národopisné aktuality
KRAJSKÉ STŘEDISKO LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI
1970 - ČÍSLO 2

ČESKÁ NÁRODOPISNÁ BALKANISTIKA A JEJÍ ÚKOLY* [obsah]


      VÁCLAV FROLEC, katedra etnografie a folkloristiky UJEP, Brno

* Tento příspěvek byl přednesen na zasedání národopisné komise při Balkanistickém symposiu, které se konalo v Brně dne 11. 12. 1969.

"Vy tedy u nás sbíráte písně, abyste je doma vytiskl a abyste ukázal vašim, jak se u nás zpívá. To je krásné! Vy, Češi, o nás Slovince vůbec mnoho dbáte... Kráčíte vpřed a jste našimi vůdci..."

(Informátor ze Slovinska)1)

      Jen málo evropských území se vyznačuje tak složitým etnickým obrazem, geografickou členitostí, bohatou historií a jimi podmíněnou pestrou mozaikou lidové kultury jako Balkán. Vzájemné vztahy mezi Srby, [/] Charváty, Slovinci, Makedonci; Černohorci, Bulhary, Rumuny, Řeky, Albánci, Turky a dalšími menšími etnickými skupinami, které zde žijí v šesti státních celcích, se měnily po staletí v souvislosti s politickými osudy národů a zemí na Balkánském poloostrově. Nejprotikladněji a nejvyhraněněji se formovaly vztahy mezi slovanskými národy na jedné straně a Řeky i Turky na straně druhé. Národnostní útlak, jemuž byli jižní Slované po staletí vystaveni, byl jedním z hlavních důvodů proč vědci z jiných evropských zemí obraceli svoji pozornost ke studiu dějin, jazyka, literatury i projevů lidové kultury balkánských národů. Úsilí poznat hlouběji dějinné osudy jižních Slovanů se projevuje již před osvobozením bulharských a srbských území z turecké nadvlády. Mezi předními osobnostmi, které přispěly k poznání dějin a kultury již

85

ních Slovanů, byl i vynikající slavista Pavel Josef Šafařík, pocházející ze staré rodiny evangelických kazatelů, která odvozovala svůj původ od českých emigrantů za třicetileté války. Šafaříkovy práce představovaly ve své době průkopnické vědecké dílo a sehrály také důležitou úlohu v národně politickém zápase jihoslovanských národů.2)
      Na tomto místě nám nepůjde o historický přehled badatelského zájmu o balkánskou národopisnou problematiku, ani o bibliografický výčet prací, které se těmito otázkami zabývají. Obecné tendence, jimiž se české balkanistické a slavistické národopisné bádání a literární poznávání jihoslovanské lidové tvorby ubíralo v druhé polovině 19. a počátkem 20. století, jsou zřejmé z letmého nahlédnutí do děl Karla Jaromíra Erbena, Františka Ladislava Čelakovského, Jana Gebauera, Josefa Holečka, Jiřího Polívky, Ludvíka Kuby a dalších.3) v podstatě šlo o využití balkánských dokladů v rámci širších slovanských studií převážně folkloristického charakteru nebo o sbírky a překlady písňové a slovesné tvorby. Jen málo badatelů se koncem 19. a počátkem 20. století soustřeďovalo na mimoumělecké složky lidové kultury a na způsob života lidu. O to cennější a dodnes aktuální jsou národopisná pozorování a úvahy v rozsáhlém díle českého historika Konstantina Jirečka, autora prvních vědecky koncipovaných dějin bulharského národa. Jireček jako zasvěcený znalec bulharského a srbského prostředí si jako jeden z prvních uvědomil přeměny, k nímž docházelo na Balkáně po osvobození jihoslovanských území z turecké nadvlády. v roce 1888 Jireček píše: "Pozoruje se již, jak ona ohromná proměna, která národ bulharský stihla jeho osvobozením, začíná stírati ústní, mnohověká podání a starobylé obyčeje. Nářečí začínají se ztráceti, staré krásné písně národní nahrazují se novými, bezbarevnými, národní obyčeje a kroje se proměňují, rozličné vzpomínky se zapomínají pod vlivem četných nových dojmův, a s usnadněním kommunikací mizejí i zvláštnosti, které prve vyznamenávaly rozličné ojedinělé krajiny horské. Ještě jedno pokolení a ze starého tradicionálního bulharství ("bxxxâlgarština") na mnohých místech se budou viděti jen slabé pozůstatky. Proto je čas, aby se sbíralo to, co se zachránilo, pokud stopa jeho nezanikne."4)
      Vynikajícím způsobem dovedl využít balkánských národopisných údajů Lubor Niederle nejen ve své rekonstrukci života starých Slovanů, ale i v pracích o soudobých Slovanech a o tzv. makedonské otázce. Jeho poznatky zůstávají dodnes živou součástí balkanistického bádání. v této souvislosti sluší vzpomenout též na svou dobu do jisté míry ojedinělou srovnávací studii Emila Faita o svatebním obřadě, v níž autor věnuje zvláštní pozornost jihoslovanskému (zvláště makedonskému) materiálu. (Studie vyšla v desátém ročníku Českého lidu v roce 1901).
      V podstatě nezměněném pojetí přistupují k balkanistické problematice i další generace českých národopisců. Národopisné doklady z jihoslovanských i jiných etnických balkánských oblastí slouží jako jeden z výchozích pramenů pro širší srovnávací etnografické a folkloristické studie ( Jiří Horák, Karel Chotek, Drahomíra Stránská, Antonín Václavík, Karel Horálek aj.). Vlastní balkanistická bádání tvoří dodnes v českém náro

86

dopisném výzkumu spíše výjimku než soustavné studium. Za zvláštní odvětví české národopisné balkanistiky můžeme považovat zkoumání způsobu života a kultury české menšiny v balkánských zemích, které se soustřeďuje především v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV.
      I když práce, která byla doposud českými národopisci vykonána na poli poznání lidové kultury v balkánských zemích není malá, je nutno se zamyslit nad celkovou koncepcí a úkoly českého národopisného balkanistického výzkumu, ujasnit si základní problematiku a hledat další možnosti k zintenzívnění studia etnografického i folkloristického, aby národopisná věda čestně obstála v silné konkurenci příbuzných balkanistických vědních oborů (zejména historie a jazykovědy). Podle našeho soudu půjde především o tyto základní problémy:
      1. Celková struktura lidové kultury balkánských národů, její společné a diferenční znaky: Při řešení této otázky bude nutno vycházet především z genetického studia, jehož cílem je odkrýt cesty a příčiny jak a proč se vytvářel, rozvíjel a měnil obsah určitého národopisného jevu, jak se tento jev obohacoval nebo ochuzoval, resp. jak zanikal. Milovan Gavazzi použil ve třicátých letech pro označení etnografického jevu termínu "etnografická jednotka". v nejširším smyslu můžeme tímto slovem označit každý objekt národopisného studia, všechny jednotlivé složky hmotné, duchové i sociální kultury.
      V prvé řadě však vyjadřuje tento termín etnografický komplex ohraničený geograficky (národopisná oblast), etnograficky (jednotlivé kulturní typy a jejich varianty), etnicky (kultura a způsob života jednoho národa nebo uzavřené části národa) nebo jazykově.5) z hlediska balkánského jsou takovými etnografickými jednotkami Srbi, Charváti, Černohorci, Makedonci, Slovinci, Bulhaři, Turci, Řekové, Rumuni, Albánci, Gagauzi a další menší etnické skupiny, které žijí na Balkánském poloostrově. Hlavní determinantou těchto jednotek je moment etnicko-nacionální. k němu se pak připojuje řada dalších znaků, které hrají na jednotlivých etnických územích někdy stejnou, jindy odlišnou roli a které jednotlivé balkánské národy i menší etnické skupiny vzájemně spojují i diferencují. Dnešní obraz lidové kultury balkánských národů se jeví jako výsledek po staletí se navrstvujících kulturních hodnot. Balkánský poloostrov byl od nejstarších dob důležitou strategickou a kulturní křižovatkou mezi Východem a Západem; zde docházelo k vzájemnému setkávání, soužití, míšení i asimilaci různých etnických skupin i jejich kulturního vlastnictví. Jednotlivé národy žily na tomto území v různých kulturních sférách, v různých geografických podmínkách, prožívaly obdobné historické osudy. To vše pak zcela zákonitě zanechalo stopy i v kulturním vývoji na Balkáně. z čistě teoretického hlediska lze vymezit na tomto území několik základních kulturních vrstev. Jejich nejstarším jádrem jsou kulturní prvky nejstarších obyvatel Balkánského poloostrova a můžeme je spolu s Gavazzim označit jako paleobalkánské. Sem možno zařadit některé stavební projevy (malé kopulovité stavby vybudované z nespojovaného kamene, hliněné poklice na pečení chleba v otevřeném ohništi, tradice tetování (Bosna), některé projevy v lidové hudbě, textilní výzdobě aj.6) Významnou složkou

87

lidové kultury balkánských národů jsou i výtvory, které můžeme vzhledem k jejich rozšíření nazvat mediteránní. v této kulturní vrstvě není snadné od sebe odlišovat elementy trácko-ilyrské, gótskodácké a řecko-římské. Zejména je tomu tak v oblasti lidové technologie (např. nářadí, nástroje a pracovní postupy při sklizni a zpracování oliv a tlačení oleje, nářadí a nástroje užívané ke sklizni obilí (dřevěná rukavice zvaná palamarka) a mlácení obilí (tribulum)7) užití osla jako tažného zvířete aj. Zajímavým problémem je také otázka rozšíření ohniště bez pece a krbu na Balkáně v souvislosti s výskytem těchto forem topenišť v západoevropských zemích. Důležitá zjištění k poznání antických tradic v oblasti jihovýchodní a střední Evropy může přinést rovněž studium tradičních forem vinařství a vinohradnictví. Dosavadní výzkum vinařských srpovitých nástrojů například ukazuje na nezbytnost sledování počátků středoevropského vinařství v oblasti Podunají a Porýní v souvislosti s tradicemi vinařství keltského a antického. Přesto, že Slované přišli do prostoru někdejších římských provincií na středním a dolním Dunaji v době, kdy vliv antické kultury velmi zeslábl, naznačují některé archeologické nálezy, že ještě ve střední době hradištní mohly existovat vztahy mezi Velkou Moravou a antickým kulturním okruhem.8) Ukazuje se, že ani výrazné politické změny neznamenaly zánik dosavadních výrobních zkušeností a nástrojů. Slovanští kováři pokračovali v době hradištní v práci kováren keltských a římských. Svědčí o tom nálezy srpovitých nástrojů ze středního a dolního Pomoraví, které se po stránce tvarové shodují s doklady keltskými a římskými z Podunají a Porýní. Zprostředkovací úlohu zde patrně sehrály dílny v dnešním Rumunsku, Bulharsku, Maďarsku a Rakousku.9) Studium vinařských nástrojů ukazuje na úzké kulturní vztahy mezi etnickými oblastmi severně a jižně od Dunaje. Vliv římské kultury možno vidět i v některých obyčejích (např. "biranje kralja" v Charvátsku, který někteří autoři uvádějí v souvislost s římskými "saturnaliemi"). z hlediska kulturněhistorického vývoje na Balkánském poloostrově je zjevné, že zatímco na jihu bylo toto území otevřeno údolími Marice a Strumy vlivu řeckému, severněji položené oblasti byly doménou kulturního zásahu románského.10)
      Jestliže pro kulturní vývoj ve střední Evropě jsou nejpříznačnější vztahy slovensko-německé, na Balkánském poloostrově hraje nejvýznamnější roli (vedle slovensko-řeckých vztahů) vzájemný poměr a působení kultury slovanských národů a Turků.
      Kulturní vývoj balkánských národů probíhal za těžkých historicko-politických podmínek turecké okupace,. která zasáhla na několik století větší část balkánského území. v oblastech obydlených Slovany vedlo turecké panství k rozšíření, oživení a konzervování primitivních kulturních jevů a starých forem společenské organizace, které začaly ve středověku zanikat nebo se alespoň jejich význam oslaboval.11) Ludvík Kuba charakterizuje tuto situaci následovně: "Turek zde převzal nejen politickou nadvládu, ale, jsa svrchovaně konzervativní a v zásadě snášenlivý, spolu i úřad - abych tak řekl - muzejního kustoda. Jeho vinou - v našem případě zásluhou - tady vše zůstalo stále při starém."12) Význam tureckého vlivu na kulturní vývoj balkánských Slovanů nebyl ve všech složkách lidové kultury stejný. Badatel, který chce

88

tuto otázka sledovat, musí postupovat kriticky, nepředpojatě, bez apriorně daných tezí. Objektivní hodnocení může přinést jen důkladné srovnávací studium národopisného a jiného materiálu nejen z jednotlivých balkánských území, ale i z vlastního Turecka a z oblastí, které s ním sousedí. Vzhledem k tomu, že dosavadní bádání stojí teprve na počátku, omezíme se jen na několik poznatků, k nímž jsme dospěli při studiu lidové kultury (zejména stavitelství) v Bulharsku: Po ovládnutí bulharského území osmanskými Turky koncem 14. století (bulharský stát přestal existovat po pádu vidinské pevnosti v roce 1396) začala usilovná a systematická kolonizace nejen ve městech, ale i na vesnicích. Domácí obyvatelstvo; které bylo zčásti rozehnáno, zčásti vybito nebo prodáno do otroctví, vystřídali na mnoha místech Turci; zvláště intenzivní byl příliv tureckého obyvatelstva v sídlech, která měla důležité opěrné a obranné postavení (např. město Vidin).13) Přes všechno kolonizační úsilí se však v některých krajích nepodařilo rozrušit kompaktní bulharské osídlení, které se stalo důležitým osídlovacím činitelem v dalších oblastech po osvobození Bulharska z turecké nadvlády.
      Doklady a památky, které se dochovaly ze starších období, zcela jednoznačné ukazují, že před příchodem Turků existoval bulharský dům v různorodých architektonických typech a formách, počínaje jednoduchými zemnicemi a konče bojarskými domy, které odpovídaly sociálně i ekonomicky již značně diferencované bulharské společnosti.14) První výraznější zásahy osmanské vlády do celkového vzhledu bulharských sídel se projevily v budování mohamedánských modliteben v místech, kde se usadila větší skupina turec kého obyvatelstva. Je zřejmé, že v prvních stoletích po příchodu Turků prodělávala největší proměny velká bulharská města, která měla pro osmanskou říši značný význam. Začaly se objevovat stavby, před tím na tomto území neznámé (džamije, lázně, typické, kašny atd.). Turečtí přesídlenci se většinou usazovali v opuštěných domech po bulharském obyvatelstvu. O masovém charakteru tohoto procesu svědčí mimo jiné též to, že osmanské úřady vydaly zvláštní přípis, v němž se určují poplatky za užívání opuštěných bulharských domů a pozemků. Takovým způsobem se pak stalo mnoho městských i vesnických domů "tureckými". Za "turecké" byla označována také obydlí poislámštěného bulharského obyvatelstva. Naznačený způsob "poturčování" domů, trvající celých pět století, byl doprovázen příkazy a zvyklostmi, podle nichž bylo bulharské obyvatelstvo nuceno bezplatně stavět domy pro turecké přistěhovalce. Nemáme žádné přímé ani nepřímé důkazy o tom, že by byly přenášeny formy vesnických obytných staveb z vlastního Turecka na bulharské, srbské či rumunské území (u městských domů nelze v ojedinělých případech tuto možnost vyloučit). Recentní doklady naopak ukazují, že domy tureckého, bulharského, srbského i rumunského obyvatelstva v Podunají a Dobrudži měly shodné půdorysné řešení, byly stavěny stejnou technikou, ze stejného materiálu a neodlišovaly se ani svým celkovým vzhledem. Vznik drobných odlišností mezi příbytky Turků a ostatního obyvatelstva (např. výskyt malého prostoru, zvaného chaman, v tureckých domech v Dobrudži, který sloužil k tradiční náboženské koupeli) byl vyvolán hlavně, náboženskými zvyklostmi nebo sociálními poměry. Turecké působení se nejvý

89

razněji projevilo v názvech jednotlivých částí obydlí. Svůj vliv chtěly uplatnit osmanské úřady i v jiných kulturních projevech, například v kroji (víme, že Turci vydávali předpisy, jimiž se zakazovalo užívat zelených a červených barev; tyto zákazy však nebyly dodržovány).
      Jiný obraz skýtá studium folklóru. Dostatečně jsou známy orientální prvky v lidové slovesné tvorbě (zejména v pohádce).15) v oblasti hudebního umění přinesl cenná pozorování Ludvík Kuba: "Řeknu přímo", - píše autor - "že vztahy jihoslovanské písně k evropskému turectví byly nejen těsné, ale i důvěrné a přátelské - třebas píseň svými slovy hlásala často opak a pěla o nepřátelství k půlměsíci; neboť moslimství umělo nejen zbraní porážeti, ale ještě více kouzlem své kultury získávati . . . Toto působení mohamedanismu se stane v budoucnosti předmětem bádání, které přinese - myslím - hojné a příznivé výsledky, neboť Turek je celým složením své osobnosti a svého životního názoru, celou svou bytostí a způsobem svého života, opravdový estét. Cítíme to na Balkáně všude, kde se Orient utkal se Západem: vždy je to zápas poesie s prosou, svátku se všedním dnem." 16)
      Rozdělení Balkánského poloostrova do sféry politické moci turecké a rakousko-uherské se odrazilo i v kulturním vývoji balkánských národů. Tzv. Vojenská hranice, tvořící rozhraní mezi rakouským světem a tureckou říší, přispívala k formování kulturní hranice podmíněné na jedné straně pronikáním západních kulturních projevů do oblasti mocenské sféry rakouské (již Jiří Polívka zjistil, že Dunaj a Sáva, jakožto někdejší hranice byzantského a potom mohamedánského světa, značí dosti přesné hranice [/] v lidových tradicích. "Až po tyto dvě řeky," - píše Polívka - "u Chrvatů i u Srbů v někdejší vojenské hranici rakouské jest mnohem patrnější vliv západoevropský, přesněji řečeno německý."17); na straně druhé vedla tato hranice k udržování starobylých forem v důsledku politické, společenské i hospodářské praxe v zemích okupovaných Turky. Na některých územích, jako v rumunském Banátě, v jižním Maďarsku, Slavonii aj., došlo v důsledku dané historické situace k prolínání prvků středoevropských s balkánskými, Vedle přímého vlivu je nutno Turkům přisoudit i zprostředkující roli, jejímž výsledkem je rozšíření některých orientálních elementů v kultuře balkánských národů. Na tomto procesu má svůj ne zrovna malý podíl i bulharské, srbské, charvátské a jiné obyvatelstvo, které přijalo islám.
      2. Formování kulturního společenství i zvláštností v kultuře balkánských národů bylo do značné míry ovlivněno i specifickými poměry náboženskými a sociálními na Balkánském poloostrově. Sledování této problematiky můžeme stanovit jako druhý základní úkol české národopisné balkanistiky. Vedle obecných jevů, které ve vztahu mezi náboženským vyznáním a lidovou kulturou známe i z jiných evropských území (odlišnosti v kroji, výšivce, obyčejích, větší tolerance k tradičním obyčejům a věrským představám u pravoslavných než u katolíků apod.), zjišťujeme na Balkáně i řadu zvláštností. Náboženská snášenlivost se tu prolíná v některých, zejména západních částech poloostrova, s vyhraněnějšími vztahy mezi katolíky, pravoslavnými a mohamedány, lidové náboženství tu silně prostupuje křesťanstvím i muslimánstvím. zvláštností není ani dvojí víra.18)

90

      Ze sociálních vztahů a institucí, které poznamenaly rovněž řadu složek lidové kultury na Balkáně (výstavba patronymických vesnic a čtvrtí, charakter domu v pomáckých obcích v Rodopech, Makedonii, Albánii, uctívání rodových světců, způsoby pohřbívání atd.) stojí v popředí etnografického zájmu zejména přežitky rodových vztahů (např. krevní msta v Albánii), patriarchální velkorodiny a patronymie. Jejich důkladné poznání může usnadnit i zkoumání obdobné problematiky na československém státním území.
      3. Pohyb obyvatelstva nd Balkáně a jeho význam pro vývoj lidové kultury. Je známo, že od konce 14. století se přemístilo téměř všechno obyvatelstvo v prostoru od Velešské Klisury na Vardaru až po pohoří Zagrebačka Gora19) a že méně nebo více intenzívní přesuny lidu je poznamenán celý Balkánský poloostrov. Nejsložitější etnické změny postihly Dobrudžu, která byla v roce 1878 a znovu pak v letech 1913-1918 rozdělena politickou hranicí na severní rumunskou část a na jižní bulharskou polovinu. Do roku 1918 patřilo toto území k nejpestřeji osídleným krajům v Evropě. Největší národnostní skupinou zde byli Bulhaři, po nich následovali co do početního stavu Turci, Rumuni, Rusi, Tataři, Cikáni, Němci a Gagauzi, s těmito migracemi obyvatel souvisí přenášení některých kulturních projevů z jedné balkánské oblasti do druhé.20)
      4. Na předcházející problematiku se úzce váže čtvrtý úkol české národopisné balkanistiky - studium národnostních menšin na Balkáně (zejména české menšiny v Jugoslávii, Rumunsku a Bulharsku). Vedle kontaktových území, v nichž se v pohraničních oblas[/]tech setkávaly sousedící národy, vznikly na Balkáně tzv. jazykové ostrovy, které od druhé poloviny 19. století upoutávají pozornost vědeckých pracovníků. Ve studiu jazykových ostrovů zaujímá národopis důležité místo. Popravdě je ovšem třeba říci, že úkoly, které mu postavili teoretičtí průkopníci tohoto výzkumu, vedly mnohdy k apriorně formulovaným (často tendenčně zaměřeným) závěrům. z čistě teoretického hlediska nemůže být větších výhrad vůči Jungbauerovu dělení kulturních hodnot v jazykových ostrovech na prvky přinesené z původního domova ("Altgut"), na projevy, které vytvořila národnostní menšina v novém prostředí nebo je převzala od "vyšší" společenské vrstvy vlastního národa ("Neugut") a na kulturní hodnoty, které přejal lid v národnostním ostrově od etnicky stejnorodého nebo jinonárodního sousedního okolí ("Lehngut").21) Vlastní studium konkrétních kulturních projevů, jak ukázala v poslední době Ingeborg Weberová-Kellermannová a Oldřich Sirovátka,22) a jak naznačují i výsledky terénních výzkumů české menšiny v Rumunsku a Jugoslávii, prováděné pracovníky Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV,23) je daleko složitější než se jeví ve fiktivním obraze, který vytvořila Jungbauerova diferenciace. Současné národopisné bádání staví do nového světla i otázku kulturního vývoje v německých jazykových ostrovech na Balkáně a přenášení hotových kulturních projevů německými kolonisty z původního domova do nových sídel. Řešení této problematiky si vyžaduje přihlédnutí k prostředí, z něhož kolonisté vyšli a k jejich sociálnímu postavení. Víme, že na balkánské území přesídlovaly především nejchudší vrstvy německého lidu (malí

91

rolníci, řemeslníci a čeledíni), "lidé, kteří" - jak se vyjádřil Walter Kuhn - "neměli doma co ztratit a venku mohli mnoho získat."24) Takové obyvatelstvo nebylo nikdy nositelem typických forem tradiční kultiry a způsobu života; platí to zejména pro oblast kultury hmotné. Jejich sociální postavení je naopak nutilo k udržování primitivnějších projevů, které se mnohdy vymykaly z celkového kulturního rámce dané vesnice nebo oblasti. Němečtí kolonisté také skoro nikdy nepřišli do nových sídel z jedné mateřské obce, nýbrž velmi často z různých vzdálenějších a kulturně odlišných krajů. Svědčí o tom např. i to, že Němci v jazykovém ostrově v Jugoslávii hovořili pěti různými nářečími, Někdy, zejména při novějších kolonizacích, docházelo i k dvojímu přesídlování. Za těchto okolností je málo pravděpodobné, že by němečtí osídlenci přinášeli s sebou do nových domovů hotové kulturní formy a projevy z rodných krajů. Ingeborg Weberová-Kellermannová správně poukázala na to, že nelze německým kolonistům upřít značný význam pro hospodářský a kulturní vývoj v jihovýchodní Evropě, avšak že je otázkou, zda je možno toto úsilí považovat za projev "německého národního ducha", jak činí někteří, zejména starší .autoři. U prvních kolonistů hledajících obživu v cizině nelze předpokládat žádnou národní hrdost ani vyhraněný pocit vzájemné sounáležitosti, které by si přinesli z Německa. Tito lidé hledali na Balkáně nový domov, aby v něm mohli založit svoji existenci, Nežili zde také izolováni od ostatního obyvatelstva. Nové prostředí je naopak spojovalo se Srby, Maďary, Slováky, Rumuny a jinými národy, s nimiž, žili většinou v souladu vedle sebe, každý hovořil vlastním jazykem, udržoval své[/] obyčeje a považoval za zcela přirozené, že jeho soused činí také tak. Obdobně probíhal společenský a duchovní život Chorvatů, Srbů a českých osadníků ve Slavonii.25) Po překonání těžkostí během dvou až tří generací se vypěstoval mezi kolonisty pocit sounáležitosti. ke krajině, vesnici, půdě a lidu. Jejich způsob života i kulturní vývoj šel jinou cestou než v rodné zemi, od níž byli vzdáleni a s jejíž kulturou neměli až do nejnovější doby žádné spojení.26)
      5. Na pomezí balkanistického bádání a českéhoi slovenského národního národopisného výzkumu stojí problematika balkánských prvků v lidové kultuře Čechů a Slováků (resp. jiných středoevropských národů), spojená především s otázkou charakteru kultury v oblasti Karpat. Na úseku karpatského studia dosáhl již československý národopis značného pokroku. Další výzkum by se měl zaměřit na otázku karpatsko-balkánských vztahů s přihlédnutím k možným souvislostem s vývojem lidové kultury v oblasti Alp. Za součást tohoto studia můžeme považovat i sledování lidové kultury v širší oblasti dolního, středního a horního Podunají. Dosavadní bádání ukazuje, že toto území se vyznačuje řadou společných znaků, které svědčí o značné kulturní jednotě celé podunajské oblasti. Staleté soužití podunajských národů vedlo také k jejich vzájemnému kulturnímu obohacování a ovlivňování. Specifické historické a jiné podmínky vedly k formování určitých zvláštností, které výrazněji odlišují oblast moravsko-panonskou s charakterem kultury středoevropské od území dolního Podunají, inklinujícího v některých projevech k Balkánu. Horní Podunají prokazuje více spojitostí se sousedními alpskými zeměmi; v oblasti Horního Rakouska dochází

92

pak k míšení a prolínání elementů alpských a panonských.[27)]
      6. Protiváhou studia balkánských prvků v lidové kultuře středoevropských národů by mohl být výzkum zaměřený na otázku rozšíření západoevropských a středoevropských elementů v lidové kultuře balkánských národů. Pro sledování cest, jimiž přicházely tyto vlivy na Balkán, mohlo by být přínosné mimo jiné též studium obchodních a jiných styků mezi balkánskými zeměmi a ostatní Evropou.
      Závěrem: v našem příspěvku jsme nemohli [/] obsáhnout celou složitost národopisné balkanistické problematiky. Šlo nám jen o naznačení otázek a úkolů, které jsou podle našeho soudu nejaktuálnější. Možnosti, které mají čeští etnografové a folkloristé pro balkanistické studium, jsou velmi skrovné a umožňují jen zčásti nahlédnout do duševní dílny balkánských národů, která - řečeno slovy Ludvíka Kuby "je veřejná - neboť nikomu se nebrání do ní vstoupit - a přec tajná, neboť my, kteří nejsme ani povolaní, ani vyvolení můžeme do ní leda jen mrknouti skulinami různého druhu. . ."28)[/]

Poznámky:
1.
      L. Kuba, Cesty za slovanskou písní 1885-1929, sv. 2. Slovanský jih. Praha 1935, s. 42.
2.
      Zhodnocení Šafaříkova díla podává H. Hynková ve čtvrtém vydání jeho "Slovanského národopisu" (Praha 1955, s. 183-197).
3.
      Srov. Ch. Vakarelski, Zásluhy českých a slovenských vědců a československé etnografie o rozvoj bulharské etnografie do roku 1945. Zprávy Oblastního muzea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově 1966, č. 4-5, s. 147-155; Cv. Romanska, k charakteristice Jiřího Polívky jako vědce-folkloristy. Sb. Strážnice 1946-1965. Brno 1966, s. 345-356; Z. Urban, z dějin česko-bulharských styků. Praha [/] 1957; V. S. Karadžić, Srbské lidové pohádky. Praha 1959 (vydavatelské poznámky R. Lužíka ), s. 397-406; K. Horálek, Bulharský folklór a česká folkloristika. Československo-bulharské vztahy v zrcadle staletí. Praha 1963, s. 315 n.
4.
      K. Jireček, Cesty po Bulharsku. Praha 1888, s. IX.
5.
      Viz M. Gavazzi, Kulturna analiza etnografije Hrvata. Supl. ze VII. svazku Narodna starina, Zagreb 1930.
6.
      Srov. M. Gavazzi, c. d.; I. Koev, O některých obecných i specifických rysech v tradiční textilní výzdobě balkánských národů. Národopisné aktuality 5, 1968, č. 1, s. 1-5.

