národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1964 - ČÍSLO 1

PŘEDMLUVA [obsah]

      Stalo se již tradicí vydávat v rámci příprav Strážnických slavností příležitostné tisky informující o folkloristickém festivalu a o problémech lidového umění. Z iniciativy členů programové komise vzniklo několik brožur, které byly věnovány otázkám obsaženým v pořadech slavností. v minulém roce začalo Krajské středisko lidového umění ve Strážnici vydávat také studijní a metodické tisky.
      V současné době přistupujeme k nové formě ediční práce, a to k vydávání "Národopisných aktualit". Budeme v nich přinášet zprávy i studijní a metodické materiály a diskuse o problematice lidové kultury. Národopisné aktuality, které bude Krajské středisko lidového umění ve Strážnici vydávat neperiodicky, obvykle dvakrát v roce, chtějí přispět k řešení palčivých otázek a k vyjasnění problémů v některých úsecích etnografie a folkloristiky a v oblasti amatérské umělecké tvořivosti, navazující na folklór.
      Podle tohoto záměru jsme zvolili i strukturu Národopisných aktualit, kterou chceme v dalších číslech v podstatě dodržovat. v úvodním článku se budeme vždy snažit řešit některé z teoretických otázek národopisné vědy, druhý příspěvek má být spíše materiálového charakteru. Chceme v něm [/] přinášet nové terénní poznatky, které by sloužily k dalšímu odbornému zpracování a rovněž jako studijni a metodická pomoc souborům lidových písní a tanců. Třetí článek chceme věnovat portrétu lidového umělce. Významní nositelé lidového umění nejenže si toho zaslouží, ale podobná dokumentace je přímo nutná. A domníváme se také, že soustavné seznamování veřejnosti s nejvýznamnějšími nositeli autentických forem lidového umění je potřebné. Čtvrtou částí - diskusní - chceme přispět k řešení aktuálních otázek, které vyvstávají se studiem národopisného materiálu a s amatérským pěstováním některých projevů lidové kultury. Závěr čísla bude obsahovat zprávy o publikacích, výstavách, vystoupeních souborů, o slavnostech lidových písni a tanců, správy o pořadech lidové písně v rozhlase, televizi apod. v každém čísle uvedeme buď notovou přílohu (záznam lidové hudby) nebo popis tance.
      Sledování tak širokého okruhu aktuálních otázek bude ovšem vyžadovat řady spolupracovníků, a to jak profesionálních národopisců a jiných pracovnfků, tak i všech; kteří mají zájem o národopisnou problematiku a chtějí se k ní vyslovit. Očekáváme proto se zájmem příspěvky.
      Redakce
      Ve Strážnici 1. září 1964.

1

NÁRODOPIS JAKO HISTORICKÁ VĚDA [obsah]

Václav Frolec - Dušan Holý
V tomto příspěvku diskusního charakteru chceme poukázat zvláště na některé otázky týkající se hodnocení etnografických a folklorních dokladů. Jsme si ovšem velmi dobře vědomi, že ani zdaleka nevyčerpáme veškerou problematiku. To ve stručném příspěvku není možné; otázky jsou natolik složité, že vyžadují širokého okruhu specialistů, kteří by osvětlili a propracovali dílčí otázky v rámci svého zaměření. Pří psaní tohoto článku brali jsme v úvahu nejen odborné kruhy, ale také čtenáře z řad neodborníků, které je nutno o určitých otázkách etnografického a folkloristického výzkumu informovat. Tento přístup vyplývá konečně i ze zaměření "Národopisných aktualit".
Je příznačné pro mnoho laiků a často i pro mnohého vzdělaného člověka, že národopis považují za pouhou zálibu, za pouhou hříčku - koníček některých nadšenců, kteří mají zvláštní přehnaný vztah ke všem přežitkům, jež nacházejí u prostého lidu.1) Nelze ovšem nepřiznat, že mezi zájemci a národopis jsou též lidé tohoto druhu, že i opravdovým zájemcům uniká někdy smysl, proč se lidová kultura studuje, proč se popisují staré domy, proč se studuje zaměstnání lidu, proč se zaznamenávají mizející obyčeje atd. Ke zkresleným závěrům vede v mnohém směru především zúžené estetické hledisko; některé projevy lidové kultury - jak známo studují se také z tohoto zřetele (lidová slovesnost, hudba, tanec, lidový výtvarný projev). I když v tomto ohledu skýtá lidová kultura jistě neobyčejně široké pole působnosti (snažíme se poznat dílnu lidového tvůrce, vývoj estetických měřítek atd.), přece v tom, máme-li na mysli kritéria současného národopisu, není základní úkol a cíl národopisného studia. Důsledek neznalosti problematiky a specifičnosti etnografickych a folkloristických výzkumů se druhotně obráží v praxi i v hodnocení lidové kultury v kruzích neodborníků. Zde je nutno [/] hledat kořen názorů o "staromilství" nebo kořen hodnocení lidové kultury jako přežitku života feudální vesnice. Sem patří i nejnovější hlasy o zbytečnosti či anachronismu folklóru apod. Tato v různé formě se vyskytující zúžená pojetí a nesprávný přístup, aplikovaný, ve veřejném životě, nejenže neprospěly lidové kultuře, ale neprospěly také postavení etnografie a folkloristiky v rámci ostatních společenskovědních oborů.
      Hlavním pramenem studia národopisného pracovníka je terénní výzkum; nejrůžnější záznamy přímo z terénu, ať už jde o popis materiální kultury, nebo ať jde třeba o zápisy od nositelů folklóru - lidových informátorů. Etnografové i folkloristé2) neobejdou se ovšem při své práci bez materiálů, které přinášejí jiné vědní disciplíny. Tak národopisci se často opírají o poznatky archeologie, historie, jazykovědy, uměnovědy i jiných oborů. A je přirozené, že tyto vědní disciplíny mohou zase naopak čerpat z poznatků, které přinášejí speciální národopisné metody studia. Neděje se tak ovšem z různých důvodů vždy; často i proto, že se národopis jako věda podceňuje.
      Zvláštnost etnografie jako vědy studující lidovou kulturu v historickém vývoji spočívá v úsilí o zjištění nejen

2

obecných tendencí ve vývoji jednotlivých kulturních projevů, ale zejména v odhalení osobitostí - ať už etnického nebo regionálního charakteru - jimiž se vzájemně odlišuje lidová kultura určitých území nebo etnických celků.
      Etnografie jako historická věda usiluje o rekonstrukci vývoje kultury. Doklady, s nimiž tento vědní obor disponuje, jsou důležitým historickým pramenem, který pomáhá odhalovat určité stránky historických osudů etnických skupin, jimž ostatní společenskovědní disciplí­ ny nevěnují pozornost nebo se jimi zabývají jen okrajově. Význam etnografických dokladů vzrůstá přirozeně u těch národů, které postrádají písemná svědectví o své minulosti. Zde jsou často materiály archeologické a etnografické hlavními prameny, na jejichž základě je možno rekonstruovat, minulost národa.3)
      K stěžejním problémům, na jejichž řešení se musí podílet zejména antropologie, archeologie, historie, jazykověda a etnografie, patří otázky etnogeneze a kulturně historickych vztahů mezi národy 4) Řešení těchto otázek na základě etnografických dokladů je poměrně snazší u národů, u nichž vývoj kultury probíhal pozvolna, popřípadě ustrnul na určitém vyvojovém stadiu. Zde mohou přinést etnografické a folkloristické terénní vyzkumy velmi cenné materiály.5) U slovanských národů došlo k vývoji složitých forem v lidové kultuře a k její pronikavé diferenciaci. Během historického vývoje byly staré složky překryty nebo nahrazeny projevy jinými, vyvojově pokročilejšími, což velmi znesnadňuje odkrytí starého jádra od novějšícn nánosů.6) Vývojový proces ovšem neprobíhal na území jednotlivych slovanských národů stejně. Zatímco např. na Balkáně se vlivem staleté turecké okupace konzervovaly staré prvky, popřípadě znovu ožívaly pod vlivem těžkých hospodářských a společenských poměrů zaniklé kulturní projevy, u západních Slovanů došlo vlivem jiné situace k prudkému vývoji lidové kultury, při němž působila řada okolností. Přesto i zde je možno na základě správného a kritického přístupu k etnografickým dokladům a jejich konfrontací s výsledky bádání jiných příbuznych vědních oborů, [/] dospět k řešení alespoň některých dílčích otázek kulturně historických vztahů mezi národy.
      Při rozboru národopisných dokladů zjišťujeme v jednotlivých složkách lidové kultury Slovanů jednak projevy, které vykazují nápadné podobnosti, jednak prvky vzájemně tyto národy odlišující. Podobnosti můžeme doložit zvláště v materiální kultuře již v období raného středověku. Během dlouhého historického vývoje prodělávala lidová kultura u Slovanů složité proměny, jejichž stupeň, charakter i složitost byly dány různými geografickými a historickými podmínkami i hospodářskospolečenským vývojem. V důsledku nestejných podmínek došlo ke vzniku mnohotvárných a složitých projevů v kultuře. Podobné nebo shodné rysy v kultuře jsou svědectvím silných svazků mezi jednotlivými národy, k nimž došlo během historického vývoje. Mohou být zároveň dokladem společného nebo podobného základu, z něhož vyrůstaly. Při řešení otázky významu etnografických dokladů pro bádání o historickokulturním společenství a vztazích mezi slovanskými národy je třeba vycházet z rozboru a studia konkrétních dokladů jednotlivých složek kultury, z jejich vzájemného srovnávání v rámci slovanských i neslovanských národů. Etnografické bádání má tu složitost, že recentní materiály, s nimiž etnograf pracuje, především jsou dokladem lidové kultury z posledních století. Mezi materiály, jimiž disponuje archeolog, a mezi etnografickými doklady je mezera několika století, z nichž máme jen skrovné zprávy historické nebo nám údaje vůbec chybí. Je ovšem nepochybné, že i z recentního materiálu (při využití dokladů archeologických, historických, jazykovědných a jiných) se dají vyčlenit starobylé prvky od složek novějších, takže za uvedených podmínek mohou etnografické doklady přispět k řešení otázky kulturně historického společenství a vztahů mezi národy. Z oblasti hmotné kultury tu půjde především o materiály tradičního zemědělství (zvláště zemědělského nářadí), dopravní prostředky, doklady z lidového stavitelství, oděvu a výtvarných projevů.7)
      Stav bádání v jednotlivých oborech národopisu není ovšem stejný. Některé obory, které pod vlivem celkového

3

vývoje zvlášť přitahovaly a které souvisely úzce s jinými vědními disciplínami, se rozvinuly; mají propracované metody, systematiku i klasifikaci a výsledky studia jsou dobré (např. v některých odvětvích folkloristiky). Ovšem vzhledem ke složitosti materiálu, k jeho nesnadnému získávání (zápis od interpreta, který se navíc dá někdy jen těžko přesně fixovat), vzhledem k množství variant, a to zvláště v některých žánrech, vzhledem k nedokonalé, hlavně nerovnoměrné vysbíranosti materiálu, není možno podat vždy zcela objektivní závěry, a zvláště závěry etnografického rázu. Jak jsme ukázali, velmi dobré vysledky má etnografie ze studia materiální kultury. Zde je bádání vzhledem k počtu dokladů, vzhledem k menší variabilitě i vzhledem k vizuální možnosti studia snazší. Markantní příklad můžeme uvést např. Z oboru lidového stavitelství. Badatel nemusí popisovat v jedné vesnici sto domů, ale zkušenému stačí projít terén a podrobně prostudovat jen několik dokladů. Tu ovšem podotýkáme, že pro získání celkového obrazu bylo by v některých odvětvích možno postupovat do jisté míry obdobně i v bádání folkloristickém. Nelze sice vybrat tak lehce typ; to by mohlo jistě vést přinejmenším ke značným chybám. Avšak bylo by možno postupovat po etapách, po jakýchsi sondách. Například z moravského materiálu bylo by možno na jednotlivé oblasti přímoúměrně zvolit k rozboru jisté procento záznamů; zdůrazňujeme, že vzhledem k další práci muselo by jít o řádně evidovaný materiál. Jeho poměrně malé množství by zaručovala, že by jej bylo možno poměrně rychle komplexně zpracovat. Byly by tak konkrétní dílčí vzájemně srovnatelné vysledky. Po zvládnutí jedné etapy mohli bychom provést další, volit další záznamy, opět rovnoměrně po širším území. A je docela možné, že by se po několika takových sondách přišla k závěru, že další analýza materiálu za účelem získání celkového obrazu nebyla by už nutná, že obraz procentuálního zastoupení by se již neměnil, anebo že by se měnil jen zcela zanedbatelně. Zdá se nám to nejkratší cesta, jak postupně dospívat k objektivním výsledkům. - I ve vědách zcela exaktních se přece pracuje se statistickým průměrem, [/] se střední hodnotou apod. - Při monografickém zpracování jednotlivých oblastí postupuje se často velmi detailně. Má-li se však provést zařazení do většího celku, je naše analýza dost málo platná, protože nemáme objektivní podklady pro porovnávání. Chybí nám podobná analýza, jakou jsme provedli v jedné oblasti, také v oblastech okolních i vzdálenějších. Též správné procentuální přímoúměrné zastoupení zkoumaného materiálu na jednotlivé oblasti bylo by při tomto metodickém postupu velmi důležité. Jinak by mohlo naše srovnávání vést ke zkresleným a možná i k velmi zkresleným výsledkům.
      Zcela zvláštní situace jeví se v oblasti duchovní a sociální kultury. Je-li v etnografii, nějaké bílé místo, můžeme je hledat především zde. Je až s podivem, že v této rozsáhlé oblasti lidové kultury s velmi spletitými vztahy nedošlo až doposud k podobnému způsobu práce, jakého se už více než půl století používá s úspěchem ve folkloristice. Má-li být bádání v této oblasti postaveno na seriózní základ, nemá-li mít srovnávání jen více či méně náhodnou povahu, musí se začít s podrobnou analýzou; především s promyšlenou katalogizací jednotlivych jevů. Teprve pomocí katalogizačních metod můžeme si s jistotou odpovědět na otázky co je v této oblasti lidové kultury obecné, co třeba je světovou záležitostí, co je vlastní např. pro národy ve střední Evropě, popřípadě, co je zvláštností větších národních celků (např. Slovanů proti Germánům), či co je snad zvláštností jednotlivých etnik atd. K poznání společných rysů víry, obřadů a obyčejů je tedy možno dojít jen pracným, srovnávacím studiem, které vydělí prvky společné např. pro všechny Slovany (vyvěrající z jejich společného původu) od osobitostí, v nichž se víra, obřady a obyčeje jednotlivých národů vzájemně více nebo méně odlišují.8) Při využívání obecně u Slovanů rozšířených věrských představ, obřadů a obyčejů pro řešení etnogenetických otázek je ovšem třeba mít na zřeteli; že do nich během historického, vývoje vnikly prvky víry, obřadů a obyčejů také sousedních neslovanskýh národů.9)

4

Proces formování duchovní a sociální kultury byl velmi složitý, stejně jako byla složitá etnogeneze západních, východních a jižních Slovanů, probíhající v těsném spojení s protoslovanskou národností. Starobylé prvky nacházíme zejména v projevech vztahujících se ke kultu země, slunce, měsíce, vody a ohně, v hospodářskych obyčejích (zejména při zahájení a ukončení zemědělských prací). Staré věrské představy jsou uchovány i v některých výročních obyčejích, v obyčejích při narození a smrti, ve svatebním obřadě. Jejich studium umožňuje, i když mnohdy za velkých potíží; oddělit nové nánosy od prvků starobylých, původních, jejichž poznávání přispívá k osvětlení historickych svazků mezi národy a tím také k řešení otázky etnogeneze slovanských národů. Společné rysy v lidové víře, obřadech a obyčejích ukazují na společný původ a jednotu Slovanů, úzké svazky mezí větvemi Slovanů západních, východních a jižních, i mezi jednotlivými slovanskymi národy. Aby etnografické doklady mohly přispět k objasnění těchto složitých problémů, je ovšem nutno metodicky propracovat jednotlivé dilčí otázky. Tomu může velmi napomoci vypracování zmíněného katalogu, v němž by byl etnografický materiál vědecky utříděn a zařazen.10)
      Etnografických dokladů je možno dobře využít také při rekonstrukci vyvoje sociálních vztahů a instituci v minulosti. Studiem sociální kultury můžeme odhalit společenské vztahy a instituce, které byly kdysi vlastní všem národům (patriarchální velkorodina, patronymie a podobně.11)
      V této souvislosti se alespoň stručně zmíníme o otázce etnicity a etnických tradic v lidové kultuře. Přisuzování určitého kulturního projevu některému etniku nebo skupině národů se v etnografické literatuře objevuje již od druhé poloviny 19. století. Je jisté, že některé projevy v lidové kultuře jsou vlastní jen určitému etniku, popřípadě skupině příbuzných národů. Často však docházelo k přecenění této otázky a vyskytly se jednostranné a nesprávné závěry o vyspělosti kultury některých národů a o přebírání vyspělejších kulturních projevů od těchto národů etniky s tzv. nižší kulturou. Patrno je to [/] zejména ze starších prací některých německých badatelů, kteří považovali vyspělejší projevy v kultuře Slovanů za převzaté od Germánů. Podobně tomu bylo např. na Balkáně s přeceňováním vlivu turecké a řecké kultury na kulturu jižních Slovanů. Mnohdy tyto názory vyplývaly z nedostatku sebraných materiálů, jindy z vyhroceně nacionalistického zaměření autorů. Podobné názory opakují někteří badatelé dodnes. Přitom je zjevné (a potvrzují to i výsledky bádání jiných vědních oborů, zejména archeologie), že řada kulturních projevů vznikla na mnoha místech zcela samostatným vývojem pod vlivem podobných geografických, hospodářských, společenských a jiných podmínek. Zjištění této skutečnosti vede některé autory k dalšímu extrému - popírání vlivu etnických činitelů na vývoj kultury vůbec.12) Zapomíná se, že žádný kulturní projev nevznikal a nevyvíjel se náhodně a izolovaně, ale v těsné spojitosti s vývojem hospodářským, společenským, pod vlivem geografických a jiných podmínek. Z této skutečnosti je nutno vycházet při hodnocení významu etnických činitelů na vývoj lidové kultury. Některé prvky v kultuře vytvořila určitá etnika, jiné se vyvinuly zcela samostatně na různých, místech. Pod vlivem působení řady činitelů docházelo často k tomu, že určité projevy v kultuře daného národa jsou typické právě pro toto etnikum. Etničtí činitelé působili tedy velmi často prostřednictvím momentů hospodářských, společenských a jiných. Tak tomu bylo zejména v mnohých projevech materiální kultury (např. při vývoji sídel, domových typů, hospodářského nářadí aj.). Jev, známý i na území jiných národů, může se stát pod vlivem působení etnických tradic osobitou součástí kultury daného národa.13) Nutno brát ovšem v úvahu také možné vzájemné ovlivňování kultur různých národů (historické styky, kolonizace, soužití různých etnik v pohraničních a jiných oblastech apod.). Během historického vývoje se území různých etnických skupin po etnografické stránce dále diferencovala. K vytváření menších kulturních oblastí přispívaly vedle jiných činitelů velkou měrou zejména etnografické tradice.14).

5

Pod vlivem podobností v historickém, hospodářském a společenském vývoji se vytvářely za obdobných geografických a jiných podmínek větší kulturní celky, přesahující hranice několika etnických skupin. Typickým příkladem kulturního společenství je lidová kultura v oblasti Karpat, vykazující řadu společných a pro toto území příznačných kulturních projevů (typicky dvoudílny dům, podobnosti ve výtvarném projevu, ve způsobech hospodaření a chovu dobytka, i obdoby ve folklóru). K vysvětlení procesu formování společných znaků v lidové kultuře přispívá především etnografie a folkloristika shromažďující doklady získané hlavně terénními výzkumy.15) Podobný problém představují například některé společné projevy v oblasti Středozemního moře.
      Zdůraznili jsme na několika místech nutnost využívání výsledků bádání příbuznýh věd při etnografických vyzkumech. Na tomto místě podtrhujeme ještě význam etnografických a folk1órních dokladů pro jiné vědní obory. Nezbytná je např. spolupráce archeologie s etnografií. Archeolog, který nezná etnografické materiály, dospívá velmi nesnadno k správné interpretaci výkopových materiálů (zvláště na úseku hmotné kultury a při objasňování sociálních vztahů). Vždyť mnohé z technik, které rekonstruují archeologové, žijí v terénu dodnes (např. kolová konstrukce stěn, sochová konstrukce střechy a jiné). Neznalost etnografických dokladů z oblasti duchovní a sociální kultury vede některé archeology k nesprávným názorům.16) Potěšitelné je, že přední slovanští archeologové respektují plně význam [/] etnografických dokladů a v hojné míře jich využívají ve svých pracích.17) Podobně je tomui na úseku jiných společenských věd, zejména v jazykovědě.18) Užší spolupráce bude nutná mezi etnografií, historií a sociologií. Všechny tyto vědní obory mají řadu styčných problémů, které řeší z hlediska svých specifických metod výzkumu.
      Mají-li etnografické a folklórní doklady sloužit jako spolehlivý historický pramen, je třeba ještě více propracovat metody výzkumu, systemizaci a klasifikaci jednotlivých odvětví lidové kultury. Při sledování geneze kultury určité etnické skupiny je nutno vycházet z celé historie a snažit se odkrýt všechny vlivy, které působily na konečné formování kulturních projevů.19) Správný metodický přístup vyžaduje, aby jednotlivé složky kultury nebyly studovány izolovaně, ale v souvislosti s celkovým komplexem jevů.20)
      Několik nadhozených problémů, vyvstávajících v souvislosti s hodnocením etnografických a folklórních dokladů jako historických pramenů, jasně ukazuje na důležitost etnografických a folkloristických výzkumů i na význam národopisu jako vědy. Národopisné obory jako historické disciplíny nebudou ovšem historií v běžném slova smyslu. Jde o vědní obory, které mají co říci ke kultuře, k jejímu vývoji vlastními metodami a z vlastního hlediska. Bude-li se přistupovat k etnografii a folkloristice z těchto hledisek, odpadnou ničím nepodložené a zbytečné pochybnosti o významu národopisu v současnosti. To by se pak mělo zákonitě odrazit i v názorech na lidovou kulturu, i při hodnocení významu některých jejích odvětví pro současnou společnost.

6

Poznámky
1)
      Dokonce i u některých vědců se vyskytly názory, které upíraly národopisu právo na samostatnou existenci (J. Schwietering aj, ve dvacátých letech našeho století) a které se někdy, i když v zastřené formě, objevují znovu.
2)
      Pro čtenáře, kteří nejsou obeznámeni s těmito pojmy, připomínáme, že první disciplína studuje lidovou kulturu jako celek, kdežto druhá se zabývá pouze malým úsekem lidové kultury - lidovým uměním slovesným, hudebním a tanečním. Pojem národopis zahrnuje v sobě oba cizí termíny - etnografii i, folkloristiku.
3)
      Tohoto správného poznatku využívají v současné době zejména sovětštf badatelé. Srav. např. S. V. Ivanou: Ornament narodov Sibiri kak istoričeskij istočnik, Trudy Instituta etnografii im. Miklucho Maklaja, novaja serija, t. 81, Moškva-Leningrad 1963; G. S. Maslova: Narodnyj ornament verchnevolžskich karel, taméž, t. XI, Moskva 1951 aj.
4)
      Této problematice bylo v poválečné - zejména sovětské etnografii věnováno mnoho pozornosti. Srov. např. S. P. Tolstov: Sovetskaja istoričeskaja škola v etnografii, Sovetskaja etnografija 1947, č. 4; L. P. Potapov: Primenenije istoriko-etnografičeskogo metoda k izučeniju pamjatnikov drevnetjurskoj kultury, sb. Doklady sovetskoj delegacii na V. Medžunarodnom kongresse antropologov i etnografov, Moskva 1956; N. I. Lebedeva-G. S. Maslova: Russkaja kresfjanskaja odežda XIX-načala XX v. kak material k etničeskoj istorii naroda, SE 1956, č. 4; Russkaja narodnaja odežda kak istočnik etničeskoj istorii, sb. Tezisy doklada na etničeskom soveščanii 1956 g., Moskva-Leningrad 1956; S. M. Abramzon: Voprosy etnogeneza kirgizov po dannym etnografii, sb. Tezisy dokladov i sodokladov na naučnoj sesii ob etnogeneza kirkizskogo naroda, Frunze 1956; E. I. Machotra: Material'naja kultura kirgizov kak istočnik dlja izučenija ich etnogeneza, sb. Tezisy dokladov i sodokladov na naučnoj sesii ob etnogeneza kirgizskogo naroda, Frunze 1956. Srov. též Cv. Todorov: Principy etnogenetičeskich issledovanij, SE 1957, č. 3. Z oblasti folkloristiky jsou to např. práce: M. M. Pliseckij: Voprosy razvitija eposa v uslovijach vozniknovenija gosudarstvennosti, SE 1959, č. 4; V. I. Čičerov: Russkije učenyje ob otnošenii narodnogo tvorčestva k dejstvitel'nosti, Voprosy narodno-poetičeskogo tvorčestva, Moskva 1960; V. K. Sokolova: Folklor kak istoriko-etnografičeskij istočnik, SE 1960, č. 4; V. Propp: Folklor i dejstviteľnost, Russkaja literatura 1963, č. 3. aj.
5)
      K této otázce vracejí se v různých souvislostech někteří badatelé stále (srov. např. K. Moszyński: Na marginesie diskusji o Polskiem Atlasie Etnograficznym, Kwartalnik [/] Historii Kultury materialnej, Nr 3, 1956). Podobné problémy byly zařazeny do programů jednání V. slavistického kongresu v Sofii v r. 1963 (srov. např. sb. Slavjanska filologija. Materiali za V. Meždunarodnom kongres na slavistite, t. II, Sofia 1963) a VII. mezinárodní kongres antropologických a etnologických věd v Moskvě v r. 1964 (srov. program moskevského kongresu, uveřejněný např. v časopise Demos, 4, 1963, H. 1).
6)
      Poukázal na to již L. Niederle: Život starých Slovanů I, sv. 1, Praha 1911, str. 59. v poslední době naznačil spletitost těchto otázek O. Zilynskyj: k historické klasifikaci jarního písňového folklóru u východních a západních Slovanů, Slovenský národopis XI, 1963.
7)
      P. N. Treťjakov: (Vostočnoslavjanskije čerty v bytu naselenija Pridunajskoj Bolgarii, SE 1948, č. 2) využil např. lidových staveb a oděvu při studiu otázky podílu Antů v etnogenezi bulharského národa. Pro studium hmotné kultury Praslovanů je podnětná práce K. Moszyńského: O sposobach badania kultury materialnej Prasłowian, Wrocław 1962.
8)
      Dodnes máme etnografických prací z této problematiky, založených na širokém srovnávacím studiu, poskrovnu. Z posledního období patří v tomto směru bezesporu mezi nejlepší díla: S. A. Tokarev: Religioznyje verovanija vostočnoslavjanskich narodov XIX načala XX veka, MoskvaLeningrad 1957; V. I. Čičerov: Zimnij period russkogo narodnogo zemledeľčeskogo kalendarja XVI-XIX vekov, Trudy Instituta etnografii im. Miklucho Maklaja, novaja serija, t. XL, Moskva 1957; A. Václavík: Výroční obyčeje a lidové umění, Praha 1959.
9)
      Srov. např. souvislosti mezi náboženskými představami jižních Slovanů a Albánců, vztah nestinarských obřadů v Bulharsku k Řekům apod.
10)
      Autoři tohoto příspěvku přistoupili k vypracování katalogu narozeninových obyčejů. v současné době dokončili již za spolupráce posluchačů národopisu na Universitě J. E. Purkyně v Brně katalogizaci materiálů z území ČSSR a je připravován materiál z jiných slovanských i neslovanských území. Výsledky této práce budou postupně publikovány. - Pro klasifikaci projevů materiální kultury bude u nás nutno rozpracovat etnografické mapy.
11)
      Příkladů bychom mohli uvést celou řadu. Stačí, když jmenujeme knihu L. H. Morgana: Pravěká společnost (české vydání Praha 1954) a práci B. Engelse: Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu.
12)
      V československé literatuře z poslední doby se to částečně projevuje např. v polemických článcích A. Pitterové (Připomínky archeologa k novému etnografickému pokusu

7

o třídění českého a slovenského lidového domu, Český lid 47, 1960; Ještě k otázce slovanského domu, (ČL 48, 1981), které reagují na příspěvek V. Pražáka: K problematice základních půdorysných typů lidových staveb v Československu, Československá etnografie VI, 1958; srov. též J. Kramařík: K otázce etnicity domových typů. ČE IX, 1981; V. Frolec: On the Question of Ethnic Origin and Ethnical Traditions in the Development of Settlements, Referáty československé delegace na VII. mezinárodním kongresu antropologických a etnografických věd, Praha 1984.
13)
      Například komorový typ domu je v Československu typický pro území starého slovanského osídlení. Naproti tomu chlévový typ je příznačný pro oblasti osídlené německým etnikem, i když se vyvinul zcela samostatně i jinde (např. v některých oblastech Bulharska).
14)
      K této problematice srov. např. P. I. Kušner: Etničeskije territorii i etničeskije granicy, Moskva 1951.
15)
      K této otázce srov. např. K. Dobrowolski: Uwagi o znaczeniu badań nad kulturą ludową w Karpatach północznych, Etnografia Polska V, 1961.
16)
      Z poslední doby můžeme uvést např. článek L. Skružného: Příspěvek k třídění o chronologii slovanských otopných zařízení na území ČSSR, Památky archeologické, LIV, [/] 1963, č. 2, kde autor při hodnocení archeologických dokladů obydlí dospívá k nesprávnému názoru, že znakem velkorodinného obydlí bylo umístění několika ohništ v domě (str. 242). Etnografické doklady, zejména z jihoslovanských území, svědčí o pravém opaku.
17)
      Nejlepším dokladem toho je obsáhlé dílo L. Niederla. Život starých Slovanů I, sv. 1 (Praha 1911), sv. 2 (Praha 1913). Srov. též J. Kostrzewski, Kultura Prapolska, Warszawa 1962 (třetí vydání); J. Böhm v Československé vlastivědě, díl II, Dějiny, sv. 1, Praha 1963 aj. Nejvýrazněji se projevuje úzké sepětí archeologických a etnografických výzkumů v pracích sovětských badatelů (B. Rybakov, S. P. Tolstov, P. N. Treťjakov aj.).
18)
      Typickým příkladem jsou v tom směru práce vynikajícího moravského jazykovědce V. Machka.
19)
      Příkladem takové analýzy je studie M. Gavazziho: Kulturna analiza etnografije Hrvata, U Zagrebu 1930 (separát ze VII. knihy "Narodná starina").
20)
      Takto postupuje např. S. V. Ivanov (Ornament narodov Sibiri) při studiu lidového ornamentu. Někdy ovšem dochází k nezdravému vytrženi jednoho odvětví z celkového komplexu lidové kultury, nebo se používá nesprávných metod. Na to poukazuje V. K. Sokolova v citovaném článku Folklor kak istoriko-etnografičeskij istočnik.

