šat), zbavených již konkrétnosti původního významu označení zvláštnosti užívaného oděvu, a neutrálnějšího "vestitus" (oděv), blíže určeného přívlastkem 31) Snaha o přesnost vyjádření je ve zprávách zřejmá zejména při charakteristice oděvu obyvatel měst a městeček. Poukazuje na to nejenom diferencovanost termínů v podávaných charakteristikách, vyjadřujících stupeň rozlišení oděvu měšťanů a oděvu obyvatel okolních vesnic, zdůrazňujících také rozdíly mezi měšťany nestejně zámožnými, i takové rozdMy, které vyplynuly ze zvláštního stavu, že vedle sebe žili starousedlíci, kteří byli pevně spojeni se svým vesnickým okolím a snad i se svou vlastní vesnickou minulostí a dávali to najevo svým oblečením, a měšťané, kteří se přistěhovali nově nebo kteří se rychleji přizpůsobili vzoru většího města a šatili se po městsku.32)
      Z měst a městeček pronikal již v té době měšťanský šat také do vesnic, zejména k nejzámožnějším vesničanům, kteří zaujímali mezi obyvateli vesnice privilegované postavení.33) Zdá se, že nejrychleji pronikal městský šat do vesnic na západní Moravě,34) zatímco na ostatním území naprosto převažoval šat regionálně diferencovaný, kuse charakterizovaný jako "venkovský oděv obvyklý v kraji", "vesnický oděv",35) při čemž rovněž nepochybně šlo o oděv charakteristický pro ten onen kraj, pro to ono místo.36) Jenom zřídka se uvádí vymezení oděvního typu jako "oděvu přiměřeného venkovskému stavu",37) charakterizující v duchu soudobých zeměpanských nařízení proti rozmařilosti v oděvu poddaných spíše celkový ráz střihu, výzdoby a výběru látek než jeho odlišnost od oděvu poddaných v sousední oblasti. Údaje zpráv zároveň[/] prokazují, že na přelomu 17. a 18. století bylo jmenovitě u obyvatel střední, jižní, jihovýchodní a východní Moravy vyhraněné povědomí o příslušnosti obyvatel kraje k určitému etnografickému celku, popř. k privilegované skupině profesní. v těchto krajích a místech je typ oděvu určován adjektivem odvozeným od pojmenování etnického nebo etnografického celku, popř.označením příslušnosti k profesní skupině - "vestitus hanaticus" (hanácký oděv), "inoessus moravo-slovaticus" (chůze s pohledem na šat moravskoslovenský), "habitus valachicus" (oděv valašský), "vestitus more vinicolarum" (oděv na způsob vinařů) atp. při patrném úsilí rozlišit v rozsáhlém území také menší jednotky, které se od ostatních něčím odlišovaly, aniž se bohužel tyto odlišnosti blíže určovaly, např. "habitus hanaticus" (šat hanácký) vedle "habitus hanatico-moravicus" (oděv hanácko-moravský), "vestitus valachicus" (šat valašský), vedle "vestitus valachico-ungaricus" (oděv valašsko-uherský), popř. "ungaro-valachicus" (uhersko-valašský), atd. Neméně pečlivě jsou v jednotlivých zprávách vyznačována místa, která se co do oděvu obyvatel výrazněji odlišovala od jiných míst sousedních,38) popř. jejichž obyvatelé se oblékali oděvem různých typů.39)
      Oblast jihozápadní, západní a severozápadní Moravy a Slezska byla na přelomu 17. a 18. století oděvem relativně málo diferencována. Oděv poddaného obyvatelstva se definuje zpravidla jako "vestitus rusticus" (oděv venkovský), "vestitus rusticanus" (oděv venkovanský, "habitus paganinus" (šat vesničanský), "vestitus rusticanus provincialis" (šat venkovanský provinční) atd., a to jak ve vsích, tak také v městečkách a výjimečně i ve městech,40) v kterých jinak převládal "levný městský šat", "vestitus vilis civilis". Příčiny určité schematičnosti a vnější jednotnosti v charakteristice oděvního typu v oblasti, která zdaleka nebyla co do oděvu jednotná, je snad třeba hledat v plynulosti přechodu od j ednoho typu oděvu k dalšímu, sousednímu, a především v nevýraznosti znaků, kterými se v této oblasti odlišovaly právě sousední vesnice.41)

149

      Podstatně odlišná byla na přelomu 17. a 18. století situace na střední a zejména na jižní, jihovýchodní a východní Moravě.
      Poměrně jednotně zde byl na rozsáhlém území oděv charakterizován jako "oděv hanácký": ačkoliv zprávy podávané z Přerovska a Vyškovska reprodukovaly jednoznačné mínění obyvatel kraje, že "skutečná" Haná je "kraj položený nad řekou Haná",42) zaujímala oblast "hanáckého oděvu" území, které zahrnovalo téměř celé dnešní okresy Kroměříž, Přerov a Vyškov, v okresu Prostějov, v kterém jinak převládal "venkovský oděv kraje", jižní jeho část ohraničenou vesnicemi Myslejovice, Kobylničky, Otaslavice, Dobrochov, Hradčany, Kobeřice, Dobromilice, Doloplazy, Viceměřice, Mořice, Srbce, ve východní části okresu pak vesnice Klopotovice, Čechovice, Čelčice, Klenovice, Tvorovice a Obědkovice. Rozšířil se také do mnoha vesnic, jejichž mluva byla označena jako "moravská", tak v jižní části okresu Vyškov do vesnic Marefy, Mouřínov, Šardičky, Kojátky, Černčín, Vicemilice, Nevojice, Milonice, Uhřice, Dobročkovice, Nesovice, Snovídky, Letošov, Brankovice a Nemotice. v západní části okresu Zlín oblékali hanácký oděv obyvatelé Otrokovic, Kvítkovic a Napajedel, a oblékala jej také část obyvatel Lhotky, Tečovic, Malenovic, Oldřichovic, Pohořelic, Lhoty, Bohuslavic u Zlína a Komárova. Rozšiřoval se také dále na sever a severozápad, v severozápadní části okresu Olomouc byl obvyklý nejen u česky mluvících obyvatel Červenky, Tří Dvorů a Šternova, ale obecný byl také u německy mluvících obyvatel vesnice Nasobůrky a pronikl i do okresu Šumperk, kde jej oblékali obyvatelé vesnic Chromeč, Postřelmov, Leština, na Uničovsku obyvatelé "moravských vesnic" Chudobín, Sováčov, Loučka, i do "smíšených obcí" Želechovice, Víska, Nová Ves a Hořelice.
      Zprávy o něm rozlišovaly dva typy. První byl označován "habitus moravico-hanaticus" a byl rozšířen v kroměřížském děkanství v oblasti farnosti Kroměříž, kde byla jeho[/] jednotnost již narušena jinými vlivy,43) Kojetín, Hulín při čemž v připojeném dopisu hulínského faráře Maxmiliana Josefa Steinbecka se sděluje, že se obyvatelé odívají "vestitu hanatico", Němčice a Kvasice s jedinou výjimkou Nová Dědina (Rusava), jejíž obyvatelé se šatili valašsky, a farností Rataje, Litenčice a Chvalkovice. Druhý typ byl označován "vestitus hanaticus" a byl rozšíšen v přerovském děkanství na farnostech Přerov, Moštěnice, Vlkoš, Tovačov a Předmostí, v děkanství vyškovském na farnostech Dědice, Pustiměř, Otaslavice, Dobromilice, Nezamyslice, Těšice, Švábenice; Ivanovice na Hané, Moravské Prusy, Topolany, Dražovice, Rousínovec, Rousínov, Vážany, Luleč a Drnovice.
      Mnohem diferencovaněji se jevilo složení oděvu v oblasti, v které se obyvatelé šatili oděvem v zásadě valašským a slováckým.
      "Valašská mluva" a "valašský šat" byly podle zpráv obecné především v severní části dnešního okresu Zlín, v Mladcové, v Prštném, ve Zlíně, v Lukovečku, v Horní Vsi, ve Vítové, v Lukově, ve Vlčnové, v Kašavě, v Jasenné, v Chrastěšově, v Podkopné Lhotě, v Trnavě, ve Fryštáku, kde jej nosili vedle "městského oděvu", v Kostelci, v Štípě, ve Velikové, v Hrobicích, v Ostratě, v Březové, v Neubuzi, ve Všemině, v Dešné, v Slušovicích, v Lutonině, v Uble, v Bratřejově, ve Vizovicích, v Rakové, v Želechovicích, v Přílukách, v Klečůvce, v Jaroslavicích, v Kudlově, ve Březnici; v okrese Vsetín v Prlově, v Pozděchově, v Pozděhově, v Leskovci a ve Valašské Polance; v okrese Kroměříž v Nové Dědině (Rusava). Kromě těchto vesnic s "mluvou valašskou a oděvem valašským" uvádějí zprávy mnoho míst v dnešním vsetínském okrese, která na přelomu 17. a 18. století patřila k valašskomeziříčskému děkanství a v kterých obyvatelé sice oblékali "oděv valašský", ale mluvili "moravsky". Ve valašskomeziříčské farnosti to bylo "vesnic deset, avšak maličkých" - Poličná, Jarcová, Juřinka, Oznice, Křivé, Hrachovec, Krhová, Bynina, Mštěnice, Jasenice a městečko Krásno, zatímco v samotném

150

městě se prý obyvatelé odívali "oděvem německým", podobným oděvu obyvatel vesnic patřících k přifařenému kostelu v Lešné - samotné Lešné, Příluk, Lhotky, Vysoké a Perné. "Moravská mluva" a "valašský oděv" byly obecné u obyvatel městečka Rožnova pod Radhoštěm a celé rožnovské farnosti s vesnicemi Tylovice, Hážovice, Vigantice, Dolní Bečva, Horní Bečva, Solánec, Bystřička, Hutisko, Vidče, Dolní Lhota a Střítež a mlýnů v Kamenném Zubří, Zašové a Veselé, ve farnosti vsetínské v městě Vsetíně a vesnicích Jasénka, Janová, Ústí, Halenkov, Hrozenkov, Zděchov, Hovězí, Liptál, Horní a Dolní Rokytnice a Seninka, ve farnosti Pržno vesnice Pržno, Ratiboř, Kateřinice, Mikulůvka, Jablůnka, Růždka a Hošťálkovice. Severozápadní část vsetínského okresu s farou v Kelči a sousedící východní část okresu přerovského s farami v Hustopečích nad Bečvou a ve Všechovicích, shodné "moravskou mluvou" s ostatními místy, se odlišovaly oděvem - ve všech vesnicích těchto farností, Všechovicích, Provodovicích, Malhoticích, Býškovicích, Komárně, Osičku, Opatovicích, a Újezdě ve farnosti všechovické, Komárovicích, Kladerubech, Polici, Podhradní Lhotě, Kunovicích, Babicích, Lhoty u Kelče, Rouském, Horních a Dolních Těšicích, Zámrsku, Neměticích, Lhotě u Choryně a Skaličce ve farnosti kelečské (výjimkou tu byla vesnice Branky, kde nosili "oděv valašský"), v městečku Hustopeče nad Bečvou a vesnicích Milotice, Vysoká, Špička, Kunčice a Dub ve farnosti hustopečské se šatili "všude oděvem německým". v okrese Nový Jičín se uvádí "valašský oděv" shodného typu a "moravská mluva" v obcích Libhošť, Závišice a Rybí ve farnosti Štramberk, "mluva česká a "oděv valašský" v Hodslavicích, v Hostašovicích, v Mořkově a ve Veřovicích ve farnosti Životice, při čemž v samotných Životicích obyvatelé také nosili "valašský oděv", ale mluvili "moravsky".
      "Moravsky" mluvili také obyvatelé vesnic v západní části dnešního okresu Zlín, jejichž obyvatelé zčásti oblékali "oděv hanácký", zčásti "oděv valašský" - Lhotky, Tečovic,[/] Louk, Malenovic, Oldřichovic, Pohořelic, Lhoty, Bohuslavic a Komárova.
      Zvláštní postavení bylo připsáno vesnicím Zálešáků v nejvýchodnějším cípu vsetínského a zlínského okresu Lužné, Pulčínu, Valašské Senici, Lidečku, Horní Lidči, Francově Lhotě a Střelné, položeným při samé hranici s Uhrami. Jejich obyvatelé mluvili "moravsko-slovensky", avšak oblékali "oděv valašský", a zvláštnost jejich postavení mezi ostatními místy uherskobrodského děkanství byla vyjádřena již ve zprávách o farnosti v Lidečku.44)
      Dosti rozlehlé bylo území, v kterém byl rozšířen jiný typ "valašského oděvu", označovaný jako "oděv valašsko-uherský". Od oblasti oděvu prvního typu bylo odděleno pěti vesnicemi, v kterých sice byla "mluva valašská", avšak oděv nikoliv, a to vesnicemi Drnovice, Vysoké Pole, Újezd, Loučka a Slopné. Většinou šlo o místa blízká k zemské hranici, na Valašskokloboucku o Študlov, Valašské Příkazy, Lačnov, Tichov, Smolinu, Poteč, Vlachovu Lhotu, Mirošov, Nedašovu Lhotu, Nedašov, Návojnou, Křekov, Vlachovice, Haluzice, Lipovou, Petrůvku, Nevšovou, Vrbětice, Slavičín, Divnici, Bohuslavice nad Vláří, Popov, Štítnou, Jestřabí, Bylnici, Rokytnici, Hrádek na Vlárské dráze, Rudimov, Žilin, Polichno, Rudice, Přečkovice, Bojkovice, Hostětín, Pitín, Šanov, Újezdec u Luhačovic, Šumice, Nezdenice, Záhorovice, Bzovou, Komňu a Těšov, v okrese Kroměříž pak o vesnici Stupava.
      Nejvíce diferencován byl na přelomu 17. a 18. století oděv obyvatel vesnic a dílem i městeček na jihovýchodní a zčásti také na jižní Moravě. s výjimkou vesnic v rozlehlé oblasti od Rožnovska a Valaškomeziříčska až k Bojkovsku, kde obyvatelé oblékali "oděv valašský" nebo "valašsko-uherský", zde naprosto převládly rozličné typy označované jako "oděv slovenský", resp. "slovácký", oděv "slovácko-uherský" nebo i "uherský".
      Nejrozšířenější byl mezi nimi oděv typu "ryze slovenského", "ryze slováckého". Zprávy jej uvádějí jako obecný v oněch pěti vesnicích, které oddělovaly území

151

oděvu "čistě valašského" od "oděvu valašsko-uherského", v Drnovicích, Vysokém Poli, Újezdě, Loučce a Slopném, jejichž obyvatelé mluvili dílem "nářečím valašským", dílem "nářečím moravským", dále ve většině míst v dnešním okrese Uherské Hradiště - ve vesnicích a většinou také městečkách Havřice, Zlámanec, Březolupy, Topolná, Bílovice, Včelary, Mistřice, Kněžpole, Jarošov, Mařatice, Popovice, Vésky, Kunovice, Mikovice, Podolí, Ostrožská Nová Ves, Chylice, Kvačice, Ostrožské Předměstí, Hluk, Dolní Němčí a Boršice, při hranici se Slovenskem Starý Hrozenkov a Březová, v okrese Hodonín v obcích Blatnička, Blatnice, Milokošť, Moravský Písek, při hranicích ke Slovensku samotné město Hodonín a vesnice Lužice, Těšice, Mikulčice, dále Prušánky, Čejkovice a Starý Poddvorov, v okrese Břeclav obce Ladná, Hrušky a Podivín45), při hranici pak Moravská Nová Ves, Týnec, Tvrdonice a Kostice.
      Jiný typ oděvu, označovaný jako "oděv slovenskouherský", se ve zprávách uvádí z Luhačovska, a to ve městě Luhačovice a v obcích Kladná, Žilín, Horní Lhota, Lhota u Luhačovic, Dolní Lhota, Provodov, Prádlisko, Řetechov, Ludkovice a Kaňovice, v okrese Uherské Hradiště v pásu od Hradčovic k moravsko-slovenské hranici v obcích Hradčovice, Lhotka, Drslavice, Veletiny, Vlčnov, Nivnice, Slavkov, Horní Němčí, Korytná, Strání, v okrese Hodonín v obcích Zarazice, Vnorovy, Lidéřovice, Kozojídky, Žeraviny, Hroznová Lhota a Tasov, u části obyvatel města Strážnice, a dále v "moravsky mluvících" vesnicích Milotice, Svatobořice, Mistřín a v "mluvou i šatem slovenské" vesnici Vlkoš na Kyjovsku, v okrese Břeclav v samotném městě Břeclav a v jeho předměstí Stará Břeclav.
      Třetí typ, označovaný jako "moravsko-uherský", byl uveden jen k několika místům. Na Luhačovsku se uvádí u obyvatel vesnic Březůvky, Doubravy, Hřivínův Újezd, Částkov, Kolníky, Dobrkovice, Pašovice, Biskupice a Prakšice, dále v obcích Bystřice pod Lopeníkem, Bánov a Suchá Loza, a konečně i v předměstí Uherského Brodu.[/]
      Poslední, čtvrtý typ slováckého oděvu, "oděv uherský", se uvádí jako oděv obyvatel míst ve východní částí okresu Hodonín, těsně přiléhajících k slovenské hranici, a to městeček a vesnic Súchov, Nová Lhota, Louka, Velká nad Veličkou, Javorník, Lipov, Hrubá Vrbka, Kuželov a Malá Vrbka, kde se mluvilo rovněž "slovensky", a obcí Kněždub, Tvarožná Lhota, Radějov, Petrov, Sudoměřice a Rohatec, kde obyvatelé mluvili "moravsky".
      Poměrně nerozsáhlé je území na Ždánsku, v kterém zprávy uvádějí u obyvatel "mluvu moravskou" a "venkovský oděv horácký", "vestitum rustico-montanicum", a to v místech Lovčice, Dambořice, Uhřice, Žarošice, Archlebov, Dražůvky, Nechvalín, Věteřov, Násedlovice, Želetice, Nenkovice, Stavěšice a Strážovice. Jinou oblastí tohoto "venkovsko-horáckého" oděvu byly vesnice na Rosicku, kde jej nosili v obcích Újezd u Rosic, Příbram, Vysoké Popovice, Zakřany, Týnec, Omice a Hlína.
      Neveliká byla oblast, v které zprávy charakterizovaly oděv obyvatel jednotlivých obcí jako "oděv venkovsko-domácí", "vestitus rusticopatrius", a to na Slavkovsku v obcích Křenovice, Hrušky, Kobeřice, Nížkovice, Heršpice u Slavkova, Rašovice, Křižanovice, Hodějice a Němčany, severněji na Vyškovsku v obcích Hostěnice, Lysovice, Hlubočany, Kučerov, Bohdalice, Pavlovice a Kozlany.
      Výjimečné postavení měl na jižní Moravě značně rozšířený "oděv vinařů", "vestitus vinicolarum", který se z původního, nepochybně slavnostního oděvu profesní skupiny pracovníků na vinicích, jež odedávna požívaly privilegií a těšily se zvláštní podpoře a ochraně zeměpána, stal v některých místech oděvem obvyklým u všech obyvatel obce. Uvádí se především v končinách, které také potřebovaly nejpočetnější vrstvu specialistů-dělníků ve vinohradě jako obyvatele jednotlivých míst, na Mikulovsku v obcích Bavory, Perná, Klentnice, Dolní a Horní Věstonice, Strachotín, Mušov a Pasohlávky, dále v Troskotovicích a v Jiřicích, na Moravskokrumlovsku se jím oblékali v obcích Lesonice, Petrovice, Dobelice, Rybníky, Rakšice,

152

Dobřínsko, Dolní Dubňany. Uvádí se však také v obcích severnějších, na Moravskokrumlovsku v obcích Jamolice, Polánka a Rokytná, na Oslavansku Budkovice, Alexovice, Řeznovice, Hrubšice, Biskoupky, Nová Ves, Padochov, Letkovice, Němčice, samotné městečko Oslavany a město Ivančice, na Dolnokounicku pak místa Moravské Bránice a Nové Bránice, Trboušany, Kupařovice, Malešovice, Odrovice, Pravlov, Mělčany, Bratčice, Němčičky, Medlov, Smolín a Ledce, v těsném sousedství dále na sever konečně Ořechovičky, Ořechov, Syrovice a Rajhrad. Je zajímavé, že se "oděv vinařů" jako oděv všech obyvatel místa neuvádí z žádné farnosti na Znojemsku, kde rovněž byly od 15. století rozsáhlé vinice a kde se v té době pěstovalo víno proslavené svou jakostí, ani na Brněnsku, jmenovitě v bližším okolí Brna, kde k rozvoji vinařství od 15. století vydatně přispívali bohatí brněnští kupci a řemeslníci, kteří v mnoha místech zasedali i v horenských soudech, rozhodujících o záležitostech vinařů, a podíleli se i v jiných ohledech na prosazování jejich privilegií. Naproti tomu nechybějí zprávy o oblibě "oděvu po vinařském způsobu" ve venkovských městečkách v krajích, v kterých nemělo pěstování révy mimořádný význam, a to pouze jako oděvu měšťanů, zatímco obyvatelé okolních vesnic a chudší obyvatelé města nebo městečka se šatili oděvem jiného rázu, zejména chudším "oděvem horáckým".46) k rozšíření "oděvu po způsobu vinařů" do městeček tu patrně přispěla jeho relativní zdobnost - ve zprávách bývá připomenuta jeho zvláštní "poctivost", "počestnost", i prestiž, který měšťanu dodávalo držení vinice "za městem".
      Zprávy z farnosti mikulovského děkanátu zaznamenaly také zvláštní oděv obvyklý u obyvatel usedlých v dvou vesnicích mikulovské diecéze, ve Frélichově a v Dobrém Poli, Obě vesnice byly osídleny charvatskými kolonisty a vedle zvláštní mluvy se vyznačily také zvláštním "charvatským oděvem".47)
      Naznačili jsme již, že v archívním souboru nejsou obsaženy zprávy z celého území Moravy a Slezska. Záro[/]veň se však při zpracovávání údajů tohoto pramene ukazuje, že anketa zobrazuje soudobé poměry v jednotlivých oblastech pravdivě a dostatečně podrobně, s nemalým úsilím o přesnost a úplnost sdělení, a že dovoluje pokusit se o některé závěry.
      Dosvědčují především rozdělení území Moravy do oblastí charakterizovaných relativní jednotností oděvu a namnoze také mluvy obyvatelstva a jejich odlišností od sousední oblasti, Vědomí odlišnosti se však jenom výjimečně projevilo tak vyhraněně, že svědectví o něm se dostalo do zprávy o stavu farnosti, např. uvedením pojmenování nositelů zvláštního oděvu nebo mluvy. Zároveň se projevují tendence k postupnému rozčleňování širší oblasti do menších okrsků, vyjadřujících zvláštnost svého postavení vůči obyvatelům sousedního okrsku různými obměnami oděvu. Na utváření těchto menších okrsků se podílelo mnoho činitelů, o kterých se zprávy zmiňují jenom zcela výjimečně. Významný byl nepochybně činitel geografický, v tomto ohledu zprávy hovoří o významu řeky Moravy, byť jen implicite,48) a čilý styk, který měli obyvatelé vesnic zvláště východní a jihovýchodní Moravy s různými místy na Slovensku, a to také pokud jde o společnou a duchovní sféru.49)
      Relativně neveliký význam měla v té době příslušnost vesnic a městeček k určitému panství a farnosti. Výrazná roztříštěnost feudálních panství v této době, v které byli jmenovitě na východní a jihovýchodní Moravě obyvatelé jedné vesnice nejednou poddáni různým vrchnostem a v které příslušeli rovněž k různým farnostem, se sjednocující působení farnosti nemohlo projevit. Prosazovalo se teprve později souběžně se sjednocováním panství i církevní administrativy, až dosáhlo stupně důležitého činitele, jehož význam v etnografické literatuře byl častěji zdůrazněn.50)
      Rozhodující význam neměla jmenovitě na vesnici ani etnická příslušnost nejen jednotlivých obyvatel místa, ale i celých obcí. Zprávy obsahují dostatek svědectví, že

153

nejen jednotliví příslušníci různých národností se oděvem přizpůsobovali svým sousedům, s kterými byli spojeni mnohonásobnými svazky, na které byli odkázáni potřebou součinnosti v ohledu hospodářském, společenském i kulturním, ale že také obyvatelé celých vesnic přejímali oděv charakteristický pro příslušníky jiného etnika, podržujíce přitom svůj jazyk.51) Vedle toho obsahují zprávy mnoho sdělení, že obyvatelé města, řidčeji městečka, byli diferencováni oděvem i jazykem 52) Žádná z nich však nespojuje určitý typ oděvu s příslušností k tomu kterému jazyku, naopak, vysvítá z nich, že různost v šatu byla důsledkem různosti sociálního postavení jeho nositelů, míry jejich sepětí s městečkem nebo městem, podmíněnou také délkou jejich pobývání v místě, na jejich spojení se "starousedlými" rodinami, atd.
      Na přelomu 17. a 18. století byl tudíž oděv širokých lidových vrstev s výjimkou oděvu některých profesních skupin vyjádřením především místní příslušnosti svého nositele, nikoliv jeho příslušnosti etnické, jazykové. Zcela ustoupila také úloha oděvu jako vyjádření příslušnosti stavovské, ve zprávách je oděv vesničanů jen ojediněle charakterizován jako "oděv odpovídající stavu" (poddaných).
      Ukazuje se, že na vývoj oděvu v místech blízkých k městu nebo i městečku působil příklad města, posilovaný snad také nákupem látek a ozdob na městském trhu a usnadňovaný působením stolířů, putujících po venkově a roznášejících do vesnic drobné ozdoby uplatňované při hotovení oděvu pro vesnického zákazníka. Bez významu nebylo ani privilegované postavení některých usedlých obyvatel, zasahující do oblasti hospodářské i občanskoprávní, které se projevilo v přání obyvatel předměstských obcí přiblížit se obyvatelům města alespoň oděvem.53) Osobité postavení obyvatel městeček se zároveň odrazilo v převažujícím úsilí odlišit se oděvem od obyvatel okolních vsí, vyjádřeném i přezíravým vztahem k vesničanům, charakteristické pro poměr obyvatel právě venkovských městeček k vesničanům i později, a to i městečkách velmi málo zámožných.54)[/]
      Zajímavým prvkem bylo rozšíření profesního oděvu "po způsobu vinařů" k obyvatelům celých vesnic a městeček, a to i k obyvatelům městeček, v jejichž okolí nebyl tento oděv u vesničanů obvyklý.55) Výjimečně se odlišný oděv uchovával ve vesnicích nově zakládaných, jejichž obyvatelé byli do místa převedeni ve skupinách z odlehlých končin a podrželi oděv svého původního bydliště.56)
      Území rozšíření jednotlivých oděvních typů se v průběhu 18. století výrazně změnilo, jsou však patrné znaky pokračujícího vývoje diferenciace na těch územích, která se rýsovala již na přelomu 17. a 18. století, tj. na jedné straně na západní a severozápadní, dílem na střední Moravě, na druhé straně na východní a jihovýchodní Moravě.

Poznámky
1.
      W. G. SUMMER Folkways. New York 1906; konkrétní příklad F. TEPLÝ: Maškara v Miličíně r. 1896. Český lid (dále ČL) 21, 1912, s. 224 až 226.
2.
      Např. K. CHOTEK: Lidová kultura a kroje v Československu: Praha 1937.
3.
      P. I. KUŠNĚR Etničeskije těrritorii i etničeskije granicy. Moskva 1951, s. 35 a nasl.
4.
      Např. J. KALOUSEK: Martin Kroupa, písničkář v druhé polovici věku 17. ČL 4,1895; J. NEDOMA: Spor o meze a přísaha v hrobě. ČL 11, 1902; V. J. NOVÁČEK: z h ospodářských zápisek Jana Jeníška z Újezda a na Svrčovci. ČL 18, 1909; atd.
5.
      KUŠNĚR, c. d., s. 9.
6.
      Friebeckovy dopisy přetiskl Č. ZÍBRT: Filipa Friebecka dopisy o Hanácích z r. 1778 Max. Šimkovi a jejich zneužití v díle: Schlözer, Briefwechsel 1780. ČL 18, 1909, s. 80-85, 238-242.

154

7.
      Obšírnou studii věnoval mapě J. KUBELÍK: Národopisná mapa Hané ze století 19., který využil i jiných pramenů (ČL 16,1907, s. 257 až 269). Jeho zjištění, že moravská míle, uvedená na mapě jako "scala Hanatica", nebyla na starších mapách Moravy uplatněna, je nepřesné. Vedle jiných ji jako měřítko uvedl např. Fabricius na své mapě Moravy z roku 1575.
8.
      K. KADLEC: Josefa Heřm. Gallaše zlacený spis o Valaších v kraji Přerovském. ČL 15, 1906, s. 161-178, 209-225, 257-2T7. Doplňky k textu otištěnému Kadlecem vydal z Gallašova sborníku Quodlibet II J. KUBELÍK: Další zprávy Josefa Heřmana Agapita Gallaše o moravských Valaších a Hanácích. ČL 17, 1908, s. 1-7.
9.
      "Parochus Rožnoviensis habet adhuc 7 haereticos..."; "Parochus Vsetinensis nihil habet conquerendum, habet ultra 50 acatholicos, inter quibus est etiam ipse loci capitaneus" ("farář v Rožnově má dosud 7 heretiků..."; "farář na Vsetíně nic neshledává, má však 50 nekatolíků, mezi nimiž je také místní rychtář"). Všechny překlady z latiny pořídil dr. Metoděj Zemek.
10.
      "Parochus Alttischinensis panochanos ... habet catholitcos, et catechismum fecit peragendo per pagos, ut potius campana convecetur iuventus ad ecclesiam..." (farář na Starém Jičíně má farníky ... katolické, a katechismus se učí při procházkách po vesnicích, spíše než by zvonem mládež svolával do kostela...").
11.
      "Decanus Mesricensis sub Rožnov Andreas Helmestrini ... scholam habet valde ruinosam" atd. ("Děkan ve (Valašském) Meziříčí u Rožnova Ondřej Helmestrinův má školu ve velmi zuboženém stavu").
12.
      "...plerumque ibidem locorum accidere, ut parochiani dum et quando sacrificatione sacramenti matrimonii ad ecclesiam veniunt, bene poti ac ebri compareant. Ut veto haec scandalosa consueudo eliminetur ... ex officio precipimus, ne in posterum ullum tempore post meridiano, sed ante meridiem inter vel post Missarum Solemnia Sacramento Matrimonii confirmet". ("... obzvláště se na těchto místech stává, že farníci přicházejí do kostela k přijetí svátosti sňatku manželství v opilosti a ožralosti. Aby se tento pohoršivý stav eliminoval ... ze své pravomoci nařizujeme, aby se sňatky v budoucnu nekonaly žádné odpoledne, ale aby se tato svátost stvrzovala při mši svaté nebo po ní"). (Výnos biskupské kurie v Olomouci 5. listopadu 1671.) k tomu "Parochus Bogkoviensis Georgius Jandeschka ... neque contra dominum decanum, neque parochianos quidquam habuit, proptet Hrosenkovienses barbaros, quod frequentissime pro copulationibus in Hungariam recurrant ... promiscue tam cum catholicis quam acatholicis ibidem in coemeterio, absque presentia et scitu aut licentia parochi" ("farář v Bojkovicích Jiří Jandeschka ... nemá žádné námitky proti panu děkanovi, ani proti farníkům kvůli barbarům na Hrozenkově, že velmi často přecházejí do Uher za účelem uzavírání sňatků ... smíšeně pak tyto odbývají s katolíky nebo nekatolíky na hřbitově, bez přítomnosti, vědomí nebo dovolení farářova").[/]
13.
      "Magno -Orzechoviensis parochus Matthias Svoboda ... quod parochiani sui ... decimas sibi competentes destineant" ("farář ve Velkém Ořechově Matěj Svoboda ... že jeho farníci ... mu zadržují odvádění patřičných desátků"). Podobně si taktéž stěžovali faráři z Újezdce, Valašských Klobouk a jiní.
14.
      Podle uvedeného výnosu biskupské kurie z 5. listopadu 1671 není správné, že farníci odmitají dávat desátky z pustých poli, protože "fixae vero decimae dantur proportionaliter laneorum, qui lanei etiamsi non conserantur a possessoribus, nihilominus tenetur possessor parocho exihibere fixam proportionem decimarum" ("pevně stanovené desátky se mají dávat proporcielně z lánů, byt' i tyto nejsou obdělávány držiteli, přesto takový držitel je povinen z těchto odevzdávat proporcielně desátky").
15.
      Od slavnostního odsloužení pohřebních obřadů se platilo 3 fl, z kterých dostal organista 15 kr, kalkant 6 kr, žáci diskantisté-zpěváci 6 kr; od vykonání jednoduchých obřadů platili poddaní 1 fl 30 kr (Ze zprávy děkanství Moravská Třebová).
16.
      Na farníky si nestěžoval ani farář v Lidečku Václav Pokorný, ačkoliv zároveň 3. srpna 1682 sdělil, že "nec de die, nec de nocte a rebellia tutus sit, sed a potiori cum parochianis in silvis latere debeat" ("ani ve dne, ani v noci se necítí bezpečným vůči povstalcům, ale musí se s farníky skrývat spíše v lesích").
17.
      Valašskomeziříčský děkan Ondřej Helmestrinův prohlásil; že ničeho nepotřebuje, "omnes parochianos suos esse Catholicos, de nullo fixo hic heretico (exceptis adventis ex Hungaria, qui veniunt et abeunt)..." ("o všech svých farnících přiznává, že jsou katolíci, že není tu opravdových heretiků (vyjma těch, kteří přicházejí z Uher či tam odcházejí) ...).
18.
      O nádheře církevních procesí již záhy po bitvě na Bílé hoře srov. zápis o slavnosti Božího Těla v Jaroměřicích nad Rokytnou v roce 1626 - k FOJTÍK: k o tázce podmínek vývoje lidové kultury v 16. a 17. století. ČL 53, 1966, s. 304.
19.
      "Vocatur plaga hac ZALESY, incolae vero ZALESCHACY" ("nazývá se tato končina Zálesí, obyvatelé pak Zálešáci"). (Zpráva o děkanství Uherský Brod).
20.
      "In aliqua distancia a page Zarossitz intervineas est parva ecclesia vulgo STARY KOSTELICZEK, in qua antiquissima, jam sub primis christianae fidei temporibus, ante mille sexcento unum et quínquaginta annos, ... gratiis et prodigiis Clara Statua Beatisimmiae Virginie Marice, vulgo STARA MATKA BOŽI ZAROSSICKA, atque a cultu maxime sabbatino ... celeberrima". ("V nějaké vzdálenosti od vesnice Žarošic mezi vinicemi je malý kostel lidově zvaný Starý kostelíček, v němž je starobylá, již z prvních let doby křesťanské víry, před tisíci šesti sty padesáti jedním rokem ... jasná socha opředená milostmi a přízní (zázraků) Panny Marie, lidově zvaná Stará Matka Boží Žarošická a proslulá kultem zvláště o sobotách".)