93

7.
      Srov. K. Moszyński, Kultura ludowa Słowian I, 2. vyd. Warszawa 1967, s. 207, 214.
8.
      Srov. B. Svoboda, Zum Problem antiker Traditionen in der ältesten slawischen Kultur. Origine et débuts des Slaves VI. Praha 1966, s. 87-114.
9.
      Srov. R. Pleiner, Staré evropské kovářství. Praha 1962, s. 133.
10.
      Srov. B. Saria, Die antiken Grundlagen der südosteuropäischen Kulturen. in: Völker und Kulturen Südosteuropas. München 1959, s. 1-16.
11.
      Srov. J. Cvijić, Balkansko Poluostrvo I. Zagreb 1922, s. 152.
12.
      L. Kuba, Cesty za slovanskou písní, s. 314.
13.
      Srov. Ch. Gandev, Pronikvaneto i ukrepvaneto na bâlgarite vâv Vidin kâm kraja na XVII i prez XVIII v. Izvestija na Etnografskija institut i muzej IV, 1961, s. 5-26.
14.
      Viz G. Kožucharov, Bâlgarskata kâšta prez pet stoletija. Sofia 1967, s. 16.
15.
      Srov. např. K. Horálek, Orientální prvky v slovanských pohádkách. Český lid 55, 1968, s. 92-99.
16.
      L. Kuba , c. d., s. 315.
17.
      J. Polívka, Lidové povídky slovanské I. Praha 1929, s. 151.
18.
      L. Kuba (Cesty za slovanskou písní, s. 318) zaznamenal v Bosně píseň, v níž se Turek v úzkosti a touze obrací ke křesťanskému bohu a bohorodičce: "beg Jovanbeg odvádí si dívku, kterou podle tureckých zvyklostí dosud neviděl. Umírá touhou, aby ji spatřil a prosí: "Dej ty, bože i bohorodičko, ať zadují vichry a větrové, ať odvanou dívce závoj s líce, nechť uzřím, co si domů vedu!" Dopustil bůh i bohorodička, zavanuly vichry i větrové, odvanuly dívce závoj s líce. Plálo líce jako žhavé slunce..."
19.
      Viz J. Cvijić, Balkansko Poluostrvo, s. 160.[/]
20.
      Z oblasti lidového stavitelství uvádím konkrétní doklady ve své studii La communauté culturelle en architecture populaire dans la région limitrophe bulgaro-serbe. Národopisný věstník československý II, 1967, s. 65-106.
21.
      Viz G. Jungbauer Sprachinselvolkskunde. Sudetendeutsche Zeitschrift für Volkskunde 3, 1930, s. 145-146.
22.
      I. Weber - Kellermann Probleme interethnischer Forschungen in Südosteuropa. Ethnologia Europaea 1, 1967, s. 218-231; táž, Zur Frage der interethnischen Beziehungen in der "Sprachinselvolkskunde". Österreichische Zeitschrift für Volkskunde 62, 1959, s. 19-47; O. Sirovátka, Česká lidová slovesnost a její mezinárodní vztahy. Praha 1967, s. 41-46.
23.
      Viz I. Heroldová, Akulturační proces české menšiny v Chorvatsku. Národopisné aktuality 5, 1968, č. 1, s. 8-13; V. Scheufler - O. Skalníková - J. Jech - V. Karbusický, Kultura rumunských Čechů. Český lid 49, 1962, s. 145-184; I. Heroldová, Výzkum české menšiny v Jugoslávii 1965-1967. Český lid 56, 1969, s. 79-86; J. Markl, Lidové písně Čechů na Daruvarsku (Slavonie). Český lid 56, 1969, s. 87-92; V. Scheufler, Hrnčířství jugoslávských Čechů na Daruvarsku. Český lid 56, 1969, s. 93-97.
24.
      W. Kuhn, Deutsche Sprachinselforschung. Plauen 1934, s. 239.
25.
      Srov. I. Heroldová , Akulturační proces, s. 9.
26.
      Srov. I. Weber - Kellermann, Zur Frage der interethnischen Beziehungen, s. 38-39; J. Künzig, Urheimat und Kolonistendorf. Jahrbuch für Volkskunde der Heimatvertriebenen 2, 1956, s. 104.
27.
      Srov. J. Matl, Die Europäisierung des Südostens. In: Völker und Kulturen Südosteuropas. München 1959, s. 218-236.
28.
      L. K u b a , Cesty za slovanskou písní, s. 371.

94

DIE TSCHECHISCHE VOLKSKUNDLICHE BALKANISTIK UND IHRE AUFGABEN
Zusammenfassung

      Nur wenige europäische Gebiete zeichen sich durch ein so kompliziertest ethnisches Bild, durch geographische Gliederung, durch reiche Geschichte und dadurch bedingte Mosaik der Volkskultur aus, wie der Balkan. Die Wechselbeziehungen zwischen den Serben, Kroaten, Slowenen, Mazedoniern, Montenegrinern, Bulgaren, Rumänen, Griechen, Albaniern, Türken und weiteren kleineren ethnischen Gruppen, die hier in sechs Staatsgebilden leben, änderten sich während der Jahrhunderte im Zusammenhang mit den politischen Geschicken der Völker und Länder au f der Balkanhalbinsel. Am widerspruchsvollsten und markantesten formten sich die Beziehungen zwischen den slawischen Völkern einerseits und den Griechen und Türken andererseits. Die nationale Unterdrückung, der die Südslawen jahrhundertelang ausgesetzt waren, bilde einen der Hauptgründe dafür, dass die Wissenschaftler aus den anderen [a][e]uropäischen Ländern ihr Augenmerk dem Studium der Geschichte, der Sprache, der Literatur und der Äusserungen der Volkskultur der Balkanvölker zuwandten. Unter den führenden Persönlichkeiten, die zur Erkenntnis der Geschichte und Kultur der Südslawen beitrugen, befand sich auch der hervorragende Slawist Pavel Josef Šafařík.
      Die allgemeinen Tendenzen, die die tschechische balkanistische und slawistische et[h]nographische For[/]schung und das literarische Erkennen des südslawischen Volksschaffens verfolgte, ergeben sich unschwere aus einer flüchtigen Einsichtnahme in die Werke K. J. Erbens, J. L. Čelakovskýs. J. Gebauers, J. Holečeks, J. Polívkas, L. Kubas und weiterer. Im wesentlichen handelte es sich um die Heranziehung der balkanischen Belege im Rahmen weitergehender slawischer Studien vorwiegend folkloristischen Charakters oder um Sammlungen und Übersetzungen des Lieder- und Literaturschaffens. Nur wenige Forscher konzentrierten sich am Ende des 19. und zu Beginn des 20. Jahrhunderts auf die ausserhalb der Kunst liegenden Komponenten der Volkskultur und auf die Lebensart des Volkes (K. Jireček, L. Niederle, E. Fait). In einer im wesentlichen unveränderten Auffassung befassen sich auch die weiteren Generationen der tschechischen Volkskundler mit der balkanistischen Problematik. Die volkskundlichen Belege aus den südslawischen und anderen ethnischen Balkangebieten dienen als eine der Ausgangsquellen für das weiterge­ hende vergleichende volkskundliche Studium (J. Horák, K. Chotek, D. Stránská, A. Václavík, K. Horá­ lek u. a.). Die eigentliche balkanistische Forschung bildet bis heute in der tschechischen volkskundlichen Forschung eher eine Ausnahme als das systematische Studium.
      Wenngleich die Arbeit, die bisher von den tsche

95

chischen Ethnographen auf dem Gebiet der Erkenntnis der Volkskultur in den Balkanländern geleistet wurde, nicht gering ist, muss man sich Gedanken über die Gesamtkonzeption und die Aufgaben der tschechischen volkskundlichen balkanistischen Forschung machen, die grundlegende Problematik klarstellen und weitere Möglichkeiten zur Intensivierung des ethnographischen und folkloristischen Studiums suchen. Verfassers Erachtens wird es vor allem um folgende grundlegende Probleme gehen: r. Gesamtstruktur der Volkskultur der Balkanvölker, ihre gemeinsam[m]en und trennenden Merkmalle; 2. Die spezifischen religiösen und sozialen Verhältnisse au f der Balkanhalbinsel und ihre Bedeutung für die Gestaltung der [/] Kulturgemeinschaft und der Besonderheiten in der Volkskultur der Balkanvölker; 3. Bevölkerungsbewegung am Balkan und ihre Bedeutung für die Entwicklung der Volkskultur; 4. Das Studium der nationalen Minoritäten am Balkan (besonders der tschechischen Minderheit in Jugoslawien, Bulgarien und Rumänien); 5. Problematik der Balkanelemente in der Volkskultur der Tschechen und Slowaken (bzw. anderer mitteleuropäischer Völker) in Verbindung vor allem mit der Frage des Charakters der Kultur im Karpatengebiet; 6. Die Frage der Verbreitung westeuropäischer und mitteleuropäischer Elemente in der Volkskultur der Balkanvölker.

96

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY VII 1970 ÚSTAV LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRAŽNICI

NOVÉ FORMY OCHRANY PAMÁTEK LIDOVÉHO STAVITELSTVÍ [obsah]


      OTAKAR MÁČEL, Krajské středisko Státní památkové péče a ochrany přírody, Brno
      Zřizování muzeí lidového stavitelství doposud u nás propagovali převážně muzejní pracovníci, Památková péče tuto formu záchrany chráněných objektů zásadně odmítala. Také v cizině byla tzv. muzea v přírodě doménou etnografů a muzejníků. Vytržením objektu z místa původního určení a jeho přenesením je velmi porušen výrazový rys památky, jsou totiž přetrhány všechny vazby stavby k okolí a proto již nelze mluvit o památce, ale jen o umělecky a historicky cenném exponátu, i když se jedná o stavbu. To platí zvláště pro objekty lidového stavitelství, které jsou často i typologicky vázány na terénní konfiguraci a urbanistické schéma obce. Je proto. zcela pochopitelné, že pracovníci památkové péče se především drží zásady, že nejvhodnější je chránění objektu in situ. Úkol zá[/]chrany historických a uměleckých hodnot za tak ztížených podmínek, jako je industrializace zemědělství a strukturální změna vesmice, nutí pracovníky památkové péče přehodnotit svůj dosavadní způsob práce a rozšířit jej o nové formy památkové ochrany, které se snad budou zdát odklonem od vytčených zásad.
      Jiná je otázka hodnoty prostředí památky jako součásti uměleckého díla. Vývoj posledních deseti let pozměnil do té míry prostředí některých památek, že se dá mluvit spíše o deformujícím prvku než o prostředí jako nezbytné sounáležitosti uměleckého projevu. v těchto případech (a bohužel není jich málo) můžeme jenom přenesením zachránit památku před znehodnocením a potlačením jejích kvalit zcela nevhodným prostředím. Co je užitečnější? Částečné zne

97

hodnocení památky tím, že porušíme zásadu historických hodnot in situ, nebo její záchrana, protože in situ by byla znehodnocena nevhodným prostředím? Uvážíme-li tyto dva momenty - to je ztrátu původních a zisk nových hodnot, můžeme přijmout i přenesení objektů na nové místo za jednu z forem památkové ochrany.
      Počet památek lidového stavitelství, které jsou obětí požadavků moderní techniky, není malý, a boj o jejich záchranu je v mnoha případech beznadějný. Doprava, investiční výstavba apod. je příliš silný soupeř a památková péče jen zřídka prosadí záchranu památky. Zdálo by se, že v těchto případech lze objekt přenést na jiné místo přímo v obci, a tím památku ponechat v jejím původním prostředí. Praxe však ukazuje, že toto jinak správné řešení je velmi těžko realizovatelné. Naráží totiž většinou na odpor neinformované veřejnosti, která vidí v památce zbytečnost, jež je na obtíž celé obci. Nákladné rozebírání a znovu vystavění této ,,zanedbatelné zbytečnosti" na vhodnějším místě by často vyvolalo bouři odporu. Vyvstává tedy otázka, zda není schůdnější přenést obzvláště cenné objekty do muzejního zařízení k tomu účelu vybudovaného, ovšem za předpokladu, že pro ně vytvoříme umělé prostředí, v němž památka najde nové společenské využití.
      Jak je vidět z této malé úvahy, která samozřejmě nemohla problém zcela vyčerpat, je akceptování myšlenky přenášení památkově chráněných objekty logickým důsledkem dnešní situace.
      Krajské středisko Státní památkové péče a ochrany přírody Jihomoravského kraje vypracovalo koncepci, [/] která vychází z pevného rastru chráněných objektů in situ, rezervací lidové architektury a centrálního areálu památek lidového stavitelství, který se projektuje v Brně kolem hradu Veveří. Muzeum lidového stavitelství nenahrazuje ochranu památek v terénu, ale doplňuje ji. Proto také přenesené objekty nebudou ve své architektonické koncepci vytvářet vesnické prostory a nahrazovat rezervace. Budou spíše ukazovat v souhrnu to, co nám nemůže dnes dát ani objekt chráněný in situ ani rezervační celek.
      Památka lidového stavitelství - míníme obytný dům - dnes již nemůže sloužit obvyklým účelům. Alespoň ne ve své původní neporušené formě, až na ojedinělé případy, kdy si obyvatelé, většinou starší, nevynucují změnu - tedy modernizaci bydlení.
      Památku lidového stavitelství musíme proto konečně chápat jako kteroukoli jinou p[o]amátku, ale nikoli jako obytný dům nebo zemědělskou provozovnu. Vždyť od jiných památkových objektů také nežádáme, aby sloužily svému původnímu účelu. Jestliže u většiny objektů lidového stavitelství nelze počítat s původní obytnou funkcí, musí jim být dána jiná náplň nebo musí být ponechány jen jako památka.
      V zásadě se dělí ochrana objektů lidového stavitelství v terénu na dvě skupiny: částečné chránění objektu jemuž v tomto případě většinou zůstává obytná funkce; a úplné chránění objektu - a tehdy bude nutno najít pro památku novou náplň, nové využití.
      První skupinu tvoří všechny památky, u nichž je chráněno jen průčelí, část průčelí nebo určitý detail stavby a u ostatních částí, hlavně pak u vnitřního uspořádání se netrvá na památkové ochraně. To znamená,

98

že se objekt může upravit a přestavět tak, aby vyhovoval modernímu bydlení. Že je to možné, známe již z mnoha případů, vyžaduje to však odborné řešení.
      Druhou skupinu představují památky, které již nelze upravit pro trvalé bydlení. Tuto skupinu tvoří převážná většina památek. Hledání nové náplně je ztíženo a výsledek je zúžen specifickými vlastnostmi objektů. Rámcově lze uvažovat o jejich využití ke kulturním účelům a k rekreaci, Přesné určení není možné, protože jsou rozdílné potřeby v obcích a také objekty jsou rozmanité, jak v dispozici, tak i ve velikosti,
      V památce lidového stavitelství může být kulturní jizba komorní a reprezentační místností obce, kde se mohou konat svatby, křtiny nebo jiné tradiční slavnosti,
      Myslím, že by se pro tyto účely nenašlo důstojnější prostředí než historický objekt lidového stavitelství, zvláště když dnešní národní výbory mohou nabídnout pro tyto účely prostory víc než ubohé. Dále může památka lidového stavitelství sloužit jako archiv, knihovna nebo památník obce. Také pro národopisný nebo jiný zájmový kroužek může být vesnický dům vhodný. Konečně při malých úpravách, které by nemusely znehodnotit památku - je možno objekt využít i jako kancelář MNV, JZD nebo pro různé organizace (zahrádkáři, včelaři, klubovny mládeže atd.).
      V zahraničí jsou často zřizovány v historických budovách malé restaurace, hotelové pokoje nebo vinárny. Při citlivém řešení a pečlivé údržbě lze i u nás mnohých památek takto využít. Samozřejmě tím nejsou všechny možnosti využití památek lidového stavitelství v terénu vyčerpány. v některých mimořád[/]ných případech bychom měli přikročit k instalování objektu s funkcí čistě památkovou. Paleta možností je velmi pestrá a určení nové náplně by nemělo být problémem.
      Při realizaci se však musíme připravit na velké překážky a často úplné nepochopení, které vyplývá z naivních představ o moderním interiéru. Bez přesvědčování, reprezentativních vzorů a bez konkrétní odborné pomoci to zřejmě nepůjde. Tato cesta záchrany vyžaduje zainteresování funkcionářů i široké veřejnosti, Nabízí se možnost zorganizování celokrajské akce, kterou je možno nazvat "nejstarší dům v obci" a která by sledovala tento cíl: v každé obci využít nejstarší (nebo nejcennější dům) pro kulturní účely. v každé (alespoň teoreticky v každé) obci by byla taková památka kulturně-historickým přínosem. Bylo by kulturně záslužné, kdyby v našem kraji návštěvník obce věděl, že tam najde zachovalý nejstarší dům, který mu řekne vše o minulosti obce, o životě i uměleckých tradicích.
      Snad se zdá, že problém rekreace v "chalupách" je málo důležitý, ale velká obliba této rekreace nutí tuto možnost i pro práci ochrany památek lidového stavitelství plně využít. Chtěli bychom v několika číslech upozornit na rozsah tak zvaného "druhého bydlení", jak se jeví ve výhledu v západních státech. Holandsko a Dánsko má dnes poměr "druhých bytů" k základním 1:20, ve výhledu se počítá 1:3. Situace ve Švédsku je ještě horší - dnešní poměr je 1:8 a ve městech již z 1:5. Za této situace je samozřejmé, že se problematikou druhého bydlení zabývají sociologové, národohospodáři i architekti.

99

      Kdybychom výhledový poměr 1:3 aplikovali na naše poměry, došli bychom pro budoucnost k závěru, že při výhledových 10 miliónech obyvatel ve městech bychom potřebovali pro 1,160.000 domácností druhé bydlení. Promítneme-li si tento teoretický výhled do našeho osídlení, tak by na 2,350.000 bytů připadlo 1,160,000 druhých bytů na venkově.
      Rekreační chalupa, která, jak se zdá, světově vytlačuje chatu, má proti běžně dostupné chatě mnoho předností. Obytné prostředí těchto budov daleko převyšuje kvalitu prostředí, které lze vytvořit na průměrné chatě. Historické prostředí selského stavení plně uspokojuje romantické touhy moderního městského člověka. Tento romantismus musíme hodnotit v dnešní situaci jako přirozenou reakci na přecivilizovanou neosobní společnost. Je to únik z typizovaného zprůmyslněného bydlení, reakce na jednostranný funkcionalismus a ekonomismus.
      Historické stavení splňuje většinu požadavků kladených na druhé bydlení - možnost osobního architektonického ztvárnění a vytvoření atypického interiéru, dostatek prostoru a přírodní prostředí. Eventuální nedostatky v technickém vybavení jsou v mnoha případech dokonce žádaným přínosem (štípání dříví, primitivní topení atd.) podtrhujícím romantismus pobytu. Nehledě na to, že taková fyzická práce vyvažuje jednostranné pracovní zaměření městského, zejména duševně pracujícího člověka. Rozhodneme-li se pro venkovské stavení, odpadá výstavba budovy a jedná se pouze o úpravu (někdy dosti radikální) a údržbu. Již tento moment je směrodatný při volbě mezi chalupou a chatou, protože základní práce a po čáteční investice jsou proti výstavbě chaty mnohem menší.
      Dalším faktorem, přispívajícím k oblibě užívání venkovských stavení k rekreaci, je finanční otázka. Ceny se dnes pohybují pro průměrné stavení i s příslušenstvím od 5 do 10 tisíc Kčs. I když se ceny chalup rapidně zvyšují (za posledních 5 let minimálně o 300 %), je přesto koupě chalupy ještě stále mnohem výhodnější než výstavba chaty, neboť náklad na chatu průměrné velikosti je dnes přibližně 30 tisíc Kčs a při reprezentativnější chatě se musí počítat již s 50 tisíci Kčs.
      Hodnotíme-li rekreaci v "chalupě" z hlediska krajinářského, dojdeme k jednoznačnému závěru: tento způsob rekreace nenarušuje naši krajinu a v některých případech dokonce petrifikuje specifický charakter některých oblastí (oblasti s dvorcovými a lánovými vesnicemi). Venkovský dům je logicky spjat s krajinou, je jeho nedílnou součástí. Chata je naopak novým prvkem, který ještě nenašel svůj výtvarný výraz a své místo v krajině. Je otázkou, zda své místo vůbec nalezne, zda nezůstane stále cizím prvkem. Sériově vyráběné typizované chaty, po kterých je stále větší poptávka, nesnesou přísnější kritéria z hlediska výtvarného, a individuální romantické přístavby nebo doplňky nemohou budovu zachránit.
      Z hlediska krajinářského lze tedy hodnotit rekreaci v "chalupě" jednoznačně kladně. Využití památkových objektů lidové architektury k účelům rekreace je dalším momentem, který přispívá ke kladnému hodnocení druhého bydlení v "chalupách".

100

      Jeden ze způsobů, který by mohl památkové péči pomoci řešit tento úkol, je organizované využití lidových staveb a celých souborů pro rekreační účely, při plném respektování požadavků ochrany památkových objektů. Pro tuto cestu mluví několik okolností.
      Za prvé je to možnost plného využití budovy bez stavebních zásahů, pozměňujících charakter stavení. k dočasnému pobytu totiž není zapotřebí moderní schéma bytu s plným konfortem. Naopak určitá jednoduchost, možno říci i primitivnost, je pro rekreační účely vítanou změnou. Morální stárnutí budovy, které památky nejvíce ohrožuje, se nemusí tedy při tomto řešení brát v úvahu. Údržbu a úpravy provádí majitel ze svých prostředků sám. Jedině při údržbě a rekonstrukci výjimečně náročné (malby, sgrafito, dřevořezby atd.) musí památková péče přispět odbornými silami a eventuálně i finanční podporu.
      Naší typickou sídelní formou jsou soustředěná sídliště. Lineárně uvolněné nebo dvorcové typy jsou v našem kraji ojedinělé. Úkol památkové péče, chránit urbanistické celky, a to nejen z hlediska zachování prostorové kompozice, ale i účinku jednotlivých objektů, je tím velmi ztížen. Umělecká hodnota, pravá malebnost našich vesnic, leží právě v urbanistické jednot celků včetně nezbytných architektonických doplňků pohledových uzávěrů vnitřních dominant a podobně. Formu klasické rezervace můžeme u nás těžko realizovat, protože naše sídelní celky jsou již porušeny. Těžko bychom také našli řešení, které by zaručovalo společenskou účinnost ekvivalentní nákladům a námaze, vynaložené na vybudování rezervace a na její údržbu.[/]
      Potřeba chránit urbanistický - nejen půdorysný, ale i prostorový útvar, diktuje novou formu. Zvlášť, chceme-li ještě učinit jednotlivé objekty, i celý tento útvar atraktivní. Mohli bychom vytvářet rezervace s jedním nebo několika instalovanými objekty, kombinované s lokálním muzeem. Mimo instalované objekty by byla sídelní jednotka chráněna jen urbanisticky to znamená prostor, sídelní schéma a u budov jen průčelí - interiér by mohl být úplně zmodernizován. Protože dnes již nemáme historicky a umělecky neporušené celky, bude možno rezervaci doplnit a kompletizovat přenesenými objekty. Vzhledem k tomu, že skoro nikde nevykazují sídelní jednotky ucelený nejstarší obraz, bude nutno petrifikovat v podstatě charakter 19. století. Není to nikterak na závadu, protože v tomto století ještě doznívá původní lidová tvorba a dožívají nejstarší prvky lidového stavitelství. Konečně by bylo velmi těžké vybudovat vesnici 15. století - byla by to velmi odvážná rekonstrukce.
      Protože krajské středisko památkové péče již v minulém roce začalo v Jihomoravském kraji s přípravou těchto rezervací, má také první, bohužel nikterak potěšující zkušenosti, Ačkoliv se při výběru velmi vážil moment přístupu funkcionářů a občanů k naší lépe řečeno k jejich akci, přece po začátečním nadšení museli zjistit, že realizace bude velmi obtížná. Organizaci bude muset převzít okres a památkové středisko, místní funkcionáři a spolupracovníci musí být samozřejmě zainteresovaní. Nelze se ovšem spoléhat na to, že by mohli celou akci zodpovědně řídit a realizovat. Přes všechny překážky a nepochopení musíme však tuto formu prosazovat. Je to poslední možnost, jak u nás zachránit urbanistické celky.

101

      Výběrem rezervací v Jihomoravském kraji se sledovalo vytvoření chráněných celků, které by reprezentovaly naše nejvýraznější oblasti. Je samozřejmé, že nelze vytvořit, celky kvalitativně i kvantitativně na stejné úrovni, v některých případech je to celá obec, někde jen jako malá část.
      Začalo se jednat o zřízení rezervací lidového stavitelství v několika obcích Jihomoravského kraje. Nejúspěšnější jsme zatím byli v Petrově. Národní výbor správně pochopil, proč se pracovníci památkové péče soustředili na "Plže" jako na jedinečný zachovalý soubor vinných sklepů na jižní Moravě. Je to výjimečně urbanisticky jednotný a zachovalý areál. Předložili jsme jim návrhy na rekonstrukci a úpravu průčelí a trvali na jejich realizaci. Navíc památkové středisko ve vlastní režii opravilo několik průčelí sklepů.
      Pro Strážnici se vypracovaly návrhy na rezervační celek Staré Město a na jeho propojení s areálem zámku. Doplněním přenesenými zemědělskými objekty by tam vznikla ojedinělá rezervace lidové architektury jihovýchodní Moravy, která by byla vhodným rámcem mezinárodního folkloristického festivalu. v Sebranicích se po domluvě s národním výborem plánuje úprava malé rezervace kolem ojedinělé památky - sebranického žůdru.
      V krátké době chceme ve spolupráci s ONV vybudovat v rámci tvořící se přírodní rezervace "Vysočina" rezervaci obce, doplněné několika přenesenými objekty. Poslední formou památkové ochrany objektů lidového stavitelství je v novém konceptu krajské památkové péče centrální areál neboli muzeum památek [/] lidové architektury. Zřízení tohoto centra má doplnit předešlé formy (chránění objektu in situ a památkové rezervace). První kroky ke zřízení muzea památek lidového stavitelství v Brně u hradu Veveří byly již provedeny v roce 1969 a projednány s kulturním odborem Jihomoravského KNV. Pokusíme se zodpovědět několik otázek týkajících se výběru místa, zaměření tohoto muzea a jeho poslání. Proč tak velký areál památek lidového stavitelství v prostoru hradu Veveří?
      Město Brno jako centrum Moravy a město mezinárodních veletrhů i jiných akcí s vysokou účastí zahraničních návštěv má přirozeně všechny předpoklady pro zřízení areálu památek lidového stavitelství, i takového, který svým kulturním významem přesahuje rámec kraje a svou koncepci a ideální polohou se zařadí mezi přední kulturní centra tohoto druhu v Evropě.
      Při výběru místa pro toto muzeum byl brán v úvahu aspekt specifické terénní konfigurace, a také zájem finanční - návratnost investic. Terén kolem hradu byl vybrán proto, že svou mnohotvárností dovoluje vytvořit prostředí odpovídající přirozenému začlenění moravských vesnic v krajině. Krajina kolem hradu Veveří je zatím neporušena a citlivé umístění areálů lidového stavitelství tuto původní, dalo by se říci gotickou krajinu neporuší, naopak doplní ji.
      Z hlediska návratnosti investic nutno vyzvednout velmi výhodnou polohu areálů v rekreační oblasti příměstské zóny Brna. Návštěvnost přehrady se odhaduje na 1 mil. ročně, v nedělní a sváteční špičky přes 100.000 rekreantů. Tyto údaje jsou zárukou návštěv

102

nosti navrhovaného areálu. z hlediska atraktivity je nově instalovaného hradního komplexu se muzeum obohatí o výjimečně atraktivní objekt, který mu dá asi také jméno. v tomto roce se připravuje dokumentace na úpravu hradu, takže zároveň s výstavbou také spojení hradu a muzea lidového stavitelství oboustranně výhodné. Začleněním celého upraveného a muzea vesnické kultury a budováním ostatního vybavení se bude realizovat i úprava hradu. Na využití hradu bylo již dříve vypracováno několik návrhů, které se však nedovedly prosadit, protože program neodpovídal struktuře hradu a jeho poloze.
      V navrhovaném muzeu vesnice bude komplex hradu využit jako společenské centrum, vědeckovýzkumné středisko s rozsáhlými prostorami pro expozice. Návštěvníci, kteří dnes zklamaně odcházejí z tohoto architektonicky tak bohatého hradu, budou mít příležitost seznámit se s celým hradem, prohlédnout si expozice a samozřejmě i odpočinout si ve společenských místnostech hradu. Pro odborníky budou připraveny studovny, archiv, knihovna a výstavní prostory, takže jsou předpoklady, že se hrad Veveří stane centrem pro studium vývoje lidového domu.
      Co nabídne areál muzea kromě hradu Veveří?
      Celý areál jako součást programu památkové péče se samozřejmě i po stránce výběru objektů podřizuje celému konceptu ochrany památek lidového stavitelství. Rámcově se jedná o reprezentaci oblastí moravského rolnického domu. Nepůjde o areál reprezentující určitý region, at už z hlediska národopisného nebo správního. Moravský rolnický dům je totiž ve své koncepci komorový typ domu. Ten je ostatně základ ním typem skoro pro všechny naše oblasti. Nelze tedy naprosto mluvit o určitém přesném vymezení oblastí, které bude toto muzeum reprezentovat. Při vzájemné spolupráci a respektování práce ostatních institucí (jako Valašského muzea v přírodě) nemusí však dojít k duplicitě, i když typ domu, který na Veveří budeme sledovat, zasahuje téměř do všech oblastí. v zásadě se dá říci, že naším záměrem je sledovat hledisko vývojové a nikoliv regionální. Hlavní vývojové etapy budou předkládány v jednotlivých muzejních odděleních, takže bude možno velmi přesvědčivě sledovat vývoj skladby domu i vývoj lidového uměleckého výrazu. Nepůjde samozřejmě jenom o hlavní vývojovou linku, ale i o vývojové mezičlánky a etapy.
      Bohatě členěný romantický charakter krajiny podpoří náš záměr. Přírodní charakter této krajiny bude zachován, veškeré nutné úpravy budou respektovat požadavek, aby se její ráz nezměnil. Nebudeme tedy vytvářet z areálu park ani novou krajinnou kulisu. Naštěstí je terén tak členitý a mnohotvárný, že dovoluje rozmístit jednotlivé objekty tak, že nedojde k porušení dnešního rázu a siluety krajiny. To platí zvlášť o planině kolem hradu Veveří a gotické kaple. Ta musí zůstat i nadále čistou podnoží dominantě hradu. Zdánlivě velká rozloha celého areálu není při koncepci volné přírodní krajiny nikterak na závadu. Nenavrhujeme výstavu nebo expozici, která se dá prohlédnout během několika hodin. Počítáme s tím, že i krajina bude jakýmsi exponátem, který přitáhne návštěvníky a dá jim v klidu vychutnat zážitek z uměleckého díla, kterým by bezpochyby tento památník lidového stavitelství měl být.