DIE VOLKSKUNDE ALS HISTORISCHE WISSENSCHAFT

Zusammenfassung

Die Verfasser führen aus, daß die Eigenart der Volkskunde als der Wissenschaft, die die Volkskultur in ihrer historischen Entwicklung untersucht, in ihrem Bestreben wurzelt, nicht nur die Allgemeintendenzen in der Entwicklung einzelner kultureller Äußerungen festzustellen, sondern auch im Aufdecken von Eigentümlichkeiten sei es ethnischer, sei es regionaler Art, durch die sich Volkskultur bestimmter Landschaften oder ethnischer Ganzen voneinander abhebt. Zu den grundlegenden Problemen, an welchen die Ethnographie beteiligt sein muß, gehören die Fragen de.r Ethnogenese und der kulturhistorischen Wechselbeziehungen unter den Völkern. Die Verfasser weisen auf die Kompliziertheit dieses Studiums hin und betonen die Notwendigkeit einer Zusammenarbeit verwandter Wissenschaften. Ferner befassen sie sich mit der Frage der Ethnizität und der ethnischen Traditionen in der Volkskultur und stellen fest, daß die ethnischen Faktoren sehr oft durch Vermittlung wirtschaftlicher, gesellschaftlicher und anderer Momente gewirkt haben. Es ist auch notwendig, der wechselseitigen Beeinflussung der Kulturen verchiedener Nationen Rechnung zu tragen. Unter dem Einfluß von Ähnlichkeiten in der historischen, wirtschaftlichen und [/] gesellschaftlichen Entwicklung kämen unter analogen geographischen und anderen Bedingungen größere kulturelle Ganze zustande, die über die Grenzen mehrerer ethnischen Gruppen hinausgingen. Wenn die ethnographischen und folkloristischen Belege als verläßliche historische Quelle dienen sollen, muß man die Methoden der Forschung und Systemisierung und Klassifikation der einzelnen Zweige der Volkskultur noch mehr durcharbeiten. Bei der Verfolgung der Kulturgenese einer bestimmten ethnischen Gruppe muß man von der gesamten Geschichte ausgehen und bestrebt sein, alle Einflüsse aufzudecken, die an der endgültigen Formulierung kultureller Äußerungen mitbeteiligt waren. Der richtige methodische Zugang erfordert nicht ein isoliertes Herangehen an die einzelnen Komponenten der Kultur, sondern im Zusammenhang mit dem Gesamtkomplex der Erscheinungen. Die Ethnographie als historische Wissenschaft ist jedoch keine Geschichte im üblichen Sinne des Wortes. Es handelt sich um einen Wissenschaftszweig, der die Kultur in ihrer Entwicklung mit eigenen Methoden und vom eigenen Standpunkt aus untersucht.
      Übersetzt von Rudolf Merta

9

SVATEBNÍ HRY A TANCE NA HORŇÁCKU [obsah]

Josef Tomeš
      Svatební obyčeje na Horňácku zaujaly národopisné sběratele již koncem minulého století. Nejcennější etnografické údaje přinesl Martin Zeman, který publikoval popis horňácké svatby při příležitosti Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895.1) Zajímavé údaje získané prostřednictvím M. Zemana uveřejnil František Bartoš.2) Ve dvacátých letech našeho století zveřejnil dosti stručný přehled svatebních obyčejů na Horňácku František Kretz.3) Svatební obřady, které si na Horňácku dlouho udržely slavnostní a reprezentativní ráz, podnítily i filmové dokumentaristy. V třicátých letech natočil Vladimír Úlehla ve Velké němý snímek "Horňácká svatba", v čtyřicátých letech zde pak vytvořil pražský Lachmanfilm krátkometrážní zvukový snímek téhož názvu. I když oba filmy zobrazily zajímavé svatební obyčeje a děje, málo si všímaly obřadních svatebních tanců. Terénní materiál však zcela nevyčerpali ani starší sběratelé. Hlavním důvodem zde zřejmě byla lascívní povaha většiny svatebních tanců, které byly proto už koncem minulého století ze svatebních zábav vykazovány. Je proto možné se domnívat, že lidé, kteří zanikající obřadní tance znali, neradi o nich podávali informace. Velkou výhodu zde měl M. Zeman, který jako rodák z Velké měl možnost zanikající obřadní tance postihnout ještě v živém podání. Proto jeho doklady patří k nejucelenějším a nejzajímavějším.
      Proměna a zanikání svatebních obřadních her a tanců na Horňácku probíhala nerovnoměrně, a to nejen v jednotlivých vesnicích, ale i u jednotlivých generací a sku[/]pin příbuzenstva. Právě proto, že svatba byla především rodinná slavnost, hry a tance se prováděly hlavně ve svatebních domech, způsobilo, že v některých příbuzenských okruzích se archaické svatební hry a tance zachovaly déle, v jiných zanikly dříve. Tato situace byla hlavní příčinou, že při výzkumu, který jsem prováděl na Horňácku v letech 1956 až 1959, jsem se setkal s dalšími, dosud neznámými doklady, které doplňují obraz svatebníh her a tanců.
      Hlavní svatební obyčeje, které měly ještě donedávna vážný obřadní a závazný ráz, se konaly v první svatební den, jímž byla obvykle středa. Lubor Niederle považoval první svatební akt "zaručení", v němž nevěsta na potvrzení slibu podala ženichovi ruku, za starý slovanský obyčej, čemuž ostatně nasvědčuje i jeho rozšíření.4) Na Horňácku se k tomuto obyčeji těsně přimykal tanec, který uvedl již M. Zeman. Po svatebním aktu, jímž byla ženichovi přivedena nevěsta, uchopili se snoubenci za pravé ruce a volným krokem se otáčeli kolem sebe.5) Podle zjištění z Hrubé Vrbky stáli ženich s nevěstou proti sobě držíce se za ruce a otáčejíce se třikrát po kruhu směrem doprava. Podle tohoto záznamu družba tančícími lehce otáčel.
      Podle F. Kretze podával družba při tomto aktu výklad o stvoření světa a o ustanovení manželství,6) což se udržuje až do současných svateb. I když jde o biblickou tematiku, je zajímavé, že byla začleněna právě k této obřadní akci. Podle M. Zemana zpíval družba při tanci následující píseň: 10 Adama Pánbu stvoriu, čuověka prvního, aby ten kmen vyplniu, který na počátku zauožiu ke ctíichvále jeho . . .
      Variantu téže písně jsem v roce 1958 zaznamenal v Hrubé Vrbce u jedenasedmdesátiletého Martina Hrbáče.

      Tento obřadní tanec s menšími odchylkami byl znám po celém Horňácku. v Nové Lhotě, kde jej stejně jako v jiných vesnicích tančili před odprošováním rodičů, zpíval družba píseň na slova: Pýtau sa Pámbu Adama, Adame, co jest to? To sú kosty z boku mého, kost z boku levého.
      Není možno zatím vysvětlit, proč a v které době se k tomuto obřadnímu přežitku připojil zmíněný biblický text. Jistě však k tomu přispěla jeho blízká tematika pojmu o účelu nastávajícího manželství. Není bez zajímavosti též zjištění M. Václavka, podle něhož přisuzoval lid na Valašsku autorství tance "valaského" Adamovi a Evě. Když prý Bůh přivedl Adamovi Evu, pojal ji za ruku, poodešel s ní tři kroky a pak se od radosti zatočil.7)
      Po skončení hlavních svatebních obřadů a slavnostní hostiny se konala v domě, později jen v hospodě, taneční zábava - muzika. Vedl ji "starší muádenec". Když přišel ženich s nevěstou na zábavu, hudba jim zahrála "marš" a starší mládenec jim na uvítanou zavdal vína. v Nové Lhotě v první svatební den ženich a nevěsta vůbec netančili.8) Svatební zábavy v hospodě se obvykle účastnilo všechna mládež z vesnice. Když jde nesvatební mládež na svatební taneční zábavu, říká se, že jde "za skalicu". "Skaličanom" se aspoň jednou za večer dalo sólo. Hlavní [/] sólo však měl ženich s nevěstou, starší rnládenec a družka a družba. Só1o se pak dává všem svatebním družkám (je to vlastně volenka), kuchařkám i dětem. Jde zde vesměs o mladší a obecně platné obyčeje, které se udržují do dneška.
      Důležitou součástí svatebních obyčejů však byly i obřadní hry a tance, které se konaly v poslední době jen na okraji svatebního ceremoniálu. Některé se tančily také při jiných příležitostech; tanec "žabská" se tančil i v době fašanku a na zakončení posvícení, "hoúbek" a "káčer" se tančily běžně při zábavách mládeže. Jejich hlavní místa však bylo při svatbách, což jsem si mnohokrát ověřil u nejstarších pamětníků na Horňácku.
      Nejprve věnujme popis svatební hře, které se říkalo "súd", "súdná stolica" nebo "dávat na rit". Mužové, kteří ve hře zastávali role soudců, po čas svatby pozorovali, čím se kteří svatebčané provinili, např. při obchůzce masek, při nočních krádežích, jimž byl při svatbě

11

přikládán obřadní význam, při tanci apod. Poznamenali si provinilce a v druhý svatební den k večeru nad nimi konali "súd". Jeden "súcí" seděl za stolem a nařizoval, kolik kterému odsouzenému vysázet ran, obvykle každému vyměřil pětadvacet. Muži převlečení za policajty přinesli lavici, na níž měl být rozsudek vykonán. Každý odsouzený měl poslední přání, v němž si volil pod sebe "podušku". Obyčejně říkal: "Já dyš mám byt odsúděny, já si volím, aby tá (ukázal na některou z přítomných žen) byua ně daná za podušku!" Nebo pravil: "Dobrá, ale já scu túto robu pod sebja!" Když byla odsouzena žena, volila si za podušku muže. Vyvolená žena (v opačném případě vyvoleny muž) musela si lehnout na. lavici, odsouzeny si lehl na ni a rukama jej držela na sobě. Když bylo "na súdnéj stolici" všechno připraveno, vzal jeden "policajt" mandlovací desku, položil, ji odsouzenému na hýždě, jiný uchopil kopist, vál nebo nějaky sochor a odsouzeného přes desku vyplácel. Po každé ráně do desky se muž ležící na ženě nad ní natřásal. Často se stávalo, že "policajt" držící desku ji ze zlomyslnosti odtáhl a odsouzený dostal skutečnou ránu. Ale tím prý už přestával žert, odsouzený se urazil a odešel třeba i ze svatby. Desku dávali na odsouzeného prý proto, aby to dělalo velký hluk, jistě to však mělo i zmírnit rány, které musely byt pořádné; když soudce špatně vyplácel nebo špatně soudil, byl rovněž odsouzen. Obyčeje se v této podobě konaly na Horňácku ještě na přelomu století, ovšem ne ve všech rodinách. Později z obyčeje zmizela "poduška". Při svatební hře pokládali pod odsouzeného muže jiného muže, v dalším vývoji byl pak muž (v opačném případě žena) položen jen na holou lavici.
      Z popisu této svatební hry je dosti zřejmý její původní obřadní charakter. Ve starší fázi se hlavní akce ve hře účastnili společně muž a žena. Šlo zde již jenom o zábavu; ale její účastníci si uvědomovali, jak jsem se o tom několikrát přesvědčil, že odsouzený muž a jeho "poduška" žena při ranách naznačují pohlavní akt. Později, když odsouzení byli pokládáni na holou lavici, se toto povědomí ztratilo. Názvy "súd" a "súdná stolica" by mohly vést [/] k domněnce, že hra je jenom odrazem vrchnostenských soudů. Je však možno oprávněně usuzovat, že původně šlo o svatební obřad plodnostního významu, z něhož se vývojem stala svatební zábavná hra. I když se obyčej konal podle názoru informátorů "aby byuo veseuo", původní motivace jsou v něm zřetelně naznačeny.
      I když tato svatební hra nebyla kromě Horňácka v podobné formě v sousedních oblastech zaznamenána, její jednotlivé složky se útržkovitě objevují ve svatebních a vyročních obyčejích některých etnografických regiónů na Moravě. Nejbližší příbuzné motivy ve svatebních hrách z Podluží popsal J. Kopecký, který uvádí hru "na mrtvého". Muž znázorňující mrtvého ležel na zádech a v příhodném okamžiku strhl na sebe některého z truchlících, kteří se nad ním skláněli. Polapeny byl pak udeřen přes záda. v druhé verzi z Lanžhota vodil družba vybrané svatebčany přes rybník a kdo nechtěl jít, toho položili na lavici a vyplatili mu pětadvacet ran holí.9) Podobný motiv nacházíme i ve fašankovém tanci "podšable" ze. Strání, kde jednoho tanečníka pokládali na lavici, kde dostával "pětadvacet".02_9apxfnx Jsou to zřejmě jenom fragmenty obřadního přežitku, ovšem ani na Horňácku se popisovaná svatební hra nedochovala v plné formě ve všech vesnicích. Nebyla zjištěna v Nové Lhotě, v Javorníku se vázala k tzv. mužské a ženské robotě, kdy byli svatebčané ženami "holeni" a mladé svatebčanky muži "podkouvány". Při tomto obyčeji v Javorníku chlapci chytali žerty, pokládali je na lavice, kde je mandlovací deskou vypláceli.
      Vzdálenější motivy nacházíme i ve hře "na mlýn", který zaznamenal v Kuželově Martin Prášek.10) Hra spočívala v tom, že jeden muž si lehl na lavici uprostřed jizby, ostatní ho přikryli plachtou, sami pak pod ni strčili hlavy a třepali sebou jako mlynářské pytle. Další účastník hry klepal hůlkou na lavici, jako když klepe mlýn. Mlynář obcházel kolem lavice, zastavoval se u "pytlů", k nimž přičichával, aby zjistil, jaká je mouka. Když někdo vypustil větry, zarazil mlýn s tím, že se pálí mouka. Hra byla v podobné verzi známa i v Javorníku. I v této zábavě, ačkoliv zde je těžko hledat obřadní

12

motivaci, se objevují některé příbuzné prvky, které byly součástí uvedených svatebních her.
      Nejznámější svatební taneční hrou z Horňácka byla "žabská". Prodělala podobný vývoj jako hra "na súd". v nejstarší fázi ji tančili spolu muž a žena. Tančily ji ženy vdané i svobodné, později již jen mladé "gurážnější" ženy vdané. Přibližně před padesáti lety tančili "žabskou" pouze ženatí mužové. Původně se tančila jen při svatbách, ve svatebním domě i v hospodě při muzice. [/] Teprve na přelomu století ji tančili ženatí mužové na ukončení fašanku a hodů. "Žabská" se tančila ve všech vesnicích na Horňácku včetně Nové Lhoty, kde však byla používána jenom na zakončení masopustu. Na Horňácku bylo známo několik variant nápěvu k "žabské", v nichž se zpívalo buď o žábě, o čápovi nebo o kozlovi, podle Zemanovy zprávy se však k tanci používaly i jiné nápěvy.11) Ze záznamů z posledních let uvádím dva nejtypičtější:[/]

(Podle K. Holé v Hrubé Vrbce zapsal Dušan Holý.) (Podle M. Hrbáče a Hrubé Vrbky zapsal J. Tomeš.)

      V nejstarší formě se žabská tančila na Horňácku tak, že vpředu šla schýlená žena, ruce měla spuštěny k zemi. Na každou čtvrt udělala krůček vpřed. Stejným pohybem šel za ní tanečník. Potom žena "čapua", podlezla pod muže a muž přešel nad tanečnicí. Když byl tanečník nad ženou, prováděl v taktu písně pohyby znázorňující pohlavní akt. Potom tanečníci skákali "štvernožky", tlačili se k sobě zády a vzájemně se podlézali.
      Ovšem již koncem minulého století byla i "žabská" ve stadiu zanikání. Svědčí o tom i záznamy Martina Zemana. Podle něho byl v té době tanec jen mužskou záležitostí, tančili jej jenom ženatí mužové. Mládež nebo svobodní hoši by se k ní nepropůjčili, proto jim už tehdy byla téměř neznámá.12) Zemanův údaj přebral i A. Václavík, který upozornil, že ve figurách tance je možno vidět náznaky páření dobytka.13) Jeho zdůraznění, že šlo pouze o mužskou záležitost, která byla prováděna jen v masopustě, je ovšem nutno po dnešních výzku[/]mech upravit. Zda jde však o tanec vztahující se původně výlučně k svatební obřadnosti nebo ke kalendářnímu cyklu, není zatím možno na základě daného materiálu soudit. Pro sledování jeho geneze to ovšem nemůže být rozhodující. Tento svatební tanec, který měl podle dochovaných forem charakter plodnostního obřadu, mohl nacházet pověrečné uplatnění v obou obřadních cyklech. Nasvědčuje tomu i mnoho obyčejů podobného významu jak ve svatebním ceremoniálu, taktéž ve vyročních obyčejích; připomeňme např. masopustní skákání na konopě, tanec konopice apod.
      Značně rozšířeným svatebním tancem byl "hoúbek", který se však na rozdíl, od předchozích svatebních tanců v poslední době tančil kdykoli při tanečních zábavách. Taneční hra má dvě části, pomalou a rychlou. v první části si tanečník, jenž se šátkem v ruce chodí uprostřed kola, vybere děvče, jemuž hodí "šáteček". Tanečnice jej chytí a hodí tanečníkovi nazpět. Chlapec prostře šátek

13

v kole na zem, vyvolané děvče si na něj klekne. Potom děvče obchází a nakonec je políbí. v tom okamžiku počne hudba hrát rychlou část a tanečníci tančí v kole točivý tanec "sedláckú". Potom zůstane v kole děvče, které si [/] vyvolí tanečníka, a tak se hra několikrát opakuje. Zpestřuje se tím, že když tanečnice klečí na šátku, snaží se ostatní tanečníci ji políbit a jejímu tanečníkovi uchytit. k tanci se zpívaly písně:[/]

      Píseň k druhé části taneční hry se zpívá v rychlejším tempu, při zábavách se však již většinou nezpívala, přehrávala ji jenom muzika. [/] (Podle M. Hrbáče v Hrubé Vrbce)

Kúpiua cigáňka cigáňovi husle, aby í zahudéu, až si ona usne. (Zpíval M. Hrbáč, Hrubá Vrbka)
      Tato taneční hra je zřejmě spojením dvou tanečních záležitostí. Je zajímavé, že do druhé části písně se dostal text o cikánech s lascívním obsahem. Je otázkou, zda zde může jít o náznaky podobných přežitků jako u tance "žabská" nebo u taneční hry "na súd".
      Tanec "hoúbek" ovlivnil vznik taneční hry "legátkové", která byla provozována zvlášť na svatbách v Kuželově a v Lipově. Je pravděpodobné, že k jejímu vzniku a rozšíření pomohlo uplatňování dechových hudeb při tanečních zábavách. Při hře se děvče posadilo "na legátku", kam mu přiváděli chlapce. Když se nezalíbil, obrátilo se k němu i se židlí zády. Když se děvčeti tanečník líbil, [/] šlo s ním tančit. Potom posadili na židli chlapce a "zavádali" mu děvčata. K tanci hudba obvykle hrála některou polku nebo valčík.14)
      K svatebním tanečním hrám náležel též tanec "káčer", jemuž v Javorníku říkali "husár", v Nové Lhotě, kde se spojoval s fašankovým tancem konopice, "vdovec", "husár" nebo "ztratený". Jeho taneční struktura však byla všude stejná. Tanečníci chodili v párech po kruhu, uprostřed kola tančil "káčer". Na znamení hudby se tanečnice posunuly k sousedním tanečníkům. Toho musel tanečník v kole využít k tomu, aby některou tanečnici uchytil. Tanečník v kole předzpěvoval hudbě píseň: [del] Do má ženu, nech drží, nech drží, a do nemá, vydrží, vydrží.15)

14

K málo užívaným svatebním tancům náležel "podhusár". z Velké jej uvedl M. Zeman pod názvem "Na husára nebo Verbírská".16) Při svatbě se sestaví odvodní komise pod vedením družby. Družba za doprovodu hudců tančí. Na konci sloky zaklepe vařečkou a hudba přestane hrát. Mužové z komise se družby táží: "Co pán potrebuje?" Družba odpoví: "Husára!" Přivedou mu některého ze svatebčanů. Pak hudba dále hraje verbuňk. Po zastavení se zase táží družby: "Co pán potrebuje?" Na jeho odpověď "Podhusára!" je přivedena žena. Takto se naverbuje několik párů, které se postaví do kruhu. Pak se obvykle tančila hra "na káčera".
      Verbířský moment v této taneční hře je zřejmě mladší. Slevo husár zde nemuselo určovat vojenské označení; mohlo znamenat podobně jako u tance "káčera" nebo "husára" housera. Je těžké jenom na základě slova "podhusár" se domnívat, že mohlo označovat ženu, která [/] měla jít "pod husára". Příbuzné motivace v ostatních svatebních hrách a tancích, a zejména v konané hře "súd", tomu sice noasvědčují, samotná hra "podhusár" však v této formě podstatnější obřadní moment neobsahuje.17)
      K blízkým příbuzným uváděných svatebních tanců je přiřazován rovněž tanec "židovská" nebo "židovka". Tančila se často při svatbách, o masopustě a o hodech; jako žertovnou hru ji však mládež tančila při zábavách vůbec. Po pohybové stránce patří zjevně k mladší taneční vrstvě. Tančila se po kruhu v párech; nejprve se tančil "trasák", na další hudební frázi se taneečníci vzájemně uklonili a pak do sebe drcli zády. Tanec se obvykle spojoval do většího celku s jinými mladšími tanci, jako byla "kovárská", "špacírpolka" aj. Píseň, kterou zde uvádím, je zaznamenána podle A. Zemčíkové, nar. 1886 na Súchově, v podobné formě však byla známa po celém Horňácku.[/]

Šua židovka podla meze, je zasraná, sotva leze, žid za ňú, škrk na ňu.
      Tanec "židovka" byl hojně rozšířen po jiných oblastech na Moravě; je docela možné, že jeho forma byla známa dávno před rozšířením polky, jak uvádí Z. Jelínková.18) Rovněž A. Václavík jej pokládal za starší tanec, který byl teprve později nazván "židovská". Jeho domněnku, že snad čtverylková poklona znázorňovala vzájemné očichování a zvratná poklona koitus dobytka,19) však dosavadní známý materiál průkazně nepotvrzuje.
      Obřadní hry a tance nebyly ve svatebním ceremoniálu jedinou záležitostí, která měla lascívní ráz. Podobné [/] momenty se objevují i v nejrůznějších svatebních zábavách spojovaných zvláště s obchůzkou masek, s mužskou a ženskou robotou, objevují se v mnohá svatebních pís­ ních. Přimykaly se k mnoha svatebním obyčejům. Nacházíme je např. i v obřadní akci, která se konala při převádění nevěšty do ženichova domu.
      Než nevěstu přivedli, ověnčili svatebčané ženichův dům větvemi lípy a borovice. Při příchodu novomanželů do jejich nového společného domova se konalo tzv. "remesuo". Svatebčané byli shromážděni v místnosti a každý hlučně konal nějakou práci. Na bidle u pece při

15

vázali "kombelák", do něhož vložili poleno. Některy muž se oděl ženskym šátkem a jako chůva napodoboual koléhání dítěte. Muži přinesli z kovárny "nákovu" a bili do ní kladivy. Ženy tloukly v "túčce" mák a v máselnici máslo. Muži lízali smetanu z máselnice, žemy je za to bily vařechami. Silně se tlouklo do plechového nádobí. Jeden z mužů řemeslo vedl. Když nevěsta vkročila do [/] síně, vedoucí zaklepal vařechou na rošt a zvolal: "Tovaryši, trauf!" Na jeho povel začali všichni "pracovat", až se celé stavení třáslo. Na povel vedoucího všichni rázem ustali v činnosti.
      Žena, která při řemesle napodobovala tlučení másla, zpívalla si popěvky, z nichž se některé zpívaly při tlučeni másla vůbec, jiné se však zpívaly jen při této příležitosti.[/]

Hrudy, hrudy, hrudy, hrudy, hrudy, hrudy másua, Súžiua sem u kadleca, není to tak dávno, Hrudy, hrudy, hrudy, hrudy, hrudy, hrudy másua. Brzo sem sa naučiua, jak sa děuá puátno. Já su Kača Hajtárova, já mám chuapců ráda, Šúchaua sa po uavici, po dubovéj desce, a tá moja máselnica, tá ňa k temu zváďá. Zadreua si trísku do ní, moseua ít k babce. (Zpívala A. Nekardová, nar. 1906, Hrubá Vrbka.)
      Ve svatebním "řemesle" je možno vidět několik zajímavých momentů. Konání různých prací, řemesel, mělo zřejmě hlubší obřadní význam, rovněž tak s tím spojené způsobování hluku. "Řemeslo" mělo též zřejmě pověrečný smysl blahonosný, čemuž nasvědčuje popěvek o hrudách másla.20) Kolébání fiktivního dítěte naznačuje, že zde mohlo původně jít o podobnou obřadní akci, jak byla známa při obřadním svatebním tanci na Podluží, kdy nevěstě bylo vkládáno do klína některé z přítomných dětí, což si lidé vysvětlovali tím, aby nevěsta nezůstala neplodná.21)
      Svatební hory, tance a zábavy se nevymykaly z celkového rázu svatebních obřadů, i když byly v posledních letech posunuty jen na okraj obřadního dění nebo se přestaly nadobro vykonávat. Tento proces se na Horňácku odehrával od konce minulého století zhruba do třicátých let našeho věku, kdy však již většina uvede ných tanců se na svatbách neprováděla. Je však zřejmé, [/] že celým svým zaměřením, které mělo v minulosti jasnější a závaznější charakter, se do svatebních obyčejů zařazovaly jako jejich nedílná doprovodná část, která měla pomáhat pověrečným způsobem zajistit zdárnost mladého manželství. K jejich rychlejšímu zanikání proti jiným lidovým tancům přispěl lascívní obsah, který byl mladšími generacemi pokládán za nemorální. Starší generace v nich však mravní přečin neviděly, asi proto, že v podvědomí dožíval obřadní význam těchto her a tanců.
      Dnes většinu uvedených tanečních her a zábav v horňácké svatbě nenacházíme, i když se zde dosud některé svatby konají tradičním způsobem. Je však zajímavé, že se zachovaly do nedávné minulosti a některé takřka do současnosti, a to v poměrně úzkém etnografiekém regionu, což svědčí o značně konzervační síle místní tradice.

Poznámky
1)
      Viz sborník Slavnosti a obyčeje lidové z Moravy, Praha 1895, v němž M. Zeman publikoval popis horňácké svatby a masopustních obyčejů.
2)
      F. Bartoš: Národní písně moravské I-II, Praha 1900-1901, Lid a národ I-II, Velké Meziříčí 1883 a 1885, Moravský lid, Telč 1892, Moravská svatba, Praha 1892.
3)
      F. Kretz: Horňácká svatba, Český lid XI, Praha 1902.
4)
      L. Niederle: Život starých Slovanů I, Praha 1911, str. 69.
5)
      M. Zeman: Svatba z Velké, Slavnosti a obyčeje lidové Moravy, Praha 1895, str. 34.
6)
      F. Kretz: Horňácká svatba, ČL XI, str. 19.
7)
      M. Václavek: Valašská svatba, Telč 1892, str. 50-51.
8)
      Srov.: F. Bartoš: Lid a národ II, str. 155.
9)
      J. Kopecký: Slovácká svatba na Podluží, Hodonín 1896, str. 50. 9a)
      Viz film "Fašank ve Strání". Zde je možno poznamenat zajímavost, že "súd" se váže s vojenskou písní "Na tú svatú Katerinu".
10)
      Viz L. Niederle a K. Chotek: Zvyky a obyčeje, Moravské Slovensko II, Praha 1922, str. 691.
11)
      Viz M. Zeman: Horňácké tance, Praha 1951, str. 46. Popis "žabské" z Horňácka a ze Strání uvádí i J. Černík, Umění hudební, Moravské Slovensko II, str. 658.
12)
      M. Zeman: Horňácké tance, str. 46.
13)
      A. Václavík: Slovanské prvky v české lidové kultuře, zvláštní otisk ze sborníku Slovanství v českém národním životě, Brno 1947, str. 19.[/]
14)
      Některé z těchto svatebních tanců uvádí Z. Jelínková: Lidové tance na Slovácku, Praha 1954, str. 15 ad., 85 ad.
15)
      V Javorníku a v Hrubé Vrbce zpívali k tanci "husár" i obecně známý text "Husárenka malá mezi husárama". Materiály z Nové Lhoty uvádí Z. Jelínková: Ostatkový tanec "konopice" v Nové Lhotě na Horňácku, Československá etnografie X, Praha 1962, č. 2, str. 127 ad.
16)
      M. Zeman: Horňácké tance, str. 24. Srov. též Moravské Slovensko II, str. 870.
17)
      Jinou obměnu "husára" zaznamenal v Hrubé Vrbce Dušan Holý. v podstatě jde o formu "podhusára", jak uvedl M. Zeman, ovšem s tím rozdílem, že první byli do kruhu přivedeni všichni tanečníci a teprve potom všechny tanečnice. Další formu "podhusára" jsem zaznamenal v Malé Vrbce. Šlo o párový tanec, pravděpodobně dosti blízký podobě "žabské" ze Strání; kdy si v tanci klekla tanečnice na zem a tanečník ji obcházel. Bližší údaje o této formě svatebního tance se mně však zatím nepodařilo zjistit.
18)
      K. Vetterl a Z. Jelínková: Lidové písně a tance z Valašskokloboúcka II, Praha 1960, str. 323.
19)
      A. Václavík: Slovanské prvky v české lidové kultuře, str. 19.
20)
      Podobný popěvek o tuku ze svatebních obyčejů uvedl již A. Václavík, Luhačovské Zálesí, Luhačovice 1930, str. 369.
21)
      Viz R. Jeřábek, V. Frolec, D. Holý: Podluží, Brno 1962, str. 149.