155

21.
      Patrná je snaha zařadit místa do určitých kategorií, např. v Brněnském děkanství Modřice zařazeny neurčitě - "civitas, an oppidum?" ("město nebo městečko?").
22.
      Můžeme s určitou pravděpodobností předpokládat, že tyto informace sloužily podobně jako o půldruhého století mladší zápisy vceňovacích operátů, pořizované pri zakreslování indikačních skic stabilního katastru a svým obsahem a hodnotou informací podstatně bohatší, k úvahám o možnostech prohloubit činnost a účinnost protireformačního působení vysláním misionářů, zlepšením výzdoby kostela a slavnostních procesí.
23.
      Ve zprávě o děkanství miroslavském " inter Bonitz et Prossmieritz apparet turris vetusta et desolata: fama est, quod erat quondam in hoc loco sedes ... aliquis nobilis" ("mezi Bohunicemi a Prostoměřicemi je starobylá, v desolátním stavu jsoucí věž. Dle pověsti tu bývalo nějaké vznešené místní sídlo.").
24.
      Např. o městě Uherský Brod: "Vestitus in civitate est germanicus, lingua moravica, quamvis plures et germanicam calleant; preurbium Hungaro-Brodense lingua moravica, vestitu moravoungarico utens; pagus Havržicz lingua moravica, vestitus moravoslavonicus". ("Dle oblečení a dle šatstva se jeví město jako německé, dle jazyka moravské. i když mnozí ovládají i německou řeč. Lidé v předměstí Uherského Brodu mluví moravskou řečí, oblékají se po moravsko-uhersko. Ve vesnici Habřicích se mluví moravskou řečí, oblékají se po moravsko-slovensku.").
25.
      Např. ke kojetínské farnosti patřil Kojetín, Popůvky, Křenovice, Uhřičice a třetina vesnice Polkovice, atd.
26.
      "Parochia Quassicensis ... ad hanc parochiam spectant pagi Stržižovicz, Bielov, Silimov, Novaves, qui omnes ... utuntur habitu et lingua hanatico-moravica praeter pagum Novaves, gui utuntur habitu valachico" ("Farnost Kvasice ... k této farnosti náležejí vesnice Střížovice, Bělov, Silimov, Nová Ves. Ty všechny užívají obleku i jazyka hanácko-moravského, vyjma vesnice Nová Ves, která užívá oblečení valašského".).
27.
      Naznačuje to vstupní věta souboru zpráv o kroměřížském děkanství.
28.
      Vedle rozličných jiných významů označuje i význam předmětu pověsti rozšiřované v určitém místě.
29.
      Srv. K. E. GEORGES: Ausführliches lateinisch-deutsches Wörterbuch. Hannover-Leipzig 1918, II, sloupec 2629-2630.
30.
      Vedle "loquella" se v ojedinělých případech užívalo termínu "locutio", častěji "idioma".
31.
      Termínů "restitus", "incessus" a "habitus" se ve zprávách užívalo zcela záměnně, ačkoliv byla nasnadě jejich diferenciace na označení rozdílně rozsáhlých oděvních typů.
32.
      Např. v Kroměříži "civitanenses utuntur habitu civili, alii etiam nobili" ("měšťané užívají městského oděv, někteří také šlechtického"); v Přerově "civitanenses indigenae Moravi,[/] paucissimi advenae utraquistae, utuntur habuti civili" ("měšťané, moravští domorodci, velmi málo příchozích obojího jazyka, užívají městského obleku"); ve Fryštáku "medietas in oppido civice, et alter medietas valachice" (polovina se obléká městsky, druhá polovina valašsky").
33.
      "Passecensis parochia ... praeter pagum Passek pagellus Karle ... rustici portant vestitum rusticanum ... praeter paucos opifices in Passek qui sunt vestitum oppidanum" ("Farnost Paseky ... vyjma vesnice Paseky vesnička Karlov ... venkované nosí venkovský šat ... vyjma několik řemeslníků v Pasece, kteří mají šat jako v městečku"), atd.
34.
      Např. v obvodu telčského děkanství "parochiani undigue linguae moravicae, incessus eorum civilis, "civilis ordinarius" ("farníci všude mluví moravskou řečí, jejich šat je městský, pravidelně městský").
35.
      Zpravidla označován "incessus provincialis ordinarius" ("chůze a oděv proviciální obvyklý"), "vestitus rusticus," ("šat venkovský"), výjimečně bestitus pagianus" ("šat vesnický").
36.
      "Jaromericium oppidum, incolarum 142, omnes sunt lingue bohemicae praeter aliquot incolas noviter fundatos, incessus totius decanatus est communis provincialis, cives quidem vestiti civiliter, rustici autem modo ordinario in districtu Znoymensi" ("Městečko Jaroměřice, obyvatel 142, všichni užívají českého jazyka vyjma několika obyvatel nově osedlých. Oblek celého děkanátu je vesměs provinční, měšťané se totiž oblékají městsky, vesničané pak stejně jako ve znojemském okrese").
37.
      "Budissovicensis ecclesia ... oppium Budissov, pagus Hodov, Naramecž ... Vestitus in oppido medius civilis, medius rusticanus, in pagis statui conformis, omnes linguae moravicae" ("Kostel v Budišově ... městečko Budišov, vesnice Hodov, Nárameč, šat v městečku z polovice městský, z polovice venkovský, ve vesnicích přizpůsobený stavu, všichni mluví moravskou řečí.").
38.
      "Parochia Tieschnovicensis ... utuntur solummode lingua moravica, habitu autem nec civili, nec hanatico minus valachico, sed ordinario provinciae" ("Fara Tišnov ... užívají toliko moravské řeči, šatu neužívají ani městského, ani hanáckého, ani valašského, ale obyčejného provinčního").
39.
      "Parochia Kržižanoviensis ... oppidum Kržižanov, Pikarecz, Dobravoda, Kozlov ... lingua moravicae, incessus in oppido medius civilis, medius rusticus, in pagis statui conformis" ("Farnost Křižanov ... městečko Křižanov, vesnice Pikárec, Dobrá Voda, Kozlov ... užívají moravské řeči, šat v městečku zpola městský, zpola venkovský, na vesnicích přizpůsobený stavu").
40.
      Bylo tomu tak především v podhorských a horských krajích, např. "tassoviensis commendata ... omnes moravici, et vestitus rusticani" ("vše, co patří k Tasovu ... všichni užívají moravské řeči, a venkovského šatu"); "Neo-Stadiensis ecclesia ommes moravici,

156

vestitus in civitate civilis vilis, in pagis rusticanus" ("kostel a farnost Nové Město na Moravě, farníci tu mluví moravským jazykem, oděv je v městě městský, ve vesnicích venkovský").
41.
      Zvláště výrazně je stereotypní používání termínu "habitus rusticus" ("šat vesnický"), "habitus rusticanus" ("šat venkovský") na západní Moravě a na Brněnsku, kde termín není dále specifikován dalším adjektivem, např. "rustico-montanicus" ("venkovsko-horský"), "rusticus provincialis" ("vesnický provinční").
42.
      "Linguae eiusdem, unius idiomatis hanatici omnes, quia haec omnes parochiae (Vyškov, Dědice, Pustiměř, Otaslavice, Dobromilice, Nezamyslice, Těšice, Švábenice, Ivanovice na Hané, Moravské Prusy, Topolany, Rousínovec, Nový Rousínov, Luleč, Drnovice) sunt suprapositae ad fluvium Hana" ("Téhož jazyka, téhož nářečí hanáckého jsou všichni, poněvadž tyto všechny farnosti (...) se rozprostírají v okolí řeky Hané"). (Zápis z farnosti Topolany).
43.
      Nejistotu zpravodaje spatřujeme v charakteristikách typu "sunt linguae moravicae, et habitu potissime hanatico" ("jsou jazyka moravského, a obleku většinou hanáckého"), "loquuntur utramque linguam, a potiori tamen moravicum" ("mluví obojí řečí, spíše však moravskou") (na Moravskotřebovsku), atd.
44.
      Můžeme předpokládat, že podobných lokálních názvů bylo více a že nebyly uvedeny jen proto, že knězi šlo vždy nejspíše o jednotlivá místa. Uvedení názvu Zálešáci považujeme proto za šťastnou náhodu.
45.
      "Podivin, germanizace Kostel, civitas ... Incolae utuntur lingua bohemica (škrtnuto a nadepsáno "moravica"), incessus eorum est partim civilis, partim ordinarius rusticus, partim slovaticus; pagus Lantstorff, incolae utuntur lingua moravica corrupta, vestitu slovatico; Bilovicz, incolae servant linguam solam moravicum, incessus est rusticus ordinarius" ("Podivin, německy Kostel, město ... obyvatelé užívají české řeči (škrtnuto a nadepsáno moravské), jejich šat je zčásti městský, obvykle venkovský, zčásti slovácky, Lanštorf, obyvatelé užívají pokažené moravské řeči, šat slovácky, (Velké) Bílovice obyvatelé užívají toliko moravské řeči, šat je obvyklý, venkovský").
46.
      "Parochia Mohelnensis, pagi Lhanice, Kradoruby, Bržeznik etc., in oppido more vinicolarum, in pagis vestitus montanicus, sermo pure boemicus" ("Farnost Mohelno, vesnice Lhanice, Kladoruby, Březník atd., v městečku vše podle vinařského způsobu, ve vesnicích oděv horský, řeč čistě česká"); podobně "parochia Rouchovan, oppidum Rouchovan, pagi Bržessovicze ..., incessus in oppido more vinicolarum, in pagis montanicus, sermo pure boemicus" ("farnost Rouchovany, městečko Rouchovany, vesnice Vřesovice ... chůze v městečku i oděv podle vinařského obyčeje, ve vesnicích horský, řeč čistě česká")[/]
47.
      "Parochia Frollerstorff, incessus hominum croaticus, loquuntur croatice, partinet ad eam pagus Guttenfeldt, idem incessus et lingua" ("Farnost Jevišovka, chůze a šat lidu charvatský, k farnosti náleží Dobré Pole, téhož šatu a jazyka").
48.
      Z veselského děkanství a farnosti oznámili, že "incessus hominum praeter civitatem Vesseli, ubi civilis, est hungaricus, lingua slavonica, et potius trans Moraviam Hungarianque habitantium" ("šat lidu kromě města Veselí, kde je městský, je uherský, slovácké řeči, a spíše za Moravou bydlícím inklinuje k Uhrám").
49.
      Styky obyvatel východní a jihovýchodní Moravy s obyvateli městeček a osad na druhé straně hranice nezůstávaly ovšem omezeny na společenskou a duchovní sféru a zasahovaly do vytvářeni pravidelných kontaktů hospodářských, např. uherskobrodští provazníci dodávali do slovenských báňských center důlní lana a sami je svým odběratelům dováželi. Pravidelnost dodávek a s tím související pravidelný pohyb povozů po navyklé trase nevyhnutelně vyústily v navázání těsnějších spojení vozků a jejich doprovodu s hospodáři v osadách, u kterých nocovali, u kterých kupovali pro svoje potahy píci, a zároveň zprostředkování zpráv o životním způsobu srovnatelných vrstev obyvatelstva i ve vzdálených místech. Dále srv. zprávu o putování obyvatel východní Moravy do Uher za církevními obřady z farnosti Bojkovice o příchodu nekatolíků na děkanství Valašské Meziříčí, zde pozn. 12.
50.
      Srv. J. KLVAŇA: Moravské Slovensko I. Praha 1918, s. 106.
51.
      "Parochia Strambergensis ... incessus in Oppido Stramberg, pago Libisch et Zemftleben germanicus, in page Thomesdorf partim germanicus, partim valachicus ... lingua in oppido Stramberg et pago Reimbnik moravica, in Eago Libisch etiam" ("Farnost Štramberk ... šat v městečku Štramberk, ve vesnici Libhošť a Ženklava německý, ve vesnici Támovice zčásti německý, zčásti valašský ... jazyk v městečku Štramberk a ve vsi Rybník je moravský, ve vsi Libhošť taktéž").
52.
      Např. v Kroměříži "civitanenses sunt alii puri Germani, tanquam advenae, alii utraquistae, tanquam indigenae, utuntur habitu civili, alii etiam nobili" ("měšťané jsou jedni čistí Němci, tak jako příchozí, jiní obojího jazyka, tak jako domorodci užívají šatu městského, někteří také šlechtického").
53.
      "... oppidum Myslitz alias moravice Miroslav ... et vicinus pagus ad montis pedes situs ... Wentzelsdorff ... et pariter pagus subditus Boehmdorff ... omnes se esse de Myslitz dicunt ..." ("Městečko Myslitz jinak také moravsky Miroslav ... a sousední vesnice na úpatí hory ... Václavov ... a taktéž vesnice připojená Česká Ves ... všichni říkají, že jsou z Miroslavi").
54.
      Na brněnském děkanství "parochia Schlapaniensis, Schlapanitz oppidum ... incolae incessu utuntur modicum meliori quam

157

rustico, lingua moravica" ("farnost Šlapanice, městečko Šlapanice ... obyvatelé užívají lepšího šatu než je venkovský, jazyka moravského").
55.
      Na uničovském děkanství "... incessus montanicus, nisi quod[/] Longavillae plurimi opifices incedunt simpliciter civiliter" ("šat horský, leč že v Dlouhé Loučce (Horní a Dolní) většina řemeslníků se obléká prostě městsky").
56.
      Např. ve Frélichově, srv. pozn. 47.

Řecký soubor v průvodu, MFF Strážnice 1990 - Foto A. Dvořáková

158

Národopisné aktuality, roč. XX VII. - 1990, č. 3-4

BÁSNÍK, PŘEKLADATEL A SBĚRATEL POHÁDEK JAN NEPOMUK SOUKOP [obsah]


      LADlSLAV SOLDÁN, Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, Brno
      Nesporný podíl osobností z řad kněží na konstituování české literatury na Moravě v průběhu celého 19. století, zvláště však v jeho druhé polovině, dokládá také básnická, překladatelská a zejména sběratelská činnost Jana N. Soukopa (nar.10. května 1826 - zem. 26. března 1892). Soukup, rodák z Třebíče, patřil na bohoslovecké fakultě v Brně (od roku 1845) k žákům národopisce a buditele Františka Sušila, s nímž se seznámil již za svých brněnských studií filozofie. Sušil jako sběratel lidových písní a vůbec folklóru ostatně se Soukupem udržoval osobní kontakt a navštívil mladého kaplana za jeho působení ve Sloupě.1) Na svého otce, soukeníka v Třebíči, původem z malé obce Klabavy nedaleko Plzně, vzpomíná J. N. Soukop prostřednictvím otcových "zápisků", jakési rodinné kroniky, kterou syn zpracoval a jejíž část byla publikována pod názvem Osudy řemeslníka.2) Již v dětství podařilo se snad u Soukopa vzbudit zájem o lidové pohádky a pověsti, který mohl být později jedním z impulsů k tvůrčí činnosti sběratelské. Soudíme tak podle toho, že byl vychováván u svého strýce Jana Pleskáče, faráře ve Lhotě u Bystřice nad Pernštejnem a pak hlavně v Olešnici, jenž sám v okolí horlivě zaznamenával lidová vyprávění. J. N. Soukopa,[/] stejně jako jeho strýce, lze právem řadit nejen mezi moravské národopisné pracovníky, kteří se počítali k "družině" Sušilově, nýbrž také k ctitelům a následníkům dalšího kněze, buditele a sběratele, vyšehradského kanovníka Beneše Metoda Kuldy, spjatého ovšem částí svého díla rovněž s Moravou.3) Za jisté "mezidobí", kdy na rozvoj Soukopova vlasteneckého uvědomění nepůsobily silnější vlivy, lze považovat roky jeho studia německého piaristického gymnázia v Moravské Třebové.
      Na kněze byl J. N. Soukop vysvěcen v roce 1849. Pouhých šest týdnů působil jako kooperátor v Letovicích a pak byl jmenován kooperátorem ve Sloupě na tehdejším salmovském panství. Sloup byl již tehdy znám jako poutní místo, ale zároveň patřil ke klíčovým obcím Moravského krasu. Tento název se ovšem v začátcích Soukopova působení jetě neužíval a předcházelo mu označení Moravské Švýcarsko. Zájem o Kras jako přírodní fenomén se ale od poloviny století začal rozvíjet. Svým podílem k tomu přispěl i Soukop. Za dvanáct roků kaplanování ve Sloupě sblížil se totiž jak se svým nejbližším nadřízeným, tamním farářem Aloisem Wolfem, tak s blanenským salmovským lékařem Jindřichem Wanklem, který do obce

159

dojížděl jako krasový badatel. "... Teprve Wolf a jeho dlouholetý kaplan Soukop zanechali v historii kraje stopu trvalejší ... Hned po vzniku brněnské Katolické jednoty založili ve Sloupě jeden z jejích prvních odborů", poznamenává ve svých pamětech literární historik Miloslav Hýsek, rodák z Němčic, ležících čtyři kilometry severně od Sloupu. A připomíná dále, že na schůzkách jednoty se četly nejen povídky a pohádky ze sbírky Pravdovy, Sušilovy a Kuldovy, nýbrž že na nich Soukop přednášel rovněž vlastní verše.4)
      Sám Hýsek, náš přední znalec české literatury 19. století, v knize Literární Morava v letech 1849-1885 musel ovšem konstatovat, že Soukop jako básník nezaujal v literatuře své doby nijak významné místo; třebaže ho na čas proslavila sbírka Velehradky (Praha 1862), jejíž "jednotlivá čísla, zhudebněná Křížkovským, stala se hymnami moravských poutníků, dobyla si kostelů a církevních slavnosti".5) Přes Hýskův kategorický soud o malém významu Soukopova básnictví si pozornosti zaslouží již autorova prvotina, sbírka Kytečka ze Sloupa (Brno, první vydání 1853, druhé 1855 "nákladem vlastním", tištěno švabachem); přestože - anebo právě proto? -, že to básnická sbírka v běžném slova smyslu není. v knížce koncipované na počest stého výročí vysvěcení sloupského chrámu (1854) otiskl Soukop v první řadě básně věnované poutníkům a poutní písně. Jimi ostatně začínal svoje básnické působení: skládal ovšem i písně pohřební, k nimž melodie komponoval A. Wolf. Kytečka ze Sloupa však obsahuje také vroucí, byt' ne vždy dost "vybroušenou" přírodní lyriku, soubor znělek nazvaný Údolí sloupské. v & quot;kytečku uvity" nejsou přitom jenom básně, neboť' Soukop tu otiskl i kapitoly svého zpracování dějin Sloupu jakožto poutního místa. A najdeme i pasáže, jež patří k prvním česky psaným záznamům historie Moravského krasu a jeho výzkumů. Jde o kapitolu nazvanou Okolí sloupské, v n íž je popsána jeskyně Kůlna a osamocený skalní útvar před vchodem do Sloupských jeskyní, nazvaný[/] Hřebenáč. Dále Soukop v Kytečce otiskl vlastní zveršovanou podobu "národní pověsti" o propasti Macoše.6) Báseň Macocha pak v roce 1895 zařadil Jan Halouzka, pořadatel posmrtně vydaného souboru Soukopových veršů, do třetího oddílu své knihy nazvaného Verše různé, jemuž předcházely oddíly Církev a vlast (to bylo známé heslo Františka Sušila a vyznávali je i členové jeho družiny jako básníci) a Verše příležitostné.7) Škoda jen, že k vydání dalšího svazku ze Soukopova díla již nedošlo; mělo jít o jeho překlady a k této problematice se ještě vrátíme.
      Přátelství s Wanklem a zájem o jeho krasové výzkumy vedly Soukopa k napsání populárně naučného spisku Macocha a její okolí (nejprve 1858 v kalendáři Moravan, separátní otisk 1859); byla to vlastně rozšířená stať, publikovaná původně jako součást Kytečky ze Sloupa 8) Soukopova vztahu k Moravskému krasu si vážil i speleolog, náš nejproslulejší krasový badatel, objevitel i podnikatel prof. Karel Absolon, vnuk Wanklův. Velkou váhu má právě jeho konstatování, že "Wankel učil Soukopa své vědě" a zvláště ocenění "na tu dobu" nádherných obrazů a reprodukcí, jež byly součástí publikace o Macoše, včetně dřevorytů a předloh, které k tomuto účelu zapůjčil Soukopovi Wankel. A lze jen souhlasit s Absolonovým závěrem, že Soukopovo dílo "jest opravdu prvním průvodcem po jeskyních moravských" a jeho autor patří k zakladatelům české "literatury o Moravském krasu", o němž se předtím psalo jen německy a latinsky.9) Hýsek zase mohl právem říci, že v Soukopových příspěvcích o Moravském krasu, zvláště pak o krasových jevech z nejbližšího sloupského okolí, projevuje se i autorova znalost "místních zápisů": rozuměj spíš znalost těchto jevů, jak se tradovaly v ústech a paměti lidu.10) Lze tedy opět s Absolonem - ocenit Soukopovu původnost, ten fakt, že pouze neopisoval z dosavadních prací. A že nadto zavádí do speleologické literatury české názvy: propadání, závrtek, východ (výtok vod), hřebenáče. Tak se stal básníkkněz, "slavík velehradský", jak byl později přezdíván

160

v církevních i lidových kruzích díky svému zájmu a zásluhy o poutní místo Velehrad poblíž Uherského Hradiště, před staletími údajné působiště věrozvěstů Cyrila a Metoděje, jedním z tvůrců českého zeměpisného názvosloví a hlavně krasové terminologie.11) Dodejme ještě, že Soukop popularizovat i jiné Wanklovy objevy (například souvislost Ochozské jeskyně s propadáním krasových vod u Hostěnic), že na žádost J. E. Purkyně uveřejnil v časopise Živa článek Novější přírodovědecké bádání v okolí sloupském av Živě i Moravské orlici publikoval i další příspěvky týkající se milovaného Krasu.
      Z Lipovce, svého následujícího kněžského působiště, kde se stal od roku 1862 administrátorem (farářem), neměl Soukop do Moravského krasu daleko; zvláště ne k propadání potoka Bílá voda u Holštejna. Jeho zájem se však nyní zaměřil jiným směrem. v roce příchodu do Lipovce vydal zmíněnou již sbírku Velehradky, poté další básně nazvané Kytice velehradská (1863). Soustředil se tedy především na texty k poutnickým písním koncipovaným například k příležitosti příchodu procesí věřících na Velehrad a poté jejich odchodu a rozloučení s tímto poutním místem. Dále složil texty k několika písním s cyrilometodějskými náměty a sbor k jubileu tisíciletí křesťanské mise Cyrila a Metoděje na Moravě (s nápěvem Josefa Chmelíčka, 1863). Ale Soukop psal i jiné oslavné básně a texty k písním s náměty církevními i světskými (srov. třeba Píseň svatováclavskou, Píseň o sv. Janu Nepomuckém, Píseň o blahoslaveném Janu Sarkandrovi, Píseň Svato-Hostýnskou; z v eršů světských příležitostnou báseň Morava, která byla věnována císaři Františku Josefu I., básně Františku Sušilovi, Morava k Palackého sedmdesátinám, Morava nad hrobem Palackého, Morava Beneši Metodu Kuldovi atd.; to jsme ovšem jmenovali i verše vzniklé až po odchodu z Lipovce.12) Některé Soukopovy básně si ve své době oblíbili čtenáři ze širokého okruhu věřících. Nejvíc známou se stala Macocha, kterou autor za svého života stále vybrušoval;[/] dokonce i po Soukopově smrti byla tato veršovaná lidová pověst publikována v různých kalendářích a po roce 1918 tištěna i na pohlednicích z Moravského krasu.
      Nastoupená cesta opěvovatele poutnického Velehradu, autorství spíše pololiturgických písňových textů, než lyrické anebo epické poezie "občanské", byť i laděné nábožensky, kulminovala za působení v posledním místě, v němž byl Soukop farářem: v Doubravici nad Svitavou; (od roku 1865 až do smrti 1892). Kromě toho psal Soukop stále víc i prózu, především populárně-výkladovou, o niž se pokoušel i předtím; ještě z období sloupského kaplanování je spisek Kaple sv. Jakuba u Ivančic (1859). Ale jak podotýká i Hýsek, "ani Soukopovy pokusy beletristické ničím nevynikají".13) To má na mysli cestopisné črty Výlet do Solnohradu (Velké Meziříčí 1873); vydány pak 1875 v Dědictví sv. Cyrila a" Metoděje, další vydání 1885 v Moravské bibliotéce pod názvem Výlet do Čech, Rakouska a Solnohradu. Ve stejném roce se Soukop v publikaci Obrazy přírodní z okolí sloupského vrátil k svým dojmům z mladších let. Ke konci života zaměřil se na psaní vzpomínek hlavně na svého učitele Sušila, jehož byl nejvděčnějším žákem. Tyto memoáristické črty začal publikovat brzy po Sušilově smrti (Zpomínky na Sušila, Moravská orlice 1868) a pokračoval v Obzoru dvě desetiletí poté (Z dob Sušilových, z červánků před Sušilem, 1889).
      Na nové zhodnocení stále ještě čeká Soukopova činnost překladatelská, Hýskem rovněž posouzená ne zrovna vlídně:14) z němčiny, francouzštiny, hlavně však z polštiny. J. N. Soukop překládal především poezii: z polských autorů sice hlavně drobnosti, ale také Kazimíra Brodzińského "selanku" Věslav (1875 v brněnské Besedě) a Severina Goszczyńského Sobótku. Například do dvojsvazkového "výboru z národního a uměleckého básnictví slovanského v českých překladech", který v Brně vydal František Vymazal (první svazek obsahoval poezii ruskou a rusínskou,1874, druhý polskou a lužicko-srbskou,1878)

161

byly kromě uvedených zařazeny také překlady polských básníků 19. století Vincence Pola, Edmunda Wasilewského, Františka Wężyka, Kornela Ujejského a Josefa Bohdana Zaleského, vedle toho i přetlumočení básní polského klasika 16. století Petra Kochanowského.
      Sběratelská činnost J. N. Soukopa, zvláště z dnešního hlediska daleko významnější, než jeho vlastní literární působení, stála pod výrazným vlivem F. Sušila, ale také B. M. Kuldy, jak zde již bylo konstatováno. Nejvíc času a soustředění měl na ni Soukop jako mladý kaplan ve Sloupě; jak víme nepostrádal tehdy přímé kontakty se Sušilem. Ještě Jan Tenora v článku o Soukopovi k příležitosti památky sta let uplynulých od jeho narození uvádí, že "mnoho pohádek z okolí sloupského", které Soukop zaznamenal, zůstalo v rukopise.15) Toto tvrzení jsme nemohli plně ověřit. Zjistili jsme jenom, že za vlastního života Soukop ze sběratelského souboru, který pořídil, vlastně nepublikoval. Svěřil však svoje zápisy hlavně pohádek, ale také pověstí B. M. Kuldovi. Ten totiž soustřeďoval všechny soubory moravských sběratelů pohádek především z řad svých přátel kněží s cílem vydat z nich reprezentativní edici. Leč tento záměr realizoval jen zčásti.
      Na sklonku Kuldova života a po jeho smrti chopil se Kuldova projektu Čeněk Zíbrt, v té době docent kulturní historie na pražské univerzitě, redaktor a vydavatel časopisu Český lid; (tehdy nesl označení"sborník" věnovaný"studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku"). v pátém až osmém ročníku Českého lidu z let 1896 až 1899 Zíbrt postupně otiskl čtyřiadvacet pohádek ze sbírky několik let již zesnulého Soukopa. Nazval tuto edici Moravské národní pohádky a pověsti z okolí sloupského aopatřil podtitulem Ze sbírky † Jana Soukupa (5. ročník, pak od 6. ročníku psáno Soukopa) do tisku připravil B. M. Kulda. s časovým odstupem tří let, v jedenáctém a dvanáctém ročníku Českého lidu (1902,1903) pak otiskl další pohádky ze Soukopovy sbírky. Teď již nebyly číslovány[/] jako pohádky předchozí (1-24) a dvě z nich (ČL XI,1902) se v časopise objevily opatřeny v závěru poznámkami svědčícími o zdroji, z něhož je J. N. Soukop získal. Konkrétně pohádku Hašteřivá Voršilka a její pan kmotr zapsal pro Soukopa Fr. Bouška, učitel ve Valchově ve farní osadě Žďarné (rozuměj ve Valchově u Boskovic, jenž patřil k farnosti Žďárná). Další, nazvanou Voják vysloužilec, získal J. N. Soukop od "Pohla, učitele němčického"16). Uvedené údaje svědčí o tom, že Soukop měl při svých sběrech pomocníky, s největší pravděpodobností hlavně z řad duchovních a učitelů. Ostatně jeden z učitelů, s nimiž se Soukop ve Sloupě seznámil, Vavřinec Švéda (1820 - 1891) z nedalekého Molenburku, stal se, snad i pod jeho vlivem, sám sběratelem přičleňovaným k družině Kuldově. Nadto Švéda svůj soubor (zápisy pohádek z let 1851-1858) dal rovněž k dispozici Kuldovi. A také Švédův soubor publikoval - ještě mnohem později, než pohádky sebrané Soukopem - teprve Č. Zíbrt v Českém lidu (1929, 1930).17)
      Vraťme se však ke genezi a charakteristice Soukopovy sběratelské činnosti. Ve dvanáctém ročníku Českého lidu (1903) otiskl Zíbrt ještě tři pohádky: Uříznutý nos, Hřebenáč u Sloupa a O Vodníkovi. Právě ta předposlední, vlastně jako jediná z celého souboru, má námět z Moravského krasu (pověst o Hřebenáči, podle této verze přinesl skálu do Krasu ďábel až z Krkonoš). Není cílem našeho příspěvku pouštět se do podrobnějšího rozboru Soukopem zaznamenaných pohádek. To by chtělo pero badatele-folkloristy, studii zaměřenou komparatisticky (srovnání motivů a námětů u Soukopa a jiných sběratelů, zkoumání původu pohádek, rozbor jazyka, míry stylizace, zachování dialektu atd.). Jedno však lze konstatovat: Čeněk Zíbrt, jak na to ostatně sám poukázal v poznámce na úvod své edice, zařazené před pohádku číslo jedna (Putování Krista Pána se svatým Petrem), publikoval texty Soukopova souboru v úpravě B. M. Kuldy.18) I když s jistým rozdílem od souboru Švédova, otištěného až po letech; u toho