103

      Detailní projekt muzea vesnice na Veveří ukáže, do jaké míry jde specifické požadavky památkové péče spojit s ideovým konceptem. Ukáže také navíc, jak lze poskytnout návštěvníkům ucelený a do jisté míry i atraktivní obraz. Není to samozřejmě snadná práce. I když je projekt na úrovni územní studie, jeví se úkol jako řešitelný. Také první studie ukazuje, že při citlivém architektonickém řešení je možné sladit všechny požadavky a předložit návštěvníkům areál, který bude odpovídat i jejich představám o moravské vesnici,
      Ještě během tohoto roku chceme předložit celý projekt kruhu odborníků, abychom si prověřili jeho správnost a mohli s naším záměrem seznamovat i veřejnost. Toto muzeum bude totiž v konečné fázi dílem mnoha profesí. Vždyť nezbytnou součástí tohoto odborně tak náročného areálu bude samozřejmě i vzorná vnitřní instalace podle nejmodernějších poznatků. Interiéry po stránce instalace budou vybaveny v souladu s koncepcí památkové péče a samozřejmě i pracovníky muzeí. Spolupráce více složek na celé koncepci se ukázala velmi plodná a zaručuje vysokou vědeckou úroveň.
      Nedílnou součástí muzea moravské vesnice bude též expozice vývoje zemědělství. Odborníci z Vysoké [/] školy zemědělské dokonce uvažují o tom, že budou pěstovat v areálu druhy ovocných stromů a plodin, které byly doma na moravské vesnici a dnes se v zemědělství nepěstují. Mělo by to veliký význam pra jejich zachování. Také pracovníci Vysoké školy veterinární v Brně mají na muzeu vesnice na Veveří odborný zájem. Podobně jako v muzeích v cizině i zde na Veveří se počítá s objekty, které budou přizpůsobeny provozu lidové řemeslné výroby. Napojení na celý s[t]ystém památkové ochrany dovoluje využít pro výrobu i objekty mimo areál. Dá se tedy počítat s tím, že široká báze, na které bude tato domácí lidová výroba založena, se stane i kvalitativním přínosem muzea vesnice. Ekonomické úvahy expertů dokazují, že tyto akce, které by muzeu přinesly atraktivnost a návštěvníkům uspokojení, by byly také rentabilní. Projekt muzea moravské vesnice na Veveří je logickým vyústěním cílevědomé snahy brněnského střediska památkové péče, zachránit v Jihomoravském kraji v poslední chvíli cenné památky lidového stavitelství, které se denně ztrácejí. Je to projekt, který počítá se spoluprací nadšených odborníků nejrůznějších profesí, jejichž zájmem je neustrnout v péči o poklady našeho lidového umění a lidové mo[u]drosti i zručnosti, ale naopak hledat takové formy, které by toto bohatství dovedly přiblížit dnešnímu člověku.

104

NEUE SCHUTZFORMEN DER VOLKSBAUDENKMÄLER
Zusammenfassung

      Die grossen Schwierigkeiten, welche mit dem Schutz der Denkmäler der Volksarchitektur verbunden sind, zwingen die Denkmalpflege, neue und wirksamere Methoden anzuwenden. Das Institut für Denkmalpflege in Brno überprüft nach sorgfältigen Analysen die derzeitigen Methoden und entschliesst sich mit neuen Formen den Denkmalschutz zu intensivieren. Das Denkmal "in situ" bleibt weiter der Grundstein der Denkmalpflege auch bei den Objekten der Volksarchitektur, welche hauptsächlich Bauernhöfe umfassen. Man will aber die Funktion des Gebäudes verändern, weil man den historischen, im Verkehr längst veralterten Gebäuden die Funktion des Wohnens nicht mehr zumuten kann. Als zweite Wo[b][h]nung, als Weekendhaus, ist der Bauernhof jedoch sehr erwünscht. Auch für verschiedene Kulturinstitutionen ist das historische Haus ein sehr geeignetes Milieu. Durch planmässige Koordinierung ist es in vielen Fällen möglich die Funktion der Objekte zu ändern, und so die Gebäude, welche unter Denkmalschutz stehen, vor dem Umbauen zu schützen. Um die urbanistische Funktion der schönsten Dörfer zu fixieren, ist man im gange Dörferreservationen zu errichten. Hier werden Grundriss und Fassade unter Denkmal[/]schutz stehen, das Innere der Gebäude wird modernisiert.
      Ausserdem werden die wertvollsten Objekte im ursprünglichen Zustande als Museen der Öffentlichkeit zugänglich sein. Für Südmähren sind sieben Reservationskomplexe gedacht und nach längerem Zögern entschloss sich die Denkmalpflege auch zur Errichtung von Freilicht[s]museen. Die Situation im Terrain, wo viele der wertvollsten Denkmäler verfallen oder von der Umgebung ganz abgewertet werden, erzwingt auch bei uns die Errichtung weiterer Freilichtmuseen. Alle drei Formen des Denkmalschutzes sind koordiniert, sie ergänzen sich. So ist auch die systematische Wahl der Form der Denkmalpflege zur sichern. Das Frei licht[s]museum in Brno soll vorwiegend die Entwicklung des Speicherhauses präsentieren. Der Denkmalschutz in Brno wählte für das Freilicht[s]museum die Umgebung der Burg Veveří, die in einer herrlichen Gegend an der Talsperre zirka 10 km von Brno liegt. Das Projekt verfolgt nicht die territoriale Gliederung sondern die Entwicklungslinie. Dank dem recht mannigfaltigen Gelände und der sorgfältigen Wahl der Objekte werden die Besucher eine klare Vorstellung von dem mährischen Dorfe bekommen.

105

Planina kolem hradu Veveří, kde je projektováno muzeum lidového stavitelství. Foto Z. Secký.

Část vinných sklepů připravované reservace v Petrově na Hodonínsku.

Zbytky urbanisticky uceleného areálu vinných bud v Blatnici na Hodonínsku. Foto J. Vajdiš.

Jedna z posledních doškem krytých vinných bud (Prušánky na Hodonínsku). Foto O. Máčel.

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY VII 1970 ÚSTAV LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI

POVĚREČNÁ POVÍDKA NA MORAVSKÝCH KOPANICÍCH, JEJÍ VYPRAVĚČI A VYPRAVĚČSKÉ PŘÍLEŽITOSTI1) [obsah]


      OLGA HEROLDOVÁ, Brno
      Od konce minulého století projevovali zájem o sběr lidové slovesnosti na moravských Kopanicích především učitelé a kněží. Můžeme jmenovat Josefa Hofera, Kamila Hnídka a Františka Dobiáše, působící v této oblasti, kteří zachycené a upravené pověsti publikovali ponejvíce v regionálních časopisech jihovýchodní Moravy,2) nebo jako samostatné publikace3) anebo je zanechali v rukopisných sbírkách.4) Práce národopisných badatelů o lidovém vyprávění z Kopanic se objevují velmi sporadicky.5) Lidová próza na moravských Kopanicích byla badatelsky opomíjena až do konce minulého století, i když je to jeden z nejživějších útvarů lidové slovesnosti, a tradovala se ještě v první polovině to[/]hoto století v aktivní podobě. Pověrečná povídka je zastoupena, pravděpodobně podle hrubého odhadu, ne více než polovinou z celkového počtu vyprávění - lidové prózy na Kopanicích.
      Mezi nejfrekventovanější látky v lidovém podání patří povídky o plačících nekřtěňátkách, o bosorkách, světlonosech vodících lidi v noci po okolí a přenášejících hraniční kameny, o výskaňách, škrjatcích létajících v povětří jako "ohnivá gula", černém psu, či o černokněžníku a draku Šarkanovi, který na Kopanicích způsobuje bouře a vichřice. k nejznámějším postavám patří vodník, s nímž je spojeno mnoho tradovaných látek; některé z nich jsou rozšířeny i v sousedních oblastech.6) k méně

109

frekventovaným látkám náleží vyprávění o čertech. Jistá analogie jednotlivých látek a postav se projevuje i na slovenské straně Kopanic.7) Podle předběžných výzkumů je velmi pravděpodobné, že půjde o širší oblast, zeměpisně patrně vymezenou Bílými Karpatami.
      O vypravěčích a tradovaných látkách se zmiňuje Slávek Zapletal ze Starého Hrozenkova: "Zde starší lidé všichni měli nějaký zážitek. Vypravěčská esa zde nebyla. Všichni se navzájem doplňovali." Vzpomíná na Žanka Hofmana, hrozenského hospodského, jenž byl podle něho jediným vypravěčem, kterého lidé vydrželi dlouho poslouchat. Býval u dragounů a nejčastěji vyprávěl příběhy z války. Slávek Zapletal rád vypráví skutečné příběhy ze života, vážné a poučné. "Mají nádech lidské křivdy, která by se neměla dít."8) Ze slovenské strany Kopanic si Pavel Zigo vzpomíná na výborného vypravěče Martina Baku a na jeho "strašidelné" příběhy: "- jestli si je vymýšlel, to nevím, ale vyprávěl je velmi pravdivě."9)
      Informátoři si většinou nevzpomínají na vypravěčské individuality, konstatují, že každý Kopaničář zná nějaký příběh, který sám zažil nebo který slyšel vyprávět.10) k frekvenci látek František Ides říká: "Co se nejvíce vypráví? Takové běžné všelijaké řeči, co se komu přihodilo, lebo pravda, když byli v tomto světě zajití, na těch prácách, no a došli z tej práce, na o tak se vykládalo, jak se tam měl, co tam za tu dobu prožil. A kolikrát se porvali aj, tož zas o těch rvačkách na těch svatbách na Vyškovci nebo v Bošáčkách."11) Dnes tedy zůstalo v aktivní podobě vyprávění ze života - osobní zážitky z cest na se[/]zónní práce na Hanou nebo na Slovensko, vyprávění z vojny, vzpomínky na dřívější způsob života. Barbora Gelnárová z Lopeníku vyprávěla příběhy, které sama "prožila", nebo které slyšela od rodičů a příbuzných. Jde o vyprávění z tématického okruhu pověrečných povídek. Jejich obsahu dodnes hluboce věří a dokáže se rozzlobit na svou dceru, která její vyprávění paroduje.
      Z celkového počtu šedesáti informátorů tvoří polovinu muži. Relativně stejně jsou rozloženy téměř všechny tematické okruhy vyprávění. Jen u některých (např. v tematickém celku o černokněžníku a draku Šarkanovi) je velmi pravděpodobné, že tato látka byla více oblíbena mezi muži, neboť ženy si dnes tato vyprávění příliš nepamatují (z celkového počtu 11 informátorů a vypravěčů této látky jsou jenom dvě ženy). Souvisí to asi s faktem, že mužebosoráka jako postavu pověrečné povídku najdeme jen sporadicky.
      Způsob podání byl u jednotlivých vypravěčů a informátorů různý. Většinou jsou tyto zážitky podány nestylizovanou formou, poutavosti jim dodávají mimojazykové prostředky jako intonace, gestikulace, mimika, obsah vyprávění, víra v pravdivost příběhu. Posluchači i vypravěči se navzájem doplňují, takže se někdy při vyprávění vystřídají všichni účastníci besedy. Jsou si navzájem posluchači i vypravěči, Vyprávěl-li někdo pomalu, hledal-li vhodná slova k vyjádření při vyprávění, ostatní účastníci besedy mu pomáhali. Na Žítkové mi manželé Idesovi vyprávěli o nekrstěncích: - Ona: "Aji to povedali, že keď to člověk tak počúval, že měl říct tak. že jestli si chlapec, svatý Ján, já ťa křtím teda,

110

a jestli si děvčica, svatá Anna." - "On: Mal vzít svecenú vodu a mal isc na to mísťo, kde to slyšel a teprv to tak povedat, vykropit tam, pokropit svecenú vodú." - Ona: "A to už potom neplakávalo."12) Besedníci přesvědčovali posluchače, k terý vyprávění nevěřil. Ve Starém Hrozenkově na besedě no Zapletalů Božena Vaňkova (Ona) ujišťovala Stanislava Zapletala (On) o existenci světlonosů. Ona: "No, to jenom také světélka byly." - On: ,,Tož, to podle našeho ty světélka, fosforečné tyto, co byly v bažinách, a teď to světé lkuje a jináč to se ti zdálo." - Ona: "Ale dyť to vodilo kolkorazú po lesi, až do rána blúdili, až sa rozednívalo, teprv sa ty světélka ztratily." - On: "Máš aji v lesi bílý peň, kerý je už hodně . . ." Ona (skočila mu do meči) : "No ten je na místě, ale to letělo před člověkem."13) Jedinými vskutku vděčnými posluchači pověrečných povídek byly děti.
      Výjimečnou vypravěčskou osobností na Kopanicích je Josef Lebánek z Vápenice. Jde o profesionálního vypravěče. Na rozdíl od ostatních Kopaničáři' nevypráví pouze osobní zážitky nebo příběhy, které slyšel od známých náhodně při besedě. Je spíše sběratelem příběhů, které si nezapisuje, ale upraví, aby je pak mohl vyprávět znovu. Své upravené příběhy reprodukuje lidem, kteří ho rádi poslouchají. Vystupuje na Kopaničářských slavnostech a některé povídky natočil i v Československém rozhlase.14) Při konfrontaci Lebánkových látek s tematickým okruhem pověrečných povídek na Kopanicích vidíme, že téměř všechny látky odpovídají povídkovým typům ve zkoumané oblasti.15) Vlastním Lebánkový m přínosem je plynulost vyprávění, při němž [/]

Lidový vypravěč Josef Lebánek z Vápenice. Foto B. Beneš.

někdy používá gestikulace a podmanivé intonace. Vná ší do vypmívění nové prvky, které slyší od Kopaničáři, někdv obměňuje některé části vyprávění, z jednotlivých čísel vytvoří časem dvě samostatné povídky. Sám nejraději vypráví příběhy ze života - "z tvrdého kopaničářského žití, jaké bylo dřív." Domnívám se, že rozbor Lebánkový ch vyprávění povFrečných povídek i ostatních žánrů lidové prózy by mohl tvořit samostatnou studii.
      Chceme-li hovořit o vypravěčském prostředí pověrečných, musíme se vrátit trochu do minulosti,

111

neboť podle slov informátorů již v posledních dvaceti letech vůbec "nestraší" a vyprávění o neobvyklých setkáních s démonickými bytostmi je podáváno formou vzpomínky z dětství. Lidé nezačínají vyprávět spontánně sami; na začátku besedy je musí obvykle sběratel požádat, aby vykládali o zážitcích pověrečného charakteru. k vyprávění je tedy dán umělý popud.16) Někdy beseda přechází v přirozenou vypravěčskou situaci, pokud besedníci přestanou vnímat přítomnost sběratelovu jako cizí těleso v etnograficky sourodé společnosti.
      Vypravěčských příležitostí bylo a dodnes je na moravských Kopanicích mnoho. František Ides ze Žítkové vzpomíná: "Tak na těch svatbách, potem když zabíjačky boly, ty zabíjačky to trvalo někdy až dva dny, přitom se popíjalo, zajídalo. Tož aji při drapačkách se povídalo, nebo treba je tu ze Žítkovej ženatý někdo na Vyškovci nebo ve Vápenicích, tož už ty větší svátky, na velikonoce nebo na svatého Ducha, lebo v ty vánoční svátky, do už došel k tej rodině přímo do baráku, alebo sa setkali v Hrozenku v hospodě, poseděli."17) Marie Kročilová slyšela příběhy o démonických bytostech na pastvě, když jako malé děvče chodila s ostatními dětmi pást dobytek.18) Většinou se však informátoři shodují v tom, že nejlepší vypravěčské příležitosti byly při draní peří, kdy se sešlo v jedné chalupě až dvanáct dospělých lidí a vyprávěli jeden příběh za druhým, co kdo viděl, slyšel nebo zažil. Ještě dnes se lidé scházejí při "drapačkách"; ti starší vzpomínají, jak se žilo za "stara", mladší "přemelú celú dědinu až do třetího kolena."19) Spoustu vypravěčských příležitostí najdeme v hospodě v neděli, když [/] jdou lidé z kostela, v zimě a ve svátky, kdy se navštěvují známí a příbuzní, a stejně jako dřív o svatbách, zabíjačkách, při draní peří nebo na pastvě. Ovšem obsah vyprávění se změnil; hovoří se o politice, o aktuálních problémech v obci, o rodinných potížích a radostech. k látkám pověrečného charakteru se naskýtají jen ojedinělé vypravěčské situace; když rodiče vyprávějí dětem nebo vnukům příběh jako skutečný zážitek anebo jako "pohádku" na dobrou noc.
      Vyprávějí se většinou osobní zážitky, i když v povědomí téměř každého Kopaničáře existují - na Kopanicích obecně známé - látky o démonických bytostech a jejich charakteristických projevech. Ze šedesáti informátorů mně převážná většina dokázala vyprávět nejméně 3-6 povídek pověrečného charakteru. Někteří znali pouze jeden příběh nebo odmítali vyprávět, jednak proto, že obsahu nevěří, jednak proto, že nikdy nevyprávěli, nýbrž slyšeli vyprávění od svého manželského partnera.
      Průzkum věkového složení informátorů a vypravěčů pověrečných povídek z oblasti moravských a slovenských Kopanic ukazuje, že téměř polovina je narozena před rokem 1900 (ze šedesáti informátorů a vypravěčů je jich 28). Nejstarší informátorka Terezie Mlčuchová z Vápenice se narodila roku 1880, nejmladší vypravěč Slávek Zapletal ze Starého Hrozenkova roku 1929. Věkový průměr se pohybuje asi kolem 68-70 let a svědčí o tom, že látky pověrečných povídek se ponejvíce zachovaly v nejstarší generaci, která je také nejochotněji vypráví formou osobního zážitku, jemuž se pevně věří. Ve střední generaci (40-60 roků), která je méně ochot

112

ná vyprávět o démonických bytostech, mohu vydělit tři skupiny interpretů: jedni příběhům věří a vyprávějí je jako vlastní zážitek, druzí reprodukují vyprávění svých rodičů, a třetí parodují známé povídky.
      I nejmladší generace na Kopanicích zná příběhy pověrečného charakteru. Mladí lidé však převážně [/] tyto pověsti parodují a při besedě připomínají dospělým příběhy, které od nich slyšeli. v ústní tradici se tedy pověrečné povídky uchovávají ve všech pokoleních, i když v nejmladší generaci se chápou jako "pohádky", které snad jednou budou vyprávět sami svým dětem.[/]

Poznámky
1.
      Osnovu tohoto článku tvoří podkapitola mojí diplomové práce "Pověrečná povídka na Moravských Kopanicích", která je uložena na Katedře etnografie a folkloristiky, filosofické fakulty UJEP, Brno. Vedoucí práce byt PhDr. Bohuslav Beneš CSc., konsultant doc. dr. Oldřich Sirovátka CSc, Brno 1969, 182 + 327 s.
2.
      Josef Hofer: Asentýrka školákov, Lidová tvorba, III, 1942, č. 7-8, str. 10-19; týž: Prskavky z Kopanic, Malovaný kraj, I, 1946, str. 34-35; týž: Kdo komu více učaroval, LT, II, 1941, č. 10, str. 8-10, č. 11, str. 8-11; týž: Ze života Kopaničářů, LT, I, 1940, č. 1, str. 5-6; týž: z kopaničářských pověr, LT, II, 1941, č. 6-7, str. 3-5; týž: Ztratil slobodu, LT, III, 1942, č. 3, str. 8-9.[/]
3.
      Josef Hofer: Bohyně na Žítkové, St. Hrozenkov 1912, 136 s:; týž: Kopaničářské povídky, Olomouc 1923, 307 s.; týž: Kopaničářské povídky III. díl, Olomouc 1931, nestr.; týž: Povídky z Kopanic, Olomouc 1916, 136 s.
4.
      Z literární pozůstalostí Františka Dobiáše: Obrázky z Kopanic Staro-hrozenkovských 1892, rukopis ze soukromého majetku Josefa Kopunce, nestr.; Kronika kopaničářské obce Starého Hrozenkova, zapsal Kamil Hnídek, 1935, nestr.
5.
      František Bartoš: Moravští Kopaničáři, Lid a národ, II. sv., Velké Meziříčí 1885, str. 103-195; Josef Klvaňa: Na jihovýchodní Moravě, Časopis Matice moravské, 20, 1896, str. 19-23, 105-112, 232-238, 311-316.

113

6.
      Srovnej Dagmar Klímová: Katalog horňáckých lidových vyprávění, str. 549-585 v publikaci Horňácko, red. V. Frolec, D. Holý, R. Jeřábek, Brno 1966.
7.
      Srovnej záznamy ze slovenské strany Kopanic, II. sv. diplomové práce "Pověrečná povídka na Moravských Kopanicích", str. 198-237; J. L. Holuby: Národopisné práce, zostavil a úvod napísal J. Mjartan, Bratislava 1958, 534 s.
8.
      Podle údajů informátora Slávka Zapletala, nar. 1929, Starý Hrozenkov.
9.
      Podle údajů informátora Pavla Ziga, nar. 1910, N. Bošáca - Ukovčiari.
10.
      Podle údajů informátorů Slávka Zapletala, F. Idese nar. 1904., Žítková, P. Ziga a dalších.
11.
      O. Heroldová: Pověrečná povídka, II. sv., str. 131.
12.
      tamtéž, l. c. 137:
13.
      tamtéž, l. c. 180.[/]
14.
      Životopis J. Lebánka uvádí Dagmar Palátová: Povídky lidových vypravěčů z Čech, Moravy a Slezska zaznamenané v letech 1945 až 1954, Praha 1958, str. 357; Václav Frolec - Dušan Holý: Lidové povídky ze Slovácka, Praha 1967, str. 247; seznam vypravěčských čísel uvádí Bohuslav Beneš: Lidové vyprávění na Moravských Kopanicích (Pokus o morfologickou analýzu pověrečných povídek podle systému V. Proppa), Slovácko, roč. 8-9, 1966/67, str. 41-71.
15.
      Srovnej O. Heroldová: Pověrečná povídka, I. sv., str. 99.
16.
      Podobně se o navození vypravěčské situace zmiňuje i D. Klímová: Příspěvek ke studiu vypravěčských okruhů, Český lid, 52, 1965, str. 14-24, l. c. 15-16.
17.
      O. Heroldová: Pověrečná povídka, II. sv., str. 130131.
18.
      Podle údajů informátorky Marie Kročilové, nar. 1902, Vápenice.
19.
      O. Heroldová: Pověrečná povídka, II. sv., str. 183.

114

DIE DÄMONOLOGISCHEN SAGEN VOM MÄHRISCHEN GRENZGEBIET "KOPANICE", IHRE ERZÄHLER UND ERZÄHLUNGSGELEGENHEITEN. >
      Zusammenfassung

Das mährische "Kopanice" - Gebiet war, was die Volksprosa anbelangt, in der vergangenen Zeit ziemlich unterlassen. Deshalb finden wir nur einige Beiträge und Textpublikationen von Josef Hofer, Kamil Hnídek, František Dobiáš und František Bartoš. Die dämonologische Sage war und bleibt eine der lebendigsten Gattungen der Volksprosa. Unter den am meisten fre[kv][qu]entierten Stoffen befinden sich Sagen von weinenden "Nichtt[a][ä]uflingen" (nekřtěňátka) - das sind neugeborene Kinder, welche starben, noch bevor sie getauft wurden -, von Hexenfrauen, die man als "bosorky" kennzeichnet, von
      Lichtträgern" (světlono[s][š]), die in der Nacht die Menschen in der Umgebung herum führen und die Grenzsteine hin- und herübertragen, von Jauchzenfrauen (výskaně), von Kobolden, die in der Luft fliegen, vom schwarzen Hund, oder vom Zauberer (černokněžník) und dem Drachen "Šarkan", der im "Kopanice"-Gebiet Sturm und Gewitter verursacht, und Sagen vom Wassermann. Unter Stoffe, die nicht so oft vorkommen, sind Teufelsagen. Das Gebiet der mährischen "Kopanice" hat gewisse Analogie mit der slo[v][w]akischen Seite, soweit es sich um eine Erzählung abergl[a][ä]ubischen Charakters handelt.
      Nach den Worten der Informatoren in den letzten zwanzig Jahren spukt es nichtmehr. Um Sagen dämonologischen Charakters zu hören, muss deshalb der Sammler selbst die Informatoren um das Erzählen ersuchen. Der Antrieb zur Erzählung wird also meistens künstlich hervorgerufen. Früher gab es viele Gelegenheiten zum Erzählens zu Hochzeiten, bei Schweineschlachten, beim Fe[/]derschleissen oder beim Zusammensein der Familie zu Feiertagen oder am Sonntag. Die beste Gelegenheit aber zum Erzählen war beim Federschleissen. Heutzutage ändern sich die Erzählungsgelegenheiten nicht viel, es ändert sich jedoch der Inhalt des Erzählten. Natürliche Erzählungssituationen ergeben sich heute sehr selten; z. B. wenn die Eltern ihren Kindern oder Enkelkindern erzählen.
      Die Informatoren erinnern sich nicht auf Erzähler - Individualitäten; sie behaupten oder konstatieren, dass jeder von den Bewohnern des Gebietes eine Begebenheit kennt, die er selbst erlebt oder erzählen gehört hat. Die Form der Überlieferung ist bei den einzelnen Informatoren verschieden. In der Mehrheit werden diese Erlebnisse in einer unstilisierten Form erzählt.
      Die Zuhörer und die Erzähler ergänzen sich gegenseitig, sodass sich manchmal alle Teilnehmer der Aussprache beim Erzählen abwechseln. Sie sind gegenseitig Zuhörer und Erzähler. Wenn jemand langsam erzählt und gelegene Wörte[r] beim Erzählen sucht, helfen ihm die übrigen Zuhörer oder sie überzeugen den, welcher der Erzählung keinen Glauben schenkt. Aus der Zahl von 60 Informatoren kann mehr als die Hälfte wenigstens 3 bis 6 Sagen dämonologischen Charakters erzählen. Eine ausserordentliche Persönlichkeit unter den Erzählern in diesem Gebiet ist Josef Lebánek aus dem Dorfe Vápeni­ ce. Er erzählt nicht nur persönliche Erlebnisse, er ist Sammler von Sagen welche er zwar nicht vermerkt, aber die er zubereitet, um sie wieder erzählen zu können. Sein

115

persönlicher Beitrag besteht in der laufenden Erzählung, bei der er oft Gestikulation und eine unterwerfende Intonation benützt. Er trägt neue Elemente in die Erzählung ein. welche er von den Bewohnern dieses Gabietes hört, manchmal führt er Abänderungen mancher Teile durch und aus manchen Erzählnummern bildet er bisweilen zwei selbständige Sagen.
      Aus der Gesamtzahl von 60 Informatoren bilden genau eine Hälfte die Männer und eine Hälfte die Frauen. Alle [/] thematischen Bereiche von Erzählungen sind relativ mit gleicher Hälfte vertreten. Das Durchschnittsalter der Informatoren reicht rund um 68 bis 70 Jahre. In der mündlichen Überlieferung hat sich die dämonologische Sage in allen Generationen bewahrt. Die älteste Generation erzählt die dämonologischen Sagen in der Form eines persönlichen Erlebnisses, die jüngste Generation dagegen parodiert oft die Sagen.