DIE HOCHZEITSSPIELE UND - TÄNZE IN HORŇÁCKO

Zusammenfassung

     Für die Hochzeitsbräuche im Gebiet vom Horňácko haben, sich Volkskundler seit dem Ende des vergangenen Jahrhunderts interessiert. Es liegen beachtenswerte Beschreibungen der Hochzeitsspiele und tänze von M. Zeman, F. Bartoš und K. Kretz vor. In den [D][d]reißiger und [V][v]ierziger [j][J]ahren wurde das Hochzeitsfest in Horňácko zweimal verfilmt. Nichtsdestoweniger haben wir in dem derzeit gesammelten Material manches gefunden, was die Einsicht in .die Hochzeitszeremonien in Südostmähren ergänzt.
      In mehreren Varianten haben wir einen Paartanz aufgezeichnet, der sich an den Brauch anschloß, bei dehn die Braut ihre Hand in die des Bräutigams legte. Diesem unentwickelten Tanz, bei dem sich die Verlobten rechts drehten, wurde der biblische Text von der Schöpfung Adams hinzugefügt. Die meisten Hochzeitsspiele und tänze in Horňácko hatten ursprünglich die Bedeutung einer Zeugungszeremonie. Zu den bisher selten erwähn[/]ten Spielen gehört der Brauch "súd" (d. h. "Gericht bei dem Mann und Frau auf eine Bank gelegt wurden und eine Tracht Prügel erhielten, wobei der Geschlechtsakt parodiert wurde. Einen ähnlichen Charakter trägt auch der Tanz "žabská" ("Froschtanz"), der die Paarung der Tiere nachahmte. Weniger deutlich blieb die zeremonielle Bedeutung bei den weiteren Tanzspielen wie z. B. "holúbek" ("Täubchen"), "legátková" ("Stuhltanz"), "káčer" ("Enterich"), "husár" ("Husar"), die in den letzten Jahren auch bei anderen Anlässen getanzt wurden.
      Die meisten erörterten Tanzspiele und Tänze finden bei der Hochzeit in Horňácko nicht mehr statt. Sie sind nur den Angehörigen der ältesten. Generation bekannt. Ebenfalls ist ihr Charakter als Zeugungszeremonie untergegangen. Sie blieben vorwiegend als Bestandteile des ausgelassenen Hochzeitsvergnügens erhalten.
      Übersetzt von Rudolf Merta

18

LIDOVÝ UMĚLEC SAMKO DUDÍK [obsah]

Jaroslav Jurášek
      Samko Dudík - primáš, zpěvák, tanečník - zaujímá v naší lidové hudební kultuře mimořádné místo. Narodil se na Myjavě 28. října 1880. Prožil zde většinu svého života.1) Rodné prostředí, přirozený sklon k hudbě a písni, nesporný talent, široká základna lidových hudců, zpěváků a tanečníků na Myjavě a v okolí myjavských Kopanic - to vše mělo velký vliv na zdravý kořen Dudíkovy osobnosti. Když bylo Dudíovi jedenáct let, utvořil si s několika mladými myjavskými chlapci lidovou kapelu. Asi v patnácti letech připojil se Samko Dudík k Balážově muzice, která už na Myjavě hrávala.2) s Josefem Balážem, který zemřel v roce 1918, hrál Samko Dudík jako druhy primáš a postupně přebíral sám funkci hlavního primáše. Tato muzika byla jedna z prvních, která v nejbližším okolí začala používat cimbálu.3) v průběhu své hudební činnosti poznal Samko Dudík také hru maďarských cikánských kapel (v pozdější jeho muzice hráli také někteří cikánští muzikanti ze Žitného ostrova). Poznal dobové valčíky i operetní melodie. Při vojenské službě (1915-1919) poznal i písně a hudbu jiných národů. Množství vlivů, které na Samka Dudíka působily, činí studium jeho hry dosti složité. Bylo by nesprávné tvrdit, že toto všechno se neobjevilo ve hře Samko Dudíka i ve hře celé muziky. Na základě prostudovaného materiálu lze však konstatovat, že Samko Dudík dovedl si z těchto vlivů vybírat a že dovedl ve značné míře rozlišovat kladné prvky od záporných.
      Nástrojové obsazení Dudíkovy kapely bylo většinou obdobné jako měl Samkův předchůdce - Baláž. O klasickém obsazení Samkovy muziky máme doklad z doby [/] jejího vrcholného období v dopisech Hynka Bíma Leoši Janáčkovi z r. 1927.4) H. Bím píše, že myjavští hudci přijedou do Kyjova v obsazení: Samuel Dudík, I. vedúcí primáš; Ondrej Baláž, druhý primáš (cikán); Antonín Šaraj, obligatista (cikán); Ignác Döme, houslový kontřáš (cikán); Ignác Döme, kontráš violista (cikán); Štefan Dudík, cimbalista - průvod spodek; Juraj Mareček, cimbalista "razí vrch"; Pavel Dudík, basista. I v pozdější době bylo nástrojové obsazení Dudíkovy kapely poměrně stabilní, byly to první a druhé housle (často obsazeny po dvou hráčích), houslové kontry, viola, violoncello, kontrabas, v určité době dokonce dva cimbály a v některých obdobích klarinet. Funkce jednotlivých nástrojů byla celkem přesně vymezena. První a druhé housle se navzájem doplňují, obalují, ozdobují nápěv.5) Kontráši tvoří harmonicky střed a plní rytmickou funkci.6) Violoncello hrávalo převážně melodii, částečně kontrapunkt, jen zřídka s kontrabasem. Kontrabas, rytmicky nástroj, určuje základní harmonii. Cimbál harmonii zahušťuje, jindy sleduje nebo ozdobuje melodii a pomáhá vydatně i rytmicky. v době, kdy hrála Dudíkova muzika se dvěma cimbály, hrál jeden cimbalista nahoře melodii a variace, druhy zahušťoval harmonii na středních a basových strunách.
      Repertoár Dudíkovy muziky byl velmi obsáhlý. Počet písní, které znala celá kapela, je mimořádný. v Čs. rozhlase v Brně jsme nahráli s Dudíkovou hudbou od r. 1955 do r. 1959 téměř 30 magnetofonových pásů, tj. přibližně 500 minut hudby. I když jsme záměrně nahráli po určitém časovém odstupu některé písně znovu, lze

19

říci, že repertoárová šíře těchto muzikantů je neobvyklá. Převahu repertoáru tvoří písně taneční a hudecké, písně svatební, dále písně, které "Dudíci" sami nazývají bačovské, písně zbojnické, balady, trávnice a jiné. Některé netaneční písně začal Samko Dudík jako jeden z prvních uvádět na veřejnost v instrumentálním podání. v repertoáru převládají písně slovenské, zejména myjavské. Nejsou tu však neobvyklé i písně z jiných míst Slovenska, písně maďarské, dále písně moravské,7) a dokonce několik písní ukrajinských, polských a jihoslovanských. Samko Dudík zná také některé písně k vyročním obyčejům. Nezná ukolébavky. Jednotlivé typy písní přesně odlišuje, má smysl pro krásu písně. Na dotazy, kde a jak se učil písním - odpovídá - "Každá piesen musí mat v sebe krásu. Piesen sa musí najprv v srdci prevarit ako med u včielky a potom sa môže vkladat do husliček. Mne to nebolo tažké sa učit... Já som si vedel každú piesen delit. Som si všímal začiatok, som si všímal prostredek, som si všímal konec každej piesne. A potom som si zapamätal tóniny, v jakej tónine sa začíná, v jakej ide prostredek a konec a podla teho som sa ľahko naučil. Já som si zapamätal dycky aj text. To mi nedalo uhnút z melodie."
      Samko Dudík hrával mnohé písně v určitém pořádku, který dosti dodržoval. Seřazení byla založeno na přirozeném cítění kontrastu či gradaci táhlých a rychlých písní, písní těžkych (jak je nazývá L. Janáček bohatýrských), s písněmi prostšími, méně komplikovanými - prostě "do ucha", písní s tvrdou a měkkou tercií. Určité seřazení mu bylo zároveň pomůckou, aby nemusel večer co večer, vystoupení co vystoupení, vždy vzpomí[/]nat, co má hrát dál. Tyto směsi, jak je Dudík sám označuje, nebyly nic záporného, nic omezujícího a nic svazujícího. Naopak, improvizace, která pronikala Dudíkovou muzikou ve všech hudebních složkách, stávala se tím promyšlenější a hudci dospívali k mnohem jistějším a lepším výsledkům.
      Hlavním přínosem primáše Samka Dudíka je, že nám zachoval a ukazuje lidovou hudbu a píseň v tvůrčí podobě. Tak, jak nám ji nemohou nahradit žádné sbírky lidových písní. To, že Samko Dudík je výborným primášem a zároveň osobitým zpěvákem a tanečníkem, nám umožnilo poznat v něm skutečného tvůrčího, slovenského lidového umělce v nejrozvinutější a všestranné podobě. Je jedním z našich nejstarších žijících lidových hudců. v jeho hře je takřka nezachytitelné a nepostižitelné muzikantství: rytmičnost, bohatství akcentů, přírazů, nátryly, obaly, složité cifry; zvláště v některých písních barevně přizpůsobuje tóny. Jeho hra je vynalézavá, měnívá, taková, jakou obdivujeme u nejlepších primášů. Je u něho uložena staletá zkušenost jeho předchůdců a současníků - lidových hudců, zpěváků a tanečníků, smysl pro táhlou píseň, její pravdivost, stejně jako pro strhující rytmy a nával písní lidové taneční zábavy.
      To, že Samko Dudík rozdává ze svých znalostí i zkušeností ve svých 84 letech, kterých se v letošním roce dožívá, nás zavazuje, abychom si vážili toho, co nám dochoval do dnešních dnů - všeho živého, rozvíjení schopného, všeho, co může obohatit současného člověka i budoucí generace.

Poznámky
1)
      V roce 1932 se přestěhoval Samko Dudík i s rodinou do Prahy, kde žil do r. 1934, pak se vrátil opět na Slovensko. Po r. 1945 hrál krátký čas v Praze, v Gottwaldově a jinde. Jinak srov. o Dudíkovi např. tyto práce: Š. Borovský Lancík: Samko Dudík, Ľudová tvorivosť ročník V. č. 10; Š. Hudák: Tá myjavská kapela, Myjava 1959.
2)
      Samko Dudík se v té době spolu s ostatními učil hrát z not. Učil je kapelník vojenské hudby Anton Karas. Před Balážovou muzikou nebyly na Myjavsku tak velké hudecké sestavy. Sdružovalo se spolu jen několik houslí a nejdůležitějším hudebníkem byl do té doby gajdoš. Srov. J. Bodnár: Myjava, str. 341, a Slovenské ľudové piesne III, Bratislava 1958, str. 44.
3)
      Prvním cimbalistou byl Jiří Mareček.
4)
      Jde o přípravu zájezdu Dudíkovy muziky na Mezinárodní hudební festival do Frankfurtu n./M. Zájezd vedl L. Janáček a připravoval ho H. Bím. O přípravě píše H. Bím L. Janáčkovi 28. května 1927 (Janáčkův archív B 160, inv. č. 2579).
5)
      Samko Dudík charakterizoval hru tercáše: "Boli aj takí, kerí malí dobré ucho, že aj tercoval lebo hrál oktávu. Tych tercášů nebolo tolik, boli obyčajne dva primáši, ten jeden táhl melodiu a ten šikovnejši robil ty variace také sedlácké."
6)
      Opět můžeme připomenout Dudíkovy vzpomínky na dobré kontráše v okolí Myjavy. Na myjavských Kopanicích [/] hrával velmi dobrý kontráš Duga. Dudík uvádí: "Bol to sedliak" a obdivně připojuje: "To bol ešče lepši kontráš lež Jaco" (tj. Ignác z Dudíkovy kapely, na jehož hru si velmi dobře vzpomíná mnoho současných pamětníků a s neobyčejným obdivem o ní hovoří). "Ked na to rúbal, to bolo!... Na krajnanském bol Chromnica. Kontráš též taký. To boli kontráši, kerí boli na slovo vzatý. Ony hovorili tomu hrubý kríž a malý kríž, ale jemo to ladelo!" (J. Jurášek: Lidový hudec Samko Dudík, diplomní práce JAMU, Brno 1961, str. 43).
7)
      K Moravě měl Samko Dudík zvláštní vztah. Navštěvoval Moravu při nejrůznějších příležitostech (hody, slavnosti, zábavy apod.). Zúčastnil se v pozdějších letech několikrát také "Filipovských slavností" (údolí u Javorníka). Velká se na přechodu minulého století stala střediskem i blízkého slovenského pohraničí. Podle J. Bodnára, Myjava, str. 171, ve Filipově údolí pod Javorinou (na hranicí rakouskouherské) scházel se lid z obou stran spolu s významnými buditeli, Hurbanem, Fajnorem a dalšími. Na tyto slavnosti se sjížděly lidové hudby ze Slovenska i z Moravy. Lidová hudba, zpěv i tanec působily na vzrůstající národní uvědomění, byly i výrazem veselí, burcovaly a povzbuzovaly. Z toho se rodil také poměr Samka Dudíka k moravské lidové písni. Při jejím porovnávání s písni slovenskou nám v r. 1956 pravil: "Krása je aj to, aj to. Ale jedno je žľté, jedno je tmavé, jedno je červené, jedno je modré."

VOLKSKÜNSTLER SAMKO DUDÍK _ Zusammenfassung
Samko Dudík, Sänger, Tänzer und vor allem "primáš" (d. h. Violinist, der an der Spitze einer Volkskapelle steht), ist ein hervorragender Künstler. Er stammt aus der Westslowakei - aus Myjava. Seine Hackbrettkapelle ist sehr beliebt und in der ganzen Tschechoslowakei bekannt. Ihre Qualität bezeugt eindeutig die Tatsache, daß sie in den 20er Jahren von Leoš Janáček für die [/] Volksmusikfestspiele in Frankfurt auserwählt wurde und den Sieg davon trug. Noch in seinem Alter singt und spielt Samko Dudík gern und noch vor kurzem tanzte er sogar. In seinem 78. Lebensjahr nahm er an den Internationalen Festspielen für Volkskunst in Llangollen in Wales teil.
      Übersetzt von Rudolf Merta

22

Zápis písně Vyletel vták hore nad oblaky, z podání cimbálové muziky Samka Dudíka z Myjavy. Podle gramofonové desky Supraphon 30083 - M z archívu České akademie přepsal Jaroslav Jurášek. Nahrávka z roku 1927. Nástroje jsou v partituře uvedeny v pořadí: cimbál, první housle, druhé housle, houslové kontry, violové kontry, basa.

LIDOVÁ TRADICE A SOUČASNOST [obsah]

Josef Jančář
      Vývoj současné kultury přináší s sebou řadu problémů, k nimž naléhavěji než kdykoliv předtím patří také otázky vztahu moderního člověka k folklóru a lidovému vytvarnému projevu minulosti.
      Názvy článků typu "Tíha folklóru" nebo "Renesance folklóru", byly ještě před několika lety krajními póly, mezi nimiž se rozvíjely diskuse o lidovém umění.1) Mnoho nejasností vyplývalo u některých diskutujících též ze záměny pojmů, jež měly sloužit dorozumění. Amatérská umělecká činnost mládeže a pracujících v oboru divadla, hudby, lidového a společenského tance, zpěvu, filmování atd., byla organizačně svázána pojmem "lidová umělecká tvořivost", který byl však chápán zcela odlišně než pojmy "folklór" a lidové umění, jimiž označujeme historicky vzniklou a dnes v naší společnosti vyvojově do značné míry uzavřenou oblast umělecké tvorby, o níž můžeme říci to, co Marx o řeckém umění - že jeho půvab "...není pro nás v protikladu s nevyvinutým společenským stupněm, na němž vyrůstalo. Je spíše jeho rezultátem a souvisí spíše neoddělitelně s tím, že nezralé společenské podmínky, za nichž vzniklo a jedině mohlo vzniknout, se již nikdy nemohou vrátit".2)
      Jde tedy o dva okruhy otázek, jejichž směšování přinášelo do diskusí nejasnosti: otázky amatérské umělecké činnosti především v oboru lidových, písní, tanců, hudby a otázky folkloristického a etnografického studia dějin lidové kultury, jejíž některé jevy jednak dosud přežívají, jednak se staly součástí dnešního uměleckého amaterismu3) z tohoto hlediska se jeví dosavadní disku[/]se především jako spory a způsoby interpretace tradičního lidového umění, o jeho soudobost a v poslední době hlavně o formy jeho rozvoje jako součásti dnešní amatérské umělecké činnosti mládeže a pracujících. Diskuse o významu a pojetí lidového umění v našem životě pokračují na jedné straně vážným úsilím o postihnutí principů a zákonitostí jeho vývoje,4) na druhé trapným vysmíváním, podloženým neznalostí a skrývajícím se za soudobý umělecký projev.5)
      Otázky interpretace folklórního dědictví a dnešní využití lidového výtvarného projevu minulosti úzce souvisí s chápáním jejich soudobosti. Teprve osvětlení těchto dvou otázek může být podkladem k úvahám o dalším vývoji amatérských souborů lidových písní a tanců a jejich činnosti. Podstatou moderní umělecké tvorby je úsilí o slohovou kázeň a řád, snaha dobrat se podstaty jevů atd., které jsou charakteristické pro skutečné lidové umění.
      Počátek století v Evropě je obdobím poznání, že evoluční cesta v kultuře ani v ekonomice není možná, že je třeba revolučně změnit svět, objevit nové hodnoty, nikoliv rozmělňovat staré. Je proto zcela přirozený zájem umělců o lidové umění, objevené především obrozeneckým devatenáctým stoletím. Novy zájem však postrádá obrozenecké nadšení. Umělci jsou kritičtí, studují podstatu lidového projevu, v němž hledají a nalézají doklad správnosti svých současných uměleckých názorů. Byli si vědomi, že přenesení písně, tance, zvyku nebo třeba "črpáku" z původního prostředí z minulosti do nového prostředí v současnosti není soudobým projevem, i když

23

je to prostředek estetického prožitku i pro současného člověka. Proto hledali soudobý ekvivalent k lidovému projevu minulosti a svým dílem dokázali, že tento postup je v současné moderní tvorbě nezbytný.6) z těchto kořenů může a musí vyrůstat také dnešní amatérská tvorba souborů lidových písní a tanců, na tomto základě jsou založeny všechny úspěchy současné lidové umělecké tvorby, z těchto pramenů vyvěrá také tvorba některých našich současných umělců.7)
      Zdá se, že problémy interpretace tradičního lidového projevu a soudobosti v práci souborů lidových písní a tanců jsou méně složité, než se dříve zdálo, nebereme-li v úvahu zanedbatelné jevy, dožívající dosud v některých oblastech.8) Jde tu v podstatě za prvé o vztah k dědictví lidové tradice, za druhé o novou, soudobou tvorbu amatérů v souborech.
      Je jistě obtížné předpokládat, že nová tvorba souborů lidových písní a tanců může vzniknout bez znalosti tradice, bez znalosti lidového odkazu. Proto poznání zákonitosti vývoje lidového uměleckého projevu minulosti je nezbytné a je tedy nezbytná také interpretace tohoto tradičního, materiálu. Jeho znalost povede k tomu, že soubory budou umět přijmout nejvlastnější podstatu lidové tvorby. Potom bude možné mluviti o soudobé interpretaci tradičního lidového uměleckého projevu.9)
      V tomto ohledu mají amatérské soubory lidových písní a tanců dostatek dluhů vůči sobě i společnosti.[/]
      Současně s problémy interpretace lidového uměleckého odkazu se zabývaly soubory, zvláště vyspělejší, i novou tvorbou. Nikdo nepochybuje a tom, že někdy objevily i nové formy tanečního, pěveckého a hudebního projevu, i když rozdílné umělecké kvality. Dosavadní zkušenosti ukázaly, že tato "nová" tvorba tam, kde se v "nové" písni obměňuje starý vzor (když se nový obsah násilně roubuje na staré formy), je nutně regresí; bránící progresívnímu vývoji.10) O podstatě nové tvorby v souborech především z hlediska hudebního naznačil řadu konkrétních řešení J. Berg. Zde je možné poukázat na podobný proces v lidové umělecké vyrobě, která je dnes trvalou součástí naší hmotné kultury.
      I když nechceme přenášet mechanicky závěry z vý tvarné oblasti do oblasti folklóru, podstata jevů v základní fázi jejich vývoje je shodná. Předpokladem takového "zesoudobění" a společensky potřebného vývoje jsou tři neoddělitelné faktory - poznání lidového odkazu, poznání vývoje současného umění a umělecký talent. v těchto třech faktorech, umožňujících další vývoj, mají soubory a mnohdy i ti, kteří je řídí, trvalý nedostatek. Není proto jistě zbytečné znovu zahájit diskusi o těchto otázkách, nemá-li se další vývoj amatérské tvořivosti v oboru lidových písní a tanců rozplývat v živelnosti. Tato nová diskuse však už nemůže být vedena jako obrana lidového uměleckého odkazu, nýbrž jako uvědomělá snaha o jeho zařazení a rozvíjení v celku současné moderní kultury.

Poznámky
1)
      Srov. např. článek V. Mináče: Tíha folklóru, Literární noviny 1958, diskuse v časopise Lidová tvořivost, zvláště v ročníku 1959, sborník Od tradice k dnešku v práci souborů lidových písní a tanců, Praha 1959 aj.
2)
      K. Marx: O umění, Praha 1949, str. 33.
3)
      Srov. o tom podrobněji: L. Leng: Hudobný folklór a amatérska umelecká tvorivost, sborník k problematike súčasnej hudby, Bratislava 1963, str. 159-186.
4)
      Viz L. Leng: c. d., str. 174-179, dále V. Bouček: Co a jak můžeme začlenit z tradiční lidové výroby do současného života, Věci a lidé, VI, 1954, str. 6-85.
5)
      Film K. Vachka "Moravská Hellas" (Poznámky o folklóru), natočený v r. 1963-1964.[/]
6)
      Srov. J. Berg: Folklór a soudobé umění, Zprávy Společnosti čs. národopisců, Praha 1960, 1-2.
7)
      Ze současných moderních umělců žijících na Slovácku viz např. keramické práce I. Vaculkové, malířské dílo Vl. Vaculky a V. Vašíčka aj.
8)
      Např. ve spojení s obyčeji na Slovácku, jako jsou hody, svatba, masopust, dožínky aj.
9)
      Je zajímavé, že skupiny starších tanečníků a zpěváků z oblastí, kde dosud dožívá řada jevů tradiční lidové kultury (Horňácko, Podluží), dovedou ve svých více méně improvizovaných vystoupeních udržet řád a kázeň, která schází moderním mladým lidem, organizovaným v souborech.
10)
      Srov. např. písničky A. Gorlové, které nemohly získat oblibu pro své násilné "zesoučasňování" starých textů.

DIE VOLKSTRADITIONEN UND DIE GEGENWART _ Zusammenfassung Verf. erörtert in seinem Diskussionsbeitrag die. Beziehung zwischen der Tätigkeit der Laienkunstensembles und den traditionsgebundenen Äußerungen der Volkskunst. Er betont die Notwendigkeit eines Auseinanderhaltens zwischen künstlerischer Liebhabertätigkeit und [/] authentischer Folklore, der die ethnographische Wissenschaft die Aufmerksamkeit widmet. Für das weitere künstlerische Schaffen ist die eingehende Erkenntnis der herkömmlichen Volkskunstformen unumgänglich.
      Übersetzt von Rudolf Merta

26

KRITIKA, STRÁŽNICKÉ SLAVNOSTI A NÁRODOPISCI [obsah]

Dušan Holý
      V brněnské Rovnosti z 25. dubna 1964 nalezneme v článku, který je věnován dvacetiletému jubileu cimbálové muziky dr. Slávka Volavého ze Strážnice, toto přání: "Upřímná slova. A především od těch, kteří toho už tolik napsali a napovídali o Strážnici." Přání: "Aby si přečetli, co napsali. Nebyla by to vždycky příjemná retrospektiva vlastního hodnocení jednoho každého žurnalisty, propagandisty, nejrůznějšího odborníka. Protože - co do dneška vyřešili tito lidé (podtrhl D. H.), jejichž články s tituly a rozpacích, neuspokojivých výsledcích, o pouti s nedobrými průvodními jevy, o zákonité krizi, tápající koncepci, staromilském příklonu, romantickém patosu až soumraku nad Strážnicí...? Málo nebo nic (podtrhl D. H.)."
      Řada minulých kritiků bude jisté málo souhlasit s těmito upřímně míněnými slovy. Vždyť z nich, bohužel, vyznívá: kritiky jsou nanic. A tak mnohý z minulých kritiků bude kvitovat tento postoj ředitele KSLU ve Strážnici za přinejmenším příliš pesimistický ke kritice. Na omluvu Slávka Volavého musíme však připojit, že v krátkém rozhovoru mohl jen těžko vyjádřit složitost celé této problematiky. Z druhé strany obrážejí se v jeho slovech též nesporné nedostatky kritiky na tomto poli.1) Chybí skutečně především hodnotící souhrnnější články, které by zabíraly širší období.2) v názorové směsi a chaosu řady zpráv a recenzí o Strážnici - nejen v jednom roce, ale zvláště za určité období - není tedy orientace rok od roku snadná.3) v řadě kritik, ale zvláště ve vývoji jednotlivých názorů, lze totiž pozorovat zmatek. Uvidíme překotnost v soudech i chtění zalíbit se obecnému kursu. [/] Zmatek se projevuje nejen v tom, že řada dřívějších kritiků a propagátorů se úplně odmlčela a zvolila si jiné pole působnosti, a že na jejich místo nastoupili jiní třeba s úplně protichůdnými názory - kteří sice někdy dřívější závěry vyvracejí, jejichž názory nejsou však jindy tak přesvědčivé, aby autoři starší neměli právo obhajovat, co kdysi napsali. Tu by ovšem museli starší kritici přiznat i některé omyly a do toho se jim, jak je vidět, příliš nechce. Poukazuje na to též úvodní citát. Někteří autoři recenzí stavěli se přímo do pózy, že oni mají určitě pravdu, např. že oni jsou modernisté a ti ostatní jsou nenapravitelní tradicionalisté - staromilci, nekritičtí obdivovatelé toho, co se již dávno přežilo. Mnozí národopisci, kteří k tomuto vývoji měli co říci, zůstávali stranou. Jejich oficiálně málo známé závěry byly ovšem nezřídka také přeslechnuty. Často bylo totiž jejich hledisko nesprávně módně označováno jako "staromilské".
      Orientace v této názorové směsi není tedy snadná. Jak to vyjádřil Ladislav Leng, není snadná proto, že autoři recenzních příspěvků "videli`, nastolovali a riešili problémy poväčšine iba z hľadiska súčasného, prísne súčasného,4) bez patričného zreteľa na možnosti a potreby perspektívneho vývoja, v dôsledku čoho sa im nepodarilo vytvoriť dostatočne ucelenú, filozoficky fundovanú a pôvodnú teoretickú koncepciu".5) Za této situace nelze se pak divit i podobným pesimistickým soudům o kritice, jaký jsme citovali na počátku.
      V tomto diskusním příspěvku montážní povahy pokusím se rozebrat posudky a zprávy o programech

27

Strážnických slavností, a to od r. 1959 po současnost, tedy za posledních pět uplynulých ročníků. Jen vyjimečně se v tomto článku opírám o podobně zaměřenou literaturu starší. Využívám ovšem přirozeně i literatury jiného druhu, kterou nalezne čtenář v odkazech. Recenze a zprávy týkající se Strážnice jsou bohatým studijním materiálem. Také těm starším měla by se brzy věnovat pozornost.
      Zpráv o Strážnických slavnostech vychází každoročně velké množství.6) Zmínili jsme se již o jejich bohaté názorové paletě. Mají však i celkově odlišný ráz a různou úroveň. Některé pateticky a už otřele - nenově líčí strážnické nebe (někdy je už líčí v tom druhém slova smyslu), jak je všechno jen krásné: "Ej, Strážnica, frajárečka starodávná"..., "červnová vůně"... atd. Těchto "poetických" článků je nejvíc. Pro náš účel jsou však málo zajímavé. Možno o nich stručně říci ještě to, že vedle těch, které jsou psány méně dobře a dokonce i nedobře, nalezneme též několik zajímavě psaných článků. Další druh příspěvků je psán méně poeticky "propagačně - novinářsky". Obsahově je v nich v podstatě zdůrazňována aktualizace programu; vyzývají ještě k větší tvůrčí odvaze. Občas kritizují nedostatky, které vyvolává strážnická noc a víno, nebo si všímají šidících obchodníků atp. Zasvěcenější kritický pohled na program v nich však bývá málokdy. (I v tomto druhu článků ozývají se, i když v poněkud jiném smyslu, hlasy nadšené a některé až příliš nadšené.) Tato skupina článků bude nás přesto zčásti zajímat. Ale největší pozornost budeme věnovat příspěvkům, které se zabývají kritikou programu. Budeme si jich všímat přesto, že nejsou vždycky příjemné, že nejsou příjemné ani tehdy, jsou-li pravdivé. Ať už tak nebo tak, jsou téměř vždy nějak podnětné. Vážně se většinou nad věcí zamýšlejí. Chtějí pomoci. I například v loňských Kunových článcích necítím, jako řada lidí, s nimiž jsem o věci hovořil, snahu podrazit Strážnici, soubory a folklór, ale naopak pomoci programu i souborům. Tím neříkám, že souhlasím se všemi jeho názory a někdy až příliš sebejistými [/] uzávěry, které si místy navzájem i odporují. O tom však ještě na jiném místě tohoto příspěvku.
      Stěžejní otázkou článků o programech Strážnických, slavností je tvůrčí práce souborů. Okrajově jsme na ni narazili už v úvodu. Jeden proud kritik zněl asi v tomto smyslu: "Skončilo údobí muzeálního předvádění jakýchsi ustrnulých národopisných schémat a nastala éra skutečné tvořivosti našich souborů... Dnes ve Strážnici vedle pořadů s ukázkami tradičního folklóru... Zvlášť vynikají ony pořady, jež uvádějí novou tvorbu souborů. A o to také ve Strážnici jde... Je zapotřebí ještě více důkazů o tom, že folklór jako neodmyslitelná součást kulturního dědictví našich národů, teprve v socialistické společnosti došel svého ocenění a - co je zvlášť důležité - dalšího svého rozvoje?"7) Důraz na novou tvorbu kladla i Mladá fronta z 30. června 1959. Pochvalně tehdy komentuje např. zachycené texty písní s novou tematikou z vystoupení souborů. Např. "Však už máme málúčko a už požnem brzúčko to poslední políčko"... atd. v témže roce (v článku Nestačí jen opakovat staré) Mladá fronta z 9. října radí pro koncepci příští. Strážnice: "Tento ročník bude probíhat v roce oslav patnáctého výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou. A bude také spartakiáda. Co myslíte, neměla by právě v tomto ročníku zaznít daleko více jiná nota? Bojovná, hrdá a nebojácná - plná socialistického optimismu? Neměly by více zaznít jásavé tóny našeho dnešního života?" Brněnská Rovnost z 19. července 1960: "Strážnické slavnosti písní a tanců se letos vyznačovaly větším úsilím souborů obohatit písňovou a taneční tvorbu o díla, která by zobrazovala život v naši socialistické společnosti." Bratislavský Ľúd ze 4. července 1961: "Radostným a sviežim dojmom zapôsobila tanečná scénka "Dojičky", ktorú predviedol súbor Osvetovej besedy z Jihlavy a iné. A najmä tieto vystúpenia sú radostnou skutočnosťou. Ukazujú, že sa nám netreba stále len obzerať dozadu a hľadať cenné iba v pokladnici z minulosti. I dnešok je plodný a plodný viac ako akákoľvek minulosť. I dnešok má svoje čisto ľudové umenie, ktoré

28

hovorí o tom, ako ľud žije, tvorí a sa veselí v slobode pri jasných perspektívach."8)
      V téže době objevily se však i názory stavějící se skepticky k nové tvorbě souborů. Tyto pohledy všímaly si jak obsahu, tak i formy, a neunikal jim vztah mezi oběma těmito složkami. Např. v r. 1959 bylo napsáno: "Strážnice je velká a silná tím, co je na ní opravdu lidového, folklórního, a ne tím, co je v ní umělého, preparovaného, třeba v dobré, ale málo oprávněné snaze nehistoricky, neorganicky starý tradiční folklór aktualizovat. Dobře to cítí i obecenstvo, které např. bouřilo nadšením, když vystoupili hudci z Těrchové9) se svými drsnými, rustikálními zpěvy a odzemkem, a které rázem ochladlo, když hned po nich přišel mělnicky soubor s pečlivým, ale přece jen příliš stylizovaným a chladným tancem o vrkoče." (Kultura, Praha, 2. července.).
      Autor těchto slov, Vladislav Stanovský, vyjádřil ovšem podobný názor již v r. 1957: "Folklór v podání souborů má obvykle. vyšší uměleckou úroveň (řečeno přesněji vyšší technickou úroveň - pozn. D. H.), písně a tance jsou zbaveny všech náhodností a chyb, s kterými se často setkáváme u opravdových lidových tanečníků, zpěváků a muzikantů. Avšak kultivovaný projev souborů ztratil cosi z onoho bezprostředního půvabu autentického lidového projevu. Je nějak příliš narežírovaný, málo individuální." (Kultura, Praha, 4. července.) A v roce 1958 Stanovský psal: "V minulých letech stál... strážnický program na výstupech souborů lidové tvořivosti, tvořivosti ponejvíce závodních souborů, které tradiční folklór většinou upravovaly do jakýchsi estrádních pásem a někdy se pokoušely v duchu teorii a novém socialistickém folklóru vytvářet něco nového, co by plně odpovídalo naší dnešní skutečnosti. A jen jaksi na okraji, spíš pro folkloristické labužníky, vystupovali v tzv. Klenotnici autentičtí lidoví zpěváci, muzikanti a tanečníci nebo členové souborů, kteří tradiční folklór spíše rekonstruovali než upravovali, stylizovali. A letos Klenotnice Strážnici docela ovládla... Je to jistě příznak doby, ta změna v pojetí Strážnice. Vyplynula z ní zcela logicky [/] a spontánně. A bylo by možná dost lákavé vyvozovat z toho i závěry o krizi souborů lidové tvořivosti, o nemožnosti oživovat a aktualizovat tradiční folklór v souborech a žádat od strážnického festivalu, aby se změnil docela v jakési svérázné živé muzeum lidového umění, v jakýsi písňový a taneční skansen. Avšak tyto závěry by dnes byly příliš ukvapené, apriorní... Není ovšem vyloučeno, že letošní Strážnici bude ledacos vytykáno. Zejména, že se soubory snažily daleko méně než v letech minulých folklórními prostředky vyjadřovat novou skutečnost. Ale tato kritika by mířila na špatnou adresu. Je totiž třeba dobře uvážit, do jaké míry mohou vůbec soubory lidových písní a tanců prostředky, které mají k dispozici, tedy prostředky folklórními, reagovat na socialistický život našeho století. A je třeba se zeptat, zda nechceme od folkloristických souborů, aby zaplnily mezeru po zaniklých revolučních agitačních skupinách, které jsme měli za první republiky a v prvních letech po roce 1945..., zda nechceme, aby suplovaly svými točenými, sousedskými, verbuňky a dožínkami, třebas i aktualizovanými, moderní socialistickou tvorbu éry sputniků a atomové energie" (Kultura, Praha, 2. července). Týž autor v roce 1960 opět ve stejném smyslu pochybuje nad tím, zda je možné vyjadřovat současný život "jen a jen v krojích a s valaškami... Je jistě v pořádku, když se naše soubory pokoušejí hledat v tradičním folklóru prostředky, kterými by mohly promlouvat k nové skutečnosti. Ale to je něco docela jiného, než horkou jehlou přešívat starý folklór podle aktuálnějšího střihu... Lid například nikdy neprovozoval takové polopatistické balety o vilných drábech a verbířích, kterým pak dal na pamětnou za zpěvu českého překladu německé písně o Florianu Geyerovi." ... Bude-li "Strážnice... festivalem našeho hudebního a tanečního folklóru, bude zasvěcena krásnému, pokrokovému, inspirujícímu odkazu naši minulosti. A to není málo" (Kultura, Praha, 21. července).
      Můžeme přeskočit shodné stanovisko tohoto autora i v dalších letech a uvedeme už jen úvahu z roku 1963.