162

Kulda aspoň pod čarou vyznačil své úpravy, která slova anebo celé věty změnil, takže se dá rekonstruovat původní Švédův zápis. Toto vysvětlení u Kuldova přepisu Soukopových textů postrádáme. Jinou věcí je skutečnost, že Kuldův přepis pohádek zaznamenaných J. N. Soukopem nebyl tak výrazný, jako jeho úprava textů souboru Švédova. V. Švéda totiž zapisoval až úzkostlivě přesně jak slyšel; držel se víc lidové verze, někdy i drsné a plné obhroublých výrazů, na rozdíf od Kuldy, který usiloval "povýšit" lidové pohádkové vypravování do literární sféry. A podobnou snahu měl i Soukop, v jehož zápisech najdeme víc zásahů do lidového vyprávění, než u Švédy (jde o větší míru převádění nářečových prvků .do spisovného jazyka atd.).
      Přece jen však aspoň něco k problematice hlavních námětů Soukopem zaznamenaných pohádek, jejich postavám, zpracovaných motivům a poslání. Pouze jedna z nich (Putování Krista Pána..., již o ní byla zmínka) připomíná náboženskou legendu. Náboženské prvky pochopitelně najdeme i u jiných pohádek ze Soukopova souboru. Ale třeba jen v jejich pointě, mravoučné zmínce, vyústění. Neboť Soukopovi - přestože byl duchovní rozhodně nebyla vlastní ona akcentovaná tendečnost, jež byla příznačná pro některé jiné sběratele z řad kněží; vedla u nich až k takovému záznamu lidového vyprávění, že základním posláním stávala se výchova ke zbožnosti. v pohádkách zaznamenaných Soukopem tyto prvky v uměřené míře nechybějí (srov. třeba Princ se zlatým křížem na čele), stejně jako nepostrádáme prince a princezny, postavy vzaté ze zidealizovaného, vysněného světa, bez nichž se lidové vyprávění většinou neobejde. Ale daleko větší zastoupení mají postavy z lidu: tři pocestní, švec, voják, matka a syn atd. Nepostrádáme ani prvky lidové mytologie: vodníka, kouzelnou knihu, která splní každé přání. A tak lze říct, že příznačná je taková motivická skladba, jejímž prostřednictvím, leckdy realisticky, jindy s lyrickým akcentem, jsou zobrazovány život a pravdy těch nejprostších z lidových vrstev. Pro ilustraci, ale také[/] na doložení předchozích řádků, podáváme v poznámce aspoň soupis názvů čtyřiadvaceti pohádek ze Soukopova souboru.19)
      Vymezit sběratelský okruh, v němž se J. N. Soukop pohyboval, když zapisoval pohádky uchované v paměti venkovských lidí, rozuměj - jinak řečeno - alespoň přibližně stanovit parametry Soukopem často zmiňovaného "okolí sloupského" není snadné; také toto zkoumání patří do kompetence folkloristiky. Dva místopisné údaje na okraj pohádek publikovaných Zíbrtem v letech 1902-1903 (Valchov, Němčice) však naznačují, že Soukop bezpochyby překročil hranice sloupské farnosti (obce Sloup, Šošůvka, Němčice). Ale kterým směrem se za pohádkami vydával - respektive odkud chodili lidé s pohádkami za ním - dost dobře určit nelze. Kromě kontaktu s pamětníky ze zmíněných obcí čerpal pravděpodobně i z vyprávění dochovaného mezi lidmi v nejbližších vesnicích soused-ních farností: petrovické (Petrovice, Žďár, Vavřinec, Veselice, Suchdol), zřízené ještě před vznikem farnosti sloupské, anebo ve farnostech dalších, pozdějších - ostrovské (Ostrov) a lipovské (Lipovec, Holštejn). Nelze vyloučit, že našel vypravěče i z farností vzdálenějších (Doubravice, Rájec, Jedovnice, případně Blansko na Blanensku v tehdejším hejtmanství boskovickém, Drahany a Rozstání na Prostějovsku). Jak uvedeno výše, stopy vedoucí do farnosti žďárenské (Valchov, Suchý, Velenov, Ludíkov) jsou podloženy. Je pravděpodobné, že Soukop nesbíral v Molenburku a Housku, kde se zapisování pohádek věnoval Švéda. Folkloristu anebo historika, který by se chtěl vyznačenou problematikou zabývat podrobněji, nutno odkázat v první řadě na farní kroniky Sloupu, Lipovce a Doubravice; mohly by se v nich objevit rovněž údaje anebo aspoň zmínky o Soukopově sběratelském působení. A obdobně i v obecních kronikách.
      Široké spektrum činností J. N. Soukopa ve Sloupě, Lipovci a Doubravici mělo by vůbec být zmapováno. Nešlo totiž jen o působení kněžské, ale i vzdělavatelské,

163

kulturní a třeba v Lipovci i hospodářské (vysazení lip kolem kostela atd.). Ostatně na význam těchto aktivit byt' byly konány především v zájmu církve - poukázal Hýsek; třeba prostřednictvím zmíněné již doušky o Soukopových básnických začátcích. Zvláště více než čtvrtstoletí prožité v posledním působišti vyznačovalo se kromě toho Soukopovými cestami do Velehradu, který si oblíbil a pro jehož rozvoj mnoho vykonal. Dokonce se o Velehrad, poutní místo do 60. let 19. století dost opomíjené, zasloužil tolik, že u příležitosti stého výročí narození J. N. Soukopa (1926) došlo k slavnostnímu převezení jeho tělesných pozůstatků z Doubravice, kde byl pohřben, na čestné místo velehradského hřbitova.
      Pozornost by si jistě zasloužily i další osudy souboru pohádek "z okolí sloupského": Některé z nich se objevily ve výborech, v nedávné době došlo k záslužné reedici nejvýznamnějších v publikaci Oldřicha Sirovátky a Marty Šrámkové Moravské národní pohádky (1983).20) Tento kritický výběr z děl sběratelů soustředěných kolem B. M. Kuldy lze právem hodnotit jako rekonstrukci původního Kuldova záměru; Sirovátka a Šrámková přitom poukázali na pravé místo J. N. Soukopa mezi folkloristy 19. století. Připomenuli jsme již význam sběratelského působení J. N. Soukopa ve srovnání s úrovní a hlavně zaměřením jeho poezie i překladatelství. Jako básník, překladatel, ale i sběratel, těžiště jehož díla spadá do 50. a 60. let, zůstal Soukop cele mužem 19. století; přestože se dožil 90. let tohoto věku, kdy se vytvářely základy Moderní české literatury a kultury, což mělo své důsledky i pro oblast folkloristiky a etnografie. Byl ve své době leckdy přeceňován, zvláště v církevních kruzích. Ale již na konci života pozvolna zůstával ve stínu mladších generací, po roce 1945 zase nezaslouženě upadl málem do zapomenutí. A to včetně svých zásluh, jež nepochybně měl jako zapálený krasový spíše "propagátor" než badatel. Na to všechno, stejně jako na univerzálnost jeho zjevu, byt' v onom duchu, jenž vládl v družině Sušilově, jsme tu[/] chtěli poukázat. Lze přitom očekávat, že k hlubšímu studiu a poznání Soukopova díla, zvláště co se týká jeho významu pro Moravský kras, řeknou svoje i regionální historikové. Leč tím nemá být řečeno, že Jan Nepomuk Soukop byl osobností pouze místního anebo jen regionálního významu.

Poznámky
1.
      JAN NEPOMUK SOUKOP: Písničkářský výlet (Z "Črt z doby Sušilovy"). In: Jan Soukop, slavík Cyrilo-Metodějský. Člověk a dílo. Vydala Humana, tiskařská a nakladatelská společnost s r. o., Letovice 1927, str. 26-31.
2.
      J. N. SOUKOP: Osudy řemeslníků (Podle zápisků svého otce napsal J. S.). In: Jan Soukop,I. c., str. 386. (Původně otištěno v kalendáři Moravan X, 1860.)
3.
      O záměru Beneše Metoda Kuldy uspořádat reprezentativní edici "moravského lidového vyprávění" viz zde dále. z poslední doby srov. kritickývýběr Oldřicha Sirovátky a Marty Šrámkové M oravské národní pohádky a pověsti (Odeon, Praha 1983) ze souborů Sušilových současníků i následníků Josefa Stanislava Menšíka, Jana Pleskáče, Karla Orla, Jana Soukopa a Vavřince Švédy. Zde též charakteristika a zhodnocení Soukopovy sběratelské činnosti a poznámka Jarmily Víškové k jazyku vypravovaných pohádek.
4.
      MILOSLAV HÝSEK: Paměti, Brno 1970 (k vydání připravili Vlastimil Válek a Dušan Jeřábek ), str.24.
5.
      M. HÝSEK: Literární Morava v letech 1849-1885. Praha 1911, str. 102. Spolupráce hudebního skladatele Pavla Křížkovského se sběrateli pohádek a zvláště lidových pisni přinesla i další pIody.
6.
      J. N. SOUKOP: Macocha. In: Kytečka ze Sloupa. Na památku stoleté slavnosti vysvěcení Sloupského chrámu přeblahoslavené Panny Marie bolestné, konané roku 1854, zbožnému poutnictvu uvil Jan Nep. Soukop, člen výboru Dědictví Sv. Cyrila a Metoda, kooperátor ve Sloupu. Druhé rozhojněné vydání. v Brně 1855. Nákladem spisovatelovým; srov. str. 68-75, z toho str. 68-70 úvod o historii propasti Macochy.
7.
      J. N. SOUKOP: Verše. I. Původní (Vydání posmrtné), Praha 1895 (vyšlo v komisi Cyrilometodějského knihkupectví G. Francla, k tisku připravil Jan Halouzka).

164

8.
      Původně Moravan VIII,1859, str. 52-82.
9.
      KAREL ABSOLON: Na paměť Jana Nep. Soukopa. In: Jan Soukop,1. c., str. 18. Obdobně se o Soukopovi vyjadřují i další badatelé. z literárních historiků M. HÝSEK v knize Moravskýkras v krásném písemnictví (A. Píša, Brno 1942), srov. str.10-11, anebo JOSEF A JAN SKUTILOVI: Moravský kras ve své kulturní historii a beletrii (OA Blansko 1967), str. 24-26. Srov. též VLADIMÍR POLÁK: Literární místopis okresu Blansko. Okresní knihovna Blansko 1985 (2. vyd.), str. 76-77.
10.
      M. HÝSEK: Literární Morava v letech 1849-1885.1. c., str. 102.
11.
      K. ABSOLON: Na paměť Jana Nep. Soukopa. In: Jan Soukop,1. c., str. 18, 19.
12.
      Názvy uvedeny podle Halouzkovy edice Soukopových veršů, 1. c., (srov. pozn. č. 7).
13.
      M. HÝSEK: Literární Morava v letech 1849-1885,1. c., str. 103.
14.
      Tamtéž.
15.
      JAN TENORA: Jan Nep. Soukop. In: Jan Soukop,1. c., str. 13.
16.
      Srov. Český lid Xl, 1902; str. 409, 477. O učiteli E. Pohlovi srov. M. HÝSEK: Paměti, 1. c., str. 23, 24.[/]
17.
      Srov. Pohádky Vavřince Švédy (O třech Hanákách, jak šli na žeň; O synu, který se měl oženiti; O bohatém mlynáři). Závodní klub ROH ČKD - Dělnický dům, Blansko 1989 (k vydání připravil Ladislav Soldán ).
18.
      Srov. Český lid V, 1896, tr. 284.
19.
      Český lid V, 1896; str. 284-287: 1. Putování Krista Pána se svatým Petrem; str.367-368: 2. O zlé ženě,3. Otřech pocestných; str. 457461: 4. Zlodějský švec,5. Ovlku, 6. Muž hledá hloupější lidi, než je jeho žena,7. Ovojáku na stráži,8. Šídlo jde se zvířaty do světa na zkušenou,9. Co je strach. Český lid VI, 1897; str. 194-200: 10. Princezna s rohem, 11. Mlynářovic Honzíček, 12. Otřech ztracených princeznách,1 3. Mrtvý voják,1 4. O lodičce bez vody. Český lid VII, 1898, str. 42-46: 15. Omladost-knize, 16. OHanzlovi. Český lid VIII,1899; str.147-149: 17. O ptáčkovi,1 8. Myslivcův syn; str. 317-323:19. Sprosťák, 20. OPipánovi, 21. Orybářovi, 22. Padesátiletá pomsta, 23. Prodaná duše, 24. Princ se zlatým křížem na čele.
20.
      Srov. pozn. č. 3.

165

Kraslice s figurálnymi motívmi. (Ke studii F. Prandové)

166

Národopisné aktuality, roč. XXVII. - 1990, č. 3-4

ERBOVNÍ POVĚSTI U BARTOLOMĚJE PAPROCKÉHO Z HLOHOL [obsah]


      IRENA HRABĚTOVÁ, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno
      Erbovní a genealogické pověsti byly ve středověku a novověku rozšířeny ve většině evropských zemí. Přesto jim dosud nebyla věnována dostatečná pozornost. A pokud byla, pak byla většinou jednostranná - samostatně k nim přistupovali historikové, literární vědci a folkloristé. Snahy o komplexnější přístup byly někdy znevažovány tím, že autoři vycházeli z poměrně mladých textů a nezkoumali, na jakých základech vznikly.
      V naší folkloristice se i přes slibné začátky v minulém století1) zájem o erbovní a genealogické pověsti příliš neprojevil, protože u nás ve folklóru nejsou nijak výrazně zastoupeny. Avšak ve starší české literatuře existují poměrně četné doklady, že tyto pověsti představovaly významnou složku společenského vědomí; stojí tedy za to se jimi zabývat jako projevem historického folklóru. Ve své podstatě tyto pověsti představují především folklór šlechty, uplatnily se však i v městském prostředí a jejich prvky jsou obecně folklórní záležitostí. Navíc mohou právě tyto pověsti upozornit na to, jakými cestami některé látky a motivy do folklóru pronikaly.
      Nejvíce erbovních a genealogických pověstí najdeme v kronikách a histotických spisech, neboť scaří kronikáři,[/] kteří sami psali historii epicky, plně využívali epičnosti a zajímavých syžetů těchto pověstí. Často je uplatnili jako historické epizody dokumentující jejich pojetí historie. Jako všechny další pověstní typy považovali kronikáři i tyto pověsti za historický pramen, a tak se novodobí historikové museli s nimi vyrovnat; tento zájem o vědecké poznání pověstí se projevil nejdříve. Již osvícenští historikové ovšem zpochybnili pověst jako historický pramen, a tak se historikové postupně přestali pověstmi zabývat. Pokud jejich zájem trval i nadále, pak většinou jen shledávali, v čem historickou skutečnost zkreslují. Platí to jak o historiografii,2) tak i úžeji o pomocných vědách historických, které mají k erbovním a genealogickým pověstem nejblíže, tedy o genealogii a heraldice 3) v nejnovější době však historikové došli k názoru, že i pověsti jsou výrazem historického vědomí a povědomí, a že mohou být pramenem k poznání mentality člověka minulých dob 4)
      Erbovní pověsti se však vyskytovaly nejen v historiografických dílech, ale i v té části literatury, kterou bychom podle dnešních měřítek spíše zařadili k beletrii, Jejich výskyt i v krásné literatuře je zároveň svědectvím o tom, jaký význam jim tehdejší společnost přkikládala. Poznání

167

erbovních pověstí může tedy napomoci k ozřejmění tvůrčích postupů autorů starších literárních děl. Avšak tyto postupy ani literární věda, ani historie nemohla svými metodami zatím postihnout; zůstává zde místo pro uplatnění metod folkloristiky.5) Zdá se, že názory na pověst, ke kterým v současné době folkloristika dospěla, se sbližují s postojem historiků 6) Poznání zákonitostí, jež se v žánrové formě pověsti projevují, umožní využít pověstí jako historického pramene v moderním smyslu a může napomoci i při osvětlování funkce pověsti jako stavebního prvku ve starší literatuře.7)
      Vzhledem k tomu, že se erbovní pověsti v naší starší literatuře vyskytují poměrně často, existují rovněž značné možnosti shromáždit dosti významný pramenný fond k jejich poznání. Sebrání pověstí z různých dob umožní zjistit obsah i různé formy pověstí u jednotlivých autorů, postihnout vývoj pověstí, změny v jejich ideové podstatě a funkci a také změny v přístupu k pověstem.
      Protože je erbovní pověst, t.j. vysvětlení vzniku erbu, ve srovnání s jinými pověsťovými typy záležitost poměrně mladá - mohla se vyvinout až když se rozšířily erby nenajdeme ji v nejstarších kronikách. Teprve až se šlechta domohla významného postavení ve společnosti, začali také kronikáři brát v úvahu její činy a její tradice. Naše nejstarší erbovní pověsti zachytil až na přelomu 13. a 14. století autor tak řečené Dalimilovy kroniky. Od té doby až do 18. století jsou zaznamenány v řadě kronik a jiných historických spisech. Setkáme se s nimi zvláště v Hájkově kronice, Dubraviově Historii, ve spisech B. Paprockého a četné jsou také u Bohuslava Balbína. Vedle těchto historiografických spisů jsou zastoupeny v dalších literárních dolech. Zvláštním způsobem např. využívá motiv vzniku českého erbu povídka o Stilfrídovi, jež byla později mnohokrát zpracována také v literatuře lidové. Ovlivnila proto i ústní tradování této pověsti. Folkloristice se tak v případě erbovní pověsti rozšiřuje badatelské pole o tyto písemné prameny.[/]
      Při zkoumání erbovních pověstí se však nelze omezit pouze na domácí prameny. Tento pověstní typ měl mimořádně vhodné podmínky pro přejímání látek a motivů z jiných kulturních oblastí. Vyplývalo to z mezinárodního charakteru erbů, ze způsobu života šlechty a vůbec z podstaty šlechtické kultury, jež byla mnohem otevřenější vůči cizím podnětům než tradiční kultura lidová.
      Vedle německých souvislostí můžeme zjistit velice těsné spojení také mezi našimi erbovními pověstmi a polskými. Je to dáno jednak úzkými styky těchto zemí, ale v polském případě i některými společnými prameny. Nejvíce ,erbovních pověstí totiž zaznamenal ve svých dílech autor, který náleží do obou národních literatur Bartoloměj Paprocký z Hlohol (1543 - 1614).8) Tento pozdně humanistický spisovatel, Polák, jenž v důsledku politických změn ve své vlasti emigroval do českých zemí, vytvořil některá obdobná díla česká a polská. Mimo jiné sepsal historicko-genealogické spisy Zrcadlo slavného markgrabství moravského (Olomouc 1593), Diadochos, id est successio, jinak posloupnost knížat a králův českých (Praha 1602) aŠtambuch slezský (Brno 1609). Paprocký si vytýčil úkol popsat stavy těchto zemí a ukázat i jejich vývoj. Značná část těchto spisů je věnována šlechtě, která byla v českých zemích stavem nejvýznamnějším. Protože se Paprocký domníval, že kombinací zpráv z různých pramenů může zjistit také stáří jednotlivých rodů a jejich erbů, shromáždil také obsáhlý soubor rodových pověstí, v němž převažují pověsti erbovní.
      Protože spisy Paprockého vedle Hájkovy kroniky obsahují největší sbírku našich historických pověstí, nemohly ujít pozorností. Od poloviny minulého století byly pověsti, které Paprocký zaznamenal, publikovány a studovány a postupně se došlo k poznatku, že některé pověsti vznikly stejné u nás i v Polsku, některé Paprocký z Polska k nám přenesl a část si jich vymyslel.9) Právě kvůli tomuto zjištění byl Paprocký záporně hodnocen od historiků. Přesné zjištění podílu pramenů těchto pověstí ani jejich

168

skutečné ověření však dosud nebylo provedeno. Tyto názory nepodávají tedy adekvátní obraz ani o Paprockém jako historikovi, ani o erbovních pověstech. Jednotliví autoři, kteří se pověstmi u Paprockého zabývali, nepřistupovali k jejich studiu důsledně a nevyužili ani toho, co Paprocký sám o svých pramenech uvedl. Sledovali pouze hledisko věrohodnosti a nepoložili si ani otázku, proč do svého díla tolik pověstí pojal, ani jak při tom postupoval. Pokusila jsem se proto znovu prostudovat Paprockého díla se zřetelem na jeho pracovní metody.10)
      Analýza pověstní tradice zachycené Bartolomějem Paprockým vycházela z rozboru uvedených historických spisů, jež vytvořil v českých zemích, a které se vztahují k dějinám Čech, Moravy a Slezska. Vzhledem k četným odkazům na polské spisy bylo nutno věnovat pozornost také jim. Zjistilo se, že metodologickým vzorem byla Paprockému jeho starší polská díla, především Gniazdo cnoty (Kraków 1578) a Herby rycerstwa polskiego (Kraków 1584). Určité odlišnosti v koncepci vyplynuly z toho, že česká a moravská společnost byla poněkud jinak stratifikována než polská. v Polsku nebyla šlechta stavovsky rozdělena na pány a rytíře jako v českých zemích, zde zase nemohl autor pominout měšťanstvo, kterého si v Polsku téměř nevšímal. Při psaní českých spisů musel vycházet z jiných pramenů, ale často uplatnil i prameny polské, a to tam, kde našel skutečné nebo jen domnělé souvislosti. Základní typy pramenů byly ovšem obdobné: Paprocký jak u nás, tak i v Polsku vyhledával listiny, akta i úřední knihy církevních a světských institucí, rodinné archivy a epigrafický materiál; studoval historiografická i naučná díla a přejímal zajímavé údaje i z literatury dnes považované za beletrii. Čerpal také z ústní tradice, kterou hodnotil jako pramen rovnocenný jiným typům. Cenné je, že uváděl citace a odkazy na prameny, i když ne důsledně. v jeho pracích je možno zjistit už i jisté prvky kritiky. Tato kritičnost však nejde ještě do hloubky a nepostihuje všechny prameny rovnoměrně. z dnešního hlediska je zřejmé, že byl málo kritický především k pověstem.[/]
      Cílem práce tedy bylo zjistit genezi erbovních pověstí, které Paprocký pojal do svých prací sepsaných na Moravě a v Čechách. Znamenalo to u každé pověsti určit, zda se vyskytuje už ve starších dílech Paprockého nebo v pracích jiných autorů. Bylo nutno sledovat, zda se v ní objevují motivy známé již ve starší literatuře, do jaké míry lze předpokládat, že Paprocký převzal pověst z ústní tradice a konečně - které pověsti lze považovat za vlastní výtvory Paprockého. Při sledování tohoto základního cíle byl sledován i cíl vedlejší, totiž zkoumání postupů Paprockého při řazení, zpracování a případně při vlastní tvorbě pověstí. k dosažení těchto cílů bylo nutno vytvořit soubor, který měl být podroben zkoumání. Na rozdíl od dosavadního bádání, jež se spíše zabývalo jednotlivými pověstmi, jsem přistoupila k rozboru všech erbovních pověstí obsažených v Zrcadle a Diadochu, a to bez ohledu na jejich formu a hodnotu. Protože ne vždy bylo jasné, kdy se jedná o pověst a kdy ne, byly do rozboru pojaty všechny zprávy, které vysvětlovaly, jak byl erb získán; za erbovní pověst však není považováno pouhé konstatování, že se jedná o starý erb, jenž byl k nám přinesen již předky rodu. Evidovány byly i různé varianty a redakce téže pověsti, pokud se vyskytly v různých Paprockého spisech, eventuálně i v jejich předlohách. Vedle erbovních pověstí byly do souboru pojaty i některé jiné typy, pokud s erbovními úzce souvisely (např. pomáhaly objasnit jejich vývoj). Vznikl tak soubor 108 pověstí zaznamenaných u 78 znaků, z nichž bylo 76 znaků šlechtických (počet rodů, jež těchto znaků užívaly, byl ovšem mnohem vyšší), dále 1 znak zemský a 1 městský.
      Základ práce tvoří rozbor všech erbovních pověstí obsažených v českých spisech Paprockého. U každé ze 108 pověstí je uveden regest, jsou podány údaje o tom, v kterých starších dílech byl zjištěn výskyt dané pověsti nebo alespoň některých jejich motivů, v řadě případů je řešena otázka, zda pověst vytvořil sám Paprocký, a konfrontují se názory starší literatury. Pojednání o jednotlivých

169

pověstech mají různý ráz a rozsah, což závisí jednak na typu a délce pověsti a jednak na množství poznatků, jež bylo možno o pověsti zjistit. A tak má rozbor někdy jen podobu několikařádkového komentáře, zatímco v jiných případech jde o několikastránkové analytické studie.
      Rozbor všech pověstí zaznamenaných Paprockým v českých spisech vedl pak k závěrům obecnější, povahy. Tyto závěry se vztahují k původu a pramenům pověstí, k charakteristice Paprockého pověstní tvorby a také k otázkám formální výstavby pověstí. Za absence typologické charakteristiky erbovních pověstí bylo nutno vytvořit vlastní dělení pověstí: Obecný typ představuje zcela obecné zdůvodnění vzniku erbu: Informace, kterou obsahuje, není konkrétně časově ani místně zařazena, je většinou velmi stručná a nemá děj (syžet). Historický typ je vysvětlení, které se váže na nějakou událost popsanou ve středověkých kronikách nebo historiích. Může být podáno jako pouhá informace, ale bývá také rozvinuto v příběh, jenž většinou rozvíjí jeden motiv. Třetí typ se neváže ke konkrétní historické události, i když bývá časově i místně zařazen. Látka je zpracována na vyšší literární úrovni, rozvíjí více motivů, a protože má rysy shodné s novelistickou pohádkou, označuji jej jako novelistický typ. Je samozřejmé, že se vždy nesetkáváme s čistými příklady těchto typů, ale jakýsi obraz toto schema přece jenom podává.
      Do svých spisů, vydaných v Čechách a na Moravě, převzal Paprocký 33 pověstí, které uveřejnil již v Polsku. Je to podíl značný, téměř třetina. v některých případech bylo toto převzetí zcela oprávněné - šlo o rody polské nebo slezské, jež se usadily v českých zemích, především na Moravě. Jinde připojil Paprocký pověsti, které zaznamenal v Polsku, k českým rodům, které měly stejný nebo podobný znak. Ale najdeme i pověsti, jež byly již před Paprockým součástí tradice české i polské. To je také důvod, proč nelze všechny pověsti, převzaté Paprockým do českých spisů pokládat za polské. Pokud jde o prameny,[/] bylo zjištěno, že zcela nebo zčásti převzal Paprocký ze zcela bezpečně identifikovatelných děl 38 pověstí (20 z Hájka, 14 od polských kronikářů Długosze, Miechowity, Kromera a pokračovatelů Długoszových, jednu z Hájka i Kromera a tři z dalších spisů napsaných v Čechách). Zbylé pověsti získal z ústní tradice nebo je vytvořil sám. Paprocký se na ústní tradici odvolává u 26 pověstí, z toho 14krát na polskou a 12krát na českou a moravskou. Jak ukázalo další zkoumání, nelze na Paprockého údaje po této stránce plně spoléhat, někdy je jeho odkaz asi fiktivní, někdy naopak užil asi tradice, aniž se o tom zmínil. Přesná čísla tedy uvést nelze, stejně jako nelze přesně vyčíslit, kolik pověstí je polského, českého či jiného původu. Souvisí to s postupem Paprockého při uvádění a tvorbě pověstí, s nedostatečným prozkoumáním možných předloh i s celkovým charakterem pověsti jako folklórního útvaru.11)
      Paprocký zařazoval pověsti do genealogicko-historických děl z více důvodů: 1. pokládal pověsti za historický pramen; 2. chtěl vyzdvihnout některé "ctnosti" předků; 3. zajímavými příběhy zpestřoval kusé údaje a výčty genealogických posloupností; 4. vysvětlit erb a jeho vznik pociťoval jako nutnou součást rodové tradice a tím i pojednání o jednotlivých rodech. Přesto u většiny rodů erbovní pověsti neuvedl. Souvisí to s tím, že v českých zemích nebyly tradice tak rozvinuty jako v Polsku, i když česká společnost měla o pověsti zájem. Za těchto okolností Paprocký užil pověstí, s nimiž se ve zdejším prostředí setkal, ale tam, kde je nenašel, nebo kde příslušné prostředí dost neznal, snažil se tento nedostatek částečně nahradit. Nebyla to záležitost snadná. Nemohl si totiž dovolit vymýšlet pověsti, které by členové rodů nepřijali. Pomáhal si několikerým způsobem. U stručných pověstí obecného typu vycházel ze schemat, která byla v jeho době běžná (např. modrý pruh znamenal řeku, přes níž kdysi předek při válečném tažení našel přechod). Opíral se o údaje, které přinášely historické práce, a k těmto údajům připojoval zprávu

170

o udělení erbu; hodnověrnost zde byla dána citací pramenů, i když se o udělení erbu nezmiňovaly. Vytvářel pověsti na základě pohádek, exempel a literatury, kterou bychom dnes označili za naučnou nebo zábavnou. A konečně, přenášel do českého prostředí pověsti polské.
      Při tom narážel na jisté obtíže, dané tím, že se někdy česká a polská tradice lišila, a také tím, že pokládal za nutné vysvětlit vzájemné vztahy českých a polských rodů, které měly stejný nebo podobný znak. Aby tyto potíže zvládl, neváhal přikročit k některým změnám v textu pověstí. Vedle věcných změn vyvolaných nutností přizpůsobit pověsti daným podmínkám zvlášť typické jsou časové posuny. Pověsti, jejichž děj v polských dílech kladl do doby historických panovníků, se v jeho dílech českých odehrávaly v bájných dobách (za starých moravských králů, za Čecha a Lecha nebo dokonce i před jejich příchodem do Čech). Zde byl jeho postup ovlivněn Hájkem a Dubraviem. Ale i přes tuto snahu se vždy Paprockému českou a polskou tradici uvést do souladu nepodařilo.
      Celkově lze o Paprockém říci, že v sobě jako sběratel, zpracovatel i tvůrce erbovních pověstí slučuje historika, literáta a folklórního vypravěče. Nelze jej proto posuzovat jen z hlediska jednoho současného oboru. Materiál, jenž byl při genetickém rozboru erbovních pověstí shromážděn, je nyní připraven k hlubšímu studiu.
      Vzhledem k malému rozsahu mohla být problematika jen velmi stručně nastíněna. Že však stojí za to se zabývat hlouběji erbovními pověstmi, lze doložit na několika příkladech. z mnoha možností vybereme jen ty, jež se vztahují k nejznámějším pověstem.
      Nové světlo vrhá rozbor na otázky původu boskovické pověsti. Tato pověst byla dosud považována za umělou, převzatou z Paprockého Zrcadla.12) Ale Paprocký tam o ní říká, že o počátku erbu vypráví "tak jak se to ex traditione maiorum mezi lidmi v rozprávkách nachází".13)[/] Rozvinutá forma svědčí o tom, že se skutečně často vyprávěla, a to na Moravě, neboť v jiných spisech ji Paprocký neuvedl.
      Také v případě pernštejnské pověsti o uhlíři, který chytil živého zubra a přivedl ho ke králi, byly zjištěny zajímavé údaje o jejím původu. Paprocký tuto pověst zaznamenal již v polských spisech a také v Zrcadle se odvolával na polskou kroniku.14) Nabízela se tedy domněnka, že tato pověst vznikla v Polsku. Zdánlivě ji posílilo další zjištění, že pověst zachytil již v druhé polovině 15. století známý historik Długosz.15) Ale právě Długoszův text svým tvrzením, že erb je moravského původu, a také skutečnost, že existenci pověsti v českých zemích už dávno před Paprockým dokládají prameny hmotné povahy, vedou k závěru, že pověst vznikla na Moravě a odtud byla přenesena do Polska, kde se dále vyvíjela. Pokud jde o stáří pověsti, rozhodující je zde fakt, že hrdina pověsti je v českých pramenech prostý člověk, tedy ne šlechtic. Něco takového by bylo sotva možné v době, kdy významné šlechtické rody hledaly své předky mezi urozenými a známými osobnostmi dávné minulosti. z toho lze usuzovat na značné stáří pověsti.
      Také pověst o brněnském draku se značnou pravděpodobností navazuje na Paprockého. v Zrcadle se totiž vyskytuje v jedné erbovní pověsti stejný motiv; původcem nápadu, jak se draka zbavit, je však chytrý švec.16) A Paprocký v tomto případě k nám přenesl pověst polskou, doloženou již ve 13. století v kronice Kadlubkově, později také i jinde, a dodnes tradovanou v Krakově. z Paprockého Zrcadla byl zřejmě tento motiv vztažen na krokodila, jenž se stal majetkem města Brna na počátku 17. století.