116

NÁRODOPISNÉ AKTUALITY VII 1970 ÚSTAV LIDOVÉHO UMĚNÍ VE STRÁŽNICI

HRNČÍŘ JAN ŠTOČEK A DŽBÁNKAŘI
      FRANTIŠEK A JAN ZAVŘELOVÉ [obsah]


      VRATISLAV BĚLÍK, Mikulov
      Ke konci 18. a v první polovině 19. století se rozšířilo hrnčířské nádobí z velkých výrobních středisek výročními trhy i do značně vzdálených oblastí, takže i na západní Moravě se setkáváme s keramikou nejrůznějšího původu. Sbírky západomoravského muzea v Třebíči jsou toho dokladem. Kromě výrobků keramických velkodílen ve Znojmě, Vranově na Dyji, Kravsku, Vranovské Nové Vsi a Ivančicích, je zastoupen i Vyškov, Olomučany a také vzdálené Rajnochovice na Valašsku. Sbírky třebíčského muzea však ukazují, že i na Vysočině pracovalo mnoho jednotli[/]vých hrnčířů, kteří vyráběli hliněné zboží sami se svými rodinami, s učedníky nebo s jedním či více tovaryši.
      V té době prováděli horáčtí hrnčíři své výrobky dvojím způsobem: "měkáči" tvořili podle domácích tradic a "tvrďáci", vyráběli nádobí s bílou ciničitoolovnatou glazurou a malované způsobem, který k nám přinesli novokřtěnci (toufaři, habáni).1) Nádobí vyráběné habány již v druhé polovině 16. století bylo poléváno ponejvíc bílým šmelcem a pomalováno čtyřmi barvami. Poněvadž tehdy nebyl v Evropě ještě

117

znám porcelán, dominovala novokřtěnská majolika dlouho svou kvalitou, formou a uměleckým podáním. Jejími konzumenty byla hlavně šlechta a bohatí měštané. Habáni sami však ke svým praktickým účelům takových výrobků neužívali. Nedovolovaly jim to zásady jejich konfese. k denním potřebám měli jen keramiku prostou, nepomalovanou.
      Prostou nemalovanou keramiku vytvářeli však také domácí hrnčíři podle svých tradic. Zlepšené hospodářské poměry ke konci 18. a na počátku 19. století přivodily v keramice velký rozvoj. Vznikající výrobní střediska jako např. ve Znojmě - dílny Klamerth, Sitko a Slovák, zásobovaly trhy dobrým kameninovým džbánkařským zbožím, pestře pomalovaným. Ještě více se vyznačuje Vranov na Dyji, Uvádím zde také výškovskou džbánkařskou výrobu; poněvadž pod jejím dekorativním vlivem usměrňovaly své výrobky i džbánkařské dílny ivančické, jež se stávaly učilištěm mnohých džbánkařů, kteří si potom zakládali vlastní dílny po venkově. Však také Znojmo, Vranov i ostatní výrobny na Znojemsku jako v Kravsku a ve Vranovské Nové Vsi staly se zkušebními místy tovaryšům, vyučeným podomácku.
      Hrnčíři - měkáči vypalovali své výrobky asi při 920 °C. Měkáči i tvrďáci pálili dvakrát; džbánkáři podruhé až při 960 °C.2) Měkáči vypalovali a vyráběli hlavně zboží užitkové, praktických forem, klejtované ponejvíce světle nebo tmavěhnědě, avšak velmi často zeleně. Přizdobovalo se stříkáním velkým či malým štětcem, barvami světlejšími i tmavšími než podklad. Avšak ani toto stříkání nebylo nahodilé, mělo svůj řád, takže nádobí dostávalo estetický vzhled a indi[/]viduální půvab. Na zkrášlení se používalo též "topování", tj. otisků hubkou, namočenou v různobarevné hlince (engobě). Vyrábělo se i zboží nepolévané. Ivančičtí "korbeláři" je jmenovali "černé" nádobí (květnáky, dojáky, smetaníky, plucary, povidláky, různé mísy a pernice).
      Na Třebíčsku patřili k hrnčířům-měkáčům mistři František Kubiš a hrnčíři na domě Maštalířově a Peroutkově ve Vladislavi, v Dalešicích bylo celé hrnčířské středisko, ze kterého dosud žije Jan Palásek. Jeho dílna ještě roku 1956 stála s celým tradičním zařízením, dvěma pecemi i s pecí na pálení barev a klejtů. Byla by si zasloužila zachování jako muzeální objekt. Ustoupila však nové bytové přestavbě.
      Džbánkařské nádobí "tvrďáků" bylo bíle glazurované a malované. Kromě značkovaných kameninových prací dílen na Znojemsku zůstávají soukromí výrobci většinou anonymní (až na rod Zavřelů ve Velké Bíteši). Hlavním jejich produktem kromě malovaných mís a talířů byly koutnické hrnce a džbánky, a proto se těmto výrobcům také říká "džbánkaři". Džbánkaři sestavovali i vlastní vzory. Sloh empiru dozníval dlouho na jejich výrobcích. Ojedinělé drobné kvítky jakoby na ploše džbánku pohozené jsou toho důkazem a zároveň i typickým znakem horácké lidové keramiky. Malba je prováděna barvou modrou, doplňována bývá též i žlutou a zelenou. Na zdůraznění konturuje se barvou fialověhnědou manganovou.
      Na horáckém Dolsku se vyrábělo nádobí ještě třetím způsobem: je to nádobí "toufarnické" ; výrobce slul místním nářečím toufarník. Tento způsob však nemá nic společného s dílem toufarů-

118

novokřtěnců (habánů). Je to vlastně měkká hnědá kamenina. "Toufarnické" nádobí proti prostým hrnčířským výrobkům vyniká krásným leskem a poměrně lehkou váhou. Těmto výrobcům se správně lidově říká "hnědý toufarník".
      Představitelem je "hnědý toufarník" Jan Štoček z Rouchovan.3) Podle sdělení jeho dcery Adély zemřel roku 1874. Dílnu měl v domě č. 24. Hlavní výrobní materiál, hlínu, kopal bud' v Rouchovanech na pozemcích, kde se říká "Ve vinohrádcích", nebo ji přivážel z Dolních Dubřan od "Bílé hlíny". Jan Štoček se vyučil řemeslu u svého otce v Rouchovanech a setrval doma, aniž podnikl nějakou cestu na zkušenou, což se jeví i na jeho výrobcích, zdobených osobitým způsobem. Zaměstnával prý až čtyři tovaryše, což bylo znamením velmi dobré poptávky po jeho díle. Nasvědčuje tomu i dosti značné množství výrobků, zachovaných na Moravskokrumlovsku ještě na počátku tohoto století, a také sdělení dcery Adély, že otec vozíval své zboží nejen po jarmarcích do širého okolí, nýbrž i do Vídně. Také z údajů některých majitelů Štočkových prací vyplývá, že Štoček vytvářel na zakázku celé soupravy: 10 džbánků holbovních, i nebo z džbány mázní, 1 na dva mázy, z velké mísy, 10 talířků a 6 až 12 šálků. Tak dosvědčila např. Marie Kavková, roz. Boršová (1850) v D. Dubňanech, že její otec nakopal fůru hlíny na Bílé hlíně a zavezl ji do Rouchovan toufarníkovi, aby mamince udělal soupravu na římsu. Podobně tomu bylo i u Pelajů ve Vémyslicích, kde měli z celé soupravy zachovány ještě některé džbánky s nápisem "Franz Meznjk" v pěkném věnečku. Několik koutnických hrnců vlastní sbírka MNV v Rouchovanech. Dosvědčenou Štočkovou prací je [/] koutnický hrnec v rodině Jana Břouška v Senoradech u Mohelna a v Šemíkovicích u Rouchovan v chalupě u Nováků, kde se říkalo u Janků, koutňák a džbán, ze kterého se nalévalo pivo o svatbách.
      Jak Jan Štoček pracoval? - Své zboží pálil dvakrát. Byl tedy keramik vyrábějící hnědou kameninu čili hnědý toufarník. Syrovým výrobkům dával tmavě hnědý až skoro černý potah engobou. Potom v mělkém reliéfu vyrýval plochým dlátkem (špachtlí) ornamenty a nápisy, takže po vypálení měla ozdoba okrově žlutý hloubený ornament v celkové tmavé polevě. Kromě toho přizdoboval některé význačnější nádoby (koutnické hrnce a velké džbány) ještě také plastickými figurálními tvary, tvořenými ve formách. Klejt byl průhledný a silně lesklý.
      Stejně jako Štoček v Rouchovanech, pracoval Karel Cvingráf v Stupešicích u Běhařovic. Vyučil se u svého tchána Zelníčka (†1885). v Únanově u Znojma měl vlastní dílnu hnědý toufarník Konečný. v rouchovanské sbírce MNV mají džbán, o němž dárkyně Terezie Kočková říkala, že je výrobkem Jana Vénuty z Pavlic. Vénuta však neměl vlastní živnost, pracoval v Kravsku jako dělník. Porovnáme-li džbán Vénutův s pracemi Štočkovými, vidíme přes všechnu příbuznost značný rozdíl. Vénutův džbán je technicky dokonalejší. Tvarově je zkrášlen vyšší a uměle tvořenou nožkou, lemovanou platickým perličkovým páskem. Obrysy vzorů jsou ostře konturovány od tmavého podkladu a klejt na světlých místech je všude stejnoměrný. Je to jistě důsledek zkušeného pracovního kolektivu velkého podniku. Naproti tomu na Štočkových pracích není vzácností, zatéká-li tmavá barva poněkud do světlého vzoru, takže jeho kontury přestávají být

119

ostře ohraničeny. Také klejt nebývá všude stejně světlý. Ale právě tyto vlastnosti mohou potvrzovat doměnku o původní originalitě díla Štočkova. U Konečných v Únanově jsem viděl mísu a džbánek chovaný na památku po dědovi, Podobně jako práce Štočkovy vyznačovaly se od výrobků kraveckých určitými odchylkami jak po stránce technické tak i vzorové.
      Každý živnostník hledával pro své výrobky odbyt na trzích. s kvalitnějším zbožím se mohl mistr odvážit i na trhy vzdálené. Jak mnoho podnikal stupešický Zelníček není známo, avšak zůstalo v paměti, že na Moravskokrumlovsku rozvážela toufarnické nádobí na vozíku, taženém psem, "bába ze Stupešic". v Újezdě u Běhařovic byla přímo jmenována: stará Cvingráfka. At již tedy žena toufarníka Zelníčka ze starší generace či žena Cvingráfova z generace mladší, obě rozvážely hrnčířské zboží: mísy, hrnky, hrnce, které byly barevně pruhované jako kanafasové cíchy, a proto se jim i "kanafasové" říkalo. O bábě ze Stupešic je však na určito známo, že rozvážela i toufarnické hrnce a koutňáky, tmavé se světlými rýpanými i plastickými nalepovanými vzory. Na první pohled se liší tyto koutňáky od výrobků Štočkových. Místo jednoho ucha, jak u koutňáků obvykle bývá, mají vsazena dvě ouška napříč na okraji proti sobě (na navlečení řemenu, za nějž se hrnec nesl). Kresba vzorů je přesně konturována a poněvadž jsou z hlíny skoro bílé, je celý mnohem výraznější.
      Reprezentanty druhého lidového směru skutečně džbánkařského, jenž staví na zkušenostech novokřtěnských, habánských, toufarských, jsou František a Jan Zavřelové, otec a syn, z Velké Bíteše. Jan se narodil r. 1850. Džbánkařství se naučil u svého otce v Bíteši. [/] František (Franz) Zavřel se vyučil u džbánkaře Smutného v Ivančicích. Celých 14 let pracoval ve Vyškově a pak se vrátil do Bíteše, kde r. 1842 postavil domek č. 62 a tam provozoval své džbánkařství.
      O své práci hovořil Jan Zavřel (poslední toufar) se zájmem a velmi přesvědčivě i když mu bylo 94 let. Hlínu vozil z Oslavan. Při kopání se dávalo pozor na vrstvy suché a mastné. z mastné hlíny se smekal "flus". Též bylo třeba z hlíny hned odstraňovat bělavé kousky navětralého vápence. Hlína se "šlemovala" míchala kopistmi v kádi s vodou, cedila přes hustá síta jako na mouku. Když vytuhla, šlapala se bosýma nohama a pak se válela na stole. Potom teprve byla připravena k práci na hrnčířském kruhu. Syrové, pozvolna usušené nádobí se pálilo, vypálené se polévalo "flusem" = bílým emailem. Flus se "šmelcoval" v peci a pak mlel na ručním mlýnku. Příprava "flusu" emailové polevy: kysličník ciničitoolovnatý, kamenná sůl a písek. Písek přiváželi z Kélinku (Kaindling, Havraník) u Znojma, později z Vedrovic u Mor. Krumlova a konečně z Lomnice. Ve vytavené džbánkařské polevě se nádobí obratně namáčelo, neboť rychle zasychala. Potom se teprve nádobí malovalo. Pomalované se ještě jednou pálilo. v peci sestavoval Zavřel nádobí do zvláštních polic ("kchastlí"), oddělených uličkami, jimž říkal "šíje". v prvním "kchastle" byl největší žár; tam se vypalovaly džbánky. v druhém se pálily talíře, v třetím vzácné mísy a ve čtvrtém kchastle pálilo se nádobí surové, poněvadž nesmělo být ve velkém žáru.
      Barvy kupovali Zavřelovi u Steinbrecha v Brně: "kchéniksplou" (královskou modř) a šmolku. Kchéniksplou prý pocházela z Indie a malovalo se jí vzác

120

nější zboží. Šmolkou se zdobilo nádobí běžné, jarmareční. Zelenou barvu vyráběli z pálené mědi a písku. Vypálená hmota se třela na kameni, rozředila vodou a pak se štětečkem nanášela na nádobu. Žlutá barva se připravovala ze rzi.
      Zavřel maloval štětcem, ponejvíce jen modrou barvou. Rozlišoval své práce pro běžnou tržní potřebu a práce zakázkové, upomínkové. Tržní zboží zdobil obvyklou růží s tulipány a poupaty, podobnou jako na džbánech vyškovských, nebo příčným pásem z révového listí, nebo dvěma příčnými věnečky z poměnek. Na zakázkovém nádobí dával si Zavřel velmi záležet. Podle zachovaných památek nejsou ani dva kusy naprosto stejné. Jeho umělecké schopnosti snad mu ani nedovolovaly, aby se opakoval. Rostlinné vzory v drobných motivech prováděl v harmonických sestavách. Rád užíval ve výzdobě též lipových listů jako výrazu vědomí české národní příslušnosti. Ve figurálních malbách počínal si mistrně, i když si pomáhal šablonami, Obrázky svatých měl vypíchány v papíru. Na mísu nebo džbán je překopíroval přetřením šablony jemným popelem, který měl nasypán do malého pytlíčku, a potom teprve maloval barvami.
      Nádobí z jedné pece se prodalo asi za 85 zlatých. Holbovní džbánky měly tržní cenu 10 krejcarů, mázní džbánky byly po 20 až 25 kr., talíře po 10 kr. Zakázkové malované mísy (pajglované) a koutnické hrnce cenily se na 1 zl. 20 kr. Drobné hrnéčky a šálky byly po 5 kr.
      Zboží vozili na trhy do Třebíče, Velkého Meziříčí a do Náměště n/Oslavou. v Třebíči býval největší odbyt o jarmarku v březnu a srpnu. Po těchto jarmarcích si u Zavřelů dopřávali tučnějšího sousta. [/] V březnu se koupilo už hotové prase a po srpnu přicházely na řadu husy.
      Srovnáme-li díla Zavřelů s výrobky vyškovských džbánkařů, jež byly do jisté míry Frant. Zavřelovi vzorem, seznáme, že je daleko předčily. Zavřel své práce odhmotnil. Jsou značně lehčí, než na pohled předpokládáme. Glazura znamenitě kryje podklad a vysoký lesk zkrášluje každý výrobek.4)
      Na otázku, byl-li si vědom své umělecké dovednosti, Jan Zavřel odpověděl: "Neptáte se první. Kdybych to byl věděl, udělal bych si ze svých prací muzeum.5) Člověk víc hleděl na výdělek, a proto rád dráž prodal každé podřadnější dílo. Jen jednu věc jsem si chtěl nechat na památku, ale neštastnou náhodou prodal jsem i tu. - Jednou jsem si dal tu práci a udělal jsem koš s víkem. Byl jakoby z proutí upletený. Na víko jsem vložil všechnu svou dovednost i s hrnčířským znakem. Vsadil jsem tam celý ráj. Nahoře místo ucha byl strom s hadem a pod stromem Adam a Eva s jablkem. Koš jsem postavil na kamna a rád jsem se na něj díval po několik let. Až jednou k nám přišel nějaký cizí člověk a poptával se po mé práci. Chtěl něco koupit. Neměl jsem zrovna nic kloudného. A on se najednou podíval na ten koš na kamnech. Ve mně zrovna hrklo. Umínil jsem si v té chvíli, že ten koš neprodám. Ta věc není na prodej, povídám. Ale ten člověk hned na to: Ale co by přece jen stála? - v domění, že se nerozloučím s věcí mně tak milou, řekl jsem mu cenu za celou fůru toufarového nádobí. Stodvacet zlatých, povídám vítězně. Ale ten člověk se nezarazil, vytáhl peněženku a položil na stůl stodvacet zlatých. Styděl jsem se vzít slovo zpět. Koš si musel vzít ten člověk sám. Bylo mně přitom do pláče,

121

protože jsem se rozloučil s vlastní věcí mně nejmilejší. Konejšil jsem sám sebe, že si udělám nový koš. Ale neudělal jsem ho dosud. Kdybych aspoň věděl, komu a kam jsem tu věc prodal!" "A jaký byl ten hrnčířský znak na koši? Co je v hrn čířském znaku?" "No ráj", povídá stařeček Jan Zavřel. "První řemeslník byl přece Pánbůh, když stvořil z hlíny Adama v ráji, Protože hrnčíři také dělají z hlíny, mají ve svém znaku Adama s Evou uprostřed ráje."

Poznáraky:
1.
      Novokřtěnci = Wiedert8ufer (proto toufal~i, na Slovensku i na jižní Moravě habáni), byli výborní hrnčíři, džbánkaři, kamnáři, kováři i zámečníci, mlynář i apod. Na Vysočině měli své usedlosti v Tavíkovicích, Trstenici a také i v Brtnici u Jihlavy. Nejvýznamnějším jejich povoláním zůstalo vysoce kvalitní hrnčířství-džbánkařství, kamnářství i stavební keramika.
2.
      Podle sdělení H. Landsfelda, keramika a lidového malíře ve Strážnici.
3.
      J. F. Svoboda: Moravské Horácko, svazek 3, Fraha 1930, str. 62 a tab. XLVIII B. "Význačnější z nich (myslí tmavé toufarnícké výrobky s vyškrabovaným vzorem) jsou výrobky rouchovanské, jež téměř po ce lém Horácku od pol. 19. stol. rozšiřovai Jan Štoček, a pozdější věci jsou z továrny v Kravsku."
4.
      J. F. Svoboda: Moravské Horácko, sv. 3, str. 64 a tab. LlV-LVI. "Pěkné práce po moravském Horácku rozšiřovala toufarská-džbánkařská rodina Zavřelova ve Velké Bíteši a zvlášť práce Frant. Zavřela (1840-81) ať je to na zboží tržním, zakázkovém nebo upomín~ kovém namnoze předčí práce vyškovské a vyrovnají se plně výrobkům cizím."
5.
      Roku 1944 na jaře navštívil jsem Jana Zavřela v Bíteši. Byi již stařec čtyřiadevadesátiletý, ale ještě docela svěží fyzicky i duševně. Zprávy uvedené v tomto článku pocházejí přímo od něho.

122

HAFNER JAN ŠTOČEK UND KRÜGELMACHER FRANTIŠEK UND JAN ZAVŘEL
Zusammenfassung

      Vom Ende des 18. Jahrhundert bis zu der Hälfte des 19. Jahrh. verbreitete sich das Hafnergeschirr durch die Jahrmärkte in breite Gebiete, so dass man auch in kleinen Orten verschiedene Keramik finden kann. So ist der Fall auch in den Böhmisch-mährischen Höhen, wie die Sammlung im Museum zu Třebíč (Trebitsch) dokumentiert. Ausser den grossen Werkstätten arbeiteten hier am Lande mehrere einzelne Hafner mit ihren Familien. Lehrlingen oder auch Gesellen.
      Diese Meister erzeugten entweder nach der alten einheimischen Tradition, oder nach den Wiedertäufern (Habanern), welche im 16. Jahrh. und bis zum dreissigjährigen Krieg in Tavíkovice (Teikowitz), Trstenice (Stignitz) und auch in Brtnice bei Jihlava (Iglau) siedelten. Weil nach z600 in Europa das Porzellan noch unbekannt war, dominierte die Wiedertäuferkeramik mit ihrer Qualität, Form und Kunst; deshalb wurde sie vom Adel und von reichen Bürgern konsumiert. Die Wiedertäufer benützten für sich nur einfache Gefässe. Solche erzeugten auch die einheimischen Hafner. Die Habanertradition erhielt sich in der Keramik bis zur neueren Zeit, wann die Erzeugungsmittelpunkte in Znojmo (Znaim), Vranov (Frain), Kravsko und Vranovská Nová Ves entstanden.[/]
      Das Hauptprodukt waren die Krüge. Die Krügelmacher brannten zweimal bei circa 960°. Einmal gebrannte Gefässe begossen sie mit weisser Glasur (Fluss), dann bemalten sie diese und brannten wieder. Die Hafner brannten ihre Erzeugnisse nur einmal bei circa 920°; vor dem Brand begossen sie diese mit der farbigen Engobe (grün, braun, gelb) und bespritzten oder tickten mit anderen Farben, begossen mit durchsichtiger Glasur und dann erst brannten. Die Krügelmachererzeugnisse waren also qualitativer.
      Im Gebiet der Böhmisch-mährischen Höhen existiert noch eine Art der Erzeugung, und zwar das so genannte "toufarnicke" "Toufar-Geschirr", welches aber mit dem Wiedertäufer ("Toufar") - Geschirr nichts gemeinsames hat. Diese Ware unterscheidet sich von den anderen durch geringe Schwere (sie ist leicht), hohen Glanz und plastische oder gehöhlte Zierde. Der Darsteller, sogar der Gründer davon ist Jan Štoček von Rouchovany (1832-1874). Auserlernt bei seinem Vater, wanderte er nirgendhin, in seiner Werkstatt beschäftigte er bis 4 Gesellen. Seine Erzeugnisse waren sehr beliebt, er verführte sie nicht nur zu den weiten Jahrmärkten, sondern auch nach Wien.
      Jan Štoček brannte seine Waren zweimal. Vorher gab er den Erzeugnissen dunkelbraunen bis schwarzen Engobe-Überzug. Dann höhlte er das Ornament und

123

die Aufschrift, sodass nach dem Brand das Gefäss ein helles gehöhltes Ornament am dunkeln Grundaufguss hatte. Ausserdem zierte er grössere Gefässe noch mit plastischen Figuralformen. Er benützte die durchsichtige Bleiglasur. Das ausgebrannte Geschirr bekam einen prächtigen Glanz.
      Die freige[n]sprochenen Lehrlinge und die Gesellen Štoček's konzentrierten sich in den Grosserzeugungen bei Znojmo, hauptsächlich in Kravsko. Dort wurden ihre Kenntnisse vervollkommnen, sodass die Erzeugnisse qualitativer, und später mit weissen Waren gleichwertig waren.
      Das zweite Krügelmacherhandwerk, welches den Wiedertäufer-Erfahrungen zu Grunde liegt, repräsentiert Jan Zavřel von Velká Bíteš, geboren 1850, auserlernt bei seinem Vater Franz (dieser hat 14 [/] Jahre in Vyškov (Wischau) gearbeitet. Qualitativen Ton und Sand führten sie von weiten Orten zu, die Farben (Königsblau und Ultramarin) kauften sie in Brno (Brünn) beim Steinbrecher, übrige Farben erzeugten sie selbst: die grüne aus dem gebrannten Kupfer und Sand, die gelbe aus dem Rost.
      Sowie der Vater als sein Sohn bemalten die Gefässe meistens mit der blauen Farbe, zierten mit Rosen, Tulpen und Knospen (ähnlich denen von Vyš­ kov), oder mit dem Streife aus den Rebenblättern, aber auch mit 2-3 Vergissmeinnichtkränzchen. In Vergleich mit den Krügen aus Vyškov sind die Erzeugnisse Zavřel's besser, leichter, weisse Glasur deckt vorzüglich die Tonunterlage und der Glanz ist hoch.
      Übersetzt von Jan Skácel

124

      JUBILEA A VZPOMÍNKY
      NEKROLOGY
      KNIHY A ČASOPISY
      POLEMICKÁ GLOSA
      MUZEA A VÝSTAVY
      FILM A GRAMOFONOVÉ DESKY
      MEZINÁRODNÍ VÝMĚNA PUBLIKACÍ

A. Frolka: Žně na Slovácku, olej, 1922.

ZPRÁVY A RECENZE

JUBILEA A VZPOMÍNKY

Antoš Frolka a národopisná témata [obsah]

Před 115 lety podnikl Josef Mánes cestu po Slovácku a severozápadním Slovensku, jejíž žeň přispěla k podnícení našeho studia a zájmu o lidové umění tohoto regionu zvláště v období Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895. Mohli bychom vyjmenovat řadu malířů, kteří přicházeli na Slovácko, aby studovali a výtvarně zpracovávali vnější a vnitřní podobu a podstatu jeho lidu. s největším úspěchem tu ovšem působili umělci domácí. "Moravské Slovácko", napsal František Jilík roku 1927, "vábilo a vábí k sobě mnoho výtvarníků, z nichž většina je nadšena vnějškem, barevností krojovou. Opravdový umělec touží však poznat duši lidu, jeho povahu a způsob života, touží jej poznat v hodinách práce i ve chvílích oddechu. Hluboce porozumněti slováckému lidu může jedině syn tohoto lidu. To se podařilo bratřím Uprkům, kteří ve svých dílech zachytili Slovácko ve všech projevech jeho života, to se daří i Antošu Frolkovi, jenž jako oni vyšel rovněž ze selského prostředí..."1 [/]
      Před Úprkou vykonal na tomto poli cennou průkopnickou práci malíř Karel Žádník, současně s Úprkou malovali na Slovácku Jaroslav Věšín, Ferdinand Velc, Ludvík Ehrenhaft, Joža Koudelka, Václav Jícha, Milo Jiránek, Josef Škamrala, Jan Koula a jiní.2 Nadaného, předčasně zesnulého Cyrila Mandela dlužno jmenovat hned vedle Uprků a Frolky.3 Po nich pokračovali tu v práci umělci mladší, z jejich rukou vyšlo také nejedno hodnotné dílo, např. František Bezděk, Jan Čumpelík, Rudolf Gajdoš, Cyril Jančálek, Josef Konečný, Vladimír Kovář, Jan Kreutz, bratří Kubíčkové, Jiří Mandel, Karel Mináč, Otto Molitar, Otto Ottmar, Miroslav Sylla, Karel Suk, Karel Zápeca, Jan Znoj a mnoho jiných.4 Dík jejich zájmu a úsilí máme i ve výtvarném umění obraz života, tradice kultury slováckého lidu pro budoucnost uchován poměrně úplný a věrný.
      Frolkova cesta za uměním nebyla o nic snazší než cesta bratří Uprků nebo Cyrila Mandela. Největší překážkou jim byla chudoba selského prostředí z kterého vyšli, O nespo[/]četném množství nesnází, které jim bylo nutno po celý život překonávat a které brzdily jejich práci, podali nám zprávu umělci sami nebo jejich rodiny a přátelé.5
      Antoš Frolka se narodil 13. června 1877 v Kněždubě v čísle 153 v selské rodině, byt tedy o 16 let mladší než Joža Uprka a o 9 let než Franta Uprka. Otec Jiří a matka Barbora rozená Říhová byli rovněž Kněždubjané. Antoš, starší než bratr Jan, měl hospodařit na rodinném statku, ale jej bavilo více malování.6 Učitel Gora si jeho nadání všiml a podporoval je. k malování odbíhal a později, když už hospodařil jako pacholek, Gora mu poradil, aby šel do učení k Uprkovi do blízké Hroznové Lhoty. Mistr prohlédl jeho malířské pokusy a přijal Frolku s podmínkou, že mu bude pomáhat v hospodaření.7
      Tak pracoval Antoš na dvojí zápřež, ale vydržel, takže po 4 letech mohl v Mnichově požádat profesora Leitze o přijetí na akademii. Pobyl tam jeden rok. Po krátké přestávce ve studiu, způsobené úmrtím bratra Jana, přišel k profesoru Pochwalskému na Vídeňskou akademii.8