29

"Když nahlédneme do programu letošní Strážnice, dočteme se, že Strážnice se snaží o spojení nepřeberného bohatství lidové kultury s novou tvorbou, navazující na současné problémy ze života socialistické společnosti... " Když se však zamyslíme nad všemi pěti amatérskými pořady letošní Strážnice, poznáme, že slova citovaná z programového prohlášení jsou řečena do větru. Je to spíš zbožné, ale marné přání než reálný požadavek. v letošní Strážnici aby člověk novou tvorbu hledal s lucernou... Letošní Strážnice varuje... Varuje před přeceňováním folklóru, před přeceňováním jeho nosnosti v kontextu současného umění... Varuje před přeceňováním amatérských souborů lidových písní a tanců, jejich úlohy ve vývoji našeho současného umění. A hlavně varuje před oním teoreticky nepodloženým nemarxistickým, třebas politicky líbivým sněním o rozvíjení folklóru v jakési nové, socialistické umění, které by cimbálem hovořilo o brigádách socialistické práce a sedláckou by vyjadřovalo pocity mladých lidí narozených sice pod hrozbou atomové bomby, ale vyrůstajících s velkolepými perspektivami dobytí kosmu" (Taneční listy, 1961, str. 97 n).
      V podobném smyslu psali ovšem současně s V. Stanovským také jiní autoři: Při navazování na folklór "ide o problém značne složitý, pritom však velmi závažný, kde možno často narobiť viac škôd ako užitku. Jedno sa tu však prejavilo úplne otvorene: že umelecká hodnota novej tvorby je priamo závislá od profesionálnej úrovne jej autorov a že v susedstve vykrištalizovaného bohatstva tradičného folklóru akýkoľvek menej vydarený pokus o úpravy, štylizáciu či o novú tvorbu sa mine účinkom, i keby bol dobre myslený, a i keby si bral za východiska i tú najaktuálnějšiu tematiku. Podstata neúspechu tkvie v tom, že súbory samé, aj ídeowe vyspelé; nevedia si rady s libretom, s technikou a réžiou nových těm, ktoré sa temer výlučne spracúvajú choreograficky, herecky, či pantomimicky... Pretože ide a tvorbu novú, umelú, treba k nej už skutečne umelecké cítenie a invenciu, v neposlednom rade i odborné školenie. Aj tu už nemôžu stačit amatérske znalosti, tu sa už nemožno [/] spoliehať na spontánnosť súborov: treba si uvedomiť, že nová tvorba bude mať len vtedy úplný politický a spoločenský dosah, ak bude presvedčivá - čo nemožno inak len vysokou umeleckou úrovňou... Okrem toho bysme si mali tiež uvedomiť, že pokrokovosť a ideovosť nespočíva len v aktuálnej tematike, a vo veľkých koncepciach".10) "Tradičné folklórne prejavy budú mať vždy svoj umelecký aj revolučný zmysel a odkaz. Treba ich však chápat v historických súvislostiach. To neznamená konzervovať a ukazovať ich v ustrnutej forme, ale rozhodne tiež nie bezducho aplikovať na našu prítomnosť. Sme presvedčení, že revolučný odkaz a pokrokové myšlienky tradičného folklóru vyniknú skôr bez nevhodnej aktualizácie" (I. Mačák, Slovenská hudba 1960, str. 458.) "Ukázalo sa, že ... súbory, ktoré sa špecializujú na tradičnú folklórnu tvorbu, môžu sa aktuálnějšie zapájať do zvýrazňovania súčasných snáh."11)
      Také při jiných příležitostech byly vyslovovány podobné myšlenky: "Ukazuje sa, že ustálenými štylovými a žánrovými, prostriedkami, ktoré si súbory vytvorili, nemožno súčasný námet úspešne stvárniť... Stagnáciu štátnych súborov ľudových piesní a tancov nezapričiňuje teda samotny folklór, ale spôsob jeho spracowania."12) "Jednostranné zotrvávanie na tradičných, pohodlných formách a spôsoboch štylizácie folklóru nie je v dôsledku ničím iným ako jeho vulgarizáciou."13)
      Velmi podrobnou analýzu celkové situace podal nedávno Ladislav Leng. O problematice, kterou jsme nadhodili několika citáty, píše: "Na oblasť amatérského umenia sa v plnej miere vzťahuje aj požiadavka súčasnosti a ideovosti. Ale azda na žiadnom inom úseku sa neproklamovala a niekedy aj neprevádzala tak vulgárne ako v žánrových vrstvách folklórnych. Na jednej strane sa tvrdilo, že tradičný folklór je umením feudálnym a že teda nemá súčasnému socialistickému človeku čo povedať, na druhej strane sa vyskytovali pokusy včleniť symboly socializmu do vyhranených folklórnych foriem... Po vyslovení základnych a správných úloh programu kultúrnej revolúcie na XI. sjazde KSČ a najmä

30

pri rozpracúvaní týchto úloh a prenášaní do hnutia amatérskej umeleckej tvorivosti dochádzalo k nesprávnemu výkladu ideovosti a súčasnosti umeleckých skladieb. Umeleckým druhom, ktoré nepřinášali tendenčne novú tematiku, bol popieraný charakter ideove vhodných, progresívnych a súčasných skladieb" (ibidem str. 178 n.) "Začalo se" postupně dokazovat, že... v amatérských souborech se rozvinul folklór nový, socialistický, s novou socialistickou tematikou, opravdu nové socialistické umění. Bylo to velmi sugestivní, radostné a - naivní. Anežka Gorlová začala skládat lidové písně podle starého folklóru, Hradišťan za svou novou tvorbu dostal dokonce státní cenu. A pak přišlo rozčarování. Ukázalo se, že do folklórní formy nelze libovolně nalévat nový obsah, ukázalo se, že amatérské soubory nestačí na úkoly, které se jim ukládají, ukázalo se, že ani profesionální tělesa většinou nevědí kudy kam... Čím méně se folklór rozvíjí a předělává, tím se méně pokazí"14)... "Hodnota folklóru utrpela vulgár nymi imitáciami autentických prameňov, neinvenčnými štylizáciami, šablónovitými úpravami a nedostatočně tvorivým spôsobom umeleckého stvárňovania, čomu spoločného menovateľa treba vidieť v diletantizme, ktorému nechýba iba umelecká invencia, ale aj odborná znalosť a remeslná technika15)... Väčšina prepisov a úprav predstavuje nevydarené imitácie autentického folklóru, na druhej strane úpravy náročnejšie prekomponované strácajú štylovú podmanivosť a s ňou spätú umeleckú potenciu, pričom strácajú charakter nenáročných žánrov a nesplňajú ani požiadavky náročných žánrov" (L. Leng, ibidem; str. 172).
      Při hledání cest bylo ovšem provedeno nemálo experimentů. Bylo dobré, že byly provedeny. Bylo nutné a je nutné experimentovat. Často však nebylo lehké experi menty správně ohodnotit a nebude to lehké ani do budoucna. (To je úděl každé kritiky současných projevů. Přecení se malé zjevy a nedocení se zjevy velké. Historie nás o této skutečnosti poučuje dostatečně. A mýlili se i velcí kritikové.) Vzpomínám na jedem takový experiment, který provedl Zdeněk Kašpar se svou muzikou [/] v r. 1959. Porota si tehdy plně neuvědomila, že šlo jeno upřímnou snahu; o nic víc. Byla si vědoma, že "vzniknuté dielo" malo, "vzhľadom na skladobnú techniku, štýl resp. maniéry a vôbec výrazové prostriedky bližšie k hudbe umelej ako folklórnej" a že se tak stalo "žánrovou vrstvou umelej hudby.16) Oč dále je muzika Jasénky se svým uměním, hraje-li tak, jak to odpovídá celkové úrovni jejich hráčů (úrovni technické i odborné)! Porota, v níž nakonec převládl názor o "soudobé prokompono vanosti" se tehdy značně mýlila.
      Proti V. Stanovskému z roku 1959, a tím i oproti jiným podobně soudícím autorům, napsal však tehdy ostrou repliku Dušan Havlíček. Operuje v ní zvláště pojmem "staromilské teorie" a vytýká Stanovskému, že přezíravě komentoval ze Strážnice právě to, co je na slavnostech nejprogresívnější.17) Dušan Havlíček psal: "Strážnice nikdy nebude muzeální rezervaci, ,skansenovského' typu, jak to žádá V. Stanovský.18) Bude vždy průsečíkem zápasu našeho mládí o nové, žánrové a stylově vyhraněné umění souborů lidových písní a tanců, kam se budou jejich členové chodit i učit a studovat - ale to vše proto, aby tím spíše dospěli k nové současné tvorbě v tomto žánru".
      Se Stanovským polemizovala o rok později také vědecká pracovnice ČSAV v Praze Hana Laudová (srov. Lidová tvořivost 1960, str. 282). Způsob tvorby souborů se Stanovského hledisku v masovém měřítku již vymyká. Laudová považuje za tězké hodnotit současné umělecké projevy. Nelze je vyřídit soudem o neorganickém pře šívání starého folklóru podle aktuálního střihu.
      Situaci našich souborů bylo by "třeba důkladně prostudovat, pečlivě zjistit, proč je taková a střízlivě zvážit; jaká by mohla a měla, být. Budou-li se místo toho lidé, kteří toto mají, tak říkajíc, v popisu práce, nadále ujišťovat, že je všechno v pořádku a že je třeba jenom ještě více a dále pokračovat ve vyjetých kolejích, nebudou za pár let se Strážnicí žádné starosti. Nebude tam mít kdo vystupovat a obecenstvo tam také nebude." Opět citujeme slova V. Stanovského a sice z roku 1963 (Taneční listy, str. 98).

31

Otázku složení souborů nakousl již w roce 1955 Jiří Plachetka v Rudém právu. Tehdy v souvislosti se Strážnickými slavnostmi napsal: "Na Strážnici nebylo vesnických souborů. Ta, co se na strážnických pódiích odehrává, je nadřené vystoupení městských souborů závodních klubů. Chybí tu klenotnice, v níž by vystupovali vesničané, kteří tvoří během svého vystoupení."19) O rok později nesouhlasí s tímto názorem Miloš Novotný. Vytýká Plachetkovi, že prý popletl členům souborů hlavy. "Nic nezastaví zdravý rozvoj umění lidu, který se dnes může opřít o několik usnesení"... M. Novotný vytýká v témže článku podobré stanovisko i Kultuře - Stanovskému - kde prý autor nesprávně navázal na Plachetku.20) Stanovský však psal podobně i v roce 1957: "Obnovovatelé folklóru nejsou většinou lidé z vesnic, kde folklór vznikal, ale hlavně soubory závodních klubů a městská inteligence (Kultura, 4. července). A Stanovský neústupně setrval na svém stanovisku i v minulém roce (1963): "Hlavním nositelem folklóru se" v jisté době "staly soubory. Nikoho tehdy nenapadlo, aby se nad tím důkladně zamyslel, nikoho nenapadlo, že tento jev je dosti kuriózní, že folklór se z vesnice, kde byl neoddělitelně spjat s každodenním životem vesnického kolektivu, přestěhoval do závodních klubů,21) do škol, do osvětových besed, do rozhlasových studií, že se stal ušlechtilou, nadšenou,22) ale nezávaznou kratochvílí studentů a dělníků, maskovaných lidovým oděvem, nikoho neanapadlo, že je přece jen povážlivé, když si někdo založí slováckou cimbálovou muziku v Dolních Ředících u Pardubic a valašsky soubor v Řevnicích u Prahy."
      Vyrostla mnoho souborů, mnoho muzik, mnoho tanečních kolektivů, které se snažily navazovat na folklór. Mnohé se však omezily jen na šablonovité aranžmá, které brzy neuměly dále rozvíjet; začaly se opakovat. To jistě byl velmi podstatný důvod k tomu, že začali lidé postupně odpadávat. Zákonitě s tím je to totiž přestávalo bavit. Tím horší bylo, když jeden soubor po druhém začal kopírovat i repertoár. Nastávala tíha [/] folklóru. Šlo často jen o pozlátko, o nadřený program, který jako celek nemusel sice působit zrovna špatně, při němž však lidé, kteří "čísla" předváděli, často mnoha necítili, anebo nějaký cit pouze předstírali. Jaký rozdíl proti lidovým interpretům! "Pro ilustraci: Hradišťan a Strážničané velmi pěkně stylizují ve svych pořadech kopaničářské písně a tance. A přece vystoupení autentických kopaničářů ze Starého Hrozenkova bylo daleko lepší, sugestivnější, třebas hráli poněkud falešně a choreografii neměli vůbec žádnou. Byl to totiž kus jejich života."23)
      V jisté době mohli jsme se však setkat s jinými názory, které byly sakrifikovány mnohými pracovníky Ústředních domů lidové tvořivosti a odtud dále. Neupravený folklór, folklór bez aranžmá, začal se nekompromisně podceňovat. Nesprávně. Přecenila se technická stránka, a co je nejhorší, začalo se tu postupovat podle nejběžnějších norem. Neuvědomili jsme si, že některá estetické prvky, jdoucí proti obecným tendencím umělé kultury, mohou se stát natolik nosné, že mohou něco přinést i pro umělou kulturu. Přitom městské soubory jezdily čerpat do vesnic. (Nepatrná část městského folklóru, který navíc jen málo případech mohl být uměleckým příkladem, je nemohla uživit.) Z vesnic si braly a vnějšími prostředky začaly postupně více pronikat. Braly ovšem velmi často jen povrch. Nebylo snadné vzít i kus srdce.
      Zároveň v té době probíhal na naší vesnici rozsáhlý přerod hospodářský, politický, společenský i kulturní. Víme všichni, že to na vesnici bylo velmi složité. Lidi nebylo tehdy snadné získat nejen do družstva, ale ani pro nějaké vystupování. To v té době jen podporuje rozvoj městských souborů, které ukázaly, že jde dělat i bez lidí z vesnice, že je možné dělat dokonce novou tvorbu se socialistickým obsahem. A tuto tvorbu jsme chtěli vyvolat i na naší vesnici. Chtěli jsme tehdy, aby se nám lid nadšeně rozezpíval o JZD. v době, kdy nálada byla právě opačná.24) Mohu dnes uvést slova jednoho znamenitého zpěváka a tanečníka: "Co bych já chodiu

32

zpívat. Mně sa chce spěš puakat." - Později pochopil, stal se nadšeným propagátorem JZD a má velký vliv na lidi. Takový byl život.
      Značné změny, k nimž docházelo na vesnici již dříve, ved1y postupně k zanikání starého způsobu života. Mizel jeden svět a rodil se druhý. Život se stával barevnějším, složitějším. v souvislosti s vyšším vzděláním začal se vesničan také odlišně kulturně vyžívat než jak tomu bylo dříve a přistupoval jinak i k tradiční folklórní tvorbě. Dochází tu k výměně např. hudebních a tanečních žánrových druhů. "Pokial ide o hudbu funkčně spätú s tanečnou kultúrou najširších vrstiev spoločenských más, tu dochádza k zmenám a výmene žánrových druhov najlahšie. Prevážnú časť konzumentov tejto oblasti tvorí mladá generácija, nezaťažená tradíciou, ale zároveň aj umelecky menej skúsená a menej vzdelaná. Pociťujúc potrebu spoločenského tanca a zábavy ... je ochotná osvojiť si ten žánrový druh, ktorý je najvhodnějším rytmickometrickým nositeľom figúr módneho pohybového stereotypu. Sklon týchto konzumentov k negácii všetkého zdanlivo prekonaného je rovnako nebezpečný tak pre folklór a dychovú hudbu, ako aj pre súčasné obľúbené a vládnúce žánrové vrstvy tanečnej hudby ... Vidiek ... sa o niekoľko desaťročí vo vývoji oneskoroval, no v súčasnom období vyspelej a čo do kvantity bohatej zdeľovacej techniky sa ticha rozdiely, ale zároveň aj jednoznačná prevaha toho-ktorého žánrového druhu, zmenšujú (L. Leng. ibidem, str. 168 n).
      Někteří ze starší generace na venkově jsou si ovšem již delší dobu dobře vědomi, že s celkovou změnou životního stylu odplývá také mnoho cenného. Někteří jsou si dokonce velmi dobře vědomi krásy a bohatosti tradičního umění. v roce 1963 mne dělník (vzdělání, - měštanská škola, narozen ve Velké nad Veličkou) vyzývá, aby se na Horňácku - v živé národopisné oblasti - sešla pracovní porada a něco se dělalo s tím, aby stará kultura beze zbytku nemizela a nezmizela: "Nedívám se na lidovou kulturu očima staromilce ani konzervativce. Je však mým přáním, aby se pokračovalo. Ovšem [/] jinak než dosud. A to je to, oč mi jde. Vždyť jak dnes není možné psát noviny staročeštinou, tak není možné stát na místě ani v kultuře. Vývoj lidového myšlení i kultury postupuje článkovitě jako řetěz. - Byla kultura našich předků tak špatná, že by se v ní dnes nemohlo pokračovat? Je nutné moudře navázat - s mravním fundamentem, ladně napojit na minulost, žádné zbrklosti, aby stvořené při první koupeli nezemřelo. Až v létě přijedeš do Velké, zajdeme spolu hore k Háju. Budeme pozorovat západ slunce. Uvidíme Palavské vrchy Mikulovsko a vrátíme se až hodně do minula. Třeba k roku 1245, k porážce krále Přemysla Otakara II. Listujme v mysli dál. Povznesme se hodně vysoko. Tak, abychom viděli to jakési tajemno Horňácka - Vojšice, Žauostiny, Bojišťa... Po tomto pohledu se i ty zadumáš do sebe. Pomalu půjdeme domů. Klid. Jakmile ale uhodí zvon na věži, cosi tě chytí u srdce. Smekneš, a byl-li jsi na pochybách, pak klekneš a budeš mrtvé žádat o odpuštění. Vždyť to byli jejich žauosti a bojišta. A pamatovali už dávno na nás, aby nám zanechali to nejkrásnější co měli, čím oplývalo jejich srdce a duše. A co my? Stát nebo pokračovat? Nebo pokračovat v hnilobě a zavolat nějaký soubor, abychom mu ve své lenosti dali vydělat? Vzpamatujme se a třeba pomalu pokračujme v činnosti, aby náplň života byla radostná a aby se v budoucnu naše pokolení mohlo směle ohlédnout po naší práci. Tak jako my se rádi ohlížíme a radujeme se a děkujeme za to kulturní dědictví."25)
      Bylo by ovšem chybou; kdybychom diskutovanou novou tvorbu, navazující na tradiční folklór, omezovali pouze na soubory. Bylo by přímo nesmyslné domnívat se, že v oblastech s živými tradicemi se neobjeví nové písně. Ale nelze zapomínat, že část nové tvorby byla i na venkově uměle vyvolána v souvislosti s hnutím LUT. U nás se touto tematikou zabývala naposled Soňa Burlasová.26) Přesvědčivě ukázala, že vedle tvorby prostých lidí (v níž se zcela zákonitě neobjevil ve všech případech jen obsah podporující socialiamus), je tu ve značném procentu zastoupena především tvorba místních intelektuálů -

33

zvláště učitelů: "Nová tvorba sa vyžadovala najmä pri príležitosti súťaží a prehliadok LUT. Považovalo sa za nedostatok, ak súbor nemal v programe pripravenom na prehliadku aj novú tvorbu, nové piesne, ktoré by hovorily o dnešnom človeku, o jeho budovateľskom úsilí, piesne, ktoré (by) presviedčaly dnešného rolníka o výhodách kolektívneho hospodárenia ... Treba podchytiť každý, zo začiatku aj nesmelý a umelecky slabý pokus ľudového umelca o vytvorenie novej piesne" (S. Burlasová, ibidem, str. 9). Nejdůležitější funkce těchto výtvorů byla agitační. Jde o aktuální útvary, říká Burlasová, které s pominutím podmínek ztrácejí živnou půdu a buď podlehnou časem transformaci, anebo dojde v budoucnu k eliminování této části tvorby (Ibidem, str. 65).
      Soňa Burlasová nepovažuje při hodnocení nově vznikající tvorby za směrodatnou příslušnost autora k různým sociálním vrstvám a stačí prý jen to, když ve své tvorbě navazuje autor na styl lidové písně. (Ibidem, str. 5 ad. a str. 64 n.) Je tu však jeden vážný rozpor. Nový, kvalitativně jiný člověk tvoří stejnými prostředky jako člověk minulosti.27) Tento rozpor bychom si dobře uvědomili tehdy, kdyby např. současný profesionální básník nebo hudebník napodoboval bezduše poezii či hudbu minulých století.28) Známe-li tento vztah tvůrce napodo bujícího styl tradiční lidové písně, k svému výtvoru a připočítáme-li k tomu náš vztah k tvůrci a jeho výtvoru, nutně se nám při estetickém vnímání musí objevit tvůrce a jeho výtvor jako dva protilehlé póly. To je, podle mého názoru, jeden z vážných důvodů, proč současnou tvorbu prostých lidí (pro něž je v určitých prostředích repertoár folklórního žánrového druhu ještě základním) vnímáme zcela jinak než podobnou tvorbu intelektuálů. Od nich zcela přirozeně požadujeme jiný tvůrčí přístup. Se stupňovaným vzděláním v určitých zeměpisných oblastech a v určitých generacích narůstá tento rozpor také v širších lidových vrstvách. O důležitosti prostředí, v němž nová tvorba (nevybočující vcelku po formální stránce z žánrové vrstvy29) autentického folklóru) vzniká, poučují nás zřetelně i tyto závěry: "Pri základnom hudobnofolkloristickom výzkume, ktorý [/] sa uskutočňuje v rozličných častiach Slovenska, stretli sme sa i s novou tvorbou na námety družstevného života. v najväčšom množstve sa však vyskytovala práve na východnom Slovensku. Táto časť republiky je "hospodársky pomerně nejzaostalejšia... Čím menšia je zaangažovanost obyvateľstva na industrializácii a čím väčší je podiel naturálneho hospodárstva, tym lepšie sú podmienky pre existenciu, prípadne dožívanie tradičnej ľudovej kultúry" (S. Burlasová, ibidem, str. 6)
      Otázka procesu folklorizace,30) k níž tato tematika vede, vymyká se již obsahu našeho článku a nebudeme se jí zabývat. Snad se nám však podařilo alespoň naznačit, že novou tvorbu nelze hodnotit nějakými jednostrannými hledisky, ani jen pozitivně nebo negativně a že je ji třeba studovat. Vrátíme se opět k otázkám, které pálí a bolí Strážnici. Podrobněji se teď budeme zabývat zvláště názory výrazného loňského kritika strážnických slavností Milana Kuny. (Jeho dva příspěvky jsme již citovali).
      Milan Kuna např. říká, že soubory, které se úzkostlivě drží folklóru, se rozpadají. Dostávají se prý do stále hlubšího rozporu se společenským děním. Myslím však, že toto konstatování není ve všech prostředích pravdivé. Uvádí-li Kuna v témže článku, že zaujal můj nebo Križův projev, neděláme nic jiného, než že se snažíme zpívat lidové písně svého kraje (popřípadě, že se snažíme tancovat) tak, jak jsme se to kdysi v kraji naučili. Nejenže to tedy neděláme bez určité znalosti, ale především to nechceme dělat bez prožitku, jehož prvním předpokladem je niterný poměr k tomu, co děláme. v tom je, myslím, základ každého tvůrčího přístupu v reprodukčním umění. Mnozí jednotlivci a někde i celé soubory se tu však dostaly do situace, kdy něco pouze módně předstíraly. Řada ze souborů navazujících na folklór se rozpadla právě pro tento krátkodechý vztah k folklóru. Nic hrozného se však nestalo a nic se dokonce nestane ani tehdy, odejdou-li i další, kteří nenalezli k folklórním žánrům hluboký citový vztah. (Těm, kteří však k folklóru dobrý vztah nalezli, neznechucujme jim ho neúměrným opakováním stejného repertoáru.

34

I na jevišti, i v rozhlase, i v televizi. Ani zdaleka jsme doposud neobjevili ve folklóru celou šíři, hloubku. i celou krásu.) Nezpívejme, nehrajme a netančeme na obdiv obecenstvu bez přesvědčení, že děláme dobrou věc. Najdou-li si někteří jiný druh kulturního vyžití, k němuž budou pociťovat opravdový vztah, bude to pro folklór lepší. Jen ať jejich vztah není zase jednostranný. Zaměření pouze na jeden žánrový druh a nechápání žánrů jiných, nebo úplná antipatie k některému z nich, jsou znakem příliš úzkého zaměření, ba řekl bych dokonce, že i malého vzdělání.31)
      Milan Kuna si však odporuje i s tezí, že jen ty kolektivy, jež se už probojovaly k dokonalému a osobitému jevištnímu zpracování lidového projevu a včas se přiklonily též k jiným technikám, si uchovávají živý kontakt s dobou a veřejností. Odporuje si zejména tím, že vyzvedává jako nejlepší pořad Strážnice 1963 pořad Lid a krása, připravený Zdenkou Jelínkovou z Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně. Kuna sám píše, že pořad nezaujal nějakou atraktivní nebo velkolepou jevištní podívanou, ale skromností, projevem, který nic nepředstírá, ktery naopak odhaluje skutečnou krásu lido vého umění A Kuna také píše, že zklamaly soubory, jako Hradišťan, Soubor kpt. Jaroše z Mělníka a dokonce i SĽUK. A ty přece patří k souborům, které se včas probojovaly... atd. (Tvorbu Hradišťana uvádí ovšem Kuna jako příklad tradicionálního přístupu k folklóru.32) Zůstávají tu však ještě dva další jmenované soubory.) A hned na to Kuna píše, že v pořadu Zbojnickým chodníčkem zaujala např. muzika Slávka Volavého. Jak ji známe, je to však muzika hodně tradiční, hodně navazuje na umění starých hudců, i když přirozeně stojí zvláště lidmi, kteří tuto hudbu produkují a jejich přístupem k této hudbě, na zcela jiné základně.33)
      Nesprávně Milan Kuna přistupuje též k otázce životnosti folklóru. Tato životnost se rozhodně neprojevuje v současné krizi některých souborů. s životností folklóru nelze rovněž zaměňovat jistou historickou uzavřenost některých folklórních žánrů a podobně i otázku mechanické tvorby podle žánrové vrstvy autentického folklóru. [/] Také tezi o folklóru jako výhradně minulostní záležitosti (která v tomto znění není ovšem zcela pravdivá, není pravdivá použitim slova výhradně) nesprávně Kuna slučuje s otázkou životnosti folklóru. "Folklór má svoje tísícročné dejiny. Velmi dôležity je ten fakt, že sa folklór vyvijal organicky, postupne, v súlade s estetickým cítením a vedomím prevažnej väčšiny spoločnosti, v súlade so životom a že sa na jeho zdokonaľovaní a uchovávaní podielali najširšie spoločenské vrstvy, ktoré si pre seba vytvorili umenie zrozumiteľné a funkčne účelné. v tomto treba vidiet zdroj jeho umeleckej pôsobnosti, rozmanitosti a neprekonateľnej životnosti"... (L. Leng, ibidem, str. 168). Celkom sa "zabúdalo, že aj mnohé folklórne prejavy sú nositeľmi objektívnej krásy"34).
      Budeme-li životnost folklóru chápat takto a budeme-li navíc rozlišovat ještě dvě formy existence folklóru, jak to razí západoněmecky hudební vědec W. Wiora35) a dnes i řada dalších autorů, pak přijdeme k závěru, že tuto otázku není třeba řešit nějakou anketou. I když M. Kuna je skeptický k výsledku podobné akce,36) při níž by se sečetly hlasy pro a proti, ani prorocká slova těch, kteří jsou v umění v čele - vládnou vytříbeným vkusem a kritickou prozíravostí - ji nemohou zcela vyřešit. Lze na ni postupně odpovídat jen opravdovým studiem. Jestliže se na folklór budeme dívat těmito hledisky, nemůže se nám pak objevit jako protiklad k soudobému technickému pokroku.37) Kdybychom postupovali podle tohoto zúženého hlediska důsledně, pak bychom asi byli nuceni považovat za současnou kulturu pouze to, co vzniklo dnes nebo nanejvýš včera. Je to jistě zřetel absurdní a směšný. Ovšem v oblasti folklóru byl ještě nedávno oficiálně ražen. Teoreticky se takový postoj zdůvodňoval např. i tezí, že folklór obráží historické skutečnosti. Vulgární chápání této jinak správné teze vedlo k nepochopení folklóru jako uměleckého odrazu. Ve folklóru, který je převážně (ne však výhradně) dědictvím minulosti, nelze přece hledat popis konkrétních, aktuálních událostí. Folklór není kronika.
      Považuji za málo správnou i Kunovu formulaci, že folklór sehrál kolem padesátých let dvojakou úlohu.