171

Poznámky
1.
      Viz Erbovní pověsti české i moravské. Lumír 4, 1853, č. L-XXX; MENČÍK, F.: České pověsti erbovní. Světozor 22, 1888, č. I: VIII; SEDLÁČEK, A.: Sbírka pověstí historických lidu českého. Praha 1894.
2.
      Historici věnovali pozornost především pověstem o počátcích státu a zemského znaku. Obsáhlou literaturu shrnuje např. KARBUSICKÝ,V.: Nejstarší pověsti české. Praha 1966.
3.
      Viz KOLÁŘ, M. - SEDLÁČEK, A.: Českomoravská heraldika I-II. Praha 1902, 1925.
4.
      Viz např. ČORNEJ, P.: Tajemství českých kronik. Praha 1987 nebo MAUR, E.: Chodové. Historie a historická tradice, AUC, Phil. et hist., Monograf. 90, Praha 1984.
5.
      Uplatnění takového přístupu viz např. MIRVALDOVÁ, H.: Povídka o Bruncvíkovi z hlediska folklorní pohádky. ČL 28, 1980, 146-154.
6.
      Svědčí o tom např. stat O. SIROVÁTKY: Dějiny a lidové podání. Slovenský národopis 19, 1971, 534-546.[/]
7.
      Z tohoto hlediska je zajímavý článek polského autora: GORDZIJEWSKl,A.: Heraldyczna ornamentyka literacka średniowiecznej kroniki czeskiej tzw. Dalimila. Pamiętnik słowiański 31, 1981, 63-82.
8.
      O autorovi a jeho díle viz KREJČÍ,K.: Bartoloměj Paprocký z Hlohol. Praha 1946.
9.
      Viz nové vydání sbírky A. SEDLÁČKA: Sbírka pověstí historických. Praha 1972 a doslov vydavatele.
10.
      Erbovní pověsti v českých spisech Bartoloměje Paprockého z Hlohol. Kandidátská disertační práce na FF UJEP, Brno 1988.
11.
      Zatímco historiografické prameny mohly být prozkoumány téměř v úplnosti, u ostatních je to mnohem složitější. Látky a motivy byly konfrontovány pouze ve sbírkách vydaných tiskem, a tak jsou výsledky málo uspokojivé.
12.
      Viz SIROVÁTKA, O.: Lidová pověst a její výzkum na Moravě. Slovácko 1962 -1963, s. 59-60.
13.
      Zrcadlo,f. 97a.
14.
      Zrcadlo,f. 27b,; Gniazdo cnoty, s. 77-78; Herby, vyd. 1858, s. 531.
15.
      Insignia seu Clenodia Regni Poloniae, vyd. 1931, s. 63, č. 60-61. Srov. HRABĚTOVÁ, I.: k p ůvodu pernštejnské erbovní pověsti. ČMM 109,1990, 5-15.
16.
      Zrcadlo,f. 349a.

172

KRASLICOVÁ TVORBA VIERY NEUMANOVEJ [obsah]


      ELENA PRANDOVÁ, Národopisný ústav SAV, Bratislava
      Kraslice mali v živote nášho ľudu od pradávna svoje významné poslanie hlavne v spojitosti s rituálmi vítania jari. Vajíčka boli symbolom nového prebúdzajúceho sa života, víťazstva života nad smrťou i prosperitného začiatku rastu poľnohospodárskych plodín. Aby sa ich kultový a ochranný význam umocnil, začali ich naši predkovia ozdobovať. v priebehu stáročí vznikali, vyvíjali sa a zdokonalovali početné ozdobné kraslicové techniky, rôznorodé ochranné symboly s motívmi svastiky, krížikov, vetvičiek, ružíc, vlnoviek a pod. s magicko-religióznym významom. Postupom času kraslice síce stratili magickú a obetnú funkciu, zostali však ako trvalé kultúrne hodnoty viaceré techniky ich ozdobovania s bohatstvom farieb i pozoruhodnou variabilitou vzorov. Kraslicová výzdoba vo svojom vývoji kontinuitne nadväzovala na tradičnú motivickú základňu s neobmedzenou možnosťou v stvárňovaní, uplatnení umeleckého nadania, estetického vkusu, zručnosti a invencie stoviek anonymných ľudových tvorcov.
      Medzi vynikajúce reprezentantky kraslicového umenia patrí Viera Neumanová (nar.1904) zo Streženíc pri Púchove. Jej počiatočná životná dráha smerovala k zdravotníctvu. Niekoľkoročné štúdium medicíny obetovala však výchove svojich detí. Rodina sa z pracovných[/] dôvodov dočasne presťahovala do Uhorského Hradišťa, kde existovala živá tradícia ozdobovania vajíčok. v tomto prostredí sa prirodzené umelecké nadanie V. Neumanovej a vnútorná potreba jeho realizácie uplatnila v kraslicovom umení. Vajíčka ozdobovala slamou, teda technikou, ktorá sa pôvodne rozšírila na slovensko-moravskom pohraničí koncom 19. storočia prostrednictvom miest a kláštorov.
      Postupom času sa umelecké vlohy V. Neumanovej rozvili v plnej šírke a v kraslicovej tvorbe dosiahla mimoriadnu zručnosť. Jej oblepované kraslice slamou sa prostredníctvom ÚĽUV-u v Uhorskom Hraditi dostali do mnohých miest v zahraničí, ako vynikajúci dokument kraslicového umenia.
      Pracovnými nástrojmi či pomôckami V. Neumanovej sú malé nožničky, špendlík, lep, jačmenná i ovsenná slama, ktorými umelkyňa tvorí obdivuhodné umelecké dielka. Slamu používa podľa možnosti aspoň polročnú, aby nebola príliš živá. Zmäkčuje ju namáčaním vo vode 1-2 hodiny. Pri niektorých ornamentálnych zostavách kombinuje jačmenú slamu s ovsenou. Slamu rozstrihá, nožíkom pozdľžne rozreže, vnútrajšok vyčistí a vyutiera. Ak je slama suchá, primerane ju na handričke navlhčí, aby sa vyrovnala a pri strihaní bola mäkšia. z takto

173

pripraveného materiálu nastrihá štvorčeky, trojuholníčky, pásiky, lístky, které roztriedi podľa jednotlivých prírodných odtieňov slamy - zlatistej, zelenkavej, žltej i mierne načervenalej. Takisto vyberá aj vajíčka na zdobenie, či "obliekanie kraslíc", ako túto činnosť nazýva umelkyňa. Vajíčka so svetlou škrupinou farbí na červeno a zeleno, s tmavšou na fialovo, modro, hnedo, prípadne na čierno. Drobné lístočky berie špendlíkom naraz vo väčšom množstve, vloží do lepu a trpezlivo i precízne nalepuje na škrupinu vajíčka do rôznych ornamentálnych motívov (stokrásky, slnečnice, lístočky, hviezdičky, kolieska, pásiky, holubice, apod.) a kompozícií. Keďže vajíčka oblepuje nezafarbenou slamou, prírodný odtieň slamy markantne vynikne na farebnom podklade. s mimoriadnym vkusom, neobyčajnou zručnosťou a citom pre materiál zostavuje variabilné kompozície, ktorými sa usiluje stvárniť resp. vyjadriť určitú myšlienku alebo zámer, takže výsledný efekt je neobyčajne emotívne pôsobivý. Vztah umelkyne k ľudovému umeniu a umeniu vôbec, zmysel pre krásu a umelecké nadanie sa odzrkadľuje v pôsobivých minucióznych motívoch a ich štylizovaných zostavách geometrického, rastlinného i figurálneho charakteru.
      V. Neumanová žije v ústraní od uponáhľaného sveta, uprostred prírody, ktorá je jej vel .kým inšpiračným zdrojom. Jej tvorba je motivovaná vrúcnym vzťahom ku všetkému pozitívnemu, k tradičnej ľudovej kultúre, jej výtvarným[/] i duchovným hodnotám. Motivická škála stvárňovanej tematiky je rôznorodá a pomerne široká. Na jej krasliciach vidíme vzory čičmianskych výšiviek i ozdobné motívy tamojšej rázovitej architektúry. Napriek svojmu peknému veku sleduje s obdivuhodnou zainteresovanosťou aktuálne spoločenské dianie, výročia či jubileá, ktoré majstrovsky a na vysokej umeleckej úrovni stvárňuje v kraslicovej výzdobe jednoduchými, zložitejšími i prekomponovanými vzormi a kompozíciami, napr. Rok dieťaťa - motív kolísky a detskej postavičky, olympiády - motív venca pre víťaza, MDŽ - kytica poľných kvetov, Jánošík, Veľkonočné sviatky - motív bahniatok, zajaca, baránka a pod. k nedávnym oslavám 125. výročia založenia Matice slovenskej prispela umelkyňa vyhotovením kraslíc s originálnymi vzormi čičmianskych dreveníc. Poslala ich do zbierok Slovenského národného múzea v Martine, aby sprítomnila či prezentovala zahraničným Slovákom i hosťom osláv umenie nášho ľudu.
      Kraslice V. Neumanovej boli viackrát ocenené na výstavách Krása životu areprezentujú slovenské ľudové umenie aj za hranicami našej vlasti, kde ich zaraďujú k umelecky najhodnotnejším exponátom. Hlbokú úctu a vďačnosť si zasluhuje individuálny podiel V. Neumanovej v procese kraslicovej tvorby, ako aj jej osobnostný vklad do pokladnice nielen ľudového, ale aj národného umenia.

174

Základné pásové ornamenty.

175

Geometrické motívy.

176

JUBILEA

K osmdesátce Marie Kovářové [obsah]

Je pozoruhodnou skutečností, že každý kraj nebo region, ať již z vnějšího podnětu či spontánně, nalezne zanícené pracovníky, schopné velkých oběti ve prospěch poznání jeho národopisného dědictví. Podblanicku věnovala veškerý svůj elán a zkušenosti Marie Kovářová.
      Narodila se 9. 4.1910 v Benešově u Prahy v době, kdy její otec byI již na odchodu ze života a stejný osud ještě dříve potkal i její matku. Od osmého měsíce života se stala oboustranným sirotkem a byla vychovávána příbuznými své matky. Po ukončení měšťanské školy a jednoroční nástavby se zdálo, že ani Marie Kovářová neodolá vážnému onemocnění. Bylo jí 16 let, a právě v tomto kritickém, nakonec však šťastně překonaném období, v ní začal klíčit zájem o národopis. Již v dětství si oblíbila život v hornické obci Obecnice u Příbrami a později se spřátelila s tkalci v Novém Hrádku nad Metují, kam jezdila na dlouhodobé pobyty. Začala intenzivně číst národopisnou literaturu, doháněla to, co jí bylo znemožněno odepřeným studiem. R 1931 navštívila prvně Chodsko a seznámila se s Jindřichem Jindřichem. Možnost využívání jeho knihovny v ní lásku k národopisu ještě více upevnila.
      Soustavnou činnost v národopisu však zahájila až r. 1945, kdy byla jmenována do muzejní rady benešovského muzea, a tak celých 17 let - ovšem vedle svého úřednického zaměstnání a bez nároků na honorář - se věnovala péči o národopisné exponáty Městského muzea v Benešově. R. 1963 z podnětu PhDr. Jana Hertla vykonala úspěšný národopisný průzkum na Sedlecku-Prčicku, což nakonec rozhodlo o její profesionální národopisné orientaci. Ke dni 1. 3. 1964 se stala pracovnicí Okresního vlastivědného muzea Podblanicka na Jemništi, kde bylo zřízeno vlastivědné muzeum pro benešovský okres. Hned po nástupu do muzea se za onemocnělého PhDr. Hertla ujala správy a po jeho smrti v letech 1965 - 1967 i vedení[/] muzea. Obohatila muzejní sbírky o stovky sbírkových předmětů a připravila místnosti depozitářů ke zpřístupněni veřejnosti.
      Křivolaké životní osudy Márie Kovářové, provázené trvalými obavami o zdraví jí nezabránily ani v organizační a výzkumné práci, ani v činnosti publikační. Psala do Vlastivědného sborníku Podblanicka, benešovského týdeníku Jiskra, Benešovského kulturního kalendáře, do Svobody i jinam. Zejména její pramenně vydatné studie ve Vlastivědném sborníku Podblanicka - z lidových zvyků Voticka (1966), Obřadní a tradiční figurální pečivo z Podblanicka (1967), Svatební a koutní koláče z Podblanicka (1969), Vánoce na Podblanicku (1970), Velikonoce na Podblanicku (1971), Z lidových zvyků Podblanicka (1972) - jsou zásadně důležitými příspěvky v oboru zvykosloví, lidové stravy a folklóru Podblanicka.
      Marie Kovářová rozvíjela bohatou přednáškovou činnost, byla činná literárně, aktivně se zapojila do práce Národopisné společnosti československé a podílela se na jejich sběrech. O své zkušenosti se dělila i se soubory písní a tanců. Naše připomenutí životního jubilea Marie Kovářové nechce být rekapitulací uzavřeného díla. Naopak. Přejeme jubilantce hodně zdraví a chuti k dalšímu zhodnocování bohatých zkušeností z národopisné práce na Podblanicku. Kraje, jemuž věnovala celý svůj bohatý a plodný život. Lubomír Tyllner

Když bylo dr. Leščákovi půl století... [obsah]

představuji si, že se sešlo velké sezení přátel a spolupracovníků, aby po zásluze zhodnotilo[/] ne zrovna krátkou a ne zrovna nevýznamnou řadu jeho vysoce kladných vědeckých přínosů. Je to jeho věc, že je mu padesát, a musí se mu to řádně připomenout.
      Jenže s Leščákem je to složitější. On má totiž hlavu plnou výborných nápadů, z nichž valnou většinu se mu již podařilo otisknout (srov. výběrovou bibliografii ve Slovenském národopisu 38,1990, 473-474), ale řada z nich ještě čeká na uveřejnění. Oslavenec je organizačně a odborně na výši, dokázal dřít tak dlouho, až se mu podařilo zbudovat něco, co ho zřetelně přetrvá (ať již jsou to jeho vlastní výsledky nebo funkce Národopisného ústavu SAV), a tak by měl právo na ohlédnutí za vykonanou prací a mohl by začít dělat to, co ho baví. Jenomže on oddaně táhne svou vědeckou a organizátorskou káru dál, ba naopak ani neodhání ty, kteří mu na ni sem-tam něco přihodí navíc.
      Začal - jako ostatně každý pravověrný folklorista - terénním výzkumem prózy, humorek a obřadních a obyčejových promluv (jako třeba klapancií) ve svém levočském prostředí. Přitahovaly ho tam znovu texty, ty vzbudily zájem o žánr, ten vzbudil zájem o jeho funkce v lidovém prostredí a vlastně i v rámci lidové a národní kultury. Tak se Leščák dostal ke vztahům mezi folklórem a literaturou a k analýze lidového a slohového uměleckého projev.
      Milan Leščák není jen vědec strukturalista, sémiotik a informatik, a(e také ještě zkušený posuzovatel výkonů souborů a autorů pořadů, kde vždy dokáže oddělit zrno od plev. Kromě toho zasedá v hodnotící porotě Etnofilmu, řídí řadu sympozií a seminářů, kde se vyskytuje jako jeden z hlavních organizátorů, autor vědeckých projektů nebo

177

školitel aspirantů. Svoje názory sděluje věcně, precizně je dokládá materiálem a metodologicky přesně formuluje.
      Je vidět, že ani v osobním pohledu se člověk nevyhne profesionálnímu hodnocení. Raději vzpomenu na zářivě slunečné odpoledne začátkem května kteréhosi sedmdesátého roku, kdy jsme spolu seděli v písku u Albeny v očekávání odpoledního pokračování sympozia a chránili si záda před studeným větrem za jakousi dřevěnou chatrčí. Milanovi nešla z hlavy banální melodie kolotočového popěvku a tak jsme vedli dlouhou úvahu na téma pololidové, lidové a inzitní tvorby u Slovanů a vůbec. To sympozium bylo o současném folklóru... Škoda, že žádná z těch tehdejších úvah nespatřila světlo světa v písemné podobě.
      Kromě uvedených vlastností má oslavenec dar přístupně vysvětlit své vědní výsledky. Ani kniha Folklór a folkloristika (1982), vzniklá v konkrétní česko-slovenské spolupráci s Oldřichem Sirovátkou, není napsána jako suchopárné vědecké pojednání, i když se v ní líčí úspěšně řada složitých teoretických otázek. Výrazně je to také vidět v Leščákově knize Slovenské ľudové hádanky (1981) nebo v řadě studií z osmdesátých let, věnovaných etnokulturním tradicím a etickým normám lidového života v současnosti,
      Nevážné povídání s řadou vážných rysů nemůžeme skončit nevážně, to neodpovídá zákonitostem žánru oslavného článku. Milane, ať se Ti podaří čestně vypotřebovat další desítky náplní do propisovacích tužek a na stroji do nečitelnosti propsat další kilometry pásek. Ať se Ti i nadále daří uchovat si optimismus a přesvědčení, že co si člověk ve vědě i v osobním životě umíní udělat a co současně považuje za nezbytné, to že taky udělá. A ať se za dalšími "kulatými" časovými - a tedy i pracovními - úseky můžeš ohlížet stejně spokojeně, jako za těmi právě minulými. Bohuš Beneš[/]

Antonín Satke sedmdesátiletý [obsah]

Když na konci padesátých let vyla Satkova monografie Hlučinský pohádkář Josef Smolka (Ostrava 1958), byla to první česká monografie lidového vypravěče. Uvědomělý zájem o vypravěčovu osobnost v evropské folkloristice se postupně prosazoval už od přelomu století. Také v českém bádání vznikly náběhy k soustavnému zkoumání interpretů folklóru vzpomeňme na V. Tilleho, na J. Š. Kubína nebo K. Plicku, avšak teprve Satkovi se podařilo završit tuto práci důkladnou a vyčerpávající monografií, v níž zachytil celý vypravěčův repertoár a hlavně a především rozebral a nastínil profil vypravěčovy osobnosti a rozebral jeho pohádkářské a vypravěčské umění. Kniha byla v odborném světě - našem a zahraničním - přijata s uznáním. Zdá se mi, že si někdy ne dost uvědomujeme, že tato monografie patří k nejlepším, které v evropském bádání vznikly. v této rané knize se projevily klady Satkovy vědecké práce: důkladná folkloristická a dialektologická erudice, odborná přesnost v každém detailu, schopnost se přiblížit k vypravěčově osobnosti, i hledání nových badatelských cest, jako bylo třeba využití filmu při dokumentaci lidového vyprávění.
      Po druhé světové válce se ve Slezsku uskutečnily rozsáhlé sběry a výzkumy lidové kultury a zejména folklóru, jak ukazují práce I. Stolaříka, J. Gelnara, H. Podešvové, D. Šajtara, D. K. Kadlubce a A. Satka. Ten napsal desítky článků, studií, knih, recenzí a zpráv - i populárně vědných článků, neboť soudí, že znalosti folklóru a přímo folklórní prózy by se měly dostat do nejširšího okruhu čtenářů a zájemců. Zastavil jsem se však především u této vynikající knihy, protože se v ní promítá směr a metoda Satkovy práce.
      Satkovo vědecké dílo je soustředěné a vyrovnané v takové míře, jak se s tím málokdy setkáváme: předně se omezuje na lidovou prózu, hlavně na pohádky a humorky[/] a anekdoty, a prosazuje lidové vyprávění z hlediska vypravěče; osobnost vypravěče a vypravěčský akt stojí vždy v centru pozornosti, A dále: A. Satke se věnoval sběru a výzkumu folklórního vyprávění vlastně jen v jedné oblasti - ve Slezsku a na Opavsku; práce z jiných oblastí se v jeho bibliografii rovněž najdou, ale jen výjimečně. To, že se Satke vědomě omezil na jeden široký region, mu umožnilo důvěrné a pozorné poznání: od vlastního zápisu, kdy badatel poznává a "ohmatává" každé slovo textu, přes osobnost vypravěče, jazykový a motivický rozbor textu až po vlivy krajiny a regionu. Lidovou prózu na Slezsku však Satke vždycky zkoumal v širších, nadkrajových a národních souvislostech a vazbách. Proto v jeho díle nalézáme zprávy, recenze i články, které odkazují na literaturu a spojitosti polské, německé, slovenské. To znamená, že Satkovi nikdy nešlo vysloveně o regionálně omezené zkoumání slezské oblasti, protože si vždy uvědomoval, že lidová tradice a s ní i lidové vyprávění mnohonásobně souvisí s tradicemi jiných regionů, zemí a národů.
      Když A. Satke slavil svou šedesátku, vyslovil jeho přítel literární historik a folklorista Drahomír Šajtar přání, aby Satke synteticky zpracoval historii a problém vypravěčské tradice na Slezsku jako jeden z klíčových problémů folklóru v této oblasti; v níž se navrstvily nejrůznější složky historické, etnické, národnostní i sociální: "A. Satke je stále dlužen právě onen co nejširší a nejhlubší, vyčerpávající a co nejpronikavější syntetický průzor do historického vývoje a nedávného ještě stav prozaického folklóru na území celé slezské oblasti po obou stranách hranic, ale také po straně slovenské na východě a moravské na jihu. Tento evropský uzel, nejvýš komplikovaná lokalita čeká na rozuzlení". (Národopisné aktuality 18, 1981, s. 36).
      Toto přání Satke z velké části brzo splnil, když vydal v ostravském Profilu chrestomatii slezské lidové prózy Pohádky, povídky a humorky ze Slezska (1984). Tato kniha bude

178

navždycky východiskem zkoumání lidového vypravěčství a vypravěčů ve Slezsku a dovrčením snah předchozích sběratelů a badatelů v tomto regionu. Satke v tomto souboru podal nejen promyšlený výběr typických textů, aie také historii sběru v této oblasti, portréty vypravěčů, vztahy k jiným oblastem-zkrátka kompletní obraz folklórní próry v, této oblasti. Tuto knihu by mohiy doplnít ještě dvě napsané, avšak zatím ještě nevydané práce - o prozaické ústní slovesnosti na Těšínsku (měla by vyjít v národopisné monografii Těšínsko) achrestomafie Úsměv a smích, která shrnuje lidové anekdoty a žerty ze Slezska. Tato kniha shrnuje sběry a bádání, jimž se Satke soustavně věnoval v posledních ietech, totiž humoru a anekdotě a zvláště tzv. žákovské anekdotě. Uvědomil si, že právě tyto projevy folklórní tradice zůstávají stále živé a produktivní a že by na ně měii sběratelé a badatelé upřít pozornost. Zejména na poli dětského vyprávění, "žákovské anekdoty", šel novými cestami a mám za to, že právě zde našel novou oblast dětského folklóru.
      PhDr. Antonín Satke, CSc., se narodil 12. 11.1920 v Komárově u Opavy. Po skončení války studoval na Karlově univerzitě v Praze bohemistiku a rusistiku a pak učil na opavských středních školách. Pracoval nejdřív externě a roku 1952 jako vědecký pracovník Slezského ústav v Opavě. v šedesátých letech se z politických důvodů dostal do vězení. Po rehabilitaci v r. 1968 působii v Ústavu pro etnvgratii a folkloristiku v Praze. Oldřich Sirovátka[/]

Ing. arch. Otakar Máčel, nar. 25. srpna 1920. Ing. arch. Jaroslav Vajdiš, nar. 27. února 1920 [obsah]

Před deseti lety jsme si u obou kolegů připomínali jejich zaokrouhlené výročí společně. Nebyla to náhoda a není to souhra okolností ani letos. Důvodů je celá řada. Opticky nejzřetelnější postřehne každý již v nadpisu. Jubilanti jsou "rovnici" věkem i odborným vzděláním. Nejpodstatnější však je, že jsou to kolegové a přátelé, kteří v mnohém propojili své pracovní zaměření i osobní zájmya záliby, i když je oba život vedl většinou rozdílnými cestami. Asi jen oni by mohli objasnit impulsy, které vedly k jejich pracovnímu i osobnímu sblížení. Není tovšak vůbec důležité. Pro naši architekturu, péči o památky a zejména pro studium lidového stavitelství je štěstím, že se tito velcí odborníci i vzácní lidé potkali a spřátelili.
      Nechtěl bych toto své skromné blahopřání zaplnit výčtem odborných prací teoretických, výzkumných i tvůrčích. Je jich samozřejmě požehnaně. Zainteresovaní specialisté je znají a další zájemci si je mohou vyhledat dle publikovaného přehledu (viz Frolec, V.: Dva jubilanti. Národopisné aktuality 17, 1980, č. 3, s. 217-219). Další bilanci z uplynulých deseti let připojím rovněž.
      Jsem však pevně přesvědčen, že cenné odborné výstupy neutuchající pracovní aktivity obou architektů získávají svou výjimečnou hodnotu především díky harmonickému proinutí talentu, znalostí i píle, s úctou, pokorou a niterním citovým vztahem k hodnotám vytvořeným našimi předky ve šlohovém umění i lidové kultuře. Bezpochyby se oba jubilanti velmi přiblížili plnému pochopení mnoha faktorů i vzájemných vazeb, které proces tvorby i předávání kulturních hodnot provázejí a ovlivňují.
      K pochopení i zasvěcenému uchopení této nadmíru komplikované problematiky oběma[/] jubilanty, jim zcela jistě napomáhají i nemalé vlastní umělecké vlohy. O. Máčel i J. Vajdiš jsou například vynikajícími fotografy. Jejich snímky, vedle často nenahraditelných dokumentárních hodnot, jsou charakteristické mimořádnou dispozicí k zacbycování forem, ale především vnitřního poselství sídelní krajiny, objektů, ale i konstrukcí, materiálů a drobných detailů lidového stavitelství. Vždy s citiivě pojednanou kompozicí a velkým akcentem na tóny světel i stínů. Méně známou skutečností je ovšem třeba malířská tvorba O. Máčela.
      Kdo měl možnost se blíže seznámit s touto obiastí činnosti obou architektů, jistě iépe pochopí jejich přístupy k řešení odborné staviteiské i památkářské problematíky. Propojení profese architekta s odborníkem na lidové stavitelství, jež je vlastní jubilantům již více než 45 roků, je kombinací stejně žádoucí, jako vzácnou. Platilo to pro dobu uplynulou, a platí to bohužel i dnes.
      Nelze totiž nevidět, že právě absence takto disponovaných odborníků má svůj díl vinny na podobě krajiny i zástavby našeho venkova. Tím samozřejmě nelze zdůvodňovat vzniklou situaci, neboť praví viníci byli a jsou jinde. Právě v této konfrontaci však výrazně vystupuje dosavadní zásiužné působení O. Máčela a J. Vajdiše. Pro byrokracii, nekvalifikovanost, někdy i očividnou omezenost kompetentních orgánů, však mnohdy jejich neúnavné snažení vycházelo nazmar. Těžce vydobyté úspěchy je proto nutno o to více ocenit.
      Lze si přát jen jediné. Jubilantům pevné zdraví a mnoho životní energie, aby svou prací i osobním příkladem byli nadále významně nápomocni řešení naléhavých úkolů výzkumu, ochrany a využívání památek lidového stavitelství.

Přehled vybraných prací za období 1980-1990

Máčel, O.:
- Vývoj lidového domu v oblasti Svitav,

179

Moravské Třebové a Lanškrouna.. Národopisné aktuality 17, 1980, s. 183-197.
- Vývoj stavebního materiálu a jeho formující funkce v lidovém stavitelství na moravské straně Karpat (Společně s J. Součkem. ) Lidová stavební kultura v československých Karpatech a přilehlých územích. Lidová kultura a současnost, sv. 7, Brno 1981, s. 80-92.
- Vertikální hist domu na jihovýchodní Moravě. Lidová stavební kultura, c.d., s. 144-156.
- Vinohradnické stavby na jižní Moravě. Národopisné informácie, NU SAV, Bratislava 1985, č. 2, s. 144-153.
- Information über das Freilichtmuseum in Strážnice. Verband evropäischen Freilichtmuseen-Szentendre, 1984 (referát).
- Die Problematik der Ergänzungsprogramme. Für die Freilichtmusee Ballenbereg, 1988 (referát).[/]
- Vývoj bytové výstavby na jihomoravském venkově po roce 1945. Národopisné aktuality 26,1989, s. 25-34.

Vajdiš, J.:
- Stavební vývoj obce Krátká. Národopisné aktuality, 16, 1979, s. 199-212.
- K charakteru starých roubených budov. Národopisné aktuality, 17, 1980, s. 169182.
- Dřevěné stavby na Šumpersku. Národopisné aktuality 23, 1986, s.155-168.
- Klasifikační systém "Lidová stavba". (Společně se Z. Mišurcem a Z. Zastávkou. ÚEF ČSAV, Opera ethnologica, sv. 11. Praha 1982.
- Lidová architektura Středočeského kraje (Společně s Jiřím Škabradou. ) Praha 1984.
- Část fotografické a grafické dokumentace k publikaci V. Frolec - J. Vařeka: Lidová[/]
architektura. (Společně s J. Scheybalem ). Praha 1983.
- Usedlosti s uzavřeným dvorem na pomezí Čech a Moravy. Sborník KSSPPOP ze semináře ve Svobodných Hamrech. Pardubice 1986, s. 38-50.
- Z evropských skanzenů. Výstava fotografií. Třebíč 1982.
- Lidová architektura středních Čech. Výstava fotografií. Středočeské muzeum, Roztoky 1984.
- Český a slovenský lid ve fotografiích národopisců. (Účast na výstavě fotografií). Ústav lidového umění, Strážnice 1987 a pak návazně v dalších městech.
Jan Souček

180

DĚJINY VĚDY

Zpráva o 20. etnomuzikologickém semináři [obsah]

Ve dnech 7. - 11. 5. 1990 proběhl v Račkově dolině ve Vysokých Tatrách již dvacátý etnomuzikologický seminář. Zaznělo zde celkem devatenáct referátů a je potěšitelné, že čtyřmi přispěli také vědečtí pracovníci z Rakouska.
      Setkání zahájil O. Elschek, který měl odborný patronát nad celým seminářem, a to příspěvkem k metodice empirického výzkumu hudebnosti. Kritickým pohledem na organologickou dokumentaci se zabýval L. Kunz, vztahu vokální a gajdošské interpretace se věnoval B. Garaj. Prvním zahraničním hostem byl A. Mauerhofer z Grazu, který si zvolil téma funkce hudby u mladistvých a popsal metodiku výzkumu opřenou o hudební sociologii a etnopsychologii. S. Burlasová podala ve svém referátu ucelený obraz slovenských lidových písní s historickým podtextem, problematiku české lidové písně z hudebního hlediska nastínil L. Tyllner. Se stavem brněnského etnomuzikologického pracoviště ČSAV seznámila odbornou veřejnost M. Toncrová. Připomněla jeho významnou minulost i málo utěšené vyhlídky do budoucnosti. k využití folklóru v různých hudebních žánrech (především ve folku a jazzu) se zajímavě vyjádřila O. Hrabalová. A. Sulitka se zaměřil na zpěvnost obce Stonava z česko-polského pomezí, podobnou otázkou - hudebností v etnicky smíšené lokalitě Benešov nad Černou - se zabývala H. Popelová. Blok dalších zahraničních referátů otevřel E. Lubej z Vídně, specialista na využití počítačové techniky v muzikologii, příspěvkem o vlastním etnomuzikologickém analytickém programu EMAP. U. Hemeteková z Vídně přednesla koncepci projektu studia tradičních menšin v Rakousku a seznámila posluchače zvláště s výzkumem Romů. Poslední zahraniční host R. Pietsch, rovněž z Vídně, se představil podrobným zpracováním interpretace jódlování v ra[/]kouské oblasti Schneeberg. z domácích badatelů poukázala A. Elscheková na rozrůzněnost žánrů lidové písně a na příkladu balad i na jejich vnitřní diferenciaci, Erotickými motivy v lidových písních se na základě širšího studia zabývala E. Krekovičová, výsledky výzkumu písňového repertoáru ve dvou spišských hornických obcích přednesla K. Majchrovičová. O metodice tvorby taneční části Etnografického atlasu Slovenska hovořil S. Dúžek, který seznámil přítomné i s prvními tištěnými výsledky tohoto rozsáhlého úkolu. O postavení lidového tance v současnosti se zmínila M. Pavlicová, výsledky hudebně folkloristického výzkumu u repatriovaných Slováků z Maďarska na Žitném ostravě interpretovala M. Šelcová, o lidové písni a hudbě ve studentských pracích hovořil A. Móži.
      Jak plyne ze stručného výčtu (texty budou otištěny v samostatném sborníku), referáty se dotkly řady oblastí etnomuzikologie. Staly se podnětem rozsáhlé diskuse, která celé setkání završovala a která byla velmi cenná. Pozornost se totiž obrátila ke klíčovým problémům současného vědního oboru. Především se hovořilo o předmětu etnomuzikologického výzkumu. Zazněly názory[/] (a je potěšitelné, že i z řad přítomných studentů) o nutnosti rozšíření výzkumu i za rámec tradiční lidové hudby, o nutnosti podchytit i jiné žánry, jež v principu zachovávají znaky folklórnosti, a zabývat se jejich vztahy i strukturou. Nejvíce se s tímto problémem potýká česká a moravská věda, která vychází ze stavu tradičního folklóru v původním prostředí v těchto zemích. Slovenská etnomuzikologie zatím tyto tendence v takové šíři nepociťuje. Na širší rámec zkoumání poukazovali i rakouští badatelé a jejich referáty se vlastně dotkly jak tradičního výzkumu (např. R Pietsch), tak i obsáhle koncipovaného studia v netradičním prostředí, jež však nebylo už pouhou sondou, ale vědecky rozpracovaným tématem (A. Mauerhofer). Určení předmětu oboru je závažným úkolem, neboť orientuje celou disciplínu v postavení ostatních věd. Proto bylo navrženo, aby uvedené téma bylo i jedním z vybraných okruhů příštího setkání. v diskusi se dále rozebíraly otázky univerzálních vědních modelů důležitých pro srovnávací práci, otázky ediční praxe, odborného studia a rovněž větší mezinárodní spolupráce, která právě tomu letošnímu semináři značně prospěla. Martina Pavlicová