127

      Když absolvoval rok, vrátit se mladý malíř na Slovácko, ale nikoliv do Kněždubu, nýbrž do sousedního Tasova, kde měl nevěstu. Roku 1909 se s ní oženil. Světovou válku přečkat různými "úhyby" na Podkarpatské Rusi, Vídni, v Mödlingu a jinde, až se dostal do nemocnice v Hodoníně a pak do Strážnice. Rozumí se, že i těchto let využil k malování .a zdokonalování ve směru technickém.
      V Tasově sedlačil a maloval až do roku 1925, kdy si koupil - do značné míry na dluh - nevelký "zbytkový" statek Dúbravku, uprostřed cesty mezi Tvarožnou Lhotou a Strážnicí. s nevysokého návrší viděl Slovácko jako na dlani, od Břeclavě po Buchlov, od sv. Antonínka až po Javořinu. Odtud vycházel do blízkého i vzdálenějšího okolí, kreslil a maloval Slováky při práci na poli i doma, při zábavě i odpočinku, vcházel d.o chalup i gruntů, do kostelů i hospod, na pole i na louky; účastnil se svateb, křtin, pohřbů, odvodů, poutí, fašanků, hodů, jarmaků, muzik, aby co nejdůvěrněji poznal byt, šat, zvyky a obyčeje, podobu i povahu svých rodáků. Cítil se jedním z nich, bydlel, pracoval, šatil se a jedl jako oni. Zajížděl, pokud mu práce dovolila i dál: na Slovensko, na Hanou, na Valašsko, na Podkarpatskou Rus, k Brnu. Dvakrát navštívil i Polsko.
      Antoš Frolka je typickým příkladem umělce sedláka,9 umělce lido[/]vého, který se od svých rodáků neliší než malováním. Žije se svou rodinou v prosté chalupě, selský šat odkládá jen když odjíždí na delší cestu. Jeho švarná choť, typická Tasovjanka, nemá jiného šatu než lidový, v kroji chodí jeho synové i na gymnasium. Umělec tančí, zpívá před muzikou jako jeho spolužáci a sousedé, učí tančit a zpívat i svoje děti, přátelí se s lidovými hudci jako jsou Trnové, Ňorkové, Dudíkové. Žijí v něm staré tradice slováckého kraje.
      Neprávem býval Antoš Frolka vydáván za epigona svého učitele Joži Uprky. Volba týchž námětů neznamená mnoho, vždyť jsou oba z téže generace, z téhož kraje a z téhož selského lidu. Neznamená mnoho ani fakt, že z počátku užívá týchž technických prostředků. Brzy se dopracoval výrazu vlastního, osobitého. Na rozdíl od Uprky, v jehož tvorbě hrají významnou roli kompozice monumentální a slavnostní, dává Frolka přednost námětům všedním, pracovním, žánrově intimním. Všední, pracovní je většinou i šat jeho postav, je proto méně skvělý, méně barevný než na rozměrných obrazech Uprkových. Záleží mu také více na tom, aby vyjádřit oživení v tváři, výraz a pohyb je sdílnější, hovornější, rád vypravuje, je rozený epik.
      Životní dílo Antoše Frolky je ovšem třeba hodnotit především výtvarně, malířsky, jako projev jednoho z trojice předních umělců Slovácka z do[/]by kolem roku 1900, ač je zřejmé, že stránka dokumentární je tu ovšem velmi důležitá. Jako Uprka říká, že mu jde o to, aby budoucností zachoval kus starého, krásného Slovácka, které nenávratně hyne, že je to, jak nazval svůj film Vladimír Úlehla, Mizející svět.
      Národopisné detaily podával, jsa jejich znalcem, odborně a věrně. Rozeznal odkud je tahle tetka nebo tamten strýc, je-li toto děvče svobodné či vdané. Na svých kresbách a malbách nám zachytil a zachránil obraz života vnějšího i vnitřního, duchovního nejen šatu a bytu, ale i tradice, zvyků, obyčejů, norem mravních atd.
      Frolku zajímal především člověk pracující. v bohatém souboru jeho postav nacházíme nejen rolníky, ale také lidi, kteří se živí potulným obchodem, podomáckou výrobou: vařečkáře, opálkáře, slaměnkáře, kolomazníky, miškéře, metlaře, pláteníky, houbařky, bylinářky, kořenářky z Líšně apod. Život svých rodáků podává často v cyklech, k nimž se dlouho předtím připravovat drobnějšími kresbami nebo akvarely jednotlivých postav. Uveďme aspoň některé: Žně, Konopě, Husy, Podomácký průmysl, Draní peří, Zabíjačka. Někteří kritikové si cení jeho studií akvarelových více, než velkých kompozic olejových. Jsou opravdu skvělé, vzdušné, obyčejně podložené ráznou kresbou uhlovou.
      U Frolky není nic vymyšleno, vy

128

konstruováno, úloha fantazie je nepatrná. Vše, co vypravuje, je zažito a prožito. Výborně to vystihl Vladimír Úlehla ve své Živé písni
      Ale i tu, právě pro svou naprostou souvislost s životem kmenovým, zaujímají Frolkovy akvarely a kresby místo zvláštní. Ať mu umělecká kritika vytýká to či ono, tolik je jisté, že jsou malovány člověkem, který lidový život v kresbách zachycený sám vždycky žil. Předmět jeho kresby není náhodný ani po přemýšlení zvolený. Je to jeho vlastní život. Proto se od Frolky nejen bezpečně ve smyslu muzejním a dokumentárním, ale lidsky blízce dovíte, jak se peřiny stlaly vysoko na postel, jak se sahalo po kropence, kde spaly děti, jak přehazovali záclony v oknech, jak se věšelo přes bidélko předeno a plachta koutnice, vidíme nádobí v čem se nosila šestinedělce polévka, jak podávala družka šohajovi před svatbou nakrojený pecen, jak na něm ležel nůž, jak se otloukaly píšťalky, jak se vařily trnky a vůbec moravský Slovák prožíval svůj život.10
      Ano, to všechno najde pozorné, citlivé oko v bohatém, rozsáhlém díle Antoše Frolky. Je rozptýleno po veřejných i soukromých sbírkách, u nás doma i v cizině, nikde ovšem ve větším souboru, aby je bylo možno studovat. Nebyla ani za mistrova života ani po jeho smrti uspořádána souhrnná, reprezentační výstava, nebyla napsána monografie. Na vzpo[/]mínkových výstavách ve Strážnici a v Gottwaldově v roce 1957, ke kterým jsem dal podnět, chybělo mnoho důležitých děl. Ani jeho prostý, skromný domek v Dúbravce, kde žil a tvořil posledních 10 let, nebyl dosud pěkně upraven a naplněn věcmi, kterých se dotýkal. Je tedy Slovácko svému umělci mnoho dlužno.11 Štěpán Jež

Poznámky:
1.
      František Jilík píše v VI. ročníku revue Salon o Frolkově p[e]adesátce.
2.
      Na Slovácko dojíždělo v době Uprkově i mnoho jiných malířů z Čech, Moravy i Slovenska a malovali slováckou krajinu a slovácké lidové postavy, např. Z. Braunerová, J. Augusta, V. Jansa, A. Kalvoda, S. Lodek, J. Koula, A. Liepscher, V. Malý, H. Schwaiger a jiní.
3.
      Cyril Mandel (roku 1873-1907) patří ke "škole" J. Uprky jako A. Frolka a L. Ehrenhaft. Pocházel z Kuželova, žil a pracoval ve Velké nad Vel. Vynikl zvláště v malbě a kresbě jihomoravských typů.
4.
      I po epoše Úprkově, Frolkově a Mandelově pracovala na Slovácku, zejména na Horňácku řada malířů, např. F. Bezděk [/] (1906), J. Čumpelík (1895-1965), R. Gajdoš (1908), C. Jančálek (1891-1954), J. Konečný (1909), V. Kovář (1899-1950), J. Kreutz (1897), J. Mandel (1886), K. Minář (1901), O. Molitar (1889), O. Ottmar (1886), M. Sylla (1887), K. Suk (1897), K. Zápeca (1839), J. Znoj (1905-1950) a jiní.
5.
      Cenným pramenem k poznání života díla Uprkova je rukopis knihy "Besedy s mým otcem Jožou Uprkou", kterou sepsala umělcova dcera paní Božena Nováková-Uprková. Dodnes však marně čeká na vydavatele. Užil jsem ho s autorčiným svolením hojně při práci na monografii J. Uprky.
6.
      Frolkův otec zemřel roku 1903, matka roku 1908, předčasně zemřel i Antošův bratr Jan.
7.
      B. Nováková-Uprková vypravuje o tom v rukopise svých "Besed": "Antoš Frolka totiž u mého otce několik tet "práškoval". Přijížděi denně na kole z Kněžduba do Hroznové Lhoty, aby se u něho připravil ke zkoušce na malířské akademii. Několikeré prázdniny pak s otcem pilně maloval, zúčastnil se s ním později i výstav doma i v zahraničí, a z té doby zůstal u nás jen jeho náčrtník."
8.
      Profesor Pochwalovský byl s novým žákem velmi spokojen, pří

129

dělil mu dokonce samostatný ate[r]liér a dovolil mu, aby si tam vodil slovácké modely.
9.
      František Jilík psal o Frolkovi často s porozuměním. Např. v revui Salon roku 1927. Praví tam mimo jiné: "...že Frolka je zřejmě ovlivněn umělci a spisovateli z kruhu Uprkova". Celé dosavadní dílo Frolkovo je pro niknuto strohým a drsným realismem, protože umělec vidí prostou a ničím nezkrášlenou skutečnost.
10.
      V Živé písni Vladimíra Úlehly čteme jednu z nejzdařilejších charakteristik z Frolkova životního díla, hlavně pokud se týče souvislostí s půdou a s lidovým životem.
11.
      O životě a práci Antoše Frolky bylo napsáno několik stručných článků u příležitosti jeho význačných životních dat nebo výstav, které často pořádala jeho švagrová Rozka Falešníková malířka a vyšívačka. z rozhovoru s ní jsem čerpal nejednu zajímavou podrobnost o Frolkově životě a vzniku jednotlivých prací.

A. Frolka: U okna, akvarel, 1910

130

Osmdesát pět kontra čtyřicet dva a půl [obsah]

(Vzpomínky posluchačů k 85. narozeninám akademika Jiřího Horáka)
      Když na slavnostním večeru, konaném v presidiu Československé akademie věd na počest osmdesátých pátých narozenin akademika Jiřího Horáka (narodil se v Benešově u Prahy 4. 12. 1884) zahájil prof. K. Krejčí svůj proslov jako jeden z jeho žáků, uvědomila jsem si, jak šťastného údělu se dostalo naší slavistice a její mladší sestře - folkloristice, více než půlstoletým působením tohoto vědce při rozvoji této discipliny a při výchově jejího vědeckého dorostu. Vždyť ještě i já, která mám v roce jeho jubilea právě polovinu věku jubilantova, jsem stačila vyrůstat pod jeho přísným vedením ze svých střevíčků začátečníka.
      Právě před dvaceti lety, v zimním semestru r. 1949, ohlásil prof. Horák po několikaleté přestávce v universitním působení (v poválečném období byl naším velvyslancem v Moskvě) přednášku z dějin slovanské lidové slovesnosti a seminář, věnovaný srovnávacímu studiu slovanské lidové pohádky. Byla to po dlouhé době jediná přednáška z oboru folkloristiky, z oboru, který nebyl uznán ani jako zkušební a při jehož studiu bylo třeba požádat děkanství fakulty o výjimku ze zkušební[/]

Prof. Jiří Horák (uprostřed) v ÚEF ČSAV při oslavách svých 85. narozenin. Foto J. Brodská.

ho řádu. Měla jsem již načrtnutu kostru své disertační práce "o zápisu lidové prózy jako speciální metody národopisné" a přednáška i seminář mi přišly jak na zavolanou. Vždyť měl přednášet autor výborného a podnes aktuálního návrhu na zakládání muzejních archivů lidové prózy (viz sborník příspěvků ze sjezdu národopisných pracovníků československých v r. 1924 "Úkoly a cíle národopisu československého", vydaného jako přílohu Národopisného věstníku českoslovanského v r. 1925 v Horákově redakci, s jeho úvodním slovem a [/] příspěvkem "Založení archivu lidové prosy, přísloví, pořekadel, zvykosloví a lidového lékařství při Národopisném museu v Praze"). "Jestlipak jste si nezapomněla zapsat Horákovu přednášku", zeptal se mne při jedné z prvních podzimních konsultací prof. Chotek. "T'o si nesmíte dát ujít, i kdybyste si měla prodloužit studium o další semestr. Je to nejbrilantnější řečník snad z celé současné Evropy." "Nejen přednášku, i seminář mám zapsaný." "No, to jsem zvědav, co si kolega Horák s tím kukaččím vejcem po

131

čne", řekl prof. Chotek tak trochu prorocky, protože už znal mou bohémskou povahu.
      A opravdu, sotva si lze představit dva odlišnější styly ve vedení semináře, jakým byt seminář Chotkův ve srovnání se seminářem Horákovým. Kdyby to nebylo rčení tak otřelé, dal by se Horákův seminář vyjádřit nejlépe slovy "vojna jako řemen". Volná debatní tribuna, kde vážněji pracoval jen ten, kdo měl právě čas a chuť, s atmosférou, která se podobala spíše debatnímu klubu nežli semináři, proti přísnému rozvrhu témat, se závaznými termíny a nejméně s dvěma příspěvky stanovenými pro každého z nás pro jediný semestr. Být pasívním účastníkem Horákova semináře bylo nemyslitelné, oddálit jednou přidělený úkol nepředstavitelné. Motto horákovských seminářů by se dalo shrnout slovy: preciznost, preciznost a zase preciznost.
      Úderem 10.15 hod. vcházel do dveří, vzpřímen nad katedrou nás chvíli vážně zkoumal pronikavýma, hluboko položenýma očima, až nápadně podoben svému slavnému předchůdci v oboru i v pojetí, kritickému duchu našeho osvícenství, jak jej známe z proslulého portrétu "modrého abé" - Dobrovskému. Neušlo mu sebemenší lajdáctví, ať už to byl nedbale přehozený kabát přes lavici nebo špatně ořezaná tužka. "Profesor Masaryk by vám řekl: A prosím vás, můžete s tím psát?"[/]
      Toto charakteristické "prosím vás" se ozývalo přes tu chvíli a dovedlo vyjádřit celou škálu pocitů a hodnocení. "Ale prosím vás!" ozvalo se chlácholivě a s notnou dávkou spodní ironie, když si někdo z nás ztěžoval na "objektivní" potíže při shledávání pramenů. "Ale prosím vás?" pověděl do nejprudší polemiky a šlehlo to, až to zabolelo, sklouzl-li někdo v zápalu úsilí o správné zhodnocení přetřásaného problému do hovorové češtiny. "Budou z vás učitelé, vědci, očekává se, že budete výkvět národa. Jak by se s tím srovnávalo, kdybyste nedovedli ani správně hovořit svou mateřštinou!" (A národ to opravdu neodpouští; v systému soudobých anekdot, jak byl nedávno navržen mezinárodním folkloristickým kongresem v Bukurešti, je celá podskupina, kdy jádro vtipu tvoří narážka na špatný spisovný jazyk některé známé státnické osobnosti.)
      Horákovské "ale prosím vás" vznášelo se nad námi jak bičík krotitele a měnilo naše čerstvě nabyté sebevědomí posluchačů vyšších semestrů v téměř dokonalý komplex méněcennosti. Byla jsem tehdy pyšná, že jsem během studia zvládla pasívně tři slovanské jazyky, protože studijní řád pro bohemisty předpisoval jen jediný. Připadala jsem si proto dobře vyzbrojená pro ohlášené téma semináře. Pocit uspokojení mi vydržel jen do orientačního pohovoru v novém semináři. Když došlo v mém výčtu jazykových znalostí na [/] polštinu, ozvalo se: "Ale prosím vás, copak polštině se musí Čech učit? Tu nepočítám. Jaký ještě znáte jazyk?"
      Nás studenty vedl prof. Horák nejen k vědecké práci na široké srovnávací bázi, ale vyžadoval i celkové vystupování "na úrovni". Až mnohem později jsme si uvědomili, že pro každý referát, určený v semináři k přednesu, požadoval prof. Horák úroveň, jakou je zvykem dodržovat při velkých kongresech. v referátu nesmělo chybět oslovení, formální úvod i jasné shrnutí v závěru, musel být přednesen zřetelně, s větami správně členěnými a se správnou výslovností všech cizích jmen a citátů. A běda tomu, kdo si přípravu na referát špatně časově rozvrhl, takže jej dočítal z poškrtaných, rukou psaných poznámek. "Ale prosím vás, co to máte za salát?" A pracně získané "desetinky", které referentovi náležely za věcné zvládnuti tématu, šly dolů.
      Zvyk kárat prohřešky ihned na místě přešel mu do krve. Bývalého posluchače dovedl vypeskovat i patnáct let po rigorózu. Stalo se mi po letech, že mi ke konci referátu, přednášeném na celoústavní poradě a za přítomnosti hostů z několika příbuzných pracovišť, z únavy uklouzla výslovnost "Bogatyrev", (vznikla mechanickým přečtením odborné české transkripce). Prof. Horák skočil doprostřed výkladu a vyčinil mi před celým shromážděním

132

jako školačce, kterou právě přistihl, že si plete písmena abecedy.
      A jiná taková vzpomínka, velmi dávná, ale jak dlouho mne pálila! Za práci, velmi piplavou a časově náročnou, dostalo se mi z úst prof. Horáka jediné věty, která byla stručnou, ale velmi pádnou výtkou. Než se dostanu k této epizodě, je třeba znovu se vrátit na fakultu na přelomu let čtyřicátých a padesátých, do Horákova pohádkoslovného semináře. Přes všechnu zdánlivou formálnost a akademičnost měly tyto semináře pro nás posluchače jedno obrovské kouzlo, které sotva bylo lze při tehdejším návalu na vysoké školy zažít v některém semináři. Posluchači, počtem ztěží půldruhé desítky, stali se totiž svým členstvím v tomto specializovaném semináři zároveň jakousi odbornou komisí, která má za úkol nikoliv nějaké nudné a nikomu nepotřebné školní cvičení, nýbrž která má vyřešit zcela konkrétní a na výsost aktuální problém soudobé folkloristiky.
      V zimním semestru roku čtyřicátého devátého navrhl prof. Horák jako seminární cvičení českou antologii běloruských pohádek, protože s folklórem běloruským nebyla česká literární obec dosud seznámena, byl to tak říkajíc náš dluh vůči české kulturní veřejnosti. Tak jako kdysi jako první u nás prof. Horák razil zásadu samostatné literatury ukrajinské (jak připomněl jako jeden z důležitých momentů v dráze [/] tohoto vědce ve svém slavnostním projevu k pětaosmdesátce prof. Krejčí), tak si nyní vzal za úkol ozřejmit správným výběrem lidových textů specifičnost národní kultury běloruské. A tak už od druhého seminárního cvičení kolovaly mezi námi sbírky běloruských pohádek s přesně vytčeným úkolem pro každého z nás podle našich schopností a sil. Jak si kdo poradí s překladem, bylo věcí našeho vlastního důvtipu. Pomáhali jsme si slovníkem ukrajinskoruským i polsko-českým a taká analogickými situacemi českých pohádek. Text musel být v dokonalém pořádku nejen co do věcné shody s originálem, nýbrž musel odpovídat i celkovým stylistickým laděním; muselo být zřejmé, že jde o text lidový, určený k ústnímu přednesu. Vhodný výraz, ani příliš vulgární, ani příliš škrobeně spisovný, hledal se často kolektivně, v seminárních diskusích. Vybraných ukázek užil prof. Horák zároveň k demonstraci svých výkladů o běloruské krajové a národní specifičnosti, Hovořil o Bílé0 Rusi s oním básnickým vzletem, který jsme u něho tak obdivovali: jako o zádumčivé krajině s jezery a močály, s hlubokými lesy, mezi nimiž se tísní nevelké vesničky národa, který sídlí mezi dvěma silnějšími národy a jemuž je lidová poezie silnou vzpruhou v boji s přírodou i se sociálními křivdami. Než skončil semestr, byla tato první česká antologie běloruských pohádek v jádře hotova a nebylo naší ani Horá[/]kovou vinou, že si potom počkala několik roků na otištění ("Běloruské lidové pohádky a povídky" vyšly až v r. 1957 v edici SNKLHU).
      Stejný záměr, totiž upoutat posluchače vytčením konkrétního úkolu, který by po ukončení semestru vytvořil ucelený a prakticky použitelný soubor informací, sledoval prof. Horák i při výběru tématu pro další universitní běh: Byla jim dokumentace k námětu, který čeká na souborné zhodnocení folkloristů podnes, totiž cyklus tzv. nejstarších českých pověstí. Oproti běloruským pohádkám to byl úkol již náročnější. Bylo třeba vypořádat se s prameny, které vyžadovaly již kritického přístupu, od dílčích studií Tillových, které prof. Horák svěřil na seminář docházející odborné asistentce, až po díla středověkých a ranně novovĚkých kronikářů jakožto předpokládané "četbě pro lid". Samotné texty "z úst lidu" byly tentokrát roztroušeny jednotlivě po národopisných i krajinských vlastivědných časopisech.
      Když byl hlavní materiál jakž takž pohromadě, ukázala se zajímavá věc: šlo o převahu lokálních pověstí, upínajících se k zcela konkrétním místům "přemyslovských Čech." Práce proto postoupila do dalšího stadia: jednotlivé údaje měly být zmapovány. A pro mapu dovedl prof. Horák najít velmi četné uplatnění: měla být odevzdána právě vznikajícímu Jiráskově muzeu ve Hvězdě.

133

Ředitelství muzea také každému z nás později písemně poděkovalo. Nabízenou finanční odměnu prof. Horák naším jménem odmítl: posluchači - slavisté pracují ze zájmu o věc a proto zdarma, řekl tehdy.
      Mezitím jsem skončila studia a nastoupila jako výpomocná síla v tehdejším Státním ústavu pro lidovou píseň, jehož byl prof. Horák dlouholetým předsedou a v současné době ředitelem. Lidová píseň a staré české pověstí jsou ovšem pojmy značně odlišné, a tak jsem podklady, potřebné k vymapování, chystala s odborníkem - kartografem po nedělích a po večerech. Trvalo několik týdnů, než byly ověřeny bibliografické údaje i geografické indikace jednotlivých textů a navržena vhodná podkladová síť, kde kromě lokalit, doložených pro období přemyslovské, byly uvedeny i obce citované Hájkovou kronikou a využilo se i tehdejší novinky historické geografie - map rozlohy středověkého pralesa. v následujícím týdnu dokončil kartograf výkres a hotovou mapu přinesl prof. Horákovi do ústavu. Čekala jsem napjatě, jak bude mapa přijata. Vždyť byla výslednicí dlouhých příprav. Že prof. Horák šetří chválou jak šafránem, jsem už znala z jeho seminářů. Výsledek však přesto předčil i můj střízlivý odhad. Dal si mne zavolat do ředitelny a strohým tónem řekl: "Zde je chyba! Jak jste to mohla připustit!"[/]
      Opravdu. Ve výkladové částí mapy, uprostřed asi pětadvaceti jmen bylo jedno z nich uvedeno v nesprávné ortografické podobě. Naštěstí a pro mou tichou satisfakci se ukázalo, že jde o přehlédnutí geografovo. v mé strojopisné předloze bylo napsáno správně. "A tak!" řekl prof. Horák a posunkem mne vyprovodil za dveře.
      A bylo potřebí celého dvacetiletí, než jsem tuto scénku správně pochopila. Dnes si myslím, že jeho přísnost byla na místě. Ano, byla to moje chyba. A právě proto, že jsem úkolu věnovala tolik času, neměla jsem litovat ještě hodinku navíc a měla jsem mapu znovu prohlédnout, dokud byla jen v tužkovém náčrtu. Nikoli záměr nebo dobrá vůle, nýbrž jedině konečný výsledek je rozhodující. Tak zní přísný řád vědy a jedině takto posoudí zanechané dílo každého z nás i budoucnost. Teprve když jsem sama urazila značný kus života, dovedu pochopit, jak dobře ta ostrá krátká výtka byla myšlena. Ano, jedině tak se udělá kus dobré práce: v přísné sebekázni a s vynatožením všech lidských sil. To je ona štafeta, kterou přejal prof. Horák od svých universitních učitelů a kterou předává dál. Ať je dlouho zdráv!
      Dagmar Klímová[/]

Štefan Dudík 78 ročný [obsah]

Vzácny, skromný človek, dobrý priateľ a nadovšetko veľký milovník ľudovej hudby, spevu a tanca - tak ho poznáme viacerí. v jednej osobe otec - kamarát, ale i poradca, kritik a radový člen súboru, ľudový muzikant - cimbalista Štefan Dudík. 23. marca t. r. oslávil svoje 78 narodeniny v plnom zdraví a sviežosti. Jeho stály mladícky elán a životný optimizmus je hodný obdivu.
      Štefan Dudík sa narodil 23. marca 1892 na Myjave. Je mladším bratom známeho myjavského primáša, dnes už nebohého Samka Dudíka. Obaja bratia hrávali v jednej muzike a pochodili ako sa vraví pol sveta.. Dlhšiu dobu hrával Štefan Dudík v súbore piesní á tancov Kopaničiar na Myjave a ešte i dnes účinkuje s ľudovou hudbou známeho kopaničiarskeho primáša Jána Petruchu v tanečnom súbore Brezová v Brezovej pod Bradlom. Na skúšky dochádza až z Bratislavy, kde t. č. býva. Ani namáhavé zájazdy so súborom, alebo sťažené podmienky pri vystúpeniach mu nerobia ešte problémy. Neujde mu významnejšia kultúrna či spoločenská udalosť, podujatie. Kde je veselo, tam ho vždy nájdete usmiateho a pripraveného kedykoľvek rozozvučať struny svojho cimbalu. Spätosť s ľudovým umením znamená pre neho návrat do mladosti. Ľudová pieseň a hudba sú od neho neodlučiteľné.

134

      Vzácny, skromný človek. Dovoľte náš ujenko Dudík vysloviť Vám i touto cestou úprimné želanie, aby ste nám ešte dlho pomáhali zachovávať a šíriť ľudové umenie, rozdá[/]vať svoj životný optimizmus v plnom zdraví a spokojnosti pre radosť veľkého okruhu milovníkov ľudového umenia a kultúrnej verejnosti. Oľga Lehocká

NEKROLOGY

Josef Černík, 1880-1969 [obsah]

      V požehnaném věku téměř devadesáti let zemřel 24. listopadu 1969 Josef Černík. Nahlédneme-li jen letmo do okruhu jeho pracovní činnosti, vyvstává před námi Černík pedagog, Černík - hudební skladatel a Černík - badatel v oboru lidové písně a hudby.
      Josef Černík napsal na 100 skladeb, nasbíral na 3000 písní, napsal přes 170 odborných článků, na 50 přednášek a několik dalších studií, z nichž však byly publikovány jen některé. (Podrobný soupis díla Josefa Černíka vydal Ivo Stolařík, Opava 1961.)
      Mezi nejvýznamnější okruh činností Josefa Černíka patří jeho práce v oboru folkloristiky, kde si vydobyl trvalé místo zejména svou činností sběratelskou. Již v dětství prožitém v Bojkovicích na luhačovském Zálesí měl první příležitost setkat se s moravskými Kopaničáři, kteří mu svou písní učarovali na [/] celý život. Bohužel, přes své pracně vydobyté jméno, přes řadu pokusů i přes mnoho přímluv, nedočkal se vydání své třetí sbírky Zpěvů moravských Kopaničářů, čítající kolem 2000 písní, což je jistě úctyhodná hned tak se v odborné literatuře neobjevující - krajová písňová monografie. Černík však písně nezapisoval jen na moravských Kopanicích. Zaznamenával je rovněž na luhačovském Zálesí, v Pobečví, na valašskoklobouckém Závrší, na Horňácku v okolí Velké nad Veličkou, a zapisoval také písně slovenské: v okolí Bratislavy, Myjavy, maríkovských a papradenských Kopanic. A není možno pominout ani Černíkovy záznamy písní cikánských.
      Trvalý význam mají rovněž Černíkova pojednání o lidové písni a lidové hudbě. Vzpomeňme aspoň jeho studií o slovácké lidové písni, z nichž nejdůležitější je uveřejněna v monografii Moravské Slovensko, dále jeho článků o lidových hudcích, o cikánských písničkách, anebo [/] jeho hesel o lidové písni a lidové hudbě v Pazdírkově hudebním slovníku naučném.
      Uvědomíme-li si, že veškerou tuto práci mohl Josef Černík provádět po většinu života jen na okraj svého učitelského povolání, je to bez nadsázky činnost obrovská.
      Dušan Holý

Antonín Sychra, 1918-1969 [obsah]

Zemře-li vynikající vědec na vrcholu svého života - v padesáti letech -, je to o mnoho bolestnější než odejde-li v naplněném věku. v Antonínu Sychrovi neztratila česká věda jen vynikajícího představitele hudební estetiky, ale ztrácíme v něm rovněž znamenitého odborníka v hudební folkloristice.
      Sychra jako rodák z Boskovic na Moravě, kde maturoval a jako posluchač hudební vědy u prof. Vladimíra Helferta na filosofické fakultě v Brně, kde dodnes velmi intenzívně působí osobnost Janáčkova, měl velmi blízko ke studiu moravské lidové písně. A tento svůj zájem mohl Sychra později plně rozvinout na Karlově universitě v Praze, kde pod vedením vynikajícího estetika prof. Jana Mukařovského zpracoval téma Hudba a slovo v lidové písni (Studie pražského linguistického kroužku 5,

135

Praha 1948). Tato práce je Sychrovým vstupem do světa české hudební vědy a nutno říci, že je to vstup nad jiné zdařilý. Je to práce živá dodnes a také samotný Sychra na ni po krátkém období tápání navazoval v mnoha dalších svých pracích. z nich vzpomeňme aspoň na články Kam vaprosa za eksperimentalnoto izsledovane v estetikata, Balgarska muzika XII, č. 9, s. 10-18 a Hudba a kybernetika, sb. Nové cesty hudby, Praha 1964, s. 234-267. Vztahem hudby a slova zabývá se také v široce zaměřené práci Hudba a slovo z experimentálního hlediska (Praha 1962), v níž spolu s foniatrem Karlem Sedláčkem sleduje fysiologické, psychologické a estetické předpoklady vnímání melodie hudby a řeči.
      Celým svým dílem patří Sychra k vedoucím osobnostem české hudební vědy posledního období a lze jen litovat, že osud ukončil tak brzy jeho život. Nelze plně dohlédnout, kolik plodné práce by Antonín Sychra mohl ještě vykonat.
      Dušan Holý