35

Souhlasil bych spíše s formulací, že s folklórem byla tato dvojaká úloha neprozíravě sehrána. I tíhu folklóru zavinili určití lidé a nikoli folklór samotný. Dále není jasné, co M. Kuna považuje za konzervativní stránku ve vývoji dvojaké úlohy folklóru. Snad to, že se neustále prosazovala jen a jen nová tematika? Velmi hrubé vulgarizace dopouští se Kuna také svým závěrem, že estetické normy se koncem minulého století formovaly pouze na lidové písni, lidovém tanci a lidových výšivkách. Zmatená je také teze o obrodné funkci autentickým folklórem.
      M. Kuna má ovšem plnou pravdu v tom, že jen folklór nemůže být v druhé polovině dvacátého století samospasitelný: "Folklór se může uplatnit pouze v takovém poměru k ostatním druhům umění, který odpovídá současné chvíli jako kulturně sociologický fakt a nikoli jen jako projev přání některých činitelů nebo institucí." v tom je s Kunou možno plně souhlasit. A líbí se mi od Kuny též závěr: skoncovat v programech s přehnaným patosem zvláště v průvodním slově. Je třeba už říkat s Janáčkem, že pohádkám o lidové písni je konec, že není správné přeceňovat, ani podceňovat, ale poznat. Nic dnes již nepomohou vlastenecké řeči, čím bylo lidové umění, ani obecné řeči o tom, že lidové umění je součástí našeho kulturního dědictví, byť by to i byla sebevětší pravda. Stačí, abychom tyto věty řekli na nevhodném místě a znějí jako nejobyčejnější fráze. Ba nejsou pravdivé ani formulace, že "naše socialistická společnost na rozdíl od kapitalistické si váží všech cenných plodů umělecké tvořivosti minulých generací - krásných lidových písní" ... (z citovaného článku S. Havlíčka). Bylo by třeba soudit případ od případu. I v kapitalistických zemích je. mnoha lidí, kteří si váží všech plodů minulých generací, tedy i folklóru.38)
      Ve svých článcích o Strážnici 1963 nadhodil M. Kuna ještě i závažnou otázku koncepce Strážnických slavností. Nepovažuji však jeho názory za zcela správné. Jsem toho mínění, že Strážnice by měla začít více pracovat zejména s vesnickými soubory. Ovšem tam, kde to jde, tj. přede vším v oblastech s živými tradicemi autentického folklóru. Ale skutečně pracovat. Ukázali jsme si, že pro řadu městských souborů to byla móda. Pro mnohé vesničany je to však dosud kus jejich života a správným usměrněním, bez nějakých velkých a překotných hnutí, se folklór může stát součástí života i pro příští generace. Bylo by ovšem třeba jiného oficiálního tónu.39) Dnes je naše vesnice společensky již značně konzolidovaná. Je možno a je na čase začít zde více s kulturou pracovat. A právě tam, kde jsou k tomu předpoklady, tam by si Strážnice měla vytvořit široký základ.
      Bylo by však rozhodně nesprávné zamlčovat ve Strážnici žánrové vrstvy, které na autenticky folklór navazují: stylizované, imitované i prokomponované. Pódmínkou, aby se mohly všechny tyto útvary ve Strážnici objevit, měla by být jen uměleckost jednotlivých vystoupení. Široký rejstřík Strážnice měl by být důležitým rysem určujícím koncepci.40) Nebylo by správné nadřazovat jen podle zdání nutnosti jednu žánrovou vrstvu nad druhou. A bylo by třeba každé z nich dát tolik místa v programu, kolik snese a kolik si zaslouží.41) Bylo by také, myslím, dobré žánrově typizovat jednotlivé programy ve Strážnici. Vedle pořadů autentického folklóru, vydělme jasně pořady útvarů stylizovaných, imitovaných a prokomponovaných.42) Tak budeme moci obecenstvu i dobře poradit, aby se nehnalo za ubíjející podívanou na všechny strážnické programy. Vždyť, jde-li kdo na dva filmy denně, také ho to vždycky nebaví.43) A tím se nám podaří říci jasněji též to, co je a co bude ve Strážnici k vidění a návštěvník nebude, moci tak lehce odjíždět s pocitem zklamání. Tím totiž bude obecná koncepce Strážnice určena na několik let. Rozhodně by do Strážnice neměli však jezdit lidé, kteří nejsou na folklór zvědaví. Strážnice je folkloristickým festivalem a jako takové je třeba Strážnické slavnosti vnímat. Lidé, kteří o folklór nemají zájem a kteří by zde rádi viděli jiné druhy žánrů ("současnější"), nemají ve Strážnici co hledat.
      Strážnice potřebuje čas od času přibírat do programo

36

vé komise nové členy, neopotřebované síly. (Tato poznámka není ani v nejmenším namířena proti staré gardě. Nechci se tvářit jako ten nejmoudřejší.) To je věc dobře známá i programové komisi samé. Ono jde však velmi často o to, koho přibírat. O tuto práci se totiž lidé nijak nederou. Je to práce nemálo zodpovědná, spojená často zvláště z hlediska času s velkou obětavostí a někdy, bohužel, s hubeným výsledkem. A do té se odborníci - mám tu na mysli zvláště národopisce - bez nichž se to však v budoucnu neobejde, nehrnou 44)
      Na přípravě programu podílí se dnes několik typů pracovníků. Jsou to jednak lidé, kteří dovedou program zvládnout více méně dobře sami. Jsou tu však i pracovníci, kteří mohou mít nápad a dobrý nápad, ale nedovedou jej sami realizovat. Nedovedou například populární - poutavou formou napsat průvodní slovo, nemají ponětí o režii atd. Proto v některých programech se už delší dobu uplatňuje více pracovníků (zejména odborník a režisér). Strážnická programová komise by však v tomto ohledu měla postupovat ještě odvážněji. Od odborníků by měla požadovat především náměty, hrubá libreta, nahozená průvodní slova apod. Neměla by po nich chtít např. organizační zajištění programu. (Na to totiž málokdo z nich přistoupí, protože by neplnil úkoly, které musí plnit na svém pracovišti. Od čeho je tu však síť metodiků i některých jiných pracovníků, např. v okresech? To by přece měla být vizitka jejich celoroční práce. Oni by měl umět s plnou odpovědností zajistit účast některých kolektivů, na něž by jim Strážnice dala požadavek. Je to tak ideální či idealistické přání? - Znám ze zkušenosti, jak programovým pracovníkům hoří týden a často dokonce i den, ne-li někdy, což je to nejhorší, i přímo na programu hlava z toho, že některý soubor z těch a těch důvodů nepřijede či nepřijel. Programový pracovník - odborník - měl by být dále pouze spoluzodpovědný za výsledek programu, má-li k dispozici režiséra, výtvarníka atd. A průvodní slovo mělo by procházet korekturou odbornou i korekturou těch, kteří umějí populárně psát. Zkrátka a dobře, Strážnice by měla počítat s typem několika pracovníků. I před vytvořením "pouhé" teoretické skupiny by neměla zavírat oči. Jinak se bude jen ochuzovat.
      Při řešení otázky koncepce Strážnických slavností měli bychom si, myslím, dobře již rozvážit zvláště aktualizaci slavností. Folklór je především dědictvím minulých let. To, co se v něm objevuje ze současné tematiky, je jen nepatrné procento. Bylo by nesprávné nadřazovat je nad to ostatní. Taková snaha šla by proti jakékoli logice. Aktualizujme, ale aktualizujme docentně, ne polopatisticky, jak tomu někdy bylo. Vždyť taková aktualizace přinášela často opačné výsledky.
      Koncepce Strážnice musí být jasná nikoliv na jeden rok dopředu, ale na několik let. To jsem se snažil už naznačit. A bylo by, podle mého soudu, správné nebát se v budoucích letech i opakování téhož programu, po případě opakování programu nějak vylepšeného. Vždyť divadelní představení se přece nehraje jednou, ale měsíce. Stane-li se ze snahy o něco nového překotná honička, není to rozhodně zdravé. Přitom každému programovému pracovníku i každému poučenému návštěvníkovi je dobře známo, že materiá1 se už většinou jen dává do nového a nového rámce, že jsme sice schopni přinášet další písně, ale méně již tance a téměř vůbec ne další folklórní žánry. (Dosud bylo snad málo využito jen lidového divadla. Srov. citovaný článek V. Stanovského z r. 1957.) Já se domnívám, že by nebylo vůbec nic špatného - žádným prohřeškem proti umění - zopakovat např. některé z minulých úspěšných nokturen. Naopak, Strážnice by měla dobré věci takto podtrhávat, a to i jednotlivá čísla. Osobně se raději častěji podívám několikrát na pěkně zatančený tanec od téhož souboru než na jeho špatné zpracování jiným kolektivem. Novost ve Strážnici nemůže byt chápána tak, že každý rok uvidíme něco úplně jiného. Není tomu tak a reálný pohled ukazuje, že tomu jinak ani nemůže být. Ukazuje to jasně minulých osmnáct ročníků. Z těchto všech důvodů bylo by bývalo prozřetelné pečlivě archivovat nejen libreta a scénáře jednotlivých programů, ale i podrobné cha

37

rakteristiky jednotlivých čísel, zvukové nahrávky alespoň těch nejzajímavějších věcí - nejen nejkladnějších, ale také diskusních.45) To vše by neobyčejně pomohlo hodnotit objektivně vývoj. A pomohlo by to také programu při realizaci případné reprízy.
      Nu a zbývá už jen několik závěrečných slov.
      Tak jako otázku programové náplně Strážnických slavností nevyřešily předcházející články, nevyřeší ji ani tento článek, jestliže se nepřejde od popsaného papíru k realizaci některých podnětů. Nepomohou plané disku[/]se. Jejích oplodňující význam může přinést až plánovité praktické uskutečňování podnětných závěrů. Jsou však takové závěry v tomto článku? Rozbor ještě dalších předcházejících ročníků zpráv a recenzí a Strážnických slavnostech a každoroční rozbor kritik budoucích slavností, který by již neměl chybět, přinese ještě další podněty. Jsme zvědavi, jak se s těmito otázkami vypořádá vedení Strážnických slavností a celá programová komise v příštích letech. Bude se opět jen psát? Potom by ovšem kritika neměla cenu a vítězil by podobný pesimistický názor, jaký je uveden na začátku tohoto článku.[/]

      Článek Dušana Holého byl ve zkráceném znění autorem přednesen na konferenci při slavnostech lidových písní a tanců ve Strážnici 1964. Výňatky z ostatních diskusních příspěvků, jež byly předneseny na konferenci zaměřené k problematice koncepce folkloristického festivalu ve Strážnici, přineseme v druhém čísle Národopisných aktualit.
      Poznámka redakce

Poznámky:
1)
      Srov. L. Leng: Hudobný folklór a amatérská umelecká tvorivosť, sborník k problematike súčasnej hudby, Bratislava 1963, str. 159.
2)
      K takovému rozboru kritik jednotlivých ročníků Strážnických slavností vyzývá článek v bratislavském Ľudu ze 14. července 1963. K seriózní diskusi vyzývají naposled Taneční listy 1963, str. 98.
3)
      Nechceme-li vzpomínat na celou řadu nadšeně psaných zpráv o Strážnici 1963, píše se např. v brněnské Lidové demokracii z 9. července 1963, že v programu Strážnice 1963 bylo možno sledovat pevnou koncepci: "Zvýšit uměleckou náročnost a odlišit tematický záměr jednotlivých celků." Proti tomu vzpomeňme např. na články M. Kuny (Rudé. právo, Praha, 10. července 1963, a Hudební rozhledy XVI, str. 692), který hovoří o neujasněné, tápající koncepci Strážnice 1963. Nebo můžeme vzpomenout různého hodnocení i jednotlivých programů. Z minulých let vybírám namátkou rok 1961, pořad "Veselá je dědina". Mladá fronta ze 4. července 1963 uvádí, že "při hledání novější programové náplně" podařilo se pokročit kupředu jen v pořadu "Veselá je dědina". Naproti tomu v Lidové tvořivosti na str. 185 se píše, že to byl pořad očekávaný "s velkými nadějemi, jehož umělecká žeň na poli současné vesnické tematiky byla" však "velmi řiďoučká . . ." A podobné protiřečící názory mohli bychom uvádět z každého rozebíraného ročníku. Některé z nich také uvádíme.
4)
      Jsou to často slova, která by zdánlivě každý upřímně smýšlející občan našeho státu měl přijímat za slova pravdivá. Tak např. D. Havlíček v Rudém právu z 24. července 1960 psal: "Jak málo tu na strážnických pódiích stojí skutečny družstevník, mládežnický soubor vesnický. A jak tu právě vesnického lidového umělce často vyzdvihujeme jen jako ,původního' nositele folklóru." A dále: Strážnickými slavnostmi by měla "myšlenka jednoty dělnické třídy, družstevního rolnictva a pracující inteligence pronikat do všech důsledků". Promítneme-li si však tato slova do dnešní situace, nelze nevidět, že s koncepcí Strážnice se to od těch krátkých dob ukázalo složitější, než jak to v roce 1960 autor myslel.
5)
      Ibidem, str. 185. Příspěvky některých recenzentů poukazovaly ovšem, jak uvidíme záhy, i na nutnost revize přísně současného hlediska, které správně považovali za krátkodeché.
6)
      Bylo by jistě nemálo pracné shromažďovat je za několik let po jednotlivých časopisech. Naštěstí KSLU ve Strážnici má vybudován archív těchto dokumentů, čímž velmi [/] usnadňuje situaci tomu, kdo chce tento materiál studovat.
7)
      S. Havlíček, O Strážnici a o folklóru vůbec, Naše pravda, Gottwaldov, 20. června 1959.
8)
      V podobném smyslu zní nepřeberná řada dalších a dalších novinových článků. Ubývá jich ovšem s postupujícími ročníky slavností.
9)
      Těrchovská skupina uchvátila tehdy také dirigenta souboru písní a tanců Lotyšské SSR Gunara Ordelovského. Srov. Práci, Praha, 5. července 1959.
10)
      O. Hrabalové v Ľudovej tvorivosti 1961, str. 44 n. Na tyto i některé starší její závěry i na podobné názory jiných autorů navazuje v citovaném článku L. Leng, str. 179 ad.
11)
      J. Mačák, Smena, Bratislava, 20. VII. 1960. A podobně i jiní kritikové Strážnice.
12)
      J. Duha, (tj. D. Havlíček), Na ústupe pred dneškom, Rudé právo, 15. X. 1961; citovaná podle článku L. Lenga, str. 178.
13)
      J. Hrušovanský, k otázke folklóru v slovenskej hudbe, Slovenská hudba 1958, str. 235.
14)
      V. Stanovský, Strážnické varování, Taneční listy 1963, str. 97 n.
15)
      L. Leng, ibidem, str. 178. Leng se těmito otázkami podrobně zabývá ještě na str. 182 ad. Podobně píše v témže sborníku také Š. Tóth, Niektoré choreografické a výrazové problémy súčasnej tanečnej tvorby súborov ĽUT, str. 188 n.
16)
      Ibidem, str. 172. - Pro úplnost srov. článek v pražské Práci z 5. VII. 1959, rozhovor se Z. Kašparem.
17)
      Strážnické poblouznění, Rudé právo, Praha, 10. července. Mimo jiné tu Havlíček velkými slovy hovoří též o příkladu přerůstání tradic do dneška. Tímto příkladem míní pásmo souboru Břeclavan Vitaj nám, Janíčku. Tu však jde pouze o jevištní ztvárnění myšlenky vzniklé v souboru. v kraji z toho žádná tradice dosud není, a není tomu tak ani u členů souboru. Podobných vulgarizaci o přežívání tradic v tvorbě našich souborů dopustili se ovšem i další autoři. Někteří rovněž při hodnocení tvorby Břeclavanu, a to zvláště v případě Tryzny za padlého, rudoarmejce.
18)
      Stanovský však nestaví tento názor tak proklamativně. Srov. výše uvedené citáty.
19)
      Cituji podle M. Novotného, Hovoříme o Strážnici 1956, Naše pravda, Gottwaldov, 20. července.
20)
      Novotný píše: "Nositelem lidového zpěvu, tance a hudby jsou . . . soubory. Ty rozšiřují mezi lid zpěvnost a tanečnost, obohacují jeho život. Po této stránce je tedy naivní hledat rozdíly mezi souborem vesnickým a souborem závodního klubu. Což i na vesnicích nejsou závodní kluby? . . . Ve Velké nad Veličkou . . . a jinde jsou soubory

39

závodních klubů." Když však provedeme objektivní rozbor např. toho, jak zpívá mladá generace ve Velké proti generaci starší a staré, jeví se nám tento závěr jako značně idealizující. Srovnáváme-li totiž se staršími, musíme kon statovat značný úpadek zpěvnosti.
21)
      Někteří členové ovšem pocházeli z oblasti s živými folklórními tradicemi a pro některé to nikdy nebyla móda. Poněkud jinak vidí tuto situaci též L. Leng, ibidem, str. 159 ad.
22)
      Stal se ovšem nadšenou zábavou často jen nakrátko. Trvalého vztahu k němu mnoho lidí nenašlo.
23)
      V. Stanovský, Taneční listy 1963, str. 98. - Lid také tuto naučenost dobře vycítí. Uvádím pro oživení jeden z mnoha výroků lidového hudce z Horňácka - Jožky Kubíka o souborových muzikách a o souborech. Předesílám, že jeho přirovnáními oplývající soudy jsou sice vyjádřeny primitivně a jsou převážně humorné povahy, ale jsou vystižné, jakoby šité na jednotlivé situace. O souboru Hradišťan vyprávěl: "Viděu sem tých Hradiščanú. Chvílu sem sa dívau, a tož tancujú tajak dyž sa maué děti hrajú na príkopě na hastrmánka-šprčka. Jeden skočí přes tú príkopu a šeci ty ostatní za ním. A potom zas nazpátek."
24)
      V té době se v naší vesnici rozklížily také kolektivy, které byly schopny, a některé velmi dobře, předvádět autentický folklór (ať už byly nazývány "krúžky", nebo "národopisné skupiny"). A v té době bylo také nutno zdůvodnit jejich neúčast. Hledala se k tomu jednostranně např. jen tato slova, slova, která skutečnost značně zkreslovala: "Byly krúžky nositelem lidové tvořivosti, když naturalisticky předváděly, jak se před sto lety tancovalo v hospodě, jak se dělaly hody, svatba nebo odvody"...? (Z citovaného článku M. Novotného.)
25)
      Podobných dokladů bylo by možno uvést několik. Tomuto z nich nelze jistě upřít bohatý citový vztah k lidové kultuře i sečtelost, která z něj prozařuje. Opakuji, že jde o dělníka z Velké, z generace dnešních šedesátníků.
26)
      K problémom genézy, funkcie a štýlu ľudovej piesne s družstevnou tematikou, SN 1964, str. 3-67. Této tematice je věnována značná pozornost také v zahraničí (zvláště v SSSR, v Bulharsku, v Jugoslávii i jinde. A hodně se o ní také diskutuje).
27)
      Na tuto rozpornost poukazuje také J. Jančář v předcházejícím příspěvku.
28)
      Zcela něco jiného je využívání starých tradic a také využívání folklóru. Srov. L. Leng, ibidem, str. 174 ad.
29)
      Připomínám, že využívám terminologie L. Lenga, ibidem, str. 168.[/]
30)
      Viz o tom S. Burlasová, ibidem, str. 44-54.
31)
      S tímto souvisí též otázka estetického vnímání folklóru. O džezové hudbě, která jak známo silně navazovala na folklórní tvorbu, víme, že ji není možno hodnotit hledisky symfonické hudby. A podobně považujeme za zcela samozřejmé, že měřítky džezové hudby nelze hodnotit hudbu symfonickou. Víme však totéž i o folklóru? A především víme to o našem folklóru?
32)
      Bylo by třeba vysvětlit, jak to Kuna myslí. Na jedné straně vidíme soubor poctěný státní cenou za novou tvorbu a na druhé straně se mu zde vytyká tradicionální přístup.
33)
      Podobně je tomu i s ostatními příklady, které Kuna uvádí.
34)
      Ibidem, str. 179. - Můžeme v tomto smyslu citovat i slova M. Kuny z článku v Hudebních rozhledech: "To, že některé umělecké tvary překonávají věky, dokazuje jen jejich velikost - hloubku a sílu všelidského humanistického ideálu, který i dnes nám má co říci." Ale můžeme s plným souhlasem pokračovat i s další citací: "Tato skutečnost nás však neopravňuje k disproporcionalitě a nadřazenosti některých starších uměleckých oborů, jak tomu bylo - a mnohde ještě je - právě s folklórem."
35)
      Srov. alespoň recenzi v Hudobnovedných štúdiách 1963, str. 212. - k takovému pohledu měl blízko i B. Václavek.
36)
      Strážnice ovšem počítá již letos s anketou. Její zaměření bude však jiné.
37)
      Na tuto otázku narazily již některé starší recenze Strážnice. Podobně ji vyřešil v současné době i film Moravská Hellas, o němž v tomto čísle NA podrobně referuje. J. Tomeš.
38)
      Vzpomeňme třeba na článek M. Šípa, Část Ameriky, která zpívá, Rudé právo z 12. března 1964.
39)
      V hnutí LUT došlo k určitým chybám. Vyhodnoťme však celkovou situaci a přestaňme už s neoprávněným vysmíváním. Folklór si ho nezasluhuje. Pouze řada lidí, kteří z něho škubali a živili se bez nebezpečí výprasku. Existují-li ještě lidé, kteří se folklórem živí, a přitom k němu nemají hlubšího vztahu, nedávejme jim možnost vystupovat. Nedopouštějme už další profanaci.
40)
      Na možnost soužití těchto různých žánrových vrstev poukazuje ve vědecky fundované práci též L. Leng, ibidem, str. 168. K této úvaze spělo však i několik minulých článků o Strážnici. Např. citovaná O. Hrabalové. Nebo srov. Kulturu ze 6. července 1961, rozhovor V. Stanovského s J. Chlíbcem: "právě ten široký rejstřík různých přístupů k folklóru považují za klad Strážnice", říká Chlíbec. A podobné myšlenky prozařují i např. v článcích Kunových

40

41)
      Správně píše M. Kuna, že dávat přednost mnohosti před úrovní je zbytečné a bezcenné.
42)
      Nepokoušejme se již o přestylizování tam, kde se nám to těžko může podařit (vesnické kolektivy) a podobně nechtějme po některých amatérských souborech a zvláště po souborech profesionálních jen přesné kopie autentických lidových projevů. Sám se této otázky ještě dotýkám v článku, věnovaném umění lidových hudců, který byl otištěn v Kulturní tvorbě.
43)
      Organizátoři slavností mi možná nebudou za tuto radu moc vděční; taková rada může totiž budit zdání, že to kapse Strážnických slavností neprospěje. Kdoví jestli by však navrhovaná jasná typizace programů nepřitáhla ubylé návštěvníky? Jinak o pravdivosti této rady svědčí příklad, který si vypůjčíme z divadla. Ředitel Shakespearova divadla v Londýně připravil tři díly Shakespearova Jindřicha VI. a připojil k nim Richarda III. Představení trvala [/] od 10.30 do 13.40, pak od 15.00 do 18.20 a konečně od 19.30 do 22.45 hodin. Na konci byli diváci stejně vyčerpáni jako herci a už těžko rozeznávali kdo byl na straně Yorku nebo Lancasteru . . . (Podle Kulturní tvorby z 9. června 1964).
44)
      Navíc je tomu tak i proto, že tato práce, ve srovnání s výtvarníky, je ve Strážnici neúměrně málo honorovaná. A ve Strážnici jde především o program, i když výtvarnou stránku přirozeně nepodceňujeme.
45)
      Důraz na fixaci materiálu, který produkovaly soubory LUT a který se nepodaří dát jen tak lehce dohromady, klade správně Mladá fronta z 9. října 1959. Měl mít pořádný archív i ÚDLT. Jak by se dnes jinak argumentovalo. Byl by to zároveň též neobyčejný základ pro vytvoření dějin našeho amatérského hnutí LUT, jak o tom píše L. Leng, ibidem, str. 161.

DIE KRITIK, DIE FESTSPIELE VON STRÁŽNICE UND DIE FOLKLORISTEN _ Zusammenfassung
Der Verfasser analysiert Rezensionen und Berichte betreffend die Strážnicer Festspiele vom Jahre 1959 bis heute, also der vergangenen fünf Jahre. Aus einer Reihe von Kritiken, doch vor allem an Hand der Entwicklung einzelner Anschauungen kann man leicht ersehen, wie konfus, überstürzt im Urteil und - dem allgemeinen Kurs entsprechend - gefallsüchtig sie sind. Die Autoren der Rezensionen haben die Probleme meist nur vom Standpunkte der Gegenwart, strengen Gleichzeitigkeit, ohne gebührende Berücksichtigung der Möglichkeiten und Bedürfnisse der zukünftiger Entwicklung betrachtet, vorgebracht und gelöst. Einige Autoren geben sich das Ansehen unbeirrbarer Kenner, als ob nur sie modern wären und alle anderem unverbesserliche Traditionalisten-Altertümler, kritiklose Bewunderer des Überlebten wären. Manche Folkloristen, die dazu etwas zu bemerken gehabt hätten, blieben abseits stehen. Ihre offiziell wenig bekannten Schlußfolgerungen wurden nicht selten stillschweigend übergangen. Oft wurde nämlich ihr Standpunkt fälschlicherweise als unrichtig, mit dem Modewort "altertümelnd" bezeichnet.
      Entsprechend der heutigen Situation empfiehlt der Verfasser der Programmgestaltungskommision für die Strážnicer Festspiele, vor allen Dingen mit den Dorfensembles zusammenzuarbeiten, allerdings nur dort, wo es möglich ist, dh. in Gegenden, wo die authentische Folklore weiterlebt. Es wäre jedoch falsch, diejenigen [/] Genreschichten in Strážnice zu verschweigen, die sich an die authentische Folklore anschließen: die stilisierten, imitierten und durchkomponierten Schichten. Bedingung fürs Erscheinen aller dieser Gebilde in Strážnice sollte lediglich der künstlerische Maßstab sein. Eine breite Skala von Strážnice sollte das wichtige Merkmal sein, das die Konzeption bestimmen würde. Es wäre unangebracht, lediglich dem Anschein nach eine Genreschicht der anderen überzuordnen. Und einer jeden davon sollte man soviel Raum im Programm reservieren, was sie verträgt und verdient. Es wäre auch gut, die einzelnen Programmnummern in Strážnice genremäßig zu typisieren. Neben den der authentischen Folklore gewidmeten Programmpunkten sollte man die Nummern stilisierter, imitierter und durchkomponierter Gebilde klar abgrenzen.
      Bei der Lösung der Frage einer Konzeption der Festspiele von Strážnice weist der Verfasser auf die Aktualisierung der Feste hin. Die Volkskunst ist vor allem das Erbe der vergangenen Jahre. Die Erscheinungen de.r gegenwärtigen Thematik bilden darin nur einen Bruchteil und es wäre falsch; sie den anderen überzuordnen. Derartige Bestrebungen widersprächen jeder Logik. Wir aktualisieren, doch in einer dezenten Weise, nicht in einer primitiven, wie es manchmal der Fall war. Solche Aktualisierung hat oft gegenteilige Resultate.
      Übersetzt von Rudolf Merta

ZPRÁVY

Německá antologie českých pohádek [obsah]

Ačkoliv české pohádkoslovné bádání, zejména práce Jiřího Polívky, Václava Tilla a sbírky J. Š. Kubína, mají namnoze světový význam a sama česká pohádková tradice, ležící na křižovatce vlivů západních a východních, má v evropském pohádkovém podání postavení klíčové, zůstaly naše pohádky i naše odborné bádání pro cizinu až na výjimku bílými místy. Vinu na tom očividně měly překážky jazykové; čeština je většinou i zahraničním odborníkům nepřístupná.
      Tuto mezeru do jisté míry překlenuje německá antologie českých pohádek, vyšla pod názvem "Tschechische Volksmärchen" (Rütten a Loening, Berlin, 1961, str. 592). Již předtím se objevily v této berlínské ediční řadě pohádky německé a maďarské. Pořadatel českého svazku Jaromír Jech vybral celkem 67 čísel od pohádek zvířecích až po novelistické a anekdotické. Čerpal hlavně ze starších sbírek, čímž jeho výběr dává i jisty průřez dějinami našeho sběratelství, ale včlenil do antologie i několik látek ze současných rukopisných zápisů, aby jimi dokumentoval dnešní stav naší pohádkové tradice. Zdá se, že příliš rozsáhle čerpal z Erbena a Němcové; zařadil z nich více než třetinu čísel. Jde zajisté a sbírky klasické, avšak oba tito autoři přece jen své pohádky literárně stylizovali, takže neposkytnou zahraničnímu zájemci obraz autentické podoby české pohádky. Sporné je i zařazení několika látek vysloveně pověsťových, nepohádkových.
      Antologii vybavil pořadatel důkladným odborným aparátem: doslovem, poznámkami k jednotlivým číslům (odkazuje v nich na mezinárodní katalog pohádkových syžetů od Aarna a Thompsona, na Boltovy a Polívkovy komentáře k pohádkám bratří Grimmů, na katalogy sousedních slovanských národů, a pokouší se i o stručnou charakteristiku jednotlivých látek). Nicméně zahraniční badatel bude postrádat výběrovou bibliografii českých pohádkových sbírek a jistě by mu posloužil i soupis dřívějšíčh cizojazyčných edicí českyýh pohádek. Obšírný doslov, rozptylující se místy v detailních digre[/]sích, má čtenáři přiblížit vývoj českého sběratelství i bádání nad pohádkami, seznámit s typickými představiteli české pohádkové tradice, objasnit národní specifiku českych pohádek i nastínit dnešní stav podání. Autor se většinou opírá a danou literaturu, a přínosné jsou zejména některé výklady tykající se pohádkových dokladů v našich starších literárních pramenech. O. Sirovátka

Dvě jánošíkovské publikace [obsah]

Dvěstěpadesátého vyročí smrti zbojnického hrdiny Juraja Jánošíka si připomněli na Slovensku dvěma jubilejními antologiemi určenými pro širší kruh čtenářů. První z nich sestavil Jiří Horák a dal jí název "Bolo nás jedenásť" (Zbojnické piesne. Mladé letá, Bratislava 1963, str. 45, váz. 8,50 Kčs.) Antologie míří k dětskému čtenáři a tomuto poslání je podřízena její podoba. Těžiště je ve zbojnických písních, popěvcích a baladách. Horák jim předeslal ještě řadu písní z prostředí pastýřského a písní, jež vykreslují životní poměry na slovenském venkově v 17. a 18. století; tím chtěl osvětlit, z jaké půdy a z jakých souvislostí se rodilo zbojnictví na Slovensku. Horák citlivě zkomponoval jednotlivé ukázky v ucelené pásmo, které se čte téměř jako jednotlivá veršovaná povídka o životě a zápase zbojnických družin a hrdinů. Texty pocházejí z největší části ze středního Slovenska, takže jejich jazyk je blízký hovorové slovenštině a přístupný mladému čtenáři; provenienci ukázek pořadatel neudává. v předmluvě Horák kreslí život na salaších, sociální poměry poddanského Slovenska a vznik a obsah zbojnictví. Protože vychází téměř výlučně z lidové poezie zbojnické a nekonfrontuje ji s údaji historickými, vychází mu obraz zbojnictví pochopitelně trochu idealizovaný. v doslovu ještě pořadatel stručně mluví o sběratelství lidových písní na Slovensku a o jeho významu v slovenském národním a literárním životě. Ilustrace Ernesta Zmetáka napomáhají vytvořit z této publikace sličnou popularizační knížku.
      Náročnější úkol si uložil Andrej Melicherčík, jenž se už delší dobu zabývá studiem zbojnických a zejména

43

jánošíkovských tradic na Slovensku. Jádro jeho antologie "Jánošík, junošík" (Juraj Jánošík v ľudových piesňach a povestiach. Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, Bratislava 1963, str. 225, váz. 20 Kčs) tvoří prozaické pověsti o Jánošíkovi z různých oblastí Slovenska; k nim Melicherčík připojil ještě pověsti a písně z jiných národních oblastí, kde žila jánošíkovská tradice, - z Moravy, Slezska a Polska. Do antologie zařadil také řadu slovenských zbojnických písní, ovšem jen jako doplněk, aby dokreslily a podtrhly prozaickou tradici pověstovou. Osnovou uspořádání je biografie Jánošíkova, takže kniha dává vlastně její básnický průmět. Ukázky čerpal Melicherčík z nejrůznějších pramenů, hlavně rukopisných, a přináší mnohé nové objevné skladby. Zaměření publikace není přísně odborné a proto Melicherčík texty jazykově a stylisticky upravil, aby lépe vyhověly čtenářskému poslání, cizojazyčné ukázky (české a polské) přeložil do slovenštiny. v edičním komentáři udává prameny a provenienci jednotlivých čísel a povšechně je charakterizuje, zříká se však podrobné analýzy, srovnání a soupisu variant. v doslovu ("Juraj Jánošík podľa historických dokladů a v ľudovej poetickej tvorbe") Melicherčík osvětluje historické podmínky vzniku zbojnictví na Slovensku, podává nástin života a zbojnické činnosti Jánošíkovy a posléze zevrubně interpretuje pověsťovou a písňovou tradici jánošíkovskou. Některé vývody - např. o postavě zbojníka a jmenovitě Jánošíka v slovenském folklóru, nebo o vztahu jánošíkovské tradice slovenské k zbojnické tradici jiných národů na území Karpat - dávají cenné podněty k řešení klíčových odborných otázek. Melicherčíkova publikace vyšla v reprezentativní úpravě s barevnými ilustracemi Jána Lebiše. Není však pouhým pietním činem k jánošíkovskému jubileu, nýbrž skutečným přínosem pro folkloristické hádání i dalším krokem od starších Melicherčíkových prací věnovaných jánošíkovské tradici. O. Sirovátka

Cvetana Romanska: Slavjanski folklor. Očerci i obrazci. [obsah]
Nauka i izkustvo, Sofija 1963, 259 str.