181

Sympozium "Z historie česko-slovensko-ukrajinských vztahů", Lvov 7. - 9. června 1990 [obsah]

Počátkem června 1990 se ve Lvově konalo sympozium věnované ukrajinsko-česko-slovenským kulturním vztahům, které bylo přípravou na 11. slavistický sjezd v Bratislavě. Uspořádali jej ukrajinští badatelé z oblasti społečenských věd a spisovatelé. Hlavním organizátorem byl Ústav společenských věd Akademie věd Ukrajinské SSR Mezi šestnácti dalšími institucemi byly i Mezinárodní asociace ukrajinistů, ukrajinské občanské iniciativy, tvůrčí svazy a z československé strany Literárnovedný ústav SAV, Slovanská knihovna v Praze a Združenie slovenských spisovatelov. Spolu s vědci se sympozia zúčastnili spisovatelé, básníci a překladatelé.
      Během tří dnů odeznělo v płénu a v sekdch šedesát devět referátů a na tři desítky diskusních příspěvků. Nejpočetněji byla zastoupena literární věda, dále jazykověda, historie, filozofie, uměnověda, muzejnictví, divadelní a hudební věda, archívnictví, knihověda, archeologie a poměrně početně také národopis. Sympozium bylo připsáno českému sběrateli národopisného materiálu na západní Ukrajině Františku Řehořovi (1857-1899), jehož činnosti byl vyhrazen samostatný blok referátů. I když několik příspěvků se zabývalo středověkou problematikou počítaje 13. stoletím, těžiště zájmu bylo v období 19. a 20. století. Zejména otázky vzájemných kulturních vztahů a spolupráce Čechů a Slováků s Ukrajinci v 19. století a konkrétní přínos jednotlivých osobností se těšily velkému zájmu referujících i posluchačů. Ukázalo se, že lépe je zpracován přínos českých a slovenských badatelů ukrajinské vědě než naopak. Zejména chybí ocenění činnosti ukrajinských badatelů (zvláště emigrantů), kteří pracovali ve dvacátých a třicátých letech našeho století v československých vědeckých a jiných institucích, a zhodnocení kulturní politiky československé vlády v Zakarpatsku v těchto letech; k dosud nezpracovaným otázkám[/] patří i úloha Vědecké společnosti T. Šev čenka v rozvoji vědeckých a kulturních vztahů s Československem.
      Národopisu se dotýkaly tyto referáty přednesené na sympoziu: Přínos Františka Řehoře etnografickému studiu Ukrajinců v Katpatech ( Z. E. Boltarovičová, Lvov), Rukopisná pozůstalost Františka Řehoře - významný pramen studia ukrajinské kultury ( B. Zilynskyj, Praha), Ukrajinské etnografické kolekce Františka Řehoře v Praze ( N. Valášková, Praha), Národopisné práce Petra Bogatyrjova o Zakarpatské Ukrajině ( H. Bočková, Brno), K problematice výzkumu Ukrajincův Brně( K. Altman, Brno), Písně volyňských Čechů ( V. A. Logvičová, Rovno), Orest Zilynskyj - představitel ukrajinsko-československých literárních a kulturních vztahů ( B. Zilynskyj, Praha) a Pražská Jubilejní výstava roku 1891 a její význam pro rozvoj ukrajinské etnografie ( M. Mušinka, Prešov). Je třeba ještě dodat, že národopis měl na sympoziu pozici vysoce ceněné vědní disciplíny.
      Čtvrtý den se patnáctičlenná delegace zúčastnila slavnosti odhalení pomníku Františku Řehořovi, Ivanu Frankovi, Ludvíku Kubovi a dalším představitelům česko-slovensko-ukrajinských vztahů v osmdesátých letech 19. století na katastru vesnice Volkiv v pustomytivském okrese. Šlo o skutečně národní slavnost s množstvím účastníků v "národních" krojích, s procesími z okolních vsí nesoucích korouhve a ukrajinské modrožluté prapory, s řeckokatolickou bohoslužbou, s projevy představitelů ukrajinské státní moci a ukrajinské KSSS i nově zvolených ukrajinských poslanců, s uctěním řečníků lidovými obřadními koláči, se sborovým zpěvem včetně ukrajinských lidových písní, s několika prodejními stánky i s pohoštěním pod širým nebem (včetně podomácku připravených tvarohových pirohů se smetanou). Slavnost, velice spontánní a plná národního nadšení, po mnoha desetiletích první svého druhu v celé oblasti, byla[/] zřetelným projevem národního sebeuvědomování Ukrajinců v současnosti, s nímž jsme se během svého několikadenního pobytu setkávali doslova na každém kroku. Helena Bočková

Hledání cest české folkloristiky [obsah]

Po dlouhých letech, kdy se česká folkloristika prezentovala většinou jen jako doplněk nejrůzněji koncipovaných výzkumných úkolů etnografie či příbuzných disciplín, se uskutečnil samostatný folkloristický seminář, který se stal diskusním místem pro folkloristy slovesné, hudební i taneční. Proběhl 31. května 1990 v Praze pod patronací pražského ÚEF ČSAV a kromě českých a moravských odborníků se jej zúčastnili i hosté ze Slovenska. Velmi krátce vymezený čas (pouze jediný den) umožnil odeznít šestnácti příspěvkům (na tři přihlášené referáty se vůbec nedostalo). Ačkoli tematika byla volena rozmanitě, všechny zhutnělé informace, přehledy a záměry přispěly k vytvoření obrazu současného stavu folkloristiky a jejímu postavení jako vědního odvětví, zejména s přihlédnutím k Čechám a Moravě.
      Minulými i budoucími léty oboru se shodně zabývali O. Sirovátka (v českých zemích) a M. Leščák (na Slovensku). Vědecké metody české folkloristiky v poválečném období shrnul B. Beneš. Slovesné problematice se dále věnovała D. Klímová v příspěvku o politické anekdotě, J. Jech, jehož tématem byla česká slovesná folkloristika v mezinárodním kontextu, a B. Šalanda, který si zvolil

182

Motivy geometrického charakteru. (Ke studii E. Prandové)

183

otázku stereotypů ve folklórní tradici. Přiřadil se k nim příspěvek V. Hrníčka o potřebách a možnostech současné folkloristiky a jazykovědná poznámka J. Hlav sové k sémiotickému aspektu studia text periferních folklórních žánrů. Vztahem národopisu a folkloristiky se zabýval A. Sulitka. Na zoufalou situaci v oblasti výzkumu tanečního folklóru, jež je výsledkem zrušení odborných pracovních míst s tímto zaměřením, poukázaly referáty H. Laudové a D. Stavělové. Hudebního folklóru se dotkly příspěvky E. Muntága o dokumentačním zpracování lidových písní výpočetní technikou, M. Toncrové o dokumentaci a vydávání tohoto folklórního druhu na Moravě, L. Šorma, který přednesl poznámky ke koncepci nového vydání písňových sbírek K. J. Erbena, a L. Tyllnera, který referoval o záměrech vydání Národopisného lexikonu a jeho prvního svazku obsahujícího lidovou píseň, hudbu a tanec. Praktickou stránku oboru přiblížila M. Kohoutová poznatky z využívání folklóru v rozhlasovém vysílání.
      Ve velmi zaplněném programu semináře zbylo jen málo času na diskusi, kterou by obrozující se folkloristika potřebovala. Berme to však jen jako první krok k těm dalším, jež je nezbytné udělat, aby opět nezůstalo pouze u nerealizovaných záměrů. Martina Pavlicová

Strání '90 Foto I. Frolec.

184

ŽIVÁ TRADICE

K aktivitě folklórních souborů... [obsah]

Vsouvislosti se zásadními změnami celospolečenského klimatu dochází od počátku letošního roku k formování zásadní otázky "jak dál v činnosti folklorních souborů a skupin" v naší zemi v nových ekonomických i politických skutečnostech. Otázkami tohoto druhu, a mimo jiné také pod tlakem neoprávněných názorů části naší veřejnosti "zpronevěřování se či přisluhování folklórního hnutí a jednotlivých kolektivů" bývalému režimu, se intenzivně zabývali v prvním čtvrtletí letošního roku také členové Krajského poradního sboru pro souboru lidových písní a tanců Jihomoravského kraje, který je poradním orgánem Ústavu lidového umění ve Strážnici. Výsledkem rozsáhlé diskuze je rozhodnutí uspořádat v ÚLU Strážnici počátkem příštího roku odborný seminář věnovaný hodnocení rozvoje, celospolečenského postavení a významu foklórního hnutí v Československu v období let 1945-1990.
      Současně byla zahájena příprava založení "asociace folklórních souborů a festivalů", organizovaná nejprve ze Strážnice pro kolektivy Jihomoravského kraje a později (po spojení představitelů podobných cílevědomých snah z Prahy a Brna) pro soubory a skupiny celé České republiky. Přípravná skupina, složená z odborných pracovníků, zabývajících se problematikou národopisných souborů, vesnických skupin, dětských souborů, lidových hudeb a folklórních festivalů a ze zástupců vedoucích souborů z Čech, Moravy a Slezska, připravila v měsících únor až duben základní materiály a svolala "ustavující valnou hromadu" zástupců národopisných souborů České republiky.
      Tato se uskutečnila dne 9. května 1990 v Pardubicích a zúčastnilo se jí 112 zástupců 81 folklórních souborů z celé České republiky. Přítomni byli také zástupci Osvetového ústavu z Bratislavy, kteří připravují založení "unie slovenských[/] souborů". Valná hromada se usnesla na založení "FOLKLÓRNÍHO SDRUŽENÍ", jehož působnost je na celém území České republiky a sídlem hlavní město ČSFR Praha. Folklórní sdružení, které sdružuje dětské i dospělé folklórní soubory a skupiny, členy zájmových sdružení (přátelé folklóru, fan kluby apod.) a přispívající členy (odborné pracovníky, spisovatele, výtvarníky, režiséry apod.) si stanovilo následující poslání a cíle:
     - sjednocovat kolektivy dětí i dospělých, které se aktivně účastní prezentace tanečního, hudebního a slovesného folklóru, a také další kolektivní či individuální zájemce podporující činnost sdružení,
     - vytvářet organizační, koordinační a informační činnost a podmínky pro zastupování skupinových zájmů bez přikazovací nebo rozhodovací pravomoci vzhledem ke svým jednotlivým členům,
     - přispívat k vytváření možností a podmínek činnosti kolektivů a jednotlivců. Hájit zájmy členů sdružení vůči vrcholovým státním a zastupitelským orgánům a organizacím,
     - rozvíjet spolupráci mezi soubory, skupinami a jednotlivci,
     - spolupracovat s odbornými, společenskými i jinými organizacemi zabývajícími se obdobnou problematikou v ČSFR a v zahraničí. Ve spolupráci s nimi provádět odbornou poradenskou a konzultační činnost pro členy sdružení,
     - pečovat o prezentaci místních a regionálních tradic našich národů a národností,
     - pořádat samostatně nebo ve spolupráci[/] s jinými organizacemi besedy, výstavy, festivaly, odborná sympózia, pobyty a stáže, burzy apod. a vykonávat další činnost prospěšnou pro rozvoj sdružení a jeho poslání,
     - vydávat informace týkající se okruhu činnosti, poslání a cílů sdružení,
     - dohlížet na ochranu autorských práv Ustavující valná hromada Folklórního sdružení zvolila ze svého středu devítičlenný výbor, jehož předsedou se stal Jiří Pitter z Prahy, místopředsedou Jiří Prácheňský z Pardubic a František Synek ze Strážnice, tajemníkem Josef Bogdan z Prahy.
      V rámci usnesení, přijatého přítomnými zástupci jednotlivých souborů, byl přijat program "aktuálních požadavků sdružení směřující k zachování a rozvoji činnosti folklórních souborů a skupin". Tento program obsahuje tyto problémové okruhy a úkoly:
      V součinnosti s federální vládou a ve spolupráci s ministerstvem kultury ČR řešit otázky vztahu státu k zachování, udržování a rozvíjení národních tradic a základních hodnot národní kultury
      K těmto cílům směřuje především:
1. řešení ohrožené existence současnýchstruktur podporujících rozvoj ZUČvytvořením nových právních norem,
2. vytvoření a projednání s federálnímministerstvem financí ekonomickýchpodmínek pro další existenci a tvůrčírozvoj souborů a skupin lidového uměnís ohledem na prezentaci národníchkulturních tradic,

185

3. projednání právních norem existencea trvání souborů ZUČ včetně:
     - autorských práv tvůrčích pracovníků,
     - odměňování vedoucích pracovníků sou
     -borů a skupin,
     - stanovení podmínek reprezentace našízemě v zahraničí,
     - definování naší činnosti v zákoníkupráce jako veřejně prospěšné,
4. projednání a následné zřízení novéhoodborně poradenského orgánu či institucena profesionálním základě, který byzajišťoval především:
     - vzdělávání tvůrčích a organizačníchpracovníků,
     - sběrovou činnost všech oborů lidovéhoumění,
     - ediční činnost pro potřeby kolektivů
     ZUČ folklórního zaměření,
     - odbornou a právní poradenskou činnost,
     - systémově informační činnost.
      Základními články Folklórního sdružení jsou jednotlivé fołklórní kolektivy, které se k členství písemně přihlásí. Výbor sdružení však doporučuje pro řešení místních problémových okruhů zakládat územní či regionální sdružení. Aktivně v dnešní době již na této bázi rozvíjí svou činnost. Pražská folkloristická unie, Sdružení přátel folklóru v Brně, Klub přátel folklóru v Praze a další sdružení založená ve východních a jižních Čechách. Připravuje se založení "sdružení slováckých souborů" a zájem projevují také zástupci dalších územních celků.
      Bližší informace obdrží zájemci o členství z řad jednotlivců i kolektivů v sídle Folklórního sdružení, jehož adresa je: Praha, Senovážné náměstí 24. František Synek

4. ročník festivalu masopustních tradic "Fašank 1990" [obsah]

Letošní festival masopustních tradic ve Strání, který se uskutečnil ve dnech 16.-17. února 1990, se koncepčně přidržoval předcházejících tří osvědčených ročníků. Poprvé[/] měli pořadatelé možnost zařadit do programu i zahraniční hosty- italský soubor BALDO SABRE.
      Zahajovací pořad festivalu "Mečové tance Evropy"; vedl ve formě přednášky doplněné videozáznamy jeden z hlavních organizátorů kulturní akce Pavel Popelka. Zbývající část večera vyplnila beseda u cimbálu s m ístní cimbálovou muzikou Strýci.
      Hlavní náplň druhého festivalového dne tvořily samotné masopustní obchůzky z m oravskoslovenského pomezí a ukázky mečových tanců ze severozápadní Itálie za účasti folklórního souboru Javorina s cimbálovou muzikou Strýci ZK ROH Moravské sklárny Květná, folklórní skupiny Javorinka při MOS Miškech Dedinka, souboru písní a tanců Lipovjan při JZD Obránců míru v Lipově a souboru BAL DO SABRE z Itálie.
      Odpolední hodiny patřily scénickému pořadu 'Zrcadlo masopustu" v s ále kulturního domu v Květné. v jeho první polovině soubory představily masopustní tradice svých obcí, druhá část patřila jejich volným vystoupením. závěr festivalu -byl věnován fašankové zábavě "Zhusta, chlapci, zhusta", při níž hrály a zpívaly všechny účinkující skupiny a soubory.
      Festival "Fašank 1990" byl připraven po odborné i organizační, stránce s velkou odpovědností. Jednotlivé pořady naplňovaly autorské ideové a režijní záměry. Byl tak vytvořen předpoklad pro další zvyšování zájmu odborné i laické veřejnosti o "straňanské" masopustní dění. Ivo Frolec

Festival Mladé Horňácko 1990 [obsah]

Lipovjánek a Veličánek, děti ze Suchova, Louky, Kuželova i Nové Lhoty ... Kolikátá již generace jim podobných přinesla pozdrav jara v podobě horňáckého dětského folklóru návštěvníkům tohoto festivalu?[/]
      Letošní jarní pozdrav byl slavnostní a vyjadřoval velké poděkování, neboť byl věnován Zdence Jelínkové, dlouholeté autorce programů Mladého Horňácka při příležitosti jejího významného životního jubilea. Symbolika přání proneseného s dětskou upřímností, zaujetím a hravostí pomocí projevů dětského folklóru opětovně vyvrátila slova spisovatele Františka Halase, podle nichž "jen tvrdohlavé stařenky zpívají prastaré ukolébavky novým pokolením do dětských snů". Výkony horňáckých dětí následně podtrhly jeho slova "že lidová píseň neumírá". Píseň v našich dětech získala své nové a oddané nositele, kteří ji s úctou přijali od teoretických i praktických pracovníků díky dlouholeté a neocenitelné péči celé řady sběratelů, z nichž Zdenka Jelínková zaujímá právem místo nejvýraznější. Právě pod jejím vedením si lidová píseň získala srdce otců i matek, sourozenců a kamarádů letošních gratulantů nejen v horňáckých obcích, ale v celé naší vlasti.
      Program XVIII. ročníku dětského folkloristického festivalu "Mladé Horňácko", který přirozeně moderoval Luděk Mikáč, zahájily spojené muziky pochodem Bánovce. Již v tomto úvodním velmi výrazném čísle byl každý návštěvník doslova vtažen do prostředí dětského světa a číslo za číslem stále více podmaňován neopakovatelným prožitkem. Do podvědomí se mu postupně dostal uklidňující pocit krásna, umocněný ujištěním, že zde, podobně jako v jiných regionech Čech, Moravy i Slovenska, jsou oddaní lidé, starající se s neutuchajícím elánem a zaujetím o výchovu dětí v duchu tradic svých domovů. A právě také jejich přičiněním lidová píseň v našich krajích neutichne ...
      Vystoupení kolektivu Lipovjánek bylo sestaveno ze dvou vstupů. První skupina souboru se představila s pásmem jarních her, písní a zvyků, skupina druhá písněmi a tanci, z nichž zaujaly hlavně tance reznická, šotyška a kovárská. Méně vhodná se již jevila choreografická úprava závěrečného tance kanafaska.

186

      Děti ze Suchova překvapily pásmem písní v podání velmi dobře zpívajícího dívčího sboru. Chlapci a děvčata z Louky zase fašaňkovým pásmem nazvaným Klučkaré. v případě vystoupení dětí z Louky však musí vedoucí více dbát na výběr písní pro dětské interprety ve vztahu k jejich obsahu (např. píseň Uderila jedna nebo Šohajku, zlá rada).
      Nejvýraznějšími čísly programového celku festivalu Mladé Horňácko byla pásma dětí z Kuželova a Nové Lhoty. Obě vynikla promyšleností své dramaturgické výstavby, nosností hlavního motivu (kuželovští vyprávěli O zbojnících, novolhotští se zase hráli Na pažitě), bohatostí i funkčním zařazením a hlavně využitím všech rekvizit (např. vozík upletený z vrbových prutů, různé typy panenek apod.), spádem a zaujetím dětí pro přirozenou vlastní hru. Oběma kolektivům neublížila ani absence doprovodných hudeb, spíše se děti o to více zaměřily na osobní prožitek, vyzařující z nich také do podvědomí všech diváků.
      Děti z Javorníka vystoupily s pásmem škádlivek, které ovšem nepřineslo žádný nový programový nápad či prvek.
      Program festivalu Mladé Horňácko vyvrcholil ukázněným výkonem dětí z Velké .nad Veličkou a souboru Veličánek. Gradace jejich čísla byla umocněna vyrovnaností všech interpretů, kvalitou doprovodné hudební složky (stejně jako v případě souboru Lipovjánek) a celkově velmi suverénním projevem chlapců i děvčat při přednesu písní i tanců.
      Potěšitelný (mimo řadu jiných kladů, vyhodnocených v minulých ročnících festivalu) je fakt, že Horňácko má ve svých dětech nejen vynikající sborové zpěváky, ale každoročně také nové sólisty - talenty s výrazným osobitým přínosem (i příslibem) pro kvalitní interpretaci horňácké lidové písně. v programu letošního ročníku diváky zaujali hlavně Jiří Ovečka (Lipov), Lenka Černohorská a David Slovák (Louka), Martin Trn, Martina Janásová, Jana Gráfová a Jan Pavlík (všichni Kuželov) a Kristinka Bajková (Nová Lhota).[/]
      Autoru těchto řádků trochu zatrnulo ihned v úvodu pořadu při pohledu na krátké (či spíše kratinké) sukně nejmladší skupiny děvčat souboru Lipovjánek, ale další kolektivy přímo vzorovou a pečlivou upraveností a úplností, včetně užití řady obměn, jej přesvědčily o tom, že Horňácko se na cestu zkracování sukní dívčích krojů nevydá.
      Scénář a režie pořadu: Zdenka Je línková, hudební spolupráce: Jaromír Miškeřík. František Synek

Výstavy lidové architektury a interiéru v muzeích v ČR v roce 1989 [obsah]

Také v r. 1989 uspořádala některá česká a moravská vlastivědná a specializovaná muzea výstavy, které dokumentovaly jak vývoj lidového stavitelství daného regionu (Městské muzeum Velvary), tak některé složky interiéru rolnického obydlí (Oblastní muzeum jihovýchodní Moravy Zlín, Muzeum okresu Benešov, Okresní muzeum v Mladé Boleslavi, Okresní muzeum středního Pootaví Strakonice). Větší počet výstav, ve srovnání s minulými roky, byl tentokrát věnován prezentaci základních druhů dokumentace ke studiu českého lidového domu - fotografické (Krkonošské muzeum Jilemnice, Zemědělské muzeum Kačina), kresebné (Muzeum lidových staveb Kouřim, Památník zapadlých vlastenců Paseky n. Jizerou) a modelů (Muzeum Velké Meziříčí, Zemědělské muzeum Kačina). Došlo rovněž k další instalaci putovní výstavy Český a slovenský lid ve fotografiích národopisců (SLSŘ Vysočina) a kolekce modelů lidových staveb zhotovených u příležitosti konání NVČ 1895 v Praze (Zemědělské muzeum Kačina).
      Výše uvedená muzea tematickými výstavami jednak zpřístupnila další sbírkové předměty (mnohdy neprezentované) ze svých národopisných fondů a jednak poukázala na stále aktuálnější potřebu zpracování a odborné prezentace dalších druhů dokumentace jako výchozího materiálu (vedle[/] terénních výzkumů a studia archivních pramenů) při bádání o českém lidovém domu.
      Jediná výstava, která představila lidové stavitelství sběrné oblasti pořádající instituce, byla instalována OM Kladno-Městským muzeem ve Velvarech ve dnech 4. 5. 2. 7.1989 (ve spolupráci s ÚEF ČSAV Praha, VM Slaný a SÚPPOP Praha). První část výstavy Lidová architektura na Velvarsku prezentovala vývoj lidové architektury trojrozměrnými předměty a dokumentací z národopisných fondů muzeí kladenského okresu. Zaujaly zejména dveře zdobené řezbou a profilací ze statku z Blevic, kresby lidové architektury K. Rozuma z Roudnice n. L. a Kyškovic, dosud neznámé kresby stavitele Moláčka z Nové Vsi (z OA v Mělníku-pobočky Kralupy n. Vltavou) a model domu vesnické usedlosti ze 16. století v Černuci čp. 69 (šlo o rekonstrukci podle nálezu dvorní stěny s pozdně gotickými portály). Druhou část výstavy pak tvořily fotografie a písemné elaboráty z inventarizačního průzkumu SÚRPMO Praha, prováděných na okr. Kladno v letech 1982-1983.
      Okresní muzeum v Mladé Boleslavi uspořádalo 27. 4. - 21. 6.1989 výstavu Lidový nábytek ze sbírek muzea. Cílem výstavy bylo zpřístupnit veřejnosti část tohoto sbírkového fondu, který zahrnuje několik desítek malovaných skříní, truhel, několik kusů kolébek, postelí, židlí a dalších druhů tohoto typu lidového nábytku. z vystavených exponátů zaujaly zejména malovaná truhla z Luštěnic z doby kolem r. 1800, malovaná vyřezávaná kolébka z Koprníku u Mladé Boleslavi, malovaná vyřezávaná postel z Vrátna a pětiboká malovaná jednodvéřová skříň z okolí Benátek n. Jizerou (její oprava dat. r. 1822). Výstava měla odrazit tu skutečnost, že se na území dnešního mladoboleslavského okresu mísily různé typy lidového malovaného nábytku z jiných oblastí (jižní část Pojizeří, Turnovsko, typ nábytku středních Čech).

187

      Okresní muzeum středního Pootaví ve Strakonicích představilo stejnojmennou výstavu lidový malovaný nábytek z vlastních sbírek a ze sbírek muzeí jihozápadních Čech (autorem scénáře výstavy byl M. Špecián ). Byl tak touto vkusně nainstalovanou výstavou v prostorách strakonického hradu představen národopisný fond dalších sedmi muzeí sledovaného regionu (městských v Blatné, Netolicích, Vimperku, Volyni; okresních v Písku a Prachaticích; oblastního Šumavy v Sušici). z četných exponátů Ize vyzdvihnout truhlu a skříň z Ročova, pořízené r. 1844 ke svatbě, skříň gotizujícího tvaru s mohutným kováním ze Sušicka z konce 18. - počátku 19. století, dále zde nejstarší vystavený kus, a to truhlu z Prachaticka z r. 1679 (není však venkovské provenience) a koutní skříňku bohatě zdobenou rostlinným ornamentem z Blatenska, datovanou r. 1847. v instalovaném náznaku interiéru světnice zaujal stůl s trnoží z Volyňska dat. 1762 a malovaná postel ze Žichovic z 19. století. Na výstavě převažoval lidový nábytek z oblasti Šumavy a Volyňska. Je nutné upozornit, že některé předměty byly již prezentovány na předchozích výstavách - viz katalogy J. Staňkové vydané v r. 1985 MM ve Volyni (Lidový malovaný nábytek ve středním Pootaví a šumavském Podlesí) a MŠ v Sušici (Lidový malovaný nábytek. Průvodce po sbírkovém fondu Muzea Šumavy). Výstava byla doplněna akvarely lidových staveb V. Šebeleho z fondu OM v Písku (kupř. náves v Horním Ostrovci).
      Bezesporu nejhodnotnější výstavu z předmětů tvořících interiér lidového obydlí připravilo Oblastní muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně na období 9.11. 1989-15. 1. 1990 pod názvem Lidová malba na skle výstava exponátů moravských muzeí z 18. a 19. století. Tato výstavní akce představila ojedinělou kolekci 170 kusů tohoto artefaktu lidového umění vystavovanou v této oblasti po více než 20 letech (zastoupena muzea: Muzeum Kroměřížska Kroměříž, Muzeum[/] J. A. Komenského Uherský Brod, OVM Vsetín a jeho pracoviště ve Valašském Meziříčí, Slovácké muzeum Uherské Hradiště a VMP v Rožnově p. R a pořádající OMJM ve Zlíně). Exponáty byly na výstavě řazeny podle jednotlivých muzei. k výstavě byl vydán katalog, který obsahuje úvodní studii autorky scénáře výstavy Z. Marhoulové a soupis exponátů. Ojedinělý sbírkový předmět představuje obrázek na skle - "Loretánská litanie" z obce Horní Lapač (o. Kroměříž), patřící mezi málo obvyklé zlidovělé malby (kompozice obrazu negramotného autora je sestavena z 51 výřezů - dogmat). Zajímavé a málo vystavované byly tři zrcadlové obrázky na skle (sv. František a sv. Magdaléna z Vizovicka, sv. J. Nepomucký z Luhačovic a sv. Florián z Napajedel). Pozornost návštěvníků jistě zaujaty i evangelické obrázky na skle (obsahující pouze texty z Evangelia) z Valašska.
      Také výstava Lidové umění a jeho tradice na Podblanicku, konaná v sídle Muzea okresu Benešov na zámku ve Vlašimi 19. 10.-20. 12. 1989, přinesla doklady ke studiu lidové architektury regionu. Šlo jednak o kresby lidové architektury zasl. um. O. Bubeníčka (1871 - 1962) - mlýn v Borku u Miličína (1910), polygonální stodola v Arnoštovicích (1910), chalupa pod došky v Ješeticích (1910) - a jednak o vybrané ukázky lidového malovaného nábytku z fondů muzea (malované skříně s dat. 1778 a iniciály LT; dále s dat. 1840 ze Sedlce a z r. 1846 s rostlinnými ornamenty).
      Cennou fotografickou dokumentaci ke studiu architektury a vesnických sídel v Krkonoších představila výstava v Krkonošském muzeu v Jilemnici. Tvořily ji fotografie MUDr. Jaroslava Feyfara (18711935), otce známého fotografa Krkonoš Zdenko Feyfara, který zachytil svými snímky převážně z let 1903 - 1914 lidové stavby v obcích na území bývalého okresu Jilemnice (Martinice v Krkonoších, Dolní Mísečky, Mříčná, Rokytnice nad Jizerou, Vítkovice). Zvlášť zajímavé fotografie autor pořídil[/] v obci Křižlice, kde zachytil roubenou patrovou stavbu Mikoláškova mlýna a archaické lidové stavby v téže obci, roubené s jednoduchými prkennými lomenicemi, s kabřincem, kryté slámou. Objevná výstava fotografií MUDr. J. Feyfara přinesla i dokumentárně hodnotné fotografie ze života města Jilemnice na počátku 20. století.
      Druhá část výstavy národopisné dokumentární kresby instalovaná v Muzeu lidových staveb v Kouřimi představila asi 60 tužkových kreseb Karla Šafáře (nar. 1912) z Náchoda. Výstavu připravilo Regionální muzeum v Kolíně (scénář výstavy D. Hobl ) spolu s ÚEF ČSAV Praha (RM Kolín vydalo též katalog, kde národopisné dílo K. Šafáře zhodnotil L. Procházka ). Autor zde prezentuje lidové stavby zachycené převážně v 60. letech v okolí Červeného Kostelce, Náchoda, Nového Města nad Metují (jde mnohde o již neexistující objekty lidové architektury jako kupř. polygonáłní roubené stodoly kryté slámou v obcích Velká Ledhuje a Větrník).
      Kresebné doklady k lidové architektuře Podkrkonoší přinesla výstava akad. mal. Františka Patočky (nar. 1909) v Krko nošském muzeu - Památníku zapadlých vlastenců v Pasekách n. J. (okr. Semily). Dílo zde prezentované autorem (asi 45 kreseb tuší) k jeho 80. narozeninám. bylo součástí IV. souboru kreseb na téma mizející krásy domova - "U nás na horách"; pojaté jako svědectví kreseb o stavu lidové architektury krkonošského podhůří v oblasti Vysokého nad Jizerou, Pasek n. J. a Rokytnice n. J. z tohoto dokumentačního celku tvoří největší část kresby z Vysokého n. J. zachycující lidové stavby v okrajových částech tohoto horského města. F. Patočka si ve svých kresbách všímá jak jednotlivých lidových staveb a jejich souborů v intravilánech vesnických sídel, tak i jejich začlenění do krajiny a typu osídlení zkoumané oblasti.
      Nezastupitelný a velmi názorný druh dokumentace lidového stavitelství představují modely. v této souvislosti bych chtěl