Jaroslav Žíla - Lipjan, 1892-1970 [obsah]

16. února 1970 zemřel v Novém Jičíně Jaroslav Žíla - Lipjan, ředitel novojičínského muzea v. v., zakla[/]datel a do r. 1948 redaktor a vydavatel vlastivědného sborníku Podřevnicko, obětavý a neúnavný vlastivědný pracovník.
      Narodit se v Lípě u Gottwaldova 11. srpna 1892 v rodině starých a bohatých kantorských tradic. v tomto duchovně příznivém prostředí se rozvíjelo jeho všestranné nadání. Tu především získal spolehlivé základy hudebního vzdělání, které se ve zralých létech projevilo skromně utajovanou tvorbou skladatelskou, zde byla podněcována a pěstována jeho láska k národním dějinám a historii rodného kraje, která pak tak výrazně poznamenala celý jeho život. Otcova poctivá a neúnavná kantorská práce jej naučila poznat rozdíl mezi vlastenectvím slova a činu. Bezprostřední kontakt s životem lidu na Podřevnicku a Valašsku umožnil mladému Žílovi důkladně poznat zvláštností lidové kultury a získat bohatou zásobu hlubokých citových zážitků, které pak poznamenaly jeho verše. Starost o 4 děti však neumožnila učitelské rodině poskytnout nejstaršímu Jaroslavovi možnost vytoužených studií na univerzitě.
      Vzdor ne příliš příznivým životním podmínkám však zůstal Žíla věrný svým kulturním a vlastivědným zájmům. Po studiu na české reálce v Kroměříži a po absolutoriu abiturientského kursu na Československé obchodní akademii v Praze studoval soukromě latinu v přesvědčení, že přece jen bude moci studovat histo[/]rii na universitě. Běh životních událostí však šel nakonec jinou cestou. Po praktikantských letech v peněžních ústavech, různých závodech, i v "Baťovce", přišla první světová válka, jejíž bouřlivá léta zavála Žílu na ruskou frontu. Po válce získal místo v bance Slávii v Praze, později v Brně a nakonec se stal ředitelem její pobočky v Ostravě, kde pracoval až do roku 1950, kdy byl penzionován. Po celou tuto dobu věnoval veškerý svůj volný čas sběratelské, badatelské, publicistické i spisovatelské činnosti.
      S povzdechem o často nepostižitelných složitostech lidských osudů lze nakonec říci, že teprve odchod do důchodu umožnit Žílovi, aby se splnily jeho životní tužby. v roce 1951 byl totiž Jaroslav Žíla jmenován ředitelem Okresního muzea v Novém Jičíně, kde s plným elánem a zaujetím pracoval až do roku 1964. Vybudováním celé řady expozic a rozvíjením rozsáhlé osvětové činnosti dokázal Žíla získat jičínskému muzeu ve veřejném a společenském životě okresu význačně postavení. Vedle vlastní muzejní práce Žíla pilně publikoval. Ve Vesnických novinách Novojičínska popularizoval práci muzea, komentoval kulturní a společenský život, nabádal k ochraně přírody a historických památek. Mimořádně záslužným činem tohoto období života Jaroslava Žíly bylo vybudování muzea Františka Palackého v jeho rodném domku v Hodslavicích. v novojičínských letech

136

tak začalo vyzrávat vše, čemu se dříve mohl Žíla věnovat jen jako zálibě, jíž bylo třeba přinášet značné oběti.
      Rozsah Žílových zájmů byl velmi široký. Od roku 1912 do roku 1945 sbíral, kresebně a fotograficky dokumentoval život a kulturu lidu v dědině Lípa u Gottwaldova. Rozsáhlý materiál soustředil a zpracoval ve dvousvazkové monografii, která je zatím v rukopise. v rukopise zůstala i obsáhlá studie "Pečeti a pečetidla obcí na Podřevnicku", kterou zpracoval v r. 1953 a k níž léta trpělivě shromažďoval především archivní materiál. Stejný osud má zatím i práce "Rodinná kronika - 300 let rodu Žílů - 1650 až 1950-" Žílova práce "Valašská lidová stavba" shrnuje jeho kresebnou dokumentaci lidové architektury.
      Jaroslav Žíla byl prvním autorem, který do naší národopisné literatury uvedl termín Podřevnicko, jímž označil teritorium bývalých panství Lukovského, Vizovického, Zlínského a Malenovického, které tvoří důležitou přechodovou etnografickou oblast ležící mezi Valašskem, Slováckem a Hanou. Žílovo vymezení hranic Podřevnicka přispělo dalšímu zkoumání etnografické diferenciace jihovýchodní Moravy.
      Pro Gottwaldovsko je zvlášť významné údobí Žílovy činností spojené se založením a vydáváním Podřevnicka. které se v těžké době roku 1939 stalo tribunou i střediskem vel[/]ké skupiny vlastivědných pracovníků, sdružených většinou v bývalém Muzejním spolku ve Vizovicích. Žíla byl duší Podřevnicka, redigoval časopis, financoval jeho vydávání, distribuoval jej a zaplňoval jeho stránky řadou článků, podepisovaných pseudonymy Zdeněk Archiva, Jaroslav Vítek, Ozef Lipjan a dalšími. Podřevnicko bylo okupačními úřady zastaveno v roce 1941. O to s větším elánem jej začal Žíla znovu vydávat v roce 1946, a s velkou chutí a pílí začal pracovat v obnovené redakční radě v roce 1966.
      Při svých vlastivědných zájmech věnoval Žíla mnoho času propagaci a organizaci turistiky ve Slezsku. Ani při běžném přehledu jeho práce nelze neuvést jeho činnost spisovatelskou, ať již jde o humorky psané nářečím a porůznu otiskované v časopisech v letech 1933-1940, či vlas[/]tenecky laděné básně, z nichž tiskem vyšel soubor s názvem "Má jsi ty země" (Bruntál 1948).
      V Jaroslavu Žílovi odešel vzácný člověk, jemuž činorodá práce byla až do posledních dnů života samozřejmostí a činy hlavním měřítkem opravdovosti všech plánů a předsevzetí. Člověk, který všechny své záměry v oblasti kulturní a vlastivědné činnosti uskutečňoval vždy s obdivuhodnou vytrvalostí, houževnatostí a nezměrnou obětavostí.
      Pro vlastivědné pracovníky Gottwaldovska zůstane jméno Jaroslava Žíly navždy spojeno s jeho nespornými průkopnickými zásluhami o rozvoj regionálního bádání v kraji, kde v minulosti nebyly pro tento druh společenské činnosti podmínky nikdy zvlášť příznivé. Karel Pavlištík

KNIHY A ČASOPISY

V. F. Kresťjaninov, Mennonity, [obsah]

Moskva 1967, str. 224.
      Problematika menonitov (u nás známych pod menom anabaptisti, habáni/ zaujíma slovenskú i českú národopisnú vedu z viacerých príčin.
      Nejde len o otázku foriem a spoločenského života v obščinách, ich zvykov a náboženských obradov. U nás sa do popredia dostala skôr problematika ich staviteľstva a bývania v spoločných dvoroch (na západnom Slovensku zachované ešte

137

vo Veľkých Levároch a v Sobotišti) 3 niektorých druhov remeselnej výroby. Máme na mysli hlavne ich džbankársku, hrnčiarsku a kachliarsku výrobu, ďalej nožiarstvo atď.
      Hoci sa niektoré práce u nás vydané dotýkajú dejín ich príchodu a pôsobenia na južnej Morave i západnom Slovensku (Karel Černohorský, Alžbeta Güntherová-Mayerová, Herman Landsfeld atď.), jednako nemožno povedať, že by boii podrobne známe ich osudy po príchode k nám v 16.-17. stor. i ďalšie putovanie smerom na východ cez Slovensko, Poľsko, Maďarsko, Rumunsko do cárskeho Ruska a odtiaľ ďalej do USA, Kanady ap. Tieto cesty podrobne zachytáva u nás málo známa dvojzväzková Wolkanova Kronika a cenné údaje možno nájsť aj v práci V. F. Kresťjaninova.
      Z hľadiska spoznania vzniku, ideových prameňov a osudov tejto sekty najcennejšie údaje prináša prvá, druhá a štvrtá kapitola. Autor najprv rozoberá příčiny vzniku tejto sekty na začiatku 30. rokov 16. stor. v Holandsku, ako aj podmienky jej rozširovania za ideového vedenia Tomáša Münzera, Jána Matisa, Simeona Menno (po jeho mene bola neskoršie nazvaná), Jakuba Huttera atď. v severnom a južnom Nemecku, Švajčiarsku atď. Keď príslušníkov tejto sekty po Sedliackej vojne v 40. rokoch 16. stor. vyhnali, uchýlili sa do iných štátov vtedajšej [/] Európy, predovšetkým do Pruska, Poľska a Rakúsko-Uhorska, kde založili početné kolónie a dvory (u nás nazývané Haushaben). Ďalej na východ sa sťahovali jednak pod tlakom rekatolizácie v 18. stor. (časť z nich sa u nás asimilovala), jednak pod vplyvom manifestu ruskej cárovny Kataríny II. z roku 1763, ktorým sa im zabezpečovala možnosť usadiť sa, kde sami budú chcieť, i sloboda vykonávania náboženských obradov i remesiel. Najväčší prúd prišiel z Pruska, Poľska a Uhorska po rusko-tureckých vojnách (1768-1774, 1787-1797) a smeroval do prímorských oblastí Čierneho a Azovského mora i do stepných oblasti bývalej Samarskej gubernie. v období 1789-1870 každá rodina, ktorá sa usadila na juhu Ukrajiny, dostala na základe dekrétu 65 desiatin pôdy, bola 10 rokov oslobodená od daní, mužovia nemuseli vykonávať vojenskú službu a vo svojich dvoroch mohli rozvíjať aj fabrickú výrobu a voľne obchodovať so svojimi výrobkami.
      V rokoch 1898-1911, čiastočne už po zavedení všeobecnej vojenskej povinnosti roku 1874, za meniacich sa hospodárskych pomerov časť z nich prešla na Sibír a emigrovala aj do USA. Počas prvej svetovej vojny i po nej odišli do Severnej i Južnej Ameriky ďalší príslušníci tejto sekty. Podľa údajov v súčasnosti v Severnej Amerike ich žije vyše 220 tisíc, v Južnej Amerike asi 20 [/] tisíc, v Európe okolo 80 tisíc, v Ázii vyše 36 tisíc a v Afrike asi 30 tisíc (údaje za ZSSR autor neuvádza, pripomína však, že ešte v súčasnosti` žijú na Kryme, v Kirgízii, Kazachstane, na Urale i Sibíri).
      Zámerne trochu obšírnejšie sme uviedli ich putovanie, aby sme ukázali, že historická časť knihy V. F. Kresťjaninova môže byť prínosom pre autora, ktorý sa pokúsi spracovať ich osudy na našom území. Prínosom je aj literatúra, z ktorej čerpal. Dotýka sa nielen ich náboženskej organizácie, ale aj spôsobu života v rodine i spoločnom dvore. v tejto časti možno nájsť aj dosť údajov, ktoré sú cenné z hľadiska poznania ich ľudovej kultúry, ako aj remeselnej výroby.
      Adam Pranda

Rudolf Śmiałowski - Elżbieta Dąmbska: Budownictvo drewniane i mlyny wietrzne na Ziemi Lubuskiej. [obsah]

Lubuskie Towarzystwo Naukove w Zielonej Górze, Bib[l]ioteka lubuska zeszyt 10. Poznań - Zielona Góra 1968, 172 stran (v textu kresby a fotografie)
      Polská publikace o dřevěném lidovém stavitelství a větrných mlýnech v Lubsku se skládá ze dvou samostatných částí, spojených spo

138

lečnou geografickou oblastí, kterou autoři zhruba vymezili krajem Zelená Hora na území západního Polska. R. Šmiałovski, známý už jako autor knihy o pastýřském lidovém stavitelství v polských Tatrách (Kraków 1959), zkatalogizoval ve čtyřech vybraných okresech tohoto kraje dřevěné lidové stavby, jejichž zevrubný popis a fotografickou i kresebnou dokumentaci publikoval. Bylo by však omylem se domnívat, že Šmiałowského práce je pouze materiálového rázu. Badatel se na základě archeologických dokladů zamyslel nad vývojem tamějšího tradičního domu a zhodnocením recentního materiálu došel k závěru, že forma lubské dřevěné lidové architektury, která tam po staletí plnila svůj společenský a hospodářský úkol, vychází z funkce, konstrukce a materiálu, které společně vytvářejí hormonický stavební celek. Zatímco germanizační snahy se v této styčné oblastí projevily novější konstrukcí hrázděnou, jejíž zavádění bylo prosazováno i administrativními cestami, v dřevěném stavitelství a hlavně v jeho konstrukčních prvcích (v konstrukci úhlové - konstrukcja węgłowa a a sloupkové - konstrukcja łątkovosumikova) badatel vidí prapolské a praslovanské analogie. Ke studii je připojen i potřebný naučný slovníček některých technických výrazů dřevěného stavitelství.
      E. Dąmbska ve druhé částí knihy píše o větrných mlýnech v Lubsku, [/] jejichž tradice sahá v Polsku až do 14. století (v Čechách je ještě o sto let starší). Větrné mlýny této oblasti jsou - jak prokázala autorka převážně beraního typu (koźlak), jež se architektonicky, konstrukčně i funkčně až na malé detaily shodují s beraními větrnými mlýny na ostatním území Polska. Můžeme dodat, že tato shoda je přinejmenším středoevropská a zvlášť nápadná mezi beraním větrným mlýnem českým a polským (viz J. Vařeka, Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku, Uh. Hradiště 1967). Poněvadž větrný mlýn beraního typu je v Lubsku stejně jako ve Velkopolsku či u nás nejrozšířenější, věnuje badatelka popisu jeho konstrukce a složení velkou pozornost. Pro nás je zvlášť zajímavé zjištění, že v rovinaté krajině bez přírodních vyvýšenin se tam budovaly větrné mlýny na zvýšených kamenných či cihlových podezdívkách nebo na umělém náspu, aby mohlo být zachyceno více větrné energie. Vedle větrných mlýnů beraního typu se v Lubsku v nepoměrně nižším počtu (opět shodně s ostatním územím Polska) vyskytují i větrné mlýny holandského typu s otáčivou střechou s křídly (holendr) a mlýny poltrokové (paltrok), jejichž tělo se otáčí na kolejnici. v roce 1964 evidovala památková správa v kraji Zelená Hora už jen 64 větřáků.
      E. Dąmbska si ve své studii také všímá mlynářského řemesla a v závěru věnuje pozornost památkové [/] ochraně těchto význačných technických staveb. Za současného stavu studia větrných mlýnů by si tato práce, založená na bohatém materiálu, zasloužila propracování především historicko-srovnávací metodou; odstranily by se tím i některé omyly, které se do práce vloudily, jako např. tvrzení, že větrné mlýny holandského typu pronikly do Evropy až v 17. století. Anglický badatel Rex Wailes našel totiž znázornění zděného větrného mlýna s otáčivou střechou pocházející už z roku 1390. Překvapuje také, že polští badatelé v historii polského větrného mlynářství opomíjejí významný ikonografický pramen, představující znázornění polského větřáku na pečeti už z roku 1382 (Z. Gloger, Encyklopedja staropolska ilustrowana, Warszawa 1902, 424). Josef Vařeka

M. P. Zvancev, Nižegorodskaja rezba, vydavatelství "lskusstvo", Moskva 1969, 164 stran [obsah]

      V povolžských vesnicích, jejichž střediskem byl Nižnij Novgograd, se zachovala lidová dřevěná architektura bohatě zdobená dřevořezbou. Tento způsob výzdoby domů se rozvinul na horním Povolží v poměrně nedávné době, na počátku minulého století. Domy zdobené dřevořezbou

139

upoutaly záhy jako určitá krajová zvláštnost pozornost veřejností i odborníků, zvláště historiků umění. Rozborem a srovnáváním ornamentální výzdoby historikové přišli k závěru, že většina motivů má italský původ; do prostředí ruské vesnice pronikly prostřednictvím městské a církevní architektury. Toto tvrzení autor dokládá i četnými fotografiemi dřevořezeb, které nejčastěji zachycují motivy lvů, draků, ptáků, ryb a nymf. Ve vesnické prostředí však lidoví tvůrci rozvinuli dřevořezbu do mnoha forem a motivických obměn, vtiskli jí ráz lidové tvorby.
      Autor sleduje na 28 stranách textu rozvoj dřevořezby na území, které dnes patří do správní oblasti města Gorkij. Snaží se postihnout vývojové fáze a bohatství jednotlivých typů, které se na studovaném území vytvořily během jednoho století.
      Hlavní význam práce spočívá ve zveřejnění zdařilých fotografií průčelí staveb, jež jsou doplněny mnoha detailními záběry dřevořezeb. Černobílé fotografie, jichž je v publikaci 124, tvoří vlastně její stěžejní část. Některé zobrazené dřevořezby jsou uloženy v muzeích v Moskvě, Leningradě a Gorkém. Autor však dodává, že značné množství se jich ještě nalézá v původním prostředí.
      Knihu uzavírá anglické, německé a francouzské resumé a cizojazyčné seznamy vyobrazení. Josef Tomeš

Ju. F. Laščuk, Zakarpatskaja narodnaja keramika [obsah]

(na ukrajinskom jazyke), Užgorod 1960, str. 64; kresby, 54 čiernobielych a 6 farebných príloh.
      Na túto knihu pracovníka Ľvovské­ ho ústavu užitého umenia, hoci vyšla pred desiatimi rokmi, chceme upozorniť z dvoch príčin. Poprvé preto, lebo vývin akéhokoľvek ja[z][v]u ľudovej kultúry nemožno chápať izolovane, iba na podklade miestnych alebo úzko oblastných tradícií. Podruhé preto, lebo obrazová príloha tejto publikácie prináša dosť porovnávacieho materiálu k štúdiu najmä výtvarnej zložky východoslovenskej keramiky. Po práci S. K. Makovského (Lidové umění podkarpatské Rusi, Praha 1925), F. J. Špálu (Domácký průmysl na Podkarpatské Rusi, zbor. Podkarpatská Rus, Bratislava 1936) i po prácach niektorých maďarských autorov (D. Malonaya, D. Romhányiho atď), zameraných obyčajne na viaceré prejavy ľudového výtvarného umenia, ide o dielo, u ktorého na obrazovej prílohe vidieť veľkú príbuznosť zakarpatskej keramiky s keramikou východného Slovenska.
      Ju. F. Laščuk pomerne stručne načrtol historický vývin hrnčiarskej výroby na Zakarpatskej Ukrajine a širšie hodnotí iba jej výtvarnú stránku. Zmieňuje sa o týchto strediskách: Užhorod, Veľké Brezovo, Mirča, Mukačevo, Horné Remety, [/] Meďanica, Selčo, Veľká Komjata, Voľchovka. Vinogradov, Onok, Chust, Dragovo, Dubovinka, Buďa, Veľatín a Tačov. Viaceré z nich boli v minulosti známe ako význačné strediská výroby i odbytu. Strediská v západnej časti majú veľa príbuzných znakov nielen z hľadiska technologických postupov, ale najmä zo stránky výtvarnej so strediskami na východnom Slovensku (Pozdišovce, Snina, Prešov, menej Bardejov).
      Autor sa vo svojom výklade opiera o rozbor muzeálnych dokladov z Ľvo­ va a Užhorodu, jednak o vlastné terénne poznatky i staršiu literatúru. Hoci upozorňuje, že táto keramika mala široký okruh odbytu (za Uhorska smerovala zväčša do maďarských a rumunských obcí, od výrobného strediska vzdialených až na 100-200 km; po prvej svetovej vojne sa obmedzila na domácu spotrebu a turistický ruch, čo do značnej miery ovplyvnilo jej výzdobu), jednako sa nám zdá, že autor práve týmto otázkam venoval málo pozornosti. Možno ľutovať, že nesiahol ani po ďalšej literatúre, ktorá sa touto problematikou podrobnejšie zaoberá. Máme na mysli jednak prácu P. Zaťku (Domácka výroba na Slovensku a Podkarpatskej Rusi, Bratislava 1938), jednak E. Plickovej (Pozdišovské hrnčiarstvo, Bratislava 1958), ktoré by mu boli v mnohých ohľadoch uľahčili hodnovernejšie i pravdivejšie podať nielen historický vývin zakarpatskej keramiky

140

v 19. a 20. stor., ale súčasne aj upozornili na jej vzťah k východoslovenským strediskám. Nepochybujeme, že v prípade zakarpatskej keramiky ide o osobitý prejav ľudového výtvarného umenia, založený na miestnych alebo oblastných tradíciách, no na druhej strane nemožno nevidieť, že sa tento jav vyvíjal v rámci historicky spoločných politických, hospodárskych i kultúrnych podmienok spolu s prejavom východoslovenským. Za Uhorska to bolo nielen pod vplyvom eechového zriadenia, ale aj vandroviek tovarišov, spoločných trhov a jarmokov, po prvej svetovej vojne zas pod vplyvom iných faktorov (spomenutého turistického ruchu, starostlivosti ap.). hoci autor najviac pozornosti venoval výtvarnému rozboru zakarpatskej keramiky, hodnotiac jednotlivé druhy ornamentálnych motívov, ich farebnosť i kompozíciu, jednako práve v teto časti je jeho práca málo presvedčivá. Chýba porovnanie s keramikou slovenskou, maďarskou i rumunskou, určenie jej špecifičnosti, ako to vidieť vo figurálnej tvorbe, v ktorej prevládajú novšie námety. Zaujímavá práca Ju. F. Laščuka mohla nášmu čitateľovi viac povedať, keby bol autor viac bral do úvahy interetnické vzťahy i rovnaké podmienky vývinu za Uhorska i po prvej svetovej vojne. Takto jeho práca zostala iba na polceste. Adam Pranda

O. Demo - O. Hrabalová, Žatevné a dožinkové piesne, Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1969, 292 strán [obsah]

Publikace o slovenských žatevních a dožínkových písních vyšla jako 4. svazek populárně-vědecké edice Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry, kterou řídí dr. Adam Pranda. Sbírka je zajímavá především tím, že se soustředila na vyhraněné téma a přináší záznamy písní z území celého Slovenska, jež Ondrej Demo a Olga Hrabalová pořídili během posledního desetiletí. Jde tedy vlastně o reprezentativní soubor současného folklórního materiálu.
      Sbírku uvádí O. Demo studíí "O žatevných a dožinkových piesňach". Charakterizuje v ní žatevní a dožínkové písně a vzpomíná slovenské i české sběratele a badatele, kteří ve svých dílech tomuto písňovému žánru věnovali pozornost. Všímá si zpěvních příležitostí a pracovního prostředí, ve kterém se žatevní a dožínkové písně tvořily i uplatňovaly. Autor stručně charakterizuje žatevní práce, pracovní nářadí, organizaci sezónních žatevních pracovníků apod. Sleduje i hlavní směry, kam slovenští zemědělští dělníci odcházeli na žatevní práce; jsou to především jižní oblastí Slovenska, nížinná území Moravy, Čech, Rakouska, Maďarska a Jugoslávie.
      Stať o zvycích a obřadech upozorňuje na některé obyčeje, jež se spo[/]jovaly se žňovými pracemi a oslavou zakončení žatvy. O. Demo uvádí obyčeje při započetí společné práce, popisuje obřadní užití dožínkových věnců a posledních snopů apod. Vzpomíná i úlohu tzv. "krsného otca" a "krsnej matky" při sezónních žňových pracích, které si první účastníci volili jako své ochránce a rádce.
      Žatva byla zvláštní pracovní i pěveckou příležitostí, která se každoročně opakovala. Žatevní písně se zpívaly v přírodě, při práci i za odpočinku. O. Demo rozebírá obsahovou stránku těchto písní, charakterizuje jejich hudební strukturu a přednesové znaky.
      Dožínkové písně se pojily k ukončení žatevní práce a mají tedy charakter písní obřadních. Jejich tématika se váže většinou k příslušným dožínkovým obyčejům. Hudební stránka je obohacena dalšími znaky, které O. Demo charakterizuje jako znaky zpěvu v prostorách budov a při zábavě. Snad má tím především na mysli vliv taneční hudby, který však můžeme hledat i v žatevních písních.
      Stať o slovesné složce žatevních a dožínkových písní sleduje vztah textů k písním svatebním, tanečním, žertovním, pracovním apod. Obsahuje i přehled tématických a motivických okruhů, který vychází především z posloupnosti žatevních prací a obyčejů.

141

      Žatevní a dožínkové písně O. Demo charakterizuje jako krátké, jednostrofické útvary. Studuje vztah nápěvů a textů, melodické pohyby, tonální, formové a harmonické stavby písní a jejich interpretační stránku.
      Žatevní a dožínkové písně jsou rozšířeny po celém území Slovenska, což oba autoři dokládají staršími záznamy i vlastními zápisy. Nejpočetnější soubor písní pochází ze západního a severozápadního Slovenska - autoři proto pokládají Pováží a Trenčansko za centrální oblast těchto písní. k ní se přimyká na protilehlé straně moravsko-slovenského pomezí Valašsko s příbuznými žánrovými motivy. Menší centra se nacházejí v okolí Nitry, Levoče a pod Poľanou. Podstatně méně záznamů pochází z jižního a západního Slovenska. Tyto údaje jsou doplněny i mapkou lokalit písní obsažených ve sbírce.
      O. Demo se pokouší hledat i interetnické vztahy, které se projevují v žatevních a dožínkových písních. Nejvíce souvislostí nachází s písněmi východomoravskými, přičemž uvádí názory některých starších folkloristů k této otázce, jíž se v poslední době zabývala zvláště spoluautorka publikace O. Hrabalová. Většinou zjišťují pronikání slovenských písní na Moravu, v hojné míře rovněž do Maďarska, přičemž nepatrnými shledávají opačné vlivy. Vztahy mezi slovenskými, moravskými a maďarskými žatevními a dožín[/]kovými písněmi pomáhali formovat sezónní zemědělští dělníci, kteří odcházeli za prací do úrodnějších krajů uvedených zemí.
      Vlastní sbírka je rozdělena na dvě části. První obsahuje 78 žatevních písní, druhá 49 dožínkových písní s variantami. Sbírku doplňují komentáře O. Hrabalové, v nichž najdeme lokality, údaje o zpěvácích, data zápisu, charakteristiky písní a odkazy na varianty v hlavních písňových sbírkách. Komentáře doplňují rejstříky rytmických schémat a textových motivů, seznam lokalit a abecední seznam písní. Sbírku uzavírá přehled hlavních pramenů a literatury, německé resumé a slovník nářečních tvarů.
      Publikaci doprovází 42 černobílých a barevných fotografií, které zachycují krajinu, žatevní práce, žence a žnečky ve chvílích odpočinku, při zpěvu, odchody do žatev, některé žatevní obyčeje, např. průvod s věncem. Žel, publikace zároveň ukázala, že mnoho pracovních úkonů, obyčejů i zábavných momentů nemáme fotograficky nebo filmově dokumentovaných, proto jsou zařazeny technicky kvalitní snímky s okrajovou tématikou. Vítaným doplňkem je gramofonová deska s 15 nahrávkami žatevních a dožínkových písní. Josef Tomeš[/]


Božena Bartoňová, Ľudový odev z Maduníc v zbierkach Vlastivedného múzea v Hlohovci, vydalo Vlastivedné múzeum v Hlohovci, brož. publikace, 42 str. a příloha [obsah]

Na základě terénního výzkumu byla napsána malá publikace o kroji z obce Maduníce u Trnavy. První část dílka pojednává o kroji, který byl nalezen v terénu nebo jej popsali nejstarší informátoři. Autorka nejprve velmi podrobně popisuje ženský kroj - uvádí jednotlivé názvy krojových součástek, jejich materiál a vývojové změny. Ženský kroj rozděluje na základní a svrchní, všímá si též pokrývky hlavy a oděvních doplňků.
      Mužský oděv se neudržel tak dlouho jako ženský. Autorka si všímá jen základního oděvu, úpravy a pokrytí hlavy a oděvních doplňků opět v historickém vývoji. Sleduje i oděv dětský a popisuje rovněž oděv pracovní, sváteční a obřadní.
      Drobná publikace je doplněna katalogem, který tvoří její druhou část. Seznamuje čtenáře s krojovými součástkami ve sbírkách Vlastivědného múzea v Hlohovci, z nichž některé jsou v reprodukci uveřejněny v malé fotografické příloze za katalogem.
      Jestliže autorka pracovala i s literaturou, pak by měla bibliografické údaje uvádět celé (neměla by chybět ani křestní jména autorů knih, ze kterých čerpala) a v seznamu informátorů by mělo být bydliště a da

142

tum narození. Pak by byla tato drobná, ale užitečná publikace dokonalejší. Ludmila Batůšková

Marie Kovářová, Svatební a koutní koláče z Podblanicka.
      Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 10, 1969, str. 198-209 [obsah]

M. Kovářová podává ve svém příspěvku přehled o typech a variantách tohoto druhu obřadního pečiva, jak je zjistila na území sběrné oblasti Vlastivědného muzea Podblanicka na Jemništi, tj. v okrese Benešov a v některých přilehlých obcích sousedních okresů. Nejprve se zmiňuje o příležitostech, kdy se koláče pekly, o jejich kvalitě a rozměrech. Pak popisuje jednotlivé druhy koláčů a jejich [z]varianty od jednoduchých pletených věnců přes věnce zdobené rozmanitými ozdobami z těsta, z kupovaného cukroví či z papíru až po plné koláče zdobené i složitými figurálními tvary, jak ukazují jednotlivé fotografie doplňující text.
      Současně s výčtem a popisem všech variant koláčů a věnců uvádí autorka i lokality, v nichž se vyskytovaly, a také jejich různé po[/]jmenování. Závěrem píše o tom, kde a jakým způsobem se koláče pekly, komu byly určeny a kým předávány, jakou funkci plnily ve svatebním obřadu a při narození děcka a konečně udává dobu a příčiny zániku tohoto druhu pečiva.
      Fotografie věnců a koláčů byly pořízeny z modelů, které podle podrobných popisů a nákresů zhotovila. pro muzeum na Jemništi paní Krůtová. Tak byl již v hodině dvanácté zachycen jeden z nejsložitějších druhů obřadního pečiva, o němž je v odborné literatuře, zejména pro české kraje, jen málo zpráv. Jarmila Šťastná

Rudolf Hurt, Dějiny města Vracova, vydal Musejní spolek v Brně a MěstNV ve Vracově, Brno 1969, 257 str. a obr. příloha [obsah]

Publikace je vypracována na základě archivních materiálů, především pozemkových knih, půhonných knih zemského soudu, farních matrik, spisů politických úřadů a dalších fondů různých institucí. Je dokreslena poznatky autora získanými od dětství prožitého ve Vracově.
      První kapitola shrnuje materiál [/] o pravěké kultuře a v dalších osmnácti kapitolách si autor všímá historických, hospodářských, sociálních a politických poměrů v jednotlivých historických obdobích. Kniha vychází z archivního materiálu, na který nás autor odkazuje svými poznámkami za každou kapitolou, které mohou být dobrým pramenem ke studiu historikům, sociologům, etnografům ap. Pozoruhodné jsou ty kapitoly, v nichž se autor zmiňuje o německé kolonizaci ze 17. století ve Vracově. Přesto, že se německé obyvatelstvo rychle asimilovalo s vracovskými rodáky, německý vliv je zde zřejmý; je vidět v příjmeních (Loprais, Schulz) a v lidové kultuře vůbec. Jednotlivé kapitoly, které jsou historicky uzavřeny, nejsou obsahově rovnocenné, v mnoha případech po obsahové stránce se autor nedrží záměru. Časté prolínání různých faktů působí někdy neuspořádaně a tématicky neurovnaně.
      Poslední část, která je ke knize neorganicky připojena, tvoří kapitola Jaroslava Orla o vracovském kroji. Jde zde o popis kroje dosud nikde nepublikovaný a o nejstarší kresbu kroje, dočteme se o všech druzích mužského, ženského a dětského kroje. Autor se zabývá také výšivkou, výrobou krojů a těmi částmi kroje, které již zanikly. Autor také pracuje s archivním materiálem; uveřejňuje předměty z pozůstalosti vracovských občanek, z nichž zjišťuje znalost názvů některých krojových součástí.