      Kniha je určena jako vysokoškolská příručka chrestomatie pro studenty slovanské filologie. Autorka vychází z bohatého materiálu jak starších sbírek, tak i nejnovějších čítanek i kritických vydání v jednotlivých slovanských státech a vybírá z nich ukázky příslušných žánrů.
      V prvním oddílu (9-170) je zpracován písňový folklór od obřadových písní kalendářních a rodinných přes legendy, lidové balady, písně ze života, pracovní, řeme[/]slnické, sociální, až po hrdinskou epiku, historické, hajducké, zbojnické a dělnické písně, častušky a písně osvobozeneckých bojů z druhé světové války. Druhý oddíl (171-220) obsahuje lidovou prózu, tj. pohádky, zvířecí epos a bajky, fantastické pohádky, vypravování ze života, anekdoty, historické pověsti a legendy. Jako poslední kapitolu obsahuje tento oddíl charakteristiku druhů současné lidové prózy u Slovanů. Třetí oddíl (221-244) je věnován drobným folklórním druhů: přísloví, pořekadlu, hádance a zaříkání. v posledním oddílu (245-258) jsou poznámky o lidovém divadle a dramatice. Každý oddíl je rozdělen na uvedené kapitoly, v nichž se nejdříve stručně charakterizuje příslušný folklórní žánr a sledují shody a odchylky u jednotlivých slovanských národů, a po uvedení, bohaté bibliografie se citují v originále ukázky.
      Největší práci věnovala autorka úvodním charakteristikám. Proniká zde jasný srovnávací zřetel a snaha o stručnost a výstižnost. Některé úvody jsou ovšem obsahově poněkud nevyvážené; tak je např. velmi detailně a podle národní specifikace sledována obřadní poezie kalendářní, bylina a jiné žánry, zatímco třeba svatba se probírá jako celek, který ani není rozlišen jinak velmi pečlivým citováním původních názvů jednotlivých druhů a žánrů ve slovanských jazycích. Zřetel k originálům se projevuje dokonce i v úvodních poznámkách k některým ukázkám, jež jsou např. u slovenského obřadového folklóru citovány ve slovenštině (s. 26). Dr. Romanská velmi dobře užila svých osobních známostí mezi slovanskými folkloristy (z čs. pracovníků jsou z brněnských pracovišť citováni Fojtík, Sirovátka a Frolec), kteří jí byli stálou pramennou oporou. Kladem práce je výběr takových ukázek, které se neorientovaly výhradně na materiály z tradičních klasických sbírek, ale i na současný sběr z folkloristicky živých prostředí (z našich např. Slovácko, Valašsko, s. 220, 294 aj.), i když právě tyto ukázky mohly být syžetově typičtější. Některé folklórní žánry sleduje autorka v souvislosti s uměleckou literaturou a zlidovělou tvorbou, což přispívá k ucelenému pohledu na úlohu folklóru v příslušné národní literatuře.
      Při rozsáhlé a vlastně průkopnické práci C. Romanské je celkem přirozené, že se do chrestomatie vloudily některé nemilé nedostatky, jako je např. opomenutí názvu a bibliografického údaje sbírky Smila Flašky (s. 224) nebo publikování písně Letěla divoká husička (s. 68) jako dokladu pracovně řemeslnického žánru, tvrzení, že skazy jsou dělnické písně a vypravování (s. 143) nebo uvádění příkladů lidových kalamburů (proč pan farář koňům viky dal - vykydal, s. 233), které jsou snad

44

spíše speciální filologickou hříčkou než nutnou součástí této obsažné a podnětné chrestomatie. Bylo by také žádoucí objasnění, proč se mezi sociálními třídními písněmi probírají hajducké a zbojnické (s. 70), když je jim věnována dále celá samostatná kapitola.
      Na základě autorčiny práce vzniká přirozeně řada námětů k případnému dalšímu řešení. Bylo by např. možné doplnit písňové texty notací podle sbírek nebo záznamů, z nichž byly čerpány; bylo by možné uplatnit i větší komparační zřetel přímo v publikovaných ukázkách, zvláště pokud jde o syžetové varianty s typickým národním koloritem. Lze také uvažovat o samotném výběru ukázek: zda mají být uvedeny jen typické za všechny ostatní národy, nebo zda by nebylo vhodnější uvádět vždy při každém žánru, rozšířeném u všech Slovanů, ukázky ze všech slovanských lidových slovesností s příslušnou charakteristikou výskytu. v úvodech by se třeba mohla věnovat i větší pozornost historickému vývoji jednotlivých žánrů s přihlédnutím k jejich současnému stavu, aby bylo zřejmé, které folklórní druhy a žánry jsou dodnes příznačné pra jednotlivé slovanské národy. Snad by nebylo na škodu připojit stručný nástin vývoje slovanské folkloristiky, která tak výrazně přispěla v jistých obdobích k uplatnění některých vědeckých škol v evropském měřítku a případné bibliografické poznámky o pracích i neslovanských badatelů, kteří věnovali pozornost slovanskému folklóru (jsou uvedeny v podstatě jen práce německých vědců). Rozhodně by neměly chybět rejstříky jak ukázek, tak i pramenů v abecedním nebo teritoriálním rozdělení, vyprávěčů, sběratelů apod.
      Uvedené diskusní náměty přirozeně nechtějí snížit velký význam a cenu práce C. Romanské, která ve své publikaci položila základ k dalším podobným pracím a především bibliografickými pečlivě zredigovanými přehledy přispěla k obecné orientovanosti jak posluchačů vysokých škol, tak i všech, kteří pracují v oblasti slovanského folklóru. B. Beneš

Radoslav Večerka: Slovanské počátky české knižní vzdělanosti [obsah]

SNP Praha 1963, 110 str., 19 fotografií, ruské resumé
      V řadě publikací, jejichž cílem bylo nové objasnění nebo shrnutí znalostí o Velké Moravě, zaujímá Večerkova studie zcela specifické místo. Její cena je především v úplnosti poznatků, které předkládá hutnou a přitom přehlednou formou, přičemž zpřístupňuje řadu pramenů, které jsou mnohdy zasunuté v různých časopisech a málo [/] dostupné. Publikace podává jednak celkový přehled historicky (9-17 velkomoravské období, 18-29 české období 10.-11. století, 29-31 období karolinské-emauzské), jednak podle stejné periodizace charakteristiku literární tvorby (32-66) a konečně ráz jazyka a vliv staraslověnštiny na spisovnou češtinu (67-94). Je doplněna rejstříky (osobní, věcný a vykládaných slov), ruským resumé a obrazovými. přílohami.
      Večerkův výklad není zaměřen jako specializovaná studie úzce odborného rázu, ale spíše jako shrnutí a zpřesnění všech názorů, které existují v oblasti bádání o velkomoravském a vůbec staroslověnském období naší historie. Toto shrnutí nemá ovšem jen ráz popularizační, ale začasté i přehodnocující, neboť v některých otázkách nebylo dosud jasného marxistického stanoviska. I když práce vychází z potřeby vysokoškolského slavistického studia; lze ji s prospěchem doporučit všude, kde chceme hovořit o velkomoravské kultuře a zvláště literatuře. Do pravého světla staví všechny vývojové fáze staroslověnské kultury, která se často spojovala jen s misí Konstantinovou a Metodějovou, zatímco její pozdější projevy na českém území se odsouvaly do pozadí a považovaly za epizodické. Večerka s prospěchem shrnuje jak výklad zasvěceného historika, tak i filologa, čímž nabýváme uceleného pohledu, který výhodně koresponduje s materiálem obsaženym ve Výboru z české literatury od počátků po dobu Husovu (1957) a I. dílu akademických Dějin české literatury (1959). Kladnou stránkou studie jsou bohaté bibliografické odkazy, s nemístnou skromností nazývané základní literatura. Obsahují jak starší práce, tak i nejnovější naše i zahraniční materiály, které vhodně doplňují výklad. Večerka uvádí také citáty z popisovaných literárních památek, jimiž přibližuje jejich sloh i celkové zaměření, Těchto vyňatků mohlo být i více (nebo aspoň některá obsáhlejší regesta), čímž by se usnadnila užití knihy např. pro školní potřebu všeobecně vzdělávacích škol. Sem hledí i promyšleně vybrané fotografie.
      Státní pedagogické nakladatelství sice věnovalo publikaci vnější grafickou péči, ale ta divně kontrastuje s četnými chybami jak v rejstříku vykládaných slov, tak i v resumé - a převrátit obrázek vzhůru nohama (reprodukce Assemanova kodexu, č. 6), na to už je potřeba hodně silného "tiskařského šotka"! Také použití dvou různých druhů papíru v jednom výtisku nedělá nakladatelství příliš dobrou pověst. Důležité však je, že obsa­ hová stránka publikace nad těmito technickými nedostatky převažuje. B. Beneš

45

Beneš Method Kulda: Pohádky a pověsti z Rožnovska [obsah]

K vydání připravil, předmluvu napsal a poznámkami a slovníčkem opatřil Oldřich Sirovátka. Obálku, vazbu a výzdobu navrhla a graficky upravila Lucie Weisbergrová.
      Lidové umění slovesné řada A, sv. 14, klasických sbírek českého folklóru sv. 2. SNKLU Praha 1963, 550 str.
      Sbírka Státního nakladatelství krásné literatury a umění Lidové umění slovesné obsáhla za 10 let své existence nejrůznější edice jak klasických sbírek (řada A, 14 sv. - Dobšinský, Erben, Kubín, Karadžić, Grimmové . . .), tak i četné publikace sběrů našich i zahraničních (řada B, prozatím 7 sv., Jech, Kalyn, Bureš . . .). Posledním 14., a lze říci i metodicky nejdůslednějším ve své řadě, je třetí úplné vydání sbírky Beneše Methoda Kuldy z Rožnovska.
      Vydavatel Oldřich Sirovátka má již v ediční činnosti moravské lidové slovesnosti dobré jméno. Nehledě na přípravu různých materiálů - pro populární soubory, určené dětem i dospělým (spolu s K. Fojtíkem Veselosti nikdy dosti, Na Veveří devět věží, Kdo nevěří, ať tam běží . . .), uspořádal sbírku Pohádky z Moravy (SNKLHU Praha 1959), kde si ověřil vydavatelské zásady plně uplatněné při přípravě Kuldovy sbírky. K nim patří především základní požadavek neomezovat se při reedici pouze na předchozí vydání, ale srovnávat publikaci s prameny, s nimiž pracoval sám sběratel. Tak se ukázala např. často vytýkaná religióznost Kuldových sbírek jako dodatečná, někdy dokonce i materiálu odporující úprava (Sirovátkova předmluva s. 15 a 17). Kromě toho bylo možné srovnáním s původními záznamy Kuldovými - jejich 74 archů se zachovalo v pozůstalosti uložené v ivančickém muzeu - proniknout do charakteru dalších úprav a zásahů, které Kulda prováděl ve svých náčrtech ze sběrů; dále bylo umožněno (na základě těchto srovnání) sledovat Kuldův způsob práce s vyprávěči, pokud o něm nehovoří sám nebo jiné prameny. To, vše Sirovátka shromáždil, opatřil podrobnou bibliografii a v obsažném úvodu (5-25) přiblížil čtenáři. Ukazuje folklórní prostředí, kde Kulda pracoval, seznamuje s jeho dopisovateli a zařazuje Kuldu do literárně folkloristických souvislostí 2. poloviny 19. stol.
      V dalším publikuje na základě 2. vydání z r. 1874 sbírku Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského (úvody s. 29-38, texty č. 1-124 s. 41-419), lidové povídky ze sbírky Národní pověry a obyčeje [/] v okolí Rožnovském na Moravě (č. 125-166, s. 423-461) a nově dodává lidové povídky z Kuldovy rukopisné sbírky z Rožnovska (č. 167-192, s. 465-524). Uzavírá vydavatelskými poznámkami (527-530) a publikuje obsáhlý srovnávací aparát (531-540), seznam vyprávěčů a bibliografii samostatných knižních vydání pohádek a pověstí z Rožnovska (541-542). Připojený slovníček (543546) objasňuje některé méně známé dialektismy.
      Základním přínosem nové edice je tedy umožnění širokého průhledu do Kuldovy sběratelské metody a samostatné nové publikování materiálů z pozůstalosti. Tím Sirovátka rozšířil okruh našich znalostí tradičního folklórů na Valašsku a zároveň provedl jistou korekturu obsahu Kuldovy sbírky, která je prakticky dodnes bohatě využívaným pramenem. Druhým velkým kladem Sirovátkovy práce je uvedení srovnávacích poznámek na základě indexů Aarne-Thompsona, Grimmů, Tilleho, Polívky a Bolte-Polívky, Andrejeva a Krzyźanowského, jejichž prostřednictvím zařazuje pohádky a další lidovou prózu do evropského kontextu a umožňuje tím orientaci dalších pracovníků v tomto oboru. Říká-li v předmluvě "zatímco pohádkářské dílo Erbenovo a Němcové naše věda už zařadila do vývoje českého národopisu i literatury, Kuldova sbírka na zhodnocení teprve čeká" (s. 23), pak vlastně už svou úvodní studií poskytl svod materiálu, dokumentaci a bibliografii. To vše spolu s pečlivostí edice patří ke kladům Sirovátkovy editorské činnosti.
      Pročítáme-li publikované materiály, najdeme v nich řadu syžetů nebo jen motivů, které jsou v tradici živé dodnes. Patří sem především okruh pověrečných povídek o Kryštofce, o slibkách, o čertovi, který sypal peníze do děravé střechy (s. 413, AaTh 1130+1180), o způsobu dobývání pokladů apod., známých z repertoáru starší generace kolem Velkých Karlovic, patří sem dále vypravování o zbojnících, která najdeme např. ve farní kronice ve Velkých Karlovicích (jsou zde zapsána se stejným záměrem, jak to dělal kněz Kulda); četné syžety nebo motivy jsou ve vypravování boršického pohádkáře stařečka Hurába (ať už je slyšel nebo sám četl - je to Ospalý Janek, s. 358, AaTh 1875+306, Pastýř, s. 369, AaTh 1535, O zakleté princezně s. 248 a 493, AaTh 307 a podobně). Motiv syna řádných rodičů, který se stal zbojnickým, případně loupežnickým hejtmanem (s. 222, AaTh 1525 A, D, P), dále sv. Anny, která odvádí dívku za dobré skutky do nebe (s. 357), speciální trápení čertem (s. 412-13, AaTh 795+1164) aj. najdeme v různých kramářských písních často ne moravské provenience ze 17.-19. stol. Zajímavé jsou shody úvodní formule "Za onoho času" v evangeliích, čtených před kázáním, s legendami o Kristovi, které Kulda (ostatně nejen on)

46

shromáždil. Obřadovému folklóru se velmi blíží rétorická oslovování fojta, slovesa na konci vět zase navozují styl pololidové prózy atd. Zajímavým dílčím úkolem by bylo zjistit na základě úplné bibliografie výborů a otisků Kuldových pohádek a pověstí frekvenci nejoblíbenějších čísel (patří k nim nepochybně např. Sirotek v Radhošti), srovnat ji s ukázkami ve školních čítankách, vysledovat paralelně současný stav lidového vypravování na Valašsku a v přilehlých oblastech a stanovit tak vliv Kuldovy sbírky (nebo naopak její širší zázemí) v lidovém prostředí. Takové zjištění lidového repertoáru ve vztahu k publikované sbírce by mělo nemalý význam. Druhým takovým námětem by mohlo být rozvedené literárně historické a literárně vědné zhodnocení Kuldovy činnosti, k němuž dává Sirovátka vlastní zpracovaný materiál.
      Pohádky nepochybně zaujmou i širší čtenářskou obec. Stejně jako Pohádky z Moravy (které jsou i pro malé čtenáře poutavé právě svým nářečím), tak i přítomná sbírka znovu přiblíží dětskému čtenáři pohádkový svět našich předků. K tomu adekvátně přispívá i zajímavá výzdoba knihy, vycházející z motivů řekněme lidového pernikářství. B. Beneš
     

Eva Kilianová-Oldřich Sirovátka: Na Veveří devět věží [obsah]

Pověsti z Brněnska, KN-Brno 1962, 113 str.
      Vydávání lidových pověsti v převyprávěné formě je záslužným činem Krajského nakladatelství v Brně. Tato edice, určená především pro dětské čtenáře, umožňuje v přístupné formě bližší seznámení s tímto druhem lidové slovesnosti.
      Knížka pověstí E. Kilianové a O. Sirovátky vychází z folklórního bohatství města Brna a jeho blízkého okolí. Autoři čerpali pověsti z pramenů tištěných i rukopisných; někdy upravují předlohu jen v malé míře, jindy pověsti doplňují, obměňují, popřípadě rozvíjejí zcela samostatně. Tento přístup k jednotlivým pověstem, vyvolaný rozmanitou povahou pramenů, umožnil dát celé knize jednotný stylistický ráz. Autoři zařadili do publikace jen pověsti vhodné pro dětské čtenáře (Jak krejčík zabil draka, Brněnské kolo, O Zderadově sloupu; Šembera a čert, Jak se Brno zachránilo od Švédů, Pandur Trenk, Jak Líšňáci chytali Napoleona, Hrad Veveří, O ptáčníku Velenovi a knížeti Maxmiliánovi, Macocha, Dračí jezdec Obešlík, Vodník z holštýnského potoka, Poklad na Čertově hrádku, Divoženky, Jak přitáhli Prajzi do Klobouk, Švec Rak, Zkamenělé stádo, O perkmonovi, O rohaté hraběnce, Zkamenělá kněžna, Jak přišly do [/] Slavkova brambory, Heršpický čarostřelec, Potrestaný lakomec, O šitbořickém sedlákovi, Jak sedláci potrestali pány). Význam publikace i pro odborné pracovníky podtrhává studie O. Sirovátky "Brněnsko a jeho pověsti", v níž autor charakterizuje pověsti z Brněnska a vymezuje jejich místo mezi jinými oblastmi Československa. Ke knize je připojena ediční poznámka a seznam hlavních pramenů pověstí z Brněnska. Pověsti ilustroval velmi vtipně a působivě Alois Mikulka. V. Frolec

Moravské pohádky, [obsah]

KN-Brno 1963, 192 str.
      Krajské nakladatelství v Brně vydalo jako svou 208. publikaci výběr z moravských pohádek, který pořídili Milena Balbinderová, Jiří Hek; Jaroslav Novák a Pavel Pešta. v ediční poznámce uvádí J. Novák, že při výběru bylo respektováno znění prvních knižních vydání, která byla srovnávána s nejnovějšími otisky pohádek. Vzhledem k zaměření publikace pro dětské čtenáře provedli autoři některé gramatické a lexikální zásahy v textu. Vedle Bartošových pohádek přebírají autoři pohádky ze sbírek F. Bayera; F. Elpla, B. M. Kuldy, J. St. Menšíka, M. Mikšíčka, F. A. Sedláčka a F. M. Vrány: Kromě převzatých pohádek je v knize uvedeno několik parafrází (jejich autorem je J. Novák). Kniha svým vhodným výběrem látek plně vyhovuje potřebám dětské literatury. Ilustracemi doprovodila publikaci Květa Jadrníčková. V. Frolec
     

Richard Jeřábek, Václav Frolec, Dušan Holý: Podluží [obsah]

Kniha o lidovém umění, KN-Brno 1962, 194 str.
      V roce 1962 vydalo Krajské nakladatelství v Brně pozoruhodnou publikaci, nazvanou Podluží - kniha o lidovém umění: Autory knihy jsou pracovníci Semináře pro etnografii a folkloristiku filosofické fakulty J. E. Purkyně v Brně Richard Jeřábek, Václav Frolec a Dušan Holý. Vycházejí ve svých statích z bohatého materiálu získaného jednak vlastním sběrem, jednak studiem archívních a literárních pramenů a jiných oborů (historie, archeologie apod). Nesnaží se pouze a faktografický výčet folklórních nebo etnografických typičností a odlišností, ale snaží se podat ucelený pohled na problematiku lidového umění na Podluží a zařadit ji do zevrubných souvislostí společenskohistorických a věcných (odborných). Toto metodické hledisko prostupuje všemi třemi statěmi a vrcholí snahou ukázat, které jevy z tradičního lidového umění přežívají do současnosti. Prospěšné je společenské zdůvodnění tohoto faktu. Kniha je věnována pře

47

vážně - jak již sám podtitul naznačuje - problematice lidového umění: lidovému umění výtvarnému, lidové slovesnosti, lidové písni, hudbě a tanci. Na bohatém fotografickém a ukázkovém materiálu se dokumentují typické projevy a znaky jednotlivých druhů lidového umění a hledají se jejich historické kořeny. Je třeba ocenit, že se publikaci dostalo širšího rámce, než jenom ryze odborného. Výběr faktů, jejich interpretace i svěží jazyk zaručují, že se dostane i do rukou čtenářů-neodborníků. Navíc má kniha svou vyspělou úpravou i ráz reprezentační, podtržený ještě dvěma cizojazyčnými resumé. Národopisně dosud živé a bohaté Podluží, známé i za hranicemi naší vlasti, právě publikaci takového druhu potřebovalo. M. Šrámková
     

Ema Marková: Slovanské čipky [obsah]

SVKL, Bratislava, 1962, 277 str., 266 černobílých i barevných fotografií
      Reprezentativně vypravená kniha Emy Markové o vývoji lidového krajkářství na Slovensku je výsledkem mnohaletého podrobného terénního výzkumu autorky a jejích technologických znalostí o krajce a výšivce na Slovensku. Svou práci rozděluje do tří hlavních kapitol: O dejinách čipky a čipkárstva, Technológia čipky a Regionálne typy slovenskej čipky, z nichž dokonalý popis technologie a tvarosloví slovenské krajky. tvoří nejvýznamnější část knihy, která přináší mnoho dokladů i pro etnografické studium vývoje lidové kultury hmotné na Slovensku.
      E. Marková se snaží sledovat vývoj krajkářství v jednotlivých oblastech Slovenska od jeho vzniku do současnosti, ale nepodařilo se jí přesněji je vymezit jako vlastní lidovou výrobu ve formě práce pro vlastní potřebu a jako výrobu krajek za úplatu pro městského spotřebitele. I když naznačuje, že krajkářství na Slovensku bylo podstatně ovlivněno vývojem městské spotřeby a že právě možnost výdělku způsobila v hornických oblastech a v obcích některých panství rozvoj paličkování, které se potom prostřednictvím podomního obchodu a prodeje na trzích dostalo ve větší míře i do lidového oděvu, neřeší důsledky zjištěných skutečností, které by z hlediska etnografie byly zajímavé a vzhledem k bohatému materiálu, o jehož dokonalou znalost se Marková opírala, i velmi poučné.
      Textu rovnocennou součástí knihy je bohatá obrazová dokumentace, v dobré úpravě provázející a doplňující autorčin výklad. Kniha Slovenské čipky patří mezi ty [/] publikace o lidové kultuře; k nimž se odborník i laický zájemce stále vrací, aby se potěšil krásou věcí, vytvořených dovednýma rukama lidových umělců. J. Jančář
     

Jaroslav Markl: Česká dudácká hudba [obsah]

Orbis, Praha, 1962, 65 stran, 8 obrazových příloh, 53 partitur chodské lidové hudby od L. Kuby
      Publikace je velmi cenná jak svou textovou částí, tak edicí zápisů chodské lidové hudby Ludvíka Kuby.
      V kapitole "Z historie dudácké hry v Čechách" se autor zabývá přehledem a zhodnocením pramenů týkajících se dud, jejich rozšíření a vytváření nástrojových kombinací. Historický přehled rozšiřuje v této části na ostatní území ČSSR a cituje údaje z moravských a slovenských oblastí. Částečnost charakteristiky dudácké hudby, popř. lidové hudební kultury uvedených oblastí a drobné nepřesnosti nebo neúplnosti nejsou pro hodnocení publikace významné: Rozšíření pohledu na moravské a slovenské oblasti je pouze okrajové; není autorovým hlavním záměrem. Hodnotu textové části publikace je třeba hledat jinde.
      Přesvědčují o tom dostatečně kapitoly "Osobitost chodského hudebního folklóru" (II.) a "Lidová hudba a dudáci na Chodsku" (III.). Autor zde má k dispozici materiál, který mu svou kvantitou i časovým rozvrstvením dovoluje řadu cenných závěrů o rozšíření nástroje, jeho typovém vývoji, nástrojařích, hráčích, životním prostředí lidové hudby, sociálních a třídních vztazích, o melodických rytmických a harmonických zákonitostech chodského vokálního a instrumentálního stylu a jejich vzájemném ovlivňování. Uvedené kapitoly. oplývají množstvím faktologických údajů, dokumentujících vývoj chodské dudácké hudby a postihujících i jisté tendence ve vývoji stylu od prvních záznamů až téměř do současnosti. Toto bohatství materiálu je vpravdě záviděníhodné a nemůže mít obdobu při monografickém zpracování jiného lidového hudebního nástroje nebo jiné oblasti.
      Podstatnou část publikace zaujímají Kubovy zápisy chodské lidové hudby a partitury dudácké kapely, které přes svou nepochybně unikátní dokumentační hodnotu čekaly na vydání bezmála 70. let. (Autor sám upozorňuje na to, že tato skutečnost není při publikování folkloristických dokumentů výjimkou.)
      Kritické zhodnocení Kubových zápisů s údaji o jejich vzniku je obsahem poslední kapitoly textové části knihy. Tato kapitola se zabývá rovněž zhodnocením životního díla Ludvíka Kuby, folkloristy v rozsahu, v jakém. dosud nebylo toto dílo zhodnoceno. Ve stylovém rozboru Ku

48

bových partitur se autor záměrně omezuje na vytčení pouze několika základních charakteristických znaků. v závěrech o záměrnosti některých disonantních postupů (zdůrazněno i ve stručném resumé) nenalezne autor pravděpodobně mnoho souhlasu. Přes doložení zápisy, o jejichž kompetentnosti není - až na výjimky - pochyby, se vnucuje s autorovým závěrem polemizující otázka, nejsou-li dotyčná místa přece jen výslednicí lineárního vedení hlasů bez harmonického záměru. Je ovšem otázka, zdali podrobný rozbor může tento problém dnes již vůbec definitivně zodpovědět (str. 65).
      I když k podobnému rozboru autor nedospěl, je velká zásluha publikace v tom, že nezbývá mnoho, aby byl styl chodské dudácké hudby zpracován formou vyčerpávající charakteristiky všech typických, skladebných, instrumentačních a reprodukčních poznatků. F. Dobrovolný
     

Pérečko belavé, červený dolomán [obsah]

Sborník materiálov k 250. výročiu smrti Juraja Jánošíka, Bratislava 1963 (Osvetový ústav), 123 str. (rotaprint). Několik pracovníků různého zaměření připravilo sborník k 250. výročí Jánošíkovy smrti. Sborník je určen širší veřejnosti a má proto způsobem zpracování populární ráz. Nalezneme v něm jako úvodní článek A. Melicherčíka Historická postava Juraja Jánošíka. L. Leng přispěl statí Jánošíkovská tradícia v hudbě, K. Ondrejka a J. Kubanka statí Jánošíkovská tradícia v slovenskom umení. Pak následuje oddíl literárních slovenských prací, inspirovaných Jánošíkovou osobností. Za tímto oddílem následuje článek E. Okálové Jánošíkovská tradícia v ľudovom výtvarnom umení a konečně je tu uveřejněna stať Aké podujatia organizovať k 250. výročiu smrti Juraja Jánošíka od O. Jurkovičové.
      Sborník v některých jednotlivostech vyznívá snad až příliš patetickým tónem. Nejvíce je to znát v předmluvě. Jde však o práci aktuální a vcelku jistě obsahuje hodnotné příspěvky. D. Holý

M. Bimková-J. Seehák: Tance z Kyjovska [obsah]

      Strážnice 1962 (Krajské středisko lidového umění), 47 stran (rotaprint)
      První krok Krajského střediska ve vydávání metodictých tisků, zaměřených na lidovou hudbu a tanec. v této řadě jde Středisku především o to, dát materiál souborům. Strážnice tak navázala na přerušenou tradici ÚDLT v Praze.[/]
      Práce Bimkové a Seeháka obsahuje sbírku čtrnácti tanců z Kyjovska se čtyřmi variantami. Je to první sbírka, která nám podává zevrubnější obraz o tanečním repertoáru této oblasti Slovácka. v tom je její velká přednost. Škoda, že graficky není plně vybavena. Mám tu na mysli především nepěkný notový rukopis i chybně psané partitury na str. 43 atd. Jinak sbírka vyhovuje svému účelu. D. Holý

Zdeňka Jelínková: Lidové tance a taneční hry na Podluží [obsah]

Strážnice 1962 (Krajské středisko lidového umění); Tance - 100 str, Dětské taneční hry - 73 str. (rotaprint)
      Druhý metodický tisk Krajského střediska lidového umění ve Strážnici připravila známá autorka, mající za sebou již velkou řadu publikací. Také některé tance z Podluží popsala Z. Jelínková již v dřívějších svých publikacích a rovněž v úvodní stati se opřela o předcházející své práce.
      Není nikterak přehnané, řekneme-li, že tu autorka podává taneční zásobu oblasti vyčerpávajícím způsobem. A také materiál v patnáctistránkovém pojednání je shrnut velmi pečlivě. Je však s podivem, proč autorka ve výčtu literatury (místy i zcela okrajové) zamlčuje vydání knihy o lidovém umění na Podluží. Jinak by bylo možno vytknout, že by šlo lépe - promyšleněji jednotlivá fakta poskládat. Logické vývody nejsou vždy zcela přesvědčivé. Text působí dojmem jako by byl psán narychlo. Je rozdroben do jednotlivých vět a miniaturních odstavečků. (Nad tím by se autorka měla zamyslet.)
      I této práci, stejně jako sbírce Bimkové a Seeháka, bylo by možno vytknout grafickou nedotaženost, což ovšem nepadá již na hlavu autorů. Proč na jedné straně vidíme pokus o pěknou obálku a na druhé straně neuměle psané noty? A proč je ve sbírce dvojí stránkování, které jen ztěžuje orientaci?
      Sbírku Z. Jelínkové soubory jistě jen uvítaly. Stala se již, pokud vím, materiálovou studnicí, z níž čerpá dnešní souborové mládí na Podluží. Tím plně splnila a nadále plní svůj účel. D. Holý

Karel Sedláček-Antonín Sychra: Hudba a slovo z experimentálního hlediska [obsah]

Příspěvek ke studiu fyziologických, psychologických a estetických předpokladů vnímání melodie hudby a řeči, Praha 1962, 99 str.
      Foniatr K. Sedláček a hudební vědec A. Sychra vydali spolu práci, v níž se zabývají vztahem hudby a řeči.