188

upozornit na velmi přitažlivou a studijně cennou sbírku modelů našich mostů různých typů a použitých materiálů, a to současných i historických, instalovanou v rámci Muzea silnic a dálnic v ČSSR na zámku ve Velkém Meziříčí (okr. Žďár n. S.). Jsou zde mimo jiné i velmi zajímavé modely dřevěných venkovských mostů a lávek, které vznikly zásluhou úsilí D. Josefa ze SF VUT v Brně. z nich lze jmenovat kupř. model nejstaršího dřevěného krytého mostu s arkádami v obci Kočí-Topol (okr. Chrudim) z r. 1721, dřevěného krytého mostu věšadlové konstrukce z r. 1718 přes Svratku v Černvíru a dřevěné kryté lávky z r. 1900 přes tentýž tok v obci Prudká (obě lokality na okr. Žďár n. S.), jakož i model jediného dochovaného dřevěného krytého mostu na Slovensku přes Hornád v obci Kluknava (okr. Spišská Nová Ves) pocházejícího z r.1832.
      Pro etnografy zabývající se evropským lidovým stavitelstvím byla přínosná putovní výstava modelů polských větrných mlýnů od ing. F. Kloczynského instalovaná v Zemědělském muzeu na zámku Kačina. Zapůjčilo ji Zemědělské muzeum v Srzeniawie. Jde vesměs o modely větrných mlýnů z 18. století, převážně z oblasti Poznaně a Gdaňska (beraního - ty převládají, i holandského typu), které jsou značně poškozené nebo již neexistují. Nejstarší mlýn představuje model větřáku beraního typu z obce Koscian, jehož stáří je uváděno zhruba 400 let (nyní je přemístěn do obce Czacz). Naopak nejstarší mlýn in situ, jehož model je zde vystaven, pochází z r.1712 a stojí v Gdaňsku - Krynici Marske. z hlediska technického stavitelství je zajímavý model čerpacího větrného mlýna z Orlowa (gdaňské vojvodství) z počátku 18. století, který byl rozehrán již v letech 1938 -1939.
      SLSŘ Vysočina instaloval ve své výstavní sezóně (1. 5. - 31. 10. 1989) putovní výstavu Český a slovenský lid ve fotografiích národopisců. Tato akce byla věnována 150. výročí vzniku fotografie a nesla název Život našeho lidu ve fotografiích národopisců.[/] Výstava byla rozdělena do pěti oddílů (první byl věnován krajině a bydlení), které byly spojeny vełmi zajímavým a nápaditým výtvarným řešením E. Hejdukové, doplněným trojrozměrnými předměty a lidovým pečivem (jde prakticky o dosud nejlepší výtvarné pojetí této výstavy).
      Reinstalací prošla též část stálé expozice Zemědělského muzea na zámku Kačina, týkající x modelů lidových staveb zhotovených u příležitosti NVČ. Výstava pod názvem Zemědělské usedlosti a závody v modelech z 19. a 20 století přinesla kromě samotné poměrně přehledné prezentace modelů i výsledky současného výzkumu stav předloh těchto modelů - tj. zemědělských usedlostí in situ (mnohé modely jsou však již v terénu neidentifikovatelné). Zemědělské muzeum také neustále doplňuje sbírku modelů podle zachované stavebně plánové dokumentace. Nová instalace modelů umožňuje si je lépe prohlédnout; bylo by však vhodnější modely umístit samostatně v jednotlivých vitrínách. Za jeden z nejcennějších modelů na výstavě lze považovat mlýn v Trotině u Hořic v Podkrkonoší (okr. Trutnov), který vyhořel dva roky po konání NVČ a nebyl již obnovován.
      Malou zmínku je nutné učinit také u nové expozice ZM týkající se skladování a konzervace potravin v domácnosti. Ta obsahuje fotografické doklady některých hospodářských staveb na vesnici, které slouží k skladovacím a konzervačním účelům (kupř. snímek roubených haltýřů v obci Studené, okr. Benešov z r. 1959, dáte fotografie z let 1947 - 1949 zemních jam krytých šindelen z Helpy, okr. Banská Bystrica, zděných lochů na brambory ze Sobětic, okr. Klatovy z r. 1960 nebo sklepů vytesaných ve skále v obci Lindava, okr. Česká Lípa z r. 1959).
      I přes značnou roztříštěnost výše uvedených výstav lidové architektury a bydlení lze jejich přínos spatřovat zejména v prezentaci nového dokumentačního materiálu ke studiu vybraných jevů lidového stavitelství.[/] Ve sledované výstavní sezóně jsme však postrádali více akcí, které by představily komplexně vývoj lidové architektury určitého regionu. Lubomír Procházka

Pražská výstava obrázků na skle 1990 [obsah]

Dlouho neměla odborná veřejnost v Praze možnost vidět reprezentativní kolekci obrázků na skle ze sbírek Národního muzea a proto bylo přirozené, že vernisáž výstavy 1. března 1990 ve velkém sále Lobkovického paláce na Pražském hradě se těšila mimořádnému zájmu odborníků i obdivovatelů lidových tradic. Protože národopisné sbírky i expozice jsou na dlouhou dobu vlivem rekonstrukce budov nepřístupny veřejnosti, nemá Praha vlastně vůbec v muzejních programech zastoupenou lidovou kulturu jako součást kulturního dědictví a tím i státní reprezentace. Tato výstava měla aspoň na dva měsíce tento nedostatek odstranit. Národopisné muzeum se může pochlubit největší kolekcí obrázků na skle ve střední Evropě - je jich asi 1850 - a doložit jejich výběrem význam tohoto druhu tvorby pro naše lidové umění a to v relacích s okolními zeměmi prostředím rakouským a bavorským. Ačkoli jde o řemeslné výrobky pro vesnické prostředí, ukazují vystavené obrázky při obecných znacích této zlidovělé tvorby regionální rozdíly, podmíněné etnickými a náboženskými kořeny této tvorby. Původně x k nám dostala podmalba na skle z Itálie prostřednictvím německých zemí a sloužila potřebám vyšších společenských tříd. Až v době sklářské krize našli skláři-malíři v této výrobě východisko z nouze a uplatnili v nich vynalézavost i dovednost. Vznikla střediska této výroby-nejznámější jsou Pohoří v jižních Čechách a pošumavská Kvilda, podobná střediska vznikla i na Moravě a na Slovensku. Produkovala obrázky podle zájmu zákazníků, kteří je kupovali na poutích a jarmarcích pro výzdobu bytového interiéru i ozvláštnění prostoru v koutě jizby, kde byl stůl a kde kříž

189

s řadami obrázků na lištách zvýrazňovaly rodinnou funkci této části jizby. Šlo o portréty světců, jejichž výběr byl dán tehdejším významem patronů řemesel či vrstev obyvatel, protože původně neměly tyto obrázky jen funkci dekorativní.
      Vzácnější jsou výjevy ze života svatých či biblické výjevy, kde tvůrci prokázali vyšší nároky a projevili cit pro barevnou vyváženost. Obrázky na skle mají půvab prostého projevu výtvarného, který není dán jen patinou stári malby a rámečku, ale samou podstatou tvorby. Rozdíl je patrný z novodobých kopií, které nabízí např. Česká jizba: jsou barevně křiklavější, nápadnější, chtějí přitahovat pozornost asi jako přebujelý ornament, vydávaný za původní lidovou tvorbu. Jakmile trh nabídl pestrobarevné tisky s náboženskými náměty, ustoupily prosté obrázky na skle tomuto tlaku a ztrácely se z původního využití v interiéru. Staly se ale hledanými předměty sběratelského zájmu soukromého i muzejního už od dob Národopisné výstavy českoslovanské 1895. Protože šlo v tehdejším pojetí o lidové umění a nikoli etnografickou dokumentaci způsobu života lidových vrstev, nezajímali se sběratelé o lokalizaci a datování jejich užívání. A tak máme ve sbírkách doklady lidového umění, ale ne doklady etnografické, protože z těch obrázků se údaje o jejich užíváni, o jejich roli v lidovém životě, o tehdejším hodnocení jejich významu nedají vyčíst, ani se nedají z písemných dokladů a literatury v konkrétním podání zjistit dodatečně. To se týká i obrázků získaných do muzejních sbírek v poválečném období výkupem z prodejen starožitností: jsou to artefakty bez etnografické dokumentace, doklady obecného významu, jež mohou v ústředních muzeích doložit tento způsob užití. Ale nebylo by radno ztotožňovat v regionálních muzeích jejich výskyt ve sbírkách s prokázaným užíváním v daném regionu, protože jde mnohdy o kolekce sběratelů, kteří na lokální provenienci nedbali. Obrázky se vyráběly v centrech sklářské výroby a prostřednictvím[/] distributorů se dostávaly na poutní místa dost vzdálená od výrobních lokalit, takže výrobní oblasti nelze ztotožňovat s oblastmi jejich používání.
      Tvůrci výstavy mohli uplatnit jen zlomek z daného sbírkového bohatství a přestože měli k dispozici honosný sál, vybrali uvážlivě typické artefakty, reprezentující jednotlivé výrobní oblasti Čech, Moravy a SIovenska. v úvodní partii osvětlili odvození lidové podmalby od předchozího období, technologické problémy kresby a malby, jakož i rámování, aby dali návštěvníkům možnost nahlédnout do této specifické výroby. Výběr ukázal rozdílnosti etnické i náboženské; obrázky z německého prostředí jsou barevně tlumené v porovnání třeba s jihomoravskými či slovenskými artefakty. Stejně je možno rozlišit přísné kánony evangelického prostředí s citáty bible od volnější tvorby v prostředí katolickém, při čemž v oblastech Moravy a Slovenska je patrná snaha o výraznější barevnost a optimistický půvab. Protože výstava byla naplánována do období předvelikonočního a velikonočního, začínala a končila obrázky s tematikou velikonoc jako významného uzlu v lidovém zvykosloví ročního cyklu. Tím akcentovala náboženský ráz této tvorby, v minulosti potlačovaný jako nežádoucí akcentování religiozity. k tomu uvádím konkrétní doklad: v mém rodném Vlčnově upravilo v r. 1982 muzeum hospodářskou usedlost jako expozici lidového prostředí v tradičním pojetí, takže kout za stolem byl vybaven křížem a řadami obrázků na skle. Ale kolaudační komise ONV zakázala vystavovat tyto projevy tradičního života s odkazem na ateistické cíle vládnoucí ideologie. Nahražení těchto atributů lidového bydlení fotografiemi kritizovali návštěvníci slovně i v zápisech jako falšování skutečnosti, které je pobouřilo.
      Prohlídka výstavy u mne vyvolala dojem významu této tvorby pro prokázání osobitosti naší lidové kultury, ale i politování nad tím, že obrázky na skle jsou studovány jen z hlediska výtvarného umění jako tvorba[/] a nikoli z hlediska dokumentace lidového života, tj. z hlediska uživatelů těchto artefaktů, jak to prokazoval např. Antonín Václavík v Luhačovském Zálesí. Měl k dispozici obrázky z tohoto regionu i údaje o době a způsobu jejich užívání, takže mohl prokazovat vztah uživatelů k nim v konkrétních relacích a významech. Dokonce mohl prokázat místní provenienci obrázků z dílny v Pozlovicích s typickou "Panenkou Marií Kojící". Doložil fakt, že počet obrázků v jizbě byl odrazem a projevem společenského postavení majitele, protože u bohatších šlo o dvě řady obrázků nad sebou. Tyto vztahy a vazby užití obrázků na skle už dnes studovat nelze, protože i pamětníci původních tradičních jevů vymřeli.
      Z uvedeného je patrné, že národopisná dokumentace v dnešním smyslu, kdy už nejde jen o holé fakty a artefakty jako takové, ale i doložení a prokázání jejich vazeb a vztahů v lidovém prostředí, vyžaduje věnovat pozornost fixaci způsobu užívání, jeho datování i společenského zařazení, abychom mohli takto doloženým výtvorem prokazovat etnografické jevy a procesy. z minulosti dochované artefakty, shromažďované jen jako projevy lidového umění v obecné rovině, nemohou bohužel v takto pojaté národopisné dokumentaci sloužit jako plnohodnotné doklady ke způsobu života v tradiční vesnické pospolitosti. Tento nedostatek v muzejních sbírkách nemají jen obrázky na skle, podobně je tomu s výtvory keramiky, malovaného nábytku a ostatních výtvorů lidového umění, pro jehož doložení stačilo v minulosti jen hmotné uchování autentického výtvoru bez doprovodné dokumentace. Nové požadavky národopisné dokumentace v muzeích odrážejí významný posun ve vědeckém přístupu k dokladům z lidového prostředí a způsobu života. Josef Beneš

190

Výstava o lidové kultuře na Brněnsku [obsah]

22. 5. 1990 byla v prostorách líšeňského zámku u Brna otevřena výstava s názvem "Lidová kultura na Brněnsku", kterou uspořádalo Etnografické múzeum Morav ského muzea v Brně. Autorkou scénáře je M. Ludvíková, výtvarné zpracování provedla S. Martínková.
      Výstava ukazuje reálnou podobu podmínek života obyvatel vesnic v okolí Brna od přelomu 19. a 20. století v tradičních projevech materiální, společenské a duchovní kultury. Její pojetí je podřízeno možnostem prezentace muzejních sbírek na relativně malé ploše pri zachování sdělnosti i snahy dokumentovat materiál bez vytržení z jeho sociálních a kulturních souvislostí. Proto také úvodní část naznačuje dopad vlivů Brna jako rostoucího průmyslového centra na okolní venkov a stavební růst jeho předměstí připojováním samostatných obcí, dokumentovaný především ikonografickými doklady, využívajícími konfrontace starých a nových částí města.
      Šest dalších místností je komponováno jako dílčí tematické celky. První, která je vstupem do expozice, vypovídá o průvodních rysech přechodu od zemědělství jako tradičního venkovského zaměstnání k průmyslu. Ztělesňuje je zanikajíci svět tradiční brněnské vesnice zachycený ve fotografiích J. Grusse z období kolem roku 1920, proměna brněnské krajiny v díle K. O. Hrubého i příznačný jev oné doby - proletářské obydlí na předměstí. Celkový vjem podtrhují expozice pracovního kroje dělnických žen a řemeslnického oděvu. Exponáty vhodně doplňují výňatky z krásné literatury, převážně založené na vzpomínkách a vyjadřující zejména těžký úděl dělnických žen.
      Druhá část, která je věnována stravě a doplňkovému zaměstnání, podtrhuje jejich těsné sepětí s městem. Zachycuje doklady typických řemesel, zručnost výroby nástrojů i jejich funkční pojetí v rozšířené podomácké výrobě na Brněnsku. Vypovídá o obchodním[/]

Výstava v Líšni. Foto S. Doleželová.

světě drobných trhovců a trhovkyň, mezi nimiž vynikaly především líšeňské "drobežářky" i o specifických druzích zaměstnání, jako kovářství, sedlářství, košikářství, slaměnkářství, výroba pometel, vápenictví, povoznictví a podomní obchod. Zmínku zaslouží vybavení kupeckého krámku jako místa denního styku žen a dětí i jeho prostá účelnost.
      V třetí místnosti se prezentuje tradiční bydlení na brněnské vesnici kolem roku 1900. Předkládá se výběr interiérových součástí vybavení domácnosti: nábytek, textilie, keramika (zvláště olomučanská a vyškovská[/] fajáns), výklenková plastika i další předměty lidového umění a kuchyňské náčiní. Trojrozměrné předměty doplňují ateliérové fotografie, tentokrát jako exponáty, dokumentující obvyklé výjevy ze života rodinných příslušníků (svatba, vojna aj.).
      Další dvě místnosti přibližují návštěvníkům život venkovského člověka v jeho všedních i svátečních chvílích, a to od kolébky až po hrob. Jedna část je věnována dětství a mládí. Zachycuje svět dětských her včetně hraček a radosti, které přinášely výroční obyčeje a zvyky (zimní obchůzky s Mikulášem a Dorotou, maso

191

Výstava v Líšni, Foto S. Doleželová.

pustní maškary, velikonoční hrkání chlapců a mrskut, obchůzky královniček). v životě mládeže jsou zvýrazněny jako nejvýznamnější moment hodové slavnosti včetně stárkovských atributů a krojů. Tato část vystavených předmětů je podpořena fotografiemi, ukázkami z literatury a úryvky písní. Umožňuje srovnání s jinými oblastmi a podněcuje i k zamyšlení nad dluhem, který by bylo třeba splatit komplexním výzkumem lidové kultury Brněnska.
      Hlavní záměr další části výstavy vyjádřila autorka v průvodním textu: "Bezstarostná léta mládí se uzavřela okázale slavenou[/] svatbou. Po ní nastaly starosti každodenního života, kterým ženy na Brněnsku dovedly statečně čelit. Byly podnikavé a pracovité do pozdního stáří, jak se o tom dovídáme ze vzpomínek jejich vnuků." Tato část je věnována typickým ukázkám krojových součástí i celků ženského a mužského oděvu. Zdůrazňuje změny, ke kterým došlo pod vlivem Brna jako blízkého centra textilní tovární výroby.
      Závěr výstavy uspokojí především zájemce o lidový výtvarný projev, neboť je celý věnován bílé výšivce. Představuje nejstarší doklady, dále známá výšivkové centra v okolí[/] Brna (Tuřany), předtiskovanou výšivku jako její poslední stadium a posléze ukázky rozšíření této výšivky na krojové součásti včetně aplikací v podobě "národní výšivky".
      Tvůrkyni výstavy se podařilo vyrovnat se s mnohotvárnosti daného námětu. Jednotlivé tematické soubory jsou vzájemně vyvážené a nejen dokládají, ale i interpretují tradiční formy způsobu života a kultury obyvatel Brněnska v daném období. v určitém smyslu navazuje tato výstava na výstav "Domov na předměstí", pořádanou před desíti lety stejným muzeem a autorkou, která konfrontovala život na brněnských předměstích se současnými sídlištními celky, zejména s proměnami jejich stavebního charakteru. Dnešní výstava má však širší a zároveň i hlubší záběr. Vidíme před sebou život venkovského člověka z okolí Brna ve všech jeho podstatných rysech, do nichž radikálně pronikají nové urbanizační jevy, podmiňující vznikání nových prvků a projevů lidové kultury a měnící i její postavení v celkovém kontextu tohoto života.
      Základní síť exponátové náplně tvoří autentické předměty, které vesničana obklopovaly v jeho prosté domácnosti i v širším prostředí. Návštěvník má možnost ocenit jejich estetickou působnost i účelnost řemeslné práce. v exponátech se prezentuje především dlouholetá sběratelská a dokumentační činnost Etnografického muzea za posledních čtyřicet iet. Trojrozměrné předměty doplňují i další vyjadřovací prostředky. fotografie a jiný ikonografický materiál, zápisy písní, notový záznam (vápenické vyvolávání) a citace z memoárové literatury, s trochou nostalgie a s láskou vzpomínající na svět dětství a starého venkova. Jde např. o autory V. Nezvala, K. Högera, Fr. Halase, B. Hrabala, J. Vojty, R Těsnohlídka a další. Autorka nezapřela svou odbornou erudici: vstup do expozice, její neverbální motto, ztělesňuje kroj žen z brněnského venkova jako vyjádření kulturní a sociální svébytnosti, A není náhodné, že i závěr výstavy patří ženě, jejímu dekorativnímu umění, krojovým a bytovým doplňkům.

192

      Působivost a věrohodnost výstavy podtrhuje i skutečnost, že je instalována mimo centrum Brna, v Líšni. Jde o vesnici, která po několik století symbolizovala na Moravě obchodní přičinlivost venkovských obyvatel[/] a jejich vázanost na město. Lze říci, že nová výstava brněnského Etnografického muzea naplnila svůj cíl, neboť nejenže představuje veřejnosti bohatství různorodých jevů lidové kultury, ale přispívá i k aktuální potřebě[/] posilovat vědomí historické identity obyvatel regionu, po národopisné stránce až dosud neprávem opomíjeného. Alexandra Navrátilová

Muzikanti z rumunského souboru, MFF Strážnice 1990 - Foto A. Dvořáková.

193

Štylizované rastlinné motívy. (Ke studii E. Prandové)

194

RECENZE

Alena Vondrušková - Vlastimil Vondruška: Tradice lidové tvorby. Lidová hmotná kultura v Čechách a na Moravě. [obsah]

Fotografie Jaroslav Jeřábek. Artia Praha 1988, 191 s., čb. far. fotografie, čl. kresby
      Publikácie s kvalitnou tlačou a množstvom ilustrácií venované ľudovej kultúre majú dostatočný okruh čitateľov a tak vydavateľstvá zväčša ochotne pristupujú k ich vydávaniu. Neprekvapuje potom ani náklad v akom tieto knihy vychádzajú. Čitateľ však ťažko môže posúdiť nakoľko práca zodpovedá predstavám autorov a nakoľko jej obsah a zameranie diktujú záujmy vydavateľstva. Prax posledných rokov aspoň na Slovensku nás presvedčuje o tom, že autor musí robiť príliš veľa ústupkov, často na úkor obsahovej náplne a odbornej úrovne nádejnej publikácie. s vedomím týchto skutočností sme teda brali do rúk i publikáciu manželov Vondruškovcov. Vizuálne pútavá, graficky na prvý pohľad dobre upravená kniha navyše svojím názvom prebúdza nádej, že vyšla práca, ktorá súhrnne pojedná o problematike stojacej v posledných desaťročiach v intenzívnej bádateľskej pozornosti viacerých inštitúcií a jednotlivcov. Už sám široký názov publikácie postavil autorov pred celý rad neľahkých úloh i priamych rozporov. Zatiaľ co sám názov tvorba predpokládá predovšetkým aktívnu činnosť zameranú na vytváranie predmetov s istými, raz mimovoľne, inokedy zámerne uplatňovanými estetickými kritériami, podtitul nevyhnutne núti ku skutočne komplexnému pohľadu s priam bezbrehým časovým rozpätím. Naliehavá je aj potreba vymedzenia termínov tradície a tvorba vo vzťahu k ľ udovej hmotnej kultúre. Ikeď oba tieto termíny ani časové vymedzenie tematiky autori výslovne neuvádzajú, usiluje sa čitateľ vystopovať základné východiská ich pracovného zamerania v jednotlivých kapitolách, sprievodných ilustráciách a najmä v úvodných a záverečných statiach.[/]
      V úvodnej stati sa autori venujú interpretácii základných etnografických pojmov ako je ľud, ľudovosť a zľudovelosť, tradičná ľudová kultúra a súčasná ľudová kultúra. Za tzv. tradičnú kultúru označujú kultúru dediny od obdobia rozpadu feudalizmu po nástup kapitalizmu, s priznaním prežívania niektorých jej pivkavvoveľa dlhšom období a s účasťou nielen roľníckých, ale aj celého radu ďalších vrstiev. Autori síce priznávajú schématizmus tohto vymedzenia a v následných statiach sa ho ani veľmi nepridŕžajú, no o to viac by azda bolo potrebné i laickému čitateľovi zreteľnejšie vysvetliť ponímanie tradície z hľadiska najnovších poznatkov etnografie a folkloristiky, kde viacerí bádatelia priniesli rad dokladov a jasne formulovali obsah a význam tradícií s oveľa hlbším dosahom práve v oblasti ľudovej tvorby, ale i v kultúre národnej. Veľmi zjednodušene pristúpili autori i k vysvetleniu vzniku a formovania sa etnografických regiónov. Nazdávame sa totiž, že azda aj v Čechách a na Morave tieto regióny vznikali oveľa dávnejšie ako vznikli jednotlivé varianty krojov (tie totiž autori pokladajú pre jednotlivé etnografické regióny za určujúce) a charakterizoval ich celý rad ďalších špecifických čít kultúry.
      V závere úvodnej state síce autori opätovne priznávajú obťažnosť vyjadrenia zložitých štruktúr vzťahov a javov ľudovej kultúry, no ostali čitateľovi dľžní práve vysvetlenie základných pojmov, ktoré, aspoň podľa titulu, chceli čitateľovi predstaviť. Už priznanú zložitosť "štruktúr a vzťahov" potvrdzuje pred čitateľom i ďalší postup[/] autorov pri triedení knihy do jednotlivých tematických celkov. Zrejme v snahe usporiadať bohatý a rôznorodý materiái, rozhodli sa autori vyčleniť štyri súbory a to obydlie, ľudovú tvorbu, odev a obživu, pričom opätovne ostali dlžní čitateľom vysvetlenie, prečo z rozsiahlych súborov vychádzajúcich zo základných, existenčných oblastí osobitne vyčlenili tzv. ľudovú tvorbu. l keď sa to síce čitateľ priamo v texte nedočíta, tvorba sa tu ťýmto obmedzuje iba na niektoré oblasti ľudovej kultúry podľa jednotlivých materiálov a zvykoslovia. v posledných rokoch sa síce najmä etnografia priam úzkostlivo vyhýba názvu ľudové umenie (opatrne a obozretne používa skôr širší a menej jednoznačný termín ľudová výtvarná kultúra), predsa len mali byť autori pri tak výraznom vyčlenení jednoznačnejší. Tvorba a s ňou spojené tvorivé postupy predsa v rozsiahlej miere sprevádzali i ďalšie vyčlenené tematické okruhy, najmä obydlie a odev, čo napokon vlastný text kapitol aj potvrdzuje a často núti autorov opakovať v týchto statiach to, čo sa usilovali vyčleniť do osobitej state o ľudovej tvorbe.
      Opäť len podrobným čítaním a porovnávaním jednotlivých statí publikácie, možno predpokladať, že autori spracovali materiái v rámci v úvode definovaného vymedzenia tradičnej ľudovej kultúry. Platí to najmä o jeho novšom období, zatiaľ čo smerom do minulosti sa odvolávajú i na stredoveký a starší materiál. Najnovšie obdobie je zväčša dokumentované iba ilustráciami predmetov a prác z činnosti Ústredia ľudovej umeleckej výroby. Zmieňuje sa o ňom i veľmi stručná

195

záverečná stať, ktorá sa tiež obme[d]zuje iba na produkciu a pôsobenie tejto inštitúcie, hoci azda i v Čechách a na Morave možno v súčasnosti predpokladať širšiu a diferencovanejšiu škálu činností, korešpondujúcich raz vo väčšej, inokedy menšej miere s tradíciami.
      Je nesporne neobyčajene ťažké v popularizačnej publikácii obsiahnuť tematicky a materiálovo tak širokú oblasť, ako je ľudová materiálna kultúra. Pochopiteľná je i ambícia autorov pojednať predkladaný materiál inak ako v niektorých starších syntetizujúcich prácach (máme na mysli najmä dva súbory Československých vlastivied z r.1936 a 1968). Mnohým protirečeniam a nejasnostiam by sa azda boli mohli vyhnúť už vlastným titulom publikácie a tým aj väčšou jednoznačnosťou jej zamerania. Zameranie sa na ľudovú hmotnú kultúru by vylúčilo nesúrodú stať tzv. ľudovej tvorby a umožnilo by sústrediť sa na jednotnejšie a presnejšie triedenie materiálu v jednotlivých súboroch i na výraznejšie časové vymedzenie. Publikácia tak mohla lepšie zhodnotiť nové poznatky generácií etnografov, ktorí pracovali pri vydaní prvej povojnovej syntézy, predstavovanej Československou vlastivedou z r.1938, niekoľkých vynikajúcich tematických syntéz i podrobných analýz povojnovej generácie českých a moravských etnografov i bohatých fondov z výskumov pražského a brnenského ÚEF, katedier a ÚLUV. Mohla azda nadviazať aj na syntetizujúcu prácu-učebnicu o dejinách hmotnej kultúry (Dejiny hmotné kultúry I/1,2, Praha 1985) i na dve neobyčajne obsažné diela Miroslava Janotku a Karla Linharta (Zapomenutá řemesla, vyprávění o lidech a věcech, Praha 1984 a Řemesla našich předků, Praha 1987).
      Autori sa v jednotlivých statiach mohli skutočne iba veľmi stručne dotk[n]úť nesmiernej šírky tém i bádateľských problémov. Možno práve snaha prispôsobiť sa požiadavkám vydavateľstva, viedla k vyššie spomínaným problémom. Kniha Tradice[/] lidové tvorby, práce, ktoré autori v závere uvádzajú i celý rad ďalších, by azda v súčasnosti mohli byt' podnetom k rozsiahlej a podloženej diskusii o celom rade otázok týkajúcich sa terminológie, systematiky triedenia materiálu vo výskumných inštitúciách, múzeách, periodizácie ľudovej kultúrya možno i novej, obsažnejšej vedeckej syntézy. Tí, ktorí pracovali na jej skromnejšej a skôr popularizačnej forme pre niekdajšiu Československú vlastivedu si azda spomenú na to, koľko diskusií a polemík príprava tejto práce prinášala, koľko však prinášala i tvorivých podnetov a pracovných kontaktov medzi celou vtedajšou "obcou" československých etnografov a folkloristov. Želala by som si, aby vyššie uvedené pripomienky a práca manželov Vondruškovcov vyvolala aspoň časť podobných kontaktov medzi tými, ktorí sa v súčastnosti na rôznych miestach republiky usilujú ľudovú kultúru nielen študovať, ale svoje poznatky a materiály i triediť a systemizovať. Jarmila Paličková-Pátková

Zlidových tradic v Podkrkonoší

Marie Kubátová: Truhlička malovaná. [obsah]

Fotografie Václav Novák. Doslov Jaromír Jech. Nakl. Kruh, Hradec Králové 1989, 13000 výt., 235 s., 36 Kčs
      Dílo M. Kubátové je mimořádně rozsáhlé; vydala více než tři desítky románů, povídkových a pohádkových knih, folklórních sbírek, divadelních her a rozhlasových a televizních inscenací. Avšak spisovatelka, která se narodila v Praze a prožila tvůrčí roky v Podkrkonoší, se k jejich tradicím a lidovému vypravěčskému odkazu stále vrací. Sbírala a upravovala se svou matkou Amalií Kutinovou místní pohádky, pověsti, "poudačky", písně a jiné projevy podkrkonošského folklóru; tato folklórní linie tvoří stálou a neoddělitelnou složku její tvorby.
      Nyní vyšla další knížka tohoto ražení, totiž Truhlička malovaná. Podle předmluvy se[/] myšlenka na knihu zrodila nad fotografiemi V. Nováka. Dalo by se říci, že Truhlička malovaná je jakousi koláží fotografií V. Nováka, "poudaček" M. Kubátové a textů, které autorka nazývá "jazykové malůvky". Novákových fotografií v knize najdeme málem dvě stovky: vidíme na nich lidová stavení a detaily a štíty krkonošských chalup, staré nářadí, figurky z betlémů, vyřezávané loutky, figurky Krakonoše i záběry krajiny. (Neměly by být fotografie opatřeny popisky, aspoň v obsahu?) Lidi na Novákových záběrech nenajdeme; ti se projevují prostřednictvím své práce nebo tím, v čem žijí.
      Kubátová doplnila tyto fotografie dvanácti kapitolami. Hlavní složku v nich tvori nářečí "poudačky"; tak najdeme poudačku pernikářskou, vandrovnickou, kovářskou, pašeráckou, kominickou, pometlářskou, bednářskou, krajkářskou, loupežnickou a další. v těchto poudačkách Kubátová promítá někdejší život a lidové tradice v Podkrkonoší. Poudačky sice připomínají folklórní příběhy, avšak Kubátová si je vybájila z atmosféry svého kraje sama, z vlastní fantazie a z ducha podkrkonošské mluvy. Každou poudačku Kubátová uvádí malou miniaturou, ve které ve vyostřeném záběru jednou vypráví o osudech krkonošské chalupy, jindy o pometle nebo o tanečnících a muzikách, anebo o tom, jak se měřil na horách čas a "jak si horák vykračoval". Všude vidíme úctu ke staré lidové kultuře a k "řeči, předivu sedmimocnému, jež větou obsáhne celou událost, ošatí myšlenku, odvalí kámen ze srdce a sblíží s lidmi..." (s. 9).
      V doslovu Nad krkonošskými libohrarni Marie Kubátové (s. 223-235) J. Jech charakterizuje tu část tvorby M. Kubátové, která vychází z krkonošské folklórní tradice. Činí to na pozadí celého proudu regionální literatury, která po válce v Podkrkonoší vznikla (A. Kutinová, J. Hořáček, P. Hásek, J. Buchar aj.). Kubátová v tomto proudu zaujímá zvláštní místo. Snad by bylo nejlíp ocitovat ústřední místo Jechova rozboru: Kubátová své poudačky " ... nepřepisuje ...