143

      Kniha je doplněna přílohou přepisem z několika archivních zápisů, rejstříky, zkratkami a fotografiemi, Tuto přílohu tvoří mapy z 18. [/] století, fotografie ze současného života a činností obce. Ke konci přílohy jsou uveřejněny nejstarší kresby vracovského kroje W. Horna z 19. [/] století a fotografie krojů z 20. století až do současnosti, Ludmila Batůšková

POLEMICKÁ GLOSA

Jak se píše o národopisu [obsah]

      O národopisu píší i badatelé jiných vědních oborů a laici. Bylo tomu tak vždy a žádný obor se tomu nevyhne. Dnes je rozdíl jen v tom, že se křivka národopisného bádání podstatně zvedla, ve všech oborech došlo k úzké specializaci a tím i k podstatně vyšším nárokům na úroveň i populárněvědeckých prací, reportáží, drobných informací apod. Pouštět se do problematiky oboru, který pisatel neovládá, je stále riskantnější. Příkladem může být heslo "Etnografie" v právě vydávané Zemědělské encyklopedii, jehož autorem je historik František Kutnar, jinak v této encyklopedii koordinátor za společenské vědy - historii, Kutnar vychází z pojmu "lid" jako společenského a politického [/] činitele ("Pro poznání národní společností a lidu jako vlastního tvůrce dějin..."), zatímco národopis užívá tohoto pojmu jako terminu technicu, kde se nelze řídit sémantikou pojmu "lid" (a pochopitelně i pojmu "lidový"). Ze čtyř záznamů literatury jsou jen dva národopisné (Melicherčík a Příručka Stránské). Uváděná Zíbrtova Kulturní historie se zabývá národopisem na devíti řádcích na str. 19 a v poznámkách 7172, ale i na tehdejší dobu značně povrchně a neúplně a MáchovaHrzalova kniha Společnost, lid, jednotlivec, nemá s národopisem vůbec nic společného. Výsledkem značné neinformovanosti a neznalosti je zkreslující a diletantské heslo.
      Stejně nepochopitelné a neodpo[/]vědné jsou chyby a omyly v referátu ing. arch. Svatopluka Voděry na I. geodetickém symposiu o zaměřování památek, jenž byl otištěn i ve sborníku symposia (vyd. SÚPPOP jako účelovou publikaci, Praha 1968, ref. na str. 52-56). Referát byl již recenzován v Českém lidu (roč. 56, 1969, str. 313), není tedy nutno se jím opět zabývat. k dokreslení je možno uvést, že na symposium, pojednávajícím také o národopisných památkách, nebyl pozván žádný odborník z centrálních národopisných institucí a že encyklopedie, jež zařadila do svého programu i několik národopisných hesel, se dověděla o existenci národopisných institucí až při tisku prvého dílu. v obou případech jde tedy o přístup k pro

144

blematice, který nelze na[vz]zvat odpovědný a profesionální.
      Podstatně odlišné jsou další dva příspěvky. Mnoho populárně-vědeckých a osvětových časopisů, zejména zaměřených na mládež, prezentuje občas národopisné informace. Je mezi nimi i Věda a technika mládeži, časopis, o němž možno bez nadsázky říci, že má (alespoň pokud se týká technických a přírodních věd) světovou úroveň. Je pochopitelné, že žádný časopis nemůže mít mezi členy své redakční rady a spolupracovníky zástupce všech vědních oborů a že při absenci centrální kartotéky vědeckých pracovníků v ČSSR (kterou připravuje Český svaz vědeckých pracovníků, pokud k tomu dostane požehnání a podporu nadřízených orgánů) ani nemá možnost si opatřit požadované informace. Případné omyly v prezentaci různých informací speciálních věd jsou tedy omluvitelné. v č. 22 roč. 1969 na str. 766-767 uveřejnil Jiří Táborský pod názvem "Poklad na jezeře" informace o bukureštském Muzeu vesnice. Informace celkem věcné, místy poněkud nadnesené a v detailech, týkajících se muzeí v přírodě obecně ne zcela přesné. Lze zejména důvodně pochybovat o "věrném zobrazení sociálních podmínek života rumunského venkovana". v závěru si autor neodpustil neinformovanou větu, že bychom u nás měli přejít do slov k činům, jež nepochybně pohne žlučí památ[/]kářům a muzejníkům, kteří obětavě budují a připravují naše muzea v přírodě. Od č. 2 roč. 1970 prezentuje VTM seriál o vývoji náboženství, tedy počin velmi záslužný. Seriál začíná pro odborníka poněkud podivně - šamanismem, z péra Jiřího Šímy. Podivně potud, než zjistíme, že autor zapletl pod pojem šamanismus, o němž tvrdí, že "je typickým výrazem náboženských představ určitého historického období pro celé lidstvo", všechny náboženské systémy od manaismu, přes preaminismus, animismus a jeho historické a místní varianty, manismus, totemismus atd. až k vlastnímu šamanismu. Literatura obsahuje 3 práce, 2 o šamanismu (existují sice práce lepší a modernější) a jednu práci všeobecnou, o jejíchž hodnotách je lépe nediskutovat. Jako humoristický fejeton ve stylu Jaroslava Haška by byl článek docela příjemné oddychové čtení, jako populárně-vědecká informace je však snůškou nesmyslů a neinformovaností (s výjimkou vlastního šamanismu, o němž autor píše dost zasvěceně). Podle slov redakce připravují seriál "naši přední odborníci".
      Poslední příspěvek by měl spíše znít "Jak se nepíše o národopise". Týká se bibliografie dějin věd a techniky, kterou publikují Zprávy Čs. společností pro dějiny věd a techniky (č. 8 a č. 13, zprav. A. Lebedová) a Rozpravy NTM v samostatných pu[/]blikacích. Přestože se národopis zcela evidentně zabývá některými formami techniky, jak lze zjistit nahlédnutím do kterékoliv příručky etnologie či kulturní antropologie, a pochopitelně že i dějinami vlastního oboru a přestože každým rokem přinášejí národopisné časopisy několik studií na toto téma (jak se opět lze přesvědčit nahlédnutím do bibliografie, vycházející v Českém lidu), uvedené bibliografie tuto produkci nezaznamenávají. Jsou v nich však uvedeny práce, které s dějinami věd a techniky nemají vůbec nic společného (výslovně upozorňuji, že jde jinak o práce ve svém oboru velmi dobré!) a jsou tu zřejmě uvedeny jen proto, že vyšly v některém technickém časopise. Neinformovanost, povrchnost, záměr, nevyjasněnost problematiky?
      Příklady o tom, jak se píše či nepíše o národopise a jak by se mělo či nemělo psát, by bylo možno ještě rozhojnit. Jak již řečeno, není to specifikum jen národopisu. Podobné problémy s neinformovaností, fušováním do oboru, s jednostrannou, naivní či zcela nesmyslnou popularizací mají všechny vědní obory. Bohužel sebelepší organizace oborových středisek a komunikace informací tento stav nezlepší tam, kde není snaha po informovanosti, nedostatek pružnosti, kde a jak se informovat, a někdy i nedostatek dobré vůle. Vladimír Scheufler

145

MUZEA A VÝSTAVY

Muzeum v přírodě v jugoslávském Sisku [obsah]

Otázka záchrany a budoucí ochrany lidových staveb není dnes jen palčivým problémem naším, ale celoevropským. v současné době převládá v odborných kruzích správný názor, že výlučná orientace na tradiční ochranu památek lidového stavitelství in situ je neudržitelná, a proto se pozornost etnografů a památkářů stále více obrací k muzeím v přírodě, která sice nemohou památce v plné míře nahradit původní prostředí a funkci, ale jsou vcelku spolehlivým garantem její budoucnosti. Tradice skansenů sahá do devadesátých let minulého století (Stockholm 1891), ale k jejich početnějšímu zakládání došlo až po roce 1900 hlavně ve skandinávských zemích, dále v Německu, v Holandsku, v Rumunsku a u nás (Rožnov p. R. 1927). Exploze ve výstavbě nových muzeí v přírodě nastala však po druhé světové válce, kdy s výjimkou některých států mediteránní oblasti (Albánie, Francie, Portugalsko, Řecko, Španělsko) vznikaly téměř ve všech evropských zemích. Zatímco v první etapě této výstavby se stavěly skanseny prezentované obytnými, hospodářskými, provozními a kultovními lidovými stavbami, [/] vybranými z určitého regionu nebo z celého státního území, od konce p[o]adesátých let můžeme mluvit i o druhé, experimentální etapě výstavby těchto muzeí, v níž vedle už klasických (a vesměs regionálních) muzeí v přírodě se budují i muzea specializovaná (např. v Sibini skansen technických lidových staveb Rumunska, v Goleşti přírodní muzeum rumunského vinařství a ovocnářství, v bulharském Etâru u Gabrova muzeum lidové výroby a řemeslnických dílen, v Rožnově p. R. skansen se zaměřením k salašnictví a horskému zemědělství aj.), nebo archeologicko-etnografická, pokoušející se o zachycení vývoje lidového domu nebo alespoň některých jeho prvků od nejstarších archeologických dokladů (SSSR). Budování muzeí v přírodě je ovšem nákladné a navíc - přes vysokou návštěvnost - provoz a údržba těchto zařízení zdaleka nejsou finančně zanedbatelné. Ekonomické problémy nás však nesmějí odvést od hlavního úkolu - záchrany památek lidového stavitelství, za jehož splnění neseme plnou zodpovědnost před budoucími generacemi, v této situaci odborníci ve spolupráci s jinými zainteresovanými organizacemi hledají pro některá muzea v přírodě novou, ekonomic[/]ky efektivní náplň, která se částečně nebo zcela vymyká jejich tradičnímu muzejnímu poslání, avšak zajištuje jejich hospodářskou soběstačnost. v oblasti využívání památek především slohové architektury to není dnes nic neobvyklého, avšak u lidových staveb přenesených do skansenu je nutno postupovat zvlášť citlivě. Nejvýznačnější muzea v přírodě mají poslání vědeckomuzejní instituce, avšak vedle těchto muzeí se stále častěji uplatňují muzea v přírodě, která svým zaměřením jsou jakýmsi kompromisem mezi skansenem vědecko-muzejního typu a skansenem turistickým. Taková muzea v přírodě na jedné straně vcelku neztrácejí svůj vědeckomuzejní charakter, na druhé straně slouží zároveň svým často pozoruhodným přírodním prostředím a svými objekty kulturním účelům, folkloristickým festivalům i rekreaci. Domnívám se, že plánované regionální muzeum v přírodě ve Strážnici, kde o jeho účelnosti a všestranném využití nemůže být žádných pochyb, by mělo být právě tohoto typu, ovšem v souladu s místními specifickými podmínkami.
      Třetí typ muzea v přírodě, který už téměř zcela ztrácí muzejní charakter, je skansen sloužící výlučně turistickému účelu. Výstavbu tako

146

vého turistického skansenu uskutečnili jako jedni z prvních Jugoslávci, kteří s budováním muzeí v přírodě započali vlastně teprve před několika lety (viz J. Vařeka, Loški muzej - nejstarší jugoslávské národopisné muzeum v přírodě, Vlastivědný zpravodaj Polabí, 1969, č. 3-4, 45-48).
      Jugoslávský turistický skansen v Sisku (Etnopark Sisak - Chorvatsko) stojí za městem na ploše 10 ha vedle známé turecké pevností ze 16. století (od roku 1960 změněné v muzeum) u soutoku Kupy se Sávou. Do tohoto "etnoparku", založeného počátkem šedesátých let, byly zatím přeneseny čtyři reprezentativní patrové roubené domy z údolí Sávy zv. čardak, z nichž tři jsou již v provozu a slouží jako ubytovny hromadným turistickým výpravám. Domy pocházejí z 18. a 19. století, čardak z údolí Kupy byl dokonce postaven koncem 17. věku. Další ochrana těchto význačných p[o]amátek byla na vesnici ve změněných sociálně-ekonomických podmínkách značně problematická, protože lidé po rozpadu zádruhy snižují v domech počet [/] místností odstraňováním patra anebo usilují o novou výstavbu. Záviděníhodná je skutečnost, že tesaři a venkovští řemeslníci, kteří tyto domy ve vesnicích rozebírali a v Sisku pak znovu budovali, prováděli to bez podrobnější technické dokumentace, protože výstavbu tradičních dřevěných domů ještě dokonale znají z praxe. Domy stojí v typické řadové zástavbě a každý návštěvník si může prohlédnout domové exteriéry, přesně korespondující s jejich původním vzhledem; areál celého skansenu je zatím neohrazený a volně přístupný. Interiéry těchto domů jsou určeny jen hostům, kteří tam bydlí vesměs v jednolůžkových a ve dvoulůžkových pokojích, zařízených vkusně a s citem k tradičnímu prostředí jednoduchým moderním nábytkem. v každé obytné místnosti je instalováno umývadlo s přívodem teplé a studené vody a elektrické osvětlení. Hosté se cítí v těchto pokojích velmi dobře, asi jako ve sroubené chatě. Od původního záměru zařídit pokoje novým, ale stylovým vesnickým nábytkem bylo z ekonomických důvodů upuštěno. Tradiční [/] interiéry tohoto kraje může si návštěvník prohlédnout v národopisném oddělení místního muzea, instalovaného v pevnosti.
      Provoz celého tohoto turistického zařízení, které doplňuje restaurace v areálu pevnosti, je ve správě pouze turistického družstva v Sisku a etnografové s ostatními specialisty pracují jen na koncepci a výstavbě etnoparku. v plánu je ještě převezení dalších čtyř čardaků, z hospodářských objektů, dotvářejících rámec tohoto turistického skansenu, stojí nedaleko obydlí vahadlová studna, dále je tam složený (zatím však nepostavený) říční mlýn a počítá se se získáním "štagalu" (roubená stáj se seníkem nahoře). Je škoda, že v blízkosti tohoto areálu se staví silnice.
      Příliš krátké trvání tohoto experimentu nám zatím brání v jeho hodnocení. v každém případě jde o pokus zajímavý, jehož kulturní i ekonomický efekt bychom měli sledovat a konečně i v našich podmínkách intenzívněji rozvíjet také tuto formu ochrany lidových staveb. Josef Vařeka

147

Čardak z okolí Sisku. Foto J. Vařeka, 1969.

Výstava "Jihočeská lidová plastika" ve Francii [obsah]

Po úspěšném putování po jihočeských muzeích, v Jindřichově Hradci, Českých Budějovicích, Soběslavi, Písku a konečně v Národopisném muzeu v Praze se dostala výstava "Jihočeská lidová plastika" až do Francie. Mezi Domem kultury v Colombes-předměstí Paříže a jižními Čechami panují již několik let čilé kulturní styky a tak při své prázdninové cestě uviděli naši výstavu v Českých Budějovicích ředitel Domu kultury v Colombes a funkcionář organizace francouzsko-československého přátelství v Paříži. Požádali nás o možnost její instalace v Domě kultury v Colombes. Ve zdejší výstavní síni, která je vlastně vestibulem divadla; bylo uskutečněno již několik výstav jihočeských výtvarníků. Je to moderní budova z roku 1965, zvláštní, poněkud exotičtější architektury a výstavní prostor je neobvykle členěn dvojím schodištěm a balkónem. Kupodivu je to však na prospěch tomuto prostoru, zvláště pro instalaci ne příliš monumentálních prací. Kolem celého prostoru se táhne rampa, pod kterou je kolejnička. Na ní se snadným způsobem zavěšují táhla. Na táhlu je jezdec s háčkem na zavěšování exponátů, pohybující se s[h]máčknutím perka. Tímto důmyslným zařízením je instalace bleskurychle technicky proveditelná.[/]
      Nevýhodou pro plastiky bylo, že i ty, které by měly být postaveny na soklíku, visely. Podstavců však bylo málo a ani by se jich o mnoho více do tohoto prostoru nevešlo. Vypomohli jsme si prknem podloženým podstavci z narovnaných cihel. Výhodou však bylo dokonalé osvětlení. Na stropě je dřevěná konstrukce odpovídající rampě kolem, na které je namontováno spousta malých bodových reflektorků. Téměř každá plastika měla tedy své osvětlení. Znovu se potvrdilo, že dobré osvětlení je více než polovina úspěchu. Plastiky zde vypadaly skvěle.
      Bylo zde instalováno 77 lidových plastik, dřevořezeb a plastik z keramiky-výběr z původních 210 kusů, které byly instalovány v Jihočeském muzeu. Plastiky se zde těšily velikému zájmu a obdivu zejména proto, že podobné výtvarné umění na území západních států mimo sousední Bavorsko není. Podle sdělení při předávání výstavy se mnoho uměnímilovných Francouzů do našich sošek přímo zamilovalo.
      Při vernisáži měl odborný výklad redaktor čs. rozhlasu Lubomír Soukup a komorní skupina Jihočeského souboru písní a tanců při PKO v Č. Budějovicích zazpívala staré jihočeské balady, které výborně harmonovaly s tematikou výstavy. v průběhu prvních dnů instalace byla uspořádána ještě jedna beseda o jihočeském lidovém umění.
      S výstavou byl pozván do Colom[/]bes také zmíněný folkloristický soubor, který zde udělal 3 celovečerní vystoupení se zařazením jihočeských vánočních koled a zimních zvyků do normálního programu. Vystoupení souboru a vlastně i výstava se tak staly vánočními akcemi Domu kultury. Vystoupení souboru bylo přijato neobyčejně srdečně a všechna tři představení byla vyprodána.
      Výstava i vystoupení souboru přispělo velikým podílem k propagaci naší národní kultury a k utužení československo-francouzských styků. Zora Soukupová

Výstavka lidové umělecké tvořivosti v Ratíškovicích [obsah]

Vlastivědný kroužek při Sdruženém závodním klubu v Ratíškovicích je znám pořádáním národopisných výstavek. Také v tomto roce uskutečnil ve dnech 22 - 29. března "Velikonoční výstavku LUT". Svým pojetím se trochu odlišila od poslední, která byla věnována výhradně tradičnímu a historickému materiálu z oblasti národopisu, archeologie a historie obce. Již sám název naznačuje větší spojitost se současným životem. Veřejnosti byly před

149

staveny práce děti z výtvarné výchovy, které nějak navazují na tradici - ruční dovedností na různých modelech, zdobení vajíček, kresbách apod. Dále tu byly obrazové malby místních lidových autorů, z nichž si větší pozornosti zasluhovaly práce Aloise Holečka, zachycující starou lidovou architekturu Ratíškovic a pak řada dalších, jež bychom zařadili do tzv. naivního umění. Pozornost upoutaly dřevořezby Piety z let 1870 a Krucifixu z let 1857 od místního autora - Bureše a Madona s Je[/]zulem z let 1869 od Jos. Štice. Vystavené kraslice od místních maléreček J. Hrbáčkové, L. Holečkové, M. Kordulové a K. Gasnárkové byly ukázkou škrabané techniky s použitím ornamentální výzdoby. Lidová výšivka byla prezentována ukázkou vývoje výšivky od starších vzorů a technik až k dnešnímu použití, a to především na fěrtůškách (až po vyšívání strojem). Dále byla výšivka zastoupena ukázkami klasických prací ženských obojků, rukávců a mužských košil. v menší míře pak bylo [/] možné zhlédnout různé varianty aplikace tradiční výšivky na polštářích, ubrusech anebo také použití kombinace místních vzorů a vzorů jiných oblastí Slovácka.
      I když lze přistupovat k vystavenému materiálu z různých kritických hledisek, v každém případě je třeba s povděkem přijímat snahu ukázat veřejnosti a zvláště mladší generaci na bohatou tradici svého kraje a obce. Josef Pešek

150

FILM A GRAMOFONOVÉ DESKY

Najnovšie národopisné filmy M. Slivku (Tvorba z roku 1968) [obsah]

      Filmová tvorba Martina Slivku sa od začiatku uberá v dvoch líniach: v národopisnej a druhú tvoria snímky o výtvarnom umení.
      M. Slivka vedome nadväzuje na tvorbu Karola Plicku, ktorý objavil medzi slovenskými vrchmi nepoznaný svet plný rýdzej expresívnosti a ľudového umenia. Neuspokojuje sa s vonkajšími javmi ľudovej kultúry. Predmetom jeho záujmu je živý človek, nielen jeho prakticistický, ale i duchovný a citový svet. Dve línie jeho tvorby: výtvarná a etnografická, sa spájajú, aby súzneli v jednote. Popri hodnotách národopisných výtvarný talent autora dává týmto snímkam osobitné kúzlo a vysoké estetické hodnoty. Stretávajú sa tu hranice medzi filmom-umením a filmom-vedou.
      V poslednej dobe nakrútil sériu televíznych filmov, ktoré zachytávajú posledné zvyšky ľudového divadelného prejavu a tradičných zvykov.
      Prvky pudovej hravosti a elementárnej divadelnosti hľadá režisér u goralských detí vo filme Človek a hra (1968). Vychádza z tematiky detských hier, ktoré predstavujú ne[/]smierne zložitý komplex fenoménov fyzlologických, psychologických, sociologických a iných. z tohoto zložitého komplexu vytvára filmový tvar. obrazove nachádza pohybovú a dramatickú závislosť medzi prostredím a hrou. Film je rozvinutý do troch celkov, je v náznaku rámcovaný pôdorysom dňa. v prvej časti sú to hry, akoby nápodoby vecí živých - hlavne prírody, zvierat a zvieracích pohybov. Hry hovoria iba rečou pohybu a obrazu, nepopisujú sa slovom, neilustrujú sa zvukom. Ukazuje nám ich detská kresba, z ktorej možno dešifrovať významový zmysel hry, ktorá ho týmto povyšuje z pohybovej sféry do roviny metafóry.
      Druhú časť tvoria detské hry napodobujúce pracovný proces. Významové momenty, ktoré hra štylizuje, ukazuje film formou krátkych dynamických strihov reálneho deja.
      Posledným celkom je detská hra ako pohyb. v tejto sekvencii sú hry, kde je dominantným moment pohybu, súťaživosti, sily, obratnosti, odvahy apod. Hry sú majestátne, naturálne; také, aký je kraj, v ktorom sa zrodili a odohrávajú. Celý film sa končí večerom svätojánskych ohňov, tzv. sobotiek, dosiaľ dochovaného survivalu slávností letného slno

Pracovní záběr z natáčení filmu "Metaniorfóza vlákna".
Na snímku režisér M. Slivka a kameraman
J. Grosman. Foto M. Milo.

151

vratu. Je spojením hry a obradu. Hudobná zložka filmu, ktorej autorom je Svetozár Stračina, má tvar .ľudovej suity vychádzajúcej z miestnych motívov, v intenciách autochtónnej skladby, využívajúca naturálne zvuky, spevy, riekanky atď.
      Ďalším Slivkovým dielom je Hra o svätej Dorote (1968). Autor čerpá námet z Hriňovej, kde sa dodnes táto hra zachovala. Hru prevádzajú ľudoví herci z tejto dediny. Prvá dialógová časť filmového celku sa opiera o naivnú ľudovú hru so všetkými osobitosťami ochotníckeho ľudového prednesu, rekvizít i scénického výrazu. v druhej časti sa celý priebeh zopakuje v spievanej podobe, akejsi naivnej ľudovej spevohre. Hra sa premení v kruhovú chôdzu alebo ustrnie v pózu. Táto póza je prerušovaná ľudovými obrázkami na skle, s motívmi legendy o svätej Dorote, ktoré pripomínajú jarmaročné ilustrácie baladických príbehov.
      Stredometrážnym dokumentom o ľudových zvykoch a zábavách pred veľkonočným pôstom sú Fašiangy (1968). Vo fašiangových hrách dominuje moment obchôdzky so sprievodom maškár, ktorých výrazovým prostriedkom je improvizovaná hra v intenciách ľudovej komiky. Hry vychádzajú zo zázemia psychológie človeka z rudu a opierajú sa o dôvernú znalosť osôb, vzťahov, životných situácií a z toho motivujú svoju komiku. Kompozícia filmu je zložená z ôsmich celkov. Prológom je [/] túžba ľudí po hre a hravosti, ako praľudského pudu, je premenou jednajúcich na divadelné osoby.
      V hrách nastojčivo vystupujú motivy erotické; zábavy sa môžu zúčastniť iba dospelé osoby. Okrem zábavy tu ide o magické zobúdzanie plodonosnej sily nielen zeme, ale i človeka ako súčasti tejto prírody. Tých, čo vstúpili na prah dospelosti, prijímajú do stavu mládeneckého a dievockého. Polaznícke obchôdzky a vinše, zdivadelnené tance a hry privolávajú a odklínajú prírodné sily. Rezonuje tu odveké napätie človeka medzi existenciou a zábavou, medzi životom a mýtom. Obchôdzky mládencov po domoch dievčat dávajú priechod motívu života. Motív existencie a plodonosnosti zaznieva v obchôdzkach zoomorfných figúr. Motív mladostí, života po naplnení svojho pulzu krvi vrcholí nespútanou, bezstarostnou a bujarou zábavou. Nastupuje pôst, odriekanie, uvedomovanie si osudovosti života. Ale na fašiangovej zábave vo forme žartu, paródie, hry (pochovávanie basy, stínanie kohúta atď.). I keď veselie ako prejav životnosti musí prichádzajúcim pôstom skončiť, utopením Morany končí vláda zimy a odklína sa plodonosná sila zeme - ako život, ktorý pokračuje ďalej. Na úvode každého kompozičného celku je krátke intermezzo čiernobielych fotografií, ktoré napovedajú obsah a zmysel hry. Majú napomáhať hľadať dôvod k tejto navonok neviazanej hre a [/] upozorňovať na jej etický a filozo­ fický zmysel. Posúvajú túto hru od romanticko-folkloristického záznamu do polohy obecnejšej.
      Akousi oslavnou apoteózou ľudského dômyslu, schopnosti, vynaliezavosti je filmový poetizujúci útvar. Metamorfóza vlákna (1968). Nie je iba vecným národopisným dokumentom, nejde tu o veristické zachytenie pracovných úkonov, strojov, dielní. I keď sa pridržiava logiky činnosti spracovania vlákna, objavuje jeho krásu a premenu štruktúry. Je to filmová štylizácia, kde dominantným je moment filmový: Činnosť vo svojich významoch dramatických a pohyb vo význame kinematografickom - ako vo svojej bezprostrednej pôsobnosti, tak aj v skladebnej funkcii a náväznosti pohybových línií. Celú dynamiku tohto pracovného pohybu adekvátne umocňuje hudba Ilju Zeljenku:
      Na filmového diváka silne zapôsobí film Odchádza človek (1968), ktorý môžeme považovať za jeho najdokonalejšie dielo. Nejde tu o_ dokumentárne zachytenie pohrebného rítu. Vytvára malý obraz zo života človeka, ktorého každá životná udalosť je sviatkom, obradom a spĺňa jeho neutrálne etické a estetické potreby. Tu neodchádza človek ako človek, ako jedinec, ale Človek ako pojem. Od.chádza ako súčasť živého organizmu jednotne cítiaceho kolektívu, v ktorom skúsenosti, pocity, etické a estetické potreby vytvorili

152

svoj osobitný svet. Film sa nesnaží tváriť, že ide o jeden obrad. Ide tu o tie časti pohrebného rítu, ktoré svojou autenticitou oslavujú myšlienku filmu. Dielo ukazuje úprimnú obradnosť, slávnosť v tradícii ustálenej štruktúry naturálneho prejavu, ako oslavu Človeka a výraz jeho hodnoty v prostredí, kde kolektív nie je spoločenskou fikciou, ale živým organizmom, kde človeka nezachvá[/]tili módne komplex[y], ale žije tu svojím životom veľkolepých etických a estetických hodnôt, zodpovedajúcich veľkosti diela. ktoré je jeho pokračovateľom. Film pôsobivo dotvára hudba Ilju Zeljenku.
      Film získal cenu poroty na festivale krátkometrážnych filmov v Karlových Varoch roku 1969 v kategórii populárnovedeckého filmu, cenu Igrica udelenú Fitesom v Bratislave [/] roku 1969, za hudbu Ilja Zeljenka Cenu Zväzu skladateľov na festivale o najlepšiu filmovú hudbu v Bratislave roku 1969.
      Spomínané filmy Hra o svätej Dorote, Metamorfóza vlákna, Odosobnení a Odchádza človek boli odmenené zvláštnou cenou poroty Ex equo na festivale Arsfilmu v Kroměříži roku 1969. Darina Krausová

153

Odchádza človek.
Obraz ze života člověka, jehož každá životní událost je svátkem, obřadem a naplňuje jeho etické a estetické potřeby.
Režie: M. Slivka. Kamera: J. Grosman, M. Milo.
Film byl natočen v roce 1968.