49

Autoři pracují objektivními záznamovými metodami a psychologické i estetické zákonitosti snaží se definovat v přesných fyziologických, fyzikálních, ba i matematických pojmech.
      Po metodické stránce je kniha nemálo podnětná také pro hudební folkloristy. D. Holý
     

Narodna tvorčisť, ta etnohrafija [obsah]

AN URSR, Kyjiv
      Rik vydannja šostyj, 1962, 1-4 Rik vydannja sjomyj, 1963, 1-4
      Časopis je ústředním orgánem Institutu umění, folklóru a etnografie Akademie věd USSR. Je anoncován jako vědeckopopulární čtvrtletník, hlavní redaktor je akad. M. Ryľskyj. Každé číslo pravidelně obsahuje fixní rubriky: studie, materiály, publikace sběrů, sloupek na pomoc LUT, na pomoc učitelům, kritika a bibliografie (vždy s titulními listy recenzovaných publikací) a kronika.
      Ročník 1962 obsahuje převážně materiály ze Všesvazové porady o problematice současné lidové básnické tvorby, která se konala koncem listopadu v Kyjevě. Jsou publikovány studie M. Ryľského (Stav a úkoly sovětské folkloristiky ve světle usnesení XXII. sjezdu KSSS 1, 3-13), kde se hovoří o rozlišování tradičního a sovětského folklóru, ale zároveň se upozorňuje na častou neuměleckost formy; k tomu je citován Chruščovův výrok o formování uměleckého vkusu u lidí, z projevu na XXII. sjezdu. Dále sem patří programový přehled Siděľnikovův Hlavní problémy současné vědy o folklóru národů SSSR (1, 14-24) a úvaha Morejevové-Lesyna Ústní lidová tvorba a masová lidová umělecká tvořivost (1, 31-37), kde se velmi přesně hovoří o tradicích LUT v dělnické tvorbě od konce 19. stol. a o činnosti uměleckých agitačních brigád, jako projevu lidové umělecké tvořivosti, která částečně čerpá z folklóru. Obecnější ráz mají referáty B. Karryjeva O současném folklóru tureckých národů SSSR (1, 38-41) a A. Kiňka Otázky teorie sovětské lidové poezie (4, 11-17). Dobrý přehled podává M. Hordyjčuk v příspěvku Charakteristické rysy a problémy ukrajinského sovětského lidového zpěvu, kde se věnuje především častuškám, kolomyjkám a dumámpísním, jež považuje za nový jev současnosti. Zaujme příspěvek V. Huseva O ruském folklóru Velké vlastenecké války (oba 2, 15-26 a 27-96), srovnávající ruský partyzánský folklór se slovanským (citovány slovenské prameny). Shrnutím současného stavu teorie folkloristiky a proklamováním zvláštností současné tvorby se zabývá polemicky O. Sojmonov O principech studia ruského folklóru sovětské epochy (3, 13-20), kde polemizuje [/] s Jemeljanovem, Putilovem a Anikinem. Přehled těchto referátů a diskusních příspěvků podává úplnější a konkrétnější obraz současného stavu sovětské folkloristiky, než oficiální obecná usnesení. K tomu také přispívá velmi moderně pojatá studie S. Vasyljonka Základní problémy vědy o lidové tvorbě (2, 7-14), která přehledně odpovídá na otázku, co je to marxistický národopis a folkloristika. Mnohem obecněji je zaměřena stať L. Potapova Úkoly sovětské etnografické vědy ve světle usnesení XXII. sjezdu KSSS (3, 3-12). Dobrým přínosem k diskusi (i když tato studie není její součástí) je článek L. Jaščenka Hudební folklór a lidová umělecká tvořivost (4, 37-44). Ústnost a kolektivnost jsou podle autora filtry lidovosti. Staví se za užívání termínů folklór = ústní kolektivní hudebně básnická tvorba a LUT = převážně individuální tvorba lidových básníků a skladatelů neprofesionálů. Z oblasti ukrajinsko-slovanských vztahů a studia folkloristiky najdeme v ročníku 1962 obsáhlé zhodnocení čs. publikací o Žakarovcích, Kladensku a Rosicku-Oslavansku v článku Studium folklóru a způsobu života dělnictva v ČSSR (2, 79-88), kde se zvláště kladně hodnotí metoda sběru a publikování, použitá moravskými autory, s nimiž se Velecká seznámila za svého studijního pobytu. Užitečným bibliografickým přehledem, v němž se citují i slovenské práce (Brtáň, Stanislav), je jubilejní stať V. Skripky a N. Šumady Úloha I. I. Srezněvského v rozvoji mezislovanských folkloristických vztahů (4, 62-68), napsaná ke 150. výročí narození Srezněvského (1812-1880). Ukrajinské materiály obsahují příspěvky O. Kazimirova Ukrajinské dělnické amatérské divadlo na počátku 20. stol. (2, 61-66), pojednávající především o repertoáru, vystoupeních Šaljapinových apod. a O. Kravce Současné rodinné a společenské zvyky a obyčeje (3, 35-43), kde se spíše sociologicky než etnograficky shrnují současné zvyky o svatbách, na závěr školního roku apod. Značná pozornost se v časopisu věnuje vztahům mezi folklórem a literaturou nebo hudbou; sem patří např. stať M. Radecké Ukrajinský folklór a satira N. V. Gogola (2, 71-56), N. Orlové Janko Kupala a folklór (3, 86-89), T, Bulata Lidová hrdinská píseň ve zpracování M. V. Lysenka (3, 64-75), Z. Vasilenka Lysenko jako sběratel lidových písní (4, 50-55) aj.
      V ročníku 1963 zaujmou některé teoretické studie. B. Butnyk-Siverskyj v článku Problémy studia ukrajinského sovětského lidového umění (4, 7-13) navazuje na příslušnou diskusi s požadavkem jasného stanovení specifických rysů sovětského umění lidových vrstev, periodizace vývoje za uplynulých 45 let, stanovení charakteru a cest vývoje sovětského lidového umění, stanovení čini

50

telů, které tento vývoj podporují nebo brzdí, a s požadavkem uvažovat o jeho vývojových tendencích. Na článek navazuje přehledná stať A. Kiňka O některých rysech lidové básnické tvorby (4, 14-19). Velmi seriózními rozbory se zabývají V. Knejčer (Básnické formulace začátků a závěrů fantastických pohádek - 2, 54-59), který dokazuje, že začátky a závěry těchto pohádek nejsou tak ustrnulé, jak se předpokládalo, ale že se mění s obsahem i prostředím a okolnostmi vypravování, zvláště v současnosti, a L. Jaščenko (Tradice a novátorství v hudebním folklóru - 3, 18-26). Zde nefrázovitě a neproklamačně řeší některé otázky nové tvorby, odůvodňuje úlohu tradice a konkrétní formy jejího vlivu, zkoumá důležitost "zpěvu pro sebe". Několik dalších článků je věnováno opět ukrajinsko-slovanským folkloristickým souvislostem. Důkazy a hojné příklady genetických souvislostí několika stupnicových typů ve východoslovanských a bulharských písních přináší K. Kvitka Shody v rytmice a melodii bulharských a ukrajinských lidových písní (4, 56-64). Podobně a bulharskoukrajinské tematice pojednává O. Mordvincev (Ukrajinsko-bulharské folkloristické a folklórní vzájemné vztahy v poválečných letech - 2, 27-33, bohatá bibliografie). V. Skripka (O kompozici ukrajinských, českých a slovenských lidových lyrických písní, 1, 57-61) se opírá o srovnání začátků a závěrů četných vzájemně si blízkých dokladů, přičemž však pro oblast lidové lyriky české užívá také příkladů kramářských písní, zapsaných v českém znění na Zakarpatské Ukrajině. U nás obvykle oblast kramářské písně tvoří jako pololidová skladba samostatný objekt zkoumání a nelze je stavět z různých důvodů na roveň zápisům Bartošovým a Kollárovým. Autor si také všímá paralelismů, dialogů a jiných prostředků básnického jazyka písní. Z množství materiálů čistě ukrajinského charakteru zaujme materiálově bohatá studie P. Smijana Pracující Zakarpatska o V. I. Leninovi (2, 3-8), kde se uvádějí četná fakta z let 1918 až 1944 z bývalé Podkarpatské Rusi, publikace a zápisy vypravování ze života a písní, které byly otištěny v Karpatské Pravdě a jinde. Podobným přehledem materiálů je příspěvek P. Kravčuka Revoluční písně ukrajinské dělnické emigrace v Kanadě (1, 41-48) a O. Pozdnějeva Ukrajinské lidové písně v ruských rukopisných sbornících konce 17. a prví třetiny 18. stol (3, 49-56). Rusistu zaujme bohatý srovnávací materiál S. Pinčuka Slovo o pluku Igorově a ústní lidová poezie (4, 27-37), kde autor objasňuje literární charakter Slova, ale zároveň dokumentuje četnými příklady čistě folklórní původ mnohých uměleckých prostředků, použitých v této památce. Přehlednou charakteristikou se zabývá A. Fedo[/]sjuk v práci Ateistické motivy předříjnového a soudobého běloruského folklóru (1, 12-18). A Zaleśkyj a V. Ivanov vyjadřují v článku Úloha a význam nových rodinných obyčejů a zvyků při komunistické výchově pracujících (3, 3-10) názor, že ve světle usnesení XXII. sjezdu KSSS je žádoucí dále rozvíjet současné lidové zvyky typu "rudé veselice" aj., které se v období kultu osobnosti považovaly za škodlivé. Zbývající studie ročníku 1963 jsou věnovány opět vztahu umělé a lidové slovesnosti: O. Ošurkevyč (Lesja Ukrajinka a lidová tvorba, 3, 42-48), L. Jarosěvič (Lesja Ukrajinka a lidová píseň - s četnými ukázkami, 4, 48-55) a M. Krasyľnyk (Přísloví a pořekadla v románu M. Šolochova Rozrušená země, 1, 27-33) jsou jmenováni za ostatní.
      Tolik k obecné folkloristické charakteristice časopisu. Kromě uvedených vybraných studií se přirozeně uveřejňují studie z oblasti materiální kultury, lze však říci, že většinu článků tvoří právě folkloristika. Ve srovnání s ruskými časopisy Sovětskaja etnografija, Izvěstija AN SSSR. Otd. literatury a jazyka a sborníkem Russkij foľklor je v ukrajinském časopise více statí obecnějšího rázu, někdy proklamačně formulovaných, v nichž většinou proniká zájem o současné stadium vývoje lidové slovesnosti a kultury vůbec. Některé námi citované studie jsou velmi podnětné a bohatě materiálově dotované.
      Z oblasti stálých rubrik časopisu Narodna tvorčisť ta etnohrafija si všimneme jen příspěvků s bezprostředním vztahem k nám. A. Humenjuk rozebírá formu existence zahraničních tanců v ukrajinském prostředí v práci O vzájemných vztazích ukrajinské lidové hudební kultury s hudbou jiných národů (1962, 3, 90-96) a rozeznává osvojení, ovlivněny a pouhou existenci polky, krakovjaku, čtverylky, syrby (rumun.), žoku (moldav.), čardáše a Ländleru v ukrajinském lidovém prostředí. Zajímavý materiál uveřejňují Danilko-Subotová, Slovenský překlad ukrajinské lidové dumy v 1. pol. 19. stol. (1962, 4, 104-108) z časopisu Orol Tatranský 1847 o obléhání Azova. Značnými chybami v transkripci a transliteraci trpí jinak zajímavá zpráva J. Hoška a A. Porického Zájezd na Prešovsko (1963, 2, 89-93) a materiálová práce V. Skripky Společné motivy světských písní Ukrajinců, Čechů a Slováků (1963, 4, 81-88), probírající motivické shody písní o vykořisťovatelích a vykořisťovaných, o ubohých sirotcích a partyzánech. Doklady se uvádějí z Erbena, Bartoše; Sušila a sběrů na východním Slovensku a Zakarpatské Ukrajině.
      Oddíl publikací je pro nás poučný i podnětný. Jsou zde otiskovány výsledky současných sborů lidového repertoáru, "vesňanky" i dožínky, lidová poezie v boji za mír apod. Mnohé jsou problematické a nejsou proto zařazovány ani

51

do LUT, ani do folklóru (např. vypravování ze života o programu KSSS aj.). Mezi jiným je zde publikována i práce F. Kolessy Veršová forma staré ukrajinské lidové písně o Šefanovi vojvodovi (1963, 1, 116-123), kterou do tisku připravil a předmluvu napsal O. Zilynškyj (Praha). Vyniká četnou bibliografií.
      Rubrika Na pomoc LUT obsahuje četné materiály pro soubory ať už z tradičního folklóru (s popisy tanců, notovým materiálem apod., asi jako u nás v časopise Lidová tvořivost), nebo ze současných sběrů, kriticky zpracovaných. v oddílu Na pomoc učitelům se setkáme jak s hodnocením díla klasiků ukrajinské folkloristiky, tak i s rozborem dětského folklóru. Oddíly Kritika, bibliografie a Kronika přinášejí zprávy o aktualitách a nových knihách, zajímavých jak pro ukrajinisty, tak i pro slavisty a dokonce romanisty. B. Beneš
     

Narodno stvaralaštvo - folklor [obsah]

Organ Saveza udruženija folklorista Jugoslavije, hlavní red. Dušan Nedeljković, Beograd 1962, 312 stran.
      Orgán Svazu folkloristů Jugoslávie vydává od r. 1962 čtvrtletní periodikum věnované lidové tvořivosti folklórního charakteru. Avšak redakce se nevyhýbá ani příspěvkům z oblasti kultury hmotné. Vedle článků obsahuje časopis poměrně podrobné recenze, zaměřené převážně na zahraniční publikace, zprávy o folkloristických konferencích apod. Závěr každého čísla tvoří kromě francouzských a ruských resumé (nejen jednotlivých článků; ale dokonce i recenzí) materiálové přílohy, věnované současnému jugoslávskému folklórnímu projevu; jde zejména o písně vzniklé za druhé světové války, které jsou v lidové poezii velmi divé.
      Obsah časopisu je otevřen studií hlavního redaktora Dušana Nedeljkoviće, který v ní řeší problematiku folklóru. Zároveň tu vytyčuje hlavní úkoly nového časopisu a jeho podíl na komplexním zpracování folklórního materiálu v Jugoslávii. Problémem městského a vesnického folklóru - jejich vzájemného vztahu a zařazení do obsahu pojmu folklór zabývá se Vinko Žganec. Svou úvahu zaměřil především na hudební projevy. Jovan Vuković zveřejňuje práci věnovanou rozvoji bádání v oblasti lidového desetistopého verše. Autor shrnuje a opravuje názory starších badatelů (Jakobsona a Maretiće), přičemž vytyčuje nová hlediska, kterými je třeba se zabývat při dalším bádání v této oblasti; hlavní důraz klade na intonaci fráze. Ve zprávě nazvané "Rvalasi" [/] v dávném spisu Ivana Crnojeviće se autor Niko Maršinović zabývá etymologií termínu označujícího pristěhovalé pastýře; kteří byli zároveň rolníky. Podle autorova názoru není tento termín etnickou záležitostí. Alia Nametak v článku "Nasredin - hodža, kterému se nesmějeme", informuje o příbězích tradujících se v Bosně a Hercegovině o legendárním hrdinovi - šibalovi. Základní problematikou scénické choreografie, kritikou minulých inscenací a náčrtem dalšího postupu zabývá se Olivera Mladenović. Nikola B. Rožin v práci "Svatební hra - Traženje ptice - u Valvasora a dnes" provedl srovnání současného záznamu známé svatební hry s historickým dokumentem ze 17. století. Málo prozkoumanému tématu - hudebním nástrojům ve Slovinsku - je věnována popisná práce Zmaga Kumera. Všímá si v ní šesti primitivních dětských nástrojů. Autor uvádí nejen popisy nástrojů, ale i způsob výroby a popis hry. Poslední studie prvního čísla je z oblasti lidové podomácké výroby. Angelina Krstena podává tu základní informaci o podomácké výrobě koberců v Gojnaru v Makedonii, kde se tradovala od počátku 20. století. Zvláštní pozornost věnovala autorka popisu charakteristických ornamentů.
      V první studii druhého čísla "Novak kovać" shrnuje Risto Kovijanić poznatky o jednom z hrdinů srbského eposu, které získal z dokumentů kotorského archívu. Na jejich základě dokládá, že píseň o kováři Novakovi má pravdivé jádro ve 14. století, a to v historické existenci znamenitého kováře Novaka a jeho syna. Epice jsou věnovány i další dvě studie. Alija Nametak píše o staré epické písni z Mostaru, která opěvuje hrdinský čin atleta Šahina z r. 1669. Šahin se svými dvanácti učedníky přešel po provaze řeku Neretvu. Sovo J. Orović, který píše o dvou epických písních z osvobozenecké války, vyzvedává hlubokost srbské epické tradice. Dialektickým vztahem kolektivní a individuální tvorby zabývá se Dušan Nedeljković. Zde píše o první etapě přechodu od kolektivního v individuální a naopak, a o kritériu tohoto přechodu. v článku se zabývá zlidověním umělé písně, kterého básník dosahuje využitím melodie lidové písně, jejího stylu a formy. Příspěvek Radmily Fabijanićové si všímá vytváření pěveckých sborů v nemocničních zařízeních. Poslední studii druhého čísla napsal Stjepan Stepanov. Je v ní pojednáno o napodobování hry na lyricu zpěvem. k tomuto projevu dochází za pobytu v horách při pasení ovcí, není-li lyrica po ruce.
      Ve třetím a čtvrtém dvojčísle najdeme kromě článků jihoslovanských badatelů také práce zahraničních autorů. Patří k nim článek Alberta B. Lorda o zpěváku epic

52

kých písní, dále příspěvek sovětského folkloristy Nikolaje Kravcova o jihoslovanském eposu a příspěvek našeho hudebního folkloristy Jaroslava Markla o českých dudách. Největší pozornost domácích autorů je v tomto dvojčísle soustředěna na lidová přísloví. Makedonskými lidovými příslovími zabývá se Kiril Penušliski. Z jiné stránky studuje přísloví Miodrag S. Lalević, který si všímá životnosti a zanikání přísloví především v Černé Hoře. Za nejdůležitější činitele, ovlivňující životnost přísloví, považuje podmínky sociální a historické. Problémem definice lidové písně se zabývá Ante Nazor v článku "O tvůrcích našich lidových revolučních písní". Řeší otázku, co je možno nazývat lidovou písní a dochází k závěrům, že k lidovým písním je nutno počítat za prvé písně, jejichž autor není znám, a za druhé písně napsané v lidovém duchu. Větší studie Dušana Nedeljkoviće, která tematicky navazuje na jeho článek v předcházejícím čísle, je věnována procesu přeměny individuální písně v kolektivní. Nedeljković pojednává v této studii na příkladu dvou písní o druhém období přechodu od individuálního ke kolektivnímu a opačně, a o kritériu tohoto přechodu. Autor další studie, nazvané Spoluautorství v lidové poezii, je Milenko Filipović. Dokazuje v ní na příkladu z Bosny možnost existence několika autorů při vzniku jedné a téže písně. Mark Krasnići podává zprávu o literatuře vztahující se k albánské lidové poezii v Jugoslávii v období po revoluci. v r. 1952-1953 byly vydány tři díly Kangë popullore shqiptare. Autor zprávy zmiňuje se také o některých časopisech a pozornost věnuje i práci hudebního vědce Lorence Antoniho Folklori muzikuer shqiptar z r. 1956 a 1961. Olivera Mladenović poukazuje na některé lidové tance s neujasněnými názvy. Některé názvy snaží se ve své studii vysvětlit. Zajímavou tematikou zabývá se Slobodan Začević v článku Vyprávění o hřbitovech rusalek ve východním Srbsku. Alija Nametak se v tomto čísle zabývá vztahem úředníků turecké vlády k bosenskohercegovinským písním. Ukazuje, že mnohé oficiální osobnosti Turecka měly k nim kladný vztah, a zvláště k písním epickým. V rubrice rozhledy zaujme naši pozornost zvláště pojednání Nadi Dordevićové o Boženě Němcové jako překladatelce srbských lidových vyprávění.
      V současné době je již uzavřen další ročník časopisu Narodno stvaralaštvo. O něm přineseme zprávu v dalším čísle Národopisných aktualit. Jugoslávští folkloristé dokazují tímto periodikem, že má své plné opodstatnění časopis s názvem Lidová tvořivost, který u nás nebyl správě zaměřen a který proto musel zaniknout.
      H. Blažková, K. Panák, J. Rousová, R. Tihlaříková[/]

Izvestija na Etnografskija institut i muzej [obsah]

VI, Sofija 1963, 426 stran
      Šestý svazek Izvestií je připsán známému bulharskému etnografovi Christo Vakarelskému k jeho šedesátým pátým narozeninám. Vedle bulharských badatelů přispěli do sborníku i zahraniční. autoři.
      Svazek je rozdělen do několika oddílů: úvod, historická etnografie, antropologie a demografie; materiální kultura; společenské zřízení a duchovní kultura; etymologie a lidová terminologie; folklór.
      Úvodní část Izvestií je věnována zhodnocení vědecké práce Ch. Vakarelského (D. Dinekov) a soupisu jeho publikovaných prací (K. Krâstanova). Oddíl historické etnografie, antropologie a demografie přináší antropogeografickou charakteristiku vesnice Momina Klisura na Pazardžišsku (I. Batakliev), pojednání o změnách v etnickém složení obyvatelstva města Kârdžali (B. Božikov), příspěvek o kešanském kraji v Trákii (A. Razbojnikov) a antropologické pojednání (P. Boev). v části věnované materiální kultuře najdeme příspěvky o vlivu sociálně ekonomických a historických činitelů na vznik typů sídel na Ukrajině (G. Ju. Steľmach), o souvislostech vývoje vesnické lidové kultury se změnami ve vlastnictví pozemků (L. Kunz); W. Jakobeit pojednává o otázce mezinárodní spolupráce v oblasti evropské agrární etnografie; M. Znamierowska-Prüfferowa o nutnosti zintenzívnění muzejních etnografických výzkumů a o specializaci etnografických muzeí. Obsáhlé články jsou věnovány některým projevům materiální kultury: V. Marinov píše o dřevěném pluhu v Bulharsku, I. Balassa o způsobech skládání obilních snopů v karpatské oblasti; zpracovávání ovčího mléka u transylvánských Maďarů v Rumunsku popisuje L. K. Kovacz, problematikou lidového oděvu se zabývají M. Veleva a G. Krâsteva-Nožarova. Další příspěvky pojednávají o periodizaci tureckých řemeslnických památek v Maďarsku (G. Fecheir), o původu plovdivského domu (G. Kožucharov), o keramice (M. Stančeva, P. Detev) a lidovém lékařství (V. Venedikova). Třetí oddíl obsahuje vedle programové stati o hlavních směrech bulharské etnografie (R. Peševa) studii o patronymii (M. O. Kosven), problémem křestního jména se zabývá P. Ž. Petrović; je zde uvedena rovněž studie o vílách (Iv. Venedikov) a o obřadníh plátnech u východních Slovanů (N. Gagen-Torn). Poslední část Izvestií přináší příspěvky z problematiky lidové slovesnosti (J. Matl, L. Vargyas, Iv. Dujčev, V. K. Sokolova, B. N. Putilov, St. Stojkova, R. Kacarova) a hudebního folklóru (A. Primovski, N. Kaufman).

53

Šestý svazek Izvestií pokračuje v dobré tradici předešlých ročníků a svými hodnotnými příspěvky se řadí mezi nejlepší současné etnografické publikace. V. Frolec
     

K problematike súčasnej hudby [obsah]

Bratislava 1963, 220 stran.
      Ústav hudební vědy Slovenské akademie věd vydal aktuální sborník. Úvodní obsáhlou obecně zaměřenou studii napsal mladý hudební vědec - známý především jako etnomuzikolog - Oskar Elschek (str. 5-87). Čtivá esejistická, volná forma výkladu, v níž autor velmi podrobně vyčerpána zvláště německou literaturu, má za cíl poukázat na některé klíčové problémy, které souvisí s otázkami současnéno hudebního života i s otázkami šíře chápané hudební výchovy (problémy estetické, hudebně sociologické, psychologické a pedagogické). Studie má 7 kapitol: 1. Nová hudba - bouře obecenstva . . . "rozpad" hudby . . .; 2. "Chaotičnost" anebo "matematický konstruktivismus" nové hudby s podkapitolami a) Změny výškové organizace hudby, b) Organizace hudby v čase, c) Barva - zvukovost, d) Prostor - "přirozené" a "umělé" rozmístění zvukových zdrojů; 3. Hra, formalismus, exprese?; 4. Vývojová kontinuita - současná hudba a tradice; 5. Teoretické problémy, apercepce a jejich aplikace v současné hudbě; 6. Skladatelé a pedagogika; 7. Hudební výchova a hudební osvěta v dnešní společnosti.
      Otázce geneze "experimentální" elektronické hudby je věnován článek Richarda Rybačiče (str. 88-101). Autor se v něm snaží zodpovědět otázku, je-li ["]experimentální" hudba pouze projevem "poválečného duchovního chaosu, synkretismu a šoku", anebo zda jde o jev historicky determinovaný, o něco, co se objevuje zákonitě jako určitý vývojový stupeň v dějinách hudby. Autor uzavírá, že nejde o začátek jiné epochy v hudbě (jak to říká klasik elektronické hudby Herbert Einert: elektronická hudba začíná tam, kde tradiční instrumentální hudba končí), nýbrž že elektronická hudba je historicky i esteticky posledním výběžkem romantismu a postromantismu."
      Některými vývojovými črtami slovenské programové hudby zabývá se Viera Donovalová (str. 102-116). Úvodem pojednává autorka stručně o slovenské hudbě před r. 1945. Hlavní pozornost věnuje však vývoji slovenské hudby po osvobození. Závěrem poukazuje na dnešní stadium programovosti.
      Ivan Hrušovanský napsal do sborníku analytickou studii o hudební mluvě Cikkerovy opery Vzkříšení, kte[/]rou považuje za jeden z nejcharakterističtějších dokladů skladatelovy osobmosti (str. 117-137).
      Pavel Polák píše o dramaturgických problémech slovenského hudebního života (str. 138,-158). Zdůrazňuje, jak je při snaze o nové obecenstvo a jeho správnou výchovu důležitá právě vhodná dramaturgie.
      Ve sborníku najdeme ještě dvě studie, a ty se dotýkají hudebního a tanečního folklóru. První - o hudebním folklóru a amatérská umělecké tvořivosti - napsal Ladislav Leng (str. 159-186). Studii dělí na tři části. První část je věnována problémům terminologickým, vývojovým a funkčním, druhá specifičnostem hudebního folklóru jako osobitému žánrovému druhu a třetí podmínkám, předpokladům a perspektivám vývoje hudebního folklórního žánrového druhu jako součásti amatérského uměleckého hnutí. Druhou studii, která má úzký vztah k tanečnímu folklóru; napsal nadějný předčasně zemřelý slovenský badatel v oboru lidového tance Štefan Tóth (str. 187-192). Tato studie vyšla až po jeho smrti. Tóthova smrt je těžkou ztrátou pro bádání v oboru lidového tance nejen pro Slovensko, ale také pro české země.
      Studie Lengova i Tóthova se jako jedny z prvních zabývají shrnujícím způsobem otázkami osvětlit problémy současného amatérského umění, podílem, funkcí a perspektivami rozvoje folklórních žánrových druhů. Obě studie vřele doporučujeme souborům k prostudování.
      Poslední práce sborníku, je věnována soupisu literatury o současné slovenské hudbě, pracím publikovaným od r. 1945 do r. 1961. Práci připravil Juraj Potúček (str. 193-218).
      Sborník o současné slovenské hudbě má ve všech příspěvcích vysokou odbornou úroveň. Lze jej považovat za krásný dar mladých slovenských badatelů k padesátým narozeninám vynikajícího slovenského hudebního vědce prof. dr. Josefa Kresánka, jemuž je sborník věnován. D. Holý
     

Ethnographica 3-4 [obsah]

1961-1962, vydává Moravské muzeum v Brně, KN-Brno 1962, 622 stran
      Ročenka Ethnographica 3-4 vyšla jako 9.-10. svazek etnografických tisků Moravského muzea v Brně pod redakcí Ludvíka Kunze. Cíl této publikace je uveden již v předmluvě: metodicky pomoci jiným muzejním pracovištím v jejich přípravách expozic.
      Tomuto záměru je také věnována hned první část ročenky. v ní je z několika pohledů objasněn ideový smysl a technické řešení stálé etnografické výstavy

54

"Lid v pěti generacích - od vesnice robotní k socialistické". Autory této části jsou Ludvík Kunz a architekt Bohuslav Fuchs. Celkem je svazek tematicky rozdělen do osmi oddílů. Druhá stěžejní část (239-495) je věnována několika oborům lidové kultury. Minulostí vesnice ve Velkopolsku a západním Polsku se zabývá Józef Burszta, problematice rumunských vlivů v Karpatech se věnuje Dimitr Krandžalov. Z materiální kultury je zastoupeno české hrnčířství od r. 1709 (Wolfgang Jacobeit), lidová architektura (Otakar Máčel, Jaroslav Vajdiš, Christo Vakarelski) a lidový textil. Marius Stadler se zabývá vývojem lidových modrotisků v Československu, českým lidovým výšivkám se věnuje Vilém Pražák. Z oblasti lidového umění najdeme zde příspěvek o červeně zdobených fajánsích (Karel Černohorský) a studii o lidovém umění jako zdroji výtvarné tvorby (Josef Raban). Ve třetí části hodnotí polské autorky Maria Znamierowska-Prüfferowa, K. Zawistowicz-Adamska a německý badatel Ralf Wendt historii některých etnografických muzeí a muzea obecně pokládají za významná odborná pracoviště. Problematice ochrany lidových staveb a muzeím v přírodě věnují pozornost Karl Baumgarten, Hugo Rokyta, Herbert Hoffmann a Ulrich Steinmann. Zprávy o činnosti muzeí přináší také Leopold Schmidt (Muzeum für Volkskunde, Vídeň), Hans Damm (Museum für Völkerkunde, Lipsko); Siegfried Wolf (Museum für Völkerkunde, Drážďany), Helene Ebner Eschenbach (Museum für Volkskunde, Berlín), Božidar Božikov (Etnografické národní muzeum, Sofia): O etnografickém bádání a muzeích v Sovětském svazu pojednávají Angele Višnjauskate, B. Žilenas a J. Naudžas. Předposlední sedmá část svazku přináší zprávu o 80. výročí narození prof. Karla Chotka (1961). Jeho stručný životopis a celkový přínos do moderní československé etnografie hodnotí Hugo Rokyta. Konečně poslední část obsahuje recenze některých zahraničních časopisů (Václav Frolec, Josef Jančář, Miroslava Ludvíková).
      Ke kladům sborníku Ethnographica, které ocení zahraniční vědci, patří i to, že některé studie jsou otištěny v cizích jazycích (francouzština, němčina, ruština); dokumentární hodnotu mají fotografie, plánky a nákresy půdorysů u studií o lidové architektuře. K. Panák
     

Tisíc kraslic na výstavě o Brně [obsah]

V Etnografickém ústavu Moravského muzea v Brně byla v době od 21. března do 31. května 1964 poprvé v naší vlasti instalována výstava kraslic ze střední Evropy, obeslaná 1.000 malovanými vejci. Účastnilo se jí
      Československo, Bu[l]harsko, Maďarsko, Německá demokratická republika, Polsko a západní Ukrajina. I když [/] chyběla kolekce rumunské a jugoslávské kraslicové tvorby, podala výstava podmanivý doklad o velikém osobitém talentu lidu všech zúčastněných národů. Jejich tvorba promlouvala k srdci diváků.
      Jádrem výstavy byla kolekce z celostátní soutěže o nejkrásnější kraslice v Československu. Uspořádal ji v roce 1959 Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti v Praze podle mého vypracovaného soutěžního řádu. Ukázkami své tvorby obeslalo tuto soutěž 235 lidových malířek kraslic ze všech krajů. Přes 2.000 shromážděných kraslic podalo vyčerpávající přehled o dosud živém tradičním umění našeho lidu. Význam této akce, jako studijního i dokladového dobového materiálu, nelze docenit. Krajské středisko lidového umění ve Strážnici by se velmi zasloužilo o moravskou kraslicovou tvorbu, kdyby nejpozději v roce 1965, než zemdlí ruce a zeslábne zrak nejstarších malířek, uspořádalo takovou soutěž v Jihomoravském kraji. Je v něm největší počet malířek kraslic a např. v Ostrožšké Nové Vsi umí dosud 24 žen ve věku od 20 do 75 let malovat esteticky hodnotné kraslice technikou batikování voskem a kombinací této techniky s leptáním barvy šťávou z kvašeného zelí. Takový počet aktivních malířek kraslic v jedné obci je pravděpodobně světovou zvláštností. Z nich Antonie Zalubilová je za kraslicovou tvorbu nositelkou vyznamenání ministerstva školství a kultury. Ze soutěže o nejkrásnější kraslici na Moravě, konané - v roce 1943, je 1.600 kraslic uloženo ve Slováckém muzeu v Uh. Hradišti.
      Kraslice měly v lidových obyčejích své významné místo právě na jaře jako symbol nového života. Jarní vítězství Vesny nad Moranou, života nad smrtí, začátek růstu obilí a ostatních zemědělských plodin po mrtvé letargii zimy, toho všeho symbolem bylo od pravěku vejce, z něhož se rodil nový život. Není proto divu, že tak vynikající symbol byl barven, zdoben i jinak sakrifikován, aby se jeho, moc znásobila.
      Magickoreligijní význam kraslic byl dnes již zapomenut a je předmětem studia národopisné vědy. Jako trvalá hodnota zůstaly techniky zdobení vajec, barvy na kraslicích a jejich komplementárnost v cítění lidu i dnešní estetický účin a využití kraslic: Bohatství barev a výzdobných technik je pozoruhodné, variabilita vzorů jejich další rozvoj z tradiční základny má doslova neomezené možnosti. Kraslicím proto patří v naší lidové tvorbě nejpřednější místo.
      Aby bylo správně rozuměno: toto místo patří kraslicím zdobeným tradičními barvami a technikami, nikoliv zprofanovaným náhražkovým kraslicím, ozdobovaným naturalistickými motivy malovanými štětcem pestrými vodovými barvami na bílou plochu vajec a lakovaným.