196

z ústní polohy do polohy literární, ani není jejich převypravovatelkou a dopravovatelkou. Čili neupravuje je, nýbrž je tvoří. Tvoří skladby úplně nové. Úplně neznámé. Jsou svébytným, samostatným dílem. A přesto těsně spjaté s těmi, které kolovaly, nebo kolují v orálním podání ... " (s. 226). Mohlo by se k tomu tedy dodat: poudačky v Truhličce malované neuchovávají původní lidová vyprávění, nýbrž se jím inspirovaly, nechaly se prolnout jejich duchem a proto jsou projevem záměrného literárního folklorismu. Má se jimi zabývat národopisec? Věřím, že ano: vždyť tradice lidové kultury ožívá rovněž v těchto ohlasech a formách. Oldřich Sirovátka

Jeden z prvních sběratelů moravských pohádek [obsah]

Národopisné publikace a materiály, které vycházejí v okresních a místních zařízeních mnohdy zůstávají v jiných místech utajené a neznámé, i když jsou mezi nimi některé důležité sbírky a monografie a edice. k nim patří také nevelká brožurka Pohádky Vavřince Švédy, kterou vydal v bibliofilské úpravě Závodní klub ROH ČKD v Blansku (1989). k tisku ji připravil Ladislav Soldán.
      V. Švéda náležel k okruhu sběratele B. M. Kuldy a jako učitel v Molenburku (o. Blansko) sbíral v 50. létech 19. století pohádky, pověsti a humorky. Kulda zamýšlel vydat tuto sbírku jako součást svého projektu edice moravských lidových pohádek a pověstí. Když však musel odejít z Moravy, zápisy nevyšly a později je poslal Č. Zíbrtovi; ten je vydal v Českém lidu (1929, 1930). Výběr ze Švédovy sbírky najdeme také v antologii Moravské národní pohádky a pověsti (Odeon, Praha 1983).
      Význam Švédových zápisů tkví v jejich přesnosti a dokumentárnosti; takový způsob byl v té době ojedinělý. Soldán otiskl v tomto pěkném vydání tři pohádky a Arna Jurečková je doprovodila ilustracemi, v nichž prokázala schopnost výtvarně vyslovit ducha folklórní poezie. A je třeba ještě dodat, že Soldánovi patří rovněž zásluha, že zjistil životní osudy V. Švédy (1820 - 1891), jednoho z prvních sběratelů lidové prózy. Oldřich Sirovátka

Dorota Simonides: Od kolebki do grobu. ŚIąskie wierzenia, zwyczaje i obrzgdy rodzinne w XIX wieku. [obsah]

Vydal Instytut Šląski. Opole 1988, 152 s.
      V poslednom období vyšlo v Polsku viacero knižných etnografických i folkloristických titulov venovaných oblasti Sliezska. A osobitné miesto zaujíma medzi nimi i populárno-vedecká národopisná práca o rodinnom obyčajovom cykle, vydaná v rámci edície Encyklopedia Wiedzy o Sląsku. Autorka D. Simonidesová, popredná poľská folkloristka, zhrňuje v tejto práci svoje poznatky, ktoré zhromaždila počas mnohoročných výskumov slovesného foIklóru na teritóriu historického Horného Sliezska v Poľsku. z tohto aspektu prichodí posudzovať aj koncepciu práce, v ktorej autorka prezentuje obyčajové javy a zachycuje ich súvislosti fungovania v širšom kontexte i poverových predstáv dedinského ľudu v 19. storočí.
      Východiská a teoreticko-metodologické bádateľské postupy vysvetľuje D. Simonidesová v rozsiahlejšom predhovore k práci. Čitateľa uvádza do sveta ľudovej obradovej kultúry i svetonázorových postojov- sliezskeho spoločenstva v 19. storočí. Sústreďuje sa na obraz človeka v jeho prelomových životných situáciách so zreteľom na javy, s ktorými sa spojoval celý rad individuálnych poverových predstáv. Súčasne však vyzdvihuje úlohu sociálnonormatívneho systému v rámci lokálneho spoločenstva, určujúceho konanie jedinca a jeho hodnotové orientácie vo sviatočnom i každodennom živote.[/]
      Materiálovú časť práce rozdelila D. Simonidesová do piatich kapitol: 1. narodenie s poetickým názvom Rodí sa človek (tehotenstvo, pôrod, šestonedelie, krst, výber mená, ukladanie do kolísky), 2. detstvo (dojčenský vek, jednoročie, detské choroby, hry a zábavy detí, školský vek, prvé sväté prijímanie, ďalej vlastná výchava v rodine, odchod z domu do služby za zárobkom alebo k vojsku), 3. manželstvo (zásnuby, vypytovanie od rodičov, ďakovanie za výchovu, sobáš, čepčenie mladuchy, príchod mladuchy do domu muža s výbavou), 4. staroba (starí rodičia na výmenku, choroby, liečenie nemocných), 5. smrť (predzvesti smrti, skon, príprava pohrebu, pohreb). Treba pritom povedať, že v uvedenom rozvrhnutí materiálu autorka nepodáva schematické opisy jednotlivých javov, napríklad krstín, priebehu svadby, svadobného veselia ap., ale na podklade výpovedí informátorov z rôznych sociálnych vrstiev o tom-ktorom jave a najmä dochovaných o ňom historických dokladov, pozitívnych i negatívnych hodnotení, predstavuje sviatočný aj všedný obraz, rodiny v kontexte spôsobu života sliezskeho ľudu. Navyše pútavý výklad umocňujú i citlivo vybrané rozsahom neveľké textové ukážky foIklórnych prejavov, dobové ilustrácie či fotodokumentácia dodnes živých javov.
      Populárno-vedecká práca D. Simonidesovej o rodinnom obyčajovom cykle a v jeho rámci poverových praktikách prináša množstvo faktografického materiálu, ktorý rozširuje doterajšie etnografické i folkloristické poznatky o ľudovej obradovej kultúre sliezskeho regiónu v oblasti Opolska. v závere práce je pripojený tiež výber základnej literatúry (staršej i novšej), ktorý poskytuje širšej čitateľskej verejnosti možnosť hlbšieho poznania života v kruhu rodiny v minulosti.
      Ústrojne populárny štýl práce vzbudí zaiste pozornosť poľských čitateľov, pravda, kniha je prínosná rovnako aj v súčasnej národopisnej literatúre Sliezska. Je jedným z materiálových súborov, o ktorých sa

197

môžeme oprieť pri štúdiu medzikrajových i interetnických súvislostí ľudovej kultúry. Andrej Sulitka

Andrej Krupa: Poverový svet Slovákov v juhovýchodnom Maďarsku. [obsah]

Tankönyvkiadó, Budapešť 1988, 328 str.
      Jako publikace Demokratického svazu Slováků v Maďarsku vyšla ve slovenském překladu Etely Rybové pivní souborná moderně zpracovaná práce o pověrách, které se dodržovaly a někde i udržely mezi Slováky, žijícími v okolí Békéscsaby blízko maďarsko-rumunské hranice. Slováci se sem stěhovali od počátku 18. stol. "Vnútorná integrácia a vnútorné procesy, vonkajšie prírodné, hospodárske, spoločenské a jazykovo-kultúrne vplyvy formulovali aj poverový svet tunajších Slovákov. Našim hlavným zámerom je zpracovat' existenciu a vývoj poverového sveta Slovákov..." (s. 7). Tento záměr se autorovi podařilo zdatně naplnit.
      V úvodu se zabývá historií osídlování a etnickou specifičností Slováků, kteří sem přicházeli, Při výkladu se poněkud promiskue zachází s termíny "etnická nerovnorodosť'", "etnická skupina", "etnografická skupina", aniž by se někde řeklo, co se jimi míní. Většinou totiž jde o nacionální rysy a charakter. Velmi dobře a dynamicky jsou vyloženy hlavní rysy slovenských pověr a způsoby přejímání různých jevů nebo prvků od okolí, a to pozorováním, srovnáváním a přenášením. Autor nezapomíná zdůraznit základní důležitost slovesné komunikace, zejména když šlo o bilingvistické jevy či problémy (s. 26-29). Tak vznikají tři základní vrstvy pověr: první si přesídlenci přinesli s sebou, další vznikla adaptací na základě interetnických vztahů, a poslední pod vlivem místních podmínek. k pověrám řadí autor i pranostiky, které pro něj nejsou racionálním poznáním, ale projevem víry (s. 32); opomíjí přitom řadu pranostik, vycházejících z dlouhodobého praktického pozorování[/] přírody, které má přinejmenším pragmatický charakter a s vírou souvisí jen vzdáleně.
      Za pověru pak A. Krupa považuje - stručně řečeno - projev světového názoru, obraz světa, vytvořený na základě víry v existenci nadpřirozených představ, pojmů, sil a jevů. Pověry současně obsahují souhrn realizačních postupů, jež nejsou založeny na vědeckých poznatcích, nýbrž na různých nedostatečných znalostech; mohou být racionální i iracionální (s. 32-33). Autor vychází z názorů řady maďarských a slovenských badatelů a přihlíží i k zahraničním pramenům (mj. A. Václavík, A. Robek ...). Znalost základní příručky Otakara Pertolda Pověra a pověrčivost (Praha 1956) by mu sice umožnila šířeji pojmout názorovou sondu, ovšem nutno konstatovat, že i tak dochází A. Krupa do společenských důsledků a klade si i otázku zpětné vazby pověra-náboženství (zde by mu byl Pertold řadu úvah usnadnil). Sociologický přístup je kladem práce.
      Velmi konkrétní jsou Krupovy poznatky o aktivních nositelích pověr (střední generace rolníků a pastevci na salaších), o generaci, která pověry praktikuje (starší muži) a o vlivu vzdělání na odumírání pověr. Autor správně rozlišuje aktivní pověry, pověry žijící v paměti, ale nerealizované (největší počet), a "poverové rozprávania", tj. pověrečné povídky, čímž výrazně prohlubuje etnografický a zejména folkloristický přístup k problematice. Folklorista jen lituje, že do knihy nemohly být pojaty také některé výrazné ukázkové texty. Návrh systematiky pověr má etnograficko-sociologický podklad: autor vychází z příčiny, která pověru vyvolává, a ze zásad, které se uplatňují jako její doplňky. Tím je určen jak obsah, tak i forma pověrového jevu a jeho praktikování. Systém obsahuje popis úkonů ve prospěch jiného uživatele, dále úkonů, vykonávaných samým nositelem, a konečně popis místa úkonu. To vše je bezprostředně spojeno s příslušnou pověrou, tj. s jejím zněním. Celkem pak autor rozlišuje kosmogonické poznatky (s. 42-55), pověry související[/] s člověkem (s. 56-135), s lidským prostředím (s.136-176) a popisy mýtických bytostí (s.177-221), což vše tvoří kromě závěru, maďarského a německého resumé, poznámek a soupisu literatury obsah knihy. Je přiložena mapka zkoumané oblasti.
      Kladem Krupovy knihy je - kromě uvedených předností moderního pojetí věcný a dynamický způsob popisu jevů, jejich srovnání s maďarských prostředím, s pověrovými praktikami ostatních Slováků a Slovanů vůbec a množství příkladů, z nichž mnohé již v terénu dnes neexistují, ale udržují se v povědomí a jsou známé ze starší literatury. Přihlíží se také k nářečním názvům jevů a praktik a k jejich vývoji, pokud jsou pro něj dostatečné doklady. Krupova práce je navíc vědecky korektní, protože autor nepátrá po nacionální vymezenosti jevů a praktik, ale konstatuje, že "súčasný stav poverových predstáv tunajších Slovakov tvorí prechodnú formu medzi tradíciami, ktoré si priniesli zo sebou a tradíciami, ktoré na nich v tejto oblasti vplývali" (s. 225). Kniha obsahuje řadu seriózních materiálů a podnětů pro etnografa i folkloristu, zejména v oblasti synkretického prolínání slovesného a mimetického projevu (co jiného je zaříkání než divadlo jednoho herce?) a v oblasti žánrového prolínání glosy ze života, domněnky a pověrečné povídky. Širokým tematickým záběrem bude kniha dlouho patřit k základní literatuře oboru. Bohuslav Beneš

Zdeněk Smetánka: Život středověké vesnice. Zaniklá Svídna. [obsah]

Praha, Academia 1988, 176 s., 36 obr. v textu, 24 obr. příloh
      Spolupráce etnografie s archeologií má u nás solidní základnu od dob Niederlových. v posledních letech, v souvislosti s rychlým vývojem archeologie vrcholného a pozdního středověku (tzv. historické archeologie), došlo ke znovuoživení této spolupráce, i když iniciativa pohříchu vycházela většinou od

198

archeologů, kteří v etnografii hledali interpretační východiska. Málokdy se etnografové obraceli pro poučení k archeologii.
      Publikace Z. Smetánky, která netradičním způsobem shrnuje výsledky archeologického výzkumu zaniklé vsi Svídny v letech 1969-73, vychází etnografům vstříc. Neomezuje se na pouhé hodnocení nálezů, ale snaží se - pomocí pramenů ikonografických, historických i etnografických - do pobořených zdí a terénních nerovností navrátit život. Což ostatně napovídá i název publikace. Autor, po metodické stránce průkopník výzkumu zaniklých vsí u nás, spatřuje v zaniklých vsích pramennou základnu pro řešení mnohem širších hospodářských, sociálních a kulturních problémů. v případě Svídny je to problém přechodu od raněstředověkých ve vrcholně a konečně i pozdněstředověké formy, vznikající na proměnách výrobních způsobů i sídelních zvyklostí.
      Po stručném přehledu vývoje výzkumu zaniklých vsí u nás i ve světě uvádí autor důvody, které právě Svídnu (o. Kladno) předurčily k průzkumu. Kromě oblasti tradičního kamenného lidového domu (snadno dostupná opuka)1) to byl plánek lokality z roku 1843 (jeden z nejstarších toho druhu v Evropě) a údaje F. Velce z roku 1904.2) Již povrchový průzkum ukázal, že Svídna, založená na přelomu 13-14. století a opuštěná počátkem 16. století, byla téměř vzorovou vsí vrcholné kolonizace. Vznikla s jasným lokačním záměrem na pravidelně rozměřených parcelách a s plánovitě vyměřenou plužinou. Metrické charakteristiky vypovídají nejen o sociální diferenciaci, ale mohly by mít význam při specifikaci lánových usedlostí. Podle Z. Smetánky byla Svídna jednou z pivních celokamenných vsí (z kamene nejen budovy, ale i ohradní zdi parcel), neboť se zakládala v době, kdy vsi tohoto typu v Čechách teprve mohly vznikat. Povrchový průzkum ukázal půdorysné uspořádání Svídny, orientaci stavení k návsi, postavení sýpek vůči obytným budovám,[/] existenci vrchnostenského dvora apod. Údaje až udivujícím způsobem odpovídají obrazu české vesnice v modelu tradiční lidové kultury, jak ji ještě na samém prahu zániku popsaly význačné národopisné monografie. Ještě víc překvapeni přináší etnografovi část následující, prezentující výsledky vlastních výkopů: trojprostorové domy s pecními výhřevnými tělesy v jizbách běžných rozměrů, chlebová pec vně stavení, ohniště na letní vaření v síni, kanálek v chlévě, hnojiště na dvoře, kamenná pánvička pod točnou vrat a dveří. Zbytky nářadí a nádobí jsou poměrně chudé, neboť ves byla opouštěna postupně a pokojně a inventář odnášeli obyvatelé s sebou.
      Pokus o rekonstrukci životních funkcí Svídny (kapitola Historická výpověď), její polohy, velikosti, počtu obyvatel, výrobního provozu apod. je ukázkou vynikajících kombinačních schopností autora, jeho invence a hlubokých znalostí srovnávacího materiálu. Vázán vlastní vědeckou disciplínou se autor zastavuje tam, kde končí výpověď archeologického materiálu. Etnograf by mohl v mnohém navázat a pokračovat dál.
      Konkrétní ukázkou je např. přístup k ikonografické paralele. Smetánka, jeden z nejdůkladnějších znalců středověké ikonografie u nás, nepřiznává výpovědní hodnotu vyobrazení, k němuž nemá formální obdobu v archeologickém nebo recentním etnografickém materiálu. O zobrazení krmení vepřů v tzv. oseckém kalendáriu3) poznamenává, že nás nic neopravňuje zaměňovat "půvabnou ilustraci a historickou výpověď ikonografického pramene" (Smetánka s. 106). z hlediska historické etnografie však má uvedený konkrétní pramen naopak mimořádnou hodnotu: středověký iluminátor představil v kalendářní miniatuře tehdejšímu divákovi dobře srozumitelný "obraz" krmníku bez ohledu na detaily na první pohled nerealistické. Každému, kdo se zabývá sémiotikou středověkého výtvarného zobrazení, je to dobře známo: záleželo na[/] tom, zda v komunikaci autor - divák byl důležitý "text" (realistický detail) nebo "symbol "- "obraz". Když toto dnešní historik hmotné kultury zváží, zbude mu v daném případě jedinečný "obraz " krmníku (těsného kotce, neumožňujícího zvířeti příliš pohybu, známého v tradičním vesnickém hospodářství v podobě dřevěných roubených, drážkových či vyplétaných bud s odklápěcím otvorem pro krmení zvnějšku, ale i zděných kotců), který byl funkční pro intenzívní výkrm a lišil se od extenzívního chovu více méně volně pobíhajících prasat. Ve staročeských lexikografických pramenech "krmník" docela dobře zařazuje už Klaret ve 14. století,4) lze tudíž předpokládat existenci uvedeného způsobu výkrmu. "Text" uvedeného obrázku je ovšem chatrný, stavba vyhlíží poněkud honosně (jak již konstatovala novější literatura), i když nic nenasvědčuje, že by měla být patrová, jak soudí Z. Smetánka. Důležitý je "obraz", svědčící při srovnání s etnografickými prameny lidové provenience o typu tradičního krmníku, jehož dataci pomocí tohoto ikonografického dokladu lze posunout do středověku. Lze sotva předpokládat, že by archeologický pramen mohl uvedený ikonografický pramen nahradit. Jestliže se proto v dějinách hmotné kultury musíme spokojit s "deformovaným" pramenem ikonografickým (a to poměrně často, viz např. známá schémata Krista-vinaře, eucharistického mlýna, chléva ve scéně Narození Krista aj.), ize tak činit, ovšem s vědomím o sémiotickém statusu středověké výtvarné kultury.
      Svídna, na niž navázala celá řada mladších výzkumů zaniklých vsí, otevřela dveře do středověku etnografům, kteří se zatím v nejlepším případě s jistotou odvažovali do 16. století.

Poznámky
1.
      J. VAŘEKA: k o tázce vývoje a geografického rozšíření kamenného domu v Čechách. Český lid 60, 1973, 86-94.

199

2.
      F. VELC: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Slánském. Praha 1904.
3.
      Srovn. např. J. PETRÁŇ a kol.: Dějiny hmotné kultury I, Praha 1985, s.377, obr. 209.
4.
      V. FLAJŠHANS (ed.): Klaret a jeho družina I. Praha 1928, s. 62-63. Uvádí v následujícím kontextu: ovčinec-kůlnytřepačka-nosidla-krmník-kolečko-brahpřístodolek-kurník-plevník... Lydia Petráňová

Katalog knih s novokřtěnskou tematikou [obsah]

Pracoviště pro výzkum dějin novokřtěnců ve Weierhofu u Bolandenu vydalo péčí Gary J. Waltnera seznam knihkupecky dosažitelných menonitik (118 titulů) a každým rokem na to navazující addenda s 263 tituly. Pro naše badatele o novokřtěnské fajánsi a dějinách tvůrců této neopakovatelné keramické produkce je tato anotovaná bibliografie užitečnou informací o prakticky dostupné knižní produkci věnované novokřtěncům v jednotlivých zemích Evropy a v Severní a Jižní Americe (v Kanadě, USA, Brasilii, Paraguayi, Chacu) uspořádaná podle jazyka vydání a zemi. (Je to na příklad prvý svod tisků vztahujících se k pobytu a životním osudům novokřtěnců v bývalém Rusku.)
      Soupis informuje i o novotiscích klasických děl oboru. z těch nás zajímají zejména ty, které se vztahuji k dějinám hutteritů na Moravě, na Slovensku a v Sedmihradech: Josef Beck & quot;Die GeschichtsBücher der Wiedertäufer in OesterreiehUngarn 1526 - 1785" (1883, novotisk 1967, 654 str.), Rudolfa Wolkana "Die Lieder der Wiedertäufer" (1903, novotisk 1965, str. 259), týž autor "Die Hutterer" (1918, novotisk 1965, 200 str.) a katalog, který oznamuje dokončení díla úhelného významu: Chr. Neff a Chr. Hege "Mannonittisches Lexikon"; sv. I.-IV., 19131967, str. 717, 717, 582, 658, celkem 2 674 stran). Ludvík Kunz[/]

Rudolf Schnyder: Winterthurer Keramik. [obsah]

Winterthur 1989, 86 str.
      K výstavě winterthurské fajánse v muzeu Lindengut vyšel katalog s textem dr. Rudolfa Schnydera a fotografiemi Otty Kanela. Vydavatelem je odbor kultury města Winterthuru a při něm působící Historická společnost.
      Kromě bibliografické anotace se zřídka kdy píší o výstavním katalogu recense. Tento si ji zaslouží nejen proto, že text je zaměřen k poučené veřejnosti, ale i z té příčiny, že obsahuje málo známé historické údaje o novokřtěnské komunitě ve Švýcarsku a že přináší rodokmen winterthurského fajánsérského rodu Ludvíka Pfaua (?-1597 až 1849).
      Publikace je vedle uvedených hodnot vzácná i tím, že obsahuje 124 barevných reprodukcí winterthurské produkce. Jsou chronologicky řazeny a opatřeny identifikací a anotacemi: fajánsové nádoby 16. století, kamnářské kachle (jednotlivé špičkové kusy, nikoli celá kamnářská díla), nízký a vysoký řad 1580-1630,1630-1660,1660-1710, barevné hliněné zboží a zeleně glazované zboží hrnčířské práce.
      Dílo má podobu bibliofilie a je nepostradatelnou pomůckou pro identifikaci výrobků winterthurské oficiny, jež jsou v našich muzeích udány větším dílem nepřesně nebo bez provenience. Ludvík Kunz

O čem málo víme [obsah]

Okresní kulturní středisko v Opavě a Místní národní výbor v Kobeřicích vydali v nákladu 800 výtisků sbírku Václava Stuchlého V onička z Kobeřic. Vyšla těsně před jeho neuvěřitelnými 75. narozeninami, které oslavil 28. září 1989, ovšem vyšla s datací - jak už se u nás stalo skoro běžné - "o rok mladší" (1988).
      Jak se dovídáme z autorova úvodu, snažil se zaznamenat úplný obraz současného lidového zpěvu v jedné lokalitě na Hlučínsku.[/] Ba šel dál, neponechal stranou ani současné verše kobeřických rodáků. Písně, jejichž hlavni sběr zde provedl v letech 1985-1987 zapsal od 13 zpěváků s věkovým průměrem 67 let a pořídil od nich celkem 125 záznamů.
      V přísném výběru nacházíme v drobné, ale milé a s přehledem podané publikaci 31 původních zápisů. Tradiční písně jsou rozděleny do pěti oddílů: 1. Ze starých časů (č.1-4), 2. Život byl i těžký (č. 5-8), 3. O lásce a vdávání (č. 9-15), 4. Mezi dětmi (č. 16-23), 5. Veselé chvíle (č. 24-27). Útlejší část sbírky nazvaná z nové tvorby obsahuje čtyři ukázky, jejichž názvy svědčí výmluvně o jejich zaměření: Domovina, z mojeho domova, List do kroniky, Rodná dědina. Sbírku dokreslují čtyři dokumentární fotografie současných kobeřických souborů.
      Podobných prací, jež nepodchycuje žádná novinková služba, vychází v různých osvětových zařízeních celá řada. Také V. Stuchlý jich vydal už několik. A právě proto, aby neunikala naší pozornosti, je o nich třeba referovat. Dušan Holý

Zuzka Selecká: Výšivky a tkaniny. [obsah]

Zostavila S. Kovačevičová. Bratislava, Práca 1989, 96 strán
      Často sa stretávame s vecami, ktoré sa nám páčia, hoci nevieme kto, kedy a prečo ich vytvoril. Hľadanie odpovedí na tieto otázky nám však umožňuje vidieť okolitý svet celistvejšie, dáva nám šancu nájsť nielen svoju minulosť, ale i prítomnosť. Túto možnosť poskytuje aj rozsahom neveľká, no obsahovo zaujímavá publikácia o jednej z najstarších žijúcich tkáčok, výšivkárok a speváčok - o Zuzke Seleckej z Dobrej Nivy. Po úvode, ktorý spolu s ostatným sprievodným textom napísala S. Kovačevičová, nasleduje príhovor autorky, približujúci východiská a zámery jej tvorby. v ďalších piatich častiach sa čitateľ zoznamuje s motívmi a ich kompozíciami používanými pri výzdobe tkanín a vo vý

200

šivkách. Cez vzory, ktoré Z. Selecká poznala z tradičnej textilnej tvorby alebo ich sama vytvorila, sa súčasne oboznamuje s vývojom tejto zložky tradičnej materiálnej kultúry regiónu. Dozvedá sa, aké boli druhy textílií a ako sa zdobili, akú mali funkciu, v ktorom období a prečo sa prestali používať. Nasledujúca časť približuje proces prenikania nových vzorov do tradičnej výzdobnej škály a aj "tento zápas starého s novým zachycujú Seleckej motívy" (s. 55). Možnostiam inšpirácie a priblíženiu technologických postupov umožňujúcich využitie vzorov pre potreby súčasného človeka je venovaná ďalšia časť knižky. Na rozdiel od predošlých neprináša Seleckej rozkreslené motívy, ale jej vzormi inšpirované odevné a bytové textílie zhotovené pletením na ihliciach, tkaním alebo zdobené vyšívaním navrhnuté a realizované v ÚĽUV-e. Posledná kapitola stručne, no výstižne ukazuje deväť desaťročí života Zuzky Seleckej. Nejde tu však iba o chronologický výpočet najdôležitejších životných udalostí, ale o komplexný pohľad na vývoj tvorivej osobnosti, ktorý je logickým záverom publikácie. Knižka však nie je len biograficky spracovaným pohľadom na Seleckej textilnú tvorbu. Prináša síce najmä vyobrazenia ňou zachytených motívov, no ako celok objasňuje význam a pôsobenie ľudového tvorcu v kultúre jedného regiónu a súčasne ukazuje jeho vývoj podmieňovaný rodinným, lokálnym prostredím i celkovými zmenami ľudovej kultúry Slovenska najmä po roku 1945. Okrem toho poukazuje aj na niektoré ďalšie vplyvy pôsobiace vo vývoji tradič[nej] kultúry (napr. prenikanie tlačených vzorníkov v 16. stor.), ba dokonca objasňuje i potrebu chápať ju ako stále sa vyvíjajúci komplex (s. 89). Vďaka svojej vysokej grafickej úrovni približujúcej jednotlivé motívy v pôvodnej farebnosti s nie rozsiahlym, ale výstižným komentárom, je táto publikácia hodnotným príspevkom k poznaniu genézy ľudového umenia na Slovensku. Zaradením názorných ukážok a opisov si nájde miesto nielen[/] v knižniciach odborníkov, ale i širokej verejnosti. Preto ju možno označiť za ukážku vedecko-populárnej práce s ambíciami poučiť a inšpirovať. Dúfajme, že bude podnetom nielen pre zachovanie a rozvoj nášho tradičného textilného umenia, ale i pre tvorbu ďalších podobných publikácií. Juraj Zajonc

J. Melicher: Tekovské povesti. [obsah]

Bratislava 1989
      Autorské pretlmočenie folklórnych textov má v slovenskom literárnom kontexte dlhoročnú tradíciu a rôznu mieru poznávaco-informačných či umeleckých ambícií autora. v edícii Korene vydavateľstva Tatran vyšla publikácia Jozefa Meliche­ ra Tekovské povesti. Autorovou snahou pri koncipovaní práce bolo vzdať hold rodnému kraju pod Sitnom na južnom Pohroní, kde žijú obyvatelia slovenskej a maďarskej národnosti. Keďže autorovi išlo o zachovanie "pamäte" Tekova a jej sprístupnenie šitokému čitateľskému publiku, zameral sa na povesťový žáner - miestne, historické i demonologické povesti. v živom rozprávačskom fonde, z ktorého v prevažnej ; miere autor čerpal, sú tieto žánrové formy charakteristické skromnými výrazovými prostriedkami. Nazdávame sa, že sa J. Melicherovi podarilo v zásade zachovať základné znaky folklórneho materiálu, no zároveň ho adekvátnym spôsobom obohatil a povýšil jeho estetické kvality smerom k čitateľskej percepcii. Autor texty člení do cyklov, ktoré nazval: Dávne chýry, Každá mátoha inak máta a Smiech nie je hriech, čím adekvátne vystihol dnes už bežný významový posun žánra v povedomí súčasníka od viery v podávané k jej popretiu či humornému nadhľadu. Autor sa neobmedzil na tradičnú roľnícku pospolitosť, ale zaznamenal i podania viažúce sa k ostatným sociálnym vrstvám regiónu: tradícia mešťanov (Levice), tradícia zemanov (Rybník). Väzbu na konkrétne územie posilňujú aj rozprávania o po[/]stavičkách a postavách, výrazných svojimi činmi či výčinmi (J. Palárik, bláznivý Ištók ai.). Keďže pre širší čitateľský okruh je potrebné pri úprave nárečových textov smerovať k aktuálnej norme jazyka a hoci nárečia Tekova k nej nemajú ďaleko, predsa autor od ich autentického záznamu upustil. Jazyk a štylistické prostriedky zvolil primerané a za pozitívu[o]m považujem i adekvátne zakomponovanie nárečového prejavu - hlavne v dialógoch, čo rozprávanie oživuje, poeticky povyšuje a konečne i zdôrazňuje ich lokálnu a regionálnu znakovosť. Poznávaciu hodnotu zbierky umocňuje kapitola Pramene, zberatelia, informátori. Poskytuje čitateľovi pohľad do autorovej kuchyne tým, že má možnosť porovnať východiskový text a jeho autorskú podobu. Zároveň ukazuje, z akých zdrojov sa formoval záujem o regionálne tradície v minulosti a prípadným záujemcom o bližšie poznanie tekovského regiónu poskytuje pramenné možnosti. v kapitole Slovo na záver sa autor vyznáva zo svojho vzťahu ku kraju a jeho historickým a kultúrnym tradíciám. Vyznanie svedčí aj o dôvernej znalosti ústnej ľudovej slovesnosti regiónu a dlhodobom záujme oň. Zároveň je jasne poznať autorovu odbornú poučenosť i v teórii o ľudovej slovesnosti, tak ako sa ona vyformovala vo folkloristike. Publikáciu vhodne dopľ[ĺ]ňa slovníček archaizmov a dialektizmov. Aj výtvarné stvárnenie publikácie, ktoré ponúka mapku regiónu, zaraďuje knihu do radu citlivých adaptácií ľudovej slovesnosti. Hana Hlôšková

Eva Krekovičová: O živote folklóru v súčasnosti (ľudová pieseň). [obsah]

Vydal Národopisný ústav SAV ako svoju účelovú publikáciu. Bratislava 1989, 324 s.
      Výskum súčasnosti a problematiky folklorizmu ako jej výrazného fenoménu, ktorý má svoje spontánne i inštitucionalizované podoby, podnietil celý rad nových výskumných postupov a metód. Ten