Fašiangy.
Středometrážní dokument o lidových zvycích a zábavách před velikonočním půstem.
Film byl natočen v roce 1968.

Hra o svätej Dorote.
Hra, jejíž námět čerpá autor z Hriňovej, byla natočena v roce 1968.
Režie: M. Slivka. Kamera: J. Grosman.

Film a národopis v praxi [obsah]

Uplatnenie filmu vo vedeckej praxi je dnes nesmierne široké. Filmová kamera v rukách vedca siaha nielen za hranice nedosažiteľného zmyslového poznania, ale kdesi až za svet fantázie. Ľubovolne spomalená freqencia vie ukázať súvislosť a pohybovú zákonitosť akokoľvek pomalých, nepostrehnuteľných dejov. Kamery s ultravysokou freqenciou vedia zase rozložiť sekundu na stovky miliónov obrázkov. Kamera je samozrejmou súčasťou letu do vesmíru, v endoskopii a bronchoskopii sa ponára do útrob človeka, aby ukázala funkciu či patológiu orgánov. Vyzbrojená mikroskopom alebo teleskopom približuje neviditeľné. v gama a beta lúčoch preniká a odhaľuje zákonitosti štruktúry vo vnútri nepreniknuteľných materiálov. Infračervené, ultrafialové, polarizované, luminescenčné svetlo vedia evidovať špeciálne materiály a zachyťiť tak proces neznámych dejov. Ďaľšie a ďaľšie snímacie techniky, filmové suroviny slúžia dnes iba potrebám vedy. Špičkové výdobytky filmovej techniky neslúžia dnes filmu-umeniu, ale filmu-vede.1)
      Národopisná veda z tohto nesmierne zložitého a technicky náročného komplexu bude využívať len malý podiel, funkčný jej vedeckým metódam a predmetu jej vedeckého záujmu. I keď realizácia vedeckých filmov s národopisnou tematikou [/] narába so zariadením a technikou, ktorú možno nazvať elementárnou, predsa súčasný stav národopisného filmu na vedeckých pracoviskách až na vzácne výnimky - je takmer v nulovom štádiu. Príčinou nie je technická základňa - nutný predpoklad filmovej realizácie. Každé vedecké pracovisko vlastní technické minimum i materiálne vybavenie, ktoré dovoľuje realizáciu vedeckých národopisných filmov. Dokonca nielen vedecké pracoviská, ale i osve­ tové besedy, záujmové krúžky mládeže a už nielen v mestách, ale i na dedinách vlastnia filmové kamery tej technickej úrovne, že postačujú pre bežnú národopisnú filmovú dokumentáciu. Neutešený stav vedeckého národopisného filmu v Československu netkvie v objektívnych príčinách - skôr v subjektívnych.
      Je to predovšetkým zbožná úcta väčšiny vedeckých pracovníkov pred filmovou kamerou, ktorá sa v podstate ničím nelíši od fotografického aparátu, tak bežne nimi užívaného. Iste rozhodujúcim momentom je tu nedostatok znalosti z praxe ostatných, hlavne realizačných a skladobných zložiek filmu, zavinený nedostatkom predchádzajúcej erudície v tomto odvetví. O to menej radostná je skutočnosť, že zrejme z úcty k tradíciam - tento symptóm kontinuálne pokračuje. Takto programovo sa uzatvára i pre budúcnosť národopisu jeden metodo[/]logicky význačný moderný výskumný a dokumentačný prostriedok. Je iluzórne a v koncepcii pomýlené predpokladať, že potreby vedeckého filmu splnia pomocné vedecké sily vo fotolaboratóriach. Môžu iste význačným dielom prispieť k realizácii vedeckých zámerov, ale vedeckým filmom, jeho koncepciou, spôsobom realizácie musí vládnuť vedec sám. Iba takto sú zaručené jeho vedecké hodnoty. A o tie predovšetkým ide. Vedecký film musí byť teda súčasťou výskumnej a dokumentačnej činnosti vedeckých pracovníkov samých.
      Vylučovaním filmu z vedeckej praxe pravdepodobne zostanú neznáme nielen domáce, ale i zahraničné fondy vedeckých filmov. A tie sú dnes tak rozsiahle a neustále sa rozširujú, že sa postupne stávajú - hlavne vo sfére materiálovej - takmer rovnocenným pendantom informácií vedeckej literatúry.
      Funkcia a význam filmu v modernej vede a v jej medzinárodných reláciách vynútil si samostatnú organizáciu. Je to Medzinárodná asociácia vedeckého filmu Association internationale du cinéma scientifique (AICS), ktorá je súčasťou programu organizácie UNESCO. Táto Asociácia každoročne koncom septembra poriada v jednom z členských štátov kongres, spojený s prehliadkou najnovších filmov a sympóziami na dané témy v jednotlivých sekciách. Medzinárodnej výmene

157

vedeckých filmov - obdobnej ako literatúry - slúžia filmotéky národných organizácií AICS a hlavne Ústredná filmotéka vedeckého filmu v Bruseli.2)
      Špecifické problémy národopisného filmu i jeho rozsah a význam okrem účasti v AICS - našli pôdu v Medzinárodnom komitéte pre etnografický a sociologický film Comite Internationale du Film Etnografique et Sociologique (CIFES), ktorého generálny sekretariát sídli v Paríži v Musée de l'homme. CIFES taktiež poriada v členských štátoch kongresy so sympóziami a prehliadkami filmov; a každoročne vo Florencii festival národopisných a so[i]c[i]ologických filmov nazvaný Festival dei popoli. CIFES vydáva ďalej odbornú literatúru a hlavne katalógy etnografických filmov. Ako prvý vyšiel katalóg francúzskych filmov z etnografie. Druhý diel obsahuje vybrané filmy iných národov. v súčasnosti sa pripravujú tematické katalógy Čiernej Afriky, Polynézie, arabských zemí a iné. Katalógy okrem bežných filmografických anotácií obsahujú dôkladnú vedeckú analýzu obsahovej zložky filmu. Sú tak vynikajúcim informatívnym pomocníkom vedeckej práce. Okrem organizácie CIFES vydávajú svoje katalógy i jednotlivé národné komitéty pre etnografický film alebo inštitúcie zapodievajúce sa jeho tvorbou, či archivovaním (Institut für den wissenschaftlichen Film, Abt. [/] Volkskunde v Göttingen v NSR, The National Science Film Library of Canada, Národný komitét USA pri Antropologickom múzeu v New Yorku, Komitéty balkánskych zemí a iné).
      Československo je riadnym členom obidvoch týchto organizácií AICS i CIFES. Ústredným organizačným centrom vedeckého filmového snaženia je Československá spoločnosť pre vedeckú kinematografiu pri ČSAV.3) Po niekoľkých organizačných metamorfózach kontinuálne pokračuje v činnosti spoločnosti rovnakého mena, ktorá bola založená r. 1924. Pri jej zrode stál veľký priekopník vedeckého filmu biológ a etnograf prof. Vladimír Úlehla. Spoločnosť sústreďuje všetko filmové snaženie na poli vedy, metodicky a organizačne napomáha jeho rozvoju.4)
      Z príležitosti VI. Medzinárodného kongresu CIFES v Prahe r. 1956 bol založený Československý komitét pre národopisný film s účasťou vedeckých a filmových pracovníkov. Náplňou tohto komitétu bolo napomáhať filmovému snaženiu na poli národopisu, predovšetkým na vedeckých pracoviskách, vydať katalóg, či tematické katalógy národopisných filmov, starať sa o medzinárodnú výmenu vedeckých filmov, atď. Žiaľ, mnoho z týchto prepotrebných podujatí zostalo len ako pium deside­ rium. Jednak pre malú aktivitu členstva i výboru a hlavne preto, [/] že Komitét nemal nijaké hmotné zabezpečenie pre svoju činnosť. I preto po viacerých jednaniach Komitét sa minulého roku pridružil ako samostatná sekcia pre národopisný film k Československej spoločnosti pre vedeckú kinematografiu.5)
      Novoutvorený výbor Sekcie6) v snahe zaktivizovať činnosť položil si za prvoradý úkol reorganizáciu členskej základne. Vychádzajúc zo štatútu ČSSVK prakticky aplikuje záujmovú sféru okruhu členstva z troch oblastí aktívnej činnosti.
      a) tvorba národopisných filmov na vedeckých a vlastivedných pracoviskách,
      b) tvorba filmov; majúcich význam pre národopisnú vedu v štúdiach Českého a Slovenského filmu a televízie.
      c) práca s národopisným filmom a jeho využívanie pri vedeckej, pedagogickej, osvetovej činností, pri budovaní filmoték a podobne. Rovnako i odborná spolupráca pri realizácii národopisných filmov na vedeckých pracoviskách i vo filme a televízii.
      Národopisci, filmári, televízni, vlastivední, osvetoví pracovníci a všetci, ktorí nie sú iba zberateľmi členských legitimácii, ale aktívne pracujú v ktorejkoľvek z týchto oblastí, sú vítaní v radoch členstva.
      Hlavnou náplňou sekcie bude pomoc pri tvorbe národopisných filmov predovšetkým na vedeckých

158

pracoviskách. v rámci dostupných možností pomoc materiálna, technická, metodická a neobmedzená pomoc morálna. Keďže prevážna časť tvorby národopisných filmov vzniká dnes v štúdiach televízie a krátkeho filmu, bude treba i naďalej podnecovať a odbornou spoluprácou napomáhať tejto tvorbe, majúcej význam pre národopisnú vedu a jej dokumentáciu.
      Vychádzajúc z reálnych danosti príčin nedostatočného rozvoja národopisného filmu na vedeckých pracoviskách bude potrebné, aby katedry národopisu zaviedli do svojho učebného plánu školenie pre tvorbu národopisných filmov k vedeckému výskumu a dokumentácii. Pre ostatných záujemcov, ktorí toto školenie nenadobudnú na katedrách, zamýšľa sekcia urobit krátkodobé internátne školenie, ktoré by sprostredkovalo aspoň techminimum k tejto činnosti.
      Práca s národopisným filmom ako hotovým dielom otvára široké možnosti i potreby. Keďže vybudovanie centrálnej filmotéky národopisných filmov je zatiaľ nereálne, terajšia snaha by mala smerovať predovšetkým k budovaniu filmoték - podobne ako knižníc - na jednotlivých pracoviskách v intenciách ich záujmovej sféry. Fondy Českého a Slovenského filmu, televízie i zahraničné zdroje predstavujú nesmierne bohatý materiál k porovnávacej, dokumentačnej, výskumnej, pedagogic[/]kej, výstavníckej, osvetovej a inej činnosti.
      Conditio sine qua non týchto podujatí sú filmografie. Žiaľ i táto sféra na škodu veci je tabula rasa. Autor týchto riadkov má pred dokončením katalóg slovenských národopisných filmov za 60 rokov jeho doterajšieho vývoja (1909-1969) spracovávajúci fondy Slovenského filmu, televízie, Školfilmu a vedeckých pracovísk.7) Bolo by potrebné, aby sa prikročilo k filmografickému spracovaniu fondov aj v českých zemiach a tak bol vytvorený predpoklad pre využívanie hotových národopisných filmov.
      Naše filmové snaženie i jeho výsledky bude treba aktívnejšie zapojiť i do medzinárodných relácií. Predovšetkým vzájomnou výmenou národopisných filmov, ktorá je dnes na svete organizovaná systémom medziknižničnej výmeny. Mali by k tomu poslúžiť tesnejšie kontakty s organizáciou CIFES, s národnými komitétmi, s inštitúciami zapodievajúcimi sa tvorbou a hlavne filmotékami vedeckých filmov. Osobitným zdrojom poučenia, rozšírovania poznatkov, stykov sú medzinárodné prehliadky a súťaže, ktorých by sa naše diela mali pravidelne zúčastňovať. Doterajším občasným, náhodným podujatiam bude dobre dať zákonitosť a systém, aby sme po rokoch nemuseli objavovať dávno objavené, lebo sú to spravidla prehliadky noviniek a špičiek, spojené [/] vždy s výmenou informácií, prípadne i s teoretickými podujatiami.
      Popri domácich prehliadkach slúžiacich k zoznámeniu sa s novou tvorbou bolo by záhodno v príhodnej dobe pokúsiť sa o realizáciu projektu prehliadky národopisných filmov karpatských zemí. Mala by to byť pravidelná prehliadka opakujúca sa každý rok v inej zo zúčastnených krajín. Prehliadky tohto typu (napr. balkánskych zemí, arabského sveta, zemí Stredomoria a iné) sa bežne dnes poriadajú, lebo ich význam pre národopisnú vedu, dokumentáciu, poznávanie i výmenu informácií je nezvyčajne veľký.
      Okrem týchto vznešených cieľov má Sekcia pre národopisný film pred sebou i množstvo prozaických problémov, ktoré sú nutné k takej činnosti ako je práca s filmom. Je to napríklad súpis techniky, roztrúsenej na jednotlivých pracoviskách. Súpisom získaná kartotéka by mala slúžiť ako sprostredkujúci zdroj spolupráce a zároveň i východisko pri koncepcii technického rozvoja. Ďalej sú pred nami i otázky normotvorné lebo pri realizácii národopisných filmov, okrem dramaturgických zásad, organizačných podnetov je treba mať na zreteli i aspekty technické, ktoré majú usnadňujúci vplyv na manipuláciu s vedeckým filmom a sú pozitívnym prínosom v jeho vedeckom uplatnení.
      V súčasnom stave techniky najvyhovujúcejším formátom je 16mm

159

film. Tento formát pre mnohé svoje prednosti vo vedeckej kínematografii prevladá na celom svete. Jednota formátu je veľmi dôležitá. Dovoľuje vybudovať jednotné technické zariadenie, umožňuje manipuláciu s rôznymi filmami bez laboratórnych redukčnych procesov, usnadňuje výmenu a podobne. Vzhľadom k tomu, že nedeliteľnou súčasťou národopisných a folklórnych javov je akustická zložka, všetky národopisné fil­ my by sa mali nakrúcať freqenciou zvukových filmov - 24 obr./sec. - s výnimkou snímiek, kde ide o zámerné spomalenie, alebo zrýchlenie deja. Táto freqencia dovoľuje ozvučovať i nemé filmové záznamy, ktoré môžu byť raz súčasťou syntetických filmov z archivovaného materiálu.
      U národopisných filmov je mimoriadne dôležitý moment dokumentačný. Preto národopisné snímky by a mali zásadne nakrúcať systémom negatív-pozitív. Inverzný film je [/] síce lacnejší, ale existuje tu len jediná unikátna kópia, ktorá po určitom počte premietaní sa znehodnotí. Aby sa zabezpečil filmový dokumentačný záznam trvalých hodnôt, musí tu byť archivovaný negatívny rozmnožovací materiál, ktorý dovoľuje kedykoľvek vyhotoviť novú kópiu.
      Pri budovaní technickej základne treba predovšetkým prihliadať k potrebám a podmienkam národopisnej práce. To znamená, že uplatnenie nájdu predovšetkým ľahké ručné kamery. Pri zvukovom nakrúcaní je nutné zásadne nakrúcať systémom dvojpásu - osobitne obraz, osobitne zvuk na zariadeniach synchronizačne prepojených. Tento dvojpásový záznam je nutná podmienka k ďalšej manipulácii s nakrúteným materiálom, keď z jednotlivých pohyblivých obrázkov - záberov - v montáži sa vlastne vytvára film.
      Sú to všetko -iste problémy prozaické, ale na poli národopisného [/] filmu - vedeckými pracovníkmi tak málo obrábanom - je dramaturgických, organizačných, technických a iných problémov viac ako dosť. Ich odkladanie a obchádzanie neprispieva k riešeniu daného stavu. Spojenými silami môže roztrúsené snaženie pohnúť vývoj dopredu, lebo stav technickej základne, zabezpečenie jednotlivých pracovísk dovoľuje rozvinúť u nás tvorbu národopisného vedeckého filmu v rozmeroch, aké sú nutné aspoň pre prvé štádium. Treba len znovu zdôrazniť, že niet žiadnych objektívnych príčin preto, aby národopisný vedecký film nemohol postupne jestvovať v takom rozsahu, ako to vyžadujú súčasné vedecké potreby. Či bude alebo nebude, je dnes len otázkou aktívneho alebo pasívneho postoja vedcov samých; je len na nich, či ho dovedú ako moderného pomocníka do svojej vedeckej praxe. Martin Slivka

POZNÁMKY
1.
      Ján Jacoby: Dziš i jutro polskiego filmu naukoviego. Kwartalnik filmovy, roč. XII., nr. 3. Warszawa 1962. str. 19.
2.
      Cinémathéque scientifique Internationa­ le. Bruxelles. 31 rue Vautier.
3.
      Sídlo spoločnosti je v Brne. Botanická 8.[/]
4.
      Dr. J. Calábek: Československá společnost pro vědeckou kinematografii. Bulle­ tin ČSSVK, Brno, marec 1966. str. 3-9.
5.
      sídlo sekretariátu sekcie je pri NÚ SAV, Bratislava. Klemensova 27.
6.
      v zložení: národný umelec prof. Karol Plicka - predseda, členovia: doc. dr. L. [/] Baran, doc. dr. L. Kunz, dr. Z. Mišurec, dr. E. Plicková. prom. hist. s. Švehlák, M. Slivka (tajomník).
7.
      Filmografia pravdepodobne výjde tohoto roku v Matici slovenskej v jej Bibliografických vydaniach.

160

Svatba v Suché Hoře, Gramofonový klub, Supraphon 1968 (0 17 0201). [obsah]

Trochu neaktuálně podáváme zprávu o jedné velmi zajímavé gramofonové desce, kterou připravil pracovník ČSAV dr. Jar. Gelnar. Obsah této desky plně vystihuje její název "Svatba v Suché Hoře". Jde totiž o autentický zvukový záznam svatby z této oravské obce, který J. Gelnar pořídil při svatbě Karola Šikyni s Darinou, roz. Zurvalcovou 31. ledna a 1. února 1966. Slovo "autentický" platí tentokrát bezvýhradně. Za 22 hodin trvání svatebního obřadu od ranního rozloučení ženicha v jeho rodném domě do příštího úsvi[/]tu, kdy končilo čepení nevěsty, natočil zde Gelnar šestihodinový materiál, z něhož pořídil sestřih trvající něco přes sedminu původní nahrávky. Nutno říci, že tento sestřih provedl velmi citlivě a také že výběr je pro každého posluchače dostačující. Zvukový záznam je písemně bohatě komentován. Kromě přepisu textů písní, jimž by bez optického sledování těžko porozuměl průměrný český ale i slovenský posluchač, najdeme zde charakteristiku situace při natáčení i letmou charakteristiku zaznamenaných písní a svatebních říkání.
      Touto formou chtěl Gelnar naznačit další cestu za nahrávkami auten[/]tického folklóru, a to se mu v plné míře podařilo. Deska nic nepředstírá, pouze dokumentuje současný stav. A v tom právě spočívá její zajímavost i její přínos.
      Tato deska je však určena jenom zasvěcenému, ba nejzasvěcenějšímu posluchači. Velmi by se mýlil ten, kdo by v ní hledal vyšperkované snímky lidové hudby, nebo, kdo by chtěl její obsah hodnotit pouze estetickými měřítky.
      Ke komentáři mám jen jedinou připomínku: Škoda, že alespoň k některým písňovým textům není připojena též notace. A rovněž transkripce instrumentálního ansámblu by byla vítána. Dušan Holý

161

MEZINÁRODNÍ VÝMĚNA PUBLIKACÍ
      Ústav lidového umění ve Strážnici vyměňuje za Národopisné aktuality cizojazyčné publikace se zahraničními institucemi. Získaná zahraniční literatura je uložena v knihovně a je k dispozici všem našim badatelům. [/] O nových přír[ů]ustcích informuje naše redakce pravidelně Zpravodaj koordinované sítě vědeckých informací pro etnografii a folkloristiku, kde byly uveřejněny přír[ů]ustky za rok 1967 (č. 3-4, str. 16-24) a za rok [/] 1968 (č. 1-4, str. 91-92). Chtěli bychom o zahraničních publikacích, získaných výměnou, informovat i naše čtenáře. Proto budeme přinášet v této rubrice seznam publikací, které nám přišly v uplynulém roce.
      Redakce[/]



Přír[ů]ustky zahraniční literatury v roce 1969
      Przewodnik po ekspozycji, R[P]zeszów1968 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie).

      Nagy Gyula: Paraszti állattartásVásárhelyi - pusztán, Budapest1968 (Neprájzi múzeum Budapest).

      Néprajzi Értesítö, Budapest 1968(Néprajzi múzeum)

      Déri Múzeum Évkönyve, Debrecen1968 (A Debreceni Déri múzeumKiadványai).

      Archeology in Finland Before 1920,Helsinki 1968 (Societas Scientiarum Fennica).[/]

      Franciszek Kotula: Folklor słownyosobliwy, Lublin 1969 (MuzeumOkręgowe w Rzeszowie).

      Krzysztof Ruszel: Chleb w ludowejgospodarce, Rzeszow 1968 (Muzeum Okręgowe w Rzeszowie).

      Makedonskij folklor, roč. I, č. 1,Skopje 1968 (Institutot za folklorvo Skopje).

      Folklor baltskich narodov, Riga 1968(Akademia nauk Latvijskou SSR).

      Etnology, Nr. 1-4, Pittsburgh 1969(University of Pittsburgh).

      Narodno stvaralaštvo - Folklor,sv. 1-28, 1962-1968, Beograd.[/]

      Year Book 1967-68, Holywood 1969(Ulster Folk Muzeum).

      Romanoslavica XVI, Bucureşti 1968(Asociatia slavistilor din republica socialistâ România).

      Le musée village á Bucareşt, Bucarest 1967.

      Rheinisch - westfälische Zeitschriftfür Volkskunde, Bonn und Münster 1968, 1969.

      Rocznik Muzeum Etnograficznegow Krakowie, tom III, Kraków 1968(Muzeum Etnograficzne w Krakowie).

      Narodna i primenjena umetnost republike Čile, Beograd 1969 (Etnografski muzej).[//]

      Narodna keramika u Jugoslavii,Beograd 1966 (Etnografski muzej)

      Pokribane i kičene glave u narodnim nošnama Srbije, Beograd1965 (Etnografski muzej).

      Čilimarstvo u Srbiji, Beograd 1967(Etnografski muzej).

      Etnografska spomen zbirka Christifora Crniloviča, Beograd 1968(Etnografski muzej).

      N. A. Penčko: Biblioteka moskovskogo universiteta s osnovanija do1812 goda, Moskva 1969 (Moskovskij universitet).

      Catalog 1967/68, Pittsburgh, (University of Pittsburgh).[/]

      Rabotata na XIII kongres na sojuzotna folkloristite na Jugoslavijavo Dojran 1966 godina, Skopje1968 (Združenie na folkloristitena SR Makedonija).

      Narodna umjetnost, Zagreb 1967-68(lnstitut za narodu umjetnost).

      Maria Polakiewicz: Obróbka gliny,Toruń 1967 (Muzeum Etnograficzne).

      Marian Pieciukiewicz: Tradycyjnauprawa i obróbka r[oś]óslin w[ł]lóknistych w Polsce pólnocnej, Toruń1968 (Muzeum Etnograficzne).

      Glasnik Etnografskog muzeja, kn. 30,Beograd 1967 (Etnografski muzejBeograd).

      Muzeum Etnograficzne w Toruniuw roku 1967, Przewodnik (Muzeum Etnograficzne v Toruniu).

      Gottscheer Volklieder, Mainz 1969.

      George P. Murdock: EtnographicAtlas, Pittsburgh 1967 (University of Pittsburgh Press).

      Izvestija akademii nauk Turkmenskoj SSR, Nr. 1-6, 1968, Ašgabat.[/]

      The History of Geology and Mineralogy in Finland 1828-1918, Helsinki 1968 (Societa ScientiarumFennica).

      Folklore Annual of the UniversityFolklore Association, No. 1, 1969The University of Texas at Austin).

      V. Ja. Propp: Morfologija skazki,Moskva 1969 (Akademija naukSSSR).

      Cibinium, Sibiu 1967, 1968 (MuzeulBrukenthal - Sibiu).

      Bulletin der Schweizerischen Gesellschaft für Anthropologie undEtnologie, 1968/1969, Zürich (Universität Zürich).

      J. Manga: La musique populairehongroise et ses instruments,Budapest 1969 (l'Académie dessciences de Hongrie).
(Sestavila L. Batůšková)

163

I jednoduché čisté průčelí je dnes již na Slovácku vzácností. Snímek byl pořízen v Hroznové Lhotě.

OBSAH
Studie
Václav Frolec: Česká národopisná balkanistika a její úkoly . . . 85
Otakar Máčel: Nové formy ochrany památek lidového stavitelství . . . 97
Olga Heroldová: Pověrečná povídka na Moravských Kopanicích, její vypravěči a vypravěčské příležitosti. . . . 109
Vratislav Bělík: Hrnčíř Jan Štoček a džbánkaři František a Jan Zavřelové . . . 117

Jubilea
Antoš Frolka a národopisná témata (Štěpán Jež) . . . 127
Osmdesát pět kontra čtyřicet dva a půl (Dagmar Klímová) . . . 131
Štefan Dudík 78ročný (Oľga Lehocká) . . . 134

Nekrology
Josef Černík, 1880-1969 (Dušan Holý) . . . 135
Antonín Sychra, 1918-1969 (Dušan Holý) . . . 135
Jaroslav Žíla - Lipjany, 1892-1970 (Karel Pavlištík) . . . 136

Knihy a časopisy
V. F. Kresťjaninov, Mennonity (Adam Pranda) . . . 137
Rudolf Šmialowski - El[ż]zbieta Dąmbska, Budownictwo drewniane i młyny wietrzene na Ziemi Lubuskiej (Josef Vařeka) . . . 138
M. P. Zvancev, Nižegorodskaja rezba (Josef Tomeš) . . . 139
Ju. F. Laščuk, Zakarpatskaja narodnaja keramika (Adam Pranda) . . . 140
O. Demo - O. Hrabalová, Žatevné a dožinkové piesne (Josef Tomeš) . . . 141
Božena Bartoňová, Ľudový odev z Maduníc v zbierkach Vlastivedného múzea v Hlohovci (Ludmila Batůšková) . . . 142
Marie Kovářová, Svatební a koutní koláče z Podblanicka (Jarmila Šťastná) . . . 143
Rudolf Hurt, Dějiny města Vracova (Ludmila Batůšková) . . . 143

Polemická glosa
Jak se píše o národopisu (Vladimír Scheufler) . . . 144

Muze[u]a a výstavy
Muzeum v přírodě v jugoslávském Sisku (Josef Vařeka) . . . 146
Výstava "Jihočeská lidová plastika" ve Francii (Zora Soukupová) . . . 149
Výstava lidové umělecké tvořivosti v Ratíškovicích (Josef Pešek) . . . 149

Film a gramofonové desky
Najnovšie národopisné filmy M. Slivku (Tvorba z roku 1968) (Darina [F]Krausová) . . . 151
Film a národopis v praxi (Martin Slivka) . . . 157
Svatba v Suché Hoře (Dušan Holý) . . . 161

Mezinárodní výměna publikací
Přír[ů]ustky zahraniční literatury v roce 1969 pro Ústav lidového umění (sestavila L. Batůšková) . . . 162

Autorem kreseb v tomto čísle, vyjadřujících motivy podle kreseb výšivek z Moravských Kopanic, je František Cundrla