55

Stejně nehodnotné jsou i kraslice zdobené obtiskováním zajíců, umělými květinami, stužkami, textilem, kraslic soustružené ze dřeva a malované tuší. Tento kýč nemá nic společného s prostou poetickou lidovou tvorbou, protože neodpovídá lidové tradici a estetickým normám. Je velmi pozoruhodné a nesvědčí o dobrém záměru, že film Moravská Hellas (1963) se soustředil právě na národopisné kýče, jako kdyby na Slovácku nebylo jiskřivých ukázek lidového talentu. Lidové přísloví "daleko je huba od medu" se také v tomto případě ukázalo jako moudrá životní filosofie.
      Brněnská výstava ukázala minulost kraslic fotografickými doklady nálezů vajec v hrobech a jejich funkce v životě lidu u nás i v zahraničí, seznámila s přítomností v tomto oboru a pokusila se také o perspektivní pohled na budoucnost kraslicové tvorby ve výtvarných kroužcích LUT, ve školách a v rehabilitačních ústavech nemocnic, kde kromě estetické výchovy jsou techniky kraslic a psychické soustředění při jejich užití součástí léčby prací. Podala důkaz, že několik set malířek kraslic u nás i v cizině dosud ovládá toto umění. To je důležité zjištění, jež jako na dlani přesvědčivě podaly vystavené kraslice zhotovené v letech 1959-1962, stejně jako ukázky bohatého lidového obřadnictví okolo jarního slunovratu, vystavené velikonoční pečivo, dřevěné hrkače a klepače, typy pomlázek, ukázky technik malování slepičích vajec, předvedené expozičně a také pracovně návštěvníkům lidovými malířkami kraslic Annou Skybovou z Nivnice (*7. března 1891), Kateřinou Martinkovou z Petrova u Strážnice (*26. října 1898) a Marií Gavalovou z Ostrožské Nové Vsi (*30. ledna 1910). Pozoruhodným exponátem byla moderní aplikace techniky obvazování kraslic listy ze stromů nebo travinami. Tato kraslicová technika, dochovaná na jižní Moravě i na "vyvazovaných" kyjovských fěrtúšcích a interpretovaná pracovnicemi oblastního střediska ÚLUV v Brně na indigem barvených kuponech šité a vyvazované batiky, byla technickým a výtvarným překvapením i pro náročné zahraniční odborníky.
      Z lidových výzdobných kraslicových technik seznámila výstava s ozdobou barvením bez ornamentu i s výzdobou vajec vzorem dosahovaným starobylou voskovou batikou, ovazováním listy stromů nebo travin, plastickou výzdobou barevným voskem nebo parafinem, leptáním obarvených vajec šťávou z kyselého zelí a anorganickými kyselinami, oblepováním slámou a duší z jezerní sítiny, vyškrabováním. Na fotografii byla předvedena ukázka výzdoby kraslic kováním, chyběla ukázka techniky zdobení kraslic drátem, dosud dochovaná ve Stráňanech v okrese Poprad. Bezprostředností zaujala dětská krasli[/]cová tvorba, dodržující techniku výzdoby, s novými ornamentálními prvky.
      Červená, žlutá, zelená, modrá, černá barva na bílém základě a jejich odstíny jsou hlavními barvami dnešních kraslic. Někde se ještě dodržuje i staré osvědčené barvení rostlinnými barvami, např. v odvaru z cibulových slupek, převládá však barvení barvami kupovanými v drogeriích. Množství barev často přechází od původní lidové decentnosti do přebarvenosti a kýče.
      Výběr z kraslicové tvorby na výstavě Tisíc kraslic přesvědčivě prokázal nevšední krásu této lidové grafiky. Kraslice jsou důležitým invenčním zdrojem pro výtvarné umělce, významným materiálem k estetické výchově na školách, v činnosti výtvarných kroužků LUT, vývozním zbožím do 18 zemí i upomínkovým předmětem v turistickém ruchu. Především jsou však jarním darem z lásky pro děti i mezi dospívající mládeží a osobitým výzdobným prvkem moderního interiéru. To všechno jsou trvalé hodnoty kraslic, pro které nemůže být na tuto staletí překonávající tvorbu zapomenuto ani ve 20. století. Pro své estetické a poetické hodnoty byla přijata středoevropská výstava kraslic v Brně s láskou a hrdostí nad mistrovstvím lidových malířek kraslic. Mimo jiné podala také důkaz o správnosti myšlenky profesora Vladimíra Úlehly, zakladatele slavností lidových písní a tanců ve Strážnici, že mizející svět lidové kultury je potřeba proměnit ve svět podchycený, milovaný a spolehlivě studovaný. Jaroslav Orel
     

Tři schůzky československých hudebních folkloristů [obsah]

Českoslovenští hudební folkloristé jsou od roku 1962 sdruženi v Čs. národním komitétu IFMC (International Folk Music Council) a v Hudebně folkloristické sekci Společnosti čs. národopisců. Náplň tří uskutečněných schůzek v r. 1963 byla taková, jaká má být - pracovní. Na základě připravených podkladů k diskusi debatovalo se o pojmech písňový "instrumentální" a "vokální" typ (připravil J. Markl), o modulaci v lidové písni (připravil D. Holý), o problémech hudební terminologie (připravila A. Elscheková), o katalogizaci nápěvů lidových písní na pozadí metrorytmické baze (připravili K. Vetterl a J. Gelnar), o uplatnění děrných štítků při katalogizaci lidových písní (připravil J. Hora) i obecněji o metodách práce s materiálem hromadné povahy, o možnosti uplatnění nových technických metod při jeho zpracování (připravil V. Pletka). Diskuse upozornila na některé další možnosti přístupu k problematice i na nedořešené otázky. Vyplynula z ní celá řada podnětů pro ty, kteří se jednotlivými problémy podrobněji zabývají. D. Holý

Československý folklór na gramofonových deskách [obsah]

V r. 1962 vydalo Státní hudební vydavatelství 18 gramofonových desek, které zachycují autentické lidové projevy. Na deskách jsou zastoupeny: z Čech - Chodsko, z Moravy - Jihlavsko, Valašsko, Slovácko a odtud podrobněji Horňácko, dále Hrčava a slovensko-slezské pomezí, sólová instrumentální hudba ze Slovenska (zvláště hra na aerofonické nástroje), z ansámblových slovenských hudeb střední, severní a východní Slovensko.
      Antologii, k níž vyšla téměř stostránková publikace, připravil kolektiv devíti autorů. Jde o pozoruhodnou akci Státního hudebního vydavatelství. Je však škoda, že desky byly vydány v tak malém nákladu, a to přesto, že o řadu z nich je, jak vím, stále velký zájem. D. Holý
     

Lidová umělecká výroba doma i v zahraničí [obsah]

V září minulého roku byla v Praze ve výstavní síni Ústředí lidové umělecké výroby otevřena výstava Lidová umělecká výroba 1963. Z Prahy byla výstava přenesena do SSSR, kde byla instalována v Moskvě, v Leningradě, v Rize a nyní se připravuje její převezení do Polska. Výstava se všude setkávala s obdivným zájmem především mladých moderních lidí. v čem tkví úspěch našich lidových výrobců?
      Lidová umělecká výroba, soustředěná na základě dekretu 110 z r. 1945 a zvláště po vydání zákona o lidové umělecké výrobě v r. 1957, především v ÚLUV, se rozvíjela na pevně budované základně tří složek: etnografického výzkumu, umělecké práci poučených výtvarníků a vynikající dovednosti lidových mistrů. Několikaletá spolupráce těchto tří složek postavila československou lidovou uměleckou výrobu do čela evropských snah o využití lidových tvůrčích sil a jejich rozvíjení v moderní průmyslově vyspělé společnosti. J. Jančář
     

Vysílání lidové písně a hudby v Československém rozhlase [obsah]

V současné době je do vysílání Československého rozhlasu zařazováno pravidelně několik relací věnovaných lidové písni a hudbě. Jsou to jednak běžně stanovené pořady vysílané převážně v dopoledních a odpoledních hodinách s různými názvy, jako s písní po Moravě, z tance do tance, Na lidovou notu, Zpívejte s námi apod. Na jejich náplni se podílejí všechny stanice. Za druhé jsou to pořady se stálým názvem: sobotní Beseda u cimbálu, připravovaná brněnskou stanicí, nedělní dopolední [/] Vonička z lidových písní - připravuje Praha z materiálů z celé republiky - a nedělní podvečerní pořad Na pěknú notečku. (Slovenskému vysílání věnujeme zvláštní článek v příštím čísle.) Tři poslední relace jsou v rozhlasovém vysílání již několik let. Naproti tomu několik pravidelných pořadů, jako např. Země zpívá nebo Zpěvy domova, byly po určité době zrušeny a objevily se místo nich jiné cykly. Všechny současné pořady se od sebe bohužel dost málo odlišují, i když toto konstatování není ve všech jednotlivých případech zcela přesné, a jednotlivá čísla jsou v nich zařazována většinou jen s ohlášením účinkujících. Neuškodilo by někdy více průvodního slova. I toho odborného. (Přirozeně, že text by musel být upraven podle rozhlasových norem.) Tu by jistě redaktoři mohli více spolupracovat s vědeckými pracovníky, které by měli umět pro rozhlasovou práci získat. Vysílání lidové písně mělo by být barevnější. To se netýká jen jednotlivých pořadů, ale i výběru jednotlivých písní. Často se totiž stává, že je vysílána tatáž píseň nejen několikrát týdně; ale dokonce i několikrát denně. Pro lidovou píseň je tento způsob nevhodný a neprospěšný. v brněnských pořadech objevily se v poslední době nové dobré nápady. Patří k nim nově realizovaný nápad Písniček do zápisníku, které jsou uváděny v nedělní "notečce" vždy počátkem měsíce, a to různými vynikajícími osobnostmi. Dosud se vystřídali básníci O. Mikulášek a J. Skácel a spisovatel J. Tomeček.
      Jak už bylo naznačeno, podílejí se na přípravě pořadů redaktoři lidové písně z různých našich stanic. Ústředně jsou řízeny hlavním redaktorem lidových písní v Praze, i když se Praha na celkové produkci vysílání lidové hudby podílí jen menším procentem.
      Nahrávky lidových písní jsou "vyráběny" ve všech hlavních československých stanicích, z nichž několik má své orchestry lidových nástrojů. Vedle těchto těles, která dnes vyrábějí většinu vysílacího materiálu, jsou pořizovány nahrávky některých souborů LUT a dále nahrávky autentického folklóru, čímž činí rozhlas v oblasti lidové písně proti jiným hudebním žánrům do značné míry, výjimku. Tato okolnost ovšem nevyvolává vždy příznivý dojem u některých posluchačů, zvyklých na brilantní technické podání. Zúžený důraz na technickou stránku vytlačil už z rozhlasového vysílání řadu vynikajících, umělecky velmi silně působících lidových interpretů - jedinců i skupin. Tóny vymykající se zvukovému ideálu evropské umělé hudby, jak je nacházíme u některých lidových interpretů, byly a jsou bez rozdílu mnohdy dosud považovány za něco neestetického. v současném vysílání nevadí však vůbec zařazování některých projevů cizích lidových hudebních kultur. Našim lidovým inter

57

pretům mělo by být věnováno více místa. Vynalézavějším využitím rozhlasové zvukové techniky, přiměřeným a pečlivě připraveným komentářem (nepoetizujícím, ale informujícím) i podtržením režijní stránky mohly by se vytvořit zajímavé pořady, které by mohly vnést osvěžení. Nahrávky profesionálních souborů omezují se často pouze na technickou a obecně skladebnou stránku a věnují poměrně malou pozornost drobným, ale důležitým stylovým nuancím. - Kdyby se podobnými omezenými hledisky řídila reprodukce třeba profesionálních džezových interpretů, byl by tím džez ochuzen o celou řadu emocionálně působících prvků. - Také pořady z nahrávek profesionálních souborů bylo by mocno čas od času zpestřovat autentickými nahrávkami. Vysílání lidové písně by jistě prospělo ještě širší zaměření na lidovou hudbu ostatních národů, zvláště na autentické folklórní projevy z celého světa.
      Tak se nám ve stručnosti jeví současný stav lidové písně ve vysílání Československého rozhlasu a možnosti, jak tuto práci zlepšovat a rozvíjet. L. Holá
     

Lidová píseň, hudba a tanec v televizi [obsah]

Lidová píseň, hudba a tanec v televizi nejsou zatím námětem k hodnotícímu článku, spíš jen k připomínkám a poznámkám na okraj.
      Zatímco hudební dramaturgii obecně se věnuje v televizi trochu pozornosti teprve po bojovných polemikách na stránkách našich kulturních časopisů, lidová píseň a tanec se objevují v televizi jen občas, zcela náhodně, v okrajových vysílacích časech. Odráží se v tom jistě též dnešní odklon od folklóru. Brněnská bilance je v tom ohledu nejpříznivější. Na obrazovkách jsme několikrát viděli rozhlasový orchestr lidových nástrojů, Brněnskou cimbálovou muziku ZK ZKL, uherskobrodskou Olšavu, soubor Hynka Bíma, břeclavského Podlužana a některé další soubory. K úplnému výčtu je třeba připsat ještě dva přímé přenosy z krajových slavností z Tvrdonic a ze Strážnice. Ve vysílání nelze ovšem prozatím sledovat hlubší záměr. Nejvíce času věnovala televize souborům v době nedělního oběda, kdy vysílání sledují opravdu jen ti největší vytrvalci. Tento pořad byl také před nedávnem úplně zrušen. - Slovenské vysílání dalo několikrát příležitost bratislavské lidové hudbě Eugena Farkaše a pokusilo se, už s menším úspěchem, přivést před kamery i některé vesnické skupiny. Tu je nutno věnovat velkou pozornost výběru, režii a stavbě programu. Pražské studio nepřineslo v tomto žánru, až na drobnosti, vcelku nic.
      Jinou kapitolou je umělecká úroveň těchto pořadů.[/] Jejich přípravě a realizaci je zřejmě věnována pozornost úměrná kvalitě vysílací doby. Potom ovšem - v konkurenci s pracně a často velmi nápaditě a dobře inscenovanými pořady současné taneční hudby a písniček, vycházejí lidová hudba a tanec, jako "chudí příbuzní". A je přitom tolik možností; využití krajových zvláštností a specifičnosti prostředí, využití poezie, výtvarného umění atd. Mimochodem, v tomto ohledu, snad s výjimkou opery - není na tom o mnoho lépe ani hudba nejvážnější. Zde zatím vynalézavost televizních pracovníků končí většinou vyhledáním nebo naaranžováním pokud možno co nejhonosnějšího interiéru. Pokud jde a lidovou píseň, myslím, že byla zatím zcela opomenuta možnost filmového záznamu špičkových programových čísel našich nejlepších souborů a zvláště záběrů autentických interpretů nového folklóru. Zatím se o to před několika lety úspěšně pokusilo Rumunsko a Maďarsko. A takových filmů využívá také západoněmecká televize. Mohly by to být pokusy, po zkušenostech z jiných zábavných žánrů, úspěšné nejen programově, ale v mezinárodním styku s Východem i se Západem jistě i hospodářsky.
      Tolik snad jen úvodem, další prozatím zůstává na televizi samé. A. Jančík
     

Problémy okolo "Moravské Hellas" [obsah]

Absolventský film Moravská Hellas režiséra a scenáristy Karla Vachka, který jako reportáž vzbudil zajímavý ohlas na festivalu krátkých filmů v Karlových Varech, způsobí asi rozpaky u každého diváka. Vachek si vybral námět zajímavý, aktuální, nebo lépe řečeno módní - kritiku folklóru a zvláště Strážnice. Chtěl především ukázat, že náš folklór je v současné době atomů a raket anachronismem, který je brzdou ve vývoji osobnosti moderního člověka. Podařilo se mu snést řadu faktů, které jeho záměr zdánlivě potvrzují. Řetěz negativních jevů smíchaný a přibarvený škálou polopravd i faktů zapůsobí na každého diváka mocně. Když film končí, je člověk rád, že buď s folklórem nikdy nic neměl, nebo je rozhořčen, má-li k lidovému umění a vůbec k lidové kultuře kladný vztah. Myslím, že kromě těchto krajních pocitů může film způsobit i velkou dezorientaci u diváků, kteří nebudou o problematice lidové kultury u nás dosti informováni. Podívejme se proto blíže na fakta, která Vachkova reportáž ukázala jako typická pro "Moravskou Hellas", všimněme si i jeho metod práce.
      Jako rámec svého filmu si Vachek vybral slavnosti lidových písní a tanců ve Strážnicí, především však jejich zákulisí. Ukázal karnevalové manýry, jichž zvláště

58

mladí návštěvníci Strážnice s oblibou užívají - nevázané veselí, víno, milostná dobrodružství. A protože film měl být reportáží, dal slovo lidem kolem slavností, aby řekli svůj názor, svou pravdu. A tak k divákovi hovoří lidové malérečky, vyprávěči, sběratelé, odborníci. Estrádní "lidový umělec" Fojtík hovoří o akumulaci zásobovacích podniků, redaktor Čs. rozhlasu A. Jančík si stěžuje, že programová komise nemůže odstranit záporné jevy na okraji Strážnice. Malérečka Martinková si stýská, že mládež v Petrově nechce chodit v pracovní den v kroji, že lidé vyhazují z domů starý tradiční interiér. Reportéři si zajeli až na moravské Kopanice, kde si ve Vápenici prohlíželi neobvyklý lidový příbytek a odhalují v rozhovoru charakter jeho majitele; jemuž je milejší lenost a návyk, než slušné prostředí a hygiena. Scéna u sběratele krojů Potomáka v Popovicích odkryla téměř drobné soukromé muzeum či zvláštní kapli. Sběratel čte připravenou řeč o svém úsilí pod obrazem Madony. Úpadkovým žudrem nového domu na Podluží autor charakterizuje i vkus majitele domu. A tak bychom mohli vypočítávat další negativní stránky lidového prostředí, jak je zachytila Moravská Hellas. Ale je to skutečná tvář Moravy?
      Je např. jisto, že sociální problematika moravských Kopanic je ještě nevyřešena; způsob života a životní úroveň lidu zdaleka nedosahuje minima vesnic v Pomoraví. Příčiny tohoto stavu, který je mimochodem řešen institucemi i příslušnými národními výbory, jsou však v delším historickém vývoji této oblasti. Ukázka kopaničářského obydlí ve filmovém snímku je netypická, výjimečná a problematiku Kopanic nejenže nenaznačuje, ale znevažuje.
      Z některých záběrů filmu je patrná snaha autora ukázat lidi na jihovýchodní Moravě jako individua zatížená náboženskými přežitky. Jde sice o názor občas proklamovaný, ale podložený jen dávnými pouťovými slavnostmi. Jaký je dnešní světový názor u lidí v těchto oblastech, a zvláště u mladých generací, to už autory nezajímalo.
      Stejně tak je na pováženou, zda národopisné sběratelství lépe charakterizuje neznámá sbírka z Popovic, než Etnografický ústav Moravského muzea v Brně s moderní expozicí "Lid v pěti generacích", která má nepochybně světovou úroveň.
      O lidové kultuře hovoří jako nejpovolanější odborník antropolog dr. Jan Pavelčík, ředitel muzea J. Á. Komenského v Uh. Brodě. Hovoří v podobenství o folklóru jako o dojné krávě, kterou mnoho lidí dojí, až mléko nedává, jen krev teče, ale stále živí mnoho lidí. Kdo jsou tito příživníci? Všichni, kdož se jakýmkoliv způsobem dotý[/]kají folklóru; dr. Pavelčík sem zařazuje i sebe. Pavelčíkův názor na naši lidovou kulturu je ovšem vulgarizace nejhrubšího zrna. Mohli bychom si však položit otázku, zda nechtěl říci něco jiného. Je to ovšem těžké vyslovit, protože v této filmové reportáži lidé mluví dvojím jazykem - vlastním, v domnění, že říkají svůj skutečný názor, a jazykem K. Vachka, který obratným střihem a smícháním pravd, polopravd a záměrným zaměňováním nezdravých jevů a bezvýznamných kuriozit za jevy typické a obecné, vyslovuje závěrečný soud. Lidový zpěvák, tanečník a vypravěč strýc Lebánek za všechny ostatní říká., že všechno, co tolik let dělal, nebylo nic než falešné opojení, které vlastně nemělo žádného smyslu.
      Vachkův film, si jistě najde své příznivce a obdivovatele. Budou to především lidé, kteří lnou k módním vlnám, jimž mnohdy přisuzují avantgardní úlohu v kulturním, společenském a politickém životě mladého člověka. Zde není možno hodnotit pozitivní a negativní přínos těchto vlivů, jisté je však to, že národní kulturu neobohacují v takové míře, jak je někdy zdůrazňováno.
      Je rovněž pravda, že od našeho lidového umění, které v posledních letech nepěstovala jen vesnice, ale především městské soubory lidových písní a tanců, byly požadovány často úkoly, které nemohlo splnit. v padesátých letech bylo stavěno jako hráz módním proudům. Je přirozené; že tato situace vzbudila reakci, která však ze střízlivého hodnocení a vymezení úlohy folklóru nebo folklórního odkazu v současném životě naší společnosti, vedla přímo k zavržení našeho lidového umění a vůbec lidové kultury. Přitom nelze opomenout ani skutečnost, že tato negace nemá všeobecný ráz. Problém není zdaleka tak vyhraněný a bolestivý na Slovensku jako v Čechách.
      Vraťme se však k Vachkovu filmu. v úvodu je vysazen podtitulek, že reportáž přináší "poznámky o folklóru". Do filmu jsou však často zamontovány jevy, které s folklórem vůbec nesouvisí, jež však bylo možno úspěšně kritizovat - např. scéna v krajkářské škole ve Strážnici. Zarážející je i skutečnost; že jde o práci populárně vědeckého filmu, jak se dovídáme z titulku. Nepokládali tvůrci filmu a vedení populárně vědckého filmu za potřebné mít zde poradce např. Z Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV? Zdá se, že počítali s širší publicitou filmu. Anebo by jim byl tento odborník nepohodlný?
      Recenzent Kulturní tvorby Jaroslav Boček nazval Vachkův film "Černou ovcí" karlovarského festivalu; s mnoha jeho myšlenkami o snímku budeme souhlasit. Film vzbudil odezvu na festivalu, způsobí rozruch i v souborech lidových písní a tanců a u mnoha osvětových a odborných pracovníků. I to byl zřejmě záměr jeho

59

tvůrců. Za jiných okolností by třeba přešel nepovšimnut, jeho účinnost je však dána tím, že je, dá se říci, skoro na vrcholu akcí, které bojují za odstranění folklóru ze současného kulturního dění.
      S většinou otázek, jak je klade Vachek, nemůžeme souhlasit. Lze mu vytknout mnoho věcných omylů a nepřesností, záměry v technickém zpracování filmu, nevhodné hudební ukázky apod. v zápalu rozhořčení mnohdy bojuje proti pomyslnému nepříteli. Souhlasit lze však s tím, že současná společenská úloha našeho folklóru byla v nedávných letech přeceňována, folklór byl často zneužíván. S tím budou souhlasit všichni poctiví lidé znalí problematiky. Viníky však Vachek dobře nevidí, příčiny tohoto stavu ho nezajímají. Východisku nehledá.
      A tak jen vyvstává otázka, zda po několikaleté diskusi o folklóru film vzburcuje zainteresované pracovníky k pokusu o vymezení úlohy folklóru v dnešním životě, ke snahám o odstranění přívěsků, které se k amatérskému pěstování folklóru přidružily, a nakonec k obhajobě a zhodnocení folklórního odkazu.
      Na rozdíl od Vachka věříme, že lidové umění - nebo přesněji řečeno - zdravé součásti české a slovenské lidové kultury budou mít v životě naší společnosti nadále významnou úlohu. Seriózní zhodnocení celého dosavadního vývoje této otázky je však potřeba co nejdříve. Josef Tomeš
     

O souborech lidových písní a tanců na Hodonínsku [obsah]

Mnoho se v poslední době hovořilo a zejména psalo o různých problémech, týkajících se souborů lidových písní a tanců a folkloristických festivalů ve Strážnici i slavností regionálních, objevily se mnohé úvahy o tom, zda tradiční lidové písně a tance nám mají dosud co říci, jestli mají soubory lidových písní a tanců ještě nějakou důležitost a význam v kulturním životě našeho lidu aj.
      Jihomoravský kraj je velmi bohatý, pokud se týká počtu souborů lidových písní a tanců. Je samozřejmé, že nejvíce je jich na Moravském Slovácku, kde lidové umění je na mnohých místech dosud živé.
      Náš hodonínský okres není nikterak pozadu za ostatními dvěma slováckými okresy - uherskohradišťským a břeclavským. Je zde rovněž několik aktivně pracujících souborů, z nichž dva náleží mezi naše špičkové soubory. Je to v prvé řadě strážnický soubor Danaj s cimbálovou muzikou dr. Slávka Volavého, která právě v současné době slaví 20. jubileum svého trvání a vysoce plodné práce. Vždyť strážnická muzika proslavila a důstojně reprezentovala naši lidovou píseň téměř [/] v celé Evropě a u nás je známá a oblíbená po celé republice.
      Taneční strážnický soubor Danaj je o mnoho mladší než cimbálová muzika, avšak za čtyři léta pod vedením Jana Loutchana se vypracoval mezi nejlepší soubory v ČSSR a počet vystoupení, jež absolvoval, je opravdu vysoký. Rovněž již reprezentoval naši zemi v zahraničí, a to v Rakousku a v Belgii. v letošním roce se připravuje na zájezd do Sovětského svazu, samozřejmě spolu se strážnickou muzikou. Soubor má i přípravku, v níž se vychovávají tanečníci pro vlastní soubor. členky Danaje rovněž pod vedením Jana Loutchana velmi obětavě pečují o početný dětský soubor, jenž čítá kolem 50 dětí.
      Dalším souborem v našem okrese je soubor Čs. naftových dolů v Hodoníně, jehož uměleckým vedoucím je Jaroslav Vavrys. Soubor má za sebou jedenáct let práce, nespočetná vystoupení a taktéž reprezentaci v zahraničí - v Polsku a v Jugoslávii. Letos uskuteční zájezd do Belgie.
      V okrese jsou další soubory, které pro různé překážky nedosahují takové úrovně jako předešlé, avšak mají dlouholetou tradici, stálou lásku a úctu k lidovému umění a rozhodně plní svůj účel a význam. Jmenujme zde soubory SZK v Kyjově, JZD v Hovoranech a soubor Bzenčan.
      Mezi věkem mladé, avšak s elánem pracující soubory náleží soubor z Milotic, který pomalu překonává počáteční těžkosti a má již i vlastní cimbálovou muziku, dále soubor z Vracova, jenž pod vedením Mojmíra Vlkojana dosahuje dobrých výsledků, díky píli a obětavosti svého vedoucího. M. Vlkojan je současně i primášem cimbálové muziky, jejíž výsledky nejsou o nic menší než taneční složky souboru. Souboru ve Veselí nad Moravou se přes velkou obětavost jeho vedoucího inž. Jaroslava Smutného nedaří probít se počátečními těžkostmi, neboť má absolutní nedostatek tanečníků-chlapců Nevzdává se však a pracuje v současné době jako soubor dívčí. Spolupracuje s ním cimbálová mužika Jihomoravských trubkáren a tažíren ve Veselí nad Moravou, kterou vede Jožka Kubík z Hrubé Vrbky.
      Jistě důležitá je i existence slováckých krúžků ve Svatobořicích, Ratíškovicích, Vacenovicích a folkloristických skupin v Hrubé Vrbce, Malé Vrbce, Kuželově a Dol. Bojanovicích, i když jejich činnost není soustavná. Mají však zásluhu na udržování tradičního folklóru ve svém regiónu a zejména ve svých obcích. Nedávno se podařilo obnovit též slovácký krúžek ve Velké nad Veličkou.
      Je potěšitelné, můžeme-li konstatovat oživení souboru lidových písní a tanců v Mutěnicích a vznik nových souborů, jako cimbálové muziky střední zemědělské tech

60

nické školy ve Strážnici a tanečního souboru zemědělského odborného učiliště ve Strážnici.
      Velký význam mají bezesporu dětské soubory při základních devítiletých školách v Petrově, Bzenci, Kyjově, Mikulčicích, Rohatci, Velké nad Veličkou, Kuželově, Javorníku, Nové Lhotě a Těmicích. v těchto souborech se vypěstuje v dětech láska a úcta k lidové písni i tanci, což bude mít vliv na existenci a práci souborů lidových [/] písní a tanců v budoucnu. Dětský soubor byl utvořen též při souboru. Sdruženého závodního klubu v Miloticích.
      Nakonec lze si jen přát a všemožně pomáhat tomu, aby lidové umění písňové, taneční, hudební i výtvarné zůstalo zachováno nejen pro současné, ale i pro budoucí generace, a aby počet souborů lidových písní a tanců v současné době většinou již jediných jeho interpretů na Slovácku vzrůstal. Dušan Vlach

61

OBSAH

Strana

Předmluva 1
Václav Frolec-Dušan Holý: Národopis jako historická věda 2
Josef Tomeš: Svatební hry a tance na Horňácku 10
Jaroslav Jurášek: Lidový umělec Samko Dudík 19
Josef Jančář: Lidová tradice a současnost 23
Dušan Holý: Kritika, strážnické slavnosti a národopisci 27

Zprávy 43
Německá antologie českých pohádek (O. Sirovátka) 43
Dvě jánošíkovské publikace (O. Sirovátka) 43
C. Romanska: Slavjanski folklor. Očerci i obrazci (B. Beneš) 44
R. Večerka: Slovanské počátky české knižní vzdělanosti (B. Beneš) 45
B. M. Kulda: Pohádky a pověsti z Rožnovska (B. Beneš) 46
E. Kilianová-O. Sirovátka: Na Veveří devět věží. Pověsti z Brněnska (V. Frolec) 47
Moravské pohádky (V. Frolec) 47
R. Jeřábek-V. Frolec-D. Holý: Podluží: Kniha o lidovém umění, (M. Šrámková) 47
E. Marková: Slovenské čipky (J. Jančář) 48
J. Markl: Česká dudácká hudba (F. Dobrovolný) 48
Pérečko belavé, červený dolomán (D. Holý) 49
M. Bimková-J. Seehák: Tance z Kyjovska (D. Holý) . 49
Z. Jelínková: Lidoé tance a taneční hry na Podlužf (D. Holý) . 49
K. Sedláček-A. Sychra: Hudba a slovo z experimentálního hlediska (D. Holý) 49
Narodna tvorčisť ta etnohrafija (B. Beneš) 50
Narodno stvaralaštvo - folklor (H. Blažková-K. Panák- J. Rousová-R. Tihlaříková) 52
Izvestija na Etnografskija institut i muzej (V. Frolec) 53
K problematice súčasnej hudby (D. Holý) 54
Ethnographica 3-4 (K. Panák) 54
Tisíc kraslic na výstavě v Brně (J. Orel) 55
Tři schůzky československých hudebních folkloristů (D. Holý) 56
Československý folklór na gramofonových deskách (D. Holý) 57
Lidová umělecká výroba doma i v zahraničí (J. Jančář) 57
Vysílání lidové písně a hudby v Československém rozhlase (L. Holá) 57
Lidová píseň, hudba a tanec v televizi (A. Jančík) 58
Problémy okolo Moravské Hellas (J. Tomeš) 58
O souborech lidových písní a tanců na Hodonínsku (D. Vlach) 60