201

istý predmet výskumu prestal byt' z hľadiska jeho pôsobenia v súčasnosti doménou len jednej vednej disciplíny a stáva sa príťažlivým pre celý rad disciplín ďalších. Obohacuje to nepochybne nielen výsledky bádania, ale súčasne i metodiku všetkých disciplín, ktorE sa prí výskume stretávajú. Úsilie o postihnutie procesov súčasnosti i etnografovi a folkloristovi odhalilo možnosti postupov a metód inšpirovaných príbuznými vednými disciplínami, najmä však sociológiou a psychológiou. v mnohom sa takto zbližujú a vzájomne dop[ľ][ĺ]ňajú nielen uvádzané vedné disciplíny, ale vzniká i väčšie opätovné prepájanie postupov a poznatkov folkloristiky a etnografie.
      Najmä tento poznatok zaujme pri štúdiu nesporne novátorskej práce E. Krekovičovej venovaný životu folklóru a predovšetkým piesne v súčasnosti. Radi by sme preto na publikáciu, ktorá vyšla ako účelová tlač Národopisného ústavu SAV, upozornili širší okruh čitateľov nielen pre jej inšpirujúce podnety, ale aj pre konkrétne poznatky, ktoré môžu byt' východiskom ďalších štúdií v oblasti folklóru, ale i ostatných prejavov súčasnej kultúry.
      Publikácia popri uplatnení netradičných postupov a metód sleduje predovšetkým zatiaľ neveľmi frekventovanú tému, ktorou je ekológia piesne. Napriek pomerne zovretému časovému obdobiu i intenzite výskumov, rýchlosť prebiehajúcich procesov na slovenskom vidieku zapríčiňuje istú relatívnosť získavaných poznatkov, na druhej strane však súčasne potvrdzuje trvalú aktuálnosť ďalšieho bádania.
      Na príkladoch konkrétnych lokalít autorka konštatuje popri celkovej unifikácii kultúry v skúmanom období i pretrvávanie a v niektorých prípadoch dokonca prehlbovanie regionálnej či lokálnej diferenciácie piesňového prejavu.
      Pre skúmanie ekológie piesne autorka volila ako východisko systémový prístup, ktorý plne využila a tvorivo uplatnila v rámci špecifických potrieb folkloristického báda[/]nia. Táto metóda nesporne zodpovedala i empirickým postupom a osobnému bádateľskému naturelu E. Krekovičovej.
      Práca predstavuje výsledky dvadsaťročných výskumov v troch relatívne samostatných celkoch. Prvý sa v štyroch kapitolách zameriava na výskum súčasných piesňových repertoárov, na teoretické a metodologické problémy, na mechanizmus fungovania piesňového repertoáru a na sociometrický výskum spevnosti v obciach Východná a Sebechleby. Druhá časť publikácie obsahuje retrospektívny výskum piesňového repertoáru obce Čičmany so zameraním na jeho ekologické súvislosti. Tretí celok práce sa zaoberá symbiózou spontánnych a organizovaných foriem pestovania folklóru, kde autorka využíva poznatky nielen z uvádzaných troch obcí, ale aj z ďalších regiónov. Samostatnosť jednotlivých celkov publikácie určuje rozdielnosť použitej metodiky výskumu a sledovaných problémov i stupeň poznania materiálu. Spoločné pre jednotlivé celky je prepojenie systémového prístupu ku skúmaniu piesňového repertoáru a jeho prostredia, funkčnej analýzy materiálu a empirického sledovania repertoáru a spevnosti vzhľadom na celkové spoločenské zmeny a sekundárne jestvovanie piesne v pôvodnom prostredí v dedinských folkIórnych skupinách.
      Na základe opakovaných výskumov v prostredí troch obcí (Východná, Sebechleby, Čičmany) vzájomne odlišných ako z hľadiska ich minulosti, tak aj ich súčasných špecifík, dospela autorka k potvrdeniu zásadných a všeobecných tendencií. Sú to ústup spontánnej spevnej aktivity a zužovanie, prípadne i zánik lokálne či regionálne špecifickej vrstvy folklórnych piesní. Výskum ďalej potvrdil postupný prechod od primárnych podôb existencie folklóru k druhotným formám jej fungovania do značnej miery zásluhou dedinských foiklórnych skupín.
      Doterajšie poznatky autorky umožnili napokon metodicky zacieliť výskum súčasnosti v oblasti folklóru do dvoch prúdov:[/] 1. skúmať "tradičné" prejavy folklóru v kontexte celej kultúry a spôsobu života nositeľov (najmä v tzv. folklórne živom prostredí a v primárnych i sekundárnych podobách), 2. sledovať spontánne formy "skupinového spevu" a jeho prostredníctvom i fungovanie mechanizmov všeobecnejšieho významu v procese formovania kultúrnej a sociálnej identity.
      Záverečné konštatovania umožnil dlhodobý a možno povedať, že v niektorých prípadoch skutočne štacionárny výskum autorky. Práve vďaka nemu ako aj vďaka aplikácii systémového prístupu sú jej poznatky nielen príspevkom k poznaniu života piesne, ale i života tradícií či kolektívnych prejavov v konkrétnom prostredí a čase vôbec. Práve možnosť širšej aplikácie týchto poznatkov núti zamyslieť sa, či by si kniha nebola zaslúžila starostlivejšie "technické" vybavenie najmä pokiaľ ide o index, usporiadanie, zjednotenie a komentovanie registrov i s publikovaním registračných princípov a zásad, väčšiu grafickú prehľadnosť. Spomínané pripomienky azda obmedzila forma tlače. Tým viac treba ľutovať, že práve vedecká publikácia je podriadená takýmto obmedzeniam. Jarmila Paličková-Pátková

550. výročie prvej písomnej zmienky o obci Selec. [obsah]

Selec 1989, 131 s.
      V posledných rokoch u nás vyšlo niekoľko vlastivedných monografií lokálneho či regionálneho zamerania. Medzi takéto "lokálne monografie" patrí aj publikácia o Selci. Vyšla (ako napovedá sám názov) pri príležitosti 550. výročia prvej písomnej zmienky o obci. Autorský kolektív (Ľ. Kubiš, L. Kužela, Št. Pozdišovský, Fr. Žovinec) si predsavzal "uverejniť dejiny obce a opísať všedný, pre súčasníkov zaujímavý sposob života Selčanov" (s. 5). Monografia je rozdelená do šiestich základných častí (Poloha obcí a hranice

202

chotára, Príroda, História, Národopis, Kultúra v obci, Sociálne pomery). Tieto poskytujú informácie o prírodných a geografických pomeroch v obci, o historickom vývoji lokality od najstarších dôb do súčasnosti a samozrejme o tradičnej architektúre, strave, odeve a zvykoch v Selci. Veľmi zaujímavé, nielen pre odborníkov, sú state o miestnom nárečí, priezviskách a chotárnych názvoch (história ich pomenovania). v monografii je venovaná pozornosť aj miestnej divadelnej a hudobnej tradícii a folklórnej skupine Selčan. v poslednej časti o sociálnych pomeroch nájdeme údaje o zamestnaní Selčanov v minulosti, o správe obce a ich zmenách v priebehu historického a spoločenského vývoja. Rozprávanie o Selci je doplnené o prehľad literatúry (pre tých, ktorí chcú vedieť viac) a obrazovú čast (56 čiernobielych fotografií).
      Autorom monografie sa ich predsavzatie podarilo naplniť. Ponúkajú pútavé čítanie všetkým, ktorých zaujíma história, kultúra a spôsob života na slovenskom vidieku v minulosti. Aj etnograf či folklorista tu nájde zaujímavé informácie, hoci niekedy strohé. Nejde o špeciálnu národopisnú prácu, kniha je písaná tak, aby bola prístupná čo najširšiemu okruhu čitateľov. Monika Kardošová

Jana Pospíšilová: Šla kočička k muzice. Z české a moravské lidové poezie. [obsah]

Praha 1989,155 stran, ilustrace Olga Čechová
      Naše dětská kniha vyrůstá z bohatých literárních tradic. Mnoho autorů čerpalo také z folklórního prostředí, které jim poskytovalo vděčné náměty. Nejznámějším, monumentálním dílem zůstává Plickův, Wolfův a Svolinského Český rok, ale obdobnou problematikou třeba jen v regionálním měřítku - se zabývala celá řada dalších publikací. Patří k nim i půvabná knížka pro malé děti Šla kočička k muzice, jejíž autorkou[/] je Jana Pospišilová, pracovnice brněnského Ústavu pro etnografii a folkloristiku.
      Kniha je sestavena z říkadel, rozpočitadel, hádanek, popěvků a dalších žánrů dětského folklóru i projevů dospělých, určených dětem. Předností autorčina výběru je především to, že vychází ze zpola zapomenutých sbírek a využívá i rukopisných, dosud nepublikovaných pramenů. Poněvadž kniha není pramennou edicí, volila autorka formu literárního zpracování, "převyprávění" do spisovného jazyka. Tato praxe je velmi[/] vhodná: kniha může totiž sloužit širšímu okruhu čtenářů, než kdyby obsahovala texty pouze v nářeční podobě. Ke zvýšení čtivosti a v dobrém smyslu atraktivnosti knihy přispívá také výtečná typografická úprava a samozřejmě kvalitní ilustrace, které jsou dnes už obvyklým doprovodem našich knížek pro děti, Fond naší dětské literatury byl obohacen dalším zdařilým edičním počinem, který dokládá, že využívání folklórních tradic patří stále k živým a působivým způsobům prezentace v současné knižní kultuře. Jiří Pajer[/]

SDĚLENÍ

Připravuje se slovník folklórního hnutí [obsah]

Návrh na vydání slovníku "Od folklóru k folklorismu", který by zachytil obraz folklórního hnutí v českých zemích za roky 1891 až 1991, předložil již v dubnu 1989 sestavovatel Slovníku českých národopisců Richard Jeřábek. Je jen přirozené, že se vydání slovníku ujal Ústav lidového umění ve Strážnici, Zaměření činnosti ústavu je v posledních měsících motivováno snahou o vybudování celonárodního střediska pro folklórní obory zájmové umělecké činnosti a ediční záměr s touto profilací plně koresponduje.
      Čtenáři dostanou začátkem roku 1992 do rukou tolik postrádaný přehled významných osobností a kolektivů, které se za posledních sto let podílely na uchovávání, pěstování a předvádění folklóru. Zpracovaná hesla ve stručné formě shrnou základní informace o předních interpretech hudebního, tanečního i slovesného folklóru, o jednotlivých příležitostech a akcích, na nichž se folklór v různých rovinách stylizace[/] předváděl, včetně dalších údajů o osobnostech, které výrazně ovlivnili odborný a umělecký profil folklórních slavností a festivalů v českých zemích. Výběr kolektivů - souborů, muzik a skupin - zahrne celou škálu reprezentantů souborového hnutí i kolektivů, které při své tvorbě čerpají z folklórního materiálu.
      Soubor informací, které sestavovatelé s autorským kolektivem při přípravě slovníku shromáždí, se stanou kostrou informační soustavy dokumentace folklórního hnutí, budované v Ústavu lidového umění ve Strážnici už od jeho založení v roce 1956. Miloš Říha

Oprava [obsah]
V  bibliografii příspěvku Richarda Jeřábka Ikonografie moravskoslezského zbojníka (NA 26, 1989, s. 247) byl v korekturách omylem připsán sborník o lidových protifeudálních hnutích autorovi článku. Redakce se omlouvá jemu i čtenářům. Redakce

203

RESUMÉ [obsah]

ON THE THEORY OF FOLK EPIC
The aim of the present remarks is to point out the need for a critical evaluation of the views of some Czech scholars concerning the nature of folk poetry. Most attention is paid to J. Mukařovský, because we consider his ideas more urgent and at the same time more problematic than e. g. the views of P. g. Bogatyrjov. In Mukařovský's work an alternation of positive assessment and reservations can be anticipated This applies a priori to some of his views of the differences between folk and literary poetry, as well as to his notions of the relationship betwe[n][e]n folk poetry and folk art.
      The question of the differences between literary and folk poetry was treated by Mukařovský in detail in his article The detail as the basic semantic unit in folk art (written in 194 published in his Studies in Aesthetics in 1966). Here he concludes that the arrangement of "details" in folk poetry is different from their arrangement in literary poetry. While folk poetry often favours loose (discrete) arrangement, literary poetry is governed by rules of natural ordering. In other words, literary poetry often prefers coherent ordering, wher[e]as folklore frequently displays irregularities of different kind.
      In this characterization of folklore Mukařovský distinctly differs from the Russian folklorist V.J. Propp, who studied Russian magic (fantastic) fairy tales in which he found the basic predicative units (called "functions" by him) ordered almost consistently in the same way that Mukařovský postulates for literary poetry.
      It is of interest that Mukařovský discovered similar rules of detail arrangement in the work of B. Němcová. 1 his study An attempt at a stylistic analysis of B. Němcová's Grandmother he found that in this respect the speech of the characters does not differ from the of the rest text. At least no differences are mentioned.
      Mukařovský resumed the question of semantic coherence when he began studying the poetry of k H. Mácha more continuously. As early as his extensive monograph on Mácha's Máj (1928) he discovered one of the specific features of Mácha's poetic art in weakened thematic coherence. This feature of Mácha's poetry was again pointed out in Mukařovský's study The genetics of sense in Mácha's poetry (1938). However, this did not prevent him from declaring strengthened semantic coherence to be a feature (property) of all poetry (cf. his study Poetic naming and the[/] aesthetic function of language, written in the same year). Strengthened coherence turns a poetic work as whole into the so-called global sing. This conversion is said to be due to the fact that the semantic function of the separate naming units (words) is weakened.
      Translation: Libuše Dušková

EIN GESCHENK IM TRAUM
(ÜBER DIE HARMONISCHE SCHÖNHEIT DES MÄHRISCHEN VOLKSLIEDES)
(Zusammenfassung)

      In seinem Beitrag kehrt der Autor des Büchleins Das mährische Volkslied (1980) zur melodisch-harmonischen Komponente der Melodien dieser Region zurück Gerade die bemerkenswertesten Weisen aus Mähren und Schlesien, die in den klassischen Sammlungen erhalten blieben - insbesondere in der monumentalen Kol[l]ektion von František Sušil - entgingen nicht allein der Aufmerksamkeit der Volksmusiker, sondern auch der neuzeitlichen Bearbeiter. Auf den ersten Blick erscheinen sie mysteriös, jedoch auch die sonderbarsten von ihnen haben ihre Logik, die aus einer detaillierteren Studie des Volksmaterials abgeleitet werden kann. Das Herangehen des Autors an einige ausgewählte Lieder, die hinsichtlich der melodischen sowie vertikalen Seite besonders reich sind, kann als spekulativ erscheinen, stützt sich jedoch auf ein eingehenderes Studium der Volksquellen. Der Autor war bemüht, gerade mit Hilfe ausgeprägter Typen auf den aussergewöhnlichen Reichtum unseres Volksliedes von dem Gesichtspunkt aus hinzuweisen, der bislang, mit Ausnahme führender Erscheinungen der Musikfolklore in Mähren - wie es Vladimír Úlehla war- nicht detaillierter erforscht wurde. Voraussetzung der harmonischen Auslegung dieser einigen wenigen ausgewählten Melodien ist der Gedanke, dass das Volkslied in Mähren und Schlesien genau so eine eigenständige harmonische, als auch melodische und rhythmische Komponente hat und dass diese Harmonie, wenn auch bei Gebiets- und örtlichen Abweichungen, auf bestimmte Grundzüge übergeleitet werden kann, die für das ganze Gebiet gemeinsam sind. Gleichzeitig ist sich der Autor

204

dessen bewusst, dass eine Fortsetzung auf dem Weg der Erforschung der vertikalen Komponente des mährischen und schlesischen Liedes einzig und allein mit Hilfe einer detaillierten Erkundung der einzelnen Gebiete möglich ist, ins besondere jener, wo die Musiktraditionen auch in der Gegenwart im Milieu der Ensembles, die daran anknüpfen (beispielsweise im Raum von Strážnice), entwickelt werden kann.
      Übersetzung: M. Kouřilová

ZUM ETHNOGRAPHISCHEN BILD MÄHRENS VON DER WENDE DES 17. UND 18. JAHRHUNDERTS
(Zusammenfassung)

      Der Artikel stützt sich auf einen Komplex von Berichten, die an der, Wende des 17. und 18. Jahrunderts die Pfarrer in Mähren und Schlesien über den Zustand ihrer Kirchensprengel sowie über die Sprache und die Kleidung ihrer Einwohner an das Bistumsbüro in Olomouc erstatteten und die im Staatlichen Gebietsarchiv in Olomouc im Fonds A.C.O. mit der Signatur B 12, Nummer 3/671 aufbewahrt werden. Die einzelnen Mitteilungen konstatieren den schnellen Fortschritt der Rekatholisierung im Lande, wobei die Glaubwürdigkeit der Mitteilungen von Beschwerden über die Widerspenstigkeit der Pfarrkinder, die ablehnen, die pflichtgemässen Abgaben zu zahlen, ihre Missachtung der Kirchengesetze, die vom Tridentinischen Konzil beispielsweise bei Eheschliessungen u.a.m. vorgeschrieben wurden, in Zweifel gezogen werden. Von ethnographischen Gesichtspunkt aus sind die Angaben über die Individualitäten der Gebiete, wie beispielsweise im Raum von Uherský Brod die Bezeichnung "Zálešáci" (=Hinterwäldler) und im Raum von Kyjov über Garošice als Wallfahrtsor; sowie die Angaben über die Sprache und Kleidung in den einzelnen Orten der Kirchensprengel, die von einer besonderen Befragung im Komplex der gestellten Fragen gefordert wurden, am wichtigsten. Die Berichte können wir mit Recht als glaubwürdige Aufzeichnung des eigenen Bewusstseins der örtlichen Einwohner über ihre Zugehörigkeit zu einem breiteren Komplex erachten, die in dem Dialekt sowie dem Typ der Bekleidung ausgedrückt ist und die insbesonde[r ]markant in den Gebieten in den Vordergrund tritt, in denen zwischen den einzelnen Dörfern und Städtchen im Kirchensprengel ein hervorstechender Unterschied in der Art und Weise der Kleidung bestand Die Anstrengungen über die Präzisität der Angaben bezeugt u. a. die Unterschiedlichkeit zwischen den Terminen "lingua ; "sermo" ; "loquella" und daneben auch "vestitus", "habitus" und "incessus".
      Die Angaben über die Kleidung zeigen die soziale Gebundenheit der Bekleidung insbesondere in den Städtchen, die sich in grösserer Offenheit gegenüber der Übernahme der Vorbilder der zeitgenössischen Mode sowie[/] in den Bemühungen äussern, sich in ihrer "vestitu civili" von den Einwohnern der umliegenden Dörfer zu unterscheiden, sowie die Einflussnahme einer weiteren Einschränkung, die den Charakter der Kleidung der Dorfbewohner als "incessus statui conformis" bestimmt und auch seine örtliche Gebundenheit, die insbesondere in Orten mit sprachlich gemischter Bevölkerung sichtbar wird. Zum Ausdruck kommt u. s. die Einwirkung äusserer Einflüsse, beispielsweise der Aufschwung des Tuchmacherhandwerks in Westmähren und seine Verbindung mit den Dörfern im breiten Umkreis der Produktionszentren durch das Vordringen der städtischen Kleidung in die Dörfer und daneben auch die Folgen der Entwicklung der gewinnbringenden Orientierung des Weinbaus und seiner Sonderstellung unter den weiteren angebauten Kulturen, was nicht nur in Privilegien, sondern auch in einer hervorstechenden Organisation der Winzer zum Ausdruck kommt, was markant das System der Obrigkeitsverwaltung beeinflusst und in der Herausbildung einer besonderen "Weingärtnerkleidung" in Erscheinung tritt, die im allgemeinen in den Dörfern und Städtchen im Raum von Mikulov, Moravský Krumlov, Ivančice sowie Brno getragen wird, jedoch seltsamerweise nicht im Raum von Znojmo.
      Besonders markant zeigen die Mitteilungen die charakteristische Stellung der Dörfer und kleinen Städte insbesondere in Ostmähren sowie die Folgen ihrer unterschiedlichen Kontakte mit den nahegelegenen slowakischen Gebieten.
      Übersetzung: M. Kouřilová

JAN N. SOUKOP, DICHTER, ÜBERSETZER UND MÄRCHENSAMMLER (Zusammenfassung)

      Der katholische Geistliche Jan Nepomuk Soukop (1826 in Třebíč, † 1892 in Doubravice nad Svitavou) widmete sich ganz nach dem Vorbild seines Lehrers, des Völkerkundlers und Volksaufklärers František Sušil dem Sammeln von Volksmärchen. Dieser Sammeltätigkeit wandte er sich vornehmlich während seines Aufenthaltes in Sloup, im Mährischen Karst, zu, wo er i. d. Jahren 1849-62 als Kaplan tätig war; später gelangte er als Administrator in das nahe gelegene Lipovec (1862 - 65), und verbrachte dann seine letzten Jahre in Doubravice (1865 -1892). Eine Sammlung von Soukops Märchen aus der Umgebung von Sloup brachte B. M. Kulda in seiner breiter angelegten Edition mährischer Volksmärchen unter, zuerst jedoch publizierte sie Čeněk Zíbrt in der Zeitschrift Český lid (1896 -1899 und 1902 -1903). Anfangs wurde allerdings Soukop mehr als Dichter geschätzt, namentlich als Autor der Texte zu den Wallfahrtsliedern für Velehrad, einen Ort, den er über alle Massen lieb[ ]gewonnen hatte und um dessen

205

Aufschwung er sich verdient gemacht hatte (Velehradky, 1863 u. s. w.), Soukops dichterisches Erstlingswerk, noch aus der Zeit seines Slouper Aufenthaltsstammend (Kytečka ze Sloupa,1854) enthält ausser Versen (u. a. auch eine in Verse gesetzte Sage von der Macocha) noch erstmalig in tschechischer Spracht verfassteArtikel zur Geschichte des Mährischen Karstes. Eine Sammlung von Soukops Versen gab posthum Jan Halouzka 1895 heraus. Jan N. Soukop schnieb auch Prosa (z. B. Výlet do Čech, Rakous a Solnohradu, 1885 und Vzpomínky na Sušila) und übersetzte auch polnische; vornehmlich zeitgenössische Dichter.
      Übersetzung: Moravia

DIE WAPPENSAGEN BEI BARTOLOMĚJ PAPROCKÝ AUS HLOHOL
(Zusammenfassung)

      Die Wappensage wurde bisher von unserer Folkloristik vernachlässigt, weil sie in der neuzeitlichen Folklore nicht auffallend zum Ausdruck gekommen war. In der älteren tschechischen Literatur gibt es allerdings zahlreiche Beweise dafür, dass diese Sagen einen bedeutenden Bestandteil des gesellschaftlichen Bewusstseins dargestellt haben, und deshalb verdienen sie als Äusserung der historischen Folklore grössere Aufmerksarnkeit. Die Kenntnis von Quellen und Entwicklung der Sagen kann auch der Folklore Nachweise dessen liefern, wie einige aus der[/] jüngeren Zeit bekannte Stoffe und Motive in die Folklore eingedrungen sind. Eine genetische Analyse der erhaltenen Aufzeich[n]ungen von Sagen kann zeigen, wie sich an der Entwicklung der Sagen manche ältere Autoren beteiligten, wie sie mit den Sagen arbeiteten, wie sie sie entsprechend ihren Schaffensvorhaben veränderten sowie zu ihrer Erhaltung beitrugen.
      Die Autorin informiert über die Ergebnisse der Untersuchung der Sagen in den Werken des tschechisch polnischen humanistischen Autors Bartoloměj Paprocký, und zwar sowohl in seinen tschechischen, als auch in seinen polnischen Schriften. Untersucht wurden nicht nur seine eigenen Schriften, sondern auch ältere Werke an die dieser Autor anknüpfte; diese genetische Analyse brachte zahlreiche Erkenntnisse über Inhalt, Entwicklung und Poetik der Sagen in älteren Zeiten. In Betracht der Heterogenität der Sagen wurden drei Grundtypen festgestellt: ein allgemeiner, ein historischer und ein novellistischer. Die Verfasserin gelangte auch zu Erkenntniseen über den schöpferischen Anteil Paprockýs beim Sammeln, bei der Bearbeitung sowie beim Schaffen der Sagen.
      Abschliessend zeigt die Autorin an Beispielen dreier bekannkr mährischer Sagen (der aus Boskovice, aus der Burg Pernštejn sowie der über den Drachen von Brno tu welchen Erkenntnissen eine genetische Analyse führen kann. Ein Vergleich der Stoffe und der Motive in einem internationalen Kontext beleuchtet neu die älteren Entwicklungsphasen der Sagen, die auf Grund neuzeitlicher Aufzeichnungen einzigartige Äusserungen der mährischen Folklore zu sein scheinen.
      Übersetzung: O. Hájek

206

EDIČNÍ POZNÁMKA
      Národopisné aktuality končí dvojčíslem 3-4 ročníku 1990. Od počátku roku 1991 je novým zřizovatelem Ústavu lidového umění ministerstvo kultury České republiky a název Ústav lidového umění se s novým statutem mění na Ústav lidové kultury .
      Už v průběhu roku 1990 se ředitelská rada ústavu zabývala obsahem dosavadních ročníků Národopisných aktualit a ocenila přínos tohoto periodika pro československý národopis - zejména v prvních dvaceti letech jeho vydávání. Avšak zároveň konstatovala, že časopis už svým obsahem neodpovídá novým úkolům Ústavu lidové kultury. Po konzultacích s řediteli etnografických ústavů ČSAV a SAV a s redakcemi časopisů Český lid a Slovenský národopis ředitelská rada doporučila aby se Národopisné aktuality proměnily v populárněvědný čtvrtletník který československý národopis postrádá, a aby se změnil i jejich název na Národopisnou revui.
      Národopisná revue b ude aktuálně informovat o národopisném dění v jednotlivých regionech naší vlasti, a především bude přinášet názory na využití folklóru pro zájmovou uměleckou činnost, bude publikovat zajímavosti z národopisných muzeí, i zprávy a studie o významu lidových tradic v současné národní kultuře. Bude to časopis pro všechny, kdož chtějí poznávat zajímavé jevy lidové kultury, a zejména pro ty, kdož prvky lidové kultury - zejména folklóru - využívají ke své tvůrčí činnosti. v Národopisné revui budou publikovány i odborně komentované písňové, taneční a zvykoslovné příspěvky nejen pro využití v souborech lidových písní a tanců, ale také pro potřeby obnovy rodinné obřadnosti a estetické i etické výchovy.
      Děkuji všem autorům, redakční radě a všem spolupracovníkům, kteří se podíleli na vydávání 27 ročníků Národopisných aktualit a zvu je ke spolupráci na obsahově novém čtvrtletníku. Věřím, že dosavadní odběratelé[/] Národopisných aktualit se stanou i odběrateli jejich proměněné podoby, vycházející pod názvem Národopisná revue.

EDITIONSANMERKUNG
      Das Periodikum Ethnographische Aktualitäten (Ná­ rodopisné aktuality) endet mit der Doppelnummer 3-4 des Jahr[es]ganges 1990. Ab Anfang des Jahres 1991 ist das Ministerium für Kultur der Tschechischen Republik zum neuen errichtenden Organ des Instituts der Volkskunst (Ústav tidového umění), und die Be[h][n]ennung Institut der Volkskunst wird zu Institut der Volkskultur (Ústav 1idové kultury) geändert.
      Schon im Laufe des Jahres 1990 beschäftigte sich der Direktorialrat des Instituts mit dem Inhalt der bisherigen Jahrgänge der Ethnographischen Aktualitäten und würdigte den Beitrag dieses Periodikums für die tschechoslowakische Ethnographie - vor allem in den ersten zwanzig Jahren seines Herausgebens. Der Rat konstatierte jedoch zugleich, daß die Zeitschrift mit ihrem Inhalt den neuen Aufgaben des Instituts der Volkskultur nicht mehr entspricht. Nach den Konsultationen mit den Direktoren der ethnographischen Instituten der ČSAV (Tschechoslowakische Akademie der Wissenschaften) und der SAV (Slowakische Akademie der Wiissenschaften) und mit den Redaktionen der Zeitschriften "Český lid" ('Tschechisches Volk") und "Slovenský národapis" ("Slowakische Volkskunde") hat der Direktorialrat empfohlen, die Ethnographische Aktualitäten in eine populärwissenschaftliche Quartalzeitschrift, die die tschechoslowakische Ethnographie entbehrt, umzugestalten und ihre Benennung auf Ethnographische Revue (Náralopisná revue) zu ändern. Die Ethnographische Revue wird aktuell über das ethnographische Geschehen in einzelnen Regionen unserer Heimat informieren und vor allem Ansichten über

207

die Ausnutzung der Folklore für künstlerische Interessentätigkeit bringen und Interessantes aus ethnographischen Museen sowie Nachrichten und Studien über die Bedeutung der Volksüberlieferungen in der zeitgenössischen Nationalkultur publizieren. Es soll eine Zeitschrift sein für alle, die interessante Erscheinungen der Volkskultur kennenlernen wollen, und vor allem für diejenige, die die Elemente der Volkskultur - namentlich der Folklore - für ihre schöpferische Tätigkeit ausnutzen. In der Ethnographischen Revue werden auch fachkundig kommentierte Lieder-, Tanz- und Gebrauchskundebeiträge publiziert werden, und zwar nicht nu[t][r] für den Gebrauch in Volkstanz- und Volksgesangensambles, sondern auch für die Bedürfnisse der Erneuerung von Familienzeremonien sowie der ästhetischen und ethischen Erziehung.
      Ich danke allen Autoren, dem Redaktionsrat und allen Mitarbeitern, die sich am Herausgeben der 27 Jahrgänge der Ethnographischen Aktualitäten beteiligt haben, und lade sie zur Zusammenarbeit an der inhaltlich neuen Quartalzeitschrift ein. Ich hoffe, daß die bisherigen Abnehmer der Ethnographischen Aktualitäten auch zu Abonnenten deren veränderten Form werden, die unter dem Namen Ethnographische Revue erscheinen wird.

NOTES ON THE TEXT
      The periodical Národ[o]pisné aktuality (Folkloric Actualities) ends with double issue No. 3-4 of the year 1990. Beginning with the year 1991 the Institute of Folk Art has a new founder: the Ministry of Culture of the Czech Republic. It has also received a new statute and its new name is Institute of Folk Culture.
      The advisory board of the director dealt with the contents of Národpisné aktuality already in the course of the year 1990 and appreciated its contribution to the development of the Czechoslovak ethnography - especially during the first twenty years of its existence. However, the director and his advisory board concluded at the same time that the contents of the periodical did not comply any more with the new tasks the Institute of Folk Culture is facing. Following several rounds of consultations with the directors of the ethnographic institutes of the Czechoslovak Academy of Sciences and of the Slovak Academy of Sciences, and with the boards of editors of the periodicals Český lid (The Czech People) and Slovenský národopis (Slovak Ethnography) the Advisory Board of the Director has recommended to transform Národpisné aktuality into a scientific popular quarterly, very much needed by the Czechoslovak ethnography and to change its name to Národopisná revue (Ethnographic Review).
      Národopisná revue will bring information of i[n][m]mediate interest on the ethnographic activities in various regions of this country. The periodical will also publish views on the use of folklore for activities of special interest and will bring also interesting items from the ethnographic museums, but also information and studies on the importance of folkloric tradit[i]ons in the contemporary national culture. It will be a periodical for all those who make use of folk culture, namely of folklore. Národopisná revue will publish also special contributions on folk songs, dances and customs that could also contribute to the renewal of family rituals, aesthetic and ethical education.
      Let me express my thanks to all authors, to the editorial board and to all collaborators who contributed to the publications of Národopisné aktuality during the past 27 years, and let me invite them at the same time to cooperate with us also in out new quarterly. We hope that the hitherto subscribers to Národopisné aktuality will subscribe also to the new periodical published under the name Národpisná revue.
      PhDr. Josef lančář, CSc.

208

OBSAH
Studie a materiály
Karei Horálek: k teorii folklórní epiky ... 133
Jan Trojan: Dar ve snách (O harmonické kráse moravských lidových písní) ... 139
Karel Fojtík: k etnografickému obrazu Moravy na rozhraní 17. a 18. století ... 145
Ladislav Soldán: Básník, překladatel a sběratel pohádek Jan Nepomuk Soukop ... 159
Irena Hrabětová: Erbovní pověsti u Bartoloměje Paprockého z Hlohol ... 167
Elena Prandová: Kraslicová tvorba Viery Neumanovej ... 173

Jubilea
Kosmdesátce Marie Kovářové (Lubomír Tyllner) ... 177
Když bylo dr. Leščákovi půl století... (Bohuslav Beneš) ... 177
Antonín Satke sedmdesátiletý (Oldřich Sirovátka) ... 178
K jubileu ing. arch. Otakar Máčel, ing. arch. Jaroslav Vajdiš... 179

Dějiny vědy
Zpráva o 20. etnomuzikologickém semináři (Martina Pavlicová) ... 181
Sympozium "Z historie česko-slovensko-ukrajinských vztahů", Lvov 7.- 9. června 1990 (Helena Bočková) ... 182
Hledání cest české folkloristiky (Martina Pavlicová) ... 182

Živá tradice
Kaktivitě folklórních souborů (František Synek) ... 185
4. ročník festivalu masopustních tradic "Fašank 1990" (Ivo Frolec) ... 186
Festival Mladé Horňácko 1990 (František Synek) ... 186
Výstavy lidové architektury a interiéru v muzeích v ČR v roce 1989 (Lubomír Procházka) ... 187
Pražská výstava obrázků na skle 1990 (Josef Beneš) ... 189
Výstava o lidové kulture na Brněnsku (Alexandra Navrátilová) ... 191

Recenze
Alena Vondrušková - Vlastimil Vondruška: Tradice lidové tvorby. Lidová hmotná kultura v Čechách a na Moravě (Jarmila Paličková-Pátková) ... 195
Marie Kubátová: Truhlička malovaná (Oldřich Sirovátka) ... 196
Jeden z prvních sběratelů moravských pohádek (Oldřich Sirovátka) ... 197
Dorota Simonidesová: Od kolebki do grobu. Šląskie zwyczaje i obrzędy rodzinne w XIX wieku (Andrej Sulitka) ... 197
Andrej Krupa: Poverový svet Slovákov v juhovýchodnom Maďarsku (Bohuslav Beneš) ... 198
Zdeněk Smetánka: Život středověké vesnice. Zaniklá Svídna. (Lýdia Petráňová) ... 198
Katalog knih s novokřtěnskou tematikou (Ludvík Kunz) ... 200
[Rudolf Schnyder: Winterthurer Keramik (Ludvík Kunz) 200]
O čem málo víme (Dušan Holý) ... 200
Zuzka Selecká: Výšivky a tkaniny (Juraj Zajoc) ... 200
J. Melicher. Tekovské povestí (Hana Hlóšková) ... 201
Eva Krakovičová: O živote folklóru v súčasnosti (ľudová pieseň). (Jarmila Paličková-Pátková) ... 201
550. výročie prvej písomnej zmienky o obci Selec (Monika Kardošová) ... 202
[Jana Pospíšilová: Šla kočička k muzice. (Jiří Pajer) ... 203]

Sdělení
Připravuje se slovník folklórního hnutí (Miloš Říha) ... 203
[Oprava (Redakce) ... 203 ]
[Resumé ... 204 ]
[Ediční poznámka (Josef Jančář) ... 207]

209